Základní úvaha - zvládnu to? U DSLR hloubka ostrosti dramaticky
Transkript
Základní úvaha - zvládnu to? U DSLR hloubka ostrosti dramaticky klesá s růstem ohniskové vzdálenosti a s otevíráním clony. Hloubka ostrosti tak může být i jen ± 25 cm (!) kolem 20 metrů vzdálené roviny zaostření (ohnisko 300 mm, clona f/2.8, CoC=0.02 mm). Přesnost zaostření ve vztahu k případnému pohybu objektu je tak extrémní. Proto si vždy položím otázku - zvládnu to? Není hloubka ostrosti zbytečně malá. Neudělá stejně dobrou službu i o něco vyšší hloubka ostrosti? A je na ní vzhledem k potřebě zaclonit dost světla? Aby nějaká fotka byla opravdu dobrá, musí mít správný obsah (námět, kompozici, osvětlení, ...) a musí být zvládnuta i technicky (expozice, zaostření ...). Správné zaostření na hlavní objekt fotky je společně se zvládnutím hloubky ostrosti jedním z klíčových faktorů technického úspěchu. Mimo statických předmětů (krajina, studiové foto) je správné zaostření problém. Zaostřovací systémy (Auto focus systems, AF systems) prošly bouřlivým vývojem až k dnešním sofistikovaným systémům, které i v náročných podmínkách (sport, reportáž ...) účinně pomáhají správně ostřit. Pokud tedy můj fotoaparát občas udělá nezaostřenou fotku tak můžu: Jít si stěžovat do obchodu, kde jsem foťák koupil a nebo trochu se vzdělat a pochopit, že správné zaostření nikdy nebude jen záležitost foťáku, ale vždy taky moje, mých znalostí a okolností. Přirozeně i když o auto focusu budu vědět vše, nelze vyloučit poruchu či špatné seřízení mého fotoaparátu. AKTIVNÍ AUTO FOCUS Aktivní auto focus má svůj název odvozen z faktu, že foťák aktivně vysílá nějaký signál (dnes většinou infračervený, v minulosti i ultrazvukový) z cílem zjistit vzdálenost objektu. Dnešní foťáky používají pro aktivní auto focus infračervený.Foťák s aktivním auto focusem poznáte tak, že má většinou blízko hledáčku vidět 2 senzory (vysílač a přijímač) kryté většinou tmavě červeným sklem (jako dálkové ovládání televize). Principů měření vzdálenosti je dnes již taky více a to: 1. 2. Měření času návratu echa Měření množství infračerveného světla, které se vrátí zpět odražené od objektu 3. Triangulace Výhody aktivního auto focusu • Rychlý. To ale neznamená, že foťák dokáže rychle zaostřit! Jen to znamená, že zjištění vzdálenosti je rychlé. Celková doba zaostření je dána nejen rychlostí zjištění vzdálenosti, ale i rychlostí elektroniky a hlavně rychlostí a přesností motorů v objektivu. • Pracuje i ve tmě (díky aktivně vysílanému signálu) Nevýhody aktivního auto focusu • Zmate ho focení přes sklo (například z autobusu) nebo skrz překážky (klec, plot, křoví). Aktivní infračervený signál se totiž odráží od překážky místo od kýženého objektu. • Mohou ho zmást jiné zdroje infračerveného světla (svíčky, oheň, ...) • Neumožňuje (nebo jen krkolomně) vícebodové ostření. Ostří vždy na střed. • Funguje pouze na vzdálenost, na kterou je foťák schopen ještě odražený signál zachytit (signál slábne). Typicky to bývá cca do 6 metrů. • Zmate ho jakákoliv dodatečná optika na objektivu (předsádky atp.). • Nefunguje, když objekt je hodně černý a měřící infračervený signál se tudíž od něj neodrazí (černé látky, tmavé předměty atp.). • Naopak velmi jasné objekty nebo zdroje světla oslepí senzor foťáku a ten potom odražený signál nevidí • Zakrytí senzorů na foťáku (špína, prsty, příslušentví, oděv, ...) znemožní jeho funkci • Odraz se předpokládá a vysílač signálu je nastaven na objekt ve středu obrazu. Je-li ale hlavní objekt mimo střed, signál objekt mine a zaostří na něco jiného - na nekonečno případně vůbec. Pokud ale pamatujete na zásadu zlatého řezu, hlavní objekt by ve středu právě být neměl Proto to vyžaduje důsledné použití metody "zaostři a drž spoušť napůl-překomponuj obraz-exponuj" (pointrecompose-shot). Jak zjistit typ ostření vašeho fotoaparátu? Zjistit typ ostření vašeho fotoaparátu můžete snadno sami. Stačí pokusit se z cca 1-2 metrů zaostřit na čistý bílý papír, který vyplňuje celé obrazové pole. Pokud ostření selže, máte pasivní ostřící systém. K testu je možné použít i zamračenou oblohu. Pokud fotoaparát nedokáže zaostřit, máte pasivní autofocus. PASIVNÍ AUTO FOCUS Pasivní auto focus má svůj název odvozen z faktu, že foťák žádný signál nevysílá, ale "dívá" se na scénu a ostří podobně jako oko a mozek na základě rozboru samotného obrazu. Znamená to většinou jezdit zaostřovacím mechanismem objektivu vpřed a vzad a hledat místo optimálního zaostření. V praxi se to většinou řeší samostatným "ostřícím" senzorem, který poskytuje mikroprocesoru obraz k analýze ostrosti, přičemž ostrost se většinou vyhodnocuje na základě kontrastu hran (maximalizace rozdílu jasů sousedních pixelů) přítomných v obraze. Levnější pasivní auto focusy jsou často zkonstruovány tak, že ostří jen na vertikální hrany a pokud fotíte na výšku, potom logicky na horizontální hrany. Je to dáno konstrukcí ostřícího senzoru. DSLR používají kombinaci vertikálního, horizontálního i diagonálního ostření, jinými slovy jsou schopny vyhodnotit optimální kontrast a tím i zaostření na hranách ve 3 směrech. • • • • • • • Výhody pasivního auto focusu Nemá žádné omezení vzdálenosti - funguje od 0 do nekonečna Funguje i skrz okno či mříže, protože ostří podle toho co vidí Je to skutečné ostření TTL (TTL = Through-The-Lens = "skrz objektiv"). Funguje i když nasadíte předsádky, mezikroužky atp. Prostě to vidí (má-li dost světla). Nevýhody pasivního auto focusu Je pomalejší než aktivní auto focus (k ostření musí více hýbat ostřícími motory objektivu) Často špatně vyhodnotí směr hledání ostrosti na objektivu. Máte-li např. z minulého snímku zaostřeno na 3m a nyní je potřeba zaostřit na 2.8m, mikroprocesor to neví a hledá ostrost až do nekonečna. Tam se otočí a jede