předpověď vývoje atmosféry objektivními metodami
Transkript
Matematicko-fyzikální fakulta University Karlovy v Praze MICHAL BAŤKA PŘEDPOVĚĎ VÝVOJE ATMOSFÉRY OBJEKTIVNÍMI METODAMI O autorovi Doc. RNDr. Michal Baťka, DrSc. je pražským rodákem. Po absolvování gymnasia vystudoval na Matematicko-fyzikální fakultě UK v Praze obor matematika. Po ukončení studia v roce 1960, jak bylo v této době obvyklé, dostal umístěnku a to do výpočetní laboratoře ministerstva dopravy. Hydrometeorologický ústav byl v této době řízen ministerstvem dopravy a bylo tedy logické, že požádal výpočetní laboratoř dopravy, aby s ním začala spolupracovat na numerické předpovědi počasí. Byl proto pověřen touto spoluprací, a tak se začal zabývat problémy numerické předpovědi počasí a v důsledku toho také i fyzikou atmosféry. V této době na základě rovnice vorticity úspěšně realizoval na počítači Ural 2 model pro předpověď hladiny 500 hPa, který byl obdobou modelu vyvinutého v USA v letech po druhé světové válce. V roce 1965 se stal aspirantem na matematicko-fyzikální fakultě, nejdříve v Centru numerické matematiky, kde začala jeho spolupráce s katedrou meteorologie a klimatologie vedenou profesorem Stanislavem Brandejsem. Členem této katedry se později stal. Vyučoval zde numerickou matematiku a realizaci meteorologických modelů na počítačích. Pro realizaci složitějších již třídimensionálních modelů měl zde možnost k výpočtům používat v této době moderní počítače ICT v ČKD a později IBM v ČSAV. Po habilitačním řízení byl v roce 1984 jmenován docentem v oboru numerická matematika a ustanoven na katedře meteorologie MFF UK. V květnu 1991 získal hodnost DrSc. v oboru meteorologie a klimatologie a habilitoval se také i na docenta v tomto oboru. V letech 1991 až 1994 byl členem mezinárodního týmu v Méteo France v Toulouse a zúčastnil se vývoje lokálního modelu pro předpověď počasí ALADIN, který je v současné době v ČHMU používán pro každodenní předpověď počasí a jeho výsledky jsou prezentovány v televizi. V současnosti se jako emeritní pracovník účastní práce na katedře meteorologie a klimatologie. MATEMATICKO-FYZIKÁLNÍ FAKULTA UNIVERSITY KARLOVY V PRAZE PŘEDPOVĚĎ VÝVOJE ATMOSFÉRY OBJEKTIVNÍMI METODAMI Michal Baťka PRAHA 2014 Vydavatelský záznam Obsah knížky Předmluva 1. Modelování vývoje atmosféry a základy numerické předpovědi počasí synoptickéhoměřítka používaná v meteorologii 2. Kartografická zobrazení používaná v meteorologii 3. Optimalizace geografie modelů na omezené oblasti a optimální volba parametrů Lambertova konformního zobrazení 4. Rovnice pro změnu hybnosti a tradiční aproximace 5. Rovnice mělké vody 6. Formulace prognostických rovnic na zemské sféře 7. Systémy vertikálních souřadnic, klasická teorie 8. O transformaci dat mezi systémy vertikálních souřadnic 9. Úvod do diferenčních metod 10. Lineární oscilátor kmity a vlny 11. Časová integrační schémata a jejich aplikace na rovnici lineárního oscilátoru a tření 12. Rovnice advekce 13. Vlnové pohyby v atmosféře a jejich důsledky pro předpovědní modely 14. Hydrostatické modely a modely s plně stlačitelnou atmosférou 15. Početní disperse gavitačních-inerciálních vln v diferenčních schématech a simulace geostrofického přizpůsobení 16. Nelineární evoluční parciální diferenciální rovnice 17. Aproximace nelineární rovnice advekce - konzervativní schémata 18. Eulerovský baroklinní model v hydrostatickém přiblížení 19. Semi-Lagrangeovské baroklinní modely v hydrostatickém přiblížení 20. Formulace rovnic pro semiimplicitní korekci a jejich řešení 21. Diagonalizace matice pro metodu redukce dimenze 22. Ortogonální vertikální normální módy 23. Metody rozkladu pro řešení nestacionárních úloh 24. Galerkinova aproximace a spektrální metody 25. Finitní Fourierova transformace 26. Spektrální model na omezené oblasti a principy modelu ALADIN 27. Inicializace meteorologických modelů a gravitační vlny 28. Základní informace o parametrizacích používaných v modelech 29. Příprava dat pro předpovědní modely - objektivní analýza 30. Technika programování meteorologických modelů 31. Možnosti objektivní předpovědi počasí a změn klimatu 32. Dodatky Modifikace rovnic se stavovou rovnicí pro vlhký vzduch Modelové atmosféry Horizontální difúze Rotace sférických souřadnic Výpočet vah vlivu řídícího modelu Vztah mezi sférickými a kartézskými souřadnicemi strana 1 15 35 48 83 98 109 126 144 158 169 187 205 223 247 264 269 281 302 327 335 339 352 359 372 383 408 416 423 428 431 435 438 442 444 447 448 K obsahu jednotlivých kapitol Text publikace můžeme podle obsahu v podstatě rozdělit na dvě části. První část skládající se z kapitol 1. až 7. se zabývá formulací rovnic do tvaru vhodného pro výpočet vývoje atmosféry. Úvodní kapitol krátce popisuje historický vývoj objektivní předpovědi počasí a pak shrnuje základní poznatky fyziky atmosféry. Další dvě kapitoly 2. A 3. jsou věnovány matematické kartografii, která se používá pro formulaci modelů na omezené oblasti. Vzhledem k tomu, že předpověď se provádí na dostatečně velké oblasti, nebo docela globální předpověď, tedy na celé zeměkouli, jsou v kapitole 4. formulovány řídící rovnice ve sférických souřadnicích. V této kapitole jsou studovány důsledky zjednodušení rovnic nazývané Normanem Phillipsem „tradiční aproximace“. Tato část dává také odpověď na otázku, které členy rovnic je třeba při použití „tradičních aproximací“ v rovnicích vynechat, aby byl zachován zákon zachování momentu hybnosti. Kapitola 5. Popisuje model atmosféry zjednodušený na jedinou vrstvu konstantní hustoty. Tento model se nazývá divergentní barotropní model atmosféry nebo též „Rovnice mělké vody“. Tento jednoduchý model má již většinu vlnových vlastností jako složité modely atmosféry. Na tomto modelu je možné demonstrovat názorně mnoho vlastností a také formulací prognostických rovnic. Model je také používán pro testování numerických metod řešení předpovědních rovnic. V kapitole 6. Je pak odvozena formulace řídících rovnic pro modely na omezené oblasti, které jako horizontální souřadnice používají kartézský systém v rovině konformní mapy. Poslední Kapitola 7. této první části je věnována klasické teorii transformace rovnic do souřadnicových systémů, které používají zobecněnou vertikální souřadnici. Je třeba zdůraznit, že tato klasická teorie předpokládá, že atmosféra je stále v hydrostatické rovnováze. Jako základní systém, ze kterého se pro transformace vychází, je z-systém, kde vertikální souřadnicí je výška nad hladinou moře. Transformace do nového systému vertikální souřadnice je formulována obecně pro libovolný monotónní vztah mezi původními a novými souřadnicemi. Hlavní pozornost je věnována formulaci řídících rovnic pro dva systémy používané pro předpověď. Jsou to 𝜎-systém a hybridní 𝜂-systém. Obecnou transformaci lze použít i pro transformaci rovnic do p-systému, kde nezávisle proměnnou je tlak p. Kapitolou 8. začíná druhá část knížky, která se věnuje numerickým metodám řešení meteorologických problémů. Tato první kapitola této druhé části bezprostředně navazuje a doplňuje předchozí kapitolu. Je zde řešena numerická realizace transformace dat mezi dvěma systémy vertikálních souřadnic. Obsah kapitoly vychází ze zkušeností s transformacemi z psystému do 𝜎-systému a zpět. Tyto transformace byly používány v předpovědním modelu daného v roce 1988 do provozu v ČHMU. Transformace pomocí kubických splinů se ukázala efektivní a velmi přesnou. V příloze je také uvedena také transformace s interpolací kvadratických polynomů, kterou použil Shuman.F., Hovermale J. B. v roce 1968 v provozním modelu v USA: An Operational Six-Layer Primitive Equation Model. V současnosti, kdy modely mají vertikálně více než 30 hladin je při tomto rozlišení možné používat i méně přesnou jednoduchou lineární interpolaci. Další kapitoly 9. až 11. seznamují čtenáře se základními poznatky o metodě konečných diferencí, které se v meteorologii používají. Jsou zde zavedeny pojmy aproximace derivací, ale i evolučních rovnic, numerického řešení evolučních rovnic a podmínek jeho stabilního řešení. Dále jsou studována diferenční schémata vzhledem k proměnné času. Kapitola 12. je věnována řešení lineární i nelineární rovnice advekce diferenční metodou. Kapitola 13. se zabývá studiem vlnových pohybů v atmosféře a plně stlačitelnými nehydrostatickými modely v souvislosti s vlnovou teorií. Kapitola 14. S názvem „Hydrostatické modely a modely s plně stlačitelnou atmosférou“. Na základě vlnové teorie srovnává funkci hydrostatických modelů s nehydrostatickými modely s plně stlačitelnou atmosférou. Studuje také problémy vnikající při formulaci a realizaci nehydrostatického modelu v křivočarých souřadnicích kopírujících terén. Stručně se zmiňuje i o významných nehydrostatických modelech využívaných v meteorologii. Kapitola 15. Studuje lineární část řídících rovnic, která simuluje proces geostrofického přizpůsobení. Pro numerické řešení tohoto systému se zde posuzuje aproximace na různých střídavých sítích z hlediska početní disperse gravitačních-inerciálních vln. Kapitoly 16. a 17. se zabývá nelineárními evolučními parciálními diferenciálními rovnicemi a jejich aproximacemi, které splňují zákony zachování. Kapitoly 18. a 19. Obsahují formulace aproximací Eulerovského a semi-Lagrangeovského modelu v hydrostatickém přiblížení. Kapitoly 20., 21. a 22. popisují metodiku řešení implicitní části aproximace předpovědních rovnic. Celkový postup je následující. Semiimplicitní schéma je formulováno ve dvou krocích. Prvním krokem je explicitní aproximace, druhým krokem je pak oprava, která změní toto schéma na semiimplicitní a vyřeší implicitní rovnice této opravy. Kapitola 32. se zabývá řešením nestacionárních úloh metodou faktorizace, která původní úlohu rozdělí na několik po sobě jdoucích jednodušších úloh. Kapitoly 24., 25. a 26. Definují spektrální metodu obecně jako metodu nejlepší aproximace v metrice Hilbertova prostoru. Tato definice je založena na Galerkinově metodě. Pro model ALADIN, který je spektrálním modelem na omezené obdélníkové oblasti jsou jako base použity ve směru obou horizontálních proměnných trigonometrické funkce. Ve spektrálním prostoru jsou tedy funkce vyjádřeny jako konečné Fourierovy řady. Pro realizaci transformací do spektrálního prostoru a zpět je pak použita rychlá Fourierova transformace. Protože funkce předpovědního modelu nejsou na obdélníkové výpočetní oblasti periodické, je výpočetní oblast rozšířena a funkce na této rozšířené oblasti jsou doplněny vhodným způsobem na periodické funkce. Kromě transformací do spektrálního prostoru a zpět je zde uveden také výpočet derivací v spektrálním prostoru. Kapitola 27. Je vlastně poslední kapitolou, která podrobněji vysvětluje studovanou látku. V ní je studován problém odstranění nežádoucích gravitačních vln vetší amplitudy, které jsou způsobeny tím, že v počátečních datech není pole rozložení hmoty atmosféry v rovnováze s polem proudění. Odstranění těchto nežádoucích gravitačních vln z modelu úpravou počátečních podmínek se nazývá inicializací. Další již velmi krátké kapitoly 28. až 31. jsou pouze informačními, aby doplnily celkový pohled na modelování v meteorologii. Poslední kapitola pak obsahuje osobní názory autora na možnosti předpovědi počasí a klimatu, globální oteplení a jiné sporné otázky. Na závěr je uvedeno šest dodatků, které obsahují některé znalosti používané v meteorologii. Předmluva Úkolem této knížky je shrnout základní poznatky, které by měl znát meteorolog, který pracuje v oboru modelování vývoje atmosféry na počítačích. Stěžejním úkolem v této oblasti je numerická předpověď počasí na základě integrace rovnic hydrodynamiky atmosféry. Dalšími aplikacemi využívající tuto předpověď jsou například výpočty šíření znečišťujících látek v synoptickém, tedy územním měřítku z průmyslových aglomerací, zejména po haváriích v chemických závodech, nebo dokonce i atomových elektráren. Předpovědní modely jsou po určitých úpravách také používány v oblasti klimatologie. Pro provedení výpočtů i zobrazení jejich výsledků se používají mapy. Je proto logické, že výklad začíná některými důležitými poznatky z kartografie. Dále jsou formulovány rovnice dynamiky atmosféry na rotující Zemi. Přitom je kladen důraz na konzistenci zjednodušení obecných rovnic dynamiky atmosféry a také jejich formulaci na zakřiveném povrchu Země. Pro lokální modely na omezené oblasti je to systém ortogonálních souřadnic na konformní mapě. Závěrem této první části zabývající se formulací modelů jsou studovány systémy křivočarých vertikálních souřadnic kopírujících zemský povrch používaných pro numerickou předpověď meteorologických prvků. Druhá, hlavní část knížky se zabývá problémy numerické realizace této předpovědi. Tato problematika je velmi složitá, protože se jedná o řešení evolučních nelineárních parciálních diferenciálních rovnic. Tyto rovnice popisují v podstatě dva základní mechanizmy změn proměnných popisujících stav atmosféry. Jedním z nich jsou změny způsobené pohybem atmosféry v poli větru. V rovnicích tento jev popisují právě nelineární členy rovnic. Druhým mechanizmem jsou vlnové pohyby v atmosféře. Pro meteorologii jsou to zejména gravitační vlny a nejdůležitější Rossbyho vlny. Po obecné teorii numerického řešení evolučních rovnic jsou zde formulovány rovnice konkrétního meteorologického modelu v hydrostatickém přiblížení a vysvětleny metody řešení, tedy časová integrace rovnic tohoto modelu. Tato část vychází ze zkušeností autora s realizací modelu, který byl v denním provozu v ČHMU (Českém hydrometeorologickém ústavu), dále z modelů, které byly zkoušeny v rámci doktorského studie studentů, které jsem vedl pro získání Ph.D. a také z účasti na vývoji regionálního modelu ALADIN, kde byl autor v letech 1991 až 1994 členem mezinárodního týmu v Méteo France v Toulouse. Model ALADIN je v současné době v ČHMU používán pro každodenní předpověď počasí. Knížka vznikla z přednášek autora na Matematicko-fyzikální fakultě UK pro obor meteorologie a klimatologie zkušenostech při vedení kandidátských a doktorských prací. Obsahuje také původní teoretické výsledky autora. Je to zejména kapitola o optimální volbě Lambertovy konformní mapy a řešení rovnic semiimplicitní korekce tak, aby vzniklá okrajová úloha byla pro separabilní eliptickou parciální diferenciální rovnici. V Praze v říjnu roku 2014. Michal Baťka 1 1. Modelování vývoje atmosféry a základy numerické předpovědi počasí synoptického měřítka Úvod Proč je modelování vývoje atmosféry pro meteorologii tak důležité? Dnešní meteorologii můžeme chápat jednak jako vědní obor, který se zabývá fyzikálními zákony, které atmosféra splňuje a na tomto základě studuje různé meteorologické jevy. Tato vědní oblast se nazývá také fyzikou atmosféry. Jednak jako praktickou činnost zabývající se převážně zpracováním meteorologických informací, dále poskytující předpověď počasí, varování před nebezpečnými meteorologickými ději i další informace. Nezasvěceným by se mohlo zdát, že teoretická výzkumná činnost je v určité míře nezávislá na praktické meteorologické činnosti a obráceně, že praktická meteorologická činnost používá jen málo výsledků teoretické meteorologie, ale není tomu tak. Meteorologie jako fyzikální věda má tu zvláštnost, že atmosféru jako celek nemůžeme napodobit v malém měřítku v laboratorních podmínkách. Proto laboratoří meteorologie je skutečná atmosféra Země a experiment v laboratoři je nahrazen měřením údajů, pozorováním a vysvětlením dějů, které v atmosféře probíhají. K tomu se v poslední době používá numerické modelování studovaných dějů. Tyto výpočty umožňují současné vysoce výkonné počítače. Při modelování se počítá obvykle vývoj objektivních parametrů popisujících stav atmosféry vztahujících se k některému jevu v atmosféře, nebo i celkovému vývoji atmosféry. V tomto druhém případě se jedná o modely všeobecné cirkulace, tedy globální meteorologické modely a rovněž modely na omezené oblasti, které dovolují detailnější popis stavu atmosféry. Modelování vývoje atmosféry se opírá o hluboké teoretické poznatky oboru meteorologie a matematiky, zejména numerické matematiky a programování počítačů, na kterých se tyto rozsáhlé výpočty realizují. Do modelování vývoje atmosféry spadá tedy numerická předpověď počasí, jak pro výzkumné účely, tak i pro každodenní předpověď v meteorologické praxi. Položme si nyní otázku, co je dnes základním úkolem praktické meteorologie. Řekl bych, že to je co možná nejpřesněji objektivně zjistit současný stav atmosféry a jejího dalšího vývoje. Tím rozumíme sběr, kontrolu zpracování a archivaci časového průběhu stavu atmosféry na vhodných počítačových mediích. Vývoj stavu atmosféry se pak využije pro předpověď počasí, varováním před nebezpečnými meteorologickými jevy, případným velkým znečištěním atmosféry kumulací emitovaných látek, nebo při haváriích. Uchovávaná data se používají také k teoretickým studiím chování atmosféry, posuzování klimatických změn i pro modelování změn klimatu. Meteorologie zajišťuje tedy informace jak pro občanskou veřejnost, tak i speciální informace pro národní hospodářství, dopravu, zemědělství, sport i armádu. Ve Spojených státech spočítali, že ekonomický přínos meteorologické služby je přinejmenším desetkrát větší než náklady vynaložené na její činnost. 1.1. Několik slov z historie Na historii vývoje objektivní předpovědi počasí na základě rovnic hydrodynamiky je zajímavé, že teorie v podstatě o celé století předběhla první úspěšné numerické předpovědi. Úplný systém rovnic hydrodynamiky pro vývoj atmosféry byl znám již v roce 1858 Helmholtzovi [3], který jej studoval z hlediska řešení meteorologických problémů. Sám 2 Helmholtz si asi ani nemyslil, že by se tyto rovnice daly použít k předpovědi počasí. Může se zdát překvapivým, proč musel uběhnout tak velký čas, prakticky 100 let, než byly tyto rovnice úspěšně použity pro předpověď meteorologických prvků, tedy předpověď počasí. Odpověď na to je následující. Systém rovnic hydrodynamiky a tedy i hydrodynamiky atmosféry je nelineární a velmi komplikovaný. Neexistuje zřejmě jeho tak zvané analytické řešení v konečném tvaru a tento systém je možné řešit pouze metodami numerické matematiky. Druhým problémem jsou počáteční a okrajové podmínky, které je třeba pro časovou integraci znát na dostatečně velké oblasti, tedy oblasti synoptického měřítka. Pro zadání počátečních podmínek mohly sloužit synoptické mapy. Jejich název pochází z řeckého „syn optein“ což znamená „současně vidět“. Již z názvu je tedy zřejmé, že synoptická mapa zobrazuje meteorologické údaje v daný časový okamžik, tj. v době pozorování na dostatečně velké oblasti zemského povrchu. Synoptická mapa je pro studovanou oblast vhodná, obvykle zjednodušená geografická mapa, na které je předtištěna poloha meteorologických stanic. Do této mapy jsou číslicemi a smluvenými symboly zaneseny výsledky pozorování v síti meteorologických stanic v daném termínu. Tyto údaje jsou však nepřehledné. Proto se provádí analýza map, jejímž hlavním výsledkem je zakreslení čar stejných hodnot analyzované fyzikální veličiny. Zakreslují se například spojnice bodů stejného tlaku – izobary, stejné teploty – izotermy i dalších veličin. Oba tyto úkony, jak zakreslení pozorování do podkladové mapy, tak i zakreslení izobar subjektivně rukou, prováděl meteorolog – synoptik. Takto získaná mapa se nazývá subjektivně analyzovaná synoptická mapa. Taková mapa je již schopna poskytnout počáteční data pro numerickou předpověď. Když mapu pokryjeme například pravidelnou čtvercovou sítí a odečteme hodnoty opět subjektivní interpolací do uzlových bodů sítě, dostaneme na obvykle obdélníkové oblasti počáteční data pro analyzovanou veličinu. Tak se také skutečně připravovaly počáteční údaje pro první numerické předpovědi počasí. Po druhé světové válce, kdy byly provedeny první úspěšné numerické prognózy, byla příprava dat také postupně automatizována. Subjektivní analýza dat byla nahrazena objektivní analýzou prováděnou na počítačích. Objektivní analýza spočívá v tom, že z naměřených údajů získáme matematickou, tedy objektivní cestou, data přímo v uzlových bodech výpočetní sítě. Pak je možné pomocí programů pro kreslení vrstevnic snadno nakreslit izočáry libovolné fyzikální veličiny. První objektivní analýzy spočívaly na interpolaci naměřených dat pomocí polynomů. Ukázalo se však, že interpolace pomocí polynomů ze zcela nepravidelné sítě měřících stanic do pravidelné výpočetní sítě se neosvědčila. Pro tuto složitou interpolační úlohu se hodí lépe metody založené na matematické statistice. Statistické metody vycházejí z předběžného pole, které je definováno v uzlech pravidelné výpočetní sítě. Hodnoty z předběžného pole jsou na pravidelné síti, a proto je snadné je interpolovat do bodů měřících stanic, například pomocí Lagrangeových polynomů. Po této interpolaci můžeme vypočítat odchylky předběžného pole od naměřených hodnot v bodech měřících stanic. Potom pro každý uzlový bod sítě násobíme odchylky v měřících stanicích vhodnými váhami a po jejich sečtení obdržíme pravděpodobnou odchylku ve studovaném bodě. Přičtením těchto odchylek k hodnotám předběžného pole dostaneme výsledné opravené pole analyzovaného meteorologického elementu. Podle způsobu výpočtu vah této interpolace můžeme tyto metody označit za jednoduché korekční metody, kde váhy interpolace závisely pouze na vzdálenosti od uzlu, do kterého interpolujeme, nebo na přesnější statistické metody vyvinuté ruským matematikem- 3 statistikem A. Kolmogorovem při kterých jsou pro analyzovanou veličinu studovány tak zvané autokorekační funkce. Váhy interpolace pak závisejí i na rozložení stanic v okolí uzlu, do kterého interpolujeme. Tato metoda interpolace se nazývá metoda optimální interpolace a byla pro meteorologii rozpracována Lvem Gandinem, (nejdříve v Rusku, později v USA). Při prvních aplikacích této metody se jako předběžné pole volilo pole statistických normálů analyzovaných veličin. Později se ukázalo, že je lepší jako předběžné pole vzít pole předpověděné na prvních 6, nebo 12 hodin. Tak vlastně přirozenou cestou vznikla metoda asimilace dat do předpovědního modelu, která se ukázala vzhledem k malému pokrytí některých území měřícími stanicemi jako velmi efektivní. Jistá nevýhoda této metody spočívá v tom, že pro asimilační proces lze použít pouze data naměřená v časových termínech po šesti nebo dvanácti hodinách. Tomu vyhovují data z pozemních a radiosondážních stanic a data ze stacionárních družic. Data z pohyblivých zdrojů, jako jsou družice na polárních drahách, nebo měření z lodí a letadel se při této metodě se použít nedají. Aby byla odstraněna tato nevýhoda klasické asimilace dat byla vyvinuta obecnější metoda založená na minimalizaci odchylek od naměřených hodnot, která je formulována matematicky jako minimalizace určitého funkcionálu. Proto se tato metoda nyzývá variační asimilací dat. Tato metoda je přesnější a mimo to umožňuje využít i data z pohyblivých zdrojů, zejména družic létajících na polárních drahách, které v každém okamžiku měří data v jiné oblasti. Metoda variační asimilace dat také zahrnuje innicializaci dat pro jejich přímé použití jako počátečních podmínek pro časovou integraci. Důležitou roli pro včasné získání počátečních dat pro předpověď v reálném čase sehrál rozvoj telekomunikací, bez kterého by větší rozvoj numerické předpovědi nebyl vůbec možný. První přízemní synoptické mapy byly sestaveny německým meteorologem H. W. Brandesem v létech 1816-1820, ovšem z archivního materiálu. Aktuální synoptické mapy umožnil sestavit až vynález telegrafu. První aktuální synoptické mapy byly publikovány ve zprávách o počasí v novinách „Daily News“ v roce 1848 [5]. V této době se jednalo pouze o přízemní mapy. Výškové mapy, popisující údaje v celé troposféře byly umožněny až radiosondážními měřeními. To bylo ovšem až v období mezi oběma světovými válkami. Dvě základní podmínky pro hydrodynamickou předpověď počasí vyslovil norský meteorolog Vilhelm Bjerknes v roce 1904. Je to jednak dostatečně přesná znalost počátečních podmínek stavu atmosféry, jednak znalosti zákonů, jimiž se změny atmosféry řídí. Početní předpověď počasí označil Bjerknes za hlavní a konečný cíl meteorologie jako exaktní vědy. Norská škola sehrála také významnou úlohu v pochopení dějů synoptického měřítka. První praktický pokus početní předpovědi počasí provedl Levis F. Richardson koncem první světové války. Při formulaci rovnic dynamiky atmosféry vycházel Richardson z velmi známé a obsáhlé knihy Horace Lamb: Hydrodynamics [8]. Tento pokus publikoval v roce 1922 v rozsáhlé knížce [6] mající 236 stran. Tato knížka je z hlediska historického velmi zajímavá, neboť se zabývá rozsáhlou problematikou meteorologie. Zabývá se problémy, jako je záření, voda v atmosféře, energetika atmosféry, vertikální pohyby, tření o zemský povrch atd. I když teorie v knížce je rozsáhlá, pro praktický pokus nezbývalo nic jiného, než se omezit na základní vztahy. Přesto pokus skončil neúspěšně. Pokus byl formulován jako prostorově dvojdimensionální model, neboť v té době byla měřena a tedy k dispozici pouze přízemní data. Výpočetní postup na základě konečných diferencí byl z dnešního hlediska velmi moderní. Podle soudobého názvosloví používal Richardson v podstatě střídavou C-síť 4 v Arakawově klasifikaci [4]. Tato síť je popsána na straně 149 knížky [6]. Prostorová síť používala ve směru poledníků krok 200 km a ve směru rovnoběžek 128 km. Časový krok explicitního časového schématu s centrovanou diferencí byl 3 hodiny. Soustava rovnic byla však dostatečně obecná, obdobná rovnicím mělké vody, takže její formulace obsahovala i relativně rychlé gravitační vlny. Pro stabilitu výpočtu by bylo nutné splnit CFL kriterium stability, které by pro zvolený prostorový krok dovolovalo maximální délku časového kroku řádově jednotky minut. Toto kriterium však odvodil a publikoval Courant, Fridrichs a Lewy až v roce 1928 v článku [1]. Dalším problémem mohla být i správná příprava počátečních dat. Počáteční data by neměla obsahovat gravitační vlny větší amplitudy. Richardson ovšem neměl tehdy k dispozici počítač, takže místo počítače měl sál s mnoha počtářkami vybavenými mechanickými kalkulátory. Proto by neměl šanci tuto úlohu se správnou délkou časového kroku v rozumném čase spočítat. Po prostudování Richardsonovy práce bych chtěl upozornit ještě na následující nedostatek jím použitého modelu. Model je totiž formulován na základě linearizovaných rovnic uvedených v Lambově hydrodynamice. Tyto rovnice, které se nazývají Laplaceovy slapové rovnice (Laplace tidal equations) neobsahují členy popisující advekci. Rovnice popisují správně Rossbyho vlny, neboť Coriolisův parametr v rovnicích je funkcí zeměpisné šířky a tedy proměnný. Rovnice však popisují také rychlé gravitační vlny, které právě pro stabilitu výpočtu vyžadují relativně krátký časový krok, což bylo hlavní příčinou havárie výpočtu. Úspěšná předpověď se podařila až po druhé světové válce skupině vedené Charneym, Fjortoftem a von Neumannem s použitím prvního počítače ENIAC, vyvinutého v roce 1945 v USA. Tato předpověď byla založena na integraci rovnice vorticity pro předpověď výšky hladiny 500 milibarů, (v novém označení 500 hPa), za předpokladu že vítr v modelu je geostrofický. Takto formulovaný model popisuje pouze advekci a Rosbyho vlny, nepopisuje však rychlé gravitační vlny, a proto i při použití explicitního schématu dovoluje při zachování stability o řád větší délku časového kroku. 1.2. Rovnice, jimiž se řídí pohyb atmosféry formulované v Eulerově tvaru v inerciálním kartézském systému. Zákony zachování V meteorologii, stejně jako v hydrodynamice, kde vyšetřované jevy mají makroskopický charakter a týkají se tedy statistického chování velkého množství molekul, se pro vyšetřování pohybu vzduchu používá představa spojitého prostředí – kontinua. Tato představa nám umožňuje popis pohybu vzduchu pomocí matematického aparátu diferenciálních rovnic. V tom je určitý rozpor mezi fyzikou a matematikou. Hovoříme-li z hlediska fyziky o částici jakožto malém elementu objemu vzduchu, považujeme jej však ještě natolik velký, že obsahuje velký počet molekul. Matematika nám dává adekvátní popis pohybu takovýchto částic, i když matematická analýza interpretuje tyto částice jako „nekonečně malé“, tj. přesněji libovolně malé, a dívá se na ně jako na body. Pro matematický popis pohybu vzduchu používáme, stejně jako v klasické mechanice Eukleidovský prostor se systém souřadnic x, y, z, který popisuje polohu bodu v prostoru a čas t. Pro určení polohy 5 bodů v prostoru se v meteorologii používá některý ze systémů obvykle ortogonálních křivočarých souřadnic. Pohyb vzduchu můžeme nyní popsat, jak je to v hydrodynamice obvyklé těmito funkcemi: vektorovým polem 𝐯(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) kde v je vektor rychlosti částic, tj. vektor větru, jehož složky označme 𝐯 = (𝑢, 𝑣, 𝑤) a dvěma skalárními poli, tlakovým polem 𝑝(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) a hustotou vzduchu 𝜌(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡). Protože tlak p, hustota 𝜌 a absolutní teplota T jsou svázány stavovou rovnicí, 𝑝⁄𝜌 = 𝑅𝑇 kde R je plynová konstanta pro suchý vzduch, používá se v meteorologii k popisu stavu atmosféry místo hustoty teplota T, a již zmíněný tlak p, což je přirozenější. Poznamenejme ještě, že fyzikální parametry částice, rychlost, tlak, teplota a hustota jsou dány její polohou a časem (Eulerova formulace) a jsou nezávislé na její velikosti nebo hmotnosti. Proto můžeme částice považovat za částice jednotkové hmotnosti. Rovnice popisující časový vývoj stavu atmosféry, kterým budeme říkat řídící rovnice, jsou formulovány na základě zákonů zachování. Jsou to zákony zachování: 1. zákon zachování hmoty 2. zákon zachování energie 3. zákon zachování hybnosti 4. zákon zachování vody v atmosféře. (Množství vody v atmosféře bývá popsáno jedním zákonem zachování a to zachováním vodní páry, ale ve složitějších modelech s mikrofyzikou i třmi zákony zachování, pro každé skupenství vody zvlášť.) 5. zákony zachování různých příměsí v atmosféře. Zákony zachování zde rozumíme podle fundamentální práce P. D. Laxe: „Hyperbolic systéms of Conservation Laws II“ hyperbolické systémy rovnic, jejichž tvar je definován takto: Zákon zachování je rovnice v divergentním tvaru, tedy 3 𝑢𝑡 + ∑ 𝑗=1 𝜕 𝑓 =0 𝜕𝑥𝑗 𝑗 (1.2.1) Tato rovnice vyjadřuje fakt, že rychlost změny veličiny u obsažené v každé oblasti G x-prostoru je dána tokem vektorového pole (𝑓1 , 𝑓2 , 𝑓3 ) v G: 𝑑 ∭ 𝑢𝑑𝑥 = ∬ 𝑓⃗𝑛⃗⃗ 𝑑𝑠 𝑑𝑡 𝐺 𝐵𝐺 (1.2.2) Mnoho fyzikálních zákonů má tvar zákona zachování. Veličiny u a f závisí na proměnných, popisujících stav fyzikálního systému a na jeho derivacích. Systémům tohoto typu věnujeme dále celou kapitolu. Na prvé straně rovnice, vyjadřující zákon zachování je nula. Na prvé straně této rovnice může být i nějaká zdrojová funkce, která pak ovšem hodnoty veličiny u, mění. Pro zákon zachování energie je to například přítok, nebo ztráta tepla při radiačních procesech, nebo vlivem fázových přechodů vody, nebo při parametrizacích konvekce. Tyto zdrojové funkce jsou dány tak zvanými parametrizacemi modelu. Pro rovnice hybnosti jsou jako zdrojové funkce parametrizace tření. Pouze zákon zachování hmoty atmosféry, který je vyjádřen rovnicí kontinuity, je obvykle v čisté podobě, bez zdrojových funkcí. Slovo obvykle je zde proto, že byla zkoušena i parametrizace, která vyjadřovala úbytek hmoty atmosféry, 6 tedy vlastně vodní páry vlivem srážek, která odteče v srážkové vodě. Při studiu této parametrizace se ukázalo, že tento úbytek hmoty atmosféry je pro meteorologii nepodstatný. První tři zákony můžeme považovat za základní část modelu. Tato část modelu daná zákony zachování se obvykle nazývá dynamická část modelu. Tato část modelu nám dává vývoj základních parametrů určující stav atmosféry, tedy vývoj termobarického pole a pole větru. Při numerickém řešení se používají dnes obvykle částečně implicitní (semi-implicitní) schémata, při kterých pro výpočet hodnot proměnných v následujícím časovém kroku dostáváme složitou soustavu pěti parciálních diferenciálních rovnic, vyjadřujících tyto tři zákony, kterou musíme řešit. Je-li tendence vývoje atmosféry v daném časovém okamžiku z dynamické části modelu již vypočtena, pak výpočet časových změn předpovídaných veličin daných vnějšími vlivy je zahrnuta do pravých stran rovnic vyjadřujících zákony zachování. Tyto pravé strany rovnic, nazývané parametrizacemi modelu, můžou zahrnout například změny množství vody a její fázové přechody v atmosféře, při nichž vznikají přítoky, nebo odběry tepla z atmosféry jsou do změn teploty zahrnuty obvykle až po vyřešení dynamické části modelu. Tento způsob zahrnutí parametrizace je vlastně metoda faktorizace, které se věnujeme při metodách numerického řešení rovnic modelů. Výpočet parametrizací modelu probíhá tedy vcelku nezávisle na dynamické části modelu, zejména na numerické metodě řešení dynamické části modelu. Výpočet parametrizací proto nezávisí na tom, byla-li použita diferenční, spektrální metoda, nebo i v meteorologii méně používaná metoda konečných elementů. Parametrizace jsou formulovány a řešeny vždy na diskrétní výpočetní síti, a proto jsou vlastně universální vzhledem k libovolnému způsobu řešení dynamické části modelu. Všimněme si nyní matematické formulace jednotlivých zákonů zachování v kartézském systému souřadnic. Eulerův tvar pohybových rovnic Nechť u, v, w jsou složky rychlosti rovnoběžné s osami souřadnic v bodě (𝑥, 𝑦, 𝑧) v čase t. Tyto veličiny jsou funkcemi nezávisle proměnných x, y, z, t. Předpokládejme dále, že nejenom složky rychlosti u, v, w jsou konečnými a spojitými funkcemi proměnných x, y, z, ale i prostorové derivace 𝜕𝑢⁄𝜕𝑥, 𝜕𝑣⁄𝜕𝑥, 𝜕𝑤⁄𝜕𝑥, . . , atd. jsou všude konečné. Takovémuto proudění říkáme „spojitý pohyb“ a v dalším studiu se na něj omezíme. Pro každou danou hodnotu t definují složky rychlosti pohyb ve všech bodech prostoru, ve kterém se nachází tekutina. Pro pevně zvolené hodnoty x, y, z je dána historie pohybu, která proběhla v tomto místě. Změny libovolného fyzikálního parametru F jsou v tomto pevném bodě dány parciální derivací podle času, tedy hodnotou 𝜕𝐹 ⁄𝜕𝑡 která se nazývá lokální časovou změnou funkce F. Kromě této změny, můžeme studovat časovou změnu vztaženou na jednu konkrétní částici. Budeme-li sledovat pohyb částice, která je omezena malou uzavřenou plochou obklopující studovaný bod P pohybující se s kapalinou, pak tato plocha uzavírá ve svém vnitřku, stále stejnou hmotu obklopující bod P. Změna hodnoty fyzikální veličiny F této pohybující se konkrétní částice, se nazývá individuální změnou veličiny F a rychlost její změny je dána derivací, kterou označujeme 𝑑𝐹 ⁄𝑑𝑡. Tuto hodnotu nazýváme obvykle totální derivací, nebo také individuální časovou změnou. 7 Abychom spočítali změnu funkce 𝐹(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) měnící se s pohybující se částicí, všimněme si, že se částice z počáteční polohy (𝑥, 𝑦, 𝑧) v čase t se dostane v čase 𝑡 + 𝛿𝑡 do polohy (𝑥 + 𝑢𝛿𝑡, 𝑦 + 𝑣𝛿𝑡, 𝑧 + 𝑤𝛿𝑡). Odpovídající hodnota F v tomto koncovém bodě je pak 𝐹(𝑥 + 𝑢𝛿𝑡, 𝑦 + 𝑣𝛿𝑡, 𝑧 + 𝑤𝛿𝑡, 𝑡 + 𝛿𝑡) 𝜕𝐹𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 = 𝐹(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) + 𝑢𝛿𝑡 + 𝑣𝛿𝑡 + 𝑤𝛿𝑡 + 𝛿𝑡 + 𝑜(𝛿𝑡) 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 𝜕𝑡 (1.2.3) Hodnotu 𝐹(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) převedeme na levou stranu rovnice, rovnici dělíme 𝛿𝑡 a přejdeme k limitě pro 𝛿𝑡 → 0. Na levé straně rovnice dostaneme hodnotu, kterou podle Stokese označme symbolem 𝑑⁄𝑑𝑡 nebo též 𝐷⁄𝐷𝑡 označující derivování sledující pohyb tekutiny a nazýváme ji tedy obvykle totální derivací, nebo individuální časovou změnou. Novou hodnotu F můžeme vyjádřit vztahem, 𝑑𝐹 𝐹+ 𝛿𝑡 𝑑𝑡 kde 𝑑𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 = +𝑢 +𝑣 +𝑤 𝑑𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 (1.2.4) Poznamenejme zde, že operátor 𝜕𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 +𝑣 +𝑤 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 je nelineární a v matematice se nazývá konvektivním operátorem, v meteorologii operátorem advekce, protože popisuje posun hmoty atmosféry. Vzhledem k nelineárnosti vyžaduje tento operátor při diferenční aproximaci použít vhodná konzervativní diferenční schémata. V současné době se používají často tak zvaná semi-Lagrangeovská schémata, kde se totální derivace v daném uzlovém bodě výpočetní sítě aproximuje následovně. Při obvyklém označení nechť 𝐹 + znamená hodnotu funkce v uzlovém bodě, v čase t. Pak nalezneme polohu výchozího bodu v čase 𝑡 − ∆𝑡, ze kterého se částice v čase t dostala do zvoleného uzlového bodu. Nyní z okolních uzlových bodů v čase 𝑡 − ∆𝑡 interpolujeme hodnotu funkce do výchozího bodu trajektorie, kterou označme 𝐹 − . Nyní můžeme totální derivaci vypočítat ze vztahu (𝐹 + − 𝐹 − )⁄∆𝑡. Při použití například Lagrangeovy kubické interpolace v rovině z okolních šestnácti uzlových bodů sítě dostaneme velmi přesnou a numericky stabilní aproximaci i pro relativně dlouhé časové kroky. 𝑢 Matematická formulace zákonů zachování v atmosféře je následující: Zákon zachování hmoty je vyjádřen rovnicí, kterou nazýváme rovnice kontinuity Tento zákon lze formulovat pro jednu z těchto veličin. Pro hustotu 𝜌, což je v hydrodynamice nejobvyklejší, pro měrný objem 𝛼 = 1⁄𝜌 a v meteorologii po transformaci vertikální souřadnice také pro tlak p. Všimněme si nyní formulace tohoto zákona pro hustotu 𝜌 a měrný objem 𝛼. Odvození lze najít v každé učebnici hydrodynamiky. Ve většině učebnic hydrodynamiky se rovnice kontinuity odvozuje pomocí Gaussovy věty. Tento způsob 8 odpovídá matematické teorii nelineárních parciálních diferenciálních rovnic hyperbolického typu v divergentním tvaru, tedy matematické teorii rovnic zákonů zachování. Z Gaussovy věty se také vychází při formulaci diferenčních schémat takzvanou metodou kontrolovaného objemu. Rovnici kontinuity můžeme tedy pro hustotu 𝜌 napsat v advektivním tvaru 𝑑𝜌 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑤 +𝜌( + + )=0 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 (1.2.5) a pro měrný objem 𝛼 = 1⁄𝜌 ve tvaru 𝑑𝛼 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑤 −𝛼( + + )=0 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 (1.2.6) Dosadíme-li sem za totální derivaci její rozvoj, můžeme rovnici kontinuity psát v divergentním tvaru 𝜕𝜌 𝜕 𝜕 𝜕 (𝜌𝑢) + (𝜌𝑣) + (𝜌𝑤) = 0 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 (1.2.7) zde vektor 𝝆𝐯 se nazývá tokem hmoty. Vzhledem ke znaménku mínus u součinu měrného objemu s divergencí se rovnice (1.2.7) nedá přepsat tak jako rovnice kontinuity (1.2.6) psaná pro hustotu do divergentního tvaru. Proto se asi rovnice kontinuity pro měrný objem téměř nepoužívá. Zákon zachování energie Tento zákon zachování energie je vyjádřen první větou termodynamiky. Jestliže atmosféru považujeme za nevazkou tekutinu, pak zákon zachování energie nám říká, že změna energie určitého objemu vzduchu, pohybující se částice vzduchu, je dána pouze přítokem energie a to jednak přítokem tepla do dané pohybující se částice, které můžeme kvantitativně popsat individuální časovou změnou tepla na jednotku hmoty tedy hodnotou 𝑑𝑞 ⁄𝑑𝑡, a jednak prací danou expanzí, (nebo naopak stlačováním) daného objemu vzduchu. Tato práce je dána zvětšením objemu proti působení normálových tlakových sil působících na povrch objemu. Práce vykonávaná při expanzi proti síle tlaku na jednotku hmoty za jednotku času je dána hodnotou 𝑝(𝑑𝛼 ⁄𝑑𝑡). Je tedy dána vlastně součinem tlaku a rychlosti rozpínání objemu vzduchu. Protože vnitřní energie ideálních plynů závisí pouze na absolutní teplotě, je rychlost změny vnitřní energie částice dána hodnotou 𝐶𝑣 (𝑑𝑇⁄𝑑𝑡) a termodynamickou větu můžeme psát ve známém tvaru 𝑑𝑇 𝑑𝑞 𝑑𝛼 𝐶𝑣 = −𝑝 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.8) Kde 𝑪𝒗 je měrné (dříve specifické) teplo při konstantním objemu, (𝐶𝑣 je množství tepla které je potřeba k ohřevu 1 kg vzduchu o 1 K). Pro suchý vzduch je 𝐶𝑣 = 717 𝐽 𝑘𝑔−1 𝐾 −1, T je absolutní teplota, p tlak vzduchu, α je měrný objem a tedy 𝑝(𝑑𝛼 ⁄𝑑𝑡) nám přestavuje rychlost 9 práce vykonávané reversibilním rozpínáním objemu částice vzduchu, tedy rychlost změny vnitřní energie částice jednotkové hmoty. Neuvažujeme zde tedy viskozitu. Při formulaci meteorologických modelů je používáno několik termodynamických veličin. Jsou to tlak p, absolutní teplota T, měrný objem α a hustota 𝜌. Tyto veličiny však nejsou nezávislé. Měrný objem je převrácenou hodnotou hustoty, tedy 𝛼 = 1⁄𝜌. Protože vzduch lze pro naše účely považovat za dokonalý plyn, tři z těchto veličin splňují stavovou rovnici 𝑝𝛼 = 𝑅𝑇 (1.2.9) −𝟏 −𝟏 kde 𝑹 = 𝟐𝟖𝟕 𝑱 𝒌𝒈 𝑲 je plynová konstanta pro suchý vzduch. Derivujeme-li stavovou rovnici, dostaneme 𝑑𝛼 𝑑𝑇 𝑑𝑝 𝑝 =𝑅 −𝛼 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.10) Dosadíme-li z předchozího vztahu 𝑝(𝑑𝛼 ⁄𝑑𝑡) do (1.2.8) máme 𝑑𝑇 𝑑𝑞 𝑑𝑇 𝑑𝑝 𝐶𝑣 = −𝑅 +𝛼 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.11) neboli 𝐶𝑝 𝑑𝑇 𝑑𝑝 𝑑𝑞 =𝛼 + 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.12) Kde 𝑪𝒑 = 𝑪𝒗 + 𝑹 = 𝟏𝟎𝟎𝟒 𝑱 𝒌𝒈 𝑲 je měrné teplo při konstantním tlaku. Individuální změna tlaku p se nazývá zobecněnou vertikální rychlostí. Můžeme ji také interpretovat jako rychlost v souřadném systému, kde vertikální souřadnicí je tlak p. Tato veličina se označuje řeckým písmenem . Podle definice je tedy 𝜔 = 𝑑𝑝⁄𝑑𝑡. Rovnici (1.2.12) v předpovědních modelech používáme ve tvaru 𝑑𝑇 𝑑𝑞 𝐶𝑝 = 𝜔𝛼 + 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.13) Kde 𝑑𝑞/𝑑𝑡 je rychlost přítoku tepla na jednotku hmotnosti. První člen na pravé straně této rovnice se nazývá „omega-alfa“ člen. Tento člen vyjadřuje tu část vnitřní energie, která se mění na práci danou gradientem tlaku. Správná aproximace tohoto členu hraje důležitou úlohu v meteorologických modelech. Pro adiabatické děje je přítok tepla roven nule, tedy 𝑑𝑞 ⁄𝑑𝑡 = 0 termodynamickou rovnici píšeme ve tvaru 𝑑𝑇 𝐶𝑝 = 𝜔𝛼 𝑑𝑡 (1.2.14) Pro studium entropie použijeme ještě jiný tvar termodynamické věty. Rovnici (1.2.13) dělíme absolutní teplotou T. Pomocí stavové rovnice (1.2.9) dostaneme 𝑑𝑄 1 𝑑𝑞 𝑑 𝑙𝑛𝑇 𝑑 𝑙𝑛𝑝 = = 𝐶𝑝 −𝑅 𝑑𝑡 𝑇 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.15) Kde 𝑑𝑄/𝑑𝑡 je individuální změna entropie Q. Vztah −𝟏 −𝟏 10 𝑑𝑄 1 𝑑𝑞 = 𝑑𝑡 𝑇 𝑑𝑡 (1.2.16) vyjadřuje individuální změnu entropie vzduchové částice, tedy určitého objemu vzduchu. Tento vztah (1.2.15) můžeme považovat za jednu z možných definici entropie, která je tím určena až na aditivní integrační konstantu. Pro adiabatické děje je individuální časová změna entropie hydrodynamickým invariantem. Charakterizuje také adiabatický děj. Je-li rovna nule, pak děj je adiabatický. Pro definici a odvození vlastností potenciální teploty, která je hydrodynamickým invariantem při adiabatických dějích v atmosféře postupujeme následovně. Do rovnice (1.14) dosadíme za ze stavové rovnice (1.2.9) máme 𝑑𝑇 𝑅𝑇 = 𝜔 𝑑𝑡 𝐶𝑝 𝑝 (1.2.17) Bezrozměrná konstanta 𝑹⁄𝑪𝒑 = 𝟎. 𝟐𝟖𝟖 se obvykle označuje řeckým písmenem𝜿, tedy 𝑹⁄𝑪𝒑 = 𝜿. Předchozí rovnici pak napíšeme ve tvaru 1 𝑑𝑇 1 𝑑𝑝 =𝜅 𝑇 𝑑𝑡 𝑝 𝑑𝑡 (1.2.18) neboli 𝑑 𝑑 ln𝑇 = 𝜅 ln 𝑝 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.19) Podle předchozí rovnice je levá strana následující rovnice rovna nule 𝑑 𝑑 𝑇 𝑝𝜅 𝑑 𝑇 𝜅 (ln 𝑇 − ln 𝑝 ) = ln 𝜅 = =0 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑝 𝑇 𝑑𝑡 𝑝𝜅 (1.2.20) odtud máme 𝑑 𝑇 =0 𝑑𝑡 𝑝𝜅 (1.2.21) Vezmeme-li nějakou charakteristickou konstantní hodnotu tlaku 𝑝0 je jasné že platí 𝑑𝑝0 𝜅 ⁄𝑑𝑡 = 0. I když hodnota 𝑝0 se často volí jako 103 ℎ𝑃𝑎, může být libovolná. Vztah (1.2.21) můžeme psát v obvyklém tvaru 𝑑 𝑝0 𝜅 𝑇( ) = 0 𝑑𝑡 𝑝 (1.2.22) 𝑝 𝜅 Veličina 𝑇 ( 𝑝0 ) se nazývá potenciální teplotou a označuje řeckým písmenem 𝜃. Potenciální teplota je pro adiabatické procesy v atmosféře hydrodynamickým invariantem a první větu termodynamiky můžeme psát ve tvaru 𝑑𝜃 =0 𝑑𝑡 (1.2.23) 11 Často se také zavádí tak zvaná Exnerova funkce π definovaná vztahem 𝜋 = (𝑝⁄𝑝0 )𝜅 (1.2.24) Vztah mezi absolutní teplotou a potenciální teplotou pak můžeme psát ve tvaru 𝑇 = 𝜋𝜃 (1.2.25) Podle mého názoru není zvláštní důvod nezvolit konstantu 𝑝0 rovnu 1, protože měřítko Exnerovy funkce se tím příliš nezmění, neboť při obvyklé volbě 𝑝0 = 103 ℎ𝑃𝑎 je 𝑝0 𝜅 pouze 𝑝0 𝜅 = 10000.288 = 7.31139, což měřítka výpočtů v pohyblivé čárce příliš neovlivní. Studujme nyní vztah entropie a potenciální teploty. Na základě potenciální teploty můžeme vyjádřit změnu entropie následujícím způsobem. Ve druhém členu pravé strany rovnice (1.2.15) nahradíme R součinem 𝑅 = 𝐶𝑝 𝜅. Konstantu 𝜅 pak zahrneme do exponentu tlaku p. Po úpravách pak obdržíme 𝐶𝑝 𝑑𝜃 𝑑𝑄 𝑑 = 𝐶𝑝 ln 𝜃 = 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝜃 𝑑𝑡 (1.2.26) 𝑄 = 𝐶𝑝 𝑙𝑛𝜃 + 𝑐𝑜𝑛𝑠𝑡 (1.2.27) Kde const je integrační konstanta. Tento vztah můžeme považovat též za definici entropie, Podle vztahu (1.2.26) je pro adiabatické procesy individuální entropie rovna nule a je tedy hydrodynamickým invariantem pro adiabatické děje v atmosféře. Pro další studia, zejména vlnových vlastností atmosféry, potřebujeme často vyjádřit vztah mezi individuální změny tlaku p a hustoty 𝜌. Termodynamická věta (1.2.8) pro adiabatický proces kde 𝑑𝑞 ⁄𝑑𝑡 = 0 má tvar 𝑑𝑇 𝑑𝛼 𝐶𝑣 +𝑝 =0 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.28) Derivujeme-li stavovou rovnici (1.2.9) dostaneme 𝑑𝑝 𝑑𝛼 𝑑𝑇 𝛼 +𝑝 =𝑅 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.29) Z předešlých dvou rovnic vyloučíme člen se změnou absolutní teploty, tím, že rovnici (1.2.28) násobíme zlomkem 𝑅 ⁄𝐶𝑣 . Srovnáním s rovnicí (1.2.29) máme s použitím vztahu 𝑅 𝐶𝑣 + 𝑅 𝐶𝑝 1+ = = =𝛾 𝐶𝑣 𝐶𝑣 𝐶𝑣 (1.2.30) Kterým zavádíme novou bezrozměrnou konstantu 𝛾=1.400, dostáváme 1 𝑑𝑝 1 𝑑𝜌 = 𝛾𝑝 𝑑𝑡 𝜌 𝑑𝑡 (1.2.31) Neboli pro adiabatický proces platí 1 𝑑 𝑙𝑛𝑝 𝑑 𝑙𝑛𝜌 = 𝛾 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (1.2.32) 12 Zákon zachování hybnosti, nebo také změny hybnosti v inerciální soustavě Rovnice vyjadřující zákon zachování hybnosti, formulujeme na základě Newtonova zákona zachování hybnosti v inerciálním systému kartézských souřadnic, mají tvar 𝑑𝑢 1 𝜕𝑝 =𝑋− 𝑑𝑡 𝜌 𝜕𝑥 (1.2.33) 𝑑𝑣 1 𝜕𝑝 =𝑌− 𝑑𝑡 𝜌 𝜕𝑦 (1.2.34) 𝑑𝑤 1 𝜕𝑝 =𝑍− 𝑑𝑡 𝜌 𝜕𝑧 (1.2.35) Položíme-li pravé strany rovnic rovny nule, vyjadřují tyto rovnice zákon zachování hybnosti. Pravé strany rovnic popisují změnu hybnosti silou gradientu tlaku a vektor (𝑋. 𝑌. 𝑍) může vyjadřovat parametrizace modelu jako je vliv tření o zemský povrch, zahrnutí vlivu orografie. Protože hybnost je vektorovou veličinou, má 3 složky a hustota a teplota jsou skaláry, je základní pohyb atmosféry popsán pěti rovnicemi. Pomocí stavové rovnice také redukujeme počet proměnných dynamické části modelu na pět neznámých, takže výsledně máme pět rovnic pro pět prognostických veličin. 1.3. Síly působící v atmosféře Země v rotující soustavě Newtonův druhý pohybový zákon popisuje změnu hybnosti objektu v inerciální soustavě souřadnic danou součtem všech sil působících na daný objekt. V meteorologii jsou to následující síly: síla tlakového gradientu, síla gravitace a tření. V meteorologii však obvykle vztahujeme pohyb vzhledem k systému rotujícím se Zemí, který není inerciální. Pro studium pohybu na rotující Zemi používáme tíhovou sílu Země, která je součtem gravitační a odstředivé síly Země. Pro Newtonův druhý pohybový zákon v tomto případě musíme přidat ještě Coriolisovu sílu. Tato zdánlivá síla je způsobena rotací Země a bude studována podrobně v kapitole 4. O sílách tlakového gradientu, gravitace a tření předpokládáme, že jsou dostatečně známy, proto se zde budeme věnovat pouze silám, které jsou v meteorologii třeba k formulaci rovnic v soustavě pevně spojené s rotující Zemí. Síla gravitace Newtonův zákon obecné gravitace říká, že každé dva hmotné elementy se přitahují vzájemně silou, která je úměrná součinu jejich hmotností a nepřímo úměrná čtverci jejich vzdáleností. Obecný gravitační zákon můžeme formulovat následovně. Nechť máme dva hmotné elementy o hmotnostech M a m a nechť r je vektor směřující od elementu o hmotnosti M směrem k elementu o hmotnosti m. Síla, kterou působí hmota M na hmotu m je dána vztahem 𝐺𝑀𝑚 𝐫 𝐅=− 2 ( ) 𝑟 𝑟 13 (1.3.1) kde G je universální gravitační konstanta. Pro objekty jejichž hmota je rozložena symetricky kolem středu můžeme jejich vzdálenost považovat za vzdálenost jejich středů. Když za hmotný element M, budeme považovat Zemi a r nechť je průvodič ze středu Země k elementu m, a za částici m vezmeme element atmosféry, pak síla, kterou je element přitahován k Zemi vztažená na jednotku hmoty je rovna 𝐅 𝐺𝑀 𝐫 = 𝐠∗ = − 2 ( ) 𝑚 𝑟 𝑟 (1.3.2) V meteorologii se obvykle jako vertikální souřadnice používá výška nad hladinou moře, kde výšku hladiny moře považujeme za konstantní, odpovídající střední hodnotě poloměru Země, který označujeme a. Ten volíme obvykle a=6371 km. Položíme-li r=a+z pak můžeme psát 𝐠𝟎∗ 𝐠 = (1 + 𝑧⁄𝑎 )2 ∗ (1.3.3) kde 𝐠0∗ = − 𝐺𝑀 𝐫 ( ) 𝑎2 𝑟 (1.3.4) což je gravitační síla pro střední hladinu moře. V meteorologii, kde atmosféra na povrchu země tvoří jen relativně tenkou vrstvu je z mnohem menší než poloměr Země a zanedbáváme proto poměr z/a. Gravitační sílu pak považujeme nezávislou na výšce nad povrchem Země, klademe 𝐠 ∗ = 𝐠 0 ∗ a gravitační síla je tedy konstantní. Dostředivá síla Předpokládejme, že částice o hmotě m se pohybuje po kružnici o poloměru r konstantní úhlovou rychlostí 𝜔. Z hlediska pozorovatele v soustavě rotující s částicí je její rychlost jeví jako konstantní, ve skutečnosti se však její trajektorie nepřetržitě mění, to znamená, že její rychlost není konstantní. Abychom vypočítali zrychlení, uvažujme změnu vektoru rychlosti 𝛿𝐕, která vznikne za časový přírůstek 𝛿𝑡, při kterém částice urazí úhel 𝛿𝜃, (Obrázek 1.1). Protože 𝛿𝜃 je také úhel mezi vektory V a 𝐕 + δ𝐕, velikost vektoru δ𝐕 je rovna |𝛿𝐕| = |𝐕|𝛿𝜃. Když dělíme tento vztah 𝛿𝑡 a přejdeme k limitě 𝛿𝑡 → 0, δ𝐕 směřuje k ose rotace a máme 𝑑𝐕 𝑑𝜃 𝐫 = |𝐕| (− ) 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑟 (1.3.5) |𝐕| ⁄ Avšak = 𝜔𝑟 a 𝑑𝜃 𝑑𝑡 = 𝜔 , odkud máme 𝑑𝐕 = −𝜔2 𝐫 𝑑𝑡 (1.3.6) V pevně zvoleném (nerotujícím) systému je dán pohyb konstantním zrychlením směřujícím k ose rotace. Jeho velikost je rovna součinu čtverce úhlové rychlosti a vzdálenosti od osy rotace. Toto zrychlení se nazývá dostředivým zrychlením. Odstředivé zrychlení má stejnou velikost, ale opačný směr. Síla zemské tíže 14 Na částici vzduchu v atmosféře, která rotuje společně se Zemí, působí dvě síly. Síla gravitace a odstředivá síla. Součet těchto dvou sil nazýváme sílou zemské tíže. Tato síla je rovna 𝐠 = 𝐠 ∗ + Ω2 𝐫 (1.3.7) Síla zemské tíže působí nejenom na atmosféru, ale i na samotnou hmotu Země. Země proto nemá tvar koule, ale geoidu, jehož povrch je plochou konstantního geopotenciálu a síla zemské tíže působí vždy kolmo k této ploše, tedy ve směru geografické zeměpisné šířky (která je definována obecně pro referenční kouli, rotační elipsoid i geoid) jakožto úhel, který svírá normála plochy v daném bodě s rovinou zemského rovníku a označuje se písmenem 𝜑. Úhel který svírá spojnice středu Země a uvažovaného bodu s rovinou zemského rovníku je nazýván geocentrickou zeměpisnou šířkou. Protože rozdíl mezi těmito dvěma zeměpisnými šířkami je malý, v meteorologii jej zanedbáváme. Považujeme proto Zemi za sféru a sílu zemské tíže konstantní mířící do středu Země. Podrobnější výklad tohoto problému je uveden ve čtvrté kapitole. Zrychlení zemské tíže v meteorologii pokládáme tedy za konstantní a jeho velikost se klade obvykle 9.8 nebo 9.81 𝑚/𝑠 2 . Poznamenejme, že při zavedení technické soustavy jednotek se používá tak zvané normální tíhové zrychlení, které je rovno zrychlení zemské tíže na 450 zeměpisné šířky při hladině moře a je rovno g=9.80665 𝐦/𝐬𝟐 . Literatura: [1] BRDIČKA M.: Mechanika kontinua. Nakladatelství ČSAV Praha 1959. [2] COURANT R., FRIDRICHS K., LEWY H.: Über die Differenzengleichungen der Mathematischen Physik. Math. Annalen 100, 1928 [3] CHARNEY J. G., FJØRTOFT R. VON NEUMANN J.: Numerical integration of the barotropic vorticity equation. Tellus 2, 1950 [4] HELMHOLTZ H.: Über atmosphärische Bewegungen. Nachr. Ges. Wiss. Göttingen 3, 307, 1889 [5] HOLTON JAMES R.: En Introduction to Dynamic Meteorology. Academic press, New York and London 1972 [6] Sir HORACE LAMB: Hydrodynamics. CAMBRIDGE AT THE UNIVERSITY PRESS, SIXTH EDITION 1932 [7] LANDAU L.D., LIFŠIC E. M.: Gidrodinamika. – Teoretičeskaja fizika to VI. Moskva Nauka 1986 [8] LAX P. D.: Hyperbolic Systems of Conservation Laws II. Communications on Pure and Applied Mathematics VOL. X, 537-566. 1957. [9] MESINGER F., ARAKAWA A.: Numerical Methods used in Atmospheric Models. Vol I. GARP Publications Series No. 17, August 1976, WMO [10] MUNZAR J. a kol.: Malý průvodce meteorologií. Mladá fronta Praha 1989. [11] PECHALA F., BEDNÁŘ J.: Příručka dynamické meteorologie, Academia Praha 1991. [12] RICHARDSON L. F.: Weather Prediction by Numerical Process.Cambridge Univ. Press. London 1922 [13] THOMPSON P. D.: Numerical weather analysis and prediction. The Macmillan Company New York 1961 15 2. Kartografická zobrazení používaná v meteorologii Úvodem Zobrazení povrchu země, do roviny má pro meteorologii velkou důležitost. Výsledky měření, pozorování i výsledky meteorologických předpovědních modelů používají zobrazení povrchu Země do roviny, tedy na mapu. Ať je to mapa na papíře, nebo rovina obrazovky monitoru počítače. Na mapě jsou zobrazovány skalární pole tlaku, teploty vlhkosti i různá další pole. Tato pole jsou zobrazována pomocí čar stejných hodnot dané veličiny, tak zvaných vrstevnicových map. Vektorová pole proudění se často zobrazují pomocí šipek - vektorů větru. Při numerické předpovědi počasí je možné postupovat dvěma způsoby. Buďto rovnice dynamiky atmosféry formulujeme přímo pro křivočaré souřadnice na kouli a jako nezávisle proměnné jsou použity zeměpisné souřadnice , , nebo jsou pro předpověď použity pravoúhlé souřadnice v rovině mapy. V obou případech se však výsledky zobrazují na meteorologických mapách, tedy v rovině. Modely na omezené oblasti označované zkratkou LAM (z anglického Limited Area Model), jako je například model ALADIN, vyvinutý za mezinárodní spolupráce v Méteo France, patří k druhé skupině. Jako nezávisle proměnné na horizontální ploše používají kartézský systém souřadnic v rovině mapy. Pro model je podle polohy oblasti možné zvolit různá zobrazení. Pro oblasti, které obsahují severní pól, se často používá streografická mapa. Pro oblasti neobsahující severní pól se používají kuželová nebo válcová konformní zobrazení. Pro oblasti rovníkové je to válcové zobrazení - Mercatorova mapa a pro ostatní oblasti (zejména oblasti ve středních šířkách) je nejvhodnější kuželové zobrazení - Lambertova konformní mapa. Všechny tyto mapy jsou konformní a nezkreslují tedy úhly. Ukážeme si také, že stereografickou a Mercatorovu mapu můžeme považovat za mezní případy Lambertovy konformní mapy. To je umožněno tím, že Lambertovo konformní zobrazení závisí na jednom parametru, který můžeme podle potřeby měnit. V úvodní části seznámíme čtenáře s některými pojmy a poznatky z diferenciální geometrie, které jsou třeba k dostatečně přesnému pochopení kartografických zobrazení a jejich vlastností. Na jejich základě bude dále řešen i problém optimální volby kartografického zobrazení pro lokální předpovědní model, zejména pro model na Lambertově mapě, jako je například model ALADIN. 1. Základní pojmy a vztahy Geoid a referenční plochy Předmětem kartografie je zobrazování povrchu Země. Tento povrch není přesně geometricky definovanou plochou, nýbrž je nepravidelný následkem působení sil na hmotu země, která navíc nemá homogenní hustotu. Nejvýznamnější z těchto sil je síla gravitace a odstředivá síla vznikající rotací země kolem své osy. Výslednicí těchto sil je pak síla zemské tíže, která je kolmá k povrchu země – je tedy ve směru normály k povrchu země. Plochu nulové výšky nad hladinou moře tvoří plocha, která je určena hladinou moře ve vybraném místě a je v každém bodě kolmá ke směru zemské tíže. Tato plocha se nazývá geoid. Tuto plochu můžeme také považovat za plochu stejného geopotenciálu. Geoid se nedá dosti dobře 16 geometricky charakterizovat, proto pro geodetické výpočty není vhodný. Dá se však s velkou přesností nahradit rotačním elipsoidem, vzniklým rotací elipsy podél svislé kratší osy, která splývá s osou země. Tento rotační elipsoid má ovšem malé zploštění a lze jej s určitou přesností nahradit kulovou plochou, což vyhovuje pro mapy malého měřítka zobrazující velkou oblast na zemi a tedy také pro účely meteorologie. Referenční elipsoid je rotační těleso vzniklé rotací elipsy podle malé osy. Referenční elipsoid je plně určený co do tvaru i velikosti dvěma údaji – délkou velké a malé poloosy a,b meridiální elipsy. Tento elipsoid je charakterizován také ještě dvěma konstantami výstředností e a zploštěním , které jsou definovány vztahy: (2.1.1) e 2 a 2 b 2 / a , a b / a Tento elipsoid není však jediný, neboť se jeho parametry s časem měnily (upřesňovaly). Parametry referenčního elipsoidu můžeme dnes charakterizovat přibližně těmito hodnotami: a = 6 378 km, b = 6 357 km, odtud je e 2 0.0067 , 1 / 298 . (2.1.2) Referenční koule Matematická kartografie formuluje a studuje válcová a kuželová zobrazení pro referenční elipsoid. Válec a kužel musí být ovšem v tak zvané základní poloze, to znamená, že osa kužele a válce musí být zároveň rotační osou elipsoidu. Takové zobrazení je přesnější, než zobrazení kulové plochy. Má však určité nevýhody. Je složitější a platí pouze pro kužel a válec v základní poloze. V meteorologii se nyní používají často tak zvané rotované souřadnice. V tomto případě zeměpisné souřadnice otočíme tak, jak potřebujeme. Osa zemské sféry pak prochází sice středem Země, ale je obecně jiná než osa zemské rotace. Pro účely meteorologie se proto používá výhradně referenční koule. Tato koule má přibližně stejný povrch i objem jako referenční elipsoid. Poloměr zemské sféry zaokrouhlený na celé km je a = 6 371 km. V modelu ALADIN je použita pro poloměr zemské sféry hodnota a = 6 371.229 km. Pro účely meteorologie je rozdíl mezi těmito hodnotami nepodstatný. Přechod z referenčního elipsoidu na referenční kouli se v geodézii provádí tak, že se elipsoid napřed vhodnou metodou zobrazí na kouli a z této se pak převádějí geometrické prvky do roviny, tedy na mapu. Chyba vzniká tím, že ačkoliv se kulová plocha elipsoidu země velmi blíží, má konstantní křivost, kdežto elipsoid proměnnou křivost, která se mění se zeměpisnou šířkou. To způsobuje určité rozdíly v délkách na elipsoidu a na kouli mezi body se stejnými zeměpisnými souřadnicemi. Referenční rovina, kdy povrch země nahradíme rovinou, můžeme použít pouze pro zobrazení malé části povrchu země, pro kartografické plány v oblasti o průměru asi 20 km. Zeměpisné souřadnice a geografická síť. Polohu bodu P na povrchu země udáváme nejčastěji zeměpisnými souřadnicemi, šířkou a délkou. Zeměpisná šířka je definována (obecně pro referenční kouli, rotační elipsoid i geoid) jakožto úhel, který svírá normála plochy v bodě P s rovinou zemského rovníku. Budeme ji označovat písmenem . Proložíme-li osou rotace země svazek rovin a jednu z nich zvolíme za základní – nulovou, svírají tyto roviny se základní rovinou úhel, který nazýváme zeměpisnou délkou a označujeme . Geometrickým místem bodů konstantní zeměpisné šířky 17 ( konst. ) na referenční ploše jsou rovnoběžky (ty vytvářejí na povrchu referenčního elipsoidu kružnice se středem v ose rotace). Obdobně geometrickým místem bodů konstantní zeměpisné délky ( konst. ) na referenční ploše jsou poledníky (ty vytvářejí na povrchu referenčního elipsoidu elipsy). Každým bodem na referenční ploše tedy prochází právě jeden poledník a jedna rovnoběžka. Tyto křivky tvoří na referenční ploše tzv. geografickou síť. Tato síť poledníků a rovnoběžek je ortogonální. Výjimku tvoří pouze severní a jižní pól, kterými procházejí všechny poledníky, tedy pro ně platí 90 0 , 0 0 až 360 0 . Vzhledem k této vlastnosti jsou póly singulárními body a při zobrazování se chovají jinak, než ostatní body. Předmět kartografického zobrazování Při kartografickém zobrazování je naším úkolem zobrazit povrch země, přesněji řečeno povrch referenční plochy do roviny. Tento obraz nazýváme mapou. Při tomto zobrazení se na mapě zkreslují délky, úhly, plochy, poloměry křivosti i jiné prvky originálu a dostáváme proto obraz určitým způsobem deformovaný. Pro jednotlivá zobrazení budeme studovat zkreslení délek, úhlů a ploch, po případě, jak se zobrazují přímky a kružnice, zejména poledníky a rovnoběžky. Prostředky pro toto studium nám dává diferenciální geometrie, která mimo jiné studuje vnitřní geometrii ploch a také ještě daleko obecnější problémy vzájemného zobrazování ploch. Skutečnost, že námi uvažované plochy leží uvnitř třírozměrného Euklidovského prostoru (jsou v něm vnořeny), není podstatná. Pro studium kartografických zobrazení nám stačí vnitřní geometrie ploch, která je dána metrickým tenzorem, neboli první základní formou plochy. Pomocí metrického tenzoru jsou také dány vztahy mezi délkami, úhly plochami na mapě a na referenční ploše aproximující povrch země. Definice plochy v diferenciální geometrii Plochy v diferenciální geometrii definujeme obvykle parametrickými vektorovými rovnicemi tvaru x x u 1 ,u 2 (2.1.3) kde x x1 , x2 , x3 jsou kartézské souřadnice bodu x v třírozměrném Euklidovském prostoru E 3 . Souřadnice bodu plochy xi u 1 , u 2 jsou spojitými funkcemi proměnných u 1 , u 2 definovaných na společné oblasti . Tyto funkce nechť mají spojité parciální derivace do řádu r 1 a matice x1 x 2 x 3 u 1 u 1 u 1 (2.1.4) x1 x 2 x 3 u 2 u 2 u 2 má ve všech bodech u 1 , u 2 hodnost rovnu dvěma. Jsou-li splněny předchozí předpoklady, pak množina všech bodů daná rovnicemi (2.1.3) se nazývá regulární plochou a rovnice (2.1.3) parametrickým vyjádřením této plochy. Proměnné parametry u 1 , u 2 nazýváme křivočarými souřadnicemi nebo též Gaussovými souřadnicemi bodu x plochy. Zvolíme-li na ploše pevný bod o křivočarých souřadnicích c 1 , c 2 , pak množinu bodů X̂ , které jsou popsány vektorovou rovnicí 18 ˆx x u 1 ,c 2 (2.1.5) kde c 2 je pevně zvolené a parametr u 1 je proměnný nazýváme parametrickou u 1 - křivkou. Obdobně rovnici ~ (2.1.6) x x c 1 ,u 2 kde u 2 se mění, nazýváme parametrickou u 2 - křivkou. Vektory definované vztahy dˆx x x x x x1 1 1 11 , 21 , 31 du u u u u d~ x x x x x x 2 2 2 12 , 22 , 32 du u u u u (2.1.7) (2.1.8) jsou tečnými vektory parametrických křivek v bodě c 1 , c 2 . Jestliže tyto vektory jsou lineárně nezávislé je uvažovaný bod regulární a procházejí jím právě dvě parametrické křivky. Tyto křivky se v tomto bodě navzájem nedotýkají. Tyto vektory x1 , x 2 v daném bodě c 1 , c 2 určují tedy tečnou rovinu a můžeme je zvolit za souřadnicové vektory. Každý vektor a v tečné rovině v daném bodě můžeme vyjádřit jako lineární kombinaci těchto souřadnicových vektorů. Můžeme tedy psát (2.1.9) a x i a i , kde se sčítá přes i=1,2 Čísla a 1 , a 2 nazýváme kontravariantními souřadnicemi vektoru a . Transformace parametrů na ploše Tutéž plochu lze zapsat pomocí různých vektorových rovnic. Studujme libovolnou vzájemně jednoznačnou transformaci parametrů u 1 , u 2 plochy na nové parametry u 1 , u 2 dané rovnicemi u1 u1 u 1 , u 2 , u 2 u 2 u 1u 2 kde u 1 ,u 2 (2.1.10) při kterých si vzájemně odpovídají oblasti a , přičemž funkce definující transformaci jsou spojité i se svými parciálními derivacemi do řádu r 1 ve všech bodech . Jestliže v trojrozměrném Eukleidovském prostoru je dána regulární plocha vektorovou rovnicí kde u 1 ,u 2 (2.1.11) x x u 1 ,u 2 pak vektorová rovnice kde u 1 ,u 2 (2.1.12) x x u 1 u 1 ,u 2 ,u 2 u 1 ,u 2 je vektorová rovnice téže plochy. Přejdeme-li při studiu plochy od jedné vektorové rovnice ke druhé, říkáme, že jsme provedli regulární transformaci parametrů. První základní tenzor plochy neboli metrický tenzor plochy Skalární součiny tečných vektorů parametrických křivek x1 , x 2 určují čísla g i j která se nazývají kovariantními složkami metrického tenzoru. Jsou dány vztahy g i j x i x j kde i, j probíhají čísla 1,2 (2.1.13) Protože skalární součin je komutativní platí g1 2 g 21 (2.1.14) 19 a metrický tenzor je symetrický. Takto definovaná čísla tvoří složky tenzoru, což může čtenář najít v každé učebnici tenzorového počtu či diferenciální geometrie. Jsou-li parametrické křivky k sobě kolmé, což nastává, když jsou kolmé jejich tečné vektory je (2.1.15) g1 2 g 2 1 x 1 x 2 0 Skalární součin vektorů Skalární součin vektorů v tečné rovině plochy můžeme vyjádřit pomocí jejich kontravariantních souřadnic. V tečné rovině zadané plochy zvolme dva vektory (2.1.16) a x i a i ,b x i b i a vypočtěme jejich skalární součin. S použitím vlastností skalárního součinu (linearity a zákona distributivního) máme a b xi x j ai b j (2.1.17) Kde skalární součiny souřadnicových vektorů jsou složkami metrického tenzoru (2.1.13), a proto můžeme psát a b gi j aib j (2.1.18) což je hledaný výsledný vztah. V předchozím vztahu je použita Einsteinova sumace, obvyklá v tenzorovém počtu. Součty se provádějí přes stejný jeden dolní a jeden dolní index, tedy pro i 1,2 a j 1,2 . Délka křivky na ploše Máme-li v třírozměrném Euklidovském prostoru křivku zadánu parametrickými vztahy p pt (2.1.19) p p1 , p2 , p3 jsou kartézské souřadnice bodů křivky, pak délka křivky je kde dána vztahem t dp kde p (2.1.20) st p p dt dt t0 kde st je délka oblouku v intervalu od t 0 do t. Čtverec elementu délky oblouku je tedy dán vztahem ds 2 p p dt 2 (2.1.21) kde p p je skalární součin tečných vektorů křivky. Tečkou nad proměnnou se označuje derivace proměnné podle parametru t. Máme-li na ploše (2.1.22) x x u 1 ,u 2 zadánu křivku rovnicí u i u i t vektorová rovnice křivky v třírozměrném Eukleidovském prostoru má tvar y xu 1 t ,u 2 t (2.1.23) (2.1.24) 20 kde u 1 t , u 2 t jsou zadané funkce parametru t. Délka křivky je dána výrazem t st y t y t dt (2.1.25) t0 Pro úpravu skalárního součinu ve vztahu (2.1.25) použijeme rovnost, y t y t x i u i x j u j g ij u i u j (2.1.26) kde se, jak bylo již dříve napsáno se v tenzorovém počtu obvyklé sčítá přes dvakrát se objevující stejné indexy. Je zde tedy použita úmluva, která se někdy nazývá Einstejnovou sumací. Proto můžeme vztah (2.1.24) napsat ve tvaru t st g ij u i u j dt (2.1.27) t0 Vztah (2.1.26) nám ukazuje, že pro výpočet délky křivky nám stačí znát funkce (2.1.23) a pole metrického tenzoru plochy. O vlastnostech, pro jejichž popis je třeba znát pouze metrický tenzor plochy, se říká, že patří k tak zvané vnitřní geometrii plochy. V diferenciální geometrii se většinou studují lokální vlastnosti, a proto se obvykle předchozí vztahy zapisují pomocí diferenciálů. Označme du i diferenciál funkce u i t , a tedy platí (2.1.28) du i u i dt i Zvolíme-li si obě proměnné t a dt pevně dt 0 , jsou du kontravariantní souřadnice vektoru kolineárního s tečným vektorem o kontravariantních souřadnicích u i . Pomocí vztahu (2.1.28) můžeme vztah (2.1.27) přepsat do tvaru t s g ij du i du j dt (2.1.29) t0 Výraz pod odmocninou v předchozím vztahu, který je kvadratickou formou vzhledem k proměnným du 1 , du 2 se nazývá první základní forma plochy a vyjadřuje čtverec délky vektoru du i , neboli též čtverec elementu délky oblouky křivky, jejímž tečným vektorem je právě vektor du i . Proto první formu plochy píšeme ve tvaru ds 2 g ij du i du j (2.1.30) Tvoří-li parametrické křivky ortogonální síť a je tady g12 g 21 0 má první forma plochy jednodušší tvar ds 2 g11 du 1 2 2 g 22 du 2 (2.1.31) v tomto případě se zavádějí také Lameovy koeficienty h1 , h2 , jejichž čtverce jsou rovny složkám metrického tenzoru, je tedy 2 2 h1 g11 , h2 g 22 a první formu plochy můžeme psát ve tvaru 2 2 (2.1.32) 2 2 (2.1.33) ds 2 h1 du 1 h2 du 2 Na výraz (2.1.33) se můžeme dívat jako na Pythagorovu větu, kde čtverec elementu celkové délky oblouku je roven součtu čtverců přírůstků elementů ve směru obou vzájemně kolmých 21 parametrických křivek. Přírůstky délky oblouku ve směru jednotlivých parametrických křivek jsou dány vztahy (2.1.34) ds h1du1 a ds h2 du 2 Tyto vztahy (2.1.33) a (2.1.34) vyjadřující délku oblouku se nazývají v kartografii elementy délkové. Úhel dvou křivek plochy Úhlem dvou křivek, které procházejí společným bodem, nazveme úhel jejich tečen respektive jejich tečných vektorů ve společném bodě. Cosinus úhlu těchto vektorů je roven jejich skalárnímu součinu lomeného jejich délkou, což vypočteme ze vztahů (2.1.18) a (2.1.30). První základní forma sférické plochy Povrch referenční koule, který tvoří sférická plocha je dán v třírozměrném Eukleidovském prostoru rovnicemi x a cos cos y a sin cos (2.1.35) z a sin tečné vektory k parametrickým křivkám konst. (rovnoběžky), konst. (poledníky) jsou x1 a sin cos , a cos cos ,0 x 2 a cos sin ,a sin sin , a cos kovariantní složky metrického tenzoru dostaneme ze vztahu g kl x k x l (2.1.36) (2.1.37) (2.1.38) odtud máme (2.1.39) g11 a 2 cos 2 , g 22 a 2 , g12 g 21 0 síť parametrických křivek (poledníků a rovnoběžek) je tedy ortogonální a první základní forma plochy má tvar (2.1.40) ds 2 a 2 cos 2 d2 a 2 d 2 odtud vidíme, že pro referenční kulovou plochu je element oblouku po rovnoběžce roven ds r a cos d a element oblouku po poledníku je roven ds p a d . Zobrazení a rozvinutí plochy na plochu Řekneme, že je dáno vzájemně jednoznačné zobrazení jedné plochy na druhou plochu, jestliže je určeno pravidlo, které každému bodu jedné plochy přiřazuje právě jeden bod druhé plochy a toto zobrazení je vzájemně jednoznačné. Řekneme, že vzájemné zobrazení plochy na plochu je regulárním zobrazením, jestliže na jedné z obou ploch lze provést regulární transformaci parametrů, po které každé dva navzájem si odpovídající body obou ploch mají na obou plochách shodné křivočaré souřadnice. Pak řekneme, že na obou plochách je zavedena shodná soustava křivočarých souřadnic. Zvláštním případem regulárního zobrazení plochy na plochu je tak zvané rozvinutí plochy na plochu. Tento pojem můžeme zavést následující definicí: Regulárním zobrazením plochy na plochu nazveme rozvinutím plochy na plochu, jestliže toto zobrazení přiřazuje 22 každé křivce ležící na jedné ploše křivku stejné délky na ploše druhé. O rozvinutí plochy na plochu lze dokázat následující tvrzení: Předpokládejme, že při daném regulárním zobrazení dvou ploch na sebe jsou na obou plochách zvoleny shodné soustavy křivočarých souřadnic. Potom toto regulární zobrazení je rozvinutím právě tehdy, jestliže v odpovídajících si bodech obou ploch jsou koeficienty prvních základních forem stejné. Jinak řečeno kovariantní souřadnice metrických tenzorů jsou stejné. Plochu, kterou lze rozvinout do roviny (na rovinnou oblast) nazveme rozvinutelnou plochou. Zvolíme-li na ploše soustavu křivočarých souřadnic shodnou s kartézskou soustavou souřadnic v rovině, má pak první forma této rozvinutelné plochy tvar (2.1.41) ds 2 dx 2 dy 2 Konformní zobrazení oblasti plochy do roviny Nechť x, y jsou kartézské souřadnice v rovině a mimo to máme regulární zobrazení kusu plochy do roviny. Na ploše nechť máme zavedenu shodnou soustavu křivočarých souřadnic, pak regulární zobrazení plochy do roviny nazveme konformním zobrazením, jestliže první forma plochy má tvar (2.1.42) ds 2 x, y dx 2 dy 2 kde x, y je funkce definovaná pro body plochy. Tato funkce je rovna kovariantním složkám metrického tenzoru, které jsou si rovny. Parametrické křivky tvoří ortogonální síť. O konformním zobrazení se dá snadno ukázat, že zachovává velikost úhlů (dvou křivek, nebo vektorů) a zkreslení zobrazení v bodě nezávisí na směru, a tedy lineární elementy délky křivky ve směru parametrických křivek jsou si rovny. Kartografické zobrazení Kartografickým zobrazením budeme rozumět regulární zobrazení části referenční sférické plochy (zemského povrchu) do roviny. Obrazem povrchu sféry je mapa. Toto zobrazení určíme následovně: Libovolný bod P na povrchu zemském nechť je dán zeměpisnými souřadnicemi , . Jeho obraz na mapě P nechť je určen souřadnicemi x, y, v libovolně zvoleném systému pravoúhlých souřadnic. Aby zobrazení bylo definováno, musí být zadán vztah mezi souřadnicemi bodu P na povrchu země a jeho obrazu P v rovině mapy. Tento vztah nechť je dán rovnicemi x f , , y g , (2.1.43) kde funkce jsou spojité a diferencovatelné a zobrazení kromě pólů je vzájemně jednoznačné. Póly, jakožto singulární body, mohou být na mapě zobrazeny rovněž jako body, ale mohou být zobrazeny jako křivky. Délkovým zkreslením (koeficientem zkreslení konformní mapy), který se v meteorologii označuje obvykle písmenem m, rozumíme poměr nekonečně malé délky na mapě dS k délce jejího originálu na zemi ds. Tedy dS (2.1.44) m ds Protože ds je skutečná délka je podle vztahu (2.1.44) a (2.1.41) 23 2 2 1 1 ds dS 2 dx 2 dy 2 m m Srovnáme-li tento vztah se vztahem (2.1.42) vidíme, že 2 (2.1.45) 2 1 (2.1.46) x, y m Nebo jinými slovy, že koeficient zkreslení konformní mapy je roven odmocnině z převrácené hodnoty kovariantních složek metrického tenzoru, které jsou stejné. Důležité vztahy používané v dalším textu Pro další odvozování rovnic kartografických zobrazení budeme používat některé matematické vztahy – identity. Dále pro zkrácení zápisu vzorců budeme v některých vztazích místo zeměpisné šířky používat úhlovou pólovou vzdálenost , která je doplňkem úhlu zeměpisné šířky a tedy platí , ale i opačně (2.1.47) . 2 2 Rovněž označme doplněk zeměpisné šířky 0 jako 0 , je tedy 0 0 . 2 Pro goniometrické funkce těchto hodnot platí (2.1.48) sin sin cos , cos cos sin 2 2 (2.1.49) Dále používáme vztah pro tangens polovičního úhlu, který odvodíme následovně tg 2 sin cos 2 2 sin 2 cos 2 2 2 cos 2 2 pomocí vzorců pro sinus a cosinus dvojnásobného úhlu pak máme cos sin , tg 2 1 cos 1 sin (2.1.50) (2.1.51) dále budeme potřebovat hodnotu následujícího integrálu d ln tg ln C ln tg ln C (2.1.52) cos 2 4 2 0 který snadno ověříme derivováním. Připomeňme zde, že (2.1.53) tg x 12 1 tg 2 x cos x Nakonec uvedeme ještě jednu trigonometrickou identitu. Ze vztahu pro cos dvojnásobného úhlu máme (2.1.54) 2 cos 2 1 cos 2 24 2. Zobrazení kuželová, válcová a azimutální V kartografii se pří zobrazení kuželovém, válcovém i azimutálním uvažují dva případy. Tak zvaná poloha normální, kde osa rotace země je shodná s osu kužele, či válce a při azimutálním zobrazení je rovina na kterou se zobrazuje kolmá k ose země. Přesněji je tato poloha definována dále. Při této poloze se zobrazuje v geodesii a kartografii rotační elipsoid na plochu kuželovou, válcovou nebo rovinu přímo. Druhým případem je poloha obecná, kdy osa zobrazení není osou rotace země. V tomto případě se obvykle rotační elipsoid zobrazí nějakým, podle požadavků vhodným, zobrazením (například konformním) na referenční kouli a pak teprve na kužel, válec či rovinu. Je zřejmé, že pro zobrazení referenční koule zkreslení povrchu na poloze osy nezávisí a je pouze funkcí rotovaných zeměpisných souřadnic. My se proto v dalším budeme pro jednoduchost věnovat pouze zobrazení referenční koule. Poznamenejme zde ještě, že kužel i válec jsou rozvinutelné plochy a proto se dají bez jakéhokoliv dalšího zkreslení zobrazit – rozvinout do roviny. Ve skutečnosti definujeme tato zobrazení tak, jako kdyby plochy, na které zobrazujeme, (kužel, válec) byly již rozvinuty do roviny. Zobrazení kuželová a Lambertovo konformní zobrazení Základní vlastnosti normálních kuželových zobrazení jsou následující: Poledníky se zobrazují v rovině mapy jako svazek polopřímek vycházejících ze středu V , jenž je obrazem vrcholu kužele V. Rovnoběžky jsou soustředné kružnice o středu V . Pro definici zobrazení použijeme v rovině mapy polární souřadnice r , , takže zeměpisným souřadnicím , odpovídají v rovině souřadnice r , (které snadno převedeme na kartézské souřadnice v rovině mapy). Vybereme jeden poledník, ležící v našem zobrazovaném území, který nazveme základním a označme 0 . Od obrazu tohoto poledníku budeme měřit úhly v polární soustavě souřadnic. Obdobně zvolíme jednu rovnoběžku, procházející zobrazovanou oblastí, kterou nazveme rovněž základní. Tato rovnoběžka zeměpisné šířky 0 bude zobrazena na mapě jako kružnice o poloměru r0 se středem V . Poledník procházející zobrazovaným bodem P o zeměpisné délce se zobrazuje jako polopřímka vycházející z bodu V svírající s obrazem základního poledníku úhel . Aby zobrazení bylo definováno, je nutné stanovit vzájemně jednoznačný vztah mezi zeměpisnými souřadnicemi , a polárními souřadnicemi v rovině mapy r , . Protože všechny body obrazu rovnoběžky o zeměpisné souřadnici konstantní leží na kružnici a mají v polárních souřadnicích konstantní hodnotu r, nezávisející na , je r f . Podobně je to z obrazy poledníků, které jsou polopřímky vycházející z bodu V a tedy úhel nezávisí na zeměpisné souřadnici . Navíc, aby obrazy poledníků které na referenční ploše svírají mezi sebou stejné úhly svíraly i na mapě mezi sebou stejné úhly musí být úhly a úměrné. Tato závislost platící pro všechna kuželová zobrazení má tvar K . Protože může probíhat úhly v rozmezí 0 až 360 stupňů, aby se mapa nepřekrývala, musí být 0 K 1 . 25 Jeden z poledníků 0 a jednu z rovnoběžek 0 zvolme jako základní. Zobrazení pak definujeme vztahy K 0 r f a (2.2.1) Můžeme ještě také požadovat, aby rovnoběžka 0 se zobrazovala na mapě jako kružnice o poloměru r0 , a tedy aby r0 f 0 (2.2.2) Nyní v rovině mapy přejdeme od polárních souřadnic ke kartézským souřadnicím x, y. Systém pravoúhlých souřadnic zvolíme tak, že osa y splývá s obrazem poledníku 0 a je orientována k severu, osa x je k němu kolmá. Počátek souřadnic zvolíme tak, aby vrchol kužele měl souřadnici y rovnu y 0 . Přechod od polárních ke kartézským souřadnicím je pak dán vztahy x r sin , y y0 r cos Kuželové zobrazení referenční plochy kulové je pak dáno vztahy x f sin K 0 , y y0 f cos K 0 (2.2.3) (2.2.4) kde funkce f zatím není ještě definována. Tvar této funkce určíme z požadavku, aby zobrazení bylo konformní. Nyní si vyjádříme vztah mezi diferenciály dx, dy a d , d . Diferencováním vztahů (2.2.4) máme (2.2.5) dx f sin K 0 d f K cos K 0 d dy f cos K 0 d f K sin K 0 d (2.2.6) po umocnění a sečtení předchozích vztahů dostáváme dx 2 dy 2 f d 2 f K 2 d2 2 2 (2.2.7) Nyní, aby zobrazení bylo konformní, musí mít první forma referenční sférické plochy v souřadnicích x, y tvar ds 2 x, y dx 2 dy 2 (2.2.8) přičemž v souřadnicích , má tvar ds 2 a 2 d 2 a 2 cos 2 d2 (2.2.9) Dosadíme-li součet čtverců dx 2 dy 2 ze vztahu (2.2.7) do (2.2.8) a porovnáme s (2.2.9) máme x, y f 2 d 2 f 2 K 2 d2 a 2 d a 2 cos 2 d2 Protože vztah musí platit pro všechny hodnoty d , d musí být x, y f 2 a 2 a x, y f 2 K 2 a 2 cos 2 (2.2.10) (2.2.11) Neboť x, y 0 , můžeme předchozí vztahy vzájemně vydělit a eliminovat tím x, y . Dostaneme tak diferenciální rovnici pro funkci f tvaru f K f cos Pro integraci přepíšeme tuto rovnici do tvaru ln f K cos (2.2.12) (2.2.13) 26 Nyní s použitím vztahu (2.1.52) dostaneme ln f K ln tg ln C 2 kde ln C je integrační konstanta a připomeneme, že / 2 . (2.2.14) Integrační konstantu ln C určíme tím, že do vztahu dosadíme 0 , respektive 0 a máme ln r0 K ln tg 0 ln C 2 Odečtením předchozích dvou vztahů pak dostaneme (2.2.15) tg r 2 ln ln 0 r0 tg 2 K (2.2.16) neboli tg 2 r f r0 0 tg 2 K (2.2.17) Pomocí dříve uvedených trigonometrických vztahů můžeme tento vztah psát též ve tvaru K K 1 sin 0 cos . r r0 cos 0 1 sin Vztah (2.2.17) nebo (2.2.18) společně se vztahem K 0 (2.2.18) (2.2.19) nám definuje Lambertovo konformní zobrazení. Ze vztahu (2.2.11) máme x, y a 2 cos 2 2 K 2 f (2.2.20) s použitím vztahů (2.1.46), (2.2.20) a (2.2.17) vypočteme délkové zkreslení Lambertovy konformní mapy tg K r0 2 1 m x, y x, y a sin 0 tg 2 K (2.2.21) Pomocí vztahu (2.1.51) můžeme předchozí vztah napsat ve tvaru odpovídajícímu vztahu (2.2.18) K r0 cos m x, y a cos cos 0 K 1 sin 0 1 sin K (2.2.22) 27 Stanovení parametrů jednoznačně určujících Lambertovu konformní mapu Ve vztazích (2.2.17), nebo (2.2.18), které spolu se vztahem (2.2.19), jednoznačně určují konkrétní Lambertovo zobrazení, je ještě několik parametrů, které můžeme libovolně zvolit. Tyto parametry můžeme také určit pomocí dalších podmínek. Je to jednak parametr 0 , který, jak snadno z rovnic zobrazení nahlédneme, nám dává zeměpisnou délku polohy středu zobrazované oblasti a je zřejmé, že nemění geometrii zobrazení. Proto se také v koeficientu délkového zkreslení mapy nevyskytuje. Dále jsou to dva parametry 0 a r0 které nám společně určují velikost měřítka zobrazení. Zvolíme-li pevně 0 a měníme-li r0 dostáváme mapy vzájemně podobné. V délkovém zkreslení mapy se proto r0 vyskytuje jako lineární činitel. Zatím diskutované parametry tedy neovlivňují geometrii zobrazení. Zbylá konstanta K je proto pro zobrazení nejdůležitější, neboť právě ona je odpovědná za geometrii zobrazení. Tuto konstantu můžeme zvolit přímo, nebo na zobrazení budeme klást další podmínky, ze kterých tuto konstantu určíme. Přitom z těchto podmínek vyjádříme i konstantu r0 a ukážeme její geometrický smysl. Jedna z možností, obvyklá v kartografii vychází z faktu, že kužel, na který zobrazujeme, je v normální poloze, a protíná kouli ve dvou rovnoběžkách o zeměpisných šířkách 0 1 . Proto na obrazech těchto dvou rovnoběžek je zkreslení mapy rovno jedné a máme tedy dvě podmínky: m 0 1 , m1 1 (2.2.23) Druhá možnost vychází z představy, že kužel je tečný ke kouli a dotýká se koule na rovnoběžce o zeměpisné šířce 0 . Tato druhá podmínka je použita pro určení zobrazení v modelu ALADIN. První podmínka je tedy stejná jako v předchozím případě. V obou případech je tedy splněn vztah m 0 1 . Podívejme se na důsledky vztahu m 0 1. Do vztahu (2.2.21) pro zkreslení m dosadíme 0 což je ekvivalentní se vztahem 0 . Ze vztahu m 0 1 pak dostaneme že r0 je rovno a a (2.2.24) cos 0 sin 0 K K Tím je ve vztazích (2.2.17), (2.2.18) pro polární souřadnici r a ve vztazích (2.21), (2.22) pro délkové zkreslení určen poloměr r0 kružnice, která je obrazem základní rovnoběžky 0 . r0 Polární souřadnici r pak můžeme za použití vztahů (2.2.24) a (2.2.51) napsat ve tvaru K K tg a a K r sin 0 2 sin 1 K 0 1 cos 0 tg K K 2 tg 0 2 Zkreslení mapy je pak dáno vztahem tg sin 0 2 m sin 0 tg 2 (2.2.25) K (2.2.26) 28 Další podmínky nám již určují konstantu K. První možností je dosadit do předchozího vztahu 1 , neboli 1 . Pomocí podmínky m1 1 obdržíme po logaritmování rovnice obvyklý vzorec pro konstantu K: K ln sin 1 / sin 0 ln tg 1 / 2 / tg 0 / 2 (2.2.27) Druhou možností, je požadavek, že kužel, na který referenční sféru zobrazujeme je tečný k této sféře. Tato podmínka je použita pro určení konstanty K v modelu ALADIN a její důsledky si ukážeme níže. Nyní studujme souvislost vrcholového úhlu kužele, s konstantou K. Označme úhel, který svírá povrchová přímka kužele s osou kužele, která je zároveň osou země. Podle (Obr.2.1) máme z trojúhelníka ABV a cos 0 sin (2.2.28) r0 Dosadíme-li do tohoto vztahu r0 ze vztahu (2.2.24) dostaneme K sin Tento vzorec nám dává jednoduchou interpretaci konstanty K. (2.2.29) Obr. 2.1. Kuželové zobrazení na sečný kužel zemské sféry Všimněme si ještě zvláštního případu, když kužel, na který zobrazujeme, je tečný ke sféře a dotýká se jí na rovnoběžce 0 . Pak trojúhelník SBV (Obr. 2.2) je pravoúhlý, neboť poloměr SB je kolmý k tečně BV a je 0 (2.2.30) 29 Obr. 2.2. Kuželové zobrazení na kužel tečný k zemské sféře V případě kužele tečného ke sféře dostaneme pro konstantu K velmi jednoduchý vztah K sin sin 0 (2.2.31) Konstanta K nám určuje velikost kruhové výseče, na kterou je sféra zobrazována. Tato výseč je dána úhlem K 2 . Všimněme si ještě jedné důležité vlastnosti Lambertova konformního zobrazení. Základní konstanta K Lambertova konformního zobrazení na kužel, který protíná zemskou sféru ve dvou rovnoběžkách a konformního zobrazení na kužel, který se pouze dotýká zemské sféry je dána v obou případech sinem úhlu který svírají povrchové přímky s osou sféry. Proto Lambertovy mapy, jejichž úhel je stejný se liší pouze měřítkem, jsou tedy homotetické a tedy v podstatě stejné. Liší se tedy pouze celkovým měřítkem zobrazení. Proto stačí studovat a používat mapy vzniklé zobrazením na kužel tečný k zemské sféře a není třeba studovat a používat mapy vzniklé projekcí na sečný kužel. Proto také v další kapitole, ve které je řešena optimalizace Lambertovy mapy jsou studovány pouze mapy zobrazující povrch Země na kužel tečný k zemské sféře. 