55-56 / 2013

Transkript

55-56 / 2013

weles
55-56
literární revue
Čermák
Freislerová
Hájek
Holub
Kočko
Piussi
Shepard
Schindlerová
Šrámek
Štědroň
Viktorová
Vysockij
Zapletal
Žila
weles
obsah
poezie
Jakub Čermák
Jaroslav Žila
Lucie Schindlerová
drama
Miloš ORSON Štědroň
pásmo
Jonáš Hájek
Zase si protiřečím
Kazachstán
Zevnitř a uvnitř / příběhu
…
…
…
6
18
24
Kabaret Ivan Blatný
…
38
Dvoudomí
…
60
Hudba + poezie
Měsíce: Bohuslav Martinů a Karel Toman
O hudbě, literatuře a jejich
propojenosti (rozhovor)
Vomáčkův neznámý Aeroplan: Na okraj
problematiky civilismu v české
meziválečné hudbě
Verše psané hudbou (rozhovor)
„Neviditelná“ hudba
Na notách slov
…
…
84
86
…
96
…
…
…
…
106
118
122
134
Keď výkrik pretne vzduch
…
142
Tolik muklů moje písně zpívá
…
170
Tón, stín, dým
…
176
moták
Vladimir Vysockij
fotografie
Tereza Janečková
Grafické partitury
…
188
Risé, Sam a Rimskij-Korsakov
…
192
Slepota
…
194
…
198
překladatelská huť
šramoty
Vladimír Šrámek
recenze
Macura–Polách; Malý–Kostelník
gramofon
Lucia Piussi (Živé kvety)
Milan Adamčiak
Sam Shepard
hudba a literatura
DJ Weles
Kateřina Viktorová
Miloš Štědroň
Miloš Zapletal
Tomáš Kočko
Aneta Freislerová
Norbert Holub
welesův výtvarník
poezi
Jakub Čermák
Jakub Čermák
Narozen 1986 v Teplicích. Básník a písničkář. Dosud vydal tři básnické sbírky: Resumé
sedmnáct (Šimon Ryšavý, 2004), Padavčata (Protis, 2006), Stroboskopy (Kniha Zlín,
2011). Pod jménem Cermaque (respektive Circus Cermaque) vydal pět autorských hudebních
alb: Krajiny bez rytíře (Polí pět, 2008), Dům slzí (Guerilla Records, 2009), Přítel holubů
(součást knihy Stroboskopy), Divozemí (Indies Scope Records, 2011), Démon v Paříži
(Indies Scope Records, 2012). Věnuje se také videoprojektům a studuje ateliér videa na Fakultě
výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně. V roce 2007 založil s Annou Sypěnovou,
Martinem Kučerou a dalšími muzikanty hudební spolek Šácholan. Natočil krátký film Za
popelku (2008). Jeho verše vyšly ve sbornících Rapporti di errore (Mimesis, 2010) a Nejlepší
české básně 2011 (Host, 2011). Všechny níže uvedené básně jsou de facto písňovými texty
pocházejícími (s výjimkou „Paříže“) z posledního demosnímku Demon v Jakubu č. III.
HUBOLAMY
láska se dotkla srdce
jako flexa
tlusté stěny zvonu
a chrchel hvězd se hned vsák
do nebe
jak vajgl do betonu
jako fontána prská skrz nás svět
a žehem žení nás i žene
do popelu dne
kde zbývá z mýtu
jen sněť vět
neseme do neznáma
nečitelnou zprávu života
něco se mezi náma
ve slovech a v buňkách mihotá
jako membrána
bubnu v prudkém dešti
cítím, jak v hlase hrubnu
6
a nevím, co věště vřeštím
co vřeště věštím
jako kvádry těžké dlažby
v prachu kladem nádech za nádech
a v hvězdách vzhlížíme se
jako ve vzdálených zrcadlech
jako cestáři spravujeme stezky
v řeči, kterou ničí vztek
a vždycky marné stesky
kdo po těch stescích půjde
tomu půlí zvonu zazvoním
vítr horký jako tvůj dech
ať ho v půli cesty dohoní
jako fontána
prská skrz nás svět
a žehem žení nás a žene
do popelu dne, kde zbývá z mýtu
jen sněť vět
7
Jakub Čermák
RESUMÉ 25
ORLOJE
vrzání židlí
do Bachova preludia
okolo proletěl bůh
a usál ze stínů jak piják
neklidně bořím se
do svého opaku
jako bych utíkal
v šlehané smetaně
dál věřím v člověka
i když jde po hraně
že v něm vždy plave kal
božího zázraku
jen vlčí mák
motýl na půl cesty
otočí hlavou tak
že spočte všechny hvězdy
mám v sobě řeznický hák
a na něm flák srdce
a tomu srdci se zase chce
obrůst vlčí srstí
zase mám šíleně rád
jen vůbec nevím koho
bůh si mě připevnil
jak podběrák
na velrybí ohon
po nebi přeletěl stín
jako černý kohout
nabírám vesmír ústy
a bůhví na jak dlouho
8
poezi
Jakub Čermák
někdo mě načmáral
na rubu obrazu
pořád se otáčím
jak pes za ocasem
po kluzkých kamenech
šplhám se do srázu
hvězdy jak bodláčí
zaplést si ve vlasech
srnka si v běhu nohu zvrátí
a pohne v svahu sutí
tak se mnou sune duch svatý
a žít mě nutí
vánky a vichřice
jsou moje zpívánky
snad málo mýlím se
9
poezi
Jakub Čermák
Jakub Čermák
pod žlutým měsícem
otvorem v obrovské laterně magice
kterým se do mě přes síta promítá
úplně jiný svět
dnes chodím
v měkkém a krvavém oblaku
jako bych porodil
sám sebe do vody
jako bych nad světem
zas letěl na draku
dva černí orlové klovou mě do spánků
a je mi smutno jako orloji
PŘÍHON
z kraje večera
měřím věci láskou
jsem na světě rád
ještě že jen na skok
chvíli je všecko jasné
jako kubánský hip hop
pak srdce jak trám praskne
pod svojí vlastní tíhou
a tenkou rýhou
mě proud chrlí na svět
jako když řeku sevře příhon
z kraje večera
pak řeku sevře příhon
a vodou se z dáli valí
kuřata bez peří
a těla pomazaná dýhou
10
11
Jakub Čermák
mateří kašička
je prudce cítit spáleninou
slunce jak oko bez víčka
jen zírá, kam se jeho slzy řinou...
třpytím se
jak jeseter
když ho vlna vrhne z vody
a zpitý
beru na zřetel
že čím dál jsem kdy letěl
tím dýl jsem se znova musel učit
chodit
rukama hrabu do prázdna
jako levitující lev
v letu mě staví cikánští baroni
hledí na ten výjev
zdraví mě
a hned mě odhání
když zjistí, že se spletli
ale nespletli se
už kolik životů
padám jak písek
proti nim
vždy o krok napřed
a celé kolečko pozadu
jak kdyby nad bílými lekníny
12
poezi
Jakub Čermák
proletěl jeseter
a na chvíli si v slunci
zaměnily stíny…
a při té srážce světel
nejsem strážce
ale střeženec pokladu
vždy o krok napřed
a celé kolečko pozadu
Plaváčku, králi...
z kraje večera
chvíli je všecko jasné
jako kubánský hip hop
pak srdce jak trám praskne
pod svojí vlastní tíhou
a tenkou rýhou
mě proud chrlí na svět
jako když řeku sevře příhon
13
poezi
Jakub Čermák
Jakub Čermák
Plaváčku, králi
kde jsi pevně stál?
kdy ses prvně měřil horou v dáli
a pročs’ tak nezůstal?
Plaváčku, králi
kdy ses horou stal?
PAŘÍŽ
zase si protiřečím
zase si beru menší
sousto
než jsem s to zkousnout
zas ve mně slova houstnou
jak mraky mastné páry
a ven se neprovalí
odkud se berou cizí
vzpomínky v mojí hlavě
a proč jak pára zmizí
když je chci převyprávět?
zase si protiřečím
nechci jít po boku Célina
chtěl bych se stydět
jenže před kým?
před současníky? potomky? či předky?
kousek dál na ráně usíná
dvouleté cikáně
starý pán si v závětří
ve spacáku honí péro
holubi se perou
o drobty jak lidi
nikdo si toho moc nevšímá
všichni se před sebou
anebo za sebe stydí
14
15
Jakub Čermák
i v téhle velké
nesu si v sobě svoji malou Paříž
takže zas
topím se
ale neutonu
Chavela Vargas
zpívá z gramofonu
své teskné
Noces Bohemia
okno se leskne
pod stružkami deště
v kterém se topí světlo sanitky
v kterém se tiše topím i já
obcházím kruhy pod očima
jako dvůr věznice
pletu si mžitky
s hvězdami
v hlavě mi duní francouzština
jako ze školní besídky
„Je m’appelle Jacoup – vous êtes qui?“
„My jsme ti
kdo se nebrání...“
i v téhle velké
nesu si v sobě svoji malou Paříž
16
poezi
Jakub Čermák
jsem člověk v záloze
zakopávám o výčnělky v řeči
samota mě užírá jak koroze
jsem uvnitř čím dál tenčí
a přitom jsem těžší než nosorožec
který chce být jednorožcem
škoda, že záleží na tom
kdo svým slovem svědčí
odkud se ve mně berou
pocity bez příčiny
a proč ve mně derou vědomím jak atmosférou
hoří v něm
a hážou kolem stíny?
a, jestli záleží, na tom
kdo svým slovem svědčí
jak to že není všechno v mojí řeči lež?
odkud se bere tenhle dlouhý
vleklý déšť?
než bych dnes prsty zkoušel
odtrhnout světlo a stín
vylezu na hřbet mouše
uletím svojí strasti
obkročmo nad propastí
17
Kazachstán
poezi
Jaroslav Žila
Jaroslav Žila
Narozen v roce 1961 v Ostravě, pracuje jako učitel, ve své tvorbě zůstává věrný málomluvným
Beskydám. Vydal sbírky poezie Drápy kamenů (Sfinga, 1994), Nejstarší žena vsi
(Host, 2000), Tereza a jiné texty (Votobia, 2003) a V hrudi pták (Host a Protimluv, 2010),
napsal doprovodné básnické texty ke knize fotografií Viktora Koláře Ostrava – obležené město
(Sfinga, 1995). Jaroslav Žila je výhradním textařem ostravské skupiny Kazachstán, hrající
progresivní rock, jež vydala dosud dvě alba, Bojím se bát (2008) a V hrudi pták (2011). „Hadí
mléko“ vzniklo jako standardní báseň, která byla zhudebněna teprve ex post, ostatní texty již
vznikaly s intencí budoucí písně. První dvě písně se nacházejí na CD Bojím se bát; Kazachstán
a V hrudi pták na druhém CD V hrudi pták, poslední dva texty na svoji hudbu teprve čekají.
Bližší informace o skupině jsou přístupné na její stránce www.skupina‑kazachstan.cz.
HADÍ MLÉKO
ZA ČTYŘI ROHY
U polní cesty nad vesnicí
každé léto žlutě kvetlo hadí mléko
Tenkrát jsme ještě věřili
že z té rostliny dělají hadi jed
Za čtyři rohy hlavu a nohy tě uchopí
a ponesou
šedaví páni ve svátečním šatu
a nad tvou rakví pronesou
pár smutných slov
Zlomil jsem stéblo
chuť šťávy hledám na jazyku
kvůli tvému výstražnému křiku
vyplivuju všechnu slinu
Od té doby pod jazykem čeká
kapka hadího mléka
To ona když se vztekám
mění slova v jed
O tom jak jsi žil ačkoliv jsi pil
vždy vesele
ten jeden den v životě svém
budeš mít jen přátele
Až hudba začne hrát přiběhne fotograf
a zmáčkne spoušť
budeš-li za to stát a jestli ne tak tě zakopou
možná snad
Potom jak jsi žil ačkoliv jsi pil
vždy vesele
ten jeden den v životě svém
budeš mít jen přátele
18
19
poezi
Jaroslav Žila
Jaroslav Žila
Kazachstán
Kazachstán
KAZACHSTÁN
V HRUDI PTÁK
Na pláních Kazachstánu
stáda tónů leží
jak jeseteři pod Voroněží
jak Beskydy, když na ně sněží
a potom přijde mráz
V hrudi je pták
co nikam nevzlétá
žebro za žebrem
jej nepustí vpřed.
V hrudi je pták
který se načeká
než se vrátí zpět
na onen svět.
vítr a mráz!
Máš v očích jehly vloček
z toho mléka kumys nepopiješ!
Všechno se mění, ztrácí tvar
to dálka do tváře tě bije
i takový je Kazachstán
Kazachstán Kazachstán
Letní horko v píscích Karakumu
vzduch ohýbá se jako plech
v zubech černá zrnka písku
hroty slunce na zádech
I takový je Kazachstán
V hrudi je pták
tak trochu popleta
když zeď je nebem
vrhá se vpřed.
V hrudi je ryba
je tam i drak
který se načeká
jako ten pták.
Kazachstán Kazachstán!
20
21
poezi
Jaroslav Žila
Jaroslav Žila
Kazachstán
Kazachstán
SMUTNÁ VRÁNA
DEN ZA DNEM
Smutná vrána sedí na haluzi
smutná vrána sedí na haluzi
smutná vrána smutně sní
že nesedí na větvi
že se veze někde v podpalubí
že se veze někde v podpalubí
na lodi co pluje s ní
do zemí kde není sníh
Den za dnem někam mizí
když se tak dívám nevím sám
zda jsem to já nebo někdo cizí
kdo víčka očí zavírá
I ta vrána
si pluje do tropů
jen já se dívám
na zimní Evropu
nemám prachy, ženu ani sny
a jsem z toho na větvi
Když se unavím jsem
jako saze na okenním skle
(jako) křída na zeleni tabule
(jako) oheň zapálený na ledu
(jako) jed přimíchaný do medu
Rok za rokem někam mizí
když se tak dívám nevím sám
zda jsem to já nebo někdo cizí
kdo v mém těle přebývá
Smutná vrána...
22
23
poezi
Lucie Schindlerová
Narodila se v Ostravě v roce 1973 a tamtéž se vyučila prodavačkou. V současné době žije s rodinou
v malém domku na okraji města. Publikovala v časopisech Host, Psí víno, Divoké víno a ve Tvaru.
Lucie Schindlerová
KUKUŘIČNÉ DĚTI / A…
příběh začal ve chvíli, kdy malý chlapec
chytal řeky proud na háček
vytáhl z vody pstruha
skoro bys mu záviděl, na opačném břehu
prsty jí přikládáš kolem krku
vniká to tady,
pod hrdlem, rozhoupe se, kyvadlovým pohybem, neboť to
vytažené je
podivně stejné
všem těm neviděným věcem na říčním dně;
veškerá přítomnost spočívá uvnitř
někdy máš chuť ji odtrhnout, odhodit
do všech jasných koutů
v zahradě, v kukuřičném poli:
24
bosýma nohama tiskli jste do půdy stránky
dětství, ztracené nebo zapomenuté kroky?
které se propadávají
o jeden stupeň hlouběji, aby ses masochisticky přidržel
zítřka, v síťovaných punčochách:
ona se na něj dívá, ve tváři podobná poli,
teď dechem kapitoly je
skládaná z kukuřic
přístupná ze všech stran, bez masa a pokožky
nic, co by udrželo prostor pro plíce
zrání a opadávání, vychází ze zad v podobě páry
nad jezem
– ovíjí se kol tajemného hrdiny
srdce: vnitřní úlovek tohoto příběhu
už nikdy neopustí tato místa
a navždy bude v nich plavat, vzkaz v duté láhvi
něco vzpřímeného je v tom, samojediného
žádná zranění
25
Lucie Schindlerová
DRŽÍM SI TĚ POD JAZYKEM
ležíme vedle sebe
sevřeni popůlnoční hluchotou
na okoralých bradavkách
cítím otisky tvého dechu
poezi
Lucie Schindlerová
a ta protivná hudba už nezní
jenom pes z vedlejšího vchodu vyje
pod okny parkuje auto
vine se z něj melodie mešit
tak trochu rušivý element
naší iluzorní lidskosti
dole pod námi
už zase po sobě hází slovy
a za okny
vítr ohýbá stromy do oblouku
stejně jako ty mne
důkaz tikotu naší záhadné existence
to Albánci z přízemí
a ten pes pořád vyje
přes okenní tabulky
pařáty žáru měsíce
bodají do očí
tebe
zatímco mě hladí po břiše
zatahuješ žaluzie
měníš se v chuchvalce štiplavého dýmu
možná jenom pocit
podobný střepům probdělých nocí
26
27
Lucie Schindlerová
NAHÝ POCIT / OŠETŘOVATELEK
podle zvuku neukončeného kroku bylo jasné
že beztvaré bezpečí ulice
je náhle prázdnější než deštivé ráno
že se ti dva rozešli
každý opačným směrem
strážný s andělským vzezřením
rozvážně sobě hnětl zlomeninu holeně
tvářil se, že všechny neuskutečněné příběhy
je třeba vystopovat
připsat na vyměřený účet dneška
nesčetněkrát jsem říkal, aby chodila tak rychle,
jak rychle létám
ale vždyť ano, beztoho mě nedojímáš
řeším otázku, proč ji nedokážu odložit
třímá mě, tak pevně, za ramena
přišla o botu a hlavu má voskově prosklenou
jako by se mohla ukrýt pohledem
upřeným na tovární komín v dálce
28
poezi
Lucie Schindlerová
tak mi, prosím, někdo pomozte
nehybné oblečení už stejně nesejde z očí
ani tramvaj neodveze vyděšené z obličeje
co já jich už viděla
táhly v řadě za sebou
pod kobercem, podobni zanedbané podlaze
tělo už si je nedokázalo ponechat
nic víc, jen nakrásně vyproštěná chvíle
stačí nepřihlížet tak osobně
vzít za druhý konec, s nadhledem
seberte tu botu, jindy mnohomluvnost a dnes
strnulá ústa?, vložte do černého pytle
pro klid dcery
na znamení, že na protější straně ulice
mezi výdechy projíždějících aut
její život teprve započal
ukazuje deset tlustých prstíků
chtěla jsem říct stěny, okno, les
29
ZA OKNY / MODRÁ NEDĚLE
(věnováno prodavačkám a jabloňové aleji)
ulice střádá kroky, má jich už plné
chodníky, různosměrně, stahují historky
z chodidel
třeba ta
na protější zdi
kde něčí vyšší já
zabije jednou člověka
říkám si: někde tam uvnitř
Holan dýchl – jasně promlouvající útržek
modrou barvou vyvolává domněnky
rázuji do práce, (pouhý záznam úkonu)
v nákupním centru:
samý svár, beton a kov
bez oken
kde minulé pomíjí a v tomtéž bodě
směle začínají strategické tahy
hlavičky, figurky, odložené do veselých krabiček
říká se tomu dětský koutek;
zatímco řeky podpírají břehy a přitom
trylkují (co je to za zemi, tak kouzelnou?),
nedělám si iluze
klimatizace nenačechrá do vlasů objem
přesto slyším,
škrábat pod pokladnou
30
poezi
Lucie Schindlerová
Lucie Schindlerová
stromy, kterým povisla ramena
pod tíhou nadúrody, jabloňová alej,
krajina hojnosti…
; dva plus jeden, koná se
šála a čepice a boty zdarma!, dobrý signál
pro zjevitele
vypadá solidně, zvučí mu penízky za očima
– nejspíš neznámý kmen
a stále drží se zpříma
nadešel čas, hledám místo
k odpočinku: nicnedělání
s douškem čaje
náhle sleduji, v meduňkovém omámení,
jak jablkům odchází léto
píšeš, ne, není to konec, jen válka, sestřičko
přirozených dějů – dozrávání
plodů na zlámaných větvích
hledám rozuzlení, (dokážu zadržet řeku dlaní,
aniž by utrhla prst?)
hledám v pracovní skříňce,
pod šaty, tady mě máte, kostřička vší pokory!
ale docela šťastna, dávám si dohromady cihly a maltu
a stále mi vychází
věřím v okna
31
Lucie Schindlerová
LIMITY, PŘÍBĚH, SLOVA
Teprve srpen, osvětlený stín předbíhá pohyb,
jenom asfalt si zachovává tvar.
Stromy, skládka, ještě včera potřebné krámy a
napůl shnilá rajčata – mlčenliví druhové
nečinně přihlížejí. V tom je svíravý postoj
jeho očí, v autobuse ti přišly k zešílení
krásné, teď halí tě do promítacího plátna. Adriano,
skutečná ve své paralýze (vidíš se v tříslech načínat na mizernou story),
vychládající jak střecha za soumraku,
přitom ještě po poledni rozpálená žárem léta.
Nezbývá než
vyříznout ten předobraz,
nahmátnout svůj vlastní pulz, odnést si ho domů,
je ještě jedna možnost – je zvláštní,
jak málo stačí… Nejde přece o to přežít za zvuku pukajících ňader,
ale podržet se ve své dlani, vzepřít se. V poslední chvíli
stačí, aby zaštěkal pes, náhoda coby vzácnost šafránu
rozsvítila, otevřela okno
a možná jen rychlonohá zvědavost:
Čí dívčin křik pleskající do tváří dere se to dovnitř?
32
poezi
Lucie Schindlerová
Hra strachu a milosrdného světla
nabývá na intenzitě, je vysvobozující a matoucí, co v poslední
chvíli
slyšíš se říkat ze tmy: vezmu tě do úst…
Taky léčka, na pozadí lesa přimalovat rtěnkou moment
překvapení, otevírá dveře
k úniku, tvá smělost je triumf.
Adriano, ty jsi náhodný dotek u vedlejšího stolu a já jsem ty,
ale není žádné my;
mohu jenom naslouchat hlasu ze svého středu:
Zkušenost, ponaučení či jako by život teprve započal
měnit téma,
stáváš se uměním,
někde mezi úsměvem a tváří určenou pro veřejnost.
Čím méně se o tom mluví, tím lépe, prý…
33
poezi
Lucie Schindlerová
Lucie Schindlerová
CESTOU K SOBĚ, TEDY K TOBĚ
† babičce
v místnosti plné křížal
moštujeme paralýzu
krejčovská panna
– má matka
není připravená na nové šaty
má v sobě (zpola) leklou rybu
neustále vypráví
že mimo jiné byla taky dítě
a ruce měla samý mozol
od poklízení
po sedmi bratřích a sestrách
– nejspíš zas jiné království
a v zimě na latríně jí omrzaly hýždě
mohla vzít na sebe cokoliv
ale holý zadek neuhlídala
nese si na něm otlaky
Svaté Trojice i kroky k domu
z druhé strany
– otec
střecha nad hlavou
nemá čas truchlit
udržuje pohromadě strop
neustále mění tvar
směr je jasný
34
vracet se s myšlenkou, že snad
zítra se zastaví, neholený
přečká v pozadí svých očí
s pivem
o němž by mohl říct, že mu jistí záda
ale nebe táhne dál
modrá krajnost, nebo jihozápad
ulehám do rukávů
babiččiných košil
a tak ji vzpomínám
slova sypou se jak pozice a za každým
porcelánové panenky
usmívají se mých x let
poslední přítomnost
škrt a pak přemístit do krabice
ale pro srdce, říkám mu ryba
– pohybující se mezi živými věcmi
to není v prach
35
Lucie Schindlerová
ZEVNITŘ A UVNITŘ / OHNĚ PLANOU
Ploskou nohy, jen na otočku,
nahmatáváš
všechen rytmus a chaos.
Ulici.
Tady se domy odlupují jak šustí kukuřic.
Snětí podebraný vzduch trefuje se
do nádechu a od oken visí ukřičeno;
tudy vede kolorit
s nepoddajnou příčinou.
Snědá děcka na schodech
modelují matkám páteře.
Stačí nahmátnout,
zatáhnout za kuchařské střevo
a zavoní
bodak se slaninou.
Z chybění, z přebytků;
toulaví psi roznášejí trus.
Muži povzneseně
zvedají ruce – prý štěstí,
utěsňuje pukliny ve zdech.
36
poezi
Lucie Schindlerová
Některé příběhy se prožívají,
opakovaně,
s proměnlivostí okolního pohybu.
Mechanismus
a zevnitř světlo. Děvčátko
běží za očima. S pleskotem masa,
šťáva tvých šťáv,
obrací se ve vlastním. Tady na pomezí, v Trnkovecké kolonii,
vždycky milovala
všechen ten oheň
za nehty a všední události za místní drbnou,
tady opisovala růst:
odraz, v němž vidíš hlavu
a patu
odnáší stažený králík.
Stažená identita
neodděluje konečník od těla.
Umocňuje tvá odcházející,
tak trochu (filozoficky řečeno)
naruby živená ramena.
37
dram
Miloš ORSON Štědroň
Narozen 1973 v Brně. Hudební skladatel, klavírista, libretista, muzikolog a pedagog. Absolvoval
Konzervatoř v Brně (obory klavír a skladba), JAMU 1994 – 1999 (skladba) a muzikologii na
FF MU v Brně. V červnu 2009 dokončil doktorát v oboru skladba na HAMU v Praze. Vyučuje
na Pražské konzervatoři skladbu, harmonii, hudební formy a vede semináře soudobé hudby.
Záběr jeho skladeb je široký, skládá komorní i orchestrální díla, hudbu pro divadlo i film, opery
i muzikály. Jeho díla byla provedena v Evropě, Spojených státech amerických a v Jižní Americe.
Je autorem desítek scénických skladeb pro Národní divadlo, Divadlo Husa na provázku, Divadlo
Komedie, Rubín, Městské divadlo v Mladé Boleslavi, Divadlo Disk, Městské divadlo ve Zlíně,
Jihočeské divadlo České Budějovice ad.
Nejraději však píše autorská divadelní díla, ke kterým si tvoří text i hudbu (Kabaret Ivan
Blatný, Kabaret Hašek, Tony D. /hudební western o Antonínu Dvořákovi/, Divadlo Gočár,
DNArt ad.) Za tyto autorské projekty získal Cenu Alfréda Radoka (Divadlo Gočár za nejlepší
hudbu 2012), dvě nominace na Cenu Alfréda Radoka a cenu Osobnost roku 2012 udělovanou
festivalem Next Wave. Bližší informace jsou k dispozici na www.orson.cz.
(s použitím básní a dopisů Ivana Blatného
a rozhlásku Josefa Kainara
napsal a hudbu složil
Miloš ORSON Štědroň)
Hudebníci postupně přicházejí na svá místa, chystají si pulty a noty a přitom
„na přeskáčku“ každý z nich pronáší s důrazem na „K“ (vyslovovat německy,
s přídechem „kch“) Kein Kain… Kein Kain… (Atd.)
klavírista
zdravotní sestra
zdravotní sestra
1 (soprán)
žena 2 (alt, Kainarová)
chór, speakband
4 hudebníci (trubka, violoncello, klavír, bicí)
(důrazně) Arrrrr.
(Pauza.)
(opět střídavě) Kein Kain… Kein Kain… (Atd.)
(Stále dokola, občas vloží unisono „Arrrr“.)
(přidává se) Joooó… ssss… ssss… eff… eff… (Několikrát opakuje
a zesiluje.)
(Po nějaké chvíli, když jsou již všichni připraveni.)
(zavolá) Keiner!
(Klavírista vystřelí ze startovací pistole.)
Song 1 – KRÁM
(zpívají všichni)
Byl jednou jeden krám
veliký jako chrám.
hudebníci
OSOBY:
muž
(Ivan Blatný)
žena
38
muž
39
dram
Tam prodávali dýně
veliké jako skříně.
Obrovský obchodník
hromovým hlasem křik:
„Pět korun máte k dobru!“
A byl to obchod obrů.
Song 2 – NEDĚLE
(zpívá muž, refrén chór)
Je neděle mám volno
pacienti očekávají své návštěvníky
chodím mezi budovou nemocnice a farmou
snad budu mít také nějakou návštěvu
snad mě najdou
snad se na cestě objeví Brušák
anebo Listopad
anebo Dresler
jsou tady v cizině léta a ještě jsem je neviděl
mám připraveny básně
budeme mluvit o literatuře
svět bude zase plný života.
muž
speakband
muž
40
Oskar Kilo Alfa Bravo Charlie position X‑ray Yankee time
one three two zero flight level one two five. (Tančí sám valse
s rozpřaženou náručí a opakuje.) Oskar Kilo Alfa Bravo Charlie…
(po něm deklamuje neustále dokola)
Oskar Kilo Alfa Bravo Charlie position…
What is your call sign?
(Všichni stále tlumeně deklamují.)
Oskar Kilo Alfa (Atd.)
(Po nějaké chvíli.)
zdr avotní sestr a My call sign is…
muž
Understand, will comply.
zdr avotní sestr a Unable to comply. Repeat your instructions.
muž
(důrazně) I repeat my instructions.
zdr avotní sestr a (vylekaně) I am in distress.
muž
You have been hijacked. (Může se třeba vrhat na zem.)
žena 1
(couvá) I request to land at… position… (Ukazuje na zem.)
muž
I require descent!
žena 1
(leží na zemi) Engine on fire. Wind calm. You are number one.
muž
(vstává a oprašuje se) Stop transmitting, Mayday.
žena 1
(zasněně, stále leží na zemi) I am in clouds.
Song 3 – MENUE
zdr avotní sestr a
(zpívá muž, chór vokál)
Kdyby mě nějaká žena pozvala do „pokoje“
měl bych úplně šťastný den
také nemám tolik cigaret jako včera
také nemám tolik cigaret jako včela
Perhaps it is macaroni cheese
I’ll go for a dinner
there is perhaps the drug called happinesse.
Konec.
Když je konec, tak všechno končí.
41
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
speakband
(následují jména jednotlivých členek chóru)
Paní
Kainarová,
já
bych
si
s vámi
rád
vyrovnal
účet.
Paní
Kainarová,
já
bych
vám
rád
zaplatil.
Ale
já
bych
vám
to
rád
zaplatil
teď.
To je Josef Kainar.
eva
lucie
gábina
monik a
eva
a gábina
a monik a a eva
Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil a já bych vám to rád
zaplatil teď.
Já jsem neslyšela ten Ivanův projev v rozhlase, ale Kainar ho
slyšel.
Paní Kainarová, já bych si s vámi rád vyrovnal účet.
To je Josef Kainar.
Ale já bych vám to rád zaplatil teď.
Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil.
lucie
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
42
dram
Brzy ráno jí tluče Ivan na dveře a říká: „Paní Kainarová, já
bych si s vámi rád vyrovnal účet. Ale já bych vám to rád zaplatil teď.“
To je Josef Kainar.