zpět, aby opět minul 3m a našel 2.8m. Ke své práci potřebuje dost světla. Ve tmě nebo šeru "nevidí" a není schopen ostřit přičemž stačí, aby objekt na který se ostří byl ve tmě Nefunguje tam, kde objekt nemá žádné hrany či kontrastní detaily, na kterých by se mohl chytit. Typicky nedokáže zaostřit na oblohu nebo bílou zeď. Reaguje pouze na kontrast hran v určitých směrech (levnější varianty dokonce pouze na vertikální) Když zarámujete celou postavu a zaostříte (obvykle na střední zaostřovací bod = pásek), oči postavy budou mimo zaostřovací rovinu a tudíž rozostřené! Jedinou nadějí která je schopná korigovat tuto chybu je dostatečná hloubka ostrosti. A<B - oči budou rozostřené Když metodou "zaostři a drž spoušť napůl-překomponuj obraz-exponuj zaostříte na oči a potom překomponujete obraz, je to sice lepší (rovina zaostření je očím blíž), ale stále oči nejsou přesně zaostřeny. Došlo totiž k pootočení roviny zaostření a tím k jejímu oddálení od očí: A=B - zaostřeno na oči překomponování snímku - pootočení roviny zaostření B<C - v oblasti očí bude zaostřeno opět špatně a to za ně Je to lepší než v prvním případě, ale stále ne 100%. Jedinou nadějí, která je opět schopná korigovat tuto chybu je dostatečná hloubka ostrosti. Jedinou správnou variantou je zaregistrovat AF bod v oblasti očí a ostřit skutečně na oči. Výběr zaostřovacího bodu (AF point) Správné zaostření znamená, že rovina zaostření prochází hlavním objektem scény. Kde v obraze se ale hlavní objekt nalézá? Nahoře, vlevo, dole? Nejjednodušší je předpokládat, že hlavní objekt se nalézá ve středu, čili se hledá ostrost hran v malé ploše ve středu snímku. To, co tam je, bude tedy ostré. Většina fotoaparátů však nabízí více míst, kde se může hledat ostrost hran, neboli více tzv. zaostřovacích bodů (AF points). Pokud vyberete jeden konkrétní zaostřovací bod znamená to, že se bude zaostřovat na hrany v tomto místě obrazu. Pokud vyberete všechny zaostřovací body znamená to, že výběr konkrétního místa pro ostření necháte na fotoaparátu. Ten si potom sám rozhodne, na které místo scény zaostří. Plyne z toho několik důležitých věcí: • • • • čím větším množstvím ostřících bodů blízko u sebe fotoaparát disponuje, tím lépe; zvyšuje se šance, že alespoň jeden bude pokrývat hlavní objekt a nebudou mezi nimi hluchá místa. Nikon od modelů D300 výše disponuje 51-bodovým AF, Canon u střední třídy má menší počet AF senzorů, ale mezi nimi se nacházejí další pomocné, které sice nejdou přímo zvolit, ale slouží právě pro sledování pohybu čím větší plocha hledáčku pokrytá ostřícími body, tím lépe, přináší to větší prostor pro manévrování objektu po obraze u většiny fotoaparátů jsou krajní body méně citlivé a ostření na ně je méně přesné a spolehlivé velice záleží na kvalitě algoritmů pro sledování a předvídání pohybu objektu. Tady je možná největší rozdíl mezi jednotlivými třídami fotoaparátů. U Nikonu do toho můžete mluvit přepínačem na zadní straně Canon EOS 5D Mark II, 9 volitelných zaostřovacích bodů a 6 pomocných 3 zaostřovací body u DSLR Olympus 5 zaostřovacích bodů u Nikonu D50 a D70 9 zaostřovacích bodů u Konica Minolta 5D a 7D 45 zaostřovacích bodů u Canonu EOS-1D a 1Ds Realita zaostřovacích senzorů V hledáčku zobrazovaná poloha a tvar zaostřovacích senzorů má jen malou vazbu na realitu. Např. DSLR Nikon D50 a D70 mají 5 zaostřovacích senzorů, jejichž skutečná velikost je uvedena na obrázku červeně. Středový zaostřovací bod je citlivý na hrany ve vertikálním i horizontálním směru (cross-type sensor), zatímco 4 okolní zaostřovací body jsou méně citlivé a reagují pouze na hrany v jednom směru (linear-type sensor). Umístění, reálná velikost a citlivost zaostřovacích senzorů u Nikonu D50 a D70. Pokud tedy vyberete např. levý zaostřovací bod a budete se snažit ostřit na vertikální hrany, autofocus pravděpodobně selže. Povšimněte si také, že skutečná velikost senzorů je skoro dvojnásobná než označené body v hledáčku. To může vést ke zmatení, protože AF senzor zaostří klidně i na předmět, který je dle vás již mimo označený zaostřovací bod! JE AUTO FOCUS VŠESPASITELNÝ? Aktivní auto focus má se svojí přesností a dosahem šanci pouze u levnějších kompaktů, které nemají moc světelné objektivy a moc dlouhá ohniska. Tam je totiž velká hloubka ostrosti a na nepřesném zaostření zas až tolik nezáleží. Navíc u vzdáleností nad několik metrů je u nich díky hloubce ostrosti ostré již vše. Dražší pasivní auto focus je tedy "lepší", má ale zásadní nevýhodu - neostří ve tmě a šeru. A proto pasivní auto focus má vždy ještě dodatečný ostřící systém, který ostří ve tmě. Může to být pomocné osvícení scény bleskem pro zaostření, normální aktivní infračervený auto focus nebo třeba ostření na laserový vzorec (Sony). Dalším problémem je pohyb. Foťák se většinou pohybuje (není-li na stativu) a i ostřený objekt se pohybuje (lidé, auta, zvířata, ...). Protože proces ostření nějakou tu desetinu vteřiny trvá, tak se vlastně hledají 2 předměty, které se vůči sobě pohybují a to i v okamžiku hledání. Dost složitá úloha na to se na ní slepě spolehnout... Z toho vyplývá, že rozhodnutí je-li dobře zaostřeno nebo ne je na nás! NEJČASTNĚJŠÍ CHYBY OSTŘENÍ Mylné zaostření na pozadí Objekt (třeba tvář nebo postava) umístěný mimo střed je auto focusem ignorován a je zaostřeno na střed snímku = pozadí. Paradoxem je, že z hlediska kompozice obrazu by hlavní objekt ve středu snímku právě být neměl! Rozhýbání snímku při zmáčknutí spouště Tady platí zásada, že se z ruky udrží cca převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti (u 200mm objektivu je to 1/200 vteřiny atp). Na DSLR je ale ještě nutné ohniskovou vzdálenost násobit crop faktorem. Když se člověk soustředí a dává si pozor, udrží ale mnohem delší čas. Řešením je samozřejmě