3. Zobrazení válcová Při všech normálních zobrazeních válcových se zobrazuje rovník i všechny rovnoběžky do roviny mapy jako rovnoběžné přímky a poledníky jako soustava přímek kolmých k obrazu rovnoběžek. Představíme-li si válcovou plochu, jejíž osa je zároveň osou zemskou, jsou na ní obrazy poledníků povrchové přímky válce (rovnoběžné s osou země) a rovnoběžky se zobrazují jako povrchové kružnice (průsečnice válce s rovinami kolmými k jeho ose). Rozvinutím do roviny pak dostaneme obraz na mapě. Zvolíme-li v rovině nějaký bod jako počátek souřadnic, pak obrazy poledníků a rovnoběžek vytvoří pravoúhlý systém souřadnic. Jeden meridián 0 zvolíme jako základní. Jeho obraz zvolíme jako rovnoběžku s osou y o 30 souřadnici xe . Obraz rovníku nechť je rovnoběžka s osou x o souřadnici y e . Podle předcházejících vlastností mají rovnice válcového zobrazení tvar: x xe n 0 a y y e f (2.3.1) Mercatorovo zobrazení Mercatorovo zobrazení je normální válcové konformní zobrazení. Ve vztazích ,2.3.1) je zatím neurčena konstanta n a funkce f. Pro nalezení tvaru této funkce, budeme postupovat obdobně jako pro Lambertovo zobrazení a určíme ji z podmínky, že zobrazení má být konformní. Vypočteme tedy součet čtverců diferenciálů x a y. Máme dy f d (2.3.2) dx n d , odkud máme dx 2 dy 2 n 2 d2 f d 2 2 (2.3.3) Aby zobrazení bylo konformní, první forma plochy v souřadnicích x,y musí mít tvar ds 2 x, y dx 2 dy 2 Po dosazení do (2.3.4) z (2.3.3) máme ds 2 x, y n 2 d2 f d 2 2 (2.3.4) (2.3.5) Hodnota takto vyjádřeného kvadrátu přírůstku délky oblouku ds 2 musí být stejná jako na referenční kouli (2.3.6) ds 2 a 2 d 2 a 2 cos 2 d2 Porovnáním (2.3.5) a (2.3.6) máme x, y n 2 a 2 cos 2 (2.3.7) x, y f 2 a 2 (2.3.8) Vydělíme li vztah (2.3.8) vztahem (2.3.7) dostaneme po odmocnění diferenciální rovnici pro funkci f n (2.3.9) cos Pro její integraci použijeme vztahu (2.1.52) a dostaneme (2.3.10) f n ln tg ln C n ln tg C 4 2 2 Abychom určili integrační konstantu C dosadíme sem pro rovník 0 . Podle (2.3.1) je levá f strana (2.3.10) rovna nule a vzhledem k tomu, že tg 2 Vztah (2.3.7) nám určuje hodnotu x, y , máme tedy tg 4 1 dostáváme C=0. a 2 cos 2 n2 Odtud dostáváme pro koeficient zkreslení mapy m x, y vztah x, y (2.3.11) 31 m x, y 1 x, y n a cos (2.3.12) Pro zobrazení jsou rovněž dvě možnosti. Válec na který zobrazujeme protíná kulovou plochu ve dvou podle rovníku symetrický položených rovnoběžkách, jejichž zeměpisné šířky jsou 0 . Druhou možností, což je vlastně mezní případ první, že válec se kulové plochy . Proto pro 0 musí být v obou případech koeficient 2 zkreslení roven 1, a tedy podle vztahu (2.3.12) je n (2.3.13) 1 a cos 0 dotýká na rovníku, kde 0 odkud máme jednak n a cos 0 (2.3.14) a koeficient zkreslení mapy můžeme psát ve tvaru cos 0 (2.3.15) m cos Dosadíme-li nyní do rovnic (2.3.1), které definují obecné normální válcové zobrazení za f a n ze vztahů (2.3.10) a (2.3.14) dostaneme zobrazení, kterému říkáme Mercatorovo zobrazení. To je tedy dáno vztahy x xe a cos 0 0 (2.3.16) y y e a cos 0 ln tg (3.3.17) 4 2 V těchto vztazích je možné libovolně volit hodnoty xe , y e které určují počátek pravoúhlých souřadnic v rovině mapy. Do hodnoty y e je také zahrnuta integrační konstanta ze vztahu (2.3.10). Ze vztahů (2.3.16) a (2.3.17) je vidět, že mění-li se 0 , pak dostáváme mapy, které jsou si vzájemně podobné, přičemž konstanta úměrnosti je daná vzájemnými poměry cos 0 . Koeficient délkového zkreslení Mercatorovy mapy je dán vztahem (2.3.15) a je rovněž úměrný cos 0 . Všimněme si ještě úhlu, který svírá povrchová přímka válce s osou země. Tento úhel je označovaný v práci [3] jako . Pro Mercatorovo zobrazení je tedy roven nule, je tedy 0 .V případě, že se kužel dotýká kulové plochy na rovníku je úhel = 0 =0. Na Mercatorovo zobrazení se můžeme dívat jako na mezní-limitní případ Lambertova konformního zobrazení když úhel necháme blížit k nule, tedy 0 . V tomto případě se z kužele stává válec. Problémem je, jak tento limitní přechod správně interpretovat, neboť vztahy které jsme odvodili pro Lambertova zobrazení, ztrácejí smysl. Pro zápis zobrazení nemůžeme použít polární souřadnice, neboť obrazy poledníků jsou rovnoběžné. Vyjdeme-li však z představy, že osa x vznikla limitním přechodem z kružnice, jejíž poloměr vzrostl k nekonečnu a na této kružnici měříme úhly délkou oblouku, pak si vztahy (2.2.1) a (2.2.1) vzájemně odpovídají. Protože pro odvození vztahů není možné použít polární souřadnice, bylo třeba Mercatorovo zobrazení studovat odděleně. 32 4. Stereografické zobrazení Stereografické zobrazení patří do skupiny azimutálních zobrazení. Na rozdíl od předchozích dvou námi studovaných zobrazení, které byly definovány pomocí matematických vztahů, se dá jednoduše geometricky popsat pomocí projekce. Stereografická mapa pro zobrazení severní polokoule vznikne projekcí země (referenční sféry) z jižního pólu na rovinu proloženou rovnoběžkou o severní šířce 0 . Obrázek 2.3 Stereografická projekce V případě, že 0 90 0 jde o projekci na rovinu tečnou k zeměkouli v severním pólu, což je nejobvyklejší stereografická mapa. Označíme-li M a1 sin 0 a1 cos 0 (2.4.1) kde a je poloměr referenční sféry, můžeme při našem obvyklém označení (Obr. 2.3), z trojúhelníku určeném body jižním pólem, průsečíkem roviny na kterou promítáme se zemskou osou a obrazem bodu A na mapě vyjádřit pólovou vzdálenost r na mapě. Máme r M tg a1 cos 0 tg (2.4.2) 2 2 Zvolíme-li v rovině mapy soustavu kartézských souřadnic s počátkem v obrazu severního pólu a záporná část osy y nechť splývá s obrazem poledníku o zeměpisné délce 0 , (Obrázek 2.4), pak rovnice zobrazení můžeme napsat ve tvaru x r sin 0 M tg sin 0 4 2 (2.4.3) y r cos 0 M tg cos 0 4 2 (2.4.4) 33 Obrázek 2.4 Vztah mezi souřadnicemi x, y a geografickými souřadnicemi 𝜆, 𝜑. Abychom ukázali, že stereografické zobrazení je konformní a vypočetli koeficient zkreslení mapy, vyjádříme ze vztahů (2.4.3) a (2.4.4) diferencováním M (2.4.5) dx sin 0 d M tg cos 0 d 4 2 2 2 cos 4 2 M (2.4.6) cos 0 d M tg sin 0 d 4 2 2 2 cos 4 2 umocněním a sečtením předchozích dvou vztahů máme pro křivočaré souřadnice x, y, na sféře dy 2 2 M 1 a 2 d 2 a 2 cos 2 d2 M ds 2 dx 2 dy 2 2a 2a cos cos 2 4 2 odkud máme, že 2 2a ds cos dx 2 dy 2 2 M zobrazení je konformní a koeficient zkreslení mapy je s použitím (2.S1) roven 1 cos 0 1 cos 0 M m x, y 1 cos 2a cos 2 cos 2 2 2 (2.4.7) (2.4.8) (2.4.9) 34 Na stereografickou projekci se můžeme dívat jako na zvláštní případ Lambertova zobrazení, kdy povrchová polopřímka kužele svírá s osou kužele úhel který je pravý, tedy a 2 kužel se redukuje na rovinu, která prochází rovnoběžkou o zeměpisné šířce 0 . Konstanta K je v tomto případě rovna 1. Povrch kužele tedy vyplní celou rovinu. Položíme-li ve vztahu (2.2.25) a (2.2.26) pro Lambertovo zobrazení K 1 dostaneme s použitím vztahu (2.1.51) vztahy (2.4.2) a (2.4.9). Vztah (2.2.19) se redukuje na vztah 0 který je v podstatě použit ve vztazích (2.4.3) a (2.4.4). Obdobně jako u Lambertova zobrazení jsou mapy, které promítají zemský povrch na různé roviny kolmé k zemské ose procházející různými rovnoběžkami o zeměpisných šířkách 0 podobné, tedy homotetické vzhledem k severnímu pólu. Proto stačí tedy studovat a používat pouze „klasickou“ stereografickou projekci na rovinu tečnou k zemské sféře v severním pólu. Literatura: [1] Baťka M.: Optimalizace geografie LAM Část 1 – Definice kartografických zobrazení a jejich vlastnosti. Meteorologické zprávy. Ročník 55-2002. Číslo 1. s. 9-17. [2] Baťka M.: Optimalizace geografie LAM Část 2 – Optimální volba parametrů Lambertova konformního. Meteorologické zprávy. Ročník 55-2002. Číslo 2. s. 33-39. [3] Budinský B. - Kepr B. : Základy diferenciální geometrie s technickými aplikacemi. SNTL – Nakladatelství technické literatury, Praha 1970, 342 s. [4] Fiala F. : Kartografické zobrazování. Státní pedagogické nakladatelství 1952, (skriptum ), 240 s. [5] Joly A.: Geographic parametres of ARPEGE / ALADIN Interní zpráva Méteo France 1992, 24 s. [6] Kreyszig E. : Differentialgeometrie. Akademische Verlagsgesellschaft, Geest & Portik K. G. LEIPZIG 1957, 421 s. 35 3. Optimalizace geografie modelů na omezené oblasti a optimální volba parametrů Lambertova konformního zobrazení Úvodem Tato kapitola rozšiřuje znalosti předchozí kapitoly, ale jejím hlavním úkolem je studium otázky optimálního zobrazení pro model na zadané omezené oblasti. Tato kapitola je zcela původní prací autora a byla publikována v Meteorologických zprávách [2]. Pro snadnější čtení této kapitoly si nejdříve shrneme a doplníme nejdůležitější fakta, která budeme potřebovat pro řešení úlohy optimalizace zejména Lambertovy konformní mapy. Zejména rovnice definující Lambertovo konformní zobrazení odvozené a diskutované v předchozí kapitole. Dále se budeme zabývat transformací geografických souřadnic na kartézské souřadnice v rovině mapy, a rovněž transformace opačné. Bude též studován průběh koeficientu zkreslení mapy jakožto funkce zeměpisné šířky. Nakonec se věnujeme hlavnímu cíli práce – problému určení výpočetní oblasti a optimální volbou Lambertova zobrazení pro danou oblast. Optimální volbou oblasti je míněno to, že délkové zkreslení mapy na námi vybrané oblasti se mění co nejméně, tedy délkové zkreslení v celé oblasti je blízké jedné. Pro hodnotu délkového zkreslení mapy rovnou jedné jsou délky na mapě i skutečné na zemi stejné a obraz je nezkreslený. Je-li délkové zkreslení zobrazované plochy do roviny rovno jedné, pak tato plocha je rozvinutelná. Koule však rozvinutelnou plochou není a my se proto musíme s určitým zkreslením jejího obrazu v rovině smířit, ale chceme, aby bylo co nejmenší. Požadavek, aby délkové zkreslení mapy ve výpočetní oblasti se měnilo co nejméně je důležitý z několika důvodů. Jestliže se zkreslení v oblasti málo mění, odpovídá kroku v síti na mapě přibližně stejně velký skutečný krok na zemi a skutečné rozlišení je na celé oblasti přibližně stejné. Z hlediska numerické matematiky je tento požadavek důležitý pro efektivnost výpočtů a také při formulaci semiimplicitního schématu. Ukážeme, že požadavek na malé zkreslení mapy se dá pro oblast neobsahující severní pól splnit použitím optimálně zvolené Lambertovy mapy. Zajímavé je, že Lambertova mapa s optimální volbou zobrazení se ukazuje být efektivnější než stereografická mapa i v případě, kdy se oblast značně přibližuje k severnímu pólu. 1. Lambertova konformní mapa Pro definici popis a vlastnosti zobrazení potřebujeme určovat polohu bodů na sféře. K tomu použijeme křivočaré (Gaussovy) souřadnice zeměpisnou délku a zeměpisnou šířku . Místo zeměpisné šířky budeme raději používat pólovou úhlovou vzdálenost , neboť matematické vztahy jsou při jejím použití jednodušší. Pólová úhlová vzdálenost je doplňkem zeměpisné šířky a tedy se zeměpisnou šířkou souvisí vztahem . 2 Lambertovo konformní zobrazení je kuželové zobrazení, to znamená, že povrch koule se zobrazuje na kuželovou plochu. Když tuto plochu rozvineme do roviny, pak vytvoří kruhovou výseč se středem V. Bod V na Lambertově mapě je obrazem severního pólu. Lambertovo konformní zobrazení je pak definováno následujícím způsobem: 36 Zobrazuje referenční sféru země do roviny tak, že poledníky zobrazuje jako svazek polopřímek vycházejících z vrcholu V a rovnoběžky jako soustředné kružnice se středem rovněž ve vrcholu V. Na sféře vybereme jeden poledník o zeměpisné délce 0 a jednu rovnoběžku o zeměpisné šířce 0 , nebo o úhlové pólové vzdálenosti 0 , procházející zobrazovanou oblastí. V rovině zvolíme soustavu polárních souřadnic tak, že úhel měříme od obrazu poledníku 0 a poloměr r jako vzdálenost od vrcholu rozvinutého kužele. Lambertovo konformní zobrazení přiřazuje bodu o křivočarých souřadnicích v rovině o polárních souřadnicích , r daný vztahy K 0 tg 2 r r0 0 tg 2 , bod (3.1.1) K (3.1.2) Dosadíme-li do tohoto vztahu 0 , vidíme že r 0 r0 . Význam hodnoty r0 je jasný, je to poloměr obrazu rovnoběžky 0 v rovině mapy. O významu konstanty K pojednáme dále. Vztah (3.1.2) přepíšeme stručněji r C tg 2 K (3.1.3) kde jsme označili C konstantu r0 C (3.1.4) K 0 tg 2 První diferenciální forma, vyjadřující čtverec elementu délky, má na sférické ploše v křivočarých souřadnicích x,y, tvar 2 1 ds 2 dx 2 dy 2 m (3.1.5) 2 1 zde jsou kovariantní složky metrického tenzoru a zobrazení je tedy konformní. Proto m mx, y je délkové zkreslení mapy, nazývané také koeficientem zkreslení mapy. (Tedy pro měření menších - lokálních vzdáleností je skutečná délka na zemi rovna délce na mapě dělené délkovým zkreslením mapy.) Vypočteme-li koeficient zkreslení Lambertova konformního zobrazení, podle předchozí kapitoly obdržíme tg K r0 2 m x, y m a sin 0 tg 2 K (3.1.6) 37 Nyní požadujme, aby kužel, na který zobrazujeme, procházel rovnoběžkou 0 : To znamená, že buďto v ní kužel sféru protíná, nebo pokud je tečný, se na této rovnoběžce sféry dotýká. Proto na této rovnoběžce musí být délkové zkreslení mapy rovno 1, tedy m 0 1 . Dosazením 0 do vztahu (3.1.6) obdržíme Kr0 a sin 0 (3.1.7) Pomocí vztahu (3.1.7) můžeme vzorec pro délkové zkreslení mapy přepsat do tvaru, ze kterého je patrná nezávislost zkreslení mapy na poloměru zemské sféry tg sin 0 2 m sin 0 tg 2 K (3.1.8) Nyní v rovině mapy přejdeme od polárních souřadnic ke kartézským souřadnicím x,y. Systém pravoúhlých souřadnic zvolíme tak, že osa y splývá s obrazem poledníku 0 a je orientována k severu, osa x je k němu kolmá. Počátek souřadnic zvolíme tak, aby vrchol kužele měl souřadnici y rovnu y 0 . Přechod od polárních ke kartézským souřadnicím je pak dán vztahy x r sin , y y0 r cos (3.1.9) kde a r jsou dány vztahy (3.1.1) a (3.1.2). Volíme-li počátek souřadnic v obrazu vrcholu V, potom y 0 0 . Obrácenou transformaci souřadnic tj. výpočet souřadnic , ze souřadnic x, y vyjádříme následovně. Umocněním a sečtením vztahů (3.1.9) dostaneme pro pólovou vzdálenost na mapě, tedy polární souřadnici r r x 2 y0 y 2 (3.1.10) Ze vztahu (3.1.3) pak máme 1 r K 2arctg C což se při výpočtech realizuje podle vztahu 1 r 2 arctg exp ln K C Pro úhel máme arctg x y0 y (3.1.11) (3.1.12) (3.1.13) Předchozí vztah použijeme pro x y0 y . Při obrácené nerovnosti použijeme vztah 2 arctg y0 y x (3.1.14) ze vztahu (3.1.1) pak vypočteme 0 k (3.1.16) 38 Je ještě užitečné, si vyjasnit význam konstanty K. Označme úhel, který svírá povrchová přímka kužele, na který zobrazujeme s jeho osou, která zároveň splývá s osou země. (Obr. 2.1). Označme ještě úhel, který svírá povrchová přímka s rovinou kolmou k zemské ose. Úhel je tedy úhlem doplňkovým k úhlu a tedy platí 2 . Z trojúhelníka ABV máme sin cos a cos 0 r0 (3.1.17) Dosadíme-li sem ze vztahu (3.1.7) máme (3.1.18) K sin cos Tento vzorec nám dává jednoduchou interpretaci konstanty K. Všimněme si ještě zvláštního případu, když kužel, na který zobrazujeme je tečný ke sféře a dotýká se jí na rovnoběžce 0 . Pak trojúhelník SBV (Obr. 2.2) je pravoúhlý, neboť poloměr SB je kolmý k tečně BV a je 0 , 0 (3.1.19) V případě kužele tečného ke sféře dostaneme pro konstantu K velmi jednoduchý vztah K sin 0 cos 0 (3.1.20) Konstanta K nám vždy určuje velikost kruhové výseče, na kterou je sféra zobrazována. Tato výseč je dána úhlem K 2 . Zabývejme se ještě otázkou, čím je Lambertova mapa jednoznačně určena. Zadáním zeměpisné délky základního poledníku 0 určíme na zemi oblast, kterou budeme zobrazovat. Poledník 0 , který nám určuje směr os x, y, volíme ve středu zobrazované oblasti. Uvažujeme-li zobrazení na tečný kužel tečný ke sféře, je Lambertova mapa již jednoznačně určena volbou zeměpisné šířky 0 rovnoběžky dotyku. Tímto je také určena nejenom konstanta K, neboť K sin 0 , ale i poloměr kružnice r0 , která je obrazem rovnoběžky o zeměpisné šířce 0 . Tento poloměr je dán vztahem (3.1.7) a a (3.1.21) cos 0 sin 0 a tg 0 K K Pro jednoznačné určení Lambertovy mapy, která zobrazuje sféru na tečný kužel, tedy stačí, zadáme-li základní poledník 0 a zeměpisnou šířku 0 dotyku kužele na jehož povrch sféru r0 zobrazujeme. 2. Průběh délkového zkreslení mapy v závislosti na zeměpisné šířce. Pro optimalizaci volby mapy je třeba studovat průběh funkce koeficientu zkreslení mapy m v závislosti na . K tomuto účelu přepíšeme vztah (3.1.8) do stručnějšího tvaru. Konstantu E zavedeme následujícím vztahem sin 0 E K 0 tg 2 a vztah pro výpočet délkového zkreslení mapy můžeme pak napsat stručněji (3.2.1) 39 tg 2 m E sin Derivováním tohoto vztahu dostaneme K (3.2.2) K tg dm 2 (3.2.3) m E 2 K cos d sin Poznamenejme, že pro úpravu výsledku vypočtené derivace jsme použili trigonometrických identit sin (3.2.4) 2 cos 2 1 cos a tg 2 2 1 cos a následujícího vztahu, který jsme obdrželi derivováním K tg 2 tg 2 K sin K (3.2.5) Průběh funkce délkového zkreslení mapy m i její derivace budeme studovat na intervalu 0 (3.2.6) 2 K Proto bude 0 a tedy odtud 0 tg 1 . Zlomek ve výrazu (3.2.3) bude 2 4 2 kladný a znaménko derivace m bude tedy záviset pouze na znaménku rozdílu K cos , který je podle vztahu (3.1.18) roven cos cos . Protože funkce cos je na intervalu (2.6) klesající je na intervalu : 0 výraz K cos záporný a je tady m 0 a funkce m je klesající, výraz K cos kladný a je tedy m >0 a funkce m je rostoucí 2 Pro , neboli , nabývá funkce délkového zkreslení m svého minima jehož hodnotu označme mmin . Nyní studujme chování funkce m na koncích intervalu 0, . Všimněme si, že 2 pro severní pól kde je 0 není hodnota výrazu (3.2.2) definována. Proto studujme limitu výrazu (3.2.2) v bodě 0 zprava, tedy pro 0 . K tomuto účelu přepíšeme pomocí (3.2.4) výraz (3.2.2) do tvaru tg 2 m E sin K E 1 cos K sin 1 K (3.2.7) Protože čitatel zlomku 1 cos >1 a pro 0 je sin 1 K 0 a tedy pro 0 je K m . Je třeba poznamenat, že m roste k nekonečnu velmi pomalu, neboť pro 40 oblasti ve středním pásu se K pohybuje okolo 0.8. Pro malé úhly můžeme sin nahradit obloukem a jmenovatel je přibližně roven 1 K . Tato veličina pro 1 K 0.2 když 0 konverguje k nule velmi pomalu. Pro je funkce m definována, dosazením 2 do (2.2) obdržíme m E 2 . 2 Shrneme-li tedy průběh funkce zkreslení mapy m v závislosti na úhlové pólové vzdálenosti máme: Procházíme-li hodnoty funkce m od severního pólu, kde m nabývá nekonečně velké hodnoty směrem k rovníku, pak na rovnoběžce nabývá m svého minima a směrem k rovníku opět stoupá k hodnotě E 2 . V případě, že kužel na který zobrazujeme je tečný k zemské sféře, je podle (3.2.1), (3.2.2) a (3.1.19) mmin m m 0 1 . V případě kdy kužel protíná sféru země ve dvou rovnoběžkách 1 a 0 přičemž je 1 0 , potom na těchto rovnoběžkách je m1 m 0 1 a platí, že 1 0 a mmin 1 . Po zjištění předchozích skutečností teprve nyní můžeme formulovat, co znamená, že délkové zkreslení mapy m se v dané oblasti mění co nejméně. Pro tento účel je proto třeba na výpočetní oblasti nalézt nejmenší hodnotu m, kterou jsme označili mmin a největší hodnotu m, kterou označme mmax . Pak proměnlivost délkového zkreslení můžeme kvantifikovat poměrem mmax / mmin , který je vždy větší než 1. Tím, že pro posuzování proměnlivosti zkreslení použijeme poměr, nikoliv rozdíl maximální a minimální hodnoty m, vyloučíme závislost hodnocení na celkovém měřítku vzájemně podobných map. Úkolem je tedy, pro danou oblast nalézt zobrazení tak, aby poměr mmax / mmin byl minimální. Mapu, která má tuto vlastnost nazveme optimální Lambertovou mapou. Na závěr ještě poznamenejme, že všechny Lambertovy mapy, které mají stejnou hodnotu K, jsou si geometricky podobné. To plyne přímo ze vztahu (3.2.2) pro délkové zkreslení, kde se vyskytuje výraz E, který je podle (3.2.1) pro celou oblast konstantní a tedy odpovídající si délky na těchto mapách jsou úměrné. 3. Problém zadání výpočetní oblasti a stanovení optimálního geografického zobrazení Při volbě výpočetní oblasti se setkáváme se dvěma problémy. Zaprvé jak a čím určit oblast, kterou jsme si pro výpočet zatím přibližně vybrali a jaké zobrazení pro tuto oblast zvolit. Na zobrazení klademe požadavek, aby zkreslení mapy se v námi zvolené oblasti měnilo co nejméně, tedy poměr maximální a minimální hodnoty délkového zkreslení mapy mmax / mmin byl co nejmenší. Nyní se podívejme na problém určení výpočetní oblasti. Nejdříve si všimněme, jaké vlastnosti na výpočetní oblast požadujeme. Z hlediska numerických metod je třeba, aby obraz oblasti na mapě byl obdélníkem, jehož strany by byly rovnoběžné s osami pravoúhlých souřadnic x,y, mapy. Tato okolnost vyplývá z konstrukce výpočetní sítě, kterou vytvářejí průsečíky rovnoběžek s osami souřadnic. Délky stran obdélníka i krok v síti je ovšem měřen na mapě a neodpovídá přesně skutečné délce na zemi. Na jiné mapě nejsou také strany 41 obdélníka částmi přímek, ale křivky. Je-li zobrazení zadáno, je možné oblast jednoduše určit například pomocí pravoúhlých souřadnic mapy. To však není náš případ, neboť optimální zobrazení teprve určíme podle zadané oblasti. Proto obdélníkovou oblast musíme zadat nezávisle na použitém zobrazení, tedy nezávisle na mapě. K tomu použijeme zeměpisné souřadnice. Směr stran obdélníka na mapě je určen směrem os x, y, systému souřadnic mapy a k tomu stačí zadat pouze základní poledník 0 . Základní poledník, který budeme volit vždy ve středu výpočetní oblasti, však nesouvisí s optimalizací mapy, která je dána výhradně konstantou K, neboli úhlem alfa (či beta). Proto při zadávání oblasti můžeme tento poledník zvolit před optimalizací zobrazení. Pro optimální zobrazení je přirozené předpokládat, což také učiníme, že obdélníková oblast je symetrická vzhledem k obrazu poledníku 0 na mapě, tedy vzhledem k ose y. Po volbě základního poledníku 0 můžeme obdélníkovou výpočetní oblast určit různými způsoby. Jedna z možností jak obdélníkovou oblast určit je že zadáme zeměpisné souřadnice dvou rohových bodů ležících na úhlopříčce obdélníka, například souřadnice jihozápadního a severovýchodního rohu oblasti. Bez zadání směru stran, tedy poledníku 0 , nebo jiných dalších podmínek není obdélník oblasti určen, neboť obdélníků majících stejnou úhlopříčku je nekonečně mnoho. Zadáme-li poledník 0 , nemůžeme již požadovat symetrii oblasti vzhledem k tomuto poledníku, úloha je v tomto případě přeurčena. Požadujeme-li symetrii, stačí, když zadáme místo obou pouze jednu ze zeměpisných souřadnic severovýchodního rohu obdélníka. Zadání obdélníkové oblasti zeměpisnými souřadnicemi dvou úhlopříčně položených rohů obdélníka má dvě nevýhody. Po volbě zeměpisných souřadnic jednoho z rohů, například jihozápadního a poledníku 0 je velmi obtížné správně zvolit zeměpisné souřadnice druhého rohu v tomto případě severovýchodního, abychom dostali oblast, jakou si představujeme. K určení souřadnic severovýchodního rohu nám nepomůže ani jiná mapa, neboť oblast na ní vypadá poněkud jinak. Druhým problémem je v tomto případě nesnadná optimalizace parametrů Lambertovy mapy, neboť zeměpisné souřadnice nejsevernějšího bodu oblasti jsou funkcí nejenom zeměpisných souřadnic úhlopříčných bodů obdélníka a zeměpisné délky základního poledníku 0 , ale i základního parametru 0 (nebo jemu ekvivalentnímu parametru, například K) Lambertova zobrazení. Ukážu nyní jednoduchý a efektivní způsob zadání oblasti i výpočtu optimálních parametrů Lambertova zobrazení. Zadáme zeměpisnou délku základního poledníku 0 . Dále požadujeme, aby zadaná oblast byla symetrická vzhledem k poledníku 0 . Oblast pak zadáme zeměpisnými souřadnicemi 1 , 1 jihozápadního rohu oblasti a zeměpisnou šířkou S středu severní strany obdélníka. Tento bod má tedy zeměpisné souřadnice 0 , S a je průsečíkem severní strany obdélníka s obrazem poledníku 0 , neboli s osou Y. Tento bod je též nejsevernějším bodem oblasti. Stačí tedy pouze čtyři údaje. Nejjižnějšími body oblasti jsou oba rohové body jižní strany obdélníka. Volba výše zmíněných údajů pro určení výpočetní obdélníkové oblasti je snadná a názorná. Můžeme k tomu použít některou z běžných map, například Stereografickou mapu, Lambertovu mapu s jinými parametry aj. Při volbě zmíněných údajů se nám také velmi zjednoduší výpočet optimálních parametrů 42 Lambertovy mapy, neboť přímo známe interval, ve kterém se pohybuje zeměpisná šířka . Je to interval 1 S . Pro pólovou úhlovou vzdálenost tedy interval S 1 . 4. Optimalizace parametrů Lambertovy mapy na intervalu S 1 . Jednoduchý výpočet optimální hodnoty parametru K pro Lambertovu mapu vychází z průběhu zkreslení mapy v závislosti na úhlové pólové vzdálenosti . Jestliže nejmenší hodnotu mmin nabývá m v bodě a bod, ve kterém toto minimum nabývá, leží uvnitř oblasti a tedy v intervalu S 1 potom maximální hodnotu mmax může funkce m nabývat pouze v koncovém bodě intervalu. Intuice nám proto říká, že pro optimální volbu, tj. aby poměr mmax / mmin byl co možná nejmenší, je třeba zvolit tak, aby v koncových bodech intervalu bylo zkreslení stejně velké, tedy aby platilo m 1 m S (3.4.1) Z tohoto předpokladu můžeme již optimální hodnotu snadno spočítat. Dosazením do vztahu (3.2.2) máme 1 tg 2 m 1 E sin 1 K (3.4.1) a obdobně S tg 2 m S E sin S K (3.4.2) dosadíme-li z předchozích vztahů do podmínky (3.4.1) máme S tg 2 1 tg 2 K sin S sin 1 (3.4.3) odkud pro parametr K dostáváme K ln sin S / sin 1 ln tg S / tg 1 2 2 (3.4.4) Zbývá nám ovšem ukázat, že takto zvolený parametr K je opravdu optimální a poměr mmax / mmin , kde mmax maximální a mmin minimální hodnota funkce m na intervalu 0 S 1 , pro K nabývá hodnotu minimální. Musíme tedy dokázat tvrzení: K tomu, aby poměr mmax / mmin byl na intervalu 0 S 1 minimální a tedy K bylo optimálně zvoleným parametrem Lambertovy mapy je nutné a stačí, aby m S m 1 . 43 Než přikročíme k důkazu, všimněme si, že neměníme-li a tudíž ani K cos a měníme pouze 0 , že podle vztahů (3.2.1) a (3.2.2) dostáváme ve smyslu geometrie podobné mapy, neboť zkreslení těchto map jsou si úměrná a tedy i délky na těchto mapách jsou si úměrné. Mapy se proto liší pouze v celkovém měřítku, a poměr mmax / mmin zůstává stejný. Můžeme proto bez újmy obecnosti studovat tento problém pro zobrazení na kužel tečný ke sféře. V tomto případě je 0 , mmin 1 a místo důkazu, že hodnota minimalizuje hodnotu poměru mmax / mmin je třeba ukázat, že hodnota 0 minimalizuje hodnotu mmax . Chceme-li nalézt optimální hodnotu 0 , pro kterou maximum mmax funkce m na intervalu S 1 je minimální, je třeba studovat chování délkového zkreslení mapy, jakožto funkce 0 v koncových bodech intervalu S , 1 . K tomu účelu funkci (3.1.8) budeme studovat jako funkci dvou proměnných a 0 , a pouze těchto dvou proměnných. Proto do vztahu (3.1.8) dosadíme za hodnotu K ze vztahu (1.20) cos 0 tg sin 0 2 m , 0 sin 0 tg 2 cos 0 (3.4.5) Tuto funkci studujme v koncových bodech S a 1 intervalu jakožto funkci 0 . Poznamenejme, že vzhledem ke svému průběhu, může funkce m jakožto funkce nabývat hodnot mmax jedině v koncových bodech intervalu a že tedy mmax musí být buďto m S , nebo m 1 . Funkce m S , 0 je na intervalu S 0 1 rostoucí od hodnoty 1 kterou nabývá pro 0 S . Obdobně funkce m 1 , 0 je na intervalu S 0 1 klesající k hodnotě 1 kterou nabude pro 0 1 . Proto exaktní podmínka pro výpočet hodnoty 0 , pro kterou je mmax minimální, je m S , 0 m1 , 0 (3.4.6) Dosadíme-li do této rovnosti hodnoty ze vztahu (3.4.5) dostaneme vzhledem k tomu, že K cos 0 po vykrácení stejný vztah jako je (3.4.3) a tedy vzorec (3.4.4) opravdu řeší úlohu minimalizace. Nyní si uvedeme vztah pro výpočet poměru mmax / mmin , abychom viděli efektivnost zvoleného zobrazení. Po výpočtu optimální hodnoty K ze vztahu (3.4.4) a 0 ze vztahu 0 arccos K je mmax mmin S tg sin 0 2 m s , 0 sin S 0 tg 2 K (3.4.7) 44 5. Stereografická a Mercatorova mapa jako mezní případ Lambertovy mapy Studujme Lambertovu mapu, která zobrazuje sféru na kužel, který protíná sféru na rovnoběžce 0 . Dříve jsme již označili úhel, který svírá povrchová přímka tohoto kužele s rovinou kolmou k ose kužele, jako úhel . Necháme-li nyní 0 konstantní a úhel budeme zvětšovat až na hodnotu 90 0 , tedy na pravý úhel, pak konstanta Lambertovy mapy dosáhne hodnoty K sin 1 a kužel rozvinutý do roviny vyplní celou rovinu. Dá se snadno ukázat, že tato mapa je stereografickou mapou, která vznikne projekcí sféry z jižního pólu na rovinu proloženou rovnoběžkou o zeměpisné šířce 0 . Vzhledem k tomu, že K=1 se vztahy pro stereografickou projekci značně zjednoduší. Úhly mezi poledníky budou na mapě stejné jako na sféře. Vztah pro pólovou vzdálenost (3.1.2) s použitím vztahů (3.1.7) a (3.2.4) můžeme napsat ve tvaru r a1 cos 0 tg (3.5.1) 2 obdobně se zjednoduší i výraz (3.1.8) pro délkové zkreslení mapy. Opět s použitím vztahu (3.2.4) máme 1 cos 0 (3.5.2) m 1 cos Z předchozího vztahu vidíme, že délkové zkreslení mapy je od pólu k rovníku rostoucí funkcí, která z hodnoty m0 1 cos 0 / 2 roste přes hodnotu m 0 1 na rovnoběžce 0 až k hodnotě m / 2 1 cos 0 . Pro posouzení, jak se pro tuto mapu chová podíl mmax / mmin na naší obdélníkové oblasti je účelné zvolit 0 S , pak nejmenší hodnota délkového zkreslení na obdélníku, je rovna m S 1 a podíl mmax / mmin je roven mmax 1 cos S m 1 mmin 1 cos 1 (3.5.3) Studujme nyní ještě dva limitní případy, které nám objasní vztah Lambertovy a steregrafické mapy, zasahuje-li výpočetní oblast do blízkosti pólu. Zvolme obdélníkovou oblast poledníkem 0 , jihozápadním bodem o zeměpisných souřadnicích 1 , 1 a nejsevernějším bodem, bodem o souřadnicích 0 , S . Oblast nyní zvětšujme směrem k severnímu pólu. Studujme tedy limitní přechod S 2 . Zvolme nyní zeměpisnou šířku dotyku kužele a sféry 0 postupně dvěma způsoby. Nejdříve položme 0 S . Obdržíme tak Lambertovu mapu, pro kterou je v nejsevernějším bodě délkové zkreslení m S 1 a v nejjižnějším bodě, jihozápadním rohu obdélníka, dostaneme pro hodnotu m1 podle vztahu (3.1.8) s použitím identity (3.2.4) 45 1 K sin S m1 sin 1 Pro S 2 je K sin S 1 . Pro K 1 cos S (3.5.4) 1 cos 1 hodnoty K blízké 1 je vztah (3.5.4) přibližně stejný jako vztah (3.5.3) a pro hodnotu K 1 v něj spojitě přechází. I hodnota mmax / mmin , která je rovna m1 je přibližně stejná jako pro stereografickou mapu. Délkové zkreslení monotónně roste v celém intervalu S , 1 a dostáváme mapy velice blízké ke stereografické mapě vzniklé projekcí sféry z jižního pólu na rovinu proloženou rovnoběžkou o zeměpisné šířce S . V limitě tyto mapy přejdou ve stereografickou mapu vzniklou projekcí sféry z jižního pólu na rovinu tečnou v pólu severním. Zvolíme-li ovšem hodnotu 0 podle vztahu (3.4.4), tedy tak, aby podíl mmax / mmin byl minimální, bude tento podíl mmax / mmin vždy menší než v předchozím případě nebo pro stereografickou mapu a dostaneme tak vždy zobrazení z hlediska zkreslení o něco lepší. I v tomto případě pro S 2 konverguje K 1 a mapa se jako v předchozím případě mění ve stejnou stereografickou mapu. Zcela jinou mapu obdržíme, zmenšujeme-li úhel k nule. V tomto případě přechází kužel, na který zobrazujeme ve válec a vrchol V, obraz pólu se vzdaluje do nekonečna a obrazy poledníků jsou rovnoběžné. V tomto případě musíme pro popis zobrazení použít přímo kartézskou soustavu, místo soustavy polární. Dostaneme tak válcové zobrazení. Jestliže požadujeme, aby toto zobrazení bylo konformní, obdržíme Mercatorovo zobrazení. Jeho rovnice se odvodí obdobně jako pro zobrazení Lambertovo. Při zobrazení rovníkové oblasti se délkové zkreslení Lambertovy i Mercatorovy mění jen málo a nenastávají žádné problémy. 6. Zadání obdélníkové oblasti a volba optimální Lambertovy mapy - výsledek Úlohu řešíme pro obdélníkovou oblast, která je symetrická vzhledem k obrazu základního poledníku, který splývá s osou Y. Pro určení polohy oblasti a optimální volby parametru K Lambertovy mapy zadáme následující čtyři údaje : zeměpisnou délku základního poledníku 0 , zeměpisné souřadnice jihozápadního rohu obdélníka 1 , 1 (nebo 1 , 1 ) zeměpisnou šířku S (nebo S ) středu severní strany obdélníka, neboli průsečíkem severní strany obdélníka s poledníkem 0 . Tento bod označme S, má tedy souřadnice 0 , S . Nyní postupujeme následovně: Ze vztahu (3.4.4) a (3.1.20) vypočteme parametry optimální Lambertovy mapy K a 0 Ze vztahů (3.1.3) a (3.1 .4) vypočteme pólovou vzdálenost r1 jihozápadního rohu a stejně tak pólovou vzdálenost rS bodu S , která se záporným znaménkem je souřadnicí y obou severních rohů obdélníka. Ze vztahu K 1 0 vypočteme úhel, který na mapě svírá poledník 1 procházející jihozápadním rohem s poledníkem základním 0 . Pravoúhlé souřadnice jihozápadního rohu pak vpočteme ze vztahů x1 r1 sin , y1 r1 cos . Ostatní pravoúhlé souřadnice všech rohů obdélníka vyplývají ze symetrie. 46 Nakonec zvolíme krok v síti, nebo počet uzlových bodů v jednom ze směrů. Rozměry oblasti pak zaokrouhlíme, nebo jinak opravíme na celé násobky kroku sítě. Závěrem opravíme polohu jihozápadního rohu oblasti podle rozměrů sítě. Polohu středu severní strany je lépe neměnit, neboť blíže k pólu se délkové zkreslení mění rychleji. 7. Srovnání délkového zkreslení stereografické a Lambertovy mapy a jejich možností Srovnání provedeme pro konkrétně zvolenou oblast mapy. Abychom ukázali možnosti Lambertovy mapy, zvolíme pro studium větší oblast, která se extremně přibližuje k severnímu pólu. Je to přibližně oblast, na které byl na přelomu osmdesátých a devadesátých let počítán předpovědní model v Československu. Zeměpisné souřadnice, které obdélníkovou oblast určují, volíme následovně. Základní poledník volíme Greenwichský, tedy 0 =0. Souřadnice jihozápadního rohu obdélníka nechť jsou 1 330 a 1 230 zeměpisnou šířku středu severní strany volíme úmyslně velmi blízko pólu S 89 0 , tedy pouze jeden úhlový stupeň, což představuje 111 km. Pro tuto oblast vychází zeměpisná šířka dotyku kužele 0 66.36 0 . Při této volbě vychází poměr maximální a minimální hodnoty zkreslení pro Lambertovu mapu 1.250, zatímco pro stereografickou mapu 1.437. Tento výsledek ilustruje skutečnost, že neobsahuje-li oblast přímo severní pól, je vždy lepší optimálně vybraná Lambertova mapa. Zajímavý je také průběh jak se mění délkové zkreslení mapy m , 0 v krajních bodech tohoto intervalu, tedy pro hodnoty 10 a 67 0 když 0 bude probíhat interval 10 0 67 0 . Zkreslení m 10 , 0 roste od hodnoty 1 až k hodnotě 9.718, zatímco m 67 0 , 0 klesá z hodnoty 1.437 na hodnotu 1. Stejnou, tedy i optimální hodnotu 1.251 nabývají tyto funkce pro 0 23.64 0 . Poznamenejme, že ani pro zobrazení celé polokoule není stereografická mapa ideální. Vlivem zkreslení stereografické mapy odpovídá 100 km na mapě v oblasti severního pólu, rovněž 100 km na zemi, zatímco v oblasti rovníku 100 km na mapě odpovídá ve skutečnosti na zemi pouze 50 km. Proto při použití sítě s konstantním krokem je popis proměnných v rovníkové oblasti zbytečně podrobný, což zvyšuje počet uzlových bodů a tím prodlužuje a zdražuje výpočet. 8. Závěry Z předchozích úvah můžeme pro optimální výběr konformní mapy udělat následující závěry: 1. Chceme-li zobrazit obdélníkovou oblast na jedné z konformních map: stereografické projekci, Lambertově kuželovém zobrazení nebo Mercatorově válcovém zobrazení v normální poloze, (osa kužele, válce splývá s osou země), tak, aby poměr maximální a minimální hodnoty koeficientu zkreslení mapy byl co nejmenší, je situace následující: Pro obdélníkovou oblast na severní (resp. jižní) polokouli, která neobsahuje pól je nejlepší Lambertova mapa s optimálním výběrem rovnoběžky, na které se kužel dotýká povrchu 47 Země. Zeměpisnou šířku této rovnoběžky dostaneme z podmínky, že zkreslení mapy je nejsevernějším a nejižnějším bodu oblasti stejné – vztah (3.4.4). 2. Pro určení polohy obdélníkové oblasti je nejlépe vyjít z volby nejsevernějšího bodu oblasti, tj. průsečíku severní strany s poledníkem, který prochází středem oblasti a určuje směr stran obdélníka. Ten určíme pomocí zeměpisných souřadnic. Máme tak přímou kontrolu vzdálenosti oblasti od severního pólu, což je důležité, přibližuje-li se oblast do blízkosti pólu. Polohu tohoto bodu po volbě mapy již raději neměníme, protože zkreslení mapy se zde mění rychleji. Chceme-li velikost oblasti upravit bez změny mapy, provedeme jí změnou polohy jihozápadního (resp. jihovýchodního) rohu obdélníka. Zde se zkreslení mapy mění málo a tato změna má malý vliv na volbu optimálního parametru Lambertovy mapy. Optimální volbu pak můžeme ještě doladit opakováním výpočtu volby optimální mapy. 3. Chceme-li z nějakých důvodů použít obdélníkovou oblast, která není symetrická vzhledem k základnímu poledníku, provedeme výběr optimální mapy pro symetrickou oblast, která vznikne zvětšením menší části posunutím jedné ze stran rovnoběžných s obrazem základního poledníku tak, aby vzniklá oblast byla symetrická. Protože výběr optimální Lambertovy mapy závisí pouze na zeměpisné šířce nesevernějšího a nejjižnějšího bodu oblasti, zmenšíme-li symetrickou obdélníkovou oblast na jedné ze stran, optimální výběr mapy se nezmění. Literatura [1] Baťka M.: Optimalizace geografie LAM 1 - Definice kartografických zobrazení a jejich základní vlastnosti. Meteorologické zprávy. Ročník 55-2002. Číslo 1. [2] Baťka M.: Optimalizace geografie LAM Část 2 – Optimální volba parametrů Lambertova konformního. Meteorologické zprávy. Ročník 55-2002. Číslo 2. s. 33-39. 48 4. Rovnice pro změnu hybnosti a tradiční aproximace V první kapitole „Rovnice, jimiž se řídí pohyb atmosféry“ jsme formulovali zákon zachování hybnosti pouze pro kartézský inerciální systém souřadnic. Za takovýto systém můžeme například považovat systém pravoúhlých souřadnic, jehož počátek leží ve středu zemské sféry a jehož osy směřují pod stále stejnými úhly ke hvězdám. Tento systém nerotuje se Zemí otáčející se kolem své osy. Nyní se budeme zabývat tvarem rovnic v souřadném systému pevně spojeného s rotující Zemí a nejenom to, budeme se věnovat také zjednodušením rovnic vyplývající ze skutečnosti, že atmosféra tvoří na povrchu Země k jejímu poloměru relativně pouze tenkou vrstvu. Zjednodušení rovnic vycházející z této skutečnosti nazval Norman Philips „tradičními aproximacemi“. Tyto aproximace vedou k metrickému zjednodušení a zahrnutí odstředivé síly vznikající při rotaci Země do síly zemské tíže. Síla zemské tíže je pokládána za konstantní, nezávisející na zeměpisné šířce, a její směr je vždy kolmý k povrchu Země. Pro formulaci rovnic v souřadné soustavě rotující společně se zemí je výhodné použít vektorový zápis rovnic hybnosti. Všimneme si navíc ještě jedné zajímavosti, a to formulace rovnic hybnosti pro semi-Lagrangeovská schémata, kde Coriolisovy členy jsou zahrnuty do individuální změny hybnosti. To nám do jisté míry také objasní mechanizmy spojené s Coriolisovou silou. 4.1. Rovnice pro změnu hybnosti ve vektorovém tvaru Vektory v pevné a rotující soustavě souřadnic Pro studium vztahu mezi vyjádřením vektoru v pevné a rotující soustavě souřadné vycházíme z důležité vlastnosti vektoru, která spočívá v tom, že vektor je dán pouze svou velikostí a směrem. Není tedy vázán na pevné místo v prostoru, což je základní vlastností bodů v prostoru a odtud i skalárních veličin. Studujeme zde tedy tak zvané volné vektory. Důsledkem této vlastnosti je, invariantnost složek vektoru vůči translaci souřadné soustavy. To znamená, že provedeme-li rovnoběžné posunutí soustavy souřadnic, složky vektoru se nezmění a popisují nám stále stejný vektor. Bez újmy obecnosti proto pro názorné odvození vztahů mezi souřadnými soustavami můžeme tyto soustavy studovat tak, že počátky obou soustav umístíme do jednoho bodu a to do libovolného bodu na ose otáčení. Při rotaci soustavy souřadnic se samozřejmě složky vektoru mění, i když studujeme stále stejný vektor. Z invariantnosti vektoru vůči translaci souřadné soustavy ovšem také vyplývá, že si můžeme tuto stejnou soustavu představit také tak, že počátek této rotující soustavy je umístěn do pevně zvoleného bodu na zeměkouli, otáčí se zároveň se zemí a že osa x směřuje na východ, osa y k severu a osa z kolmo k povrchu země a je kladně orientována směrem vzhůru. Takováto soustava souřadnic se nazývá lokální soustava souřadnic, nebo též standardní soustavou. Můžeme ji použít pro studium meteorologických jevů v okolí počátku lokálního souřadného systému na Zemi. Použití lokálního systému je možné, když chyba nahrazení zakřiveného povrchu Země tečnou rovinou procházející počátkem lokální soustavy souřadnic je vzhledem k chybě řešeného problému malá. Lokální soustava souřadnic je používána především v dynamické meteorologii. Pro studium všeobecné cirkulace atmosféry 49 v meteorologických modelech, které se vždy týkají dějů velkého (synoptického) měřítka na velké oblasti, nebo i celém povrchu Země však použití lokální soustavy souřadnic nestačí. Vektor rotace Při pohybu pevného tělesa otáčejícího se podél pevné osy otáčení (rotace) konají všechny jeho body s výjimkou pevných bodů na ose rotace kruhový pohyb se společnou úhlovou rychlostí Ω = 𝑑𝜆⁄𝑑𝑡 . Tento pohyb můžeme popsat vektorem úhlové rychlosti 𝛀, jehož velikost je 𝛺 a jeho směr je shodný s osou otáčení. Rychlost v, libovolného bodu tělesa otáčejícího se kolem osy, můžeme vyjádřit jako 𝐯 = 𝛀 × 𝐫 kde vektor r je průvodič vedený z jednoho pevného bodu na ose otáčení do otáčejícího se bodu. Je to zřejmé z toho, že vektor v je kolmý k rovině určené dvojicí vektorů 𝛀 a r. Aby tento výraz byl správný, orientace vektoru 𝛀 je zvolena tak, aby vektory 𝛀, r, v v tomto pořadí tvořily pravotočivý systém. Délka vektoru v, je dána vztahem 𝑣 = 𝜔𝑟 𝑠𝑖𝑛 𝜃, kde 𝜃 je úhel mezi vektory r a 𝛀 . Je-li počátek průvodiče zvolen ve středu zemské sféry je úhel 𝜃 pólová úhlová vzdálenost. Výraz 𝑟 𝑠𝑖𝑛 𝜃 je roven kolmé vzdálenosti průvodiče r od osy otáčení. Z toho je vidět, že 𝛺 je skutečně úhlová rychlost otáčení. Totální derivace vektoru (individuální časová změna) v rotující soustavě souřadnic. Než začneme výklad tohoto odstavce o vztahu individuální časové změny částice v inerciální a rotující soustavě souřadnic chci zdůraznit, že pro tento odstavec je zcela nepodstatné jaký má rotující Země tvar, tedy geoidu nebo rotačního elipsoidu, který se používá v geodézii, nebo referenční koule, používané obvykle v meteorologii. Začneme studiem libovolného se svými derivacemi spojitého vektorového pole A. Vektor A je funkcí času t a tří prostorových ortogonálních souřadnic x, y, z. Inerciální, nebo též absolutní kartézský systém souřadnic zvolíme tak, že počátek souřadnic leží na zemské ose, která je osou rotace a směr souřadnicových os zůstává stejný vzhledem ke hvězdám. Jinak směr jeho os může být zvolen libovolně. Jestliže i, j, k, jsou příslušné jednotkové vektory na osách souřadnic, můžeme vektor A psát ve tvaru 𝐀 = 𝐴𝑥 𝐢 + 𝐴𝑦 𝐣 + 𝐴𝑧 𝐤 (4.1.1) kde 𝐴𝑥 , 𝐴𝑦 , 𝐴𝑧 jsou složky vektoru A vzhledem k osám x, y, z. Nechť x‘ ,y‘, z‘ jsou kartézské souřadnice v soustavě, která vznikne ze soustavy x, y, z tak, že jí necháme rotovat společně se zemí a otáčí se tedy kolem zemské osy úhlovou rychlostí Ω. Počátky obou soustav jsou stejné. Nechť i‘, j‘, k‘ jsou jednotkové vektory na osách souřadnic x‘, y‘, z‘, pak vektor A můžeme psát také ve tvaru 𝐀 = 𝐴𝑥′ 𝐢′ + 𝐴𝑦 ′ 𝐣′ + 𝐴𝑧 ′ 𝐤′ (4.1.2) Kde 𝐴𝑥′ , 𝐴𝑦′ , 𝐴𝑧′ jsou složky vektoru A v rotující soustavě souřadnic x‘, y‘, z‘. Při výpočtu totální derivace musíme vzít v úvahu, že směry jednotkových vektorů i‘, j‘, k‘ se mění s časem a proto aplikujeme-li totální diferenciál na vztah (4.2) dostaneme 𝑑𝐀 𝑑𝐴𝑥′ ′ 𝑑𝐴𝑦′ ′ 𝑑𝐴𝑧′ ′ 𝑑𝐢′ 𝑑𝐣′ 𝑑𝐤′ = 𝐢 + 𝒋 + 𝐤 + 𝐴𝑥′ + 𝐴𝑦′ + 𝐴𝑧′ 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.3) První tři členy pravé strany rovnice tvoří totální derivaci vektoru A vzhledem k rotující soustavě souřadnic x‘, y‘, z‘, kterou označme 𝑑′ 𝑑𝑡 . Protože na jednotkové vektory i‘, j‘, k‘ se 50 můžeme dívat jako na průvodiče s počátkem na ose rotace, jsou rychlosti i‘, j‘, k‘ dány rotací a platí 𝑑𝐢′ 𝑑𝐣′ 𝑑𝐤′ = 𝛀 × 𝐢′ , = 𝛀 × 𝐣′ , = 𝛀 × 𝐤′ 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.4) Kde 𝛀 je vektor který definuje rotaci vzhledem k ose Země. Poslední tři členy pravé strany rovnice (4.1.3) zapsány vektorově nám dají 𝛀 × 𝐀. Zde jsme použili následující vztahy platné pro vektorový součin: 𝐀 × 𝐁 = −𝐁 × 𝐀, násobení vektorového součinu skalárem 𝜆(𝐀 × 𝐁) = (𝜆𝐀) × 𝐁 = 𝐀 × (𝛌𝐁) a distributivní zákon 𝐀 × (𝐁 + 𝐂) = 𝐀 × 𝐁 + 𝐀 × 𝐂. Rovnice (4.1.3), která nám dává vztah mezi totální derivací v inerciální a rotující soustavě má tvar 𝑑𝐀 𝑑′𝐀 = +𝛀×𝐀 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.5) Předchozí vztah platí pro libovolné vektorové pole A. Všimněme si, že v předchozím vztahu (4.5) je čárkou indikující rotující soustavu označena pouze absolutní derivace, neboť vektor je geometrický objekt a nezávisí na soustavě souřadnic. V meteorologii se však všechny výpočty provádějí v soustavě souřadnic pevně spojené s rotující Zemí, proto nyní změníme označení totálních derivací a totální derivaci v absolutní, tedy inerciální soustavě označíme čárky, tedy 𝑑𝐀 𝑑𝑡 𝑑𝑎 𝐀 𝑑𝑡 a totální derivaci v rotujícím systému souřadnic bez . Vztah (4.5) nabude obvyklý tvar 𝑑𝑎 𝐀 𝑑𝐀 = +𝛀×𝐀 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.6) Aplikujeme-li nyní předchozí vztah a na vektor A za který zvolíme rádius-vektor r definovaný vztahem 𝐫 = 𝑥𝐢 + 𝑦𝐣 + 𝑧𝐤 = 𝑥 ′ 𝐢′ + 𝑦 ′ 𝐣′ + 𝑧′𝐤′ (4.1.7) pak rovnice (4.1.5) nabude tvaru 𝑑𝑎 𝐫 𝑑𝐫 = +𝛀×𝐫 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.8) Protože 𝑑𝑎 𝐫 = 𝐯𝐚 𝑑𝑡 𝑑𝐫 je vektorem rychlosti částic vzhledem k inerciální soustavě, který jsme označili va a 𝑑𝑡 = 𝐯 je vektorem rychlosti částic vzhledem k rotující soustavě, tedy vzhledem k povrchu země, máme 𝐯𝑎 = 𝐯 + 𝛀 × 𝐫 (4.1.9) Což můžeme jednoduše interpretovat tak, že vektor rychlosti vzhledem k inerciální, nebo též absolutní soustavě souřadnic va je součtem vektoru rychlosti vzhledem k Zemi v, (tedy vzhledem k rotující soustavě), a vektoru rychlosti dané rotací v bodě, kde se částice nachází. 51 Vektor rychlosti rotace je přirozeně brán vzhledem k inerciální soustavě, vzhledem k Zemi je samozřejmě nulový. Aplikujeme-li rovnici (4.1.5) platící pro libovolný vektor na vektor rychlosti vzhledem k absolutní inerciální soustavě V, obdržíme obdobný vztah pro zrychlení 𝑑𝑎 𝐯𝑎 𝑑𝐯𝑎 = + 𝛀 × 𝐯𝑎 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.10) Dosadíme-li do pravé části rovnice (4.1.10) za v ze vztahu (4.9) obdržíme 𝑑𝑎 𝐯𝑎 𝑑 𝑑𝐯 = (𝐯 + 𝛀 × 𝐫) + 𝛀 × (𝐯 + 𝛀 × 𝐫) = + 2𝛀 × 𝐯 + 𝛀 × (𝛀 × 𝐫) 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.11) kde jsme použili skutečnosti, že vektor rotace 𝛀 je konstantní, a platí 𝑑 𝑑𝐫 (𝛀 × 𝐫) = 𝛀 × =𝛀×𝐯 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.12) Aplikujeme-li rovnici (4.1.5) platící pro libovolný vektor na vektor rychlosti vzhledem k absolutní inerciální soustavě v, obdržíme obdobný vztah pro zrychlení proto vztah (4.1.11) můžeme psát ve tvaru 𝑑𝑎 𝐯 𝑑𝐯 = + 2𝛀 × 𝐯 + 𝛀 × (𝛀 × 𝐫) 𝑑𝑡 𝑑𝑡 V předchozí rovnici je 𝑑𝑎 𝐯 𝑑𝑡 zrychlení vzhledem k inerciální soustavě, zatímco 𝑑𝐯 𝑑𝑡 (4.1.13) je zrychlení vzhledem k rotující soustavě spojené se Zemí. Na rozdíl mezi těmito dvěma výrazy se můžeme dívat jako na výslednici virtuálních sil vztažených na jednotku hmotnosti, které musíme brát v úvahu v rotujícím systému souřadnic i když žádné reálné síly na částice nepůsobí. Člen 2𝛀 × 𝐯 nám představuje Coriolisovo zrychlení a člen 𝛀 × (𝛀 × 𝐫) dobře známé odstředivé zrychlení. Abychom tuto skutečnost ještě více objasnili, označme R projekci vektoru r na normálu k ose otáčení, pak podle obecného vztahu pro vektorový součin 𝐚 × (𝐛 × 𝐜) = 𝐛(𝐚 ∙ 𝐜) − 𝐜(𝐚 ∙ 𝐛) Máme 𝛀 × (𝛀 × 𝐫) = 𝛀 × (𝛀 × 𝐑) = 𝛀(𝐑 ∙ 𝛀) − 𝐑(𝛀 ∙ 𝛀) = −Ω2 𝐑 (4.1.14) kde je velikost vektoru 𝛀 , neboli úhlová rychlost rotace Země. Ta je rovna 2𝜋/délka hvězdného dne = 𝛺 = 7.292 115 9 ∗ 10−5 𝑠𝑒𝑐 −1, Kde délka hvězdného dne = 86 164.090 54 sec. Odstředivé zrychlení se obvykle zahrnuje do tíhového zrychlení Země, které se tedy skládá z tíhového zrychlení země g*, které by vyvolávala gravitační síla Země, kdyby se neotáčela. Tíhové zrychlení rotující Země je tedy rovno součtu 𝐠 = 𝐠 ∗ + Ω2 𝑹 (4.1.15) Velikost tohoto vektoru stačí pro meteorologii považovat za konstantní a můžeme pro ni zvolit hodnotu normálního zrychlení, které je rovno g 9.80665 ms 2 . Tato hodnota tíhového zrychlení se používá v definici soustavy technických jednotek a je rovna zrychlení 52 zemské tíže na 45 stupni severní šířky při hladině moře. Zaokrouhlujeme ji obvykle na g 9.8 ms 2 . Za předchozího zjednodušení budeme rovněž předpokládat, že vektor g míří do středu Zeměkoule. Člen 𝛀 × (𝛀 × 𝐫) v rovnici (4.1.13) je pak zahrnut do síly zemské tíže a v rovnici (4.1.13) jej vynecháváme. Rovnici (4.1.13) píšeme pak ve tvaru 𝑑𝑎 𝐯 𝑑𝐯 = + 2𝛀 × 𝐯 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.13a) Důsledky této aproximace je však třeba více vysvětlit, což provedeme dále. Rovnice pro změnu hybnosti v rotující souřadné soustavě Druhý Newtonův zákon je obvykle formulován jako zákon zachování hybnosti. Tento zákon je matematicky formulován rovnicemi hybnosti (anglicky momentum equations). Protože hybnost je vektorová veličina, můžeme v třírozměrném prostoru, ve kterém žijeme, tento zákon také zapsat pomocí tří rovnic pro jednotlivé složky vektoru hybnosti. Když pro formulaci rovnic změny hybnosti použijeme výše zavedené označení, dostaneme rovnice v obvyklém tvaru používaném v meteorologii. Hodnoty proměnných v rotujícím sytému již nebudeme označovat čárkou a hodnoty v absolutním inerciálním systému označme indexem a, tyto hodnoty stejně nebudeme v dalším potřebovat. Druhý Newtonův zákon můžeme tak v inerciální soustavě napsat symbolicky ve tvaru 𝑑𝑎 𝐯𝑎 = ∑𝐅 𝑑𝑡 (4.1.16) Levá strana zde reprezentuje změnu vektoru rychlosti v absolutní inerciální soustavě, tedy vlastně změnu hybnosti částic vztaženou k jednotkové hmotnosti. Pravá strana reprezentuje součet všech reálných sil působící na částice vztažených k jednotkové hmotnosti. Rovnice pro změnu hybnosti můžeme s pomocí vztahů (4.1.13), (4.1.14) a (4.1.15) tedy psát ve tvaru 𝑑𝑎 𝐯 𝑑𝐯 = + 2𝛀 × 𝐯 = 𝐏 + 𝐠 + 𝐅 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.1.17) kde P je síla tlakového gradientu, g síla zemské tíže a F sílu vnitřní vazkosti vztažené na jednotku hmotnosti. Aproximace spojené se zemskou tíží Na všechny hmotné objekty nacházející se v blízkosti zemského povrchu rotující spolu se Zemí působí síla zemské tíže. Tato síla zemské tíže se skládá ze dvou složek. Jednou ze složek je gravitační síla Země podle známého Newtonova zákona. Druhou složkou je odstředivá síla, způsobená rotací Země a tedy i rotací těles samotných, které se pohybují spolu se zemským povrchem. Kdyby Země nerotovala, měla by teoreticky tvar koule. Vzhledem k odstředivé síle rotace nemá Země tvar koule, ale geoidu. V atmosféře dominantním potenciálním polem působícím na atmosféru je gravitační síla Země. Poznamenejme, že odstředivou sílu vzniklou rotací Země vyjádřenou členem 53 −𝛀 × (𝛀 × 𝐑) můžeme psát ve tvaru 1 2 ∇Ω2 R2 a kombinujeme tento člen s gravitačním potenciálem Země abychom dostali geopotenciál , 1 Φ = Φ ∗ − 2 Ω2 𝑅 2 (4.1.18) a označme 𝐠 = −∇Φ vektor zemské tíže. Nehomogennost zemské kůry i další odchylky způsobují, že plocha konstantního není přesně povrchem rotační plochy ideálního geoidu. My ovšem ignorujeme tyto relativně malé rozdíly a plochu konstantního geopotenciálu na povrchu geoidu budeme považovat plochu vzniklou rotací. Plocha povrchu geoidu je tedy plochou konstantního geopotenciálu. Tíhové pole země, které je dáno gradientem geopotenciálu, dobře souhlasí s pozorovaným skutečným tíhovým polem Země. Ignorujeme také rozdíl mezi geografickou a geocentrickou zeměpisnou šířkou. Nyní podle N. Phillipse (1973) definujeme souřadnice na základě tíhového pole Země. Nejdříve definujeme ortogonální křivočaré souřadnice, ty jsou dány následujícími plochami 𝜉1 = 𝜆 = východní délku – tvoří poloroviny vycházející se zemské osy, jsou to tedy poloroviny poledníků 𝜉2 = rotační plochy kolmé k ploše stejného geopotenciálu, vytvoří se rotací svislé polopřímky v daném bodě geoidu kolem zemské osy 𝜉3 = Φ plochy stejného geopotenciálu Φ0 je hodnota geopotenciálu Φ na povrchu referenčního geoidu, což je „průměrná hladina moře“. Naše volba souřadnic je diktována přáním, aby se zemská tíže vyskytovala pouze v jedné složce pohybových rovnic. To je velmi důležité! My jednoduše používáme geocentrické sférické souřadnice, přestože vzdálenost od středu Země se pohybuje od 6 357 km na pólech k 6 378 km na rovníku a souřadnicová plocha traverzuje výškově atmosférou 22 km. Takováto gravitační síla by byla dominantní silou v rovnicích horizontálních složek hybnosti. Takovýto systém je samozřejmě komplikovaný, neboť metrické (Lameovy) koeficienty ℎ1 , ℎ2 , ℎ3 v přírůstku délky (𝑑𝑙)2 = ℎ1 2 (𝑑𝜉1 )2 + ℎ2 2 (𝑑𝜉2 )2 + ℎ3 2 (𝑑𝜉3 )2 (4.1.19) jsou komplikovanými funkcemi 𝜉1 , 𝜉2 , 𝜉3 Systém souřadnic zjednodušíme následujícím způsobem. Definujeme referenční sféru, jejíž poloměr a je průměrnou hodnotou poloměru Země a = 6 371 km a pro libovolný bod P atmosféry, jehož souřadnice jsou 𝜉1 , 𝜉2 , 𝜉3 přiřadíme sférické souřadnice 𝜆𝑠 , Φ𝑠 , 𝑟𝑠 , že 𝜆𝑠 = 𝜆 = 𝜆𝑠 (𝜉1 ) (4.1.20) Φ𝑠 = Φ = Φ(𝜉2 ) (4.1.21) Φ 𝑑Φ 𝑟𝑠 = 𝑎 + ∫Φ 0 𝑔̅(Φ) = 𝑟𝑠 (𝜉3 ) (4.1.22) kde 𝑔̅ (Φ) je průměrná hodnota g na ploše konstantního Φ a integrál je vyhodnocován při konstantním 𝜉1 , 𝜉2 . Protože 𝜆𝑠 → 𝜉1 , Φ𝑠 → 𝜉2 , 𝑟𝑠 → 𝜉3 zůstává 𝜆𝑠 , Φ𝑠 , 𝑟𝑠 ortogonálním systémem. Protože g se příliš nemění je vzdálenost 𝑟𝑠 stále rovna geometrické výšce nad hladinou moře pokud bod P není příliš vzdálen od referenčního geoidu. Nyní tedy připustíme, že jak jsme předpokládali, můžeme metrické koeficienty aproximovat sférickým systémem tedy 54 (𝑑𝑙)2 = 𝑟𝑠 2 𝑐𝑜𝑠 2 Φ𝑠 (𝑑𝜆𝑠 )2 + 𝑟𝑠 2 (𝑑Φ𝑠 )2 + (𝑑𝑟𝑠 )2 (4.1.23) neboli ℎ1 = 𝑟𝑠 cos Φ𝑠 , ℎ2 = 𝑟𝑠 , ℎ3 = 1 (4.1.24) touto cestou dosáhneme, že tíhová síla Země je komponentou pouze v „radiálním“ směru. Souřadnice určující polohu na Zemi jsou brány podél ploch konstantního geopotenciálu spíše než podél ploch konstantní vzdálenosti od středu Země. Souřadnice můžeme geometricky interpretovat následovně. Pro libovolný bod P, jehož souřadnice jsou 𝜉1 , 𝜉2 , 𝜉3 je zeměpisná délka dána vztahem 𝜆𝑠 = 𝜉1 = 𝜆; Φ𝑠 je dáno úhlem mezi směrem zemské tíže a rovinou rovníku když bodem P pohybujeme podél čáry 𝜉 = 𝑐𝑜𝑛𝑠𝑡., 𝜉3 = 𝑐𝑜𝑛𝑠𝑡. na referenčním geoidu. Souřadnice 𝑟𝑠 je definována jednoduše, jako konstanta plus vzdálenost definovaná prací danou pohybem proti průměrné tíhové síle Země. Poznamenejme, že když Φ = Φ0 tak 𝑟𝑠 = 𝑎 a 𝑟𝑠 není rovna vzdálenosti plochy referenčního geoidu od geometrického středu Země. Při této aproximaci předpokládáme, že atmosféra je tekutina pohybující se téměř po sférické (s vyloučením modulace dané terénem) ploše a konstantní tíhová síla působí pouze podél vertikální souřadnice. Obvykle klademe 𝑧 = 𝑟𝑠 − 𝑎. V tomto případě si jednoduše připomeňme, že všechna data použitá pro předpověď nebo verifikaci jsou dána vzhledem k plochám konstantního Φ. Rovnice hybnosti v lokálním systému souřadnic Pro studium pohybu vzduchu v okolí určitého bodu na Zemi je možné použít lokální pravoúhlý souřadný systém souřadnic. V bodě P na povrchu Země v tečné rovině k ploše stejného geopotenciálu (v jednodušší interpretaci v rovině tečné k referenční kouli aproximující Zemi), zvolíme kartézský systém souřadnic s počátkem v bodě P. Osa y nechť směřuje k severu, osa x k východu. Svislá souřadnice z, nechť směřuje kolmo k tečné rovině a je kladně orientována vzhůru. V tomto systému souřadnic si vyjádřeme složky Coriolisovy síly, které jsou dány vztahem−2𝛀 × 𝐯. Vektor rotace leží v rovině poledníku, proto složka x 0 kolmá k rovině poledníku musí být rovna 0. Obrázek 4. 1. Složky vektoru rotace v lokální soustavě souřadnic 55 Složky vektoru Ω ve směru souřadných os y, z, jsou jeho průměty do souřadných os y, z v rovině poledníku. Souřadnice vektoru rotace v našem lokálním systému jsou tedy 𝛀 = (0, Ω cos 𝜑 , Ω sin 𝜑) (4.1.25) Kde je zeměpisná šířka. Rovnice pro změnu hybnosti (4.1.17) které psány ve vektorovém tvaru jsou 𝑑𝐯 + 2𝛀 × 𝐯 = 𝐏 + 𝐠 + 𝐅 𝑑𝑡 (4.1.26) nyní přepíšeme do složkového tvaru. Nejdříve si vyjádříme Coriolisovy členy. Označíme-li složky Coriolisovy síly ve směru souřadnic x, y, z 𝐂 = (𝐶x , 𝐶𝑦 , 𝐶𝑧 ), máme 𝐢 𝐣 𝐤 𝐂 = −2𝛀 × 𝐯 = 2Ω |0 cos φ sin φ| (4.1.27) 𝑢 𝑣 𝑤 Z determinantu dostáváme složky Coriolisovy síly 𝐶𝑥 = 2𝑣Ω sin 𝜑 − 2𝑤Ω cos 𝜑 (4.1.28) 𝐶𝑦 = −2𝑢𝜑Ω sin 𝜑 (4.1.29) 𝐶𝑧 = 2𝑢Ω cos 𝜑 (4.1.30) Rovnice (4.26) ve složkovém tvaru jsou 𝑑𝑢 𝜕𝑝 = −∝ + 2𝑣Ω sin 𝜑 − 2𝑤Ω cos 𝜑 𝑑𝑡 𝜕𝑥 (4.1.31) 𝑑𝑣 𝜕𝑝 = −𝛼 − 2𝑢Ω sin φ 𝑑𝑡 𝜕𝑦 (4.1.32) 𝑑𝑤 𝜕𝑝 = −∝ − 𝑔 + 2𝑢Ω cos φ 𝑑𝑡 𝜕𝑧 (4.1.33) Tyto rovnice odvozené formálně z rovnic ve vektorovém tvaru mají stejnou vadu jako obvykle uváděné rovnice v polárních souřadnicích, kde je polární souřadnice r nahrazena poloměrem zemské sféry. Neberou totiž v úvahu důsledky zjednodušení geometrie, nazývané podle Carla Eckarta „tradičními aproximacemi“, publikované roku 1960 v monografii [1]. Podle Normana Phillipse [8] jsou v nich proto obsaženy nežádoucí členy. V první rovnici je to člen −2𝑤Ω cos 𝜑 a v poslední rovnici člen 2𝑢Ω cos φ. Tyto členy se obvykle v dynamické meteorologii pro zjednodušení vynechávají se zdůvodněním, že jsou malé. Skutečný jejich význam i to, že do rovnic nepatří, budeme studovat dále, v souvislosti se zákonem zachování momentu hybnosti. Pohyby atmosféry synoptického, tedy velkého měřítka jsou kvasihorizontální, tedy přibližně rovnoběžnými s plochami konstantního geopotenciálu. Pro modely synoptického měřítka je atmosféra v podstatě stále v hydrostatické rovnováze. Rovnice hybnosti tak nepopisují tepelnou konvekci, jejíž měřítko je o několik řádů menší, a proto je řešena parametrizacemi. Poslední rovnice (4.1.33) je pak redukována na hydrostatickou rovnici. Zanedbáváme tedy vertikální zrychlení 𝑑𝑤 ⁄𝑑𝑡 a samozřejmě proto také i Coriolisův člen. Problémem tedy zůstává zejména člen 2Ω𝑤 cos 𝜑 v první rovnici. Tento člen je vlivem malých vertikálních rychlostí nejméně o dva řády menší a v dynamické 56 meteorologii se pro zjednodušení rovnic zanedbává. O tom, že člen 2Ω𝑤 cos 𝜑 je v rovnicích nežádoucí, neboť způsobuje porušení principu zachování momentu hybnosti (agular momentum princip), bude pojednáno podrobněji dále. V modelech, které jako horizontální souřadnice používají kartézský systém v rovině mapy jsou svislé souřadnice kolmé k rovině mapy a tedy rovnoběžné. Situace je tedy odpovídá tradičním aproximacím, neboť i zde se vzdálenosti měří po povrchu Země a Lameovy koeficienty nezávisí na výšce nad zemí. V osmé kapitole uvidíme, že všechny horizontální vzdálenosti a to i v systémech vertikálně transformovaných souřadnic zahrnujících orografii jsou měřeny v rovině mapy. Tuto aproximaci umožňuje skutečnost, že atmosféra tvoří na povrchu země vzhledem k jejímu poloměru nejen tenkou vrstvu, ale i to, že pro synoptické měřítko, vlivem malého horizontálního rozlišení na výpočetní síti, má takto zobrazená orografie vzhledem k vodorovné ploše jen velmi malé sklony. Rovnice (4.1.31), (4.1.32), (4.1.33) se pro modely synoptického měřítka zjednodušují. Bez parametrizace tření je píšeme ve tvaru 𝑑𝑢 𝜕𝑝 = −𝛼 + 𝑓𝑣 𝑑𝑡 𝜕𝑥 (4.1.34) 𝑑𝑣 𝜕𝑝 = −𝛼 − 𝑓𝑢 𝑑𝑡 𝜕𝑦 (4.1.35) 0 = −𝛼 𝜕𝑝 −𝑔 𝜕𝑧 (4.1.36) kde 𝑓 = 2Ω sin 𝜑 se nazývá Coriolisův parametr Rozepíšeme-li zde individuální změny složek hybností, můžeme rovnice pro změny horizontálních složek hybnosti psát ve tvaru 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑝 +𝑢 +𝑣 +𝑤 − 𝑓𝑣 + 𝛼 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 𝜕𝑥 (4.1.37) 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑝 +𝑢 +𝑣 +𝑤 + 𝑓𝑢 + 𝛼 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 𝜕𝑦 (4.1.38) Možnosti použití lokálního systému souřadnic a rotované systémy Ukážeme si nyní, jak velké rozdíly ve vzdálenostech vznikají mezi vzdálenostmi na kouli a v tečné rovině v okolí počátku lokálního systému souřadnic. Vyjdeme přitom z obvykle známé skutečnosti, že délka oblouku do 50 úhlové míry se málo liší od délky průmětu tohoto oblouku na tečnu. Pro větší úhly se pak tento rozdíl rychle zvyšuje. Této skutečnosti se používá ve fyzice při studiu kyvadla, aby se rovnice popisující jeho kyvy stala 57 lineární. Budeme tedy studovat rozdíl mezi délkou oblouku daného úhlem 𝜃 na kružnici o poloměru a=6371 km, což je poloměr Země, délkou jeho kolmého průmětu na tečnu procházející počátkem souřadnic, což je ve skutečnosti lokální systém souřadnic, a navíc délkou průmětu kružnice z opačného bodu na kružnici, což je stereografická projekce. Obrázek 4. 2. Možnosti použití lokální soustavy souřadnic Uhel 𝜃 můžeme interpretovat jako pólovou úhlovou vzdálenost od pólu osy rotace Země. Trik s otočením osy Země, která nám pak definuje novou otočenou obdobu geografických souřadnic, se dnes používá v některých modelech. Tím se rozšíří možnosti pro volby souřadných systémů v lokálních modelech. Je pak možné použít k zobrazení Země systém pravoúhlých souřadnic na zvolené obvykle konformní mapě, což může být Mercatorova mapa, stereografické zobrazení, Lambertova mapa, nebo i přímo systém otočených zeměpisných souřadnic. Nová poloha osy zeměpisných souřadnic je v tomto případě volena tak, aby střed mapy ležel v rovníkové oblasti takto otočené sítě souřadnic. Nyní si musíme si upřesnit, co rozumíme lokálním souřadným systémem. Je to kartézský systém souřadnic v tečné rovině s počátkem v bodě dotyku se Zemí. Bodům na Zemi budou v tečné rovině odpovídat jejich ortogonální průměty do roviny lokálního systému souřadnic. Pro pólovou úhlovou vzdálenost 𝜃 = 50 dostaneme následující vzdálenosti od počátku lokálních souřadnic: 𝜋 vzdálenost po oblouku je 𝑠 = 𝑎 180 𝜃, 𝑠 = 0.087 266 ∗ 𝑎 = 555.97 km, vzdálenost d po průmětu oblouku na tečnou rovinu, tedy vzdálenost od počátku lokálního systému souřadnic 𝑑 = 𝑎 sin 𝜃, 𝑑 = 0.087 156 ∗ 𝑎 = 555.27 km vzdálenost po stereografickém průmětu oblouku do roviny lokálního systému souřadnic 𝑝 = 𝑎 ∗ 2 tan 𝜃/2, 𝑝 = 0.087 322 ∗ 𝑎 = 556.33 km 58 Vidíme, že chyba v horizontální vzdálenosti, která je pro meteorologii rozhodující, je do vzdálenosti 555 km od počátku souřadnic lokálního souřadného systému z hlediska synoptické meteorologie malá. Při průmětu povrchu Země do roviny lokálního systému souřadnic činí rozdíl vzdáleností po povrchu Země a v rovině lokálních souřadnic 0.7 km. Pro rotované stereografické souřadnice ovšem a to i bez zavedení zkreslení mapy je tato chyba pouze 0.36 km. Pro účely geodezie jsou však tyto chyby nepřijatelné a proto je často i pro meteorologii prezentováno, že lokální systém je možné použít pouze pro oblast čtverce o straně 20 km. 4.2 Rovnice hybnosti ve sférických souřadnicích Rovnice hybnosti, které jsme odvodili ve vektorovém tvaru, nyní převedeme do složkového tvaru ve sférických souřadnicích. Tento tvar rovnic je důležitý pro obecné studium vln v atmosféře a pro modely obecné cirkulace, neboť rovnice ve složkovém tvaru potřebujeme pro výpočty numerickými metodami. Právě globální modely jsou formulovány ve sférických souřadnicích a jsou používány pro studium všeobecné cirkulace a v současnosti zejména pro střednědobou předpověď počasí, čímž je myšlena předpověď na časové období do dvou týdnů. Nechť (𝜆, 𝜑, 𝑟) jsou sférické souřadnice, 𝜆 zeměpisná délka, 𝜑 zeměpisná šířka a r je vzdálenost od středu Země. Vzhledem k tomu, že elipticita Země je malá, nahradíme plochu povrchu Země sférou o poloměru r=a, s tím, že zemská tíže nemá 𝜑 - složku. Dostaneme tak adekvátní popis pro analýzu pohybu atmosféry. Označme písmenem z výšku nad hladinou moře. Dále nechť (𝐢, 𝐣, 𝐤) jsou vzájemně ortogonální jednotkové vektory i ve směru podél rovnoběžky na východ, j ve směru poledníku na sever a k, směrem vzhůru. Tyto jednotkové souřadnicové vektory rotují společně se Zemí, nejsou tedy konstantní. Vektor rychlosti v pak můžeme vyjádřit v soustavě rotující se Zemí ve tvaru 𝐯 = 𝑢𝐢 + 𝑣𝐣 + 𝑤𝐤 (4.2.1) kde složky rychlostí v tomto křivočarém systému souřadnic jsou 𝑑𝜆 𝑑𝜆 𝑑𝜑 𝑑𝜑 𝑑𝑟 𝑑𝑟 𝑢 = ℎ𝜆 = 𝑟 cos 𝜑 , 𝑣 = 𝑓𝜑 =𝑟 , 𝑤 = ℎ𝑟 =1 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 , (4.2.2) Kde ℎ𝜆 , ℎ𝜑 , ℎ𝑟 jsou příslušné Lameovy koeficienty. Vyjádříme-li individuální změnu vektoru v derivováním vztahu (4.2.1), dostáváme pro zrychlení 𝑑𝐯 𝑑𝑢 𝑑𝑣 𝑑𝑤 𝑑𝐢 𝑑𝐣 𝑑𝐤 = 𝐢+ 𝐣+ 𝐤+𝑢 +𝑣 +𝑤 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.2.3) Podle definice absolutní derivace můžeme jednotlivé individuální změny vektorů (𝐢, 𝐣, 𝐤) psát ve tvaru 𝑑𝐢 𝜕𝐢 𝜕𝐢 𝜕𝐢 𝜕𝒊 = +𝑢 +𝑣 +𝑤 𝑑𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 (4.2.4) Protože vektor i je funkcí pouze proměnné x jsou všechny jeho derivace kromě derivace podle x nulové, a předchozí vztah se redukuje na 59 𝑑𝐢 𝜕𝐢 =𝑢 𝑑𝑡 𝜕𝑥 (4.2.5) Pro výpočet parciálních derivací souřadnicových vektorů (𝐢, 𝐣, 𝐤) provedeme tuto úvahu. Studujme souřadnicový vektor i, který se pohybuje po kružnici o poloměru R, na níž délka je oblouku x dána součinem poloměru R a úhlem v obloukové míře 𝜆, kde R můžeme interpretovat jako vzdálenost od zemské osy. Obrázek 4. 3. Změna jednotkového souřadnicového vektoru i při pohybu po rovnoběžce Nechť z počáteční polohy x se vektor 𝐢(𝑥) = 𝐢(𝑟𝜆) pootočí o úhel Δ𝜆 a tedy urazí vzdálenost 𝑅Δ𝜆 do bodu 𝑥 + Δ𝑥 = 𝑅(𝜆 + Δ𝜆) kde vektor i má hodnotu 𝐢(𝑥 + Δ𝑥). Studujme nyní rozdíl Δ𝐢 = 𝐢(𝑥 + Δ𝑥) − 𝐢(𝒙). Protože vektory 𝐢(𝑥 + Δ𝑥) a 𝐢(𝑥) spolu svírají úhel Δ𝜆 a jsou jednotkové, proto velikost 𝜕𝐢 vektoru Δ𝐢 je |Δ𝐢| = Δ𝜆 a pro délku vektoru parciální derivace |𝜕𝑥| můžeme psát limitu | |∆𝐢| 𝜕𝐢 ∆𝜆 1 | = lim = = Δ𝑥→0 ∆𝑥 𝜕𝑥 𝑅∆𝜆 𝑅 (4.2.6) 𝜕𝐢 Pro výpočet délky vektoru parciální derivace |𝜕𝑥| je R poloměr kružnice rovnoběžky, proto 𝑅 = 𝑟 cos 𝜑 a je tedy 𝜕𝐢 1 | |= 𝜕𝑥 𝑟 cos 𝜑 (4.2.7) Vektor Δ𝐢 po přechodu k limitě pro ∆𝜆 → 0 je kolmý k vektoru i a leží v rovině rovnoběžky 𝜑 i poledníku 𝜆. Vektor 𝜕𝐢 𝜕𝑥 míří tedy směrem k ose Země a jeho složky lze snadno odvodit v rovině poledníku. Vektor Δ𝐢 je tedy lineární kombinací vektorů j, k. Promítnutím vektoru Δ𝐢 do os j, k, máme 𝜕𝐢 1 (sin φ𝐣 − cos φ 𝐤) = 𝜕𝑥 𝑟 cos 𝜑 (4.2.8) a ze vztahu (4.2.5) je 60 𝑑𝐢 1 (sin φ𝐣 − cos φ 𝐤) = 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 (4.2.9) Obrázek 4. 4. Rozklad vektoru 𝛿𝐢 na severní a vertikální složku+ ;Obdobné vztahy jako (4.2.3) platí i pro individuální změnu vektorů j, k. Pro výpočet individuální změny vektorů j, k, je třeba spočítat parciální derivace těchto vektorů. Nejdříve si všimněme vektoru j. Ten je funkcí proměnných x, y, r. Měníme-li souřadnici x, pak všechny vektory j míří do stejného bodu ležícího na ose Země, který označme V. Změnu vektoru j vzhledem k proměnné y studujme v rovině poledníku. Obrázek 4.5. Obrázek 4. 5. Výpočet derivací vektoru j v rovině poledníku 61 Polopřímka ve směru vektoru j vedená z bodu P, ve kterém se nachází souřadnicový vektor j, protíná osu Země v bodě, který označme V. Střed Země nechť je S. Vrcholový úhel trojúhelníka ∆SPV při vrcholu V je roven zeměpisné šířce . Proto jeho odvěsna PV má délku 𝑟⁄tan 𝜑. Posunu-li nyní vektor 𝐣(𝑥) z bodu P do bodu Q ve směru souřadnice x o délku ∆𝑥, pak dostanu vektor 𝐣(𝑥 + ∆𝑥). Obrázek 4. 6. Výpočet derivací vektoru j pomocí trojúhelníku PQV Rozdíl těchto vektorů označme ∆𝐣 = 𝐣(𝑥 + ∆𝑥) − 𝐣(𝑥). Jestliže přejdeme k limitě ∆𝑥 → 0, pak vektor ∆𝐣/∆𝑥 bude v limitě kolmý k rovině poledníku a tedy také k vektorům j a k. Bude tedy násobkem vektoru i. Zbývá proto určit tento činitel. Studujme proto trojúhelník PQV. Otočíme-li vektor 𝐣(𝑥) ve směru rovnoběžky o úhel ∆𝜆 posune se vektor 𝐣(𝑥) ve směru osy x o délku ∆𝑥 a dostaneme tak vektor 𝐣(𝑥 + ∆𝑥). V trojúhelníku PQV pak označme 𝛼 úhel při vrcholu V. Vektor 𝐣(𝑥 + ∆𝑥)pak bude s úsečkou QV svírat také úhel 𝛼. Nyní můžeme obdobně, jako v prvním případě, spočítat velikost vektoru který je derivací vektoru j podle x. Pro ∆𝑥 → 0 máme |𝐣(𝑥 + ∆𝑥) − 𝐣|𝑥|| 𝜕𝐣 ∝ 1 tan 𝜑 | | = lim = = = ∆𝑥→0 𝜕𝑥 ∆𝑥 𝑑𝛼 𝑑 𝑟 (4.2.10) Výpočet parciální derivace vektoru j podle y je ještě snazší, neboť celý výpočet probíhá v rovině poledníku a obdobně jako v prvním případě celkově pak máme 𝜕𝐣 tan 𝜑 ∂𝐣 𝐤 =− 𝐢 a =− 𝜕𝑥 𝑟 ∂y 𝑟 (4.2.11) výsledkem je pak, že 𝑑𝐣 𝑢 tan 𝜑 𝑣 =− 𝐢− 𝐤 𝑑𝑡 𝑟 𝑟 (4.2.12) 62 Obdobně obdržíme i vztah pro individuální změnu vektoru k 𝑑𝐤 𝑢 𝑣 = 𝐢+ 𝐣 𝑑𝑡 𝑟 𝑟 (4.2.13) Dosadíme-li vztahy pro individuální změny souřadnicových vektorů do (4.2.3) máme 𝑑𝐯 𝑑𝑢 𝑢𝑣 tan 𝜑 𝑢𝑤 𝑑𝑣 𝑢2 tan 𝜑 𝑣𝑤 𝑑𝑤 𝑢2 + 𝑣 2 =( − + )𝐢 +( + + )𝐣 + ( − )𝐤 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑟 𝑟 𝑑𝑡 𝑟 𝑟 𝑑𝑡 𝑟 (4.2.14) Tento vztah můžeme napsat také v poněkud jiném tvaru a to 𝑑𝐯 𝑑𝑢 𝑢 𝑑𝑣 𝑢 𝑣𝑤 (𝑣 sin 𝜑 − 𝑤 cos 𝜑)) 𝐢 + ( + (𝑢 sin 𝜑) + =( − )𝐣 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 𝑟 +( 𝑑𝑤 𝑢 𝑣2 (𝑢 cos 𝜑) − ) 𝐤 − 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 𝑟 (4.2.15) Dostali jsme tak vyjádření individuální změny vektoru rychlosti ve sférických souřadnicích. Vyjdeme-li ze vztahů ve vektorovém tvaru (4.1.26) až (4.1.30) můžeme rovnice hybnosti napsat ve tvaru publikovaném v článku N. Phillipse [8]. 𝑑𝑢 𝑢 = 𝐹𝜆 + (2Ω + ) (𝑣 sin 𝜑 − 𝑤 cos 𝜑) 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 (4.2.16) 𝑑𝑣 𝑢 𝑤𝑣 = 𝐹𝜑 − (2Ω + ) 𝑢 sin 𝜑 − 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 𝑟 (4.2.17) 2 𝑑𝑤 𝑢 𝑣 = 𝐹𝑟 − 𝑔 + (2Ω + ) 𝑢 cos 𝜑 + 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 𝑟 (4.2.18) kde 𝐹𝜆 , 𝐹𝜑 , 𝐹𝑟 zahrnují složky gradientu tlaku a tření na jednotku hmotnosti. Tato formulace rovnic se pro jednodušší a snadnější užití při numerické předpovědi počasí ještě zjednodušuje. Vzhledem k tomu, že atmosféra vzhledem k velikosti Země tvoří jen tenkou vrstvu, měříme horizontální vzdálenosti v rámci „tradičních aproximací“ po povrchu zemské sféry. Připomeňme ještě, že název „tradiční aproximace“ pochází, jak jsme se již zmínili, od Carla Eckarta, který jej zavedl v knize [8]. Toto zjednodušení spočívá v tom, že v předchozích rovnicích nahradíme sférickou souřadnici r poloměrem Země a. Nové Lameovy koeficienty pak obsahují místo délky průvodiče r poloměr Země a. Horizontální složky rychlosti po zjednodušení, označme čárkou. Vztahy (4.2.3) se po dosazení r=a redukují na jednodušší, nezávisející na souřadnici r 𝑑𝜆 𝑑𝜆 𝑑𝜑 𝑑𝜑 𝑑𝑟 𝑑𝑟 𝑢′ = ℎ𝜆 = 𝑎 cos 𝜑 , 𝑣′ = 𝑓𝜑 =𝑎 , 𝑤 = ℎ𝑟 =1 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.2.19) Obdobně se zjednoduší rovnice (4.216) až (4.2.18). Ty pak budou ve tvaru stejném, jako v monografiích [2] a [3]. Tedy 63 𝑑𝑢′ 𝑢′ = 𝐹𝜆 + (2Ω + ) (𝑣′ sin 𝜑 − 𝑤′ cos 𝜑) 𝑑𝑡 𝑎 cos 𝜑 (4.2.20) 𝑑𝑣′ 𝑢′ 𝑤′𝑣′ = 𝐹𝜑 − (2Ω + ) 𝑢′ sin 𝜑 − 𝑑𝑡 𝑎 cos 𝜑 𝑎 (4.2.21) 2 𝑑𝑤′ 𝑢′ 𝑣′ = 𝐹𝑟 − 𝑔 + (2Ω + ) 𝑢′ cos 𝜑 + 𝑑𝑡 𝑎 cos 𝜑 𝑎 (4.2.22) Poznámka: pro posouzení předchozího zjednodušení studujme změnu horizontální vzdálenosti ve sférických souřadnicích s výškou Měříme-li vzdálenost dvou bodů na povrchu Země, kterou si nyní představujeme jako kouli o poloměru a 6 371 km , pak je jasné, že ve výšce z nad povrchem zemské sféry, je vzdálenost bodů na stejných polopřímkách ze středu Země větší. Vyjádříme si nyní tuto změnu kvantitativně. Z podobnosti kruhových výsečí na povrchu Země, a ve výšce z nad Zemí, platí úměra 𝑐/𝑏 = (𝑎 + 𝑧)/𝑎 (4.2.23) kde c je délka kruhové úseče ve výšce z nad povrchem Země, b je délka stejné úseče měřená po povrchu Země, z je výška nad povrchem Země. Poloměr Země a klademe roven a = 6371 km. Z předchozího vztahu vidíme, že 𝑧 𝑐 = 𝑏 (1 + ) 𝑎 (4.2.24) a na příklad ve výšce 20 km nad zemí je 𝑧/𝑎 = 20/6371 = 0.00314 a tedy ve 20 km nad zemí se délky prodlouží přibližně o 0.3%. Tato skutečnost umožňuje v meteorologii zanedbat tento rozdíl a měřit všechny horizontální vzdálenosti po povrchu Země, což je předpokladem pro použití „tradičních aproximací“. 4.3. Fyzikální význam jednotlivých členů rovnic. Tvar rovnic se zahrnutím Coriolisových členů do individuální změny složek větru Při použití semi-Lagrangeovy metody pro řešení prognostických rovnic se v současné době Coriolisovy členy často zahrnují do absolutní derivace, tedy do individuální změny hybnosti. Abychom obdrželi rovnice v tomto tvaru vyjdeme ze vztahu (4.1.17). 𝑑𝑎 𝐯 𝑑𝐯 = + 2𝛀 × 𝐯 = 𝐏 + 𝐠 + 𝐅 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.3.1) Dosadíme-li do tohoto vztahu za člen 2𝛀 × 𝐯 ze vztahu (4.1.12) 64 𝑑 (𝛀 × 𝐫) = 𝛀 × 𝐯 𝑑𝑡 (4.3.2) můžeme jej zahrnout do časové individuální změny. Dostáváme tak 𝑑 (𝐯 + 2𝛀 × 𝐫) = 𝐏 + 𝐠 + 𝐅 𝑑𝑡 (4.3.3) Pro použití předchozího vztahu (4.3.2) v numerickém předpovědním modelu musíme tento vztah napsat ve složkách v použitém systému souřadnic. Je třeba tedy vyjádřit i složky vektoru rychlosti rotujícího bodu na povrchu Země v souřadnicích použitých v předpovědním modelu a tyto složky připočítat k složkám rychlosti v rotující soustavě souřadnic. Rovnici můžeme vlastně interpretovat tak, jako kdybychom individuální změnu počítali v nerotující soustavě souřadnic a k celkové rychlosti částice v absolutní soustavě, která je rovna součtu rychlosti v rotující soustavě a rychlosti rotace která je podle (4.1.9) rovna 𝐯𝑎 = 𝐯 + 𝛀 × 𝐫 (4.3.4) připočetli ještě zrychlení dané rotací vyjádřené v absolutní soustavě, jež je dáno vztahem (4.1.10) 𝑑𝑎 𝐯𝑎 𝑑𝐯𝑎 = + 𝛀 × 𝐯𝑎 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.3.5) proto se člen 𝛀 × 𝐫 ve vztahu (4.3.2) vyskytuje v dvojnásobku. Odstředivá síla zůstává zahrnuta do síly zemské tíže. Pro lokální modely používající pravoúhlé souřadnice na konformní mapě to nečiní žádný problém. Tento vektor rychlosti pohybu pevného bodu na Zemi můžeme interpretovat i odvodit následovně. Je jasné že, směr tohoto vektoru je dán vektorem tečným k rovnoběžce směřujícím na východ a jeho velikost je dána součinem úhlové rychlosti otáčení se vzdáleností od osy rotace, která je rovna 𝑎 cos 𝜑. Poloměr referenční sféry Země je obvykle zvolen a = 6 371 km. Pro modely na omezené oblasti (LAM), používající ortogonální systém na konformní mapě, nám tedy zbývá člen 2𝛀 × 𝐫 vyjádřit ve složkách v ortogonálním systému souřadnic na použité konformní mapě. Pro kvantitativní představu si všimneme ještě jednoho zajímavého údaje. Ptejme se, jaká je rychlost pevného bodu na povrchu Země v absolutní inerciální soustavě souřadnic. Tato rychlost je dána součinem úhlové rychlosti otáčení Země 𝛺 = 7.292 115 9 ∗ 10−5 𝑠𝑒𝑐 −1 se vzdáleností od osy rotace. Pro body na rovníku je vzdálenost od osy rotace největší a rychlost, která je dána pouze rotací Země je rovna Ω𝑎 = 464.5974 𝑚/𝑠 = 1672.55 𝑘𝑚/ ℎ𝑜𝑑 Chceme-li dostat tuto rychlost pro bod ležící na rovnoběžce o zeměpisné šířce , musíme tento údaj ještě násobit cos , rychlost rotujícího bodu bude tedy a cos . U nás na 500 severní šířky je tato rychlost rovna a cos 500 1075.094 km / hod . Tato rychlost je tedy o dva řády vyšší, než obvyklá rychlost větru na Zemi. Z této relativně velké rychlosti rotace Země vyplývá také skutečnost, že rakety s družicemi směřující na oběžnou dráhu kolem Země jsou vždy vystřelovány východním směrem. 65 Fyzikální význam členů rovnic v rotujícím systému Protože předchozí úvahy při studia pohybu na rotující Zemi, při použití vektorového zápisu, byly sice z teoretického hlediska přesné, ale zejména z fyzikálního hlediska málo názorné a neukazovaly význam některých členů rovnic, uvedeme si nyní elementární řešení této problematiky s důrazem na některé další aspekty pohybových rovnic. Pohyb v silovém centrálním poli. Centrálním silovým polem nazýváme takové pole, pro které sílu F lze psát ve tvaru 𝐫 𝐅 = 𝑓(𝑟) 𝑟 (4.3.6) Kde r je radiusvektor (polohový vektor) určující bod, v němž sílu uvažujeme. Při zápisu síly v předchozím tvaru je střed centrální síly v počátku souřadnic. Velikost r vektoru r je vzdálenost od středu centrální síly a síla 𝑓(𝑟)je libovolnou funkcí vzdálenosti r. Pro pohyb hmotného bodu v poli centrální síly platí, že moment hybnosti (točivost) M hmotného bodu vzhledem ke středu centrální síly, tedy vektor 𝐌 = 𝐫 × 𝑚𝐯 (4.3.7) Je konstantní po celou dobu pohybu. Toto tvrzení plyne bezprostředně z rovnice zachování momentu hybnosti 𝑑𝑴 = 𝐌(𝐅) 𝑑𝑡 (4.3.8) kde 𝐌(𝐅) = 𝐫 × 𝐅 je moment síly F. Podle definice centrální síly je M(F) součinem dvou rovnoběžných vektoru a proto je roven nule. Je tedy 𝑑𝑴 =0 𝑑𝑡 (4.3.9) Moment hybnosti 𝐌 = 𝐫 × 𝑚𝐯 je tedy roven konstantnímu vektoru. Z toho vyplývá, že vektory r a v, leží stále ve stejné rovině, kolmé k vektoru M, a proto pohyb v centrálním silovém poli je rovinný. Protože vektor M je konstantní, je konstantní i jeho velikost M. Když vektorový součin geometricky interpretujeme, jako součin délek těchto vektorů násobených sinem α úhlu, který svírají, máme 𝑀 = 𝑚𝑟𝑣 sin α (4.3.10) Výraz (𝑟𝑣 sin 𝛼)/2 bývá nazýván plošnou rychlostí vp hmotného bodu, neboť udává velikost plochy, kterou opíše průvodič pohybujícího se bodu za jednotku času. Z předchozího vztahu plyne, že (𝑟𝑣 sin 𝛼) 𝑀 𝑣𝑝 = = 2 2𝑚 (4.3.11) a tedy plošná rychlost pohybujícího se hmotného bodu v centrálním silovém poli je konstantní. Závěr pro meteorologii: Uvažujeme-li Zemi bez její rotace kolem své osy, pak hmotný bod (neboli částice) se pohybuje v rovině určené středem Země a směrem daným vektorem rychlosti. Když by se částice pohybovala po povrchu Země, pak by se pohybovala po hlavní kružnici. Hlavní 66 kružnice na povrchu Zeměkoule v centrálním silovém poli Země zde představuje pro pohyb přímku. Coriolisova síla Popis pohybu v systému pevně spojeném s rotující Zemí vychází rovněž z druhého Newtonova zákona. V tomto rotujícím systému, je třeba kromě tíhové síly Země uvažovat navíc ještě odstředivou sílu, působí na částici, danou rotací Země. Právě výsledkem zahrnutí těchto síl nám umožňuje formulaci druhého Newtonova zákona i v rotujícím systému souřadnic. V tomto systému vznikne při formulaci tohoto zákona síla, která se nazývá Coriolisovou silou. Studujme tedy částici v inerciálním systému, na kterou nejdříve nepůsobí žádné síly. Podle Newtonova zákona se bude pohybovat rovnoměrně přímočaře. Jako první sílu nyní v tomto inerciálním systému přidejme gravitační sílu Země. Protože v inerciálním systému chybí odstředivá síla působící vzhledem k povrchu Země, je to skutečně pouze gravitační síla Země, nikoliv síla zemské tíže. V tomto případě průsečnice rovin určených osami lokálního souřadného systému a středem Země jsou na Zeměkouli hlavními kružnicemi. A také částice pohybující se ze středu lokálního systému souřadnic libovolným směrem vytváří v průmětu na Zeměkouli hlavní kružnici. Pohybuje-li se tedy východním směrem, její trajektorií není tedy rovnoběžka. Ta se v rovině lokálního systému zobrazuje jako oblouk kružnice. Proto jsou v rovnicích, které používají zeměpisné souřadnice členy, které můžeme nazvat metrickými členy. Tyto členy nejsou výsledkem rotace Země, jsou ale způsobeny geometrií použitých zeměpisných souřadnic. V čisté podobě je dostaneme tak, když v rovnicích hybnosti (4.2.16) až (4.2.18) položíme úhlovou rychlost rotace Země Ω rovnu nule. Nyní se věnujme případu, kdy systém souřadnic spojíme pevně s rotující Zemí. To je zcela přirozené, protože my rotaci Země nevnímáme. Dlouhou dobu si také lidé myslili, že se Země neotáčí, ale naopak, že se po nebi pohybují Slunce a hvězdy. Z tohoto hlediska i praktického hlediska, aby se neměnily souřadnice místa na Zemi s časem, se v meteorologii používá systém souřadnic rotující se Zemí. Studujme objekt, který se pohybuje rovnoměrně přímočaře, vzhledem k inerciálnímu systému souřadnic. Když tento objekt pozorujeme z rotujícího systému s osou rotace kolmou k rovině pohybu, pak se nám trajektorie pohybu jeví jako křivka. V rotujícím systému tedy existuje zdánlivá síla, která odchyluje objekt v inerciálním přímočarém pohybu na zakřivenou trajektorii. Výsledná trajektorie je zakřivena ve směru opačném, než je směr rotace. Tato vychylující síla je právě Coriolisova síla. Pozorováno z rotujícího systému je relativní pohyb akcelerující pohyb, se zrychlením rovným součtu Coriolisovy síly a odstředivé síly. Coriolisova síla, která působí kolmo na vektor rychlosti, může měnit pouze směr dráhy. Jakkoliv odstředivá síla působí radiálně ven, má i složku ve směru pohybu, která zvyšuje rychlost částice relativně vzhledem k rotujícímu souřadnému systému tak, že částice se pohybuje po spirále ven. Tedy v tomto případě inerciální pohyb pozorovaný z rotujícího systému obsahuje oba efekty, jak Coriolisovu sílu, tak i odstředivou sílu. Oba výše zmíněné příklady jsou jednoduché snadno pochopitelné z každodenní zkušenosti a dávají nám pohled na kvantitativní aspekt Coriolisovy síly. 67 Studujme nyní částici jednotkové hmotnosti, která se volně bez tření pohybuje po horizontální ploše na rotující Zemi. Když částice je na začátku v klidu vzhledem k Zemi, pak na ní působí pouze gravitační síla a odstředivá síla způsobená rotací Země. Součet těchto dvou sil definuje sílu zemské tíže (effective gravity), která směřuje kolmo k lokální horizontální ploše. Tato horizontální plocha tuto sílu zemské tíže pokud je částice v klidu vzhledem k zemskému povrchu zcela eliminuje. V atmosféře je síla, která eliminuje svislou sílu zemské tíže, Archimédova vztlaková síla. Předpokládejme nyní, že částice je dána impulsem síly do pohybu východním směrem. Protože částice nyní rotuje rychleji než Země, odstředivá síla působící na částici se zvětší. Nechť Ω je velikost úhlové rychlosti Země, a nechť R je vzdálenost částice od osy rotace a u je složkan rychlosti ve východním směru, pak můžeme celkovou odstředivou sílu psát ve tvaru 𝑢 2 2Ω𝑢𝐑 𝑢𝟐 𝑹 (Ω + ) 𝐑 = Ω𝟐 𝐑 + + 2 𝑅 𝑅 𝑅 (4.3.12) První člen pravé strany je odstředivá síla daná rotací Země. Ta je ovšem zahrnuta do síly zemské tíhy. Další dva členy reprezentují vychylující síly, působící ven ve směru vektoru R, který je kolmý k ose rotace. Pro pohyby synoptického měřítka je 𝑢 ≪ 𝛺𝑟 a poslední člen můžeme zanedbat. Zbylý člen v předchozím vztahu 2Ω𝑢(𝐑/𝑅) je Coriolisova síla náležející pohybu ve směru rovnoběžky (zonálním směru). Tuto Coriolisovu sílu můžeme rozdělit do dvou složek ve vertikálním a meridionálním směru. Obrázek 4. 7. Složka Coriolisovy síly vzhledem k relativnímu pohybu poledníku Složky Coriolisovy síly pro pohyb podél rovnoběžky. Tedy relativní pohyb ve směru rovnoběžky východním směrem produkuje zrychlení ve směru poledníku jižním směrem. Platí tedy 𝑑𝑣 ( ) = −2Ω sin φ 𝑑𝑡 𝐶𝑜𝑟 (4.3.13) a zrychlení ve vertikálním směru je 𝑑𝑤 ( ) = 2Ω cos φ 𝑑𝑡 𝐶𝑜𝑟 (4.3.13) 68 kde je zeměpisná šířka, a index Cor indikuje, že toto zrychlení je dáno pouze Coriolisovou silou. Částice pohybující se v horizontální rovině na severní polokouli východním směrem je vychylována směrem na jih Coriolisovou silou, zatímco při pohybu na západ je vychylována směrem na sever. V obou případech směřuje vychýlení částice doprava od směru pohybu. Vertikální složka Coriolisovy síly (4.3.13) je obvykle mnohem menší, než síla gravitace, a efekt zvyšování či snižování zdánlivé výšky podle směru pohybu na východ či západ je malý. Nyní studujme Coriolisovu sílu vzniklou pouze pohybem částice ve směru poledníku. Předpokládejme nyní, že na začátku je z klidu vzhledem k zemi částice dána do pohybu impulsem směrem k rovníku. Když se částice pohybuje ve směru poledníku, je zachován moment hybnosti (točivost) za předpokladu, že na částici nepůsobí žádná vnější točivá síla ve směru rovnoběžky. Protože vzdálenost od osy rotace R roste, když částice se pohybuje směrem k rovníku, když je zachován absolutní moment hybnosti musí se relativní rychlost v západním směru měnit, aby součin ramene momentu a zonální rychlosti zůstal stejný. Označme R změnu vzdálenosti od osy rotace mezi zeměpisnou šířkou 0 a zeměpisnou šířkou 𝜑0 − 𝛿𝜑. Ze zachování momentu hybnosti v zonálním směru dostaneme δ𝑢 Ω𝑅 2 = (Ω + ) (R + δR)2 𝑅 + 𝛿𝑅 (4.3.14) kde u je relativní rychlost východního směru, když se částice dostane do zeměpisné šířky 𝜑0 + 𝛿𝜑 . Provedeme-li násobení na pravé straně, dostaneme Ω𝑅 2 = Ω(𝑅 2 + 2𝑅𝛿𝑅 + 𝛿𝑅 2 ) + δ𝑢(𝑅 + 𝛿𝑅) (4.3.15) zanedbáme členy druhého řádu, které při přechodu k limitě konvergují k nule, máme 0 = 2𝛺𝑅𝛿𝑅 + 𝛿𝑢𝑅 (4.3.16) odtud je 𝛿𝑢 = −2Ωδ𝑅 (4.3.17) nahradíme-li ještě 𝛿𝑅 = −𝑟𝛿𝜑 sin 𝜑0 kde r je délka průvodiče polohy částice vycházející ze středu Země, dostáváme 𝛿𝑢 = 2Ω𝑟𝛿𝜑 sin 𝜑0 Význam tohoto vztahu je na obrázku. (4.3.18) (4.3.19) 69 Obrázek 4. 8. Vztah mezi 𝛿𝑅 a přírůstkem 𝛿𝑦 = 𝑟𝛿𝜑 po poledníku Vydělíme-li předchozí vztah časovým přírůstkem 𝛿𝑡 a přejdeme-li limitě 𝛿𝑡 → 0, dostaneme 𝑑𝑢 𝑑𝜑 ( ) = 2Ω𝑟 sin 𝜑0 = 2Ω𝑣 sin 𝜑0 𝑑𝑡 𝐶𝑜𝑟 𝑑𝑡 (4.3.20) 𝑑𝜑 kde 𝑣 = 𝑟 𝑑𝑡 je složka rychlosti severního směru. Obdobně můžeme postupovat, když se částice bude pohybovat vertikálně na rovnoběžce o zeměpisné šířce 0 . Zachování absolutního momentu hybnosti požaduje zrychlení v zonálním směru rovné −2Ω𝑤 cos 𝜑0 , kde w je vertikální rychlost. V obecném případě horizontálního i vertikálního pohybu platí 𝑑𝑢 ( ) = 2Ω𝑣 sin 𝜑 − 2Ω𝑤 cos 𝜑 𝑑𝑡 𝐶𝑜𝑟 (4.3.21) Tento vztah ovšem platí v obecném případě polárních souřadnic. Jakmile ale provedeme rámci tradičních aproximací náhradu průvodiče r, za průvodič konstantní délky a se situace poněkud změní. Všechny horizontální vzdálenosti měříme pak po povrchu Země a svislé souřadnice v atmosféře, i když směřují do středu Země, považujeme v okolí studovaného bodu na Zemi vzájemně rovnoběžné. Tím při vertikálním posunu, nemá-li se měnit její moment hybnosti, se nemůže měnit ani rychlost částice, neboť její moment hybnosti je součinem stále stejné délky ramene a s její rychlostí. Stejná situace je při použití kartézského systému souřadnic v rovině libovolné mapy, neboť svislé souřadnice jsou k rovině mapy kolmé a tedy rovnoběžné. V této situaci je změna rychlosti dána pouze pohybem částice ve směru poledníku po povrchu Země. Při tomto pohybu se mění vzdálenost R od osy rotace podle vztahu 𝑅 = 𝑎 sin 𝜑, kde 𝜑 je zeměpisná šířka počáteční polohy částice. Tato změna zonální rychlosti u, je dána právě členem 2Ω𝑣 sin 𝜑. 70 4.4. Moment klouzavého vektoru vzhledem k ose Než přikročíme ke studiu momentu hybnosti, vyjasníme si následující čtyři pojmy. Pojem volného vektoru, vázaného vektoru, klouzavého vektoru, momentu klouzavého vektoru vzhledem k bodu a momentu klouzavého vektoru vzhledem k ose. Tyto úvahy jsou v podstatě určitou geometrickou abstrakcí dále studovaných fyzikálních pojmů. Je třeba upozornit, že zejména ve fyzikálních aplikacích, kdy vektorem znázorňujeme sílu, zrychlení, nebo rychlost, záleží často při porovnání vektorů na jejich umístění v prostoru. V tomto smyslu je pak nutno někdy považovat za stejné vektory jenom ty, jež jsou znázorněny nejen úsečkami téže délky, směru a orientace, ale jež jsou ještě vázány podmínkou, že leží na jedné přímce, při jinak libovolném počátečním bodě na této přímce. Takovým vektorům se říká klouzavé vektory. V učebnicích mechaniky je často studován moment síly aplikovaný na pevné těleso, což je jednodušší. V meteorologii však potřebujeme zcela obecnou teorii. Volný a vázaný vektor. Obecně vektorem rozumíme volný vektor, ten je určen pouze svou velikostí a směrem. Na rozdíl od toho je vázaný vektor určen nejenom svou délkou a směrem, ale jeho počátek je umístěn do daného bodu. Příkladem vázaného vektoru může být průvodič bodu vycházející z pevně zvoleného bodu, často z počátku souřadnic. V geometrii však pracujeme obvykle s volnými vektory. Klouzavé vektory Dva klouzavé vektory budeme nazývat ekvivalentními, jestliže leží na jedné přímce a mají stejný směr, stejnou délku a tedy také i orientaci. Je zřejmé, že klouzavé vektory kromě souřadnic volných vektorů, které určují jejich směr a délku, musí být určeny ještě polohou přímky, na které leží. To znamená také, že klouzavým vektorem můžeme pohybovat po této přímce, aniž by se měnil. Fyzikální důvody pro zavedení pojmu klouzavý vektor Proč tento pojem zavádíme, vyplyne z následujícího příkladu mechaniky. Všimněme si všeobecně známého pojmu moment síly, který popisuje účinek síly na tuhé těleso. Protože těleso se může otáčet jak kolem bodu, tak kolem osy, zavádí se moment síly vzhledem k bodu i vzhledem k ose. Je však třeba říci, že obecně bod nebo osa, ke které moment síly vztahujeme, nemusí být totožný s bodem či osou kolem které se těleso otáčí. Moment síly F, která působí v bodě určeným průvodičem r, který vychází z pevně zvoleného bodu O, je definován jako vektor M, který je dán vektorovým součinem 𝐌 = 𝐫 × 𝐅. Je to tedy vektor kolmý k rovině určené průvodičem r a vektorem F. Jeho velikost je rovna součinu délky obou vektorů násobená sinem úhlu, který svírají. Vektor síly F je zde vázaným vektorem umístěným v bodě daným průvodičem r. Posunujeme-li nyní vektorem F po přímce dané směrem vektoru síly F, která prochází původní polohou průvodiče r, bude průvodič posunovaného bodu 𝒓 + 𝝀𝑭 a moment je v tomto případě roven 𝐌 = (𝐫 + λ𝐅) × 𝐅 = 𝐫 × 𝐅 a tedy se nemění. Tato skutečnost vede právě k definici a studiu klouzavých vektorů. V případě, když průvodič, jehož koncový bod vytváří přímku klouzavého vektoru, je k této přímce 71 kolmý, neboli je-li průvodič r je kolmý k vektoru F, pak délka vektoru M je dána součinem délek vektorů r a F a řekneme, že průvodič r je ramenem, na kterém tato síla F působí. Moment síly vzhledem k ose je definován jako průmět momentu síly vzhledem k bodu ležícím na této ose do této osy. Tento průmět můžeme chápat jako vektor mající směr této osy, nebo docela jako skalární veličinu, která je orientovanou délkou tohoto vektoru, kladnou, jestliže směr tohoto vektoru souhlasí s kladnou orientací této osy. Moment klouzavého vektoru vzhledem k bodu O Nechť O je pevně zvolený bod, který nazveme středem momentů. Studujme nyní klouzavý vektor A ležící na přímce k, a umístíme jej tak, že vychází z bodu A. Nechť r je průvodič vycházející ze středu momentů O do libovolného bodu M přímky k, a nechť rO je průvodič do bodu A. Přímku k pak můžeme parametricky vyjádřit vztahem 𝒓 = 𝒓𝒐 + 𝑨 ∙ 𝑡 (4.4.1) kde t je parametr, nabývající libovolnou hodnotu. Obrázek 4. 