ANTRAX (Splenic fever, Charbon, Milzbrand) Antrax je akutní

ANTRAX
(Splenic fever, Charbon, Milzbrand)
Antrax je akutní, horečnaté onemocnění téměř všech teplokrevných zvířat a člověka. Nejčastěji se jedná o septikemii obvykle s
rychlým, fatálním průběhem. Vyskytuje se celosvětově s nepravidelným rozšířením v distriktech, kde dochází opakovaně k
vzplanutí onemocnění. V USA jsou známými oblastmi výskytu antraxu Jižní Dakota, Nebraska, Arkansas, Mississippi,
Louisiana, Texas a Kalifornie. Méně rozšířená je tato infekce v řadě dalších států USA.
Etiologie a epizootologie: Bacillus anthracis je grampozitivní, nepohyblivá, spory tvořící bakterie (4 - 8 x 1 - 1,5 mikro).
Virulence kmenů je dána přítomností dvou plazmidů (p X01 a p X02), které přenášejí geny kódující tvorbu toxinu a pouzdra.
Když je mikroorganismus vyloučen infikovaným zvířetem nebo se po otevření kadáveru dostane do kontaktu s volným
kyslíkem, tvoří spory, které jsou odolné k extrémní teplotě, chemickým dezinfekčním prostředkům a vysušení. Kadávery zvířat
uhynulých na antrax by proto neměly být pitvány.
Bacily tvoří edémový toxin (adenylát cyklázu) a letální toxin (pravděpodobně metalo- proteázu). Oba toxiny pronikají do
cílových buněk pomocí kompetitivní vazby s třetím proteinem, protektivním antigenem, který má membránovou trans lokační
funkci. Toxiny a pouzdro jsou primárními faktory virulence antraxového bacilu.
Hromadné případy antraxu mají obvykle vazbu na neutrální nebo alkalickou, vápenatou půdu, která slouží jako „inkubátorová
oblast" pro mikroorganismus. Když se v těchto oblastech podmínky dané stavem půdy (vlhkostí, teplotou a přítomnost
výživných látek) stanou optimální, mění se spory na vegetativní formy a množí se do infekční úrovně. Skot, koně, muli, ovce a
kozy se pak snadno infikují, pokud se pasou v takových oblastech. Onemocnění, jejichž příčinou je infekt přenášený půdou, se
vyskytují primárně v ročních obdobích s denní teplotou > 16°C (60°F). K epizootiím zpravidla dochází v souvislosti s
významnými klimatickými nebo ekologickými změnami jako jsou silné deště, záplavy nebo sucha. I v endemických oblastech
se antrax vyskytuje nepravidelně, s přestávkami, které často trvají mnoho let. V průběhu epizootií mohou onemocnění z
jednoho zvířete na druhé přenášet mechanicky mouchy nebo jiný sající hmyz. Tento způsob přenosu má ale malý význam.
V Jižní Africe mohou vegetaci kontaminovat nesající mouchy masařky, které na vegetaci ukládají vyvržené kapičky ze
zažívacího ústrojí, po krmení se na kadáverech infikovaných Bacilus anthracis. Má se zato, že takto kontaminovaná vegetace je
významným zdrojem infekce pro zvířata, která okusují výhonky, jako je např. antilopa kudu. Infekce může být také způsobená
konzumací kontaminovanovaného krmiva, např. masokostní moučky. Příležitostně byla malá vzplanutí onemocnění
způsobená pící, jako je např. seno vyrostlé na kontaminované půdě. Pozření masa z infikovaného zvířete vyvolalo onemocnění
u prasat, psů, koček, norků a volně žijících zvířat v zajetí.
U člověka se objevují lokalizované kožní změny (maligní karbunkl) po kontaktu porušené kůže s infikovanou krví nebo
tkáněmi, nebo je člověk postižen vysoce fatální, hemo- ragickou mediastinitidou (onemocnění třídičů vlny) z inhalace spor při
manipulování s kontaminovanou vlnou nebo srstí. Člověka může postihnout také intestinální antrax po konzumaci
nedostatečně tepelně opracovaného masa.
