1 Psychoterapie v kontextu kultur Magdalena Westman

1 Psychoterapie v kontextu kultur Magdalena Westman

1
Psychoterapie v kontextu kultur
Magdalena Westman
“The great divisions among humankind and the dominating sources of conflict will be
cultural”
Samuel P. Huntington
“To není součástí naší kultury” vymezilo se několik zulských žen, které jsem se
pokoušela zapojit do charitativního (charita není součást zulské kultury) projektu Mateřských
center v Jižní Africe. Můj muž Randolph říká, že je to tamější specifikum – vyjádření postoje v
situacích, které připadají černým lidem nepohodlné, v daný okamžik se jim jeví jako nevýhodné,
zkrátka když se nechtějí domluvit.
Já v té formulaci vidím skrytou budoucí hrozbu “kulturního rasismu” v intencích jak
o ní píše GEORGE M. FREDRICKSON (RASISMUS, STRUČNÁ HISTORIE, 2003), kdy
poukazováním na údajně hluboce zakořeněné (nepřekonatelné) kulturní rozdíly, hledáme
ospravedlnění svých diskriminačních a nepřátelských postojů vůči jiným, nám málo známým či
docela neznámým kulturám.
Pod iluzí biologického nerasismu jsem totiž v New South Africa pozorovala plíživý
přechod od rasové podoby rasismu do podoby kulturní. Jakoby rasismus opsal kruh a vracel se
tam, kde se mu dařilo nejlépe, do oblasti náboženského vyznání, která je považována mnoha
odborníky za hlavní zdroj budoucích mezikulturních konfliktů.
Tak mě napadá, jak by si asi poradil český psychoterapeut, odkojený (fanatickým)
ateismem s člověkem, pro něhož je (fanatická) zbožnost nejen pouhým předmětem víry, ale
nedílnou součástí jeho identity, dokonce nedílnou složkou jeho lidství.
Tahle úvaha mě vede k samotnému pojmu kultura v západním světě. V této souvisloti ke
mně silně promlouvá Thorwald Dethlefsen (Oidipus a hádanka ŽIVOTA, Člověk mezi vinou a
vykoupením, 2006), který je přesvědčen, že západní svět o svou kulturu přišel tím, že ji zbavil
právě jejího náboženského rozměru (mýtus, kult). Naše “kulturní chování” považuje Dethlefsen za
dětské, neustále hledající ochranu, bezpečí, podporu, uspokojení našich potřeb, pochvalu a
uznání. Podle něj se vyhýbáme všem skutečnostem, které byly odjakživa hlavním předmětem
iniciačních rituálů; utrpení, mučení, nemoci, děsu, smrti. Vstup do dospělosti spojuje Dethlefsen
se vstupem do duchovního světa. “Teprve když člověk pochopí duchovní rozměr své existence,
když si uvědomí svůj původ v duchovním, transcedentním světě, svoji prapůvodní vazbu (religio),
teprve pak je shopen převzít odpovědnost. Tehdy dospěl, dorostl do svého duchovního bytí”.
Dethlefsen v knize dále rozvíjí názor, že lidé dřívějších epoch žádnou psychoterapii
nepotřebovali, že ta se vlastně stala nezbytnou reakcí na ztrátu, kterou západní kultura utrpěla.
Jeho slova podporuje fakt, že 80-90% lidí v rozvojových zemích (Critical Psychology, Editor:
Derek Hook, 2004) spoléhá na tradiční léčitelé.