stativ nebo stabilizátor obrazu. Správné zaostření ale kousek vedle Důvody mohou být nejrůznější. Dalším důvodem může být, že ostřící body v hledáčku fotoaparátu mají odlišný tvar od fyzických ostřících senzorů, takže může dojít ke zmatení. Správné zaostření na objekt, ale objekt se od poslední doby zaostření přiblížil nebo vzdálil Tady může pomoci prediktivní auto focus, kterým je většina DSLR vybavena. Zjednodušeně řečeno se jedná o průběžné doostřování na pohyblivý objekt. Správné zaostření, ale objekt se pohybuje a tím vzniká jeho pohybová neostrost Jak krátký musí být expoziční čas, aby zastavil pohyb? Teorie říká: vzdálenost [m] * směr --------------------------------4 * f35 * rychlost_pohybu [km/h] kde f35 je aktuální ohnisko objektivu přepočtené na 35mm a směrem se rozumí 1 pro pohyb křížem přes záběr 2 pro pohyb 45° k přímce foťák/objekt 4 pro pohyb od nebo k foťáku Hrana, hrana, hrana! V každé situaci je třeba si uvědomit, že pasivní ostřící systém ostří na to, co vidí na zaostřovacím senzoru, neboli potřebuje hrany. A fotograf je při ostření zodpovědný za to, že senzoru hranu ukáže! Středový, horní i dolní zaostřovací bod na takovýto obraz nezaostří. V jejich zorném poli není totiž žádná hrana. Je nutné buď středním bodem zaostřit na okenice a potom překomponovat obraz nebo zvolit levý či pravý zaostřovací bod. JAK FUNGUJE AF NA ZRCADLOVKÁCH Pasivní auto focus u zrcadlovek funguje na základě následujícího principu: Když zarámujete obraz v hledáčku, světlo prochází objektivem po zelené dráze A a zobrazuje se na matnici hledáčku. Protože sklopené zrcátko je polopropustné, část světla pokračuje skrz něj po modré dráze C, odráží se dolů od AF zrcátka a dopadá na AF senzory. Díky tomu AF senzory "vidí" to co vy v hledáčku a mohou po namáčknutí spouště vyhodnocovat kontrast (zaostření) obrazu a podle něj hýbat zaostřovacími motory v objektivu. Když domáčknete spoušť, obě zrcátka se sklopí nahoru a světlo prochází objektivem po červené dráze C a exponuje CMOS nebo CCD čip. Všechny 3 vzdálenosti A, B i C musí být přesně stejné jako pevně definovaná vzdálenost D, na kterou se konstruují objektivy. Jen tak bude ostření pomocí AF senzorů (C) odpovídat ručnímu ostření na matnici v hledáčku (A) a i výsledný snímek bude ostrý (B). Např. nesoulad drah C a B by způsoboval trvalé a systematicky špatné automatické ostření každého snímku s jakýmkoliv objektivem. Automatické ostření disponuje minimálně dvěma režimy, Canon je nazývá One Shot a AI Servo, Nikon Single-servo a Continuous-servo. První z nich představuje jednorázové zaostření po namáčknutí spouště a tím je předurčen zejména pro statické scény, kde se vzdálenost fotografovaného objektu od fotografa nemění. AF servo, prediktivní AF Dlouhá doba ostření je na závadu u pohyblivých dějů, kde objekt během dlouhého ostření buď přestane být atraktivní nebo natolik změní polohu, že se opět rozostří. Proto bývají lepší fotoaparáty vybaveny tzv. AF servo módem (continuous servo). Ten funguje tak, že fotoaparát při namáčknutí spouště nezaostří jednorázově, ale trvale ostří po celou dobu namáčknutí spouště. Je tak možné namáčknout spoušť, sledovat stále zaostřovaný objekt v hledáčku a ve vhodný okamžik domáčknout spoušť a exponovat. Pokud tedy objekt mění vzdálenost od fotoaparátu, tak ho fotoaparát automaticky stále zaostřuje. Na rozdíl od klasického ostření umožňuje fotoaparát pořídit snímek okamžitě po domáčknutí spouště bez ohledu na to, zda je dobře zaostřeno či nikoliv (tzv. priorita snímku). DSLR Canon i Nikon mají 3 režimy ostření : • • • One shot (jednosnímkový) - při namáčnutí spouště do poloviny se zaostří, červeně blikne zaostřený AF bod a dále už nic. AI Focus (inteligentní) - při namáčnutí spouště do poloviny se zaostří a červeně blikne zaostřený AF bod. Pokud se ale objekt začne pohybovat, foťák automaticky přepne do režimu sledování (AI Servo) a průběžně ve zvoleném AF bodu doostřuje (sleduje) objekt. AI Servo (sledování objektu) - během celé doby namáčknutí spouště do poloviny foťák "sleduje" objekt a snaží se (bez ohledu na pohyb) stále udržovat ostrý zvolený AF bod. Jinými slovy - pokud objekt mění vzdálenost od foťáku, automaticky ho stále doostřuje. Dle technických specifikací je AI Servo schopno průběžně ostřit objekt pohybující se rychlostí až 50 km/h ve vzdálenosti 8m. Největší problém je ale udržet AF bod na stále stejném místě u pohybujícího se objektu. V technických podmínkách bývá napsáno, že např. u Canonu funguje od 8 m, takže při menší vzdálenosti nečekejte perfektní práci. Průběžné neboli kontinuální ostření je zajímavější a také komplikovanější. Jak plyne z názvu, najde využití při fotografování pohybujících se objektů. Po přepnutí do tohoto režimu se namáčknutím spouště aktivuje ostření, které trvá tak dlouho, dokud je spoušť namáčknutá do poloviny. Fotoaparát sám udržuje objekt v hledáčku zaostřený a díky předvídání jeho budoucí polohy a vzdálenosti dokáže doostřovat i mezi jednotlivými snímky při sekvenčním fotografování. Aby toho nebylo málo, může fungovat dvěma odlišnými způsoby. Popíšu, jak to chodí u Canonu, konkureční Nikon je na tom ale podobně. Při režimu ostření AI Servo a vybraném aktivním ostřícím bodu se přístroj snaží udržet objekt právě pod tímto ostřícím bodem ostrý. Na nás je, abychom naopak udrželi bod na objektu, což může u rychle nebo nepředvídatelně se pohybujících objektů představovat problém. U Nikonu odpovídá tomuto režimu ostření spodní poloha AF voliče. AF servo funguje lépe u objektů, které se pohybují konstantní rychlostí směrem k fotoaparátu. Selhává však tam, kde objekt dramaticky mění směr i rychlost pohybu. Prediktivní AF je proto navíc vybaven inteligencí, která umí predikovat (odhadnout) polohu objektu v době