Itálie 2010

Itálie 2010
Václav Šámal
sobota 12.6.2010 – den první, den tisíce kilometrů
Po dlouhém chystání a těšení vyjíždíme jen s Hankou a tentokrát bez kol
směrem na Florencii. Plánovali jsme to na sedmou hodinu a v 7:10 jsme se
rozjeli. Není ještě sezóna a tak cesta po dálnicích přes Plzeň, Mnichov,
Insbruck, Brener a Veronu pěkně ubíhá. Hanka mě mezi Mnichovem a
Insbruckem střídá u volantu. Trocha spánku mě osvěžila a pak už jsem to
snadno dotáhl až do Pistoie.
Najíždím k exitu, kde se platí kartou a hned se dostavuje první italská potíž.
Na panelu je několik štěrbin, do té, která se mi zdá nejvhodnější, vkládám
lístek, ale bedna ho nežere. Tak ho házím do nějaké díry (byla asi na mince)
a pořád nic. Po chvíli se z reproduktoru ozývá italština. Nic mi to neříká, ale
po chvíli rozeznávám, že se vyptává na místo odkud jedu: „Roma, Venezia,…“
Tak jsem doma a odpovídám Brennero. Jenže hlas si mele svou. Opakujeme
to asi pětkrát a najednou hlas zvolá Brééénnero, na displeji vyskakuje
správná cena 29,90. Platím kartou, závora se zvedá a jedeme. Jsem rád, že
mi to vrátilo kartu a že jsme venku. Jinak mě italské dálnice potěšily
pěkným povrchem i značením. Jen úsek přes Apeniny byl hodně zatáčkovitý,
ale už se pracuje na nové rovné dálnici. Viděli jsme nedokončené mosty a
tunely, pozemní úseky se tady nevedou.
V Pistoi snadno najíždíme na okruh a odbočujeme na SS66. Serpentiny této
silnice jsou dost náročné. Dvojku řadím jen výjimečně, ale stoupání i zatáčky
jsou jako stavěné pro divoké Italy. Díky Googlu vím přesně, kde v Piastre
odbočit a jak vypadá dům, kde máme bydlet. V 19 hodin zastavujeme po
1050 km jízdy pod přístřeškem u venkovského stavení a jdeme se seznámit.
Vítá nás Mária, černá a temperamentní Italka. Předvádí nám apartmán
v hlavní budově, je větší a prý lepší než ten objednaný. V přízemí máme
kuchyni a obývák a v patře dvě ložnice. Jednu z nich nebudeme používat.
Koupelnička je v mezipatře a Hanka hned dostává instrukce, že má z jejího
okna dvakrát denně zalévat kytky v truhlíku na přilehlé střeše. Vše se nám
líbí, celý dům je nově upravený a zařízený
starým nábytkem doplněným IKEA. Jen ten
obývák smrdí naftalínem a přes intenzivní
větrání až do konce týdne nevyčichne.
Jdeme se vykoupat. Velký bazén na prostřední
terase ve svahu je obklopen zelení a růžemi.
Obávám se o teplotu vody, tady v 800m nad
mořem nemusí být moc teplá. Slunce se asi
dost snažilo, 24°C nám úplně vyhovuje. Po
celém dni v autě je to sen.
Máme hlad. Dlouho se nezdržujeme a jdeme
sníst něco z domácích zásob. Najedení a
vykoupaní vyrážíme na večerní procházku do
centra obce.
Jdeme asi kilometr po silnici, a koukáme na venkovský život. Moc turisticky
to tu nevypadá. Ve vsi je jedno bistro spojené s trafikou, visí tu velká televize
a na ní běží fotbal. Tři dědulové mi vysvětlují, že hraje Anglie s USA. Dáváme
si espresso, silné a sladké a užíváme si to.
Po kávě ještě okukujeme zdejší pizzerii, voní náramně, pečou tu obří pizzy,
které prodávají krájené. Místní si je odnášejí domů, ale dá se tu i sednout.
Všichni si vzájemně říkají čau, no, jako v Itálii.
Doma si ještě prohlížíme mapy, hledáme marně český kanál v televizi a
nakonec zkoumám zdejší okna. Žaluziové okenice jsou známé, ale že mají na
proskleném okenním křídle z vnitřní strany ještě jednu dřevěnou okenici, to
jsem nevěděl. Tyhle vnitřní okenice jsou z tenkého ořechového dřeva,
lehoučké a pěkně vypracované se starým železným kováním. Moc se mi líbí,
ale jak se kombinují s vnějšími, na to jsem nepřišel.
Spát jdeme o půlnoci.
neděle 13.6.2010 – den druhý, den toskánského venkova
Spalo se dobře, ale v půl osmé nás vzbudil nejspíš souboj buldozerů. Možná
to byli jen popeláři, ale znělo to kovově a hrozivě. Dáváme ranní koupel, voda
je vlahá a příjemná, kolem nikdo, jen krásný trávník a výhled do lesů a
na kytky. Snídáme před domem štrúdl z domova.
V půl desáté vyjíždíme do Collodi. Jedeme vyhlídkovou silnicí směr Pescia.
Serpentiny neberou konce, silnička je úzká a má slušný povrch, to si
zajezdím! Jenže začínají smrdět brzdy, a tak musím brzdit motorem a
zklidnit jízdu. Nejasné značení nás svádí na úplně zapadlou silničku, jsou
zde zaparkovaná auta, musím zpomalit. Copak se to děje?
Na konci aut stojí policajt a zastavuje mě. Slyším řev motoru a vpředu se
něco mihne. Mezi diváky není moc vidět, ale je to jasné, jede se tu rychlostní
zkouška nějaké soutěže: Řev motorů, vůně benzínu, prach, barevná auta...
Policajt mě otáčí a na mapě mi ukazuje, kde jsem a kudy se vrátit. Snažím se
zaparkovat, abychom se podívali na soutěž, ale policajt je nekompromisní,
musím odjet.
Vracíme se na vyhlídkovou cestu a pokračujeme po ní. Potkáváme desítky
cyklistů. Je neděle, a tak jednotlivě i po skupinách stoupají serpentinami
do hor. Všichni jedou na silničních kolech. Do toho se míchají závodníci
v počmáraných autech. Jsou už mimo RZ, ale švihají to pěkně rychle.
V jedné vsi nás dojíždí nějaký barevný blázen. Proti stoupá cyklista, předjíždí
ho auto a v tom ten šílenec za námi nasadí na předjetí. Brzdím co můžu,
vedle řve 200 koní a barevná kára se řadí přede mě. Jenže v tom vpředu
vystupuje policajt a už ho má. Dobře mu tak, blbovi.
U městečka Vellano se zastavujeme na vyhlídce. Vyčasilo se, svítí sluníčko a
já konečně fotím toskánské vesničky na kopečcích. O kus níže zastavujeme
ve vlásence u malého lomu. Koukám, co bych vyfotil, a najednou přijíždí
auto
se
závodníky.
Zastavují,
vylézají,
očumují auto, zvedají
haubnu,
koukají
pod
sedačky…
Nakonec
přichází Hanka z lesa a
ukazuje pod vůz. Benzín
tam teče proudem a
vytváří malý rybníček.
Rychle nasedáme do auta
a
jedeme.
U rozlitého
benzínu a rozpáleného
motoru nemusím být.
Nikde nezastavujeme a za čtvrt
hodinky jsme v Collodi. I když
uprostřed vesnice leží zábavní
park Pinokio a všude se to hemží
turisty
a
dětmi,
snadno
nacházíme místo na parkovišti.
Kolem
stánků
s Pinokiem
procházíme
k zahradě
vily
Garzoni. Vstupné 13 EUR je
tučné, ale uvnitř je díky tomu
jen pár lidí. Žádná masová
turistika.
Vpředu má zahrada francouzskou úpravu se dvěma vodotrysky uprostřed
kulatých bazénů. V prostřední části se zvedá složité barokní schodiště
s terasami ubíhajícími do šířky. Terasy jsou osázené starými palmami a
ozdobené bustami panovníků.
Nad tím vším se rozkládá park
se vzrostlými stromy, který je
uprostřed,
v ose
schodiště,
protnutý
umělou
vodotečí
s kaskádami a jezírky. Celý
systém
je
napájen
z rohu
hojnosti v ruce obrovské sochy
tyčící se zcela nahoře.
Samotná vila, či spíše zámek,
je umístěn nesymetricky vlevo
nad zahradou. Působí odlehle a
opuštěně. Na okraji zahrady
stojí hranatá skleněná krychle,
v které se návštěvníci mohou
pokochat
chovem
motýlů.
Stavba
je
vlastně
skleník
s tropickými rostlinami, kde
volně poletují nebo pospávají
nádherní
obrovští
motýli.
Takové druhy jsem snad neviděl
ani v muzeu. Fotím na makro a
užívám si to. Ve skleněné líhni
pozorujeme motýla, jak vylézá
z kukly. Těžce se táhne po
filtračním papíru a zanechává za sebou mokrou stopu. Další motýli v řadách
kukel ještě čekají na svůj den. Sluníčko pálí, tak se snažíme schovat v parku
nad schodištěm.
Terasy jsou zde dost zpustlé, zděný
altán
rozpadlý, ale celek působí
romanticky. Nejlépe je v neptunově
jeskyni, tady bych vydržel hodně
dlouho, je odtud krásný výhled dolů
do parku a příjemný chlad. Venku
nám vedro zpříjemňuje vodní tříšť
tryskající z rohu hojnosti a kropící
bohužel hlavně labutě v jezírku. Na
nás moc nezbývá.
Po zajímavém
cihlovém
můstku
krytém pergolou, kde dříve asi kvetly
růže, se dostáváme k uzamčené
kované brance ve zdi kolem vily.
Nikde ani živáčka, jsme tu sami.
Procházíme bambusovým hájem, kde
právě raší nové tlusté výhony mezi
starými osmimetrovými bambusy.
Je čas na oběd ve stínu stromů nad
romantickým jezírkem. Za celou dobu jsme potkali jen jednu mladou
rodinku, jinak tu jsme sami, je tu božský klid. Davy jsou u Pinokia. Máme
sice ještě naplánovaný výlet do okolí, ale nerad bych lezl na sluníčko hned
první den, tak se držíme ve stínu v parku a já zdržuji hru.
Ve čtvrt na tři se loučíme se dvěma velkými ptáky s korunkami na hlavách
(loučíme se my, oni na nás kašlou) a vyrážíme do kopců. Výlet jsme vybírali
podle českého průvodce, uvidíme, jak se osvědčí.
Stoupáme úzkou, příkrou a křivolakou uličkou dlážděnou kameny
všech barev a tvarů, lemovanou květinami a oprýskanými i opravenými
domy. Míjíme dva staré zamčené
kostely, které mají tvar i výzdobu
stodoly. Jeden z nich, sv. Bartoloměje, však pochází až z 12. století.
Hned nad ním se tyčí zřícenina hradu
srostlá se starými i novějšími domy
v jeden omšelý kamenný celek. A
všude bílé a růžové oleandry a jiné rozmanité keře a květiny. Zatahuje se a já
z toho mám radost. Mám sice nový široký klobouk, ale pořádný mrak mě
vždycky potěší.
Poprvé a nikoliv naposledy zjišťujeme, že náš průvodce je plný blábolů a
nepřesností. Dbáme pokynu „u kříže rovně“ a po kilometrové procházce
olivovými háji končíme u jakéhosi domu. Dál cesta nevede. Vracíme se a
u kříže pokračujeme vpravo. Je to ta správná cesta, široká, štěrková a stále
do kopce. Průvodce říká, že se má jít i mezi vinicemi, ale všude jsou jen olivy
a pak les. U dalšího, tentokrát velkého kříže je také možné jít rovně, jenže
hned dvě šipky ukazují směr Pescia vpravo. Také podle mapky bychom měli
jít vpravo, tak si o průvodci začínáme myslet své.
Sestupujeme do údolíčka, kde u potůčku pobíhá liška. Nikdy jsem v přírodě
lišku neviděl, tak si připadám jako v pravé divočině. Lesy jsou tu jako
od Josefa Navrátila, potok v kamení, podrost, stromy a liška. Jen ten
myslivec chybí.
Dvakrát oblékáme bundy, ale přeháňky jsou krátké a mírné. Cesta teď vede
už jen z kopce a za chvíli jsme v Monte Pescia. Vesnice bývala dříve chudá,
jak naznačuje centrum, ale v okolí jsou samá bohatá sídla. Snažíme se
zkrátit si návrat do Collodi. Nejdeme tedy do Pescie, jak popisuje průvodce,
ale sestupujeme přímo na jih z kopců. Po silnici nám cesta rychle utíká,
za chvíli jsme na odbočce do Villa Chiara. Procházíme stále olivovými háji,
míjíme výstavné sídlo, ale po půl kilometru nás zastavuje značka soukromá
cesta. Obávám se, že na konci by to nešlo, je tu dost plotů a často pěkná
buš. Hance se moc nechce, ale otáčíme to. Sto metrů pod rozcestím vidíme
informační ceduli s dokonalou mapou a popisem. Z leva sem přichází
kameny dlážděná Via della Fiaba http://acit.italienfreunde.de/via_della_fiaba.html,
spojnice Pescie a Collodi. Náš průvodce sice píše, že se dá z Pescie do Collodi
přejít, ale název cesty ani značení neuvádí.