“Obdiv mnoha mladých Evropanů a Američanů v naší technovědecké době k orientálním
učením, náboženstvím a léčitelským praktikám vyplývá z toho, že je v nich více úcty pro to, co má
zůstat tajemné, zahalené, ukryté, co má zůstat pohádkou”, domnívá se Václav Bělohradský
(Společnost nevolnosti, Eseje z pozdější doby, 2007)
Mne si vybraly nejen dvě zulské ženy za svou “matku - psychoterapeutku”☺
Tehdy mi prošlo hlavou, že kdybych bývala zůstala v JAR a rozhodla se tam vystudovat
psychologii, možná bych prošla nemilosrdným sítem, jež po určité době tamějšímu studentovi
psychologie umožní či znemožní stát se klinickým psychologem - psychoterapeutem. V takovém
přístupu je obsažené, zdá se, kromě jiného, že vnímání světa a lidské hodnoty v něm skrze
pevně dané (kulturní) hranice nemá velké šance být psychoterapeutické. “Bez schopnosti
transcendovat je částečná slepota nevyhnutelná”,je přesvědčen Deepak Chopra. Kdo by se
dobrovolně svěřil do rukou napůl slepého psychoterapeuta, který nedokáže překračovat hranice
svých (kulturních) zkušeností, svého vědomí?
“Psychologie je v první řadě vědou o vědomí”, učí nás Carl Gustav Jung. “…když přijdete
k jiné rase, třeba do Indie nebo do Číny, objevíte například, že tito lidé jsou si vědomi věcí, které
by psychoanalytik v našich zemích musel dolovat celé měsíce. Co více, prostí lidé v přirozených
2
podmínkách mají často mimořádné vědomí o věcech, o kterých lidé ve městech nevědí a o nichž
začnou měšťáci snít teprve pod vlivem psychoanalýzy” (ANALYTICKÁ PSYCHOLOGIE, 1993)
Poznání C.G. Junga jsem si ověřila na konkrétní zkušenosti s lidmi v JAR, kam jsem se
vydala hledat, ve svých pětačtyřiceti letech, životní lásku. Nebyla jsem tehdy s to pohřbít naději
na to, že budu milovat a budu milována. V Africe jsem objevila, že neexistuje silnější lék než
Láska, ovšem dopracovat se k němu…
Multikulturní směsice (i patologie?) uprostřed které jsem se náhle ocitla a v jejímž rámci
jsem byla nucena každodenně komunikovat (verbálně pouze v angličtině), mě uvrhla do
mentálního chaosu.
Pro představu: Randolph můj nynější (internetový) manžel, bílý anglicky hovořící
Jihoafričan švédského původu, formovaný koloniální kulturou bílé menšiny, tělem i duší
námořník, člen Anglican Church, žil do doby mého příjezdu v domácnosti pouze se
svou dospívající dcerou, zvolna se probírající z drogového životního stylu s marihuanou pod
postelí. První informací, kterou mi poskytla bylo, že její brat žijící na Tchaivanu je na drogách.
Hlavním zájmem dcery bylo rychlé nalezení dalšího přítele v řadě. To se zdařilo v osobě
mládence závislého na heroinu, se dvěma sebevražednými pokusy a diagnózou schizofrenie.
Rodiče ho vyhodili na ulici a my přijali proti mé vůli a se slovy Randolphovy dcery, že se jedná o
vůbec největší noční můru všech rodičů z celého Zululandu. Mládenec (pozdější otec dítěte
Randolphovy dcery) byl anglicky hovořící Jihoafričan, praktikující katolík. Randolphova dcera,
konfirmovaná v Anglican Church, znechucená tradičními církevními institucemi se vnějšně
upravovala jako Indka, za kterou byla ráda místními Indy považovaná.
Část Randolphova domu měla pronajatou zulská (common law) rodina se dvěma malými
dětmi. Muž z tradiční zulské vesnice, dle jeho partnerky Thuly, syn čarodejnice. Thula moderní
Zulka, vyrostlá na bílé farmě, částečně ovlivněná její kulturou, avšak bytostně svázaná se
zulským náboženským systémem, kde komunikace s ancestors je základním bodem víry.
S pronajímateli druhé části domu - bílou alkoholičkou, její dcerou a jejím přítelem
hovořícími Afrikaans (potomci Búrů)jsme se sice včas rozloučili, ale žena nám za sebe poslala
náhradu - jednoho ze svých čtyř synů. Všichni vyrostli v dětských domovech, jeden spáchal
sebevraždu, žena si ponechala ve výchově pouze pátou dceru. Nový nájemník zakrátko proměnil
místnost na pedofilní hnízdo.