budoucí expozice. Dosahuje se tak ještě přesnějšího zaostření. Navíc pokud není vybrán jeden zaostřovací bod, ale jsou zvoleny všechny (režim automatického výběru zaostřovacího bodu), tak fotoaparát si umí objekt "předávat" mezi jednotlivými zaostřovacími body a tím ho stále sledovat. Například Canon udává, že jeho AF servo s objektivem EF 300 mm f/2.8L IS USM dokáže sledovat objekt přibližující se k fotoaparátu až rychlostí 300 km/h ve vzdálenosti 20 metrů a 50 km/h ve vzdálenosti 8 metrů. Nikon udává, že plynule se pohybující objekt dokáže sledovat až do rychlostí 300 km/h, neudává však vzdálenost. Přizpůsobení AF Kontinuální (i one shot) AF má mnoho nastavení, jejichž změna může pozitivně (a stejně tak i negativně) ovlivnit úspěšnost správného zaostření, a proto je dobré je znát a rozumět jim. Různé sporty a různé situace vyžadují různé způsoby nastavení. Užitečnou funkcí autofokusu u zrcadlovek Canon je expanze ostřících bodů. Pokud nedojde k nalezení kontrastu pod aktivním ostřícím bodem, fotoaparát automaticky zkusí zaostřit pomocí okolních bodů. Dvě možnosti nastavení určují, jak daleko od aktivního bodu bude hledat. Hodí se kupříkladu při ostření na atleta v jednobarevném trikotu s malým logem na prsou – pokud se netrefíte ostřícím bodem přímo na logo, AF nenajde na dresu dostatečný kontrast a nezaostří. Zatímco při zapnuté volbě AF Expansion With Selected AF Point přístroj automaticky zkusí i okolní body a pokud jeden z nich je na logu, zaostří. Ostření v tomto režimu je mírně pomalejší, ale lepší je mít zaostřeno o chviličku později než zoufale sledovat, jak objektiv projíždí celou zaostřitelnou vzdálenost. Zejména u kolektivních sportů se často přihodí, že během sledování hráče s balónem mezi jím a vámi proběhne jeho spoluhráč. Aby se nestalo, že autofokus zareaguje a přeostří z hráče s míčem pryč, umožňuje fotoaparát nastavit citlivost AF. U Canonu se o to stará Custom Functions s názvem AI Servo Tracking Sensitivity. Ta určuje dobu, po kterou přístroj drží předchozí fokus v případě, že se před objektivem vyskytla překážka. Nastavení citlivosti na Low znamená cca 1 sekundovou prodlevu, než AF vezme překážku v úvahu a zaostří na ni. Pokud během oné doby zaclánějící objekt zmizí, přístroj pokračuje v ostření tam, kde přestal. Nízká citlivost najde uplatnění i při ostření na malý pohybující se předmět – pokud jej na chvíli ztratíte z aktivního ostřícího bodu, nízká citlivost zabrání okamžitému přeostření na pozadí a dá vám čas objekt znovu dostat do AF pole. Ještě jedna C.Fn. se týká chování AF v případě výskytu překážky. Canon ji nazývá AI Servo Tracking method a má dvě možnosti nastavení. Při Main focus point priority je vždy upřednostněn nejbližší objekt od kamery. To se může hodit v případě fotografování proti členitému kontrastnímu pozadí; jezdec parkuru je vždy blíž než pozadí a přístroj se postará, aby byl ostrý on a ne překážky vzadu. Druhá volba se jmenuje Continuous AF Track Priority a funguje následovně: při výskytu překážky je překážka vždy ignorována, fotoaparát se přepne do režimu predikce pohybu a nerušeně dále ostří na původní objekt. Další C.Fn., která stojí za zmínku, je Drive speed priority AI Servo. Dává nám na výběr, zda chceme první fotografii v sekvenci pořídit, i když není úplně zaostřeno, či zda chceme čekat na AF. Někdy může být výhodnější první varianta – sice fotografie nemusí být úplně ostrá, ale bude. Poslední z voleb kontinuálního AF se týká vztahu mezi rychlostí snímání a doostřování. Na výběr jsou různé možnosti; v zásadě jde o to, zda dáváte přednost plné rychlosti sekvenčního snímání, ale s rizikem, že mezi jednotlivými expozicemi nestihne přístroj pohybující se objekt správně doostřit, nebo zda jste ochotni vyměnit nižší rychlost sekvence za jistotu správného zaostření. Některé starší přístroje nebo nižší modely nemusí disponovat všemi výše uvedenými C.Fn. Aby byla dodržena třetinová kompozice obrazu (hlavy psů přibližně v horní třetině fotky), byl zvolen jeden z horních zaostřovacích bodů. Aby bylo možné plynule ostřit, byl zvolen režim AI Servo. I když se AF bod na očích přesně neudržel, díky hloubce ostrosti fotka naštěstí vyšla Canon EOS 10D, 1/1500sec, f/4.5, ISO200, objektiv Canon EF 28-105mm f/3.5-4.5 II USM, ohnisko 105 mm. USM USM neboli ultrazvukový motor (ultrasonic motor) používá Canon pro pohon ostřících mechanismů objektivů střední a vyšší třídy. Vyznačuje se vysokou rychlostí, nízkým hlukem při pohybu a rychlým zastavením. K pohonu se využívá ultrazvukových vibrací statoru (frekvence kolem 30.000 Hz, amplituda kolem 0.001mm), které přinutí rotor se otáčet. Nyní je technologie natolik zdokonalená, že pracuje v rozmezí -30 až +60°C (zpracováno podle materiálů Canon). Švenkování nebo Panning Autor: Martin Vítek / digimanie.cz • Panning je oblíbená metoda zachycení snímku. Jde o udržení pohybujícího se objektu ve středu hledáčku jeho sledováním po celou dobu expozice. Tolik suchá teorie. Tuto metodu zachycení snímku můžeme použít na několik způsobů. Pravděpodobně nejpoužívanější bude panning při sportovní či reportážní fotografii. Nejde ani tak o to, že by technika nebyla schopna zachytit objekt ostře. I v uzavřených halách je kombinace úrovně osvětlení, světelnosti objektivů či citlivosti snímačů daleko za skutečnou potřebou fotografa, a tak nebude problém dostat se na čas expozice kratší než 1/125. To je čas potřebný k ostrému snímku při použití krátkých až středně dlouhých teleobjektivů. Kouzlo panningu spočívá ve spojení ostrého objektu, který chceme zachytit, a rozostřeného pozadí. Tato kombinace dodá snímku efektní dynamiku a zachycený objekt skutečně působí dojmem, jako by se pohyboval i na fotografii. U tohoto typu panningu je ideální čas expozice takový, aby