Ona vždycky nakupovala a ke konci měsíce vždycky řekla:
„Hoši, Josefe, ty mně dáš to, ty mně dáš to…“
To je Josef Kainar, ale já bych vám to rád zaplatil teď.
Paní
Kainarová,
já
bych
vám
rád
zaplatil.
Ale
já
bych
43
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
2
žena
gábina
monik a
a eva
žena
gábina
žena
2
a eva
a gábina
lucie
vám
to
rád
zaplatil
teď.
Děcka, já jsem se tak dopálila, představte si, že Ivan si založil
schránku. – Jako na poště.
Fajn ženská. Dost přímočará.
Co on mi nedůvěřuje, vždyť já mu neotvírám dopisy.
Josefe, ty mně dáš to, ty mně dáš to…
monik a
a eva
a gábina
gábina
(silněji) Fajn ženská. Dost přímočará.
No nenosím poštu z toho důvodu, copak to nevíte, pan
Blatný si založil na poště schránku.
monik a
žena
2
a gábina
a eva a lucie
lucie
(ještě silněji) Fajn ženská.
Paní Kainarová, já bych vám rád zaplatil a já bych vám to rád
zaplatil teď.
Hoši potom říkali, ale jak to budeme dělat –
monik a
44
(nejsilněji) Dost přímočará.
– kdo nám bude jako hospodařit, a Josef řekl, víš co, napíšu
své matce…
(Ve speakbandu se všichni střídají formou rozpočítávadla.)
Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?…
dram
Song 4 – BRNĚNSKÝ ROZHLÁSEK
muž (rap)
Josef Kainar
Brněnský rozhlásek
Jeť mladý genij objekt městské pýchy,
jeť jaksi její sochou zaživa,
v té póze, kdy se jástvím zachvívá,
a o meruňce píše smělé akrostichy.
Kýchne‑li genij, město řve: Ká propast!
Zakoktá‑li se: slyšte proroka:
A padne‑li mu paní do oka,
tři životopisci se mají na čem popást.
Pak mladý genij sbalí do kufrátek
Cukroví, voňavky, své krémy pro ruce,
A sbohem ČSR, ty stará onuce…
Pak mladý genij sbalí do kufrátek
Cukroví, voňavky, své krémy pro ruce,
A sbohem ČSR, ty stará onuce,
Chci mříže s erbovím, ne poezii vrátek.
Na státní subvenci jde genij do Anglie,
Tam nabídne své služby Bí Bí Sí,
A zhurta pronese, co všechno myslí si,
Jak on, co on, že on, a na co všechno plije.
tutti
(zpěv)
45
dram
Město to poslouchá, a město se jen diví.
Nu, jak on říkával, též řekněte si: Merde!
Měli jsme genia a genia vzal čert.
Co však nám zůstalo, jsou jablka a slívy.
Ký osud genia. Propad se v úředníka.
Teď bude přinucen, Ivánek, za libru,
Psát a psát zprávičky všech různých kalibrů
A říkat pěkně to, oč shora se mu říká.
muž
(rap)
muž
tutti
žena
muž
2
speakband
Ký osud genia. Propad se v úředníka.
Teď bude přinucen, Ivánek, za libru,
Psát a psát zprávičky všech různých kalibrů
A říkat pěkně to, oč shora se mu říká.
žena
Teď bude přinucen přednášet o svobodě,
Aby mu Bí Bí Sí nešláplo na paty.
Než náš lev, britský lev má delší pařáty,
Pustí‑li Ivánka, pustí ho navždy k vodě.
tutti
muž
(rap)
tutti
46
(zpěv)
Teď bude přinucen přednášet o svobodě,
Aby mu Bí Bí Sí nešláplo na paty.
Než náš lev, britský lev má delší pařáty,
Pustí‑li Ivánka, pustí ho navždy k vodě.
Kain
Kein Kain, Arrrrrrrr…
Oskar, Oskar bóchá dneska, kilo mrkve alfa bravo žrádlo
dvacet deka oháňky, objekt a subjekt, objekt a subjekt – to
bude polívka jak víno – pro kluky… Oxtail soup! Pro kluky…
Objekt a subjekt. Jak víno… Žrádlo bravo! Dvacet deka…
Kain.
(sónicky opakuje) Kein Kain, Arrrrrrrr…
Song 5 – NEJSEM ZTRACEN
muž
Já nejsem ztracen, vždycky nalezen,
vstát, vyčistit si zuby, zapsat sen
a býti školní.
Město to poslouchá, a město se jen diví.
Nu, jak on říkával, též řekněte si: Merde!
Měli jsme genia a genia vzal čert.
Co však nám zůstalo, jsou jablka a slívy.
tutti
(zpěv)
2
I have the liver dinner in my tummy,
my sex is manifest,
v ložnici vyjít z mámy,
Gare de l’Est.
Ke Stalinovi navrátil se Hořký,
chci také zpět
jak hledá ústí řeky kapr mořský,
přísudek, ústí vět.
Soulož a volej to, Lošťáku nahý v houští,
jsem také živočich, mne to také neopouští.
Já, vstát
a býti školní.
47
dram
muž
speakband
Kainar je první, druhý jsem já, ty jsi až třetí.
(rozpočítávadlo)
Pročs byl na Ivánka zlej?
Pročs byl na Ivánka zlej?…
(Poslední řekne.) Pročs byl tak zlej?
A naše loď je jediná:
zahrada, město, dědina.
(Speakband – rytmizované sekvence, opakovat úsek Lucie‑Gábina‑
-Monika‑Eva třeba víckrát za sebou, přes sebe…)
lucie
Song 6 – RAČTE SE TVÁŘIT PĚKNĚ ZOUFALE
žena 2
Račte se tvářit pěkně zoufale,
hned ráno jděte na procházku
a v chůzi vratké, v chůzi pomalé
pohřební ústav hledejte pro svou lásku.
gábina
muž
lucie
žena
2
muž
gábina
žena
2
gábina
Neboť doufám, že nejsi pyšný.
Oskar Kilo Alfa Bravo, Bravo Charlie!
Bravo Kilo Alfa, objekt a subjekt! Stroganoff a hrstková
polívka, neboť doufám, že nejsi pyšný. Objekt a subjekt.
(pokládá se sama pomalu na zem) Engine on fire. Wind calm.
You are number one. (Zasněně, stále na zemi.) I am in clouds…
In clouds…
monik a
eva
žena
2
gábina
monik a
eva
žena
2
lucie
gábina
monik a
Song 7 – DIE MUSIK IST FEIN UND FERN
žena 1
Die Musik ist fein und fern,
they sing a song of Jerome Kern,
don’t you cry little Jeremy,
smí se teď někdy říci „my“.
48
eva
Já z toho budu mít průser.
Já z toho mám průser.
Průser…
Já…
Objekt a subjekt… Objekt a subjekt…
Já už jsem z toho měl průser.
Mám já?
To je průser…
Hm…
Objekt a subjekt… Stroganoff a hrstkovka…
On z toho nemá průser.
Ty z toho budeš mít průser.
Průser…
Nic…
Song 8 – CHOC‑ICE
muž a tutti
Choc‑ice is in Czech called Eskymo
Ivane Blatný, za týden ani pes neštěkne…
žena 1 a žena 2
Haf, haf, haf
49
dram
muž
a tutti
žena
1
tutti
žena
2
Choc‑ice is in Czech called Eskymo
Talent nezraje v zápecí ani v babiččině křesle
There is a village without a bell, there is the world without
leadership
Choc‑ice Eskymo
Tak, koření… Teď maggi, trochu… Hrstkovka… Anebo to uděláme z kostí? Skočím ke Kolbabovi. Subjekt a objekt… Uděláme to z kostí a trochu Maggi tam cvrknu stejně. Chceme‑li
přiznat existenci objektu, musíme jej oživit naší existencí.
(Opakuje si pro sebe rozpočítávadlo.)
Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?… Kein
Kain… Arrr…
Song 9 – OMELETA
muž
Vaječnou omeletu s posekanou šunkou bych sněd
Frede přijď
kolik hodin nám zbývá do noci
také plesnivý Camembert i s kůrkou
Proč se Oslo už nejmenuje Kristiania
toužím po náboženství.
muž
monik a
eva
50
muž
monik a
muž
monik a
muž
žena
2
Good afternoon, ladies and gentlemen, your captain is speaking. My name is Jan Události and with my first officer Mr.
George Carpenter we would like to welcome you aboard
Czech Airlines Boeing 737 – 400 on regular flight from Prague Ruzyně to London Stansted. Let me give you some information about our flight. We are flying at the altitude of 11000
meters, which is 36000 feet. Our cruising speed is 750 kilometers per hour, which is 470 miles per hour, and the outside
temperature eis 60 degrees of Celsius below zero.
(pokládá se sama pomalu na zem) I am in clouds…
At this time we are over Germany close to Nürnberg. Later
on we will fly over Frankfurt, Brussels and we expect landing
in London 20 minutes past 7 PM local time. To get local time
you have to set your watch one hour back. The last weather
information from London Stansted: sky clear and temperature 15 degrees of Celsius.
(opakuje zasněně na zemi) I am in clouds…
Ladies and gentlemen, thank you for your attention and we
wish you a pleasant…
(naváže plynule) Objekt a subjekt. Stroganoff a kost. Maso
a host. (Lítostivě.) Maggi, Maggi…
Rozkoše masturbace mě dnes nelákají.
speakband
gábina
speakband
Kainar je první,
druhý jsem já,
ty jsi až
třetí. –
lucie
gábina
monik a
eva
To je průser…
Ty z toho budeš mít průser!
Průser…
51
lucie
Hm…
gábina
Nic…
monik a
Průser…
eva
Hm…
lucie
Průser…
žena 2 (k ainarová)Maggi, Maggi…
eva
lucie
gábina
monik a
lucie
gábina
monik a
Song 10 – DLOUHO MOČ
muž
Dnes budu nechávat dlouho moč
Špičák a řezák je co mi zbývá
Někdo mi obnovuje krev
tutti
Prádlo s vylisovanou levandulí
Ivan je smuten, Ivan hulí…
Je lehce zlatá vaše moč
Prádlo s vylisovanou levandulí
Ivan je smuten, Ivan hulí…
muž
Kouřím, jsem v smutném Hulíně,
chtěl bych mít Jenny na klíně.
tutti
Dnes
speakband
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
52
Průser…
Hm… (Pokládá se pomalu na zem.) I am in clouds…
Průser…
Hm…
dram
žena
1
(na zemi) I am in clouds…
Průser…
Hm…
Průser…
Průser…
Hm…
Průser…
(zasněně na zemi) I am in clouds… At this time…
Song 11 – LISTÍ
žena 1 a žena 2
Shrabovat listí v parce, jaká klidná práce.
Přecházet sem a tam a pomalu se vracet,
Jako se vrací čas, jako se vrací dálka,
Nostalgická jak známky na obálkách.
muž
speakband
(rozpočítávadlo)
Pročs byl na Ivánka zlej?
Pročs byl na Ivánka zlej?…
(Poslední.) Pročs byl tak zlej?
To je průser…
Udělal se mi na krku vřed.
Průser!
Zvolna se hojící rána v krku.
To je průser…
lucie
muž
monik a
muž
gábina
53
dram
muž
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
gábina
(důrazně) Klement Bochořák si dal operovat kýlu na chirurgickém oddělení zdejší nemocnice.
(speakband střídavě, jednotlivé členky se trumfují.)
Nezval se přežral.
Halas se léčí v Poděbradech.
Janoušek umírá…
Orten už je mrtev.
Vrchní kavárny Avion zemřel.
Ivánek Blatný byl zpopelněnej v Eshamu a teď leží v Brně
na Centrálce.
Song 12 – GOETHE
žena 1
Eine Verbeugung: Rosen spüren.
Die Freunde kommen zu gratulieren.
Die Frauen. Viel. Von Mohammed.
V mešitě podávají med
a vosk, vosk, moje voštiny
u ředitele Meliny.
muž
speakband
(rozpočítávadlo)
Pročs byl na Ivánka zlej? Pročs byl na Ivánka zlej?…
(Poslední.) Pročs byl tak zlej?
Song 13 – TENTO VEČER
tutti
Tento večer jsme tam všici
na neshledanou
54
muž
žena
2
muž
žena
2
muž
žena
2
muž
žena
2
Oskar Kilo Alfa Bravo…
My call sign is…
Unable to comply. Repeat your instructions.
(důrazně) I repeat my instructions.
(koketně vylekaně) I am in distress.
(výhružně) You have been hijacked.
(couvá) I request to land at… position… (Ukazuje na zem.)
(Náhle se prudce změní v Kainarovou.) Děcka, já jsem se tak
dopálila, představte si, že Ivan si založil schránku, jako na
poště. Já jsem fajn ženská, dělám jim Stroganoff a hrstkovou
polívku, Josefe, ty mně dáš to, ty mně dáš to, Kain Kainarrrr.
Dost přímočará. (Výhružně.) Maggi, Maggi!
speakband
a gábina
a monik a
a eva
muž
lucie a gábina
a monik a a eva
muž
lucie
I request to land at… position…
(Ukazují na zem.)
I require descent!
Engine on fire. Wind calm. You are number one.
Stop transmitting, Mayday.
Song 14 – NEZVAL
muž
Nezval jsem, ale on – přijde a dá mi všecko
milionových měst, myšlenky na Německo,
kde černé černošky nemají na rtech růž,
55
kde vládne morálka a všecky staré řády,
bez rvaček v hospodách jak od Josefa Lady,
kde muž se skloňuje jen podle vzoru muž.
gábina
monik a
lucie
gábina
žena
2
Má báseň pomalá, teď roztáčí se, skáče,
když píši mluvnici, když myslím na oráče,
na třídy slovesné a neživotný meč.
Chci všecko skloňovat jen podle vzoru žena
a vzoru Ostrava, důlní a zakouřená,
svižný a Rusalka, jak praví Naše řeč.
monik a
eva
lucie
gábina
monik a
eva
muž
S Nezvalem. Nezval mě má rád, ale já mám radši Ortena. Je
mladší. A navíc se spolu chceme zabít. S Nezvalem se zabít
nechci. Ani s Kainarem ne. To by bylo nepříjemné. To by
nebylo moc příjemné, upít se k smrti. Koňakem. Ještě tak
s Mikuláškem se zabít, to by šlo. Ten je ještě mladší než Orten.
Nebo se Skácelem, ale ten je zase věčně zamračenej. S Halasem
taky ne, ten by z toho ještě měl průser. Takže zbývá Orten.
Song 15 – Ó, BLBČE!
(Hudebníci zpívají a capella.)
muž
žena
2
muž
žena
2
lucie
gábina
monik a
eva
lucie
56
(deklamuje zároveň se Songem 15)
Milý Jindřichu!
Zhřešil jsem nedávno
s nějakou děvkou a
mám teď obavy, že
se mi udělá luetický
vřed někde na krku,
kde to nebudu moci sám objevit.
Je to vlastně
kromě rtů a úst
jediná možnost,
protože jinak jsem byl chráněn.
(speakband neustále zrychluje a opakuje asi čtyřikrát.)
Jinak
jsem
byl
chráněn.
(Po doznění Songu 15.)
Přestože byl mladší než já, byli jsme přátelé.
Stroganoff a hrstková a trochu Maggi – tím to oživíme. Trochu. Tu naši existenci. Oskar Kainarrr Alfa Bravo…
Kainar je první, druhý jsem já, ty jsi až třetí.
Objekt a subjekt. Hrstkovka a kilo alfa. Umění nemusí sloužit
životu a chceme‑li si přiznat naši existenci, musíme si ji oživit. Trochu… Bravooo…
speakband
lucie
gábina
speakband
dram
monik a
eva
lucie
Let me give you some information about…
About, about…
What about…
What…
Milý Jindřichu!
57
Song 16 – ŠARLIH
muž a tutti
Třpyt třpytu paprsku se vážil
na vážkách,
já jsem se opovážil
mít prach.
Až se to jednou všechno stane,
pak ať jsme proměněni v dým,
přisedni, Povážane,
uvěřím.
Chci dělat koláže, chci stále vypůjčovat.
Je zase éra citátů,
když jedno z opuštěných hovad
chlév nemá tu.
lucie
muž
(pomalu, v zamyšlení) Je lehce zlatá naše moč. Dvacet deka
oháňky je objekt nebo subjekt? Kein Kainarrr. Chceme‑li si oživit vlastní existenci… Pročs byl na Ivánka zlej, pročs byl tak zlej?
Na co jsem myslel, přesně ani nevím… Hlavně na prostitutky
a na básně.
Zároveň s Lucií zní Song 7 – DIE MUSIK, jen velmi slabě a ve zjed‑
nodušené verzi.
Sólo z hudebníků
trumpetista
žena
dram
2
Jé, já z toho budu mít průser, já jsem se zaručil
za toho Ivana…
Maggi, Maggi…
–KONEC–
58
59
pásm
Jonáš Hájek
Dvoudomí
PODZIM
Foto: Ben Skála
Jonáš Hájek se narodil v roce 1984 v Praze. Vystudoval hudební vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a violoncello na Pražské konzervatoři. Živí se
jako redaktor vědeckých vydání českých skladatelů v pražské pobočce většího
německého nakladatelství. Publikoval muzikologické studie o Luboši Fišerovi,
Miloslavu Kabeláčovi, Josefu Sukovi a české hudbě 16. století.
Vydal sbírky poezie Suť (Agite/Fra, Praha 2007) a Vlastivěda (Agite/Fra, Praha
2010). Za první z nich získal Cenu Jiřího Ortena a byl nominován na cenu
Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Novou sbírku Básně 3 připravuje nakladatelství Triáda. Spolupracoval se servery A tempo revue, Respekt.cz a Literární. cz,
básně a recenze tiskne nejčastěji v Souvislostech a Tvaru. Překládá z němčiny
(Günter Eich, Mascha Kaléko). V uplynulém roce organizoval cyklus literárních setkání Večery u Klimenta, byl porotcem Studentské Thálie, zúčastnil se
básnických konferencí v Berlíně a Budapešti a připravil k vydání almanach básní
mladých evangelíků Hrst (Biru, Praha 2013). Jeho básně byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, polštiny, angličtiny, italštiny a slovinštiny.
60
Stárnoucí muž se vleče plískanicí.
Hrbí se v hruškách. Chtěl by ke kamnům.
Nastydlý podzim kašle. Smyčce, bicí.
V orchestru mlhy hledá vlastní dům.
Na vrata fouká. Bláto… Nedojde k nim?
Uťatá větev. Listy. Žluté stáje.
Po cestě zemře. Padne podchlazením.
Ve sklepě nový se sklem v ruce zraje.
(Suť, 2007)
61
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Dvoudomí
STRUČNÁ ÚVAHA O HUDBĚ
62
pásm
Jonáš Hájek
Hráč si myslí, že sál
ví o každém prstokladu.
V publiku doznívá soumrak:
někdo sleduje pohyb smyčce,
jiné potěší poznání reprízy.
Vidím nevěřícího Tomáše,
jak přede mnou sedí na louce
(když jsme jedli hořkou čokoládu,
nebe se smálo lámání jazyků)
a ptá se s lehkým úsměvem:
Naslouchající tuší, že interpret
telefonoval s Bohuslavem o výšinách.
Cellista ale nezná zasnoubení
akordů o tritón v 59. taktu,
ani datum plavby přes Atlantik.
„Takže tóny nejsou pravda?
Mongolské žíně chvějí strunu,
laděnou na 442 Hertzů,
kobylka rozezní smrkovou desku,
kladívko šeptá kovadlince vjem?“
Je si ovšem jistý, že vypátral,
jak by skladatel vyklenul frázi.
Martinů se v jednačtyřicátém
zasnil u amerického stolu
a prostě maloval noty.
Skrze nástroj však cosi plní vzduch,
pokládá se před posluchače,
leží mezi nimi odevzdaně.
A sladká lež je tajný poklad,
který odemykáš.
To je trojstěn hudby.
(z rukopisu)
63
pásm
Jonáš Hájek
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Dvoudomí
MOZART
HUDEBNÍ ŠKOLA
„Vzpomínáš? Vyhlídka, zmrzlinový dort,
snad někde v Itálii, v létě…
Tvůj výstřih – jak dominantní septakord
mé touhy, která probodne tě.
přes den tak přesycená city,
až to nebolí.
Neříkám pravdu? Ó nehraj krutě
na moji mysl jako na nástroj…
Uznávám, drahá: così fan tutte.
Pohled se ztupil, roztál. Klamný spoj.“
Večer, když stromy naslouchají volně
a všechny klíče jsou už vráceny,
spustí záchody
matný zpěv o siluetách,
které odešly.
64
(z rukopisu)
(Suť, 2007)
65
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Dvoudomí
PREMIÉRA EPILOGU
LIPSKO
22. prosince pozván Josef Suk o přestávce do prezidentské lóže:
bylo to ostatně velmi milé a o tom jindy… V záběru vidíme, jak
TGM bere tužku do ruky, s rozhodnutým i jemným rozmachem
v programu škrtá název a dětskými verzálkami kreslí PROLOG.
Jeden rok trávíš zde. V podkroví koleje.
Vycházíš z nutnosti. Vycházíš jako slunko –
s určitou pravidelností ti zaleje
předměstské chodníky i prsten Nibelungův.
…a odpočívám a prosím Boha, aby ta šedesátka byla již pryč.
Po všech těch „oslavách“ s ubičovanými nervy… Snad proto,
že Hospodin v letu (jako u Michelangela) se dotknul mé ruky…
Rudé čalounění přikrývá rozpaky: co s dvojitým pláštěm gest?
Věž staré radnice a univerzity
vyrostly v parku jakoby stejně vysoké.
V pamäti zadretý íver – našel jsi i ty.
I ty chceš vytáhnout, být chycen za loket.
Václav Talich chystá taktovku na třináctileté dílo, poutník těšitel
má náhle podražené nohy a svůj věčně nejvyšší tón ges1 vymůže,
jak by měl opět zčernat chléb. A zatím končí přestávka jak život.
Venku nastává o něco hlubší tma: jediný, ovšem skutečný prolog.
Líbíš se někomu, někdo se tobě líbí.
Pár návštěv, rozhodnutí, planých iluzí.
Učíš se neplnit, pak neslibovat sliby.
Drúzou hrůzy být chycen múze do blůzy.
(Vlastivěda, 2010)
Poslední jezero. Jdeš bosou nohou v písku.
Pár párty. Noch eine Zigarettenlänge.
V posledních hodinách, v noci nejvíc tenké
učíš hrát na cello prsatou harfenistku.
66
pásm
Jonáš Hájek
(Vlastivěda, 2010)
67
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Dvoudomí
BLAŽENSTVÍ ZVUKŮ
VOKÁLNÍ HARMONIE
Blaženství zvuků, jež obestírá
zavřená ústa! Cvrkot novin se mísí
se stříbrnou pěnou rádia, vítr se usadí,
jako obvykle, na chvíli v dubových větvích,
něčí zdvižené veslo
dosedne k útržku něčího hlasu
(„příště to natři zas nazeleno“).
sytým timbrem hřmění
zadul satanáš
když jsi mi sem přilez
játra pro nás máš?
Ach tahle harmonie zvuků,
neviditelná mozaika s poselstvím léta,
které – tak pozemsky – odmítáš číst:
„…dokud nezůstanete nevinní,“ zahlédls,
přehlušen sluncem, a: „…kdybyste se víc
koupali?“
Později slyšíš, jak se v dívce odnaproti
probudila touha, na verandu vynáší večer
příslušník druhu homo errans,
kdesi se pohne rok a dolehne to až
k tobě. V noci modlíš se takto:
balzáme zvuků, jenž natíráš
opuchlá víčka! –
68
pásm
Jonáš Hájek
prohrabuju klobouk
cíle vybledly
játra zůstala doma
s vínem i s likéry
červe trest tě nemine
zůstáváš tu s náma
sepíšeš zpěvy z předpeklí
pro boha za horama
(z rukopisu)
(Vlastivěda, 2010)
69
pásm
Jonáš Hájek
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Dvoudomí
MÁ VLAST
JOSEF SUK V RIZE
I
Další linka. Paprsky pronikají
žaluzií a ukusují rukopis
s každým obráceným listem. Teď
planetární jev zasáhl hobojové sólo,
bílý den nad legendární horou
na fotce dobře vynikne.
Povrhat skepticky autoritami?
Pan Dvořák se za mě přimluvil
a Wihan nechává nám sdostatek
prostoru. Právě poprvé hrajem
II
V bankomatu tvář spolužáka z gymplu,
dlouholetý klient ulovil sumce
vlastníma rukama. Vidím ho nějak často.
Jinde mu při výlovu karty
šlapeš po ksichtě. Spacák v životní velikosti
rytíře v temném lese.
(Básně 3)
můj kvartet; výdechy rižských
měšťanů zahřát sál. Podstatně
snazší než před Simrockem. To
mají pořád takovou zimu? Vítr
tu vždy opomenutým crescendem
fičí? Z těchhle lidiček kápne
trochu na moje stradivárky. A
Otilka; jestlipak na mě myslí
a jestli ji v dohledné povedu
k oltáři? Helsinkforsem první
větu jsem protáh; teď Dorpata
a Mitava a Královec. Honička.
Mezitím moje finále raduje se
a výská. Snad ne příliš. Snad
ne. Jistě Wihan který v dubnu
odřek i Dvořákovi ví co dělá.
70
(Básně 3)
71
pásm
Jonáš Hájek
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Dvoudomí
MARIÁNSKÉ LÁZNĚ
VEČÍREK
Ulici s temným parkem
rozkryje
jednooký kočí.
Dechový orchestr Franziska
neladí
staronovou pravdu,
šatnářky pramene
asi přikyvují.
Ten zpívá bosý. Ta se vdala.
Tihle dva spolu zůstali.
Co dělá tenhle?
Tenhle vypadá jako Ahasver,
který se nikdy nevzdálí.
nadbytečná strofa
Pokud přikyvují, pak jistě.
Lámu si s tím hlavu.
Honeymoon, medový měsíc,
mě vzbudil.
V nočních poduškách
se mi ztrácíš
jak supermarket za plotem.
72
Každý sám za sebe
jak na rodinném sněmu.
Odvaha bloudit, která zůstala,
i když neměla záruku.
Odcházím zmaten, šťasten, bez rýmu
ke svému zátiší,
ke svému notebooku.
(Básně 3)
(z rukopisu)
73
Dvoudomí
MRI
Když jdete poprvé na rezonanci,
vypadá personál smrtelně vážně.
pásm
Jonáš Hájek
K stálým hostům
obeznámeným s pravdou
chovají se uvolněněji.
Zeptal jsem se,
jestli bych si mohl nahrát
drsnou hudbu přístroje,
je jako stvořená
k přednesu veršů
v café V lese.
„V žádném případě.“
Kontrastní látka
rozsvěcí mozek
jak lampion.
Díky magnetickému poli
patří ty zvuky jenom mně.
74
(Básně 3)
75
Dvoudomí
V ZATÁČCE
Vyšli jsme z jídelny a zamířili k lesu. Bylo po snídani, ostatní také vycházeli, buď
ale zůstávali na louce u vchodu mezi pěšinami vedoucími k ostatním barákům,
nebo šli ještě krátce na pokoj, například donést trochu jídla těm, kdo ještě spali.
U volejbalového hřiště jsme se krátce zastavili, já a Otakárek, a z malé šikmé věže
bílých plastových židlí každý vzal jednu, s níž pak pokračoval v započaté cestě.
Naštěstí byly vlhké jen málo.
Usadili jsme se na okraji lesní křižovatky hned za střediskem a zapálili si. Na
okresní silnici se objevovalo auto jen zřídka a na silničce, která se tu k ní připojovala a vedla k malému parkovišti, už skoro vůbec ne. Okreska se za křižovatkou
stáčela ke klesání do údolí, a tak se místu říkalo Zatáčka. Chodilo se sem často:
byl tu klid, kouření nikoho neobtěžovalo a přitom jsme se nikam nevzdálili od
prázdninového dění. Otakárek si brzy nasadil sluchátka a začal něco poslouchat.
Po chvíli přece jen narušil ticho a svým sedmnáctiletým hlasem zaskřehotal:
„Hele, kdo to sem de; copak tak brzo?“
Po silničce se blížil Karlach a pod každou paží svíral jednu plastovou židli – nesl
ty dvě jako nemotorně sklopená křídla.
„Brzo?“ prohodil Karlach, položil židle naproti sobě, na jednu si sednul a na druhou dal nohy, takže obě spojovala kláda elegantních nohavic. Pak si zapálil. Otakárek poslouchal svou hudbu a neznatelně se kýval do rytmu.
„Tak co, Karlachu, jak to včera dopadlo? Bylo něco?“ zeptal jsem se.
„Šli jsme z Vočí už někdy po půlnoci, vona totálně nalitá… To víš, šáhnul sem si,
ale nakonec seš rád, že se ti ji podaří dotáhnout domů.“
„A co ty její kamarádky?“
„Grácie šly kus před náma. Ale nemělo to cenu, jednou mi dokonce spadla do
rigólu.“
76
pásm
Jonáš Hájek
Jonáš Hájek
Dvoudomí
„To máš z toho, že si jí napřed pro jistotu…“
„Vona to do sebe klopila sama jako pominutá, jedno za druhým, ani sem ji nestačil varovat.“
Koukal jsem na lopuchy a netýkavky u silnice – jako děti jsme se těšívali z jejich
vystřelování – a na les, kam se chodilo na houby. Jen nad silnicí se místo něj táhl
pás nebe, který nám určoval směr, když se šlo v noci z hospody. Z blízkého města
to byly dobré dva kilometry.
Projelo auto, zahučelo jako jehla na staré desce. Otakárek se ledabyle ohlédl a dál
poslouchal svou hudbu. Před čím bys ji, milej Karlachu, chtěl varovat?
„A co dneska, podíváme se do Vočí?“
Tam se tenhle rok chodilo takřka výlučně. V nově otevřeném baru měli nejen příjemné prostředí, ale i levnou tulamorku, kterou Karlach rád.
„No jasně. Hodláme vyrazit už někdy vodpoledne… Pudeš taky?“
„Šel bych. Ale co takhle se ještě stavit v Modrý hvězdě? Potřeboval bych se mrknout na poštu.“
„Tak jo, mužem.“
Když se jde do Vočí, Karlach se vždycky vystrojí jak do Rudolfina. Osprchuje
se, umyje si vlasy, navoní se a učeše, z haldy pestrobarevných palačinek ve skříni
vytáhne zas jinou značkovou košili, a jak zavětří večer, jde na koncert.