Cesta pochází z dob starého Říma a v novověku ji obdivoval sám W. Goethe a
H. Heine. Na starém dláždění mezi ploty a olivami a s pěkným výhledem si
libujeme. Ukazuju Hance morušový strom. Ovoce je tak právě zralé, tak si
dáváme do nosu. Hanka moruše neznala. Jsem zvědav, jestli v cítovském
parku ještě rostou (rostou).
Na dně mělkého údolí překonáváme starý klenutý můstek. Lezu pod něj
do potoka, abych si ho vyfotil. Je to dost boj, džungli tu mají opravdu
hustou, ostnatou, zubatou, jedovatou a vůbec nevycválanou. Navíc je v ní
taková tma, že musím fotit s bleskem.
Od mostu nám zbývá pouhý kilometr. Nebe je zatažené a občas spadne
nějaká ta kapka. Olivové háje kolem střídá palmová školka. Je zarostlá
travou a všelijakým neřádem, ale řady palem jsou stále znatelné. A pak už
vidíme hřbitov a naproti němu ve výběhu obrovského a dost nervózně
pobíhajícího pštrosa.
Jsme zpátky v Collodi. V 17:50 startujeme auto a odjíždíme hustým
provozem do Pistoie. Silnice vede stále mezi domy, moc rychle se jet nedá.
Z Pistoie do Piastre stoupáme známými serpentinami. Jsme tu jako doma.
Ve vsi se zastavujeme na vyhlédnutou pizzu. Stojí se na ni fronta a je
opravdu dobrá. Každý si vybíráme dva kousky à 1,80 a na rozdíl
od místních, kteří si pizzu nosí domů, si ji vychutnáváme na místě. Ještě
kupujeme levné víno a jedeme domů. Jsme dost utahaní, tak jen píšeme
deníčky, popíjíme a to je dnes vše. Dobrou noc.
pondělí 14.6.2010 – den třetí, den toskánské krásy
Ráno nejsem sice plný elánu, ale přesto si jdu zaběhat. Čtvrt hodiny
po silnici do kopce, totéž zpátky a kousek nášup, aby to dělalo aspoň tu
půlhodinku. Hanka už je v bazénu, tak tam taky skáču. Je to blaho, blaho,
blaho. Pak snídaně ještě z českých zásob a odjezd do Luccy. Jedeme zase
vyhlídkovou silnicí na Pescii, ale v Coraiolo uhýbáme doleva na Montecatini.
Silnice nevede tolik v lese a nám se otvírají výhledy.
Potřeboval bych natankovat, ale všude mají nějaký podivný Senza Pb, tedy
senzační olovnatý a to nemůžu potřebovat. Jenže ho mají všude. Zastavuju,
zkoumám to, přichází obsluha, otvírá víčko nádrže, prohlíží si samolepku a
rezolutně tankuje tenhle Senza Pb. Tak dobře, měl jsem se starat doma, teď
musím doufat. Auto jede a až mnohem později zjišťuji, že senza neznamená
senzační, ale bez.
Až do Luccy jedeme otravným
hustým provozem vesnicemi a
městečky. Neštěstí to není moc
daleko.
Lucca je malé město
v rovině s centrem ohraničeným
zachovalými hradbami. Vně hradeb
nacházíme
snadno
místo
na
zaparkování a za pět minut už
procházíme branou Porta santa
Maria.
Je velmi příjemně, oblačno a žádné
velké vedro. Vyzbrojeni šikovnou
mapičkou ze informačního centra se vydáváme na okružní cestu po
hradbách. Hradby jsou cihlové s hliněným valem směrem do města a
s bastiony směrem ven. Před hradbami se rozkládá široký otevřený travnatý
prostor s potokem. No, jako vodní příkop by to neobstálo, je to spíš potůček.
Až za ním vede okružní silnice s alejí vzrostlých platanů. Za silnicí se
rozkládají nové čtvrti a za nimi v dálce se zvedají hory. Hradby, které měří
4200 metrů, mají jen čtyři původní brány a jednu bránu novější.
Vnitřní město po naší levé ruce, je změť domů, věží, kostelů, uliček a
náměstí ze všech období. Červené střechy jsou prolomené terasami
s hromadou zeleně i kytek. Líbí se mi tu. Po hradbách vede stromořadím
lemovaná asfaltka, po které se jezdí na kolech, běhá i prochází. Na
prostorných bastionech leží parky s možností pikniku. Je tu živo a přitom
klid. I sluníčko občas vykoukne.
Ve stínu stromů si dáváme svačinku-oběd. Vtom přijíždí zmrzlinář. Možná tu
někde číhal. Co víc si přát, když vám přivezou zmrzlinu do stínu platanů až
pod nos.
Pokračujeme v naší obchůzce podle botanické zahrady a nakonec z hradeb
scházíme na piazza Varanini. V hradbách tu jsou obrovská vrata a za nimi
zanedbané klenuté cihlové
prostory se sloupy a světlíky.
Vnitřek hradeb moc útulně
nepůsobí, tak raději zase
vycházíme
do
prohřátého
města.
Kráčíme
po
via
Fillungo a snažíme se najít
nějaké
potraviny.
Marně.
Nakonec navštěvujeme nějaké
bistro,
kde
si kupujeme
sendviče z nějakého zvláštního
a dobrého pečiva. Sedíme mezi
Italy, baštíme a pozorujeme
italský cvrkot.
Podle mapky procházíme průchodem na piazza dell‘ Anfiteatro. Je opravdu
elipsovité, přesně podle původního amfiteátru, ale nějak mě neoslovilo.
Pokračujeme na náměstí San Michele. To je jiná káva, stojí tu stejnojmenná
bazilika a stojí za to. Průčelí je sice trošku vyšší než by mělo, vzhledem
k výšce lodi, být, ale kam by jinak dali tolik krásných sloupů a obloučků.
Nahoru postavili archanděla Michaela s doprovodem a turisti zírejte.
Opravdu je to nádhera. Každý sloup ve čtyřech arkádách mramorového
průčelí je jiný, jiné hlavice, dříky s figurálními reliéfy i s uzly a smyčkami
vykládané zeleným mramorem v rozmanitých ornamentech. Zítra se
přesvědčíme, jestli je pisánská gotika v Pise krásnější. Nevím, nevím.
V kostele drží siestu, ale nám je to jedno, je toho tu tolik k vidění… V tom se
dveře otevřely a Hanka se toho na poslední chvíli všimla. Uvnitř je tma, ale
brzy se rozkoukáváme. Z šera vystupuje jen krásný obraz od Filippina Lippi
se čtyřmi svatými a freska Madony s Ježíškem. Jsou nasvícené reflektory.
Ostatní výzdoba se ztrácí v šeru. Jsou to krásné věci, ale vnější fasádě a
portálům se nic nevyrovná.
Přes piazza Napoleone, veliké obdélníkové náměstí ze tří stran lemované
platany, kráčíme ve slunečním žáru ke katedrále san Martino. Na náměstí
před kostelem se právě staví nějaké pódium, které dost vadí při focení, ale
sám kostel je nádherný. Uvnitř obdivujeme Tintoretovu poslední večeři a
dřevěný kříž z 11. století, tzv. Volto Santo.
Venku pěkně připaluje, fotím si
ještě krásné dveře od biskupství,
ale pak už směřujeme k zlatému
hřebu programu – 44 metrů
vysoké Torre Guinigi. Kdysi jedna
z mnoha
cihlových
obraných
obytných věží má už od dávných
dob na vrcholu pět stromů. Snad
proto se dochovala až do dnešních
dnů, jako jediná ve městě. Za 3,5
EUR na osobu můžeme vystoupit
po 230 vesměs železných schodech
na plošinu se zahrádkou. Není tu moc místa, mezi pěti stromy se tu
poflakuje asi patnáct turistů, děti se na stromy dokonce sápou. Počasí nám
přeje, slunce svítí na město, věže kostelů vystupují nad červené střechy a
v dálce v oparu se rýsují vysoké hory. Nad tím vším modrá obloha s bílými
mráčky. Odtud si teprve vychutnávám amfiteátrové náměstí. Je opravdu
dokonale oválné, jen místo tribun stojí obytné domy a místo zápasníků a
lvů… turisti.
Teď už máme města dost, jdeme
rovnou k autu a odjíždíme domů.
Ale vybíráme si novou a delší
vyhlídkovou cestou. Napřed se
trochu motáme, nadávám neprávem
na
Hanku
navigátorku
(vždy
neprávem). Jedeme podle řeky
Sérchio do 23km vzdáleného města
Bagni di Lucca. Hory se přibližují,
nad řekou už se zvedají vysoké a
divoké kopce, dole s olivovými háji a
vinicemi. Už se vidím v bazénu. Na
nějakej blbej most, který tu má
někde být kašlu. A najednou most
před námi a s volným parkovištěm
u nosu. Šlapu na brzdu, vedro
nevedro, únava neúnava, foťák do
ruky a ven.
Toskánsko mě dostává. Ponde della Maddalena (pro větší efekt zvaný ponte
del Diavolo) je úzký kamenný most se čtyřmi nestejnými oblouky původem
ze 13. století, ovšem několikrát přestavovaný. Je klenutý do výšky, jak už to
kruhová klenba vyžaduje a na protějším břehu nastavený o pátý oblouk
přes železnici. Přecházíme tam a zpátky, fotím a jedeme dál. Pořád mám před
očima náš bazén, jestlipak na něj dojde? Cestou koukáme po krámu
s potravinami, prodává se zde všechno, ale jídlo ne. Projíždíme městečkem
Fornoli na soutoku Limy a Sérchia, koukám po krámech a najednou řetězový
most. Starý, nádherný, super. Opět šlapu na brzdu, tahám foťák a jdeme
na to. Je tu i cedulka, mostu je 150 let.
Dva empírové kamenné pilíře
nesou řetězy z metrových kovaných článků, dřevěná mostovka
visí na tenkých táhlech. Všechno
je zrestaurované, jako nové. Opět
zapomínám na únavu a pot,
pobíhám a fotím. Lucca a dva
mosty, to je tedy úlovek. Nějak
mě to uklidnilo, nebo spíš, že už
není takové vedro. Vedro fakt
nemusím.
Pokračujeme podle Limy do srdce
hor. Silnice vede místy vysoko nad řekou, pořád je na co koukat. Doprčic,
proč musíme, do Florencie, Pizy, k moři…? Konečně ve vesnici Popiglio
nacházíme malý krámek. Kupujeme jídlo, odbočujeme na úzkou a strmou
horskou silničku a domů. Ale ještě ne, ještě zastavuju na vyhlídce
na městečko Pitéglio. Zítra se sem podíváme, ale městečko na kopci je možná
hezčí z dálky. A teď už fakt bez přestávky domů, do Prahy, do Podolí… tedy
do Piastre, do bazénu, k večeři na našem dvorku… Po takovém dni jak
bazén, tak rajčata k večeři chutnají nepřekonatelně. Tož dobru noc.
úterý 15.6.2010 – den čtvrtý, den nebezpečí (nespadla, ale mohla)
Vstáváme do deště. Je ale teplo a naděje na zlepšení. Nechceme se vydávat
v dešti do lesů, jak bylo plánováno, a volíme náhradní program: Pisu.
Odjíždíme až v půl desáté. Mezi Italy se řítíme serpentinami do Pistoie a pak
klidnou a rychlou jízdou po dálnici do Luccy. Odtud jedeme po silnici
přes hřeben Monte Pisano. Z hor sjíždíme krásnými serpentinami strmým
svahem do úplné roviny s městem s šikmou věží.
Parkujeme půl kilometru od chrámového náměstí, nebo jak se to jmenuje.
Kolem nás se rozkládá secesní čtvrť s nádherně opravenými vilami
v ibiškových, oleandrových a palmových zahradách za kovanými ploty
s bránami jako do zámků. Nikde žádné kůlničky nebo hromady
rozmlácenejch auťáků. Fasády, okna i dveře jako před sto lety, často jistě
ještě původní. Procházka touhle parádou by mi stačila, ale Pisa přece nabízí
něco ještě onačejšího.
Blížíme se. Prodavači brýlí a
deštníků se snaží. Je po dešti,
tak někteří mají ještě deštníky,
jiní už je stačili vyměnit
za sluneční brýle. Všude plno
turistů a přímo před námi věž.
Že by byla šikmá, to se snad ani
nedá říct. Ta věž už je v pádu, no
tedy teď zrovna ještě ne, ale teď,
no teď taky ne. Do večera jim ale
spadne určitě. Tohle prostě není
možný. Děs. A nahoře jsou lidi.
Smrt je na dosah.
Na velikánském zeleném prostranství s bazilikou, věží a
baptisteriem se to jen hemží
turisty. Strážníci pískají a vyhánějí lidi z trávy na cestičky.
Provazy vedou davy správným
směrem. V pokladně to vypadá
jako v menší bance, pět okének a
display s volnými termíny, jen diskrétní zóna chybí. No, něco pro mě. Jenže
tady to fakt stojí za to. Na věž za 15 EUR nepolezu. Volno mají až za tři
hodiny a ještě ta smrt, co tam číhá, brr.
Kupujeme lístky jen do baziliky a ostatní stavby si prohlédneme zvenku.
Bazilika má dokonalé tvary, dokonalé arkádové průčelí, ale na kostely
v Lucce nemá. Tam se na každém sloupku vyřádili, tady je to sériovka.
Jdeme dovnitř. Kostel je mnohem světlejší než ty včerejší. Interiér je
impozantní a bere dech. Venku sériovka a tady nádhera, kam se podíváš.
