gēo ic rīcne cyning bćr byfigende blōde bestēmed. Mé jméno
Transkript
gēo ic rīcne cyning bćr byfigende blōde bestēmed. Mé jméno
Rōd is mīn nama: gēo ic rīcne cyning bær byfigende blōde bestēmed. Mé jméno je Kříž: kdysi jsem nesl, třesa se, krví smáčen, mocného krále. nápis na tzv. Bruselském kříži Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe, neboť je psáno: ‚Proklet je každý, kdo visí na dřevě.‘ To proto, aby požehnání dané Abrahamovi dostaly v Ježíši Kristu i pohanské národy, abychom zaslíbeného Ducha přijali skrze víru. List apoštola Pavla Galatským 3,13–14 Text & Translation © Jan Čermák, 2005 Illustrations © Michaela Tůmová, 2005 © Vojtěch Ripka – Jitro, 2005 ISBN 80–903106–8–0 Sen o kříži Přeložil Jan Čermák Nakladatelství Jitro, 2005 Obsah Seznam zkratek Úvod Významná data a události anglosaské epochy O pokoře králů a posvěcené zemi Kult svatého Kříže Kult svatého Kříže v důležitých datech Ruthwellský kříž, báseň v kameni a Vercelliská kniha Sen o kříži (text básně) Staroanglický verš a jeho stavba Poznámka k překladu Poznámky k textu Vizte a slyšte a pozvedněte hlas: kříž mluví k člověku Prameny a literatura 6 7 13 21 33 39 45 59 75 79 83 113 129 Seznam zkratek Dt Ef Gen J L Mk Mt PG Pís PL Sk Zj Ž Pátá kniha Mojžíšova, Deuteronomium List apoštola Pavla Efezským První kniha Mojžíšova, Genesis Evangelium podle Jana Evangelium podle Lukáše Evangelium podle Marka Evangelium podle Matouše Patrologia Graeca Píseň písní Patrologia Latina Skutky apoštolské Zjevení Janovo Žalm(y) Úvod Nedlouhou báseň, novodobými vykladači nejstarší anglické literatury tradičně nazývanou Sen o kříži (Dream of the Rood) a zachovanou v jediném rukopisu z konce desátého století, složil neznámý křesťanský autor patrně již ve století osmém. Sen tak náleží k okruhu raných staroanglických náboženských básnických skladeb, zároveň se jim však řadou jedinečných rysů – zejména málomluvnou citovostí a epicky dramatickou i teologicky odstíněnou vizí Ukřižování – zřetelně vymyká. Jazykem a slohem příznačným pro starou ústní germánskou hrdinskou poezii tato báseň líčí setkání kříže s Kristem ve chvíli Ukřižování, tak jak je ve svém snu uprostřed noci spatřil člověk, který sama sebe charakterizuje jako osamělého hříšníka. Výpověď o tomto snovém vidění je podána v první osobě a v jejích čtyřech částech se o slovo dělí člověk a kříž. V první, vizionářské části hříšník vypráví, jak se mu kříž ve zjevení ukázal ve dvou podobách: jako prostředník spásy, majestátní kosmické znamení poseté drahokamy, i jako strůjce smrti, krvavý popravčí nástroj. Ve druhé části, jež je svým tónem heroicko-elegická, promlouvá sám kříž o tom, jak se nástrojem Ukřižování stal a jak v této úloze paradoxně osvědčil nejvyšší věrnost Ukřižovanému, o němž hovoří jako o svém pánu. Ve třetí, homiletické části se pak kříž obrací řečí kazatele k člověku, a to s výkladem smyslu Kristovy i své oběti a s výzvou k následování. Člověk dostává slovo zpět v závěrečné, čtvrté části, která vyznívá jako vroucná výpověď o věčné naději i touze doputovat prostřednictvím kříže do hodovní síně na nebesích. Ukřižování je přitom v básni podáno jako svrchovaně paradoxní akt. Smrt v něm vykupuje život. Kristus se jako starogermánští hrdinové chystá k poslednímu boji, v němž je však jeho jedinou zbraní heroická vůle pokorně zemřít. Kříž, zobrazený jako neochvějný člen Kristovy družiny, beze zbytku naplňuje věrnost, vedle statečnosti a štědrosti nejvyšší starogermánskou ctnost, tak, že svého vládce před smrtí nezachrání. Jako výrazný inspirační zdroj tu působí raně středověký kult kříže, podnícený konstantinovskou legendou o kříži jako triumfálním znamení a Kristově hrdinském atributu. Báseň se však přesto obejde bez výrazného symbolismu a na rozdíl od soudobé hymniky si uchovává citovou i výrazovou strohost. Zároveň se tato středomořská tradice křesťanského, a tedy literárního heroismu v básni prostupuje s hrdinskou tradicí domácí, založenou v duchu starogermánských válečnických ctností a závazků, opěvaných ve skladbách ústní slovesnosti, jež se moderním časům ve valné většině nedochovaly. Sen o kříži tak lze číst jako básnickou výpověď, jež byla součástí civilizačního zápasu Anglosasů o prosazení křesťanských hodnot. Byla možná pokusem přiblížit anglosaské vojenské aristokracii, vychované podle zásad starogermánského hrdinského zákoníku, prostřednictvím poetické vize ze slov a obrazů starobylé řeči předků duchovní podstatu a smysl Kristovy oběti a Krista samého představit jako vládce hodného následování. Tomu by nasvědčoval i další výjimečný rys Snu o kříži. Jako jediná staroanglická báseň se totiž alespoň zčásti zachoval v epigrafické podobě: neúplných dvanáct veršů původem z druhé, hrdinsko-elegické části básně, je runami, tedy dávným písmem staré Germánie, vyryto na nejpozoruhodnějším anglosaském kamenném kříži ve vesnici Ruthwell na jihozápadě Skotska, který vznikl nejspíše v první polovině osmého století za doby tzv. northumbrijské renesance. Runový nápis na kříži doprovází jednak série reliéfních biblických obrazů s latinskými glosami, jednak keltský vegetativní a zvěrný ornament. Raná podoba básně, dochované v rukopisu jihoanglického původu, tedy existovala už nejméně o dvě století dříve na anglosaském severu. Stejně jako kříž, také ona byla plodem rozvinuté klášterní kultury v anglosaském království na sever od řeky Humber, těžící z živých kontaktů nejen s Římem, ale především s irskými kláštery. Vyslovuje se [riwl]. Vzdálenější ozvěnou textu básně zní ještě krátký nápis na tzv. Bruselském kříži nejspíše z konce desátého století, který této knížce posloužil jako motto. Tato anglosaská práce z přelomu 10. a 11. století, dnes uložená v bruselské katedrále sv. Michaela a Gudily, sloužila jako relikviář a obsahovala patrně úlomek dřeva z Kristova kříže, který roku 885 poslal anglosaskému králi Alfrédovi Velikému papež Marinus. Negramotní anglosaští velmoži a válečníci, dosud vázaní hrdinským mravním řádem dědů a znalí starých zpěvů o bojích s netvory, podlých úkladech a nelítostných pomstách, proto jistě nebyli jedinými a pravděpodobně ani prvními, ke komu se neznámý tvůrce Snu o kříži obracel. Svou vizí chtěl oslovit také a dost možná především čtenáře duchovního stavu. Pro ně byla tato vize básnickým zpodobením ústředního tématu křesťanské věrouky subtilně překlenujícím rozporná teologická stanoviska, která na půdě soudobé církve existovala zejména v otázce Kristovy přirozenosti a podstaty Ukřižování. Po více než dvou stoletích disputací se teologové nedlouho předtím, než Sen o kříži nejspíše vznikl, usnesli na tom, že Kristus je jedinou osobou o dvojí přirozenosti, božské a lidské, osobou, v níž se sjednocuje vykupitelská schopnost trpět jako člověk za člověka s vykupitelskou mocí zmrtvýchvstání a konečného vítězství nad silami zla. Ukřižování se pak stává aktem božské i lidské vůle k nejvyšší oběti i okamžikem věčného triumfu, nad nímž smrt nemá moc. Tato křehká rovnováha, kdy jedno i druhé je vždy přítomno zároveň, nachází svůj odraz v textu básně, zejména pak v její ústřední, hrdinsko-elegické části. Její autor, kazatel bytostně zaujatý teologickou polemikou své doby, si ve svém textu podává ruce s básníkem znalým příběhů, jež zachytila dávná poezie předků. Tento Na rozdíl od způsobu, jímž Ukřižování výtvarně i slovesně v barvitých podrobnostech zobrazuje středověk vrcholný, kdy Kristova oběť a smrt v kruté, nikterak nezastírané agónii konečnému triumfu předchází. 10 způsob, jímž se tvůrce Snu o kříži jemně, skrytě a přece pronikavě vyrovnává s věroučnými nesnázemi své doby, je posledním z velmi originálních rysů, kterými jeho výtvor překračuje rámec staroanglické náboženské poezie, jejíž nejvlastnější metodou i obsahem byla biblická parafráze. 