Teď jsem se díval pro změnu za silnici, kde začínalo špatně prostupné ostružiní.
Někde tam dál, prý dole u potoka, Karlachovi rodiče každý rok sbírali houbu
jménem trsnatec oříš. A na opačné straně, směrem k parkovišti, tam se poprvé
trhaly maliny ve dvou, mluvilo se s holkama, toulalo se prostornou smrčinou…
Doba toulání kolem tábora pomalu spěla ke konci, teď však ještě přicházel Karlachův mladší bratr Kardaš, který nějak rychle vyrostl, a ještě si na to nezvykl, a tak
se všelijak klátil a kymácel a do toho mu padaly ty hrozné kadeře.
„Uctivé pozdravení, pánové, neměl by někdo z vás cigárko?“ spustil.
77
Jonáš Hájek
Dvoudomí
„Kardaši di někam,“ odbyl jej znuděně Karlach.
„Bratře, neměl bys pro mne jednu svou úžasnou davidofku?“
„Zapal,“ řekl Karlach.
„Zapálím si rád, když mi jednu dáš.“
„Slyšíš, nevotravuj,“ zvedl hlas naposled.
„Zkus to naproti,“ připojil jsem se a ukázal směrem k parkovišti, „tam najdeš
určitě ještě nějaký lidi.“ O metr pokleslé pruhy lesa, připomínající spíš koryta
než příkopy, se staly dalším oblíbeným místem mladých kuřáků. Nebýt propadlých šachet, ani nepoznáš, že se tu kdysi něco těžilo.
Kardaš ještě chvíli stál a koukal; pak vyndal krabičku zdánlivě nepřítomný
Otakárek.
„Tady máš… Ale běž pryč, tady se řeší interní věci,“ řekl zbytečně nahlas. Kardaš
si připálil, a už si to vykračoval po silničce zpátky.
pásm
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Dáš si ještě?
„Dík,“ řekl jsem a klesnul zpátky do židle. Z lopuchů stékaly dešťové kapky.
„Vona asi ještě spí, co? V jídelně sem viděl jenom ty dvě.“
„To bych řek.“
„A myslíš, že dneska večer zase něco zkusíš?“
„Já nevim… Když vona je stejně taková moc počestná, takže spíš ne.“
Seděli jsme na asfaltu, Otakárek poslouchal svou hudbu a z jídelny se sem tlumeně nesla první píseň.
2006/2009
„Dneska si ňák nemoh dospat, Karlachu, co to?“ navázal jsem na Otakárka.
„Však já si pudu zase lehnout. Tuhle ranní seanci si přece nemůžu nechat ujít…“
„Ale na snídani si nebyl.“
„Tohle je má snídaně,“ usmál se pateticky Karlach a vyfoukl dým do středu
křižovatky.
Jak se mnou mohli mít tolik trpělivosti? Kdoví, proč jsem vlastně tolik vyzvídal
a ověřoval.
Znenadání se rozezvučel malý zvon, připevněný na rohu jídelny, a jak někdo
co nejrychleji kmital řemenem ve své ruce, zněl ten zvon pořádně i tady na křižovatce a všechny svolával k ranní pobožnosti. Chytil jsem se rukama opěradel
a chvíli váhal, jako vzpěrač, který snad vzpomíná na tíhu toho, co má zvednout
a unést.
Karlach vzal krabičku, povytáhnul z ní jednu cigaretu a přisunul ji vzduchem ke
mně.
78
79
Dvoudomí
ZAVRŽENÉ SKLADBY LUBOŠE FIŠERA
Mojí absolventskou prací na hudební vědě FF UK bylo uspořádání pozůstalosti skladatele
Luboše Fišera (1935 – 1999), známého asi především filmovými melodiemi z Chalupářů,
Arabely nebo z Tajemství hradu v Karpatech. Fišerova „vážná“ tvorba, kterou jsem
katalogizoval, je od té filmové dosti odlišná a vyznačuje se originálním, disonantním a dobře
rozpoznatelným stylem (případnému zájemci doporučuji Patnáct listů podle Dürerovy
Apokalypsy nebo některou z klavírních sonát). Veden nedůvěrou k apologiím, jejichž svůd‑
nost pocítí každý monograf, zajímal jsem se o oběti jeho autokritiky – 2. sonátu pro kla‑
vír a orchestrální Riff – a ptal se po důvodech, které vedly k zavržení těchto skladeb; nebyly
sice zničeny, ale Fišer si je už nepřál slyšet. Na přání redakce přetiskuji závěr seminární
práce, kterou vedl ještě Milan Slavický. Asi nebude zajímavá pro mnoho čtenářů, věřím
však, že odborné psaní spojuje s básněmi všudypřítomná otázka, jak to napsat.
Akt zavržení, byť ne zničení určité skladby, zřejmě souvisí s cíleným budováním obrazu tvůrce, který svoje skladby příliš nekomentoval, naopak za sebou
zanechal jen „logický“ stylový vývoj a také určitý nádech tajemna. Odbočky
z tohoto vývoje, které souvisely především s opakováním něčeho již dobytého,
prozkoumaného, Fišer úmyslně potlačil. Je však paradoxní, a svým způsobem
snad i šťastné, že z aspektů, které mu dříve a v určité podobě přišly patrně jako
nedostatečné, později učinil devizu: právo opakovatelnosti a záměrné poznatelnosti bude hájit v roce 1980, autocitace a svět jednoho tónového výběru pro
něj bude závazný i po dovršení trilogie Patnáct listů – Caprichos – Requiem v roce
1968, z neorganického kladení témat vedle sebe se kolem roku 1960 vyvine střihová metoda. Obě pojednávané skladby, 2. sonáta a Riff, pocházející z různých
období skladatelovy tvorby a stylově vzdálené, tak dokreslují Fišerův stylový
vývoj i jeho vlastní estetické uvažování a osobní preference ve vlastním kompozičním světě.
80
pásm
Jonáš Hájek
Jonáš Hájek
Dvoudomí
U první verze 2. sonáty (1956) jsme viděli, jak jednadvacetiletý Fišer přebírá klasickou formální strukturu z úspěšné 1. sonáty (1955) a znovu používá řadu
jejích stylových prvků – zopakujme alespoň triolovou a osminovou motoriku,
přechody k vedlejším tématům, „atematické“ provedení, pravidelnou výstavbu
témat a článků, terciovou, chromaticky modifikovanou harmonii (k níž nyní
přibývá význam kvarty a kvartových souzvuků), konflikt dur a moll. Nová řešení na starém podkladu zároveň Fišera dovedou k anticipaci některých pozdějších rekvizit: s kvartovou harmonií, transpozicemi a opakováním vícero dílců se
setkáme již v následující 3. sonátě (1960), nakupení témat ke konci 3. věty je předstupněm pozdější střihové metody. Intervalová struktura 151 předjímá pozdější šestitónový modus, používaný Fišerem od roku 1965. Fišer od počátku tíhne
k vytvoření stylového backgroundu.
Ke kompozici druhé verze 2. sonáty se Fišer rozhodne po osmi letech (1964),
v době, kdy má již na několika komorních skladbách vyzkoušeny svoje vlastní
progresivní postupy. Výsledkem však je podivný hybrid: ve druhé verzi zůstává
tradiční harmonie, v opakování expozičních dílů a tonální centralizaci lze spatřovat relikt sonátové formy. Rekompozice spočívá takřka výhradně v proškrtávání, zjednodušování a především v dramaturgii. Fišer, který opustil evoluční
tematickou práci a nadbytečné „vycpávky“, se zde učí prostému řazení několikataktových buněk, které zbyly po tematických oblastech. Výsledek je sice rozpačitý, avšak zároveň pozoruhodný: z bývalých tří vět se stala jakási suita, která
po způsobu Fišerova kompozičního vyjadřování z první poloviny 60. let shrnula a zopakovala takřka veškerý tematický a motivický materiál první verze, a to ve
třetinovém čase. Není vyloučeno, že právě tento radikální krok Fišera posunul
dále a umožnil mu dovést 4. sonátu (1962 – 64) k takové podobě, v jaké ji známe.
Skladba Riff (1968) má pohnutější a zajímavější historii. V roce 1966 nebo
1967 se Fišer rozhodl přiřadit k sobě Patnáct listů podle Dürerovy Apokalypsy (1965)
a sborové goyovské Caprichos (1966), své dosud nejprogresivnější skladby,
81
Dvoudomí
v mnohém ovlivněné tzv. polskou školou, a přikomponovat k nim závěrečnou,
třetí část. Završení mělo proběhnout vybráním dosud získaného motivického
materiálu z obou skladeb a jeho novým použitím v ryze témbrové skladbě, směřující „od nejtišších pianissim bicích nástrojů v působivém střídání všech skupin velkého orchestru až po maximální zvukové nápory“. Tak vznikala nejprve
skladba Conception, k níž si Fišer vypsal motivy a jejich základní varianty a transpozice na zvláštní list a která měla trvat patnáct minut. Nespokojenost a možná
obava z netradiční, příliš ambiciózní a zároveň neobyčejně jednoduché koncepce však Fišerovi zabránily nechat skladbu v této podobě. Fišerovi nestačilo vybrat
a uspořádat materiál a prostě jej nakupit na sebe; nedostatek kontrastů zde jistě
také sehrál svou roli.
Fišer tedy skladbu vyloučil z kontextu trilogie a na její místo dosadil právě
komponované Requiem (1968), textem i rozdělením do vět umožňující bohatší
představy. Conception zkrátil a podle převládajícího principu jej nazval termínem
z oblasti jazzové hudby – Riff. Ve zkrácené podobě, přepracované v jistém smyslu
podobně jako u 2. sonáty hlavně dramaturgicky, je množství kontrastů díky pravidelnému střídání hybných a statických bloků a jednotlivých nástrojových skupin
obnoveno; skladba je však nyní příliš krátká, aby mohla sloužit jako vyústění trilogie, a mimo ni nedává smysl – tak alespoň se to jeví, uvažujeme‑li o důvodech
zavržení – nové použití týchž melodických modelů (nyní výslovně odkazujících
jen ke Caprichos) v takové míře. Svou koncepcí je však definitivní Riff mimořádný a patří nakonec k Fišerovým nejodvážnějším tvůrčím počinům; představuje
též doklad jednoho z prvních použití tónu b ve Fišerově vrcholné tvorbě (tj. po
roce 1965) a určitých „avantgardních“ notačních zvyklostí. Riff-Conception: skladba věrná oběma názvům, které šifrují její hudební podstatu. Jde vpravdě o dílo,
kde samotná koncepce nabývá důležitosti jako nejvýznamnější součást kompozičního procesu. Na praktickém tvarovém a zvukovém výsledku jako by Fišerovi,
alespoň zprvu, příliš nezáleželo.
82
pásm
Jonáš Hájek
Jonáš Hájek
Dvoudomí
Fišer byl typem věčného nespokojence, jehož ambice přesahovaly jeho možnosti. Pokusy jednoduše dosáhnout maximálního účinku, lidově řečeno „mnoha
muziky za málo peněz“, jej sice postavily spolu s několika dalšími do čela jedné skladatelské generace, zároveň však vedly k palčivým vnitřním neúspěchům.
Tak u obou verzí 2. sonáty, stejně jako u skladby Riff-Conception, mohl Fišer zpětně nahlédnout především svou vlastní netrpělivost, projevující se v zanedbávání
detailu a v poněkud mechanické práci s uspořádáním hudebního materiálu. Byla
to však zároveň Fišerova skepse, které vděčíme za jeho výrazově zhuštěný styl.
Nyní, po několika desetiletích, s rozvinutou posluchačskou tolerancí a s vědomím zde prezentovaných poznatků, by také nebylo nezajímavé obě skladby příležitostně slyšet.
83
Když se svého času literární vědci René Wellek a Austin Warren zamýšleli v knize
Teorie literatury (originál Theory of Literature vycházel s postupnými dílčími úpravami v letech 1949 – 1977, český překlad až roku 1996) nad interakcí hudba – poezie, formulovali svůj úsudek nakonec spíše na základě reálných faktů než podle
nějaké sofistikované teorie, nicméně značně pregnantně a razantně:
„Avšak vztah mezi hudbou a skutečně velkou poezií je dosti spletitý, pomyslíme‑li na
důkazy, které nám poskytují i ta nejúspěšnější zhudebnění. Básně se sevřenou, vysoce inte‑
grovanou strukturou se ke zhudebnění nehodí, zatímco průměrná či mizerná poezie, jako
je značná část tvorby raného Heina nebo Willhelma Műllera, poskytla texty pro ty nej‑
krásnější z písní Schubertových a Schumannových. Má‑li poezie značnou literární hod‑
notu, zhudebnění často zkreslí nebo zatemní její strukturu, a to i v případech, kdy má
hudba svoji vlastní hodnotu. Nemusíme ani uvádět, jaký osud potkal Shakespearovu hru
Othello, když z ní udělal Verdi operu, neboť pro uvedené tvrzení dostatečně svědčí téměř
všechna zhudebnění Žalmů nebo Goethových básní. Zajisté, součinnost hudby a poezie
existuje, avšak nejvyšší poezie netíhne k hudbě a největší hudba vůbec nepotřebuje slov.“
(Wellek, René a Warren, Austin. Teorie literatury. Votobia, 1996, s. 179)
Přes zdravou míru oprávněné skepse bývá vzájemná symbióza literatury a hudby
často přínosná, zajímavá nebo alespoň dobrodružná či inspirativní. Zachováme‑li
nastíněný empirický přístup, můžeme naslouchajícím čtenářům i čtoucím posluchačům doporučit například vokálně‑instrumentální verzi Halasovy klíčové
skladby A co básník (Jiří Cerha, Ladislav Kantor a Ota Petřina / František Halas.
In: C&K Vocal. LP Balada o Zemi, Panton 1986, nereeditováno), Dykovu báseň
84
hudba a literatur
Hudba + poezie
Plíží se večery v písňovém podání Vladimíra Merty (Vladimír Merta / Viktor Dyk. In:
Live / Malostranská beseda 1988, 2LP Supraphon 1989, reedice 2CD Galén 2010,
2CD Struny ve větru, Galén 2011), Škvoreckého Blues libeňského plynojemu (Vladimír Veit / Josef Škvorecký. In: LP Texty, Šafrán 1982, reedice CD Koncept – Sony
Bonton 1997) nebo Dezertéra dnes již polozapomenutého Jiřího Šotoly (Jaromír
Nohavica / Jiří Šotola, www.nohavica.cz/cz/tvorba/archiv/dezerter/dezerter.htm,
www.youtube.com/watch?v=b1T_rUKaNU4). V této souvislosti stojí víc než jen
za připomenutí obě antologie, věnované básnickému obrazu vážné hudby v české
poezii. Ta první, Verše nad melodií (editor Lumír Čivrný, předmluva Julius Heidenreich (Dolanský), Hudební matice Umělecké besedy, 1940), je poznamenána protektorátní cenzurou (chybí mj. Orten a Halas) a snad i přílišným konzervatismem,
naopak ta druhá, Ladění slov (editor a autor doslovu Vladimír Justl, předmluva Jan
Klusák, výtvarný doprovod František Kupka ve výběru Libora Fáry, obálka, vazba
a grafická úprava Libor Fára, Státní hudební nakladatelství, prémie pro členy Gramofonového klubu, 1966), odvážně vyvolala jménem v té době kriminalizovaného
Ivana Blatného, Josefa Suchého a Jana Zahradníčka i čerstvé debutanty wernischovsko‑kabešovské generace a pečlivě promyšlenou koncepcí překročila dobu svého
vzniku.
A ta třetí? – Tertium non datur…
A pokud by někdo prahnul po přehledném domácím seznamu zhudebněné poezie, stopy vedou k projektu S mikrofonem za trochejem (Michal Jareš, Jan Nejedlý
a Jakub Šofar), který byl publikován v letech 2002 – 2003 na pokračování v literárním obtýdeníku TVAR, avšak bohužel není přístupný na internetu.
V současnosti se z aktivních muzikantů zřejmě nejsystematičtěji básním věnuje
(vedle stálice mišíkovského ETC…) skupina Hmm…, a to v širokém záběru od
Arthura Rimbauda přes Jiřího Ortena až po Jana Zábranu.
Vzhledem k interdisciplinaritě daného tématu jsme spolupracovali s redakcí
internetového odborného časopisu MUSICOLOGICA (www.musicologica.cz),
který vychází pod vedením Miloše Zapletala na Ústavu hudební vědy Filozofické
fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Příjemný poslech přeje
DJ Weles
85
Měsíce:
Bohuslav Martinů a Karel Toman
Skladatel Bohuslav Martinů (1890 – 1959) se ve své hudební tvorbě mnohokrát s důvěrou
obrátil k poezii nejrůznější provenience, ať již šlo o lidovou poezii (zejména českou, morav‑
skou, slovenskou, francouzskou i africkou), biblické žalmy, české básníky (Miloslav Bureš,
František Gellner, František Halas, Vítězslav Hálek, Adolf Heyduk, Vítězslav Nezval,
Josef Václav Sládek, Karel Toman ad.) anebo o proslulé či méně známé autory světového
písemnictví (Jean Aicard, Guillame Apollinaire, Čan‑Jo-Su, Johann Wolfgang Goethe,
Heinrich Heine, Alexej Vasiljevič Kolcov aj.). Uvedený výčet, ve své rozmanitosti pestrý
až přepestrý, by na první pohled mohl svádět k podezření z jisté skladatelovy eklektičnosti,
nicméně ve skutečnosti právě naopak svědčí pro vytříbený vkus vnímavého čtenáře dobře
obeznámeného jak s tradicí, tak i s avantgardními výboji.1
1
Tato studie je revidovanou a rozšířenou verzí tomanovské kapitoly autorčiny diplomové
práce: VIKTOROVÁ, Kateřina. Skladby pro sólový hlas a klavír pařížského období Bohuslava
Martinů. Brno, 2008. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická
fakulta. Ústav hudební vědy. Vedoucí práce Mikuláš Bek.
86
hudba a literatur
Narozena v roce 1973 v Ostravě. Po maturitě na gymnáziu absolvovala Konzervatoř v Praze
(obor klasický zpěv) a hudební vědu na Filozofické fakultě brněnské Masarykovy univerzity.
V roce 2006 absolvovala semestrální studijní stáž na l’Université Paris – Sorbonne v oboru
muzikologie, kde shromažďovala podklady pro svou magisterskou diplomovou práci na téma
pařížské období Bohuslava Martinů. V současné době pokračuje na Ústavu hudební vědy FF MU
Brno v doktorském muzikologickém studijním programu. V roce 2004 působila v Českém rozhlasu
3 Vltava jako externí hudební redaktorka pořadu Trylek se zaměřením na francouzskou barokní
hudbu. V letech 2007 – 2012 pracovala jako dramaturgyně Severočeského divadla v Ústí nad
Labem. V současnosti působí jako editorka projektu The Met: Live in HD v ČR (přímé přenosy
z Metropolitní opery v New Yorku) a jako kurátorka v Českém muzeu hudby – Muzeu Bedřicha
Smetany v Praze, kde mj. v roce 2010 v rámci projektu „Kulturní aktivity 2010“ Ministerstva
kultury ČR pracovala na editorské přípravě rukopisných pramenů k písňové a sborové tvorbě
a k opeře Braniboři v Čechách Bedřicha Smetany pro následné ediční zpracování.
Konec léta 1922 strávil Bohuslav Martinů v rodné Poličce, kde zřejmě vznikl
cyklus tří písní s klavírem, nazvaný souborně Měsíce.2 První píseň Leden a poslední
píseň Září jsou komponovány na stejnojmenné básně Karla Tomana (1877 – 1946)
ze sbírky Měsíce. Textovou předlohu k druhé písni cyklu (Ty, jenž sídlíš v nebe‑
sích) se dodnes nikomu nepodařilo identifikovat. Podle některých indicií se zdá,
že tato píseň‑žalm nahradila původně zamýšlené zhudebnění Tomanovy básně
„Březen“. Namísto radostného jara přichází tedy tíživá pochmurnost jen ztěžka
se probíjející k naději. Pouze tato druhá píseň, Ty, jenž sídlíš v nebesích, je autografem, další dvě písně existují v opisu. Nicméně rukou skladatele je psán český text
k písni Leden a také částečný francouzský překlad textu k písni Září (autor francouzského překladu není znám).3 Texty písní se od svých básnických předloh
ze sbírky Měsíce nepatrně liší, jedná se pravděpodobně o úmyslné změny, konkrétně jde o inverzi slovosledu, užití synonym („čelo“ – m. „tělo“, „lících“ m. „tvá‑
řích“) a o změnu kvantity („silnicí“ m. „silnicích“).
2
3
H. 135 (Halbreichovo katalogizační číslo), durata 7'
Národní muzeum – České muzeum hudby (Tr B 316)
87
Premiéra části tohoto písňového cyklu se konala 2. května 1925 v sále Gaveau v Paříži v rámci koncertů soudobé hudby Société Nationale de Musique. Kromě samotného Martinů bylo na programu první provedení skladby Vincenta
d’Indyho Klavírní kvintet s klavíristkou Blanche Selvou a dále hudba dalších čtyř
francouzských komponistů. Píseň La gent des esseulés (Po cestách zavátých, tj. Leden)
a o čtyři roky starší píseň La mort la plus belle (Nejkrásnější smrti, píseň na verše
perského básníka Háfize z cyklu Tři písně 4) měla za klavírního doprovodu Maurice Béché původně zpívat (pochopitelně ve francouzských překladech) proslulá
zpěvačka Jane Bathori, první velká interpretka děl Ravelových, na poslední chvíli ji ale vystřídala Rose Armandie. I výběr písní Bohuslava Martinů byl změněn,
nakonec tedy zaznělo (pod původním souhrnným titulem Mélodies /Melodie/)
oznámené Po cestách zavátých a neplánované Ty, jenž sídlíš v nebesích.
Můžeme tedy konstatovat, že při této světové premiéře nebyla explicitní prezentace měsíční cykličnosti ani zamýšlena, ani (a to i po změně repertoáru) realizována, pravděpodobně z důvodu časových limitů (na večeru byly hrány
skladby celkem šesti hudebníků). Stejně tak nebylo exponováno autorství básnické předlohy, neboť jméno Karla Tomana v Paříži zachvácené avantgardou
nikomu nic neříkalo.
Reakce kritiky byla rezervovaná, v roce 1925 se jednalo o jedinou zmínku
o Martinů ve francouzském tisku vůbec. Bylo to přece jen krátce po jeho příjezdu
do Paříže, kdy ještě nepředstavoval pro média renomovaného autora.
„…Le reste du programme parut singulièrement pâle à coté d’une monument si rare…
Notons des mélodies de M.Touchard et M. Martinu…“ 5 Partitura tohoto cyklu dosud
nevyšla tiskem a ani nebyla vydána žádná její nahrávka.
Sbírka Měsíce, která poprvé vyšla v roce 1918, je vrcholným dílem Karla Tomana z válečného období 1914 – 1918. Dochází v ní k dokonalému myšlenkovému,
uměleckému, kompozičnímu a stylovému sjednocení. Sbírka odráží básníkův
obrat od neklidného tuláckého života v cizině k zakořenění ve znovunalezeném
domově, který je ale nyní ohrožen světovou válkou. Kompozičním principem
cyklu je kalendářní rok se střídajícími se ročními obdobími. F. X. Šalda chápe
tento básnický cyklus v Tomanově tvorbě jako zlomový: „V něm ne dořekl a domys‑
lil, nýbrž dotvořil se šťastnou obrodou smyslů i duše uzrálý Toman svého nového básnického
stylu, který je vnitřně tak celý, tak konkrétně pokojný a monumentální.“ 6 Motivy z české krajiny a českých tradic jsou velmi citlivě voleny a pojmenovávány tak, aby se
v nich skloubil věcný význam s významem obecným. Cyklus je prostoupen pokorou, láskou a vírou v budoucnost.
Jedním ze znaků básnického cyklu Měsíce je jeho kompoziční pravidelnost.
Cyklus obsahuje 12 básní o 13 verších; každá báseň má tři strofy, z nichž první
dvě jsou pětiveršové a poslední je tříveršová. Výjimku tvoří pouze báseň „Říjen“,
která má uspořádání 4 + 6 + 3 verše. Dominuje jambický rytmus, rýmy jsou spíše
sporadické, jakoby pouze náhodné a většinou jejich místo zaujímají nenápadné,
přirozeně znějící asonance.
5
4
H. 115
88
hudba a literatur
6
Autor recenze vyzdvihuje z celého koncertu zejména Klavírní kvintet V. d’Indyho: „…Zbytek programu
jevil se vedle tohoto vzácného kusu jako mimořádně nevýrazný… Povšimněme si písní pánů Toucharda
a Martinů…“ In: URBANOVÁ, Jana. Pařížská recepce Bohuslava Martinů (1923 – 1940). Praha,
2005. Magisterská diplomová práce. Univerzita Karlova. Filozofická fakulta, s. 60.
ŠALDA, František Xaver: Kritické projevy 11. 1919 – 1921. Praha: Československý spisovatel,
1959, s. 27.
89
Vstupní báseň „Leden“ přináší obraz země zbídačené zimou. Motivy
sychravosti, chladu, závějí a bláta jsou zároveň symbolem strádání nešťastných
a chudých lidí. Ze závěrečného trojverší lze cítit básníkovu solidaritu a spoluúčast.
LEDEN
Po cestách zavátých a po silnici
rod opuštěných bloudí.
Sychravé zimy blátem bolestí
monogram bídy ryly v jejich čelo,
a tak jdou světem.
Vyjde-li hvězda, pro ně nesvítí.
Betlém jim shořel.
Jen v bludných kruzích šlapou boží zemi
a jíní stéká jim chladnými krůpějemi
po lících dětsky vzpurných.
Hospodu teplou večer jim dej, Pane,
a plnou mísu
a slovo dobrých lidí.7
Slova druhé písně, byť jejich přesný původ neznáme, jsou zřejmým žalmem,
Martinů tak ještě více akcentoval náboženský a duchovní rozměr výchozího
Tomanova cyklu:
7
Tiskneme verzi básně upravenou skladatelem, nikoliv kanonickou textologickou verzi.
90
hudba a literatur
Ty, jenž sídlíš v nebesích,
všechen žal a bolest cítíš.
Toho, kdo dvojnásob trpí,
dvojnásob též vždy občerstvuješ.
Ach, já jsem již unaven tím vírem,
k čemu radost je i žal.
Sladký klide, pojď,
ach, pojď na moji hruď
a pojď již v náruč moji.
Báseň „Září“ je často považována za nejkrásnější báseň sbírky. Začíná obrazem
typicky venkovským, kde i zvuková kulisa je vesnická; sjednocuje přírodu,
lidské společenství a víru do jednoho nedílného celku a vrcholí prosebnou vizí
budoucnosti.
ZÁŘÍ
Můj bratr dooral a vypřáh‘ koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.
Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.
91
hudba a literatur
Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.
Všechny tři skladby plynou ve vcelku poklidném tempu:
I.Leden: Zvolna, klidně, bez taktového označení / poté měnící se, modální D,
24 taktů;
II.bez „měsíčního“ titulu, Ty, jenž sídlíš v nebesích: Lento, 6/4 takt, b moll až as
moll, 29 taktů;
III. Září: Volně a klidně, měnící se taktové označení, e – A, 59 taktů.
Září končí citací známého Svatováclavského chorálu8:
Každá píseň (především první a druhá) začíná rozsáhlejší klavírní předehrou.
Zpěvní linka, která evokuje chorální zpěv, a klavírní, většinou akordický, doprovod postupují převážně ve vzájemném souladu, syrytmicky.
LEDEN
8
92
Svatováclavský chorál – česká církevní hymna, jejíž počátky sahají zřejmě až do 12. století.
93
Bohuslav Martinů samozřejmě nebyl zdaleka jediným českým skladatelem
okouzleným Tomanovými Měsíci (a možná podvědomě zároveň také měsíci
mánesovskými). Jmenujme výběrově alespoň socrealistického Ludvíka Podéště (Měsíce, 1947), Ladislava Vycpálka (který v roce 1951 zhudebnil dvě „měsíční“
básně: „Červenec“ a „Září“) a kontroverzního Vladimíra Franze, jenž se nechal
při skládání scénické hudby k divadelní dramatizaci románu Vladislava Vančury
Markéta Lazarová inspirovat mj. právě básní „Leden“.
94
hudba a literatur
95
Profesor Miloš Štědroň je známý především jako autor hudby k dramatickým a muziká‑
lovým inscenacím (Balada pro banditu, Pohádka máje, Radosti života, Chameleon aneb Josef Fouché, Balet Makábr. Hommage à B. B., Věc Cage aneb Anály
avantgardy dokořán, Anály předchůdců avantgardy aneb Setkání slovanských
velikánů, Tance Rudolfa II. ad.), ale působí také jako muzikolog a úspěšný skladatel
artificiální hudby. Úzce spolupracuje s brněnským Divadlem Husa na provázku, napo‑
sledy tu uvedl hru Leoš aneb Tvá nejvěrnější, která osobitě představuje (a přetavuje)
život a tvorbu Leoše Janáčka – ostatně na vědeckém poli je Štědroň uznávaný jako přední
český janáčkolog evropského formátu. Pro mnohé je mnohovrstevnatou osobností, která pro‑
světluje společná setkání svými znalostmi, vtipem a přiléhavými citáty. Vydal celou řadu
odborných i popularizačních publikací, z nichž vynikají zejména monografie Josef Berg.
Skladatel mezi hudbou, divadlem a literaturou (Masarykova univerzita, Brno 1992)
a Leoš Janáček a hudba 20. století. Paralely, sondy, dokumenty (Georgetown, Masa‑
rykova univerzita – Nakladatelství NAUMA, Brno 1998). Rozhovorů s Milošem Štědro‑
něm na téma Janáček či o působení v Divadle Husa na provázku si můžeme přečíst všude
dost, proto jsem se zaměřila zejména na jeho dvě celoživotní múzy – hudbu a literaturu.
96
hudba a literatur
S Milošem Štědroněm o hudbě,
literatuře a jejich propojenosti
Na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity (za totality ovšem oficiálně
přejmenované na Univerzitu Jana Evangelisty Purkyně) v Brně jsi vystudoval
češtinu a hudební vědu, v čem vidíš jejich propojení a jak Tě tato studia dále
formovala?