Najednou mi nevadí davy turistů, tady je koncentrace všeho pisánského
kumštu: sloupoví, bohatě zlacený kazetový strop, oblouky, apsidy,
mramorová podlaha, fresky na stěnách, oltáře snad z každého století a
slohu, kazatelna z několika druhů mramoru zdobená reliéfy s biblickými
výjevy. Vše v mistrovském provedení. Vychutnáváme si tu krásu a
odpočíváme v lavici. Sem by se dalo chodit každý den.
Obědváme ve stínu baptisteria. Sluníčko konečně vyšlo, ale s ním i hordy
turistů. Strážci nedotčených trávníků pískají a vyhánějí davy na chodníčky.
Dávám si ještě jedno fotografické kolečko, abych využil sluníčko a pak už
pryč odsud.
Hned za městem objevujeme supermarket, nejsou tu žádné davy, tak
pohodlně nakupujeme sýry, rajčata, víno a pár drobností. Luccou projíždím
už jako zkušený Toskánec a s přehledem se trefuji na silnici do Bagni di
Lucca. Jedeme stejně jako včera podél řeky kolem dvou mostů, ale
zastavujeme až u třetího, který jsme si
včera neprohlédli. Jmenuje se Ponte
Maggio a leží za prvním barákem
vesničky s poetickým názvem Giardinetto.
Je to obyčejný kamenný most s jedním
obloukem, zato hned za ním nacházíme
nevídanou dopravní značku. Vypadá
jako delfín ve skoku, ale je to vodopád a
znamená nebezpečí náhlých záplav.
Kdyby pod značkou nebyla pětijazyčná
doplňková tabulka, nepoznali bychom,
o co jde.
O
pár
kilometrů
dál
zajíždíme
k lanovému mostu zavěšenému přes
údolí mezi vesnicemi Mammiano a
Popiglio. Most je dlouhý 212 metrů,
v nejvyšším místě je 35 metrů nad
potokem. Stavěl se v letech 1920 –
1922 a chodili po něm kovodělníci
pracující v továrnách na druhé
straně údolí. Teď sem jezdí turisté.
Most prý přešlo už přibližně
3.000.000 lidí. My jsme ho přešli
tam i zpět, tak nevím, kolikrát nás
počítali. Je tu krásně, kolem jen
hory, zeleň a klid.
Nasedáme do auta, trochu se
motáme
v úzkých
uličkách
Mammiana,
ale
nakonec
se
dostáváme na správnou silnici. Jeli
jsme
tu
už
včera.
Po
pár
kilometrech odbočujeme doprava
na Pitéglio, městečko na kopci. Před
městečkem
je
krásné
místo
na focení, ale opar je silný a slunce
svítí kam nemá, tak musím fotku
oželet. Parkujeme u hřbitova a stoupáme pěšky ke kostelu do centra
městečka.
Kostelík je pěkný, původem ze 13. století, ale několikrát přestavovaný a
zasvěcený Nanebevzetí panny Marie. Uvnitř je úplná tma. Půlkruhová
okénka pod stropem propouštějí svými barevnými skly jen trošku světla.
Zajímavost se ukrývá v kapli zasvěcené Madonna del Latte (kojící Madona).
V dřevěném oltáři je zde uchováváno trochu mateřského mléka panny Marie
jako svatá relikvie. Přivezli ho křižáci ze Svaté země, tak to, pani, bude jistě
pravé. Jó, a taky to psali na webu.
Kolem kostela se těsnají
kamenné domky, průchody, schůdky, křivolaké uličky, které spadají
prudce dolů mezi další a
další kamenné stavby.
Sem tam přejde nějaký
člověk a zakřičí hrající si
děti. Venkov. O ozdobu
se tu starají kytky,
na náměstí i pár ořezaných stromů, ale jinak je
to kamenná ospalá díra
na kopci.
Turisti tu snad ani žádní
nejsou, podobných vesnic
jsou kolem spousty, tak co
tady.
Nacházíme malý krámek
s barem. Starší dáma nás
ochotně a mile obsluhuje,
ale ceny, espresso 0,80 a
koláč 1,00 EUR v prázdném
podniku napovídají, že tady
velké kšefty nenadělají.
Sedíme na terase na plastových
židlích
obklopeni
pěknými kytkami v květináčích co dům dal. Není nám jasné, jestli jsme
v hospodě nebo v soukromí. Máme odtud výhled do kraje, do hloubky i
do dálky. Chvíli odpočíváme u kávy a pak v obchůdku kupujeme cibuli a
máslo. Z chodby vidíme ještě překvapivě velkou restaurační místnost
s pěkně prostřenými stoly, tak pro jeden autobusový zájezd. Je tu však
zhasnuto a mrtvo.
Jdeme k autu a už jen s jednu přestávkou na focení jedeme domů. Koupel je
skvělá jako vždy. Únava z nás rychle opadává. Oblékáme se, bereme deštník,
protože to vypadá na déšť a vyrážíme do pizzerie. Když teď doma přepisuju
své zápisky, zjišťuju, že tahle pizzerie mi utkvěla v srdci skoro nejvíc. Skvělé
vůně různých pizz nemají šanci z malého prostoru někam utéci, stále zní
ciao, ciao, … a obrovské koláče, rozdělené na osminky, rychle mění majitele.
Dvě osminky stačí k večeři pro jednoho. Deštník jsme ani nepotřebovali,
nakonec nesprchlo a my jsme byli v půl deváté definitivně doma. Ještě si
dáváme kávu, víno, dobroty, prohlížíme knihu o Toskánsku, kterou jsme si
koupili a píšeme poznámky. Zítra se uvidí podle počasí.
středa 16.6.2010 – den pátý, den Leonardův
Celou noc lilo. Byla i bouřka a hromy burácely tak silně, že jsme museli
zavřít okna. Tma za okenicemi nám zajistila dlouhý spánek. Budíme se v půl
deváté a venku stále střídavě prší. Snídáme včera koupené sýry, smrduté i
čerstvé, Hanka maže svačiny a můžeme vyrazit.
Dnešním cílem je Vinci. Sjíždíme do Pistoie a odtud svižným tempem
směřujeme k Monte Albano. Silnice je pěkná a aut mnohem méně než včera.
Po obou stranách cesty se táhnou kilometry okrasných školek a
zahradnictví, cestou zpátky se v některém z těchto podniků zastavíme. Malé
pohoří Monte Albano přejíždíme sérií serpentin. Už neprší, ale je úplně
zataženo a viditelnost snižuje mlžný opar. Z Pistoie do Vinci je to asi 20 km,
cesta utekla rychle a my parkujeme na prostranství mezi vilkami asi půl
kilometru od centra.
Vinci je malé město, čekal jsem davy turistů, ale není to tak strašné.
Na náměstí právě probíhá trh a zdá se, že je spíš pro místní, než pro turisty.
Dostáváme ochutnat pečené sele, hodně slané a nasáklé vůní bylinek. Vedle
prodávají na ledu ryby, chobotnice, krevety a další plody moře. Zelenina,
textil, boty, kuchyňské a zahradnické potřeby, prostě zboží pro italský
venkov. Líbí se mi dodávky trhovců. Auta jsou to zdánlivě obyčejná, ale
důmyslný hydraulický systém nad každým z nich dokáže roztáhnout
pozoruhodně obrovskou plátěnou střechu a po sklopení bočnic vznikne
pěkný, vybavený a dobře zásobený krámek.
Městečko je přehledně rozložené na úzkém protáhlém návrší, na jehož
nejvyšší části se tísní hrad a kostel. Ještě před ním stojí muzeum Leonarda
s centrálním prodejem vstupenek. Nahlížíme dovnitř, ale nemáme chuť na
muzeum. Náměstíčko před ním je ovšem pojednáno jako oslava Leonarda. Je
to jedno velké umělecké dílo. Celé prostranství je pokryto kamennými
deskami, z kterých jsou sestaveny metrové hory a jiné plastické prvky. Vše je
pokryto symboly z díla Leonardova a v noci patrně efektně osvíceno. Docela
se mi to líbí.
O pár desítek metrů dál, před další expozicí umístěnou ve zbytcích hradu
stojí dřevěný model lodě s kolesy poháněnými přes ozubená kola ručním
klikovým hřídelem. Ve zjednodušené šlapací verzi k vidění na Mácháči i na
Vltavě. Přes pět století se tahle
technika přenesla a jistě ještě
chvíli vydrží.
Muzea necháváme za zády a
vstupujeme do kostela, kde byl
Leonardo velmi pravděpodobně
pokřtěn. Stojí tu i jednoduchá
žulová křtitelnice, patrně stejná,
jako v patnáctém století. Na malém náměstíčku si fotím bujně
kvetoucí vistárie a domek úplně
pokrytý silně vonícími popínavkami a pak už kráčíme po dobře
značené cestě mezi olivovníky a
osamělými domy vzhůru do krajiny k mistrovu rodnému domku.
Na polní cestě jsme nepotkali
živáčka, zato u Leonardů doma
jsou desítky turistů. Všichni přijeli
až na nedaleké parkoviště auty a
busy.
Co je na Leonardově rodném domku ještě původního se netroufám odhadnout. Jsou zde tři prázdné kamenné místnosti s velikým krbem a starou
sbírkou návštěvních knih v policích. Ty nejstarší knihy jsou hodně omšelé,
mohou mít sto nebo dvě stě let. Venku stojí malý přístavek s pecí na chleba
a to je všechno. Okolí je nově vydlážděné terakotou a dále už se rozprostírají
pahorky toskánské s olivami, olivami a zase olivami. Klid místa působí.
Historie se tu přibližuje na dosah a pět set let mizí jako mávnutím
kouzelného olivového proutku.
Pokračujeme vzhůru cestou ke kapli Santa Lucia a dále podle mapky a
popisu v průvodci. Někde tady má být odbočka doprava. Ale není. Jdeme
stále po dobře značené cestě číslo 14 a nacházíme až další odbočku. Podle
mapy dobře sedí, jenže je na ní nová značka zákaz vstupu pro pěší. Je odtud
pěkný výhled, tak usedáme mezi olivy (kde jinde) a dáváme si pozdní oběd.
Oblaka v okolí se trhají,
ale nad námi pořád visí
tmavý
dešťový
mrak.
Cesta vpravo je nepoužitelná, tak měníme program a vracíme se kousek
zpět na odbočku značené
cesty č. 16. Ta má tvořit
oblouk vlevo a vrátit se
do Vinci. Rychle traverzujeme po pohodlné cestě
lesem
nad
hlubokým
údolím. Na jeho konci
překonáváme potok. Je
zde kamenný můstek z roku 1921. Okolí připomíná džungli. Je tu tma,
vlhko, stromy porostlé liánami, bahno, ale cesta je moc pěkná, i když
nepoužívaná. Traverzuje po protější straně údolí, a když dojde k ostrému
hřebeni, náhle končí.
Po druhé straně hřebene pokračuje jen úzká stezička. Jsem rád, že jsme
obuli pohorky. Prudce sestupujeme po kluzkých kamenech na dno
stísněného údolí, do tmy a mokra a konečně vidíme, proč sem značená cesta
vede. Stojí tu starodávný zbořený dům, zbývá z něho pár kamenných zdí
spojených pěknou klenbou. Býval to mlýn nebo jiné zařízení na vodní pohon.
Podle stromů, které ze zříceniny vyrůstají, se rozpadl nejméně před sto lety.
Na tomhle místě bych dům určitě nehledal.
Jdeme dále po proudu potoka, potkáváme další zbytky kamenných zdí a
znaky civilizace. Náhle se stezka mění v pěknou lesní cestu s udržovanými
brody a my se po slabém kilometru ocitáme na silnici do Vinci. Mraky se
dost roztrhaly a místo lesa máme kolem sebe vinice a olivy. Dostávám se i
k focení, konečně světlo a toskánská krajina. Kolem Leonardova domku
klesáme, nyní po silnici, zpět k Vinci.
V městečku si vychutnáváme zmrzlinu, mám skvělou višňovou a Hanka si
pochutnává na kávové. Jen bahno na pohorkách připomíná, že dva
kilometry odtud leží pěkná divočina.
Po zmrzlině jedeme domů. Před Pistoiou se zastavujeme v jednom z obřích
zahradnictví. Hanka je nadšená z nepřeberného množství obřích i menších
dřevin v kořenáčích. Staré olivy s obvodem kmene možná metr stojí ovšem i
10.000 EUR. Před sedmou hodinou jsme doma. Koupel v bazénu, jehož
teplota klesla už na 22 stupňů, je příjemná, ale po chvilce sezení na břehu je
nám zima. Přece jen je nadmořská výška znát. K večeři vaříme čerstvé
těstoviny s rajčatovou omáčkou a parmazánem, popíjíme Chianti a je nám
Italsky.
čtvrtek 17.6.2010 – den šestý, den florentský
V 7 hodin zvoní budík. Vstávat, jedeme do Florencie. Snídáme muesli a
v 7:50 už jsme na cestě. Počasí je pěkné, Hanka oblékla letní šaty a sandále.
Sjíždíme do Pistoie a pokračujeme do městečka Agliana. Už v Praze jsem
zjistil, že je zde velké parkoviště poblíž nádraží. V pohodě parkujeme a jdeme
na vlak. Má jet v 8:48, to znamená, že právě odjel.
