Cestopis - Libor Novotný

Mexiko 2002
Page 1 of 39
Mexiko 2002
Každoroční přemítání o jarní poznávací dovolené mělo na přelomu let 2001/2002 dlouho poměrně
jednoznačného favorita. Viděli jsme již poměrně hodně různých zajímavých míst, ale ještě jsme
nebyli v klasickém deštném pralese, neznali jsme Střední Ameriku, chtěli jsem do tepla – a tak nám
vycházela Kostarika. Ale čím déle jsme o ní uvažovali, tím více nám začalo vadit, že za poměrně
dost peněz se jede u FIRO Touru pouze na 9 dní (z toho dva dny cesta), navíc pro většinu cestovek je
to nová destinace bez dostatečných zkušeností pro optimalizaci programu.
Přitom o pár stránek v katalogu dále byl zájezd, který uvedená kritéria také splňoval, byl na 16 dnů a
dokonce je i o něco levnější – Velká cesta Mexikem. Při listování katalogem jsme jej doposud míjeli,
protože se nám zdálo v programu příliš mnoho volných dnů u moře, které nám připadaly zbytečné, v
moři se dost vymácháme o prázdninách s dětmi, na poznávačce chceme poznávat. Ale když jsme to
porovnali s uvedenou Kostarikou, pořád to bylo více poznávání za méně peněz.
Na veletrhu cestovního ruchu v Brně GO 2002 jsme sbírali letáčky obojího, ale Mexiko převažovalo.
Našli jsme i zájezdy s menším počtem volných dnů než má FIRO, ale při pozdějším obvolávání se
většinou neuskutečnili z důvodů malého počtu přihlášených účastníků. Nakonec jsme si řekli, že ono
vykoupat se v Tichém oceánu a v Karibském moři také není špatné a šel jsem do kancleáře FIRO
Touru na Poříčí objednat Velkou cestu Mexikem. Přestože nebyla ani půlka ledna, byly již první dva
jarní termíny vyprodané a do dubnového jsme se dostali prý jako jedni z posledních. Jak je to možné,
když ostatní cestovky podobné zájezdy nenaplní ani jednou ročně?
Ještě pár dní po zaplacení zálohy vyšel nový katalog, kde byla sleva za rychlé rozhodnutí do konce
ledna, zkusil jsem proto otestovat ochotu pracovníků cestovky a uplatnit zpětně tuto slevu. K mému
překvapení opravdu slevu akceptovali a o rozdíl snížili doplatek.
Předodletová informační schůzka proběhla asi deset dní před odletem v hotelu Diplomat. Trochu
mne polekalo, že zájezd bude mít 35 účastníků, většinou dokonce starších než my, ale budoucnost
ukázala, že ani jedno tentokrát nebylo na závadu.
Sraz před odletem byl po deváté hodině ráno v pondělí 16. dubna 2002 na letišti v Ruzyni. Praha
byla tradičně pondělně neprůjezdná, takže jsme přijeli trochu později, ale bylo to celkem v normě.
Odbavili jsme se a po trochu přísnějšní kontrole než obvykle jsme skoro podle letového řádu odletěli
po 11 hodině do Amsterodamu. Tentokrát už z Prahy letělo KLM, obvykle tyto společné lety
ČSA/KLM s námi létalo ČSA.
Na amsterodamském letišti jsme již jako doma, letěli jsme tudy i do Číny a Peru, přestup nebyl
žádný problém. Těch několik kilometrů potřebných k přestupu se dá na pohyblivých chodnících
zvládnout docela pohodlně a rychle, hodina a půl je dostatečný čas. Prohlídky byly dokonce ještě
těsně před nástupem do letadla, ale s tím se musí počítat.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 2 of 39
Letěli jsme Boeingem 747-400 (Jumbo Jet) pro více než 400 lidí a byl plný. Bohužel jsme dostali
místa dost daleko od sebe, ale naštěstí se nám je povedlo vyměnit za sousední sedadla v prostřední
sekci obřího letadla. Let probíhal standardně, tradičně byly dvě větší jídla, různé oříšky a zmrzlina,
pití dle výběru (vína byla chilská, výborná). Letušky byly snad ještě starší než obvykle. V televizi
mimo letového informačního systému a sebereklamy KLM běželo několik kratších pořadů (Jsem do
tebe blázen, Mr. Bean, National Geographics), hlavní filmy byly Oceánova jedenáctka (?) a Bandité.
Letěli jsme 12 hodin (zpáteční cesta bude o dvě hodiny kratší díky otáčení země a pravidelným
západním pasátům), v Mexico City jsme přistáli kolem šesté večer místního času, který je o sedm
hodin posunutý dozadu proti letnímu středoevropskému času.
Na pasové/imigrační přepážce byla neskutečná fronta, kterou jsme museli všichni vystát, následovala
kontrola celní. Hodně se mluví a píše o tlačítku a zeleném a červeném světýlku vybírajícím
zavazadla na náhodnou prohlídku. Nám odebrali vyplněné příjezdové formuláře (rozdávaly je
letušky v letadle), rozsvítila se kontrolka neurčité barvy, podle mého všem stejná, kufry projely
scannerem a celnice rozhodla, že půjdeme na prohlídku. Podle mého pozorování nezáleželo na barvě
kontrolky, ale na tom, zda má zrovna celnice volný stůl. Po odbavení jednoho kufru si prostě vybere
další. Možná to jindy probíhá jinak.
Samozřejmě jsme vezli sušenky, kilo bonbónů pro děti a dva malé vakuované salámky, což se nesmí.
Bonbóny byly bez komentáře, sušenky byly schváleny, pokud budou jen pro vlastní potřebu (stejně
jsme část rozdali) a salámky byly v druhém (větším) kufru, na který nedošlo. Možná hladkému
průběhu napomohla i neznalost angličtiny u celnice, protože jsme se domlouvali rukama nohama –
asi dvě minuty např. trvalo, než jsem pochopil, že si mám stoupnout naproti ní z druhé strany stolu.
Ještě jsme rychle vyměnili peníze za celkem výhodný kurz (2x300 US dolarů) a už na nás čekal před
letištěm autobus.
Autobus nás zavezl do hotelu, asi dva domovní bloky od Zócala, hlavního náměstí Mexico-City. Jen
jsme si vybalili kufry a šli jsme spát, díky časovému posunu jsme se ale asi kolem druhé hodiny
ranní vzbudili a už jsme neusnuli. To se pak opakovalo ještě asi tři dny, než se organizmus
přizpůsobil. Přesto se nedá říci, že bychom byli unaveni.
Našim průvodcem byl Vítek, mladý bezvlasý muž s velmi příjemným úsměvem, který má za ženu
Mexičanku a dlouho v Mexiku bydlel. Má zde proto různé kontakty a provází několik zájezdů ročně,
vždy stejným autobusem a se stejnými řidiči. Ráno jsme s ním šli na první mexickou snídani do
místní restaurace. Nastalo první testování španělštiny, protože anglicky zde nikdo nemluví, naštěstí v
restauraci nabízeli asi 10 druhů očíslovaných menu, kde se často objevovalo „huevos“, tedy vejce, v
různých úpravách. Šlo jen o to vyzkoušet, co je „rancheros“ , co „a la mexicana“ a co „mutuleňo“,
zbytek byl součástí menu, takže při objednání stačilo použít příslušnou číslovku. Vítek stejně
všechny stoly obešel a případně poradil.
Náš průvodce Vítek
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 3 of 39
Prvním seznámením s Mexikem a jeho hlavním městem byla cesta autobusem po hlavní třídě Paseo
de la Reforma ke známému Národnímu antropologickému muzeu. Provoz je zde podobně jako v
ostatních velkoměstech neuvěřitelně chaotický, aut jezdí vedle sebe klidně i sedm, jízdní pruhy na
cestách nejsou, dopravní značky prakticky také ne. Jezdí se podle intuitivních pravidel (prý podle
zdravého rozumu), dokonce se zde nedělají ani řidičské zkoušky, řidičák s roční platností se prostě
za mírný poplatek kupuje. Přesto jsme neviděli nejen žádnou havárku, ale prakticky se nevybavuji
ani pomačkané auto, snad jen někdy rozbité sklo.
Mexico-City, Ciudad de Mexico, je největší město světa, žije zde přes 25 mil. obyvatel a všichni by
chtěli jezdit autem. Proto je provoz v hlavním městě omezen na určité dny v týdnu, kdo chce jezdit
každý den, musí mít více aut s různými SPZ.
Dobře zde funguje metro vybavené vozy vyrobenými ve francouzské licenci, které mají gumová
kola, přestože jezdí po kolejích. Každá z několika set stanic má kromě názvu i piktogram, trasy jsou
odlišeny barevně. Orientace je tak lehká i pro cizince, když pomineme, že ve vagónech chybí plánky
metra. Ve špičkách bývají poslední vozy vyhrazeny jen pro ženy, přestupní stanice jsou někdy
poměrně rozsáhlé, ale pěší cestu zpříjemňují pravidelné výstavy a stálé naučné expozice, např. o
mexické flóře a fauně. Platí se jízdenkou za 2 pesos do turniketu bez omezení doby a vzdálenosti.
My jsme metro vyzkoušeli poslední den našeho pobytu, kdy jsme po příletu z Meridy využili volný
čas k cestě na Zócalo (Plaza de la Constitución), návštěvě katedrály, zřícenin aztéckého Velkého
chrámu a Národního paláce (Palacio Nacional) s monumentálními Riverovými kresbami na zdech,
které nám trochu připomněly naši dobu reálného socialismu, zejména hlavní freska s dominujícím
Marxem a vítěznými dělníky. Ovšem další malby, muralisimo, z historie Mexika a jeho kolonizace
Španěly, jsou úchvatné a určitě stojí zato je shlédnout.
V okolí Zócala dříve stávalo sídlo aztéckého vládce Moctezumy. Dnešní střed města se vlastně
rozkládá na vyschlém jezeře, uprostřed kterého stával Tenochtitlan, hlavní město Aztécké říše. Po
jeho dobytí Španěly vedenými Cortézem byly trosky Moctezumova paláce použity právě na stavbu
Národního paláce.
Vyšší budovy jsou jen kolem centra, asi i kvůli zemětřesením. Obyvatelé žijí v přízemních domcích
připomínajících trochu jihoamerické slumy, ovšem zděných a asi lépe vybavených. Tím je dána
obrovská rozloha města, protože těch dvacet pět milionů lidí se někde musí vyspat. Výstavné domky
jsme neviděli, Mexičané mají jiné priority, takže i bohatí lidé (mezi ty se zde počítají např. i lékaři a
učitelé), kteří jezdí v limuzíně a dovolenou tráví v Evropě, žijí v jedné neomítnuté místnosti, záchod
zalévají kbelíkem a myjí se ve škopku.
Projeli jsme několik kruhových objezdů kolem různých pomníků včetně známého Anděla
nezávislosti (Monumento la Independencie) či tzv. pomníku Palmě (vysoká živá palma uprostřed
okruhu) a zastavili jsme před Antropologickým muzeem. Po zkušenostech z jiných muzeí mně
připadlo zbytečné platit za kameru, a tak jsem ji nechal v autobuse. Bohužel. Zde bych ji asi použil.
Protože ještě nebylo 9 hodin, šli jsme vyfotit aztéckou sochu boha deště Tláloca, 7 m vysokou a 165
tun těžkou, a zahlédli jsme tu na sousední palmě nádhernou obrovskou veverku. Rychle jsem párkrát
stiskl spoušť na foťáku, přirozeně s maximálním zoomem (110) a až doma po vyvolání fotek jsme
zjistili, že to nebyla naše veverka, ale podobný tvor, známý i u nás z kresleného seriálu o Rychlé
rotě. Kromě velikosti má zřetelně jiný tvar hlavičky a huňatý ocas má prohnutý do otazníku.
První dominantou Antropologického muzea je sloup s vodopádem, který nese jako obří slunečník
velkou obdélníkovou střechu nad prostorným nádvořím. Kdybychom na to nebyli upozorněni, asi
bychom si nevšimli, že střecha nikde jinde není nijak podepřena a že stojí jak muchomůrka na jediné
noze či stopce.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 4 of 39
Kolem bazénku s houštinou papyrusu jsme hned přešli k nejzajímavější expozici muzea – aztéckému
sálu s dvěma dominantními exponáty: obrovským aztéckým kalendářem a modelem Tenochtitlánu.
Aztécký kalendář je kruhový kámen s průměrem 4 metry, 24 tun těžký. Byl umístěn na chrámovém
schodišti v Tenochtitlánu a o jeho významu se dodnes vedou spory. Kalendářem je pravděpodobně
jen určitá jeho část, třetí mezikruží. Model Tenochtitlánu zase dá celkem reálnou představu o rozloze
a nádheře zaniklého města. Zajímavý je i řez pyramidou, který ukazuje vývoj její podoby. Aztékové
totiž po určité době pobytu na jednom místě vyčerpali půdní zdroje a museli se přestěhovat jinam.
Když se na původní místo po několika desetiletích nebo staletích vrátili, byly původní stavby tak
poničené, že je raději zaházeli zeminou a postavili nad nimi novou vrstvu, někdy tak je i šest vrstev
nad sebou (stejně občas postupovali i Mayové).
V dalších sálech jsou umístěny exponáty z dalších kultur, které žily na území dnešního Mexika,
bohužel část Mayské expozice a Olmécký sál jsou dlouhodobě uzavřeny. Obří olmécké hlavy jsme
tak viděli jen škvírou nad zaslepenými okny, navíc zabalené do igelitu. Naštěstí je část exponátů
instalovaná i v zahradách kolem budov, takže jednu výstavní hlavu s typickými negroidními rysy
jsme nakonec viděli a vyfotili.
V muzeu jsou i originály dalších známých mexických soch a reliéfů, jsou zde např. známé sochy
Atlantů z Tuly (Daniken tvrdí, že s vysílačkami na prsou), krásné jsou kopie některých pyramid s
rekonstrukcemi původního vzhledu a barev přes celé stěny a několik podlaží muzea.
Nás zaujaly ještě dva exponáty, o kterých jsme se v průvodcích nedočetli – jediný zachovalý originál
gumového míče na pelotu (asi 20 cm v průměru, váhu si netroufnu odhadnout) a v části věnované
vývoji lidstva kromě velmi zdařilých modelů pralidí (jako živí, zřejmě z vosku) i model hrobu z
Dolních Věstonic.
Celkově je muzeum zajímavé a stojí za to jej vidět, nenudí se zde ani ten, kdo muzea obvykle
vynechává. V každém případě je to výborná průprava pro další cestu Mexikem.
Před muzeem jsme ještě shlédli jednu z turistických atrakcí, dříve náboženský rituál, vystoupení
létajících mužů voladores. Pět mužů vyleze na 25 m vysoký sloup s plošinkou nahoře, čtyři si
uvážou kolem pasu lano a za zvuku píšťaly hlavního caporala stojícího na otáčivé plošině se vrhnou
po hlavě dolů. Pečlivě omotaná lana je pěkně pomalu roztočí a voladores důstojně obkrouží 13
otáček až k zemi. 4 x13 je 52, což je posvátné aztécké číslo.
Po návštěvě muzea jsme autobusem odjeli asi 50km severovýchodně od Mexico City do areálu
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 5 of 39
bývalého aztéckého města Teotihuacánu – „místa, kde byli stvořeni bozi“. Město bylo založeno
Aztéky kolem roku 150 př.n.l., na přelomu letopočtu zde žilo 10.000 obyvatel, později dokonce až
25.000 na 20 kilometrech čtverečných. Kolem roku 750 našeho letopočtu bylo město z neznámých
příčin opuštěno – uvažuje se o požáru, epidemii nebo vyčerpání půdy.
Nyní má areál přes 4 km na délku a 2 km na šířku.
Už po vchodu do areálu na nás silně zapůsobila jeho rozlehlost i mohutnost staveb. Po krátkém
výkladu jsem se vydali rovně k chrámu boha Quetzalcoatla. Cestou jsme na chvíli postáli u
prodavače pohledů, který láká turisty na neobvyklou prezentaci: má před sebou list nopálu – kaktusu
podobného opuncii, tedy s listy ve tvaru a velikosti tenisové rakety, který zde roste v podobě keře
nebo i stromu až několikametrové výše. Při podrobnějším pohledu je na listu vidět množství bílých
chomáčků, které ale ukrývají malé mšice – červce.