9. Moment klouzavého vektoru vzhledem k bodu O Vztah, který nám ukazuje, že bod M daný průvodičem r leží na přímce k, odvodíme z rovnoběžnosti vektorů A a r-rO. Jejich vektorový součin je pak roven nule a dá nám následující rovnici (𝐫 − 𝐫O ) × 𝐀 = 0 (4.4.2) Odtud máme 𝐫 × 𝐀 = 𝐫O × 𝐀 (4.4.3) Položme proto 𝐌O (𝐀) = 𝐫 × 𝐀 (4.4.4) Ze vztahu (4.4.3) vidíme, že 𝐌O (𝐀) nezávisí na poloze vektoru A na přímce k. Volný vektor 𝐌𝐎 (𝐀) daný vztahem (4.4.4) se nazývá momentem klouzavého vektoru vzhledem ke středu O. 72 Geometrická interpretace vektoru 𝐌O (𝐀) je následující: tento vektor je kolmý k rovině určené přímkou k a bodem O. Můžeme si jej představit tak, že vychází ze středu momentů O, což ovšem není nutné, neboť je to volný vektor. Nyní si ukážeme, že klouzavý vektor A je určen volnými vektory A a 𝐌O (𝐀) a středem momentů O. Abychom to ukázali, podívejme se, jak je možné vypočítat opačnou hodnotu ze skalárního a vektorového součinu. Studujme nejdříve vektorovou rovnici danou skalárním součinem 𝐚∙𝐱=𝑝 (4.4.5) Vektor a a skalár p nechť jsou zadány a my chceme určit vektor x. Tuto úlohu můžeme řešit dělením skalárním součinem a∙ 𝐚 = 𝑎2 . Dosadíme-li do rovnice za x výraz 𝐚 𝐱 = 𝑝 𝑎2 , (4.4.6) vidíme, že tento výraz je jedno z řešení této rovnice. Toto řešení však není jednoznačně určeno, neboť levá strana rovnice se nezmění, když místo vektoru x vezmeme vektor 𝐚 𝐲 = 𝐱 + 𝐪 × 𝑎2 , (4.4.7) kde q je libovolný vektor kolmý k vektoru a. Protože vektor q jsme zvolili kolmý k vektoru a je vektorový součin na pravé straně roven nule. Řešením skalární rovnice (4.4.5) je proto vektor 𝐚 𝐚 𝐱 = 𝑝 𝑎2 + 𝐪 × 𝑎2 (4.4.8) Vezměme si nyní rovnici s vektorovým součinem 𝐚×𝐱=𝐪 (4.4.9) Abychom tuto rovnici mohli řešit, je jasné, že z vlastnosti vektorového součinu musí být vektor q kolmý k vektoru a. Ze známého vztahu pro vektorový součin 𝐚 × (𝐛 × 𝐜) = 𝐛(𝐚 ∙ 𝐜) − 𝐜(𝐚 ∙ 𝐛) (4.4.10) Dostaneme, že vektor 𝐚 𝐱 = 𝐪 × 𝑎2 (4.4.11) splňuje rovnici (4.4.9), neboť 𝐚 𝐚 𝐚 𝐚 × (𝐪 × 𝑎2 ) = 𝐪 (𝐚 ∙ 𝑎2 ) − 𝑎2 (𝐚 ∙ 𝐪) =q (4.4.12) 𝐚 Obecné řešení rovnice (4.4.9) dostaneme, když k němu přičteme člen 𝑝 𝑎2, kde p je libovolný skalár. Neboť 𝐚 × 𝐚 = 0 je obecné řešení rovnice (4.4.9) 𝐚 𝐚 𝐱 = 𝐪 × 𝑎2 + 𝑝 𝑎2 Poznamenejme, že soustava rovnic (4.4.5) a (4.4.9) určuje řešení jednoznačně. Aplikujeme-li řešení rovnice (4.4.9) na vektorovou rovnici (4.4.4) ve tvaru 𝐀 × 𝐫 = −𝐌O (𝐀) kterou řešíme vzhledem k vektoru r, máme 𝐀 𝐫 = 𝐴𝟐 × 𝐌𝐨 (𝐀) + 𝜆𝐀 (4.4.13) (4.4.14) (4.4.15) kde 𝜆 je libovolný skalár. Tím jsme ukázali, že vektor r, který považujme za průvodič vycházející z bodu O, vytváří přímku k. Vektor A a moment 𝐌O (𝐀) tedy spolu s jeho středem O, určuje klouzavý vektor A. Položíme-li ve vztahu (4.4.15) 𝜆 = 0, pak průvodič r realizuje nejkratší vzdálenost bodu O od bodů přímky na níž klouzavý vektor leží a je také k ní kolmý. Tento vektor je pak obdobou ramene síly vzhledem k středu O. Odtud zavedeme tuto definici. Průvodič r vycházející ze středu momentů O, jehož konec leží na přímce 73 klouzavého vektoru A, kolmý k této přímce nazveme ramenem momentu MO. Délka momentu MO je pak rovna součinu délek ramene momentu a délky vektoru A. To vyplývá přímo ze vztahu (4.4.14), neboť v tomto případě, kdy jsou vektory r a A k sobě kolmé, je délka vektorového součinu rovna součinu délek jeho činitelů. Klouzavý vektor A vzhledem, k středu O, je tedy jednoznačně určen šesti složkami: třemi souřadnicemi volného vektoru A a třemi složkami vektoru 𝑴𝑶 (𝑨). Všimněme si ještě, že nalezených šest souřadnic, určujících vázaný vektor není nezávislých. Z kolmosti vektorů A a 𝐌𝐎 (𝐀) vyplývá pro skalární součin 𝐀 ∙ 𝐌O (𝐀)=0. Moment klouzavého vektoru A, který jsme označili 𝐌O (𝐀), nezávisí na volbě výchozího bodu A, kam jsme klouzavý vektor pro odvození vztahů umístili a nezávisí tedy na poloze průvodiče r. Moment klouzavého vektoru A je určen tedy pouze klouzavým vektorem A a polohou středu momentů O. Moment klouzavého vektoru vzhledem k ose Nejdříve si vysvětleme, čím rozumíme projekcí vektoru na osu Oz. Máme-li vektor a a jednotkový vektor k osy Oz, potom projekcí vektoru a na osu Oz nazveme reálné číslo dané skalárním součinem 𝐚 ∙ 𝐤. Geometricky je to skutečně orientovaná délka průmětu vektoru a na osu Oz. Geometricky ji dostaneme tak, že z koncových bodů vektoru a vedeme roviny kolmé k ose Oz. Orientovaná vzdálenost těchto dvou rovin je právě projekcí vektoru na osu Oz. Tyto dvě roviny kolmé k ose z, můžeme považovat za souřadnicové roviny kartézského systému souřadnic. Číselně je hodnota projekce vektoru a na osu Oz je dána délkou vektoru a násobenou cosinem úhlu, který svírá směr tohoto vektoru s osou Oz. Kladné znaménko je dáno stejnou orientací projekce vektoru a na osu Oz a vektoru k, který určuje orientaci osy Oz. Předpokládejme, že máme zadánu osu Oz a klouzavý vektor A. Na ose zvolíme dva libovolné body O1 a O2 . Obrázek 4. 10. Moment vázaného vektoru vzhledem k ose 74 Dokážeme nyní následující tvrzení: Projekce na osu Oz dvou momentů klouzavého vektoru A vzhledem ke středům O1 a O2 , ležících na ose Oz, jsou si rovny. Důkaz: Označme průvodiče ze středů O1 a O2 do bodu umístění počátku klouzavého vektoru A jako r1 a r2 a B vektor B=O2 –O1. Potom je 𝐫2 = 𝐫1 + 𝐁 (4.4.16) Odtud máme 𝐌O2 (𝐀) = 𝐫2 × 𝐀 = 𝐫𝟏 × 𝐀 + 𝐁 × 𝐀 = 𝐌O1 (𝐀) + 𝐁 × 𝐀 (4.4.17) Označme písmenem k jednotkový vektor osy Oz, potom délka projekce libovolného vektoru na osu Oz je dána skalárním součinem tohoto vektoru s vektorem k. Vektor k, je však rovnoběžný s vektorem B, a proto vektor 𝐁 × 𝐀 je kolmý k vektoru k a tedy (𝐁 × 𝐀) ∙ 𝐤 = 0, odkud máme 𝐌O1 ∙ 𝐤 = 𝐌O𝟐 ∙ 𝐤 (4.4.18) Čím je důkaz proveden. Předchozí tvrzení umožňuje následující definici. Definice: Projekci momentu M(A) klouzavého vektoru A vzhledem ke středu momentů O ležícího na ose Oz, na osu Oz nazýváme momentem klouzavého vektoru A vzhledem k ose Oz. Moment klouzavého vektoru vzhledem k ose Oz je tedy skalární veličinou. Podle předchozího tvrzení definice momentu klouzavého vektoru vzhledem k ose nezávisí na volbě bodu O na ose Oz. Poznámka ke geometrické konfiguraci studovaných vektorů: Přímka, na které leží klouzavý vektor A, a osa Oz, jsou obecně přímky mimoběžné. Rovněž roviny, které jsou určené přímkou, na které leží klouzavý vektor A a různými středy momentů ležících na ose Oz nejsou rovnoběžné, a proto ani momenty klouzavých vektorů vzhledem k různým středům momentů ležícím na ose Oz nejsou rovnoběžné. Průměty těchto momentů na osu Oz jsou však stejné. Volný plošný element a jeho moment Studujme libovolný element plochy roviny s pevně zvoleným směrem chodu po jeho hranici. Dva plošné elementy budeme pokládat za stejné, jestliže leží v rovnoběžných rovinách, mají stejnou plochu a stejný směr obcházení jejich hranice. Za kladnou orientaci směru obcházení hranice, volíme směr proti pohybu hodinových ručiček. Protože v definici plošného elementu nezáleží na jeho tvaru a poloze v prostoru, nazýváme jej svobodným plošným elementem. Ke svobodnému plošnému elementu přiřadíme nyní vektor, který je kolmý k rovině elementu, směřuje do poloprostoru vyťatém rovinou, ve které leží, a ze které má obcházení jeho hranice kladnou orientaci, tedy proti směru hodinových ručiček. Délka tohoto vektoru nechť je rovna ploše elementu. Tento vektor se nazývá momentem plošného elementu, nebo také jeho doplňkem. Aplikujeme-li tuto obecnou definici plošného momentu na kosodélník, který vytvoří dva vektory a, b, vycházející z jednoho bodu, je momentem tohoto plošného elementu vektorový součin těchto vektorů a×b. Plocha elementu je rovna součinu délek těchto vektorů násobená sinem úhlu, který svírají, což je všeobecně známou vlastností vektorového součinu. 75 Objasněme si nyní geometrický smysl projekce momentu vektoru A vzhledem ke středu O na ose Oz do osy Oz: moment MO, jakožto vektorový součin 𝐌O = 𝐫 × 𝐀 je vektor kolmý k rovině určené těmito dvěma vektory, jeho velikost MO je rovna ploše kosodélníka, jehož strany jsou tvořeny vektory r a A vycházející ze stejného bodu. Projekce momentu MO na osu Oz je ekvivalentní projekci plošného elementu tvořeného vektory r a A na libovolnou rovinu kolmou k ose Oz. Označme α úhel, který svírá moment MO s osou Oz. Moment klouzavého vektoru A vzhledem k ose Oz je roven délce vektoru MO násobeného cos α. Proveďme nyní ortogonální projekci kosodélníka vytvořeného vektory r a A, na zmíněnou rovinu kolmou k ose Oz, pak dostaneme kosodélník, jehož strany nechť tvoří vektory, které označme r1, A1. Plocha tohoto kosodélníka je rovna ploše původního kosodélníka násobeného rovněž cos 𝛼, neboť roviny těchto kosodélníků svírají úhel který je roven úhlu momentu MO s osou Oz. Průmět momentu MO na osu Oz je stejně velký jako délka vektorového součinu průmětů r1, A1. Moment klouzavého vektoru A1 vzhledem ke středu momentů který jsme zvolili jako průsečík osy Oz s kolmou rovinou, na kterou jsme promítali je rovnoběžný s osou Oz. Jeho délka je tedy rovna jeho projekci na osu Oz. Závěr: Chceme-li najít moment klouzavého vektoru A vzhledem k ose Oz, pak stačí provést ortogonální projekci vektoru A na libovolnou rovinu kolmou k ose O. Tento průmět označme A1. Pak stačí nalézt moment vektoru A1 vzhledem k centru momentu, za který zvolíme průsečík osy Oz se zvolenou rovinou kolmou k ose Oz. Tento průsečík označme O1. Tím je řešení této úlohy převedeno do roviny kolmé k ose Oz.. Moment klouzavého vektoru A vzhledem k ose Oz je stejný jako moment vektoru A1 vzhledem k bodu O1 na ose Oz. Protože moment vektoru A1 vzhledem bodu O1 je rovnoběžný s osou Oz, je jeho projekce na osu Oz přímo délka tohoto vektoru. Obrázek 4. 11. Průmět klouzavého vektoru do roviny kolmé k ose rotace 4.5. Zákon zachování momentu hybnosti Moment hybnosti hmotného bodu Obdobně jako jsme definovali moment klouzavého vektoru A vzhledem ke středu O, je ve fyzice definován moment hybnosti hmotného bodu vzhledem ke středu O jako vektor M daný vztahem 76 𝐌 = 𝑚𝐫 × 𝐯 (4.5.1) kde r je průvodič hmotného bodu vycházející ze středu O, m hmotnost bodu, a v je vektor jeho rychlosti. Součin mv je tedy hybnost hmotného bodu. Moment hybnosti, (anglicky angular momentum), vzhledem k danému bodu prostoru O, je česky nazýván také točivostí. Obdobným způsobem je také definován moment síly. Nechť r je průvodič hmotného bodu B, který vychází z bodu O, a nechť na hmotný bod B působí síla F. Momentem síly vzhledem k bodu O, nazýváme vektor 𝐌(𝐅), definovaný vztahem 𝐌(𝐅) = 𝐫 × 𝐅 (4.5.2) Studujme nyní individuální časovou změnu momentu hybnosti. To ovšem provedeme v inerciální soustavě souřadnic. Derivujeme-li nyní vztah (4.5.1) dostaneme 𝑑𝐌 𝑑𝐫 𝑑𝐯 = 𝑚 × 𝐯 + 𝑚𝐫 × 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.5.3) Vezmeme-li v úvahu, že 𝑑𝐫 𝑑𝑡 𝑑𝐫 = 𝐯 a že součin 𝑑𝑡 × 𝐯 = 𝐯 × 𝐯 = 0 má předchozí rovnice tvar 𝑑𝐌 𝑑𝐯 = 𝑚𝐫 × 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.5.4) V inerciální soustavě má druhý Newtonův zákon tvar 𝑑𝐯 𝑚 =𝐅 𝑑𝑡 (4.5.5) kde F je síla působící na hmotný bod. Dosadíme-li tento vztah do (4.5.4) máme 𝑑𝐌 = 𝐫 × 𝐅 = 𝐌(𝐅) 𝑑𝑡 (4.5.6) Vztah (4.5.6) se nazývá „zákonem zachování momentu hybnosti“, neboli česky též méně používaným „zákonem zachování točivosti“, anglicky „angular momentum princip“. Tento zákon vyjadřuje následující tvrzení: individuální časová změna momentu hybnosti, (která se také nazývá absolutním momentem hybnosti, neboť tento vztah je vyjádřen v inerciální soustavě), je rovna momentu sil působících na hmotný bod. Vztah (4. 5. 6) je možné považovat za druhý Newtonův zákon pro studium rotačních pohybů. V meteorologii je obvyklejší, druhý Newtonův zákon formulovat pro hmotný bod v inerciálním systému, který je interpretován jako vzduchová částice jednotkové hmotnosti. V tomto případě můžeme druhý Newtonův zákon psát ve tvaru 𝑑𝐯 =𝐅 𝑑𝑡 (4.5.7) kde síla F je rovněž vztažena k jednotce hmotnosti. Pohybové rovnice meteorologie se však používají v rotujícím systému spojeném pevně se Zemí. Směr osy rotace Země i rychlost její rotace považujeme pro účely meteorologie za konstantní. 77 Pro studium všeobecné cirkulace je v meteorologii důležitý absolutní moment hybnosti vzhledem k zemské ose, tedy v systému, který nerotuje se Zemí. Vektor rychlosti částice, vzhledem k tomuto inerciálnímu systému, je roven součtu rychlosti vůči Zemi a rychlosti dané rotací Země. Proto složky rychlosti zvolené částice v systému nerotujících sférických souřadnic jsou 𝒗𝒂 = (𝑢 + Ω𝑟𝑐𝑜𝑠𝜑, 𝑣, 𝑤). Počátek vektoru rychlosti umístíme do polohy, kde se částice nachází. Tím je určen i přímka, na které vektor rychlosti leží, který proto můžeme považovat za klouzavý vektor. Tento vektor promítneme do roviny kolmé k ose Země procházející bodem, polohy částice. Průmětem vektoru 𝒗𝒂 do této roviny označme 𝐯̂𝐚 . Protože průměty složek vektoru rychlosti ležící v rovině poledníku, jsou rovnoběžné s průmětem průvodiče částice, je jejich vektorový součin roven nule. Dále zonální složka 𝑢 + Ω𝑟𝑐𝑜𝑠𝜑 je kolmá na průvodč r, a průvodič je tedy ramenem momentu hybnosti. Uvažujeme-li průmět vektoru rychlosti 𝐯̂𝐚 jakožto vektorový součet jeho složek, dostáváme, že vektorový součin 𝐫 × 𝐯̂𝐚 kolmý k rovině průmětu a moment vektoru 𝒗𝒂 vzhledem k ose Země je roven součinu délek těchto vektorů. Tato hodnota, kterou označme jako 𝜇 se nazývá absolutním momentem hybnosti vzhledem k ose Země 𝝁. Absolutní moment hybnosti vzhledem ose Země je tedy roven součinu zonální rychlosti v inerciální soustavě se vzdáleností od osy rotace Země. Je tedy 𝜇 = 𝑟 cos 𝜑(𝑢 + Ω𝑟 cos 𝜑) = 𝑟 cos 𝜑 𝑢 + Ω𝑟 2 𝑐𝑜𝑠 2 𝜑 (4.5.8) Hodnotu momentu hybnosti vzhledem k ose Země můžeme odvodit také přímo z jeho definice ve vektorovém tvaru. Pro částici jednotkové hmotnosti v atmosféře je moment hybnosti vzhledem k bodu na ose rotace dán podle (4.5.1) vektorovým součinem 𝐌=𝐫×𝐯 (4.5.9) Tento vztah platí v inerciální nerotující soustavě souřadnic. Kde r je průvodič částice vycházející ze středu zemské sféry a v je vektor rychlosti částice. V nerotující - absolutní sférické soustavě má tento vektor složky 𝐯 = (u + Ωr cos φ, v, w) (4.5.10) Složky vektoru M pak vypočteme z vektorového součinu 𝐢 0 𝐌=| 𝑢 + 𝛺𝑟 cos 𝜑 𝐣 𝐤 𝟎 𝑟| 𝑣 𝑤 (4.5.11) Je tedy 𝐌 = (−𝑟𝑣, 𝑟(𝑢 + 𝛺𝑟 cos 𝜑), 0) (4.5.12) Abychom dostali moment hybnosti vzhledem k ose Země 𝜇, je třeba ještě moment M vzhledem k bodu na ose Země násobit skalárně jednotkovým vektorem osy Země Oz. Tento vektor má stejnou orientaci jako vektor rotace Země Ω, liší se tedy svou jednotkovou délkou. Je tedy 𝐎𝐳 = (0, cos 𝜑, sin 𝜑) (4.5.13) 78 Dostáváme tak 𝜇 = 𝐌 ∙ 𝐎𝐳 = 𝑟 cos 𝜑 (𝑢 + Ω𝑟 cos 𝜑) (4.5.14) Což je stejný výsledek jako (4.5.8). Poznamenejme ještě, že tento absolutní moment hybnosti se skládá ze dvou členů. První člen je nazýván relativním momentem hybnosti a druhý člen obsahující úhlovou rychlost rotace Země Ω se nazývá Ω-momentem hybnosti. Nyní je třeba vysvětlit, proč se zachováním momentu hybnosti v atmosféře zabýváme. Důvod je jednoduchý, moment hybnosti je důležitým parametrem pro zachování střední zonální cirkulace. Zachování střední zonální cirkulace Ze studia rozložení středního zonálního větru u povrchu Země vyplývá, že v zóně západního přenosu (ve středních zeměpisných šířkách) má napětí tření na povrchu Země východní složku. Analogicky v zóně východního větru (v rovníkové oblasti) má napětí tření na povrchu Země západní složku. Země má sice určitá sezónní úhlová zrychlení, avšak pozorovatelné změny delší periody úhlové rychlosti rotace Země nebyly zjištěny. Celkový vliv napětí tření musí být proto roven nule. Zároveň s tím, jak pohyb atmosféry vyvolává napětí tření na povrchu Země, tak podle třetího Newtonova zákona působí Země stejnou silou opačného směru na atmosféru. V oblasti tropů, kde převládá přízemní východní vítr, je atmosféra tažena třením na východ. V tropické zóně proto vzniká absolutní moment hybnosti, který nazýváme kratčeji momentem hybnosti, od otáčející se Země. Totéž platí i o zóně polárních východních větrů, ale díky malému ramenu páky velikost momentu hybnosti předávaná Zemí atmosféře je velmi malá. Zóna západního přenosu středních zeměpisných šířek naopak předává moment hybnosti pevnému povrchu Země. Tyto výše popsané zóny existují během dlouhých časových period, proto přebytek momentu hybnosti v tropické a polární atmosféře musí být předáván do zóny západního přenosu. Zde zase musí být moment hybnosti přenášen dolu k povrchu Země, aby byla kompensována ztráta momentu hybnosti v dolních vrstvách v důsledku tření. Zdůrazněme, že přenos momentu hybnosti vysvětluje spíše zachování obecné cirkulace, než její vznik. Studiem rovnováhy momentu hybnosti můžeme však obdržet cenné informace o rozvoji všeobecné cirkulace. Proto je zachování absolutního momentu hybnosti vzhledem k ose Země pro správné modelování všeobecné cirkulace meteorologickými modely důležité. Zachování absolutního momentu hybnosti Zákon zachování momentu hybnosti vzhledem k danému středu je dán vektorovým vztahem (4.5.6) 79 𝑑𝐌 = 𝐫 × 𝐅 = 𝐌(𝐅) 𝑑𝑡 (4.5.15) Abychom odvodili zákon zachování momentu hybnosti vzhledem k ose Země, násobíme předchozí vztah skalárně jednotkovým vektorem k ležícím na ose Země. Prvou stranu předchozí rovnice můžeme upravit stejně, jako jsme upravili moment hybnosti vzhledem k ose Země, dostaneme tak, že moment síly vzhledem k ose Země na pravé straně této rovnice je roven součinu složky síly ve směru rovnoběžky, kterou označme 𝐹𝜆 s délkou ramene síly, která je rovna 𝑟 cos 𝜑 . Zákon zachování momentu hybnosti vzhledem k ose Země můžeme pro částici jednotkové hmotnosti psát v inerciální soustavě ve tvaru 𝑑 𝑑 𝑑 𝜇 = (𝑟 cos 𝜑(𝑢 + Ω𝑟 cos 𝜑)) = (𝑟 cos 𝜑 𝑢 + Ω𝑟 2 𝑐𝑜𝑠 2 𝜑) = 𝑟 cos 𝜑 𝐹𝜆 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.5.16) Tento zákon tedy říká, že absolutní moment hybnosti individuální částice se může měnit pouze momentem síly a to gradientem tlaku v zonálním směru a třením. Tento moment síly je dán členem 𝒓 𝒄𝒐𝒔 𝝋 𝑭𝝀 . Nyní si ukážeme, že rovnice změny hybnosti v obecném tvaru (4.2.16) až (4.2.19) splňují zákon zachování momentu hybnosti částice vzhledem k ose Země. Mělo by to být zcela přirozené, neboť jak jsme viděli při fyzikálně názorném odvození Coriolisových členů rovnic hybnosti (4.3.14) až (4.3.21), jsme použili právě zákon zachování momentu hybnosti. K odvození zákona zachování absolutního momentu hybnosti nám stačí pouze rovnice (4.2.16) popisující změnu zonální rychlosti 𝑑𝑢 𝑢 = 𝐹𝜆 + (2Ω + ) (𝑣 sin 𝜑 − 𝑤 cos 𝜑) 𝑑𝑡 𝑟 cos 𝜑 (4.5.17) která je formulována v rotujícím systému souřadnic. Předchozí rovnici vynásobíme činitelem 𝑟 cos 𝜑, dostaneme tak 𝑑𝑢 𝑟 cos 𝜑 + 𝑢𝑤 cos 𝜑 = 2Ω𝑟 cos 𝜑 (𝑣 sin 𝜑 − 𝑤 cos 𝜑) + 𝑢𝑣 sin 𝜑 + 𝑟 cos 𝜑𝐹𝜆 𝑑𝑡 (4.5.18) Derivováním součinu 𝑟 cos 𝜑 𝑢 s použitím definice vertikální složky rychlosti 𝑤 = 𝑑𝑟 𝑑𝑡 a skutečnosti, že při advekci částice v meridionálním směru se mnění její vzdálenost od osy rotace v závislosti na zeměpisné šířce 𝜑, a tedy 𝜑 je při derivování proměnná, dostaneme 𝑑 𝑑𝑢 𝑑 𝑑𝑢 (𝑟 cos 𝜑 𝑢) = 𝑟 cos 𝜑 + 𝑢 (𝑟 cos 𝜑) = 𝑟 cos 𝜑 + 𝑢𝑤 cos 𝜑 − 𝑢𝑣 sin 𝜑 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.5.19) Pro odvození tohoto vztahu bylo třeba vyjádřit absolutní derivaci součinu 𝑟 cos 𝜑. Vzhledem k tomu, že r nezávisí na čase t ani na x a 𝜑 nezávisí navíc na r a je 𝜑 = 𝑦/𝑟 máme 𝑑 𝜕 𝑦 𝜕 (𝑟 cos 𝜑) = 𝑣 (𝑟 cos ) + 𝑤 (𝑟 cos 𝜑) = −𝑣 sin 𝜑 + 𝑤 cos 𝜑 𝑑𝑡 𝜕𝑦 𝑟 𝜕𝑟 (4.5.20) Do vztahu (4.5.19) dosadíme za první dva členy pravé strany (4.5.18). Dostaneme tak 80 𝑑 (𝑟 cos 𝜑 𝑢) = 2Ω𝑟 cos 𝜑 (𝑣 sin 𝜑 − 𝑤 cos 𝜑) + 𝑟 cos 𝜑𝐹𝜆 𝑑𝑡 (4.5.21) obdobně jako vztah (4.5.19) obdržíme derivováním 𝑑 𝑑 (Ω𝑟 2 𝑐𝑜𝑠 2 𝜑) = Ω (𝑟 cos 𝜑)2 = 2Ω𝑟 cos 𝜑 (𝑣 sin 𝜑 − 𝑤 cos 𝜑) 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (4.5.22) Sečtením vztahů (4.5.21) a (4.5.22) máme 𝑑 (𝑟 cos 𝜑 𝑢 + Ω𝑟 2 𝑐𝑜𝑠 2 𝜑) = 𝑟 cos 𝜑𝐹𝜆 𝑑𝑡 (4.5.23) Shrňme si nyní předchozí výsledek. Pro popis pohybu atmosféry rovnicemi hydrodynamiky jsou v článku Normana Phillise [8], uvedena následující zjednodušení. Je použit systém sférických souřadnic s počátkem ve středu Země, kde r je sférická souřadnice (délka průvodiče částice), zeměpisná délka, zeměpisná šířka. Vzhledem k malé elipticitě Země, klademe-li hladinu moře do r a , tedy na referenční kulovou plochu aproximující Zemi, zemská tíže nemá -složku, což je adekvátní pro exaktní analýzu atmosférických pohybů. Relativní složky rychlosti jsou pak dány vztahy (4.2.2) a rovnice změny hybnosti vztahy (4.2.16) až (4.2.18). Přestože tyto rovnice nejsou tedy zcela exaktní, neboť jsou založeny na předpokladu, že elipticita Země je malá a blízko povrchu Země se geografická šířka liší jen málo od geocentrické šířky, jsou adekvátní pro popis pohybu atmosféry. Předchozí předpoklady se dále studovaných aproximací netýkají, nicméně se v dalších studiích používají pro matematické zjednodušení formulace rovnic. V předchozím studiu jsme ukázali, že zjednodušení v rovnicích (4.2.16) až (4.2.18) neporušuje zákon zachování absolutního momentu hybnosti. Pro jednodušší a snadnější užití při numerické předpovědi počasí se tato soustava dále zjednodušuje. Toto zjednodušení, které je základem „tradičních aproximací“ spočívá v záměně sférické souřadnice r poloměrem a zemské sféry. Zavádí se souřadnice z, definovaná vztahem z = r - a. Všechny horizontální vzdálenosti v atmosféře jsou pak měřeny po povrchu zemské sféry. Soustava rovnic hybnosti je pak tvaru (4.2.19) až (4.2.22). Po této aproximaci má ale tato soustava závažný nedostatek, nesplňuje princip zachování absolutního momentu hybnosti. To způsobuje člen úměrný 𝑤 cos 𝜑. Jestliže tento člen v rovnici (4.2.20) vynecháme, rovnice přejde do tvaru 𝑑𝑢′ 𝑢′ = 𝐹𝜆 + (2Ω + ) 𝑣′ sin 𝜑 𝑑𝑡 𝑎 cos 𝜑 (4.5.24) Po této úpravě můžeme stejným způsobem ukázat, že soustava splňuje princip zachování absolutního momentu hybnosti, ovšem ve tvaru, kde r = a 𝑑 (𝑎 cos 𝜑(𝑢′ + Ω𝑟 cos 𝜑)) = 𝑎 cos 𝜑 𝐹𝜆 𝑑𝑡 (4.5.25) Tato skutečnost se mi jeví jako přirozený důsledek toho, že délka ramene momentu v tomto případě nezávisí na vertikální souřadnici a zůstává stále rovna 𝑎 cos 𝜑 a rovněž složka rychlosti u, při posunu částice ve svislém směru se nemění. Změnu ramene momentu 81 způsobuje pouze posun ve směru poledníku, rameno momentu je pak funkcí zeměpisné šířky 𝜑. V následující kapitole 6., která pojednává o transformaci rovnic do křivočarých souřadnic, tedy i do sférických souřadnic, vycházíme ze zápisu rovnic v tak zvaném invariantním tvaru 𝑑𝒗 1 = 𝑭 + 𝒈 − 𝛁 ( 𝒗2 ) + 𝒗 × 𝑟𝑜𝑡(𝒗 + 𝒗𝑒 ) 𝑑𝑡 2 (4.5.26) Kde 𝒗𝑒 je vektor rychlosti východního směru o velikosti Ωℎ𝜆 = Ω𝑟 cos 𝜑. V šesté kapitole, i když jsou studovány rovnice mělké vody, tato skutečnost pro horizontální aproximaci nesnižuje obecnost. Výsledkem transformace do sférického systému je, že druhá rovnice (4.2.21) vychází bez členu s vertikální rychlostí w, tedy ve tvaru 𝑑𝑣′ 𝑢′ = 𝐹𝜑 − (2Ω + ) 𝑢′ sin 𝜑 𝑑𝑡 𝑎 cos 𝜑 (4.5.26) Pro globální modely je v současné době vždy rovnice pro změnu vertikální rychlosti w redukována na hydrostatickou rovnici. Otázkou zachování momentu hybnosti se při formulacích modelů atmosféry zabýval ve svém článku o „tradičních aproximacích“ pro mělkou rotující atmosféru Norman Phillips [8]. Ve svém článku se zabýval dlouho trvající nejasností atmosférické dynamiky, kterou je role Coriolisova členu úměrného cosinu zeměpisné šířky. V hydrostatických problémech je tento člen z mnoha logických důvodů ignorován, ale jak upozorňuje Ecart [1] (1960, str. 95101), jeho význam v nehydrostatických problémech není tak jasný. Eckart ovšem studuje tento problém pro linearizované rovnice metodou perturbací. Jeho poznámka je co se týče tak zvaných nehydrostatických, neboli plně stlačitelných modelů značně skeptická, „neboť poskytuje racionální důvody pro to, abychom se vzdali studia obecného pohybu v mělké atmosféře“. Shrneme-li nyní co je hlavním předmětem studia „tradičních aproximací“, můžeme říci, že je to upřesnění formulace řídících rovnic pohybu atmosféry zejména ve sférických souřadnicích. Pro formulaci rovnic je možné vzhledem k malé elipticitě Země použít sférické souřadnice, s tím, že úroveň hladiny moře klademe na povrch sféry o poloměru a, nečiníme rozdíl mezi skutečnou a geocentrickou zeměpisnou šířkou a síla zemské tíže nemá 𝜑-složku. Ukazuje však, že zjednodušení takto formulovaných rovnic tím, že jednoduše sférickou souřadnici r nahradíme konstantou – poloměrem Země a vede k porušení principu zachování absolutního momentu hybnosti. Aby tato rovnice neměly tuto vadu, je třeba tato rovnice upravit. Tato úprava spočívá ve vynechání několika členů rovnic. Pro formulaci rovnic ve křivočarých souřadnicích a to i ve sférických souřadnicích, je lepe vycházet z rovnic v tak zvaném invariantním tvaru (4.5.25) a příslušné operátory nahradit jejich tvarem v křivočarých souřadnicích. Závěrem můžeme ještě jinak objasnit základní princip a důsledky „tradičních aproximací“ pro formulaci modelu ve sférických souřadnicích. Ten spočívá v tom, že vzhledem k malé tlušťce atmosféry studované v meteorologických modelech vzhledem 82 k jejím horizontálním rozměrům, tím že v rovnicích nahradíme polární souřadici r poloměrem Země a, tím první difefenciální forma v atmosféře nezávisí na výšce nad hladinou moře a všechny horizontální vzdálenosti jsou měřeny v úrovni hladiny moře. To znamená, že vzdálenost dvou bodů daných jejich zeměpisnými souřadnicemi zůstává v modelu stále stejná, ať jsou na povrchu Země či vysoko v atmosféře, kde jejich skutečná vzdálenost nad povrchem sféry je větší. Právě tato skutečnost má za důsledek, že po tomto zjednodušení geometrie modelu, je třeba vynechat Coriolisovy členy, které vyjadřují změnu hybnosti v závislosti na pohybu ve vertikálním směru. Rovnice, kterými se řídí pohyb atmosféry, odvodíme v kapitole 6. ještě jiným způsobem. Tento způsob, který je v této šesté kapitole použit pro odvození rovnic používajících v horizontále ortogonální systém souřadnic na konformní mapě, je možné použít i pro sférické souřadnice. Tento způsob již v sobě zahrnuje skutečnost, že horizontální vzdálenost měříme v rovině mapy. Dostaneme takto stejný tvar rovnic jako po zanedbání členů v důsledku použití „tradičních aproximací“. Je tedy zřejmé, že i model používající sférické souřadnice počítáme po zavedení „tradičních aproximací“ stejně jako lokální model nad rovinnou oblastí, na které jsou skutečné vzdálenosti dány první diferenciální formou sférické plochy. Svislé přímky, ve směru kterých působí síla zemské tíže, jsou rovnoběžné s osou z a kolmé k rovině znázorňující povrch Země. Pro model, který jako systém horizontálních souřadnic používá konformní mapu, jsou pak skutečné vzdálenosti bodů v této rovině dány Lameovými koeficienty této konformní mapy, tedy zkreslením mapy. Literatura: [1] Eckart, C.: Hydrodynamics of Ocean and Atmosphere. Pergamonn Press, New York 1960. [2] Haltiner G. J., Martin F. L.: Dynamical and Physical Meteorology. New York Toronto London 1957 [3] Holton James R.: En Introduction to Dynamic Meteorology. Academic press, New York and London 1972 [4] Kilčevskij N. A: Kurs teoretičeskoj mechaniky. Nauka, Moskva 1977. [5] Kvasnica Josef a kolektiv: Mechanika, Academia Praha 1988 [6] Pechala František, Bednář Jan: Příručka dynamické meteorologie, Academia Praha 1991 [7] Phillips Norman A, Sborník, redaktor Morel P. A.: Dynamic Meteorology Sumer School, Springer 1973 [8] Phillips Norman A.: The Equations of Motion for a Shallow Rotating Atmosphere and the “Traditional Approximation”. Journal of the Atmospheric Science Vol. 23 p. 626-628, (1966) [9] Thompson Phillip D.: Numerical Weather Analysis and Prediction, The Mack Millan Company New York 1961 [10] Veronis George: Comments on Phillips’ Proposed Simplification of the Equations of Motion for a Shallow Rotating Atmosphere. With Reply by Norman Phillips, Journal of the Atmospheric Science Vol. 25 p. 1154-1157, (1968) 83 5. Rovnice mělké vody – divergentní barotropní model Formulace rovnic mělké vody a jejich různé tvary Jedním z jednoduchých modelů atmosféry, ve kterém se dá studovat mnoho jevů probíhajících v atmosféře, zejména vlnových pohybů atmosféry, jsou rovnice mělké vody. Tyto rovnice v podstatě popisují divergentní barotropní model atmosféry. Rovnice mělké vody se také často používají k testování numerických metod používaných v předpovědních numerických modelech. Model mělké vody vychází z představy, že atmosféra se skládá z dvou vrstev nestlačitelné kapaliny v hydrostatické rovnováze, které se spolu nemísí a mezi nimiž je rozhraní, které je dáno přibližně horizontálně položenou plochou. Tuto plochu nazýváme hladinou mělké vody. Síla zemské tíže nechť působí ve svislém směru a je všude konstantní. Dále předpokládáme, že spodní vrstva kapaliny leží na pevném rovinném povrchu, tedy zemský povrch je zde aproximován rovinnou, a její tloušťka je malá ve srovnání s horizontální oblastí, ve které problém studujeme. Horní vrstvu si můžeme představit jako nekonečně silnou a předpokládáme, že v nějaké pevně zvolené výšce z nad povrchem země je horizontální gradient tlaku nulový. Z fyzikálních předpokladů vyplývá název modelu, neboť atmosféru skutečně modelujeme jako tenkou vrstvu kapaliny - vody. Studujme nejdříve horizontální gradient tlaku. Nechť x, y, z je systém pravoúhlých souřadnic. Souřadnice x, y klademe do roviny podkladu. Souřadnice z je vertikální souřadnicí a vyjadřuje výšku nad rovinou podkladu. Výšku rozhraní, tedy výšku hladiny mělké vody v daném bodě označujeme písmenem h . Nechť 1 označuje hustotu kapaliny spodní vrstvy a 2 označuje hustotu kapaliny horní vrstvy a hustota vrchní vrstvy 1 je menší, než hustota dolní vrstvy, takže systém je stabilní. Nejdříve ukážeme, že horizontální gradient tlaku na vertikální přímce (rovnoběžné s osou z ) je uvnitř obou vrstev konstantní. Derivujme hydrostatickou rovnici podle x 𝜕𝑝 = −𝑔𝜌 𝜕𝑧 (5.1.1) Pravá strana je součinem konstanty tíhového zrychlení a hustoty a je tedy konstantní, proto levá strana je rovněž konstantní. Je tedy spojitá a parciální derivace tlaku p podle x,y jsou rovněž spojité funkce x,y a tedy záměnné, proto máme 𝜕 𝜕𝑝 𝜕 𝜕𝑝 ( )= ( )=0 𝜕𝑥 𝜕𝑧 𝜕𝑧 𝜕𝑥 (5.1.2) 𝜕𝑝 𝜕𝑝 obdobně ve směru osy y. Proto horizontální gradient tlaku (𝜕𝑥 , 𝜕𝑦) je ve vertikálním směru uvnitř vrstev konstantní. Podle předchozího předpokladu je horizontální gradient tlaku ve vrchní vrstvě všude nulový. Horizontální gradient tlaku se tedy mění pouze přechodem přes 84 rozhraní vrstev. Vztah pro hodnotu horizontálního gradientu tlaku ve spodní vrstvě odvodíme diferenční úvahou dle obrázku 5. 1. Tato úvaha je velmi názorná. Obrázek 5.1. K výpočtu gradientu tlaku pro model mělké vody Z obrázku je vidět, že přírůstek tlaku ve dvou blízkých bodech na ose x vzdálených od sebe ∆𝑥, je dán u prvního z nich, který leží na hranici obou vrstev, přírůstkem tlaku ve svislém sloupci horní vrstvy a je z hydrostatické rovnice roven 𝑔𝜌2 ∆𝑥 𝜕ℎ⁄𝜕𝑥. Pro druhý bod, jehož přírůstek tlaku ve svislém směru je dán kapalinou dolní vrstvy je přírůstek tlaku roven 𝑔𝜌1 ∆𝑥 𝜕ℎ⁄𝜕𝑥 . Přírůstek tlaku po úsečce ∆𝑥 je pak roven rozdílu těchto dvou přírůstků tlaku ve svislém směru 𝜕ℎ ∆𝑝 = 𝑔(𝜌1 − 𝜌2 )∆𝑥 𝜕𝑥 (5.1.3) vydělením vzdáleností x obou bodů a přechodem k limitě x 0 dostaneme 𝜕𝑝 𝜕ℎ = 𝑔(𝜌1 − 𝜌2 ) 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (5.1.4) Obdobný vztah můžeme odvodit také pro osu y 𝜕𝑝 𝜕ℎ = 𝑔(𝜌1 − 𝜌2 ) 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (5.1.5) Můžeme tedy říci, že horizontální gradient tlaku ve spodní vrstvě nezávisí na výšce. Závisí pouze na sklonu rozhraní obou vrstev (sklonu hladiny mělké vody) a je úměrný rozdílu jejich hustot. Pro odvození pohybových rovnic předpokládáme ještě následující: kapalina se pohybuje bez tření a nemá ani vnitřní tření (vazkost), ani tření vzhledem k podkladové ploše. Volně bez tření tedy klouže po povrchu země (podkladové ploše). Dále ještě předpokládejme, 85 že rozložení horizontálních složek rychlosti v dolní vrstvě nezávisí na výšce., je tedy s výškou konstantní a rozložení horizontálních složek rychlosti pro dolní vrstvu závisí tedy pouze na proměnných x, y. V horní vrstvě pohyb neuvažujeme, neboť je nulový. Pro částice jednotkové hmotnosti můžeme v dolní vrstvě psát zákon zachování hybnosti v obvyklém tvaru 𝑑𝑢 1 𝜕𝑝 − 𝑓𝑣 + =0 𝑑𝑡 𝜌1 𝜕𝑥 (5.1.6) 𝑑𝑣 1 𝜕𝑝 + 𝑓𝑢 + =0 𝑑𝑡 𝜌1 𝜕𝑦 (5.1.7) Z uvedených rovnic vyplývá, že stačí požadovat, aby rozložení horizontálních složek rychlosti s výškou bylo konstantní pouze v počátečním časovém okamžiku. Protože všechny členy předchozích rovnic nezávisí na vertikální souřadnici, pak i zrychlení a horizontální složky rychlosti budou rovněž nezávislé na souřadnici z, což můžeme vyjádřit vztahem 𝜕𝑢 𝜕𝑣 = =0 𝜕𝑧 𝜕𝑧 (5.1.8) Použijeme-li vztahů (5.1.4), (5.1.5) a (5.1.8) a rozepíšeme-li individuální časovou změnu, můžeme rovnice pro změnu hybnosti v dolní vrstvě mělké vody psát ve tvaru 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜌2 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 − 𝑓𝑣 + 𝑔 (1 − ) =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜌1 𝜕𝑥 (5.1.9) 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜌2 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 + 𝑓𝑢 + 𝑔 (1 − ) =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜌1 𝜕𝑦 (5.1.10) Klademe-li hustotu horní vrstvy nulovou 2 0 , pak model mělké vody nazveme jednovrstvým. V tomto případě mají rovnice pro změnu hybnosti tvar 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 − 𝑓𝑣 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 (5.1.11) 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 + 𝑓𝑢 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (5.1.12) V tomto případě je horizontální gradient tlaku ve vrstvě mělké vody roven horizontálnímu gradientu geopotenciálu Φ = 𝑔ℎ hladiny mělké vody. Rovnice obou modelů mělké vody 86 (5.1.9), (5.1.10) a (5.1.11), (5.1.12) dvouvrstvého a jednovrstvého modelu jsou v podstatě stejné a liší se pouze konstantním koeficientem ve členu gradientu tlaku. Z toho je vidět, že dvouvrstvý model mělké vody je ekvivalentní s jednovrstvým modelem mělké vody se zmenšenou hodnotou konstanty tíhového zrychlení. Místo dvouvrstvého modelu můžeme proto studovat jednovrstvý model s hodnotou konstanty tíhového zrychlení. 𝜌2 𝑔∗ = 𝑔 (1 − ) 𝜌1 Poznámka: Tohoto triku použili Houghton – Kasahara – Washington při testování numerického řešení. Aby rychlost gravitačních vln při testu byla blízká reálné atmosféře, kde pro studovanou tlakovou hladinu uvažovali poměr hustot horní a dolní vrstvy 0.86 použili jednovrstvý model s konstantou tíhového zrychlení rovnou 1.4 𝑚/𝑠𝑒𝑐 2 . Chceme-li kompletovat rovnice popisující mělkou vodu, tak zvané řídící rovnice, musíme rovnice hybnosti, vyjadřující zákon zachování hybnosti, doplnit ještě rovnicí kontinuity, vyjadřující zákon zachování hmoty mělké vody. Tento zákon má pro nestlačitelnou kapalinu, což je náš případ známý tvar 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑤 + + =0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 (5.1.13) kde u, v, w jsou složky rychlosti vzhledem osám x, y, z. Tuto rovnici integrujme podle z přes tloušťku vrstvy mělké vody, tedy od 0 do h. Máme ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑤(ℎ) − 𝑤(0) = − ∫ ( + ) 𝑑𝑧 = −ℎ ( + ) 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 0 (5.1.14) Neboť na dolní podkladové pevné ploše nemohou být vertikální pohyby je 𝑤(0) = 0 (5.1.15) a podle definice složek rychlosti je 𝑤(ℎ) = 𝑑ℎ 𝑑𝑡 (5.1.16) můžeme integrovanou rovnici kontinuity (5.1.14) psát ve tvaru 𝑑ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +ℎ( + ) = 0 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.17) Protože h je funkcí pouze x, y a nezávisí a proměnné z je 𝜕ℎ =0 𝜕𝑧 87 (5.1.18) má rovnice kontinuity konečný tvar 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +𝑢 +𝑣 +ℎ( + ) = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.19) Jiný obvyklý tvar rovnice kontinuity je tak zvaný divergentní tvar 𝜕ℎ 𝜕 𝜕 (ℎ𝑢) + (ℎ𝑣) = 0 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.20) Tvar se nazývá podle toho, že dáme-li druhý a třetí člen rovnice na pravou stranu, má časová změna výšky sloupce mělké vody h tvar divergence vektoru uh, vh , který vyjadřuje celkovou hybnost ve svislém sloupci mělké vody. Rovnice hybnosti můžeme psát také v různých tvarech. Kromě advektivního tvaru (5.1.11), (5.1.12) je velmi často, zejména pro numerickou realizaci a jednoduché zavedení ortogonálních křivočarých souřadnic, používán tvar s vorticitou a gradientem celkové energie. Někdy se tomuto tvaru říká také, podle mého mínění nesprávně, invariantní tvar rovnic. Jeho použití se v meteorologii objevilo v šedesátých létech, i když tento tvar rovnic byl znám již dávno předtím, přesněji již v 19. století. Rovnice pro změnu hybnosti můžeme psát následovně 𝜕𝑢 𝜕 (𝑔ℎ + 𝐾) = 0 − 𝑣𝜂 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 (5.1.21) 𝜕𝑣 𝜕 (𝑔ℎ + 𝐾) = 0 + 𝑢𝜂 + 𝜕𝑡 𝜕𝑦 (5.1.22) Kde 𝜂 je absolutní vorticita, která je rovna součtu relativní vorticity 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜁= − 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.23) a Coriolisova parametru 𝑓(𝑥, 𝑦). Absolutní vorticita je tedy rovna 𝜂 =𝜁+𝑓 = 𝜕𝑣 𝜕𝑢 − +𝑓 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.24) a kde K je kinetická energie 1 𝐾 = 2 (𝑢2 + 𝑣 2 ) (5.1.25) 88 V rovnicích (5.1.21), (5.1.22) má součet gh+K fyzikální význam součtu potenciální a kinetické energie, tedy celkové energie daného svislého sloupce mělké vody. Správnost vztahů (5.1.21) a (5.1.22) se snadno ověří. Derivujeme-li vztah pro kinetickou energii podle x, dostaneme 𝜕𝐾 𝜕 𝑢2 + 𝑣 2 𝜕𝑢 𝜕𝑣 = ( )=𝑢 +𝑣 𝜕𝑥 𝜕𝑥 2 𝜕𝑥 𝜕𝑥 Dosadíme-li tento vztah a hodnotu vorticity 𝜂 ze vztahu (5.1.24) do rovnice (5.1.21), dva členy se vyruší a dostaneme rovnici (5.1.11). Obdobně můžeme ukázat i správnost rovnice (5.1.22). Dalším důležitým tvarem rovnic vyjadřující zákon zachování hybnosti je divergentní tvar rovnic. Tento tvar dostaneme tak, že rovnici (5.1.11) násobíme výškou hladiny h a k této rovnici přičteme rovnici kontinuity (5.1.19) násobenou u. Dostaneme tak 𝜕 𝜕 2 𝜕 𝜕ℎ (𝑢ℎ) + (𝑢 ℎ) + (𝑢𝑣ℎ) − 𝑓𝑣ℎ + 𝑔ℎ =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 (5.1.26) 𝜕 𝜕 𝜕 2 𝜕ℎ (𝑣ℎ) + (𝑢𝑣ℎ) + (𝑣 ℎ) + 𝑓𝑢ℎ + 𝑔ℎ =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (5.1.27) Druhý a třetí člen předchozích rovnic, tedy členy popisující advekci, jsou opravdu ve tvaru divergence. Vektor (𝑢ℎ, 𝑣ℎ) popisuje celkovou hybnost svislého sloupce. Proto se tomuto tvaru říká také hybnostní tvar rovnic. Původní tvar vyjadřuje totiž změnu hybnosti částice jednotkové hmotnosti a popisuje proto vlastně změnu složky rychlosti. Rovnice vorticity pro model mělké vody Tuto rovnici odvodíme nejsnáze z rovnic ve tvaru s vorticitou a gradientem celkové energie (5.1.21), (5.1.22). Derivujeme-li rovnici (5.1.22) podle x a odečteme od této rovnice rovnici (5.1.21) derivovanou podle y máme 𝜕 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕 𝜕 (𝑢𝜂) + (𝑣𝜂) = 0 ( − )+ 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.28) Vezmeme-li v úvahu, že Coriolisův parametr f není funkcí času a je tedy 𝜕𝑓 =0 𝜕𝑡 (5.1.29) dostaneme s použitím vztahu (5.1.24) rovnici vorticity v divergentním tvaru 89 𝜕𝜂 𝜕 𝜕 (𝑢𝜂) + (𝑣𝜂) = 0 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.30) Tuto rovnici můžeme napsat též v advekčním tvaru, máme 𝜕𝜂 𝜕𝜂 𝜕𝜂 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +𝑢 +𝑣 +𝜂( + ) = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.31) nebo s použitím individuální časové změny 𝑑𝜂 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +𝜂( + ) = 0 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.32) Poznamenejme nyní, že hydrodynamickým invariantem rozumíme veličinu , která se při advekci nemění. Tato veličina je tedy charakterizována vztahem 𝑑𝜑 =0 𝑑𝑡 (5.1.33) který vyjadřuje, že individuální časová změna pro tuto veličinu je rovna nule. Podíváme-li se nyní na rovnici (5.1.31), vidíme, že kromě individuální časové změny vorticity jsou v rovnici ještě dva další členy, které jsou součinem absolutní vorticity a horizontální divergence, kterou označme d. Jest tedy 𝑑= 𝜕𝑢 𝜕𝑣 + 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.34) Absolutní vorticita tedy není hydrodynamickým invariantem. Ukážeme si nyní, že invariantem pro rovnice mělké vody je veličina 𝜂/ℎ která se nazývá absolutní potenciální vorticita. Přesněji tedy se tato veličina nazývá absolutní potenciální vorticita pro barotropní atmosféru. Pro tuto veličinu platí 𝑑 𝜂 ( )=0 𝑑𝑡 ℎ (5.1.35) což ovšem musíme dokázat. Derivujme absolutní potenciální vorticitu, tedy podíl 𝜂/h. Máme 90 𝑑 𝜂 1 𝑑𝜂 𝑑ℎ ( ) = 2 (ℎ −𝜂 ) 𝑑𝑡 ℎ ℎ 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (5.1.36) dosadíme-li do tohoto vztahu ze vztahů (5.1.32) a rovnice kontinuity (5.1.17), vidíme, že pravá strana je rovna nule. Divergenční teorém Nyní si odvodíme vztah, který nám vyjadřuje časovou změnu horizontální divergence d. Derivujeme-li rovnici (5.1.11) parciálně podle x a přičteme k ní rovnici (5.1.12) derivovanou parciálně podle y, obdržíme vztah pro časovou změnu d 𝜕 𝜕 𝜕 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 2 𝜕 𝜕 (𝑓𝑣) + (𝑓𝑢) + 𝑔∇2 ℎ = 0 𝑑+𝑢 𝑑+𝑣 𝑑+( ) +2 +( ) − 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.37) Kde jsme pro Laplaceův operátor použili označení ∇2 = 𝜕2 𝜕2 + 𝜕𝑥 2 𝜕𝑦 2 (5.1.38) První tři členy vztahu (5.1.37) popisují individuální časovou změnu horizontální divergence, proto můžeme divergenční teorém psáti rovněž stručněji ve tvaru 𝑑 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 2 𝜕 𝜕 (𝑓𝑣) + (𝑓𝑢) + 𝑔∇2 ℎ = 0 𝑑+( ) +2 +( ) − 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.39) Horizontální divergence d je pro procesy synoptického měřítka v atmosféře malá a mění se jen pomalu, neboť ve skutečné atmosféře se vyskytují gravitační vlny jen velmi malé amplitudy. Rychlejší změny horizontální divergence právě tyto gravitační vlny popisují. Tato skutečnost se dá ověřit na průběhu přízemního tlaku měřeného citlivým mikrobarografem. Proto lze ve vztahu (5.1.39) individuální změnu horizontální divergence zanedbat. V tomto případě se divergenční teorém redukuje na diagnostický vztah, který se nazývá balanční rovnice. Tento vztah nám dává velmi reálný vztah mezi polem rozložení hmoty atmosféry (mělké vody) a mezi polem proudění. Balanční rovnici můžeme psát proto ve tvaru 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 2 𝜕 𝜕 (𝑓𝑣) + (𝑓𝑢) + 𝑔∇2 ℎ = 0 ( ) +2 +( ) − 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.40) Zanedbáme-li divergenci zcela a atmosféru pokládáme za nedivergentní, což znamená, že 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑑= + =0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.41) 91 vyjadřuje nám rovněž balanční rovnice rovnováhu mezi silami gradientu tlaku a ostatními silami, obecnější a přesnější, než je geostrofická aproximace. V tomto případě lze balanční rovnici ještě upravit. Umocníme-li vztah (5.1.41) na druhou, máme 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 2 𝜕𝑢 𝜕𝑣 ( ) + ( ) = −2 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.42) Tři nelineární členy balanční rovnice můžeme proto napsat ve tvaru 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 2 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 ( ) +2 + ( ) = 2( − ) = −2 ∙ 𝐽(𝑢, 𝑣) 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.43) kde 𝐽(𝑢, 𝑣) je Jacobiho determinant, který je roven 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑥 𝜕𝑦| 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝐽(𝑢, 𝑣) = || = − 𝜕𝑣 𝜕𝑣 | 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.44) Balanční rovnici můžeme pro nedivergentni proudění pasát ve tvaru 𝜕 𝜕 (𝑓𝑣) + (𝑓𝑢) = −𝑔∇2 ℎ −2𝐽(𝑢, 𝑣) − 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.1.45) Poznamenejme, že z hlediska matematiky je balanční rovnice nelineární parciální diferenciální rovnicí Monge-Ampérova typu. Tato rovnice se dříve používala pro inicializaci modelů atmosféry, jakožto diagnostický vztah, který nám umožňoval výpočet zbalancovaného pole proudění, nebo rozložení hmoty v modelu, je-li dáno to druhé. Jestliže je zadáno pole proudění, tj. složky větru, dostaneme snadno pole rozložení hmoty řešením okrajové úlohy pro h, které je řešením Poissonovy rovnice. Je-li však zadáno pole rozložení hmoty, v našem případě h, je výpočet pole proudění komplikovaný iterační proces, v jehož každém kroku je třeba řešit okrajovou úlohu. 2. Zahrnutí orografie do rovnic mělké vody Předpoklady pro model se zahrnutím orografie zůstávají stejné jako nad rovinným terénem, s tím rozdílem, že místo toho, aby mělká voda ležela na rovinném terénu, leží na nerovném terénu zemského povrchu - orografické ploše. Výšku terénu měřenou v metrech nad referenční rovinnou plochou označme 𝑏(𝑥, 𝑦), což je znázorněno na obrázku 5.2. 92 Obrázek 5.2 Model mělké vody se zahrnutím orografie Vrstva mělké vody nad orografickou plochou (dnem na kterém leží vrstva mělké vody), má tedy tloušťku h, zatímco výška hladiny mělké vody je nyní rovna 𝑏 + ℎ. V této vrstvě je horizontální rychlost s výškou konstantní a i gradient tlaku se s výškou uvnitř vody nemění a je dán pouze sklonem hladiny mělké vody. Proto rovnice hybnosti pro složky horizontálního vektoru rychlosti zůstávají stejné, jako v případě rovinného terénu. 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕(𝑏 + ℎ) +𝑢 +𝑣 − 𝑓𝑣 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕(𝑏 + ℎ) +𝑢 +𝑣 + 𝑓𝑢 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (5.2.1) (5.2.2) Rovnici kontinuity odvodíme obdobně jako v případě rovinného terénu, s tím rozdílem, že rovnici kontinuity pro nestlačitelnou tekutinu (kapalinu) integrujeme od b do b+h a na dolní hranici není vertikální rychlost w nulová a je dána tak zvanou kinematickou podmínkou, kterou si nyní odvodíme. Ta vychází z předpokladu, že na povrchu země je rychlost kolmá k orografické ploše rovna nule. Odtud dostaneme vztah mezi horizontálními složkami a vertikální složkou větru. Tímto vztahem je tedy dána vertikální složka větru na orografické ploše. Orografická plocha nezávisí na čase a je definována explicitně vztahem 𝑧 = 𝑏(𝑥, 𝑦) (5.2.3) Plocha je pak množinou bodů [𝑥, 𝑦, 𝑏(𝑥, 𝑦)]. Pro další geometrické úvahy napíšeme raději formálně plochu v parametrickém tvaru tím, že souřadnice x, y budeme považovat za parametry a formálně položíme 𝑥 = 𝑥, 𝑦 = 𝑦, 𝑦 = 𝑏(𝑥, 𝑦) (5.2.4) Tečné vektory k parametrickým křivkám 𝑥 = 𝑐𝑜𝑛𝑠𝑡, 𝑦 = 𝑐𝑜𝑛𝑠𝑡 (5.2.5) mají souřadnice 93 ( 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 𝜕𝑏 , , ) = (1,0, ) 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝑎 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 𝜕𝑏 ( , , ) = (0,1, ) 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (5.2.6) Vektor kolmý k těmto dvěma vektorům a tedy kolmý k povrchu orografické plochy označme 𝐤 a vypočteme ho jako vektorový součin vektorů parametrických křivek. Máme tedy 𝑒1 𝑒2 𝑒3 𝜕𝑏 𝜕𝑏 𝜕𝑏 |1 0 | 𝜕𝑥 = (− , − , 1) 𝐤= | 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑏 | 0 1 𝜕𝑦 (5.2.7) Vektor pohybu částic podél orografické plochy (𝑢, 𝑣, 𝑤) musí být kolmý k vektoru k a tedy skalární součin musí být roven nule. Odtud máme 𝜕𝑏 𝜕𝑏 (𝑢, 𝑣, 𝑤) ∙ (− , − , 1) = 0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.2.8) A na povrchu orografické plochy máme 𝜕𝑏 𝜕𝑏 𝑤(𝑏) = 𝑢 +𝑣 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.2.9) Což je hledaný vztah „kinematická podmínka“. Rovnici kontinuity odvodíme i v našem případě integrací rovnice kontinuity pro nestlačitelnou kapalinu 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑤 + + =0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 nyní rovnici integrujeme na intervalu 𝑧 ∈ (𝑏, 𝑏 + ℎ). Máme tedy 𝑏+ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑤(𝑏 + ℎ) − 𝑤(𝑏) = − ∫ ( + ) 𝑑𝑧 = −ℎ ( + ) 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝑏 (5.2.10) (5.2.11) protože vertikální rychlost je v sloupci tekutiny konstantní, máme podle (5.2.9) 𝑤(𝑏 + ℎ) = 𝜕 𝜕 𝜕 (𝑏 + ℎ) + 𝑢 (𝑏 + ℎ) + 𝑣 (𝑏 + ℎ) 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.2.12) Neboť b nezávisí na čase, je první člen pravé strany nulový, derivace b podle x a y však nulové nejsou. V rozdílu se podle (5.2.12) a (5.2.9) ale tyto dva členy vyruší a máme 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝑑ℎ 𝑤(𝑏 + ℎ) − 𝑤(𝑏) = +𝑢 +𝑣 = 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝑑𝑡 (5.2.13) Tento vztah pro vertikální rychlost w je stejný jako „kinematická podmínka“ a vyjadřuje tedy, že částice kopíruje terén. Dosadíme-li (5.2.13) do (5.2.11) dostáváme rovnici kontinuity v advekčním tvaru 𝑑ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +ℎ( + ) = 0 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.2.14) 94 Rovnici kontinuity můžeme psát také v divergentním tvaru 𝜕ℎ 𝜕 𝜕 (ℎ𝑢) + (ℎ𝑣) = 0 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.2.15) Rovnice kontinuity je při tomto označení, kde h je tloušťka vrstvy vody, stejná jako nad rovinným terénem, ale h zde znamená něco jiného. Není to výška hladiny jako pro vodu nad rovinou, ale tloušťka vrstvy nad orografickým terénem – nerovinným dnem vody. Pro dno s proměnnou výškou zůstávají rovnice odvozené pro rovinné dno většinou s některými úpravami v platnosti. V rovnicích hybnosti (5.1.21) a (5.1.22) v tak zvaném invariantním tvaru je třeba nahradit výšku hladiny h její hodnotou v novém označení, tedy b+h. Změna v rovnicích hybnosti se tedy týká pouze členů gradientu tlaku. Při odvození rovnice vorticity (5.1.32) se členy s gradientem tlaku se opět vyruší, takže rovnice vorticity zůstává stejná a neobsahuje explicitně členy s gradientem tlaku. Kombinujeme-li tuto rovnici s rovnicí kontinuity (5.2.14) obdržíme opět zákon zachování potenciální vorticity ve tvaru (5.1.35) 𝑑 𝜂 ( )=0 𝑑𝑡 ℎ (5.2.16) Kde ovšem h je tloušťka vrstvy mělké vody. Pro formulaci schémat baroklinních modelů atmosféry, se používá pojem absolutní potenciální vorticity pro barotropní atmosféru, která je v 𝜎-systému definována jako absolutní vorticita dělená tlakem na orografické ploše 𝜂/𝑝𝑠 , kde 𝑝𝑠 odpovídá tloušťce mělké vody. Horizontální gradient tlaku je ovšem pro 𝜎-systém odvozen až v kapitole 7. Dynamický tlak V mnoha geofyzikálních systémech se hustota tekutiny mění relativně jen málo, vzhledem k průměrné hodnotě hustoty této tekutiny. To vede k zavedení pojmu dynamického tlaku. To platí rovněž i pro atmosféru, kde hustota vzduchu závisí hlavně na nadmořské výšce. Maximální změny hustoty jsou pak při hladině moře a naopak ve velkých výškách je pak hustota dána prakticky pouze nadmořskou výškou a její odchylky od její průměrné hodnoty jsou minimální. Pro kapalinu můžeme tuto vlastnost napsat ve tvaru 𝜌 = 𝜌0 + 𝜌′(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) kde 𝜌′ ≪ 𝜌0 (5.2.17) pro atmosféru je pak 𝜌0 funkcí nadmořské výšky z, proto je 𝜌 = 𝜌0 (𝑧) + 𝜌′(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) kde 𝜌′ ≪ 𝜌0 (𝑧) (5.2.18) Pro tlak v kapalině, kde hustota kapaliny je konstantní, pak za předpokladu že kapalina je v hydrostatické rovnováze, platí 𝑝 = 𝑝0 (𝑧) + 𝑝′(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) kde 𝑝′ ≪ 𝑝0 (5.2.19) Kde 𝑝0 (𝑧) = 𝑝0 − 𝜌0 𝑔𝑧 (5.2.20) Pro atmosféru v hydrostatické rovnováze podle (5.2.19) je horizontální gradient tlaku roven horizontálnímu gradientu 𝒑′(𝒙, 𝒚, 𝒛, 𝒕), proto jeho účinek v rovnicích hybnosti je stejný jako pro celkový tlak p. Proto tlak 𝒑′můžeme nazvat dynamickým tlakem. V rovnicích mělké vody horizontální gradient tlaku uvnitř vrstvy mělké vody nezávisí na výšce a je dán pouze průběhem výšky hladiny mělké vody nad referenční rovinou, což je pro atmosféru úroveň 95 hladiny moře. V modelu s proměnnou výškou dna nad referenční rovinou je dynamický tlak dán vztahem 𝑝 = 𝜌1 𝑔(𝑏 + ℎ) (5.2.21) V baroklinní atmosféře v hydrostatické rovnováze je tento tlak dán pouze vertikálním rozložením hustoty nad uvažovaným bodem. 3. Dynamika modelu mělké vody Uvažujme rychle rotující tekutinu, kde Coriolosovo zrychlení je spolu se zrychlením daným silou horizontálního gradientu tlaku dominantní člen v rovnicích popisujících změnu hybnosti tekutiny. Tak je tomu na povrchu rotující Země. Matematicky pohyb této tekutiny popisují homogenní rovnice nejnižšího řádu rychle otáčejícího se vzduchu bez tření, které jsou následujícím zjednodušeným tvarem pohybových rovnic. 1 𝜕𝑝 −𝑓𝑣 = − 𝜌0 𝜕𝑥 (5.3.1) 1 𝜕𝑝 𝑓𝑢 == − 𝜌0 𝜕𝑦 (5.3.2) 1 𝜕𝑝 0=− 𝜌0 𝜕𝑧 (5.3.3) 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑤 + + =0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 (5.3.4) Tyto všeobecně známé rovnice se nazývají geostrofickou aproximací a definují nám geostrofický vítr. Z předchozích rovnic pro složky geostrofického větru dostaneme 1 𝜕𝑝 1 𝜕𝑝 𝑢=− , 𝑣= 𝜌0 𝑓 𝜕𝑦 𝜌0 𝑓 𝜕𝑥 (5.3.5) Z předešlého víme, že složky rychlosti u, v i gradient tlaku nezávisí na výšce z uvnitř vrstvy mělké vody. V rovnicích mělké vody tedy platí obdobně jako v atmosféře geostrofická aproximace. Částice se pohybují podél čar stejného tlaku, a izobary jsou zároveň proudnicemi. Studujeme-li proudění v meridionálním pásu, který není příliš široký, můžeme zanedbat změnu Coriolisova parametru f ve směru poledníků a položit f konstantní. Takový systém v rovinné oblasti se nazýváme f – rovinou. V tomto případě derivováním předchozích vztahů podle x a y dostaneme, že horizontální divergence geostrofického větru je nulová 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑑= + 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.3.6) a z rovnice kontinuity máme 𝜕𝑤 =0 𝜕𝑧 (5.3.7) 96 jejímž důsledkem je, že vertikální rychlost w je rovněž nezávislá na vertikální souřadnici. Když kapalina se pohybuje po rovinné ploše, pak vertikální rychlost je nulová a proudění je (přesně) striktně horizontální. Homogenní geostrofické proudění nad nerovinným povrchem. Studujme nyní rychle rotující tekutinu, jejíž proudění je geostrofické, ale podkladová plocha (v meteorologii povrch Země) není rovinou. Jako příklad můžeme uvést pohyb mělkého moře (homogenní kapalina) s tloušťkou od 20 do 50 metrů, kde vlny na hladině tekutiny jsou řádu centimetrů. Když proudění stoupá nebo klesá s podkladovou plochou, je vertikální rychlost úměrná stoupání: 𝜕 𝜕 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝑤 = 𝑢 (𝐻 − ℎ) + 𝑣 (𝐻 − ℎ) = −𝑢 −𝑣 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.3.8) Kde h je tloušťka tekutiny měřená k hladině a H je konstantní referenční tloušťka tekutiny. Obrázek 5.3. K problému vertikálních pohybů v okolí izolovaných hrbolů H-h je tedy stoupání dna (podkladové plochy) vzhledem k referenční ploše. Podle předchozí analýzy je vertikální rychlost konstantní v celé tloušťce vrstvy. Protože vertikální rychlost na hladině je rovna nule, musí být nulová i vertikální rychlost na podkladové ploše. To znamená, že 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝑢 +𝑣 =0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (5.3.9) a proudění to zabraňuje stoupat a klesat podle dna (podkladové plochy). Tato vlastnost má za následek. Jestliže v topografii dna se vyskytují izolované hrboly, (nebo prohlubně) na jinak rovinné ploše, pak tekutina se nepohybuje přes ně, ale musí je obcházet. Vertikální „ztrnulost“ způsobuje ono obcházení hrbolů. Podobně u prohlubní. Takové stálé válce tekutiny kolem hrbolů, nebo prohlubní se nazývají Taylorovy sloupce. V oblastech s rovinným podkladem můžeme geostrofické proudění pokládat z vzorové, odpovídající počátečním podmínkám. Jestliže ale podkladová plocha má nenulové stoupání, pak prouděná tekutiny není geostrofické, ale sleduje čáry stejné hloubky,(anglicky 97 isobaths). Tyto čáry se někdy nazývají geostrofickými čarami. Čáry stejné hloubky jdoucí od hranice k hranici oblasti neurčují žádné proudění, jinými slovy vzduch prochází bočními hranicemi dovnitř i ven. Tím je proudění jednoduše blokováno. Volné geostrofické proudění může fungovat pouze podél uzavřených čar stejné hloubky. Literatura: [1] Cushman-Roisin Benoit: Introduction to Geophysical Fluid Dynamics, Prentice Hall,1994 [2] Thompson Phillip D.: Numerical Weather Analysis and Prediction, The MackMillan Company New York 1961 98 6. Formulace prognostických rovnic na zemské sféře V předchozích kapitolách jsme formulovali a studovali rovnice, kterými se řídí vývoj atmosféry pouze v lokálním kartézském systému souřadnic. Pro předpověď a modelování atmosféry však potřebujeme tyto úlohy řešit na relativně velké oblasti Země, kde již zakřivení zemské sféry nelze zanedbat. Proto musíme řídící rovnice formulovat pro sférickou plochu. K tomu se používají obvykle buďto sférické zeměpisné souřadnice , , nebo kartézský systém souřadnic na některé z konformních map. Ten pak na povrchu zemské sféry vytváří systém ortogonálních křivočarých souřadnic. My oba tyto systémy budeme studovat současně, když tyto křivočaré souřadnice zavedeme obecněji. Budeme pouze požadovat, aby tyto křivočaré souřadnice tvořily ortogonální systém. Oba jmenované předchozí systémy pak jsou jejím zvláštním případem. Tyto souřadnice se týkají povrchu zemské sféry, tedy horizontální plochy, proto se zde při formulaci omezíme na rovnice mělké vody. Souřadnicím na vertikální ose, které jsou používány v obecných baroklinních modelech, bude věnována samostatná kapitola. Pro formulaci rovnic v ortogonálním křivočarém systému souřadnic vyjdeme ze studia diferenciálních operátorů v tomto novém systému souřadnic. 6.1 Diferenciální operátory v ortogonálních křivočarých souřadnicích V dynamické meteorologii se používají následující čtyři diferenciální operátory. V kartézských souřadnicích můžeme tyto operátory definovat vztahy: Gradient skalární funkce f x , y , z je třírozměrný vektor definovaný vztahem grad f f f f f i j k x y z (6.1.1) Divergence vektoru v= u ,v , w je skalární funkce definovaná vztahem div v v u v w x y z (6.1.2) Rotace vektoru v= u ,v , w je vektorová funkce definovaná vztahem i rot v curl v v x u j y v k w v u w v u i j k . z y z z x x y w (6.1.3) Horizontální složka rotace, složka u souřadnicového vektoru k, se v meteorologii nazývá vorticita. Laplaceův operátor Aplikujeme-li na skalární funkci f operátor gradient a pak operátor divergence, dostáváme Laplaceův operátor 2 2 2 f f 2 f 2 2 2 f y z x Operátory gradient, divergence a Laplaceův operátor se obdobně definuje i ve dvourozměrném případě. (6.1.4) 99 Pro meteorologické modely se používají pro určení polohy bodů na povrchu referenční kulové plochy aproximující povrch Země systémy ortogonálních křivočarých souřadnic. To mohou být jednak zeměpisné souřadnice, nebo z nich odvozené systémy vzniklé otáčením zeměpisných souřadnic, tak, že osa a póly těchto systémů souřadnic neleží již na ose rotace Země. Další možností je použití kartézského systému souřadnic na některé z konformních map, jehož obrazem na zemské sféře je ortogonální systém křivočarých souřadnic. Z předpokladu, že studujeme pouze ortogonální systémy křivočarých souřadnic dvou proměnných x, y, vyplývá z výsledků diferenciální geometrie uvedených v druhé kapitole, že nenulové jsou pouze dva koeficienty první diferenciální formy (metrického tenzoru), které jsou čtverci Lameových koeficientů a které označujeme hx , hy . První diferenciální forma má v tomto případě jednodušší tvar (bez členů, které jsou součinem dx. dy) dl 2 hx dx 2 hy dy 2 2 2 (6.1.5) Všimněme si ještě vyjádření vektoru rychlosti uvažované částice v systému ortogonálních křivočarých souřadnic. Připomeňme, že repér je lokální kartézský systém souřadnic, jehož souřadnicovými vektory jsou jednotkové vektory tečné k parametrickým křivkám. Neboť hx x a hy y jsou skutečné vzdálenosti ve směru souřadných os lokálního repéru, které urazí částice za čas t , definujeme složky horizontální rychlosti větru v = (u,v) vztahy dx dy u hx , v hy dt dt (6.1.6) Vyjádření gradientu v ortogonálních křivočarých souřadnicích Nejjednodušší z vyjádření diferenciálních operátorů v ortogonálních křivočarých souřadnicích je vyjádření gradientu skalárního pole, který si uvedeme pro dvě dimense. Uvažujeme-li ortogonální lokální repér, pak skutečné délky ve směru vektorů repéru jsou dány vztahy ds x hx dx a obdobně ds y hy dy odkud grad f f f 1 f 1 f i j i j s x s y hx x hy y (6.1.7) Obdobný vztah platí i pro tři dimenze. Složitější je situace s operátory rotace a divergence. K tomu použijeme jejich integrální definice. Integrální definice rotace a vyjádření vorticity v křivočarých souřadnicích Nechť v je vektorové pole rychlosti proudění tekutiny a P je pevně zvolený bod uvnitř tekutiny. Bodem P proložme libovolnou rovinu tak, aby její orientaci určoval paprsek určený vektorem o, kolmým k rovině, ležícím ve směru normály roviny, vycházející z bodu P. V této rovině veďme kolem bodu P uzavřenou neprotínající se křivku a na ní je kladný směr orientace, což je ten směr, který při pohledu proti paprsku o, je proti smyslu pohybu hodinových ručiček. Průmět vektoru v do směru elementu ds této křivky označme 𝐯𝑠 a utvořme křivkový integrál podél uzavřené křivky S, tedy v ds s (6.1.8) 100 Nechť s je obsah plochy vymezené uzavřenou křivkou S. Rotaci vektoru v, vzhledem k ose o, definujeme jako limitu 1 s 0 (6.1.9) rot o v lim vds , pro s Je-li v spojitě diferencovatelná funkce, limita existuje a nezávisí na tvaru křivky. Najdeme si nyní vyjádření vorticity , v meteorologii nazývané rotace horizontálního pole větru vzhledem k svislé ose z. rot z u ,v (6.1.10) Tuto veličinu nyní vyjádříme v obecných křivočarých ortogonálních souřadnicích x, y. Za uzavřenou křivku vezmeme obdélník o stranách x ,y jehož strany jsou rovnoběžné s osami souřadnic. Průměty vektoru větru na strany obdélníka jsou přímo složky větru, které bereme ve středech stran obdélníka. Plocha obdélníka s je rovna (6.1.11) s hx hy xy Skutečné délky stran obdélníka jsou zakresleny v diagramu Obrázek 6.1 Obdélník v křivočarých souřadnicích pro vyjádření vorticity Podle integrálního vztahu můžeme nyní psát 1 [x hx x , y y / 2 ux , y y / 2 - x hx x , y y / 2ux , y y / 2 s y hy x x / 2, y vx x / 2, y y hy x x / 2, y vx x / 2, y ] (6.1.12) po přechodu k limitě máme x hy v y hx u což je vyjádření (relativní) vorticity v ortogonálních křivočarých souřadnicích. 1 hx hy (6.1.13 101 Integrální definice divergence a její vyjádření v ortogonálních křivočarých souřadnicích Nechť opět v je vektor prudění tekutiny a P pevně zvolený bod uvnitř tekutiny. Obklopme jej uzavřenou neprotínající se plochou S. Nechť V je objem vymezený plochou. Na ploše S zvolme plošku ds . Směr vnější normály k této ploše nechť je n. Ploškou ds proteče za jednotku času množství tekutiny obsažené v šikmém válci, jehož základnou je ds a jehož výškou je průmět vektoru v do směru vnější normály n. Označme tento průmět v n Tedy celkové množství tekutiny, které proteče ploškou za jednotku času je v n ds . Jestliže tekutina proudí dovnitř objemu V je průmět vektoru v záporný. Sečteme-li v n ds po celé ploše S dostaneme rozdíl mezi množstvím tekutiny, které plochou S vteče a vyteče. Výtok z objemu V dělený objemem V se nazývá výtok z jednotky objemové. Existuje-li limita tohoto podílu při V 0 , nazýváme jí divergencí vektoru v. Tedy obecná integrální definice divergence v trojrozměrném prostoru je D div v lim 1 v n ds V S kde V 0 (6.1.14) Za předpokladu, že v je spojitě diferencovatelná funkce místa, limita existuje a je nezávislá na tvaru objemu V . Vyjádříme si nyní divergenci v křivočarých ortogonálních souřadnicích tří-dimensionálního prostoru. Element délky je dán v tomto případě vztahem ds 2 hx dx 2 hy dy 2 hz dz 2 2 2 2 (6.1.15) Kolem středu P opíšeme kvádr, jehož hrany jsou rovnoběžné s osami souřadnic a délky hran v křivočarém systému jsou x ,y ,z . Skutečný objem kvádru je V xyz hx hy hz Pro složky vektoru divergence Dx máme 1 Dx lim [y z hy hz x x / 2, y , z u x x / 2, y , z V y z hy hz x x / 2, y , z ux x / 2, y , z ] (6.1.16) (6.1.17) Po přechodu k limitě máme Dx 1 hy hz u hx h y hz x (6.1.18) Obdobné platí pro osy y a z. Celkovou divergenci tedy máme D 1 hx hy hz x hy hz u y hx hz v z hx hy w (6.1.19) V meteorologických aplikacích bývá, například v z-systému hz 1 . Divergence má pak tvar w (6.1.20) x hy u y hx v z Pro dvourozměrnou divergenci – divergenci horizontálního větru platí obdobný vztah D 1 hx hy 102 D 1 hy u hx v hx hy x y (6.1.21) Laplaceův operátor v ortogonálních křivočarých souřadicích pro dvě dimenze V meteorologii se zejména v okrajových úlohách semi-implicitních schémat používá Laplaceův operátor, samozřejmě v ortogonálních křivočarých souřadicích. Aplikujeme-li na skalární funkci f x , y postupně operátor gradientu a pak operátor divergence dostaneme vyjádření Laplaceova operátoru v ortogonálních křivočarých souřadicích. Máme tedy 2 f f 1 hx hy hy f h f x x h x y h y y x (6.1.22) 6.2 Použití diferenciálních operátorů pro přepis rovnic mělké vody do ortogonálních křivočarých souřadnic Pro přepis rovnic mělké vody vyjdeme z rovnic napsaných ve vhodném tvaru. Tento postup zůstává stejný i pro obecnější rovnice baroklinních modelů v hydrostatickém přiblížení, kde vertikální souřadnici považujme vždy kolmou k horizontálním souřadným plochám a tato vertikální souřadnice je víceméně na horizontálních souřadnicích nezávislá. Pro přepis rovnice kontinuity do křivočarých souřadnic vyjdeme z tak zvaného divergentního tvaru h (6.2.1) uh vh 0 t x y Časová lokální změna je závislá pouze na poloze bodu a je na systému souřadnic nezávislá. Divergenci vektoru uh, vh , která je celkovou hybností ve svislém sloupci mělké vody napíšeme v ortogonálních křivočarých souřadnicích. Tím bude přepis rovnice kontinuity do ortogonálních křivočarých souřadnic proveden. Můžeme tedy psát x h y uh y hx vh 0 Provedeme-li derivování, můžeme psát tuto rovnici v advekčním tvaru h u h v h h hy u hx v 0 t hx x hy y hx hy x y h 1 t hx h y (6.2.2) (6.2.3) kde operátor advekce pro skalární veličinu je v ortogonálním křivočarém systému dán vztahem d u v (6.2.4) dt t hx x hy y 103 d označovat právě tento operátor, zde uvedený pro dvojdimensionální dt případ. Poznamenejme, že pro vektorovou veličinu má advekce ještě další, tak zvané metrické členy. Protože divergence D je v ortogonálním křivočarém systému daná vztahem a dále budeme (6.2.5) x hy u y hx v můžeme rovnici kontinuity psát i v našem případě stručněji ve tvaru dh (3.2.6) hD 0 dt Rovnice hybnosti pro přepis do křivočarých souřadnic použijeme ve tvaru s vorticitou a gradientem celkové energie. Tento tvar rovnic je uveden v kapitole „Rovnice mělké vody“. Označíme-li, jak je obvyklé, geopotenciál hladiny mělké vody řeckým písmenem , je tedy (6.2.7) gh D 1 hx hy a rovnice pro změnu hybnosti můžeme psát následovně u v K 0 t x v u K 0 t y (6.2.8) (6.2.9) Pro systém ortogonálních křivočarých souřadnic má absolutní vorticita , která je rovna součtu relativní vorticity a Coriolisova parametru f x, y tvar f , kde 1 hy v hxu hx hy x y (6.2.10) a kde K je kinetická energie 1 2 .(6.2.11) u v2 2 V rovnicích hybnosti je třeba napsat rovněž gradient součtu K v systému ortogonálních křivočarých souřadnic. Fyzikální význam součtu K , tedy součtu potenciální a kinetické energie, je celková energie svislého sloupce mělké vody. Rovnice mělké vody můžeme tedy v systému ortogonálních křivočarých souřadnic psát ve tvaru K u 1 1 u2 v2 0 v h v h u vf y x t hx h y x y hx x 2 (6.2.12) 1 u2 v2 (6.2.13) x h y v y hx u uf h y 2 0 y provedeme-li derivování a sečteme-li příslušné členy a v zápisu použijeme operátor advekece můžeme rovnice hybnosti pro mělkou vodu psát ve tvaru h du 1 hy 1 v f u x v 0 (6.2.14) dt hx hy x y hx x v 1 u t hx h y 104 dv 1 f dt hx hy hy h 1 v u x u 0 y hy y x (6.2.15) 1 hy h v u x násobené složkami větru u, respektive v nazýveme y hx hy x metrickými členy. Tyto členy vyjadřují zdánlivou změnu hybnosti způsobenou zakřivením souřadnic. Všimněme si také, že vektor této zdánlivé síly je stejně tak jako vektor Coriolisových členů kolmý v každém bodě k vektoru horizontální rychlosti, o čemž se snadno přesvědčíme pomocí skalárního součinu těchto vektorů. Je to logické, neboť v opačném případě by tyto členy způsobovaly změnu celkové hybnosti částice. Rovnici kontinuity můžeme napsat také pro geopotenciál hladiny mělké vody , když rovnici kontinuity násobíme konstantou tíhového zrychlení země, máme d (6.2.16) D 0 dt Na základě předchozí teorie si nyní si rozepíšeme tyto rovnice jednak pro ortogonální systém sférických souřadnic, který tvoří zeměpisné souřadnice, a jednak pro systém který je definován kartézským systémem na konformní mapě. Členy 6.3 Ortogonální systém sférických souřadnic Tento systém souřadnic na referenční sféře, která aproximuje povrch Země, tvoří rovnoběžky a poledníky. Souřadnicí na rovnoběžkách je úhel měřený v obloukové míře, od Greenwichského poledníku kladně orientovaný směrem k východu. Tato souřadnice se nazývá zeměpisná délka a označuje řeckým písmenem . Na poledníkách je souřadnicí úhel v obloukové míře s nulovou hodnotou na rovníku, kladně orientovaný k severu, nazývaný zeměpisnou šířkou. V moderní literatuře se často místo zeměpisné šířky používá úhlová pólová vzdálenost , což je úhel měřený od severního pólu směrem k jihu. Se zeměpisnou šířkou souvisí vztahem / 2 . V meteorologii považujeme vertikální tloušťku atmosféry vzhledem k velikosti Země za tenkou vrstvu, proto v rámci matematického zjednodušení měříme horizontální vzdálenost dvou bodů vždy po povrchu zemské sféry, jejíž poloměr označujeme a. Toto zjednodušení má za následek i zjednodušení rovnic hybnosti, které Norman Phillips formuloval a nazval „tradičními aproximacemi“. V modelech je obvykle zvoleno a = 6 371 km. V modelu ALADIN je použito a = 6 371 229 m. Ortogonálními křivočaré souřadnice x, y, jsou v tomto případě sférickými souřadnicemi a jsou tedy vlastně definovány vztahy (6.3.1) x , y Lameovy koeficienty jsou rovny hx h a cos hy h a , , (6.3.2) složky vektoru horizontální rychlosti větru jsou tedy dány vztahy dx d dy d , u hx a cos v hy a dt dt dt dt (6.3.3) 105 Dosazením hodnot Lameových koeficientů do předchozích obecnějších vztahů obdržíme diferenciální operátory ve sférických souřadnicích ve tvaru: 1 f 1 f 1 f 1 f grad f f i j i j gradient (6.3.4) hx x hy y a cos a divergenci D 1 hx hy relativní vorticitu 1 u x hy u y hx v D v a cos cos v 1 hy v hxu 1 v cos u hx hy x y a (6.3.5) (6.3.6) Laplaceův operátor hy f h f 1 2 f 1 f x cos 2 2 x hx x y hy y a cos cos (6.3.7) Operátor advekce pro skalární veličinu má tvar d u v u v (6.3.8) dt t hx x hy y t a cos a 2 f f 1 hx hy Rovnice hybnosti pro mělkou vodu můžeme psát v advekčním tvaru du u 1 f tg v 0 dt a a cos dv u 1 f tg u 0 dt a a rovnici kontinuity můžeme psát ve stejném stručném tvaru d D 0 . dt (6.3.9) (6.3.10) (6.3.11) 6.4 Systém ortogonálních křivočarých souřadnic, definovaných pomocí konformní mapy Pro modely na omezené oblasti se nejčastěji používá zobrazení povrchu Země na některé z konformních map. Konformní zobrazení má ty přednosti, že zachovává velikost úhlů a zkreslení v daném bodě je ve všech směrech stejné. Na konformní mapě tedy platí, že Lameovy koeficienty ve směru obou parametrických křivek jsou si rovny a pro všechny body platí rovnost hx hy . Pro konformní zobrazení se všechny matematické vztahy značně zjednoduší a rovnice lze dále upravit, zjednodušit. Protože kartografická zobrazení zobrazují část povrchu Země na mapu vzájemně jednoznačně, můžeme na zemské sféře definovat systém ortogonálních křivočarých souřadnic tak, že tento systém souřadnic je obrazem kartézské soustavy souřadnic na konformní mapě při inversním zobrazení. Pro konformní mapy se místo Lameových koeficientů používá koeficient zkreslení mapy, který se obvykle označuje písmenem m a jeho kvadrát označujeme písmenem s. Pro tyto veličiny tedy platí vztahy 106 1 (6.4.1) hx hy a s m 2 m metrická základní forma plochy má pak tvar 1 (6.4.2)) dl 2 2 dx 2 dy 2 m Složky skutečného větru jsou pak definovány vztahy 1 dx 1 dy (6.4.3) u , v m dt m dt Pro zkrácení zápisu rovnic zavedeme pojem „modelový vítr“ v* , jehož složky nechť jsou u* ,v* . Tento modelový vítr je definován vztahy u v (6.4.4) u* , v* m m Na tomto místě bych chtěl upozornit, že tento modelový vítr není průmětem větru na konformní mapu, tedy rychlostí jakou se pohybuje zvolený bod po konformní mapě, neboť rychlost pohybu po konformní mapě je dána složkami mu ,mv , tato rychlost pro modelový vítr je tady su , sv . Tato skutečnost je důležitá pro semi-Lagrageovská schémata. Pro takto zavedené nové označení přepíšeme diferenciální operátory pro souřadnice konformní mapy a pak dosadíme do rovnic mělké vody ve tvaru s vorticitou a gradientem celkové energie (tak zvaný invariantní tvar rovnic). Diferenciální operátory mají pro souřadnice konformní mapy tvar: gradient f f grad f f m i m j (6.4.5) x y divergence u v u* v* D s s y x m y m x (6.4.6) relativní vorticitu v* u u* s s x m y m x y v (6.4.7) Laplaceův operátor 2 f 2 f 2 f f s 2 2 y x Operátor advekce pro skalární veličinu má tvar d m u v s u* v* dt t y t x y x Pomocí složek modelového větru můžeme napsat i kinetickou energii. Máme 2 2 (6.4.8) (6.4.9) 1 u* v* K u2 v2 s (6.4.10) 2 2 Vydělíme-li rovnice (**) zkreslením mapy m, dosadíme-li do těchto rovnic za Lameovy koeficienty zkreslení mapy a místo skutečného větru použijeme modelový vítr, máme 107 u* v* K 0 t x (6.4.11) v* (6.4.12) u* K 0 t y Zde jsme ovšem použili skutečnosti, že koeficient zkreslení mapy nezávisí na čase a tudíž 1 u u u* platí a obdobný vztah platí i pro v. m t t m t Dostali jsme tak rovnic hybnosti, tak zvaném invariantním tvaru v souřadnicích konformní mapy. Chceme-li dostat advekční tvar rovnic, který se používá zejména při semiLgrangeových metodách, budeme postupovat stejně, jako v kapitole „Rovnice mělké vody“. Dosadíme do rovnic za absolutní vorticitu její tvar pro modelový vítr a derivujeme člen s kinetickou energií. Označme ještě formálně u v * 2 K * * 2 (6.4.13) 2 obdobu skutečné kinetické energie pro složky modelového větru. Skutečná kinetická energie je pak rovna K sK * a můžeme psát K K * s K K * s sK * s K* a obdobně (6.4.14) sK * s K* x x x x y y y y Při derivování kinetické energie vyjádřené pomocí složek modelového větru dostáváme tedy s s ještě v každé rovnici jeden člen navíc. Jsou to tak zvané metrické členy K * a K* . y x Rovnice můžeme psát v advekčním tvaru následovně * * u* u* s * u fv* K * s u v 0 t y x x x v* v* v* s fu * K * s u* v* 0 t y y y x Rovnici kontinuity pak buďto v divergentním tvaru s u * v* 0 t y x (6.4.15) (6.4.16) (6.4.17) nebo advekčním tvaru u* v* * * 0 s s u v (6.4.18) t y y x x Poznamenejme, že používáme-li v modelu vektor a složky modelového větru, pro zjednodušení zápisu a zejména programů neoznačujeme je obvykle hvězdičku, a složky modelového větru místo u * a v* označujeme jednoduše jako u a v . V tomto případě, rovnice až na součinitel čtverce zkreslení mapy s a metrických členů, jsou velmi podobné rovnicím napsaným v kartézském systému souřadnic. 108 Literatura: [1] Brdička Miroslav, Ladislav Samek, Bruno Sopko: Mechanika kontinua, ACADAMIA Praha 2000. [2] Methods in Computational Physics, Volume 17. General Circulation Models of the Atmosphere, Volume editor: Julius Chang. (Arakawa - Leng), Academic Press 1977. [3] Numerical Methods used in Atmospheric Models, Volume II.(Williamson D.), GARP Publication Series No. 17, 1979. 109 7. Systémy vertikálních souřadnic, klasická teorie Pro studium problému použití systémů souřadnic pro modelování vývoje atmosféry si shrňme některé nejdůležitější předpoklady a výsledky obsažené v předchozích kapitolách. Chci zde zdůraznit, že předkládaná klasická teorie transformace vertikálních souřadnic se týká modelů synoptického měřítka a vychází z předpokladu, že atmosféra na Zemi tvoří tenkou vrstvu. V této vrstvě jsou pohyby atmosféry synoptického měřítka kvasi-horizontální. Proto je možné pro formulaci rovnic použít „Tradiční aproximace“ studované ve čtvrté kapitole. Pro numerické modelování v meteorologii jsou používány rovnice v Eulerově tvaru. Jsou tedy formulovány pro změny fyzikálních veličin v pevně zvolených bodech prostoru. Meteorologické modely počítají předpověď meteorologických prvků pro rozsáhlá území na povrchu Země. Nemůžeme proto zanedbat zakřivení zemské sféry. Pro určení polohy bodů v prostoru se v meteorologii jako základní systém souřadnic používá tak zvaný z-systém. Je to ortogonální systém křivočarých souřadnic x, y, z. Tento systém souřadnic je zvolen tak, že x, y jsou souřadnicemi dávajícími polohu bodu na povrchu zemské sféry. Vertikální souřadnice z je kolmá k povrchu Země, směřuje směrem vzhůru a její počátek leží v úrovni hladiny moře. Tato plocha je povrchem Geoidu a je plochou konstantního geopotenciálu. V meteorologii je tento systém spojen pevně s rotující Zemí. Není tedy inerciální a v rovnicích se proto objevují Coriolisovy členy. Jako systém souřadnic určující polohu na Zemi můžeme zvolit zeměpisné souřadnice , . Tato volba se používá zejména pro globální modely. Pro modely na omezené oblasti je používán kartézský systém v rovině konformní mapy. Vzhledem k tomu, že zemská atmosféra ve srovnání s horizontálními rozměry zemského povrchu tvoří nad povrchem Země pouze tenkou vrstvu, pokládáme Lameovy koeficienty hx , h y ve směru vertikální souřadnice z konstantní. Lameovy koeficienty hx , h y jsou tedy funkcemi pouze horizontálních souřadnic x, y. Svislé osy souřadnic ve všech bodech x , y můžeme proto chápat jako rovnoběžné. Vzdálenost dvou bodů měříme tedy vždy po povrchu země. Ve skutečnosti na sférické ploše by svislé osy v každém bodě ležely na polopřímce vycházející ze středu Země a nebyly by tedy rovnoběžné. To, že tuto skutečnost v meteorologii zanedbáváme, je součástí tak zvaných „tradičních aproximací“ (N.Phillips [5]), o kterých jsme pojednali v kapitole 4. Pro formulaci rovnic popisujících vývoj atmosféry potřebujeme přirozeně ještě jednu nezávisle proměnnou. Touto proměnnou je čas t. V meteorologii není v současné době příliš obvyklé na vertikální souřadné ose používat jako nezávisle proměnnou souřadnici geometrickou výšku z, měřenou od povrchu referenčního geoidu, neboli od hladiny moře. V dynamické i synoptické meteorologii se pro studium atmosféry od padesátých let minulého století nejčastěji používá na vertikální ose jako souřadnice atmosférický tlak. Tento systém se nazývá p-systém a byl poprvé použit Eliassenem v roce 1949, [2]. Nicméně pro transformaci rovnic vyjdeme ze z-systému, jako ze základní soustavy souřadnic, neboť na rozdíl od systémů souřadnic studovaných dále, se v zsystému souřadnice pevně zvolených bodů v prostoru s časem nemění. z-systém tedy odpovídá původní Eulerově formulaci rovnic. Pro systémy souřadnic s novou nezávisle proměnnou na vertikální ose, kterou nazýváme zobecněnou vertikální souřadnici, je charakteristické, že plochy konstantního x a y zůstávají stejné, tedy jinými slovy horizontální 110 souřadnice bodů x,y se při přechodu k jiné vertikální souřadnici nemění. Pouze na vertikální ose je jako souřadnice zvolena jiná fyzikální veličina, která je však pro pevně zvolený bod funkcí času. V meteorologii se jako zobecněná vertikální souřadnice používá nejčastěji tlak, což je přirozené, neboť vzhledem k tlaku p jsou měřeny a vyhodnocovány také výstupy radiových sond. Pro některé teoretické práce je jako vertikální souřadnici výhodné použít potenciální teplotu označovanou , nebo lg p / p0 . Při teoreticky správném postupu v systémech zobecněné vertikální souřadnice dostáváme soustavu křivočarých souřadnic, kde souřadnicovými plochami pro konstantní x, nebo konstantní y jsou svislé k sobě kolmé svazky ploch, avšak plochy konstantní zobecněné vertikální souřadnice jsou, nahlíženo z hlediska zsystému, plochami v prostoru zakřivenými a navíc tyto plochy se souřadnými rovinami x, y netvoří ortogonální systém souřadnic. Vzhledem k poměru vertikálních k horizontálním rozměrům atmosféry pro synoptické měřítko předpokládáme, že svislé přímky svírají s plochami konstantní vertikální souřadnice s konst přibližně pravý úhel a plochy s konst jsou tedy přibližně horizontální. Vzdálenosti mezi body na těchto plochách měříme pak po povrchu Země, tedy pro z konst. To vede k určitým problémům. Důsledkem toho je velmi zjednodušená práce s vektorovými veličinami. Zavádí se proto pojem horizontálního vektoru větru, což můžeme interpretovat jako průmět vektoru větru do horizontální roviny v zsystému. Obdobně se zavádí pojem horizontálního gradientu tlaku. Pro předpovědní modely synoptického měřítka, které splňují hydrostatickou rovnici, tedy tak zvané modely v hydrostatickém přiblížení, se v současné době používají většinou prakticky pouze dva systémy vertikální souřadnice. Tyto systémy jsou odvozeny od vertikální souřadnice tlaku p a mají tu vlastnost, že zemský povrch je v nich souřadnicovou plochou, proto se jim také říká „systémy kopírující terén“. Tato vlastnost je velmi vhodná pro formulaci evolučních úloh popisujících vývoj atmosféry a je velmi důležitá pro jejich numerické řešení. První z těchto systémů formuloval N. Philips [5]. Vertikální souřadnice označována byla definována vztahem p / p s , kde p s je tlak na povrchu země, tedy na orografické ploše. Druhý používaný systém vertikální souřadnice, tak zvaný hybridní systém vertikální souřadnice, nazývaný též -systém, podle označení vertikální souřadnice, byl vyvinut A. J. Simmonsem a D. M Burridgem [9] v ECMWF (European Centre for Medium Range Wether Forecast) v Redingu ve Velké Britanii. Oba tyto systémy se používají v současných provozních meteorologických předpovědních modelech. V této kapitole všechny následující úvahy o nových zobecněných systémech vertikální souřadnice vycházejí z předpokladu, že atmosféra, i když se mění, se v každém okamžiku nachází v hydrostatické rovnováze. V atmosféře zanedbáváme vliv setrvačné hmoty na pohyby ve vertikálním směru. Rovnice pro změnu vertikální složky hybnosti se redukuje na hydrostatickou rovnici. Důsledkem toho je, že vertikální rychlosti jsou dány třírozměrným polem divergence horizontálního větru a k výpočtu vertikálních rychlostí nám stačí použít pouze rovnici kontinuity. 