Místo něj jsme vzali do pronájmu další černý pár z kmene Xhosa. Zbožná Beauty
navštěvovala několikrát týdně s biblí v ruce Full Gospel Church of God in Southern Africa a
dokázala se přenést přes silný odpor tohoto charismatického spolelečenství k ostatním
náboženstvím.
V úterý k nám docházela z nedalekého townshipu Paulina, zulská pomocnice v
domácnosti, která konvertovala od zulského náboženství ke křesťanství - St John's Apostolic
Church a měla velký problém s tradičním léčitelstvím svého syna.(Tradiční léčitel= whitch doctor)
Zahradník Manuel k nám přicházel nepravidelně ze zulského kmenového území, byl
zaníceným stoupencem náboženství Bandla Lama Nazaretha charakterizovaného odborníky jako
zulská forma křesťanství, ovšem silně protibělošská.
Jsem si téměř jistá, že na celkovém zhroucení páteře – existenciální křeči (páteř
promluvila, vyčerpala se neustálým napínáním svalů a smyslů?) jež jsem v průběhu čtyř let
strávených v Africe prodělala, se podepsala právě ta nesmírně namáhavá mezikulturní
komunikace.
Gerhard Danzer (Psychosomatika,Celostný pohled na zdraví těla i duše 2001) mi více
méně vysvětlil, co se to se mnou vlastně dělo? Souhrně by můj panický strach zesílený pocitem
bezmoci nazval ztráta (kulturní?) opory. Phodle Danzera jsem měla štěstí, že se mi podařilo
vyprodukovat psychosomatickou chorobu a neupadnout do psychózy.
Zajímavé bylo, že můj muž Randolph v době, kdy jsme se sžívali a nebylo to pro nás oba
snadné, přišel z práce domů a ve dveřích, beze slova, mi podal list papíru s informaci staženou
z internetu - Bipolar Disorder. “To jsi ty” dodal po nějaké chvíli. “To máš z toho vašeho
evropského rat race. Musíš se uklidnit, zpomalit. Se mnou se vyléčíš”.
Luigi Zoja, na kterého jsem narazila brouzdáním po internetu (DRUGS, ADDICTION AND
INITIATION, 2000) se zamýšlí nad Bipolar Disorder ne jako nad klinickým syndromem, ale jako
nad archetypálním modelem, který v sobě máme zabudovaný všichni. Zoja mě přivedl k
3
myšlence, že svou psychickou nerovnováhu, která explodovala v Africe, bude možná přínosné
nahlédnout v rámci širších kulturních souvislostí.
Václav Bělohradský nabízí uklidnění? svým zamyšlením nad “krásnou nerovnováhou”
Západu, související se schopností vidět svět očima druhých. ”Kdo se setkal s jejími
osvobozujícími účinky, už se nemůže vrátit k archaickému ´životu v rovnováze´, který je vlastní
tradičním společnostem”.
Thorwald Dethlefsen rovnováhu stále hledá. “Považuji za nutné a životně důležité,
abychom si uvědomili, že se naše kultura – pokud si tento název zasluhuje – vyvíjela naprosto
jednostranně a nutně potřebuje protipól, aby se dostala do rovnováhy”.
“It is high time that the world opens up and views the world through traditional African
lenses, in the same way that it has considered mystic philosophical tradition from the
East”.(Critical Psychology, Editor: Derek Hook, 2004)
"Tady tě zabijou, madam”, sdělila mi Paulina s kamenným výrazem ve tváři krátce po
příjezdu do Richards Bay. “Nemají rádi bílé", na delší dobu se odmlčela a doplnila "ani černé ani
barevné”. Když zaslechneš bulala (Zulu), budeš vědět, že tě zabijou. Při dalším setkání mi
vyprávěla o lidožroutských kmenech, žijících nedaleko od nás.