Češtinu jsem studoval proto, že nebyla jiná kombinace, ale nikdy jsem toho
nelitoval. Hudba byla jedině v kombinaci s češtinou, a to s hudební výchovou,
ze které jsem po prvním ročníku přešel na studium hudební vědy. Tenkrát jsem
strhl celý ročník, ve skupině nás bylo sedm osm, a všichni jsme pokračovali na
hudební vědě. Začal jsem studovat v roce 1959, čeština byla tehdy jedním z nejlepších oborů, které fakulta v 60. letech nabízela – čeština, historie, také romanistika a anglistika. Na češtině „dožíval“ akademik František Trávníček, kterého
jsem ještě dvakrát viděl na přednáškách, potom už ochořel a nahradil ho Mirek
Čejka. Zažil jsem takové lidi, jako byl Arnošt Lamprecht, Dušan Šlosar, Miroslav
Čejka, Dušan Jeřábek, Milan Suchomel a celá řada dalších. Byla tam nepřerušená
linie od strukturalismu a od konkrétního formalismu, která se táhla, ta 50. léta
to překryla jen velice krátce, cítila se avantgardní tradice 30. let, kdy byl v Brně
Roman Jakobson, to všechno se znalo. Potom jsem měl v estetice Olega Suse, se
kterým jsem se velice sblížil.
Tato kombinace v Tobě možná pomohla rozvinout tu obrovskou renesanční
osobnost s až encyklopedickými znalostmi, kterými všechny udivuješ. V tom
připomínáš například Ludvíka Kunderu, s nímž si se také podílel na četných
společných uměleckých projektech.
To nevím, ale bohemistika je úžasná v tom, že má několik poschodí – jednak je
tam literatura, která obvykle přitahuje ty umělečtější typy, a potom lingvistika,
která je jakási matematika toho oboru. Je otázka, co jazyk je. Je to nějaký systém,
informační kód, a pokud se pracuje s informacemi, tak je to informatická záležitost. Toto jsme všechno věděli a nějakým způsobem jsme k tomu byli vedeni, vliv
strukturalismu tady určitě byl. K tomu byla volnost literatury, v 60. letech přece
97
jenom přišlo uvolnění, v té době vznikaly největší věci Kunderovy – Žert, Vaculíkova Sekyra, Hrabal; tím se žilo. Na konci 60. let byl založený Provázek, na jehož
vzniku jsem se podílel.
Čeština mě nějakým způsobem zkáznila nebo vedla k tomu, že aspoň jednu literaturu jsem chtěl znát pořádně. A kromě toho jsem byl hodně zaměřen
i encyklopedicky, byl jsem vždy lektoman. Když jsem viděl nějakou knížku, hned
jsem ji chtěl číst a znát ji, vždy jsem sledoval světovou literaturu ve všech možných aspektech. V tomto směru nám nabízela po hubených 50. letech SNKLHU
a později Odeon rozhled, vydávali veliké edice, světovou četbu, později přišel
časopis Světová literatura – to všechno se dalo sledovat a usledovat. Ani v 70.
letech se to nepodařilo zcela vymýtit. Podařila se velká spousta věcí, velká spousta věcí byla zakázaná a nepodařila se, ale to je osud literatury asi ve všech režimech; v některých méně, v některých více.
Když se vrátím k propojení lingvistiky a hudby. S profesorem Šlosarem jsi spo‑
lupracoval na knize Dějiny české hudební terminologie.
Byl jsem Šlosarův žák. Když jsem přišel na fakultu, spojil jsem se s ním a začali
jsme vydávat studie tohoto typu, kde jsme prolínali hudbu s jazykem, a řešili
jsme terminologické otázky. Studií jsme napsali během 70. a 80. let poměrně
hodně a z toho vznikla ta kniha, jen jsme vše vycizelovali a dali dohromady.
Jak se stane, že člověk pojme tolik znalostí? Máš nějaký grif na načerpávání
informací?
Ten grif už je středoškolský, protože mě bavilo učit se hodně věcí nazpaměť,
dodneška znám první hlavu z Oněgina v ruštině, znal jsem kus Fausta německy,
i český překlad Otokara Fischera, protože mi připadal zajímavý. Znal jsem hodně
z české poezie. Recitovával jsem si pro sebe, nikdy jsem se neúčastnil nějakých
soutěží, že bych vystupoval jako recitátor – ne že by mě to nebavilo, ale já jsem
98
hudba a literatur
S Milošem Štědroněm o hudbě, literatuře a jejich propojenosti
obvykle na těch soutěžích hrával, a přišlo mi blbé soutěžit i v druhé disciplíně.
To roste časem, jak člověk stárne. Jak jsem s věcmi přicházel do styku, tak jsem
si to buď zapamatoval, nebo jsem se k tomu vrátil. Třeba latina – všelijaké aforismy, vhodná rčení, apte dictum, jak se tomu říká, citáty. Kusy čtyřverší, pětiverší, hexametr nebo pentametr dám dohromady z Vergilia, z Ovidia, Horatia
Flacca; nebo nějakou báseň, která mě zaujala. Taky to mělo třeba hudební příčiny, že Jan Novák napsal geniální kantátu Passer Catulli, Katulův vrabčák.
Četla jsem ve vzpomínkové knize o Janu Novákovi (1921 – 1984), že ses účast‑
nil natáčení jeho skladby Anna amat bananum et ananasam. Také jsi přeložil
některé jeho novolatinské verše do češtiny.
Ano, samozřejmě, Novák je mistr novolatinské poezie. Následující Novákovu
báseň, jež je vlastně radostnou variací na Žalm 129, jsem zhudebnil a pro tento
účel jsem pořídil i její překlad do češtiny.
Já jsem měl tu čest, že jsem teď nedávno – teď to bude rok – byl u přenesení ostatků Jana Nováka. Byl jsem jeden z těch, co mu mohli mluvit u hrobu, a tak
jsem tam citoval jeho poezii, protože je veliká a hrozně zajímavá. Novák je musicus poeticus, někdo, kdo je spjat se slovem, přitom je to hudebník par excellence, jeden z největších českých skladatelů 20. století. O tom jsem přesvědčený,
že je to zjev rovnomocný s Bohuslavem Martinů. Ale myslím, že jeho doba ještě přijde. Poznamenala ho samozřejmě 70., 80. léta a emigrace. Když emigroval,
blížil se k padesátce, člověk bývá na vrcholu a on se musel tlouct po nějakých
hudebních školách a trvalo to dlouho, než se aspoň trochu uchytil. Kdyby působil v nějaké veliké instituci, tak by se určitě prosadil celoevropsky. Takhle to bude
trvat déle, ale věřím, že se to časem podaří.
99
100
SURSUM DEORSUM
NAHORU DOLŮ
Cum mea puella
induit tibialia
et textilis nebula
trans talos trahitur
suras et genua
sursum sursum
et usque superius
– o bigas Veneris! –
angelos audio cantare
gloria in excelsis.
Když má dívka
si obléká punčochy
tu textilii z mlhy
přes kotníky
lýtka a kolena
vzhůru nahoru
až tam nejvýš
dvojspřeží Venušino
slyším zpívat anděly
slávu na výsostech.
Cum mea puella
dissolvit rapida
vestis repagula
et pusilla illa fibula
labitur per verticula
Když má
dívka vše rychle
večer svléká
a spouští přes oblá místa
až tam dolů
deorsum deorsum
et usque inferius
– o fulmen Iovis! –
gaudia audio clamare
de profundis.
dolů dolů
až nejníž
Blesku Boží
radostný zpěv slyším
až z hlubin.
hudba a literatur
Zajímáš se o udílení literárních cen?
No jejda, hned druhý den po udílení letošních knižních cen Magnesia Litera
jsem si koupil sbírku Past na Brigitu Jakuba Řeháka. Na přenos jsem se díval –
byl jsem zvědavý i na zapojení La Putyky do předávání cen a celkově se mi líbily
i reakce spisovatelů – měl jsem pocit, že si na nic nehráli a říkali skutečně to, co
si myslí.
A co máš aktuálně rozečteno?
Vždycky mě fascinoval Marx, když kdesi kdysi řekl, že je nemocný, když si jednou
za rok nepřečte Aischyla, Shakespeara, Danta… Já si jednou za rok rozhodně čtu
Gribojedova: Hoře z rozumu (které dosud bohužel nikdo z Čechů pořádně nezrežíroval, a přitom je to krásná hra), potom miluju Puškina, podle mě je to největší
básník 19. století. Od Marxe se liším v tom, že nemusím Danta – ale když už, tak
čtu jeho Peklo, u kterého srovnávám překlady Bablera, Vrchlického a dívám se
i na italský originál, který je rytmicky nádherný.
A z moderní literatury čtu všechno, co mi přijde pod ruku – například rozhovory Evy Kantůrkové s režisérem Jiřím Svobodou, kde se smutně a tragikomicky ukazuje, že disidentka Kantůrková i Svoboda, první předseda komunistů
po roce 1990, se shodují na tom, že co se u nás teď dostalo do popředí, jsou
korupčníci a darebáci, kteří nemají nic společného s demokracií. V tomto se
shodli a slušně spolu diskutují. Jako idoly a kořeny zla ukazují miliardáře a milionáře, kteří u nás přišli kdoví jakým způsobem k penězům. Pak jsem přečetl velmi zajímavou monografii Jiřího Křesťana o Nejedlém, která nyní byla oceněna
Magnesiou Literou jako literatura faktu. A teď jsem právě dočetl novou monografii Krystyny Wanatowiczové o Miloši Havlovi – českém filmovém magnátu.
Vždycky si přečtu i něco v němčině – mým nejoblíbenějším autorem kupodivu není Goethe, od něho mám rád konec a začátek Fausta. Kompletně
mám rád tvorbu Thomase Bernharda a Petera Handkeho. A koho miluju bez
101
jakýchkoli výhrad, komplet a celého – to je Heinrich Heine, naprosto úžasný ironik a sebeironik, který si i z vlastní blbosti může udělat legraci. Jednou
za rok si musím přečíst jeho Německo: Zimní pohádka (Deutschland: Ein Win‑
termärchen). To je cyklus, ze kterého se učili břitkosti všichni naši satirikové.
Pak čtu celého Shakespeara i „antishakespeara“ – důkazy o tom, že Shakespeare
není Shakespeare. A přečtený mám také celého Hilského komplet.
Dá se říct, jestli víc relaxuješ poslechem hudby, skládáním nebo čtením?
Asi vším, skoro stejně. Při skladbě si člověk velice odpočine, pokud to dělá sám pro
sebe a baví ho to. Horší jsou zakázky, které člověk musí dělat, protože je z nějakého důvodu přijal. To je u mě naštěstí dost málokdy – když vezmu zakázku na
nějakou scénickou hudbu, tak je to převážně z toho důvodu, že tu věc chci dělat
a že mě to baví. A pokud píšu pro sebe, tak to mě samozřejmě baví nejvíc a přitom
relaxuji stejně jako při četbě nebo při poslechu. Poslouchám hodně hudby a také
hudbu s obrazem – opery a muzikály, rád sleduji veškerou vizualizovanou hudbu.
Která opera je Tvá nejoblíbenější?
Jé, tak to bychom vyjmenovávali hodiny a hodiny. Z každého období něco
upřednostňuji, ale člověk by potřeboval deset životů, aby všechno poznal. Mám
rád takové lokální objevy – v poslední době permanentně poslouchám Mozarta,
úplně do detailů, opery, které se běžně nehrají, i mladého Mozarta. Tím doplňuji
Rossiniho a Meyerbeera. Pořád sleduji barokní operu francouzskou, Lullyho.
Pochopitelně se vracím k Monteverdimu.
Aby Tě opera chytla, musí mít silnou melodii? Nebo Tě zajímá téma a dějová
linka?
Opera je útvar dějově nedějový – dějovost opery stoupá exponenciálně od Verdiho
a Wagnera výš. Do té doby nezáleží na ději – nejjednodušší děj je v mytologických
102
hudba a literatur
operách 17. století. Od poloviny 17. století už mytologie nestačí, autoři hledají příběh a děj. Potom přijdou převraty s operou buffa, která znovu objeví commedii
dell’arte. Ale stejně všichni vědí, jak to skončí – jsou dva milenci, mezi které leze
nějaký starý blbec, rodiče nebo jiní intrikáni, ale samozřejmě to musí skončit dobře.
Příběh je pak tvořen způsobem vyprávění – včetně výstupů sluhů a tak. Nejde o to
co, ale spíš jde o to jak. A potom od 19. století se opera stává čím dál víc literární
záležitostí, dokonce se užívá pojmu literární opera. Strauss udělá Salome podle hry
Oskara Wildea nebo Janáček zkomponuje Příběhy lišky Bystroušky podle komiksu.
Dnes již sleduji spíše režijní linii, přístup k opernímu dílu. Dneska je trend
silných režisérů, kteří na sebe chtějí strhnout pozornost. Samozřejmě, jsou případy, že režisér naprosto roztříští děj, otřese jím do základů, ale i v tom se dají
najít zajímavé polohy – když je pořád zachována logika příběhu, a nové vidění ještě umocní hudební složku. Často to dělá Robert Carsen, jeho režie bývají
úžasné – například jeho pojetí Rusalky. Přiznám se, že sbírám režijní zpracování
Rusalky, mám jich asi deset, naposledy mě uchvátila Rusalka rakouského režiséra Martina Kušeje, kterou inscenoval v Bavorsku šokujícím způsobem. Když nic
jiného, tak o tom alespoň dva měsíce vycházely články, proti provedení protestovali zelení, environmentalisté a tak.
Nedávno měla premiéru Tvá opera Palackého truchlivý konec, vznikla podle
textu Huberta Krejčího. Jak si vlastně vybíráš texty?
Vybírám si texty vesměs podle toho, co mě velmi zaujme. Dovedu si napsat libreto i sám, ale dělám to jenom v krajní nouzi, a když jsem přesvědčen, že by mi
to nikdo neudělal.
A které libreto sis napsal sám?
Třeba Justýnu (Justýna aneb Maléry ctnosti. Didaktický singspiel podle Sada), ta byla
provedena na Provázku. A pak jsem si napsal Lišku Bystroušku podle Těsnohlídka,
103
ale úplně jinak než Janáček – pro děti a s dětskými písněmi. Ale na Huberta
Krejčího velice sázím. Je naladěn na stejné frekvenci jako já. Je ironik a ještě víc
sebeironik než ironik. Je to autor, který napíše třeba Krále Leara jako commedii dell’arte – což je velké umění, když dokáže odsunout tragédii a vytáhnout
komediální rysy.
Ale abych dokázal, že jsem taky libretista, dopsal jsem si u opery Palackého
truchlivý konec postavu Kašpárka, který je sprostý a všechno komentuje, je to takový český, s prominutím, zmrd, který do všeho leze. Ale Hubert s tím souhlasil.
Pamatuji si, jak jsi mi jednou odhalil svoji lásku k Ladislavu Klímovi, chtěl jsi
složit operu na námět knihy Utrpení knížete Sternenhocha.
Nejenom, že jsem měl sen, už mám 80 % toho Sternenhocha na stole! To je
vysloveně pro Operu Diversu. Už o tom slyšelo asi deset lidí, ale vždycky se to
nějak zamluvilo. Ale mám dílo v takovém stádiu, že kdyby mi někdo řekl, že
za tři nebo čtyři měsíce je premiéra, jsem schopen ji do tří neděl dokompletovat. Mám asi takových 20 scén, přitom průměrná délka scény je minutu až dvě,
dohromady 40 – 50 minut hudby a myslím, že by to chtělo nejvýš hodinu. Musel
bych přikomponovat několik scén, které mi ještě vysloveně chybí – obrovskou
sborovou scénu Hej daemono, do prdele mi vskoč! Tenkrát jsme to plánovali
s nebožtíkem Scherhauferem, že to budeme hrát na Provázku, a po přestávce se
všichni přesunou do foyer velkého divadla, kde se část odehraje v důstojném,
snobském prostředí novorenesanční architektury, s císařem a celým dvorem.
Najednou by se komorní opera pro sedm lidí změnila v monstrózní akci. Ale
jenom na těch 20 minut! Tak to dělají velcí režiséři i dnes.
Ten Klíma je můj sen, snad se mi to podaří – a provedení Operou Diversou
by bylo ideální. Na postavu Helmuta Sternenhocha je zase potřeba najít určitou
figuru, tam jsem pomýšlel na herce Roberta Mikluše.
104
hudba a literatur
Doufám, že se realizace Utrpení knížete Sternenhocha s Tvojí hudbou co nevidět
dočkáme, a děkuji za rozhovor.
Ptala se Pavlína Sedláčková,
redaktorka časopisu MUSICOLOGICA
105
hudba a literatur
Miloš Zapletal
Narozen v roce 1987 ve Vítkově. Absolvent hudební a filmové vědy na Filozofické fakultě
Masarykovy univerzity v Brně. Muzikolog, hudební kritik; výkonný redaktor internetového
časopisu MUSICOLOGICA. Autorsky se podílel na knize Hoří, má panenko: Barevná
komedie, v níž se tancuje, krade a hasí (ed. Anna Batistová, Národní filmový archiv, Praha
2012). Badatelské zaměření: dějiny české hudební kultury 1890–1930, teorie a dějiny české
filmové hudby, hudební analýza, lexikografie. Pravidelné publikování kritických textů v českých
médiích (Harmonie, Opus musicum, Brněnský deník, Film a doba, A2, Protimluv, Ateliér,
Cinepur atd.).
Miloš Zapletal
Vomáčkův neznámý Aeroplan:
Na okraj problematiky civilismu
v české meziválečné hudbě
Civilismus je v rámci dějin českého umění chápán především jako literární směr
nebo spíše tendence po roce 19131, která má však své paralely i v jiných oblastech kulturní produkce, například ve výtvarném umění a architektuře. Ale také
ve vážné hudbě. Protože prvorepubliková kultura se – nahlížena v celistvosti –
jeví jako takřka saturovaná různými uměleckými projevy reflektujícími modernitu (a to jak pouze myšlenou, tak i skutečně žitou), jako civilistické bývají
většinou označovány ty skladby, které jsou jednostranně zaměřeny na reprezentaci některých typických civilizačních momentů a reálií: sportu a jiných
volnočasových aktivit, jazzu, atributů velkoměstského osvětí, technických
vynálezů, kabaretu apod. Mezi nejznámější patří Start a Stadion Pavla Bořkovce,
1
Podle Papouška civilismus „nepředstavoval žádný vyhraněný směr, ale poměrně široký diskurz
zahrnující veškeré možné variety zobrazení civilizace expandující, ohrožené, deviované či rozpadlé
do nesrozumitelných produktů vlastní minulosti. Stal se však zásadním zdrojem témat pro moderní
umění 20. století. Civilizační slovník byl zdrojem imaginace velmi rozdílných tvůrců a velmi rozdílných
variant modernismu, nikdy však v české literatuře a umění neprezentoval to, čemu bývá rozuměno
pod označením – ismus.“ (PAPOUŠEK, Vladimír. Civilizační poezie. In: VOJVODÍK, Josef
a WIENDL, Jan (ed.). Heslář české avantgardy: estetické koncepty a proměny uměleckých postupů
v letech 1908 – 1958. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Togga, 2011, s. 98.
ISBN 978‑80‑7308‑332‑8, 978 - 80‑87258 - 56‑9.)
106
Bugatti‑step Jaroslava Ježka, Half‑time, La Bagarre, Podivuhodný let a Jazz‑Suite
Bohuslava Martinů, Weekend Emila Hlobila, Vomáčkův Strážce majáku a podle
stejné Wolkerovy básně („Balada o námořníku“) zkomponovaný Námořník
Mikuláš Viléma Petrželky.
Jako jeden z nejvýznamnějších dokladů těchto tendencí bývá uváděn mužský sbor Aeroplan (1926) Novákova žáka Boleslava Vomáčky (1887 – 1978), čelného představitele druhé generace české moderny a významného hudebního
kritika. Tato skladba žel bohu nevyšla tiskem, a vzhledem k tomu, že se mi její
autograf nepodařilo dohledat, musím ji považovat za nezvěstnou. Jako badateli, pokoušejícímu se udělat si co nejkomplexnější představu o podobě produkce české meziválečné hudby, mi tak zbývá jediné: zkusit si Aeroplan představit,
domyslet jej. A to na základě (1) literárního textu předlohy, (2) ostatních Vomáčkových časově, stylově a žánrově příbuzných skladeb a (3) literárních textů vztahujících se k této skladbě. V následující krátké eseji, která budiž chápána nikoliv
jako rigorózní hudebně‑historiografická studie, ale mnohem spíše jako rozmarná (a snad i trochu užitečná) improvizace, se pokouším tuto svou představu sdělit čtenáři.
Aeroplan, skladba věnovaná Pražskému pěveckému sboru Smetana a jeho
sbormistrovi Františku Spilkovi, měla premiéru 28. října v Berlíně během
107
Miloš Zapletal
Vomáčkův neznámý Aeroplan
3
4
AEROPLÁN (Miloš Jirko) 4
Výš a výš,
dál a dál!
nad tíhou země,
nad lidským štěstím
letím
já,
vítězný Ikaros tohoto věku.
Výš a dál,
dál a výš!
Kovovým hlasem pochod můj zní.
Prostor!
Slunce!
Bozi!
Kde jste?
DOLEŽIL, Hubert. Boleslav Vomáčka: pohled na dílo a život. Praha: Hudební matice Umělecké
besedy, 1941, s. 72 – 73.
JIRKO, Miloš. Znící svět: Básně. Plzeň: Beníško, 1922.
Citováno dle BROUČKOVÁ, Veronika. Srdce a smrt: tvorba brněnské Literární skupiny:
s doprovodnou antologií. Praha: Akropolis, 2009, s. 181 – 182. ISBN 978‑80‑87310‑00‑7. Ve své
době byl název skladby pravděpodobně uváděn bez diakritiky, případně – patrně zejména
v Německu – ve tvaru „Aëroplan“ (viz DOLEŽIL, H. Op. cit., s. 120).
108
Dál a dál,
výš a výš!
ke slunci pluji,
jak zákony ducha mi kážou.
Toto je tělo mé,
toto je krev má:
benzin, kov a kov.
Mladý aviatik sedí mi pod lehkým čelem,
můj mozek
obrátky motoru,
tep srdce, počítající.
zahraničního zájezdu zmíněného tělesa, tedy v mezinárodním kontextu, ba co
víc přímo v jednom z center avantgardy. Česká premiéra se konala 13. prosince
téhož roku v Praze, při příležitosti oslavy dvacetiletí Hudební matice. Skladba
byla nadále po zbytek dvacátých let, ale i v letech třicátých, součástí kmenového repertoáru Smetany, který ji uváděl doma i v zahraničí.2 Vomáčka, významný vokální a zejména sborový skladatel, který jinak komponoval především
na Šrámkovy (ale též Wolkerovy) verše, zde sáhl po stejnojmenné básni člena
brněnské Literární skupiny Miloše Jirka (1900 – 1961), pocházející ze sbírky Zní‑
cí svět (1922).3
2
hudba a literatur
Miloš Zapletal
109
hudba a literatur
Miloš Zapletal
Miloš Zapletal
Jak vidíme, báseň do značné míry evokuje Nové zpěvy S. K. Neumanna a básně
navazující na tuto iniciační civilistickou sbírku; nacházíme v ní afinitu k poetice
poetismu. Je formálně poměrně uvolněná, charakterizuje ji, podobně jako ostatní Jirkovu tvorbu, stručný až lapidární jazyk; strukturně je stmelená obměnami
úvodní fanfárovité invokace („Výš a výš, / dál a dál!“ ) na začátku každé strofy.5
Co se dobové recepce týče, především je zajímavé, že zatímco dnes je Aero‑
plan zmiňován jako důležitý prvek v mozaice prvorepublikové hudby, Vladimír
Helfert se v České moderní hudbě, klíčové dobové reflexi české artificiální hudby, o této skladbě vůbec nezmiňuje, přičemž Vomáčku hodnotí jako v podstatě
romantického skladatele, byť s jistými náběhy ke „konstruktivistickému“ hudebnímu myšlení.6 Hudební kritik Hubert Doležil o básni napsal, že „oslavuje letadlo
jako nástroj závratného vzletu, odvahy a síly těch, kdož jím vládnou jako Ikarové moder‑
ní doby.“ Podobně zhudebnění této básně bylo vnímáno jako „hymnus techniky,
prudce vznosný až k jásavému závěru, v pohybovém víru, gradacích a nejvýš plastickém výrazu.“ Podle Doležila, jinak velkého zastánce Vomáčkova díla, je skladba
charakteristická snahou „po vnější efektivnosti“, kterou lze ovšem vysvětlit „právě
jen (…) povahou básnické předlohy.“ 7 Pro pochopení tohoto kritického stanoviska
musíme brát v úvahu příslušnost Doležila (nar. 1876) ke generaci, jejíž vkus byl
diametrálně odlišný od vkusu generace avantgardy…
5
6
7
Srov. BROUČKOVÁ, V. Op. cit., s. 65. Ostatně manifest Literární skupiny z října 1922
obsahuje proklamaci o „primitivismu“ a „klasicismu“, jakožto základní tvůrčí metodě. (viz
Naše naděje, víra a práce. In: VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Avantgarda známá a neznámá. Sv. 1, Od
proletářského umění k poetismu. Praha: Svoboda, 1971, s. 333 – 336.)
HELFERT, Vladimír. Česká moderní hudba: studie o české hudební tvořivosti. In: HELFERT,
Vladimír. Vybrané studie I. O hudební tvořivosti. Praha: Supraphon, 1970, s. 256 – 257.
DOLEŽIL, H. Op. cit., s. 72 – 73. (Zvýraznil Miloš Zapletal.)
110
Na základě analýzy mužského sboru S. O. S. (1927)8 na stejnojmennou báseň
Petra Křičky můžeme usuzovat o stylovém charakteru Aeroplanu, který pochází
ze stejné doby, a je podle Doležila formálně i obsahově spřízněn s S. O. S. Můžeme tedy předpokládat patetický deklamativní styl, jehož dramatičnost je v úsecích, které si toho zvlášť žádají, umocněna osvědčeným prostředkem, tedy fugaty
střídanými přesvědčivými, ráznými homofonními úseky. Tím si vysvětluji onu
hymničnost, o které píše Doležil. Dalším vysoce očekávatelným uměleckým prostředkem je zvukomalba, respektive – jak by napsal Otakar Zich – „dušemalba“.
Právě ta patrně stála za Doležilem zmiňovanou vnější efektivností. Domnívám
se, že Vomáčka i v této básni využil velmi osvědčených a široce srozumitelných
prostředků, a to ze sémiotického pohledu převážně ikonických (v S. O. S. je např.
hukot moře vyjádřen různě transponovanou sekundovou sčasovkou, vzdálené
volání je evokováno juxtapozicí vyjmutého partu sólového tenoru a mužskému
sboru, a obsah verše „Za vlnou vlna hoře se v pěnách řítí blíž “ je znázorněn čtyřhlasým fugatem), ale i prostředků oscilujících mezi symbolicitou a indexicitou ve
smyslu „emotivně hodnotových znaků“9 (klíčový opakující se signál S. O. S. je
zde vyjádřen zmučeným sestupným tritónem a nadějnou vzestupnou kvartou)
a prostředků symbolických, tedy jakýchsi ustálených kódů evropské hudební
kultury (chromatické figury pro beznadějnost situace ve verši „Bouře žene nás pří‑
mo na útes“ ). Využitím těchto hudebně‑reprezentačních prostředků si vysvětluji
zmiňovaný pohybový vír, gradace a nejvýš plastický výraz.
8
9
VOMÁČKA, Boleslav. S. O. S.: Mužský sbor. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1928.
FALTUS, Leoš a MAREK, Zdeněk. K sémantické analýze hudebního díla. Praha: Státní
pedagogické nakladatelství, 1982, s. 9 – 10.
111
Miloš Zapletal
Pokud měla být báseň čtena jako hymnus, musíme si položit otázku, co jí
mělo být opěvováno. Existence letadla transcendujícího svou vlastní přirozenost stroje směrem k symbióze člověka a stroje (pilot letadla je pouze jeho „mozkem“), traktovaná v Jirkově básni, naplňuje a dovršuje odvěký lidský sen, jehož
uskutečňování, pokud jej vykonával samotný člověk, bývalo trestáno; a to nejen
v antické mytologii: také starozákonní Bůh stvořil zemi pro člověka, ale nebe
pro sebe (Ž 155: 16). Nová symbióza, která je v této básni evidentně oním objektem opěvování, je zároveň překonáním obou entit: jak stroje, který není živý,
pokud nemá svůj mozek, tak člověka, který je bezmocný, pokud nevládne kovovým tělem.
Úsečná zvolání lyrického subjektu, kterým je právě onen kyborg, zde vyúsťují
v závěrečný výkřik „Bozi! / Kde jste?“. Závěrečný verš vnáší do jinak veskrze optimistického, extaticky oslavného proudu zvolání jakýsi znepokojivý otazník: dopadne
pouť vítězného Ikara – který je synekdochou celého projektu moderního člověka – ke slunci skutečně vítězně? Znamená přibližování se člověka k pomyslnému
slunci zároveň přibližování se k bohu? Bezmezný optimismus, který je charakteristický pro některé jiné projevy civilismu, je zde narušován vědomím toho, že lidské snažení, vedené imperativem „zákonů ducha“, může skončit katastrofálně – je
však nevyhnutelné. Báseň je pozoruhodným dokladem dobové mentality a imaginace, jakož i krize tradiční religiozity, která je nahrazována patosem „nového
člověka“. Reprezentaci představy této náhradní kvality nacházíme v manifestu
Literární skupiny z roku 1922: „Ponořujeme své srdce do dnešního života proletářské‑
ho (…), abychom (…) tvořili předobrazy nového dělníka – tvůrce, nové tvary života, lásky,
manželství, nový svět, v jehož srdci bude dobrý, čistý člověk.“ 10
Doležilova zmínka o jásavém závěru mě vede k přesvědčení, že Vomáčka
zřejmě četl báseň bez onoho závěrečného „otazníku“: pro něj byly poslední verše básně jásavou apoteózou člověka ovládajícího techniku, který je tak – a právě pouze tak – schopný troufale oslovit bohy, a to nikoliv ve volání o pomoc
ve chvíli nevyhnutelně se přibližující srážky se sluncem, ale v okamžiku extáze
z tohoto přibližování se. Karel Poláček ostatně na začátku třicátých let psal, byť
s komickou nadsázkou, přímo o dobovém rozdělení světa na „tábor Loudavých
a tábor Rychlých, kteří odňali bohům sílu a snesli ji na zem.“ 11 Jaké hudební prostředky mohly tedy vyjádřit a podpořit tuto jásavost? Předpokládám, že se v tomto
případě jednalo opět o prostředek osvědčený, de facto ne‑avantgardní. Mám na
mysli slávu provolávající závěry mužských sborů, jakých je v české hudbě dlouhého devatenáctého století nespočet: vypjaté homofonní exklamace jednotlivých
slov (prostor, slunce, bozi) oddělené pauzami, asi na způsob „Sláva, sláva, sláva!“
ve Smetanově Slavnostním sboru. Tento idiom, snad ozvláštněný a modernizovaný
harmonicky, si jistě umíme dobře představit…
V rámci Vomáčkovy, i v dvacátých letech stále v duchu tzv. moderny komponované, tvorby představoval Aeroplan, jakožto „sportovní“, sport reflektující
nebo dokonce opěvující skladbu,12 každopádně exces. Snad šlo o jakousi úlitbu
dobovému vkusu: vždyť dvacátá léta byla nejen dobou vzestupu letectví, ale také
všeobecného obdivu k aviatice.13
11
12
10
Naše naděje, víra a práce. In: VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Op. cit., s. 336.
