Bludicka a jeji rodina

Transkript

Bludička
a
její rodina
Copyright © Bludička 2010 – 2011
Hrubá verze bez jazykové kontroly i typografických úprav.
http://www.okoun.cz/boards/bludicka%5fa%5fjeji%5frodina
Obsah
I.
II.
III.
IV.
V.
VI.
VII.
VIII.
IX.
X.
XI.
XII.
XIII.
XIV.
XV.
XVI.
XVII.
XVIII.
XIX.
XX.
XXI.
XXII.
XXIII.
XXIV.
XXV.
XXVI.
XXVII.
XXVIII.
XXIX.
XXX.
XXXI.
XXXII.
XXXIII.
XXXIV.
XXXV.
XXXVI.
XXXVII.
XXXVIII.
Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak si náš dědeček babičku bral . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak si babička vzala pána z Prahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vodní hrátky v Klokanově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vodní postel — rozvraceč manželství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak mě kočky ochočily . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
O naší domácnosti a jiné zvířeně:-) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Uříznutý prst a ostuda v MHD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak u nás pivo strašilo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Cyklistický výlet s koupelí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Urážka strážmistrovské nohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Hřiby a lázeňské korzo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Divočáci a skok daleký . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Sportovní projížďka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Skok do výšky i do dálky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Provázky krátké, zcela nepotřebné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Trabantem do Paříže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Když Bludička smažkuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak jsem chtěla zabít šéfa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak vyvolat paniku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak ukrývat lásku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Ilegální přechod hranic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
„Máňa říkala, že to není směroplatný!“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Babička, strážkyně tradice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak se chodí na výslechy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak se ochutnává whisky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Montekové a Kapuleti pražského Žižkova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Proč jsem se naučila vařit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak vykoupat batole . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jahody s koprovkou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak na neslušný návrh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Puberťák ve sklípku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak se plave Titanic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Milenci to odjakživa měli těžké . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Naše rodina v náboženských válkách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Babička a předmanželská výchova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kočičí strategie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Letiště (a jak ho nenajít) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Válka (ohledně) růží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
3
7
8
9
11
12
14
16
19
22
24
25
27
29
32
34
37
40
43
47
49
52
55
59
62
65
68
71
73
75
77
79
81
83
84
86
88
90
93
3
XXXIX.
XL.
XLI.
XLII.
XLIII.
XLIV.
XLV.
XLVI.
XLVII.
XLVIII.
XLIX.
L.
LI.
LII.
LIII.
LIV.
LV.
LVI.
LVII.
LVIII.
LIX.
LX.
LXI.
LXII.
LXIII.
LXIV.
LXV.
LXVI.
LXVII.
LXVIII.
LXIX.
LXX.
LXXI.
LXXII.
LXXIII.
LXXIV.
LXXV.
LXXVI.
LXXVII.
LXXVIII.
LXXIX.
4
Host do domu, hůl do ruky! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dálkově řízený chirurg . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nerozvážný bigamista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Batole jde do světa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Samaritánem proti své vůli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dědeček po stránce zdravovědy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Roztomilé koťátko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nákup bot ne zcela tradičně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Těžkotonážní sýkorka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kozy na zahradě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kam vede silnice? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Laboratoř, semeniště neřesti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Anděl strážný, specializace pro psy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kokršpaněl a statistika úrazů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Aneta — mladistvý opilec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Co udělá Anetka pro vánoční pohodu (pro Vosje) . . . . . . . . . . . . . .
Ale madam! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Dárek jako riziko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nešlapejte na spící! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Záludná socha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Strašidlo zvané domácí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Puberťák chodbový . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Celník a krev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Poprvé ve vzduchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Slepičí průšvih . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zamilovaná liška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Sportující morče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Antikoncepční význam psa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak se stát hledanou osobou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Chlupatá koule s ušima . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Uštěkané sousedky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kurs s pátráním . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Létající jezevčík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak hrajeme hru „čistota půl zdraví“ se soubojem . . . . . . . . . . . . . .
Rande, co se nepovedlo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Poplach na pláži . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tchyně jako řemen, zn. Poklad, jen ho vykopat . . . . . . . . . . . . . . . .
Ženský to maj’ těžký . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Frajer Pepek a prostřelené koleno . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Úcta k národním symbolům kontra jídelníček . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak otrávit čalouníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
96
99
101
103
105
108
110
113
116
120
123
126
129
133
136
138
140
143
145
147
150
153
156
161
164
167
170
173
176
179
182
185
188
190
193
196
199
203
206
209
212
LXXX.
LXXXI.
LXXXII.
LXXXIII.
LXXXIV.
LXXXV.
LXXXVI.
LXXXVII.
LXXXVIII.
LXXXIX.
XC.
XCI.
XCII.
XCIII.
XCIV.
XCV.
XCVI.
XCVII.
XCVIII.
XCIX.
C.
CI.
CII.
CIII.
CIV.
CV.
CVI.
CVII.
CVIII.
CIX.
CX.
CXI.
CXII.
CXIII.
CXIV.
CXV.
CXVI.
CXVII.
CXVIII.
CXIX.
CXX.
Cesty do tmy a do neznáma . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Pán vám leží za chalupou. Na zemi! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Procházka se špatným koncem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Co si počít s První Dámou (v obchodě) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Anetin erotický život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Patří zuby do kufru? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Podvod, který se nepovedl, aneb pojišťovák vypravuje . . . . . . . . . .
Nejspolehlivější budíček . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Honem nádech, krávy v zádech! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Když si žena s kočkou najde muže se psem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Partnerskou debatou ke zranění kolena . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bontón pro princeznu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak zatočit s fóbií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak nakojit hříbě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Mléko nebo dítě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Anetin první Silvestr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Revizor sedlákem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zhoubný účinek telenovel, tvrdohlavý strýc a ortopedie . . . . . . . . .
Dobrý skutek, po zásluze potrestaný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Myška v domě není pro mě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
O Žolíkovi aneb Mít hospodu na mýtince . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak si vybrat slušnou rodinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Práce kvapná, málo platná. Opravdu??! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Anetčin vztah k veterinární medicíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Trapný příběh s kartáčkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Rušení nedělního klidu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak si užít svatbu aneb „Rozejděte se, vaše manželství je neplatné!“
Jak zatočit s tchyní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
A co svatba naoko? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bloudění v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Štědrý večer u Bludičků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Příchod krokodýla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kdo má doma Krokouše, ten se nudou nekouše . . . . . . . . . . . . . . . .
Zemřít v boji . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak (ne)naučit psa plavat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Paní s kačerem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
O Bloudícím Bloudovi aneb jak to bylo s Bludičkou . . . . . . . . . . . .
Sestra za mřížemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Kamarád za plotem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Tři hadry v akci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Talent na zlodějny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
216
219
222
225
228
231
234
237
240
243
246
248
251
255
258
261
264
268
271
275
278
282
285
288
290
292
295
298
301
303
305
308
310
314
316
319
321
324
327
330
332
5
CXXI.
CXXII.
CXXIII.
CXXIV.
CXXV.
CXXVI.
CXXVII.
CXXVIII.
CXXIX.
6
Pes zahradníkem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Záhadné (posrané) pytlíky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Políbit princeznu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Zapomenutá nevěsta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Přistání u krav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Jak se dělá věda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Nevěra a kamera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Slečna Marplová z Polabí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Motorová myš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
334
337
340
342
344
346
349
351
353
Jak si náš dědeček babičku bral
Jak si náš dědeček babičku bral
Kapitola I.
Moje babička a dědeček se seznámili a vzali tak, že dědeček byl velice pilný
a pracovitý, takže byl za odměnu jmenován správcem polesí někde poblíž
Užhorodu (tenkrát nám ještě patřila). Tam zjistil, že by potřeboval nutně,
ale nutně hospodyni a dobrou manželku . . .ale kde ji vzít, když byl tak
pilnej a nerandil?! Tak si vzpomněl, že byl jednou na jakési tancovačce
u Kolína, a tam že se mu docela líbilo jedno děvče; i dopátral se adresy
a jako počestný muž napsal rovnou panímámě, že je zaopatřený, mravně
zachovalý a že by se rád oženil s její dcerou (křestní jméno si bohužel taky
nepamatoval, jen že začínalo od A . . .Adélka, Agáta . . .?) Jenže panímáma
měla těch holek sedm, tak prostě vybrala Aničku (což byla později moje
babička), která byla z jejího pohledu na vdavky tak akorát zralá, spakovala jí kufr a poslala ji za budoucím manželem. No a protože dědeček byl
opravdu počestný muž (a babička zas měla patřičné vychování, takže byla
dobrá hospodyně i manželka), tak se vzali a žili spolu 55 let, než je rozdělila
smrt, jak si byli slíbili . . .
7
Bludička a jejı́ rodina
Jak si babička vzala pána z Prahy
Kapitola II.
A ještě bych mohla přihodit druhou babičku s druhým dědečkem; tato babička byla jediným dítetem bohatého statkáře (a byla velice hezká) takže
rodiče usoudili, že pro nějakého místního hejhulu je až moc dobrá a usnesli
se, že ji provdají za „pána z Prahy“. Jenže co by nějaký pán z Prahy pohledával v takové prdeli u Poděbrad, že jo . . . I zapojili do akce osvědčenou
dohazovačku a ta skutečně po nějakém čase přišla s dědečkem (Pražákem),
který byl podle gusta rodičů, a protože byl krom toho i přiměřeně pohledný,
byla svatba a následovalo taky něco kolem padesáti let celkem spokojeného
manželství). Sice jsem ještě já zaslechla něco o tom, že dědeček si nějak
moc všímal služek, které babička ve snaze rozehnat mu hříšné myšlenky
nestačila vyhazovat; ale protože poměrně brzy přišla změna režimu a s tím
i zrušení služek, mohla se pod jejich střechu vrátit věrná manželská láska:-))
Jo, a aby to bylo ještě víc o tom, co dokáže napsat život sám, tak když
já jsem povyrostla do let, kdy se mi začaly zapalovat lejtka, chodila jsem
o jedněch prázdninách (které jsem trávila u téhle popisované babičky na
jejím rodném statku) se synem její (babiččiny) velké lásky, kterou měla před
svatbou. Bylo to velice dramatické a byli jsme pronásledování všemožnými
ústrky (facek jsme oba dostali nepočítaně), protože babička hřímala „jen
si na toho kluka Urbánkovic dej pozor, to jsou všichni hambáři hambatý“
zatímco jeho mlátila hlavně teta (sestra jeho otce), která mstila zhrzenou
čest svého bráchy a říkala „jo, pro ty Potměšilovic jsme nikdy nebyli dost
dobrý“!:-)))
8
Vodnı́ hrátky v Klokanově
Vodní hrátky v Klokanově
Kapitola III.
Zamyslela jsem se nad svými aktivitami v oboru „sportovní zážitek“, nalezla jsem ledacos, co by mohlo zaujmout či pobavit, ale pravděpodobně
nejvýraznější událost souvisí s návštěvou Klokanova, kteroužto cestu jsem
vykonala na pozvání své drahé sourozenkyně. Je to sice pár let zpátky, ale
ačkoliv ta událost byla poznamenána několika výjimečnými jevy jako byl
například velký požár londýnského letiště Heathrow (i když, jak se ukázalo,
za to jsem tak docela nemohla . . .), dnes obsáhlejšího výkladu zůstanete
ušetřeni:-)
U protinožců se mi zamlouvalo, těšila jsem se z pohledu na papoušky, kvetoucí ibišky a jinou pestrou faunu i flóru. Méně jsem se těšila z přítomnosti
obrovských švábů, kteří drze prolézali obydlí — zejména poté, co mi jeden
exemplář vlezl do postele a já se strašně praštila o strop do hlavy, protože
jsem se lekla.
V rámci poznávání krás Klokanova jsme také vyrazili na sever, do subtropů,
kde byly ještě pestřejší kytky a zvláštnější živočichové; místo drzých švábů
se objevily drzé vačice, které nám kradly jídlo a jedna kousla ségru do palce
u nohy. Sestra vyskočila taky hezky vysoko a zaječela tak, že jsem měla
z toho měla dva týdny opar.
Na závěr prima pobytu na jednom z ostrovů vymyslela moje sestra speciální
sportovní soutěž (a tím se konečně po oslím můstku dostávám k právě
vyhlášenému tématu).
Zapůjčila pro naši cestovatelskou výpravu pět zvláštních dlouhých plochých
plavidel (??? — sportovní znalci asi vědí, já to bohužel nedokážu správně
zařadit a pojmenovat) se sedátky pro dvě osoby (byla to po všech stránkách
premiéra, naprosto jsme netušili, jak se s tím zachází); každý dostal směšně
krátké pádélko na uvedení prknoloďky do pohybu, poté jsme byli rozděleni
do dvojic co nejvíce váhově odlišných a mohli jsme začít.
9
První část soutěže byla jednoduchá — vylézt na vratké plavidlo a udržet
se na něm. Není obtížné domyslet, že když první nasedl tlustej, zapíchlo se
prkno kolmo k hladině a tenkej na své místo musel vyšplhat. Při obráceném
pořadí nastupování byli tencí katapultováni do výšky i do dáli.
Po zvládnutí první kategorie (nakonec jsme se dokázali doplazit na svá
místa tak tiše a opatrně, že bychom neprobudili spící koťátko) bylo možno
přistoupit k dalšímu bodu, a to pokusu o pohyb, nejlépe vpřed. Samozřejmě
že obtížně nabytá rovnováha vzala při pokusu o pádlování okamžitě za své
a rozdíl mezi soutěžícími byl jen v tom, jak rychle a kolikrát kdo padal do
vody. To už se shromažďovali četní přihlížející, kteří se s vervou zapojili do
dění a povzbuzovali soutěžící dvojice halekáním i pochvalnými/posměšnými
výkřiky.
Za nějakou dobu jsme však všichni nejen seděli, ale dokonce pádlovali, často
i dopředu.
Došlo na vyhlášení závěrečného soutěžního kola: která dvojice dojede nejdříve
do cíle. Bylo dovoleno použití všech špinavých triků — strkání do soupeře,
křížení dráhy i převracení plavidel k odrovnání soupeřů. Souboj byl dramatický a velmi, velice napínavý . . .(Kdo zvítězil nevím, zrovna jsem se tak
trochu topila.)
Když jsme se vymáchaní a důkladně nalokaní mořské vody konečně vyhrabali na břeh, vítali nás přihlížející potleskem, mohutným poplácáváním po
zádech a dotazy, kde budeme příště vystupovat — tak moc se jim to naše
komické číslo líbilo:-)
10
Vodnı́ postel — rozvraceč manželstvı́
Vodní postel — rozvraceč manželství
Kapitola IV.
(z sestřiny rodinné kroniky — kapitola: průůšvihy, nesnáze a katastrofy)
Když se moje sestra i její manžel po letech bydlení v pronajatém zmohli
na vlastní domek dle vlastních představ, pustili se s vervou do zařizování,
aby se jim žilo co nejpříjemněji. Tehdy švagr přišel s nápadem zakoupit do
ložnice vodní postel, neboť si přečetl, že pro jeho věčně bolavá záda to bude
to pravé, léčebné, uzdravující — zkrátka fajn.
Pro pochopení následujících událostí musím vysvětlit, že sestra je subtilní
bytost — tak 163 cm výšky na 52 kilo váhy. Švagr měří přes dva metry
a váží 130 kg.
Při rozhodování o výběru vhodné postele měla hlavní slovo šetrná sestra,
prosadila si levnější typ, bez rozdělené matrace a bez zvláštní úpravy, která
mírní vlnění. Postel dovezli, nainstalovali do ložnice a těšili se na zdravý,
klidný spánek. Ten večer šla dříve spát sestra a brzy spokojeně usnula.
Švagr ponocoval u počítače, takže bylo dávno po půlnoci, když na něj
přišla dřímota. Podnikl příslušné předspánkové úkony, přišel do ložnice,
u postele se mohutně protáhl, zazíval a — jak byl zvyklý — plácl sebou do
postele. Následná vlna vyhodila jeho zákonnou polovičku (spíše třetinku)
téměř ke stropu. Probrala se na zemi, totálně vytřeštěná a nechápající, co
ji to postihlo. Pak mu aspoň vynadala (aby se za to leknutí odškodnila),
ale společné sdílení lůžka neskončilo dobře; ona byla pořád na kopečku, ze
kterého se kutálela na různé strany, zejména dolů. Nakonec odešla spát do
obýváku na gauč.
Ani další noci neprobíhaly lépe — někdy ložnici opouštěl vyhnaný manžel,
jindy demonstrativně odcházela rozlícená manželka. A jakmile bylo definitivně jasné, že vodní postel pro ně nabízí pouze možnost oddělených ložnic,
pokud chtějí v noci spát a odpočívat (o jiné využití než je spánek se ani
nepokusili), nezbylo než se téhle vymoženosti zbavit. Do jejich domova se
pak opět vrátil klid, mír a (využívané) manželské lůžko:-))
11
Jak mě kočky ochočily
Kapitola V.
Letní příběh — zejména pro milovníky koček
V létě, kdy jsme jako každoročně přesídlili na chalupu v Krkonoších, rozhodly se tři sousedovic kočky (černobílá, stříbrná a odrostlejší mourovaté
kotě), že si vylepší životní a stravovací úroveň tím, že si mě ochočí a nechají
si ode mne posluhovat, zejména připravovat dobré jídlo. Začalo to poměrně
nenápadně, kočky mě napřed tiše pozorovaly při zahradnických činnostech,
později občas něco poznamenaly a dávaly najevo, že jim moje společnost
není až tak proti mysli. Zkusila jsem tedy jednou nabídnout kousek vařeného hovězího (můj muž je naštěstí kuchařskými znalostmi zcela nepolíben
a proto netuší, že hovězí polévka by mohla mít nějakou souvislost s hovězím masem.) Kočky se zdráhavě přiblížily k talířku, pokrm podezíravě
očichaly, pak prohlásily, že to nemuselo být a maso sluply. Od té doby se
z toho stal zvyk — vždy jedna číča hlídkovala v době večerního krmení,
aby jim z talíře neujídal samozvaný host.
Pokud mě ovšem něco zdrželo a večeře nebyla na svém místě v dohodnutou dobu, začalo se ze zahrady ozývat zdvořile výhružné „mňaaaauuuuu????!!!“, aby mě tak kočičí dámy popohnaly k plnění povinností. Jednou
jsem to přehnala (přišla k nám návštěva a osobovala si právo na mou pozornost) — kočky se doopravdy dožraly, byť jsem na talířek naložila skoro
dvojnásobnou porci chutného masa.
Večera proběhla v mrazivém tichu.
Po jídle si ta stříbrná (zřejmě mluvčí celé organizace) otřela vousky, upřela
na mě zrak a prohlásila: „Ehmmm, má drahá, myslím, že si musíme promluvit. Ráda bych zde zdůraznila, že my jsme velice tolerantní a projevujeme
plné pochopení pro to, že se někdy hodláte věnovat své osobní zábavě; ale
přesto bychom vás do budoucna chtěly co nejotevřeněji požádat, abyste respektovala ASPOŇ úřední hodiny.“ Dala pokyn svým družkám a všechny
důstojně odešly.
12
Jak mě kočky ochočily
Aneta pochopitelně není dnešní a tak brzy postřehla, že se na JEJÍ zahradě
děje něco nepatřičného a především, že se JEJÍ člověčice pouští do nějakých
nezákonných vztahů. Toto podezření udělalo z líného, převážně spokojeně
chrápajícího psa hysterického paranoidního neurotika, který uprostřed noci
vyskakoval a zuřivě se domáhal vypuštění na zahradu, aby zběsile probíhal
v soustředěných kruzích za účelem vypátrání vetřelce.
Kočky se samozřejmě mohly potrhat smíchy. Aby FAKT nehrozilo nebezpečí, že se ta pominutá Aneta uklidní, držely na střídačku služby v procházení naší zahrady, popřípadě vláčné chůzi kolem plotu. Největšího mistrovství v této kategorii dosáhla kočka černobílá, která se dokázala vlnit
kolem laťových vrat za popěvku „jáááá se na nic nedívááááám, jáááá si
tady vyšívááááám“. Po několika dnech už Aneta dosáhla ve skoku vysokém
hezkého osobního rekordu 153,8 cm.
Také se dokázaly neslyšně přiblížit, usednout na kamennou zídku mezi skalničky a odtamtud nehybně pozorovat Anetino slídění. Protože silně připomínaly sousedovic sádrová zvířátka na zahradě, obvykle si jich všimla až
v okamžiku, kdy o ně zarazila čumákem. Nikdy bych bývala nevěřila, kolik
sprostých slov zná to slušně vychované zvíře! Když tak jednou večer po podobném setkání stále ještě v afektu probíhala kolem zídky, podívala jsem
se náhodou na druhou stranu zahrady — tam, skryty pod šňůrami s pověšeným prádlem, seděly všechny tři kočky a se založenými packami celou
scénku pozorovaly. Ta černobílá poznamenala: „neměla by se tak rozčilovat,
v jejím věku už je to o infarkt“, stříbrná kultivovaně podotkla „skutečně,
má drahá, řekla bych, že jest poněkud nadměrně nervosní“,zatímco kotě
dodalo „možná by měla navštívit psí-chiatra“ a vyprsklo.
Myslím, že je dobře, že i léto má svůj konec, protože Aneta už začala psát
petice na odstranění koček z povrchu zeměkoule a kdoví, zda by se toho
nakonec nechopila nějaká politická strana!
13
O naší domácnosti a jiné zvířeně:-)
Kapitola VI.
(Protože vždy trvá nějakou dobu — dokud nezačne dávka kofeinu působit
— než mi začnou mozkové závity a vůbec celé řídící středisko fachat, dám
sem své povídání, které jsem ale již použila pro jednu legrační soutěž na
téma „podivnosti partnera“. Vyhrála jsem bonboniéru:-)))
***** Mám doma Blížence a po zkušenosti vřele doporučuji tento model
dámám, které se ve vztahu „hlavně nechtějí nudit“. Nemohu si stěžovat
(nemám komu) — jen někdy nepoznám, že přišel ???ten druhý???, a to
je potom zajímavé, ba napínavé: už jsem ovšem přišla na to, že se doma
víceméně pravidelně střídají, proto si vždy ověřím, s kterým zrovna mluvím.
Prostý nákup podle seznamu zvládnou jeden i druhý, přehledně napsaný seznam to jistí a číst prokazatelně dovedou (evidentně byli svědomití školáci).
Ale bohužel jsou schopni prohodit se kupříkladu u večeře mezi polévkou
a šunkafleky — v tom smyslu, že první řekne, že má zrovna na domácí
šunkafleky chuť, a po večeři si druhý posteskne, že by bylo prima, kdyby
někdy dostal pořádné jídlo.
Dominantní je Blíženec, který si zrovna vzal slovo, a je mu upřímně jedno,
co jsem si dohodla s tím druhým. Jak se říká, je to výhradně můj problém.
Chovám se k nim proto jako ke statistickému průměru (což vystihuje poučka,
která praví, že sedí-li člověk jednou půlkou prdele na kostce ledu a druhou
půlkou na rozpálené plotně, je mu ze statistického hlediska příjemně teplo).
Lze vysledovat, že výskyt konkrétní podoby Blížence závisí převážně na pracovních aktivitách — viz názorný příklad: Školí znalost a výcvik etikety.
Zejména při cvičných rautech se aktivity ujímá zásadně ten oslnivější, společenštější, prostě gentleman. Jiskří nevtíravým humorem, skládá dámám
poklony, všichni jsou okouzleni. Kurz skončí, jede domů. Ještě z auta vystoupí v navyklé podobě šviháka, křepkým krokem vchází do domu, z výtahu skoro vytančí, dveře odmyká s úsměvem. Pozdraví, zouvá se, odkládá
14
O našı́ domácnosti a jiné zvı́řeně:-)
kabát. Pomalu plihne. Jde se převléknout do domácího. Proteče obývákem
a rozleze se po gauči. Zdechne.
Jednou — za výše popsané situace — jsem se nad ním zastavila, pokývala
hlavou a pronesla: „A teď by tě tak měly (myšleno jeho četné obdivovatelky)
vidět!!“ Spadl z gauče a řval smíchy.
Poučný byl příběh o tom, jak se mi Blíženci přehodili v průběhu nedělního
oběda: první si vyžádal kuřecí řízeček, ovšem když se dychtivě zakrojil do
pochoutky, sebral mu talíř i příbor druhý a dotčeně prohlásil, že tuhle tvrdou flaksu si snad nezasloužil, nedá se to ukrojit. Ale ten den měli oba dva
smůlu — nejspíš jsem se ten den převtělila taky, protože namísto ustaraného kvokání a zkoumání tvrdosti měkoučkého masa jsem drsně prohlásila:
„Jo, tak ono se to nedá ukrojit? To si ovšem nedělej násilí — pocem pejsku,
páníček ti nechává celý řízek!“ A bylo.
Občas (pravidelně) se stává, že mi jeden v reakci na mou chorobou ztrápenou tvář řekne, že si mám jít klidně lehnout, nemám přec co na práci;
a po chvíli se druhý sladce zeptá, zda bych mu tentokráte zcela mimořádně
mohla vyprat a vyžehlit — včera do prádla danou — košili dřív, než za
půl roku. Moje námitky, že ve skříni třicet jeho čistých a nažehlených košil
dychtivě čeká na příležitost, aby se někdy podívaly do světa, nevezme na
vědomí, protože zrovna TAHLE JEDINÁ je jeho nejoblíbenější a vypadá
v ní dobře (že kecá a navíc TAHLE košile je mu už malá, nemusím snad
ani dodávat).
No, a tak se žije s Blížencem. :-)
15
Uříznutý prst a ostuda v MHD
Kapitola VII.
„Sekal brouček, sekal souček, usekl si paleček . . .“
Tak touhle brutální říkankou se zřejmě inspiroval strýc, jen místo sekání
řezal na cirkulárce a neusekl si paleček, ale uřízl ukazovák.
Dozvěděla jsem se to tak, že jsem seděla v práci a usilovně mlátila do klávesnice ve snaze dopsat výroční zprávu našeho ústavu, kterou jsme měli
odevzdat před týdnem, ovšem koncept mi šéf dal v deset dopoledne s ponaučením, že to musím stihnout nejpozději do včerejška. Otevřely se dveře
a do kanceláře se nezvykle tiše nasoukal můj strýc (postupně tu odhaluji
kořeny našeho rodu, tak pro představu prozradím, že to je syn toho dědečka
a babičky, co se vzali na základě tancovačky s dívkou jménem A). Stále nezvykle tiše řekl „Promiň, že tě zdržuji do práce, ale řízl jsem se do prstu,
tak jsem přišel“. (Doprdelepráce, pomyslela jsem si uštvaně, mám mu shánět leukoplast nebo co?!), nicméně jsem opáčila „Moment, strejdo, hned
se ti budu věnovat, ale jen musím dopsat aspoň tuhle stránku.“ „No tak
jo“, řekl strýc odevzdaně, „já jen že mám ten prst tady v kapse zabalený
v kapesníku a nevím, jestli je to dost sterilní.“
V ten moment jsem vyletěla, odsunula problém výroční zprávy a šla jsem
zachraňovat příbuzného. Na chirurgii bohužel zkonstatovali, že strýc neumí
ani pořádně řezat prsty, takže se nedá nic dělat, prst je zdeformovaný a zničený. (Strýc si prst vyžádal a s partou kamarádů uspořádali minipohřeb —
do minirakvičky vložili ukazováček, vykopali minihrobeček, řečník řečnil
a na rozloučenou zapěli.)
Doktor provedl, co se k ošetření rány udělat dalo — zašil, zavázal, píchl
tetanovku, píchl něco na bolest, vydal prášky, které měly posloužit, až se
bolest zase ozve a vypoklonkoval nás z ordinace. Řekl „Domů jeďte s doprovodem, je pravděpodobné, že se vám za chvíli udělá nevolno“. Opáčila
jsem „Jistě, já se strejdou domů dojedu“ a vydali jsme se k tramvaji č. 16
16
Uřı́znutý prst a ostuda v MHD
směr Žižkov. Ovšem strejda se touto dobou už začal oklepávat z prožitého
leknutí, zraněná ruka nebolela, tak se dostával do obvyklého bojového ladění. Prohlásil, že není malé dítě a domů pojede sám. Já jsem odpověděla,
že slyšel doktora, proto ho zcela samozřejmě domů doprovodím. On na to,
že odjakživa věděl, že doktoři jsou blbci a vlastně nejsou k ničemu dobrý,
jen by lidi sekýrovali. Já — důraznějším hlasem — že je divné, že tenhle
názor neprojevil, když byl na sálku a doktor mu látal ruku, kterou si zmrzačil vlastní neopatrností. On navztekaně odvětil, že je to jeho vlastní ruka
a může si s ní dělat co chce. Já — silně zvýšeným hlasem — že je divné,
že si neuřízl taky nohu, ta je rovněž jeho a aspoň by se neřešila doprava
domů, odvezla bych ho na invalidním vozejku.
Nemusím asi popisovat, že kolemjdoucí se už po nás začali ohlížet, ale my
jsme byli příliš zabráni do hádky, než aby nám to vadilo. Došli jsme na
Moráň, na stanici tramvaje.
Strýc přitvrdil: „Naposledy ti říkám, abys šla okamžitě pryč, nikdo se mnou
jezdit nebude.“ Já: „Ani mě nenapadne, řekla jsem, že tě domů doprovodím
a na tom se nic měnit taky nebude.“ Strýc: „Hergot nerozčiluj mě a koukej poslechnout.“ Já: „Laskavě si uvědom, že jsem příbuzná a jsem stejně
paličatá, geny jsou prevít. A nečekej, že tě poslechnu při každé blbosti.“
Mezitím přijela naše tramvaj.
Strýc: „Já ti zakazuji, ZAKAZUJI, abys sem nastoupila.“ Já: „Tramvaj je
veřejný dopravní prostředek a těžko mě můžeš vyhazovat, mám jízdenku.“
Strýc — aspoň zůstal stát z rozpaženýma rukama ve dveřích a tarasil vchod.
Nastoupila jsem tedy zadními dveřmi a dál jsme na sebe už křičeli přes celý
vůz.
Podotýkám, že to už jsme oba byli tak rozzuření nesmyslnou hádkou, že
nám bylo naprosto jedno, jak vypadáme, jak se chováme, kdo nás vidí,
slyší a co si o nás lidi asi myslí. Z Karláku až na Žižkov jsme se vydrželi
bez přestání hádat (spolucestující slabších povah vystoupili). Dojeli jsme
na místo, došli k domu, kde strýc s tetou bydleli, za posupného mlčení
a třískání dveřmi jsme vstoupili do bytu.
17
Tam jsem pomstychtivě — protože před tetou — vyštěkla: „Lehnout do
postele a chovat se jako marod!“ Pak jsem vyjukané tetě rázně vysvětlila,
že její manžel utrpěl závažný úraz, má nařízen klid na lůžku, musí brát
prášky, odpočívat a za týden přijít na kontrolu. Se slovy „Kdyby byl každej
nemocnej jako ty, tak stačí na marody kořenářka, kat a místní kovář“ jsem
odešla. Naposledy jsem práskla dveřmi a ještě nasupená (ale s pocitem
těžce vybojovaného vítězství) jsem se vydala na zpáteční cestu.
18
Jak u nás pivo strašilo
Jak u nás pivo strašilo
Kapitola VIII.
Tento příběh se odehrál na starém rodinném statku (pamětníci se jistě
vzpomenou na babičku, co se vdala za pána z Prahy), v době zhruba před
patnácti lety, kdy i do této zapadlé polabské vísky dorazilo nařízení, že
všechna obydlí musí mít elektrické vedení podle platných předpisů. Šmytec.
Museli jsme proto naplánovat, jak to provedeme. I nám laikům bylo jasné,
že potřebný zákrok na statku nebude žádná legrace — z metr tlustých
kamenných zdí tam porůznu vykukovaly holé dráty, některé z nich pod
proudem. V každé místnosti bylo nutno mít v pohotovosti kbelík s pískem,
protože občas se stalo, že po otočení vypínačem se ozvalo divné praskání
a po stěně nebo stropě se začaly laškovně plazit namodralé plamínky. Po
usilovném hledání se nám podařilo sehnat dva osvědčené elektrikáře, kteří
i po prohlídce objektu byli ochotni se práce ujmout. Sice povídali něco v tom
smyslu, že románské stavby by si měly uchovat dobový kolorit a mělo by
se tam tedy svítit loučemi, ale jsem přesvědčena, že v zásadě smlouvali
o honorář:-))
Pak přišla na řadu druhá důležitá otázka, tedy, kdo bude elektrikářům dělat společníka a stráví přibližně tři víkendy sychravého měsíce listopadu
v rozkopaném obydlí? Úžasné bylo, že se naše obvykle znesvářená rodina
zcela nezvykle a k tomu rychle sjednotila v názoru, že jedině já jsem na splnění takového úkolu vhodným adeptem. A nedovedla jsem jim to vymluvit.
Nedalo se nic dělat, a proto hned v prvním listopadovém víkendu jsem
dorazila na statek, ujala se elektrikářů, když přišli a pak jsem se snažila
nějak přežít čas do konce víkendu. V domě se dalo pobývat jen ze začátku
prací — pánové se pustili do souboje s masivními zdmi pomocí sbíječek
(čekala jsem, kdy do navrtaných děr začnou cpát dynamitové patrony) —
a velmi rychle vytvořili prostředí srovnatelné s důlní šachtou. Ale přežila
jsem — rozpomněla jsem se na to, jak naši praprapředkové museli sídlit
19
v jeskyních společně s medvědy a přestala jsem si stěžovat. Kromě toho
jsem měla k dispozici docela pohodlnou telefonní budku na návsi.
Tak uběhl víkend první i druhý; nastal víkend třetí, který měl znamenat
ukončení prací. Přiznám se, že jsem byla událostmi poněkud uondána, navíc počasí se z trvalého deště či alespoň mrholení změnilo na sníh s deštěm,
takže jsem se těšila, až to všechno skončí. V sobotu večer oba elektrikáři
konečně zahlásili, že už jsou vlastně hotovi, v neděli to přijdou už jen zkontrolovat a odnesou si věci. Ale pravili, že už mi jde elektřina, takže můžu
svítit, přitopit si radiátorem, uvařit čaj na vařiči a jiné vymoženosti. Byla
jsem štěstím bez sebe. Zatopila jsem ve velkých kachlových kamnech, ohřála
si vodu na mytí podlah a pustila se do úklidu.
Bylo už deset pryč, když jsem skončila — a jen jsem se těšila, až se zahrabu
do postele. To jsem také velmi rychle udělala.
Ovšem ve chvíli, kdy jsem upadala do sladké a zasloužené dřímoty, ozval
se odněkud ze stavení silný, řinčivý zvuk. Asi jako kdyby vítr zprudka
přibouchl otevřené okno. Probralo mě to, tak jsem se posadila na posteli
a přemýšlela jsem, zda jsem mohla někde nechat otevřené okno . . .v té zimě
to bylo skoro vyloučeno. Nakonec mi to nedalo, natáhla jsem na sebe svetr,
bundu a vydala jsem se prozkoumat všech deset obytných místností, abych
se zbavila nejasné obavy z toho, co mohlo hluk způsobit. Nenašla jsem nic
— naprosto nic.
Vrátila jsem se tedy do postele s tím, že je možné, že jsem usínala a něco se
mi zdálo. Jo, to bude ono, uklidnila jsem sama sebe. Znovu jsem se zavrtala
do peřin v očekávání spánku . . .a prásk, zařinčelo to znovu. Teď se mi to
tedy určitě nezdálo. Oblékla jsem se, do ruky jsem pro jistotu uchopila
sekyrku, co ležela vedle kamen, do druhé ruky jsem vzala baterku a šla na
prohlídku. Tentokrát jsem obešla stavení i zvenčí, abych odhalila přííčinu, ať
je to co chce. Nic, naprosto nic. Teď už se mi spát ani moc nechtělo, záhada
mi vrtala hlavou. Co to může být? Uplynula další půlhodina — „prásk“.
Tohle nemohla být náhoda, to si snad nějací blbí výrostci dělají legraci
a snaží se mě vystrašit! Znovu jsem vyrazila na obhlídku, dokonce jsem
20
Jak u nás pivo strašilo
s baterkou vylezla na půdu — všechno bez sebemenších známek vysvětlení
pro tajemné zvuky.
Já to zkrátím: v intervalech po zhruba třičtvrtěhodině se nevysvětlitelné
řachnutí ozývalo znovu a znovu. Někdy ve tři ráno mi totálně selhaly nervy
— až do rána jsem seděla zabalená do deky a třeštila oči na dveře, jimiž,
jak jsem si byla jista, přijde sadistický vrah, který si se mnou celou dobu
hraje. No takhle to přece v hororech chodí, ne?!
Ale přišlo ráno, rozednívalo se, vesnice ožívala a já jsem ke svému překvapení byla pořád ještě naživu. Světlo a ruch kolem mi dodaly odvahy,
takže jsem opustila své útočiště v peřinách a začala jsem se zase věnovat
poklízení, protože elektrikáři měli zanedlouho přijít na kontrolu.
Když jsem otírala ledničku, která stála v síni, otevřela jsem dvířka, abych se
podívala, kolik se dovnitř dostalo prachu. A konečně jsem odhalila tajemství
nočního strašidla.
Elektrikáři si totiž do ledničky (bez proudu proměněné ve skříňku) na mrazák naskládali piva (celkem 10 lahví); když začala fungovat elektřina, bezmyšlenkovitě jsem ledničku zapnula, takže lahváče jeden po druhém vybuchovaly . . .
21
Cyklistický výlet s koupelí
Kapitola IX.
jízda na kole s (opakovanou) koupelí v Labi
Na babiččině statku v Polabí jsem v dětství strávila všechny školní prázdniny, a v dospělosti jsem tam ráda jezdila na dovolené. Protože je Polabí
rovinaté a rovina je především placatá, používala jsem — jako ostatně veškeré obyvatelstvo od dvou do devadesáti — k přesunům z místa na místo
kromě nohou i jízdní kolo. Podědila jsem staré kolo po babičce, pocházející z dob, kdy na něm nejspíš vozila partyzánům do lesa svačinu. Těžké,
masivní, bytelné. Vyšlapat na něm kopeček bylo o infarkt, sjíždět z něj dolů
o zabití — tak nezadržitelně se kromě mě a kola valily už jen laviny.
Vesnice Oseček, ve které jsem o volných dnech pobývala, je vzdálena pouhých 8 km od Poděbrad; ovšem nejméně polovina cesty vede po frekventované silnici, což nebylo příjemné, neboť jsem s sebou na cesty brala svou
kokřici Anetu. Problém nebyl v tom, že by neuměla běžet vedle kola na
vodítku, ale proto, že se vedle kola proměnila v tažného/dostihového psa
a nasadila sprint, až od nás odletovaly jiskry. Poohlížela jsem se tedy po
cestě, která by se dopravním komunikacím vyhnula, abych mohla psa nechat na volno, alespoň než dojedeme k Poděbradům.
Rozhodla jsem se jet po břehu Labe — kus od vesnice vedla dost slušně
vypadající pěšina; a směrem od Poděbrad byly, jak jsem věděla, v lese
vybudovány pohodlné asfaltové cyklostezky.
Vyrazila jsem na cestu. Nesnáze začaly asi po kilometru, kdy se pěšina začala ztrácet v hustém, místy křovinatém porostu, takže s obludně těžkým
a nemotorným vehiklem jsem manévrovala velice obtížně. Ovšem to ještě
nebylo nejhorší, protože o kousek dál se charakter povrchu změnil do podoby opičí dráhy se spoustou výmolů — ujela jsem sotva třicet metrů a při
riskantním kličkování-poskakování jsem z kola sletěla. Aby to nebylo úplně
nudné (a protože jsem musela jet na samé hraně příkrého břehu Labe),
sjela jsem přitom po zadku do vody.
22
Cyklistický výlet s koupelı́
No fajn, vyhrabala jsem se, znovu nasedla na kolo a pokračovala, i když
cesta byla ještě o něco horší. Po padesáti metrech jsem si pád zopakovala, jen jsem se tentokrát dokázala zachytit křovin a tím jsem se nedobrovolné koupeli vyhnula. Následovalo samozřejmě vyhrabání se na pozůstatek
stezky, vymotání kola z trávy a šlahounů, nasednutí a zarputilé pokračování v cestě vpřed. Byla jsem odhodlána do Poděbrad dojet, i kdyby to
znamenalo, že budu padat každé tři metry.
Tentokrát jsem ujela dokonce přes sto metrů, než mě postihla nehoda —
zato byla výživnější. Skutálela jsem se z blátivého břehu do vody a když
jsem se s prskáním vynořila, spatřila jsem těžkotonážní babiččino kolo, jak
se na mě valí. Svou vahou a rozměry mě zamáčklo do bahna, takže mi
dalo dost práce, než jsem se osvobodila a s prskáním a nadáváním jsem
se dostala na souš. Třešinkou na dortu popsané situace byl výraz ve tváři
mé psí společnice: napřed viditelně nechápala, co vyvádím, ale nakonec
usoudila, že je to nějaká povedená legrace a bez zábran se mými potížemi
bavila.
Ovšem ani po tomto karambolu jsem se nevzdala úmyslu dostat se do cíle;
otřela jsem ze sebe bahno, jak jen to v daných podmínkách šlo, nasedla
jsem a jela dál.
Dál už to byla nuda: nespadla jsem už ani jednou a opičí dráha se změnila
na pohodlnou pěšinu, která vedla do lesa a tam byly upravené cyklostezky.
Jediné, co mi kazilo spokojenost s výletem byla skutečnost, že jsem byla
tak viditelně poznamenaná stylem jízdy a následky pádů, že jsem musela
návštěvu města odložit na jinou příležitost — příliš bych se mezi lázeňské
hosty nehodila.:-)
23
Urážka strážmistrovské nohy
Kapitola X.
moje kokřice a urážka strážmistrovské nohy . . .
Můj pes včera posral městského strážníka.
Šla jsem na obvyklou venčící procházku do obvyklé venčící lokality (úzká
lomená ulička), před námi se důležitě klátili dva měšťáci a okukovali zaparkovaná auta, jestli by třeba nebyla nějaká pokutička . . . Když jsem se
kolem nich se psem na vodítku protahovala, provedlo to zvíře jakýsi úskok
stranou, přičaplo — a bylo to na botě jednoho ze strážců pořádku. Jako
spořádaný pejskař jsem vždy vybavena příslušnými pytlíky; taky jsem se
střemhlav vrhla k zemi a začala uklízet, ale i přesto jsem inkasovala velice
ošklivé pohledy a něco neméně ošklivých poznámek. Uvažovala jsem, zda
to nemohlo být kvalifikováno jako urážka veřejného činitele, ale asi by se
jim nechtělo přesně specifikovat, jak ta urážka byla spáchána . . .:-))
24
Hřiby a lázeňské korzo
Hřiby a lázeňské korzo
Kapitola XI.
Při svých letních pobytech na statku u Poděbrad (pro souvislost připomínám babičku s pánem z Prahy a fackování kvůli synovi hambáře z vesnice)
jsem využívala hojně i výhod úrodné země. Rozpomněla jsem se na odkaz
zemědělských předků a pěstovala jsem na zahradě všechno, co bylo ochotno
vyklíčit . . . Přirozeně jsem též sklízela i konzumovala. Můj jídelníček proto
obohatila zelenina, od ředkviček po růžičkovou kapustu, různé druhy ovoce
a řada přišla i na brambory (jako blbý sedlák jsem měla šanci na úrodu).
Někdy jindy vám budu vyprávět, jak jsem si pro brambory vyžádala u někdejší studentské lásky vydatnou porci eňo ňůňo uleželé chlévské mrvy; jak
si dodavatel musel při dodávání zopáknout lezení přes vrata jako za mladých časů a jak jsem málem byla singl, protože muž kategoricky odmítl jíst
něco, co roste v tak ekl podmínkách . . .
Ale brambory se krásně urodily a já jsem je v záchvatu nadšení připravovala nejméně na patnáct způsobů. Jednu neděli jsem si řekla, že by bodla
bramboračka. Připravila jsem potřebné suroviny a pak mě napadlo, že pár
hub by polévce dodalo správnou vyváženost chutí.To nebyl problém, les
nám začínal kousek za stavením a houby rostly utěšeně. Nasoukala jsem se
do odrbaných kalhot, obula holínky, zavolala na psa a šla jsem pro hříbky.
Tady by bylo vhodné poznamenat, že jsem se narodila vybavena neselhávajícím orientačním nesmyslem, který zaručí, že když mě odvedete v Praze na
Václavák pod koně, třikrát zatočíte a řeknete, abych šla na Můstek, začnu
se někde u Jihlavy starat, jestli jdu správně.
Zamířila jsem do nejbližšího lesíka a oddala se houbařské vášni. I přes pokročilou denní dobu — bylo k poledni — jsem nacházela dost exemplářů,
které potěšily. Po chvíli se košík zaplnil a já jsem se rozhodla k návratu.
Problém byl v tom, že jsem netušila, kde jsem a kudy zpátky . . .neviděla
jsem cestu, pěšinu — nic, co by mi pomohlo v orientaci. Zvolila jsem osvědčenou taktiku pokus-omyl. Chvíli jsem šla rovně za nosem, pak jsem uhnula
25
nalevo, kus jsem se vrátila, zkusila jsem směr doprava — ale nic kloudného
z toho nebylo, jen jsem se stále důkladněji zamotávala.
Zkoušela jsem domluvit psovi, aby laskavě ukázal své schopnosti a vyčenichal cestu k domovu, ale ten na mě upíral blbě důvěřivé zraky a vrtěl
ocasem na znamení, že já jsem šéf a určitě tak nesmyslně kličkuji mezi
stromy proto, aby z toho nakonec byla nějaká povedená psina. Nezbylo než
kráčet lesem pořád dál a doufat, že někde skončí a ocitnu se u známek
civilizace — silnice, cesty, vesnice či aspoň osamělé chalupy.
Bloudění bylo jednotvárné a trvalo dlouho. Z domova jsem vyrazila krátce
po jedenácté a byly čtyři odpoledne, když se mé vroucné přání splnilo
— les se rozestoupil a objevil se břeh Labe. S novým elánem a šťastná,
že nezahynu — nestanu se potravou lesní zvěře a různých mnohonohých
breberek — jsem vykročila po proudu, neboť tam jsem zahlédla nějaké
budovy.
Zrak mě neklamal, skutečně jsem po několika desítkách metrů stála uprostřed vytouženého společenského ruchu. Stála jsem v Poděbradech, přímo
na náměstí Jiřího z Poděbrad, uprostřed vyfiknutých korzujících lázeňských
hostů. V zablácených holínkách, poškrábaná od lesního porostu, s košíkem
hřibů a rozjařeným psem.
26
Divočáci a skok daleký
Divočáci a skok daleký
Kapitola XII.
Stalo se v půvabném místě zvaném Trojdolí, v malé vesničce Takonín poblíž
Benešova. Tam se nacházel jeden zanedbaný kemp a já jsem tam jedno léto
jezdila za odpočinkem i za účelem přátelské výpomoci v kempu.
Ve volných chvílích jsem se toulala po okolí i s kokřicí Anetou, samozřejmě
— ta si to obzvláště užívala. Okolí bylo krásné, potkat kolemjdoucího bylo
vzácné, panoval tam klid. Takže i lesní zvěř byla nebojácná a zvědavě sledovala všechno, co se v kempu dělo.
Při jedné z procházek podél čistého a melodicky bublajícího potoka jsem
znenadání spatřila, jak po cestě přímo proti mně jde stádo pěti statných,
vypasených divočáků. A nejen šli, oni se při pohledu na mě s hlasitým
chrochtáním dali do cvalu. Aneta ze sebe vydala podivné zaječení, něco
jako „oooooooooooops“ a trčela na místě s pozdviženou přední tlapkou,
otevřenou tlamou a tupým výrazem. Divočáci byli ode mne pouhých pár
metrů, když mě pud sebezáchovy vytrhl ze strnulosti.
Popadla jsem zkamenělého psa, přehodila přes potok a pak jsem se mohutným odrazem přenesla na druhý břeh (tělocvikář by se divil!!) Prasata
zůstala stát na břehu; za zklamaného a dokonce rozčileného kvičení na nás
nějakou dobu koukala, načež se obrátila k odchodu . . .
Sotva jsem se na roztřesených nohou dostala do kempu, vrazila jsem do
hospody. Ta byla využívána náhodnými turisty, ale hlavně místními chlapy,
co potřebovali spláchnout žízeň. Bylo skoro plno a já jsem se vyčerpaně
zhroutila k jednomu stolu. „Já si snad musím dát panáka“, pronesla jsem
zkomíravým hlasem k hospodskému, „nebudete mi věřit, ale mám za sebou
něco příšerného . . .po cestě mě honilo pět divočáků!!!!“
Výbuch smíchu, který po tomto mém prohlášení nastal, mě načisto vykolejil
a odrovnal. Zbláznili se všichni??!!
27
Přítomní chlapi totiž popadali na stoly, lavice i na zem, plácali se do kolen,
otírali si uslzené tváře a řehtali se . . . Když se konečně někteří z nich zklidnili, vysvětlili mi, že prasata jsou přes svůj vzhled naprosto krotká a navíc
ochočená; patří k nedalekému penziónu, kde je majitelé chovají coby atrakci
(a nejspíš pro pozdější vylepšení jídelníčku) pro hosty. Divočáci jsou tudíž
zvyklí, že objevení dvounožce znamená příležitost vyžebrat nějaký pamlsek; a místní obyvatelé zase mají prču z toho, jak vyděšení Pražáci s křikem
prchají.
P.S.: Dva dny po mém slavném skoku přes potok přiběhl do hospody urostlý
mladý muž, poručil si rum a chvějícím se hlasem vyprávěl, jak půl hodiny
seděl na stromě, kam se uchýlil před útočící smečkou divokých kňourů.
28
Sportovnı́ projı́žd’ka
Sportovní projížďka
Kapitola XIII.
Nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. (přísloví)
Nevím, kdo je autorem tohoto tvrzení — pravděpodobně někdo z těch
krásných, elegantních, sportovně zdatných a urostlých lidí, kteří s požitkem
usedají do sedla, aby se spolu s krásnými, elegantními, sportovně zdatnými
a urostlými oři v krásné přírodě sportovně věnovali svému elegantnímu
koníčku. Vždycky jsem je obdivovala. Ba, musím se přiznat, záviděla jsem
jim. Přála jsem si také prožít ten pocit — projíždět se krajinou, shovívavě
shlížet z koňského hřbetu na okolí i na nudné pěšáky.
Říká se: Člověče, střez se něco si přát, bohové by ti to mohli splnit!
A přesně to mě potkalo.
Se svou kamarádkou jsem se potulovala po líbezné krajině jižních Čech,
když nás cesta zavedla k rozsáhlému statku, u něhož byla ohrada a z ní
na nás koukalo několik velice ňuňu koníků. Neodolaly jsme a opatrně jsme
se přiblížily ve snaze je pohladit. Po odborné debatě, v níž jsme probraly,
jestli si kůň dá radši k svačině karamelu nebo chleba se salámem se nejdrzejší obsloužil jablkem, které jsem držela v ruce. Vypadalo to, že úvodní
zdvořilosti máme za sebou.
Naše počínání u ohrady vzbudilo pozornost několika chlapíků, kteří tam
pracovali, a tak se po po koních začali seznamovat i oni. Nakonec padla
nabídka, zda si nechceme na koni zajezdit. Kamarádka se projevila jako
srab, omluvila se, že před hodinou utrpěla komplikované zlomeniny obou
dolních končetin, takže by jen s obtížemi mohla na koni správně sedět. Já
jsem byla zvědavější, proto jsem váhavě přisvědčila, ale podotkla jsem, že
se mi ti koně v ohradě zdají být nějak . . .no, nějak až moc čilí, takže to si
netroufám . . .
„Žádný strachy, dámo“, ujistil mě jeden z těch veselých chlapíků, „přivedu
vám koníčka, to je úplný beránek. Na něm budete v pohodlí jak na kanapi!“
29
Zmizel do stájí a vrátil se s koněm, který rozměry hřbetu splňoval slíbenou
možnost posezení na kanapi, ale na můj vkus byl příliš rozměrný jaksi celkově. „To je kůň?“ zeptala jsem se zděšeně, „já myslela, že táhnete boeing!“
To už se shromáždili kolem všichni, kteří zrovna neměli co dělat, protože
správně tušili, že bude legrace. Maxikůň se zcela flegmaticky nechal osedlat,
jen občas si mě s despektem přeměřil.
Nastala první choulostivá situace — zazněl povel „Nasedněte na koně“
(kurva kudy??! myslela jsem si vztekle, zatímco jsem obcházela mastodonta
a hledala schůdky anebo štafle.) Odchytili mě, přivedli vedle koně a jeden
z chlapů se jal pomáhat mi nasednout — znáte to — nohu do třmenu,
elegantní nadhoz a jezdec je pěkně usazen v sedle.
No . . .tak to se nám jaksi nepovedlo. Hlavní problém byl zřejmě v tom, že
mohutné zvíře mi nahánělo takový strach, že jsem při nadhození nesnažila
dopadnout na široký hřbet, ale naopak spadnout co nejdále od něj. A při
záklonu fakt nenasednete, mohu potvrdit, zkoušeli jsme to patnáctkrát.
Nakonec totálně uřehtaní chlapi prohlásili, že když nedokážu nasednout
normálně, nastoupím prostě z plošiny. Přivlekli valník, postavili vedle koně
a já jsem z valníku důstojně přelezla do sedla. To už se přihlížející váleli
v křečích smíchu po zemi, a nejsem si úplně jistá, zda se z toho někteří
nepočurali.
Ale dobře: seděla jsem na tom zvířeti asi tři metry vysoko, měla jsem závrať, chtělo se mi blinkat, všichni se mi smáli a já jsem ze všeho nejvíc
chtěla dolů a daleko z místa potupy. Leč byla jsem odkázána na to, co se
mnou ta potvora provede. Potvora znuděně stála a přemítala, jak si zpestřit
následující chvíle. Pak si zřejmě padlo rozhodnutí, že u svačiny se mu bude
lépe přemýšlet, a rozhodným krokem se kůň vydal do stodoly, kde lákavě
vonělo složené seno.
Snažila jsem se dodržovat pokyny, které na mě hulákali chlapi ze dvora:
„Uzdu, přitáhněte mu uzdu, otočte ho doprava“, ale bohužel kůň mě ani
nevzal na vědomí, natož aby něco z toho udělal. Kráčel nevzrušeně dál.
Zastavil se u hromady sena a začal spokojeně ukusovat. Nezbylo nic jiného,
než aby nejobětavější z přihlížejících došel do stodoly, koně vzal na uzdu
30
Sportovnı́ projı́žd’ka
a vyvedl k vratům. Tam ho lehkým plácnutím přes zadek pobídl, aby se
koukal projít po okolí. Kůň prohlásil: „Já vás varoval, ale jak myslíte“, a dal
se do klusu; pochopitelně, moje pracně udržovaná rovnováha vzala okamžitě
zasvé a já jsem mu po několika minutách boje s přitažlivostí zemskou visela
kolem krku.
Zase to dopadlo tak, že můj zachránce a pomocník přiběhl, vystrkal mě
zpátky na koňský hřbet, znovu vysvětlil, jak mám sedět, čeho se mám
držet a co mám dělat (případně, co nedělat) — nakonec jsem s překážkami
a bez jakékoliv elegance absolvovala krátkou projížďku kolem lesa. Na závěr
mě dokonce zcela zdizgustovaný kůň dovezl zpět na statek.
Ale o krásách projížděk koňmo si od té doby myslím svoje.
31
Skok do výšky i do dálky
Kapitola XIV.
Když jsem dlela na návštěvě u své sestry v Sydney, měla jsem neustále
na paměti, že tento světadíl je kromě mnoha přírodních krás též plný jedovatých potvor, které na cestovatele číhají ve vodě i na souši. Sestra mě
rovněž důtklivě nabádala, abych v zájmu vlastního bezpečí nesahala ani nešlapala nikam, kam není dobře vidět. V prvních dnech pobytu jsem proto
vycházela na zahradu ozbrojená důkladnou holí a zběsile jsem mlátila kolem sebe, abych dala všem jedovatým pavoukům, hadům a jiným mrchám
najevo, že jejich přítomnost považuji za velmi nežádoucí. Ale zhruba po
dvou týdnech mě hysterické třeštění přešlo a chovala jsem se na pohled
vcelku normálně . . . Jediné, co mi za tehdejšího pobytu nepřestalo lézt na
nervy, byla přítomnost velkých drzých švábů, zvaných cockroaches. Tyhle
potvory se stále snažily vlézt do přízemního sestřina domku ze zahrady —
a že to nebyli žádní nepatrní broučci, dokumentuje tahle fotka:
Cockroach
Takový australský cockroach nenı́ žádný drobeček
32
Skok do výšky i do dálky
Nebála se jich, ale označila bych svůj vztah k nim za velmi rezervovaný.
Pokud jsem je objevila na verandě anebo nedejbože uvnitř domu, snažila
jsem se je nějak nastrkat nebo namést na lopatku a vyhodit do zahrady
(což asi nebylo to pravé, protože se umíněně vraceli zpátky), ale neměla
jsem sílu napodobovat svého švagra, který je odesílal do věčných lovišť
mohutným dupnutím. Jednou večer, právě jsem usínala, přičemž se mi před
očima míhaly obrázky jedovatých hadů, medúz a černých vdov, se na mě
ze stropu něco zřítilo s hlasitým plesknutím, načež to zašramotilo a po
obličeji mi přeběhly četné nožičky. To jsem ze sebe vyrazila příšerné zaječení
a provedla odvážnou kombinaci skoku do výškodálky, která by sloužila ke cti
i vrcholové sportovkyni. Z lehu jsem dokázala vylétnou tři metry daleko od
postele. Když jsem konečně zase začala dýchat a srdce mi tlouklo jakžtakž
normálně, vydala jsem se opatrně k lůžku, abych zjistila, co mě tak strašně
vyděsilo. Rozhrnula jsem zmuchlané přikrývky a tam na mě koukal —
pochopitelně — cockroach!
33
Provázky krátké, zcela nepotřebné
Kapitola XV.
Věřím, že mi dáte za pravdu v názoru, že mezi muži a ženami existují
rozdíly. Mimo jiné též v tom, jak velkou důležitost přisuzují předmětům,
které hromadí v obydlí i v domácnosti. Možné vysvětlení tak výrazných
odlišností lze hledat v domněnce, že muži a ženy měli sice společné praprapředky v dobách, kdy se v lesích z plavuní a přesliček proháněli dinosauři,
ale jen o málo později se vývojová linie zcela rozdělila. Od té doby se vyvíjejí jako samostatné, na sobě nezávislé druhy, podobné si pouze v některých
nepodstatných detailech.
Z výše uvedeného je lehce pochopitelný i důvod odlišného chápání významu
slov „nutné“ či „nezbytné“ pro život. Žena nezbytně potřebuje třicet párů
bot, aby se jí nezhroutil svět; muž má tendenci shromažďovat předměty
či jen části předmětů, protože je přesvědčen, že se mu budou hodit (např.
unesou-li ho z křesla u televize ufoni a vysadí ho uprostřed pouště Gobi,
určitě mu přijde vhod stará tábornická výbava!!)
Pamatuji si, jak jsem po celé své dětství byla svědkem bouřlivých debat
mezi babičkou a dědečkem — vždy v době velkého gruntování bytu. Babička
se snažila vyházet co nejvíce z obsahu krabic a bedniček plných šroubků,
hřebíků (včetně křivých i zrezivělých), plíšků, gumiček a kousků dřeva.
Dědeček obvykle reagoval velice popuzeně: „Tak to už mě rovnou vyhoď
taky, když tu nechceš moje hřebíky“. Babička se hájila, že hřebíky patří do
dílny a tohle je byt — přestože, jak jízlivě dodávala, nebýt jí, bylo by to
za pár týdnů úplně jedno. Ovšem dědeček triumfoval nezpochybnitelným
argumentem: „Ale když se ti rozbije pračka, to jsou najednou tyhle krámy
dobrý, co??!!“
Takže nebylo nic divného na tom, že stejnou sběratelsko-shromažďovací
vášní byl postižen i můj tatínek. Ovšem u něj shromažďování hřebíků a pracovního nářadí vůbec bylo motivováno pouze puzením sběratelským, neboť
na rozdíl od řemeslně zručného dědečka byl tatínek vzorový typ nepraktic34
Provázky krátké, zcela nepotřebné
kého intelektuála. Pokud bylo v naší rodině potřeba zatlouci hřebík do zdi,
odebírali jsme mu urychleně kladivo z ruky, protože jinak byla návštěva
chirurgické pohotovosti ještě ten den neodvratná. Leč postupně bohužel
rozšiřoval oblast předmětů, které ho zaujaly natolik, že se rozhodl je uchovat pro pozdější použití, pro poučení budoucím generacím, případně pro
potřeby vděčného muzea (nejlépe Národního).
Pamatuji se, jak složité bylo pro mě a mou sestru prosadit vyhození starých bot, které krom totální rozpadu nám byly o několik čísel menší. Sice
jsme oprávněně argumentovaly tím, že je už opravdu nikdy nosit nebudeme . . .ale to zjevně nebyl důvod, proč se jich zbavovat. Tatínek se pak
několik dní mračil, načež s trpitelským výrazem povolil přemístění do popelnice, ale ještě předtím botky podrobil pečlivému zkoumání, zda se alespoň něco nebude ještě hodit. Alespoň tkaničky! (co na tom, že prodřené
či zauzlované.)
Někdy v té době jsme my, rebelující dcery, vymyslely pro tatínka přezdívku
„provázky krátké, zcela nepotřebné“. Inspirovalo nás vyprávění Miroslava
Horníčka o pedantickém panu učiteli, který nikdy nic nevyhodil, všechno
pečlivě uschovával do krabic, které měl metodicky roztříděné a přehledně
označené. Jedna z krabic nesla nápis „Provázky krátké, zcela nepotřebné“.
Pochopitelně tato tatínkova vášeň znamenala, že náš původně prostorný byt
přestával pro potřeby obyvatel stačit. Nebylo tedy ani divu, že když tatínek
opatřil sobě po letech manželku, nastal obvyklý souboj „Tyhle krámy poletí
do popelnice“ vs. „Jen přes mou mrtvolu“. Jako smírné východisko se ukázalo být zdědění statku po rodičích — toho prostoru!! Tatínek se rozmáchl
k dalším sběratelským aktivitám. Začal sbírat a uschovávat nejen tkaničky,
spony z pásků, různé knoflíky, lahve, lahvičky, sklenice a skleničky, zátky
od pivních lahví, ale též uzávěry od PETek, papírové kelímky, plastikové
krabičky od pomazánek a jiné věci. Přečtené noviny pečlivě štosoval, vázal
do balíků a ukládal. Co kdyby si je chtěl někdy znovu přečíst?
Když jsem před několika lety přišla s přáním, že bych do statku ráda jezdila na víkendy a dovolené, otec zrozpačitěl, ale řekl, že samozřejmě, jen si
asi budu muset, ehm, trošku poklidit. „Ehm“ bylo opravdu významné, neb
35
jsem na místě shledala, že stačil dokonale zaplnit všechny obytné místnosti,
sýpku, bývalou stáj, část chléva a právě začal zabírat ohromnou stodolu.
Zcela logicky následovalo několik dramatických setkání se scénami „To je
třeba vyklidit, tedy vyházet“ vs. „Jen přes mou mrtvolu“. Ale nakonec
jsme dosáhli jakéhosi kompromisu (oba jsme se cítili nespokojeni a ukřivděni), který mi umožnil v domě pobývat a haldy zbytečných krámů zčásti
zlikvidovat a zčásti přestrkat někam, kde tolik nevadily.
Když jsem byla na návštěvě u své sestry — bylo to zrovna v době vánočních
svátků — seděla jsem s ní večer po rozdávání dárků v kuchyni a povídaly
jsme si. Dívám se přitom na ni, jak pečlivě skládá použité vánoční papíry,
rozmotává a stáčí ozdobné stužky a skládá do krabice ozdoby, které byly na
dárcích připevněny. Všimla si mého upřeného pohledu, zrozpačitěla a pak
řekla: „No, napadlo mě, že se to ještě bude hodit.“ I opáčila jsem: „Hele
ségra, ta dědičnost, to je ale sviňa, co?!!“
P.S.: kdybyste mě přistihli, jak si schovávám vstupenky, jízdenky či letáčky,
protože si říkám, že je ještě někdy budu potřebovat pro připomenutí, tak
se mi prosím nesmějte. Je to silnější než já:-)
36
Trabantem do Pařı́že
Trabantem do Paříže
Kapitola XVI.
Tuhle historku nám vyprávěla rodinná známá při příjemném posezení u vínka.
Odehrálo se to před pěkně dlouhou dobou, psal se rok 1969, kdy se ještě
dalo vycestovat, teprve později se hranice zase pevně uzavřely. Marie (naše
známá), tehdy krátce vdaná, si dala sraz na kafíčko se svou kamarádkou
Ivanou (vdanou sice déle, ale zatím bezdětnou). Holky probíraly všechno
možné a pak Ivana pravila: „Nechtěla by ses se mnou podívat do Paříže? Já
tam mám sestřenici, je tam s manželem služebně na půl roku a pozvali mě
na návštěvu . . .“ To byl ovšem fantastický návrh, možnosti cestování byly
oproti současnosti značně omezené a už samo jméno Paříž vonělo dálkami,
nádherou a tak trochu i hříchem.
Děvčata se tedy rychle dohodla na tom, že do Paříže vyrazí a zbývalo jen
domluvit podrobnosti. K překvapení všech, zejména pak svých manželů, se
rozhodla vydat se do Paříže vozidlem značky Trabant 601, které bylo ve
vlastnictví Ivany. Neodradilo je, že obě byly teprve novopečenými, neopeřenými majitelkami řidičského průkazu. Nedaly si to vymluvit, pánové tedy
rezignovali a raději se pustili do generálky vozítka, které už mělo něco za
sebou a občas vykazovalo jistou dávku svéhlavosti. Cestovatelky úspěšně
absolvovaly martýrium s úředním vyřizováním cesty, posháněly a poukrývaly slušnou zásobu financí, načerpaly plnou nádrž speciální pohonné směsi
pro trabantíka a nastal den D, vyrazily směrem k hranici.
První nocleh si předem dojednaly ještě na českém území — bohužel, když
dorazily na místo, shledaly, že je to spíše hodně jednoduše zařízená ubytovna pro dělníky — záchod na chodbě (pochopitelně společný), při dotazu
na sprchu se setkaly s údivem, rozpaky a posléze nejistou odpovědí, že tady
něco takového snad bylo, ale že tam asi bude něco uloženo . . .
Přesto tento zážitek nebyl vysloveně nepříjemný — horda drsných chlapáků se při pohledu na dvě mladé krásné holky mohla pominout ochotou,
37
úslužností a snahou se zalíbit. Nosili jim zavazadla, po příkrých schodech
by s radostí vynášeli i dámy samotné, platili za ně jídlo a neustále nabízeli
pití . . .byl spíš problém to všechno vytrvale odmítat, protože jinak by se
dámy zlinkovaly do bezvědomí. Na noc se pro jistotu pojistily nejen zámkem, ale i skříní, dostrkanou před dveře, takže mohly v klidu a bezpečí
usnout. Ráno se nasnídaly, rozloučily, nasedly do trabanta . . .a nic. Nenastartovaly. To bylo pochopitelně nemilé, přinejmenším vzhledem k jejich
plánům. Dělníci se seběhli, snažili se pomoci anebo aspoň poradit, ale na
nic nepřišli; nakonec to vyřešili tím, že trabanta vystrkali spojenými silami na kopec za ubytovnou, turistky nasedly, trabant se rozjel a během
jízdy z kopce pak motor naskočil. Z dálky je provázelo volání „Musítééé
zastavovááát vždyckýýýý na kopcíííí!“
Cesta dál probíhala bez problémů, přišla státní hranice. Kontrola dokladů
i celní kontrola proběhla bez potíží, třebaže projevů údivu nad neobvyklými cestovatelkami i nad jejich cestovními plány bylo dost, ale vše bylo
shledáno v pořádku a tak přišel pokyn „Jeďte!“ To se hezky řekne ale auto
nenastartovalo. Nezbylo než znovu vysvětlovat problém s vozidlem, jaká
porucha se objevila a požádat pohraniční stráž, zda by je nemohli dostrkat
na vršek, že z toho už se snad rozjedou. Ti nevěřili vlastním uším, nechali
si to několikrát zopakovat. „A to nám chcete říct, že s TÍMHLE (mysleli
trabanta) opravdu chcete dojet do Paříže??!!“ ptali se nevěřícně. Dámy je
ujistily, že nic jiného nemíní dělat a zopakovaly své přání. Nakonec i tohle
dobře dopadlo a vozidlo se skutečně dalo do pohybu.
Průběh další cesty byl podobný: už si ovšem vybíraly na přespání vždy
penzión nebo hotýlek, který stál na kopci, aby bylo zaručeno, že druhý
den odjedou bez potíží. Tak dojely do Paříže, celé šťastné, že překonaly
všechny překážky a dosáhly vytouženého cíle. Nyní bylo důležité se zorientovat v pouličním ruchu a najít podle adresy bydliště sestřenice, za kterou
jely. Cestu v dopravní špičce jim značně komplikovala neznalost prostředí,
živý ruch a také užaslé reakce pařížských řidičů, kteří na trabanta hleděli
jako na zjevení. Podařilo se jim prokličkovat na Place d’Etoile, kde uvízly
v hustém provozu a nevěděly, jak se vymotat. Nakonec provedly riskantní
38
Trabantem do Pařı́že
a nepředpisové odbočení, ovšem když se protahovaly úzkou mezerou mezi
vozy, ozval se nepříjemný trhavý zvuk . . .a měly rozpárané přední dveře.
Naštěstí měly dobře vybavenou lékárničku a tak pomocí leukoplasti provedly opravu a dveře slepily.
Konečně se po dlouhém bloudění a hledání dostaly do ulice, kde bydlela
sestřenice; dokonce ji spatřily, jak z druhého konce ulice přichází. Ovšem
v ten okamžik musely zastavit, protože ulici právě přecházela paní učitelka
s třídou asi tak desetiletých dětí — a děti byly natolik uchvácené spatřením nezvyklého vozítka, že se místo přecházení nadšeně shlukly kolem
trabanta. Pobyt v Paříži proběhl ke všeobecné spokojenosti a obě cestovatelky si odvezly spoustu krásných zážitků. A taky nově nabytý respekt
k věrnému vozítku, protože dostaly několik seriózně míněných nabídek na
výměnu trabanta za zánovního renaulta. Jejich odmítnutí bylo přijato s pochopením: vždyť kdo by se vzdal tak cenné kuriozity za obyčejný auťák!!
39
Když Bludička smažkuje
Kapitola XVII.
*************** SOMuž má po čtyřech měsících školení (jako lektor) pro
děčínský magistrát. Přečte si pozvánku, zkonstatuje, že je to opět v hotelu
Belveder v Děčíně a v určený den nasedne do přistaveného vozidla, aby se
vydal vstříc pracovním aktivitám.
Když přijedou k hotelu, je nadšen. Tady proběhla celková rekonstrukce, ale
vydařená, hotel vypadá úplně jinak! Projde recepcí: Paráda, dokonce sem
vestavěli výtah! Zabydluje se v pokoji a nadšeně mi telefonuje: „Celé okolí
je k nepoznání upravené a za hotelem máme dokonce bazén!“ Pouze ho
rozhořčilo zjištění, že mu kdovíproč přestěhovali přednáškový sál z přízemí
do prvního patra, takže to složitě hledá. Taková blbost!
Při odjezdu se zcela náhodně dozvěděl, že se školení konalo v hotelu Bellevue v Jetřichovicích (jak bylo ostatně na pozvánce uvedeno).
****************** Dnes jsem zažila srocení tří SO na jednom místě. To
bylo tak: Šla jsem si koupit boty. V obchodě jsem uviděla vystavenou botku
(černou, pravou), která se mi líbila, a protože to bylo moje číslo, hned jsem
si ji vyzkoušela. Postávající SOProdavačka ochotně pravila, že donese botu
levou, přinesla krabici (plnou), vzala levou botu a podala mi ji ke zkoušení.
Já, smažka, koukám na ty boty a říkám si, že ač jsou obě černé, vypadají
každá nějak jinak. Totéž si myslí i přihlížející SOMuž, ale ani jednoho nás
to nepřiměje k akci. Boty si beru, SOP vyprázdní krabici, vloží do ní ty
odlišné boty, já spokojeně platím a odcházím. Doma si boty znovu zkouším
a pořád se mi nezdají být v pořádku. Pak na to přijdu — pravá je lesklá
a levá matná! Vracím se do obchodu, vysvětlím problém a s omluvami
obdržím tentokrát již kompletní pár botek v matném provedení. Na místě
zůstává znepokojená SOP s matno-lesklým párem, protože před chvílí pár
lesklo-matný prodala . . .
***************** Dovolím si dát sem jedno vyprávění o typické SO:
40
Když Bludička smažkuje
SO, která se ocitla ve finančních obtížích, se rozhodla přijít k penězům
prodejem průmyslové trhaviny, kterou si natahala domů z výprav do opuštěných dolů. Smažka kontaktovala nějaké Araby, dala si s nimi sraz ve
Slovanském domě a tam si rovnou přinesla patrony s trhavinou v igelitové
tašce, kterou uložila do šatny. Arabové projevili o nabízené zboží zájem,
kšeft se tedy mohl uskutečnit a smažka se vydala do šatny, aby donesla
zboží. Ovšem u šatny zjistila, že nemá lísteček. Šatnářka ochotně pravila:
„To nevadí, řekněte mi, co v té tašce bylo a já vám ji vydám i bez lístku.“
V tu chvíli smažka zpanikařila a uprchla, zanechávajíc v rukou šatnářky
igelitku s trhavinou a svým občanským průkazem.
Dodatek pro útlocitné: smažka, ač původně zatčená a postavená před soud
jako člen teroristické skupiny, nakonec vyvázla s podmínkou, protože šetřením se prokázalo, že je zkrátka smažka . . .:-)
***************** Smažka se dočká nové kuchyňské linky. Truhlář doveze
a sestaví do požadované podoby. Práce dokončena, smažka se kochá, pak
začne linku zabydlovat nádobím a přitom ji každých pár minut rozněžněle
otírá hadříkem. Opucuje též sporák (z levé strany linky), následuje myčka
(z pravé strany linky). Když pohlédne na myčku z boku, vytřeští zrak,
protože světlá plocha je šrafována tmavšími proužky. Smažka si není vědoma, že by kdy chlístala omáčku po kuchyni, ale nedá se nic dělat, tak
za mumlání sprostých kleteb popadne drátěnku, písek na nádobí a jde ten
sajrajt odrbat dolů. Po několika minutách usilovné práce strne, protože jí
právě došlo, že truhlář na smažčino výslovné přání myčku do linky zabudoval (obložil dřevem). *******************
SO sklerotická se chystá s rodinou na týdenní pobyt na chalupě. Řekne
si, že ještě doma upeče kuřátko, aby hladovci po příjezdu moc neřvali.
Vytáhne kuře z mrazáku, dá do mikrovlnky rozmrazit. Pak bohužel neudrží
myšlenku a místo pečeného kuřete se rozhodne pro chleby se salámem, že
to taky bude stačit. Po návratu z chalupy smažka konstatuje, že jen díky
často připomínané lhostejnosti mezi sousedy ve velkých městech nedošlo
k přivolání policie a násilnému otevření bytu . . .Poučení: mrtvoly zásadně
neukrývejte ve vlastním bytě!!
41
******************** My jsme teď o víkendu zapomněli desetiměsíční pachole v kočárku na zahradě, blbé bylo, že začalo hrozně lejt a z kočárku se
stal spíše bazének:-( Pro útlocitné: vylovili jsme z kočárku, převlíkli, usušili
— nezletilý jest založení optimistického, takže to na něm pravděpodobně
nezanechá následky:-) Ono bylo prostě trochu moc rušno — slavily se několikery svátky a narozeniny dohromady, bylo pozváno tak kolem dvacítky
hostů, a uprostřed největšího kmitání s přípravou přestala jít elektrika (jen
u nás, a závada byla neodhalitelná). Zmatek, shánění elektrikáře (v sobotu
každej žhavej!!), pak konečně dorazil, taky na nic nemohl přijít, pak prohlásil, že se bude muset překopat celé elektrické vedení (před 14 dny jsme
konečně uklidili pro rozsáhlé rekonstrukci, kdy se mj. i otloukly a nově
nahodily zdi). Šok, bědování . . .a do toho se začali scházet pozvaní hosté,
které vítal elektrikář na štaflích, pokoušející se nějak obnovit výdobytky
civilizace v naší chalupě a neuvěřitelný zmatek, protože se taky odtahoval
nábytek ve snaze zjistit, kudy ty dráty vlastně vedou . . .
42
Jak jsem chtěla zabı́t šéfa
Jak jsem chtěla zabít šéfa
Kapitola XVIII.
Mé účinkování v úloze sekretářky velkého šéfa a význačného vědce začalo
poté, co jsem zavrhla účinkování v úloze referentky studijního oddělení
lékařské fakulty, obor ubytování na kolejích a stipendia. Byla to práce zajímavá, ale svým obsahem často srovnatelná s adrenalinovými sporty. Už jen
proto, že jsem byla zhruba ve věku svých „svěřenců“, kteří se mě zčásti snažili sbalit, zčásti si ze mě dělali legraci a zčásti se se mnou urputně hádali,
protože co jim bude nějaká holka povídat . . . K mým povinnostem pak též
patřilo účastnit se přepadovek na kolejích, zda se tam proboha nesouloží
— a to mi bylo opravdu silně proti mysli. Alespoň jsem se to vždy snažila
vyřídit návrhem „schovejte slečnu na chvíli do skříně, já jsem samozřejmě
nic neviděla“. Ale bylo mi to zkrátka trapné. Navíc nebylo výjimkou, že
jsem narazila na rozveselenou společnost, kdy mě vlídně vybídli, abych se
přidala — naprosto netušili, že jsem tam jako ouřední osoba . . .
Se stipendii to také nebylo jednoduché, hlavně proto, že se část vyplácených
stipendií týkala zahraničních studentů, v té době přijímaných v rámci pomoci rozvojovým zemím. Někteří studenti opravdu naplňovali tehdy rozšířené tvrzení, že výběr vhodných adeptů pro studium na Univerzitě Karlově
se provádí tak, že přijede komise do Afriky, zatřepe palmou a co spadne,
jsou budoucí vysokoškoláci . . . Ovšem dobře se pamatuji na jednu výjimku:
byl to prvorozený syn krále jedné africké zemičky, velmi inteligentní, vzdělaný a vůči bílé verbeži pln výsostného opovržení. Nebylo divu, když štědrá
apanáž od královského tatínka umožňovala, aby si všechny kolem koupil,
a jeho inteligence a pochopitelná nebojácnost mu zaručila vyjít z každého
střetu vítězně. Vysloveně miloval marxismus-leninismus, kde rád a obsáhle
debatoval — přednášející buď zbaběle prchali anebo kolabovali.
Zmíněný následník trůnu se jednoho dne objevil u mého okénka a suše mi
oznámil, že přišel do pokladny na děkanátu a nedostal peníze. Po dotazu,
zda peníze znamenají stipendium, jsem nahlédla do lejster a pravila jsem,
43
že peníze nedostal proto, že si o stipendium nepožádal. To ho namíchlo
a opáčil, že si rozhodně žádat nebude, že chce peníze a to okamžitě. Rozvinula se ostrá debata, která skončila nerozhodně, protože jsme si každý
trvali na svém. Když zjistil, že mě neukřičí (a že se před ním nemíním
pokorně plazit, jak byl zvyklý), šel si stěžovat rovnou děkanovi. Spectabilis si mě předvolal a domlouval mi, že přece musím mít pochopení pro
mladé soudruhy, kteří k nám přišli získat vzdělání a nejsou třeba tak úplně
obeznámeni s úředními postupy. Ani to mě neobměkčilo a pravila jsem, že
pokud soudruh kralevic nedovede vyplnit formulář, ať klidně přijde a já
mu pomohu. Nakonec jsem zvítězila: ale mělo to zajímavý efekt — dotyčný
velmož se začal ke mně chovat s jistým respektem.
Přesto jsem po pěti letech usoudila, že bych ráda do dalších desetiletí svého
života kráčelo s nenarušenou psychikou, a proto jsem přijala nabídku práce
na sekretariátu jednoho z ústavu lékařské fakulty. Přijímací pohovor proběhl bez problémů, dokonce mě udivilo, že se budoucí šéf skoro na nic
neptal, zajímalo ho hlavně, kdy mohu nastoupit, a dále mě překvapila výše
platu (sekretářky byly placeny víc než bídně — předpokládalo se, že jest jim
dostatečnou odměnou, že mohou trávit své dny ve společnosti vědeckých
kapacit), neb mi nabídl částku o třetinu vyšší, než bylo obvyklé. Do nové
práce jsem se vpravila dosti rychle, zůstala jsem v prostředí, které jsem
znala a jako kancelářská myš už jsem byla také zacvičená. Co mi ovšem nepřestalo dělat potíže, byla osobnost mého šéfa — jako vědec byl nepochybně
třída, ale jako šéf velkého pracoviště pak bez přehánění katastrofa. Odmítal
se zabývat personálními otázkami, otravovaly ho pracovní porady, k smrti
nenáviděl papírování, výkazy a zprávy, které se musely posílat na děkanát.
Měl nerad úřední návštěvy, o to raději však přijímal „zajímavé“ pacienty;
zkrátka hleděl eliminovat všechno, co ho zdržovalo od možnosti zahrabat
se v milované laboratoři do zkoumání. Zjistila jsem tedy, že ani na tomto
místě nebudu mít lehký chlebíček, protože bylo na mě, jak vzpurného nadřízeného přiměju k dodržování alespoň těch povinností, které jinak hrozily
průšvihem ze strany vedení fakulty, či snad dokonce vzbuzením nelibosti
na samotném ministerstvu. Toto všechno, co jsem popsala, doufám vysvětlí
důvod, pro který se do mé komunikace se šéfem dostal jistý odstín, který
44
Jak jsem chtěla zabı́t šéfa
v hlase a vyjadřování mívají svárlivé manželky — po dobrém to s šéfem
obvykle nešlo.
Příhoda, o které vám chci vyprávět, se odehrála v době, kdy pan profesor
a tedy celé pracoviště připravovali velkou mezinárodní konferenci v Praze.
Bylo to období naplněné činorodou aktivitou a pořádnou porcí vzrušených
emocí, protože bylo třeba získat všechna potřebná povolení a potvrzení,
mít v dokonalém pořádku veškeré dokumenty a přitom neustále komunikovat s významnými zahraničními osobnostmi, které by chystané konferenci
dodaly správného lesku. Bylo to období, kdy jsem nevěděla, kde mi hlava
stojí a domů jsem se vracela pozdě večer, zmožená, k smrti utahaná a s jedinou touhou, mít už celý ten blázinec za sebou. V této hektické době jsem
se trpitelsky rozhodla, že jednu vzácnou volnou neděli věnuji pracovním povinnostem a že si v klidu napíšu (v té době se psalo hezky na psacím stroji,
byl to dávnověk!!!) stovku zvacích dopisů pro vědce různých zemí. Texty
byly v angličtině, němčině, francouzštině, italštině a španělštině, u dopisů
byla většina obsahu stejná, ale zároveň byla do každého dopisu vložena
nějaká osobní věta či poznámka. Pochopitelně bylo nutné, aby byly dopisy
napsány naprosto bezchybně, sebemenší chyba znamenala psát znovu. A na
takové nutné soustředění nebyl v denním shonu čas . . .
Přišla jsem tedy v neděli brzy dopoledne do práce, uvařila jsem si kafe, sedla
ke stroji a začala psát. Práce mi šla pěkně od ruky — sice mi bylo líto krásné
jarní neděle za oknem, ale jistá hrdost na to, jak jsem svědomitá, mě hřála
u srdce. Už jsem napsala dvaasedmdesát dopisů a právě jsem se chystala
psát třiasedmdesátý, když tu se dveře sekretariátu rozletěly a stál v nich můj
šéf. Zůstal na mě překvapeně civět. Já jsem byla také poněkud překvapená,
ale zároveň jsem si pošetile myslela, že mě třeba trochu pochválí, že jsem
tak pilná. Jo, to určitě! Když se totiž vzpamatoval z překvapení, houkl na
mě: „Ženská, co tu děláte??!!“ (To jsem si ještě mohla myslet, že třeba
dále řekne něco o krásném počasí venku a pošle mě na procházku . . .ale
on pokračoval) „To vás budu mít furt za zadkem??!! Vy mě snad chcete
svádět, že sem za mnou lezete i v neděli!“
45
A to byl přesně ten moment, kdy jsem pochopila, jak se vraždí v afektu,
protože předchozí honička a stres na pracovišti, nejednoduchá práce, věnování volna na oltář zaměstnavatele a pak tohle sprosté a nesmyslné (bylo
mu přes šedesát!) nařčení způsobily, že se mi udělalo rudo před očima a já
jsem bouchla. Zaječela jsem na něj, co si myslím o jeho atraktivitě a intelektu, doporučila jsem mu, ať si dveře do pracovny obežene ostnatým
drátem a ujistila jsem ho, že odejdu ihned a ráda. Pak, protože mi to ještě
nestačilo, můj zrak padl na velkou vázu s květinami, kterou jsem měla
na stole — popadla jsem tento ozdobný předmět a mrštila ho po šéfovi,
který se od chvíle, kdy jsem spustila příval slov, proměnil v solný sloup.
Naštěstí jsem nikdy nevynikala přesnou muškou a tak se váza rozprskla
o stěnu (taky je ovšem možné, že v pudu sebezáchovy uhnul). Pak jsem
ještě chytla napsané dopisy, hodila je po něm a pak už jsem jen popadla
kabelku a vyřítila se ze dveří.
Uklidňovala jsem se do půlnoci. Pak, když už jsem zase byla schopna přemýšlet, jsem začala uvažovat o své budoucnosti. Byla jsem si jistá, že nemohu čekat nic jiného než výpověď — a možná k tomu i kárné řízení.
V pondělí ráno jsem se násilím dokopala k tomu, abych do práce přece jen
přišla (pro tu výpověď, pochopitelně).
Na mém stole stála nová váza s čerstvými květinami, a šéf mi osobně hláskem medovým přišel popřát dobré ráno:-))
46
Jak vyvolat paniku
Jak vyvolat paniku
Kapitola XIX.
