Kladno minulé a budoucí
Transkript
Kladno minulé a budoucí
„Kladno minulé a budoucí“ Sborník z mezioborové konference „Kladno minulé a budoucí“ Sborník z mezioborové konference „Kladno minulé a budoucí“ Sborník z mezioborové konference „Kladno minulé a budoucí“ Sborník z mezioborové konference 15. 6. 2007 Kladno minulé a budoucí sborník z mezioborové konference vydalo: Občanské sdružení Arteum při příležitosti IV. Bienále Industriální stopy Kladno za podpory Statutárního města Kladna, Ministerstva kultury ČR, Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně a Klubu přátel hornických tradic Kladno o.s. editoři: Radoslava Schmelzová, Dagmar Šubrtová grafická úprava: Libor Kačaba, Studio Altair - Viktor Paták foto na obálce: Jaroslav Vyšín, Vojtěšská huť, Kladno, 2005 tisk: Integraf Náchod 1. vydání 2007 náklad: 1400 kusů ISBN 978-80-254-0180-4 úvodní slovo Zdeněk Slepička, Magistrát Statutárního města Kladna 7 Od městysu ke královskému hornímu městu Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně 10 Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV Č R, v.v.i. v Praze 17 Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna, st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění 23 Hodnoty a limity fantazie /příklady a smysl iniciačních projektů Benjamin Fragner, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze Obsah 3 27 Kladenská brownfields – potenciál rozvoje města Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze 30 Pro srovnání a inspiraci: Rozvoj jiné průmyslové lokality v ČR – městské aglomerace Ostravy Miroslav Baše, FA ČVUT Praha 34 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 55 Pohoda nebo Prosperita: Fantazie roku 2003 a skutečnost roku 2007 Zdenka Vajdová, Sociologický ústav AV Č R, v.v.i. v Praze 59 V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění 65 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze 77 Hornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb, AVU Praha 83 Krajina bez vlastností Radoslava Schmelzová, historička umění Sborník vyšel na základě konference konané 15. 6. 2007 v budově Společnosti Poldi Hütte, s.r.o., Kladno, navržené vídeňským architektem Josefem Hoffmannem v roce 1917. Konference se konala pod záštitou: Statutárního města Kladna, Ministerstva Kultury ČR, Občanského sdružení Arteum, Klubu přátel hornických tradic – Kladno o.s., Výzkumného centra průmyslového dědictví ČVUT v Praze, Rakouského kulturního fóra v Praze, Společnosti Poldi Hütte s.r.o. a Hornického skanzenu Mayrau. www.industrialnistopy.cz, www.mayrau.wz.cz 2 Dobrý den vážené dámy, vážení pánové, milí hosté, před zahájením mého vystoupení mi dovolte omluvit primátora Statutárního města Kladna Ing. Dana Jiránka z účasti na této konferenci. Přemýšlel jsem jak začít, abych co nejvýstižněji, zároveň však pokud možno věcně pojal téma dnešního setkání. Navazující odborné příspěvky bezesporu přinesou mnoho zajímavých, pravděpodobně i nových pohledů na minulost Kladna a jeho perspektivy. Omezený čas mi dovolí rozvinout pouze několik základních myšlenkových linií. Kladno ve své nynější podobě je zde skutečně zejména díky prvnímu nálezu uhlí u Vrapic někdy v letech 1772 až 1775, odkrytí mohutné černouhelné sloje na rozhraní Kročehlav a Kladna v listopadu 1846 pak nastartovalo přeměnu málo významného městečka uprostřed lesů, které doposud zdobilo snad pouze Dientzenhoferovo baroko ve službách břevnovských benediktinů, v průmyslového giganta Střední Evropy. A možná již od té doby hraje naše město nejednoznačnou roli, jakoby nic nemohlo být takzvaně „normální“, jakoby pozitiva či negativa, častokrát v hlubokém rozporu, dominovala v životě, příbězích lidí, jejich činech, pověsti Kladna, bohatství a chudobě, politických názorech, hrdinství a zbabělosti, kvalitě a obtížnosti práce, hloubce či mělkosti uměleckého vyjádření, architektuře, urbanismu…. a třeba i bídě a věhlasu sportovních výkonů. Snad právě proto i jeden z úspěšných výstupů projektu Industriální stopy na Kladně se nazývá „Kladno-Záporno“. Na jedné straně tak stojí jména opata Benno Löbla, již zmíněného génia baroka K. I. Dientzenhofera, podnikatele a stavitele Vojtěcha Lanny, investorů bratrů Kleinových, zakladatele Poldiny huti Karla Wittgensteina, architekta Jana Vejrycha, starosty Jaroslava Hrušky, malíře Adolfa Liebschera, architekta Aloise Dryáka, tiskaře a nakladatele Jaroslava Šnajdra, starosty Chicaga Antonína Čermáka, „nebeského jezdce“ Jana Velly, architekta Antonína Raymonda, kolážisty a básníka Jiřího Koláře, explosionalisty Vladimíra Boudníka, spisovatele Bohumila Hrabala, malíře a grafika Cyrila Boudy, jazzmana Bory Kříže, malířek sester Válových a přiznejme si i hokejové superstar Jaromíra Jágra. Ti všichni a mnozí další se výrazně ať přímo či pouze svým věhlasem podíleli na zajímavé, esteticky obohacující a obecně kladně vnímané tváři dnešního Kladna. Oproti nim stojí lidská hloupost a závist, neúcta k vytvořeným hodnotám, duševní i fyzická lenost, nevzdělanost, ideologický dogmatismus, zaslepenost a stádnost. A že jich Kladno zažilo – nacistickou okupaci z března 1939, internaci kladenského městského zastupitelstva na jaře 1939 po zastřelení německého policisty s vynucenou sebevraždou starosty Františka Pavla na brněnském Špilberku, zvrhlou konstrukci kladenského gestapa vedoucí k lidickému zločinu, násilí „hurávlastenců“ proti německým civilistům v květnu 1945, pracovní tábory pro lidi nepohodlné režimu na území Kladna, jako důsledek vítězství komunistické totality v roce 1948, vrůstání odlidštěné sídlištní urbanistické dimenze do struktury města, další okupace ze srpna 1968, tentokrát nepříliš invenčně nazývaná bratrská pomoc, brutální asanace centra města ze 70. a 80. let, mající za cíl vymazat vzpomínky na přece jenom lepší časy, nynější zaslepenost penězi a necitlivost vůči cenným stavbám minulosti a opatrný až konzervativní přístup k realizaci nových projektů. Nejedná se o moralizování, pokusil jsem se naznačit proč je možná Kladno takové, jak jej známe, velebíme či kritizujeme. A je skvělé, že nyní můžeme mnoho věcí rozvíjet, zároveň však o nich svobodně diskutovat, polemizovat, přít se… Nedá mi, abych nezmínil další záležitost. Jedná se o bývalé zaměstnance zdejších zaniklých dolů a hutí. Mimo Kladno se často setkávám s projevy podceňování našeho města, společně s ním i práce a schopností Kladeňáků. Naše municipalita 3 nikdy nebyla taková, jak ji předchozí vládci tak rádi vykreslovali, což za téměř 18 svobodných let snad dokázala a její lidé si zařazení do jedné škatulky určitě nezaslouží. V mnoha případech se jedná o velmi zručné, technicky zdatné a pracovité lidi s obdivuhodnou schopností improvizace. Po utlumení dolů a krachu Poldovky se na Kladně k překvapení, a možná nelibosti některých lidí, nekonal žádný očekávaný sociální výbuch. Většina techniků a provozních pracovníků si bez větších problémů našla jiné zaměstnání. V této souvislosti jsou mi osobně známy případy velmi úspěšných nových kariér bývalých Poldováků či zaměstnanců dolů. Zde vidím jednu z hnacích sil našeho města, to kladno s malým „k“ v pozitivním slova smyslu. Těch hnacích sil je samozřejmě více. Veřejnost už zapomíná, jak Kladno vypadalo před 20 lety, někdy není od věci si připomenout šedivé ulice a zbořeniště vybydleného centra, pojídaného hladovou asanací. Oproti tomu stojí průmyslové objekty z 19. a počátku 20. století, jejichž architektura, a to i díky 3. bienále projektu Industriální stopy, byla znovuobjevena a oslovila na Kladně i v dalších městech překvapivě široký okruh zájemců, a mohu zdůraznit, nejenom z řad odborné veřejnosti. Velkou zásluhu na tom má Výzkumné centrum průmyslového dědictví při ČVUT Praha, reprezentované p. Benjaminem Fragnerem, Sdružení výtvarníků ARTEUM, zastupované p. Dagmar Šubrtovou, mnohé další odborné instituce, umělecká tělesa a samotní lidé. Ti všichni si uvědomují důležitost odkazu průmyslového dědictví pro naše stávající bytí, představované velmi dobrou životní úrovní. Patří jim za to poděkování, stejně tak i společnosti POLDI Hütte za poskytnutí těchto důstojných prostor pro naše setkání. V této souvislosti si možná neskromně dovolím připomenout i změněný přístup Statutárního města Kladna v čele s primátorem p. Danem Jiránkem k uchovávání industriálních památek minulosti. Je to obraz kultury a vyspělosti společnosti, třeba i vzhledem k odkazu osobností citovaných v průběhu mého vystoupení. Možná jste jednu osobnost velmi kladně ovlivňující Kladno v mém projevu postrádali. Na významného architekta Josefa Hoffmanna jsem samozřejmě nezapomněl, jeho osobnost a práci zde dnes jistě kladně zhodnotí mnozí vystupující. S odkazem na něj mi dovolte osobní poznámku – jeho dílo mě provází prakticky po celý život. Od mého narození, s výjimkou vysokoškolských studií a obrany „našich mírových zítřků“ v rámci vojenské služby, prakticky každý den z oken rodinného domu mohu pozorovat velmi dobrého souseda – jednu z jeho staveb realizovaných staveb v Kladně, a podle všech indicií i jediných dochovaných v Čechách, neopakovatelný a stylově čistý Poldihaus – Dům hostů Poldi. To je jeden z případů, kdy u mě vítězí kladno nad zápornem. A já věřím, že pro nás všechny, v městě Kladně i naší republice se to stane běžným jevem. Věřím v úspěšný průběh 4. bienále projektu Industriální stopy. Děkuji Vám za pozornost. Zdeněk Slepička V Kladně, dne 15. června 2007 5 Kladno za časů pánů Žďárských. Kresba K. Springlera z roku 1880. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. 6 Od městysu ke královskému hornímu městu Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Od městysu ke královskému hornímu městu Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Město uhlí a železa, český Manchester – tyto přídomky, kterých se v minulosti Kladnu dostalo, vystihují rychlou proměnu nevelkého poddanského městečka v jedno z nejvýznamnějších průmyslových center habsburské monarchie.1 Proměna začala v 70. letech 18. století, nikoli ale v samotném Kladně, nýbrž na sousedním buštěhradském panství vévodů bavorských. Mezi lety 1772 – 1775 totiž Václav Burgr a Jakub Oplt z Buckova objevili na úbočí vrchu Vysoký u Vrapic výchoz uhelných slojí, které se staly základem dolů buštěhradské vrchnosti. Přibližně ve stejné době, tedy ve druhé polovině 18. století nechávali na svém smečenském panství hledat „uhelní kamení“ i Martinicové. Naproti tomu kladenská vrchnost, kterou byli od roku 1705 břevnovští benediktini, ve stejné době stále za základ svého hospodaření považovala zemědělskou produkci. V poslední čtvrtině 18. století rozhodla, že západně od Kladna nechá vykácet les a přemění ho na obdělávaná pole. Problém byl ale v nedostatku lidí použitelných na tuto práci, protože kladenští měšťané byli kvůli nápravě škod způsobených třicetiletou válkou Floriánem Jetřichem Žďárským od roboty osvobozeni, nebo ji měli vykonávat jen v minimální míře. Benediktini proto byli nuceni opatřit si čeleď ze svého panství v Broumově. Na rozcestí cest do Rakovníka a Smečna při křižovatce dnešních ulic Vítězné, Smečenské a Rakovnické tak začal vyrůstat „Nový dvůr“, kterému se také říkalo Veteřov. Ani snaha o přesídlení poddaných z Broumovska ale nebyla zpočátku příliš úspěšná. Opat Štěpán Rautenstrauch proto v roce 1783, tedy nejméně 8 let po nálezu uhlí u Vrapic, slíbil každému poddanému, který se z Broumova přestěhuje do Nového dvora, dědičný pacht polí. Díky tomu začal příliv přesídlenců na Kladensko sílit a podle rozdělování pozemků dostala nová ves jméno Rozdělov. Osada s nevelkou návsí vyrostla na západním okraji lesa Lapáku a dodnes je její podoba dochována v půdorysu rozdělovského náměstí Jana Opletala, kde stojí i kaple sv. Mikuláše.2 Podobně tomu bylo i na východě Kladna, kde stejným způsobem vznikla v roce 1780 osada Štěpánov, dnes část starých Kročehlav, pojmenovaná podle opata Rautenstraucha. Domky vyrostly pod Sítenským rybníkem v místech dnešní Partyzánské ulice. Ještě před polovinou 19. století tuto původní lokaci doplnila na severu čtyři domkářská stavení v dnešní Úzké ulici.3 Pokud jde o samotné městečko Kladno, až do počátku 18. století se rozsah městské zástavby prakticky neměnil, takže se počet domů oproti předbělohorskému období zvýšil jen o šest. Protože neexistují dobové veduty, můžeme si určitou představu, jak mohlo městečko vypadat v 17. století, učinit jen na základě kresby, kterou jako přílohu k historické stati faráře Josefa Mottla vytvořil v roce 1880 Karel Springler.4 Na základě mapy stabilního katastru z roku 1840 a dobových urbářů vytvořil ideální rekonstrukci městské zástavby. I když můžeme předpokládat, že parcelace pozemků se zřejmě v průběhu následujících století příliš nezměnila, vzhled zámku i zvonice u kostela a dalších stavení jsou zcela dílem autorovy fantazie. Snad jen u vzhledu městských bran mohl kreslíř vycházet ze vzpomínek pamětníků z doby před jejich zbouráním. Všechny městské brány v Kladně byly totiž zbourány do poloviny století – před rokem 1835 byla jako první snesena brána Pražská (Unhošťská) a roku 1850 padla poslední z bran – Slánská. Městečko v té době tvořila jen zástavba kolem dnešního Náměstí Starosty Pavla a domy kolem panského pivovaru, které končily u dnešního Poštovního náměstí. Rozrůstat se Kladno začalo až ve druhé polovině 18. století. Břevnovský opat Bedřich Grundtmann v roce 1769 souhlasil s výstavbou osmi domků v Bukovce a obec pak povolila další výstavbu na tomtéž severním svahu, čímž byl dán základ k nynějšímu Podprůhonu (dříve též nazývanému Podskalí). Domky byly malé, bez zahrádek, jen s dvorkem. A v jejich rozmístění Od městysu ke královskému hornímu městu Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně 7 podél nepravidelných uliček bychom marně hledali jakýkoli urbanistický záměr. Vytvořily tak malebný kout města, kterému se dostalo názvu „Hornický betlém“, jak se můžeme dočíst v knize Marie Majerové Má vlast.5 Roku 1805 bylo s městysem spojeno Rakovnické předměstí, v němž do té doby kromě kaple sv. Floriána se špitálem a několika domků stávaly stodoly. Další rozvoj na čas zbrzdil velký požár 6. července 1814, který zasáhl centrum Kladna. Náprava škod po požáru zároveň přinesla zahuštění zástavby kolem čtyř ulic vycházejících z náměstí, tedy dnešní Slánské, Dr. Vrbenského, I. Olbrachta a především dnešní ulice T. G. Masaryka. V polovině 19. století uvolnil požár stodol prostor pro výstavbu dělnické čtvrti s hustou sítí uliček jižně od dnešní třídy T. G. Masaryka. Většina domů ale byla zlikvidována při asanaci starého Kladna v 70. a 80. letech 20. století. Bohužel, ve stejné době zanikla i další část města vyrostlá o sto let dříve mezi rozdělovskou cestou (dnes Čs. armády) a Podprůhonem a nazvaná Nové Kladno, kde byly ulice dosahující až k železniční trati označovány nikoli jmény, ale číslovány římskými číslicemi I až XVI. Kolem roku 1900 pak začaly v Kladně vyrůstat uzavřené bloky vyšších budov městského typu nebo čtvrti rodinných domků se zahrádkami, které ukazují na lepší finanční úroveň některých vrstev obyvatel, včetně hornických předáků a kvalifikovaných dělníků v hutích. Zvyšující se počet obyvatel Kladna si v závěru 19. století vynutil nejenom výstavbu nových obytných domů, ale i mnohé veřejně prospěšné stavby. Řada z nich je spojena s působením starosty MUDr. Jaroslava Hrušky (starostou města v letech 1889 – 1895, 1898 – 1918). Kromě stavby nové radnice byla v době jeho starostování v roce 1900 zřízena i kladenská reálka (současná budova gymnázia na náměstí E. Beneše postavená podle projektu Aloise Dryáka je ale o pět let mladší) a v letech 1910 – 1912 postaveno Městské divadlo. Starosta Hruška usiloval i o stavbu nového velkého kostela, ale poté, co v roce 1895 městské zastupitelstvo neschválilo jeho návrh na příspěvek města na tuto stavbu, se funkce starosty vzdal. Tak alespoň on sám vylíčil důvody rezignace ve své knize Z vracejících se vzpomínek.6 Za jeho nástupce Josefa Hraběte zastupitelstvo příspěvek na stavbu kostela schválilo a novorománský kostel podle plánů Ludvíka Láblera vyrostl na náměstí v letech 1897 – 1900. Vzhledem k tomu, že prostor po původním kostele nebyl dost velký, musel architekt změnit orientaci novostavby, takže kněžiště nesměřuje jako obvykle na východ, ale na sever. Nový kostel byl paradoxně dokončen až v období, kdy už byl Jaroslav Hruška opět starostou a jako takový vítal arcibiskupa Lva Skrbenského z Hříště, který kostel 7. června 1900 vysvětil. Dalšími veřejnými stavbami tohoto období byl městský vodovod, kanalizace a veřejné elektrické osvětlení. Tepelná centrála k výrobě elektrické energie byla zřízena na jižním okraji města, aby komín, strojovna a kotelna byly postaveny mimo poddolované území. Starosta Hruška se také rozhodl vyřešit problémy se zásobováním obyvatel města pitnou vodou. Protože hloubení šachet narušilo podzemní prameny a mnohé studny začaly vysychat, do městských kašen musela být z nouze zavedena voda čerpaná z dolu Amálie a posléze odpadní voda z dolu Engerth, což ale v dlouhodobější perspektivě pro zásobování obyvatel nestačilo. V roce 1892 byl proto vybudován městský vodovod se studnami u Velké Dobré a vodárnou na Kožově hoře. Vzhledem k neustálému narůstání počtu obyvatel a nové výstavbě ale i tyto zdroje pitné vody přestávaly dostačovat, takže ve 20. letech 20. století navrhl prof. Hráský využít pro zásobování Kladna říčky Klíčavy. K realizaci jeho návrhu ale došlo až v letech 1953 – 1956, kdy byla vybudována přehrada s úpravnou vody, která začala dodávat vodu do Kladna už v roce 1954, tedy ještě před definitivním dokončením přehradní hráze. 8 Od městysu ke královskému hornímu městu Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně S výstavbou vodovodu souviselo i budování kanalizační sítě v centru města. Až do závěru 19. století tekly srážková voda i splašky Dlouhou ulicí (dnes T. G. Masaryka) na náměstí, pak podél tehdejší radnice do Lázeňské ulice a odtud panským sadem ven z města. Protože se kladenské náměstí svažuje od západu k východu, byla v jeho horní části strouha hluboká až 4 metry.7 Domy proto mnohde byly spojeny s ulicí dřevěnými můstky. Tuto přirozenou trasu odpadních vod sledovala i nově vybudovaná městská kanalizace, k níž přibyla jen stoka odvádějící vodu z náměstí, kde byl pod Mariánským sousoším rybníček o rozměrech 20 x 20 metrů. Stoka vyúsťovala v Huťské ulici. Souběžně s vybudováním kanalizace byly také vydlážděny hlavní městské ulice. Šlo ve své době o stavby skutečně velkorysé, takže si podle vzpomínek starosty Hrušky město muselo na jejich provedení půjčit čtvrt miliónu tehdejších zlatých. Vzrůstající hospodářský význam Kladna i jeho růst ocenil císař František Josef I. vydáním dekretu, jímž 5. června 1870 dosavadní městys povýšil na město, které ale i nadále bylo součástí politického okresu Smíchov. Až v roce 1893 bylo v Kladně zřízeno okresní hejtmanství pro obvod soudních okresů Kladno a Unhošť. A prestiž města pak definitivně vzrostla rozhodnutím císaře Františka Josefa I., který dne 29. května 1898 povýšil Kladno na královské horní město. Toto obecní vyznamenání náležitě ocenila 16. června 1898 na své schůzi městská rada. Podle nákladně adjustované podoby privilegia z 5. srpna 1914, které vytvořila známá dílna dvorního knihvazače M. Janeka ve Vídni, císař současně s povýšením na královské horní město polepšil městský znak Kladna tak, že nad dvěma stávajícími erbovními figurami „kříží se zlatou stuhou ovinuté hornické odznaky, palice a kladivo, stříbrné barvy.“8 A takto také Kladno poznal architekt Josef Hoffmann, když obdržel od ředitele Alexandra Pazzaniho zakázku na projekt Poldihausu a dalších staveb pro Poldinu huť. 1 ŽOFKA, Josef – ŠVEJDA, Josef: Kladno – město uhlí a železa. Zvláštní otisk z Věstníku Sládečkova městského musea na Kladně, č. II, 1947, s. 3–47. 2 ZÁLESKÝ, František: Rozdělov. Rozdělov 1934. 3 K činnosti opata Štěpána Rautenstraucha VILÍMKOVÁ, Milada – PREISS, Pavel: Ve znamení břevna a růží. Historický, kulturní a umělecký odkaz benediktinského opatství v Břevnově. Praha 1989, s. 102–105, 107. 4 MOTTL, Josef: Kladno za pánů Žďárských ze Žďáru (Od r. 1543 – 1670). In: Výroční zpráva českých měšťanských i obecných škol na Kladně za školní rok 1879 – 1880, Praha b. d., s. 3–25. 5 MAJEROVÁ, Marie: Má vlast. O české přírodě. Praha 1933, s. 54–58. 6 H. UDEN (HRUŠKA, Jaroslav): Z vracejících se vzpomínek. Kladno 1926, s. 35–48. 7 HRUŠKA, J.: Kladno před sto roky. In: Dvacátá třetí Výroční zpráva českých měšťanských a obecných škol na Kladně za škol. rok 1899 – 1902. Kladno 1902, s. 15–16. 8 Tento fakt, zcela jasný z pohledu diplomatiky, tedy nauky o listinách, není z hlediska tzv. selského rozumu až tak jasný. Císař uvádí, že v roce 1898 povýšil Kladno na královské horní město a polepšil mu městský znak. Tomu ale protiřečí zápisy z jednání obecních orgánů. V červnu 1913 totiž městská rada a v červenci téhož roku i obecní výbor odsouhlasili návrh, „aby se obec žádostí podanou na kabinetní kancelář Jeho Veličenstva ucházela o doplnění znaku města hornickými odznaky, aby tím památka obce jako horního města na všecky časy byla uchována.“ A zjevným výsledkem toho je ono nákladně vyhotovené privilegium z roku 1914. Vše by vyřešilo nahlédnutí do onoho dokumentu z roku 1898, jímž bylo Kladnu povýšení na královské horní město oznámeno. Ten se ale v kladenském archivu zatím nepodařilo najít. Od městysu ke královskému hornímu městu Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně 9 Brusel: Továrna Philips u kanálu Brusel-Charleroi díky kvalitní, funkční architektuře funguje dodnes, zatímco většina industriálních objektů nedávno zanikla. Foto: autor 10 Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV Č R, v.v.i. v Praze Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV ČR, v.v.i. v Praze Abstrakt: Jihlava 14. století, Kutná Hora 16. století a později Jáchymov, Příbram, Kladno, Ostrava a do budoucnosti Most jsou příklady měst, které prožily či prožijí úpadek, ale ve svém „druhém“ životě se dokázaly uplatnit, většinou z toho důvodu, že se na rozdíl od anglických hornických měst opíraly či opírají o více zdrojů, jako je lázeňství, turistika či drobné podnikání. Podobným způsobem v Evropě upadají další města či čtvrtě – přímořské lázně v Anglii, industrializované pruhy podél plavebních kanálů např. v Belgii anebo severoafrická koloniální města, jako je Cairo. Úpadek měst je dnes ve sféře sociálního života stejně běžný jako rozvod v životě osobním. V roce 2006 vypracoval pařížský Ústav pro strategická studia obsáhlou vizi Evropy v roce 2025. Co z ní vyplývá pro Kladno? V rovině praktické nejspíš potřeba udržet dobré dopravní spojení s Prahou a okolními vesnicemi, podporovat portfolio malých firem, jež budou postupně fúzoBrusel: dva světy, které spolu nikdy nesrostou a nikdy si nebudou rozuvat, a průběžnou péči o infrastrukturu. V symbolické rovině mět. Foto: autor se zjednodušeně řečeno jedná o paměť a kontinuitu (péče o památky), o divadlo (sociální život města), galerii (příchod nových lidí a myšlenek), muzeum (dokumentace změn, porozumění vývoje), klub (podchycení mladých lidí) dál o vydávání lokálního sborníku a časopisu (vytvoření autorského okruhu místních znalců) a možná také o to, mít něco, co jinde neexistuje (Mayrovka). Druhý život města V posledních zhruba dvaceti letech sociologové často upozorňují na jev, který můžeme nazvat druhý život či druhá kariéra. Jedná se zhruba o to, že ve věku 40–50 let lidé stále častěji radikálně změní svůj život, vymění partnera, založí rodinu a nastoupí do jiného zaměstnání. Tato v podstatě rozvodová situace odpovídá duchu rychle se měnící doby, ve které města svého mládí již nepoznáváme. Proces proměny je velice dobře patrný zejména u měst vázaných na jeden zdroj obživy – mohou to být rybářská města na pobřeží Atlantského oceánu a Severního moře, anglická přímořská letoviska, téměř všechna hornická města, ale také bráno ze širší perspektivy téměř všechna pobřežní historická čínská města, rozvíjející se města třetího světa, jako je například Cairo, anebo tak neobvyklé případy, jako je Baku v Azerbajdžánu, jehož secesní jádro vzniklé za ropné horečky a za panování arménsko–židovské elity ropných magnátů prodělalo v sovětské době kulturní úpadek a v současné době nový, nerovnoměrný rozvoj, takže v samotném 20. století Baku připomíná tři vzájemně nesouvisející, ale úzce prorostlá města. Jinými slovy: situace města, jehož život, lidé, hodnoty a památky prodělávají rychlé, nevratné a obvykle bolestivé změny, je nejenom v tomto světě běžná, ale protože dozrává několik trajektorií závažných změn – stárnutí evropské populace, klimatické Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV ČR, v.v.i. v Praze 11 změny a období drahých energií a komodit, bude stále častější. Podobně jako v životě jednotlivce, který řeší, co ze svého bývalého života má zachovat a co změnit, jsou i transformující města postavena před problém smiřování minulosti a budoucnosti. Evropa za dvacet let V roce 2006 vydal pařížský Ústav bezpečnostních studií (ISS) obsáhlou zprávu nazvanou „Nová globální hádanka. Jaký bude svět v roce 2025 z hlediska Evropské unie?“ Na zprávě je sympatické, že ji psal mezinárodní tým Francouzů, Italů, Němců a dalších národností, kteří Evropu „cítí“ zevnitř. Zpráva jasně deklaruje, že není předpovědí budoucnosti, protože něco takového ani není za současné složité a rychle se vyvíjející situace možné. O budoucnosti se dá něco říct v případě, že vezmeme trendy, jaké jsme pozorovali posledních dejme tomu deset let, a vztáhneme je pět let do budoucnosti. Dál už nastává pole velké nejistoty. Navíc se uplatňuje jev, kterému se říká „scénář překvapení“ (surprise scenario), kdy v systému, který obsahuje desítky či stovky reagujících „látek“, dojde k naprosto nečekané reakci, která změní směřování celého systému. Překvapením byla první světová válka i internet. Za této situace se o nějaké vědecké prognóze budoucnosti nedá vůbec hovořit. Místo toho sociologové, ekonomové, přírodovědci a antropologové pojmenovávají základní síly ve společnosti a dobře přitom vědí, že se mohou měnit ve svůj opak. Demografická situace: Za dvacet let bude 90 % obyvatel Země žít v rozvíjejících se státech. Evropská unie bude mít kolem 6 % světové populace, což znamená stejně lidí jako dva Pakistány nebo tři Nigérie. Poměrně velký přírůstek obyvatelstva bude mít USA, ale naproti tomu počet Rusů klesne o 11 %. Všechny evropské státy, ale také Čína a zejména Japonsko dramaticky zestárnou. Naopak v subsaharském Africe se počet lidí téměř zdvojnásobí. Evropská část Středomoří bude čelit čím dál intenzivnějšímu proudu uprchlíků, protože životní podmínky v Africe se dále budou zhoršovat. Velice zajímavá může být role Číny, kde nedávno došlo k největší migraci obyvatel v celé historii lidstva. Sto dvacet milionů Číňanů se dalo na pochod ze vnitrozemí na pobřeží. Zatímco v dřívější čínské tradici byla úzká vazba na půdu a na čínskou kulturu, může se stát, že dojde k velké kulturní změně a vykořenění Číňani si navyknou expandovat nejprve do států ležících v čínském okolí – na Sibiř a do Mongolska – a později do dalších států světa. Na trhu práce se očekává nedostatek pracovních sil, protože třetina Evropanů bude v roce 2025 starší než 65 let, zatímco v rozvojovém světě to bude jen 13 %. Do států EU bude ročně směřovat kolem 0,6–1 milionu uprchlíků. Skoro 82 % obyvatel Evropy bude žít ve městech a urbanizovaných plochách na vzdálených předměstích. Jak se budeme cítit v Evropě plné penzistů a různých skupin uprchlíků? Stárnoucí populace, tedy skoro polovina voličů, bude chtít nějaké jistoty, takže prosazování reforem nejspíš bude rok od roku složitější. Všichni budeme pociťovat ztrátu evropského vlivu a nástup nových, ekonomicky a mocensky silných asijských států. Nejhorší vystřízlivění může čekat Rusko, jehož populace bude za dvacet let jenom 120 milionů lidí, Američanů bude třikrát tolik, ale asi nejhorší vliv bude mít epidemie AIDS, která zahubí kolem 9 milionů Rusů. Život už nikdy nebude tak snadný jako v 70. a 80. letech, ale dobrá zpráva je ta, že populace poroste jen málo, že společnost má politické tradice, na kterých se dá dlouhodobě stavět a že pokud se podaří zvládnout nezbytné reformy, zejména penzijního systému, tak poloostrov Evropa může nadále být jedním z nejpříjemnějších míst k životu na celém světě. Energie a infrastruktura: Evropa má jeden náskok před světem a jeden zásadní nedostatek. Tím prvním je infrastruktura, která je ve svém souhrnu možná nejlepší na světě. Tím druhým je nedostatek energetických surovin. Za dvacet let budou 12 Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV ČR, v.v.i. v Praze Cairo: káhirská secese, města kde před válkou žilo kolem 60 tisíc cizinců, je neznámá, úchvatná a rychle mizí. Foto: autor Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV ČR, v.v.i. v Praze 13 státy EU dovážet 90 % potřebné ropy a 80 % plynu! A to v prostředí tuhé mezinárodní soutěže o energetické zdroje, kdy našimi soupeři o tenčící se zásoby mohou být naši spojenci jako USA. Mocenská síla poněkud rozhádané Evropy přitom může být menší než vojenská síla Indie a srovnatelná např. s Brazílií nebo Mexikem. Energetická bezpečnost se tak stává absolutní prioritou dalšího evropského rozvoje a to tím spíš, že Čína promyšleně a zvolna obsazuje surovinovou základnu jménem Afrika a snaží se dosáhnout na sibiřská ložiska. Globalizace: Očekává se, že globalizace se bude dále prohlubovat, což povede ke zvýšené konkurenci v čím dál větší škále výrobků a služeb. Strategií Indie a Číny už není jenom vyrábět velké množství laciného zboží, ale konkurovat vyspělému světu ve zboží s vysokou přidanou hodnotou. Čínský design a indický software se stává pojmem. Evropa přestává určovat styl, ale evropské dědictví je dále rozvíjeno mezinárodní ne-evropskou komunitou návrhářů a průmyslníků, jako bychom kus naší kultury předali do cizích rukou, kde se mění v něco jiného. Nicméně Evropa, Japonsko a USA další dvě desetiletí pravděpodobně zůstanou na špičce vývoje nových technologií a to nejspíš díky tradici tovární a manufakturní výroby, která se zde rozvíjí od renesance. Některé věci jako technologický um se nedají snadno či rychle okopírovat. Hlavní ekonomická síla bude i nadále spočívat ve schopnosti zavádět nové technologie, ale vlastní továrny budou stále častěji ležet mimo Evropu. Například důkazem rozvoje Kladna nebude to, že zde západní (či čínský nebo indický) investor postaví továrnu, ale že místní podnikatelé postaví továrnu třeba v Malajsii. Export a potřeba chytré společnosti: Vznik čínské a indické střední třídy naopak může zvýšit export kvalitního evropského zboží do Asie. Naproti tomu ruský ekonomický růst založený na vysokých cenách ropy nemusí být trvalý, protože značnou část zisku je nutné reinvestovat do těžebních zařízení a ropovodů. Obáváme se toho, že by Rusko mohlo na čas Evropě snížit dodávky ropy a plynu, ale dosluhující a nekvalitní infrastruktura je může kohouty zavřít sama bez jakéhokoliv politického rozhodnutí. Ekonomický svět budoucnosti bude mít víc středů, bude rychlejší a neúprosnější. Nad špatně přizpůsobivými sektory či regiony bude viset hrozba marginalizace. Pravděpodobně se budeme mít čím dál tím líp, ale budeme z toho mít čím dál menší radost, protože většinu své energie spotřebujeme na to, abychom se v rámci světové ekonomiky neocitli někde na okraji. Pravděpodobně jediná vhodná cesta pro celkem malou, stárnoucí Evropu s málo vlastními surovinami je investice do vzdělání a základního i aplikovaného výzkumu. Rozvíjení odkazu: Jaké závěry vyplývají ze studie? Evropa na tom není tak špatně a má reálné šance udržet si v roce 2025 i při zanedbatelné velikosti 6 % světové populace jedno z vůdčích světových postavení. Musí však zvládnout několik zcela základních problémů – energetickou bezpečnost, reformu penzijního systému a obecně péči o stárnoucí populaci a potřebuje dále investovat do všech forem vzdělávání, aby se udržela mezi státy, které jsou schopné rychlých technologických inovací. Musí se věnovat, ostatně jako všechny státy, péči o životní prostředí a atmosféru. Tyto závěry strategické studie ISS nepředstavují nic nového ani nečekaného, ale jenom další potvrzení toho, co už víme. Nejhorší a nejlepší scénář pro Kladno Nejhorší scénář: město bez peněz plné stárnoucích lidí, stárnoucích budov a dosluhující infrastruktury. Nejlepší scénář: několik chytrých firem dokáže udržet a přilákat nadané lidi a udržet město v proudu světové ekonomiky. 