11 Významná data a události anglosaské epochy kolem 410 Římský císař Honorius sděluje britským králům, že jejich země již nejsou součástí Římské říše. Stažení římských legií z Británie. ?449 Příchod Anglů, Sasů a Jutů do Británie: jutští (?) bratři Hengest a Horsa, pozvaní britským králem Vortigernem, odrážejí útoky Piktů a Skotů, ale záhy si sami podmaní království Kent. kolem 518 Britové porážejí Sasy na blíže neurčeném místě zvaném Mons Badonis (Mount Badon). Za keltského odboje proti germánským vetřelcům vznikají pověsti o králi Artušovi. po 530 Sasové vytvářejí království Essex (Jižní Sasy) a Middlesex (Střední Sasy). po 550 Anglové zakládají království Northumbrie, Východní Angly (East Anglia) a Mercie. kolem 563 Sv. Kolumba zakládá keltskou misii a klášter na ostrově Iona. 13 597 Sv. Augustin (pozdější sv. Augustin z Canterbury) přináší poselství papeže Řehoře Velikého a s ním i římské křesťanství do království Kent. 607 V Londýně postaven první chrám sv. Pavla. 617–633 Edwin králem Northumbrie. kolem 625 Lodní pohřeb v Sutton Hoo (podle nejranější datace). 627 Římská misie přichází do Northumbrie: král Edwin pokřtěn. 633 Edwin zabit pohanským králem Mercie Pendou. 634 Na northumbrijský trůn nastupuje Oswald. 635 Keltská misie z Iony vedená sv. Aidanem (†651) přijata v Lindisfarne. Západosaský král Cynegils přijímá křesťanství. 642 Král Oswald zabit Pendou. 653 Anglosaští církevní hodnostáři Benedikt Bishop a Wilfrid pobývají v Římě krátce poté, co dal byzantský císař Konstans II. v reakci na výrok druhého lateránského sněmu (649) uvěznit a poslat do vyhnanství papeže Martina I. Tento koncil potvrdil duothelétistickou pozici Říma (proti oficiálnímu monothelétistickému stanovis14 ku Byzantské říše): Kristus měl dvojí vůli, vedle božské i lidskou, jež s božskou byla v naprosté shodě. Kristovo přijetí kříže je tedy zároveň aktem svobodné lidské vůle. 655 Penda zabit Oswym, nástupcem Oswaldovým. 664 Synoda ve Whitby rozhoduje střet keltského a římského křesťanství ve prospěch římského ritu. 657–680 Hilda se stává abatyší v klášteře Whitby. Náboženskou aliterační poezii tam skládá první známý anglosaský básník, pastevec Cædmon. Začíná zlatý věk northumbrijské vzdělanosti (Beda Ctihodný; Lindisfarneská evangelia (Lindisfarne Gospels), Codex Amiatinus, kamenné kříže v Bewcastlu aj.). 672 V Hertfordu se schází první synod anglosaské církve. 674 Benedikt Bishop zakládá klášter Monkwearmouth. po 678 Počátek anglosaských misií na kontinent. 679 Do northumbrijského kláštera Monkwearmouth je přivezen rukopis akt lateránského sněmu (649), v nichž teolog Maximos Vyznavač odmítl doktrínu monothéletismu o dvojí přirozenosti Kristově, božské a lidské, avšak spjaté jedinou, božskou vůlí. Tuto doktrínu odmítá ve shodě s názorem papežského stolce koncil anglosaské církve v Hatfieldu. 15 680 Biskup Wilfrid se účastní římského koncilu, který definitivně potvrzuje stanovisko papežského stolce v otázce monothelétismu. Ten je o rok později na šestém všeobecném koncilu v Konstantinopoli prohlášen za heretické učení. 687 Umírá Cuthbert, biskup lindisfarneský. kolem 700 První dochované staroanglické texty. 716 Na mercijský trůn nastupuje Æthelbald (zavražděn r. 757); jeho a Offova (†796) vláda je dobou politické nadvlády Mercie nad ostatními anglosaskými královstvími. 718 Sv. Bonifác (Winfrid, *před 680 – †755) zahajuje anglosaskou misii na území dnešního Německa a Belgie. 730–750 Pravděpodobný vznik Ruthwellského kříže. 731 Beda Ctihodný (†735) dokončuje své Církevní dějiny anglického lidu (Historia ecclesiastica gentis Anglorum), jedno z nejvýznamnějších děl raně středověké historiografie. 782 Anglosas Alcuin (*?735 – 804) přichází do Cách ke dvoru Karla Velikého, aby se významně podílel na jeho kulturní reformě. 787 Počátek vikinských nájezdů na anglosaskou Anglii. 16 793 Vikingové plení klášter v Lindisfarne. 795 Vikingové plení klášter na Ioně. kolem 800 Konsolidace čtyř velkých království – Northumbrie, Mercie, Východních Angel (East Anglia) a Západních Sas (Wessex). po 800 Vrchol tvorby náboženského básníka Cynewulfa. 825 Západosaský král Ecgbert si podrobuje království Mercie; počátek sjednocení anglosaské Anglie. 851 Vikinští nájezdníci, Anglosasy označovaní jako Dánové, v Anglii poprvé přezimují. 870 Vikingové zabírají Východní Angly. 871 Západosaským králem se stává Alfréd Veliký (849–899); svou říši rozšíří a povýší na království Anglosasů. 876 Vikingové zakládají Království yorské. 878 Alfréd Veliký poráží Vikingy a ve Wedmore s nimi uzavírá mírovou smlouvu, jež je základem budoucího rozdělení moci. 880 Ze čtyř velkých anglosaských království zůstávají pouze Západní Sasy. 17 ?886 Ustanoveny hranice vikinské moci v Anglii (tzv. Danelaw). Alfréd zabírá Londýn. V přesvědčení, že vikinské útoky jsou trestem za hříchy jeho lidu, vytyčuje v dalších letech na svou dobu velkorysý program obnovy křesťanské víry a vzdělanosti v domácím jazyce, tzv. staré angličtině. Jádrem programu jsou překlady z latiny (Orosius, Boëthius, Řehoř Veliký aj.) a jako významný politický dokument vznikají první letopisy Anglosaské kroniky (Anglo-Saxon Chronicle). po 890 Další vlna vikinských nájezdů. 896 Alfréd buduje systém lodní obrany proti Vikingům. 899–954 Konsolidace anglosaské centralizované moci. 899–924 Za vlády Alfredova syna Edwarda Staršího se severní hranice anglosaského království posunují k řece Humber. 924 Na trůn nastupuje Æthelstan, král Anglosasů (924–927) a král Angličanů (927–939; po připojení Northumbrie); vznik Anglie v politickém smyslu a také zhruba v jejích novodobých hranicích. 937 Æthelstan poráží dublinské Vikingy a strathclydeské Velšany a Skoty v bitvě u Brunanburhu. Na paměť tohoto vítězství vzniká oslavná báseň Bitva u Brunanburhu (Battle of Brunanburh), psaná u vědomí zřetelné národní identity Angličanů. 18 954 Umírá Erik Krvavá Sekyra, vikinský vládce Yorku. Yorští Vikingové se podrobují králi Éadredovi. 959–975 Vláda krále Edgara Mírotvorce ve znamení silného vojenského státu a klidu zbraní. 970 Rozklad církevní organizace v zemi, způsobený dlouhými boji s Vikingy, a následný úpadek řeholního života ústí v benediktinskou reformu klášterů. Reforma se šíří z Francie a za podpory krále Edgara, který nepřeje světskému kléru, ji v anglosaské Anglii zosobňují Dunstan, arcibiskup canterburský, a jeho žáci Æthelwold a Oswald. 950–1000 Vznik čtyř hlavních kodexů obsahujících staroanglickou poezii včetně tzv. Vercelliské knihy, obsahující Sen o kříži. po 980 Nová vlna vikinských útoků. 991 Angličané se střetávají s Vikingy u Maldonu. Na paměť tohoto střetnutí vzniká báseň Bitva u Maldonu (Battle of Maldon). 990–992 Ælfric (asi 950 – asi 1010), spolu s Wulfstanem jeden z nejvýznamnějších pozdně anglosaských církevních učitelů a vlivný tvůrce staroanglické prózy, píše Všeobecné homilie (Catholic Homilies). 993–998 Ælfricovy Životy svatých (Lives of Saints). 19 994 Olaf Tryggvason a Sven Vidlí Vous obléhají Londýn; zavedení daně zvané Danegeld. 1002 Anglický král Æthelred se žení s Emmou Normanskou. 1013 Sven Vidlí Vous donutí Æthelreda k odchodu do vyhnanství v Normandii a nastupuje na anglický trůn. kolem 1014 Arcibiskup yorský Wulfstan (†1023) píše Vlkovo kázání k Angličanům (Sermo Lupi ad Anglos). 1016–1042 Vláda dánského krále Knuta a jeho synů. 1018 Knut (†1035) se stává dánským králem. 1042–1066 Anglický král Edward Vyznavač (Edward the Confessor), syn Æthelredův, se vrací z Normandie. 5. ledna 1066 Edward umírá bez dědice; o den později králem prohlášen Harold Godwine, představitel nejmocnějšího šlechtického rodu v zemi; nejasný nástupnický nárok na trůn (druhým pretendentem je Vilém I. Normanský) vede až k bitvě u Hastings. 14. října 1066 Bitva u Hastings – vítězství Normanů nad Anglosasy. 25. prosince 1066 Anglickým králem korunován Vilém I. Normanský. Starou angličtinu nahrazuje v písemném úředním styku normanština; zvolna se začíná rodit nová, anglo-normanská literární tradice. 