Vzpomínám na krásnou dovolenou na ostrově Great Keppel Island, severovýchodně od Rockhamptonu (Queensland), kterým prochází Obratník
Kozoroha. Bylo to velmi vydařené — přívětivé počasí, průzračná a teplá
voda, parta prima lidí pohromadě. Pobyt jsme si zpříjemňovali výlety, koupáním, někdo rybařil, jiní si vyjeli na člunu. Na ostrově bylo na málo lidí
dostatek prostoru, takže jsme si vždy mohli najít pláž, kterou jsme měli
sami pro sebe. Bylo sice nutné při plavání dávat pozor na medúzy, které
mohly ošklivě a nebezpečně žahnout, či na rejnoka, se kterým jeden z naší
skupiny vešel do nedobrovolného bližšího kontaktu, ale to jsme brali jako
nutnou daň za pohodu:-)
Záležitost s naštvaným rejnokem se odehrála takto: plavili jsme se na odlehlý výběžek ostrova, abychom se podívali, co je tam zajímavého. Člun
jsme ukotvili na mělčině asi třicet metrů od břehu, načež se nás šest cestujících husím pochodem přebrodilo na souš. Chvíli jsme se tam procházeli,
rozhlíželi jsme se, co tam uvidíme a pak jsme se husím pochodem přebrodili zpátky. Když šel poslední, najednou zařval, začal skákat po jedné noze
a příšerně se šklebil. To rejnok, který odpočíval na dně, v písku na mělčině, definitivně ztratil poslední zbytky trpělivosti a tolerance, protože na
něj bylo v časově krátkém úseku šlápnuto celkem čtyřiadvacetkrát. A pro
upřesnění: byl to rejnok trnucha, vybavený nebezpečným jedovým ostnem
— tedy takový, který měl na svědomí smrt Steve Irwina, proslulého ve
světě jako „lovec krokodýlů“ . . .(náš kamarád měl štěstí, bodnutí do nohy
není příliš nebezpečné, ale musel vyhledat lékařskou pomoc a dlouho na
poraněnou nohu kulhal.)
Když už se náš pobyt na ostrově blížil ke konci, vydali jsem se v noci na
pláž, užít si noční koupele (bez plavek). Bylo krásně, čisté nebe se spoustou
hvězd, takže jsme se napřed rozložili na pláži, dívali se na hvězdy a popíjeli. Pak jsme se vydali do vody, teplé a příjemné. Potápěli jsme se, cákali
47
na sebe vodu, smáli se a dováděli jak malí. Jedna z děvčat se ale ozvala
s varováním: „Nesahej mi na zadek, Milane, nebo ti jednu plácnu!!“, načež
Milan opáčil dotčeně „Co děláš, já na tebe nesahám — koukej, jsem daleko,
ani bych nedosáhl!.“ Nastalo rozpačité ticho, načež někdo pronesl „Vzpomínáte si na Čelisti?“ Ticho se prohloubilo a začalo být vysloveně tísnivé.
Ovšem nemělo dlouhého trvání, neb bylo proříznuto divokým zaječením
„Tady něco jééééééé, teď mě to kouslóóóóóó!!“ A aby toho nebylo málo,
vzápětí mě též cosi laškovně, ale přesto znatelně štíplo do lýtka, takže jsem
provedla divoký výskok z vody a přidala se k ječící výrazným výkřikem
„Teď mě něco žere!“
Následoval divoký úprk z vody za křiku „Pomoooc, žralóóóók, utííííkejtééé!!!“, při kterém se několik z nás málem utopilo, když se srazili se spoluprchajícími a zahučeli pod vodu, odkud se jen obtížně dostávali ve všeobecném zmatku totálně splašených lidí. Bylo štěstí, že přes hysterii, která tak
okamžitě vznikla, jsme se všichni dostali bez úrazu na břeh, sice vyjukaní
a rozklepaní, ale v pořádku.
Co se to tam mezi námi ve vodě plácalo a oždibovalo nás — zda to byla
zvědavá ryba, nějaká vodní potvora anebo zda paniku zavinila především
naše zjiřená fantazie (podpořená sklenkami lahodného moku), to už se nedozvím. Ale je mi od té doby jasné, že Čelisti jsou nadmíru sugestivní
film!:-))
48
Jak ukrývat lásku
Jak ukrývat lásku
Kapitola XX.
Navzdory tomu, co si pravděpodobně myslíte o dnešním povídání — že
budu vyprávět nějakou pikantérii ze života svého — musím váš názor opravit a vysvětlit, že se mýlíte a následující příběh bude věnován mé dceři
Míše.
Odehrálo se to v době, kdy jí bylo kolem sedmnácti let a tedy bylo přirozené, že se kolem ní točili ctitelé a zájemci o příjemné seznámení i sblížení . . . Dcera byla vůči jejich snahám ovšem velice rezervovaná. Od svých
deseti let chovala totiž v duši nesmírnou touhu jet se podívat za tetou do
Austrálie a to nejméně na rok. Protože je schopna pragmatického uvažování, odhadla, že by jí v tom velká láska byla poněkud na překážku. Okolí
našeho domu bylo tedy záhy lemováno pohozenými a pošlapanými srdci
mladých mužů, které zarputilá dívčina krutě odvrhla. A já — protože jsem
byla snadno identifikovatelná podle kokřice Anety, se kterou Míša chodila
na rande (a já, když bylo potřeba a slečně se to nehodilo) — jsem se pak
stávala útočištěm nešťastníků, kteří hledali aspoň nějaké informace o pyšné
krasavici a potřebovali se svěřit, jak hluboce je zranilo její odmítnutí. To
ovšem neznamená, že byla zcela imunní vůči přitažlivosti všech mladíků,
jen se nechtěla zamilovat a ke své lásce tady pak opravdu připoutat.
Od doby, kdy Míša dospěla do puberty, jsem s ní uzavřela ujednání a také
jsem trvala na jeho dodržování. To se týkalo využívání bytu — speciálně
pro setkávání s různými kamarádkami, později i s kamarády. Bylo stanoveno, že společný byt je je prostorem k bydlení pro nás obě, že je to
pro nás nejen místo na přespání, ale též na odpočinek, pohodu a relaxaci,
a je proto nevhodné, aby se tam neustále potloukal někdo cizí. Ojedinělé,
slušně vychované návštěvy jsou povoleny. Výjimky jsou možné po předchozí
domluvě. Tato úmluva byla dodržována až překvapivě důsledně a bezkonfliktně.
49
Jednoho dne ale moje pýcha nad bezvadným soužitím s dospívající dcerou
(těšilo mě to o to více, že jsem všude kolem sebe slyšela na dcery i syny
stejného věku jen nářky a stížnosti) dostala pořádnou ránu. Přišla jsem
domů z práce podstatně dříve — lezla na mě chřipka a vzala jsem si na
odpoledne volno. Při pokusu dostat se do bytu mě znepokojilo, že zámek
nejde odemknout . . .nakonec jsem začala zvonit, protože jsem se polekala,
zda se něco nestalo, případně, zda není zámek poničen pokusem o vloupání
(nebylo by to poprvé). Po několikerém zazvonění se dveře skutečně otevřely
a v nich stála milá dcera, viditelně nesvá, nervózní, rozpačitá a zcela nevěrohodně koktala nesouvislé vysvětlení, že jen z roztržitosti za sebou po
příchodu ze školy zamkla . . .že neslyšela zvonek, protože se chtěla jít vykoupat . . .A velmi nápadně nenápadně se hodlala zašít zpátky do bezpečí
svého pokoje.
Já jsem šla za ní, ale opravdu nikoliv z toho důvodu, že bych chtěla slídit
anebo že bych jí chtěla dělat nějaké mateřské kázání, ale to dítě se mi zdálo
natolik mimo sebe, že jsem zneklidněla a chtěla jsem vědět, jestli kupříkladu
nemá horečku, není pod vlivem — prostě, co se to s ní sakra děje . . .
Ani v pokoji — který na pohled vypadal úplně normálně, byl tam jen
její obvyklý dívčí bordel, tedy nic, co by mě mělo znepokojovat — se mi
její chování neosvětlilo; naopak: couvala přede mnou stále dál a nakonec se
zchváceně opřela o dveře skříně, která stála v rohu místnosti. Přesně nevím,
co mě k tomu přimělo — opět zdůrazňuji, že jsem neměla žádné podezření
a nechtěla jsem být nepříjemná, jen jsem si potřebovala ujasnit, co se to
děje — jsem dceru jemně odsunula stranou a skříň jsem otevřela.
Na dně skříně, pod ramínky s Míšinými oděvy, seděl, oděn jen ve slipy,
hezký a slušně vyhlížející tmavovlasý mladík a zdvořile pozdravil :„Dobrý
den.“ Asi na deset minut mě nastalá situace a objev, který jsem učinila,
zcela zbavily řeči, stála jsem u otevřené skříně jak pověstná Lotova žena.
Když jsem se konečně vzpamatovala a byla opět schopna mluveného slova,
pohybu a jednání, doporučila jsem oběma přistiženým milencům, aby se
laskavě oblékli a vypadli někam pryč — ne že bych snad dceru chtěla vyhánět z domova, ale proto, že jsem cítila, jak ve mně nezadržitelně bublá
50
Jak ukrývat lásku
záchvat smíchu.(Jakmile jsem slyšela, že za nimi zaklaply dveře, sesunula
jsem se na zem a smála se, až mi slzy tekly a bránice protestovala bolestivými křečemi.)
Vždy jsem byla přesvědčena, že vtipy o ukrývání milenců do skříně jsou
pouhým výmyslem a nikdy by mě nenapadlo, že si z toho moje umírněná
a racionální dcera vezme inspiraci!!!:-)))
51
Ilegální přechod hranic
Kapitola XXI.
Jako osamělá matka s malým dítětem a ještě menším platem jsem každý rok
před příchodem léta a s tím spojeného problemu letních prázdnin musela
přemýšlet, jak naložit s milým potomkem, kde stráví ty dva měsíce volna!
Ale protože jsem nebyla jediná matka v téhle situaci a ostatní logicky řešily
totéž, nebránilo nic tomu, abychom neuzavřely nepsanou dohodu o kolování dětí prázdninovými místy. Jednalo se celkem o pět kousků potomstva
a o čtyři matky, takže na každou vycházely plusmínus dva týdny, kdy měla
na krku všechny, ale zato bylo o děti postaráno.
Já jsem často brala tuhle bandu do naší podnikové chaty, která se nacházela v Kraslicích. Vyhovovalo mi jednak místo samé, neb se z chaty dalo
vyrazit kterýmkoliv směrem na výlet, přitom byla umístěna přímo v městě,
což bylo vhodné kvůli nákupům. Dokonce i to, že tam byla vybavená kuchyně a rekreanti si vařili sami (stačil mi jeden zážitek v hotelu s plnou
penzí, kdy všechna jídla haranti vraceli, aby pak v průběhu dne pořád skučeli, že chtějí sušenky, čokoládu, zmrzlinu, párek atd.) Výhodná byla i láce
zmíněného pobytu, protože jsem za ohromný pokoj v podkroví se samostatnou koupelnou a WC platila úžasných 10 Kč za den. Takže jsem se do
Kraslic opakovaně vracela a správce chaty nás téměř začal považovat za
členy rodiny (nepochybně jsem mu utkvěla v paměti kvůli houfu dětí, neboť nedokázal pochopit, jestli jsou všechny moje a kde je tatínek/tatínkové
— a pokud moje nejsou, tak proč je s sebou mám.) Abych v náročných
podmínkách s bandou děcek na krku obstála, obrátila jsem se stran výchovných postupů pro inspiraci k francouzské cizinecké legii a od té doby
si nemohu tento způsob zacházení s pacholátky vynachválit. Zatímco jiné
matky někdy kolem jedenácté teprve fackovaly své vřeštící děti a snažily
se do nich nacpat snídani, já jsem se vracela s hloučkem opálených, velmi
klidných a na menáž se těšících dětí — patnáct kilometrů svižné chůze
udělá svoje!! Děti sice zpočátku protestovaly, že je bolej’ nožičky a že ma52
Ilegálnı́ přechod hranic
minka je vždycky vozí autem, ale s touto námitkou jsem byla brzy hotová.
Věta „To máš blbý, Kačenko, auto tu na pěšině asi nenajdeš a jestli sebou
hezky nemrskneš, nenajdeš už ani nás!“ dokázala dodat na energii a po
pár dnech měly děti takovou kondici, že dojít šest kilometrů do strmého
kopce na Sklennou horu, kde bylo báječné koupaliště, jim připadalo jako
fajn příležitost k proběhnutí.
Takhle hezky nám ubíhaly prázdninové pobyty po několik let, až přišel rok
89 se všemi změnami, včetně toho, že se v následujícím roce zrušil zákaz
přibližovat se k hraničnímu přechodu do Klingenthalu. Pochopitelně jsem
se k hraniční závoře i s dětmi vypravila — okukovali jsme, ale hraniční přechod otevřen ještě nebyl, to se stalo až o dva roky později. Moc jsem toužila
podívat se na druhou stranu — a nebyla jsem sama, děti škemraly, že chtějí
vidět „Německo“ . . .takže jsem nakonec vymyslela následující plán. Vrátila
jsem se od závory asi 200 metrů zpět (aby na nás nebylo vidět) a střihla
jsem to z cesty lesem. Zkusila jsem odhadnout směr ke Klingenthalu. Měla
jsem připravenou výmluvu „sbíráme tu s dětmi ostružiny a asi jsme se
tady v lese nějak ztratili“ — ale nebylo to zapotřebí, nikoho jsme nepotkali
a nikdo si nás nevšiml. Trochu jsem se obávala, zda vedu houfek správnou
trasou (viz můj často připomínaný orientační nesmysl), ale za nějakou chvíli
jsme uviděli hraniční kámen a bylo jasné, že se dostáváme poblíž ke svému
cíli. Udělala jsem dětem přednášku, co hraniční kameny značí a vybídla je
k pochodu dál, ovšem to již jsem je důrazně varovala, že jdeme do Německa
způsobem, který je zakázaný, tudíž že je naprosto nutné, aby na nás nikdo
nepoznal, že tam nepatříme. A proto budeme držet bobříka mlčení. Děti
byly pořádně vykulené, ale zároveň nadšené z nevídaného dobrodružství,
proto ochotně slíbily, že si dají pusu na zámek. Neméně ochotně se pustily do zdolávání další cesty. Ještě asi půl hodiny jsme kráčeli lesem, pak
najednou skončil a ocitli jsme se u domku se zahradou, odkud na nás vytřeštila oči paní na lehátku, která nevěděla, co si má o nás myslet, když
jsme se tak vynořili z míst, kde jsme neměli co dělat. Ale vesele jsme na
ni zamávali, což ji zřejmě uklidnilo, takže nic nepodnikla a dále se věnovala slunění. Zakrátko už jsme scházeli do městečka Klingenthalu. Děti se
chovaly opravdu vzorně, držely se mě jako klíšťata a ani nemukly. Prošli
53
jsme všechna hračkářství, prohlédli si obchody a prolezli ulice s hezkými,
čístými a upravenými domy. Bohužel nebylo možné, abych dětem cokoliv
koupila, marky jsem u sebe pochopitelně neměla. Asi po dvou hodinách
jsme se stejnou cestou lesem vrátili zase na naše území a bez potíží jsme
došli až do chaty. Děti byly z tohoto zážitku celé unešené.
Protože o našem výletu neustále mluvily, snadno se to dozvěděl i správce
chaty: a když jsem mu to potvrdila, že jsme si opravdu udělali výlet do
Německa, dostal ten dobrý muž amok. „Ženská, vy jste se snad zbláznila!!
Vždyť vás mohli chytit a zavřít. máte rozum?!!“ Na mou lehkomyslnou
odpověď, že zavřít můžou, pustit musej’, a že by mě zajímalo, co by dělali
s těmi všemi dětmi, zejména až by se o ně začali hlásit rodiče, se rozlítil ještě
víc. Myslím si, že kdyby neměl tolik práce s provozem zmíněné rekreační
chaty, zasadil by se snad o to, abych byla zbavena svéprávnosti:-))
Ale všechny děti — dnes už pochopitelně dospělí lidé — které se mnou ten
ilegální výlet absolvovaly, na to stále vzpomínají jako na úžasný zážitek!
54
„Máňa řı́kala, že to nenı́ směroplatný!“
„Máňa říkala, že to není směroplatný!“
Kapitola XXII.
Když nastala ta smutná chvíle, kdy se náš tatínek odebral na věčnost,
bylo samozřejmě nutno vyřídit věci rázu úředního a brzy po zařizování
toho, co souviselo s pohřbem, nastala ošemetná záležitost, totiž vypořádání
pozůstalosti.
Náš tatínek v době, kdy jsme já i sestra byly ještě děti, ovdověl; pak měl
různé přítelkyně a znovu se oženil až po šedesátce. S další manželkou děti
neměli, v rodině ale byly dvě dcery z předchozího manželství jeho ženy, obě
v té době již dospělé a s vlastními rodinami.
Myslím si, že snad každý, kdo se častěji setkává se záležitostmi dědění,
potvrdí, že to často bývá bouřlivé, složité a že se dědici dokážou mezi sebou
hádat jak trhovkyně.
Bohužel, ani nám se to zcela nevyhnulo. Původně jsem předpokládala, že
v pozůstalosti mnoho nebude, protože nároky nové otcovy rodiny byly
značné; ale když jsem se poohlédla v katastru nemovitostí, zjistila jsem,
že to je jinak. Možná i proto následovalo několik nepříjemných situací, kdy
se nevlastní sestry oháněly tvrzením „milovaly jsme tatínka jako vlastního
otce“ (a chceme po něm dědit). Ovšem závěť nebyla, dědilo se ze zákona
a ten stanoví dědice jednoznačně.
Proto následoval pokus další a z mého pohledu horší — napsaly mé sestře
do Austrálie, že závěť nebyla napsána, dědictví je prakticky nulové a že jim
má poslat plnou moc, aby za ni mohly vyřídit potřebné podpisy. (Sestra
žije pětadvacet let u protinožců a tam je údajně dědictví vyřizováno jinak,
nutná a určující je závěť.) Naštěstí jsme spolu v úzkém kontaktu, takže
jsem se to záhy dozvěděla a zakročila jsem. Sestře jsem vysvětlila, jak situace vypadá a vše se vyřešilo tím, že jsem obdržela generální plnou moc,
abych se mohla ujmout zařizování jejích věcí. Samotné pozůstalostní řízení
u notáře pak proběhlo v klidu a korektně, ač jsem z předchozího průběhu
55
událostí měla — domnívám se, že právem — určité obavy. Ke smíru určitě
přispělo to, že jsem sestru dostrkala k rozhodnutí, že my dvě se vzdáme
ve prospěch vdovy majetku movitého (vysvětlila jsem jí, že když jsem byla
po pohřbu v jejich domku, bylo tam jak po loupeži — veškeré starožitnosti
a obrazy pryč; o penězích a špercích po rodičích jistě platí totéž. A rovnou
jsem řekla, že se odmítám do konce života tahat po soudech a dokazovat
nedokazatelné.) Vdova, za přítomnosti a opory dcer, byla takovým prohlášením uvedena do vlídné nálady a ochotně odsouhlasila to další, že já
i sestra považujeme za vhodné rozdělení nemovitého majetku dle zákona,
tedy na třetiny. Se zdvořilými pozdravy jsme se rozloučily.
Ovšem už předtím, než jsem absolvovala výše popsané jednání, začala v celé
záležitosti úřadovat „Máňa“. Moje sestra, zcela pochopitelně již neznalá
zákonů našich, si totiž vytvořila vlastní občanský zákoník — jednak podle
svých pocitů a také podle vtipných rad kamarádek (pokud jsem informována, tak jejich profese se vesměs pohybovaly ve světě módy a péče o krásu)
— a moje zkopírované a okomentované pasáže z občanského zákoníku vůbec
nečetla.
Takže předtím, než jsem šla k notáři, jsem se jí obřadně otázala, zda jsme
se dohodly na vyjádření k rozdělení dědictví a zda mohu za ni usnesení
podepsat. Sestra zareagovala tím, že s mým zastupováním souhlasí, ale
naprosto nesouhlasí s tím, že dědit bude i manželka. To bylo poprvé, co
jsem málem překousla sluchátka, z nichž se linul sestřin hlásek. Na vyjevené
„Co to prosím tě říkáš??!!“ začala vysvětlovat. Že to probrala s přítelkyněmi
(vizážistka a madam z nehtového studia) a že se shodly na tom, že by
bylo nemorální, abychom se my dvě musely dělit s nějakou cizí ženskou
o majetek, který nashromáždili naši praprarodiče.
Inu, nadechla jsem se a začala vysvětlovat, že „cizí ženská“ nebyla ovšem
cizí pro tatínka, neboť to byla jeho manželka. A že zákonná manželka prostě
dědí společně s vlastními dětmi. Sestra namítla, že takové zákony jsou blbé
a že proti tomu protestuje. Zeptala jsem se jí, zda v Klokanově mají jen
samé chytré zákony . . .váhavě připustila, že ne tak zcela; na to jsem se
optala, jestli se i těmi blbými musí řídit a to připustila, že obvykle jo. Mys56
„Máňa řı́kala, že to nenı́ směroplatný!“
lela jsem si, že mám vyhráno a spustila jsem již naučenou řeč na téma, jak
je to s tím děděním, kdo a kolik a zakončila jsem znovu důrazným dotazem, zda jsme tedy my dvě domluveny a zda mohu druhý den vypořádání
dědictví podepsat. Sestra se nemínila vzdát a triumfálně řekla, že když byl
tatínek se svou chotí u nich na návštěvě, řekla jí (macecha), že všechno
zůstane nám — takže, jak vidím, je to jasné a notáři mám vysvětlit, o co
kráčí. To už jsem začínala mít zrychlený puls, ale pořád ještě jsem chtěla
situaci vyjasnit, tedy jsem uvedla, že macecha si pravděpodobně všechno
rozmyslela a teď na svém podílu trvá, což je její právo. Sestra pronesla filipiku proti zákonům a prohlásila, ať teda podepíšu, co chci. Pak namíchnutě
ukončila hovor.
Vypořádáním pozůstalosti ovšem „Máňa“ zdaleka neskončila, neboť bylo
nutno ohledně nemovitostí učinit mnohá rozhodnutí, do kterých se kadeřnice a kosmetičky míchaly velice vehementně: například když jsem vysvětlovala záležitosti, týkající se pozemků. změn územního plánu a možných
vyhlídek do budoucna, poslouchala mě sestra jen velice zběžně (maily snad
nečte vůbec, maximálně tři první řádky), protože za dva či tři dny mě
ohromila návrhem, abychom se pustily (my dvě — tedy soukromé osoby)
do výstavby rodinných domů na části našich pozemků. Moje trpělivé vysvětlování debility takového nápadu brala jako projev malosti a nedostatek
podnikatelského ducha.
Naposledy — ZATÍM naposledy — mě odrovnala nápadem, že si na jednom
z pozemků (nejlepší bude ten u lesa) postaví takový letní či víkendový dům,
kam budou jezdit na dovolené, případně to mohou pronajímat přátelům;
kamarádky jí poradily, že je děsně kůůůl, mít chatu na jiném světadíle.
Opět jsem vysvětlovala, co všechno by obnášela realizace tohoto nápadu
a opět jsem se dozvěděla, že jsem jednoduše tvor bez podnikatelské jiskry
a svěžích myšlenek. Snad se ani nebudu zmiňovat o tom, že každoroční
diskuse o placení daní jsou taky z druhé strany zeměkoule moderovány
„Máňou“, takže se dobíráme nějakého konce jen poměrně ztuha. Není prostě
nad to, má-li někdo kolem sebe kreativní kámoše!!
57
P.S.: pokud se vám při čtení dnešního vyprávění mihla hlavou vzpomínka
na strýce s useknutým prstem, pak, obávám se, je to mihnutí namístě.
Dědičnou je totiž doopravdy mrcha!!:-)
58
Babička, strážkyně tradice
Babička, strážkyně tradice
Kapitola XXIII.
Moje babička, o které jsem vám již vyprávěla (dívka Anička, která se odjela
vdát do Perečína), byla svou skutečně přísnou a svědomitou paní matkou
vycepována do podoby vzorné a pracovité hospodyně. Je tedy celkem pochopitelné, že se snažila předat získané ctnosti řádné ženy i dalším generacím.
U své dcery (tedy mé maminky) pochodila jen zčásti — ne snad, že by to
nebyla dívka dost pilná, pracovitá a pořádná, ale babička nikdy nedosáhla
toho, aby se vzdala klukovských zálib, zábav a skopičin, což ona považovala
u dívky za nevhodné. Temperamentní dcera ale nedbala, jako puberťačka
si v urputném souboji vybojovala čestné právo vést partu perečínských
rošťáků . . . Jako mladá dívka se naučila jezdit na motocyklu, sportovala
a dokázala ve všem stačit či odvahou předčít svého staršího bratra. To
vše se jí hodilo zejména poté, co vstoupila do svazku manželského s mým
tatínkem, který sic byl inteligentní, sečtělý a z dobré rodiny, ale vyměnit
žárovku pro něj bylo vysoce obtížné, motorových vozidel se bál a případné
spory řešit raději filosofickou rozmluvou.
Babička proto musela slevit ze svého cíle — vychovat si řádnéa hospodyňských ctností dbalé následovnice — počkat na generaci další, vnučky.
Na rozdíl od výchovy dcery, kdy byla rozptylována péčí o rozlehlé hospodářství (a dcera mezitím mohla uprchnou za partou svých oddaných
poddaných, aby tropili alotria), u vnuček už mohla své bohulibé činnosti
věnovat více času, protože pražský byt ji zdaleka nemohl tak zaměstnat. Je
ovšem pravda, že si babička zařídila pronájem kusu úhorovitého pozemku
na Smíchově, směrem k Dívčím Hradům, a svou pilnou prací (za naší značně
neochotné pomoci) jej přeměnila v úrodné pole zčásti bramborové a zčásti
zeleninové, ba i na květinový záhon se našlo místo. Překřtily jsme tento
pozemek na plantáže a je fakt, že jsme si tam připadaly jak otroci, protože
59
trávit víkendy okopáváním, zaléváním a opečováváním nějakejch blbejch
bylin nám přišlo vysoce nespravedlivé, ba ukrutné.
To ale nebylo všechno, čím nás babička cepovala, aby dostála odkazu svých
předchůdkyň . . . Přestože již nastala doba, kdy se v domácnostech šířil báječný vynález automatické pračky, babička to zavrhla jako dílo samotného
ďábla, takže něco tak nemravného k ní domů jednoduše nesmělo. Dokonce
k ní nesměla ani obyčejná pračka vířivá . . .babička uznávala jediný způsob,
jak se prádlo dokonale vypere — a to pěkně na valše.
Takže v naší rodině se dodržovalo pravidlo, že tzv. velké prádlo (povlečení,
prostěradla, ručníky, utěrky, pyžama, trika a pod.) se shromažďovalo vždy
po dobu tří týdnů, pak nastala akce zvaná velké prádlo. To dědeček v sobotu časně ráno zatopil v prádelně žižkovského činžáku pod kotlem (tuto
prádelnu babička zabrala pro své potřeby, ale vzhledem k tomu, že ostatní
domácnosti vlastnily pračky, nikdo nic nenamítal) a nejpozději v sedm jsme
musely být já i sestra v pozoru i v plné aktivitě připraveny kmitat a být
babičce k ruce. Dědeček byl vyhoštěn do bytu, neb zatopením jeho podíl
skončil, prádlo bylo striktně řazeno mezi činnosti ženské.
Prádlo se napřed vyvářelo v bublajícím kotli, pak následovalo drhnutí na
valše v horké mydlinkové vodě, máchání, případně škrobení a konečně se
vyždímané prádlo věšelo na malou zahrádku za domem, kam dědeček natloukl tyče a natáhl šňůry.
Je fakt, že poslední krok přeměny v dokonale čistý kus neměl na Žižkově ten
správný efekt, který mu babička, původem z venkova, byla zvyklá přikládat,
ale jak jsem již naznačila, pro ni byla tradice vše. A prádlo musí schnout na
zahradě, tak jakýpak copak!! Je pochopitelné, že po takto strávené sobotě
jsme byly, já i ségra, naprosto vyřízené, s bolavými zády a rozedřenýma
rukama. Což ovšem bylo taky podle babiččiných představ správně, protože
děvčata nemají mít v hlavě hříšné myšlenky na zábavu anebo nedejbože
rande!!! (ne, to děvčata opravdu neměla . . .)
I jiné domácí práce nás babička dokázala naučit — ať to bylo ruční klepání
koberců (kampak na ni s vysavačem!!), drátkování parket, cídění oken do
60
Babička, strážkyně tradice
vysokého lesku jen s pomocí čistého hadru a porce vytrvalé důslednosti;
či žehlení žehličkou zahřívanou na kamnech. Je ale pravda, že díky tomu
všemu, co do nás vtloukla, bychom byly schopny fungovat i ve světě, ze
kterého by znizela elektřina. Stačily by nám louče na svícení, ohniště a už
bychom si poradily!
Další nezbytnou znalostí, kterou jsme babiččiny filosofie musely zvládat,
bylo vaření. Vzhledem k tomu, že babička neuznávala recepty a učila nás
vařit způsobem „to musíš odhadnout“, naučila nás nespoléhat na moderní
vynálezy a stvořit chutný pokrm ze všeho, co je zrovna po ruce.
Ano, moje babička byla nepochybně výrazná osobnost, která nás mnohé
naučila a hodně nás ovlivnila.
Protože pokud byste chtěli vědět — tak já i sestra pilně zúrodňujeme úhory,
které jsou v našem dosahu, a přeměňujeme je v úrodnou zem, na které
rostou (zatím) aspoň pro potěchu oka kytky (ale kdoví . . .nějaká ta zelenina
by třeba taky mohla být . . .!)
61
Jak se chodí na výslechy
Kapitola XXIV.
Když nám moje sestra v červnu roku 1983 oznámila, že jedou i s celou
rodinou na dovolenou do jižních Čech, nemohli jsme tušit, že nám zanedlouho přijde pohlednice z Itálie se sdělením, že nás mají rádi a že už se
nevrátí, protože se rozhodli pro jiný život v jiném světě. Bylo to pochopitelně překvapení, o to větší, že se předtím nic nezdálo nasvědčovat, že
o něčem podobném vůbec uvažují. O něco později pak přinesl pošťák dopis
ze Sydney a tak jsme se dozvěděli, že v Itálii pro ně nejsou dobré podmínky
a proto se rozhodli zkusit své štěstí u klokanů.
Tato událost měla — mimo celkem pochopitelné překvapení, šok i smutek
z vědomí, že se nejspíše už neuvidíme — za následek celkem pochopitelnou
pozornost Státní bezpečnosti. Především proto, že tatínek zastával důležité
místo na ruzyňském letišti v oboru zabezpečení civilní letecké dopravy. Nejspíše jim vrtalo hlavou, zda snad svou dcerku nevybavil nějakými informacemi, po kterých by skočily cizí špionážní služby . . . Já — jako kancelářská
krysa — jsem byla pro pány ze StB málo zajímavá, ale když už propírali
celou rodinu, tak mě nemohli vynechat, že:-)
I dostala jsem po nějaké době od sestřiny emigrace předvolání, že se mám
dostavit k výslechu do Bartolomějské ulice. Napřed mě, ač Pražačku, poněkud zmátlo, že netuším, kde přibližně bych Bartolomějskou měla hledat.
Matná vzpomínka mi cosi napovídala (ale byla to spíše vzpomínka na to,
že už jsem někde slyšela nebo četla, že tam sídlí policajti). nakonec jsem se
ponořila do mapy Prahy a po usilovném hledání ve všech možných čtvrtích
včetně Ďáblic, Strašnic a Hrdlořez (to by bylo trefné umístění!!) jsem se
dopátrala výsledku.
Napsala jsem si plán cesty a trasu, kterou se do cílového místa dostanu, ale
v rozhodném okamžiku samozřejmě zapracovala moje totální neschopnost
orientace. Když jsem se již popáté vynořila po orlojem a přitom stanovená
hodina výslechu se nemilosrdně blížila, pochopila jsem, že bez cizí pomoci
62
Jak se chodı́ na výslechy
to nezvládnu. Rozhlížela jsem se kolem sebe, na koho se v té delikátní
situaci obrátit (aby mě náhodný mnou oslovený chodec nepovažoval za
kriminální živel!!), až můj zrak padl na uniformovaného příslušníka VB,
který důležitě kráčel po Staromáku. To bude ono!, zajásala jsem v duchu
a hbitě jsem k němu vykročila. „Dobrý den, pane VéBé“, pozdravila jsem
zdvořile, „potřebovala bych od vás, abyste mi pomohl. Víte, já mám být za
dvacet minut v Bartolomějské ulici, jsem předvolaná na výslech a za živýho
boha to nemůžu najít, už tu bloudím přes hodinu.“ Příslušník se zatvářil
téměř laskavě: „Koukám, že slečna není z Prahy, že? Tak pojďte, já vám
cestu ukážu.“ „Ale slečna je z Prahy“, opáčila jsem, „ale prostě se v těch
klikatejch uličkách nemůžu vyznat.“ Příslušník znejistěl a přeměřil si mě
nefalšovaným veřejněbezpečnostním pohledem: „Jste z Prahy a nevíte, jak
máte najít Bartolomějskou? Že vy si ze mě děláte legraci?!“ „Ale nedělám,“,
ujistila jsem ho, „ale prosím vás, já už fakt spěchám, nechci přijít pozdě,
když si mě předvolává nějaký pan major. A netrefit v Praze snad trestné
není.“
Policajt mě tedy vyzval, ať ho následuji a opravdu mě za pár minut dovedl ke správným vratům — přesněji řečeno, připadala jsem mu natolik
neobvyklá, že mě pro jistotu dovedl dovnitř a ve vrátnici předal službukonajícímu, aby se ujistil, že se ta podivná osoba dostane na patřiční místo
a nebude tropit nějaká alotria.
Setkávání se panem majorem, který mi poslal výše zmíněné předvolání,
se pak opakovalo v pravidelných několikatýdenních intervalech až do r. 89
(kdy jsem zažila situaci trochu podobnou scéně z Kolji, kde estébáci cinkají
klíči . . .); někdy se za mnou vypravil do kanceláře, někdy si mě předvolal,
někdy mě „náhodou“ potkal. Nedá se říci, že by mě to stresovalo — otravné
a protivné to bylo, to rozhodně, ale obavy jsem neměla. Pokud se mi pokusil
naznačovat, že bych případně nemusela zůstat ve svém zaměstnání, opáčila
jsem přátelsky, že už jsem se živila uklízením a taky jsem přežila. Pokud
se vyptával na zprávy o sestře, odpovídala jsem, že dopisy čte dřív než
já, tak co mu budu povídat . . . A když se dotázal, kdy se chystám za
63
hranice já, nabízela se už sama odpověď, že pas bych jistě nedostala, takže
to s výjezdem tak horké nebude.
Ovšem musím říci, že pokud se něco z výše zmíněného „povídání“ mělo
odehrávat v Bartolomějské, opakoval se původní scénář s blouděním a nacházením zcela překvapivých tras, které mě zavedly do různých pěkných
koutů Starého Města, ale nikdy ne na místo, kam jsem se potřebovala
dopravit. Znovu jsem musela využívat laskavé kolemjdoucí, kteří mi objasňovali, kde se zrovna nalézám a kudy bych měla jít, abych se dobrala
cíle.
Jednou jsem se opět rozhodla požádat o pomoc uniformovaného příslušníka,
neboť nikdo jiný, vhodný pro ten účel, nebyl v dohledu. Došla jsem k němu,
spustila již dobře nacvičenou prosbu . . .a tu jsem si všimla, jak mu tvář
tuhne do zdeúřední přísnosti. Pak pronesl: „To se mi snad zdá! Slečno, to
jste zase vy?!!“
64
Jak se ochutnává whisky
Jak se ochutnává whisky
Kapitola XXV.
Jsme rodina početná, což dokládá skutečnost, že pokud se koná nějaká
událost jen v úzkém rodinném kruhu, sejde se nás kolem dvaceti. Ale kromě
toho, že jsme početní, byli jsme schopni rozmístit se rozličně po zeměkouli,
někteří i velmi daleko . . .
Pochopitelně se tedy konají bouřlivá a radostná setkání, když se někdo ze
vzdálenějších (myslím tím vzdálenějších místem) příbuzných přijede podívat na nás, Pražáky. Nastal den, kdy právě na jednu takovou návštěvu
vydal bratranec Jindra. Ten sídlil spolu se svou rodinou v USA a protože
je to člověk přejícný a velkorysý, přivezl s sebou jako vždy něco dobrého,
co oko či mlsný jazyk potěší.
Tentokrát se rozhodl potěšit především mužskou část rodiny a v bytě svého
dalšího příbuzného uspořádal improvizovanou ochutnávku, ve které se měla
hodnotit kvalita a chuť jeho oblíbeného druhu whisky. Opatřil slušnou zásobu lahví, neboť měl za to, že testovacího materiálu musí být dostatek.
Průběh byl jednoduchý — pánové (dámy byly zvány, ale zdvořile se vymluvily a spokojily se s jednou sklenkou na chuť, pak přešly na něco méně
nebezpečného) budou popíjet a přitom zkoumat. Na konci večera bude vyhlášeno konečné odborné zhodnocení.
Pravidla byla vyřčena, zazněl startovní výstřel a pánové se pustili do práce.
První zrada byla v tempu, které bratranec Jindra nasadil. Druhé úskalí
bylo v množství. Třetí úskalí pak v Jindrově nesmlouvavosti, s jakou pobízel
hodnotitele do díla.
Pokud se týká bodu prvního, zaznívaly protesty, že hltat lahodný nápoj je
věčná škoda a že z toho není správný požitek, ale Jindra nepovolil. Pravděpodobně se zhlédl ve scénách z westernů, kde do sebe drsní kovbojové lijí
whisky jako vodu v tempu úctyhodném — a pravděpodobně se rozhodl, že
pražské třasořitky pocvičí, jak býti pravými chlapy.
65
Když skončila druhá či třetí série a na stole se objevily plné láhve, aby
bylo možno načít kolo další — údajně se teď mělo začít opravdu testovat,
předtím to bylo jen na rozcvičení — naklonil se ke mně můj muž a ustaraně
zašeptal: „Tohle nedopadne dobře. Prosím tě, hlavně mě neopouštěj — já
mám pocit, že cesta domů bude těžká. Ale zkusím se vymluvit a utečeme.“
Běda, jeho plán byl předčasně zmařen, ať už Jindra něco vytušil anebo jen
potřeboval dodat váhavému účastníkovi testu desetiletí potřebné tempo
— než stačil vyslovit něco, čím by zdůvodnil odchod do bezpečí domova,
přistála před ním další plná sklenice a zazněl výhružný dotaz: „Tak co na
to říkáš?“ Muž viditelně rezignoval a jal se plnit, co se od něj čekalo.
Bohužel ovšem tahle sklenka byla přesně ta rozhodující, která ukončila
rozumnou snaha dostat se domů dřív, než začne být zle. Nyní už si muž
ochotně nechal nalévat, lil do sebe skleničky jednu za druhou, pustil se do
dlouhé, zanícené, leč vysoce nesrozumitelné polemiky o správném způsobu
podávání nápojů — prostě, zmrskal se jak carskej brigadýr. Ostatní na tom
ovšem nebyli lépe, naopak. Zatímco můj muž stále byl schopen udržovat
vzpřímené držení těla, ostatní začínali bědovat, že je zemětřesení a často je
otřesy půdy dostaly pod stůl.
Byla jsem popelavá vzteky a myslela jsem na jediné: jak asi dopravím
domů chlapa v tomhle stavu, když je o čtvrt metru vyšší a o nejméně čtvrt
metráku těžší??! Pokoušela jsem se upoutat jeho pozornost, různě jsem
do něj dloubala, ale kromě rozveseleného konstatování, že nevěděl, že mi
narostla druhá hlavička, jsem se rozumného vyjádření nedočkala.
Ale každé utrpení má svůj konec a najednou nastal vytoužený okamžik, kdy
se zvedl (taky ho zaskočilo zemětřesení) a důstojně prohlásil, že se loučí,
protože obě jeho ženy už potřebují — škyt — hajat, jsou moc unavené.
Se značnými obtížemi se podařilo nasoukat ho do kabátu a pak jsme vyklopýtali na cestu k domovu. Nejprve jsme ovšem museli zdolat schodiště
(dům byl bez výtahu a byt byl v druhém patře). K mému zděšení se drahý
postavil na kraj schodiště, jásavě zvolal „a na vojně jsem byl u parágánů,
víš, jak se skáče z eroplánu?! Takhle!!“ A s těmi slovy mě pevně chytil
v podpaží a opravdu z těch schodů skočil.
66
Jak se ochutnává whisky
Bůh chrání opilce, opět se to potvrdilo, protože na podestu jsme dopadli
oba zdrávi, nepolámaní a nezranění. Jen já jsem cestou utrpěla asi čtyři
infarkty. A bratranec Jindra, který nás vyprovázel a stál ve dveřích, při
pohledu na tento originální sestup leknutím vystřízlivěl.
Samozřejmě že si muž chtěl ten seskok zopakovat, ale to už jsem zase dýchala a začala jsem ječet, že zabít se má laskavě sám . . . a zřejmě něco ze
zuřivého tónu na chvíli rozhrnulo záclonu z whisky v jeho mozku, proto se
podrobil a ze zbývajících schodů se poslušně skutálel.
Naštěstí jsme to neměli domů daleko — a hodina už byla pokročilá, bylo ke
třetí ráno, takže po ulici se potácely postavy velice podobné nám dvěma.
Ve snaze najít ve mně oporu pro svou rovnováhu, mával se mnou po celém
chodníku ze strany na stranu, cestu domů jsme proto absolvovali ve dvojnásobné délce. Ale přes všechny zde vylíčené strázně jsme se domů nakonec
dostali, bez úrazu a bez znatelné újmy.
Následující den byl věnován zdolávání následků testovacího večera. Odpoledne u našich dveří zazvonil pobledlý bratranec Jindra, kterému špatné
svědomí nedalo a tak se přišel zeptat, jestli jsme naživu, v pořádku a jak
jsme se dostali domů. Inu, vyslechl si poněkud razantní hodnocení svých
blbých nápadů, ale nakonec celá jeho tehdejší návštěva skončila smírem.
Co by člověk nakonec mohl čekat od příbuzných, že??!!
67
Montekové a Kapuleti pražského
Žižkova
Kapitola XXVI.
Již jsem se vám v předchozích vyprávěních zmínila o tom, že babička s dědečkem museli na začátku války opustit svůj domov u Užhorodu a podniknout strastiplnou cestu do Čech. Po kratší zastávce u babiččiných příbuzných ve vesnici u Kolína se rozhodli přemístit se do Prahy, kde byla
dědečkovi nabídnuta práce šoféra pro prezidentskou kancelář. Po nějaké
době ale odešel, protože nelibě nesl nátlak, činěný na něj pro jeho německý
původ, kdežto on se cítil být loajálním Čechem. (To trvalo do roku 1948.
kdy ho slavný Únor natolik dopálil, že se prohlásil za loajálního Němce
a v tomto přesvědčení vytrval do své smrti o čtyřicet let později.) Protože
ovšem auta byla jeho celoživotní zálibou, rozhodl se pro zřízení autodílny,
která velmi slušně prosperovala (ano, byl to právě rok 48, který učinil úspěšnému podnikání konec!). Celá rodina se usídlila v Praze na Žižkově, poblíž
někdejšího Nákladového nádraží Žižkov.
V rodinné historii, jak vám o ní povídám, má samozřejmě své místo ještě
druhá babička s dědečkem. Ti žili v Praze už od své svatby; pořídili si
k bydlení hezký dvoupatrový dům v Jeseniově ulici. Bydleli tam se svým
synem (který v té době pochopitelně ani netušil, že z něj jednou bude můj
tatínek).
Obě rodiny patřily, pokud se náboženského vyznání týká, k Československé
církvi husitské; a protože jak (moje budoucí) maminka, tak i tatínek byli ve
vzpomínané době ve věku starších školáků, setkávali se při akcích pro mládež, které pořádal tamní sbor. Setkali se, spřátelili (už jsem vyprávěla, že
zatímco maminka byla živel, dravá a nebojácná, tatínek byl tichý, nesmělý
a od pohledu slušně vychovaný chlapec, který říkal vzorně „rukulíbám, milostpaní“, ale poprat se, to mu nešlo; tak se za něj prala maminka.). Když
bylo mamince čtrnáct let a tatínkovi o dva roky více, přerostlo jejich dětské přátelství ve vztah hlubší, prostě se do sebe zamilovali. To byl kámen
68
Montekové a Kapuleti pražského Žižkova
úrazu a od té chvíle se jejich osudy začaly v mírné modifikaci podobat
slavné Shakespearově tragédii.
Několik let se jim pochopitelně dařilo své city tajit — rodiče byli spokojeni, že jsou děti takové hodné a spořádané, nehledí na zábavu, biografy či
tancovačky a zajímají se toliko o církevní akce. „Je vidět, že jsme je dobře
vychovali“, pochvalovali si v duchu i nahlas.
Ovšem jak plynuly roky, kdy se mí rodiče se svou láskou schovávali, nastal
čas, kdy bylo třeba jít s pravdou ven. A proto, když měla maminka už
dvacet let a tatínkovi bylo o dva roky víc, začalo být nápadné, že si dosud
nenašli známost. Po nějaké době dotazování, naléhání a pokusů dohodit jim
nějakou dobrou partii se tedy přiznali a řekli, že by se chtěli vzít. Všichni
rodičové se jako jeden muž zhrozili.
„Toto třasořitku, toho vycmrdlého nešiku sis vybrala?!“, hromoval dědeček
ze Želivského ulice. „Dyť je to nemehlo, neumí vzít kladivo do ruky, co si
myslíš, že bys s ním dělala? A taky nezapomeň, holka, že je tady firma
a kdo tu v ní bude dělat, kdo se o dílnu postará, když si vezmeš toho
študovanýho panáka?!“ Babička (ze Želivského) si přisadila: „A nemysli si,
že by ta nafrněná panička, ta jeho matinka, na tebe koukala nějak vlídně!!
Jo, holka, tam si hrajou na noblesu a přitom mají k snídani jedno vajíčko
pro tři lidi, tyhle nóbl lidi jsou lakomí až hrůza!“
Ani v Jeseniově nebylo veseleji. Matinka/babička prolévala slzy, omdlévala
a bědovala, co jí to jediný syn udělal, když si mezi všemi děvčaty vybral
zrovna tuhle obyčejnou řemeslnickou holku, jako kdyby nebyly všude kolem
hezké, milé a dobře vychované dívenky. Dědeček se tvářil posupně a jen
občas poznamenal, že on jako bankovní rada musí také dbát na prestiž a že
by nerad ve své rodině viděl někoho, kdo patřičnou úroveň nemá.
Mí mladí a osudem pronásledovaní rodiče to neměli lehké. Byli hlídáni, aby
se nemohli scházet, byli pronásledováni, aby se jim ty „nesmysly“ vykouřily
z hlavy, byli jim představováni stále noví a noví adepti na dobrou a rodičům
milou známost . . . Ovšem maminka byla tvrdohlavý a výbušný extrovert,
takže bylo velice obtížné jí cokoliv nařídit — dokud se nerozhodla sama,
69
nic s ní nehnulo; tatínek byl sice nenápadný introvert, ale když si něco vzal
do hlavy, už od toho neupustil. A v hlavě mel tatínek maminku a maminka
tatínka, takže rodiče mohli vyvádět jak chtěli, se svými dětmi nic nepořídili.
Naštěstí oba pronásledovaní milenci byli povah nikoliv tragicky beznadějných, takže je ústrky rodičů tolik netrápily. Podnikavá maminka si čas od
času vypůjčila motorku od svého staršího bratra, který této známosti tajně
držel palce, posadila tatínka za sebe a vyrazili spolu na výlet, aby aspoň
na pár hodin unikli věčným rodičovským kritikám a připomínkám.
Ovšem trvalo ještě dalších osm let, než jejich rodiče rezignovali a souhlasili
se sňatkem. Teprve tehdy totiž pochopili, že chtějí-li se někdy dočkat vnoučátek, musí oběma zatvrzelcům manželství schválit. Jinak dcera/maminka
zůstane na ocet a ze syna/ tatínka bude mrzutý starý mládenec.
Konala se tedy konečně svatba — spíše tichá a skromná, ale snoubenci
zářili štěstím.
Ovšem když jsem si po letech prohlížela pár zachovaných svatebních fotografií a měla možnost pokochat se výrazem tváři obou právě spřízněných
spolutchyní, pomyslela jsem si, že by nebylo marné tuto fotografii zvětšit
a vyvěsit na dobře viditelné místo na matrice, kam si mladí chodí vyřizovat předsvatební úřední záležitosti. Domnívám se, že by se mohl hodit
výrazně napsaný nápis, třeba ve znění „Člověče, který sem přicházíš, zastav
se a přemýšlej — jsi OPRAVDU připraven vstoupit do manželství, i když
je možné, že se bude TAKHLE tvářit tvoje tchýně?!“
70
Proč jsem se naučila vařit
Proč jsem se naučila vařit
Kapitola XXVII.
Když si můj tatínek po několika letech osamělého žití našel trvalejší známost, přivedl nám ji domů ukázat, aby nás — jak velice pošetile prohlašoval,
— pěkně seznámil a spřátelil. Bohužel to z obou stran neprobíhalo tak, jak
si zřejmě představoval. Jeho trvalejší, či snad přesněji řečeno nejvytrvalejší
přítelkyně se dívala poněkud nenadšeně na dva pubertální spratky, které
podle všeho bude muset vzít nádavkem k atraktivnímu kolegovi-vdovci.
A já i sestra, podle obvyklé logiky uvažování pubertálních spratků, jsme
zase zachmuřeně dumaly, proč náš stařičký otec vůbec potřebuje nějakou
přítelkyni. V jeho věku (bylo mu čtyřicet) jsme mu přisuzovaly potřebu
teplého Jaegrova prádla při chladu a zdravotního čaje na trávení.
Adeptka na otcovu stálou partnerku se nicméně po chvíli pokusila prolomit
dusné ticho dotazem, jak nám to jde ve škole. Tak tím situaci moc nevylepšila, ač ji to zjevně překvapilo. Proto se rozhodla zažertovat: zachichotala
se, načechrala si odbarvené kadeře a laškovně pronesla: „Jestlipak děvčata,
poznáte, kolik mi je asi let?“ Moje nemilosrdná odpověď „asi tak osmačtyřicet — nebo víc?“ ji, čerstvou třicátnici, po zbytek seznamovacího večera
zcela připravila o řeč. Tatínkovi, který se stále snažil křečovitě předstírat,
že je rád, když vidí, jak se z nás stávají báječné kamarádky, muselo být
jasné, že tohle rozhodně nenabírá správné obrátky.
Ani další návštěvy či společné procházky nepřinesly oživení a hlavně srdečnost do našich vztahů — ale protože přítelkyně se rozhodla, že se zajímavého mužského kvůli dvěma protivným holkám nevzdá, za čas se k nám
nastěhovala. Dnes, s potřebným odstupem chápu, že to neměla jednoduché
a že se podle svých možností snažila. Snahu projevovala i v tom, že se —
ač se značným odporem — opásala zástěrou a jala se zhotovovat pokrmy
na rodinný stůl. Chtěla ukázat, že je pečující hospodyňka.
Smůla ovšem byla, že ji jakýkoliv záchvěv kuchařského umění zcela minul,
nebylo jí dáno ukuchtit nic poživatelného, byť by to byla třebas jen míchaná
71
vajíčka. Vždy se jí do toho připletlo nedopatření, které způsobilo, že se
konečný produkt nedal jíst.
Poté, co se snaživá ne-kuchařinka rozhodla předložit nám cosi, o čem hrdě
prohlašovala, že je vepřový sulc (a po čem se udělalo zle i benevolentnímu
tatínkovi), jsem se rozhodla sama chopit vařečky, protože jinak nám hrozil
totální rozvrat trávicího systému. Rozpomínala jsem se na to, jak vařila
maminka i na zkušenosti s babiččinou kuchyní, a metodou pokus omyl
jsem se dopracovala k získávání zkušeností a zafixování správných postupů,
které vedou k cíli.
Celkem pochopitelně byla moje cesta k získání kuchyňských dovedností
lemována mnoha nedopatřeními. Když bramborové knedlíky po vhození do
vařící vody zcela zmizely a místo nich v hrnci bublala divná bramborová
kaše. Když se kynuté knedlíky změnily vařením v tenisové míčky s ovocným
středem. Když jsem se přesvědčila, že je blbost frajersky obracet palačinky
na pánvi nadhozem, protože ze stropu se velmi obtížně odlepují. Když jsem
shledala, že babiččino heslo „přiměřeně“ v sobě skrývá hlubokou moudrost,
protože pokud jsem nedala surovin přiměřeně, skončilo to neblaze.
Ale naštěstí jsem v sobě měla zděděnou schopnost kuchařské záludnosti
zvládat a postupně jsem rodině začala předkládat pokrmy, které se daly
jíst, nakonec byly přijatelné a po nějaké době se dokonce podařilo i to, že
byly dobré.
Teprve pak jsem pochopila další věc, která se v kuchyni hodí. Je to zkušenost, že většina nedopatření a omylů, které se během vaření přihodí, se
dá napravit, pokud se to nedozvědí strávníci. A z řady průšvihů vznikají
zcela nová jídla, často mnohem lepší a zajímavější, než byl původní záměr
kuchařky!
72
Jak vykoupat batole
Jak vykoupat batole
Kapitola XXVIII.
Má milovaná neteř Kristýnka byla v batolecím věku jako obrázek. Často
a ochotně jsem ji hlídala a obvykle s příchodem vlídného jarního počasí
jsem sbalila vše potřebné, vzala ji i svou dcerku a přesídlila s nimi na starý
statek, aby byly na čerstvém vzduchu. Příhoda, kterou vám budu vyprávět,
se přihodila, když byly neteři asi dva roky.
Bylo naším dodržovaným zvykem, že jsme se každé ráno vypravily pro
čerstvé rohlíky do Jednoty na návsi. Cestou z obchodu, poté co jsem absolvovala pravidelnou každodenní oznamovací povinnost (houf zvědavých sousedek potřeboval zjistit, co budu vařit, zda jsem malé oblékla čisté tepláčky,
jestli už jsem stačila vyžehlit, zkontrolovaly mimino v kočárku a opatřily
si ještě pár dalších pro ně nezbytných informací), jsme se zastavily s neteří
u hasičské nádrže, což byl původně malý rybníček (nyní obehnaný zábradlím) uprostřed návsi. Tam se totiž ráchaly místní kachny a holčičku ten
pohled pokaždé upoutal, proto jsme přicházely vybaveny několika kousky
staršího pečiva, abychom se kachnám zavděčily. Kočárek se spícím nemluvnětem jsem postavila o kousek dál. Ten den, právě když jsme přicházely na
pravidelnou zastávku u vodní nádrže, se k vodě důstojně kolébala kachna
s kachňaty.
Malá byla podívanou zcela okouzlena. Abych dítě ještě více potěšila, vzala
jsem jeden z rohlíků, rozlamovala na kousky a ona drobky házela do vody
nadšeným kačenám . . . Jak tak Kristýnka, zcela pohlcena děním na vodní
hladině, postupovala stále blíž k vodě, aby lépe viděla, stoupla až na blátivý
okraj nádrže, uklouzla a protože byla malinká, podjela pod zábradlím a zmizela ve vodě. Zde musím ještě pro dokreslení děsivé situace podotknout, že
požární nádrž měla stěny vyložené betonovými deskami a hned u kraje byla
nejméně dvoumetrová hloubka. Jen zlomek vteřiny trval můj ochromující
úlek, pak jsem přeskočila zábradlí a vrhla se do vody za ní — protože
73
jsem zareagovala tak rychle, stačila jsem po ní ještě hrábnout, zachytit ji
a vytáhnout na břeh.
Jako záchranář jsem se tedy osvědčila. Co na mém jednání bylo ale poněkud
zvláštní, byl fakt, že jsem při záchranné akci ani na okamžik nepustila
z ruky tašku s rohlíky, čerstvě umletou kávou, sušenkami, čerstvou šunkou
a peněženkou . . .
Když jsme se s neteří zablácené a mokré po neplánované koupeli vracely
domů, míjely jsme lavičku, kde seděl sousedův dědeček. Pozdravila jsem,
on pokýval hlavou, vyndal z pusy fajfku a — protože to byl místní vtipálek
— pravil rozvážně: „Ale mladá pani, příště bude lepší tu malou koupat
v neckách, aspoň u nás jsme to dycky tak dělali . . .“
(Kačeny měly na další dny zvýšený příděl rohlíků, kávu jsem s lítostí vyhodila, šunku věnovala místním vořechům, peníze vyprala a usušila. Sdílet
jeden rybník s houfem kachen domácích po popsané zkušenosti vřele nedoporučuji.)
74
Jahody s koprovkou
Jahody s koprovkou
Kapitola XXIX.
Vzhledem k tomu, že jsem vás již seznámila se základními a nejvýraznějšími osobnostmi našeho rodu, zřejmě jste postřehli výrazný podíl předků,
kteří se zabývali zemědělskou činností. Není divu, že se v našich genech
krom vlastností jako je tvrdohlavost, výbušnost a zvědavost přenáší i láska
k půdě. Též jsem se zmínila, že jsem často jezdila na starý statek a že jsem
se tam pustila do malého rolnického příštipkaření. Když jsem alespoň částečně zvítězila nad plevelem, vydobyla jsem místo na záhony, které jsem
věnovala jak potěše oka — tedy záhony květinové — tak potěše žaludku,
tedy záhony se zeleninou.
A nemohu zapomenout na jahody. Co by to bylo za zahradu, kdyby tam
nerostly jahody, vždyť každý ví, že chuti čerstvě utržených jahod se nic
nevyrovná?!
Na zahradě byl velký kus půdy věnován právě jahodám: opatřila jsem si
kvalitní sazbu a oprávněně jsem se těšila na první sklizeň. Počasí se ten
rok vydařilo — pršelo, když bylo potřeba, a jakmile se plody nalily, začalo
vytrvale svítit sluníčko, aby uzrály hezky do sladka. Začátkem června jsem
proto přijížděla na zahradu plna radostného očekávání, jak si pochutnám,
a už jsem si v duchu plánovala jídelníček: jahody trhané přímo ze záhonu,
jahody se smetanou, jahody se šlehačkou, jahodový pohár se zmrzlinou . . .
Netušila jsem ovšem, že mi plány zkříží nečekané setkání s jednou z mých
četných tet, kterých mám v tomto kraji požehnaně; a zejména pak pozvání
na oběd, které se nedalo odmítnout. Zvlášť když mi pověděla, že bude
koprovka!!
Tady musím odbočit, abych vysvětlila, že koprovkou rozumíme v naší rodině a příbuzenstvu něco trochu jiného, než co se pod tímto názvem obvykle
podává. Tedy ne vařené hovězí, hustá nasládlá omáčka s příchutí kopru
a houskový knedlík. Ne!! Naše babička napřed uvařila výtečné nové brambory s kmínem, trošičku okyselila, přidala ztracená vejce, vylepšila hustou
75
kyselou smetanou a ochutila čerstvým nasekaným koprem. Vznikla božská
mana, jídlo, po kterém jsem se mohla utlouct. Nebyla jsem schopna přestat se touhle lahůdkou cpát, dokud jsem měla v žaludku aspoň nepatrný
kousek místa.
U hodné tety — která jako babiččina sestra uměla zmíněné jídlo též vařit —
jsem se s chutí nasytila svým oblíbeným pokrmem: a teta, když viděla, že mi
chutná, dala mi s sebou ještě rozměrný kastrol, abych si mohla pochutnat
ještě později. Vydala na cestu k zamýšlenému cíli a vytrvalou chůzí mi přece
jen vytrávilo. . Po příchodu jsem se ze všeho nejdříve rozběhla na zahradu,
abych zkontrolovala jahody. Byly senzační! Neodolala jsem a začala jsem
je konzumovat rovnou ze záhonu.
Když jsem měla jahod (pro tu chvíli) dost, vzpomněla jsem si na tu dobrou
koprovku . . .bohužel jsem neodolala a šla jsem si dát aspoň malou porcičku.
Já to zkrátím.
Podařilo se mi během jediného odpoledne zlikvidovat úrodu jahod z velkého
záhonu a do toho objemný hrnec, plný smetanové koprové omáčky, brambor
a vajíček.
Musím vyprávět, jak mi začalo být asi tak dvě hodiny poté?
Věřím, že byste to vědět nechtěli a už vůbec byste nechtěli slyšet podrobnosti. A TAK mi vydrželo být po celý zbytek víkendu, dokonce jsem musela
zatelefonovat kolegyni a požádat ji, aby mě v práci na pondělní dopoledne
omluvila, protože jsem si netroufla vydat se na cestu již v neděli večer.
Jen pro vaši lepší představu o mém utrpení podotýkám, že statek byl postaven v rozměrech, které odpovídaly potřebám početné rodiny, čeledi a hospodářských zvířat. Ovšem můj prapradědeček nepovažoval za nutné pořizovat do hospodářství takovou zbytečnou vymoženost, jakou by byla toaleta
umístěná v domě. K dispozici byl jedině dřevěný domeček na opačném konci
rozlehlého dvora.
Mohu-li vám na závěr svého vyprávění, na základě vlastní těžce získané
zkušenosti, poradit: tyhle dvě výtečné věci, jakými jsou jahody a koprovka,
nikdy nemíchejte dohromady!!!
76
Jak na neslušný návrh
Jak na neslušný návrh
Kapitola XXX.
Byl krásný květnový den a my jsme odpočívali v Louvre v pohodlných
sedačkách pro návštěvníky, abychom se mohli pohodlně dívat na obrazy
a přitom abychom ulevili znaveným nohám. Byl devátý den našeho pařížského pobytu, za dva dny jsme měli letět domů a tak se nás zmocňovala
obvyklá lehká nostalgie. Krom toho ovšem se mému muži začala v hlavě
už točit kolečka, kterými semílá záležitosti pracovní. Třebaže jsem se to
snažila vždy nějak zamluvit, on se trpělivě vracel ke svému tématu a nakonec jsme probírali jeho nejbližší připravované školení. Týkalo se etikety
a mělo být zaměřeno na společensky přijatelné zvládání trapasů. „Vymysli
si nějaký trapas“ nabádal mě. Už jsem snaživě přednesla všechny pády na
schodech s roztrženými šaty, punčochami a ulomeným podpatkem, ale pořád ještě tomu něco chybělo. Rozhlížela jsem se kolem ve snaze na něco
přijít. Najednou jsem zbystřila, ba v duchu zajásala.
„Podívej, támhle kráčí trapas jak na objednávku!“ upozornila jsem ho šeptem. Kolem nás se vlnila krasavice pasu útlého, leč boků svůdně vykroužených, oděná ve zjevně nový kostýmek, který její postavu lichotivě obepínal.
To, že kostýmek byl fungl nový nenaznačoval ani tak nedotčený vzhled, jako
především cedulka, kterou si dáma zapomněla sundat ze saka a která se
usídlila přímo na jejím majestátním pozadí.
„Báječné, teď se budu s potěšením dívat, jak se zvládá trapas. Bylo by
vhodné dámu upozornit, že nemá v pořádku oblečení.“ Muž se trochu rozpačitě ošil. „Myslíš, že je tady sama? Já jen aby někde nebyl žárlivý manžel
— je taková tmavá a u těch jižních národů nemají rádi, když někdo osloví
jejich polovičky.“ „Netuším, jestli je tu sama, ale nikdo se k ní nehlásí. Ale
pospěš si, jinak dáma zmizí v davu a nebude vědět, proč se lidé kolem ní
ucululují.“ „Tak fajn“, uznal muž a začal se zvedat,„já za ní půjdu, zastavím ji a řeknu . . .“ „JAK to řekneš?“ napadlo mě, „my nevíme, co je za
národnost, jak mluví a jaké řeči rozumí.“ „Tak jí položím ruku na rameno
77
a když se ke mě otočí . . .“ „Dostaneš facku“, doplnila jsem. „Vypadá, že
by to mohla být Italka nebo Španělka, ty bývají temperamentní.“ „Tak ji
dohoním, pozdravím, řeknu“promiňte„, vezmu ji za ruku . . .“ „Co když si
bude myslet, že ji chceš sbalit?“ napadlo mě. „Po obřadném úvodu si může
myslet, že poklekneš a navlékneš jí prsten, protože ses na první pohled zamiloval.“ „Aha, tak jinak. Nemohla bys za ní jít ty?“ zkusil na mě přehodit
odpovědnost. „Nemohla“, odvětila jsem nemilosrdně, „právě se mi začala
líbit praktická ukázka etikety. Jen se snaž, já budu pozorovatel.“ „Fajn,
dohoním ji, promluvím na ni, chlácholivě ji uchopím v podpaží . . .“ „A ona
začne ječet na celé kolo, že jí chceš ukrást kabelku“ „Nebude myslet, že
jí kradu kabelku, když ukážu na tu cedulku“ „Ty budeš ukazovat na její
zadek? Já nevím, ale tohle nedopadne dobře.“ „Tak nebudu na její zadek,
tedy na cedulku ukazovat svou rukou, ale uchopím ruku její, položím na to
místo na prdelce . . .)“ „Už tě zatýkali pro sexuální obtěžování? A musí to
být napoprvé akorát v Louvre? Mysli na to, že pozítří nám letí letadlo . . .a
než to vysvětlíš francouzské policii . . .“ „Nebudu ji přece obtěžovat, jen
jí vysvětlím, že má v nepořádku šaty!“ „Jistě, kdyby měla cedulku dejme
tomu na lemu dlouhého kabátu, tak by to všechno šlo, ale ona je napasovaná v těsném oblečení!“ „Prostě na ni zkusím promluvit, nějak se snad
dohodneme, jestli rozumí anglicky nebo německy. A ty půjdeš pěkně se
mnou a budeš hodně okatě dávat najevo, že ke mně patříš, aby viděla,
že si nejdu domlouvat rande!“ rozhodl rázně muž a vykročil směrem, kterým se ubírala osoba, co nás stála tolik přemýšlení. Já jsem si sice potichu
brumlala, že to taky může vypadat, že jsme výsadka kuplířského gangu
a jdeme obalamutit nevinnou turistku, ale poslušně jsem kráčela za ním.
Už jsme byli jen pár metrů od dámy, když jsme spatřili, že se situace vyřeší
zřejmě i bez našeho zásahu. Dáma se totiž zastavila, radostně zamávala
a vzápětí k ní kráčel pán, ke kterému se něžně přivinula. A jak jsme zpovzdálí na černé látce elegantního kostýmu mohli sledovat pánovu ručku
šátralku, bylo pravděpodobné, že brzy narazí na nevhodně zapomenutou
cedulku — a pak už bude řešení té situace zcela v jeho rukách. Doslova!
78
Pubert’ák ve sklı́pku
Puberťák ve sklípku
Kapitola XXXI.
Naši dobří přátelé jsou šťastnými majiteli vydařeného exempláře puberťáka
v nejlepším rozkvětu sil. Sami si to neustále pochvalují, protože díky uvedené skutečnosti nevědí, co je nuda a nehrozí jim, že by jejich manželský
a zejména rodinný život upadl do stereotypu. Příhoda, kterou vám budu
vyprávět, spadá do období, kdy se odehrály dvě podstatné události: za a)
otec rodiny přebudoval starý a nevyužívaný sklep na brambory ve velice
útulný sklípek vinný a protože pocházel z Moravy, uložil tam pro příjemná
posezení zásobu kvalitního moku; za b) puberťák se domátožil do věku 18
let a na oslavu čerstvé plnoletosti si od rodičů vyžádal svolení, že pozve
kamarády a narozeniny oslaví ve sklípku.
Rodiče s jistými obavami svolili a vydali se na cestu k příbuzným. Domov
byl tedy prázdný a jinoch mohl začít realizovat mejdan. Zde je potřeba
poznamenat, že ačkoliv je tatínek z Moravy, dopustil se výchovné chyby
a syna nevzdělal v umění vychutnávat lahodné nápoje, ale spokojil se s pomyšlením „na to má ještě času dost“ a syna nabádal, aby raději pil kofolu.
Není divu, že to všechno špatně dopadlo.
Když se rodiče vraceli, už při příjezdu k domu začali tušit, že je zle. Po
cestě se motalo několik mátožných postav, které očividně nebyly ve své
kůži, ale jakmile rozpoznaly, kdo přijíždí, viditelně zrychlily krok, aby byly
co nejdříve z dosahu.
Drahou ratolest nalezli v pokoji a vypadala ještě o něco hůře než návštěvníci. Bylo vidět, že chlapec má za sebou strastiplné hodiny a hlavně bylo
zřejmé, že se stále ještě nenalézá na této zemi, ale opilecky bloudí podivnými krajinami. Matka začínala poplakávat, otec brunátněl.
To ovšem nebylo nic proti obrazu, který se naskytl, když přišla na řadu
prohlídka sklípku. Jak nevesele vypadal výsledek nedávné otcovy práce
a jeho chlouba! Nyní se ukázalo, proč byli mládenci tak zdrbnutí: přinesli
79
s sebou na oslavu všechny možné alkoholické nápoje, které si mohli lacino
opatřit, a teprve když to všechno zlikvidovali, pustili se do tatínkovy sbírky
ušlechtilých vín. Následky jejich nezřízenosti pak byly všude na podlaze,
ba i na schodech.
O otce se pokoušel infarkt a aby ho rozehnal, šel si promluvit se synem.
Když však viděl, že se stále nalézá mimo tento svět, začal mu bublající adrenalin stříkat i ušima, což ho dovedlo k rozhodnutí, že syn musí vystřízlivět
— HNED! — aby si to s ním vyřídil.
Popadl nejistě vrávorajícího mládence za tričko, rázně s ním smýkl do koupelny, kde ho strčil do sprchového koutu a pustil na něj studenou vodu.
Hoch kolem sebe začal mávat rukama ve snaze zastavit to studené nepříjemné a při tom nejenže urval závěs, ale jak se chytal všeho kolem sebe,
pověsil se ve snaze nabýt rovnováhy na vodovodní trubku. A že už byl kus
chlapa, vyrval ji ze zdi.
Koupelna se začala měnit v plavecký bazén, do toho se přiřítila nyní již
naplno hysterická matka s křikem „Měj rozum, táto, co tady děláš, podívej
tu škodu! Nech kluka a jdi zavřít vodu!“
Přestože to vypadalo, že konec dění bude zachycen v policejních statistikách
a dostane se na veřejnost prostřednictvím Černé kroniky, nastalo brzy po
demolici koupelny zklidnění (patrně následkem vyčerpání).
Syn byl dostrkán do postele, aby vyspal opici a vyrovnal se s kocovinou,
rodiče se ještě několik hodin hádali, po kom to dítě je a kdo způsobil, že
je tak špatně vychovaný. Nakonec se na znavenou rodinu snesl milosrdný
spánek a dal jim nabrat sil.
Druhý den se prokázalo, že ráno je opravdu moudřejší večera, a bylo možno
ve spolupráci přikročit k odstranění následků příliš divoké oslavy. Koupelna
byla opravena a uvedena do provozu. Sklípek byl uklizen, vydrhnut, znovu
vybílen a znovu zaplněn kvalitním vínem.
A syn — nyní již mladý muž — si už bude navždy pamatovat, že míchat
dobré víno s krabicákem je zločin, který zasluhuje nejpřísnějšího potrestání!!
80
Jak se plave Titanic
Jak se plave Titanic
Kapitola XXXII.
Kokršpaněl patří mezi tzv. vodní psy, z toho vyplývá, že vlastnictví kokršpanělky Anety znamená při cestě kolem rybníku, jezera nebo jiné vodní
nádrže smířit se s tím, že si zaplave. Celkem bez ohledu na roční období,
čistotu vodní nádrže a vhodnost situace.
Nejvíce jsem svého psa nadchla tím, když jsme v létě šly společně na koupaliště (pochopitelně v přírodě, kde se nevyskytuje nikdo, komu by psí koupel
vadila). Radostné třeštění nastalo už půl kilometru před cílem. Když se pak
konečně dočkala a jsem byla ve vodě s ní, začala šťastně rejdit v soustředěných kruzích.
Pak jsme se společně vydaly doprostřed jezera. Všechno šlo krásně, obě
jsme si spokojeně plavaly a užívaly báječné vody, klidu a slunného počasí.
Ovšem když jsme byly zhruba v polovině trasy na druhý břeh, napadlo
Anetu, že by si jednak ráda trochu odpočinula a za druhé, že by neškodilo
kapku se po rozhlédnout po okolí. Pročež mě obeplula a velmi rozhodně se
začala šplhat po ramenou na vršek mé hlavy, kde to shledala jako nejlepší.
Nevím, zda máte zkušenost s vydáváním povelů „Fuj“ a „Nesmíš“, máte-li
hlavu pod vodou, ale já jsem poznalala, že to jde velice špatně. Také snaha
psa plácnout nebo odehnat byla v této pozici značně ztížena.
Jediné, co zabralo, alespoň na chvíli, bylo chňapnout po psí noze a stáhnout
ji pod vodu: tím jsem získala čas a příležitost se vynořit, nadechnout —
a když se vyjevená čuba též vynořila a začala prskat, mohla jsem jí přísně
říct ”Aspoň vidíš, jaký to je!!
Ovšem po několika desítkách metrů jsem zase měla psa na hlavě, hlavu pod
vodou a trénovala jsem Titanic.
Na prázdném jezeře jsme působily zřejmě hodně podivným dojmem, protože po nějaké době se rybář, který předtím zcela zbytečně nadával, že mu
plašíme ryby, přivesloval na loďce až k nám a starostlivě se mě ptal, zda
81
nepotřebuji pomoci. Protože jsem zrovna neměla hlavu nad vodou, mohla
jsem zdvořile odpovědět, že vše je v pořádku, děkuji za laskavou starostlivost, to my si tady jen s pejskem hrajeme ve vodě.
Rybář se tedy odebral zpátky na své místo a slyšitelně brblal, že některým
lidem by se měl přístup do vody vůbec zakázat . . .
Já jsem ale díky plaveckému tréninku s Anetou dokonale vycepovaná pro
nenadálé situace ve vodě a hlavně — zbavila jsem se letité fóbie z vody,
kterou jsem trpěla od doby, kdy jsem se jako malá holka topila . . .
82
Milenci to odjakživa měli těžké
Milenci to odjakživa měli těžké
Kapitola XXXIII.
Byli pronásledováni starostlivými rodiči, bylo jim zakazováno se vídat a v těch
nejhorších případech byli dokonce dostrkáni až na radnici, aby se vzali
a byl od nich pokoj. Ale milenci, kteří unikli bdělému zraku strážců dívčí
ctnosti, nezvítězili ještě nad všemi nepříjemnostmi. Zejména pokud nevlastnili vlídné útočiště, kam by se mohli se svou láskou ukrýt.
Jako spořádaná majitlka čiperné kokřice jsem chodila pravidelně na dlouhé
večerní procházky, což bylo docela jednoduché, protože se nám před okny
rozprostírala Folimanka, rozlehlý park poblíž centra. Pro pejsky to tam
bylo báječné, měli tam plno prostoru na probíhání, zejména večer, kdy
park opustily děti i maminky s kočárky. Sice se tam na lavičkách choulily
k sobě milenecké páry, ale vzájemně jsme si tolik nepřekáželi.
Při dlouhém večerním venčení bylo dost času i na procvičování povelů, aby
se z psa stal dobře vychovaný a inteligentní jedinec. Ten večer, o kterém
vypravuji, jsem měla v plánu vycvičit Anetu jako psa obranáře, takže jsem
byl na řadě povel ŠUPÁK! Pejsce se to velice líbilo, protože na dané znamení
měla dělat zlého psa, štěkat a tvářit se výhrůžně.
Prošupákovaly jsme se dolní částí parku a vyrazily jsme na cestu, která
vedla pod strání, hustě zarostlou keři. U jednoho z keřů se Aneta zastavila
a začala štěkat, vrčet — úplně vzorově předváděla zlého psa, který v příštím
okamžiku roztrhá a sežere. Pochopitelně jsem chválila a povzbuzovala . . .až
se zpoza keře ozval rozlícený mužský hlas: „já ti dám šupáka, babo jedna,
koukej, ať jsi s tím čoklem pryč! Slečna se bojí!!!“
Jak už jsem řekla — milenci to všude na světě mají těžké. (Pejskaři taky!)
83
Naše rodina v náboženských válkách
Kapitola XXXIV.
Když se babička Anička odjela vdávat na Podkarpatskou Rus, nerozvážila
dostatečně podrobně, jak to bude s náboženským vyznáním v nově vzniklé
rodině. Dědeček byl totiž zapřisáhlý evangelík, babička zarytá katolička.
Původně to nevypadalo na nějaké rozbroje, ale to jen proto, že každý z nich
předpokládal, že partner, chtivý sňatku, přestoupí na jeho víru. Bohužel
však se tento předpoklad neukázal jako pravdivý a setrvávání na správnosti
svého vyznání se ukázalo být natolik silné, že uzavřeli nakonec sňatek toliko
občanský, což babička svému manželovi nikdy nepřestala předhazovat.
Pokud se týkalo potomků, tam zvítězila vůle dědečka co hlavy rodiny: obě
děti byly náboženství evangelického. (Ale doma se mluvilo česky a děti se
vzdělávaly v češtině — to bylo opět vítězství babičky Češky nad manželem
Němcem. V historii naší rodiny nebyly jen války náboženské, ale i národnostní spory.) Ovšem babička nevynechala jakoukoliv příležitost, aby s sebou děti vzala do kostela, kde se je snažila přesvědčit o tom, že jedině víra
katolická vnáší do duše pravý mír a lásku ke všemu živému kolem sebe (to,
že babička sama nešla pro facku daleko, lehce dětem vysvětlila jako projev
mateřské lásky přesně podle katechismu).
Moje maminka poté, co se ve věku 14 let seznámila se svým budoucím
manželem z evangelické rodiny, celkem pochopitelně silně preferovala náboženství evangelické, snad ve snaze více se zalíbit otcovým rodičům, kteří
dceru papeženky neviděli rádi. A protože brzy pak nastala doba, kdy se náboženství nejen „nenosilo“, ale dokonce pronásledovalo, skončilo to tak, že
jakékoliv náboženské cítění zesláblo a vlastně zůstalo jen formálním údajem
na křestním listě.
Strýc, maminčin bratr, to vyřešil odmítnutím náboženství jako takového,
což zklamaným rodičům zdůvodnil tím, že má svých starostí dost, natož
aby se staral ještě o to, jak to má pánbůh na světě zařízené.
84
Naše rodina v náboženských válkách
Ale katolicko-protestantské spory neskončily ani poté, co se obě děti vymkly rodičovské pravomoci a nepřikláněly se na stranu jednoho či druhého.
Narodila jsem se já, první vnučka a babičce a dědečkovi svitla naděje, že
konečně získají spojence. Takže zatímco babička mě snadno nalákala na
úchvatný zvuk varhan a nádheru kostelů, dědeček využil času, kdy babička
připravovala v kuchyni chutný oběd, aby mi vysvětlil správnost evangelické
prostoty.
Já jsem tedy z tohoto poučování vyšla jako poněkud rozpolcená bytost: na
jednu stranu se dívám s jistým despektem na působení Svatého Otce, vidím
v tom dobře promyšlené divadlo pro lidi, na stranu druhou se rozpláču
v Notre Dame při mši, protože mě zcela pohltí atmosféra . . .a můj muž
(evangelík) mě takřka násilím táhne ven, protože už se na to zkrátka dál
nemůže dívat, jeho katolický přepych z hloubi duše dopaluje. Ale pokud si
potřebuji urovnat myšlenky anebo se na chvíli odpoutat od každodenních
starostí, zajdu si stejně do katolického kostela (sama, pochopitelně).
Na závěr musím konstatovat, že na víře katolické přece jen něco je: když
byla moje švagrová (evangelička) vloni na poutním zájezdu do Medžugorje s kamarádkou (katoličkou) dostalo se jí zázračného uzdravení. Cestou na Križevac, ač neodříkávala modlitby, jako její zbožní spolupoutníci
a mumlala si něco méně pobožného, přesto na ni Panenka Maria shlédla
milostivě a zařídila hrozivě vyhlížející pád z kopce mezi balvany, odkud
nejenže vyšla zcela nezraněná, ale ještě jí zázračně odblokovala hrudní páteř, která ji trápila a bolela už dlouhé roky.
85
Babička a předmanželská výchova
Kapitola XXXV.
Moje babička to s výchovou svých potomků myslela vážně a řídila se heslem,
že škoda každé rány, která padne vedle. Především dbala na řádné chování,
pracovitost, spolehlivost a poctivost svých dvou dětí, nezanedbávala však
ani jejich mravní bezúhonnost a zachovalost.
Z výše uvedeného vyplývá, že potomky hlídala a netrpěla jim žádné courání
po zábavách, natož pletky s opačným pohlavím. Maminka a její bratr byli
však sourozenci svornými a před přísnou maminkou vždy vynalezli nějaký
drobný podfuk, jak se jí ztratit z dohledu. Bylo vlastně dobře, že babičku
neposlouchali úplně ve všem: vždyť jinak bych vám dnes tuhle příhodu
nemohla vyprávět, protože bych ani neměla příležitost se narodit, že?:-)
O tom, jak to bylo s mými rodiči, jste si již přečetli.
Ovšem můj strýc, který si v pozdějších letech řezal prsty na cirkulárce, na
tom nebyl se svou známostí o mnoho lépe. Potkal se s dívkou Haničkou
a po nějakém čase si uvědomil, že je ta pravá a chce se s ní oženit. U slečny
doma proti jeho nápadu nebyli, horší bylo, když s plánem seznámil rodiče
svoje.
Babička nechtěla o nějaké brzké svatbě ani slyšet, strýcovu vyvolenou si
nechala předvést a podrobila ji kritickému zkoumání. Pak prohlásila, ať
mladí pár let počkají, slečna se jí zdála jakási moc mladá, navíc parádivá,
nastrojená . . .tak aby jako budoucí tchyně získala jistotu, že syn nepadne
do rukou nějaké koketě, která se o něj ani pořádně nepostará!
Babiččino zkoumání nevěsty trvalo celkem šest let — teprve po této době
usoudila, že dívka projevila dostatek trpělivosti a dobrého vychování, proto
přestala synově svatbě bránit a šťastní zamilovaní se konečně dočkali statutu snoubeneckého, což byl už jen krok k vytouženému stavu manželskému.
86
Babička a předmanželská výchova
To, že termín synovy svatby byl stanoven, však neznamenalo, že by babička mladým trpěla nějaké courání po nocích a jiné nepořádnosti. Ovšem
když zbýval už jen týden do svatby, stalo se, že se strýc se svou vyvolenou
jaksi příliš zapovídal a domů nepřišel v nařízených deset hodin, ale v půl
dvanácté.
Babička na provinilce čekala v předsíni. Počkala, až za sebou zavře dveře,
pak přísným hlasem zavelela: „Stůj na místě a ani se nehni!!“ Došla si
do kuchyně pro stoličku, tu postavila před svého vyjeveného syna, vylezla,
vlepila mu z každé strany pořádnou facku a se slovy :„Aby sis pamatoval, že
dokud jsi doma, budeš chodit načas!“ slezla. (Babička měřila 1,60 a strýc
1,90: uvedený výškový rozdíl vysvětluje nutnost použití stoličky, pokud
měla trestající ruka dopadnout přesně na provinilcova líčka)
„To štokrle koukej uklidit!“ prohlásila rezolutně a šla spát.
Konsternovaný strýc poslušně uklidil stoličku, odstrojil se a šel spát. Krom
pálících otisků pádné matčiny pravice na tvářích ho však na duši hřálo
vědomí, že je ke svatbě zase o den blíže . . . Celý život si pak manželství
pochvaloval — vlídná žena ho netloukla, ani když přišel domů pozdě.
Ale pro jistotu stoličku domů nekoupil.
87
Kočičí strategie
Kapitola XXXVI.
Kočky jsou stvoření pohledná, elegantní a ovšem převelice mazaná. Jako
majitel psa mám ovšem přístup ke kočkám značně ztížen — těžko se konverzuje s kočkou, která se řítí na strom za divokého pronásledování rozkaceným
psem Anetou. Krom toho, že za běhu toho moc řící nestihnu a ani lichotivé čičíííí nemá správnou intonaci, není prchající kočka příliš naladěna na
společenské zdvořilosti.
Ovšem na návštěvě u mé sestry byla situace jiná (Aneta pochopitelně musela zůstat doma), proto jsem mohla do sestřina domu vstoupit bez jejího
podezíravého hlídkování.
Spolu s členy sestřiny rodiny mě uvítala i jejich mourovatá kočka, i když
výraz „uvítala“ zrovna neodpovídá tomu, jak se na mě podívala. Chvíli si
mě prohlížela a pak s poznámkou „Já nevím, lidi, že se neporadíte, než
něco přitáhnete domů“ odešla na zahradu zkontrolovat ptactvo a drobné
hlodavce.
První dny mě číča okázale ignorovala, protože když se jí nacpe do domu
někdo bez pozvání a bez svolení, nemá nárok na ohledy. Pak ale začala
zkoumat — když už mě musí strpět — zda bych nemohla být k něčemu
užitečná; na něco přece přišla.
Vstávala sem totiž z celé rodiny daleko nejdříve, protože jsem se nemohla
nabažit požitku ranní koupele v moři. Takže v šest ráno, kdy všichni spokojeně spali, jsem si již v kuchyni připravovala lehkou snídani, abych mohla
vyrazit na pláž.
To byl okamžik, kdy se na mě kočka zaměřila. S přívětivým mňoukáním
a lichotivým vrněním se mi otírala o nohy — ale byla velice cílevědomá,
protože mě nejkratší cestou vedla k místu svého zájmu, k ledničce. Tam byly
připraveny ve zvláštním šuplíku krásné hovězí plátky a kočka mě vyzvala,
abych je nakrájela na kostky, vložila do kočičí misky a předložila.
88
Kočičı́ strategie
Je pochopitelné, že jsem tak učinila bez váhání, protože jsem byla nadšena
a pyšná, že moje strategie a láska ke zvířátkům jsou tak zjevné, že si mě
oblíbila i tahle nedůtklivá kočka.
Kočka svou ranní porci s chutí slupla a pak to vzala zkrátka. Mňoukla jako
výraz díků a už se hrnula ke dveřím, aby se procházkou po zahradě trochu
provětrala a zkontrolovala, co se kde děje nového.
Takhle to šlo bez problémů asi dva týdny. Pak se mě sestra otázala, zda
náhodou — když si připravuji něco k jídlu — neberu maso z přihrádky,
věnované kočičímu zásobování. Ne snad, dodala sestra spěšně, že by na
tom masu bylo něco špatného — je to výtečné čerstvé maso, kupované
u spolehlivého řezníka („pro lidi“) — jiné by jejich vznešená kočka nevzala
do tlamky — ale ptá se jen tak, pro pořádek.
Chvíli jsem se na sestru nechápavě dívala a pak jsem se začala smát. Pochopila jsem, jak si to kočka zařídila. Jakmile jsem já byla z dohledu, pěkně
uklizená na pláži, kočka vyčkala, dokud nevstávala sestra a k té se hned
s naléhavým mňoukáním hrnula, aby se domáhala ranní porce. Než jsme
podfuk odhalily, dostávala dvojité porce.
Sestra celou záležitost uzavřela konstatováním: „No, aspoň chápu, proč
poslední dobou začala tloustnout, když ji krmím pořád stejně!“
A na závěr ještě poznámka: v souvislosti s výskytem kočičího člena domácnosti mě sestra upozorňovala, že kočka (v Austrálii) se nazývá vždy
„pussycat“ — pokud bych použila označení „pussy“, dostala bych se prý
do trošku směšné situace. (pussycat — kočička, čičinka; pussy — čičinka
= kundička).