Klinické příznaky: Obvyklá inkubační doba je 3 - 7 dní (rozsah 1 až > 14 dní). Klinický průběh onemocnění může být
perakutní až chronický. Perakutní forma je charakteristická náhlým nástupem a rychlým, fatálním průběhem. U skotu, ovcí a
koz objevuje vrá- vorání, dusnost, třes, několik křečovitých pohybů, kolaps a úhyn bez nějakých dřívějších projevů
onemocnění.
U akutního antraxu skotu a ovcí se objeví prudké zvýšení tělesné teploty a po určité excitaci následuje deprese, strnulost,
respiratorní a srdeční poruchy, vrávorání, křeče a úhyn. Tělesná teplota může dosáhnout 41,5°C (107°F), zastavuje se
přežvykování, mléčná produkce je podstatně snížená a u březích zvířat může dojít ke zmetání. Může se objevit krvavý výtok z
přirozených tělních otvorů. Chronické infekce jsou charakterizovány lokálním, podkožním, edematózním zduřením, které
může být dosti výrazné. Nejčastěji je postižená ventrální strana krku, hrudník a ramena.
U koní je onemocnění akutní. Příznaky mohou zahrnovat horečku, třesavku, silnou koliku, anorexii, depresi, slabost, krvavý
průjem a otoky v krajině krku, prsou, spodní části břicha a vnějších genitálií. K úhynu obvykle dojde během 2 - 3 dní od
nástupu příznaků.
Z prasat chovaných ve skupině mohou některá uhynout na antrax bez toho, že by se u nich projevily nějaké předběžné příznaky
onemocnění. U jiných se může objevit rychlé, progresivní zduření hrdla, které může být příčinou úhynu udušením. U mnoha
prasat ve skupině se může projevit onemocnění v lehké chronické formě a prasata se mohou postupně uzdravit. U některých z
nich se ale může prokázat antraxová infekce v cervikálních mízních uzlinách a tonzilách při normální porážce. Postižení střev
se rozpozná zřídka, má totiž nespecifické klinické příznaky - anorexii, zvracení, průjem (občas krvavý) nebo zácpu.
Onemocnění psů, koček a volně žijících masožravců připomíná svými projevy onemocnění prasat. U volně žijících býložravců
se průběh onemocnění a léze liší podle jednotlivých druhů, ale ve většině projevů připomíná onemocnění skotu.
Patomorfologické změny: Rigor mortis často chybí nebo je neúplný. Z ústního otvoru, nozder, a konečníku může vytékat
tmavá krev. Kadáver je výrazně nadmutý a rychle dochází k jeho rozkladu. Jestliže dojde k jeho neuváženému otevření, jsou
vidět septikemi- cké změny. Krev je tmavá, hustá a nesráží se. Hemoragie různé velikosti jsou obvyklé na serózních površích
břicha a hrudi stejně jako na epikardu a endokardu. Edematózní, červeně zbarvené efuze se obvykle nacházejí pod serózou
různých orgánů, mezi skupinami kosterních svalů a v podkoží. Hemoragie jsou časté podél sliznice GIT a mohou se objevit
také vředy zvláště nad Peyerovými plaky. Slezina je obvykle zvětšená, tmavě červená nebo černá, měkká, polotekutá. Játra,
ledviny a mízní uzliny jsou zpravidla překrvené a zvětšené.
U prasat s chronickým antraxem se změny obvykle vyskytují pouze na tonzilách, cervikálních mízních uzlinách a okolní tkáni.
Mízní uzliny v této oblasti jsou zvětšené a na řezu mají skvrny lososové až cihlově červené barvy. Na povrchu tonzil se mohou
nacházet difteroidní blány nebo vředy. Oblast kolem postižené mízní tkáně je celkově želatinózní a edematózní. U chronické
střevní formy jsou postiženy také mezenteriální mízní uzliny.
Diagnostika:Založení diagnostiky pouze na klinických příznacích může být obtížné, zvláště když se onemocnění vyskytne v
nové oblasti. Pro potvrzení diagnózy by se mělo udělat laboratorní vyšetření. Vhodným vzorkem k vyšetření je malé množství
krve aseptic- ky odebrané z povrchových cév jako je v. jugularis. U prasat s lokalizovanou formou onemocnění je jen zřídka
bakteriemie a proto se doporučuje asepticky odebrat a vyšetřit malý kousek postižené mízní tkáně. Před odesláním materiálu k
vyšetření by měla být kontaktována diagnostická laboratoř, aby se upřesnily vhodné postupy pro odběr a zasílání vyšetřovaného materiálu.