pohybující se objekt byl téměř nehybný (např. pohybující se nohy cyklisty jsou přínosem), ale pozadí již bylo rozmazané. Podle závislosti na světelných podmínkách je třeba rozhodnout, zda je možné panning provádět pouze z ruky, nebo bude potřeba použít stativ. Ideálním stativem je monopod, který udrží fotoaparát s objektivem v klidu a neroztřesený, ale přitom můžete poměrně bez omezení sledovat pohybující se objekt. Je vcelku pochopitelné, že lepších výsledků téměř vždy dosáhnete za použití stativu, a tak pokud vás tento druh zachycení okouzlil, investice do monopodu se vám bohatě vyplatí. Popsaný druh panningu je standardní a nejpoužívanější. Jde o zachycení objektu pohybující se po přímce, jež je tečnou kružnice, po které fotograf pohybuje fotoaparátem s objektivem. Z toho vyplývá, že čím vetší je poloměr této kružnice, tedy čím více je vzdálený pohybující se předmět od fotografa, tím méně působí zkreslení vlivem otáčení objektu okolo své osy vzhledem k fotografovi. Zvyšuje se však pravděpodobnost neostrosti vlivem dlouhé ohniskové vzdálenosti použitého objektivu pro zachycení vzdáleného objektu. Naopak čím blíže je objekt fotografovi, tím větší je pravděpodobnost, že udržíte osu objektivu na pomyslném středu objektu, ale zesiluje se tím zkreslení způsobené otáčením objektivu kolem svislé osy objektu (přehnaný příklad, představte si situaci, kdy budete chtít pár metrů od jízdní dráhy zachytit projíždějícího cyklistu. Začnete jej snímat v okamžiku, kdy jej vidíte zepředu. Ale po dobu delší expozice, pro vytvoření pohybu pozadí, cyklista projede kolem vás a vy tak zaberete jeho bok a expozici ukončíte na jeho zádech. Může to znít trochu zmateně, ale v podstatě jde o to, nalézt střední vzdálenost, z které budete fotografovat. Druhým způsobem je sledování objektu při pohybu, který vede k nebo od fotografa. Sám o sobě je tento způsob poměrně jednoduchý, protože objekt se vůči svému pozadí pohybuje pouze minimálně. Proto je vhodné zapojit ještě jednu zajímavou techniku. Tu lze však provádět pouze s objektivy s proměnlivou ohniskovou vzdáleností. Při sledování objektu použijete i změnu ohniska. Vznikne tak efekt, kdy se pohybové rozmazání projeví silněji od středu scény k okrajům. Snímaný objekt tak bude mít ještě relativně zachované tvary, ale okolí již bude pohybově rozmazané. Toto je již výrazně náročnější technika, která vyžaduje častý trénink pro získání správné volby rozsahu změny ohniskové vzdálenosti a rychlosti změny tohoto ohniska. Dalším druhem panningu je nezřídka využíván např. v reportážní fotografii. Jedná se v podstatě pouze o jakousi modifikaci prvního způsobu. Jediný rozdíl je v tom, že se fotograf pohybuje současně se snímaným objektem. Toto je bohužel náročnější na provedení. Člověk má obyčejně jen dvě oči a ty mu jako naschvál míří velmi podobným směrem. Takže buď budete sledovat objekt, nebo cestu, po které jdete či utíkáte. Už z toho je jasné, že jedna z těchto činností nemusí dopadnout dobře. Napadá mě sice něco o vozíku a kamarádovi, ale to už si jistě každý kutil promyslí, jak to zorganizovat. Paninng však nemusí být vždy jen cestou k zachycení objektu s efektem pohybu. S určitými změnami některých postupů můžete dosáhnout i jistého druhu uměleckého vyjádření. Tou hlavní změnou je převrácení naruby. Středem, přesněji osou otáčení nebude tentokrát fotograf, ale zvěčněný objekt. Je tedy na fotografovi, aby sebe i s fotoaparátem rozpohyboval kolem objektu. Není to ale tak složité, jak by se mohlo zdát. Stačí být připraven např. při cestování vlakem a ve vhodnou dobu na správném místě vyfotit s delším časem cokoliv zajímavého za oknem. Rozpohybovaná expozice působí zcela jiným dojmem a může provokovat k dalším úpravám. Klasický panning s poměrně krátkým časem. I tak však stačil pro dynamické rozmazání pohybu nohou psa.(obr. 1) Ukázka, že i "chyby" zmíněné v předchozím odstavci lze využít k výtvarnému ztvárnění (obr 2.) Statické postavy snímané sledováním z jedoucího vlaku.(obr. 3) Uzamknutí ostření (AF lock) Změření a uzamčení obou veličin (expozice i ostření) stiskem stejného tlačítka (namáčknutím spouště) je sice jednoduché a vyhovující pro většinu uživatelů, ale zdaleka ne vždy praktické. Například při měření expozice na střední šedou tato metoda selže - pro změření expozice je třeba mít střední šedou tabulku jako dominantu ve středu snímku ale na střední šedou tabulku neobsahující žádné hrany nelze zaostřit. Proto lepší fotoaparáty nabízejí v menu možnost oddělit okamžik měření expozice a okamžik ostření a oba procesy svázat s různými tlačítky. Konkrétní chování se u jednotlivých modelů velmi liší, a tak je třeba pečlivě prostudovat návod. Ostříme palcem Běžně se pro zaostření používá namáčknutí spouště; jejím domáčknutím pak exponujeme. Ale jsou situace, kdy je výhodnější mít zaostření a spoušť na nezávislých tlačítkách. A tady přichází na řadu ostření palcem. Přišel s ním Canon kdysi před léty a od té doby se rozšířil do ostatních značek. Pro zaostření se místo první polohy spouště používá tlačítko AF-ON situované vzadu vpravo nahoře, akorát v dosahu palce pravé ruky. Nikon jej označuje jako AF-ON, Canon na starších modelech využívá tlačítko s hvězdičkou, počínaje typem 7D přešel na stejné označení AF-ON. A jaké má odělení spouště a ostření výhody a nevýhody? 1. Snadná práce se zaostřením. Jeden příklad za všechny, fotografuji lezce na stěně a chci mít volné místo nahoře nad ním. Palcem na něj zaostřím třeba na středový bod, uvolním palec, překomponuji a pak už jen mačkám spoušť v okamžiku, kdy je v zajímavé pozici. 