14 Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV ČR, v.v.i. v Praze Od zdrojů k lidem: co udělat pro budoucnost města? Pravděpodobně největší rozdíl mezi minulostí a současností je ten, že dříve bylo možné k rozvoji určitého místa vytvořit materiální podmínky a technické zázemí, ale v současné době, kdy i složité technické operace jsou relativně snadné, se největším problémem stávají lidé. Téměř všude, nejenom na Kladně, se opakuje situace, že i když nezaměstnanost dosahuje 8–10 %, tak továrny nemají spolehlivé a vzdělané pracovníky anebo neseženou vhodný management. Běžně se stává, že v nové továrně pracuje jen kolem 30–40 % místních lidí a zbytek je nutné dovézt ze Slovenska, Polska, dokonce i Německa a odjinud. Tento trend se bude při nevyhnutelném stárnutí populace dále prohlubovat. Pojďme se na celý problém podívat z obou úhlů, tedy z hlediska materiálních i lidských zdrojů. Město: v této době se nám zdá, že na nic nejsou peníze, ale dojde-li v měřítku dalších 5–10 let ke zdražení cen ropy a v návaznosti cen všech energií, budeme překvapeni, v jakém blahobytu jsme vlastně žili. Je proto vhodné neodkládat investice do budoucnosti, ale pokusit se vytvořit dlouhodobou koncepci rozvoje města. Její součástí by měly být tyto rozvahy: • Udržení dobré dopravní dostupnosti nejenom s Prahou, kam řada obyvatel dojíždí za prací, ale také s kladenským zázemím, odkud do Kladna lidé přijíždějí. • Průběžně investovat do solidní infrastruktury, tedy komunikací, vodovodů, kanalizace a dalších technických spojení. • Položit si otázku, jak by zdražení ropy o dvojnásobek až trojnásobek ovlivnilo život města, tedy vytápění budov, dopravu a dojíždění za prací. Řešení pravděpodobně leží v dobrém energetickém auditu budov a zařízení a rozvoje města spíš v jeho hranicích než ve vzdálenějších suburbiích. • Řešit problém, co se stárnoucí populací. Máme dost nemocnic, domů pro seniory, pěšky dostupných obchodů a úřadů? Lidé: ve srovnání s Prahou může Kladno již dnes nabídnout klidnější život, lacinější byty a dobré přírodní prostředí zejména směrem ke Křivoklátsku. Na druhou stranu zdědilo problematickou pověst „rudého a černého Kladna“, tedy města, kde se „nic“ zajímavého neděje a odkud je nutné vyrážet za kulturou. Jak již bylo řečeno, pro Kladno za dvacet let bude nezbytné udržet a přilákat nadané lidi. To je možné těmito způsoby: • Dobré základní a střední školství, výhledově podporovat rozšiřování a zakládání fakult a vědeckých ústavů. Cílem je vytvořit vlastní akademickou komunitu a nikoliv sbor dojíždějících „profesorů“. • Péče o lidi zahrnuje dobré zdravotnictví a celkově přátelský vztah města ke svým občanům. • Péče o kulturu, tradici a paměť města. Tomuto bodu bude věnován následující oddíl. • Čisté životní prostředí. Kultura a péče o paměť Podle analogií s jinými hornickými a industriálními městy, která již prodělala přeměnu, se domnívám, že z hlediska kultury jsou pro Kladno vhodná následující opatření: 1. Udržení divadla nejenom pro kulturu jako takovou, ale kvůli vytvoření určité elity města, tedy skupiny chytrých lidí, kteří se navzájem znají a vyměňují si informace. Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV ČR, v.v.i. v Praze 15 2. Udržení městského, respektive regionálního muzea a to opět ani ne tak z hlediska sbírek, ale kvůli odborníkům, kteří budou znát hodnoty města a kraje. 3. Klub pro mladé lidi sice s sebou prakticky všude přináší hluk a nechtěné výstřelky, ale pomáhá udržet mladé lidi doma. 4. Nějaká forma místního časopisu vytváří síť lokálních patriotů, spojuje místní odborné i laické experty a prohlubuje studium města a jeho okolí. 5. Galerie přitahuje do města lidi odjinud, kteří přinášejí nové myšlenky. 6. Divadlo, muzeum, klub, galerii a časopis může mít v podstatě jakékoliv město, ale je vhodné, aby místo mělo něco navíc. V případě Kladna to je Mayrovka jako hornická památka nadnárodního významu. Mayrovka se jednak stala připomenutím kladenské minulosti, ale díky dalším uměleckým programům a naučným přednáškám i sociálním a informačním kanálem. Kladno nikdy nebude mít památku typu katedrály, ale ani Praha nikdy nebude mít nic podobného Mayrovce. 7. Péče o vybrané památky. Závěr – čas změn Počátek 21. století je obdobím akcelerace času a tedy dobou základních proměn prakticky všude na světě. Předpokladem dalšího rozvoje Evropy, ČR, Kladna atd. v období globálního kapitálu a technologií se stává zejména péče o lidi, protože kde jsou vzdělaní a pracovití lidé, si kapitál cestu najde. Péče o lidi znamená nejenom přiměřeně drahé (resp. levné) byty, slušné životní prostředí, kvalitní školství a zdravotnictví, ale také přátelský postoj úřadů ke svým občanům a touhu udělat město něčím kulturně výjmečným či alespoň památkově zajímavým. Bibliografická poznámka: Tento text je kompilován z většího množství pramenů, zejména z knihy M. J. Mazarra „Global trends 2005“ (Palgrave 1999), z eseje Petera Druckera „The next society“ publikované v časopise Economist (November 3rd, pp 3–19. 2001). Pro tuto práci je základním pramenem kolektivní studie editorů N. Gnesotto a G. Grevi (2006): The New Global Puzzle. What World for EU in 2025?, 250 pp. Institute for Security Studies. Paris. Dále byly vzaty v úvahu studie Warrena R. et al. (2006): Understanding the regional impacts of climate change. Tyndall centre for climate research, Working paper 90, 1–230; Stern Review on the Economic of Climate Change (HM Treasury, 2006). O aktuálním dění v městě samotném je možné se poučit se např. v katalogu a stejnojmenném časopisu „Kladno-Záporno“. Problematika ropného zlomu a cen energií je shrnuta v knize V. Cílka a M. Kašíka (2006): Nejistý plamen, průvodce ropným světem. Dokořán. Praha. 16 Úpadek hornických měst – vize druhého života a nové identity Václav Cílek, Geologický ústav AV ČR, v.v.i. v Praze Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění Podnětem k založení železných hutí na Kladně bylo objevení bohatého uhelného ložiska. V roce 1846 Václav Novotný vyslal na Kladno zkušeného havíře Jana Váňu, který nalezl uhelnou sloj, mocnou dva metry. Uhlí však mizelo do hloubky. Projekt byl finančně tak náročný, že Novotný hledal společníka a našel ho v osobě Vojtěcha Lanny. Vojtěch Lanna st. (1805 České Budějovice – 1866 Praha) Tento významný český průmyslník, majitel firmy Lanna, zasáhl do mnoha podnikatelských odvětví: reguloval řeky, provozoval koněspřežnou dráhu, stavěl mosty, silnice, těžil uhlí, zakládal železárny, vyráběl porcelán i parkety. Jím budované Masarykovo nádraží či Stádlecký most (dnes národní kulturní památka) se zachovaly dodnes. Lanna byl však nejen úspěšným podnikatelem, ale také osvíceným: „má všeobecně pověst lidumila, právě tak šlechetného jako skromného, který v tichu koná nesčetná dobrodiní...“ V jižních Čechách získal úctu jako mecenáš, který v roce 1858 nechal v Českých Budějovicích vystavět sirotčinec i s kaplí, později zde byla zřízena hlavní městská škola, reálka a gymnázium. Jeho zaměstnanci měli platy nad obvyklým průměrem, dělníci ho zdravili familiérně jako “pantátu”, mezi podnikateli zase byl oceňovaný jako průkopník a učitel. V. Lanna se stal prvním prezidentem budějovické obchodní komory, která byla v roce 1850 zřízena. Lanna se po dlouhá léta snažil bezúspěšně nalézt v jižních Čechách ložiska uhlí. Když ho navštívil Václav Novotný a navrhl mu, aby se stal podílníkem těžařské společnosti v Kladně, nechal si Lanna provést geologický průzkum lokality a souhlasil. V roce 1847 Václav Novotný a Vojtěch Lanna založili Prager Kohlenbergwerk nächst Kladno (Pražské uhelné doly u Kladna). V roce 1848 vlastnila společnost již čtyři doly. Když byla roku 1850 u Nučic u Prahy objevena bohatá ložiska železné rudy, roz- hodl se Lanna, že připojí ke kladenským dolům také železárny. Koncese ke zřízení železárny byla udělena dekretem horního hejtmanství v Příbrami 30. listopadu roku 1850. Povolení ke stavbě vysokých pecí na Kladně získalo družstvo sestávající z Vojtěcha Lanny, Alberta Kleina a Václava Novotného, které si zajistilo již dříve (1848 –1849) část ložiska železné rudy z Nučic. Velmi výhodné byly pro společnost i vápencové lomy u Tachlovic.1 Surovinová základna potřebná k výrobě železa byly zabezpečena: uhelné doly v Kladně, rudné doly na Nučicku. Se stavbou vysoké pece na Kladně začalo v roce 1854. V lednu 1855 se vysvětila a zapálila první pec. Ze železa první pece byl ulit kříž pro kladenský hřbitov. Druhá vysoká pec zahájila činnost v roce 1856. Tyto dvě pece představovaly technické dílo, jaké v tehdejších Čechách nemělo obdoby. Huť byla podle Vojtěcha Lanny nazvána Vojtěšská. Pece belgického provedení, tj. s trojím zdivem, měly profil rozdílný, neboť se hledal nejvhodnější pro novou technologii výroby. Pro dokončení výstavby Vojtěšské huti a spojení kladenských vysokých pecí s potřebnými pudlovnami a válcovnami bylo nutné vytvořit silný investiční spolek. Z tohoto důvodu se 28. července 1857 spojila obě kladenská těžařstva, kamenouhelné i železářské, k nim se připojil F. Robert, majitel vrapických dolů, a H. D. Leindheim, jehož Heřmanova huť zpracovávala část kladenského surového železa. Tak vznikla Pražská železářská společnost. Původní plán přistavět až dvanáct pecí musel být změněn pro nepříznivou hospodářskou situaci. Bylo rozhodnuto postavit jen čtyři nové vysoké pece. Začaly se stavět v roce 1858 a všechny byly dokončeny v roce 1860. Opět belgického provedení s trojí vyzdívkou. Huť měla tři slévárny, koksovací pece původně belgického, schaumburského typu byly nahrazeny novými se Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění 17 Vápenné pece, třicátá léta 20. století, Vojtěšská huť, foto: T. Voldráb systémem Francois, bylo zbudováno prádlo uhlí na zlepšení úpravy uhlí před koksováním (vodu dodávaly kladenské šachty) a sedm pražicích pecí pro obohacování železné rudy. Pro vyzdívání pecí byla rozšířena místní cihelna, kde se zpracovával jíl z šachty František míšený s jílem z ložiska v Kožlanech, takto vznikl žáruvzdorný materiál vynikající kvality. V takovémto stavu se Vojtěšské hutě nacházely v šedesátých letech 19. století. Kladenské uhelné a hutní podnikání se potýkalo zpočátku s velkými problémy a Lannovi přineslo ztráty a zklamání. Návratnost prostředků vložených do kladenských podniků byla neočekávaně dlouhá a železářská společnost ohlásila roku 1862 18 Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění úpadek. Lanna byl označen za hlavního viníka úpadku a k novému podniku již nebyl přizván. Vrátil se tak zpět k firmě Lanna, kterou vedl až do svého skonu. Zemřel 15. ledna 1866 na selhání srdce. V sedmdesátých letech procházely železárny krizí, zavedení výroby železa besemerováním se železárny zbavily své výhodné možnosti používat nučickou rudu, která se pro tento způsob nehodila z důvodu vysokého podílu fosforu. O tři roky později překonal Lannou zakládaný podnik v Kladně krizi a na dlouhá léta se stal chloubou českého průmyslu. Od počátku století do 1. světové války se Pražská železářská společnost stala první společností železářského průmyslu v Rakousku-Uhersku a až do roku 1912 byla na vrcholu hospodářského rozmachu. Vojtěch Lanna mladší (1836 Praha – 1909 Merano) patřil také k předním českým průmyslníkům a podnikatelům. Zdědil po otci nejen značný majetek, ale i podnikatelského ducha. Se svými společníky získal například koncesi na stavbu dráhy Františka Josefa I. Vídeň–Praha a dalších železničních tratí v Čechách a Rakousku a také dráhy Kladno–Nučice. Budoval regulaci řek, zejména Vltavy, a kromě toho patřil k vášnivým sběratelům a příznivcům umění. Od roku 1891 byl jmenován doživotním členem panské sněmovny. Palác rytíře Lanny na rohu Hybernské a Havlíčkovy ulice (čp. 1030) byl naplněn sbírkami keramiky, skla, starých mincí, rytin a uměleckoprůmyslových výrobků. Vojtěch Lanna se stal významným mecenášem, v roce 1871 byl zvolen do výboru Společnosti vlasteneckých přátel umění a Krasoumné jednoty, a v roce 1888 se stal vrchním jednatelem obou uměleckých korporací. Lanna přímo podporoval Josefa Mánesa. Také František Bílek získal stipendium Vojtěcha Lanny a v lednu 1891 odjel do Paříže, kde studoval na soukromé Academii Colarossi u prof. Injalberta. Díla ovlivněná jeho náboženským cítěním: Golgota – hora lebek a Orba je naší viny trest nebyla však příznivě přijímána a stipendijní komise v Praze v čele s Myslbekem i Vojtěch Lanna díla odsoudili a Bílkovi bylo stipendium odejmuto. Myslbek se vyjádřil nevybíravě o promarněném stipendiu a mecenáš Lanna odmítl přijmout od Bílka darovanou Orbu. Když se Lanna ml. stal korespondentem Rakouského muzea pro umění a průmysl ve Vídni, přemýšlel o podobné instituci v Praze. Věděl, že bude nejdřív zapotřebí dát dohromady základní sbírkový fond a využil každé příležitosti, aby budoucímu muzeu zprostředkoval zajímavé zisky. V roce 1900 byly sbírky přestěhovány do nové budovy muzea. S důležitými zápůjčkami tehdy přispěl Lanna ml. O šest let později část sbírky skla muzeu věnoval u příležitosti svých sedmdesátých narozenin. Jeho dar Uměleckoprůmyslovému muzeu se stal základem muzejních sbírek, jeho darem je také barevná vitráž, která zdobí podestu muzea. Město Praha mu udělilo zlatou medaili města a byl povýšen do stavu svobodných pánů. Na důkaz své úcty Uměleckoprůmyslové muzeum rozeslalo svým příznivcům reprodukci Lannova portrétu od Maxe Švabinského. Rod Lannů včetně zakladatele Tadeáše Lanny byl jedním z nejzajímavějších podnikatelských rodů na území střední Evropy díky svému sociálnímu cítění: stavěli sirotčince, podporovali plavecké spolky, chudinu dopravovali z jižních Čech do Prahy zdarma, po prusko-rakouské válce zásobovali loděmi s potravinami vyrabovaný sever Čech, vesnici Kopisty, kde trpěli záplavami, nabídli své lodě pro případ povodní. Lannové se zcela vymykají představě „gründerských“ dravých podnikatelů. Autorství Vojtěcha Ignáce Ullmanna u kladenských vysokých pecí Autorem architektury vysokých pecí Vojtěšské hutě je často uváděn Vojtěch Ignác Ullmann, architekt Prozatímního divadla, paláce Lažanských a dalších pražských staveb. Formy kladenských vysokých pecí jsou inspirovány italským hradním stavitelstvím, pro které mělo 19. století ne zcela přesné označení „normanský styl“. Jeho autorství je přinejmenším předmětem diskusí. Podle Jindřicha Vybírala: …není doloženo, že Ullmann pro Pražsku železářskou společnost skutečně pracoval. Uvádí Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění 19 fakt, že udržoval přátelské styky s jejími hlavními podílníky Vojtěchem Lannou a Janem Schebkem. Nicméně se domnívá, že pokud lze mluvit o autorství, pak by jeho dílem byly čtyři nové pece z let 1858 – 1860 a nikoliv první dvě vysoké pece z let 1854 – 1855. Nasvědčují tomu jak historické okolnosti, tak formálně slohové v souvislosti s tvaroslovím jeho zámeckých přestaveb. Biografické údaje obou Lannů, otce a syna, nasvědčují, že v přímém kontaktu s umělci byl syn Vojtěch Lanna. Vojtěch Ignác Ullmann je také autorem jeho soukromého domu tzv. vily Lanna. Vojtěch Lanna mladší však v době výstavby pecí v roce 1855 byl jako devatenáctiletý mladík (tj. v době výstavby prvních dvou pecí 1854 – 1855), vyslán do Paříže a uhelných a železářských krajů v Anglii a Belgii. V roce 1856 pracoval při plavbě v Českých Budějovicích. V roce 1858 se však stal prokuristou a byla mu svěřena stavba nákladní železnice Kladno–Nučice. V roce 1860 onemocněl a odjel do Alp. Cestou se zastavil v Mnichově a jeho dojmy z tamních uměleckých sbírek byly tak mohutné, že začal studovat umění a stal se sběratelem. V lednu 1866 umírá otec Vojtěcha Lanny a Vojtěch Lanna mladší přebírá vedení společnosti. Formálně slohové souvislosti Formy čtyř vysokých pecí z období 1858 – 1860, spíše než dvě starší pece, vykazovaly tvarové shody inspirované tzv. italským hradním stavitelstvím. Především prvky cimbuří a tvarem osmihranu připomínají Ullmannovu přestavbu zámku Bezděkov po roce 1855. „Dnes by málokterý vysokopecař poznal v těchto masivních stavbách připomínající spíše věže nějakého hradu s cimbuřím vysokou pec“. Také v publikaci 100 let Kladenských železáren se uvádí, že první pece postavil Vojtěch Ignác Ullmann. Jediná přímá zmínka včetně datace o autorství architektonického návrhu vysokých pecí Ullmanna je v článku Zdeňka Wirtha: …a konečně architektonická úprava vysokých pecí, závodní nemocnice a mlýna v Kladně z roku 1854. Bohužel pramen tohoto tvrzení ani Wirth neuvádí. Otázka autorství tedy zůstává nádale otevřená. Historická a kulturní paměť města V současné době je areál bývalé Vojtěšské huti, po 2. světové válce pojmenované „huť Koněv“, problematickým územím (tzv. brownfield) s místy vysokou ekologickou zátěží, kde zůstala jen torza původní architektury od 70. let 19. století až po 20. století. Podle srovnání s dobovou fotodokumentací zůstal zachován jeden štít první konvertorové (Bessemerovy) ocelárny z 1875. Stojí také budova bývalého prádlo uhlí z režného zdiva se zazděnými původními obloukovými okny a historizujícím obloučkovým vlysem. Členění budovy je zachované včetně zazděných tunelů pro vagóny. Z budovy ředitelství hutě a k němu připojených mechanických dílen zbyla jen polovina, dochované původní členění fasády i s detaily bylo nevratně zničeno přestavbou pro novou výrobu. Jedinou nedotčenou stavbou je dům ředitele slévárny, původní vzhled je s velkou pravděpodobností zakonzervovaný pod břízolitovou omítkou. Také technologie se nedochovala, pece byly zbourány v 80. letech. Poslední odpich vysokých pecí byl v roce 1975. Zbyly pouze tři vápenné pece, tedy jejich „odstrojená torza“, které byly postaveny v letech 1927 – 1929 a rudný most s navážecí rampou ke zbořeným vysokým pecím. V 70. letech, kdy došlo k ukončení technologického procesu výroby surového železa na Kladně, vzhledem k významu výroby pro tehdejší těžký průmysl, nebyla žádná možnost zakonzervování původní technologie. Zachránit objekt tzv. „Bachrovny“ se podařilo jen díky úsilí historiků, kteří prosadili vznik tehdejšího Muzea Poldi. Zbytky starých staveb, „navážecí rampy“ k bývalým vysokým pecím, obrovské kruhové torzo zahušťovače kalů, všechno dohromady včetně rozpadajícího se vedení rour a trubek má působivou atmosféru. Typická země nikoho s velmi silným nostalgickým kouzlem. 20 Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění Prostřední štít první konvertorové (Bessemerovy) ocelárny, (1875). Foto: V. Cílek. Dům ředitele slévárny, (1869). Foto: V. Cílek. Zároveň je areál bývalé Vojtěšské huti potvrzením teze o příznacích historického samodestruktivního procesu, kterému městská civilizace konce dvacátého století podléhá. Vedle disneyfikace, macdonaldizace,… vytváření etnických ghett, kriminalizace sídlišť, zamoření životního prostoru automobilismem je to i vznik mrtvých oblastí z bývalých industriálních lokalit. V této podobě jde už jen o pomník místa, které určovalo identitu celých generací města Kladna. Zhodnocení lokality bývalé Vojtěšské huti z pohledu rozvoje města Se zánikem hutní výroby samozřejmě zmizely i desítky komínů z horizontu města, včetně rudé záře, která provázela odpich z vysokých pecí, právě tak jako zvuk tovární sirény, oddělující ranní, odpolední a noční směny v hutích. Původní centrum města tvořily hutě a od nich se odvíjel rozvoj města i jeho infrastruktury. Autenticita prostředí ve smyslu ochrany průmyslové krajiny se zbytky budov je velmi vysoká. Hodnota místa je umocněna téměř přízračným stavem ruin a opuštěností. To je sice nezvyklý, ale spolehlivě fungující zdroj emočního a estetického působení zdejšího genia loci. Animaci (oživení) areálu úspěšně ukázal projekt Kladno–Záporno a Industriální safari uměleckého sdružení Mamapapa, Praha v rámci 3. bienále Industriální stopy 2005. Tento střed je nesmyslně asanován, právě tak jako v 70. letech podstatná část staré zástavby města. Avšak existence tohoto prostoru z hlediska sociologického a historického stále zůstává nesporně zásadní součástí kulturní paměti města a identity jeho obyvatel, zároveň by se v případě vyjmutí z průmyslové zóny mohla stát jednou z urbanisticky a architektonicky nejzajímavější čtvrtí města. Bylo by vhodné integrovat minulost do budoucnosti města využitím zrestaurovaných objektů a prostoru pro bydlení, neziskové vzdělávací a kulturní instituce, což přitáhne další podnikatelské aktivity. Stále existuje jedno možné řešení, sice investičně náročné, ale zato komplexní. Máme na mysli termín „postindustriální cesta“ – Zpočátku spíš s nedůvěrou přijímaný záměr rozvinout turistiku na troskách zanikajícího průmyslu poprvé zazněl někdy v polovině devadesátých let (20. století) jako vedlejší a doprovodný produkt diskusí o ambiciózní akci směřující k rozsáhlé regeneraci devastovaného průmyslového území Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění 21 Rudný most vedoucí k navážecí rampě. Foto: V. Cílek. Navážecí rampa ke zbořeným vysokým pecím se zásobníky rudy. Foto: V. Cílek. v Porúří... Výchozí zadání regenerace Severního Porýní–Vestfálska prozíravě předpokládalo využít pozitivní potenciál vlastní historie jako prostředníka ekonomických a kulturních aktivit v území. …Estetické a památkové hodnoty představují zakotvení v čase, usnadní orientaci v budoucí perspektivě… I území Kladenska má tento vysoký potenciál průmyslového dědictví. Nedaleko Kladna již existuje skanzen bývalého Dolu Mayrau, kde se péči o technickou památku podařilo propojit s prezentací současného umění. Rozsáhlé území bývalé průmyslové zóny je možné změnit v cíl tzv. měkké, tj. nemasové turistiky i díky blízkosti hlavního města. Lokalita se zaniklými šachtami a hutěmi, včetně staveb významného rakouského architekta Josefa Hoffmanna a dalších meziválečných staveb architektů, jako byli Josef Zasche, Jaroslav Rösler a další, je spojena buštěhradskou dráhou a mohla by navazovat na projížďku vlakem přes historické viadukty, která se těsně před hlavním městem mění v působivou výškovou vyhlídkovou jízdu nad Prahou, včetně pohledu na Barrandovský masiv a Dívčí Hrady, částečně protíná Hlubočepské a Dalejské údolí. Zde se rozvíjí rehabilitace bývalého významného výletního místa Prahy – Prokopského údolí. 22 Vojtěšská huť, Vojtěch Lanna st. a Vojtěch Lanna ml. Radoslava Schmelzová, historička umění Hodnoty a limity fantazie/ příklady a smysl iniciačních projektů Benjamin Fragner, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze Pod troskami opuštěné haly, po jistou dobu známé jako válcovna Koněv, a kdysi součásti areálu Vojtěšské huti zůstalo pár lidí, když ji rozkrádali a rozřezávali na šrot do starého železa. Neměnné hodnoty se v těchto místech střídají rychle, ve chvíli je vše jinak. Pro vyjádření ceny kladenského průmyslového areálu býval významný objem jeho produkce a schopnost konkurovat. Nově se stala důležitější cena parcel, na nichž se rozkládá. Rozvoj území jakoby nahradilo hašteření o majetek, spekulace s objekty a pozemky. A v mezičase dnešních dnů je pak bráno za hodnotu, vyjádřitelnou ovšem jen pár drobnými, staré železo, které se dá zpeněžit hned ve sběrně v sousedství. Fantazie sevřená omezenou zkušeností a stereotypy má vždy tendenci klamat, jak směřuje k prvoplánovým krokům. Hodnoty historie se zašantročují se zdánlivým profitem za cenu šrotu, s vidinou rychlého, i když rizikového zisku. Tragický příběh rozebírané kladenské haly je ovšem viditelnější. Někdy před pěti lety, to už bylo bohužel téměř jisté, jakým směrem se vyvíjí osud většiny objektů ve Vojtěšské huti, jsme ve VCPD ČVUT v Praze začali s mapováním kladenských industriálních památek pro Registr průmyslového dědictví České republiky. Právě jsme se s kolegy vrátili z Bochumi v Porúří. Procházeli jsme tam zvolna se měnícím Západním parkem zaplňovaným uměleckými díly, stranou centra, také v místech bývalého průmyslového areálu, s právě přestavovanou Jahrhunderthalle na koncertní sál pro Porúrské trienále – předtím do 60. let dvacátého století sloužila jako energetické centrum hutního závodu. Zdálo se nám to řešením, které by mohlo být východiskem i pro Kladno. Staveniště nebylo obehnáno ohradou, za níž není vidět, co se děje uvnitř. Zůstalo otevřené pro návštěvníky. Napříč pěší chodníky, s tabulí vysvětlující budoucí záměry, u rekonstruované industriální památky stála pohodlná lavička, z ní bylo možné pozorovat postup prací na projektu představeném počítačovou vizualizací. Přístupná byla dětská hřiště, a nemýlím-li se, bylo možné dát si pivo s buřtem v občerstvení. Byli jsme vtaženi do dění, zážitkem je i dobrodružství z poznání prostorů, které před tím zůstávaly uzavřené. Záměr byl zřejmý – ztotožnění se se změnou, rozptýlení předsudků, které přece jen tato místa provázejí. Uvolnit a nastartovat představivost veřejným kulturním počinem, zakotveným v industriální historii, která je s nimi spjata. Jde o osvědčený přístup, především zpočátku, kdy nezbývá než jasným impulsem zvrátit pokračující negativní urbanistický i sociální vývoj po uzavření průmyslových podniků a dolů. Na první pohled bylo zřejmé, jak regeneraci a povznesení bývalých průmyslových čtvrtí, areálů a objektů prospívá jejich zpřístupnění, zviditelnění. Ilustrací takové zkušenosti je nejen velkorysá regenerace Porúří projektem IBA Emscher Park, jehož součástí byla i konverze bochumské průmyslové haly. Za modelový, už o pár let starší příklad bývá zmiňován iniciační projekt urbanistické regeneraHodnoty a limity fantazie /příklady a smysl iniciačních projektů Benjamin Fragner, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze 23 ce devastované čtvrti Castlefield v Manchesteru. 1/ Jeho připomenutí může být pro úvahy o situaci Kladna zajímavé, i když měřítkem a konkrétními reáliemi jistě nesrovnatelné. Manchester je označován za první průmyslové město v historii lidských sídel a toto prvenství platilo i o trpké zkušenosti s „de-industrializací“, která v druhé polovině 20. století postihla většinu bývalých evropských průmyslových center. Také v Manchesteru hledání nové orientace a motivů regenerace naráželo na psychologické bariéry. Role průmyslu v životě Manchesteru nebyla vnímána pouze jako zdroj pracovních míst, ale také „kulturní identity s městem“, k níž patří hrdost na tradici dynamického rozvoje, ale i smysluplnou dřinu a vydělávání peněz. 2/ První úvahy využít průmyslové dědictví jako turistickou atrakci při kultivování zpustlého městského prostředí – a současně tím oživit místní ekonomické aktivity – tady zazněly už téměř před třiceti lety. Zpočátku byla vize Castlefield Urban Heritage Park přijímána spíš se zvědavostí. Nezbytné je proto zdůraznit rozhodující krok, který proměnu Castlefield nastartoval: Tím byla v 80. letech veřejná investice, přemístění Muzea vědy a techniky do opuštěného železničního terminálu z roku 1830 při Liverpool Road. Z jednoho pavilonu se muzeum zakrátko rozrostlo v rozsáhlý komplex přilehlých železničních skladišť a tržnice. Pozoruhodné je, jak následovaly další, tentokrát už soukromé projekty, zčásti podporované městem či ze státního rozpočtu, časem z fondů Evropské unie. Přitom nejpřitažlivější prostor vznikl poblíž muzea, za železničními viadukty a podél kanálů, v centrální oblasti bývalého vnitřního přístavu. Teprve pak následovala přestavba dalších hospodářských objektů a skladišť na studia, kanceláře, také se tu bydlí, nechybějí restaurace. Konverze jednotlivých budov probíhaly od konce 80. let. Zaznamenávají posuny stylů i názorů na to, jak lze s industriálními památkami nakládat. Od idealizované historie k autentickému a syrovějšímu výrazu, preferovanému současným vkusem. V Castlefield sice ještě pár staveb čeká na rekonstrukci, v souhrnu jde už ale o naplněný záměr, všeobecně příznivě přijímaný jako projev hospodářského rozvoje a turistickými průvodci doporučovaný k návštěvě. Zkušenost zpočátku víceméně exkluzivně pojaté vize měnila vnímání a přístup k donedávna beznadějným místům, kterým se každý raději vyhýbal. Především v uplynulých deseti, patnácti letech přibývá bezpočet realizací, od nenápadných, téměř anonymních návrhů konverzí, které bývají nejcennějším výrazem proměny měřítek hodnot, až po příklady, které plní roli ikon a oběhly většinu architektonických časopisů, jako londýnská Tate Modern z elektrárny či vídeňský plynojem nebo dobrodružné vzdělávací centrum Magna z bývalé ocelárny v Rotherhamu. Přes možná zjednodušení, která popularizaci podobných zkušeností a příkladů provázejí, mají smysl podpůrných, nepřehlédnutelných argumentů. Všimněme si, jak projekty, které obvykle nejpřirozeněji posouvají myšlení a připravují půdu pro následování, jsou zpočátku veřejné či veřejnými institucemi podporované investice. Mají sílu nasměrovat ve shodě s dlouhodobým záměrem rozvoje území a uchovat potřebnou kontinuity osídlení, vytipují krystalizační místo regenerace (pilotním projektem konverze opuštěného objektu pro veřejně prospěšné užití jako místní centra, pro alternativní turistiku, vzdělání). Na cosi podobného nejspíš celou tu dobu čeká i území Vojtěšské huti, se zažitými industriálními relikty, patrně i další prostory Kladna. Spíš jako hru pokaždé zkouším, kdykoliv se sem dostanu, zda by se dala umístit lavička obdobná té od Jahrhunderthalle, 24 Hodnoty a limity fantazie /příklady a smysl iniciačních projektů Benjamin Fragner, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze West Park Bochum, výhled na přestavovanou Jahrhunderthalle z roku 1902. Foto: autor Plaketa připomínající na několika místech v Castlefield , Manchester, podporu vedení města a evropských rozvojových projektů pro proměnu před lety ještě zanedbané čtvrtě. Foto: autor kudy vést veřejné procházkové trasy, z nichž lze obhlížet, co se kde děje. Těch pět let vlastně zůstává u hry, jejíž součástí se jakoby stala i identifikace staveb pro Registr průmyslového dědictví. Areál bývalé Vojtěšské huti, rozdrobený a zmítaný parciálními zájmy desítek jeho vlastníků je stále urbanisticky neuchopený, bez veřejné kontroly, vzniklý stav jen usnadňuje přehlížet společensky nebezpečné jednání. Zůstává uzavřený a přesto kdejakým zlodějíčkům přístupný, což bylo nakonec pro několik z nich osudné. Hrou na zpřístupnění bylo i Industriální safari Tomáše Žižky a jeho přátel při třetím mezinárodním bienále Industriální stopy v roce 2005. O otevření stále ještě nešlo, jen o uvedení na scénu. Ale i to bylo důležité. Vápenné pece Vojtěšské huti díky tomu, jak fotogenicky shlížely z plakátů a publikací, už pozvolna a trochu paradoxně platí za symbol proměny vnímání hodnot průmyslového dědictví Kladna. Od té doby z nich ale zase zmizely další kovové části, rozpadají se. Těžko odhadnout, kolik vydrží. 