20 O pokoře králů a posvěcené zemi Král Oswin byl vysoký a sličný, uhlazený v řeči, dvorných způsobů a štědrý stejně k urozeným jako neurozeným … z dalších ctností, jichž se mu v obzvláštní míře dostalo, byla prý největší jeho pokora … Jednou daroval biskupu Aidanovi skvělého koně, aby – ač byl uvyklý chůzi – jej mohl použít, kdyby musel překročit řeku nebo v nějakém jiném nutném případě. Krátce poté Aidan potkal žebráka, a ten jej požádal o almužnu. Biskup ihned seskočil a koně i s jeho královským postrojem mu nabídl; byl totiž nesmírně soucitný, přítel chudáků a otec nebohých. Král se to dověděl, a když se pak s biskupem setkal, pravil, než usedli k večeři: „Pane biskupe, proč se ti zachtělo dát žebrákovi královského koně, jenž byl určen tobě? Což nemáme mnoho méně vzácných koní či jiných věcí, jež by pro chudáky bývaly dost dobré, aniž bys ty býval musel dát žebrákovi koně, kterého jsem vybral zvlášť po tebe?“ Na to biskup obratem odvětil: „Ach, králi, co to říkáš? Snad ti není onen syn klisny dražší nežli syn Boží?“ Poté se odebrali k jídlu. Biskup usedl na svém místě a král, který se právě vrátil z lovu, se spolu s družiníky ohříval u ohně. Náhle si vzpomněl na to, co mu biskup řekl; bez váhání odepjal meč, podal ho jednomu z družiníků a pospíchal za biskupem. Padl mu k nohám a prosil jej za odpuštění. „Od této chvíle,“ pravil, „o tom již nikdy nepromluvím ani nebudu posuzovat, co nebo kolik 21 z mých statků máš dávat synům Božím.“ Když to biskup viděl, velice se ulekl; ihned vstal, krále zvedl a prohlásil, že bude zcela spokojen, zaplaší-li král svůj smutek a usedne k hostině. Král se zase rozveselil, jak jej biskup zapřísahal a žádal, zato ten byl stále smutnější a nakonec začal prolévat slzy. Když se ho jeden z kněží zeptal jeho rodnou řečí, jíž král ani jeho družiníci nerozuměli, proč pláče, Aidan odpověděl: „Vím, že král již nebude dlouho naživu, neboť jsem dosud nepotkal pokorného krále. Myslím proto, že již zakrátko bude zbaven života, neboť tento lid si takového vládce nezaslouží.“ A zanedlouho se biskupova temná proroctví vskutku naplnila … on sám přežil zavraždění krále, kterého miloval, o pouhých dvanáct dní… Beda Ctihodný, Církevní dějiny anglického lidu, III,14 Epizodu z konce života Oswina, posledního z vládců samostatného severního království Deira, a jeho irského biskupa Aidana, který do severních anglosaských výsep přivedl keltskou misii z ostrova Iona – oba zemřeli roku 651 – podává nejvýznamnější anglosaský historik, northumbrijský mnich Beda Ctihodný (asi 673–735) jistě především jako exemplární vyprávění o ústřední křesťanské ctnosti, pokoře. Zároveň však tato epizoda prozrazuje leccos o politickém a duchovním klimatu, z něhož od druhé poloviny sedmého století vyrůstala anglická klášterní kultura i se svými kamennými kříži a duchovní poezií. Vydání Colgrave–Mynors, s. 258–9, překlad J. Č. 22 Germánský zábor Británie, který se započal v polovině pátého století a klíčová území si stačil podmanit do konce století šestého, znamenal zpřetrhání všech podstatných vazeb – politických, administrativních, kulturních i jazykových – s historickou tradicí římské Británie. Jádrem nové civilizace anglosaské se tak staly ctnosti, na nichž závisel úspěch germánských vojenských družin zápasících v čase temných století a stěhování národů o nový životní prostor. Na takových taženích se v zápase o půdu, drahé kovy a zbraně válečníci shlukovali kolem uhrančivých vůdců a ti je pro své záměry získávali bezvýhradnou statečností, nezlomnou vůlí a strhujícím slovem. Základním kamenem prvotní germánské i pozdější anglosaské společnosti byl vztah mezi pánem – původně vůdcem válečné družiny či kmenovým náčelníkem, později velmožem nebo králem – a členy této družiny, pozdějšími many či leníky. Tento vztah byl založen na obapolné věrnosti. Ta se ze strany družiníků projevovala statečností a oddanou připraveností k boji; pán svou věrnost družině zase dával najevo pohostinností, štědrými dary a ochranou jejích členů (ochranou samozřejmě o to účinnější, oč sám byl bohatší, a tedy mocnější a obávanější). Tito muži svorně věděli, že život je jen propůjčenou sumou dní, že plyne ve stínu vševládného osudu a neodvratné smrti z válek, přírodních pohrom a nemocí, a těmto mocnostem uměli čelit jen dobrým válečnickým jménem zaživa a nehynoucím věhlasem po smrti. Heroický étos jejich života v bludném kruhu výbojů, úkladů a pomst 25 se příliš nezměnil ani po příchodu křesťanských věrozvěstů do anglosaských království. Také raná Northumbrie byla královstvím ustavičně usilujícím o politickou a územní stabilitu: vedle vyčerpávajících mocenských střetů mezi vládci dvou historických zemí, Deiry a Bernicie, které království tvořily, šlo northumbrijským vladařům také o udržení převahy nad rivaly v zápase o anglosaskou hegemonii, zejména Mercií, a zároveň o rozšiřování držav do hloubky britského území na západě a severozápadě. Také Oswin, stejně jako germánští vládcové, o nichž píše již koncem prvního století po Kristu římský dějepisec Tacitus, musel vedle vznešenosti (nobilitas), kterou osvědčoval nejen svými mravy a velkolepostí dvora, ale především urozeným původem, projevovat také statečnost (virtus). Ta spočívala nejen v odvaze osobní, ale i ve věrné družině, a tedy připravenosti vojenské. A právě statečností se Oswin z obrazu své doby vymykal: raději než boj se zbraní v ruce patrně vedl zápasy vnitřní, jako byl ten s vlastní pýchou, který zaznamenal Beda. Po sedmi či osmi letech vesměs mírumilovné vlády se tak Oswin odmítl za nevýhodných podmínek utkat s vojskem Oswyho (Oswiu), svého příbuzného a krále bernicijského. A protože pokora byla v hrdinském světě ve srovnání s bojechtivou statečností ctností neblahou, nezachránila Oswina ani příslovečná štědrost od toho, aby byl zrazen svými věrnými a svým královským vyzyvatelem úkladně zavražděn. O životě v hrdinském řádu srov. Bēowulf, překlad a komentář Jan Čermák, Praha: Torst, 2003, zejména s. 25–42. 26 Oswy dal vzápětí na místě vraždy postavit klášter, aby se tamní společenství modlilo za spásu duše jeho i jeho oběti, avšak tento svár mezi pokorou a odvahou výstižně vykresluje strategické nesnáze, s nimiž se Aidan a další věrozvěstové museli v rané anglosaské společnosti potýkat. Ať králové a velmoži dávali přednost odvaze před pokorou a krevní mstě před smířlivostí sebevíc, křesťanství se bez jejich hmotné pomoci a ochrany nemohlo obejít ani zdaleka tak, jak se Aidan obešel bez Oswinova oře. Jinak řečeno, úspěch křesťanství záležel v prvé řadě v tom, do jaké míry se vyrovná s hodnotami heroického věku. V řídce zalidněné krajině vycházel zpočátku náboženský a církevní život výhradně z klášterů. Ty mohly být zakládány nejen s výhradním svolením a hmotnou podporou aristokratické elity, ale především na jejích pozemcích, a jejich osud závisel i nadále na stálosti politické moci, na bohatství a na ochraně urozených patronů. Kláštery a kostely tak zprvu vznikaly nedaleko hodovních síní šlechticů. To mnišská společenství stavělo do paradoxního postavení, protože právě na uro Jako typický „putující“ keltský biskup byl Aidan stejně doma na dvoře Oswinově i Oswyho. – Úkladné vraždy králů, osvědčujících křesťanské ctnosti podobně jako Oswin, jsou v dějinách anglosaské Anglie dobře doloženy nejen z toho důvodu, že původci záznamů o nich byli mniši, ale nejspíš i proto, že byly skutečně poměrně časté. Vzácností nebyly ani případy, kdy smrtící ránu králi zasadil některý z členů jeho družiny: Beda např. zaznamenává osud východosaského krále Sigberta, kterého roku 653 zavraždili jeho vlastní příbuzní za to, že neplnil stavovskou povinnost krevní msty, a za to, „že byl až příliš smířlivý ke svým nepřátelům“ (Církevní dějiny, III, 22). 