2. Z předchozí situace plyne jedna věc. Pokud nebudu mačkat tlačítko pod palcem, objektiv se chová jako přepnutý do MF. Tzn. drží zaostření a mohu doostřovat ručně. Tohle bude způsobovat problémy u objektivů bez ultrazvukového ostření, protože na nich až přepnutí přepínače na MF odpojí ostřící motorek. Bez toho jde ruční ostření velice ztuha 3. A ještě jeden závěr lze z prvního a druhého bodu odvodit. Nemusím si lámat hlavu s přepínáním mezi one shot a průběžným ostřením. Když “namáčknu” palcem a pustím, simuluji tím vlastně one shot zaostření, i když mám přepnuto na kontinuální. 4. Příjemnější fotografování při kontinuálním ostření. Opět vysvětlím na příkladu. Při fotografování tanečního páru si namáčknu na tanečnici a držím stisknuté tlačítko pod palcem. Fotoaparát se stará o to, aby byla tanečnice (různě se pohybující v záběru) ostrá. Na mě pak je akorát domačkávat spoušť v ty správné okamžiky na vrcholech figur. Fotoaparát mezitím stále ostří dál na objekt, který jsem si na začátku vybral a nemusím po každém snímku znovu hledat tanečnici a namačkávat. 5. Tento způsob fotografování může být i pomalejší. Když máte namáčknuto ukazováčkem, stačí jen krátký pohyb, aby došlo k exponování. Zatímco když ostříte palcem, pak musíte ukazováčkem zmáčknout celou dráhu spouště a přijdete tak o cenné zlomky sekundy. Ale není problém toto řešit tak, že máte ukazováček namáčknutý. 6. Zpočátku hodně bolí palec a vůbec je to dosti nezvyklý způsob. Když už se spoušť nemusí starat o zaostření, je možné využít její první polohu jinak. Kupříkladu pro zamknutí expozice. Podrobnější nastavení kombinace funkce spouště/AF-ON tlačítka najdete v manuálu fotoaparátu. Ostření ve tmě Pasivní autofocus má mnoho praktických výhod, a tak jsou skoro bez výjimky jím osazovány moderní digitální přístroje. Má však jednu zásadní nevýhodu a tou je jeho neschopnost ostření ve tmě. V technických parametrech se proto obvykle dočtete rozsah jasů, ve kterých ostřící systém funguje - typicky to bývá 0,5-18 EV. Ostření při přebytku světla (více jak 18 EV) bývá vzácné, horší je to za šera a tmy. Ve tmě ostřící systém nevidí, doba ostření se prodlužuje až ostření zcela selže. Do hry bohužel vstupuje i světelnost objektivu. Citlivost udávaná v technických parametrech se totiž většinou udává pro objektiv se světelností f/1.4. Horší světelnost reálného objektivu nadále zhorší funkci autofocusu - při světelnosti objektivu f/4 8x. A to jsou kladné body pro světelné objektivy. Jít večer fotografovat s objektivem f 300 mm a světelností f/5,6 znamená ostřit manuálně. Pro bezproblémové ostření v šeru a tmě je třeba objekt "přisvítit" a na trhu jsou v zásadě 3 strategie: • • • Fotoaparát je vybaven pomocným světlem (AF assist lamp) obvykle bílé či červené barvy, které si krátce na scénu posvítí. Toto světlo však velmi ruší a dosah tohoto světla je jen několik málo metrů (např. Nikon). Fotoaparát je vybaven laserem (Hologram AF laser pattern), který na scénu promítne křížový zaostřovací obrazec. Na ten je potom autofocus schopný zaostřit. Systém pracuje velmi dobře, je mnohem méně rušivý a pracuje na podstatně větší vzdálenosti (některé fotoaparáty Sony). Fotoaparát vysune interní blesk a několika krátkými záblesky si osvítí scénu. To je velmi rušivé a funguje to též jen na krátké vzdálenosti (zrcadlovky Canon). Pasivní auto focus na DSLR Canon selhává jako všechny pasivní auto focusy při slabém osvětlení. Když tedy nelze ostřit pasivně, pokusí se DSLR vyřešit to následovně: 1. V základních režimech , , a vyklopí vestavěný blesk a krátce si bleskne (předblesk) ve snaze osvítit scénu bleskem a tím umožnit pasivnímu auto focusu fungovat. Většinou se mu to i podaří, nicméně síla světla vestavěného blesku je omezená a proto tento způsob ostření funguje do cca 10m. Vyklopení vestavěného blesku a pomocný ostřící předblesk lze zakázat v uživatelské funkci . 2. V základních režimech , a máte smůlu, prostě se automaticky ve tmě ostřit nedá. Dokonce i ruční vyklopení blesku je zakázáno, takže to řešení opravdu nemá. 3. Ve všech kreativních režimech , , , a se sice automaticky blesk nevyklopí, ale pokud ho ručně vyklopíte tlačítkem fungovat opět ostření pomocí blesku jako ad 1). , začne 4. Nejdokonalejšího systému ostření v šeru a tmě se dosáhne v okamžiku, kdy se na tělo fotoaparátu nasadí systémový blesk. Většina lepších systémových blesků je vybavena pomocným světlem obvykle téměř neviditelné infračervené barvy a s dosahem až 10 metrů. Navíc konstrukce pomocného světla je uzpůsobena tak, aby osvětlovalo nejen střed snímku, ale spolupracovalo i s okrajovými zaostřovacími body. Zaostřit ve špatných světelných podmínkách na pohybující se objekty bez výrazných hran a bez kontrastu je často nad síly dnešních pasivních autofocusů. Zaostřovací vzdálenost v EXIFu Z logiky věci vyplývá, že fotoaparát zná vzdálenost, na kterou bylo zaostřeno. Některé fotoaparáty v kombinaci s některými objektivy dokonce umožňují tuto informaci sdělit uživateli. U kompaktních přístrojů se někdy zobrazuje přímo na displeji a může se objevit v EXIFu snímku. Zdaleka ne však vždy. Například u Canonu poskytují informaci o vzdálenosti, na kterou je zaostřeno, jen novější objektivy. Které to konkrétně jsou lze nalézt na webu výrobce v technických parametrech objektivů. Z neznámých důvodů však pouze u části z nich se tato informace objeví v EXIFu. Pasivní autofocus z principu vždy zná vzdálenost, na kterou bylo zaostřeno. Přesto, že to může být velmi užitečná informace, tak se však ne vždy objeví v EXIFu. Doba ostření (AF lag) Dnes je v podstatě standardem fotoaparátů dvoupolohová spoušť, která umožňuje 1. namáčknutí do poloviny a 2. plné domáčknutí. Většina fotoaparátů v okamžiku namáčknutí změří a nastaví expozici a zaostří. Okamžik, kdy se podařilo zaostřit, oznámí jednak opticky v hledáčku či na displeji a často i krátkým pípnutím. Doba od namáčknutí spouště do zaostření je doba ostření (AF lag). Tato