111 7.1 Transformace rovnic ze z-systému do systému se zobecněnou vertikální souřadnicí s. Standardní postup formulace rovnic dynamiky atmosféry v systémech s jinou, zcela obecně zvolenou, vertikální souřadnicí, než geometrickou výškou z, za předpokladu, že atmosféra je v hydrostatické rovnováze, byl po prvé popsán Akirou Kasaharou v roce 1974 v článku [3]. Do učebnice [4] z roku 1979 byla tato teorie zařazena do první kapitoly, jejímž autorem je švédský meteorolog Hilding Sundqvist. Tato teorie ovšem, jako zvláštní případ, zahrnuje i transformaci do p-systému vertikální souřadnice, kde vertikální souřadnicí je tlak p, který je již delší dobu používán jako základní systém v dynamické meteorologii. Pro odvození rovnic v systému s novou vertikální souřadnicí je možné jako výchozí systém zvolit i jiný systém, než z-systém, například p-systém. Tento postup zvolil již v roce 1956 Norman Phillips ve svém fundamentálním, i když pouze v dvoustránkovém článku [5], ve kterém formuluje -systém a odvozuje systém řídících rovnic v tomto novém systému. My vyjdeme ze systému rovnic formulovaných v z-systému. Novou vertikální souřadnici s na ose z, která se nazývá také zobecněnou vertikální souřadnicí, definujeme spojitou diferencovatelnou funkcí s sx, y, z, t , která má tu vlastnost, že pro pevně zvolené x, y, t je vztah mezi z a s monotónní a existuje tedy inversní funkce, kterou označme z zx, y, s, t . Ve skutečnosti, což uvidíme dále, můžeme tuto záměnu proměnných definovat zadáním funkce z zx, y, s, t , aniž bychom potřebovali vyjádřit funkci s sx, y, z, t explicitně. Systém souřadnic x, y, s , t se nazývá s-systémem. Studium transformací mezi jednotlivými systémy vertikální souřadnice začneme vyjádřením parciálních derivací skalární funkce f ( x , y , z ,t ) v nové soustavě vertikální souřadnice. Protože skalární funkci v každém bodě v prostoru a čase odpovídá stejná hodnota, nezávislá na soustavě souřadnic, můžeme tuto funkci v s-systému vyjádřit vztahem (7.1.1) F ( x, y, s, t ) f ( x, y, z( x, y, s, t ), t ) Poznamenejme, že F je z matematického hlediska jiná funkce než f a je také funkcí jiných proměnných. Derivujeme-li nyní předchozí vztah parciálně podle , kde je postupně x, y, t , dostáváme F f f z z (7.1.2) a také F f z (7.1.3) s z s s použitím vztahu pro derivaci inversní funkce máme též f s F (7.1.4) z z s Dosazením vztahu (7.1.4) do (7.1.2) dostáváme f F s z f (7.1.5) z s V meteorologii je obvyklé funkce f a F nerozlišovat a označovat je stejně, například malým f. Abychom rozlišili jejich parciální derivace, které jsou rozdílné, označujeme je, hrozí-li 112 nedorozumění, dolními indexy z, nebo s, podle souřadného systému, ve kterém je funkce derivována. Je tedy f f f F totéž co a totéž co , což má tu výhodu, že se zápis týká pouze z s operátorů derivování a nemusíme vypisovat konkrétní skalární proměnnou a vztahy (7.1.4) můžeme psát ve tvaru s (7.1.6) z z s Indexy s a z tam, kde nehrozí nedorozumění, jsou vynechány. Vztah (7.1.5) pak píšeme ve tvaru s z (7.1.7) z s z s s Předchozí postup je matematicky přesný, ale nenázorný, proto, abychom si situaci lépe uvědomili, podáme názorné, ve fyzice často používané odvození pomocí diferencí a limitního přechodu. K těmto úvahám vyjdeme z následujícího obrázku. Obrázek 7.1 Transformace do s-systému vertikální souřadnice Na obrázku 7.1 jsou v rovině řezu svislou rovinou y const . zobrazeny body, označené 0 a 1 ležící v hladině konstantního z a body 0 a 2 ležící na ploše konstantního s. Z obrázku je vidět, že máme-li zadánu nějakou skalární funkci f a chceme-li vyjádřit její parciální derivace podle x v bodě 0 v z-systému a s-systému a odvodit vztah mezi nimi, můžeme postupovat následovně. Derivaci funkce f podle x v z-systému, tedy při konstantním z, můžeme vyjádřit limitou kde x 0 f f0 f (7.1.8) lim 1 x x z zatímco derivaci funkce f podle x v s-systému, tedy při konstantním s limitou 113 f f0 f (7.1.9) lim 2 x x s Všimněme si zde, že předchozí vztah není zcela korektní, neboť horizontální vzdálenost x je zde měřena pro z konstantní, nikoliv správně pro s konstantní. To je ovšem v souvislosti s „tradičními aproximacemi“, kde atmosféra tvoří na povrchu Země jen tenkou vrstvu a pro všechny vertikální systémy souřadnic měříme vzdálenost po povrchu Země, tedy vlastně v zsystému. Aproximaci v předchozím vztahu odpovídá to, že ve vztahu (7.1.1) pro odvození vztahů mezi derivacemi je novou funkcí souřadnic x, y, s, t pouze souřadnice z a souřadnice x, y, zůstávají stejné. Z obrázku je patrné, že f f0 f f 0 f 2 f1 f lim 2 lim 1 x x x z x Limita prvního členu je dána (2.8) a limitu druhého členu upravíme následovně f f1 z s f 2 f1 z s f lim 2 lim x x z s x z s Dosazením do vztahu (7.1.10) máme f f z s f x z x s x s z s (7.1.10) (7.1.11) (7.1.12) Tím jsme dostali pro x vztah shodný se vztahem (7.1.7). Poznamenejme, že derivace s z je nazývána koeficientem roztažení, anglicky „stretching factor“. Transformace operátorů horizontálního gradientu a divergence do s-systému Na základě vztahů (7.1.6) a (7.1.7) můžeme napsat vztah mezi horizontálním gradientem v s a z-systému. Máme s (7.1.13) z s s z z s a obdobně pro divergenci horizontálního vektoru větru v u ,v máme z v s v s z v s s z (7.1.14) Poznámky k transformaci vertikální souřadnice Při této transformaci je použito několik zjednodušení, i když se o nich většinou nemluví. Na tato zjednodušení se nyní podívejme. Zcela jistě nám to více objasní situaci souřadnicových systémů používaných v předpovědních modelech synoptického měřítka. Tato zjednodušení jsou následující: 1. Při transformaci do systémů nové zobecněné vertikální souřadnice zůstávají horizontální souřadnice x, y stejné, jako v z-systému. Polohu bodů definujeme tedy souřadnicemi na povrchu zemského geoidu, tedy pomocí geografických souřadnic, nebo kartézského systému souřadnic na konformní mapě. Tyto 114 horizontální souřadnice tvoří vždy na ploše stejného geopotenciálu ortogonální křivočarý systém. Transformace do zobecněného systému vertikální souřadnice se tedy provádí pouze na ose z, kde poloha bodů je určena novou souřadnicí s. Ve skutečných křivočarých souřadnicích v trojrozměrném prostoru by souřadnice x, y znamenaly něco jiného, parametrické křivky na s-plochách, jinak řečeno, průsečnice plochy s const s plochami x const a y const . Tento systém souřadnic x, y, by nebyl ortogonálním systémem, ale podle diferenciální geometrie afinním systémem křivočarých souřadnic. V důsledku toho i vzdálenost by byla vyjádřena obecným tvarem první diferenciální formy plochy a nebyla by již vyjádřena jednoduše pomocí Laméových koeficientů. Pro hodnoty skalárních funkcí nečiní tato transformace problém. Pro jejich derivace je již situace jiná. Z tohoto hlediska je derivace v z-systému (7.1.8) aproximována správně, zatímco derivace (7.1.9) v s-systému aproximována jenom přibližně, protože vzdálenost x je brána stejně v z-systému na plochách stejného geopotenciálu a ne po sploše. Proto gradient skalární funkce vzhledem k proměnným x, z, musíme chápat jako horizontální gradient, stejně tak, jako složky horizontálního větru. Podle definice našeho s-systému je ovšem aproximace (7.1.9) provedena obdobně, je však užitečné, abychom si tuto skutečnost uvědomili. V odvození transformací derivováním je toto zjednodušení dáno tím, že ve vztahu (7.1.1) je funkcí x , y , s ,t pouze nezávisle proměnná z, zatímco nezávisle proměnné x, y, zůstávají v novém vertikálním systému stejné, a nezávisí tedy na ostatních souřadnicích. Podívejme se nyní, jaký maximální úhel může svírat s-plocha kopírující terén s horizontální rovinou v modelech synoptického měřítka. Vezměme například globální model s horizontálním krokem x 100 km a náběh na pohoří Himaláje o průměrné výšce 7 km. Potom maximální úhel stoupání do Himaláje z výšky hladiny moře do výšky 7 km na vzdálenosti jednoho kroku v síti 100 km vypočteme arctg v / x arctg 0.07 4 0 . Obrázek 7. 2. ze vztahu Obrázek 7. 2. Úhel s-souřadnice s horizontální rovinou To je také odchylka kolmice k s-ploše od svislého směru osy z. Délka l v systému kopírující terén je proto delší a je rovna x / cos 100.24 km. Což znamená, že ve vzdálenosti a tedy i při výpočtu derivace vzniká chyba 0.24% , což je možné zanedbat. 115 Pro lokální model v oblasti Evropy s krokem x 10 km a převýšením v=2.5 km na přechodu do oblasti Alp máme úhel arctg 0.25 140 a l 10 / cos14 10.3 . V tomto případě je chyba v délce 3%. Pro menší měřítka jsou gradienty stoupání a tedy i chyby větší. Krok 10 km bych podle předchozího proto považoval za nejmenší možný krok pro tento systém souřadnic. V přírodě jsou ovšem svahy vyšších hor Tatry, Alpy velmi strmé. Malá délka kroku v síti pak umožňuje origrafii těchto hor dobře popsat. Systém souřadnic kopírujících terén v tomto případě již nelze považovat za ortogonální a použitelný pro exaktní předpověď jejího vývoje 2. Nejvýznamnějším zjednodušením v systémech se zobecněnou vertikální souřadnicí je popis vektorů pomocí složek v kartézském systému souřadnic x, y, z. Týká se to zejména složek horizontálního větru a horizontálního gradientu tlaku. Místo toho abychom vektory v třírozměrném prostoru popisovali pomocí složek vzhledem k lokálním systémům souřadnic - repéru, což je správný popis vektorů v křivočarém systému souřadnic, tak místo toho pracujeme s jejich složkami v základním z-systému a zavádíme proto pojem horizontálního větru a horizontálního gradientu tlaku, jejichž složkami jsou ve skutečnosti průměty těchto vektorů do ploch z const . Obdobně je zavedena i zobecněná vertikální rychlost, která zůstává stále ve směru osy z. V modelech tedy nepracujeme se skutečnými vektory větru v třírozměrném prostoru, ale pouze s vektory v dvourozměrných horizontálních rovinách stejného geopotenciálu. To se týká zejména horizontálních složek větru a horizontálního gradientu tlaku. Je celkem jasné, že takovýto přístup odpovídá popisu dynamiky v modelech s hydrostatickou aproximací, kde vertikální pohyby jsou dány zákonem zachování hmoty atmosféry a můžeme je vypočítat z rovnice kontinuity. O tom je pojednáno v dalším. Toto zjednodušení systémů souřadnic kopírujících terén je z hlediska diferenciální geometrie a studia vektorů v třírozměrných křivočarých souřadnicích fundamentální. V diferenciální geometrii jsou složky vektoru definovány vzhledem k lokální soustavě souřadnic – repéru, který je vytvořen jednotkovými vektory tečnými k parametrickým křivkám. 116 Obrázek 7.3 Systém souřadnic kopírující terén a systém křivočarých souřadnic 3. Na obrázku jsou jednotkové vektory lokálního repéru označeny i a k, zatímco jednotkové souřadnicové vektory z-systému používané v systému souřadnic kopírujících terén používané v meteorologii jsou označeny jako označeny jako x a z. Vezmeme-li libovolný konstantní volný vektor, jehož počátek si umístíme do počátku repéru. Pohybujeme-li vektorem po s-ploše, mění se směr souřadnicových vektorů lokální souřadné soustavy a tím se mění všechny tři souřadnice stejného vektoru. Tento efekt, při kterém se mění složky vektoru při pohybu lokálního systému souřadnic, se nazývá paralelním přenosem vektoru. Při transformaci vertikální souřadnice v meteorologii nepoužíváme v podstatě pro popis vektorů lokální systém souřadnic, protože pro složky vektorů používáme původní kartézský systém souřadnic. Mluvíme-li o horizontálním větru, je jeho vertikální složka rovna nule. Důsledkem zjednodušení, které je používáno v meteorologii je také to, že metrické členy v s-systému jsou dány pouze geometrií v horizontální rovině a týkají se tedy pouze křivočarých souřadnic x, y určujících polohu bodů na geoidu. 4. Dalším problémem v takto formulovaném s-systému je problém správného modelování vlivu orografie, tedy vlivu hor na proudění vzduchu. Horské překážky mají fyzikálně dvojí vliv na proudění. Je to jednak zvýšené tření, které způsobuje nehladkost orografie. Druhým vlivem, který brzdí přechod vzduchu přes horské překážky je síla zemské tíže, která je přibližně kompenzována vertikálním gradientem tlaku. Rozdíl těchto sil působí ve vertikálním směru. Pro částice blíže povrchu Země pevný povrch Země neumožňuje jejich čistě horizontální pohyb. Proto se musí pohybovat také ve vertikálním směru, kde se zmíněné síly uplatní. Rozdíl těchto sil pak působí při pohybu do stoupání orografické plochy proti pohybu částic, při klesání naopak. Vlivem účasti těchto sil by pohyb částic atmosféry měl záviset na tepelném zvrstvení atmosféry. Protože my pracujeme pouze s horizontálními vektory větru, v z-hladině se tyto síly nemůžou uplatnit, neboť působí ve vertikálním směru. Ve skutečných křivočarých souřadnicích by se 117 zřejmě objevily v gradientu tlaku. V našich zjednodušených souřadnicích se tento efekt popsat nedá. V hydrostatických modelech se rovnice hybnosti ve vertikálním směru redukuje na hydrostatický vztah a žádné síly ve vertikálním směru se neuplatňují, neboť zemská tíže a vertikální gradient tlaku jsou vždy v přesné rovnováze. Námi popsaný systém vertikální souřadnice nám nedovoluje zahrnout vliv orografie přímo do dynamické části modelu a vliv orografie se proto zahrnuje do parametrizace tření. Vyjádření individuální a lokální změny skalární proměnné v s- systému . Všechny změny fyzikálních parametrů, jako je teplota, tlak, vlhkost,… se v meteorologii vztahují k dané určité částici, která je obvykle jednotkové hmotnosti, a pohybuje se v poli větru. Rychlost časové změny parametrů této částice vyjadřujeme tak d zvanou individuální změnou a vyjadřujeme symbolem , tedy úplnou derivací podle času. dt Změny hodnot těchto fyzikálních parametrů můžeme studovat též v pevně zvoleném bodě v prostoru a rychlost těchto časových změn je vyjádřena parciální derivací podle času , tuto t časovou změnu nazýváme lokální. V tomto případě se v každém časovém okamžiku bude nacházet v daném bodě jiná vzduchová částice a změna fyzikálních parametrů bude způsobena také tím, že se bude týkat jiné částice. Nyní si vyjádříme vztah mezi těmito derivacemi, ovšem ve zobecněném systému vertikálních souřadnic. Vezměme nyní libovolnou skalární funkci f x, y, s, t . Uvažujme nyní částici která je v čase t v bodě x, y, s . V čase t t dt je tato částice v bodě x dx, y dy, s ds . Studujme nyní rozdíl df f x dx, y dy, s ds, t dt f x, y, s, t (7.1.15) Tento rozdíl vyjadřuje změnu fyzikálního parametru f za časový interval dt. Použijeme-li nyní Taylorova rozvoje, (stačí pouze jeho první členy) máme f f f f df dx dy ds dt odx, dy, ds, dt (7.1.16) x y s t Tento vztah vydělíme dt a přejdeme v limitě dt 0 . Obdržíme tak operátor individuální změny (totální derivace) ve tvaru d u v s (7.1.17) dt t x y s dx dy ds jsou složky horizontální rychlosti a s se nazývá zobecněná , v dt dt dt vertikální rychlost. Stejnou úvaha, jako předchozí, se provádí při definici individuální změny (které se také říká totální derivace) v z-systému. Dostaneme tak standardní vyjádření individuální změny. Vertikální složku větru v z-systému označujeme obvykle w a je rovna dz . Vztah (7.1.15) se podle prací [3], [4] považuje za definici individuální změny v sw dt systému. Dosadíme-li do vztahu (7.1.17) ze vztahů (7.1.6), (7.1..7) a (7.1.14) dostaneme kde u 118 d z s s s (7.1.18) v z w v s v s z w dt t z z t s t s z s z s z s neboli s d z v s w v s z (7.1.19) dt t s t s z s Srovnáme-li vztahy pro individuální změnu (7.1.17) a (7.1.19) dostáváme vztah mezi vertikální rychlostí w v z-systému a zobecněnou vertikální rychlostí s v s-systému s s z w v s z z t s (7.1.20) V horizontální rovině používáme skutečné křivočaré souřadnice x , y , a proto pro vektorové veličiny, tedy například pro horizontální složky větru, je třeba operátor advekce (7.1.17) doplnit o další tak zvané metrické členy. Tato skutečnost byla popsána v kapitole „Formulace prognostických rovnic na zemské sféře“. Hydrostatická rovnice v s-systému V z-systému můžeme jako základní tvar hydrostatické rovnice považovat p (7.1.21) g z přejdeme-li k inversní funkci, dostaneme vlastně tvar hydrostatické rovnice v p-systému z 1 (7.1.22) p g Hydrostatická rovnice se často formuluje pro změnu geopotenciálu, který je definovaný vztahem gz , máme 1 p Podle vztahu (7.1.6) můžeme hydrostatickou rovnici (7.1.21) napsat v s-systému p s p g z z s Přejdeme-li k inversní funkci, máme z p g s s s Předchozí vztah je nejobvyklejším tvarem hydrostatické rovnice v s-systému. Rovnice kontinuity V z-systému ji píšeme obvykle v divergentním tvaru w v 0 t z Pro transformaci použijeme však raději advekční tvar d w ln v 0 dt z (7.1.23) (7.1.24) (7.1.25) (7.1.26) (7.1.27) 119 Z rovnice (7.1.20) dávající do souvislosti vertikální rychlost v z a s-systému máme z z w v s z s s t s (7.1.28) Tento vztah je vlastně vertikální rychlost w, tedy individuální časová změna z, napsaná v ssystému. Derivujeme-li tento vztah podle z, s použitím vztahu (7.1.6), dostaneme vyjádření w derivace v s-systému z s w w s s d z v s z (7.1.29) z s z z dt s s s Dosazením (7.1.14) a (7.1.29) do (7.1.27) máme s d v s s d z v ln s v s z s z 0 dt s z z dt s s s (7.1.30) Dva členy se zde vyruší a všimneme-li si, že platí d z d z d d z d s d z (7.1.31) ln ln ln ln ln ln dt s dt s dt dt s dt z dt s dostaneme tak d z s (7.1.32) ln s v 0 dt s s což je rovnice kontinuity v s-systému. Tato rovnice se dá přepsat také do divergentního tvaru z z z (7.1.33) t s s v s s s s 0 s Pro zjednodušení rovnice kontinuity nyní použijeme předpokladu o hydrostatické rovnováze. S použitím hydrostatické rovnice můžeme rovnici kontinuity napsat ve tvaru p p p (7.1.34) s v s 0 s t s s s s Hilding Sundqvist [8] zavádí novou proměnnou, kterou označuje m vztahem, který je hydrostatickou rovnicí (7.1.25) p (7.1.35) m s s rovnici (7.1.33) pak píše ve tvaru m (7.1.36) s m v m s 0 s t s Pro numerické předpovědní metody je otázkou, zdali je toto označení vhodné, neboť v předpovědních modelech používající souřadnice konformní mapy se písmenem m označuje koeficient zkreslení konformní mapy. Rovnice horizontální hybnosti Již v názvu pojem „horizontální hybnost“ nás upozorňuje, že jde o hybnost, kterou zde uvažujeme je ve směru horizontální plochy, tedy hybnost jak je definována v z-systému. Název odstavce je anglicky „Horizontal Momentum Equation“. 120 V z-systému mají tyto rovnice tvar dv 1 fk v p F dt po transformaci do s-systému máme dv 1 1 s s z p F fk v s p dt z s s použitím hydrostatické rovnice (7.1.24) můžeme rovnice hybnosti psát ve tvaru dv 1 fk v s s p F dt (7.1.37) (7.1.38) (7.1.39) Termodynamická rovnice První věta termodynamiky formulovaná jako termodynamická rovnice má v obou systémech souřadnic prakticky stejný tvar. V z-systému i s-systému má pro změnu absolutní teploty T tvar dT (7.1.40) cp Q dt 1 dp Kde je zobecněná rychlost v p-systému, tedy individuální změna tlaku p a je dt měrný objem a Q je přítok tepla za jednotku času na jednotku hmotnosti. Termodynamická věta se často formuluje jako zákon zachování potenciální teploty. Pro adiabatické děje ve tvaru d (7.1.41) 0 dt nebo ve tvaru d Q ln (7.1.42) dt c pT kde je potenciální teplota, definovaná vztahem T / P a kde P je Exnerova funkce, která je definovaná vztahem P p / p0 kde R / c p 0.286 (7.12.43) (7.1.44) kde R je plynová konstanta pro suchý vzduch a c p je měrné teplo při konstantním tlaku a kde p 0 je konstanta – standardní tlak. Obvykle se volí p0 1 000 hPa . Podle mé zkušenosti je možné volit p0 1 , neboť pro p0 1 000 hPa je p0 7.211 , což je vcelku malá hodnota a problémy s měřítky – velkými hodnotami nenastanou. Horní a dolní okrajová podmínka Základním principem kladeným na model je zákon zachování celkové hmoty atmosféry. To vede k podmínkám na horní a dolní hranici oblasti. Pro číselné modelování je třeba, aby oblast modelu atmosféry byla ve směru vertikální osy byla v s-systému konečným intervalem. Jestliže předpokládáme, že vrchní hranice, tedy strop modelu, je souřadnicovou plochou sT const . , potom hraniční podmínkou pro zachování hmoty je podmínka, aby touto 121 plochou vzduch neprotékal a jako okrajovou podmínku můžeme položit s 0 . Tato podmínka je pro modely vyhovující, ale je třeba, aby strop modelu byl dostatečně vysoko. Horní okrajovou podmínku můžeme formulovat vztahem s 0 pro s sT (7.1.45) Poznamenejme, že vzhledem k numerické integraci modelů, je pro každou vertikální souřadnici s třeba, aby interval integrace, ve směru souřadnice s byl konečný. V z-systému to pak znamená, že strop modelu je v konečné výšce. Vezmeme-li jako vertikální souřadnici tlak p pak například interval integrace p 0, p s , kde p s je tlak na povrch země je vzhledem k souřadnici p konečné délky, avšak strop modelu, kde klademe podmínku (7.1.45) je nekonečně vysoko. Totéž platí i pro některé systémy vertikální souřadnice kopírující terén, pro klasický Phillipsův -systém, kde vertikální souřadnicí je p / p s a nebo hybridní systém s vertikální souřadnicí označovanou řeckým písmenem , proto -systém. Podle práce [4] mají tyto systémy některé přednosti oproti modelům se stropem v konečné výšce. Vlny vertikální struktury, a vlastní oscilace atmosféry, tedy vertikální normální módy jsou v tomto případě modelovány správně, bez určitých zkreslení vznikajících stropem atmosféry v konečné výšce nad Zemí. Často dříve používaná vertikální souřadnice definovaná vztahem p pT / ps pT pro model se stropem v tlakové hladině pT 0 se z těchto důvodů v současné době již téměř nepoužívá. Poznamenejme, že pro pT 0 je tento systém klasickým Phillipsovým -systémem z roku 1957. Jiná situace je pro tak zvané plně stlačitelné nehydrostatické modely, kde se i pro systémy kopírující terén vychází obvykle se z-systému. Dolní okrajovou podmínku dostaneme z kinematické podmínky: normálová složka větru vzhledem k povrchu Země musí být nulová. Kinematická podmínka má smysl pro systémy, které nekopírují orografický povrch Země. Pro systémy kopírující terén se redukuje na nulovou zobecněnou vertikální rychlost. Souřadnice s pevného bodu se na dolní hranici se obecně mění vzhledem k času. Obecná podmínka na dolní hranici má proto tvar s (7.1.46) s H v h H s H pro s s H t kde hodnota s na dolní hranici - povrchu Země je s H s x , y , H ,t (7.1.47) a v H je horizontální část větru pro s s H . Jestliže povrch Země je souřadnicovou plochou, pak podmínka (7.1.46) se redukuje na jednoduchou podmínku s 0 pro s s H const (7.1.48) a pro každý bod daný horizontálními souřadnicemi x, y, nabývá souřadnicová plocha s s H výšku H x , y nad terénem. Kinematická podmínka je pro modelování z hlediska numerické matematiky prakticky neschůdná, a proto dnešní modely používají výhradně systémy terén kopírujících vertikálních souřadnic. 122 7.2 Tvar řídících rovnic v používaných systémech vertikální souřadnice p-systém Historicky prvním systémem vertikální souřadnice používaným v meteorologii jiným než z-systém byl p-systém. K používání p-systému vertikální souřadnice vedly zřejmě dvě skutečnosti. Jedním důvodem bylo to, že radiosondy dávají naměřené hodnoty teploty vlhkosti, větru jako funkce tlaku p a také tím, že na synoptických mapách se analyzovaly a zobrazovaly hodnoty proměnných v hladinách konstantního tlaku. Druhým důvodem může být i skutečnost, že v p-systému jsou i rovnice dynamické meteorologie jednodušší. V psystému je zobecněnou vertikální souřadnicí tedy tlak p. Rovnice hydrostatické rovnováhy má v tomto systému tvar (7.2.3). Dosadíme-li do hydrostatické rovnice za hustotu ze stavové rovnice p R T , kde R je plynová konstanta pro suchý vzduch R 287 J kg 1 K 1 , můžeme hydrostatickou rovnici psát ve tvaru RT (7.2.1) p p nebo pro aproximaci častěji užívaném tvaru RT (7.2.2) ln p V p-systému je tedy nezávisle proměnnou tlak p. Z hlediska obecného s-systému je tedy dp . Protože s p . Zobecněnou vertikální rychlost v p-systému označujeme , takže je dt p derivace nezávisle proměnné podle času je nulová, je 0 a rovnice kontinuity (7.1.34) se t redukuje na vztah v 0 (7.2.3) p a v p-systému má rovnice kontinuity stejný tvar jako v z-systému pro nestlačitelnou tekutinu. Horizontální gradient tlaku v rovnicích (7.1.39) hybnosti se ze stejných důvodů redukuje na jediný člen . Systémy kopírující terén Systémem kopírující terén budeme nazývat každý systém zobecněné vertikální souřadnice s, pro který je povrch Země zahrnující ovšem orografii, tedy horami zvlněný terén je zároveň plochou konstantní souřadnice s. Tato plocha konstantní souřadnice s, tvoří zároveň také dolní stěnu výpočetní oblasti modelu. Protože tato plocha je fyzicky neprostupná, je na této ploše zobecněná vertikální rychlost s rovna 0. Klasický Phillipsův -systém Nyní si rovnice napíšeme v klasickém systému. Zobecněná vertikální souřadnice je definovaná vztahem p / ps (7.2.4) 123 kde p s je tlak na orografické ploše, tedy povrchu země. Takový systém zahrnuje jednoduše pohoří do modelu, neboť orografická plocha je pro 1 zároveň souřadnicovou plochou. Probíhá-li tlak od 0 do tlaku na orografické ploše p s , pak probíhá v každém bodě horizontální souřadnice interval 0,1 . Hydrostatická rovnice (7.1.25) má v tomto případě tvar 1 p Vezmeme-li v úvahu, že p p s odkud (7.2.5) 1 RT RT p máme ps a p ps RT (7.2.6) neboli též RT ln Rovnice kontinuity (7.1.34) v divergentním tvaru se redukuje na tvar ps ps 0 p s v t v rovnicích hybnosti (7.1.39) je třeba upravit pouze horizontální gradient tlaku 1 RT p p s RT ln p s ps a dostaneme obvyklý tvar rovnic hybnosti v -systému dv fk v RT ln p s F dt pravou stranu první věty termodynamiky upravíme též. Neboť (7.2.7) (7.2.8) (7.2.9) (7.2.10) 1 RT RT a ze p ps dp dp d p s p s s dosazením do (7.1.40) je dt dt dt dp Q dT RT Q d T ln p s (7.2.11) p s s dt c p p s dt c p cp dt vztahu p p s máme kde jsme jak je to v meteorologii obvyklé označili R . cp Hybridní systém, -systém (éta-systém) vertikální souřadnice Uvažujme obecnou vertikální souřadnici kopírující terén, která je monotónní funkcí tlaku p a závisející na tlaku p s na orografické ploše: h p , p s (7.2.12) kde h0, p s 0 a h p s , p s 1 . Souřadnice probíhá tedy stejně jako souřadnice interval 0,1 , kde =1 je na orografické ploše povrchu Země. Ve skutečnosti souřadnici definujeme implicitně, tím, že zadáme tlak p jakožto funkci vztahem 124 p A p0 B ps (7.2.13) V článku [9] Simmons a Burridge zadávají a tedy aproximují tyto funkce polynomy. Při numerické realizaci modelů se však funkce A a B zadávají hodnotami na diskrétní síti vertikální proměnné Simmons and Strüfing [10]. Pro každou plochu vertikální diskrétní sítě, které jsou v modelech ECMWF a tedy i v článku [9] označovány lomenými indexy typu k 1/ 2 , tedy k 1 / 2 , jsou zadány tabulkou hodnoty funkcí Ak 1 / 2 , Bk 1 / 2 . Tyto -plochy oddělují vrstvy modelu. p 0 je konstantní tlak obvykle volený jako 1013.2 hPa. Hodnoty funkcí A, B jsou voleny tak, že ve stratosféře je systém shodný s p-systémem, který se s klesající výškou mění spojitě na systém, který se u Zemského povrchu blíží k -systému. Při realizaci modelu je tedy tlak na k 1 / 2 plochách dán vztahy pk 1 / 2 Ak 1 / 2 p0 Bk 1 / 2 ps x , y ,t (7.2.14) Obdobně jako pro -systém formulujeme řídící rovnice v -systému dosazením příslušných hodnot do rovnic obecného s-systému. Klademe s , s a dostáváme: rovnice hybnosti dv RT fk v p F dt p (7.2.15) d u v dt t x y (7.2.16) kde hydrostatickou rovnici RT p p (7.2.17) rovnice kontinuity p p p p u v t x y (7.2.18) termodynamická rovnice dT T dt p (7.2.19) Poznámka: V současnosti tento systém je velmi často používán v hydrostatických modelech. Tento hybridní systém je již podle názvu určitým zkřížením -systémemu u povrchu Země a p-systému ve stratosféře, kde přechod od jednoho ke druhému je pozvolný. Dá se říci, že je to jakási lineární kombinace obou souřadnic s vahami. Je také přímým zobecněním -systému, položíme-li A =0 a B = . Rozdíl mezi Phillipsovým -systémem a -systémem při numerické realizaci modelů spočívá v tom, že v -systémemu všechny výpočty týkající se vertikálních derivací výpočtu logaritmů, Exnerových funkcí atd. se provádějí vzhledem ke konstantním hodnotám k 1/ 2 a nemění se horizontálně ani v čase. Tyto hodnoty tak lze vypočítat předem, před výpočtem. Na rozdíl od toho se v -systému vzhledem k tomu, že tento systém je definován vlastně implicitně vztahem (7.2.12) respektive (7.2.13) se všechny 125 tyto výpočty provádějí vzhledem k tlaku p , který je ovšem podle (7.2.13) na hladinách funkcí x,y i času t. Proto výpočty v - systému jsou asi o 30% časově náročnější (Podle ústního sdělení A.J.Simmonse). Hlavní výhody - systémutohoto systému jsou údajně při asimilaci dat ve stratosféře. Také vyjádření horizontálního gradientu tlaku je v tomto systému ve stratosféře přesnější, protože je dán stejně jako v p-systému jediným členem, zatímco v systémemu jako rozdíl dvou členů s opačnými znaménky. Literatura: [1] Arakawa A., Suarez M. J. 1983: Vertical Differencing of Primitive Equations in Sigma Coordinates. Mon. Wea. Rev. 111, 34-45 [2] Eliassen, A., 1949: The quasi-static equations of motion with pressure as independent variable. Geofys. Publ. 17, No. 3, 44 pp. [3] Kasahara A., 1974: Various Vertical Coordinate Systems Used for Numerical Weather Prediction. Mon. Wea. Rev. 102, 509-522. [4] Lindsen R. S., Batten E. S., Kim J.W. 1968: Oscillations in Atmospheres with Tops. Mon. Wea. Rev. 96, 133-140. [5] Philips N. A., 1957: A Coordinate System Having some Special Advantages for Numerical Forecasting. Journal of Meteorology 14, 184-185. [6] Phillips Norman, 1966: The Equations of motion for Shallow Rotating Atmosphere and the “Traditional Approximation”, Journal of the Atmospheric Sciences, 23, 626-628. [7] Phillips Norman, 1974: Application of Arakawa’s Energy-conserving Layer Model to Operational Numerical Weather Prediction. NATIONAL METEOROLOGICAL CENTER, OFFICE NOTE 104 [8] Sundqvist H. 1979: Numerical Methods Used in Atmospherical Models. Volume 2, GARP Publication Series No. 17, September 1979. Cap. 1. 5-38. [9] Simmons A. J., Burridge D. M., 1981: An Energy and Angular-Momentum Conserving Vertical Finite-Difference Scheme and Hybrid Vertical Coordinates. Mon. Wea. Rev. 109, 758-766. [10] TECHNICAL REPORT No. 28. AN ENERGY AND ANGULAR MOMENTUM CONSERVING FINITE-DIFFERNCE SCHEME, HYBRID COORDINATES AND MEDIUM-RANGE WEATHER PREDICTION. By A. J. Simmons and R. Strüfing, November 1981. 126 8. O transformaci dat mezi systémy vertikálních souřadnic Transformace meteorologických údajů mezi dvěma systémy s různou vertikální souřadnicí se používá v současnosti prakticky v každém meteorologickém předpovědním modelu. Je to proto, že meteorologická data jsou z velké části měřena a analyzována vzhledem k nezávisle proměnné tlaku, zatímco téměř všechny meteorologické modely používají pro integraci systém souřadnic kopírující terén. Další transformaci potřebujeme, abychom předpověděná data prezentovali v synopticky interpretovatelném tvaru, což souřadný systém kopírující terén rozhodně není. Proto předpověděná data musíme transformovat do tlakových hladin, tedy do p-systému, nebo také do přízemních map, kde jsou hodnoty přepočtené na hladinu moře. Transformaci použijeme také v případě, že v modelu s vertikální souřadnicí kopírující terén chceme přejít horizontální interpolací na jemnější síť. Tuto interpolaci musíme provést v systému, který nezávisí na orografii, nejčastěji v p-systému. K této interpolaci by bylo možné použít též z-systém. Když interpolujeme data ze sítě řídícího modelu do jemnější sítě vloženého modelu výška orografické plochy v hrubší síti uzlových bodech řídícího modelu obvykle jiná, než orografie na jemné síti vloženého modelu. To je proto, že jemnější síť dovoluje popsat orografii podrobněji a tedy přesněji. Z hlediska vloženého modelu, bude také orografie řídícího modelu hladší než orografie vloženého modelu. Horizontální interpolace nezávislá na výšce orografie nám dá po transformaci těchto horizontálně interpolovaných dat do systému kopírujícího terén data odpovídající nové přesnější orografii. V této kapitole se budeme zabývat transformací meteorologických proměnných mezi dvěma systémy vertikální souřadnice a to mezi p-systémem a systémem kopírujícím terén nebo systémem. Tyto transformace se v praxi vyskytují nejčastěji. Prezentovaná teorie nám dá návod pro provedení transformací i jiných systémů vertikálních souřadnic. Tuto transformaci provedeme pomocí interpolace. Data, která transformujeme, jsou: výšky tlakových hladin na výšky tlakových hladin systému jiné vertikální souřadnice s, která může být zejména -souřadnicí, nebo -souřadnicí, či ještě nějakou jinou. Dále se provádí transformace teploty, vlhkosti (obvykle relativní vlhkosti) a složek větru. 8.1 Transformace z p-systému do nebo - systému Studium této transformace začneme transformací výšek, nebo geopotenciálu tlakových hladin. Touto transformací musíme začít, neboť jejím prvním krokem je výpočet hodnot tlaku, nebo spíše logaritmu tlaku v uzlových bodech sítě v s-systému. Teprve pak můžeme provést interpolaci výšek tlakových hladin, nebo geopotenciálu, vlhkosti a složek větru do s-systému. Transformace geopotenciálu je o něco složitější než transformace ostatních proměnných, protože ve vstupních datech nebývá zadán tlak na orografické ploše, který je přirozeně na výšce orografické plochy závislý. Orografická plocha je vždy zadána nadmořskou výškou nebo geopotenciálem povrchu Země, v každém bodě sítě. Prvním úkolem je proto výpočet tlaku na orografické ploše, což je v podstatě obrácená úloha, než je ostatní interpolace. Pro transformaci vždy předpokládáme, že atmosféra je v hydrostatické rovnováze a splňuje tedy hydrostatickou rovnici. Tento předpoklad se používá pro přípravu dat, jak pro modely s hydrostatickou aproximací, tak i pro plně stlačitelné nehydrostatické modely. Při 127 transformaci z p-systému je vhodné provádět interpolace vzhledem k proměnné přirozenému logaritmu tlaku, kterou označujeme h, neboť průběh meteorologických proměnných je vzhledem k této nezávislé proměnné pro interpolaci vhodnější, než interpolace vzhledem k proměnné tlaku p. To se týká zejména průběhu geopotenciálu a teploty. Byly zkoušeny interpolace i vzhledem k jiným nezávisle proměnným, na svislé ose, například Exnerově funkci p / p0 [6]. Ukazuje se však, že interpolace vzhledem k proměnné přirozenému logaritmu tlaku je nejvýhodnější. V současnosti se interpolace provádí obvykle vzhledem k logaritmu tlaku. Proměnná h, vzhledem ke které budeme interpolovat, je tedy definována vztahem (8.1.1) h ln p Hydrostatickou rovnici pak píšeme ve tvaru (8.1.2) RT h kde g z je geopotenciál tlakových hladin z jsou výšky tlakových hladin měřené vzhledem k povrchu moře v metrech g 9.8 m s 2 konstanta tíhového zrychlení R 287 m 2 s 2 K 1 plynová konstanta pro suchý vzduch T absolutní teplota ve stupních Kelvina Termobarické pole je v modelech určeno dvěma způsoby. Jednou možností je zadat průběh geopotenciálu v závislosti na vertikální souřadnici, což je pak v diskrétní podobě zadáním geopotenciálu v uzlových bodech vertikální souřadnice. V tomto případě můžeme pole teploty získat derivováním hydostatické rovnice. Druhou možností je zadáním pole teploty. Integrací hydrostatické rovnice můžeme získat pole geopotenciálu. Pro určení integrační konstanty však potřebujeme znát jednu dvojici hodnot geopotenciálu a tlaku (nebo logaritmu tlaku) v jednom bodě na každé vertikální ose. V modelech bývá tato dvojice zadána na povrchu Země, tedy na orografické ploše, jejíž geopotenciál je dán výškou terénu a na této ploše je dán i tlak. V modelech používajících nebo -systém je tlak na orografické ploše, nebo jeho přirozený logaritmus, prognostickou proměnnou, a proto musí být zadán v počátečních podmínkách. Je tedy znám po celou dobu časové integrace. Další prognostickou proměnnou je teplota. Pro časovou integraci modelu však potřebujeme geopotenciál, abychom mohli vypočítat horizontální gradient tlaku. V modelech, které používají nebo -systém, se proto v každém časovém kroku provádí numerická integrace teploty po svislé ose, čímž dostaneme geopotenciál v uzlových bodech, ze kterého pak vypočteme horizontální gradient tlaku. Zde bychom si mohli položit otázku, proč pro transformaci do s-systému neinterpolujeme přímo teplotu T, když je prognostickou proměnnou. Důvod je následující, geopotenciál v s-systému bychom pak vypočítali integrací hydrostatické rovnice od Země směrem vzhůru. Chyby interpolace by se při této integraci kumulovali, takže geopotenciál ve stratosféře by byl zatížený větší chybou. Interpolujeme-li však přímo geopotenciál, tuto chybu tím eliminujeme. Když pak pro integraci modelu vypočteme teploty vrstev z aproximace 128 hydrostatické rovnice, tak je vše v pořádku, neboť jejich zpětná integrace pomocí stejné aproximace pro výpočet geopotenciálu není v tomto případě zatížena žádnou chybou. Prognostické modely pracují s naměřenými daty. Je proto samozřejmé, že data pro model jsou zadány na síti uzlových bodů. V tří-rozměrném prostoru jsou hodnoty proměnných dány třemi indexy. Dva z nich udávají polohu ve vodorovném směru a třetí ve směru vertikálním. V našem případě, kdy studujeme transformaci pouze po pevně zvolené vertikální ose, budeme proměnné označovat pouze jedním indexem. Je to zcela přirozené, neboť i v programu, ve kterém se realizuje transformace na počítači, přepisujeme hodnoty pro každý uzel horizontální sítě z třírozměrných polí pro interpolaci do jednodimensionálních vektorů. Podívejme se proto nyní jak vypadá rozložení údajů na vertikální ose. V p-systému jsou proměnné zadány obvykle ve stejných uzlových bodech vertikální osy, tedy na tak zvané standardní síti. Tato síť má však proměnnou délku kroku a proto je zadána rostoucí posloupností hodnot tlaku – zadaných hladin, ty označíme pz1 pz 2 pz3 ...... pz KZ (8.1.3) KZ tedy označuje počet zadaných tlakových hladin. Výšky bývají často uvedeny v tak zvaných standardních talkových hladinách. Jsou to hladiny 10, 20, 30, 50, 70, 100, 150, 200, 250, 300, 400, 500, 700, 850, 925, 1000 hPa (8.1.4) Z předchozího je zřejmé, že v tomto případě klademe vždy p KZ 1000 hPa . V uvedených hladinách jsou obvykle zadávány i ostatní údaje, složky větru a některý z vlhkostních parametrů, který je pro interpolaci vhodné převést na relativní vlhkost. Teplotu ve standardních hladinách není potřeba zadávat, neboť výškami (geopotenciálem) tlakových hladin je hydrostatickou rovnicí dána i teplota. Pro interpolaci, jak bylo uvedeno, budeme na svislé ose v p-systému používat přirozené logaritmy tlaku a tedy používat síť uzlových bodů hz1 hz 2 hz3 ......... hz KZ (8.1.5) Tyto uzlové body jsou dány vztahy hz K lg pz K pro K 1,...... , KZ (8.1.6) V novém s-systému, kde s je nebo , ve kterém model integrujeme je pro časovou integraci rozložení proměnných jiné. Pro integraci se používá ve vertikálním směru střídavá síť. Model se skládá z vrstev, kterým jsou v terminologii ECMWF (Evropean Centre for Medium Range Weather Forecast) přiřazeny celočíselné indexy a proto je nazývají „fulllevel“, my je budeme nazývat vrstvami a přiřazovat jim také celé indexy. Tyto vrstvy jsou od sebe odděleny hladinami konstantní souřadnice s. Tyto hladiny ECMWF označuje indexy tvaru K 1/ 2 a tyto hladiny nazývá half-level. Tedy vrstva K je omezena hladinami K 1 / 2 a K 1 / 2 . Plochy zadané konstantními hodnotami s, nazýváme hladinami, na rozdíl od vrstev, pro které hodnota s odpovídající vrstvě nemusí být ani určena. I když označení používané v ECMWF je velmi názorné, jeho nevýhoda spočívá v tom, že v programech se používají pouze celé indexy. Proto na rozdíl od ECMWF budeme i hladiny označovat celými indexy. Síť v s-systému zadáme uzlovými body s0 0 s1 s2 s3 ...... s KS 1 (8.1.7) Volbu indexů vrstev je pak možné zavést dvěma způsoby. Vrstvě omezené hladinami o indexech K, K+1 můžeme přiřadit index K, nebo K+1. Zvolil jsem první možnost a proto indexy - hladin probíhají hodnoty 1 až KS, protože hodnota s 0 se nezadává, zatímco 129 hodnoty indexů vrstev probíhají hodnoty 1 až KV=KS-1. Zde hodnota s 0 odpovídá stropu modelu a s KS povrchu orografické plochy. Zadaným uzlovým bodům odpovídají v s-systému hodnoty tlaku. Tyto hodnoty tlaku, a tedy také hodnoty logaritmu tlaku, jsou dány konkrétním výběrem vertikální souřadnice. Pro klasický Phillipsův - systém, kde p / pS (8.1.8) a p S je tlak na orografické ploše jsou hodnoty tlaku dány vztahem p pS (8.1.9) Pro dnes již málo používaný -systém se stropem v tlakové hladině pT jehož vertikální souřadnice je dána vztahem p pT / pS pT (8.1.10) je tlak dán vztahem p pT pS pT (8.1.11) Pro hybridní systém vertikální souřadnice, vyvinutý v ECMWF nazývaný obvykle -systém, není souřadnice s definována explicitně jako u předchozích dvou, je však pomocí ní definován pouze atmosférický tlak jako funkce proměnné vztahem p A p0 B p S , (8.1.12) kde p 0 je konstanta. V modelech ECMWF je použita hodnota p0 1013.2 hPa . V praxi jsou ovšem funkce A a B zadány tabelárně hodnotami v uzlových bodech souřadnice, tedy jako hodnoty s indexy AK , BK . Všimněme si, že ve všech případech k zadání tlaku, respektive jeho logaritmu potřebujeme znát tlak p s na orografické ploše. Poznamenejme ještě, že na rozdíl od systému vertikální souřadnice (8.1.10), kde strop modelu má konstantní nenulový tlak a je tedy v konečné výšce, Phillipsův -systém i -systém zahrnují celou atmosféru od tlaku p 0 až do tlaku p p s na orografické ploše. Provedení transformace dat z p-systému do a systému Postup je následující. Nejdříve sestrojíme interpolační funkci nezávisle proměnné logaritmu tlaku h aproximující geopotenciál . Pro tuto funkci pak musíme řešit obrácenou úlohu – ke známé hodnotě geopotenciálu povrchu Země s je třeba nalézt přízemní tlak p s , respektive jeho přirozený logaritmus hs lg p s . Tím je teprve dána síť uzlových bodů v novém souřadném systému, která vyplývá z jeho definice. Nyní můžeme vypočítat tlak a tedy logaritmus tlaku v uzlových bodech sítě v -systému, který je zadán posloupností hodnot s l , ze vztahů pl l p S (8.1.13) pl Al p0 Bl p S (8.1.14) hl ln pl , (8.1.15) pro -systém pak ze vztahů a potom 130 což v -systému můžeme realizovat také pomocí vztahu hl ln pl ln l ln ps . Teprve nyní, když známe polohu uzlových bodů, do kterých interpolujeme, můžeme transformaci interpolací uskutečnit. Pro přesnost transformace je rozhodující transformace termobarického pole, tedy geopotenciálu . Tato transformace je důležitá tím, že definuje tlak na - respektive hladinách a je tedy základem i pro interpolaci ostatních proměnných a také pro výpočet teploty vrstev z hydrostatické rovnice. Transformace geopotenciálu je z hlediska přesnosti nejcitlivější, proto je ji třeba provést s větší přesností. Podle mne je nejvhodnější použít interpolaci kubickými spliny. Podle ústního sdělení je tato metoda je používána v ECMWF. Splinová interpolace je určitě přesnější než použití kvadratických polynomů, které byly použity Shumanem a Hovermalem [6] v provozním modelu NMC – USA. Některé meteorologické služby v provozních modelech používají pouze lineární interpolaci, to lze podle mne použít pouze v případě, mají-li hodnoty pro vertikální transformaci na dostatečně husté síti vertikální osy. Síť standardních tlakových hladin taková určitě není. Pro složky větru, nebo relativní vlhkost je lineární interpolace postačující. Techniku kubických splinů, i když je dosti známá, si nyní vyložíme vzhledem k tomu, že pro určení splinů je možné použít některé nestandardní okrajové podmínky, které odpovídají zadání některých fyzikálních veličin popisujících stav atmosféry při povrchu země, či ve stratosféře. Specifické vlastnosti některých transformací Systémy vertikální souřadnice odvozené od vertikální souřadnice tlaku můžeme zařadit do dvou skupin. Do první skupiny, zahrneme modely, pro které se transformace provádí jen do určité konečné výšky nad Zemí. Jsou to modely se stropem, kde strop modelu bývá hladinou konstantního tlaku a modely v -systému, kde od určité s-hladiny výše nad povrchem Země jsou BK 0 a s-hladiny jsou zároveň tlakovými hladinami. Systém vertikálních souřadnic se v této oblasti, tedy ve stratosféře stává p-systémem. Nad touto hladinou, je-li zde vertikální síť vyhovující, není třeba interpolaci provádět. Do druhé skupiny patří klasický Phillipsův -systém, kde je třeba transformaci provést pro celou neohraničenou atmosféru. V tomto systému je tlak v -hladině dán vztahem k p s a strop modelu, pro který 1 0 je sice také hladinou konstantního tlaku, ale nulového. Tato hladina je teoreticky nekonečně vzdálená a model vlastně fyzikální strop nemá. Rovněž logaritmus tlaku h1 není pro tuto hladinu definován. Označme nyní operátorem diferenci hodnot funkce definované v -hladinách k k k 1 k (8.1.16) jejíž hodnotu přiřadíme k-té -vrstvě. Pro diferenci logaritmu tlaku pak v klasickém systému máme hk ln pk ln ps ln k ln k (8.1.17) Odtud vidíme, že aproximaci hydrostatické rovnice můžeme psát ve tvaru RT h ln (8.1.18) 131 Vzhledem k tomu, že 1 0 nemá pro první vrstvu předchozí vztah smysl. Předpokládáme-li, že průměrná teplota první, tedy nejvýše položené vrstvy je konečná, můžeme se na tento vztah dívat jako na limitní případ pro konečný interval, pro který 0 . Proto pro hydrostatickou rovnici zvolíme místo 1 0 určitou nenulovou hodnotu souřadnice , kterou označíme strop. Označíme-li v souladu s (8.1.17) h1 ln 2 / strop (8.1.19) v -systému vychází z energetických úvah a obvykle se klade h1 2 ln2 ln4 (8.1.20) odtud podle (8.1.19) je hodnota souřadnice s na stropu modelu rovna strop 2 / 4 (8.1.21) Pro model proto definujeme logaritmy tlaků -hladin vztahy h1 ln ps lnstrop (8.1.22) tato hodnota je konečná a bude mít smysl i pro první vrstvu. Správná volba h 1 pro modely hk ln p s ln k k 2,..., KS (8.1.23) hKS ln p s (8.1.24) Protože KS 1 , je ln KS 0 a Pro formulaci počátečních podmínek v nejvýše položené vrstvě modelu, ve stratosféře vyjdeme z předpokladu, že pohyb vzduchu zde ustává a horizontální gradient tlaku se blíží k nule. Pro integraci modelu potřebujeme znát horizontální gradient tlaku a teplotu i v nejvýše položené vrstvě modelu. Tyto veličiny však pro jednoduchost chceme počítat stejně jako v ostatních vrstvách. Proto jsme pro výpočet horizontálního gradientu tlaku a teploty v nejvýše položené vrstvě zavedli uměle definovanou -hladinu v konečné výšce o nenulové souřadnicí strop , která tuto nejvýše položenou vrstvu ohraničuje. Vztahy pro výpočet horizontálního gradientu tlaku a teploty v této nejvyšší vrstvě budou pak stejné jako v ostatních vrstvách. Skutečný strop modelu kde klademe 0 zůstává však pro 0 . Také pro výpočet změny přízemního tlaku a zobecněné vertikální rychlosti je rovnice kontinuity integrována od 0 do 1. Pro -hladinu strop potřebujeme určit hodnoty geopotenciálu. Z hlediska proudění v nejvyšší vrstvě je přirozené požadovat, aby horizontální gradient tlaku byl na -hladině strop nulový. V p-systému je to jednoduché, tam stačí, aby geopotenciál této hladiny byl konstantní. V -systému při klidovém stavu celé atmosféry je hodnota 1 s konstantní a tedy plocha strop kopíruje orografický terén a není tedy hladinou konstantního geopotenciálu. Pro výpočet geopotenciálu hladiny strop použijeme následující trik. Zvolíme vhodně dvě tlakové hladiny konstantního geopotenciálu tak, aby hladina strop ležela mezi nimi. Pak geopotenciál 1 dostaneme automaticky při transformaci do -systému, interpolací do hodnoty h1 lnstrop p s . Nyní se věnujme vhodné volbě těchto dvou p -hladin. Označímeli ps min, ps max minimální a maximální možnou hodnotu přízemního tlaku p s , pak transformace do -systému pomocí interpolace bude probíhat na intervalu strop ps min, ps max . Veličiny ps min, ps max odhadneme takto: ps min hodnotou 500 132 hPa pro výšku Himaláje a maximální tlak na hladině moře ps max hodnotou 1100 hPa. Tyto dvě tlakové hladiny s jejich geopotenciály přidáme jako první k tlakovým hladinám, ve kterých jsou zadány analyzované hodnoty geopotenciálu. Stanou se tedy tlakovými hladinami pz1 a pz 2 a je tady pz1 strop ps min strop 500 (8.1.25) pz 2 strop ps max strop 1100 (8.1.26) pz 3 je tedy nyní nejvýše položená zadaná analyzovaná tlaková hladina. Zvolíme-li nyní 2 pz3 / 1000 (8.1.27) pak -hladina strop , jejíž tlak je strop p s leží podle (8.1.21), (8.1.25), (8.1.26) a (8.1.27) v intervalu mezi tlakovými hladinami pz1 0.125 pz 3 a pz 2 0.275 pz 3 a posloupnost prvních tří uměle zvolených tlakových hladin je vždy rostoucí pz1 pz 2 pz 3 (8.1.28) (8.1.29) Konstantní výška těchto dvou položených tlakových hladin byla vypočtena ze standardní atmosféry NASA [4] podle vztahu p g 10769 6381.6 ln234.52 / p (8.1.30) V provozním modelu Českého hydrometeorologického ústavu byla nejvyšší analyzovaná hladina 100 hPa a zvolili jsme 2 0.05 a odtud podle vztahu (8.1.21) bylo strop 0.125 a skutečný interval interpolace byl 6.25, 1100 hPa. 8.2 Realizace transformace pomocí splinové interpolace Pro daný uzel horizontální sítě určíme nejdříve na vertikální ose interval, na kterém budeme kubický spline konstruovat. Máme dvě možnosti. Může to být interval všech zadaných hodnot hz1 , hz KZ , nebo nejmenší interval na kterém budeme skutečně interpolovat. Tento interval označme hz1 ,hz KB , (8.2.1) kde KB je první index, pro který v daném bodě horizontální sítě leží tlaková kladina pz KB pod terénem. Leží-li hladina pz KZ nad terénem, pak klademe KB KZ . Z volby KB vyplývá, že je-li s KZ , (8.2.2) pak logaritmus přízemního tlaku hs leží v intervalu hz KB1 hs hz KB (8.2.3) s KZ (8.2.4) a je-li KB KZ a hs se počítá extrapolací jako argument polynomu, který je definován na posledním intervalu interpolace, tedy polynomu splinu definovaném na intervalu hz KZ 1 ,hz KZ . Protože bod hs v tomto případě leží blízko bodu hz KZ je extrapolace vyhovující. 133 Konstrukce splinu s vhodnými okrajovými podmínkami Při konstrukci splinu vycházím z knížky [3] a budu používat i označení zavedené v této knížce. Proto některá písmena budou mít v této části jiný význam, než v ostatním textu této kapitoly. Spline bude zde funkcí x, nikoliv h, a bude definován funkčními hodnotami y. Písmeno h zde označuje přírůstky nezávisle proměnné x a momenty splinu. Při aplikaci splinu zvolíme ovšem za x proměnnou h ln p , tedy v programu s formálním parametrem x při volání subrutiny volíme skutečným parametrem h. Zabývejme se nyní konstrukcí splinu. Nechť máme zadáno n uzlů interpolace x1 x2 ... xn a v těchto uzlech jsou dány hodnoty funkce y i . Kubickým splinem na intervalu nazývá funkce sx , která je na každém intervalu xi , xi 1 (8.2.5) x1 , xn se i 1,..., n 1 kubickým polynomem proměnné x, je spojitá se svou první i druhou derivací na intervalu x1 , xn a v uzlových bodech nabývá hodnot x i , tedy s xi y i , i 1,..., n (8.2.6) Poznamenejme, že těmito podmínkami není ještě spline jednoznačně určen. K jeho určení chybí ještě dvě podmínky, které se nazývají okrajové. Tyto podmínky hrají pro naši úlohu důležitou roli a jejich volbě je pojednáno dále. Označíme-li na každém intervalu xi , xi 1 , i 1,...,n 1 (8.2.7) hi xi 1 xi (8.2.8) w x xi / hi (8.2.9) w 1 w xi 1 x / hi (8.2.10) i yi 1 yi / hi (8.2.11) Lx yi x xi i w yi wyi 1 (8.2.12) můžeme lineární interpolaci na intervalu xi , xi 1 psát ve tvaru Z definice splinu vyplývá, že druhá derivace kubického splinu je spojitá po částech lineární funkce, kterou ve shodě s (8.2.12) napíšeme ve tvaru s x 6w i 6w i 1 (8.2.13) z uvedeného vztahu a definice w a w (9.2.9), (9.2.10) vyplývá, že v uzlových bodech je s xi 6 i (8.2.14) a tedy, že parametr splinu i je roven druhé derivaci splinu v uzlovém bodě lomený šesti i s xi / 6 (8.2.15) Parametry splinu i , které se často nazývají momenty splinu, nemáme zatím určeny. Integrací vztahu (8.2.13) můžeme však dostat celkový tvar kubického splinu, který můžeme napsat v následujícím tvaru sx wyi 1 w yi hi 2 w 3 w i 1 w 3 w i (8.2.16) 134 Všimněme si nyní, že první dva členy splinu reprezentují lineární interpolaci. Zbylé členy jsou polynomy třetího stupně a zajišťují nám doplňující požadavek hladkosti. Součet těchto členů je v koncových bodech intervalu nulový a je tedy sxi yi , sxi 1 yi 1 (8.2.17) což nám zaručuje spojitost splinu. Vezmeme-li v úvahu, že w 1 / hi a w 1 / hi (8.2.18) můžeme derivace splinu napsat ve tvaru s x i hi 3w2 1 i 1 3w 2 1 i (8.2.19) s x 6w i 1 6w i (8.2.20) s x 6 i 1 i / hi (8.2.21) Ze vztahu (8.2.20) vyplývá rovněž spojitost druhé derivace s x , která je po částech lineární. Jejím grafem je tedy lomená čára. Třetí derivace je pak podle (8.2.21) na každém intervalu xi , xi 1 konstantou. Všimněme si nyní spojitosti první derivace splinu s x , tedy hladkosti splinu. Pro polynom na intervalu xi , xi 1 dostaneme ze vztahu (8.2.19) pro koncové body s xi i hi 2 i i 1 (8.2.22) s xi 1 i hi 2 i 1 i (8.2.23) s xi i 1 hi 1 2 i i 1 (8.2.24) odtud pro hodnotu s xi polynomu definovaného na intervalu xi 1 , xi máme Podmínka spojitosti je pak v uzlu x i vyjádřena vztahem s xi s xi i 2,....., n 1 (8.2.25) Tuto podmínku můžeme interpretovat jako soustavu lineárních rovnic pro určení i hi 1 i 1 2hi 1 hi i hi i i i 1 , i 2,... , n 1 (8.2.26) Soustava má však n-2 rovnic, ale n neznámých. Proto pro určení i chybějí ještě dvě podmínky. Tyto podmínky se týkají podmínek pro určení 1 a n , tedy hodnot momentů splinu na okrajích intervalu definice splinu, proto se nazývají okrajovými podminkami. Než přikročíme k podrobnějšímu studiu okrajových podmínek, přepíšeme si spline sx do tvaru obvyklého pro polynomy. Na intervalu xi , xi 1 , i 1, ... , n 1 napíšeme spline ve tvaru sx yi bi x xi ci x xi d i x xi 2 3 (8.2.27) Místo momentů i si pak musíme zapamatovat koeficienty bi , ci , d i , jejichž vyjádření pomocí momentů spline provedeme následovně. Do vztahu pro spline (8.2.16) dosadíme za w a w (8.2.9) a (8.2.20) w ( x xi ) / hi w 1 ( x xi ) / hi , máme 135 s( x) x xi / hi yi1 1 x xi / hi yi 3 3 1 1 1 1 (8.2.28) 2 2 2 hi x xi i1 hi x xi i1 hi 1 x xi i hi 1 x xi i hi hi hi hi neboť je 2 3 1 1 2 1 3 1 1 x xi 1 3x xi 3x xi 2 x xi 3 hi hi hi hi (8.2.29) Dostáváme tak sx x xi 3 1 i1 hi i x xi 3 i 2 (8.2.30) x xi yi1 yi / hi hi i1 2 i yi Odtud máme bi yi 1 yi / hi hi i 1 2 i (8.2.31) ci 3 i (8.2.32) d i i 1 i / hi (8.2.33) Spline v obvyklém tvaru polynomu (8.2.27) je také výhodnější pro výpočet derivací splinu. Derivace splinu pak můžeme psát ve tvaru s x bi 2ci x xi 3d i x xi 2 s x 2ci 6d i x xi (8.2.34) (8.2.35) s x 6d i (8.2.36) Pro hodnoty derivací splinu v uzlových bodech máme pak jednoduché vztahy s xi bi s xi 2ci (8.2.37) (8.2.38) s xi 6d i (8.2.39) Vraťme se nyní k problému okrajových podmínek splinu. Tyto okrajové podmínky pro interpolaci geopotenciálu zhodnotíme zejména z fyzikálního – meteorologického hlediska. Zajímá nás především okrajová podmínka při povrchu Země, tedy pro uzlový bod x n , který při interpolaci je nahrazen skutečným parametrem hz KB . Aproximujeme-li splinem geopotenciál, pak podle hydrostatické rovnice máme s h RT (8.2.40) s h R T h (8.2.41) 136 Výraz s h / R můžeme proto interpretovat jako teplotu a s h jako násobek vertikálního gradientu teploty. Nejjednodušší a nejobvyklejší okrajové podmínky jsou okrajové podmínky přirozeného splinu 1 0 a 2 0 , neboli s x1 0 a s xn 0 (8.2.42) Okrajovou podmínku s xn 0 můžeme fyzikálně interpretovat tak, že v okolí koncového bodu x n , tedy při povrchu Země je podle (8.2.41) v atmosféře izotermie. Z hlediska meteorologie není okrajová podmínka přirozeného splinu v okolí povrchu Země zcela ideální. Ideální by bylo při Zemi předepsat reálnější okrajové podmínky. Buďto předepsat hodnotu s xn , nebo s xn . K tomu bychom potřebovali analýzu přízemní teploty, nebo znalost gradientu teploty. Tyto údaje bohužel nejsou obvykle k dispozici. Podle mého názoru je fyzikálně nejrozumnější prakticky použitelnou podmínkou, aby na posledním intervalu interpolace xn1 , xn byl vertikální gradient teploty konstantní, a tedy, aby teplota byla lineární funkcí logaritmu tlaku h. Tento fyzikální předpoklad je velmi reálný a v meteorologii se pro aproximaci lokálního průběhu teploty často používá. Pro spline to prakticky znamená okrajovou podmínku s xn 0 (8.2.43) Podle vztahů (8.2.36) a (8.2.33) máme d n1 0 a odtud n n1 (8.2.44) Důsledkem této okrajové podmínky je že spline je na intervalu xn1 , xn pouze kvadratickým polynomem. Pro nás je tato skutečnost výhodná, protože pro polynom definovaný na tomto intervalu musíme řešit obrácenou úlohu, ke známé hodnotě geopltenciálu s musíme nalézt logaritmus přízemního tlaku hs . Při použití okrajové podmínky (8.2.43) vede tato úloha na řešení kvadratické rovnice . Tuto úlohu pak můžeme řešit jednoduše bez iteračního procesu. Okrajové podmínky publikované v knížce [3], které požadují, aby spline v koncových bodech intervalu měl třetí derivace shodné s polynomem třetího stupně proloženým posledními čtyřmi body se mi ani při interpolaci horizontálních polí v okolí hranic oblasti příliš neosvědčily. 8.3 Výpočet logaritmu přízemního tlaku jeho jednoznačnost a realizace Tento výpočet záleží především na tom, zda na intervalu, který obsahuje tlak povrchu na orografické ploše je geopotenciál aproximován kvadratickým, nebo kubickým polynomem. To je závislé jednak jak jsme viděli na okrajové podmínce splinu a také na tom, na jakém intervalu spline konstruujeme. Tedy končí-li interval splinu v prvním bodě zadaných tlakových hladin pod povrchem orografické plochy, jehož index je KB, nebo konstruujeme-li spline na celém intervalu ℎ𝑧1 𝑎ž ℎ𝑧𝑘𝑧 . V tomto druhém případě bude na některých intervalech geopotenciál aproximován kubickým polynomem a bude třeba pro tlak na orografické ploše (přízemní tlak) řešit rovnici třetího stupně. Zdálo by se, že otázka existence a jednoznačnosti řešení úlohy nalezení přízemního tlaku, při obecnějších okrajových podmínkách splinu bude velmi komplikované. Zejména kdy pro nalezení hs je třeba řešit kubickou rovnici. Ve skutečnosti tomu tak není. Podíváme-li se 137 na koeficienty splinu a na jeho průběh, uvidíme následující obraz. Koeficienty splinu při vyšších mocninách h hi jsou menší a je tedy bi ci d i (8.3.1) a mocniny rozdílu h hi můžeme odhadnout následovně h hi hi 1 hi ln pzi 1 / pzi (8.3.2) Maximální podíl mezi dvěma sousedními standardními tlakovými hladinami (9.1.4) je 1.4. Odtud dostáváme odhad h hi ln 1.4 0.33647 1 (8.3.3) Odtud vyplývá, že mocniny se s růstem exponentu zmenšují h hi 2 0.11321 h hi 3 0. 038092 (8.3.4) Je tedy vidět, že pro průběh splinu na intervalu hi , hi 1 je rozhodující lineární člen, který je a největší. Spline má tedy v našem případě relativně malou křivost a je na všech intervalech i na posledním intervalu obsahující povrch Země monotónně klesající. Proto na intervalu, ve kterém funkce sh s mění znaménko existuje právě jedno řešení hs naší úlohy sh s . Realizace úlohy je následující: logaritmus tlaku hs musíme hledat podle (8.2.3) na intervalu xn1 , xn hz KB1 , hz KB , nebo v případě KB KZ i na rozšíření tohoto intervalu. Při okrajové podmínce (8.2.43) s xn 0 je na tomto intervalu d n1 0 a spline je kvadratickou funkcí tvaru sh i bi h hzi ci h hzi , kde i KB 1 2 (8.3.5) hs dostaneme pak řešením kvadratické rovnice ci z 2 bi z i s 0 (8.3.6) z hs hz KB1 (8.3.7) kde jsme položili Dvě řešení této kvadratické rovnice můžeme psát ve tvaru 2 z1,2 bi bi 4ci i s / 2ci (8.3.8) a tedy hs hz KB1 z Protože geopotenciál je klesající funkcí h musí být s h bi 2ci h hi 0 (8.3.9) (8.3.10) Dosadíme-li sem za hodnoty h řešení kvadratické rovnice hs 1,2 z (8.3.8) máme s hs bi 4ci i s 2 (8.3.11) Protože derivace s hs musí být záporná, je třeba v (8.3.8) vybrat kořen se znamínkem mínus. Při výpočtu hs se může vyskytnout ještě jedna obtíž. Koeficient c i může být blízký nule, nebo docela nulový. Zlomek v řešení (8.3.8) kvadratické rovnice proto rozšíříme výrazem 138 bi bi 4ci i s 2 Dostaneme tak pro výpočet hs vztah. hs hi 2 i s bi bi 4ci i s 2 (8.3.12) kde i KB 1 (8.3.13) Tento vztah již nemá zmíněný nedostatek. V obecnějším případě, například okrajové podmínky přirozeného spline, je spline na intervalu hz KB1 , hz KB polynomem třetího stupně. Tento polynom je klesající funkcí a je-li KB KZ , pak podle (9.2.3) má funkce sh s v koncových bodech opačná znaménka. Je- li KB KZ je tato funkce rovněž klesající, ale v bodě hz KZ může nabývat kladnou hodnotu. V tomto případě se pro výpočet hs používá extrapolace a interval na kterém hledáme hs musíme zvětšit. Položíme-li hs max ln ps max , bude jistě shs max s záporné a řešení můžeme hledat na intervalu hz KZ 1 , hs max . Můžeme však zvolit i jiný postup. Hodnotu konce intervalu pz KZ můžeme postupně zvětšovat, až pro její logaritmus, který označme rovněž hs max bude ss max s 0 . Pro nalezení nulového bodu hs funkce sh s použijeme podprogram – subrutinu ZEROIN publikovanou v knížce [1], nebo můžeme použít jednoduchou, ale spolehlivou metodu půlení intervalu, která je pro tyto účely také dostatečně rychlá. 8.4 Zpětná transformace ze -systému do p-systému Tuto transformaci provedeme opět pomocí interpolace dat z výpočetní sítě definované v -systému do sítě v p-systému. Interpolace se provádí opět vzhledem k logaritmu tlaku. Protože hodnoty tlaku v uzlových bodech obou sítí již známe před transformací, je transformace v tomto směru jednodušší. Při zpětné transformaci se však vyskytuje jiný problém. V oblasti vysokých hor (Alpy, Grónsko) leží některé tlakové hladiny hluboko pod terénem. Obraz je pak následující. Zatímco vstupní data po analýze tlakového pole osahují určitým způsobem definovaná data i v uzlových bodech, které leží hluboko pod terénem, pracuje model v systémech kopírujících terén pouze s údaji ve skutečné atmosféře. Při transformaci do -systému jsme si mohli všimnout, že údaje položené níže pod terénem jsme pro transformaci nepotřebovali a informace v nich uložená byla při transformaci ztracena. Ukázalo se, že do bodů ležících hlouběji pod terénem se nedají meteorologická data po vertikální ose extrapolovat z dat daných v -systému, neboť vlivem velkých chyb jsou zcela nereálná. Je to podobná situace, jako při přepočtu tlaku naměřených meteorologickými stanicemi na hladinu moře. Tento přepočet s použitím barometrické formule, což není nic jiného, než přepočet pomocí hydrostatické rovnice, se provádí pouze pro stanice do 800 m nad mořem. Ostatní stanice jsou považovány za horské a tlak na hladinu moře se v nich nepřepočítává. Ukazuje se, že zapamatovat si informaci, kterou při transformaci do -systému ztrácíme, nemá rovněž smysl. Tato informace není součástí modelu a nemůže se s časem měnit. Po časové integraci je pak již nepoužitelná. Proto doporučuji následující postup, který se nám osvědčil. Hodnoty teploty, větru a vlhkosti pod terénem při zpětné transformaci do p-systému nepočítat. Vítr pro 139 zobrazení šipkami můžeme v těchto oblastech volit nulový. Tyto hodnoty nemají stejně reálný fyzikální smysl. Chceme-li však, abychom pro grafické zpracování dostali plošně kompletní tlakové pole, můžeme pro uzly pod terénem postupovat následovně. Pro body které leží nehluboko pod terénem, můžeme hodnoty geopotenciálu stanovit extrapolací po vertikální ose, obdobně jako se provádí při redukci tlaku na hladinu moře. Pro posouzení, zda bod již leží hlouběji pod povrchem Země, odvodíme následující kriterium. Obdobně jako je tomu u přepočtu tlaku na hladinu moře my označíme uzly ležící pod terénem níže, než 800 m za uzly hlouběji položené. V těchto uzlových bodech nebudeme již geopotenciál nepočítat extrapolací po vertikále. Toto kriterium musíme ovšem vyjádřit alespoň přibližně pomocí tlaku, respektive logaritmu tlaku. Vyjdeme-li z hydrostatické rovnice ve tvaru z R T (8.4.1) h g do které na pravé straně dosadíme jako přibližné následující hodnoty v soustavě SI R 287 , g 9.81 a absolutní teplotu T 300 K , pak předchozí vztah můžeme aproximovat přibližným vztahem tvaru z (8.4.2) 8777 h Kriterium pro to, že tlaková hladina p leží již hlouběji (přibližně více než 800 m) pod terénem, je dáno nerovností kterou obdržíme, když do (8.4.2) dosadíme za z 800 m . Dostáváme tak pro h ln p kriterium ln p ln ps ln p / ps 800 / 8777 0.0911 (8.4.3)) Aplikujeme-li na tuto nerovnost exponenciální funkci, máme pro bod ležící hlouběji pod terénem, když tlak p v tomto bodě splňuje nerovnost 1.095 p s p (8.4.4) Pro vertikální extrapolaci můžeme použít polynom splinu definovaný na posledním intervalu. Uzlové body ležící níže pod terénem tvoří určité ostrůvky – oblasti. V těchto oblastech pak pro doplnění tlakového pole použijeme v podstatě interpolaci v horizontální rovině. V uzlových bodech těchto oblastí definujeme geopotenciál jako harmonickou funkci, určenou okrajovými podmínkami, geopotenciálem v bodech hranice těchto oblastí. Tato diskrétní Dirichletova úloha se dá snadno řešit iterační metodou. Doplnění geopotenciálu touto metodou se v praxi dobře osvědčilo. Celkový obraz transformace je tedy následující. Transformaci geopotenciálu z p-systému do -systému a zpět provedeme pomocí splinu. Teplotu ve vrstvách, odpovídající v podstatě tloušťkám vrstev vypočteme diferenčně pomocí hydrostatické rovnice. Chceme-li vypočítat teplotu v libovolném bodě vertikální osy, například v - hladinách, můžeme ji vypočítat pomocí derivace splinu. Transformaci složek horizontální rychlosti a vlhkosti můžeme provést také pomocí splinu, což je ovšem zbytečný luxus. Pro transformaci těchto veličin postačí lineární interpolace, kterou ovšem provedeme také vzhledem logaritmu tlaku h. Přesnost transformace byla kontrolována a hodnocena následovně. Byla provedena transformace do -systému a zpět do p-systému. Výsledek byl porovnán s původními 140 netransformovanými hodnotami v p-systému. V uzlových bodech uvnitř skutečné atmosféry byly rozdíly mezi původními a transformovanými hodnotami maximálně pouze desítky centimetrů. Pod terénem byly rozdíly o něco větší, ale též přijatelné. Spliny navíc zajistily hladkost transformovaných dat v - systému, zejména v případě, že síť v -systému byla jemnější než síť v p- systému. Příloha: Vertikální souřadný systém Frederika G. Shumana a Johna B. Hovermala Popis vertikálního souřadného systému vertikální souřadnice Frederika G. Shumana a Johna B. Hovermala a transformace z p-systému do tohoto systému zde uvedeme, protože polokulový model popsaný v článku [6] byl ve Spojených státech v denním provozu ve státním meteorologickém centru „ National Meteorological Center“ od března 1967 po dobu asi dvanácti let. Tento model je z hlediska historie numerické předpovědi počasí tedy jednou z důležitých etap. Horizontální oblast modelu tvořila obdélníková oblast o 53x57 uzlových bodech s horizontálním krokem v síti 381 km na stereografické mapě. Vertikálně se model skládal ze sedmi vrstev s velmi složitou strukturou vertikálních souřadnic. Ve vertikálním směru byly použity čtyři různé systémy vertikální souřadnice. V každém z těchto čtyř segmentů měla vertikální souřadnice tvar p pU (P1) p pL kde pU je tlak na horní a p L tlak na dolní hladině segmentu vertikální souřadnice. Tyto segmenty směrem od Země jsou: 1. Mezní vrstva, pro kterou p L p s , kde p s je tlak na orografické ploše Země má vzhledem k tlaku konstantní tloušťka 50 hPa tvoří jednu vrstvu modelu. 2. Dále následují tři vrstvy troposféry, které od stratosféry odděluje hladina tropopauzy, která je definována jako materiální plocha určená analyzovaným tlakem hladiny tropopauzy. 3. Nad tropopauzou jsou dvě vrstvy stratosféry 4. Nad nimi ještě jedna vrstva konstantní potenciální teploty , která je shora omezena tlakovou hladinou p 0 pro 0 . Tento systém je tedy systém kopírující terén. Pro takto řídkou vertikální síť se zřejmě tento systém při použití časových explicitních schémat osvědčil. Později při přechodu na efektivnější metody časové integrace pomocí semi-imlicitních schémat se ukázalo, že pro takto složitou vertikální strukturu se ani v NMC nepodařilo vyvinout správně fungující semiimplicitní schéma. Proto se v předpovědních modelech začal používat relativně jednoduchý původní Phillipsův systém vertikální souřadnice p / p s . ShumanHovermalův model nahradil v roce 1979 Selův spektrální model právě ve Phillipsově původním -systému. J.G.Sela [5] V článku o modelu je však více zajímavých věcí. Jednak Shuman-Hovermalovo explicitní schéma relativně dobře pracující na standardní síti (Arakawa A-síť) a také transformace dat z p-systému do -systému pomocí kvadratických polynomů, kterých si nyní všimneme. 141 Interpolace vychází z předpokladu, že mezi sousedními izobarickými plochami je teplota lineární funkcí ln p , což jsme my označili jako h. Zde má však tato funkce obecnější význam. Je to libovolná funkce pouze tlaku p ph , kterou při interpolaci použijeme jako nezávisle proměnnou. Hydrostatickou rovnici můžeme pak psát ve tvaru (P2) h kde RT / pdh / dp . Poznamenejme, že pro h je c p , kde je Exnerova funkce a potenciální teplota. Pro náš obvyklý případ je h ln p a RT . V dalším se celkem bez ztráty obecnosti omezíme na tento nejdůležitější případ. Na rozdíl od uvedené splinové interpolace geopotenciálu, která vycházela pouze z hodnot geopotenciálu v uzlových bodech, Shuman as Hovermale pro určení interpolační funkce použil i hodnot teploty v uzlových bodech interpolace. Zde bych chtěl upozornit, že hodnoty teplot jsou zde v podstatě navíc, neboť musí splňovat hydrostatickou rovnici. Z této rovnice rovněž vyplývá, že máme-li zadány v uzlových bodech teploty, pak jsou tím v uzlových bodech zadány derivace geopotenciálu podle h podle vztahu (P3) RT h Jsou-li dány tyto čtyři hodnoty 1 , 2 , (P4) , h 1 h 2 pak je tím na intervalu h1 , h2 určen polynom třetího stupně, který snadno obdržíme jako Hermitovu interpolaci. Chceme-li geopotenciál jakožto funkci h aproximovat po částech kvadratickými polynomy, pak hodnotami (P4) by byly přeurčeny. Proto požadavek (P4) musíme oslabit. Zjednodušení spočívá v tom, že je-li aproximující funkce h kvadratický polynom, potom její derivace je lineární funkcí a podle hydrostatické rovnice je tedy také teplota lineární funkcí a gradient teploty vzhledem k proměnné h konstantní. Proto nemůžeme splnit podmínky Hermitovy interpolace, aby tato funkce nabývala v uzlových bodech předepsané hodnoty derivací. Místo toho Shuman a Hovermale požaduje, aby gradient teploty, který je dán interpolačním polynomem a je konstantní na intervalu h1 , h2 byl dán diferenčním vztahem T T2 T1 h h2 h1 (P5) Kvadratický polynom h napíšeme v souladu s Shumanem a Hovermalem ve tvaru h c ah h3 b (P6) h h3 2 2 kde jsme souřadnici středu intervalu h1 , h2 označili h3 h1 h2 / 2 . Derivováním předchozího vztahu máme RT a bh h3 h (P7) 142 což vyjadřuje lineární průběh teploty. Derivujeme-li vztah (P7) obdržíme snadno hodnotu koeficientu b. Máme R T 2 2 b h h (P8) Podle (P5) pak máme bR T2 T1 h2 h1 (P9) Pomocí hodnot 1 , 2 určíme koeficienty b, c. Dosazením h1 , h2 do (P6) máme 1 c ah1 h3 b h1 h3 2 2 b 2 2 c ah2 h3 h2 h3 2 Vzhledem k tomu že h1 h3 h1 h2 / 2 a h2 h3 h2 h1 / 2 (P10) (P11) (P12) je a h1 h2 b h2 h1 2 2 8 a b 2 2 c h2 h1 h2 h1 2 8 Odečtením těchto vztahů máme 2 1 ah2 h1 1 c (P13) (P14) (P15) Tento vztah nám určuje koeficient a a 2 1 h2 h1 (P16) který můžeme fyzikálně interpretovat jako průměrnou teplotu na intervalu h1 , h2 , tedy v podstatě tloušťku dané vrstvy. Sečtením vztahů (P13) a (P14) dostaneme b 2 (P17) 1 2 2c h2 h1 4 odkud dostáváme hodnotu c 1 b 2 (P18) c 1 2 h2 h1 2 8 Při této interpolaci je geopotenciál h spojitou, ovšem jen po částech hladkou funkcí h, neboť uzlových bodech má jinou derivaci zleva a zprava. Stejně je to i s teplotou, která také nenabývá v uzlových bodech původní zadané hodnoty. Máme-li na vertikální ose dán průběh geopotenciálu jako funkce proměnné h potom teplota je v každém bodě hydrostatickou rovnicí již jednoznačně určena. Proto zadáme-li v uzlových bodech geopotenciál i teplotu, nemůžou být tyto údaje na sobě nezávislé, protože i ony musí s určitou přesností splňovat aproximaci hydrostatické rovnice. Máme-li například průběh geopotenciálu aproximován splinem, pak v uzlových bodech může být teplota dána derivací splinu. Odtud je vidět, že pro aproximaci geopotenciálu splinem jsou údaje o teplotě v uzlových bodech nadbytečné. Máme-li zadány údaje geopotenciálu i teploty v uzlových 143 bodech a jsou-li z nich některé údaje chybné, pak je možné provést kontrolu správnosti, popřípadě i korekturu údajů. To je účelné provést s údaji naměřenými aerologickými měřeními, které přicházejí po telekomunikační síti před provedením objektivní analýzy. Tato kontrola se dá například uskutečnit proložením splinu metodou nejmenších čtverců, kde se minimalizuje součet čtverců odchylek hodnot geopotenciálu i teploty s určitými váhami. Je-li tento součet čtverců odchylek velký, jsou v údajích chyby, pak geopotenciál a teploty sobě neodpovídají. Je-li součet malý, pak jsou údaje v pořádku. Pomocí této metody popsané v článku [2] se dají i jednotlivé chybné údaje opravit. Z toho vyplývá, že údaje teplot v uzlových bodech jsou pro aproximaci geopotenciálu opravdu nadbytečné. Poznamenejme ještě, že kdybychom měli správné adekvátní údaje geopotenciálu i teploty, tedy též derivací geopotenciálu v uzlových vypočtených derivováním splinu, pak při použití Hermitovy interpolace bychom dostali stejné polynomy třetího stupně, jako při použití interpolace pomocí splinu. Literatura: [1] Baťka M., Bubnová R.: O transformaci dat pro vertikálně diskretizované předpovědní modely, ve kterých je použita transformovaná vertikální souřadnice. Meteorologické Zprávy, ročník 41, č. 6, 1988 str.168-173. [2] Baťka M., Bubnová R.: Vertikální kontrola aerologických dat pro objektivní analýzu založená na slinové aproximaci. Meteorologické Zprávy, ročník 43, č. 3, 1990 str. 65-69. [4] Foshyte G. E., Malcolm M. A., Moler C. B.: Computer Methods for Mathematical Computations. Prentice-Hall, 1977. [4] Haltiner G. J., Martin F.L.: Dynamical and Physical Meteorology. McGraw-Hill, New York Toronto London 1957 [5] J.G. Sela: Spectral Modeling at the National Meteorological Center. Monthly Weather Review Vol. 108, No. 9. 1980, s. 1279-1292. [6] Shuman.F., Hovermale J. B. 1968: An Operational Six-Layer Primitive Equation Model. J. of Applied Meteorology 7, No.4, 525-547. 144 9. Úvod do diferenčních metod Evoluční úlohy V této části se budeme zabývat časovou integrací evolučních úloh, které popisují vývoj atmosféry. Evoluční úlohu lze formulovat ve velmi obecném tvaru. V monografiích o numerické matematice pro matematiky je tato úloha formulována pomocí termínů funkcionální analýzy v Banachových prostorech [6]. Banachův prostor B je definován jako úplný lineární normovaný prostor, jehož normu prvku u, označujeme u . Evoluční úlohu formulujeme následovně: Hledáme jednoparametrický soubor prvků Banachova prostoru B u t , kde t je reálný parametr takový, že d u t Au t pro 0 t T dt a je splněna počáteční podmínka u0 u 0 (9.1) kde A je lineární operátor a u 0 je zadaný prvek Banachova prostoru B. Pro řešení evolučních úloh meteorologie, které budeme studovat prvky u t popisují stav atmosféry a jsou to funkce prostorových proměnných a času t. u 0 tedy charakterizuje počáteční stav fyzikálního systému. Funkce u t může být obecně i vektorovou funkcí. V úlohách dynamiky atmosféry je však operátor A nelineární diferenciální operátor. Pro takovéto úlohy bychom potřebovali obecnější teorii. I když teorie prezentovaná v monografii [6] platí pouze pro linearizované rovnice dynamiky atmosféry, dává nám určitý pohled na problémy jejich časové integrace, neboť mnohé z teorie má smysl i pro obecnější případ. Musíme si ještě vysvětlit, co znamená derivace dut / dt . Tato derivace je dána tím, že ve formulaci evoluční úlohy (1) definujeme, co rozumíme přesným řešením této evoluční úlohy na intervalu 0 t T . Řešením je jednoparametrický soubor prvků ležících v definičním oboru operátoru A pro který u0 u 0 a pro libovolné t z intervalu 0 t T je u t t u t Au t 0 pro t 0 (9.2) t Jestliže jsou zadány okrajové podmínky, pak předpokládáme, že definiční obor operátoru A se skládá z funkcí, které tyto podmínky splňují. Operátor A může záviset i explicitně na čase t, což nastává v případě, že koeficienty diferenciálních rovnic jsou funkcemi času t. Evoluční úlohu nazýváme korektní úlohou, neboli korektně zadanou úlohou jestliže pro určitou množinu D počátečních podmínek u 0 D existuje jednoznačně určené řešení této úlohy a tato řešení spojitě závisí na počátečních podmínkách, tedy jsou-li ut , vt přesná řešení evoluční úlohy s počátečními podmínkami u 0 , v0 ležícími v D pak existuje konstanta K, že vt ut K v0 u0 . (9.3) 145 Základní způsoby řešení evolučních rovnic Evoluční úlohy, které budeme studovat, jsou formulovány jako řešení parciálních diferenciálních rovnic, které je funkcí času. Jedná se tedy o řešení parciálních diferenciálních rovnic hyperbolického a parabolického typu. Pro studium rovnic, které popisují vývoj atmosféry a jejích řešení, se používá několik různých přístupů. Rovnice skutečných předpovědních modelů jsou natolik a složité, zejména vzhledem k své nelinearitě, že jejich řešení není možné vyjádřit pomocí elementárních funkcí, tedy v tak zvaném konečném tvaru, čemuž se také někdy říká analytické řešení. Rovnice můžeme tedy řešit pouze numericky. Použití numerického řešení vyplývá také z toho, že vstupní údaje jsou data naměřená na konečném počtu bodů nepravidelné sítě a jsou zadána tedy diskrétně. Proto prvním krokem pro řešení těchto rovnic je přepracování vstupních dat do tvaru použitelného pro jejich řešení, kterému se říká objektivní analýza. Výsledkem objektivní analýzy jsou počáteční data pro předpověď zadaná již na regulární výpočetní síti, ovšem rovněž diskrétně. Regulární sítí zde rozumíme síť uzlových bodů v rovině, která vznikne jako průsečíky zadaných souřadnicových křivek. Obdobně v prostoru jako průsečíky souřadnicových ploch. Například pro systém kartézských souřadnic v rovině tvoří regulární síť průsečíky přímek rovnoběžných s osami souřadnic. Krok v síti však nemusí být nutně konstantní. Objektivní analýza je v současné době stále složitějším procesem, který je spojen s časovou integrací evoluční úlohy, při které se vkládají v některých okamžicích, nebo i průběžně nové naměřené údaje. I když pro numerické řešení evoluční úlohy předpokládáme, že počáteční podmínky jsou zadány hodnotami proměnných na diskrétní síti uzlových bodů, které se říká také kolokační síť, jsou možné v podstatě dva základní přístupy při numerickém řešení zmíněných evolučních úloh. Nejběžnější a také nejstarší a nejpoužívanější jsou diferenční metody. V tomto případě pracujeme přímo s hodnotami na síti, když diferenciální operátory nahradíme operátory diferenčními. Těmto metodám se budeme věnovat nejdříve. Druhou možností je dodefinovat funkce diskrétně zadané na kolokační síti na celou spojitou oblast, tedy i mimo uzlových bodů. To se obvykle provede tak, že funkce definované na kolokační síti aproximujeme lineárními kombinacemi funkcí nějaké zvolené base. Tyto basové funkce jsou definované v celé oblasti a jsou tedy funkcemi prostorových proměnných. Koeficienty těchto lineárních kombinací jsou naopak funkcemi pouze času t. Basi mohou tvořit například trigonometrické funkce. Mají-li basové funkce derivace, pak tyto lineární kombinace můžeme derivovat člen po členu a tedy výpočty derivací provádět analyticky. Chyba při výpočtu derivací je pak dána tím, že lineární kombinace pouze aproximuje danou skutečnou funkci a tato chyba závisí také na vlastnostech použité base. Druhý přístup studia evolučních rovnic předpovědi meteorologických proměnných spočívá v jejich dosti drastickém zjednodušení, zejména odstraněním jejich nelineárních členů, (linearizace rovnic), abychom tyto rovnice mohli vyřešit analyticky. Analytické řešení těchto zjednodušených rovnic nám pak dovolí studium jejich vlnových vlastností. To znamená, jaké vlny dané rovnice popisují, jaké jsou jejich fázové rychlosti, atd. Tímto 146 způsobem se studují i některé jevy probíhající v atmosféře, jako jsou různé případy instability, například baroklinní instabilita. Diferenční metody řešení evolučních rovnic Prvním problémem, kterým se budeme nyní zabývat, je způsob jakým při použití diferenčních metod nahradíme derivace jejich aproximacemi. Zde bych chtěl upozornit na jednu skutečnost, která se týká teorie interpolace a numerického výpočtu derivací, že metoda výpočtu derivací pomocí diferencí je metodou dosti obecnou. Když totiž přibližný výpočet derivací provedeme tak, že funkci zadanou v uzlových bodech aproximujeme algebraickým polynomem, který potom derivujeme, neobdržíme nějakou novou aproximaci, ale aproximaci derivace, kterou můžeme rovněž vyjádřit pomocí diferencí. Studujme nyní funkci u ux zadanou na intervalu x 0, L . Interval rozdělíme na J stejných dílů délky x , kterou nazýváme délkou kroku v síti, nebo jednodušeji krokem v síti. Uzlovými body jsou koncové body jednotlivých intervalů o souřadnicích jx , kde j 0,1, 2, ... , J . Funkce u x je pak aproximována přibližnými hodnotami u j u jx , j 0,1, 2, ... , J v uzlových bodech sítě. Často se tyto hodnoty interpretují jako průměrné hodnoty funkce u x v okolí uzlového bodu, v našem jednorozměrném případě jako průměrné hodnoty funkce na intervalech x x x , x . I v případě, že bychom znali 2 2 hodnoty funkce u x v uzlových bodech sítě s velkou přesností, nedávají tyto hodnoty informaci o tom, jak se chová tato funkce mezi těmito uzlovými body. Pro vyjasnění některých vlastností aproximací, je účelné vyjádřit studovanou funkci na intervalu x 0, L ve tvaru Fourierovy řady, (tedy vlastně jako již zmíněnou lineární kombinaci base tvořené trigonometrickými funkcemi) a x x u x 0 a n cos 2n bn sin 2n 2 n1 L L (9.4) Protože máme zadáno pouze J 1 hodnot u j nemůžeme vypočítat všechny koeficienty a j ,b j nekonečné Fourierovy řady, můžeme je ale použít k výpočtu J 1 rozličných koeficientů. Je přirozené určit J 1 koeficientů dlouhovlnných složek, tedy složek s nejnižšími vlnovými čísly. Připomeňme zde, že vlnové číslo n je počet sinusových vln na intervalu x 0, L a délka vlny s vlnovým číslem n je rovna L/n. Potřebujeme tedy určit koeficient a 0 a členy s koeficienty a j ,b j pro n 1, 2,... , J / 2 . Mezi těmito složkami je nejkratší vlna pro n J / 2 . Délku této vlny můžeme vyjádřit následovně L 2L 2L (9.5) 2x n J L / x Z toho vyplývá, že pomocí hodnot u j v uzlech sítě nemůžeme popsat vlnu kratší, než vlnu délky 2x . Vlna délky 2x je nejkratší vlna, kterou může daná síť popsat. Poznamenejme ještě, že Fourierovy řady se bez újmy obecnosti obvykle studují na intervalu jednotkové délky 147 a proměnná x pak probíhá interval x 0,2 . Efektivní provedení výpočtu koeficientů konečné Fourierovy řady je studováno v kapitole 24. Finitní Fourierova transformace. Zabývejme se nyní rozdíly mezi hodnotami u j , které v dalším použijeme pro aproximaci derivací. Tyto rozdíly se nazývají diferencemi, nebo též konečnými diferencemi. Tyto diference můžeme počítat na jednom i více intervalech x . V závislosti na tom, vzhledem ke kterému bodu diferenci vztahujeme, což může být i například střed úsečky mezi dvěma uzlovými body, považujeme diference za centrální, nebo diference vpřed, nebo vzad. Bod, ke kterému diferenci vztahujeme, označíme indexem u diference. Vztahujeme-li diferenci ke středu intervalu x označujeme ji lomeným indexem j 1/ 2 . Takže diferenci u j u j 1 u j (9.6) považujeme za diferenci vpřed, zatímco stejnou diferenci vztaženou ovšem ke středu intervalu x (9.7) u j 1 / 2 u j 1 u j považujeme za centrální diferenci. Diference je výhodné definovat obecnějším vztahem, ve kterém nepoužijeme indexy. Centrální diferenci definujeme pak vztahem x x u u x (9.8) u x 2 2 u Aproximaci derivace centrální diferenci na intervalu délky x pak píšeme ve tvaru x u 1 x x u x (9.9) u x x x 2 2 Obdobně, jako jsme definovali diferenci, definujeme i výpočet průměru na síti. Ten definujeme vztahem xu ux 1 x x u x u x . 2 2 2 (9.10) Tyto dva vztahy můžeme spolu kombinovat a dostáváme tak nové zápisy diferenčních vztahů. Snadno nahlédneme, že například x u x u x ux x ux x / 2x u j 1 u j 1 / 2x x (9.11) je obvyklá aproximace derivace centrální diferencí na intervalu 2x . Pomocí operátoru x můžeme také snadno zapisovat aproximaci druhých derivací. Výraz x x u ux x 2ux ux x / x 2 (9.12) je obvyklá aproximace druhé derivace. Je-li funkce u x , y funkcí dvou proměnných x, y, můžeme operátory diferencování y a průměru u y ve směru osy y definovat obdobně a můžeme také tyto operátory ve směrech obou os x , y spolu vzájemně kombinovat. Toho se při zápisech aproximací rovnic předpovědních modelů hojně používá. Jednou z možností, jak aproximovat diferenciální rovnice, je jednoduše nahradit derivace jejich příslušnými konečnými diferencemi. Například 148 u j 1 u j du x dx j (9.13) Tento podíl diferencí je pouze jednou z možností, jak aproximovat první derivaci v uzlovém bodě j. Jestliže jakýkoliv diferenční výraz má být použit jako aproximace derivace, musí být konzistentní. Tím rozumíme, že limitou výrazu, když se délka kroku blíží k nule, musí být hodnota aproximované derivace. Hodnoty diferenčních aproximací musí tedy pro x 0 konvergovat k hodnotě derivace. Důležité informace o aproximaci dostaneme, když přesné řešení u jx dosadíme do aproximace derivace místo hodnot u j , zadaných v uzlových bodech sítě, a členy tvaru ux jx rozvineme v Taylorův rozvoj se zbytkovým členem v Lagrangeově tvaru v okolí centrálního bodu, (bodu ve kterém derivaci aproximujeme). Dostaneme tak vztah u x x u x du x d 2 u ~ x x 2 dx 2 dx j x leží v intervalu ~x x , x x . Chyba aproximace, kterou označme kde bod ~ (9.14) je tedy rovna x d 2 u ~ x 2 dx 2 (9.15) Tato chyba má tvar konstanty násobené krokem v síti, tedy cx , což označujeme jako ox a říkáme, že tato aproximace je prvního řádu. Obdobně můžeme vyjádřit chybu aproximace derivace centrální diferencí, máme u x x u x x du x 2 d 3u ~ x 2x 6 dx 3 dx j (9.16) vidíme, že chyba aproximace má zde tvar konstanty násobené x 2 , což zapisujeme ve tvaru o x 2 a říkáme, že tato aproximace je druhého řádu přesnosti. Obdobně můžeme zjistit, že d 2u x x u je rovněž druhého řádu přesnosti. Chybu, která dx 2 vzniká při této lokální aproximaci, nazýváme chybou aproximace. aproximace druhé derivace Diferenční schémata pro řešení evolučních úloh diferenciálních rovnic Algebraickou rovnici, kterou dostaneme, když v diferenciální rovnici nahradíme derivace příslušnými konečnými diferencemi, nazýváme diferenční aproximací diferenciální rovnice, nebo diferenčním schématem. Metodu, při které diferenciální rovnici nahradíme diferenčními aproximacemi, nazýváme diferenční metodou, nebo také často metodou sítí. V tomto odstavci zavedeme pojem konsistence, chybu aproximace stabilitu schématu a chybu diferenčního schématu. 