1 Tiesdell, S. – Oc T. –Heath, T.: Revitilizing Historic Urban Quarters. Architectural Press, London 2001 2 Jamie Peck – Kevin Ward, City of Revolution: Restructuring Manchester. Manchester University Press, 2002 Hodnoty a limity fantazie /příklady a smysl iniciačních projektů Benjamin Fragner, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze 25 Řídící centrum Poldi SONP Kladno, urbanisticko architektonická studie, FA ČVUT, E. Hlaváček, M. Hlaváček, T. Šenberger, J. Štěpaník, 1978. 26 Kladenská brownfields – potenciál rozvoje města Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze Kladenská brownfields – potenciál rozvoje města Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze Již v době zpracování Směrného územního plánu (SÚP) Kladenské sídelní oblasti, schváleného v roce 1974 (Krajský projektový ústav /KPÚ/), bylo zřejmé, že hlavní výrobní aktivity v areálu Huti Koněv (Vojtěšská huť) POLDI-SONP skončí (výroba zde byla zastavena v roce 1975) a v souvislosti s novým závodem na Dříni se očekával i útlum aktivit v areálu Poldi. V té době se také objevily první úvahy o změnách funkcí na části výrobních ploch a o přerozdělení uvolněných pozemků ve prospěch městských, nevýrobních činností. I když tehdy, v první polovině 70. let, v období „normalizace“, bylo obtížné uvažovat o odebírání ploch průmyslové výrobě v tak aktivní oblasti, jakou bylo Kladno, objevily se náměty na vytvoření určité přechodové zóny mezi městem a výrobou. Do pásma zeleně, které by z jihu, východu a severu oddělilo plochu Koněva od města, bylo navrženo rozptýlené společné vybavení – výzkum, školy a řídící centrum SONP. Na severu pokračovalo zelené pásmo přes haldu – s funkcí krátkodobé rekreace – až ke Švermovu. Na plochu po bývalé Huti Koněv byla navržena nová funkce na pomezí výroby a služeb – závod údržby, s minimálními dopady na životní prostředí města. Stále fungující drátovnu „Maďarka“ bylo tehdy možné z plánů „vymazat“ jen ve studentských projektech. V tomto období samozřejmě neexistovaly žádné tendence směřující k ochraně průmyslového dědictví, dokonce pojem průmyslové dědictví nebyl ani definován. Přesto se již v některých projektech objevily náznaky zachování původních technologií jako dokladů předcházejících činností: Ve studii řídícího centra SONP POLDI (Katedra průmyslových a zemědělských staveb FA ČVUT, 1979) byl mohutný portálový jeřáb otevřeného skladu hutních výrobků (dnes již dávno ve šrotu) využitý jako mimoúrovňový přechod pro zaměstnance. Zhruba po deseti letech, kolem roku 1985, začal KPÚ pracovat na novém územním plánu Kladna, s termínem odevzdání 1989. V přípravné části nazvané Rozbory a průzkumy se zelený pás oddělující město a výrobu objevil již jako jeden z hlavních koncepčních momentů urbanistického řešení. V textové části se v kapitole s názvem „Prognóza vývoje“ mimo jiné také uvádí: „Vzhledem k daným bariérám ať přírodním či zainvestovaností území stávajícího závodu POLDI SONP nebo hlukových pásem letiště, nelze uvažovat o extenzivním rozvoji města na volných plochách.“ „Je nutné přistoupit k ekonomičtějšímu využití území a to přestavbou stávajícího přestárlého stavebního fondu…“ „Provést ozdravění životního prostředí a to velice náročnou, ale nezbytnou přestavbou a modernizací starého závodu POLDI SONP…“ „Současně s likvidací zdroje znečištění ovzduší budovat ochranná zelená pásma s výrobně–obslužnou zónou mezi závodem POLDI SONP a městem.“ Je příznačné, že ze šesti bodů prognózovaného vývoje se vztah průmyslových ploch a zbytku města objevuje minimálně v polovině z nich. Ve zprávě výzkumného úkolu: „Kladno – problematika regenerace starého průmyslového města“ (Fakulta architektury ČVUT v Praze, prosinec 1990) se v části „Kladno – náměty rozvojových směrů města“ sice stále počítá – byť se zásadně modernizovanou, ale nadále dominantní průmyslovou výrobou v POLDI SONP, ale areál Huti Koněv je posuzován již pod jiným zorným úhlem: „Po zrušení všech starých výrobních provozů v areálu HK Poldi se uvolní podstatná část její plochy. Její západní část, oddělená navrženou novou trasou silnice I/30 (ve směru jih–sever, pozn. autora) by měla být připojena k centrální zóně Kladenská brownfields – potenciál rozvoje města Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze 27 města, k jejímu zásadnímu posílení, pro umístění nových výrazných aktivit tercierní a kvaternální vybavenosti, které by měly přispět … k vytvoření silného integračního momentu v jádru městské struktury.“ V textu se dále objevuje i pozoruhodný námět : „…tím se nabízí využití tzv. Maďarky pro zřízení velkého univerzálního společenského a nákupního centra na trase frekventovaného spojení…“ a dále „Rekultivovaná halda by měla být zapojena do této rozšířené kontaktní zóny jako zelená plocha pro krátkodobý oddech a zábavu s příslušným vybavením“. Tehdy byly již představy o záchraně průmyslového dědictví a o konverzích průmyslových objektů celkem přesné a v evropském měřítku doložitelné. Podíváme-li se dnes v roce 2007 na platný územní plán Kladna, na první pohled nás překvapí právě ve vztahu průmyslu a města. Přesto, že prognózy o útlumu výrobních aktivit v areálech POLDI SONP se ne jen na 100 % naplnily, ale byly dokonce mnohokrát překročeny, zaujímají výrobní plochy – příznačně označeny šedou barvu – právě v místech v kontaktu s centrem města větší plochu, než zaujímaly před 30 lety. A to v situaci, kdy nejenže tam původní průmysl již nefunguje, ale dokonce – jako ve Vojtěšské huti a dnes již na značném území Poldovky – ani fyzicky již neexistuje! Šedý nátěr dostala i halda, která je minimálně v podstatné části reálně zelená. Prostory po a nebo ještě patřící skomírajícímu průmyslu se staly klasickým městským problémem, pojmenovaným buď „průmyslový úhor“, nebo obecněji „brownfield“. Ani jedna z vizí předcházejících generací urbanistů o připojení nebo přepuštění části průmyslových ploch pro rozvoj města, nebo prokrvení neprostupných výrobních území veřejnými komunikacemi se ne jen nenaplnila, ale do značné míry se i současným postupem zkomplikovala. Šedá plocha v územním plánu, s vyšším cílem dále neorganizovaná, vybízí investory pouze k funkcím, ke kterým je určená – výroba, sklady a možná služby. Vše ostatní vyžaduje minimálně změnu územního plánu. Nekontrolovanou, chaotickou a kvalitativně druhořadou výstavbou se zaplňuje území v bezprostřední blízkosti centra, které se mohlo stát koncepčně významnou rozvojovou plochou města. Paradox! Před stejným problémem stálo nebo stojí stovky měst v celé Evropě. Přístupy k řešení jsou různé, ale rozhodující úlohu vždy sehrály městské správy. Podle politické situace jsou projekty regenerací brownfields více či méně centrálně plánované, ale plánované jsou vždy. Podle závažnosti situace je plánování otázkou obce, regionu nebo dokonce i státu. Postupně opouštěné londýnské doky jsou od počátku 70. let významnou rozvojovou plochou města, sloužící kompletnímu sortimentu městských funkcí – od rezidenčních lokalit s byty v původních skladištích, až po plochy nového letiště. Impulsem a pobídkou investic – pro převážně soukromé investory – byly organizační a plánovací kroky města, včetně investice do nového dopravního systému – tramvajové trasy, spojující ohniska nového „dockladn“. Významným momentem celého projektu byl požadavek na zachování a přeměnu řady původních skladových objektů k novým účelům, vytvářející neopakovatelnou atmosféru a identifikační známku území (obr.6). Podobně vyřešila vídeňská radnice i záchranu Gasometrů – bývalých památkově chráněných plynojemů – pobídkou a „dárkem“ pro soukromé investory bylo prodloužení linky metra až pod vlastní objekty plynojemů. Projekty pařížských brownfields jsou díky politické situaci ještě pod větší kontrolou radnice. V západní části Paříže ukončily z různých důvodů své aktivity dvě automobilky – Citroen a Renault. V obou případech byly plochy vráceny obyvatelům města. Na ploše bývalého závodu Citroen byl zřízen městský park s příznačným názvem „Park Citroen“ (obr. 7), areál závodu Renault ve čtvrti „Boulogne-Billancourt“ byl na náklady automobilky sanován a je připraven pro rozšíření a výstavbu obytné městské čtvrti. (obr. 8) Součástí projektu byla i záchrana jedné z výrobních hal továrny, jako společenského a informačního centra nového území. 28 Kladenská brownfields – potenciál rozvoje města Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze Německo je další ze zemí, která programově řeší problémy s brownfields, jejich projekt „Internationalen Bauausstellung Emscher Park“ se stal díky programové péči o záchranu průmyslového dědictví vzorem pro mnoho následovníků. I radnice některých našich měst již pochopily, že ze strašáku „brownfields“se díky novým projektům mohou stát rozvojové plochy města s pozitivním potenciálem. Příklady najdeme v Brně, v Praze, ale třeba i v Kralupech nad Vltavou nebo v Krnově. Kladno nepochybně hledá po ztrátě symbolu „rudé“ svoji novou identitu. Ohromné průmyslové území, které původní symbol drželo nad vodou, ale prozatím nevzalo do hry. Jedině město ale může problém úhorů – brownfields – pojmenovat. Pokud tak neučiní, problém bude sice existovat dále, ale jako skrytý a se všemi známými důsledky. „Je tedy věcí města, zda bude považovat revitalizaci úhorů za prioritu svého rozvoje. Revitalizace úhorů je nesporně součástí udržitelného rozvoje území ve smyslu Agendy 21 stanovené konferencí v Rio de Janeiro 1992 a v ní stanoveného principu „Myslet globálně, jednat lokálně“ (K. Maier, Politika a strategie rozvoje obce a revitalizace úhorů, VCPD, 2004). Kladnu schází vize rozvoje města spojená s řešením brownfields. Podstatné je otevření širší diskuse k otázce: Co s kladenskými brownfields, které by mohly sehrát roli jako významný potenciál rozvoje celého města? Diskuse by měla vyústit v zadání územní studie regenerace kladenských brownfields – minimálně na ploše bývalé Huti Koněv a Poldi. Kladenská brownfields – potenciál rozvoje města Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT v Praze 29 Ostravsko. Podrobná mapa městské aglomerace v 70. letech 20. století se zákresem lokalit hutí, dolů a hornických kolonií. 30 Pro srovnání a inspiraci: Rozvoj jiné průmyslové lokality v ČR – městské aglomerace Ostravy Miroslav Baše, ČVUT Praha Pro srovnání a inspiraci: Rozvoj jiné průmyslové lokality v ČR – městské aglomerace Ostravy Miroslav Baše, ČVUT Praha V záměru pracovní skupiny (pod vedením pí. MgA. D. Šubrtové), která si vytkla za úkol poukázat na dosud opomíjené památky průmyslového rozvoje, jeho důsledků (haldy) a osídlení (hornické kolonie) na území města, případně aglomerace Kladna nejsou opomenuty žádné podstatné komponenty historického vývoje zmíněné lokality. Důležitý je i poukaz na další rozvoj, který by měl „pozvednout ztracené sebevědomí“ tohoto kdysi významného města a současně se pokusil zahrnout dosud existující materiální svědectví významné minulosti Kladna. Zkráceně řečeno, záměrem je poskytnout v prvé řadě dostatek přesvědčivé dokumentace o předmětné minulosti místa a vymezit jí důstojné místo v rámci budoucí vize města. Skutečnost, že průmyslové dědictví je součástí dědictví kulturního, je dnes uznávána alespoň odbornou veřejností, obdobně, jako krajina s jejími specifickými hodnotami. Zatím tomu tak není všeobecně, tj. v horizontu veřejnosti laické. Právě průběh průmyslové revoluce s jejími rozsáhlými zásahy do krajiny je současně určitým varovným mementem, ilustrujícím, čemu bychom se měli vyhýbat více než sto let poté. Počátkem 70. let minulého století vznikl významný podnět ze strany Útvaru hlavního architekta Ostravy (byl jím ing. arch. Evžen Tošenovský, otec dnešního hejtmana tohoto kraje), aby se v tehdejším SÚRPMO zpracovala studie industriálních památek na území ostravské městské aglomerace. Byl jsem pověřen zpracováním této studie za situace, kdy na našem území šlo o osvícený krok, bez určitých metodických vzorů, nelze říci, že všeobecně vítaný. V západních zemích již tehdy byly poměrně rozvinuty postupy při objevování a vyhodnocování tzv. „industrial archaeology“. Proč připomínat tuto studii v souvislosti s úkoly, které čekají v nejbližších letech Kladno? Domnívám se, že lze nabídnout celou řadu otázek a problémů, které mohou být určitou stimulací pro kladenská řešení, pro určité perspektivní cesty, které by měly zhodnotit pozitiva minulosti a současně se pokusit napravovat určité ztráty, které dynamický rozvoj průmyslu a těžby způsobil dřívějšímu charakteru území, jak osídlení, tak zejména krajině. Oblastí, kterou hodlám nabídnout k další diskusi, je urbanistická rovina rozvoje území aglomerace či města a jeho důsledky. Prvním doporučením, které si dovoluji navrhnout, je zpracovat historický vývoj území. Jako příklad uvádím ostravskou paralelu. Základem bylo cca 78 listů map stabilního katastru z roku 1833, které jsme zpracovali (tehdy ještě bez počítačů) do mapy v hranicích, která odpovídala hranicím městské aglomerace v době prací (počátek 70. let). Tomuto stavu již předcházela etapa „vysoušení rybníků“, kterou jsme zachytili rovněž. Ve 2. polovině 19. století začíná rozmach těžby uhlí s nezbytným zakládáním šachet a kolonií, zprvu v bezprostřední blízkosti šachet, později, s narůstáním jejich velikosti a diverzifikací (kolonie mistrovské, hornické) s nárůstem zmíněných vzdáleností. Pro srovnání a inspiraci: Rozvoj jiné průmyslové lokality v ČR – městské aglomerace Ostravy Miroslav Baše, ČVUT Praha 31 Paralelně vznikaly hutě. Ve Vítkovicích začala v roce 1827 pracovat Rotschildova huť, vyrábějící kolejnice pro c. a k. trať Vídeň – Krakov, která tangovala předmětné území. Existuje řada map, které dokládají postupná rozrůstání průmyslových území následované rozvojem železničních vleček. Ztrácí se obraz rurální krajiny – osídlení lánových vesnic s jejich typickým zázemím plužin. Tento „první plán“ dostává další vrstvu – vrstvu solitérních šachet s již popsaným zázemím kolonií a s jeho dalšími částmi – průmyslovými areály, které, na rozdíl od šachet mají velmi dynamický expanzivní charakter. Do této vrstvy patří již zmíněná dopravní síť, převážně železniční, představující v podstatě omezení pohybu a svým způsobem i dynamiky rozvoje. Třetí vrstvou je osídlení města Ostravy ve všech formách zástavby – blokové městské i předměstské, vytvářené soubory rodinných domů a domků. V rámci této vrstvy vznikají i veřejné budovy a veřejné prostory. Čtvrtou vrstvou ve zkráceném a zjednodušeném přehledu tvoří poválečná sídliště, tedy soubory tzv. „volné“ zástavby. Typickým jevem je téměř totální ignorování krajiny jako svéprávného komponentu. Dalším jevem je pronikání nových forem do původních systémů zástavby, „oblévání“ starších souborů novými, atp. Jako ilustrace k tomuto tvrzení slouží obrázek zachycující poválečnou situaci oblasti Poruby, kde jsou zastoupené všechny vyjmenované vrstvy. Dalším doporučením tohoto příspěvku je určení obdobných vrstev na půdě města či aglomerace Kladna. Tento analytický podklad bude patrně pro mnohé překvapením o „vrstevnatosti“ vývoje, a současně snad i klíčem k nalézání potřebných „spar“, odkud by se měla do půdorysu města vrátit krajina – svými liniemi a centry. Nesporně k tomu přispěje komponent hald, což by bylo možné považovat za další vrstvu nebo za součást určitých areálů. V době zpracování Ostravska ještě ekologie nebyla tak pokročilá, aby měla k dispozici názor na tyto krajinné jevy. Je nesporné, že v prostorových představách o budoucnosti Kladna by neměl chybět komponent „brownfields“. Současní investoři dávají přednost rozvoji na zelené louce. Momentální, resp. vstupní investice jsou nesporně nižší, provozní náklady, které ponese město, podstatně vyšší (technická i dopravní infrastruktura). Často nepřekonatelnou překážkou je dekontaminace „brownfields“, kterou by bylo možné vyjadřovat odstupňovaně (předmětná území neponesou patrně stejnou ekologickou zátěž). Stejně důležitá bude jasná koncepce skeletu krajiny tohoto místa. Jsem přesvědčen, že všechny progresivní koncepce současnosti kladou velký důraz na krajinný skelet. Je důležité prosazovat revitalizaci krajiny tam, kde byla téměř eliminována (záchytnými body by mohl být fenomén hald), ale stejně důležité bude mít jasný skelet krajiny, která není dosud zastavěná, ale která, při lhostejnosti města, zastavěná bude, a to většinou chaoticky, s nízkými hustotami, s malými ambicemi na urbanistickou kvalitu, pokud bude možné o urbanismu hovořit vůbec. Budoucí vize by se měla pokusit o jasnou artikulaci celků osídlení, pokud jsou ještě čitelné. Zabránit jejich prorůstání a rozlévání do bezbřehých celků. Bývalé celky osídlení, zejména rurální, měly většinou své veřejné prostory. Tento jev se ze současné zástavby také vytratil. Je v podstatě součástí každé sídelní kostry, potvrzuje existenci komunit. Je samozřejmě otázkou, zda dnes obyvatelstvo pociťuje jejich absenci jako ztrátu. Zprávy a studie z pokročilejšího zahraničí ukazují na sílící tlaky tyto komponenty znovu vytvářet nebo revitalizovat. Má-li Kladno získat zpět ztracené sebevědomí, nemůže nechat koncepci svého rozvoje na nekoordinovaných snahách developerů, jejichž cílem není celkový obraz budoucího města, ale podnikatelský úspěch z každého fragmentu, který se podaří zrealizovat, téměř kdekoli, podle výhodné nabídky pozemků. 32 Pro srovnání a inspiraci: Rozvoj jiné průmyslové lokality v ČR – městské aglomerace Ostravy Miroslav Baše, ČVUT Praha Vrátíme-li se ještě jednou k otázce „brownfields“, je nutno připomenout, že je důležité představit původní stavy budov, někdy s oprávněnými ambicemi, že zacházíme s architekturou. Zkušenosti z uvedených studií na Ostravsku lze doložit jednak fotografiemi z období zakládání a rozmachu jednotlivých areálů a jednak následnou socialistickou skutečností, kdy byly stavby i celky znehodnocovány improvizací, nedostatkem koncepce, motivace k řádu, k prestiži, atp. Výjimkou byly některé novostavby, které, pokud nebyly v pozdějším vývoji ponechány k chátrání, jsou již v podstatě také součástí průmyslové historie. Výše uvedené náměty, zejména pokud se týkají budoucí koncepce, lze doložit z vývoje měst ze zahraničí. Lze bohužel konstatovat, že ČR prochází obdobím velmi dynamickým, kdy ale většina výstavby je svěřována do rukou samostatným aktérům, kteří nejsou zodpovědni za celek a za delší perspektivu. Doufám, že postupný vývoj dospěje k nezbytné účasti municipalit s posláním prosazování případně ochrany veřejného zájmu. Pro srovnání a inspiraci: Rozvoj jiné průmyslové lokality v ČR – městské aglomerace Ostravy Miroslav Baše, ČVUT Praha 33 Těleso odvalu Dolu Tuchlovice (Nosek) s odkrytými vrstvami prohořelé (vlevo dole) a neprohořelé (vpravo dole) haldoviny. Na svazích jsou patrné erozní rýhy vyhloubené stékající dešťovou vodou a nálety pionýrských dřevin nově osídlujících území bez vegetace vzniklé činností člověka. Foto: T. Gremlica 34 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Krajinu Kladenska ovlivňovala těžba černého uhlí a s ní související činnosti po velmi dlouhou dobu. První, historicky doložený nález uhlí u Vrapic na buštěhradském panství v roce 1775 je připisován Václavu Bürgerovi a Jakubu Oppeltovi. Na nejstarší známé důlní mapě z roku 1784 je vyznačeno několik dolů, které se nacházely v prostoru nádraží v Buštěhradě a v nejbližším okolí. První skutečně hlubinný důl na Kladensku vznikl v roce 1822 na katastrálním území obce Cvrčovice a v roce 1836 byl vybaven parním strojem. Postupem času vzniklo jen v krajině Kladenska v okolí cca 200 uhelných šachet a štol asi 150 hald. V celé oblasti kladensko–rakovnické pánve se nachází 342 povrchově identifikovatelných hald po těžbě černého uhlí (MAJER, 1985). Všechny tyto antropogenní aktivity podstatně změnily krajinný ráz a do určité míry narušily ekologické a estetické funkce krajiny. V průběhu druhé poloviny 19. století a zejména ve 20. století ztrácelo Kladensko původní zemědělský ráz a současně s prudkým rozvojem těžby energetických surovin, hutnického průmyslu i dalších odvětví a s tím spojenou urbanizací se rychle přeměňovalo v industrializovaný region. Samotné Kladno mělo ještě v roce 1843 pouhých 1 395 obyvatel, ale do roku 1869 jejich počet vzrostl na 10 199 a po celý zbytek 19. století se dále zvyšoval (r. 1880 – 14 085 obyvatel; r. 1890 – 17 215 obyvatel; r. 1900 – 18 573 obyvatel). Teprve roku 1870 bylo Kladno povýšeno na město a následně, v roce 1898, mu císař František Josef I udělil titul „královského horního města“. Explozivní nárůst počtu obyvatel Kladna pak můžeme sledovat ve 20. století, především v jeho druhé polovině (r. 1930 – 20 751 obyvatel; r. 1961 – 49 507 obyvatel; r. 1970 – 63 076 obyvatel; r. 1980 – 71 141 obyvatel a maximum v r. 1989 – 73 326 obyvatel). V tomto období také gradovala zaměstnanost v těžařských a metalurgických odvětvích ekonomiky. Na počátku transformace ekonomiky ČR v roce 1990 zaměstnávaly kladenské doly celkem 4 894 pracovníků. V hutnickém a ocelářském gigantu Poldi SONP Kladno pracoval maximální počet 22 972 zaměstnanců v r. 1963, po té následovala stagnace a mírný pokles na 19 996 zaměstnanců v r. 1985. K radikálním změnám došlo od druhé poloviny 90. let 20. století. Po krachu Poldi Kladno v letech 1996 – 1997 ztratil, v souvislosti s ukončením těžby černého uhlí na Kladensku ke 30. 6. 2002, ekonomický sektor další obory, které původně zaměstnávaly značný podíl ekonomicky aktivních obyvatel regionu (ještě v roce 2001 pracovalo v kladenských dolech 1 369 zaměstnanců). Do potíží se dostaly i podniky z jiných odvětví (např. energetiky, aj.), které byly na velkých zástupcích černouhelného a hutního průmyslu z větší části závislé. Tyto ztráty dosud nebyly adekvátně kompenzovány ani postupně se rozvíjejícími místními malými a středními podniky, ani zahraničními investicemi do oblasti zpracovatelského průmyslu v nové průmyslové zóně Kladno–jih. Uvedené jevy vedly ke stabilizaci vyšší míry nezaměstnanosti, ke zhoršení sociální situace obyvatelstva a k poklesu celkové kvality života. Relativně malá vzdálenost hlavního města Prahy i logistického komplexu letiště Ruzyně podstatným způsobem a dlouhodobě ovlivnila strukturu zaměstnanosti v Kladně a okolních obcích. Obě centra odtud odčerpala velký podíl, především vysoce kvalifikovaných pracovních sil. Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB, 2001) denně vyjíždí mimo Kladno do zaměstnání 10 173 lidí, tj. 29,7 % z celkového počtu zaměstnaných a 26,7 % všech ekonomicky aktivních osob ve městě. Od 90. let 20. století také poměrně rychle klesá počet obyvatel největšího města Středočeského kraje (změna 1990/2006 = – 3 927 obyvatel). S výše zmíněnými vývojovými trendy úzce souvisely problémy prostupující všemi třemi pilíři udržitelného rozvoje v klasickém pojetí – ekonomickým, sociokulturním i environmentálním. V plném rozsahu se projevovaly zejména v environmentální Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 35 oblasti. Jejich řešení mimo jiné souvisí s udržitelným využíváním krajiny a postupným odstraňováním starých ekologických zátěží. K tomu je nezbytné detailně poznat v současnosti zjistitelný rozsah disturbancí ekologických a estetických funkcí krajiny i to, jak byly postupem času tyto negativní faktory zmírňovány přirozenou ekologickou sukcesí či již realizovanými rekultivačními opatřeními. Vzhledem k evidentnímu nedostatku relevantních odborných dat a informací z oblasti biologie, ekologie a krajinné ekologie a k nutnosti vymezit rozsah nezbytných opatření k zajištění obnovy ekologických a estetických funkcí krajiny v částech Kladenska narušených těžbou černého uhlí bylo formou veřejné soutěže ve výzkumu a vývoji v rámci Programu SL – Krajina a sídla budoucnosti Ministerstva životního prostředí České republiky (MŽP ČR) vyhlášeno téma projektu VaV 640/10/03 „Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním“. Na realizaci projektu poskytlo MŽP ČR, v souladu s ustanoveními zákona č. 130/2002 Sb., účelové finanční prostředky. Příjemcem dotace a hlavním řešitelským pracovištěm se stal Ústav pro ekopolitiku, o. p. s. (Kateřinská 26, 120 00 Praha 2; tel.: 224 826 593; e-mail: [email protected]; web: http://ekopolitika.cz). Odpovědným řešitelem projektu VaV 640/10/03 „Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním“ byl Mgr. Tomáš Gremlica. Členy řešitelského týmu byli odborníci zabývající se problematikou systematické biologie (botanika, zoologie), ekologie, krajinné ekologie, geologie, geografie a integrované ochrany životního prostředí: RNDr. Jiří Sádlo, CSc.; MUDr. Vít Zavadil; Mgr. Ondřej Volf; RNDr. Ivo Přikryl; RNDr. Václav Cílek, CSc.; RNDr. Miroslav Martiš, CSc.; Ing. Vladimír Zdražil; Ing. Jiří Bureš; Bc. Vladimíra Roglová. Hlavním cílem projektu realizovaného od listopadu 2003 do prosince 2005 bylo: V souvislosti s ukončením těžby černého uhlí na Kladensku vymezit rozsah nutných opatření k zajištění obnovy ekologických a estetických funkcí krajiny v částech Kladenska narušených těžbou černého uhlí. Území vymezené pro realizaci projektu je situováno ve střední části okresu Kladno, v kulturní krajině výrazně ovlivněné antropogenními aktivitami spojenými mimo jiné také s hloubením jam, ražbou a dobýváním černého uhlí. Je zobrazeno na mapových podkladech o měřítku 1 : 50 000, list 12 – 23 Kladno. Ve směru JZ – SV zahrnuje základní územní jednotky č. 532983 (Tuchlovice); č. 532452 (Kamenné Žehrovice); č. 532053 (Kladno); č. 532576 (Libušín); č. 533050 (Vinařice); č. 532720 (Pchery); č. 532118 (Brandýsek); č. 532185 (Cvrčovice); č. 532851 (Stehelčeves); č. 532495 (Koleč); č. 532100 (Blevice) a č. 532681 (Otvovice). Podle oficiálních údajů za rok 2003 zveřejněných Českým statistickým úřadem (ČSÚ) činila celková rozloha vymezeného území 10 727,7594 ha (samotné statutární město Kladno s celkovou výměrou 3 696,7031 ha zabíralo 34,46 % vymezeného území). Z rozlohy vymezeného území bylo 5 190,8245 ha tvořeno zemědělskou půdou, 2 640,7525 ha lesními pozemky, 2 092,2564 ha ostatními plochami, 669,861 ha zastavěnými plochami a nádvořími, a 134,065 ha vodními plochami. (viz Obr. 11 obrazové přílohy na str. 95) Podle výsledků Sčítání lidu, domů a bytů (SLDB, 2001) žilo na vymezeném území celkem 84 958 obyvatel, hustota osídlení tedy činila 785,2 obyvatel/km2. Zatímco na administrativním území Kladna žilo 71 132 obyvatel (tj. 83,7 %) a hustota osídlení zde dosahovala 1 924,2 obyvatel/km2, na zbývající rozloze vymezeného území žilo pouze 13 826 obyvatel a hustota osídlení činila 194,1 obyvatel/km2. Ke 31. 12. 2003 bylo na vymezeném území evidováno celkem 84 153 bydlících obyvatel, hustota osídlení zde činila 784,4 obyvatel/km2 (ČSÚ). Projekt plynule navázal na dříve prováděné výzkumy tak, aby se zbytečně neopakovaly některé aktivity. Řešitelé akceptovali 36 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha číselná označení jednotlivých uhelných hald na Kladensku, uvedená ve studii SPUDIL, J. et al. „Možnosti využití odpadních hald po těžbě“. Praha : MS GET, 1998. Ve svých výzkumech se zaměřili na krajinu jako celek a především pak na její části, ve kterých při těžbě černého uhlí reálně došlo k narušení ekologických a estetických funkcí. Byly provedeny podrobné průzkumy 24 hald/odvalů (viz Tabulka č. 1) vybraných tak, aby dané lokality přesně odpovídaly zadání projektu. Tabulka č. 1: Seznam zkoumaných lokalit po těžbě černého uhlí v krajině Kladenska Evid. list haldy 1 2 3 4 5 6 7 8 9 16 17 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 36 CELKEM Haldy po těžbě uhlí Katastrální území Tuchlovice (Důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) Wanieck (gen. Svoboda, Nejedlý II) Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – starý odval Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – odval V Němcích Max (Gottwald I) Jan I + II Mayrau-Robert (Gottwald II, Fierlinger I) Barré Motyčín Ronna (Gottwald III) Prago Tragy (Zápotocký I+III, Franz Josef) Jan-Dubí Ludvík-Kateřina Ludmilin důl Ferdinand (Ferdinand I+II, Zápotocký) Theodor Stehelčeveská jáma Marie-Antonie Vítek (Václav) Na feruli Teplák (Zápotocký IV) Bohumír Josef-Antonín Felix-Jan Tuchlovice Srby u Tuchlovic Libušín Libušín Libušín Libušín Vinařice u Kladna Vinařice u Kladna Motyčín Hnidousy Dubí u Kladna Dubí u Kladna Dubí u Kladna Vrapice, Cvrčovice Cvrčovice Brandýsek Stehelčeves Vrapice, Cvrčovice Cvrčovice, Stehelčeves Vrapice Vrapice Vrapice Vrapice Otvovice Plocha odvalu (v ha) 18,3 1,0 13,4 24,6 10,0 10,0 8,4 1,3 0,5 13,25 6,3 0,5 0,5 0,17 3,8 3,25 0,6 1,3 1,2 1,0 4,0 4,0 0,4 1,2 128,97 Objem haldoviny (v mil. m3) 4,922 0,12 2,154 5,15 2 1 1,499 0,1 0,02 2,1 0,7 0,25 0,035 0,0085 0,56 0,32 0,006 0,07 0,05 0,04 0,28 0,2 0,012 0,14 21,7365 Rozmístění hald/odvalů po těžbě černého uhlí v krajině Kladenska znázorňuje mapa na Obr. 9 v obrazové příloze, která také umožňuje orientační srovnání rozlohy jednotlivých lokalit. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 37 Jak vyplývá z terénních průzkumů provedených v letech 2004 a 2005, rozsah narušení kladenské krajiny těžbou černého uhlí je z ekologického i estetického hlediska mnohem menší, než se předpokládalo. Nejvýraznější pozůstatky po těžbě – haldy/odvaly nelze pokládat za paušálně nepříznivý jev, v mnohém převažují pozitivní vlastnosti nad negativními. Funkce krajiny dnes v podstatě negativně neovlivňují, naopak jejich přírodní hodnota se ukázala jako překvapivě vysoká (včetně prokázaného výskytu velkého počtu zvláště chráněných druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, včetně kriticky a silně ohrožených). Biologické průzkumy 24 hald, tedy částí krajiny Kladenska významně narušených těžbou černého uhlí prokázaly přítomnost 196 ochranářsky hodnotných druhů cévnatých rostlin – z toho 41 druhů z Červeného seznamu České republiky (jeden domněle vyhynulý /chundelka přetrhovaná - Apera interrupta/; 2 kriticky ohrožené /lebeda růžová – Atriplex rosea, chruplavník větší – Polycnemum majus/; 5 silně ohrožených /lakušník Rionův – Batrachium rionii, zeměžluč spanilá – Centaurium pulchellum, merlík hroznový – Chenopodium botrys, jabloň lesní – Malus sylvestris, skřípinec Tabermanaemontanův – Schoenoplectus tabernaemontani/; 9 ohrožených /řepík vonný – Agrimonia procera, okrotice bílá – Cephalanthera alba, pcháč bělohlavý – Cirsium eriophorum, škarda smrdutá mákolistá – Crepis rhoeadifolia, strošek pomněnkový – Lappula myosotis, vemeník zelenavý – Platanthera chlorantha, jeřáb dunajský – Sorbus danubialis, jetel jahodnatý – Trifolium fragiferum, mrvka myší ocásek – Vulpia myuros/ a 24 vzácnějších). Zvlášť důležité je, že nejvíce ohrožené druhy jsou vázané přednostně na haldové biotopy. To znamená, že právě tyto extrémně vzácné druhy by byly zničeny, pokud by došlo ke klasickým rekultivacím. Rovněž zde bylo determinováno celkem 50 druhů hub, 140 druhů motýlů (2 druhy zvláště chráněné /otakárek fenyklový – Papilio machaon, batolec – Apatura sp./ a 4 další druhy z Červeného seznamu České republiky). Zaznamenán byl výskyt 109 druhů obratlovců. Z tohoto počtu bylo 6 druhů obojživelníků (5 zvláště chráněných /mlok skvrnitý – Salamandra salamandra, ropucha obecná – Bufo bufo, ropucha zelená – Bufo viridis, skokan skřehotavý – Rana ridibunda, skokan štíhlý – Rana dalmatina/), 3 druhy zvláště chráněných plazů (ještěrka obecná – Lacerta agilis, slepýš křehký – Anguis fragilis, užovka obojková – Natrix natrix), 89 druhů ptáků (20 druhů zvláště chráněných podle zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny /bělořit šedý – Oenanthe oenanthe, bramborníček černohlavý – Saxicola torquata, čáp bílý – Ciconia ciconia, jestřáb lesní – Accipiter gentilis, kavka obecná – Corvus monedula, koroptev polní – Perdix perdix, krahujec obecný – Accipiter nisus, krkavec velký – Corvus corax, krutihlav obecný – Jynx torquilla, křepelka polní – Coturnix coturnix, luňák červený – Milvus milvus, moták pochop – Circus aeruginosus, orel mořský – Haliaeetus albicilla, pěnice vlašská – Sylvia nisoria, poštolka rudonohá – Falco vespertinus, ťuhýk obecný – Lanius collurio, včelojed lesní – Pernis apivorus, vlaštovka obecná – Hirundo rustica, žluna šedá – Picus canus, žluva hajní – Oriolus oriolus/, 9 druhů podle Přílohy I. Směrnice Rady 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků) a konečně 11 druhů savců (1 druh zvláště chráněný /veverka obecná – Sciurus vulgaris/). Celkem tedy 29 druhů zvláště chráněných obratlovců, přičemž minimálně 16 druhů z nich na haldách trvale žije a rozmnožuje se. Některé plochy narušené v minulosti těžbou černého uhlí, na kterých byl ponechán volný průběh přirozené ekologické sukcesi, dnes splňují podmínky pro to, aby mohly být vyhlášeny maloplošnými chráněnými územími, nebo aby nahradily nefunkční prvky místních územních systémů ekologické stability (ÚSES). Tato opatření jsou svrchovaně důležitá, mimo jiné také proto, že se ekologická stabilita krajiny Kladenska neustále snižuje (viz Obr. 10 obrazové přílohy na str. 94). 38 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Tradiční přístup k rekultivacím chápe zejména plochy ovlivněné těžbou nerostných surovin jako jev principiálně ekologicky, krajinářsky a ochranářsky negativní. Cílem rekultivací je proto jejich přítomnost a odlišnosti od okolní krajiny minimalizovat. Znamená to retušování přítomnosti ploch ovlivněných těžbou, které v ideálním případě musí „zmizet z krajiny“. Motivací tohoto přístupu je zřetel k proximálním krajinářským cílům, tj. k praktickým účelům v krátkém časovém horizontu. Využití nabízí zejména urbanistika, lesnictví a agrikultura. Standardním způsobem prováděné intenzivní a velmi drahé rekultivace, spočívající v planaci hald, tedy v jejich úplném odstranění, nebo ve výrazném snížení těles a vyrovnání s povrchem okolní krajiny a v následném převrstvení ornicí, hodnotu hald ničí. Obnova krajiny by v žádném případě neměla být založena na popření vývoje krajiny, mazání stop minulosti, „ztrátě paměti“ a překrytí novou, ale stejně umělou, disharmonicky působící a ekologicky nefunkční krajinou bez pozůstatků antropogenních aktivit. Cestou však není ani konzervace hald tradičním způsobem restriktivní ochrany, nýbrž postupné začlenění těchto původně narušených lokalit do okolní urbánní, industriální a zemědělské krajiny. Přírodní rekultivace se v zahraničí uplatňuje v posledních asi 20 letech, u nás v podstatně menším rozsahu zejména v posledním desetiletí. Vodítkem je přiznat haldám legitimitu a chovat se k nim jako k určité specifické krajinné hodnotě, která odráží rozmanitost kulturního a přírodního dědictví a tvoří součást identity lidí, kteří v krajině žijí. Jsou novými prvky krajiny, na které musíme pohlížet nikoliv jako na zničená území, ale právě naopak jako na budoucí přírodní oázy. Základem šetrných rekultivačních postupů je odstranění odpadů uložených v příslušných lokalitách v rozporu se zákonem a ponechání dostatečného prostoru a času přirozené ekologické sukcesi. Z hlediska udržitelného rozvoje je nutné posilovat princip obnovy krajiny jako celku, s funkčním začleněním narušených prvků do okolních struktur nepostižených hornickou činností. V současnosti platný zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ukládá těžařům provádět sanační a rekultivační práce pouze v území stanovených dobývacích prostorů včetně hald a odvalů, kdežto plnohodnotná obnova funkce krajiny zahrnuje nejen takovéto plochy, ale i další navazující území, která byla těžbou ovlivněna jen okrajově. Prioritou je vytvořit podmínky pro budoucí obnovu funkcí krajiny a nikoli realizovat lokální sanační opatření, kterými lze řešit jen dílčí funkce (protierozní ochrana, dílčí koloběh vody). Z výsledků terénních průzkumů a z hlavního výstupu projektu za rok 2004, kterým byla „Analytická studie stavu krajiny Kladenska v částech narušených těžbou černého uhlí“, vychází hlavní výstup projektu za rok 2005 „Strategie obnovy ekologických a estetických funkcí krajiny Kladenska v jejích částech narušených těžbou černého uhlí“. Součástí strategie je, mimo jiné, také detailní hodnocení jednotlivých lokalit a jejich skupin v členění podle velikosti, posouzení stavu těchto nepřírodních biotopů, stupně jejich začlenění do okolní krajiny a vlivu na krajinný ráz. Strategie obsahuje i návrhy konkrétních opatření k obnově ekologických a estetických funkcí krajiny. Úhrnná výměra částí krajiny Kladenska, které byly ve vzdálenější či v nedávné minulosti těžbou prokazatelně narušeny, činí 128,97 ha, což je pouhých 1,2 % z celkové rozlohy vymezeného území (10 727,7594 ha). Z hlediska plochy okresu Kladno (69 147 ha) pak podíl těchto narušených lokalit tvoří zanedbatelných 0,19 %. Významnou skutečností je, že 12 zkoumaných oblastí z celkového počtu 24 nedosahuje rozlohy ani 1,5 ha. Celková rozloha těchto maloplošných disturbancí je 9,67 ha a objem zde deponované haldoviny činí 0,8515 mil. m3. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 39 Vítek (Václav) 30 Na feruli 33 Josef-Antonín 36 Felix-Jan CELKEM Vliv haldy na krajinný ráz Souhrnná hodnotnost bioty Bohatost bioty Ohroženost bioty Objem haldoviny (v mil. m3) Plocha odvalu (v ha) Zdroj biodiverzity 29 Jedinečnost bioty 8 9 22 23 24 27 28 Wanieck (gen. Svoboda, Nejedlý II) Barré Motyčín Jan-Dubí Ludvík-Kateřina Ludmilin důl Stehelčeveská jáma Marie-Antonie 2 Srby u Tuchlovic 1,0 0,12 1 1 2 1 1 2 Vinařice u Kladna Motyčín Dubí u Kladna Dubí u Kladna Vrapice, Cvrčovice Stehelčeves Vrapice, Cvrčovice Cvrčovice, Stehelčeves Vrapice Vrapice Otvovice 1,3 0,5 0,5 0,5 0,17 0,6 1,3 0,1 0,02 0,25 0,035 0,0085 0,006 0,07 1 1 1 1 1 1 1 1 1 2 2 1 2 2 3 2 2 1 1 1 2 2 2 2 1 3 1 1 2 2 2 1 2 1 2 1 1 1 1 1 1 2 1,2 0,05 2 2 2 4 3 3 1,0 0,4 1,2 9,67 0,04 0,012 0,14 0,8515 1 1 1 2 2 1 1 1 4 1 1 4 1 1 3 1 1 4 Katastrální území Evidenční list haldy Haldy po těžbě uhlí Tabulka č. 2: Přehled těžbou černého uhlí narušených částí krajiny Kladenska, u nichž se plocha disturbance pohybuje v rozmezí 0 – 1,5 ha, hodnocení jejich biotické složky a jejich vlivu na krajinný ráz Poznámka: Ohroženost bioty vybraných taxonů – 1 počet ohrožených druhů je nepodstatný; 2 počet ohrožených druhů je poměrně nízký; 3 počet ohrožených druhů je podstatný; 4 počet ohrožených druhů je poměrně vysoký; 5 počet ohrožených druhů je mimořádný. Bohatost bioty vybraných taxonů – 1 biota je chudá; 2 biota je poměrně málo bohatá; 3 biota je poměrně bohatá; 4 biota je poměrně velmi bohatá; 5 biota je mimořádně bohatá. Jedinečnost bioty vybraných taxonů – 1 biota není nijak jedinečná; 2 jedinečnost bioty není podstatná; 3 biota je z menší části jedinečná; 4 biota je z větší části jedinečná; 5 jedinečnost bioty je mimořádná. 40 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Zdroj biodiverzity u vybraných taxonů – 1 halda nemá roli zdroje biodiverzity pro okolní krajinu; 2 halda je jako zdroj biodiverzity pro okolní krajinu málo významná; 3 halda je jedním ze zdrojů biodiverzity pro okolní krajinu; 4 halda je významným zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu; 5 halda je základním zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu. Souhrnná hodnotnost bioty vybraných taxonů – 1 hodnotnost bioty na haldě není podstatná; 2 hodnotnost bioty na haldě je podprůměrná; 3 hodnotnost bioty na haldě je průměrná; 4 hodnotnost bioty na haldě je nadprůměrná; 5 hodnotnost bioty na haldě je mimořádná. Vliv haldy na krajinný ráz – 1 bezvýznamný vliv haldy na krajinný ráz; 2 nepodstatný vliv haldy na krajinný ráz; 3 přiměřený vliv haldy na krajinný ráz; 4 podstatný vliv haldy na krajinný ráz; 5 určující vliv haldy na krajinný ráz. Odval ve Cvrčovicích (důl Ferdinand /Ferdinand I+II/, Zápotocký). Skalním útvarům podobná „spečená“ hlušina haldy zásadním způsobem obohacuje členitost (morfologii) okolního terénu. Lokalita je rovněž vynikajícím příkladem úspěšné přirozené ekologické sukcese – postupné obnovy přírodních společenstev na území narušeném činností lidí. Foto: T. Gremlica Z Tabulky č. 2 vyplývá, že počet ohrožených taxonů v těchto lokalitách je nepodstatný, biota je chudá, resp. poměrně málo bohatá, z menší části je biota jedinečná pouze na lokalitě č. 8 Barré v k. ú. Vinařice u Kladna a z větší části na lokalitě č. 36 Felix-Jan v k. ú. Otvovice. Významným zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu jsou lokality č. 29 Vítek (Václav) v k. ú. Cvrčovice, Stehelčeves a č. 36 Felix-Jan v k. ú. Otvovice, které mají také nejvýše klasifikovanou souhrnnou hodnotnost bioty a přiměřený (lok. č. 29), resp. podstatný (lok. č. 36) vliv na krajinný ráz. Začlenění těžbou černého uhlí narušených částí s plochou disturbance v rozmezí 0 – 1,5 ha do současné krajiny Kladenska, které je uvedeno v rámci souhrnného hodnocení v Tabulce č. 3, velmi úzce souvisí s plochou haldy, objemem deponované haldoviny, s druhem a rozsahem realizovaných rekultivačních opatření a zejména s rokem ukončení sypání odvalu a tedy s dobou, po kterou mohla probíhat přirozená ekologická sukcese. Kromě lokalit č. 27 Stehelčeveská jáma v k. ú. Stehelčeves a č. 36 Felix-Jan v k. ú. Otvovice, které jsou středně výraznými prvky odlišujícími se od okolní krajiny je zbývajících 10 lokalit hodnoceno jako málo výrazný prvek téměř nebo zcela začleněný do okolní krajiny. Lokality č. 8 Barré v k. ú. Vinařice u Kladna, č. 9 Motyčín v k. ú. Motyčín, č. 23 Ludvík-Kateřina v k. ú. Dubí u Kladna a č. 28 Marie-Antonie v k. ú. Vrapice, Cvrčovice je nutné ponechat bez zásahu přirozené ekologické sukcesi. Terénní úpravy malého rozsahu je nutné provést pouze v lokalitě č. 36 Felix-Jan v k. ú. Otvovice – jedná se o zajištění stability svahu odvalu a jednoduchá protierozní opatření. Zásahy do těles ostatních malých hald, včetně terénních úprav, jsou nevhodné a z hlediska přirozené ekologické sukcese i postupné obnovy ekologických a estetických funkcí krajiny kontraproduktivní. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 41 8 Barré 9 Motyčín 22 Jan-Dubí 23 Ludvík-Kateřina 24 Ludmilin důl 27 Stehelčeveská jáma 28 Marie-Antonie 29 Vítek (Václav) 30 Na feruli 33 Josef-Antonín 36 Felix-Jan CELKEM Srby u Tuchlovic Vinařice u Kladna Motyčín Dubí u Kladna Dubí u Kladna Vrapice, Cvrčovice Stehelčeves Vrapice, Cvrčovice Cvrčovice, Stehelčeves Vrapice Vrapice Otvovice 1,3 0,1 1 0,5 0,02 1 0,5 0,25 1 0,5 0,035 0,17 Plocha odvalu (v ha) Stálé a periodické drobné vodní nádrže A Přítomnost divokých skládek odpadů 1 Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin 0,12 Terénní úpravy tělesa haldy 1,0 Objem haldoviny (v mil. m3) Nutnost realizace opatření k obnově funkcí Wanieck (gen. Svoboda, Nejedlý II) Začlenění haldy do současné krajiny 2 Katastrální území Haldy po těžbě uhlí Evidenční list haldy Tabulka č. 3: Začlenění těžbou černého uhlí narušených částí s plochou disturbance v rozmezí 0 – 1,5 ha do současné krajiny Kladenska, nutnost realizace opatření k obnově ekologických a estetických funkcí a druhy těchto opatření 0 2 0 1 0 0 0 0 0 0 0 0 A 0 0 A+Z 0 1 N (SUK) 0 0 0 0 0,0085 1 A 0 0 A+Z 0 0,6 0,006 2 0 1 0 0 1,3 0,07 1 A N (SUK) 0 0 0 0 1,2 0,05 1 A 0 1 0 0 1,0 0,4 1,2 9,67 0,04 0,012 0,14 0,8515 1 1 2 A A A 0 0 1 1 1 0 0 0 0 0 0 0 N (SUK) N (SUK) Poznámka: Začlenění haldy do současné krajiny Kladenska – 1 málo výrazný prvek téměř nebo zcela začleněný do okolní krajiny; 2 středně výrazný prvek odlišující se od okolní krajiny; 3 velmi výrazný prvek nápadně se odlišující od okolní krajiny. 42 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Nutnost realizace opatření k obnově ekologických a estetických funkcí – A opatření k obnově ekologických a estetických funkcí je nutné realizovat; N (SUK) opatření k obnově ekologických a estetických funkcí není nutné realizovat (lokalitu je vhodné ponechat přirozené ekologické sukcesi). Terénní úpravy tělesa haldy – 0 terénní úpravy tělesa haldy není nutné provádět; 1 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy malého rozsahu; 2 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy středního rozsahu; 3 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy velkého rozsahu. Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin – 0 doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin není nutné provádět; 1 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin malého rozsahu; 2 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin středního rozsahu; 3 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin velkého rozsahu. Kulík říční – (Charadrius dubius) se vyskytuje na odvalu v Tuchlovicích (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek), na odvalu v Libušíně (důl Kladno, Nejedlý I+III, Schoeller – odval V Němcích), na odvalu v Libušíně (důl Max, Gottwald I), na odvalu v Hnidousech (důl Ronna, Gottwald III) a na odvalu v Brandýsku (důl Theodor). Ke hnízdění preferuje holé plochy u vod. Hnízdo tvoří mělký důlek lemovaný oblázky a úlomky rostlin. Foto: L. Brejšková Přítomnost „divokých“ skládek odpadů – 0 „divoké“ skládky odpadů významnějšího rozsahu nebyly zaznamenány; A + Z je nutné odstranit existující „divoké“ skládky odpadů významnějšího rozsahu a provést technická opatření k zabránění vzniku nových „divokých“ skládek odpadů. Stálé a periodické drobné vodní nádrže – 0 drobné vodní nádrže se v lokalitě nenacházejí; 1 nutné pravidelné udržování existujících stálých a periodických drobných vodních nádrží; 2 vytvoření nových stálých a periodických drobných vodních nádrží. Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin středního rozsahu by měla být provedena v lokalitě č. 2 Wanieck (gen. Svoboda, Nejedlý II) v k. ú. Srby u Tuchlovic a v malém rozsahu také v lokalitách č. 27 Stehelčeveská jáma v k. ú. Stehelčeves, č. 29 Vítek (Václav) v k. ú. Cvrčovice, Stehelčeves, č. 30 Na feruli v k. ú. Vrapice, č. 33 Josef-Antonín v k. ú. Vrapice. V lokalitách č. 22 Jan-Dubí v k. ú. Dubí u Kladna a č. 24 Ludmilin důl v k. ú. Vrapice, Cvrčovice je nutné odstranit „divoké“ skládky odpadů a technickými opatřeními předcházet jejich vzniku (např. omezení možností vjezdu motorových vozidel). Tůň v jižním cípu haldy č. 2 Wanieck (gen. Svoboda, Nejedlý II) v k. ú. Srby u Tuchlovic je nutné nejen zachovat, ale především o ni pečovat. V každém případě by měla být prosvětlena především z jižní, jihovýchodní a jihozápadní strany. Dalších 8 zkoumaných lokalit patří ve specifických podmínkách krajiny Kladenska mezi středně velké disturbance, jejichž jednotlivé plochy spadají do intervalu od 3,25 do 10,0 ha. Celková rozloha území narušeného těžbou černého uhlí činí 49,75 ha a objem zde deponované haldoviny dosahuje hodnoty 6,271 mil. m3. Základní údaje o středně velkých lokalitách narušených těžbou černého uhlí a jejich hodnocení obsahují Tabulka č. 4 a Tabulka č. 5. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 43 5 6 7 17 25 26 31 32 CELKEM Max (Gottwald I) Jan I + II Mayrau-Robert (Gottwald II, Fierlinger I) Prago Tragy (Zápotocký I+III) Ferdinand (Ferdinand I+II, Zápotocký) Theodor Teplák (Zápotocký IV) Bohumír Vliv haldy na krajinný ráz Souhrnná hodnotnost bioty Zdroj biodiverzity Jedinečnost bioty Bohatost bioty Ohroženost bioty Objem haldoviny (v mil. m3) Plocha odvalu (v ha) Katastrální území Haldy po těžbě uhlí Evidenční list haldy Tabulka č. 4: Přehled těžbou černého uhlí narušených částí krajiny Kladenska, u nichž se plocha disturbance pohybuje v rozmezí 3,25 – 10,0 ha, hodnocení jejich biotické složky a jejich vlivu na krajinný ráz Libušín Libušín Vinařice u Kladna Dubí u Kladna 10,0 10,0 2 1 5 1 4 4 4 4 4 4 4 3 4 3 8,4 1,499 4 4 3 3 4 3 6,3 0,7 2 2 2 1 2 3 Cvrčovice 3,8 0,56 4 3 4 4 4 3 Brandýsek Vrapice Vrapice 3,25 4,0 4,0 49,75 0,032 0,28 0,2 6,271 4 1 1 3 2 2 4 1 2 4 1 1 4 1 2 4 1 1 Poznámka: Ohroženost bioty vybraných taxonů – 1 počet ohrožených druhů je nepodstatný; 2 počet ohrožených druhů je poměrně nízký; 3 počet ohrožených druhů je podstatný; 4 počet ohrožených druhů je poměrně vysoký; 5 počet ohrožených druhů je mimořádný. Bohatost bioty vybraných taxonů – 1 biota je chudá; 2 biota je poměrně málo bohatá; 3 biota je poměrně bohatá; 4 biota je poměrně velmi bohatá; 5 biota je mimořádně bohatá. Jedinečnost bioty vybraných taxonů – 1 biota není nijak jedinečná; 2 jedinečnost bioty není podstatná; 3 biota je z menší části jedinečná; 4 biota je z větší části jedinečná; 5 jedinečnost bioty je mimořádná. Zdroj biodiverzity u vybraných taxonů – 1 halda nemá roli zdroje biodiverzity pro okolní krajinu; 2 halda je jako zdroj biodiverzity pro okolní krajinu málo významná; 3 halda je jedním ze zdrojů biodiverzity pro okolní krajinu; 4 halda je významným zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu; 5 halda je základním zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu. Souhrnná hodnotnost bioty vybraných taxonů – 1 hodnotnost bioty na haldě není podstatná; 2 hodnotnost bioty na haldě je podprůměrná; 3 hodnotnost bioty na haldě je průměrná; 4 hodnotnost bioty na haldě je nadprůměrná; 5 hodnotnost bioty na haldě je mimořádná. 44 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Vliv haldy na krajinný ráz – 1 bezvýznamný vliv haldy na krajinný ráz; 2 nepodstatný vliv haldy na krajinný ráz; 3 přiměřený vliv haldy na krajinný ráz; 4 podstatný vliv haldy na krajinný ráz; 5 určující vliv haldy na krajinný ráz. Hodnotící ukazatele pro středně velké lokality mají podstatně větší rozptyl než u malých disturbancí. Z Tabulky č. 4 je zřejmé, že počet ohrožených taxonů je mimořádně vysoký v lokalitě č. 5 Max (Gottwald I) v k. ú. Libušín a poměrně vysoký v lokalitách č. 7 Mayrau-Robert (Gottwald II, Fierlinger I) v k. ú. Vinařice u Kladna, č. 25 Ferdinand (Ferdinand I+II, Zápotocký) v k. ú. Cvrčovice a č. 26 Theodor v k. ú. Brandýsek. Počet ohrožených druhů ve zbývajících zkoumaných územích je oproti tomu nepodstatný či poměrně nízký. Poměrně málo bohatou biotu mají lokality č. 17 Prago Tragy (Zápotocký I+III) v k. ú. Dubí u Kladna, č. 31 Teplák (Zápotocký IV) a č. 32 Bohumír v k. ú. Vrapice. Významným zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu jsou lokality č. 5 Max (Gottwald I) v k. ú. Libušín, č. 6 Jan I+II v k. ú. Libušín, č. 25 Ferdinand (Ferdinand I+II, Zápotocký) v k. ú. Cvrčovice a č. 26 Theodor v k. ú. Brandýsek. Krajinný ráz podstatným způsobem ovlivňují lokality č. 5 Max (Gottwald I) v k. ú. Libušín a č. 26 Theodor v k. ú. Brandýsek, zatímco bez významného vlivu jsou lokality č. 31 Teplák (Zápotocký IV) a č. 32 Bohumír v k. ú. Vrapice. Ze zkoumaných středně velkých disturbancí jsou velmi výraznými prvky nápadně se odlišujícími od okolní krajiny lokality č. 5 Max (Gottwald I) v k. ú. Libušín a č. 26 Theodor v k. ú. Brandýsek. Další 4 lokality č. 6 Jan I+II v k. ú. Libušín, č. 7 MayrauRobert (Gottwald II, Fierlinger I) v k. ú. Vinařice u Kladna, č. 31 Teplák (Zápotocký IV) v k. ú. Vrapice a č. 32 Bohumír v k. ú. Vrapice s úhrnnou rozlohou 26,4 ha jsou hodnoceny jako málo výrazné prvky téměř nebo zcela začleněné do okolní krajiny. Lokalitu č. 25 Ferdinand (Ferdinand I+II, Zápotocký) v k. ú. Cvrčovice je nutné ponechat bez zásahu přirozené ekologické sukcesi. Terénní úpravy středního rozsahu jsou pravidelně prováděny v lokalitě č. 5 Max (Gottwald I) v k. ú. Libušín v souvislosti s řízeným ukládáním odpadů. Zde je nezbytné omezovat negativní environmentální dopady těchto zásahů na volně žijící živočichy (např. hnízdící ptáky). Terénní úpravy středního rozsahu je nutné provést také v lokalitách č. 7 Mayrau-Robert (Gottwald II, Fierlinger I) v k. ú. Vinařice u Kladna, č. 17 Prago Tragy (Zápotocký I+III) v k. ú. Dubí u Kladna a č. 26 Theodor v k. ú. Brandýsek (v tomto případě pouze v SV části odvalu, kde probíhá postupné odtěžování škváry, v kombinaci s následnou doplňkovou výsadbou vhodných druhů dřevin malého rozsahu). Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin středního rozsahu by měla být provedena v lokalitě č. 17 Prago Tragy (Zápotocký I+III) v k. ú. Dubí u Kladna. V lokalitách č. 6 Jan I+II v k. ú. Libušín, č. 7 Mayrau-Robert (Gottwald II, Fierlinger I) v k. ú. Vinařice u Kladna, č. 17 Prago Tragy (Zápotocký I+III) v k. ú. Dubí u Kladna, č. 26 Theodor v k. ú. Brandýsek a č. 31 Teplák (Zápotocký IV) v k. ú. Vrapice je nutné odstranit „divoké“ skládky odpadů a technickými opatřeními předcházet jejich vzniku (např. omezení možností vjezdu motorových vozidel). Při úpatí haldy č. 5 Max (Gottwald I) v k. ú. Libušín jsou mokřadní biotopy, jejich přítomnost je zde žádoucí a proto musí být zajištěno jejich pravidelné udržování. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 45 3 1 A A 2 0 0 0 0 A+Z 1 0 8,4 1,499 1 A 2 0 A+Z 0 Prago Tragy (Zápotocký I+III) 6,3 0,7 2 A 2 2 A+Z 0 Cvrčovice 3,8 0,56 2 0 0 0 0 Brandýsek Vrapice Vrapice 3,25 4,0 4,0 49,75 0,032 0,28 0,2 6,271 3 1 1 2 0 0 1 1 1 A+Z A+Z 0 0 0 0 Plocha odvalu (v ha) Katastrální území Libušín Libušín Vinařice u Kladna Dubí u Kladna 10,0 10,0 N (SUK) A A A Stálé a periodické drobné vodní nádrže Přítomnost divokých skládek odpadů 2 1 Objem haldoviny (v mil. m3) Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin Max (Gottwald I) Jan I + II Mayrau-Robert (Gottwald II, Fierlinger I) Ferdinand (Ferdinand I+II, Zápotocký) 26 Theodor 31 Teplák (Zápotocký IV) 32 Bohumír CELKEM 25 Terénní úpravy tělesa haldy 17 Nutnost realizace opatření k obnově 7 Začlenění haldy do současné krajiny 5 6 Haldy po těžbě uhlí Evidenční list haldy Tabulka č. 5: Začlenění těžbou černého uhlí narušených částí s plochou disturbance v rozmezí 3,25 – 10,0 ha do současné krajiny Kladenska, nutnost realizace opatření k obnově ekologických a estetických funkcí a druhy těchto opatření Poznámka: Začlenění haldy do současné krajiny Kladenska – 1 málo výrazný prvek téměř nebo zcela začleněný do okolní krajiny; 2 středně výrazný prvek odlišující se od okolní krajiny; 3 velmi výrazný prvek nápadně se odlišující od okolní krajiny. Nutnost realizace opatření k obnově ekologických a estetických funkcí – A opatření k obnově ekologických a estetických funkcí je nutné realizovat; N (SUK) opatření k obnově ekologických a estetických funkcí není nutné realizovat (lokalitu je vhodné ponechat přirozené ekologické sukcesi). Terénní úpravy tělesa haldy – 0 terénní úpravy tělesa haldy není nutné provádět; 1 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy malého rozsahu; 2 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy středního rozsahu; 3 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy velkého rozsahu. Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin – 0 doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin není nutné provádět; 1 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin malého rozsahu; 2 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin středního rozsahu; 3 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin velkého rozsahu. 46 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Přítomnost „divokých“ skládek odpadů – 0 „divoké“ skládky odpadů významnějšího rozsahu nebyly zaznamenány; A + Z je nutné odstranit existující „divoké“ skládky odpadů významnějšího rozsahu a provést technická opatření k zabránění vzniku nových „divokých“ skládek odpadů. Stálé a periodické drobné vodní nádrže – 0 drobné vodní nádrže se v lokalitě nenacházejí; 1 nutné pravidelné udržování existujících stálých a periodických drobných vodních nádrží; 2 vytvoření nových stálých a periodických drobných vodních nádrží. Průměrná velikost zkoumaných částí krajiny Kladenska narušených těžbou černého uhlí je 5,37 ha. Tento průměr výrazně (o 146,7 % až 358,1 %) přesahují pouze 4 největší lokality ve vymezeném území, kterými jsou č. 4 Důl Kladno – odval V Němcích (24,6 ha) v k. ú. Libušín; č. 1 Důl Tuchlovice (18,3 ha) v k. ú. Tuchlovice; č. 3 Důl Kladno – starý odval (13,4 ha) v k. ú. Libušín a č. 16 Ronna (13,25 ha) v k. ú. Hnidousy. Celková rozloha území narušeného těžbou černého uhlí činí 69,55 ha a objem zde deponované haldoviny dosahuje hodnoty 14,326 mil. m3. Základní údaje o velkých lokalitách narušených těžbou černého uhlí a jejich hodnocení obsahují Tabulka č. 6 a Tabulka č. 7. 1 3 4 16 CELKEM Tuchlovice (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – starý odval Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – odval V Němcích Ronna (Gottwald III) Vliv haldy na krajinný ráz Souhrnná hodnotnost bioty Zdroj biodiverzity Jedinečnost bioty Bohatost bioty Ohroženost bioty Objem haldoviny (v mil. m3) Plocha odvalu (v ha) Katastrální území Haldy po těžbě uhlí Evidenční list haldy Tabulka č. 6: Přehled těžbou černého uhlí narušených částí krajiny Kladenska, u nichž se plocha disturbance pohybuje v rozmezí 13,25 – 24,6 ha, hodnocení jejich biotické složky a jejich vlivu na krajinný ráz Tuchlovice 18,3 4,922 5 5 5 5 5 5 Libušín 13,4 2,154 3 3 4 4 4 4 Libušín 24,6 5,15 3 3 4 3 3 3 Hnidousy 13,25 69,55 2,1 14,326 3 2 5 5 4 5 Poznámka: Ohroženost bioty vybraných taxonů – 1 počet ohrožených druhů je nepodstatný; 2 počet ohrožených druhů je poměrně nízký; 3 počet ohrožených druhů je podstatný; 4 počet ohrožených druhů je poměrně vysoký; 5 počet ohrožených druhů je mimořádný. Bohatost bioty vybraných taxonů – 1 biota je chudá; 2 biota je poměrně málo bohatá; 3 biota je poměrně bohatá; 4 biota je poměrně velmi bohatá; 5 biota je mimořádně bohatá. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 47 Jedinečnost bioty vybraných taxonů – 1 biota není nijak jedinečná; 2 jedinečnost bioty není podstatná; 3 biota je z menší části jedinečná; 4 biota je z větší části jedinečná; 5 jedinečnost bioty je mimořádná. Zdroj biodiverzity u vybraných taxonů – 1 halda nemá roli zdroje biodiverzity pro okolní krajinu; 2 halda je jako zdroj biodiverzity pro okolní krajinu málo významná; 3 halda je jedním ze zdrojů biodiverzity pro okolní krajinu; 4 halda je významným zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu; 5 halda je základním zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu. Souhrnná hodnotnost bioty vybraných taxonů – 1 hodnotnost bioty na haldě není podstatná; 2 hodnotnost bioty na haldě je podprůměrná; 3 hodnotnost bioty na haldě je průměrná; 4 hodnotnost bioty na haldě je nadprůměrná; 5 hodnotnost bioty na haldě je mimořádná. Vliv haldy na krajinný ráz – 1 bezvýznamný vliv haldy na krajinný ráz; 2 nepodstatný vliv haldy na krajinný ráz; 3 přiměřený vliv haldy na krajinný ráz; 4 podstatný vliv haldy na krajinný ráz; 5 určující vliv haldy na krajinný ráz. Počet ohrožených taxonů v lokalitě č. 1 Tuchlovice (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) v k. ú. Tuchlovice je mimořádný, stejně mimořádná je zde i bohatost a jedinečnost bioty. Halda je základním zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu a její vliv na krajinný ráz je určující. Ostatní 3 lokality se vyznačují podstatnými počty ohrožených druhů poměrně slušnou bohatostí bioty a z větší části její jedinečností, která je v případě lokality č. 16 Ronna (Gottwald III) v k. ú. Hnidousy mimořádná. Tato halda je rovněž základním zdrojem biodiverzity pro okolní krajinu a její vliv na krajinný ráz je určující. Tři ze zkoumaných odvalů jsou velmi výraznými prvky nápadně se odlišujícími od okolní krajiny. Lokalita č. 4 Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – odval V Němcích je ze všech stran obklopena lesem a přestože je plošně nejrozsáhlejší na Kladensku, nepůsobí nijak rušivě. Merlík hroznový (Chenopodium botrys), který je v Červeném seznamu cévnatých rostlin České republiky zařazen mezi silně ohrožené druhy (kategorie C2). Rostlina vyhledává výslunné biotopy s blokovanou ekologickou sukcesí. Foto: T. Gremlica 48 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Bramborníček černohlavý – (Saxicola torquata) se vyskytuje na odvalu v Tuchlovicích (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) a na odvalu v Libušíně (důl Max, Gottwald I). Ke hnízdění vyhledává osluněné kamenité stráně, mimo jiné také na devastovaných plochách. Hnízda si staví na zemi, často ve svahu v prohlubni pod vegetací. Foto: J. Formánek Tuchlovice (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) Důl Kladno (Nejedlý I+III, 3 Schoeller) – starý odval Důl Kladno (Nejedlý I+III, 4 Schoeller) – odval V Němcích 16 Ronna (Gottwald III) CELKEM 1 Stálé a periodické drobné vodní nádrže Přítomnost divokých skládek odpadů Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin Nutnost realizace opatření k obnově funkcí Terénní úpravy tělesa haldy Začlenění haldy do současné krajiny Objem haldoviny (v mil. m3) Plocha odvalu (v ha) Katastrální území Haldy po těžbě uhlí Evidenční list haldy Tabulka č. 7: Začlenění těžbou černého uhlí narušených částí s plochou disturbance v rozmezí 13,25 – 24,6 ha do současné krajiny Kladenska, nutnost realizace opatření k obnově ekologických a estetických funkcí a druhy těchto opatření Tuchlovice 18,3 4,922 3 A 2 2 0 2 Libušín 13,4 2,154 3 A 2 2 0 0 Libušín 24,6 5,15 2 A 3 1 0 2 Hnidousy 13,25 2,1 69,55 14,326 3 A 2 0 A+Z 0 Poznámka: Začlenění haldy do současné krajiny Kladenska – 1 málo výrazný prvek téměř nebo zcela začleněný do okolní krajiny; 2 středně výrazný prvek odlišující se od okolní krajiny; 3 velmi výrazný prvek nápadně se odlišující od okolní krajiny. Nutnost realizace opatření k obnově ekologických a estetických funkcí – A opatření k obnově ekologických a estetických funkcí je nutné realizovat; N (SUK) opatření k obnově ekologických a estetických funkcí není nutné realizovat (lokalitu je vhodné ponechat přirozené ekologické sukcesi). Terénní úpravy tělesa haldy – 0 terénní úpravy tělesa haldy není nutné provádět; 1 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy malého rozsahu; 2 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy středního rozsahu; 3 je nutné provést terénní úpravy tělesa haldy velkého rozsahu. Doplňková výsadba vhodných druhů dřevin – 0 doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin není nutné provádět; 1 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin malého rozsahu; 2 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin středního rozsahu; 3 je nutné provést doplňkovou výsadbu vhodných druhů dřevin velkého rozsahu. Přítomnost „divokých“ skládek odpadů – 0 „divoké“ skládky odpadů významnějšího rozsahu nebyly zaznamenány; A + Z je nutné odstranit existující „divoké“ skládky odpadů významnějšího rozsahu a provést technická opatření k zabránění vzniku nových „divokých“ skládek odpadů. Stálé a periodické drobné vodní nádrže – 0 drobné vodní nádrže se v lokalitě nenacházejí; 1 nutné pravidelné udržování existujících stálých a periodických drobných vodních nádrží; 2 vytvoření nových stálých a periodických drobných vodních nádrží. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 49 Terénní úpravy velkého rozsahu jsou prováděny v lokalitě č. 4 Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – odval V Němcích v k. ú. Libušín v souvislosti s odstraněním havarijního stavu, který zde vyhlásil Obvodní báňský úřad v Kladně. Všechna opatření k obnově ekologických a estetických funkcí krajiny musí zmírňovat negativní environmentální a estetické dopady prováděných zásahů (včetně případné doplňkové výsadby vhodných druhů dřevin malého rozsahu). Náhradou za zdestruované mokřadní biotopy je nutné vytvořit nové stálé a periodické drobné vodní nádrže. V lokalitě č. 1 Tuchlovice (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) v k. ú. Tuchlovice budou terénní úpravy středního rozsahu spočívat především v odvezení části uhelných kalů k energetickému využití a ve stabilizačních a protierozních opatřeních na hlušinovém odvalu. Rovněž v tomto případě by měla být provedena doplňková výsadba vhodných druhů dřevin středního rozsahu, avšak pouze na vhodných místech u paty haldy a v prostoru k připravované průmyslové zóně a k obci Tuchlovice. Náhradou za zdestruované mokřadní biotopy je nutné vytvořit nové stálé a periodické drobné vodní nádrže. Také na zbývajících dvou haldách by měly být provedeny terénní úpravy pouze středního rozsahu, v lokalitě č. 3 Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – starý odval v k. ú. Libušín doplněné o výsadbu vhodných druhů dřevin středního rozsahu. Na základě srovnání údajů o způsobech využívání krajiny („land-use“) ve vybraných letech v období 1845 – 2005 musíme konstatovat, že ekologická stabilita krajiny Kladenska se významným způsobem snižuje. Strategie, v souladu s Krajskou koncepcí ochrany přírody a krajiny Středočeského kraje, stanoví konkrétní priority a strategické cíle zaměřené především na obnovu ekologických a estetických funkcí a na zvýšení ekologické stability kladenské krajiny: • Územní ochrana (Strategické cíle: Ochrana přírodovědecky nebo esteticky významných lokalit; Přírodovědecky nebo esteticky významná území otevřená návštěvníkům); • Druhová ochrana (Strategické cíle: Zajištění existence zvláště chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů v oblastech jejich současného rozšíření; Zlepšování podmínek pro existenci chráněných a ohrožených druhů rostlin a živočichů; Aktivní veřejnost při ochraně živočichů a rostlin); • Ochrana neživé přírody (Strategické cíle: Šetrné využívání ložisek nerostných surovin; Zachování cenných lokalit neživé přírody a péče o ně; Uchování geomorfologických jevů a fenoménů); • Prvky v krajině (Strategické cíle: Obhospodařování lesů podle principu udržitelného rozvoje, zvyšování ekologické stability a biologické diverzity lesů; Obnova vodního režimu krajiny, zvýšení retenční schopnosti krajiny; Ochrana krajiny s využitím institutu VKP); • Urbanizovaná území (Strategické cíle: Omezení ztrát zemědělské a lesní půdy v důsledku nepřiměřené územní expanze suburbanizovaných území; Udržitelný rozvoj využívání krajiny; Zlepšení stavu krajiny ve vhodných územích; Prostupná krajina pro biotu a člověka); • Zeleň (Strategický cíl: Zlepšení stavu a zvýšení množství rozptýlené zeleně). 50 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Výrazná proměna člověkem ovlivněné krajiny se v současnosti může odehrát i ve velmi krátkém čase – areál bývalého Dolu Tuchlovice (Nosek) s nevyužívanými, zdevastovanými plochami a objekty („brownfields“) na podzim 11. 11. 2004 a totéž území po odstranění budov a sanaci ploch v létě 12. 7. 2005. Lokalita byla během pouhých 9 měsíců připravena k novému funkčnímu využití pro výstavbu logistického centra. Jedná se o jeden z dosud nepříliš četných pozitivních příkladů úspěšné revitalizace „brownfields“ v České republice. Foto: T. Gremlica V návaznosti na výsledky podrobných biologických a ekologických průzkumů by měly být, v souladu s ustanoveními § 13 Přechodně chráněné plochy a souvisejících zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, místně a věcně příslušným orgánem ochrany přírody vyhlášeny přechodně chráněné plochy na lokalitách s dočasným nebo nepředvídaným výskytem významných rostlinných nebo živočišných druhů. Jedná se o odvaly: • Tuchlovice (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) v k. ú. Tuchlovice; • Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – starý odval v k. ú. Libušín. • Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – odval V Němcích v k. ú. Libušín; • Mayrau – Robert (Gottwald II, Fierlinger I) v k. ú. Vinařice u Kladna, Libušín; • Ronna (Gottwald III) v k. ú. Hnidousy; • Prago, Tragy (Zápotocký I+III, Franz Josef) v k. ú. Dubí u Kladna; • Ferdinand (Ferdinand I + II, Zápotocký) v k. ú. Cvrčovice; • Theodor v k. ú. Brandýsek; • Teplák (Zápotocký IV) v k. ú. Vrapice. Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 51 Bezodkladně by měla být realizována opatření v souladu s ustanovením § 6 Registrace významných krajinných prvků zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, u následujících odvalů významných z hlediska přírodovědeckého i z hlediska ochrany přírody a krajiny, které splňují všechny podmínky pro vyhlášení významného krajinného prvku: • Tuchlovice (důl Jaroslav, Tuchlowitz, Nosek) v k. ú. Tuchlovice; • Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – starý odval v k. ú. Libušín; • Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – odval V Němcích v k. ú. Libušín (zde po realizaci vhodných opatření k odstranění havarijního stavu, respektujících požadavky ochrany přírody a krajiny); • Max (Gottwald I) v k. ú. Libušín; • Jan I+II) v k. ú. Libušín; • Mayrau – Robert (Gottwald II, Fierlinger I) v k. ú. Vinařice u Kladna; • Ferdinand (Ferdinand I + II, Zápotocký) v k. ú. Cvrčovice; • Theodor v k. ú. Brandýsek; • Marie-Antonie v k. ú. Vrapice, Cvrčovice; • Vítek (Václav) v k. ú. Cvrčovice, Stehelčeves; • Na feruli v k. ú. Vrapice; • Teplák (Zápotocký IV) v k. ú. Vrapice. V souladu s ustanoveními vyhlášky č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, by v rámci managementu krajiny měly být do místních územních systémů ekologické stability začleněny vhodné lokality v minulosti narušené těžbou černého uhlí: • Důl Kladno (Nejedlý I+III, Schoeller) – odval V Němcích v k. ú. Libušín; • Mayrau – Robert (Gottwald II, Fierlinger I) v k. ú. Vinařice u Kladna, Libušín; • Ronna (Gottwald III) v k. ú. Hnidousy; • Ferdinand (Ferdinand I + II, Zápotocký) v k. ú. Cvrčovice; • Theodor v k. ú. Brandýsek; • Marie-Antonie v k. ú. Vrapice, Cvrčovice; • Vítek (Václav) v k. ú. Cvrčovice, Stehelčeves; • Teplák (Zápotocký IV) v k. ú. Vrapice; • Bohumír v k. ú. Vrapice; • Josef-Antonín v k. ú. Vrapice; • Felix-Jan v k. ú. Otvovice. Cílem těchto a dalších navrhovaných opatření (Vytváření nových malých vodních nádrží a mokřadních biotopů; Zvýšení množství rozptýlené zeleně v krajině a dosadba vhodných druhů dřevin podporující ekologickou sukcesi na odvalech; Citlivá revitalizace opuštěných těžeben) je posílit ekologickou stabilitu krajiny Kladenska, obnovit narušený vodní režim a zlepšit podmínky chráněných a ohrožených druhů ochranou míst jejich výskytu (biotopů). Kromě vlastní ochrany území narušeného v minulosti těžbou černého uhlí je nutné jeho zpřístupnění návštěvníkům a navržení nových způsobů využívání krajiny lidmi, jako jsou environmentálně šetrné formy sportu, rekreace a turistiky. 52 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Jako nezbytné se jeví pokračování ekologických a biologických průzkumů, jejichž výsledky by se měly odrážet v projektech sanací starých ekologických zátěží, citlivých rekultivačních aktivit, ale také např. v budování nových naučných stezek v rámci environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty veřejnosti. Literatura CÍLEK, V.: Revitalizace lomů. Principy a návrh metodiky. Ochrana přírody, 1999, č. 54, s. 73-76. CÍLEK, V.: Industriální příroda – problémy péče a ochrany. Ochrana přírody, 2002, č. 57, s. 313-316. CÍLEK, V.; HENDRYCH, J.; VIŠŇÁK R.: Řešení revitalizace a ochrany kopce Tlustec při dotěžení části zásob kamenolomu Brniště. Ed KOTECKÝ, V., Hnutí Duha. Brno, 2000., s 7-61. CÍLEK, V.; HLADIL, J.: Tvorba postindustriální krajiny: lomy. Příkladová studie koněpruské oblasti. In Sborník Archeologie a jeskyně, Praha: Knihovna ČSS, 1997, s. 160-174. GREMLICA, T. et al. Analytická studie stavu krajiny Kladenska v částech narušených těžbou černého uhlí. Praha : Ústav pro ekopolitiku, o.p.s. – výstup projektu VaV 640/10/03 „Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním“ za r. 2004, 295 str. GREMLICA, T. et al. Návrh strategie obnovy ekologických a estetických funkcí krajiny Kladenska v jejích částech narušených těžbou černého uhlí. Praha : Ústav pro ekopolitiku, o.p.s. – výstup projektu VaV 640/10/03 „Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním“ za r. 2005, 132 str. HÁKOVÁ, A.; KLAUDISOVÁ, A.; SÁDLO, J. (eds.): Metodika managementu území v soustavě Natura 2000. Praha. HALFAR, J.: Komplexní řešení území dotčeného těžbou uhlí. MS, Archiv ČMD a.s. Libušín, 1997. HAKL, M.: K rekultivaci opuštěných lomů na Příbramsku a Sedlčansku. Ochrana přírody, 2001, č. 56, s. 242-245. HOJDAR, J.: Rekultivace dolu Vrbenský – příklad nového pojetí tvorby následné krajiny. Uhlí-Rudy-Geologický průzkum, 1997, č. 4, s. 121-124. CHYTRÝ, M.; KUČERA, T.; KOČÍ, M.: Katalog biotopů České republiky. Praha, 2001. KOLEKTIV: Výzkum druhotných surovin buštěhradské haldy. Rukopis, Geofond sign. P60. 1990. KRÁLÍK, F. et al.: Vysvětlivky k základní geologické mapě ČSSR, 1:25 000, list 12-243. Praha-sever. ÚÚG. Praha, 1984. KUČA, K. Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. 2. díl, Praha : LIBRI, s.r.o., 2000. KUKAL, Z. et REICHMANN, F.: Horninové prostředí České republiky, jeho stav a ochrana. s. 108-134. ČGÚ. Praha, 2000. LOŽEK, V.: Limity a cíle renaturace. Životné prostredie, 1993. č. 3, s. 120-123. MÍCHAL, I.: Ekologická stabilita. 2. vyd. Brno : Veronica, ekologické středisko ČSOP, 1994. 276 s. MRŇA, F. a kol.: Posouzení některých ekologických a technologických problémů haldy SONP Kladno. Rukopis. Geofond sign. P15.1989. NEUHÄUSLOVÁ, Z. et al.: Mapa potenciální přirozené vegetace České republiky. 1. vyd. Praha : Acadamia, 1998. 342 s. PŘIKRYL, I.; FAINA, R.: Některé biologické a ekologické aspekty těžby uhlí a rekultivace území po skončení povrchové těžby. In Problematika geologické stavby uhelných ložisek ve velkých hloubkách. Zbýšov u Brna, 1995, s. 82-90. PŘIKRYL, I. (1999a): Nová příležitost v krajině – výsypky hnědouhelných lomů. Ochrana přírody, 1999, č. 54, s. 190-192. PŘIKRYL, I. (1999b): Jak dostat přírodu na výsypky (zkušenosti z Velké podkrušnohorské výsypky u Sokolova). In Hornická Příbram, sekce Z – Zahlazování následků hornické činnosti, Příbram, 1999, Z 4, s. 1-5. ROGLOVÁ, V.: Změna krajinné struktury v důsledku těžební činnosti na Kladensku. Bakalářská práce PřF UP, Olomouc, 2004. SÁDLO, J.: Kladenské haldy ve světle rostlinné sociologie a kulturní antropologie. Materiály ke krajinářskému hodnocení. Msc., nepublikováno, depon in Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha 53 Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., 2004. SPUDIL, J. et al.: Studie možnosti využití odpadních hald po těžbě. MS GET. Praha, 1998. ŠTÝS, S.: Proměny měsíční krajiny. Most : Ekokonsult Pons, 1996. 22 stran. ŠTÝS, S.: Česká rekultivační škola. Materiály Konference Cement-Lime, Přerov, 1998, s. 2-8. VRABEC, V.: Zpráva o řešení projektu VaV SL-640-10-03 „Obnova krajiny Kladenska narušené dobýváním“ za rok 2004. Část „Zoologicko-botanický výzkum lokalit“, zoologická část (bezobratlí – Lepidoptera). Msc., nepublikováno, depon. in Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., 2004. ZAVADIL, V.; VOLF, O.: Biologický průzkum hald po těžbě uhlí na Kladensku. Msc., nepublikováno, depon. in Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., 2004. ŽÁČEK, V.: Zonální asociace druhotných minerálů z kladenských hořících hald. Acta Universitatis Carolinae, Geol., 1988, č. 3, s. 315-341. ŽÁČEK, V.: Natural occurrence of orthorhombic calcium acetate monohydrate (Kladno, Central Bohemia, Czechoslovakia). Mineralogie Geologie, 1991, č. 36, s. 77-82. ŽÁČEK, V.: Makroskopické silikáty jako produkt kaustické přeměny haldového materiálu na Dole Kladno (Schoeller). Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1997, č. 4-5, s. 214-218. ŽÁČEK, V.: Recentní druhotná mineralizace na haldách a v dolech kladenského revíru. Bulletin mineralogicko-petrografického oddělení Národního muzea v Praze, 1998, č. 6, s. 161-175. ŽÁČEK, V.: Lesukite, cubic Al2Cl(OH)5.2H2O from Kladno, Czech Republic. Bulletin Czech Geological Surv., 2000, č. 75, s. 23-26. ŽÁČEK, V.; POVONDRA, P.: New mineralogical data for rostite from Libušín, Central Bohemia, Czechoslovakia. N. Jb. Miner. Mh., H. Stuttgart, 1988, č. 10, s. 476-480. 54 Jsou haldy jizvou v kladenské krajině, nebo její cennou součástí? Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Pohoda, nebo Prosperita: Fantazie roku 2003 a skutečnost roku 2007 Zdenka Vajdová, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. V roce 2003 inicioval tehdejší první náměstek primátora Ing. Dan Jiránek projekt Scénáře rozvoje města Kladna do roku 2028. Na scénářích rozvoje začaly pracovat dvě tvůrčí skupiny. V jedné skupině se sešli představitelé města a jeho veřejného života, druhou skupinu utvořili aktivní kladenští studenti středních a vysokých škol. Výsledek jejich práce pak představila webová stránka www.mestokladno.cz v únoru 2004. Scénáře možného vývoje města Kladna do roku 2028: Klondike Příběh slabé identity, slabé soudržnosti a výkonné místní ekonomiky Spálená země Příběh vzniku největšího slumu v Evropě, kam se dá jezdit jenom za sexem a drogami Prosperita Příběh silné regionální identity, pestré komunity a hospodářsky atraktivního regionu Pohoda Příběh silné identity, soudržné komunity a malé výkonnosti místní ekonomiky Připomněla jsem tuto historii v příspěvku Kladno: Od zářivé minulosti k nadějným zítřkům1. Projevy zájmu občanů o osud města zveřejněné v elektronické podobě časopisu Měsíčník Kladno 2005, a také informace radnice o některých krocích ve spravování města, zveřejněné tamtéž, dovolily odhad, že příběh Spálená země se nenaplní. Uplynulo několik let, podívejme se, který z uvedených scénářů se naplňuje. Ráda bych ukázala na základě veřejně dostupných informací, že příběhy Klondyke a Spálená země už nemají šanci. Dobré spravování veřejných věcí Je normální, že lidé chtějí příležitosti, chtějí lepší budoucnost pro své děti. Ale je přirozené, že bez vlády, která může plnit své sliby, bez vlády, která naslouchá a zachází slušně se svými občany, nemohou být přání a sny lidí naplněny. Vyplývá z toho, že lidi potřebují vládu takovou, která funguje a funguje dobře. Platí to jak pro národní společenství tak pro město a jakoukoliv obec. Přičemž velikost obce je podstatná jak pro komplexnost funkcí veřejné správy tak pro její kapacitu tyto funkce plnit. S tím, jak se rozšiřuje škála funkcí, které místní vláda nebo místní veřejná správa v lokalitě plní, a decentralizují se funkce veřejné správy, s tím, jak se uplatňují demokratizační vlivy Evropské unie v souvislosti s využíváním strukturálních fondů EU a pojmy spolupráce a participace ztrácejí povahu pouhé deklarace, častěji se vyskytuje pojem spravování obce. Světová banka definuje spravování jako využití politické autority a užití institucionálních zdrojů k řízení problémů a záležitostí společnosti. Jako alternativní definici nabízí: „spravování je použití institucí, mocenských struktur a také spolupráce k rozdělení zdrojů, koordinaci nebo kontrole aktivit ve společnosti nebo v hospodářství“.2 Čím je tedy charakterizováno „dobré spravování“ obce? Pohoda, nebo Prosperita: Fantazie roku 2003 a skutečnost roku 2007 Zdenka Vajdová, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. 55 Co se rozumí pod pojmem dobré spravování obce vyjadřuje dobře následující citace: „...v posledním půlstoletí se nám podařilo lépe porozumět tomu, co napomáhá vládám fungovat efektivně a dosahovat ekonomického růstu. Mluvíme-li o rozvoji společenství, říkáme tomu dobré spravování. V podstatě je to kombinace transparentních a vykazatelných institucí, velkých schopností, dovedností a znalostí a základní vůle dělat správné věci. Toto jsou věci, které umožňují vládě zajistit lidem služby efektivně.“3 Mluvíme-li o rozvoji obce, a také města Kladna, mluvíme o jeho dobrém spravování. Scénáře Klondike a Spálená země jsou v prvních letech, tzn. v letech 2004 – 2006, charakterizovány neefektivním nebo pro komunitu škodlivým fungováním místní veřejné správy. Dá se říci, že kolaps veřejné správy je hlavním rysem prvních let těchto dvou scénářů. Znaky špatného fungování veřejné správy jsou ve scénářích uvedeny jako předpoklady nebo první projevy toho, že jejich uskutečnění nastává. Na základě obou scénářů je lze popsat následovně. • Neschválený rozpočet, platební neschopnost • Omezení až zrušení dotací organizacím ve městě • Neprůhledné rozhodování • Rezignace obyvatel na veřejné dění • Komunální volby vyhrává komunistická strana • Rozpad města a emigrace obyvatel Zamítnutí scénářů Klondike a Spálená země Z informací z veřejně dostupných zdrojů, převážně z Internetu, však vyplývá, že k prvním projevům uskutečnění scénářů Klondike a Spálená země dosud nedošlo. Konstatování je ilustrováno příklady. • Rozpočet na rok 2007 byl schválen na začátku roku 2007 ve výši 1,66 miliardy Kč a jako vyrovnaný. • Rozdělují se dotace z Fondu primátora a fondů jednotlivých komisí Rady města: Podle www.mestokladno, Zápis z 11. zasedání Rady města; jednalo se o rozdělení dotací z různých fondů různým příjemcům, mezi nimiž jsou občanská sdružení, školy, kluby sportovní, společenské jako např. Společnost přátel hudby apod. Na stránce Středočeského kraje se zase mluví o podpoře projektů revitalizace brownfield např. Poldi kladno, bývalý důl Tuchlovice… • Několikero medií informuje o dění na radnici, o názorech občanů: Měsíčník Kladno, Kladenský zpravodaj (TV), Internet, Media Server Zveřejněná usnesení ze zasedání orgánů Statutárního města Kladno; informace o Agendě 21 (stálé fungování pracovní skupiny, která se zabývá Agendou 21 již od roku 1999); zpracování a projednávání Komunitního plánu sociálních služeb (dále KPSS)4; a konečně zveřejňování dotazů občanů na Internetu a jejich průběžné odpovídání úředníky nebo politiky města.5 • Ve volbách vítězí ODS V zastupitelstvu nemá převahu KSČM a mimořádné volby se nekonaly. 56 Pohoda, nebo Prosperita: Fantazie roku 2003 a skutečnost roku 2007 Zdenka Vajdová, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. • Obyvatelstvo zůstává Od roku 1991, kdy mělo Kladno 71 753 obyvatel, došlo k mírnému poklesu; k 1. 1. 2004 bylo evidováno 70 tisíc obyvatel (z toho bylo 20 tisíc ve věku 0 – 14 let, což je v relaci k většině ostatních okresů Středočeského kraje). V roce 2000 se stalo město Kladno statutárním městem. Komunální volby v Kladně Komunální volby v Kladně po roce 1990 neodpovídají tradované nálepce „rudé Kladno“.6 Opakovaně získává největší počet mandátů ODS a zastupitelstvo se vyznačuje pozoruhodnou personální kontinuitou. Zastupitelstvo má 33 členů. Tabulka 1: Komunální volby v Kladně Volby 1994 1998 2002 2006 11 12 11 8 300 (123) 365 (185) 312 (173) 198 (85) 27+6 (8) 28+5 (8) 32+1 (3) 30+3 (3) 29,17 31,16 31,17 Počet kandidujících volených subjektů Počet kandidátů (z toho nestraníků) Zvolení zastupitelé (v závorce počet zastoupených pol. stran) Účast v % V tabulce je vždy uveden počet zastupitelů členů některé politické strany + počet zastupitelů nestraníků. Z tabulky je zřejmé, že k určitému zlomu v chování politických subjektů došlo v období mezi komunálními volbami v roce 2002 a 2006. V roce 1998 byl největší počet volebních stran, největší počet kandidátů – 365 – ucházejících se o 33 mandátů. Ještě i v roce 2002 byla situace podobná, s tím rozdílem, že všech 33 zastupitelů bylo zvoleno pouze ze 3 politických stran. V komunálních volbách v roce 2006, jak vidíme, poklesl počet volebních stran, téměř na polovinu se snížil počet kandidátů, stejně i nestranických kandidátů; a opět, do zastupitelstva se dostali kandidáti jenom tří politických stran. Tento výsledek lze interpretovat jako stabilizaci politické arény, v níž se soutěží o to, kdo bude v Kladně vládnout. Dalo by se namítnout, že uvedená skutečnost svědčí spíše o nezájmu o radnici, o to, kdo bude v zastupitelstvu města. Avšak procento účasti občanů ve volbách, které zůstalo stejné, nám dovoluje trvat na vysvětlení právě stabilizací politické arény v Kladně. Tabulka 2: Kontinuita v Zastupitelstvu města Kladna Zvoleno poprvé podruhé potřetí V roce 1998 17 16 2002 17 9 7 2006 12 14 4 počtvrté 3 Je třeba připomenout, že v červnu 2004, tedy uprostřed volebního období, došlo v zastupitelstvu k otřesu, jehož výsledkem byly některé personální změny. Např. primátorem byl zvolen ing. Dan Jiránek, který byl v té době 1. náměstkem primátora a který je primátorem i po volbách v roce 2006. Měsíčník Kladno 2004 informoval o události pod názvem „Zastupitelé obPohoda, nebo Prosperita: Fantazie roku 2003 a skutečnost roku 2007 Zdenka Vajdová, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. 57 novili vedení města“. Tedy žádné mimořádné volby. Navíc 21 zastupitelů zvolených v roce 2002 bylo znovu zvoleno v roce 2006. Přičemž v obou termínech získalo mandát 18 členů ODS. V tabulce 2 vidíme, že tři zastupitelé byli v roce 2006 zvolení počtvrté; je to současný primátor (ODS), dále Antonín Lingr z KSČM a František Samek z ODS. Prosperita, nebo pohoda Podařilo se nám ukázat, že očekávané znaky scénářů Klondike a Spálená země nenastaly. Rozpočet města byl schválen včas, dotace a finanční podpory projektů město získává a také samo poskytuje. Lidé nerezignovali na veřejné záležitosti, přinejmenším komunální volby neignorují; z města houfně neemigrují, rozhodování na radnici nepředstavuje černou skříňku. KSČM má své zastupitele, ale nepředstavuje vedoucí politickou sílu ve městě. Na účet radnice lze ještě přičíst řadu ocenění, které město získalo doma i za hranicemi.7 Můžeme tedy předpokládat, že se začal odvíjet některý ze zbývajících scénářů. Nebo nějaký jiný příběh, který ještě napsaný nebyl. Vajdová, Z. 2005. “Kladno: Od zářivé minulosti k nadějným zítřkům.” str. 36-40 in Radka Schmelzová (ed.), Kladno-Záporno. Praha 2005. 1 http:// www.answers.com/governance navštíveno 15. 3. 2006 2 http://web.worldbank.org/WBSITE/EXTERNAL/TOPICS; navštíveno 25. 5. 2006 3 Vize KPSS „Zajistit občanům města Kladna dostupné, efektivní a kvalitní sociální služby, odpovídající jejich potřebám. Informovaní občané a spolupracující poskytovatelé. Specifické potřeby všech budou zohledňovány v aktivitách města...“ 4 Např.: Pokaždé, když se odněkud podívám na celkový pohled Kladna, vezme mě u srdce – stožár Baumaxu mi přijde naprosto otřesný, je vidět odevšud a v noci ještě zpupně svítí. Nechápu, jak něco takového mohlo vyrůst, rád bych věděl, kdo něco takového mohl povolit. Existuje naděje, že ta obluda někdy zmizí? Marně si přeji, aby na Kladně vyrostl nějaký architektonický skvost, ale chápu, že to je víc věcí investorů než města, přesto si myslím, že by město mělo ohlídat, aby alespoň nerostly budovy urážející vkus lidí. Napsal Alexandr Průša, odpověděl ing. Mir. Bernášek, již podruhé zvolený zastupitel města. 5 K sociální historii Kladna v 80. letech a k politické změně v roce 1989 si lze přečíst: Perron, C., Vajdová, Z. 2006. „Kladno: a showcase of socialism?“ Pp. 87-99 in Cahier du CEFRES No. 30, Communisme from the viewpoint of societies edited by Blaive, M. Praha: CEFRES (Kladno – výkladní skříň socialismu?) 6 Např. za webovou stránku města; v rámci prestižní celosvětové soutěže „Liveable Communities“ ve španělském městě La Coru'a získalo Kladno v roce 2005 v kategorii B 3. místo 7 58 Pohoda, nebo Prosperita: Fantazie roku 2003 a skutečnost roku 2007 Zdenka Vajdová, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i. V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění Poldina huť se na počátku 20. století stala podnikem, kde firemní architektura i vizuální styl hrály velmi důležitou roli. Hlavní zásluhu na tom bezpochyby měl Alexander Pazzani (1870 – 1936), který podnik vedl v letech 1897 – 1920. „Pan dr. Pazzani měl výjimečné umělecké porozumění a mimořádně vytříbený smysl pro krásu. Vybavení našich pracovních prostor, zpracování našich tiskovin, našich návodů k použití, reklamních prospektů atd. vycházely z jeho iniciativy,“1 vzpomínal v nekrologu z roku 1936 Pazzaniho spolupracovník a pozdější generální ředitel Franz Hummelberger. Alexander Pazzani, 1936, archiv Strojírny Poldi a.s. Ovšem Pazzani musel nejdříve najít tvůrce, který dokázal jeho představy o firemním vizuálním stylu naplnit. V oblasti architektury, jíž se budeme věnovat především, se jím stal vídeňský architekt a designér Josef Hoffmann (1870 – 1956), rodák z Brtnice u Jihlavy a žák „otce“ vídeňské architektonické moderny Otto Wagnera na vídeňské Akademii výtvarných umění. Patřil ke spoluzakladatelům pokrokového uměleckého spolku Wiener Sezession (1897), uměleckořemeslné dílny Wiener Werkstätte (1903) i kulturního svazu Österreichischer Werkbund (1912). Působil také jako profesor Uměleckoprůmyslové školy ve Vídni. K jeho nejznámějším dílům patří Sanatorium Purkerskdorf u Vídně, Palác Stocklet v Bruselu a řada vídeňských luxusních vil (např. Vila Skywa-Primavesi). Proslavil se i svými návrhy uměleckořemeslných výrobků (příbory, nádobí, nábytek...). Ovlivnil řadu moderních architektů (včetně Le Corbusiera) a už za svého života byl považován za významnou evropskou uměleckou a kulturní autoritu. Kdo se zasloužil, že se Pazzani a Hoffmann seznámili? S největší pravděpodobností to byl zakladatel Poldiny hutě Karl Wittgenstein. Tento rakouský velkoprůmyslník a majitel mnoha hutních závodů v habsburské monarchii se v roce 1886 stal hlavním akcionářem a generálním ředitelem Pražské železářské společností, vlastnící kladenské železárny. Roku 1889 založil Wittgenstein v Kladně také ocelárnu Poldina huť (ve stejném roce porodila jeho manželka Poldi syna Ludwiga, později slavného filozofa). Rodina Wittgensteinů náležela k významným mecenášům umění a hudby ve Vídni. Karl Wittgenstein významně podpořil stavbu výstavního pavilonu Vídeňské secese a jeho bratr Paul byl jako mecenáš zřejmě ještě aktivnější. Manželkou Paula Wittgensteina byla Justine Hochstetterová, sestřenice Alexandra Pazzaniho. Wittgensteinové patřili k prvním soukromým zákazníkům Josefa Hoffmanna. Hoffmann navrhl po roce 1899 Paulovo a Karlovo venkovské sídlo. Wittgensteinové pomohli Hoffmannovi k získání zakázek u příbuzensky spřízněných rodin Hochstetterů, Figdorů, Salzerů a Stoneboroughů. Je možné, že právě díky společné lovecké vášni Pazzaniho a Karla Wittgensteina se poldovský ředitel při návštěvě domu v Hohenbergu prvně seznámil s Hoffmannovou tvorbou. V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění 59 Hlavní podnikové ředitelství sídlilo ve Vídni. V Kladně však chyběla stavba, kde by se při návštěvách ocelárny mohli ubytovat členové vídeňského vedení, případně významní odběratelé. Díky tomu získal Hoffmann počátkem roku 1902 první poldovskou zakázku. Hoffmann přesvědčený, „že by se měl především ctít příslušný účel a materiál“,2 navrhl tuto stavbu ve stylu na svou dobu překvapivě moderním. Dům byl postaven z obvyklého kladenského materiálu – struskových cihel, některé kovové doplňky (traverzové překlady, prutové konzoly) zase odkazovaly k orientaci místního průmyslu. U dekorativněji pojatého vnitřního zařízení byl kladen důraz na kvalitní zpracování dřeva, látek atd. Hoffmannův geometrický styl čerpal z tvorby londýnského architekta a návrháře Charlese Roberta Ashbeeho a glasgowských manželů Charlese Rennieho a Margaret Mackintoshových. Z anglických rodinných domů vycházela také dispozice s ústřední schodišťovou halou. Důvodem pro moDům hostí Poldiny hutě (1902-1903), vstupní hala, archiv Sládečkova derní styl poldovkého penzionu, volbu materiálů a kvalitní vlastivědného muzea v Kladně zpracování však nebylo pouze Hoffmannovo přesvědčení, že „ve všem bychom měli uvolnit cestu touze po nádheře a usilovat neustále o lepší materiál a dokonalejší provedení, poněvadž i náš život, pokud ho bereme vážně, dosáhne své důstojnosti skrze jednoduchost, upřímnost a pečlivost.