Dva roky trvalo než začala říkat něco jiného a stále to opakovat. "I love you too much,
madam, you are a Christian by heart, I pray to God for you and you have also to pray, pray,
pray… and God will guide the skelms (Afrikaans) away from you."
"Pane Bože, veď mě jinými cestami než ty zločince, nech mě ještě chvíli naživu", modlila
jsem se kdykoliv jsem jela někam na kole.Jednou jsem na ně narazila. Můj mozek zapracoval.
Rychle a špatně. Seskočila jsem z kola, obrátila ho do protisměru a uháněla od nich. Krve by se
ve mně nedořezal. Všimli si toho. Něco na mne pokřikovali a hlasitě se smáli. Postěžovala jsem
si Paulině, že modlení nefunguje a ona, že ano, protože se mi nic nestalo. "Ty se nemusíš bát,
madam, tebe nezabijou, ty umřeš stářím. Jsi na první pohled jiná, otevřená, usměvavá, oni to
poznají. Ty nemáš apartheid."
Poprvé Paulina nahlas vyslovila to, co se mezi námi tyčilo celé dva roky jako skleněná
vysoká stěna, o kterou se tříštily veškeré mé pokusy navázat normální lidské spojení. Ten předěl
znemožňoval vcítit se upřímně jedna do druhé. Na většinu mých zásadnějších otázek Paulina
odpovídala jen: “I don´t know, madam”.
Nejkrizovější stavy jsem prožívala zpočátku každé úterý, kdy k nám Paulina přicházela
na celý den uklízet. Randolph odjel do práce, dcera do školy a já zůstala sama s ní a s Thulou.
Ženy spolu čile komunikovaly v Zulu přes záchodové okénko nebo na dvorku u věšení prádla a
já byla mimo. Často se mi z toho podlomila kolena a musela jsem si na chvíli lehnout na
postel,v subtropickém vlhku naší ložničky, zhluboka dýchat a se zavřenýma očima čekat až ten
celkový zmatek i sžíravé pocity viny, z těch nejen kolonialismem zraněných identit, odplynou, až
se hlava vyprázdní.
V tu chvíli se obyčejně Paulina nade mnou zjevila jako přízrak a nejprve s přísným
pohledem (asociace s “línou bílou Jihoafričankou”), později s více chápajícím (uvědomila si, že je
toho na mne moc) a nakonec s milujícím (ochotna udělat pro mne cokoliv) zkonstatovala:
“Madame, ty ležíš.”
Přemýšlela, proč pro mne byly ty úterky zkraje tak vyčerpávající. Zřejmě i proto, že jsem
potlačovala agresi, která se dostavovala v souvislosti s permanentnínm narušováním mého
osobního prostoru. Jsem individualistka (produkt západní kultury) a přílišná blízkost kohokoliv,
zejména těch zulských žen, ale i Randolphovy dcery, když byla doma, mě přiváděla k šílenství.
Později jsem pochopila, že naše potřeby týkající se životního prostoru se různí. Thula měla
běžně na dlouhodobé návštěvě příbuzné. V jedné pronajaté místnosti cca 10 m2 se jich pak
“tísnilo” šest i více a nijak jim to nevadilo.Podobně žila Paulina. Randolphova dcera se plavila se
svou rodinou, ve čtyřech lidech rok a půl v malé sailing boat po Indickém oceánu, takže jí
připadalo normální být na nás neustále nalepená. Navíc, Thuly partner celé víkendy
protancovával na jediné CD zulské lidové hudby. Ta se ozývala z jednoho rohu domu, z druhého,
od homosexuálních mládenců nás válcoval heavy metal, z pokoje Randolphovy dcery se
vnucovala extatická narkomanská muzika, Randolph se dojímal šedesátými léty a sousedi
pouštěli na plné pecky nejpokleslejší německou pop music.