149 Pro snadné odvození i pochopení vlastností diferenčních aproximací rovnic používaných pro předpověď počasí se nyní soustředíme na řešení evolučních úloh pro několik jednoduchých rovnic. Výsledky, ke kterým dojdeme lze zobecnit i na mnohem obecnější případy systémů rovnic popisujících vývoj atmosféry. Lineární rovnice advekce Jako první začneme se studiem lineární rovnice advekce v jednodimensionálním případě. Tato rovnice má tvar u u (9.17) c 0 t x kde u ux ,t je funkcí prostorové souřadnice x a času t a c je kladná konstanta. Předchozí rovnice popisuje advekci proměnné u konstantní rychlostí ve směru osy x. Tuto jednoduchou rovnici můžeme ovšem řešit analyticky. Je užitečné nejdříve řešit tuto rovnici analyticky, abychom mohli studovat vlastnosti numerických řešení jejich srovnáním se známými vlastnostmi přesného řešení. Pro vyjádření přesného řešení, je účelné přejít od proměnných x, t, k novým proměnným ,t substitucí Použijeme-li označení x ct (9.18) ux ,t U ,t (9.20) derivováním dostaneme u U U t U U c t t t t t (9.21) u U U t U (9.22) x x t x Dosadíme-li nyní (9.21) a (9.22) do rovnice (9.17) dostáváme (9.23) U ,t 0 t Odtud vidíme, že funkce U nemůže být funkcí času t, ale může být libovolnou funkcí . Řešení lineární rovnice advekce (9.17) je proto u f f x ct (9.24) kde f je libovolná funkce. Toto řešení je obecným řešením rovnice advekce (9.17), protože může splňovat libovolnou počáteční podmínku ux ,0 F x (9.25) kde funkce F x je námi zadaná počáteční podmínka, neboť u F x ct (9.26) je řešením rovnice advekce (9.17) vyhovující počáteční podmínce (9.25). Pro fyzikální interpretaci je výhodné studovat řešení v rovině x, t. Vidíme, že v tomto případě nabývá řešení konstantní hodnoty na přímkách x ct const (9.27) 150 Tyto přímky jsou charakteristikami rovnice advekce. Rovina x, t s charakteristikou x ct const , je zobrazena na obrázku 9.1. Můžeme říci, že řešení se šíří podél charakteristik. Obrázek 9.1 Zobrazení charakteristiky lineární rovnice advekce Nyní odvodíme schéma pro nalezení přibližného řešení rovnice advekce (9.17) pomocí metody sítí. Nyní budeme hledat pouze přibližné řešení na diskrétní soustavě bodů v rovině x ,t , které tvoří síť, jejímiž uzlovými body jsou body o souřadnicích jx,nt . Hodnoty n přibližného řešení v těchto uzlových bodech označme u j . Chování přesného řešení, které se šíří podél charakteristik v rovině x ,t nám navozuje myšlenku sestrojit aproximaci rovnice advekce nahrazením časové derivace diferencí vpřed a prostorové derivace diferencí vzad. Jako výsledek dostáváme následující schéma uj n 1 uj n u j u j 1 n n c 0 (9.28) t x Toto schéma můžeme nazvat schématem vpřed, směřujícím proti proudu, anglicky (forvard and upstream scheme). Poslední slova indikují polohu bodu j 1 vzhledem ke směru rychlosti advekce. Je to samozřejmě jen jedna z možných konsistentních aproximací dané diferenciální rovnice. Numerické řešení pomocí daného schématu dostaneme tak, že vyjádříme hodnoty uj n 1 n pomocí hodnot u j ze vztahu (9.28). Máme uj Protože pro výpočet hodnot u j n 1 n 1 uj c n t n n u j u j 1 x (9.29) nepotřebujeme řešit soustavy rovnic, ale máme explicitně vyjádřeny hodnoty v čase n+1, nazýváme takováto schémata explicitními. Postupujeme-li tak, že vyjdeme z počátečních podmínek v čase n=0 a počítáme hodnoty pomocí schématu (9.29) v dalších časových hladinách pro n 1, 2, 3, …, dostáváme numerické řešení u j . Schéma n můžeme zapsat také stručněji, označíme-li ct x ve tvaru (9.30) 151 uj n 1 1 u j u j 1 n n (9.31) Předchozí schéma můžeme také interpretovat následujícím způsobem. Chceme-li získat hodnotu u j n 1 v čase n 1 z hodnot v čase n, víme z analytického řešení, že za čas t se řešení posune doprava o délku ct . Nechť souřadnice uzlového bodu j je rovna x, pak hodnota u j n 1 bude stejná jako hodnota u v předchozím čase n v bodě x ct , kterou označme u * , tedy u j n 1 u * . Jinými slovy uzlový bod x ,n 1t a bod x ct , nt leží na stejné charakteristice x ct const . Padne-li bod x ct do intervalu x x , x , což nastává v případě, že ct / x 1, pak vidíme že vztah (9.31) můžeme interpretovat jako lineární interpolaci hodnoty u j n 1 u * do bodu x ct pomocí hodnot v uzlových bodech o souřadnicích x x a x, tedy o indexech j 1, j . Pro malé hodnoty x , t diferenční rovnice aproximují diferenciální rovnici, proto je možné očekávat, že numerické řešení bude též aproximovat řešení diferenciální rovnice. V mnohých případech však tomu tak není. Pro studium vlastností numerických řešení je výhodné porovnávat numerické řešení s přesným řešením, které máme v našem případě k dispozici. Rozdíl mezi numerickým a přesným řešením u j u jx , nt n (9.32) nazýváme chybou numerického řešení. Je zřejmé, že chybu numerického řešení obvykle neznáme. Můžeme však určit míru přesnosti schématu když dosadíme přené řešení u jx , nt diferenciální rovnice do numerického schématu. Protože přesné řešení nesplňuje přesně diferenční schéma, dostaneme po jeho dosazení do numerického schématu hodnotu, kterou označme . Je tedy u jx ,n 1t u jx , nt u jx , nt u j 1x , nt c t x (9.33) Hodnota se nazývá chyba aproximace. Tato chyba ukazuje lokální přesnost aproximace. Rozvedeme-li obdobně jako při studiu aproximace derivaci v okolí bodu jx , nt členy (9.33) v Taylorův rozvoj, dostaneme, že chybu aproximace můžeme napsat ve tvaru ot ox (9.34) což se obvykle píše ve zkráceném tvaru ot , x (9.35) Odkud vidíme, že schéma (9.28) je prvního řádu přesnosti pro prostorovou souřadnici i čas. Diferenční schéma nazýváme konzistentní, jinými slovy, že aproximuje danou diferenciální rovnici, když je alespoň prvního řádu přesnosti pro všechny nezávisle proměnné. 152 Konvergence numerického schématu Chybu aproximace můžeme zmenšováním časového a prostorového kroku t , x udělat libovolně malou. Bohužel z toho však nevyplývá, že se též zmenšuje chyba numerického řešení. Proto se nyní vrátíme ke studiu chyby numerického řešení. Položme si nyní dvě následující otázky.: 1. Jak se chová chyba numerického řešení u j u jx , nt v pevně zvoleném časovém n intervalu 0, nt , když přírůstky x , t se blíží k nule? 2. Jak se chová tato chyba u j u jx , nt , když necháme hodnoty x , t konstantní, n ale počet kroků n necháme růst k nekonečnu. Na první otázku je snadná odpověď. Tato otázka vede k definici konvergence numerického schématu k přesnému řešení, což je vlastně cílem numerické metody. Řekneme tedy, že když pro x 0, t 0 rovněž u j u jx , nt 0 , pak numerické řešení n konverguje k přenému řešení. To však nenastává automaticky vždy. Nyní se budeme zabývat druhou otázkou, která vede k definici stability schématu. Stabilita schématu je totiž klíčovou vlastností pro možné použití schématu pro výpočet i pro jeho konvergenci k přesnému řešení. K pochopení problému vede také souvislost mezi tím, v jaké oblasti je určeno numerické řešení ve vztahu k charakteristikám diferenciální rovnice. Při výpočtu numerického řešení vycházíme z počáteční podmínky, která je pro numerické řešení stanovena vždy na konečném intervalu. Numerické řešení určené schématem (9.28), neboli (9.30) je definováno v určitém pásu. Tento pás je dán hodnotami, které jsou pro výpočet hodnot v síti v dalším časovém kroku k dispozici. Obrázek 9.2. Obrázek 9.2 Možná poloha charakteristiky a oblasti numerického řešení, které je označeno kroužky, což je oblast závislosti Tento pás budeme nazývat oblastí závislosti. Tangens úhlu, který svírají hranice pásu s osou x, je roven t / x . Vezmeme-li nyní některý uzlový bod na levé hranici oblasti závislosti a vedeme jím charakteristiku diferenciální rovnice, pak můžou nastat dva případy. Buďto charakteristika prochází intervalem, ve kterém jsou definovány počáteční podmínky, pak je 153 vše v pořádku a řešení může být definováno. Když však charakteristika prochází mimo interval počátečních podmínek, pak přesné řešení je dáno průsečíkem charakteristiky s osou x a nemá tedy nic společného s hodnotami, které určují numerické řešení. Aby numerické řešení mělo smysl, je tedy třeba, aby sklon a tedy tangens úhlu charakteristiky byl větší nebo roven než úhel hranic oblasti závislosti. Derivováním rovnice charakteristiky x ct const máme dt 1 t 1 a tedy , odkud máme dx c x c ct x (9.36) což je podmínka stejná, jako jsme výše potřebovali, aby schéma ve tvaru (9.31) jsme mohli interpretovat jako interpolaci. Definice stability schématu Obecná přesná definice stability, která je uvedena například v monografii Richtmyera a Mortona [6] využívá prostředky funkcionální analysy. Pro naše účely takto obecnou formulaci nepotřebujeme, protože se týká řešení diferenciálních rovnic, které nemají omezená řešení. Rovnice používané v meteorologii jsou však takového charakteru, že jejich řešení jsou omezená, existuje vždy tedy konstanta K, že pro řešení, v našem případě u, platí u K . Odpověď na otázku 2. bude tedy následující. Budeme studovat, zda chyba u j u jx , nt n zůstává omezená při konstantních hodnotách ∆𝑥, ∆𝑡, když n zvětšujeme nad všechny meze. Vzhledem k předpokladu omezenosti řešení stačí, místo omezenosti chyby u j u jx , nt n požadovat omezenost samotného numerického řešení. Proto můžeme v našem případě definovat stabilitu následovně: Numerické schéma nazveme stabilním, když pro konstantní n x , t a pro n je numerické řešení omezené, tedy u j K , kde K je konstanta. Laxova věta o ekvivalenci Nechť máme korektně zadanou úlohu s lineárním operátorem a její diferenční aproximace je konzistentní (její chyba aproximace je alespoň prvního řádu přesnosti) pak stabilita je nutnou a postačující podmínkou pro konvergenci. V tomto tvaru je uvedena Laxova věta například v monografii Richtmyera a Mortona [6]. Metody vyšetřování stability. Pro studium stability numerických schémat budeme v dalším stále předpokládat, že přesné řešení aproximované diferenciální rovnice je omezené a proto také můžeme používat zjednodušenou definici stability. Pro studium stability schématu (9.28) budeme používat jeho zápis ve tvaru uj n 1 1 u j u j 1 n n (9.37) kde ct x (9.38) 154 Přímá metoda Je-li 1 0 , což vzhledem k tomu, že podle předpokladu je 0 není nic jiného než že ct x Ze vztahu (9.37) dostáváme odhad uj n 1 1 u j u j 1 n n (9.39) Odhadneme-li pravou stranu tím, že zaměníme hodnoty u j přes všechny indexy j dostaneme pro maximum max u max u j n 1 max u j n 1 n a u j 1 n maximem max u j n odhad n (9.40) za předpokladu, že ct x , což je kriterium stability dostáváme, že maxima z absolutní hodnoty diferenčního řešení tvoří docela nerostoucí posloupnost a diferenční řešení je tedy omezené a tedy stabilní. Nevýhoda této jednoduché metody analýzy stability spočívá v tom, že ji lze použít jen v omezeném počtu případů, například také pro aproximace parabolických rovnic, kde prvá strana splňuje princip maxima. Energetická metoda Výhoda této velmi hojně používané metody spočívá v tom, že ji lze použít pro velmi širokou třídu rovnic, zejména tím, že je použitelná i pro aproximace nelineárních parciálních diferenciálních rovnic. Tato metoda je založena na tom, že je-li omezeno diferenční řešení, je u n 2 také omezen součet j a také obráceně, je-li omezen tento součet, jsou omezeny také j hodnoty u j n a schéma je pak stabilní. Tato metoda se nazývá energetickou metodou, neboť součty kvadrátů ve fyzice mají často význam energie. Zde se ovšem budeme dívat na součet u n 2 j pouze jako na matematickou definici energie, pomocí které můžeme dokázat j stabilitu numerického schématu. Umocníme-li diferenční výraz (9.37) na druhou mocninu a sečteme přes index j, dostaneme u 1 u n 1 2 j n 2 2 j j 2 1 u j u j 1 2 u j 1 n n n 2 (9.41) j Nyní předpokládejme, že funkce u je periodickou funkcí proměnné x, což bývá pro mnohé úlohy splněno a jsou tedy splněny cyklické okrajové podmínky, například u 1 u J (9.42) v tomto případě je u u n 2 n 2 j 1 j j (9.43) j Na prostřední člen prvé strany (9.41) použijeme Schwarzovu nerovnost ab a b 2 2 (9.44) (Levou stranu Schwarzovy nerovnosti můžeme interpretovat jako skalární součin vektorů a pravou stranu jako součin jejich délek. Podíl těchto dvou veličin je cosinem úhlu, který 155 vektory svírají. Geometrická interpretace nerovnosti nám tedy říká, že cosinus je v absolutní hodnotě vždy menší nebo roven jedné.) Dostaneme tak odhad u n j u u u n 2 u j 1 n n 2 j n 2 j 1 j j j j (9.45) j Použijeme-li vztahy (9.43), (9.45) a předpokladu, že 1 0 platí pro (9.41) odhad u n 1 2 j 1 2 1 2 2 j což je u j u n 2 j (9.46) j u n 1 2 j n 2 (9.47) j j Tím jsme ukázali, že pro cyklické okrajové podmínky při splnění podmínky stability ct x je schéma stabilní. Metoda von Neumanna Metoda von Neumanna založená na rozvoji do Fourirovy řady je používána nejčastěji. Nevýhodou této metody je, že se nedá použít pro zjištění stability nelineárních rovnic, a proto se studium jejich stability musí omezit pouze na jejich linearizovanou versi. Řešení lineárních rovnic nicméně můžeme vyjádřit ve tvaru Fourierovy řady, jejíž každá harmonická složka je rovněž řešením. Proto můžeme stabilitu testovat pro každou harmonickou složku řešení a stabilita všech harmonických složek je pak nutnou podmínkou pro stabilitu schématu. Pro ilustraci této metody je užitečné odvodit analytické řešení rovnice advekce (9.17) u u (9.48) c 0 t x ve tvaru pro jednu harmonickou složku ux ,t Re U t e ikx (9.49) Kde U t je amplituda vlny, komplexní funkce reálné proměnné času t, k vlnové číslo. Dosadíme-li tento výraz do předchozí rovnice (9.48) dostaneme dU (9.50) ikcU 0 dt Problém řešení parciální diferenciální rovnice je tak převeden na řešení obyčejné diferenciální rovnice. Její řešení je U t U 0e ikct (9.51) kde U 0 je počáteční hodnota amplitudy. Odtud hledané harmonické řešení má tvar ux ,t Re U 0e ik xct (9.52) Vidíme, že každá vlnová složka se posunuje s konstantní rychlostí c ve směru osy x aniž by se její amplituda měnila. Poznamenejme, že do rovnice (9.48) jsme dosadili komplexní hodnotu U t e ikx , která má obě složky reálnou i imaginární a vztah musí platit pro obě složky. Proto jako harmonické řešení bychom místo (9.49) mohli vzít také imaginární část. 156 Vraťme se nyní k metodě von Neumanna. Budeme proto hledat řešení diferenční rovnice v analogickém tvaru jako rovnice diferenciální. Do rovnice (9.31) uj n 1 1 u j u j 1 n dosadíme řešení v následujícím tvaru u j Re U n e ikjx n n (9.53) (9.54) Zde U n je amplituda v časovém kroku n. Výraz U n e ikjx dosadíme do (9.53) a po vydělení rovnice hodnotou e ikjx , dostaneme U n1 1 U n U n e ikx (9.55) neboli U n1 U n (9.56) 1 e ikx (9.57) kde Přejdeme-li ve vztahu (9.56) k absolutním hodnotám, máme U n1 U n (9.58) U n U 0 (9.59) Odtud pak dostaneme, že n Z tohoto vztahu je vidět, že když 1 , pak pro rostoucí n roste U n nade všechny meze. Nutnou a postačující podmínkou pro stabilitu schématu je aby 1 (9.60) Poznamenejme, že tato podmínka je nutnou pouze v našem případě omezených řešení. Studujme nyní stabilitu řešení naší diferenční rovnice (9.53). Hodnota pro toto schéma je dána vztahem (9.57). Pro rozbor stability potřebujeme nejdříve vypočítat absolutní hodnotu . Protože je komplexní číslo, jeho absolutní hodnotou je odmocnina ze součtu čtverců jeho reálné a imaginární složky. Máme tedy 1 2 1 1 cos kx 2 (9.61) V důsledku toho je podmínka 1 0 opět postačující podmínkou pro stabilitu schématu. Vztah (9.61) obsahuje však další informace o chování řešení, které můžeme dostat budeme-li studovat závislost jako funkce pro různé hodnoty kx . Můžeme si zobrazit i křivky jakožto funkce . V našem případě jsou tyto křivky parabolami. Kromě toho si připomeňme, že nejkratší délka vlny L na síti je 2x pro vlnové číslo / x . Nyní si najdeme ještě minimální hodnoty . Derivujeme-li (9.61) podle dostaneme d d 2 21 2 1 cos kx (9.62) 1 je tento výraz nulový, a všechny paraboly, nabývají v tomto bodě minimum, 2 protože jsou obráceny směrem vzhůru, je minimum rovněž vrcholem paraboly. Pro 157 Pro délku vlny 2x je k / x a 1 cos kx 1 cos 0 . Odtud vidíme že-je-li pro vlnu délky 2x hodnota 1/ 2 , v tomto případě stačí jediný časový krok, aby amplituda této vlny zcela vymazána, tedy nulová. Obdobně pro vlnu délky 4x a 1/ 2 je k / 2x , cos kx cos / 2 0 a odtud 0.5 . 2 Vidíme tedy, že metoda von Neumanna nám kromě podmínek stability dává i některé kvantitativní vlastnosti metody, což je její značná přednost. Literatura: [1] NUMERICAL METHODS USED IN ATMOSPHERIC MODELS, VOLUME I. By F. Mesinger and A. Arakawa, GLOBAL ATMOSPHERIC RESEARCH PROGRAMME (GARP), WMO-ICSU Joint Organization Committee GARP PUBLICATION SERIES No. 17, August 1976. [2] NUMERICAL METHODS USED IN ATMOSPHERIC MODELS, VOLUME II. GLOBAL ATMOSPHERIC RESEARCH PROGRAMME (GARP), WMO-ICSU GARP PUBLICATION SERIES No. 17, August 1979. [3] Numerical methods by R. W. Riddaway (Revise by Mario Hortal), Lecture Series Europiem Centre for Medium-Range Weather Forecast (ECMWF) March 1990 [4] Numerical methods in atmospheric models Volume I. SEMINAR PROCEEDINGS, Europiem Centre for Medium-Range Weather Forecast (ECMWF) September 1991 [5] METHODS IN COMPUTATIONAL PHYSICS Volume 17. General Circulation Model sof the Atmosphere, Editor J. Chány. ACADEMIC PRESS 1977 [6] Richtmyer R. D., Morton K. W.: Diference methods for initial-value probléme, John Wiley&Sons, NEW YORK 1967 158 10. Lineární oscilátor, kmity a vlny 10.1 Lineární oscilátor a harmonické kmity Většina fyzikálních systémů má určité vlastnosti, které jim umožňují kmitat. To se týká i mnoha jevů v atmosféře. Kmity mají také úzkou souvislost s vlnami, což v dalším ukážeme. Abychom porozuměli podstatným znakům tohoto pohybu, budeme nejdříve studovat modelový systém, který má pouze vlastnosti nutné pro kmitání. Náš model nechť tvoří hmotný bod, jehož hmota je m (𝑚 > 0) který leží na ose y. Nechť bod je v rovnovážném stavu v bodě 𝑦 = 0 ve kterém na něj nepůsobí žádné vnější síly. Jestliže však bod vychýlíme z rovnovážného stavu, začne na něj působit vratná síla úměrná jeho výchylce. Vratná síla F bude tedy rovna 𝐹 = 𝑘𝑦 (𝑘 > 0). Podle Newtonova zákona pro změnu hybnosti tohoto bodu dostáváme vztah 𝑚 𝑑2 𝑦 = −𝑘𝑦 𝑑𝑡 2 (10.1.1) Aby další výsledky bylo možné snadněji přenést na kmitavé pohyby jiných systémů (kmity v elektrických obvodech, atmosféře aj.) přepíšeme tuto rovnici do standardního tvaru 𝑑2𝑦 = −𝜔2 𝑦 𝑑𝑡 2 (10.1.2) kde kladná konstanta je dána vztahem 𝜔 = √𝑘⁄𝑚 (10.1.3) Řešením rovnice (10.1.2) je 𝑦(𝑡) = 𝐴 cos(𝜔𝑡 + 𝛼) (10.1.4) kde A je libovolná nezáporná konstanta a je libovolný konstantní úhel. Že funkce (10.1.4) je řešením rovnice (10.1.2) snadno ověříme derivováním 𝑦 ′ (𝑡) = −𝜔𝐴 sin(𝜔𝑡 + 𝛼) (10.1.5) ′′ (𝑡) 2 2 𝑦 = −𝜔 𝐴 cos(𝜔𝑡 + 𝛼) = −𝜔 𝑦(𝑡) (10.1.6) Jestliže nějaká veličina závisí na čase tímto způsobem, říkáme, že se mění harmonicky a tyto kmity se nazývají harmonické kmity. Rovnici (10.1.2) pak rovnicí lineárního oscilátoru. Ukážeme si ještě, že vztah (10.1.4) zahrnuje všechna možná řešení. Nechť 𝑦 = 𝜑(𝑡) je libovolné řešení rovnice (10.1.2). Položme nyní 𝜑(0) = 𝑦0 , 𝜑 ′ (0) = 𝑦 ′ 0 pak lze zvolit hodnoty A a α tak, aby splňovaly vztahy 𝐴 cos 𝛼 = 𝑦0 , −𝐴𝜔 sin 𝛼 = 𝑦 ′ 0 . Fázový úhel 𝜔𝐭 + 𝛂 je veličinou, která řídí chování výchylky 𝐲(𝐭) nazýváme jej také kratčeji fází. Z periodičnosti funkce cos vyplývá i periodičnost pohybu. Změní-li se fázový úhel o celý násobek 𝟐𝝅, nabývají všechny veličiny pohybu (výchylka, rychlost, směr pohybu, zrychlení) stejné hodnoty. To se opakuje vždy po uplynutí časového intervalu 𝝉 daného rovnicí 𝝎𝝉 = 𝟐𝝅. Tento časový interval se nazývá periodou kmitů. Z konstant pohybu je pouze konstanta 𝜔 zadána v diferenciální rovnici kmitů (10.1.1). Fázová konstanta 159 𝛼 způsobuje pouze časový posun řešení a je nazývána počáteční fází. Konstanta A se nazývá amplituda a udává maximální výchylky 𝑦(𝑡). Tyto dvě konstanty jsou dány obvykle počátečními podmínkami. Počet kmitů za jednotku času je frekvence ta je rovna 𝜈 = 1⁄𝜏 = 𝜔⁄2𝜋 (10.1.7) Jestliže čas měříme v sekundách, pak frekvence se udává v hertzích. (Hz). Ze vztahu (10.1.7) můžeme vyjádřit také 𝜔 pomocí . Máme 𝜔 = 2𝜋𝜈 (10.1.8) Abychom odlišili veličinu 𝝎 od frekvence 𝜈, nazýváme ji úhlovou frekvencí, neboť ve fázovém úhlu vystupuje veličina 𝜔𝑡 jako úhel. I když tyto dvě veličiny mají stejný fyzikální rozměr, neboť veličina 2𝜋 je bezrozměrná, používají se pro frekvenci jako jednotky Hz, ale pro úhlovou frekvenci jednotky 𝑠𝑒𝑘𝑢𝑛𝑑𝑎−1 . Zavedení úhlové frekvence zjednoduší vztahy, neboť pak již neobsahují faktor 2𝜋. Rovnice (10.1.1) je rovnicí druhého řádu, proto pro jednoznačné určení řešení potřebujeme dvě počáteční podmínky. Jako počáteční podmínku můžeme v čase 𝑡 = 0 zadat například hodnotu funkce 𝑦(0) = 𝐴 cos 𝛼 = 𝐴1 výchylky a její první derivace 𝑦 ′ (0) = −𝜔𝐴 sin 𝛼 = 𝐴2 , která má fyzikální význam rychlosti. Pro nulovou počáteční rychlost 𝐴2 = 0, která nastává při maximální výchylce, musí být sin 𝛼 = 1. Volíme-li v tomto případě konstantu A kladnou, pak musí být 𝛼 = 0, a odtud 𝐴 = 𝐴1 a řešení (10.1.4) má tvar 𝑦(𝑡) = 𝐴 cos 𝜔𝑡 Řešení (10.1.4) se píše často v jiném tvaru. Rozložíme-li cos pomocí součtových vzorců, máme 𝑦(𝑡) = 𝐴 cos(𝜔𝑡 + 𝛼) = 𝐴 cos 𝛼 cos 𝜔𝑡 − 𝐴 sin 𝛼 sin 𝜔𝑡 (10.1.9) Položíme-li zde 𝑎 = 𝐴 cos 𝛼 , 𝑏 = 𝐴 sin 𝛼 (10.1.10) dostáváme harmonickou funkci 𝑦(𝑡) ve tvaru, ekvivalentnímu předchozímu 𝑦(𝑡) = 𝑎 cos 𝜔𝑡 + 𝑏 sin 𝜔𝑡 (10.1.11) ve tvaru používaném ve Fourierových řadách. Metoda komplexních amplitud Zároveň s reálnou harmonickou funkcí (10.1.4) studujme nyní jí odpovídající komplexní harmonickou funkci 𝑈(𝑡) = 𝜌𝑒 𝑖𝜔𝑡 (10.1.12) kde 𝑈(𝑡) je komplexní funkce reálné proměnné t a kde 𝜌 = 𝑟𝑒 𝑖𝛼 (10.1.13) je komplexní konstanta. Komplexní číslo 𝜌 dané vztahem (10.1.13) je komplexní amplituda komplexní harmonické funkce (10.1.12). Pomocí Moivrovy věty a Eulerových vzorců 𝑒 𝑖𝛼 = cos 𝛼 + 𝑖 sin 𝛼 , 𝛼 −𝑖𝛼 = cos 𝛼 − 𝑖 sin 𝛼 (10.1.14) můžeme funkci 𝑈(𝑡) (10.1.12) psát ve tvaru 𝑈(𝑡) = 𝜌𝑒 𝑖𝜔𝑡 = 𝑟𝑒 𝑖(𝜔𝑡+𝛼) = 𝑟 cos(𝜔𝑡 + 𝛼) + 𝑖𝑟 sin(𝜔𝑡 + 𝛼) (10.1.15) Hodnota 𝜌 v sobě zahrnuje reálnou amplitudu r, která je rovna absolutní hodnotě komplexního čísla 𝜌. Je tedy 𝑟 = |𝜌| (10.1.16) 160 i počáteční fázi 𝛼. Reálná část komplexní harmonické funkce (10.1.15) je tedy reálná harmonické funkce, neboť reálná část má přímo tvar (10.1.4). Imaginární část komplexní harmonické funkce (10.1.15) můžeme psát ve tvaru 𝑟 sin(𝜔𝑡 + 𝛼) = 𝑟 cos(𝜔𝑡 + 𝛼 − 𝜋⁄2), což je rovněž harmonická funkce, pouze fázově posunutá o prvý úhel. Počáteční fázi 𝛼 můžeme vypočítat z konstanty 𝜌 ze vztahu tan 𝛼 = 𝑖𝑚𝜌⁄𝑟𝑒𝜌 , kde 𝑖𝑚𝜌 je imaginární část a 𝑟𝑒𝜌 je reálná část 𝜌. Derivujeme-li vztah (10.1.12) podle času t dostaneme 𝑑𝑈 = 𝑖𝜔𝜌𝑒 𝑖𝜔𝑡 = 𝑖𝜔𝑈 𝑑𝑡 (10.17) Dostáváme tak diferenciální rovnici pro komplexní funkci 𝑈(𝑡) reálné proměnné t. Tuto rovnici prvního řádu nazýváme rovněž rovnicí kmitů, oscilační rovnicí, nebo rovnicí lineárního oscilátoru. Dalším derivováním podle t bychom dostali rovnici oscilátoru ve tvaru rovnice druhého řádu obdobnou původní rovnici 𝑑2𝑈 = −𝜔2 𝜌𝑒 𝑖𝜔𝑡 = −𝜔2 𝑈 𝑑𝑡 2 (10.1.18) Rovnice kmitů s útlumem Studujme nyní ještě obecnější kmitavý pohyb daný rovnicí 𝑑2𝑦 𝑑𝑦 +𝑎 + 𝑘𝑦 = 𝑓(𝑡) 2 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (10.1.19) což je lineární rovnice druhého řádu s reálnými konstantními koeficienty 𝑎 > 0 , 𝑘 > 0 . Pro naše účely budeme studovat případ, kdy 𝑓 = 0. V tomto případě se rovnice nazývá homogenní, což znamená, že jde o volné kmity nevynucené vnější silou. Rovnice má v tomto případě tvar 𝑑2 𝑦 𝑑𝑦 + 𝑎 + 𝑘𝑦 = 0 𝑑𝑡 2 𝑑𝑡 (10.1.20) Fyzikální význam této rovnice je podobný jako pro rovnici (10.1.1). Vratná síla −𝑘𝑦 úměrná 𝑑𝑦 výchylce zůstává stejná, navíc je zde síla útlumu kmitání −𝑎 𝑑𝑡 která působí proti pohybu a je úměrná rychlosti 𝑑𝑦 𝑑𝑡 pohybu kmitajícího bodu. Pro 𝑎 = 0 nepůsobí žádná síla způsobující útlum a rovnice (10.1.20) je shodná s rovnicí (10.1.1), přičemž 𝜔2 = 𝑘. Řešení rovnice (10.1.20) budeme hledat ve tvaru 𝑦 = 𝑒 𝜆𝑡 (10.1.21) Kde 𝜆 zatím neurčená konstanta. Dosadíme-li (10.1.21) do rovnice (10.1.20) dostáváme (𝜆2 + 𝑎λ + k)𝑒 𝜆𝑡 = 0 (10.22) 𝜆𝑡 Rovnici vydělíme nenulovou hodnotou 𝑒 a dostaneme pro 𝜆 kvadratickou rovnici 𝜆2 + 𝑎𝜆 + 𝑘 = 0 (10.23) Tato rovnice se nazývá charakteristickou rovnicí diferenciální rovnice (10.1.20). Aby 𝑒 𝜆𝑡 bylo řešením rovnice (10.1.20) musí 𝜆 splňovat rovnici (10.1.22) což nastává v případě, že 𝜆 splňuje kvadratickou rovnici (10.1.23). Řešením kvadratické rovnice dostaneme 161 𝜆1,2 = −𝑎 ± √𝑎2 − 4𝑘 2 (10.1.24) Studujme nyní jednotlivé případy kořenů kvadratické rovnice (10.1.22) a) 𝑎2 − 4𝑘 > 0. Oba kořeny jsou v tomto případě reálné různé a záporné. Odpovídají jim dvě řešení, jejichž lineární kombinací dostáváme obecné řešení 𝑦 = 𝐶1 𝑒 𝜆1 𝑡 + 𝐶2 𝑒 𝜆2 𝑡 (10.1.25) V tomto případě se jedná o silný útlum, kdy se zvětšujícím-se časem t řešení monotónně klesá k nule. b) 𝑎2 − 4𝑘 = 0. Diskriminant kvadratické rovnice je tedy roven nule a kvadratická rovnice má pouze jeden dvojný kořen 𝜆 = − 𝑎⁄2. V tomto případě obecné řešení rovnice je 𝑦 = 𝐶1 𝑒 𝜆𝑡 + 𝐶2 𝑒 𝜆𝑡 (10.1.26) i pro tuto mezní hodnotu diskriminantu řešení monotónně klesá k nule, když se čas t zvětšuje nade všechny meze. Tomuto případu se říká také kritický útlum. c) 𝑎2 − 4𝑘 < 0. V tomto případě jsou oba kořeny komplexní, jejich imaginární část je nenulová a navíc jsou tyto kořeny komplexně sdružená čísla 𝜆1,2 = − 𝑎⁄2 ± 𝑖 𝛽 ⁄2, kde jsme položili 𝛽 = √4𝑘 − 𝑎2 (10.1.27) V tomto případě má rovnice (10.1.19) dvě komplexně sdružená lineárně nezávislá řešení 𝛽 𝛽 2 2 𝑦1 = 𝑒 𝜆1 𝑡 = 𝑒 −𝑎𝑡⁄2 𝑒 𝑖𝛽𝑡⁄2 = 𝑒 −𝑎𝑡⁄2 (cos 𝑡 + 𝑖𝑠𝑖𝑛 𝑡), 𝑦2 = 𝑦1 ∗ (10.1.28) Řešení (10.1.28) rovnice (10.1.20) nám ukazuje, že se jedná o kmity se slabým útlumem. Ze vztahu (10.1.28) vidíme, že úhlová frekvence kmitů 𝜔 je rovna 𝜔 = 𝛽 ⁄2. Bod y tedy kmitá periodicky s konstantní periodou 𝜏 pro kterou platí 𝜏𝛽⁄2 = 2𝜋, tedy 𝜏 = 4𝜋⁄𝛽 a frekvence kmitů je 𝜈 = 1⁄𝜏 = 𝛽 ⁄4𝜋. Největší hodnota 𝛽 = 2√𝑘 je dosažena pro 𝑎 = 0, tedy pro případ bez útlumu, proto frekvence kmitů s útlumem je sice rovněž konstantní, ale o něco nižší. Amplituda kmitů se zmenšuje (kmity zanikají) exponenciálně s časem podle zákona 𝑒 −𝑎𝑡⁄2 . S růstem času se řešení přibližuje k hodnotě rovnovážného stavu 𝑦 = 0. V případě když 𝑎 = 0 dostáváme harmonické kmity s frekvencí 𝜔 = √𝑘. Nyní si uvedeme jednu aplikaci rovnice lineárního oscilátoru v meteorologii. 10.2 Brunt-Väisälova frekvence a statická stabilita atmosféry Jako příklad čistého vlnového pohybu v atmosféře budeme studovat příčné svislé oscilace známé jako gravitační vlny. Tyto vlny mohou existovat pouze při stabilním zvrstvení. Pro studium tohoto jevu vyjdeme z metody částice. Předpokládejme, že máme suchou atmosféru v hydrostatické rovnováze. Studujme pohyb částice vzduchu po svislé přímce, na které jako souřadnici zvolme výšku z. Průběh tlaku, hustoty a teploty a potenciální teploty na této přímce označme 𝑝, ̅ 𝜌, ̅ 𝑇̅, 𝜃̅. Pro tyto veličiny nechť je splněna hydrostatická rovnice 162 𝜕𝑝̅ = −𝑔𝜌̅ 𝜕𝑧 (10.2.1) Předpokládejme, že jsme vybrali určitou částici. Na svislé ose z, zvolme za počátek souřadnic bod, ve kterém se částice nachází, je-li v klidu. Počáteční poloha částice je tedy 𝑧 = 0. Nyní nějakou vnější silou posuneme částici ve vertikálním směru o malou vzdálenost z. Tato částice bude mít po vychýlení jinou hustotu než okolní atmosféra, kterou označme . Protože tlak částice se ihned přizpůsobuje tlaku okolní atmosféry, bude tlak částice stejný jako v okolní atmosféře a tedy 𝑝̅. Podle Archimédova zákona působí na částici kromě zemské tíže G také vztlaková síla F, která je rovna váze vzduchu, který by zaujal objem dané částice. Na částici tedy působí síla zemské tíže, která je rovna 𝐆 = −g𝑉ρ (10.2.2) kde V je objem uvažované vzduchové částice. Vztlaková síla, opačného směru je pak rovna 𝐅 = 𝑔𝑉𝜌̅ (10.2.3) Podle Newtonova zákona je výsledná síla působící na částici součinem hmotnosti částice 𝑉𝜌 A jejího zrychlení ve vertikálním směru 𝑑𝑤 𝑑2 𝑧 = 2 𝑑𝑡 𝑑𝑡 je tedy 𝑑𝑤 𝑉𝜌 = −𝑔𝑉𝜌 + 𝑔𝑉𝜌̅ 𝑑𝑡 (10.2.4) neboli po vydělení rovnice objemem V máme 𝑑𝑤 𝜌̅ 𝜌̅ − 𝜌 = −𝑔 + 𝑔 = −𝑔 𝑑𝑡 𝜌 𝜌 (10.2.5) ̅ Ze stavové rovnice máme jednak 𝑝̅ = 𝜌𝑅𝑇 a jednak 𝑝̅ = 𝜌̅ 𝑅 𝑇 eliminujeme-li z těchto ̅ vztahů tlak 𝑝̅ dostáváme 𝜌𝑇 = 𝜌̅ 𝑇 neboli též 𝜌̅ 𝑇 = 𝜌 𝑇̅ (10.2.6) Použijeme-li definici potenciální teploty 𝑇 = 𝜋𝜃, kde 𝜋 = (𝑝⁄𝑝0 je Exnerova funkce a 𝜅 = 𝑅 ⁄𝑐𝑝 = 0.288 a skutečnosti že tlak je pro částici okolní atmosféru stejný je hodnota Exnerovy funkce pro 𝑇 𝑖 𝑇̅ stejná a máme )𝜅 𝜌̅ 𝑇 𝜃 = = 𝜌 𝑇̅ 𝜃̅ (10.2.7) Odtud máme 163 𝑑2𝑧 𝜃 𝜃 − 𝜃̅ = −𝑔 + 𝑔 = −𝑔 𝑑𝑡 𝜃̅ 𝜃̅ (10.2.8) ̅ V počáteční poloze 𝑧 = 0, má částice potenciální teplotu 𝜃 rovnu 𝜃 = 𝜃(0), pak pro malý přírůstek z můžeme potenciální teplotu okolní atmosféry vyjádřit ve tvaru 𝜃̅(𝑧) ≅ 𝜃̅ (0) + 𝑑𝜃̅ 𝑧 𝑑𝑧 (10.2.9) Je-li částice posunuta o tento přírůstek adiabaticky, potenciální teplota částice se nezmění je tedy 𝜃(𝑧) = 𝜃̅(0). Odtud dostáváme ̅ ̅ (0) − (𝜃̅(0) + 𝑑𝜃 𝑧) 𝜃 ̅ 𝑑 𝑧 𝜃−𝜃 𝑔 𝑑𝜃̅ 𝑑𝑧 =𝑔 =𝑔 =− 𝑧 𝑑𝑡 𝜃̅ 𝜃̅(𝑧) 𝜃̅ 𝑑𝑧 2 (10.2.10) označíme-li 𝑁2 = 𝑔 𝑑𝜃̅ 𝜃̅ 𝑑𝑧 (10.2.11) 2 je 𝑁 mírou statické stability vnější atmosféry a můžeme psát 𝑑2 𝑧 = −𝑁 2 𝑧 𝑑𝑡 (10.2.12) což je rovnice lineárního oscilátoru, kde 𝜔 = 𝑁. Pro 𝑁 > 0 částice osciluje kolem počáteční hladiny s periodou 𝜏 = 2𝜋/𝑁. Tato perioda se nazývá periodou vztlakové oscilace a odpovídající frekvence N se nazývá Brunt- Väisälovu frekvencí. Všimněme si ještě otázky stability atmosféry. Ze vztahu (10.2.8) vidíme, že jsou možné tyto případy: 𝜃 𝜃̅(0) = <1 𝜃̅ 𝜃̅(𝑧) a tedy potenciální teplota s výškou roste, tedy 𝑑𝜃̅ >0 𝑑𝑧 je vztlaková síla menší než síla zemské tíže a částice má tendenci se vrátit na své původní místo. V tomto případě je také výraz (10.2.11) kladný, N reálné číslo a nastává tedy kmitavý pohyb. V tomto případě říkáme, že atmosféra je v tomto bodě stabilní. 164 Je-li 𝑑𝜃̅ ≤0 𝑑𝑧 potenciální teplota s výškou neroste, nepůsobí již síla, která by částici vracela zpět a kmitavý pohyb nenastane. Teplotní zvrstvení je v tomto případě instabilní, nebo indiferentní. 10.3 Vlny a jejich vlastnosti Vlnový popis fyzikálních dějů Studium vln v podstatě do jisté míry abstrahuje od fyzikální podstaty tohoto jevu a tedy také od prostředí, ve kterém se tyto vlny šíří. V matematice jsou taková zobecnění obvyklá, aby jediná teorie byla použitelná pro řešení různých příbuzných problémů, musí být proto dostatečně obecná. Zabýváme se proto matematickým popisem vln. Proto jej můžeme použít prakticky pro všechny fyzikální problémy, kde se vlny vyskytují. Z hlediska abstrakce někteří autoři [4] zavádějí pro popis vlny veličinu napětí. Napětí pak může znamenat například: změnu tlaku pro zvukové vlny, příčnou výchylku struny, amplitudu vlny na vodě atd. My však místo pojmu napětí vystačíme s pojmem amplitudy vln, který v obecném významu v podstatě odpovídá termínu napětí, a proto pojem amplitudy v tomto smyslu považuji za dostatečně obecný. Je to proto, že stejné matematické vztahy, které popisují příčnou vlnu, mohou popisovat i podélnou vlnu, například stlačení vzduchu v podélném směru, které fyzikálně popisuje zvukové vlny. Studujme sinusové vlny libovolné fyzikální povahy, které se šíří ve směru, který budeme nazývat směrem x. Pro popis vln je vhodnější použít funkci cosinus než sinus. Funkce cosinus je názornější, neboť interval 𝑥 ∈ 〈0,2𝜋〉 pro cos 𝑥 můžeme interpretovat jako vzdálenost dvou po sobě jdoucích vrcholů-hřebenů vln. Také při použití zápisu v komplexním tvaru je reálná část exponenciální funkce 𝑒 𝑖𝛼 rovna cos 𝛼. Funkce sinus, respektive cosinus jsou definovány na celé nekonečné ose x. Tyto funkce jsou ovšem periodické. My se však při studiu sinusových vln budeme v dalším omezovat pouze na interval konečné délky L. A délka tohoto intervalu bude také délkou nejdelší vlny, kterou budeme uvažovat. Bez omezení obecnosti můžeme na ose x zvolit takové měřítko, aby nejdelší vlna, tedy sinusoida, kterou budeme uvažovat, jejíž perioda je 2𝜋 měla skutečnou délku L. Délka intervalu v novém měřítku ve kterém vlny studujeme, pak bude 𝐿 = 2𝜋. Tato délka přísluší vlnovému číslu 𝑘 = 1. Tím se ve vztazích uvnitř goniometrických funkcí zbavíme koeficientu 2𝜋⁄𝐿. Taková fyzikální realita vzniká v meteorologii, když studujeme například nějakou funkci na celé rovnoběžce a délku po této rovnoběžce měříme v radiánech. Taková funkce, i když není sinusová má periodu 2 . Sinusové postupné vlny Studium vln začněme nejjednodušším případem, příčnou sinusovou vlnou ležící v rovině, pohybující se ve směru osy x. Studujme proto závislost výchylky 𝑢(𝑥, 𝑡) libovolného bodu v čase t ve vzdálenosti x od počátku. Sinusová vlna se v mechanice, například učebnici [2], je psána ve tvaru 𝑢 = 𝐴 cos(𝑘𝑥 − 𝜔𝑡 + 𝜑) (10.3.1) 165 kde A- je konstantní veličina, kterou nazýváme amplituda vlny t - je čas x – vzdálenost ve směru šíření vlny 𝜔 - nazýváme úhlovou frekvencí nebo také kruhovou frekvencí k – nazýváme vlnovým vektorem, nebo též fázovou konstantou 𝜑- konstanta nazývaná počáteční fází vlny Vidíme, že veličina u, může být vyjádřena pomocí úhlu 𝜃 𝑢 = 𝐴 cos 𝜃 (10.3.2) kde úhel 𝜃 je dán vztahem 𝜃 = 𝜔𝑡 − 𝑘𝑥 + 𝜑 (10.3.3) Počáteční fázi vlny volíme obvykle rovnou nule, klademe tedy 𝜑 = 0. Budeme-li studovat změnu výchylky v pevně daném bodě osy x, a tedy k x bude konstantní, pak vztah (10.3.1) bude shodný se vztahem (10.1.4). Můžeme tedy říci, že výchylky budou v každém bodě k x kmitat harmonicky se stejnou frekvencí a kmity mají také stejnou amplitudu. Fázová konstanta však vzrůstá nebo klesá lineárně se vzdáleností podél osy x. V každém jednotlivém okamžiku, tedy pro pevně zvolený čas t výchylky podél osy x mají tvar sinusoidy. Perioda T je nejkratší doba opakování stejné výchylky v daném bodě x, je tedy 𝑢(𝑥, 𝑡 + 𝑇) = 𝑢(𝑥, 𝑡) . Definice je tedy stejná jako pro lineární oscilátor. Obdobně najdeme vlnovou délku jako minimální vzdálenost ∆𝑥 = 𝜆, při níž je v daném čase t stejná fáze a tudíž i stejná výchylka. Převrácená hodnota periody T se nazývá frekvencí, kterou označme písmenem f. Je tedy 𝑓 = 1⁄𝑇 a f je pak počet vrcholů vln, které projdou daným bodem za jednotku času. Připomeňme, že mezi frekvencí a úhlovou frekvencí platí vztah 𝜔 = 2𝜋𝑓 (10.3.4) Nyní si odvodíme fázovou rychlost vln, tedy rychlost jakou se vlny pohybují. Tu odvodíme následující úvahou: zvolme si pevně bod x. Když čas t vzroste o přírůstek ∆𝑡 změní se výchylka 𝑢(𝑥, 𝑡) na novou hodnotu 𝑢(𝑥, 𝑡 + ∆𝑡) výchylky v ostatních bodech v okolí se rovněž změní a v jednom z těchto bodů, řekněme v bodě 𝑧 + ∆𝑧, bude výchylka 𝑢(𝑧 + ∆𝑧, 𝑡 + ∆𝑡) rovna původní výchylce 𝑢(𝑥, 𝑡) v bodě x. Výchylky 𝑢(𝑥, 𝑡) a 𝑢(𝑧 + ∆𝑧, 𝑡 + ∆𝑡) budou stejné, když odpovídající fázové konstanty 𝜃 = 𝜔𝑡 − 𝑘𝑥 budou stejné, máme tedy 𝜔𝑡 − 𝑘𝑥 = 𝜔(𝑡 + ∆𝑡) − 𝑘(𝑥 + ∆𝑥) (10.3.5) Protože fáze je lineární funkcí proměnných t a x z předchozího vztahu máme 𝜔∆𝑡 = 𝑘∆𝑥 neboli ∆𝑥 𝜔 = ∆𝑡 𝑘 Přechodem k limitě máme 𝑑𝑥 𝜔 = =𝑐 𝑑𝑡 𝑘 (10.3.6) Protože odvození platí pro libovolný bod x vyplývá z předchozího vztahu, že celý sinusový profil se pohybuje nalevo nebo napravo rychlostí 𝑐, kterou nazýváme fázovou rychlostí vlny, 166 protože označuje rychlost pohybu bodu ve kterém má fázový úhel stejnou hodnotu. Tím, že jsme ve fázovém úhlu napsali člen 𝑘𝑥 se znaménkem mínus, tedy −𝑘𝑥 způsobilo, že 𝑣 má stejné znaménko jako k, takže sinusový profil se pohybuje ve směru zvětšující se souřadnice x a pro kladnou hodnotu členu naopak. Fázovou rychlost proto píšeme ve tvaru ±𝑐. Tento pohyb je znám jako sinusová postupná vlna. Ze známé fázové rychlosti vlny dostáváme ihned vztah mezi periodou T a délkou vlny 𝝀 jednoduchý vztah 𝜆 = 𝑐𝑇 (10.3.7) Počet vln k, na délce 2𝜋 se nazývá vlnočet, nebo obvykleji vlnové číslo. Je tedy 𝑘 = 2𝜋⁄𝜆, neboli 𝑘𝜆 = 2𝜋 (10.4.8) Všimněme si ještě dvou používaných zápisů sinusové vlny. Podle (10.3.5) máme že 𝜔 = 𝑘𝑐, neboli 𝑘 = 𝜔⁄𝑐 a proto úhel 𝜃 můžeme psát ve tvaru 𝜃 = 𝜔𝑡 − 𝑘𝑥 = 𝜔(𝑡 − 𝑥⁄𝑐 ) = 𝑘(𝑐𝑡 − 𝑥) (10.3.9) Předchozí vztah vyjadřuje různé zápisy fáze vlny 𝜃. V meteorologii je používán zápis sinusové vlny obvykle tvaru 𝑢 = 𝐴𝑐𝑜𝑠𝑘(𝑥 − 𝑐𝑡) (10.3.9) Vlnová rovnice V předchozím jsme viděli, že při vlnovém pohybu se nezávisle proměnné vyskytují pouze v kombinacích 𝑟 ± 𝑐𝑡. Tento poznatek nám dovolí najít odpovídající diferenciální rovnici vlnového pohybu. Studujme nejdříve jednorozměrný případ. Výchylka vlny nechť je popsána závislostí 𝑢 = 𝑓(𝑥 − 𝑐𝑡) (10.3.11) Tento vztah derivujeme jako složenou funkci 𝑓(𝑠), kde 𝑠 = 𝑥 − 𝑐𝑡 podle x a také t. Máme 𝜕𝑢 𝑑𝑓 𝜕𝑠 𝜕𝑢 𝑑𝑓 𝜕𝑠 = = 𝑓 ′, = = −𝑐𝑓′ 𝜕𝑥 𝑑𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝑑𝑠 𝜕𝑡 (10.3.12) Po druhém derivování máme 𝜕 2𝑢 𝜕 2𝑢 ′′ = 𝑓 , = 𝑐 2 𝑓 ′′ 𝜕𝑥 2 𝜕𝑡 2 (10.2.13) Srovnáním obou předchozích vztahů dostáváme vlnovou rovnici 𝜕 2𝑢 1 𝜕 2𝑢 − =0 𝜕𝑥 2 𝑐 2 𝜕𝑡 2 (10.3.14) Kdybychom místo řešení 𝑢 = 𝑓(𝑥 − 𝑐𝑡) vzali řešení 𝑢 = 𝑔(𝑥 + 𝑐𝑡) dostali bychom stejnou vlnovou rovnici. Při změně c za −𝑐 se rovnice nezmění. Řešení vlnové rovnice ve tvaru součtu 𝑢 = 𝑓(𝑥 − 𝑐𝑡) + 𝑔(𝑥 + 𝑐𝑡) pochází od J.d’Alamberta. Vlnová rovnice je lineární parciální diferenciální rovnice druhého řádu hyperbolického typu. Obvykle se píše také ve tvaru 2 2 𝜕 𝑢 𝜕 𝑢 2 = 𝑐 𝜕𝑡 2 𝜕𝑥 2 (10.32.15) K terminologii parciálních diferenciálních rovnic poznamenejme následující: parciální diferenciální rovnice druhého řádu se dvěma nezávislými proměnnými x, y je vztah mezi 167 těmito dvěma nezávislými proměnnými a prvními a druhými derivacemi neznámé funkce 𝑢(𝑥, 𝑦). Obvykle jsou studovány tak zvané kvasilineární rovnice. Ty mají tvar 𝑎11 𝑢𝑥𝑥 + 2𝑎12 𝑢𝑥𝑦 + 𝑎22 𝑢𝑦𝑦 + 𝐹(𝑥, 𝑦, 𝑢, 𝑢𝑥 , 𝑢𝑦 ) = 0 (10.3.16) kde 𝑎11 , 𝑎12 , 𝑎22 jsou funkcemi nezávisle proměnných x, y. Rovnice se nazývá lineární, když je ve tvaru 𝑎11 𝑢𝑥𝑥 + 2𝑎12 𝑢𝑥𝑦 + 𝑎22 𝑢𝑦𝑦 + 𝑏1 𝑢𝑥 + 𝑏2 𝑢𝑦 + 𝑐𝑢 + 𝑓 = 0 (10.3.17) kde koeficienty derivací a, b, c i funkce f jsou funkcemi pouze proměnných x, y. Lineární rovnice se nazývá homogenní, jestliže 𝑓(𝑥, 𝑦) = 0. Homogenní rovnici se často, z hlediska matematiky nesprávně, říká rovnice bez pravé strany, protože každá rovnice má dvě strany i když jedna strana může být nulová. Jestliže koeficienty a, b, c jsou konstanty, říkáme, že rovnice je s konstantními koeficienty. Homogenní lineární parciální diferenciální rovnice má tu vlastnost, že násobek řešení konstantou zůstává řešením této rovnice a také součet dvou řešení této rovnice je rovněž řešením této rovnice. Z toho plyne, že také lineární kombinace dvou řešení homogenní rovnice je rovněž řešením této rovnice. Tuto vlastnost má tedy i vlnová rovnice, neboť je lineární a homogenní. Řešení vlnové rovnice v komplexním tvaru Řešení rovnice (10.32.15) se pokusíme obdobně jako pro rovnici lineárního oscilátoru hledat ve tvaru exponenciály s imaginárním exponentem. Tedy ve tvaru 𝑢 = 𝐴𝑒 𝑖𝜃 = 𝐴𝑒 𝑖(𝜔𝑡−𝑘𝑥) (10.3.18) Kde amplituda A je obecně komplexní konstanta. Druhé parciální derivace u pak jsou rovny 𝜕 2𝑢 𝜕 2𝑢 2 𝑖(𝜔𝑡−𝑘𝑥) = −𝜔 𝐴𝑒 , = −𝑘 2 𝐴𝑒 𝑖(𝜔𝑡−𝑘𝑥) 𝜕𝑡 2 𝜕𝑥 2 (10.3.19) Dosadíme-li tyto vztahy do vlnové rovnice (10.3.15) dostaneme 𝜔2 𝐴𝑒 𝑖(𝜔𝑡−𝑘𝑥) = 𝑐 2 𝑘 2 𝐴𝑒 𝑖(𝜔𝑡−𝑘𝑥) (10.3.20) Tato rovnice pro komplexní hodnoty nám vlastně představuje dvě rovnosti jednu pro reálnou část a druhou pro imaginární část. Je-li tedy splněna podmínka 𝜔2 = 𝑐 2 𝑘 2 (10.3.21) Jsou obě části (10.3.18) reálná i imaginární jsou řešením řešením vlnové rovnice (10.3.15). Pro reálné hodnoty výchylky u píšeme řešení obvykle ve tvaru 𝑢 = 𝑅𝑒 (𝐴𝑒 𝑖(𝜔𝑡−𝑘𝑥) ) (10.3.22) kde ovšem musí být splněna podmínka (10.3.21). Vztah (10.3.21) je po odmocnění ovšem splněn ve dvou případech 𝜔 = ±𝑐𝑘 (10.3.23) Dostáváme tak dvě řešení, která se pohybují opačným směrem. Závěrem můžeme říci, že jednou z nejdůležitějších vlastností vlnové rovnice spočívá v tom, že je lineární a homogenní a proto každá libovolná lineární kombinace je opět řešením této rovnice. Proto řešení této rovnice můžeme vyjádřit pomocí Fourierovy řady, což je základem spektrálních meto používaných v meteorologii. 168 Vlny šířící se v rovině a prostoru Zatím jsme studovali jednorozměrný případ, kdy vlny se šířily ve směru osy x. Veličina 𝑡 − 𝑥/𝑐 nazývaná fází vlny určovala výchylku 𝑢(𝑥, 𝑡) v bodě x v čase t. Označme 𝑡0 − 𝑥0 /𝑐 fázi v bodě 𝑥0 v čase 𝑡0 . Ve všech bodech a ve všech časech pro které platí vztah 𝑡 − 𝑥⁄𝑐 = 𝑡0 − 𝑥0 ⁄𝑐 bude fáze stejná. Pro vlny stejné fáze, které nazýváme vlnoplochy a tedy i výchylka 𝑢(𝑥, 𝑡) bude stejná. V čase 𝑡0 je 𝑥 = 𝑥0 , je rovnice roviny procházející bodem 𝑥0 kolmé k ose x. V jednorozměrném případě vlnoplochy jsou roviny posouvající s e v prostoru as fázovou rychlostí c. Tuto úvahu nyní zobecníme na dvojrozměrný případ potřebný pro meteorologii, i když takové zobecnění platí i pro třírozměrný případ. Pro jednoduchost zápisu, nechť v čase 𝑡 = 𝑡0 uvažujme vlnu vycházející z počátku souřadnic O. Nechť n je jednotkový vektor, který určuje libovolný směr přímky vycházející z počátku souřadnic. Vlnové číslo je převrácená hodnota délky vlny, neboli počet vln na jednotku délky ve směru šíření vlny (pohybu vlny). V meteorologii je používáno planetární vlnové číslo k, což je počet vln na délce celé rovnoběžky: 𝑘 = (2𝜋𝑎 cos 𝜑)⁄𝜆 , kde 𝜆 je délka vlny, 𝜑 zeměpisná šířka a kde a je poloměr Země. Sférická vlna Tekutiny, tedy plyny a kapaliny, a tedy i atmosféra, se vyznačují tím, že jejich vlastnosti jsou ve všech směrech stejné, což se označuje termínem izotropie. V izotropních prostředích se rozruch šíři ve všech směrech stejně, proto amplituda 𝑢(𝐫, t) v daném čase t v daném bodě, (jehož průvodičem je vektor 𝐫 = (𝑥, 𝑦)) závisí pouze na absolutní vzdálenosti. Šíření vlny vycházející z počátku souřadnic pak závisí pouze na vzdálenosti 𝑟 = |𝐫| = √𝑥 2 + 𝑦 2 od místa rozruchu. Rozruch se bude šířit v kruzích. Vlnoplochy budou koncentrické kruhy rozpínající se (šíří se ) fázovou rychlostí c. Literatura [1] Holton James R.: An introduction to Dynamic Meteorology, Academic Press New York and London 1972 [2] Kvasnica Josef a kolektiv: Mechanika, ACADEMIA PRAHA 1988 [3] Main Iain G.: Kmity a vlny ve fyzice. Academia Praha 1990 [4] Pierce J.: Almost all about Waves, The MIT Press Cambridge, Massachusetts and London 1974 [5] Pontrjagin L. S.: Obyknovennyje differencialnye urovnenija. Gosudarstvennoe izdatelstvo fiziko-matematičeskoj literatury. Moskva 1961. [6] Tichonov A. N., Vasiljeva A. B. Svešnikov A. G.: Differenciálnyje urovnenija, Nauka 1985. 169 11. Časová integrační schémata a jejich aplikace na rovnici lineárního oscilátoru a tření V této kapitole se budeme zabývat řešením obyčejných diferenciálních rovnic s jednou neznámou funkcí jedné nezávisle proměnné – času t. Tato úloha je jakýmsi prototypem pro časovou integraci evolučních úloh pro parciální diferenciální rovnice prognostických modelů. Znalost vlastností časových schémat pro numerické řešení obyčejných diferenciálních rovnic se pak využijí při formulací řešení parciálních diferenciálních rovnic. Zvláštní zájem pro nás tvoří rovnice volných netlumených kmitů i obecnější rovnice kmitů s útlumem, nebo přímo rovnice útlumu, kterou budeme nazývat rovnicí tření. Je zajímavé, že při řešení evolučních rovnic v meteorologii se prakticky používají stejná časová schémata nezávisle na tom, jaká aproximace se používá pro výpočet derivací podle prostorových proměnných. Ať jsou to aproximace diferenční, spektrální, či konečné elementy. Další charakteristickou vlastností při aproximaci těchto rovnic je použití relativně jednoduchých časových schémat. Pro řešení obyčejných diferenciálních rovnic existují velmi přesné metody, ve smyslu vysokého řádu aproximace. V tomto případě je dosažena vysoká přesnost numerického řešení i při relativně dlouhém časovém integračním kroku. To však při časové integraci parciálních diferenciálních rovnic nepřichází v úvahu. Rozhodujícím faktorem pro délku časového integračního kroku je stabilita schématu. Ta drastickým způsobem omezuje délku časového kroku, zejména při použití explicitních schémat. Ale ani při použití semi-implicitních schémat se délka integračních kroků dostatečně neprodlouží. To způsobují nelineární členy zejména advekce, které jsou aproximovány vždy v podstatě explicitně. Win-Nielsen kdysi odhadoval chyby, které vznikají při aproximaci meteorologických prognostických modelů, a přišel k závěru, že největší chyby v řešení jsou dány aproximací podle horizontálních proměnných, obvykle označovaných x, y, nebo , . O řád menší chyby vznikají při aproximaci na vertikální ose, kde jako nezávisle proměnná je tlak p, nebo od něj odvozená proměnná kopírující terén, například a . Nakonec ještě nejméně o řád menší chybu způsobuje časové schéma. Při použití semi-impliciních metod zejména v kombinaci se semi-Lagrangeovskou aproximací nelineárních členů by realizace složitých časových schémat byla zbytečně složitou a nezvýšila by efektivnost metody. Moderní numerické postupy se proto zaměřily zejména na odstranění vzniku té největší chyby, tedy aproximace v horizontální rovině, ve které se místo diferenční aproximace používá často spektrální metoda. Časová schémata pro obyčejnou diferenciální rovnici Studujme proto nyní numerické řešení obyčejné diferenciální rovnice dU (11.1) f U ,t dt kde řešení této rovnice U U t je funkcí času t. Časovou osu rozdělíme na intervaly stejné délky t . Označme U n přibližnou hodnotu U v čase nt . Předpokládejme, že známe hodnoty U n ,U n1 , ... a chceme sestrojit schéma pro výpočet hodnoty U n1 . Pro výpočet 170 této hodnoty máme mnoho možností. Začneme se studiem nejjednodušších dvou-hladinových schémat. . Dvou-hladinová schémata (anglicky two level schemes) jsou schémata, která pro výpočet hodnoty U n1 v časové hladině n 1 potřebují pouze hodnoty v časové hladině n a n 1 . Řešení diferenciální rovnice je určeno počáteční podmínkou, kterou je hodnota U U 0 v čase t 0 . V prvním kroku integrace lze proto použít pouze dvou-hladinové schéma. Přesný vztah pro řešení jednoho kroku diferenciální rovnice je U n 1 U n n 1t f U ,t dt (11.2) nt Jako první studujme tři schémata, která nepoužívají iterace. Jsou to Eulerovo schéma (anglicky forward scheme) které je dáno vztahy U n1 U n t f n , kde f n f U n , nt (11.3) Toto schéma je prvního řádu přesnosti ot . Aproximace integrálu je dána plochou obdélníka se stranami t , f n . Je to schéma „vpřed“ nepoužívající centrální diferenci. Zpětné implicitní schéma (anglicky backward scheme) je dáno vztahem U n1 U n t f n1 , kde f n1 f U n1 , n 1t (11.4) Jestliže hodnota f n 1 je závislá na hodnotě U n1 , nazývá se takové schéma implicitní. V případě obyčejné diferenciální rovnice je třeba vyřešit rovnici pro hodnotu U n1 , což nemusí být velký problém. V případě parciálních diferenciálních rovnic to vyžaduje řešit velkou soustavu rovnic, o počtu rovnic, který je počtem uzlových bodů oblasti řešení. Většinou se jedná o soustavy rovnic řádu tisíců neznámých. Jestliže v diferenční rovnici veličina f nezávisí na U n1 , pak schéma nazýváme explicitním schématem. Chyba aproximace zpětného implicitního schématu je rovněž prvního řádu, tedy ot . Lichoběžníkové schéma (anglicky trapeziodal scheme) Jestliže integrál ve vztahu (1.2) aproximujeme plochou lichoběžníka, jehož střední příčka má délku f n f n1 / 2 a výška je t dostáváme schéma t n (11.5) f f n 1 2 Toto schéma je implicitní, ale na rozdíl od předchozích je druhého řádu přesnosti, tedy o t 2 U n 1 U n Další skupinou schémat, kterou se budeme nyní zabývat, jsou schémata s iterací. Důvodem pro jejich studium jsou jejich vlastnosti. Nejde zde pouze o zvýšení přesnosti, ale jak uvidíme dále zejména otázky stability při jejich použití. Tyto metody se také nazývají metodami prediktor – korektor. Jsou zde uvedeny dvě schémata napsaná ve tvaru prediktor korektor a to Matsunovo schéma a Heunovo schéma. Po dosazení korektoru do prediktoru zde dostáváme jednokroková chémata, korektor zde není použit pro několik iterací, takže tyto schémata skutečnými schématy prediktor - korektor valstně nejsou. Matsunovo schéma (Nebo též Eulerovo schéma s iterací), (anglicky Euler-backward scheme) 171 Prvním krokem tohoto schématu je obyčejné Eulerovo schéma. Hodnotu U, kterou tímto schématem dostaneme, označme U n1 * a použijeme ji pro výpočet přibližné hodnoty f n1 * . Tuto přibližnou hodnotu f n1 * pak použijeme místo hodnoty f n 1 ve zpětném implicitním schématu. Tímto trikem se z původně implicitního schématu stává explicitní schéma. Dostáváme tedy dvou-krokové schéma U n1* U n t f n U n1 U n t f n1 * (11.6) f n1* f U n1 * ,n 1t které je prvního řádu přesnosti. Heunovo schéma Je to schéma definované analogickým způsobem jako Matsunovo schéma. Druhým krokem je však obdoba lichoběžníkového schématu kde U n1* U n t f n U n1 U n 1 t f n f n1 * 2 (11.7) schéma je druhého řádu přesnosti. Tří-hladinová schémata (anglicky three level schemes) S výjimkou prvního kroku časové integrace si můžeme pro další kroky uschovat hodnotu U n1 a pomocí ní konstruovat tříhladinová schémata. Tato schémata mohou být formulována jako aproximace vztahu U n 1 U n 1 n 1t f U ,t dt (11.8) n 1t kde použijeme hodnotu U n1 pro zvýšení přesnosti aproximace f. Schéma s centrální diferencí (angl. leapfrog scheme) (Pro anglicky termín „leapfrog schneme“, navrhuji česky termín „obkročné schéma“, protože tento termín věcně odpovídá anglickému významu i samotné funkci schématu. Dosud používaný opis „schéma s centrální diferencí pole času“ je příliš dlouhý.) Nejjednodušším způsobem, jak dostaneme přesnější odhad integrálu (11.8) že za hodnotu f vezmeme hodnotu ve středu intervalu délky 2t . Schéma s centrální diferencí můžeme napsat ve tvaru U n1 U n1 2t f n (11.9) t Toto schéma můžeme zapsat také ve stručném tvaru zápisu diferencí tU f . Schéma je tedy druhého řádu přesnosti o t 2 . V současné době je to jedno z nejpoužívanějších schémat v numerických předpovědních modelech. Adams-Bashforthovo schéma V atmosférických modelech se používá zjednodušená varianta originálního AdamsBashforthova schématu. Tuto variantu schématu dostaneme tak, že aproximaci hodnoty f ve 172 středovém bodě intervalu nt ,n 1t v integrálu (11.2) vypočteme pomocí lineární extrapolace z hodnot v předcházejících časových hladinách. Dojdeme tak ke vztahu 1 3 (11.10) U n1 U n t f n f n 1 2 2 Schéma je rovněž druhého řádu přesnosti. Tímto jsme zdaleka nevyčerpali možnosti různých časových schémat. Dají se studovat například více-hladinová schémata, nejen pouze tří-hladinová. Předchozí formulace byla zatím značně obecná, proto nemohla zahrnout některá schémata, která jsou formulována pouze pro některé konkrétní rovnice. Omezili jsme se pouze na základní používaná schémata uvedená v učebnici [1]. Rozsáhlejší studii lze nalézt v článku [2] Younga (1968). Vlastnosti časových schémat pro rovnici kmitů Problémem, kterým se budeme nyní zabývat, jsou vlastnosti již prezentovaných časových schémat pro řešení rovnice volných netlumených kmitů, tedy rovnici lineárního oscilátoru. Zajímá nás především stabilita schémat. Volbou této úlohy je dána pravá strana diferenciální rovnice (11.1). Tato rovnice pro komplexní funkci U reálné proměnné t má tvar (10.17). Pravá strana rovnice je tedy f iU . Rovnice kterou budeme numericky řešit je tedy dU (11.11) iU , kde U U t dt Důvod, proč studujeme řešení této rovnice, můžeme prezentovat následujícími příklady: Harmonická složka ux ,t Re U t e ikx je řešením lineární rovnice advekce (lineární vlnové rovnice) u u kde c je konstanta c 0 t x jestliže komplexní amplituda U t splňuje rovnici dU ikcU 0 dt což je rovnice lineárního oscilátoru, kde kc . Jako jiný jednoduchý příklad můžeme uvést zrychlení a Coriolisovy členy v horizontálních složkách pohybových rovnic atmosféry, které jsou du dv fv , fu , kde f je Coriolisův parametr. dt dt Položíme-li U u iv pak obě předchozí rovnice můžeme napsat ve tvaru dU ifU dt což je také rovnice lineárního oscilátoru (2.1) kde f Další a obecnější příklady popisující vlnové pohyby atmosféry, které souvisí s rovnicí kmitů lze nalézt v článku [2] J. Younga. 173 Obecné řešení rovnice (11.1) má tvar U t U 0e it Pro diskrétní hodnoty t nt dostáváme (11.12) U nt U 0e in t Vidíme tedy, že v komplexní rovině argument řešení se při každém kroku zvětšuje o úhel t , zatímco jeho amplituda se nemění. Řešení tedy leží na kružnici o poloměru absolutní hodnoty amplitudy U . Vlastnosti různých schémat aplikovaných na rovnici (11.1) budeme analyzovat pomocí metody von Neumanna. Tato metoda, jak z předchozího víme, definuje proměnnou pomocí vztahu (11.13) U n1 U n napíšeme nyní ve tvaru e i (11.14) Numerické řešení můžeme takto napsat ve tvaru U n U 0e in n (11.15) Z předchozího vztahu (11.15) vidíme, že je změna fáze numerického řešení v každém časovém kroku. Protože víme, že amplituda přesného řešení se nemění, budeme pro stabilitu výpočtu požadovat, aby 1 V souvislosti s tím budeme říkat, že schéma je: Nestabilní, nebo též instabilní, když >1 1 Neutrální, když Disipativní, když 1 Můžeme také porovnat změny fáze numerického řešení se změnou fáze přesného řešení která je t . Poměr těchto fázových změn / t je relativní fázová změna numerického řešení. Řekneme, že schéma: Je zrychlující >1 Nemění fázovou rychlost, když =1 t Je zpomalující <1 Pro zajištění vysoké přesnosti schématu je nutné, aby koeficient přechodu i relativní fázová změna měly hodnotu blízkou jedné. Výjimku tvoří tak zvaný „početní modus“ (angl. computational modes), což uvidíme dále, který se objevuje jako nesprávná superpozice fyzikálního řešení. Takováto řešení pak nekonvergují k přesnému řešení, když délka prostorového i časového kroku se blíží k nule. Jestliže takováto řešení existují, pak každé z nich bude mít vlastní hodnotu koeficientu přechodu. Protože tato řešení nejsou přiblížením k přesnému řešení, je žádoucí, aby jejich amplituda byla co možná nejmenší, což znamená, že jejich koeficient přechodu musí být menší než jedna. Studujme nyní vlastnosti již popsaných schémat. Dvouhladinová neiterační schémata shrneme do jediné diferenční rovnice U n1 U n t f n f n1 (11.16) 174 ve kterém je 1 . V tomto případě je toto schéma pro 1, 0 Eulerovým schématem, pro 0, 1 zpětným implicitním schématem a pro 1/ 2 dostáváme lichoběžníkové schéma. Aplikujeme-li toto schéma na oscilační rovnici, máme (11.17) U n1 U n it U n U n1 Pro zkrácení zápisu položme ještě p t (11.18) Nejdříve jako zvláštní případ vyšetříme stabilitu Eulerova schématu U n1 1 ip U n (11.19) odkud vidíme, že 1 ip odkud 1 p2 (11.20) a tedy Eulerovo schéma je pro rovnici kmitů vždy nestabilní. Abychom vyšetřili stabilitu schémat v závislosti na parametrech , zápis schématu (11.17) upravíme následujícím způsobem. Zavedeme nový parametr , který vyjadřuje tak zvaný, anglicky „decentring“, který s parametry , souvisí vztahy 1 1 , (11.21) 2 2 kde leží v intervalu 0 1 . Z toho plyne, že v tomto případě volby leží hodnoty v intervalu 0 1 / 2 a leží v intervalu 1 / 2 1 . Pro 0 dostáváme lichoběžníkové schéma a pro 1 zpětné implicitní schéma. Nyní přepišme schéma v našem novém označení. Máme 1 n 1 n1 (11.22) U n1 U n ip U U 2 2 Pro zjištění stability a vlastností schématu si vyjádříme hodnotu . Rovnici (11.21) vyřešíme vzhledem k U n1 . Dostáváme tak 1 1 i p n 1 2 U U n (11.23) 1 1 i p 2 Máme tedy 1 1 i p 2 1 1 i p 2 Po odstranění imaginární části jmenovatele máme 1 1 1 p 1 i p 1 i 2 2 2 1 2 1 p 2 Po provedení součinu na pravé straně dostáváme 175 1 1 2 1 p 2 2 1 2 2 1 p ip 4 (11.24) Odtud již máme 1 2 2 1 2 1 p 2 2 16 1 2 1 p 2 Což můžeme dále upravit do tvaru 1 1 2 2 1 2 1 p 2 2 16 1 2 1 p 2 1 2 p 2 p4 p2 1/ 2 1/ 2 4 nebo též 1 2 2 1 2 1 p 2 2 16 1 2 1 p 2 1 2 1 2 2 p4 16 1 2 2 p4 16 p4 1/ 2 a tedy 1 1 2 p 2 1 4 2 1 2 1 2 2 1 p 4 16 2 1 2 2 p 4 16 p 1/ 2 4 a konečně 1/ 2 2 1 2 1 2 4 2 1 (11.25) p p 2 4 4 1 2 1 p 4 Ze vztahu (11.23) vidíme, že pro 0 1 je 1 implicitní schéma je vždy stabilní, nezávisle na výběru velikosti t . Taková schémata nazýváme nepodmíněně stabilní, (angl. unconditionally stable). Dosadíme-li pro lichoběžníkové schéma do (11.25) 0 dostáváme 1 (11.26) což znamená, že lichoběžníkové schéma je neutrální, a nemění tedy amplitudu kmitů. Pro hodnoty 0 je 1 a schéma je disipativní. Velikost disipace se zvětšuje se zvětšující se frekvencí . Taková vlastnost schématu je často žádoucí. Můžeme si například představit systém, v němž se zároveň vyskytuje velké množství frekvencí. Takovýto jev se vyskytuje i v reálné atmosféře. Je však nutné, aby tato frekvence zachovávaly správné proporce. Proto se ukazuje často užitečným zmenšit amplitudy kmitů s vysokou frekvencí, které tvoří ve spektru frekvencí nežádoucí šum. Pro meteorologické úlohy se proto tato schémata používají k potlačení nežádoucích krátkých vln, například i gravitačních vln nereálně velké amplitudy. Velikost disipace je dána absolutní hodnotou , jejíž velikost je určena parametrem 176 „decentringu“ . Pro 1 dostáváme zpětné implicitní schéma, jehož disipace je největší. Dosazením 1 do (11.25) pro zpětné implicitní schéma dostáváme 1 p 2 1 / 2 (11.27) Parametrem „decentringu“ můžeme tedy si velikost disipace optimálně zvolit, jak potřebujeme. Iterační dvou-hladinová schémata Podobně jako pro dvou-hladinová schémata i zde napíšeme tato schémata do jednoho a to následujícího vztahu U n1* U n t f n U n1 U n t f n f n1 (11.28) 1 Pro 0, 1 obdržíme Matsunovo schéma a pro 1/ 2 dostáváme Heunovo schéma. Aplikujeme-li nyní toto schéma na rovnici lineárního oscilátoru (2.1) dostáváme U n1* U n itU n U n1 U n it U n U n1 * (11.29) Z těchto vztahů eliminujeme U n1 * a pro zkrácení zápisu použijeme (2.8), máme U n1 1 p 2 i p U n a tedy 1 p i p (11.30) 1 p2 i p (11.31) Pro Matsunovo schéma je Pro Heunovo schéma 1 2 p i p 2 Pro vyšetření stability odhadneme . Pro Matsunovo schéma dostáváme 1 1 p 2 p 4 1/ 2 (11.32) (11.33) Schéma je stabilní, když p 1, jinak řečeno, aby schéma bylo stabilní, musíme délku časového kroku t vybrat dostatečně malou, tak aby 1 t (11.34) Matsunovo schéma je tedy podmíněně stabilní. Čím větší bude frekvence, tím větší omezení je na délku časového kroku. Derivujeme-li (11.33) dostaneme, že d p 1 2 p 2 dp 1 p 2 p 4 1 / 2 177 Z tohoto vztahu plyne, že koeficient přechodu pro Mtsunovo schéma má minimum pro p 1/ 2 . Matsuno v článku [6] poznamenává, že pro systémy obsahující velký počet frekvencí můžeme časový krok vybrat tak, aby byla splněna podmínka 0<p<1/ 2 pro všechny vyskytující se frekvence. V tomto případě bude schéma potlačovat amplitudu vysokých frekvencí, podobně jako zpětné implicitní schéma. Matsuno toto schéma úspěšně použil pro integraci meteorologického modelu. Výhodou tohoto schématu je, že je explicitní, je však pouze prvního řádu. Pro Heunovo schéma máme 1/ 2 1 1 p 4 (11.35) 4 a vidíme, tato veličina je vždy větší než jedna, proto Heunovo schéma, stejně tak jako Eulerovo schéma je pro rovnici kmitů vždy instabilní. Po rozvinutí vztahu (11.35) v řadu 1 1 p 4 .... vidíme, že rychlost růstu řešení je menší, než u Eulerova schématu, 8 nicméně řešení roste. Z dosud studovaných dvou-hladinových schémat bylo pro rovnici kmitů stabilní pouze jedno explicitní schéma a to Matsunovo a schémata implicitní. Zajímavé je též studium změny fáze a také relativní fázovou změnu. / p , kde připomeňme, že p t . Označíme-li re i im (11.37) im re (11.38) máme arctg odkud p 1 arctg im p re (11.39) Pro Eulerovo a zpětné implicitní schéma je možné pomocí vztahů (11.21) a (11.22) dostat pro relativní fázovou změnu následující vztah 1 (11.40) arctg p p p Protože pravá strana rovnosti je vždy menší než jedna, docházíme k závěru, že obě schémata zpomalují pohyb vln. Pro p 1 máme / p / 4 . Pro ostatní schémata není efekt změny fáze tak jasný. Analýza fázových chyb není ve srovnání s analýzou změny amplitudy, kde jde o stabilitu výpočtu tak důležitá. Tří-hladinová schémata a početní modus Studujme nejdříve schéma s centrální diferencí podle času, neboli obkročné schéma. Aplikujeme-li toto schéma na rovnici oscilací, dostaneme U n1 U n1 2 i t U n (11.42) 178 Pro výpočet pomocí tohoto schématu potřebujeme více, než jednu počáteční podmínku. Zatímco z fyzikálního i matematického hlediska pro jednoznačné určení řešení diferenciální rovnice potřebujeme pouze jednu počáteční podmínku. Tato přirozená počáteční podmínka je zadání hodnoty U 0 . Jako doplňující informaci potřebuje tří-hladinové schéma ještě hodnotu U 1 . Tuto hodnotu nemůžeme vypočítat pomocí tří-hladinového schématu, proto jej musíme určit pomocí některého z dvou-hladinových schémat. V souladu s (11.13) můžeme řešení diferenční rovnice (11.42) psát U n U n1 , U n1 2U n1 (11.43) Dosadíme-li tyto vztahy do (11.42) dostaneme pro kvadratickou rovnici 2 2ip 1 0 Řešení této rovnice jsou 1 1 p 2 i p 2 1 p 2 ip (11.44) n 1 n Existují tedy dvě řešení diferenční rovnice ve tvaru U U . To je důsledkem toho, že studujeme tří-hladinové schéma. Podívejme se nyní na obě řešení kvadratické rovnice. Jestliže řešení tvaru U n1 U n je přibližným řešením přesného řešení pak pro t 0 se musí 1. Pro hodnoty (11.44) je p t 0 a my skutečně máme, že 1 1 , zatímco 2 1 . Řešení diferenční rovnice spojené s hodnotou 1 se nazývá fyzikální modus, zatímco řešení s hodnotou 2 nazýváme početní modus. Pro objasnění této skutečnosti studujme následující jednoduchý případ., když 0 . Rovnice má v tomto případě tvar dU 0 (11.45) dt Přesným řešením diferenciální rovnice je v tomto případě U const . (11.46) Aplikujeme-li na tuto rovnici schéma s centrální diferencí, dostaneme U n1 U n1 (11.47) 2 Všimněme si, že kvadratická rovnice pro má jednoduchý tvar 1 a řešení jsou tedy 1 1 a 2 1 . Zadáme-li fyzikální počáteční podmínku U 0 , studujme dvě možná zadání hodnoty U 1 1. Předpokládejme, že hodnota U 1 je rovna přesné hodnotě, tedy počáteční hodnotě U 0 Podle vztahu (11.47) dostáváme pro všechna n U n1 U n . Vidíme, že v tomto případě je U n1 1U n a tedy 1 1 , dostáváme tak numerické řešení, které je přesným řešením. Toto řešení se skládá pouze z fyzikálního modu 2. Zvolíme-li hodnotu U 1 U 0 , potom pro všechna n máme U n1 U n 179 neboli U n1 2U n V tomto případě se numerické řešení skládá pouze z početního modu. Obecné řešení rovnice lineárního oscilátoru (11.11) pomocí schématu s centrální diferencí podle času (11.42) je lineární kombinací obou modů, žádoucího fyzikálního modu i nežádoucího početního modu. Jejich výskyt v řešení, závisí na doplňující počáteční podmínce U 1 . Ideální by bylo, kdybychom U 1 uměli zvolit tak, aby řešení neobsahovalo početní modus. V tomto případě bychom dostali správné fyzikální řešení. To ovšem tak není. Hodnotu U 1 obvykle počítáme pomocí některého z časově dvou-hladinových schémat, nejčastěji pomocí Eulerova explicitního schématu a řešení pak obsahuje početní vždy modus, i když malé amplitudy. Ale i kdybychom uměli zvolit U 1 , tak, že by řešení početní modus neobsahoval, dostal by se do řešení zaokrouhlovacími chybami, neboť výpočty na počítači mají jen omezenou přesnost. Poznamenejme, že při výpočtech na obvyklých personálních počítačích (PC) s dvojnou přesností má mantisa obvykle 16 dekadických desetinných míst. Početní modus by se tak během časové integrace do řešení vždy dostal, i když je známo, že zaokrouhlovací chyby při řešení rovnic atmosférických modelů nemají na výsledky významný vliv. Studujme nyní stabilitu schématu. Vezmeme-li do úvahy skutečnost, že řešením schématu (11.42) je lineární kombinace obou módů a početní modus z výpočtu odstranit nemůžeme, je třeba, aby koeficienty přechodu obou módů nebyly v absolutní hodnotě větší než jedna. Proto musíme studovat tři případy: 2 1. p 1 . Ve vztazích (11.44) je pak rozdíl 1 p 2 kladený, odmocnina 1 p reálná a tedy 1 2 1 (11.50) V tomto případě jsou oba módy neutrální a tedy stabilní. Změna fáze, která je dána vztahem (11.38) nám pro jednotlivé módy dává 1 p2 1 arctg p (11.51) 1 p2 Je proto účelné studovat chování změny fází jakožto funkci p zejména když p 0 . 2 arctg p Studujme napřed případ kdy p 0 . Protože pro oba módy je imaginární část rovna im sin p a je tedy kladná leží v intervalu 0 . Reálná část je podle (11.44) rovna re 1 p 2 . Ze znaménka této veličiny máme, že 0 1 / 2 a / 2 2 . Ze vztahů (11.51) máme tg 2 tg1 tg 1 , odkud vzhledem k tomu, že 0 je 2 1 . Charakteristické je, že pro p 0 se 1 p , zatímco 2 p . Pro malá t aproximuje tedy fyzikální modus přesné řešení, početní modus se chová jinak. V případě, že p 0 můžeme obdobně dostat, že 2 1 , což můžeme shrnout do vztahu 180 2 1 (11.52) Abychom dosáhli přesnost fyzikálního módu 1 je aproximoval změnu fáze přesného řešení. Rozvineme-li řadu, dostaneme 1 1 p p 3 .... 6 Vidíme, že schéma s centrovanou diferencí podle času hodnoty p je schéma dostatečně přesné. Pro hodnoty Derivujeme-li první výraz (11.51), dostáváme d1 1 dp 1 p2 třeba, aby pokud možno přesně první výraz v (11.51) v mocninnou zrychluje vlnový pohyb. Pro malé p 1 chyby však rychle rostou. vidíme, že fázová chyba pro p 1 rychle roste, když 1 / p / 2 . Abychom ilustrovali chování obou dvou módů, dostáváme v komplexní- Gaussově rovině U1 n 0 U1 e in1 , U2 n 0 U 2 e in 1 (11.53) Chování obou módů si ilustrujeme na případu, kdy 1 / 8 a kdy pro jednoduchost v počátečním momentu je imaginární část řešení rovna nule. Fyzikální modus se v každém kroku otáčí v kladném směru o úhel 1 , zatímco početní modus se v případě p>0 otáčí o úhel 1 . Detailní znalost o chování početního módu je užitečná pro zjištění jejího výskytu při časové integraci. Proto si zobrazíme reálnou a imaginární část početní módy jako funkce času. Za tímto účelem si vztah (11.53) přepíšeme do následujícího tvaru U2 n 1 U 2 n 0 cos n1 i sin n1 Vzhledem k činiteli 1 vidíme, že reálná i imaginární část početního módu krok od kroku n oscilují. Podle toho výskyt početního módu v řešení snadno identifikujeme. 2. p 1 . Je to limitní případ řešení studovaný pro p 1 . Ze vztahu (11.44) vidíme, že obě módy se sobě rovnají a je 1 2 ip a v důsledku toho je 1 2 1 (11.54) Oba módy jsou tedy neutrální. Protože ani jeden z nich nemá reálnou část, je p 1 dostáváme 1 2 / 2 (11.55) Oba módy můžou být napsány ve tvaru U n U 0 e in / 2 (11.56) V komplexní rovině se v každém časovém kroku otáčejí o úhel / 2 , zatímco přesné řešení se otáčí o úhel 1 . Proto chyba fáze je v tomto případě velká. 3. p 1 Obě hodnoty ve výrazech (11.44) mají pouze imaginární část, je tedy 1 i p p 2 1 , 2 i p p 2 1 181 Máme tedy 1 1 pro p 1 a 2 1 pro p 1 . Tedy pro p 1 je schéma s centrální diferencí podle času insatbilní. Klady tohoto schématu spočívají v jeho jednoduchosti, druhého řádu přesnosti a neutrálnosti v oblasti stability t 1 . Jeho nedostatkem je existence neutrálního početního módu. Pro nelineární úlohy jeví schéma tendenci k pomalému růstu početního módu. Na závěr studia stability schémat pro rovnice lineárního oscilátoru si uvedeme schéma Adamas-Bahforta 1 3 U n 1 U n it U n U n 1 (11.57) 2 2 Dosazením ze vztahů (11.43) dostáváme pro obdobně kvadratickou rovnici 3 p 2 1 i p i 0 (11.58) 2 2 Řešeními této rovnice jsou 1 3 9 1 3 9 1 1 i p 1 p 2 ip 2 2 4 (11.59) 2 1 i p 1 p 2 ip 2 2 4 (11.60) Odkud pro p 0 dostáváme, že 1 1 , zatímco 2 0 . Proto řešení, pro které je 1 je fyzikální modus, zatímco 2 početní modus. Analýza koeficientů přechodu je zde dosti obtížná, což způsobuje v koeficientech přechodu se vyskytující člen s odmocninou. Z předchozích vztahů ovšem pro malá p plyne, že 1 1 a fyzikální mód a tedy schéma je nestabilní. Na rozdíl od schématu s centrální časovou diferencí je však amplituda početního módu potlačována. Vlastnosti časových schémat pro rovnici tření Studujme vlastnosti diferenčních schémat aplikovaných na rovnici tření. Rovnicí tření budeme nazývat následující rovnici. dU kU , kde U U t , k 0 (11.61) dt Není obtížné vysvětlit náš zájem o tuto rovnici. Položíme-li například U u iv , pak rovnice popisuje efekt tření, který je úměrný vektoru rychlosti, což je obvyklý předpoklad pro pohyb vzduchu v blízkosti povrchu Země. Dalším příkladem může být rovnice vedení tepla neboli rovnice difúze u 2u 0 2 , kde t x Když řešení budeme hledat ve tvaru harmonické složky ux, t Re U t e ix 182 dostaneme rovnici dU 2U dt která je ekvivalentní s rovnicí (11.61), když označíme k 2 . Obecným řešením rovnice (11.61) je (11.62) U t U 0e kt Což znamená, že obě části, reálná i imaginární část, se zmenšují exponenciálně s časem, Jako ve výše popsané rovnici silného útlumu. Vlastnosti schémat aplikovaných na rovnici tření (11.61) budeme studovat opět pomocí metody von Neumanna. Jako v předchozí části budeme studovat nejdříve dvouhladinová schémata (11.16) bez iterace. Aplikujeme-li je na rovnici tření, máme U n1 U n kt U n U n1 (11.63) Označme K kt (11.64) n 1 Z rovnice (11.63) vyjádříme U , máme 1 K n U n 1 U (11.65) 1 K Pro Eulerovo schéma je 1, 0 odkud vidíme, že schéma je stabilní, když 1 K 1, což nastává když 0K 2 (11.66) Vidíme tedy, že aplikujeme-li časová schémata na různé rovnice, jejich vlastnosti nezůstávají stejné. V případě podmínky stability (11.66) můžeme na volbu t klást další požadavky. Můžeme například vybrat K 1 , abychom vyloučili oscilace řešení krok od kroku, tedy oscilace délky 2t . Zpětné implicitní schéma 0, 1 je vždy stabilní při K 0 a znaménka řešení neosciluje krok od kroku. 1 Lichoběžníkové schéma je pro K 0 také vždy stabilní. Řešení 2 neosciluje, když K 2 . Studujeme-li iterační dvou-hladinová schémata (11.28) dostáváme U n1 (1 K K 2 )U n (11.67) proto Matsunovo i Hunovo schéma je pro dostatečně malé hodnoty K stabilní. Je důležité a instruktivní studovat pro rovnici tření schéma s centrální diferencí podle času, tedy obkročné schéma. Aplikujeme-li jej na rovnici (11.61) dostáváme vztah (11.68) U n1 U n1 2KU n Pro koeficienty přechodu dostáváme rovnici 2 2K 1 0 jejíž řešení jsou 1 K 1 K 2 2 K 1 K 2 (11.69) 183 Jestliže K 0 , pak 1 1 a 2 1 . Řešení odpovídající 1 je fyzikální mód a řešení odpovídající 2 početní mód. Pro K 0 , pro integraci ve směru rostoucího času máme 2 1 . Z čehož vyplývá, že početní mód je vždy instabilní. Mění znaménko krok od kroku a jeho amplituda roste. Protože početní mód nemůžeme z výpočtu plně odstranit a jeho růst není malý, se schéma s centrální diferencí podle času nehodí pro integraci rovnice tření. Nakonec pro schéma Adamse-Bashfortha dostáváme 1 3 9 1 K 1 K K 2 2 2 4 (11.70) Odtud vyplývá, že pro dostatečně malá K je schéma stabilní a amplituda početního módu se zmenšuje. Kombinace schémat Je přirozené si nyní položit otázku, jak je třeba postupovat, když rovnice obsahuje členy vyjadřující oscilace tak členy tření. Příkladem může být rovnice dU (11.71) iU kU dt Mohli bychom použít schéma s centrální diferencí, protože je zde člen popisující oscilace, ale my víme, že je nemůžeme použít pro člen tření kU . V tmto případě a jemu analogických můžeme použít různá schémata pro členy různého charakteru. Použijeme-li pro členy popisující oscilace schéma s centrální diferencí a pro členy popisující tření, tedy i difůzi, Eulerovo schéma dostáváme aproximaci U n1 U n1 2t iU n kU n1 (11.72) která je v Eulerovských modelech používána nejčastěji. Jsou však možné i jiné kombinace. Robert-Asselinův časový filtr Problém odstranění početního modu, tedy časových oscilací vlnové délky 2Δ𝑡 ve tříhladinovém schématu obsahujícím centrální časovou diferenci, jako je schéma (11.72) vyřešil A. Robert, který ve spektrálním modelu použil časový filtr [5]. Vlastnosti tohoto filtru byly zevrubně prostudovány Asselinem [2] a proto se tento filtr nazývá často pouze Asselinovým filtrem. Při časové integraci vznikají pro meteorologické proměnné na časové ose oscilace vysoké frekvence. Ta nejvyšší frekvence, generovaná početním modem vytváří na časové ose vlny délky 2Δ𝑡, což jsou nejkratší vlny, které může síť na časové ose popsat. Hlavním úkolem Asselinova filtru je právě tyto vlny odstranit. Kromě těchto vln se při výpočtu vyskytují ještě i jiné vlny dosti vysoké frekvence. Tyto vlny jsou způsobeny rychlými mody gravitačních vln nereálně velké amplitudy, které jsou způsobeny nerovnováhou pole rozložení hmoty a pole proudění, tedy termobarického pole a pole větru v počátečních podmínkách. Tyto gravitační vlny relativně vysoké frekvence, i když v reálné atmosféře existují, mají velmi malou amplitudu. Lze je zaznamenat například na grafu změn přízemního tlaku měřeným velmi citlivým mikrobarografem. Tyto vlny jsou z výpočtu odstraňovány zejména úpravou počátečních podmínek, tak zvanou inicializací počátečních dat, kde je odstraněna 184 nerovnováha mezi polem rozložení hmoty a pohybem atmosféry. Další metodou, která krátké vlny v závislosti na jejich délce odstraňuje je použití decentringu v časovém semi-implicitním schématu, nebo docela použitím zpětného implicitního schématu. Takové schéma selektivně potlačuje amplitudu krátkých vln. Existenci gravitačních oscilací v modelu můžeme zjistit snadno. Stačí si vytisknout hodnoty prognostické proměnné v jednom zvoleném bodu v prostoru a tuto časovou posloupnost si zakreslit do grafu. V grafu vidíme krásně existenci početního modu, který jakožto vlna 2Δ𝑡 způsobuje, že graf je zubatý. Zvolíme-li pro studium časového průběhu vhodnou proměnnou, například přízemní tlak, nebo geopotenciál některé z tlakových hladin, můžeme se podívat, zda se ve výpočtu vyskytují i gravitační vlny vysoké frekvence nereálně velké amplitudy. Idea časového filtru je jednoduchá. Vezmeme-li hodnoty proměnné 𝐹(𝑡) ve třech časově po sobě jdoucích bodech, kde hodnoty 𝐹(𝑡 − 1), 𝐹(𝑡), 𝐹(𝑡 + 1) známe, vidíme, že když se prostřední hodnota 𝐹(𝑡) příliš liší od aritmetického průměru obou krajních hodnot, tedy od hodnoty (𝐹(𝑡 − 1) + 𝐹(𝑡 + 1))/2, pak funkce nebude příliš hladká. Idea vetšiny filtrů je vlastně snížit odchylku 𝐹(𝑡) od aritmetického průměru (𝐹(𝑡 − 1) + 𝐹(𝑡 + 1))/2. To ̅̅̅̅̅̅ můžeme provést tak, že za novou již filtrovanou hodnotu proměnné F, kterou označme 𝐹(𝑡) vezmeme lineární kombinaci veličin 𝐹(𝑡) a aritmetického průměru (𝐹(𝑡 − 1) + 𝐹(𝑡 + 1))/2 s váhami, tedy ̅̅̅̅̅̅ = (1 − 𝜈)𝐹(𝑡) + 𝜈(𝐹(𝑡 − 1) + 𝐹(𝑡 + 1))/2 𝐹(𝑡) (11.73) kde 𝜈 leží v intervalu (0,1). Tento vztah můžeme ovšem přepsat do obvyklého tvaru ̅̅̅̅̅̅ 𝐹(𝑡) = 𝐹(𝑡) + 0.5𝜈(𝐹(𝑡 − 1) − 2𝐹(𝑡) + 𝐹(𝑡 + 1)) (11.74) Kde druhý člen na pravé straně rovnice je obvyklá aproximace druhé derivace funkce F násobená čtvercem délky časového kroku (Δ𝑡)2 , což z hlediska diferenciálních rovnic představuje difuzní člen. ̅̅̅̅̅̅ 𝐹(𝑡) je tedy filtrovaná hodnota a 𝝂 parametr filtru. Studujme nyní funkci 𝐹(𝑡) = 𝐹(0)𝑒 𝑖𝜔𝑡 (11.75) Která je řešením oscilační rovnice v komplexním tvaru (10.7) 𝑑𝐹 = 𝑖𝜔𝑡 𝑑𝑡 (11.76) Pro diskrétní hodnoty řešení t nt dostáváme 𝐹(𝑛Δ𝑡) = 𝐹(0)𝑒 𝑖𝑛𝜔𝑡 (11.77) Tím je na diskrétní síti s jednotkovým krokem a úhlovou frekvencí 𝜔 je dána časová posloupnost hodnot F. Pro kvantitativní analýzu filtru označme ̅̅̅̅̅̅ 𝐹(𝑡) = 𝑅𝐹(𝑡) (11.78) Kde komplexní číslo R koeficient přechodu se nazývá reakcí filtru (anglicky response of the filter). Dosadíme-li nyní (11.78) do (11.74) a za 𝐹(𝑡) klademe z (11.77) pak po vykrácení zlomku faktorem 𝐹(0)𝑒 𝑖𝑛𝜔Δ𝑡 dostaneme ̅̅̅̅̅̅ 𝐹(𝑡) 𝑅= = 1 + 0.5𝜈(𝑒 𝑖𝜔Δt − 2 + 𝑒 −𝑖𝜔Δ𝑡 ) = 1 − 𝜐(1 − cos 𝜔Δ𝑡) 𝐹(𝑡) (11.79) 185 Z velikosti absolutní hodnoty |𝑅| vyplývá, že takovýto filtr zmenšuje koeficient přechodu a tedy zvětšuje disipativnost schématu a nenarušuje tedy kriterium stability. Ve skutečnosti je však filtr, který nazýváme Asselinův filtr definován jinak. Filtr se používá obvykle v každém časovém kroku, přičemž filtrovaná veličina v čase t se stává v dalším kroku veličinou v čase 𝑡 − Δ𝑡, a je tedy již veličinou filtrovanou z předchozího kroku. Proto Asselinův filtr musíme napsat ve tvaru ̅̅̅̅̅̅ ̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅ 𝐹(𝑡) = 𝐹(𝑡) + 0.5𝜈 (𝐹(𝑡 − Δ𝑡) − 2𝐹(𝑡) + 𝐹(𝑡 + Δ𝑡)) (11.80) Kde 𝜈 je parametr filtru. Dosadíme-li opět do předchozího vztahu za ̅̅̅̅̅̅ 𝐹(𝑡) z (11.78) a (11.77) dostaneme obdobně že (2 − 𝜈)2 + 2𝜈 2 (1 − cos 𝜔Δ𝑡) 𝑖𝜔Δ𝑡 𝑅= 𝑒 (2 − 𝜐)2 + 4𝜐(1 − cos 𝜔Δ𝑡) (11.81) Změna fáze v tomto případě není nulová. Pro malé hodnoty 𝜔Δ𝑡 je však malá. Amplituda koeficientu přechodu je pro malé hodnoty 𝜈 je podobná jako u filtru (11.74). Podrobný kvantitativní rozbor je proveden v Asselinově práci [2]. Je třeba říci, že pro Eulerovské baroklinní modely v hydrostatickém přiblížení funguje Asselinův časový filtr bez problémů velmi dobře. Obvykle se používají malé hodnoty parametru 𝜈, například 0.02, nebo i 0.002. Filtr v tomto případě nemá na přesnost řešení prakticky nežádoucí vliv. Pro modely, kde se používá pro difúzi implicitní schéma je situace složitější. Větší hodnoty 𝜈 můžou vést k insatbilitě. Tyto problémy jsou studovány v práci [4]. Vzhledem k tomu, že časový filtr je při integraci modelů velmi často používán, byl proto studován jeho vliv na integraci meteorologických modelů. Jeho vliv na řešení rovnic mělké vody je studován ve článku [6]. Problémy spojené s použitím časového filtru v modelech používající pro časovou integraci Semi-Lagrangeovská schémata jsou studovány v práci [3]. Literatura: [1] NUMERICAL METHODS USED IN ATMOSPHERIC MODELS, VOLUME I. By F. Mesinger and A. Arakawa, GLOBAL ATMOSPHERIC RESEARCH PROGRAMME (GARP), WMO-ICSU Joint Organization Committee GARP PUBLICATION SERIES No. 17, August 1976. [2] Asselin R. 1972: Frequency filter for time integrations. Mon. Wea. Rev., 100, 487-490 [3] Cordero E., Staniforth A. 2004: Problem with the Robert-Asselin Time Filter for ThreeTime-Level Semi-Implicit Semi-Lagrangian Discretizations, Monthly Weather Review Vol. 132, No.2, pp. 600-610 [4] Déqué M., Cariolle D. 1986: Some Destabilizing Properties of the Asselin Time Filter, Monthly Weather Review Vol. 114, pp.880-884 [5] Robert, André J. 1966: The integration of a Low Order Spectral Form of the Primitive Meteorological Equations, Journal of the Meteorological Society of Japan Ser.2, Vol 44, No.5, pp. 237-245 [6] Schlesinger R. E., Uccellini L.W., Johnson D.R. 1983: The effect of the Asselin Time filter on Numerical Solution to the Linearized Shallow-Water Wave Equations, Monthly Weather Review Vol. 111, pp. 455-467 186 [7] Young, J. A., 1968: Comparative properties of some time differencing schemes for linear and nonlinear oscillations. Mon. Wea. Rev. 96, 357-364 187 12. Rovnice advekce V této části budeme studovat parciální diferenciální rovnici advekce s jednou i více prostorovými proměnnými. Dá se říci, že členy vyjadřující advekci v rovnicích dynamiky atmosféry jsou jednou z jejich nejdůležitějších částí. Právě tyto členy vyjadřují zákony zachování pohybu vzduchu. Nejdříve se budeme zabývat zjednodušenými tvary rovnice advekce s jednou prostorovou proměnnou a potom přejdeme ke studiu složitějších rovnic. 12.1. Diferenční schémata druhého řádu Studujme lineární rovnici advekce u u kde c const (12.1.1) c 0, t x kde funkce u ux, t je funkcí dvou nezávisle proměnných, prostorové proměnné x a času t. Rovnice (12.1.1) se proto obvykle nazývá jednodimensionální rovnicí advekce. V kapitole 9. jsme si ukázali, že obecné řešení této rovnice je u f x ct (12.1.2) kde f je libovolná funkce. Rovnice (12.1.1) byla nazvána „rovnicí advekce“ Normanem Phillipsem. Aproximujme nyní derivaci prostorové proměnné v rovnici (12.1.1) centrální diferencí a časovou derivaci ponecháme, dostáváme aproximaci této rovnice v tak zvaném semidiskrétním tvaru u j u j 1 u j 1 c (12.1.3) t 2x index j zde označuje hodnoty v uzlových bodech sítě, tedy x jx . Schémata pro numerické řešení rovnice (12.1.1) pak dostaneme tak, že pro aproximaci derivace podle času v rovnici (12.1.3) použijeme jedno z uvedených schémat z předchozí kapitoly. Můžeme například použít obkročné schéma, (schéma s centrální diferencí podle času). Dostaneme tak aproximaci uj n 1 uj n 1 u j 1 u j 1 n n c (12.1.4) 2t 2x jako jedno z možných numerických řešení rovnice (12.1.1). Vlastnosti takto sestrojených schémat pak můžeme odvodit ze známých vlastností časových schémat aplikovaných na rovnici kmitů. Abychom vyjasnili toto tvrzení, dosadíme do semi-diskrétního tvaru (12.1.3) řešení ve tvaru jednoduché harmonické složky u j Re U t e i k j x (12.1.5) Po dosazení U t e i k jx do (12.1.3) a vydělením e i k jx dostáváme dU e ikx e ikx c U dt 2x a s použitím vztahu e ix e ix 2i sin x máme 188 dU c i sin kx U dt x (12.1.6) Označíme-li c (12.1.7) sin kx x je (12.1.6) rovnicí lineárního oscilátoru z předchozí kapitoly. Jestliže nyní rovnici lineárního oscilátoru (12.1.6) aproximujeme některým časovým schématem studovaným v předchozí kapitole, pak dostaneme stejné diferenční rovnice, jako kdybychom použili toto schéma na rovnici (12.1.3) a potom do ní dosadili vlnové řešení (12.1.5). Vlastnosti diferenčních schémat, které obdržíme z (12.1.3) můžeme odvodit z výsledků předchozí kapitoly, přičemž frekvence je dána vztahem (12.1.7). Jestliže například aproximujeme rovnici kmitů (12.1.6) pomocí obkročného schématu, dostaneme t U n 1 U n 1 2i c sin kx U n (12.1.8) x Použijeme-li označení z předchozí kapitoly p t , je podle (12.1.7) t (12.1.9) sin kx x Stejnou diferenční aproximaci jako je (12.1.8) můžeme odvodit i jinak. Aplikujeme-li obkročné schéma na rovnici v semi-diskrétním tvaru (12.1.3) dostaneme diferenční aproximaci (12.1.4). Dosadíme-li (12.1.5) do (12.1.4) dostáváme rovněž (12.1.8). Vlastnosti schématu (12.1.4) můžeme proto stanovit z (12.1.7) a ze známých vlastností obkročného schématu aplikovaného na rovnici oscilátoru. Studujme nyní některé závěry, které dostaneme tímto způsobem. Pro stabilitu p c obkročného schématu je třeba, aby byla splněna podmínka p 1 , pro všechny hodnoty , to znamená, že musí splňovat podmínku c t sin kx 1 x pro všechny přípustné hodnoty k. Protože sin kx má maximum rovné jedné v oboru přípustných k, nabývá podmínka stability tvar t (12.1.10) c 1 x Toto kriterium, které jsme odvodili v kapitole 9, nám ukazuje, že stabilitu nelze jednoduše dosáhnout pouze nezávislým na sobě zmenšováním časového kroku a prostorového kroku. Ve skutečnosti, abychom obdrželi stabilní schéma je nutné zachovat určitý poměr přírůstků t / x . První tuto podmínku (12.1.10) odvodili Courant, Fridrichs a Lewy v roce 1928 [2]. Tato podmínka je proto nazývána Courant-Fridrichs-Lewyho kriteriem stability, nebo zkratkou CFL kriteriem stability. Všimněme si ještě, že maximální hodnota p , tedy minimum stability je svázáno s vlnou kx / 2 , neboť sin / 2 1 je právě jeho maximální hodnota. Protože vlnové číslo (počet vln na vzdálenosti 2 ) je dáno vztahem k 2 / L , kde L je délka vlny. Pro 189 minimum stability je k / 2x což je pro délku vlny L 2 / k 2 2x 4x , což je tedy dvakrát delší, než nejkratší vlna, kterou síť může popsat, což je vlna délky 2x . Můžeme použít i jiné výsledky předešlé analýzy. Jsou dvě řešení pro U n , fyzikální a početní modus n n 0 n n 0 U1 1 U1 , U 2 2 U 2 (12.1.11) Kde 1 a 2 jsou dány rovnicí (11.44) předchozí kapitoly 11. V případě stability máme pro p 0 a s použitím vztahu e i 1 je 1 p2 1 e i , arctg p 2 e i e i Ze vztahu (12.1.5) vidíme, že aproximace u j n (12.1.12) má také fyzikální a početní modus. Fyzikální modus 0 ik jx kt nt u j Re U1 e n (12.1.13) početní modus n 0 ik jx kt nt u j Re 1 U 2 e (12.1.14) Tyto výrazy můžeme srovnat s přesným řešením rovnice (12.1.1) ve tvaru jedné harmonické složky, které bylo odvozeno v předchozí kapitole 11. ux, t Re U 0e ik xct (12.1.15) n Ze srovnání vztahů (12.1.13) a (12.1.14) vyplývá, že fázová rychlost fyzikálního modu c1 je / kt , a fázová rychlost početního modu c 2 , kterou budeme uvažovat pouze v sudých krocích je / kt . Z druhého vztahu (12.12) rozvinutého v mocninnou řadu dostáváme rovna p 1 p3 o p5 1 p2 6 a poměr charakterizující změnu fázové rychlosti můžeme psát ve tvaru 1 1 2 t 2 ot 4 1 pro t 0 p t 6 arctg p vidíme, že když t 0 , p a z (12.1.9) vyplývá, že pro x 0 , 𝑝 → −𝑐𝑘∆𝑡. Tedy když x 0 a t 0 pak c1 c , tedy fázová rychlost fyzikálního modu se blíží k fázové rychlosti přesného řešení, zatímco c2 c . Navíc početní modus mění 190 znaménko ve všech uzlových bodech krok od kroku v čase, protože (12.1.14) obsahuje faktor 1n . Nyní pro časovou aproximaci použijeme jiné časové schéma z předchozí kapitoly a to Matsunovo schéma. Realizace Mtsunova schématu se skládá z dvou kroků. Nejdříve vypočteme hodnotu u j n 1* pomocí Eulerova schématu n 1* uj u u j 1 c j 1 t 2x a v druhém kroku tuto hodnotu použijeme ve zpětném implicitním schématu, tedy uj uj n n 1 n n n 1* uj u c j 1 t n (12.1.16) n 1* u j 1 2x (12.1.17) Z těchto dvou rovnic můžeme eliminovat přibližné veličiny u j n 1* , když ve vztahu (12.1.16) index j nahradíme indexy j+1 a j-1 a dosadíme do (12.1.17) . Takto dostaneme Matsunovo schéma zapsané v jako jednokrokové uj n 1 uj t n u j 1 u j 1 n c n 2x u j 2 2u j u j 2 n c t 2 n 2x 2 n (12.1.18) Bez posledního členu tento výraz představuje aproximací Eulerovým explicitním schématem použitým pro časovou derivaci ve vztahu (12.1.3). Třetí člen konverguje k nule, když x 0 a t 0 . Proto (12.1.18) je konsistentní aproximací rovnice advekce. Z jiného 2u . x 2 Tento člen má tedy stejný tvar jako aproximace členu difúze a jeho efektem je snižování amplitudy. Snižování amplitudy závisí však na délce vlny. Protože tento člen je aproximován na intervalu 4x , snižuje nejvíce amplitudu vln délky 4x . Amplitudu nejkratších vln délky 2x nepotlačuje vůbec. I kdybychom chtěli použít efektu selektivního potlačování amplitudy krátkých vln, chybí to nejdůležitější, potlačování amplitudy těch nejkratších vln, tak zvaného šumu. Proto se Matsunovo schéma pro řešení rovnice advekce nehodí. Je užitečné studovat také možnosti použití energetické metody pro studium stability schémat. Je to proto, že tuto metodu můžeme použít i pro zjištění stability nelineárních rovnic a také ke studiu vlivu okrajových podmínek na stabilitu. Tuto metodu použijeme nyní pro zjištění stability pro celou skupinu schémat pro řešení rovnice (12.1.3) Dostatečně širokou třídu schémat pro řešení rovnice (12.1.3) můžeme zapsat následujícím způsobem 1 n 1 n u j u j u * j 1 u * j 1 (12.1.19) 2 kde hlediska pro pevně zvolené t poslední člen (12.1.19) pro x 0 konverguje k c 2 t 𝜇=𝑐 a u* j ∆𝑡 (12.1.20) ∆𝑥 n je lineární funkcí hodnot u j . Například, abychom obdrželi neiterativní dvou- hladinové schéma, položíme u* j u j u j n n 1 (12.1.21) 191 pro iterační schémata klademe u j 1 n u j 1 n nakonec pro Adams-Bashfortovo schéma klademe u* j u j n (12.1.22) 3 n 1 n 1 (12.1.23) uj uj 2 2 Studujme nejdříve stabilitu neiteračních dvou-hladinových schémat. Je vhodné u* j nejdříve vynásobit (12.1.19) u * j a sečíst přes všechna j. Dostaneme tak u u * j n 1 j uj j n 12 u u * j * j 1 u * j 1 j Za předpokladu, že jsou splněny cyklické okrajové podmínky je pravá strana nulová v tomto případě je u u * j n 1 j uj n a 0 . j Přičtením předchozího vztahu k identitě 1 n 1 2 n j 2 u j u j 12 (u 2 n 1 j uj n u n 1 j uj n j dosadíme-li za u * j z (12.1.21) a eliminujeme-li 1 po úpravách máme 1 1 2 u u 2 u n 1 2 j j energie 1 2 u n 2 j n 1 j uj n 2 (12.1.24) j V důsledku toho, jestliže neutrální a jestliže n 2 j 1 pak schéma je nestabilní. Jestliže 1 schéma je stabilní a 2 1 , schéma je stabilní a zmenšuje amplitudu vln, přičemž celková 2 se s rostoucím časem monotónně zmenšuje. j Na závěr podrobíme analýze schéma, které navrhli Lax a Wendroff v roce (1960). Toto schéma se nazývá schématem Lax-Wendroffa, přesněji dvou-krokovou versí schématu LaxWendroffa. Na rozdíl od dříve studovaných schémat, schéma Lax-Wendroffa nemůže být odvozeno z nezávisle provedené prostorové a časové aproximace derivací rovnice advekce. Abychom popsali odvození tohoto schématu, použijeme šablonu zobrazenou na obrázku 192 Obrázek 12.1 Časo-prostorová molekula bodů pro konstrukci aproximace schématu Lax-Wendroffa Nejdříve vypočteme mezivýsledky ve středech dvou obdélníků této šablony označených křížky. To provedeme pomocí Eulerova schématu s centrovanými diferencemi podle prostorové proměnné x, kde za hodnoty u n ve středech intervalů délky x , které označme u j 1 / 2 n a u j 1 / 2 n vezmeme aritmetické průměry z dvou nejbližších bodů v síti. Pak máme 1 n n n n u j 1 u j u uj 2 c j 1 1 x t 2 1 n n 1 / 2 n n n u j 1 / 2 u j u j 1 u j u j 1 2 c (12.1.25) 1 x t 2 Pomocí těchto mezivýsledků provedeme ještě jeden krok s použitím centrovaných diferencí pro aproximaci derivací podle časové i prostorové proměnné. Máme u j 1 / 2 n 1 / 2 uj n 1 uj n c t Dosadíme-li mezivýsledky u j 1 / 2 u j 1 / 2 n 1 / 2 u j 1 / 2 n ě1 / 2 (12.1.26) x n 1 / 2 a u j 1 / 2 n 1 / 2 ze vztahů (12.1.25) do výsledného vztahu (12.1.26) dostáváme n 1 u j 1 2u j u j 1 1 c c 2 t (12.1.27) t 2x 2 x 2 Je si potřeba všimnout, že tato diferenční rovnice je velmi podobná rovnici (12.1.18) pro Matsunovo schéma. Liší se pouze v členu difúze. Poslední člen (12.1.27) pro pevné t a uj uj n u j 1 u j 1 n n n n n 1 2 2u c t 2 . Tento difúzní člen má tedy stejný tvar jako ve vztahu 2 x (12.1.18), je však poloviční. Navíc je tento člen aproximován na intervalu 2x a efekt potlačování amplitudy bude největší pro vlnu délky 2x . Takováto závislost zmenšování amplitudy v závislosti na délce vlny je velmi užitečná. Později ukážeme, že je to proto, že s nejkratšími vlnami popsanými danou sítí vznikají problémy. Tyto problémy často můžeme potlačit právě pomocí disipativních schémat, které zmenšují amplitudu vln délky dvou kroků sítě. Další předností schématu Lax-Wendreffa proti Matsunovu schématu je, že je schématem druhého řádu v časové i prostorové proměnné, tedy o x 2 , t 2 , zatímco x 0 konverguje k Matsunovo schéma mělo časovou aproximaci pouze prvního řádu, tedy ot . 