Na nástupišti ve směru Florencie nikdo není, v opačném směru naštěstí stojí
lidí dost, takže nám mohou poradit, kde koupit jízdenky, když v zápase
s automatem beznadějně podléháme. Kupujeme tedy lístky v trafice a
snažíme se je označit ve strojku podobně jako v Praze, jenže strojek nechce
zavrčet. Tak nic, jdeme podchodem na nástupiště. Teprve tady si všímáme
displeje, který ukazuje odjezdy. Vyhodnocuji situaci: Vlak nám neujel, má
zpoždění a pojede z protějšího nástupiště. Vracíme se radostně podchodem
zpět, vlak přijíždí a mi nastupujeme. Že by se v Itálii jezdilo vlevo? No, možné
to je.
Vagón je klimatizovaný, ale není moc čistý ani nový. Pár míst je ještě
volných, tak i sedíme. Vlak dohání zpoždění slušnou rychlostí, tak 130, ale
poslední kilometry ve městě se vleče dvacítkou. Průvodčí naštěstí nepřichází
a my v půl desáté vystupujeme na velikém a silně zalidněném nádraží
v centru Florencie. Vlakem se tu tedy jezdí dost. Je levný a jede až do centra.
V informacích na nedalekém náměstí dostáváme pěknou mapku a
vyrážíme k dómu. Slavné baptisterium i dóm se tísní na malém
náměstí. Fasáda z barevných mramorů je úchvatná, ale Lucca i Pisa
se mi líbila víc. Snadno nacházíme
pokladnu a po širokých i úzkých,
rovných, zahnutých i točitých
schodech stoupáme ve stěně kostela
vzhůru.
Schodiště
nás
vede
na vnitřní ochoz kopule. Nádhera. Lidičky dole jsou jako blešky na monumentálních vzorech mramorové dlažby. Nad hlavou máme fresky pokrývající
celou plochu kopule. Obcházíme asi polovinu obvodu kopule a znovu se
noříme do stěny k dalšímu výstupu. Nyní se již pravá stěna chodby začíná
odklánět, je stále šikmější, až nakonec schodiště zatáčí kolmo doprava a
před námi je velmi působivý poslední úsek stoupání po radiále do středu
kopule. Pod nohama máme jednu z nějvětších kopulí na světě (průměr 42
metrů) postavenou z cihel a bez použití opěrného lešení. Jsme 91 metrů
nad dlažbou kostela a je to nádherný pocit. Kopule má dva pláště, vnější 80
cm a vnitřní 4 m tlustý. Podle údajů z internetu prý váží 250 000 tun,
řádovým přepočtem jsem se dostal k 30 000 tunám. Ctěný čtenář nechť si to
ověří sám.
Posledních pár schůdků a padací dvířka nás vedou na ochoz kolem
vrcholové lucerny. Vše je zde ze světle žlutého mramoru, který je ošlapán
snad miliony turistů z celého světa. Rád se přidávám. Výhled na město je
úžasný. Jen řeku Arno nevidíme, je skrytá za mnoha paláci a kostely.
Florencie je ze tří stran lemovaná pahorky, na kterých se rozkládají krásné
zahrady s vilami a zámečky.
Dokonalá krajina, jak z pláten
renesančních mistrů. Snažím se
fotit, ale většinu oblohy pokrývají
těžké tmavé mraky a pod nimi je
ke všemu lehký opar. Slunce se mi
vysmívá v dálce nad jediným
kusem ploché a nudné země.
Postupně přibývají další návštěvníci. Mluví hlavně italsky, japonsky (možná korejsky) a anglicky.
Dav houstne a je čas odejít.
Hodinku jsme tu pobyli a byla to
vydatná hodinka.
Cesta kopulí je jen jedna a někdy
je
obtížné
stoupající
zástup
přetlačit. O to déle si to tu
užíváme. Sestup vede přes horní
ochoz kopule. V bezprostřední
blízkosti máme postavy ďáblů a
hříšníků, neboť právě oni jsou zobrazeni v nejnižší vrstvě fresek. Jsou to
pětimetroví obři a pekelná muka, jako rozpárání a stahování z kůže máme
z první ruky. Na chrám samotný nám již nezbývá čas, ale samotná kopule
byla zážitkem.
Obloha se rychle zatahuje černými mraky a ve vzduchu je cítit voda. Jdeme
rychle k paláci Ufizi, ale bouřka je rychlejší. Těžké kapky nás zahánějí do
kostela Orsanmichele. Půdorys ani kostel nepřipomíná, čtverec je rozdělen
na dvě lodě, výzdoba silně připomíná novorománský sloh jak ho známe z
Čech a mramorový tabernákl svítí novotou. Jen ten obraz by snad mohl být
gotický. Ale tady jsme v Itálii. Až večer se dozvídám, že vše, co jsme viděli, i
ten fungl nový, zářivě bílý, jemně krajkově zpracovaný tabernákl, bylo
vytvořeno ve 14. století. Venku leje a padají kroupy. Koukáme na věci, které
hlava nebere a čekáme. Bouřka je naštěstí krátká a my po půlhodince
vyrážíme k paláci Vecchio. Na náměstí před palácem se montuje nějaké
pódium, dost vadí ve výhledu a ještě více ve focení. Nicméně kopie Davida i
Loggia dei Lanzi s antickými a renesančními sochami je přístupná. Všude
jsou davy turistů, klidně bych se bez nich obešel, ale Florencie je prý takto
narvaná denně už od dob Michelangela. Procházíme mumrajem turistů,
malířů, performerů a prodejců před palácem Uffizi. Fronta na vstupenky
není delší než 20 metrů a vstupné je jen 10 EUR, ale dnes už jsem byl na
kopuli a jsem nasycen. Už žádnou galerii!!!
Slunce
se
střídá
s krátkými
přeháňkami a my jdeme podle řeky
Arno a přes ponte Alle Grazie najít
nějaké vhodné místo na oběd. Máme
s sebou namazané chleby a chybí
nám už jen ten klidný a pěkný koutek s výhledem. No, nic moc jsme
nenašli. Všude bylo mokro a tak
obědváme v bundách na vlhké
lavičce v malém parčíku. Ještě jsme
nespolkli poslední sousto a zase
začíná pršet. Hanka má jen sandále
a je jí zima na nohy. Tak honem zase na cestu a zahřát se chůzí.
Na ponte Vecchio opět narážíme na davy turistů. Zlatníci před svými krámky
lákají kupce, ale přes ukrutný dav tu velké obchody necítím. Nějak už mě ty
hordy lezou krkem. Tady nemám co pohledávat. Plánujeme ještě baziliku
Santa Croce, piazzetu Michelangelo a domů.
Na velikém náměstí před bazilikou stojí veliké „dočasné“ tribuny s velikým
písčitým obdélníkem uprostřed. Kostel je úplně zastíněn, není ani vidět,
natož abych ho mohl vyfotit. Interiér je ovšem nádherný. Je prostorný a
poměrně světlý. Tři lodě oddělují jen řady tenkých osmibokých sloupů s velkou roztečí zaklenutých
lomenou klenbou. Strop
je trámový a jemně malovaný. Líbí se mi tu.
Hlavně je možné si tady,
uprostřed impozantního
prostoru, sednout a nemít
kolem sebe davy.
Hlavní oltář a kaple v jeho
blízkosti
s giottovými
freskami zakrývá lešení,
ale
ostatní
kaple
a
sakristie s mnoha freskami a malbami nám to vynahrazují. Snadno nacházíme i náhrobky Michelangela, Galilea Galileiho, Machiavelliho a dalších věhlasných osobností. Průčelí
kaple Pazzi od Brunellesciho si ale pro pořádný liják moc prohlédnout
nemůžeme. Vynahrazují nám to další umělecká díla, která můžeme
obdivovat v klidu a tichu bývalého refektáře františkánského kláštera, nyní
malého muzea.
Před Uffizi jsem byl k smrti unaven a zdeptán jen myšlenkou na galerii a
tady, v krásném a inspirativním prostředí jsem zázračně ožil. Ten zázrak
ovšem nezpůsobil svatý František, ale dostatek prostoru kolem nás. Miluju
vrcholy hor, rozhleden a prázdné kostely.
Občerstveni na duchu vyrážíme přes řeku na piazzale Michelangelo, není to
daleko, jen trochu do kopce. Cestou si ještě dáváme presso v prázdném baru
a za chvíli už máme Florencii jako na dlani. Praha z Petřína je hezčí, ale tohle
taky stojí za to. Fotím dlouhé panorama, jenže mraky zastiňují slunce a
výsledek je nejistý. Od bronzového Davida si cestu k nádraží prodlužujeme
procházkou podle hradeb k pevnosti Forte Belvedere. Pak se trochu motáme
mezi zahradami a dostáváme se omylem až k monumentálnímu Palazzo Pitti.
Odtud už ale míříme unaveni přímo k nádraží. Do vlaku v 18:38
nastupujeme včas, ještě si můžeme vybrat místo k sezení. Za pár minut se
vagón naplňuje a vlak se rozjíždí. Hanka dokonce trochu ožívá, byla dost
unavená. V Aglianě na nás čeká auto a v osm hodin už večeříme v Piastre
pizzu. Doma pak už jen popíjíme kafe, víno, píšeme deníčky a nakonec
padáme do postele.
pátek 18.6.2010 – den sedmý, den blbého průvodce
Vyspáváme do osmi hodin. Budí nás slunce a jasné nebe. Bazén má po
včerejších deštích jen 21 stupňů, ale přesto je příjemné do něho skočit. Po
dlouhé době vidíme paní domácí, chce vědět, v kolik zítra pojedeme. Pomalu
snídáme a asi v deset hodin vyjíždíme na výlet do zdejších kopců. V Piastre
nakupujeme v malém obchůdku suroviny na oběd. Takový malinký a
starodávný obchůdek s moukou a cukrem ve velkých pytlích a
s prodavačkou na zápraží už v Čechách nemáme. Kvalita šunek, sýrů, ovoce
a zeleniny však naše krámy předčí o několik tříd.
Z Piastre sjíždíme tentokrát do jiného údolí než obvykle. Zastavujeme
asi po 10 km mezi dvěma nádražními budovami ve vesnici Prachia.
Jedna budova je stará, vybydlená a
bez kolejí, zato romantická a
fotogenická. Druhá, novější, větší a
s kolejemi je sice velmi obyčejná, ale
zase v ní visí jízdní řády. Vlaky zde
jezdí přibližně každou hodinu, takže
můžeme vyrazit na výlet, zpět nám určitě něco pojede. Jdeme opět podle
našeho nového, ale notně nespolehlivého průvodce.
Hned u nádraží narážíme na „drobný“ rozdíl. Na mapce v průvodci vede
hlavní silnice vlevo od říčky, kdežto ve skutečnosti zde stojí most, silnice
říčku přechází a jde vpravo od ní. Vlevo vede stará, dnes již jen místní
komunikace. Jdeme po nové silnici asi čtvrt kilometru směrem do vsi. Stojí
tu pěkný turistický ukazatel s několika šipkami. Cesta číslo 33 vede do
Passo della Collina, tedy naším směrem. Držíme se jí a zdá se, že naše
mapka i popis této cestě odpovídají.
Jdeme po strmém úbočí kopce listnatým lesem po pěkné úzké asfaltce bez
provozu. Po chvíli je nám jasné, proč zde nikdo nejede. Asi 200 metrů silnice
zde chybí. Svah i se silnicí se utrhl a sjel do údolí, kde nyní pracuje několik
bagrů na odklízení té kalamity. Zničené místo obcházíme úzkou pěšinkou a
pokračujeme po úbočí stále šikmo
vzhůru. Není žádné vedro, v lese je
navíc stín, tak cesta rychle ubíhá.
Vpravo od silničky nacházíme pozzo
č. 2, větrací šachtu tunelu, přesně
jak bylo popsáno v průvodci. Dnes je
již trať elektrifikovaná a není tedy
třeba odvádět kouř z lokomotivy.
Pozzo je zabetonované a zbyl z něho
jen dvoumetrový betonový komolý
kužel. Někde vpravo v údolí má být
ještě pozzo č. 3. V původním stavu a zakryté mříží. Jenže údolí je hluboké a
nám se tam nechce.
Turistická trasa č. 33 opouští silničku a odbočuje doprava na širokou a
velmi kamenitou cestu. Stoupáme úbočím, cesta se postupně zužuje, les
houstne, místy je kolem nás hustý tmavý prales. Ze svahu stéká hodně
potůčků, kameny přecházejí ve skalky, jsme v horách. Ve čtvrt na jednu se
dostáváme na sedlo Passo di Piastreta (897m). Na vápencových plotnách tu
stojí sloup s ukazateli. Kolem je listnatý les, jen JV směrem máme pěkný
výhled přes zalesněné údolí na další a další hřebeny. Cesta č. 33 tu končí, na
Passo della Collina teď směřuje cesta č. 00. Jen aby nevedla tam, kam číslo
naznačuje.
Je stále velmi příjemný chládek a polojasno, počasí na výlet jako stvořené.
Po chvíli se dostáváme na pěknou a používanou lesní cestu, z jedné strany
ohraničenou vysokým drátěným plotem. Každou chvíli vidíme cedulky
s neznámým italským nápisem. Až doma zjišťujeme, že ty desítky cedulek
označují honitbu. Přicházíme k odbočce označené velkou značkou parkoviště
a ještě jedním neznámým nápisem. Jdeme po ní pár desítek metrů a
přicházíme na velikou zvlněnou louku, bez parkoviště a v dálce vidíme
trojúhelníkovou vlaječku na tenké tyčce. Že by golf? Všude je klid, ani lidi,
ani auta se tu nevyskytují.