27 zenou vrstvu anglosaské společnosti musela být jejich evangelizační a pastorační činnost zaměřena především, měla-li být úspěšná, tj. chtěla-li prostoupit celou společenskou hierarchii. Jen tak mohla raná anglosaská církev doufat v příliv nové krve do klášterů, v rozvoj sítě farností a v postupné duchovní povznesení země. Bohatí patroni proto museli být bratrsky káráni tak, jak se dostalo pokárání Oswinovi od Aidana, a nezřídka se k výtkám stavěli docela jinak než on. Nejpádnějším důkazem o tom je fakt, že pohanství zůstávalo podstatným problémem ještě hluboko v osmém století, tedy dlouho po příchodu římské i irské misie do anglosaské Anglie. Tento paradox ve vztazích mezi světskou mocí a duchovním stavem měl zůstat význačnou hybnou silou vývoje po celý středověk. Dobové historické zdroje, jež jsou samozřejmě prameny klášterními, se ovšem zmiňují především o těch velmožích, kteří dávali přednost hodnotám podobným Oswinovým. Z těchto pramenů víme, že četní aristokraté vznik klášterů nejen podporovali a na své půdě zakládali, ale že do nich za různých okolností a v nejrůznějších okamžicích své životní pouti i vstupovali. Někteří, jako třeba nejproslulejší northumbrijský světec Cuthbert, se v nich dokonce stali představenými. Právě mimořádnost jejich počínání, daná snad i výjimečností jejich společenského stavu, jejich příběhu vyhradila místo v kronikách. Takový byl příběh mercijského šlechtice Gúthláka (c. 674–714), který, jat jedné noci po návratu z vojenského tažení znenadání bázní Boží, zakusil obrácení z válečníka, naplňujícího dávné hrdin28 ské ideály na loupeživých výpravách, v mnicha a posléze poustevníka i světce. Z válečníka se mnichem stal také Benedikt Bishop (†689). Tento vysoce urozený northumbrijský šlechtic založil na půdě, již dostal od svého krále coby zasloužilý válečník, významné dvojklášteří Monkwearmouth–Jarrow a na svých několika cestách do Galie a Říma zprostředkoval severu Anglie, v té době stále ještě ležícímu na samém okraji křesťanského světa, technické novinky i četné statky duchovní, především obrazy a knihy. I tak jistě zůstávalo mezi mocnými stále dost těch, kdo byli patrony nehodnými nebo kdo zažili obrácení pouze nedokonalé. Roku 734 podává Beda Ctihodný v listu Ecgberhtovi, biskupu yorskému a bratru northumbrijského krále Eadberhta (737–758), nejdůležitější dobové svědectví o neblahém stavu severoanglické církve v první polovině osmého století. Biskupa nabádá k nápravě poměrů vzrušeným tónem, prozrazujícím hluboké znepokojení u vědomí blížícího se konce života, jejž celý zasvětil zdaru Božího díla mezi Anglosasy. Beda v listu píše o nesčetných klášterech, jež si prý toto označení zaslouží pouze v řeči těch největších pošetilců, protože jsou neužitečné Bohu i člověku. V nich se „opaty“ nazývají královští úředníci, kteří si své nepravé kláštery koupili za peníze věnované králům a těží z jejich pošetilých donací. Své kláštery Činnost kameníků a sklářů, které s sebou Benedikt přivezl, znamenala zásadní pokrok v anglosaské církevní architektuře. Nepřímo se zasloužil také o rozvoj liturgického zpěvu. Beda zemřel následujícího roku. 29 a kostely zalidňují nehodnými mnichy, jež jejich pravá společenství vyobcovala, a vůbec každým, kdo jde právě kolem, a společně v nich pak krmí tělo spíše než duši. Milujíce svět, holdují smíchu, tlachům, obžerství, vínu a smilstvu a ještě žádají pozemskou odměnu od těch, jimž se zaslíbili sloužit. Takových klášterů je prý tolik, že se vůbec nedostává půdy, jež by byla královskou odměnou mladým velmožům a zasloužilým válečníkům, takže ti buď odcházejí bojovat za moře, nebo se doma oddávají bohapustému životu. A tak ti, kdo se vydávají za služebníky Boží, nejenže nechtějí prodat vše, co mají, ale touží získat ještě i to, co jim nepatří, a slepí vedou slepé.10 Je nejvyšší čas, vyzývá Beda Ecgberhta, zachránit náš lid před starými chybami, ať si nepočíná jako pohané. Zdá se tedy, že evangelizační dílo nebylo v desetiletích, kdy vznikl Ruthwellský kříž a patrně i raná podoba Snu o kříži, zdaleka završeno a že takových věrozvěstů, jako byl Bedův list, kamenné kříže a duchovní poezie, bylo Božímu lidu vně bran klášterů i v jejich nitru hojně zapotřebí. Dosvědčuje to ve svém listě Ecgberhtovi sám Beda: „Rovněž je nutno, abys věnoval starostlivou péči těm, kdo dosud setrvávají ve světském životě, tak … abys pro ně nezapomínal získávat vhodné učitele spásného života a vedl je kromě jiného také k pochopení toho, jakými skutky Moderní historiografie těmto klášterům a kostelům dala přídomek „vlastnické“. 10 Srov. L 12,33; Mt 15,14. 30 nejvíce potěší Boha, jakých hříchů se ti, kdo se Bohu touží zalíbit, mají zdržet, jak upřímným srdcem mají v Boha věřit, s jakou zbožností se mají obracet v prosebných modlitbách o Boží dobrotivost, kterak mají opevňovat sami sebe i všechny své statky přečasto a horlivě znamením Kristova kříže před ustavičnými nástrahami nečistých duchů…11 11 Councils and Ecclesiastical Documents Relating to Great Britain and Ireland, sv. III, vyd. A. W. Haddan a W. Stubbs, Oxford: Clarendon Press, s. 314–326, citát s. 323. překlad J. Č. 31 Kult svatého Kříže Lidé dosud navštěvují a ve velké úctě chovají místo, kde Oswald, chystaje se do bitvy, vztyčil znamení svatého Kříže a na kolenou prosil Boha, aby v nejvyšší nouzi seslal nebeskou pomoc těm, kdo jej uctívají. Vypráví se zkrátka, že když byl kříž chvatně zhotoven a jáma, v níž měl stát, vykopána, on sám kříž v horlivé víře uchopil, zasadil do jámy a zpříma jej držel, dokud válečníci kolem nenavršili zeminu a kříž neusadili. A poté celé vojsko oslovil mocným hlasem: „Poklekněme společně a prosme Boha všemohoucího, živého a pravého, aby nás ve svém milosrdenství ochránil před pyšným a zuřivým nepřítelem, neboť On ví, že boj podstupujeme ve spravedlivé věci k záchraně svého lidu.“ I učinili všichni, kterak přikázal, a vytáhli proti nepříteli, právě když svítalo, a dobyli vítězství, jakého jejich víra zasluhovala. Beda Ctihodný, Církevní dějiny anglického lidu, III,212 Ne každá bitva ve znamení kříže skončila vítězstvím tak, jako roku 633 střetnutí northumbrijského krále Oswalda s britským krutovládcem Cadwallou. Na to bylo rozložení sil a střetání pohnutek a žádostí světských vládců až příliš nejasné a nejednoznačné. Zato v podstatnějších, duchovních zápasech o povznesení 12 Vydání Colgrave–Mynors, s. 214, překlad J. Č. 33 anglosaského prostoru se kříž stal ústředním znamením ochrany a naděje, v němž nakonec bylo jeho vyznavačům dáno zvítězit. Také v Anglii, stejně jako jinde v západní Evropě, hlásal svou božskou moc, odvozenou od Kristova kříže skrze Ukřižování, jednak v různých hmotných podobách, jako byly relikviáře, jednak jako gesto osobní zbožnosti a součást obřadu a konečně i jako slovesné sdělení. Kdysi symbol potupné smrti, který křesťané, posměšně označovaní jako „uctívači kříže“ (crucicolae), nejprve nahrazovali skrytými, zástupnými znaky (cruces dissimulatae), jako byl Beránek Boží, kotva či monogram Chi-Rho, nyní vymezoval posvěcený, a tedy nedotknutelný prostor krajiny i duše, dodával zavazující platnost právním listinám, na stránkách rukopisných kodexů vybízel k invokacím, stvrzoval hodnotu mincí, ryzost klenotů i čistotu úmyslů těch, kdo podstupovali boží soud, nabízel posvátné útočiště uprchlíkům a na návrších a křižovatkách ukazoval putujícím cestu fyzickou i duchovní. Jako projev osobní zbožnosti mělo znamení kříže moc chránit mikrokosmos těla a ducha i zvláštní sílu prosebnou. Účinnost modlitby se stupňovala, pokud při ní posvátnou podobu kříže zaujímalo celé tělo prosebníkovo ať už vestoje, vkleče či vleže tváří k zemi. Jako prostředek uzavírající cestu ďáblovi a všemu, co působí a čím se pyšní, například nemocem či působení jedu, chránilo v poslední hodince, vyhánělo zlé duchy a stejně jako Pravý kříž, který byl ztracen a znovu nalezen, pomáhalo nacházet nebo vracet ztracené či ukradené předměty. 