Prodavač jednu z nich nabral na odlomený trn, rozmáčkl ji na bílou obálku a vymaloval krásné
vínově červené kolečko, pod které doplnil stopkou jiného kaktusu pro změnu žlutou čáru. Vodovky
by to nezvládly lépe. Po tomto představení samozřejmě nešlo nekoupit sadu pohlednic, zvláště když
cena byla poměrně dobrá. S trochou šikovnosti se dokonce povedlo koupit zrovna tu konkrétní sadu
s pomalovanou obálkou…
Přešli jsme dál k Quetzalcoatlově chrámu. Ten stojí trochu stranou hlavní turistické trasy, přesto by
byla škoda vynechat jej. Je totiž ve tvaru stupňovité pyramidy, která byla zasypána a zastavěna další
vrstvou, nyní je však odkryta včetně vzácně zachované původní výzdoby tvořené sochami a reliéfy
dračích či hadích hlav v řadách na jednotlivých stupních. Proti nejzachovalejší stěně stojí zbytky
další pyramidy, které představuje odstupňované hlediště s možností pohodlného posezení s
výhledem na pár metrů vzdálenou ruinu chrámu.
Mezi obě stěny se vchází (a na druhé straně vychází) úzkým průchodem, takže vnitřní prostor je
dokonale izolován od okolního světa, pískání fléten prodejců suvenýrů před chrámem atmosféře také
neškodí, po hektickém ruchu hlavního města má každý pocit, že se ocitl v jiné dimenzi. Bylo velmi
těžké se zvednout a pokračovat dále.
A ještě těžší bylo zbavit se prodejců suvenýrů nabízejících především obsidiánové sošky a masky.
Ty jsou sice poměrně pěkné, ale je otázka, jak soška zapůsobí na návštěvu ve středoevropském domě
– kdo nezná její původ, může ji poměrně snadno považovat za kýč z prodejny etnosuvenýrů. Cena za
nejmenší sošky začíná po chvíli smlouvání (jen španělsky) na 30-ti pesos (120 Kč), větší jsou dražší.
My jsme si jednu koupili až za zbylé peníze na letišti při odletu z Mexika za několikanásobnou cenu.
Zde v teotihuacánském areálu jsme koupili asi dvaceticentimetrového keramického a velmi
barevného boha slunce s typickou aztéckou ozdobou hlavy, který má na spodní straně několik dírek a
lze na něj foukat jako na píšťalu, cena po chvíli smlouvání 1 dolar! Prodávají se ještě trochu vyšší a
štíhlejší bůžci, na které lze dokonce hrát skutečné melodie (při smlouvání nám vystřihl kousek Ódy
na radost), za o něco vyšší (ale pořád příjemnou) cenu, my jsme upřednostnili vzhled před možností
hraní.
K tomu jsme přikoupili pro děti dvě barevné keramické píšťalky opět ve tvaru bůžků velkých cca 5
cm po pěti pesos (nejnižší jednotná cena za nejjednodušší suvenýry, prakticky nic rozumného nejde
pořídit levněji, snad jen pletené barevné náramky na ruku se prodávají po 4 kusech za 10 pesos –
ovšem u takto levného zboží jsme ani nezkoušeli smlouvat, nestálo by to za ztracený čas).
Vrátili jsme se k hlavnímu vchodu a pokračovali jsme doprava (ze strany od vstupu doleva) na Cestu
mrtvých. Ta tvoří hlavní osu areálu, je čtyři kilometry dlouhá a je lemována mnoha menšími
pyramidami v různém stupni rozpadu a renovace (ta se pozná podle spojovací malty efektně
proložené malými kamínky). Podle nich nazvali Španělé celou cestu, protože předpokládali, že
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 6 of 39
pyramidy sloužily podobně jako v Egyptě k pohřbívání významných mrtvých. Ve skutečnosti ale
pyramidy tvořily jen podstavce pod chrámy, které tak byly lépe vidět ze širokého okolí, do
současnosti se ale nedochovaly.
Cesta vede přes různá náměstíčka, po schodech nahoru a dolů, jen místy a výjimečně po rovině.
Kolem cesty je volná příroda, zvláště některé nopály nešlo minout bez fotky.
Asi v polovině Cesty mrtvých stojí pár metrů stranou největší místní pyramida – Pyramida Slunce.
Má základnu 225 x 225 metrů, výšku 63 metry a vede na ni 365 schodů, podle dní v roce. Vůbec se
nám na ni nechtělo, protože poprvé v Mexiku jsme zažívali pravé mexické vedro (v Mexico-City je
neustále smog) a pyramida působí velmi mohutným dojmem. Odhadli jsme výstup na půl hodiny a
zjistili jsme, že bohužel máme dost času na to, abychom výstup podnikli a vydali jsme se nahoru.
Z prvních stupňů vypadá pohled vzhůru velmi pesimisticky a demoralizujícně. Schody jsou nestejně
vysoké, většinou však jsou mnohem vyšší a užší, než bychom potřebovali. Naštěstí má pyramida
několik pater oddělených plošinkami, kde je možné si odpočinout, nejstrmějšími úseky vede středem
schodiště pomocné lano.
Nakonec to nebylo tak hrozné, nahoře jsme byli ani ne za deset minut, i když propoceni na kůži.
Určitě to stálo za to, výhled je nádherný, a to nejen na areál, ale i na jeho blízké i vzdálené okolí až
po pás sopek na horizontu. Mírně zde pofukuje a atmosféra je podobná vrcholkům hor – také zde
turisté odpočívají po náročném výstupu, svačí a pijí, kochají se výhledem a sdělují si navzájem své
nadšené pocity. A při pohledu dolů na strmé schodiště možná pracuje i adrenalinová euforie.
Nám se zdejší výhled líbil více než pozdější pohled z Pyramidy Měsíce, který doporučují průvodci a
bedekry jako ten nej.
Sestup byl sice snadnější z hlediska fyzické námahy, ale lidem se závratí se určitě nesestupuje příliš
lehce. Pokračovali jsme dále ke konci Cesty mrtvých, k Pyramidě Měsíce. Ta je sice trochu nižší
(půdorys 120 x 150 m, výška 43 metry, 112 schodů), ale protože stojí na konci areálu, který se navíc
od ní svažuje s převýšením 27 metrů k hlavnímu vchodu, vypadá minimálně stejně vysoká jako její
sluneční sestra. Schodiště zde má pravidelnější stupně, posledních pár výškových metrů se leze už
bez schodů, přesto je výstup znatelně jednodušší (přesto máme na kameře zachycen dialog z půlky
výstupu: „Tak, a rovnou pokračuj nahoru!“ „No to určitě!“).
Pohled svrchu je sice opět pěkný, ale přílišná symetrie Cesty mrtvých jej trochu narušuje. Pořídili
jsme pár záběrů na kameru i pár fotek, natočili jsme si pěkného motýla a po chvilce oddechu jsme
seběhli dolů.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 7 of 39
Pod Měsíční pyramidou je Quetzalpapálotlův chrám s nádvořím jaguárů se zachovanými původními
basreliéfy, někde dokonce i se zbytky barvy (ale opravdu spíše tušenými). Ten už jsme proběhli
poměrně rychle a vrhli jsme se na stánky se suvenýry. Přikoupili jsme pár drobností dětem, ve
stáncích se stříbrem jsme testovali různé náramky, ale bohužel jsou dělané na mnohem útlejší ruce,
než mají středoevropanky, takže jsme nakonec koupili alespoň stříbrný přívěšek ve tvaru aztéckého
kalendáře s patinovaným povrchem, i s řetízkem za 35 pesos (140 Kč, původně požadovaná cena
byla kolem nehorázných 80 pesos).
Autobus nás poodvezl jen o pár desítek metrů k manufakturce na opracování „sopečného skla“ –
obsidiánu. Po vystoupení jsme obdivovali asi desítku různých kaktusů v květináčích a kaktusový plot
kolem pozemku, pak nás majitel zavolal k obrovské agávi a prakticky předvedl její nepostradatelnost
v životě současných vesničanů i jejich předků: kromě známé tequily lze z konce listů agáve získat
dlouhý tenký trn, který nahradí jehlu, dokonce k němu jsou přirostlá pevná vlákna k nerozeznání od
našich nití, takže se nemusí navlékat, u listů lze strhnout tenkou blanku, která poslouží jako
primitivní papír (bohužel jsem si darovaný kousek sroloval do ruličky, aby se nepoškodil, ovšem po
jejím uschnutí jsem zjistil, že už ji nerozmotám).
Agáve má ještě další možnosti využití, ale ta tequila je, myslím, nejdůležitější.
Postoupili jsme k výrobě obsidiánových předmětů, poslechli si historii i technologii, naučili jsme se
rozeznávat šest druhů obsidiánu (černý, zelený, hnědý, zlatý, stříbrný a vzácný duhový), překvapil
nás surový vzhled kamene před vybroušením a také změny barvy po namočení do vody. Celá
předváděčka nás samozřejmě měla připravit na prodejnu suvenýrů s předměty podobnými těm z pod
pyramid, ovšem asi pětkrát tak drahými. Ale některé sošky zde byly skutečně esteticky zdařilé.
Závěrečný bod exkurze byl zlatým hřebem – naučili jsme se pít správně tequilu. Nejprve jsme shlédli
postup v podání zdejšího trénovaného mistra, pak jsme jej sami napodobili, bohužel na každého byl
jen jeden kalíšek. Takže jsme potřeli citrónem (vlastně limetkou) důlek mezi palcem a ukazováčkem,
nasypali si tam hromádku soli, slízli jsme ji a zakousli měsíček limetky. Pak teprve jsme ladným
pohybem vlili kalíšek do ústní dutiny a zde jej poctivě vyváleli, než skončil v krku. Následné olíznutí
soli a limetky již není povinné.
Celá návštěva tohoto areálu (určitě zajímavá) byla také předehrou k pozdnímu obědu ve zdejší
turistické restauraci, která se snaží vypadat folklórně, ale stravují se zde jen turisté a jídlo je
přizpůsobené jejich chuti. Polívka byla z mísy uprostřed stolu, druhý chod byl švédský stůl s
několika druhy jídla. Celkově nic moc, dobré bylo ovoce, z kterého jsme poznali asi polovinu,
zbytek nám sice španělsky řekli, ale český překlad asi ani neexistuje, takže většinou jsme se spokojili
s vysvětlením, že se jedná o druh kaktusu.
Nádherný byl pohled prosklenou stěnou na pár desítek metrů vzdálenou Pyramidu Měsíce a okolní
kaktusy, celkem dobří byli i dva muzikanti s kytarama a se známými melodiemi typu El condor
pasa, jen tanec jim moc nešel.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 8 of 39
Při návratu do hlavního města jsme zažili trochu hustší déšť, trochu nás to rozladilo s výhledem do
budoucna, ale později se ukázalo, že dále bude už jen pořád tepleji a pěkněji. Cestu nám nejdříve
trochu prodloužily stále zpomalující kolony aut, až nakonec jsme skoro zastavili. Ve městě totiž
hořela továrna na syntetické barvy a půl města bylo uzavřeno, což znamená při zdejších počtech
automobilů naprostý kolaps. Navíc nám zdechnul motor a už se jej nepodařilo nastartovat. Řidič
nejprve usoudil, že došla nafta, a zmizel na skoro hodinu s kanystrem neznámo kam. Když se vrátil a
nalil naftu do nádrže, tak se ukázalo, že závada bude jinde – nakonec to byl ucpaný filtr (prý úplně
nový).
Dorazili jsme tak do našeho hotelu Gillow až pozdě večer, navíc pořád drobně mžilo, takže společný
program se prakticky nekonal. Vyrazili jsme tedy individuálně na noční nasvícené Zócalo, obešli
jsme jej dokola, postáli jsem u ruin Tenochtitlánu a před osvětlenou katedrálou, zaujala nás obrovská
státní vlajka uprostřed náměstí (největšího ve Střední a Jižní Americe) a kolečka lidí různého věku
svíjejících se v zběsilém rytmu bubínků a bong (někteří mladší tak asi mírně zfetovaní relaxovali,
starší si tak užívali exotiky latinsko-amerických rytmů).
Ráno jsme vyrazili už velmi časně, bez snídaně, která byla plánována na zastávku asi po hodině
cesty. Ještě před ranní zácpou jsme se vymotali z Mexico-City a vyrazili jsme vzhůru na vrchovinu.
Po 90 minutách jsme vystoupali do více než 3.000 m nad mořem a u mne se objevili pocity důvěrně
známé z Peru – malátnost, únava, bolest hlavy a žaludku, prostě už tak nízko jsem dostal lehoučkou
horskou nemoc.
Průvodce Vítek nám chtěl předvést klasická indiánská jídla, zastavili jsme proto na odpočívadle s
indiánskými stánky a jídelnami. Atmosféru místa dotvářely velké náklaďáky – trucky značek
KENWORTH, které svištěly kolem i stály na parkovišti. Indiánská kuchyně je totiž exotická i pro
Mexičany, kteří zdejší jídlo považují za příjemnou změnu ve svých stravovacích návicích.
Jídlo bylo připraveno na pultech před jídelnou ve velkých keramických nádobách, většinou zde byly
polívky. Prohrábnutí naběračkou odhalilo různé ingredience, většinou nepříliš vábně vypadající.
Posadili jsme se v prosklené jídelně a pozorovali, jak si kuchař vyšel před dům nabrousit nůž na
asfaltovou cestu, po které jsme přišli, kde jezdí auta a pobíhají domácí zvířata.
Objednali jsme si polívky podle toho, jak se která komu líbila podle vzhledu a vůně, většina z nás si
dala držkovku nebo houbovou. My jsme volili houbovou, přestože houby vypadaly velice podezřele
až nejedle (ale držky vypadaly ještě hůře). Chuť byla celkem nevýrazná, ale s přihlédnutím k
vzhledu je nutno říci, že to ještě šlo. Jako příloha byly zelené tortily (ze zelené odrůdy kukuřice), asi
nejméně chutné ze všech našich mexických jídel. Příliš nás nezaujalo ani hlavní jídlo, z dalších dnů
jsme měli trochu obavy, jak zdejší stravu vydržíme. Realita se prozatím příliš neshodovala s
tvrzením knižních průvodců o vynikající mexické kuchyni (možná nezapomenutelná, s tím bych
souhlasil). Naštěstí se později vše v dobré obrátilo.
Po obědě jsme si ještě prohlíželi okolí, zde nás zaujal především způsob sušení tortil, kdy se placky
před naservírováním hostům válely v prachu na parkovišti za stánky, na zemi mezi hmyzem a
domácím zvířectvem. Docela jsme byli zvědaví, co to udělá s naším zažívacím traktem. Naštěstí se
ukázalo, že jsme už dostatečně otrlí.
Zde jsme také asi naposledy pili pivo Sol, které od tohoto místa vystřídala nejčastěji Corona (známá
i z našich hypermarketů). Pivo většinou stálo mezi 12 a 15 pesos za třetinku a pilo se podobně jako
tequila, až na to, že sůl se sypala a limetka vymačkávala přímo do láhve. Se solí se muselo opatrně,
protože chemická reakce občas způsobila vypěnění. Než jsme tuto úpravu ochutnali, zdálo se nám to
barbarské, ale ve zdejším teplém podnebí a při málo solených jídlech to asi má svůj význam a tělu to
tak chutná. Pije se obvykle z láhve, o sklenici si ženy musely říkat.
Přes vyšší nadmořskou výšku jsme pořád jeli lesem, po chvíli začala místy prosvítat mezi stromy
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 9 of 39
charakteristická silueta zasněžené třetí nejvyšší mexické hory, Bílé ženy (Ixtaccíuhatl, 5.286 m
n.m.). Hora opravdu připomíná baculatou ženu ležící na zádech. Podle pověsti tak zde na vrcholku
leží žalem zemřelá dívka, kterou nechtěl otec dát jejímu příteli (ten leží na Popocatéptlu a ještě občas
hněvivě zadýmá).
Po nějaké době se v dáli začal z oparu vynořovat samotný Popocatéptl, druhá nejvyšší mexická hora
s výškou 5.452 m nad mořem, doposud činná sopka, která občas vyleká obyvatele v okolí svou
aktivitou. Při pozorném pohledu jsme i my viděli tenký sloup dýmu nad kráterem, ovšem tak slabý a
málo kontrastní, že není vidět ani na fotografiích ani na videu.