To prý zažil brzy po svém přistěhování do Sydney český veterinář, když
si otevřel praxi. Přišla k němu dáma s nemocnou kočkou a on v domnění,
že říká „Tak copak je vaší kočičce?“ se zeptal . „What is your pussy?“
a dostalo se mu odpovědi „Oh, my pussy is ok, my pussycat is sick“.(Píču
mám v pořádku, to číča stůně.)
89
Letiště (a jak ho nenajít)
Kapitola XXXVII.
Domnívám se, že ač ruzyňské letiště nepatří mezi největší na světě, dokonce
ani v evropském měřítku nemá nárok na tento titul, je to přece jen objekt,
který se tak snadno nedá přehlédnout. Ovšem šedivá je teorie, zelený strom
života. Existují i důvody, proč a jak zabloudit, třebaže orientační smysl je
v pořádku, pravá a levá ruka se nepletou a dotyčný je schopen dokonce
podle Polárky najít cestu na sever. Stačí považovat orientační a popisné
tabule za nutné zlo a tudíž je sabotovat.
Naše rodina je vyzdobena jedním takovým exemplářem a to v kvalitě mimořádně vysoké. Ač Pražák, bez váhání zabloudí v metru a přiměje celou
rodinu, aby zběsile pobíhala po stanici Ládví ve snaze konečně se najít (za
zběsilého telefonování „kde jsi? co kolem sebe vidíš? popiš okolí!“) a to
jen proto, že zamění cedulku s nápisem „směr Ládví“ za obrovský nápis,
označující název stanice. Následně se ukáže, ze ve skutečnosti se nalézal
na Vltavské. Po odhalení příčiny, proč se nemůžeme najít a po zjednání
nápravy jsme se setkali s rozlíceným jedincem, který se zcela vážně chystal
podat trestní oznámení na idioty, kteří metro projektovali, protože se tím
dopustili zločinu proti lidskosti a žádný normální člověk se v tom jejich
nesmyslu nemůže vyznat.
Na naši námitku, že tímto nesmyslem se denně přepraví cca milión lidí
a všichni se celkem slušně orientují odpověděl, že ty by dal zavřít taky, aby
si to propříště rozmysleli.
Domnívám se, že když jsem vás takto zasvětila do děje, pochopíte snáze,
jak se může stát, že někdo nenajde ruzyňské letiště a to opakovaně, přestože
tam opakovaně byl.
Na tohoto exota jsme se na obraceli — protože je to blízký příbuzný —
v záležitosti dopravy na letiště při každoročních cestách do Paříže. Cesta
TAM byla celkem bez problémů, protože muž seděl vedle řidiče a navigoval.
90
Letiště (a jak ho nenajı́t)
Občas sice došlo na nevrlé brblání, k čemu jsou na trase odbočky, když by
bylo jednodušší dojet do cíle rovnou za nosem, ale jak jsem řekla, problém
nebyl.
Ovšem při návratu nastal cirkus. Po přistání jsme samozřejmě podali zprávu,
dostalo se nám odpovědi, že už jede. Jali jsme se čekat. Čekali jsme dlouho.
Marně.
Došlo znovu na telefonování a zjišťování, kde se náš milý autodopravce
nalézá. Obvykle se nám dostalo nevrlé odpovědi „Nevím, kde to je, ta
idiotská silnice mě zavedla někam mezi pole a nic jako letiště tu nevidím“.
Muž se někdy v této době opět pokusil o navedení na správnou trasu, ale
protože už nemohl být osobně přítomen, nebylo to účinné. navíc se zpravidla
brzy po započetí navigačních rozhovorů ozvalo po sérii kleteb jakési divné
zachrastění a komunikace byla přerušena. Rozšlapaný mobil totiž nefunguje
a pokud je navíc vyhozen z okénka automobilu, už se nedovoláte.
Pak nám nezbylo než čekat, až řidič dostane šťastné vnuknutí a cestu na
letiště najde podle nějakého vnitřního hlasu nebo jiného nadpřirozeného
vodítka.
Obvykle, tak po dvou hodinách čekání, nastala etapa, kdy jsme svého dopravce uviděli, jak daleko od místa, kde čekáme, zběsile krouží se svým
automobilem. Věděli jsme proto, ře se mu podařilo nalézt letiště jako objekt, ale bylo ještě třeba zdolat úkon „Přiblížit se sekci Přílety“. To trvalo
zpravidla hodinu. Poté, co došlo ke šťastnému shledání a my jsme se uondáni naložili do auta, museli jsme vyslechnout spršku nadávek, směřující
na hlavu toho, kdo letiště postavil, kdo vybral vůbec tuto lokalitu a kdo
je za to zodpovědný. Požadavek, aby na letiště byl podniknut kobercový
nálet a aby byla tato hanebnost navždy smazána z povrchu země, byl pak
logickým vyústěním celé tirády.
Poznamenávám, že já se této každoroční akce s odvozem účastním krajně
nedobrovolně — byla by pro mě přijatelnější i cesta autobusem a metrem
— ale nedaří se mi se tomuto zážitku vyhnout. Můj muž, protože každé
povolání svým způsobem člověka poznamenává, je totiž toho názoru, že
91
trpělivým a důsledným výcvikem lze dosáhnout úspěchu i u velmi zatvrzelých osob. Zřejmě doufá, že za nějakých dvacet let bude problém zcela
zvládnout, takže milý příbuzný bude cestu na ruzyňské letiště zvládat i se
zavázanýma očima!
92
Válka (ohledně) růžı́
Válka (ohledně) růží
Kapitola XXXVIII.
Již jsem se přiznala ke slabosti pro zahrady, rostliny, zeleninu i květiny,
měla bych snad zdůraznit, že slabostí, hraničící až s posedlostí, jsou pro
mě růže. Ovšem tohle jsem zdědila po babičce od A, tak to nemůže být
zase nic špatného!
Na zahradě starého statku jsem vyhradila pro růže nemalý kus země, protože v přívětivém a teplém polabském kraji růže rostly a prospívaly jedna
radost.
Později, když jsem se dostala k chalupě, umístěné v mnohem méně vlídné
krajině krkonošské, nezastavilo mě ani to před plánováním, kde by se keře
růží nejlépe vyjímaly.
Rodina se zpočátku vzbouřila jako jeden muž a poukazovala na své mínění,
že nejlepší je dát volný průchod přírodě. Na kopřivách nakonec není nic
nepěkného (je z nich chutná velikonoční nádivka) a když se to bejlí čas od
času poseká, zahrada nevypadá vysloveně špatně.
Je pochopitelné (znáte-li mě aspoň trochu), že jejich názor mě až tak dalece nezajímal a jen jsem odhadovala, kam kterou růži posadit. Pak jsem
začala s plíživou realizací, ovšem v těchto nesnadných začátcích se až příliš
snadno stávalo, že při sekání „bejlí“ jakoby nedopatřením byla zlikvidována
i nadějná růže, vždy s vysvětlením „nenapadlo mě, že tam může být něco
jiného než tráva“ (jistě, koho by napadlo, že na záhonu porostou květiny,
že?!)
Bylo jasné, že budu muset přitvrdit. Proto jsem záhony rozšířila a začala
obkládat kameny, takže po několikeré generálce sekačky už se mezi obyvatele chalupy vnesl respekt k území nikoho, které teď zabraly růže.
Pochopitelně, jakmile je zvládnut začátek, pokračování jde snadnějí, proto
jsem další plochy pro záhony či keře růží zabírala s větší lehkostí. Jakmile
se mi do rukou dostal katalog s nabídkou květin, už jsem malovala plánky,
93
kde se bude pnout růže popínavá, kde bude rozlehlý pestrobarevný záhon
a kam umístím bohatě rostoucí keře . . .
Když jsem si rozvrhla umístění, začala jsem objednávat a došla jsem k závěru, že moje aktuální plány spraví zakoupení zhruba osmdesáti kusů, což
mě naplnilo spokojeností. Ponechává mi to dostatečnou perspektivu i pro
roky další. Podstatné je, že mi nuda nehrozí.
Objednávku jsem zaslala ke Starklovi (což není neplacená reklama, ale dlouholeté dobré zkušenosti) a čekala. Problém nastal ve chvíli, kdy balíky
s růžemi přicházely a to z důvodu, že počasí se rozhodlo nerespektovat jaro
astrologické a protáhlo si zimu. Nastal problém s uchováním, protože v bytě
růžím dobře nebylo a sklep máme díky předchozím generacím zaplněn až
po okraj věcmi, které samozřejmě není možné vyhodit.
Růže se proto stěhovaly po bytě podle toho, jak se kde dala snižovat teplota.
Já jsem pro ně usilovně vytvářela takové podmínky, aby přežily přestěhování na zahradu.
Musím říci, že jsem znovu byla spokojena s kvalitou zasílaných rostlin, protože ač se růže dostaly na místo určení s pětitýdenním zpožděním, přežily
všechny a chovaly se na záhonech velice zodpovědně, rostly a kvetly až do
pozdního podzimu.
Pochopitelně: abych mohla své plány uskutečnit, musela jsem pro růže vytvořit přiměřený prostor a tak jsem celou rodinu zapojila do akce „rytí
záhonů jest zdraví prospěšné a způsobuje pěknou postavu/chrání před padáním vlasů/je díky němu hladká pleť bez vrásek“. Proto se kultivace kopřivových polí v záhony růží odehrála rychle a bez obtíží, protože počet pracovitých rukou i k dřině ochotných zad se ukázal být uspokojivým. Počasí
se následně taky chovalo slušně, poskytlo dostatečně dlouhé období vláhy,
aby růže mohly zakořenit a poté se odhodlalo i ke slunečnímu svitu, takže
začaly hezky kvést.
Je pravda, že pohyb na zahradě začíná být ztížen, protože dekorativní
záhony poněkud brání volnému pohybu. Zřejmě nejhůře to nesou sousedovy
94
Válka (ohledně) růžı́
slepice. Ty byly zvyklé k nám chodit na procházku i pro nějaké chutné
sousto a tak je rozčiluje, když musejí trnité keře obcházet.
Ale psice Aneta, pro kterou je plocha zahrady probíhačkou, se naučila opět
hezky skákat do výšky při pohybu přes záhony. Což je pro její zlenivělou
kostru i svalstvo jedině prospěšné.
I rodina, která se dřív se na parádičky na zahradě dívala s lehkým opovržením, začala brát zářivě kvetoucí záhony jako pozitivum (možná zapracovala
krev, pot a slzy, společně prolité při budovatelských aktivitách). Dokonce se
stalo zvykem, že se nakupuje na zub i našim milým růžím (pánové dostanou
klobásy, růže hnojivo . . .).
95
Host do domu, hůl do ruky!
Kapitola XXXIX.
Jsme rodina rozvětvená, početná, rozmanitá, přátelská a zvídavá. Navíc
se mezi námi vyskytuje značný počet osobností, které touží být středem
pozornosti, aby mohli vyprávět ostatním své veselé příběhy ze života.
Je pochopitelné, že při omezeném počtu posluchačů v jedné rodině začne
být poptávka po posluchačích zvenčí. Ti se dají lépe uzemnit výrokem „To
vám musím říci, to jste ještě neslyšeli“.
Proto jsou u nás hosté vítáni a dveře se u nás netrhnou. Je to ještě umocněno zvyklostmi z doby minulé, kdy můj muž žil osaměle a tak pro něj
návštěvy znamenaly i vítané zpestření jídelníčku.
Obvykle ženská část návštěvy přibalila s sebou něco dobrot z vlastní kuchyně, protože její soucitné srdce jí pravilo, že chudák opuštěný mužský
jistě uvítá domácí knedlík, koláč anebo kastrol s pravou domácí svíčkovou.
Chudák osamělý pak na oplátku účastně naslouchal různým peripetiím
z rodiny návštěvníků a utěšoval se myšlenkou na výtečnou večeři, která
ho za pár hodin čeká.
Ovšem osud zapracoval a v rodině jsem se objevila já. Znamenalo to sice,
že již nebude potřeba, aby byly domácí produkty donášeny, ale zároveň to
mělo za následek, že návštěvám bylo možno jejich dřívější laskavost oplácet
i za roky předchozí.
Časem se přidávali další, kteří objevili kouzlo domácí kuchyně a dobře
zásobeného baru. Došlo posléze k situaci, kdy jsme nevěděli dne ani hodiny,
kdy u dveří zazvoní návštěva — v případě pobytu na chalupě ani kdy nám
rovnou vkráčí do světnice.
Dosáhlo to takové míry, že bylo riskantní ulehnout s nachlazením, chtít si
udělat odpočinkový den, pustit se do velkého úklidu, začít vyklízet skříně
a dělat v nich pořádek, udělat si relaxační koupel a naložit se do vyhřáté
96
Host do domu, hůl do ruky!
vody s vonnými esencemi . . .návštěva se jistojistě objevila a s veselým halekáním „ale to mi vůbec nevadí, že jste v županu, já nejsem na žádné
obřadnosti“ se usazovala ke stolu a ohlížela se, odkud si naložit pohoštění.
Jedním z nejsilnějších zážitků z tohoto oboru byl nájezd rozsáhlé tlupy
známých, kteří se rozhodli navštívit nás na chalupě zrovna v den, kdy
se tam vybouralo dřevěné, červotočem prožrané schodiště, aby mohl tesař
zhotovit schody nové. Skupina vcházela do chalupy mezi oblaky prachu
z omítky, překračovala vybourané kusy schodiště a zvesela povykovala, že
ne vždycky může mít hospodyňka naklizeno.
Kapitolou pro sebe jsou pak naši holandští sousedé, kteří se zásadně vyskytují v průvodech, takže pozvete-li na kafe jednoho z nich, případně manželskou dvojici, neváhají svolat všechny své příbuzné a známé rozmístěné
po Krkonoších a do chalupy nakráčí turistická výprava.
Také jsme byli svého času obšťastňováni návštěvami rodiny, která přicházela zpravidla kolem čtvrté hodiny odpolední, aby se zvedala k odchodu
o dvanáct hodin později s podotknutím, že se brzy musíme zase vidět.
Rozhodně bych ovšem neměla ve výčtu opomenout hezký vánoční zvyk,
který se u nás zavedl (proti mé vůli, pochopitelně), že se na Štědrý den
u nás doma shromáždí všichni mužští členové a všechny děti ze širokého příbuzenstva, aby si tak manželky a matky mohly v poklidu připravit všechno
na večer. Já naproti tomu se nemusím vánočním úklidem vůbec obtěžovat,
po několika hodinách zmíněné návštěvy je to jedno.
Ovšem vloni na vánoce se mi povedla záškodnická akce, kdy jsem se v pravidelných intervalech vynořovala z kuchyně, abych přítomným tatínkům
štědře dolévala sklenky. Výsledkem bylo, že děti odváděly své rozjařené
otce do domácího prostředí, průběh Štědrého večera byl poněkud narušen tím, že tatínek podle svého založení buď zpíval anebo usínal a většina
maminek poté údajně prohlásila „Tak tam jsi byl naposledy!“
Vánoce jsou vůbec zvláštním časem, který podněcuje k návštěvám a musím
zde znovu vzpomenout našich holandských známých, kteří se u nás objevili
24. prosince v půl páté odpoledne. Situace, která poté nastala, byla poněkud
97
delikátní, zejména proto, že můj útlocitný muž byl znepokojen, že pro ně
ježíšek nemá dárky.
V poslední době pak nejčastější návštěvou u nás je manželský pár gayů. Ti
si sem chodí řešit své spory o to, zda dečička má ležet na stolečku anebo
zda se tam nehodí, jestli mají být stěny vymalovány bíle nebo do růžova
a podobné prkotiny. Zavinil to pochopitelně můj muž, kteří se většinou
snaží znesvářené manželské páry porovnat, usmířit a nechat jim nahlédnout
stanovisko toho druhého. Je tedy mezi dvojicemi mimořádně oblíben, ovšem
za to pak trpíme oba opakovanými návštěvami na téma „ale on mi řekl . . .“,
„no jo, ale ona předtím řekla . . .“ a „jo, to jsi sice řekl, ale ten tón, TEN
TÓN!!!“
Musím se ovšem přiznat, že zmíněné hochy jako návštěvu mám docela ráda,
protože manželka vždycky napeče výtečné čokoládové dortíčky, kterých donese celou velkou krabici a máme několik dní co mlsat.
Závěrem musím říci, že i když mě návštěvy občas zaskočí, protože mám
v plánu něco jiného, výsledkem je radost. Nejnepříjemnější pro mě by byl
stereotyp a ten mi opravdu nehrozí!
Kromě toho, pokud by nás navštívil někdo opravdu protivný, vždy se můžeme spolehnout na naši Anetu, která v takovém případě dokonale předstírá
zlého psa, který má za sebou mnoho pokousaných. Vlezlé pojišťovačce dokonce odmítla vydat boty, které si tato odložila v předsíni. Když už chodí
tam, kde ji nechtějí, tak ať to nějak vynahradí, ne??!
98
Dálkově řı́zený chirurg
Dálkově řízený chirurg
Kapitola XL.
Můj tatínek se musel ve věku 75 let chtě nechtě vydat do spárů doktorů.
Přičinil se o to sám, neboť si postěžoval, že se trochu zadýchává při obvyklém dobíhání vlaku do Kolína.
Pečlivý lékař ho vyšetřil, pokýval hlavou a seznámil ho s tím, že bude muset
jít na operaci srdce, neboť mu hrozí infarkt. Bohužel dále podotkl, že jeho
stav je sice závažný, ale ne natolik vážný, aby vyžadoval okamžitý zákrok
a čekací doba je obvykle půl roku. To by ještě mohl vydržet, uzavřel lékař
znalecky.
Tatínek přišel domů, sedl si do křesla a čekal na infarkt.
To vše jsem se dozvěděla a nesmírně se naštvala. A tak jsem neváhala učinit
na svého zaměstnavatele zdvořilý dotaz, zda je popsaný postup v souladu
s lékařskou etikou a zda je pravda, že zaměstnanci nemocnice mají jako bonus přednostní péči pro sebe i rodinné příslušníky. Po odpovědí NE a ANO
byl další postup snadný.
Tatínka pohltilo soukolí předoperačních vyšetření, což naštěstí rozptýlilo
jeho obavy a stres ze zdravotního stavu. Nepříjemné bylo, že den operace
se shodoval se začátkem mé cesty za sestrou do Sydney. Proto jsem požádala
šéfa a kolegy i kolegyně, aby se o tatínkově zdravotním stavu informovali
a průběžně mi podávali zprávy.
Zpravodajská činnost probíhala bez komplikací včetně obsahu informací.
Zákrok byl obtížný, rekonvalescence probíhala pomalu, ale uspokojivě.
Při cestách po Queenslandu nás v maličkém kempu ovšem dostihl hysterický telefonát macechy, která křičela, že se vrátila z nemocnice, kde zjistila,
že její manžel umírá. A nikdo z personálu se o něj nestará, všechno je příšerné, nikdy nezažila tak skandální poměry.
Zbledlá sestra dotelefonovala a na mou hlavu vychrlila vodopád výčitek
a kritiky za naše zdravotnictví. Poslouchala jsem to všechno ohromena
99
a nevěřící, nezdálo se mi to vůbec možné. Tatínek byl na klinice vynikajícího
chirurga, do jehož odborných rukou se s důvěrou svěřovali i naši státníci,
nepovažovala jsem za pravděpodobné, že by péče o pacienty byla na tak
špatné úrovni.
Nalézali jsme se tisíce kilometrů daleko a odříznuti od civilizace, kontakt
se světem nám zajišťoval jen mobil. V nouzi mě napadlo spočítat si časový
rozdíl a došlo mi, že v Praze je půl páté odpoledne. Začala jsem jednat.
Zatelefonovala jsem šéfovi — byl sice už začátek víkendu — pátek a po
pracovní době — ale u něj bylo pravděpodobné, že domů nešel. Tento předpoklad byl správný, takže jsem vysvětlila situaci a on slíbil, že to zařídí. Za
hodinu se ozval a oznámil následující. Zavolal svého kolegu, slovutného chirurga; zastihl ho na parkovišti, právě když chtěl nasednout do auta, neboť
slíbil manželce, že přijde domů dřív a pojedou lyžovat.
Když slyšel, co se stalo, vrátil se okamžitě na kliniku, aby to prověřil.
Především zjistil, že můj tatínek nejenže neumírá, ale je v relativně dobrém
stavu. Pouze — jak se asi dá po náročné operaci srdce očekávat, není mu
úplně do skoku, rány bolí a vůbec se mu v nemocnici nelíbí, proto je mrzutý,
podrážděný, nevlídný a s nikým nechce mluvit.
Pan profesor usedl k pacientově posteli, vlídně pohovořil a vysvětlil mu,
jak to s jeho zdravotním stavem vypadá, co bude následovat. Pak nařídil,
aby tatínek dostal ještě navíc injekci na bolesti. Pověřil lékaře, který měl
službu, aby ho průběžně informoval a když získal jistotu, že je pacient
opravdu v pořádku, rozloučil se a odešel za víkendovými plány.
Ještě před odchodem mu to ale nedalo a otočil se na tatínka se zvědavým
dotazem: „Prosím vás, jak volali kvůli vám až z Austrálie — vy tam máte
nějaké příbuzné?“ Tatínek, uondaný tím rozruchem, pomalu usínající, se
zavrtěl a pak odpověděl : „Nevím, kdo volal. Já v Austrálii neznám vůbec
nikoho. To je moc daleko.“
Zachumlal se do deky a usnul.
100
Nerozvážný bigamista
Nerozvážný bigamista
Kapitola XLI.
Tuto příhodu jsem slyšela jen vyprávět. Nemám tedy osobní zkušenost
a nemohu vám na závěr dát žádnou osobně vyzkoušenou radu, jak naložit
s bigamistou tak neprozřetelným, že to na něj praskne.
(Ještě předesílám, že jména osob jsou z pochopitelných důvodů vymyšlena.)
Žily byly, na oddělení jedné nemocnice pracovaly dvě hezké a milé zdravotní
sestřičky. Janička a Hanička. Moc se neznaly, ale jednou se to tak semlelo,
že se sešly spolu na noční službě. Zrovna nastal obdivuhodný klid a tak
zbyl čas ni na řeči o životě.
Janička se rozpovídala jako první: „Já jsem teď tak šťastná! Zamilovala jsem
se, mám báječného mužského a dokonce jsme se zasnoubili, budeme se za
dva měsíce brát.“ Hanička na to: „To ti moc přeju — já jsem teda dřív na
chlapy moc štěstí neměla. Ale před pár měsíci jsem konečně potkala toho
pravého. Jsem spokojená a moc ho miluju. Začali jsme mluvit o svatbě
a nejraději bychom se brali někdy na jaře. Poslyš, to bude skoro za dva
měsíce jako u tebe — co kdybychom se domluvily a udělaly oslavu společně?
Nakonec bychom na tom ušetřily . . .“
Janička souhlasila a dál se rozplývala: „On je takový hezký a chytrý . . .představ
si, že pracuje na letišti. Víš, je pilot a lítá na dálkových trasách. To ho taky
tři dny nevidím. Je mi smutno, ale zase jsem ráda, že má tak důležitou
práci. A slibuje mi, že si uděláme krásnou svatební cestu někam do exotických krajů.“ Hanička se rozzářila: „On pracuje na letišti a jako pilot?! No
to je báječné, protože představ si, ta náhoda, můj snoubenec taky! To by
byla legrace, kdyby se znali!! Vlastně by to bylo prima, mohli bychom se
spolu všichni čtyři kamarádit i po svatbě.“ I Janičce se nadhozená představa líbila a proto se zeptala „A jak se vlastně ten tvůj jmenuje? Můj
Karel.“ Hanička se smála: „To není možné. já mám taky Karla. Jak je od
sebe poznáme?“ Bystřejší Janičce ovšem už v tu chvíli začala tuhnout tvář
101
a méně rozjařeným hlasem dodala: „Jmenuje se Karel Vonásek. A tvůj?“
Hanička zkameněla: „Nedělej si legraci — Karel Vonásek je můj ženich!!“
Teď se na sebe dívaly s pocitem, že to musí být nějaká legrace nebo nedorozumění, až Janička odhodlaně navrhla: „Máš fotku? Já jo, musíme si to
ověřit.“
Ověřily. Z fotografií se na obě usmíval stejný Karel Vonásek.
Když obě zklamané snoubenky odešly ráno ze služby domů, měl věrolomník
po příjemném životě. Napřed ho vyhodila snoubenka, která byla na řadě
s bydlením a když se chtěl uchýlit k druhé, čekalo ho totéž nelaskavé vyhoštění.
Na závěr — nebyl to pilot, na letišti řídil akorát velký stroj na čištění
podlahových krytin.
Obě dívky se po čase utěšily s jinými a vhodnějšími partnery. Ale opatrnost
v nich zůstala: než přijaly zásnubní prstýnek, obešly s fotkou kandidáta
manželství všechny kolegyně a prověřily si, zda si zobrazeného pána některá
z nich nebude brát . . .
102
Batole jde do světa
Batole jde do světa
Kapitola XLII.
Při pobytech na našem starém statku jsem měla na opatrování dvě malé
děti. Starší byla neteř Kristinka (připomínám svůj historický skok do požární nádrže s taškou rohlíků), mladší moje dcera Míša.
Musela jsem během dne zvládnout nejen vše, co potřebovaly děti, ale
i praní, úklid a také bylo nutné pracovat na zahradě. Přitom jsem spoléhala
na to, že dvůr je přehledný a děti tam mají dostatek relativně bezpečné
zábavy. Předpokládala jsem (pošetile, jak ukázaly následující události), že
v nejhorším si mohou odřít kolena nebo natlouci nos. Odchodu na náves,
za venkovními dobrodružstvími bránila pevně uzavřená vrátka. Podcenila
jsem vynalézavost batolat!
Neteř byla ve věku, kdy se teprve rozhlížela po světě, dcera se začala přednedávnem začala stavět na vratké nožičky, což jen posilovalo moje přesvědčení, že se daleko nevypraví, pokud by chtěly zkoumat svět.
Jednou mě ovšem menší z obou mrňat zatahalo za sukni a sice nesrozumitelně, ale důrazně mi cosi sdělovalo. Sdělení jsem po vynaložení jistého úsilí
dešifrovala jako „Kristýnka šla pa“ (dodnes tvrdím, že se dcera naučila tak
brzy a dobře mluvit jen proto, aby mohla žalovat).
Zdálo se mi to nemožné, ale přesto jsem znejistěla a šla zkontrolovat výskyt
batolete na dvorku. Vrátka byla otevřena (nechápu, jak dosáhla na kliku,
ani kde vzala sílu k tomu, aby ztuha jdoucí kliku stiskla a otevřela si),
pachole bylo fuč. Vyběhla jsem a začala se rozhlížet, ale bohužel, kromě
několika slepic, dvou kachen a spícího psa jsem neviděla nic. Rozhodně ne
svou malou neteř.
Začala jsem zběsile lítat po návsi — předtím jsem ovšem popadla protestující dítě — to svoje — a umístila do postýlky, protože jsem netoužila honit
batolata dvě. Pak jsem začala pátrat a přitom jsem bušila sousedům na
103
okna a vyptávala se všech, u kterých jsem vzbudila pozornost, zda neviděli
malou blonďatou holčičku s culíky, jak někam jde.
A teď to začalo, protože sousedky viditelně ožily: „Jooo, tak to bude špatný,
pani, to šla určitě k silnici. To dobře nedopadne, zrovna na podzim tam dvě
děti přejeli!!“ „No, taky mohla jít k Labi, a to taky bude zlý, to se určitě
utopila, tam je v Labi velkej proud hned u břehu, kdoví kdy ji najdou . . .“
„Nejspíš došla k nádrži a spadla tam, stačí chvilka a dítě je utopený.“
Všechny tyhle s gustem mi sdělované informace jen zvyšovaly mou nepříčetnou hysterii a já už jsem lítala po vesnici jako pominutý kulový blesk.
Těsně předtím, než jsem se vydala skákat pod auto nebo do hluboké vody
taky, jsem se dokázala poněkud uklidnit.Došlo mi, že tyhle pohřební řeči
mi nepomohou a musím začít systematičtěji propátrávat okolí.
Napřed jsem se vydala k silnici, byla blíž a připadala mi nebezpečnější
(navíc cestou jsem mohla obhlédnout i požární nádrž). Nic, dítě nenalezeno.
Pak jsem se obrátila a běžela k Labi.
Najednou ve mně srdce opravdu a doslova poskočilo — v dálce jsem zahlédla
malinkou postavičku, jak vesele poskakuje po cestě. Už zbýval jen kousek
cesty a došla by na strmý břeh Labe.
S vypětím sil jsem ji doběhla, zkontrolovala, že vypadá naprosto spokojeně
a abych nastolila znovu řád všehomíra, dodržování pravidel a domácího
řádu, naplácala jsem jí na zadek.
Ochránci práv dětí mě za to pravděpodobně znectí, ale je fakt, že tím byl
problém uprchlictví u nás vyřešen. A neteř si to pamatuje dodnes:-)
104
Samaritánem proti své vůli
Samaritánem proti své vůli
Kapitola XLIII.
Samaritánem by se měl stát pouze člověk, který k tomu má sklony, vlohy
a který je rád, může-li někomu prokázat službu. Pokud však člověka do
role samaritána dostrká zlomyslný osud, je to nešetrné. Takový osud potkal
svého času mě.
Po pořádné řádce let jsem se totiž potkala s jedním jinochem z party mládeže, která se často a porůznu povalovala u nás doma v době, kdy mou
milou sestru a jejího nastávajícího ze všeho nejvíce bavily mejdany a jiné
veselé záležitosti. Protože oni na rozdíl od ostatní mládeže disponovali bytem, kde jsem byla jen já, sourozenec bez výkonné rodičovské pravomoci,
poskytovali štědře nocleh všem, kterým se nechtělo domů, před zraky přísných rodičů.
Přes uplynulou řádku let jsem shledala, že chlapec s blond kadeřavými
vlásky se nijak zvlášť nezměnil, stále mu zůstal vzhled andílka, který se
jen z čiré nudy objevil u nás pozemšťanů, aby nám předvedl, jak vypadá
nevinnost.
Ovšem oproti době mladických mejdanů značně rozšířil svou schopnost flámovat a vzhledem k tomu, že opovrhl všemi lákadly manželství a stále
bydlel se svou starostlivou a přísnou matkou, napadlo ho, že by se mohl
vrátit ke zvykům z dob mládí.
Mělo to za následek, že se mi stávalo, že mi uprostřed noci zazvonil mobil
a rozveselený hlas mi oznámil, že je právě na prima večírku, jestli se nechci
zastavit, že bych se určitě pobavila. Moje rozlícená odpověď, že v půl třetí
ráno FAKT nechci na žádný večírek a aby si laskavě uvědomil, že na rozdíl
od něj (zřejmě) někdy po šesté vstávám do práce mu bohužel připadala
velice vtipná, a dlouho a srdečně se smál.
105
Ovšem ještě horší bylo, když mu ani telefonické vynadání nezabránilo v tom,
aby se nedostavil k mému bydlišti a nedomáhal se vstupu, protože mi musí
oznámit, jaká já jsem vlastně prima kamarádka.
Také jsem udělala tu chybu, že jsem mu otevřela — měla jsem pocit, že je to
lepší než případná ostuda u sousedů — a to jsem neměla dělat. S pozdravem
„nazdááár, koloušku, to je prima, že tě vidím“ si to totiž namířil do pokoje,
neomylně našel rozestlanou postel a aniž by zaváhal, shodil ze sebe svršky,
zalehl a během půlminuty spokojeně a tvrdě spal.
Zůstala jsem zcela šokovaná a čím víc jsem se probouzela, tím větší zuřivost se mě zmocňovala. Začala jsem s ním cloumat, abych ho probudila
a donutila vypadnout, ale namáhala jsem se zcela zbytečně. Kromě toho
jsem nebyla fyzicky schopna ho ze své postele vystrnadit, protože vypadal
sice jako andílek, ale takový hodně barokní andílek, tedy vážil tak 120 kilo
(a s tím se jen tak lehce manipulovat nedá).
Nezbylo mi nic jiného, než se na zbytek noci uložit do křesla, kde jsem kula
pomstychtivé plány, co mu provedu, ale ani to mi nevyšlo. Když jsem ho
ráno nešetrně probrala k vědomí, měl kocovinu a tak se za nezřetelného
mumlání přioděl a vyhrabal se do ranních ulic. Cokoliv, co jsem mu říkala,
zůstalo zcela bezpečně mimo jeho rozbolavělou hlavu, takže jsem stejně
dobře a se stejným efektem mohla předčítat telefonní seznam.
Když se za pár týdnů pokoušel učinit stejné mezipřistání a nenechal si
to vymluvit, zkusila jsem věc vyřešit zavoláním taxíku s požadavkem, ať
milého opilce dopraví na domácí adresu. Ani tohle nebylo jednoduché řešení, protože nacpat ho do taxíku nebylo zrovna jednoduché, taxikář nebyl
zrovna ochotný a když jsem ve snaze vyřešit problém ohleduplně ke všem
zúčastněným jela v taxíku s ním, vyslechla jsem si ještě kázání od jeho starostlivé a milující paní matky. Moje upozornění, že synáček se takhle zřídil
bez jakékoliv mé účasti, ba přítomnosti jaksi nebrala na vědomí. Přece
nezpucuje synáčka, že ano . . .
Už to vypadalo, že můj osobní život se ocitne v troskách, neb hrozba flamendra za dveřmi mě strašila i ze spaní. Dokonce jsem ani neměla chuť
106
Samaritánem proti své vůli
poohlédnout se po nějakém příteli — protože mě nenapadlo nic, čím bych
vysvětlila, proč se mi tohle stvoření objevuje u dveří uprostřed noci a proč
se domnívá, že u mě může přespávat. Že je to vzpomínka na dětství??!! To
znělo divně i mně samotné . . .
Nakonec jsem celou záležitost uzavřela následovně: při příštím nočním zvonění na dveře jsem otevřela, bez námitek jsem strpěla, že mi okamžitě zabral vyhřátou postel, zbytek noci jsem strávila v nepohodlném křesle . . .ale
ráno jsem odešla do práce tiše, abych ho nevzbudila. Byt jsem pečlivě zamkla.
Po příchodu z práce jsem nalezla někdejšího kamaráda rodinných příslušníků již vystřízlivělého a vyděšeného. Poskytla jsem mu delší srdečný rozhovor, ve kterém jsem s ním probrala velmi otevřeně, co si o něm myslím
a vysvětlila jsem mu, co s ním hodlám příště udělat (byly tam některé
obtížně splnitelné záměry, ale spoléhala jsem na jeho rozpoložení). Nato
jsem ho vyzvala k odchodu, který, jak jsem neopomněla zdůraznit, má být
odchodem definitivním, alespoň co se místa týče.
Vyšlo to. Od té doby chodil přespávat jinam.
107
Dědeček po stránce zdravovědy
Kapitola XLIV.
Můj dědeček (otec strýce, který si za památných okolností později amputoval prst) se na vědu lékařskou díval s nedůvěrou, ba s jistým opovržením.
Považoval medicínu za vynález pro slabochy a padavky, protože zdravé
tělo si dokáže poradit se všemi maličkostmi jako je průstřel břicha anebo
zlomená noha.Vypracoval si osobitou teorii — aby bylo tělo zdravé, je zapotřebí chovat se k němu s jistou nevšímavostí, aby si zvykalo na strázně
života.
Dědeček kladl velký důraz na otužování ledovou vodou, chození v ranní
rose naboso, inhalaci eukalyptového oleje a především chválil prospěšnost
setrvalé fyzické práce. Babička, jeho manželka, pak do manželství i do dědečkova života vnesla bylinné lektvary, zábaly, popíjení pelyňku jako univerzálního léku v situace, kdy bylo člověku „nějak divně“ (účinkovalo, mohu
potvrdit!). Dědeček si za mládeneckých časů občas dal štamprličku jako životabudič, ale babička, odpůrkyně alkoholu, mu to zarazila. Jako povolenou
náhradu proto užíval pár kapek francovky Alpa na kostce cukru.
S tímto přístupem se dědeček úspěšně vyhýbal doktorům, protože zocelené
tělo si netrouflo ani špitnout. I kdyby snad mělo nutkání podlehnout nemoci, churavění se nepoddalo, protože vědělo, že se soucitu stejně nedočká.
Ze všeho, co jsem popsala, logicky vyplývá, jak dědeček vyřešil pracovní
úraz, který se mu přihodil. Neobratně se připletl k postranici náklaďáku,
ta se nečekaně otevřela a rozrazila mu hlavu. Rána ho na několik minut
omráčila, ale jakmile se probral k vědomí, především vynadal všem, kteří
ho chtěli odvézt do nemocnice.
Měl otřes mozku, rána na hlavě silně krvácela a nebylo jisté, jak po té
šlupce dopadla jeho lebka. Známý fakt, že má tvrdou hlavu ještě nemusel
znamenat, že vydrží jakoukoliv ránu. Námitky byly marné, nenechal se
přemluvit a ani po dobrém, ani po zlém. Do špitálu nedostali, dokonce
108
Dědeček po stránce zdravovědy
odmítl odejít dříve domů. Sundal si košili, omotal ji kolem hlavy jako turban
a pokračoval dále v začaté práci. Občas ztratil rovnováhu, občas se mu
udělalo špatně, ale dědeček se držel svých zásad a nepovolil.
Když přišel domů, nejprve se ho babička strašně lekla, protože zakrvácenou
postavu ve dveřích původně považovala za ducha, který ji přišel strašit.
Poté, co zjistila, že je to jen její praštěný manžel, začala konat. Ošetření
se neslo v rámci rodinných tradic a zvyklostí. Pochopitelně došlo i na Alpu
a pelyněk na zklidnění žaludku. Ale babičce se povedlo ránu vyčistit, ovázat
a pohrůžkami zahnala dědečka do postele, aby se prospal.
Nejlepší na tom je, že zpočátku hrozivě vypadající úraz se spravil bez jakýchkoliv následků, zůstala jen jizva na hlavě, která událost připomínala.
Dědeček se navzdory svým svérázným názorům dožil vysokého věku a to
v záviděníhodné kondici. Někdy si říkám, že jsem ho asi měla víc poslouchat!
109
Roztomilé koťátko
Kapitola XLV.
Příběh koťátka Mucíka začíná dnem, kdy šla jedna velmi mladá slečna večer vysypat odpadky do popelnice. Uslyšela slaboučké mňoukání. Začala
pátrat po zdroji tohoto zvuku a našla u popelnice pohozené malinké koťátko. Bylo ještě slepé. Soucitná dívka vzala nebohé stvoření domů a za
pomoci rodičů se mu snažila zachránit život. Naštěstí mezi známými měli
zkušenou chovatelku koček, která poradila, jak s kočičím miminem zacházet — a protože koťátko v sobě mělo nezdolnou vůli přežít, povedlo se. Byl
to kocourek, kterému dali jméno Mucíček.
Mucík dosáhl věku sotva tří týdnů, když se v rodině objevila nesnáz v podobě již dříve zaplaceného zahraničního zájezdu. Ten se s malinkým kotětem absolvovat nedal. Ale protože v úvodu zmíněná mladá slečna byla
kamarádkou mé dcery Míši, dívky se dohodly, že po dobu tří týdnů se
Mucík přestěhuje k nám domů . . .
Měla jsem z toho poněkud obavy, neboť naše kokřice Aneta odjakživa považovala kočky za tvory, sloužící k prohánění. Když jsem hleděla na batolivé
chlupaté stvořeníčko, které dcera přinesla v košíku, bylo mi jasné, že nějaké
utíkání před svižnou čubinou nepřipadá v úvahu. Navíc jsem odhadla, že
pokud Aneta otevře tlamu, bude Mucík akorát na jedno kousnutí a dvě
polknutí.
Zkusily jsme tedy na to jít pedagogicky. Sedly jsme si s Anetou pěkně
v klidu, abychom k ní promluvily na téma „jsi starší, musíš mít rozum“
a „slušně vychovaný kokršpaněl koťata nežere“.
Aneta na nás hleděla s despektem, který znamenal „napřed nějakou blbost provedete a pak jdete za mnou, abych to napravovala“, ale nakonec
k naší velké úlevě zaujala rezignovaně trpitelský postoj „ať je po vašem, ale
stěžujte si pak leda na lampárně“.
110
Roztomilé kot’átko
Předložené kotě Mucíčka očichala, provedla náznakové olíznutí a odcházela
se slovy :„Jsem šťastná, že nejsem kočka. Tak šeredné děti bych nepřežila.“
Já a dcera jsme vypracovaly časový rozvrh hlídacích služeb, neboť jsme
považovaly celodenní dozor za potřebný. Krom toho maličký Mucík potřeboval ještě mnoho péče. Ale vše se podařilo zorganizovat a celá domácnost
běžela hladkým chodem.
Uběhlo asi deset dní našeho adoptivního rodičovství a my jsme měly pocit,
že to do návratu Mucíkovy rodiny už zvládneme hravě.
Nepočítaly jsme ovšem s jednou věcí — a sice, že zvířecí mláďata rostou
velice rychle. Koťátko jsme dostaly jako bezmocného tvorečka, který většinu
dne prospal a jen s krajním úsilím se dokázal vydrápat ze svého pelíšku
v košíku. Ovšem před našima užaslýma očima se nemotorné nožky změnily
na nožky velice hbité, kotě povyrostlo, znatelně ožilo a začalo řádit.
Především se rozhodlo nás převychovat na tvory noční. Samo se vydatně
prochruplo přes den, zatímco se setměním se do jeho žil vlila energie a začalo si s námi hrát.
Hry, které považovalo ono samo za nejzábavnější, jsme naopak my tři považovaly za silně sadistické. Někdy i morbidní — protože opravdu nevím,
jak jinak nazvat oblíbený Mucíkův kousek, jímž bylo nenápadné vyšplhání
po zácloně ke garnýži a poté skok dolů do postele. Samozřejmě nejlépe na
obličej člověka, který se právě pohodlně uvelebil a hodlal spát.
Divím se sousedům, že byli vybaveni tak pevnými nervy anebo snad mimořádnou dávkou netečnosti, ale nikdy na nás neposlali policii. Přitom častý
jekot plný nezastírané hrůzy musel být slyšet ještě o dvě ulice dál.
Také Aneta se stala mimořádně oblíbenou hračkou odrzlého kotěte: způsobů, jak ji trápit, si vynalézavý Mucík našel několik. Někdy se k ní, pokojně ležící a odpočívající, mazlivě přilísal s výrazem „jsem siroteček, buď
na mě hodná“, až se jí stulil mezi přední packy a usnul. Aneta se sice
zrovna moc mateřsky netvářila, ale obětavě ležela a střežila kočičí spánek.
Za to se jí Mucíček po probuzení odvděčil tím, že bez varování zaťal ostré
111
drápky přímo do jejího čenichu. Sousedi tak mohli přemýšlet, proč — když
už neřveme my, obyvatelky bytu, ječí u nás pes.
To, že se kotě naučilo vyšplhat na nábytek a pak na Anetu bez varování
z výšky skákalo, už bylo časem tak běžné, že chodila zásadně jen kolem zdí
a přitom kolem sebe neustále neuroticky těkala zrakem.
Také musela strpět, že jí ten malý mizera neustále lezl do misky se žrádlem
— i když zde jsme zaznamenaly jeden kladný výsledek. Ona, předtím v jídle
vybíravá a ofrňující se nad každým druhým soustem, se naučila svou porci
splivnout v několika vteřinách (a to vydrželo dodnes — stačí konverzačně
prohodit „a kdepak je ten Mucínek?“)
Ještě bych snad měla připomenout, že mezi oblíbené hry kotěte patřilo
houpání se na jejích dlouhých uších a jízdu na hřbetě. Skutečnost, že tohle
všechno Mucíkovi prošlo, považuji za důkaz, že Aneta všechno své štěkání,
vrčení a výhrůžky na jiná živá stvoření nemyslí vůbec vážně a tváří se tak
pouze proto, aby neztratila důstojnost.
Ale všechno má svůj konec a skončila tedy i naše hlídací povinnost — Mucíčkova rodina se vrátila z dovolené. Přišli si pro svého nalezence a zůstali
v úžasu hledět na vypaseného ďáblíka, kterého jsme jim namísto původního
roztřeseného uzlíčku chlupů vracely.
Ten večer mohl být u nás klid a všechny jsme mohly zaslouženě odpočívat
bez obavy, že na nás skočí rozdováděné kousající a škrábající stvoření.
Místo toho jsme však seděly, všechny jaksi zaražené a posmutnělé, až dcera
řekla „taky se vám po Mucíkovi stýská?!“ a Aneta ze svého místa dodala
„já bych ráda věděla, kdo ho teď bude vozit na zádech!!“
A úplně na závěr: z Mucíčka vyrostl krásný statný kocour.
Ovšem zůstal jediným zástupcem rodu koček domácích, s nímž se Aneta
vždy vítala přátelsky a neměla nutkání zahnat ho na strom.
Pořád si totiž dobře pamatuje, jak bravurně dovedl přistávat na jejím
hřbětě při skoku z výšky!!
112
Nákup bot ne zcela tradičně
Nákup bot ne zcela tradičně
Kapitola XLVI.
Jistě vás nepřekvapím sdělením, že žena potřebuje každou chvíli nové boty.
Nákupy bot mohu proto zařadit mezi činnosti ženami často provozované.
Přitom se mohou stát různé nečekané příhody.
Například jsem si šla koupit nové lodičky. Vyzkoušela jsem si botu, která
byla vystavena, požádala o druhou botu, prodavačka donesla a já jsem si
pak vyzkoušené lodičky odnesla domů. Již v obchodě se mi na tom páru
něco nezdálo, ale přišla jsem na to až doma po několika hodinách: pravá byla
lesklá a levá matná! V obchodě mi posléze ochotně vyšli vstříc a vydali mi
kompletní pár lodiček v matném provedení. Pouze znepokojená prodavačka
s matno-lesklým párem bot v ruce přemýšlela, jak to vyřeší, protože před
chvílí pár lesklo-matný prodala.
Další příběh byl téměř shodný, rozdíl byl jen v tom, že vkusné bílé lodičky
měly v jednom provedení špičku dokulata a ve druhém zašpičatělou, takže
se mi rovněž na první pokus podařilo donést si domů pár smíšený.
Já však budu vyprávět o tom, jak si kupoval boty můj muž — protože to je
něco zcela jiného, nakupování bot není u muže vášeň, ale holá nezbytnost
(staré boty se odebraly do věčných botních lovišť). Muž se zpravidla snaží
nákup bot co nejvíce zjednodušit, pokud možno vyhnout se otravnému
běhání po obchodech a nekonečnému zkoušení různých typů obuvi.
Proto s nadšením přijal nabídku synovce, že spolu vyberou nejlepší a nejvhodnější boty a koupí je přes internet. Pánové to pojali zodpovědně. Napřed si opatřili všechny možné informace o druzích bot — účelem bylo
opatřit pro mého muže boty pracovní, tedy takové, které by i přes elegantní vzhled umožňovaly celý den ladně křepčit před publikem, složeným
z náročných posluchačů semináře o dokonalém společenském chování.
Když se novátorská dvojice daného dílčího úkolu zhostila, čekal ji druhý
velmi náročný úkol, a to provést objednávku přes internet. Vypadá to jed113
noduše, ale opravdu jen na první pohled: pánové se zapotili. Především si
museli ověřit, jak se shoduje číslování francouzského výrobce bot s číslováním, obvyklým u nás. Pak provedli důkladnou kontrolu, zda číslo bot, které
muž vždy považoval za vyhovující, je skutečně číslem bot pro něj ideálním.
Nebylo.
Když zvládli všechno, s pocitem dobře vykonané práce odeslali objednávku.
Po několika dnech se dočkali zdvořilého sdělení, že model, vybraný ve vzorníku firmy, se bohužel již nenachází ve skladu dovozce a je nutno zvolit jiný
typ.
Celý cyklus zakoupení bot se vrátil na začátek a začal výběr. Jediné pozitivum bylo, že nyní byli oba o něco zkušenější a do akce nastoupili s větší
jistotou. Zvolili jiný model, určili číslo a čekali. Objednávka byla potvrzena,
zboží bylo vypraveno a v příslušné době doručeno. Po otevření krabice muž
shledal, že mu poslali vzor původně zvolený, zato však ve velikosti odlišné
od jeho čísla.
Byla provedena reklamace, dodavatel se zdvořile omluvil a přislíbil zaslání
bot 2a — tedy těch, které byly vybrány poté, co se původně zvolený model
údajně nenalézal ve skladu.
Zboží bylo doručeno. Muž na boty hleděl a něco se mu nezdálo — nakonec
to odhalil. Přestože si vybral boty s povrchem lesklým (v katalogu ani jiná
možnost nebyla) obdržel boty povrchu matného, zřejmě mu odesilatel chtěl
prokázat laskavost.
Následovala další reklamace a další korespondence. S omluvou byly zaslány
další boty, s povrchem lesklým, podle objednávky. Jenže když je muž vyzkoušel, došel k závěru, že se přece jen unáhlil s určováním velikosti bot,
protože by měl nosit ortopedické vložky a k tomu potřebuje mít boty o číslo
větší. Následovala další korespondence, tentokrát vedená již v duchu smířlivém, kde byla oceněna laskavá vstřícnost dodavatele. Připojena byla žádost
o výměnu za pár ve větším čísle. Dodavatel odpověděl, že milerád vyhoví,
ale v požadovaném čísle má pouze boty v provedení matném. Prý moc
lituje.
114
Nákup bot ne zcela tradičně
Muž strávil bezesnou noc přemítáním, zda je lepší pohodlí nebo paráda,
pak se rozhodl pro pohodlí. Boty dorazily, byly vyzkoušeny, výtečně padly.
Při vyzkoušení v kombinaci s oblekem muž shledal, že to zkrátka blbě
vypadá. Pohodlné francouzské boty odložil do botníku, aby je využíval
k příležitostem, kdy jde více o nohy než o krásu.
Pak jsme se vzali za ruce a šli boty vybrat do nedalekého obchodu.
115
Těžkotonážní sýkorka
Kapitola XLVII.
Naší rodinou postupně prošla řada zvířat, jak bývá v rodině s dítkem běžné.
Začalo to nenápadně — to si dcera pořídila džungarské křečíky, další byly
andulky a pak přes morčata až k naší dnes již proslavené kokřici Anetě.
Občas u nás nějaké zvíře hostovalo, kupříkladu nedávno připomenutý kocourek Mucík. Jednou jsme doma opatrovali i sýkorku.
To bylo tak.
Šla jsem s Anetou na podvečerní procházku, ona vesele pobíhala po parku,
náhle se u něčeho na cestě zastavila a začala to podrobně zkoumat. Šla
jsem to blíže zjistit a shledala jsem, že je to malé ptáče, ještě skoro holátko, vypadlé z hnízda. Připadalo mi, že nemá moc šancí na přežití, ptačí
rodiče jsem nikde nezpozorovala, proto jsem nebožátko zabalila do kapesníku a odnesla domů.
Provedla jsem krátkou dotazníkovou akci mezi dostupnými milovníky zvířat, abych zjistila, jak mám tohle stvoření krmit. Bylo mi řečeno, že buď
mám začít chytat mouchy, sbírat červíčky anebo mám uvařit kousek pěkného hovězího, to rozebrat na vlákna a ptáčeti podávat.
Červíky ni mouchy jsem doma neměla, proto byla jasná třetí varianta. Vlákénka masa jsem se snažila nacpat do mláděte. Ptáčata, vypadlá z hnízda,
obvykle nepřežijí, ale tohle byla zřejmě čestná výjimka. Po delším vyjednávání, v němž jsem ptáčeti vysvětlila, že tohle je teď jeho strava, jsem zvládla
nasoukání masa do zobáčku, ptáče se snažilo a večeře byla odbyta. Sice na
mě koukalo trochu nedůvěřivě a s výrazem „maminka mi ještě povídala
pohádku“, ale větší problém nenastal.
Nyní bylo nutno vyčkat, zda se malý nalezenec na změněnou stravu adaptuje, zda při pádu neutrpěl nějaká zranění, nenachladl anebo nenastane
jiná komplikace. Nic dalšího jsem po nakrmení nemohla udělat, ptáčkovi se
116
Těžkotonážnı́ sýkorka
začala zavírat očka, proto jsem vystlala krabici od bot flanelovými hadříky,
zabalila ho, aby bylo v teple. Klidně usnul.
Ráno mě hned za svítání probudilo pípání — rozhlížela jsem se po zdroji
zvuku a zjistila jsem, že se ptáče vydrápalo z teplého hnízdečka v krabici,
usadilo se na kraji a pozorně mě sleduje. Nachystala jsem další porci a dala
se do krmení. Už to bylo jednodušší, protože obě strany přinejmenším tušily,
jak na to, aby se přesun potravy do ptačího volátka podařil.
Ptáče bylo zachráněno, náhradní stravování (postupně jsem k masu začala
přidávat další přísady, aby se zdravě vyvíjelo) probíhalo bez potíží. Ptáče
mě zcela akceptovalo jako náhradního rodiče. Vždy ráno sedělo na kraji
krabice a upřeně mě pozorovalo. Jakmile jsem se zavrtěla a pootevřela
oči, spustilo hlasitý křik „jíst, honem, mám hrozný hlad!!“ Brzy se opeřilo
a tehdy jsem zjistila, že jsem zachránila sýkorku.
Ovšem zanedlouho vyvstal jeden problém. Malá sýkorka, věrna pudu, který
jí velel sápat se po potravě při každé příležitosti, se dožadovala krmení vždy,
jakmile se probudila z posilujícího spánku. Ovšem hlas přírody evidentně
nepočítal s tím, že za uštvané sýkorčí rodiče znenadání nastoupím já a budu
mít na jedno ptačí mládě dvě kila krávy v mrazáku. Milá sýkorka se hladově
prosápala k obezitě. Namísto hebkého chomáčku peří z ní byla opeřená
koule.
Nesnáze se projevily již za krátkou dobu, to když pud znovu napověděl
sýkorce, že by se už měla začít rozhlížet po světě. Opouštěla proto hnízdo
v krabici a projevovala všemožné snahy cestovat. Problém byl za prvé v její
váze a za druhé v tom, že jsem jako vzor byla k ničemu, protože jsem při
přinášení potravy neopisovala ladné kruhy kolem hnízda, ale přišla.
Sýkorka, která akceptovala, že se jí rodiče v útlém věku znenadání změnili
v něco divného, nicméně pečovatelského, si i tady řekla, že to asi k něčemu
bude a začala mě napodobovat. Vytrvale za mnou chodila po bytě.
Pokud jste nikdy nebydleli s ptáčetem, které za vámi vytrvale ťape kamkoliv se v bytě hnete, pak nevíte, co je drama. Naučila jsem pohybovat
se v přískocích, dokázala jsem stát nehybně na jedné noze, abych mohla
117
probádat okolí místa, kam chci došlápnout nohou druhou. Také jsem byla
schopna před došlápnutím provést výskok s návratem na původní místo,
abych minula opeřence, který se odněkud vynořil.
Myslím si, že sýkorka měla za nějaký čas pěších túr po bytě plné zuby.
Tedy zobák. Vždyť z hlediska ptačích nožek to byly vytrvalostní dálkové
pochody! Ale pozitivní účinek to mělo — zdravým pohybem začala hubnout
a také, protože chůze je nejzdravější způsob pohybu, jí začaly sílit svaly.
Rostl nám z ní sýkorčí Rambo.
To byl zřejmě okamžik, kdy ji napadlo, že by měla ještě vyzkoušet, zda
křídla, která jí narostla, nemohou být k něčemu dobrá. Vyzkoušela, co to
udělá, když jimi začne mávat. Ke svému příjemnému překvapení zjistila,
že ji to kousek poponese. Zpočátku byly její pokusy komické, protože se
asi po metru s důkladným žuchnutím zřítila na zem. Přemýšlela jsem, zda
se nedočkám stížnosti sousedů, bydlících pod námi, že jim ze stropu padá
omítka. Uvěřili by mi, kdybych jim vysvětlila, že se malý ptáček učí létat?
Ale v sýkorce byla už od malička nesmírná houževnatost. Ta jí umožnila
přežít. Stejná vlastnost jí nyní umožnila zvládnout i to, co má být ptákům pro pohyb přirozené, tedy létání. Získávala jistotu, zvládala orientaci
v prostoru, nabývala síly, obratnosti a vytrvalosti.
Když jsem viděla, že jí je náš byt malý, rozhodla jsem se vyzkoušet, jak by
vydržela život venku. Neuměla jsem si představit, že by měla být zbavena
svobody. Vzala jsem ji proto při vycházce do parku, aby se mohla proletět
ve volném prostoru. Radostně poletovala, švitořila, ale stále kroužila v mé
blízkosti. Čekala na obvyklý signál — ruku s nastavenou dlaní, na kterou
se posadila.
Tyto společné vycházky trvaly asi deset dní, kdy se stále více osmělovala.
Ale ještě se se mnou vracela domů. Jednou už ke mně nepřilétla, seděla
na větvi stromu a švitořila. Věděla jsem, že je to rozloučení, že už chce
žít samostatně. V pozdějším čase se ke mně občas přihlásila — přiletěla
opodál a cosi mi po ptačím způsobu povídala.
118
Těžkotonážnı́ sýkorka
Věřím, že to byly jen samé dobré zprávy! Nakonec — tak důvtipná a učenlivá sýkorka si jistě uměla poradit se vším, ne?!
119
Kozy na zahradě
Kapitola XLVIII.
Domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že k výběru
námětu dnešního večerníčku vás přivedla zvědavost, protože vás nejspíše
napadlo, že by se mohlo jednat o příběh lehce pikantní.
Vaše očekávání bude naplněno aspoň zčásti, protože zahrada, ve které se
příběh odehrál, dříve patřila fešné vdově, která měla dvě velmi pěkné dcery.
Za horkých letních dnů mužské osazenstvo z okolí nenápadně obcházelo
kolem, protože tři krasavice měly ve zvyku opalovat se na zahradě. A jak
znalci pravili, pohled to byl přenáramný. Jenže všechno pěkné na světě má
svůj konec. Vdova prodala chalupu a i s dcerami se odstěhovala do města.
Jednak na ni sousedky jaksi zahlížely, protože přílišná koncentrace ženského
půvabu na jednom místě nedělala dobře na domácí pohodu; a za druhé
— jak vdova zkušeně pravila — ve vesnici byli všichni chlapi z Drážďan
a žádnej od Berouna. Tož tak.
K prodeji zvolila dobrý čas, kdy se do českých hor začali stěhovat Holanďani. Poohlíželi se po vhodném obydlí někde na kopci, až se Holandsko
začne potápět. Krkonoše splňovaly všechny tyto požadavky, takže se vdově
podařilo usmlouvat slušnou cenu a mohla s dcerami přesídlit o kus dál,
hledat tam štěstí.
Holandská rodina, která se místo nich nastěhovala, začala provádět rozsáhlé úpravy obydlí i zahrady. Typická horská chalupa dostala nástavbu
o patro, v přízemí byla vybudována prostorná místnost s krbem, nahoře
malé ložnice. Prioritní byla nutnost ubytování většího počtu osob, protože
oba manželé pocházeli z početných rodin — více jak deset sourozenců —
a sami měli pět dětí.
Také se zahradou naložili rázně — květinové záhony zplanýrovali, kolem
domu vznikla velká plocha, vysypaná štěrkem. Ovocné stromy vykáceli,
keře vykopali a jen na svahu zůstala tráva, kterou v pravidelných intervalech
120
Kozy na zahradě
nechávali posekat. Do zahrady byl tedy ničím nerušený výhled. Ovšem už
tam žádné pro muže lákavé výhledy nebyly, Holanďanky byly počestné (což
bylo z jejich strany ohleduplné).
Vzhledem k tomu, že Holandsko se ještě pod hladinou moře neocitlo, pobývali naši sousedé ve svém horském domově jen střídavě, dojížděli. Nutno
podotknouti, že se stali sousedy příjemnými, nepříliš hlučnými a přátelskými.
Jak se na chalupě více a více zabydlovali, přibývaly prvky, které měly obydlí
zútulnit. Do stavení se nastěhovaly miniatury větrných mlýnů, na zahradu
sádrový trpaslík. Za hezkého počasí rozestavili kolem domu květináče s palmami, které vypadaly jako živé.
V loňském létě jsem jednoho rána zažila menší šok. Podívala jsem se z okna
naší ložničky — poznamenávám, že z tohoto okna je výtečný výhled na
zahradu sousedů, což za předchozích majitelek muselo přinést mému muži
mnoho hezkých chvilek — a na svahu zahrady, v trávě, jsem uviděla statnou
bílou kozu. Nechápala jsem, kde se tam to zvíře vzalo a co tam dělá?! Že by
se Holanďani usadili ve zdejším kraji už natrvalo a rozhodli se vylepšit si
domácí rozpočet výrobou sýrů? Navíc jsem za chvíli zpozorovala, že o kus
dál se nachází další koza, dokonce se dvěma roztomilými kůzlátky.
Zvědavost mnou cloumala, v hlavě jsem přemílala různé varianty — od té,
že sousedy už nebaví trávník sekat, tak si pořídili na spásání kozy, až po tu,
že je nová móda domácích mazlíčků. Třeba se kozy v přívěsu budou stěhovat
přes hranice podle toho, jak si jejich majitelé usmyslí střídat bydliště.
Vydala jsem se na procházku, protože jsem záhadě musela přijít na kloub!
Sousedi seděli u domu a popíjeli kávu. Ocenili tác koláčů, které jsem donesla, abych se vetřela do společnosti. Brzy se naskytla příležitost, abych
se konečně zeptala na kozy. Když jsem překonala obvyklou jazykovou potíž
— naše konverzace se vždy odehrávala německo-anglicky za použití výrazů
českých a holandských a pochopili, co mě zajímá, bouřlivě se rozesmáli.
Pak mě soused vyzval, abych se na stádečko šla podívat. Kozy byly klidné,
skoro moc — a když tu nejbližší soused familiérně poplácal, ozvalo se za121
dunění. Ano, právě jsem na vlastní oči zblízka spatřila, jak vypadají umělé
kozy!
Při příštím setkání jsem u nich uviděla roztomilého bílého teriéra, který
zvedal nožičku, aby si označkoval roh domu. Na vlídné zavolání nereagoval
— což přestalo být divné, jakmile jsem zjistila, že je taky sádrový.
122
Kam vede silnice?
Kam vede silnice?
Kapitola XLIX.
Na silnice se vydáváme, pokud se potřebujeme dostat z místa jednoho na
místo jiné, vzdálenější. Pak vyměníme dopravní prostředek „nohy“ za dopravní prostředek „motorové vozidlo“ a vyjedeme na silnici.
Pochopitelně s představou, že nás dovede nejkratší cestou do cíl.
Občas jsem svědkem situace, že i když původní záměr byl dostat se co nejjednodušeji na zvolené místo, realizace není jednoduchá. Zpravidla v případě, když vedle řidiče sedí osoba, která se snaží vůz řídit, ač v ruce volant
netřímá.
Tedy aspoň řidiče usměrňuje pokyny „zahni doleva, pozor, bude zatáčka,
přibrzdi, pozor, teď jedeme na křižovatku a musíš zahnout doprava“.
Poměrně často pak řidiče podvědomí přiměje ke vzpouře proti nežádoucímu
řízení od osazenstva automobilu, takže na křižovatce namísto doprava odbočí doleva a rázem je hledání cíle složitější. Silnice se sice vine do dáli, ale
namísto na návštěvu k tetě zavede řidiče do polí anebo do jiného města,
kde se k němu žádná teta nehlásí. Výkřiky „někdo mi ukradl Jablonec“ jen
dokreslují složitost situace.
Pokud silnice končí nájezdem do polí anebo u zavřené brány, je to nemilé.
Ale já jsem se mohla seznámit se silnicí, která se chovala ještě podivněji
a záludněji.
Bylo to za mé australské návštěvy u sestry a švagra. Část pobytu byla
věnována cestování po státech NSW a Queensland. Naše cesta začínala
v Sydney a mířila na sever.
Zvolili jsme si trasu, odkloněnou od dálnice vedoucí po pobřeží, protože
jsme se chtěli vyhnout hustému provozu. Stále jsme ujížděli typicky vyhlížející australskou krajinou — nalevo eukalypty, napravo eukalypty a široko
daleko kromě nás nikdo.
123
Navigace v Austrálii je jednoduchá: pořád rovně a v úterý zahnout doprava.
Pokud jsme za den potkali více jak deset vozů, byl zatraceně hustý provoz.
Naše cesta se pohybovala podle této vytyčené trasy — uváděno v názvech
zastávek: Sydney — Quirindi — Tanworth — Bingara — Goondiwindi —
Miles — Biloela — Rockhampton — Yeppon — Rooslyn Bay — Great
Keppel Island (místo naší dovolené) — Airlie Beach (nejsevernější místo,
odkud jsme se už vraceli) — Sarina — Goondiwindi — Warialda — Graffon
— Big Banana — Crowdy Bay — Newcastle — Sydney a celkem měřila
asi 5000 km.
Hned poté, co jsme opustili Sydney, jsme najeli na krásnou tříproudou
silnici, perfektně upravenou, ve vzorném stavu a až na nás zcela opuštěnou.
Ujížděli jsme proto v naprosté pohodě a dá se říci, že řízení bylo zapotřebí
věnovat pouze minimální pozornost.
Překvapení nás potkalo na trase mezi zastávkami Bingara a Goondiwindi.
Byl jako obvykle jasný, slunečný den, prázdná rovná silnice, pokrytá všudypřítomným jemným červeným prachem, se před námi táhla jako rovná
čára až k obzoru. Najednou se auto propadlo, zabořilo a s velkým skřípěním
a jinými nervy drásajícími zvuky zůstalo stát.
Posádka vozu začala poděšeně ječet, všichni jsme vystoupili a šli se podívat,
jaké škody se na terénním autě s přívěsem staly a co se s tím dá dělat.
Po vystoupení jsme ledacos pochopili: zabořili jsme se totiž hluboko do
jemného prachu — perfektní asfaltová silnice bez nejmenšího varování nebo
upozornění skončila a namísto ní byla hlinitá cesta, plná výmolů z období
dešťů. Do jednoho výmolu auto zapadlo a zůstalo stát.
Naštěstí se jednalo o vůz solidní, který vydrží mnoho ošklivého zacházení.
Takže sice s utrženým výfukem, ale přece jen pojízdní jsme dokázali vozidlo
nakonec vyprostit a pokračovat zase v jízdě.
Poněkud nechápavě jsem se ptala, co to mělo znamenat, jak se může něco
takového stát — a jestli se jedná třeba o nějakou divnou stavební úpravu
(myslela jsem si, že třeba zprovozňují nový úsek cesty)? Proč nedají značení,
aby řidiči věděli, co na ně čeká za zradu?
124
Kam vede silnice?
Tehdy mi švagr vysvětlil, že se nejedná o opravu, ale že pravděpodobně na
tom místě došly peníze na stavbu, tak to firma jednoduše zabalila a nechala
cestu nedokončenou. Přece nebude vyjednávat s vládou o prkotině, jako je
dokončení silnice přes vnitrozemí, ne?!
Následujících padesát kilometrů jsme opatrně přeskákali po hlinité cestě,
vhodné leda pro stáda krav a pro putování klokanů, ale ne pro jízdu. Vypadalo to, že tímto tempem se budeme sunout do cíle nejméně měsíc.
Ovšem najednou jsme se vyhoupli na hladký, rovný povrch asfaltky. Opět
jsme zastavili, vystoupili a opatrně ohledali okolí, jestli nás smysly nešálí.
Nešálily — k obzoru se táhla nádherně upravená silnice, po které byla
radost jet.
Nedalo mi, abych nepátrala po důvodu této podivnosti. Švagr vysvětlil,
že je vidět, že peníze vláda nakonec uvolnila a ve stavbě silnice se mohlo
pokračovat.
„Ale proč tedy nepokračovali na místě, kde se předtím skončilo?“ vyzvídala
jsem neodbytně. Švagr pokrčil rameny: „Nejspíše si už nepamatovali, kde
to bylo a nechtělo se jim to hledat.“
Tento nebezpečný žertík nám silnice ve vnitrozemí provedla ještě několikrát, ale to už jsme brali s větším klidem a naštěstí nikdy nedošlo k vážnému
poškození auta.
Já jsem si z toho odnesla vzpomínku na velkorysost, s níž tato velká země
řeší malé problémy — mezi něž se počítá i to, že na mapě se ztratí kousíček
nové silnice, který ve skutečnosti měří kolem sta kilometrů.
Důležité je nebýt úzkoprsí, že?!
125
Laboratoř, semeniště neřesti
Kapitola L.
Asi byste předpokládali, že laboratoř bude pracovištěm nudným, kde se
pohybují osoby v bílých pláštích a s pocitem nesmírné zodpovědnosti zkoumají, jak jsou na tom pacienti stran stavu různých tělních tekutin. Pod
bílými plášti však přesto bijí horoucí srdce lidských bytostí. Díky tomu
se i ve sterilním prostředí biochemie odehrávají příběhy, plné nespoutané
vášně. :-)))
Namátkou vzpomenu třeba dámy, která byla šéfkou laborantek. Její osud
by mohl být námětem románu pro ženy, nad jehož stránkami se tak hezky
slzí. Zmíněná dáma byla životní družkou muže, který měl mnohé dobré
vlastnosti. Nadto byl však toho názoru, že jich je pro jednu ženu škoda
a proto svým kouzlem štědře obdařoval i jiné. Ke všemu byl natolik ješitný, že ho těšilo šířit své skvostné geny. Po pátém nemanželském dítěti si
usoužená manželka přestala vést evidenci.
Vyzkoušela všechny možné recepty na to, aby nevěrníka připoutala k domácímu krbu, ale marně. Opustit ho nechtěla, neboť, jak tvrdila, stále ještě
ho miluje.
Ovšem jednou, při návštěvě jedné z mála kamarádek, které jí zbyly (ostatní
se zařadily do kategorie „matky nemanželských dětí mého manžela“) se
seznámila s jejím nedávno rozvedeným bratrem. Jiskra vášně přeskočila —
no, jako v románu.
Doma pak na manžela čekal sbalený kufr, který po něm mrštila se slovy
„Táhni si za tou svou courou, neřáde!“ Manžel byl velice zaskočen. Cítil se
též právem rozladěn, protože zrovna ten týden ještě žádnou novou známost
neoplodnil. Manželčino rozhodnutí vnímal jako příkoří na něm učiněné.
To však nebyla jediná dramatická událost, která se na pracovišti odehrála.
Tam začalo být rušno především poté, co do laboratoře nastoupila sličná
Veronika. Byla to dívka ladných tvarů, na niž pohlédlo každé mužské oko
126
Laboratoř, semeniště neřesti
se zalíbením. Dokonce, jak jsme my, její spolupracovnice, zjistily, i z jiných
pracovišť začali nápadně často docházet lékaři různých věkových kategorií,
aby osobně prokonzultovali nějaký problém. Vždy se to týkalo výsledků
vyšetření, které museli probrat se slečnou Veronikou.
Jenže na ni nehledělo jen oko mužské, se zalíbením se dívala i kolegyně
Marcela. Ta dosud žila počestně a klidně v manželství se svým Vendou, aniž
by ji napadlo ohlížet se po jiných. Teď se tedy ohlédla a nemohla spustit
zrak. Po překonání šoku ze zjištění, kdo se stal předmětem její touhy, začala
přemýšlet nad tím, jak to mají chlapi vlastně jednoduché. Dospěla k názoru,
že vlastně vždycky chtěla být mužský. Že to CHCE a doopravdy.
Vždycky uvažovala i jednala velmi racionálně. Proto dlouho neváhala a obrátila se na sousedící sexuologický ústav, kde s příslušnými odborníky celou
záležitost probrala. Po řadě důkladných vyšetření se došlo k názoru, že —
ať už bylo spouštěcím momentem cokoliv — v těle Marcelky opravdu dříme
mužská duše. Přikročilo se tedy ke všem změnám, které s tím souvisely.
Marcela si došla za Veronikou, s níž se (žensky) spřátelila a všechno jí to
řekla. K jejímu příjemnému překvapení — a k úžasu všech i zklamání davu
obdivovatelů — se Veronika vyjádřila příznivě. Vydržela dokonce čekat po
dobu celé přeměny. Marcela se rozvedla s manželem, podstoupila léčbu
i operace. Následovala i úřední změna identity, kdy se z Marcely stal Karel,
pak už nic nebránilo svatbě s Veronikou.
Ze svého pracoviště v nemocnici oba odešli, možná nechtěli vzpomínat na
složitou minulost. aAle než jsem se před šesti lety přestěhovala, často jsem je
potkávala v okolí svého bydliště. Takže — jestli neumřeli, žijí spolu šťastně
dodnes.
A abych zakončila dnešní večerníček pikantním skandálem z místa v našem
pracovišti nejvyššího, musím prozradit, že i můj šéf (poznámka: byl to ten,
co jsem ho chtěla zabít vázou) měl milostný románek. Se svou podřízenou,
samozřejmě. Tato dáma se se mou časem skamarádila (pochopitelně, potřebovala mít přehled a na to je sekretářka nejlepší). Díky tomu jsem se
dozvěděla, že ten poměr není úplně podle jejích představ.
127
Její milenec za ní sice dochází do bytu, ale protože je to roztržitý vědec,
někde mezi zazvoněním a vstupem do předsíně zapomene na původně zamýšlený smysl návštěvy. Vstoupí do pokoje a začne jí diktovat závěrečnou
zprávu a výsledky nejnovějšího pokusu. Během pracovního soustředění jen
tak mimochodem spocívá s láskou připravenou večeři.
Rozloučí se s připomenutím, že zprávu chce mít načisto přepsanou zítra
ráno na stole. Se třemi kopiemi.
128
Anděl strážný, specializace pro psy
Anděl strážný, specializace pro psy
Kapitola LI.
Na každé stvoření na tom božím světě dává pozor nějaký anděl strážný,
určitě je to tak zařízeno. Alespoň já sem o tom přesvědčena, když vidím,
co se tak porůznu páchá za blbosti a zmíněným stvořením to prochází.
Pravda je, že ne každý anděl strážný má stejnou kvalifikaci, proto soudím,
že občas svého svěřence prostě neuhlídá.
I moje kokřice Aneta dostala hned při svém narození jednoho bystrého
a pohotového andělského chlapíka, aby na ni dával pozor. Věřím, že to byl
právě on, kdo jí — ještě když byla v pelíšku u mámy — pošeptal, aby
si mě vybrala, protože se určitě bude mít dobře. Jednoduše na zájkladě
svých bohatých zkušeností usoudil, že ze mě bude majitelka starostlivá
a respektující veškerá její práva.
Sám anděl strážný však nezískal zrovna lehkou službu, neb Aneta byla
odjakživa stvoření podnikavé, zvědavé a dobrodružné. Její dospívání však
kupodivu anděl zvládl s vynaložením běžné námahy, která je určena na dohled nad touto věkovou kategorií. Tehdy si možná myslel, že už má vyhráno.
nejspíše naivně předpokládal,že jakmile Aneta dospěla, bude se chovat zodpovědně. A on si případně může vzít pár dní dovolené. Z omylu ho rozhodně
vyvedla událost několika listopadových dní. Odehrála se před delším časem,
než ve kterém vám tuto historku vyprávím.
Šla jsem Anetu tehdy vyvenčit na Folimanku (blízký park, rozkládající se
téměř před našimi okny). Byl ošklivý, zachmuřený den, foukal vítr a drobně
pršelo. Těšila jsem se na to, jak se vrátíme z procházky, uvařím si horký
čaj a zachumlám se do teplé deky u televize.
Člověk se však nemá na nic těšit . . .tolikrát už jsem byla poučena o pravdivosti této rady a tolikrát si zase naběhnu!!
V parku totiž nějací uličníci házeli dělbuchy a Aneta, která se bouchání bojí,
z toho úplně zpanikařila. Než jsem ji stačila přivolat k sobě a připnout na
129
vodítko, zaběhla do stráně a schovala se mezi husté keře. Tehdy jsem ještě
netušila žádnou zradu, byla jsem dokonce ráda, že se nerozběhla směrem
k domovu, protože to by mohla bez uvážení vletět do velice rušné ulice
s nepřetržitým provozem. Vydala jsem se hledat ji mezi křovinatý porost,
ale marně.
Pak jsem požádala o pomoc všechny pejskaře, kteří se v parku vyskytovali, ale oni neuspěli. Ačkoliv se to zdálo neuvěřitelné (stráň končí nahoře
mohutnými hradbami), Anetka se ztratila.
Namísto posezení u televize jsem opakovaně prohledávala okolí, vzdala jsem
to až ve tři ráno, kdy už jsem byla polomrtvá vysílením. Ale už po páté jsem
znovu vyrazila probíhat ulice, protože jsem měla neodbytnou představu,
jak zmatená a vyděšená Aneta bloudí někde nablízku a doufá, že mě někde
uvidí. marně.
Znovu jsem se začala dotazovat všech sousedů i prodavaček v okolních
krámech, zda někde takového psa neviděli. Pak mi jedna rozvážná paní poradila, abych zavolala do psího útulku v Tróji, že třeba budou mít nějakou
informaci. To byla opravdu moudrá rada, protože na můj dotaz mi řekli,
že ano, jakási paní k nim volala a oznámila, že našla zatoulaného kokříka,
který by odpovídal popisu.
Dostala jsem kontakt na paní, domluvily jsme se a já jsem se vydala k ní,
abych ověřila, zda skutečně našla Anetku. Shledání bylo radostní, protože
hned ode dveří ke mě Anetka radostně skočila a začala mě vítat.
Pak mi paní vyprávěla, jak ji objevila — a jistě uznáte, že se její anděl
strážný zapotil.
Paní jela po nuselském mostě, jako každý den z práce, a v hustém provozu
dopravní špičky najednou uviděla, jak po vozovce mzi auty běží černobílý
kokršpaněl a neklidně se ohlíží. Paní, sama majitelka psa, takový pohled
nesnesla, ale zároveň její možnosti pomoci byly omezené. Bylo vyloučeno,
aby zastavila a šla psa chytat. Proto se obratným manévrem dostala vedle
běžícího psa, pootevřela dveře auta a zavolala na něj. Aneta, která auta
130
Anděl strážný, specializace pro psy
nesmírně miluje a je ochotna nastoupit i ke zcela cizím lidem, naštěstí
zareagovala okamžitě a naskočila.
Dál už to bylo jednoduché — paní odvezla Anetu domů, nakrmila ji, vyčerpaná Aneta za chvíli tvrdě usnula (když předtím vyhnala psa majitelky
z jeho pelíšku) a paní zavolala na útulek, aby se pokud možno majitel ozval.
Další příběh je ovšem poměrně čerstvého data, odehrál se v době, kdy
je Aneta už (podle číselných údajů) rozvážná starší dáma a měla by mít
rozum.
Před nedlouhým časem jsem byla v nemocnici a i po návratu se mi nedařilo
nejlépe, takže jsem přes měsíc ležela. Tedy Anetu venčil můj muž, což
není v naší rodině obvyklé. Aneta procházky s páníčkem vítá, ale jaksi má
zafixováno, že je to něco mimořádného. Proto si to srovnala v hlavě jako
zanedbání povinností z mé strany.
Když se mi začalo dařit lépe, odhodlala jsem se asi po šesti týdnech jít s ní
konečně na večerní procházku.
Zde musím pro pořádek poznamenat, že zatímco muž má Anetu vždycky
jen na vodítku (navinovacím), já si beru vodítko kožené, nakrátko, protože
když dojdeme do vedlejší tiché uličky, kde je klidová zóna, psa pustím, aby
si mohl proběhnout, co uzná za vhodné.
Navíc Aneta je na základní povely vždycky dobře vycvičena a nikdy jsem
s ní neměla problém. Zejména přivolání fungovalo vždy bezvadně — při
procházce někde v přírodě jsem ji dokázala bez potíží přivolat i poté, co se
objevil nějaký zajíc a ona se za ním rozběhla.
Ostatní členové rodiny se na to však nemohou spoléhat, Aneta mazaně
předstírá, že jejich povelu nerozumí. Ale já na ni ani nemusím volat, stačí
gesto. Skutečně, je to tak.
Jak jsem již předeslala, došly jsme do klidné uličky, já jsem Anetu pustila.
Dost dlouho bylo všechno v pořádku, pobíhala po chodníku a očuchávala
večerní noviny. Pak nastal čas vrátit se domů — a nastal problém.
131
Aneta ke mně odmítla jít, tedy odmítla nechat se připnout na vodítko.
Vyzkoušela jsem všechny doporučené postupy včetně odchodu pryč anebo
schování se — na to reagovala, začala mě hledat, přiblížila se, ale nešla tak
blízko, abych ji mohla vzít za obojek.
Já to zkrátím.
Takhle jsem se s ní trápila přes půl hodiny, bez sebemenšího úspěchu. Pak
se objevily dvě další paní pejskové a Aneta se vesele, s poskakováním až
neuvěřitelným na svůj věk, rozběhla přímo do centra města. Takže to vzala
pěkně přes nejrušnější křižovatky, jakými jsou Ječná-Štěpánská a pak dolů,
za několikerého přeběhnutí frekventované Ječné na křižovatku Karlovo náměstí.
Tehdy už se do akce zapojilo asi dvacet lidí, utvořili kordon a nakonec,
u kostela sv. Ignáce, toho pitomého debilního splašeného psa chytili.
Tehdy jsem se definitivně utvrdila v tom, že anděl strážný, který nad Anetou bdí, není rozhodně žádný bledničkovitý chudinka v noční košili, ale
pořádně drsný chlapák, který neváhá rozdávat kopance a rány pěstí, když
se jedná o bezpečí jeho svěřenkyně.
Nebo máte jiný názor???!!!!!:-)))
132
Kokršpaněl a statistika úrazů
Kokršpaněl a statistika úrazů
Kapitola LII.
Podíváte-li se na kokršpaněla, ze všeho nejdříve vás upoutají jeho něžné,
teskně hledící oči, které úřímo promlouvají „Pověz, co pro tebe mohu udělat?!“ Kokr je pes, který vyzařuje lásku a oddanost. Je vlídný, dobrácký,
vždy přátelsky naladěný a sympatický.
Netvrdím, že jeho vzezření tak úplně klame.
Přesto se vám musím svěřit, že moje kokřice Aneta se výrazně přičinila
o to, že statistika úrazů v naší zemi ukazuje vzrůstající tendenci. Ne snad,
že by to milé zvíře mělo nějaké agresivní choutky, ale má dar zapříčinit, že
se člověk v její blízkosti potluče.
Začalo to tehdy, když byla ještě malé batolivé štěňátko. Samozřejmě se
nám doma neustále pletla pod nohy. Takže jednou se mi připletla pod nohy
v okamžiku, kdy jsem chtěla došlápnout. Nedošlápla jsem, neb se na tom
místě objevilo štěně. Abych drobečkovi neublížila, učinila jsem zvláštní výkop stranou. Bohužel jsem se v rozmachu zarazila nohou o křeslo a zlomila
si malíček. Chytla jsem se za nohu, poskakovala, vyhrkly mi slzy a hrozně
jsem se šklebila bolestí. Štěně se smálo, až se za bříško popadalo a říkalo, že
u maminky taková legrace nebyla. Pan doktor na chirurgii se na mě díval
zvláštně, když jsem popisovala, jak se mi úraz stal.
Pak jsem zase jednou jela na kole a Aneta běžela na vodítku vedle mě. Vjela
jsem na most u Poděbrad a napadlo mě, že pojedu po vozovce, ne po chodníku, abych nemusela se psem kličkovat mezi chodci. Aneta ovšem byla jiného názoru (ostatně, sama jsem ji učila, že vozovka není na běhání) a proto
mě mohutným trhnutím přes obrubník překlopila na zábradlí. Nevím, jestli
jsem víc zařvala já nebo kolemjdoucí, ale pád vyhlížel hrůzostrašně. Kamenné zábradlí jsem minula hlavou o pár milimetrů. Aneta si mě prohlížela,
jako kdyby se divila, že něco tak blbého vůbec smí vycházet na ulici.
133
Na rozdíl ode mne má Aneta ráda zimu. Zejména zledovatělé chodníky pro
ni byly zdrojem nekonečné zábavy. Hlavně, když se jí podařilo obratným
manévrem omotat mi nohy vodítkem a pak mohutně vyrazit dopředu. To
jsem se skácela dozadu jak kuželka, načež se na mě rozveselená Aneta vrhla,
poskakovala mi po obličeji a na závěr mě důkladně oblízala. Je zřejmé, že
předpokládala, že to byla taškařice i pro mě Povalila mě několikrát, ale
největšího účinku dosáhlo její snažení tehdy, když jsem si o vyčnívající
obrubník chodníku rozsekla hlavu. Shodou okolností mě ošetřoval ten samý
chirurg a když jsem uvedla, že to opět zavinil pejsek, ptal se mě, proč si
proboha do města pořizuji bernardýna.
Ale nebyla jsem jediným cílem Anetiných snah o netradiční zábavu — i páníček dostal svůj díl. Připletla pod nohy, když šel v noci do koupelny. Sice
neupadl, ale při poskakování za účelem znovunabytí rovnováhy si natáhl kolenní vazy. Bylo to zrovna koleno, které mu před lety prostřelil soused při
silvestrovské oslavě, kterou pánové trošku přehnali. Tři týdny pak pajdal
o berličce a usilovně přemítal, zda a jak bude okouzlovat své posluchačky
z invalidního vozíku.
Aneta přiměla k divokému křepčení s nezadržitelným pádem též jednoho
zcela cizího pána. Při večerní procházce se otevřely dveře hospody, kolem
které jsme kráčely. Ven se hrnula trojice pánů v dobrém rozmaru a s potížemi s rovnováhou. Ve chvíli, kdy první vycházející nakročil na chodník,
nasunula se mu pod nohu Aneta. Tvářila se, že je na ulici naprosto sama,
dvoumetrového chlapa nad sebou přehlížela. Pán provedl sérií úskoků s hmitem nohy, nakonec skončil na chodníku na všech čtyřech. Jeho kolegové se
smáli tak, že postupně popadali vedle něj.
Pán byl však zjevně dobrák, protože místo nadávek na Anetinu adresu se
ozvalo omluvné „promiň, pejsánku, já jsem takový nemehlo, málem jsem
na tebe šlápl!“ Aneta na něj vrhla zničující pohled. „Když neumíš pít, nelez
do hospody! Hrůza, pak se nám to válí po chodníku!!“ prohlásila a odvlnila
se pryč.
Ale asi nejkurióznější, byť ne nejfatálnější úraz Aneta způsobila tehdy, když
jsem podlehla mediální valentýnské masáži a přinesla jsem jí dárek — ba134
Kokršpaněl a statistika úrazů
líček olomouckých syrečků. Ty nezřízeně milovala. Jak se k ní skláněla,
abych jí syreček podala, nadšeněně vyskočila a napálila mě tvrdým čenichem přímo do oka, které okamžitě začalo otékat.
Druhý den jsem přišla do práce ozdobena nádherně vybarveným monoklem.
Mé vysvětlování, že ne, opravdu jsme se doma nepohádali, to můj pejsek
— jen budilo nedůvěru a podněcovalo pikantní dohady.
Ovšem aféra s monoklem po několika hodinách pobytu na pracovišti zcela
nečekaným způsobem nabyla na atraktivitě. Kráčela jsem totiž po dlouhé
chodbě našeho ústavu a proti mně šla kolegyně. A zatímco já jsem měla
monokl na oku pravém, ona byla ozdobena podobně vydařeným artefaktem
na oku levém. Zůstaly jsme na sebe hledět. Než jsme se zhroutily v záchvatu
smíchu, stačila ze sebe vypravit „To není, jak si myslíš, na mě spadla z police
láhev okurek“. „A mě takhle zřídil náš pes!“ trumfla jsem ji.