112
hudba a literatur
Miloš Zapletal
13
POLÁČEK, Karel. Michelup a motocykl. 3. vydání. (1. vydání vyšlo v roce 1935.) Praha:
Československý spisovatel, 1956, s. 20. (Zvýraznil Miloš Zapletal.)
Dvacátá léta jsou dobou konjunktury skladeb reflektujících sport v české hudbě; zmiňme
alespoň Half‑time a La Baggare Bohuslava Martinů, Stadion a Start Pavla Bořkovce, Štafetu
Viléma Petrželky aj.
NOVÝ, Otakar. Česká architektonická avantgarda. Praha: Prostor, 1998, s. 182. ISBN
80‑85190‑70‑2.
113
hudba a literatur
Miloš Zapletal
Miloš Zapletal
Když se Artuš Černík v roce 1922 pokusil lapidárně vyjádřit nové lásky mladé
generace avantgardy dvacátých let (respektive „radosti století“) v proklamativním
textu, který vyšel v Revolučním sborníku Devětsil, uvedl zde spolu s kinem, cirkusem
a varieté, s kabarety, bary, moderními tanci a lidovějšími (a pro avantgardu proto
téměř povinnými) zábavami, jako byly poutě, posvícení, kolotoče a výlety, i sport,
a to zejména kopanou, veslování a do třetice také – „vzduchoplavectví“, přičemž
konstatoval, že „nic nezůstává nedostupné člověku, jenž ovládá zemi, vodu a vzduch“.14
O tom, jak musela pouhá představa letu aeroplánem vzrušovat člověka dvacátých let a jaký heroismus se pojil s touto představou, si můžeme udělat představu na základě následujících blouznivých zvolání z dobového fejetonu: „Ale
prosím vás, kdo by za svezením vzduchem neobětoval poslední korunu, i kdyby druhý den
neměl co jíst? (…) Jaká to musí být blaženost, vidět vysoké činžáky a kostelní věže jako malé
mravence. (…) A i kdyby se se mnou toto nejnovější vozidlo zřítilo a já se zabil, není to krás‑
né, býti v černém seznamu zabitých odvážlivých dobyvatelů vzduchu?“ 15
Letadlo jako dobově typický technický vynález podléhalo estetizaci v dobové literatuře: pozdější konvertita Karel Schulz např. v povídce „Hughesův ústav“
z roku 1922 píše, že „aeroplány tančily v oblacích“.16 Karel Teige, hlavní demiurg
české avantgardy, vyhlásil pod hedonistickým praporem poetismu, že novému
umění dvacátých let je aviatika „k dispozici“ spolu s filmem, rádiem, technickými
vynálezy, sportem, tancem, cirkusem a music‑hallem.17
14
15
16
17
ČERNÍK, Artuš. Radosti elektrického století. In: VLAŠÍN, Štěpán (ed.). Op. cit., s. 363.
FLORIDÓR, Celestén. První cesta aeroplánem. Davidova houpačka, 1927, roč. 2, č. 20, s. 11.
SCHULZ, Karel. Hughesův ústav. In: Revoluční sborník Devětsil. Reprint 1. vydání z roku 1922.
Praha: Akropolis ve spolupráci s Centrem výzkumu české umělecké avantgardy, 2010, s. 31.
ISBN 978‑80‑87310‑22‑9.
TEIGE, Karel. Poetismus. In: TEIGE, Karel. Svět stavby a básně: studie z dvacátých let. Praha:
Československý spisovatel, 1966, s. 126. (Zvýraznil Miloš Zapletal.)
114
Mezi „sportovními“ kompozicemi dvacátých let nacházíme několik výrazných reflexí aviatiky. Jednou z nich je slavná skladba La Bagarre (1926) Bohuslava Martinů, která byla autorem dodatečně dedikována velkému dobovému
sportovnímu výkonu, totiž prvnímu přeletu Atlantského oceánu bez mezipřistání, který uskutečnil Charles Lindbergh v roce 1925. Tentýž přelet oceánu inspiroval Bertolta Brechta k napsání oslavného Lehrstücku s názvem Lindberghflug
(1928), jejž zhudebnili po částech Paul Hindemith a Kurt Weill. Dalším sportovním dílem Bohuslava Martinů reflektujícím aviatiku byl, k futurismu tendující mechanický balet, Podivuhodný let (1927, premiéra až 1980). Také v rámci
dobové nonartificiální hudby byl motiv aeroplánu patrně oblíbený, o čemž svědčí foxtrot Ach aero‑aero-aeroplan populárního pražského písničkáře a kabaretiéra
Rudolfa „Rudy“ Jurista (1927).18
Souhrnně tedy můžeme v případě Aeroplanu na základě příbuznosti s S. O. S.
předpokládat velmi srozumitelné, pregnantní vyjádření dramatické akce ve
skladbě persuasivního, patetického charakteru s populární ambicí, ale zároveň i potencí nárokovat si díky některým experimentálním formálním prvkům
a modernímu tématu status avantgardního díla – obdobnou vlastnost můžeme
konstatovat v případě jiné významné civilistické skladby, Štafety Viléma Petrželky
na text básní Jiřího Wolkera („Jitřní píseň“, „Vzdálená milá“, „Štafeta“) a Julese
Romainse („Čtyři kachny na břehu Comského jezera“). Tak jako u onoho Petrželkova smyčcového kvartetu s vokální složkou, i zde předpokládanému cílení na širší okruh (snad i lidových) recipientů odpovídal už základní výběr, jaký
skladatel v podobném případě provádí, totiž výběr básníka, jehož poezii bude
zhudebňovat. Zatímco Wolker byl ve dvacátých letech nejpopulárnějším soudobým básníkem, obdivovaným hlavně střední třídou, Jirko podobně populární
18
JURIST, Richard. Ach aero‑aero-aeroplan: z „Revue of United Reporters“. Praha: Josef Šváb, 1927.
115
sice nebyl, ale k Wolkerovi měl – kromě přináležitosti k Literární skupině a její
estetice – blízko tím, že se nepokoušel „o žádný umělecký experiment“ a že „jeho poe‑
zie může být blízká širokému publiku svou jasností a primitivností výrazu, jeho myšlenky
a postuláty, které jí chtěl vyjádřit, jsou většinou vyřčeny doslova, aby nedošlo k jejich pře‑
hlédnutí či neporozumění“.19
19
hudba a literatur
Miloš Zapletal
BROUČKOVÁ, V. Op. cit., s. 65.
116
117
Verše psané hudbou
World music formace „Tomáš Kočko & ORCHESTR“ v letošním roce obdržela v pořadí
již druhou cenu Akademie populární hudby Anděl za žánrově pestré CD Cestou na
jih (Indies Happy Trails, 2012). Podstatnou část jejich repertoáru tvoří písně na bás‑
nické texty Ladislava Nezdařila, kterou doplňují osobité úpravy tradičních morav‑
ských písní. Předmětem rozhovoru se stala kompozice nonartificiální hudby na básnické
texty.
Poprvé jsem začal zhudebňovat verše jako student brněnské JAMU. Můj profesor zpěvu na mikrofon Petr Ulrych mi tehdy dal knížku Nezdařilových textů.
Pokud to tak mohu říct, ve správný čas na správném místě. Vylítl jsem na dva
roky ven z Beskyd a začalo se mi stýskat. Sbírka Horní chlapci (vydána v letech
1968, 1970, 1983 a v roce 2002, kdy se součástí sbírky stalo Kočkovo CD Sadné
zrno) byla psána ve valašském nářečí jako hold rodnému kraji, horám a zbojníkům. Při jejím čtení jsem poznal, že odněkud jsem, někam patřím. Kdybych ji
třeba dostal dříve, tolik by mě asi neoslovila. Navíc jsem měl obrovskou výhodu,
že jsem Nezdařila znal, a tím pádem vím, jak „barevná“ to byla osobnost. Po studiích romanistiky, srovnávacích literatur a germanistiky zůstal v Praze a stále více
se myšlenkami vracel do Beskyd, až napsal (původně ve spisovné češtině) tuto
118
hudba a literatur
Tomáš Kočko
knížku. Zjistil ale, že takto z odstupu napsané to nefunguje. Bez specifické melodie a rytmu jazyka chyběla pravda o tom kraji, a tak se rozhodl převést texty do
dialektu horalů. Jeho práce dostala smysl právě tím nejpřirozenějším, vzpomínáním na staré Valašsko.
Tím ale, že to byl pan profesor na vysoké škole jazykové, a ne ten „dědoušek v chaloupce o hůlčičce“, jak jsem si ho představoval já, když jsem ty verše četl, mohl jsem
to celé nepojmout jako vyloženě folklórní záležitost, ale mohl jsem si dovolit folk.
Říkám si, jaké to asi je, když se někdo rozhodne zhudebnit známého, uznávaného
a skvělého básníka, a nezná ho, nemá ho pod kůží. Vadí mi, když kvalitní verše
někdo vezme a použije pro svou hudbu, kterou hlavně chce mít v popředí, jen jako
dobrý slovní doprovod. Je pro mě daleko poctivější si to muzikantsky nezjednodušit a pátrat po tom, jaký ten člověk byl, z čeho jeho verše tryskaly a proč. Je pro mě
zásadní se do básníka dostat. Stát se na chvilku jím či vést dialog.
Nezdařilovy básničky, jak jsem časem zjistil, jsou pochmurné až depresivní, a hledal jsem různé přístupy, jak je zhudebnit. Imaginární komunikace vyústila v naše
debutové album Horní chlapci (Indies Records, 1999). Nabídnul jsem mu jiný
svět, po kterém možná toužil a kterého nebyl schopen dosáhnout. V této práci
jsem pokračoval i na druhé desce, pojmenované Do kamene tesané aneb ONDRÁŠ
(Indies Records, 2000, reedice Indies Happy Trails, 2008), která se stala inspiračním zdrojem pro pozdější vznik polského divadelního představení, hru se
zpěvy Ondraszek – Pan Łysej Góry (uvedeno v Těšínském divadle v Českém Těšíně,
nahráno na CD v roce 2006). V Polsku znají tento příběh Ondráše, slezského
zbojníka, hlavně díky povinné četbě a náš muzikál se stal velmi populárním. Uvažovali jsme i o přeložení do češtiny pro ostravské publikum.
Zajímá Vás tvorba Ladislava Nezdařila, který vydal pod pseudonymem Jan Sut‑
nar básnické sbírky Tiché lásky (Moravská Ostrava: Josef Lukasík, edice Plamen
srdcí, sv. 6, 1943) a Talisman (Moravská Ostrava – Praha: Josef Lukasík, edice
Plamen srdcí, sv. 9, 1945) ovlivněné válkou a svým vězněním v Osvětimi? Hle‑
dáte novou inspiraci v poezii slezských básníků?
119
hudba a literatur
Tomáš Kočko
Tomáš Kočko
Ne, upřímně řečeno, obě válečné sbírky jsem měl v ruce a nestaly se pro mě tou
patřičnou inspirací. Měl jsem touhu zhudebnit Bezruče, nadchlo mě jeho frázování. Nenašel jsem k tomu ale v sobě adekvátní hudbu, nějaký klíč. Když si
někdo říká tyto verše, tak zjistí, že je to vlastně plné, ucelené. Uvědomil jsem si,
že hudebně už nemůžu dát přidanou hodnotu jeho tvorbě.
Máte nějaký nový námět ke zpracování?
Mám takový nápad, který se samozřejmě týká mého zakotvení v rodném kraji.
Zajímají mě historické souvislosti a dávné hodnoty jeho obyvatel, kteří na Beskydy přišli a s horami koexistovali. O tom si tak přemýšlím, odkud přišli, co si
s sebou přinesli, jak se to „jejich“ putování karpatským obloukem měnilo…
Vejce nebo slepice? Prvotně vzniká slovo nebo hudba?
Jak kdy, ideální je, když to jde spolu. Slovo dává rytmus muzice, její frázování.
A někdy je to tak, že první vznikne hudba, to se mi stalo na předposlední desce
Godula (Indies Scope Records, 2011). Vůbec se nepokládám za textaře, vždycky
nějaký text vypotím a pak se za něj hrozně stydím, protože to prostě není tak dobré,
jako když to napíše například Bogdan Trojak. A proto jsem Bogdana Trojaka oslovil, aby mi napsal pár textů pro tehdy novou desku, a on to napsal skvostně.
Děkuji za rozhovor.
Můžete přiblížit tvůrčí proces zhudebnění? Jste ovlivněn hudební teorií, zna‑
kovostí slova či rétorickými figurami?
Text si říkám, sám si ho přednáším. Marná sláva, každý, kdo zhudební text nějakým způsobem, vnucuje posluchači nejen svoje cítění, ale i svůj přednes. Pavlica
třeba zhudební Skácela, takže mně ukazuje, jakým způsobem on by zřejmě přednášel jeho verše. Místy udělá hudební pauzu, někde slova dá blíže k sobě, text
nafrázuje, rozseká, scukne… Hudbou dá důraz na některou slabiku, tu zvedne,
jinou potopí. Já si text říkám, nebo si rovnou vezmu kytaru, hraju a zpívám si ho.
Narodil jsem se tady a měl bych mít nějaký jazykový cit. Doufám tedy, že si to
přednáším správně.
Přestože mám na hudební fakultě JAMU vystudovaný obor operní režie, nemyslím si, že jsem ovlivněn (ani podvědomě) tím, jak se co má zhudebňovat.
Možná objevuji objevené, ale asi by mě to nebavilo, kdybych to věděl a řídil se
pravidly.
120
Ptala se Eva Mikulášková,
redaktorka časopisu MUSICOLOGICA
121
Aneta Freislerová
Poezie Vladimíra Holana, jež se svojí poetikou vymyká klasickému českému
zpěvnému belcantu a výrazně akcentuje existenciální problematiku, je pro
hudební skladatele velkou výzvou, výzvou ovšem náročnou a do značné míry
specifickou. Holanem osloveni byli především čeští skladatelé Nové hudby, tj.
právě ona modernistická generace, která přijala zasvé revoluční změny v komponování, jak je do hudebního světa uvedl Arnold Schönberg a jeho následovníci.
Prvním skladatelem, který zhudebnil Holanovu báseň, byl Jan Schneeweis1 v roce
1940, k dnešnímu datu se počet skladeb, organicky spjatých s Holanovou poezií, pohybuje kolem padesáti, přičemž většina patří do sféry hudby artificiální.
Ke klíčovým holanovským skladatelům náleží již od šedesátých let jednoznačně
Marek Kopelent (* 1932) a Lukáš Matoušek (* 1943), ale svrchovaným mágem
české poezie se inspirovali i mnozí další významní hudebníci (Josef Berg, Pavel
Bořkovec, Jakub Dvořáček, Petr Eben, Jan F. Fischer, Jan Klusák, Petr Křečan,
Ivan Řezáč, Sylva Smejkalová aj.), v oblasti hudby nonartificiální pak mj. Dagmar
Andrtová‑Voňková, Slávek Janoušek, Vladimír Mišík a Jiří Pavlica.
K nejmladším skladatelům vážné hudby, kteří kreativně „podlehli“ holanovské inspiraci, patří Ondřej Štochl2 (* 1975), absolvent AMU u profesora Marka
Kopelenta.
V roce 1999 Štochl zkomponoval skladbu Troufalost pro mezzosoprán, vibrafon, perkuse (triangl, činel, tamtam) a harfu jako svoji první skladbu na slova
poezie Vladimíra Holana, později se ještě k básníkovi vrátil v osmnáctiminutovém opusu Úniky k radosti.3
Troufalost byla koncertně provedena nejméně dvakrát: 2. 12. 2002 v kostele
sv. Vavřince v Praze na Malé Straně a 29. 6. 2002 v Kroměříži. Nebyla vydána žádná její oficiální nahrávka ani notový záznam, existuje pouze její rukopis. Takovýto
stav by se z hlediska současného literárního provozu zdál poněkud podivuhodným, v poměrech tuzemské artificiální hudby jde však bohužel o situaci vcelku
typickou (zřejmě nejrozsáhlejší, nejkomplikovanější a nejambicióznější holanovský projekt – Kopelentovo oratorium Ona skutečně jest… (1985 – 1986) nebyl
nikdy proveden, partitura existuje pouze ve dvou exemplářích – v rukopise
autora a v jedné kopii uložené v archivu HIS Voice v Praze).
Autor skladby Troufalost Ondřej Štochl se k její kompozici vyjadřuje
následovně:
„Na tento text se mi zachtělo napsat hudbu, která by korespondovala svou prostotou a prů‑
zračností s onou ‚neviditelnou‘ básní. Ne tím, že by byla neslyšitelná (i když k tomu místy
2
3
1
Profesor gymnázia v Berouně, pianista, sbormistr, sběratel lidových písní a kritik.
122
hudba a literatur
Aneta Freislerová
Narozena v roce 1988 v Ostravě. Je studentkou doktorského studia oboru hudební věda na
Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Působí v komorním souboru a skladatelském sdružení Konvergence jako umělecký vedoucí, na
tomto postu se podílí hlavně na dramaturgii a koncertních řadách souboru v rámci festivalů
(na festivalu Pražské jaro 2009 byl uveden také jeho prostorový melodram na verše Vladimíra
Holana Úniky k radosti). Jeho skladby interpretuje mnoho souborů, např. Ensemble Bern,
Moravská filharmonie Olomouc, Pražský komorní orchestr ad.
ŠTOCHL, Ondřej. Úniky k radosti: pro soprán, klarinet, smyčcové kvarteto, 2 hráče na bicí
a recitátora /hluboký mužský hlas/ na verše Vladimíra Holana. In: ŠTOCHL, Ondřej. Na cestě
k vlídnosti [zvukový záznam na CD]. Praha: Rosa classic, 2011. RD2070.
123
Aneta Freislerová
nemá daleko), spíše jinou svou vlastností, kterou lze přirovnat k Einsteinovu pojmu ‚kli‑
dová fáze pohybu‘. Tento termín označuje situaci, kdy např. dva automobily jedou stej‑
ným směrem a rychlostí – přestože se oba pohybují, vůči sobě vlastně stojí. Přeneseno do řeči
hudby: šlo mi o to, aby napětí, které je ve skladbě přítomno, uspokojilo a zároveň nepře‑
hltilo posluchačovo očekávání. Výsledkem má být hudba, která místo děje či programu
vyjadřuje stav. Stav, který se nemění po celou dobu trvání skladby, jen je vnímán někdy
intenzivněji, jindy méně intenzivně. S trochou troufalosti rozveďme tuto myšlenku ještě
dál. Hudba, která vyjadřuje po celou dobu neměnný stav, má za následek značnou defor‑
maci vztahu fyzikálního a psychologického času. Zatímco fyzikální čas – oněch jedenáct
minut, které skladba trvá – nelze zpomalit, zrychlit ani zastavit, jsem přesvědčen, že s psy‑
chologickým časem lze dělat podstatně víc. Mým cílem tedy bylo, aby posluchač mohl zcela
ztratit pojem času, ale myslet si, že se mi to podařilo a že tato skladba působí univerzálně,
to by byla teprve troufalost…“ 4
Předlohou skladby, jak uvádí sám skladatel ve výše citovaném textu, je báseň
„Troufalost“ z Holanovy sbírky Bolest 5, tato báseň však nese ještě širší konotaci,
neboť je věnována památce spisovatele a katolického kněze Jakuba Demla, kterého si Holan velmi vážil a se kterým byl v kontaktu.6
4
5
6
ŠTOCHL, Ondřej. Troufalost. Praha: partitura, rkp., 21 s., 1999.
HOLAN, Vladimír. Bolest. Praha: Československý spisovatel, 1965, s. 24.
Dopisovali si a Deml Holana dokonce dvakrát osobně navštívil.
124
hudba a literatur
Aneta Freislerová
TROUFALOST
Památce Jakuba Demla
Toužil jsi už dávno napsat báseň
tak prostou a průzračnou, že by byla neviditelná,
nikomu na obtíž zde, ale možná čtená
andělem!... A přemýšlel jsi často,
o čem by taková báseň měla zpívat,
i když cítíš, že o čemkoli,
jenomže tak prostě a průzračně,
že by musila být neviditelná…
Nástrojové složení skladby sestává ze tří viol, vibrafonu, perkusí a harfy – je
voleno jako soubor velmi jemných a subtilních barev. Instrumentální introdukce skladby, která uvádí mezzosopránové sólo, sestává v partituře ze strany jedna
a dvě, přesněji řečeno z prvních čtrnácti taktů. Skladba nese tempové označení
lento.
Do nástupu mezzosopránu 7 oscilují v řídké a rozvolněné faktuře tři violy s jemnými flažolety, heterofonicky se spojující nebo na sebe navazující.
Ve 3., 5., 6., 9., 11. a 12. taktu doplňují fakturu akordy vibrafonu – jedná se o troj –
až sedmizvuky. Harfa se zde vyskytuje pouze sporadicky s intervaly a punkty.
7
Jedná se právě o prvních 15 introdukčních taktů.
125
Aneta Freislerová
Obr. 1 – pětizvuk vibrafonu
Ve 22. taktu nastupuje třetí viola (III.) s drženým intervalem čisté kvarty (as – des), během dvou následujících dob se k ní připojují viola II. se souzvukem čisté kvinty (d – a) a viola I. se souzvukem rovněž čisté kvarty (fis – h), který
v následujícím taktu přechází v držený interval totožný, ale na tónech (es – as).
Celá tato faktura, doplněná pouze znovu počínajícím sólem mezzosopránu, je
stále vedena v tichých flažoletech (nízká dynamika pianissimo – piano, využívá
decrescenda) a trvá pouhé dva a půl taktu (takt 22, 23 a 24).
Segmentace řídkého a tichého textu je vsazena do střídavého 3/8, 4/8, 6/8,
7/8 a 8/8 taktu, což působí jako snaha o drobnou rytmickou proměnlivost.
Vokální part, který vstupuje do faktury po introdukci na straně třetí (takt 15), je
článkován s ohledem na kola básnického textu Tou – žil jsi už dá – vno na – psat
bá – seň.
Mezzosopránové sólo překvapuje kontrastem jednoduchých segmentů,
například zhudebněním slov Toužil jsi už dávno dvěma malými terciemi posunutými o půltón (Toužil jsi opakováním tónu [as 1], už – [f 1], dá – [a1] – vno [fis 1]),
a naopak segmentů komplikovanějších. Logika střídání velkého počtu různých
taktů, anebo jen dvou typů taktů (6/8 a 4/8 8 ) s nástupem sopránu není vysvětlitelná racionálním záměrem, a vznikla zřejmě intuitivně pod bezprostředním vlivem Holanovy básně.
Obr. 3 – držené intervaly viol a počínající mezzosopránové sólo
Obr. 2 – počátek mezzosopránového sóla
8
126
ŠTOCHL, Ondřej. Troufalost. Op. cit., s. 4.
hudba a literatur
Aneta Freislerová
Obdobná figura ve violovém partu se objevuje téměř vzápětí v taktech 25, 26
a 27. Právě v taktu 27 zazní všechny tři držené flažolety viol ne následně, ale unisono v intervalech čistá kvinta (viola III.), čistá kvarta (viola II.) a opět čistá kvinta
127
Aneta Freislerová
(viola I.). Vzniká tak šestizvuk (e – h – c – f – ges – des). Pokud jej ovšem rozepíšeme
do řady, najdeme mezi tóny shluk intervalů malé sekundy (h – c – des, e – f – ges).
Ve 30. taktu přechází zhudebnění slova neviditelná z původního zhudebnění, jímž je opakovaní noty d 1 osminové hodnoty proložené pauzou totožné
délky pod kvintolou, v taktu 32 do speakingu, který zdůrazňuje slovo jeho opakováním. Výše uvedené využití speakingu je zřejmě témbrovým záměrem a jeho
provedení je velmi závislé na schopnostech mezzosopranistky, jelikož se jedná
o značně náročný prvek, který může poškodit kontinuitu skladby či její barvu.
Obr. 6 – přechod zhudebnění slova neviditelná na speaking
Obr. 4 – držený šestizvuk viol
Mezzosoprán, oproti dříve jednoduchým segmentům, využívá v taktu 27
naopak segmentu, který se jeví jako „antifigura“, když v textu: báseň tak pros‑
tou a průzračnou, je pro slovo průzračnou zvolena komplikovaná hudební podoba. To vše se děje oproti ostatním vrstvám hudební faktury ve střední dynamice
(mezzoforte).
Jeden z vrcholů básně, slova začátku třetího verše – nikomu na obtíž zde, je
umocněn velmi propracovanou vokální linkou, zatímco instrumentální faktura zůstává v návaznosti na svou předešlou podobu. Vokální sólo, které vpadá
do téměř prázdného prostoru, působí opět jako vycizelovaná figurická situace
s ohledem na text: nikomu na obtíž zde, ale možná, možná 9 čtená Andělem! 10
9
Obr. 5 – komplikovaná hudební podoba pro slovo průzračnou působí jako „antifigura“
128
hudba a literatur
Aneta Freislerová
10
V básni Vladimíra Holana se slovo možná vyskytuje pouze jednou, skladateli šlo zjevně o jeho
zdůraznění opakováním a také podtržení váhavosti, kterou slovo vyjadřuje.
Ondřej Štochl mění ve slově andělem začáteční písmeno a na písmeno A.
129
Obr. 7 – vokální sólo – nikomu na obtíž zde, ale možná, možná čtená Andělem!
Dále je v kompozici patrné postupné zahušťování faktury, které počíná
ve violovém partu, zatímco harfa a vibrafon se vyskytují pouze výjimečně, a to
punkty, obvykle na první či poslední době taktu.
V 82. taktu vstupuje do držených souzvuků viol (c1 – h1 – des1 – e1) trojzvuk
vibrafonu na čtvrté době (g2 – a2 – es2) a na druhé polovině této doby také pětizvuk v harfě (G – AS – B – ces – fis1). Taktéž jsou do hry více zapojeny perkuse.
Celá faktura zde graduje ve vysoké dynamice (poco forte – mezzoforte – forte),
aby o takt později mohla využít decrescenda viol a utichnout v dynamice nízké
(mezzopiano – piano). Tímto vrcholem je připraven nástup klíčového slova textu.
Rozčlánkování textu kulminuje po předchozím gradačním instrumentálním vrcholu slovem neviditelná.11 Použití prostředků k práci se slovem navazuje
na již dříve využitou situaci, a to převod ostinátního zhudebnění na speaking.
Rozdělení slova na slabiky proložené pomlkami osminové hodnoty je totožné
s předchozím zhudebněním stejného slova v taktu 32, mezzosoprán zde vstupuje
do zcela utichlé faktury, což je po předchozím vrcholu ve forte značný kontrast.
11
ŠTOCHL, Ondřej. Troufalost. Op. cit., s. 13, takt 84.
130
Obr. 8 – vstup mezzosopránu do vyprázdněné faktury
hudba a literatur
Aneta Freislerová
Speaking totožných slov už vstupuje do heterofonního dialogu viol. V druhé polovině slova (nevi – ditelná) už zaznívá také trojzvuk (h1 – d2 – b2) ve vibrafonu a harfě (as1 – des2 – g2) o půl doby později. Zhudebnění se mi jeví jako
131
hudba a literatur
hra se slovy – na první záporné polovině slova instrumentální barvy (vyjma viol)
mlčí, zatímco po vyřčení druhé poloviny (viditelná) najednou vstupují do faktury.
Tímto slovem také končí linie mezzosopránu (takt 87).
Po ukončení této linie následuje poměrně dlouhá dohra – celých 38 taktů,
které jsou děleny následovně:
38 taktů
5 taktů
Hra viol, nárůst akcí
vibrafonu a harfy,
perkuse
4 takty
Hra viol
5 taktů
Violy tacet
3 takty
Violy ppp
possibile
21 taktů
Dohra v užším
slova smyslu, vibrafon, perkuse,
harfa
Báseň Troufalost hovoří o průzračnosti, neviditelnosti – taková je i skladba Ondřeje Štochla, čirý prostor zaplněný hlubokou myšlenkou, která je ještě umocněna vědomím, že báseň byla svým autorem věnována památce Jakuba
Demla.12
12
Obr. 9 – speaking
132
Článek je upravenou verzí kapitoly z autorčiny diplomové práce: FREISLEROVÁ, Aneta.
Sondy do zhudebňování poezie Vladimíra Holana v české artificiální hudbě XX. a XXI. století. Brno,
2013. Magisterská diplomová práce. Masarykova univerzita. Filozofická fakulta. Ústav
hudební vědy. Vedoucí práce Miloš Štědroň.
133
hudba a literatur
Norbert Holub
Narozen v roce 1966 v Jihlavě. Vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.
Debutoval básnickou sbírkou Zrcadlo pod jevištěm (Mladá fronta, Praha 1989), později patřil
ke kmenovým autorům nakladatelství Petrov. Průběžně se zabývá vědecko-osvětovým projektem
Bláznící básníci a překládáním poezie (Tadeusz Borowski, Josif Brodskij, Rafał Wojaczek ad.).
Norbert Holub
Na notách slov
Vzájemnými vztahy mezi hudbou a poezií se poslední dobou v českém prostředí
mnoho odborníků nezabývá, jednou z výjimek je bohemista Radomil Novák
a jeho publikace Hudba jako inspirace poezie.1 Prvotním cílem Novákovy knihy je
taková interpretace poezie, kdy hudba je vnímána jako jeden z hlavních výkladových klíčů. Mezioborový průsečík dvou příslušných uměnovědných disciplín
(tj. vědy literární a hudební) výchozí situaci svojí podvojností nijak neulehčuje –
již vymezení základních pojmů není jednoduché po stránce terminologické
ani obsahové. Muzikologie i literární věda často vykládají termíny z hlediska
vlastní disciplíny, což je logické, ale tento jednostranný výklad zároveň vnáší do
dalšího bádání či chápání jisté překážky, například v podobě nesrozumitelnosti
pro jinou disciplínu. Například píseň je literární vědou vykládána jako útvar
primárně literární.