Vracíme se na cestu a asi po 300 metrech vidíme vpravo v lese strašlivou
boudu s několika ještě strašnějšími přístavky, reklamními cedulemi,
plachtami, zničeným nábytkem a vůbec velikým bordelem. Tohle tedy golf
nebude. Fotím si cedule, které zde visí, doma se pravdy dopátráme. A
dopátrali jsme se: Celý ten obrovský areál je psí cvičiště. Cesta je nyní
plotem ohraničená z obou stran a podle otisků pneumatik je zřejmé, že se
sem dost jezdí.
Asi po kilometru přicházíme na pěknou, ale nepoužívanou asfaltku. Jdeme
po ní doprava s kopce, ale po chvíli zjišťujeme, že jsme opustili červenou
značku 00. Směr máme, tak snad jdeme dobře. V mapě je asfaltka jen jedna,
ale zmatený popis cesty se
o ní nezmiňuje. Po chvíli
nacházíme u silnice úplně
novou ceduli se zajícem a
bažantem, asi zastavení
nějaké naučné stezky.
Cedulí je stále víc, tak to
vypadá,
že
se
blížíme
k civilizaci. Mezi stromy už
vidíme sem tam i vodu a po
pár
minutách
shlížíme
na nevelké jezero v místě
zvaném Prato al Lago. Stojí
tu asi tři domy, ale v dohledu není, kromě rybáře, který právě chytil rybu,
živá duše. Usedáme na kamennou zídku, a protože už je tři čtvrt na dvě,
dáváme si dobrý oběd.
V průvodci nacházíme další záhadu. Na mapce i ve skutečnosti vede kolem
jezera cesta zleva, v popisu pak zprava. Držíme se raději skutečnosti a jdeme
dále po naší asfaltce. Ta však po chvilce přechází ve štěrkovou cestu, z níž
vlevo vybíhá asi osm dalších cest. Nejsou to cesty, jsou to terasy oddělené
pruhy keřů, vypadá to, jako že tu kdysi býval kemp. Štěrková cesta prudce
padá do údolí. A padám i já, dnes už potřetí. Krvácí mi koleno, ale nic to
není. Proti nám, tím ukrutným kopcem stoupá cyklista. Jede 1 : 1 a ještě
stačí pozdravit. Prostě italský borec.
Přecházíme brod a dostáváme se na asfaltku s přijatelným sklonem. Objevují
se asi tři domy a dokonce auto. Asfaltka se klikatí mnoha serpentinami,
které se naštěstí dají přetnout úzkou cestičkou, jinak bychom se tam
klikatili dodnes.
Konečně Sammomné (dříve San Mommé). U malého kostelíka stojí dřevěná
bouda s krytou terasou ověšenou průhlednými fóliemi proti dešti a zimě.
Uvnitř je asi pět stolů, u dvou
z nich sedí pár místních.
Servírka nás zve dál. Kafe by
neškodilo, tak rozhrnujeme
fólie a vstupujeme.
Usedáme k jednomu ze čtyř
stolů a objednáváme presso.
Fascinuje mě ta stavba.
Terasa je zařízená jako letní
kino. Skrz fólie je výhled do
lesoparku, kde na blízkém
smrku visí promítací plátno.
Projektor visí pod stropem přímo nad námi. Dcera majitelů mluví trochu
anglicky. Ptá se, odkud jsme a servíruje nám trochu domácích sušenek.
Staří i s dcerou po chvilce usedají k vedlejšímu stolu k obědu. Prostě venkov.
Dáváme si ještě ½ litru vína a odpočíváme. Je tu klídek a není proč spěchat.
Na zdi tu visí několik velkých map. V jedné je zakreslená vojenská situace
z roku 1944, několik postavení front a spousta nesrozumitelných detailů.
Ani jedna z map nemá pořádně zakreslené ty šílené serpentiny nad námi a
asi ani pod námi. Dvě zatáčky v mapě stačí.
Dál nás cesta vede výrazným klesáním přes vesnickou náves s trochu větším
kostelem a barem s pizzerií a dále mezi domky ven z vesnice. Cesta je nyní
dlážděná velkými placáky. Všude prorůstá tráva, už se tu dávno nejezdí.
Náhle se objevuje pěkná asfaltová silnička, a kolem ní několik nových
velkých vil se zahradami a pevnými ploty. Po mnoha dalších zatáčkách se
dostáváme na pořádnou silnici, kde stojí šipka ukazující zpátky k vilám.
Doma jsem si našel „Campo del Molino“ na webu. Je to vila pro 10 osob
k pronajmutí na týden za 3000 EUR. Podle fotek velmi luxusní a velmi
přeplácané. Koberce, lustry, … asi nic pro nás.
V průvodci je cesta popsaná ještě přes další kopec, ale my se rozhodujeme
pro přímý postup po silnici do Piteccia. Nechceme se zbytečně honit.
V Pitecciu nacházíme železniční viadukt, který jsem si chtěl prohlédnout.
Moje silné podezření se potvrzuje. Viadukt byl zbořen v roce 1944 při
bombardování a nyní zde stojí obyčejný betonový. Ten starý, s několika
úrovněmi oblouků, tu má aspoň pěkný bronzový památník. Tam někde
nahoře bude i železniční stanice. Ptám se na ni před místním barem.
Barman se diví a vysvětluje mi, že stanice je dávno zrušená a že zde jezdí
autobusy. Vlaky sice taky jezdí, ale nestaví. Kdo by se trmácel tak vysoko ke
kolejím. Auto máme v Prachii a v kapse skvělého průvodce. Bus do Pistoie,
jinam stejně nejezdí, jede v půl páté.
Máme tedy 10 minut čas zkusit stop do Sammomné, kde zastávka funguje.
Jedno auto nám zastavuje, ale řidička jede jinam. Musíme tedy vzít za vděk
příměstským busem. Za 2 EUR jedeme pěknou dálku ke kostelu sv.
Františka, kde máme přestoupit. Zkoumáme další přípoje, ale rychle se
rozhodujeme pro pěší postup jižním směrem. K nádraží je to slabý kilometr.
Vlak nám jede v 17:21, čekat budeme jen 10 minut, to je krásné.
Zastávky jsou až do Piteccia zrušené, ale dál už vše funguje, jak má. Trať
vede po viaduktech a v tunelech, na zemském povrchu jen výjimečně. Vlní se
v serpentinách aby se nakonec vnořila do posledního dlouhého tunelu pod
hřebenem Apenin. Na druhé straně pohoří nás čeká zaparkované auto a do
Piastre už jedeme po vlastní ose.
Cestou máme jedinou obecní atrakci, starou ledárnu. Zastavujeme a
procházíme podle potoka s náhonem, který nevede k mlýnskému kolu, ale do
velkého mělkého bazénu, kde voda rychle promrzla a led se pak uskladňoval
v kruhových kamenných, částečně zahloubených stavbách. Jedna ještě stojí,
je opravená a pokrytá zánovními došky. Kolem jsou jen prudké srázy Apenin
porostlé lesy, modré nebe a božský klid. Ledárna je atrakce, ale turisty
nepřitáhla. Ti mizerové dávají přednost Pizze a Florencii.
V půl sedmé jsme v Piastre, kupujeme si koláče k snídani a jedeme domů.
Slunce svítí, ale je dost zima. Pan domácí
právě dosekává trávu kolem bazénu. Trávník
má opravdu nádherný. A aby neměl, podnebí
mu přeje a on sám se sehne pro každý malý
plevel, který vyřízne pěkně s kořeny. I přes tu
zimu je koupel skvělá jako vždy. K večeři si
vaříme nudle s rajčatovou omáčkou a Hanka
ještě smaží lilek. Všechno je to výborné a je
toho hodně. Zítra odjíždíme, ale zabalíme až
ráno.
sobota 19.6.2010 – den osmý, den přesunu
Celou noc pršelo a bouřilo, ani ráno není jiné. Vstáváme po osmé hodině,
snídáme a balíme. Paní domácí María inkasuje svých 360 EUR. Dáváme jí
kalendář Prahy a ona nám na oplátku dvě láhve skvělého Chianti (hned
večer jsme ho zhodnotili).
V 10:10 vyjíždíme. Potřebujeme vybrat hotovost a nakoupit. V Pistoii
nacházíme supermarket, je sobota ráno a parkoviště i obchod jsou dost
zaplněné. Nakupujeme potraviny a jako chuťovku sušené hovězí (v neděli
posnídáno a vysoce oceněno). Bankomat je hned u vchodu a my můžeme
pokračovat v cestě po dálnici k moři. Provoz je přijatelný a asi po hodině
jízdy střídavě v dešti a lijáku sjíždíme na exitu Deiva Marina. Do Deivy je to
pěkně z kopce. Hory se zvedají přímo z moře, krajina je tu krásná, zelená a
horská.
V Deivě najíždíme na silničku vedoucí v trase staré železnice. Vede hlavně
tunely a ty jsou tak úzké, že se jezdí po deseti minutách střídavě podle
semaforů. Za tunely se nachází krásné městečko Moneglia a další tunely,
tentokrát delší a tedy s dvacetiminutovým intervalem. Čekáme asi 10 minut
než nám padne zelená. Po dvou krátkých tunelech přichází třetí, dlouhý,
v kterém je po několika stech metrech vlevo výjezd do kempu Smeralda.
Ve dvě hodiny zastavujeme před recepcí. Mají nás zapsané, rezervace
zafungovala. Kemp není plný ani z poloviny, máme si jít sami vybrat vhodné
místo. Přímo od moře se zvedají příkré srázy, ale v místě kempu je svah
mírnější a umožnil vystavět několik teras propojených schodišti. Spodní
terasa je vyhrazena autům, dvě vyšší stanům a výše jsou chaty. Naše terasa
je ve druhém patře a 2/3 její šířky tvoří pevná zem. Zbylá třetina jsou prkna
na ocelových nosnících trčících z opěrné zdi nad spodní terasou. Nad námi je
strmý svah s divokou vegetací a v dalším patře chaty.
Výhledu brání ocelové zábradlí, ale to se, s trochou fantazie, může považovat
za zábradlí veliké lodi. Máme výhled na moře, zátoku s městečkem i protější
kopce. Prostě romantika. Ovšem vodovod i zásuvku máme asi 10 metrů
daleko, takže je to civilizovaná romantika. A dokonce i přestalo pršet.
Vynášíme věci z auta a stavíme stan. Máme pořádný hlad, tak po dokončení
hrubé stavby jdeme do místní pizzerie na oběd. Pizzu budou dělat až večer,
ale pastu můžeme dostat. Není ji sice moc, ale je dobrá, s pestem. Zapíjíme ji
místním mladým červeným – nic moc. Dokončujeme vybalování a
připravujeme naši nafukovací postel. Ložnička ve stanu je útulná, už se
těším.
Dnes ještě stihneme vycházku do Moneglie. Tunelem se pěšky nesmí, ale je
zde velká šipka, která nás přes několik schodišť a teras směřuje na pobřežní
stezku. Stezky je bohužel jen kousek a dále pokračují skalnaté útesy. Hned
první pořádná vlna mě vniká do bot a smáčí nohavice. Poslední útes
přelézáme s pomocí rukou, je to spíš horolezení, než vycházka. Pak už ale
vede cesta přes písčitou pláž a velký útes s vyhlídkovými terasami. Krásně se
vyčasilo a výhled z teras na zátoku s plážemi, městečkem a zelenými horami
v pozadí je odtud nádherný.
Pláže od města odděluje asi šest metrů vysoký viadukt, který spojuje tunely
na protilehlých stranách zátoky. Kdysi tudy jezdil vlak, dnes je zde silnice,
po které jsme přijeli. V jednotlivých klenbách viaduktu jsou hospody, bary,
sklady pro malý přístav a vstupy na pláže. Z druhé strany se podle viaduktu
táhne alej nádherných vysokých palem
a zastiňuje hlavní třídu městečka.
Pěkné hotely mají do ulice otevřené
zahrádky s kavárnami. I když ještě
není plná sezona, je tu celkem živo.
Hned
druhá
paralelní
ulice,
středomořsky úzká, je ulicí nákupní.
Dál do vnitrozemí stojí další domy,
hotely, dva kostely, zbytek hradu a
nová železniční trať s nádražím. Moc
se nám tu líbí. I když sladké časy zachycené ve Felliniho filmech dávno
minuly, je tu stále útulno a my nic víc nepotřebujeme. S kornoutem zmrzliny v ruce se vracíme do kempu. Druhé přelézání útesů už není tak zábavné,
ale jiné cesty není.
Kemp má malé molo s kamennými plážemi po obou stranách. Sedí tu pár
rybářů, ale už se nikdo nekoupe, jen my to jdeme zkusit. Moře je nádherně
čisté a příjemně teplé, dokonce i pro Hanku. Chvilka plavání nám stačí,
těšíme se na večeři. Dnes máme caprése a Chianti od Marie. Je výtečné, ale
já začínám tuhnout. Asi v 10 jsem usnul, ani nevím, kdy šla spát Hanka.
neděle 20.6.2010 – den devátý, den odpočinku
Dnes je den odpočinku. Vstáváme brzy, protože jsme brzy usnuli. V 8 hodin
už vaříme čaj. Ochutnáváme včera koupené sušené hovězí. Moc nám chutná.