Tak veselo na našem pracovišti nikdy předtím ani nikdy potom nebylo.
135
Aneta — mladistvý opilec
Kapitola LIII.
Úvodem musím vysvětlit, že v naší rodině, co do požívání alkoholických
nápojů zdrženlivé, se vyskytuje utajována slabost pro nápoj, který je řazen
mezi alkoholy ve větším množství velmi rizikové. Je to vaječný koňak.
Zmíněnou rizikovost rychle pochopí každý, kdo podlehl mylnému dojmu,
že se jedná o tekutý bonbónek a nalupal do sebe více než jednu či dvě
štamprličky.
Pamatuji si na barvité a dramatické vyprávění kamarádky, která se vaječňákem opila na (nevydařený) Štědrý večer. Ze žalu. Bylo jí potom tak zle,
že zapomněla i na bídáka, který ji opustil. (Na logický dotaz, proč nezvolila
něco rozumnějšího, vysvětlila, že alkohol nepije a vaječný koňak měla doma
schovaný pro babičku.)
Ženská část naší rodiny, pro kterou byl vaječný koňak určen, však byla
poučená a zacházela s ním jako s mlsáním. V tomto směru nás nic nemilého
nepotkalo.
Jednou jsem byla s dcerou na chalupě a napadlo nás dát si skleničku vaječňáku. Aneta při své nesmírné zvědavosti očuchávala, toužebně se natahovala a chtěla ochutnat. Tehdy jsem dostala pitomý nápad, na talířek jsem
trošku nalila a předložila jsem jí to. Byla jsem přesvědčená, že jakmile si
lízne a ucítí alkohol, ihned se opovržlivě odvrátí a bude se na mě zase dívat
jako na nedospělou, nezodpovědnou, nevychovanou osobu, co dělá pořád
samé blbosti.
Jenže jsem byla překvapena. Aneta obsah talířku s náramnou chutí vymlaskla a žadonila o přídavek. Musím přiznat, že dostala ještě trošku, pak
jí malinko nalila rozesmátá dcera a znovu já. V té době byl Anetě pouze
rok a půl, byla tedy podle všech hledisek nezletilá a rozum jsme měly mít
samozřejmě my. No, neměly jsme.
136
Aneta — mladistvý opilec
Teprve když jsme si povšimly, že Anetka začíná být nějaká vláčnější, dolehly na nás obavy. Začaly jsem se starat, co jsme to vlastně s nebohým
psem provedly. Už jsme tedy nedaly na žadonivý pohled, kterým chtěla získat další příděl sladké dobroty. Vysvětlily jsme jí, že má smůlu, už jí nikdo
nenaleje.
Aneta si povzdychla a šla se natáhnout na pelíšek, kde po chvíli usnula.
Vypadalo to, že její první setkání s démonem alkoholu skončí bez větších
následků a v klidu. To jsme si ovšem mohly myslet maximálně tak půl
hodiny.
Po této době se Aneta najednou probrala a začala řádit. Předváděla cosi
jako pozemní obdobu striptýzového tance na stole, lítala dokolečka, poskakovala (přičemž se jí packy rozjížděly do všech stran), chňapala laškovně
po všem ve svém dosahu. Alkohol však zřejmě zapůsobil na schopnost koordinace pohybů, takže nedokázala osobitě pojatý hříšný tanec zvládnout
bez ustavičného narážení do nábytku. Nakonec nám nezbylo nic jiného než
veškeré roky skříní obložit matracemi, aby si nenatloukla. Též mám podezření, že viděla přinejmenším dvojmo. protože když chtěla vypochodovat
na dvůr, nedokázala se strefit do dveří, které by byly ty správné a reálně
existující.
Pohled na řádící pejsku mohl být komický, ale nás začalo trápit svědomí za
to, co jsme jí neuváženě provedly. Pochopitelně jsme se bály, aby jí nebylo
nějak špatně. Naštěstí to všechno mělo smírný konec — po třech hodinách
démonického poletování se Aneta unavila.
Opět zalezla na pelíšek a tvrdě usnula. Jen musím podle pravdy poznamenat, že strašně nahlas chrápala. Tentokrát spala až do rána. Po probuzení
sice nevypadala, že by měla úplně nejlepší náladu, ale zdravotní problémy
očividně neměla. Jen pořádnou žízeň.
Když jsme jí po pár dnech daly přičichnout ke skleničce vaječného koňaku,
probodla nás zničujícím pohledem a odešla do nejzazšího kouta, kde se
posadila zády k nám. S takovými lidmi se bavit nebude!!!
137
Co udělá Anetka pro vánoční pohodu
(pro Vosje)
Kapitola LIV.
Jednou na vánoce mě dcera chtěla překvapit tím, že napeče vanilkové rohlíčky, naše nejoblíbenější cukroví. Tento recept se tajně a slavnostně předával u nás z generace na generaci.
Zatímco jsem byla v práci, zvládla úspěšně vyrobit dva plechy této laskominy. Rohlíčky se jí náramně povedly. Byly jedna radost, jen se na ně oko
a mlsná pusa smály! Mísu s krásnými rohlíčky postavila na kuchyňský stol
a odešla ven s kamarádkou.
Doma zůstala jen Aneta, která se zvědavě i zálibně natahovala za sladkou
vůní, která se linula ze stolu.
Nebyla by to ovšem naše mazaná a šikovná čubička, kdyby si nevzpomněla,
že jsem ji před časem ukázala, jak se dá vylézt na židli a z ní pak pohodlně
skočit na stůl.
Popravdě řečeno, nemohla jsem si už nikdy později vzpomenout na to,
proč jsem jí proboha takovou pitomost naučila. Ale byl to pravděpodobně
podobný neuvážený nápad, jaký mě přiměl naučit ji vylézt na chalupě na
okno, strkáním do západky ho uvolnit a pak vyskočit na zahradu i tehdy,
když jsme ji z nějakého důvodu v chalupě zavřeli.
Podobně pitomým se ukázala i myšlenka naučit ji šplhat na žebřík. Protože
když jsem na tomto žebříku hodinu visela v koruně vzrostlé třešně, neb mě
paralyzoval záchvat závrati, ona visela o několik špriclí pode mnou a ječela,
ať ji okamžitě sundám . . .
Takže Aneta výše popsaným způsobem vylezla na stůl a po krátkém očichání usoudila, že by měla ochutnat, zda to dcera dobře upekla. Ano,
upekla, bylo to opravdu nejména tak dobré, jako to vonělo. Anetka tedy
ochutnávala dál a dál, až najednou shledala, že je mísa prázdná.
138
Co udělá Anetka pro vánočnı́ pohodu (pro Vosje)
Zamrzelo ji, že se projevila jako takový sobec a vůbec nepomyslela na
to, že bych nějaký rohlíček chtěla ochutnat také. Proto urychleně vyplivla
poslední kousek, který žmoulala v tlamě, aby na mě aspoň něco zbylo.
Ožužlaný, oslintaný — ale přece jen to byl hmatatelný důkaz psí oddanosti
a šlechetného srdce!
A přesně tohle jsem našla po svém návratu domů, když jsem se chtěla pustit
do ochutnávky cukroví. Vlastně tak Aneta k vánoční pohodě přispěla, protože dcerka se mohla svou zručností mohla chlubit opakovaně, když pekla
další dávky rohlíčků!
Aneta si následně dala několik dní odlehčovací diety, protože, jak prohlásila
„tohle vánoční přejídání vůbec nedělá dobře na žaludek!“
139
Ale madam!
Kapitola LV.
Taková biochemická laboratoř musí mít pestrou skladbu zaměstnanců —
od slovutného vědce v roli šéfa přes lékaře, farmaceuty, laborantky, někdo
musí mít na krku administrativu, až k sanitárkám. Ty se starají o to,
co nikdo jiný dělat nechce, tedy uklízení (když se vzbouří paní uklizečka),
mytí a čištění laboratorního skla a stolů. Je celkem přirozené, že na takovou
práci se zájemci nějak přehnaně nehrnou. Je mizerně placená a kromě toho
sanitárka stojí až na nejnižším stupni potravního řetězce, takže ji sekýruje
každý. Vrchní sestra především, ale vynadat jí může i obyčejná recepční.
Naše vedoucí laboratoře si tedy pochvalovala, když jí z Úřadu práce poslali paní, která byla ochotna práci sanitárky vykonávat. Byla to mohutná,
zamračeně vyhlížející osoba pozdních středních let, nezdála se být nadána
přílišnou bystrostí, ale koneckonců, řekla si paní vedoucí, na tohle moc
schopností nepotřebuje, stačí, když dorazí každý den do práce včas.
Tak to fungovalo k všeobecné spokojenosti zhruba měsíc. Zachmuřená paní
docházela pilně a pravidelně, pracovní dobu trávila na místě, kam byla
za nějakou činností poslána. Nebyla sice zvlášť rychlá, ani se výrazně do
práce nehrnula, ale mohli jsme s ní být spokojeni. Pokusy o bližší seznámení ztroskotaly na jejím věčně zachmuřeném vzhledu a jednoslabičných
odpovědích na otázky. Očividně netoužila po spřátelení ani popovídání při
kávičce.
Jednoho dne poránu nastala v tomto uspořádání pronikavá změna.
Do odběrové místnosti naší laboratoře přišel pán, starší uhlazený gentleman, držel se za tvář a poněkud poděšeně se svěřil přítomným, že byl právě
napaden a zfackován. Přiznal, že je zcela konsternován.
„To bylo tak“, vyprávěl gentleman na účastné dotazy přítomných, „nastoupil jsem do výtahu společně se třemi dalšími lidmi. Během jízdy jsem
si všiml, že jedna paní se na mě upřeně dívá. Protože jsem si nebyl jist, zda
140
Ale madam!
mě náhodou nezná, řekl jsem jí: Dobrý den!‘ a dostal jsem facku!! Zmohl
’
jsem se jen na: Ale madam . . .?!‘ a dostal jsem druhou. Pak naštěstí výtah
’
zastavil a já jsem mohl vystoupit. Prosím vás, netušíte, co se to děje?!“
Než se mu dostalo odpovědi, záhada se vysvětlila. Bohužel ne způsobem
zrovna nejpříznivějším pro naše pracoviště.
Z chodby se ozvaly rány a výkřiky. Když jsme vyběhli ven ze svých pracoven
a laboratoří, naskytl se nám pohled na naši novou sanitárku. Ta se jako
pomstychtivý Golem valila po chodbě, rozdávala neopatrným kolemjdoucím
rány a házela nábytkem, který se jí připletl do cesty.
Protože jakýkoliv pokus o navázání kontaktu ji eště více popudil, zazněl
pokyn „vykliďte urychleně chodbu“. Všichni jsme se poschovávali do svých
místností a zamkli . . . Nastal ovšem problém, co dělat, protože na zdravotnickém pracovišti se spoustou přicházejících pacientů nebylo možné nebezpečnou bytost nechat pobíhat.
Nápad přivolat policii se zdál být dobrý pouze chvíli. Pak se ukázalo, že si
policajti vědí rady ještě méně. Když jsme zavrhli jejich prvotní nápad na
odstřel sanitárky coby nebezpečného kusu, schovali se před její stupňující
se agresivitou s námi za pevné dveře.
Nakonec jsme si museli poradit sami. Naštěstí se ukázalo, že biochemie jako
medicínský obor přitahuje chlapy mohutných a vysokých postav. Takže
se čtyři z nich domluvili, ze zálohy po zuřící ženštině skočili a svázali ji
prostěradly. Přivolaný psychiatr jí pak píchl injekci na zklidnění. Po chvíli
už nebezpečný predátor neškodně ležel v hlubokém spánku a mohl být
převezen do Bohnic.
Když se celá aféra důkladně vyšetřovala, ukázalo se, že ošetřující lékařka
nepovažovala za nutné do lékařské uvést, že paní je schizofrenička, které
dělá problém dodržovat správné braní léků a proto se u ní objevují záchvaty zuřivosti. Prý by ji poškodilo, kdyby byla při opětovném zařazení
do společnosti diskriminována.
Pro naše pracoviště celá událost měla dobrý konec. Laskavý starší gentleman si nechal situaci vysvětlit a spokojil se s naší omluvou. Na závěr ještě
141
popřál fackující madam brzké uzdravení a vyjádřil naději, že už se ve výtahu nepotkají.
142
Dárek jako riziko
Dárek jako riziko
Kapitola LVI.
Vybrat vhodný dárek patří k velmi složitým dovednostem, protože nic nás
nepotká snáze, než darujeme-li něco, co obdarovaného popudí anebo dokonce rozlítostní. Je však pravda, že i umění přijímat dary je často zanedbáváno. Situací, kdy člověk dlouze přemítá nad vhodným darem, vybírá,
radostně utratí peníze za vytipovanou věc, načež hned po předání je obdarovaným atakován (alespoň slovně), je také hodně.
Popravdě řečeno se divím, proč — když už existují pojistky na všechny
katastrofy — někdo podnikavý ještě nevymyslel pojištění nevhodných darů.
Člověk by pojištěním získal odborníka, který by po dárkovém trapasu došel
nežádoucí věc s omluvou vyměnit za něco přijatelnějšího.
Jak by se mi například taková instituce hodila ještě za života mé nezapomenutelné babičky!! Ta bedlivě sledovala účast rodiny na všech slavnostních
příležitostech. Svoje dárky po rozbalení podrobila znaleckému odhadu, aby
vzápětí poté začala s lamentací. Takové vyhozené peníze, jestli máme rozum, že bychom měli raději hospodařit a mít nějaké úspory než nadarmo
vyhazovat peníze . . .Litanie byly předlouhé a s pravidelně se opakujícími
segmenty, ale absolvovat jsme to museli pokaždé a všichni.
Ani v současnosti nejsem ušetřena své přítomnosti na akcích, k nimž se váže
nutnost předávat či přijímat dary, takže mám pravidelný příděl trapasů na
rok zajištěn.
Příběhy z rodiny nejsou příliš zajímavé — výjimkou by snad mohl být jeden
dárek mladšího syna ke jmeninám tatínka: dostal skoro metrovou Eiffelku
z belgické mléčné čokolády. Jistý problém je v tom, že můj muž čokoládu
vůbec nejí. Pokud by už chtěl výjimečně ochutnat, pak zásadně čokoládu
hořkou. Tento dárek však udělal radost nám, ostatním příslušníkům shromážděné rodiny. Po chvíli váhání jsme se usnesli, že nemůžeme dopustit,
aby mu snad bylo po čokoládě těžko od žaludku a Eiffelovku jsme snědli.
143
Muž nás sledoval vyčítavými pohledy, ale všichni jsme předstírali, že se
díváme jinam.
Velice zvláštní dárek dostal muž od našich holadských sousedů (těch s kozami) — věnovali mu pestrou kravatu, která hraje asi pět vánočních koled,
podle toho, na kterém místě je stisknuta. Muž poděkování zvládl na společenské úrovni — ostatně je to jeho řemeslo — ale cestou domů jsem musela
poslouchat, co a kolikrát by chtěl sousedům provést.
Jediným tvorem, kterého znám a který nad dárky projevuje vždy nepředstíranou radost, je naše Anetka. Když byla úplně malinká, učila jsem ji, že
se nemá bát, pokud od ní odcházím, protože jdu na lov a donesu něco dobrého. Praktické štěně dohodu shledalo jako vyhovující a od té doby u nás
nebylo nikdy štěkání, kňučení či vytí, pokud byla doma sama, naopak tiše
ležela a těšila se, co dostane. Potom ovšem neváhala propátrat důkladně
mou tašku, aby si tam našla svou odměnu.
Její milovaný pán, který občas musí odjíždět na dva či tři dny, se musel
vykoupit podobně.Z jednoho školícího střediska na Milevsku, kam jezdil
hodně často, začal Anetce vozit malé paštiky, které dostávali vždycky k snídani. Časem se mu sešlo více kousků paštik pro Anetu, protože vysvětlení,
že na něj doma čeká uražený kokřík, kterého musí uplatit pamlsky, se posluchačům (a spolustrávníkům) moc líbil a tak se ochotně vzdávali části
snídaně.
Jednou však odjížděl ve spěchu a na paštiky zapomněl. Aby to napravil,
zastavil se v krámě nedaleko od nás, aby je koupil. Ovšem běda, podcenil
Anetinu všímavost. Zatímco na paštiky ze školení přivezené se vždy nadšeně vrhala, nyní jen čuchla a zhnuseně se odvrátila. Pak uraženě zalezla do
kouta. Tohle si nenechá líbit! Nechce obyčejnou paštiku, chce tu seminářovou, od snídaně!! Chovala se jako manželka, která přišla na to, že darovaný
perlový náhrdelník je jen imitace . . .:-)
144
Nešlapejte na spı́cı́!
Nešlapejte na spící!
Kapitola LVII.
V době, kdy jsme byli všichni báječně mladí, bydleli jsme s mou sestrou
a švagrem společně ve dvoupokojovém bytě. Zatímco já jsem byla povahy
spíše tiché a nepříliš společenské, u nich to bylo přesně naopak.
Ostatně, švagr patřil mezi mladé naděje naší proslavené maskérské školy.
Dostával se tedy mezi bohémské umělce na Barrandově, což se mu samozřejmě zamlouvalo. Podobně se to zamlouvalo i mé sestře, protože v tomto
mladém věku lze flámovat až do rána a ještě přežít následující pracovní
den. Hlavně, že je legrace.
Problém byl jen v tom, že rozveselená společnost se často nechtěla rozcházet, i když už je vystrnadili z poslední hospody. A někdy sice zábava
skončila, ale domů to bylo daleko. V takových případech drazí příbuzní
obvykle vyřkli laskavou nabídku „tak jdeme k nám“.
Musím říci, že jsem z toho byla pramálo nadšeno. Přesnější by bylo říci, že
mě to pořádně štvalo, ale jakékoliv protesty byly marné. Pokud domů dorazila skupinka dobře naladěných veselých mladých lidí, vybavených láhvemi
alkoholu, nanejvýše mě pozvali, abych se přidala, že mají dobré víno z Moravy. Nepochybně to mysleli upřímně, ale kolem druhé, třetí hodiny ranní
bývám hodně nespolečenská.
Jiný případ byl, když se dostavili ve stavu zralém na zalehnutí; tehdy se
tiše vplížili do bytu a poskládali se na veškerá volná místa. Zdánlivě to byla
lepší z obou možností, ale jen zdánlivě. Protože pokud se stalo, že člověka
v noci probudila třeba žízeň a šel si do kuchyně natočit skleničku vody, bylo
opravdu nepříjemné zakopnout přitom o ležící nehybné tělo. Přinejmenším
to znamenalo pořádné leknutí, někdy se též spáč probral a začal reptat,
co za nemehlo do něj kope. Časem jsem si při pohybu ve ztemnělém bytě
vypracovala velice opatrné našlapování, protože pořád jsem musela počítat
s možností, že je v bytě přítomno daleko víc lidí, než bych si mohla myslet.
145
Odchod do práce byl rovněž složitý, protože jsem musela obejít všechna
bezvládná těla, s každým zatřepat a vymáčknout z něj sdělení, kdy hodlá
vypadnout. Zdálo by se sice logické, že si sestra a švagr zaopatří přivedené
hosty sami (a původně jsem to také očekávala), ale zkušenost mě poučila,
že nikdy nevím, zda nemají brzy ráno nějaké natáčení kus za Prahou. To
znamenalo, že se třeba ještě před pátou hodinou vyplížili z bytu a obyvatele
tam zanechali svému osudu.
S odstupem let se na tohle období dívám spíše s humorem, ale tehdy jsem
bývala pořádně naštvaná. Neznámí nocležníci se navíc u nás chovali s bezelstnou samozřejmostí. Když jsem si připravovala snídani, obvykle se vsunula do kuchyně něčí rozcuchaná hlava a ozvalo se „Hele, kafe si dám taky,
budeš tak hodná?!“.
V koupelně bylo nutné pečlivě se zamykat, pokud jsem neměla náladu při
sprchování konverzovat s mladými muži, které jsem viděla poprvé v životě.
Dávala jsem sice najevo, že z nich nejsem nadšená, ale jim to moc nevadilo.
Tento bohémský život trval do doby, než se mládež poskládala do párů,
začaly první svatby a narodila se první miminka. Ta připravila kdysi rozverným rodičům značně odlišný denní i noční program.
Mladí nadějní umělci začali budovat kariéru a střádat peníze pro zajištění
rodiny. V našem bytě nastal klid a spořádané poměry. Vlastně mě po určité
době napadalo, že je to nuda . . .
146
Záludná socha
Záludná socha
Kapitola LVIII.
Při svých cestách do Paříže si samozřejmě předem vybíráme místa, která
chceme navštívit. Pochopitelně jsme se těšili krom jiného na procházky po
malebných místech Montmartru, tím spíše, že jsme to z hotelu měli kousek.
Toužila jsem také na vlastní oči vidět sochu pojmenovanou „Muž, který prochází zdí“. Tu vytvořil proslulý herecký idol a v pozdějších letech i známý
sochař, Jean Marais.
Vedla mě k tomu jak nostalgická vzpomínka na pubertální zbožňování obdivovaného idolu, protože společně s kamarádkou jsme mu posílaly dopisy
plné slov obdivu. Oplátkou jsme dostávaly podepsané fotografie (herec si
očividně fanoušků vážil a měl pilnou sekretářku, která dohlížela na bezchybné vyřizování korespondence) a ty patřily k našim nejvzácnějším pokladům. Dokonale nám to stačilo ke štěstí.
Jean Marais vytvořil tuto sochu inspirován románem Marcela Aymé a na
jeho počest. Ostatně, na námět románu byl v padesátých letech natočen
stejnojmenný francouzský film s populárním komikem Bourvilem.
Podle informací, které jsem nalezla, je zmíněná socha umístěna na Montmartre, v Rue Lepic. Protože to je velice navštěvovaná turistická oblast, vydali
jsme se tam hned při první cestě do Paříže.
Našli jsme různá zajímavá místa, i kavárnu, v níž se odehrává část děje
našeho oblíbeného pohodového filmu Amélie z Montmartru, ale Muž, který
prochází zdí, nebyl. Protože jsme měli dost bohatý program před sebou,
příliš jsme se tím nezabývali a šli jsme okukovat jiné zajímavosti.
O rok později jsme do svého programu opět zařadili hledání Muže procházejícího zdí a když jsme se toulali uličkami Montmartru, sledovali jsme
všechny kamenné zdi, zda ho tam neuvidíme. Já jsem si ostatně před odjezdem do Paříže ještě zkontrolovala u jiných návštěvníků, jestli je socha
147
opravdu umístěna v Rue Lepic. Tentokrát jsme dlouhou, lomenou ulicí prošli opakovaně, po obou stranách a za důkladného rozhlížení, ale marně.
Poněkud pochybovačně jsme usoudili, že možná byla socha ze svého místa
odvezena, snad za účelem opravy.
Při další cestě do Paříže jsme hned první den pobytu zamířili do Rue Lepic,
celou ji prošli a doslova propátrali ve všech zákoutích, ale po soše ani stopy.
To nám důkladně vrtalo hlavou a nechtěli jsme se vrátit domů, aniž bychom
schovávající se sochu našli.
Já jsem si ostatně doma prohlédla na netu dostupnou fotodokumentaci,
takže jsem přibližně věděla, jak vypadá okolí sochy.
Při hledání jsem nalézala sice místa, která mi připadala povědomá, ale
stále to nebylo ono. Po několika hodinách hledání jsme to vzdali, socha
nenalezena. Ovšem teď teď se z toho pro nás stala posedlost, chtěli jsme za
každou cenu přijít záhadě na kloub.
Proto jsme se ještě den před návratem domů znovu vypravili do zmíněné
lokality a začali hledat velice metodicky. Vždy jeden pátral, takřka se plazil
po všech dostupných zdech a druhý ho sledoval, zda pátrá dobře. Pak jsem
se prohodili. Marně. Došli jsme až na konec Rue Lepic, pak jsme se obrátili
a šli celou tou dlouhou trasou nahoru, ale ač jsme tentokráte měli jistotu,
že bychom nepřehlédli ani sošku velikosti krabičky od zápalek, Muž, který
prochází zdí, se nevyskytoval.
Takhle jsme to nemohli nechat! A proto jsme se vydali znovu na cestu touto
ulicí, celkově už to muselo být zhruba po patnácté. Místní nás už víceméně
začali počítat mezi sebe. Asi v polovině trasy mého muže osvítil spásný
nápad.
Zapadli jsme do útulné kavárny, kde bylo touto dobou zcela prázdno. Přišla
k nám sličná dívka temné pleti a když jsme si objednali kávu, obrátil se
na ni můj muž za použití veškerého šarmu i nevalných zásob francouzštiny
a začal vyzvídat, co ví o výskytu hledané sochy v okolí.
Temná krasavice dlouho nechápala. Když pochopila, nabyla dojmu, že jsme
turisté, toužící po (nějaké) soše jako neobvyklém suvenýru a začala nám to
148
Záludná socha
rozmlouvat. Prý je nejlepší koupit si v krámku o pár kroků nějaký normální
suvenýr, třeba Eiffelovku. Mají moc pěkné kousky!
Po delším rozhovoru jsme se nicméně domluvili na podstatě našeho problému a jí se najednou rozbřesklo. Vrhla se ke stolku, na kterém měla rozloženy reklamní materiály, týkající se Montmartru a začala s námi probírat
všechny tam zachycené a vyfotografované objekty. Asi na dvacáté straně
jsem vítězně vykřikla, protože to byl ON!!
Pak už to bylo snadné. Zároveň se vysvětlilo, proč naše několikaleté úsilí
bylo tak dlouho marné.
Place Marcel Aymé, kde ve skutečnosti je socha instalována, je vzdálena
z Rue Lepic sotva dvacet metrů (takže ji většina turistů považuje za součást
Rue Lepic), ale ulička, která na náměstíčko vede, je lomená. Proto jsme
ji při našich pátracích výletech prostě přehlédli. Nenapadlo nás vydat se
tímto směrem, protože místo vypadalo, jako když končí někde na dvoře či
soukromém prostranství.
Objevení dlouho hledané sochy nám přineslo báječný pocit vítězství. Proto
jsme z Paříže odjížděli bohatší o poznání, že vytrvalost přináší ovoce, že
tmavovlasé krasavice jsou přívětivé a informované. Také jsme byli spokojeni, že přes naše tajné obavy (a špatné zkušenosti se sochami u nás) tuhle
sochu nikdo neodnesl do sběrny kovů!!
149
Strašidlo zvané domácí
Kapitola LIX.
Na našem starobylém statku bylo mnoho tajemně vyhlížejících míst a zákoutí, což při jeho rozlehlosti nebylo nic divného. Přesto jsme od dětských
let prolézali veškeré prostory zcela bez obav, naplněni badatelským nadšením.
Také v letech pozdějších jsem jezdila na statek sama, aniž bych někdy měla
nepříjemný pocit, zejména když jsem si s sebou brala pejsku Anetu, která
se hrdinně tvářila jako statečný ochránce. Ovšem jen do chvíle, než spatřila
něco nebezpečného. Vzpomínám si, jak odmítla vyjít v noci na dvůr jen
proto, že zahlédla prádlo na šňůře, jak se ve větru vlnilo. Statečná Aneta
po mně v záchvatu paniky vyšplhala, omotala se mi kolem krku a pobízela
mě, ať to jdu zabít.
Jedné dubnové noci na mě ovšem čekalo velké překvapení. Stařičké hodiny
právě odbily půlnoc, čímž mě poněkud vyrušily z dřímoty — ovšem jejich
zvuk neznamenal nic znepokojivého. Záhadnější bylo, že se chvíli poté, co
zazněl poslední úder, přímo nad mou hlavou ozvaly kroky — někdo přešel
po půdě. To bylo nejen záhadné, ale i nepříjemné, protože na léta nepoužívané půdě neměl nikdo co dělat. Za chvíli se kroky ozvaly opět a tentokrát
šel tajemný návštěvník opačným směrem. Aneta, která už předtím znepokojeně zvedla hlavu ke stropu a větřila, jen zakňučela, skočila ke mně do
postele a zahrabala se pod deku tak důkladně, že z ní nekoukala ani špička
ocásku. Ovšem to bylo ještě divnější než tajemné chození po půdě. Aneta,
přinejmenším v mé společnosti, vždy vystupovala vůči cizím „šupákům“
drsně a odhodlaně, štěkala, vrčela a celkově dávala najevo, že nevítané
návštěvníky zakusuje či rovnou trhá na kusy.
Rozhodně nemám ráda záhadné situace, zejména když se jedná o to, že by
se v mé blízkosti mohl pohybovat někdo, kdo k tomu nemá vůbec žádné
oprávnění. Donutila jsem se tedy po chvíli vylézt z postele a přemluvit
k opuštění úkrytu v posteli i Anetu. Pak jsem se vyzbrojila baterkou, od
150
Strašidlo zvané domácı́
kamen jsem vzala sekyrku na štípání třísek na zátop a vyrazila jsem na
průzkum.
Rozsvítila jsem světla v domě i na dvoře, obešla jsem stavení, ale ke svému
překvapení i úlevě jsem nenašla nic, co by svědčilo pro nevítaného návštěvníka. Dokonce jsem si ověřila, že na půdu se těžko mohl vůbec někdo
dostat. Dveře, vedoucí na špýchar, odkud byl jeden z možných přístupů,
byly pevně uzamčeny. Když jsem je zkontrolovala a nahlédla dovnitř, viděla jsem, že tam nebylo s ničím pohnuto a laťková dvířka na půdu jsou
uzamčena visacím zámkem.
Pak byly na půdu dva přístupy z obou stran budovy, ale ty byly několik
metrů nad zemí, přístupné pouze po žebříku. Žádný žebřík však u nich
nebyl a v jejich blízkosti nerostl ani vzrostlý strom, z jehož koruny by
dejme tomu mohl zdatný sportovec přeskočit. (Proč by to ovšem dělal, to
mě nenapadalo.)
Nakonec jsem se po marném prohlížení objektu vrátila zpátky do svého
pokoje, abych znovu pokračovala ve spánku. Z půdy už se nic neozvalo.
Druhý den, za slunečního jasu, jsem se vydala na podrobnou prohlídku
půdy, ale skončila bezvýsledně. Dokonce ani v prachu, který na půdě byl,
jsem neviděla žádné stopy.
Záhada zůstávala záhadou.
Den uplynul a když nastal večer, došla jsem ještě před ulehnutím zkontrolovat, zda jsou dobře zamčena vrátka na dvůr, zda dobře sedí petlice
i zámek na dveřích od špýcharu a zda všechny žebříky jsou odstraněny
z dvora a uschovány v kůlně. Nebylo to nic platné, protože jakmile nastala
půlnoc, ozvaly se tajemné kroky z půdy opět. Průzkum terénu s baterkou
však neodhalil přítomnost žádného vetřelce. Anetka se vůči tajemným zvukům chovala stejně divně jako noc předtím — kňučela, třásla se a snažila
se někam zalézt.
To už mi ta záhada šla pořádně na nervy, protože jediný, kdo se na střechu
mohl dostat, byly sýkorky (vzpomenula jsem na svou těžkotonážnici, ale
151
kde by se tam vzala z Prahy . . .) či jiné zpěvné ptactvo. Nemyslím si však,
že by si ptáčci nazouvali okované boty a dusali po půdě.
V tomto období jsem na statek jezdila jen na víkendy, takže jsem v neděli
odjížděla s hlavou plnou nevyřešené záhady. Popsaný děj se odehrával zcela
pravidelně o všech dubnových nocích, které jsem tam strávila. Ale jakmile
nastal květen, dupání ustalo. Nenašla jsem za celou dobu naprosto nic,
co by to vysvětlovalo. Přítomnost zvířete (kočka, kuna), na což mě při
debatách chalupáři upozorňovali, nebyla ničím potvrzena a kromě toho
rytmus těžkých, pravidelných kroků odporoval této teorii.
Začala jsem si nakonec myslet, že jsme možná obdařeni výsadou mít vlastní
rodinné strašidlo a začala jsem se nenápadně, leč vytrvale vyptávat pamětníků, zda se k budově neváže nějaká událost, která by to mohla naznačovat.
Vyslechla jsem několik vzájemně se popírajících historek o nešťastné lásce
či vrahounském lupiči, ale žádná z nich nebyla natolik věrohodná, aby se
zdála patřit opravdu k našemu statku či abych neměla podezření, že si to
vypravěč vycucal z prstu anebo přečetl ve strašidelných povídkách.
Tyto tajemné jevy, pokud jsem měla možnost to sledovat, se opakovaly
každý rok vždy v období dubna, s příchodem května ustávaly a na zbytek roku se strašidlo zřejmě přesouvalo do končin svého trvalého působení.
Zdálo se mi, že k nám jezdí na pravidelnou strašidelnou dovolenou.
Když jsem před časem se smutkem v duši tento statek prodávala, chvíli
jsem si pohrávala s myšlenkou zařadit mezi výčet předností nemovitosti
i „vlastní strašidlo, sezónní výskyt“, ale pak mi to lidé se zkušenostmi v realitách rozmluvili. Stejně si myslím, že to byla chyba, protože pro nějakého
snobského Američana by barák se strašidlem představoval splnění životního
snu!
Už mě také napadlo, že bych se mohla někdy začátkem května vypravit
za novým majitelem a poptat se ho, zda mu na půdě nedupe něco jako
kočka v brnění. Ovšem — záleží na tom, zda se strašidlo neurazilo kvůli
prováděné přestavbě budovy a neodstěhovalo se do klidnější lokality . . .
152
Pubert’ák chodbový
Puberťák chodbový
Kapitola LX.
Nejen naši sousedé na chalupě jsou obdařeni výskytem puberťáka v rodině, podobně šťastnými majiteli vydařeného kousku jsou i naši sousedi
v pražském bydlišti. Jejich exemplář se dlouho projevoval sice typickými
známkami, že puberta běží naplno a hezky rovnoměrně, ale veškeré projevy
byly tlumené, aspoň tloušťka zdí spolehlivě odfiltrovala vše, co bychom snad
nechtěli slyšet. Bylo jen nutné nepropadat panice při spatření vyhastrošené
postavy — nebyl to strašák, ale syn našich sousedů, který v jistém období
miloval oblečení po dědečkovi, nalezené ve staré skříni. To pak s oblibou
nosil, ač mu bylo nejméně o dvě čísla větší. Jinak ale chlapec projevoval
slušné vychování, zdravil, pouštěl lidi ve dveřích jako první a chodil po
schodech pěšky, aby starší lidé mohli jezdit výtahem.
Dokud ještě podléhal diktátu rodičů a jezdil s nimi povinně o víkendech
na chalupu, nedělo se v domě nic, co by mohlo vadit sousedskému soužití,
protože nad ním byl systematický dohled rodičů a starší sestry. Někdy po
šestnáctých narozeninách se ale vzepřel, vysvětlil rodičům důvody odporu
proti trapnému pinožení se na chalupě a výjezdy odmítl.
Sousedka k nám tenkrát přišla na kafe takřka v slzách, ale my jsme ji utěšili,
že aspoň vidí, že se syneček rovnoměrně vyvíjí a nebude z něj v dospělosti
žádný nekňuba.
Poté, co měl k dispozici byt na celé víkendy, nedělo se po nějakou dobu
opět nic, co by nás mělo znepokojovat. V pátek navečer si sice přišouralo
několik jeho kamarádů, které jsme viděli odcházet v neděli odpoledne, ale
mládež se chovala nenápadně.
Dramatická změna nastala v den, kdy puberťák slavil sedmnácté narozeniny. Pravděpodobně se rozhodl, že by to neměla být žádná nuda, proto
informaci zároveň s pozváním rozhlásil mezi svými kamarády i spolužáky
s významným podotknutím „naši nejsou až do neděle doma“. Sdělení se
rozšířilo i mezi kamarády kamarádů, samozřejmě.
153
V určená den hned po odjezdu sousedů začalo být rušno — k našemu
domu směřovaly po ulici houfy mládeže, která postávala dole v průjezdu
a čekala, až pro ně jejich hostitel přijde a odvede je nahoru. Teď už ovšem
akce nemohla zůstat ostatním obyvatelům domu utajena.
Oslavenec však byl zřejmě také zaskočen popularitou jeho akce, jistě počítal s komornější účastí, a proto se ještě před samotným zahájením rozhodl
takticky odvrátit možný průšvih. Bylo mu jasné, že tolik lidí nemůže uhlídat, aby v bytě něco nepolili, nezničili či nepoškodili, proto povolil přístup
pouze do nezbytně nutných prostor, tedy kuchyně, koupelny a WC, zbytek
bytu prohlásil za zakázané území.
Přicházející mládež se proto plynule rozmisťovala po společných prostorách
domu, zejména na chodbě před naším bytem. Posedali si po schodech i na
zem, popíjeli donesené pivo či jiné nápoje, pokuřovali (je to starý, původně
pavlačový dům, kde pavlače byly zaskleny) při otevřených oknech, cpali se
sušenkami a jinými pamlsky.
Musím říci, že se jednalo o mládež vcelku slušně vychovanou, takže nebýt
jich tak moc, asi by nikomu nevadili. Jenže jich moc bylo a tak i když
nekřičeli, hlučno bylo, protože padesát dobře se bavících lidí už je slyšet.
Pokud se na ně někdo obořil, že tohle není park anebo hospoda, ať jdou
jinam, mile, ale neústupně vysvětlovali, že si jen na chvíli přišli popovídat
s kámošem, co má narozeniny. Ale ani se nehnuli, samozřejmě.
Musím zde poznamenat, že puberťákova rodina — především však rodiče
— je v domě hodně oblíbená, jsou to příjemní a přátelští lidé. To byl hlavní
důvod, proč nikdo z obyvatel domu nesáhl k tvrdšímu zákroku — každý si
vzpomenul na pubertu svých dětí a rozhodl se být tolerantní.
Večírek nabýval na tempu, hovor byl hlasitější, kouř (nikoliv cigaretový)
už pomalu zamořoval celý náš byt a Aneta se začala význačně často pohihňávat, ale nebylo vidět, že by se blížil závěr, spíše pár lidí ještě přibylo.
Někdy mezi třetí a pátou hodinou smích a hlaholení utichly — ale když jsem
ze zvědavosti vykoukla ze dveří, spatřila jsem ke svému úžasu na chodbě
poskládané spící postavy.
154
Pubert’ák chodbový
S příchodem rána se spáči probouzeli, odplížili se do bytu za nezbytnou
hygienou, vylovili ze zásob další piva a jointy, a oslava pokračovala. několik
slabších jedinců to samozřejmě vzdalo a odpotáceli se domů, ale byli více
než nahrazeni čerstvými posilami, protože zvěst o té báječné události se už
rozkřikla po celém obvodu Prahy 2. Slavilo se prostě dál.
Slavilo se bez přestání až do nedělního odpoledne, kdy se oslavenec pod
hrozbou návratu trestajícího komanda rodičů vzpamatoval z rauše a začal
horečně likvidovat pozůstatky oslavy svých narozenin. A že jich bylo!!
Vzhledem k třídenní vydatné oslavě bylo pochopitelné, že ne všichni zvládli
přísun alkohol a jiných omamných látek bez ztráty kytičky a rovněž nebylo
tak divné, že se v tak velké skupině lidí našli i zvědavci, kteří se vydali na
průzkum po celém domě. Při tom se přihodilo několik nehod s poblitými
dveřmi či rohožkami, po celém době byly rozmístěny prázdné láhve od
nápojů a vajgly.
Pohled na čerstvého oslavence, kterak s bledězelenou lící, krhavýma očima
a třesoucíma se rukama zametá a drhne chodbu, myje dveře, odnáší lahve
a zahlazuje stopy byl téměř dojemný. Že se to nezdálo jen mně, o tom svědčí
fakt, že nikdo z celého domu si rodičům nestěžoval: jen následující den, když
na mládenci bylo vidět, že už se z následků oslavy zotavil, si ho postupně
odchytily dámy ze všech bytů od přízemí až po páté patro a důkladně mu
vysvětlily, co si o takových oslavách myslí a na co se má připravit, jestli ještě
jednou . . .! Pak většinou následovala věta: „Jo, a TOHLE má být umytá
chodba (dveře, výtah . . .)??!! Tady máš kýbl. smeták a hadr, a koukej to
vypucovat pořádně!!“
Domnívám se, že tato taktika na puberťáka zabrala: protože když asi za
dva měsíce začalo být v našem patře zase rušno a v domě se začalo hemžit
více lidí, než by odpovídalo počtu obyvatel, vydala se ta nejráznější dáma
z pátého patra k bytu, kde se začali scházet puberťákovi hosté a s rukama
v bok zahlaholila: „Stejská se ti po koštěti?! Stačí říct, donesu klidně i kbelík!“ Naplánovaná oslava tak skončila dřív, než začala, protože mladý muž
pobledl a začal své kamarády urychleně nabádat k odchodu . . .
155
Celník a krev
Kapitola LXI.
Laboratoř, ve které jsem pracovala, se kromě běžných laboratorních výkonů
pro nemocnici zabývala též výzkumem. V některých případech se zapojovala do projektů probíhajících v měřítku evropském anebo světovém.
Příběh, který vám budu vyprávět, se udál v souvislosti s výzkumem, který
byl zahájen v USA, naše pracoviště se přihlásilo a bylo do výzkumu zařazeno.
Po vyřízení veškerých administrativních náležitostí bylo stanoveno, že začne
vlastní dílčí práce na výzkumu. Byli jsme vyrozuměni, že nám americká
strana posílá balíček s krevními vzorky (s krví speciálně ošetřenou, aby
bylo možno ji zpracovat podle zaslaných pokynů). Též jsme poštou obdrželi
obálku s certifikáty o tom, že krev není infekční a nepředstavuje nebezpečí,
i doklad o tom, že tento vzorek, zasílaný v rámci schváleného výzkumu,
nepodléhá clu. Balíček byl doručen expresní poštou na pracoviště a naši
vědátoři mohli začít bádat; na mě zbyl úkol ujmout se přiložených dokladů
a potvrzení, abych všechno vyřídila na Celní správě, neboť vše muselo být
řádně zdokladováno.
Při příchodu na místo jsem byla poněkud zaskočena nevlídností, ba nehostinností prostor a také pohledem na tupě rezignované postavy, které
vypadaly, že tam už pročekaly většinu života. Jak jsem se později přesvědčila, nebyla jsem daleko od pravdy.
Jako neobeznámená se zdejšími zvyklostmi jsem musela na několik z nich
chvíli mluvit, než se jim vrátil život do vyhaslých zraků a než mě seznámili
s tím, jak si mám opatřit patřičné formuláře a jak se mám zařadit do fronty.
Hodiny pomalu plynuly. Už jsem oznámila šéfovi, aby mě ten den nečekal
v práci a pomalu na mě padala táž smířená rezignace, jakou jsem viděla
všude kolem, když jsem se ke svému překvapení dostala na řadu.
156
Celnı́k a krev
Ale moc jsem si nepomohla. Za prvé jsem zjistila, že nemám vyplněn ten
úplně správný formulář, ale to nebylo to hlavní. Horší bylo, že celní úřednice
po mně požadovala „žádost podepsanou ředitelem“. Chvíli jsme si vyjasňovaly, co myslí pojmem „žádost“ a pak jsem začala pátrat po tom, kdo je
z celního hlediska ředitelem lékařské fakulty. Po složitém vyjednávání jsme
dospěly k mínění, že děkan stačí.
Ten den jsem se vrátila do práce velice pozdě a s nepořízenou. Napsala
jsem žádost podle pokynů, které jsem na celnici obdržela, druhý den jsem
naklusala na sekretariát děkana a vlídně pohovořila se sekretářkou na téma
„pitomá celní správa“, abych obdržela příslib, že to lejstro podstrčí děkanovi hned jak se kolem ní mihne. Následující den jsem dostala ze sekretariátu příznivou zprávu, doběhla jsem si pro podepsané lejstro (děkan,
zpracován paní sekretářkou, ani nepátral po tom, co to podepisuje, protože
jinak by to určitě nepodepsal) a vyrazila jsem na celnici.
Nehostinné prostředí, strašidelné postavy, dlouhé čekání. Přišla jsem na
řadu.
Celnice (jiná) vyslechla mé vyprávění, odsunula stranou doklad, podepsaný
děkanem se slovy „tohle nepotřebuju“ a vynadala mi, že mám vyplněný
špatný formulář. Mou chabou námitku, že její kolegyně . . .smetla slovy, že
jsem kolegyni určitě špatně pochopila. Strčila mi do ruky několik „správných“ formulářů a poslala mě pryč (nejlépe abych přišla až jindy). Nenechala jsem se odbýt a formuláře jsem vyplnila na místě, abych se znovu
vecpala k té stejné dámě.
Dáma mě přivítala nelaskavým pohledem, ale protože jsem se jí připomenula, jak jsem vyplnila už všechny papíry přesně jak si přála, pustila se
s viditelnou nechutí do práce. Pak pravila: „Clo činí XXX Kč, zaplaťte
v pokladně v budově za rohem a přijďte sem s potvrzením.“
V ten okamžik mě opustila dobrá nálada, které jsem již začala podléhat,
protože jsem vytušila komplikace. Takže jsem musela říci, že zaslané vzorky
nepodléhají clu, jak dokazuje doklad č. 4, a tím pro ten den spolupráce
s celníky skončila. Paní odmítla připustit, že by bylo něco, co se clít nemá
157
a vyjmenovala mi asi tři další doklady, které si musím opatřit. Když jsem
se vzpěčovala uposlechnout a dožadovala jsem se stanoviska nadřízeného,
přišla jiná dáma, ještě nabroušenější a potvrdila mi to.
Odešla jsem tedy zase s nepořízenou a následující dny jsem věnovala shánění
požadovaných dokladů. Tentokrát jsem dorazila na celnici již jako na msto,
kde jsem zdomácněla — některé smutné postavy se staly mými dobrými
známými — a v ruce jsem třímala složku dokladů.
Vyčekala jsem frontu, začala jsem jednat s úřednicí. Zodpověděla jsem
všechny dotazy, předložila jsem dokumenty a doufala jsem, že to konečně
všechno skončí. Vtom dáma za okénkem dostala spásný nápad: „A co to
vlastně přepravujete?“ „Krevní vzorky — jak je uvedeno tady v dokumentu
7b/4“, pravila jsem sebejistě. Celnice vyskočila „Krev??!!! Vy přepravujete
přes hranice krev??!! A jak si to představujete, to přece podléhá zvláštním
předpisům!!!“ „Já vím“, odvětila jsem, „my na to máme také zvláštní povolení a přiložen je i certifikát, který dokazuje, že krevní vzorek je určen
pro výzkumné účely a neobsahuje nebezpečné infekce, takže je možné ho
přepravovat přes hranice. Zde je prosím příslušný doklad.“
Bylo to marné. zatvrzelá paní se mnou nechtěla nic mít a poslala mě za
kolegyněmi na ředitelství, protože to musí posoudit odborníci. Vydala jsem
se na ředitelství, našla příslušnou kancelář a příslušnou odbornici a přednesla jí celý případ. Dáma na mě hleděla velkýma modrýma očima a ty se
jí s každou další větou zvětšovaly a zvětšovaly. Kdybych jí svou záležitost
přednášela v austrálském jazyce ngaanyatjarra, který ovládá asi dvanáct
set lidí na celém světě, rozuměla by mi zhruba stejně dobře.
„A co mám udělat?“, zeptala se mě nechápavě po ukončení mého projevu.
Vysvětlila jsem, že potřebuji potvrzení o tom, že zásilka, kterou jsme obdrželi, je z hlediska celní správy v pořádku a že nepodléhá clu. Paní se
odebrala za kolegyněmi, aby se poradily. Postupně se shromáždilo asi osm
dam, vyzbrojených bichlemi s předpisy a začala porada o tom, co se mnou
udělat. Názory se rozcházely.
Nakonec se na mě obrátila nejméně vstřícná paní z celé tlupy a komisně
mi řekla, že budeme muset zásilku vrátit a odesilateli vysvětlit, že takhle
158
Celnı́k a krev
by tedy nějaké materiály na výzkum posílat nešly, tak ať to pošle pěkně
pořádně a podle předpisů. Na arch papíru velikosti A4 mi vypsala všechno,
co má odesilatel zařídit a s viditelným poctem uspokojení se rozhlédla kolem
sebe, zda kolegyně vidí, jak si dokáže poradit.
Nechtělo se mi, ale musela jsem jí radost zkazit. „Bohužel,“ pravila jsem
zdvořile. „ale žádnou zásilku vracet nemůžeme, protože vzorek byl zaslán
na naše pracoviště, kde je v tuto chvíli již dávno zpracován a zkoumán
podle zadání výzkumných prací.“
Vypukla bouře nevole. Vysvětlovala jsem, že krevní vzorek musí být přepravován za určitých podmínek, aby bylo možno jej zkoumat a že by rozhodně
nebylo možné jej nechat skladovat na celní správě, kam, jak jsem neopomenula poznamenat, docházím v této záležitosti marně již téměř měsíc.
Pochopitelně jsem si tím vysloužila odeslání domů, pokyn opatřit ještě
nějaké potvrzení a příkaz dostavit se za týden, protože se musí poradit, co
s námi vlastně mají provést. (Tušila jsem, že veřejné bičování a poprava
figurují mezi uvažovanými možnostmi na předních místech.)
To už se ale blížil termín mé letní dovolené, kterou jsem ten rok měla strávit
v Kanadě. Na celní správu jsem šla poslední den před odjezdem, abych měla
všechno v pořádku.
Známé místo, známí lidé, i to ředitelství mi už připadalo jako doma. Vyhledala jsem kancelář, kde jsem jednala minule, našla úřednici, připomenula
se, předala další z mnoha papírů a čekala jsem, co bude. Zase byly svolány
kolegyně, proběhla kratší porada a potom mi dáma, která se mnou minule
vyběhla, blahosklonně řekla, že si to vyhledaly v předpisech a že mi mohou
vyhovět.
Pak vyhotovila potvrzení, slavnostně orazítkovala, podepsala a předala mi
ho. Na papíru stálo, že je schválen dovoz 6 ks plastových zkumavek pro
výzkumné účely a to beze cla.
Nechtěla jsem, musela jsem.
„Bohužel“, začala jsem trpělivě a hodně zdvořile, „asi jsme si úplně neporozuměly. Plastové zkumavky, ve kterých jsou krevní vzorky transportovány,
159
NEJSOU předmětem výzkumu. Ty jsou v balíčku jen proto, že by jinak
přepravovaná krev nedržela pohromadě, chápete to?“
Když člověk zašťourá klackem v hnízdě sršňů, musí očekávat pořádný malér.
Ale když se vykřičely a nastalo zklidnění, došlo na stanovení další strategie.
„Přijdete za týden a donesete nám doklady, co je to vlastně za výzkum a kdo
ho schválil. A nějaké vyjádření vašeho právního oddělení nás nezajímá!“
„Je mi líto, ale za týden nepřijdu. Sice už jsem si tu zvykla a našla jsem tu
plno kamarádů, ale příští týden jsem na dovolené a vrátím se za měsíc.“
Nastala diskuse, zda je mou povinností přerušit dovolenou kvůli jednání
s celníky, i když jsem v zámoří. rezolutní dáma to nakonec ukončila výrokem, že mi tedy vyhoví, ale pro potřebné potvrzení si mám přijít druhý
den. Zase jsem jí musela zkazit radost. „To budu v letadle do Toronta“,
sdělila jsem. „Tak přijdete ráno, než pojedete na letiště!“, nechtěla se dáma
vzdát bez boje. „Letadlo mi letí v 7,45 z ruzyňského letiště, ráda bych byla
na místě dvě hodiny předem, to je 5,45. Když si dám rezervu na cestu,
mohly bychom se tady sejít kolem třetí ráno. Platí?“
Beze slova napsala potvrzení, orazítkovala, podepsala a škaredým pohledem mě přiměla rychle opustit kancelář. Tehdy jsem pochopila, jak vypadá
Pyrrhovo vítězství!
160
Poprvé ve vzduchu
Poprvé ve vzduchu
Kapitola LXII.
Na tomto místě bych měla pro úplnost poznamenat, že moje cestovatelská duše je schizofrenní. Na straně jedné mě jen ohled na finance zdržuje
od toho, abych rajzovala po světě neustále; na straně druhé panikařím
i při cestách na chalupu. Chystala jsem se na dovolenou u sestry, tedy
v Austrálii. Zmítala jsem se v rozdílných náladách — byla jsem ráda, že
se dostanu do vzdálených končin a přitom jsem se tetelila děsem, co se mi
cestou přihodí. Byla to moje první zkušenost s leteckou dopravou. Cestu
k protinožcům, která měla trvat asi 30 hodin, jsem si vůbec nedokázala
představit. Mým nejčastěji používaným dopravním prostředkem byl v té
době vlak Praha-Kolín, což způsobilo, že jsem si letadla představovala jako
obdobu, jen ve vzduchu. Při zkušenostech s Českými drahami na mně při
tom pomyšlení vyvstával smrtelný pot. Bombardovala jsem sestru zoufalými dopisy a telefonáty, ve kterých jsem se dotazovala, co mám dělat, až
zjistím, že sedím ve špatném letadle anebo až se ztratím na letišti? Sestra
objasnila, že letecké společnosti musí být schopny dopravit na místo určení
i negramotné stařenky z přírodně žijících afrických kmenů. Jejich zaměstnanci věnují značné úsilí tomu, aby zmatené cestující pochytali a nacpali
do správných letadel. Uklidnila jsem se.
Přišel den mého odletu. Hladce jsem zvládla odbavovací formality, dostala
palubní lístek, prošla pasovou kontrolou a našla správný gate, kde jsem
měla počkat na letadlo British Airways. To mě mělo dopravit do Londýna
a odtamtud už přímo do Sydney s mezipřistáním v Bangkoku. Pokud nyní
tušíte nějakou zradu, tušíte správně: měla jsem letět, ale neletěla jsem.
Letadlo přistavili, vyzvali nás k nástupu, pak nás poslali zpátky a letadlo
odtáhli. To nevypadlo povzbudivě, ale byl to jen začátek. Ten den vypukl
na londýnském letišti Heathrow požár, který znemožnil provoz a způsobil
kolaps letecké dopravy. Před polednem jsem se proto ocitla zpátky tam,
kde jsem ráno začínala, totiž v odbavovací hale letiště.
161
Nebyly to příjemné okamžiky. Stále narůstal dav nespokojených cestujících,
kterým byl zrušen let a kteří se domáhali nápravy. Trvalo další čtyři hodiny,
než jsem konečně držela v ruce náhradní letenku společnosti Lufthansa,
která mě měla dopravit v sedm hodin večer do Frankfurtu, odtud hodinu
před půlnocí přes Singapore do Jakkarty, odkud jsem s australskou společností Ansett měla dorazit do Sydney.
Celé zdržení a dlouhé hodiny čekání v letištních prostorách mělo však pozitivní efekt. Na letišti jsem si zvykla (připadalo mi, že tam žiji odjakživa)
a také mě přestaly znepokojovat myšlenky na letecké katastrofy. Bylo mi
fuk, kolik letadel se v posledních letech zřítilo, hlavně když mě do nějakého
pustí. Večer jsem se dočkala a když se letadlo vzneslo do vzduchu, začala
jsem věřit, že se na místo vytoužené dovolené dostanu.
Cesta samotná probíhala v klidu a trošku nudně, ale to mi po přestálých zážitcích rozhodně nevadilo Při mezipřistání v Singapore jsem mohla
obdivovat letiště, které patří mezi nejkrásnější na světě. Celý prostor byl
zdoben množstvím vysokých bílých orchidejí a uprostřed haly stékal umělý
vodopád. Protože jsem cestovala v předvánočním čase, stál vedle vodopádu
umně vyvedený sob a o kus dál se tyčil vánoční strom.
Jednou událostí jsem si ovšem let zpestřila (jinak bych to nebyla já); stalo se
v Jakkartě, kde jsem si potřebovala vyřídit letenku u přepážky společnosti
Ansett.
Když jsem před začátkem cesty se sestrou probírala podrobnosti, kladla mi
na srdce, abych nikdy, NIKDY nedávala z ruky letenku a doklady, abych si
naopak velice bedlivě hlídala, abych je neztratila nebo je někdo neukradl.
Na letišti, kde jsem se pochopitelně nevyznala, ovšem měla jsem na přestup
pouhou hodinu, jsem zastavila drobného šikmookého mužíka v uniformě,
která vypadala, že by mohla mít něco společného s letištěm. Pokusila jsem
se mu vysvětlit, jaký mám problém. Vyslechl mě, pokýval hlavu, pak vzal
mou letenku i doklady a zmizel v davu. Asi po dvou minutách mi před
vnitřním zrakem zablikal poplašný nápis: „Tak, teď se nevrátí a ty jsi udělala přesně tu blbost, před kterou tě ségra varovala!!“ Udělalo se mi slabo
a nevolno.
162
Poprvé ve vzduchu
Naštěstí se ukázalo, že lidé jsou mnohem šlechetnější, než jsem si myslela
a tak jsem se po deseti (krušných) minutách dočkala návratu usměvavého
mužíčka s letenkou. Ještě se omlouval, že mi nezařídil místo u okénka,
zatímco já jsem měla chuť líbat ho štěstím a vděčností.
Moje cesta začala v pátek před šestou ráno, kdy jsem přijela na ruzyňské
letiště a byla neděle před šestou hodinou ranní, když letadlo vykroužilo
ladný oblouk nad mořem a pomalu se sneslo na letiště v Sydney. Odbavovací
formality byly vyřízeny bez průtahů, zavazadla dorazila společně se mnou
a tak když mě distingovaně propátral služební letištní pes (oblečený do
slušivé vestičky s nápisem CONTROL; byl vycvičen na hledání drog či jídla,
což obojí je při příchodu do Austrálie nepřípustné). Pes došel k názoru,
že jsem neporušila australské předpisy a já jsem mohla vyjít do zářivého
letního rána Moje dovolena začala.
163
Slepičí průšvih
Kapitola LXIII.
Tento příběh je sice o slepici, ta však není přímo hrdinkou mého vyprávění,
děje se účastnila z donucení a nerada. Zkrátka nehrdinsky.
Slepice jsou vůbec taková zvláštní stvoření. Na jednu stranu člověk vítá
fakt, že byly vynalezeny, snídá-li vajíčko naměkko anebo pojídá chutnou
omeletu. Na stranu druhou dovedou naštvat téhož člověka, pokud je zahrádkář a od sousedů mu na záhony slepice vytrvale lezou. Podobně kolísající stupeň sympatií ke zmíněným opeřencům jsem sdílela v době, kdy
jsem pobývala na našem starém statku.
Jednou za mnou na víkend přijeli známí, kteří s sebou přivezli psa. Byl to
afghánský chrt, krásné urostlé zvíře s hedvábnou srstí, důstojný a velmi
sebevědomý. Choval se přátelsky, ale s pravou orientální zdrženlivostí dával
najevo, že na něj rozhodně nelze pohlížet jako na nějakého hopsajícího
voříška. Jmenoval se Langhar.
Hned začátek víkendového pobytu nám plavý krasavec zpestřil tím, že si
při procházce podél Labe obratně sesmekl vodítko a plavnými skoky zmizel
v lužních lesích. Pátrací akce trvala do večera, pak se pes sám od sebe
dostavil na statek a žádal večeři.
Byli jsme s plánováním výletů pro další pobyt už opatrnější. Druhý den,
zatímco jsem chystala jídlo a mezitím jsme přemýšleli o programu, se Langhar procházel po dvoře i zahradě a přemítal, čím by se zabavil. Při pohledu
na pobíhající slepice se mu sice občas zablýsklo v očích, ale v tomto ohledu
byl vycepován a věděl, že si jich nesmí všímat.
Pak jsem se dopustila osudové chyby. Jedna ze slepic vtrhla na zeleninový
záhon, který jsem před dvěma dny pečlivě osázela a začala s chutí i elánem
hrabat. Vzpěnila se mi krev v žilách, zapomněla jsem na psa i na opatrnost
a rozběhla jsem se k ní s výkřikem :„Kšáááááááá! Jedeš z toho záhonu,
mrcho jedna!!!!!“ Jak jsem předeslala, byla to chyba.
164
Slepičı́ průšvih
Do lenivě se procházejícího Langhara vjel život a dvěma dlouhými skoky se
ocitl u slepice. „Takhle se dělá kkšááá na slepici?! Já ti předvedu, ženská
hloupá, JAK se taková slepice honí!!“
Nadhodil si slepici čumákem do výšky, ta k jeho radosti skutečně zareagovala plácáním křídly v marném pokusu uletět a začala štvanice kolem
celého dvora. Slepice vřískala, skákala, lítala — a pes pořád za ní. Občas
ji zase nadhodil čumákem do výšky, aby to nebylo tak nudné, občas ji nakopl — postupně a každou nohou zvlášť. Chvílemi ji obíhal dokolečka, aby
ji přinutil změnit směr. Slepice řvala tak strašně, že ji muselo být slyšet
až v Kolíně a já jsem jen v hrůze čekala, kdy se ve vratech objeví soused
s brokovnicí. Langhar si to ovšem užíval. Pochopitelně že na dobu té báječné honičky ohluchl a jakékoliv povely či výkřiky „Fuj! Nesmíš! K noze!“
neměly vůbec žádný účinek.
Slepice, přesvědčená o tom, že nastala její poslední hodinka, nakonec doběhla s vypětím sil ke stodole. Tam stála přes metr vysoká zídka ze starých
oklepaných cihel. Mezi zídkou a stěnou stodoly byla úzká mezera. Slepice
vylétla na zídku a když k ní Langhar doskotačil, bez námahy se zvedl na
zadní a strčil do ní čumákem — jako že legrace ještě nekončí — slepice
se zřítila do té mezery, hlavou dolů a už se nepohnula. Nastalo mrtvé ticho. Pes se chvíli snažil šťouchat do ní úzkým ušlechtilým čenichem, ale
bylo to marné. Vypadal zklamaně, že se mu tak báječná hračka brzy a bez
zvláštního důvodu rozbila. Přihnali se jeho majitelé, psa chytili, vyplísnili
a odvedli do stavení.
Já jsem se vydala k zídce, vzala jsem slepici za nohy a opatrně vyprostila.
Hlavička se jí smutně klimbala. Při opatrném ohledání jsem sice nenašla
žádné zranění, ale nejevila nejmenší známky života. „Asi infarkt“, pomyslela jsem si a nebylo mi to vůbec divné.
Nastalo dilema, jak se zachovat. Lákavou variantu uvařit slepičí polévku
a tvářit se, že je běžné sbírat slepice u stodoly jsem po krátké úvaze zavrhla. Zvuky štvanice se opravdu nesly daleko široko a krom toho se mi
příčí nemluvit pravdu. Se slepicí, kterou jsem nesla za nohy, hlavou dolů,
165
jsem se tedy vydala k sousedům. V duchu jsem si sestavovala úvodní řeč
a přemýšlela jsem, jakou náhradu škody bych měla navrhnout.
Těsně předtím, než jsem otevřela vrátka a vešla k sousedům na dvůr, podívala jsem se ještě jednou na nebohou slepici. A zalapala jsem po dechu.
Klimbající hlavička se neklimbala, byla vytrčena poněkud do strany a na
mě se upíralo dokonale živé oko s dokonale nepříčetným výrazem.
Hbitě jsem se otočila a zmizela na našem dvoře. Tam jsem slepici podrobila
prohlídce a po zjištění, že je opravdu živá a navíc zcela zdravá, jsem ji
odnesla k plotu mezi zahradou naší a sousedů. Našla jsem vhodné místo
a co nejopatrněji jsem ji přehodila na domácí půdu.
Slepice se po dopadu rozhlédla, pak si důležitě načechrala peří a spustila
kdákavou litanii, při níž se seběhly všechny její družky. Dlouho do večera
trvala bouřlivá slepičí debata. Ten rok se na naší zahradě už žádná slepice
neukázala.
Dokonce jsem měla pocit, že když jdu po návsi a tam jsou nějaké slepice
na procházce, vypukne mezi nimi panika a urychleně pádí domů. Ovšem
to, že při tom zděšeně kdákají „Honem! Utečte, to je VONA!“ je už pravděpodobně pouze výplodem mé bujné představivosti.
166
Zamilovaná liška
Zamilovaná liška
Kapitola LXIV.
Možná budete překvapeni, až vám vysvětlím název dnešního večerníčku.
Domnívám se, že jste ovlivněni blížícím se jarem natolik, že očekáváte sondu
do milostného života těchto pohledných psovitých šelem. Ale v tom vás
musím zklamat.
Láska, kterou jedna z krkonošských lišek pocítila, byla totiž v každém případě jednostranná a to ze stejného důvodu, proč je jednostranný citově
zabarvený výrok „Já bifteky miluju!“ Kráva to taky vidí jinak.
Tedy i láska, kterou liška pocítila ke šťavnaté vykrmené drůbeži našich
lánovských sousedů, neudělala slepicím jako objektu její lásky pražádnou
radost.
V příkré stráni přímo nad naší chalupou se usídlila liška, která na toto
místo při hledání vhodného bydlení narazila. Zalíbilo se jí, že v hustých
křovinách bude hezky schovaná před zvědavci, že se odsud dostane bez
problémů do lesa a může utéci. Ale hlavně, že může během dne pohodlně
pozorovat dění kolem chalup, sledovat vykrmené slípky a vybírat si večeři.
Slepičky se potulovaly po okolí značně bezstarostně, protože v okolí se
již dlouho žádná škodná nevyskytovala. Ani hospodyně neměly o jejich
zdraví a životy žádnou starost. Večerní zahánění slepic do kurníku probíhalo
nedbale. Dvířka zůstávala často otevřena, aby se i opozdilé kolegyně dostaly
na noc do pohodlí slepičí ložnice.
Jako první zaregistrovala přistěhování se lišky naše Aneta. Začala nám
najednou utíkat do stráně, kde za zuřivého štěkání pobíhala a snažila se
vetřelce vyhnat hrubými nadávkami. Musím se zde přiznat, že my, lidé,
jsme se zase jednou projevili jako tupci a tak dostala za svou aktivitu ještě
vynadáno.
Začaly se ovšem ztrácet slepice či kachny a ve vesnici to začalo vřít nevolí
a sousedskými spory. Několik temperamentnějších hafanů bylo podrobeno
167
ponižující osobní prohlídce, zda nemají kolem tlamy peří. Vzájemné podezřívání trvalo až do doby, kdy byla rezatá přistěhovalkyně zahlédnuta.
Došli jsme se omluvit Anetě, která nám to říkala už dlouho předtím. Je zajímavé, že ostatní psi, kterých bylo ve vesnici pochopitelně hodně, na lišku
neupozorňovali. Spíše však to bylo způsobeno tím, že byli natolik uštěkaní,
že jim nikdo nevěnoval patřičnou pozornost. A protože se všechny hospodyně spíše bály, aby některá ze slepiček neskončila jako přilepšení psího
jídelníčku, ať už by to byl pes z téhož hospodářství anebo ze sousedství,
byli psi a drůbež drženi odděleně. Psi proto nemohli lišku účinně odehnat.
Aneta se o to snažila, jak už jsem uvedla, ale narazila na nepochopení.
Budila nás několikrát za noc a zuřivě se domáhala vypuštění na zahradu.
Protože nám nebylo jasné, zda nemá nějaké závažné trávicí důvody,. když
tak vyvádí, obvykle jsme jí vyhověli. Pokaždé se odehrála ta samá scéna:
Aneta se za vydatného štěkání vřítila do stráně (naše zahrada není oplocena), kde dlouho pobíhala a nenechala se přilákat domů. Nepochybně několika opeřencům zachránila anebo aspoň prodloužila život.
Když liška viděla, jak pěkný a šikovně položený byt si našla, začala pomýšlet na založení rodiny, takže nakonec přišla na řadu i láska (nejen k jídlu)
a výsledkem zdařilého erotického vztahu bylo několik liščat.
Pochopitelně, vícečlenná rodina spotřebuje více potravy a tak se drůbež
začala ztrácet daleko vydatněji než předtím. Liška dokonce několikrát musela na lov ještě před setměním a tak byla spatřena se zakousnutou slepicí
v tlamě. Rozkacené hospodyně se rozhodly, že to tak nemůže zůstat. Přivolaly myslivce, aby vesnici liščí teroristky zbavil. Liška ovšem nebydlela
nadarmo blízko lidí a tak využila své chytrosti k tomu, aby plán zhatila.
Veškeré způsoby, kterými ji chtěl myslivec, posléze i za pomoci kolegů,
zlikvidovat, skončily neúspěšně. Liška odchovala mladé a ve stráni bydlí
stále. Teď už to bude třetí rok.
Hospodyně pochopily, že když to nejde po zlém, zůstává to na nich. Učinily
proto důkladná bezpečnostní opatření a drůbež se dočkala podstatného
omezení svobody pohybu. Psi naopak získali na volnosti.
168
Zamilovaná liška
Liška si otřela slzu nostalgie, která jí skanula z oka při vzpomínce na vypasené kačeny a začala svou domácí kuchyni zásobovat drobnými hlodavci či
neopatrnými divoce žijícími ptáky, kterých bylo všude kolem taky dostatek.
Myslivci, uražení ve své stavovské pýše, sice stále mluví o tom, jak se na
lišku vypraví a jak jejímu bydlení ve vesnici udělají rázný konec, ale lišku
to nedrásá a spokojeně žije dál.
Jedině Aneta to nevzdala a při každém pobytu na chalupě neopomene důkladně pročesávat stráň. Přitom pokřikuje na lišku všechny hanlivé výrazy,
kterými její slovník oplývá, jak se ostatně na loveckého psa sluší. Poněkud
nemilé — pro nás — je, že Aneta trvá i na pravidelných nočních kontrolách
liščího pohybu.
Já už jsem si ale zvykla na noční vysedávání na lavičce v zahradě — zatímco
Aneta pročesává revír. Pozoruji krásnou hvězdnatou oblohu a oddávám se
snění. V Praze si to tak neužiju, že?!
169
Sportující morče
Kapitola LXV.
Musím předeslat, že naši domácnost s námi sdíleli krom mě a dcery i různí
jiní tvorové, zejména pak z říše zvířecí. O dočasných obyvatelích jako byla
těžkotonážní sýkorka nebo kocouří ďábel Mucík jsem vám již vyprávěla.
Dnes se dostávám k dalšímu obyvateli, na rozdíl od dříve jmenovaných
délesloužícímu, a tím bylo morče Ferda.
Ferda byl kluk, jak jméno napovídá (na rozdíl od předchůdce Pepka, který
u nás prožil čtyři roky, povil tři zdravá morčátka a pak se odebral do
morčecího nebe: tam jsme při výběru jména daly na dobrozdání chovatelky.
Neuváženě. U Ferdy to vyšlo). Statný, vypasený, sebejistý a zvědavý. Moc
přítulný nebyl, spíš sledoval, zda mu člověk podává nějakou lahůdku, jinak
dal najevo, že mu máme dát laskavě pokoj.
Každé léto jsme se z Prahy přestěhovali všichni na statek u Poděbrad.
Zvířata pochopitelně cestovala s námi a užívala si všech krás venkovského
pobytu. Také morče Ferda si lebedil, protože za teplého počasí jsem ve stínu
pod jabloní postavila prostornou ohrádku z cihel, dovnitř dala dřevěnou
boudičku, aby se mohl schovat a nechávala jsem ho tam co nejdelší část
dne.
Ten rok, kdy se Ferda proměnil ve sportovce, do naší domácnosti přibyla
kokřice Anetka, a v době letního pobytu jí byl necelý rok. Byla tedy ještě
hravým štěnětem, neustále hledala příležitost k provádění nějakých zlotřilostí. Morče ji zajímalo už v Praze, byla by si ho ráda vypůjčila na hraní, ale
k tomu jí chyběla ta správná příležitost. Sice jsme je seznámili — s dcerou
jsme vzaly jsme Ferdu z terária a daly k Anetce, aby si ho mohla očichat,
ale ani jedna strana z toho nebyla nadšená. Ferda proto, že považoval za
znesvěcení osobní důstojnosti, aby k němu někdo čuchal a Aneta z toho
důvodu, že jí bylo pouhé očichání málo.
Cihlová zídka, ohraničující Ferdovo letní území, znamenala pro Anetku
méně omezení než terárium na skříňce, ale kromě zajímavého výhledu
170
Sportujı́cı́ morče
z toho moc neměla. Dokázala dlouhé minuty sedět a pozorovat pobíhajícího tvora, ale věděla, že za ním do ohrádky nesmí.
Ovšem Ferdu, který hopsáním po prostorném výběhu zeštíhlel a získal
svaly, po čase napadlo, že za zídkou bude jistě zajímavější svět a sladší
tráva. Nezjištěným způsobem přešplhal a utekl. Když jsme to zjistily, vypukla pátrací akce, které se s nadšením účastnila i Anetka, protože pátrání
ve všech temných koutech stodoly a prolézání křoví ji úžasně bavilo. Ferda
byl asi po hodině vypátrán, ale dostat ho zpátky do ohrádky nebylo snadné.
Zlepšená kondice mu umožňovala svižný běh, kterému jsme nestačily.
Já a dcera ne, ale do stíhání uprchlíka se vložila nadšená Aneta. Po divoké
honičce Ferdu dostihla — a ačkoliv jsem v tu chvíli strnula leknutím, že ho
zakousne, zachovala se k němu naopak velice opatrně. Čenichem ho převrátila na záda a packou ho přidržovala do doby, než jsme k ní přišly a zatčené
morče převzaly. Ferda byl nezraněn, jen oslintán, ovšem byl neuvěřitelně
uražený, takže se přeprava do terária, kde jako vždy nocoval, neobešla bez
vzteklých nadávek.
Druhý den jsme Ferdu vypustily do ohrádky zase, jen jsme zídku zvýšily,
aby se nemohl snadno dostat ven. Aneta ovšem, při vzpomínce na včerejší
prima štvanici, seděla u ohrádky jako přilepená a sledovala morče toužebným zrakem. Ale marně. Ferda, jen co ji zahlédl, zaprskal něco nezdvořilého
a uchýlil se do svého domečku, kde strávil zbytek dne. Tak to šlo nějakou
dobu beze změny — Aneta vydržela zaujatě sledovat dění ve výběhu a Ferda
vydržel trucovat v úkrytu.
Asi po deseti dnech mě najednou při práci na zahradě zaujal nadšený Anetin štěkot. Šla jsem zkontrolovat, co provádí a zjistila jsem, že skočila do
ohrádky, kde honí namíchnutého Ferdu dokolečka. Ten se nakonec, aby
trapičce unikl, vzepjal k nádherně provedenému skoku vysokému. Překonal
zídku a štvanice se opět přenesla na celý pozemek. Tentokrát ovšem Ferda
zalezl do úkrytu ve stodole, odkud ho nebylo možné dostat a odmítal se
odtud hnout.
Dalo nám to hodně práce, omluv a podbízení se pamlsky, než se nechal
vylákat. Ale nakonec vylezl, nechal se od nás chytit a umístit do svého
171
letního bytu. Aneta dostala pochopitelně vyhubováno. Tvářila se sice jako
psí andílek a dokonalé neviňátko, které za morčetem šlo výhradně proto, že
Ferda vypadal smutné a sám se nudil, ale bylo vidět, že si svou lumpárnu
dobře uvědomuje.
Až do konce léta jsme pak měly s dcerou dozorové služby, které zajistily
Ferdův klid. Po čase jsem si všimla, že zejména ve chvíli, kdy jsem na
dohled, sedí Aneta na svém obvyklém místě u ohrádky a sleduje, co se
děje. A provokatér Ferda rejdí po výběhu, jakoby nic se přiblíží až k místu,
kde se nad zídkou tyčí Anetina hlava a začne tam bezstarostně hopkat.
Anetě se při tom lákavém pohledu ježila srst a toužebně kňučela, ale vždy
se po mně smutně ohlédla s výrazem „já vím, že nesmím — ale vidíš, jak
TRPÍM??!!!“
Ferda tahle vždy nějakou dobu exhiboval a pak se s pocitem dobře vykonané
právě uchýlil do úkrytu, aby se prochrupnul, zatímco Aneta šla z deprese
rozkousat další tenisák.
Ovšem na konci léta jsme si — jako výsledek pravidelného sportovního běhu
— odváželi domů zdravé, svalnaté morče. A jako výsledek výchovných lekcí
i mladého psa, který už začal chápat, že nemůže mít všechno, co by chtěl.
Rozhodně ne morče na hraní. I když by to byla legrace.
172
Antikoncepčnı́ význam psa
Antikoncepční význam psa
Kapitola LXVI.
Snad mi dáte za pravdu, že mít doma dospívající dceru je náročné. Ti
z vás, kteří mají tuto zkušenost čerstvě za sebou anebo to právě prožívají,
asi pokývají hlavou a prohlásí, že je to o nervy. Já se řadím mezi rodiče,
kteří si radostí s dcerou v rozkvětu již užili. O jeden z četných zážitků ze
zmíněného období se s vámi chci podělit. Při tom vám zkusím vysvětlit —
ve shodě s názvem dnešního večerníčku — proč je dobré mít k dceři ještě
žárlivého psa.
Fakt, že kolem dcerky zase krouží nějaký pohledný mladík, jsem bezpečně
poznala podle toho, jak ochotně se ujímala večerního venčení. A s kým
zrovna randí, mi zase prozradila naše milá Anetka. Začala se totiž ke ctiteli
vehementně hlásit, takže nebylo obtížné, abych ho identifikovala. Zajímavé
bylo, že jakmile některý z mladých mužů upadl u dcery v nemilost, odvrhla ho i Aneta, takže při případném setkání a mládencově pokusu se k ní
přiblížit reagovala nevrle ve smyslu „odprejskni, křupane!“
Když byl už nějakou dobu v kurzu mladý muž jménem Milan, jinak majitel urostlého vlčáka, přišla za mnou dcera s požadavkem, abych ji pustila
s ním na chatu. Moc se mi nechtělo, osmnáctiletá slečna mi nepřipadala nijak přehnaně dospělá, ale po delším přemlouvání, fňukání a jiném citovém
nátlaku jsem povolila a tak mohla dcera sbalit sebe, Anetku a vyrazit na
chatu.
Při návratu v neděli večer jsem pochopitelně dceru přivítala se značnou
dávkou mateřské zvídavosti, ale ona se hned ve dveřích ušklíbla a prohlásila
„Neměj péči, maminko, vracím se ti tak, jak jsem odjela. A tu potvoru
ušatou roztrhnu jak hada!!“ Pak začala vyprávět, jaký byl víkend.
Cesta na chatu proběhla poměrně v klidu, jen asi šestkrát museli zastavit
a roztrhnout od sebe peroucí se psy. Aneta má totiž silné puzení po hromadění majetku, takže poté, co nastoupila do auta, přivlastnila si vozidlo.
173
Vlčáka se snažila vyhodit za jízdy. Pes byl ze společných procházek zvyklý,
že ho Aneta tyranizuje, krade mu balónky a činí mu jiná drobná příkoří,
ale bral to jako kavalír a choval se k ní vlídně. Tím ho Anetka zařadila do
kategorie „blbeček“ a neviděla žádnou překážku svému přání, aby laskavě
opustil vozidlo a cestu na chatu absolvoval pěšky. To bylo i na tak hodného
psa moc.
Na chatě nastaly problémy hned při pokusu o vstup do objektu, protože
Aneta vrazila do chaty jako první a okamžitě ji zabavila. Pustila tam svou
velitelku, jako že je z rodiny, ale další dva zájemci o pobyt se jí zdáli být
nadbyteční a na tom trvala. Vlčák tou dobou už ztrácel nervy i dobré
vychování, takže jí její útoky oplácel — sice pořád jen náznakově, ale bylo
u toho spousta vrčení, štěkání, řevu a překocených židlí.
Oba mladí lidé, kteří sem přijeli strávit romantický víkend, začali tou dobou chápat, že možná proběhne trochu odlišně od jejich představ. Přesto
dokázali vybalit přivezené potraviny, v chatě se zabydlet a pak vyrazili na
procházku, aby se psi trochu utahali a také — jak milenci věřili — aby si
na sebe zvykli. Výlet proběhl celkem v pohodě, psi po sobě sice neustále
vyjížděli, který z nich půjde po pěšině jako první, ale ve volném prostoru
se aspoň nehašteřili o území.
Všichni se vrátili do chaty až večer. Dcera se svým ctitelem připravili jídlo.
Nakrmili psy, což nebylo jednoduché, protože museli dát najíst vždy jen
jednomu, druhého bylo nutno držet na vodítku v opačném rohu místnosti.
Bylo nezbytné přitom hlídat, aby se právě večeřící pes neudávil a hlavně
aby s jídlem nespolkl misku.
S nastalým večerem sedla na mladé touha po trošce romantiky, ovšem jejich
názory psi naprosto nesdíleli. Jakmile se k sobě jejich zbožňovaní páníčkové
přitulili, psi se okamžitě nacpali mezi ně ve snaze zabránit „tomu druhému“
získat nějaký díl zvláštní přízně. Skončilo to tak, že mladá dvojice vyhodila
psy z chaty ven. Tam se ovšem bez zábran rvali se pod verandou a dělali
takový kravál, že si několik sousedů přišlo stěžovat.
Jak večer ubíhala a situace se neměnila, mladí pochopili, že z romantiky
nic nebude. Rozhodli se tedy jít docela mravně a počestně spát, protože už
174
Antikoncepčnı́ význam psa
toho měli za celý den dost. Ale ani teď nepolevila psí žárlivost a ostražitost.
Nakonec to skončilo tak, že na širokém dvoulůžku spali mladí každý na
jednom krajíčku lůžka, psi leželi uprostřed a neustále hlídali pomyslnou
dělící čáru. Pokud byla vinou rozespalosti překročena, následovalo temné
vrčení a pokud ani to nezabralo, ozvalo se vyštěknutí a psi se proměnili
v jeden zmítající se a kousající chumel. Musím doplnit, že zásadně Aneta
byla tím agresorem.
Takto, pouze s drobnými obměnami, jakými byla třeba jiná konzerva k obědu,
proběhl celý víkend.
Jen cesta domů byla nezvykle klidná, protože oba utahaní hafani leželi
svorně vedle sebe na sedadle a tvrdě spali. Když mladík zastavil auto před
naším domem, Aneta na rozloučenou vlčákovi něžně olízla čenich a se slovy
„Bylo to príma, tak zas někdy příště, jo?“ se odvlnila domů.
Pokud si však myslíte, že si dcera vyprávění o průběhu víkendu vymyslela, aby uchlácholila mou znepokojenou mateřskou představivost, pak musím říci, že se mýlíte. Dívka, která má za sebou příjemně strávený víkend
s milým mladým mužem, totiž vypadá jinak. To jen Aneta měla v očích
spokojený lesk, protože splnila svůj úkol. Pás cudnosti hadr.
175
Jak se stát hledanou osobou
Kapitola LXVII.
Před delším časem, to byly mé dceři teprve čtyři roky, jsem byla pozvána
svými známými na chalupu, kterou měli ve Žluticích poblíže Karlových
Varů. Byl sice poměrně nepříjemný listopadový čas, ale zlákal mě příslib
výletu do Karlových Varů.
Začátek víkendu byl příznivý, dorazili jsme na chalupu včas a v pořádku,
v chalupě začala brzy hřát báječná kachlová kamna a po dobré večeři jsme
se s dcerou uložily s představou hezkého výletu následující den.
V sobotu dopoledne nás hostitelé dovezli na křižovatku, na zastávku autobusu do Varů, protože sami si naplánovali jiný program. Byli jsme dohodnuti, že se vrátíme autobusem, který odjíždí ve čtyři odpoledne, vystoupíme
opět na té křižovatce, přejdeme silnici směrem doprava a tam, jen pár metrů za rozcestím, bude v autě čekat náš hostitel, aby nás dopravil zpátky
na chalupu, kde mezitím bude jeho manželka připravovat nějakou prima
baštu.
Prohlídku Karlových Varů jsme si užily, procouraly jsme hezká místa i příjemné cukrárky, takže chvíli před čtvrtou hodinou jsme byly na zastávce
autobusu, unavené, ale spokojené. V tu dobu se začalo velmi zhoršovat
počasí, které bylo přes den poměrně snesitelné, setmělo se a začalo hustě
sněžit. Pro jistotu jsem požádala řidiče, aby mě upozornil na tu správnou
zastávku, protože jsem měla obavu, abychom v té tmě nepřejely. Řidič na
nás dohlédl, já i dcerka jsme vystoupily. Vítr nás okamžitě profoukl, sníh
zalepoval oči, takže už jsme se jen těšily, až po několika krocích zapadneme
do vyhřátého auta a pak už se pohodlně dovezeme do chalupy.
Bohužel však zapracovala moje neuvěřitelná schopnost plést si směry, proto
jsem namísto napravo zamířila s naprostou jistotou nalevo a vydala jsem
se s dítkem vstříc mrazivé temnotě.
176
Jak se stát hledanou osobou
Už jsme ušly nejméně dvěstě metrů a žádné auto tam na nás nečekalo,
ale ani to mě nezarazilo a vytrvale jsem kráčela dál. Nedošlo mi, že bude
asi něco v nepořádku. Chybějící odvoz jsem si vysvětlila tím, že zřejmě
autobus přijel příliš brzy a tak že našeho hostitele potkáme cestou.
Další důležitý ukazatel, že jsme měly asi po kilometru chůze narazit na vesnici se snadno zapamatovatelným názvem Čichalov, ovšem že tato vesnice
se zřejmě vydala na cesty a na svém místě nebyla, mě neodvrátil od chůze
přímo vpřed. Zřejmě jsem doufala, že se Žlutice zastydí a přemístí se tak,
abychom došly správně, ať už půjdeme jakoukoliv cestou.
Po více než hodině usilovného pochodu, kdy jsme obě byly zmrzlé na kost,
jsem konečně zahlédla obrysy nějakých domků a světla v oknech. Naděje
na setkání s jinými lidmi mě povzbudila. Název vesnice, který jsem si přečetla na ceduli, mě sice moc neuklidnil, nebyly to Žlutice ani Čichalov, ale
dozvěděla jsem se, že se obec jmenuje Luka, ovšem doufala jsem, že se tam
dočkám nějaké pomoci, protože dcerce už docházely síly a bylo mi jasné,
že o moc dál už sama nedojde.
Štěstí nám přálo, za chvíli jsem zahlédla v husté chumelenici postaršího
chlapíka, který šel pravděpodobně z hospody se džbánkem piva. Překvapeně se zastavil, když jsme se před ním vynořily ze sněhových vloček a hned
se ptal, za kým jdeme a kde jsme se tam vzaly. Když jsem mu vysvětlila,
kam jsme se vlastně vydaly, jen spráskl ruce a vysvětlil mi, že jdu na opačnou stranu a že kousek za vesnicí cesta končí, protože dále už se rozkládá
vojenský prostor.
Trochu jsem se poděsila, protože to znamenalo udělat čelem vzad a pochodovat asi tak deset kilometrů do Žlutic, což jsem si nedovedla v tom počasí
a při naší únavě i stupni promrzlosti představit, ale náš zachránce byl pravděpodobně převlečený andělíček strážníček, takže začal jednat. Odvedl nás
do své chalupy, nalil do nás horký čaj a šel vzbudit svého syna, aby mu
vysvětlil, že ho čeká cesta do Žlutic.