V prvních kapitolách je kompilačně nastíněna výběrová literatura vztahující
se k danému tématu, jedná se především o připomenutí klasické Hegelovy
a Zichovy estetiky a literárněvědných prací Miroslava Červenky, další odkazy míří
k dodnes inspirativnímu sborníku brněnského muzikologa Rudolfa Pečmana
Hudba a literatura.2 Po tomto teoretickém úvodu již následují samotné výkladové
kapitoly, které jsou, dle mého názoru, stěžejní podstatou knihy.
První samostatná interpretace („Poezie na hraně slov a tónů“) je věnována
Antonínu Sovovi, jenž pocházel z muzikantské rodiny, hrával na housle a v mládí se dokonce rozhodoval, zda se bude věnovat hudbě nebo literatuře. Ve své
poezii, ať již impresionistické či symbolistické, básník nechal rozeznít český
verš do té doby neslýchanou hudebností. Její jednotlivé prvky Novák podrobně
a precizně rozebírá:
V ukázce vidíme aliteraci užitím souhlásky „s“, práci s dlouhými vokály, rýmy, asonance,
převážně daktylský rytmus:
Stříbrné skřivanů písně
slunečné ve výši?
Les černý se dívá přísně.
Což ještě neslyší?
„Jarní píseň“ ( Ještě jednou se vrátíme, 1900) 3
Velmi nosným nápadem se ukázala být myšlenka interpretovat dva mozartovské cykly (Mozart v Praze a Mozartiana II) napsané dvěma různými básníky,
Jaroslavem Seifertem a Vladimírem Holanem. Vzhledem k tomu, že oba autoři
zpracovali stejné téma, a to ve stejné době první poloviny padesátých let, přičemž
2
1
NOVÁK, Radomil. Hudba jako inspirace poezie. Ostrava a Šenov u Ostravy: Ostravská
univerzita a Nakladatelství Tilia, 2005. 183 s. Edice Universum, sv. 8. ISBN 80‑7368‑085‑8,
80‑86904‑09‑1.
134
3
PEČMAN, Rudolf (ed.). Hudba a literatura: Sympozium [poř.] komisí Janáčkova hudebního
Lašska… [aj.] ve Frýdku‑Místku, 20.–21. listopadu 1981: Sborník prací. Frýdek‑Místek: Okresní
vlastivědné muzeum, 1983. 115 s.
NOVÁK, Radomil. Op. cit., s. 68.
135
Norbert Holub
Na notách slov
Na notách slov
oba byli generační vrstevníci a vzájemně se přátelili, zřetelně a názorně se vyjevil
diametrální rozdíl mezi jejich básnickými přístupy. Novák tak mohl přesvědčivě a zcela konkrétně ukázat, že tam, kde je Seifert básníkem opěvujícím, mélicky rozezpívaným, smířlivě harmonizujícím a vcelku optimistickým, je Holan
naopak básníkem mučivě se tázajícím, tragickým, s tendencí k rozryvné disharmonii. Budoucí nobelista mistrně, jako lyrizující krasobruslař, krouží v působivých piruetách s občasným sklonem k verbálnímu i myšlenkovému kýči. Naopak
Holan jde nelítostně do hloubky, aniž bere na milost mámivě líbivé slogany à la
„Mí Pražané mi rozumějí“. Výsledná vzájemná (byť svými tvůrci nezamýšlená)
básnická konfrontace vyznívá následovně:
Zavalen kufry ze všech stran,
schoulil se mlčky za záclonu
a jeli. Jako rány hran
zněly mu tentkrát hlasy zvonů;
Říkal, že smrt je klíčem
k opravdivému štěstí.
Černé klíče, černé noty, černé pauzy.4
nechtělo se mu vyjet z bran.5
Reflektována je i první řada Holanových Mozartian, jež vznikla již v roce 1937
pod vlivem mozartovského výročí, a také pozdní Seifertova báseň věnovaná
W. A. Mozartovi – „Noční divertimento“6, napsaná (na rozdíl od předcházejícího
cyklu dvanácti rondo) ve volném verši. Po těchto dvou mozartovských kapitolách
(„Génius – Osud – Hudba – Smrt“ a „Variace na mozartovské téma“) následuje
4
5
6
HOLAN, Vladimír. Mozartiana. Praha: SNKLU, 1963.
SEIFERT, Jaroslav. Spisy. Sv. VI. Praha: Československý spisovatel, 1964.
SEIFERT, Jaroslav. Býti básníkem. Praha: Československý spisovatel, 1983.
136
hudba a literatur
Norbert Holub
mikuláškovská kapitola nazvaná „Zaumný zpěv“. Novák nejdříve stručně reprodukuje studii Jiřího Opelíka věnovanou zvukové stránce Mikuláškovy poezie,
jež nachází rafinované a komplikované tvůrčí postupy na úrovni hlásek, slov,
veršů a celého textu. Dále je připomenuta básnická typologie muzikologa a estetika Otakara Zicha a právě v jejích intencích Novák uvažuje o zařazení Oldřicha
Mikuláška do skupiny básníků hudebních – ale nakonec mu přiznává pouze částečnou hudebnost, nikoliv úplnou. V této souvislosti jmenuje „čistě hudební bás‑
níky“ (dle Zicha): Karla Hynka Máchu, Karla Jaromíra Erbena, Antonína Sovu
a Petra Bezruče. Názorně se zde mimochodem vyjevuje jistá problematičnost
šablonovitého a zautomatizovaného přejímání užití Zichovy typologie, neboť
jedno z klasifikačních kritérií, podle něhož „slova mají cenu především jako zvuky“,
lze z výše jmenované čtveřice klasiků aplikovat nanejvýše na Sovu. Nepřiléhá‑li
tato definice na Mikuláškovu poezii en bloc, což nepřiléhá, pak nevystihuje ani
Erbena či Bezruče, pro něž sémantický obsah byl více než důležitý. Jestliže výše
uvedená poznámka je spíše polemikou se Zichem nežli s Novákem, následující
komentář míří k poněkud efektnímu názvu mikuláškovské kapitoly „Zaumný
zpěv“. Titul svým adjektivem jednoznačně odkazuje ke známému termínu
„zaum“ (заум), jímž Velemir Chlebnikov pojmenoval poezii zcela osvobozenou od svého sémantického obsahu a nesenou především svojí formální (a to
zejména zvukovou) stránkou. Samozřejmě se v Mikuláškových básních najdou
i vyloženě zaumné pasáže, viz Novákem citovaný verš „Aldruna gube tabe!“, nicméně akcentovaná zvukovost a hudebnost Mikuláškovy poezie ještě není dostatečným důvodem k tomu, aby byla nazvána zaumným zpěvem.
Prší tak, že v uších prší.
Prší tak, že v stromech šustí
hedvábíčko, které mužští
slyší v husté chůzi žen –
137
Norbert Holub
Na notách slov
a ten déšť je neopustí.
Nikdy už je neopustí.
Svět je stále zatažen.
A zataženo je i v duši.
Teď i na vodu však prší;
i na hloubky; na vše – i vrš
a na ryby chycené v té vrši.7
Bohužel se nemohu nezmínit o několika drobných nedostatcích a omylech, jež
nespadají na vrub autora, ale odpovědného redaktora (v tiráži neuvedeného).
Ukazuje se zde, jak náročné je připravit odbornou knihu (nejde o skripta)
s minimem věcných chyb, a to dokonce i v univerzitním nakladatelství: je‑li
brněnský alternativní hudebník Vladimír Václavek označen v textu8 rozpačitě
jako pouhopouhý Václavek a v rejstříku bohorovně vyindexován jako Bedřich
Václavek, je to vposledku nakonec úsměvné, alespoň na břehu řeky Svratky
a Svitavy. Obdobně humorný je překlep: „klade důraz na konotaci na úkor deto‑
nace“.9 Zůstává ale otázkou, zda Vladimír Mišík opravdu někdy zpíval Seiferta
a Horu10, spíše se zde nabízí možnost nechtěné záměny s Karlem Plíhalem
7
8
9
10
MIKULÁŠEK, Oldřich. Agogh. 2. vydání, 1. v Československu. Praha: Československý spisovatel, 1989.
138
hudba a literatur
Norbert Holub
Na notách slov
(Karel Plíhal / Jaroslav Seifert: „Vánoční píseň“11), respektive s Vladimírem
Mertou (konvolut písní na slova Josefa Hory12).
V kainarovské kapitole „Poezie in blue“ jsou postupně uváděny konkrétní
rysy bluesové hudby (posmutnělé vyladění, opakování, variace, plebejskost,
outsiderství, jistá monotónnost, hovorový jazyk, trojveršová strofičnost AAB atd.)
a jejich evidentní odraz jak v Kainarových písňových textech, tak i v básníkově
bluesové poezii, což přesvědčivě dokumentují konkrétní verše. Pověstná
„vlivologie“, jež mívá ze své podstaty sklony k subjektivnímu voluntarismu
a svévolným spekulacím, je zde představena v tom nejlepším světle, neboť se
opírá o objektivně doložitelný a průkazný materiál.
Mimochodem se zde bezděky ukázala výsostnost Kainarovy poezie, kterou
neerodovala ani jeho oportunistická komunistická angažovanost, ani lidská
problematičnost básníkovy osobnosti (obdobně jako v případě Vítězslava
Nezvala).
Nejsem šťasten Nejsem zoufalý
Bylo to jiné než lze předvídat
Nosiči kufrů Kteří volali
Poslední vagón Bral jej líný spád 13
11
12
13
PLÍHAL, Karel. Takhle nějak to bylo… [Zvukový záznam na CD.] Brno: FT Records, 1992.
MERTA, Vladimír. Struny ve větru [Zvukový záznam na MC]. Praha: Československý spisovatel,
1988. MERTA, Vladimír. Struny ve větru [Zvukový záznam na 2CD]. Druhé, rozšířené vydání.
Praha: Galén, 2011. G 11 022 2.
KAINAR, Josef. Moje blues. Praha: Československý spisovatel, 1966.
139
Na notách slov
Kniha je de facto mírně upravenou verzí disertační práce14, kterou Radomil Novák
obhájil v roce 2003 na katedře bohemistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně, a je tedy vcelku logické, že v ní dominuje pohled literárněvědný.
Protože jde o práci mezioborovou, ukazuje se zde principiální metodologická
náročnost takovéto kombinace, kdy se k danému textu zřejmě (z hlediska ryze
organizační stránky) nemusí vyjadřovat již žádný odborník z druhé disciplíny,
a tak logická dominance primárního oboru postupně spíše bytní, než aby byla
vyvážena či případně i konstruktivně korigována. To lze dokumentovat mj. jak
na relativně skromném soupisu uvedené muzikologické literatury (zhruba deset
položek), tak i na takovém symptomatickém detailu, jímž je citace pojmu „atonální harmonie“. Pramenem zde byla studie italského bohemisty Angela Maria
Ripellina, z kontextu je však velmi pravděpodobné, že ani Ripellino sám, ani
autor knihy zřejmě nezná přesný význam pojmu atonalita, jenž zde používá
spíše ve významu disharmonie anebo kontrastu: „Holan proniká do disonantních
lexikálních sfér, dává jedné prostupovat do druhé, a tím dosahuje drsného atonalismu,
nebo jak říká on (Holan – pozn. A. M. R.), atonální harmonie.“ 15
V závěru je třeba říci, že kniha je velice zdařilým a záslužným počinem, a to
zejména ve svých interpretačních kapitolách, ve kterých Novák prokazuje nejen
odborné znalosti, ale také vlastní múzičnost, bez níž by jakékoliv teoretické
uvažování o věcech básnických i hudebních bylo jenom sucharskou kumulací
grantů, publikačních položek a započitatelných kreditů. Výše uvedené připomínky nechť jsou tedy brány spíše jako aktivní vstup do dialogu s touto prací
nežli její negativní kritika.
14
15
hudba a literatur
Norbert Holub
Norbert Holub
Na notách slov
A úplně nakonec ještě poznámka zcela praktická: je paradoxní, že tato kniha,
jež je v českém kontextu neopominutelným počinem, není k dispozici ve fondu
Ústřední knihovny Filozofické fakulty brněnské alma mater (zde je dostupná
pouze její disertační ur‑verze).
NOVÁK, Radomil. Hudba jako inspirace poezie. Brno, 2003. Disertační práce. Masarykova
univerzita. Filozofická fakulta. Ústav české literatury a knihovnictví. Školitel Jiří Trávníček.
NOVÁK, Radomil. 2005. Op. cit., s. 82.
140
141
Keď výkrik
pretne vzduch
NA MOJEJ ULICI
Živé kvety založili v roce 1994 herečka Lucia Piussi (zpěv, kytara, autorka textů),
novinář Peter Bálik (kytary, baskytara, autor většiny hudby) a Veronika Wiedermannová. V současnosti kromě Piussi a Bálika v Živých kvetech dále hrají: Agnes
Lovecká (bicí, housle, zpěv), Juraj Mironov (baskytara, Rhodes piano, zpěv)
a Jakub Kratochvíl (klavír, kytara, Rhodes piano). Fungování kapely bylo v minulosti úzce spojeno s bratislavským divadlem Stoka, kde kapela koncertovala,
doprovázela některá divadelní představení a kde také nahrála album Sloboda.
Vydaná alba: Živé kvety (Mediálny inštitút, 2000), V dobrom aj v zlom (Pavian
Records, 2003), Na mojej ulici (Slnko records, 2004), Sloboda (Slnko records,
2005), Bez konca (Slnko records, 2007), 12 + 1 (Slnko records, 2008), Zlaté časy
(Slnko records, 2009), Spúšť (Slnko records, 2010), Oľga, ideš svojím tempom!
(Slnko records, 2012). V roce 2011 vyšel komplet Perute – live CD & DVD & kniha
textů.
Kromě textů písní píše Lucia Piussi také prózu, v roce 2011 publikovala
román Láska je sliepka, (Marenčin PT; česky Láska je slípka, Paseka, 2013), v roce
2012 soubor povídek Život je krátky (Limerick), z něj je přetištěna povídka Luxus‑
ná žena za pár šupov.
Na mojej ulici
Sú pavlače
A atmosféra dobrá
142
Na mojej ulici
Sú brány dokorán
A v nich sa trasú psi
Od doktora
gramofo
V rubrice Gramofon vám chceme představovat
textaře, jejichž písňové texty podle našeho mínění
obstojí i bez hudby. A zároveň jim vždy položit tři
otázky. Čtete poezii? Oblíbený básník? Oblíbená
báseň?
A schody z pavlače ma vedú do dvora
A Maja, keď ma zbadá, skríkne na mňa:
„Ach, ideš ticho ako vrah!“
NA MOJEJ ULICI
ŽILI LEN CHUDÁCI
VTRHLI SEM BOHÁČI
O CHVÍĽU PÔJDEME DO PIČI!
Soša je druh
A Maja jeho družka
Navzájom sa vedú domov
Cesta im je úzka
143
Soša je druh
A Maja družka
On jej šepká nežným tónom
Sprostosti do uška
Ty si môj druh
Ty moja jediná
Družička drahá
Čo nikdy u mňa, ach
Pristáť nemala!
gramofo
Bol to divný pár
Ale už
Už je po všetkom...
NA MOJEJ ULICI
ŽILI LEN CHUDÁCI
VTRHLI SEM BOHÁČI
(Na mojej ulici, 2004)
NA MOJEJ ULICI
ŽILI LEN CHUDÁCI
VTRHLI SEM BOHÁČI
Na mojej pavlači
Pozerám do dvora
Ako tie deti rastú
Pod oknom dílera
A všetci stíchnu
Psi ostria do tmy sluch
Mačky zmiznú
Policajt vraví susedom
Ja som ich vídal
144
145
PATRÓN BEZNÁDEJE
Prišiel sa sem upiť k smrti
A nás sa na to dívať nútil
Zvláštne je, čo vravia ľudia,
Že sa ďalej na jeho smiech budia
Rozhadzoval peniaze jak šupy
Až sa sem zbierali všetky supy
On tu je, aj keď tu nie je
Hovoril si sám, že je
Patrón beznádeje
Ou jeee!
Z trhu sa vracal taxíkom
Hoci to mal asi päť krokov
Ou, jeee
Tak už tu nie je...
Ou jeee...
Hovoril si sám, že je
Patrón beznádeje
Ou, jeeee...
gramofo
Nie je v tom žiaden rozdiel
On tu žije, aj keď už zomrel
On tu je
Aj keď tu nie je
Patrón beznádeje...
(Na mojej ulici, 2004)
Lozili už po ňom divé mačky
Keď ho našli v kuchyni horeznačky
Prišiel si sem iba zložiť kosti
Bez hnevu a akejkoľvek zlosti
146
147
gramofo
FARBY
Sto rokov som videla trávu a myslela si, že je to les
Sto rokov som vešala hlavu a nevedela cez cestu prejsť
Sto rokov som kreslila mrak a mala iba sivé pastelky
Sto rokov som nedvihla zrak od starej čierno-bielej telky
Sto rokov – zbierať len samotu, smútok a vinu
Sto rokov – vliecť ich za sebou jak slinu
Sto rokov – bez jediného výskoku do vzduchu
Sto rokov – blúdim vo veľrybom bruchu
Dám ti všetky farby
Dám ti celý svet
Dám ti všetky farby tohto sveta
Ty z nich neurobíš šeď
Neurobíš šeď!
Dám ti celý svet
Neurobíš šeď
Sto rokov ma studený pot a krikľavé sny dusili
Sto rokov som stavala plot a usínala bez sily
Sto rokov som verila, že čakám už blesk z jasného neba
Sto rokov sa vliekla niekam a nevidela pred sebou ísť teba
(12+1, 2008)
Dám ti celý svet
Neurobíš šeď!
148
149
TAK TO JE
Narodíš sa o jednej hodine
V jednej bezvýznamnej rodine
Na konci šialeného storočia
Kde vládlo zlo všetkým na očiach
V znamení váh, v zajatí dúhy
Plný pochybností o sebe aj o druhých
A jediné čo majú tvoji rodičia
Starého deravého Moskviča
TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE
TAK TO JE, JE JE, TAK TO JE Ó, TAK TO JE...
Sudičky ti dajú rôzne talenty
Z každého málo - to vieš len ty
No snažíš sa žiť a mať aj radosť
Obhrýzaš život ako šteňa kosť
A jedného dňa všetko premeníš na nové
Vodu na víno, talent na lóve
Len rozum a cit nejdú dokopy
Tak vitaj v srdci Európy
A je tu škola - je prvá svetová veľmoc
Demonštruje silu, predstiera pomoc
Ramená, lakte, svaly, aj boky
Čavas mange kultúra, nie si Rocky!
Úchyláci všade na svete
Čo nevedia nič a ich obete
150
gramofo
Raz zasmeješ sa cez slzy
Víťazi nie sú grázli, no vriťvlezi
V škole ťa mučili toľko rokov
A vystačíš si s malou násobilkou
Založíš kapelu - všetko musíš nosiť
Či vonku štípe mráz, či štípu osy
Niekto sa vezie, niekto to rád peši
Niekto má všetko, len sa nevie tešiť
Život plný úmorných krokov
Ak chceš z neho niečo mať ostaň rojko
Narodíš sa o jednej hodine
V beznádejnej rodine
V beznádejnom storočí
Len s tým nechoď všetkým na oči
Že si v znamení váh, v zajatí dúhy
Plný pochybností o sebe, aj o druhých
Plný pochýb, plný túžby
Rozpoltený ako fízel mimo služby
(Zlaté časy, 2009)
151
REÁLNY ŽIVOT
Kým spal, zbalila si veci
Vzala syna za ruku, zmizli do noci
To bola pomsta za posledné pol deci
Kým sa spamätal, volal linku prvej pomoci
Kým spal... Takých príbehov je tisíc
V zmoknutých novinách, v kalužiach na ulici
Niekedy okamih trvá 1000 krokov
Zastavíš sa až pred prvou realitkou
Kým spal, napísal vetu: „Možno nie sme tu,
ale čo ak sme tu?“
Roztrasenou rukou, ktorá nemá ani tridsať
Keď sa spamätal, prestal kričať
Je tu reálny život reálnych vecí
Paralelných svetov na mesiaci
Reálne bahno, krása aj špina
Nekončí, stále začína
Je tu reálny život, reálny svet
Reálnych krokov, snov a viet
Reálne bahno, krása aj špina
Nekončí stále začína
Reálny život, reálne šťastie
Reálne žiť je to najkrajšie, jasné
Reálny život plný svetiel
Ak prežiješ to peklo, tak kričíš ešte
Ešte!
Reálny život, reálne šťastie
Reálne to prežiť je to najťažšie, iste
Reálny život plný svetiel
Ak prežiješ to peklo, tak kričíš ešte
gramofo
(Spúšť, 2010)
Kým spal, zbalila si veci
Vzala syna za ruku, „Poď, neskončíme v peci!“
Na štrkovej ceste, na sklonku roku
So zimou až do morku, so slzou v oku
152
153
NA ŽILINSKEJ ULICI
Najprv sa pristavím
pri stánku s banánmi
Mestom sa preplavím
dám cukor do kávy
Stánkari vylievajú vodu z plachiet
Vzduchom ešte blúdia odrazy kvapiek
Jahody jak šperky svietia na slnku
Kto by myslel na búrku
A ja mám svedomie čisté
jak tento svet a pozerať späť
sa mi nechce
gramofo
Tento nádherný svet
úniku z neho niet
A tak len pozorujem osy
jak pasú po ovocí
a teším sa že už si preč...
A ja mám svedomie čisté
jak tento svet a pozerať späť
sa mi nechce
(Oľga, ideš svojím tempom!, 2012)
Na Žilinskej ulici
vreckári pri práci
kým úradníčky z ministerstva sociálnych vecí
mudrujú nad ovocím
154
155
POSLEDNÝ PES
Na druhej strane zemegule
tiež máme peniaze aj slivkové gule
vysoké dane aj dlžoby
som posledný pes čo žije na hranici chudoby
posledný pes, ale poslední budú prví
kráčam proti prúdu vlastnej krvi
mám svoje miesto pri okienku
mám rada keď sa obraz mení
na myšlienku
MÔJ VESMÍR, MÔJ VESMÍR JE PRESNE TAKÝ AKO TVOJ VESMÍR
Na druhej strane zemegule
je po výplatách, všetci sme na nule
toto je čierna diera, je to vysavač,
škaredý pohľad, rana hnisavá
Nie som patriot ani lokálny
chráň si holú dušu medzi kostolmi aj lokálmi
krása spasí svet, som straka
kradnem ornament zo šupín draka
Vchádzam do domu prednou bránou
prechádzam pavlačou, pozriem na dvor
zdravím predajcov Nota bene
156
gramofo
dole majú výdajňu, poznáme sa po mene
Konečne po zime vyšlo slnko
cez dvor kráča vysmiaty
„Dušanko tak ako?“
Sme iba naskok od inej galaxie
Ten kto spával na schodoch, vie kde žije
Otváram dvere, môj pes ma víta
tak toto je môj život – la dolce vita
Otváram dvere – ani hladná ani sýta
tak toto je môj život – la dolce vita
Nič nie je také ako vyzerá
týrané dieťa sa tak nežne pozerá
spod stola na ktorom si prominenti
rozložili mapy a rozdelili kšefty
Ty vidíš obrus a na ňom črepy
Pobežím za tebou po nekonečnej stepi
Pre letmý dotyk, pre také čosi
Pre jemný záchvev absolútnej krásy
(Oľga, ideš svojím tempom!, 2012)
157
LUXUSNÁ ŽENA ZA PÁR ŠUPOV
Moja najlepšia kamarátka pôsobí luxusne. Vyzerá tak, ako by ju obliekal milionár.
Akoby ju vydržiaval a šatil a zahŕňal šperkami nejaký boháč a ona sa len prechádzala po meste. A provokovala. Odhadzovala nedojedené broskyne. Vycierala sa.
Že robí všetko pre to, aby vyzerala tak, že na to má. A pritom – opak je pravdou.
„Chodí, ako keby mala dve piče!,“ povedala raz na Janu jedna známa mojej známej. Bola som prekvapená. „Dve piče?“
Ľudí ale nezmeníte. Myslia si svoje. A niekto ich skrátka provokuje. Ako
Jana. A pritom, prisahám – pravý opak je pravdou.
Moja najlepšia kamarátka ešte zo základnej, Jana, vyzerá ako luxusná, vydržiavaná žena nejakého hýrivého milionára a pritom úplný opak je pravdou, obaja, aj jej manžel aj jej milenec sú držgroši. Tak. Neskutoční držgroši. Ani na obed
ju nevedia pozvať. Neradi vyťahujú peňaženku. Všetko platí ona. Naozaj. Vlastne každý chlap, s ktorým kedy bola, bol držgroš. Na peniaze.
„No to je neuveriteľné,“ hovorí fajnšmekersky Silvia, ktorá o tomto podstatnom detaile zo života mojej kamarátky Jany ani netušila.
„Veď ty si vlastne pre nich taký klenot!“ Zvolá Silvia a jediný trs vlasov, ktorý
nemá vystrihaný, akýsi kohútik či čuprina, ako to voláme, sa jej smiechom zatrasie.
„Klenot za pár šupov!“ Dodávam ja a už sa rehoceme všetky tri. Jana sa rehoce tak, že okrem porcelánovo bielych zubov s medzierkou vpredu vytrčí aj ďasná.
Aj to na nej ľudia nenávidia. Z hĺbky duše. Tie zuby, medzierku, ďasná. Okrem
toho Jana nemá jednu hlasivku, pretože jej praskla od vrieskania na školskom
výlete, keď ju chalani obhadzovali žabami. Takže jej smiech, keď sa nekontroluje,
čiže takmer vždy, zneje rovnako, ako keď čašník zatlačí na odšťavovač. Niekomu
až bubienky vykrúti. Nevadí. Nám nie. A sme tu samé.
„Už je to jasné,“ dodáva Silvia a pohodlne sa rozvalí na stole. „Ty si vlastne taký
klenot pre tých držgrošov a nemusia do teba ani nič investovať, no to je úžasné!“
158
gramofo
„Luxusná žena za pár šupov!“ Zhrniem to krútiac hlavou a sypem si trochu
cukru do tej kávy. Už sa tak nesmejem. Ale je to furt sranda. Tento život. Hm.
„No minule, keď sme boli v reštike aj s Dankou Tlčkovou, lebo sme ju pozvali,“ pokračuje moja Jana svojím detským, vysokým hláskom, „mali sme účet tridsať euro. Ja som dala dvadsať a Rudo dal dve eurá a pozerá na účet a vraví, že ešte
osem chýba! Hahaha!“ A Jana sa smeje a krčí nosom od hanby nad ním, nad týmto svojím milým Rudkom.
Silvia zvážnie. „No počkaj. A ty mu to nepovieš, že je držgroš?“ Čuduje sa.
„Nepoviem. Čo by som mu to mala hovoriť, veď je to trápne.“ Povie Jana a ja
si uvedomím, že ona je asi fakt dáma. Teda v niečom.
„Ale nikdy ste sa o tom nerozprávali?“ Diví sa Silvia.
„Nehovorím mu to. Veď to je jedno. Radšej zaplatím. Je to jeho hanba.“
„Ale mala by si mu to povedať.“ Vravím teraz vážne ja, tým svojím debilne
poučným spôsobom. Vždy takto poučujem svoju najlepšiu kamarátku, už od
detstva. Neviem načo.
„Však on to vie sám.“ Skonštatuje Jana a chvíľu sme ticho. Má pravdu.
„Ale treba to povedať!“ Nedám sa zrazu ja, lebo si spomeniem na hádku
s Milanom, s ktorým som strávila jeden týždňový výlet na jazerách a potom už
radšej nikdy nič. Presne preto. Lebo bol držgroš.
„Ja som to Milanovi povedala,“ vravím.
„A čo si mu povedala? Čo?“ Vybehnú na mňa obe. A tak vysvetľujem: „No liezlo mi to na nervy. Vždy som si objednala šalát a spýtala sa ho, či chce aj on. Vždy
povedal, že nechce. A potom zožral dve tretiny môjho šalátu. Vždy! Keď sme jedli
piaty krát, zas som sa ho spýtala, či naozaj nechce šalát. Povedal, že nie. A keď mi
čašník doniesol ten šalát, tak Milan vraví, kľudne daj ten šalát do stredu. Skoro ma
jeblo, chápete? Že kľudne daj ten šalát do stredu! Vravím mu, Milan, keď chceš
šalát, objednaj si ho. Ale nezožer celý šalát, čo si objednám, mne! A on nahodil ten
svoj predĺžený ksicht, akože je prekvapený, o čom to tu meliem, o nejakom šaláte,
159
jak nejaká chudera, ešte on zo mňa urobil škroba, že sa ja neviem podeliť o šalát,
a to ma ešte viac nasralo. Tak keď sme si sadli do auta, hovorím mu rovno: Počúvaj.
Teraz ti poviem niečo, čo ti nikto nepovie do očí, ale každý ti to bude hovoriť za
chrbtom. Si hrozný škrob a je to hanba. Za celý čas, čo sme boli na tých posratých
jazerách, si nezaplatil nikomu nič. Buď si istý, že si to všetci všimli, pretože každý
aspoň raz platil. Len ty nie. A on mi na to viete čo povedal?“
„Čo?“ Pýtajú sa obe vytreštene.
„Že vždy niekto rýchlejšie vytiahol peňaženku, že on nestihol. Toto mi
povedal!“
„Nó, tak to je pekná výhovorka.“ Raduje sa Silvia.
„ Áno! Lebo keby ste ho videli, keď ten človek vyťahuje peňaženku, tak by
ste sa dogrcali! Pooooomalííííčky, hrabe sa tam, normálne to až bolí brucho, sa
naňho pozerať, keď má vytiahnuť jednu posratú päťeurovku! Inak ja som ho už
nemohla ani cítiť potom. Presne pre toto.“
„Lakomstvo je vraj najhoršia vec vo vzťahu. Najviac vzťahov to rozvráti. Hovorí
o tom ten český psychológ, ten, ako sa volá…“ Dumá Jana a oblizuje lyžičku.