Specifické diagnostické testy zahrnují bakteriální kultivaci, PCR k detekci přítomnosti živého nebo neživého Bacillus
anthracis, chromatografické testy k průkazu protektivního antigenu v krvi a fluorescenční protilátkové barvení k průkazu
antigenů v krevních nátěrech nebo ve tkáních. K průkazu protilátek je dostupný western blot a ELIS A test.
Antrax se musí diferenciálně diagnosticky odlišit od jiných příčin způsobujících náhlý úhyn. U skotu a ovcí může dojít k
záměně antraxu s klostridiovými infekcemi, nadmutím a s následky zásahu bleskem. U skotu musí být zvažována také akutní
leptospiróza, infekční hemoglobinurie, anaplazmóza a akutní otrava kapradinou hasivkou orličí, komonicí a olovem. U koní
mohou antrax připomínat akutní infekční anémie, purpura haemorragica (morbus ma- culusus), kolika, otrava olovem, zásah
bleskem a sluneční úžeh. U prasat vyžaduje diagnostickou pozornost akutní mor prasat, africký mor prasat a faryngeální
maligní edém. U psů musí být zvažovány celkové akutní infekce a faryngeální zduření vyvolané jinými příčinami.
Léčba a ochranná opatření: Protože je antrax často fatální, je nezbytná včasná terapie a zavedení důkladných preventivních
opatření. Když se vyskytnou hromadná onemocnění, při kterých došlo k přenosu původce půdou, je nejvhodnější podat
antibiotika nemocným zvířatům a imunizovat všechna zjevně zdravá zvířata ve stádě i zvířata v okolních stájích. Jestliže
onemocnění souvisí s jinými zdroji (jako je kontaminovaná kostní moučka), antibiotiky se léčí exponovaná zvířata a ke snížení
ztrát může být mnohem účinněji pomoci odstranění zdroje infekce než vakcinace. Domácí dobytek odpovídá dobře na léčbu
penicilinem, pokud se podá v časném stadiu onemocnění. Oxytetracyklin podávaný denně v rozdělených dávkách může být
také účinný. Jiné antibakteriální látky jako je amoxicilin, chlo- ramfenikol, ciprofloxacin, doxycyklin, erytromycin,
gentamicin, streptomycin a sulfona- midy n|ohou být také použity, ale jejich účinky na rozdíl od penicilinu a tetracyklinů nebyly ověřeny v terénních podmínkách.
Před antraxem dobytka může široce chránit každoroční vakcinace všech zvířat vyháněných na pastvu v endemických oblastech
a zavedení ochranných opatření v průběhu vzplanutí onemocnění. K imunizaci dobytka se téměř univerzálně používají vakcíny
s neopouzdřeným kmenem Sterne. Zvířata by se měla vakcinovat 2 - 4 týdny před sezónou, ve které se očekává vzplanutí
onemocnění. Zvířata by se neměla vakcinovat během 2 měsíců před předpokládanou porážkou. Protože se jedná o živou
vakcínu, během jednoho týdne po vakcinaci by se neměla podávat antibiotika. Před vakcinaci dojnic v průběhu vzplanutí
onemocnění by se měly upřesnit podmínky, které jsou vyžadovány místními právními úpravami.
Aby se zabránilo šíření onemocnění, zavádí se k terapii a vakcinaci další specifická ochranná opatření. Ta zahrnují: 1. hlášení
onemocnění odpovědným kontrolním orgánům, 2. důsledné dodržování karantény, 3. rychlé odstraňování kadáverů, hnoje,
podestýlky a dalších kontaminovaných materiálů spálením nebo hlubokým zakopámím, 4. izolaci nemocných zvířat nebo
odsun zdravých zvířat z kontaminovaných oblastí, 5. dezinfekci stájí, kotců, výběhů, mléčnic jakož i nástrojů používaných u
dobytka, 6. používaní hmyzích repelentů, 7. zabránění konzumace kadáverů zvířat uhynulých na toto onemocnění zvířatům,
která se živí zdechlinami a 8. dodržování všeobecných hygienických postupů lidmi v kontaktu s nemocnými zvířaty jednak pro
jejich vlastní bezpečnost a jednak pro zabránění šíření onemocnění.