Syn se po kratším reptání se svým osudem smířil, své asi sehrála i zvědavost
na možnost prohlédnout si někoho tak zmateného, že si plete levou a pravou
177
ruku. Za chvíli už jsme obě seděly v jeho autě a mířily jsme za našimi
hostiteli.
Teď, když jsme byly zachráněny, mohla jsem začít uvažovat o tom, co si
asi ti dva starostliví lidé myslí a začalo mi být úzko, protože mi zvolna
docházelo, že jsem jim pravděpodobně nadělala spoustu starostí.
Do Žlutic jsme dorazili za chvíli, ale když jsem chtěla otevřít dveře chalupy,
zjistila jsem, že je zamčeno. Řidič se na mě díval trochu podezíravě, ale
když jsem hlesla „Ježíšmarjá, oni nás asi hledají“, došla i jemu závažnost
situace. Naložil nás znovu do auta a vezl zpátky ke křižovatce, abychom
pokud možno pátrací akci zastavili.
Po nějaké době jsme skutečně potkali auto, které podle všech známek pátralo po okolí a když upoutal pozornost osádky vozu, brzy jsme si vysvětlili,
že hledají mě a dcerku, takže jsme si přesedly a obětavý řidič mohl jet
domů, pokračovat v přerušeném spánku.
Zakrátko byli vyrozuměni i naši hostitelé, takže jsme se konečně všichni
ocitli v chalupě, ale nálada byla snad ještě mrazivější než ta chumelenice
venku. Pochopitelně, protože oni za sebou měli několik hodin strachu a probírání hrůzných možností od únosu, úrazu až po vidinu nejděsnější, jak
někde i s tím malým děckem umrzáme v závějích.
Vzbouřili tedy celou vesnici, dotazovali se u policajtů, v nemocnicích a nakonec se obrátili i na vojáky, aby po nás pátralo co nejvíce lidí a aby nám
zachránili život.
Musím říci, že jen málokdy jsem se cítila tak mizerně jako právě v této
situaci, hlavně proto, že jsem zpětně nedokázala vysvětlit ani sama sobě,
proč jsem pokračovala v cestě, když bylo zjevné, že jdeme špatným směrem.
Také mi došlo, že píseň „Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok“ není
blbá pouze ideologicky, ale i jako návod na cestu.
178
Chlupatá koule s ušima
Chlupatá koule s ušima
Kapitola LXVIII.
Když jsme si s dcerou přinesly domů malé štěňátko Anetku, byla to taková
plyšová hračka na mazlení.
Anetka
Štěněcı́ věk nevinnosti
Je pochopitelné, že jsme se s ní vydržely muckat dlouhé hodiny a Anetka
si nás během té doby důkladně omotala kolem pacek, aby si u nás zařídila co nejpohodlnější psí život. Ovšem byly jsme také dostatečně zodpovědné, abychom štěňátku poskytly všechno, co ke zdravému vývoji potřebuje, takže sestavování jídelníčku pro štěně předčilo co do náročnosti
chystání jídla pro zbytek rodiny.
Ostatně, my už jsme se mohly nějak odbýt houskou se sýrem, kdežto Anetka
musela dostat papání, které obsahuje jen to nejlepší, aby pěkně rostla!
Jídlo musela dostávat několikrát denně a proto byl v rodině vypracován
přesný rozvrh, kdy kdo bude doma, aby štěně nakrmil. Kromě jídla, procházek a her se štěnětem jsme se věnovali také zdravému psímu tělesnému
179
rozvoji a proto Anetka dostávala hračky, které ji ve vývinu měly podporovat.
Nezapomenutelný byl černobílý plyšový pes, kterého s sebou neustále tahala (časem tak přišel o obě uši). Vzhledem k tomu, že pes vycpaný i živý
byli stejné velikosti a značně se sobě podobali, způsobilo mi to několik
velkých leknutí, když jsem v pološeru místnosti uviděla zcela nehybné černobílé tělíčko.
Také však jedno důkladné leknutí mně i Anetce, to když jsem uviděla v kuchyni u sporáku černobílé nehybné tělíčko, zamumlala jsem „pořád se to
tady válí“ a odkopla jsem domnělou hračku stranou. Naštěstí jen zlehka
a jen bosou nohou, protože se ozvalo dotčené zaječení. Byla to Anetka,
která se u zapnuté trouby sporáku vyhřívala. Bylo z toho veliké omlouvání,
mazlení a utěšování a stálo mě to nemálo piškotů, než mi štěně uvěřilo, že
vážně nerada . . .
Krmení malé Anetky byla věda, jak jsem již poznamenala. Musela mít
pestrou skladbu jídla a musela jíst šestkrát denně, abychom učinily všechno
pro její zdravý vývoj. Proto jsme s dcerou byly vždy dopředu domluveny,
která z nás bude doma, aby se o to postarala.
Ovšem jednou se nám do rozvrhu práce vloudila nějaká chyba, takže dcera
odjela a já déle v práci. Přišla jsem domů, nalezla jsem celkem očekávané
stopy štěněcí aktivity, ovšem nenalezla jsem dceru a rychle jsem si uvědomila, že ten nebohý psí drobeček baštil naposledy ráno. Zhrozila jsem se.
Štěně se na mě ostatně sápalo a dožadovalo se potravy.
Zoufale jsem se rozhlížela, jak co nejrychleji zjednat nápravu a zrak mi
padl na tašku, kterou jsem přinesla a ve které bylo v termosáčku zabaleno
zcela přepychové grilované kuře. Kousek od nemocnice, kde jsem pracovala,
byl totiž stánek, kde dělali ta nejlepší grilovaná kuřata, jaká jsem kdy
jedla. Řekla jsem si, že když sloupnu kůžičku, tak kousek masa štěněti
neublíží, trochu se nají a pak rychle něco uvařím. Odloupla jsem kousek
bílého masa z prsíček a nabídla Anetce. Ta byla nadšena, ba přímo v extázi,
když tuhle dobrotu ochutnala. Snědla jeden, dva, tři kousky a dožadovala se
180
Chlupatá koule s ušima
pokračování. A to tak vehementně, že překonala moje rozpaky i snahu nějak
ji zabavit, aby vydržela tu chvíli, než pro ni seženu večeři. Pravděpodobně
proto, že jsem měla špatné svědomí z toho, že chuďátko muselo být doma
hladové a taky proto, že štěně se po kuřecím mase sápalo tak divoce, jsem
stále obírala další kousky čistého masa a podávala je do nenasytné tlamičky.
Najednou jsem si s leknutím uvědomila, že mi z jedenapůlkilového kuřete
zbyly jen kosti a kůže, zatímco Aneta, v té době přesně vážící třiapůl kila,
zblajzla všechno maso. Ale nejen to, že tím pádem jsem měla vyhlídku na
večeři, skládající se z brambor a kuřecí kůže: když jsem se pořádně podívala
na štěňátko, zjistila jsem, že se jeho vzhled pronikavě změnil. Válečkovité
tělo dostalo tvar koule, ze které po stranách trčely nožky a nahoře byla
připevněna hlavička s dlouhýma ušima.
Zhrozila jsem se, protože mě napadlo, že teď jsem nebohému pejskovi určitě způsobila zažívací problémy. Začala jsem horečně hledat v telefonním
seznamu, abych zjistila, kde je nejbližší veterinář s pohotovostní službou,
abych s ním problém prokonzultovala a případně k němu štěně donesla na
výplach žaludku. Byla jsem opravdu vyděšená a nešťastná. Během hledání
v seznamu jsem uslyšela za sebou funění a spatřila jsem kulovitou Anetku,
jak se namáhavě, nicméně s nadmíru spokojeným výrazem kutálí k pelíšku. Tam se uložila. Musela ovšem ležet na zádech, protože přes břicho
jinak ležet nemohla. Zakrátko tvrdě usnula.
Po zbytek večera a celou noc jsem proseděla u psího pelíšku a sledovala
jsem, co se se štěnětem bude dít. Nedělo se nic, chrupalo vydatně a spokojeně. Rána jsem dočkala spící s hlavou položenou vedle Anetky na dece.
Ze spánku mě probral studený čumáček, rejdíící mi po obličeji. Otevřela
jsem oči a hned se mi vrátilo leknutí ze včerejších událostí. Ovšem zjistila
jsem, že štěně už nabralo zase normální tvar a tváří se i vypadá naprosto
normálně. Skutečně také nenastaly po mém stravovacím úlety žádné nežádoucí následky, jen si Anetka od té doby kuřecí maso mimořádně oblíbila.
Dávala nám tedy vždycky jasně najevo, že nám nechá kůži a můžeme okousat kosti, ale maso je její! Jak jsme si to rozdělily už tenkrát, když se k nám
nastěhovala . . .
181
Uštěkané sousedky
Kapitola LXIX.
Na chalupě v Krkonoších, kam se vydáváme s příchodem jara nejprve na
víkendy a v létě na trvalé pobyty, má naše milá Anetka spoustu zábavy,
od koček přes slepice až po lišku ve stráni. Ale nevedla by plnohodnotný
společenský život, kdyby nekomunikovala i s příslušníky vlastního druhu,
tedy ostatními hafany. Naštěstí je hned vedle, u našich sousedů, jedna psí
dáma vhodná pro rozvíjení vzájemné komunikace. Je to ovčanda jménem
Barča.
Vztah mezi Anetou a Barčou je ovšem složitý, protože Barča za svých mladých let často pobývala na naší zahradě jako vítaná návštěva. To bylo
v době, kdy se tam ještě nevyskytovala Anetka. Pak se Barča na několik
let odstěhovala se svou paní do sousední vesnice. Mezitím se vlády nad
naší chalupou i zahradou zmocnila Aneta, takže když se Barča s paničkou
přistěhovaly zase zpátky, musely si obě psí holky vyjasňovat v sérii naléhavých rozhovorů, jak to tedy s vlastnictvím naší zahrady i s lidmi tam se
vyskytujícími je.
Aneta, výřečnější a také sebejistější, si nakonec své postavení uhájila, ale
Barča se tak úplně nevzdala. Přinejmenším si nemohla odpustit drobné
provokace. Když jsme například odjížděli na nákup — to Anetka zůstává
v chalupě a vyhlíží nás přes okno — proleze Barča živým plotem, okázale
se producíruje před okny a raduje se, že Aneta za sklem zuřivě vyskakuje
a nadává, ale nemůže na ni.
Aneta jí to zase oplácí tím, že když k nám přijdou Barčini lidé, zejména
pokud to jsou děti, na návštěvu, nehne se od nich, neustále je nabádá, aby
jí házeli míčky či hračky a pak je láskyplně olizuje, protože ji blaží pohled
na Barču, bezmocně zuřící za plotem nad tou potupou.
Několikrát denně se obě uštěkané sousedky sejdou u drátěného plotu, aby
si naplno a bez zábran vysvětlily, co si jedna o druhé myslí. Běhají přitom od dolního konce plotu až nahoru do stráně a berou to velice vážně
182
Uštěkané sousedky
a dopodrobna. Slyšet je musí snad i Krakonoš, divím se, že s tím ještě
něco neudělal. Ale je vidět, že jim to dělá dobře, protože zkrátka není nad
otevřenost a upřímnost.
Při těchto hlasitých výstupech ale obě dávají pozor, aby neopustily bezpečnou hranici plotu a nedostaly se do míst, kde už je náš pozemek obklopen
jen živým plotem, v němž jsou četné mezery na pohodlný průchod. Tam
by bylo nebezpečí, že by některé ze svých hrozeb musela jedna i druhá
psí bojovnice splnit a do toho se jim zcela zjevně nechce, jejich potyčky se
odehrávají pouze v rovině slovních útoků.
Jen jednou došlo k opravdovému střetnutí, které ovšem mělo za následek
ještě pozornější hlídání si vytčeného prostoru, aby k fyzickému kontaktu nedocházelo. To měly obě bojovnice za sebou několik dní, kdy se jejich kasání
a vyhrožování stále stupňovalo a začaly se objevovat okázalé provokace,
kdy se Barča kupříkladu objevila na naší zahradě v době, kdy jsme všichni
byli přítomni. Prolezla živým plotem a pozorně sledovala, co na to Anetka.
Ta, jakmile ji spatřila a uvědomila si míru své drzosti, vyřítila se na ni za
hlasitého bojového pokřiku, načež Barča s výrazně zjevnou neochotou vyklidila pole. Odebrala se na své území, za plot, ale pozorně sledovala řádící
Anetu. Měla radost, jak parádně ji nazdvihla!
Tento vývoj situace ovšem způsobil, že Aneta se rozčilovala více a více.
Jednou ji naštvalo, že si Barča chodí po cestě, která vede sice kolem naší
zahrady, ale za plotem, takže spustila příval nadávek na její adresu a snažila
se jí vysvětlit, ať se třeba naučí lítat, ale že veřejná cesta není tak úplně
veřejná, protože ji tam nechce. Jak se víc a víc dostávala do ráže, najednou
se prodrala živým plotem a už stála na cestě proti Barče a ječela na ni dál.
Tady byla ovšem jiná situace než u nás na zahradě, protože Barča dobře
věděla, že cesta patří všem a žádná Aneta jí nebude zakazovat tam chodit.
Věděla ovšem velmi dobře i to, že vlčák a kokr jsou zatraceně rozdílné
váhové kategorie, takže bez dlouhých řečí popadla Anetu za kůži a důkladně
ji vymáchala v nejbližší louži, kterých bylo ten den na cestě dostatek.
183
Nás vyhnalo z chalupy srdceryvné Anetino ječení, protože ta si okamžitě
uvědomila, že katastrofálně přestřelila, neodhadla své síly ani situaci a že
— pokud jí smečka nepřijde na pomoc — skončí to pro ni potupou a možná
dostane napráskáno.
Samozřejmě jsem se vyřítili jako záchranná četa a přispěchali jí na pomoc.
Barča ale neměla v úmyslu opravdově se s ní poprat, pouze provedla manifestační potrestání, aby dala najevo, kdo by správně měl mít navrch. Takže
si z této rvačky Aneta neodnesla žádný šrám, jen bláto na kožichu a potupu
v duši.
Hádky mezi oběma tím pochopitelně neskončily a jen tak neskončí, ovšem
Aneta si už bedlivěji hlídá, na jakém území stojí, když se pustí do pokřikování posměšků a nadávek!
184
Kurs s pátránı́m
Kurs s pátráním
Kapitola LXX.
Můj muž, jak už jsem tady v debatách několikrát zmínila, pracuje jako
lektor a téma, jemuž se věnuje, je komunikace v nejširším slova smyslu.
Práci, tedy kursy a školení mu buď zprostředkuje některá z agentur, s nimi
jako externista spolupracuje anebo ho zájemce osloví přímo.
Jeden takový případ se odehrál před třemi lety a nabízené podmínky byly
poměrně velkorysé, protože majitel firmy chtěl víkendové školení uspořádat
pro zaměstnance zajímavě. Konalo se v rekreačním objektu v Českém ráji.
Nadprůměrnými podmínkami odměny lektora bylo kromě jiného pozvání
i pro mne a pro Anetku.
Když jsme dorazili na místo, zjistili jsme, že Aneta nebude jedinou psí
frekventantkou kursu, protože přítomna byla též labradorka majitele firmy
a boxer podnikové právničky. Psi se vůči sobě naštěstí chovali se snášenlivou
netečností a vydrželi sledovat celodenní školení, aniž by vyrušovali. Aneta
dokonce seděla na židli a zaujatě naslouchala přednášce, takže bylo vidět,
jak moc ji téma komunikace zajímá. Chybělo jen málo k tomu, aby začala
do debaty aktivně zasahovat.
O přestávkách a pak odpoledne, kdy bylo volno, jsme se všichni procházeli
venku, psi samozřejmě také. Plavá labradorka Sára, která patřila majiteli,
byla velice přátelská, takže se během krátké doby stačila spřátelit s veškerým osazenstvem chaty včetně správce a personálu.
Když jsme se opět shromáždili v salónku, který byl pro školení určen, byli
jsme všichni, až na Sáru. Asi hodinu se na její absenci nepřišlo, protože
během odpoledne přijela a přidala se ke společnosti šéfova manželka, proto
si on myslel, že je pes s ní a ona zase, že má Sáru u sebe. Teprve když paní
ředitelová dorazila mezi nás, zjistilo se, že se milá labradorka vypařila.
Večerní školení tedy probíhalo v mnohem roztěkanější atmosféře, než by
bylo pro lektora i téma samotné záhodno. Každou chvíli se někdo vytratil
185
a šel obejít chatu, aby se ujistil, zda tam pes někde nepobíhá. Ale bylo
to marné, Sára se neobjevovala. Když večerní část kursu skončila, probrali
všichni účastníci situaci a dohodla se organisovaná pátrací akce, která měla
výskyt psa na neznámém místě odhalit a vnést tak do vztahů i situace
konečně zase pořádek.
Rozdělili jsme se do skupinek, vytyčili jsme prostory, které budeme prohledávat a akce mohla započít. Oba zbylí, nezatoulaní psi byli poučeni, jak
stav věcí vypadá a byli požádáni o spolupráci. S potěšením jsme konstatovali, že nás vyslechli s vědomím vážnosti situace a přislíbili, že se zapojí
s plným nasazením.
Opravdu pak pátrali velice zodpovědně a bylo vidět, že jim osud kolegyně
rozhodně není lhostejný. Sice se občas stalo, že se v zaujetí prohledáváním
prostoru nechali strhnout libým koncertem pachů a znenadání se vyřítili po
stopě zajíce, veverky anebo kočky, ale to nám po (poněkud zahanbeném)
návratu k povinnostem vysvětlovali nutností relaxu. A také, dodávali oba
psi zasvěceně, musí si přece čas od času ověřit, zda jim to ještě čichá i běhá
tak, jak je v téhle průšvihové situaci zapotřebí!
Přes důkladné a důsledné pátrání jsme se pozdě večer sešli všichni zpátky
v chatě s nepořízenou. To už se nás zmocňoval neklid a obavy, co se mohlo
Sáře, tomu přátelskému, vlídnému a pohodovému psu přihodit! Mezi šéfem
a jeho manželkou pak bublal počátek pořádné manželské hádky, protože
pochopitelně jeden vinil druhého, že nedával na psa pozor.
Když tísnivá nálada dostoupila vrcholu, personál marně pobíhal mezi stoly
s nabídkou jídla a pití, a můj muž ustaraně přemýšlel, jak povede výuku
další den, když budou všichni takhle smutní a ustaraní, náhle se rozlétly
dveře a zvenčí napochodovala pětice mladých lidí, kteří s námi na chatě
bydleli, ale nepatřili k nám. A s nimi se dovnitř vřítila nadšená Sára.
Všechno se záhy vysvětlilo. Sára, ve své schopnosti spřátelit se okamžitě
s každým, kdo na ni vlídně promluvil, se po dopoledním školení už nudila
a proto využila příležitosti, aby se zamíchala mezi ostatní hosty, kteří seděli
v restaurační části chaty. Skupinka mladých se po chvíli, kdy se kolem nich
186
Kurs s pátránı́m
labradorka ochomýtala, zvedla a vydala se na delší, asi dvacetikilometrový
pochod, který si předtím naplánovali. Když se po nějaké době, kdy ušli
zhruba tři kilometry, ohlédli, zjistili, že je Sára následuje a zjevně touží se
k nim připojit. Protože mylně předpokládali, že patří někomu z personálu
chaty, kam se měli pozdě večer vrátit, a protože se jim nechtělo se psem
se vracet, vzali ji s sebou. Sára byla nadšená, protože dlouhé vycházky
milovala a s lidmi se ráda přátelila.
Všechno tedy mělo dobrý konec a všechno se to nakonec i v klidu vysvětlilo.
Sára jen dostala svůj díl peskování od obou psů, kteří jí — v rámci právě
absolvovaného kursu o komunikaci — vysvětlili, co to je zodpovědnost a jak
se má dávat najevo své přání.
Na závěr kursu bylo účastníkům rozdáváno osvědčení o absolvování. Přešťastný
šéf, který se zbavil strachu o osud svého pejska, nechal vyhotovit i jedno
pro Anetu a boxera Jardu. Jen Sára nedostala nic, s vysvětlením, že její
absence byla neomluvená a že jí kromě toho část znalostí chybí.
Stála pak před lektorem s velmi zahanbeným výrazem a bylo vidět, jak
si umiňuje, že už nikdy z žádného kursu neuteče. I když ten výlet byl
samozřejmě prima . . .
187
Létající jezevčík
Kapitola LXXI.
Do rodiny našich známých před dvěma roky přibylo malé štěňátko, drsnosrstý jezevčík, který dostal jméno Theodor, mazlivě Tedík. Jak se na
jezevčíka sluší, projevoval se hned od útlého věku jako osobnost a zařídil si
život tak, aby se mu v rodině líbilo, tedy aby se všichni chovali podle jeho
představ.
Dlužno poznamenat, že si rodinu vybral dobře; byli to lidé zámožnější, měli
pěkný, prostorný dům s velkou zahradou kolem. V rodině byla dvě auta,
takže si Tedík mohl vybrat, jestli se chce projet s páníčkem nebo paničkou
a navíc se jednalo o lidi sportovně založené, takže jezevčíkovi nechyběl ani
tolik potřebný pohyb a procházky po lese.
Pán byl navíc soudním znalcem v oboru nemovitostí, takže byl velmi často
na cestách, kdy prohlížel a hodnotil nemovitosti a pes byl samozřejmě vždy
s ním.
Rodina bydlela poblíž Vrchlabí, takže letiště (které bývá přiřazováno někdy
k Vrchlabí a někdy k Lánovu) měli nedaleko.
Jezevčík se se svým pánem poměrně často na svých výletech pohyboval
v jeho okolí a byl fascinován pohledem na malá sportovní letadla, když
startovala anebo přistávala. Bylo na něm vidět, že ho ta možnost — usednout do „auta“ (které jako správný pes miloval) a potom vzlétnout — nesmírně láká a dával to svému pánovi toužebným kňučením a poštěkáváním
zřetelně najevo.
Skoro to vypadá, že se mu milující pán snažil vyhovět — ale pochopitelně
to je pohled z hlediska psího, nikoli člověčího. A už se vůbec nedá mluvit
o tom, co se pak uvádělo pro pojišťovnu!
Za sychravého listopadového rána usedl Tedíkův pán do auta, pes samozřejmě na sedadlo vedle něj a vydali se zase na jednu prohlídku, kterou měli
domluvenu. Pán rád jezdil temperamentně, takže bez ohledu na námrazu
188
Létajı́cı́ jezevčı́k
na silnicích i serpentiny to bral svižně. Což se mu nevyplatilo. V jedné ostré
zatáčce to neuřídil a odstředivá síla ho vynesla ze silnice až ke kraji lesa.
Letěli v autě několik desítek metrů, do vozu bylo slyšet, jak drhnou o malé
smrčky, které rostly směrem od silnice. Pak dopadli na louku. Kromě poněkud pocuchaného auta se jim samotným nic nestalo. Hned poté, co se pán
konečně dokázal zase nadechnout a došlo mu, že to nejspíš přežil, začal se
zajímat o to, co je s chudinkou Tedíkem.
Ten seděl na sedadle, drápky zatnuté do potahu, chlupy zježené — ale oči
mu planuly nadšením. Konečně si zalétali!! Bylo to fan-tas-tic-ké! Až na to
tvrdé přistání . . .ale to se páníček určitě časem naučí . . .!:-))
P.S.: Kdo nevěří ať tam běží . . .mně se to taky tak úplně nezdálo, ale auto
bylo potlučené, pán živý, zdravý, celý a jezevčík Theodor mi celou historii
potvrdil důrazným zaštěkáním a na důkaz pravdivosti mi podal pac!
P.P.S.: Tedík si mohl mezi dvěma auty a dvěma řidiči vybrat, protože s autem létala i panička. Ta ovšem dokázala letět pouze z můstku dolů do
příkopu a ještě k tomu střechou dolů, což mělo do průletu smrkovým porostem hodně, ale opravdu hodně daleko!!
189
Jak hrajeme hru „čistota půl zdraví“
se soubojem
Kapitola LXXII.
Tento záhadný slogan vyjadřuje náš rodinný názor, důsledek to pečlivé
výchovy v dětství; ale protože do rodiny patří i Anetka, tak je ve slově
„souboj“ zahrnut i postoj její.
Ne snad, že by Aneta nebyla pejskem, který by si liboval v nečistotě. Dokonce se nedá říci, že by neměla ráda vodu, přímo naopak. Aneta, jako
vodní pes vodu miluje a do rybníků, jezer, řek, koupališť i potoků se vrhá
radostně při každé příležitosti, někdy i bez ohledu na to, že je na vodítku.
V takovém případě s sebou radostně do koupele bere i člověka, který se
původně s ní šel jen projít.
Něco jiného je ovšem taková koupel přírodní a něco jiného je náš lidský
vynález k získání vyššího stupně čistoty, čímž je myšlena koupel ve vaně,
především za použití šampónu. Na to má Aneta odlišný názor, který velice
zarputile prosazuje.
Má docela smůlu, že bydlíme v centru Prahy, protože špína na chodnících
i prach ve vzduchu, které jsou všudypřítomné, způsobují, že se její bíločerno-stříbrný kožíšek velice rychle zbarvuje do špinavé šedi a srst zmatní.
Jsme-li venku, stačí Anetce k dokonalému vzhledu občasné zaplavání si
v nejbližším vodním zdroji a všechno je v nejlepším pořádku. Dokonce
i v případě, že při procházce venku zvětří zajíce, dá si s ním pořádný závod
a po návratu ke mně se, pravděpodobně ještě rozdivočelá právě absolvovanou štvanicí, důkladně vyválí v nejbližším zdroji bláta (které ovšem musí
být žádně uleželé, jinak by to nebyl správný odér!)
V Praze je nutno tak jednou či dvakrát do měsíce podstoupit náročnou
sportovní dosciplínu. První etapou, kterou musím zvládnout, je transport
psa do vany. Není to úplně jednoduché, protože Aneta už mě zná a proto
okamžitě vytuší, kdy na ní spočinu kritickým zrakem a potom zazní povel
190
Jak hrajeme hru „čistota půl zdravı́ “ se soubojem
„do vany“, což je u nás něco jako startovní výstřel či mávnutí šátkem.
Souboj lsti, mrštnosti i síly začíná.
Je samozřejmé, že účelem popisovaných vodních hrátek je vyrobit ze psa ušmudlaného psa čistého za pomoci vody a šampónu. Chápu, že se to Anetce
asi nnlíbí, protože libá vůně šampónu může jejímu citlivému čenichu připadat nelibě, stejně jako mně se zase nelíbí pro ni libá vůně chcíplé ryby,
což je její nejoblíbenější značka parfému.
Očistný proces se odehrává v napjaté atmosféře plné soustředění, protože
ona hlídá, zda se náhodou od vany na chvilku nevzdálím, aby se mokrá
a s kožichem plným šampónové pěny nevyřítila z koupelny do bytu a já zase
hlídám každý její pohyb, abych ji jednak ve vaně udržela a za druhé abych
jí zabránila na mě přesouvat stále další porce vody. Ostatně, nejvhodnějším
oděvem pro popisovaný proces jsou buď plavky anebo pršiplášť.
Tato část celé akce je nejnáročnější, ale také nejnapínavější, protože obě
aktérky, tedy my dvě, už za sebou mají mnoho takových soubojů a tedy
dopředu znají všechny triky, které se jedna či druhá strana chystá uplatnit.
Ale pak jsme u konce: ve vaně je dokonale čistý a úplně mokrý pes, koupelna
se změnila v brouzdaliště, ze mě odkapává voda, ale tato část končí.
Mohu vydat povel „pojď ven“, na který se Aneta připravuje již od posledních minut sprchování. Zde je obsažen prvek napětí, protože poměrně
často, ačkoliv se na to připravuji, se mi nepodaří ji ve výskoku chytit a přidržet v koupelně, takže se s kožichem plných vody vyřítí do bytu, aby tam
provedla několik sabotáží.
Honění a chytání psa, který se pro tuto příležitost promění v gazelu a hravě
přeskakuje nábytek, se stává pro Anetu jistou satisfakcí, při které si začíná
zase ona celou záležitost s koupáním pořádně užívat.
Nakonec je, přes veškeré své kličkování a schovávání pod nábytek, chycena,
vysušena a upravena. S tím, jak se mění její urousaný vzhled do nadýchané
hebké elegance, začíná se tvářit zarputileji a stále nasupeněji (což není
bezdůvodné, protože začíná další dějství, přichází citové vydírání.)
191
Nastává čas, kdy se začne ohlížet po zasloužené odměně, která musí být
nejprve hmotná (nejlépe ve formě chutného párku) a pak následuje výrazná
pochvala a ocenění jejího krásného a upraveného vzhledu. V tom se projevuje typicky žensky, protože se marnivě natřásá a předvádí před každým,
kdo k nám přijde a někdy si dokonce pro slova ocenění dojde i k sousedům.
Myslím si, že tento vrcholný okamžik hygienického víceboje Anetu se vším
smiřuje a tak už se mi párkrát stalo, že jsem ji přistihla — pokud venku
nebylo dostatečné množství bláta a poletujícího prachu — že se rozhlíží
po zastrčených zákoutích s nadějí v očích, že by si tam možná mohla čistý
kožich trochu umazat, aby se dočkala párečků a obdivu!
192
Rande, co se nepovedlo
Kapitola LXXIII.
Tento příběh pochází z pradávné historie, z dob, kdy jsem byla mladá, nezadaná a přiměřeně pohledná. Byla to doba, kdy jsem pod pojmem „zábava“
rozuměla schůzku se zajímavým mužem; místo, čas a okolnosti pak záležely na tom, jak se situace vyvinula . . .Svět kolem mě byl zabydlen tvory
přitažlivými, nepřitažlivými, přitažlivými ale zadanými, nepřitažlivými zadanými, přitažlivými zadanými leč zadanými ne úplně nabeton, a nakonec
i nepřitažlivými, leč vytrvalými, kteří se hodili vždy, když některý z těch
přitažlivých udělal něco, co neměl (= šel na jiné rande).
Mezi touto smíšenou skupinou aktérů v oboru soukromé zábavy se jednoho
dne objevil muž přitažlivý, zajímavý, nezadaný a vytrvalý. Tato kombinace
mě potěšila, neb exemplářů podobné kvality nikdy nebyl nadbytek a proto
jsem pro nejbližší dobu vyhradila obor „zábava“ čistě jen pro něj.
Ovšem objevila se netušená potíž, jakmile jsme se v kategorii zábavy přesunuli ze sféry víceméně veřejné do sféry víceméně soukromé. Dotyčný byl
veselá kopa a vtipálek, což na veřejnosti nevadilo, ba naopak (aspoň s ním
nebyla nuda); ale ve chvíli, kdy jsem právem svého mladického sebevědomí
očekávala nyvé vzdychání a namísto toho si zavtipkoval, bylo zle. Rozněžnělost mě rázem opustila, ale on to ještě vylepšil výbuchem smíchu a další
veselou poznámečkou. Adrenalin mi zabublal až v hlavě, vlepila jsem mu
facku a s výkřikem „pitomče pitomá“ jsem za sebou práskla dveřmi. V ten
zlomek vteřiny, než dveře hlučně zaklaply, jsem slyšela, jak se řehtá.
Tím by měl, podle zažité praxe, tento nadějný kandidát na mistra baviče
sezóny vypadnout ze seznamu, ale nestalo se tak. Znovu jsme se setkali,
znovu přeskočila jiskra sympatií i přitažlivosti a já jsem si řekla, že jsem
posledně asi byla nějaká zbytečně napružená, že to stojí za nový pokus.
Pokusili jsme se, ale průběh byl dtto včetně facky.
193
Abych to shrnula, tato podivná zábava nám vydržela rok, aniž by se na
scénáři našich důvěrných schůzek cokoliv podstatného změnilo. Na jednu
stranu byla mezi námi nepřehlédnutelná přitažlivost, která nás vedla k tomu,
abychom se setkávali stále znovu, na stranu druhou já jsem byla v té době
poměrně hodně ješitná a nemínila jsem připustit, že něco nebude podle mě.
A on si nemohl nechat ujít příležitost do mě rýpnout, protože ho bavilo sledovat, jak se dokážu rozzuřit.
Po roce takto probíhajících setkání, kdy jsme si oba pochopitelně začali připadat poměrně úchylně, se nás už ze zažitého stereotypu začala zmocňovat
únava a bylo jasné, že bychom se měli nějak rozhodnout. Domluvili jsme
si tedy schůzku a setkali jsme se s tím, že se přece jen ještě pokusíme, zda
by nám nějaké to intimno nepodařilo . . .a pokud se nepodaří, rozloučíme
se jako civilizovaní lidé bez facek a házení předmětů.
Protože se nám ale varianta s rozloučením tak úplně nezamlouvala, ocitla
se s námi na schůzce i láhev koňaku. Předpokládám, že on si řekl, že když
mě trochu opije, budu povolnější a nebudu se tak vztekat. Já jsem v té
době měla k alkoholu vztah velice vlažný až odmítavý, brala jsem ho jako
nutné zlo a popravdě řečeno mi hlavně nechutnal. Ale na láhev na stole
jsem se dívala také s určitou nadějí, že se snad díky koňaku budeme méně
hádat a více muchlovat. Přijala jsem proto nalitou skleničku, s odporem ji
očichala a pak jsem do sebe její obsah hodila stejně, jako by to byla lžíce
rybího tuku nebo jiné hnusné medicíny.
Zřejmě jsem ho tím trochu zarazila, protože pití bylo (nejspíš) kvalitní
a možná očekával nějakou pochvalnou zmínku, ale toto setkání se od začátku neslo v duchu smířlivosti a vstřícnosti, takže spolkl komentář a raději
mi nalil znovu. Chvíli jsem rozdýchávala předchozí nepříjemný zážitek, pak
jsem odhodlaně sáhla po sklenici a naložila jsem s ní stejně jako s její předchůdkyní.
Tu zazvonil telefon a můj společník se odebral vyřizovat jakousi naléhavou
záležitost. Já jsem osaměla s nesympatickou lahví koňaku a ponuře jsem
přemítala, proč na mě alkohol nemá slibovaný rozjařující účinek, jaký jsem
čekala. Došla jsem k závěru, že bylo alkoholu možná ještě málo a tak jsem
194
do sebe vpravila další sklenku. Bezprostředně nato ještě jednu — a říkala
jsem si, že teď už se ten účinek rozhodně projeví.
Projevil, ale jinak, než jsem očekávala. Protože asi tak dvacet vteřin poté,
co mi do útrob žbluňkla poslední dávka koňaku, se týraný žaludek konečně
vzbouřil a já jsem se vyřítila do koupelny, kde jsem setrvala několik hodin,
víceméně až do rozednění. Takhle strašně zle mi ještě nebylo. Musím říci,
že se mi tehdy dostalo vlídné a laskavé péče, i když můj zubožený stav by
pro vtipálka skýtal příležitost k mnoha legráckám. Tehdy si žerty na můj
účet odpustil.
Sešli jsme se pak ještě jednou, abychom si ujasnili, jak to s námi vypadá; ale
nezbylo, než se přátelsky rozloučit, protože jsem zjistila, že už mi ani tak
nevadí jeho nepatřičný smysl pro humor, jako spíše vzpomínka na žaludek
obrácený mnohonásobně naruby a obava, že se toho dávivého reflexu už
nezbavím . . .
P.S.: Potom jsme se hodně dlouho neviděli. Ale asi tak po dvaceti letech,
v jídelně našeho špitálu, stojím jednou ve frontě na menáž a najednou mi
někdo poklepe na rameno — byl to on. Před krátkým časem do našeho
špitálu nastoupil. Usedli jsme se svými porcemi pokrmu k jednomu stolu
a vedli jsme takové ty obvyklé řeči, jak kdo žije, kolik má dětí a podobně.
Najednou se natáhl přes stůl, chytil mě za ruku a zasyčel: „Já jsem už spal
se spoustou ženských, ani si na všechny nepamatuju. Ale že jsem s tebou
nespal, to si budu pamatovat vždycky!“ Podívala jsem se na něj a pokrčila
rameny: „Já jsem zase zažila různá rande, někdy to bylo fajn a jindy to za
moc nestálo. Ale jak jsem u tebe strávila noc s hlavou v záchodové míse,
na to rozhodně taky nikdy nezapomenu!“
195
Poplach na pláži
Kapitola LXXIV.
Během své dovolené u protinožců jsem trávila čas různými oblíbenými rekreačními (ne)aktivitami, mezi než patřilo pochopitelně koupání v moři.
Výhodou sestřina bydlení byla blízkost pěkné a nepříliš navštěvované pláže.
Jen jsem si musela stále připomínat zásady opatrnosti při koupání, protože
krásné vlny, které se daly tak báječně proskakovat a které právem lákaly
četné surfaře, byly díky silným proudům i nesmírně nebezpečné. Já jako
suchozemec jsem musela být zvláště ostražitá a navzdory pohodovému pobytu ve vodě jsem musela stále hlídat vzdálenost od břehu. Jakmile bych
se dostala do proudu, odtáhl by mě daleko do moře — a v takovém případě, jak pravila rada pro přežití, se plavec musí vzdát snahy bojovat proti
proudu, musí šetřit síly, aby se co nejdéle udržel na hladině a musí doufat,
že se mu podaří upoutat pozornost pobřežní hlídky.
Pokud bych byla nechtěla poslouchat tato varování místních a měla bych
sklon nebezpečí z moře podceňovat, připomenul by mi to určitě pohřeb
záchranáře, který utonul při jedné z poměrně častých záchranných akcí.
Byl to pochopitelně skvělý plavec, profesionál, vycvičený pro tyto situace,
ale ani on nezvládl obtížnou situaci při záchraně dvou kluků, kteří se dostali
při surfování do potíží.
Určitou nepříjemností při koupání byl občasný výskyt „blue bottles“ —
malých, krásně azurově modrých medúzek, jejichž žahnutí bylo ovšem velmi
bolestivé a ve větším množství by mohlo způsobit vážné problémy. S nimi
jsem se také občas setkala a po několika nepříjemných zážitcích s požahanou
kůží jsem se zachovala jako místní, to znamená, že pokud příliv přinesl tyto
krasavice s ošklivými zvyky, radši jsem koupání vynechala.
Dalším nebezpečím, na které je turista v souvislosti s návštěvou Austrálie
upozorňován, je výskyt žraloků v blízkosti pláží. Že ani tohle nepatří jen
mezi povídačky, přesvědčila jsem se sama. Australané své pláže pečlivě
196
Poplach na pláži
hlídají, na všech (oficiálně uznaných) plážích je věž, ze které se sleduje
hladina moře, zda se neobjeví zlověstná žraločí ploutev.
Jednoho krásného odpoledne, které jsem trávila příjemným plaváním v báječně teplé vodě, mě při koupání zaujal zvuk sirény. Zněla přesně jako
ty sirény, které v pravidelně stanovených intervalech o středečním poledni
zkoušejí ve městech (v Praze tedy určitě — jak je to jinde, to popravdě
řečeno nevím). Za mého školního mládí pak takový zvuk sirény znamenal
oblíbené cvičení CO, kdy bylo přerušeno vyučování, žáci se seřadili a v pořádku ukázněně se odebrali do krytu.
Podivila jsem se tomu, ale pohoda ospalého prosluněného odpoledne mě
natolik ukolébala, že jsem pouze s mírným nezájmem uvažovala, odkud
se u protinožců tento zvyk vzal, zda to nějak nemohli ovlivnit emigranti
z Čech a jestli jim taky budou rozdávat plynové masky. A kde mají asi
vybudovány sklepní kryty, když tam žádné sklepy nemají???.
Pak mě ovšem z tohoto poklidného rozjímání vyrušil úprk lidí na pevninu
a hlasitý pokřik „Shark, shark!!!“ To mě probralo ze snění, protože to mi
k poplachovému cvičení nesedělo. Za nějakou chvíli jsem si to dokonce ve
svém zlenivělém mozku přeložila a v tu chvíli jsem zpozorněla.
Okamžitě jsem si vybavila podobu statného žraloka, který kolem mě líně
proplouval za skleněnou stěnou sydneyského podmořského akvária a uvědomila jsem si, že to určitě nebyl ten největší exemplář, který se může kolem
břehů potloukat. Vzhledem k tomu, že to bylo jedno z pouhých dvou osobních setkání se žralokem (druhý žralok byl ještě malý a měli jsme ho k večeři, protože ho jeden kamarád-rybář ulovil), chovala jsem ke zmíněnému
živočichovi značnou úctu. To byl naprosto pochopitelný pocit vzhledem
k síle, eleganci a mrštnosti, se kterou se to velké stvoření pohybuje.
Na rozdíl od rozšířeného názoru, že žralok se toulá pobřežními vodami
pouze proto, že má zálusk na českou učitelku, jsem byla poučena, že žralok
si naopak kousne do člověka obvykle omylem, ze zvědavosti anebo když
je vážně naštvanej. Člověk pro něj nepředstavuje nijak mimořádně chutné
sousto, má moc kostí a s tuleněm se to prostě nedá srovnat. Což je vy197
světlení pro poměrně časté útoky na surfaře, neboť ti, když leží na prknu
a pádlují od břehu, připomínají obrys tuleního těla.
Všechny tyto vyslechnuté moudrosti mi rychle proběhly hlavou, zatímco
jsem pozorovala splašený prchající dav; ale přestože jsem doufala, že žralok
je jen na procházce a před chvílí vydatně poobědval, napadlo mě, že nebudu
pokoušet jeho dobrou náladu, a . . . a během vteřiny jsem byla na břehu
taky.
Jistota je jistota, a se žralokem si radši popovídám ze souše . . .
P.S.: Žralok, zřejmě potěšený zmatkem, který vyvolal, se po chvíli okounění
odebral do vzdálenější teritorií, siréna odhoukala konec poplachu a plavci
se zase mohli odebrat do vody. Ale jak jsem se tak rozhlížela kolem sebe,
nikomu se příliš nechtělo:-)
198
Tchyně jako řemen, zn. Poklad, jen ho vykopat
Tchyně jako řemen, zn. Poklad, jen ho
vykopat
Kapitola LXXV.
O tchyních se vyprávějí mnohé vtipy, některé jen žertovné, až skoro laskavé, jiné naopak brutální. Býti tchyní je proto nezáviděníhodný úděl, ke
kterému dospět není vůbec slast, protože jen málokterá žena, jež v mladém věku rozhodla se naplnit svou mateřskou roli, má takové štěstí jako
já. Štěstím v tomto tchýňovsky vedeném zamyšlení rozumím vzdálenost 18
tisíc kilometrů vzdušnou čarou, což mi zaručuje, že můj zeť mě vnímá jako
osobu neobtěžující a snesitelnou.
Pokud pak se týká mé úlohy při jednání s manželkami synů, ke kterým
jsem přišla až v době, kdy už to byli staří ženáči, tam nečiním žádných
rozdílů a ve chvíli, kdy mě doopravdy namíchnou, letí hrnek, talíř či jiný
kus nádobí na hlavu toho, kdo včas neuhnul. Pacholata, přivedená za účelem hlídání, pak podřídím vyzkoušenému principu zacházení, který jsem
si osvojila v letech dřívějších. Jak jsem již dříve uvedla, bylo zmíněné zacházení inspirováno vojenským výcvikem ve speciálních jednotkách. Musím
říci, že si na to zatím žádné dítě nestěžovalo — protože, pokud robě není
padavka, takhle si užije daleko více legrace . . .
Převážná většina mých kolegyň-tchyní takové štěstí (ve smyslu dostatečné
vzdálenosti) nemá a proto se vypořádává se svým údělem, jak jen umí. Někdo podlehne vlivu tradice a stane se postrachem mladé domácnosti, někdo
rezignuje a nechává vývoj vztahu na protistraně. Některá tchyně se promění
ve švitorku a snaží se vylepšit situaci trylkováním „vždyť my jsme se snachou jako dvě sestřičky“. Těžko říci, jestli je horší tchyně megera, která
kontroluje zásoby v ledničce a prohledává skříně anebo takovýhle diblík.
Ale jak jsem již poznamenala, obtížně se hledá rodina, kde to neskřípe.
Vzpomínám si na složitosti, které ve vztahu k synově rodině musela řešit
jedna z mých kolegyň, žena rázná a praktická, leč velice zbožňující svého jediného vnuka, dítko svého jediného syna. Syn této dámy, namyšlený a aro199
gantně se chovající tlouštík, se na začátku devadesátých let dostal mezi
„podnikatele“ (uvozovky jsou zcela záměrně, protože jeho podnikání spočívalo v tom, že objížděl obchody s hračkami a dodával do nich zboží,
přičemž se mu úspěšně dařilo vyhýbat se povinnosti platit daně a tím mu
na utrácení zbývalo poměrně hodně financí).
Tento chlapík, podobně jako tehdy mnoho jemu podobných oděn v typické
fialové sako a s bílými ponožkami jakožto poznávacím znamením, byl ženat
s kupodivu velmi hezkou a příjemně vystupující dívkou, která byla i velice
milá, skromná a nenáročná. Moje kolegyně, její tchyně, proti ní sice vznášela poměrně pravidelně různé námitky, týkající se četnosti a důkladnosti
v utírání prachu na horních poličkách a těžko přístupných místech; ale pokud se někdy dokázala oprostit od takových typických projevů, uznávala,
že u mladých se mnoho ušetří za elektřinu, protože stačí svatozář kolem
hlavy její snachy, aby byl dostatek světla.
Pak ovšem nastal problém. Začal tím, že kolegové podnikatelé pozvali jejího
syna do nevěstince, aby taky trochu poznal, jaký je život smetánky. Slečna,
kterou syn mé kolegyně ten večer poznal, byla šikovná a snaživá, takže hned
druhý den on začal úplně nový život. Prohlásil, že zatímco všichni ostatní
muži, kteří do té chvíle využili služeb jeho společnice, byli padouši, kteří
hledali jen sex, on v ní objevil citlivou a jemnou duši. Proto se rozhodl, že
ji vrátí mezi počestné ženy. A nabídl jí na místě manželství. Slečna byla
vývojem situace sice trochu zaskočená, ale protože s nabídkou manželství,
která ji nijak mimořádně nenadchla, přišla i nabídka vlastního bytu, což se
jí zamlouvalo lépe, dvoření ctitele přijala a po krátké době ve svém novém
bytě rozjela příjemný privátek, neboť to byla dívka praktická a věděla, že
sezóna netrvá věčně.
Toto vše se odehrávalo před zděšenýma očima kolegyně, která kolísala mezi
touhou dojít si za synem a tlouci ho tak dlouho, až se mu v hlavě rozsvítí,
a pochopitelnou mateřskou snahou najít pro své dítě vždycky nějakou obhajobu. Výsledkem byla přednáška pro opuštěnou snachu, ze které vyplynulo,
že sice po ní vždycky chtěla, aby jejího synáčka dostatečně opečovávala, ale
200
Tchyně jako řemen, zn. Poklad, jen ho vykopat
že spoléhala na její rozum a zkušenosti. Pročež když mladá manželka neví,
kdy přestat, ať se nediví, že to vezme takovéhle konce . . .
Další roztomilý exemplář tchyně se pak vyskytuje přímo v naší rodině: je
to bytost velice energická a temperamentní, což znamená, že se vedle ní
nenudíte, ale někdy je té zábavy až na jednoho trochu moc. Také u ní
panoval po svatbě jejího jediného syna stálý rozpor v názoru na snachu:
byla sice ráda, když viděla, jak je rodina v pořádku a jak jsou vnuci výtečně
vychováni, ale přesto jí to nedalo, aby v ní nezahlodal červíček pochybností,
že si snad přece jen její synek mohl najít ženu onačejší . . .
Poněkud překvapivé pak bylo, a to i pro moji příbuznou, když se po téměř
dvaceti letech manželství synek rozhodl, že se poohlédne po nějaké onačejší
a brzy si jednu přivedl. Matinka kolísala mezi vědomím, že odcházet od ženy
a tří dětí rozhodně není chvályhodné, a nadšením nad novou partnerkou
syna. Zpočátku také mezi oběma ženami panovalo jen líbezné cvrlikání
— ovšem my, kteří jsme znali výbušnou povahu drahé příbuzné, jsme jen
čekali, kdy něco bouchne . . .
Přituhovat začalo ovšem relativně brzy. První zaznamenáníhodná příhoda
se odehrála hned po prvních týdnech společného života nové dvojice. Snacha, aby potvrdila tak dobré a vřelé vztahy s rodiči svého muže, vymyslela
společenský večer v Praze. Rodiče, bydlící mimo Prahu, k sobě pozvali
a naplánovali program s procházkou po Praze, nákupy, večeří a posléze návštěvou operního představení v Národním divadle. Na programu měla být
Carmen, což, jak se milá tchyně vyjádřila, bude rozhodně skvělý zážitek.
Ovšem běda, po příchodu do divadla je vítala cedule s nápisem „Změna
programu“ a dozvěděli se, že bude Rigoletto. V ten okamžik milá tchyně
vypadla z fazóny, odložila úsměvy i cvrlikání a s rozčilenými výkřiky „nic
neumíte zařídit pořádně, na TOHLE mě nikdo, ale nikdo nedostane“ si
vynutila odchod z divadla, aby pak po zbytek pobytu kysele připomínala
své zklamání.
Pochopitelně, že to nezůstalo bez následků na vzájemný vztah. Když se
pak ještě obě dámy několikrát střetly ohledně názorů na uspořádání věcí
201
při společném pobytu na chalupě, došlo k propuknutí válečného konfliktu,
který se táhne dodnes. A milující matinka občas přemítá o tom, zda by
se pro synáčka přece jen nenašla nějaká onačejší . . .kdyby byly nějaké pořádné, slušně vychované dívky, sama by mu vybrala!! Ví, co je pro něj
nejlepší . . .
Jak už jsem řekla: není nad pořádnou vzdálenost. Jedině ta zaručuje, že se
i tchyně může stát oblíbeným členem rodiny!!
202
Ženský to maj’ těžký
Ženský to maj’ těžký
Kapitola LXXVI.
Tato věta ve vás možná vzbudí pocit, že dnešní večerníček bude na téma
povzdechů a stížností na to, jak to ženské mají s těmi chlapy složité — no
znáte to: jsou bordeláři, člověk aby po nich věčně uklízel, nic si nepamatují
a na otázku „Co máš na světě nejraději?“ neodpoví (správně) „Tebe, moje
znejmilejší!“, ale zamyslí se a prohlásí, že svíčkovou od maminky.
Na takové ožehavé téma by se samozřejmě dal stvořit celý seriál bojových
večerníčků, ale to by zakrátko vedlo k dívčí válce, útulné prostory Bludiklubu by se zbarvily čerstvou krví — a to vidí Hafael opravdu velice
nerad. Navíc jsem to ani neměla na mysli, když jsem dnešní téma navrhovala.
Chtěla bych se totiž krátce zamyslet nad těžkostmi, které musejí příslušnice
ženského pohlaví snášet proto, že je Stvořitel neobdařil, tak jako muže,
výsadou čurat vestoje. Doopravdy, pokud je pánům co závidět, tak TOHLE
rozhodně ano, především v situaci, kdy se ocitneme mimo vymoženosti
civilizace a pravděpodobnost, že v bujném přírodním prostředí narazíme
na fungující a dokonale hygienické WC, je nulová až záporná.
První potíž nastává už v okamžiku, kdy se rozhodneme nalézt si nějaké
odlehlé místečko, kde bychom mohly pobýt alespoň nerušeny (když už jsme
se vzdaly naděje na W i C). Dámy při tomto vyhledávání zpravidla nachodí
mnoho kilometrů, protože jen co objeví vhodný koutek, už se zleva blíží
turistický oddíl, zprava početná rodinka na výletě a též se zpravidla objeví
hajný, který s podezřívavým výrazem zjišťuje, co ta frajle chce tropit, tak
daleko od cesty . . .
Když už se konečně první fáze zdaří a nikdo nevyrušuje, nastává čas na
samotný úkon. Ani to však není bez rizika, protože třeba zjištění, že to
není tráva, ale kopřivy, nepatří mezi nejpříjemnější. Také není úplně ideální
situace, kdy dáma v potížích opustí turistickou stezku v přírodní rezervaci,
203
ukryje se za nejbližší křoviska a po několika minutách zjistí, že se pomalu
propadá do rašeliniště, které patří do místních pozoruhodností.(VELMI
nemilé!!)
Ovšem asi největší katastrofu, související s dnes probíraným tématem, zažila jedna z našich babiček. Tentokrát se ovšem nejednalo ani o babičku
od A, ani o babičku ze statku, ale o babičku z rodiny mého muže. Byla to
žena velmi pozoruhodná a já doufám, že naše večerníčky budou trvat ještě
dlouho, aby se ve vyprávěních dostalo i na četné historky o ní.
Babička se v nesnázích ocitla poté, co dala dohromady houfek svých vnoučat, zavelela dědečkovi, aby se postavil do čela výpravy a všichni vyrazili
do lesa na sběr lesních plodů a hub. Když babička seznala, že jest jí uchýliti
se na chvíli do ústraní, nařídila dědečkovi, aby odvedl vnoučata stranou,
vyhledala ústraní, provedla částečné odstrojení a přidřepla. A tady se právě
ukázala ta odvěká nespravedlnost, kterou trpí ženy oproti mužům, protože
babička si bohužel vybrala místo přesně nad hnízdem vos.
Vosy její počínání mimořádně dopálilo, sešikovaly se a vyrazily do útoku,
aby hanobitelku rodného hnízda potrestaly. Poté, co babička inkasovala
první čtyři žihadla, pochopila, že je zle a chtěla se spasit útěkem.
Bohužel však babička patřila mezi dámy vrcholně počestné, takže se před
svým úprkem náležitě ustrojila, tedy především si natáhla znovu kalhotky.
Ovšem, řečeno přesně, ta zdrobnělina není úplně na místě, babička byla
dáma korpulentní a kromě toho si potrpěla na solidní prádlo, takže to byly
pořádně rozměrné bombarďáky. Jak s oblékáním z pochopitelných důvodů
spěchala, nabrala do výše popsaného prádla i značnou část útočících vos
a neprodyšně je tam uzavřela. Vosy, které do té doby byly jen naštvané,
se v přímém ohrožení života dočista zbláznily a bodaly kolem sebe jako
(opravdu) pominuté, takže dědečkovi i vnoučatům se naskytl úděsný pohled
na babičku, divoce křepčící po lese za vyrážení nesrozumitelných výkřiků
a plácání se po rozměrném pozadí.
Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se před zjančenou babičkou neobjevil jako
spása potok, do kterého se vrhla a zůstala v něm sedět. Nastala pak prekérní situace, protože nevinná dítka kladla mnoho otázek, na které jim
204
Ženský to maj’ těžký
jindy vlídná babička odpovídala velice nepedagogicky, ba hrubě. A dědeček měl průšvih, protože poté, co zjistil, co jeho drahou polovici postihlo
a především poté, co zjistil, že utrpěná újma je bolestivá, ale naštěstí ne
nebezpečná, nezadržel už záchvat smíchu, za což byl ztrestán zaražením vycházek do hospody a servírováním připálených večeří, což trvalo do doby,
než babička splaskla.
Babička strávila ještě několik dní léčbou sedacími koupelemi, přičemž barvitě zlořečila pánubohu, že musel vymyslet něco tak zbytečného, neřádského
a škodlivého, jako jsou právě vosy. Jen rodina se měla od té doby čím bavit
na její úkor.
No nemají to ty ženské doopravdy těžké?!
205
Frajer Pepek a prostřelené koleno
Kapitola LXXVII.
Abych se dnes ve svém vyprávění dostala k vysvětlení, jak přišel můj mužpacifista k prostřelenému kolenu, musím vám napřed přiblížit osobnost
Pepka, našeho dlouholetého souseda. Byl totiž nepřehlédnutelnou osobností
nejenom v našem domě, ale i všude, kam během svého dlouhého života zavítal; ostatně, jeho životní osudy ho k tomu předurčovaly.
Pepek se narodil v rodině váženého a zámožného jičínského továrníka jako
poslední z dětí. Byl o hodně mladší než jeho sourozenci, takže byl zákonitě
rozmazlován rodiči i staršími bratry. Nebylo divu, že z něj vyrostl mladík
bujný a s nápady divokými — on to za něj vždycky někdo vyžehlil! Líbil se slečnám a slečny se líbily jemu, což samozřejmě jeho výstřednosti
ještě umocňovalo. Přistát na školním hřišti s malým letadlem byl jen jeden
z kousků, které tropil, aby je zaujal.
Při svém zalíbení ve společnosti pohledných dívek se však jednou dostal do
společnosti dámy již zralejší, což byla choť jednoho z důstojníků jičínské
vojenské posádky; a tato dáma, ač o patnáct let starší, mu zcela učarovala.
Dokonce natolik, že přestal běhat za děvčaty, začal vyhledávat výhradně
její společnost a nakonec ji získal natolik, že se stal jejím důvěrným přítelem, tedy milencem. A nebyla to jen nějaká přechodná aféra, vztah mezi
nimi trval a vydržel, takže se rozhodli, že svou lásku zpečetí manželským
slibem. Problém byl ovšem v tom, že dáma již jednoho zákonitého manžela měla, a ten se se ztrátou choti nehodlal smířit. Překonal sice zklamání
z manželčiny nevěry, posléze rezignoval a vzal jejího mladého milence na
vědomí, ovšem naprosto odmítl vzdát se její přítomnosti. Takže žili ve třech
— a teprve poté, co se přestěhovali z Jičína do Prahy, podařilo se dosáhnout jednak rozvodu a po několika letech i toho, že si zhrzený exmanžel
nalezl jinou životní družku a k té se odstěhoval.
V době, kdy se odehrála příhoda s kolenem, o čemž vám především chci
vyprávět, byl však již Pepek několik let vdovec a co se vztahů týká, vrátil
206
Frajer Pepek a prostřelené koleno
se k předmanželským způsobům, tedy poletování z květinky na květinku.
Můj muž, v té době též bez manželky, se s ním přátelil již od doby, kdy se
stali společnými obyvateli jednoho domu. Zřejmě měli oba pánové ledacos
společného . . .:-))
Právě proto, že to byli kamarádi, trávili společně i jednoho Silvestra, kdy
se to všechno seběhlo. Seděli u Pepka v bytě, byli sami, jen ve společnosti
slušného počtu lahví s lahodným obsahem. Popíjeli, bavili se — a jak lahve
stěhovaly postupně svůj obsah do jejich žaludků, bavili se stále rozjařeněji.
Kolem půlnoci se obsah krve v alkoholu snížil na povážlivou hranici a Pepek dostal nápad, že Nový Rok je třeba přivítat střelbou z oken. Měl doma
sbírku nelegálně držených zbraní, protože ke zbraním přilnul, pravděpodobně v době, kdy se svým vojenským předchůdcem sdílel jednu manželku.
Otevřel okno a hotovil se ke střelbě, což se mému muži velice líbilo a chtěl
se dění účastnit. Protože kladl otázky, jak se s tou pěknou pistolkou vlastně
zachází, Pepek se k němu s nabitou zbraní otočil, začal vysvětlovat. Názorně, velmi názorně vysvětlovat, takže vyšla rána, která krásně hladce
prostřelila koleno přesně pod čéškou.
Leknutí, šok, krev . . .oba téměř vystřízlivěli, pokud to bylo možné. Bylo
nutno přivolat lékařskou pomoc, ovšem zároveň s lékaři se o věc začala
zajímat policie, když vyšlo najevo, že se jednalo o střelbu. Pro jistotu je
oba zatkli a odvezli na záchytku, aby zjistili, jak je to vlastně s množstvím
alkoholu. Muž se začal bránit, že to není spravedlivé, protože on je poškozený a na záchytce být nechce, ale nebylo mu to nic platné. Mezitím si
také stačil uvědomit, že Pepek se nachází v pořádném maléru a protože
se chtěl zachovat především jako kamarád (ať už si o tom myslíme cokoliv), začal přemýšlet, jak bude vlastně vypovídat, aby to z Pepka neudělalo
neúspěšného vraha. Výslech jak na policii, tak později před soudem proto
probíhal v poněkud kabaretním duchu, protože jak obžalovaný, tak poškozený trpěli výpadky paměti, sice uznávali, že NĚJAKÁ pistole asi musela
v bytě být, když z nějakého neznámého důvodu vystřelila, ale kdo ji tam
asi mohl přinést . . .poštovní holub? Mikuláš?! Oba však svorně popírali jakoukoliv hádku anebo spor mezi sebou, což byla asi jediná pravdivá věc,
207
kterou uvedli. Protože však poškozený hrdinně tvrdil, že prostřelením kolena neutrpěl žádnou škodu a že tedy po obžalovaném vůbec nic nechce,
rozsudek nakonec vyzněl mírně: frajer Pepek dostal čtyři měsíce s podmínkou na rok a půl, což spolu s poškozeným hned od soudu odešel zapít do
nejbližší vinárny. Naštěstí již bez pistole, která byla zabavena a policie ji
odmítla Pepkovi vrátit, což v něm vyvolalo bouři nesouhlasu a připomínek
k policejní svévoli.
Můj muž pak strávil následující dva měsíce pajdáním o berličce, než se
zraněné koleno umoudřilo a opět se vrátilo k plnění svých povinností. Ale
kdykoliv se v rámci své léčby objevil u svého ortopéda, vyvolal v tom
dobrém muži bouři nadšení, kdy lékař svolával své kolegy a nabádal je, ať
se podívají na to mistrovsky prostřelené koleno. „Ten střelec, to byl panečku
machr! On to napálil přesně mezi kloub a čéšku — no tomu se říká muška!
Kdyby to bylo o milimetr vedle, koleno je k nepotřebě — ale tohle, to je
prostě paráda!!“
Inu, není nad to, když se odborník něčím dokáže nadchnout . . .
208
Úcta k národnı́m symbolům kontra jı́delnı́ček
Úcta k národním symbolům kontra
jídelníček
Kapitola LXXVIII.
Jistě si snadno vybavíte symbol, který charakterizuje pravděpodobně každou zemi a každý národ. Pro Francouze je to Eiffelovka a gaskoňští kadeti,
pro Angličany čaj o páté a Big Ben, Švýcaři mají spolehlivé banky a fialovou krávu Milku, Rusové Kreml a vodku. Tak bych mohla pokračovat ještě
dále, třebaže je jisté, že byste dokázali vyjmenovat pro tyto i jiné země
další známé symboly.
Otázkou je, co bychom mohli zvolit jako srozumitelný symbol naší země:
Říp a napěněný půllitr piva? Hradčany a vepřo-knedlo-zelo? Pražský orloj
a utopence?
Ale nechci se nyní zabývat hlubším smyslem či podtextem uvedených symbolů a ani se nechci zabývat tím, proč vytanou člověku na mysli, pokud
se o určité zemi začne mluvit. Chci se ve svém dnešním vyprávění dostat k tomu, jaké problémy může způsobit dvojí přístup k velmi typickému
symbolu určité země — a mám teď na mysli klokana jako proslulý symbol
Austrálie.
To, že je tohle zajímavé a roztomile vyhlížející zvíře bráno jako cosi výrazně
typického pro Austrálii, je pochopitelné, protože díky osobité fauně i flóře
se jinde na světě nevyskytuje. Tedy, přesně řečeno nevyskytuje se ve volné
přírodě. Naopak každá zoologická zahrada, dbalá své cti, si stádečko klokanů pěstuje a hýčká, protože se tato zvláštní stvoření těší trvalému zájmu
dospělých i dětských návštěvníků. Není divu — neboť, jak ví každé mrně
— „klokan je takové divné zvíře, které stojí, když sedí a skáče, když chodí“.
Kromě toho má sympaticky vyhlížející čumák, jemnou srst a mláďata, co
mají ve zvyku zvědavě vykukovat z kapes na břiše svých matek. Kdo by si
je neoblíbil?!
Inu, kdo je jednoznačně nemá rád, jsou australští farmáři. Když si Austrálii zabrali pro sebe různí bělošští vysídlenci z Evropy, zavedli pochopitelně
209
v duchu tradic jiné pořádky, než které tam panovaly po tisíciletí, kdy aboriginci žili s klokany v poklidném společenství. Pravda, domorodci si občas
nějakým uloveným klokanem vylepšovali jídelníček, ale to jim klokani neměli za zlé, protože již v maminčině kapse se dozvěděli tvrdou pravdu, že na
světě číhá mnoho nebezpečí a pokud klokan netrénuje skok daleký, špatně
to s ním dopadne . . .
Farmáři se rozhlédli po rozlehlých pláních, zjistili, že země je úrodná, jen
s vodou bývá problém, vymysleli tedy zavlažovací systémy a pak dovezli
krávy, které se jim v rodných zemích osvědčily jako všestranně užitečná
zvířata — na rozdíl od veškeré havěti, která se v jejich nové domovině
vyskytovala. Klokanům se vynález zavlažování zalíbil, neb prakticky eliminoval problémy, které představovala periodicky se opakující období sucha.
Ovšem farmáři se nelopotili pro klokany, ale pro krávy a aby v tom udělali jednou provždy jasno, vyhlásili klokanům nemilosrdný boj. Ostatně,
podobně neblaze zatočili i se zmíněnými domorodci . . .
Jak se Austrálie dostávala ze svých drsných začátků civilizačního procesu
do humanističtější roviny, začali se ke slovu dostávat stále více ochránci
utlačovaných, a to jak domorodců, tak i klokanů (kteří navíc bodovali sympatickým vzezřením). Světlo světa spatřil Skippy a zrodil se nový idol dětí
i dospělých. Klokan se stal mediální hvězdou.
Přestože se názor veřejnosti i australských obyvatel na klokany oproti minulosti změnil, neznamenalo to, že by se nad tímto velice odolným živočišným
druhem rozprostřela ochranná ruka veřejného obdivu a lásky. Farmáři si
byli stále vědomi nebezpečí konkurence při spásání šťavnaté trávy, určené
pro jejich stáda užitečných krav, a tak prosadili alespoň tzv. kontrolu populace klokanů. Což v praxi znamená povolení odstřelu za dodržení určitých
podmínek.
Setkala jsem se s tím za svého australského pobytu a to proto, že dva
z našich známých — manželé Milan a Květa — byli vášnivými nimrody
a využili každé příležitosti, aby mohli jet s podobně zapálenými lidmi na
loveckou výpravu za klokany.
210
Úcta k národnı́m symbolům kontra jı́delnı́ček
Tak se mi mohlo přihodit, že když jsme u nich byli jednou na návštěvě,
předložili mi jako pochoutku stejk z klokana (dnes už nikoho nepřekvapí,
že si v restauraci může dát klokaní maso, ovšem před těmi deseti lety to bylo
opravdu neobvyklé — snad jen v Kolibě u ZOO Praha jsem uviděla podobnou exotické pokrmy, ale to ve mně z pochopitelných důvodů vzbuzovalo
fakt divné pocity . . .nejsem přece sup či hyena, ne?!) Byla jsem poněkud
zaskočena tou nabídkou laskavých hostitelů a opravdu se mi nechtělo si do
Skippyho kousnout: ale být hostem není jen tak, proto jsem se přemohla,
vybrala si nejmenší možnou porcičku a odhodlaně ji do sebe nasoukala. Nemohu říci, že by to pro mě představovalo nějaký kulinářský zážitek, ať už
to zavinila moje předpojatost, nedostatečná kuchařská obratnost hostitelky
anebo fakt, že tentokráte na lovecké výpravě skolili sportovce a veterána.
Ale svým povinnostem vychovaného hosta jsem dostála se ctí, návštěva tak
proběhla bez rušivých momentů.
Problém nastal, až když jsem se vrátila zpět do Prahy a vyprávěla jsem
dceři o událostech australského pobytu, přičemž jsem neuváženě zmínila
i tento kulinářský zážitek. Dcera, která v té době prodělávala opět jedno ze
svých vegetariánských období (protože jíst ňuňu zvířátka je ohavnost) na
mě nejdříve nechápavě vytřeštila zrak, pak se nadechla a vychrlila vodopád
výčitek, ve kterých se to hemžilo čumáčky, oušky, kožíšky a jinými roztomiloučkými slovíčky. Nakonec se odmlčela a po chvíli zamyšlení vynesla ortel:
„Mami, já tě fakticky nechápu. Jak jsi to mohla udělat?! Uvědomuješ si, že
jsi přijela jako návštěva do země a zbaštila jsi jim tam národní symbol?!!!“
Vstala a odcházela z místnosti. Ještě mezi dveřmi se zastavila a dodala:
„Doufám, že nikdy nepojedeš do Vatikánu. Ty bys byla schopna dát si ke
svačině papeže!!“
211
Jak otrávit čalouníka
Kapitola LXXIX.
Námět pro své dnešní večerníčkovské povídání jsem opět nalezla ve vzdálenější historii rodiny, a to konkrétně rodiny mého muže. Přihodilo se to
totiž v době, kdy byl mlád, bezdětek a kdy žila ještě jeho první žena.
Mladí manželé se nastěhovali do bytu, který získali po staré pratetě; obydlí
bylo ještě ve stavu původním, pratetičkovském, takže se tam nalézala spousta
předmětů neznámého původu a určení — kromě toho byl byt vybaven starým nábytkem, který se mužovi zalíbil a rozhodl se ponechat si ho. Jen
čalounění již většinou mělo své nejlepší roky za sebou a proto se s tím
muselo něco udělat. Nejlépe sehnat šikovného čalouníka, který by si s nábytkem poradil a vdechl mu nový život.
Ovšem — musíte mít na zřeteli, že popisovaná příhoda se odehrála v šerém
dávnověku, přesněji řečeno na začátku šedesátých let minulého století (což,
upřímně řečeno zní hodně podobně jako třetihory) a typickým znakem zmíněného období bylo, že šikovný a ochotný řemeslník vzácnější byl myrthy
či kadidla a perel nebo drahých kamenů.
Pro celou širokou rodinu i vzdálenější příbuzenstvo tedy nastalo období
„Sháníme čalouníka, Zn.: Ochotného“. Akce se nakonec podařila a splněním
bojového úkolu se mohl pyšnit mužův tchán, což bylo poněkud delikátní,
protože ti dva se zrovna nemuseli. O to větší radost měl pochopitelně tchán
— čipera, který tak dokázal, že na něj, dělníka ze Škodovky, nějaký blbý
YNTELYGENT jen tak nemá. Protože co je to znalost Homérových spisů
proti dovednosti opatřit domácnosti řemeslníka!!
Potom nastal ten slavnostní okamžik, kdy MISTR řemesla čalounického
uskutečnil audienci v novomanželské rodině. Shlédl vybrané kusy nábytku,
laskavě vyslechl názory, jak by asi měly po opravě i úpravě vypadat a nakonec se hotovil k pronesení závěrečného verdiktu. Světem protřelý tchán,
který pozorně sledoval situaci, pochopil, že jde do tuhého a povelel své
dceři: „ Majdulko, nabídni přece PANU MISTROVI něco pro zahřátí!!“
212
Jak otrávit čalounı́ka
Pan Mistr na tato slově sice zareagoval vlídným pousmáním, které dávalo
tušit, že mu naznačený děj není až tak proti srsti, ale mladá paní se ocitla
v převelikých rozpacích. Zejména proto, že se do bytu přestěhovali nedávno,
tudíž netušila, zda a jaké zásoby lihovin se v něm nalézají — a kromě toho
i proto, že sama nebyla rozhodně znalkyní alkoholických nápojů a tak vysloveně tápala v důležité otázce, jaký že to nápoj hoden jest toho nabídnut
býti Mistrovi . . .!:-)
Nakonec se odhodlaně vydala do prostor spíže a jala se propátrávat nejrůznější láhve a zkoumat, co asi obsahují. Po chvíli badatelského úsilí narazila
na láhev s vinětou „Brandy Stock Original“ — a protože se jí láhev zdála
být přiměřeně reprezentativní, přinesla ji do pokoje a na opakovaný otcův
pokyn z ní MISTROVI nalila štědrou dávku . . .
Místr řemesla čalounického přijal skleničku a odborně ji kopl do útrob. Je
pravda, že se hned poté zatvářil poněkud divně, ale to ani mladá paní, ani
její otec — v této chvíli řidič motorového vozidla, tudíž nucený abstinent —
nebrali na vědomí. Na řadu přišla druhá sklenička, poté se konala dohoda
o termínu započetí čalounických prací a MISTR se rozloučil. Vypadalo to,
že je všechno v nejlepším pořádku . . .
Večer se dostavil novomanžel-intelektuál a začal se pídit po průběhu jednání s mistrem řemesla čalounického. Mladá choť mu všechno dopodrobna
vylíčila a spokojená nálada trvala až do okamžiku, kdy došlo na podávání
brandy. Mladý manžel, znalý — na rozdíl od své nevinné choti zákonitostí
světa hříchu — totiž okamžitě zpozorněl, protože tady mu něco nehrálo.
I tázal se hlasem důrazným: „Tys mu nalila brandy?! A víš jistě, že to byla
brandy? Odkud jsi to pití vzala?!!!“
Mladičká žena musela přiznat, že neví, odkud se láhev s brandy vzala,
ale že ji objevila ve spíži. A šla a ukázala svému důslednému manželovi,
která láhev alkoholu to přesně byla. Muž láhev otevřel, prozkoumal, očichal
a opatrně ulízl vzoreček, načež se chytil za hlavu.
„Ženská nešťastná!!! Tohle jsi opravdu Mistrovi nalila??!!!!! Vždyť ty jsi
ho mohla zabít — tetička si do té láhve uschovala kafr na mazání kolen;
prokristapána, co teď uděláme??!!!“
213
Poté se přísně zahleděl na zkroušenou novomanželku. „Poslyš, ale komu
dalšímu ještě jsi z té láhve nalila?! Tátovi?“
Mladá paní oponovala, že tatínek byl vozem a proto nepil.
„Tak kdo ještě ochutnal?“, tázal se nesmlouvavý novomanžel. „Dala sis
snad skleničku ty?“
Nyní ovšem paní musela připustit, že si taky maličko lízla, čistě ze zdvořilosti, aby Mistr Čalouník nepil sám . . . Choť se chytil za hlavu. „Majdo,
a to ti na tom pití nepřišlo nic divného??!!! Jako že to smrdí anebo že to
hnusně chutná?????!“
Manželka se zamyslela a potom přiznala, že to bylo opravdu moc hnusné
pití, ale že si myslela, že to tak má být, protože jí všechny ty whisky, koňaky
a brandy připadají podobně odporné . . .
Mladý muž musel zvolit nějakou rozumnou a všechny možné průšvihy řešící
strategii. Především, když už zjistil okruh všech osob, které mohly pozříti
kafr namísto brandy, potřeboval též zjistit možný rozsah škod. Nejvhodnějším objektem pro takové podorbné zkoumání byla pochopitelně jeho mladá
choť.
Proto ji opět hlasem rázným povolal k sobě a jal se zkoumat stav její tělesné schránky. Vše vypadalo normálně až uspokojivě, až do okamžiku, kdy
zavelel „vyplázni jazyk“ a před otřeseným zrakem objevil se jazyk milované družky jeho životní, pokrytý četnými bílými poleptanými ostrůvky.
Vypadalo to děsně!!!
Poté, co zděšenýma nevěřícíma očima znovu ověřil stav napáchaných škod
a co manželku podrobil opakovanému výslechu s výsledkem „ne, opravdu
jsem nic jiného nejedla ani nepila, jen tu půlku štamprlete s Mistrem, prostě
ze zdvořilosti“ rozhodl se jednat rázně a přivolal na pomoc pohotovostní
lékařskou službu.
Sanita přijela neprodleně, službukonající lékař nebral událost na lehkou
váhu a proto si mladou paní odvezli na internu, kde jí jako první nezbytný
zákrok provedli důkladný výplach žaludku. Poté si ji nechali ještě tři dny
214
Jak otrávit čalounı́ka
na pozorování; a protože se neobjevila žádná komplikace, propustili ji domů
se závěrem „stav po otravě neznámou látkou“.
Až potud vypadalo vše na příběh se šťastným koncem: ovšem v novomanželovi hlodala stále troška pochybností — jak to vlastně dopadlo s Mistrem
Čalouníkem???!! A jak tudíž dopadne rozjednaná zakázka???!!!!! Nakonec
se odhodlal, zavolal k Mistrovi do dílny a ke své velikánské úlevě dostal po
chvilce k telefonu samotného Mistra. Živého!!!:-)
Poměrně velice hladce se domluvili na postupu prací při renovaci starého
nábytku . . .a když to mladý manžel už nevydržel a přímo se zeptal, zda
panu Mistrovi nebylo po pohoštění nějak trošíčku nevolno (s podotknutím,
že mladá paní to bohužel z nějaké příčiny odstonala), dostalo se mu rozveselené odpovědi: ”Ale jó, pane doktor, máte úplně pravdu! To pití, co mi
panička nalila, bylo nějaký dost divný . . .Ale já, jak jsem vyšel vod vás,
tak jsem se hned na rohu vyblil a tak už mi pak bylo načisto dobře. Tak
nemaj’ strach, no néééé?!!!):-)))
P.S.: a aby tohle vyprávění opravdu bylo příběhem jen se šťastným, ba nejšťastnějším koncem, musím ještě podle pravdy poznamenat, že ani mladá
paní neutrpěla nižádnou úhonu. To — co jak ona, tak její manžel a posléze
i přivolaná lékařská pohotovost — považovali za poleptaný jazyk, byly ve
skutečnosti kousky těsta, které jí zůstaly na jazyku po tom, jak ochutnávala, zda má správě osolené bramborové těsto na placky . . .!:-)))
215
Cesty do tmy a do neznáma
Kapitola LXXX.
Ačkoliv si troufám o sobě prohlásit, že mám velice ráda přírodu včetně všech
možných kytek, bylin, porostů a lesních velikánů, přece zůstává smutnou
pravdou, že jsem nefalšované dítě velkoměsta, tedy že jsem fakticky tvorem
nepoužitelným při nedosažitelnosti civilizačních vymožeností. Nedovedu určit světové strany podle lišejníku na stromech, nerozeznám souhvězdí na
obloze, nedokázala bych upytlačit zajíce, abych měla co k večeři a nevím,
které rostliny jsou poživatelné a které nikoliv. Takže ??? pokud by mě velice rychle neadoptovali vlci jako Mauglího anebo opice jako Tarzana, byla
bych odsouzena k tomu bídně zahynouti. Především však jsem z městského
života zvyklá na to, že ani v noci není ve městě tma a proto je pro mě
orientace po setmění ve venkovském prostředí plna nečekaných nástrah.
Stačí se zdržet u sousedů, pak se vracet do chalupy (baterku si zcela pravidelně zapomeneme doma) a máme o zážitky postaráno. Nejenom že trvá
hodnou chvíli, než se mi podaří dopátrat se vrátek, ale i ten kousek cesty
zahradou k chalupě bývá komplikovaný, zpravidla proto, že se mi podaří
zabloudit do záhonu růží, který se táhne vedle cesty. A to, jak snad uznáte,
je zážitek, který by si člověk raději odpustil . . .
Ovšem tohle jsou jen takové náznaky bloudění, protože se jedná o trasu
krátkou a navíc dobře známou, takže lze nalézt vždy nějaké záchytné body,
podle kterých se dá vchod do chalupy nalézt. Dramatičtější to bylo v situaci,
ke jsem se potřebovala dostat potmě do cíle několik kilometrů daleko.
První zkušenost s tápáním ve tmě jsem učinila při večerním příjezdu vlakem do Velimi, odkud jsem se chtěla pěšky dostat do Osečka, do našeho
starého statku. Rozhodla jsem se poněkud lehkomyslně, že to jistě i pozdě
večer zvládnu ??? trasa byla dlouhá jen něco přes čtyři kilometry a za dne
to neznamenalo žádný problém. Dokonce ještě na malém nádraží ve Velimi
se mi zdálo, že to bude v pohodě. Tento pocit se však rychle začal vytrácet poté, co jsem se ocitla na silnici za městečkem a kolem mě se začala
216
Cesty do tmy a do neznáma
rozprostírat stále černější, hustší a důkladnější tma, ve které jsem neviděla
nic, naprosto nic, natož abych mohla sledovat cestu, po které jsem měla
jít. Moje jediné štěstí bylo, že silnici lemovalo stromořadí, takže jsem neskončila uprostřed polí, protože jsem se vždycky včas praštila o jabloň nebo
třešeň.
K mé smůle se však silnice asi kilometr za Velimí rozdvojovala ??? sice
se jednalo jen o malou, místní silničku povrchu prašného, kdežto já jsem
se potřebovala protápat silnicí asfaltovou, ale to mě pochopitelně nemohlo
zarazit. Jakmile se mi naskytne možnost zabloudit, bloudím okamžitě a bez
zaváhání.
Pročež když se přede mnou konečně objevilo něco jako lidská sídla a já
jsem se začala radovat, že je konec mému plížení se nízko při zemi (abych
neztratila úplně kontakt s cestou, po které jsem se vydala), došla jsem po
chvíli k trpkému zjištění, že jsem někde úplně jinde, než jsem měla a chtěla
být. Zašla jsem si asi tak osm kilometrů.
Na statek jsem tudíž dorazila teprve až se svítáním, kdy jsem se konečně
mohla rozhlédnout po krajině a najít několik málo orientačních bodů, které
mě dovedly k cíli . . .
Podobný zážitek mě pak čekal při cestě do kempu v Takoníně. O pár minut mi ujel autobus, kterým bych se ještě v rozumnou dobu dostala do
Chotýšan, odkud to bylo ještě pět kilometrů. Když už jsem však stála se
sbalenou taškou na stanici autobusu, nechtělo se mi vracet se do pražského
bytu a tak jsem se frajersky a neuváženě rozhodla, že pojedu večerním
autobusem, který mě v Chotýšanech vyloží až v deset večer.
Tak se i stalo a opět, teprve když se autobus rozjel a jeho světla zmizela
v dáli, začala jsem mít dojem, že můj nápad možná nebyl z těch nejlepších.
Al e už se nedalo nic dělat, jen pochodovat a doufat, že a cesta rychle uteče.
Pochopitelně že noc byla temná, oblohu halily těžké mraky a nikde nebylo
ani to nejmenší světýlko. Musím říci, že chůze, při které vůbec netušíte,
kam pokládáte nohu ??? a jen doufáte, že to je pevný povrch silnice a ne
nějaká jáma ??? je poněkud adrenalinový zážitek, který bych si ovšem docela nechala ujít. Sunula jsem se po cestě rychlostí zchváceného hlemýždě,
217
napřaženýma rukama jsem tápala před sebou a jen jsem doufala, že stále
ještě jdu po cestě a že nikam nespadnu.
Tady jsem měla jediné štěstí a to v tom ohledu, že cesta nikde neodbočovala a že se z ní doopravdy nedalo uhnout nikam jinam. Přesto však už
dávno uplynula půlnoc, když jsem se teprve připlazila do kempu (ačkoliv mi
normálně tato trasa trvala necelou hodinu). Poslední, zhruba kilometrový
úsek, který tvořila úvozová cesta, jsem ušla prakticky po všech čtyřech,
protože v té naprosto naprosté temnotě bez jediného náznaku světla jsem
si už ani nebyla jista ani tím, že mám pod nohama opravdu zemi a musela
jsem si na ni sáhnout. Jen jsem doufala, že po cestě se nebude potulovat
některý příslušník četné populace lesní zvěře, protože jsem si jista, že by
mě takové nečekané setkání dočista odrovnalo. Tipla bych to rovnou na
infarkt.
Jak vidíte, opravdu, přes svou zálibu v přírodě, mám s pobytem v ní určité potíže. Alespoň při nedostatku světla. Ostatně, když dokážu zabloudit
za plného denního světla a při přítomnosti četných orientačních bodů či
ukazatelů ??? není vlastně divné, že jsem se při svých cestách potmě a do
neznáma neztratila definitivně?
218
Pán vám ležı́ za chalupou. Na zemi!
Pán vám leží za chalupou. Na zemi!
Kapitola LXXXI.
Když jsem před sedmi lety poprvé vstoupila do lánovské chaloupky, kterou
mi předtím můj drahý promyšleně nedbalými náznaky představoval jako
super-špica-eňo-ňůňo-luxusní rezidenci, na které lze od hodiny přijímat význačné státní návštěvy, jen vrozená odolnost vůči vnějším vlivům způsobila,
že jsem neomdlela hned ve dveřích. Dokonce jsem ani s výkřiky děsu neutekla zpátky na autobusové nádraží do Vrchlabí, ale to má na svědomí
spíše moje schopnost neuvěřitelně si komplikovat život.
I dala jsem se do díla. Když jsem zvládla úkony, na které jsem stačila
vlastními silami — jako byl důkladný úklid za použití několika hektolitrů
Sava a jiných brutálních desinfekčních prostředků, vyházení plesnivějících
krámů a vybojování prvního částečného vítězství v pořízení pračky, neb
jsem se odmítla smířit s teorií „nač prát, stejně se všechno zase umaže“
— nastala fáze, kdy jsem si musela přiznat, že potřebuji co nejdříve pomoc. Odbornou. (Ne, nemyslela jsem psychiatra, i když ani ten by nebyl
od věci.) Potřebovala jsem, aby se díla chopili zruční řemeslníci, kteří by
něco provedli s vlhkými a plesnivějícími zdmi a děsila mě oprýskaná, místy
rezivějící střecha, protože jsem si představovala, jak se k vlhkosti ze země
bude domem šířit i vlhkost z deště.
Cílevědomým nátlakem a poukazováním na to, že pokud chalupu nechtějí
opravovat, bylo by racionálnější ji vyhodit do vzduchu a pobývat na pozemku ve stanech, se mi podařilo, že akce „zručný řemeslník“ se rozběhla
a zakrátko jsme již obdrželi tip na pana Jandu, osvědčeného a doporučovaného zedníka-obkladače-příležitostného instalatéra-natěrače, prostě muže
mnoha profesí; přesně jak bylo v našem případě potřeba.
Pan Janda přijel na obhlídku objektu, aby si prohlédl budoucí zakázku
a dohodl podmínky. Když to všechno prošel a ohodnotil, pronesl krátký
a velice jadrný komentář, v němž shrnul jak stav nemovitosti, tak i své
mínění o způsobilosti mužských členů rodiny. Těm se to sice opravdu, ale
219
opravdu nelíbilo, ale momentálně byli v těžkém oslabení a tak se skřípáním
zubů mlčelia tvářili se, že souhlasí.
Jako první a nejdůležitější úkol byla stanovena oprava a posléze natření
střechy, protože, jak se rozvážně shodli pánové „dům se staví od základů
a zachraňuje od střechy“. Teprve pak měla následovat izolace zdí, otlučení
a nahození sanační omítky, která měla odstranit vlhkost.
Náš zachránce-všeuměl si sice stanovil cenu za odvedenou práci v nepřemrštěné výši, ale zato požadoval, aby mohl v chalupě nocovat a abychom
mu též zajišťovali stravování (čímž náklady poněkud vzrostly, protože to
byl člověk postavy mohutné, což sice na jednu stranu umožňovalo, aby se
do práce pořádně opřel, ale na stranu druhou jsme zalitovali, že ho radši
nešatíme, protože by to vyšlo levněji než ho živit . . .). Nicméně vše bylo
domluveno, obě strany byly se vším srozuměny a konečně byly práce na
vylepšení chalupy zahájeny.
Řemeslník se vydal po vratkém žebříku na střechu, aby ji spravil, opravil,
odstranil zbytky staré, oprýskané barvy a pak znovu natřel. Práce mu šla
od ruky, pilně pracoval od časného rána až do soumraku, takže když se
první týden nachýlil ke konci, byla střecha připravena na nátěr.