doba je dramaticky ovlivněna obsahem scény - kolik je na ní světla, jaké hrany mají předměty, jaká je současná poloha ostřících čoček, zda je objekt v klidu či pohybu atp. Tato doba může dosahovat od několika desetin vteřiny až po vteřiny! Teprve v okamžiku potvrzeného zaostření umožňuje většina fotoaparátů pořídit snímek (tzv. priorita zaostření). PRAKTICKÉ TESTY Jak si ověřit, že Váš foťák ostří správně? Naštěstí je to poměrně jednoduché. Stačí si stáhnout nebo udělat testovací list stačí testovací list nakreslit tužkou a uspořádat test podle obrázku. Důležité je, aby foťák byl v úhlu cca 45 stupňů A výsledek? Několik objektivů delších ohnisek. U kratších ohnisek (pod cca 100mm) to nemá smysl dělat, protože výsledný obrázek je velmi malý a hloubka ostrosti velká. Všechny testovací fotky s plně otevřenou clonou! Izolace objektu Bez ohledu na obtížnost podobných snímků jsou snímky s extrémně rozostřeným pozadím velmi atraktivní. K jeho dosažení je třeba co nejdelší ohnisko a co nejvíce otevřená clona (malé clonové číslo). Rozostřené pozadí izoluje hlavní objekt od pozadí, nevzhledné a často rušivé pozadí likviduje a soustřeďuje na hlavní objekt pozornost diváka. Rozostřené pozadí, které tvoří barevně i tonálně ladící gradient, umocňuje snímek a dává mu atmosféru a náladu. To vše jsou výrazové prostředky, s kterými lze u malé hloubky ostrosti pracovat. Jak se barevně a tonálně (jasově) projeví rozostřené pozadí na finálním snímku není vidět pouhým okem - to takovou schopnost nemá - ale je to vidět v hledáčku. A právě výběr vhodného pozadí bývá klíčový a těžký. Obecně se dá říci, že pozadí by mělo s hlavním objektem vhodně kontrastovat - tmavý objekt lépe vynikne na světlém pozadí a naopak, barvy pozadí lze ladit do doplňkových barev atp. Vhodné barevné a tonální ladění pozadí je klíčové pro fotografie s malou hloubkou ostrosti. Na skutečném obsahu pozadí většinou moc nezáleží. Ohnisko 70 mm, čas 1/500 s, clona f/2.8. Protože barvu a tonalitu pozadí často nemůžeme ovlivnit, řada zejména makrofotografů si s sebou nosí barevné listy papíru, kterými pozadí pomáhá. Tam, kde si nelze pomoct barevnými papíry, látkou atp. nezbývá, než pozadí určovat volbou stanoviště. Pouhou změnou stanoviště lze dramaticky měnit pozadí. Pozadí, které je málo rozostřené, flekaté, tonálně, tvarově či barevně nevhodné může snímek i znehodnotit. Ohnisko 200 mm, čas 1/200 s, clona f/2.8. Je-li pozadí silně tonálně roztříštěné (lesknoucí se listy stromů, skály, moře), pozadí byť silně rozostřené se promění v nehezké často osmiúhelníkové fleky. Je to dáno jednak nevhodným pozadím ale i špatným objektivem, který má nevyhovující bokeh. Nejhezčí bokeh mívají objektivy s pevným ohniskem. Silně roztříštěné a lesknoucí se pozadí vytvoří často po rozostření fleky, často osmiúhelníkového vzhledu. Ohnisko 170 mm, čas 1/250 s, clona f/9.5. Je-li rozostřené pozadí silně přesvícené, bude na výsledném snímku pravděpodobně přeexponované. To samo o sobě nemusí být na závadu, problém ale je barevná vada objektivu projevující se na okrajích zaostřeného hlavního objektu a tzv. blooming - prorůstání silně přesvícených pixelů pozadí do pixelů vykreslujících hlavní objekt. Silně přeexponované pozadí také často způsobuje vnitřní reflexe v objektivu a tím značnou ztrátu kontrastu a kvality kresby. V protisvětle bude také velmi těžké zaostřit. Snímek je zaostřen dobře (viz dolní pravá část snímku), ale při velmi světlém pozadí a s malou hloubkou ostrosti (tudíž otevřenou clonou) má většina objektivů potíže s kresbou. Snímky potom budou mdlé, mléčné, bez brilantní kresby. Ohnisko 200 mm, čas 1/2 000 s, clona f/2.8. Rozostření pozadí v PC Úvaha je celkem logická - neriskovat malou hloubku ostrosti na scéně a pozadí rozostřit až dodatečně v PC. K rozostření se používá nejčastěji filtr Gaussovské rozostření (Gaussian Blur). Ten je ale třeba aplikovat jen na pozadí, a tak je nutné hlavní objekt separovat. Separace je problém stejně jako potřeba různého rozostření předmětů v různých vzdálenostech. Hodí se na záchranu snímků s nepovedenou hloubkou ostrosti a tam, "kde to opravdu nešlo". Uměle rozostřit pozadí v PC vyžaduje separovaný objekt (vlevo). Pozadí se potom rozostřuje nejsnáze bez postavy. Na pozadí je obvykle potřeba řešit i stíny. Práce s obrazovými plány (Layers) K úvahám nad hloubkou ostrosti pomáhá představa tzv. obrazových plánů (Layers). Složitý název pro jednoduchou věc - obrazové plány jsou jednotlivé důležité objekty fotografie v různých vzdálenostech. Fotografie tak mívá obvykle dva či tři plány - popředí, často chybějící střední plán a pozadí. Protože fotografie je vždy jen dvourozměrná, tak obrazové plány a jejich oddělení pomáhá zachovat iluzi třetího rozměru - prostoru a hloubky. Obrazové plány lze oddělit tonálně (jasem), barevně či hloubkou ostrosti. Který obrazový plán je ten nejdůležitější tedy 100% ostrý, jak moc a zda vůbec rozostřit jednotlivé plány, to je potom hlavní úkol řízené hloubky ostrosti. Strategie vše ostré U snímků krajin, architektury, interiérů atp. je užitečné udržovat celý snímek ostrý. I tyto snímky mají obvykle své obrazové plány, avšak je vhodné udržet je všechny uvnitř hloubky ostrosti. Protože obrazové plány jsou často hodně vzdálené, nezbude než na tato témata aplikovat hyperfokální ostření. Hyperfokální ostření vyžaduje clonit, tím se prodlužuje expoziční čas a to je prostý důvod proč krajináři s sebou tahají stativy. Hyperfokální vzdálenost pro daný průměr rozptylového kroužku c a dané clonové číslo N se spočte podle vzorce h=f 2 / (N c). Začnu u c. Když se začalo zvětšovat (kopírování negativů pomalu ustupovalo) dohodlo se, že ostré je to, co na zvětšenině 12 palců x 8 palců, na kterou se díváme ze vzdálenosti 15 palců, je velké 