“3 Dům měl určitým způsobem symbolizovat i firemní filozofii Poldiny hutě, jejímiž pilíři, jak upozornil historik Jiří Kovařík, byly „pečlivé třídění a výběr surovin s důrazem na nejlepší dosažitelnou jakost, mezioperační kontrola na všech rozhodujících stupních výrobního cyklu oceli, přísná výstupní kontrola hotového výrobku a úzký osobní styk techniků se zákazníky, který umožňoval výrobci ocelí POLDI se co nejvíce přizpůsobit požadavkům trhu.“4 Je tedy zřejmé, že touha po lepším materiálu (oceli) a dokonalejším provedení (nových výrobních postupech, lepší jakosti a spolehlivosti výrobku) představovala hlavní cíl i v kladenské ocelárně. Jenom se odehrávala na jiném poli lidské činnosti než architektura a umělecký průmysl, jimž Hoffmann svá slova adresoval. Toto souznění uměleckých idejí a forem s podnikovou strategií bylo možné zhodnotit i dalším způsobem. Jestliže Kladno navštívili významní odběratelé a představitelé hutě jim tvrdili, že obdrží špičkovou jakostní ocel, jejich slova přímo korespondovala s domem, v němž právě pobývali. Hoffmannovo úsilí o lepší materiál a dokonalejší provedení v domě jistě rozpoznali i jeho tehdejší návštěvníci. V budově jakoby z jediného odlitku byly vystaveny firemní výrobky a v tamní kanceláři probíhala obchodní jednání. Moderní, důkladně provedený a zařízený dům, vystavené zboží a fotografie závodu v hotelové hale i ubezpečování představitelů ocelárny o kvalitě a spolehlivosti výrobků se na jednom místě spojovaly v mimořádně rafinovaný reklamní prostředek k oslnění zákazníků. Naše ocelářské výrobky jsou stejně výjimečné, kvalitní a moderní jako naše firemní architektura, sděloval dům podvědomě všem návštěvníkům. 60 V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění V Kladně bychom našli ještě několik dalších staveb vzniklých v prvním desetiletí 20. století, jež k architektuře Hoffmannova penzionu odkazují těmito prvky: 1) bezozdobné průčelí, lícové zdivo ze struskových cihel nebo nečleněná hrubá omítka; 2) pravoúhlý portikus nad schody vedoucími ke vchodu, složený ze strusko-cihelných pravoúhlých pilířů a bočních zídek a rovné stříšky lemované kovovými traverzami; 3) nízká podokenní římsa z jednodílného pásu struskových cihel nebo pískovce; 4) odhalené kovové traverzy v překladech oken, podepřené na krajích pískovcovými kvádříky; 5) kovové prutové konzoly podpírající výrazně přesahující okapní římsu, obloženou dřevěnými lištami. K nim samozřejmě patří ještě jednoduché hmotové řešení staveb. V letech 1904 – 1912 vznikla v několika v etapách trojkřídlá budova závodního ředitelství u vjezdu do závodu (čtvrté jižní křídlo vzniklo ke konci 20. let 20. stol.). Z dobových fotografií je zřejmé, že kanceláře a zde umístěné laboratoře byly zařízeny sice jednoduše a účelně, avšak velmi vkusně. V řadě architektonických motivů čerpala z Hoffmannova domu hostů také ošetřovna pro poldovské zaměstnance (1909 – 1910) u dubské silnice (nedávno necitlivě přestavěná). Moderní výraz budovy navíc posílila rovná střecha, motiv typický až pro meziválečnou funkcionalistickou architekturu. Otázku, zda závodní ředitelství a ošetřovna jsou dílem neznámého projektanta, který Hoffmannův styl „okopíroval“, či dosud nedoloženými díly slavného architekta bohužel zatím nelze jednoznačně zodpovědět. Poldina huť se rychle přizpůsobila moderní době a technickému pokroku. Od roku 1904 vyráběla automobilové hřídele a péra (k odběratelům patřily Daimler, Benz, Saurer a Gräf & Stift) a od roku 1909 také vysoce spolehlivé letecké hřídele. Obchodní úspěch závisel na moderních a stále zdokonalovaných výrobních postupech (v dubnu 1908 se v Poldině huti rozběhla tavba v Kjellinově elektrické ocelářské peci, poprvé v českých zemích). Nedílnou součástí rozvoje podniku byl i důraz na vhodné pracovní prostředí. Poldina huť patřila v tomto ohledu k nadprůměrným podnikům, což dokládá i svědectví českého inženýra Václava Vavroně, který závod navštívil v roce 1909 a obdivoval zde „účelná a možno říci s přepychem zařízená oddělení“ a s nadšením referoval i o pracovních podmínkách: „Při vstupu do závodu ohromí v prvém okamžiku každého nákladné a účelu svému odpovídající zařízení. Odborník pozná okamžitě, jak lacino as při takových zařízeních výroba ocele přijíti musí. Zejména naplniti musí obdivem každého ta lehkost a pohodlnost, s jakou se v kovárně ty nejtěžší kusy, jako jsou zalomené hřídele a pod., pomocí pojezdných jeřábů zpracovávají.“5 Tento přístup k pracovním podmínkám, uplatňovaný díky Pazzanimu v Poldině huti, má spojitost se snahami Německého Werkbundu. Německý Werkbund (svaz díla) vznikl v roce 1907 jako sdružení nebo spíše hnutí složené z architektů, návrhářů, malířů, spisovatelů, vydavatelů a podnikatelů, ale také z institucí – průmyslových podniků i řemeslných a uměleckořemeslných dílen. Teoretickou a praktickou činností na podporu kvalitní výroby chtěli členové přispět k pozdvižení německého hospodářství. Umělci se podíleli na navrhování jednoduchých, vkusných a spolehlivých výrobků. Architekti projektovali nejen reprezentativní budovy, ale i užitné a průmyslové objekty (např. Peter Behrens u AEG). Někteří členové prosazovali zlepšení pracovních podmínek dělníků a řemeslníků. Ve svých stanovách si sdružení kladlo za cíl „zušlechtění řemeslné práce společným úsilím umění, průmyslu a řemesla prostřednictvím výchovy, propagandy a jednotným stanoviskem k souvisejících otázkám.“6 Šlo o záměr nejen hospodářský a kulturní, ale i politický a vzdělávací. Činnost Německého Werkbundu nezůstala v Rakousku bez ohlasu. Josef Hoffmann patřil dokonce k jeho zakládajícím členům. Ředitel vídeňského Úřadu pro podporu řemesel Adolf Vetter se díky svému skvělému teoretickému přehledu a organizačnímu talentu stal v roce 1909 členem výboru. Právě on se zasloužil, že se páté výroční zasedání Německého Werkbundu V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění 61 v roce 1912 konalo ve Vídni. Tato událost se bezpochyby zapříčinila, že pár dní po skončení zasedání byl založen Rakouský Werkbund. Do jeho výboru zasedli mimo jiné i Vetter a Hoffmann. Pro nás je jistě mimořádně zajímavé, že vizeprezidentem Rakouského Werkbundu byl zvolen Alexander Pazzani. Řadovými členy se navíc stalo dalších osm představitelů poldovského ředitelství: Ernst Fitz, Fritz Gamillscheg, Karl Nebrich, Raoul von Novelly (z Vídně) a Richard rytíř z Dodererů, Franz Hatlanek, Gustav Kubelka, Otto Mulaček (z Kladna). Členem se stala i Poldina huť jako instituce. Teoretické zázemí Pazzaniho snahy o kvalitní pracovní podmínky vysvětluje Adolf Vetter ve svých tehdejších přednáškách. Všímá si podobnosti mezi cíli Werkbundu a úsilím anglického sociálního reformátora a teoretika umění Johna Ruskina, který už v druhé polovině 19. století rozlišoval dva druhy práce v průmyslové společnosti: labour a work. Vetter srovnával uvedené pojmy s německými. Labour překládá jako die unedle Arbeit (neušlechtilou práci), „která ponižuje pracujícího, škodí jeho životu i duši a ani u něj nerozvíjí a nevyžaduje žádné schopnosti.“ Naproti tomu work představuje „práci vykonanou s radostí, vyžadující a rozvíjející schopnosti“, 7 resp. slovy jeho přednášky z roku 1910: „…nejde přirozeně o nic jiného než kvalitní práci (Qualitätsarbeit)“. 8 Ruskinovo úsilí o vymýcení labour tedy koresponduje se snahou Němců a Rakušanů o zušlechtění řemeslné práce (die Veredelung der gewerblichen Arbeit). Secesní hnutí k němu sice přispělo, avšak pouze v oblasti uměleckých řemesel. „Nechceme umělecký průmysl v protikladu k řemeslu a masové produkci v továrně, chceme pouze ušlechtilou práci, ať se jedná o nádherné či docela jednoduché věci.“ Ve všech výrobcích „musí kvalita pronikat z nitra navenek“. Rukodělná i masová výroba, umělecký průmysl, technika, stavitelství a umění – „všechna tvořivá práce se spojí ve velké jednotě“.9 Rakušané si však přesto všímali hlavně uměleckých řemesel a tovární produkce stála jaksi stranou jejich zájmu. Na rozsáhlá výstavě Werkbundu v Kolíně nad Rýnem roku 1914, jež prezentovala výsledky jeho sedmiletého úsilí, bylo Rakousko zastoupeno vlastním pavilonem navrženým Josefem Hoffmannem. Uvnitř našli návštěvníci okázalou dekorativní expozici rakouského uměleckého řemesla a několik samostatných sálů osobitě ztvárněných českými kubistickými umělci a architekty. Jediným příkladem zušlechtění řemeslné práce v rakouském, resp. českém průmyslu byl sál Poldiny hutě, rovněž navržený Josefem Hoffmannem. Výstava ocelářských výrobků a fotografie podnikových budov a výrobních provozů dokládaly, že v ocelárně platí Pazzaniho motto: „V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci“. Snaha o ušlechtilé prostředí se projevila nejen v kladenském závodě, ale i ve vídeňském ředitelství, které se v roce 1912 přestěhovalo do Invalidenstrasse. Nové prostory (vstupní hala, kanceláře, kantýna s jídelnou a další) pak byly do roku 1914 postupně zařizovány podle Hoffmannových návrhů. Ze soupisu Hoffmannova díla víme, že roku 1914 navrhl rovněž karoserii auta ředitele Pazzaniho. Podnět tomu zřejmě dala knižní ročenka Německého Werkbundu, věnovaná tématu dopravy, v níž se objevil i článek o automobilovém designu. S velkou pravděpodobností se jedná o luxusní vůz vyfocený ve stejném roce na nádvoří závodního ředitelství v Kladně. Vypuknutí první světové války v roce 1914 zasáhlo do vývoje podniku. Poldina huť se rychle přeorientovala na zbrojní výrobu. Objem výroby značně vzrostl a vyžádal si stavbu nových provozů a budov, výrazně zvýšil též počet nových zaměstnanců. Protože kladenský areál nedostačoval, začalo se v roce 1916 s budováním nového závodu na „zelené louce“ nedaleko Chomutova. Ve východní části kladenského závodu vzniklo několik nových výrobních hal: zápustková kovárna, obrobna střel, obrobna hřídelí a pérovna, jež doplňovaly ještě menší stavby. Nejvýstavnější byla prosvětlená obrobna hřídelí, uspořádaná ze dvou bazilikálních trojlodí. Autorství výrobních budov je zatím nejasné, snad je navrhl architekt chomutovského závodu Adolf 62 V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění Automobil ředitele Pazzaniho?, 1914, archiv Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně Meretich, který již v roce 1907 navrhl poldovské úřednické vilky na východním okraji městského parku (dnes Divadelní ul.) a během války přestavbu vily pro ředitele Kubelku. Díky dochovanému dobovému inventáři podnikových plánů víme, že některé z poldovských budov v Kladně navrhl i Josef Hoffmann. U vjezdu do závodu vyrostl obchodní dům se skladištěm potravin a oděvů pro zaměstnance, který měl napomoci při řešení obtížné zásobovací situace způsobené válkou. Budova byla později přeměněna na kanceláře a v letech 1927 – 1928 nastavěna o další patro. Hoffmann za války bezpochyby navrhl i průčelí skladu pomocných látek a možná i novou kantýnou (později tzv. svářečská škola). V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění 63 Závodní ředitel Franz Hatlanek si v roce 1916 nechal od Hoffmanna navrhnout vilu stojící v sousedství Kubelkovy vily (dnes mateřská škola, ulice J. Hory). Vila byla dokončena v roce 1918, avšak Hatlanek si ji příliš dlouho neužil. Koncem téhož roku si totiž dělníci vynutili jeho odstoupení, a Hatlanek poté z Kladna odešel. Ke konci války Hoffmann navrhl ještě patrovou dostavbu domu hostů s plochou střechou. Tento projekt však již uskutečněn nebyl a dostavba se realizovala v jiné podobě v letech 1927 – 1928. Konec první světové války a založení Československé republiky způsobily Poldině huti dočasné komplikace (zastavení zbrojní výroby, propouštění pracovníků, vypjaté politické poměry v Kladně, zablokovaní zahraničního majetku, zdržení realizace závodu v Chomutově). Zákony nového státu si navíc vyžádaly další změny. Generální ředitel Pazzani, neboť nebyl československým občanem, musel v roce 1920 opustit místo generálního ředitele a ve stejném roce bylo vídeňské sídlo přemístěno do Prahy. Přímé vazby mezi Kladnem a Vídní se zpřetrhaly. Z vedoucího postu odešel schopný manažer, který díky svému dobrému kulturnímu rozhledu a vkusu pochopil, že kvalitní moderní architektura je účinným prostředkem pro nevšední reprezentaci podniku a pro vytvoření dobrého pracovního prostředí. Skončila důležitá kapitola v dějinách Poldiny hutě i jedna z nejvýznamnějších kapitol kladenské architektury. Franz Hummelberger, Ing. Dr. mont. h. c. Alexander Pazzani [nekrolog], Poldi Nachrichten 1936, Heft 5, s. 5. („Herr Dr. Pazzani hatte außerordentlich viel künstlerisches Verständnis und einen besonders ausgeprägten Schönheitssinn. Die Ausstatung unserer Arbeitsräume, die Aufmachung unserer Drucksachen, unserer Behandlungsanweisungen und Werbeblätter usw. sind auf seine Initiative zurückzuführen.“) 1 Josef Hoffmann, Einfache Möbel, Das Interieur II, 1901, s. 193-205. Citováno podle Eduard F. Sekler, Josef Hoffmann. Das architektonische Werk, Salzburg – Wien 1986, s. 484. („Ich meine, daß man vor allem den jeweilligen Zweck und das Material berücksichtigen sollte.“) 2 Josef Hoffmann, Einfache Möbel, Das Interieur II, 1901, s. 193-205. Citováno podle Eduard F. Sekler, Josef Hoffmann. Das architektonische Werk, Salzburg – Wien 1986, s. 484. („… sollten wir in allem dem Prunktsucht aus dem Wege gehen und immerzu nach besserem Material und vollendeter Ausführung trachten, da ja auch unser Leben, sofern es ernst zu nehmen ist, durch Einfachheit, Ehrlichkeit und Gediegenheit seine Würde erhält.“) 3 Jiří Kovařík, Poldina huť v období rakousko-uherské monarchie 1889-1918, in: 100 let ocelí Poldi, Kladno 1989, s. 19-50, zde s. 34. 4 Václav Vavroň, Poldina huť, Kovářské listy 5, 1909, s. 65-66, 74, 84-85. 5 Satzung [Stanovy], in: Jahrbuch des Deutschen Werkbundes 1913. Kunst im Industrie und Handel, Jena 1913. („die Veredelung der gewerblichen Arbeit im Zusammenwirken von Kunst, Industrie und Handwerk durch Erziehung, Propaganda und geschlossene Stellungsnahme zu einschlägigen Fragen.“) 6 Adolf Vetter, Die Bedeutung des Werkbundgedankens für Österriech, in: Zur fünften Tagung des Deutschen Werkbundes, Wien 1912, nestr. („die Arbeitenden entwertet, seinem Leben oder seiner Seele Schaden bringt, die bei ihm Fähigkeiten weder entwickelt, noch verlangt.“/ „die freudig geleistete, Fähigkeiten velangende und entfaltende Arbeit“) 7 Adolf Vetter, Die staatsbürgerliche Bedeutung der Qualitätsarbeit, in: Die Durchgeistigung der deutschen Arbeit. Ein Bericht vom Deutschen Werkbund, Jena 1911. Citováno dle Dürerbund. 87. Flugschrift zur Ausdruckskultur, Jena 1911, s. 8. („ist natürlich nichts anderes als Qualitätsarbeit“) 8 Adolf Vetter, Die Bedeutung des Werkbundgedankens für Österriech, in: Zur fünften Tagung des Deutschen Werkbundes, Wien 1912, nestr. („Wir wollen kein Kunstgewerbe im Gegensatz zum Gewerbe und zur Massenproduktion in der Fabrik, wir vollen nur veredelte Arbeit, ob sichs um prunkvolle oder ganz schlichte Dinge handelt.“/ „von innen muss die Qualität nach außen dringen“/ „...alle bildende Arbeit wird zu einer großen Einheit zusammengefasst“) 9 64 V ušlechtilém prostředí se daří ušlechtilé práci Michal Hartl, historik umění Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze Pod pojmem nacionálněsocialistická, případně nacistická, respektive fašistická architektura si řada laické, ale i odborné veřejnosti většinou představí monumentální stavby nacistických shromaždišť, sportovních stadionů nebo např. velkorysé stavby a plánované přestavby říšských měst Berlína, Lince, Norimberku, Mnichova ad. zaštítěné jmény Alberta Speera, Hermanna Gieslera, Rodericha Ficka, Leonharda Galla, Ludwiga Troosta ad. Méně lidí si pod označením nacistická architektura představí systém dálnic a již jen zlomek za tím může hledat rustikálně-archaické stavby.1 Přitom nacistických gigantických staveb bylo na rozdíl od rustikálně-archaických staveb realizováno vlivem války jen velmi málo. Součástí oficiální architektury ve „Třetí říši“ mohly být i tak různorodé extrémy jako např. sociálněrevolucinářští, k tomu internacionalističtí avantgardisté Nového stavebního umění stejně jako „völkisch“ orientovaní zastánci rustikálně-idylického, regionalistického stylu, tvořící pod vlivem „Heimatschutzbewegung“, tedy architekti kladoucího důraz na volně přeloženo „ochranu domoviny“.2 K sebeprezentaci „Třetí říše“ tak stejnou měrou sloužily monumentální přestavby státu prostřednictvím spartanského stavebního umění berlínské školy Heinricha Tessenowa stejně tak jako idylicko-regionalistická architektura ze Stuttgartské školy Paula Schmitthennerse. Je klamné se domnívat, že nacistická architektura nepřerušila kontinuitu německé stavitelské kultury; zvláště důkladně ničila jen vědomí této kontinuity (což se jí v minulosti podařilo opravdu věrohodně) Stále znovu se sice důrazně distancovala od minulosti, ale na druhé straně se také chápala populárních proudů a integrovala je do svého vlastního pojetí. Nacisté si nezvolili svou architekturu náhodně a nikoli jen na základě osobních preferencí vůdce. Sledovali při tom linii, která jejich kulturní politiku celkově určovala. Dělali to, co jim slibovalo široký souhlas. Vybrali si to, co již bylo populární nebo se populárním brzy stalo, což bezesporu ulehčovalo identifikaci mas s nacionálně socialistickým režimem. Mobilizovali „zdravý selský rozum“ oproti esoterickým extrémům kosmopolitně-avantgardní kultury.3 Populistický oděv nacionálněsocialistické kulturní a architektonické politiky měl mnoho záhybů, v nichž našlo své místo leccos rozdílného. Tato politika totiž nebyla jen ideologická, nýbrž i pragmatická, a především orientovaná na úspěch. Vedle architektury veřejných staveb a staveb určených stranickým organizacím se nový styl architektury nejvíce uplatnil v účelových stavbách pro průmysl. Stranou nezůstala ani kolektivní a individuální bytová výstavba. U veřejných staveb např. úřadů, stranických centrál, u letišť a sportovních stadionů jednoznačně dominoval monumentální neoklasicismus, okázale demonstrující masám sílu nového státního režimu. V objektech určených armádě či organizacím, jakými byly např. Hitlerjugend nebo Kraft durch Freude (KdF), se objevovaly vedle neoklasicistních prvků výrazněji prvky regionalistické architektury, které jinak dominovaly u bytové výstavby. I přes snahu nacistů o co největší jasnost a jednoznačnost jimi užívané ideologické mluvy se nevyhnuli kontradikčnosti. Nevyrovnanost je právě patrná na rozdílných přístupech a jiném způsobu chápání obytných domů na straně jedné a občanských staveb nebo průmyslových objektů na straně druhé. Symbolika a forma měla v tomto případě dvě východiska. Středověký Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze 65 rurální dům a klasický model občanské veřejné stavby převzatý z antiky.4 Na jedné straně lidovost, vernakularismus přísně regionálního zabarvení s jasnou tendencí zachování germánských tradic pro povzbuzení principielního poslání rasové nadřazenosti, regionalismus sloužící pangermánským a rasovým cílům a na druhé straně monstrózní odlidštěná architektura evokující sepětí s antickými tradicemi a vyvolávající pocit nicotnosti.5 U všech zmíněných staveb se v opozici vůči řemeslným ornamentem přetíženému pojetí architektury prosazoval příklon k účelnému, materiálově racionálnímu a jasnému tvarosloví, jehož základy položil už začátkem 20. století německý Werk����� bund, sdružení umělců, politiků a průmyslníků, z něhož vzešli jak tradicionalisté tak inovátoři.6 Odstranění jakékoliv zdobnosti a ornamentu u nacistické architektury však nebyl útokem proti pokleslému měšťáctví jako u zastánců moderny, ale potvrzením nemožnosti skloubit zdobnost a ornament se základními prostředky německé architektury – rustikální formy kyklopského zdiva, předimenzované tloušťky zdí apod. I u obytných staveb je to návrat k německému rurálnímu domu, který rovněž zdobnost nepreferoval.7 Regionalistický styl bývá pro svou inspiraci obracející se často nekritickým a idealistickým pohledem k venkovu analogicky pojmenováván i jako rustikální, či rustikálně-idealistický. Adjektivum rustikální naznačuje oblast čerpání podnětů ve venkovské architektuře. Vliv byl však oboustranný. Rustikálně-idealistická architektura nenacházela své uplatnění jen při výstavbě dvorů HJ a podobných organizací, či při bytové výstavbě. Zpětně se uplatňovala i v nové venkovské výstavbě, která si při využití všech vymožeností a technologických postupů běžných ve třicátých letech 20. století zachovávala vnější tvářnost pro danou oblast víceméně typickou. Zvýšený zájem o venkov v období trvání „Třetí říše“ byl silně ideologicky determinován.8 Původních myšlenek Artamanského svazu (Artamanen-Bund) idealizujících německý venkov se zmocnil významný nacistický ideolog Richard Walther Darré, který tento systém hodnot agrární společnosti prosadil do oficiální nacistické politiky.9 Odtud onen kult půdy, mýtus o krvi a půdě -Blut und Boden. Tím, kdo se stal hlavním aktérem prosazení těchto myšlenek do praxe, nebyl nikdo menší než Heinrich Himmler a jemu podřízené organizace SS.10 Od ideologického konceptu k reálnému podmanění architektury pro myšlenky idealizovaného němectví spojeného s půdou byl jen krůček. Ostatně regionalistický styl se víceméně k takovému využití více než nabízel.11 Himmlerovy idealizující představy o utváření venkova a jejich následná realizace byly neodmyslitelně spojeny s tzv. německým východem (der deutsche Osten). Pod tento geografický pojem byly v následujících letech zahrnuty široké oblasti přiléhající k hranicím meziválečného Německa. Německý zemědělský „živel“ měl v těchto oblastech hrát hlavní prvek zamýšlené osídlovací a germanizační politiky, přičemž rustikální či regionalistický styl mu v tom měl být jako vizuální výrazový prostředek germanizace nápomocen. Plánovány nebyly jen jednotlivé objekty či vesnice, ale celé komplexy navzájem komunikačně propojených obcí a měst. Do plánování „německého východu“ tak promluvili i teoretici ideálního nacionálněsocialistického města, jakými byli Walter Christaller, Gottfried Feder, Josef Umlauf či Karl Neupert a byli to právě oni, kdo významně ovlivnili Himmlerovo chápání vztahu města a venkova.12 Jak uvidíme v následujících kapitolách, dotýkala se uvedená osídlovací politika výrazně i českých zemí. Vedle částí obsazeného Polska a dalších východních území se pod pojmem „německý východ“ ukrývaly i české země. Regionalistická architektura a české země Rustikálně-idylická architektura byla na naše území implantována nacistickými orgány bez výraznějšího ovlivnění místními specifiky. Nebyla však zde zdaleka tak cizím prvkem, jak by se mohlo na první pohled zdát. 66 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze Architektura a umění obecně se stávaly prakticky již od druhé poloviny 19. století, v době, kdy docházelo k formování moderních evropských národů a zrodu moderního nacionalismu, významným bojištěm nacionálního zápasu na našem území. Architektura jako významný vizuální prvek nemohl uniknout pozornosti národním agitátorům obou nacionálních táborů a tak se na našem území objevila záhy celá řada architektonických realizací, které se snažily dát do souladu „národní charakter“ s architektonickým výrazem. Jisté vyvrcholení regionalistických tendencí v architektuře zaznamenáváme v souvislosti s nástupem historizujících stavebních slohů v poslední třetině 19. stol. Nacionalistický podtext ovšem můžeme vidět i u architektury prvních desetiletí 20. století a za doby trvání první republiky. A to nejen v jazykově převážně německém pohraničí, kde se hojně uplatnily monumentální neoklasicistní stavby a expresionistický styl odkazující na gotiku jako na typický projev německého národního cítění,13 ale i v českém vnitrozemí,14 kde spíše než o otevřené proklamovaní nacionálního cítění však šlo o adoraci nového československého státu. Regionalistické tendence překryl do jisté míry nastupující funkcionalismus, ale o jeho „dominanci“ bylo možné mluvit jen v českém vnitrozemí. V německých oblastech se funkcionalismus velké oblibě netěšil.15 Vzestup nacionalistických tendencí ve třicátých letech našel svůj odraz i v architektuře. Tvarosloví novostaveb tak více sledovalo linii návratu k ověřeným historickým prvkům.16 Okupací československého pohraničí nacistickým Německem se i na tato území začal prosazovat nacisty podporovaný „Heimatstil“ (také nazývaný Heimatschutzarchitektur či Heimatschutzstil). Latentně přítomné tradicionalistické tendence, přítomné již v předchozích obdobích, byly výrazně posíleny. S rozšířením nacistické moci vzrostly i monumentalistické tendence.17 Nerealizovány zůstaly návrhy německých dvorů a budov utilitárního charakteru určených pro německé osídlence, které měly vzniknout na pozemcích zabraných původním českým vlastníkům.18 Zakrátko následovala i okupace zbytku českých zemí spojená s rozšířením těchto stavebních stylů i do oblasti českého vnitrozemí. V protektorátu bylo v dosud známých realizacích užito zejména regionalistického, rustikálně-idealistického slohu. Nově vytvořené německé úřady a nově vytvářené pobočky nacistických stranických organizací vesměs využily pro svá sídla poměrně hojné nabídky stávajících, původním vlastníkům zabavených objektů, ve kterých byly provedeny vesměs jen drobné adaptace. Novou objednávkou byl ale v regionalistickém duchu postavený dům Hitlerjugend v Kolíně, realizovaný podle plánů Ing. Siegfrieda Wahnera z roku 1941.19 Německý Heimatstil použil i architekt F. G. Winter v budově Hitlerjugendhausu v Jihlavě z let 1940 – 1941. Podobně jako na území odstoupeného pohraničí, ani na území protektorátu se nepodařilo zde činné Německé osídlovací společnosti20 realizovat vytčené projekty ideálních selských statků. Uskutečněny byly jen některé užitkové stavby, jakými byly stodoly, chlévy stáje apod. a některé drobné přestavby stávajících zemědělských objektů.21 Dalším příkladem uplatnění prvků regionalistického stylu na území protektorátu můžeme nalézt v Sezimově Ústí. Souběžně s nově budovaným továrním komplexem Baťových strojírenských závodů byly budovány i rodinné domky. Do léta 1941 bylo dostavěno 135 různých obytných domů, průmyslová škola a některé další veřejné budovy. Další stavby však byly koncem roku 1941 zastaveny a obnoveny až následující rok. To již ale na nátlak nacistických orgánů v jiném duchu, podle zásad německého regionalistického stylu.22 Střechy 13 rozestavěných rodinných čtyřdomků byly zašpičatěny a domy dostaly i menší okna.23 Rustikálně-idylických prvků bylo uplatněno i u stavby dívčího internátu (domov mladých žen).24 Ale nesporně „nejzářnějším“ příkladem aplikace německé regionalistické architektury na území protektorátu se stala kladenská kolonie „Siedlung“, na kterou se podíváme poněkud detailněji. Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze 67 Kladno Nacistická architektura se zapsala i do dějin stavitelství v Kladně, kde měla v regionalistickém duchu vzniknout nová, převážně pro německé obyvatelstvo určená čtvrť. Realizován byl jen zlomek z plánovaných staveb, obytná kolonie, dodnes mezi místními nazývaná „Siedlung“, je nicméně i tak pro nás nedocenitelným příkladem architektury zneužité pro politické a rasové cíle. V představách nacistických představitelů nebyly domy a kolonie jen stavebním útvarem, nýbrž vyjádřením charakteru a podstaty národního ducha (Volkstums).25 Nejinak tomu mělo být i v kladenském případě. První plány na výstavbu tovární kolonie byly vypracovány na podnět vedení Poldiny hutě. Již 23. března 1939 byla založena Společnost pro výstavbu „Siedlungsgemeinschaft der Kladnoer Industrie“.26 Poldina huť již tehdy byla v rukou německého koncernu Herman-Göring-Werke (oficiálně Reichswerke AG für Erzbergbau und Eisenhütten „Hermann Göring“). K řešení projektu byl z chomutovského pobočného závodu přizván Ing. Eckert. Podle tehdy platného úředního postupu byly hotové plány předloženy k posouzení pražskému Pozemkovému úřadu (Bodenamt für Böhmen und Mähren).27 Pozemkový úřad měl ve službách nacistů plnit cíle nacistické osídlovací politiky. Spor byl mezi nacistickými orgány pouze o to, pod čí kompetenci by měl Pozemkový úřad spadat.28 Reinhardt Heydrich prosadil po svém nástupu rozšíření působnosti Úřadu o úkoly, jež byly svěřeny do pravomoci říšského komisaře pro upevnění němectví (Reichskomissar für die Festigung deutschen Volsktums) Himmlera a Úřad podřídil vyššímu veliteli SS a policie při Úřadu říšského protektora K. H. Frankovi, který prosazoval zájmy Rasse- und Siedlungshauptamt SS (RuSHA). Mohlo by se zdát, že kladenská kolonie s východní osídlovací politikou H. Himmlera nesouzněla. Šlo přeci jen o kolonii domů pro zaměstnance průmyslového podniku, ač převážně pro zaměstnance německého původu. Krom toho, že do kompetencí Himmlera patřila podpora příslušníků německé národnosti,29 se mu podařilo koncem 30. let získat do svých služeb Konrada Meyera, který do té doby vedl Říšskou pracovní společnost pro územní výzkum (Reichsarbeitsgemeinschaft für Raumforschung), jež tvořila jádro Říšského ústavu pro územní plánování (Reichsstelle für Raumordnung).30 Představy úřadu na uspořádání nově nabytých východních území byly v přímém rozporu s názory Himmlera a jemu podřízených institucí. Oproti Himmlerově představě agrárního východu stavěl Úřad myšlenku oblast industrializovat. Po svém nástupu do úřadu říšského komisaře pro upevnění německé národnosti (Reichskommissar für die Festigung deutschen Volkstums) tedy Meyer mírnil Himmlerovu agrární utopii svým industriálním realismem.31 Plány se dostaly k posouzení na stavební oddělení Pozemkového úřadu, které vedl Ing. Feldmann, architekt a zároveň SS Standartenführer. Plány postoupil k posouzení Ing. Werneru Knappovi, který je neshledal vhodnými a zároveň vytyčil ideologické zásady, jimiž by se výstavba takovéto kolonie měla řídit. V duchu myšlenek teoretiků ideálního nacionálně-socialistického města měly být obytné objekty vzhledově jednotné, uspořádané do pravidelných bloků se sítí hlavních a vedlejších ulic. Jednotlivé domy měly tvořit ulice. Ulice následně měly tvořit buňky, skupina buněk tvořila blok. Prostorové uspořádání kolonie tak mělo přesně kopírovat stranickou strukturu NSDAP, jejíž základní prvky tvořily postupně domácnost, blok, dále buňka, místní organizace, oblast a nakonec župa. Případný chaos měl být díky této ideologické „výpůjčce“ uhašen hned v počátku. Vše mělo být v takto organizované kolonii či městě pod dokonalou kontrolou. Sám Knapp ve svém rozboru plánů na kladenské sídliště opublikované v osmém sešitu řady „Architektur Wettbewerbe“ tvrdil: „Siedlung ist aus dem Raum entwickelte Gestaltung menschlicher Lebensordnung“.32 Podobně, jako se ve středověku němečtí kolonisté na východě neusazovali v předměstích existujícího osídlení, ale stavěli si města nová, měly být nově budované kolonie domů na okupovaných územích stavěny mimo stávající osídlení. Jedině tak bylo 68 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze možné, aby Němci založili fungující společenství uprostřed etnicky nepřátelského prostředí.33 Prostor pro plánovanou kolonii byl už vybrán zmiňovanou Společností pro výstavbu. Jednalo se o pozemky přiléhající k silnici Kladno – Buštěhrad, na jihovýchodním lesem ohraničeném okraji Kladna, směrem ke Kročehlavům. Co se týče rozsahu kolonie, i zde W. Knapp upravil původní předpoklad 260 bytových jednotek a zvýšil jej na 600. Hlavní ulice plánované kolonie kolmo navazovaly na ulici Dr. Foustky (dnešní ulice Milady Horákové a 5. května). Domy se měly stavět i v ulicích kolmých na uvedené.34 Plastický model zobrazující směrem od severu ostrožnu s kolonií Siedlung a s dalšími plánovanými objekty. (NA Praha, fond Českomoravská zemědělská společnost 1942-1945, inv. č. 167, k. č. 79) Kladenská Společnost pro výstavbu byla odpovědí Pozemkového úřadu pravděpodobně zaskočena, projekt byl pozměněn jak po stránce ideové, tak zejména finanční. Po odstoupení participantů zůstala v projektu sídliště zaangažována pouze Poldina huť, která nakonec souhlasila s Knappovým návrhem na výstavbu šesti stovek bytů. Pod ideovým vedením Pozemkového úřadu a slovy W. Knappa „za bezproblémové spolupráce“ SS-Hauptsturmführera Kastelmüllera, Oberlandratu a vedoucího místní NSDAP35 měla vzniknout uzavřená německá kolonie, jenž se měla následně stát středem velkého Kladna. Pozemkovému úřadu, potažmo SS se tak díky kladenskému projektu otevírala skvělá možnost pro realizaci germanizačních plánů. Nová kladenská kolonie měla být navíc jakýmsi vzorovým sídlištěm pro veškeré stavebnictví v protektorátu. Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze 69 Brzy bylo přikročeno k realizaci sídliště a do října roku 1942, kdy byla naplánována slavnostní prohlídka, bylo hotovo 93 bytových jednotek. Co se týče architektonického vyznění celé kolonie, byl zvolen „po ideologické a rasové stránce nejvhodnější rustikálně-archaický styl“.36 Inspirační zdroj pro vnější vzhled staveb rodinných domků byl hledán v Sasku.37 Stavby byly podsklepené a k zastřešení byly užity příkré sedlové střechy prosvětlené mírně vystouplými vikýři. Typ Doppelhaus měl dva vchody, typ Reihenhaus tři vchody do bytů přímo z ulice. Počet dveří odpovídal počtu rodin, pro nějž byl domek určen.38 Dále byly (v dnešní ulici Kpt. Jaroše) postaveny patrové dvojdomy s podkrovím určené pro řídící pracovníky Poldi. Vystaveny byly i jednopodlažní podkrovní domy s větším počtem bytových jednotek, sloužící převážně jako krátkodobé ubytovny. Rustikálnost staveb byla ještě zdůrazněna užitím dělených oken, dřevěných okenic a masivních vstupních dveří. Navzdory vnějšímu archaickému výrazu se všechny uvedené stavby vyznačovaly vysokým standardem vnitřního vybavení.39 Svou celkovou koncepcí připomíná kladenská kolonie „Siedlung“ zahradní města architektů Schmitthennera nebo Tessenowa ze Stuttgartské školy.40 Půdorys a model jedné z ulic kolonie Siedlung (dnes ulice 5. května) (NA Praha, fond Českomoravská zemědělská společnost 1942-1945, inv. č. 167, k. č. 79) 70 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze Kolonie „Poldi Siedlung“ neměla podle plánovačů Pozemkového úřadu a dalších spolupracujících ideologů plnit pouze funkci obytnou. Od počátku se uvažovalo o doplnění objekty veřejné povahy, jakými byly škola, kino, stranický dům NSDAP a další objekty určené ke společným aktivitám komunity. V neposlední řadě bylo počítáno i s centrálním náměstím. Pro toto centrum byly vybrány pozemky na hraně ostrožny ukončené příkrým svahem oddělujícím kolonii od „starého“ centra. Za účelem výběru nejvhodnějšího projektu byla vyhlášena neveřejná architektonická soutěž – „Wettbewerb für die Planung eines politischen Stadtmittelpunktes“, ve které byla oslovena vybraná pětice architektů. Stali se jimi čtyři profesoři vysokých technických škol prof. Wilhem Jost z Drážďan, prof. dr. Emil Leo z Brna, prof. Dr. Zotter ze Štýrského Hradce, prof. Diez Brandi z Prahy a architekt dr. ing. Platzer z Lince. Zamýšlené centrum mělo působit uvolněným dojmem, umožňujícím pracujícím navázat vztah k půdě a zároveň k práci. Mělo být vystaveno úsporně, ale zároveň mělo být praktické a moderní. Jádro kolonie se svými veřejnými stavbami mělo působit silně a zdravě a být jakýmsi protikladem středu starého hornického Kladna. V zadání bylo stanoveno, že nové kulturní centrum musí obsahovat stranický dům NSDAP, jenž měl být i díky užití věže pohledově dominantním objektem celého komplexu. Ukrývat měl ve svých prostorách velký sál s pódiem pro 1 000 osob, vedlejší místnosti (dva menší sály, šatnu, příslušenství, foyer, v podzemí protiletecký kryt), prostory pro Ortsgruppeleitung, tj. pro místní stranické vedení (zasedací sál, kanceláře představitelů strany apod.), dále kanceláře určené pro nacistické organizace, jakými byly SA a SS, Deutsche Arbeits Front (DAF), Kraft durch Freude (KdF), Nationalsozialistische Kraftfahrkorps (NSKK), Nationalsozialistisches Fliegerkorps (NSFK) apod. V dalších objektech se měl nacházet dům Hitlerjugend, podnikový hotel, hostinec, obecná škola (s osmi až dvanácti třídami, každá pro 42 dětí) a měšťanská škola (o šesti třídách pro 42 dětí), závodní učňovská škola Poldiny hutě (cca pro 70 učňů), mateřská škola (pro 70 – 80 dětí). To vše včetně bytů pro školní personál.41 22. dubna 1941 se sešla porota k závěrečnému hodnocení projektů. Jejími členy byli pánové Fliether z Hamburku (vedoucí hansovní Vysoké školy pro výtvarné umění), Ing. Konstantin Höss z Prahy (krajský vedoucí NSDAP), ministerský rada Dr. Fis- Projekt Dieze Brandiho, pohled od západu. (NA Praha, fond Českomoravská zemědělská společnost 1942-1945, inv. č. 167, k. č. 79) Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze 71 cher za Úřad říšského protektora, Dr. Meusel (kladenský Oberlandrat), Dr. Ing. Langhammer (Plánovací komise, Praha) a ti, kteří byli u zrodu celého záměru, ředitel kladenského závodu Poldiny hutě Ing. Kastenmüller, Dr. Ing. Werner Knapp z pražského Pozemkového úřadu, SS-Standartenführer Dipl. Ing. Feldmann, vedoucí „Gruppe IV“ téhož úřadu a kladenský vedoucí NSDAP Ing. Steinsdörfer.42 První cena byla udělena projektu prof. Dieze Brandiho z Prahy,43 druhou cenu obdrželo řešení prof. Wilhelma Josta z Drážďan44 a v pořadí třetí se umístila studie prof. Lea z Brna.45 I díky svázanosti s velice podrobným zadáním soutěže se jednotlivé návrhy od sebe výrazně nelišily. U všech projektů se uplatnil monumentalistický styl architektury s četnými historizujícím prvky. Při tvorbě Brandiho vítězného návrhu jistě svou roli sehrály reminiscence na řádové hrady Řádu německých rytířů v Prusku a Pobaltí. Budovy byly uskupeny tak, že svíraly čtyři nádvoří. Centrální stavba stranického domu, doplněného věží, měla připomínat loď kostela, zakončená trojúhelníkově štítem orientovaným na sever, směrem ke kladenskému centru. Stranický dům se tak měl Stranický dům podle vítězného návrhu prof. Dieze Brandiho. Architektur stát jakýmsi antipodem katolického svatostánku na protější Wettbewerbe, Heft 8, Stuttgart 1942, s. 37. ostrožně. Věž čtvercového půdorysu s výrazně gotizujícími prvky, měla sloužit jako brána k hlavnímu náměstí a zároveň jako vodojem. Nízké stavby, které stranickou katedrálu lemovaly, podtrhávaly v kombinaci s polohou na svahu dojem mohutné středověké pevnosti. Malé věžičky (expanzní nádrže vytápění) tvořily několik bašt, které dojem umocňovaly.46 Po obvodu stranické budovy a hlavní věže byly symetricky rozmístěny žerdě pro zavěšení praporů. Vítězný projekt se ovšem nedostal do stádia realizace. Ale i přesto se pokračovalo v plánování dalších staveb a přestaveb, a to nejen v prostoru kolonie, ale i v oblasti starého městského jádra. Těmi, kdo chtěli centrum Kladna pozměnit podle svých ideologických představ, nebyl nikdo jiný než zástupci stavebního odboru Pozemkového úřadu, W. Knapp a G. Feldmann. V prostoru náměstí měly být zachovány pouze objekty zámku, Floriánské kaple, Mariánské sousoší, radnice a několik málo dalších staveb. Nové náměstí mělo mít již jiný tvar, na místě zbouraných objektů měla vyrůst nová zástavba. Velkolepé plány se měly dotknout i sítenského údolí, které oddělovalo staré městské centrum od zamýšleného centra nového. Z údolí měly zmizet objekty pekáren a kročehlavského pivovaru a na jejich místě měly vzniknout sportovní a odpočinkové prostory. Mimo jiné zde měl být vystaven velkoryse koncipovaný sportovní stadion (Turnstätte der NSDAP).47 Změny se měly dotknout v neposlední řadě i železničního a silničního spojení. Stejně jako některé další projekty novostaveb plánovaných nacisty na našem území, postihlo i kladenskou lokalitu spolu s přibývajícími německými vojenskými porážkami postupné omezování výstavby a přesouvání volných finančních i pracov- 72 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze ních kapacit do válečného průmyslu. Podpora německého obyvatelstva na území protektorátu ze strany nacistických orgánů a s tím spojená germanizace vybraných částí českého obyvatelstva nacistickou válečnou ekonomiku spíše poškozovala, než že by jí prospívala. Týkalo se to i nacistických staveb zdůrazňujících svým tvaroslovím nadřazenost germánské rasy a kultury. V určitém směru byla tato architektura jakousi vizualizovanou formou germanismu a rozhodně nepřispívala ke klidu, který se v českých zemích v důsledku jejich nepostradatelných průmyslových kapacit vyžadoval. Docházelo tak ke konfliktu každodenních potřeb války s nacistickými ideologickými plány. Proto bylo od realizací typu politického centra kolonie během období vypjaté totální války raději upuštěno. 1 Analogicky k označení rustikálně-archaická architektura bude v textu užito i označení rustikálně-idealistická, regionalistická či archaická. 2 Tradicionalističtí architekti tak v rozporu s tím, jak bylo o nacistické architektuře často v dobových odborných časopisech pojednáváno jako o avantgardní moderně, udávali na mnohých místech Německa podobu obytných domů, případně celých obytných kolonií. P. Reichel, Svůdný klam Třetí říše, fascinující a násilná tvář fašismu, Praha 2004. s. 231. 3 H. Frank, Welche Sprache sprechen Steine?, in: H. Frank (Hrsg.), Faschistische Architekturen. Planen und Bauen in Europa 1930-1945, Hamburg 1985, s. 10. 4 P. Urlich, Klasický a abstraktní model v architektuře 20. století, Praha 1992. s. 55. 5 L. Benevolo definuje úkoly nacistické architektury jednoznačně “…nacismus má velmi precisní představy: chce reprezentativní architekturu, tradicionalistickou, striktně německou. Architekti staré generace mají k dispozici vše, co je potřeba pro výstavbu bytů, sedlových střech s novostředověkým charakterem, ručně obráběné dřevo se středověkými prvky. Pro veřejné stavby neoklasicismus řeckoněmecký s dórskými kanelovanými sloupy, mramory, širokými schodišti a všude umístěnými alegorickými sochami, křídly, zalomenými kříži…”Citováno podle P. Urlich, c. d. s. 55. 6 P. Reichel, c. d., s. 232. 7 P. Urlich, c. d., s. 56. 8 Po prohrané válce v Německu nastala politická i hospodářská krize, kterou ještě zhoršily uzemní ztráty vynucené Versailleskou smlouvou. Mnozí Němci věřili, že svůj díl odpovědnosti nesla i modernizace celé společnosti. Až do poloviny dvacátých let ve městech panoval nedostatek jídla, a Němci dokonce často hladověli. Hlavní město, kam se stahovali revolucionáři, se stalo symbolem všeho, co v zemi bylo špatné. Všechny tyto problémy údajně způsoboval odliv lidí z venkova, ze zemědělského východu na průmyslový západ, což vedlo k přelidnění měst. Z těchto nálad začaly vznikat teorie o potřebě osídlení a celkovém posílení německého Východu. Tyto myšlenky tvořily duchovní základ takzvaného Artamanského svazu (Artamanen-Bund). V roce 1923 ho založil doktor Willibald Hentschell, jenž si za svůj cíl vytkl přestěhovaní mladých lidí z města na venkov. Vyzýval mladé Němce, aby se stali muži (ve středověké němčině Manen) polí (ve středověké němčině Art), tedy artamany (Artamanen). Spojovala je touha uniknout hledat „přirozený“ způsob života na venkově. 9 W. Darré zaobalil představy artamanů do teoretického hávu, doplnil je myšlenkou o nadřazenosti árijské rasy. Darré se domníval, že tzv. vnitřní kolonizace dokáže opět obrodit vztah Němců k půdě. Věřil, že příslušníci nordické rasy, k níž patřil i německý národ, jsou svým založením zemědělci a že Němec dosáhne opravdového splynutí s přírodou pouze jako rolník. 10 Heinrich Himmler se k artamanskému hnutí připojil již v mládí a brzy se stal artamanským gauleiterem, tedy župním vedoucím organizace pro Bavorsko. V roce 1931 fungoval jako styčný důstojník mezi artamany a nacionálními socialisty, kteří nakonec organizaci sloučili s Hitlerjugend. Himmler tvrdil, že „historický význam i nezastupitelná role zemědělců při zajišťování budoucnosti německého národa musí být patrné i ve způsobu, jakým se bude stavět.“ Technické provedení mělo být podle být něho precizní. Využívat se mělo místních stavebních materiálů, jež měly být pečlivě řemeslně opracovány. Himmler s vrozeným puntičkářstvím popsal i domy, které se měly stavět. „Navržené musí být tak, aby podněcovaly k zakládání velkých, zdravých rodin, nebyly luxusní ani primitivní. Z usedlostí musí vyzařovat čistota a uspořádání domu musí být vzhledné a praktické.“ Müller, Rolf-Dieter, Hitlers Ostkrieg und die deutsche Siedlungspolitik, Frankfurt a. M., 1991, s. 120. 11 Inspirovali se středověkým osídlením, kdy podle nich město a venkov žily ve zdravé symbióze. Tyto vazby měla přetrhat průmyslová revoluce, kdy města začala přezírat venkov a ten ztratil svou původní tvář. W. Christaller, Land und Stadt in der Deutschen Volksordnung, Deutsche Agrarpolitik 1, 1942 – 1943, s. 53-56. 12 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze 73 13 R. Švácha, Regionalismus a internacionalismus v soudobé architektuře, in: Středoevropská architektura 1890 – 1998, Zlín 1999, s. 32. Mezi nacionalistické odrůdy regionalismu na české scéně tak bývá řazen rondokubismus jako osobitý “národní styl” (Janák, Chochola, Gočár), absorbující v sobě prvky českého baroka a gotiky či osobité realizace Bohuslava Fuchse. Rostislav Švácha ve svém článku „Regionalismus v současné české architektuře“ (http://www.archiweb.cz/salon.php?action=show&id=1801&type=10) označuje Fuchse jako záměrného regionalistu. Těsně před druhou světovou válkou vznikla Fuchsova kolonie dělnických domků pro textilní továrnu, opět u Dolních Louček. Tady už architekt podle autora evidentně čerpal z typických znaků venkovské architektury na jihovýchodním okraji Českomoravské vysočiny. Navíc mnoho vesnických staveb v okolí mělo konstrukci z kamenných sloupků nebo příčných zdí, na které se zavěšuje dřevěná stěna, a to udělal také Fuchs. 14 Architektonickou produkci v ústeckém regionu detailně přibližuje práce Tomáše Pavlíčka: Architektura 1. poloviny 20. století v západní části Ústeckého kraje, Ústí nad Labem 2005. Autor pro meziválečné období konstatuje, že při srovnání architektonické produkce v ústeckém regionu s vnitrozemím Československa, zde nenastal tak masivní rozvoj funkcionalistických forem (s. 55). Vliv lidové architektury je patrný podle autora např. u dělnické kolonie fy Weimann-Werke ve Světci (dnes Chotějovice) z roku 1926 od architekta O. R. Salvisberga. Vernakulární rysy jsou doplněny prvky německé gotiky a renesance. Podobně koncipovaná je i kolonie F. A. Libry v Bílině z dvacátých let. Tamtéž s. 70, I. Čapková, František Albert Libra, Domov, č. 8, roč. 38, 1998, s. 27. 15 Použijeme-li opět příklady ze západních Čech, můžeme zmínit budovu pošty od J. Kříže v Žatci (1937), budovu okresní zdravotní pojišťovny P. Brockhardta v Ústí nad Labem (1937-1939) či stavbu Ústecké spořitelny od F. J. Arnolda (1938 – 1939). Tamtéž s. 94. V dalším významném příhraničním centru v Opavě může za příklad tradicionalismu a romantismu posloužit rodinný dům, který si v letech 1929 – 1930 postavil Karl Gottwald. Podobně orientovanými stavbami jsou i Jelenovy vily a rodinný dům K. Steuera (inspirovanému i folklórně) z roku 1939 od Ericha Geldnera. V. Šlapeta, J. Vybíral, P. Zatloukal, Opavská architektura let 1850 – 1950. Umění XXXIV., 1986, s. 238. 16 V duchu Heimatstilu vznikla v letech 1941 – 1945 kolonie v Horním Litvínově, budovaná pro zaměstnance Hydrierwerke (současný Chemopetrol). Podobně koncipovaná kolonie vznikla na přelomu 30. a 40. let v Opavě, kde se jednalo o skupinu nájemních domů sídlištního typu v ulici Těšínské a okolních ulicích ve východní části města, které většinou realizoval Karl Kern. Na otevřené urbanistické skladbě byly aplikovány prvky malebného až romantického charakteru se snahou udržet tradiční měřítko. V. Šlapeta, J. Vybíral, P. Zatloukal, c. d., s. 238. Dále pak zde byla realizována výstavba malého souboru domů v západní části města na ulici U Hliníku a větší soubor tří a dvoupodlažních domků vznikl v území daném dnešními ulicemi Englišova, Dostojevského, Slámova, Otická, Strossmayerova a Nerudova. Domy s vysokými valbovými střechami obsahovaly dvou, tří až čtyřpokojové byty. Okna byla rustikálně dělená, v některých případech vybavená okenicemi. K doplnění obytných budov se připravovala stylově kompatibilní stavba školských zařízení a další vybavenosti. Analogické kolonie vznikly ve 30. a 40. letech i v nedalekém Krnově a v Bruntále (Informace P. Šopák, Slezská univerzita Opava). 17 18 19 V důsledku vypuknutí války byla zastavena většina plánovaných staveb. Osídlovací společnosti se ve svých plánech na vybudování ideálních selských stavení pro své „soukmenovce“ musely omezit pouze na drobné úpravy či vestavby ve stávajících objektech původních českých vlastníků. Z dochovaných plánů stavebního oddělení Německé osídlovací společnosti (Deutsche Ansiedlungs-Gesellschaft) je patrný inspirační zdroj v selské architektuře obvyklé na území Chebska, západních Čech a Saska, ale i Dolního Saska. Zděné objekty mají strmé sedlové a polovalbové střechy, patrné jsou vedle regionalistických prvků však i vlivy funkcionalismu. Většinu projektů, zpracovávaných pro určitou velikostní skupinu statku (20, 30 ha atd.), navrhl berlínský stavební rada Willi Erdmann. NA Praha, fond Německá osídlovací společnost Karlovy Vary, inv. č. 206, k.č. 106, 107. Počátkem roku 1941 sdělil kolínský Oberlandrat Dr. Eckholdt Městskému úřadu v Kolíně rozhodnutí vybudovat v Kolíně dům pro Hitlerovu mládež (Heim der Hitlerjugend) a požádal město Kolín o věnování pozemku na Pražském předměstí nedaleko vodojemu (vodárny). Městská rada se dne 7. dubna 1941 usnesla o bezplatném převodu požadovaného pozemku o výměře cca 7000 m2. Základní kámen byl položen v rámci oslav Německého dne v Kolíně 8. června 1941 (Deutsch Tag in Kolin am 8. Juni 1941 – Programm: 9 Uhr-Grundsteinlegung für das HJ-Heim Kolin in Anwesenheit der Vertreter von Partei, Staat und Wehrmacht). Po válce byl dům (nejspíše krátce) využíván čsl. armádou. V nedávné době byl objekt stržen a na jeho místě postaven pension. (Informace J. Pejša SOkA Kolín). Na území protektorátu se odnož Německé osídlovací společnosti ukrývala pod neutrálním názvem Českomoravská zemědělská společnost. 20 21 Jako inspirační zdroj pro plánované stavby sloužily severočeské statky. Dochované etnologické průzkumy jihlavského německého jazykového ostrova naznačují i další možný zdroj inspirace. NA fond Českomoravská zemědělská společnost, inv. č.167, k.č. 79. Pokračování výstavby, i když podmíněnou ústupky v tvářnosti staveb, vymohl na německých úřadech tehdejší ředitel strojíren Metoděj Vlach. „Vyhodili mne dveřmi, tak jsem šel oknem“– tak později okomentoval svou anabázi po úřadech sám M. Vlach. Kovosvitské noviny, příloha Historie Kovosvitu, 60 let MAS, 1/1999, s. 4. 22 74 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze Lokalitě, v níž se tyto domy nacházejí, se v Sezimově Ústí dlouho říkalo „v Německu“. 23 Změn nebylo ušetřeno ani okolí domků. Původně zamýšlené okrasné zahrádky, které dávaly opodstatnění označení baťovských kolonií jako zahradních měst, se proměnily v záhony kulturních plodin, plně v intencích nacisty vyhlášeného „boje o zrno“ a zneužité myšlenky sepětí člověka s půdou, konceptu „Blut und Boden“. To vše implantováno v českém prostředí, navíc v prostředí obydlí průmyslových zaměstnanců. Rovněž na pozemcích mezi závodními objekty byly založeny políčka a skleníky, mající za úkol „zajistit dostatek zeleniny pro závodní jídelny“. SOA Třeboň, fond MAS-Baťa a.s. Zlín 1938-1945. inv.č. 27., k.č. 19. 24 Vlivný úředník říšského a pruského ministerstva práce, prof. Dr. Friedrich Schmidt ve svém elaborátu z roku 1937 tvrdil, že „Tvářnost staveb je obrazem povahy národa a odráží se nejen ve velkých monumentálních výtvorech, koncepcích měst nebo v monumentálních stavbách, nýbrž také a to zdaleka nejvíce v utváření prostých domovů, v umístění domu v krajině, ve vzhledu a barvě interiérů, apod. Každý detail stavby tak měl podávat informaci o ideologickém zakotvení stavitele. D. Machule, Die Kameradschaftssiedlung der SS in Berlin-Zehlendorf – eine idyllische Waldsiedlung? In: H. Frank (Hrsg.), Faschistische Architekturen. Planen und Bauen in Europa 1930-1945, Hamburg 1985, s. 253-254. 25 Společnost byla založena během schůzky svolané z iniciativy kladenského Oberlandratu dne 28.3. 1939. Vedle zástupců Oberlandratu a Poldiny hutě (vedené ing. Antonem Kastenmüllerem) se zde sešli i zástupci dalších významných kladenských průmyslových závodů – Pražské železářské společnosti, Kabla a Anglicko-českého kamenouhelného těžířstva, místní vedoucí NSDAP pro Ortsgruppe Kladno ing. Rudolf Steinsdorfer, jen formálně bylo přizváno i město Kladno, zastoupené starostou Pavlem. R. Steimsdörfer, Der Deutsche Wohnungsbau in Kladno, in: Architektur Wettbewerbe, Heft 8, Stuttgart 1942, s. 27. 26 Na nacistický nátlak došlo k obnovení Pozemkového úřadu (dále jen PÚ) zrušeného 25.dubna 1935. Přešla na něj působnost IX. odboru ministerstva zemědělství a lesnictví i správa státních lesů a statků z VIII. odbor téhož ministerstva. PÚ měl nacistům posloužit k revizi pozemkové reformy v rámci „nápravy křivd“ a k postupnému převádění veškerého půdního fondu v protektorátu do německých rukou. Fakticky byl úřad ovládán výlučně nacisty. 27 Oberführer SS Curt von Gottberg, prosazovaný K. H. Frankem, prosazoval jako tehdejší šéf Rasse- und Siedlungshauptamt SS (dále jen RuSHA) zájmy této organizace, von Neurathem dosazený Gottbergův nástupce Gross chtěl vést a realizovat osídlovací politiku „skupinou výživa a zemědělství“ říšského protektora, v těsné spolupráci s říšským ministerstvem výživy a zemědělství v čele s Waltherem Darré. 28 Což ho bezpochyby opravňovalo promlouvat do záležitostí kolonie určené primárně pro německé zaměstnance. 29 Měsíčníkem tohoto Ústavu byl časopis Raumforschung und Raumordnung, ve kterém vedle Meyera publikovali své články např. Walter Christaller, Gottfried Feder, Josef Umlauf či Karl Neupert. 30 D. Dworková – R. J. van Pelt, Osvětim: 1270 až současnost, Praha 2006, s. 138. Navíc sociální bytová výstavba, která byla ve dvacátých letech účinným instrumentem sociálních demokratů, si po roce 1933 uchovala svou centrální roli a sloužila plně nacistickým cílům identifikace zaměstnanců a průmyslových dělníků s novým režimem. H. Frank, c. d., s. 15. 31 W. Knapp, Planung und Durchführung der Siedlung Kladno, in: Architektur Wettbewerbe, Heft 8, Stuttgart 1942, s. 13. 32 J. Umlauf, Zur Stadtplanung in den neuen deutschen Ostgebieten, Raumforschung und Raumordnung 5, 1941, s. 120. 33 Stavby rodinných domků kladenské osady Siedlung dnes můžeme najít v ulicích 5. května, Lidických žen, Jana Velly, Kpt. Jaroše a jeden objekt v ulici Herbenově. Západním směrem od uvedených ulic byly postaveny další domy kolonie (nazývané pro národnost svých uživatelů jako český Siedlung), byly však v následujících letech překryty novou bytovou zástavbou. 34 Ke spolupráci byla přibrána i Skupina územního plánování při Úřadu říšského protektora (Gruppe Raumordnung beim Reichsprotektor in Böhmen und Mähren), Stavební skupina téhož úřadu (Gruppe Bau beim Reichsprotektor), Plánovací komise Praha (Planungskommission Prag) a oblastní vedení Hitlerjugend (Gebietsführung der Hitler-Jugend), W. Knapp, c. d., s. 18. 35 Celkově vzniklo několik verzí návrhů podob obytných domů, z nichž byly následně vybrány ty nejvhodnější. Autorem projektů byl Dr. Ing C. E. Schniewind. 36 K příklonu k Saské rustikální architektuře přispěl již tvůrce prvních návrhů Dipl. Ing. Eckert, který jednal o plánech na kolonii se Sudetendeutschen Siedlungsgemeinschaft a zejména s Siedlungsgemeinschaft Sächsisches Heim. R. Steimsdörfer, c. d., s. 28. 37 J. Kovařík, Německé plány na přestavbu Kladna (1939 – 1942), Slánský obzor, roč. 10 (110), 2002, s. 112. 38 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze 75 Domy měly rozvody teplé a studené vody, koupelny, patrové domy vedoucích pracovníků byly vybaveny hostinskými pokoji a přiléhajícími garážemi. 39 Analogie ke kladenské kolonii „Siedlung“ po stránce vzhledové i ideologické můžeme najít například v Berlíně-Zehlendorfu, realizované ve třicátých letech. Zdejší kolonie nazývaná SS-Kamaradschaftssiedlung či SS-Siedlung je podobně jako kladenská tvořena převážně přízemními podkrovními dvojdomky, vzhledově ne nepodobnými kladenským, inspirovanými stejně jako v kladenském případě saskou architekturou. Jistou podobnost má i kolonie domů postavená v letech 1937 – 1938 v Brémách architekty Offenbergem a Meckseperem. Co se lokalit mimo hranice „staré Říše“ týče, možno zmínit projekty obytných kolonií pro německé obyvatelstvo Łódźe (Litzmannstadt) či Oświęcimi (Auschwitz). 40 41 Wettbewerb für die Planung eines politischen Stadtmittelpunktes, in: Architektur Wettbewerbe, Heft 8, Stuttgart 1942, s. 34. SOA, fond Poldina huť, a. s., Kladno, k.č. 676; J. Kovařík, c. d., s. 155. Blíže k výběrovému řízení Wettbewerb für die Planung eines politischen Stadtmittelpunktes, in: Architektur Wettbewerbe, Heft 8, Stuttgart 1942, s. 34-60. 42 Architekturu vystudoval Dienz Brandi (1901-1985) ve Stuttgartu, u architektů Paula Bonatze a Paula Schmitthennera, vedoucích osobností tzv. Stuttgartské školy. Prvními jeho projekty byly kostely, např. kostel Ernst-Moritz-Arndt v Berlíně Zehlendorfu z let 1930-1935. V Göttingen projektoval např. víceúčelovou halu pro pořádání sportovních a politických akcí, se kterou vyhrál první cenu ve veřejné architektonické soutěži. Následovaly projekty göttingenské městské haly a další veřejné stavby. Od roku 1940 působil Karl Dienz-Brandi (1901 – 1985) jako profesor na pražské německé technice. Pro spory s místními politickými představitele byl toto místo nucen o tři roky později opustit. 43 44 Wilhelm (Hermann) Jost (1887 – 1949) studoval v letech 1906 – 1910 architekturu nejprve Technické vysoké škole v Drážďanech, následně prošel stejně jako Brandi stuttgartskou architektonickou školou. Po krátkém období samostatné architektonické dráhy (1914 – 1919) se stal v roce 1919 asistentem na katedře vedené Paulem Schmitthennerem. V roce 1924 se stal mimořádným a v roce 1926 řádným profesorem stavební konstrukce na stuttgartské technice. Od roku 1928 působil jako profesor na Technické vysoké škole v Drážďanech, kterou v letech 1937-1945 vedl i jako rektor. Emil Leo (1894-1974) po absolvování I. německé reálky v Brně v roce 1912 studoval v letech 1912 – 1921 na oddělení pozemního stavitelství a architektury brněnské techniky. Od roku 1921 zde působil jako asistent. V roce 1926 získal doktorát za práci „Ein Vorschlag für die Regulierung der Stadtgemeinde Trautenau in Böhmen“ a od roku 1928 byl pověřen konáním přednášek z encyklopedie pozemního stavitelství. Kromě těchto povinností byl od roku 1921 prvním architektem v kanceláři profesorů Fanty a Tranquilliniho, K 1. listopadu 1930 byl jmenován mimořádným a od 1. července 1935 řádným profesorem na brněnské technice. Po válce byl dlouho v zajetí a v roce 1950 se stal stavebním ředitelem v Aalen. Od roku 1958 byl profesorem na technice ve Stuttgartu. P. Šišma, Učitelé na německé technice v Brně 1849-1945, Práce z dějiny techniky a přírodních věd, sv. 2, Praha 2004, s. 115. 45 J. Kovařík, c. d., s. 117. 46 47 Pod plány stadionu je podepsán jablonecký architekt Dr. Alfred Wenzel. Pocházel z rychnovského malířského rodu. Ve Vídni studoval architekturu a dějiny umění. Po návratu do rodného regionu se stal teoretikem místních poboček Metznerbundu, jako architekt dělal spíše drobnější zakázky, dostavby, modernizace, v širším povědomí je jeho památník I. sv. války v Jablonci. (Informace Jan Strnad, Jablonec n. Nisou). Mimo to byla tradicionalistickém, rustikálním duchu navržena i budova záchranky v objektu Poldi. Jejím autorem byl Dr. Annderlich. SOA, fond Poldina huť, a. s., Kladno, k.