Na víkend pan Janda odjel domů, protože, jak se neopomenul pochlubit,
měl doma mladou ženu a nemohl ji pořád nechávat samotnou . . .
V pondělí pak přivezl plechovky s barvou — všichni jsme se shodli, že
namísto dřívější myší šedi dáme přednost teplé červené — opět se vyšplhal
na střechu a pustil se do práce.
Tou dobou už byla pochopitelně skoro celá vesnice na nohou a všichni
sledovali nevídané změny, které se „u Pražáků“ odehrávaly; takže se kolem
naší chalupy neustále ochomýtal některý ze zvědavých sousedů a zapřádal
debaty, aby se dozvěděl, co máme v plánu.
Následující událost se odehrála tuším ve středu, kdy už byl hotov nátěr
střechy na přední straně a řemeslník se uchýlil se svou činností na druhou
stranu střechy, směrem do stráně. Bylo pozdní odpoledne, sedli jsme si
s mužem na zahradu a vychutnávali vzácnou chvíli poklidu při šálku kávy —
220
Pán vám ležı́ za chalupou. Na zemi!
když tu idylku narušila sousedka, která se k nám řítila s ječivým pokřikem
:„Honem, honem, utíkejte dozadu, pán vám leží za chalupou a vůbec se
nehejbe!!“
Říci, že by se v nás krve nedořezal, by asi bylo slabým popisem šoku a leknutí, které se nás zmocnilo. Vyřítili jsme se za chalupu — a zděsili jsme se
ještě víc. Řemeslník skutečně ležel na zemi, přes mohutné tělo měl pohozený přelomený žebřík . . .ale co bylo nejhorší, byl celý od krve, ba dokonce
se velká sytě červená louže rozlévala po dlažbě pod ním . . .
„Sanitku, honem sanitku . . .!“, zasípala jsem z hrůzou staženého hrdla
a vrhla jsem se po mobilu, abych roztřesenými prsty vyťukala číslo záchranky. Ale než jsem to stačila udělat, mrtvola na zemi se pohnula, opatrně se převalila na bok a pak s mnoha jadrnými kletbami vstala a začala
ohledávat pohmožděniny.
Sanitku nebylo třeba volat, protože domnělá krev byla ta krásně červená
barva, kterou si na sebe pan Janda při pádu ze střechy převrhl. Celý ten
hrůzostrašně vyhlížející pád odnesl jen několika modřinami, takže se dá
říci, že měl neuvěřitelné štěstí. No, to my ostatně taky, protože nehledě na
možné nepříjemné důsledky úrazu byla klika, že jsme z prožitého leknutí
nedostali infarkt!!
P.S.: opravy a úpravy chalupy pokračovaly a pokračují průběžně dále k mé
spokojenosti, ale zatím (honem zaťukat na dřevo!!) nám žádný další řemeslník odnikud nikam nespadl!!
221
Procházka se špatným koncem
Kapitola LXXXII.
Doufám, že si dnes nebudete myslet, že bych vás na dobrou noc chtěla
strašit horrorem plným krve a násilí — přece jak jinak si vysvětlit ten
ponuře znějící nadpis, v němž procházka, tedy činnost příjemná a veskrze
pozitivní, má dopadnout neblaze, možná i katastrofálně?! Ale mohu vás
uklidnit, protože přesto, že zmíněná procházka opravdu vyústila v situaci,
která byla ošemetná a poněkud nebezpečná, vše se nakonec v dobré obrátilo
a nikdo neutrpěl vážnější újmu.
Abych vás uvedla do děje — tedy zmíněná příhoda se odehrála v Krkonoších, v obci Lánov, kde máme chalupu. Trávili jsme tam jedno hezké
slunečné léto, pochopitelně za přítomnosti nejvýraznějšího člena naší rodiny, kterou je a vždy zůstane kokřice Anetka. Zatímco já jsem se zabývala
obvyklou prací na zahradě a muž se pilně věnoval podřimování v lehátku,
přišourali se ke mně další přítomní členové příbuzenstva se sdělením, že by
si chtěli vyrazit na delší procházku směrem k Černé Hoře a že je napadlo,
že by s sebou vzali Anetku.
Zeptala jsem se psice, jestli se jí chce na výlet a ona vřele souhlasila, protože
pro ten den už měla odštěkáno, kočky byly zapuzeny, liška ještě nevylezla
a ptáci či motýli stejně rychle uletí, tak co na zahradě . . . Příbuzní tedy
obdrželi příslušné pokyny, pes vodítko, aby neprovokoval myslivce a všichni
vyrazili na pochod.
Když se dostali kousek za poslední domky a kolem nich se rozprostíraly jen
vábivé louky, nevydrželi už Anetiny významně teskné pohledy a z vodítka
ji pustili. Spoléhali na to, že je to lovecký pes dbalý své cti a že tedy nebude
zdrhat ani páchat jiné nepřístojnosti, jako je třeba polní nebo lesní pych.
Anetka se opravdu chovala slušně, pouze dovádivě ve velkých kruzích obíhala skupinku svých svěřenců a radovala se z hezkého dne. Takto poklidně
jim uběhla zhruba třetina zamýšleného výletu, když tu se chování milé psí
222
Procházka se špatným koncem
členky výpravy začalo měnit. Rozjařená volností a nespoutaným pohybem
zatoužila po větším splynutí s přírodou kolem sebe, ovšem v tom jí — alespoň dle jejího mínění — bránil čerstvě vyšamponovaný kožíšek. Ostatně,
proti takové zhůvěřilosti, jako je koupel ve vaně a drhnutí srsti do zářivé
čistoty i lesku protestovala a protestuje vždy a vytrvale, ale marně. Teď,
jak tak probíhala loukou, zkoumavě nasála vzduch, zavětřila ještě jednou
a důkladněji — načež pochopila, že nastal čas na změnu. Dlouhými skoky
zamířila doprostřed louky a tam se, k nemalému překvapení doprovázejících lidí, začala povalovat v trávě. Trvalo to docela dlouho a i když jim to
připadalo jako nějaké infantilní dovádění, nakonec se rozhodli jí domluvit,
aby přestala blbnout a pokračovala ve výletu.
Když k ní přišli, pochopili ovšem, že výlet vzal špatný obrat. Louka byla
totiž příležitostnou pastvinou a to, co Anetu tak zaujalo a okouzlilo, byl
produkt a znak toho, že kravičkám na pastvě nejenom chutná, ale i dobře
tráví. Bylo rázem jasné, že pokračovat v procházce nemá smysl, protože
s takto barevně, materiálově i pachově upraveným psem se nedalo nikam
jít, zejména bylo nutné zrušit původní plán na zastávku v nějaké příjemné
hospůdce. Ačkoliv se Aneta tvářila, že jako fakt nechápe, co na ní těm
lidem vadí, byla odchycena, připnuta na vodítko a odtransportována zpět
do místa nedávného startu, tedy na chalupu.
Bohužel se však doba jejich neslavného návratu takřka přesně kryla s okamžikem, kdy jsem skončila s plazením se po záhonech, narovnala jsem si
rozbolavělá záda a usadila jsem se na lavičce, abych chvíli odpočívala. Asi
je celkem pochopitelné, že jsem nebyla v příliš dobrém rozmaru při představě, že chvilka nicnedělání skončí tak rychle. A když jsem ještě zjistila
celý rozsah utrpěné újmy, mé rozhořčení převážilo a já jsem se slovy: „Když
nedokážete ani chvíli ohlídat čokla, aby se vám takhle nezřídil, dělejte, co
umíte!“, zašla do chalupy a důkladně za sebou práskla dveřmi.
Nezbylo jim proto, než aby se akce „očista“ chopili sami a aby se nějak
dopracovali stavu, kdy Aneta bude opět ve stavu přijatelném pro to, aby
s námi sdílela stůl i lože. Nebylo to ovšem nikterak snadné, protože Anetka
se odmítala vzdát svého báječného nového odéru, za jehož zachování bo223
jovala za použití všech triků i bojových technik. Závěrem vypadali všichni
čtyři zhruba stejně — jako kdyby se na louce v kravinci vyváleli společně.
Nicméně — konec dobrý, všechno dobré. A protože to byl náhodou rok,
kdy sucho nehrozilo a bylo proto možno bez obav použít zahradní hadici,
podařilo se nakonec proudy vody odplavit vše, co se z procházky přinést
nemělo. A koupelna, mýdlo a šampon pak výletníky učinily způsobilými
k návratu zpět do civilizované společnosti.
Jen Anetka se tvářila zarputile a bylo vidět, že přemýšlí, jak by si pro příště
zvolila promyšlenější taktiku. Procházka byla fajn, dá se říci, že přímo
báječná — ale ten konec, ten se jí zkrátka nevyvedl!!!
224
Co si počı́t s Prvnı́ Dámou (v obchodě)
Co si počít s První Dámou (v obchodě)
Kapitola LXXXIII.
Naši krkonošští známí jsou majiteli malého, ale prosperujícího obchodu
s elektrospotřebiči. Jsou vlídní, ochotní a k zákazníkům vstřícní, což jim tito
(zákazníci) oplácejí tím, že je mají rádi a chodí k nim často nakupovat. Jsou
mimo jiné i šťastnými majiteli syna, který se jim obětavě stará o likvidaci
nově vybudovaných vinných sklípků, takže je jasné, že se ve svém životě tak
nějak celkově nenudí. Se svými zákazníky zažívají mnohé příhody, jak už
to v kšeftě chodí. Některé jsou pro zasmání, některé k naštvání. Ale o tom
až v jiném večerníčku.
Jednoho letního dne se v obchodě objevila elegantní dáma energického chování, která si přála prohlédnout si nějaké lampičky či lustry. Neměla ujasněno, co by se jí vlastně líbilo, ale zato velice umně proháněla přítomného
majitele i prodavače po prostorách obchodu i skladu, aby přinášeli stále
nové a nové kusy k posouzení. Naštěstí byl tou dobou klid a ostatní zákazníci se neobjevovali, takže bylo možné kolem cílevědomé dámy poletovat
přesně tak, jak se jí zamlouvalo.
Celou dobu, co se tyto tanečky kolem svítidel provozovaly, pokukoval náš
známý po náročné zákaznici, protože mu připadala děsně povědomá, jen
si zaboha nemohl vzpomenout, kde ji asi tak mohl potkat. Ale pořád na
to nemohl přijít a přitom si byl jist, že by někoho tak nepřehlédnutelného
rozhodně nezapomněl, pokud by se někde osobně setkali!
Dáma si zřejmě všimla jeho kradmého pokukování a na tváři se jí objevil
výraz lehkého pobavení. Ale stále nedala najevo nic, až teprve na konec
své návštěvy, když prohlédla všechno, co bylo v krámě ze zboží k dispozici
a pro nic se nerozhodla, rozhodla se prozradit své inkognito, protože prohodila: „Tak dneska u vás nenakoupím, z těch lampiček by se žádná panu
presidentovi nelíbila . . .“
225
Hned ten večer se náš milý kamarád rozjel za námi, aby se podělil o tento
zážitek. Hlavně mu dělalo starosti, zda se k tak významné zákaznici zachoval správně a podle etikety.
Můj muž ho ovšem uklidnil, neb pravil: „Podívej se, znám tě dobře a vím,
že jsi člověk zdvořilý, takže ses jistě žádné chyby nedopustil, protože jsi
jí určitě neřekl nic ve smyslu hergot babo, když nevíš, co chceš, nechoď
’
to hledat k nám‘ . . . a to je všechno, na čem záleží. Nebyla to oficiální
návštěva, takže si s protokolem nemusíš lámat hlavu.“
Uběhlo několik měsíců, skončil starý rok a nastal nový. Náš milý kamarád
stále pilně zveleboval svůj obchod a i nadále kolem sebe šířil dobrou náladu
a vlídnost k zákazníkům, byť si vymýšleli sebevětší pitomosti.
A tu se jednoho únorového odpoledne otevřely dveře a dovnitř známým
sebejistým způsobem vplula dáma, kterou tentokrát okamžitě poznal, protože po letní návštěvě si byl totožností První Dámy zcela jist. Vyšel jí tedy
vstříc, aby ji zvláště zdvořile přivítal, ovšem v tu chvíli se ho zmocnili rozpaky, jak ji má vlastně oslovit a jak se má chovat. Výroky jako „Tak co
nového na Hradě, paní presidentová?“ zavrhl hned jak mu proletěly hlavou,
ptát se po zdravíčku starýho Klause se mu též nezdálo rozumné a tak se
nakonec omezil jen na dotaz, čím může tak vzácné návštěvě posloužit.
Tentokrát se probraly zásoby malých elektrospotřebičů a průběh byl zhruba
stejný jako v případě letních lampiček. Jen atmosféra byla jaksi přátelštější.
Nakonec sice ani tentokráte nebyl žádný obchod uzavřen, ale dáma přesto
při odchodu neopomenula vyjádřit své potěšení z dobré úrovně služeb i nabízených výrobků a pravila, že se jistě zase přijde podívat.
Náš přítel se zase, jako v případě první návštěvy, rozjel hned po zavření
obchodu za mým mužem, aby s ním věc probral a aby se opětovně ujistil,
že se nedopustil žádného prohřešku. Též si dělal starosti, zda to, že si
ani podruhé nedokázala z nabízeného zboží vybrat neznamená, že je snad
sortiment v obchodě nedostatečný . . .?!
Muž ho uklidnil a pravil, že zmíněnou dámu zná z doby — pravda, již
poněkud vzdálené — kdy byli společně v redakční radě jednoho odborného
226
Co si počı́t s Prvnı́ Dámou (v obchodě)
časopisu. Takže, jak vysvětlil, je to dáma opravdu velmi energická, která
ví, co chce, případně co nechce a do toho si nedá od nikoho mluvit. Úplně
nejlepší je jí vyhovět, protože vysvětlování, proč něco nejde, ji rozhodně
nepřesvědčí. „Ovšem,“ zasnil se maličko můj muž, „nedá se popřít, že má
fakt moc pěkný nohy . . .!“
227
Anetin erotický život
Kapitola LXXXIV.
Venku nastalo (konečně) jaro, počasí je vlídné, slunečné a k vycházkám
do přírody zvoucí, tak není divu, že tématem dnešního večerníčku bude
krátký nástin erotického života, tentokrát ovšem naší milé kokršpanělky
Anety. Pochopitelně, protože takový podnikavý pejsek umí nejenom zastavit dopravu anebo způsobit lidem kolem sebe rozličné úrazy, ale je to i tvor
s vnímavou duší a citlivým srdcem.
I když musím uznat, že na výroku mé dcery: „Já vím, mami — mezi tebou
a Anetou je jen čistá láska a kus buřta!“ taky něco bude . . .
Tentokrát však nechci povídat o tom, na koho, proč a kdy upírá Anetka
svůj výmluvně teskný zrak a co je za tím za taktiku, tentokrát se zaměřím
na to, jak na tom byla se vztahem k různým psím fešákům, protože i to
k životu každé pohledné čubičky patří.
Již v době, kdy Anetka teprve odrůstala z rozjívené psí puberťačky do
mladé krasavice, začali si ji nenápadně obhlížet místní psi, se kterými jsme
se potkávaly na procházkách. Jak se čubině prodlužovaly nohy a učila se
svůdně vrtět zadkem, stával se tento zájem soustředěnějším, až jednoho
dne, právě při ranním venčení před mým odchodem do práce, ke mně přistoupil urostlý dobrman, očichal si pýřící se Anetu a potom mi s rozhodným
výrazem pomočil nohavici. Bylo vidět, že si tím na mě připevnil nápis RESERVÉ, aby ostatní zájemci viděli . . .
Byla jsem bez sebe vzteky i trapností, zejména poté, co se mi majitel
psího zločince sice omlouval, ale mezi jednotlivými větami vždycky vyprskl
smíchy. Ostatní přihlížející pejskaři se smáli zcela nepokrytě. Odešla jsem
domů, kde jsem ze sebe zuřivě servala oblečení a vrhla jsem se do vany,
abych ze sebe proudy vody, několika litry desinfekce a balením tekutého
mýdla smyla nezaměnitelný pach psí moči. Pozdní příchod do zaměstnání
jsem zbaběle omluvila jakými nečekanými problémy s dopravou.
228
Anetin erotický život
To ale nebyl konec mým útrapám. Mezi psy, navštěvujícími Folimanku, se
tahle zpráva rozkřikla, a protože Aneta rostla do krásy a zájem měli tedy
skoro všichni, začali si mě stejným způsobem značkovat i oni. Časem se u mě
vyvinula slušná stíha, protože jak se ke mně rozběhl s radostným výrazem
nějaký cizí pes, vyskakovala jsem na nejbližší lavičku anebo se snažila vyšplhat na strom za vzteklého ječení „táhni ode mě, mrcho zatracená, jestli
mě pochčiješ, udělám z tebe trhanec!!!“
Toto trápení naštěstí ukončila sama Aneta, která z hihňavé puberťačky
dospěla v důstojně se chovající mladou psí dámu a tak se rozhodla, že
takhle by to nešlo, není přece žádná hej nebo počkej! A začala své nápadníky
mlátit. Stačilo, aby se k nám s podlézavým výrazem některý z nich přiblížil
a už po něm zuřivě chňapala a hnala ho pryč. Konečně jsem si oddychla
a především jsem se zbavila nezaměnitelného odéru patníku na rohu ulice.
Ale i hrdé krasavice se srdcem kamenným mají své slabosti a tou Anetinou, jak jsem ke svému nemilému údivu zjistila, byl typ psího houmlesáka.
Takovému nedokázala odolat. Zatímco já jsem si vyhlížela nějakého pohledného kokršpaněla jako vhodnou známost pro Anetku (a v duchu jsem
si zjihle představovala krásné ňuňu dětičky), ona sama kokry jako chlapy
zcela pohrdala a nebyla ochotna jim ani odpovědět na pozdrav, natož aby
s nimi šla na rande nebo do kina!!!
Ovšem uválený vořech, který se svým stejně zanedbaně vyhlížejícím pánem
bydlel na konci naší ulice, ten zcela opanoval její srdce i mysl. Nedočkavě
ho vyhlížela, kdykoliv jsme vyšly na procházku, a pokud ho zahlédla, rozběhla se k němu s otevřenou náručí a láskyplnému olizování nebylo konce.
Byla jsem z toho na mrtvici. Zkusila jsem Anetce vysvětlit, že by měla
taky myslet na svůj původ a rodokmen — to přece nejde, aby měla děti
podvraťáky, co by z nich vyrostlo?!! Ale bylo to marné, Aneta trvala na
tom, že kokři jsou bez výjimky idioti a jen ten její vořech vořechovatej, to
je zkrátka chlap. A buďto on anebo žádnej.
Nedalo se nic dělat, smířila jsem se s tím, že tedy bude platit varianta „žádnej“, protože představa šesti až osmi štěňátek, u nichž by bylo hádankou,
jak by nakonec vypadaly, pro mě byla nepřijatelná. Pochopitelně se tohle
229
rozhodnutí neobešlo bez Anetiných protestů či projevů nevůle až odporu,
ale nedalo se nic dělat. Nepovolila jsem.
Časem, jak Aneta získávala zkušenosti a objevovala stále nové triky a vychytávky, které uplatňovala jednak na nás a za druhé na svých psích souputnících, přecházelo ji romantické zanícení a místo toho používala více
svůj nepopiratelný sexappeal k zištným účelům. Případně aby se maličko
pobavila, když ukradla zánovní míček přímo pod čenichem psímu troubovi,
který si přestal hlídat vlastní majetek, protože jí příliš upřeně koukal na
zadek.
Dnes je z Anety již ctihodná dáma v letech, kterou jaro zajímá spíše proto,
že ji nezebou packy při procházkách jako na zledovatělém chodníku v zimě.
Ale svůj názor na mužské plémě v zásadě nezměnila. Uváleného vořecha
i s jeho ušmudlaným pánem sice už osud zavál bůhvíkam, ovšem Anetě
zůstala slabost pro tenhle ryze chlapský typ. Pokaždé, když jdeme kolem
nějaké té skupinky bezdomovců, polehávajících na lavičkách ve společnosti
svých psisek, zaleskne se jí zrak, vypne hruď a začne svůdně kroutit boky
jak striptýzová tanečnice. Dá mi pak hodně práce odtáhnout ji pryč dříve,
než z toho vznikne skandál a veřejné pohoršení.
Ale co se divím. Anglické šlechtičny mívaly odjakživa poněkud zvrhlý vkus;
ve své době pohoršlivá kniha „Milenec lady Chatterleyové“ to naznačuje
docela jasně, ne?!
230
Patřı́ zuby do kufru?
Patří zuby do kufru?
Kapitola LXXXV.
V životě každého člověka nastávají události, kterým se dá směle říkat mezníky, které rozdělí život dotyčného na dobu Předtím a Potom. Zcela typicky
to bývá vstup do školy, první pětka, první dvojka z mravů, první pusa od
kluka/holky, maturita, přijetí na první vejšku, první svatba, narození dětí,
první rozvod . . .a tak bych mohla pokračovat až k závěrečné události, vlastnímu pohřbu. A někde mezi naznačenými událostmi, spíše však v té části,
která spěje k závěru, se nachází okamžik, kdy se náš zubař zatváří zkormouceně a řekne „kdepak, tady se nedá nic dělat, všechny zuby musí ven!“
Po nějaké době, nutné k provedení razantní zubní čistky se tak člověk musí
nerad zařadit mezi nositele zařízení zvaného klapačky a musí se smířit s tím,
že na to, co bylo Předtím, musí zapomenout a musí se naučit přijímat
stav Potom co nejsmířeněji a pokud možno tak, aby byl schopen fungovat
mezi lidmi a přitom ještě zvládat základní životní funkce, mezi které patří
samozřejmě i přijímání potravy. Což není jednoduché.
Ze svého okolí — protože sama se zatím naštěstí nalézám ve fázi Předtím
(a doufám, že to dlouho vydrží) — ovšem vím, že to bývá zatraceně těžké
a především ve fázi sžívání se s novou pomůckou potkává majitele řada
nepříjemností či velice delikátních až společensky problematických situací.
Případ pána, který přistoupil k přepážce v bance, přátelsky se usmál na
bankovní úřednici, naklonil se k ní a nadechl se, aby pronesl své přání . . .načež
mu obloukem z úst vyletěla zubní protéza, dopadla na pultík před vytřeštěnou úřednici a po chvíli skákání skončila vedle její ruky, je snad dostatečně
výmluvný, aby každý pochopil, že se zuby sice vlastními, ale koupenými
u zubaře, bývají četné lapálie.
Zejména v rodině mého muže, kde se často vyskytuje záludná paradentóza,
se takových historek objevuje několik.
231
Zřejmě nejstarší se týká mužova tatínka, který poté, co s manželkou absolvovali návštěvu příbuzných, usedl do vlaku, k okénku. Protože seděli
v kupé, které bylo jinak prázdné, využil toho, aby si kradmo vyndal zubní
protézu, která ho tlačila. Zabalil ji do velkého kapesníku a strčil do kapsy.
Vlak se rozjel, příbuzní na nástupišti začali mávat a něco pokřikovali na
rozloučenou. Manželka do něj šťouchla: „Tak jim taky zamávej!“ Tatínek
přistoupil k oknu, otevřel ho, vyklonil se . . .a sáhl do kapsy pro kapesník,
který vytáhl a začal jím usilovně mávat. Když koutkem zahlédl své draze
zaplacené zuby, jak obloukem letí do kolejiště, bylo již pozdě litovat.
Také mého muže před pár lety postihla situace, kdy zubní lékař smutně
pravil „tak to musí všechno ven“ a pustil se do brutálního zákroku. Je
pravda, že už tehdy se domluvili, že jak jen to bude možné, nastoupí na
místo obětovaných zubů implantáty, nicméně skoro rok bylo nutné to vydržet a čekat, než se všechno zahojí a usadí tak, aby se implantáty daly bez
rizika zasadit. Muž to nesl velice těžce a byl všechno jiné, jen ne trpělivý
pacient, takže pořád si na něco dopáleně stěžoval.
Ale asi žádná stížnost nepředčila tu ze začátku jeho rekonvalescence: to byl
poměrně krátce po zákroku, kdy mu zuby vyrvali a dali mu, víceméně jen
pro kosmetické účely (takže byl nucen se na několik týdnů vrátit do batolecího věku a přijímat jen tekutou stravu a kašičky, ale to je zas jiný příběh).
Přišli ho navštívit dva zástupci vzdělávací agentury, se kterou nejčastěji
pracuje: sice svou přítomnost vysvětlovali zdánlivě srdečným „nemocné navštěvovati“, ale účel byl jasný, potřebovali okouknout, zda si nemají hledat
jiného lektora. Protože se však tvářili jako přátelská návštěva, byli vybaveni
lahvinkou whisky.
Muž měl tou dobou pochopitelně všeho tak akorát dost, takže mu nabídnutý
panák přišel převelice dost. A tihle pánové zase rádi využili příležitosti
k napití, takže se to brzy pořádně rozjelo. No, upravili se fakticky pěkně!
Když návštěva odešla, doporučila jsem mužovi, aby si šel hezky rychle
lehnout a doufala jsem, že náročný den již končí. Tu ale za mnou přišel
z koupelny, v ruce držel nenáviděnou protézu a vypadal evidentně zoufale.
„Já nevím, co se stalo“, naříkal, „ty zuby se nějak pokazily, nejdou vůbec
232
Patřı́ zuby do kufru?
nasadit, podívej . . .!“ trpitelsky jsem si povzdechla: „Víš, to bude tím, že si
je rveš do pusy obráceně, zubama do krku, víš? A teď už prosím tě fakticky
jdi spát, nic lepšího nemůžeš udělat!“
Také moje švagrová před dvěma lety musela podstoupit nedobrovolnou výměnu přírodních zubů za umělé a také ona to snášela a dodnes snáší velice
špatně. Zřejmě to ji vedlo k poměrně neobvyklému rozhodnutí, kterým bylo
uložení zubní protézy do kufru, který s sebou brala při cestě s manželem
na dovolenou v Paříži. Pochopitelně cestovali letadlem a pochopitelně kufr
cestoval v zavazadlovém prostoru. Až potud by to bylo možná divné, ale
koneckonců, ať si každý cestuje, s čím nebo bez čeho chce (pokud tím neohrožuje bezpečnost leteckého provozu, pochopitelně).
Ovšem na letišti v Orly čekalo na švagrovou nepříjemné, ba tragické překvapení. Ačkoliv ona i manžel dorazili do cíle v pořádku, kufr se rozhodl
udělat něco se svým nudným životem a změnil majitele. Prostě ho na letišti
někdo ukradl. Veškeré pátrání bylo marné a tak švagrové nezbylo, než si po
dobu pařížského pobytu odříci všechny křupavé pochoutky a dobroty, na
které se těšila, a věnovat svůj zájem převážně jogurtům. Navíc po návratu
z dovolené musela vysvětlovat svému zubaři, jak se to stalo, že potřebuje
vyrobit novou protézu.
Ale jedno bych ráda věděla. Co si asi myslel ten zloděj, když otevřel draze
vyhlížející kožený kufr a našel tam rezervní prádlo a pečlivě zabalené zuby??!
233
Podvod, který se nepovedl, aneb
pojišťovák vypravuje
Kapitola LXXXVI.
Tento příběh jsem slyšela poměrně nedávno, když se u nás konalo jednání
se zástupcem pojišťovny kvůli změně v pojištění chalupy. Po jednání samotném nastal čas na kávu a kus nějakého toho drbu, takže posléze přišla
na řadu i tahle historka.
Je pochopitelné, že při různorodosti lidských povah se i mezi klienty pojišťoven nacházejí osoby se širokým spektrem vlastností a mezi nimi nechybí
ani tací, kteří hledají způsoby, jak přijít k nějakému finančnímu obnosu
i v případě, že je to mimo rámec dojednaných podmínek.
Do této kategorie zřejmě patřil i klient, kterého budeme nazývat pracovním
názvem Věnceslav. Ten si po nějaké době, co platil pojistku, usmyslel, že
by z toho mohlo něco kápnout, a neprodleně se dal do díla.
Napsal na pojišťovnu sdělení, že při návštěvě u svých přátel, manželů Vomáčkových, kde během konání oslavy narozenin připravoval v kuchyni svou
oblíbenou kuchařskou specialitu, stalo se, že nešťastnou náhodou shodil na
sklokeramickou desku sporáku těžkou dózu, deska se rozbila a hostitelům
vznikla značná škoda. Protože však je on — Věnceslav — u P.T. pojišťovny
pojištěn i pro případ odpovědnosti za náhradu škody, žádá tímto, aby byla
předmětná částka uhrazena.
Žádost se odebrala obvyklými úředními cestami do příslušného oddělení,
byla prohlédnuta, zkontrolována a shledána oprávněnou, pročež bylo klientovi oznámeno, že poškození Vomáčkovi obdrží úhradu ve výši ceny běžné
sklokeramické desky.
Leč Věnceslav se s tím nespokojil. Poslal na pojišťovnu nesouhlasný dopis,
ve kterém vysvětloval, že nemohou Vomáčkovým zaplatit BĚŽNOU SKLOKERAMICKOU DESKU, protože se jednalo o zboží, zakoupené a dovezené
ze zahraničí a navíc to byl unikátní kousek, vyrobený na zakázku. V úvahu
234
Podvod, který se nepovedl, aneb pojišt’ovák vypravuje
tedy připadá plnění přinejmenším ve dvojnásobné výši, než jaká je navrhována.
Tím se ovšem záležitost z běžné pojišťovací rutiny dostala mezi záležitosti
řešené s mimořádnou péčí a pozorností. Tým odborníků se dva týdny věnoval průzkumu trhu v oblasti sklokeramických desek, provedl rozbor, zhodnocení a následný výpočet částky, která by připadala v úvahu. Protože
se jednalo o obsáhlý materiál a protože povšechně řečeno, s Věnceslavem
byla domluva jak s kozou na ledě, byl zmíněný písemný materiál vložen do
obálky a zaslán na Věnceslavovu domovskou adresu.
Přesně v tom okamžiku se celý ten skvělý plán zhatil.
Protože paní Věnceslavová, které listonoška vložila rozměrnou obálku do
ruky, byla zvědavá, co jim zas ta zatracená pojišťovna chce; proto obálku
otevřela a materiál si pročetla. A začala zuřit. Neboť manželé Vomáčkovi
nebyli žádnými jejich rodinnými přáteli, to jen tu zmalovanou fiflenu Vomáčkovou měla už nějaký čas v podezření, že jí brousí za manželem. Kromě
toho v době, kdy došlo k údajnému poškození kuchyňského spotřebiče měl
být Věnceslav na služební cestě, takže je jasné, jak to všechno bylo.
Rozlícená Věnceslavová se vydala k Vomáčkovým, aby si to hned zatepla
vyřídila; žel, doma byl i manžel Vomáčka, který zase velice rychle pochopil,
proč ho tentokrát manželka odmítla doprovázet na dovolenou s odůvodněním, že potřebuje doma důkladně vygruntovat a takhle bude mít klid na
práci.
Ve dvou dosud poklidných rodinách se tedy strhla bouře výčitek a obviňovaní, psaly se a následně zase trhaly žádosti o rozvod, bylo to zkrátka
nadmíru dramatické.
Nejhůře na tom však byl Věnceslav: kromě toho, že mu manželka opakovaně
vyhazovala kufry za dveře a nafackoval mu podváděný Vomáčka, přišel
ještě o útěšnou náruč milenčinu, protože madam Vomáčková prohlásila, že
s takovým ignorantským troubou nehodlá už ztratit ani slovo. A šla se
usmiřovat s manželem.
235
Věnceslav si proto zkusil aspoň zchladit žáhu na pojišťovně, kde jim vynadal, co to mělo znamenat, že mu tak důvěrné informace posílají beze všeho
jen tak v obálce domů. A že teď bude chtít zaplatit úplně VŠECHNY škody
včetně dvou rozvrácených manželství, ale ani tam nepochodil. Naopak, po
lehce prohozeném upozornění, zda ví, jaké jsou tresty za pojišťovací podvody, urychleně vycouval s překotným vysvětlováním, že to byl prostě nějak
nešťastně pochopený omyl, takové nedorozuměníčko, vážení . . .
A poučení na závěr?!
Když už chcete ošulit pojišťováky, NEBUĎTE NENAŽRANÍ!!!
236
Nejspolehlivějšı́ budı́ček
Nejspolehlivější budíček
Kapitola LXXXVII.
Domnívám se, že nebudu daleko od pravdy, když prohlásím, že budík patří
mezi nejméně sympatické části vybavení domácnosti. Protože jen málokdo
je potěšen, když mu sladký ranní spánek přerve příkaz budíku — a je celkem
lhostejno, zda drnčí, líbezně cvrliká anebo hraje něžnou melodii.
Stává se ovšem, že si spáč postupně vypěstuje na otravný budík resistenci
a jeho zvonění prostě zaspí. Anebo nezaspí, ovšem hrábne po něm, vypne
a spí sladce dál. Tehdy je nutné vymyslet na vlastního člověka fintu a počet
budíků zvyšovat, zároveň s tím však zvětšovat i vzdálenost od lůžka spáče.
Budíky bývají rafinovaně rozmisťovány na skříně, mezi okna, na vzdálené
stolky a poličky; to vše s nadějí, že řinčivý, neodbytný zvuk některého
z budíků konečně zabere a člověk aspoň občas přijde do práce včas.
Nechci nyní působit jako přílišný pesimista, ale na základě dlouholetých
zkušeností soudím, že k opravdu spolehlivému probuzení v určenou dobu
dochází jen tehdy, pokud někdo okolí, trýzněného mnohaminutovým zvoněním, nakonec nevydrží psychicky, vřítí se do pokoje, odkud se děsný randál
ozývá a spáče shodí z postele. Též se doporučuje sebrat mu lůžkoviny, protože i chladný vzduch udělá svoje.
Já sama mám jistou zkušenost, či spíše dvě zkušenosti s osobami, které
popsaným způsobem k nutnosti ranního vstávání přistupují.
Na prvním místě bych se chtěla zmínit o svém muži, kterého pracovní
povinnosti nutí někdy vstávat ve velice nepřijatelný čas — zhruba mezi
čtvrtou a pátou hodinou ranní. Chápu, že je to ukrutenství veliké, ale méně
už chápu, proč to mám odnášet i já!!
Muž si totiž v takových případech instaluje po místnosti šest budíků různé
velikosti a typů zvonění, nastaví je tak, aby začaly zvonit s odstupem deseti
minut a ulehne k zaslouženému spánku. Ráno, vlastně v noci — protože
čtyři hodiny nejsou žádné ráno — dokonce i to zpěvné ptactvo v létě ještě
237
chrní — začne řinčet první budík. Po několika minutách nesnesitelného
zvuku se muž probere, tápavým krokem se vydá za zvukem, budík umlčí,
ulehne zpět do postele a usne. Na rozdíl ode mne, která má díky popsanému
procesu pro ten den dospáno.
Vše se opakuje ještě pětkrát, a teprve po vypnutí posledního řvouna se muž
vydává na cestu do koupelny, aby tam své rozhodnutí opravdu vstát učinil
skutkem. Obvykle při tom potká mne, protože já jsem vstala již po budíku
v pořadí druhém, abych se nemusela zbytečně nervovat. „Proč nespíš?“
táže se mě zpravidla ospale, leč vlídně. „Já bych spal, kdybych mohl!“ Mou
odměřenou odpověď „To já taky“ nicméně nikdy nekomentoval, buď proto,
že nerozuměl anebo právě proto, že rozuměl.
V poslední době se při proceduře časně ranního vstávání stává ještě to,
že si občas splete pořadí budíků a usilovně vypíná budík, který má zvonit později. Tím je jistota mého definitivního probuzení pochopitelně ještě
zaručenější.
Dalším tvorem, kterého jsem v budíkové záležitosti mohla dobře poznat,
byla moje dcera. Ta si také natahovala tři až pět budíků, ale neprozřetelně
je umisťovala do hlav postele, takže jí pak ráno stačilo jen natáhnout ruku
a budík vypnout, případně zahodit.
Ovšem na ni jsem vymyslela spolehlivý způsob, kterak ji vyburcovat, aby
do školy či případně na brigádu chodila včas. Učenlivá Anetka totiž rychle
pochopila, co znamená pokyn „udělej budíček“ a dala se do probouzení
spáče způsobem nanejvýše důkladným.
Především se dlouhým plavným skokem ocitla na posteli tak, aby dopadla
pěkně na dceřino břicho. Pokud nevíte, jaké to je, když se vám v hlubokém
spánku, kdy máte svaly pěkně uvolněné, znenadání do těla zaboří čtyři
packy, které se zastaví až vedle páteře, říkám vám — buďte rádi! A to byl jen
začátek. Protože vzápětí se Aneta pustila do důkladného a systematického
olizování dceřina obličeje a pak se s radostným poskakováním a natřásáním
vrhla pod deku, aby budící proces řádně dokončila.
238
Nejspolehlivějšı́ budı́ček
Ručím vám za to, že tenhle budíček funguje vždy a stoprocentně! (To není
reklama — ostatně, Anetku nepůjčuji!!)
239
Honem nádech, krávy v zádech!
Kapitola LXXXVIII.
Tento příběh se odehrál opět v milé vesničce blízko Poděbrad, kde se událo
mnoho z toho, oč se s vámi při svých vyprávěních dělím.
Na začátku devadesátých let, když se v rámci restitucí vracely majetky,
rozhodl se jeden z místních obyvatel, že se vrátí k odkazu předků, založí
farmu s vynikajícím chovem krav a bude dodávat mléko pro celý okres.
Vysvětlil tedy rodině, že barák se přestavovat nebude, musí se uskromnit
a bydlet dál ve starém, protože především kravičky potřebují nové a pohodlné bydlení; nakoupil vynikající holštýnské jalovice a za podpory pracovité
rodiny se pustil do díla.
Vzhledem k tomu, že rodině původně patřily dost rozsáhlé pole a pastviny,
nemělo stádečko dojnic zpočátku nouzi o přísun potravy — protože farmář
byl toho názoru, že když chce, aby rohaté fešandy plnily dodávky mléka,
musí je taky pořádně nakrmit a nešetřit na nich. Později, když se stádo
rozrůstalo, pronajímal si pastviny od sousedů a ostatních obyvatel vesnice.
Při svých pobytech na statku jsem si na farmu chodívala hezky postaru
s bandaskou pro čerstvě nadojené mléko; a při té příležitosti jsem vždy
okukovala vymydlené a spokojené kravky, které se po dojení poflakovaly po
čistém a moderním kravíně, než se zase vydají na pastvu. Tyto pastviny
se podle určeného harmonogramu měnily, takže byl pro ně přísun čerstvé
a voňavé trávy vždy zaručen a zároveň tráva na loukách nepřerůstala.
Jak už jsem dříve vyprávěla, jezdila jsem velmi často na výlety na kole
za doprovodu své milé a věrné kokřice Anetky. Ta, protože milovala volné
probíhačky po loukách kolem cesty, vždycky uběhla o několik kilometrů
delší trasu, než jakou jsem ujela na kole.
Jednou jsme se vydaly na oblíbenou trasu podél Labe, ovšem — jak Aneta
záhy zjistila ke své značné nelibosti — louku podél cesty obsadily krávy
240
Honem nádech, krávy v zádech!
z farmy, které se tam líně procházely, popásaly se, případně odpočívaly
v letním slunci.
Anetu to pochopitelně namíchlo. Jednak ji uráželo, že se nějací psi dokážou
vyžrat do podobné nechutné velikosti a za druhé nechápala tu drzost, že
jí zaberou plac na běhání. Nevěděla tedy nic lepšího, než se na louku za
zuřivého štěkotu vřítit a začít drzá zvířata vyhánět.
Krávy, spokojené se životem i světem, ji zpočátku nebraly na vědomí. Zabučely na pozdrav a věnovaly se dál tomu, co zrovna dělaly nebo nedělaly,
což ovšem posílilo Anetčino přesvědčení, že divní psi jsou nejen hnusně
přerostlí, ale ke všemu ještě zcela pitomí. Začala je ze „své“ louky vyhánět. Kličkovala mezi jednotlivými zvířaty, občas náznakově chňapla po noze
nebo nízko skloněné hlavě. Moje povykování nebrala vůbec na vědomí, ač
jindy poslušně nechávala i běhu za rozkošným prchajícím zajícem — tentokráte se zřejmě rozhodla uhájit území, které si zabrala, proti vpádu cizích
vetřelců.
Krávy po chvíli pochopily, že to mrňavé drzé třeštidlo jim nemíní dát pokoj a rozhodly se něco s tím udělat. Napřed se shlukly do těsnějšího houfu
na poradu, odhlasovaly si, která bude vůdkyní i mluvčí a začaly jednat.
Tou dobou již Aneta pochopila, že se události točí směrem, který se jí
nezamlouvá, nechala tedy běhání mezi jednotlivými kusy a začala kroužit
okolo. Ovšem bohužel stále nezanechala provokativního chování a to přimělo krávy k akci. Strakatá vůdkyně se postavila do čela a napřed mírným,
ovšem stále se zrychlujícím poklusem zamířila k Anetě.
V tomto okamžiku milá Aneta usoudila, že i ona potřebuje nějakého vůdce,
vzpomněla si na mě, střelhbitě mě shledala vhodnou pro takovou úlohu
a přiřítila se ke mně.
Dopálené krávy ji bohužel následovaly.
Situace se vyhrocovala každou vteřinou, proto jsem nečekala na to, až se
statná zvířata dostanou příliš blízko, zaječela jsem „čubo blbá, ty jsi taky
kráva“ a šlápla jsem do pedálů. Aneta, kterou původní kovbojské nadšení
už opustilo, mě následovalo. Stádo naštěstí tvořily dojnice klidné, mírné,
241
nestresované a neagresivní, takže se po krátké době vzdaly pronásledování
a vrátily se ke své chutné krmi, na louku.
Ovšem stejně mám dojem, že jsme dosáhly přinejmenším republikového
rychlostního rekordu: já na kole a Aneta ve sprintu.
Proto bych na závěr chtěla poradit každému majiteli štěněte, aby do výcviku mladého psa zařadil i několik lekcí o tom, kdo je a kdo není pes!!!
242
Když si žena s kočkou najde muže se psem
Když si žena s kočkou najde muže se
psem
Kapitola LXXXIX.
Moje vyprávění tentokrát bude o mé milé kamarádce jménem Kamila. je
to žena vlídná, bystrá, příjemná a společenská, takže není divu, že je nás
mnoho, tedy jejích přátel, kteří ji máme rádi. Jen ve výběru životního
partnera se napoprvé poněkud zmýlila, protože se nechala okouzlit šarmem nepříliš úspěšného herce z okresního divadla, s nímž nakonec uzavřela
manželství a postupně mu povila dvě děti. Panu manželovi se během let
rodičovská role poněkud přejedla, začal uvažovat o tom, že jako umělec
potřebuje mít dostatečně výkonnou Inspiraci a začal se po Inspiracích, pochopitelně v ženském převtělení, poohlížet.
Kamila, která vařila teplé večeře, vychovávala děti a tajně plakala do polštáře, jeho nevěry snášela dlouhou dobu velmi odevzdaně, ale když se jejich
manželství omezilo na průběžnou dodávku čistého prádla a navíc se zpovykaný choť zmínil o tom, že by občas mohl některou ze svých přítelkyň
přivést na večeři, protože ty vinárny strašně lezou do peněz . . .vzbouřila se
a podala žádost o rozvod.
Poté, co absolvovala všechny úřední otravnosti, které s takovým krokem
souvisí, i zařídila výměnu původního velkého bytu za dva menší (aby nehrozilo nebezpečí, že jednou exmanžela FAKT něčím majzne přes kebuli),
vydechla si a začala znovu rovnat pošramocený rodinný život.
Tehdy také pořídila dětem kotě, aby je tak odškodnila za ztrátu bydlení
s tatínkem. Vybrala hezoučké mourovaté koťátko, které ji svou roztomilou
podnikavostí a temperamentem na první pohled okouzlilo. Ovšem — jak již
ze začátku mého vyprávění vyplývá, tato moje kamarádka neměla v osudu
předurčen zrovna snadný život, a to se projevilo i ve výběru kočičího člena
rodiny. Z koťátka totiž po pár měsících vyrostla statná, veliká, ba obrovská
kočka, která nejenže terorizovala celou domácnost, ale rozhodovala i o tom,
kdo může přijít na návštěvu. Návštěvníky, kteří se jí z nějakého důvodu zne243
líbili, pak bez milosti napadala ze zálohy, což kromě krvácejících škrábanců
způsobovalo i šok a duševní újmu.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda si opravdu přinesla domů mládě kočky
domácí anebo zda se k nim omylem dostala jiná kočkovitá šelma; ale to už
zřejmě navždy zůstane zahaleno tajemstvím . . .
Kamila se ale opět ukázala jako žena praktická a činorodá, takže nakonec
vymyslela způsob, který umožňoval žít v relativní pohodě i ve společenství lidí a dravců. Společenský život se obnovil a návštěvy opět mohly bez
obav docházet, protože bojová kočka byla před příchodem hostů zavřena
do koupelny, pak jí byl předložen pamlsek jako úlitba za narušení soukromí
a poté už se s přítomností cizáků smířila, jen je sledovala z vyvýšeného
místa v pokoji a občas opovržlivě zaprskala.
Jak je vidět, Kamila si přes veškeré potíže dokázala rodinný život zase
srovnat a uspořádat, takže, když pominuly největší starosti, začalo se jí
tak trochu stýskat po mužské přítomnosti — neboli, nastal čas, vhodný
k tomu, aby se podívala, zda někde po světě nechodí chlápek, který by se
k ní hodil . . .
Sice takového nepotkala hned, ale nakonec šťastná náhoda takovému setkání napomohla a vypadalo to všechno báječně, romanticky a velice nadějně. Užuž si skoro chtěli zajít na radnici vyjednat termín svatby, když se
před nimi objevil nečekaný problém: nový partner měl psa, krásného, urostlého boxera, který nebyl žádný domácí mazlík, ale byl to pořádně ostrý pes,
který byl důstojným představitelem svého plemene.
Oba perspektivní snoubenci tedy museli vyřešit problém, jak přesvědčit
obě dominantní zvířata, aby byla ochotna sdílet jednu domácnost, aniž by
vznikaly krvavé bitky na život a na smrt. O variantě „dát jedno ze zvířat
pryč“ neuvažoval ani jeden, protože oba byli zastánci názoru, že pořídit si
zvířecího člena rodiny je prostě závazek, který se nemá rušit.
Začali proto psa i kočku seznamovat s myšlenkou, že budou žít společně,
a pro začátek vybrali neutrální prostředí chaty, zapůjčené od známých —
takže ani jedno ze zvířat si nemohlo činit teritoriální nároky. Jednodušší
244
Když si žena s kočkou najde muže se psem
úlohu měl v tomto případě majitel psa, protože ten byl díky důslednému
výcviku natolik poslušný, že by kočku nezakousl ani kdyby mu sama strkala hlavu do tlamy, pokud to měl zakázané. S kočkou to bylo pochopitelně
horší, protože ta na nějaké rozkazy kašlala; ale zase nebyla úplně pitomá
a měla proto pojem o rozdílu velikostí. Kromě toho byla vybavena dostatečnou empatií na to, aby věděla, co znamenají zeleně žluté záblesky v očích
nehybně ležícího boxera a zřejmě netoužila po realizaci byť i jen části tooho,
co tak zjevně naznačovaly.
Když se uskutečnilo několik podobně náročných setkání za přísného dozoru,
uvědomila si obě znepřátelená zvířata, že se asi budou muset smířit s přítomností toho druhého — a bylo možno dát jim více volnosti, aby si začali
pravidla ujasňovat mezi sebou a vytvořili si vlastní podobu společného života. Pochopitelně se to neobešlo bez vrčení, vyceněných zubů a rozličných
nadávek, ale postupně se stále zmenšovalo nebezpečí vypuknutí souboje na
život a na smrt, kterého se majitelé nejvíce obávali.
K uklidnění situace přispěl i fakt, že se všichni nastěhovali do nového bytu,
protože ten původní, Kamilčin, byl pro početnější rodinu už malý.
Dnes již jejich šťastné soužití trvá přes šest let, takže mohu prohlásit, že
tento příběh má šťastný konec. Pes a kočka si sice do dnešních dnů nepřestali provádět drobné zlomyslnosti, ale dá se říci, že to už nepřesahuje
kategorii jejich vrozeného smyslu pro humor, byť se v některých případech
jedná o humor troošičku drsnější . . .
245
Partnerskou debatou ke zranění
kolena
Kapitola XC.
Tvrzení, že my, lidé, se dělíme podle temperamentu (velice obecně řečeno)
na flegmatiky, sangviniky, melancholiky a choleriky, není pochopitelně vůbec nové. Každý z těchto základních typů lidské povahy má své výtečné
i nesnesitelné stránky, a od každého se lze nadíti různých překvapení.
Ovšem nejvýraznější bývají cholerici, zejména když se jich sejde větší počet v menší společnosti. Pochybné štěstí, že takovéhle děje mohu sledovat
z bezprostřední blízkosti, mám já — protože moje rodina je obšťastněna
několika exempláři značné ryzosti a sběratelské ceny.
Zejména oba synové jsou čistými choleriky, prakticky bez jakékoliv jiné příměsi. Pokud se vyskytují společně, není možno se v jejich společnosti nudit,
protože je nutno neustále z jejich přítomnosti odklízet nože, láhve, dlažební
kostky či jakékoliv jiné předměty, kterými by bylo možno si v záchvatu zuřivosti vzájemně ublížit.
Ovšem, zatímco syn starší se oženil s typickou flegmatičkou, kterou nevytrhne z poklidného rozjímání ani manželův pokus prohodit špatně táhnoucí
kamna zavřenými okny chalupy, mladší zřejmě zatoužil po životě plném
vzrušení a vyhlédl si choleričku, která ve svých nejlepších okamžicích dosahovala téměř jeho úrovně.
Je ovšem pravda — a to bych neměla zamlčet — že ačkoliv tento manželský pár zhusta budí ve svém okolí dojem, že se co nevidět stane svědky
brutální vraždy, ve skutečnosti jsou oba dva se stavem svého manželského
života docela spokojeni a jediné, co jim trošičku vadí, je fakt, že už je moc
nikam nezvou. Inu, dnes jsou lidi vůbec až příliš nervózní a trocha křiku
kvůli odlišnému názoru na vhodnost bílého či červeného vína k pokrmům
je zbytečně rozhází . . .
Tedy — tento mladší syn nám jednou pozdě večer zatelefonoval a tázal
se, zda neznáme nějakého dobrého ortopeda, který by se ho ujal, a to co
246
Partnerskou debatou ke zraněnı́ kolena
nejdříve, protože má něco s kolenem. Telefonu se chopil znepokojený otec
a začal se vyptávat, o jaké „něco“ se jedná. Syn ovšem poněkud zrozpačitěl
a do vysvětlování se mu příliš nechtělo, takže jen nejasně mumlal, že by
to mohly být natržené vazy, že nemůže chodit a že by zkrátka potřeboval
toho doktora, aby se na koleno podíval.
Viděla jsem, že starostlivý otec začíná brunátnět, proto jsem se chopila telefonu pro změnu já a začala jsem mámit podrobnosti o příčinách a průběhu
úrazu. Ovšem moc jsem si nepomohla, protože jediné, co jsem z maroda
dostala, bylo sdělení „my jsme si s Ivankou večer povídali a já jsem si
přitom natrhl vazy v koleni“. Zůstala jsem poněkud paf. „No moment,“
namítla jsem, „to mi chceš namluvit, že jen tak sedíte, povídáte si a ty máš
zčistajasna zraněné koleno? Co jsi při tom povídání, prosím tě, dělal?!“
Ale nátlak byl málo platný, nedozvěděli jsme se o moc více, nanejvýše
doplňující údaje o tom, jak moc to bolí a že nemůže chodit. Pečlivý tatínek
tedy zavolal svému ortopedovi, syn byl hned druhý den přijat, ošetřen,
vybaven neschopenkou. Po patřičné době marodění se uzdravil a začal zase
používat obě dolní končetiny, a to k chůzi, jak to ostatně Příroda ve své
moudrosti předurčila.
Ovšem teprve po delší době jsem se dozvěděla, jak se to všechno seběhlo —
prozradila mi to Ivanka. Opravdu si tehdy „povídali“, ale byl to rozhovor
jaksi v jejich stylu, takže hlas i razance se zvyšovaly s tím, jak probírané
téma dostávalo šťávu. Ukázalo se však, že v lepší formě byla ten večer momentálně manželka, což navýsost pobouřilo ješitnost manželovu, který se
rozhodl nahradit pádnost argumentů dramatickým odchodem z domova.
A jak se tak zaslepený vzteky řítil úzkou předsíní ke dveřím, zakopl o krabice, které tam čekaly na odnesení do sklepa. Následoval nádherně vyvedený
držkopád, po kterém skončil zkroucený mezi krabicemi a stěnou, s divně
stočenou nohou . . .
Co říci na závěr? Když si večer povídáte s partnerem, buď volte nekonfliktní
témata anebo mějte aspoň volný přístup ke vchodovým dveřím!!
247
Bontón pro princeznu
Kapitola XCI.
Dnešní vyprávění se bude zase zabývat osobou mého muže, či přesněji řečeno činností, které se s takovým zaujetím věnuje poté, co opustil vábivý
svět knih a záležitostí kolem jejich přivádění na svět a začal se věnovat zušlechťování lidského chování, jednání, komunikace — zkrátka etiketě. Jeho
maminka, která byla vychovávána se „slečnami ze zámku“, mu k tomu dala
dobrý základ a zbytek už mu přineslo usilovné studium i stálé pracovní povinnosti, které ho přiváděly do společnosti, kde se prohřešky přehlížejí, ale
nepromíjejí.
Jak čas běžel, začal se tedy o nabyté vědomosti i zkušenosti dělit s ostatními
a dnes je proto úpěnlivě volán institucemi, kde se očekává návštěva hlavy
státu či jiná událost podobně velkolepého významu a na honorář pana
Špačka jaksi nevybývají peníze . . .
Musím ale pro vysvětlenou dalším událostem říci, že tak, jak se věnoval
knížkám a kultuře vůbec po stránce profesní, získal ještě zálibu ve světě
magie, čar a kouzel, byť toto byla pouhá jeho záliba: a nevěnoval se kouzlení aktivně, nýbrž s o to větším zaujetím zasedal v porotách nejrůznějších
soutěží. Pochopitelně, i tam nalezl rozsáhlý prostor pro uplatnění svých
znalostí etikety, protože mnozí zruční a nadaní kouzelníci měli ve společenské obratnosti ne mezery, ale přímo propasti, a to se k jejich obvyklému
kouzelnickému úboru, kterým je frak a cylindr, doopravdy nehodilo. A tak
se poměrně ochotně podrobovali přitesávání svých zvyků a způsobů, leč
výsledky mnohdy neodpovídaly vynaloženému úsilí, protože „co se v mládí
nenaučíš, v stáří hledáš obtížněji . . .“
Asi nejvíce se natrápil v souvislosti s každoročním konáním prestižní akce,
která se jmenovala hrdě Interfestival magie Praha, kam se, pravda, sjížděli
každoročně soutěžící zvučných jmen z mnoha zemí světa, ale jejímž presidentem (jak zněl hrdý titul nejvyššího pořadatele) se zlomyslností osudu
stával vždy člověk sic zapálený pro magii, ale ze společenské kategorie „slon
248
Bontón pro princeznu
v porcelánu“. Muž se sice vždycky snažil podrobit dotyčného před zahájením akce tvrdému drilu, ve kterém mu především zakázal jakoukoliv vlastní
iniciativu, zejména pak osvěžení úvodního přivítání hostů několika vtipy;
pro všechny příležitosti napsal projevy, které je nutil naučit se zpaměti, ale
výsledek bohužel nikdy tak úplně neodpovídal vynaložené námaze. Snad
to bylo způsobeno tím, že jistá dávka exhibicionismu, který nutí lidi, aby
se vydrápali na jeviště a předváděli divákům, čeho jsou schopni, v určitém
okamžiku převážila nad zdravým úsudkem, vlna adrenalinu převálcovala
dobré rady a dostavila se fáze „teď vám předvedu, jakej já jsem šoumen“.
Blednoucího či naopak brunátnějícího muže jsem pak musela přidržovat,
aby se na to jeviště nevyřítil taky a neudělal pořádek hned na místě. Takhle
si musel počkat na přestávku a teprve potom začal otloukat — do té doby
již ze záchvatu slavomamu střízlivějícímu presidentovi — o hlavu všechny
přestupky a trapasy, kterých se dopustil. Ten se zpravidla začal bránit „ale
já jsem myslel . . .“, což muže vytočilo do nepříčetna, protože zařval ? „Nemysli!! Prokristapána, člověče, jednou mi prokaž tu laskavost a NEMYSLI,
ale POSLOUCHEJ!!“
Proto ve chvíli, kdy před konáním jednoho z těchto Interfestivalů byl informován, že se podařilo zajistit na zahájení alespoň krátkou, leč prestižní
přítomnost příslušnice thajské královské rodiny, na rozdíl od sboru pořadatelů nezajásal, ale silně zbledl. Nicméně chápal, že pro lesk soutěže je
nutno učinit všechno a tak se dal do díla s ještě větší urputností než jindy.
Především do všech natloukl správné způsoby oslovování (Vaše Výsosti),
značnou část výcviku věnoval tomu, kdy, jak a co vzácné návštěvě říkat
a jak se chovat. V den zahájení soutěže se dostavil s deskami, v nichž byly
papíry s výrazně napsanými nejdůležitějšími pokyny, a ty rozdal všem, kteří
se na zahajovacím ceremoniálu podíleli.
Asi správně tušíte, že mu to nebylo nic platné. Především činorodý pan
president festivalu, ztrémovaný ještě více než jindy, přestal vnímat poslední
předstartovní pokyny a na jeviště překotně vyběhl — jak jinak, bez toho
důležitého papíru s projevem. Tedy začal improvizovat. Něco tak šíleného se
snad neslyší ani v našich televizních pořadech. Koktal, blábolil věty, které
249
pokud měly začátek, chyběl jim konec a když se dokoktal k nějakému konci,
rozhodně nebyl v pořádku prostředek jeho sdělení. Ve svém záchvatu trémy
pochopitelně nezapomněl na princeznu, ale bohužel zapomněl dokonale na
všechno, co se v té souvislosti naučil, takže ji originálně pozdravil jako
„paní princeznu“, pak zablábolil, že sice není z pohádky ale z daleké země
a že ééééééééé, paní princezna bude určitě tak hodná a přijde k němu na
pódium, aby řekla obecenstvu „Dobrý den!“
Bledého tlumočníka mi bylo skoro stejně líto jako mého muže, který nabíral barvu spíše do šedozelena. Obávala jsem se jen, aby si to s koktajícím
řečníkem nešel vyřídit hned, ale naštěstí mu pravděpodobně z utrpěného
šoku vypověděly nohy službu, takže seděl mírně zhroucený na sedadle a jenom zíral. Šeptala jsem mu: „Nemůžeš ho zabít před tolika svědky, to by
ti určitě neprošlo!!“
O přestávce — to už se muž trochu vzpamatoval — se vydal za pitomcem
kouzelnickým presidentem, aby mu jen tak náznakově vysvětlil, co si o něm
myslí. Ovšem ten se už vzpamatoval z trémy, byl rád, že má zahájení za
sebou a tak sršel zcela neopodstatněnou sebejistotou. Proto na dopálený
dotaz: „To si nepamatuješ, jak jsem tě učil, že máš princeznu oslovovat?
Co tě to napadlo, říkat jí“paní princezno„??!!!“ udělal nechápavý obličej
a vypadal chvíli zcela zaraženě. Ovšem po chvíli se rozzářil: „A jó, vona
nebyla vdaná, tak jsem jí měl říkat“slečno princezno„! Tak to jó, já se jí
třebas příště vomluvím!“
250
Jak zatočit s fóbiı́
Jak zatočit s fóbií
Kapitola XCII.
Nevím, kolik z vás má život zkomplikovaný tím, že trpí nějakou fóbií. Pokud však toto pochybné potěšení máte, jistě mi dáte za pravdu, že není
jednoduché fungovat v životě, mezi lidmi a ve světě všeobecně tak, aby to
neustále nevyvolávalo potíže a nepříjemnosti. Proto se většina lidí, postižených některou z četného rejstříku chorobných obav (z něčeho, co je jinak
považováno za neškodné), snaží nepoddávat se nepříjemným stavům trpně,
ale naopak hledají způsob, jak se jich zbavit.
Svého času jsem také patřila do skupiny nešťastníků s fóbií; v mém případě
se jednalo o strach z vody a o strach z výšek.
U strachu z vody byl vznik problému pochopitelný; stalo se to tehdy, když
jsem se v dětském věku poměrně úspěšně topila. Sice — jak napovídá skutečnost, že vám dnes píši večerníčky — jsem byla včas vytažena, ale od té
doby mi voda naháněla doslova hrůzu. Přesněji řečeno — ne voda samotná,
tu jsem stále milovala převelice, ale myšlenka na to, že bych se mohla ocitnout v hlubší vodě. Jen ta představa u mě vyvolávala naprosté ochromení,
nemožnost normálně se nadechnout a zcela hysterické chování.
Nakonec to dospělo tak daleko, že jsem se vodě, která by mi sahala výše
než po kolena, důsledně vyhýbala — a přitom mě štvalo, že můj život je
o tolik ochuzen.
Plynuly roky a já jsem se pomalu smiřovala s tím, že už to lepší nebude. Pak
jsem se ovšem se svou dcerou vypravila na zájezd do Španělska, k moři.
Hned první den jsem si na břehu mořském uvědomila, že jsem výběrem
místa pro trávení dovolené nastražila sama sobě past, protože bydlet v hotelu hned na pláži a přitom si nedopřát požitek z koupání jednoduše nejde
dohromady.
Umínila jsem si, že se nenechám svou fóbií už dál zotročovat a po letech
trpělivého snášení jejích rozmarů jsem jí vyhlásila válku. Hned druhý den
251
jsem se vydala ráno, ještě před snídaní, na pláž a odhodlaně jsem vkročila
do vody. Břeh se svažoval do hloubky jen velmi zvolna, takže jsem měla
poměrně dost času na psychickou přípravu za opakování mantry „á dva tři,
raz dva tři, plaveme hezky, zvolna, dýcháme, dýýýcháme, klidně, zhluboka,
á dva tři, raz dva tři . . .“
Psychoteror ve spojení s myšlenkou na to, že za ty peníze přece neproležím dovolenou na břehu, zabral a já jsem se skutečně volnými tempy za
ukázkově pravidelného dýchání vzdalovala od břehu. Když jsem doplavala
k bójkám, napadlo mě, že bych si mohla troufnout se podívat, jaký kousek od břehu jsem — ovšem tím jsem si přivodila první a naštěstí jedinou
komplikaci svého ranního pokusu. Břeh mi připadal opravdu hrozně daleko, a hlavně, nebylo na něm ani živáčka. Ale kupodivu, tohle ochromující
zjištění mi pomohlo. Ve chvíli, kdy mi bezmála podle dřívějších zvyklostí
začínaly vypovídat plíce, dostala jsem sama na sebe pořádný vztek.
„Blůďo, ty pitomče,“ zahovořila jsem (v duchu, protože jsem šetřila dechem,
který se mi nedostával, „jestli teď začneš jančit, tak se vážně utopíš, tady
o tobě vůbec nikdo neví a nikdo tě zachraňovat nebude!! Tak se koukej
sebrat a hezky doplav zpátky, vždyť nemáš ani sepsanou poslední vůli,
v pokoji čeká dítě a v Praze Anetka!“
Není nad pořádné vynadání: dokonce i když člověk nadává sám sobě, mívá
to blahodárný účinek. A tak jsem opět začala dýchat, plavat, a nejenom
že jsem se dostala bez úhony zpátky na břeh, ale od toho dne už mi voda
a hloubka pod nohama nedělaly problémy.
Při své návštěvě Queenslandu jsem pak navíc objevila kouzlo šnorchlování
a taky jsem se naučila proskakovat vysoké vlny, když se blížily ke břehu,
takže jsem si konečně mohla vychutnávat potěšení z pobytu ve vodě, aniž
by to bylo jakkoliv zkaleno protivnou fóbií.
Méně štěstí v tomto ohledu měl můj muž, který, ač nikdy nepatřil mezi
zvláště nadšené plavce, ve vodě problémy neměl. Ale tahle pohoda se zhatila
při jeho pobytu na Floridě. Též se nechal zlákat kouzlem šnorchlování; ale
když tak s hlavou pod hladinou sledoval hemžící se vodní živočichy, zjistil
252
Jak zatočit s fóbiı́
ke svému nepříjemnému překvapení, že mu brýle špatně těsní a že se mu do
nosu při nadechnutí dostala voda. A aby nebylo málo toho, co ho vyvedlo
z míry, začal ještě kolem ruch, křik a povyk, protože se objevil žralok.
Muž propadl naprostému zmatku a rozhodl se, že se spasí útěkem. Ovšem
— protože ve zmatku si člověk počíná obvykle zmateně, ne-li idiotsky —
zapomněl na existenci lana, které by mu pomohlo dostat se na loď a měl
v hlavě jedinou myšlenku, že musí doplavat sám. Bohužel si zvolil styl
„prsa“, který byl pro člověka s ploutvemi na nohou mimořádně nevhodný.
Na loď dorazil vyčerpaný téměř k smrti (těch cca 50 metrů plaval asi čtvrt
hodiny — a zařekl se, že už ho do vody nikdo nedostane. Nedostal.
Na začátku jsem se zmínila ještě o jedné fóbii, která mě trápila, a to byl
strach z výšek. Nejkomplikovanější zážitek pro mě byl tehdy, když jsem na
zahradě statku přistavila žebřík k vysoké třešni, abych se dostala k těch nejšťavnatějším a nejčervenějším plodům. Trhala jsem do košíku, trhala jsem
do pusy . . .až mě najednou napadlo, že jsem vlastně vysoko a že přece trpím závratí. No, visela jsem tam na stromě, přicucnutá ke stromu i žebříku,
asi hodinu. Ale protože mi po té době bylo jasné, že není nikdo, kdo by mě
přišel sundat, a zejména proto, že podnikavá Anetka vylezla na žebřík za
mnou a teď na mě zdola ječela, že ji mám jít sundat, nezbylo mi nic jiného
než se přemoci a na roztřesených nohou se sesoukat zpátky na zem.
Ale i tuhle fóbii mi pomohla zvládnout náhoda a neobvyklá příležitost.
Když jsem byla na návštěvě Toronta, dostala jsem se se svými přáteli i na
CN Tower, kde se v jednom ze dvou poschodí, přístupných veřejnosti, nabízí
i možnost stoupnout si na průhlednou desku a podívat se tak z pořádné
výšky:
Viděla jsem, že některým lidem nedělal dobře už jen pouhý pohled na průhledný obdélník a obcházeli ho hezky z dálky: ale já jsem člověk především
velice zvědavý a zvědavost prostě zvítězila . . . Tehdy jsem dokázala skoncovat se strachem z výšek.
Pokud bych měla své zkušenosti s překonáváním fóbií nějak zhodnotit, pak
bych nejspíše shrnula, že nejlépe se to podaří, pokud si člověk vezme do
253
Hloubka
Jak ztratit (nebo zı́skat?) závrat’
hlavy nějakou pitomost. Možná je to tím, že nesmysl, který fóbii způsobuje,
se vzájemně vyruší s nesmyslem, kterého chceme dosáhnout. Ale ať je to
jak chce, u mě to prostě zabralo.
254
Jak nakojit hřı́bě
Jak nakojit hříbě
Kapitola XCIII.
Z několika předchozích večerníčků jste se dozvěděli o existenci rodinné
farmy ve vesnici, z níž pocházeli někteří mí předkové a kde jsem i já sama
strávila nemálo času.
Dokonce jste se před pár dny dozvěděli, jaké to bylo, když nás urostlé
holštýnské krávy, rozmazlované a dobře živené, prohnaly po cestě podél
Labe. Také jsem se zmínila o tom, že rodina, která se rozhodla věnovat
se farmaření, se uvázala k tvrdé řeholi, protože hospodářství a zvířatům
tam žijícím bylo podřízeno úplně všechno. Lidé — tedy majitelé, byli vždy
až na posledním místě a zejména v krušných počátcích si museli zakázat
myšlenku na odpočinek anebo na rozdělení prací na zaměstnance, protože
penězi se muselo tvrdě šetřit. Pracovala proto rodina a pokud bylo třeba
vypomoci, obrátili se na příbuzné anebo dobré kamarády.
Oba jejich synové, kteří vyrůstali v tomto zaujetí rodinným podnikem a snahou o jeho zvelebování, naštěstí sdíleli rodičovský zápal; a proto jim bylo
kupříkladu již někdy od puberty jasné, že se musí poohlížet po nevěstách,
které budou ochotny s nimi takový osud sdílet.
Starší syn, kterého otec pomalu zaučoval do chodu farmy, aby jednou mohl
převzít jeho místo a zejména starosti, měl při výběru vhodné partnerky
štěstí a brzy mohl rodičům představit svou snoubenku, jinak kolegyni ze
studií na „hnojárně“, která se narodila také na vesnici a po přestěhování
do města netoužila. Rodiče byli potěšeni, ba nadšeni, a snoubenka se na
farmě proto brzy zabydlela. Pochopitelně se okamžitě začala ujímat všech
potřebných prací, kterých tam byl vždy bohatý výběr, a za chvíli už to
vypadalo, jako kdyby tam žila odjakživa.
Nevím, jaké měla věno a skoro si myslím, že se ženichovi rodiče o věno
ani nestarali, stačila jim její pracovitost. Ale dívka si na farmu přivedla
odrostlé hříbě, krásného hřebečka, který ji všude věrně doprovázel a běhal
za ní jako psík.
255
Jak k takovému ušlechtilému a napohled drahému zvířeti přišla? Předtím,
než následovala hlas svého srdce a šla pracovat na farmu svého nastávajícího, přivydělávala si jako poměrně chudá studentka prací v hřebčíně.
Tam byla také svědkem těžkého porodu nadějného hříběte, který skončil
tragicky, smrtí matky. Hříbátko sice přišlo na svět živé, ale nevypadalo
dobře a majitel klisny dal pokyn přítomnému veterináři, aby hříbě utratil,
že stejně nemá šanci.
V ten okamžik se dala přihlížející dívčina do hlasitého pláče a prosila, ať
hříbátko nezabíjejí, že se o něj postará a že ho vypiplá. Zkušení koňáci se
dívali na brečící stvoření s nedůvěrou, ba mírným opovržením nad nemístným soucitem, ale nakonec — asi aby konečně zarazil ten vodopád slz —
pokrčil majitel klisny rameny a řekl děvčeti, ať si teda dělá co chce, že je
hříbě její. A že stejně pojde (to hříbě, samosebou.)
Adoptivní koňská matka se ihned pustila do záchrany, hříbě osušila, promasírovala, zabalila do teplé houně a na noc si ustlala u něj, aby ho mohla
držet v náručí. K její velké úlevě a k překvapení všech hříbě nejen vydrželo do rána, ale začalo se zotavovat. Tehdy přišla na řadu otázka krmení
malinkého sirotka a pro ten účel sehnala slečna vhodnou kozu. Samosebou
skutečnou, živou kozu rohatou, protože její mléko bylo shledáno jako nejvhodnější náhrada mléka, které mu měla poskytovat jeho koňská maminka.
Hříbě se podařilo zachránit a rostl z něj hezký hřebeček. Tehdy ovšem
přišel za děvčetem majitel klisny a začal hartusit, jestli ví, že mu vlastně
ukradla kvalitní hříbě z dobrých rodičů; a domáhal se vrácení svého majetku. Naštěstí však u toho nešťastného porodu bylo dost svědků, kteří se
za zachránkyni hříběte postavili a proto jí koník zůstal: ale musela alespoň
nespokojenému majiteli zaplatit odstupné ve výši třiceti tisíc korun, což
pro ni jako studentku bylo dost obtížné — přesto s tím souhlasila, protože
chtěla mít jistotu, že o svého milovaného koně nepřijde.
Někdy v té době se seznámila se svým pozdějším manželem, a když se
domluvili, že bude bydlet i pomáhat na farmě, ráda to přijala, protože tam
mohla koně ustájit — ovzduší v hřebčíně už pro ni nebylo dobré a ráda se
z toho místa dostala pryč.
256
Jak nakojit hřı́bě
Dost často jsme se potkávali na projížďkách — já na kole s Anetkou, která
pobíhala kolem, a ona, nejprve také na kole, to když bylo hříbě ještě na sedlo
malé a jen jako pejsem pobíhalo kolem ní; později už jako hrdá jezdkyně
na hřbetě nádherného, ohnivého zvířete. Vždycky jsem je dlouho sledovala
pohledem a měla jsem pokaždé hezký pocit z toho, že někdy člověk uvidí
na vlastní oči i malý zázrak . . .
257
Mléko nebo dítě
Kapitola XCIV.
Včerejší večerníček jsem věnovala povídání o rodinné farmě, na které urostlé,
opečovávané a evidentně spokojené kravičky radostně dávaly mléko svému
hospodáři. Ten pak je za mrzký peníz prodával mlékárně, aby měla z čeho
vyrobit odstředěnou tekutinu, kterou si budou moci v obchodních řetězcích
lidé koupit — již za peníz podstatně hodnotnější.
Vzhledem k tomu, že jsem se s farmářem znala a že jsem ve vesnici bývala
opravdu často, vykašlala jsem se na obchodní řetězce a jezdila jsem si pro
čerstvě nadojené mléko přímo na farmu. Jsou lidé, u kterých toto moje
sdělení vyvolává údiv, někdo se dokonce otřese ošklivostí; kupodivu mezi
ty druhé patří i zmíněný farmář, který mi jen tak mezi řečí sdělil, že jemu
mlíko nesmí do baráku, že by to v životě nepil! Nedbala jsem ovšem projevů
škarohlídů a čerstvé mléko jsem i nadále považovala za lahůdku, které se
jen tak něco nevyrovná.
Na chalupu jsem si dost často brávala krom své dcery (v době, kdy byla
ještě menší a nad víkendem či dovolenou s vlastní matkou ještě neohrnovala
nos) i další děti; někdy to byly kamarádky dceřiny, někdy to byly děti mých
přítelkyň, se kterými jsme si vypomáhaly s hlídáním ratolestí. Věrna svému
přesvědčení, že — aby byly děti hodné, je potřeba je důkladně utahat —
jsem je každý den honila po blízkém i vzdálenějším okolí. A protože polabská krajina je příjemně rovinatá, jednalo se nejvíce o výlety cyklistické.
V bývalé stáji jsem měla zaparkována kola nejrůznějšího stáří, původu,
velikostí i zachovalosti, takže každé dítko mohlo dostat vlastní dopravní
prostředek a mohla jsem začít s výcvikem tělesné zdatnosti u mládeže. Pokud se mezi svěřenci vyskytovalo dítě hodně malé, měla jsem i pro tuhle
situaci kolo, vybavené dětským sedátkem, které bylo umístěné ještě postaru vepředu, před sedlem. Ostatně, takhle ve vesnici jezdili snad všichni
— nová pravidla silničního provozu se tam nějak moc nectila.
258
Mléko nebo dı́tě
Veškeré výlety, které jsem s dětmi absolvovala, se obešly bez průšvihů —
pády z kola, pokud byly, nezpůsobily nikdy zranění horší, než jaké spravila
trocha kysličníku, náplast a kousek čokolády.
Při svých pobytech jsem pochopitelně pilně dojížděla pro čerstvé mléko
na farmu (hodnocení „to není možný, vy to chlastáte jak Kučerovo králíci“ jsem raději nechala bez komentáře) a se stoupajícím počtem strávníků
rostla i spotřeba, takže někdy obvyklé čtyři litry mléka nestačily a musela
jsem mimo obvyklé porce, pro kterou jsem si jezdila brzy ráno, jet znovu,
když bylo na farmě po večerním dojení. Děti tyto návštěvy u kraviček milovaly, zejména v době, kdy se začala objevovat nově narozená telátka. Bylo
jenom nutné před odchodem děti dobře spočítat, aby se mi několik kusů
nezamíchalo mezi mladistvý hovězí dobytek, protože projevy náklonnosti
byly oboustranné a velice vroucné. Někdy je bylo při loučení dost obtížné
rozeznat.
Jednou navečer jsem se opět vydala na farmu pro zásobu mléka na příští
den; větší děti nasedly na kola a nejmenšího, čtyřletého Honzíka, jsem si
posadila před sebe na sedátko. Všechno proběhlo jako obvykle a bez potíží,
jen několik metrů před vraty našeho statku usoudilo děcko, vezoucí se se
mnou na kole, že je čas už vystupovat, vytáhlo nožky ze stupaček a tu
pravou ledabyle zastrčilo do drátů předního kola. Následoval okázale dramatický pád, při kterém se kolo napřed postavilo skoro kolmo na čumák (dá
se říci, že ten můj) a pak sebou energicky pláclo do trávy vedle cesty. Podvědomí zodpovědného pečovatele mi zavelelo omotat se kolem dítěte, takže
tomu se krom leknutí vůbec nic nestalo (ani noha se mu do kola nedostala,
padali jsme okamžitě) a já jsem sice byla odřená a potlučená, ale zdaleka
ne tak zle, jak mi zpočátku připadalo. Jediný, kdo to doopravdy odskákal,
byl náš vzácný náklad a důležitá součást zítřejší snídaně — bandasky byly
prázdné a mlékem jsme zalili trávu před domem.
Nezbylo mi, než dopravit děti domů, učinit nezbytná bezpečnostní opatření
— tedy nařídit, aby po dobu příštích zhruba deseti minut nepáchaly žádné
zlotřilosti a vydat se na farmu znovu. Když jsem vylíčila, co mě postihlo
a vyžádala si nový příděl lahodné tekutiny, farmář se zachechtal a pravil:
259
„To se ti moc nepovedlo — . dítě se udělá zadarmo, ale za mlíko musíš
platit! Měla jsi držet bandasky a nechat prcka, ať ukáže, co umí!“
260
Anetin prvnı́ Silvestr
Anetin první Silvestr
Kapitola XCV.
aneb jak zinscenovat pravé půlnoční překvapení
Naše kokršpanělka Aneta se narodila 6. ledna, tedy na Tři krále; a proto
je snadné spočítat, že když se oslavoval příchod Nového Roku a předtím se
konalo silvestrovské rozloučení s rokem starým, chyběl jí jen necelý týden
do jejích prvních narozenin. Za tu dobu stihla mnoho větších i menších
lotrovin, ale především se stala bezkonkurenčně rodinným miláčkem a hýčkaným psím výrostkem.
Ten rok, kdy s námi Anetka slavila Silvestra poprvé, jsme si já i dcera
pozvaly domů celkem asi deset hostů a proto jsme se snažily, abychom
nachystaly dostatečné pohoštění, aby se oslava vydařila i co se týká připravených pochoutek. V kuchyni bylo mnoho nejrůznějších dobrot, z nichž se
připravovaly chlebíčky, jednohubky, obložené talíře, drobné pečivo a různě
upravovaná masíčka na ochutnávání i všelijaké zobání.
Aneta měla od malička ke kuchyním velice vřelý vztah, protože brzy pochopila, že se jedná o místnost z celého bytu nejzajímavější. Proto nám
velice neodbytně asistovala při kuchyňském počínání, živě se zajímala, co
to vlastně máme za suroviny a dožadovala se stálého přísunu vzorečků na
ochutnání.
Pravděpodobně uvolněná silvestrovská nálada způsobila, že jsme byly poněkud lehkomyslné a vzorečky na ochutnání jí poskytovaly v širokém spektru
nabídky, a to včetně kousku výtečné kyselé okurčičky, rybičky, sýra, piškotu
či některého z mnoha druhů pomazánek. Anetka to všechno vděčně a se
zaujetím baštila a dávala nám najevo, že vaříme dobře.
Když dorazili hosté a večerní zábava se začala rozjíždět, bylo toho dění na
Anetu, uondanou nezvyklým ruchem v domácnosti, a přecpanou k prasknutí vyškemranými dobrotami, moc a proto si zalezla do nejodlehlejšího
261
koutku, kde se zapasovala vedle knihovny, stočila se do klubíčka a tvrdě
usnula.
My jsme se mezitím bavili dál, večer se vydařil. Konečně nastala půlnoc,
rozléval se sekt, všichni jsme si přiťukávali s přáním štěstí v dalším roce . . .a
vypukl ohňostroj, navíc lidé venku začali s rozličnými petardami i jiným
rámusem.
Anetu, do té doby sladce spící, ty rány probudily a vyděsily do nepříčetnosti, takže začala zběsile pobíhat po místnosti. Ovšem bohužel se zároveň
tím leknutím projevily i neblahé následky jejího obžerství, psí žaludek rozhořčeně odmítl zpracovávat kyselé okurky se šunkou, sardinkou a kouskem
ananasu, byť masitých soust byla převaha, takže jak Aneta skákala po
křeslech, sedačkách a hostech, zároveň velice vydatně blila.
Kromě mě, která jsem se snažila ji odchytit a odnést alespoň na druhé dějství do koupelny, stihla pozvracet ještě pět návštěvnic (všechny jsme samozřejmě byly oděny v pěkných společenských šatech), zčásti i dva z návštěvníků (alespoň kus nohavic), obě křesla, značnou část pohovky, zhruba třetinu plochy přednedávnem zakoupeného světlého koberce, dále zeď v předsíni, podlahu v předsíni a úplně na závěr ještě poblila celou koupelnu, jak
jen to šlo nejvíce. Připadalo mi, že ten pes je snad kapacitně bezedný.
Byl to nakonec opravdu hodně zvláštní Silvestr, kdy jsme namísto slavení
přepírali oblečení, drhli koberec, vytírali a a uklízeli . . .Rozhodně se na
takovou oslavu nedá zapomenout, protože takový program si jen tak někdo
nevymyslí!
Dramatický průběh tohoto prvního Silvestra pak na mnoho let poznamenal i oslavy konce roku v dalších letech, protože Aneta, ač se již nestal
znovu ten omyl s přeplácaným žaludkem, při zaslechnutí prvních petard
propadala hysterickému třeštění a tak byl od té doby můj způsob prožívání
silvestrovských oslav poněkud fádní. Znamenalo to prostě prosedět celý večer, až do časných ranních hodin, zavřená se psem ve ztemnělé koupelně —
kde bylo nejméně slyšet rámus zvenčí — a chlácholit třeštícího čokla. Asi
nejdramatičtější to bylo při bujarém a dlouhotrvajícím vítání roku 2000,
262
Anetin prvnı́ Silvestr
kdy jsem končila až někdy v dopoledních hodinách, se psem omotaným
kolem krku a obě jsme byly naprosto vysílené.
Prostě — velkolepé oslavy si každý představuje a organizuje nějak jinak!!
263
Revizor sedlákem
Kapitola XCVI.
Tento příběh jest situován do přívětivé obce v Krkonoších, kde se nachází
naše chalupa, o níž jsem vám již pár příběhů vyprávěla, protože tam padají
řemeslníci ze střechy, o kus dál se pasou umělé kozy a vůbec je tam veselo.
Nad naší chalupou se rozkládá bývalý statek bývalého sedláka Nováka,
který se v minulosti přičinil o mnohou zábavu pro sousedy, zejména proto,
že byl pruďas a startoval na první našlápnutí.
V těch dobách navíc chalupu vlastnil tchán mého muže, který ji výhodně
koupil od babky, již přestalo bavit po celou dlouhou zimu prohazovat si
cestičku z chalupy, aby mohla dojít pro chleba; a v létě ji zas štvalo neustále
chodit na trávu pro králíky či shánět krmení pro nenažrané slepice. Proto
s nadšením přijala nabídku mladých, aby se k nim přestěhovala do města,
bez smlouvání prodala chalupu i s pozemkem a krkonošskou obec opustila.
Tchán, který byl zcela opojen nabytím vlastnických práv ke kousku půdy,
když předtím vlastnil spolu s manželkou jen květináče za oknem, střežil žárlivě nedotknutelnost majetku a nesnesl, aby někdo nepovolaný byť
jen nedopatřením šlápl na okraj trávníku. Proto vybudoval kolem chalupy
plot (velmi různorodý, neb tchán byl člověk mimořádně šetrný), natloukl
výstražné cedule „tady je Trautenberkovo“ a většinu času, prožitého na
chalupě, strávil dohledem nad kolemjdoucími.
Konflikt se sousedem sedlákem z horní usedlosti byl tedy otázkou jen krátkého času, a to tím spíše, že cesta k sedlákovi vedla ostrou zatáčkou kolem
tchánovy chalupy a sedlák měl ve zvyku si cestu trošku zkracovat. Oba
účastníci brzy propuknuvšího sporu byli stejně tvrdohlaví a hádaví, takže
ostrá slova lítala z obou stran a jen značná diplomacie mého muže zabránila
tomu, aby se rozhořel vleklý soudní spor o dvacet centimetrů široký pruh
země v zatáčce, kvůli které se oba vzteklouni hádali.
264
Revizor sedlákem
Tyto neshody uspokojivě vyřešil až čas; hádavý tchán se odebral do říše
stínů, kde může podle libosti předkládat stížnosti na kvalitu nebeské many
a rozměry přidělených křídel, a sedlák, zbavený důstojného soupeře, ztratil
chuť do sporů s někým tak trapně vstřícným a komunikativním, jako je
můj muž.
Ovšem i v životě sedláka nastaly změny — manželka od něj utekla, protože
usoudila, že nekonečná práce v hospodářství není přesně to, co si od života
slibovala; a jediný syn sice až do své plnoletosti vydržel pomáhat otci, ale
když oslavil osmnáctiny, šel si s tatíkem promluvit a především mu oznámil,
že chce do města, že tenhle život není pro něj.
Sedlák tedy na statku zůstal sám a proto mu nakonec nezbylo nic jiného, než
prodat krávy i jiné zvířectvo a nechat si pro sebe jen pár slepic a králíků.
Ostatně, jejich stavy mu pomáhá udržovat na trvale nízké úrovni chytrá
liška, která se usadila ve stráni poblíž jeho obydlí.
Syn, který se podle svého přání usadil až v Praze stověžaté, se mezitím
snažil najít něco, co by ho v životě bavilo — anebo aspoň mu nevadilo
tolik, jako dřina na statku. Napřed se zhlédl v kariéře slavného mistra
kuchaře, proto se vyučil a začal si hledat uplatnění v nějaké restauraci, kde
by zakrátko mohl zazářit svým kuchařským uměním, získat si proslulost
a pochopitelně též bohatství. Žel, po nepříliš dlouhém čase zjistil, že jako
začátečník se slávy nedočká, zato dřina v kuchyni se leckdy přibližuje dřině,
kterou zažil na otcovském statku.
Také v soukromém životě to měl nějaké zamotané, protože poté, co se
neúspěšně dvořil několika exkluzivním krasavicím, napadlo ho, že se na celé
ženské plémě proradné a zkažené může vykašlat; i obrátil svou pozornost
do řad příslušníků stejného pohlaví.