193 Abychom vyšetřili stabilitu schématu Lax-Wendroffa dosadíme do jednokrokové varianty Lax-Wendrffova schématu (12.1.27) u Dostaneme n Re U n e ilkx (12.1.28) U n1 1 2 cos kx 1 i sin kx U n Je tedy 1 2 cos kx 1 i sin kx (12.1.29) (12.1.30) S použitím identit kx 2 kx kx sin kx 2 sin cos 2 2 cos kx 1 2 sin 2 dostáváme kx 1 4 2 1 2 sin 4 (12.1.31) 2 Výraz v stojící v hranatých závorkách je rozdílem dvou čtverců, které jsou kladné, když 1 2 0 , tedy když 2 1 , neboli když 1/ 2 t 1 x což je CFL kriterium stability. V tomto případě je 1 a schéma je stabilní. c Účelná je také analýza závislosti potlačování amplitudy v závislosti na . Pro nejkratší vlnu zobrazenou na síti, vlnu 2x je kx a v důsledku toho je 1 4 2 4 4 1/ 2 1 2 2 (12.1.32) Pro vlnu dvojnásobné délky, tedy vlnu délky 4x je kx / 2 a 1 2 4 1/ 2 (12.1.33) V obecném případě, derivujeme-li vztah (12.1.31) máme kx 2 1/ 2 d 2 2 4 kx 1 4 1 sin 2 d 4 1 2 2 sin 4 všechny křivky mají minimum v bodě 1 / 2 . Dosadíme-li tuto hodnotu do (12.1.31) dostáváme pro koeficient přechodu minimální hodnotu 4 kx 1 sin 2 1/ 2 (12.1.34) V důsledku toho, když vlnu prodlužujeme od délky 2x , minimální hodnota se monotónně zvětšuje od nuly. Když délku vlny zvětšujeme nade všechny meze, minimální hodnota konverguje k jedné. 194 Koeficienty přechodu pro vlny délky 2x a 4x vypočítané ze vztahů (12.1.32) a (12.33) jsou zobrazeny na Obr. 12.2. Obrázek 12.2 Koeficienty přechodu pro schéma Lax-Wendroffa jako funkce 𝜇 = 𝑐∆𝑡/∆𝑥 pro vlny délky 2∆𝑥 𝑎 4∆𝑥 Jak je vidět, potlačování amplitudy vln je dostatečně velké pro nejkratší vlny, zejména vlnu délky 2x . Potlačování amplitudy však závisí na kroku v síti, na rychlosti proudění i na poměru t / x , což je určitým nedostatkem schématu Lax-Wendroffa. Studované schéma Lax-Wendroffa můžeme odvodit také jinak. Pomocí charakteristik. Půjdeme-li z bodu o indexu j v čase t po charakteristice x ct const do bodu x ct v čase o jeden časový krok zpět. Hodnota v tomto bodě, kterou označme u * je rovna hledané n hodnotě u j Obr. 12.3. Obrázek 12.3 Výpočet hodnoty řešení rovnice advekce v uzlu 𝑗∆𝑥, (𝑛 + 1)∆𝑡 na základě charakteristiky 𝑥 − 𝑐𝑡 = const Vypočteme-li tuto hodnotu u j u * interpolací pomocí Lagrangeova polynomu druhého n n n n stupně z hodnot u j 1 , u j , u j 1 ve třech uzlových bodech, dostaneme rovněž schéma LaxWendroffa. Klademe-li pro interpolaci hodnotu souřadnice x v uzlovém bodě j rovnu nule, 195 x x , uzlovém bodu j 1 je x x a souřadnice x bodu do kterého interpolujeme je x ct . Lagrangeův polynom pak můžeme napsat ve tvaru x x x x u n xx x u n xx x n L2 x u j 1 j j 1 2 2x x 2 2x 2 Dosadíme-li sem za hodnotu x ct , dostaneme výslednou hodnotu pak souřadnice x uzlovém bodu j 1 je c 2 t 2 ct n c 2 t 2 n c 2 t 2 ct n u j 1 u j 1 u * L2 ct u j 2 2 2x 2x 2x 2 2x 2x což je stejný výraz jako (12.27). Tímto odvozením schématu Lax-Wendfoffa je také dána jeho určitá souvislost se semi-Lagrangeovými schématy, které budeme studovat dále. Podle mého názoru se v současných modelech synoptického měřítka založených na rovnicích v hydrostatickém přiblížení toto schéma téměř nepoužívá. Schéma Lax-Wendroffa bylo vyvinuto v USA pro řešení obtékání křídel nadzvukových letounů, při kterých vzniká balistická vlna, tedy diskontinuita. Takovou diskontinuitou by měly být v atmosféře atmosférické fronty. To je ovšem do jisté míry fikce, protože v atmosféře difúzní procesy tyto diskontinuity eliminují a vznikají tak místo diskontinuit pouze místa s relativně velkými gradienty veličin, zejména složek větru a teploty. uj n 1 12.2. Početní disperse Připomeňme si znovu, že lineární rovnice advekce u u c 0 kde c const. t x má řešení ve tvaru jedné harmonické komponenty ux, t Re U 0e ikx (12.2.1) (12.2.2) jestliže je splněna podmínka dU ikcU 0 (12.2.3) dt V této rovnici kmitů je součin kc roven frekvenci , takže c / k je fázová rychlost vln. Vidíme, že vlny všech délek se šíří se stejnou rychlostí, jinými slovy, že funkce u x, t se posunuje bez změny tvaru konstantní rychlostí c ve směru osy x. V tomto případě se zde nevyskytuje disperse. Studujme nyní rovnici u j u j 1 u j 1 c , (12.2.4) t 2x kterou jsme dostali aproximací prostorové derivace centrovanou diferencí. Rovnice (12.2.4) není ani diferenciální, ani diferenční rovnicí, ale jejich hybridem, který budeme nazývat diferenciální-diferenční rovnicí, nebo semi-diskrétní rovnicí. Diferenční aproximace rovnice (12.2.4), kterou dostaneme aproximací časové derivace pomocí některého časového schématu, bude konvergovat k rovnici (12.2.4), když se časový krok bude blížit nule. Tedy pro malá t je rovnice (12.2.4) přiblížením diferenční aproximace této rovnice. 196 Protože časová derivace zůstává v diferenciálním tvaru, jsou všechny chyby aproximace (12.2.4) způsobeny pouze prostorovou aproximací. Proto rovnici tohoto typu můžeme použít pro studium specielně vlivu prostorových diferenčních aproximací na vlastnosti numerického řešení. Připomeňme, že (12.2.4) má řešení ve tvaru harmonické komponenty u j t Re U t ei k jx (12.2.5) jestliže je splněna rovnice dU sin kx ik c (12.2.6) U 0 dt kx Rovnici (12.2.6) jsme zapsali ve stejném tvaru jako rovnici (12.2.3), abychom mohli srovnat fázovou rychlost vln. Je vidět, že místo konstantní fázové rychlosti c se vlny pohybují fázovou rychlostí sin kx (12.2.7) c* c kx která je závislá na vlnovém číslu k. V důsledku toho prostorové diferenční aproximace způsobují dispersi vln. Tento efekt budeme nazývat početní dispersí. Když kx zvětšujeme od nuly, fázová rychlost c * monotónně klesá od c do nuly, kterou dosáhneme pro nejkratší rozlišitelnou vlnu na síti délky 2x pro kterou kx . Všechny vlny se tedy pohybují menší rychlostí, než je správná fázová rychlost c. Toto zpomalení roste s tím, jak se zkracuje délka vlny. Vlny délky dvou kroků v síti jsou stacionární. Příčina, proč krátké vlny délky dvou kroků v síti jsou stacionární, je zcela zřejmá. Pro u j 0. tyto vlny ve všech bodech sítě je u j 1 u j 1 a podle (12.2.4) je t Vznikají tak dva efekty. Zaprvé, rychlost advekce je menší, než je správná rychlost advekce. V důsledku toho vzniká celkové zpomalení rychlosti advekce. Zadruhé, rychlost advekce se mění v závislosti na vlnovém čísle. Tato falešná-parazitní disperse se nejvíce projevuje u nejkratších vln. Jestliže provádíme advekci soustavy, která je superpozicí vln, pak parazitní disperse způsobí deformaci této soustavy. To se nejvíce týká systémů malého měřítka, jako jsou fronty, linie skokových změn větru, atd., které jsou reprezentovány superpozicí více vln, obsahujících významnou část nejkratších vln. Proto při numerické předpovědi takovéto systémy, když se v předpovědi vyskytují, se velmi rychle deformují, dokud nedosáhnou méně ostrého tvaru, (s menšími gradienty proměnných), než na začátku. Protože při numerické předpovědi hrají takovéto systémy malého měřítka důležitou úlohu, je třeba, abychom efekt početní disperse brali v úvahu. Nyní studujme grupovou rychlost. Pro lineární rovnici (12.2.1) dostáváme pro grupovou rychlost následující vztah d (kc) (12.2.8) cg c dk Grupová rychlost je v tomto případě konstantní a je rovna fázové rychlosti c. Pro diferenciálně-diferenční rovnici (12.2.4) s použitím vztahu (12.2.7) dostáváme grupovou rychlost 197 d kc* (12.2.9) c cos kx dk Když se kx zvětšuje od nuly, grupová rychlost c * g klesá monotónně od c g do hodnoty c* g cg , tedy pro nejkratší vlnu zobrazitelnou na síti délky L 2x . Tyto x výsledky jsou zobrazeny na obrázku 12.4. Kterou nabývá pro k Obrázek 12.4 Fázová rychlost c a grupová rychlost c* lineární rovnice advekce c a cg je pro přesné řešení diferenciální rovnice * c a cg* po diferenční aproximaci prostorové derivace 12.3. Schémata s centrovanými prostorovými diferencemi čtvrtého řádu Hlavním nedostatkem schémat, které jsme studovali v předchozím odstavci, byly zejména chyby ve fázové rychlosti a početní disperse. Tyto chyby vzniky aproximací prostorových derivací. Je proto třeba studovat i možnosti konstrukce jiných aproximací. Jednou možností je použití aproximací vyššího stupně přesnosti. Takovou aproximaci si nyní sestojíme. Když rozložíme přibližnou hodnotu u j v Taylorovu řadu v okolí centrálního bodu a dosadíme do diferenčního výrazu, dostaneme 198 u j 1 u j 1 2x u 1 3u 2 x o x 4 3 x 3! x (12.3.1) Tato aproximace je druhého řádu přesnosti. Je vytvořena diferencemi hodnot u j v uzlových bodech vzdálených jeden krok v síti od centrálního bodu. Stejnou diferenci utvoříme pomocí bodů vzdálených dva kroky od centrálního bodu. Když nahradíme v (12.3.1) x hodnotou 2x máme u j 2 u j 2 u 4 3u 2 x o x 4 (12.3.2) 4x x 3! x 3 Tato aproximace je též druhého řádu přesnosti, ale s většími koeficienty. Jinou aproximaci du derivace můžeme odvodit jako lineární kombinaci obou předchozích. Tuto lineární dx kombinaci volíme tak, aby se chyby aproximace druhého řádu vyrušily. Dostaneme tak 4 u j 1 u j 1 1 u j 2 u j 2 u o x 4 (12.3.3) 3 2x 3 4x x du což je aproximací derivace čtvrtého řádu přesnosti. dx Studujme nyní jaký vliv má použití aproximace (12.3.3) prostorové derivace v rovnici advekce na fázovou rychlost řešení. Nahradíme-li v (12.2.1) derivaci aproximací (12.3.3) dostaneme semi-diskrétní rovnici u j 4 u j 1 u j 1 1 u j 2 u j 2 0 c (12.3.2) t 3 4x 3 2x Stejně jako v předchozím odstavci studujme řešení jedné harmonické komponenty ux, t Re U 0e i k jx Použijeme-li prostorové diference druhého řádu přesnosti, dostáváme pro fázovou rychlost vztah sin kx c* c kx Stejným způsobem, použijeme-li vztahy pro aproximaci čtvrtého řádu přesnosti, dostaneme následující vztah pro fázovou rychlost 4 sin kx 1 sin 2k x c ** c (12.3.5) 3 2k x 3 kx Srovnejme si oba výsledky. Pro diference druhého řádu, když pro malá k rozvineme v řadu vztah pro fázovou rychlost, dostáváme 1 2 c * c1 kx ... 3! Pro diferenční aproximaci čtvrtého řádu dostaneme 4 4 c ** c1 kx ... 5! Z předchozích dvou vztahů vidíme, že pro malé hodnoty k dochází k menšímu zpomalování vln, a řešení je tedy jak by se pro aproximaci vyššího řádu předpokládalo, opravdu přesnější. 199 Nicméně se zvětšujícím se vlnovým číslem se fázová rychlost zmenšuje a pro vlnu délky 2x je opět fázová rychlost rovna nule a tato vlna je tedy též stacionární. Obrázek 12.5. Obrázek 12.5 Fázová rychlost c řešení lineární diferenciální rovnice advekce. Fázová rychlost c* po aproximaci diferencí druhého řádu. Fázová rychlost c** po aproximaci diferencí čtvrtého řádu. Problém s přesností fázové rychlosti krátkých vln proto zůstává i v tomto případě nevyřešen. Aproximace vyššího řádu, jak jsme viděli, potřebují v diferenčním schématu i body vzdálené dva i více kroků v síti od centrálního bodu aproximace. Pro modely na omezené oblasti tím vznikají problémy s aproximací u bočních okrajů oblasti a formulací bočních okrajových podmínek. Pro integraci baroklinních modelů v hydrostatickém přiblížení, integrovaných diferenčními metodami, jsou používány střídavé sítě. Na nich se obvykle používají aproximace druhého řádu přesnosti. V globálních modelech, v nichž se boční okrajové podmínky nevyskytují, neboť prognostické funkce jsou periodické, převládla spektrální metoda. Proto se aproximace čtvrtého řádu příliš často nepoužívají. 12.4. Rovnice advekce pro dvě prostorové proměnné Studujme lineární dvojrozměrnou rovnici advekce u u u cx cy 0 kde cx , c y const. t x y (12.4.1) kde u ux, y, t je funkce dvou prostorových proměnných, cx , c y jsou složky rychlosti advekce. Rychlost advekce je proto dána vztahem c cx c y 2 2 (12.4.2) Stabilitu schémat pro řešení rovnice (12.4.1) budeme studovat obdobnou metodou jako v jednodimensionálním případě popsaném v odstavci 12.1. Aproximujme derivace podle prostorových proměnných standardními diferencemi druhého řádu aproximace ui , j u ui 1, j u u cx i 1, j c y i , j 1 i , j 1 (12.4.3) t 2x 2y Zde jsme použili obvyklý zápis, kde indexy i označují polohu uzlového bodu na ose x a index j na ose y. Souřadnice uzlových bodů jsou tedy x ix, y jy . Hodnoty numerického řešení tedy označujeme ui , j , zatímco hodnoty přesného řešení v uzlových bodech označme 200 uix, jy . Řešení hledejme opět ve tvaru harmonické komponenty a proto do rovnice (12.4.3) dosaďme výraz ui , j Re U t ei kx ly (12.4.4) docházíme tak k rovnici lineárního oscilátoru c dU cx i sin kx y sin ly U (12.4.5) dt y x Zvolíme-li pro derivaci podle času obkročné schéma, dostaneme podmínku stability ve tvaru c cx sin kx y sin ly t 1 (12.4.6) y x Tato nerovnost musí být splněna pro všechny hodnoty přípustných vlnových čísel k a l. Pro jednoduchost budeme studovat pouze případ, ve kterém x y , což je ovšem v modelech na omezené oblasti téměř vždy splněno. Označme krok v síti x . V rovině vlnových čísel, tedy v diagramu se souřadnicovými osami k a l jsou přípustná vlnová čísla obsažena ve čtverci souřadnice jehož rohů jsou 0,0, ,0, , , 0, . Uvnitř této oblasti levá část nerovnosti (12.4.6) nabývá největší hodnotu ve středu čtverce. V tomto bodě délka vlny má ve směru obou os x a y délku 4x . Proto sinkx sin ly 1. Maximální rychlost advekce je ve směru úhlopříčky čtverce, tedy když vektor směru vektoru rychlosti svírá s osou x úhel 2 c. CFL kriterium stability má v tomto případě tvar 2 t (12.4.7) 2c 1 x V důsledku toho v dvojdimensionálním případě je pro splnění podmínky stability délka / 4 . V tomto případě je cx c y časového kroku násobena 2 / 2 . Délku časového kroku musíme je tedy volit menší než v jednodimensionálním případě. Všimněme si, že minimum stability nastává pro vlny ve směru osy x a y které mají dvojnásobnou délku, než nejkratší vlny popsané sátí délky 2x , což je stejné jako v jednodimensionálním případě. Dvojrozměrné vlnové číslo je pro tuto vlnu rovno k 2 l 2 a je 2 krát větší než vlnová čísla podél os souřadnic a délka této vlny ve stejném poměru menší. 12.5. Falešná interpretace vln a nelineární instabilita Studujme nyní další možné zobecnění jednoduché jednodimensionální lineární rovnice advekce, kterým je nelineární rovnice advekce u u u 0 (12.5.1) t x Vrátili jsme se k jednodimensionální rovnici a je tedy u ux, t . Obecné řešení této rovnice má tvar u f x ut , kde f je libovolná funkce, což si ukážeme v jedné z dalších kapitol. Studujme nyní pouze efekt způsobený násobením v nelineárním členu. Používáme-li diferenční metodu, jsou funkce zadávány hodnotami na síti uzlových bodů. Tím se setkáváme 201 s problémem, že na této síti není možné popsat vlny, jejichž délka je kratší než dva kroky v síti, tedy, které jsou kratší, než 2x Těmto vlnám odpovídá vlnové číslo k max / x , což je maximální vlnové číslo vln které síť ještě popisuje. Studujme nyní funkci u x , která může být reprezentována hodnotami v uzlových bodech sítě, například (12.5.2) u sin kx kde k k max . Dosadíme-li nyní tuto funkci do nelineárního členu rovnice (12.5.1) dostaneme u 1 k sin kx cos kx k sin 2kx x 2 1 Vidíme, že když se vlnové číslo nachází v intervalu k max k k max , pak nelineární člen 2 produkuje vlnové číslo, které je za hranicemi vlnových čísel, které se dají na síti zobrazit. Výpočty pomocí konečných diferencí s takto vysokými vlnovými čísly nemohou dát správné adekvátní výsledky. Abychom pochopili, co se v této situaci odehrává, uvažujme vlnu, pro kterou k k max . u Například nechť délka této vlny je L 4 x . Obrázek 12.6. 3 Obrázek 12.6 Chybná interpretace vlny délky 4∆𝑥/3 na síti jako vlny 4∆𝑥. Tato vlna je na obrázku znázorněna plnou čárou. Jestliže známe pouze hodnoty v uzlech sítě, nemůžeme odlišit od sebe tuto vlnu od vlny délky 4x , zobrazenou na obrázku čárkovaně. Tím tuto vlnu interpretujeme chybně jako vlnu délky 4x , neboť ta na síti zobrazitelná je. Takto vzniká chyba falešné (nesprávné) interpretace vln, která se anglicky nazývá aliasing error. V obecnějším případě předpokládejme, že funkce u je součtem několika harmonických komponent u un . n Nelineární člen pak bude obsahovat součiny harmonických komponent s různými vlnovými délkami, jako jsou sin k1 x sin k 2 x Pro tento součin můžeme napsat identitu sin k1 x sin k 2 x 1 cosk1 k 2 x cosk1 k 2 x 2 202 ze které vidíme, že i když výpočty pomocí diferencí startovaly s vlnami, pro které všechna vlnová čísla splňovala podmínku k k max , vzniknou velmi rychle procesem nelineárních interakcí vlny s vlnovými čísly k k max a tedy rovněž i chybná interpretace těchto vln. Obecně můžeme psát sin kx sin2k max 2k max k x dosadíme-li sem k max / x a použijeme-li vzorec pro sin rozdílu sin sin cos cos sin , dostaneme sin kx sin 2 2 2 2 cos k x cos sin k x x x x x Protože v uzlech sítě x jx je sin dostáváme 2 jx 0 x a cos 2 jx 1 x sin kjx sin2k max k jx (12.5.3) Jsou-li známy pouze hodnoty v uzlech sítě, pak nemůžeme rozlišit vlnu s vlnovým číslem k od vlny s vlnovým číslem 2k max k . To znamená, že jestliže k k max a přijmeme dříve popsanou konvenci, (že uvažujeme pouze vlny delší než 2x ), můžeme říci, že vlna, s vlnovým číslem k, bude chybně interpretována, jako vlna délky k * 2k max k (12.5.4) Napíšeme-li předchozí vztah ve tvaru k max k * k k max , pak můžeme říci, že vlnu, kterou takto dostáváme má vlnové číslo k * , které je menší než k max o tolik o kolik je k větší než k max . Můžeme si představit vlnové číslo k * jako určitý zrcadlový obraz hodnoty k vzhledem k bodu k max do oblasti přípustných vlnových čísel. 4 x , který jsme ilustrovali obrázkem. V tomto 3 případě bylo k 3 / 2x , podle (12.5.4) dostáváme k * / 2x , což je vlna délky L 4x , která je znázorněna na obrázku. Podívejme se nyní na důsledky chyb falešné interpretace vln na numerickou integraci. Prognostickou meteorologickou proměnnou, která je funkcí prostorových proměnných, můžeme napsat ve tvaru řady harmonických funkcí. Je užitečné studovat „energii“ těchto vlnových komponent (složek) a zejména jejich příspěvek do střední hodnoty kvadrátu této prognostické proměnné jako funkci vlnového čísla. Takováto funkce se nazývá energetickým spektrem. Například, vybereme-li složky rychlosti větru jako prognostickou proměnnou, pak tato funkce je spektrem kinetické energie. Toto spektrum popisuje, jakou roli hrají složky různých měřítek v poli této proměnné. Ze zkušenosti víme, že spektra atmosférických proměnných se s časem příliš nemění. Na synoptických mapách se nevyskytují situace, při kterých jeden den dominují složky malého měřítka a další den se nevyskytují. Tomu odpovídá skutečnost, že tvar spekter se v čase příliš nemění. Energie některé určité komponenty spektra se sice měnit může, ale Vraťme se k našemu příkladu L 203 charakteristický tvar spektra vcelku zůstává nezměněný. Například pro spektrum zonální rychlosti větru ve středních zeměpisných šířkách je typické, že má maximum pro vlnová čísla 4 až 7, to znamená, pro délky vln od 4 do 7 na kružnici rovnoběžky. Zároveň je pozorováno rychlé snižování křivky energie, když vlnové číslo je větší než 10. Pro vlnová čísla, která jsou blízko maximálnímu vlnovému číslu, je tedy příspěvek energie velmi malý. Při integraci pomocí diferenčních schémat, vzhledem k malým fyzikálním změnám se však tvar spektra může měnit v důsledku falešné interpretace vln. Jestliže spektrum má námi dříve popsaný tvar, a uvažujeme různé kombinace k1 k 2 , která jsou větší než k max , vidíme, že velká část takových kombinací bude náležet ke komponentám s vlnovými čísly, která nejsou o moc větší než k max . V důsledku falešné interpretace vln vzniká chybný přítok energie k vlnovým číslům, která nejsou o mnoho menší než k max , a časem energie těchto složek roste za hranice fyzikálně akceptovatelnou mez. Zkušenost ukazuje, že neučiníme-li nějaká preventivní opatření, může integrace skončit katastrofou. Tento jev je způsoben nelineárností studovaných rovnic se nazývá nelineární instabilitou. První kdo tento jev popsal, byl Norman Philips [3]. Tento jev objevil při integraci nedivergentní rovnice vorticity na 30 dní. Aby tento jev analyzoval a objasnil, provedl při časové integraci každé dvě hodiny 1 harmonickou analýzu vorticity a eliminoval všechny komponenty s vlnovými čísly k k max 2 Advekční členy pak nemnohou generovat složky s vlnovými čísly k k max . Při tom se předpokládalo, že po určitém čase se amplitudy eliminovaných vln znova objeví a nabudou určitou amplitudu. Použitá procedura filtrace eliminovala důsledky falešné interpretace vln a potvrdila existenci nelineární instability. K odstranění nelineární instability při integraci se v současné době může postupovat několika způsoby. Způsob, který je nejblíže původní Phillipsově práci je používán ve spektrálních modelech, kde při použití transformační techniky máme v každém časovém kroku k dispozici spektrum. Nejkratší nežádoucí vlny můžeme snadno odstranit tak zvaným uřezáváním, při kterém jednoduše amplitudy nežádoucích vln klademe rovny nule. Problémem se zabýval Orszag [3], který ukázal, že stačí odstranit pouze jednu třetinu 2 vlnových čísel, protože odfiltrujeme-li vlny s vlnovými čísly k k max , pak vlnová čísla 3 2 falešně interpretovaných vln budou splňovat podmínku k k max a v důsledku toho budou 3 eliminovány. V čistě diferenčních modelech je možné postupovat tak, že přidáme difúzní členy, které krátké vlny potlačují. Schéma, které je také založeno na této vlastnosti a nevede k nelineární instabilitě je například schéma Lax-Wendroffa. Další možností je použití kvadraticky konservativních schémat, kterými se budeme zabývat později. Stabilita těchto schémat je založena na tom, že nedovolují celkové zvyšování energie. Jejich stabilitu pak můžeme dokázat energetickou metodou. 204 Literatura: [1] NUMERICAL METHODS USED IN ATMOSPHERIC MODELS, VOLUME I. By F. Mesinger and A. Arakawa, GLOBAL ATMOSPHERIC RESEARCH PROGRAMME (GARP), WMO-ICSU Joint Organization Committee GARP PUBLICATION SERIES No. 17, August 1976. [2] Courant R., Fridrichs K., Lewy H.: Über die partiellen Differenzengleichungen der marhematischen Physik Math. Annalen 100, 1928, s. 32-74. [3] Orszag S. A.: On the elimination of aliasing in finite-difference schemes by filtering highwavenumber components, J. Atmospheric Sci. 28, 1971, s. 1074. [4] Philips N.: An Example of Non-Linear Computational Instability. The Atmosphere and the Sea in Motion, Rossby Memorial Volume, New York, 1959, Roockefeller Institute Press, 501-504 205 13. Vlnové pohyby v atmosféře a jejich důsledky pro předpovědní modely V této kapitole se budeme zabývat hlavními typy vln, které se v atmosféře vyskytují. Účelem této kapitoly není zevrubné studium vlnových pohybů atmosféry, což je předmětem spíše dynamické meteorologie. Tato kapitola je zaměřena na hlubší pochopení způsobu numerického řešení rovnic dynamiky atmosféry, tedy jejich časové integrace, v souvislosti s jejich vlnovými pohyby. Úkolem je pochopit, proč se rovnice, jimiž se řídí pohyb atmosféry, v modelech zjednodušují tak, aby byly odfiltrovány, tedy z modelů odstraněny, určité vlny. Pro numerické řešení je pak potřeba vědět, které vlny a jakým způsobem z rovnic odfiltrovat a jak tyto rovnice pro efektivní řešení správně aproximovat. Předmětem našeho studia budou, z fyzikálního hlediska, tři hlavní typy vlnových pohybů v atmosféře, které si nejdříve názorně popíšeme a potom se budeme věnovat jejich matematickou formulací, založenou na zjednodušení rovnic dynamiky atmosféry. Pochopení zejména vlnových mechanizmů je základem takové formulace rovnic, která umožňuje efektivní řešení prognostických rovnic, a dává také návod jak správně formulovat numerické postupy jejich řešení. Například, které členy rovnic v semi-implicitních schématech je třeba aproximovat implicitně. Také, jakým způsobem je třeba kombinovat semi-implicitní a semi-Lagrangeovská schémata v numerickém řešení. Zabývejme se nyní třemi základními typy pohybů, které mohou při velmi speciálních podmínkách existovat v čistém tvaru. Tyto pohyby tím spíše budou existovat v obecnějších podmínkách. Pro možnost jednoduchého matematického řešení budeme studovat vlnové pohyby, které popisují linearizované rovnice hydrodynamiky pro adiabatický pohyb nevazké tekutiny, za kterou vzduch považujeme. Tyto rovnice mají periodická řešení v čase i prostoru. Pomocí superpozice jednotlivých komponent máme potom možnost popsat i obecnější řešení. Pro naše cíle můžeme typy vlnových pohybů klasifikovat a nazvat vlnami podélnými, vlnami vertikálně příčnými a vlnami horizontálně příčnými. Thompson [8]. Podélné vlny jsou vlnami lokálního stlačení vzduchu. Trajektorie částic při pohybu těchto vln leží na liniích, ve kterých se tyto vlny šíří. Na rozdíl od toho při vertikálně příčném vlnění se částice pohybují nahoru a dolu ve svislém směru zároveň s tím jak se tyto vlny horizontálně pohybují. Analogicky při příčných horizontálních vlnách částice kmitají ve směru poledníků na sever a zpět na jih, zatímco se tyto vlny pohybují ve směru rovnoběžek. Nyní si tyto jednotlivé pohyby matematicky formulujeme a odtud získáme jejich vlastnosti, zejména fázovou rychlost těchto vln, jejíž znalost je důležitá pro numerické řešení. 13.1. Linearizace rovnic dynamiky perturbační metodou a zvukové vlny Perturbační metoda se používá pro odstranění nelineárních členů z rovnic popisujících pohyby různých prostorových a časových měřítek. Hlavním úkolem linearizace rovnic je tedy oddělit od sebe popis pohybu částic vzduchu, který je dán prostým posunem vzduchu daným průměrnou rychlostí větru nazývaným advekcí a vlnovými pohyby, které jsou popsány linearizovanými rovnicemi dynamiky atmosféry. Advekce, tedy prostorový posun atmosféry, má v podstatě malý vliv na vlastní vlnové pohyby atmosféry, zejména nad rovinným povrchem. Úkolem linearizovaných rovnic je právě popsat malé odchylky od základního 206 pohybu atmosféry vzniklé právě vlnovými pohyby. Výsledný pohyb je pak superpozicí (sečtením) vlnových pohybů a advekce. Tato metoda nám pro studium vlnových pohybů redukuje rovnice na lineární. Tyto lineární rovnice mají analytické řešení v konečném tvaru, které můžeme použít pro studium vlastností těchto vln. Ve složitějších rovnicích, zejména třírozměrných modelů, jsou i některé další proměnné rozděleny na hlavní konstantní část a na proměnnou odchylku od konstantního stavu, která musí být vzhledem k hlavní konstantní části malá. Cílem perturbační metody aplikované na rovnice dynamiky atmosféry, je tedy linearizace těchto rovnic. Metoda se zakládá se na předpokladu, že pohyb atmosféry se skládá z malé perturbace základního ustáleného pohybu. Smirnov [6] a Haltiner - Martin [2]. Skládá se tedy základního ustáleného pohybu a malých změn tohoto ustáleného pohybu. Základní princip této metody jsou následující: 1. Základní ustálený pohyb musí sám splňovat řídící rovnice dynamiky atmosféry. 2. Celkový pohyb atmosféry včetně perturbace musí rovněž splňovat tyto rovnice. 3. Součiny veličin charakterizujících perturbace je možné zanedbat vzhledem ke členům prvního řádu. Členy prvního řádu jsou samotné perturbace a členy druhého řádu, které zanedbáváme, jsou jejich součiny. 4. Po odečtení rovnic ustáleného pohybu a zanedbání členů druhého řádu, dostaneme lineární rovnice, které nám popisují samotné vlnové pohyby atmosféry. Pro studium perturbační metody vyjdeme z rovnic formulovaných ve 4. kapitole a to rovnic hybnosti (4.1.34), (4.1.35), (4.1.36) a (1.2.35) 𝑑𝑢 𝜕𝑝 = −𝛼 + 𝑓𝑣 𝑑𝑡 𝜕𝑥 (13.1.1) 𝑑𝑣 𝜕𝑝 = −𝛼 − 𝑓𝑢 𝑑𝑡 𝜕𝑦 (13.1.2) Pro nehydrostatické modely, pracující s plně stlačitelnou atmosférou, můžeme rovnici hybnosti ve směru osy z, psát ve tvaru 𝑑𝑤 𝜕𝑝 = −𝛼 −𝑔 𝑑𝑡 𝜕𝑧 (13.1.3) Pro modely v hydrostatickém přiblížení 𝜕𝑝 −𝑔 𝜕𝑧 kde 𝑓 = 2Ω sin 𝜑 se nazývá Coriolisův parametr Rozepíšeme-li individuální změny složek hybností, horizontálních složek hybnosti psát ve tvaru 0 = −𝛼 můžeme rovnice pro změny 207 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑝 +𝑢 +𝑣 +𝑤 − 𝑓𝑣 + 𝛼 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑧 𝜕𝑥 (13.1.4) ∂v ∂v ∂v ∂v ∂p + u + v + w + fu + α =0 ∂t ∂x ∂y ∂z ∂y (13.1.5) Rovnici kontinuity (1.2.5), tedy zákona zachování hmoty atmosféry ∂ρ + div ρ𝐯 = 0 ∂t (13.1.6) Kterou můžeme psát také pro měrný objem ∝ ve tvaru d∝ −∝ div 𝐯 = 0 dt (13.1.7) Nedá se však napsat v divergentním tvaru jako pro hustotu ρ v (13.1.6). Termodynamická rovnice pro adiabatické děje může být podle potřeby formulována jako zákon zachování potenciální teploty, nebo entropie. Do rovnic nyní za hodnoty proměnných celkového pohybu dosadíme součty hodnot proměnných základního proudění označené pruhem a perturbace označené čárkou ̅ +∝ ′, u = u̅ + u′ , v = v̅ + v ′ , w=w ̅ + w ′ , p = p̅ + p′ , ρ = ρ̅ + ρ′ , ∝=∝ (13.1.8) kde pro jednoduchost zápisu jsme použili i měrný objem α i když je pouze převrácenou hodnotou hustoty ρ. Proměnná α tedy v podstatě nemění počet neznámých v rovnicích. Dosadíme-li tyto vztahy do rovnice hybnosti (13.1.4) máme ∂ ∂ ∂ ∂ (u̅ + u′) + (u̅ + u′) (u̅ + u′) + (v̅ + v′) (u̅ + u′) + (w ̅ + w′) (u̅ + u′) ∂t ∂x ∂y ∂z ∂ ̅ +∝ ′) (p̅ + p′) + f(v̅ + v′) = −(∝ ∂x (13.1.9) Základní ustálený pohyb musí splňovat rovnici ∂u̅ ∂u̅ ∂u̅ ∂u̅ ∂p̅ ̅ + u̅ + v̅ +w ̅ = −∝ + fv̅ ∂t ∂x ∂y ∂z ∂x (13.1.10) Tuto rovnici odečteme od rovnice (13.1.9) a zanedbáme-li členy druhého řádu, dostáváme linearizovanou rovnici hybnosti ve směru osy x. ∂u′ ∂u′ ∂u′ ∂u′ ∂u̅ ∂u̅ ∂u̅ ∂p′ ∂p̅ ̅ + u̅ + v̅ +w ̅ + u′ + v′ + w′ = −∝ −∝′ + fv′ ∂t ∂x ∂y ∂z ∂x ∂y ∂z ∂x ∂x (13.1.11) Stejným způsobem linearizujeme i rovnice ve směru os y, z. Tyto linearizované rovnice si můžeme napsat také ve vektorovém tvaru ∂𝐯′ ̅ grad p′ − ∝′ grad p̅ − 2𝛀 × 𝐯 ′ − 𝐠 + 𝐯̅ ∙ grad 𝐯 ′ + 𝐯 ′ ∙ grad ̅𝐯 = −∝ ∂t (13.1.12) 208 Přičemž základní ustálený pohyb bude splňovat rovnici ∂𝐯̅ ̅ grad p̅ − 2𝛀 × 𝐯̅ + 𝐯̅ ∙ grad 𝐯̅ = − ∝ ∂t (13.1.13) Pro studium zvukových a gravitačních vln budeme rychlost 𝐯̅ ustáleného pohybu považovat v čase za konstantní, a bude tedy ∂𝐯̅⁄∂t = 0. V tomto případě ustálený pohyb musí splňovat rovnici ̅ grad p̅ − 2𝛀 × 𝐯̅ 𝐯̅ ∙ grad 𝐯̅ = − ∝ (13.1.14) Aby vektor 𝐯̅ zůstal stále v čase konstantní, musí splňovat i perturbace stejnou podmínku. Proto linearizovanou rovnici pro zvukové a gravitační vlny můžeme psát ve tvaru ∂𝐯′ ̅ grad p′ − 𝐠 + 𝐯̅ ∙ grad 𝐯 ′ = −∝ ∂t (13.1.15) Tento systém linearizovaných Eulerových rovnic hybnosti není samozřejmě úplný a neurčuje tedy řešení. Aby tento systém byl úplný a určoval řešení, je třeba k rovnicím přidat ještě rovnici kontinuity a v obecném případě atmosféry i první větu termodynamiky, nebo jiné předpoklady. Na příklad že studujeme případ adiabatických dějů v atmosféře, nebo že atmosféra je nestlačitelná, následkem čehož musí být perturbace měrného objemu ∝′ rovna nule. Další rovnice proto přidáme až pro studium jednotlivých vlnových pohybů, které budeme studovat za určitých vhodných předpokladů. Pro studium vln budeme vesměs považovat rychlost základního ustáleného pohybu, za konstantní v čase i prostoru. Tento ustálený pohyb budeme uvažovat jako advekci, která je dána konstantním vektorem 𝐯̅ v čase i prostoru. Advekce nebude mít v tomto případě na vlnové pohyby vliv a v linearizovanou rovnici (13.1.15) můžeme vypustit i členy advekce 𝐯̅ ∙ grad 𝐯 ′ , které můžeme interpretovat jako posun atmosféry konstantní rychlostí 𝐯̅. Na vlastní vlnové pohyby nemá tento posun vliv. Nejdříve se zabývejme podélnými vlnami, neboli vlnami lokálního stlačení vzduchu, což jsou zvukové vlny. Tyto vlny jsou studovány nejčastěji pro prostorově jednorozměrný případ. Fyzikálně tento případ představuje například šíření zvukových vln uvnitř roury naplněné vzduchem. Pro pochopení mechanizmu odfiltrování zvukových vln v modelech raději studujme třírozměrný případ. 13.2. Zvukové vlny v atmosféře Zvukové vlny vznikají podélným stlačením vzduchu, malé amplitudy, při kterých v každém místě dochází postupné stlačení a pak expanze malého objemu vzduchu. Při tomto procesu nedochází k přítoku, nebo odběru tepla, proto je tento proces adiabatický. Tento jev, protože se týká stlačení, musíme studovat bez předpokladu hydrostatického stavu atmosféry. Pro studium zvukových vln vyjdeme z následujících rovnic: zákona zachování hybnosti v inerciálním systému, který je v 1. kapitole formulován rovnicemi (1.2.33), (1.2.34), (1.2.35). du 1 ∂p = Fx − dt ρ ∂x (13.2.1) 209 𝑑𝑣 1 𝜕𝑝 = 𝐹𝑦 − 𝑑𝑡 𝜌 𝜕𝑦 𝑑𝑤 1 𝜕𝑝 = 𝐹𝑧 − 𝑑𝑡 𝜌 𝜕𝑧 (13.2.2) (13.2.3) Tyto tři rovnice můžeme napsat také ve vektorovém tvaru 𝑑𝐯 1 = 𝐅 − 𝑔𝑟𝑎𝑑 𝑝 𝑑𝑡 𝜌 (13.2.4) Rovnici kontinuity (1.2.5), tedy zákona zachování hmoty atmosféry 𝜕𝜌 + 𝑑𝑖𝑣 𝜌𝐯 = 0 𝜕𝑡 (13.2.5) Poslední rovnici, kterou přidáme k soustavě, vyjadřuje skutečnost, že se jedná o adiabatický děj. Ten můžeme charakterizovat tím, že v pohybujících se částicích je zachována potenciální teplota 𝜃 a tedy také entropie Q, což popisuje rovnice (1.2.26) 𝑑𝑄 𝑑 𝑙𝑛𝜃 𝑐𝑝 𝑑𝜃 = 𝑐𝑝 = =0 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝜃 𝑑𝑡 (13.2.6) Předchozí rovnice vyjadřuje, že pohyb atmosféry je adiabatický. Ve speciálním případě se může stát, že v počátečním časovém okamžiku bude entropie ve všech bodech vzduchu stejná. V tomto případě s měnícím se časem i pohybem vzduchu zůstává entropie nadále všude stejná, a tedy konstantní. Podmínku že pohyb je adiabatický můžeme zapsat také vztahem 𝑄 = 𝑄0 = 𝑐𝑜𝑛𝑠𝑡. (13.2.7) Takový pohyb, kde se nemění entropie částic se nazývá izentropickým. V tomto případě máme 𝑝 = 𝑓(𝜌, 𝑄0 ) = 𝑓(𝜌) (13.2.8) Atmosféra, která je z hlediska globálního pohybu v rovnovážném stavu, to znamená bez zvukových vln, a splňuje tedy rovnici hydrostatické rovnováhy. Tento rovnovážný stav nechť je popsán hodnotami proměnných označených pruhem 𝜌̅ a 𝑝̅. Tyto dvě veličiny tedy splňují hydrostatickou rovnici. Označíme-li odchylky od tohoto rovnovážného stavu 𝜌′ a 𝑝′ můžeme napsat 𝜌 = 𝜌̅ + 𝜌′, 𝑝 = 𝑝̅ + 𝑝′ (13.2.9) Kde ovšem čárkované veličiny – perturbace jsou o řády menší, než jejich rovnovážné hodnoty. Je tedy 𝜌̅ ≪ 𝜌′, 𝑝̅ ≪ 𝑝′ (13.2.10) Poznamenejme, že čárkované veličiny, tedy perturbace vyjadřují změny veličin ve zvukové vlně. Veličina p‘ se nazývá zvukovým tlakem Smirnov [6] . Dosadíme-li vztahy (13.1) do rovnic zachování hybnosti (1.2.28), (1.2.29), (1.2.30) a zanedbáme-li členy druhého řádu, tedy součiny perturbací a jejich derivací, zjednoduší se nám tyto rovnice a za předpokladu, že na částice nepůsobí žádné vnější síly, neboť síla zemské tíže je podle hydrostatické rovnice zcela kompenzována vertikální složkou silou síly gradientu tlaku , a tedy je 𝐹𝑥 = 𝐹𝑦 = 0 , 𝐹𝑧 = 0 (13.2.11) Pro přehlednost si rovnice napíšeme znovu, a značení pro zjednodušení zápisu trošku změníme. U perturbací složek větru vynecháme apostrof. Vektor rychlosti v zde pak znamená pouze změnu rychlosti částic vzduchu způsobenou zvukovými vlnami. 210 Dosadíme-li do rovnice kontinuity (13.1.5) vztahy (13.1.9) a zanedbáme-li malé 𝜕𝑢 𝜕𝜌′ 𝜕𝑝′ veličiny druhého řádu tvořené součiny veličin prvního řádu (𝜌′ , 𝑝′ , 𝐯, 𝜕𝑥 , 𝜕𝑥 , 𝜕𝑥 , … ) dostane rovnice kontinuity tvar 𝜕𝜌′ + 𝜌̅ 𝑑𝑖𝑣𝐯 = 0 𝜕𝑡 (13.2.12) Položíme-li 𝑠= 𝜌′ 𝜌 − 𝜌̅ = 𝜌̅ 𝜌̅ (13.2.13) Dostaneme 𝜕𝑠 + 𝑑𝑖𝑣𝐯 = 0 𝜕𝑡 (13.2.14) V Eulerových rovnicích (13.1.1) až (13.1.3) nechť nepůsobí vnější síly, neboť síla zemské tíže je zahrnuta do základního pohybu atmosféry, dostáváme ve stejném přiblížení rovnice ve tvaru 𝜕𝑢 1 𝜕𝑝′ =− , 𝜕𝑡 𝜌̅ 𝜕𝑥 𝜕𝑣 1 𝜕𝑝′ =− , 𝜕𝑡 𝜌̅ 𝜕𝑦 𝜕𝑤 1 𝜕𝑝′ =− 𝜕𝑡 𝜌̅ 𝜕𝑧 (13.2.15) nebo ve vektorovém tvaru 𝑑𝐯 1 = − 𝑔𝑟𝑎𝑑 𝑝′ 𝑑𝑡 𝜌̅ (13.2.16) Rovnice kontinuity (13.1.6) a hybnosti (13.1.16) obsahují neznámé funkce 𝐯, 𝑠, 𝑝′. Pro eliminaci jedné z těchto funkcí, zvukového tlaku p‘ použijeme rovnici izentropického děje (13.1.8) podle které je 𝑝 = 𝑝̅ + 𝑝′ = 𝑓(𝜌) = 𝑓(𝜌̅ + 𝜌′) ≅ 𝑓(𝜌̅ ) + 𝑓′(𝜌̅ )𝑝′ (13.2.17) ′ kde 𝑓 = 𝑑𝑓 ⁄𝑑𝜌 . Podle předpokladu perturbační metody je též 𝑝̅ = 𝑓(𝜌̅ ), proto v přiblížení můžeme psát 𝑝′ = 𝑓 ′(𝜌̅) 𝜌′ = 𝜌̅ 𝑓 ′(𝜌̅) 𝑠 = 𝑎2 𝑠 (13.2.18) Kde jsme položili 𝑎2 = 𝑓′(𝜌̅ ) A dosadíme z předchozího vztahu 𝑎2 do rovnice (13.1.16) máme 𝜕𝐯 + 𝑎2 𝑔𝑟𝑎𝑑 𝑠 = 0 𝜕𝑡 (13.2.19) (13.2.20) Vztah (13.1.19) vyjadřuje fyzikálně tu skutečnost, která platí pro všechny kapaliny a plyny v přírodě, že při konstantní entropii s rostoucí hustotou roste tlak. Je tedy 𝑓′(𝜌) > 0. 211 Aplikujeme-li na rovnici (13.1.20) operátor divergence a zaměníme-li pořadí derivování podle času s operátorem divergence dostaneme 𝜕 𝑑𝑖𝑣 𝐯 = −𝑎2 𝑑𝑖𝑣 𝑔𝑟𝑎𝑑 𝑠 = −𝑎2 ∆𝑠 𝜕𝑡 (13.2.21) kde 𝜕 2𝑠 𝜕 2𝑠 𝜕 2𝑠 ∆𝑠 = 2 + 2 + 2 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (13.2.22) Derivováním (13.1.14) podle času t kam dosadíme ze vztahu (13.1.21) dostáváme 𝜕 2𝑠 𝜕 2𝑠 𝜕 2𝑠 𝜕 2𝑠 2 = 𝑎 ( 2 + 2 + 2) 𝜕𝑡 2 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (13.2.23) 2 Dosadíme-li do předchozího vztahu (13.2.23) za s ze vztahu (13.2.18) 𝑠 = 𝑝′⁄𝑎 dostáváme pro zvukový tlak p‘ stejnou vlnovou rovnici tvaru (13.2.23). Obdobnou rovnici můžeme obdržet i pro změnu rychlosti způsobenou zvukovými vlnami v. Předpokládejme nyní, že v počátečním okamžiku existuje rychlostní potenciál, neboli divergenční potenciál 𝜑, tedy 𝐯|𝑡=0 = −𝑔𝑟𝑎𝑑 𝜑0 (𝑥, 𝑦, 𝑧) (13.2.24) Z rovnice (13.2.21) dostáváme 𝑡 𝐯(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) = 𝐯|𝑡=0 − 𝑎2 𝑔𝑟𝑎𝑑 ∫0 𝑠 𝑑𝑡 Podle vztahu (13.2.24) pak máme 𝑡 𝐯 = −𝑔𝑟𝑎𝑑 [𝜑0 (𝑥, 𝑦, 𝑧) + 𝑎2 ∫0 𝑠 𝑑𝑡] = −𝑔𝑟𝑎𝑑 𝜑(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) (13.2.25) (13.2.26) Tento vztah znamená, že v libovolný časový moment existuje divergenční potenciál 𝜑(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) který je dán vztahem 𝑡 𝜑(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) = 𝜑0 (𝑥, 𝑦, 𝑧) + 𝑎2 ∫0 𝑠 𝑑𝑡 (13.2.27) Nyní si ukážeme, že divergenční potenciál 𝜑(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) splňuje vlnovou rovnici. Skutečně, derivujeme-li rovnici (13.2.27) podle času t dvakrát, dostaneme 𝜕 2𝜑 𝜕𝑠 = 𝑎2 2 𝜕𝑡 𝜕𝑡 (13.2.28) Zároveň , když do rovnice (3.2.14) dosadíme vektor rychlosti z rovnice (13.2.26) máme 𝜕𝑠 = 𝑑𝑖𝑣 𝑔𝑟𝑎𝑑 𝜑 = ∆𝜑 𝜕𝑡 (13.2.29) Dosazením derivace 𝜕𝑠⁄𝜕𝑡 z předchozího vztahu do vztahu (13.2.28) máme 𝜕 2𝜑 𝜕 2𝜑 𝜕 2𝜑 𝜕 2𝜑 2 = 𝑎 ( + + ) 𝜕𝑡 2 𝜕𝑥 2 𝜕𝑦 2 𝜕𝑦 2 (13.2.30) Poznamenejme, že znalost divergenčního potenciálu 𝜑(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) nám stačí k tomu, abychom definovali celý proces pohybu vzduchu při zvukové vlně. Je to proto, že 212 𝐯 = −𝑔𝑟𝑎𝑑 𝜑, 𝑠= 1 𝜕𝜑 , 𝑎2 𝜕𝑡 𝑝′ = 𝜌̅ 𝜕𝜑 𝜕𝑡 (13.2.31) První ze vztahů je přímo vztah (13.2.26) druhý dostaneme derivováním vztahu (13.2.27) podle času t jednou a poslední z druhého vztahu pole (13.2.18). Formulujme si ještě počáteční a okrajové podmínky. Studujme vzduch uvnitř prostorového objemu V, ohraničeného plochou Σ. V počátečním časovém okamžiku t=0 nechť je zadána relativní změna hustoty vzduchu s pole vektoru rychlosti v v každém bodě objemu V. Tyto hodnoty definují počáteční podmínky ve tvaru ∂φ 𝜑|𝑡=0 = 𝜑0 (𝑥, 𝑦, 𝑧) | = 𝑎2 𝑠 ∂t 𝑡=0 (13.2.32) Jestliže hranice Σ je pevná neproniknutelná plocha, pak na této ploše je derivace ve směru normály k této ploše rovna nule, což vede k odrazu vln. Studujme nyní ještě obvyklý jednodimensionální případ. Pro adiabatické děje v atmosféře můžeme rovnici kontinuity (13.1.6) psát také v jiném tvaru Holton [4]. Pro adiabatické procesy v atmosféře podle vztahu (1.2.31) platí 𝑑𝜌 𝜌 𝑑𝑝 = 𝑑𝑡 𝛾𝑝 𝑑𝑡 (13.2.33) kde 𝛾 = 𝑐𝑝 ⁄𝑐𝑣 . V rovnici kontinuity můžeme proto nahradit individuální změnu hustoty individuální změnou tlaku. Rovnici (13.1.6) v advekčním tvaru 𝑑𝜌 + 𝜌 𝑑𝑖𝑣 𝐯 = 0 𝑑𝑡 Dosadíme-li do předchozího vztahu za 𝑑𝜌⁄𝑑𝑡 ze vztahu (13.1.33) dostaneme 𝑑𝑝 + 𝛾𝑝 𝑑𝑖𝑣 𝐯 = 0 𝑑𝑡 (13.2.34) (13.2. 35) Z předchozího třírozměrného studia zvukových vln je vidět, že zvukové vlny se šíří od počátečního zdroje všemi směry stejnou rychlostí. Proto se studuje obvykle pouze jednorozměrný případ, což by fyzikálně odpovídalo šíření zvukových vln v rouře. Můžeme proto studovat zvukové vlny vytvářené stlačením ve směru osy x tím, že položíme rovny nule složky rychlosti kolmé k ose x tedy v=w=0. Navíc ještě vyloučíme závislost složky rychlosti u na proměnných x a z. Složka rychlosti 𝑢(𝑥, 𝑡) bude funkcí pouze souřadnice x a času t. V tomto případě můžeme Eulerovy rovnice psát ve tvaru 𝜕𝑢 𝜕𝑢 1 𝜕𝑝 +𝑢 + =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜌 𝜕𝑥 (13.2.36) 𝜕𝑝 𝜕𝑝 𝜕𝑢 +𝑢 + 𝛾𝑝 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (13.2.37) Řešení budeme hledat perturbační metodou. Rovnovážný ustálený stav je dán hodnotami proměnných 𝑢 = 𝑢̅, 𝜌 = 𝜌̅ , 𝑝 = 𝑝̅ (13.2.38) 213 při čemž 𝜕𝑢̅ 𝜕𝑢̅ 𝜕𝜌̅ 𝜕𝜌̅ 𝜕𝑝̅ 𝜕𝑝̅ = = = = = =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑥 (13.2.39) Do rovnic (13.2) a (13.2) dosadíme 𝑢 = 𝑢̅ + 𝑢′ , 𝑝 = 𝑝̅ + 𝑝′ , 𝜌 = 𝜌̅ + 𝜌′ (13.2.40) ′ Pro zanedbání členů druhého řádu si nejdříve vyjádříme převrácenou hodnotu 𝜌̅ + 𝜌 jako součet řady. Použijeme k tomu následujícího rozvoje. Následující řada střídající znaménka je pro 0 ≤ 𝑎 < 1 je konvergentní a její součet je 1 1 − 𝑎 + 𝑎2 − 𝑎3 + 𝑎4 − 𝑎5 + ⋯ = 1+𝑎 protože následující geometrická řada ji majorizuje a je za těchto podmínek konvergentní 1 1 + 𝑎 + 𝑎2 + 𝑎3 + 𝑎3 + 𝑎5 + ⋯ = 1−𝑎 Zlomek 1⁄(𝜌̅ + 𝜌′) můžeme podle předchozích vztahů upravit následovně 1 1 𝜌′ = (1 + ) 𝜌̅ + 𝜌′ 𝜌̅ 𝜌̅ −1 2 3 1 𝜌′ 𝜌′ 𝜌′ = (1 − + ( ) − ( ) + ⋯ ) 𝜌̅ 𝜌̅ 𝜌̅ 𝜌̅ Po zanedbání členů druhého vyšších řádů můžeme psát 1 1 𝜌′ ≅ (1 − ) 𝜌̅ + 𝜌′ 𝜌̅ 𝜌̅ (13.2.41) Po dosazení hodnot a zanedbání členů druhého řádu dostaneme 𝜕𝑢′ 𝜕𝑢′ 1 𝜕𝑝′ + 𝑢̅ + =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜌̅ 𝜕𝑥 (13.2.42) 𝜕𝑝′ 𝜕𝑝′ 𝜕𝑢′ + 𝑢̅ + 𝛾𝑝̅ =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (13.2.43) Eliminujeme-li z těchto dvou rovnic 𝑢′ dostáváme 𝜕 𝜕 𝜕 𝜕 𝛾𝑝̅ 𝜕 2 𝑝′ ′ ( + 𝑢̅ ) ( + 𝑢̅ ) 𝑝 = 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜌̅ 𝜕𝑥 2 (13.2.44) Což je všeobecně známá vlnová rovnice. Tato rovnice má periodické neboli „vlnové“ řešení ve tvaru 𝑝′ = 𝐴𝑒 𝑖𝑘(𝑥−𝑐𝑡) (13.2.45) kde k je vlnové číslo, A konstantní amplituda a c konstantní fázová rychlost. Dosadíme-li řešení ve tvaru (13.2.45) do (13.2.44) po vydělení faktorem 𝐴𝑒 𝑖𝑘(𝑥−𝑐𝑡) dostáváme 𝛾𝑝̅ (−𝑖𝑘𝑐 + 𝑖𝑘𝑢̅)2 − (𝑖𝑘)2 = 0 𝜌̅ (13.2.46) Což je rovnice určující fázovou rychlost c. Tuto rovnici řešíme vzhledem k c a pro fázovou rychlost dostáváme 214 𝛾𝑝̅ 𝑐 = 𝑢̅ ± ( ) 𝜌̅ 1⁄ 2 (13.2.47) nebo též 𝑐 = 𝑢̅ ± √𝛾𝑅𝑇̅ (13.2.48) ̅ Kde 𝑇 je absolutní teplota rovnovážného stavu. Poslední vztah je znám jako vzorec pro rychlost zvuku. Hodnota √𝛾𝑅𝑇̅ se nazývá adiabatická rychlost zvuku. Konstantní rychlost 𝑢̅ hraje pouze jako Dopplerův posun frekvence zvukových vln. Pro frekvenci platí 𝜈 = 𝑘𝑐 = 𝑘𝑢̅ ± 𝑘√𝛾𝑅𝑇̅ (13.2.49) pro pozorovatele, který se vzhledem ke zdroji zvuku nepohybuje. Srovnáním rovnic je zřejmé, že a z třírozměrného studia zvukových vln je rovno 𝑎2 = 𝛾𝑝̅⁄𝜌̅ , tedy pro 𝑢̅ = 0 je 𝑎 = 𝑐 je fázová rychlost zvukových vln. Rychlost zvuku c je z předchozího vztahu pro T=273.15 K (nula stupňů Celsia), 𝛾 = 1.4 (bezrozměrná konstanta), R=287 [𝐽 𝑘𝑔−1 𝐾 −1 ] odtud rozměr RT je [𝐽 𝑘𝑔−1 ≡ (𝑚⁄𝑠)2 ] odtud pro rychlost zvuku máme c=331 m/s neboli 1192 km/hod. 13.4. Gravitační a Rossbyho vlny – vertikálně příčné a horizontálně příčné vlny V předchozí části kapitoly jsme dosti podrobně vyčerpali problematiku modelů, které v každém okamžiku nejsou v hydrostatické rovnováze a existují v nich vlny podélného stlačení, tedy zvukové vlny. Pro studium dalších typů vlnových pohybů, tedy vertikálně příčných vln a horizontálně příčných vln použijeme model mělké vody. Tento model, nejenom že je hydrostatický, ale na tekutinu je kladena ještě silnější podmínka nestlačitelnosti, jejímž důsledkem je konstantní hustota 𝝆 a jde tedy vlastně o kapalinu. Podmínka nestlačitelnosti sama také neumožňuje zvukové vlny. Gravitační vlny Abychom ze studia vyloučili horizontálně příčné vlny, omezíme pohyb částic do rovin rovnoběžných se souřadnicovou rovinou určenou osami souřadnic x, z . V pohybových rovnicích mělké vody položíme rovu nule složku rychlosti v. Rovnice hybnosti (5.1.9) (5.1.10) se pak redukují na jednu rovnici pro složku rychlosti u. 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜌2 𝜕ℎ +𝑢 + 𝑔 (1 − ) =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜌1 𝜕𝑥 (13.4.1) Rovnice kontinuity (5.1.19) se pak redukuje na rovnici 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕𝑢 +𝑢 +ℎ =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (13.4.2) Tyto dvě rovnice tvoří uzavřený systém rovnic pro časový vývoj proměnných u a h . Pro řešení těchto dvou nelineárních rovnic použijeme opět perturbační metodu. Rovnovážný ustálený stav je charakterizován konstantní složkou rychlosti 𝑢 = 𝑢̅ a klidovou výškou 215 hladiny mělké vody ℎ = 𝐻. Derivace těchto rovnovážných proměnných podle času t a souřadnici x jsou rovny nule. Perturbace jako obvykle označíme apostrofem. Do rovnic dosaďme tedy 𝑢 = 𝑢̅ + 𝑢′ , ℎ = 𝐻 + ℎ′ (13.4.3) Po zanedbání součinů perturbací dostáváme 𝜕𝑢′ 𝜕𝑢′ 𝜌2 𝜕ℎ′ + 𝑢̅ + 𝑔 (1 − ) =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜌1 𝜕𝑥 (13.4.4) 𝜕ℎ′ 𝜕ℎ′ 𝜕𝑢′ + 𝑢̅ +𝐻 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (13.4.5) Eliminací u‘ z těchto dvou rovnic dostáváme 𝜕 𝜕 𝜕 𝜕 𝜌2 𝜕 2 ℎ′ ( + 𝑢̅ ) ( + 𝑢̅ ) ℎ′ = 𝑔𝐻 (1 − ) 2 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜌1 𝜕𝑥 (13.4.6) Poznamenejme, že tato rovnice má z hlediska matematiky stejný tvar jako rovnice (13.2.44) pro zvukové vlny. Perturbace výška hladiny h‘ odpovídá zvukový tlak p‘ a konstantě 𝑔ℎ(1 − 𝜌2 ⁄𝜌1 ) odpovídá konstanta 𝛾𝑝̅⁄𝜌̅ . Rovnice má proto vlnové řešení tvaru ℎ′ = 𝐴𝑒 𝑖𝑘(𝑥−𝑐𝑡) (13.4.7) Když fázová rychlost je dána vztahem 𝜌2 1/2 𝑐 = 𝑢̅ ± [𝑔𝐻 (1 − )] 𝜌1 (13.4.8) V páté kapitole jsme si ukázali, že dvouvrstvý model mělké vody je ekvivalentní s jednovrstvým modelem, kde 𝜌2 = 0, ale konstanta tíhového zrychlení je rovna 𝑔∗ = 𝑔(1 − 𝜌2 ⁄𝜌1 ), V tomto případě je fázová rychlost dána vztahem 𝑐 = 𝑢̅ ± [𝑔∗ 𝐻]1/2. V případě že nás zajímá pouze fázová rychlost vln je 𝑢̅ = 0 a fázová rychlost je dána známým vztahem √𝑔𝐻. V baroklinním modelu, který se skládá z více vrstev různé teploty a tedy i hustoty je spektrum vertikálních vln složitější. V kapitole o vertikálních normálních módách si ukážeme, že vertikální strukturu baroklinniho modelu který má n vrstev můžeme pomocí normálních módů rozložit na n modelů mělké vody a pro baroklinní model odvodit fázové rychlosti vnější i vnitřních gravitačních vln. Rossbyho vlny Studujme nyní horizontálně příčné vlny. Tyto vlny identifikoval a popsal švédskoamerický meteorolog Carl-Gustav Arvid Rossby v roce 1939 narozený v roce 1898 ve Stockholmu. Tyto vlny mají pro meteorologii zásadní význam, protože se jimi společně se západním přenosem řídí pohyb tlakových útvarů. Jsou způsobeny rotací Země, přesněji řečeno změnou Coriolisova parametru ve směru poledníků. Mimo oblast meteorologie jsou však téměř neznámé. Pro objasnění mechanizmu Rossbyho vln použijeme příklad, který předložil sám C. G. Rossby. Pro jejich studium vyjdeme opět z rovnic mělké vody, které jsou 216 pro modelování v meteorologii nejpoužívanějším zjednodušením, které implicitně popisuje meteorologicky důležité vlny a hodí se i pro testování a vývoj numerických metod používaných v meteorologii. Pro eliminaci vertikálně-příčných gravitačních vln požadujme, aby trajektorie částic ležely v horizontálních plochách. Zvukové vlny jsou eliminovány tím, že vrstva mělké vody je nestlačitelná. Tím obdržíme Rossbyho vlny v čisté podobě. Předpokládejme tedy, že vertikální rychlost je v celé vrstvě mělké vody rovna nule, tedy 𝑤 = 0. Konstantní hustotu ve vrstvě označme jednoduše 𝜌. Pro další odvození použijeme rovnice hybnosti (5.1.11) a (5.1.12) které v tomto označení jsou 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 − 𝑓𝑣 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 (13.4.9) 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 + 𝑓𝑢 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (13.4.10) Rovnice kontinuity pro pohyb ve vrstvě nestlačitelné kapaliny s přihlédnutím k tomu, že 𝑤 = 0 znamená, že divergence horizontálního větru je rovna nule, tedy 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑑= + =0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (13.4.11) Nyní odvodíme rovnici pro časovou změnu relativní vorticity 𝜁 a absolutní vorticity 𝜂 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜁= − , 𝜂 =𝜁+𝑓 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (13.4.12) Z předchozích rovnic hybnosti odvodíme rovnici vorticity derivováním rovnice (13.4.10) podle x odečteme od ní rovnici (13.4.9) derivovanou podle y dostaneme 𝜕𝜁 𝜕𝜁 𝜕𝜁 𝜕𝑓 𝜕𝑓 +𝑢 +𝑣 +𝑢 +𝑣 + (𝜁 + 𝑓)𝑑 = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (13.4.13) Vzhledem k tomu, že Coriolisův parametr f nezávisí na čase, můžeme rovnici vorticity napsat stručněji 𝑑𝜂⁄𝑑𝑡 + 𝜂𝑑 = 0 (13.4.14) Všimněme si toho, že při odvození rovnice vorticity se vždy vzájemně vyruší členy gradientu tlaku. Tím, že předpokládáme, že vertikální rychlost w je rovna nule musí být h konstantní a členy gradientu tlaku jsou rovny nule, i když se v rovnici vorticity nevyskytují. Navíc i člen (𝜁 + 𝑓)𝑑 = 0 je v předchozí rovnici roven nule. Rovnici vorticity ještě v souvislosti s perturbační metodou ještě zjednodušíme. Podle předpokladu je horizontální divergence větru rovna nule. Rossbyho vlny se obvykle studují v tak zvané β-rovině. V této rovině nechť máme kartézský systém souřadnic, kde souřadnice x nechť směřuje na východ, souřadnice y na sever. β-rovina ovšem spočívá v tom, že Coriolisův parametr f je ve směru osy x konstantní, tedy 𝜕𝑓⁄𝜕𝑥 = 0 a ve směru osy y se mění lineárně a derivace podle y je rovna β, tedy 𝜕𝑓⁄𝜕𝑦 = 𝛽 je konstanta. Konstanta β se nazývá Rossbyho parametrem. Rovnice (13.4.13) se tím zjednoduší na tvar 217 𝜕𝜁 𝜕𝜁 𝜕𝜁 +𝑢 +𝑣 + 𝛽𝑣 = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (13.4.15) Abychom vyjádřili fázovou rychlost horizontálně-příčných vln, předpokládejme, že vlny se pohybují pouze ve směru osy x. K tomu stačí, aby složky rychlosti u,v nezávisely na souřadnici y, směřující k severu. Nezávisí-li u a v na souřadnici y, pak rovnice kontinuity (13.4.11), říkající že divergence je rovna nule má jednoduchý tvar 𝜕𝑢⁄𝜕𝑥 = 0 (13.4.16) A relativní vorticita 𝜁 je rovna 𝜁 = 𝜕𝑣⁄𝜕𝑥 (13.4.17) Nelinearitu rovnice (13.4.15) odstraníme tím, že v souladu s předchozím budeme předpokládat, že proudění se bude skládat z hlavní konstantní západní složky větru, střední zonální složky větru 𝑢 = 𝑢̅ a malé meridionální perturbace 𝑣 = 𝑣 ′ (𝑥, 𝑡). Rovnice vorticity (13.4.15) pro perturbaci má pak tvar 𝜕 𝜕𝑣′ 𝜕 𝜕𝑣′ ( ) + 𝑢̅ ( ) + 𝛽𝑣 ′ = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (13.4.18) Řešení této rovnice můžeme hledat ve tvaru 𝑣 ′ = 𝐴𝑒 𝑖𝑘(𝑥−𝑐𝑡) (13.4.19) kde A je amplituda vlny 𝑘 = 2𝜋/𝐿 je vlnové číslo, L délka vlny, c fázová rychlost vlny. Dosazením do rovnice (13.4.18) dostaneme řešení s fázovou rychlostí 𝑐 = 𝑢̅ − 𝛽 ⁄𝑘 2 (13.4.20) Tento vztah se nazývá vzorcem Rossbyho vln. Hodnota středního zonálního větru 𝑢̅ je vždy kladná. Rossbyho vzorec nám říká, že Rossbyho vlny se pohybují západním směrem relativně vzhledem k průměrnému zonálnímu proudění. Rychlost Rossbyho vln závisí na zonálním vlnovém číslu. Rossbyho vlny jsou dispersní vlny, jejichž fázová rychlost se zvyšuje s vlnovou délkou. Vztah pro fázovou rychlost Rossbyho vln (13.4.20) nám dává možnost odhadnout jejich rychlost pro synoptické útvary typických rozměrů Wiin-Nielsen [7]. Pro střední zeměpisnou šířku 𝜑 = 450 severní šířky máme tyto hodnoty: 𝑢̅ můžeme odhadnout hodnotou 20m/s pro zimní období a 10 m/s pro letní období a 𝛽 = 𝜕𝑓⁄𝜕𝑦 = (2Ω/a) cos 𝜑 = 1.6 ∙ 10−11 𝑚−1 𝑠 −1 kde je poloměr Země. Hodnota 𝑐𝑅 = 𝛽/𝑘 2 se nazývá Rossbyho rychlost. Závisí na délce vlny L. Její směr je od východu k západu. Pro 450 s. š. je přibližně 𝑐𝑅 = (𝛽/(2𝜋)2 ) ∙ 𝐿2 = 0.4 ∙ 𝑙 2 kde l je délka vlny měřená v jednotkách 106 metrů. Je-li 𝑢̅ − 𝛽 ⁄𝑘 2 > 0 Pohybuje se vlna, tedy tlakový útvar na východ. Při obrácené nerovnosti na západ. Vlna je stacionární, když pro její délku 𝐿𝑠 platí 𝐿𝑠 = 2𝜋√𝑢̅/𝛽. V zimním období je délka stacionární vlny 𝐿𝑠 přibližně 7 tisíc kilometrů, pro letní období je typickou hodnotou 5 tisíc kilometrů. Protože však tlakové útvary mívají rozměry menší, pohybují se zejména v zimním období na východ. Závěr pro předpovědní metody Rossbyho vlny jsou pro meteorologii nejdůležitější. V modelech je nutné se vyhnout zjednodušení, které by Coriolisův parametr položilo rovný konstantě. V tomto případě mají Rossbyho vlny nulovou fázovou rychlost, a tedy vlastně neexistují. 218 Vlnové pohyby smíšeného typu V předchozí části jsme studovali tři typy vlnových pohybů, které existují v čisté formě jen při speciálních podmínkách. Při obvyklých podmínkách tyto vlny existují zároveň. Je třeba poznamenat, že vlny v atmosféře se v mnohém od sebe liší. Nejenom v mechanizmu jejich šíření, ale také jejich charakteristickými hodnotami amplitud a fázové rychlosti. Fázová rychlost zvukových je zhruba 300 m/s, tedy přibližně 1100 km/hod. Fázová rychlost vnější gravitační vlny, která je ve spektru gravitačních vln nejvyšší, se rychlosti zvuku blíží a lze ji odhadnout rychlostí kolem 1000 km/hod. Jsou to tedy rychle se pohybující vlny. Rossbyho vlny jsou vlny s dispersí a jejich fázová rychlost závisí na jejich vlnové délce. Jejich fázová rychlost obvykle leží v intervalu 10 až 20 km/hod, což je rychlost relativně malá. Jiná situace je v amplitudách tlaku těchto vln. Amplituda zvukových vln je nejmenší, je to pouze malý zlomek hektopascalu. Amplituda gravitačních vln je také malá, rovněž zlomek hPa, zatímco amplituda Rossbyho vln, která často převyšuje 20 hPa je proti tomu značná. Gravitační vlny lze měřit a sledovat ve změnách přízemního tlaku pomocí citlivého mikrobarografu. Průběh gravitačních vln můžeme rovněž studovat při časové integraci modelu, zapíšeme-li si hodnoty přízemního tlaku v pevně zvoleném bodě v každém časovém kroku. Dostaneme tak posloupnost, ve které je průběh gravitačních vln vidět. Správně by měly mít stejně jako v přírodě velmi malou amplitudu. Když malou amplitudu nemají, je to známkou toho, že počáteční data modelu nejsou zcela v pořádku. V tomto případě pole rozložení hmoty atmosféry s polem proudění není v rovnováze. Aby tato situace nenastala, musí být před integrací vždy provedena tak zvaná inicializace, která tuto závadu odstraní. Mohlo by se zdát, když je amplituda gravitačních vln tak malá, že v procesu integrace nebudou gravitační vlny dělat potíže. Není tomu tak. Sama existence vln s touto velkou fázovou rychlostí je pro stabilitu v CFL kritériu rozhodující. Existence těchto vln je rozhodující také v tak zvaném procesu geostrofického přizpůsobení, který svým působením stále přibližuje pohyb atmosféry ke geostrofickému proudění. Abychom se v modelu zbavily problému rychlých vln, jejichž důsledkem je z důvodů stability při integraci krátký časový krok, lze postupovat dvěma způsoby. Jedním z nich je upravit rovnice modelu tak, aby model tyto vlny nepopisoval. Tomu se říká odfiltrování vln. Viděli jsme, že pro odfiltrování zvukových vln stačí rovnici hybnosti ve vertikálním směru zjednodušit na hydrostatickou rovnici. Tato úprava je nejčastější a používá se ve většině předpovědních modelů. Dalším stupněm by bylo ještě odfiltrování gravitačních vln. Zůstanou pak v modelu pouze Rossbyho vlny. Tento postup byl z důvodů efektivnosti používán v první úspěšné etapě předpovědních metod. Tato úprava vede k formulaci modelů používajících geostrofickou aproximaci. V dalším si ukážeme, proč to není správná cesta. Později se totiž ukázalo, že z hlediska efektivnosti modelu stačí hydrostatické přiblížení a stejnou efektivnost zajistí použití semiimplicitních schémat. Nyní se již věnujme vlnám smíšeného typu z gravitačních a Rossbyho vln Tyto smíšené vlny budeme studovat opět na modelu mělké vody, který oba typy vln popisuje. Thompson [8]. Tento model je často nazýván barotropní divergentní model. Shrneme si nyní systém rovnic ve tvaru, který budeme dále potřebovat. Jsou to jednak rovnice hybnosti 219 (5.1.11) a (5.1.12) 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 − 𝑓𝑣 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 (13.4.21) 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕𝑣 𝜕ℎ +𝑢 +𝑣 + 𝑓𝑢 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (13.4.22) a rovnice kontinuity (5.1.19) 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +𝑢 +𝑣 +ℎ( + ) = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (13.4.23) Tři předchozí rovnice tvoří úplný systém rovnic pro časový vývoj tří proměnných u, v, h. Společný charakter vlnových řešení předchozích tří rovnic divergentního barotropního modelu nalezneme opět perturbační metodou. Chceme-li studovat vlnové pohyby složené z gravitačních a Rossbyho vln, musíme je studovat v zonálním proudění. Omezíme se tedy na studium vln pohybujících se ve směru osy x. Tím úlohu zjednodušíme na prostorově jednodimensionální. Předpokládejme tedy, že složky rychlosti u, v, nezávisejí na souřadnici y ve směru poledníků. Základní ustálené proudění nechť charakterizují následující hodnoty: 𝑢̅ je průměrná konstantní rychlost zonálního proudění, meridionální složka ustáleného zonálního proudění 𝑣̅ je rovna nule. Hodnoty ustáleného proudění musí splňovat rovnice modelu. Dosazením hodnot základního ustáleného proudění do rovnice (13.4.22) dostáváme, že hodnoty 𝑢̅ a ℎ̅ musí splňovat rovnici 𝜕ℎ̅ 𝑓𝑢̅ + 𝑔 =0 𝜕𝑦 (13.4.24) což znamená, že složka základního proudění 𝑢̅ splňuje vztah geostrofického větru. Hodnota ℎ̅ ustáleného proudění je tímto vztahem určena. Perturbace od základního stavu označme, jako obvykle 𝑢′ , 𝑣 ′ , ℎ′ . Rovnice pro odchylky od ustáleného proudění můžeme napsat ve tvaru 𝜕 𝜕 𝜕ℎ′ ′ ′ ( + 𝑢̅ ) 𝑢 − 𝑓𝑣 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝑀 𝜕𝑥 (13.4.25) 𝜕 𝜕 𝜕𝑣′ 𝜕𝑢′ ( + 𝑢̅ ) + 𝛽𝑣 ′ + 𝑓 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (13.4.26) ′ ̅ 𝜕 𝜕 𝜕ℎ 𝜕𝑢 ( + 𝑢̅ ) ℎ′ + 𝑣′ + ℎ̅ =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 (13.4.27) V rovnici (13.4.25) dolní index M u prvního operátoru zdůrazňuje, že se liší od stejných operátorů ve dvou následujících rovnicích. Pro zápis rovnice (13.4.27) byl použit vztah (13.4.24). Řešení předchozích tří perturbačních rovnic budeme hledat ve tvaru, který zapišme vektorově 220 𝑢′ 𝑈 {𝑣′} = { 𝑉 } 𝑒 𝑖𝑘(𝑥−𝑐𝑡) ℎ′ 𝐻 (13.4.28) Kde U, V, H jsou konstantní amplitudy. Derivujeme-li libovolnou složku předchozího vztahu, podle t a podle x dostaneme 𝜕𝑢′ 𝜕𝑢′ 𝜕 2 𝑢′ = (−𝑖𝑘𝑐)𝑢′ , = (𝑖𝑘)𝑢′ , = −𝑘 2 𝑢′ 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 2 (13.4.29) Odtud porovnáním pravých stran předchozích vztahů máme 𝜕 𝜕 𝜕2 = −𝑐 , = −𝑘 2 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 2 (13.4.30) Použijeme-li tyto vztahy pro úpravu perturbačních rovnic, obdržíme 𝜕𝑢′ 𝜕ℎ′ ′ (𝑢̅ − 𝑐)𝑀 − 𝑓𝑣 + 𝑔 =0 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (13.4.31) ′ 𝜕𝑢 −𝑘 2 (𝑢̅ − 𝑐)𝑣 ′ + 𝛽𝑣 ′ + 𝑓 =0 𝜕𝑥 (13.4.32) ′ ′ 𝜕ℎ′ 𝑓𝑢̅𝑣 𝜕𝑢 (𝑢̅ − 𝑐) − + ℎ̅ =0 𝜕𝑥 𝑔 𝜕𝑥 (13.4.33) Kde (𝑢̅ − 𝑐)𝑀 odpovídá operátoru ( 𝜕 𝜕𝑡 + 𝑢̅ 𝜕 ) . Systém rovnic (13.4.31) až (13.4.33) je 𝜕𝑥 𝑀 systémem homogenních algebraických rovnic pro neznámé 𝜕𝑢′⁄𝜕𝑥 , 𝑣 ′ , 𝜕ℎ′⁄𝜕𝑥. Takový systém má netriviální řešení pouze když determinant soustavy je roven nule, tedy když 𝛽 − 𝑘 2 (𝑢̅ − 𝑐) 0 𝑓 (𝑢̅ − 𝑐)𝑀 | = 0 −𝑓 𝑔 | (13.4.34) ̅ 𝑓𝑢 ̅ (𝑢 − ̅ − 𝑐) ℎ 𝑔 Po výpočtu determinantu a úpravě výsledku můžeme jeho hodnotu napsat ve tvaru [𝛽 − 𝑘 2 (𝑢̅ − 𝑐)][𝑔ℎ̅ − (𝑢̅ − 𝑐)(𝑢̅ − 𝑐)𝑀 ] − 𝑓 2 [(𝑢̅ − 𝑐) − 𝑢̅] = 0 (13.4.35) Tato rovnice je tak zvanou rovnicí frekvence, která nám dává možné hodnoty fázové rychlosti c, odpovídající danému vlnovému číslu k. Tuto rovnici je možné chápat jako kubickou rovnici pro neznámou (𝑢̅ − 𝑐). S řešením kubické rovnice to není tak jednoduché, proto ji na základě fyzikální interpretace pro jednotlivé případy zjednodušíme. Jeden z kořenů kubické rovnice (13.4.35) můžeme přibližně nalézti, vezmeme-li předem v úvahu, že (𝑢̅ − 𝑐)2 ≪ 𝑔ℎ̅ (13.4.36) Když tedy zanedbáme druhý člen v druhém činiteli kubické rovnice, dostaneme takto zjednodušené rovnice snadno řešení 221 𝛽 + (𝑓 2 𝑢̅/𝑔ℎ̅) 𝑐 − 𝑢̅ = − 2 𝑘 + (𝑓 2 /𝑔ℎ̅) (13.4.37) Podíváme-li se na předchozí vztah, pak pro libovolnou možnou hodnotu √𝑔ℎ̅ gravitačních vln je relativní fázová rychlost vypočtená z předchozího vztahu velmi malá. To ospravedlňuje náš předpoklad o zanedbání členu v kubické rovnici. Pohyb vln odpovídající tomuto řešení jsou zřejmě pomalu se pohybující Rossbyho vlny, směr jejich pohybu se s časem nemění. Přibližné hodnoty ostatních kořenů rovnice (13.4.35) můžeme nalézti, když předběžně budeme předpokládat, že |𝑢̅ − 𝑐| je mnohem větší, než 𝛽 ⁄𝛼 2 − 𝑐𝑅𝑂𝑆 , kde 𝑐𝑅𝑂𝑆 je fázová rychlost čistých Rossbyho vln. V tomto případě vynecháme první člen v prvním činiteli prvního členu kubické rovnice (13.4.35). Všimněme si, že v tomto případě je |𝑢̅ − 𝑐| ≫ 𝑢̅, odtud dostaneme, že (𝑢̅ − 𝑐)(𝑢̅ − 𝑐)𝑀 = 𝑔ℎ̅ + 𝑓2 𝑘2 (13.4.38) kde rychlost čistých gravitačních vln je √𝑔ℎ̅ . Rychlost gravitačních vln je vzhledem k prostředí je mnohem větší, než rychlost Rossbyho vln, takže náš předpoklad o kořenech kubické rovnice byl dodatečně potvrzen. V případě, že model popisuje zároveň gravitační a Rossbyho vlny, je jejich fázová rychlost mírně modifikována. V dřívějších publikacích i monografiích bylo věnováno mnoho pozornosti problému odfiltrování gravitačních vln z předpovědních modelů. Také první úspěšné modely pro předpověď geopotenciálu používaly rovnice neobsahující popis gravitačních vln. Odfiltrování gravitačních vln však vede ke geostrofické aproximaci. Předpověď je v tomto případě založena na předpovědi čistých Rossbyho vln. Časový vývoj atmosféry vlivem těchto vln je v podstatě popsán pouze rovnicí vorticity. Ze změny vorticity se pak odvozuje pomocí vztahů geostrofického větru změna geopotenciálu, která vede na řešení Dirichletovy okrajové úlohy pro Poissonovu rovnici. Pro předpověď výšky hladiny nondivergence, za kterou byla pokládána hladina 500 hPa stačila pouze rovnice vorticity a vztahy geostrofického větru. Pro třídimensionální baroklinní model v p-systému k nim přibyla ještě tak zvaná omega rovnice, vyjadřující kvasigeostrofickou vertikální rychlost v p-systému, ze které se pomocí rovnice kontinuity vypočetla divergence větru potřebná do rovnice vorticity. Takový model pracoval v podstatě ve vrstvě mezi dvěma tlakovými hladinami. Horní i dolní hranici oblasti tvořily tedy plochy stejného tlaku. Horní hranici plocha nulového tlaku, dolní hranici obvykle hladina 1000 hPa. Na těchto plochách byla okrajovou podmínkou nulová zobecněná vertikální rychlost v p-systému, tedy 𝜔 = 0. Tato podmínka není ve skutečnosti reálná, neboť neprostupnou plochou je jedině povrch Země, nikoliv s časem měnící se poloha tlakové hladiny 1000 hPa. Také všechny pokusy formulovat okrajovou podmínku pro tyto modely na povrchu Země pomocí kinematického vztahu skončily neúspěšně. Důsledkem toho je, že tyto modely nesplňovaly zákon zachování hmoty atmosféry. Další, i když o něco méně závažnou vadou je, že fázová rychlost Rossbyho vln není v těchto modelech zcela přesná, protože, jak jsme zjistili při studiu smíšených vln, je přece jenom jejich fázová rychlost mírně pozměněna 222 gravitačními vlnami. Z těchto důvodů se v současnosti kvasi-geostrofické modely již k předpovědi nepoužívají. Tyto modely jsou nyní používány jenom k některým teoretickým studiím, kde jsou po vhodném zjednodušení řešeny analyticky. Z výsledků této kapitoly vyplývá podle mne tento závěr: Pro předpovědní modely zůstává jako nejvhodnější formulace baroklinní model s hydrostatickou aproximací v systému souřadnic kopírujících terén odvozených od psystému souřadnic. Tedy klasický Phillipsův 𝝈-systém, nebo hybridní 𝜼 − 𝒔𝒚𝒔𝒕é𝒎. Literatura: [1] Baťka Michal: Zpracování meteorologických informací hlavní úkol současné meteorologie., Pokroky matematiky, fyziky a astronomie, ročník 37 (1992) s. 80-95. [2] Haltiner G. J., Martin F. L.: Dynamical and Physical Meteorology. New York Toronto London 1957. [3] Haltiner G. J., Williams R. T.: Numerical Prediction and Dynamic Meteorology. John Wiley 1980. [4] Holton James R.: En Introduction to Dynamic Meteorology. Academic press, New York and London 2004 [5] Pechala F., Bednř J.: Příručka dynamické meteorologie, Academia Praha 1991. [6] Smirnov M. M.: Differencialnyje urovnenija v častnych proizvodnych vtorogo porjadka. Nauka, Moskva 1964. [7] Wiin-Nielsen A.: Compendium of meteorology. Volume I. World Meteorological Organization – Geneve 1973. [8] Thompson P. D.: Numerical weather analysis and prediction. The Macmillan Company New York 1961. 223 14. Hydrostatické modely a modely s plně stlačitelnou atmosférou Modely vývoje atmosféry a jevů, které v ní probíhají. Formulace meteorologických modelů vychází ze tří zákonů zachování. Zákona zachování hmoty atmosféry, který je dán rovnicí kontinuity, dále zákon zachování energie atmosféry, který je formulován jako první věta termodynamiky, formulovaná obvykle pro změnu absolutní teploty. Pravá strana této rovnice obsahuje člen, který vyjadřuje úbytek součtu vnitřní a potenciální energie atmosféry, která je spotřebována na změnu hybnosti atmosféry danou silou gradientu tlaku. Část modelu tvořená těmito zákony zachování se nazývá dynamickou částí modelu. Změny hodnot meteorologických proměnných vlivem dalších fyzikálních vnějších vlivů jako je ohřev atmosféry slunečním záření, vyzařování tepla do kosmu, tření o povrch Země, tepelná konvekce a další tvoří parametrizace modelu. Tyto vlivy jsou vyjádřeny členy na pravých stranách rovnic zákonů zachování. Tato problematika je předmětem teorie všeobecné cirkulace atmosféry. Na základě těchto tří zákonů zachování jsou tedy formulovány tak zvané řídící rovnice, kterými se opravdu řídí pohyb a další vývoj atmosféry. Řídící rovnice jsou systémem parciálních diferenciálních rovnic popisující v podstatě všechny jevy pohybu atmosféry. Pro praktickou předpověď vývoje jevů není ovšem situace tak jednoduchá. Je totiž důležité, jaké je prostorové i časové měřítko těchto jevů a také, zda je možné jejich vznik a zejména místo jejich vzniku předpovídat. Každá předpověď vývoje atmosféry vychází z počátečních hodnot, které určují stav atmosféry na začátku předpovědi. Problémem však je, že systémy parciálních diferenciálních rovnic popisující vývoj atmosféry jsou nelineární. Jednou z vlastností těchto systémů je, že i při přesném řešení těchto rovnic chyba v počátečních datech se s časem předpovědi zvětšuje exponenciálně. Protože nemůžeme našim měřením přesně zjistit počáteční stav atmosféry, a navíc numerickou integrací přidáváme další chyby, tak po určité době se celková chyba zvětší natolik, že naše předpověď již neodpovídá skutečnosti. Ve výsledcích to není jednoduše vidět. Je to vlivem toho, že rovnice vyjadřují zákony zachování a řešení zůstává omezené a na první pohled nevypadá nevěrohodně. To ovšem neznamená, že bychom nemohli předpovídat vývoj atmosféry a tedy předpovídat počasí vůbec. Možnost předpovědi vývoje jevů velmi závisí na jejich prostorovém ale zejména časovém měřítku a čas a polohu kde některé jevy po určité době vzniknou, není možné určit vůbec. Takovým jevem je například tepelná konvekce, jejíž problematiku studoval Edvard Lorenz [15]. Ukázalo se, že pro mnohé fyzikální děje není možná kauzální předpověď na další časovou dobu. Vznikl tak celý nový vědní obor „deterministický chaos“. Předpověď pohybu atmosféry patří také do této kategorie jevů. 14.1. Měřítka meteorologických jevů Než budeme studovat možnosti předpovědi různých meteorologických jevů, upřesníme si zde některé všeobecně známé pojmy, které budeme v dalším používat. Jedná se zejména o rozlišení měřítek meteorologických jevů, které se v meteorologii používá. K přesné standardní formulaci měřítek meteorologických použijeme Meteorologický slovník [25], který také sjednocuje českou terminologii. Největší měřítko se obvykle nazývá synoptickým, nebo 224 makrometeorologickým měřítkem. Popisuje objekty všeobecné cirkulace, pohyb tlakových výší, níží, atmosférické fronty, frontální srážky i další úkazy vztahující se k velkoprostorovým dějům. Tyto děje jsou studovány na synoptických mapách. Horizontální rozměr těchto dějů činí stovky až tisíce kilometrů, což odpovídá rozměrům tlakových útvarů. Důležitá je také časová délka, ve které tyto jevy existují. Zde je to řádově dny až týdny. Dále je to mezosynoptické měřítko, jehož horizontální rozměry jsou v řádu desítky až několik stovek km, například místní cirkulační systémy, bouřky čáry instability apod. Tyto děje mají také většinou kratší trvání. Subsynoptické měřítko pak zahrnuje děje mezosynoptického měřítka i mikrometeorologické děje. To jsou děje malého měřítka: jde o děje charakterizované přítomností vírových pohybů v atmosféře s osami rotace v obecné poloze s poloměry nejvýše stovek metrů. Vertikální pohyby vzduchu v atmosféře Studium vertikálních pohybů vzduchu patří k jednomu z nejdůležitějších problémů meteorologie. Obdobně jako meteorologické jevy v meteorologii jsou v knížce L. T. Matveeva [17] do tří měřítek zařazeny i vertikální pohyby atmosféry. Tato měřítka také korespondují s jevy daných měřítek. Vertikální pohyby vzduchu jsou spojeny s časovými změnami mnohých meteorologických veličin, teploty, tlaku, vlhkosti i dalších veličin. Velkou roli hrají vertikální pohyby na tvorbu a vývoj oblačnosti a srážek. V důsledku toho mají pak vliv na teplotu atmosféry i přízemní vrstvy. Znalost vertikálních pohybů atmosféry má také praktické použití, neboť vertikální pohyby vzduchu mají přímý vliv na přenos příměsí v atmosféře a jejich znalost je důležitá i pro letectví. Nejdříve poznamenejme, že pojmu „vertikální rychlosti“ nebo „vertikálnímu toku“ je dáván často různý význam. Je to tím, že v atmosféře pozorujeme vertikální rychlosti velmi různých hodnot i různých měřítek. Měřítkem zde rozumíme velikost té oblasti (objemů vzduchu), ve které mají vertikální rychlosti stejné znaménko. Velikost - měřítko objemů vzduchu se stejným znaménkem vertikální rychlosti může nabývat velmi různých hodnot. Při studiu každého konkrétního jevu však můžeme ukázat na určité měřítko, které je pro tento jev charakteristické. Analýza rovnice kontinuity ukazuje, že čím větší jsou horizontální rozměry oblasti, ve kterých má vertikální rychlost stejné znaménko, tím menší je absolutní hodnoty samotné vertikální rychlosti. V závislosti na charakteristických horizontálních rozměrech jevů, můžeme všechny vertikální pohyby v atmosféře rozdělit do tří základních tříd. Třída I – neuspořádané (pulsující) vertikální pohyby. Charakteristické horizontální rozměry objemů vzduchu (dyzen) se v tomto případě pohybují od několika centimetrů do desítek i stovek metrů. Charakteristická vertikální rychlost je obvykle několik m/s, v mohutných konvektivních mracích zejména dešťových a bouřkových je docela do několika desítek m/s. Vliv těchto vertikálních rychlostí na přenos a přerozdělení různých fyzikálních vlastností, teploty, vlhkosti, hybnosti i příměsí se obyčejně popisuje pomocí aparátu polo empirické teorie turbulence. Třída II – mezoměřítkové vertikální pohyby. Horizontální rozměry objemů vzduchu se stejným znaménkem vertikální rychlosti se pohybují v rozmezí od několika kilometrů do 20 až 30 kilometrů. Charakteristické hodnoty vertikálních rychlostí se pohybují 225 od několika cm/s do desítek cm/s. K této třídě patří pohyby vznikající z nehomogennosti zemského povrchu, mořská bríza a cirkulace v horách-dolinách. Třída III – makroměřítkové vertikální pohyby (vertikální pohyby synoptického měřítka). Takové pohyby se stejným znaménkem vertikální rychlosti mají horizontální rozměry sta až tisíce kilometrů. Jejich rozměry jsou dány tlakovým polem – cyklonami a anticyklonami. Vertikální rychlosti se pohybují od zlomků cm/s do několika cm/s . Obvykle ne více než 1 až 2 cm/s. Vertikální rychlosti Třídy II a III jsou vždy popsány řídícími rovnicemi pohybu atmosféry přímo. Vertikální rychlosti synoptického měřítka, tedy třídy III. není možné zjistit přímým měřením, ale je možné je určit několika způsoby, popsanými například v Příručce dynamické meteorologie autorů Pechala – Bednář [19]. V kapitole 13.7 Vertikální rychlosti v tlakových útvarech, nebo v knize Jamese Holtona [11] v odstavci 3.5 Vertical motion. 14.2 Důsledky hydrostatické aproximace a modely s plně stlačitelnou atmosférou V této části o vlnách v atmosféře se nejdříve věnujme důsledkům hydrostatické aproximace pro meteorologické modely. V dalším také vývoji nehydrostatických modelů s plně stlačitelnou atmosférou a jejím možnostem a uplatněním v meteorologii. Úvodem si připomeneme zásadní rozdíl mezi nehydrostatickým modelem s plně stlačitelnou atmosférou a modelem používajícím hydrostatickou aproximaci, který nazýváme stručněji hydrostatickým modelem. Tento rozdíl spočívá ve zjednodušení rovnice vyjadřující změnu hybnosti ve vertikálním směru. Tuto rovnici píšeme v z-systému ve tvaru 𝑑𝑤 𝜕𝑝 = −𝜌−1 −𝑔 𝑑𝑡 𝜕𝑧 (14.2.1) Pro synoptické měřítko je velikost členů této rovnice odhadována následovně. Členy této rovnice mají charakteristickou řádovou velikost 𝑑𝑤 ⁄𝑑𝑡 10−7 𝑚𝑠 −2 zatímco členy pravé strany jsou řádu 10 𝑚𝑠 −2 a mají opačná znaménka. (James Holton [11] strana 41.) Zanedbáme-li tedy člen 𝑑𝑤 ⁄𝑑𝑡 dostáváme rovnici hydrostatické rovnováhy, kterou píšeme obvykle ve tvaru 𝜕𝑝 = −𝑔𝜌 𝜕𝑧 (14.2.2) V tomto případě atmosféra v celém svém vývoji je stále v hydrostatické rovnováze a proto nemá snahu se rozpínat. Tato vlastnost ji právě odlišuje od nehydrostatického modelu plně stlačitelné atmosféry. Model, ve kterém je atmosféra stále v hydrostatické rovnováze nazýváme hydrostatický. Podívejme se nyní na tyto dva modely z hlediska vln v atmosféře. Připomeňme si, zpředchozí kapitoly, že v atmosféře se vyskytují tři základní vlnové pohyby. Pro meteorologii jsou nejdůležitější k rovnoběžkám kolmé horizontální příčné vlny, které první identifikoval švédský meteorolog, pracující ve Spojených státech, Carl-Gustav Arvid Rossby. Podle něj jsou tyto vlny nazvány Rossbyho vlnami. Ty společně s advekcí zonálního větru určují ve středních zeměpisných šířkách pohyb tlakových útvarů. Další vlny v atmosféře jsou příčné vertikální vlny nazývané gravitační vlny. Přestože mají v atmosféře jen malou amplitudu, jsou 226 důležitou součásti procesu, který atmosféru stále přibližuje ke stavu geostrofické aproximace. Tento proces se nazývá geostrofickým přizpůsobením. Posledním typem vln jsou zvukové vlny. Jsou to podélné vlny lokálního stačení vzduchu. Zvukové vlny se v hydrostatickém modelu nevyskytují. Jsou tímto zjednodušením zcela odfiltrovány. Z hlediska diferenciálních rovnic je fungování modelu zcela jasné. Nezjednodušené rovnice tedy rovnice nehydrostatického modelu popisují pohyb atmosféry pro všechna měřítka meteorologických dějů. Popisují tedy advekci a všechny typy vlnových pohybů. Vertikální rychlost zde popisuje rychlost částic, tedy velmi malých objemů vzduchu. V diskrétních modelech je situace poněkud jiná, což je dáno tím, že každý diskrétní model pracuje s určitým rozlišením a může tedy popisovat jevy a tedy i vertikální rychlosti jen do určitého měřítka. Tato vertikální rychlost, kterou model popisuje je dána celkovým tokem hmoty atmosféry ve vertikálním směru určitou horizontální plochou danou rozlišením modelu. V numerických modelech je tato horizontální plocha ve skutečnosti dána velikostí čtverců horizontální výpočetní sítě. Když rozlišení modelu pro popis studovaných dějů není dostatečné, to se týká zejména konvekce, pak nastává situace, že celkový tok hmoty vzduchu ve vertikálním směru se ve čtvercích horizontální sítě skládá z pohybů směrem vzhůru i dolu menších měřítek. Model při takovém rozlišení pak nepopisuje fyzikální děje těchto menších měřítek v atmosféře. Pro předpověď je třeba rozlišit modely podle typu předpovědi, na modely meteorologické pro předpověď počasí v časovém intervalu dní až dvou týdnů a modely pro studium krátkodobých jevů v řádu hodin, například studium vývoje konvektivní bouřky, kde je tento lokální jev zadán již počátečními podmínkami simulace. Současné modely LAM, (anglická zkratka Limited Area Model) tedy modely pro předpověď počasí na omezené oblasti mající rozlišení dané krokem v síti řádově jednotek až desítek kilometrů se hodí k popisu jevů třídy II a III. Pro popis konvektivních jevů, tedy jevů třídy I, je třeba ještě jemnější rozlišení. Jinou otázkou ovšem je, zda pokus o deterministickou předpověď konvekce má v meteorologických modelech vůbec smysl, to by znamenalo, že je možné přesně předpovědět, kdy a kde takový jev jako třeba bouřka nastane. Studujme otázku, jakými mechanizmy vznikají vertikální pohyby vzduchu. Uvažujme proto svislý sloupec vzduchu. V tomto sloupci studujme, jakým způsobem vzniká lokální změna tlaku a v důsledku toho změna vertikálního gradientu tlaku. Tady můžeme uvažovat zejména dva mechanizmy. Jeden mechanizmus je dán divergencí pole horizontálního větru a ten má v reálné atmosféře synoptický charakter. Druhý přítokem tepla, tedy ohřevem atmosféry sluneční radiací a také uvolňováním latentního tepla při kondenzaci vodní páry. Tento druhý mechanizmus umožňuje vznik tepelné konvekce, která vzniká v případě, když teplotní zvrstvení atmosféry není příliš stabilní. Iniciovat tento proces může také proudění vzduchu přes horské masivy. Po dodání dostatečného množství tepla vznikají na základě Archimédova zákona vztlakové síly, které v atmosféře vyvolají konvektivní pohyby. Měřítko většiny těchto konvektivních pohybů včetně bouřek z tepla je sub synoptických rozměrů, tedy třídy I. Podle fundamentální práce Edwarda Lorenze [15] se navíc, kde a kdy tyto konvektivní pohyby vzniknou, se nedá předpovědět. Empiricky tuto skutečnost si lze ověřit pozorováním konvektivních jevů, jejich vzniku a vývoje na výsledcích měření meteorologických radarů. 