U benzinové pumpy jsme udělali krátkou zastávku na focení a kamerování a pokračovali jsme dál,
směr Puebla. Těsně před městem bylo možno v dálce zahlédnout pyramidu Tepanapa v Cholule, prý
druhou největší na světě, se španělským kostelíkem na vrcholku. Pyramida je ovšem zanesena
zeminou, takže je vlastně vidět jen trochu podezřele pravidelný kopec s kostelíkem. Město samotné
začíná velkou továrnou Volkswagenu, jediným místem na světě, kde se teď vyrábějí populární
Brouci, ať už klasičtí nebo nová kulatá generace.Ale i klasičtí Brouci mají stále odbyt, zejména mezi
taxikáři. Zelená barva s bílou střechu znamená v Mexico-City ekologické taxi a je v obrovské
převaze nad starší žlutobílou kombinací. Řidiči vytrhávají přední sedačku, aby pasažérům usnadnili
nástup. Jsou okamžiky, kdy je vidět najednou i několik desítek těchto taxíků, které tvoří nejméně
čtvrtinu všech vozidel na silnicích zdejší metropole.
Puebla je čtvrté největší mexické město, má asi 2,5 mil. obyvatel. Autobus nás vyložil přímo na
Zócalu u hlavní městské katedrály. Po krátké prohlídce jsme pokračovali kousek dále ke kostelu
Iglesia Santo Domingo, který je známý svou Růžencovou kaplí, Capila del Rosario, vybudovanou
roku 1690. Tato kaple je celá obložena 23-karátovým plátkovým zlatem a je místo vedle místa
pokryta různými zlatými ornamenty. Celkově působí až příliš přezdobeným dojmem, všeho moc
škodí, přesto je asi tím nejhezčím, co lze v Pueble vidět.
Puebla je také známá výrobou porcelánových předmětů, nemohli jsme proto vynechat návštěvu
manufaktury na ruční malbu porcelánu. Především několika set kusové porcelánové stolovací
soupravy vypadaly velmi zdařile, možná i díky pěknému aranžmá na stolech ve vzorkovně. Zde jsme
také dostali rozchod a dále pokračovali sami. Došli jsme ke kostelu Iglesia San Francisco, který sice
není tak zdobený jako Santo Domingo, ale je zajímavý svou vysokou stropní klenbou. Navíc v něm
nebyly davy turistů, takže atmosféra měla trochu intimnější charakter. Protože se oteplilo, v klidu
jsme se zde převlékli a trochu si odpočinuli.
Nevěděli jsme, jak to bude večer s večeří, tak jsme si chtěli koupit nějaké housky, vyrazili jsme proto
do místní tržnice, ta nás však ničím nezaujala, možná proto, že jsme již v jiných zemích viděli
tržnice mnohem exotičtější. Mexiko je přece jen civilizovanější země než třeba Peru. V tržnici bylo
hodně masa a ryb, koření, velmi podezřelá hotová jídla, oblečení, boty, elektronika, zahradní potřeby
a podobně, ovšem housky jsme zde nesehnali. Protože nás špína a smrad vyhnali ven, snažili jsme se
najít alespoň nějakou pekárničku nebo krámek s jídlem, ale nic jsme nenašli. Protože jsme prozatím
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 10 of 39
ani neobědvali a hodina odjezdu se blížila, zasedli jsem aspoň do zahrádky McDonaldu pod
podloubím na hlavním náměstí a dali jsme si každý jedno kuřecí menu – a jak nám chutnalo!
Celkově nás Puebla příliš nezaujala, přestože má určitě svou atmosféru klidného koloniálního
městečka a po hektickém ruchu Mexico-City je tu život mnohem klidnější. Uličky a domy jsou
udržovány ve španělském stylu, s pestrými barvami, okenicemi a malými balkónky. Park na Zócalu s
palmami a jinými exotickými stromy a rostlinami je také poměrně hezký, ale kdo jednou viděl
koloniální Arequipu v peruánských Andách, toho Puebla neohromí…
Do dalšího města Oaxacy zbývalo urazit ještě asi šest hodin jízdy po obstojné dálnici (tak se zde říká
i rovným dvouproudým cestám se slabším provozem, po kterých lze cestovat slušnou průměrnou
rychlostí). Cesta mezi oběma městy je zvlněná, místy až skoro horská a vede typickou krajinou
plnou suchomilné vegetace, zejména kaktusů. Těch zde rostou desítky nebo stovky druhů všech
možných i nemožných tvarů a velikostí. Viděli jsme z oken autobusu různé agáve, yuky, el
candelabros, nopály a opuncie, zvláštní úplně rovné kaktusy 6 – 7 metrů vysoké (v nižší verzi
používané často na přírodní oplocení) a v tomto období nejhezčí Yoshua trees, které právě bíle
kvetly.
V tom nejhezčím místě nám nechal průvodce Vítek zastavit a přes půl hodiny jsme fotili a točili.
Dokonce jsme zde v koruně jednoho z holých trnovníků objevili prvního našeho mexického leguána.
Jeho čilý pohyb po tenkých větvičkách stromu několik metrů nad zemí působil naprosto
samozřejmým dojmem, takže to asi bude pro tento druh leguána přirozené prostředí.
Ráz krajiny se dále pořád měnil, překonali jsme sérií serpentin a mostů nad hlubokými strmými
údolíčky horský hřbet, vegetace místy až na suchou trávu vymizela úplně, pak se opět začala vracet.
Při další hygienické zastávce u pumpy jsme dokonce sehnali i pár housek a dalších potravin, což
jsme přivítali, protože do města jsme přijeli už za počínajícího soumraku (kolem půl osmé večer).
Místní hotel v Oaxace si nás získal už tím, že jsme byli všichni pozvaní na welcome drink do
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 11 of 39
zahrady, pili jsme krásně barevný červeno-žlutý koktejl s teqillou a grenadinou. Ubytovaní jsme byli
v přízemních pokojících kolem rozsáhlé zahrady. Pokoje byly příjemné, ale nejhezčí na hotelu byly
právě zahrada. Bazén jsme sice nestihli, ale úplně stačilo chvíli chodit mezi exotickými ovocnými
stromy a palmami, aby člověk zregeneroval po dni stráveném většinou sezením v autobuse.
Většinu ovoce (evidentně jedlého) jsme opět neznali, ale pomerančovník jsme poznali naprosto
bezpečně. Cedulka s prosbou o netrhání plodů ze stromů zde visela zbytečně, protože stačilo si
nasbírat spadané plody ze země.
Většina zájezdu šla ještě do centra na večeři a na pivo, já jsem ale byl celkem unavený, a protože
centrum mělo být na programu i zítra, zůstali jsme na hotelu. Prohlédli jsme si natočené záběry na
kameře, udělali jsme si kafe. Naše spirálka na 220V pochopitelně fungovala špatně, vodu do varu
nedostala, ale na přelití rozpustné kávy to stačilo, kulmofén máme přepínací na 110V, tam problém
nebyl, kamery jsou přímo prodávány s rozsahem adaptéru 110V-220V. Pochopitelně všechny
spotřebiče potřebují redukci, kterou lze bez problémů koupit i u nás – nejlepší je univerzální s
posuvnými a otočnými kolíky, ta je opravdu univerzální a je menší než verze s několika hlavami pro
více zemí.
Kolegové se z města nevrátili nijak nadšení, na náladě jim navíc nepřidala krádež jedné ledvinky s
poměrně značným obnosem v dolarech a hlavně s cestovním pasem. Nic z toho se nenašlo a přibyla
starost s vystavením náhradního pasu, naštěstí se většina zařizování zvládla po telefonu, navíc byla k
dispozici kopie pasu (určitě si ji už příště vezmeme s sebou také), takže poslední den v Mexiku už
byl na ambasádě přichystán k vyzvednutí náhradní pas.
Časně ráno jsme posnídali v hotelové restauraci, sice za draho, ale zato sytě, švédské stoly s
tradičním sortimentem, zejména vajíčka a spousta ovoce. Autobus nás vyvezl na kopec nad městem,
kde stojí zbytky Olmécko-Zapotéckého města Monte Albánu. Asi roku 800 př. n. l. Olmékové
nějakým dosud neobjasněným způsobem srovnali vrcholek kopce do naprosto rovné plošiny o
rozměrech 200 x 300 metrů (tedy asi tři fotbalová hřiště) a postavili si zde město. Ještě před změnou
letopočtu je vystřídali Zapotékové, z jejichž období pochází většina zachovaných staveb. Ještě
později byli i Zapotékové vystřídáni Mixtéky.
Areál začíná na tzv. Severní plošině. Vzhledem k našemu časnému budíčku jsme se na ni dostali
jako první turisté, tím pádem jsme před sebou měli panoráma prázdné obrovské plochy hlavního
nádvoří ohraničeného zachovalými ruinami starých paláců a pyramid. Za námi zůstalo Propadlé
nádvoří se svou neobvyklou akustikou (nejlépe je zde slyšet ozvěna po krátkém zatleskání), před
námi po levé straně leželo téměř nedotčené hřiště na pelotu (i zdejší průvodci opravdu říkají pelota a
ne původní název tlachli).
Po chvilce kochání jsme sestoupili na nádvoří či náměstí a křížem jsme je přešli k Domu tanečníků
Los Danzantes. U něj a v něm jsou vystaveny kamenné desky, často i dva metry vysoké, s vyrytými
postavami v podivných pózách, většinou se zoufalým výrazem ve tvářích. O jejich významu se dnes
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 12 of 39
vedou spory, je téměř jisté, že to nejsou zdrogovaní tanečníci, jak se soudilo v době, kdy dům dostal
své moderní jméno. Asi to nebudou ani mučení otroci, jak soudí modernější teorie. Dnes průvodci
mluví o anatomickém atlasu, protože některé postavy jsou vyobrazeny i s vnitřními orgány, postavy
jsou nahé (což indiáni jinak nezobrazovali), část postav jsou ženy (také jinde nezobrazované) a
většina mužů má plnovous – věc u indiánů neznámá, tedy zde zobrazená jako anatomická rarita.
Zde jsme dostali rozchod. Připili jsme si na to štamprlkou slivovice a vystoupili jsme na Jižní
plošinu, abychom si areál prohlédli i z druhé strany.
Přímo pod námi se nacházela observatoř, která jako jediná ze staveb nezapadá do pravoúhlého plánu
města, ale je postavena šikmo k orientaci ostatních staveb, zřejmě kvůli sledování noční oblohy
pomocí mnoha různých chodeb a průhledů.
Opět jsme přešli centrální prostranství zpět k hřišti na pelotu. Protože už slunce vystoupilo výše,
probudili se k životu i místní velké cikády a začali cvrkat neuvěřitelnou intenzitou, že skoro místy
nebylo slyšet vlastní slova.
Na závěr jsme zašli k jednomu z hrobů (kde se našel velký poklad z Monte Albánu) a do Muzea u
vchodu do areálu, kde nás nejvíce zaujaly lebky s pravidelnými kulatými dírami po trepanacích.
Cestou zpět jsme se stavili na půl hodiny v malém městečku Santa Maria El Tule, kde mají prý
nejstarší a největší cypřiš na světě. Docela tomu věřím, protože strom má 40 metrů v průměru, jen
samotný kmen má průměr 14 metrů (takže obejít jej je větší vzdálenost než při obejití průměrného
rodinného domu), stáří je odborníky odhadnuto na více než 2000 let. Různé suky na kmenu vytvářejí
zvláštní útvary připomínající zvířata a obličeje, v koruně a na kmenu hnízdí desítky ptáků, jsou vidět
i vosí hnízda. Celkový dojem je ohromující, přičemž ale takto strom působí nejvíce až z
bezprostřední blízkosti kmene, tedy pod větvemi koruny. Ještě pár desítek metrů od ohrádky, kde se
vybírá symbolické vstupné, dojem zdaleka tak výrazný není, už proto se vyplatí si vstupné za 3 pesos
zaplatit.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 13 of 39
Pokračovali jsme dále k farmě, kde pěstují agáve a destilují z nich známý mescal – kořalku s červem.
Nejdříve se sklidí agáve (osmiletá) a osekají se listy, aby zůstalo srdce rostliny. To se pak nechá
uležet, rozdrtí se na žernovu poháněném koníkem, podusí se v jámě zaházené hlínou na způsob
Setonova hrnce a vydestiluje. Do hotové kořalky se přidá červ, který cizopasí na agávi a prý
podporuje halucinogenní účinky alkoholu. Po vypití láhve mescalu je červ prémií pro nejopilejšího
člena společnosti.
V přilehlém krámku následovala ochutnávka mescalu spojená s nákupem. My jsme zde koupili
skleničku pražených kobylek, které budeme doma nabízet na ochutnání jako trochu morbidní
suvenýr z Mexika. Kobylky jsou dost slané, trochu chutí připomínají pražené oříšky.
Další zastávkou bylo město Mitla se starými mixtéckými ruinami, které jsou charakteristické svými
mozaikovými strukturami z různě vystouplých cihel. Navštívili jsme zde i další z mnoha kostelů a
prošli jsme rozlehlé tržiště (i jsme tu udělali pár drobných nákupů).
Cestou zpět do Oaxacy jsem se zastavili na oběd v turistickém ranči se stoly pod podloubím kolem
otevřeného čtvercového nádvoří. Stylovou atmosféru dotvářela reprodukovaná hudba a výzdoba
tvořená různými rustikálními předměty a např. vystavenými hady a škorpióny naloženými v
alkoholu.
Oběd měl několik chodů (většinou lépe vypadaly než chutnaly) a jako překvapení byl předkrm: na
tortillu se položilo pár kousků z několika druhů sýrů a celé se to zasypalo praženými kobylkami,
tortilla se srolovala a jedla jako předkrm nebo jako příloha hlavního jídla. Ne všichni se odvážili
kobylky pozřít…
V Oaxace jsme prošli Zócalem kolem katedrály až ke kostelu Santo Domingo a vedlejšímu
regionálnímu muzeu. Na náměstíčku před kostelem a muzeem jsme si chvíli odpočinuli pod červeně
kvetoucími rohovníky, protože vedro začínalo být úmorné (ještě pořád jsme měli spálené krky a ruce
z Teotihuacánu). Muzeum je dobré navštívit ze dvou důvodů – kvůli pokladu z Monte Albánu (a
filmu o jeho objevení) a kvůli pohledu na klášterní zahradu se sbírkou několika set kaktusů.
Další program byl už individuální, začali jsme pochopitelně kostelem Santo Domingo, který má prý
nejhezčí interiér v celém Mexiku. Je opravdu pěkný a stojí zato jej vidět. Jen jsme už přestávali
vnímat rozdíly mezi tou nejméně desítkou kostelů a katedrál, které jsme za uplynulé tři dny viděli. A
to nás čekala katedrála na Zócalu, kterou jsme již jen proběhli, abychom neměli pocit, že o něco
přicházíme.
Po náročném dni jsme byli už dost uchození, sedli jsme si proto na jednu z mnoha laviček u altánku
uprostřed Zócala mezi relaxující a korzující Mexičany a čekali jsme na autobus. Pobíhajícím dětem
jsme rozdali několik hrstí bonbónů, popovídali jsme si s mladým Mexičanem, který mluvil anglicky
(znal fotbalistu Poborského) a hlavně jsme si hlídali peníze a doklady.
Na další cestu jsme opět vyrazili brzy ráno. Vzdálenost, kterou jsme měli urazit, nebyla příliš velká,
ale už jsme nejeli po dálnici, ale jen po obyčejné cestě. A to je v Mexiku pořádný rozdíl. Cesta totiž
vede neustále malými vesnicemi a osadami, což znamená neustálé přejíždění ležících policajtů – tzv.
„topas“, tedy asfaltových příčných prahů přes vozovku. Ty jsou natolik vysoké, že přinutí řidiče
prakticky k zastavení a přejetí krokem. Tyto prahy jsou od sebe vzdáleny někdy jen pár metrů, jindy
pár desítek metrů, ale v osadě prakticky neexistuje úsek delší než asi 200 metrů bez prahu. A někdy
jsou prahy i mezi vesnicemi v naprosté pustině. Prý jsou nejčastěji u stánků s občerstvením, ale nám
to tak nepřipadalo – jsou opravdu všude bez ohledu na druh stavení u silnice. A značky s
upozorněním na prahy jsou jediné, které se podél cest vyskytují a jsou poctivě všemi řidiči
respektovány. Slovo „topa“ bylo první španělské slovo, které znali všichni, dokonce dříve než slovo
„cerveza“ – pivo.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 14 of 39
Díky naší pomalé jízdě vynikl nepořádek podél cest. Mexičané jsou prý zvyklí veškeré odpadky
vyhazovat z oken aut a autobusů, a to ještě od doby, kdy balili předměty do banánových listů, které
se rychle v příkopu rozložily. Průvodce Vítek tvrdil, že pamatuje v autobusech nápisy: „Neházejte
odpadky na zem, házejte je z oken!“
Cesta pomalu ubíhala, po několika hodinách jsme zastavili v malé vesničce před školou a rázovitým
kostelíkem. Děti měly přestávku a kluci hráli fotbal. Kostelík byl bez velkých soch a obrazů, celé
stěny a strop měl vymalované v pestrých barvách (převládala blankytně modrá), zřejmě lidovým
umělcem. Všichni svatí zde mají spokojené, dobrotivé a rozesmáté obličeje, včetně těch, kteří jsou
jinde zobrazení s bolestí a utrpením. Od stropu a kopule vedou ke stěnám desítky bílých papírových
girland, což spolu s květinovou výzdobou dodává místu neskutečně pohodovou atmosféru klidu a
pokoje.