„No inak títo držgroši, nimi to veľmi netrasie, že je to trápne. Oni sú
v po‑ho‑de!“ Povie Silvia zvonivo a vzápätí perfektne napodobní „držgroša
v po‑ho‑de“. Dá taký ksicht, že pred sebou vidíte akože machra, ale aj trošku vyľakaného psíka, akoby sliedil, či mu to prejde. Hahaha, už sa zas rehocem a nechce
sa mi viac mudrovať. Silvia je komik. Silvia vždy dvihne loptičku z čiary v poslednej chvíli a odrazí. Je s ňou radosť sedieť na káve a klebetiť.
Jana veselo pokračuje: „Aj Rudo. Vždy sa ma tak pýta na všetko, v čom prídem oblečená. Čo si ušijem alebo skombinujem zo sekáča. A toto koľko stálo?
A toto?“ A Jana vypliešťa oči ako dajaký držgroš, v ruke žmoliac rukáv vlastného
elegantného svetríka.
„Toto? Tento svetrík?“ zaklipká očami ako herečka, „Ten stál osemdesiat
euro.“ A moja kamarátka Jana sa jedinou hlasivkou, čo jej ostala, piskľavo zarehlí
160
gramofo
a doloží už len pre nás: „A stálo to euro päťdesiat v sekáči!“
„A ty mu prečo nepovieš pravdu?“ Pýtam sa zas ja ako idiot tým debilným,
poctivým, bifľošským spôsobom. Mala by som sa preplieskať. Čo hľadám? Akú
pravdu? Kde? V čom? V Janiných vzťahoch?
„Nepoviem mu pravdu. Nech sa bojí, že ho zruinujem.“ A Jana zas zaklipká
vykrútenými mihalnicami, potvora, až by som ju zabila, ale je čarovná, čo sa dá
robiť, musím aj tak znova uznať. Má pravdu. Nech sa ten jej Rudko aj posere, že
jej raz bude musieť zaplatiť tú kávu, kokot.
„Keď si so mnou začal, jeho bývalá mu povedala: Tá ťa zruinuje, pozri sa na
ňu, jak sa oblieka, jak chodí, zruinuje ťa!“ Keď Jana hovorí o jeho bývalej, napodobňuje buď takú chuderku, že by ste jej dali všetky drobné, alebo totálnu hysterku. Teraz to bola hysterka. Ale už je preč.
Jana si odpije, mávne rukou a pokračuje veselo, ako to len ona vie, s pohárom
odšťaveného ovocia v štíhlej ruke s prsteňmi za pár šupov zo starožitníctva na
Panenskej: „Aj teraz. Keď som otehotnela. Prvé, čo povedal bolo, že ďalších dvesto
euro mesačne!“
„Čože?“ Diví sa Silvia.
„Že bude musieť platiť, vieš, na to decko.“ Vysvetľujem jej, aby pochopila.
Ale Silvia chápe. Len je šokovaná. Úplne vyvalená.
„Ale potom hovoril, že to bol iba vtip.“ Hovorí Jana, akoby ho chcela
ospravedlniť.
„Pekný vtip.“ Doloží Silvia, ktorá inak nie je na chlapov, takže v tom má
výhodu.
Viem na čo teraz Silvia myslí. Je úplne vážna a dalo by sa povedať rozčarovaná. Rozmýšľa, ako môže Jana, takáto výnimočná žena, osem rokov spávať s takým
chujom a podvraťákom, ako je Rudo. Lenže na to je len jedna správna odpoveď,
milá Silvinka: Má ho rada. Krava.
„Ale veď to on chcel s tebou mať to dieťatko, nie? On ti stále hovoril tie
161
pičoviny o dieťatku, nie?“ Hovorím Jane, ale je to v skutočnosti informácia pre
Silviu, aby vedela celú pravdu. Hoci neviem načo.
„No… Myslím, že…,“ hľadá chúďa Jana slová na môj náhly výpad, „Obaja
sme to chceli. A keď som otehotnela, tak sa ma spýtal, či si snáď nemyslím, že si
zoberie teraz nejaký úver. Aj preto som potratila. Zrazu som musela riešiť toľko
vecí, realitku, zrazu som musela všetko riešiť sama. Vedela som, že som na to
sama. A potom, keď som už všetko vymyslela, keď som si konečne vydýchla, tak
potom som potratila. Z toho stresu. Bol to stres. Keby to nebolo, tak by som
nepotratila. Určite nie.“ A Jana pozerá po nás spýtavo. Z jednej na druhú. Ako
zvieratko. Vystrašenými očami. Až ma v srdci pichne. Neviem, čo povedať, ako
ju ochrániť. Musím sklopiť hlavu. Trvá to sekundu. A potom, potom sa zasmeje.
Tak ironicky ako to len ona vie. A ja dvihnem oči. A vidím: Už je asi za tým.
Sedíme a dopíjame. Jane zazvoní telefón. Je to strihač, s ktorým práve strihá
svoj nový krátky film. S hrôzou pozerá na hodinky. Veď si iba odbehla na obed
a prešli dve hodiny! Oblieka si žltý kabátik a volá svojou jedinou hlasivkou na
čašníka. Ukazuje mu, že to celé zaplatí. Nedá si povedať. Márne obidve mávame
bankovkami. Márne jej chce Silvia niečo strčiť do kabáta. Nedá si. Zaplatí a už je
preč. Ešte vidíme cez okno preletieť jej kanárikovsky žltý kabátik a nohy ako špáratká vo farebných pančuchách na vysokých podpätkoch.
Silvia, rukou podopretá a pohodlne rozvalená na stole, sa na mňa zahľadí.
Krúti hlavou a čuprina, ako jej newyorský účes všetci voláme, čarovne poskakuje.
„No to je sila,“ hovorí. „Naša Janinka…“ Je mi jasné, že Silvia len dumá nad
tým všetkým, čo sa povedalo. Teraz sa bude pýtať, musí to v hlave všetko prebrať
a uzavrieť v sebe.
„Nechcela som sa v tom hnípať, ale už sa s tým vyrovnala? S tým potratom?“
„No. Ale mala si ju vidieť dva dni po tom, ako prišla z nemocnice, bola úplne
taká… Ako to nazvať. Mala úplnú bolesť v tvári. Normálne mi to žily ťahalo, keď
som na ňu pozrela. Vraždila by som.“
162
gramofo
„Vyzerá v pohode.“
„Mala si ju vidieť vtedy. Po tej nemocnici. Sú to tiež hajzli, niektorí lekári!“
Neviem prečo, ale vždy ma niečo ženie, vždy som ten idiot, čo chce otráviť
vzduch nejakou ťažkou, pravdivou historkou, ktorá sa ani nedá uniesť. Načo to
robím?
Ale Silvia je zvedavá jak opica. Teraz, aj keby som sklapla, vypáči to zo mňa.
Už to má na jazyku, už pozerá uprene a trochu vystrašene, oči doširoka a už sa ma
aj pýta: „Čo? Prečo? Čo sa tam stalo?“
A tak otváram ústa a slová zo mňa len tak letia, vety ako mraky, slová ako
kamene, popisujem Silvii ako začal celý ten horor, keď Jane oznámili, že dieťa
sa nebezpečne posunulo smerom nadol a že mala čakať, lebo že to je znak spontánneho potratu, ale nemusí byť, hovorím to a v duchu vidím Janu, ako mi to
všetko popisuje v reštike v Hosteli, ubitá, dva dni nato, vidím jej tvár a vidím aj
celú tú scénu, ako vo filme, ako čaká pred tou hroznou ambulanciou a stále ešte
dúfa, klame si, že ju to ani moc nebolí, aby mala nádej, a keď ju zavolajú dnu
do ordinácie, keď do nej strčia to „sono“, či ako sa to volá, aby videli, či to dieťa
ešte žije, tá hrôzostrašná lekárka nepovie nič, len zavolá bližšie študentov, všetci obkolesia ten televízor, kde je všetko vidno a táto hrozná doktorka vraví „vidíte, ako ten plod padol, toto je krásny príklad spontánneho potratu, ktorý práve,
práve, prebehol, áno, pozrite sa bližšie,“ hovorím to Silvii, tá vypliešťa oči, ako
som aj ja vypliešťala tam v tom Hosteli, celú tú scénu vidíme pred sebou, ako
moja najlepšia kamarátka prvý krát počuje, že prišla o dieťa, obkolesená vedychtivými študentmi v bielych plášťoch a tou doktorkou, pani Mengele, leží tam
a trpí jak pokusný králik, vidím to pred sebou ako vo filme a v hlave mi náhle prebehne, že Jana má aj veľký talent, aj preto ju toľkí nemôžu vystáť, má obrovský
talent, veď je scenáristka a snáď si to všetko iba vymyslela, pomohla si takto svojím talentom, aby to zhodila, aby to ostalo len ako v strašnom filme, ktorý predsa nemôže byť pravdou, tu a teraz, v roku 2010, u nás na Slovensku, že je to len
163
horor, ktorý sa bude ústami šíriť ďalej po meste, a každý užasne nad tou hrôzou,
lebo čo je horšie, ako prísť o dieťa, keď ho veľmi chceme, a tak to spolu s ňou
všetci pocítia, v tejto famóznej strašidelnej scéne, rozprávam to ďalej vystrašenej Silvii, veď boli detské šaty kúpené už vopred, a musím, dopoviem to celé aj
s tou pointou, osamelou a smutnou ako zranené vtáča vo výťahovej šachte, ako
ju nechali ísť potom hore na izbu celkom samú, moju luxusnú kamarátku, najluxusnejšiu ženu v šatách za pár šupov, samú výťahom a v tom výťahu konečne
mohla plakať. Lebo už bolo konečne po všetkom.
gramofo
TŘI OTÁZKY
Čteš poezii? Oblíbený básník?
Mam také množstvo obľúbených básnikov, že ani neviem, koho vybrať. Už len
z českých básnikov je ich toľko, že až. Moravskí básnici – Mikulášek, Skácel, ti
ma dostávajú rovnako ako Hrabě, Holan, Kainar… Kedysi som hltala len básne
a básne. Najviac na svete mi dali texty Ivana Štrpku k pesničkám Deža Ursinyho.
Zásadná je aj Sylva Fischerová a jej literárny debut Chvění závodních koní. To bolo
zjavenie. Milujem básne Charlesa Bukowskeho. Poľské poetky Wisława Szymborska a Ewa Lipska sú fantastické.
A mnohí, mnohí iní...
Oblíbená báseň?
Ivan Štrpka
NA MALEJ STANICI
So slnkom v tvári
muž na ceste raz usínal.
Opretý o strom,
len celkom letmo, len na okamih,
nahému dňu a únave sa vzdal.
Len celkom letmo –
a keď o chvíľu precitol,
deň rovnako žiaril, všetko bolo na svojom mieste,
tak ako predtým, strom, slnko i cesta,
len on bol zrazu iný,
len on, len jeho život od tej chvíle celkom iný bol.
164
165
Bola v ňom sviežosť,
sviežosť,
nová sviežosť,
svet plynul
a vánok stál,
bola to sviežosť,
sviežosť,
ranná sviežosť.
Vykročil do nej
a zamával.
Vo vetre na kopci stojím ako vo dverách.
Nestaviam si tu dom, len prekračujem prah
na malej stanici, nad ktorou šumí strom;
slnko a tieň sa vlnia v mohutných konároch,
ticho a zeleno.
Na malej stanici, pri trati v krajine Dnes,
pod stromom sedí muž, žena, starec, dieťa, pes
a voda, čo špľachoce z hrdzavej studničky.
Dávam im hádanku: Kedy už pôjde vlak?
Starec ma zarazí. A dieťa, s prstom na ústach,
mi odpovie, že každú chvíľu
vták,
pestrý vták vyletí z húštiny stromu.
166
gramofo
Na malej stanici, pri trati v krajine Dnes,
pod stromom sedím ja, žena starec, dieťa, pes.
A voda zo studne tam ticho špľachoce,
chladná a priezračná,
živá a priezračná,
a mám jej plnú tvár.
Je to len sviežosť,
sviežosť,
nová sviežosť,
svet plynie,
vánok predbieha,
je to len sviežosť,
sviežosť,
ranná sviežosť
kráča cez prahy
a máva nám.
So slnkom v tvári
muž na ceste raz usínal.
Opretý o strom,
len celkom letmo, len na okamih,
nahému dňu a únave sa zdal.
167
Len celkom letmo –
a keď o chvíľu precitol,
deň rovnako žiaril, všetko bolo na svojom mieste,
tak ako predtým, strom, slnko i cesta,
len on bol zrazu iný,
len on, len jeho život od tej chvíle celkom iný bol.
(z alba Nové mapy ticha – Dežo Ursiny, Ivan Štrpka, Opus 1979)
168
gramofo
169
Vladimir Vysockij
Tolik muklů moje
písně zpívá
///
Eсли б водка была на одного –
Kак чудесно бы было!
Hо всегда покурить – на двоих,
Но всегда распивать – на троих.
Что же – на одного?
На одного – колыбель и могила.
Am E7
E7 Am
Am Dm
Dm6 Am
Am E7
E7 Am
Am Dm
Dm6 Am
Dm
E7
E7
E7 Am
От утра и до утра
Раньше песни пелись,
Как из нашего двора
Все поразлетелись –
Навсегда, кто куда,
На долгие года.
Говорят, что жена – на одного, –
Спокон веку так было.
Но бывает жена – на двоих,
Но бывает она – на троих.
Что же – на одного?
На одного – колыбель и могила.
170
От утра и до утра
Раньше песни пелись,
Как из нашего двора
Все поразлетелись –
На долгие года.
Am Dm
Dm6 Am
Dm
E7
E7
E7 Am
Сколько ребят у нас в доме живет,
Сколько ребят в доме рядом!
Сколько блатных мои песни поет,
Сколько блатных еще сядут –
Am Dm
G C A7
Dm
Dm6 Am
На долгие года!
E7
E7 Am
motá
V nepravidelné rubrice Moták chceme
představovat tvorbu současných či již
zemřelých politických vězňů nebo disidentů.
(1963)
Am E7
E7 Am
Am Dm
G C A7
(pauza) Dm
E7 Am
171
Kdyby chlast byl jenom pro jednoho,
to by byl dost dobrej džob.
Hulíme vždy ve dvou – jak bratři
a spolu chlastáme, když jsme tři.
Co je pro jednoho?
Kolíbka – a pak hrob.
Od rána až do rána
furt si zpívávali,
píseň už je dohrána,
už jsou všichni v dáli,
v různejch koutech světa
na dost dlouhý léta.
Prej ženská je jenom pro jednoho,
ten zákon je z dávnejch dob.
Vždyť někdy je ženská i pro dva
a někdy i za tři se provdá.
Co je pro jednoho?
Kolíbka – a pak hrob.
172
Od rána až do rána
furt si zpívávali,
píseň už je dohrána,
už jsou všichni v dáli,
na dost dlouhý léta.
motá
///
Tolik lidí je v tom domě živa,
tolik lidí mám v něm za sousedy,
tolik muklů moje písně zpívá,
tolik muklů ještě pořád sedí,
na dost dlouhý léta!
(1963)
Z ruštiny přeložil Norbert Holub
173
Legendární ruský písničkář, básník, herec a prozaik (1938 – 1980). Napsal kolem
osmi set písní a básní, hudební složka v nich hraje většinou spíše druhotnou roli.
Jeho první písně byly stylizovaným ohlasem jednoduchého vězeňského folklóru, a
to jak jeho kriminálnické složky (v Rusku tradičně romantizované), tak i politické.
Výše uvedená píseň pojednává sice právě o zločincích kriminálních (блатныe), překladatel je ale úmyslně transformoval do polohy politických, neboť
Vysockij kromě opěvování galérky skládal zároveň i písně o muklech (зekи)
a v repertoáru měl i převzatý protestsong „propuštěnce z velikého souostroví“
Juze Aleškovského „Soudruhu Staline, vy jste velký vědec…“. Výsledná transpozice zůstává tedy vcelku věrná duchu díla i samotné historické doby – gulagovská
píseň „Mukl Vasiljev a Petrov mukl“ pochází z roku 1962, v němž vyšla v liberálním Novém miru Solženicynova proslulá novela Jeden den Ivana Děnisoviče. I když
byla mezi oběma skupinami výrazná bariéra, a to v neprospěch politických, které zloději a vrazi terorizovali, okrádali a šikanovali, byli to právě političtí „delikventi“, již byli jako societa totalitní justicí systematicky kriminalizováni. Také ve
Vysockého novele Román o holkách se objevují oboje vězeňské motivy, zlodějské
i politické, tj. „anti‑sovětské“. Sám Vysockij nikdy uvězněn nebyl, ale jeho vztah
ke státní moci (a vice versa) byl více než napjatý. Obsah písní, i když byl většinou
dovedně zamaskovaný do metaforických jinotajů, byl evidentně svobodomyslný
a ironizoval i tak tabuizované a hluboko zafixované myšlenkové stereotypy, jako
je tradiční ruský imperiální nacionalismus, hrdý panslovanský antisemitismus
a okrajově dokonce i kolektivně‑narcistní militarismus. V češtině písně nejslavnějšího ruského barda zpívají (či zpívali) Jan Burian, Jiří Dědeček, Milan Dvořák,
Zdeněk Junák, Jaromír Nohavica, Radůza, Věra Slunéčková a Jiří Vondrák.
Oficiální webovou stránku lze nalézt na www.kulichki.com/vv/.
‑nh‑
174
motá
Vladimir Semjonovič Vysockij
175
fotogaleri
Tereza Janečková
Tón, stín, dým
Tereza Janečková se narodila v roce 1989 v Rychnově nad Kněžnou.
Absolvovala Obchodní akademii T. G. Masaryka v Kostelci nad Orlicí,
nyní studuje na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně obor
sdružená uměnovědná studia. Své dosavadní zkušenosti s fotografováním shrnula do několika následujících postřehů: „Fotím jak na analogové
přístroje, tak i na digitální. Z analogových nejčastěji používám Zenit‑B, vlastním
ale i třeba dvouokou zrcadlovku značky Flexaret, nebo ruskou Inku, z digitálních
pak zrcadlovku Canon 10d. Co se týče filmů do analogu, nemám nějakou oblíbe‑
nou značku. Často ale kupuju třeba levné filmy z drogerie, mám s nimi jen samé
dobré zkušenosti, ačkoli se nejedná o značkový produkt. Z černobílých filmů pak
nejraději používám Ilford. Jinak i ráda experimentuji se staršími, prošlými filmy.
Vyvolaný materiál pak dotváří zvláštní efekty. Naposledy jsem třeba použila
starý Fomachrom a vylezly z toho hodně zajímavé věci.
K fotografování jsem se dostala možná jinak než většina současných fotografů.
Zatímco oni začínali na digitálních přístrojích a až později popadli nějaký ten
kinofilmový aparát, u mě to bylo přesně naopak. Samozřejmě že s focením jsem se
taky seznámila nejdříve prostřednictvím digitálního kompaktu, asi jako každý.
Prvním impulsem k tomu, abych se začala fotografii věnovat trochu víc cíleně, byl
však nález starých kinofilmových aparátů v dědových sbírkách. Ty jsem posléze
začala využívat, a i když jsem si později pořídila i digitální zrcadlovku, stejně
když můžu, vždycky dám přednost spíš analogovým přístrojům.
Co se týče tematiky, nejradši mám asi dokument, je vlastně jedno, o jakou akci či
událost se jedná. Dá se říct, že mi jde spíše o zachycování okamžiků než o něja‑
kou stylizaci, aranžování. Tomu se samozřejmě taky nevyhýbám, ale spontán‑
nost mě baví víc. Taky nejsem moc velký zastánce nějakého velkého upravování
fotek (fotoshop apod.). Dávám spíš přednost syrovosti před technickou dokonalostí.
A k hudbě mám pak o to větší vztah, jelikož sama hraju na saxofon. V hraní jsem si
dosud prošla mnoha žánry, od vážné hudby přes jazz až k rocku a minimalismu.“
176
177
178
179
180
181
182
183
184
185
186
187
welesův výtrarní
Grafické partitury
Milana Adamčiaka
Milan Adamčiak (nar. 1946 v Ružomberku, Slovensko) je skladatel, violoncellista a muzikolog, tvůrce akustických objektů, instalací a nekonvenčních hudebních nástrojů, performer, výtvarník, experimentální
básník a mystifikátor. S tradičním hudebním vzděláním, ale ovlivněn
poetikou Johna Cagea a Fluxu, vytvořil v období od druhé poloviny
60. do poloviny 90. let rozsáhlé dílo, které odolává konvenčním definicím umělecké kreativity, a přešel ke konceptům otevřeného uměleckého
díla a akční hudby a k různým intermediálním formám. Zároveň experimentoval s elektronickými médii, složil několik opusů elektroakustické
a konkrétní hudby, byla to však zejména živá elektronika, jež nejlépe vyhovovala principům jeho radikální poetiky. Od konce 60. let testoval Adamčiak možnosti nekonvenčních aplikací tradičních nástrojů, nejčastěji
violoncella. Později experimentoval s nehudebními zdroji zvuku a konstruoval vlastní hudební nástroje. V letech 1964 až 1972 vytvořil stovky
jedinečných grafických partitur a rozsáhlý soubor experimentální poezie.
Adamčiakovy grafické partitury ukazují, jak omezená je západní notace, co se týče zvuku i času. Nové hudební formy (elektronická,
improvizovaná, experimentální atd.) a nové typy intermediální kreativity
si vyžadují nové „operátory“ zvuků, vokálních, performativních i mentálních aktů a právě nová grafická a numerická notace zcela adekvátně naplňuje tyto potřeby. Navíc, historicky vzato, dematerializované koncepty,
jež jsou nezávislé na složité zvukové a scénické realizaci (podléhající
188
mocenské kontrole), lépe vyhovují soukromým nebo alternativním prostorům,
jediným možným prezentačním platformám v době, kdy byla svoboda myšlení
a kreativita naprosto nežádoucí.
Adamčiak již na konci 60. let minulého století, coby student violoncella na
konzervatoři a později muzikologie na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě, podnikl vzrušující výlet do říše vizuální hudby. Aniž by totálně
odvrhl tradiční hudební vzdělání, vytvořil si vlastní notační systém, zohledňující
dobové hudební myšlení a formy, jež byly otevřeny stejně hudebníkům i nehudebníkům. Byla to hudba pro kohokoli, kdo byl schopen si ji představit, hrát
nebo jí naslouchat. Je pozoruhodné, že takovýto troufalý a nekonvenční koncept se zrodil v hlavě mladého studenta, budoucího umělce a vědce, který byl
do značné míry izolován od aktuálního dění ve světových kulturních centrech.
V Adamčiakových partiturách z konce 60. let se v jedné a téže osobě potkávají
chytrý a vstřícný hudebník s exaktním muzikologem i s nadšeným konceptualistou, fascinovaným strukturami a rytmy abstraktního malířství. Mladý Adamčiak tak zcela jasně napomohl rozšíření a předefinování západního pojetí notace
a přispěl též k intermedializaci a konceptualizaci hudební tvorby v mezinárodním meřítku. Zaujme zejména vizuální, strukturální, algoritmická i performační rozmanitost jeho partitur; některé vycházejí z tradičního notopisu, jiné jsou
abstraktní, další jako by respektovaly organické tvary, vzorce a struktury, některé
jsou rigidní, jiné „ulítlé“, najdeme mezi nimi formy kaligrafické, bodové, lineární, geometrické, lettristické, numerické, schematické, temperované, rastrové,
či verbálně‑instruktivní. Navzdory pestrosti vykazují osobitý styl a rukopis svého autora, posedlého zkoumat veškeré možnosti vizuální reprezentace, fixace
i distribuce zvuků, což z něj dělá antiesencialistu a procesualistu par excellence.
Jozef Cseres
Reprodukovaná díla Milana Adamčiaka pocházejí ze soukromých sbírek v Amorbachu,
Bratislavě, Brně, Gerlingenu a Praze.
189
welesův výtrarní
Seznam grafických partitur reprodukovaných ve Welesu:
str. 3 – Roztančená sonáta (1976)
str. 38 – Cytogamia (1966)
str. 59 – Liniengedichte II (1969)
str. 75 – Bez názvu (70. léta)
str. 79 – Siluety III pre 12 ľubovoľných nástrojov (1967)
str. 86– Schloßhofmusik für Bläser und Streichorchester (1973)
str. 95 – Kontury pre klavír (60. roky)
str. 96– Arpiada per archi (1979)
str. 105 – First Page for John Cage (1967)
str. 117 – Mirofonia per orchestra (1979)
str. 118 – Duel per due instrumenti a piacere (1977)
str. 122 – Coordinazione I, II (1969)
str. 134 – Mosaica per organo, archi e percussioni (1968)
str. 141 – Pataphon: J. Haydn, Symphonie „Die Uhr“ (1972)
str. 169 – 1. POLYSTEILWN für Streichorchester und Schlagzeug ANESTHS
LOGOQETHS gewidmet (1966)
str. 175 – Bez názvu (70. léta)
str. 187 – Morse Lection (1981)
str. 191 – Foglio 1mo di Requiem (1968), Z cyklu pre sláčikové kvarteto (1982)
str. 194 – Pieseň mora (1979)
190
191
Sam Shepard
Risé, Sam a Rimskij-Korsakov
Přeložila Marie Javůrková
RISÉ, SAM AND RIMSKY-KORSAKOV
RISÉ, SAM A RIMSKIJ-KORSAKOV
I knew a guitar player once, who called the radio friendly,
He felt a kinship, not with the music so much as with the radio‘s voice,
Its synthetic quality,
Its voices distinct from the voices coming through it.
Its ability to transmit the illusion of people at a great distance.
Znal jsem kdysi kytaristu, který tykal rádiu,
Cítil souznění, ne až tak s hudbou, ale spíše s hlasem toho rádia,
S jeho umělostí,
S jeho hlasy odlišnými od hlasů, co přicházely skrze něj.
S jeho schopností přenášet iluze lidí na velké vzdálenosti.
He slept with the radio,
He talked to the radio.
He disagreed with the radio.
He believed in four way radio land.
He believed he would never find this land.
Spával s rádiem,
Mluvil s rádiem.
Hádal se s rádiem.
Věřil v zemi čtyř různých rozhlasových příjmů.
Nevěřil, že tu zemi někdy najde.
So, he reconciled himself to listening to it only.
He believed he had been banned from the radio land,
Takže se smířil s tím, že jí bude jen naslouchat.
Věřil, že do té rozhlasové země má zakázaný přístup
And was doomed to vault the airwaves forever
Seeking some magical channel
That would reinstate him to his long lost heritage.
A že je odsouzen navždy přeskakovat po rádiových vlnách
A hledat kouzelnou stanici,
Která mu vrátí jeho dávno ztracené dědictví.
192
193
překladatelská hu
překladatelská hu
Sam Shepard
Narozen v roce 1943, americký herec, dramatik, scénárista a hudebník. Napsal mj. scénář ke
dvěma filmům Michelangela Antonioniho (Zabriskie Point a Paris, Texas). Výše uvedený
písňový text pochází z LP „ex-velvetovského“ Johna Calea Music for a New Society (Hudba
pro novou společnost), které vyšlo v roce 1982 ještě na klasické vinylové desce.
Vladimír Šrámek
Slepota
K ránu se spustil déšť. Cyril Petržala si konečně oddychl a alespoň
na chvilku usnul. Protože předtím
se nedalo. Chorvatské slunce, zatoulané sem snad ze Sahary, pálilo až do
večera a poté ještě dlouhé hodiny zdi
do noci vydychovaly nastřádané teplo.
Nepomohl ani litr vlažné vody, kterou do sebe s odporem nalil, ani několik sklenek prošku, který si schoval pod
postelí. Navíc se mu alkohol zakousl
do ztuhlé krční páteře a bolest začala
vystřelovat do celé hlavy. Celé salvy, za
očima mu vybuchoval ohňostroj. A oči
pálily, jak by do nich kápnul kyseliny.
194
To slunce, určitě jsem chytil zánět spojivek. Jasně! Otevřel napuchlá víčka
v koupelně před zrcadlem. Zítra budu
úplně slepej.
Ještě chvíli pršelo a Cyril spal i poté,
co znenadání jemné bubnování deš
tě ustalo. Domácí totiž vypnul hadici
a přestal zalévat zahradu. Žádný déšť.
Cyrila uspaly umělé kapky, které dopadaly na žíznivé listy subtropických keřů
a drolivou hlínu skomírající skalky.
Rostliny chlemtaly vodu jako žízniví
psi. V keřích pípnul první pták a pod
schody naposledy mrouskla nocí rozvášněná kočka. Nad řídkým lesem se
šramot
objevilo ranní slunce a sedlo si na parapet. Natáhlo prsty a… zarylo nehty
přímo do Cyrdových očí: „Au“, zařval
ještě napůl ze snu, posadil se a promnul
si oči. Jenže je ne a ne otevřít. Víčka slepená lepicí pastou, která bujela a zasychala i po okrajích. To Cyril bříšky prstů
nahmatal. A hned věděl, kolik uhodilo.
Hnisavý zánět spojivek. Tady. V Chorvatsku! Stál v koupelně a snažil se od sebe
spečené listy víček odtrhnout. Nakonec
se to podařilo, ale stejně rozeznával jen
obrysy. Septonex nemám, uvažoval,
vypláchnu si oči vlažnou vodou. Pálilo
to jako čert. Co dělat? Poslat do lékárny
domácího? Zkusit se tam doštrachat
sám? A je tady v týhle chorvatský prdeli
vůbec lékárna? A jestli jo, bude to stát
majland! Cyril chvíli uvažoval a nakonec se rozhodl čekat. Počká do zítra,
snad to povolí. Bude se po dvou místnostech, které si v pobřežní vilce, letos
jako ostatně každý rok, pronajal, pohybovat po paměti. Tak složité to zase
není! Odpočine si. Počká, až se ostatní
turisti ze shora vykýblují k moři a ještě si
zdřímne. Protože na slepotu je nejlepší
spánek!
A tak se i stalo. Celé dopoledne střídavě ležel a pajdal po kuchyni a ložnici, pár kroků sem a stejně tak zpět.
Luštil tajemné zvuky, které se ozývaly
z hlubin domu. Skřípění rour, vrzot
okenic, šumění žaluzií, šustot záclon.
Vodopády vody po spláchnutí. Tolik
nových zvuků mu přinesla náhlá slepota, zvuků, které funguje‑li zrak,
končí pod prahem běžného vnímání.