227 Všimněme si nejdříve, jak na změny vertikálního gradientu tlaku reaguje tak zvaný plně stlačitelný, tedy nehydrostatický model atmosféry. Lokálním zvýšením tlaku vlivem divergence horizontálního větru nebo ohřevem vzduchu vznikne ve vertikálním směru nerovnováha mezi vertikálním gradientem tlaku a silou zemské tíže, tím vznikne ve vertikálním směru síla, která podle Newtonova zákona způsobí změnu vertikální rychlosti vzduchu. Touto silou vznikne tedy lokální stlačení vzduchu, které můžeme interpretovat také jako podélné stlačení vzduchu i ve vertikálním směru, což vytváří ve vertikálním směru zvukovou vlnu. Tato vlna urychluje rychlost přenosu síly způsobující pohyb vzduchu advekci ve vertikálním směru. Podobně vznikají i pohyby směrem dolů. Podélné vlny stlačení, tedy zvukové vlny jsou tedy přirozenou součástí skutečné atmosféry a to samozřejmě v horizontálním i ve vertikálním směru. Nyní se podívejme, jak na stejnou situaci reaguje hydrostatický model. Tyto modely atmosféry jsou charakterizovány tím, že v nich neustále platí hydrostatická rovnice. Interpretujeme-li fyzikální význam hydrostatické rovnice, ten znamená, že v každém bodě v atmosféře je síla vertikálního gradientu tlaku stále zcela přesně v rovnováze se silou zemské tíže. V atmosféře v hydrostatické rovnováze neexistuje ve vertikálním směru žádná síla, která by podle Newtonova zákona měnila vertikální rychlost vzduchu. Vertikální pohyby jsou v tomto případě dány na základě přerozdělování hmoty atmosféry a jsou dány rovnicí kontinuity. V diskrétním modelu je hydrostatická rovnováha splněna na začátku i na konci každého integračního kroku. Přítok tepla probíhá během výpočtu změn prognostických veličin během časového kroku. Horizontální i vertikální rychlost je pro průběh daného integračního kroku dána počátečním stavem na začátku integračního kroku, a vertikální rychlost je dána jednoznačně pouze třírozměrným polem divergence horizontálních složek větru. Můžeme ji proto vypočítat z rovnice, která vyjadřuje zákon zachování hmoty atmosféry, tedy z rovnice kontinuity. Při tomto procesu, který je pro úplnost dále podrobně popsán, obdržíme také časové změny přízemního tlaku. Samotný tlak v každém místě atmosféry a samozřejmě i přízemní tlak je dán hydrostatickou rovnicí a to váhou vzduchového sloupce nad daným místem. Hydrostatický model mechanizmus konvekce nepopisuje, protože vertikální rychlost při konvekci vzniká nerovnováhou mezi vertikálním gradientem tlaku a silou zemské tíže, a ta je v tomto modelu stále v rovnováze. Při numerické realizaci je na konci každého integračního kroku, tedy na začátku dalšího kroku atmosféra v hydrostatické rovnováze, neboť pole geopotenciálu je vypočteno integrací hydrostatické rovnice z pole teploty a přízemního tlaku. V důsledku toho se při přítoku tepelné energie tato energie začne v určitém místě hromadit a tedy zvyšovat teplotu natolik, že zde dojde k instabilnímu teplotnímu zvrstvení. Ve skutečné atmosféře tak vznikají místa, kde vztlakové Archimédovy síly zrychlují pohyb vzduchu a vznikají vertikální konvektivní proudy. Tím je vertikálně přenášena hmota atmosféry a s ní i tepelná energie směrem vzhůru. V okolí vznikají pak sestupné pohyby, při kterých se chladnější vzduch pohybuje směrem dolu. V hydrostatickém modelu tento mechanizmus přenosu tepelné energie konvekcí není a proto je tento stav třeba odstranit parametrizací konvekce, která přenese potřebnou část tepla směrem vzhůru, aby bylo odstraněno labilní teplotní zvrstvení. Je-li tento proces konvekce adiabatický je parametrizace formulována tak, aby při ní zůstala zachována totální potenciální energie sloupců, kde toto konvektivní přizpůsobení probíhá. Pro ne-adiabatické procesy, kdy je uvolňováno latentní teplo 228 kondenzace, je odstranění instability atmosféry zahrnut do parametrizace konvektivních srážek. Vzhledem k tomu, že hydrostatické modely nepopisují konvekci, je jejich nedostatkem, že nepopisují transport znečišťujících příměsí z přízemních vrstev atmosféry do vyšších vrstev. Nemohou modelovat například modelovat šíření sopečného prachu činné sopky a podobné úlohy vyžadující advekci ve vertikálním směru, neboť pro tyto úlohy jsou vertikální rychlosti synoptického měřítka nepoužitelně malé. Rozměry některých jevů probíhajících v zemské atmosféře Skutečná atmosféra je ovšem stlačitelná a hydrostatická rovnováha v některých místech je narušena a vznikají konvektivní výstupné proudy, které musí být z hlediska zákona zachování hmoty atmosféry kompenzovány proudy sestupnými. Tyto vertikální pohyby, i když mohou mít značnou rychlost, mají pro globální synoptické modely, ale také i pro modely na omezené oblasti, vzhledem k čtvercům horizontálně malé rozměry. Celkové průměrné vertikální rychlosti v objemech tvořených výpočetní sítí (boxech) daná konvekcí je ve vertikálním směru v modelu synoptického měřítka proto nereálně malá. Uvažujeme-li synoptický model v současné době s extrémně malou délkou horizontálního kroku v síti 5 km, je jasné, že konvektivní proudy jsou horizontálně plošně o řád až o tři řády menší, proto jejich přenos tepelné energie ve vertikálním směru i výpočet konvektivních srážek je typickým objektem parametrizací. Synoptické vertikální rychlosti, tedy ve své podstatě, vycházejí z průměrných vertikálních toků hmoty atmosféry ve čtvercích horizontální výpočetní sítě. Pro názornost poznamenejme ještě, že pro adekvátní popis konvektivní bouřky o horizontální rozloze čtverečního kilometru nestačí krok v síti 1 km, protože takový jev nemůže být popsán jedním uzlovým bodem horizontální sítě. To by vedlo k nejkratší vlně, kterou tato síť popisuje, tedy vlně délky dvou kroků v síti, navíc je tato vlna pro většinu aproximací advekce stacionární a ve spektrálních modelech jsou tyto nejkratší vlny zcela smazány uřezáváním. Proto pro odpovídající popis konvekce je třeba jemnější rozlišení, než jsou samotné rozměry vertikálního proudu. Diskrétní synoptický model, svým rozlišením proto neodpovídá popisu plně stlačitelné atmosféry dané diferenciálními rovnicemi. Že skutečná atmosféra takto funguje, potvrzuje také skutečnost, že rychlé oscilace přízemního tlaku dané gravitačními vlnami mají velmi malou téměř nulovou amplitudu. Pro modely synoptického měřítka je tedy použití hydrostatické aproximace adekvátní. Skutečná atmosféra nesplňuje přesně hydrostatickou rovnici a existují v ní zvukové vlny, přesto se obecně se soudí, že na vývoj atmosféry nemají zvukové vlny z hlediska meteorologie prakticky žádný vliv. Je to zejména proto, že zvukové vlny se šíří vzhledem k měřítku meteorologických dějů relativně jen na krátké vzdálenosti, neboť jejich energie se v prostoru disipuje. Vlny podélného stlačení přenášejí na vzduchové hmoty ve vertikálním směru zrychlení způsobené nerovnováhou mezi vertikálním gradientem tlaku a silou tíhového zrychlení Země. Jsou proto přirozenou součástí mechanizmu fungování atmosféry. Pro fyzikální představu pohybu atmosféry si je dobré uvědomit, o jak velké hmoty se jedná. Jako příklad uveďme, že hmotnost sloupce atmosféry o průřezu čtverečního metru je rovna přízemnímu tlaku (v hPa) lomenému konstantou tíhového zrychlení Země g. Pro přízemní tlak 1013 hPa a g=9.8 ms-2 je váha sloupce vzduchu jednotkového průřezu 1 m2 229 rovna 10.3 tuny. Z hydrostatické a stavové rovnice můžeme též odhadnout hmotnost kubického metru vzduchu při Zemi. Při teplotě 300 K a tlaku 1013 hPa dostáváme ze stavové rovnice hustotu 𝜌 = 𝑝⁄𝑅𝑇 = 101 300⁄(287 ∙ 300) = 1.1765 𝑘𝑔 a tedy v 1 m3 vzduchu při povrchu Země váží přibližně 1.2 kg. Všimněte si zde v rozdílu výpočtu váhy celého vertikálního sloupce vzduchu, ten je dán přímo tlakem na povrch Země, zatímco pro výpočet váhy krychlového metru vzduchu při Zemi jsme potřebovali stavovou rovnici a jeho teplotu. Je to proto, že v druhém případě jde o přírůstek váhy, k čemuž bychom pro výpočet, obdobný prvnímu, potřebovali znát tlak ve dvou hladinách vertikálně vzdálených od sebe jeden metr. Při studiu odfiltrování vln v modelech atmosféry je třeba si všímat, jaké důsledky pro pohyb atmosféry má zjednodušení některých jejích rovnic. Pohyb v atmosféře pak nemusí odpovídat zcela přesně pohybu v reálné atmosféře, a je třeba posoudit, zdali pro dané měřítko pohybů atmosféry bude zjednodušení modelu atmosféry nepodstatné. Hydrostatický model atmosféry a princip jeho numerické realizace Vraťme se ještě k hydrostatickému modelu. Abychom pochopili, jak funguje model s hydrostatickou aproximací, nestačí si jen prohlédnout rovnice modelu, je dobré se podívat i na postup při integraci modelu, který situaci zcela objasní. Časová integrace takového modelu je založena na časové extrapolaci následujících dvou polí: Pole rozložení hmoty atmosféry, tedy termobarického pole, je popsáno v 𝜎-systému, (obdobná situace nastává i v hybridním 𝜂-systému) prognostickými proměnnými třírozměrným polem teploty a tlakem označovaným 𝑝𝑠 na orografické ploše, jejíž nadmořská výška a tedy i geopotenciál je znám. Tím je nepřímo dáno také pole geopotenciálu, které potřebujeme k výpočtu horizontálního gradientu tlaku. Druhým je pole proudění dané polem horizontálního větru. Pole proudění je tedy určeno třírozměrným polem horizontálního větru, které je dáno složkami horizontální rychlosti (𝑢, 𝑣). Vertikální rychlost zde není přímo zadána. Prognostické proměnné, které nesou celou historii vývoje atmosféry, jsou v hydrostatickém modelu tedy: horizontální složky rychlosti větru u, v, absolutní teplota T, a tlak na orografické ploše 𝑝𝑠 (tlak na povrchu Země). Postup časové extrapolace v hydrostatickém modelu integrovaného explicitním schématem je v 𝜎-systému, obdobně i v hybridním 𝜂-systému následující: 1. Z rovnice kontinuity postupem popsaným v dodatku z divergence horizontálního větru vypočteme vertikální rychlost v 𝜎-systému a časovou změnu přízemního tlaku 𝑝𝑠 , tedy předpověď přízemního tlaku. (Obdobně v 𝜂-systému). 2. Nyní máme již kompletní sadu hodnot proměnných potřebných pro explicitní časovou extrapolaci. Třírozměrná pole: termobarické pole, složky horizontálního větru a vypočtené složky zobecněné vertikální rychlosti. Z prostorově aproximovaných řídících rovnic pak vypočteme složky horizontálního větru, absolutní teplotu a přízemní tlak v následujícím časovém kroku. 3. Integrací hydrostatické rovnice ve tvaru 𝜕Φ⁄𝜕𝑙𝑛𝜎 = −𝑅𝑇 po vertikále, tedy podle 𝜎souřadnice z pole teploty a počáteční podmínky, která je dána tím, že známe geopotenciál Φ pro 𝜎 = 1, tedy povrchu orografické plochy, vypočteme celé třírozměrné pole geopotenciálu Φ. (V 𝜂-systému integrujeme obdobně rovnici 230 𝜕Φ⁄𝜕𝑙𝑛𝑝 = −𝑅𝑇 od p=𝑝𝑠 ). Tím máme vypočteny hodnoty popisující kompletní termobarické pole v následujícím časovém kroku. Hodnoty geopotenciálu pak potřebujeme pro výpočet horizontálního gradientu tlaku pro další integrační krok. 4. Pomocí pole rychlosti větru můžeme z rovnice kontinuity vodní páry, nebo jiných příměsí v atmosféře vypočítat jejich hodnoty po advekci. Pro časovou extrapolaci je možné použít například explicitní schéma s centrální diferencí podle času, tedy tak zvané obkročné schéma (angl. leapfrog scheme). Z uvedeného postupu je jasně vidět, že rovnice hybnosti ve vertikálním směru, která je v hydrostatickém modelu redukována na hydrostatickou rovnici, se v modelu používá pouze pro výpočet geopotenciálu v následujícím časovém kroku. Touto integrací je zaručeno, že v každém bodě v atmosféře je síla vertikálního gradientu tlaku zcela přesně v rovnováze se silou zemské tíže. Setrvačnost hmoty atmosféry ve vertikálním směru se tedy vůbec neuvažuje. Model v hydrostatickém přiblížení bych osobně charakterizoval jako kvasihorizontální. Poznamenejme ještě, že vliv ohřevu atmosféry, který je dán parametrizacemi pravé strany termodynamické rovnice mění teplotu a geopotenciál. Výsledek tohoto přítoku nebo odtoku tepelné energie se projeví až v následujícím časovém kroku změnou rychlosti horizontálního větru. Podrobný popis integrace hydrostatického modelu zde uvádíme v dodatku. Závěrem můžeme říci, že formulace hydrostatických modelů je v současné době ustálená. Základem formulace je p-systém souřadnic, ze kterého vycházejí používané systémy vertikální souřadnice jak klasický Phillipsův 𝜎-systém, tak jeho varianta se stropem modelu v konečné výšce, tak i jeho zobecnění, hybridní 𝜂-sytém. Všimněme si, jakou výhodu má, použijeme-li jako výchozí p-systém. Tato výhoda spočívá v tom, že oblast integrace modelu tvoří interval 𝑝 ∈ (0, 𝑝𝑠 ), což je interval vzhledem k proměnné p konečné délky. V obou systémech kopírující terén, klasickém Phillipsově 𝜎-systému i v hybridním 𝜂-sytému je to interval (0,1). Aby interval po vertikále byl konečné délky v z-systému, což je pro numerickou realizaci nutné, musí končit v konečné výšce 𝑧 = 𝑧𝑇 , která tvoří strop modelu. Klademe-li na stropu modelu vertikální rychlost w rovnu nule, strop modelu tvoří neprostupnou hranici a nastává na ní odraz vln. Horní okrajová podmínka pak způsobuje určité problémy. 14.3. Nehydrostatické modely plně stlačitelné atmosféry V posledních třiceti letech začal postupně vzrůstat zájem o modelování atmosférických dějů mezoměřítka, což umožnil vývoj vysoce výkonných počítačů. Tyto meteorologické děje jsou charakterizovány svými relativně menšími rozměry i kratším časovým trváním. Pro výpočet potřebují tedy jemnější sítě. Modely, které simulují děje mezoměřítka jsou většinou typu LAM, tedy počítány na omezené oblasti a pro výpočet potřebují předpověď z globálních předpovědních modelů v zónách u bočních hranic výpočetní oblasti a obvykle také počáteční podmínky. Pro předpověď mezoměřítkových dějů, mezi něž patří zejména děje s vertikální rychlostí třídy II. Matveev [17], zahrnující cirkulaci vzduchu v horách, nemůžeme již pro předpověď jejich vývoje používat hydrostatické modely. Proto pro nehydrostatické modely vznikl v současné době větší zájem. Realizace nehydrostatických 231 modelů pro provozní předpověď počasí naráží na dva problémy. Jeden problém je spojen se správnou formulací rovnic v oblasti hor a druhým je efektivnost integrace nehydrostatického modelu, neboť model popisuje i šíření velmi rychlých zvukových vln a to i ve vertikálním směru, kde má síť modelu nejkratší krok. Vertikální délka kroku je přibližně až o dva řády kratší, než krok sítě horizontální. Proto se modely často vyhýbají simulaci jevů třídy II zahrnující přesnou simulaci pohybu vzduchu přes horské masivy a jejich nehydrostatické modely zahrnují konvekci do modelů jako perturbaci termodynamických proměnných od základního stavu splňujícího hydrostatickou rovnici. Zahrnují do předpovědi tedy vertikální pohyby třídy I. Formulace systémů souřadnic používaných pro formulaci modelů v meteorologii Formulace souřadných systémů používaných v meteorologických modelech vychází z tak zvaných „Tradičních aproximací“, kterými jsme se podrobně zabývali v kapitole 4. Hlavní zjednodušení této aproximace vychází z faktu, že atmosféra na zemském povrchu je jen tenkou vrstvou vzhledem k poloměru Země, a proto můžeme svislé přímky směřující do středu Země ve směru zemské tíže považovat v této tenké vrstvě, kterou tvoří atmosféra, za rovnoběžné. Základní systém tří souřadnic používaných v meteorologii, tak zvaný z-systém můžeme proto zvolit následovně. Tvoří jej ortogonální systém souřadnic x, y v rovině mapy a souřadnice z, kolmá k rovině mapy. Rovinu mapy považujeme také za hladinu moře. Horizontálně tvoří oblast výpočtu obvykle obdélník se stranami rovnoběžnými s osami souřadnic x, y. Souřadnice z je tedy výškou nad hladinou moře. Vzhledem k zakřivení povrchu Země jsou skutečné vzdálenosti mezi body na mapě pak dány 1. diferenciální formou použitého zobrazení zemského povrchu. Koeficienty této diferenciální formy jsou v tomto případě nezávislé na nadmořské výšce. Pro konformní mapu je používáno obvykle zkreslení této mapy. Transformace řídících rovnic do systému souřadnic daného zobrazení je popsána v kapitole 6. Ze základního z-systému vertikální souřadnice vycházejí přímo některé nehydrostatické modely. V dynamické meteorologii i pro modelování se v meteorologii používá častěji p-systém souřadnic. Místo výšky z nad hladinou moře, se jako vertikální souřadnice používá tlak p, který je vzhledem k původní souřadnici z monotónní. Povrch Země tvoří tak zvanou orografickou plochu, která je dána výškou povrchu Země nad hladinou moře. Tato skutečnost způsobuje pro realizaci modelů poměrně značné problémy. Pro numerickou realizaci se ukázalo, že nejschůdnější cestou je zvolit systém křivočarých souřadnic tak, aby oblast výpočtu byla omezena souřadnicovými plochami. To platí zejména pro povrch Země. Tento problém první vyřešil již v roce 1959 Norman Phillips [20] zavedením svého 𝜎-systému vertikální souřadnice 𝜎 = 𝑝⁄𝑝𝑠 . Tím ovšem zavedl první systém vertikální souřadnice kopírující terén. Nehydrostatické modely v systému souřadnic kopírujících terén. Nyní se zastavme u jednoho zásadního problému systémů souřadnic kopírujících terén. Transformace navržená Normanem Phillipsem do 𝜎-systému je určena pro modely synoptického měřítka, ve kterých je s velkou přesností splněna hydrostatická rovnice. Totéž 232 ovšem platí o článku Akiry Kasahary [12], který byl základem kapitoly 7. „O transformaci rovnic do systému obecné vertikální s-souřadnice“, který je základním článkem o transformacích řídících rovnic mezi systémy souřadnic pro modely s hydrostatickou rovnováhou. V článku je vysloveně uvedeno, že transformace jsou provedeny za předpokladu hydrostatické rovnováhy v atmosféře, i když toto omezení zde není v podstatě zdůvodněno. Důvod je však jasný. Je to tím, že v tomto případě na částice atmosféry nepůsobí ve vertikálním směru Archimédovy síly zrychlení, neboť gradient tlaku je stále v přesné rovnováze se silou zemské tíže. Vektor zrychlení působí na vzduchové částice pouze v horizontálním směru. Proto stačí studovat pouze změnu horizontální rychlosti vlivem horizontálního gradientu tlaku. Mohli bychom také říci, že pohyb celé atmosféry je poháněn pouze horizontálním gradientem tlaku a ostatní pohyb vyplývá z rovnice kontinuity, tedy zákona zachování hmoty atmosféry. Není-li v atmosféře splněna hydrostatická rovnice, což nastává právě v nehydrostatickém modelu, pak vektor síly, který působí na vzduchové částice, neleží obecně v horizontální rovině a není tedy totožný se svou projekcí do horizontální roviny. Všimněme si, že transformace rovnic hydrostatického modelu používá zjednodušený systém křivočarých souřadnic. Skalární proměnné jsou při této transformaci definovány správně v bodech určených křivočarými souřadnicemi, zatímco vektorové veličiny - vektory rychlosti a zrychlení, protože leží v horizontální rovině, jsou definovány přímo v původním zsystému, tedy pomocí ortogonálního systému souřadnic v rovině mapy. Hydrostatická aproximace tedy dovoluje místo studia vektorů v třírozměrném prostoru uvažovat pouze projekce do horizontální roviny. Tím, že složky větru a síly které způsobují změnu hybnosti vzduchových hmot, promítneme do horizontální roviny, eliminujeme vliv vertikální složky sil na změnu horizontální rychlosti pohybu atmosféry i změnu vertikální rychlosti vlivem horizontálního zrychlení na svazích hor. Transformace do s-systému popsaná Kasaharou má zároveň dvě zjednodušení. Jedno odpovídá tomu, že ve vertikálním směru na částice nepůsobí žádná síla zrychlení, což odpovídá modelům s hydrostatickou aproximací. To je tedy v pořádku. Druhé zjednodušení spočívá v tom, že pro transformaci vektorů je chápána orografická plocha, a tedy i souřadnicové plochy křivočarých souřadnic, jako roviny kolmé k ose z. V tomto případě je zakřivení povrchu Země popsáno správně 1. diferenciální formou sférické plochy a transformace rovnic je tedy v pořádku. To znamená, že by se tato orografická plocha neměla příliš lišit od roviny kolmé k ose z, aby bylo možné takto vzniklý systém souřadnic považovat za ortogonální. To je ovšem splněno přibližně pouze pro modely synoptického měřítka, kde horizontální krok sítě je vzhledem k výšce hor relativně velký a svahy hor, popsané takovou sítí, svírají s horizontální rovinou jen malé úhly. Pro modely třídy III. jsou tyto podmínky přibližně splněny a zjednodušení použité pro systém kopírující terén je akceptovatelný. Pro modely mezosynoptického měřítka, modely třídy II. ke kterým patří popis pohybů vznikajících z nehomogennosti zemského povrchu, pohyb vzduchu vzhledem k svahům hor, cirkulace v horách-dolinách je toto zjednodušení těžko akceptovatelné. Pro dostatečně jemnou síť se popis hor v modelu blíží k realitě a svahy hor jsou již dostatečně strmé, aby nemohly být považovány v podstatě za vodorovné. Při pohybu vzduchu vynuceném pohořími vznikají na svazích hor síly ve vertikálním směru v závislosti na stabilitě teplotního zvrstvení, což jsou rovněž vztlakové síly Archimédova typu. Tyto síly tedy narušují podmínku, že atmosféra je 233 v hydrostatické rovnováze. Model mezosynoptického měřítka s reálnou orografií by měl být proto nehydrostatický. Síly působící ve vertikálním směru mají samozřejmě vliv i na horizontální pohyby atmosféry, tedy na horizontální rychlost větru. Proto není možné použít zjednodušení, kde místo vektorů v třírozměrném prostoru používáme pouze jejich průměty do horizontální roviny. Pro nehydrostatické modely není tedy možné zjednodušit transformaci do křivočarých souřadnic, jak je používána pro modely s hydrostatickou aproximací popsanou Kasaharou [12]. V tomto případě je správné postupovat striktně podle v souladu s teorií křivočarých souřadnic jak je prezentována v diferenciální geometrii a tenzorovém počtu. Rozdíl mezi zrychlením vzduchu daným třídimenzionálním vektorem síly působící na vzduchové částice a jeho zjednodušením v hydrostatickém modelu Pro pochopení, jaký je rozdíl mezi fungováním hydrostatického a nehydrostatického modelu v hornatém terénu, si uvedeme jednoduchý případ. Tento příklad nám ukazuje důsledky nesprávného zjednodušení křivočarého systému pro nehydrostatické modely. Zjednodušení, používané v hydrostatických modelech, ale i v některých nehydrostatických modelech, má za důsledek, že třírozměrný vektor síly F způsobující zrychlení vzduchových částic je rozdělen na součet dvou vektorů a to na projekci vektoru F do vodorovné roviny, která mění horizontální rychlost větru a na nezávislou svislou složku, ta mění opět pouze vertikální rychlost a nemá vliv na horizontální složku větru. Zjednodušení lze udělat ve dvou případech. Jednak když výpočet provádíme nad rovinným terénem, to znamená v modelu bez orografie, nebo v hydrostatickém modelu, kde ve vertikálním směru na částice vzduchu nepůsobí žádná síla vertikálního zrychlení respektive zpomalení, a svahy hor svírají s horizontální rovinou jen malé úhly. Pro nehydrostatické modely s plně stlačitelnou atmosférou, které mají správně popsat dynamiku atmosféry zejména vliv pohoří na proudění, kde je pro popis orografie používán systém křivočarých souřadnic kopírujících terén, je zjednodušení používané v hydrostatických modelech chybou. Abychom si existenci tohoto problému ukázali, studujme pohyb částice pohybující se podél orografické plochy. V tomto případě této skutečnosti odpovídá teorie pohybu bodu vázaného na plochu. Třírozměrný vektor síly F v bodu P daný rozdílem gradientu tlaku a síly zemské tíže zde musíme rozložit na součet dvou vektorů na skutečnou sílu působící způsobující změnu rychlosti částic a na vhodnou vazbovou sílu G, která je kolmá k tečné rovině orografické plochy a její vliv způsobuje, že částice kopíruje povrch plochy. Dostaneme pak skutečnou sílu S, která mění velikost a směr třírozměrného vektoru rychlosti větru V. Průmětem vektoru S do horizontální roviny, pak obdržíme skutečnou sílu měnící horizontální vektor větru, horizontální složka této síly dává horizontální zrychlení částice jednotkové hmotnosti, kterou označíme 𝐯̇ 𝑁 zatímco složku v hydrostatickém modelu označme 𝐯̇ 𝑯 . Tato skutečnost je znázorněna na obrázku, kde rozklad vektoru síly F na složky G a S je znázorněn ve vertikální rovině. Z obrázku 14.3.1 je vidět rozdíl mezi horizontálním zrychlením počítaném zjednodušeným způsobem stejným jako je používán v hydrostatickém modelu hydrostatickém a při správné formulaci nehydrostatického modelu. 234 Obrázek 14.3.1. Rozklad vektoru síly působící na částice vzduchu na složky. Na matematický popis tohoto procesu je ovšem třeba použít metodu tenzorového počtu Mc. Connell [18]. Problém spočívá v tom, že v křivočarých souřadnicích kromě polohy bodu potřebujeme v každém bodě daném souřadnicemi určit také souřadnice vektorů. Ty jsou určeny vzhledem k jednotkovým tečným vektorům k parametrickým křivkám křivočarého systému souřadnic, tento systém těchto tří vektorů, vzhledem ke kterému určujeme souřadnice vektorů, se nazývá repér. Jednotkové vektory tohoto repéru májí v každém bodě určeným křivočarými souřadnicemi obecně jiný směr. Vztah mezi souřadnicemi vektorů v různých bodech je dán afinní konexí. Ta je formulována pomocí Christoffelových symbolů a dá se proto vyjádřit pomocí koeficientů první základní formy plochy a jejich prvních parciálních derivací Budinský-Kepr [3]. Volba systému křivočarých souřadnic kopírujících terén je obvykle následující. Souřadnice z je výškou nad hladinou moře, tedy nad rovinou mapy. povrch Země tvořený orografickou plochou je zároveň souřadnicovou plochou křivočarého systému a ostatní souřadnicové plochy jsou odvozeny na základě definice nové zobecněné vertikální souřadnice a výšky orografické plochy nad rovinou mapy. Obdobnou úvahu si můžeme představit i v každém bodě oblasti výpočtu, kde můžeme uvažovat souřadnicovou plochu která je ve stejném směru jako orografická plocha a v tomto bodě definovat repér, který se skládá s jednotkových tečných vektorů k parametrickým křivkám. Tyto vektory nám definují souřadnicový systém pro určení kontravariantních souřadnic vektorů. Afinní konexe nám pak dává vztahy mezi kontravariantními souřadnicemi vektorů v různých bodech prostoru určovaných křivočarými souřadnicemi. Proto správná formulace nehydrostatického modelu v terénu s orografií je relativně složitá a bez znalosti diferenciální geometrie se proto neobejde. Matematická formulace rovnic nehydrostatického modelu v křivočarých souřadnicích není problémem. Diferenciální geometrie a tenzorový 235 počet nám poskytuje metodiku k jeho řešení Mc. Connell [18], Raševskij [22]. Hlavním problém je tedy spíše realizace modelu pomocí numerické matematiky. Explicitní schémata pro řešení by byla neefektivní, neboť by pro časovou integraci z hlediska kritéria stability výpočtu vyžadovala velmi krátké časové kroky, řádově zlomky vteřin. Při použití semiimplicitních schémat nedostáváme v tomto případě tak jako je tomu v hydrostatických modelech separabilní systémy rovnic, které se dají řešit redukcí dimense pomocí spekter příslušných operátorů. Nehydrostatické modely se bohužel takto efektivně řešit nedají. Spektrální technika pro řešení rovnic těchto nehydrostatických modelů je také vyloučena, je to proto, že orografie modifikuje 1. diferenciální formu plochy povrchu Země a není proto možné použít obvyklou spektrální reprezentaci polí, která se používá v horizontálním směru. Vzniklé třídimensionální systémy implicitních částí modelu by bylo možné asi řešit efektivněji multigridními iteračními metodami. Vývoj takového modelu, formulace, navržení a naprogramování numerického řešení a jeho vyzkoušení je velmi náročné. Jsou k tomu třeba znalosti z více oborů a je tu také téměř nepředstavitelná práce s realizací takového projektu. Některé nehydrostatické modely testované a používané do současnosti Ponecháme stranou některé starší nehydrostatické modely počítané v z-systému souřadnic nad rovinným terénem, ať už to byly simulace některých jevů v atmosféře, nebo i předpověď počasí v Británii a budeme se věnovat raději modelům zahrnující předpověď také nad oblastí pohoří. Pravděpodobně prvním modelem, který byl vyvinut na základě tenzorového počtu, s exaktní transformací Navier-Stokesových rovnic do křivočarého systému souřadnic [8] a také numerické řešení rovnic tohoto modelu [9] publikovali Gal-Chen Tzvi, Sommerville Richard v roce 1975. Numerické řešení bylo ovšem testováno na prostorově dvoudimensionálním modelu ve svislé rovině a navíc se Navier-Stokesovy rovnice týkají proudění nestlačitelné tekutiny. Pro meteorologii proto měla práce jen omezený význam. Na model autorů Gal-Chen Tzvi a Richarda Sommerville navázal v roce 1977 Terry L. Clark [5] s realizací nehydrostatického modelu kopírujícího terén. V modelu byla použita anelastická aproximace, která filtrovala zvukové vlny. Pro model s topografií byla použita transformace souřadnic kopírující terén 𝑧̅ = 𝐻 (𝑧 − 𝑧𝑆 )⁄(𝐻 − 𝑧𝑆 ), kde H je výška stropu modelu a 𝑧𝑆 (𝑥, 𝑦) je výška orografie. Varianta s topografií je řešena jako perturbace termodynamických proměnných od základního stavu. Aplikace modelu je zde rovněž pouze dvoudimensionální. Ve vysokoškolské učenici se tematika exaktní transformace rovnic meteorologických modelů na základě tenzorového počtu objevila v Pielkeho knize [21], ale konkrétní formulace a řešení rovnic takového modelu zde není. Je zřejmé, jak je tato věc bez zjednodušení obtížná. Problematikou normálních módů pro globální nehydrostatický model nad rovinným terénem se zabýval také Akira Kasahara [13], využití globálních modelů v praxi vidí ovšem až ve vzdálenější budoucnosti. Nyní si uvedeme některé významné a téměř populární modely, které jsou používány v praxi pro různé zejména výzkumné účely. Charakteristickým rysem těchto modelů je, že 236 vycházejí z hydrostatického modelu a tento jednodušší model je také používán pro různé výpočty. Nehydrostatická verse je jakýmsi rozšířením této hydrostatické verse modelu. Jsou to následující modely: Americký model MM5. Tento model zahrnuje dvě verse: 1. Hydrostatický model Který je formulován v -systému se stropem v tlakové hladině p t , tedy vertikální souřadnice je definována vztahem p pt p s pt (14.3.1) kde p s x, y, t je tlak na orografické ploše. Pět rovnic popisující vývoj atmosféry je všeobecně známý. 2. Nehydrostatický model Je formulován jako perturbace od konstantního referenčního stavu následovně: px, y, z, t p0 z px, y, z, t T x, y, z, t T0 z T ' x, y, z, t (14.3.2) x, y, z, t 0 z x, y, z, t Profil teploty referenčního stavu je analytickou funkcí nadmořské výšky tak že představuje střední hodnoty teplotního profilu v troposféře. Referenční stav se zřejmě předpokládá v hydrostatické rovnováze. Splňuje tedy hydrostatickou rovnici. Vertikální -souřadnice je definována zcela pomocí referenčního tlaku. p pt 0 (14.3.3) p s pt kde p s a p t je tlak na povrchu Země (na orografické ploše) a stropu modelu referenčního stavu atmosféry a je nezávislý na čase. Tlak p t je konstanta. Celkový tlak v uzlových bodech je pak dán vztahem p p * pt p kde p * x, y ps x, y pt (14.3.4) (14.3.5) Třídimenzionální perturbace tlaku p je předpovídaná hodnota (prognostická proměnná). Formulace rovnic modelu je podle práce: Dudhia, J., 1993 [7] a v rozsáhlé 117 stránkové Technické notě z roku 1994. Velká část je zde věnována také parametrizacím. Lapriseova vertikální souřadnice „hydrostatický tlak“ Použití tlaku jako vertikální souřadnice pro formulaci rovnic nehydrostatických modelů pravděpodobně vyplynul z myšlenky, že pak by tato formulace mohla být podobná 237 formulaci rovnic hydrostatických modelů. Skutečný tlak se k tomu však nehodí, protože se mění v závislosti na vertikálních pohybech nehydrostatické atmosféry. Proto kanadský meteorolog René Laprise v článku [14] navrhl, aby v tomto případě byl jako vertikální souřadnice použit hydrostatický tlak i v nehydrostatickém modelu. Formulaci hydrostatického tlaku v atmosféře, která není v hydrostatické rovnováze, si nyní uvedeme. Pro zavedení souřadnice, kterou Laprise [14] nazval hydrostatický tlak, vyjdeme z rovnic v obecném s-systému vertikální souřadnice Kapitoly 7. V tomto systému má rovnice kontinuity tvar (7.1.33) kterou pro přehlednost opakujeme z z z (14.3.6) t s s v s s s s 0 s Rovnici hydrostatické rovnováhy (7.1.24) můžeme v s-systému psát ve tvaru p s p (14.3.7) g z z s Přejdeme-li k inversní funkci, máme je podle (7.1.25) z p (14.3.8) g s s s Hilding Sundqvist [24] zavádí novou proměnnou, kterou označuje m vztahem, která je definována hydrostatickou rovnicí (7.1.36) z p (14.3.9) g m s s s Veličinu m můžeme interpretovat jako přírůstek tlaku, tedy i jako přírůstek hmotnosti v závislosti na výšce v s-systému. Při tomto označení můžeme rovnici kontinuity psát ve tvaru m (14.3.10) s m v m s 0 s t s Chceme-li zavésti souřadnici hydrostatický tlak, musíme si všimnout, že v p-systému nemá rovnice kontinuity člen s časovou derivací. Je to proto, že stejný objem v p-systému má vždy stejnou hmotnost. Důsledkem toho je, že hodnota m je konstantní, a rovnice kontinuity po vydělení konstantou m má tvar 𝜕𝑠̇ ∇𝑠 𝐕 + =0 𝜕𝑠 (14.3.11) Zvolíme-li za obecnou vertikální souřadnici s, hydrostatický tlak, který označme π, má v novém označení rovnice kontinuity tvar 𝜕𝜋̇ 𝑑𝜋 ∇𝜋 𝐕 + =0 𝑘𝑑𝑒 𝜋̇ = 𝜕𝜋 𝑑𝑡 (14.3.12) Při tomto novém označení je podle (14.3.7) 𝜕𝜋 = −𝑔𝜌 𝜕𝑧 (13.2.13) Integrací této rovnice dostáváme hodnoty souřadnice π 238 𝑧𝑇 𝜋(𝑥, 𝑦, 𝑧, 𝑡) = 𝜋𝑇 + ∫ 𝑔 ∙ 𝜌(𝑥, 𝑦, 𝑧´, 𝑡)𝑑𝑧´ 𝑧 (14.3.14) kde 𝜋𝑇 ≡ 𝜋(𝑥, 𝑦, 𝑧𝑇 , 𝑡) Geopotenciál pak počítáme z hydrostatické rovnice 𝜕Φ 1 = − = −𝛼 𝜕𝜋 𝜌 (14.3.15) Studujeme, jak je tato souřadnice definována. Objektivní analyza nám poskytuje data, která jsou v hydrostatické rovnováze. Je to dáno tím, že odchylky stavu atmosféry od hydrostatické rovnováhy jsou v synoptickém měřítku velmi malé a navíc je neumíme v současnosti změřit. Dalším důvodem, proč pro časovou integraci hydrostatického, ale i nehydrostatického modelu, máme k dispozici pouze počáteční podmínky, které jsou v hydrostatické rovnováze, je dáno tím, že všechny manipulace se vstupními daty, zejména transformace do systému souřadnic, který je použit pro integraci modelu, jsou prováděny pomocí hydrostatické rovnice. Počáteční podmínky pro integraci nehydrostatikého jsou tedy v hydrostatické rovnováze. Vzájemně jednoznačný vztah mezi geopotenciálem Φ a hustotou 𝜌 (nebo měrným objemem 𝛼) dostaneme integrací hydrostatické rovnice. Stavová rovnice nám pak dává vztah mezi polem geopotenciálu a absolutní teplotou. Abychom mohli hydrostatickou rovnici integrovat, potřebujeme znát právě jednu integrační podmínku, tedy dvojici příslušných hodnot Φ ↔ π, respektive 𝑧 ↔ 𝜋. Tím je pak dána celková funkční závislost těchto dvou hodnot. Je také jasné, že zvolíme-li jednu dvojici veličin Φ ↔ π, pak každá jiná dvojice již definována a bude funkcí souřadnic x, y i času t. V každém systému vertikálních souřadnic je oblast modelu omezena horní a dolní hranicí. Tyto hranice jsou v našem případě dány konstantními hodnotami nezývisle proměnné hydrostatického tlaku 𝜋𝑇 a 𝜋𝑠 , tyto hodnoty určijí také souřadnicové plochy omezující oblast integrace a jsou pro vzduch nepropustné. To znamená, že normálová složka rychlosti by zde měla být rovna nule. Pro definování vertikální souřadnice hydrostatický tlak je ovšem rozhodující dvojicí výška orografie, která je dána povrchem Země a je v čase konstantní a k ní příslušný hydrostatický tlak na povrchu Země, který je i funkcí času. Na základě znalosti měrného objemu 𝛼 pak integrací dostaneme celý průběh geopotenciálu jakožto souřadnice hydrostatický tlak 𝜂 a tedy i výšku stropu modelu. Podle mne jsou vztahy hydrostatické rovnice v z-systému (14.3.13) a (14.2.14) sice správné, avšak z výpočetního hlediska pro model nepoužitelné. Průběh hustoty vzhledem k výšce v diskrétních počátečních datech máme k dispozici obvykle v p-systému nebo od něj odvozeném hybridním systému a nikoliv jako funkci z. Protože vstupní data jsou hydrostatická, tak známe hydrostatický tlak na povrchu země vztahy (14.3.13) a (14.2.14) ani nepotřebujeme. Studujme nyní souvislost Laprisem použitého hybridního 𝜂-systému s obvyklým 𝜎systémem se stropem modelu v konečné výšce, tedy nenulovým tlakem. Hybridní systém je definován implicitně vztahem 𝜋(𝑥, 𝑦, 𝜂, 𝑡) = 𝐴(𝜂) + 𝐵(𝜂)𝜋𝑠 (𝑥, 𝑦, 𝜂, 𝑡) (14.3.16) kde 𝜋𝑠 je hydrostatický tlak na zemském povrchu a jednotkového průřezu je to tedy váha svislého sloupce působící na povrch Země. V hydrostatickém modelu je tedy roven 239 skutečnému přízemnímu tlaku 𝑝𝑠 . Konstantní hodnoty 𝜂𝑇 , 𝜂𝑠 souřadnice 𝜂 nám ve vertikálním směru vymezují oblast výpočtu, souřadnice 𝜂 se tedy pohybuje v intervalu (𝜂𝑇 , 𝜂𝑠 ). Funkce 𝐴(𝜂) a 𝐵(𝜂) volíme tak, aby souřadnicová plocha 𝜂 = 𝜂𝑠 kopírovala terén, tedy aby na této ploše byl hydrostatický tlak roven 𝜋 = 𝜋𝑠 . Proto na povrchu orografické plochy musí být splněno 𝐴(𝜂𝑠 ) = 0 , 𝐵(𝜂𝑠 ) = 1 (14.3.17) Horní hranici oblasti tvoří plocha 𝜂 = 𝜂𝑇 a A a B proto musí splňovat podmínku 𝐴(𝜂𝑇 ) = 𝜋𝑇 ≥ 0, 𝐵(𝜂𝑇 ) = 0 (14.3.18) V modelu se pak používají jednoduché okrajové podmínky založené na zákonu zachování hmoty atmosféry. Používají se pak kinematické okrajové podmínky 𝜂̇ (𝜂𝑠 ) = 0 a 𝜂̇ (𝜂𝑇 = 0) (14.3.19) Časová změna přízemního hydrostatického tlaku se počítá podle Lapriseho článku [14] ze vztahu (45) 𝜂𝑠 𝜕 1 𝜕𝜋 ′ 𝑙𝑛𝜋𝑠 + ∇ ∙ ∫ 𝐕 𝑑𝜂 = 0 𝜕𝑡 𝜋𝑠 𝜕𝜂′ 𝜂𝑇 (14.3.20) obdobně jako v hydrostatickém modelu, kde V je horizontální vektor větru. Tento postup je vysvětlen v dodatku této kapitoly. Ukážeme si nyní souvislost hybridního systému se 𝜎-systémem se stropem, který je používán právě pro nehydrostatické modely, což je zřejmě spojeno s vlastnostmi plně stlačitelné atmosféry. Ta se vlivem tlaku má možnost se rozpínat a není tedy možné, aby na horní hranici atmosféry byl tlak rovný nule. Nulový tlak na stropu modelu je možný pouze u hydrostatických modelů, kde je atmosféra stále v hydrostatické rovnováze a nemá se tedy vzduch tendenci roztahovat. Souvisí to také úzce s formulací horní okrajové podmínky, která je chceme-li potlačit odrazy vln od stropu modelu, pro nehydrostatické modely problémem. Sigma systém se stropem je definován obvyklým vztahem 𝜎 = (𝑝 − 𝑝𝑇 )⁄(𝑝𝑠 − 𝑝𝑇 ) (14.3.20) Kde 𝑝𝑠 je tlak na zemském povrchu a 𝑝𝑇 je tlak na stropu modelu. Souřadnice 𝜎 pak leží v intervalu (0,1). Chceme-li zapsat tento systém jako speciální případ hybridního systému, vyjádříme si z předchozí definice tlak, jako funkci souřadnice 𝜎. Takto je vlastně implicitně definována souřadnice 𝜂 hybridního modelu. Máme tedy 𝑝 = (1 − 𝜎)𝑝𝑇 + 𝜎𝑝𝑠 (14.3.21) Odtud je zřejmé, že tento systém můžeme zapsat ve tvaru 𝑝 = 𝐴(𝜎) + 𝐵(𝜎)𝑝𝑠 , kde 𝐴(𝜎) = (1 − 𝜎), 𝐵(𝜎) = 𝜎 (14.3.22) Chceme-li tento vztah ve tvaru souřadnice 𝜂, kde tato souřadnice leží v intervalu (𝜂𝑇 , 𝜂𝑠 ), Pak stačí provésti lineární transformaci proměnné 𝜎za novou souřadnici 𝜂 podle vztahu 𝜎 = (𝜂 − 𝜂𝑇 )⁄(𝜂𝑠 − 𝜂𝑇 ) (14.3.23) To považuji za zbytečné, protože souřadnice 𝜂 by i v obecném případě hybridního systému mohla probíhat rovněž interval (0,1). Původní 𝜎-systém Normana Phillipse měl strop modelu v nekonečnu, což je ekvivalentní s nulovým tlakem na stropu modelu, tedy pro 𝑝𝑇 = 0. Z fyzikálního hlediska je mezi modelem se stropem, ve kterém je na stropu modelu nenulový tlak a modelem, kde na stropu modelu je tlak roven nule značný rozdíl. 240 Po definování souřadnice hydrostatický tlak René Laprise [14] provádí transformaci rovnic modelu do systému kopírujícího terén podle článku Akiry Kasahary [12]. V tomto případě však atmosféra není v hydrostatické rovnováze, což transformace popsaná v článku Akiry Kasahary předpokládá. Pomocí obecné teorie transformací hydrostatických modelů do s- systému, pak přepisuje rovnice do hybridního 𝜼-sytému. To ovšem pro modely v křivočarých souřadnicích správné není. V Laprisově pojetí je nehydrostatiký model počítán jako perturbace pro odchylky od hydrostatického stavu. Vývoj tohoto hydrostatického stavu je počítán obdobně, jako předpověď hydrostatickéhomodelu. Takový zjednodušený přístup, kdy je nehydrostatický model počítán jako odchylka od určitého základního stavu, používají i některé jiné modely, zejména pro výpočty z ekologické oblasti. Americký model Global Einvironmental Multiascale (GEM) Tento model je zaměřen na ekologické problémy a byl vytvořen za velké spolupráce více organizací a publikován Americkou meteorologickou společností ve třech částích. Třetí část je pak věnována nehydrostatické formulaci modelu. Vertikální souřadnice 𝜂 kopírující terén vychází z Lapriseovy souřadnice „hydrostatický tlak“ označované písmenem 𝜋. Model je se stropem, který je definován konstantním tlakem 𝜂𝑇 . Hydrostatický tlak na orografické ploše je označen 𝜂𝑆 . Vertikální souřadnice je pak definována vztahem 𝜂 = (𝜋 − 𝜋𝑇 )⁄(𝜋𝑆 − 𝜋𝑇 ). Model je diferenční a rovnice pro změnu hybnosti jsou formulovány pro horizontální složky větru obdobně jako v hydrostatickém modelu. Klíč pro přepínání hydrostatické a nehydrostatické verse modelu je obsažen v rovnici pro změnu vertikální hybnosti. Skutečný celkový tlak v atmosféře je reprezentován jako perturbace hydrostatického tlaku. Na stropu modelu jsou oba tlaky stejné a tedy konstantní. Aproximace advekce používá semi-Lagrangeovské schéma. Nehydrostatický model je tedy v podstatě perturbací hydrostatického modelu. Podrobný popis modelu je uveden v rozsáhle publikaci [N4]. Nehydrostatická verse modelu je zřejmě zaměřena na řešení ekologických problémů. Podrobný popis modelu GEM je publikován v rozsáhlé třídílné publikaci [N4] vydané Americkou meteorologickou společností. Nehydrostatické modely používané v současnosti se od sebe značně liší, jednak podle toho, které jevy mají simulovat. Má-li to být předpověď na velmi jemné síti [7], nebo pro použití v problematice životního prostředí [6], který se úspěšně používá v modelování chemických procesů v atmosféře, nebo populární model MM5 z USA [10] pro různé účely. Tyto vyjmenované modely používají také nejen různé systémy vertikální souřadnice, ale i jinou aproximaci horizontální, diferenční, konečné elementy a spektrální techniku. Některé jsou Eulerovské, některé semi-Lagrangeovské. Integrace rovnic plně stlačitelné atmosféry spektrálního nehydrostatického modelu ALADIN v souřadnicích kopírujících terén V Českém hydrometeorologickém ústavu byl v druhé polovině devadesátých let dán do provozu na nově zakoupeném Japonském počítači NEC hydrostatický spektrální model ALADIN pro každodenní výpočet předpovědi počasí na omezené oblasti. Model byl vyvinut 241 za mezinárodní spolupráce s francouzskou meteorologickou službou s naší českou spoluúčastí. Spektrální metoda řešení modelu je popsána v kapitolách 24, 25 a 26 této knížky. V současné době je podle mne jakousi prestižní záležitostí významnějších meteorologických institucí prezentovat vlastní vývoj nehydrostatických modelů. Je to samozřejmě nosné a zajímavé téma pro další výzkum a získání nových vědeckých výsledků. Proto zřejmě Méteo France iniciovala vývoj nehydrostatického modelu, na kterém se podílela i česká meteoroložka Radmila Bubnová-Brožková [1], [2]. Tento model vychází z hydrostatického modelu ALADIN. Pro svou formulaci používá Laprisevu vertikální souřadnici hydrostatický tlak a spektrální metodu na omezené oblasti. Prognostickou veličinou v modelu je rozdíl mezi skutečným nehydrostatickým tlakem a Laprisovým hydrostatickým tlakem. Model používá křivočarý systém souřadnic kopírujících terén. Vertikální souřadnice 𝜂 je definována na základě Laprisova hydrostatického tlaku. Transformace rovnic do křivočarého systému souřadnic se provádí stejně jako pro hydrostatické modely podle Akiry Kasahary [12], což je popsáno v kapitole 7. Tato transformace je převzata z Lapriseova článku [14], kde je použita sice pro hydrostatickou souřadnici, ale atmosféra sama zůstává nehydrostatickou, nesplňuje tedy hydrostatickou rovnici. Třírozměrný gradient tlaku je zde rozdělen na dvě nezávislé složky vertikální a horizontální, což v křivočarém systému souřadnic není možné. Horizontální složka gradientu tlaku je pak použita pouze pro změnu horizontálního větru. Vertikální složka mění vertikální nehydrostatickou složku rychlosti. Časové změny horizontálních složek větru jsou tedy počítány v podstatě podobně jako v hydrostatickém modelu a vektory jsou místo v křivočarém systému určeny souřadnicemi v původním výchozím z-systému souřadnic x, y v horizontální rovině. Důsledky tohoto zjednodušení jsou následující. Model sice popisuje vertikální rychlosti způsobené tepelnou konvekcí, ale nepopisuje správně dynamiku atmosféry v oblasti hor, tedy horizontální i vertikální rychlosti měřítka Třídy II. podle Matveeva [17]. Takto formulovaný nehydrostatický model by zřejmě správně pracoval nad rovinným terénem. Zjednodušení transformace do křivočarých souřadnic, která od sebe odděluje vzájemný vliv vertikální a horizontální složky nad horským terénem, mění tuto úlohu na separabilní a je možné použít stejný efektivní princip řešení jako u hydrostatického modelu, tedy redukci dimense, a umožňuje také použít spektrální metodu. Správné nezjednodušené formulace při použití křivočarých souřadnic pro svou složitost a výpočetní náročnost se vyhýbá i řada jiných modelů. Nehydrostatickou složku formulují jako perturbaci základního hydrostatického modelu. Tento přístup vyhovuje pro řešení různých ekologických úloh, protože právě vertikální pohyby vyvolané konvekcí jsou schopny modelovat přenos znečišťujících látek advekcí do vyšších vrstev atmosféry, což vertikální rychlosti hydrostatických modelů nedovolují. Modely pro řešení ekologických úloh a předpovědi počasí Současná meteorologie společně s numerickou matematikou nám dává možnost vytvářet modely vývoje atmosféry, které jsou nástrojem pro řešení dvou okruhů úloh. Je to jednak nejstarší úloha meteorologie, kvalitní předpověď počasí. Druhým okruhem jsou úlohy z ochrany přírodního prostředí, tedy v našem případě atmosféry. Ty se týkají zejména příměsí v atmosféře, které způsobují změny chování atmosféry způsobené lidskou činností. Změny chemického složení atmosféry, které mají pak vliv na radiační procesy v atmosféře, jako jsou 242 skleníkové plyny, množství ozónu ve stratosféře i další úkoly. Podívejme se nyní, jaké hlavní úlohy řeší meteorologie i který druh modelu je vhodný pro jejich řešení. Globální střednědobá předpověď meteorologických prvků je jednou ze základních a nejdůležitějších úloh meteorologie. Je to proto, že nám poskytuje nejen předpověď na dobu 14 dní, ale dává nám v daném časovém okamžiku i analýzou počátečních dat pro předpověď tedy stav atmosféry na celé Zemi. Tento stav také monitoruje, tedy ukládá jako časovou posloupnost do speciálních velkých pamětí počítače. Tyto údaje se pak mohou použít pro studium jevů, které se v atmosféře udály a také v klimatologii. Pro tyto výpočty jsou v denním provozu používány globální spektrální modely s hydrostatickou aproximací. Tyto modely jsou dovedeny do velké dokonalosti. Z hlediska vertikálních rychlostí patří do Typu III. Omezení pro jejich další vývoj spočívá ve dvou problémech. Jedním je rychlé zmenšování efektivnosti transformací do spektrálního prostoru a zpět zjemňujeme-li horizontální sít modelu. Druhé omezení spočívá v tom, že pro modelování efektů měřítka třídy II vznikajících v horách je třeba použít nehydrostatický model. To však spektrální model neumožňuje. V současných hydrostatických modelech je vliv orografie řešen parametrizacemi tření o zemský povrch. Vzhledem k tomu, že vektor síly tření má opačný směr, než vektor rychlosti, nemohou tyto parametrizace i z více důvodů nahradit dynamiku nehydrostatického modelu. Nehydrostatické modely pro předpověď počasí popisující i jevy způsobené pohořími třídy II. nejsou v současnosti zatím běžně k dispozici. Pro velkou obtížnost úlohy je správná optimální formulace rovnic a jejich efektivní řešení diferenčními metodami stále ve vývoji. Při zvyšování výkonů počítačů je však možné předpokládat, že v budoucnu i globální modely budou nehydrostatické a budou přesněji modelovat vliv orografie na vývoj atmosféry. Pro řešení budou používat zřejmě diferenční metody. V současnosti však žádný takový dokonalý nehydrostatický model není v denním provozu. I v Českém hydrometeorologickém ústavu je nyní pro předpověď počasí v provozu hydrostatická verse modelu ALADIN na velmi jemné síti. Nehydrostatické modely se zjednodušenou dynamikou. Jsou to modely, které se vyhýbají problému řešení problému křivočarých souřadnic v oblasti hor. Vesměs vycházejí z hydrostatických modelů a advekci ve vertikálním směru způsobenou zejména tepelnou konvekcí počítají jako perturbaci základního hydrostatického stavu. Zahrnují tedy do modelu vertikální rychlosti Třídy I., ale vyhýbají se správné formulaci vertikálních rychlostí třídy II. a jejich vlivu i na horizontální proudění. Tyto modely jsou používány zejména pro výpočty z oblasti ekologie. Pro vlastní předpověď počasí podle mne velký význam nemají. To dokládá i stálé použivání hydrostatické verse ALADINu pro denní předpověď počasí u nás. Položme si nyní tuto otázku: proč se pro každodenní provozní předpověď počasí v současné době nepoužívají nehydrostatické modely? Moje odpověď na tuto otázku zní, že je tomu z více důvodů. Současná velká meteorologická centra se zabývají spíše globální střednědobou předpovědí, a proto stále pracují spíše na zdokonalování globálních spektrálních modelů, které se velmi osvědčily. Modely na omezené oblasti (LAM) pro přesnější každodenní předpověď počasí, vycházejí 243 z předpovědí globálních spektrálních modelů, které jim poskytují potřebnou předpověď v zónách kolem bočních hranic modelu a většinou také i počáteční podmínky, které můžou být pak vlastní asimilací dat upřesněny. Pro přesnější simulaci vlivu orografie nemají zatím ani LAM dostatečně jemné rozlišení a navíc by byly proti hydrostatickým modelům složité a zřejmě i méně efektivní, tedy provozně dražší. Měly by tedy přesněji modelovat chování atmosféry v oblasti hor, než jednodušší hydrostatické modely. Je ovšem problém, zda se toto zlepšení ekonomicky vyplatí. Dalším problémem je, zda mají tyto nehydrostatické modely předpovídat jevy spojené s konvekcí, což je předpověď jevů vertikálních rychlosti typu I. Kde a kdy tyto jevy vzniknou nelze totiž předpovídat. Z jejich výskytu při předpovědi se dá usuzovat spíše pouze, že se budou v dané oblasti vyskytovat. Zařazení výkladu nehydrostatických modelů do učebnic a monografií naráží na problém, že každý model je svým způsobem od formulace až po jeho realizaci unikátem, a není k dispozici nějaký vzorový model blízký standardu. 14.4. Doplněk-výpočet vertikální rychlosti v hydrostatickém modelu Tento výklad provedeme ve Phillipsově 𝜎-systému vertikální souřadnice. I když lze tyto úvahy provést v libovolném systému souřadnic, volba 𝜎-systému má několik výhod. Tento systém vychází z nezávisle proměnné tlaku a proto horní hranici atmosféry – na stropu modelu klademe tlak 𝑝 = 0. Poznamenejme, že v 𝑧-systému a ve vertikálních souřadnicích kopírující terén z něho odvozených, by byl nulový tlak v nekonečnu, proto v modelech používajících systémy vertikální souřadnice odvozené ze z-systému klademe pro numerické řešení strop modelu do konečné výšky nad Zemí. Strop modelu je pak ovšem pevnou hranicí v konečné výšce nad Zemí, což při časové integraci způsobuje nežádoucí odrazy vln od horní hranice oblasti integrace a problémy s okrajovými podmínkami na této hranici. Pro naše úvahy vyjdeme z rovnice kontinuity v -systému napsané v divergentním tvaru. Horizontální souřadnice nechť tvoří kartézský systém na konformní mapě. Koeficient zkreslení mapy nechť je m a 𝑠 = 𝑚2 . Nechť u ,v jsou horizontální složky modelového větru, tedy složky skutečného větru, dělené koeficientem zkreslení mapy m. Dále nechť U,V jsou složky toku hmoty, které jsou definovány vztahem 𝑈 = 𝑝𝑠 𝑢, 𝑉 = 𝑝𝑠 𝑣 (14.4.1)) kde 𝑝𝑠 je tlak na povrchu Země. Rovnice kontinuity v divergentním tvaru je 𝜕𝑝𝑠 𝜕𝑈 𝜕𝑉 𝜕(𝑝𝑠 𝜎̇ ) +𝑠( + )+ =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 (14.4.2) Okrajové podmínky modelu jsou nulová rychlost 𝜎̇ na horní hranici modelu tedy pro 𝜎 = 0 i dolní hranici modelu, kde 𝜎 = 1. Vzhledem k tomu, že 𝑝𝑠 nezávisí na vertikální souřadnici 𝜎 můžeme tuto rovnici vydělit 𝑝𝑠 a napsat ve tvaru 𝜕 𝑠 𝜕𝑈 𝜕𝑉 𝜕𝜎̇ ln 𝑝𝑠 + ( + ) + =0 𝜕𝑡 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 (14.4.3) Integrací této rovnice vzhledem k na intervalu 𝜎𝜖(0,1) dostaneme s použitím horní okrajové podmínky, která požaduje, aby pro =0 bylo 0 následující vztah 244 𝜎 𝜕 𝑠 𝜕𝑈 𝜕𝑉 𝜎̇ + 𝜎 𝑙𝑛 𝑝𝑠 = − ∫ ( + ) 𝑑𝜎 𝜕𝑡 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 0 (14.4.4) V kapitole 22. jsme podle Kasahary - Shigehisy zavedli označení w pro výraz 𝜕 𝑤 = 𝜎̇ + 𝜎 𝑙𝑛 𝑝𝑠 𝜕𝑡 Který je lineární částí 𝜔⁄𝑝𝑠 neboť 𝑑𝑝 𝑑 𝑑𝑝𝑠 𝜔= = (𝜎𝑝𝑠 ) = 𝜎̇ 𝑝𝑠 + 𝜎 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝑑𝑡 (14.4.5) (14.4.6) a podle vztahů (14.4.6) a (14.4.5) máme 𝜔 𝑑 𝜕 𝜕 = 𝜎̇ + 𝜎 𝑙𝑛 𝑝𝑠 = 𝑤 + 𝜎𝑠 (𝑢 𝑙𝑛 𝑝𝑠 + 𝑣 𝑙𝑛 𝑝𝑠 ) 𝑝𝑠 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (14.4.7) Člen 𝜎 𝑑𝑡 ln 𝑝𝑠 násobený 𝑝𝑠 ve vztahu (14.4.7) vyjadřuje individuální časovou změnu tlaku v 𝜎-hladině o souřadnici 𝜎 a 𝑝𝑠 ∙ 𝜎̇ je vertikální tok hmoty. Hodnotu w můžeme vyjádřit podle vztahu (14.4.4) integrálem 𝑑 𝜎 𝑤(𝜎) = − ∫ 0 𝑠 𝜕𝑈 𝜕𝑉 ( + ) 𝑑𝜎 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (14.4.8) Pro w můžeme odvodit také diferenciální rovnici derivováním vztahu (13.3.8) podle a pomocí vztahu (14.4.1) máme 𝜕𝑤 𝑠 𝜕𝑈 𝜕𝑉 𝜕 𝜕 = − ( + ) = −𝑠 (𝑢 𝑙𝑛 𝑝𝑠 + 𝑣 𝑙𝑛 𝑝𝑠 ) − 𝐷 𝜕𝜎 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (14.4.9) Kde 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝐷 = 𝑠( + ) 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (13.3.10) Výpočet vertikální rychlosti 𝜎̇ a w: Vertikální rychlost 𝜎̇ a w můžeme v každém uzlovém bodě základní sítě vypočítat následovně: nejdříve ze vztahu (13.3.8) vypočteme 𝑤(𝜎) a pak ze vztahu (14.4.5) máme 𝜎̇ = 𝑤(𝜎) − 𝜎 ∙ 𝑤(1) (14.4.11) při tom jsme použili vztah 𝑤(1) = 𝜕 ln 𝑝𝑠 𝜕𝑡 který obdržíme, pomocí dolní okrajové podmínky 𝜎̇ (1) = 0. (14.4.12) 245 Literatura: [1] Bubnova R., Hello G., Bénard P., and Geleyne J. F., 1994: An efficient alternative to z-coordinate for Compressible flow over orography: Use of hydrostatic pressure as vertical coordinate in a complete NWP mesoscale model. Preprints 10th Conf. on Numerical Weather Preduction , Amer. Meteor. Soc., 35-37. [2] Bubnova R., Hello G., Bénard P., and Geleyne J. F., 1995: Integration of the Fully Elastic Equations Cast in Hydrostatic Pressure Terrain-Following Coordinate in the Framework of the ARPEGE/Aladin NWP Systém. Mon. Wea. Rev. 123, 515-535. [3] Budinský B., Kepr B.: Základy diferenciální geometrie s technickými aplikacemi, SNTL – Nakladatelství technické literatury, Praha 1970. [4] Byun D. W.: Dynamically Consistent Formulations in Meteorological and Air Quality Models for Multiscale Atmospheric studies. Part I: Governing Equations in a Generalized Coordinate System. Journal of the Atmospheric Sciences Vol. 56, 1999, 3789-3807. [5] Clark Terry L.: A Small-Scale Dynamic Model Using a Terrain-Following Coordinate Trabsformation. Journal Of Computational Physics, Vol. 24, 1977, pp. 186-215. [6] Cote J., Gravel S., Méthot A., Patoine A., Roch M., Staniforth A.: The Operational CMCMRB Global Einvironmental Multiascale (GEM) Model Part I., II., III. American Meteorological Society 2005. [7] Dudhia, J., 1993 : A nonhydrostatic version of the Penn State / NCAR mesoscale model: Validation tests and simulation of an Atlantic cyklone and cold front. Mon. Wea. Rev., 121, 1493-1513 [8] Gal-Chen Tzvi, Sommerville Richard C. J.: On the Use of a Coordinate Transformation for the Solution of the Navier-Stokes Equations, Journal of Computational Physics 17, (1975) p. 209-228. [9] Gal-Chen Tzvi, Sommerville Richard C. J.: Numerical Solution of the Navier-Stokes Equations with Topography. Journal of Computational Physics 17, (1975) p. 276-310. [10] Grell G. A., Dudhia J., Staufer D. R.: A Description of the Fifth-Generation Penn State/NCAR Mesoscale Model (MM5), NCAR TECHNUCAL NOTE, December 1994. [11] Holton James R.: En Introduction to Dynamic Meteorology. Academic press, New York and London 2004. [12] Kasahara Akira: Various Vertical Coordinate Systems Used for Numerical Weather Predicition, Mon Wea. Rev. 1974, Vol. 102, 509-664 [13] Kasahara Akira, Jian-Hua Qian: Normal modes a Global Nonhydrostatic Atmospheric Model. Mon Wea. Rev. 2000, Vol. 128, 3357-3375. [14] Laprise Réne: The Euler Equations of Motion with Hydrostatic Pressure as an Independent Variable. Mon. Wea. Rev. 120, 1992, 197-207. [15] Lorenz N. Edward: Deterministic Nonperiodic Flow. Journal of Atmospheric Sciences, 1963, Volume 20 s. 130-141. [16] Martin Jonatan E: Mid Latitude Dynamics J. WILEY 2006. [17] Matveev L. T.: Kurs obščej meteorologii. Fizika atmosfery, Gidrometeoizdat, Leningrad 1974. [18] Mc. Connell A. J.: Application of Tensor Analysis, DOVER PUBLICATIONS, INC, NEW YORK 1957. [19] Pechala F., Bednř J.: Příručka dynamické meteorologie, Academia Praha 1991. 246 [20] Phillips N., A.: A coordinate system having some special advantages for numerical forecasting. Journal of Meteorology, 1957, Vol. 14, pp. 184-185. [21] Pielke R. A.: Mesoscale Meteorological Modeling, Academic Press 1984, 612 pp. [22] Raševskij P. K.: Rimanova geometrija I tenzornzj analiz. Izdatělstvo NAUKA, MOSKVA 1964. [23] Roisin Benoit Cushman, Beckers Jean-Marie: Introduction to Geophysical fluid dynamics, Academic Press 2011. [24] Sundqvist H. 1979: Numerical Methods Used in Atmospherical Models. Volume 2, GARP Publication Series No. 17, September 1979. Cap. 1. 5-38. [25] Meteorologický slovník, ACADEMIA Praha 1993. 247 15. Početní disperse gravitačně-inerciálních vln v diferenčních schématech a simulace geostrofického přizpůsobení V této kapitole budeme studovat rovnice, které popisují inerciálně-gravitační vlny, jejichž správný popis numerickými metodami je velmi důležitý při modelování vývoje atmosféry. Podle Arakawy [1], [2], [3] vznikají při integraci rovnic popisujících pohyb atmosféry diferenčními metodami dva problémy. První problém spočívá ve správném popisu procesu kvasi-geostrofického přizpůsobení. Díky tomuto procesu se v atmosféře vytváří charakteristický kvasi-nedivergentní stav, který je výsledkem disperse gravitačně-inerciálních vln. Při tomto procesu je role nelinearity rovnic malá. Numerické procesy popisující tento děj budou studovány v druhé části této kapitoly. Druhým problémem je správné modelování kvasi-nedivergentního pohybu útvarů velkého - synoptického měřítka po vzniku tohoto kvasi-nedivergentního stavu. Při tomto popisu pohybu atmosféry je rozhodující advekce, která je ovšem nelineárním procesem. Tento proces nelineární advekce bude podrobněji studován v dalších kapitolách. Intensivní studium problému integrace rovnic popisujících chování inerčněgravitačních vln začalo podstatně později, než studium rovnice advekce. První neúspěšný Richardsonův pokus časové integrace rovnic meteorologie byl založen na integraci linearizovaných rovnic atmosféry popisujících gravitační-inerciální a Rosbyho vlny. Tyto rovnice jsou obvykle nazývány Lagrangeovými slapovými rovnicemi a Richardson je převzal z knihy Horace Lamba: Hyrodynamics. Poznamenejme, že tyto rovnice neobsahovaly popis advekce, který je pro meteorologii velmi důležitý. Rovnice, které řešil, popisovaly tedy pouze gravitační a Rossbyho vlny, tedy vlastně pouze proces kvasi-geostrofického přizpůsobení. Je však zajímavé, že Richardson pro jeho numerickou aproximaci použil v podstatě optimální Csíť v Arakawově klasifikaci. První úspěšné integrace byly založeny na tak zvaných filtrovaných rovnicích. Tento zjednodušený předpovědní model byl založen na časové integraci rovnice vorticity s geostrofickou aproximací větru. Popisoval advekci absolutní vorticity a tedy změny tlakového pole způsobeného pohybem větru a také Rossbyho vlnami. Tyto filtrované rovnice nepopisovaly rychlé gravitační vlny, odtud také vyplývá název „filtrované rovnice“. Tento model, založený na časové integraci rovnice vorticity byl těsně po druhé světové válce úspěšně použit k předpovědi tlakového pole pro hladinu nondivergence, tedy výšky hladiny 500 HPa v USA Charneym, Fjørtoftem a von Neumannem na prvním elektronkovém počítači ENIAC. V současné době se modely s geostrofickou aproximací pro předpověď vývoje atmosféry již nepoužívají. Protože všechny současné modely gravitační vlny popisují, je dnes studium ineciálně-gravitačních vln důležité. Pro pochopení obecnějšího dvourozměrného případu studujme napřed jednorozměrný případ šíření gravitačních vln. 15.1 Gravitační vlny a centrální diference Gravitační vlny-jednodimensionální případ Tento nejjednodušší případ rovnic pro nevazkou nestlačitelnou homogenní kapalinu vznikne zjednodušením rovnic mělké vody, kde odstraníme členy popisující nelineární advekci a Coriolisovy členy. V jednodimensionálním případu se omezíme pouze na dva 248 členy rovnice pro změnu hybnosti složky u a také dva členy rovnice kontinuity, pro změnu výšky hladiny h. Tento systém rovnic můžeme pak psát ve tvaru 𝜕𝑢 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕𝑢 = −𝑔 , = −𝐻 , 𝑔, 𝐻 = 𝑐𝑜𝑛𝑠𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑥 ; (15.1.1) Dostáváme tak systém rovnic s dvěma nezávisle proměnnými x, t, který popisuje časové změny dvou funkcí u, h. Řešení tohoto systému budeme hledat ve tvaru 𝑢(𝑥, 𝑡) = 𝑅𝑒[𝑢̂𝑒 𝑖(𝑘𝑥−𝜈𝑡) ]; ℎ(𝑥, 𝑡) = 𝑅𝑒[ℎ̂𝑒 𝑖(𝑘ℎ−𝜈𝑡) ] (15.1.2) Dosazením do (15.1.1) dostáváme homogenní soustavu 𝜈𝑢̂ = 𝑔𝑘ℎ̂, 𝜈ℎ̂ = 𝐻𝑘𝑢̂, A eliminujeme-li z této soustavy 𝑢̂ , je tím eliminováno z rovnic také ℎ̂ a pro frekvenci dostáváme 𝜈 2 = 𝑔𝐻𝑘 2 (15.1.3) Pro fázovou rychlost c pak máme 𝜈 𝑐 = = ±√𝑔𝐻 𝑘 (15.1.4) Gravitační vlny se mohou tedy pohybovat podél osy x v obou směrech rychlostí ±√𝑔𝐻 . Tato rychlost nezávisí na vlnovém číslu, proto zde nenastává disperse vln. Studujme nyní diferenciálně-diferenční rovnice 𝜕𝑢𝑗 ℎ𝑗+1 − ℎ𝑗−1 𝜕ℎ𝑗 𝑢𝑗+1 − 𝑢𝑗−1 = −𝑔 , = −𝐻 𝜕𝑡 2∆𝑥 𝜕𝑡 2∆𝑥 , (15.1.5) které jsme obdrželi aproximací prostorových derivací centrovanými diferencemi. Řešení nyní hledejme ve tvaru 𝑢𝑗 (𝑡) = 𝑅𝑒[𝑢̂𝑒 𝑖(𝑘𝑗∆𝑥−𝜈𝑡) ] , ℎ𝑗 (𝑡) = 𝑅𝑒[ℎ̂𝑒 𝑖(𝑘𝑗∆𝑥−𝜈𝑡) ], (14.1.6) Dosadíme-li tato řešení do rovnic (14.1.5) dostáváme sin 𝑘∆𝑥 sin 𝑘∆𝑥 𝜈𝑢̂ = 𝑔 ℎ̂, 𝜈ℎ̂ = 𝐻 𝑢̂, ∆𝑥 ∆𝑥 Ze kterých dostáváme vztah pro frekvenci sin 𝑘∆𝑥 2 𝜈 = 𝑔𝐻 ( ) ∆𝑥 . (15.2.7) Gravitační vlny se nyní nešíří konstantní rychlostí, ale fázovou rychlostí závislou na vlnovém číslu, rychlostí sin 𝑘∆𝑥 𝑐 ∗ = ±√𝑔𝐻 ∆𝑥 (15.1.8) Neboli sin 𝑘∆𝑥 𝑐∗ = 𝑐 ∆𝑥 (15.1.9) 2 249 Tato rychlost je funkcí vlnového čísla a v důsledku toho vidíme, že použitím aproximace prostorových derivací pomocí centrovaných diferencí způsobuje opět početní dispersi vln. Vztah (15.1.9) je stejný jako vztah, který jsme obdrželi při studiu početní disperse pro lineární rovnici advekce, kterou jsme studovali v kapitole 12 o rovnici advekce. Proto fázová i grupová rychlost závisí na vlnové délce stejně tak, jak jsme ukázali již dříve. Obrázek 12.1. Je zde nicméně důležitý rozdíl mezi tímto problémem a rovnicí advekce, neboť zde máme dvě závislé proměnné. Předpokládali jsme, že jejich hodnoty jsou určeny v každém bodu sítě. Jak je znázorněno na obrázku 15.1. ------ u, h, ----- u, h, ----- u, h, ----- u, h, ----Obrázek 15.1 Síť se dvěma závislými proměnnými, které jsou definovány v každém bodě sítě. Všimněme si však rovnic (15.1.5), že v nich každá na obrázku podtržená hodnota proměnné u nebo h závisí pouze na podtržených hodnotách proměnných u, h. Totéž platí i o nepodtržených hodnotách. Proto síť uzlových bodů se rozpadá na dvě „podsítě“, na nichž jsou řešení na sobě zcela nezávislá. Je tedy lepší počítat pouze jedno z těchto řešení, použijeme-li síť zobrazenou na obrázku 15.2. ----- u, ----- h, -----u, -----h, -----u, -----h, ----- u, ----Obrázek 15.2 Síť se dvěma závislými proměnnými, se střídajícími se proměnnými v uzlových bodech – střídavá síť Taková síť se nazývá střídavou sítí, anglicky staggered grid, v ruské literatuře také šachovnicovou sítí. Výpočetní čas na této síti je pak poloviční a chyba aproximace zůstává stejná. Navíc jsou z výpočtu eliminovány vlny s 𝑘∆𝑥 > 𝜋/2 což jsou právě ty vlny, které mají největší chybu fázové rychlosti a mají zápornou grupovou rychlost. V důsledku toho, grafické zobrazení fázové a grupové rychlosti na obrázku 12.4 se omezuje na vlny délky do délky 4∆𝑥 a graf se omezuje pouze na jeho levou půlku, což je značným zlepšením. Chceme-li aby v našich výpočtech byly i původní vlny délky mezi 4∆𝑥 a 2∆𝑥, pak můžeme délku kroku zmenšit na polovinu. Výpočet bude trvat stejně dlouho, jako na původní nestřídavé síti a bude přesnější. Gravitační vlny dvoj-dimensionální případ Pro studium tohoto případu vyjdeme, stejně jako v předchozím případě, ze systému linearizovaných rovnic, nyní ovšem se třemi nezávislými proměnnými x, y, t. Rovnice pro předpověď veličin u, v, h jsou následující 𝜕𝑢 𝜕ℎ 𝜕𝑣 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 ´−𝑔 , = −𝑔 , = −𝐻 ( + ) 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑦 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 15.1.10) Dosadíme sem vlnová řešení 𝑢 = 𝑅𝑒[𝑢̂𝑒 𝑖(𝑘𝑥+𝑙𝑦−𝜈𝑡) ], 𝑣 = 𝑅𝑒[𝑣̂𝑒 𝑖(𝑘𝑥+𝑙𝑦−𝜈𝑡) ], ℎ = 𝑅𝑒[ℎ̂𝑒 𝑖(𝑘𝑥+𝑙𝑦−𝜈𝑡) ] , (15.1.11) dostaneme 𝜈 2 = 𝑔𝐻(𝑘 2 + 𝑙 2 ) (15.1.12) 250 Tedy také v dvojdimensionálním případě se gravitační vlny šíří stejnou konstantní fázovou rychlostí √𝑔𝐻, tedy bez disperse. Na základě výsledků jednodimensionálního případu studujme možnosti prostorového rozmístění proměnných. V dvojdimensionálním případě pro tři prognostické proměnné je možné více variant prostorového rozmístění. Akira Arakawa pro formulaci obecného cirkulačního modelu [2] studoval vlastnosti pěti různých rozmístění závislýchprognostických proměnných u, v, h na výpočetní síti. Tato rozmístění označil písmeny (A), (B), (C), (D), (E). Tato rozmístění jsou zobrazena na obrázku 15.3 a jsou všeobecně používána, jako klasifikace sítí podle Akiry Arakawy. Obrázek 15.3 Prostorové rozložení závislých proměnných na pravidelné čtvercové síti v klasifikace Arakawy 251 Pro gravitační vlny v čisté podobě budeme studovat zatím pouze tři možnosti rozložení proměnných na pravidelné čtvercové síti, zobrazených na obrázku 15.3. Označení těchto sítí písmeny (A), (E), (C). Nejkratší vzdálenost mezi uzly sítě označme 𝑑∗ . Jak je vidět z obrázku 15.3, při stejném kroku v síti 𝑑 ∗ je na síti (E) dvakrát méně a na síti (C) čtyřikrát méně proměnných na jednotku plochy, než na síti (A). Síť (E) můžeme dostat tak, že přes sebe přeložíme dvě (C) sítě a síť (A) přeložením přes sebe dvou sítí (E), nebo čtyř sítí (C), samozřejmě s jejich patřičným vzájemným posunutím. Pro síť (E) posunutím sítě (C) o 𝑑 ∗ /2 v obou směrech a pro síť (A) posunutím sítě (E) o 𝑑 ∗ v jednom ze směrů os x, nebo y. Přípustné oblasti v rovině vlnových čísel můžeme najít ze studia délek nejkratších vln rozlišitelných na síti. Poznamenejme, že na (E) síti úsečky, které spojují nejbližší uzlové body se stejnými proměnnými, svírají s osami sítě úhel 45 stupňů, zatímco pro ostatní dvě sítě tyto úsečky leží na osách sítě. Na obrázku 15.4 jsou zobrazeny oblasti přípustných vlnových čísel. Zmenšení počtu proměnných na polovinu odpovídá zmenšení plochy přípustných vlnových čísel také na polovinu. Obrázek 15.4 Oblasti vlnových čísel přípustných pro tři typy sítí A, E, C v Arakawově klasifikaci 252 Pro aproximaci rovnic (15.1.10) použijeme tentýž standardní způsob diferenční aproximace pro všechny tři sítě. Pro zápis těchto aproximací použijeme nám již známé diferenční operátory 𝛿𝑥 a 𝛿𝑦 . Soustavu (15.1.10) můžeme v semi-diskrétním tvaru aproximovat následovně 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕ℎ = −𝑔𝛿𝑥 ℎ, = −𝑔𝛿𝑦 ℎ, = −𝐻(𝛿𝑥 𝑢 + 𝛿𝑦 𝑣) 𝜕𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑡 (15.1.13) Dosadíme-li sem vlnové řešení analogické (15.1.11) dostaneme 2 𝜈 = 𝑔𝐻 𝑠𝑖𝑛2 𝑘𝑑 ∗ + 𝑠𝑖𝑛2 𝑙𝑑 ∗ 𝑑∗ 2 (15.1.14) Zaveďme označení 𝑋 = 𝑘𝑑 a 𝑌 = 𝑙𝑑 . Pak poměr fázové rychlosti 𝑐 , definované vztahem ∗ ∗ ∗ (15.1.14) k správné fázové rychlosti √𝑔𝐻 má tvar 𝑐∗ 𝑠𝑖𝑛2 𝑋 + 𝑠𝑖𝑛2 𝑌 √ = 𝑋2 + 𝑦2 √𝑔𝐻 (15.1.15) Tento vztah se pro jednodimensionální případ redukuje na (15.1.8) nebo (15.1.9). Obrázek 15.5 Relativní fázová rychlost gravitačních vln, když derivace podle prostorových proměnných v (15.1.11) jsou aproximovány centrovanými diferencemi. Hodnoty relativní fázové rychlosti (15.1.15) v rovině vlnových čísel přípustných v síti (E) jsou zobrazeny na obrázku 15.5. Vzhledem k symetrii vzhledem k přímce l=k stačí zobrazit pouze polovinu oblasti. Z obrázku 15.4 vyplývá, že síť (C) připouští pouze levou polovinu trojúhelníkové oblasti zobrazené na obrázku 15.5. Je zřejmé, že (C) síť dává přesnější fázovou rychlost gravitačních vln, než libovolná jiná zde uvažovaná síť. Na této síti vznikají však bohužel obtíže s vyjádřením Coriolisova členu, neboť každá ze složek rychlosti se nachází v jiném uzlovém bodě. Z hlediska rychlosti výpočtu je zřejmé, že výpočty modelů na střídavých sítích jsou efektivnější. Například na (E) síti je čas výpočtu poloviční a je také odstraněna značná část 253 vlnových čísel spojená s velkou chybou v popisu fázové rychlosti a početní dispersí. Zbylý výpočetní čas je tracen na výpočty spojené právě s vlnami, které nemohou zlepšit výsledky integrace. Z diagramu fázové rychlosti vidíme, že ani (E) síť není zbavena výpočetních problémů. Analogicky s jednodimensionálním případem se řešení na (E) síti rozpadá na dvě nezávislá řešení na (C) sítích, ze kterých se přeložením přes sebe tato (E) síť dá vytvořit. Tato dvě řešení mohou při integraci od sebe vzdalovat a tedy divergovat. Například budou-li na jedné z (C) sítí konstantní hodnoty prognostických proměnných, potom tyto hodnoty budou po dobu výpočtu stacionární, nezávisle na tom jaké hodnoty budou mít proměnné na druhé (C) síti. Dvě stacionární řešení s různými konstantními hodnotami na každé z těchto dvou doplňujících se sítích budou dávat stacionární vlnu reprezentovanou pravou částí trojúhelníkové oblasti diagramu na obrázku 15.5 s nulovou fázovou rychlostí. Tato vlna se obvykle nazývá dvou krokovou vlnou. Stejným způsobem může mít (A) síť až čtyři nezávislá stacionární řešení, která jsou různými konstantami pro každou (C) síť, z nichž je tato síť složena. Dvou-krokové vlny můžou být při výpočtu snadno generována nedokonalými hraničními podmínkami, dále mohou vznikat například v poli teploty při uvolňování latentního tepla při procesu kondenzace, tedy při výpočtu dešťových srážek. Tyto gravitační vlny se mohou šířit také i pouze po jedné z (C) sítí generujících tuto (A) síť. Tyto krátké dvou-krokové vlny se při procesu integrace mohou na základě nesprávné interpretace vln, které vznikají vlivem nelineárních členů rovnic a měnit na delší vlny. Když tyto vlny začnou postupně nabývat větších amplitud, je třeba tento vývoj zamezit, což bude předmětem dalšího odstavce. 15.2 Aproximace gravitačně-inerciálních vln při procesu geostrofického přizpůsobení V této části se budeme zbývat problémy správné simulace procesu tak zvaného geostrofického přizpůsobení, anglicky Geostrophic adjustment. Tento proces je velmi důležitý pro integraci modelů atmosféry, které obsahují popis gravitačních vln, nejen pro jednoduché barotropní modely, ale zejména pro modely baroklinní. Problém je následující. Ve skutečné atmosféře se gravitační vlny sice vyskytují, ale jejich amplituda je velmi malá. Tyto vlny se dají detekovat například na průběhu přízemního tlaku velmi citlivými mikrobarografy. Je to proto, že atmosféra z hlediska synoptického měřítka se nachází blízko rovnovážného kvasi-nedivergentního stavu a jsou to právě gravitační-inerciální vlny, které atmosféru do tohoto stavu dostávají. Je proto přirozené, že i při průběhu integrace modelu atmosféry by měla být amplituda gravitačních vln rovněž malá. K tomu, aby tento stav v modelech nastal, slouží jednak tak zvaná inicializace modelu, při které se dostává do rovnovážného stavu pole rozložení hmoty s polem proudění, čímž se z počátečních dat vyloučí generování gravitačních vln velké amplitudy a jednak správná simulace procesu geostrofického přizpůsobení během časové integrace. Geostofické přizpůsobení přirozeným fyzikálním procesem redukuje amplitudu gravitačních vln. O procesu geostrofického přizpůsobení bylo napsáno mnoho článků. Pro toho, kdo by se chtěl hlouběji seznámit s tímto problémem lze doporučit například velmi rozsáhlý článek, jehož autor je William Blumen [4]. 254 Proces geostrofického přizpůsobení budeme studovat pro linearizované rovnice mělké vody, které můžeme napsat ve tvaru 𝜕𝑢 𝜕ℎ − 𝑓𝑣 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑣 𝜕ℎ + 𝑓𝑢 + 𝑔 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑦 (15.2.1) 𝜕ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +𝐻( + ) = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 kde u, v jsou perturbace složek rychlosti, h perturbace výšky volné hladiny mělké vody, H ekvivalentní tloušťka hladiny mělké vody, tedy klidová hodnota výšky hladiny mělké vody, a f Coriolisův parametr. Řídící rovnice v tomto tvaru, ve kterém jsou rovnice pro časovou změnu složek větru, neboli pro časovou změnu hybnosti, se nazývají anglicky také „Primitive equations“ což bychom do češtiny měli přeložit jako rovnice v původním tvaru, zatímco fyzikálně naprosto stejný model můžeme popsat soustavou, kterou můžeme nazvat vorticitydivergenční tvar rovnic. Zjednodušenou rovnici vorticity a divergenční teorém pro linearizované rovnice mělké vody můžeme z rovnic (15.2.1) odvodit obdobným způsobem jako v kapitole 5. Místo časové změny složek rychlosti zde bude časová změna vorticity 𝜁 a divergence D. Označíme-li tedy 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕 2ℎ 𝜕 2ℎ 𝜁= − , 𝐷= + , ∇2 ℎ = 2 + 2 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (15.2.2) Pak rovnice pro změnu složek rychlosti nahradit rovnicemi pro časovou změnu vorticity a časovou změnu divergence 𝜕𝜁 𝜕𝑓 𝜕𝑓 + 𝑓𝐷 + 𝑢 +𝑣 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (15.2.3) 𝜕𝐷 𝜕𝑓 𝜕𝑓 − 𝑓𝜁 + 𝑢 −𝑣 + 𝑔∇2 ℎ = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑦 𝜕𝑥 Pro analytické řešení a studium vln se tyto rovnice uvažují často v tak zvané „beta rovině“, 𝜕𝑓 kde Coriolisův parametr nezávisí na souřadnici x a je tedy 𝜕𝑥 =0 a derivace Coriolisova 𝜕𝑓 parametru f podle y je nenulovou konstanta 𝛽 = 𝜕𝑦, v případě, že i derivace Coriolisova parametru i podle y je nulová a tedy sám Coriolisův parametr je konstantní, pak rovnice nepopisují Rossbyho vlny, neboť v tomto případě je jejich fázová rychlost nulová. Rovnice kontinuity zůstává i pro vorticity-divergenční tvar rovnic ve stejném tvaru. Vorticitydivergenční tvar rovnic v beta rovině pak píšeme ve tvaru 𝜕𝜁 + 𝑓𝐷 + 𝑣𝛽 = 0 𝜕𝑡 255 𝜕𝐷 − 𝑓𝜁 + 𝑢𝛽 + 𝑔∇2 ℎ = 0 𝜕𝑡 (15.2.3) 𝜕ℎ 𝜕𝑢 𝜕𝑣 +𝐻( + ) = 0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 Při použití rovnic ve vorticity-divergenčním tvaru však vzniká určitý problém. Prognostickými veličinami jsou zde vorticita a divergence, ale my i při jejich integraci potřebujeme znát také složky větru. Jejích výpočet pomocí proudové funkce a divergenčního potenciálu nečiní sice v globálních spektrálních modelech problém. Pro modely na omezené oblasti a zejména pro diferenční modely výpočet proudové funkce a divergenčního potenciálu není jednoduchý ani jednoznačný, neboť v řešení může být navíc harmonická složka. Výpočet proudové funkce a divergenčního potenciálu vede k řešení soustav lineárních rovnic vzniklých diskretizací okrajových úloh. Numerické řešení těchto soustav pak prodlužuje výpočet. Způsob výpočtu složek větru z vorticity a divergence pro modely používající diferenční aproximace je popsán v článcích Petra Lynche [5] a [6]. Pro modely na omezené oblasti se proto obvykle používají rovnice v původním tvaru. Řešení linearizované soustavy rovnic mělké vody Pro posouzení vhodnosti diferenčních schémat pro simulaci procesu geostrofického přizpůsobení vyjdeme se znalosti exaktního řešení rovnic (15.2.1). Řešení tohoto systému diferenciálních rovnic budeme hledat ve tvaru Fourierových komponent pro jednotlivé prognostické proměnné 𝑢 𝑢̂ (𝑣 ) = (𝑣̂ ) 𝑒 𝑖(𝑘𝑥+𝑙𝑦−𝜈𝑡) (15.2.4) ̂ ℎ ℎ kde 𝑢̂, 𝑣̂, ℎ̂ jsou konstantní amplitudy. Derivováním vztahů (15.2.4) a jejich dosazením do soustavy (15.2.1) a vydělením 𝑒 𝑖(𝑘𝑥+𝑙𝑦−𝜈𝑡) dostaneme homogenní soustavu lineárních rovnic, kterou napišme ve vektorovém tvaru −𝑖𝜈 −𝑓𝑚 𝑔𝑖𝑘 𝑢̂ ( 𝑓 (15.2.5) −𝑖𝜈 𝑔𝑖𝑙 ) (𝑣̂ ) =0 ̂ 𝐻𝑖𝑘 𝐻𝑖𝑙 −𝑖𝜈 ℎ Aby tato soustava měla řešení, musí determinant této soustavy být roven nule −𝑖𝜈 −𝑓 𝑖𝑔𝑘 | 𝑓 (15.2.6) −𝑖𝜈 𝑖𝑔𝑙 | = 0 𝑖𝐻𝑘 𝑖𝐻𝑙 −𝑖𝜈 Vypočteme-li hodnotu tohoto determinantu, dostaneme 𝑖[𝜈 3 − 𝜈𝑔𝐻(𝑘 2 + 𝑙 2 ) − 𝜈𝑓 2 ] = 0 (15.2.7) 𝜕 Řešení pro, které je 𝜈 = 0 znamená stacionární případ, neboť v tomto případě je 𝜕𝑡 = 0 což dává geostrofické proudění: 𝑢𝑔 = − 𝑔 𝜕ℎ , 𝑓 𝜕𝑦 𝑣𝑔 = 𝑔 𝜕ℎ 𝑓 𝜕𝑥 (15.2.8) 256 Jakákoliv odchylka od tohoto stacionárního proudění generuje gravitační-inerční vlny, které mají tendenci rozptýlit energii těchto vln do okolního prostoru. Frekvence dalšího řešení je podle (15.2.7) dána vztahem 𝜈 2 − 𝑔𝐻(𝑘 2 + 𝑙 2 ) − 𝑓 2 = 0 Odkud dostáváme frekvenci 𝜈 = ±√𝑓 2 + 𝑔𝐻(𝑘 2 + 𝑙 2 ) (15.2.8) Tato frekvence popisuje superpozici gravitačně-inerciálních vln s maximální grupovou rychlostí rovnou √𝑔𝐻 . Pro semi-diskrétní případ, při kterém jsou aproximovány derivace podle prostorových proměnných, upravíme tvar řešení následovně. Při diferenční aproximaci derivací podle prostorových proměnných se objeví dispersní faktor. Podle zprávy [8] provedeme ještě určité úpravy tvaru řešení, které dosazujeme do rovnic soustavy. Při aproximaci na střídavých sítích je v některých případech třeba průměrovat Coriolisův parametr, což produkuje činitel, který označme m. Pro pozdější zkrácení zápisu zavedeme ještě tato označení. Po zavedení činitelů dx,dy,m, nahradíme derivace výrazy: 𝐻𝜕𝑢 𝜕𝑣 = 𝐻𝑖𝑘𝑑𝑥𝑢 , = 𝑖𝑙𝑑𝑦𝑣 , 𝑓𝑢 = 𝑚𝑓𝑢 atd. , 𝑑𝑥 𝜕𝑦 rovnice po dosazení diskrétního řešení do diferenčních aproximací rovnic pak můžeme napsat v maticovém tvaru −𝑖𝜈 −𝑓𝑚 𝑔𝑖𝑘𝑑𝑥 𝑢̂ −𝑖𝜈 𝑔𝑖𝑙𝑑𝑦 ) (𝑣̂ ) 𝑒 (𝑘𝑥+𝑙𝑦−𝜈𝑡) =0 ( 𝑓𝑚 (15.2.9) 𝐻𝑖𝑘𝑑𝑥 𝐻𝑖𝑙𝑑𝑦 −𝑖𝜈 ℎ̂ Pro existenci jednoznačného řešení je nutné, aby determinant této soustavy byl roven nule. Tato podmínka dává pro dispersi vztah 𝑖[𝜈 3 − 𝜈𝑔𝐻(𝑘 2 𝑑𝑥 2 + 𝑙 2 𝑑𝑦 2 ) − 𝜈𝑓 2 𝑚2 ] = 0 (15.2.10) odchylka od stacionárního proudění generuje gravitační-inerční vlny, které mají tendenci rozptýlit energii těchto vln do okolního prostoru. Tentokráte, mimo nulové frekvence, je bezrozměrná frekvence dalšího řešení je podle (15.2.10) dána vztahem 𝜈 2 ( ) = 𝑚2 + 𝜆2 (𝑘 2 𝑑𝑥 2 + 𝑙 2 𝑑𝑦 2 ) 𝑓 (15.2.11) Kde 𝜆 = √𝑔𝐻/𝑓 je Rossbyho radius deformace. Temperton [9] ukázal, že 𝜆 je kritická vlnová délka v tom smyslu, že pro vlny malého měřítka 𝐿 ≪ 𝜆 se rozložení hmoty atmosféry přizpůsobuje poli větru, a pro vlny velkého měřítka se pole větru přizpůsobuje poli rozložení hmoty atmosféry s návratem ke geostrofickému proudění. To je důležité pro inicializaci a asimilační proces, obzvláště v tropickém pásmu, kde 𝜆 je velké, nebo pro malé rychlé vlny. Pro exaktní řešení můžeme vztah (15.2.8) napsat také pro bezrozměrnou frekvenci ve tvaru 𝜈 2 𝜆 2 ( ) = 1 + ( ) ((𝑘𝑑)2 + (𝑙𝑑)2 ) 𝑓 𝑑 (15.2.12) 257 Kde prostorové měřítko je normalizováno délkou d, což je uvažovaná délka kroku v síti. Pro typické délky kroku v síti: d km 𝜆/𝑑 hrubá síť 400 12 typická síť 200 15 jemná síť 100 30 mezo-měřítková síť 50 60 Podle Arakawy [2], [3] nebo [4] předvedeme výsledky pro 𝜆/𝑑 = 2 na intervalu 0 ≤ 𝑘𝑑 ≤ 𝜋, 0 ≤ 𝑙𝑑 ≤ 𝜋 , což odpovídá vlnovým délkám Lx , Ly od nejkratších na síti zobrazitelných vln (vln délky dvou kroků v síti) do nejdelších možných vln. Bezrozměrná frekvence (15.2.12) je jakožto funkce k a l zobrazena na obrázku 15.5 . Přesné řešení se skládá z kružnic se středem v počátku s monotónně se zvyšující frekvencí od 1 (čisté inerciální oscilace pro dlouhé vlnové délky), oscilace s periodou 15 hodin, až například do 8.9 pro nejkratší popsatelné vlny (oscilace časové délky 2 hodin). Grupová rychlost 𝑐𝑔 = 𝑣𝑘 𝜐, Schémata pro rovnice dvoj-dimensionální gravitační vlny Obvyklé rozložení proměnných v uzlových bodech sítě bývá, že všechny proměnné se nacházejí ve všech, tedy stejných bodech sítě. Takovouto síť můžeme nazvat standardní, na rozdíl od střídavých sítí, které jsme studovali již na začátku této kapitoly. Pro modelování pohybu atmosféry jsou ovšem vhodnější střídavé sítě. Aproximace na některých konfiguracích těchto sítí, jak uvidíme v dalším, daleko lépe simulují procesy v atmosféře. Pro studium aproximací a přehlednou terminologii zavedl Arakawa označení těchto sítí písmeny A až E. Toto označení sítí se všeobecně ujalo, takže můžeme říci, že označení sítě je v Arakawově klasifikaci. Rozmístění proměnných na střídavých sítích je zobrazeno na obrázku 15. 3. Poznamenejme zde, že aproximace kompletních nelineárních rovnic může být na těchto sítích různá, avšak aproximace lineární části rovnic centrovanými diferencemi, která je zodpovědná za vlnové procesy, je v podstatě dána rozložením proměnných na síti. Všimněme si ještě sítí na obrázku 15. 3. Poslední síť E může vzniknout také ze sítě B otočením souřadnicových os o 45 stupňů. Efektivní délka kroku v síti E je pak ovšem rovna 𝑑/√2. Při standardním označení diferencí a průměrování jsou aproximace na sítích A až E následující: 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑥 𝑦 ̅̅̅̅̅ ̅̅̅̅̅ = −𝑔𝛿 = −𝑔𝛿 𝑥 ℎ + 𝑓𝑣 , 𝑦 ℎ − 𝑓𝑢 𝜕𝑡 𝜕𝑡 (15.2. A) 𝜕ℎ 𝑥 ̅̅̅̅̅ ̅̅̅̅̅ 𝑦 = −𝐻(𝛿 𝑥 𝑢 + 𝛿𝑦 𝑣 ) 𝜕𝑡 𝜕𝑢 𝑦 ̅̅̅̅̅ = −𝑔𝛿 𝑥 ℎ + 𝑓𝑣 , 𝜕𝑡 𝜕𝑣 𝑥 ̅̅̅̅̅ = −𝑔𝛿 𝑦 ℎ − 𝑓𝑢 𝜕𝑡 (15.2. B) 𝜕ℎ 𝑦 ̅̅̅̅̅ ̅̅̅̅̅ 𝑥 = −𝐻(𝛿 𝑥 𝑢 + 𝛿𝑦 𝑣 ) 𝜕𝑡 258 𝜕𝑢 = −𝑔𝛿𝑥 ℎ + 𝑓𝑣̅ 𝑥𝑦 , 𝜕𝑡 𝜕𝑣 = −𝑔𝛿𝑦 ℎ − 𝑓𝑢̅ 𝑥𝑦 𝜕𝑡 (15.2. C) 𝜕ℎ = −𝐻(𝛿𝑥 𝑢 + 𝛿𝑦 𝑣) 𝜕𝑡 𝜕𝑢 𝑥𝑦 ̅̅̅̅̅ = −𝑔𝛿 + 𝑓𝑣̅ 𝑥𝑦 , 𝑥ℎ 𝜕𝑡 𝜕𝑣 𝑥𝑦 ̅̅̅̅̅ = −𝑔𝛿 − 𝑓𝑢̅ 𝑥𝑦 , 𝑦ℎ 𝜕𝑡 (15.2. D) 𝜕ℎ 𝑥𝑦 ̅̅̅̅̅ = −𝐻(𝛿 + ̅̅̅̅̅ 𝛿𝑦 𝑣 𝑥𝑦 ) 𝑥𝑢 𝜕𝑡 𝜕𝑢 = −𝑔𝛿𝑥 ℎ + 𝑓𝑣 , 𝜕𝑡 𝜕𝑣 = −𝑔𝛿𝑦 ℎ − 𝑓𝑢 𝜕𝑡 (15.2. E) 𝜕ℎ = −𝐻(𝛿𝑥 𝑢 + 𝛿𝑦 𝑣) 𝜕𝑡 Pro zjednodušení, v podstatě bez újmy obecnosti, studujeme případ, kdy šíření vln nezávisí na souřadnici y. V tomto případě proměnné u, v, h nezávisejí na y. Máme tedy 𝑢 = 𝑢(𝑥, 𝑡), 𝑦 = 𝑦(𝑥, 𝑡), ℎ = ℎ(𝑥, 𝑡) A systém diferenciálních rovnic (15.2.1) se redukuje na 𝜕𝑢 𝜕ℎ 𝜕𝑣 𝜕ℎ 𝜕𝑢 = −𝑔 + 𝑓𝑣 = −𝑓𝑢 = −𝐻 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑥 (15.2.13) Dosadíme-li sem vlnové řešení 𝑢(𝑥, 𝑡) = 𝑅𝑒[𝑢̂𝑒 𝑖(𝑘𝑥−𝜈𝑡) ]; ℎ(𝑥, 𝑡) = 𝑅𝑒[ℎ̂𝑒 𝑖(𝑘ℎ−𝜈𝑡) ] (15.2.14) Dostaneme pro frekvenci následující vztah 𝜈 2 𝑔𝐻 ( ) = 1 + 2 𝑘2 𝑓 𝑓 (15.2.15) Protože poloměr deformace √𝑔𝐻 𝑓 není nikdy roven nule, frekvence gravitačně-inerčních vln se monotónně zvětšuje s vlnovým číslem k. V důsledku toho grupová rychlost 𝜕𝜈/𝜕𝑘 není nikdy rovna nule, což je důležité pro popis procesu geostrofického přizpůsobení, protože je tím odstraňována lokálně nahromaděná energie vln. Studujme nyní v tomto případě efekt diferenční aproximace . Aproximace systému rovnic (15.2.13) vznikne zjednodušením aproximace pro dvourozměrný případ. Vzhledem 𝜆= 259 k tomu, že proměnné nejsou funkcemi souřadnice y, odpadá také průměrování přes tuto souřadnici. Pro sítě A až E v Arakawově klasifikaci je aproximace následující 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕ℎ 𝑥 𝑥 ̅̅̅̅̅ ̅̅̅̅̅ = −𝑔𝛿 = −𝑓𝑢 = −𝐻𝛿 𝑥 ℎ + 𝑓𝑣 𝑥𝑢 𝜕𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑡 (15.2. A1) 𝜕𝑢 = −𝑔𝛿𝑥 ℎ + 𝑓𝑣 𝜕𝑡 𝜕𝑣 = −𝑓𝑢 𝜕𝑡 𝜕ℎ = −𝐻𝛿𝑥 𝑢, 𝜕𝑡 (15.2. B1) 𝜕𝑢 = −𝑔𝛿𝑥 ℎ + 𝑓𝑣̅ 𝑥 𝜕𝑡 𝜕𝑣 = −𝑓𝑢̅ 𝑥 𝜕𝑡 𝜕ℎ = −𝐻𝛿𝑥 𝑢, 𝜕𝑡 (15.2. C1) 𝜕𝑢 𝑥 𝑥 ̅̅̅̅̅ = −𝑔𝛿 𝑥 ℎ + 𝑓𝑣̅ 𝜕𝑡 𝜕𝑣 = −𝑓𝑢̅ 𝑥 𝜕𝑡 𝜕ℎ 𝑥 ̅̅̅̅̅ = −𝐻𝛿 𝑥𝑢 𝜕𝑡 (15.2. D1) 𝜕𝑢 = −𝑔𝛿𝑥 ℎ + 𝑓𝑣 𝜕𝑡 𝜕𝑣 = −𝑓𝑢 𝜕𝑡 𝜕ℎ = −𝐻𝛿𝑥 𝑢 𝜕𝑡 (15.2. E1) Dosazením vlnového řešení do předchozích systémů rovnic A1 až E1 dostáváme následující výrazy pro frekvence 𝜐 2 𝜆 2 (𝑓) = 1 + (𝑑) 𝑠𝑖𝑛2 𝑘𝑑, 𝜐 2 𝜆 2 (𝑓) = 1 + 4 (𝑑) 𝑠𝑖𝑛2 𝜐 2 (𝑓) = 𝑐𝑜𝑠 2 𝜐 2 (𝑓) = 𝑐𝑜𝑠 2 𝜐 2 𝑘𝑑 2 𝑘𝑑 2 (15.2. A1F) 𝑘𝑑 2 , 𝜆 2 + 4 (𝑑) 𝑠𝑖𝑛2 (15.2. B1F) 𝑘𝑑 , (15.2. C1F) + 4 (𝑑) 𝑠𝑖𝑛2 𝑘𝑑, (15.2. D1F) 2 𝜆 2 𝜆 2 (𝑓) = 1 + 2 (𝑑) 𝑠𝑖𝑛2 𝑘𝑑 √2 𝑘𝑑, (15.2. E1F) Z předchozích vztahů vidíme, že bezrozměrná frekvence 𝜈/𝑓 je závislá na dvou parametrech kd a 𝜆/𝑑. Analyzujme nyní dispersní vlastnosti dané předchozími vztahy pro každou z pěti sítí. Délka nejkratší zobrazitelné vlny ve směru osy x je pro sítě A až d rovna 2d a √2𝑑 pro E-síť. Proto pro sítě A až D musíme uvažovat interval 0 ≤ 𝑘𝑑 ≤ 𝜋 a pro síť E je třeba uvažovat interval 0 ≤ 𝑘𝑑 ≤ √2𝜋. 260 A-síť. Frekvence má maximum pro 𝑘𝑑 = 𝜋/2, což znamená, že grupová rychlost je pro 𝑘 = 𝜋/(2𝑑) rovna nule. Jestliže gravitačně-inertní vlny s vlnovým číslem přibližně této délky jsou vybuzeny v některém bodě výpočetní oblasti, například v důsledku nelineárních efektů, přítoku tepla, nebo orografií, pak vlnová energie zůstává v blízkosti tohoto bodu. Mimo toto maximum, pro 𝜋/2 < 𝑘𝑑 ≤ 𝜋 se frekvence zmenšuje s růstem vlnového čísla. V důsledku toho má grupová rychlost chybné znaménko. A nakonec vlna délky dvou kroků sítě s 𝑘𝑑 = 𝜋 se chová jako čistě inerciální vlnění a jeho grupová rychlost je rovna nule. B-síť. Frekvence roste monotónně v intervalu 0 < 𝑘𝑑 ≤ 𝜋. Frekvence dosahuje maxima na konci tohoto intervalu a grupová rychlost je rovna nule pro vlnu dvou kroků sítě při 𝑘𝑑 = 𝜋. C-síť. Frekvence se v závislosti na kd monotónně zvětšuje, jestliže 𝜆/𝑑 > 1/2 a zmenšuje jestliže 𝜆/𝑑 < 1/2. Rovněž dosahuje extrém pro 𝑘𝑑 = 𝜋 spolu s grupovou rychlostí rovnou nule. Pro 𝜆/𝑑 = 1/2 je grupová rychlost rovna nule pro všechna vlnová čísla k. D-síť. Frekvence dosahuje maxima pro (𝜆/𝑑)2 cos 𝑘𝑑 = 1/4 . Vlna délky dvou kroků sítě je pro 𝑘𝑑 = 𝜋 stacionární. E-síť. Frekvence dosahuje maximum pro 𝑘𝑑 = 𝜋/√2. Nejkratší zobrazitelná vlna na síti s délkou 𝑑𝑘 = √2𝜋 se chová jako čistě inerciální oscilace a její grupová rychlost je rovna nule. Souhrnné výsledky prezentujeme na obrázku 15. 6. Zobrazuje nám funkci |𝜈|/𝑓 v případě pro y/𝑑 = 2. Obrázek 15.6 Funkce |𝜈|/ dané vztahy (15.2.15) a (15.2.AF) až (15.2. EF) pro 𝜆/𝑑. Grafy na obrázku názorně ilustrují nedostatky sítí D a A. Fázová rychlost a dispersní vlastnosti jsou pro ostatní tři sítě mnohem lepší. Nicméně nulová grupová rychlost se objevuje pro všechny sítě. V důsledku toho pro každou ze sítí budou s popisem geostrofického přizpůsobení těžkosti. Rozdíl mezi výsledky pro B a E sítí je zajímavý protože tyto sítě můžeme obdržet jednu z druhé rotací o úhel 𝜋/4 . Jestliže uvažujeme jednodimensionální případ, ve kterém jsou závislé (prognostické) proměnné konstantní podél přímky 𝑦 = 𝑥 + 𝑐, pak dostaneme pro 261 tyto sítě přímo opačné s tím, co bylo prezentováno na obrázku 14. F. V obecném případě zavedeme novou soustavu souřadnic 𝑥 ′ , 𝑦′ rotací souřadnic 𝑥, 𝑦 v kladném směru o úhel 𝜋/4 s použitím vztahů 𝑢′ = √2 (𝑢 + 𝑣) 2 𝑣′ = √2 (−𝑢 + 𝑣) 2 Můžeme provézt záměnu proměnných 𝑢, 𝑣, ℎ za proměnné 𝑢′ , 𝑣 ′ , ℎ. Nalézáme, že systém (15.2. B) je transformován na (15.2. E) a obráceně, systém (15.2. E) na (15.2.B). Proto dispersní vlastnosti sítí B a E můžeme považovat za ekvivalentní. Gravitačně-inerční vlna v jedné z těchto sítí má fázovou rychlost a dispersní vlastnosti identické s analogickou vlnou v druhé síti s čelem otočeným o úhel 𝜋/4. Obrázek 15.7 Funkce |𝜐|/𝑓 pro přesné řešení a pro řešení systémů (15.2.B) a (15.2.C) pro 𝜆/𝑑 = 2. 