Budeme ho mít i v sendvičích k obědu. Je zataženo, ale mraky se začínají
protrhávat a tak máme naději na pěkný den. Včerejšek nebyl nic moc. Nikam
nepospícháme. Máme namířeno jen naproti přes zátoku na kopec, kde stojí
v obci Lemeglio pěkný bílý kostelík. Může to být tak 2 km daleko a 200 m
vysoko.
Obouváme pohorky, protože pobřežní cesta není zrovna korzo a jdeme.
Tentokrát přecházíme oba suchou nohou. V městečku na hlavní třídě
probíhá trh. Kupujeme si ovoce a já i plavky. Líbí se mi a stojí 10 EUR.
Za centrem se nad moře zvedá malá skalka a na ní jakási zřícenina. Jdeme
to prozkoumat. Zřícenina je jen pár kamenných zdí, odkud je skvělý výhled
na moře i město. Sem ještě pár lidí přijde, ale do malého parku, který se
kolem rozkládal na umělých terasách a nyní je zpustlý už nechodí nikdo.
Slézáme zpět do výšky 0 a vydáváme se ke kostelu. Stoupáme chodníkem
pro pěší, vlevo máme novou železnici, která ovšem stoupat nemůže a tak se
hned noří do tunelu. Chodník ústí na silničku, která se kroutí ve svahu jako
had. Kolem stojí ve svažitých zahradách domy, vesměs s apartmány
k pronajmutí. Místy jsou malá soukromá parkovišťátka, z kterých je
nádherný výhled. Sluníčko svítí, mraků je na modrém nebi tak akorát, a tak
se snažím fotit. Hanka obdivuje kytky i palmy. V zahradách i na zdech se tu
zelená a kvete kde co.
Nakonec se pomalým tempem dostáváme ke kostelíku. Vede k němu pěkné
mramorové a cihlové schodiště. Kostelík je malý, venkovský, vnější i vnitřní
fasáda svým bílým a šedým pruhováním napodobuje mramorové fasády
bohatých chrámů pisánské gotiky. Mramor tu je ovšem i pravý, na oltářích,
křtitelnici i na podlaze se předvádí v mnoha barvách. Strop je krásně
malovaný a co obrazům chybí na uměleckosti, to dohánějí živou barevností.
Za kostelem nacházíme místo k obědu. Je to takový opuštěný plácek mezi
domy s výhledem do zahrad a vinic pod námi. Sluníčko svítí, ale vedro není,
sedí se dobře. Kolem nás úzkou uličkou jezdí sem a tam nákladní tříkolka
s domorodcem. V těchto úzkých
uličkách a kopcích je to skvělý
vynález. Otáčí se na místě, všude
projede a pár metráků nákladu taky
uveze.
Cesta zpět je rychlá, jdeme s kopce
a vidina moře láká. Už se docela
vyjasnilo a slunce dost hřeje. Hned
na
první
veřejné
pláži
se
zastavujeme a koupeme. Pláž je
písčitá, vlny slabé, protože je tu
vlnolam, je to tak pro děti. Těch
malých je tu dost, velcí asi budou
ve škole. Veřejné pláže jsou tak ze
čtvrtiny zaplněné, ale na těch
soukromých není nikdo. Lehátka i
deštníky jsou připravené, písek
uhrabaný, ale pár lidí sedí jen nad
kávou u stolečků. Do kempu se
dostáváme suchou nohou a hned se
jdeme znovu vykoupat. Beru si brýle a šnorchl, ale podvodní život je tu
slabý. S Jadranem se to nedá srovnat. Malá hejna malých ryb se pasou
u dna a to je všechno. Ani škeble tu nevidím. Jen kameny a ty čudly.
Trochu se zatahuje a začíná foukat. Jdeme na kafe a místní esíčka, která
vypadají a chutnají stejně, jako ta česká. Ve větru nám dupe stan. Šňůry,
které mají vést od tyčí předsíně k zemi, vedou vodorovně ke sloupům
u zábradlí. Tím pádem tyče nic netiskne k zemi, plachta předsíňky je
nadzvedává a tyče pak dupou o prkna terasy. Dupající stan, to je jako
z Harryho Pottera.
V šest hodin jdu vařit večeři. Došlo na tuńákové rizoto. Moje oblíbené jídlo.
Musím ale říci, že co u nás vaří Hanka, sláva tuňákového rizota bledne. Po
večeři jedeme do Sestri Levante na korzo. Tentokrát vjíždíme do tunelu
v opačném směru, je to fantastické, tunel má asi 2,5 km, je úzký pro
jednokolejku, začouzený a moc si ho užívám.
V Sestri Levante nacházíme parkování na ulici, platíme 1,50 EUR a
na parkovacím lístku máme napsáno, že máme zaplaceno až do října. Čteme
si podrobně návod, platí se tady jen do 19 hodin a už je čtvrt na osm. Asi
jsme ten automat zblbli. Procházíme promenádu, mají tu krásné cykasy,
obrovské, rozvětvené a zdravé, ale jinak nic. Náhodou nacházíme plán města
a zjišťujeme, že jsme v Riva Trigoso a že Sestry jsou za kopcem. Dal by se i
přejít, ale místní kopce jsou vždy náročnější než vypadají. Dáváme si
zmrzlinu, u popelnice sbíráme šikovnou bedničku a jdeme k autu.
Domů se nám ještě nechce, tak objíždíme kopec a dostáváme se do víru
velkoměsta. Projíždíme slibným centrem a parkujeme na nábřeží. Platí se
tady až do 23 hodin. Tentokrát se procházíme spolu s dalšími lidmi
opravdovým lázeňským korsem s hotely, restauracemi, trávníky, krásnými
palmami a květinami. Všude je hodně světel, moře šumí, je to příjemná
procházka. Cíle jsme dosáhli, chybu v navigaci opravili, teď má dušička
pokoj. Můžeme jet domů.
Před tunelem stojí už asi 5 aut a display ukazuje, že budeme čekat ještě asi
10 minut. Z improvizovaného stativu si fotím nasvícený útes, spíš aby nám
uběhl čas, než že bych čekal krásnou fotku. A ono to vyšlo. A zase 2 kiláky
tunelu, no paráda. Ze stanu ještě
pozoruju a fotím krásně rozsvícenou Moneglii, ale tyhle fotky
nevyšly.
pondělí 21.6.2010 – den desátý, den pralesní
Ráno je dost zima a skoro zataženo. Vyspali jsme se pořádně, z pelechu
lezeme až v půl deváté. Hanka jde koupit snídani a já vařím čaj. Kempový
obchod není dobře zásoben, snídani Hanka pořídila, ale nakupovat budeme
v městečku. Mraky postupně mizí, sluníčko se chystá vylézt a my jedeme
na průzkum.
Parkujeme v Moneglii u nádraží, dostáváme jízdní řád, který chceme využít
při plánování cesty do Cinque Terre. Na obchodní ulici kupuju mapu Cinque
Terre (Compass 1:50000), která na severozápadě dosahuje až k Sestri
Levante a bude se tedy hodit i pro jiné akce. Nakupujeme ovoce, zeleninu,
sýry, pečivo i toaletní papír. Po týdnu v Itálii potřebujeme doplnit zásoby.
Ve dvanáct hodin jsme zpět v kempu a dokonce parkujeme ve stínu. K obědu
máme caprése a já pak držím siestu pěkně v chládku, kdežto Hanka se
odvažuje na slunce a do moře. Chvíli dokonce pospávám ve stanu a je mi
blaze. Dáváme si kávu a esíčka. Čekám, až sluníčko trochu zaleze, abych
mohl vylézt zase já. V půl čtvrté konečně přichází vydatnější mrak, tak jdu
okusit moře. Je trochu chladnější než včera, ale klidné a já se odvažuji
daleko od břehu. Povaluji se v moři a pozoruju zarostlé kopce okolo. Dalo by
se tam vyrazit. Podle nové mapy i pozorování z moře vede z kempu cesta
přímo vzhůru do hor.
Jdu to prozkoumat a skutečně. V jednom z horních zákoutí kempu vede
cestička a dokonce je tam i drobná šipečka „Moneglia“. Obouváme pohorky a
vydáváme se objevenou cestou vzhůru. Cestička je strmá, dobře znatelná, ale
nepoužívaná. Vede pěkným pralesem, nejen že tu jsou stromy a keře
neprostupně prorostlé a svah mimo cestu neschůdně příkrý, navíc tu žije i
divá zvěř. Dvakrát před námi prchá stádo divočáků. Je jasné, že tato cesta
do městečka bude nechutně dlouhá a vysoká. Konečně jsme dosáhli
potřebné výšky a nacházíme traverzující cestu značenou modrými čtverečky.
Vede z Moneglie po kopcích vysoko nad mořem. Dáváme se doleva. Měli
bychom dojít nad skalnatý mys a možná až na něj. Zatím procházíme
pralesem tújí, borovic a dalších stromů. Prales ale není původní a není ani
moc starý. Nacházíme zříceninu domku, kolem kterého jsou dobře zachovalé
kamenné a dříve obhospodařované terasy. Už sto metrů od domu jsou terasy
sotva patrné. Jejich zbytky ale nacházíme všude. Svahy vystupující z moře
bývaly osídlené a obhospodařované. Cesta pomalu stoupá a vede nás
do řídkého borového lesa vysoko nad mořem.
Přicházíme na rozcestí. Můžeme pokračovat nebo sejít rovnou k moři
na skalnaté útesy. Dole vidíme loď a pár lidí na skalách. Je to strašně
hluboko a cesta zpět mě vůbec neláká. Otáčíme se a vracíme stejnou cestou
směrem k Moneglii. V pralesním porostu si vybírám pěknou, vhodně
zakřivenou hůl ze suché túje. Válí se jich tu spousty. Stačí je na obou
koncích nožem trochu upravit a z člověka se stává poutník. V lese ještě
míjíme další dva rozbořené domy, ale už více než kilometr před městečkem
začíná roztroušená zástavba
obydlených, nových, starých,
velkých i menších domů a vil.
Kolem stavení se rozkládají
zahrady a olivové sady. Jsou
to pěkná a klidná místa
s výhledem na městečko a
někde i na moře, jen poněkud
hůře dostupná. I když zdejší
obyvatelé jsou jistě strmými
kopci dobře trénovaní.
V městečku si sedáme ke
stolku u první pizzerie, ještě
před turistickým centrem.
Pizzu mají chutnou, víno taky.
Ani nám nevadí, že na něj
dostáváme plastové skleničky
vyvedené v nepopsatelné zelené barvě. Chodí sem místní a
na vysokou gastronomii si
zřejmě nepotrpí. Inu, pravá
Itálie. Odpočatí procházíme
městečkem, nakukujeme do kostela, kyneme dětem, které s pusou otevřenou
koukají na fousatého dědka v pohorkách a širokém klobouku s dlouhou
křivou holí. Dovolená. Do kempu se vracíme známou cestou podle moře.
Před stanem ještě čistím hůl a v jedenáct jdeme spát.
úterý 22.6.2010 – den jedenáctý, den pěti zemí
Dnes jedeme do pěti zemí, do pěti vesnic, které jsou podle průvodců i podle
mé učitelky angličtiny rájem na zemi. Vstáváme v 6:30, snídáme a v řádném
turistickém oblečení včetně pohorek vyrážíme na nádraží. Kupujeme si
zpáteční lístky do Riomaggiore, nejvzdálenější z pěti vesnic.
Vlak jede na čas v 8:23. Je zrychlený, zastavuje jen někde, většinu zastávek
jen projíždí. Těšili jsme se na vyhlídkovou jízdu, ale v metru toho člověk moc
nevidí. A tahle trať se metru nápadně podobá. Prochází tunely podle pobřeží
a jen tam, kde jsou příčná údolí dostatečně hluboká, se na pár metrů
objevuje na povrchu. Někde jsou údolí tak úzká, že se do nich nevejde ani
stanice a nástupiště pokračují daleko do tunelu. Na několika místech
spatřujeme původní úzký tunel nízko nad mořem, v jednom místě se
dokonce připojuje k novému tunelu a vedou v něm koleje. Cesta přes devět
stanic má 29 kilometrů a zabrala nám 33 minut.
Do výchozího místa naší cesty jsme se tedy dostali ještě před hlavním davem
turistů a můžeme v krásném slunečném ránu vyrazit na Via del Amore cestu lásky. I láska ale něco stojí, tady je to 5 EUR na osobu a den.
Vstupenka ale platí i na místní
autobusy, které nepotřebujeme a
jako vstupenka do muzeí, která
jsme nepotkali. Via del Amore
není stará, vytesali ji vojáci
v roce 1930 ve skalách nad mořem, aby se dostali k muničnímu
skladu. Je proto pohodlná a
s dokonalým výhledem. Lemovaná je obrovskými agáve, jejíž
dlouhé listy jsou popsány tisíci
vyřezanými jmény návštěvníků.
Agáve to přežijí, ale je to ohavné. Další místní zvyk je zamykat na zábradlí a
vůbec kamkoliv to jde visací zámky a zámečky. Pokud si snad turista
zámeček nepřinese s sebou, může si ho u stánku za 9 EUR zakoupit. Visí
jich tu obrovské množství a úplně
nejvíc kolem křesla pro milence.
Necháváme si tu taky udělat fotku.
Fotí nás mladá dvojice z Austrálie a
my zase naopak fotíme je. Kolem zní
hlavně angličtina, pak italština,
trochu němčina a taky spousta
orientálních jazyků. Ovšem Korejce
od Japonce nebo Číňana nepoznáme ani podle vzhledu ani podle řeči.