V otevřeném okně bzučely mouchy
a pak v poledne, kdy mělo nejvíce sil,
začalo na okenní tabulky škrábat rozpálené slunce. Nehty ze sotva zaschlé
lávy…
Cyril se natáhl a usnul. Do místnosti
nakoukl průvan, prudce se otočil, zašustil pláštěm a shodil z nočního stolku
rozepsaný dopis domů. Neslyšně přistál
na zaprášeném koberci, a kdyby Cyril
viděl, kdyby se mohl podívat, poznal
by, že si rozedřel břicho o zrnka písku,
které mu vypadly z vyzutých sandálů.
Probudil se až k večeru. Celý zblblý,
nevěděl, kde je, a proč nevidí! Nejhorší
co se může stát, když přetáhnete šlofíka. Chvíli se motal po bytě, nahmátl
sluneční brýle a rozhodl se: kašlu na to,
195
Vladimír Šrámek
Slepota
jdu se projít. Za ta léta to tady v Njivnici znám nazpaměť! Poslepu vklouzl
do žabek a vyšoural se na chodník. Složený slunečník místo hole, na třech je
přeci jen větší stabilita. Vyšel ze stínu
platanu, který stál po straně dveří,
na betonový plac před brankou a do
zavřených víček se mu pozdně odpolední slunce opřelo zbývající silou.
Zabolelo to. Přilepil si brýle až na samý
kořen nosu. Vrzla vrátka a vyšel na
chodník, který se postupně svažoval
k moři. Jen jednou mu cestu křížila silnice, po které sem tam přejelo auto.
Cyril nahmátl špičkou boty obrubník a čekal: žádný zvuk zleva, žádný
zprava – pokud to tudy nemá rozpálené zrovna nějaký šílenec na kole, měl
by bez újmy přejít. A stalo se! Nyní se
už šoural přímo k moři, po jehož břehu
byla nově uválcovaná asfaltová promenáda. Slyšel stále víc a víc, jak mořský
příliv naráží tučným břichem do vlhkých kamenů. Došel na pobřeží právě
ve chvíli, kdy skála dostala od sedmé
vlny plný zásah a vykřikla tak, že se
zdálo, že puká. Shora se tomu divadlu
pochechtávalo několik racků – slyšel
196
šramot
Vladimír Šrámek
Slepota
ptáky ze všech stran, jak krouží, mění
místo, vzdalují se a zase vrací. Divné
publikum, okomentoval a šoural se dál
směrem k přístavu. Začal počítat kroky.
V marině houkla výletní loď. A druhá,
jasně, jedou za delfíny, rozvzpomněl
se Cyril. Promenáda se blížila k pásmu
hotelů a sem tam slyšel kroky někoho,
kdo už měl také moře po krk, a vypravil se na špacír ještě před setměním.
Všichni se mu však bezpečně vyhnuli.
Z teras hotelů zacinkaly lžičky v porcelánových šálcích. Zavoněla káva.
Asfalt se změnil v štěrk. Dva tisíce sedm
set pět kroků. Aha! Jsem na konci – pak
už jen kemp. Cyril se otočil a belhal
se zpět. V parku tlumeně dopadaly
petangové koule do písku, sem tam se
ale ozvalo křísnutí ocele o ocel. Jadrná
jadranská nadávka zachrčela v hrdle
a slina prskla mezi zuby. Dva tisíce
sedm set tři, čtyři, pět – Cyril udělal
vlevo v bok a vykročil. Prásk! Narazil
do zídky. Dlaněmi padl do keře a ten
se bránil ostrými trny.
„Pojďte, pomůžu Vám,“ ozval se mu
za zády ženský hlas, a aniž čekala na
souhlas, vzala ho za rámě a postrčila
ho tak o deset metrů stranou: „Teď
můžete, chodník je přímo před vámi.“
Děkuju, procedil s trochou nevole
Cyril mezi zuby, ale žena už byla
stejně pryč. Střevíčky klapaly staccato
stále z větší a větší dálky. Šplhal se
nahoru, až ke křižovatce, kde se polekaně zastavil. Zleva se ozývaly salvy ze
samopalu, blížily se, atentátník evidentně mířil jeho směrem. Cyril se
přikrčil a – skoro přes špičky mu projela motorka, kterou někdo túroval
na plné obrátky. Palba utichala. Cyril
si oddechl a zbytek cesty už zvládl
bez problémů. Z toho, že ho přestal
pálit zátylek, poznal, že slunce definitivně zapadlo. Prostrčil ruku vrátky
a zevnitř zmáčkl kliku. Posadil se do
houpacího křesla na verandě a čekal.
Hodiny ubíhaly. Zvedl se a napil se
z kohoutku, který prskal vodu jak
v posledním tažení. Asi voda tady na
Jadranu už definitivně docházela.
Cyril se znovu posadil na verandu
a začal dřímat. Noc mu přejela po
čele navlhčeným hadrem. Na promenádě začala hrát muzika. Probudily se
cikády. To vrnění šlo odjakživa Cyrilovi na nervy, připomínalo mu zvuk
polystyrénu smýkanému po skle. Brr –
naskákala mu husí kůže. Vrnění sílilo,
přidal se vzrušený šepot. Pak ženský
výkřik a ticho…
197
recenz
recenze
ONDŘEJ
MACURA –
SKLO
Ondřej Macura:
Sklo
HOST, Edice ReX, sv. 17
Brno 2013
Myslím, že je nutné říci si na úvod pár
obecných poznámek k poezii Ondřeje Macury, než přejdeme ke konkrétnímu uchopení jeho nové sbírky Sklo.
Nejprve snad to, že Macurovy básně
vyžadují pozorné čtení, a nutnost aktivace čtenářské encyklopedie musí
i „odborně“ zaměření čtenáři. Mohli
jsme to například vidět na recenzích
Jana Štolby na obě Macurovy dosud
vydané básnické knihy – i tak zkušenému kritikovi, a dle mého názoru výbornému vykladači básnických sbírek,
dělaly Macurovy texty tu menší tu větší
problémy. Bylo to zejména Macurovou
vířivou a hutnou obrazností, jakousi
spontánní enigmatičností, jež místy
připomínala obraznou živelnost Petra
Hrbáče, jehož sbírku Čekali Štolba též
ne příliš šťastně uchopil. Nemířím teď
proti Štolbově schopnosti kritiky, ale
spíše si nahrávám onou „obraznou pro‑
blematičností“ na druhou poznámku.
Ta se týká anotace na internetových
stranách Hostu k nyní recenzované
knize, v níž se uvádí, že sbírka Sklo „je
plná křehké, zimní obraznosti a nakažlivé
krásy. Bohaté reliéfy lyrických nálezů vy‑
važují příběhy, ve kterých můžeme s auto‑
rem pobýt ve světě ‚přesné obraznosti‘, pro
198
kterou máme poezii rádi.“ Když si ještě jednou jako příklad připomeneme
Jana Štolbu a jeho nesmírně přesnou
anotaci na webu Hostu k poslední sbírce Petra Hrušky, vidíme zde naopak přespříliš obecný popisek, který
si neví s poetikou Ondřeje Macury rady. Pokusím se tedy překonat oba problémy, které jsem zde zaznamenal.
Nejprve se tedy musíme probrat
onou složitou obrazností básní v poetice Ondřeje Macury. Básně v této
sbírce jsou opět místy až nesrozumitelné, mnohdy působí takřka surrealistickým či kvazisurrealistickým
nádechem – jsou snové, artistní až
artificiální (či naopak artificialitu záměrně podrývají) jak zvolenou stavbou, tak svými motivy a obrazy, které jako by působily jako hádanky, jako
cesty za interpretačním klíčem, jsou
iniciační cestou za sémantickým gestem sbírky. Jak překonat onu enigmatičnost, častou nesrozumitelnost
obrazů a sdělení v těchto básních?
Jak zmapovat na první pohled složitý prostor fikčního světa této sbírky?
Napadl mě Josef Kroutvor: „Prostor je
výmysl osamění; dobře si toho povšimněte!“
Vytváření prostoru a krajiny fikčního
světa se děje nejenom v této sbírce, ale
vůbec obecně v konfrontaci s jakýmsi osaměním – lidským i duševním.
Potřebujeme cosi vymezit, ohraničit,
abychom pocítili společenství čehokoli. Prostor fikčního světa básní této
sbírky je zásadní, respektive úhel pohledu, kterým tento svět pozoruje lyrický subjekt.
Prvními interpretačními klíči k tomuto
světu jsou samotný název sbírky a první
strany knihy, které jsou vyvedeny na pauzovacím papíru. Je na nich typografická
hra s geometrickými tvary a torzy písmen –
už zde se tyto tvary prolínají s písmeny
a na samotná písmena působí jakási metamorfóza. Zároveň se skrze tento průhledný typ papíru zobrazuje mnohovrstevnatost skla, jeho lomy a odrazy – z jednoho
paprsku je rázem paprsků několik. Též
hned první verš sbírky je proto symptomatický, neboť se v něm praví: „Všechny věci to‑
hoto světa jsou ze skla / a já se už bojím mluvit
moc nahlas. Obhlížím / praskliny, obdivuji je‑
jich / vlásečnou jemnost.“ Všechny věci jsou
tedy mnohovrstevnaté – mnohoznačné,
jsou ovšem poměrně křehké, zároveň též
nebezpečné, neboť „Rozbité sklo samo ne‑
krvácí, / leč jiné zraňuje svými střepy.“ Tato
mnohoznačnost prostupuje celou sbírku. V tomto fikčním světě není nic jistého – zkraje knihy je tento svět uzavřen
do podivného mikrosvěta pokoje, ve kterém se střetává organické se syntetickým;
to, co lidem pomáhá, ostatní organismy
ničivě zasahuje, štěstí je pochybné, láska
je šoupnutá pod stůl. Postupně se lyrický
subjekt vymaňuje z ohraničeného prostoru pokoje, aby polemizoval o jeho samotném ohraničení, ptá se: „Kde jsou tvé hrani‑
ce – místa nejhlučnější – / a kde tvůj neslyšný
střed.“ Toto má v oné mnohovrstevnatosti veliký dosah – enigmatičnost a zároveň
suverenita výrazu jsou nejviditelnější, zatímco samotné sdělení je takřka neslyšné. Proto, jak jsme výše uvedli, není nutné zaměřit se přímo na enigmatičnost
samotného sdělení, ale na jeho samotnou
zobecněnou podstatu skrze prostředky,
které jsou významotvorným činitelem.
Je zde též podstatný motiv nedorozumění,
neporozumění si, kdy v chaosu světa stojí
řeč jako maják a v onom bezčasí a polysémii dnešního světa „snad přece jen signál ma‑
jáku / můžou zhlédnout milenci / při pohledu do
svých očí.“ Ovšem cesty k těmto majákům vedou cestami „jimiž lze dojít / úhony.“ To znamená, že modelový čtenář si vyloženě musí
proklestit cestu tímto mnohovýznamovým
fikčním světem – je to iniciační proces skrze překonání. Za tímto hutným prostorem
se často skrývá křehkost – například častý
motiv mladíka v ryze existencionálním kainarovském drásavém a cizím světě, v němž
motiv mladíka často pobývá v androgynním stavu – stav odcizení, vydělenosti, mizivé identifikace, je v té chvíli maximální.
Jestliže se v oné hostovské anotaci mluví o „přesné obraznosti“, je to více méně
omyl, neboť se naopak prostor těchto básní „vzpírá uchvatitelskému dění“ a lyrický
subjekt se neustále – v návaznosti na ono
existenciální odcizení – marně snaží vše kolem sebe pojmenovat, proto jsou zde častá
velice enigmatická slovní spojení a obrazy.
Lyrický subjekt se snaží a pokouší přiřaďováním, nabýváním a přirovnáním uchopit nepojmovost světa: „Vzpomínám na sny /
o zahradě v Holšinách, / o místě mé dětské idyly:
/ v nich samé zmije, / všech velikostí, / stočené do
spirál…. Vesmírní hadi!“ V uvedené ukázce
můžeme vidět proces konstrukce fikčního
světa – neustálé nabývání imaginace. Mimo
jiné jsou v tomto ohledu signifikantní
názvy jednotlivých oddílů: Utřít prach, vy‑
leštit sklo; Vybrat vhodné anekdoty…; Ukázat
fotografie; Brousit si drápy, sbírat střepy – i zde
199
recenze
je vidět snaha po určitém seznamovém vyjmenování, o potřebě, takřka naplánované nutnosti cosi sdělit. Tím se nám také
vysvětluje výrazná suverenita výrazu – čím
méně je svět uchopitelný a pochopitelný,
tím narůstá zneklidňující potřeba jej pojmenovat a takřka enumerativním výrazem
uchopit: „Nechat tu po sobě / načatou krabič‑
ku sýrových tyčinek… / ložní prádlo, pyžamo,
byť trochu kratší, / octové mušky v květináčích,
/ měděná jablka v misce… můžou tam v klidu
/ práchnivět.“ Naopak čím více dochází ke
zklidnění, smíření se světem a přijetí jakéhosi jeho řádu, tím je výraz najednou méně suverénní a ustupuje prostotě a obsahu
sdělení. Srovnejme si Macurův pohyblivý,
metamorfický fikční svět s tradicionalisticko‑mytickým světem Skácelovým. Naopak oproti již zmíněnému Hrbáčovu dynamickému fikčnímu světu, ve kterém je
též mnoho enigmatických obrazů a kvazisurrealistických prostor a metamorfóz, se
fikční svět této sbírky zavinuje do své enigmatičnosti, do magické ulity. Hrbáč je výrazně extenzivní, jeho metafory míří proti
čtenáři, vybuchují mu před očima, zatímco Macurovy verše se spíše stahují do svého gravitačního pole – Papouškův výraz
se zde v tomto neuchopitelném dekonstruktivistickém a postmodernistickém
světě (a poetice v této sbírce) více než hodí. Lyrický subjekt zde působí stvořitelsky,
magicky – láme hmotu, křiví ji, proti oné
snaze vše pojmenovat a uchopit stojí právě nepoznatelnost. Občas – mimo zcela
zřetelné relativistické pojetí fikčního světa – se vyjeví výraz, který to nejdůležitější relativizuje: jsou tu „jakási slova“, cosi se
nás dotýká.
200
Že je to magický a stvořitelský svět se
ukazuje též na přítomnosti jakýchsi
polobohů, bohů, nižších
božstev,
androgynů, kteří jsou neopatrní, nejistí,
pohybují se mezi obyčejnými lidmi. Je to
často takřka mytický svět: „Jen velká vzdá‑
lenost mezi nimi / zachová mýtus dokonale čis‑
tý. // Jen značná blízkost ho odvážně ruší“. Je
to zároveň ovšem hra na mýtus, respektive podle názvu jedné básně, hra na hru
a nikoli existencionalistická weinerovská
hra doopravdy: „Obvykle si přeji, abys zů‑
stal celistvý, / nechvěl se. / Nyní však volám:
/ rozpadejme se, věčně, // nic ve vše.“ To je
ona tekutost postmoderny a její diskurz se
projevuje nejvíce zejména v části „vybrat
vhodné anekdoty“, která obsahuje jednu
z mála delších básní na několik stran, na
níž probíhá nesrozumitelná komunikace,
podivný dialog plný nepochopení, ale též
manifestačně silácký monolog – hodnoty jsou pohyblivé. Genetickou souvislost
této básně si můžeme uvědomit u druhého většího celku, jímž je část Werwolfovy
milostné písně v nichž se asi nejviditelněji
projevuje postmodernistická poetika a její hodnoty.
V čem je tedy problém v Macurově poezii?
Myslím, že nebude vadit ani tak její značný nárok na „totální“ čtení, nebudou vadit
ony těžce dešifrovatelné obrazy a příběhy – naopak je právě toto jakýmsi, obecně
řečeno, obcováním s poezií, je to čtenářská a interpretační výzva. Spíše, a to píšu
z mého úhlu pohledu, je problémem značná hodnotová rozkolísanost této postmoderní poetiky. Nechci školometsky omílat
problematičnost hodnoty, pravdy a vůbec
reality v pojetí postmoderny, ale přece jen
si neodpustím to, že v této sbírce sice vzniká jisté existencionální pnutí, krize moderního, postmoderního člověka, který
osciluje mezi křehkostí a šílenstvím, mezi milovníkem a werwolfem, nicméně toto
vše je spíše pouze zaklesnutím do onoho
bezhodnotového bezčasí, přizpůsobením
se diskurzu postmoderní doby a její úplné relativizace. Autorské gesto je zde velice výrazné, poetika je zcela hravá – hraje
si jak s potencionálním čtenářem, tak sama se sebou, probíhá zde jakási metahra
a hledání onoho prostoru soudobé poezie, jak také může poezie fungovat v tomto podivném světě, aniž by ztrácela svou
výpovědní hodnotu. Macurova poetika je
zajímavá, snad inspirující, ale myslím, že
se opravdu rozplývá v prostředcích, které využívá a které tuto poetiku hodnotově
rozmělňují.
Roman Polách
DVĚ SBÍRKY NEBO
DVOJSBÍRKA?
Radek Malý:
Světloplaší
HOST, Edice ReX, sv. 14
Brno 2012
Po delší časové prodlevě a s uváženým
odstupem předkládá básník, překladatel a autor veršů pro děti Radek Malý
(* 1977) novou sbírku Světloplaší. V průběhu let získal za svou literární práci řadu
významných ocenění a jeho básnické dílo
představují tituly: Lunovis (2001), Vraní
zpěvy (2002), Větrní /zcestné verše/ (2005)
a Malá tma (2008). Snoubí se v nich tradiční strofická formální stavba s nesentimentálními lyrickými digresemi a ironickým autorským nadhledem, což v jeho
poezii – zcela po vzoru modernismu – vyvolává značné vnitřní napětí. Jak již bylo
mnohokrát kritikou zmiňováno, poetika Radka Malého se zakládá na třech základních principech: 1/ ironický humor
(včetně sebeironie); 2/ expresivní výraz
(bez prvoplánových lexikálních primitivismů); 3/ tradiční motivy (jejich prostřednictvím se vymezuje tradici, ale zároveň paradoxně se stává její součástí).
Po formální stránce, vedle často zmiňovaného německého básnického expresionismu nebo české moderny, je patrný vliv
tvorby Karla Kryla.
Výše popsaná tendence se započala měnit
sbírkou Větrní, v níž se projevil počínající odklon od iniciační fáze tvorby, zastupují ji první tři autorovy knížky, k osobitějšímu, vyspělejšímu básnickému výrazu.
Následující soubor Malá tma jen potvrdil
dříve započatou tendenci a rozvinul některé její další vývojové předpoklady, které se prosazují i v autorově nové sbírce
Světloplaší.
Básník Radek Malý v ní předkládá čtenářům dva, do značné míry odlišné, soubory básní v oddílech nazvaných Čtyřverší
a Jiné básně. První oddíl se skládá ze stovky čtyřverší, ve kterých nacházíme pro
autora typický rejstřík poetických postupů. Podobně jako v předchozích sbírkách
si uchovává svou výrazovou přímočarost
a odpor k okázalému sentimentálnímu
201
recenze
gestu: „kdo rozbil okno – proč – do zimní za‑
hrady / a pak se pořezal o střepy jara? / zima je
najednou v březnu tak stará, / až budí soucit…
a máme ho… neradi.“ (str. 52) Vedle dalších
aspektů je nutné upozornit na jeho ironický humor (i sebeironii) nebo hru s polysémií slov: „v parku jsou sochy. moc. až z toho
děsí. / spočítal bych je, ale strašně lije. / a moje
busta po špacírech kdesi… / všichni ti umřou.
nepředběhneš‑li je.“ (str. 14) Svým sebeironickým gestem představují verše Radka
Malého v kontextu české poezie vzácnou
výjimku (spolu s dílem J. H. Krchovského), méně to již platí v případě dekadentních motivů, které mohou být vnímány
jako reakce na existenciální úzkost: „doby‑
tčák iluzí. ještě se kodrcá. / jedenkrát auschwi‑
tz, ne, zpáteční nechci. / panna je pannou, než
netvor ji oprcá, / a lidi lidma, než dostanou lek‑
ci.“ (str. 35)
Vedle výše zmíněných postupů autorské stylizace se v knížce Světloplaší projevují nové tendence, které naznačují, že
se výrazový diapason rozšiřuje. Objevuje
se básnické podobenství, vyjádřené prostřednictvím personifikace: „na lávce přes
potok právě se potkali / nerozum s neštěstím.
chvíli se strkali / a pak se vsadili, kdo prý víc
unese… / kdo koho shodí? a kdo komu vyhne
se?“ (str. 28) Radek Malý dokáže odlehčit
existenciální úzkost jazykovou hrou spojenou s bezprostředností životní reflexe:
„vítr mě bere za ruku jak děcko, / když z ok‑
na vlaku ven ji vystrčím, / a nebráním se. řek‑
nu mu to všecko – / čím žiju, čím ne. čimča‑
rára – čím?“ (str. 36) Autor rovněž citlivě
indikuje některé absurdní rysy reality, reaguje na ně dialektickým propojením protikladů a vyjevuje svůj smysl pro básnický
202
paradox: „roztáhni oči. uleť, nebo klam mě /
řečmi, že peklo – nebe pro hříšné.“ (str. 45)
Bohužel v některých případech jeho verše
vyznívají jako záměrně budované objekty,
založené na jazykových hříčkách, v nichž
konstrukce básnické formy převáží nad životní reflexí: „dusítka duší… polnice polí… /
oni tě trefí… ono to bolí… / kousneš se do rtů…
červená teče / na talíř sněhu… zkřížené meče.“
(str. 40) Tento efekt podporuje i použitý
tzv. ženský rým v obou rýmových dvojicích, což vytváří dojem určitého rytmického stereotypu. Součástí nevšední autorovy
hry s tradičními motivy se stává i profánní
symbolika: „křest jako tetování. to já jsem ni‑
kdy nechtěl, / a najednou mám kotvu na paži“
(str. 46) či explicitní aluze na klasická díla české literatury: „nepoznat mamon, nemi‑
loval bych.“ (str. 55)
Na rozdíl od předchozích sbírek je patrné, že básníkův dříve dosti široký rýmový rejstřík se zužuje. Na jedné straně může být zdůrazněno, že Radek Malý dokáže
z méně frekventovaného rýmu slevit, vyžádá‑li si to obsah (dokonce se podařilo pro
českou poezii rehabilitovat slovesný rým),
ale na druhé straně ve sbírce Světloplaší by
bylo možné nalézt řadu příkladů, v nichž
rým spíše dekoruje. Básně se stávají pouze
neživými artefakty, seřazenými slovy propojenými inkantační melodií.
Ve druhém oddíle sbírky Světloplaší se
projevuje princip přesně opačný, ve verších počíná převažovat obsah nad formou. Je složen z 33 básní, které svou povahou částečně rekapitulují předchozí
autorovo tvůrčí období. Ve verších lze
postřehnout, že typickou obraznost,
zděděnou z minulých sbírek, prostupuje
zvláštní poloha sentimentality (realizuje
se prostřednictvím přirovnání), která je
navíc obohacena o zcizující prvek, čímž
vzniká dojem naprosté bezprostřednosti
sdělení: „bobulky pámelníku / bílé a měkké /
jak, co já vím, jak bříška mrtvých miminek.“
(str. 88) Výsledek směřuje k záměrnému narušení iluze vytvořené básní. Podle
všeho by se obdobným způsobem mohla
v dalších sbírkách rozvíjet poetika Radka
Malého.
V prvním oddíle sbírky Světloplaší se z hlediska formy projevuje mírná vývojová
stagnace (v porovnání se souborem čtyřverší pro děti ze sbírky Listonoš vítr), na
druhé straně autor učinil značný pokrok
v rozvolněném střídmě rýmovaném verši (pro srovnání s básněmi Vorstadt Schno‑
bolin nebo Vorstadt Neustift ze sbírky Vě‑
trní). Nejzásadnější otázkou však zůstává
samotná koncepce celé sbírky. Je patrné, že toto spojení vzniklo dodatečně,
tj. jedná se o dva uzavřené celky spojené
pod jednou stříškou knížky. Nebývalo by
bylo příhodnější publikovat oba soubory
samostatně?
Zásadnější než formální posuny v poetice
Radka Malého je pozvolná proměna etického myšlení autora, s největší pravděpodobností nastala ve sbírce Větrní (básní
A luna plivla stříbro do střech dómů…). Ačkoliv je přítomná kniha – na rozdíl od autorových předchozích sbírek – pestřejší tím,
že vznikala v delším časovém úseku (alespoň jak se uvádí v poznámce), přesto ji
poznamenalo, že se v ní prosazuje artistní
konstrukce na úkor životní reflexe. V poezii Radka Malého se navracejí typické motivy (např. vlak, vítr, podzim, luna, andělé a další), ale tentokrát je básník přenáší
do nových kontextů a souvislostí v rámci
svého rozrůstajícího se díla. Jeho zvláštní
sentimentalita, jeho pathos (rozuměj vášeň) se střetávají s moudrou ironií, s nadhledem vznikajícím s postupující životní
a autorskou zkušeností.
Jakub Kostelník
203
I. DRUŽSTEVNÍ LIST PRO SPOLEČNOST, POLITIKU A UMĚNÍ
usilující o vytvoření prostoru pro systematickou společenskou reflexi
a prezentaci kultury – od kultivace společenského prostředí po hledání
a formulaci hodnot uměleckých, sociálních a dalších se vztahem ke kultuře regionální.
měsíčník pro literaturu a čtenáře
česká i překladová beletrie — recenze knižních novinek — eseje
o kultuře a literatuře — rozhovory a tematické bloky — aktuální
reflexe — literární historie — nezavedená literatura
www.kulturni-noviny.cz
využijte klasické či elektronické předplatné
hostbrno.cz
Výběr z knižní nabídky
vydavatelství Weles
Petr Čermáček
VRSTEVNICE
Tomáš Lotocki
ČEŘENY
ISBN 978‑80‑904160‑9‑3
Ilustrace Petr Čermáček
Formát 17 × 12 cm, 68 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
ISBN: 978-80-87483-01-5
Fotografie Josef Ptáček
Vydáno 2011
Cena 89 Kč
„Autorovo psaní, po léta pulzující v soustředných kruzích, se snaží uvidět, pojmenovat a tím i ochraňovat kusy světa, který se ještě dá – byť ne zcela neproblematicky – obývat. I v dnešních časech totiž
kupodivu potřebujeme „promýšlet“ něco tak zdánlivě samozřejmého jako podlaha a strop.“
Martin Stöhr
Klidná hladina vybroušených Lotockého veršů, zčeřená jen drápy kroužícího ptáka vzpomínky, se
matně třpytí v zastřené záři studeného slunce, jež vyhasíná. Ráno se básník češe kostěným hřebenem svých milovaných podzimů, v němž utkvěly nikdy neodeslané telegramy suchého listí.
Tomáš Mazáč
Robert Fajkus
PRAŠIVINA
Věra Rosí
DLOUHÉ NŮŽKY NOCI
ISBN 978-80-904160-6-2
Vydáno 2010
Cena 99 Kč
Vydáno společně s MU Brno, edice Srdeční výdej
ISBN 978-80-87483-03-9
Ilustrace Vít Ondráček
Formát 12,5 × 21 cm, 56 stran, brožovaná vazba
Vydáno 2012
Cena 99 Kč
Druhá, dlouho očekávaná sbírka brněnského básníka a lékaře. Expresivní popis krajin vnějších
i vnitřních, zvolna se sunoucích k apokalypse, aby se jí nakonec přece jen vyhnuly.
Druhá sbírka brněnské básnířky, která za svou prvotinu Holý bílý kmen (Host / Weles 1999) obdržela
Cenu Jiřího Ortena.
WELES, Norbert Holub, Družstevní 11, Brno 621 00, [email protected]
Ottavio Rinuccini
La Dafné
La Dafné
Da’ fortunati campi, ove immortali
godonsi all’ombra de’ frondosi mirti
i graditi dal ciel felici spirti,
mostromi in questa notte a voi mortali.
Quel mi son io, che su la dotta lira
cantai le fiamme celesti de’ celesti amanti
e i trasformati lor vari sembianti
soave sì, ch’il mondo ancor m’ammira.
Indi l’arte insegnai come si deste,
in un gelato sen fiamma d’amore,
e come in libertà ritorni un core
cui son d’amor le fiamme aspre, e moleste.
Z těch požehnaných luk, kde v stínu
košatých myrt veselí se
nebem milované šťastné duše,
dnes v noci přijdu k vám, smrtelníci.
Jsem ten, kdo na vznešenou lyru
pěl o vzplanutí nebeských milenců
a různých jejích proměnách
tak líbezně, že svět stále mne obdivuje.
Pak umění jsem učil, jak vzněcuje se
v chladném nitru plamen lásky
a kterak volnost navrací se srdci,
jež žár lásky stravuje a trápí.
(Prologo)
Opera La Dafne, která je považována za první operu vůbec, zkomponoval Jacopo Peri
(1561 – 1633) na libreto básníka Ottavia Rinucciniho (1552 – 1621) u příležitosti karnevalu
konaného u Jacopa Corsiho v roce 1598. Z původní opery se zachovalo libreto a několik
fragmentů hudby. Současní skladatelé Tomáš Hanzlík (* 1972) a Vít Zouhar (* 1966)
zkomponovali na toto libreto novou hudbu (s využitím zachovalého závěrečného sboru).
Nejedná se o rekonstrukci původní hudby, jde o současnou interpretaci florentské cameraty,
kterou by bylo možné zjednodušeně označit jako minimalismus či redukcionismus (jak píše
Miloš Štědroň), ctící dobové skladatelské postupy. Opera byla zkomponována pro brněnské
divadlo Reduta (Národní divadlo Brno) a měla premiéru 25. 6. 2011. Otištěný úryvek
z prologu přeložila do češtiny Věra Suková.
patron čísl
Ottavio Rinuccini
w e l e s 55-56
Vydává Weles, o. s.
Šéfredaktor: Petr Čermáček
Redakce: Norbert Holub, Aleš Kučera, Roman Polách
Redakční spolupráce: Vít Slíva, Ondřej Slabý, Robert Fajkus,
Radim Kopáč, Vladimír Šrámek, Kateřina Tučková, Martina Čichoňová,
Zuzana Pospíšilová
Grafická úprava: Leoš Knotek
Sazba: Miroslav Švejda
Výtvarný doprovod: Milan Adamčiak
Fotografická příloha: Tereza Janečková
Tisk: Arch Brno
Vychází s laskavou podporou
Ministerstva kultury ČR, Statutárního města Brna
e-mail: [email protected]
web: www.welesrevue.cz
Registrace MK ČR E17348
ISSN 1214-2948

55-56 / 2013

Transkript

Podobné dokumenty

Oskary a Maliny II. Dnes začneme odjinud, ale nemějte obavu, že