0,01 palce. Tedy na naše jednotky fotka A4 (300x200 mm) pozorovaná z 38 cm je ostrá, když podrobnosti jsou menší než 0,25 mm. A to je to c nebo CoC (circle of confusion). Jestliže zvětšujeme z 24x36 mm znamená to zvětšit 36 mm na 300 mm neboli 8x to znamená že CoC pro tento senzor je 0,03 mm. Pro senzor 15x 22 mm to znamená zvětšovat 14x a CoC musí být 14x menší - 0,02 mm, pro kompakt vyjde např. 0,006 mm. To taky znamená, že kdo fotí na 6x6 cm nebo na 12x12cm má ostřejší fotky. Jestli dosadíme f (ohnisko objektivu) v mm vyjde výsledek v také v mm. Jak je to s crop faktorem a ohniskem f. Když budu fotografovat stejný domeček s plným senzorem a pak polovičním senzorem a budu ho tam v obou případech chtít mít celý. Použiji pro poloviční senzor kratší ohnisko a to je všechno. Nic se nepřepočítává. Pro praxi je důležitá ostrost od do. Pro výpočet platí tento přibližný vzorec Ostré od = h x s/ (h+s) Ostré do = h x s/ (h-s) s je vzdálenost na kterou ostříme. Z logiky vzorce vyplývá že, jestliže ostříme na h (hyperfoklální vzdálenost) vyjde pro bližší vzdálenost h2/2h = h/2 neboli ostré od poloviny h. Pro vzdálenější hranici vyjde h2/0 což je nekonečno. h je nutno dosadit v metrech. Vzorce jsou jednoduché, ale kdo si je má pamatovat. Nosím v brašně starou kalkulačku a na ní přilepený papírek se vzorci pro h a pro vzdálenost od do. Maximální hloubka ostrosti se dosáhne pomocí techniky hyperfokálního ostření. To vyžaduje vysoká clonová čísla, a proto vycházejí dlouhé expoziční časy. Ohnisko 19 mm, čas 1/80 s, clona f/8, z ruky. Předostření (prefocus, zone focus) Přes veškerou snahu moderních prediktivních AF servo mechanismů se občas jeví jako nejúčinnější metoda zaostřit na určitou vzdálenost a čekat na okamžik, kdy pohybující se objekt prochází zónou zaostření. K zaostření je možné si vybrat jiný objekt ve zvolené vzdálenosti, na něj pomocí AF zaostřit a zaostření potom uzamknout nebo přepnout do manuálního režimu ostření. I když zbavíte fotoaparát nutnosti ostřit, tak reakce na spoušť není okamžitá. Metoda předostření je také velmi účinná ve slabém světle, v protisvětle, pro málo kontrastní scény či pro objekty nemající hrany. Ve všech těchto případech totiž výkon autofocusů prudce klesá a stává se nepřesným, pomalým, nespolehlivým. V silném protisvětle bude funkce AF velmi nespolehlivá a navíc v hledáčku se obtížně ostří ručně. Je proto lepší předostřit na nějaký předmět ve stejné vzdálenosti. Ruční ostření (Manual focus, MF) Pro řadu scén je i nadále nejspolehlivější metoda zaostřit ručně. Ve výhodě jsou samozřejmě majitelé digitálních zrcadlovek (DSLR), u kterých je ostření na matnici v hledáčku lahůdkou. Ruční ostření má opět logiku v situacích, kde AF selhává - ve slabém světle, v protisvětle, pro málo kontrastní scény či pro objekty nemající hrany. Ručně lze i předostřit viz výše. Ručně lze též sledovat pohybující se objekt a simulovat tak AF servo - sportovní fotografové a fotografové divoké přírody vědí své. Ruční ostření je též často nutné u makrosnímků. Tam je totiž hloubka ostrosti velmi malá a AF buď nezaostří vůbec, nebo si sice najde nějakou hranu, ale ne tu, kterou byste potřebovali. Nezbývá tak než ostřit ručně. Makrofotografie je často změtí hran - trávy, stébla, chlupy, křídla, nohy atp. Na co se chytí AF je tudíž náhoda. Proto je často lepší ostřit ručně. Ruční ostření se hodí i v situacích, kdy např. ze stativu a po jednom fotografujete sérii předmětů, které měníme ve stále stejné vzdálenosti na stole. Je zbytečné riskovat, že se u jednoho předmětu AF splete. Ostření okem (Eye-controlled AF) V roce 1992 uvedl Canon na trh filmový fotoaparát Canon EOS 5 - první fotoaparát, který bod ostření, a tudíž místo hledání hran ve snímku určoval podle toho, kam jste se dívali v hledáčku. Po přiložení oka k hledáčku se pomocí neviditelného infračerveného paprsku zjistila poloha zřítelnice a fotoaparát zaostřil na to, na co jste se právě dívali. Později tento systém byl montován ještě do dalších filmových zrcadlovek, ale nikdy do profesionálních a později ani do digitálních. Pravděpodobně proto, že systém nebyl 100% spolehlivý.
Podobné dokumenty
Stáhnout v PDF
Objektivy vybírána v první řadě podle bajonetu, kterým se připojují k fotoaparátu.
Každý výrobce fotoaparátů totiž používá svůj druh. Dále vybíráme podle ohniskové
vzdálenosti. V případě zoom objek...
Základy fotografování - Univerzita třetího věku VŠE v Praze
ho objektu, než na který má být ostřeno. Většinou to lze poznat v elektronicjasů sousedních
kém hledáčku nebo na displeji podle posunu a následného umístění zaostřovacípixelů)
ho obdélníčku na onom...
PC grafika a využití a zpracování videa
Každá optika má jistou hloubku ostrosti. Pokud se předmět před kamerou
nachází v tomto poli ostrosti, jeví se jako ostrý. Čím více je za hranicí tohoto pole
ostrosti, tím méně je ostrý. Místo zaost...
Fotografujeme sport
sportovní fotografie je kontinuální ostření, tzn. takové, které
průběžně doostřuje pohybující se objekt. Většinou umí fungovat ve dvou režimech, u Canonu konkrétně takto:
při vybraném ostřícím ...
Canon EOS 40D
12ti bitům. Na výsledné fotografii není sice rozdíl poznat, více informací zaznamenaných na
paměťovou kartu však dovoluje fotografovi následně zpracovat v počítači více informací. Canon také
tímto ...
Ptáci - Pavel Scheufler
na hnízdo). Pták v letu se tedy
sleduje metodou kontinuálního
ostření a exponuje se ve vhodnou
chvíli, nebo se zaostří na předem
danou vzdálenost a expozice
nastává ve chvíli, kdy let ptáka
dráhu...
Nadační listy č. 26: říjen 2010
předávání cen jsem se bohužel zúčastnit nemohla, poněvadž jsme byli právě tou dobou v Egyptě, ale přijela jsem pak na následné předvánoční
setkání. Byla to nádhera. Možnost se setkat se
všemi oceně...