Charakter krajiny se postupně měnil, nejzajímavější byl úsek vedoucí zárodkem deštného pralesa
mezi palmami, banánovníky a jinými tropickými rostlinami. Místy jsme poprvé viděli i kokosové
palmy obalené ořechy. Druhá zastávka byla právě uprostřed vesničky s podobnou vegetací, u stánku
jsme hleděli na různé neznámé druhy ovoce. Koupili jsme si zde trs banánků, asi 10 cm dlouhých a
úplně červených. Chuťově jsou výborné, někomu chutnají více než známé žluté odrůdy.
A začalo se i pořádně oteplovat. Když jsme dorazili v poledne k Tichému oceánu, byla už venku
slušná výheň. Podél pobřeží jsme dojeli až naši pláž Zipolite a ubytovali jsme se v malém rodinném
hotýlku, velkém právě tak pro ubytování naší výpravy. Ubytování zde bylo nejjednodušší z celého
zájezdu, přestože hotel byl asi nejlepší na celé pláži a jejím okolí. Pokoje byly dvojmístné, se
záchodem a sprchou. Místo klimatizace byla pod stropem vrtule, v oknech byly místo skla jen sítě,
sprcha měla jen jeden kohoutek, protože zde teče jen jeden druh vody – teplá. Bohužel v některých
pokojích (samozřejmě i v našem) chyběly elektrické zásuvky, což je problém kvůli kulmám. Naštěstí
jsme objevili jednu volnou zásuvku na chodbě v přízemním atriu, hned vedle pěticentimetrové
mrtvolky švába. Třetinu našeho pobytu stejně elektrika nešla, takže nám chybějící zásuvka nakonec
ani tolik nevadila, horší byl v době výpadku elektriky nepracující větrák a nefunkční vodovod.
Celou dobu pobytu zde bylo neskutečné vedro, před kterým nebylo úniku. Pouze krátkodobě
pomohla sprcha, z pod které se muselo rychle dostat pod větrák a nechat se zde osušit proudícím
vzduchem. Kdo se utřel v koupelně do ručníku, dostal se zpět do pokoje již znovu zpocený. Cestu do
sprchy a pod větrák prý někteří kolegové absolvovali pětkrát i vícekrát za noc. Na spaní se prakticky
nedalo vzít žádné oblečení, natož přikrývka (ani nabídnuté prostěradlo bychom nesnesli).
Na jídlo jsme chodili do restaurace na pláži, asi 30 metrů od ubytování. Vchod do restaurace tvoří
hustá zahrada, neustále zavlažovaná, na jejímž konce je asi deset hamak – houpacích sítí, několik
stolů pod střechou a dalších několik pod slunečníky z palmových listů. A pak už jen oceán.
Přes neustálé vedro zde většinou nebyla úplně modrá obloha, spíše byl pořád mírný opar, moře tak
mělo často trochu našedlou barvu. To mu ale neubíralo na teplotě, která musela být přes 30 stupňů.
Pláž Zipolite objevili hippies v šedesátých letech. Zaujala je svou zvláštní atmosférou a možná i
specifickým jevem, který se zde projevuje asi díky profilu dna a tvaru pobřeží: jsou zde neustále
velké vlny, které se rozlévají daleko po pláži, aby se pak s obrovskou silou valily pořád novými
koryty zpět do oceánu. Dostat se do tohoto zpětného proudu znamená zůstat pevně stát na místě a
snažit se vydržet do další vlny, s její pomocí proud opustit a najít si lepší místo. Každý pokus o
plavání končí odtažením odvážlivce na oceán (také zde museli jednoho člena naší výpravy
zachraňovat plavčíci, a to ani neplaval, jen nedokázal vzdorovat zpětnému proudu).
Na pláži se proto neplave, jen se koupe ve vlnách na kraji v bezpečné vzdálenosti od břehu, tedy
maximálně po pás ve vodě. Pláži se sice říká pláž lásky (kvůli prý afrodisiakálním účinkům), ale také
pláž smrti, kvůli množství utonulých. Okolí pláže je velice pěkné, písek, skály, palmy, domečky z
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 15 of 39
palmových listů (cabaně). Pláž je také známá volnější morálkou a menšími nároky na oblečení,
dokonce se zde toleruje i nudismus, jinde v Mexiku věc nemožná.
A dalším plusem zde bylo jídlo v naší restauraci. Konečně jsme si zde na jídle pochutnávali. Jedli
jsme celé tři zdejší dny hlavně ryby a jiné mořské potvory, velké porce, výborně ochucené. Nejlepší
byl tuňák ve všech úpravách (v mandlové omáčce sypaný drcenými mandlemi nebo v hořčičné
omáčce), výborná byla chobotnice na česneku. Ceny s přílohami byly mezi 50 pesos za tuňáka až po
75 pesos za chobotnice, tedy nižší než v jiných námi navštěvovaných restauracích (tedy turistických,
v místních jídelnách panují úplně jiné relace). Vynikající piňacolada, koktejl z bílého rumu,
kokosového mléka, ananasové šťávy, nahoře našlehaný a posypaný skořicí, stála 25 pesos. A to vše
za zvuků moře, na žlutém písku, v pohodlném oblečení (plavkách), pod palmovými slunečníky nebo
v hamace.
Po snídani (vejce na různé způsoby) na nás čekal terénní autobus, protože příjezd k pláži u
sladkovodní mangrovové laguny, kterou jsme se chystali navštívit, vede polními cestami a naši řidiči
zde už kdysi utrhli výfuk a od té doby odmítají tento úsek jezdit. Autobus vypadal celkem pěkně, ale
neměl klimatizaci, takže i těch pouhých 10 km bylo velmi náročných. Naštěstí jsme byli na vyšší
teplotu zvyklí z pokojů. Cesta vedla nejprve po pobřeží, poslední úsek byl lemovaný hájem
kokosových palem, za kterým je u břehu moře opuštěná dlouhá pláž ohraničená útesy se skalními
okny.
Vchod do areálu je skrz stylovou boudu s naučnými tabulemi, s prodejem suvenýrů a vstupenek, kde
nám byli přiděleni místní průvodci. Už cesta po pláži (asi 800 metrů) k laguně je zajímavá, protože
nad pobřežím lítají pelikáni, alky a racci, kteří občas podniknout střemhlavý výpad k hladině, vždy
končící chycením ryby. Po pláži se hbitě pohybují bílí krabi, kteří se zdají nepolapitelní, nicméně
místní průvodci je dokážou vyhrabat z děr, do kterých se zavrtávají při pocitu nebezpečí. Mohou tak
turistům zblízka ukázat jejich perleťová klepítka.
Laguna samotná je od moře oddělena nepříliš širokým pruhem pláže, takže to vypadá, že větší vlna
může přetéci až do laguny. Laguna se neustále přírodně plní deštěm, až její hladina dosáhne kritické
výše, protrhne hráz do moře a moře ji zalije. Pak se ale hrázka časem obnoví a laguna se opět několik
let plní. My jsme měli vyšší stav vody, který vyhovuje více zdejším živočichům, také naše projížďka
mohla být delší než obvykle, ale nevýhodou je, že nejsou tak dobře vidět místní krokodýli. My jsme
volně v laguně viděli jen dva, a to ještě ne z úplné blízky.
Vyfasovali jsme zelené záchranné vesty a nalodili jsme se asi po osmi lidech na pramice. Průvodci se
chopili dlouhých tyčí a odstrkováním ode dna loďky postrčili do tmavé laguny. Voda je téměř černá,
přesto nepůsobí špinavým dojmem a ani nijak nezapáchá. Hladina je jak zrcadlo, je úplně klidná a
nehybná. Břehy jsou nízké, ale většinou ani není vidět předěl mezi vodou a zemí, protože břehy jsou
skryty za hustými porosty mangrove – stromů a keřů se vzdušnými kořeny uchycenými ve vodě ke
dnu laguny. V této husté spleti žije velké množství živočichů, kromě krokodýlů to jsou hlavně různí
ptáci (kormoráni, volavky, pelikáni bílí i šedí a jiné druhy). Snažili jsme se být potichu, abychom
viděli co nejvíce, ale samotní ptáci a cikády dělají takovou zvukovou kulisu, že naše obavy byly asi
přehnané.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 16 of 39
Hned po několika metrech jsme zahlédli ve vodě mezi kořeny nenápadného krokodýla, bohužel nás
také včas zpozoroval a zmizel pod hladinou. Těsně nad našimi hlavami přeletěl velký bílý pelikán,
další jsme viděli v korunách okolních stromů. Na uschlých kmenech trčících z vody protahovaly svá
křídla volavky, bílé, šedé, hnědé i černé. Nad porosty mangrove se občas objevil palmový hájek, na
březích kvetly bílé lilie.
Po více než půl hodince plavby přirazili naši lodivodi ke břehu, my jsme s úlevou odložili mučící
vesty, poodlepovali propocená trička od těla a vystoupili na břeh do neskutečné scenérie stinného
palmového háje s koncem někde v nedohlednu. Na zemi se občas povalovaly kokosové ořechy, to,
co jsme považovali za travičku, byly pěticentimetrové lístečky podivné rostliny, s tvarem
miniaturních listů kapradiny. Při doteku prstem se obě strany lístečku sklopily k sobě, takže to
zřejmě byla masožravka.
Hájem jsme prošli ke srubu, který slouží jako občerstvovací stanice. Ale na občerstvení ještě nebyl
čas, protože za srubem bylo několik oplocených bazénků s krokodýly. Konečně jsme pochopili, proč
průvodci vláčejí s sebou ta mrtvá kuřata – následovalo krmení. Krokodýli tušili, co bude následovat,
a s mrštností, kterou by u těchto zdánlivě líných tvorů nikdo nečekal, se vrhli směrem k
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 17 of 39
předpokládané kořisti. Hozená kuřata chytili ještě ve vzduchu, a protože krokodýl neumí ukousnout
jednotlivé sousto, pěkně si kuřata narovnali hlavou směrem do širokého krku a polkli je vcelku, cesta
kuřete krkem a přední částí těla byla jasně patrná.
V posledním mělkém bazénku bylo stádečko krokodýlích novorozenců o délce asi čtyřicet
centimetrů, za bazénkem byl oplocený výběh pro další zdejší typická zvířata, nosály. Ti vypadají
jako mírné chundelaté koule s dlouhým nosem a ještě delším ocasem, ovšem jejich drápy jsou velmi
ostré a vždy připravené přitáhnout jakoukoliv potravu. Přestože jsme byli varováni, jednu tašku
rozpáral nosál skrz oko plotu od shora až dolů.
V největším výběhu byli šedé perličky, známé i z našeho venkova, a srnečci, také velmi podobní
našim. To už není taková exotika, a tak následoval útok na srub s občerstvením, kde už stáli
domorodci s mačetami připravení obsloužit nás přírodními kokosy. Kokosový ořech roste
samozřejmě na kokosové palmě, ale vypadá poněkud jinak, než jsme zvyklí z našich obchodů. V
těch se totiž prodává už vylouplé jádro, které je původně ještě obaleno tlustou zelenou slupkou, asi
jako mockrát zvětšený vlašský ořech. Velikost takového kokosového ořechu na palmě dosahuje
zhruba velikosti fotbalového míče.
Domorodec mačetou odsekne špičku ořechu, do vzniklé dírky se vloží brčko a můře se pít kokosové
mléko, čerstvé je mnohem lahodnější než z obchodu. My jsme využili barevné hamaky, natáhli jsme
se do nich a popíjeli. Bohužel fotka s pěkným pozadím znamenala fotit proti slunci, ale přesto je i z
ní patrná atmosféra tropické pohody.
Po vypití všeho mléka jsme opět došli k mačetistům, kteří dovedně rozsekli zelenou slupku i s
hnědým obalem jádra a speciálními lopatičkami odloupali kokos od stěn ořechu. Některé ořechy
nebyly ještě kompletně zralé, tam se kokos naškrábal jako měkká dřeň s pastovitou konzistencí.
Místní lidé si sladký kokos sypou solí, paprikou a kapou citronem. Na první pohled šílenou
kombinaci jsme pochopitelně na půlce ořechu také vyzkoušeli a má to něco do sebe!
Po chvilce odpočinku jsme se sami dva vydali do nitra palmového háje. Zašli jsme poměrně daleko a
obdivovali jsme klid kraje tak vzdáleného od civilizace. Mezi palmami a i na nich jsme pozorovali
velké hnědé útvary termitišť, když nás zaujalo zvláštní pískání. Na vrcholku jedné palmy bylo
zrovna jedno takové termitiště s otvorem, kterým se dovnitř dobýval párek zelených papoušků,
zřejmě druhu Lori.
Úplně jsme zde na palmovém ostrově ztratili ponětí o čase, když průvodci zaveleli k odchodu,
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 18 of 39
nikomu se příliš nechtělo. Na člunech jsme ještě chvíli pokračovali dál do nitra laguny mezi
mangrovými břehy a ostrůvky plnými exotického ptactva. Asi patnáct metrů od lodičky se na chvíli
vynořil několikametrový krokodýl, bohužel opět za hranicí fotitelnosti (na kameře ovšem je
zdokumentovaný).
Po přiražení ke břehu jsme opět přešli po pláži k zaparkovanému autobusu a vydali se zpět. Asi
polovina zájezdu projevila přání vrátit se autobusem na Zipolite, my ostatní jsme zůstali na jedné z
několika pláží v okolí. Menší písčitá pláž byla lemována kamennými útesy, na břehu byly sruby s
občerstvením a hlavně desítky palem poskytujících blahodárný stín. Pod jednou z nich jsme si
roztáhli ručníky a sprintem jsme se vrhli do moře (pomalu to nešlo, protože písek byl rozžhavený na
neuvěřitelnou teplotu).
Vlny zde sice nebyly o moc menší než na Zipolite, ale neměly zdaleka tu sílu a nevytvářely zpětné
proudění do oceánu. Plavalo se výborně, jen jsme se museli dostat za místo, kde se vlny pěnily a
vytvářely zpěněné přepadající hřebeny. Pak už jen stačilo lehnout si na záda a nechat se houpat.
Voda měla určitě přes třicet stupňů, nehrozilo tedy ani podchlazení z dlouhého pobytu ve vodě, spíš
byl naopak problém s přemírou slunce, večer jsme byli všichni spálení, přestože jsme se chránili
tričkem a mimo plavání jsme se snažili nevycházet příliš ze stínu palem.
Na útesu kousek od nás tloukl místní rybář dřevěnou palicí chobotnice, aby byly dostatečně měkké a
vhodné k jídlu – pokud se chobotnice nerozmlátí hned po ulovení, nenávratně ztuhne a je téměř
nepoživatelná.
Vydali jsme se v tričkách na sousední plážičku sbírat škeble, šli jsme krajem moře, abychom si
neuvařili nohy. Písek místy nebyl žlutý, ale přecházel přes odstíny hnědé až do úplně černé barvy,
zřejmě byl vulkanického původu. Sousední pláž byla kamenitá (proto se zde nekoupalo), kameny na
okraji moře byly plné deseticentimetrových černých krabů, kteří před námi úprkem spěchali schovat
se do moře.
Velmi příjemným způsobem jsme zde strávili odpoledne, problém pak nastal s návratem na Zipolite.
Přestože silnici pořád křižují spousty taxíků shánějících pasažéry, zrovna nyní žádný nejel. Povedlo
se nám stopnout dodávku s vytrhanými sedačkami, které byly nahrazeny třemi volně postavenými
proutěnými křesílky, a s úplně rozmláceným předním sklem. Přestože reálná kapacita byla asi 6 lidí,
nacpalo se nás dovnitř třináct, rozmístili jsme se různě po zemi a doufali, že řidič dojede na Zipolite
rychleji, než se stačíme horkem rozpustit a vypařit. Po zastavení si řidič pochopitelně řekl o větší
sumu, než byla původně domluvená. Vyřešili jsme to kompromisem a pospíchali jsme na večeři.