č. 676. 76 Kladenská kolonie „Siedlung“ jako příklad politické instrumentalizace architektury Miloš Hořejš, Národní technické muzeum v Praze Hornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb, AVU Praha Nepřehlédnutelným fenoménem průmyslových aglomerací jsou dělnické kolonie, výjimkou není ani Kladensko. Se zakládáním dolů přicházelo do oblasti Kladenska velké množství dělníků, kteří se začali usídlovat i s rodinami v Kladně a okolních obcích. Vzrůst obce vždy souvisel s otvírkou nového dolu v jejich blízkosti. Rozsáhlá výstavba přízemních rodinných domků probíhala v Kladně, Buštěhradě a Brandýsku zejména v 70. letech 19. století. Založením dolů Ronna, Mayrau, Theodor začal v 80. a 90. letech růst obcí Hnidous, Motyčína, Vinařic a Pcher. Obce se rozšiřovaly nejprve chaoticky kolem starého zemědělského jádra, postupně však byly vytvářeny souvislé bloky řazené v přísně geometrickém skladu ulic. Slabou vrstvu mezi příchozími tvořili kvalifikovaní pracovníci – horníci povolaní z jiných revírů. Závodům záleželo na tom, aby si udržely kvalifikované pracovníky (dozorce) i širší okruh pomocných pracovníků. Proto společnosti začaly s výstavbou dělnických kolonií. Výstavba rozsáhlých dělnických kolonií se na Kladensku neprováděla tolik jako třeba na Ostravsku. Důvodem byla nejspíš vysoká cena, kterou závody musely vydat na jejich stavbu, a také trochu nelibost přistěhovalců se v koloniích usadit. Dělníci i s celou rodinou bytem v kolonii byli neustále vázáni ke svému zaměstnavateli. Pokud o práci přišli, byli automaticky nuceni kolonii opustit. Dělníci proto preferovali spíš stavbu svého rodinného domku, i když skromných rozměrů a za cenu zadlužení. Tento způsob výstavby podporovaly i dolující společnosti, např. Pražská železářská společnost půjčovala svým dělníkům peníze na stavby domů z Bratrské pokladny. Přesto ještě před touto vlnou vznikla zejména v 50. letech 19. stol. řada kolonií v těsné blízkosti šachet. Největším stavitelem dělnických kolonií na Kladensku byla společnost Státní dráha. Typickým rysem všech kolonií se stala urbanistická roztříštěnost, daná výstavbou jednotlivých kolonií jako samostatných osad, vázaných k důlnímu závodu, ne však k obci. Vznikaly typologicky odlišné dělnické a úřednické obytné domy, často zastoupené společně v jedné osadě. Pro úředníky se stavěly vícepodlažní domy, dvojdomy nebo vily s byty o třech a více obytných místnostech. Obydlí vyšších úředníků a inženýrů byla obklopena zahradou. Kolonie můžeme charakterizovat jako jednoduché stavby, které postrádají výrazné dekorační prvky. Přesto dosahují účinného výtvarného výrazu prostřednictvím promyšlené hmotové kompozice a jednoduchého architektonicky řešeného průčelí. Zippeho kolonie ve Vrapících – je nejstarší hornickou kolonií na Kladensku, postavená v letech 1851 – 1853 císařem Ferdinandem, v jehož majetku byly od roku 1848 buštěhradské doly. Samostatné domky stojící ve dvou řadách nad sebou, souběžně s hlavní komunikací z Kladna do Stehelčevse, byly určeny pro důlní dozorce z dolu František-Josef v Dubí. Kolonie byla nazvána po horním radovi F. X. Zippeovi. Jeden domek byl určen pro dva nájemníky. Každý měl svoji kuchyň, dva pokoje a komoru. Pro úředníky byly dále ve Vrapicích postaveny u silnice do Cvrčovic další dva domy. Ty byly po vystěhování neplatičů ke konci 90. let 20. stol srovnány se zemí. U starých Vrapických dolů se nacházely malé kolonie nebo spíš nájemní domy např. u dolu Jan/Šebestián. Některé z nich byly upravené provozní objekty šachet, ve kterých později žili dělníci z dolů například u dolu Marie-Antonie, Kateřina, které byly většinou v průběhu 50. a 60. let postupně demolovány. Kolonie dolu Ferdinand ve Cvrčovicích – hornická kolonie vznikla na návrší nad dolem Ferdinand kolem příjezdové cesty. Jižní část tvoří přízemní domky s budovou bývalého hostince, severní stranu pak řada přízemních dvojdomků postavených dolující společností Císařské buštěhradské doly v roce 1849. Společný znak dvojdomků je kruhové okno na štítech budov. Nejdominantnější postavení zaujímá vysoká patrová budova bývalé správy dolu, později využívaná k bydlení a dnes opušHornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb 77 těná. Nízký objekt bývalých koupelí a cechu, který také slouží k bydlení, si dodnes zachoval podobu z fotografií ze 40. let 20. stol. Zcela odděleně od této kolonie vznikla kolonie Čabárna, situována k patě důlní haldy (podobně jako u dolu Barré). Je tvořena pouze cestou, podél které byly na jižní straně postaveny dva patrové obytné bloky. Rovná plocha fasády byla dělena lisénami a patro zvýrazňoval cihelný pás. V západním směru od této kolonie byly přistavěny malé přízemní rodinné domky. Kolonie dolu Michael-Layer v Brandýsku – je nejrozsáhlejší hornickou kolonií, jejíž stavba byla zahájena v roce 1852. Stavebníkem byla společnost Státní dráha. Kolonie se skládá z deseti zcela shodných bloků rozprostírajících se na návrší kolem dolu Michael, při silnici z Brandýska do Prahy. Nejnápadnější dominantu celé kolonie tvoří patrové domy, které ohraničují přízemní podélné objekty a stojí vůči nim štítem napříč. Stejný motiv, změny orientace štítu, použila společnost i u dolu Kübeck. Výrazným rysem kolonie je i značně přesazená střecha objektů s profilovanými trámy. Výtvarný prvek cihlového vlysu, který doprovází většinu důlních objektů na Kladensku a zvýrazňuje oddělení jednotlivých pater, byl uplatněn i zde. Dalším zdobným prvkem jinak hladkého omítaného zdiva byly v prvním patře okenní šambrány. V přízemí byly u dveří a oken užity segmentové záklenky z červených neomítaných cihel. V každém bloku bylo dvanáct bytů o síni, jedné světnici a malé místnosti – komoře. V přízemních domech sloužila komora většinou jako kuchyň, v patrových neměla okno. Součástí kolonie bylo rozsáhlé nádraží se skladem, výpravní budovou, budovou horní správy a domem pro horní úředníky. To, co je pro kolonii dolu Michael nejhodnotnější, je její podstatné zachování v původní formě z poloviny 19. století. Dodnes byly zachovány některé výtvarné prvky, například původní tvary komínů, cihlové vlysy, sklony střech, které nechávají číst původní podobu. Kolonie bohužel nespadá pod památkovou ochranu dolu Michael a tento nedostatek se projevuje i na současné podobě budov, kdy postupně dochází k nekoordinovaným přestavbám, nástavbám nebo výměně oken za nová, která nerespektují původní rozměr a celkově tím narušují její podobu. Kolonie dolu Michael-Layer v Brandýsku. Foto: autor. 78 Hornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb Kolonie dolu Kübeck v Kladně – byla postavena kolem roku 1862 a stavebníkem byla společnost Státní dráha. Vzájemné prostorové uspořádání využívá svažitý terén a zajímavý motiv hierarchie, který nikde jinde na Kladensku uplatněn nebyl. Od nejníže položené hornické kolonie postupně divák spatřil obytný dům dozorců, ředitelství a konečně monumentální zděnou těžní věž dolu, která spíš musela působit jako součást středověkého hradu. Prostor byl vymezen třemi řadami budov dělnické kolonie a na opačné straně patrovou budovou závodní nemocnice s menším parčíkem a kašnou. Kolonie je železniční drahou rozdělena na dvě části. Část severní tvoří tři podélné bloky domů, z nichž jsou krajní patrové a střední je přízemní s nárožními jednopatrovými domy, stejně jako u dolu Michael. Jižní část tvořily dva patrové domy. Jeden z nich byl opět po vystěhování neplatičů v roce 2004 zbořen. Celý areál dolu Kübeck byl výtvarně sjednocen. Kolonie má shodné prvky s kolonií na Brandýsku. Stejně byly řešeny komíny, záklenky oken a dveří a cihlové vlysy. U správních budov to jsou pak profilované římsy a hladké zdivo dělené lisénami. Kolonie se odlišuje sklonem střech, které navíc budovy nepřesahují a štíty jsou ve vrcholu zdobeny štukovým kruhem nebo odlehčeny oknem. Klasickým znakem těchto budov jsou v prvním patře prolomená malá čtvercová okénka. Jak jsem se již zmínil, prvním znakem jsou cihlové vlysy nebo pásy, druhým znakem hornických kolonií jsou právě malá čtvercová okna. Stejná okénka můžeme spatřit na budovách kolonie dolu Barré, Ronna, Bresson a zbořené kolonie dolu Engerth. Největší hodnota kolonie dolu Kübeck spočívá v dochované urbanistické struktuře. Úpravami nebo dokonce demolicemi může být tato struktura nenávratně narušena. Kolonie dolu Barré ve Vinařicích – Obytná patrová budova postavená u paty haldy dolu Barré, založeného společností Státní dráha v roce 1872. Kolonie má shodné prvky s obytným blokem dolu Ronna, cihelné pásy, malá čtvercová okna v prvním patře budovy. Podobný objekt stál na křižovatce ulic J. Seiferta a Jiráskova a v polovině devadesátých let byl po vystěhování nájemníků zbořen. K dolu Barré patřily patrně i samostatné patrové domy v mírném svahu nad ulicí J. Seiferta se shodným orientováním štítů a sklonem střech. Správní a obytný dům stojící v rozlehlé zahradě nese znak oblíbený společností Státní dráhy, a to tabulové zakončení štítu. Tento prvek nesla i těžní budova dolu Barré, Engerth a Bresson. Kolonie dolu Bresson v Kladně – dochovaný obytný blok mezi Klikorovou a Šachetní ulicí je shodný s objekty u dolu Ronna, Kübeck a Barré. Patro bylo zvýrazněno cihelným pásem. Správní patrové objekty dolu Bresson prošly přestavbou. Důl byl založen v roce 1868. Kolonie dolu Theodor ve Pcherách – čtvrť nazývaná Kréta vyrostla na náhorní plošině v severním směru od dolu Theodor. Je z většiny tvořena nízkými rodinnými domky. Stavby, které byly vystavěny společností Státní dráhy, stojí při samé hranici dolu. První stavbou je jednopatrová vila ve stylu moderny. Rizality jsou v horní část hrázděné, okna mají geometrické štukové šambrány a celek je zakryt členitou polovalbovou střechou. Na čelní straně fasády jsou zkřížená hornická kladívka. Původní podoba vily byla narušena nedávnou výměnou oken, které nerespektují původní tvar ani rozměr. Za touto stavbou je v řadě za sebou několik přízemních domků se shodnou orientací štítů. Domy mají rustikované nárožní lisény, štukové šambrány oken a jsou kryté mírně předsazenou sedlovou střechou. Kolonie dolu Thinnfeld v Kladně – se nacházela v místech dnešního provozu NKT – Cables. Jeden přízemní a dva patrové objekty měly shodné prvky s kolonií na Kübecku. Stavby byly strženy při rozšiřování kabelovny Kablo Kladno. Kolonie dolu Engerth v Kladně – tři patrové podélné obytné bloky kolonie v místech dnešní ulice Na Vyhaslém, byly shodné s kolonií dolu Bresson a Kübeck. Zbořeny byly při výstavbě sídliště Ostrovec. Hornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb 79 Kolonie dolu Ronna v Hnidousích – soubor budov po obou stranách ulice Uhelná, která ústí u vrátnice a správní budovy dolu Ronna. Stavěla ji společnost Státní dráha v roce 1883. Severní část je tvořena trojicí dvojdomků, postavených podél ulice. Domky mají mezi sebou krátké ulicovky k přístupovým vchodům a všechny otevřené štíty jsou zdobené. Členění štítů bylo jednotné v souladu s celou výtvarnou podobou dolu. Typické bylo velké kruhové okno ve vrcholu štítu a cihlové šambrány oken. Důl Ronna byl spolu s dolem František-Josef, Wannieck, Jaroslav a dolem Jan nejzdařilejší ve své výtvarné podobě. Blok domů zakončuje podélná stavba otočená štítem do ulice, opět s cihelným pásem, kruhovým oknem a segmentovými záklenky, které jsou na některých částech dosud zachované. Jižní část Uhelné ulice je zastavěna patrovými domy pro horní inženýry, umístěné ve velkých zahradách. Tyto obytné vily vznikaly většinou po roce 1920. Kolonie dolu Ronna v Hnidousích. Foto: autor. Kolonie dolu Jan v Libušíně – je třetí nejrozsáhlejší hornickou kolonií na Kladensku, která vznikla mezi lety 1885 – 1887 a byla stavěna Mirošovsko-libušínským těžařstvem. Kolonie patřila s komplexem dolu Jan k nejpůsobivějším výtvarně zpracovaným dílům. Budovy byly situovány do svahu nad provozní objekty dolu. Rozsah kolonie byl z jedné strany určen komunikací, z druhé přízemním objektem správní budovy a cechu s malou věžičkou uprostřed. Kolonii tvoří přízemní dvojdomky postavené do zahrad ve třech řadách ovlivněné terénní vlnou. Klasicistní prvky byly bohužel z většiny domů kolonie strženy, nedávají tak dnes zcela jasnou představu o jednotné podobě celého areálu. Přímo u silnice se nachází objekt vystavěný z neomítaných struskových cihel s geometrickými štukovanými šambránami a překlady oken. Nad tímto objektem stojí dům, který si zachoval původní prvek slepých arkád ve štítě, rustikovaných lisén a stupňované římsy. V levé části hlavní příjezdové komunikace stojí tři patrové bloky přistavěné v první polovině 20. stol. Areál zakončuje mohutná vilová stavba, kterou zdobí vyřezávané dřevěné podhledy štítů a dřevěná lodžie. Přestavěná vila dnes slouží jako mateřská školka. 80 Hornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb Kolonie dolu František-Josef v Dubí – pro důl František-Josef sloužila kolonie ing. Zippeho ve Vrapících, většina horníků si stavěla rodinné domky v nedaleké obci Dubí. Ve východním směru dolu vznikl pouze soubor vil a bytových domů vystavěných podél příjezdové komunikace. Architektonicky zajímavou stavbou je vila stojící při lesní cestě do Vrapic. Kolonie u dolu Zippe v Kladně – byla vybudována Pražskou železářskou společností u průzkumného dolu Zippe, založeného v roce 1857. Nacházela se v těsné blízkosti dnešní železniční zastávky Kladno město. Kolonie byla zbořena v důsledku budovaného přemostění trati. Tvořilo ji šest dvojdomů se shodnou orientací štítů, které byly ve vrcholu prolomeny dvojicí oken. Stavby byly kryté nízkou sedlovou, mírně předsazenou střechou. Důl Wannieck v Kamenných Žehrovicích – u dolu se nacházejí tři reprezentativní, pozdně secesní obytné vily z roku 1914, nesoucí shodný motiv vejcovce. Tento motiv byl uplatněn na korunních římsách a vnitřních římsách všech objektů dolu. Ze všech nejnápadnější je až modernistická patrová vila s mansardovou střechou, která stojí v zahradě u křižovatky silnice do Srb. Stavebníkem byla Pražská železářská společnost (PŽS). Kolonie u dolu Max v Libušíně – v těsné blízkosti dolu bylo postaveno PŽS kolem roku 1890 několik domů s jednou reprezentativní vilou, vystavěnou v klasicizujících formách s drobnou věžičkou v průčelí. Pozornost si zaslouží nápadně bohatě vyřezávané dřevěné podhledy hrotitých štítů, které byly nejspíš užity u všech staveb kolonie. Jde patrně o poslední příklad ornamentálního dřevěného dekorování obytných kolonií. Pražská železářská společnost použila tento motiv vyřezávaných akantových listů i u původní vrátnice dolu Mayrau, která byla bohužel stržena stejně jako stříšek nad vysutou drahou těžních budov. Stejný prvek, použitý však ve větší míře, odpovídá i patrovému objektu dolu Jan v Libušíně, který od roku 1905 patřil PŽS. Zcela unikátní je použití podlahových dlaždic v předsíních kolonie Max, které jsou barevně i tvarově shodné s dlaždicemi umístěnými ve strojovnách dolu Mayrau. Kolonie u dolu Mayrau ve Vinařicích – s otvírkou dolu Mayrau probíhala výstavba rodinných domků zejména ve Vinařicích, které se v mohutném tempu začaly od jádra obce západním směrem rozrůstat a pak v menší míře vzrostla výstavba v osadě na Tuháni, která byla ještě ovlivněna i blízkostí dolu Barré a Engerth. Na terase nad dolem Mayrau postavila Pražská železářská společnost tři patrové obytné domy s jednou vilou umístěnou v zahradě. Vynesené profilované trámy štítů byly pravděpodobně také vyplněny dřevěnými akanty. Kolonie dolu Humboldt v Jemníkách – ve svahu nad dolem byl v roce 1874 vystavěn přízemní obytný blok. Monumentální postavení zaujímají dva zcela shodné patrové objekty ředitelství a správy dolu. Budovy jsou mezi sebou propojeny nízkou stavbou a vytváří tak homogenní celek ve tvaru písmene I. Stavby jsou kryté sedlovou střechou a ve vrcholu vysokých štítů jsou prolomena malá kruhová okna. Kolonie u dolu Jaroslav v Tuchlovicích – vznikla ve 40. letech 20. století a je nejmladší hornickou kolonií. Tvoří ji řada patrových, dřevem obložených a zcela shodných objektů, které byly řazeny ve svahu nad sebou. Domky stojí podél jedné strany příjezdové komunikace k šachtě. Pro potřeby dolu vznikl ještě jeden dvoupatrový obytný dům, který dnes po zboření celého areálu dolu Jaroslav stojí v nevýhodné pozici zcela osamocen. Hornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb 81 Kolonie dolu Schoeller v Libušíně – při hlavní komunikaci z Kladna na důl Schoeller stojí dva bytové patrové domy. Novorenesanční fasáda těchto budov byla z většiny stržena. Zachovány zůstaly nárožní rustikované lisény a římsy s atikou a kulovými čučky. Nejhodnotnější stavbou je patrová vila pro horní inženýry, umístěná v zahradě na druhé straně ulice. Budova je vystavěná ze struskových cihel a rizality jsou ve štítech budovy hrázděné. Okna mají pískovcové nebo štukové geometrické šambrány. Vila je velice podobná stylu stavby pro PŽS v Huťské ulici v Kladně od arch. H. Pechy. V okolí této stavby vyrostly později další domy. Při silnici na Libušín stojí ještě dva objekty vystavěné ze struskových cihel. Literatura: Skalníková O., Kladensko, AV Praha 1959 Popis dolů společnosti Státní dráhy, plánová dokumentace, SOA Kladno 82 Hornické kolonie na Kladensku Tomáš Voldráb Krajina bez vlastností Radoslava Schmelzová, historička umění Krajina může být interpretována jako kulturní obraz, ilustrační způsob představení, strukturování a symbolizování prostředí. To neznamená, že krajina je nemateriální. Jen může být reprezentována různým způsobem. Každá česká krajina má svůj stavební charakter, který se vztahuje ke stáří sídelní oikumeny a k využívání krajiny. Kladnu vládly hutě, doly, železárny, duch geniálních zvídavých inženýrů jako z románů Julesa Vernea, prostě onen tehdy ještě jednoznačně nazíraný pokrok 19. století. To nejdůležitější, co nám kladenská oblast může nabídnout, jsou technické památky, které jsou zdrojem paměti, vzpomínek na předchozí generace, nesou v sobě historii krajiny a ukazují běh času. I když zde se nejedná o jeden solitérní objekt, ale o celou industriálně-přírodní krajinu se zaniklými šachtami, opuštěnými hutěmi, haldami. Jsou to památky, jejichž čas teprve přichází. Památkami se staly docela nedávno, možná až v 90. letech 20. století, která znamenají velký nejenom politický, ale také sociální a technologický přeryv, v němž se tak mnoho věcí stalo uzavřenou minulostí. Zde je třeba říci něco podstatného – ještě stále je čas objevit a zachránit technické bohatství minulosti, ještě je čas opatrně regulovat výstavbu ve městě a v okolních místech tak, aby byly živým organismem a přitom neztratily svůj specifický ráz hornického města 19. století. Na industriální zříceniny jakou vápenné pece v bývalé Vojtěšské huti je nutné se dívat očima budoucnosti – mohou lákat budoucí návštěvníky nebo jejich část víc než klasické památky romantických zřícenin a barokních korunovací krajiny. Mnohé jsou otlučené a ošklivé, ale mohou opět zazářit – vždyť byly často stavěny buď v historizujících slozích, nebo v duchu moderny stejnými architekty jako velké a slavné stavby 19. a 20. století. Někteří současní historici v Británii došli k závěru, že původní anglická krajina je mrtvá. Podle nich bezezbytku zanikla ve víru industrializace a překryla ji neutuchající lidská aktivita 20. století. Tak radikální nastaly změny, jež s sebou nese suburbanizace, zamoření krajiny gigantickými sklady a megamarkety, dálnicemi, čerpacími stanice v okolí dálnic a obchodních a kancelářských komplexů. Tlak na rekreaci, automobilizace, všechny změny tolik požadované moderní civilizací dovedly údajně současnou anglickou společnost k přetrhání základní vazby na krajinu a odtržení člověka a půdy. V krajině kladenské se pohybujeme právě na hranici, kdy stačí jeden neuvážený krok a změny v krajině již budou nezvratné – dojde k mazání krajinné paměti. Pokud půjde o posílení temporality oproti historicitě, tedy posílení dobových zvlaštností, pak budeme žít v technosféře, postindustrální krajině, která bude prezentována nekonečnou suburbánní krajinou, jednou souvislou předměstskou periférií. Konstruktivní přístup k ochraně průmyslového a kulturního dědictví Kladenska představuje společnost Poldi Hütte s.r.o., instituce, která poskytla prostor pro konání konference „Kladno – minulé a budoucí“, zároveň se přihlásila k pozorné péči o architektonický skvost – budovy navrhované vídeňských architektem Josefem Hoffmannem a výrobní tradici, které Poldina huť znamená. „Spoustu lidí v Poldovce tehdy práce nejen živila, ale také je bavila. Tolik zlepšovacích návrhů, jako jsme podávali my, žádná fabrika neměla,“ zavzpomínal jeden z bývalých zaměstnanců. Také další kladenská firma Strojírny Poldi, a. s. se stará o uchování industriálního dědictví a to péčí o sbírkové předměty z bývalého muzea v „Bachrovně“, pro které bylo zřízeno nové firemní muzeum. Věříme, že více kladenských podnikatelů porozumí a ujme se své další, širší role v kladenské komunitě, tak jako to činí tým vedoucích pracovníků Poldi Hütte s.r.o. a Strojíren Poldi, a.s.. Krajina bez vlastností Radoslava Schmelzová, historička umění 83 84 Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Obr. 1 Kladno na obraze malíře Ledvinky, druhá polovina 19. stol. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. 85 Zdeněk Kuchyňka, Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně Obr. 2 Plán vodovodu v Kročehlavech z roku 1909. Na plánu je možno porovnat růst Kročehlav od roku 1840. Sládečkovo vlastivědné muzeum v Kladně. 86 Miroslav Baše, FA ČVUT Praha Obr. 3 Ostravsko: na levém snímku jsou zaregistrovány rybníky, které byly vysušeny ještě před zpracováním map stabilního katastru, tj. před rokem 1833. Do mapy jsou zakresleny lokalizace dolů. Vpravo mapa se stavem k roku 1833. 87 Benjamin Fragner, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze Obr. 4 Muzeum vědy a průmyslu v Castlefield, startovní investice pro změnu zanedbané čtvrtě na turistickou atrakci. Foto: B. Fragner 88 Benjamin Fragner, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze Obr. 5 Západní park v Bochumi s Jahrhunderthalle, doplňovaný už během přestavby výtvarnými díly v prostoru bývalého průmyslového areálu. Foto: B. Fragner 89 Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze Obr. 6 Konverze skladu I na byty, kanceláře a obchody, St. Katharine Docks, Londýn, realizace 1970 90 Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze Obr. 7 Park Citroen, Paříž, realizace 1992 91 Tomáš Šenberger, Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) ČVUT v Praze Obr. 8 Projekt revitalizace území bývalé továrny Renault, Boulogne – Billancourt, Paříž, studie 2004 92 Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Obr. 9 Mapa znázorňující rozmístění hald/odvalů po těžbě černého uhlí v krajině Kladenska a letecké fotografie jednotlivých lokalit. 93 Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha Obr. 10 Srovnání ekologické stability krajiny ve vymezeném území projektu v letech 1845 a 2005 vyjádřené pomocí koeficientu ekologické stability (KES), který je dán poměrem mezi přírodními a přírodě blízkými prvky a člověkem přeměněnými, resp. uměle vytvořenými prvky, tedy mezi plochami relativně ekologicky stabilními (ESP) a plochami ekologicky méně stabilními či nestabilními (ESN). 94 Tomáš Gremlica, Ústav pro ekopolitiku, o. p. s., Praha &"$ !"% !)% $(#) "$&" ■JU]T\c[v`áTQ■<Uc^`_jU][i■?cdQd^`\_SXi■JQcdQf^}`\_SXiQ^vTf_Ì■F_T^`\_SXi Obr. 11 Využití krajiny („land-use“) ve vymezeném území projektu ke 31. 12. 2003. 95 Vystudoval Přírodovědeckou fakultu University Karlovy v Praze, obor ložisková geologie. Působí v Geologickém ústavu Akademie věd ČR, v současné době ve funkci ředitele. Zabývá se zejména krasem, pískovcovým fenoménem, klimatickými změnami a krajinou. Učí na několika univerzitách (Filozofická fakulta UK, Akademie výtvarných umění a další), je autorem řady vědeckých prací a esejistických knih. email: [email protected] Mgr. Tomáš Gremlica Je biolog a ekolog. Vystudoval přírodovědeckou fakultu University Palackého v Olomouci, obor systematická biologie ekologie. Zabývá se ekologickými souvislostmi ochrany životního prostředí, environmentální politikou a vlivy dopravy na životní prostředí. Zaměřuje se na problematiku udržitelného rozvoje regionů a měst, na přímou účast veřejnosti v rozhodovacích procesech i při strategickém a územním plánování. Je ředitelem nestátní neziskové organizace Ústav pro ekopolitiku, o.p.s. email: [email protected] Mgr. Michal Hartl Vystudoval dějiny umění na Filozofické fakultě UK (studijní pobyty na Universität Leipzig a Universität Wien). Po ukončení studia v roce 2004 se věnoval výzkumu české a česko-německé architektury 20. století. Od roku 2006 pracuje jako projektový koordinátor v neziskové organizaci Portus Praha. email: [email protected] PhDr. Benjamin Fragner Řídí Výzkumné centrum průmyslového dědictví (VCPD) při ČVUT v Praze, je kurátorem, organizátorem a spoluautorem řady odborných akcí a výstav. Zabývá se dějinami techniky a teorií architektury a urbanismu. Patří k iniciátorům Sekce ochrany průmyslového dědictví Národního technického muzea v Praze (1987) i k zakladatelům VCPD. Popularizuje problematiku a nové trendy v chápání průmyslové architektury u odborné i laické veřejnosti: organizuje mezinárodní bienále „Industriální stopy“. email: [email protected] PhDr. Zdeněk Kuchyňka Vystudoval prehistorii a dějepis na Filozofické fakultě University Karlovy v Praze. Zabývá se regionálními dějinami Kladenska a Slánska. Je ředitelem Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně. email: [email protected] Bc. Radoslava Schmelzová Zaměření: současné umění s přesahem k estetice krajiny a přírodních procesů; ochrana kulturního dědictví Vystudovala dějiny umění a ochranu kulturního dědictví na Filozofické fakultě Ostravské univerzity v roce 2004, nyní dokončuje studium teorie a historie designu a nových médií na VŠUP Praha. Přispívá do výtvarných periodik a publikací. email: [email protected] Ing. Zdeněk Slepička Kladenský rodák, vystudoval Hutní fakultu VŠB v Ostravě. V letech 1984 – 1991 pracoval v Poldi Kladno, od roku 1985 se jako směnový inženýr podílel na výstavbě a zprovoznění Středojemné válcovny na Dříni. Od počátku 90. let je zaměstnancem Města Kladna na pozicích vedoucí Organizačního odboru, Kance- 96 láře magistrátu a tajemník magistrátu. Mimo své základní pracovní povinnosti, mezi které patří i tvorba oficiálních webových stránek města a zahraniční vztahy, se podílí na prezentaci města Kladna jak formou zpracovávání písemných textů, tak i účastí na veletrzích, konferencích, soutěžích v České republice i v zahraničí. email: [email protected] Prof. Ing. arch. Tomáš Šenberger Jako tvůrčí architekt projektuje, účastní se architektonických soutěží a výstav, jako pedagog přednáší na Fakultě stavební ČVUT (průmyslové stavby, architektonická tvorba), ve VCPD mj. řeší problematiku rehabilitace a transformace industriální architektury. Taktéž jako PhDr. Benjamin Fragner patří k zakladatelům VCPD a popularizuje problematiku chápání průmyslové architektury u odborné i laické veřejnosti: organizuje mezinárodní bienále „Industriální stopy“. email: [email protected] Prof. Ing. arch. Miroslav Baše Vystudoval fakultu architektury, projektovou praxí prošel ve státních projektových i výzkumných institucích. Rok působil na universitě v Detroitu, pracoval pro UNDP v Pakistánu a na Sri Lance. Nejdéle působil v SÚRPMO, Státním ústavu pro rekonstrukce památkových měst a objektů v oblasti výzkumu (zabýval se centry měst) i v urbanistickém navrhování (dlouhodobě se zabýval Pražskou památkovou rezervací). Tři roky působil v projekci Kuwaitu. Od roku 1992 má vlastní atelier VEGA, od roku 1994 působí jako pedagog na fakultě architektury ČVUT v Praze. Vedle urbanismu historických měst se zabývá situací na venkově (osídlení, krajina) jako praktikující urbanista, pedagog i ve výzkumu.Donedávna působil jako místopředseda Spolku pro obnovu venkova. email: [email protected] PhDr. Miloš Hořejš Vystudoval historii a politologii na Filozofické fakultě UK (2001). Působí v oddělení dějin techniky v Národním technickém muzeu a zároveň jako doktorand Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK. Zabývá se dějinami strojírenství a nacistickou osídlovací politikou. email: [email protected] PhDr. Zdenka Vajdová Zaměření: lokální komunita a procesy změn, kterým je v transformačním období české společnosti podrobena. Ukončila studium sociologie a filozofie na Filozofické fakultě UK v roce 1971. V letech 1966-77 pracovala v oblasti sociologie mládeže na Pedagogické fakultě UK, v letech 1977-84 pracovala ve Státní knihovně ve výzkumu knihovnictví a sociologie četby, 1984-88 pak ve Výzkumném ústavu včelařském v ekonomickém oddělení. V roce 1988 se vrátila do výzkumu sociologie mládeže na Ústavu filozofie a sociologie ČSAV. Od roku 1990, kdy vznikl Sociologický Ústav, je zde vědeckou pracovnicí a v současnosti členkou oddělení lokálních a regionálních studií. email: [email protected] Tomáš Voldráb Vystudoval střední odborné učiliště umělecko řemeslné, obor umělecký kovář. Po dvouletém studiu pedagogické fakulty UK v Praze byl přijat na AVU v Praze do ateliéru Doc. Jiřího Lindovského. Dlouhodobě se zabývá dokumentací technických staveb na Kladensku. email: [email protected] O autorech RNDr. Václav Cílek, CSc. „Kladno minulé a budoucí“ Sborník z mezioborové konference „Kladno minulé a budoucí“ Sborník z mezioborové konference
Podobné dokumenty
Kritika moralky v dile Friedricha Nietzscheho
především pak mám na mysli například vztah špatného svědomí a vůle nebo v závěru
práce problematiku věčného návratu, ale to již předbíhám. Avšak taková detailní
analýza by vedla k pouhému jednoznač...
Akademický bulletin, rok 2010, číslo 7
louholetou a obětavou práci pro ústavy Akademie
věd ČR vyzdvihl 23. června 2010 její předseda
prof. Jiří Drahoš, když v komorní atmosféře předal Děkovné listy 12 pracovníkům, kteří přispěli k úspěš...
základy procesního inženýrství - Vysoká škola báňská
Co je proces je nejlépe definováno pomocí nároků patentních úřadů:
Patentovatelný proces je postup se zadaným cílem, vyznačený tím, co je na něm nového. A novost
musí být založena v tom:
- čím se p...