34 Zajímavé svědectví o některých z těchto dobových rituálních funkcí znamení kříže přináší nevelký, avšak archaický soubor anglosaských kouzel. Prastaré pohanské obyčeje a formule se v nich slévají s naivní vírou křesťanskou. Kříž v nich působí jako mocná síla, schopná třeba přivést nazpět ukradený dobytek nebo vrátit plodivou sílu polím: …V noci, dříve, než se rozední, vezmi čtyři drny ze čtyř částí své země a poznač je, jak dříve ležely. Vezmi pak olej a med a kvasnice a mléko od všech druhů dobytka, které se na tom pozemku pasou, a kus z každého druhu stromu, jenž na těch místech roste, vyjma stromů s tvrdým dřevem, a část každé známé byliny, vyjma jediného lopuchu. Na všechno nalij potom svěcenou vodu, kápni třikrát na spodní část těch drnů (na jejich místa) a prones pak tato slova: Crescite, rosťte, et multiplicamini, a množte se, et replete, a naplňte, terram, zemi. In nomine patris et filii et spiritus sancti sitis benedicti.13 A k tomu přidej také třikrát Otčenáš. A ty drny odnes potom do kostela a kněz ať nad nimi odezpívá čtyři mše a to zelené nechať je obráceno k oltáři. A potom ať jsou drny odneseny nazpět tam, kde ležely prve, ještě než slunce zapadne. A ať kněz udělá z osiky čtyři znamení Kristova kříže a na každé rameno každého z nich ať napíše: Matheus a Marcus, Lucas a Johannes. Poté ona Kristova znamení polož na dno děr po drnech, a řekni: 13 ‚Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, buďte požehnány.‘ 35 Crux Matheus. Crux Marcus. Crux Lucas, crux sanctus Johannes.14 Vezmi pak ty drny a polož je na původní místo. A řekni pak devětkrát ona slova Crescite a Otčenáš také tolikrát. A otoč se k východu a pokloň se pokorně devětkrát a přitom říkej tato slova: Postaven k východu, prosím o přízeň, slavného prosím Pána, mocného prosím prince, prosím svatého strážce nebes, zemi prosím a oblohu a spravedlivou, svatou Marii a nebeskou sílu a síň vysokou, bych tento zpěv z milosti Boží moh’ pronésti a pěti, pevnou vůlí pozvednout plody k prospěchu vezdejšímu, neochvějnou vírou naplnit zemi a pastviny zkrášlit; prorok praví, že v pozemské říši přízeň získá, kdo dává almužny spravedlivě, dle vůle Pána. Otoč se třikrát ve směru běhu slunce, padni na zem a odříkej litanie. Pomodli se pak Sanctus, sanctus, sanctus, až do konce. Poté zapěj s rozpřaženýma rukama Benedicite a Magnificat a Otčenáš třikrát. A poruč (zemi) do ochrany Kristovy i svaté Marie i Svatého kříže s chválou 14 ‚Kříž Matoušův. Kříž Markův. Kříž Lukášův. Kříž svatého Jana.‘ 36 a úctou, a ku prospěchu toho, kdo tu zemi vlastní, a všech těch, kteří jsou mu poddáni…15 Přestože anglosaští teologové opětovně ujišťují, že kříži se křesťané klanějí pouze tělesně, zatímco v duchu veškerou úctu projevují Pánu, proměňovala horlivá víra, artikulovaná zejména v modlitbách, hymnech, přísahách a některých právních ustanoveních, kříž nejednou v podivuhodnou živou bytost. Tak je tomu v samém závěru úryvku z právě citovaného kouzla stejně jako v jedné zakládací listině kentského krále Wihtréda z roku 697, kde stojí psáno: „Tento dar stvrzují ruce všech přítomných znamením kříže, takže na toho, kdo se toto ustanovení opováží proti Boží vůli porušit, sestoupí v pomstě kříž Kristův, leda by se dotyčný jak náleží včas v nápravě obrátil…“16 Nejdůležitější materiální podobou kříže byla pak znamení, jež prostor fyzický, makrokosmos, přetvářela v posvěcenou zemi. Nejprve jako prosté korouhve víry, 15 Část staroanglické průpovědi k nápravě půdy (Æcer-bōt, MS. B. M. Cotton Caligula A vii, fol. 176a–178a) v překladu Miloše Komance (Kterak napravit zemi), srov. Sudby lidí, stezky spásy, Sborník překladů z anglické středověké literatury, uspořádal Jan Čermák, Ústav anglistiky a amerikanistiky FFUK ve spolupráci s Kruhem moderních filologů, Praha 2004, s. 24–25. 16 J. M. Kemble, Codex Diplomaticus Ævi Saxonici, English Historical Society, Londýn 1839–48, I. 49; citováno Stevensem (1904:32–33). – Kříži vdechují život také hymny a antifony latinské, srov. k tomu citaci v pozn. k v. 42 (oddíl Poznámky k textu, s. 101). 37 kolem nichž se jako bojovníci krále Oswalda shromažďoval lid k modlitbě a poslechu slova Božího, posléze jako ukazatele cest či nositelé paměti, uchovávající blahou či neblahou událost nebo úmysl toho, kdo kříž vztyčil. Kolem mnoha takových křížů vyrůstaly kláštery či kostely, budované do čtyř světových stran v uspořádání upomínajícím na kříž Kristův, který v kosmickém rozpětí obepjal svět. Hranice takto vymezeného prostoru opět stanovovaly kříže, značené – obřadně, s velkým průvodem, za biskupova žehnání, modliteb a zpěvu litanií při jednotlivých zastaveních – v rozích nejprve křižmem a posléze zhmotnělé ve dřevě či kameni. Takovým znamením modlitby, katecheze a proměněné země mohl bývat i šestimetrový kříž ze dvou kvádrů červeného pískovce, který dnes stojí pod střechou farního kostela ve skotské vesnici Ruthwell. 38 Kult svatého Kříže v důležitých datech 312 Před vítěznou bitvou s rivalem Maxentiem spatří Říman Konstantin na nebi kříž spolu se slovy V tomto znamení zvítězíš (podle jedné verze konstantinovské legendy), zažívá konverzi a stává se prvním křesťanem na západořímském trůně. Následným výnosem prohlašuje křesťanství za úřední náboženství říše. Z potupného znamení se stává uctívaný symbol spásy. 326 Vznik legendy o sv. Heleně: Konstantinova matka Helena nachází v Jeruzalémě dřevo Kristova kříže. Konstantin dává na místech, kde měl být Kristus ukřižován a vzkříšen, postavit chrámy. 335 V Jeruzalémě se poprvé slaví svátek sv. Kříže. Do Svaté země začínají proudit poutníci z celého křesťanského světa. 417 Theodosios II. dává v Jeruzalémě vztyčit proslulý kovový kříž, později zdobený zlatem a drahokamy. 454 Papež Lev I. dostává od jeruzalémského biskupa posvátný úlomek z Kristova kříže. 39 V příštích stoletích patří tyto relikvie, považované za předměty nadané nadpřirozenou mocí, v křesťanském světě k nejvzácnějším darům. 569 Fragmenty sv. Kříže se dostávají do Poitiers a tamní biskup Venantius Fortunatus skládá velkolepé hymny k jeho poctě. Kult kříže postupně sílí v celé západní Evropě. 597 Věrozvěsti papeže Řehoře Velikého přicházejí na setkání s kentským králem Æthelberhtem v průvodu, na jehož čele je nesen kříž. 633 Mnich Paulinus se po smrti northumberského krále Edwina a dočasném neúspěchu své severní misie vrací i s královým zlatým křížem do Kentu. Edwinův nástupce Oswald vztyčuje před bitvou s obávaným vojskem keltského tyrana Cadwally dřevěný kříž a stejně jako Konstantin v tomto znamení zvítězí. 655 Papež Vitalian posílá northumbrijské královně Eanflæd darem kříž se zlatým klíčem zhotovený z pout apoštolů Petra a Pavla. 678 Podle Bedy Ctihodného (Historia abbatum, 9) přiváží Benedikt Bishop z Říma typologický obraz, na němž je Mojžíš s hadem na žerdi a Syn člověka „vyvýšený na kříž“ (in cruce exaltatus). 40 692 Synod v Konstantinopoli („Trullanum II.“) schvaluje zobrazování ukřižovaného Krista namísto dosavadních symbolů, zejména Beránka Božího. 726–843 Obrazoborecký boj v Byzantské říši: věroučný spor mezi ikonoklasty a ikonoduly. 790 Karel Veliký v právnickém pojednání Quattuor Libri Carolini ustanovuje, že předmětem adorace je pouze Bůh, nikoli obrazy svatých; ikony není třeba odmítat, ale ani uctívat. Úcta přísluší pouze znamení kříže, evangeliu, ostatkům svatých a posvátným nádobám. po r. 800 V anglosaských velkopátečních obřadech se poprvé soustavně objevují modlitby a antifony ke cti sv. Kříže. kolem 810 Northumbrijský mnich Æthelwold se ve spise O opatech lindisfarneských zmiňuje o chrámu ve tvaru kříže (podle jiných zdrojů takový kostel dal po svém vítězství postavit už král Oswald). 815 Karel Veliký posílá papeži Lvu III. darem krucifix (jedna z prvních zmínek o krucifixu v západní Evropě). 