Poslední den pobytu u Pacifiku zůstala většina lidí na pláži a užívala si odpočinku. Ne tak my, spolu
s dalšími deseti lidmi a Vítkem jsme se vydali taxíkem do městečka Puerto Angel (asi 10 km), odkud
jsme hodlali podniknout výpravu na moře, kde jsme se chystali chytat ryby a pozorovat delfíny.
Začali jsme kávou na pláži, kde nás fascinoval majitel kavárny se svým radiomagnetofonem na
kliku. Na první pohled klasický moderní přístroj měl po straně kruh s klikou, kterou se párkrát
zatočilo a mohlo se poslouchat.
Než jsme dopili, naložili místní rybáři vybavení do dvou loděk s lehkými stříškami a silnými motory
na zádi. Rozdělili jsme se na 6 a 7 a nastoupili do loděk. Bez dalších velkých příprav rybáři nahodili
motory a kolem skaliska se stojícími plameňáky jsme vypluli na otevřené moře. Pluli jsme
pochopitelně pořád na dohled od břehu, rybáři naprosto přesně znali trasu, kterou nám chtěli
předvést, předem věděli, kde se chytnou ryby, kde budou vidět delfíni a kde se dobře šnorchluje.
Po chvíli tedy nahodili udici a za pár okamžiků se vlasec napjal. Kolegyně na zadní lavičce popadla
nabídnutou udici a usilovně začala navíjet vlasec. Protože naši průvodci vládli jen španělštinou,
nedokázali nám dostatečně popsat správnou technologii vytahování zaseknuté ryby, takže to byla
docela dřina. Po chvíli přetahování se ale povedlo zvítězit a dostat několikakilového tuňáka do lodě,
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 19 of 39
kde ho rybář usmrtil několika ranami hlavou o palubu.
Další nahození mělo podobně překotný průběh, jen lovkyně se vystřídaly. Dva tuňáci zřejmě byli
dostatečným množstvím pro budoucí oběd, protože jsme se přesunuli o kousek dále, kde sice rybáři
na naše naléhání opět nahodili udici s návnadou, ale sami asi dobře věděli, jak zbytečný to je pokus –
nic už ani neťuklo.
Zato se pár desítek metrů od lodiček objevily černé hřbety několika delfínů, kteří si ale dávali velký
pozor, aby se nedostali natolik blízko, abychom si je mohli vyfotografovat. Asi dvacet minut jsme
pozorovali delfíny, než definitivně zmizeli. Pak se čluny obrátily a vyrazili jsme značnou rychlostí
ke vzdálenému břehu. Zde jsme se bohužel odtrhli, druhá loď plula jinou trasou a viděla pěknou
velrybu – viděli jsme pak záběry na videu a docela jsme jim záviděli.
My jsme dorazili k pobřeží a vydali se podél něj na vyhlídkovou jízdu podél krásných romantických
plážiček se žlutým pískem a palmami. Na některých by se určitě dalo přistát, jiné byly chráněny
útesy.
U jedné nepřístupné pláže jsme na chvíli zakotvili, rybáři rozdali ploutve, šnorchly a potápěčské
brýle a mohli jsme se chvíli potápět nad korálovým útesem. Nakonec jsme se odvážili do vody jen
tři. Chvíli jsme šnorchlovali, viděli jsme množství různých rybiček a korálů, ale proti tomu, co
následovalo později na další pláži a v Karibiku toto potápění vlastně ani nestálo za řeč. Jedinou
výjimkou byla chobotnice, kterou jsem zahlédl na zlomek vteřiny, než se ukryla pod kamenem. Tu
už jsme pak v Mexiku nezahlédli.
Dostat se zpět na loď byl trochu problém, protože byly docela velké vlny a boky byly vysoké.
Protože jsem měl na nohách ploutve, nezbylo než se vzepřít na rukách (na druhý pokus úspěšně),
posadit se na bok lodi a potupně se po zádech svalit na dno. V tu chvíli byli méně odvážní kolegové
dost rádi, že se nenechali zlákat k tomuto dobrodružství…
Další cestu nám zpestřili občasní pelikáni, skoro jsme se lekli lovce chobotnic, který se nečekaně
objevil po našem boku, a pak už jsme společně s druhou lodí zamířili na malou písečnou pláž, která
se od ostatních lišila jen malým srubem uprostřed palem. Zde jsme vystoupili na břeh a ve srubu si
koupili nějaké pití, než nám naši rybáři připraví oběd.
Druhá loď měla také dva stříbrné tuňáky, jeden z Mexičanů s černými vlasy staženými do ohonu (jak
z mexické telenovely) všechny čtyři ryby zručně naporcoval na podkovové červené steaky a za chvíli
už nám je ugrilované servírovali na talířích s oblohou. Nestačili jsme se olizovat, čerstvá ryba se
vůbec nedá srovnat s polotovarem z mrazáku.
Protože na tomto místě sahá korálový útes až ke břehu, je zátoka ideálním místem na šnorchlování i
pro začátečníky. Půjčili jsme si vybavení a oba jsme strávili poměrně dlouhou dobu ležením na
hladině s hlavou pod vodou. Nádherné barevné korály byly tak blízko pod hladinou, že jsme se jich
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 20 of 39
občas chtě – nechtě dotkli, oděrky nás pak trápily ještě několik dní. Ale to jsme zde vůbec nevnímali
ohromeni neuvěřitelnými tvary, množstvím a barvami mořských rybek. Celá hejna žlutých,
modrých, skvrnitých a pruhovaných rybiček všech tvarů a velikostí od několika centimetrů po více
než půl metru se proháněla prakticky na dosah našich rukou, přestože každý pokus o dotek skončil
díky obratnosti rybiček neúspěchem. Na korálech leželi přichyceni ježci s bodlinami přes patnáct
centimetrů, část korálů se vláčně vlnila v proudu, rybičky nás okázale ignorovaly – věděly, že s
našimi pomalými reakcemi jim nejsme nebezpeční.
Z vody se nám nechtělo, ale dali jsme příležitost ke šnorchlování i jiným. Zatím jsme si na pláži
nasbírali úlomky korálů a pěticentimetrové krunýře jakoby od malých pásovců (později jsme zjistili,
že pocházejí z jednoho druhu švába žijícího na pobřeží moře).
Pak už následoval jen návrat do přístavu a po zmrzlině odjezd taxíkem na Zipolite. Opět nešla
elektrika, rychle jsme se tedy vysprchovali ve zbytku vody a po večeři následoval noční přejezd do
státu Chiapas. Jak jsme se původně obávali, že volné dny u moře nás budou nudit, tak skutečnost
byla právě opačná. Pobyt u Pacifiku byl prvním z vrcholů zájezdu.
Po návratu z mořského výletu jsme se naposled osprchovali, sbalili jsme kufry a stihli jsme poslední
pacifickou večeři. Po ní jsme se uložili do autobusu na jediný noční přejezd. Protože jsme na spaní v
autobuse celkem zvyklí, neměli jsme s tím žádný zásadní problém, občas si někdo později
postěžoval, že nemohl pořádně spát, ale to byly výjimky.
Ráno jsme se probudili ve městě San Cristobal de las Casas, největším mexickém indiánském městě
– většina obyvatel je zde opravdu indiánského původu, to však neznamená, že by se město na první
pohled lišilo od ostatních námi navštívených měst. Ubytovaní jsme byli v pěkném hotýlku nedaleko
od Zócala, hotel byl postavený (nebo zrekonstruovaný) v rustikálním stylu, do hlavní budovy se šlo
skrz atrium s restaurací, chodba byla ze stran otevřená, kamenné schody ladily s dřevěnými trámy na
stěnách, pokoje byly také s dřevěným obložením, kamennou podlahou a hrubě tkanými vlněnými
přehozy, opravdu esteticky vydařené.
Protože jsme dostali hodinku volna na regeneraci po noční cestě, využil jsem toho ke krátké výpravě
do okolí hotelu, hlavně kvůli houskám. Opravdu jsem objevil nedaleko menší pekárnu s několika
desítkami druhů pečiva v rozumných cenách.
Ulice zde jsou úzké a pravoúhlé, provoz nebyl nijak hustý, přesto na každé druhé křižovatce stál
policajt, který vyhlížel přijíždějící auta. Když se nějaké blížilo ke křižovatce, důležitě zastavil
neexistující auta v příčném směru a nechal osamocené auto projet křižovatkou. Hustější než
automobilový provoz byl chaos na chodnících, které jsou stejně jako ulice velmi úzké a chodci se
kolem sebe s obtížemi prodírají, zvláště když 90% indiánek táhne na zádech obrovský ranec a mnohé
k tomu za chůze kojí dítě uvázané v plachtě.
Od hotelu jsme se společně vydali pěšky na upravené Zócalo (k nerozeznání podobné ostatním
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 21 of 39
mexickým náměstím, pochopitelně kromě Mexico-City) a dál ke kostelu Santo Domingo. Jeho
členitá fasáda se nám sice líbila, ale díky slunci v zádech by fotka byla asi velmi plochá. Raději jsme
se zde vrátili později odpoledne a vyfotili jsme průčelí chrámu se světlem v nadhlavníku.
Turistické tržištěm před kostelem jsme jen proběhli a vydali se směrem k centrálnímu tržišti s
ovocem, masem a rybami, zvířaty živými i mrtvými, kořením, surovinami i polotovary, květinami a
vším možným dalším zbožím. Poprvé jsme se cítili tak trochu na indiánském území. Tržiště zářilo
všemi možnými barvami a ohlušovalo desítkami různých zvuků. Nakoupili jsme nějaké ovoce,
udělali polotajně pár fotek, protože zdejší indiáni nevidí focení příliš rádi, se zacpaným nosem jsme
proběhli halou s masnými produkty a utíkali ven. Ve stánku na ulici tady prodával místní podnikatel
vypálená CD s tradiční hudbou, koupili jsme po určitých problémech s domluvou (chyběla nám
španělská slovní zásoba na tento sortiment) cédéčko s hudbou pouličních Mariaches na podklad při
pozdější editaci videa, za 20 pesos se nám cena zdála solidní.
Autobusem jsme se přesunuli o asi 15 kilometrů za město do indiánské vesnice San Juan Chamula.
Očekávali jsme, že uvidíme nuzný život místních indiánů, ale v porovnání s rozvojovými zeměmi je
vidět jiná kulturní i hospodářská vyspělost Mexika. Domy jsou sice jednoduché, ale skoro každý má
na střeše anténu a na ulici stojí zaparkované auto. Děti mají k dispozici pěknou školu a u ní
vybetonované hřiště na basketbal. Místní ženy zrovna praly v potoku prádlo, kolem domů volně
polehávala neuvěřitelně chlupatá a štětinatá prasata, celkově jsme ale pocit nějaké přílišné chudoby
neměli.
Centrem města je opět zócalo s trhem, který zde byl podobně jako v San Cristóbalu typicky
indiánský, zde byl ještě vesnicky rázovitější, i když zase méně malebný. Uprostřed stojí bílý kostelík
zdobený malbami a ornamenty hlavně v zelené barvě. Je hlavní místní atrakcí, přestože místní lidé to
tak asi neberou, protože pro ně je důležitou součástí jejich náboženského života. Za povolení ke
vstupu se platí symbolická částka na radnici, v kostelíku je přísný zákaz focení a natáčení. Hlídání
tohoto zákazu mají na starost zvolení strážcové, kteří jsou ve své funkci vždy jen jeden rok. Jejich
odměnou jsou totiž produkty, které vesničané nechávají v kostele jako obětiny svým bohům, tedy
drůbež, coca-cola, různé další pokrmy a nápoje, ale v neposlední řadě také alkohol, který by je při
delší než jednoroční službě totálně zruinoval.
Podlaha kostela je pokryta vrstvou jehličí a trávy, která zabraňuje nechtěnému uklouznutí, poskytuje
izolaci od chladné země sedícím indiánkám a spolu s tisíci svíček naplňuje kostel zvláštním
arómatem. Sedí se na zemi uprostřed kostela, kolem dokola jsou obrázky a sochy svatých, z nichž
každý drží zrcátko – okno do duše a ochranu před démony, všude jsou čerstvé květiny a planoucí
svíčky různých průměrů i výšek. Kostel má sice křesťanské atributy, ale byl již dávno odsvěcen,
protože zde chodí pouze indiáni se svou zvláštní vírou, která je směsicí křesťanství s původním
animalistickým a duchařským náboženstvím. Hlavní slovo zde mají šamani a ještě častěji šamanky,
které zde praktikují především léčbu nemocných zaříkáváním a získáváním přízně přírodních duchů.
V době naší návštěvy tak bylo po podlaze rozeseto několik skupinek, evidentně připravených na
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 22 of 39
dlouhodobější pobyt. Mají s sebou koše s obětinami, s jídlem a pitím. Dospělí se soustředí na
magické rituály, děti různě pobíhají nebo polehávají po zemi a evidentně se hrozně nudí. Hlavní
osobou každé skupinky je zaříkávačka, která monotónně recituje svá zaříkávání a spaluje vonná
koření nad svíčkami. Ve skupince před oltářem se evidentně schylovalo ke zvířecí oběti –
čarodějnice držela za nohy omámeného bílého kohouta mávala s ním do rytmu své mantry nad
plamínky svíček, až se mu pálil zobák, chudák kohout byl už ale tak vysílený a apatický, že se ani
nesnažil bránit. To trvalo několik dlouhých minut, pak najednou šamanka stiskla kohouta pod paži,
druhou rukou ho uchopila za hlavu, zakroutila, ozvalo se křupnutí a bylo po kohoutovi. Snad to
alespoň pomohlo uzdravit holčičku, která unaveně ležela vedle a o jejíž uzdravení se zde asi jednalo.
Po návštěvě kostela jsme se šli individuálně projít po vesnici, pozorovali jsme místní život, rozdali
pár hrstí bonbónů, udělali pár dokumentárních záběrů na kameru, prohlédli jsme si sortiment na
tržišti (který byl ale naprosto neturistický). Nasedli jsme do autobusu a nechali jsme se převézt pár
kilometrů dále do sousední vesnice Zinacantán. Ta je velmi podobná, jen kostel nemá tak šamanskou
atmosféru, jeho zvláštností jsou hliněné sošky zvířat, zejména býků, které slouží jako rázovité
svícny.
Před kostelem nás obklopila skupinka dětí, které nechovaly žádné předsudky proti focení, naopak to
pro ně bylo vítané rozptýlení v odpolední nudě. Bonbóny jejich nadšení z pózování na fotografie
ještě umocnily.
V této vesnici chodívají turisté také na návštěvu „typického“ obydlí místních obyvatel. Už po prvním
kroku do srubovitého obydlí je jasné, že jsme na návštěvě ve skanzenu pro turisty. Děti nás
zpozorovaly už na dálku a za nadšeného pokřiku: „Gringos, gringos!“ rychle navlékaly zástěrky a
vrhaly se do nacvičené práce – hnětení a pečení tortill na plechovém plátu nad otevřeným ohněm,
vyšívaní, tkaní ponč na primitivních stavech, zametání podlahy a podobně. Pohledy dětí se
suverénně vyhýbají objektivům fotoaparátů a videokamer, aby záběry byly autentické. Každý má
svou roli podle věku a schopností, představení režíruje jedna z dospělých žen, která dává nenápadné
pokyny. Z role vypadne jen tehdy, když se mezi místní děti připletou děti ze sousedství, které od
turistů také dostaly pár drobných a bonbónů, což ubere na výdělku místním a je tedy třeba tomu
zabránit a cizí děti vytěsnit.
Placky byly za chvíli hotové, mohli jsme je ochutnat, ale většina z nás postřehla, jak si děti plivají na
ruce a na nádobí k válení a pečení placek, aby se těsto tak nelepilo, mezi surovinami pobíhala
domácí drůbež, čekání děti využily k zametení hliněné podlahy a zvíření oblak prachu padajících na
pečené tortilly, což poněkud snížilo ochotu k ochutnání. Nakonec jsem okusil jen já sám, ale přežil
jsem to bez následků.
Hodně turistů si pak ve vedlejší místnosti sloužící jako obchod zakoupí suvenýry, poměrně vkusné
ponča, přehozy, polštářky a deky. Tento nákup je hlavním zdrojem financování předešlého
představení a určitě se tak všem vyplatí nechat turisty prolézat svůj domov a předvádět se při jakoby
domácích pracích.
Vrátili jsme se autobusem do San Cristóbalu, vyfotili kostel Santo Domingo a prolezli konečně
turistický trh. Podle průvodců a článků na internetu jsou zde nejlevnější nákupy z celého Mexika, my
jsme ale žádné převratné rozdíly nepozorovali. Sortiment ve stáncích je totiž tak proměnlivý podle
regionu, že kdo nekoupí např. keramickou sošku v Teotihuacánu, ten už ji pak jinde nesežene. My
jsme zde mimo dalších drobností koupili pletené barevné náramky na zápěstí (doma pak udělaly
hodně radosti jako drobné dárky z Mexika) a hliněné malinké figurky různých pralesních zvířat,
které neuměle modelují místní děti z hnědého jílu, vysuší je na slunci a pomalují hnědočervenými
ornamenty.