Nakonec to dopadlo tak, že seknul s kuchařinou a nabídl své služby Dopravnímu podniku; a protože dřívější dřina s kydáním hnoje kravičkám
vypracovala jeho postavu do svalnaté robustnosti, nebyl problém získat
práci revizora. Teď měl konečně zaměstnání, které ho naplňovalo spokojeností! Začal se najednou do práce těšit, protože takřka vždy chytil nějakého
265
černého pasažéra a chvíle, kdy na něj pouštěl hrůzu a počítal mu pokutu,
patřily k nejhezčím zážitkům celého dne. Též v partnerském životě se mu
zadařilo, protože si k sobě nastěhoval hubeného, neurotického mládenečka
a proto si mohl kdykoliv zakřičet i doma.
Ale Osud bývá zlomyslný a když si ověří, že někomu dělá dobře, že jiným
dělá zle, s chutí na takového panáčka vyplázne jazyk a postrčí ho zase
zpátky do bláta. Revizor, opojený vlastní mocí, při jedné z kontrol narazil
na drsana, který sic byl případně ochoten uznat, že jezdit bez jízdenky
se nemá, ale nebyl ochoten poslouchat k tomu hromadu řečí a připomínek
o své zpustlosti. Nebyl taková vazba jako revizor, ale měl lepší fyzičku, a tak
nabídku ruční dohry diskuse zvesela přijal a revizorovi napráskal.
Tím tedy synovi sedláka skončila další slibná kariéra, protože utrpěná zranění fyzická ho vyřadila z práce na několik dní, ale psychicky se z tohoto
otřesu již nesebral. Také chlapec, se kterým sdílel domácnost, se začal objevovat nápadně často ve společnosti vlídného staršího pána, začal zanedbávat úklid bytu i jiné domácí povinnosti — prostě najednou bylo zase
všechno na draka . . .
Nezbylo nic jiného, než opustit místo pražských nadějí a navrátit se do rodného hnízda, nyní již notně opuštěného. Otec, který si mezitím musel najít
obživu jako přidavač na stavbě, přítomnost syna nakonec uvítal, třebaže
si budoucnost potomka představoval původně poněkud jinak. Ale aspoň že
ten statek nebude tak opuštěný!!
Bývalý revizor se ve známém prostředí nakonec oklepal a rozhodl se obnovit rodinnou tradici. Že to myslí vážně, poznala jsem jedné dubnové noci,
kdy jsme byli na chalupě, abych mohla udělat nějaké nutné práce na zahradě. Bylo něco kolem druhé hodiny ráno, když mě probudil divný hluk za
chalupou: šla jsem se podívat a uviděla jsem malé rypadlo, kolem kterého
pobíhali starý sedlák s mladým sedlákem (dříve revizorem) a ukrajovali
si pro svou cestu další kousek našeho pozemku, tentokráte již ve zhruba
metrové šířce.
Když jsem to ráno při snídani povídala mužovi, jen pokrčil rameny a prohlásil, že se kvůli proužku zahrady nebude hádat, že mu nadosmrti stačily
266
Revizor sedlákem
ty scény, které nuceně absolvoval s tchánem. Na oplátku jsem pokrčila rameny taky. „Kus trávníku sem, kus trávníku tam, mně je to taky jedno.
Ale možná by měl ten revizorský šelma sedlák vědět,. že až s rozšiřováním
cesty dojde k záhonům, vezmu na něj lopatu a pak bude ještě s pláčem
vzpomínat na pohodovej čas, kdy ho mlátili jenom pasažéři!!!“
267
Zhoubný účinek telenovel, tvrdohlavý
strýc a ortopedie
Kapitola XCVII.
Můj strýc byl jedinec povahy rázovité a projevů originálních; nebylo divu,
když zdědil genetický materiál po otci (mém dědečkovi), který s rozseknutou hlavou a otřesem mozku chodil pracovat do lesa, a matce, která ho
ještě týden před svatbou fackovala ze štokrlete. Jistý obrázek jste si ostatně
mohli udělat už z příhody s useknutým prstem.
Strýc měl během svého života mnoho zájmů a zálib — v mladších letech to
byly obvyklé pánské libůstky, jakými jsou ženy, víno a zpěv, ale jak roky
ubíhaly, pozvolna své koníčky měnil a když úspěšně minul sedmdesátku,
zůstala mu především záliba v nemocech. Ne že by se jednalo o jev nějak
zvláště mimořádný, protože od určitého věku je jen málo takových, kteří
odolají touze pochlubit se v čekárně u lékaře ostatním žadatelům o recepty
nádhernými žlučníkovými kameny, asfaltovými plícemi anebo játry, která
na poklep zvoní. Strýc měl ovšem proti takovým obyčejným marodům jednu
výhodu, a tou bylo jeho dříbější zaměstnání: pracoval jako vedoucí autoservisu, a to byla v minulém režimu funkce, na kterou neměl ani ministr
zahraničí!! Proto pro něj nebylo složité vybudovat si klientelu složenou převážně z lékařů a lékárníků, ke kterým se choval velice vstřícně, ovšem jen
za předpokladu, že si s ním budou povídat o nemocech. A že mu občas na
požádání donesou nějakou krabičku léku . . .
Tímto způsobem strýc při zaměstnání vystudoval medicínu a farmacii; když
nastal čas jeho zaslouženého odchodu do důchodu, nic už mu nebránilo
v tom, aby se plně oddal svému poslání. Začal léčit nejenom sebe a svou
oddanou manželku, ale i další příbuzné a všechny přátele či sousedy, kteří
před jeho zdravovědným uměním včas neuprchli. Některé choroby si mimořádně oblíbil, takže jimi trpěl nejenom on, ale i jeho pacienti v míře nebývale
velké. Favoritem v seznamu preferovaných nemocí byl jednoznačně infarkt.
268
Zhoubný účinek telenovel, tvrdohlavý strýc a ortopedie
Bylo docela běžné, že jsem se po příchodu k nim domů dozvěděla, že „tak
tenhle týden jsem měl dva infarkty — jo a žena, té jsem rozehnal infarkt
právě před deseti minutami“; po takovém sdělení jsem potřebovala rozehnat
infarkt já. Především proto, že jsem věděla, že strýc si za léta své práce
v autoopravně nasyslil velikánskou krabici medikamentů, kterými krmil své
oběti. Marné bylo veškeré mé vyhrožování, že až jednou někoho zabije, ať
se připraví na kriminál i moje pokusy dostat se k jeho lékovým zásobám
a všechno to zlikvidovat.
Podivuhodné mi na to všem připadá, že přes tyto nebezpečné aktivity se
mu nikdy nestalo, že by někoho z důvěřivců zbavil života, a rovněž on sám
nedoznal větší újmy. Vzhledem k tomu, že za necelý rok (doufejme) oslaví
krásných devadesát let a to v až nepřiměřeně dobré kondici, tak dokazuje,
že kvalitní genetický materiál zvítězí nad jakýmkoliv zacházením.
Jen jedna z chorob, která se ke strýci dostavila skutečně a ne jen proto, že se
mu líbilo stonat s něčím tak hezky pojmenovaným, ho doopravdy naštvala.
Byla to artróza kolenních kloubů, kterou se snažil léčit nitroglycerinem
jako infarkt tak dlouho, až se mu klouby úplně zdeformovaly a nebylo jiné
řešení, než operace s tím, že dostane umělou náhradu kloubu. Anebo skončí
na invalidním vozíku.
Svedla jsem s paličatým strýcem, který se operaci zuřivě bránil, mnoho
slovních bitev, než se mi povedlo jeho názor změnit. Pak, jakmile se rozběhl obvyklý kolotoč předoperačních vyšetření, začalo ho to dění kolem něj
zajímat a na operaci se nakonec těšil. Ujal se ho jeden z našich nejlepších
a nejzkušenějších ortopédů. Operace proběhla nad očekávání dobře a stav
pacienta byl velice uspokojivý. Aby mohl chodit, byť o berlích, provedli jen
výměnu jednoho z nemocných kloubů za umělý s tím, že po roce, bude-li
vše v pořádku, se pustí do druhého a pak už se bude moci těšit na to, až
bude moci odložit berle nadobro.
Ten rok mezi oběma operacemi byl pro strýce neobyčejně otravný. berle mu
překážely, rehabilitace operovaného kolena se (podle něj) vlekla a nemocné
koleno, dvojnásobně zatěžované, zlobilo a bolelo k nesnesení. Proto byl
269
velice omezen v aktivitě, seděl tedy mrzutě doma, z dlouhé chvíle sledoval
televizi a nadával.
V té době ovšem do našich krajů a na televizní obrazovky dorazil fenomén
mexických a argentinských telenovel, především pak neodolatelná Esmeralda. A stalo se něco neuvěřitelného — drsný strýc zcela propadl jejímu
kouzlu a život se mu načas úplně změnil, protože každý díl sledoval s neutuchající pozorností, při sledování úkladů mlátil vztekle berlí do podlahy, při
nebezpečných situacích křičel „nechoď tam, holka nešťastná, tak poslechni
mě přece!“ a každému vykládal, že kdyby nebyl takový lazar, tak se sebere
a dojede ty lumpy, co Esmeraldě ubližují, pořádně zpráskat a byl by jednou
provždy pokoj.
Teta, jako oddaná manželka, snášela tyto nepochopitelné projevy odevzdaně, jen se mi přiznala, že se občas musí odplížit ke strýcově lékové
zásobárně a zobnout si pár diazepamů, aby ji přešly ty choutky vzít manžela po hlavě paličkou na maso.
Ale když se rok s rokem sešel, shledal ošetřující lékař, že operované koleno
se zhojilo uspokojivě a je možno přikročit k druhé operaci. Strýc, u kterého
naštěstí převážila náklonnost k nemocem a zdravotnickým zásahům před
pochybnou vášní ke slepé a pitomé krasavici, se vrátil ke svým dřívějším
zálibám a celá rodina si mohla oddychnout, že pomatení bylo zjevně pouze
dočasné.
Po druhé, též úspěšně proběhlé operaci, však už strýc vzal průběh rehabilitace do svých rukou. Hned poté, co absolvoval první ze série potřebných
pooperačních kontrol, oznámil, že se přesunuje na chalupu, aby se patřičně
zotavil. Domluvy ani varování nepomohly a strýc skutečně odjel.
Na chalupě pak rehabilitoval tak, že natřel celou střechu chalupy a garáže.
Vždy se vysoukal po žebříku nahoru, berle si zavěsil na okap a pak už se
chutě pustil do práce. No přece — jen on nejlépe ví, jak se správně léčí
nemocní lidé, ne?!
270
Dobrý skutek, po zásluze potrestaný
Dobrý skutek, po zásluze potrestaný
Kapitola XCVIII.
Naší domácností se už několik prohání jablko sváru, které si mezi sebou
čutáme; předmětem sporu je nezbytnost anebo naopak zbytečnost vymalování bytu. Mně se situace jeví tak, že malovat se rozhodně musí, pokud
se nerozhodneme rozvěsit po stropech krápníky, čímž bychom se pokusili
navodit atmosféru bydliště jeskynního člověka. Mužovi je zase líto historických artefaktů, které by zásahem malíře přišly vniveč — kupříkladu je
velmi hrdý na strop v největším pokoji, který nese originální stopy po kulometné dávce, jež byt zasáhla za květnového povstání v pětačtyřicátém.
Když jsem před třemi lety musela kvůli pracovním povinnostem zůstat
celé léto v Praze, zmínila jsem se o tomto zapeklitém problému před mladými a oni se kupodivu nadchli pro ušlechtilou akci s názvem „překvapíme
tatínka vymalovaným bytem“. V ten okamžik mi sice po páteři přeběhlo
zamrazení jako varovná předtucha, ale zahnala jsem nemilý pocit a souhlasila jsem. Při domluvě o termínu bylo stanoveno, že se s prací začne co
nejdříve, hned další týden.
Další týden už se chýlil ke konci a stále se nic nedělo, pak se však přece
jen jednoho pozdního večera mladí objevili. Domnívala jsem se, že mi jdou
říci, že se akce odkládá — ale ne, oni hodlali začít. Alespoň prý vyklidíme
ložnici, ta se vymaluje jako první. Inu, velkou radost jsem z nich neměla,
pomalu se blížila půlnoc a já jsem musela vstávat ráno před šestou, ovšem
řekla jsem si, že musím jejich dobrou vůli ocenit a tak jsem se společně
s nimi pustila do vyklízení místnosti.
Máme opravdu velký a opravdu rozlehlý byt, bohužel taky opravdu velice
zabydlený mnoha předměty. Navíc mladí zvolili při přemisťování nábytku
a větších předmětů z ložnice poněkud zvláštní metodu nahodilého umisťování, převážně tam, kde jim to od ruky upadlo a kde to nejvíce překáželo.
Výsledkem bylo, že když byla ložnice vystěhovaná, dalo se zbytkem bytu
(tedy třemi pokoji a prostornou halou) procházet či přesněji řečeno obtížně
271
se protahovat pouze úzkými klikatými uličkami, někde dokonce bylo nutno
vylézt na skříň či polici a pohybovat se chvíli nad úrovní podlahy. Po podrobnějším průzkumu jsem zjistila, že jediná postel se nachází v samém
rohu velkého pokoje, ukrytá za knihovnou, a je nutno podlézt dvě pohozené garnýže i se záclonami, pak se po břiše přeplazit přes velký peřiňák
a skulit se dolů na postel. Vypadá to divně, ale jiná možnost prostě nebyla,
protože všechny další gauče, pohovky, válendy anebo třebas křesla byly buď
rozebrány na součásti anebo zarovnány haldami knih ze čtyř prostorných
knihoven.
Ještě jsem se mohla uložit do vany, ale tam jsem zase nedostala žádné lůžkoviny, které byly zatarasené výše popsaným způsobem na znepřístupněné
posteli. Trochu mě toto zjištění poděsilo, ale pak jsem si lehkomyslně řekla,
že se jedná tak o dva, o tři dny a to už nějak překlepu.
Ó, jak jsem se mýlila!
Minula už třetí hodina ranní, když jsme skončili vyklízecí akci — a když
mě mladí dorazili prohlášením: „No, my teď odjíždíme na dva týdny na
dětský tábor jako vedoucí. Tak se tu měj hezky a odpočiň si!“
Tomu se říká dostat pecku přímo mezi voči.
Zůstala jsem bez dechu a beze slova, nezmohla jsem se ani na chabou
otázku, jak mám dva týdny proboha přežít za takových podmínek?! Bylo
to krušné — a to je velice, velmi mírně vyjádřeno. Především jsem zůstala
po další dny v oblečení, které jsem měla při stěhování zrovna na sobě, což
bylo ležérně seprané triko, obnošené džíny a pantofle, protože bylo nemožné
dostat se do skříně či k jakémukoliv jinému šatstvu. V kanceláři, kam jsem
obvykle chodila v kostýmu, se dost divili.
Když uplynulo hrůzyplných čtrnáct dní, dočkala jsem se konečně návratu
obou pachatelů a akce mohla pokračovat. Ani pak však nebyla naděje na
„bude to hotové za dva, tři dny“ (mluvíme pořád jen o té jedné místnosti!),
protože jejich harmonogram práce zůstával stále zhruba stejný: příchod
kolem jedenácté večer, hodina až dvě duševní příprava, do tří ráno malířské
272
Dobrý skutek, po zásluze potrestaný
aktivity, pak odchod z místa činu. Za další dva týdny jsem mohla sloužit
jako názorná pomůcka, jak vypadá zombie.
Malováním ložnice jsme popsaným způsobem strávili oba letní měsíce. Když
se přiblížilo datum tatínkova návratu do Prahy, pracovní tempo se najednou zrychlilo a přišel den, kdy zaznělo „Domalováno!“ a mohlo se konečně
uklízet a stěhovat.
Byli povoláni „starší mladí“, kteří se zapojili a opětovné nastěhování věcí
do ložnice tak slibovalo proběhnout již ve velmi svižném tempu.
Pak se to ale zadrhlo.
Mladší syn, znalý puntičkářství svého rodného otce, pořídil ještě před vystěhováním místnosti velice podrobnou fotodokumentaci, abychom si ušetřili
hlasité lamentace na téma „zpřeházeli jste mi tužky na psacím stole, jak
já teď budu žít, když barevně neladí!!“ Ovšem jeho žena, která chtěla před
nastěhováváním akci trochu urychlit, se chopila sama fotoaparátu, aby začala zkoumat detaily, a přitom se jí podařilo všechny obrázky, celou kartu
smazat.
Další tři hodiny se mladí manželé ukrutně hádali, kdo je větší blbec.
Když jsme je od sebe odtrhli, nezbylo než konstatovat, že věci musíme nastěhovat popaměti, žel nikdo z nás zrovna fotografickou pamětí nevynikal;
takže se stále ozývalo „tady přece vždycky bylo něco červeného, neviděli
jste tu někde takovou věc?“ Už svítalo, když jsme mohli říci, že máme
hotovo: ložnice byla vymalována, uklizena a znovu zabydlena nábytkem
i jiným vybavením.
Všichni jsme se na to dívali s pochopitelnou hrdostí a chápali jsme, jak se
asi mohl cítit Stvořitel, když uplácal zeměkouli.
Pak ovšem dostali mladí strašlivý nápad: v neděli, až se otec vrátí, všichni
se „jako náhodou“ objeví a budou sledovat, jak se na tu změnu bude tvářit.
To bude překvapení! Ten se bude divit!!
Ztuhla jsem leknutím, protože bezpečně vím, že jestli něco můj muž nenávidí, je to překvapení a situace, ve kterých se diví. Dovedla jsem si proto
273
velice živě představit, že při shlédnutí napáchaných změn dostane záchvat
vzteku, všem nám strašně vynadá, jeho synové i snachy se s ním zuřivě
pohádají a původně ušlechtilý čin bude příčinou rodinného rozvratu.
Bylo mi jasné, že musím porušit slib mlčení, ke kterému mě mladí zavázali,
aniž by se starali, co na to říkám; a tak jsem dojela na chalupu a během
poklidného nedělního odpoledne jsem muže seznámila se situací. Inu, idylka
vypadá trochu jinak, ale rozdýchal to.
Při návratu do Prahy už byl pak natolik ve formě, že dokázal sehrát přesně
tak báječné divení a překvapení, po jakém jeho děti tak urputně toužily.
Všechno tedy skončilo smírně, radostně a ve vzájemných projevech správné
rodinné náklonnosti.
Když všichni mladí odešli a zůstala jsem s mužem v bytě sama, pozorovala
jsem ho, jak chodí po čerstvě vymalované místnosti a přemisťuje knížky
či jiné předměty na správná místa, která mají zaujímat. Pak se zastavil,
rozhlédl se kolem sebe a pronesl: „No, po vymalování je to tady vážně
světlejší a hezčí. Tak jsem si řekl, že ti to asi odpustím.“
A tento příběh vám dnes vyprávím proto, abyste si rozmysleli dobré skutky,
protože vidíte, že spravedlivý trest přichází opravdu vzápětí!
274
Myška v domě nenı́ pro mě
Myška v domě není pro mě
Kapitola XCIX.
Často se tvrdívá, že ženské pokolení se nebojí ničeho anebo skoro ničeho,
s výjimkou myší. Historek o dámách, skákajících za hlasitého pištění na
stoly a lezoucí na skříně, jsem slyšela nespočet, ale zatím jsem neměla
příležitost se podobné show zúčastnit. Možná proto, že mi chyběl náležitě
barvitě zářivý příklad, který by mě inspiroval, abych ho následovala, u mě
se tato myšofóbie nerozvinula a při pohledu na pobíhající myšky si spíše
říkám, jak roztomilí jsou to tvorečkové.
To ovšem neznamená, že bych ve výskytu myší v obydlí spatřovala nějakou výhodu — naopak, svou oprsklostí, s níž si kdykoliv dokázaly posloužit
z našich zásob, mi šly důkladně na nervy. Také důvěra, s níž myší matky vyváděly své mladé v mých lůžkovinách, mě kupodivu nenaplňovala takovým
pocitem štěstí, jak nejspíše doufaly.
Zejména pobyt na našem starém statku začal být díky stále těsnějšímu soužití myší se mnou komplikovaný, protože myši už se nerozpakovaly dojít si
posloužit do špajzky kdykoliv během dne a neodradil je ani můj nechápavý
výraz.
Když jsem jednou otevřela šuple s příbory, a tam se vidličkami prohrabovala myška, která se na mě nevzrušeně podívala a pronesla „hergot, co
to skladujete za divný věci, nedá se to ani ukousnout!“, vyplýtvala jsem
poslední zbyteček trpělivosti a tolerance a vyhlásila jsem myším válku.
Ovšem — vyhlášení je jedna věc a samo bojové tažení věc zcela odlišná.
Shledala jsem totiž, že mi chybí potřebná výzbroj, potřebná k tomu, aby
mě myši začaly respektovat. Honit myši smetákem nemělo smysl, tím jsem
je jen pobavila a rozdováděla. Anetka jako chytač myší taky neprokázala
potřebnou kvalifikaci, zřejmě proto, že jsme jí jako štěněti často pouštěli
autíčka na setrvačník, což ji velmi bavilo a náramně si vyhrála. Myši brala
proto jako modifikaci autíček, jen jí chybělo legrační vrčení a taky příliš
275
rychle zalézaly pod nábytek. K mému nemilému překvapení se z toho stala
oboustranně vítaná zábava a počet myší ve stavení se zvýšil, proto se mezi
myším společenstvím rozkřiklo, že se u nás o víkendech pořádají sportovní
soutěže, občerstvení zdarma.
To bylo nemilé. Ale co mi zbývalo?! Obvykle používané prostředky jako je
jed na myši, jsem zavrhovala, jednak z přesvědčení a pak proto, že přítomnost Anety, zastávající názor „ochutnat se má všechno, vždycky můžu zvracet“ něco takového vylučoval. Pastičky na myši mi vadily rovněž kvůli humanistickým ideálům, poletujících volně mou rozbouřenou myslí, i z praktického hlediska, protože kromě zásady, týkající se konzumace neznámých
pokrmů, zastávala Aneta i mínění, že svět je plný hraček pro psy a jen se
musí vyzkoušet, jak fungují.
Už to vypadalo, že tento problém nevyřeším, když mě najednou osvítil
nápad, dokonalý ve své jednoduchosti. Sice jsme kočku, která má stran
myší vyhraněné názory i zažité způsoby chování, neměli, ale všude kolem
ve vesnici jich byla spousta. Začala jsem se po těch krasavicích poohlížet,
a když jsem — příhodně, hned u sousedů — objevila kočku nebojácnou
a společenskou, bylo už jen otázkou krátké doby, než jsem ji zkorumpovala
pamlsky a přilákala na návštěvu do našeho stavení.
Kočka sice při příchodu spráskla ruce a prohlásila: „Tady to ale vypadá!!“,
ale hned nato se chutě pustila do díla. Mezi myší populací vypukl chaos
a brzy následovalo nucené vysídlení do polí, kde bylo i s ohledem na přítomnost černých dravců bezpečněji než ve stavení, které si vzala pod patronát
najatá kočka s výcvikem (pravděpodobně) z cizinecké legie.
Také na chalupě v Krkonoších jsme museli řešit problémy s výskytem myší,
které se k nám stahovaly na zimu, kdy stačily sežrat všechno, co nebylo
pevně uzavřeno ve skle nebo kovu a usidlovaly se s potěšením v matracích
nebo lůžkovinách. Opět se osvědčil již vyzkoušený způsob, že nejlépe si
s nimi poradí zkušená kočka domácí. Mohu proto s uspokojením konstatovat, že poté, co jsem v loňském roce uzavřela přátelský vztah se třemi
kočičími krasavicemi se sousedství, je náš myší problém naprosto uspokojivě vyřešen. Kočičí dámy obětavě hlídkují kolem stavení a poté, co zjistily,
276
Myška v domě nenı́ pro mě
že se lze protáhnout pootevřeným okénkem v koupelně, procházejí a kontrolují i vnitřek.
Pochopitelně, že právem očekávají, že se jim za vynaloženou práci odměním
chutnými večeřemi, až se zase do chalupy nastěhuji, ale vzhledem k tomu,
že jsou to kočky vzdělané, co se vyznají ve světě a dokáží s přehledem
promluvit i o celosvětové ekonomické krizi, považuji jejich požadavek za
přijatelný a oprávněný. Nakonec — pracují, proč by neměly dostávat za
práci odměnu?!
Jen se poněkud obávám, aby to s tím všeobecným rozhledem nepřehnaly
a nezačaly pak stávkovat kvůli benefitům a za zvýšení mzdy!
277
O Žolíkovi aneb Mít hospodu na
mýtince
Kapitola C.
Před několika lety mě osud zavál do půvabného údolíčka s přiléhavým názvem Trojdolí, kde se nalézal polorozpadlý kemp, pozůstatek někdejšího
pionýrského tábora. Je to místo odlehlé, turisticky zatím málo využívané,
plné přírodních krás a nestresované lesní zvěře, takže tam lze potkat i skupinku loudících kňourů, jak už jsem vám vyprávěla v jednom z večerníčků.
Hledala jsem tehdy nějaké příjemné místo, kde bychom mohli se skupinkou
spřátelených Okounů uspořádat víkendové setkání, podmínkou byla jednak
láce pobytu i to, aby ubytovací zařízení nebylo příliš naplněno rekreanty,
protože ne každý dokáže specifika okouních projevů rozdýchat. Obě podmínky kemp splňoval, a když jsem telefonicky uzavřela dohodu se správcem
kempu o ubytování a objednala jsem stravování na celou dobu, zdálo se, že
nic nemůže náš plánovaný výlet pokazit. Snad jedině počasí.
Sledovala jsem proto s napětím předpověď počasí, ale musím říci, že se
k našim záměrům zachovalo mimořádně laskavě, protože přes to, že byl
teprve konec března, bylo slunečno a příjemně teplo.
Tím ovšem dobré zprávy skončily a od té chvíle šlo všechno už jenom
špatně. Po příchodu na místo jsme byli všichni zaskočeni zanedbaností
a zpustlostí zařízení, přestože jsme rozhodně nečekali luxus . . .ale že pokoje,
v nichž jsme měli přespat, nebyly zcela očividně již několik let ani zběžně
uklizeny, bylo přece jen trochu drsné.
Také správce a hospodský v jedné osobě (v objektu bylo cosi jako hospoda,
která měla poskytovat nezbytné občerstvení a v případě objednávky i teplou
stravu), který si ode mne vyžádal předem zálohu na nakoupení potravin
(což zdůvodňoval tím, že takhle po zimě nejsou kšefty a proto musí kvůli
nám extra nakupovat), dával najevo, že pokud bychom hned u brány kempu
doplatili zbytek a otočili se na cestu zpátky, bylo by to pro všechny úplně
nejlepší.
278
O Žolı́kovi aneb Mı́t hospodu na mýtince
Pochopili jsme, že víkendový výlet bude dobrodružnější, než jsme si mysleli; a zejména mně, jako osobě víceméně zodpovědné za to, jestli to bude
průšvih od začátku až do konce anebo zda se podaří udělat ještě něco pro
zdar akce, nezbylo než si obléci pomyslné brnění, chopit se zbroje a vydat
se do souboje o poskytnutí služeb, které jsme si právem nárokovali. Znamenalo to odložit veškeré zásady zdvořilé komunikace a začít se s Žolíkem
— jak hospodskému přezdívali — o všechno urputně hádat.
Kupodivu TOHLE bylo jednodušší, než by mě kdy napadlo, protože jsem
zjistila, že Žolík je přesně ten typ, který mě dokáže namíchnout už první
pronesenou větou, takže mi po krátkém čase adrenalin bublal v žilách jako
sodovka a hádání šlo samo od sebe.
Postupně se podařilo překonat jeho námitky stran nabídky občerstvení
(„Ale já tu nic nemám, to bych musel dojet nakoupit!“ — „Jo, to nejspíš budete muset. Anebo si musíme sednout k vyúčtování, vy nám vrátíte
peníze a my si dojdeme pro jídlo do vesnice.“) a Žolík se očividně začal
smiřovat s tím, že se nás zadarmo nezbaví.
Víkendový výlet se nakonec přes všechny zádrhele vydařil, určitě i proto,
že počasí se tvářilo opravdu přívětivě a při procházkách krásným okolím
se dalo zapomenout na mizernou večeři, házenou nám na stoly s výrazem
naprostého zhnusení nad naší nenažraností.
Ač to však může být podivné — přesto, že hned první setkání s Žolíkem
předznamenalo náš vztah výbušným nepřátelstvím, začala jsem se v kempu
objevovat častěji a dokonce jsem se jistým způsobem začala spolupodílet
i na jeho chodu. Žolík, který již před lety dospěl k názoru, že láhev fernetu je
lepším zdrojem slasti než sebekrásnější ženská, pravděpodobně v hloubi své
duše strádal nepřítomností družky, neb se mu nedostávalo typicky ženského
sekýrování; a já jsem více než dobře splňovala toto jeho očekávání.
Kemp se nacházel poměrně blízko u Prahy, a nebyl problém s nástupem
přívětivě teplého počasí vyměnit pražské bydlení za pobyt na čerstvém
vzduchu a do práce dojíždět. Anetka byla vrcholně potěšená. S Žolíkem
jsme uzavřeli dohodu, že za poskytnutí pokoje a stravy zdarma převezmu
279
dohled nad pořádkem a čistotou v kempu a budu též příležitostně Žolíka
zastupovat, pokud se týká péče o hosty. Strava zdarma se sice ukázala
být odměnou více než symbolickou, protože jsem se zpěčovala konzumovat
fernetovou snídani, o fernetovém obědu a fernetové večeři ani nemluvě,
a jiné jídlo zas neuznával Žolík; takže jsem byla odkázána na to, co jsem
si stihla koupit cestou na autobus. Když se mi podařilo vykydat Augiášův
chlév pozůstatků po mnoha desítkách turnusů dětských rekreantů, začal
kemp připomínat ošacení počestných chudých lidí, tedy semtam záplata,
leč čisté. A protože ceny byly mírné, dařilo se získat okruh zájemců o pobyty
z řad těch, kteří nechtěli anebo nemohli za pár dní dovolené moc utrácet.
Pokud si myslíte, že Žolík nyní zajásal, protože po předchozí době finanční
nouze, způsobené nedostatkem hostů, konečně jezdit začali a s nimi se
začaly sypat korunky, mýlíte se stejně, jako jsem se mýlila já. Žolíkovi šli
návštěvníci kempu strašně na nervy, protože ho vyrušovali a navíc měli
nemožné nápady, třeba že si v hospodě, kterou provozoval, chtěli dát jídlo
anebo aspoň kafe či pivo.
Turisté, kteří se odvážně ubytovali na několik dní, měli ještě pobyt zpestřený sázkami o to, kdo — tedy zda Žolík nebo já — bude mít zrovna
službu a jakého zacházení se jim dostane. Pokud byla péče o hosty na mně,
rozmazlovala jsem je zákusky z čerstvého lesního ovoce, které jsem o pauze
doběhla nasbírat, při večerním posezení u piva jsem jim donesla tu topinky
s pikantní pomazánkou, tu talíř chuťovek či voňavou klobásku. A zavírací
hodinu jsem velkoryse přehlížela s vysvětlením, že když se zábava tak hezky
rozproudí, je škoda chodit spát.
Když se ovšem velení chopil Žolík, změnil se rekreantům režim do podoby nápravného zařízení pro zvláště těžké delikventy, trestanými mimo
jiné častými půsty. Stížnosti nejodvážnějších nespokojenců pak znamenaly
prodloužení trestu pro všechny, kteří se v objektu nacházeli — to aby si to
propříště rozmysleli a udělali si hezky pořádek ve vlastních řadách.
Je zřejmé, že tento systém nemohl fungovat příliš dlouho. A definitivní
krach se dostavil ve chvíli, kdy se Žolík neprozřetelně pokusil udělat pořádek podle svých představ a vyrukoval na mě s tvrzením „já jsem tady šéf“.
280
O Žolı́kovi aneb Mı́t hospodu na mýtince
Protože to bylo k jeho smůle v situaci, kdy jsem pečlivě vytírala podlahu,
dočkal se vzápětí mokrého hadru na hlavě, následovaného sprškou špinavé
vody z kbelíku a slovy „fajn, tak si tu můžeš rovnou dělat i uklízečku,
ŠÉFE!“
Byla to rozhodně zajímavá zkušenost a věřím, že pro oba. Mě to poučilo,
že není rozumné pomáhat k úspěchu tomu, kdo chce prokázat, že je nespravedlivě pronásledován osudem a okolnostmi. A Žolík si v praxi ověřil,
že kam čert nemůže, nastrčí bábu!!
281
Jak si vybrat slušnou rodinu
Kapitola CI.
Protože je dnes svaté Anetky, nemůže být dnešní večerníček o ničem jiném,
než o milé kokřici Anetě.
Chtěla bych vám vyprávět o tom, jak k tomu došlo, že si ze všech zájemců
zvolila zrovna nás, aby nás oblažovala svou přítomností a zpestřovala nám
život svými nápady. Když jsme přemýšleli doma o tom, jaký pejsek by
se k nám do party nejlépe hodil, zvítězil nakonec ve výběru kokršpaněl,
protože mně to v práci doporučovala kolegyně a dceři zase spolužačka ve
škole. Ta navíc měla doma fenku v očekávání, takže jsme se po několika
delších poradách rozhodly počkat si na štěňátka šampiónky Elízy a vybrat
si mezi nimi věrného společníka do dalších let.
Bylo to zrovna na Tři krále, když u nás doma zazvonil telefon a hrdá
majitelka fenky oznamovala, že právě porodili sedm krásných dětiček, čtyři
holčičky a tři kluky. Domluvili jsme se, že necháme psí matku pár dní
odpočinout a pak se půjdeme na to nadělení podívat, abychom věděly, jak
se budoucí psi mají k světu.
Uplynulo deset dní a já i dcera jsme se chystaly na cestu: zde musím ještě
pro úplnost informací podotknout, že Anetka je vlastně rozená Lady Black
Bridge, tedy z Černého Mostu — což byla v době jejího narození ještě
rozkopaná výspa civilizace na okraji Prahy, kam se nešťastní obyvatelé
drncali několika málo narvanými autobusovými linkami a cestou do svých
panelákových bytů klopýtali přes příkopy a pozůstatky po stavbě.
Příchod za naší novou členkou rodiny proto nebyl bez komplikací, ale po
několika pádech do výmolů a asi po hodince bloudění jsme konečně stály
před těmi správnými dveřmi a zvonily jsme. Po přivítání a odevzdání nezbytných darů pro čtyřnohou část rodiny jsme byly konečně uvedeny do
pokoje, který si nyní obsadila novopečená matka. Nastalo vzájemné představování.
282
Jak si vybrat slušnou rodinu
Elíza, když zjistila, že máme po kapsách různé pamlsky jako vyjádření
obdivu nad tím, jak pěkné potomstvo to vyvedla, shledala, že jsme slušné
osoby a tak nám dovolila, abychom se přiblížily k pelíšku a obdivovaly
štěňata zblízka.
V té době, pravda, na maličkých kokřících toho mnoho k obdivování nebylo,
protože vypadali ze všeho nejvíc jako přerostlé obézní myši bez ocásku.
Ale důvěřovaly jsme tvrzení majitelů, že jen co povyrostou, začnou nabírat
ušlechtilé půvaby svých elegantních rodičů.
Sympatie psí matky k nám šla až tak daleko, že nám dovolila, abychom si
štěňátka vzaly do ruky . . .a jak jsem tak kníkající štuclíky brala do ruky,
abych si je prohlédla, jeden z těch prcků se mi uvelebil v dlaních a odmítal
se hnout; při pokusu položit ho zpět do pelíšku spustil hlasitý vřískot.
Byla to Anetka a takhle si mě vybrala.
Nechaly jsme ji u psí mámy ještě další dva měsíce, abychom nestresovaly
křehkou štěněcí duši předčasným odloučením a abychom jí daly příležitost
náležitě rozvinout sebevědomí a psychickou vyrovnanost (nelze nevzpomenout Robina od Zdeny Frýbové, kde je v podobné souvislosti vyřčena věta
v přibližném znění „kdybych věděla, jak to s jeho sebevědomím bude, odervala bych ho od matky hned po narození a zmlátila ho ještě cestou domů
v tramvaji“ — omlouvám se za nepřesnosti, ale Robina jsem někomu neuváženě půjčila . . .).
Po celou tu dobu jsme ovšem za ní pilně dojížděly, protože bez ohledu na
obtíže a nepohodlí složité cesty na Černý Most jsme nemohly odolat pokušení pohrát si s batolícími se štěňaty. Dokonce, jak si s pocitem zahanbení
připomínám, nebyly jsme ani schopny včas se od zábavy s psí rodinkou odtrhnout, bez ohledu na to, že rodiče významně rachotili nádobím, cinkali
příbory — aby nás upozornili, že se bude večeřet — nezabralo to, jen jsme
jim popřály dobré chuti a bavily se s hebkými kuličkami dál.
Teprve až když se lidská rodina začala převlékat do nočních úborů a zaznělo
už asi páté upozornění na to, že nám brzy ujede UŽ VÁŽNĚ POSLEDNÍ
283
AUTOBUS, dokázaly jsme se rozlítostněně rozloučit se štěňaty a vydat se
domů.
Když jsme se konečně dočkaly příchodu Anetky k nám domů, opravdu
do dveří vpochodoval tvor sebejistě zvědavý a nestresovaný, takže nějaké
obavy, že se štěňátku bude stýskat a bude plakat v koutku se ani náhodou
nenaplnily.
Pravděpodobně i proto, že Anetce nehrozilo osamění v koutku, protože
dcera neodolala takovému náporu roztomilosti a Aneta tak zabrala napevno
místo v její posteli.
A to, že napevno zabrala i místo v našem životě, už potom přišlo úplně
samo sebou . . .:-)
Anetka
Štěněcı́ věk nevinnosti
284
Práce kvapná, málo platná. Opravdu??!
Práce kvapná, málo platná. Opravdu??!
Kapitola CII.
Pochybnosti, které vyjadřuje už název dnešního večerníčku, jsou — alespoň
z mého hlediska —, dostatečně oprávněné. Protože ačkoliv nejsem příznivcem nakvap odfláknutých prací, nemohu se na druhou stranu jen tak smířit
s činnostmi, které se vlečou natolik nekonečně, že jejich výsledek nebývá
vlastně vůbec patrný. Také jsem toho názoru, že pokud má mít práce smysl,
má se jí člověk věnovat s plným soustředěním tak dlouho, dokud nedosáhne
alespoň dílčího výsledku. Aspoň tak mě to doma rodiče naučili . . .
Zcela s jiným přístupem jsem se setkala nyní, ve své nové rodině. To, že
se mužští příslušníci rodiny snaží tvářit, že práci a potřebné činnosti jaksi
nevnímají, to mi divné nepřipadá, protože jde o poměrně častý obranný
mechanismus, který chrání jejich pohodlí a nerušený klid. Ale když už se
s nějakou nutnou prací muži smíří, obvykle se stane pro ně věcí cti, aby
dosáhli úspěchu a dočkali se zasloužené pochvaly.
Jak jsem již uvedla, u nás to neplatí: a nejvýraznější odlišností od běžného průměru dosahuje starší syn (to je ten, který opakovaně ztrácí letiště
Ruzyně). Ten vykonává zpravidla čtyři až šest činností, souvisejících s údržbou chalupy a přilehlého pozemku, najednou, a to tak, že střídá aktivity
vždy zhruba po třech až šesti minutách. Tento víkend se například ujal
úkolu, posekat vzrostlou trávu na ploše 2x3 metry, abychom tam mohli postavit stůl a tři lavice. Pokud byste odhadovali, že mu to zabere nanejvýše
patnáct minut, mýlili byste se stejně jako já. Pracoval na tom celý víkend,
protože si práci pěkně rozložil na maličkaté etapy v trvání zhruba minuty
a půl. Po uplynutí naplánované doby odložil sekačku a šel chvíli (opět
zhruba dvě minuty) štípat dříví, pak namočil houbu a šel si mýt auto, po
dalších třech minutách se šel podívat na nalomenou plaňku v plotu, několikrát jí zacloumal, aby zjistil míru zchátralosti, pak vzal rýč a pětkrát
rýpnul do země, nakonec se šel podívat na půdu, přerovnal několik krámů
tam položených a nakonec, protože se už pro tuto chvíli napracoval dost, si
285
uvařil kávu a začetl se do knihy, neboť měl právo na zasloužený odpočinek
po tolikeré práci.
Je asi jasné, že při popsaném rozvrhu práce se jen máloco podaří dotáhnout
do konce, i když je pravda, že neváhá pustit se do díla ani v noci. Poté, co
jsem byla opakovaně probuzena kolem třetí hodiny ranní dunivými ranami
z přízemí, šla jsem zjistit, zda se k nám lupiči probourávají beranidlem
anebo zda se nám hroutí obydlí a zjistila jsem, že si ten roztomilý člověk
jen tak po nocích občas zaštípá dříví . . . Třikrát, čtyřikrát sekne a má zase
kus úkolu splněn!
Když tedy před čtyřmi lety navrhl, že se ujme vybílení chalupy, tušila jsem,
že to asi nebude jednoduché, ale protože se nikdo jiný do práce nehrnul,
nezbylo, než si říci, že to nějak zvládneme. Představovala jsem si to tak, že
se v určený den vyklidí místnost, vymaluje se, uklidí a bude hotovo a čisto.
Ale kdepak!
Syn maloval chalupu celé léto, kdy jsme museli opatrně kličkovat kolem
kbelíků s barvou, a malování probíhalo za běžného provozu, dokonce se
odehrálo i nespočet návštěv a příbuzenských setkání. Pravda, vedlo to k některým nepříjemným jevům, jakými byly třeba obkreslené obrysy sedících
postav, což bylo poněkud v rozporu s mou původní představou o vylepšení vzhledu obydlí, ale tím se adept na mistrovský titul cechu malířského
v oboru výmalby pokojů nenechával znepokojovat.
Další drobnou chybičkou, která se do akce vloudila, byla skutečnost, že si
špatně spočítal množství barvy, kterou bude potřebovat: protože je povahy
šetrné, neřešil to, jak by se dalo očekávat, přikoupením dalších plechovek,
ale dodával pouze čistou vodu, čímž dosáhl potřebného množství — a s kvalitou si zkrátka hlavu nedělal.
Výsledkem bylo, že stěny vždy kousek po kousku namočil, ale po uschnutí
byl výsledek stejný jako před malováním (pouze někde přibyly zajímavé
šmouhy, pokud se mu podařilo rozmáznout prach či pavučinu).
Nemusím asi zvláště vysvětlovat, jak špatně jsem takovou akci snášela,
zejména jak mi braly nervy neustálé odklady, zdržování a také nepořádek
286
Práce kvapná, málo platná. Opravdu??!
všude po místnostech, neboť jsme museli přeskakovat kbelíky a vyhýbat
se rozprostřeným novinám, které měly uchránit před nepořádkem podlahu,
která byla pochopitelně zaneřáděná a zašlapaná.
Nakonec, těsně před odjezdem z chalupy do Prahy, bylo dílo prohlášeno
za ukončené, ačkoliv to tak nevypadalo. Mně nezbylo nic jiného, než se
skřípěním zubů prohlásit, že jsem ráda, že se téhle práce ujal a že jsem
ještě nic takového neviděla (což byla mimochodem úplná pravda — dokonce
bych nic takového nepovažovala ani za možné).
Jenže — když je někdo tak pevně přesvědčen, že „práce kvapná, málo
platná“ a dovede toto jistě moudré úsloví do neskutečné košatosti, nedá se
s tím už hnout, zejména když s tímto přesvědčením dotyčný žije už delší
dobu.
Proto jsme si nakonec začali na provedení potřebných údržbářských prací
najímat lidi, kteří pracují v kratším časovém horizontu — prospívá to chalupě i mým nervům, což není bez významu. Bohatě mi stačí to štípání dříví
ve tři v noci!
287
Anetčin vztah k veterinární medicíně
Kapitola CIII.
Jsem si jista, že každý z vás, kdo měl kdy to potěšení sdílet společnou
domácnost s nějakým zvířecím mazlíkem, se mnou bude souhlasit v názoru,
že ihned poté, co dorostence odvedeme k veterináři, aby absolvoval vstupní
prohlídku a vyfasoval první ze série očkování, ustálí se v dotyčném pevné
přesvědčení, že bez ???tohohle??? se po zbytek života ochotně obejde.
Další návštěvy zvěrolékaře se proto odehrávají za použití většího či menšího
stupně násilí ze strany majitele zvířátka, to podle povahy obou a podle
stupně vycvičenosti (taky obou).
Vzpomínám si, jak jsem jednou se zájmem hleděla na vysokého, urostlého
muže, který se sliby i domlouváním snažil přesvědčit jorkširáčka, aby popošel ještě pár metrů, že paní doktorka na něj bude hodná a že pak dostane
prima piškotek. Když si pán povšiml zaujetí, se kterým jsem nerovný souboj sledovala (jorkširek vytrvale táhl vodítko na opačnou stranu), vysvětlil
mi s pokrčením ramen: ???Jdeme na čištění zubů a to on nesnáší, tak se
se mnou pere už od křižovatky.??? Proč pán prostě nestrčil psíka do kapsy
a na veterinu ho neodnesl, zůstává mi záhadou: ale třeba se bál, že by s ním
psí společník už nikdy nepromluvil ani slovo . . .
Anetka přirozeně nebyla výjimkou z výše popsaného pravidla a tak se ???
naštěstí nepříliš časté ??? návštěvy u zvěrolékaře odehrávaly v dramatickém
duchu. Sice nepatřila mezi psy bojovné, kteří se snaží doktora pokousat,
ale zato mistrně zvládala umění vyšplhat mi v ordinaci po zádech a pevně
se omotat kolem krku, takže bylo nutné ji opakovaně sundavat a snažit se ji
připlácnout zpět na vyšetřovací stůl. K tomuto úkonu bylo zapotřebí zmobilizovat všechny pomocníky, kteří byli po ruce, protože Aneta se v ordinaci
měnila v měňavkovitou chobotnici s osmi chapadly místo nohou a dokázala
se propasírovat ke dveřím i nepatrnou skulinou v naší obranní hradbě; též
okamžitě vyžívala nejmenší slabiny naší zásahové jednotky.
288
Anetčin vztah k veterinárnı́ medicı́ně
Zajímavé bylo, že zatímco úkony, které byly či mohly být bolestivé ??? jako
například injekce ??? snášela docela klidně, aby při maličkostech, kupříkladu prohlídku uší či tlamy, vyváděla jak pominutá. Zřejmě se to nějak
dotýkalo její důstojnosti a to ovšem Anetka odjakživa nese mimořádně
těžce!
Když jsme nedávno absolvovali sérii předoperačních vyšetření, bylo nutno
také udělat rentgen srdce a plic. Doktorka mne a mého muže oděla do
těžkých ochranných zástěr a pak nás poučila, že na ???tři??? musíme všichni
Anetě podtrhnout nohy, aby se položila na bok. No a pak už ji jen musíme
asi tak minutu udržet, aby se rentgenový snímek podařil.
Tato akce se musela opakovat celkem třikrát, protože byl třeba snímek
z levého boku, z pravého boku a taky z polohy na zádech. Ta poslední
akce byla nejsložitější, protože Aneta už pěnila zuřivostí nad tou pohanou.
Na závěr, když jsme se domlouvali na dalším postupu, chtěla si doktorka
Anetu trochu naklonit a nabídla jí piškot. No, to si dala! Aneta si s výrazem vévodkyně odfrkla, a se slovy ???To si laskavě sežer sama!??? vyrazila
z ordinace.
Výsledkem nedávných prohlídek byla zatím nutnost užívat léky na podporu
srdeční činnosti. Jsou to malé pilulky válečkovitého tvaru, takže užívání
není nijak nepříjemné nebo obtížné. Přesto se u nás každé ráno odehrává
dramatická scéna, kdy Aneta zalézá pod nábytek a tváří se, jak kdybych
jí do tlamy chtěla nacpat klubko ostnatého drátu a ne malou tabletku,
navíc zabalenou do kousku šunky nebo sýra. Prozatím jsem sice pokaždé
zvítězila, ale je mi jasné, že nebudu-li pracovat na své dobré kondici, bude
to s užíváním léku všelijaké!!
289
Trapný příběh s kartáčkem
Kapitola CIV.
Když jsem se asi před sedmi lety rozhodovala pro společný život se svým
vyvoleným, začala jsem si do jeho domácnosti (která měla v budoucnu býti
domácností společnou) pozvolna stěhovat věci, bez kterých se žádná slušná
žena neobejde; a z pochopitelných důvodů se na jednom z předních míst
ocitla i nedocenitelná hygienická pomůcka ??? totiž kartáček na zuby. Na
oslavu seznámení a do nového vztahu jsem si pořídila kartáček nová ???
a v drogérii jsem si vybrala kartáček barvy zelené, tedy barvy naděje:-)
V koupelně jsem kartáček odložila na umyvadlo ještě nevybalený, a šla
jsem se věnovat dalšímu roznášení svých věcí po partnerově příbytku. Když
jsem se však do koupelny vrátila, abych kartáček jaksepatří ubytovala,
shledala jsem ke svému překvapení, že Jiří, zřejmě znervóznělý nadměrným
výskytem ženských propriet v dosud ryze mládenecké domácnosti, kartáček
již vybalil a vložil do kelímku. V tom byl ovšem kámen úrazu: kelímek na
kartáčky byl totiž specifickou návštěvní knihou se suvenýry a upomínkami
na všechny, kteří či které touto domácností prošli. Bezradně jsem zírala
na několik desítek kousků a marně hledala ten, který by mi byl aspoň
povědomý. Při večerní hygienické očistě jsem tento nevyřešený problém
musela konečně rozlousknout: po důkladné prohlídce jsem tedy vybrala
jeden se zelených kartáčků, který vypadal dostatečně nově a přivlastnila
jsem si ho k pravidelnému používání.
Tak uplynul měsíc. Jednoho večera, když jsem právě stála u umyvadla a čistila si zuby, objevil se v otevřených dveřích koupelny můj muž, zadíval se na
mě a pak mi dokonale konsternován položil otázku: ???Ty používáš zubní
kartáček MÉHO SYNA??!!!!!???
Kdyby do mě v tu chvíli hrom udeřil, nemohlo by mě to zasáhnout více.
Hlavou mi proběhla myšlenka, jak je škoda, že se nemohu podlahou provrtat až na opačnou stranu zeměkoule, kde bych se navždy ztratila téhle
rodině z očí . . . Po rozpačitém a zahanbeném vysvětlení, že jsem předmětný
290
Trapný přı́běh s kartáčkem
kartáček omylem považovala za svůj následoval samozřejmě smích; samozřejmě, že nezaváhal a při nejbližší příležitosti to na mě vyslepičil celé rodině. Ostatně, byla v tom i pochopitelná snaha se rehabilitovat: jeho syn ho
totiž podezíral ze sklerózy či aspoň barvosleposti a několikrát mu důrazně
i obšírně vysvětloval, že jeho ??? Michalův — kartáček je zelený a :???Tvůj,
táto, ten je černý, ČERNÝ ??? vidíš??!! TOHLE je černá a TOHLE je tvůj
kartáček!! Tak mi ten můj už prosím tě neber!!???
291
Rušení nedělního klidu
Kapitola CV.
Jak určitě vědí všichni problematicky šťastní majitelé nemovitostí, k domu
patří skoro vždycky trávník okolo. A ten se musí udržovat. Ostatně, jako
dům samotný, ale to už je jiná básnička. Proto se stalo zvykem, že k pravidelné náplni víkendových pobytů chatařů a chalupářů v letním období patří
pravidelné sekání trávy, které je v dnešní době vykonáváno takřka vždy
řvoucími sekačkami namísto někdejších tichých srpů či kos. Není divu, že
uvedená činnost vyvolává pochopitelné konflikty mezi těmi, kteří již mají
posekáno/dali si kolem baráku asfalt/kašlou na trávu — ať si roste, jak
chce; a těmi, kdož chtějí mít trávníček jak ze žurnálu. Vzpomínám si, jak si
nám jeden příbuzný stěžoval, že v neděli po poledni sekal trávu a přilítl na
něj vzteky nepříčený soused, který ho hlasitě vyzýval k prakticky neproveditelnému odchodu do jisté přesně vymezené oblasti s odůvodněním, že mu
probudil právě uspané dítě. Poznamenala jsem na to, že ačkoliv je soused
zcela prokazatelně hrubián, lze pro něj nalézt jistou dávku porozumění,
pokud má dítě temperamentní a od rána se těšil na hodinku klidu. A že
sám pozná, jen co bude mít vlastní. Dnes má čiperného chlapečka a už to
chápe.
Ale zpět k původnímu tématu — tedy jak se lze dopracovat k provedení
přestupku rušení nedělního klidu.
U nás na chalupě je problém sekání trávy ještě o něco ožehavějším, protože se do této aktivity nikdo z nás nehrne, dokonce by se dalo říci, že se
snažíme problém ignorovat a raději doufáme, že se přerostlá tráva vstřebá.
Můj praktický muž pak došel k názoru, že se všechno nejrozumněji vyřeší
tak, že dohodne s někým ze sousedů na provedení práce za úplatu, protože
má jen jedny nervy. K našemu překvapení však se svou nabídkou na trhu
práce moc neuspěl, protože nikdo ze zdravých statných vesničanů zřejmě
nepovažoval nabídku čtyř stovek za hodinku běhání se sekačkou za dosta292
Rušenı́ nedělnı́ho klidu
tečnou motivaci. Ale naštěstí to neplatilo absolutně, občas chuť na pivo
převážila a i my jsme se dočkali úhledně posekané zahrady.
V letošním létě, které oplývalo četnými dešťovými srážkami a tráva proto
rostla jak o závod, stal se problém udržování vzhledného trávníku obzvláště
palčivým. Proto jsme byli příjemně překvapeni nabídkou jednoho z místních, že by v neděli dorazil se sekačkou a udělal u nás na zahradě pořádek.
Nějak jsme ovšem neodhadli, že hodnocení časového rozvrhu je zásadně
jiné ve městě a na vesnici, takže nás v neděli v sedm hodin ráno vyrvalo ze
spánku důrazné bušení na okno, doprovázené hlasitým halekáním „tak jsem
tady na tu trávu“ (ne že by snad potřeboval pro sekání asistenci, ale zřejmě
se chtěl ujistit, že taxa čtyři stovky platí). Člověk obvykle pozná, kdy je
situace bezvýchodná, neplýtvali jsme tudíž silami a zkusili jsme předstírat,
že jsme rádi, že ho vidíme.
Mladý muž se s razancí pustil do díla. Vybavil se na to velkou, zřejmě
hodně výkonnou sekačkou — alespoň pokud jsme mohli posoudit podle
řevu, který vydávala. Dovolila bych si to přirovnat k atmosféře vojenského
letiště za plného provozu.
Začaly se dít věci. Především se po několika minutách ze dvou sousedících
chalup vypotácelo zhruba dvacet našich holandských sousedů, kteří byli
viditelně připraveni na evakuaci. Z třetí sousedící chalupy, kde bydlí místní,
vyšla devadesátiletá hluchá babička a chtěla vědět, co jsme to povídali. Já
jsem si nenápadně dala do kapsy doklady a přemýšlela jsem, jak mám sakra
poznat, kudy se dostanu přes hranice. Jen můj muž dokázal s předstíraně
optimistickým výrazem stát před chalupou a dělal, že je takové hezké slunné
ráno a vůbec nic se kolem neděje.
Za chvíli u našich vrátek zastavilo jízdní kolo, obsazené urostlým mužem
v uniformě městské policie. Propuklo úřední jednání. Poté, co na sebe oba
pánové několik minut bezvýsledně gestikulovali, vydal se můj muž na zahradu, polapil sekáče, sundal mu sluchátka z uší a zařval, aby byl tak moc
hodný a dal si pauzičku. Teprve potom bylo možno upustit od nesrozumitelné, nedůstojné pantomimy a přejít ke slovu mluvenému, které bylo přece
293
jen praktičtější. Dostalo se nám oznámení, že jsme se dopustili přestupku
rušení nedělního klidu, což se nesmí a že s tím máme okamžitě přestat,
jinak dostaneme pokutu a taky nás možná zatkne, protože kdo má pořád
doma poslouchat, že si neumí udělat v obci pořádek.
Můj muž ovšem uplatnil svou dlouholetou praxi ve zvládání rozčilených
osob. Projevil plné pochopení pro obtížnost situace a vlídně se dotázal, zda
by mu pan úřední osoba dokázal poradit nějaké vhodnější řešení problematiky přerostlé trávy. Odpověď „tak si pořiďte ovce, ty tu má každej“
byla sice nevrlá, ale již defenzivní. Na to bylo poměrně snadné namítnout,
že zimní ustájení ovcí v pražském bytě ve Štěpánské by mělo své stinné
stránky a kromě toho, ovce řvou jak bejci — neustále — kdežto sekačka
bude po vypnutí již potichu.
Tyto argumenty, pronášené laskavým hlasem, z něhož odkapávalo vlídné
pochopení prosycené teplým lidským zájmem o strázně života policistova,
místního vykonavatele pořádku dočista vykolejily. Chystal se rázně zatočit
s narušitelem a namísto toho mu vstříc kráčely Dobro a Láska ve své nejčistší podobě, zatímco vzduch se tetelil sladkým zpěvem andělských chórů.
Muž zákona se z šoku skoro rozplakal.
Další průběh událostí mě již nikterak nepřekvapil. Oba pánové setrvali
v delším srdečném rozhovoru a rozešli se s projevy naprostého a úplného
pochopení. Policista se vydal s blaženě zmámeným výrazem na zpáteční
cestu, aby doma ukáznil reptající manželku.
Sekáč prohlásil, že už je nějak moc hodin a ať se nezlobíme, že to přijde dodělat později. Na to se ozval jeden z přihlížejících sousedů, že by si
s dovolením přišel s kosou, posíknout trávu pro králíky.
Pro tuto neděli se nad sluncem zalitou vesničkou rozklenula duha míru.
294
Jak si užı́t svatbu aneb „Rozejděte se, vaše manželstvı́ je neplatné!“
Jak si užít svatbu aneb „Rozejděte se,
vaše manželství je neplatné!“
Kapitola CVI.
Když před několika lety začal můj muž psát knihu, ve které se zabýval
všemi aspekty občanských obřadů, dostal se po probrání zábavných kategorií jako jsou pohřby, kladení věnců, přijímání zahraničních delegací či
vítání batolátek také ke košaté problematice uzavírání manželství.
Byť měl sám o tomto dosti co říci, protože semináře pro oddávající i matrikářky pořádal již zhruba od doby, kdy právem věku vstoupil mezi třicátníky; vykoledoval si tím např. atypický průběh vlastního svatebního
obřadu, protože v něm převážil profesionál nad ženichem, načež neustále
oddávajícího divadelním šepotem usměrňoval a málem nedošlo ani na zásadní dotaz, zda si teda nevěstu dobrovolně bere anebo co tam kruci přišel
dělat — přesto neváhal oslovit řadu starostů, pověřených právem oddávat,
s prosbou o konzultaci.
Mezi oslovenými byl i starosta z Horního Maršova, vysoký, urostlý a velice charismatický muž, který měl jako oddávající nesmírný úspěch, byť se
občas stávalo, že některá z nevěst před vyslovením osudného „Ano“ očividně zaváhala a toužebně na něj zpod závoje hleděla. On sám si pak tuto
svou funkci velice užíval a dával najevo, že jako šťastně ženatý muž ví,
že po svatbě jednoho nečeká žádná psina a proto se on sám snažil, aby
snoubencům aspoň ten vstup do manželství nějak osladil.
Byl velmi přístupný všem nápadům, s nimiž za ním adepti manželství přišli,
a jakmile jim laskavě vyvrátil naprosté šílenosti či činy takové, které by
znevažovaly onen důležitý úřední akt, byl svolný pro budoucí novomanžele
udělat cokoliv.
Nebylo tedy nic divného, když — oblečen předpisově v tmavém obleku
— štval podobně důstojně oblečenou matrikářku do různých romantických
míst či zákoutí, která si snoubenci vybrali, aby tam uzavřeli manželství.
295
Jedním z míst, kde oddával, se stal také vrchol Sněžky. Když k němu přišel s požadavkem na toto svatební místo jeden mladý pár poprvé, nejprve
váhal, protože jako zkušený horal věděl, co Krkonoše dovedou a nechtěl svatebčany vystavit zbytečným zkouškám odolnosti. Ovšem nepovedlo se mu
tento nápad jim rozmluvit a tak se podvolil, domluvili si termín a o svatbě
bylo rozhodnuto.
V určený den — což bylo počátkem června a počasí se tvářilo vlídně, slunečně, zkrátka letně — se vydal pan starosta i s paní matrikářkou (oba
připraveni na nejhorší, leč oba odhodlaní a předpisově oblečení) na určené
místo, kde se měla konat svatba. Stejně jako všichni svatebčané, dojeli i oni
autem do Pece pod Sněžkou, odkud už museli dále pokračovat lanovkou.
Při pohledu na nevěstu, půvabnou v pohádkové krajkové kreaci s korzetovým živůtkem, jim začala být poněkud zima.
To, jak se při pozornějším pohledu na oblohu ukázalo, nebyla jen záležitost psychická, protože počasí se začalo rychle měnit k horšímu. Obloha se
zatáhla a začal foukat ledově studený vítr.
Než se celá skupina svatebčanů přepravila lanovkou na vrchol Sněžky, bylo
už zataženo a padal déšť se sněhem. Obava, že se někomu ze svatebních
hostů může stát, že se při seskakování ze sedačky rozlomí, protože všichni
byli promrzlí až na kost, rozhodně nebyla přehnaná.
Nevěsta sama pak vypadala jako uvědomělá vlastenka, protože běl jejích
šatů byla vhodně doplněna modrou pokožkou a červení omrzajícího nosu,
uší i konečků prstů.
Přesto nikoho nenapadlo obrátit se proti běhu událostí, naopak všichni
doklopýtali ke stolku, který jim tam obsluha lanovky na základě dohody
připravila, matrikářka mrazem znecitlivělými prsty na stůl rozprostřela vyšívaný ubrus, který donesla; pak předpisově ozdobila pana starostu insignií
úřadu, aby mohl sňatek právoplatně zpečetit a obřad mohl konečně začít.
Sám starosta o této svatbě říkal, že tehdy svůj proslov ke snoubencům až
mimořádně zkrátil.
296
Jak si užı́t svatbu aneb „Rozejděte se, vaše manželstvı́ je neplatné!“
Za prvé se mu ztuhlými rty špatně artikulovalo, za druhé ho ve svištění
větru a hlasitém cvakání zubů svatebčanů stejně nebylo slyšet. Snoubenci
nato kvapně odsouhlasili, že oba do manželství vstupují dobrovolně, oddávající prohlásil jejich sňatek za uzavřený a na všech bylo vidět, jak se jim
zlepšuje nálada, neb jejich trápení se chýlí ke konci.
Nyní bylo nutno přikročit k podepsání protokolu o uzavření sňatku — a v té
chvíli se všechno zhatilo.
Mimořádně prudký poryv větru sebral papíry, rozložené na stolku, zvedl je
do výšky, několikrát zatočil a pak je zlomyslně odnesl na polské území. Málo
byl platný zoufalý pokus matrikářky, která se neváhala vymrštit bujným
skokem do výšky, papíry byly zkrátka fuč.
Starosta, jeho ctihodná funkce oddávajícího v tu chvíli jaksi pozbyla smyslu,
vše sledoval se zadumaným výrazem, pak se obrátil ke svatebčanům, bezmocně rozhodil ruce a prohlásil: „Vážení, tak tady jsme skončili. Nejsou
papíry, není manželství. Budeme si to prostě muset někdy zopáknout.“
Protesty zdrcených či pobouřených účastníků této dramatické svatby nebyly nic platné. Avšak nakonec se ukázalo, že situace nebyla tak beznadějná,
jak původně vypadala.
Přítomní četní turisté, kteří celou akci se vzrůstajícím zájmem pozorovali,
se totiž dali do masového pronásledování nesvědomitých dokumentů a jejich
snaha byla korunována úspěchem.
Protokoly byly polapeny a navráceny na místo, kam patřily — tedy na
stolec k podpisu a posléze do desek paní matrikářky. Manželství nabylo
platnosti.
Jen novomanželé museli zrušit původní termín svatební cesty, protože svůj
obřad oba odnesli monstrózním nastuzením. Jo — když člověk vstupuje do
manželství, má si všechno pořádně rozmyslet!!
297
Jak zatočit s tchyní
Kapitola CVII.
Jistě neřeknu nic nového, pokud zde prohlásím, že tchyně bývá obecně
poměrně složitý komunikační prvek. Určité zjednodušení nastává, pokud se
tato osoba nalézá hodně daleko a cesta je nesnadná — ale ne každý má
takové štěstí, samosebou . . .
Ovšem nepustila jsem se do dnešního večerníčku proto, abych tu s vámi
probírala profláknuté vtipy o tchyních. Chtěla bych se věnovat problémům,
které zákonitě vznikají, pokud každý z novomanželů pochází z jiného prostředí, tudíž je vychován v jiném duchu a má v sobě zakotveny odlišné
zvyky a tradice.
Je mi ovšem jasné, že pokud bychom to chtěli probírat v širším měřítku,
vznikl by román na pokračování a ne večerníček. Soustředím se proto jen
na jeden problém — vnímání role hosta a hostitele, konkrétně podávání
a nabízení jídla. Ostatně, stačí už jen odlišné jídelní zvyklosti, aby bylo co
řešit. Někdo omdlí při pohledu na prorostlý bůček, někdo by zase nepozřel
dušenou mrkev.
Jsou rodiny, kde se považuje za nezbytné narvat do hostů nejméně čtyřnásobné množství jídla, než jaké by bohatě stačilo špičkovému vzpěrači a kde
se odmítnutí šesté porce máslového dortu považuje za smrtelnou urážku kuchařské dovednosti hostitelky; a jsou rodiny benevolentní, kde se odmítnutí
jídla přejde lehkým úsměvem a hostu se pak nabídne šálek kávy či sklenka
vody (protože si hostitelé řeknou, že dotyčný drží dietu, má žaludeční vředy
anebo prostě nemá chuť).
A aby to bylo ještě složitější, někde jsou děti vychovávány k tomu, aby se
co nejdéle upejpaly, nechaly se dlouho přemlouvat a posléze si jen maličko
uzobly z předložené porce . . .to aby to nevypadalo, že jsou nenažrané a že
se snad doma nenajedí.
298
Jak zatočit s tchynı́
Naproti tomu jiné děti v jiných rodinách jsou vychovávány zcela opačně
— tedy aby nejlépe po vstupu do bytu začaly volat, že mají hrozný hlad,
kdy už jim teta přinese pečenou husu a koláče . . .protože se předpokládá,
že když hostitelům vybílí špajzku, budou tito šťastni, jak u nich dětičkám
chutná.
Moje kolegyně pocházela z malé vesnice ve východních Čechách: a jak vyprávěla, u nich ve vsi nebylo společensky přípustné, aby návštěva (která
byla předem řádně ohlášena — hostitelka tudíž dva dny předem vařila,
pekla a smažila) přijala nabídnuté občerstvení.
To by se navěky mezi všemi sousedy znemožnila a už nikdy by ze sebe
nesmyla cejch hanby za to, že se neumí slušně chovat. Bylo nutno se bránit
a rozhodně odmítat pozřít třebas jen jediné sousto (přestože návštěvníci
drželi i několikadenní půst, protože jim bylo jasné, že obžerství neuniknou),
takže průběh návštěvy připomínal bojovou hru, ve které hostitelka honila
hosty s husím stehnem v ruce a snažila se je nakrmit aspoň násilím, neboť
dobrovolně se nedali.
Pravděpodobně byl tradicí stanoven určitý počet koleček, která bylo nutno
po domu i zahradě uběhnout, než nastal kýžený okamžik, kdy se vyhladovělá návštěva mohla do chutné pečínky zakousnout. Ovšem při moučníku
už se muselo běhat dokolečka dokola chalupou opětovně . . .
Maminka mé kolegyně dodržovala tuto tradici velice svědomitě. Není proto
divu, že když se její syn oženil s děvčetem z Prahy, bylo na maléry zaděláno.
Mladá paní tyto jemné, leč významné nuance etikety nedokázala pochopit.
I stalo se, že když se konečně výšezmíněná tchyně odhodlala k návštěvě mladých manželů v jejich pražském bytě, dopadlo to podle očekávání. Špatně.
Byla vlídně přivítána svou snachou (syn byl v práci a vracel se pozdě večer),
která ji uvedla do vyhrazeného pokoje a pak ji pozvala ke stolu. Vyhladovělá
tchyně už se těšila na řízky, které krásně voněly z kuchyně, ovšem když
snacha řekla : „Pojďte se najíst, maminko, připravila jsem pro vás oběd“,
nezbylo jí nic jiného, než v duchu tradice rázně odpovědět: „Ale ne, já jíst
nebudu, nemám vůbec hlad!“
299
Snacha se zatvářila trochu překvapeně, ale nijak to nekomentovala, prostě
sklidila ze stolu a dále už se o obědě nemluvilo. Nabídla pak mamince ještě
večeři a když se jí dostalo stejně rázného odmítnutí, trochu zesmutněla,
protože si to vyložila tak, že ji tchyně považuje za tak mizernou kuchařku,
že u ní nic jíst nebude. Ostýchala se proto naléhat, aby návštěvnici přiměla
vzít si k jídlu alespoň něco. Když přišel manžel domů, svěřila se mu s problémy kolem stravování, ale on jen mávl rukou a se slovy „no jo, to je celá
naše matka, ta má furt něco“ se celým problémem přestal zabývat.
Takhle to probíhalo celé tři dny — pak tchyně, která již omdlévala hladem,
předčasně ukončila návštěvu a s vysvětlením, že musí nakrmit králíky, opustila jejich domácnost.
Do konce života už se k další návštěvě v synově rodině neodhodlala, protože,
jak říkala — tam by ji tak leda umořili hlady, vždyť jí nedali ani suchou
kůrku chleba!!
300
A co svatba naoko?
A co svatba naoko?
Kapitola CVIII.
Žili byli dva mladí a zamilovaní, kteří za souhlasu a podpory obou rodin i širokého příbuzenstva plánovali svatbu. Velkou svatbu, dlužno podotknouti,
na kterou měli být pozváni příbuzní až z několikátého kolene a velice mnoho
přátel. Všechno bylo domluveno již před delší dobou a všechny babičky i tetičky se na slavnostní událost nesmírně těšily, protože starší dámy si, jak
je známo, rády popláčí nad cizím štěstím . . .
Ještě před svatbou, která se měla konat na podzim, si snoubenci naplánovali
letní dovolenou s partou kamarádů. A tam, mezi mladými a bezstarostnými,
začali jednou debatu o tom, jaký stres chystaná svatba bude, kolik peněz
se utratí a jak stejně dojde k tomu, že se prastrýc namaže a urazí sestřenici
tetičky od neteře maminky ženicha, protože si zkrátka nebudou od pohledu
sympatičtí. Při svatbách či pohřbech se to stává s pravděpodobností blížící
se jistotě. Nakonec z povídání a rozvažování vznikl nápad, že by bylo vlastně
báječné, vzít se jen tak jednoduše, beze všech obřadností, pouze se dvěma
svědky . . .Kamarádi, kteří s nimi na té dovolené byli, je v tom bouřlivě
podporovali. Tak se stalo, že si mladí vyřídili potřebné formality a v místě,
kde zrovna pobývali, na hezkém místě pod košatým dubem uzavřeli sňatek.
Tenhle báječný nápad je těšil a hřál na srdci až do dne návratu domů. Tam
jim došlo, že nyní bude zapotřebí vysvětlit hordě příbuzných, nachystaných
a natěšených na jejich velikou svatbu, že nic z toho nebude, protože obřad
už si udělali po svém a bez nich. K takovému prohlášení jim jaksi scházela
potřebná odvaha.
Novomanžel proto začal shánět informace, jak tuhle prekérní situaci vyřešit, protože do rozvodu se ani jednomu z nich příliš nechtělo ??? připadalo
by jim to jako špatný začátek šťastného života ve svornosti a lásce. Proto
si řekli, že by možná stačilo uspořádat pro rodiče a příbuzné jen takovou
svatbu naoko, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Ani to však nebylo
možno zařídit bez komplikací, neboť riziko prozrazení bylo příliš veliké.
301
Babičky a tetičky jsou obvykle zběhlé ve znalostech správného provedení
obřadů. Dny ubíhaly, termín původně stanovené velkolepé svatby se blížil
a utajení novomanželé pořád nevěděli, co mají dělat, protože všechny báječné nápady na svatební divadýlko byly po důkladném prozkoumání zase
zavrženy.
Nakonec všechno vyřešili asi jediným možným způsobem. Sezvali příbuzenstvo do přívětivé restaurace, domluvili se s personálem na určitém scénáři
a tak když se odbyl uvítací přípitek, donesl číšník dva polštářky, na které
oba mladí provinilci poklekli před otci a matkami z obou stran, načež dvojhlasně pronesli svou omluvu a vyjádřili naději, že jim nebudou trhány hlavy
či na nich nebude vykonán jiný podobně drastický čin. Nato začali číšníci
nabízet tvrdý alkohol.
Říkává se, že alkohol je nejlepší přítel člověka, což v tomto případě platilo
beze zbytku, neboť se snižující se hladinou krve v alkoholu se u přítomných
příbuzných vytrácela schopnost pamatovat si, co jim vlastně děti provedly
a nakonec zůstala jen mlhavá, leč všeobjímající láska ke světu jako celku.
Po vystřízlivění už nebylo co řešit, tím spíše, že si málokdo úplně přesně
pamatoval, co všechno se předchozí večer seběhlo. Manželství se dostalo
řádného schválení v řadách příbuzných, protože průběh tmelení obou rodin
do jedné byl sice neobvyklý, ale vykazoval všechny obvyklé body, jakými
jsou štěstí, dojetí, drby i ostuda.
302
Blouděnı́ v Praze
Bloudění v Praze
Kapitola CIX.
Těsně před vypuknutím svátků vánočních nás navštívila (mimopražská)
švagrová (jeden z jejích vnuků měl v Praze koncert). Akci jsme ve větším
rodinném seskupení zdárně absolvovali, švagrová u nás přespala do druhého
dne, kdy se hodlala (haha!) poledním autobusem zase vrátit do rodného
hnízda. Chudák holka, to si měla rozmyslet, když má v přízni něco takového, jako je Blůďa!!
Já jsem se jí totiž nabídla, že ji na Černý Most až na stanici autobusu doprovodím, aby nezabloudila (opět si přimyslete sarkastický smích). Ještě jsem
jí připravila hodně časný oběd (roštěnky s rýží), aby necestovala nalačno.
V době odchodu jsme byly sice poněkud zbrzděny v rozletu příchodem
další části široké rodiny, ale zdárně jsme unikly a vyrazily jsme na metro
B, Karlovo náměstí.
Zde musím jen připomenout to, co je o mně již známo: že můj smysl pro
orientaci v terénu dosahuje vysokých záporných hodnot; a jakmile sestoupím do podzemí, blíží se tento údaj nekonečnu. Takže bez ohledu na to,
jak často a jak dlouho kterou linku metra používám, jsem vždy nucena
přečíst si orientační cedule a pečlivě prostudovat seznam stanic, jinak se
ztratím. Pokud pak cestuji společně se svým mužem, probíhá to tak, že on
energickým krokem kráčí vpředu a já ho slepě následuji, protože on si trasy
a směry pamatuje. Pokud někde cestuje poprvé, dokáže odhadnout, kudy
se dostat k cíli. Takže nekecám, neptám se a držím se ho.
Jeho sestra je pochopitelně ze stejného hnízda a tak mají řadu velice podobných vlastností, mimo jiné i tu vůdčí rozhodnost, s níž se staví do čela
davu. Šla tedy o půl kroku přede mnou, rozhodně a energicky, třebaže nevěděla kam. Nicméně, až na nástupiště metra linky B jsme se dostaly bez
problémů, natolik mi/nám byla Štěstěna nakloněna.
Pak se to ovšem zadrhlo. Do stanice právě přijížděl vlak, švagrová pravila
„SEM!“ (ona tvrdí, že tam byl otazník, ale já ho fakt neslyšela . . .ostatně,
303
ona s otazníky nemluví), já za ní jak ovce nastoupila a vydaly jsme se na
cestu. Názvy stanic jsem nesledovala ani zrakem, ani sluchem, protože jsme
kecaly.
Pak metro vjelo do takového prosklenného tunelu, já si říkám „hele, Rajská
zahrada, už tam budeme“ (ale i mně to na Rajskou zahradu přišlo divné),
tak se kouknu . . .no jo, byly jsme v Lukách (a v pérdeli, pane hrábě, protože
autobus odjížděl za patnáct minut).
Inu, chvíli jsme svalovaly vinu jedna na druhou, pak švagrová hrdinně pravila „no co, šestadvacet korun nejsou zrovna malý peníze, tak si aspoň pořádně zajezdím“ a vydaly jsme se na Čerňák. Vzhledem k tomu, že každá
cesta má jen dva konce, dopravily jsme se tam už bez dalších dobrodružství
— zbývá jen dodat, že následující autobus byl zcela plný a tak švagrové
nezbylo než jet tím podvečerním. Ale prý měla aspoň čas přečíst si novou
detektivku.
Já jsem se vydala zpět k domovu, kde na mě čekal řádně hladový pan Etiketa . . .protože nemůže přece tušit, že pokud by si naložil na talíř roštěnky
+ rýži a dal to do mikrovlnky ohřát, mohl se najíst hned v poledne!!!
304
Štědrý večer u Bludičků
Štědrý večer u Bludičků
Kapitola CX.
Již předem jsem tušila, že letošní vánoce nebudou pravděpodobně patřit
k těm poklidně až nudně stráveným: naši mladí (ti, co mají dvouapůlletého
podnikavého synáčka) nám usnesli, že budeme Štědrý večer trávit společně.
U nás.
Ale protože mi osud uštědřuje tvrdé rány poměrně pravidelně, vzala jsem
to na vědomí celkem odevzdaně a začala jsem připravovat krizový plán,
který by dopady výšezmíněného pokud možno minimalizoval.
Mám mnohonásobně ověřeno, že mladí jsou prakticky čistí chaotici bez příměsí, navíc cholerici; proto jsem s až nebývalou důsledností odmítla veškeré
snahy o pomoc při přípravě večeře a pouze jsem se snažila vštípit jim do
hlavy, aby přišli v podvečer, nejlépe mezi čtvrtou a pátou hodinou odpolední, aby byl čas nachystat se na večeři, která by se měla konat zhruba
v šest (dítě chodí spát kolem osmé).
To, že to bylo dohodnuto, opakovaně připomenuto a odsouhlaseno, pochopitelně neznamenalo vůbec nic.
24. prosince především dorazil starší syn s pubertálním potomkem, a též
synovec a to navzdory mým předchozím prohlášením, že bych pro letošek
potřebovala milý zvyk — odložit přebytečné muže a děti do naší domácnosti
— vynechat, protože budu mít skutečně hodně moc práce a nezvládnu
ještě obsluhovat návštěvu. Pánové začali testovat zásoby alkoholu, puberťák
se začal pídit po jídle. Pánové se přidali, že by okoštovali aspoň brsalát.
Připravovala jsem jako tradičně salát v lavóru, aby zbylo i na další den;
když však návštěvy odešly, zůstalo nám doma množství, které se bez potíží
vešlo do malé misky — odhadem lžíce až dvě pro každého strávníka na
večeři.
Po odchodu návštěv jsem znovu uklidila a pokračovala v přípravách na
večeři. Ovšem minula čtvrtá i pátá hodina, odbila šestá a po mladých
305
ani stopy. Bylo jasné, že večer bude napínavý. Po několika telefonických
urgencích se dostavili, to už bylo sedm. Měla jsem všechno připraveno,
řízky byly osmažené; chyběl smažený kapr, toho však u nás nikdo nejí
(proto nesmí na stole chybět).
Když se konečně rozletěly dveře a rodinka vpochodovala do bytu, začalo
to teprve být pořádně napínavé. Dovolím si připomenout, že všechno bylo
nachystáno, kuchyň uklizena, zbývalo pouze se převléci do slavnostního
a zasednout ke stolu.
A zde se naplno projevilo mé nebývalé štěstí, že jsem si ze všech možných
a myslitelných rodinných společenstev vybrala právě tyhle lidi. Propuklo
dění, srovnatelné s přírodní katastrofou větších rozměrů, a kuchyň i celý
byt se v pár minutách změnily k nepoznání. Všude se válely pohozené kusy
oděvů, hračky, skleničky či hrnky s pitím, nakousnuté pokrmy, drobky, papíry a jánevímcovšechnoještě. Snacha se ujala přípravy štědrovečerní večeře
bez ohledu na to, že již byla hotova. Navíc se všichni kromě mne a psice
začali dohadovat o záležitostech, které s průběhem Štědrého večera vůbec
nesouvisely. Několik členů rodiny vyhrožovalo odchodem, žel to nemysleli
doopravdy.
Ne, nechopila jsem se zbraně a neuspořádala jsem čistku, ačkoliv mnou
lomcoval vztek, který hrozil plynule přejít v infarkt anebo mrtvici. Prohlásila jsem, ať ráčí činit, co uznají za vhodné, že už je mi to všechno jedno.
Nemusím ani říkat, že mě stejně nikdo neposlouchal.
K večeři jsme usedali přibližně před devátou, kdy unavené dítě střídavě
řvalo a usínalo. Pochopitelně se rodiče snažili přimět ho, aby snědlo co
nejvíce z večeře. Chlapeček se pevně rozhodl, že ani omylem a začal kolem
sebe plivat.
Tehdy maminka prohlásila, že je již unavený, proto půjde spát a nadělovat
se bude zítra.
Teprve tohle mě probralo z trvající nasupené letargie a zeptala jsem se,
jestli si z nás dělá prdel anebo co tím myslela. Vzhledem k tónu, jakým
byl dotaz pronesen a vzhledem k tomu, co ze mě sršelo po celý večer,
306
Štědrý večer u Bludičků
bylo přítomným jasné, že legrace končí. Dítě bylo urychleně osvobozeno ze
židle a ještě urychleněji propukla nadílka, kterou pod stromečkem zanechal
Ježíšek (ač se divím, že k nám vůbec lezl).
Přesto, že se situace se v mnoha okamžicích dostala ke kritickému bodu,
musím říci, že Štědrý večer u nás skončil bez rvačky, větších výtržností i bez
zranění. Vlastně to bylo mimořádně úspěšné . . .
307
Příchod krokodýla
Kapitola CXI.
No — a jak to všechno probíhalo? Tohle bude téma na jeden hezký večerníček, teď jen stručně.
Po nějakém tom bloudění (vezl nás syn, ten, co mu kradou a přemisťují
ruzyňské letiště) jsme našli správnou adresu a přivítali se s panem chovatelem. Už před cestou jsme věděli, že nás bude přemlouvat, abychom si
místo fenečky vzali pejska, protože mu zbyla jedna čubina, kterou by si rád
nechal na chov. Kluk byl už ovšem taky jen jeden, takže jsem se na celou
tu výpravu dívala s jistými obavami v srdci; připravovala jsem se raději na
zklamání a návrat s prázdnou.
Přı́chod krokodýla
Na pohled hotové neviňátko — no nezamilujte si ho
Všechno se ovšem změnilo v okamžiku, kdy jsem Bennyho poprvé viděla
tváří v čumák, protože to byla láska na první pohled! Vzala jsem ho do
náručí, byla jsem olíbána a kousnuta do nosu, takže jsme hned věděli, že
k sobě patříme!
308
Přı́chod krokodýla
Následná dohoda byla proto jednoduchá, Benny se s lehkým srdce rozžehnal
s rodným domem a naplněn optimistickým očekáváním se nechal dopravit
do nového domova.
Strašně moc se mi líbí exteriérově — je pěkně vybarvený a skvěle stavěný;
jeho pohledu se nedá odolat! Taky z něj bude kus psa; ostatně, už teď jsem
se pronesla a to mu teprve 15. února budou tři měsíce! Podle dobře stavěné
kostry a velkých tlap bude řádně urostlý:-))
Mimo to jsem už zjistila, že má báječnou povahu — je to optimista, kurážný a zvědavý, ovšem s velkou ochotou poslechnout. Zejména, když je
někde na dosah piškot anebo kousek kuřecího masa:-) Rychle chápe (zatím jednoduché) povely, takže ví, že co je FUJ, to se nemá dělat a tedy
takové činnosti zanechá (dokud se dívám); a dokonce na důkaz toho, jak je
hodný a dobře vychovaný zaujme vzornou polohu vsedě, neb jsem ho za to
pochválila (a dala mu kousíček masa).
Samosebou už ví, kde máme ledničku a dává najevo, že by tam docela rád
udělal inventuru . . .
Po náročném dni se teď večer uložil Jiřímu k nohám a spokojeně spí.
Miláček:-))
Tedy: Anetka i Hafael to opravdu báječně zařídili! Pod tímhle dohledem
určitě nezvlčíme:-)
309
Kdo má doma Krokouše, ten se nudou
nekouše
Kapitola CXII.
(Po dlouhé době jeden podvečerníček — tohle vyprávění mělo premiéru v Poděbradech, na autorském čtení)
Když na začátku tohoto roku nastal smutný okamžik, kdy jsme se museli
rozloučit po krásných sedmnácti letech společného života s naší milovanou
kokřicí Anetkou, začala být naše domácnost podivně prázdná a jaksi neúplná. Málo platné, po tak dlouhé době je člověk už zvyklý, že když usedne
do křesla, musí natáhnout ruku, pod kterou se okamžitě vsune ušatá psí
hlava, žádostivá hlazení a drbání. Taky příchod do bytu, kde se již neodehrávají nadšené vítací rituály, je podivně smutný. Abych to zkrátila: před
důrazné uslzené prohlášení Psa nikdy, už NIKDY!!! to trvalo od Anetčina
odchodu do psího nebe přesně 23 dní, než k nám přišel špringršpaněl Benny,
pracovním názvem Krokouš (to pro svou ozubenou a pohotově chňapající
tlamu). Štěně se hned od začátku uvedlo jako vtipálek. Vtipy ovšem často
nejsou takového druhu, abychom si je my ostatní správně vychutnali.
Abych jen tak pro představu uvedla příchod Bennyho do naší rodiny: jeli
jsme navštívit proslulého chovatele loveckých psů, pana Vinklárka, do poměrně nedalekých Mnichovic. Už před cestou jsme věděli, že nás bude přemlouvat, abychom si místo původně požadované fenky vzali pejska, protože
mu zbyla už jen jedna psí holka, kterou by si rád nechal na chov. Mé váhání
se ovšem změnilo v okamžiku, kdy jsem Bennyho poprvé viděla tváří v čumák, protože to byla láska na první pohled! Vzala jsem ho do náručí, byla
jsem olíznuta na uchu a kousnuta do nosu, čímž to bylo zpečetěno. Tohle
štěně jsem už nepustila. Následná dohoda byla proto jednoduchá, Benny
se s lehkým srdce rozžehnal s rodným domem a naplněn optimistickým
očekáváním se nechal dopravit do domova nového. Chovatel nám nakonec
přidal ještě bažanta z Konopiště, nějak jsme mu padli do oka . . .a Benny se
při vystupování z auta nabízel, že bažanta ponese sám, je to ostatně jeho
věno.