Dalším nezanedbatelným dráždidlem mé nervové soustavy byl jazyk Zulu. Pro neznalé,
velmi hlasitá směsice neidentifikovatelných zvuků, nosní výslovnosti a mlaskání podobající se
4
tomu, jako když malým dětem předvádíme, jak kluše kůň po kočičích hlavách. Navíc člověk má
pocit, že lidé komunikující v Zulu jsou stále hodně rozlobení.
Úterky se pro mne doma staly tak nesnesitelné, že mě vpoledne Randolph vyzvedával a
odvážel do obchodního centra nebo do knihovny, kde jsem trávila zbytek dne. Opět obklopena
černochy, barevnými, Indy a všemi těmi dalšímy jihoafrickými etniky. Rozdíl byl v tom, že od těch
jsem si dokázala udržet vnitřní odstup. Potřebovala jsem si zvykat pomalu a nenásilně na zcela
odlišné kulturní projevy Jihoafričanů. Každodenní náročnou komunikaci s Thulou (25) jsem s
vypětím všech sil zvládala, ale jakmile na mne byly dvě či tři (třetí dívka přicházela s Paulinou na
mytí oken, pokaždé jiná, všechny měly AIDS a postupně umíraly) ty zulské ženy, tak jsem se
emociálně pokládala.
Poměrně dlouho trvalo než jsem se srovnala s Africa Time. V Africe je čas vnímám více
holistiky a celkové životní tempo je podstatně pomalejší. Žádný úkol pro ně není tak naléhavý,
aby musel být splněn okamžitě. Žádná schůzka tak důležitá, aby se nemohla zrušit. Život je
podstatně méně strukturovaný i méně předvídatelný.
Každý den se vynořovala spousta otázek, na které jsem nenacházela odpovědi.
Nevyřešené problémy mi bránily v usínání. A pak opakovaně, uprostřed noci, v takovém
polobdělém stavu, se mi zjevil obraz. Pokaždé jsem vyskočila z postele k počítači a pokusila se
ho zachytit. Začala jsem intenzivně myslet v obrazech a stejně intenzivně v nich i žila.
Za čtyři roky jsem vytvořila přes osmdesát digitálních koláží a pozoruhodné bylo jejich
vnímání okolím. Randolph si dlouho stál na svém, že tomu co dělám nerozumí. Jeho dceři
s přítelem, drogově (ne)závislím se většina mých obrázků zalíbila na první pohled. Vzápětí se
pustili do podobné tvorby. A Paulina v obrazech přečetla veškerou mou vědomou i nevědomou
symboliku. V určité fázi přesvědčeně pronesla: “Madam, ty rozumíš černým lidem a oni rozumí
tobě, tvoje umění je stejné jako naše i když ho děláš na počítači”.
Paulina byla přítomna od počátku té “auto art therapy”, která mi pomáhala zpracovávat
nejen úterky strávené s ní. Skrze obrazy jsme se najednou dorozuměly. Staly jsme se jedna pro
druhou nepostradatelné. Obě jsme tušily, že prostřednictvím kultury té druhé vlastní identitu
nenabudeme, ale zároveň jsme dobře cítily, že se nám naskýtá jedinečná možnost vzájemně se
(kulturně) kultivovat.
“…kultivovaný člověk vnímá lidstvo jakožto celek, zná umění a literaturu jiných národů a
má cit a pochopení pro lidský život ve všech jeho vyšších formách i usilováních”, takhle cituje
Roger Scruton Wilhelma von Humboldta (Průvodce inteligentního člověka po moderní kultuře,
2002).
Z pojetí mně stoprocentně konvenujícího, se daří vytvářet autentický životní postoj jen
velmi komplikovaně. Do Afriky jsem přijela s nepoddajným myšlením, s utkvělými představami.
Dr. Herbert Benson a Marg Starková (Moc a biologie víry v uzdravení, 1997) hovoří “v mém
případě” o nedostatečnosti mozkové plasticity. Přirovnávají lidský mozek k hardwaru a softwaru
počítače, kdy měkké zapojení umožňuje “učit se novým věcem a uplatňovat nové způsoby
myšlení, které za čas mohou nahradit vzory myšlení, který byl mozek zvyklý používat a na jejichž
základě hodnotil a jednal”.