Největším našim nákupem v Mexiku byla houpací síť – hamaka, kterou jsme zde po kratším
smlouvání koupili za 50 pesos, přestože prodavač nám nejdříve nabízel prý výhodnou cenu 450
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 23 of 39
pesos. Protože se přesto tvářil spokojeně, asi jsme stejně přeplatili. Na druhou stranu na Zipolite se
prakticky stejná hamaka nesehnala levněji než za 300 pesos.
Večer jsme zašli na společnou večeři (pouze anglicky mluvícím kolegům napočítali při placení
kolem 30% navíc, po reklamaci a přepočítání samozřejmě navýšenou částku vrátili, ale bez náznaku
omluvy). Jídlo bylo nezajímavé a poměrně drahé, ryby na Zipolite nás rozmazlily.
Šli jsme relativně brzy spát a ráno jsme také časně vstávali, abychom vyrazili včas na cestu, která
vedla většinou deštným pralesem. Kvůli topám (zpomalovacím prahům) cesta trvala vzhledem k
uražené vzdálenosti poměrně dlouho, ale bylo na co se dívat – stromy porostlé liánami, barevnými
květy a broméliemi, občas malebná osada (jen ty plechové střechy a reklama na coca-colu nebyly
úplně stylové), banánovníkové háje, kokosové palmy, políčka s fazolemi pnoucími se po
kukuřičných stvolech, prostě exotika.
Ještě dopoledne jsme dorazili k dalšímu z vrcholů zájezdu. Zpočátku to tak ani nevypadalo, zastavili
jsme na menší loučce mezi několika dalšími autobusy a vydali jsme se k Modré řece – Agua Azul.
Ta zapůsobí na každého už na první pohled, je totiž krásně modrá, azurová. Řeka ve svých horních
partiích protéká vápencovými horami a kalcium se ve vodě rozpouští a dává jí tak neobvyklou barvu.
Kromě toho se voda stává natolik zásaditou, že kromě jednoho druhu průsvitných
pěticentimetrových rybiček zde nic nežije, tedy ani dravé ryby, ani červi a pijavice, ani komáří larvy
(tedy ani komáři) a řeka je tak ideálním místem ke koupání. Vápenec vytváří mnoho různých kaskád,
splavů, vodopádů, peřejí a jezírek s různou rychlostí tekoucí vody a různou hloubkou.
Voda je trochu chladnější než v moři na Zipolite, má asi 25 stupňů. To se některým zdálo zpočátku
málo, ale osmělili se nakonec všichni. Hodinku jsme se koupali, plavali, skákali z hráziček, seděli v
průrvách, kde nás prudká voda masírovala do zad nebo naopak jen leželi na zádech ve stojaté vodě
jezírek spojených s řekou tenkými pramínky (voda samozřejmě nenadnáší tolik jako mořská). Po
dlouhém suchu prý zde není tak pěkně, protože je řeka polovyschlá, při deštích zase není modrá, my
jsme ale vystihli optimální podmínky.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 24 of 39
Poobědvali jsme ovoce od dětí chodících po břehu s trsy banánů a pohárky s různými exotickými
plody, osušili jsme se a převlékli do turistického, ovšem v rámci možností daných více než
třicetistupňovým vedrem.
Čekala nás cesta džunglí podle řeky s indiánem vybaveným mačetou. Věděli jsme, že nás čeká asi
devadesátiminutový pochod, ale nečekali jsme indiánem nasazené tempo. Plánovaná procházka se
tak proměnila na slušný běžecký výkon, kdy jsme v terénních podmínkách rychlým pochodem
urazili nejméně 5 kilometrů. Část výpravy postupně odpadávala a vracela se domů, ale většina z nás
vydržela až dokonce, samozřejmě za cenu toho, že jsme prakticky rezignovali na focení a natáčení.
Cesta vedla několika druhy pralesa. Nejdříve jsme šli hustým pralesem cestičkou vyšlapanou a
vysekanou neproniknutelnými houštinami, kde jsme si ani pořádně nemohli sdělovat své dojmy,
protože zde byl takový hluk od ptáků, cikád a dalšího hmyzu, že nebylo rozumět vlastnímu slovu.
Podél cesty tekla řeky kaskádou vodopádů různé velikosti. Stromy zde byly vysoké, s dlouhými
vystouplými plochými kořeny, na větvích cizopasily bromélie.
Po chvíli začala řeka meandrovat a porost břehů se změnil na mangrovový. Po pralese se začaly
množit slepá ramena, potůčky přítoků a jezírka. Potoky jsme přeskakovali po kamenech nebo
přecházeli po primitivních můstcích z několika kamenů svázaných k sobě liánami, občas dost
nestabilních. Naštěstí bylo sucho a i země zde byla vyschlá, což prý obvykle nebývá.
Cestička se začala zvedat do mírného kopečku, kdy ubylo vysokých stromů a přibylo hustých keřů a
vyšších rostlin banánovníkovitého typu. V křovinách prosvítaly krásné červené květy v různém
stupni vývoje, řeka hučela v dálce pod kopcem, sluníčko do nás pražilo naplno, protože nás nechránil
strop korun vysokých stromů.
Po chvíli jsme se ocitli v háji středně velkých stromů se zvláštními tobolkami, kolem 15 cm
dlouhými, deset centimetrů v průměru. Naprostá většina byla hnědá, dutá a uschlá, s dírami
vyklovanými od ptáků. Jiné byly sice uschlé a neporušené, při zatřesení bylo slyšet rachot množství
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 25 of 39
menších semen uvnitř. Další byly čerstvé a zelené, nicméně ty byly v menšině a naše necvičené oči
je hledaly s obtížemi. Naštěstí náš indián věděl, kam se podívat a jak plod sklátit. Byli jsme totiž ve
zplanělém kakaovém háji a mohli jsme zde spatřit kakaové plody v různých stádiích zrání.
Čerstvý plod nám indián mačetou nasekl – pod zelenou slupkou se skrývá bílá dřeň, která kryje a
chrání soustu hnědých kakaových bobů rostoucích po třech nad sebou jakoby v tříramenných
hvězdách. Našli jsme si jeden neporušený plod a chtěli jsme si jej vzít na památku, ale skořápka je
tak křehká, že nám v batohu hned praskla, takže jsme nakonec přivezli jen pár vysušených bobů.
Kousek dále jsme pak viděli ještě rostoucí kávovník plný červených plodů, ale kakao vypadá
zajímavěji.
Zde bylo také jediné místo, kde by se teoreticky dalo zabloudit, protože sad nebyl zdaleka tak
neproniknutelný jako ostatní úseky cesty a cesta zde nebyla tak jasně patrná.
Cesta se vrátila zpět k řece, která zde tekla prudkými peřejemi sérií vodopádů, které tvořily několik
kataraktů. Byli jsme na cestě hodinu a půl, když jsme dorazili k poslednímu kataraktu a k širokému
mrtvému ramenu řeky pod ním, kde naše cesta končila na vysokém ostrohu sevřeném proudem řeky
a mrtvým ramenem.
Zde jsme fotili nádherné výhledy na skupinu vodopádů a na okolní divokou přírodu. Indián se s námi
rozloučil a dostali jsme dvouapůlhodinové volno na individuální cestu zpět. Většina lidí spěchala k
přírodnímu koupališti u autobusu, aby se stihli pořádně vykoupat, my jsme zvolili pomalý postup
džunglí a užívali jsme si romantiky divoké přírody. Byli jsme ujištěni, že zde nejsou šelmy,
nebezpeční plazi ani hmyz, zabloudit prakticky nebylo kam (neprostupnými houštinami bychom
nepronikli ani při nejlepší vůli), takže jsme neměli důvod k obavám. Nechali jsme všechny odejít a
zůstali jsme sami dva v divočině.
Najednou získala džungle úplně jinou atmosféru. Vytratil se pocit masové turistiky a zůstalo těsné
sepjetí s neporušenou přírodou, daleko od civilizace. Najednou jsme viděli mravence pachtící se po
cestě se svými náklady, mnohonásobně většími než oni sami. Občas jsme zahlédli nějakého ptáka, ve
větvích stromů i na zemi jsme objevovali stále další termitiště. Měli jsme čas vyfotit červené květy v
houštinách i na stromech, zvláštní liány a pěkné bromélie. Vyfotit jsme nestihli motýla s rozpětím
křídel kolem 25 cm, který měl křídla z lícu blankytně modrá, ale když se posadil, složil je k sobě a
stal se prakticky neviditelným.
Průhledy na řeku vypadaly jak z plakátů a při pohledu na druhou stranu do džungle jsme pochopili,
proč si zdejší oblast vybrali hollywoodští filmaři k natáčení Predátora. V jedné zátočině řeky jsme
prošli houštím k řece a zjistili jsme, že ke koupání v džungli člověk nepotřebuje plavky. Chvíli jsme
si užívali koupání v divočině, daleko od lidí a civilizace.
Čas najednou začal ubíhat rychleji a rychleji a my jsme museli přidat do kroku, abychom stihli
odjezd autobusu. Vůbec se nám z tohoto kouzelného místa nechtělo odjíždět, ale nedalo se nic dělat.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 26 of 39
Nastoupili jsme do rozpáleného autobusu a odjeli do 50 km vzdáleného města Palenque. Cestou jsme
viděli purpurový západ slunce nad džunglí, do hotelu jsme dorazili za tmy, ale vykoupat se v bazénu
s barem (bohužel zavřeným) jsme ještě stihli, přestože bylo po desáté večer.
Brzy ráno jsme vyrazili do areálu starého města Palenque, ztraceného uprostřed deštného pralesa.
Nešli jsme tentokrát hlavním vchodem, ale vešli jsme spodní stranou skrz divoký deštný prales.
Místní průvodce nám ukazoval jednotlivé stromy a říkal jejich cizokrajná jména a podrobnosti o
jejich životě i použití, ukázal nám malou odrůdu termitů, zahlédli a natočili jsme si zeleného
kolibříka a kousek dále i párek tukanů vysoko v koruně jednoho z pralesních velikánů. Procházeli
jsme kolem zarostlých ruin dávných staveb, které čekají na restaurování. A protože kolem nás byla
vlhkost skoro stoprocentní a teplota určitě přes čtyřicet, byli jsme propoceni do poslední nitky.
Zaslechli jsme v dálce řev a průvodce v něm poznal divoké opice – vřešťany. Vydali jsme se
pralesem po zvuku a také jsme je objevili – bohužel tak vysoko v koruně stromu, že na fotku nebyla
šance – alespoň kamera je dokázala zoomovat do rozumného záběru. Vřešťani lezli líně po větvích,
takže jsme chvíli pochybovali, zda nevidíme spíše lenochody, ale asi to byly opravdu opice.
Po chvíli pozorování opic jsme se džunglí vrátili na udržovanou stezku a kolem dalších ruin jsme
přes několik můstků a po vyšlapání desítek hrubých kamenných schodů došli na mýtinu tvořící
hlavní areál chrámového města Palenque. Teplota sice neklesla, ale otevřené prostranství alespoň
trochu snížilo vzdušnou vlhkost a tím se nám trochu ulevilo.
Mayské město Palenque, „místo každodenní smrti Slunce“ bylo vybudováno v 7. století našeho
letopočtu pro krále Pacala, který zde vládl od dětského věku až do své smrti v 68 letech a je zde i
pohřben. Větší část areálu je nadále ukryta v deštném pralese, zrestaurována je odhadem asi třetina
původní rozlohy a při procházkách okolní džunglí je naprosto zřetelně vidět desítky kopců
pravidelného pyramidového tvaru, které čekají na odstranění náletů rostlinstva a usazené zeminy,
aby se z nich opět staly chrámy a svatyně.
My jsme do areálu vstoupili na opačné straně, než je hlavní vchod. Na všechny okamžitě zapůsobila
rozloha hlavního prostranství, nyní pokryta nízkým trávníkem, z něhož sem tam vyrůstá strom. Hned
na první strom náš indiánský průvodce lehce zaťukal a ozval se dutý zvuk jako při poklepání na
dřevěnou bednu – strom sice nebyl dutý, ale díky zdejšímu klimatu zde vše roste velmi rychle a tento
strom o velikosti slušné stoleté lípy měl prý jen asi 12 let. Díky rychlému růstu je dřevo velmi měkké
a proto také zní tak dutě.
Vyfotili jsme se na první z mnoha zdejších pyramid a koupili jsme si téměř všichni celkem vkusné
přívěšky s barevným basreliéfním mayským motivem na kousku pískovce – každý podle měsíce
svého narození, který malý indiánský kluk ihned přiřadil k příslušnému mayskému měsíci (jak ale
přiřadil našich 12 měsíců k mayským 18, to zůstalo jeho tajemstvím).
Před námi se objevily dvě dominanty města - velmi pěkně zachovalý Chrám nápisů a Palác. Chrám
nápisů tvoří pyramida s chrámem na vrcholku. Stěny chrámu pokrývají i z dálky pěkné basreliéfy
typických mayských postav v různých pózách. Na chrám se nesmí lézt (jako na jediný zde), proto
jsme basreliéfy obdivovali jen ze zdola. Nahlédli jsme alespoň do vyhřátých chodeb pod chrámem a
došli jsme prostředím podobným sauně až k hrobce jedné z bývalých královen, tvořené červeným
sarkofágem.
Pod Chrámem nápisů byla nalezena i náhrobní deska krále Pacala, jeden z nejzásadnějších
argumentů Erich von Danikena o návštěvě z vesmíru. Na monolitu o rozměrech 3,80 x 2,20 x 0,23 m
o odhadované váze 9 tun je znázorněn mrtvý král Pacal ležící na pohřebním stole, ze srdce mu
vyrůstá Strom života a kolem jsou symetrické ozdobné ornamenty s rostlinnými motivy. Rytina
určitě nemůže znamenat nic jiného.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 27 of 39
Nicméně po otočení kamene o 90° a při správném výběru úhlu zde Daniken vidí gondolu s lidskou
postavou obsluhující různé přístroje, která šlape levou nohou na pedál a před ústy má kyslíkovou
trubici. A na správně pořízené fotografii tomu opravdu tak je. Škoda, že nemáme na snímku celou
desku, aby vynikla míra manipulace s důvěřivými čtenáři. Danikenův snímek je totiž tak dokonale
nasnímaný, že je snadné mu uvěřit.
Pod Chrámem nápisů jsme dostali rozchod a vrhli jsme se na další památky. Nejdříve jsme vylezli na
sousední dominantu celého areálu – velký Palác, El Palacio, stojící na vedlejší pyramidě. Největší
zdejší stavba umožňuje detailnější prohlídku basreliéfů znázorňujících mayské indiány při různých
činnostech. Basreliéfy již nejsou tak zachované jako na Chrámu nápisů (ale proto je možné je
zkoumat i zblízka a dokonce si na ně i sáhnout). Daniken zde sice také vidí bruslaře na kolečkových
bruslích, ale k tomu je třeba hodně velké fantazie.
Na nádvoří Paláce jsou reliéfy částečně zrenovované. Nad nádvořím se tyčí třípatrová věž, která
sloužila Mayům jako škola. Prý se zde školili indiáni od jihoamerických Inků až po šamany ze
Severní Ameriky. Čím výše třída byla, tím větší znalosti její studenti měli.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 28 of 39
Pod Palácem jsou zachovány i vnitřní chodby a místnosti, takže jsme si prohlédli, jak staří Mayové
bydleli. Tmavé rozžhavené chodby a kobky nás příliš nenadchly, možná dříve byly jinak vyzdobené
a tím i útulnější.
Pod Palácem jsou desítky prodejců maleb vypalovaných do kůže a ručně domalovávaných. Jsou
většinou velmi pěkné, ceny jsou celkem rozumné, smlouvat se příliš nevyplatí, protože prodejci jsou
ochotni slevit jen jednou o nepatrnou částku a tuto konečnou cenu mají za stejný typ obrázku všichni
stejnou. Dokonce ani množstevní rabaty zde nefungují.
Po nezbytném nákupu jsme opustili hlavní část areálu a pokračovali jsme do okolní džungle na
prohlídku pyramid a chrámů zrenovovaných jen částečně nebo na renovaci teprve čekajících. Znovu
jsme se okamžitě zalili potem, ale na to jsme nemysleli, protože zarostlé ruiny mají svou typickou
krásu, která se po restaurování ztratí. Na okolních kopečcích skrývajících další chrámy a pyramidy
probíhají objevitelské a renovační práce, jako jediný nástroj slouží dělníkům a archeologům mačeta.