816 Podle ustanovení třetího koncilu anglosaské církve v Chelsea jsou veškeré dokumenty „potvrzené znamením posvátného kříže Kristova“ platné a závazné. 43 883 Papež Marinus posílá darem úlomek Pravého kříže západosaskému králi Alfrédovi, sjednotiteli Anglosasů. po r. 950 Tzv. Ecgberhtův pontifikál obsahuje liturgické směrnice ke svátkům Nalezení a Povýšení sv. Kříže. kolem r. 973 Regularis concordia, základní dokument anglosaské benediktinské reformy klášterů, vymezuje obřady Adoratio Crucis (Uctívání kříže) a Depositio Crucis (Pohřbení kříže) v rámci obřadů Velkého pátku. po r. 1000 V anglických modlitebních knihách se objevují první modlitby ke sv. Kříži. 1066 Eduard Vyznavač je pohřben se zlatým krucifixem. Anglický král Harold II. Godwine se modlí ke sv. Kříži před bitvou s Normany u Hastings. 44 Ruthwellský kříž, báseň v kameni a Vercelliská kniha Ruthwellský kříž je nejdokonalejším dochovaným výtvorem raně středověkých northumbrijských kameníků.17 Svým rozsáhlým cyklem reliéfních biblických a ornamentálních vyobrazení (celkem původně snad až čtyřiadvaceti), délkou staroanglického runového textu ani kombinací run a latinských nápisů v latince (část latinského textu byla dokonce zapsána runami) nemá v anglosaském sochařství vůbec obdoby. Prvním svědectvím o tomto kříži je zpráva jistého starožitníka, který kříž v ruthwellském kostele spatřil na přelomu šestnáctého a sedmnáctého století, přibližně čtyři desítky let předtím, než se kříž stal terčem útoku skotských protestantských ikonoklastů. Ti jej strhli, rozlámali a část reliéfů, ornamentálních vzorů i latinského a runového textu nenávratně poničili. Když se ruthwellský farář Henry Duncan pokusil počátkem devatenáctého století jednotlivé části kříže shledat a sestavit, ukázalo se, že příčné kamenné břevno se ztratilo nadobro18 a poškození dalších částí spolehlivou celkovou rekonstrukci vylučuje. Popis původní podoby kříže je tedy nutně jen přibližný a interpretace ztracené části runového textu19 spočívá 17 Fotografie horní části jižní strany kříže na s. 41 18 Bez jakýchkoli předloh tak muselo být vytesáno nové. 19 Zachovaných run je 268 (Howlett 1976:54), Ó Carragáin (1987– 45 pouze na filologicky poučené spekulaci, přičemž ani latinský text se nezachoval v úplnosti. Každou ze širších stran kříže – dnes severní a jižní, avšak původně patrně východní a západní – zdobilo kdysi devět až deset rozměrnějších reliéfních panelů, rámovaných latinskými nápisy. V křížení svislého a příčného břevna se po každé straně nacházel centrální okrouhlý menší panel, obklopený vždy čtyřmi dalšími. Bylo jich tedy snad po obou stranách celkově deset. Základní umělecká inspirace těchto reliéfů je středomořská, někteří historikové umění hledají jejich souvislosti i se skulpturami z doby římské Británie.20 Předpokládá se také, že obrazy byly původně barevné (barvy nanesli northumbrijští kameníci na vrstvu sochařské sádry). Plochu užších stran kříže – dnes východní a západní, dříve patrně severní a jižní – vyplňuje ve čtyřech panelech, z obou stran po jednom v horní i dolní části kříže, zvěrný a vegetativní ornament21 keltské inspirace. Ornament je ze tří stran – zcela nahoře na nejužší straně a po obou okrajích svislých – rámován runovým nápisem, v dolní části kamene nenávratně ztraceným (stejně tak byla poškozena příslušná reliéfní vyobrazení na širších bocích kříže). Zatímco dolů ubíhající latinské nápisy jsou tesány kolmo k vertikální ose, runy na svislých okrajích byly do kamene vepsány 8:8; 56, pozn. 13) shrnuje bádání v otázce délky runového záznamu odhadem, že původní text čítal nejméně 480 runových znaků. 20 O tom srov. již Saxl (1943). 21 Tzv. inhabited vine scroll, viz předsádka knihy. 46 kolmo k ose horizontální, takže je pozorovatel může číst, aniž by musel naklánět hlavu. Z tohoto uspořádání i z faktu, že runy byly na každé „řádce“ zapsány po dvou až čtyřech znacích tak, jak to prostor směrem dolů se rozšiřujícího kamene umožňoval, a bez valného ohledu na hranice slabik či slov, řada badatelů vysuzuje, že runový zápis byl do kamene vytesán, teprve když byl kříž vztyčen.22 Nejspodnější z velkých panelů severní strany byl zásahem ikonoklastů takřka úplně zničen. Všeobecně se předpokládá, že zpodoboval Narození Páně.23 Následující panel zachycuje útěk Svaté rodiny do Egypta, námět v raně středověkém umění velmi vzácný, s pouhými zbytky glosujícího textu.24 Také další panel je spjat s Egyptem: zobrazuje dvě postavy, které latinský nápis určuje jako Pavla Thébského a Antonína Egyptského, zakladatele mnišského hnutí, jak „lámou chléb v poušti“.25 Následující panel je nejrozměrnější ze všech a zpodobuje Krista v majestátu (Majestas Domini) jako spravedlivého soudce,26 s pravou rukou pozvednutou a svitkem, znázorňujícím snad Knihu života,27 v ruce 22 Avšak otázka, za jak dlouho se to stalo, může už být pouze předmětem dohadů, protože současný stav literárněhistorického ani archeologického poznání na ni odpověď nedává. 23 Saxl (1943:5, pozn. 5) dovozuje, že na panelu je dosud patrný obrys z profilu zachycené sedící Panny Marie. 24 Viz vyobrazení na str. 111. 25 Srov. Jeroným, PL 23, 25. 26 Srov. Sk 17,31. – Tento Kristův atribut potvrzuje rovněž doprovodný latinský nápis. 27 Srov. Zj 20,12. 47 levé. Před Kristem se v úctě sklánějí blíže neurčitelná zvířata ve spodní části panelu.28 Nejhořejším z velkých panelů na severní straně kříže je pak reliéf zpodobující Jana Křtitele s Beránkem Božím v náručí, doprovázený pouhým fragmentem někdejšího nápisu. Nejspodnější z velkých panelů jižní strany, opět těžce poškozený, znázorňoval Ukřižování. Nad ním se nachází scéna Zvěstování s Pannou Marií a Archandělem Gabrielem a neúplnou citací Lukášova evangelia 1,28 z Vulgáty (Přistoupil k ní anděl a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou, požehnaná ty mezi ženami.“). Další reliéf v pořadí zachycuje Ježíše, jak uzdravuje slepce. Latinská glosa je opět neúplná – jde o zlomek 1. verše 9. kapitoly Janova evangelia (cestou … uviděl … slepého od narození). Nad Uzdravením slepého je panel s odpouštějícím Kristem, jemuž u nohou sedí Marie Magdalská.29 Je rámován úsekem z veršů Lukášova evangelia 7,37–8 (…přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje, s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy…). Poslední z velkých panelů jižní strany zachycuje výjev 28 Úctyplný postoj zvířat je znázorněn jemným detailem v podobě jejich zdvižených a překřížených předních nohou. Saxl (1943:1–2) dovozuje, že proto nejde o ilustraci Krista šlapajícího po zvířecích hlavách v typologickém naplnění Žalmu 91,13, ale spíš o Eusebiův komentář k němu (PG 23, 1156n.) Potvrzuje to i latinský nápis k panelu, který říká, že zvířata a draci v poušti poznali Spasitele světa., viz vyobrazení na str. 97 29 Viz vyobrazení na str. 85 48 Navštívení Panny Marie s pouhým zlomkem latinského textu, ovšem zapsaného runami.30 O menších reliéfech na obou stranách křížení kamenných břeven lze s jistotou říci jen poměrně málo. Nejhořejší reliéf v křížení na severní straně, jediný v této části kříže, o němž je možno poznamenat cosi určitějšího, znázorňuje ptáka (patrně orla) v listoví, symbol Nanebevstoupení Páně. Pokud jde o křížení na jižní straně, zachovaný nejhořejší reliéf, zobrazující Jana Evangelistu s orlem, jeho atributem,31 dává tušit, že kolem dokola průsečíku břeven se kdysi nacházely obrazy všech čtyř evangelistů. Centrální reliéf potom zachycoval snad Beránka Božího. Vzhledem k tomu, že na současné podobě kříže zaujímá nejnižší pozici z těchto okolitých panelů – pozici nad scénou Navštívení – reliéf zachycující lučištníka, je možné, že při rekonstrukci kříže v devatenáctém století se tento panel omylem ocitl zde, a nikoli na protilehlé, severní straně. Význam reliéfu střelce s napjatým lukem, který by tak mířil na Kristova orla, zůstává nejasný; na základě ikonografických souvislostí s jinými raně středověkými skulpturami by mohl představovat ztělesnění zla – pekelných sil, pohanů a kacířů. Zvěrný a vegetativní ornament na užších stranách kříže – tradiční keltský vzor s ptáky ve větvoví – je možno 30 Alternativní výklad obě postavy identifikuje jako Martu a Marii, sestry Lazarovy, viz vyobrazení na str 23. 