Od mileneckého křesla už pokra-
čuje cesta méně pohodlná, ale
stále pěkná. Do Manaroly, barevné vesnice na skále nad mořem, je to už jen kousek. Přeje
nám počasí, je krásně a přitom
není vedro. Lidí je tu dost, ale
rozhodně ne davy. Před vesnicí
je moderní zastávka vlaku,
který zde na pár metrů
vykoukne z tunelu. Skalnatý
útes je poset několikapatrovými
domky, nalepenými na sebe.
Pod útesem probíhá údolíčko, kterým prochází jediná solidní ulice končící
u malého přístavu. Přístav je tak stísněný, že rybářské loďky musí parkovat i
na ulici, jako u nás parkující auta. Balkóny i ulice jsou plné zelených kytek,
na kopcích kolem se prostírají terasovité vinice, obdělané, ale i opuštěné.
Všude svítí zeleň rostlin, modř moře a nebe a všechny možné barvy domků.
Moc se nám tu líbí.
Kolem
gotického
kostela
pokračujeme směrem ke Corniglii. Je o už kousek dál, píší, že
hodina deset. Cesta je pěkná,
krásně traverzuje kopce a
dokonce jedno úzké údolíčko
překonává visutým mostem.
Kráčíme pomalu mezi vinicemi,
výhled na vesnici i moře se
stále mění a vybízí k dalším a
dalším snímkům.
Před vesnicí se cesta napojuje
na bývalou železniční trať. Nahlížím i do mizerně zazděného tunelu, kde je
dnes moderní vodárna. Kousek dál, mezi bývalou tratí a útesy nad mořem
objevujeme dlouhou řadu opuštěných montovaných buněk, dnes už často
jen rezavých koster. Možná zde byli ubytovaní dělníci při stavbě nové trati
nebo turisti nebo obě sorty. Dnes je to ohyzdná ostuda.
Podcházíme pod kolejemi a dostáváme se na asfalt. Pár lidí tu čeká
na mikrobus, který by je odvezl od nádraží do vesnice. Je to sice jen 100
metrů, ale zato výškových. Silnička vede neznámo kam, aby postupně ty
metry nabrala. My se vydáváme přímo ke vsi po obřím schodišti s 365
schody. Není moc jasné, kolik jich je. Na třech tabulkách je napsáno
pokaždé jiné číslo, ale 365 vypadá dobře.
Corniglia leží na skalnatém útesu stejně, jako ostatní vesnice, ale tento útes
je vysoký, strmý a má jen malý a nepřístupný přístav. Zde se tedy hlavně
pěstovalo víno a rybaření bývalo
vedlejší. Vesnici to rozhodně
na kráse neubralo. Terasy vinic a
sadů se táhnou rovnou od domů
vysoko do hor. Domky jsou trochu
omšelejší než v Manarole, zato tady
krásnými barvami září spousta
kvetoucích oleandrů.
Procházíme
úzkými
uličkami,
schodišťátky a teráskami vesnice.
Je tu hodně malých krámků, barů
a hospůdek a uprostřed vsi leží
dokonce malé rovné náměstíčko a
na něm dvě hospody. Stolečky se slunečníky využívají celý prostor zastíněný
jediným, zato pořádným platanem. O patro výš, na opěrné zdi, stojí malý
kostel. Je tu příjemně, našli jsme i volný stoleček, tak si dáváme skvělou
kávu a užíváme si posezení.
V půl jedné se vydáváme na další cestu. Ulička mezi vinicemi je dlážděná
velkými placáky a stále stoupá. Příčná údolíčka s potoky překonává starými
klenutými můstky. Dostáváme se
nejméně 250 metrů nad moře,
slunce už dost připaluje, ale můj
nový
široký
klobouk
funguje
skvěle. Vegetace je stále zajímavější. Agáve zůstávají a přidávají se
obří kvetoucí opuncie, aloe a
spousta neznámých hustých ostnatých keřů. Skála nad námi je místy
fixovaná
ocelovými
sítěmi
a
traverzami, i směrem dolů spadá
terén velmi strmě, ale vegetace se
na něm vesměs drží. Dvě odbočky
na pláž míjíme bez povšimnutí.
Pohled dolů říká jasně: Nelez tam,
musel bys zpátky!!!
Ve 14:20 jsme ve Vernazze. Vesnice
je malebně rozložená kolem malé
zátoky s přístavem a pláží. Jednu
stranu zátoky tvoří úzký skalnatý výběžek, na jehož konci stojí malá pevnost.
Z druhé strany přístavu vidíme trojlodní gotický kostel ze 13. století. Z venku
je nenápadný, jen malá štíhlá gotická okna prozrazují, že to nebude stodola.
Uvnitř je nádherný románský prostor, gotika z toho moc nekouká, ale když
to píšou v průvodci…
Turisti se nám rozmnožili.
Na pláži je jen pár lidí, ale
v uličkách a na molu není
pomalu k hnutí. Ve tři hodiny
pokračujeme v cestě. Čeká nás
nejdelší
a
nejtěžší
úsek.
Stoupáme úzkou a dlouhou
uličkou mezi domy, je už
pořádné horko a nebe bez
mráčku. Terasy kolem nás jsou
z velké části zpustlé, ale i tady
potkáváme vinohradníka s postřikovačem a dokonce nacházíme i ozubnicovou dráhu vedoucí vzhůru mezi
vinice. Jak to mají s bezpečností nevím, ale bude to funkční i romantické.
Na jednoduchých trubkových kozách je přidělaný jackel s plechovým
hřebenem přivařeným zespoda. Na této kolejnici je nasazena „lokomotiva“
s motorem z motocyklu a laminátovou sedačkou. Dva vagónky slouží
k přepravě nákladu, ale i lidí, jak jsem se později dočetl. Rád bych se svezl,
ale nikdo tu není. Vysoko v terasách pak obdivuju i jednoduchou výhybku.
V této části je cesta nejméně schůdná. Má častá stoupání a klesání a vede i
po opěrných zdech teras. Vyhýbání občas dělá problémy. Jak to tu musí
vypadat v plné sezóně si raději nepředstavuji. Na posledním úseku stezka
strmě klesá mezi kamennými zdmi vinic a shora se k ní připojuje chladivý
potok. To je něco pro rozpálené poutníky. Slunce nemusím a chladivá voda
mi dělá moc dobře. Koupat se tu nedá, to bych musel být kachna, ale
na pořádné opláchnutí potok bohatě postačuje. Před Monterossem
sestupujeme mezi dobře udržovanými terasami a vinicemi po schodišti a
v 16:30 jsem v cíli.
Monterosso se od předešlých
vesnic liší. Je mnohem větší,
leží v malé kotlině s plážemi,
ale
je
rozdělené
skalním
útesem na dvě poloviny. Pláže
od města odděluje železniční
viadukt, stejně jako v Moneglii.
Na nějakou procházku městem
nemáme sílu. Tunelem skrz
útes se dostáváme do druhé
části města, kde je i nádraží.
Vlak nám jede v 17:18, tak
máme ještě čas na svačinku z domova. Vlak je poměrně obsazený, už
posbíral turisty ze všech vesnic Cinque Terre. Cesta do Moneglie trvá jen 19
minut a vlak to skutečně dodržuje.
Cestou do kempu lížeme zmrzlinu a těšíme se na koupel. Voda příjemně
chladí a to je to jediné, čeho si dnes ještě žádáme. Na naší terase přibyly 4
malé stany. Vedle nás ho právě staví mladá Francouzka. Nemá kam uvázat
šňůry, tak volá manžela (nebo koho) a ten váže šňůry kolmo nahoru na drát,
přes který se přehazuje stínící plachta. Nikdy jsem takové „řešení“ neviděl.
Ferda Mravenec s broukem Pytlíkem by něco takového těžko vymýšleli.
Vaříme nudle s rajčatovou omáčkou a po večeři se jdu natáhnout. Hanka čte
a píše. Já usínám. Asi v 11 mě Hanka budí, že jde spát, tož jdu taky.
středa 23.6.2010 – den dvanáctý, den tmy a ohně
Hned ráno se chvilku vyvalujeme v chladivých vlnách Ligurského moře a pak
pomalu snídáme. Užíváme si výhledu a vzpomínáme na včerejšek. Cinque
Terre nezklamalo. Dnes žádné túry, užijeme si lázeňského života. Zkušeně
procházíme po pobřeží do městečka a méně zkušeně se prohrabujeme
v nabídce italského mléka. Na krabicích jsou jen italská slova a já mám chuť
na kefír, podmáslí nebo něco podobného. Hlavně ne normální mléko. Vybral
jsem intuitivně. Hmm, půl litru odtučněného mléka mi neublíží, ale moc
jsem si neužil. Doma bych to nepil. Hanka se probírá ovocem a zeleninou,
výběr je dostatečný a hlavně na tom nejsou matoucí italské nápisy.
Letním dopolednem se vracíme se s nákupem kolem pěkné pláže. Je čas
na kávu, tak se zastavujeme. Nikdo tady není, jen my, jedna stará paní,
barmanka a její kamarádka s kočárkem. Je tu stín, klid jako v lázních, ale
rozhodně tady nechcípl pes. Je to klid modrobílý, příjemný, milý až veselý.
Kdyby se chtělo, dalo by se plavat, ale nechce se. Už se asi adaptuji na jižní
siestu.
Po kávě se vracíme do kempu, máme to už jen kousek přes útesy. K obědu
dělá Hanka caprese, samozřejmě že z čerstvě koupených místních surovin.
S výhledem na moře u kempinkového stolečku chutná božsky. Po obědě
chvilka v moři, pak klid na lůžku a po čtvrté hodině zase moře. Nakonec si
tuhle dovolenou i oblíbím.
Večeříme chleba s parmskou šunkou a salát a v šest hodin vyrážíme
na tunelovou turistiku. Rozhodl jsem se, že si zdejší tunely projedeme v kuse
a nejlépe dvakrát. Napřed jedeme do Rivy, tam otáčíme, fotíme ústí tunelu a
projíždíme zpět všemi tunely až do Deiva Mariny. Celkem to dělá přes 6,5 km
v úzkých tunelech starých 140 let. Tak pěkně po pořádku:
Riva
154 m
Lardea
460 m
Madoneta
1365 m
Valle grande
2550 m
La Seca
250 m
Moneglia
185 m
malý tunel pod hradem
Leme
86 m
De Barbieri
900 m
De Barbieri
700 m
De Barbieri
156 m
Jezdil bych i déle, ale nejsem tady sám a nechci být za moc velkého cvoka.
Deiva Marina je komplex hotelů a pláží v místě, kde se do moře vlévá místní
říčka. Je zde i malé nádraží na viaduktu, pár kaváren a hospod a jinak nic.
Stará vesnice Deiva je asi 1 km směrem do vnitrozemí. Jsem rád, že jsme
nevybrali ubytování zde. Moneglia je mnohem krásnější.
V korytě řeky, na jehož dně protéká jen úzký potůček, stojí ohromná
hromada chroští. Na vrcholu je připevněná židle a na ní vycpaný panák
s lahví vína v jedné a lopatou v druhé ruce. Připomíná to naše čarodějnice a
nejen připomíná. Přichází k nám nějaký lehce podnapilý domorodec a
vysvětluje nám, že tu večer bude „big fire“. O kousek dál na hospodě nacházíme amatérský plakátek, který oznamuje na dnešní večer jakési představení
na náměstí před poštou a ve 22:30 zapálení ohně. Italská show s ohni nám
nesmí ujít.
Čekání si krátíme procházkou
po nudné vesnici, zmrzlinou a
focením západu slunce nad
mořem. V kempu nám slunce
zapadá ve tři hodiny za kopec.
U pošty moc lidí není.
V ohlášený čas 21 hodin tu
jsou jen účinkující a asi deset
místních. Zabíráme strategické místo na obrubníku vedle
lavičky
pro
účinkující
a
čekáme. Lidi se pomalu scházejí, přijíždí auto městské policie, pak žandarmerie, policisté v parádních
uniformách se tváří důležitě. Účinkující přicházejí a odcházejí, pomalu se
oblékají do kostýmů a dávají si na čas. V půl desáté je na place první rytíř.
Kostým má pěkný, ale nic se neděje.
Až v deset hodin, téměř za tmy, přichází průvod. V čele bubnuje asi 10
bubeníků na velké bubny, následují rytíři, kejklíři, dámy, důležitý pán a
úplně zahalená smrt s kosou. Ta má úroveň. Nakonec přichází skupina
praporečníků s bílými prapory na krátké žerdi. Bubeníci zaujímají místo
v řadě na kraji náměstí, rytíři se rozestavují po obvodě, dámy a pán stojí taky
na okraji a všechnu akci obstarávají praporečníci. Sólově, ve dvojicích,
čtveřicích i kolektivně s prapory mávají, žonglují a přehazují si je. Nejlepší
z borců zvládne i 5 praporů naráz. Je to docela působivé, jen osvětlení mohlo
být lepší. Začali téměř za tmy a ty tři lucerničky na kraji náměstí svítí jen
pod sebe. Ze dvou lamp na stojanech jedna nesvítí a druhá má nainstalovanou efektní fialovou výbojku. Měsíc se sice snaží, ale výsledkem je taková
řídká tma.