Jeden ze zdejších chrámů je již téměř před dokončením záchranných prací, vykopávky jsou skryty
pod střechou ze suchých listů. Na velkém monolitu je obnovený basreliéf mayského válečníka, který
je vymalován barvami do podoby, jakou měl pravděpodobně v době svého vzniku. Jestli takhle
barevné byly všechny zdejší stavby a reliéfy, muselo být město opravdu nádherné a chrámy působily
na obyčejné lidi asi velmi silným dojmem.
Po chvíli toulání jsme se vrátili na otevřené prostranství a vylezli jsme na pyramidu Slunce. Odsud je
nejhezčí pohled na areál s dominantním Palácem a Chrámem nápisů, ale pěkné a zajímavé jsou i
další stavby, např. menší pyramidy na vrcholcích s chrámy, které mají na střeše zvláštní nástavbu
neznámého účelu. Vysvětlení nabízí opět Daniken, který tvrdí, že se jedná o laické napodobeniny
antén naváděcích letištních radiolokátorů pro mimozemské „bohy“ přilétající z vesmíru.
Po chvíli odpočinku na nejvyšším bodě Palenque jsme si chtěli odpočinout od všudypřítomných
turistů (jejichž množství ale není nijak zvlášť obtěžující) a vydali jsme se rovnou za nosem do
pralesa. Chvíli jsme jen tak bloudili a snažili se odhadnout, co je výtvor přírody a co jen džunglí
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 29 of 39
zarostlý výtvor lidských rukou. Po chvíli, když už jsme se vraceli zpět, jsme narazili na trojici
mladých turistů napjatě hledící do nezajímavého keře. Přidali jsme se k nim, ale na rozdíl od nich
jsme nic neviděli. Asi jsme se tvářili hodně nechápavě, než se nás jednomu z nich zželelo a ukázal
nám velmi nenápadného třiceticentimetrového baziliška asi metr a půl od nás. I přes ukázání
přesného místa nám trvalo pár minut, než jsme ho spatřili. Pokusy o focení byly nejdříve neúspěšné,
ale bazilišek natolik spoléhal na své mimikry, že jsme mohli pomalu odstranit větvičky kolem něj a
udělat si tak prostor pro získání alespoň nějakých obrázků.
Pokračovali jsme dále hlouběji do deštného pralesa k místu, kde jsme ráno pozorovali vřešťany.
Doufali jsme, že podle svých zvyků zůstanou na stejném místě celý den, bohužel dnes udělali
výjimku a někam zmizeli. Dostali jsme se daleko od centra starého města dnes zarostlého džunglí, už
dávno nebylo ani slyšet ruch ostatních turistů a my jsme zažívali pocity cestovatelů prodírajících se
neprostupnými houštinami, o kterých jsme si měli plné právo myslet, že tu po několik staletí lidská
noha nevkročila. Všudypřítomná vlhkost nás koupala ve vlastním potu. Zvuky pralesa zněly
mnohem intenzivněji než na všech esoterických CéDéčkách, ve zdánlivě pustém pralese bylo možno
při pozorném zkoumání spatřit desítky druhů hmyzu, plžů a hlavně ptáků.
My jsme chtěli uvidět z větší blízkosti hlavně tukany, ale štěstí jsme si vybrali už ráno a teď jsme
narazili jen na pár papoušků, bohužel většinou velmi vzdálených. Jednoho z nich, s převládající
červenou barvou, jsem se snažil natočit, ale kamera se chovala nějak podivně.
Protože se přiblížil čas odjezdu, museli jsme se rychlou chůzí vrátit k hlavnímu vchodu. Docela nás
to mrzelo, památky jsme si všechny stihli prohlédnout relativně v klidu, ale na individuální výlet
hlouběji do džungle, mimo oblast udržovanou pro turisty, bylo času velmi málo. Na druhou stranu
kromě nás dvou nikdo jiný podobné aktivity neměl v plánu, takže jsme se museli přizpůsobit.
Po cestě jsme ještě chtěli natočit drobného ptáčka, celého žlutého, ale kamera definitivně odmítla
poslušnost. Po návratu z dovolené jsem ji chtěl nechat opravit, ale podle zprávy servisního střediska
je naprosto neopravitelná (resp. „oprava by byla nerentabilní“), protože celý vnitřek kamery je úplně
zkorodovaný a rozleptaný. Jediným pozitivem je, že formát Hi8 je možno přehrávat i na kamerách
Digital8, takže po koupení nové digitální kamery jsme si mohli natočené záběry nejen přehrát, ale
dokonce jsem je i na PC digitalizoval, sestříhal, zeditoval, doplnil přechody, hudbu a komentář a
teprve výsledek uložil na kazetu VHS.
Takže záběry z džungle v Palenque byly tím posledním, co jsme v Mexiku natočili – alespoň byl
větší klid na klasické focení. Přesto nás to později u Karibiku trochu mrzelo.
Po návratu do hotelu jsme se naobědvali, převlékli jsme se, sbalili kufry a vydali se na cestu na
poloostrov Yucatán ke Karibskému moři a jeho Mexickému zálivu.
Cesta vedla několik hodin nepříliš zajímavou krajinou, podél cesty byly po většinu cesty několik
metrů vysoké neprostupné houštiny, které omezovaly výhled na obě strany. Občas jsme projeli
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 30 of 39
vesnicí nebo městečkem, několikrát se podél cesty mihly ruiny starých chrámů a pyramid, několikrát
jsme zastavili na občerstvení a protažení těla. Poloostrov Yucatán je velmi plochý, nejvyšší
vyvýšeniny jen výjimečně přesahují 200 m nadmořské výšky.
K večeru jsme konečně dorazili na pobřeží Mexického zálivu a ubytovali jsme se v pěkném
rodinném hotelu Villa Tulúm. Vyvlekli jsme kufry do svého druhého patra (výtahy se kromě
hlavního města příliš nevedou) a protože byl večer, už jsme ani nešli do bazénu ani na večeři.
Ráno jsme v otevřené a vzdušné restauraci našeho hotelu posnídali z tradičního sortimentu
mexických švédských stolů (převážně vajíčka) a vyrazili jsme autobusem na 4 km vzdálenou pláž k
jedinému kompletně odpočinkovému dni celého zájezdu. Autobus zastavil u trnovníkové hradby
oddělující prašnou příjezdovou cestu od pláže a my jsme vystoupili na zářivě bílý písek. Kolem
několika cabaní, dřevěných chatek se stropem z listů palmy královské, jsme se dostali k moři a
nevěřili jsme vlastním očím – před námi se rozprostírala bílá pláž, na levé straně v dálce ohraničená
útesy se zříceninami mayského chrámu v Tulúmu, na druhé straně táhnoucí se do nedohledna. Moře
mělo barvu tyrkysovou, jen odstíny se měnily podle hloubky korálových útesů pod hladinou. Stín na
pláži poskytovaly kokosové palmy různé velikosti, o zvukovou kulisu se staraly desítky bílých alek,
racků a hnědých pelikánů, důstojně kroužících nad pobřežím, aby se najednou volným pádem
spustili k hladině a ulovili za letu malou rybku.
Vyhledali jsme si palmu obrostlou kokosovými ořechy a opatrně mimo místo předpokládaného pádu
ořechu jsme roztáhli své ručníky. Pláž byla téměř liduprázdná, její vzdálenost od klasických
turistických středisek byla vykoupena trochou místy volně ležících odpadků typu plechovek od cocacoly, které zde nemá kdo uklízet, nicméně po několika minutách je člověk přestane vnímat. Vzduch
musel mít kolem 35°, moře jen o málo méně, určitě přes 30°. Bílý písek zde naštěstí nepálí do nohou
tak jako žlutý nebo černý písek pacifický.
Vlny nebyly téměř žádné, spád dna moře pozvolný, ale ne přehnaně mírný. Ke koupání ideální
podmínky. Na několika kůlech u břehu postávali racci a pelikáni, někteří se procházeli i po břehu.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 31 of 39
Po hodince koupání a lenošení v palmovém stínu jsme se vydali projít po pláži. Na jedné straně jsme
došli k mírně živější části pláže, kde vedle několika cabaní stála restaurace s tradičními plastovými
židlemi. Exotická vegetace poskytovala ideální pozadí k fotografování.
Po návratu a dalším koupání jsme zkusili i druhou stranu pláže. Zde jsme došli až k útesu s majákem,
ke kterému vedly od moře kamenné schody. Ty už nebyly tak příjemné jako chladný písek, naopak
byly rozpálené na teplotu pro naše bosá chodidla velmi nepříjemnou, ale výhled svrchu strasti
výstupu vynahradil.
Několikrát za den přirazili ke břehu rybářské loďky se svým úlovkem. Jména desítek druhů ryb jsme
samozřejmě netušili, ryby byly různých tvarů, barev a velikostí. Pro větší ryby přijížděly až na pláž
náklaďáčky, rybáři přímo na pláži dohodli cenu a ryby hned prodali. Největší rozruch způsobila
loďka s uloveným dvouapůlmetrovým hnědým žralokem. Rybář ho hned na místě zbavil ploutví (a
hned je prodal na polévku majiteli některé z restaurací v okolí), naporcoval ho a po částech rozprodal
– za půl hodiny byl žralok pryč. Nás zaujaly hlavně zuby podobné pilovým zoubkům ve třech řadách
za sebou.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 32 of 39
Od kolegů jsme si půjčili brýle a šnorchly a zkusili jsme si zašnorchlovat. Korálové útesy začínaly
pár desítek metrů od břehu, viditelnost byla dokonalá. Korály rostly v rozmanitých tvarech, barvách
a velikostech, mezi nimi se proháněla hejna barevných ryb. Ani se nám nechtělo zpátky na břeh, ale
hrozilo nám spálení zad, která jsme měli neustále vystavena slunečnímu záření.
Někteří kolegové se mezitím věnovali klácení kokosových ořechů z okolních palem. Domorodci sice
pokřikovali něco o dolaru za každý ořech, ale žádný větší zájem o vymáhání nejevili, takže nic
nedostali. Zkoušeli jsme různé metody, jak se do ořechu dostat, před použitím kapesních nožů
nakonec vyhrála varianta s rozbitím ořechu o kámen. Tak se povedlo rychle zbavit ořech zelené
tlusté slupky a rozbít jeho skořápku tak pěkně, že vzniklá mistička je použitelná jako suvenýr.
Ořechy byly pěkně zralé, mléko osvěžující a kokos sladký.
Slunce se blížilo k západu, už i ptáci unaveně posedávali na hladině a nechali se fotit spolu s plavci.
Vrátili jsme se do hotelu a po krátkém odpočinku jsme vyrazili do městečka na večeři.
Dostali jsme chuť na grilované kuře – hned po vystoupení z autobusu jsme narazili na hospůdku s
grilem a sympatickým majitelem. Kuřata už měl připravená. Měl je rozřezaná jen na jedné straně,
roztáhl je jako žábu a položil na gril. Než stačil nachystat bohatou oblohu, byla kuřata hotová, celé
grilování netrvalo déle než čtvrt hodiny a přitom se kvalitě nedalo nic vytknout.
Ráno jsme popojeli autobusem k mayským ruinám starého Tulúmu, „města ranních červánků“
založeného kolem roku 1000 našeho letopočtu. Přestože bylo teprve 8 hodin, byl už pěkný pařák. Od
parkoviště bylo třeba jít pár set metrů ke vstupu do areálu po asfaltce, což jsme sice zvládli, ale
značně propocení. U pokladen jsme potkali českou rodinku, jediné naše setkání s Čechy v Mexiku.
Už při čekání na lístky jsme sledovali leguána vyhřívajícího se na zdi – průvodce Vítek v autobuse
sliboval, že dnes leguány uvidí opravdu každý a měl pravdu, zde jsou jich opravdu desítky.
Dalšího jsme uviděli hned vzápětí a pak už byli prakticky na každé stavbě a na každé zídce v areálu.
Hanka uviděla jednoho dlouhého hodně přes metr, ale než jsem stačil stisknout spoušť, zalezl mezi
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 33 of 39
kameny až mu trčela jen špička ocasu – snažil jsem se ho vytáhnout, ale bránil se a já měl zase strach
zatáhnout naplno, přece jenom to je takový menší drak a jeho zuby vypadají dost nebezpečně.
Areál je situován na útes nad mořem, zřejmě jako jediná mayská pevnost. To mu dodává úžasný
vzhled, kontrast exotické zelené krajiny plné palem a kaktusů, bílé kamenné stavby chrámů,
tyrkysové moře, to vše působí naprosto neopakovatelným dojmem. Městu dominují dva hlavní
chrámy na kopečcích oddělených miniplážičkou s bílým pískem. Na jednom vrcholku je chrám
zvaný „Castillo“, na druhém „Chrám padajícího boha“ (podle skulptur s postavou znázorněnou s
hlavou dole a roztaženýma nohama nahoře, podle jedné z mnoha variant prý může jít o tzv. včelího
boha).
Pohybovali jsme se individuálně, takže jsme mohli zvolit opačný směr prohlídky než většina
ostatních a vychutnávat si tak v klidu nádherná panoramata. Na některé objekty se sice nesmí, ale
pokud se za pásku nehrne dav dvaceti lidí najednou, nikdo proti porušení zákazu nic nenamítá. Dají
se tak získat opravdu pěkné záběry a snímky. Je zde určitě jedno z nejfotogeničtějších míst v
Mexiku.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 34 of 39
Na každé zídce, na každé střeše je několik nenápadných výstupků. Teprve při pečlivějším pohledu
jsme zjistili, že se nejedná o stavební ozdobu, ale že to jsou hlavičky všudypřítomných leguánů
různých velikostí vyhřívajících se na slunci.
Strávili jsme zde asi hodinku a půl, což k prohlídce stačilo. Místo v nás zanechalo silný dojem a byla
by škoda jej při návštěvě Yucatánu vynechat. Po návratu do hotelu jsme naložili zavazadla do
autobusu, rozloučili se s personálem restaurace, který všechny ženy chodící zde na snídaně
obdaroval keramickým mayským sluníčkem a vydali jsme se na sever podíl pobřeží ke slavnému
městu Cancún.
Město Cancún je jedno z nejznámějších světových turistických středisek. Vzniklo de facto uměle v
uplynulých dvou desetiletích na jen několik set úzkém pruhu země dlouhém 24 km, který vytváří
obrovskou šťastnou sedmičku v Mexickém zálivu na severozápadě poloostrova Yucatán. Město je
tvořeno obrovskými luxusními hotely všech významných hotelových společností. Mexická vláda
stanoví pro hotely základní pravidlo, že všechny pláže celého pobřeží musí zůstat veřejně přístupné,
což znamená, že všechny hotely mají pro každého bez omezení přístupná průchozí lobby, kterými se
lze dostat na pláž, hotelové pláže bez předělů přecházejí od jednoho hotelu k druhému, a tak i podle
moře je možno procházet hotelovým zázemím a využívat jejich bazény, sprchy, lehátky, bary a
ostatní zařízení.
My jsme dvouhodinový rozchod využili nejdříve k prohlídce velkého patrového nákupního střediska,
ze kterého jsme vyšli druhou stranou na pláž a vydali se žárem poledního slunce hotelovými plážemi
podél pobřeží. Obdivovali jsme supermoderní hotely a jen jsme se divili, proč zde není pobřeží
přizpůsobené ke koupání, koupe se zde jen v bazénech.
Celkově jsme konstatovali, že město je sice pěkné, ale na pustou předvčerejší palmovou pláž budeme
vzpomínat více a raději.
U jednoho z hotelů na zídce jsme narazili na perfektního leguána s červenou otevřenou tlamičkou.
Chvíli jsme se dohadovali, jestli je živý nebo je to jen reklamní hotelová maketa, až to vyřešil leguán
tím, že se pohnul. Vyfotili jsme ho a rozhodli jsme se k postupnému návratu, tentokrát ze strany
hlavní cancúnské třídy. To znamenalo projít přízemím některého hotelu. Zdánlivě jednoduchá věc se
ukázala složitější, než jsme si mysleli, protože hotel byl tak rozsáhlý, že nám trvalo skoro čtvrt
hodiny, než jsme se vymotali.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 35 of 39
Na vrcholku cancúnské sedmičky je přístaviště, kde jsme se nalodili jen s menšími zavazadly (ostaní
zůstalo v autobuse na pevnině) na tryskovou loď směřující na ostrov Isla Mujeres – Ostrov žen. Loď
měla uzavřenou kabinu, kterou bohužel klimatizace nestačila dostatečně ventilovat, takže těch dvacet
minut bylo dost dlouhých, zvláště když jsme museli sledovat stupidní estrádu na místní televizní
stanici. Na ostrově jsme se podél pobřeží se zavazadly v rukách dostali k 200 m vzdálenému hotelu
pod majákem označujícím severní konec ostrova.