31 Zbytek latinského nápisu („IN…UM“) se obecně vykládá jako fragment verše J 1,1: Na počátku bylo Slovo… 49 vztáhnout k teologické vazbě mezi Kristovým křížem a Stromem života v První knize Mojžíšově, resp. ve Zjevení Janově.32 Další biblickou souvislostí je pak obraz ptactva nalézajícího útočiště na Hospodinových stromech (Žalm 104,17), ve stínu větvoví cedru na izraelské hoře (Ezechiel 17,22–24), obraz ptáků hnízdících na stromě vyrostlém z hořčičného zrna, jež se přirovnává k nebeskému království (Matoušovo evangelium 13,31–32), a také představa Krista jako pravého vinného kmene (Janovo evangelium 15,1–7). Runový záznam, ač proti textu latinskému zaujímá méně významné místo na užších stranách kříže (stejně jako je tomu s pouhým ornamentem ve srovnání s biblickými reliéfy), zůstává nesmírně významnou složkou celého monumentu. Žádný dochovaný runový nápis z anglosaského období není tak rozsáhlý, žádný – snad jen s výjimkou tzv. Franksovy schránky – také nezaznamenává text literární povahy. Filology datován do první poloviny osmého století, pochází z doby, kdy runy, písmo nadané původně snad mocí pohanského obřadu, tuto temnou gloriolu již ztratilo a začalo sloužit ryze praktickým účelům, a to přirozeně v křesťanských kontextech (mince, náhrobní a pamětní nápisy apod.). Zásadní literárněhistorický význam tohoto runového zápisu pak spočívá v tom, že vychází z téhož básnického textu jako staroanglická duchovní báseň Sen o kříži, objevená coby součást tzv. Vercelliské knihy teprve roku 1822. 32 Srov. představu stromového kříže, rozvinutou v pozdějších stoletích zejména v architektuře. 50 Ta vedle Snu obsahuje staroanglickou poezii i prózu různého duchovního obsahu, shromážděnou bez zřejmého jednotícího principu. Z celkem šesti básnických textů v ní zahrnutých má ke Snu o kříži nejzřetelnější tematické vazby epos Helena, z prozaických textů pak kázání a homilie na téma Kristova utrpení a Posledního soudu, volněji dále ještě jedna ze zkrácených staroanglických verzí Života sv. Gúthláka. Nepříliš bohatě vypravená Vercelliská kniha vznikla v druhé polovině desátého století v kentském jazykovém okruhu, patrně v Canterbury. V severoitalském městečku Vercelli nedaleko Milána, které jí dalo jméno a v jehož katedrální knihovně je dnes uložena, se ocitla patrně prostřednictvím anglických poutníků do Říma nejspíše na přelomu jedenáctého a dvanáctého století, v době, kdy dozníval největší rozkvět tohoto městečka.33 Runový text lze rozčlenit ve shodě s Ó Carragáinem (1987–8:15–26) do čtyř tzv. sentencí, chápaných jednak jako jednotky významu jazykového, jednak jako jednotky smyslu duchovního, podněcující meditaci. 34 33 V této době je ve Vercelli doložena existence hospitale Scottorum. 34 Srov. Ó Carragáin (1987–8:11). Ve shodě s ním je v hranatých závorkách uveden text doložitelný z novověkých svědectví filologů a starožitníků o Ruthwellském kříži. V lomených závorkách je umístěn text navržený v rekonstrukci Howlettově (1976); hvězdičky označují úseky textu, jež Howlett do své rekonstrukce zařadil transpozicí z textu Snu o kříži. Český překlad zde vychází, tam, kde je to možné, z překladu Snu o kříži, v ostatních úsecích je překladem doslovným. Některé znaky v latince reprodukují fonologické rozdíly signalizované runami (např. symbol ḡ udává velární výslovnost g, symbol g výslovnost palatální). Runová podoba prvých dvou sentencí je překreslena na str. 53, podoba druhých dvou pak na str. 54. Stejně jako u textu Snu o kříži, také ve znění čtyř sentencí ruthwellských byly doplněny délky samohlásek. 51 1. sentence (východní – dříve patrně severní – strana, text vytesán nad ornamentem vodorovně a kolmo podél pravého okraje) 1 [+ Ond]geredæ hinæ ḡod almeʒttig [.] þā hē walde on ḡistīḡa 1 Odložil šat Bůh všemohoucí [.] Když chtěl vystoupit vzhůru 2 mōdig f[ore allæ] men 2 směle před všemi lidmi 3 [būḡa] /ic ne dorstæ 3 sklonit se /neměl jsem odvahu 4 *ac scealde fæstæ standa/ 4 *však musel jsem pevně stát/ 2. sentence (východní – dříve patrně severní – strana, text vytesán kolmo podél levého okraje) 5 5 6 6 7 [Āhōf] ic riicnæ yningc [.] Mocného nesl jsem krále [.] heafunes h[l]āfard hælda ic ni dorstæ pána nebes naklonit se měl jsem strach35 [b]ismæra[d]u unget men bā æt[ḡ]ad[re i]c [wæs m]iþ blōdi bist[e]mi[d] 7 lidé se nám smáli oběma dvěma byl jsem smáčený krví 8 bi/ḡoten of þæs ḡuman sīda *siþþan hē his ḡāstæ sendæ/ 8 /jež tomu člověku vytryskla z boku *poté co ducha vydal/ 35 Vzhledem k nedostatku inperpunkce je rovněž možný překlad „naklonit pána nebes měl jsem strach“. 52 3. sentence (západní – dříve patrně jižní – strana, text vytesán nahoře nad ornamentem a kolmo podél pravého okraje) 9 [+] kris[t] wæs on rōdi. 9 Kristus byl na kříži. 10 hweþræ þēr fūs[æ] fearran kw[ō]mu 10 přece však tam dychtiví zdáli spěchali 11 [æ]þþilæ til ānum ic þæt al bi[hēald] 11 vznešení společně36 já byl jsem svědkem 12 sā[ræ] ic w[æ]s mi[þ] s[or]ḡu[m] gidrœ̄[fi]d h[n]āḡ /ic þām secgum til handa/ 12 smutkem bolestně soužen sklonil jsem se /těm mužům do rukou/ 4. sentence (západní – dříve patrně jižní – strana, text vytesán kolmo podél levého okraje) 13 [m]iþ s[t]rē[l]um giwundad 13 probodaného střelami 14 alegdun hīæ hinæ limwœ̄rignæ gistoddun[n] him [æt his lī]cæs [hēa]f[du]m 14 položili jej k smrti znaveného37 stanuli mu v hlavách 15 [bih]ēa[ld]u[n] [h]ī[æ þ]ē[r] /heafunæs dryctin *ond hē hinæ þēr hwīlæ restæ amen/ 15 hleděli tam /na nebes vládce *a on na chvíli spočinul amen/ 36 Jiný výklad spojení til ānum je ‚k (tomu) jedinému‘. 37 Nepoměr mezi tímto překladem a v. 63 ve Snu je dán snahou o opisný překlad kompozita limwērigne na úkor slovesa ālēdon ve Snu. 55 Je nesporné, že obsah těchto čtyř sentencí koresponduje tematicky i jazykově s úseky druhé strukturní části Snu o kříži. Stejně tak je zřejmé, že čtyři sentence ruthwellského runového textu mohou být považovány za uzavřený celek i svébytný básnický útvar. Jaký je však přesný časový a literárněhistorický vztah obou verzí, zůstává navzdory četným pokusům o vysvětlení nejasné. Otevřené přitom zůstávají všechny možnosti: že autor krátké básně v kameni vyšel ze Snu o kříži; že tato nedlouhá báseň naopak inspirovala tvůrce Snu o kříži k tomu, aby pregnantně ztvárněný obraz Ukřižování jako dramatické interakce mezi Kristem, křížem a člověkem zásadně, tematicky i kompozičně, rozvedl; že obě verze, krátká i dlouhá, vyšly ze společné předlohy, která existovala nejpozději na přelomu sedmého a osmého století. Nakolik se pak Sen o kříži, v dochované podobě prokazatelně svěřený pergamenu až ve druhé polovině století desátého, této předloze stačil vzdálit, je záhadou samostatnou a za současného stavu poznatků neřešitelnou. V této konfiguraci otevřených možností se nicméně zdá odůvodněné předpokládat, že tvůrce „kamenné“ krátké verze netvořil z ničeho, že z nějaké předlohy vybíral a že se tato metoda výběru v jeho básni projevila místy chybějícími aliteračními vazbami. Hlasy tvrdící, že kratší báseň byla do kříže vytesána mnohem později a že přitom vyšla z verze nepříliš odlišné a ne o mnoho starší než Sen o kříži, musejí zároveň připustit, že z hlediska filologického je text „kamenné“ básně možno datovat do desátého právě tak jako do osmého století. Fakticky je tak o obou 56 textech, ruthwellské „kamenné“ básni i Snu o kříži, ve světle tohoto odborného sporu možno říci vlastně jen to, že fakt existence i charakter poměru obou verzí je pozoruhodným, i když nepřímým dokladem toho, že pouť tohoto textu anglosaskými stoletími byla nejspíš dlouhá a křivolaká a že téma, které zachytil, na této pouti nacházelo opakovanou odezvu.38 38 Za její součást musí být považován také nápis na Bruselském kříži. 