310
Kdo má doma Krokouše, ten se nudou nekouše
Již velice záhy se projevilo, že se náš nový pes stal opravdu důstojným
nástupcem Anetky. Archanděl Hafael, ochránce všech psů, koček i jiných
zvířátek, si po krátkém odpočinku musel namasírovat svaly a prokázat svou
obratnost i zdanost — protože zastavit veškerou dopravu (auta i tramvaje)
na rušné křižovatce Ječná-Štěpánská, neboť si štěně z křižovatky udělalo
probíhačku (čtyřikrát tam a zpátky . . .než mu z nebeského obláčku sama
Anetka uštědřila záhlavec a donutila ho, aby si konečně sedl na zadek) . . .to,
vážení přátelé, opravdu není žádná brnkačka . . . V tomto zde uvedeném případě šel s pejskem na procházku páníček a jen o malý myší fousek unikl
infarktu i dopravní nehodě, což zpětně posuzujeme jako Hafaelovu mimořádnou laskavost.
Já zase vzpomínám, jak jsem vzala štěně na svižnou procházku, tentokráte
jsme pobíhali po březích Vltavy. No, zpětně hodnotím, že to nebyl úplně
nejlepší nápad, protože Vltava byla přeplněna labutěmi (oblíbená zábava jít
s dítkem krmit labutě starými rohlíky zjevně přinesla své plody) a psíček
Krokouš se rozvášnil do pravé lovecké nálady, takže hlasitě ryčel: „Pusť
mě na ně, ženská, já ti ukážu, jak se dělají labutěnky!!“, zatímco labutě to
rozveselilo a navíc se začaly svolávat „Pocem, táto, jde sem svačinka . . .a je
to mladý maso, bude to dobrůtka!“ Byla jsem z toho na nervy, přiznávám.
Naštěstí jsem v té době byla již zocelená čtvrtrokem idylických procházek
se štěňátkem (jen mi dělá starosti, že si nakonec budu muset kupovat saka
v pánském oddělení, protože mi bicepsy začínají trhat rukávy . . .) a tak mi
nečinilo potíže běsnících šestnáct kil temperamentního psího dorostence
zvednout na závěsu z kšand a nést vzduchem, dokud jsme se nedostali na
bezpečnější místo.
Okruh štěněcích aktivit se samosebou stále rozšiřoval, jak Benny rostl na
chalupě například začal lovil pošťačky. Nemají jezdit kolem našeho plotu
s tak zajímavě vypadající brašnou — a ještě ke všemu na kole, že . . .? Bylo
kolem toho zpočátku trochu rozruchu, ale s výrazem uznání konstatuji, že
krkonošská pošta zaměstnává udatné horalky, které od plnění povinností
jen tak něco neodradí. Naše horalka listonoška si pak na pravidelné stíhací
závody zvykla, že dokonce říkala, že je to rozkošnej pejsánek a že se na něj
311
vždycky těší . Zřejmě ještě neodhadla kapacitu psího vtipkování. Přemýšlím, zda bych se někdy neměla opatrně přeptat pana chovatele, jak mám
v Benově případě rozumět výrazu „lovecký pes“. Koho přesně by měl lovit?
Někdy si myslím, že uprchlé vězně.
Na chalupě archanděl Hafael zachránil zase dva životy — konkrétně slepici
od sousedů a mému mužovi. To bylo tak. Muž vyšel před chalupu, aby si
vychutnal poobědovou cigaretku a vzal s sebou pejska, aby se pokochali
pohledem do krajiny. Dlouho se nedělo nic, tedy já jsem o ničem nevěděla.
Zvenčí se sice občas ozývalo nějaké halekání, ale tomu jsem nevěnovala pozornost. Pak se otevřely dveře, dovnitř se vpotácel páníček, vlekoucí Krokouše, držel se za srdce a cosi nesrozumitelně sípal. Když jsem mu poslytla
základní resuscitaci (a štěně se odebralo trucovat pod lavici), dozvěděla
jsem se, co se stalo. Krokouše přestalo koukání na Černou horu bavit asi tak
po půl minutě, začal tedy šmejdit po zahradě a za chvíli se vydal šmejdit po
zahradě sousedově. Tam ke svému převelikému nadšení natrefil na poklidně
zobající slepici. Uspořádal proto na nebohého ptáka hon, jehož cílem tentokrát nebylo ukrutné zadávení kvalitní nosnice, ale demonstrace zděděných
skvělých vlastností loveckého psa, konkrétně v kategorii „donáška pernaté“.
Slepici se ovšem odborný úchop za krk a transport k páníčkovi ani trochu
nelíbil, tudíž řvala do kraje něco o vrazích a loupežnících. Muž ve snaze
zabránit sousedskému konfliktu podnikl zběsilý běh za Krokoušem, v čemž
mu vydatně pomáhali soused i se sousedkou. Krokouš byl posléze dopaden,
slepice vyproštěna (pocuchána, nesmírně dopálená, ale nezraněná) a on se
mohl odplazit domů, aby rozdýchal to leknutí . . .
Ze začátku léta, kdy jsme přijeli na delší pobyt do Krkonoš, bylo počasí nevlídné a v chalupě nebylo nejpříjemněji. Rozhodla jsem se proto zatopit, což
se ukázalo být složitějším, než jsem si původně myslela. Především kamna
odmítla spolupracovat a trvalo mi dvěapůl hodiny, než jsem je přemluvila.
Dále se do akce zapojil Benny, který vytrvale odnášel polínka zpátky do
dřevníku stejně rychle, jako jsem je já přinášela, takže když už se nějaký
ohýnek ukázal, nebylo čím ho přiživit. Než se oheň rozhořel, měla jsem toho
dost.
312
Kdo má doma Krokouše, ten se nudou nekouše
Z výše uvedeného vyplývá, že štěně Benny hned od začátku u nás vede aktivní, plnohodnotný život, což se příznivě projevilo na jeho rozvoji a celkové
fyzické kondici. Ostatně, jsem mu za to svým způsobem vděčna, protože
se výrazně zlepšila i moje fyzička. Ani ne tak proto, že bych byla natolik
sportovně založená, ale pokud jsem nechtěla natrvalo bezmocně vlát na
konci vodítka, musela jsem se snažit. Svižný poklus za mladým motivovaným slídičem, jak to trefně nazvala moje kamarádka, též šťastná majitelka
špringršpaněla, doplněný ještě silovými disciplinami, se ukázaly být mnohem účinnější než pravidelné návštěvy fitcentra.
Popsaný způsob pohybu při procházkách (svištění) se ovšem pronikavě
mění, jakmile Bennyho něco zaujme. V takovém případě se Krokouš zastaví, pohodlně se usadí a upřeně dění pozoruje. Stalo se mi, že se pán,
který cosi nakládal do auta, po delší době namíchl a zeptal se, co na něj
ten pes tak civí. Spolkla jsem odpověď, že je to policejní pes, procházející
zvláštním výcvikem, který umožní, aby mohl chytat pachatele přímo při
činu, a zbaběle jsem zamumlala něco o tom, že je mimořádně zvídavý a rozený pozorovatel. Když se snažím pejska přimět k tomu, aby pokračoval
v cestě, promění se lovecký pes v chobotnici, jeho nohy v chapadla (počet
se zdvojnásobí či možná zvíceronásobí) a přísavky se přicucnou k chodníku.
Pak nezbude nic jiného, než si přehodit vodítko (o síle lodního lana, protože
nic slabšího by Krokouše neudrželo) přes rameno, zabrat a za zpěvu známé
písně „Ej uchněm, ej uchněm“ opustit místo dění.
A na závěr poznamenám, že na rozdíl od Anetky, která byla dramatická
umělkyně velkého formátu, tudíž při každé návštěvě u veterináře kteréžto
návštěvy neodmyslitelně patří do života psů a hlavně jejich majitelů —
řvala a kvílela tak, že se před budou shromažďovaly davy ochránců zvířat,
je Benny dokonale ukázněný a veškeré zásahy včetně injekcí či jiného šťourání do vlastní tělesné schránky sleduje s klidem a především se zájmem.
Dokonce při odchodu z ordinace na adresu mladé veterinářky světácky prohlásil: Prima kůstka, moc se mi líbí! Jen by jí měl někdo vysvětlit, že to, jak
mi měří teplotu, je vážně nechutné! Doufejme, že mu to vydrží. Zejména
světácký nadhled!
313
Zemřít v boji
Kapitola CXIII.
Tento příběh nám o svém psovi vyprávěl náš přítel, lesník a myslivec.
Pán a jeho pes tvořili nerozlučnou dvoji po celých čtrnáct let, a byly to
krásné roky, naplněné přátelstvím a spoustou napínavých zážitků. Krásný
irský setr byl pes vynikajících loveckých vlastností a byl neocenitelným pomocníkem. Vždy s nesmírným nadšením doprovázel svého pána na cestách
po lese když viděl, že půjde s ním, jeho radost neznala mezí.
Leč jak psovi přibývaly roky, začalo se zhoršovat jeho zdraví a především ho
začaly trápit silné bolesti kloubů. Ty nakonec dosáhly takové intenzity, že
se jen s největší námahou dokázal postavit a namáhavě se došourat alespoň
na zápraží. Na procházku po lese již nebylo ani pomyšlení.
Myslivce stav milovaného zvířete trápil, ale měl dostatek zkušeností se psy,
aby věděl, že se přiblížil konec jeho života a musel se proto zabývat myšlenkou na to, jak mu trápení zkrátit. Jako zastánce přírodních zákonů navíc
nerad viděl takové chátrání kdysi hrdého a krásného zvířete; ostatně, sám
viděl, jak pes sám ztrátou své důstojností strádá. Navíc vždycky tvrdil, že
myslivecký pes má zemřít v boji , protože byl přesvědčen, že jen takový
konec života je dobrý pro lovce a bojovníka.
Ten rok však přišla zima a s ní i husté sněžení nezvykle brzy, takže starost
o psa přehlušily starostí řádu provozního, neboť bylo nutno vyřešit potíže
s odklízením sněhových záplav, které prakticky paralyzovaly život v celých
Krkonoších.
Pes ostatně tou dobou již jen apaticky ležel, jídla se ani nedotkl a jen upíral
podivně prázdný pohled přes sebe. Jako by se ho už vůbec nic netýkalo . . .
Navečer se kromě chumelenice strhla i prudká sněhová bouře; avšak když
myslivec otevřel vchodové dveře do stavení, aby znepokojeně zkontroloval,
jak to venku vypadá, pes najednou znovu ožil. Jakoby z něj vyjící vichr
a poletující sníh sejmuly najednou roky i nemoci, postavil se na nohy a než
314
Zemřı́t v boji
mu v tom pán stačil zabránit, vyběhl s radostným štěkotem do bílé temnoty
a během pár vteřin pánovi zcela zmizel z očí.
Myslivec na něj volal, hvízdal, dokonce se vydal pátrat po okolí, jak jen
mu počasí dovolilo, ale všechno bylo marné, psa nenašel a ten se již nikdy
nevrátil.
Teprve na jaře, kdy sníh roztál, našel jeho ostatky na kraji lesa pod rozložitým dubem, kam spolu často chodili. Chtěl snad pes takhle odejít ze
života? Jeho pán věří, že ano . . .
315
Jak (ne)naučit psa plavat
Kapitola CXIV.
Věřím, že je mezi vámi dost zkušených pejskařů a tak když prohlásím, že
pes patří mezi tvory, kteří mají ve vodě zálibu, budete mi věřit. Jistě, mezi
jednotlivými psími rasami existují, pokud se lásky k vodě týká, někdy dost
značné rozdíly, ale většinu těchto čtyřnohých kamarádů vysloveně nadchne,
když z úst svého člověka vyslechnou sdělení jdeme se koupat .
Já sama jsem si tuto pravdu potvrdila zejména soužitím s kokršpanělkou
Anetkou, která jako správná příslušnice tohoto plemene nevynechala jedinou příležitost, aby mohla skočit do vody a s požitkem si zaplavat. Skutečnost, že stojí na hrázi rybníka, je konec listopadu a na vodě se již tvoří
tenká skořepina ledu, z jejího pohledu nestála ani za povšimnutí.
Anetka rovněž velice milovala společné koupele, protože mě využívala jako
odpočinkový prostor uprostřed vodní plochy, pokud ji plavání přestalo bavit, chtěla si vydechnout anebo se hodlala lépe a z výšky rozhlédnout po
okolí. Prováděla to tak, že ke mně zezadu připlavala a bez zbytečných okolků
se mi vydrápala na hlavu, kde se pohodlně uvelebila. Naprosto nechápala,
co se mi na tom nelíbí.
Nyní, po Anetčině odchodu do psího ráje, jsem obdařena psem, který by
měl mít stejné vlastnosti, protože kokršpaněl a špringršpaněl mají nejen co
do vzhledu hodně společného. Benny, zvaný podle své neobyčejně mírumilovné a bezelstné nátury Krokouš, by měl vodu milovat, měl by patřit mezi
nadšené a neúnavné plavce zkrátka, mělo by na něm býti patrno, že je to
pes, který se s nadšením hrne do práce ve vodě . . .
Ovšem, pokud někdo ve svém vyprávění začne používat výrazu by , začne
být zřejmé, že popisovaná situace není jednoduchá. Ono vlastně s Krokoušem není nikdy nic jednoduché, ale o tom nyní nechci mluvit.
316
Jak (ne)naučit psa plavat
Benny nyní dospěl do správně puberťáckého věku devíti měsíců, takže jsem
usoudila, že je správný čas na to, seznámit ho s vodou. Ať kluk vidí, že nemá
plovací blány na tlapkách zbytečně!
Pro seznamování štěněte s vodou je samosebou nezbytné nějakou vodu najít, což způsobilo odklad akce asi o měsíc, protože se mi povedlo šestkrát
zabloudit při hledání dvou rybníků. Myslím si, že tohle konstatování nikoho z vás nepřekvapuje a tak se vyhnu podrobnostem. Prostě mi věřte,
že i když k cíli vede pouze jediná cesta a trasa jest mi popsána, ba obdržím detailně nakreslený plánek s vyznačení záchyných bodů, dokážu někde
uhnout napravo nebo nalevo a pak se jen divím, když se přede mnou objeví
písečné duny anebo naopak ledovce. Krokouš mě má pro tuhle vlastnost
rád, protože se vždycky báječně proběhneme.
Když jsem přes veškerá úskalí jeden z rybníků nalezla, začala jsem Bennymu
objasňovat, že by měl do vody vlézt a připravovat se na to, že odtud bude
aportovat kačeny. Divoké kachny, kterých bylo na předmětném rybníce asi
dvacet, zvědavě připlavaly a pobízely štěně, ať se mezi ně klidně vydá, že
bude legrace. Krokouš se k tomu příliš neměl, takže první lekce skončila
rácháním se na mělčině a lovením kamenů z vody. Nu, nechtěla jsem na
ušatého dorostence spěchat, takže jsme se vydali zpět do chalupy a řekla
jsem si, že příště už určitě zvítězí zvědavost i geny a Benny to s plaváním
aspoň zkusí. V krajním případě jsem byla ochotná do studené vody vlézt
a sloužit jako příklad k napodobení. Kachny se jistě těšily na to, až je budu
aportovat.
Mezitím se ovšem dostavili na svou dovolenou naši mladí, kteří postup výuky plavání s nepředstíraným zájmem sledovali a pak se rozhodli přispět
svým dílem ke zdokonalení Krokoušových dovedností. Pes byl proto připnut na vodítko a odtažen do nedalekého Labe; sice se tam nemohl učit
plavat, protože Labe je zde mělké, takže si ani nesmočil břicho. Ale úplně
to stačilo k tomu, aby se Bennyho svobodomyslná duše vzbouřila a zatvrdila. To nestačí, že ho strkají pod sprchu a patlají kožich nějakým pěnivým
fujtajkslem, to mu budou ještě máčet nohy a přitom ho za sebou tahat na
vodítku?!!
317
Výsledkem nevyžádané aktivity mladých je proto alespoň pro letošek stav,
kdy Benny vodu zatvrzele ignoruje a odmítá se vůbec jen přiblížit. Pokud
se týká kachen a jiných vodních lákadel, mohu si s nimi prý sama dělat, co
mě napadne, jeho takové pitomosti nezajímají.
A aby měl jednou provždy pokoj od výletů k rybníku a mého přemlouvání,
našel si v lese menší bažinu s řádně proleželým bahnem, kde si dopřává labužnického vyvalování. Nevrací se ke mně dřív, než dokud není celý pokryt
černou hmotou a dokud nepáchne jak čtrnáct dní chcíplá ryba.
Krokouš je inteligentní stvoření. Správně odhadl, že při použití této taktiky
má vítězství rychle v kapse; a já mám do dalšího léta čas na to, abych ho
přesvědčila, že to plavání má aspoň zkusit!
318
Panı́ s kačerem
Paní s kačerem
Kapitola CXV.
Ztrapnit se lze mnoha způsoby; a podaří se nám to tím snadněji, čím více
nám komplikuje život roztržitost. Kupříkladu mladá žena, která dorazí do
práce s prima pocitem, že dnes se za ní otočil snad každý, přijde o hodný kus
sebevědomí, když zjistí, že je to nejspíše proto, že si nepovšimla párajících
se kalhot. Ani ta dnes již téměř legendární učitelka, která se ve velkém
spěchu vypravila z domova, ve sborovně shodila kabát . . .načež nastalo
ticho a pak ji kolegyně učitelky začaly spěšně do kabátu oblékat, protože si
přes kombiné neoblékla šaty, ze zmíněné události neměla radost. Je hloupé
vzít z domova igelitku s odpadky a donést ji až do práce, stejně jako muset
se přehrabovat v popelnici, kam zamyšlená osoba vyhodila klíče. A tak bych
mohla pokračovat, ovšem i vy sami byste mohli přispět dalšími příklady.
Tyto situace mají jedno společné: okolí se dobře pobaví na účet postiženého
a světlou stránkou na celé věci je to, že se zpravidla nejedná o příhody
s osudovým až závažným dopadem.
Já sama si jen tak namátkou vzpomínám na to, jak jsem pobavila sousedy,
vracející se pravděpodobně z nějakého honosnějšího večírku, když mi pomáhali dostat se v noci do bytu; vyběhla jsem totiž se psem, domáhajícím
se IHNED vyvenčení a tak jsem byla v teplém pyžamu, bačkorách a jen halabala přehozeném kabátě, bohužel však bez klíčů, bez mobilu a bez brýlí,
takže jsem si ani nemohla zazvonit na svého muže, který doma poklidně
spal.
Abych se však vrátila ke kačerovi, o kterém je řeč hned v názvu dnešního
večerníčku; příběh s ním zažila jedna z našich krkonošských sousedek.
Stalo se to při rodinném setkání, které se konalo při příležitosti jejích narozenin jak bývá obvyklé, sešla se celá široká rodina včetně pěti vnoučat
ve věku od 3 do 12 let. Oslava proběhla dobře, a když byla zkonzumována většina nachystaných dobrot, rozlezli se dospělí účastníci oslavy po
319
domě, aby v pohodě trávili a odpočívali, a děti se naopak shromáždily kolem babičky, kterou nakonec přemluvily, aby s nimi vyrazila na procházku.
Nejmladší, tříletá vnučka pak nedala jinak, než že na procházku půjde se
svou oblíbenou hračkou, pestře pomalovaným kačerem na kolečkách.
Procházka probíhala ve skvělé atmosféře vnoučata poskakovala kolem babičky, vyptávala se na všechno možné a babička si pyšně říkala, jaké to jsou
chytré děti. Prošli se, prohlédli si okolí a byl čas vrátit se zpátky. Tehdy
začala nejmenší vnučka pofňukávat, že už toho kačera nechce, že ji bolí
ručička, a babičce nezbylo nic jiného, než se transportu pohyblivé hračky
ujmout sama.
Asi za půl hodiny se dostali k domku na dohled všechna vnoučata najednou
ožila a houfek dětí se rozběhl napřed, brzy byli u vrat a zmizeli v zahradě.
Babička kráčela daleko pomaleji, procházka ji po náročném dni přece jen
unavila. Byla zamyšlená, v duchu probírala, jak celý den probíhal a co ji
ještě čeká za povinnosti. Najednou ji z myšlenek vytrhlo zařinčení a když
se ohlédla, spatřila cyklistu, který se sbírá ze země po střetu s dopravní
značkou. Uvědomila si, že když ji po cestě míjel, zíral na ni tak upřeně, že
zřejmě vůbec nic nevnímal. Dokonce i teď, přestože se ohledával a zjišťoval
utrpěné škody, nepřestal vrhat pohledy jejím směrem. Co na mně ten chlap
tak kouká? , pomyslela si překvapeně. Ale protože ji čekalo opravdu ještě
hodně práce, přestala řešit problém zírajícího neznámého a spěchala domů.
Teprve když za sebou zavírala zahradní branku, došlo jí, co na ní bylo tak
neobvyklého.
Neznámému cyklistovi se totiž naskytl pohled na starší, úctyhodně vypadající paní, která sama samotinká kráčí po cestě, je zřejmě úplně ponořena
do myšlenek, okolní svět nevnímá a za sebou táhne pestře pomalovaného
kačera na kolečkách.
320
O Bloudı́cı́m Bloudovi aneb jak to bylo s Bludičkou
O Bloudícím Bloudovi aneb jak to
bylo s Bludičkou
Kapitola CXVI.
Jistě vám na sebe neprozradím nic nového ani překvapivého, když prohlásím, že jsem schopna ztratit se všude. Vždyť jak jinak bych mohla vyprávět,
že mě na výslechy do Bartolomějské musel vodit uniformovaný policista,
že jsem namísto do Žlutic kráčela ke státní hranici či že jsem z vlakové
zastávky ve Velimi šla do statku v Osečku namísto obvyklých čtyř kilometrů pětinásobnou vzdálenost, protože jsem zaměnila asfaltovou silnici za
oraniště.
Když jsem byla na návštěvě u sestry v Sydney, vydávala jsem se proto na
toulky bez doprovodu jen velmi obezřetně, neb jsem nechtěla skončit na
Ayers Rock namísto v jejím útulném domku. Avšak když jsem se jednoho
dne odvážně vypravila do Australského muzea, které je umístěno poblíž
místního Hyde Parku (bez řečníků), stejně to záhy nabralo dobrodružný
směr. Za začátek komplikací jsem nemohla: ačkoliv jsem vycházela za jasného, slunného dne, znenadání se strhla prudká bouře a liják, který ze mě
do dvou minut udělal vodníka. Během dalších dvou minut jsem si uvědomila, že bych návštěvu muzea měla odložit na jindy, protože můj zevnějšek
ztratil na spořádanosti i solidnosti, proto jsem se otočila a vydala jsem se
nazpátek, na stanici autobusu. To byl ovšem problém, neboť ač jsem z dočasného domova v Maroubře až k Hyde Parku dorazila bez potíží, nyní jsem
již zastávku nenašla. Zčásti to ovšem měla na svědomí neprůhledná vodní
clona, kterou jsem všude kolem sebe měla. Svým zmateným a dokonale
ztraceným vzezřením jsem nejspíše budila soucit, neboť projíždějící řidiči
začali zastavovat a nabízet pomoc. Nakonec jsem k jednomu důvěryhodně
vypadajícímu pánovi nastoupila do vozidla, promodrávajícími rty a skrz
cvakající zuby procedila, že se potřebuji dostat do Minneapolis Crescent
27 v Maroubře a můj šlechetný zachránce mě vysypal přímo sestře před
vrátky . . . Konec dobrý, všechno dobré. A rýma koneckonců není nic tak
strašlivého.
321
Můj smysl pro orientaci v terénu tedy, jak patrno, dosahuje vysokých záporných hodnot. Ovšem jakmile se v městě mám pohybovat pomocí MHD
a jakmile sestoupím do podzemí, blíží se údaj nekonečnu. Takže bez ohledu
na to, jak často a jak dlouho kterou linku metra používám, jsem vždy nucena přečíst si orientační cedule a pečlivě prostudovat seznam stanic, jinak
se ztratím.
Pokud cestuji společně se svým mužem, probíhá to tak, že on energickým
krokem kráčí vpředu a já ho slepě následuji, protože on si trasy a směry
pamatuje. Pokud někde cestuje poprvé, dokáže odhadnout, kudy se dostat
k cíli. Takže se ho už jen z pouhého pudu sebezáchovy držím.
Někdy to ovšem může způsobit potíže, naposledy to bylo v Paříži, kdy
jsme byli nuceni použít metro v době největší večerní špičky. Po více jak
půlhodinovém čekání na vlak, do kterého bychom se vešli oba, bylo jasné, že
se musíme rozdělit. Můj muž mě tedy s rozhodností sobě vlastní vecpal do
otevřených dveří právě dostupného vagónu, bohužel však přímo do náruče
pracujícího kapesního zloděje, kterého jsem si dobře všimla. Ty čtyři stanice
do vytčeného cíle mi připadaly nekonečné ovšem zloději asi taky, protože
jsem mu kazila kšefty a ještě jsem do něj kopala, seč mi omezený prostor
dovoloval. Když jsem pak v klidu hotelového pokoje tento zážitek líčila
mužovi, podivil se, proč jsem byla tak pošetilá a lezla jsem právě do toho
vlaku . . .
Při jedné z návštěv švagrové v Praze jsem se rozhodla, že ji k autobusu na
Černý Most doprovodím, aby třeba někde v metru nezabloudila. Na stanici
metra Karlovo náměstí to máme z bytu kousek, takže jsme se velmi rychle
dostaly na místo. Švagrová je pochopitelně v mnoha ohledech mému mužovi
podobná, mimo jiné i tou vůdčí rozhodností, s níž se staví do čela davu.
Kráčela o půl kroku přede mnou, cílevědomě a energicky, třebaže nevěděla
kam. Až na nástupiště metra linky B jsme se dostaly bez problémů.
Pak se to zkomplikovalo. Do stanice právě přijížděl vlak, švagrová pravila
„SEM!“, já nastoupila a vydaly jsme se na cestu. Názvy stanic jsem nesledovala, řešily jsme jakési jistě závažné problémy lidstva i našich bližních.
322
O Bloudı́cı́m Bloudovi aneb jak to bylo s Bludičkou
Pak metro vjelo do proskleného tunelu, já si říkám „stanice Rajská zahrada, už tam budeme“ (ale na Rajskou zahradu to vypadalo divně), tak
se kouknu . . .no jo, byly jsme v Lukách, tedy téměř na konečné, ovšem na
opačné straně. Autobus do Jablonce švagrové odjížděl za patnáct minut,
což se opravdu stihnout nedalo.
Nedalo se nic dělat, než se s danou situací nějak smířit a vyrovnat. Švagrová
nakonec prohlásila, že se za jízdné ve výši 26 Kč aspoň pořádně projela a při
čekání na další autobus do Jablonce si aspoň přečetla novou knížku.
Já jsem se pak vydala zpět k domovu, kde jsem byla očekávána s netrpělivostí o to větší, že mého muže ani nenapadlo, aby si uvařený oběd jednoduše
naložil na talíř a snědl. Naopak na mě čekal celé čtyři hodiny, aby se mě
pak hned mezi dveřmi zeptal, jestli vůbec ještě někdy dostane najíst anebo
jestli něco provedl a za trest má hladovku.
323
Sestra za mřížemi
Kapitola CXVII.
Vidět vlastního sourozence za mřížemi no, myslím si, že velmi mnoho z nás,
kteří jsme byli sourozenci obdařeni, by po chvíli pátrání ve vzpomínkách
muselo přiznat, že by jim v nějaké fázi dospívání taková myšlenka nebyla
úplně cizí.
Mému mužovi se tohle dětské přání splnilo ovšem zdaleka to pro něj nebyla
taková zábava, ba ani satisfakce, jak si představoval v dobách, kdy jako
kluk až příliš často slýchal musíš sestřičce půjčovat hračky (musíš na ni
dávat pozor, nesmíš jí ubližovat), vždyť je malá .
Stalo se to v padesátých letech, kdy oběma sourozencům, o nichž bude
řeč, bylo 21 a 17 let; muž, tedy starší sourozenec, si jako student vydělával
na brigádě a jezdil jako průvodčí tramvaje v Jablonci nad Nisou, kde celá
rodina bydlela. Byl na sebe a svou výdělečnou aktivitu velmi hrdý a tak se
z každé odsloužené šichty vracel k rodičům naplněn zážitky a touhou jim
vyprávět, jaké lidi ten den potkal a co se vůbec za službu seběhlo. Jeho
mladší sestra Helenka si užívala prázdnin a byla pověřována jen domácími
pracemi, protože přísná maminka byla toho mínění, že nic jiného se pro
dívku nehodí. Ale přece jen se někdy nechali rodiče obměkčit a pak mohla
jít Helenka s přáteli na výlet.
Toho večera, kdy se všechno seběhlo, se milý Jiří vracel z odsloužené služby
domů pozdě trvalo mu vždy skoro do půlnoci, než mohl otevřít dveře bytu.
Proti očekávání však nenalezl byt ztemnělý, ztichlý a nenalezl tam jen maminku, která na něj obětavě čekávala, ale naopak, všude se svítilo a v obydlí
panoval nezvyklý ruch.
Obzvláště kuriózní byl pohled na tatínka, který oděn poněkud nelogicky
do naškrobené košile s vázankou, saka a podvlékaček chodil po bytě, lomil
rukama a něco hlasitě, ale nesrozumitelně provolával. Jiří znejistěl, protože
taková scéna byla v jejich klidné domácnosti opravdu nezvyklá, a jen pohled
324
Sestra za mřı́žemi
na maminku, která vypadala stejně jako kdykoliv jindy, byť měla ve tváři
poněkud přísný výraz, ho přesvědčil, že je opravdu doma a že ať se stalo
cokoliv, jistě se to dá vyřešit, ho dokázal uklidnit.
Helenka je ve vězení! , ozvalo se nyní již srozumitelné zakvílení otce rodiny.
V Polsku , dodala věcně maminka.
Pak si konečně dokázali všichni sednout ke stolu a bylo možno věcně probrat, co se stalo a co se dá vůbec udělat.
Milá slečna Helenka zkrátka vyrazila se svými kamarády na výlet do Frýdlantského výběžku a jak se tak procházeli přírodou, dostali se nebezpečně
až na hranici s Polskem. Nebezpečně proto, že polští pohraničníci v té době
hranici přísně střežili a ne zrovna zanedbatelný počet neopatrných turistů
si následně musel odpykat trest při obnově válkou zničené Varšavy . . .
Slečna Helenka se ovšem o komplikaci, která ji přivedla až za mříže, zčásti
přičinila sama: když se totiž před ní poměrně nečekaně objevil polský pohraničník a vyzval ji, aby předložila své doklady, odpálila ho stejně rázně,
jako byla zvyklá zbavovat se obtížných ctitelů. Navrch přidala několik nevyžádaných a též nelichotivých charakteristik, protože to byla dívka rázná
a výřečná. Pohraničník, který očekával naprosto jinou reakci, napřed zkoprněl, ale pak se namíchl taky a slečnu zatkl.
Helenka se tedy namísto na cestě domů ocitla v zamřížované cele a mohla
se jen spoléhat na to, že kamarádi, se kterými na výlet šla, se postarají
o předání zprávy rodičům a rodiče už přijdou na nějaký způsob, jak ji
z vězení dostat.
Slečna Helenka se naštěstí ve svém odhadu nemýlila. Tatínek, když se z větší
části probral ze šoku (a maminka dohlédla na to, aby se zase patřičně přioděl), začal shánět potřebné informace a též zmobilizoval co nejvíce známých, kteří mohli posloužit radou, přímluvou či pomocí a tak bylo možno
kolem páté hodiny ranní nastartovat rodinný automobil a dojet si do vězení
pro zbloudilou dceru.
325
Celá příhoda měla tedy šťastný konec a jen v sourozeneckých sporech přibyl
jeden nový argument — jistě, jsi dokonalá mladá dáma to se divím, že už
jsi byla zavřená!!
326
Kamarád za plotem
Kamarád za plotem
Kapitola CXVIII.
Mít kamarády je pro spokojený život důležité, a proto o navázání přátelských vztahů usilují nejen lidé, ale i naši čtyřnozí zvířecí souputníci které
si zpravidla pořizujeme proto, abychom si mohli luxus nepředstíraného kamarádství dopřát.
Ovšem i zvířata mezi sebou navazují kontakty a to v celém širokém spektru
od zdvořilého respektování přes zájem až po čisté a radostné přátelství.
Samosebou se vyskytnou i city negativní, to v případě, že se mezi dvěma
zvířecími jedinci odehraje nějaká politováníhodná událost, jakou je třeba
krádež hračky anebo opakované porušování nedotknutelnosti obydlí.
Zejména psi patří mezi bytosti velmi družné a tak se obvykle snaží mít
mimo svou lidskou smečku ještě nějakého druha pro hry, kterým člověci
nerozumějí, protože nechápou radost z honiček, válení se po blátivé zemi
anebo pěkně a s citem prováděného okusování.
Špringršpaněl Benny, zvaný Krokouš, také už od chvíle, kdy začal obhlížet
okolí pražského bytu, toužil po nějakém podobně založeném kamarádovi,
ale dlužno říci, že moc neuspěl. Buď byl vyhlédnutý objekt příliš titěrných
rozměrů, takže majitel či majitelka zděšeně schovávali svého psího mazlíka
do kapsy a prchali do bezpečí domova, anebo statného psa doprovázel drsně
se tvářící svalovec, který již na dálku pořvával děte s tím čoklem jinam nebo
ho ten můj pes roztrhá!
Prostě, ve městě to není s navazováním psích přátelství jednoduché.
Když jsme přijeli na krkonošskou chalupu, abychom zde strávili léto, svitla
Krokoušovi naděje, že to bude lepší. Ale brzy se musel smířit s dalším
zklamáním, protože psi, kterých je všude v okolí dostatek, zpravidla patřili
k chalupě, vyznačující se houfem hemžící se drůbeže a to všechno patřilo
majitelům, kteří neměli ani špetku pochopení pro odrůstající štěně, které
se rádo proběhne za slepičkami.
327
Ale přesto jednoho dne, kdy Krokouš už téměř propadal beznaději a rezignovaně se mnou hrál kopanou (abych to upřesnila: kopalo se do míče
a já jsem byla protihráčem, tedy ne že bych se nechala aportovat), objevil se za plotem pes, který očividně stál o Krokoušovo přátelství. Byl to
takový menší hnědý pejsek, u kterého se dalo říci stran původu jen to, že
někdy v minulosti šel v příhodnou dobu kolem jezevčík; ale čišela z něj
podnikavost a dobrá nálada.
Popravdě řečeno, na akceptování své nabídky kamarádství si musel asi půl
hodiny počkat, protože Benny ho teprve pak vzal na vědomí. Ale pejsek byl
vytrvalý a přecházel neúnavně za vraty. Pak to ovšem vzalo rychlý spád;
Benny radostně zaštěkal, prodral se živým plotem a po krátkém seznamovacím očuchání vyrazil za novým kamarádem, objevovat svět.
Nemusím zdůrazňovat, že mě vývoj situace polekal a tak jsem se vyřítila
ze zahrady, abych své roztomilé štěňátko dostala z nežádoucího vlivu, ale
na osm hbitých psích nohou jsem opravdu nestačila.
Ještě jsem zahlédla, jak mizí na dvoře statku, který se rozkládá na kopci
nad námi. Bylo jasné, co tam oba uličníky táhne majitelé si asi před rokem
pořídili fenku čuvače a psi se šli podívat, jak jim roste do krásy. Očekávala
jsem, že se strhne rachot, protože psí etiketa vyžaduje, aby pes chodil na
návštěvu za psí slečnou s kytkou, bonboniérou, popřípadě flaškou šampusu;
a to ještě není vyloučeno, že dostane napráskáno. No a Krokouš i jeho nový
psí kamarád se vřítili na cizí území zcela beze všech obřadností — ale zřejmě
to mladou Čuvačovou tak rozhodilo, že uprchla do kuchyně a tam zalezla
pod lavici.
Pokud jsem si myslela, že nyní využiji momentu překvapení a Krokouše si
odchytím, pak mi můj úmysl nevyšel, protože starší a zkušenější něcojakojezevčík prohodil nevadí, já znám ještě onačejší děvčata a oba psi zmizeli
v hustém houští pod statkem.
Začala jsem hlasitě povykovat ve snaze přivolat svého psa, ale nezdálo se,
že by to nějak zapůsobilo. Obrátila jsem se k odchodu, v duchu jsem začala počítat výši možných náhrad za způsobené škody, a také jsem smutně
328
Kamarád za plotem
myslela na to, kde asi to naše blbé štěně budu hledat. Ale najednou se za
mnou ozval dusot a pak na mě s rozběhem skočil rozjařený Benny, který
dával najevo, že se teda omlouvá a že se nemám zlobit, že hned neposlechl.
Když jsme došli ke vrátkům, tak mi to vysvětlil: Víš, ti venkovští kluci jsou
hrozně prima. Tolik legrace se v Praze nedá zažít!
Jo, legrace. Jak pro koho, že . . .?!
329
Tři hadry v akci
Kapitola CXIX.
Když si pořídíte do rodiny štěně, musíte počítat s tím, že se běh života
celého společenství výrazně změní. Něco ubude například chvíle lenošení
s knížkou a něco naopak přibude, jako například výrazně sportovní aktivity,
ve které se promění prakticky každá domácí činnost.
Kupříkladu tak nezáživná činnost, jakou je pravidelný úklid obydlí, získá
na napětí a promění se v prima adrenalinovou bojovku. Již kokřice Anetka
mě v době svého dětství přesvědčila, že prosté zametení podlahy se může
hravě protáhnout na celé dopoledne, protože je nutno po místnosti poskakovat se smetákem nad hlavou a pouze ve chvíli, kdy se pozornost štěněte
upře jinam, lze provést krátký tah po podlaze a přihrnout další porci smetí
obvykle do místnosti štěnětem samotným natahaného na hromádku. Nemusím ovšem nijak zvláště zdůrazňovat, že když je po mnohahodinovém
boji akce zametání dokončena, skočí rozveselené štěně doprostřed pracně
nashromážděné hromádky a rozmetá ji na všechny strany.
Se špringrem Bennym jsou zkušenosti velmi podobné, jen má pro každou
akci výhodu dvaceti kilogramů živé (VELMI živé!) váhy navíc.
Nepřekvapilo mě proto vyprávění naší známé, která má mladou fenku kokršpaněla. Corrinn, jak se kokřice jmenuje, byla pochopitelně stejnou zastánkyní domácích taškařic s hadrem a koštětem, jaké jsem vám popsala
u Anetky a tak byla její paní postavena před úkol vymyslet účinný postup,
který by vyřešil otázku přiměřené čistotu v příbytku.
Protože se jedná o osobu metodickou a cílevědomou, záhy nalezla řešení.
Vyžadovalo to ovšem zapojení celé rodiny do akce; rodina je čtyřčlenná, bylo
nutno tedy ustanovit kromě paní samotné, která dostala pracovní označení osoba O (Organizátor) ještě pomocné osoby P (pomocník)1, P2 a P3.
Kromě osob samotných bylo nutno mít k dispozici tři hadry na vytírání
podlahy tyto předměty označíme pro lepší přehlednost písmeny A, B a C.
330
Tři hadry v akci
Nyní se všichni shromáždili na startu a mohlo se přikročit k vytírání.
Osoba O vzala hadr A a zaklekla na podlahu. Sotva poprvé máchla hadrem
po podlaze, přiřítila se rozradostněná Corrinn a do hadru se zakousla. To
byla chvíle, kdy se své úlohy chopila osoba P1; ta předala svůj hadr B osobě
O (aby mohla pokračovat ve vytírání) a chopila se hadru A se zavěšenou
Corrinn. P1 pak volnou chůzí odcházela z místnosti i s nákladem, zatímco
na start se připravila P2 s hadrem C.
Štěně totiž nebylo dnešní a brzy si všimlo, že je lstivě odváděno z centra
zábavy, pustilo hadr A a přiběhlo k osobě O, kde se zakouslo do hadru B.
Pak už se to opakovalo pořád dokola: hadru B se zavěšenou čubičkou se
ujala osoba P2, která zároveň předala osobě O volný hadr C .
Osoba P1, která zatím vymáchala hadr A pro další použití, předala osobě
P3 hadr A a sama se postavila do fronty na přidělování úkolů, což bylo
samozřejmě odtransportování hadru C s Corrin v závěsu co nejdále od
místa činu.
Protože je jasné, že Corrinn brzy opustila hadr B a zakousla se do hadru
C. Ovšem to byl už zase na pokračování v akci připravený hadr A.
Celé to bylo dobře připravené a v práci osoby O nevznikaly zbytečné prostoje.
Je pravda, že i při této promyšlené organizaci se nepodařilo snížit rodinnému společenství čas, potřebný pro vytření jedné místnosti pod tři hodiny,
ale všichni se brzy naučili zvládat své role s dokonalou přesností.
Skoro je nakonec mrzelo, když jejich kokřice povyrostla a infantilní hry
s hadrem ji přestaly bavit . . .
331
Talent na zlodějny
Kapitola CXX.
Tenhle název zní zejména v dnešních složitých časech dost zajímavě, jak
bylo vidět i podle jednoznačného vítězství v hlasování o dnešní námět.
Opravdu — dalo by se říci, že mít talent na zlodějny je dnes výhoda?
Ve světě lidském to vždy představuje komplikaci, když se nešťastnou náhodou dostaneme do kontaktu s někým, koho to k okrádání bližních táhne.
Sama to mohu potvrdit, a to přesto, že mé naštěstí jediné sekání s novodobými lapky skončilo jen ukradenou kabelkou ovšem možná i proto, že
se mi na pomoc vydal jeden spřátelený urostlý vlčák, před kterým lapkové
utekli.
Mezi pronárodem zlodějským představují kapsáři poněkud výjimečnou kastu,
což se odvozuje od obratnosti, s níž dokáží probrat kapsy či zavazadla vytipované osoby, aniž by si dotyčný něčeho zvláštního povšiml.
A právě u této obratnosti bych chtěla skončit krátké zamyšlení nad zloději
lidskými neboť u nich jde vždy o činnost zavrženíhodnou a chtěla bych
probrat úsměvnější variantu téže aktivity, což nastává, pokud si krádeže
oblíbí naši zvířecí členové rodiny.
Já sama jsem zjistila, že nepochybným talentem ke zlodějské profesi oplývá
naše štěně, špringršpaněl Benny, přezdívaný Krokouš. Když se tento roztomilý tvor v naší domácnosti zabydlel, začal se rozhlížel po nějaké vhodné
aktivitě, která by ho bavila, a ze všeho nejdříve si oblíbil cupování papírových kapesníků. Protože získal velice brzy v této činnosti značnou zručnost,
začala jeho spotřeba kapesníků vysoko převyšovat naši ochotu kapesníky
vydávat a nebohé štěně bylo okolnostmi donuceno vykročit na cestu zločinu. Začal si kapesníky brát sám, nejprve z míst, kam jsme je neopatrně
položili a chvíli nechali bez dozoru; občas se uchýlil i k vybrakování koše
na odpadky, ale pak začala vrchu nabývat stále více záliba v kapesních
krádežích. Brzy dosáhl takového mistrovství, že dokázal objevit a zcela ne332
Talent na zlodějny
pozorovaně odcizit papírový kapesník během dvou, tří vteřin i z nejhlubší
kapsy a natolik obratně, že člověk neměl o jeho počínání ani tušení.
Pravda, s krádežemi jídla podobných úspěchů nedosáhl, protože již první
pokus odcizil svému pánovi obložené housky neskončil dobře. Za prvé nestačil během necelé půlminuty, kterou měl k dispozici, housky celé pozřít
a pak se uklidit na pelech a předstírat já nic, já tady čekám na noční tramvaj . A za druhé jeho žaludek odmítl směsici poživatin převzít k dalšímu
zpracování a tak se před Bennym velice brzy objevil nesporný důkaz jeho
poklesku. To samozřejmě nebyla příjemná situace a tak se milý pes rozhodl,
že se na krádeže jídla vykašle a raději otázku stravování nechá na nás.
Dál se věnuje odcizování kapesníků, a protože my, jeho domácí lidé, jsme již
obezřetnější, obírá s nemenším potěšením návštěvy. Dokáže projet dámskou
kabelku tak zručně a odborně, že ho během výkonu zlodějského povolání
dáma drbe za ušima a nemá ani tušení, co jí provádí. Protože k nám ale
nechodí zas tolik návštěvníků, aby se Krokouš měl pořád čím zabývat, upřel
svou pozornost i na jiné předměty.
Během léta, které jsme strávili na chalupě v Krkonoších, tak s pozoruhodným úspěchem čmajznul brýle, mobil, hodinky, několik tenisáků, menší
květináč s rozmarýnou, igelitku, rohlík a větší počet polínek na zátop. Poslední položka v uvedeném výčtu však nepatří úplně do jeho typických
zlodějských kousků, protože polínka na odlehlém místě oloupe z kůry, rozcupuje na vlákna a vzniknou cupaninu pak uschová pod můj polštář. Nevím,
jestli mi tím naznačuje, že bych se k němu měla přidat jako loupežnický
společník anebo tak dává najevo své mínění, že si poradím se vším a tak pro
to dřevité smetí nějaké využití najdu, ale rozhodně mám hodně co přemýšlet nad tím, jak Krokouše přesvědčit, aby své nadání, hbitost a všímavost
uplatnil v nějakém ušlechtilejším oboru!
333
Pes zahradníkem
Kapitola CXXI.
Když do člověčí rodiny přibude jako další člen štěně, je potřeba si uvědomit,
že nic už nebude jako předtím. A čím dříve si to šťastní majitelé pejska
uvědomí, tím lépe. Zejména je třeba rázně se zbavit růžových brýlí v tom
případě, kdy kynologie není jediným koníčkem. Často se totiž láska ke psům
snoubí s vášní pěstitelskou a obvykle je k tomu přidruženo i vlastnictví
chalupy s nezbytnou zahradou.
Já sama jsem příchod Bennyho, štěněte anglického špringršpaněla, očekávala s radostí, ale bez přehnaných iluzí v tomto směru, protože mě již
měla ve svých lektorských tlapkách Bennyho předchůdkyně, kokršpanělka
Anetka. Proto jsem byla připravena na to, že štěně nejen podstatným způsobem změní uspořádání předmětů v celé chalupě, ba dokonce některé
z nich odešle svými ostrými zuby na věčnost, ale bude se nadšeně hrnout
i do úprav zahrady bohužel v rozporu s přáním majitele a domnívám se, že
i rostlin samotných.
S Anetkou jsem si vyzkoušela, že sázením pěti cibulek tulipánů lze strávit polovinu dne: já jsem vyhloubila důlek, vložila cibulku tulipánu, zahrnula zeminou a poodešla jsem, abych vyhloubila důlek pro druhou cibulku.
Anetka mezitím cibulku vyhrabala a šla mi ji šťastně ukázat. Já jsem odložila zahradnické náčiní a jala jsem se pronásledovat štěně po zahradě, abych
mu vypáčila vzácnou cibulku z tlamy. Po deseti minutách se mi to podařilo,
vrátila jsem se tedy uřícená k záhonu a na místě první, již zasypané jamky
jsem vyhloubila jamku novou, abych zachráněnou cibulku vložila do země.
Mezitím mi Anetka sebrala z připravených cibulek další kus a honička se
opakovala. Asi nepřekvapí, že po několika dnech jsem sázení ušlechtilých
květin pro předmětný rok zavrhla a spokojila jsem se tím, že mi na zahradě
kvetou pampelišky.
Anetka rovněž projevila velký talent ve sklízení drobného ovoce do vlastní
tlamy, a tak když jsem se natahovala po krásně červené jahodě anebo láka334
Pes zahradnı́kem
vém hroznu zralého rybízu, mohla jsem se vsadit, že rychlejší bude protáhlý
černobílý čumák a že to nebudu já, kdo si bude pochutnávat.
Proto, abych se vrátila ke špringršpanělovi Bennymu, byla jsem připravena
na mnohé, ale přesto výsledek v mnohém předčil má očekávání. Zčásti to
bylo způsobeno tím, že Benny oproti Anetce disponuje většími tělesnými
rozměry a výrazně vyšší hmotností, takže pokud s rozběhem skočil do záhonu rozkvetlých křehkých narcisů, nemusel se už dál namáhat a bylo po
zlaté kráse. Zvláště když se po dopadu sklouzl a pak ještě chvíli válel sudy.
Tohle už žádný kvítek nerozchodil.
Jakmile si Benny všiml, že nějaké rostlině věnuji mimořádnou pozornost,
proplížil se mi pod rukou a kytku překousl. Byl natolik důsledný, že se
nenechal odradit ani ostnatými stonky růží, i když na zubožené pahýly po
akci dlouho rozhořčeně štěkal.
V kradení a odnášení cibulek či sazenic se držel vyzkoušeného vzoru milé
Anetky, takže to ani nemusím znovu popisovat, pouze si děj představte asi
dvakrát větší.
Pouze v jednom ohledu aktivit na zahradě je Benny zatím originální, a to je
jeho neúnavné stěhování kamenů, které slouží jako obrubníky záhonů. Navíc vykonávají ty kameny ještě funkci ochrannou, protože mužská část naší
rodiny, pokud se ujme nepříliš oblíbené činnosti, které spočívá v posekání
vzrostlé trávy, pravidelně přitom zlikviduje některou z láskou piplaných
okrasných rostlin. Upozorňování nepomáhalo, výstražné cedule nepomáhaly a tak jsem začala záhonky obklopovat kamennými valy, které zatím
dokázaly vždy sekáčské nežádoucí aktivity zastavit.
Kamenné valy vydržely ovšem jen do té doby, než se vlády nad zahradou ujalo štěně Benny, protože pro něj zřejmě kameny představují jakýsi
symbol zhmotnělé energie, takže je nepřijatelné, aby se povalovaly stále na
jednom místě. Protože pak šutry nechtějí cestovat samy, pomáhá jim Krokouš Benny tím, že je přemisťuje; je také možné, že doufá, že je nakonec
přece jen rozchodí.
335
Abych to shrnula: pro letošek to s mou zahradou dopadlo velice neradostně,
a to zejména s přihlédnutím k počasí, které vyzkoušelo všechno, aby se na
pozemku rozkládal jen smutný úhor. Na začátku jara přišlo období sucha
a na tu dobu velkého tepla, což zlikvidovalo zhruba třetinu nově zasazených
květin. Pak přišlo několik mrazivých dnů, ve kterých pomrzla druhá třetina
a o zbytek se přibližně rovnou měrou dělí přívalové deště, které z pole na
kopci nad námi spláchly bahno na náš pozemek a pracovité štěně Benny,
které zbytek rostlinstva ukousal a rozcupoval.
Ještě se nevzdávám a chci počkat na příští jaro, jak se bude vyvíjet Krokoušův názor na květinovou výzdobu naší zahrady. Třeba v něm převáží
smysl pro krásu a začne tolerovat pestře kvetoucí rostliny. Jinak bych se
musela smířit s konstatováním, že na rozdíl od mé snahy bude psí zahradník
Benny usilovat o to, aby zahradu tvořil trávník se spoustou vyhloubených
jam, podzemních skrýší i tunelů a pak už jen mnoho velkých kamenů, které
budou neustále cestovat po pozemku.
336
Záhadné (posrané) pytlı́ky
Záhadné (posrané) pytlíky
Kapitola CXXII.
Tento příběh, který se odehrál díky zvláštní schopnosti jedinečných pytlíků provádět nezvyklé věci, mi vyprávěl před lety prof. Kornalík, který byl
šéfem kolejní komise na lékařské fakultě v Praze (já jsem byla tajemnicí
zmíněné komise a zároveň jsem pracovala jako referentka na studijním oddělení, takže jsem ten problém, jak nacpat mnoho studentů na málo lůžek
v kolejích, měla na krku).
Prof. Kornalík je krom toho, že byl přednostou patologicko-fyziologického
ústavu, ještě světově uznávaným odborníkem v oboru hadích jedů. V ústavu
ho proto bylo možno nejčastěji nalézt v hadinci, kde byl nejblíže objektům
svého zájmu.
Když byl pan profesor v Indii na pozvání jedné vědecké společnosti, rozhodl
se, že si k hadům opatří na pozorování také promyky, což jsou jediní známí
živočichové, kteří se i s těmi nejjedovatějšími a nejútočnějšími hady dokáží
úspěšně vypořádat.1
Pan profesor vskutku párek mladých promyk získal a díky svých kontaktům získal i povolení vyvézt obě zvířata ze země. Problém ovšem nastal
ve chvíli, kdy měl vyřešit samotný převoz zvířátek, protože letecké společnosti měly přísná pravidla a pana profesora už tlačil čas, nestačil by
vyběhat všechna potřebná lejstra k tomu, aby mu zvířata vzali do letadla.
1
Promyka mungo či promyka indická (Herpestes edwardsii) je promykovitá šelma vyskytující se na jihu
Asie. Je známá tím, že loví i velké a prudce jedovaté hady. Indové ji proto s oblibou dávají svým dětem
a nechávají ji přespávat v dětských pokojích — nejen jako domácího mazlíčka, ale též jako ochranu
před hady. V některých zemích, kam byla zavlečena člověkem, je vedena jako nebezpečný invazní druh.
Rudyard Kipling ji zvěčnil ve svých Knihách džunglí, kde vystupuje sameček tohoto druhu, Riki-TikiTavi.
Promyka proslula tím, že je největším nepřítelem jedovatých hadů, a bez ohledu na svůj malý vzrůst (je
menší než zajíc) jim v soubojích přináší smrt. Ostatně soubojem se nedá jejich střetnutí nazvat. Když
promyka hada (zmiji, chřestýše nebo jiného nebezpečného plaza) vyslídí, začne v bezprostřední blízkosti
kolem něho do kolečka běhat a skákat ve stále rychlejším tempu a v těsnějších kruzích, fouká mu vzduch
do ústní dutiny a do očí, čímž ho rozběsní, takže had úplně ztratí svou opatrnost a obezřetnost. Toho
promyka využije, skočí, zakousne se hadovi za hlavu a tak ho zabije.
Tolik Wiki
337
On byl ovšem mužem činu a papírování či vyplňování dotazníků s mnoha
kolonkami nesnášel, proto se rozhodl celkem velice rychle, že když to nejde
oficiálně, prostě obě promyky do letadla propašuje. Namíchal jim účinný,
ale bezpečný uspávací koktejl, který propočítal tak, aby se promyky začaly
probouzet zhruba po odbavení na ruzyňském letišti. Posádku letadla pak
částečně zkorumpoval, částečně okouzlil a z poslední, nikoli však nejmenší
části použil i své nepopiratelné schopnosti ukecávací, takže nic už nebránilo tomu, aby i s promykami, pokojně spícími v látkových, prodyšných
pytlících v příručním zavazadlem, nastoupil do letadla.
Let probíhal zpočátku klidně a celá posádka s živou účastí sledovala, jak
se mají černí pasažéři. Ovšem pak se to zkomplikovalo, letadlo se dostalo
do silné bouře, která způsobila dokonce menší poškození letadla, takže bylo
nutno neplánovaně přistát na nejbližším letišti, aby mechanici letadlo zkontrolovali a provedli údržbu.
Tím skončila pohoda a jistota, že promyky docestují šťastně a bez potíží
až na pražské letiště. Cestující byli totiž vyzváni, aby z letadla vystoupili
bez příručních zavazadel a aby vyčkali dalších pokynů. Navíc se dozvěděli,
že další trasu s nimi poletí jiná posádka (pro kterou přítomnost promyk na
palubě byla jistě nemilým překvapením).
Profesor Kornalík se začal připravovat na průšvih, protože už když neplánovaně přistávali, všiml si, že se zvířátka občas zavrtěla bouře let zdržela,
prodloužila a kromě toho bylo možné, že ten uspávací prostředek namíchal
slabší, než bylo pro účely převozu nutné.
A průšvih opravdu nastal neboť když čekající cestující konečně dostali pokyn, že mohou začít nastupovat do svého letadla, vítala je u vchodu nesmírně rozčilená letuška a silným hlasem vyzývala toho, komu ty šílené
skákající posrané pytlíky patří, aby se ihned dostavil ke kapitánovi letadla
a celou záležitost objasnil, jinak bude muset být let zrušen.
Pan profesor se samozřejmě přihlásil jako nezodpovědný majitel skákavých
pytlíků, a po delší bouřlivé debatě se mu opět podařilo situaci zklidnit
a posádku umluvit/uplatit/přesvědčit, aby ho i s malými černými pasažéry
338
Záhadné (posrané) pytlı́ky
(kteří ovšem museli dostat další hlt koktejlu na klidný spánek) nechali doletět až domů. Tím naštěstí dobrodružství skončilo a prof. Kornalík si mohl
do výčtu svých odborností připsat další, neboť se osvědčil i jako zdatný
pašerák.
339
Políbit princeznu
Kapitola CXXIII.
Pokud ve vás název dnešního večerníčku vzbudil naději, že bude pojednávat
o nejnovějším či dosud dobře utajovaném skandálu v některé z královských
rodin, pak je možné ba pravděpodobné, že budete zklamáni. Dokonce zde
nebudu vyprávět ani příběh o tom, kterak prostý synáček milionáře ke
štěstí přišel a bohatě se oženil; řečeno úplně na rovinu, dnešní povídání
totiž vůbec nebude o lidech.
Náš špringršpaněl Benny, přezdívaný pro svou mírnou až plachou povahu
Krokouš, si totiž našel novou kamarádku, a mě jeho volba poněkud překvapuje.
Seznámili se následovně. Před nějakým časem, když Benny pozdě večer
brouzdal po zahradě, povšimla jsem si jeho poněkud divného počínání
u velké a také velice zarostlé skalky. Něčím se tam velice zaujatě zabýval, šťouchal do toho packou i čumákem a občas nabádavě štěknul. Když
jsem se šla podívat blíže, zjistila jsem, že je to malá ropucha, se kterou
se zřejmě pokoušel navázat kontakt. Šťouchal do ní packou, což mělo za
následek, že se žába vždy převrátila na záda. A také ji opatrně očichával,
protože se mu zřejmě líbilo, jak mává nožkami ve snaze obrátit se zase
břichem dolů, aby mohla drzounovi uniknout.
Vzhledem k nepoměru velikostí a tím i sil jsem Krokouše napomenula a vysvětlila jsem mu, že ropuchy jsou chráněné a proto jim nesmí ubližovat,
kromě toho že je ta žabka malá a tak mu to zlobení ani nemůže oplatit.
Krokouš se na mě díval s obvyklým výrazem, který naznačoval, že si mohl
předem myslet, že nepochopím legraci. Ale nechal se od své nové známé odtáhnout a tak mohla ropuška důstojně odkráčet do svého úkrytu ve skalce.
Tím jsem považovala jejich známost za ukončenou, ale hned následující den
jsem zjistila, že jsem se mýlila. Benny šel večer na zahradu, proběhnout se
před spaním. A zastavil se u skalky, kde začal do něčeho malého šťouchat
packou a čumákem.
340
Polı́bit princeznu
To už mi rychle došlo, koho to tam objevil, šla jsem proto žábu vysvobodit
daleko dřív. Ovšem ona se k odchodu nijak neměla, naopak tam stála a koukala na velké psisko, jak kdyby čekala na pokračování jejich společné hry.
Teprve když viděla, že je Krokouš pevně držen na místě a posléze i tažen
pryč, otočila se a odcapala do skalky.
Setkání psa a žáby se takhle opakovalo prakticky každý den, což mně přišlo
divné, protože si nedovedu představit, proč malá ropucha nezměnila bydliště anebo proč nezůstala schovaná, dokud Krokouš nezalezl do domu. Je
fakt, že si s ní hrál opatrně, takže jí neublížil, ovšem nevím, jestli pro ni
byla taková legrace válet sudy po trávníku . . . Jak jsem s Bennym vyšla
před chalupu a on začal čenichat kolem skalky, žabka vylezla a dala se na
zdravotní procházku po okolí.
Jediné vysvětlení pro jejich nezvyklé přátelství by mohlo být to, že pohádky
mluví pravdu a tedy malá ropucha byla ve skutečnosti zakletá princezna,
která čekala, až ji políbí spanilý jinoch.
Protože však zřejmě během dlouhého zakletí nějak zapomněla na to, čím se
liší dvounožci od čtyřnožců (případně pokud zjistila, že spanilých jinochů
je trapný nedostatek), uvítala Krokoušův zájem a doufala, že ji ten ňouma
jednou konečně pořádně políbí, aby kletba byla zrušena (a pak už si to
s ním vyřídí i za to pohlavkování packou . . .)
341
Zapomenutá nevěsta
Kapitola CXXIV.
Nevěsty bývají hravě veselé i zodpovědně se tvářící, mladé i zralejší, vyšňořené i civilnější — ale dá se říci, že ať už se nevěsta rozhodne pro jakýkoliv
styl a ať už prožívá svou roli jakkoliv, je ve svůj svatební den středem
pozornosti a je rozhodně nejdůležitější osobou, kolem níž se všechno točí.
Nemíním zde nijak snižovat význam a roli ženicha, ale ten opravdu nebudí takovou pozornost, protože jeho funkce je na rozdíl od nevěsty, která
musí ve svatební den zdobit, výrazně jednodušší: musí se dostavit na místo
obřadu a musí říci Ano.
Přesto se jedné mé známé stalo, že v roli nevěsty zažila situaci, kdy se na
ni prostě zapomnělo a nebýt jejího odhodlání, asi by se obřad konal bez ní.
Zmíněná známá se vdávala v době, kdy už nebyla vysloveně mladou dívkou,
přesto — anebo právě proto — jí velmi záleželo na tom, aby jí to co nejvíce
slušelo. Proto obešla mnoho módních obchodů i půjčoven svatebních šatů,
než si konečně vybrala model dostatečně elegantní, ve kterém se cítila dobře
a vypadala v něm skvěle. Vybrala vhodné doplňky, sladila kytici s oblečením
a tak, když vystupovala s auta před radnicí, měla ze sebe a z dosavadního
průběhu událostí opravdu dobrý pocit.
Svatebních hostů se sešlo opravdu hodně, protože ženich patřil mezi lidi
poměrně známé a velmi oblíbené, takže se mnozí přišli podívat, s jakým
odhodláním bude do manželského života vstupovat.
Nastala proto situace, se kterou nevěsta nepočítala — totiž, že obklopen
známými i přáteli a v centru té nejživější zábavy byl ženich, zatímco ona
jako nevěsta byla poněkud stranou pozornosti. Nedá se říci, že by ji to
kdovíjak těšilo, ale protože bylo ještě před obřadem, řekla si, že později se
to určitě změní; a nastalého klidu že využije k tomu, aby se nepozorovaně
došla ještě na DÁMY upravit . . . Prodrala se k ženichovi a pošeptala mu,
že se na chvilku vzdálí, že je ještě čas, a on sice přikývl, ale nebylo jisté,
jak moc její sdělení vnímal.
342
Zapomenutá nevěsta
Nevěsta proto odkráčela do ústraní, tam zamyšleně vešla rovnou do kabinky a zabouchla za sebou dveře. To ale neměla dělat, protože klika jí
zůstala v ruce a když se pokusila o provizorní opravu, vypadla klika i na
druhé straně dveří a ona tam zůstala uvězněná. Situace to byla nepříjemná,
ovšem přesto doufala, že brzy někdo přijde a postará se o její vysvobození.
Bohužel, její naděje se nesplnily. Také marně čekala na to, že po ní nastane
sháňka a že třeba ženich bude pátrat, kam se poděla — zdálo se, že vůbec
nikomu bez ohledu na blížící se svatební obřad nechybí.
Nakonec jí povolily nervy, a protože se opravdu velmi toužila vdát, začala pracovat na své záchraně sama. Napřed zjistila, že obě kabinky jsou
od sebe odděleny přepážkou, která nedosahuje ke stropu a že mezera je
dostatečně velká na to, aby se tudy mohla protáhnout. Pak přehodila svatební kytici, lodičky a klobouk přes přepážku, dále se svlékla do spodního
prádla a přehodila ještě šaty, spodničku i punčochy. Pak nastala nejobtížnější fáze záchranné akce, kdy se přes přepážku do druhé kabinky musela
dostat sama. Šplh po stěně jí dal zabrat, ale vidina svazku manželského jí
dodala sil a tak zvládla i tohle.
Sousední kabinka byla naštěstí otevřená a tak už jí zbývalo jen se znovu
ustrojit, co nejlépe upravit a vrátit se mezi stále ještě čekající, dobře se
bavící svatebčany, kteří její nepřítomnost vůbec nezaznamenali. Zřejmě by
to ženich dokázal zvládnout i bez ní.
343
Přistání u krav
Kapitola CXXV.
Při pobytech na lánovské chalupě často pozorujeme malá letadla (Cessny,
Moravy i Anduly), jak nám krouží nad hlavou, protože letiště u Vrchlabí je
mezi příznivci létání velmi populární. Není divu, pokud je příznivé počasí,
lze si zalétat opravdu pěkně. Především lze odvážlivcům v letadlech závidět
krásný pohled na krajinu pod nimi. Často také vidíme letadlo s připojeným
kluzákem, jak stoupá do potřebné výšky, a pak sledujeme, jak se kluzák
odpojí a začne kroužit nad okolními kopci.
Jsem natolik poučená, abych věděla, že je nutno při letu s kluzákem jednak něco vědět o vzdušných proudech a za druhé mít potřebnou zásobu
vědomostí, informací a zkušeností, kde příhodné teplé proudy, které bezmotorové letadlo vynesou do výšky, hledat či aspoň očekávat.
Zkrátka, všechno to kolem létání mě velmi zajímá (což asi není tak divné,
uvážím-li, že můj tatínek zasvětil letectví celý svůj život).
V jednom — pro létání jistě příhodném, protože jasném a slunečném —
dni jsem se vydala s naším špringršpanělem Bennym na delší procházku po
pastvinách, které se rozkládají všude kolem na kopcích kolem obce Lánov.
Temperamentní štěně dávalo najevo, že nutně potřebuje vybít nahromaděnou energii a pro tyto účely se mi kopce a jejich zdolávání osvědčily.
Zejména když tam psisko narazilo na poměrně čerstvou stopu nějakého
zajíce či divokého králíka a chvíli si běhal po okolní louce sám.
Krávy sledovaly jeho počínání zpoza ohrady s mírnou zvědavostí, ale protože se ten den držel způsobně na své straně ohrady (a nepokoušel se je
přemluvit, aby si s ním zahrály na hon anebo aspoň na dostihy), byl na
obou stranách barikády klid.
Krávy ovšem netušily, že rozruchu se mohou dočkat i ze vzduchu, není
potřeba, aby něco štěkavého podlézalo ohradu. Nad jejich rohatými hlavami
totiž kroužil kluzák a bylo stále jasnější, že si to s těmi teplými, stoupavými
344
Přistánı́ u krav
vzdušnými proudy nějak špatně vypočítal anebo mu prostě plány nevyšly
— snášel se níž a bohužel mířil skoro přesně doprostřed početného stáda.
Nebylo těžké uhodnout, že s blížícího se setkání nemá zvláštní radost ani
jedna ze zúčastněných stran, ale přírodní zákony jsou neúprosné a proto
krávy neochotně vyklidily prostor a raději jen zpovzdálí sledovaly, jak
kluzák dosedl. Ani pilot kluzáku nebyl místem přistání nadšen, tím spíše,
že ho čekala konverzace s letištěm, kde musel vysvětlit situaci a vyžádat si,
aby ho přijeli vysvobodit.
Já sama jsem pro něj nemohla nic udělat, protože jsem byla vybavena
pouze doprovázejícím psem a pevným vodítkem; a přesto, že se honosím
zlepšenou fyzičkou díky tomu, jak Krokouše táhnu z různých nevhodných
zájmových zón, na odtažení kluzáku jsem se necítila. A ani jsem nepovažovala za vhodné přelézt ohradu a dělat trosečníkovi společnost, protože
krávy byly zatím jen zvědavé a váhavě se přibližovaly ve snaze si ujasnit,
co se to mezi ně dostalo . . .kdežto kdybych se přidala já s Krokoušem,
zřejmě bychom brzy zažili, co to přesně znamená „ . . .pod hřmícími kopyty
stád . . .“ anebo bychom byli „tam, kde zem duní pod kopyty stád . . .“
Kdepak, některé věci by člověk zkoušet neměl. Tak jsem jen na dálku zamávala, zavolala něco o štěstí a brzkém vysvobození a pak už jsem se s Krokoušem vydala do lesa, kde byla přece jen větší pravděpodobnost potkat
nějaké zajímavé zvířátko (nemyslím zrovna divoké prase — ostatně, stáda
prasat pobývala o kus dál v kukuřici) než že se nám na hlavu bude snášet
další vyznavač bezmotorového létání.
Protože pak se k nám nedostaly žádné zprávy o tragické nehodě v blízkém okolí, usuzuji, že pomoc přišla vzápětí a že stádo krav nezpůsobilo
žádné škody snad jen s výjimkou těch, které lze odstranit horkou vodou
a kvalitním mýdlem.
345
Jak se dělá věda
Kapitola CXXVI.
Tento příběh mi vyprávěl někdejší přednosta Ústavu pro lékařskou chemii,
když jsem se jako jeden z hostů účastnila oslavy jeho kulatých narozenin.
Je celkem zřejmé, že na zmíněné oslavě nemohly chybět skleničky naplněné
různými druhy alkoholu, a tato skutečnost zřejmě podnítila pana profesora
k vyprávění.
Začalo to tím, že se na jeho ústav obrátil jeden význačný pivovar s nabídkou
uspořádání (a sponzorování) konference, kde by jako nejdůležitější účastníci
vystoupili pracovníci právě tohoto ústavu a stěžejním tématem by bylo
zhruba „Přínos umírněného pití piva a vína pro zdraví člověka z pohledu
lékaře a biochemika“.
To vypadalo na první pohled docela jednoduše — vždyť pivo obsahuje
vitamíny skupiny B a kyselinu listovou. Pivo obsahuje vodu, sacharidy,
bílkoviny, vitamíny, biogenní prvky, ionty a další látky pozitivně působící
na lidský organismus. Přítomnost všech vitamínů skupiny B, stopových
prvků a minerálů především hořčíku, draslíku, fosforu, chloridu, křemíku,
zinku, balastních látek podporujících trávení a nižší koncentrace škodlivin, vede k následujícím pozitivním účinkům umírněné konzumace piva
: prevence proti infarktům a srdeční mrtvici, příznivé účinky na trávení,
činnost žaludku, snížení hladiny cholesterolu, prevence proti kožním chorobám, prevence tvorby ledvinových a žlučníkových kamenů, podpora vylučování moči, anti-oxidační ochrana proti nádorům a srdečně cévním onemocněním, prevence arteriosklerózy, Alzheimerovy nemoci, kladné účinky na
metabolismus bílkovin, aminokyselin, snížení krevního tlaku, povzbuzení
tvorby červených krvinek posílení kostí.
Ovšem, když obrátili vědečtí pracovníci svou pozornost na víno, se kterým
měli pozitivní zdravotní účinky umírněného pití piva srovnávat, zjistili, že
i o tomto nápoji se dá říci mnoho dobrého.
346
Jak se dělá věda
Víno totiž obsahuje kolem 600-ti složek, které ovlivňují lidské smysly a rovněž působí na zdraví lidského organismu. Nejvíce jsou obsaženy vitamíny
skupiny B, thiamin B1 (napomáhá srdeční činnosti, je přítomen přeměny
cukrů v těle, je důležitý pro správnou funkci nervové soustavy), riboflavin B2 (udržuje dobrý stav pokožky, podporuje činnost rohovky a sítnice,
reguluje růstové a životní procesy), kyselina pantotetonová B5 (ovlivňuje
nervovou koordinaci, účastní se přeměny bílkovin, cukrů a tuků, zvyšuje
imunitu), pyridoxin B6 (je významný při tvorbě hemoglobinu, podporuje
regeneraci kůže a funkci nervového systému), kobalamin B12, (má vliv na
léčení zhoubné chudokrevnosti, omezuje únavu, napomáhá léčbě depresí),
biotin H má vliv na kvalitu pokožky, niacin PP ovlivňuje činnost žaludku
a střev, prokrvuje pokožku. Víno obsahuje i malé množství vitamínu C
(kyselina askorbová) brání vzniku infekcí a podporuje imunitní reakci organismu, zvyšuje mozkovou činnost. Z minerálních látek jsou obsaženy nejvíce draslík, vápník, hořčík, dále fosfor, železo, mangan a řada stopových
prvků. S přibývajícím věkem chrání minerální látky před řídnutím kostí.
Z uvedeného výčtu proto vyplynulo, že umírněné pití piva i vína je možno
z hlediska zdravotního jen doporučit. To bylo pro účely připravované konference výtečné, ale když už se vědečtí pracovníci pustili do tak zajímavého
bádání, rozhodli se ještě zjistit, co je v případě piva i vína to doporučované
a zdraví prospěšné množství, které zaručí, že organismus obdrží potřebnou dávku vitamínů, minerálů i stopových prvků. Dospěli k výsledku, že
v tomto směru předčí kvalitní červené víno pivo, neboť stejné množství vypitého piva dodá organismu jen polovinu dávky užitečných látek, než jak
je tomu v případě vína.
To bylo — z hlediska zadavatele tématu konference i sponzora akce — poněkud ošidné, protože se tak úplně nehodilo, aby z akce, pořádané známým
pivovarem, vyplynulo „Pijte raději dobré víno, stejné množství je pro vás
zdravější“; zároveň ale vědecké zkoumání je vědecké zkoumání a nehodí se
výsledky zfixlovat.
Nakonec to vyřešil pan profesor tím, že do závěru konference zařadil příspěvek, který hodnotil výsledky zkoumání. Posluchačům se v něm sdělovalo,
347
že umírněné pití piva i vína je rozhodně pro zdraví prospěšné, že se však
z lékařského hlediska doporučuje vypít piva zhruba dvojnásobné množství.
348
Nevěra a kamera
Nevěra a kamera
Kapitola CXXVII.
Dnešní téma je značně choulostivé, protože ačkoliv nevěra provází lidi od
doby, kdy se ustálil zvyk vybírat si partnera pro celý život, stále s sebou
krom jisté přitažlivosti nese riziko komplikací a průšvihů. Takže se nevěrníci
vždy snaží, aby se na ně jejich hříchy neprozradily. Jenže jim to obvykle
nevychází a prozrazení přichází buď ihned, anebo s časovým odstupem, což
bývá pro provinilce ještě daleko méně příjemné. Často proto, že nevěra již
ztratila své kouzlo a oni by rádi zapomněli, že se vůbec stala.
Hrdinka mého dnešního vyprávění právě na podobnou škodolibost osudu
doplatila. Žila v klidném, spořádaném manželství, které se jí zřejmě začalo
zdát být nudné a tak se přihodilo, že se v jejím životě objevil pečlivě utajovaný milostný vztah. Paní byla při organizování schůzek velice obezřetná,
ale snad právě proto se stalo, že zatoužila se svým milencem strávit delší
čas nerušeně a bez obav, že je někdo uvidí anebo že budou vyrušeni. Naplánovala proto společnou dovolenou — ovšem předtím pečlivě vypracovala
plán, který měl zcela zabránit prozrazení i tomu, aby klamaný manžel pojal
podezření.
Svěřila se dvěma svým kamarádkám, o kterých si byla jista, že zachovají
skutečně mlčenlivost, a doma (po nezbytném úvodu, že si potřebuje od
práce a domácího stereotypu odpočinout) sdělila, že si s oběma přítelkyněmi vyrazí do Itálie a budou jezdit po památkách. Zabalila si, spolucestující si pro ni přijely a po rozloučení s manželem vyrazily na cestu. Kamarádky, které od ní dostaly sadu pohlednic s pozdravy z různých míst, která
měly podle pečlivě vypracovaného plánu navštívit, ji ovšem po několika
kilometrech z auta vyložily a v cestě pokračovaly už samy. Na nevěrnou
manželku pak čekal milenec, s nímž nastoupila do letadla a vyrazili na
Krétu.
349
Po dvou týdnech se zase na smluveném místě setkali, ona přestoupila do
auta k přítelkyním a ty ji dovezly domů, kde společně povyprávěly klamanému manželovi, jak si dovolenou báječně užily.
Až potud to vypadalo, že lest dokonale vyšla, nikdo nic netušil a poklesek
zůstal bez prozrazení. Když pak za nějaký čas ten románek skončil, měla
paní za krátký čas pocit, že se vůbec nic nestalo.
Pak ji ovšem zlomyslná náhoda doběhla. Na Krétě, kde byla na své utajené dovolené, si totiž se svým amantem vyrazili jednoho dne do kláštera
Arkadi, který se právem stal nejvýznamnějším krétským klášterem. Především je symbolem tragických událostí v roce 1866, kdy se zde před blížícími
Turky ukrylo 325 krétských bojovníků za svobodu. Stáhli se sem i se svými
rodinami. Když poznali, že boj je ztracený, vyhodili do vzduchu prachárnu
i se svými nejbližšími, které zde ukrývali a sami bojovali do posledního
muže. Oběť to nebyla, jak se ukázalo, zbytečná, upozornila na osud Kréty
a nakonec i dala popud k osvobození ostrova z turecké nadvlády.
Z hlediska turistiky jde proto o mimořádně zajímavé místo a především
dvoulodní kostel sv. Heleny a sv. Konstantina se v krajině s dalšími, mnohem vyššími vrchy v pozadí mimořádně působivě vyjímá.
Nevěrná manželka s milencem si proto celý objekt důkladně prohlédli a nevynechali ani návštěvu kostela, mimořádně krásné tříoblouková zvonice
a využili i možnosti nahlédnout do interiérů dalších objektů včetně muzea.
Bohužel — a to zasáhl ten zlomyslný Osud — si k návštěvě vybrali den,
kdy právě tento úchvatný klášter navštívil štáb Kamery na cestách, aby
tam natočil materiál pro jeden z dílů populárního pořadu.
Takže se stalo, že v jedno klidné nedělní dopoledne, kdy se celá rodina
včetně manželových rodičů sešla u kávy, aby se společně mohli podívat na
svou oblíbenou Kameru na cestách, objevil se v záběrech z interiéru kostela
pohled na onu tehdy nevěrnou paní, jak stojí v davu turistů vedle svého
šamstra, něco mu šeptá a nakonec ho něžně políbí . . .
350
Slečna Marplová z Polabı́
Slečna Marplová z Polabí
Kapitola CXXVIII.
Domnívám se, že by bylo chybou domnívat se, že skvělé pozorovací a kombinační schopnosti osobité slečny Marplové patří pouze do detektivní literatury. Je daleko pravděpodobnější, že madam Agatha jednak sama měla
schopnost vynikající dedukce a za druhé si povšimla, jak i zdánlivě nenápadní lidé dokáží úžasně a neomylně přijít věcem na kloub. Takže to pak už
jen trochu vyšperkovala a slečna Marplová se mohla zařadit mezi světově
proslulé detektivy.
Nemusíme ovšem chodit tak daleko, protože i u nás na takovou „slečnu
Marplovou“ můžeme snadno narazit, stačí jen být trochu pozornější. Častěji
se vyskytuje na vesnici či v malém městě, protože tam je méně anonymity,
do které může člověk zapadnout a stát se v jistém smyslu neviditelným.
Já jsem se s bravurní ukázkou talentu pro detektivní práci setkala při jednom ze svých víkendových pobytů na statku v Osečku; a kupodivu ne
u některé z bystrých a všímavých tetek sousedek, ale s krásnou ukázkou
dedukce mě seznámil můj dávný kamarád z dětství, který měl ve vesnici
farmu.
Ten víkend, kdy se celá událost seběhla, jsem si chtěla v neděli dopoledne
uvařit kávu, ale zjistila jsem, že už jsem ji všechnu spotřebovala. Protože
jsem však na to kafe měla opravdu velkou chuť, sedla jsem na kolo —
a protože jsem věděla, že obchod v obci je samozřejmě zavřený, a zavřený
je v neděli dopoledne i krámek v sousední vesnici, dojela jsem do čtyři kilometry vzdálené Velimi, kde byla večerka s prakticky nepřetržitou otevírací
dobou. Kávu jsem zakoupila, posléze uvařila, vypila a v neděli navečer jsem
se vrátila jako obvykle do Prahy. Tím pro mě tahle nevýznamná událost
upadla v zapomnění.
Ovšem byla mi připomenuta asi dva týdny poté, když jsem zase byla o víkendu v Osečku a potkala jsem toho svého již zmíněného kamaráda z dětství.
351
On mi totiž povídá: „Poslyš, Olino, až ti zase dojde kafe, nemusíš jezdit až
do Velimi, zastav se u nás. Žena má vždycky nějaké zásobě, tak ti ho dá.“
Jen jsem otevřela pusu údivem a vykoktala ze sebe dotaz, jak mohl vědět,
že jsem si jela koupit kafe?!
Rozšafně mi to vysvětlil. „Dělal jsem zrovna na poli (po delším úsilí jsem
si vskutku vzpomněla, že na poli vedle silnice poskakoval někde v dálce
traktůrek) a vidím tě, jak si to šlapeš na kole. Tak si říkám, kam ta holka
jede, v tuhle dobu? Na vlak nejede, je teprve devět a ona jezdí do Prahy až
večer sedmičkou; za tátou taky nejede, to by na křižovatce uhnula doleva
a ona jede furt rovně. Někam na rande taky určitě nevyrazila, to by byla
víc nastrojená. Tak to jede do Velimi nakupovat. Tady už není nikde otevříno. Ale nemá s sebou tašku, určitě nebude kupovat nic velkýho, a navíc
v pátek brala u nás v krámě mouku, tvaroh a máslo, že bude vařit jahodové knedlíky. A ty ještě určitě zbyly, vždyť je sama. No jo, tak to jí určitě
došlo kafe, beztak ho kupovala už minulej tejden a to jí nemohlo stačit,
prodavačce povídala, že si vždycky dělá velkej hrnek. Jasně, jede do Velimi
do večerky pro kafe.“
Berte tedy tohle vyprávění jako upozornění na to, že i když to tak třeba
nevypadá, mohou nás sledovat a také nás sledují pozorné oči, které obvykle
patří osobě, která o sobě prohlašuje, že si nevšímá nikoho a ničeho, protože
má svých starostí dost a vůbec, patří mezi ty uzavřené, nemluvné lidi, co
je jim jedno, co kdo kolem nich dělá . . .
352
Motorová myš
Motorová myš
Kapitola CXXIX.
Motto:
„Víte, já se jen divím, že se tyhle různé druhy psů vůbec navzájem uznávají za psy; já
tomu nerozumím, podle čeho takový barzoj pozná, že jezevčík je taky pes. To my lidé se
lišíme jenom jazykem nebo vírou, a přitom se můžeme navzájem sežrat.ÿ
Karel Čapek, Povídky z druhé kapsy
***
Také už jsem se často podivovala, podle čeho se ti psi různých plemen
poznávají, ale tak hezky jako Karel Čapek bych to říci neuměla.
Náš psí dorostenec, špringršpaněl Benny, nad touhle záhadou zřejmě nikdy
nepřemýšlel — prostě není na tom nic složitého, čuchne si a už je mu to
jasné, ne?! Takže jako tvor velice společenský a družný navazuje vztahy
s nejrůznějšími psisky vždycky, jak jen mu to okolnosti dovolí.
Vznikají tím samozřejmě občasné zapeklité situace, protože Benny si ještě
tak úplně neuvědomil význam svých tělesných rozměrů: je pouze velice
spokojen, že všude vidí a všude dosáhne, že si umí otevřít dveře a že mi
může kecat do vaření, jsa pohodlně opřen předními tlapami o kuchyňskou
linku.
Ovšem když se na ulici potká s jorširským teriérem a chce si s ním potřást
packou, vznikne problém, protože pidipes obvykle začne pištět a majitel ho
schovává do kapsy. Pouze jeden psík si to s Bennym vyřídil aspoň poté, co
ho majitelka vzala do náručí — když se Benny postavil na zadní, aby mohl
pokračovat ve škádlení, kousl ho jorkširáček do čumáku. Benny nad tím
kroutil hlavou ještě doma — tolik nezdvořilosti prostě nepředpokládal!
Jsem tedy už zvyklá, jakmile se blížíme k nějakému pejskovi menších rozměru, postupovat podle pravidel, která zabrání konfliktu (hlavně s majitelem): vrhnu se po Bennym, přezdívaném též Krokouš, co nejblíže ho
353
přitáhnu k sobě a vyvolávám co nejoptimističtějším hlasem: „Nebojte se,
to je ještě štěňááátko!! Je moc hodný a má pejsky rááád!“ Nemohu říci,
že by to mělo bůhvíjaký účinek, ale většinou se to obejde bez výtržností
(a malý pes s majitelem nás obejdou obloukem).
Proto jsem byla poněkud překvapena, když při jedné z vycházek na Folimanku, kterýžto pražský park nabízí psům výsadu, že na vyhrazené louce
mohou běhat bez vodítka, jsme viděli na lavičce podřimujícího pána a kolem něj se batolilo cosi mrňavého, černého, chlupatého a evidentně dobře
naladěného.
Benny zavětřil a hned po mě otočil hlavu s tázavým výrazem, jestli by se
na to mrně mohl jít blíže podívat, ale než jsem stačila rozhodnout, černá
kulička nadšeně zapištěla a přihnala se k nám.
Krokouš, kterému by se pohodlně vešla do tlamy, v ní evidentně nevzbuzoval žádné obavy, naopak byla nadšena, kolik je na něm prostoru ke kousání
a jak je skvělé skákat mu na hlavu.
Oba psi se začali prohánět po louce, a přestože jsem zprvu předpokládala,
že mrňavý pejsek bude znevýhodněn kvůli svým krátkým nožičkám, opak
byl pravdou a Benny neměl šanci prcka předehnat. Někdy se mu podařil
manévr, kdy prudce změnil směr a zkřížil pejskovi cestu, ale toho to nezaskočilo, zase nadšeně zapištěl, Krokouše přeskočil a opět byl několik délek
před ním.
Vydala jsem se k podřimujícímu pánovi, protože jsem měla pocit, že bych
měla nějak rozptýlit jeho možné obavy z toho, že by jeho maličký pejsek
mohl při této temperamentní hře utrpět nějakou újmu. Začala jsem vysvětlovat, že můj pes je sice dost velký, ale zcela mírumilovný a hravý, takže
nemusí mít starost. Pán otevřel jedno oko a zabručel: „Já nemám starost.
Ten můj čokl si poradí všude a nic se mu nestane. Je to taková motorová
myš.“
Vyjádřila jsem potěšení nad tím, že nehrozí žádná nepříjemnost a jen jsem
dodala, že starost mi dělá, pokud se oba psí stíhači moc přiblíží k okraji
354
Motorová myš
Botiče; že se bojím, aby tam nespadli. Pán stejně laxně jako předtím odpověděl, že toho se nebojí — a když spadnou, tak zase vylezou, a ostatně,
psi musí umět plavat.
Pochopila jsem, že chlupatá motorová myš se pod takovým vedením vyvíjí ve zcela samostatného tvora a přestala jsem se divit tomu překypujícímu temperamentu. Povedlo se mi však odlákat oba psy od nebezpečného
okraje, protože házení aportů, o které spolu mohli soupeřit, je bavilo ještě
víc než běhání samotné.
Domů jsem pak odcházela s Krokoušem, který sotva pletl nohama, jak byl
uhoněný, zatímco motorová myš nás kus vyprovázela, vesele skákala kolem
nás a zřejmě ji mrzelo, že zábava končí v nejlepším.
Zkrátka, jak se říká — na velikosti až tak nezáleží!
355

Bludicka a jeji rodina

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr

zde ke stažení