Z pokoje byl exotický výhled přes zelenou zahradu s palmami a araukáriemi na maják a modrý
Karibik v pozadí. Protože bylo dost času, obešli jsme jediné ostrovní městečko podél pláží, které se s
tulúmskou zdaleka nemohou porovnávat. Část kolegů se koupala, my jsme raději prošli nepříliš
vzhledné uličky s domorodými obyvateli, než jsme narazili na turistické centrum. Hotelová
restaurace byla kvůli rekonstrukci uzavřena, potřebovali jsme proto na zítřek nakoupit snídani, což se
nám povedlo v poměrně velkém supermarketu na hlavním náměstí naproti kostelu.
Před společnou večeří nás hotelová recepce pozvala do zahrady na welcome drink, silné červené
daiquiri s tequillovým základem. Někteří kolegové se nezúčastnili, my ostatní jsme tak mohli
absolvovat několik přídavků, což bylo perfektní zvláště v kombinaci s teplem a se slivovicí, jejíž
poslední zbytky jsme dorazili před pár minutami na pokoji.
Večeře pod hvězdami v domorodé restauraci na pláži u přístavu byla opravdu skvělá, srovnatelná s
jídlem na Zipolite (podle některých dokonce lepší).
Na celodenní šnorchlovací výlet na moře se nás nakonec přihlásilo jen 9, což bylo nečekaně málo.
Pěšky jsme došli do přístavu, nalodili se na dvě lodičky a vydali se na moře. Vyfasovali jsme plovací
vesty, ploutve a ostatní vybavení a po pár desítkách minut jsme se dostali ke dvěma ostrůvkům –
skaliskům o průměru v desítkách metrů, které byly od sebe vzdálené asi 300 metrů a byly spojeny
silným lanem plovoucím na hladině. U vzdálenějšího ostrůvku nás kapitáni vysadili a lodě odpluli k
bližšímu ostrovu, kde na nás čekaly.
V moři byl velmi silný proud, takže jsme hned pochopili, proč musíme mít vesty a k čemu slouží
lano, bez něj bychom totiž trasu absolvovali hnáni proudem za pár minut. Takto jsme se mohli občas
přidržet a pozorovat život pod hladinou. Společně s námi zde bylo několik dalších výprav, protože se
asi jedná o jedno z nejhezčích míst na šnorchlování u celého pobřeží Mexického zálivu. Tolik ryb
jsme na žádném z předchozích míst zdaleka neviděli, ani co do počtu, ani co do barev a tvarů. Místy
jsme plavali mezi stovkami barevných rybiček, takže jsme měli pocit, že je budeme muset rukama
rozhrnovat, abychom mohli plavat dále, rybičky jsou ale tak šikovné a pohotové, že ve skutečnosti
jsme se jich nedokázali dotknout ani když jsme se o to snažili.
Kromě mnoha jiných druhů nás zde zaujaly 1,5 m dlouhé stříbrné dravé baracudy, nehybně stojících
ve skupinkách v prudkém proudu. V této velikosti by klidně mohly zaútočit i na člověka, zde jsou
ale asi tak ochočené, že to nedělají, přestože jinde jsou považovány za nebezpečné stejně jako
žraloci.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 36 of 39
Po půlhodince potápění nás vytáhli zpět na loďky a pokračovali jsme dále.
Přiblížili jsme se k pobřeží, kde jsme nechali druhou lodičku s kapitánem a sesedli jsme se všichni na
naši loď. Pro jistotu až po vyplutí nám řekli, že dnes je moře poněkud divočejší, ale že to určitě
zvládneme, a tak jsme se vydali na širé moře. Země na obzoru byla již dost vzdálená, když jsme
uprostřed více než dvoumetrových vln zastavili. Díky hloubce kolem 20 metrů vlny nevytvářely
zpěněné hřebeny, takže plavat se v nich jakž takž dalo. Moře je neuvěřitelně čisté, i ve dvaceti
metrech je dostatek světla a tepla, aby zde mohly růst korály a byly z hladiny bez potíží vidět. Kromě
vln jediný další problém byl opět silný proud, díky kterému jsme nakonec podstatnou část času
ztratili doháněním loďky, což výsledný dojem trochu kazilo (někteří kolegové se do vody ani
neodvážili). Druhy ryb zde byly poněkud odlišné, někdo prý dokonce zahlédl i rejnoka. Mně s mým
poněkud slabším žaludkem při sledování dna s hlavou pod vodou za chvíli začala obtěžovat mořská
nemoc. Po nějaké době jsme se začali vracet na loď a s většími či menšími obtížemi jsme se
přehoupli na palubu. Mohli jsme tedy nakonec konstatovat, že jsme se potápěli na širém moři v
obrovských vlnách a značné hloubce pod námi, ale šnorchlování u břehu se nám líbilo více.
Vrátili jsme kolem laguny tvořící záliv s přirozenými kotvišti drahých jachet amerických boháčů a
kolem delfinária se skotačícími delfíny (za vysoký poplatek je možno si s nimi zaplavat) k molu, kde
mezitím druhý kapitán zařídil oběd. Kolem mola je v moři kůly ohraničená ohrada, ve které místní
kluci chovají asi 2,5 metrů dlouhého hnědého žraloka. Za dobrovolný příspěvek je možno si s ním
zaplavat a pohladit ho. To jsem si nemohl nechat ujít a hned jsem skočil do moře a po domluvě s
majitelem si žraloka zkusil chytit a nechal se s ním vyfotit. Na přivítanou na mne žralok vychrstl z
tlamy dobrých deset litrů vody a pak se nechal vyzvednout nad hladinu. Na dotek je žralok velice
příjemný, více než smirkový papír mně jeho pokožka připomínala tužší samet. Chvíli se nechal
mučit na slunci nad vodou (v rámci možností daných mou silou a jeho váhou), ale pak začal být
nervózní a jeho majitel už mně nedaroval ani vteřinu a žralok musel zpět do vody, takže druhá fotka
už zachycuje jen jeho ponoření.
Přesunuli jsme se ke stolům, ochutnali výborná semínka a oříšky a sledovali přípravu červeně
kořeněných ryb na roštech na otevřeném ohni. Sice nám tvrdili, že oběd byl připravován pro
mnohem více osob a že nedokážeme sníst vše, ale jako správní Češi jsme je přesvědčili o opaku.
Jídlo bylo vynikající, není nad čerstvou rybu. Přílohy jsme většinou ani nejedli, aby nám zbylo více
místa v žaludku na rybu.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 37 of 39
Po obědě jsme se sami dva vydali k blízké farmě s mořskými želvami, ostatním se nechtělo a trávili
spokojeně u piva pod slunečníky. Před farmou je několik kruhových bazénů s želvami různé
velikosti od půl metrových po odhadem 1,2 metry dlouhé. Působí všechny velice příjemným a
přátelským dojmem, hlavně když vystrčí hlavu nad vodu a nadechují se. Pochopitelně jsme si je
pohladili, i když se to nesmí. V pavilonu za bazény jsou bazénky a akvária s menšími exponáty ryb,
mořských koníků a samozřejmě dalších želv. Hlídačka je pozorovala takovým způsobem, že bylo
jasné, jak je má ráda. Když viděla, jak se i nám želvičky líbí, po odchodu druhého hlídače nám je
dovolila chvíli hladit po krunýřích a hlavičkách, což jim dělalo evidentně dobře.
V moři za pavilonem byla podobná ohrada obehnaná molem jako u žraločí ohrady, ve které si
plavaly další želvy v prostředí takřka přirozeném. Chvíli jsme se kochali a pak jsme se vrátili zpět k
ostatním do plážové restaurace. Ještě pár desítek minut jsme relaxovali a pak už následoval návrat k
hotelu.
Večer jsme ještě navštívili pizzerii a dali si každý jednu pizzu, jako zákusek jsme si objednali
výborný flambovaný banán v čokoládě se zmrzlinou a ovocnou oblohou.
Brzy ráno jsme vstali a vydali se se zavazadly k přístavu, kde jsme tentokrát nasedli na pomalý
trajekt do Cancúnu. Cesta byla mnohem příjemnější než při plavbě rychlolodí, výhledy nejdříve na
Isla Mujeres a později na Cancún byly uchvacující. Kolem nás jsme pozorovali lodě různých tonáží
od malých lodiček přes různé luxusní jachty až po velké turistické plovoucí hotely.
Na břehu už čekal autobus a pokračovali jsme po dálnici do posledního hotelu ve známém městě
Chichen Itzá. Rychle jsme se ubytovali a odpoledne jsme navštívili asi nejznámější mayské město ze
čtvrtého století našeho letopočtu (opuštěné neznámo proč asi kolem roku 1250). Tradičně bylo
obrovské vedro, takže jsme na prohlídku dostali o něco méně než se zde dává obvykle, jen tři a půl
hodiny, abychom nezkolabovali. Někomu to vyhovovalo, pro nás to bylo málo, dokázali bychom zde
strávit mnohem více času.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 38 of 39
Hned vchod do areálu je omračující, protože se vejde na otevřené prostranství, kde uprostřed stojí
nejznámější mayská stavba – pyramida Kukulcánova chrámu „El Castillo“. Devítistupňová pyramida
má strany dlouhé 55 metrů a je vysoká 33 metrů (vypadá vyšší), na každé ze čtyř stran je 91 schodů,
což spolu s posledním stupněm dává dohromady 365 jako dnů v roce. Schody jsou poměrně strmé
(Američani je lezou po zadku), středem hlavního schodiště vede proto pomocné lano. Kolem schodů
jsou zídky zakončené hadí hlavou, což prý v den letního a zimního slunovratu způsobuje zvláštní
úkaz, kdy se jakoby plazí hadi z vrcholu pyramidy do země. Ale to jsme bohužel neviděli.
My jsme prohlídku spolu s místním průvodcem zahájili na pelotovém hřišti, nejposvátnějším ze
všech v Mexiku. Jeho impozantní rozměry 85 x 35 m se zdmi vysokými 7 metrů vyvolávají obdivné
pocity ke starým stavitelům. Hřiště má tvar písmene H, uprostřed hlavní plochy jsou velmi vysoko
dva malé kruhy, kterými se měl prohazovat kaučukový míč. Stěny jsou pokryty rytinami s ukázkami
hry i následného obětování poraženého (či vítězného?) mužstva vytržením srdce zaživa. My jsme
měli jako kulisu při prohlídce hřiště sloup hnědého dýmu v pozadí, obávali jsme se nejdříve požáru v
džungli, ale bylo to nakonec jen řízené vypalování trávy.
Za hřištěm je známá „Zeď lebek“ s reliéfy lidských lebek, za kterou se ale našlo asi 1500 skutečných
lebek mayských obětí.
My jsme kolem ní pokračovali na „Posvátnou cestu“, několik metrů široký a několik metrů vysoký
val s dlážděnou cestou na vrchu, která spojuje centrum areálu a „Posvátnou studní“. Cesta vede
džunglí, kolem nás bylo zase množství květin, termitišť a hnízd v korunách okolních stromů.
Po asi 400 metrech jsme došli „Svaté studni cenote“, jámě přesně kruhového tvaru o průměru 60
metrů plné vody s hladinou v hloubce 25 metrů. Zde byli slavnostně obětováni mayští mladíci a
dívky po dobu mayských slavností, jak to sugestivně popisuje Richard Haliburton, který si také skok
do studně vyzkoušel a na rozdíl od obětovaných jej přežil. Cenote jsou jediná shromaždiště vody na
Yucatánském poloostrově, který je jinak velmi pórovitý a veškerá voda se ihned vsakuje do země.
Cenote vznikly propadnutím stropů podzemních jeskyní vymletých vodou a v jejich okolí byla
jediná možnost usídlení, protože sloužily jako přirození zásobárny vody.
Koupili jsme zde také několik balíčků přírodního žvýkacího kaučuku (naprosto bez jakékoliv chuti),
podle kterého vnikla později žvýkačka.
Zde jsme dostali rozchod a vrátil jsme se na hlavní prostranství. Stihli jsme tu na poslední chvíli
prohlídku vnitřku Kukulcánovy pyramidy, v obrovském vedru jsme vystoupali po úzkých schodech
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012
Mexiko 2002
Page 39 of 39
(nic pro klaustrofobiky) do místnosti uprostřed pyramidy, kde je toltécká socha „Chac Moola“ –
muže v životní velikosti, který sedí s pokrčenými koleny a na břichu drží mističku na tlukoucí srdce
vyřezaná kamenným nožem zaživa z těla obětovaného. Za sochou je červený jaguáří trůn pokrytý
zelenými kousky jadeitu (jako jaguáří skvrny), na kterém sedával vládce a přijímal oběť.
Vystoupali jsme na pyramidu a vychutnali jsme si rozhled po areálu, na Síň tisíce sloupů pod námi,
na okolní džungli a z ní vystupující další ruiny mnoha chrámů. Prošli jsme si celé okolí, pralesem
jsme došli k záhadné observatoři tvaru spirály, dnes už bohužel turistům nepřístupné. V lese jsme
narazili na zvláštního černého ptáka se zářivě modrou hlavou a chocholkou o velikosti většího páva.
Pozorovali jsme několik leguánů a bohužel jsme se museli vrátit k autobusu, protože čas už vypršel.
Před hotelem jsme nakoupili poslední suvenýry – dřevěné mayské vyřezávaní sošky. Okoupali jsme
se v bazénu a večer nás čekala slavnostní závěrečná večeře s folklórním představením, kde indiánská
maminka se synem a dvěma dcerami kolem deseti let, všichni v krojích, předvedli několik místních
tanců. Zaujaly především tance s plnými sklenicemi a džbány na hlavě, ze kterých přes rychlé
otáčení neukápla ani kapka, přestože si je rukama ani jednou nepřidrželi.
Poslední ráno jsme už jen dojeli na letiště v Méridě, rozloučili se s řidiči, které čekaly 4000 km do
Mexico-City, což jsme my urazili letadlem za hodinu a půl. Cestou jsme z letadla viděli v dálce
všechny tři nejvyšší mexické hory, obvykle prý se létá blíže.
V hlavním městě jsme absolvovali metrem cestu do centra, kolem kostelů s šikmými věžemi
(nachýlení staveb je způsobeno vysycháním podmáčené půdy pod městem a častými zemětřeseními)
jsme se dostali na Zócalo. Zde jsme si společně prohlédli Prezidentský palác a individuálně
katedrálu. Na letiště jsme dorazili s tříhodinovým předstihem, ale kvůli přísným kontrolám (3/4
cestujících absolvuje prohlídku zavazadel, problém byl třeba i s alkoholem v neoriginálním balení,
tedy s nedopitou slivovicí, což samozřejmě nebyl náš případ) jsme odlet tak tak stihli. Průvodce
Vítek zůstal u příbuzných v Mexiku, rozloučili jsme se s ním před odbavovacím prostorem.
Bohužel na útratu zbylých peněz nám zbylo velmi málo času. Sice lze bez problémů vyměnit zpět
pesa na dolary, ale je lepší vše utratit v bezcelní zóně. Nevyplatí se suvenýry, které jsou mnohem
dražší než ve vnitrozemí, přesto jsme si koupili malou obsidiánovou sošku. Jako další dárky jsme
koupili mexickou kávu, místní čokolády a bonbóny, ale hlavně litrovku zlaté tequilly s plastovou
nádobkou tvaru šejkru za neuvěřitelnou duty free cenu 11 dolarů.
Letěli jsme opět Jumbo Jetem, dávali Harryho Pottera, ale začátek byl vzhledem k mexickému času
kolem půl druhé ráno, takže jsem nevydržel a usnul. Cesta se zdála mnohem kratší (také byla, skoro
o dvě hodiny), přestup v Amsterodamu je už rutina. Protože do Prahy už je to jen 90-ti minutový
skok, zavolali jsme si domů pro odvoz a nakonec jsme stejně byli na letišti ještě dříve než auto z
Dlouhé Lhoty. Opět jsme si museli vystát frontu na odbavení, chvíli jsme čekali na kufry, rozloučili
jsme se s ostatními účastníky (samozřejmě poslední výměny adres) a za chvíli jsme byli doma.
file://D:\Documents and Settings\y7807\My Documents\Internet\Libor Novotný - Cest... 23.10.2012