57 Sen o kříži (text básně) 59 Hwæt! Ic swefna cyst secgan wylle, h[w]æt mē gemǣtte tō midre nihte, syðþan reordberend reste wunedon. þūhte mē þæt ic gesāwe syllicre trēow on lyft lǣdan, lēohte bewunden, bēama beorhtost. Eall þæt bēacen wæs begoten mid golde. Gimmas stōdon fægere æt foldan sceatum; swylce þǣr fīfe wǣron uppe on þām eaxlegespanne. Behēoldon þǣr engel Dryhtnes ealle, fægere þurh forðgesceaft. Ne wæs ðǣr hūru fracodes gealga. Ac hine þǣr behēoldon hālige gāstas, men ofer moldan, ond eall þēos mǣre gesceaft. Syllic wæs se sigebēam, ond ic synnum fāh, forwunded mid wommum. Geseah ic wuldres trēow, wǣdum geweorðode, wynnum scīnan, gegyred mid golde; gimmas hæfdon bewrigene weorðlīce wealdes trēow. Hwæðre ic þurh þæt gold ongytan meahte earmra ǣrgewin, þæt hit ǣrest ongan swǣtan on þā swīðran healfe. Eall ic wæs mid sorgum gedrēfed. Forht ic wæs for þǣre fægran gesyhðe. Geseah ic þæt fūse bēacen wendan wǣdum ond blēom; hwīlum hit wæs mid wǣtan bestēmed, beswyled mid swātes gange, hwīlum mid since gegyrwed. Hwæðre ic þǣr licgende lange hwīle behēold hrēowcearig Hǣlendes trēow, oððæt ic gehȳrde þæt hit hlēoðrode. 5 10 15 20 25 Slyšte – já vyslovím skvostný svůj sen, jenž obestřel mne, když noc byla v půli a lidé bez hlesu leželi a spali. Před sebou spatřil jsem úžasný strom, jak stojí ve vzduchu zalitý světlem; to zlaté znamení, zářící dřevo, v končinách země žhnulo drahokamy, pět se jich třpytilo na příčném břevnu. Zraky naň upírali lidé kolkolem země – to nebyl nástroj smrti nehodného –, zástupy andělů úradkem krásných, svatých duchů, vše slavné stvoření. Strom vítězně strměl, mne stravoval hřích, soužily viny. Ten slavný strom, vznešeně oděný, všecek ve zlatě, vyzařoval radost; byl to strom Vládcův, halil jej ryzí příkrov rubínů. I skrz to zlato však zřel jsem dávný úklad proklatců, když kříž ponejprv napravo zrosil se krví. Celý byl jsem rozechvěn starostí, zakoušel strach o krásný ten úkaz, když tu znamení, hotovo k záhubě, zas se pokrylo barevným hávem; hned prýštila z něj voda a tokem jej třísnila krev, hned se zas třpytilo skvosty. Spasitelův strom leže jsem sledoval po dlouhou dobu se smutkem v duši, když náhle zaslechnu znít jeho hlas. Ongan þā word sprecan wudu sēlesta: „þæt wæs gēara iū, (ic þæt gȳta geman), þæt ic wæs āhēawen holtes on ende, āstyred of stefne mīnum. Genāman mē ðǣr strange fēondas, geworhton him þǣr to wǣfersȳne, hēton mē heora wergas hebban. Bǣron mē ðǣr beornas on eaxlum, oððæt hīe mē on beorg āsetton, gefæstnodon mē þǣr fēondas genōge. Geseah ic þā Frēan mancynnes efstan elne mycle þæt hē mē wolde on gestīgan. þǣr ic þā ne dorste ofer Dryhtnes word būgan oððe berstan, þā ic bifian geseah eorðan sceatas. Ealle ic mihte fēondas gefyllan, hwæðre ic fæste stōd. Ongyrede hine þā geong hæleð, (þæt wæs god ælmihtig), strang ond stīðmōd; gestāh hē on gealgan hēanne, mōdig on manigra gesyhðe, þā hē wolde mancyn lȳsan. Bifode ic þā mē se beorn ymbclypte; ne dorste ic hwæðre būgan tō eorðan, feallan tō foldan sceatum. Ac ic sceolde fæste standan. Rōd wæs ic ārǣred. Āhōf ic rīcne Cyning, heofona Hlāford, hyldan mē ne dorste. þurhdrīfan hī mē mid deorcan næglum; on mē syndon þā dolg gesīene, opene inwid-hlemmas. Ne dorste ic hira nǣnigum sceððan. Bysmeredon hīe unc būtū ætgædere. Eall ic wæs mid blōde bestēmed, begoten of þæs guman sīdan, siððan hē hæfde his gāst onsended. Feala ic on þām beorge gebiden hæbbe wrāðra wyrda. Geseah ic weruda God þearle þenian. þȳstro hæfdon bewrigen mid wolcnum Wealdendes hrǣw, scīrne scīman, sceadu forð ēode, wann under wolcnum. Wēop eal gesceaft, cwīðdon Cyninges fyll. Crist wæs on rōde. 30 35 40 45 50 55 Takto promlouval první ze stromů: „Dosud mám v mysli, ač dávno již tomu, kterak mě skáceli na kraji lesa, z kořene mne vyvrátili, jali vrazi krutí, ať před zraky všech jejich zločince zvedám; na zádech nesli mě potom mužové vzhůru na návrší, kde vztyčil mě nepřátel dav. Tu spatřil jsem Pána veškerenstva, jak plný síly a chvatně chce na mne vystoupit. Když zřel jsem, jak chvějí se končiny země, neměl jsem odvahu ohnout se či prasknout, vzepřít se Slovu. Všechny ty soky mohl jsem porazit, leč stál jsem pevně. Mladý rek odložil šat – byl to Bůh všemohoucí –, že směle vyšplhá na šibenici strmou, před zraky mnohých lidstvo zachrání. V jeho objetí jsem se zachvěl, však schýlit jsem se bál, padnout do končin země, vždyť pevně měl jsem stát. Tak vztyčili mne v kříž. Mocného nesl jsem Krále, Pána nebes, naklonit se měl strach. Ze zášti pak mi tělo protkli temnými hřeby, však zlým ranám navzdory zdráhal jsem se jim škodit. Smáli se nám oběma dvěma. Celý byl jsem smáčený krví, jež člověku vytryskla z boku, poté co ducha vydal. Na onom vrchu viděl jsem ještě mnoho zlého. Pán zástupů byl rozepjat v mukách. Mrtvého Vládce tělo zahalila mračny temnota, zářivé světlo zastřely siré stíny pod nebem. Vše stvoření plakalo, želelo Králova pádu. Kristus byl na kříži. Hwæðere þǣr fūse feorran cwōman to þām æðelinge. Ic þæt eall behēold. Sāre ic wæs mid [sorgum] gedrēfed, hnāg ic hwæðre þām secgum tō handa, ēaðmōd elne mycle. Genāmon hīe þǣr ælmihtigne God, āhōfon hine of ðām hefian wite. Forlēton mē þā hilderincas standan stēame bedrifenne; eall ic wæs mid strǣlum forwundod. Ālēdon hīe ðǣr limwērigne, gestōdon him æt his līces hēafdum, behēoldon hīe ðǣr heofenes Dryhten, ond hā hine ðǣr hwīle reste, mēðe æfter ðām miclan gewinne. Ongunnon him þā moldern wyrcan beornas on banan gesyhðe; curfon hīe ðæt of beorhtan stāne, gesetton hīe ðǣron sigora Wealdend. Ongunnon him þā sorhlēoð galan, earme on þā ǣfentīde; þā hīe woldon eft sīðian mēðe fram þām mǣran þēodne; reste hē ðǣr mǣte weorode. Hwæðere wā ðǣr [h]rēotende gōde hwīle stōdon on staðole, syððan [stefn] ūp gewāt hilderinca; hrǣw cōlode, fæger feorgbold. þā ūs man fyllan ongan ealle to eorðan; þæt wæs egeslic wyrd! Bedealf ūs man on dēopan sēaþe. Hwæðre mē þǣr Dryhtnes þegnas, frēondas gefrūnon........................... gyredon mē golde ond seolfre. 60 65 70 75 Zdáli však k Princi přece jen někteří dychtivě spěchali. Já byl jsem svědkem. Smutkem bolestně soužen, přec jsem se pokorně sklonil odhodlán v ruce těch věrných. Vzali Boha všemohoucího, sňali jej z těžké trýzně. Mne, potřísněného krví, na místě nechali stát; celý byl jsem probodán střelami. Tomu, jenž znaven byl k smrti, spolu stanuli v hlavách, hleděli na nebes Vládce. On po velikém zápase na chvíli uondán spočinul. Ubijci na dohled mužové jali se hotovit hrob. Když ztesali jej z jasných kamenů, vložili doň Strůjce všech vítězství. S večerem začali, nebozí, zpívat smuteční zpěv, že Pána slávy už záhy zemdleni mají zanechat na místě s malou jen družinou. Zatímco žalozpěv vznášel se vzhůru, my tuze dlouho tyčili se tam, mokvali krví. Mrtvola chladla, vznosný dům ducha. Pak začali nás všechny srážet do prachu. Jak strašlivý osud! Pohřbili nás v hluboké jámě, leč věrní a přátelé Pánovi zvěděli, kde jsem… zkrášlit mě znali zlatem a stříbrem.
Podobné dokumenty
anglosaské reálie
Z charakteru předkládaného materiálu je zřejmé, že naše opora nemá za
cíl nahradit již existující a zevrubněji pojaté publikace k tématu, např.
monografii The Anglo-Saxon State (J. Campbell, 2003),...
ZÁPAS O SVĚTLO Poznámky k pojetí prostoru v epice Anglosasů
však pouhá její třetina) zachycuje dobu, kdy Beowulf už padesát let
Geatům moudře panuje. Dějovým jádrem je jeho třetí - a poslední velký zápas, tentokrát s ohnivým drakem. Ten geatskou říši začne ...
1. Úvod - produktinfo.conrad.com
USB- kabelu) přenos exponovaných snímků do paměti počítače a jejich případné další
odeslání přes elektronickou poštu. Lze si zvolit na kameře dva formáty snímání okolních
předmětů a to VHI nebo LO,...