“To není součástí naší kultury” je naopak jeden z příkladů “tvrdého zapojení”. Signalizuje,
že někteří lidé nejsou jednoduše schopni přehodnotit své kulturní tradice. Přehodnocení pociťují
jako rozpad tradic a s ním související rozklad sociální řádu, prostoru, v rámci něhož se dokážou
(relativně) s větší jistotou pohybovat.
“…we can speak today of the emergence of a post-traditional social order. A posttraditional order is not one in which tradition disappears – far from it. It is one in which tradition
changes its status. Traditions have to explain themselves, to become open to interrogation or
discourse”. (BEYOND LEFT AND RIGHT, The Future of Radical Politics, ANTHONY GIDDENS,
1994)
Čím více mých obrazů si Paulina prohlížela, tím více se otvírala. Propracovaly jsme se
spolu do základních vztahových konstelací. Já se pro ni stala, jak říkala (i její manžel) pravou
matkou(49): “Ty chceš, madam, abych byla krásná, staráš se o mne, učíš mne”. Ona pro mne
ztělesňovala babičku(58),do níž jsem projektovala hlavně matku svého otce. S Paulinou jsem
zakusila co znamená pravá zbožnost,o které se můj otec vždycky rozhovoří v souvislosti se
svou matkou.
5
S Thulou a jejími dětmi to bylo podobné. Všichni ode mne očekávaly mateřský přístup.
Thula s Paulinou na sebe dokázaly žárlit jako děti když měly pocit, že upřednostňuju tu druhou.
Randolphova dcera (velmi problematická, zpočátku mě nebrala) mi jednoho dne sdělila, že nutně
potřebuje psychoterapii a jestli by mohla chodit jednou týdně za mnou (už bydlela jinde). Při
prvním rozhovoru vybalila, co jsem z ní páčila předešlé dva roky. A také, že v případě nutnosti by
prý raději žila se mnou než se svou matkou. Maria, moje šedesátiletá anglická přítelkyně si
postěžovala, že si přijde jako nepřečtená kniha a že jedině já bych ji dokázala přečíst, což se prý
zatím žádnému psychologovi nepodařilo. Randolph, všechno pozorně sledoval, všem mým
počinům nechával volný průběh a hlavně dopřál našemu vztahu dostatek času, aby se mohl,v
mimořádně kulturně složitých podmínkách, vůbec rozvinout. Proti všem pravidlům, se stal mým
nejlepším psychoterapeutem.
Jsem přesvědčena, že to byly mé symbolické obrazy, které za nás odvedly práci. Svedly
nás dohromady. Všichni, každý po svém, jsme v nich zachytili nějaký ucelený (bolestný) příběh
(ne)bytí, nám všem společný lidský úděl a to bylo to léčivé (heal, whole, celý). Obrazy rozkryli jak
hluboce pod kůži se mi dostala jihoafrická kultura.
Paulina mi přinesla na rozloučenou zulský čepec se sukní a taškou, na které je vyšitý
pták a list. “Ten pták, to jsi ty, madam”, říkala se slzami v očích “a ten spadlý list, to je baas
(Afrikaans). Sebrala si ho a odlétáš s ním do daleké země. Nás tu necháváš. My heart is very
sore,madam.
A moje srdce? Zůstane navždy rozpůlené. Nebo, možná ho byla před tím jen půlka a teď
je celé. V Africe je můj druhý domov.
“Člověk může poznávat a zažívat svět různým způsobem, tedy také vést různé
způsoby existence, jež nejde jednoduše škatulkovat a dělit na ´správné´ a ´špatné´ nýbrž,
které jsou polárními, tudíž vzájemně se doplňujícími formami”.
Thorwald Dethlefsen
Magdalena Westman
Psycholog amatér