Mezi vystoupením praporečníků tančí asi třikrát tanečnice ve třech různých
efektních kostýmech a dokonce i se svícnem na hlavě. Nakonec se k akci
rozhoupou i rytíři, ale není moc jasné, jestli je to souboj, nebo si jen tak
povídají, jak půjdou na pivo. Představení trvá přibližně hodinu a pak všichni
odcházejí průvodem zapálit hranici. Napřed auto policie a pár turistů
s foťákama, pak kostýmovaní účastníci následovaní řadou matek s kočárky a
nakonec dav lidu. Smrtka je nejlepší. S nikým se nebaví, nejí jí vidět obličej,
jen jde a nese kosu. Dost výhrůžně a nezadržitelně.
Na nábřeží u řeky se představení zkráceně opakuje a pak už dav utichá a
z nádražního rozhlasu (nádraží je nad námi na viaduktu) se nese hlas kněze.
Nevím, co říká, ale z dikce a asi pětkrát proneseného Amen je jasné, že je to
kněz. Po posledním Amen začíná obřad zapálení. Osm lidí s pochodněmi se
snaží zapálit ohníček, od něho pak pochodně a od pochodní tu hromadu
zeleného křoví. Jednotlivá místa vzplanou nebo taky ne, pohasínají a
po chvilce marné snahy je posláno pro noviny. Dav čeká, hranice odolává.
Fellini by to tak skvěle nenatočit!!! Ani noviny dlouho nepomáhají, ale
nakonec se z odvrácené strany hranice rozhořívá. Je vycpaná bouchacími
kuličkami, ozývají se celé salvy. Dav vydechne obdivným ááách, když žár
dosáhne až na vyspanou postavu a té vybuchne hlava. Trvalo to, ale úspěch
se dostavil. Hranice hoří naplno a my se suneme k autu a jedeme domů.
V půl jedné jsme u stanu. Dobrou svatojánskou noc.
čtvrtek 24.6.2010 – den třináctý, den bolavých nohou
Ráno svítí slunce, koupeme se krátce v moři, snídáme a v 9 hodin vyjíždíme
do Janova. Chceme si aspoň z auta prohlédnout vyhlášenou Rivieru Levante
v celé délce, a tak volíme starou pobřežní silnici místo dálnice. Na silnici
ovšem panuje čilý ruch nejen dopravní, ale občas i stavební a cesta se
protahuje. Vzdušnou čarou to máme 30 km, po silnici je to 60 a cesta nám
trvá asi hodinu a půl. Je ovšem na co koukat.
Pobřeží je kopcovité, velmi členité, zastavěné a ozdobené miliony palem,
kvetoucích oleandrů a dalších stromů, keřů a kytek. Množství secesních vil
po celé cestě ukazuje, kdy zde bohatí Evropané trávili své dny odpočinku. Ty
noblesní doby jsou dávno pryč, ale moře, obloha, kopce i architektura
zůstaly a palmy a stromy dokonce vyrostly a zkrásněly. Italové se snaží
udržet turistický business a v lidovějším pojetí se jim to daří.
Janov je velké město, mám
trochu obavy, abych netrávil
zbytečně mnoho času hledáním parkoviště. Dobře to dopadlo. Janov má jednu pobřežní ulici – dálnici a na ní
kvalitní značení ke garážím a
parkovištím.
Parkujeme
na velikém náměstí Piazza
della vittoria s vítězným obloukem a pěknými trávníky.
Do centra to není daleko, ale
terén je dost nepřehledný.
Město leží na kopcích, je obehnán hradbami, ulice přecházejí v tunely, jinde
zase vedou na hradby schodiště… Mohutné stavby bank a hotelů Janované
vystavěli hned vedle centra. Tady by členové Klubu za starou Prahu nepřežili
ani hodinu. Na ulicích je hodně lidí, hospody, kavárny, všechno to žije
místními lidmi i návštěvníky. Stará hradební brána s věžemi a atrium
rodného domku Krištofa Kolumba blednou ve stínu Banky d‘ Italia, hned
naproti parkuje 300 mopedů na jedné hromadě a za čtyřproudou ulicí plnou
aut a motorek se zvedají vysoké kancelářské budovy.
Procházíme branou do historického
centra. I tady stojí budovy ze všech
období, ale uličky se zúžily. Stejně jako
riviéra má i Janov nejlepší léta dávno za
sebou. Z hlavního města světového ob–
chodu zbyly mohutné budovy, skvělé
kostely, radnice, paláce, ale dnes jsou
na mnoha místech stažené rolety,
omítka se drolí a úzké uličky často
připomínají scény pro temný horor. V noci bych tu chodit nechtěl.
Procházíme přístavem, shlížíme na město od Belvederu, ten výhled je
opravdu skvělý, posloucháme komorní orchestr na ulici, procházíme
vznešenou třídou via Garibladi s Palazzo Rosso a Palazzo Bianco, kde si
prohlížíme nádvoří s arkádami, ale do vyhlášených muzeí raději nejdeme.
Bylo by to na dlouho a město je veliké, všechno se stihnout nedá.
Obědváme na jakémsi malém, dobře zastíněném náměstíčku pod slunečníky.
Lasagne alla Genovese s pestem jsou to pravé pro unavené poutníky.
Minerálku servírují ledovou, presso horké. Proč mi se tu ploužíme ulicemi,
když v hospodě je tak hezky?
Dóm San Lorenzo s fantastickou pruhovanou fasádou se sochařskou i
kamenickou výzdobou i skvělým vnitřní prostorem hostí dnes nějakou
slavnost. Hlavní vchod obsadili pořadatelé, čestná stráž a důležití „vítači“.
Vítají hosty, kteří přicházejí postupně pěšky. Nevíme o co jde, ale vedlejším
vchodem se dostáváme do kostela narvaného lidmi. Jsou zde všechny možné
uniformy. Od vojenských až po kutny mnichů a oděvy jeptišek. Jsou zde i
civilové, ale o ty tady asi nejde.
Úzkými omšelými uličkami procházíme k nejvyšší obytné kamenné věži
Janova a hned vedle ke kostelu Santa Maria di Castelllo. Je to románský
komplex s klášterem dominikánů. Jsme zde jen my dva a dvě Italky. Ujímá
se nás starší mnich v civilu a provází nás
klášterem. Předvádí nám sbírku vyšívaných
ornátů, lidových malovaných oltáříků, gotické
fresky v chodbách, obrazy, provází nás klášterem
ochotně, ale v italštině. Italky nakonec odpadly a
my jsme prolezli klášter skoro až na půdu.
Za prohlídku se sice neplatí, ale 20 EUR vhozených do kasičky mnich ocenil jasným a mezinárodně srozumitelným výrazem „tak je to
v pořádku“.
Teď už míříme k autu. Přes pěkný most přecházíme ke kostelu Santa Maria Assunta. Je to
renesanční stavba s barokní výzdobou. Krásná,
ale už máme památek dost. Ještě sestoupit po schodech z hradeb, dojít
k autu a vyrazit. Zpátky jedeme po dálnici. Všechny cesty vedou do Říma a
tak i my, po chvilce křižování městem, nacházíme správný směr a správnou
dálnici na věčné město. Autostrada Azzurra je asi třikrát rychlejší než
pobřežní silnice ráno. Za chvíli jsme v Moneglii a v kempu. Dnes už jen
večeře a vysedávání před stanem. Na víc se nezmůžeme, a ani není proč.
pátek 25.6.2010 – den čtrnáctý, den bílého mramoru
Už od rána svítí sluníčko, ve stanu je horko, tak vstáváme už v půl osmé.
Váháme mezi lenošením, po tom včerejšku by se hodilo a výletem do kopců
nad Carrarou, kde se těží mramor. Náš průvodce obsahuje několik snadných
tras. Jednu vybíráme, hlavně proto, že je možné ji zkrátit na polovinu.
Cesta je to snadná pro nás,
nikoliv pro auto. Jsme u moře
a auto hodláme nechat na
parkovišti 1300 metrů vysoko.
Jedeme
přes
Sarzanu
na Fosdinovo, stoupáme serpentinami a před námi jedou
dva obří náklaďáky pokryté
bílým mramorovým prachem.
Předjet je nemůžeme, tak zastavujeme na chvilku u hospody, která má kolem svého
parkoviště sbírku motorek,
zemědělských strojů a všeho možného haraburdí. Na zemi by všechno to
harampádí zaniklo, tak zde stojí stožáry a konstrukce a na nich desítky
motorek několik metrů vysoko. Na kolech mají motorky připevněné kousky
plastu nebo plechu, aby se kola ve větru otáčela. Popsat se to nedá, musí se
to vidět.
Ve Fosdinovu odbočujeme na Carraru a po chvíli na silnici pro náklaďáky,
která je sice v mapě vyznačená jako vyhlídková, ale Google ji vůbec
neobsahuje. Dost mě to doma zmátlo. Jedeme na místo zvané Campo
Cecina. Zde, u chaty Belvedere, je velké parkoviště a šipka k Rifugio Carrara.
Je to asi 300 metrů listnatým lesem. Před sezónou tady ještě něco opravují,
jsme tu téměř jedinými hosty. Dáváme si presso, sedíme venku ve stínu a
místní radil nám vysvětluje, kudy dál. Chlap není k zastavení, italsky nám
něco dlouze vykládá i přesto, že mu jiný mladík italsky vysvětluje, že ne my,
ale on od nás chtěl poradit.
Nakonec se vydáváme do lesů podle našeho tištěného průvodce a šipek
u cesty. Cesta vede bukovým lesem na velkou travnatou planinu, odkud je
krásný výhled na mramorové lomy pod námi. Asi půl hodiny čekám, až se
odvalí mlha, abych mohl fotit, ale je to marné. Když už mlha zřídne, příjde
další. Za námi je jasno, slunce praží a před námi nefotitelno.
Hance už s mlhou a se
mnou dochází trpělivost, tak
pokračujeme dále kolem
nějaké zříceniny do lesa.
Obcházíme kopec Monte
Borla
(1469)
na
jehož
východní straně se nám
otvírá
výhled
na
jiný
mramorový lom. Auta a
ostatní
technika
dole
vypadají jako dětské hračky.
Sbírám si tu pěkný, asi
dvoukilový, úlomek bílého
Carrarského mramoru na památku. Po silnici pro náklaďáky traverzujeme
nad údolím s výhledem na desítku mramorových lomů na protějších
kopcích.
Vracíme se k parkovišti. Je asi půl třetí, to už slušný Ital odpočívá a my
chceme na Rifugio Belvedere oběd. Nikdo tam neumí slovo anglicky, jsme zde
sami, obsluha nemůže pochopit, že chceme jíst, ale nakonec se dohodneme.
Dostáváme studený talíř se sýrem a šunkou, i pití se najde. Vedle, u velikého
stolu, dělá Italka domácí těstoviny. Krájí veliké placky, a vzniklé nudle
čechrá, aby se řádně zvlnily a sušily ze
všech stran. Moje babička to dělala
podobně. Jen neměla hospodské stoly, tak
byly nudle na gauči i na posteli.
Po obědě objevujeme za chatou výsledky
dvou sochařských symposií. Stojí tu asi 15
mramorových soch, vesměs se nám líbí.
Zpět jedeme přes Carraru. V samoobsluze
nakupujeme potraviny a pokračujeme
do Moneglie. Abychom si jednou užili také
písčitou pláž, zastavujeme se tu na chvíli a
splachujeme v moři mramorový prach. Pro
děti je pláž skvělá, ale mně to jednou
stačilo. Večeři máme už u stanu, šunku,
čerstvý chléb a toskánské červené. Zítra
musíme brzy vstát, jedeme domů.
sobota 26.6.2010 – den patnáctý, den zmačkaných plechů
Tuhle kapitolku jsem opsal od Hanky, protože jsem si nepsal žádné
poznámky, protože jsem řídil, protože jsme jeli domů, protože nám skončila
dovolená (potvora jedna).
Vstáváme v 7 hodin, balíme a v 9 vyjíždíme přes Deivu Marinu na dálnici
směrem La Spezia. Z nájezdu je vidět, že provoz v našem směru stojí.
Měníme plán a jedeme na Janov. Je to sice dál, ale jede se. Jenže
za Janovem je dálnice samá zatáčka a navíc odbočka na A21 zase stojí, jsou
tam zmačkaná auta. Objíždíme to tedy na Miláno.
Jede se pěkně, Miláno je za námi, ale už je tady další zácpa. Není kam
uhnout, stojíme asi hodinu, policie odklání dopravu na exit. Musíme vyjet
z dálnice a sotva jsme dvacet aut za exitem, poslední vrak je naložen a
provoz se rozjíždí. Tak ještě čtvrt hodinky popojíždění k pokladnám, zaplatit,
otočit na kruháku a znovu najet na dálnici. Moc zábavné. Naštěstí dál už
všechno funguje dokonale. Hanka mě u Verony střídá a jede až na Brenner,
zatímco já spím. Na Brenneru si zase sedám k volantu, abych si užil sjezd
do Insbrucku po staré silnici. Je moc pěkná a docela to po ní odsejpá.
Ušetřili jsme skoro 16 EUR za průjezd Rakouskem a ani to nebolelo. Jedeme
na Mnichov po pětadevadesátce, není o čem psát. V jedenáct hodin jsme
doma, dáváme si naproti v kavárně pořádného oroseného Bernarda, pak
sprchu (už doma) a usínáme ve vlastní posteli.
Najeli jsme 3340 km a utratili 36000,- CZK, napsal jsem 14256 slov a vyfotil
1600 fotek. Dva týdny jsem je vyhazoval.
Bylo to fajn a bylo toho dost.