262 Na závěr je třeba se ještě podívat na plně dvojdimensionální případ. Hodnoty |𝜈|⁄𝑓, které dostaneme pro přesné řešení a pro B a C síť jsou zobrazeny na obrázku 15.7 pro 𝜆⁄𝑑 = 2. Diagram pro E síť obdržíme otočením diagramu pro B síť ve směru pohybu hodinových ručiček. Diagram pro C síť nám ukazuje, že tato síť nám dává mnohem lepší aproximaci přesného řešení než sítě B a E. V diagramu pro B síť čárkovaná čára ukazuje maximum |𝜈|⁄𝑓 pro daný poměr 𝑙 ⁄𝑘 . Všimněme si, že taková čára se nevyskytuje v diagramu pro C síť, ani pro přesné řešení. Takové maximum se objevuje pouze ve dvou krajních bodech digramu C sítě. V důsledku toho na C síti nejsou žádné vlny, jejichž grupová rychlost má špatné znaménko. Tato vlastnost nicméně závisí na parametru 𝜆⁄𝑑 . Ve stratifikované atmosféře poloměr deformace 𝜆 závisí na stabilitě atmosféry. Když je stabilita atmosféry natolik slabá, že 𝜆⁄𝑑 je řádu jednotky, nebo menší, pak C síť ztrácí přednosti, ukázané na obrázku 15.7. Nicméně pro typické rozlišení sítí používaných v modelech atmosféry se tento případ nevyskytuje a proto Arakawa dochází k závěru, že C síť je nejlepší pro simulaci procesu geostrofického přizpůsobení. Proto tuto síť použil ve svém modelu všeobecné cirkulace [3]. Při použití sítí B a E vznikají problémy ve spojitosti s výskytem chybných frekvencí nejkratších vln. Vlna délky dvou kroků sítě, která byla jako čistě gravitační vlna stacionární, se stává čistě inerciální vlnou. Závěr a další literatura. Na závěr bychom mohli shrnout následující. Modely popsané původními rovnicemi (tedy rovnicemi pro časové změny hybnosti), používající pro řešení aproximace pomocí diferencí je nejlepší C síť. Je to nejenom z důvodů nejpřesnějšího popisu procesu geostrofického přizpůsobení, ale zejména také proto, že v současné době jsou téměř výhradně používány semiimplicitní časové aproximace. Při tom je třeba řešit velké systémy lineárních rovnic vzniklých po aproximaci okrajových úloh parciálních diferenciálních rovnic eliptického typu. V rovnicích se obvykle vyskytuje Laplaceův operátor. Při jeho diferenčním odvození z aproximací původních rovnic při použití C sítě vznikne obvyklá diferenční aproximace Laplaceova operátoru, zatímco při použití B sítě vznikne aproximace otočená o 45 stupňů. Tato skutečnost nedovoluje pro řešení soustav lineárních rovnic použít velmi rychlé přímé metody, jako je cyklická redukce, nebo FFT. Pro řešení semiimplicitních schémat na B síti je proto nutné použít iterační metody, které zdaleka nejsou tak efektivní. Další podrobnosti a rozšíření znalostí o tomto problému je možné získat v technické zprávě [10] od Hannu Savijärvi, kde jsou studovány na sítích klasifikovaných Arakawou také aproximace čtvrtého řádu. Aproximace čtvrtého řádu se však z důvodů problémů s bočními okrajovými podmínkami a také problémů s aproximací horizontálního gradientu tlaku při použití vertikálních souřadnic kopírujících terén se prakticky nepoužívají. Nejzajímavější rozšíření znalostí o námi studované aproximaci vlnové části rovnic lze nalézti v článku Beny Nety a R. T. Williamse [8]. Zde jsou tyto problémy studovány také pro metodu konečných prvků a pro modely používající tak zvané odvozené rovnice, tedy pro modely s rovnicemi pro časovou změnu vorticity a divergence. Pro odvozené rovnice mají jejich aproximace ještě lepší vlastnosti, než aproximace původních rovnic (primitive equations). V globálních spektrálních modelech se prakticky vždy používají rovnice pro časovou změnu vorticity a divergence. Tím je odstraněna diskontinuita pole větru v severním a jižním pólu. V modelech na omezené oblasti se rovnice pro časovou změnu vorticity a divergence téměř 263 nepoužívají. Je to proto, že výpočet složek větru potřebných pro advekci z vorticity a divergence je relativně složitý a okrajová úloha pro proudovou funkci nemá jednoznačné řešení. Tímto problémem se zabývají články Petra Lynche [6] a [7]. Literatura: [1] Numerical Methods used in Atmospheric Models by F. Mesinger and A. Arakawa Vol. 1 GARP PUBLICATIONS SERIES No. 17 WMO-ICSU 1976 [2] Arakawa Akiro: Desing of the UCLA General Circulation Model. Technical Report No. 7, 1972, Department of Meteorology University of California, Los Angeles [3] Arakawa A., Lamb V. R: Computational design of the Basic Dynamical Processes UCLA General Circulation Model, METHODS IN COMPUTATIONAL PHYSICS Volume 17, Editor Julius Chang, Academic Press 1977 [4] Blumen Wiliam: Geostrophic Adjustment. Reviews of Geophysics and Space Physics Vol. 10, 1972 s. 485-527 [5] Lamb sir Horace: Hydrodynamics, Cambridge at the University Press 1932. [6] Lynch Peter: Deducing the Wind from Vorticity and Divergence. Monthly Weather Review Vol. 116, 1988, s. 86-93 [7] Lynch Peter: Partitioning Wind in a Limited Domain. [8] Neta B., Williams R. T.: Rossby Wave Frequencies and Group Velocities for Finite Element and Difference Approximations to the Vorticity-Divergence and Primitive Forms of tne Shallow Water Equations. Monthly Weather Review Vol. 117, 1989 s. 1439-1457 [9] Richardson L. F.: Weather Prediction by Numerical Process. Cambridge Univ. Press. London 1922. [10] Savijärvi H.: Computational Dispersion of Gravity-inertia Waves in various difference schemes. Report No. 10, Helsinki 1976 [11] Temperton A.: Some experiments in dynamic inicialization for a simple primitive equation model. Q. J. R. M. S. Vol. 99, 1973, s. 303-319 264 16. Nelineární evoluční parciální diferenciální rovnice Rovnice zákonů zchování P. D. Lax svou fundamentální práci „Hyperbolic systems of Conservation Laws II“ [3] začíná následující definicí: Zákon zachování je rovnice v divergentním tvaru, tedy 3 𝑢𝑡 + ∑ 𝑗=1 𝜕𝑓𝑗 =0 𝜕𝑥𝑗 Tato rovnice vyjadřuje fakt, že rychlost změny veličiny u obsažené v každé oblasti G x-prostoru je dána tokem vektorového pole (𝑓1 , 𝑓2 , 𝑓3 ) ∈ 𝐺: 𝑑 ∭ 𝑢𝑑𝑥 = ∬ 𝑓 ∙ 𝑛 𝑑𝑆 𝑑𝑡 𝐺 𝐵𝐺 Mnoho fyzikálních zákonů má tvar zákona zachování. Veličiny u a f závisí na proměnných, popisujících stav fyzikálního systému a na jejich derivacích. V teorii, která ignoruje mechanizmus disipace, jako je viskozita, tepelná konvekce, tření jsou zákony zachování rovnicemi prvního řádu, což znamená, že hodnoty u a f jsou funkcemi stavových proměnných, nikoliv však jejich derivací. Lax ve svém článku studuje pouze systémy prvního řádu a v teorii se omezuje, stejně, jako ostatní, na systémy jedné prostorové proměnné. Jako složky u, jsou zvoleny proměnné, které popisují stav systému. Systém má pak tvar 𝑢𝑡 + 𝑓𝑥 = 0 (16.1) kde u je vektor o n složkách a 𝑓 = 𝑓(𝑢𝑗 ) je vektor, který je funkcí u. Provedeme-li derivování tohoto systému (16.1), dostaneme kvasilineární systém prvního řádu tvaru 𝑢𝑡 + 𝐴(𝑢)𝑢𝑥 = 0, 𝐴 = 𝑔𝑟𝑎𝑑 𝑓 (16.2) Systém zákonů zachování (16.1) se nazývá hyperbolický, když kvasilineární systém (16.2) je hyperbolický což je, když matice 𝐴 = 𝑔𝑟𝑎𝑑 𝑓 má reálná různá vlastní čísla pro všechny hodnoty složek u. Počáteční problém spočívá v určení řešení u systému (16.1) z jeho počátečního stavu 𝑢(𝑥, 0) = 𝜙 pro všechen následující čas. V článku je pak vyvíjena adekvátní teorie řešení počátečních úloh pro systém zákonů zachování. V libovolném čase 𝑡0 na funkci 𝑢(𝑥, 𝑡0 ) popisující stav systému jsou požadovány následující vlastnosti. Označme {𝜙}soubor „přípustných“ stavů. Chceme nyní přiřadit ke každému stavu ze souboru 𝜙 řešení 𝑢(𝑥, 𝑡) = 𝑆(𝑡)𝜙 pro všechen čas 𝑡 ≥ 0 které má následující vlastnosti: (1) 𝑢(𝑥, 𝑡) = 𝑆(𝑡)𝜙 je řešením systému zákona zachování (16.1), (2) Operátor 𝑆(𝑡) zobrazuje systém přípustných stavů sám na sebe, (3) Operátor 𝑆(𝑡) tvoří jednoparametrickou semi-grupu, je tedy 𝑆(𝑡1 + 𝑡2 ) = 𝑆(𝑡1 )𝑆(𝑡2 ), 𝑡1 , 𝑡2 ≥ 0, 𝑆(0) = 𝐼, (4) Operátor 𝑆(𝑡) je spojitý v nějaké topologii. Řešení v klasickém smyslu kvasilineárního hyperbolického systému (16.2) vytváří po konečném čase singularity (diskontinuity), ať jsou počáteční data jakkoliv hladká a není možné pokračovat dále v regulárním řešení. Můžeme však pokračovat v řešení ovšem pro 265 řešení v zobecněném smyslu. Tento způsob zobecnění je diktován integrální versí zákona zachování, který vychází z toho, že vektorové pole (𝑢, 𝑓1 , 𝑓2 , 𝑓3 ) je nedivergentní v prostoru a čase. Zobecněné neboli slabé řešení, je funkce u, pro které zmíněné vektorové pole je nedivergentní v zobecněném smyslu. Definice slabého řešení Funkce 𝑢(𝑥, 𝑡) je slabým řešením systému zákona zachování (16.1) s počáteční hodnotou 𝜙 když u a 𝑓(𝑢) jsou integrovatelné funkce na každém omezeném souboru polorovin 𝑡 ≥ 0 a integrální vztah ∞ ∞ ∞ −∞ −∞ ∫ ∫ {𝑤𝑡 𝑢 + 𝑤𝑥 𝑓(𝑢)}𝑑𝑥𝑑𝑡 + ∫ 𝑤(𝑥, 0) 𝜙(𝑥)𝑑𝑥 = 0 0 (16.3) Je splněno pro všechny hladké testovací vektory w vektory, pro které je |𝑥| + 𝑡 dostatečně velké. Tato situace nastává v meteorologii, jestliže v rovnicích nejsou členy popisující difuzi a tření. Jestliže do rovnic tyto členy přidáme, změní se systém z hyperbolického systému na parabolický systém rovnic. Zde ovšem již působením difuze diskontinuity již nevzniknou, místo toho se vytvoří pouze místa s velkými gradienty. Rozdíl ve vlastnostech rovnic je poměrně značný. Parabolické systémy na rozdíl od hyperbolických systémů nemůžeme integrovat časově zpět. To je třeba vědět, protože časová integrace zpět se v současné době používá pro inicializaci pomocí časových filtrů. Důležité vlastnosti zobecněného řešení jsou obsaženy v pracích ruské matematičky O. A. Olejnik, zejména v rozsáhlém článku [5]. V článku jsou důkazy existence a jednoznačnosti zobecněného řešení, je zde studována také závislost řešení na počátečních podmínkách, je zde ukázáno, že chyba v počátečních podmínkách se v řešení rovnic s časem exponenciálně zvětšuje. Tato vlastnost řešení v podstatě omezuje deterministickou předpověď počasí pouze na určitý časový interval. Numerické metody používané pro řešení rovnic zákonů zachování byly vyvíjeny v období po druhé světové válce v souvislosti s obtékáním křídel nadzvukových letounů. Tam vzniká jako nespojitost rázová vlna. Numerické metody pro taková řešení studoval Peter Lax a Burton Wendroff [4]. Jednoduché příklady typů rovnic používaných v meteorologii V meteorologii je pro řešení hyperbolických systémů zákonů zachování přirozenější přístup, který použil Eberhard Hopf [2], nazývaný „metodou viskozity“. Řešení systému zákona zachování obdržíme jako limitu řešení parabolických rovnic, kde koeficient disipace necháme konvergovat k nule. Hopf studoval Burgerovu rovnici tvaru 𝑢𝑡 + 𝑢𝑢𝑥 = 𝜇𝑢𝑥𝑥 , 𝜇 > 0 (16.4) Difuzní člen na pravé straně zde znemožňuje vznik nespojitosti. V meteorologii jsou za takovéto nespojitosti považovány atmosférické fronty, i když vlivem difuzních procesů v atmosféře vznikají místo diskontinuit pouze místa s velkým gradientem. Odstraníme-li z pravé stany difuzi, tím že položíme 𝜇 = 0 dostaneme nelineární rovnici hyperbolického typu zákona zachování. Je to nelineární rovnice advekce tvaru 𝑢𝑡 + 𝑢𝑢𝑥 = 0 (16.5) 266 Tuto rovnici studoval George Platzman [6]. V jeho článku je podrobný rozbor vlastností a různých způsobů řešení této rovnice pro speciálně zadané počáteční podmínky. Tato nelineární rovnice advekce má obecné řešení ve tvaru 𝑢 = 𝐹(𝑥 − 𝑢𝑡) (16.6) které má podobný tvar jako obecné řešení lineární rovnice advekce 𝑢𝑡 + 𝑐𝑢𝑥 = 0 (16.7) kterou jsme studovali v kapitole 9. V této lineární rovnici je rychlost advekce konstantní a graf řešení, tedy graf funkce u, se posunuje rychlostí c doprava, nebo doleva podle znaménka konstanty c. Řešení nelineární rovnice advekce (16.5) tak jednoduché není. Tuto skutečnost si můžeme demonstrovat na řešení této rovnice na intervalu 𝑥𝜖〈−𝜋, 𝜋〉 s počáteční podmínkou 𝑢(𝑥, 0) = −𝑈 sin 𝑘𝑥 (16.8) Obecné řešení je potom 𝑢 = −𝑈 sin 𝑘(𝑥 − 𝑢𝑡) (16.9) −1 Zvolíme-li konstanty 𝑈 a 𝑘 jako jednotky rychlosti a délky, potom 𝑢 = − sin(𝑥 − 𝑢𝑡) (16.10) Kde 𝑢, 𝑥, 𝑡 nyní odpovídají hodnotám 𝑢⁄𝑈 , 𝑘𝑥, 𝑘𝑈𝑡 ve vztahu (16.9). Na obrázku 30.1 je na levé části znázorněno, jak se mění počáteční podmínka (16.10) ve tvaru funkce sin při nelineární advekci, tedy x, u – konfiguraci řešení pro daný čas. Na pravé části obrázku je znázorněn x, t - diagram, který ukazuje několik typických charakteristik u=0, 𝑢 = ±1 rovnice (16.10). Pomocí silných čar znázorňuje vrcholovou oblast s vrcholem pro 𝑡 = 1, uvnitř které má řešení tři hodnoty. Protože každá hodnota u se šíří ve směru x rychlostí u, vyplývá z toho, že hřeben vlny (𝑢 > 0) se pohybuje v kladném směru osy x a brázda (𝑢 < 0) v záporném směru. Mimo to, když |𝑢1 | > |𝑢2 | , pak 𝑢1 se šíří rychleji, než 𝑢2 a potom sklon 𝑆 ≡ 𝜕𝑢⁄𝜕𝑥 když S je na začátku záporné dostáváme profilu vlny strmější, a zplošťuje se, když S je na začátku kladné. Tento proces můžeme kvantitativně zkoumat výpočtem změny sklonu podle charakteristiky: Podle (16.5) máme 267 𝑑𝑆 𝜕𝑆 𝜕𝑆 = +𝑢 = −𝑆 2 𝑑𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑥 (16.11) Integrací dostáváme 𝑆 = (𝑡 − 𝑆0−1 )−1 (16.12) Kde 𝑆0 je počáteční hodnoty S. Tato rovnice ukazuje, že pro každou hodnotu u kde 𝑆0 < 0, dostáváme sklon klesající záporný, až dosáhneme kritického času 𝑡𝑐 ≡ −𝑆0−1 , kdy se stane nekonečným, pak je kladný a klesá k nule (tak jako 𝑡 −1 ). Minimální hodnota 𝑡𝑐 nastane pro u=0 pro x =0, poněvadž −𝑆0−1 = sec 𝑥 má minimum rovno 1, což snadno nahlédneme ze vztahu (30.10). T toho vyplývá, že vrchol zobrazený x, t – rovině je v bodě x=0, t=1. Důsledky vlastnosti řešení rovnic zákona zachování pro meteorologii Předchozí příklad ukazuje, jak v meteorologii se vlivem nelineární advekce zvětšují gradienty meteorologických proměnných. Nelineárnost rovnic vychází z advekce složek rychlosti větru (hybnosti), ty jsou pak koeficienty kvasilineárních rovnic pro advekci ostatních proměnných, zejména teploty. Advekce pak zvětšuje jejich gradienty a v případě rovnic bez difuze dosáhnou až singularity, kdy již nemůžeme uvažovat klasické řešení. Do rovnic vývoje atmosféry jsou proto dávány i uměle difuzní procesy. Podle předchozí teorie můžeme říci, že pro synoptické měřítko s jeho idealizací atmosférických front, jakožto diskontinuit, je úloha předpovědi skutečně správně formulována pomocí nelineárních parciálních rovnic hyperbolického typu, tedy rovnic bez disipace. Ve skutečné atmosféře vlivem difuze k diskontinuitám nedojde a nelinearita rovnic vytvoří pouze velké gradienty, což je vidět nejlépe na poli teploty. Tento proces se v meteorologii nazývá frontogeneze. Je tedy zcela přirozené, že při integraci modelu, který vychází ze zcela hladkých počátečních podmínek, se po určité době vytvoří atmosférické fronty. Z pozorování víme, že šíře pásma atmosférické fronty je několik desítek kilometrů, ve vertikálním směru několik set metrů, přičemž průměrný sklon frontální plochy vzhledem k povrchu Země bývá úhlových 0.50. Tyto údaje jsou důležité pro posouzení popisu fronty na diskrétní síti. V globálním modelu s horizontálním rozlišením, například s krokem v síti 100 km je fronta popsána vždy nejkratší vlnou, kterou je možné na sítí popsat tedy vlnou dvou délek kroku v síti. Taková vlna je však pro většinu numerických metod stacionární, tedy se nepohybuje. Model s krokem 100 km také nemůže popsat dostatečně velké gradienty vznikající frontogenezí. Modely na omezené oblasti s jemnějším rozlišením - LAM (limited area model) s krokem v síti 10 km velký gradient v oblasti fronty můžou popisovat lépe, včetně pohybu fronty. Počáteční data pro model jsou vlivem objektivní analýzy vždy dosti hladké, což pro diskrétní data znamená, že koeficienty Fourierova rozvoje těchto dat s rostoucím vlnovým číslem konvergují rychle k nule a neobsahují tedy popis front. Proto si můžeme položit otázku, jak je to s předpovědí atmosférických front? Je vidět, že globální model vlivem rozlišení nemůže pohyb fronty advekcí popsat. Zřejmě to příliš nevadí, když model dobře popisuje frontogenzi, která pro výpočet správných frontálních srážek stačí. Rychlost pohybu front není totiž příliš velká a některé fronty bývají i téměř stacionární. Prakticky téměř všechny meteorologické modely jsou numericky integrovány na obdélníkové horizontální oblasti. Globální modely mají ovšem tu výhodu, že nepotřebují boční okrajové podmínky, protože jsou integrovány na celé zemské sféře, v systému 268 zeměpisných souřadnic jsou podmínky na okrajích obdélníka periodické. Úloha globální předpovědi je proto Cauchyho úlohou. Předpověď na omezené oblasti pro určení řešení však potřebuje mít dány změny meteorologických proměnných na okraji předpovědní oblasti, změny na okrajích výpočetní oblasti sám vypočítat nemůže. Potřebuje proto ještě tak zvané boční okrajové podmínky. Není však známa n nebo vůbec neexistuje formulace korektních okrajových podmínek. Tento problém je řešen tak, že se v pásu podél hranice oblasti řešení modelu na omezené oblasti přizpůsobuje řešení globálního „řídícího modelu“. Údaje z globálního modelu se interpolují na sít lokálního modelu s kratším prostorovým krokem a předpověď v tomto pásu vzniká jako lineární kombinace předpovědi lokálního modelu a interpolovaných hodnot globálního modelu do sítě uzlových bodů lokálního modelu. Hodnoty do pásů podél hranice výpočetní oblasti lokálního modelu se předávají z globálního modelu po třech, nebo i šesti hodinách, a pro jejich kombinaci s hodnotami lokálního modelu se do stejného času lineárně interpolují. Zdá se, že časový krok tři hodiny je dostačující, protože globální model prakticky dostatečně nepopisuje atmosférické fronty a zejména jejich pohyb. Přechod front přes z globálního modelu před hranice do lokálního modelu se v podstatě nekoná. Důsledkem toho je, že oblast lokálního modelu nemůže být příliš malá. Literatura [1] Courant Richard: Partial differential equations, Methods of Mathematical Physics by R. Courant and D. Hilbert, Volume II, New York-London 1962. (též ruský překlad 1964) [2] Hopf Eberhard: The Differential Equations ut+uux=c uxx, Comm. Pure Appl. Math., Vol. 3, 1950 pp. 201-230. [3] Lax P. D.: Hyperbolic Systems of Conservation Laws II. Communications on Pure and Applied Mathematics VOL. X, 537-566. 1957. [4] Lax P., Wendroff B.: Systems of Conservation Laws. Communications on Pure and Applied Mathematics VOL. XIII, 217-237. 1960. [5] Olejnik O., A.: Razryvnyje rešenija nelinejnych differenciálnych urovnenij. Uspechi matematičeskich nauk, tom XII. vyp. 3. maj 1957. s. 3-73. [6] Platzman G. W.: An exact integral of spectral equations for unsteady one-dimensional flow. Tellus XVI (1964), s. 422-430. 269 17. Aproximace nelineární rovnice advekce - konzervativní schémata V této kapitole se budeme zabývat aproximací nelineární rovnice advekce. Advekcí rozumíme posun hmoty atmosféry prouděním, tedy větrem. Tento mechanizmus, spolu s vlnovými pohyby vzduchových částic nám dává časový vývoj atmosféry. Přičemž advekce, která je popsána v rovnicích nelineárními členy, má na svědomí vznik míst s velkými prostorovými gradienty prognostických proměnných, tedy ze synoptického hlediska atmosférických front. Bez nelineární advekce by tedy nebyla v atmosféře možná frontogeneze. 17.1 Aproximace rovnice advekce Rovnici advekce můžeme napsat pro aproximaci ve dvou základních tvarech. První tvar, který je pro aproximaci vhodnější, je divergentní tvar. Rovnici advekce veličiny α píšeme v divergentním tvaru následovně 𝜕𝛼 + 𝛁 ∙ (𝐯α) = 0 𝜕𝑡 (17.1.1) Kde α je libovolná proměnná, vektor rychlosti v, je buď dvourozměrný vektor 𝐯 = (𝑢, 𝑣), nebo třírozměrný vektor rychlosti 𝐯 = (𝑢, 𝑣, 𝑤). 𝛁 je dvourozměrný, nebo třírozměrný operátor divergence. Pro názornost si rozepišme vztah (17.1.1) pro dvourozměrný případ. Máme 𝜕𝛼 𝜕 ∂ (𝑢α) + (𝑣α) = 0 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 ∂y (17.1.2) Druhou možností je rovnice advekce v tak zvaném advekčním tvaru, který ve vektorovém zápisu je 𝜕𝛼 + 𝐯 ∙ (𝛁α) = 0 𝜕𝑡 (17.1.3) Tento tvar se v dynamické meteorologii používá nejčastěji. Rozepsaný advekční tvar rovnice advekce pro dvourozměrný případ je 𝜕𝛼 𝜕𝛼 ∂α +𝑢 +𝑣 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 ∂y (17.1.4) Integrujeme-li (17.1.1) na uzavřené oblasti V, pak dostaneme 𝜕 ∫ ∝ 𝑑𝑣 = − ∫ 𝛁 ∙ (𝐯 ∝)𝑑𝑣 𝜕𝑡 (17.1.5) Integrál na pravé straně za předpokladu, že normálová složka vektoru v je na hranici oblasti nulová, je podle Gaussovy věty roven nule. (Gaussova věta je formulována dále v souvislosti s metodou kontrolovaného objemu). Vidíme tedy, že střední hodnota proměnné α je pro rovnici v divergentním tvaru konzervativní veličinou, to znamená, že střední hodnota proměnné se s časem nemění. Násobíme-li rovnici (17.1.1) proměnnou α máme 270 𝛼 𝜕𝛼 = −𝛼 𝛁 ∙ (𝐯α) 𝜕𝑡 (17.1.6) Upravíme-li pravou stranu pomocí identity 1 ∝2 2) 𝛼∇(𝐯α) = ∇(𝐯 ∝ + ∇(𝐯) 2 2 (17.1.7) kterou můžeme ověřit derivováním a integrujeme na oblasti V, dostáváme 𝜕 𝛼2 1 𝛼2 ∫ 𝑑𝑣 = − ∫ ∇(𝐯 ∝2 )𝑑𝑣 − ∫ 𝛁 ∙ 𝐯𝑑𝑣 𝜕𝑡 2 2 2 (17.1.8) Upravíme-li první integrál na pravé straně rovnice pomocí Gaussovy věty, máme ∫ ∇(𝐯 ∝2 )𝑑𝑣 = ∮(𝐯 ∝𝟐 )𝑛 𝑑𝑠 = 0 kde jsme v Gaussově větě za A položily 𝑨 = 𝐯 ∝𝟐 . Z předpokladu, že normálová složka vektoru A je na hranici oblasti nulová je předchozí integrál roven nule. Dostáváme důležitý vztah 𝜕 𝛼2 𝛼2 ∫ 𝑑𝑣 = − ∫ 𝛁 ∙ 𝐯𝑑𝑣 𝜕𝑡 2 2 (17.1.9) Řešení diferenciální rovnice advekce tedy tento vztah splňuje. Proto řešení rovnice advekce je kvadraticky konzervativní. Je proto rozumné, aby i diferenční schémata měla tuto vlastnost také. Je-li splněn tento vztah pro diferenční aproximaci rovnice advekce, říkáme, že diferenční schéma je kvadraticky konzervativní. Diferenční schéma, které zachovává pouze střední hodnotu proměnné ∝, nazýváme konzervativním schématem. Diferenční schéma, které zachovává střední hodnotu proměnné a navíc splňuje diferenční analogii vztahu (17.1.9) nazýváme kvadraticky konzervativním schématem. Jako příklad aproximace rovnice advekce (17.1.2) můžeme uvést následující vztah ̅̅̅̅̅ 𝛿𝑡 𝛼 𝑡 = ̅̅̅̅̅̅̅̅̅ 𝛿𝑥 (𝛼𝑢)𝑥 + ̅̅̅̅̅̅̅̅̅ 𝛿𝑦 (𝛼𝑣)𝑦 (17.1.10) kde funkce α i složky větru jsou dány ve stejných uzlových bodech sítě. Pomocí sumace můžeme ukázat, že toto schéma je konzervativní, není však kvadraticky konzervativní a není také stabilní, což způsobuje nelineární instabilita. Již z intuitivního hlediska se dá říci následující. Vlastnost kvadratické konservativnosti je vlastně obdobou zákona zachování energie, ovšem energie v matematickém slova smyslu, o kterém jsme při energetické metodě důkazu stability. Kvadraticky konzervativní schéma je tedy podle energetické metody stabilní a to i ve smyslu nelineární instability. Je zřejmé, že pouhá konzervativnost ke stabilitě schématu nestačí, neboť může nastat případ, kdy některé kladné hodnoty rostou nade všechny meze a v součtu mohou být kompenzovány zápornými členy, které v absolutní hodnotě také obdobně rostou. Schémata typu Lax-Wendroffa Jednou z možností jak dosáhnout stabilní aproximace nelineární rovnice advekce je přidání difúzních členů do její aproximace. Tato metoda byla rozpracována v několika pracích 271 Laxe [6], a Lax-Wendroffa [7], nebo v monografii Rychtmyera a Mortona [8]. Jejich práce i práce ruské školy, týkající se této rovnice, se soustředily na jiný problém, než je předpověď počasí. Tyto práce byly motivovány numerickým modelováním obtékání křídel nadzvukových letounů. Zde vzniká rázová vlna, která je skutečně diskontinuitou. Z tohoto důvodu byla studována tak zvaná zobecněná řešení rovnice advekce založená na integrální definici zobecněného řešení. Nicméně meteorologie se bez tohoto aparátu obejde, neboť atmosférické fronty ve skutečnosti nejsou diskontinuitami, neboť tomu zbrání difuzní procesy, které v atmosféře probíhají. Fronty jakožto diskontinuity jsou jistou užitečnou abstrakcí v synoptické meteorologii, sloužící k názornému objasnění určitých stavů a dějů v atmosféře, které zejména v minulosti sloužily k předpovědi počasí. Ve skutečnosti jsou atmosférické fronty místy relativně velkých gradientů některých veličin. Tyto relativně velké gradienty v poli teploty a větru jsou obvykle na intervalu délky čtyřiceti až padesáti kilometrů. Vzhledem k tomu, že současné modely na omezené oblasti pracují s horizontální délkou kroku okolo 10 km, jsou frontální oblasti celkem již dobře popsány a nejsou již dány vlnami délky dvou kroků v síti. V globálních modelech je ovšem krok v síti obvykle asi 10 krát větší. Na takové síti jsou pole veličin vlivem rozlišení sítě značně hladká a gradienty popisující fronty zmenšené. Také jejich lokalizace nemůže být tak přesná. Nicméně schémata typu Lax-Wendrofa byla úspěšně použita v některých předpovědních modelech. Schéma Lax-Wendroffa pro účely meteorologie upravil Gadd [2] tak, aby početní disperse vln a tedy chyba ve fázové rychlosti vln důležitých pro meteorologii byla menší, než u původního schématu. V současnosti se však schéma Lax-Wendrffa v předpovědních modelech vývoje atmosféry téměř nepoužívá. Nyní se používají zejména kvadraticky konzervativní schémata, do kterých spadají i metody založené na Galerkinově aproximaci, tedy spektrální metody i metody konečných prvků. V poslední době se pro advekci používají nejčastěji semi-Lagrangeovská schémata. Kvadraticky konzervativní schémata Kvadraticky konzervativní schémata je možné odvodit pomocí Gaussovy věty. Odvození kvadraticky konzervativního schématu pomocí Gaussovy věty se v současnosti nazývá metodou kontrolovaného objemu. Tuto metodu pro rovnici advekce za předpokladu nulové divergence, tedy 𝛁𝐯 = 0 formuloval pro velmi obecnou geometrickou konfiguraci sítě Bryan [1]. Rovnici advekce lze pak totiž snadno napsat do divergentního tvaru. V tomto případě má rovnice kontinuity tvar stejný jako v p-systému vertikální souřadnice a rovněž stejný jako pro nestlačitelnou kapalinu, 𝛁𝐯 = 0. Pro pravidelnou síť, jejíž plochy ve třech dimenzích omezují objemy tvaru kvádru, je tato metoda nazývána anglicky „box method“. To je ovšem případ nejčastějšího použití metody kontrolovaného objemu. Metody založené na jiné než diferenční aproximaci, například metody založené na Galerkinově aproximaci, což jsou například spektrální metody, jsou rovněž kvadraticky konzervativní. Tyto metody ovšem nejsou odvozeny metodou kontrolovaného objemu. Vlastnost, že tyto metody jsou kvadraticky konzervativní, lze dokázat přímo. To je ovšem možné i pro diferenční schémata. Abychom se seznámili se základními vlastnostmi kvadraticky konzervativní aproximace, věnujme se jednoduchému případu aproximace rovnice advekce na dvourozměrné regulární síti. Aproximace pro tuto regulární dvourozměrnou síť je uvedena v článku Arne 272 Grammeltvedta [2], ovšem bez jejího odvození metodou kontrolovaného objemu. Aproximace je následující ̅̅̅̅̅ 𝛿𝑡 𝛼 𝑡 + 𝛿𝑥 (𝛼̅ 𝑥 𝑢𝑠 ) + 𝛿𝑦 (𝛼̅ 𝑦 𝑣𝑠 ) = 0 , (17.1.11) což je v podstatě aproximace na střídavé síti, kde hodnoty proměnné α jsou definovány v základních uzlech sítě a hodnoty složek rychlosti jsou definovány na síti posunuté o polovinu kroku v obou směrech souřadných os x, y. Tyto složky rychlosti, 𝑢𝑠 a 𝑣𝑠 jsou tedy vlastně normálovými složkami rychlosti ke stranám obdélníků tvořených souřadnicovými přímkami posunuté sítě. Průměrované hodnoty advehované proměnné α jsou definovány ve stejných bodech jako složky rychlosti. Poznamenejme ještě, že kvadraticky konzervativní schémata je vhodné, stejně jako proces geostrofického přizpůsobení, konstruovat na střídavých sítích. Na standardní síti, kde všechny proměnné jsou definovány ve stejných bodech lze pro kvadraticky konzervativní schéma definovat složky rychlosti v bodech střídavé sítě průměrováním 𝑢𝑠 = 𝑢̅ 𝑥 , 𝑣𝑠 = 𝑣̅ 𝑦 . Abychom ukázali, že schéma (17.1.11) je kvadraticky konzervativní, násobíme tento vztah veličinou α a sečteme přes indexy j a k. Diferenční rovnice pro střední hodnotu kvadrátu předpovědní proměnné má pak tvar 𝑡 ̅̅̅̅̅ ∑𝑗𝑘 𝛼𝛿 ̅ 𝑥 𝑢𝑠 ) + 𝛼𝛿𝑦 (𝛼̅ 𝑦 𝑣𝑠 )] (17.1.12) 𝑡 𝛼 = − ∑𝑗𝑘[𝛼𝛿𝑥 (𝛼 Pro zkrácení zápisu si provedeme úpravu prvního členu pravé strany, tedy na ose x. Druhý člen upravíme pak stejně. Pro úpravu tohoto členu použijeme nejdříve diferenční obdobu derivace součinu funkcí 𝛿𝑥 (𝛼𝛽) = 𝛼̅ 𝑥 𝛿𝑥 𝛽 + 𝛽̅ 𝑥 𝛿𝑥 𝛼, (17.1.13) jejíž platnost se dá snadno ověřit rozepsáním do indexovaných proměnných. Dostaneme tak 𝛼𝛿𝑥 (𝛼̅ 𝑥 𝑢𝑠 ) = 𝛼𝛼̅ 𝑥𝑥 𝛿𝑥 𝑢𝑠 + ̅̅̅ 𝑢𝑠 𝑥 𝛿𝑥 𝛼̅ 𝑥 𝑥𝑥 Nyní zde nahradíme ještě činitel 𝛼̅ pomocí identity 1 (𝛼̅ 𝑥 )𝑥 = [𝛼(𝑥 + ∆𝑥) + 2𝛼(𝑥) + 𝛼(𝑥 − ∆𝑥)] 𝛼̅ 𝑥𝑥 = ̅̅̅̅̅̅ 4 (17.1.14) Poznamenejme, že v základním uzlu, jemuž je přiřazena hodnota x nevypisujeme a píšeme bez hodnoty proměnné, tedy 𝛼(𝑥) píšeme stručněji jako α. Dále používáme také označení 1 [𝛼(𝑥 + ∆𝑥) + 𝛼(𝑥 − ∆𝑥)] = 𝛼̅ 2𝑥 2 (17.1.15) První člen pravé strany proto je roven 1 1 𝛼𝛿𝑥 (𝛼̅ 𝑥 𝑢𝑠 ) = 𝛼𝛼̅ 𝑥𝑥 𝛿𝑥 𝑢𝑠 + 𝑢 ̅̅̅𝑠 𝑥 𝛿𝑥 𝛼̅ 𝑥 = 2 𝛼𝛼̅ 2𝑥 𝛿𝑥 𝑢𝑠 + 𝛼𝑢 ̅̅̅𝑠 𝑥 𝛿𝑥 𝛼̅ 𝑥 + 2 𝛼 2 𝛿𝑥 𝑢𝑠 (17.1.16) Nyní pomocí předchozího vztahu můžeme vztah (16.1.12) napsat ve tvaru 1 2𝑥 1 𝑡 ̅̅̅̅̅ ∑ 𝛼𝛿 ̅ 𝛿𝑥 𝑢𝑠 + 𝛼𝑢 ̅̅̅𝑠 𝑥 𝛿𝑥 𝛼̅ 𝑥 + 𝛼𝛼̅ 2𝑦 𝛿𝑦 𝑣𝑢𝑠 + 𝛼𝑣̅𝑠 𝑦 𝛿𝑦 𝛼̅ 𝑦 ] 𝑡 𝛼 = − ∑ [ 𝛼𝛼 2 2 𝑗𝑘 𝑗𝑘 1 − ∑ 𝛼 2 (𝛿𝑥 𝑢𝑠 + 𝛿𝑦 𝑣𝑠 ) 2 𝑗𝑘 (17.1.17) První sumace na prvé straně se skládá ze součtu vždy dvou stejných členů s opačnými znaménky. Pouze první a poslední člen celý nemusí vyrušit. Je-li funkce α periodická, vyruší se pevní a poslední člen také. Není-li funkce α periodická, je třeba předpokládat, aby do 273 oblasti nebyl vtok ani z ní výtok, tedy aby na hranici oblasti V byly nulové normálové složky rychlosti. První suma na pravé straně je tedy rovna nule. Proto platí 1 2 𝑡 ̅̅̅̅̅ ∑ 𝛼𝛿 𝑡 𝛼 = − ∑ 𝛼 (𝛿𝑥 𝑢𝑠 + 𝛿𝑦 𝑣𝑠 ) 2 𝑗𝑘 𝑗𝑘 , (17.1.18) což je diferenční obdoba (17.1.5) a diferenční aproximace je tedy kvadraticky konzervativní. Nyní studujme ještě rovnici advekce napsanou v advekčním tvaru. 𝜕𝛼 + 𝐯 ∙ (𝛁α) = 0 𝜕𝑡 (17.1.19) V tomto tvaru rovnice nezachovává střední hodnotu proměnné α , není to tedy konzervativní tvar. Rovnici proto přepíšeme následovně 𝜕𝛼 + 𝛁 ∙ (𝐯α) − α𝛁 ∙ 𝐯 = 0 𝜕𝑡 , (17.1.20) Rovnici advekce v tomto tvaru násobme α a integrujme opět přes uzavřenou oblast V. Při postupu stejném jako při odvození rovnice (17.1.9) docházíme ke vztahu, který se liší od vztahu (17.1.9) znaménkem na pravé straně rovnice 𝜕 𝛼2 𝛼2 ∫ 𝑑𝑣 = ∫ 𝛁 ∙ 𝐯𝑑𝑣 𝜕𝑡 2 2 (17.1.21) Rovnice (17.1.20) rozepsaná do složek je 𝜕𝛼 𝜕 ∂ ∂𝑢 ∂v (𝑢α) + (𝑣α) − α ( + ) = 0 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 ∂y ∂x ∂y (17.1.22) Použijeme-li pro první dva členy aproximaci (17.1.7) můžeme aproximaci (16.1.15) napsat ve tvaru ̅̅̅̅̅ 𝛿𝑡 𝛼 𝑡 + 𝛿𝑥 (𝛼̅ 𝑥 𝑢𝑠 ) + 𝛿𝑦 (𝛼̅ 𝑦 𝑣𝑠 ) − 𝛼(𝛿𝑥 𝑢𝑠 + 𝛿𝑦 𝑣𝑠 ) = 0 (17.1.23) Po vynásobení proměnnou α a sumací dostáváme vztahy obdobné jako pro (17.1.18), tedy 1 2 𝑡 ̅̅̅̅̅ ∑ 𝛼𝛿 𝑡 𝛼 = ∑ 𝛼 (𝛿𝑥 𝑢𝑠 + 𝛿𝑦 𝑣𝑠 ) 2 𝑗𝑘 𝑗𝑘 (17.1.24) Tento vztah je zákonem zachování průměrné hodnoty čtverce proměnné α. Je-li splněn je schéma kvadraticky konzervativní. Metoda kontrolovaného objemu a Gaussova věta Chceme-li snadno pochopit smysl a formulaci Gaussovy věty, a její použití při konstrukci diferenčních schémat, vyjdeme z fyzikálních představ, které ještě navíc přizpůsobíme budoucímu využití v diferenčních metodách používaných při modelování atmosféry. Studujme proto proudění tekutiny kvádrem, jehož hrany jsou rovnoběžné s osami souřadnic a tedy plochy stran rovnoběžné se souřadnicovými rovinami. Délky hran kvádru nechť jsou ∆𝑥, ∆𝑦, ∆𝑧. Tekutina nechť proudí tímto kvádrem ve směru osy x. Plocha průřezu kvádru ve směru toku tekutiny je ∆𝑞 = ∆𝑦 ∙ ∆𝑧. Intenzitu proudění charakterizujeme proudovou hustotou J, což je množství tekutiny, které proteče jednotkovou plochou za jednotku času. Je tedy ∆𝑚 𝐽= ∆𝑞 ∙ ∆𝑡 274 , (17.1.25) kde ∆𝑚 je hmotnost množství tekutiny která protekla tímto kvádrem za čas ∆𝑡. Proudovou hustotu tekutiny ve směru osy x můžeme upravit na tvar ∆𝑚 ∆𝑥 𝐽 = 𝐽𝑥 = = 𝜌𝑢 ∆𝑞 ∙ ∆𝑥 ∆𝑡 (17.1.26) Kde 𝜌 = ∆𝑚/∆𝑉 je hustota tekutiny, ∆𝑉 = ∆𝑞 ∙ ∆𝑥 je její objem a 𝑢 = ∆𝑥/∆𝑡 je její rychlost ve směru osy x. Přechodem k limitě ∆𝑉 → 0, ∆𝑡 → 0, ∆𝑥 → 0 dostaneme místní hustotu a rychlost. Rychlost proudění je ovšem dána vektorovým polem rychlosti v, a hustota skalární funkcí 𝜌 . Tyto veličiny jsou v prostoru funkcemi souřadnic x, y, z, t. Zavedeme také pojem vektor proudové hustoty, který definujeme vztahem 𝐉 = 𝜌𝐯 (17.1.27) Součin hmotnosti a rychlosti je hybnost, takže 𝑱 je vlastně hybností objemové jednotky. Vezmeme-li libovolně orientovaný plošný element dS, pak za jednotku času proteče tímto plošným elementem množství tekutiny 𝐉 ∙ d𝐒 ≡ Jn dS, kde Jn je normálová komponenta. Uzavřená plocha vytváří určitý objem V. Množství tekutiny, které proteče za jednotku času touto hraničenou plochou do okolního prostoru, je tok (intenzita proudění), což vyjádříme integrálem 𝐼 ≡ ∮ 𝐉 ∙ d𝐒 (17.1.28) Kde kroužek u integrálu zdůrazňuje, že se jedná o integraci přes uzavřenou plochu. S ohledem na uvedený příklad, se každý integrál tvaru ∮ 𝐀 ∙ d𝐒 ≡ ∮(Ax dSx + Ay dSy + Az dSz ) (17.1.29) nazývá tokem vektoru A uzavřenou plochou S. Poněvadž uzavřená plocha ohraničuje jistý objem, dá se očekávat, že integrál (17.1.29) se dá převést na integrál přes objem ohraničený touto uzavřenou plochou. Naznačíme ideu takové transformace. Rozdíl toku složky 𝐴𝑥 vektoru A mezi ploškami 𝑑𝑆𝑥 ≡ 𝑑𝑦𝑑𝑧 postavenými v bodech osy x (𝑥 + 𝑑𝑥, 𝑦, 𝑧) a (𝑥, 𝑦, 𝑧), tedy v našem případě zjednodušené oblasti tvaru kvádru rozdíl mezi hodnotou na pravé a levé straně kvádru je [𝐴𝑥 (𝑥 + 𝑑𝑥, 𝑦, 𝑧) − 𝐴𝑥 (𝑥, 𝑦, 𝑧)]𝑑𝑦𝑑𝑧 (17.1.30) Protože rozdíl v předchozím vztahu můžeme napsat jako 𝜕𝐴𝑥 𝐴𝑥 (𝑥 + 𝑑𝑥, 𝑦, 𝑧) − 𝐴𝑥 (𝑥, 𝑦, 𝑧) = 𝑑𝑥 𝜕𝑥 (17.1.31) Rozdíl toků mezi pravou a levou ploškou je tedy roven 𝜕𝐴𝑥 𝜕𝐴𝑥 𝑑𝑥𝑑𝑦𝑑𝑧 = 𝑑𝑉 𝜕𝑥 𝜕𝑥 kde 𝑑𝑉 = 𝑑𝑥𝑑𝑦𝑑𝑧 je objemový element. Obdobně upravíme členy podle ostatních souřadnicových os. Sečtením toků všemi třemi ploškami dostaneme tok vektoru A celou uzavřenou plochou. Výsledkem je Gaussova věta (Carl Friedrich Gauss, 1777-1855) 275 ∮ 𝐀 ∙ 𝑑𝐒 = ∭ div𝐀 dV (17.1.32) Která převádí integrál přes uzavřenou plochu S na integrál přes objem V vytvořený touto uzavřenou plochou. Odvození kvadraticky konzervativního schématu metodou kontrolovaného objemu Nyní se věnujme konstrukci kvadraticky konzervativního schématu pomocí Gaussovy věty. Při konstrukci kvadraticky konzervativního schématu se inspirujeme v práci Kirka Briana [1], která je z hlediska geometrie možné sítě velmi obecná. Hodí se například i pro sítě ve sférických souřadnicích, kde se počet uzlů ve směru k pólu zmenšuje, což je použito v práci Kurihara a Holloway [1]. Při prvním pohledu se v následující formulaci jeví předpoklad nulové divergence studovaných rovnic jako omezující, což interpretujeme-li tuto nulovou divergenci jako rovnici kontinuity budí dojem, že se tato metoda dá použít pouze v p-systému souřadnic. V dalším si ukážeme, že tomu tak není a ukážeme si jak je tomu například v 𝜎-systému, kde rovnice kontinuity obsahuje člen s časovou derivací. Brian ovšem studuje následující rovnice 𝜕𝛼 + 𝐯 ∙ (𝛁α) = 0 𝜕𝑡 (17.1.33) ∇∙𝐕=0 a vlastnosti jejich řešení na oblasti, kterou označme R. Normálový složka proudění vzhledem k hranici oblasti nechť je rovna nule. Oblast R rozdělme na J podoblastí, jejich objemy označme 𝑟𝑗 . Nechť ∝𝑗 jsou střední hodnoty veličiny ∝ v j-té podoblasti. Zavedeme následující součty 𝐽 ∑ ∝𝑗 𝑟𝑗 = 𝐼1 𝑗=1 (17.1.34) 𝐽 ∑ ∝2𝑗 𝑟𝑗 = 𝐼2 𝑗=1 (17.1.35) Integrujme nyní rovnici advekce (17.1.23) po objemu 𝑟𝑗 , dostaneme 𝜕 ∝𝑗 𝑟𝑗 = − ∭ 𝛁 ∙ (𝐯α)dV 𝜕𝑡 (17.1.36) S použitím Gaussovy věty máme 𝑟𝑗 𝜕 ∝𝑗 = ∮ 𝑉𝑛 ∝𝑠 𝑑𝑠 𝜕𝑡 (17.1.37) Kde 𝑉𝑛 a ∝𝑠 jsou normálová složka rychlosti a hodnota ∝ na ploše podoblasti s indexem j . Při aproximaci pravé strany (17.1.37) předpokládáme, že plocha podoblasti s indexem j se skládá z 𝐾𝑗 ploch rozhraní s jinými podoblastmi a tyto plochy mají velikost 𝐴𝑘,𝑗 . Střední hodnotu normálové složky rychlosti pro každou tuto plochu rozhraní označme 𝑉𝑗,𝑘 . 276 Hodnotu ∝, na ploše rozhraní mezi dvěma podoblastmi s indexy j a k, definujeme jako aritmetický průměr (∝𝑗 +∝𝑘 )/2. Při tomto označení můžeme aproximaci (17.1.37) a tedy aproximaci (17.1.33) psát ve tvaru 𝐾𝑗 𝜕 ∝𝑗 𝑟𝑗 = − ∑ 𝑉𝑘,𝑗 (∝𝑗 +∝𝑘 )𝐴𝑘,𝑗 /2 𝜕𝑡 𝑘=1 (17.1.38) Aproximace rovnice kontinuity má pak tvar 𝐾𝑗 ∑ 𝑉𝑘,𝑗 𝐴𝑘,𝑗 = 0 𝑘=1 (17.1.39) Nyní ukážeme, že aproximace (17.1.38) a (17.1.39) zachovává hodnoty 𝐼1 a 𝐼2 jestliže nebereme v úvahu chyby vzniklé aproximací časových derivací. Vypočteme-li součet přes všechny podoblasti, dostaneme, že změna veličiny 𝐼1 je 𝐾𝑗 𝐽 𝜕𝐼1 = − ∑ ∑ 𝑉𝑘,𝑗 (∝𝑗 +∝𝑘 ) 𝐴𝑗,𝑘 /2 𝜕𝑡 𝑗=1 𝑘=1 (17.1.40) Členy pravé strany této rovnice se dělí na dvě skupiny. Ty členy, které odpovídají plochám oddělujícím dvě sousední podoblasti, tvoří dvojice, jimž odpovídají dva členy s obráceným znaménkem a ty se vyruší. Ostatní členy odpovídají plochám, které tvoří vnější hranici oblasti. Ty jsou nulové, protože normálová složka rychlosti k vnější hranici je nulová. Změnu veličiny 𝐼2 můžeme napsat ve tvaru 𝐽 𝐾𝑗 𝜕𝐼2 = − ∑ ∑ 𝑉𝑘,𝑗 (∝𝑗2 +∝𝑘 ∝𝑗 ) 𝐴𝑗,𝑘 /2 𝜕𝑡 𝑗=1 𝑘=1 (17.1.41) Neboli 𝐽 𝐾𝑗 𝑗=1 𝑘=1 𝐽 𝐾𝑗 𝜕𝐼2 = − ∑ ∝𝑗2 ∑ 𝑉𝑘,𝑗 𝐴𝑗,𝑘 − ∑ ∑ ∝𝑘 ∝𝑗 𝐴𝑗,𝑘 𝑉𝑘,𝑗 𝜕𝑡 𝑗=1 𝑘=1 (17.1.42) První člen je roven nule, jestliže je splněn vztah (17.1.39) který je aproximací vztahu nulové divergence tedy vztahu ∇ ∙ 𝐕 = 0. Druhý součet na pravé straně (17.1.42) je roven nule ze stejných příčin, jako je tomu ve vztahu (17.1.40). Ty členy, které odpovídají plochám oddělujícím dvě sousední podoblasti, tvoří dvojice, jimž odpovídají dva členy s obráceným znaménkem a ty se vyruší. Ostatní členy odpovídají plochám, které tvoří vnější hranici oblasti. Ty jsou nulové, protože normálová složka rychlosti k vnější hranici je nulová. Metoda kontrolovaného objemu se dá ještě dále modifikovat a zobecňovat. Všimneme-li si že rozhodujícím faktem při odvození schémat touto metodou je, aby na plochách omezujících dva sousední objemy byly pro oba objemy stejné hodnoty toků. V jednom ven a v druhém dovnitř. Proto tyto toky musí být v absolutní hodnotě stejné a musí mít opačné znaménko. Pak se totiž při sumaci vzájemně vyruší. Hodnota α na hranici objemů 277 musí být tedy pro oba objemy stejná, nemusí to ovšem být jejich aritmetický průměr hodnot v obou sousedních objemech, jak je to v předchozím textu. Může to být například jejich geometrický průměr, tedy odmocnina z jejich součinu. V nových metodách definování této hodnoty může být i složitější, například s použitím kombinací schémat vyššího řádu s monotónními schématy. Po těchto zobecněních se pak metoda odvození schématu nazývá metodou kontrolovaných toků. Příklad použití metody kontrolovaného objemu. Pomocí této metody odvodíme aproximaci (17.1.11) rovnice (17.1.1), která je shodná s rovnicí (17.1.33). Aproximaci této rovnice metodou kontrolovaného objemu dává vztah (17.1.38). Při nulové divergenci aproximované vztahem (17.1.39) jsou zachovány veličiny 𝐼1 a 𝐼2 . Aproximaci provedeme na C-síti, kde ∆𝑥 𝑎 ∆𝑦 jsou délky kroků v síti na ose x,y, a kde složky vektoru rychlosti označme indexem s. Aproximace ve směru osy x je následující. Neboť 𝑟𝑗 = ∆𝑥∆𝑦 je podle (17.1.38) 𝜕𝛼 ∆𝑥∆𝑦 = −∆𝑦[𝑢𝛼̅ 𝑥 ](𝑥 + ∆𝑥/2) + ∆𝑦[𝑢𝛼̅ 𝑥 ](𝑥 − ∆𝑥/2) 𝜕𝑡 , (17.1.43) Ve zkráceném zápisu pro obě prostorové proměnné x, y pak máme 𝜕𝛼 = −𝛿𝑥 (𝛼̅ 𝑥 𝑢𝑠 ) + 𝛿𝑦 (𝛼̅ 𝑦 𝑣𝑠 ) 𝜕𝑡 , (17.1.44) což je výsledné hledané schéma. 17.2 Sadournyho schéma Kvadraticky konzervativní aproximace, které jsme studovali v předchozí části, se sice mohou použít pro všechny prognostické proměnné a dostaneme tím stabilní schémata. Ve skutečnosti jsou vhodné zejména pro aproximaci advekce skalárních veličin. Z hlediska hydrodynamických invariantů je pro aproximaci advekce pole větru vhodné použít poněkud složitější přístup. Schéma vhodné pro aproximaci advekce větru pochází od Sadournyho [9] a je založeno na zákonu zachování absolutní potenciální vorticity a též jejího kvadrátu, absolutní potenciální enstrophie. V jeho v článku je formulováno pro rovnice mělké vody. Toto schéma je velmi zdařilé. Zobecnění tohoto schématu pro baroklinní atmosféru jsem použil v modelu počítaném v létech 1987 – 1994 v ČHMU. Toto schéma bylo použito také v provozním modelu PERIDOT francouzské meteorologické služby, o čemž pojednáme dále. Z hlediska zákonů zachování Sadournyho schéma zachovává absolutní potenciální vorticitu pro rovnice mělké vody, což je 𝜂/ℎ a její čtverec nazývaný absolutní potenciální enstrophií. Zde použijeme stejná označení, jako v kapitole 5. Rovnice mělké vody. Formulaci rovnic pro zapsání schématu ještě trochu upravíme. Zavedeme složky toku hmoty, neboli složky vektoru proudové hustoty, označené velkými písmeny vztahy 𝑈 = ℎ𝑢 a 𝑉 = ℎ𝑣 (17.2.1) Absolutní vorticitu označíme obvyklým písmenem 𝜂 , je tedy 278 𝜂= 𝜕𝑣 𝜕𝑢 − +𝑓 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (17.2.2) Absolutní potenciální vorticitu označme 𝜂 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝑣𝑜𝑟 = = ( − + 𝑓) /ℎ ℎ 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (17.2.3) Rovnice mělké vody pro aproximaci s přihlédnutím ke vztahům 𝑣𝜂 = 𝑉. 𝑣𝑜𝑟 , 𝑢𝜂 = 𝑈. 𝑣𝑜𝑟 napíšeme ve tvaru 𝜕𝑢 𝜕 (gh + 𝐾) = 0 − 𝑉. 𝑣𝑜𝑟 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑣 𝜕 (gh + 𝐾) = 0 + 𝑈. 𝑣𝑜𝑟 + 𝜕𝑡 𝜕𝑦 (17.2.4) (17.2.5) kde K je kinetická energie 𝐾 = (𝑢2 + 𝑣 2 )/2 Φ je geopotenciál volné hladiny, tedy Φ = 𝑔ℎ Divergence je 𝐷= (17.2.6) 𝜕𝑢 𝜕𝑣 + 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (17.2.7) Rovnici kontinuity (23) můžeme psát pro explicitní schéma v divergentním tvaru 𝜕ℎ 𝜕 𝜕 (𝑢ℎ) + (𝑣ℎ) = 0 + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (17.2.8) Pro aproximaci rovnic aproximaci použijeme c-síť v Arakawově klasifikaci sítí. Nyní již můžeme přikročit k aproximaci rovnic. Složky toku hmoty (25) aproximujeme vztahy 𝑈 = ℎ̅ 𝑥 𝑢 a 𝑉 = ℎ̅ 𝑦 𝑣 (17.2.9) absolutní potenciální vorticitu (26) aproximujeme 𝑣𝑜𝑟 = (𝛿𝑥 𝑣 − 𝛿𝑦 𝑢 + 𝑓)/ℎ̅ 𝑥𝑦 (17.2.10) Poznamenejme, že hodnoty Coriolisova parametru máme tabelovány ve všech uzlových bodech, tedy i v uzlech posunutých sítí, proto nejsou nikde průměrovány. Divergenci 𝐷 = 𝛿𝑥 𝑢 + 𝛿𝑦 𝑣 (17.2.11) Aproximace rovnic (17.2.4.) a (17.2.5), která zachovává potenciální enstrophii má tvar 𝜕𝑢 − 𝑉̅ 𝑥𝑦 𝑣𝑜𝑟 ̅̅̅̅̅ 𝑦 + 𝛿𝑥 (Φ + 𝐾) = 0 𝜕𝑡 (17.2.12) 𝜕𝑣 ̅ 𝑥𝑦 𝑣𝑜𝑟 +𝑈 ̅̅̅̅̅ 𝑥 + 𝛿𝑦 (Φ + 𝐾) = 0 𝜕𝑡 (17.2.13) kde kinetická energie z hlediska zákonů zachování musí být aproximována vztahem 279 ̅̅̅2 𝑥 + 𝑣 ̅̅̅2 𝑦 ) /2 𝐾 = (𝑢 (17.2.14) Zbývá nám ještě aproximovat rovnici kontinuity, která splňuje zákony zachování. Ta může mít různý tvar. Nejjednodušší je vyjít z rovnice v divergentním tvaru. Pak taková aproximace má velmi jednoduchý přirozený tvar ∂Φ + 𝛿𝑥 𝑈 + 𝛿𝑦 𝑉 = 0 𝜕𝑡 (17.2.15) Diferenční schéma (17.2.12) a (17.2.13) je z hlediska meteorologie tak výhodné, protože je to schéma kvadraticky konzervativní, které ovšem zachovává důležitý hydrodynamický invariant absolutní potenciální vorticitu a její kvadrát, který se nazývá absolutní potenciální enstrophií. To ovšem je zde formulováno pro rovnice mělké vody, tedy pro barotropní atmosféru. Princip důkazu tohoto tvrzení je následující. Stejným způsobem, jako se odvozuje rovnice vorticity derivováním ve spojitém případě, použijeme stejný postup na diferenční úrovni. Na diferenční aproximace rovnic aplikujeme místo derivací jim odpovídající diferenční operátory a odvodíme tak diferenční analogii rovnice vorticity. Na rovnici (17.2.13) aplikujeme operator 𝛿𝑥 a odečteme od ní rovnici (17.2.12) na níž jsme aplikovali operátor 𝛿𝑦 . Vzhledem k tomu, že 𝛿𝑥𝑦 = 𝛿𝑦𝑥 členy s diskrétním gradientem se vyruší a vzhledem k tomu, že 𝑣𝑜𝑟. ℎ̅ 𝑥𝑦 = 𝛿𝑥 𝑣 − 𝛿𝑦 𝑢 + 𝑓 a derivace Coriolisova parametru podle času je rovna nule máme 𝜕 ̅ 𝑥𝑦 𝑣𝑜𝑟 (𝑣𝑜𝑟. ℎ̅ 𝑥𝑦 ) + 𝛿𝑥 (𝑈 ̅̅̅̅̅ 𝑥 ) + 𝛿𝑦 (𝑉̅ 𝑥𝑦 𝑣𝑜𝑟 ̅̅̅̅̅ 𝑦 ) = 0 𝜕𝑡 (17.2.16) Což je diskrétní analogie rovnice vorticity v divergenčním tvaru. Z čehož vyplývá zákon zachování střední hodnoty absolutní potenciální vorticity ve vertikálním sloupci tekutiny. Kombinací této rovnice s diferenční analogií rovnice kontinuity průměrované ve směru os x,y 𝜕 𝑥𝑦 ̅ 𝑥𝑦 ) + 𝛿𝑦 (𝑉̅ 𝑥𝑦 ) = 0 (ℎ̅ ) + 𝛿𝑥 (𝑈 𝜕𝑡 (17.2.17) Snadno nahlédneme, že pro derivace platí vztah 𝜕 𝜕 𝜕ℎ (𝑣𝑜𝑟 2 ℎ) = 2𝑣𝑜𝑟 (𝑣𝑜𝑟. ℎ) − 𝑣𝑜𝑟 2 𝜕𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑡 (17.2.18) Diferenční analogii tohoto vztahu můžeme psát ve tvaru 2𝑣𝑜𝑟𝛿𝑥 (𝑣𝑜𝑟 ̅̅̅̅̅ 𝑥 ℎ) − 𝑣𝑜𝑟 2 𝛿𝑥 = 𝛿𝑥 (𝑣𝑜𝑟 ̃ 𝑥 2 ℎ) , (17.2.19) 𝑥2 kde 𝑣𝑜𝑟 ̃ znamená čtverec geometrického průměru, tedy vlastně součin obou veličin. Násobíme-li rovnici (17.2.16) koeficientem 2. 𝑣𝑜𝑟 a odečteme od ní rovnici kontinuity (17.2.17) násobenou čtvercem absolutní potenciální vorticity 𝑣𝑜𝑟2 s použitím předchozích dvou vztahů dostaneme 𝜕 ̃2 𝑥 𝑈 ̃2 𝑦 𝑉̅ 𝑥𝑦 ) = 0 ̅ 𝑥𝑦 ) + 𝛿𝑦 (𝑣𝑜𝑟 (𝑣𝑜𝑟 2 ℎ̅ 𝑥𝑦 ) + 𝛿𝑥 (𝑣𝑜𝑟 𝜕𝑡 (17.2.20) Což ukazuje, že schéma je kvadraticky konzervativní. Kdybychom v rovnicích změny hybnosti členy s vorticitou průměrovali následovně 280 𝜕𝑢 ̅̅̅̅̅̅̅̅ − 𝑉̅ 𝑥 𝑣𝑜𝑟 𝑦 + 𝛿𝑥 (Φ + 𝐾) = 0 𝜕𝑡 (17.2.21) 𝜕𝑣 ̅̅̅̅̅̅̅̅̅ ̅ 𝑦 𝑣𝑜𝑟 𝑥 + 𝛿𝑦 (Φ + 𝐾) = 0 +𝑈 𝜕𝑡 (17.2.22) Dostáváme schéma, které zachovává celkovou energii. Toto schéma není pro meteorologii nejvýhodnější, protože v meteorologii je rozhodující rotační část větru. Divergenční část větru je spojená s gravitačními vlnami, jejichž amplituda je proto v modelech potlačována. Literatura: [1] Bryan Kirk: A Scheme for Numerical Integration of the Equations of Motion on an Irregular grid Free of Nonlinear Instability. Monthly Weather Review Vol. 94, 1966, s. 39-40. [2] Gadd A. J.: A numerical sdvection scheme with small phase speed errors, Qurt. J. R. Met. Soc. Vol. 104, (1978), s. 583-594. [3] Grammeltvedt Arne: A Survey of the Finite-Difference Schemes for the Primitive Equations for a Barotropic Fluid. Monthly Weather Review Vol. 97, 1969, s. 384-404. [4] Kurihara Y.,Holloway J. L.: Numerical Integration of a Nine-Level Global Primitive Equations Model Formulated by the Box Method, Monthly Weather Review Vol. 95, 1967, s.509-530. [5] Kvasnica Josef: Matematický aparát fyziky. ČSAV, Academia, Praha 1989. [6] Lax Peter: Hyperbolic Systems of Conservations Laws II. Communications on Pure and Applied Mathematics Vol. X, (1957) s. 537-566. [7] Lax Peter, Wenroff Burton: Systems of Conservation Laws. Communications on Pure and Applied Mathematics Vol. XIII, (1960), s. 217-237. [8] Richtmyer Robert. D., Morton K.W.: Difference Methods for Initial-Value Problems, INTERSCIENCE PUBLISHERS OF John Wiley & Sons, 1967. [9] Sadourny Robert: The Dynamics of Finite-Difference Models of the Shallow-Water Equations, Journal of Atmospheric Sciences Vol. 32, (1975), s. 680-689. 281 18. Eulerovský baroklinní model v hydrostatickém přiblížení Úvod V tomto úvodu chci navázat na kapitolu 13. „Vlnové pohyby v atmosféře“ a vysvětlit, proč při současné numerické předpovědi počasí se stále používají modely s hydrostatickou aproximací, ve kterých je rovnice hybnosti ve vertikálním směru zjednodušena na pouhé dva členy a redukována tedy na rovnici hydrostatické rovnováhy. Tato skutečnost je dána v podstatě tvarem oblasti fyzikální úlohy synoptické předpovědi. Vrstva vzduchu na naší planetě totiž tvoří vzhledem k rozměrům Země jen velmi tenkou vrstvu nad povrchem Země. Proto i výpočetní oblast modelů na omezené oblasti, označovaných zkratkou LAM (z anglického Limited Area Model) má tvar tenké obdélníkové desky. Pro přesnější představu měla oblast modelu, na které jsem zkoušel různé techniky aproximace horizontální rozměr přibližně čtverec o straně 6 000 km. Ve vertikálním směru byl sice použit 𝜎-systém, ale tloušťku skutečné atmosféry můžeme odhadnout na 20 km. To znamená, že horizontální rozměr oblasti výpočtu v km má poměr 1 : 300 a oblast výpočtu má skutečně tvar tenké destičky. Další skutečností je, že i v modelech s orografií se používají horizontální složky větru a gradientu tlaku a model bych v tomto případě nazval kvazi-horizontální. Synoptické vertikální rychlosti jsou v modelu s hydrostatickou aproximací dány divergencí horizontálního větru, nezahrnují také tepelnou konvekci, jejíž rozměry jsou menší, než je rozlišení výpočetní sítě. Tepelná konvekce nemůže tudíž být v modelu ani adekvátně popsána. Přesný popis konvekce by vzhledem k nemožnosti předpovědi polohy, kde se konvektivní výstupní proud vyskytne, nemá proto ani smysl. Tato skutečnost vyplývá z prací o tepelné konvekci Edvarda Lorenze. Konvekce je tedy v modelech v podstatě vždy parametrizací, kdy se odstraňuje instabilita teplotního zvrstvení atmosféry, tím, že se přebytečné teplo přenáší směrem vzhůru. Řešení rovnic nehydrostatických, tedy modelů plně stlačitelné atmosféry naráží zejména na problém, že ve vertikálním směru se vyskytují zvukové vlny, jejichž fázová rychlost je velká (přibližně 300 m /s). Pro explicitní schéma by vzhledem k CFL kritériu stability výpočtu bylo třeba volit časový krok řádově sekundy, což by na současných počítačích bylo z hlediska výpočetního času neúnosné. Časové změny prognostických veličin v jednotlivých časových krocích by byly také velmi malé, což by vyžadovalo dostatečnou přesnost výpočtů. Tato přesnost by však pro současné superpočítače nebyla asi problémem. Pro efektivnost výpočtů musí být tedy aproximace zvukových vln implicitní. Podle mého názoru, používá-li se i v modelech s orografií zjednodušení, že místo skutečného větru a gradientu tlaku se používá pouze jejich průmět do horizontální roviny, tedy horizontální vítr a horizontální gradient tlaku, nebudou se výsledky modelu s hydrostatickou aproximací a s plně stlačitelnou atmosférou od sebe významně lišit. Toto zjednodušení je adekvátní stejně pouze pro hydrostatické modely. Je dobré si také všimnout, že modely, které jsou v provozu pro každodenní předpověď počasí, používají až na výjimky hydrostatickou aproximaci. Na vývoji nehydrostatických modelů sice pracuje, což je motivováno také prestiží. Myslím si však, že tyto modely se uplatní spíše pro jiné účely, jako je modelování konvektivní bouřky, nebo tropické cyklóny, než pro synoptickou předpověď počasí. I když jsem se vývojem nehydrostatických modelů rovněž zabýval, není podle mého názoru vyřešen problém správného zahrnutí orografie do nehydrostatického modelu tak, aby umožnil jeho jednoduchou a efektivní numerickou realizaci. To je také důvod, proč se nehydrostatické 282 modely pro každodenní předpověď většinou neužívají a i my se v dalším budeme zabývat pouze předpovědními modely v hydrostatické aproximaci. 18.1. Řídící rovnice modelu v 𝝈-systému vertikální souřadnice V této kapitole si formulujeme řídící rovnice baroklinního modelu v hydrostatickém přiblížení v 𝜎-systému vertikální souřadnice pro model na omezené oblasti. Tyto modely jsou označovány zkratkou LAM, což zkracuje Limited Area Model. Formulaci řídících rovnic provedeme jednak pro Eulerovský model, ale zároveň s ní také modifikaci těchto rovnic pro semi-Lagrangeovský způsob časové integrace. Porovnání obou způsobů integrace je poučné a docela zajímavé. Zásadní rozdíl ve formulaci rovnic spočívá v tom, že pro Eulerovský model se pro aproximaci používají rovnice ve tvaru zákona zachování, tedy v divergentním tvaru, zatímco pro semi-Lagrangeovskou aproximaci se používají rovnice v advekčním tvaru. Za vertikální souřadnici jsem zvolil Phillipsův 𝜎-systém, protože je hojně používaný a princip aproximací na základě zákonů zachování je v něm nejnázornější. Výklad v p-systému by byl archaický, neboť se v prognostických modelech v současnosti již nepoužívá. Zároveň je také poněkud zavádějící, protože rovnice kontinuity neobsahuje časovou derivaci, a v důsledku toho ve stejném objemu vyjádřeném v souřadnicích p-systému je vždy stejné množství hmoty atmosféry. Advekční tvar pro složky větru je proto možné přepsat do divergentního tvaru pro libovolnou veličinu, například pro složky rychlosti. V 𝜎-systému to není možné, což odpovídá tomu, že příslušný zákon zachování není pro složky rychlosti, ale pro složky hybnosti. Postup časové integrace takto formulovaného modelu si včetně semi-implicitního schématu probereme do všech detailů, včetně vysvětlení správné formulace výpočetního schématu. Formulace předloženého modelu také navazuje na výklad transformace z p-systému do 𝜎systému a zpět, který je popsán v 8. Kapitole. Označení proměnných a konstant modelu V modelu používáme následující označení proměnných a konstant: Nezávisle proměnné: x, y jsou pravoúhlé souřadnice na konformní mapě t čas 𝜎 = 𝑝⁄𝑝𝑠 vertikální souřadnice (𝑥, 𝑦, 𝜎) tvoří 𝜎-systém vertikálních souřadnic), kde p je tlak a 𝑝𝑠 je tlak na povrchu země (na orografické ploše) (v programech je tlak 𝑝𝑠 často označovaný PN, jako tlak normalizační) Konstanty a funkce použité v modelu: a = 6 371 229 m je poloměr zemské sféry den = 86 164 sec délka hvězdného dne 𝑔 = 9.8 𝑚/𝑠 2 tíhové zrychlení země Ω=𝜋⁄43 082 = 7.292123 ∙ 10−5 je úhlová rychlost otáčení Země zeměpisná šířka 𝑓(𝑥, 𝑦) = 2Ω sin 𝜑 Coriolisův parametr 𝑚(𝑥, 𝑦) koeficient zkreslení konformní mapy 283 𝑠(𝑥, 𝑦) = 𝑚2 (𝑥, 𝑦) čtverec zkreslení mapy R = 287 [𝐽 𝑘𝑔−1 𝐾 −1 ] plynová konstanta pro suchý vzduch 𝑐𝑝 = 1004 [𝐽 𝑘𝑔−1 𝐾 −1 ] specifické teplo suchého vzduchu při konstantním tlaku 𝜅 = 𝑅 ⁄𝑐𝑝 = 0.286 c je koeficient útlumu divergence horizontálního větru Poznámka: Při pohybu Země kolem Slunce je délka roku 365.25 dne což v sekundách je 𝑑 = 365.25 ∗ 24 ∗ 3600 = 315 576 600 s. Vzhledem ke hvězdám má ovšem rok o jednu otáčku více, tedy 366.25 otáčky. Délka času jedné otáčky je proto kratší a je rovna 𝑑 ⁄366.25 = 86 164 𝑠. Tato hodnota dává skutečnou rychlost otáčení Země. Prognostické proměnné: 𝑢∗ , 𝑣 ∗ jsou horizontální složky skutečného větru na Zemi. (Připomínám, že jsou definovány pomocí souřadnic x, y konformní mapy a koeficientu zkreslení mapy m 1 1 vztahy 𝑢∗ = 𝑚 𝑑𝑥/𝑑𝑡, 𝑣 ∗ = 𝑚 𝑑𝑦/𝑑𝑡, a koeficient zkreslení mapy je definován jako poměr m=délka na mapě/skutečné délce) 𝑢 = 𝑢∗ ⁄𝑚 , 𝑣 = 𝑣 ∗ ⁄𝑚 horizontální složky modelového vektoru větru v. (Předchozí vztah můžeme považovat za definici modelového větru. Pro výpočet pohybu částic na mapě potřebujeme při semi-Lagrangeově metodě rychlost částice na mapě. Složky této rychlosti jsou (𝑠𝑢, 𝑠𝑣), kde 𝑠 = 𝑚2. V západní literatuře se používá označení obráceně. 𝑢∗ , 𝑣 ∗ je tedy modelový vítr, ten se používá v programech na počítači, kde jej jednoduše označíme u, v. 𝑃𝑁𝐿𝐺 = ln 𝑝𝑠 přirozený logaritmus tlaku na povrchu orografické plochy 𝑈 = 𝑝𝑠 𝑢, 𝑉 = 𝑝𝑠 𝑣 jsou složky vektoru toku hmoty, neboli složky vektoru proudové hustoty, tyto složky jsou tedy také úměrné složkám hybnosti T absolutní teplota Q směšovací poměr vodní páry Diagnostické proměnné: Φ = 𝑔𝑧 je geopotenciál a z je výška nad hladinou moře 𝑃 = Φ + 𝑅𝑇 ∗ ln 𝑝𝑠 potom ∇𝑃 je lineární část horizontálního gradientu tlaku 𝜎̇ =𝑑𝜎⁄𝑑𝑡 zobecněná vertikální rychlost 𝐾 = (𝑢2 + 𝑣 2 )/2 kinetická energie modelového větru Diferenciální operátory použité v modelu: třídimensionální individuální časová změna 𝑑 𝜕 𝜕 𝜕 = 𝑠 (𝑢 + 𝑣 ) + 𝜎̇ 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 horizontální individuální časová změna 𝑑𝐻 𝜕 𝜕 = 𝑠 (𝑢 +𝑣 ) 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 vyjádření individuální změny v semi-Lagrangeovském schématu s dvojrozměrnou interpolací v - vrstvách a na - ploše kde =1. 𝑑 𝑑𝐻 𝜕 = + 𝜎̇ 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝜕𝜎 284 divergence horizontálního větru 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑑 = 𝑠( + ) 𝜕𝑥 𝜕𝑦 Hamiltonův operátor ∇= [ 𝜕 𝜕 , ] 𝜕𝑥 𝜕𝑦 Laplaceův operátor ∇2 = 𝜕2 𝜕2 + 𝜕𝑥 2 𝜕𝑦 2 Proměnné pro Eulerovské a Sadournyho schéma: relativní vorticita 𝜉 = 𝑠( 𝜕𝑣 𝜕𝑢 − ) 𝜕𝑥 𝜕𝑦 absolutní vorticita 𝜂 =𝜉+𝑓 absolutní potenciální vorticita pro barotropní atmosféru 𝑣𝑜𝑟 = 𝜂/𝑝𝑠 kinetická energie skutečného větru 𝑠(𝑢2 + 𝑣 2 ) 𝐸= = 𝑠𝐾 2 𝑑𝑝 vertikální rychlost v p-systému 𝜔 = 𝑑𝑡 Derivováním vztahu 𝑝 = 𝜎𝑝𝑠 dostaneme 𝑑𝑝 𝑑𝑝𝑠 𝜕 𝜔= = 𝑝𝑠 𝜎̇ + 𝜎 = 𝑝𝑠 (𝜎̇ + 𝜎 ln 𝑝𝑠 ) + 𝜎𝑝𝑠 𝑠𝐯∇ ln ps 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝜕𝑡 lineární část 𝜔/𝑝𝑠 označme w neboli 𝜕 𝑤 = 𝜎̇ + 𝜎 ln 𝑝𝑠 𝜕𝑡 a individuální změnu tlaku můžeme psát ve tvaru 𝜔 = 𝑝𝑠 𝑤 + 𝜎𝑝𝑠 𝑠𝐯∇ ln ps 18.2. Divergentní tvar rovnic v 𝝈-systému vertikální souřadnice, kde horizontální souřadnice x, y tvoří kartézský systém na konformní mapě Rovnice dynamické meteorologie jsou obvykle formulovány pro individuální změnu určitých fyzikálních veličin. Takové fyzikální veličiny, které jsou funkcemi polohy a času, označme písmenem F. Funkce F tedy nechť popisuje určitou fyzikální vlastnost částice, například rychlost, teplotu, vlhkost i jiné veličiny, která se pohybuje v prostoru. Funkce F se v časovém průběhu, při kterém se částice pohybuje, mění, mění se ovšem vnějšími vlivy, 285 které můžeme shrnout do zdrojové funkce zdroj. Rovnici pro individuální změnu veličiny F, popisující časovou změnu určité konkrétní částice můžeme tedy napsat ve tvaru 𝑑𝐹 = 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 𝑑𝑡 (18.2.1) Připomeňme zde, že časová individuální změna se týká částice, která se skládá stále ze stejných molekul hmoty. Tedy hmotnost částice se při přenosu nemění a rovnici proto můžeme považovat vztaženou k jednotce hmoty. Popisuje tedy časovou změnu hodnoty F pro částici jednotkové hmotnosti, kterou považujeme za bod, přesněji umísťujeme do určitého bodu. Na rozdíl od dynamické meteorologie, kde se používá lokální systém souřadnic, a nebere se v úvahu zakřivení povrchu Země, v předpovědních metodách je ignorovat nemůžeme. Protože se naše studium týká zejména modelů na omezené oblasti, volíme jako souřadnice kartézský systém souřadnic na konformní mapě. Rozepíšeme-li individuální změnu do Eulerova rozvoje v tomto systému souřadnic, máme 𝑑𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 𝜕𝐹 = + 𝑠 (𝑢 + 𝑣 ) + 𝜎̇ = 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 𝑑𝑡 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 (18.2.2) Funkce čtverec zkreslení mapy 𝑠(𝑥, 𝑦) nezávisí na čase t, ani na vertikální souřadnici 𝜎, proto můžeme zavést následující označení. Nechť vektor v, má složky 𝐯 = (𝑢, 𝑣, 𝜎̇ /𝑠). (18.2.3) Pak můžeme (18.2.2) napsat stručněji 𝜕𝐹 = 𝑠𝐯. 𝛁𝐹 = 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 𝜕𝑡 (18.2.4) kde 𝜕𝐹/𝜕𝑡 vyjadřuje lokální změnu dané veličiny vztaženou na jednotku hmoty, tedy 𝜕 𝜕 𝜕 v Eulerově smyslu, a v rovnici (18.2.3) je operátor ∇= (𝜕𝑥 , 𝜕𝑦 , 𝜕𝜎). Zdrojová funkce proto musí vyjadřovat změnu rovněž vztaženou k jednotce hmoty. Zdrojovou funkcí zde máme na mysli nejen parametrizace fyzikálních dějů, ale i ostatní členy rovnic, které nepopisují advekci. Jsou to například Coriolisovy členy, gradient tlaku a tření v rovnicích změny hybnosti, v termodynamické větě 𝜔𝛼 člen a člen přítoku tepla atd. Všimněme si, že je to právě advekční tvar, ve kterém se změny týkají částice jednotkové hmoty. Druhou možností je napsat rovnice v divergentním tvaru. Zde musíme chápat fyzikální veličiny vztažené ne k jednotce hmoty, ale k množství hmoty obsažené v jednotce objemu. Objem zde musíme ovšem chápat v zobecněném smyslu, tedy objem v použitém systému souřadnic. Tedy kvádr, jehož hrany jsou rovnoběžné s osami ortogonálního systému souřadnic a jejichž délky jsou Δ𝑥, Δ𝑦, Δ𝜎 má v 𝜎-systému objem Δ𝑥. Δ𝑦. Δ𝜎. Vezmeme-li však ještě v úvahu, že souřadnice x, y jsou ortogonálními souřadnicemi na konformní mapě, jejíž zkreslení je m a jehož kvadrát jsme označili s, pak skutečné délky hran kvádru jsou 𝑚Δ𝑥, 𝑚Δ𝑦, a skutečný objem tohoto kvádru bude 𝑠. Δ𝑥. Δ𝑦. Δ𝜎. Všimněme si ještě souřadnice 𝜎, protože tato souřadnice je bezrozměrná, má objem tohoto kvádru rozměr pouze čtverečního metru. Studujme nyní svislý sloupec atmosféry jednotkového průřezu v souřadnicích x, y. Nechť tedy Δ𝑥. Δ𝑦 = 1. Zajímá nás množství hmoty v tomto sloupci, respektive v jeho 286 řezech o tloušťce Δ𝜎. Z hydrostatické rovnice pro malé hodnoty přírůstků proměnných můžeme psát ∆𝑝 = −𝜌∆𝑧. 𝑠 𝑔 (18.2.5) Kde pravá strana rovnice je násobena čtvercem zkreslení mapy s, aby objem na prvé straně byl skutečným objemem a jeho skutečná hmotnost je pak 𝜌∆𝑧. 𝑠. Neboť ∆𝑝 = 𝑝𝑠 ∆𝜎, odtud máme že, vrstva o síle Δ𝜎 svislého sloupce má hmotnost rovnu Δ𝜎𝑝𝑠 /(𝑠𝑔). V 𝜎-systému má celý svislý sloupec atmosféry o jednotkovém průřezu Δ𝑥. Δ𝑦 = 1 objem rovný jedné, neboť v tomto případě je Δ𝜎 = 1. Jeho hmotnost je proto rovna 𝑝𝑠 /(𝑠𝑔). Konstanty tíhového zrychlení Země g se v rovnicích zbavíme jednoduše tím, že je vynásobíme g. Konstanta tíhového zrychlení zde vyjadřuje pouze rozdíl mezi jednotkami hmotnosti a váhy v gravitačním poli Země. Při tomto přístupu je logické že je třeba fyzikální veličiny chápat odpovídajícím způsobem. Rychlost jako hybnost jednotky hmoty, teplotu jako úměrnou vnitřní energii… Je tedy jasné, že chceme-li popisovat změny veličin vztažené k hmotě obsažené v jednotce objemu, musíme do rovnic zahrnout i časové změny množství hmoty v studovaném objemu. Tyto změny jsou vyjádřeny rovnicí kontinuity, která se v 𝜎-systému obvykle píše ve tvaru 𝜕𝑝𝑠 𝜕 𝜕 𝜕 (𝑝𝑠 𝑣)) + (𝑝 𝜎̇ ) = 0 + 𝑠 ( (𝑝𝑠 𝑢) + 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 𝑠 (18.2.6) Vidíme, že pravá strana není v divergentním tvaru, ale vzhledem k tomu, že čtverec zkreslení mapy s, není funkcí času, ani vertikální souřadnice 𝜎, můžeme rovnici napsat ve tvaru 𝜕 𝑝𝑠 𝜕 𝜕 𝜕 𝜎̇ (𝑝𝑠 𝑢) + (𝑝𝑠 𝑣) + ( )+ (𝑝𝑠 ) = 0 𝜕𝑡 𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 𝑠 (18.2.7) Což je již v divergentním tvaru. Vzhledem k volbě vektoru v (18.2.3) můžeme tuto rovnici napsat také vektorově 𝜕 𝑝𝑠 ( ) + ∇(𝑝𝑠 𝐯) = 0 𝜕𝑡 𝑠 (18.2.8) Nyní již můžeme rovnici (18.2.2) nebo (18.2.4) napsat v divergentním tvaru. Rovnici advekce v advekčním tvaru (18.2.2) násobíme 𝑝𝑠 /𝑠 a přičteme k ní rovnici kontinuity (18.2.7) násobenou F dostáváme 𝜕 𝑝𝑠 𝐹 𝜕 𝜕 𝜕 𝑝𝑠 𝜎̇ 𝐹 𝑝𝑠 (𝑝𝑠 𝑢𝐹) + (𝑝𝑠 𝑣𝐹) + ( )+ ( ) = 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 𝜕𝑡 𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝑠 𝑠 (18.2.9) vektorový zápis je ovšem stručnější 𝜕 𝑝𝑠 𝐹 𝑝𝑠 ( ) + ∇(𝑝𝑠 𝐯𝐹) = 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 𝜕𝑡 𝑠 𝑠 (18.2.10) Poznamenejme ještě, že když rovnici (18.2.9) násobíme s, pak dostaneme rovnici k ní ekvivalentní v obvyklém tvaru 287 𝜕 𝜕 𝜕 𝜕 (𝑝𝑠 𝐹) + 𝑠 ( (𝑝𝑠 𝑢𝐹) + (𝑝𝑠 𝑣𝐹)) + (𝑝 𝜎̇ 𝐹 ) = 𝑝𝑠 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝑠 (18.2.11) a také, že když v této rovnici položíme funkci F =1, a zdroj=0 dostaneme rovnici kontinuity. Časová změna veličiny 𝑝𝑠 𝐹/𝑠 vyjadřuje změnu veličiny F vztaženou k jednotce objemu, neboli zahrnuje též změnu množství hmoty v jednotce objemu. Všimněme si ještě, že i hodnota zdrojové funkce na pravé straně rovnice je násobena 𝑝𝑠 /𝑠, nebo ve tvaru (18.2.11) přízemním tlakem 𝑝𝑠 . Položme nyní zdrojovou funkci rovnu nule, tedy 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 = 0 a studujme nyní vlastnosti řešení rovnice advekce v divergentním tvaru na oblasti G, do které vzduch ani nevtéká, ani z ní nevytéká. Normálová rychlost ke hranici S této oblasti je tedy rovna nule. Podle Gaussovy věty (18.1.32) , kde za vektorové pole A vezmu 𝑝𝑠 𝐯𝐹, dostáváme, pro integrál přes oblast G ∭ 𝑝𝑠 𝐯𝐹 𝑑𝑉 = 0 (18.2.12) Integrujeme-li tedy rovnici (18.2.10) pro 𝑧𝑑𝑟𝑜𝑗 = 0 . Pak podle (17.2.12) dostáváme, že též 𝜕 𝑝𝑠 𝐹 ∭( ) 𝑑𝑉 = 0 𝜕𝑡 𝑠 (18.2.13) Tento zákon nám říká, že střední hodnota 𝑝𝑠 𝐹/𝑠 se s časem nemění. Násobíme-li rovnici advekce (18.2.2) za předpokladu, že zdrojová funkce je rovna nule 2F, dostaneme pro časovou změnu F2 rovněž rovnici advekce 𝑑 2 𝐹 =0 𝑑𝑡 (18.2.14) Když tuto rovnici násobíme rovněž 𝑝𝑠 /𝑠 a přičteme k ní rovnici kontinuity (18.2.8) násobenou F2 dostaneme rovnici pro advekci F2 v divergentním tvaru 𝜕 𝑝𝑠 𝐹 2 ( ) + ∇(𝑝𝑠 𝐯𝐹 2 ) = 0 𝜕𝑡 𝑠 (18.2.15) Odtud stejně jako v předchozím případě pro F dostáváme zákon zachování středního kvadrátu veličiny F na oblasti G ve tvaru 𝜕 𝑝𝑠 𝐹 2 ∭( ) 𝑑𝑉 = 0 𝜕𝑡 𝑠 (18.2.16) Předchozí vztahy nám říkají, že řešení rovnice advekce je kvadraticky konzervativní. Diferenční schéma, které bude splňovat diskrétní analogii těchto vztahů je pak stabilní. Vztah (18.2.15) můžeme obdržet z rovnice advekce F v divergentním tvaru (18.2.10) tímto umělejším způsobem. Rovnici (18.2.10) násobíme 2F a odečteme od ní rovnici kontinuity násobenou F2. Pomocí vztahu (18.1.7) snadno obdržíme (18.2.15). 288 18.3 Řídící rovnice ve tvaru pro Sadournyho schéma V tomto odstavci si doplníme některé vztahy, abychom zobecnili Sadournyho schéma formulované pro rovnice mělké vody, pro rovnice baroklinního modelu v hydrostatickém přiblížení. Naše zobecnění se týká dvou skutečností. První zobecnění spočívá v jeho formulaci pro třírozměrný model v 𝜎-systému, toto zobecnění se tedy týká vertikální struktury modelu. Druhé zobecnění spočívá v přechodu od roviny k povrchu Země použitím souřadnic konformní mapy a tedy zavedení metrických koeficientů. Řídící rovnice v diferenciálním tvaru splňují pro celou řadu veličin zákony zachování. Po jejich aproximaci již nedokážeme, aby jejich diskrétní tvar všechny tyto zákony, které splňují diferenciální rovnice, rovněž splňoval. Je proto třeba z hlediska meteorologie vybrat ty nejvhodnější nejdůležitější veličiny, které mají být na diskrétní úrovni zachovány. Pro rovnice mělké vody jsme viděli, že to může být absolutní potenciální vorticita a její kvadrát, absolutní potenciální enstrophie. Pro rovnice mělké vody takové schéma pochází od Sadournyho [6], které jsme studovali v kapitole 16. Sadourny také ukázal, že pro studovaný model je zachování potenciální vorticity a enstrophie mnohem lepší, než například zachování kinetické energie, nebo i přímo hybnosti. My toto schéma zobecníme pro baroklinní model. Prezentuji zde schéma, které bylo použito v provozním modelu v Českém hydrometeorologickém ústavu [1], kde bylo v provozu od 15. dubna 1988 do příchodu nového modelu ALADIN v druhé polovině devadesátých let. Toto schéma je velice zdařilé. Později, v roce 1992 jsem po obdržení technické zprávy o modelu PERIDOT [5], když jsem pracoval v týmu ALADIN v Méteo France v Toulouse zjistil, že obdobné schéma bylo úspěšně použito i ve francouzském modelu PERIDOT. Bylo také zřejmě použito i při vývoji globálního diferenčního modelu v ECMWF, kde nahradilo složitější Arakawovo schéma, zachovávající navíc i kinetickou energii, které mělo určité problémy [4]. Další vývoj diferenčního globálního modelu zřejmě dlouho nepokračoval, protože pro globální modely se ukázala efektivnější spektrální technika řešení. Zobecnění Sadournyho schématu pro broklinní atmosféru funguje velice dobře a zcela jistě by je bylo možné používat v modelech na omezené oblasti, modelech označovaných LAM (limited area model). Náš výklad začneme formulací rovnice pro změnu zjednodušené potenciální vorticity, která je splněna pro barotropní atmosféru. Pro formulaci zobecněného Sadournyho schématu si zaveďme toto označení. Relativní vorticitu označme 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜉 = 𝑠( − ) 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (18.3.1) absolutní vorticitu 𝜂 =𝜉+𝑓 absolutní potenciální vorticitu pro barotropní atmosféru 𝑣𝑜𝑟 = 𝜂/𝑝𝑠 kinetická energii skutečného větru 𝑠(𝑢2 + 𝑣 2 ) 𝐸= = 𝑠𝐾 2 (18.3.2) (18.3.3) 289 (18.3.4) vertikální rychlost v p-systému 𝜔= 𝑑𝑝 𝑑𝑡 (18.3.5) Derivováním vztahu 𝑝 = 𝜎𝑝𝑠 dostaneme 𝑑𝑝 𝑑𝑝𝑠 𝜕 𝜔= = 𝑝𝑠 𝜎̇ + 𝜎 = 𝑝𝑠 (𝜎̇ + 𝜎 ln 𝑝𝑠 ) + 𝜎𝑝𝑠 𝑠𝐯∇ ln ps 𝑑𝑡 𝑑𝑡 𝜕𝑡 (18.3.6) lineární část 𝜔/𝑝𝑠 označme w neboli 𝑤 = 𝜎̇ + 𝜎 𝜕 ln 𝑝𝑠 𝜕𝑡 (18.3.7) a individuální změnu tlaku můžeme psát ve tvaru 𝜔 = 𝑝𝑠 𝑤 + 𝜎𝑝𝑠 𝑠𝐯∇ ln ps (18.3.8) Pro odvození rovnice vorticity vyjdeme z rovnic hybnosti ve tvaru 𝑑𝑢 𝜕𝑢 𝜕 𝜕 1 (𝐸 + Φ) + 𝑅𝑇 ln 𝑝𝑠 = 𝐹𝑥 + 𝜎̇ − 𝜂𝑣 + 𝑑𝑡 𝜕𝜎 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝑚 (18.3.9) 𝑑𝑣 𝜕𝑣 𝜕 𝜕 1 (𝐸 + Φ) + 𝑅𝑇 ln 𝑝𝑠 = 𝐹𝑦 + 𝜎̇ + 𝜂𝑢 + 𝑑𝑡 𝜕𝜎 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝑚 (18.3.10) Nyní postupujeme obvyklým způsobem. Od rovnice pro změnu 𝜕𝑣⁄𝜕𝑡 derivované podle x odečteme rovnici pro změnu 𝜕𝑢⁄𝜕𝑡 derivovanou podle y a výslednou rovnici násobíme čtvercem zkreslení mapy s. Dostaneme tak vztah 𝑑𝜂 + 𝜂𝑑 + 𝐵 = 0 𝑑𝑡 (18.3.11) kde 𝜕𝜎̇ 𝜕𝑣 𝜕𝜎̇ 𝜕𝑢 𝐵 = 𝑠( − ) 𝜕𝑥 𝜕𝜎 𝜕𝑦 𝜕𝜎 (18.3.12) Člen B je vzhledem k ostatním členům rovnice malý a většinou se zanedbává. Proto rovnici vorticity pro náš baroklinní model můžeme psát ve tvaru 𝑑𝜂 + 𝜂𝑑 = 0 𝑑𝑡 (18.3.13) Zde absolutní vorticita 𝜂 není ještě hydrodynamickým invariantem. Tím je absolutní potenciální vorticita, jejíž vyjádření je poměrně složité a nehodí se proto pro zobecnění 290 Sadournyho schématu. Ukážeme si však, že veličina 𝜂⁄𝑝𝑠 je přibližně hydrodynamickým invariantem obdobným potenciální vorticitě pro barotropní atmosféru. Abychom odvodili časovou individuální změnu veličiny 𝜂⁄𝑝𝑠 aplikujeme na tuto veličinu operátor 𝑑 ⁄𝑑𝑡 dostaneme 𝑑 𝜂 1 𝑑𝜂 𝜂 𝑑𝑝𝑠 ( )= ( − ) 𝑑𝑡 𝑝𝑠 𝑝𝑠 𝑑𝑡 𝑝𝑠 𝑑𝑡 (18.3.14) Vzhledem k tomu že přízemní tlak 𝑝𝑠 nezávisí na 𝜎, je 𝜕𝑝𝑠 ⁄𝜕𝜎 = 0 a rovnici kontinuity můžeme napsat ve tvaru 1 𝑑𝑝𝑠 𝜕𝜎̇ +𝑑+ =0 𝑝𝑠 𝑑𝑡 𝜕𝜎 (18.3.15) S použitím rovnice kontinuity dostane rovnice (17.3.14) tvar 𝑑 𝜂 𝜂 𝜕𝜎̇ ( )= 𝑑𝑡 𝑝𝑠 𝑝𝑠 𝜕𝜎 (18.3.16) Pravá strana této rovnice je rovněž velmi malá. Když ji zanedbáme, dostáváme, že veličina 𝜂⁄𝑝𝑠 je přibližně také hydrodynamickým invariantem, který zde budeme rovněž nazývat absolutní potenciální vorticitou, přesněji absolutní potenciální vorticitou pro barotropní atmosféru. Všimněme si také, že je shodná s absolutní potenciální vorticitou pro rovnice mělké vody, tedy pro divergentní barotropní model, neboť pro nestlačitelnou atmosféru, kde hustota 𝜌 je konstantní je výška této atmosféry úměrná přízemnímu tlaku. Odtud vyplývá také její název. Shrnutí rovnic pro formulaci Sadournyho diferenčního schématu Nyní si shrneme systém řídících rovnic ve tvaru pro aproximaci zachovávající absolutní potenciální vorticitu (která je přesně splněna pro barotropní atmosféru) a její kvadrát absolutní potenciální enstrophii. Pro zkrácení zápisu použijeme složky toku hmoty definované vztahy 𝑈 = 𝑝𝑠 𝑢, 𝑉 = 𝑝𝑠 𝑣 (18.3.17) Připomeňme ještě vztah pro absolutní potenciální vorticitu vor, který použijeme pro aproximaci ve tvaru 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝑣𝑜𝑟 = (𝑠 ( − ) + 𝑓)⁄𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (18.3.18) Pro semi-implicitní schéma je třeba oddělit lineární a zbytkovou nelineární část rovnic. Všimněme si proto, že horizontální gradient tlaku se skládá z dvou členů, z nichž druhý člen je nelineární, protože je v něm součin teploty T a logaritmu přízemního tlaku 𝜕Φ 𝜕 + 𝑅𝑇 ln 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (18.3.19) proto druhý člen horizontálního gradientu tlaku rozdělíme na lineární část, pro kterou zavedeme funkci P vztahem 𝑃 = Φ + 𝑅𝑇 ∗ ln 𝑝𝑠 (18.3.20) 291 Kde 𝑇 ∗ je referenční profil absolutní teploty atmosféry, který je funkcí pouze souřadnice 𝜎, pro semi-implicitní schéma se obvykle volí konstantní teplota 300 K. Protože se zabýváme formulací dynamické části modelu, tedy bez parametrizací, zdrojové funkce na prvých stranách rovnic položíme rovny nule. Rovnice pro časovou změnu hybnosti (18.3.9) a (18.3.10) budou mít po těchto úpravách nyní tvar 𝑑𝑢 𝜕𝑢 𝜕 𝜕 (𝐸 + 𝑃) + 𝑅(𝑇 − 𝑇 ∗ ) ln 𝑝𝑠 = 0 + 𝜎̇ − 𝑣𝑜𝑟 𝑉 + 𝑑𝑡 𝜕𝜎 𝜕𝑥 𝜕𝑥 (18.3.21) 𝑑𝑣 𝜕𝑣 𝜕 𝜕 (𝐸 + 𝑃) + 𝑅(𝑇 − 𝑇 ∗ ) ln 𝑝𝑠 = 0 + 𝜎̇ + 𝑣𝑜𝑟𝑈 + 𝑑𝑡 𝜕𝜎 𝜕𝑦 𝜕𝑦 (18.3.22) Rovnici kontinuity a termodynamickou větu napíšeme také v divergentním tvaru. Protože 𝑝𝑠 nezávisí na 𝜎 můžeme rovnici kontinuity (18.2.6) psát ve tvaru 𝜕𝑝𝑠 𝜕𝑈 𝜕𝑉 𝜕𝜎̇ + 𝑠 ( + ) + 𝑝𝑠 =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 (18.3.23) Termodynamickou větu (1.2.14) musíme upravit také do divergentního tvaru 𝑐𝑝 𝑑𝑇 = 𝜔𝛼 + 𝑞̇ 𝑑𝑡 (18.3.24) kde 𝑞̇ je přítok tepla na jednotku hmoty od parametrizací. Pro dynamickou část modelu klademe přítok tepla nulový, tedy 𝑞́ = 0. Divergentní tvar této rovnice obdržíme tak, že tuto rovnici násobíme přízemním tlakem 𝑝𝑠 a přičteme k ní rovnici kontinuity násobenou T, dostaneme vztah tvaru (18.2.11) pro veličinu F=T po vydělením 𝑝𝑠 máme 𝑐𝑝 𝜕𝑇 𝑠 𝜕 𝜕 𝜕 (𝑉𝑇)) + (𝜎̇ 𝑇) = 𝜔𝛼 + ( (𝑈𝑇) + 𝜕𝑡 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝜎 (18.3.20) Poslední rovnicí je rovnice hydrostatické rovnováhy, kterou použijeme ve tvaru 𝜕Φ = −𝑅𝑇 𝜕 ln 𝜎 (18.3.21) 18.4 Aproximace rovnic modelu Aproximace rovnic v Eulerově tvaru vychází ze zákonů zachování. Aproximace nelineární advekce se většinou odvozuje stejně jako zákony zachování pro diferenciální rovnice z Gaussovy věty. Proto i na diskrétní úrovni diferenční rovnice splňují vybrané zákony zachování přesně, což je ve srovnání se semi-Lagrangeovskými schématy jejich výhoda. Diskrétní model je tedy jakousi obdobou modelu popsanému diferenciálními rovnicemi, které aproximuje. Můžeme se na něj proto dívat také tak, že přímo modeluje děje v atmosféře, protože sám odpovídá zákonům, které platí v atmosféře. Výpočetní síť pro časovou integraci modelu V horizontální rovině použijeme jako základní sít pravidelnou čtvercovou síť na obdélníkové oblasti v rovině konformní mapy, jejíž strany jsou rovnoběžné s osami souřadnic 292 x, y. Krok v síti ∆𝑥 = ∆𝑦 nechť je ve směru souřadných os stejný. Na této základní síti jsou zadávány hodnoty geopotenciálu, teploty, přízemního tlaku divergence i zobecněné vertikální rychlosti. Rozmístění složek větru nechť odpovídá C-síti. Vorticita je umístěna ve středech čtverců základní sítě. Obrázek 18.1. Obrázek 18.1 V 𝜎-hladinách a vrstvách je použita C-síť Na vertikální ose je třírozměrná oblast omezena na interval 0 ≤ 𝜎 ≤ 1, kde 𝜎 = 1 tvoří dolní hranici oblasti povrch Země. Ve vertikálním směru je oblast rozdělena na K vrstev (layer). Tyto vrstvy od sebe odděluje a tvoří tedy jejich dolní a horní hranici, K+1 hladin (level) konstantního 𝜎, jejichž hodnoty jsou zadány 𝜎1 = 0 < 𝜎2 < 𝜎3 < < 𝜎𝐾 < 𝜎𝐾+1 = 1 (18.4.1) 𝜎-hladiny tvoří spolu s horizontální C-sítí třírozměrnou síť, která po vertikále nemá konstantní délku kroku. Ve vertikálním směru jsou v uzlech 𝜎-hladin zadávány hodnoty geopotenciálu Φ a hodnoty vertikální rychlosti 𝜎̇ . Uvnitř vrstev jsou vlastně zadány průměrné hodnoty proměnných: složek rychlosti u, v, absolutní teploty T, směšovacího poměru vodní páry, ale i odvozených veličin vorticity, horizontální a třídimensionální divergence. Body, ke kterým se tyto hodnoty na vertikální ose vztahují, nemusí být ve vertikálním směru v daném bodě horizontální sítě na vertikální ose definovány. Jsou to jednoduše hodnoty ve vrstvách. Obrázek 18. 2. 293 Obrázek 18.2. Ve vertikálním směru je použita střídavá síť. Na obrázku je znázorněno rozmístění proměnných v 𝜎-hladinách a vrstvách. Modely ECMWF označují v publikacích vrstvy (layer) celými indexy, tedy například 𝑘 = 1, 2, … , 𝐾 − 1, 𝐾, zatímco hladiny konstantního 𝜎 indexy lomenými tedy 𝑙 = 1⁄2, 1 + 1⁄2 , 2 + 1⁄2 , … . , 𝐾 − 1⁄2, 𝐾 + 1⁄2 . V programech se ovšem lomené indexy pro střídavá schémata nepoužívají, proto jsou 𝜎-hladiny indexovány buď od nuly do K, nebo což je použito v našich modelech indexování od 1 di K+1. Vrstvy jsou indexovány od 1 do K. Aproximace horizontálního gradientu tlaku Aproximaci začneme odvíjet od aproximace horizontálního gradientu tlaku, který je třeba aproximovat odpovídajícím způsobem. V z-systému a v p-systému je horizontální gradient tlaku vyjádřen jedním členem a žádný problém nevzniká. V 𝜎-systému, ale i v ostatních systémech vertikální souřadnice kopírujících terén je situace jiná. V 𝜎-systému je horizontální gradient tlaku vyjádřen dvěma členy −∇Φ − 𝛼∇𝑝 . Tyto členy mají opačná znaménka, a jejich rozdíl, zejména v místech, kde orografická plocha má spád, je ve srovnání s velikostí členů malý. Na obrázku 18.3 vidíme, že 𝑝1 > 𝑝2 a zároveň Φ1 < Φ2 . 294 Obrázek 18.3 K určení znamének členů horizontálního gradientu tlaku. Odtud v tomto případě je 𝜕Φ⁄𝜕𝑥 ≈ (Φ2 − Φ1 )/∆𝑥 > 0 a zároveň 𝜕𝑝⁄𝜕𝑥 ≈ (𝑝2 − 𝑝1 )/∆𝑥 < 0. Při nevhodné aproximaci gradientu vzniká velká chyba. Protože měrný objem je vždy kladný, mají uvažované členy opačná znaménka. Také je zřejmé, že čím má 𝜎-plocha větší spád jsou oba členy větší. Pro aproximaci ovšem musíme nahradit měrný objem, jehož hodnotu získáme ze stavové rovnice ∝= 𝑅𝑇⁄𝑝 = 𝑅𝑇⁄𝜎𝑝𝑠 a horizontální gradient píšeme ve tvaru −∇Φ − 𝛼∇𝑝 = −∇Φ − 𝑅𝑇∇ ln 𝑝𝑠 (18.4.2) Aproximuji-li horizontální gradient tlaku ze tří uzlových bodů, kde hodnotu absolutní teploty T vezmu v prostředním bodě, tedy 𝑥 ̅̅̅𝑥 𝑥 Φ − 𝑅𝑇𝛿 ̅̅̅̅̅̅̅̅̅ −𝛿 (18.4.3) 𝑥 𝑙𝑛 𝑝𝑠 je tato aproximace zcela chybná. První, kdo si této situace všiml, byl N. Phillips při studiu výsledků všeobecného cirkulačního modelu vypracovaném v USA pod vedením Smagorinského. Ten pro odstranění chyby navrhl lokálně transformovat geopotenciál do psystému a v tomto systému horizontální gradient spočítat. Ke stejné aproximaci došel také Corby [3]. Aproximace pak vyplynula z požadavku, aby pro profil teploty lineární vzhledem k logaritmu tlaku a nulový horizontální gradient v p-systému dala aproximace v 𝜎-systému rovněž nulovou hodnotu. Nyní si všimněme techniky výpočtu horizontálního gradientu tlaku pomocí lokální transformace do p-systému. Ukážeme si ji pro složku gradientu ve směru osy x. Pro zvýšení obecnosti nemusíme vertikální lokální interpolaci geopotenciálu provádět vzhledem k proměnné tlaku p, jak to dělal Smgorinsky, ale k libovolné monotónní funkci ℎ(𝑝) tlaku p. Vhodná funkce je ovšem ℎ(𝑝) = ln 𝑝, vzhledem k logaritmu tlaku je teplota většinou lineární funkcí. Lineární transformace geopotenciálu do lokálního p-systému je znázorněna na obrázku 18. 4. 295 Obrázek 18.4 Aproximace horizontálního gradientu tlaku lokální transformací do p-systému. Do p-systému si zakresleme 𝜎-plochu. Pro výpočet horizontálního gradientu tlaku použijeme hodnoty geopetenciálu Φ, teploty T a logaritmu tlaku h ve dvou sousedních uzlových bodech na 𝜎-ploše. Tyto body označme indexy 1 a 2. Prostředku úsečky mezi body 1 a 2 ježící na 𝜎ploše, ve kterém gradient počítáme, odpovídá logaritmus tlaku který je aritmetickým průměrem logaritmů tlaku h v bodě 1 a 2, tedy ℎ̅𝜎 = (ℎ1 + ℎ2 )⁄2. Interpolace tedy probíhá vzhledem k logaritmu tlaku h do tlakové hladiny 𝑝 = 𝑒𝑥𝑝(ℎ̅𝜎 ). Hodnoty geopotenciálu v této tlakové hladině v bodech 1 a 2 označme Φ1 ∗ a Φ2 ∗ . Pro interpolaci je třeba znát hodnoty derivací geopotenciálu podle h. Tyto hodnoty nám dá hydrostatická rovnice 𝜕Φ = −𝑅𝑇 𝜕ℎ (18.4.4) Hodnoty geopotenciálu pro výpočet horizontálního gradientu tlaku v lokálním p-systému tedy jsou ∂Φ Φ1 ∗ = Φ1 + (ℎ̅𝜎 − ℎ1 ) ( ) 𝜕ℎ 1 (18.4.5) ∂Φ Φ2 ∗ = Φ2 + (ℎ̅𝜎 − ℎ1 ) ( ) 𝜕ℎ 2 (18.4.6) Pomocí hydrostatické rovnice (18.4.4) je přepíšeme do tvaru Φ1 ∗ = Φ1 − 𝑅𝑇1 (ℎ2 − ℎ1 )/2 (18.4.7) ∗ Φ2 = Φ2 + 𝑅𝑇2 (ℎ2 − ℎ1 )/2 (18.4.8) Připomeňme, že pravé strany předchozích rovnic jsou v 𝜎-systému. Dále platí (ℎ2 − ℎ2 )⁄∆𝑥 = 𝛿𝑥 ℎ = 𝛿𝑥 ln 𝑝 = 𝛿𝑥 ln(𝜎𝑝𝑠 ) = 𝛿𝑥 ln 𝑝𝑠 (18.4.9) Odečtením (18.4.7) od (18.4.8) a dělením Δ𝑥 dostáváme aproximaci horizontálního tlaku 296 ( 𝜕Φ Φ2 ∗ − Φ1 ∗ Φ2 − Φ1 𝑇1 + 𝑇2 ℎ2 − ℎ1 ) ≈ = +𝑅 𝜕𝑥 𝑝 ∆𝑥 Δ𝑥 2 Δ𝑥 (18.4.10) Výslednou aproximaci můžeme s použitím (18.4.9) psát ve tvaru 𝜕Φ ( ) ≈ 𝛿𝑥 Φ + 𝑅𝑇̅ 𝑥 𝛿𝑥 ln 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝑝 (18.4.11) Tato aproximace horizontálního gradientu tlaku je vzhledem k rozmístění proměnných konstruována pro C-síť. Napíšeme-li analogii této aproximace pro standardní A-síť, můžeme ji napsat ve tvaru 𝜕Φ 𝑥 ̅̅̅̅̅̅ ̅ 2𝑥 ̅̅̅̅̅̅̅̅̅𝑥 ( ) ≈𝛿 𝑥 Φ + 𝑅𝑇 𝛿𝑥 ln 𝑝𝑠 𝜕𝑥 𝑝 (18.4.12) Právě k této aproximaci dospěl Corby [9] již zmíněným jiným způsobem. K aproximaci na standardní A-síti, je třeba poznamenat, že průměrování teploty do prostředního bodu je velmi důležité. Když teplotu průměrovanou podle x nahradíme teplotou v prostředním uzlovém bodě, dostaneme chybné výsledky. V teplotě se mohou vyskytovat vlny délky 2Δ𝑥 a výsledek je pak zcela jiný. Poznamenejme zde, že ve spektrálním modelu tento problém nehrozí, protože nejkratší vlny jsou uřezáváním odstraněny. Aproximace řídících rovnic modelu Nyní napíšeme aproximace rovnic (18.3.17) až (18.3.22). Tato aproximace je obdobou Sadournyho aproximace popsané v kapitole 16. „Aproximace rovnice advekce“. Začneme je aproximací proměnných vyskytujících se v řídících rovnicích. Složky toku hmoty jsou umístěny v uzlových bodech složek rychlostí a jejich aproximace jsou 𝑈 = 𝑝̅𝑠 𝑥 𝑢, 𝑉 = 𝑝̅𝑠 𝑦 𝑣 (18.4.13) Kinetickou energii umístěnou v uzlových bodech základní sítě je třeba, aby absolutní potenciální vorticita splňovala zákony zachování přesně, aproximovat následovně 𝑦 ̅̅̅2 𝑥 + ̅̅̅ 𝐸 = 𝑠 (𝑢 𝑣 2 )⁄2 (18.4.14) Absolutní potenciální vorticita je umístěna ve středech čtverců základní sítě následovně 𝑣𝑜𝑟 = (𝑠(𝛿𝑥 𝑣 − 𝛿𝑦 𝑢) + 𝑓)⁄𝑝̅𝑠 𝑥𝑦 (18.4.15) Aproximace rovnic modelu napíšeme tak, že od sebe oddělíme lineární část, která je v semiimplicitním schématu vyhodnocována implicitně a zbytkem aproximovaným explicitně. V modelech je obvyklé, generovat semiimplicitní schéma tak, že nejdříve vypočteme hodnotu v následujícím časovém kroku explicitním schématem, a výsledek pak opravíme na hodnotu vypočtenou semiimplicitním schématem procedurou nazývanou semiimplicitní korekcí. Ta je založena ovšem na řešení složité soustavy lineárních rovnic. Tento postup má řadu výhod, například správnost funkce semiimplicitního schématu můžeme zkontrolovat srovnáním výsledků integrace explicitním a semiimplicitním schématem. Podle mé zkušenosti obě schémata dávají stejné výsledky, efektivnost semiimplicitního schématu je však několikrát větší. Abychom semi-impicitní korekci mohli použít beze změn pro Eulerovské i semiLagrageovské modely, použijeme netradičně některá označení používaná v semiLagrangeovských modelech i pro modely Eulerovské. V obou případech je třeba od sebe 297 oddělit lineární část rovnic popisující gravitační vlny aproximovanou semiimplicitně a zbytek aproximovaný explicitně. Abychom byli konkrétnější, uvažujme evoluční úlohu ve tvaru 𝑑𝑧 = 𝐹𝑧 𝑑𝑡 (18.4.16) kde nelineární operátor pravé strany rovnice rozdělíme na dvě části. Na lineární část Lz která popisuje rychle se pohybující gravitační vlny a na nelineární část Nz která zahrnuje ostatní členy. Tato část popisuje pouze relativně pomalu se pohybující Rossbyho vlny a v Eulerovské versi modelu také advekci. Můžeme tedy psát 𝐹𝑧 = 𝐿𝑧 + 𝑁𝑧 (18.4.17) Časová aproximace obkročného schématu vztahu (18.4.16) je v Eulerovských schématech zapisována vztahem ̅̅̅̅ 𝛿𝑡 𝑧 𝑡 = 𝐹𝑧 (18.4.18) My ji však zapíšeme ve stejném tvaru jako pro semi-Lagrangeovská schémata. Explicitní obkročné schéma pro úlohu (18.4.16) zapíšeme následovně 𝑧 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 − 𝑧 − = 𝐹𝑧 = 𝐿𝑧 + 𝑁𝑧 2Δ𝑡 (18.4.19) + Pro Eulerovské schéma jsou všechny veličiny ve stejném uzlovém bodě a 𝑧 je hodnota z v čase 𝑡 + Δ𝑡 a 𝑧 − je z v čase 𝑡 − Δ𝑡. Pravá strana rovnice je v čase t. Hodnotu 𝑧 + vypočtenou explicitním schématem (18.4.19) jsme označili indexem expl, tedy 𝑧 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 , hodnotu vypočtenou semiimplicitním schématem označujeme jednoduše 𝑧 + , tedy bez indexu. Zavedeme-li časové průměrování s tak zvaným decentingem, kde 0 ≤ 𝜀 ≤ 1. Obvykle se používá malá hodnota 𝜀 pro zvýšení stability schématu a filtraci krátkých vln. Pro hodnotu 𝜀 = 0 dostáváme lichoběžníkové schéma a pro 𝜀 = 1 dostáváme zpětné implicitní schéma. Decetring je vyložen v kapitole 11, vztah (11.21). Časové průměrování zavedeme vztahem 𝑧̅ = ((1 + 𝜀)𝑧 + + (1 − 𝜀)𝑧 − )⁄2 (18.4.20) kde 𝑧̅ je průměrovaná hodnota. Semi-implicitní schéma můžeme pak napsat ve tvaru 𝑧+ − 𝑧− = 𝐿𝑧̅ + 𝑁𝑧 2Δ𝑡 (18.4.21) Poznamenejme, že v semi-Lagrageovském schématu znamená vztah (17.4.20) trochu něco jiného. Hodnota 𝑧 + je umístěna v příchozím bodě trajektorie, který je uzlovým bodem. Hodnota 𝑧 − je však umístěna do výchozího bodu trajektorie a nelineární člen do středu trajektorie. Aproximace řídících rovnic explicitním schématem. Pro rovnice časové změny horizontálních složek větru použijeme Sadournyho aproximaci 𝑢+ 𝑒𝑥𝑝𝑙 − 𝑢− = 𝐿𝑢 + 𝑁𝑢 2∆𝑡 (18.4.22) 𝐿𝑢 = −𝛿𝑥 𝑃 ̅̅̅̅̅ 1 ̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅ 𝑝𝑠 𝜎̇ 𝑥 ∆𝑢𝜎 𝑁𝑢 = −𝑅(𝑇 − 𝑇 ∗ )𝛿𝑥 (ln 𝑝𝑠 ) + 𝑣𝑜𝑟 ̅̅̅̅̅ 𝑦 𝑉̅ 𝑥𝑦 − 𝛿𝑥 𝐸 − 𝑥 𝑝̅𝑠 ∆𝜎 298 𝑣 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 − 𝑣 − = 𝐿𝑣 + 𝑁𝑣 2∆𝑡 (18.4.23) 𝐿𝑣 = −𝛿𝑦 𝑃 𝑁𝑣 = −𝑅(𝑇 − 𝑇 ∗ )𝛿𝑦 (ln 𝑝𝑠 ) 𝑥 ̅ 𝑥𝑦 + 𝑣𝑜𝑟 ̅̅̅̅̅ 𝑈 ̅̅̅̅̅ 1 ̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅ 𝑝𝑠 𝜎̇ 𝑦 ∆𝑣 𝜎 − 𝛿𝑦 𝐸 − 𝑦 𝑝̅𝑠 ∆𝜎 Rovnici kontinuity v napsanou zde v divergentním tvaru 𝑝𝑠 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 − 𝑝𝑠 − ∆(𝑝𝑠 𝜎̇ ) = −𝑠(𝛿𝑥 𝑈 + 𝛿𝑦 𝑉) − 2∆𝑡 ∆𝜎 (18.4.24) upravíme pro semiimplicitní schéma tak, že ji vydělíme přízemním tlakem 𝑝𝑠 a napíšeme v advekčním tvaru pro ln 𝑝𝑠 , čímž se u třírozměrné divergence zbavíme činitele 𝑝𝑠 a ta pak představuje lineární členy (ln 𝑝𝑠 )+ 𝑒𝑥𝑝𝑙 − (ln 𝑝𝑠 )− ∆𝜎̇ =− − 𝑑 − 𝑁𝑐 2∆𝑡 ∆𝜎 (18.4.25) Lineární část pravé strany rovnice kontinuity je tedy ∆𝜎̇ 𝐿𝑐 = − −𝑑 ∆𝜎 (17.4.26) kde 𝑁𝑐 je nelineární člen advekce rovnice kontinuity 𝑠 𝑥 ̅̅̅̅̅̅̅̅ ̅̅̅̅̅̅̅̅𝑦 𝑁𝑐 = (𝑢𝛿 𝑥 𝑝𝑠 + 𝑣𝛿𝑦 𝑝𝑠 ) 𝑝𝑠 (18.4.27) a d je divergence horizontálních složek větru 𝑑 = 𝑠(𝛿𝑥 𝑢 + 𝛿𝑦 𝑣) (18.4.28) Protože w obsahuje derivaci podle času, musíme rozlišovat mezi hodnotami explicitního schématu 𝑤𝑒𝑥𝑝𝑙 a hodnotami v semiimplicitním schématu w, Rovnice kontinuity pro semiimplicitní schéma pak píšeme ve tvaru ∆𝑤𝑒𝑥𝑝𝑙 = −𝑑 − 𝑁𝑐 ∆𝜎 (18.4.29) kde (ln 𝑝𝑠 )+ 𝑒𝑥𝑝𝑙 − (ln 𝑝𝑠 )− 𝑤𝑒𝑥𝑝𝑙 = 𝜎̇ + 𝜎 2∆𝑡 (18.4.30) Termodynamickou větu aproximujeme následovně 𝑇 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 − 𝑇 − 𝜅𝑇 ∗ 𝜎 = ∗ 𝑤 ̅̅̅̅̅̅̅ 𝑒𝑥𝑝𝑙 + 𝑁𝑇 2∆𝑡 𝜎 (18.4.31) kde aproximace nelineární části pravé strany termodynamické věta je 299 𝑁𝑇 = − 1 𝑝𝑠 𝜎 ̅̅̅̅̅̅̅̅ ̇ 𝑝 𝜅(𝑇 − 𝑇 ∗ ) 𝑠 𝜎Δ𝑇 𝜎 + − 𝑝𝑠 𝑤 ̅̅̅̅̅̅̅ 𝑒𝑥𝑝𝑙 ] Δ𝜎 𝜎∗ ̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅ ̅ 𝑥 𝛿𝑥 (ln 𝑝𝑠 )𝑥 + ̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅ −𝜅𝑠(𝑈𝑇 𝑣𝑇̅ 𝑦 𝛿𝑦 (ln 𝑝𝑠 )𝑦 ) ̅̅̅̅̅̅̅ 𝑥 [𝑠(𝑈𝛿𝑥 𝑇 𝑦 ̅̅̅̅̅̅̅ 𝑉𝛿 𝑦𝑇 ) + a kde 1 Δ ln 𝜎 = 𝜎∗ Δ𝜎 (18.4.30) V aproximaci termodynamické věty je nelineární člen energeticky konsistentní s aproximací horizontálního gradientu tlaku, práce tohoto gradientu tlaku je rovna omega-alfa členu termodynamické věty. Diferenční analogii hydrostatické rovnici můžeme psát ve tvaru ΔΦ = −𝑅𝑇 Δ ln 𝜎 (18.4.31) Nebo také v ekvivalentním tvaru ΔΦ 𝑅𝑇 =− ∗ Δσ 𝜎 (18.4.32) Aproximace řídících rovnic semiimplicitním schématem Semiimplicitní aproximace rovnic pro časovou změnu horizontálních složek větru jsou 𝑢+ − 𝑢− = 𝐿𝑢̅ + 𝑁𝑢 2∆𝑡 (18.4.33) + − 𝑣 −𝑣 = 𝐿𝑣̅ + 𝑁𝑣 2∆𝑡 (18.4.34) Semi-implicitní aproximace rovnice kontinuity je (ln 𝑝𝑠 )+ − (ln 𝑝𝑠 )− ∆𝜎̇̅ =− − 𝑑̅ − 𝑁𝑐 2∆𝑡 ∆𝜎 (18.4.35) pro realizaci ji použijeme ve tvaru ∆𝑤 = −𝑑̅ + 𝑁𝑐 ∆𝜎 (18.4.36) kde (ln 𝑝𝑠 )+ − (ln 𝑝𝑠 )− ̅ 𝑤 = 𝜎̇ + 𝜎 2∆𝑡 Semiimplicitní aproximace termodynamické věty má pak tvar 𝑇 + − 𝑇 − 𝜅𝑇 ∗ 𝜎 = ∗ 𝑤 ̅ + 𝑁𝑇 2∆𝑡 𝜎 (18.4.37) Aproximace hydrostatické rovnice, která je pouze diagnostickým vztahem, zůstává stále stejná 300 ∆Φ = −𝑅𝑇 Δ ln 𝜎 (18.4.38) Semiimplicitní korekce Semiimplicitní korekce nám opraví explicitní schéma na schéma semiimplicitní. Formulujme si nyní semiimplicitní opravu aproximace pro evoluční úlohu (18.4.16). Odečteme-li od semiimplicitní aproximace (18.4.21) explicitní aproximaci (18.4.19) dostáváme vztah pro semiimplicitní opravu ve tvaru 𝑧 + − 𝑧 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 = 𝐿(𝑧̅ − 𝑧) 2Δ𝑡 (18.4.39) + − Kde lineární kombinaci hodnot 𝑧 , 𝑧 , 𝑧 označujeme jako 𝜏𝑧 a tedy je 1+𝜀 + 1−𝜀 − 𝜏𝑧 = 𝑧̅ − 𝑧 = 𝑧 + 𝑧 −𝑧 2 2 (18.4.40) Korekční člen na pravé straně rovnice pak můžeme psát ve tvaru 𝐿(𝜏𝑧).V modelech ECMWF se pro semiimplicitní část používá lichoběžníkové schéma, pro které je 𝜀 = 0 a tedy 1 𝑧̅ = (𝑧 + + 𝑧 − )⁄2 V tomto případě má korekční člen tvar 𝐿𝜏𝑧 = 2 (𝑧 + − 2𝑧 + 𝑧 − ) a je násobkem diferenční aproximace druhé derivace. V tomto případě korekční člen zapisují ve 1 tvaru 2 𝐿Δ𝑡𝑡 𝑧. Semiimplicitní schéma můžeme tedy provésti ve dvou krocích. Jako první krok provedeme výpočet hodnot z v následujícím časovém kroku explicitním schématem. Tyto hodnoty označujeme 𝑧 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 . Ty obdržíme z rovnic 𝑧 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 = 𝑧 − + 2Δ𝑡 𝐹𝑧 (18.4.41) Jako druhý krok provedeme semiimplicitní opravu, která je dána vztahy 𝑧 + = 𝑧 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 𝑧 − + 2Δ𝑡𝐿𝜏𝑧 (18.4.42) + + Separujeme-li od sebe hodnoty 𝑧 a hodnoty dané explicitně, dostaneme pro 𝑧 soustavu lineárních rovnic, (1 − Δ𝑡𝐿(1 + 𝜀))𝑧 + = 𝑧 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 + Δ𝑡𝐿((1 − 𝜀)𝑧 − − 2𝑧) (18.4.43) Shrnutí rovnic pro semiimplicitní korekci Korekce explicitního schématu na schéma semiimplicitní je dána těmito vztahy 𝑢+ = 𝑢+ 𝑒𝑥𝑝𝑙 − 2Δ𝑡𝛿𝑥 𝜏𝑃 (18.4.44) + + 𝑣 = 𝑣 𝑒𝑥𝑝𝑙 − 2Δ𝑡𝛿𝑦 𝜏𝑃 (18.4.45) Δ (𝑤 − 𝑤𝑒𝑥𝑝𝑙 ) = −𝜏𝑑 Δ𝜎 (18.4.46) ∗ 𝜅𝑇 𝑇 + = 𝑇 + 𝑒𝑥𝑝𝑙 = 2Δ𝑡 ∗ (𝑤 ̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅̅ − 𝑤𝑒𝑥𝑝𝑙 𝜎 ) 𝜎 (18.4.47) ∆Φ = −𝑅𝑇 Δ ln 𝜎 (18.4.48) 301 Tuto soustavu rovnic můžeme řešit buď vzhledem k 𝜏𝑃, nebo 𝜏𝑑. Myslím, že lepší volba je řešit soustavu vzhledem 𝜏𝑑. Řešení je pak obdobné řešení semiimplicitní korekce pro semiLagrangeovské schéma. Literatura: [1] Baťka M: Czech Hydrometeorological Institute Limited-Area Operational Forecast Model. Studia geograph. et geod. 35. (1991) s. 109-124. [2] Baťka M, Tran Thuc Nam: LIMITED-AREA FORECASTING MODEL BASED ON SEMI-LAGRANGIAN SEMI-IMPLICIT SCHEME LEADING TO SOLVING THE SEPARABILE ELLIPTIC EQUATIONS, Studia geograph. et geod. 48. (2004) s. 811-828. [3] Corby G. A., Gilchrist A., Newson R. L.: A general circulation model of the atmosphere suitable for long period integrations. Quart. J. R. Met. Soc. (1972), 98, pp. 809-832. [4] Hollingsworth A., Kållberg P., Renner V., Burridge D. M.: An internal symmetric computational instability. Quart. J. R. Met .Soc. (1983) 109, pp. 417-428 [5] Imbard. M, Joly A, Juvanon du Vachat R: Le modele prevision numerique PERIDOT, formulation dynamique et modes de fonctionnement. Technická zpráva No 161 [6] Sadourny Robert: The Dynamics of Finite-Difference Models of the Shallow-Water Equations, Journal of Atmospheric Sciences Vol. 32, (1975), s. 680-689. 302 19. Semi-Lagrangeovské baroklinní modely v hydrostatickém přiblížení Nyní si popíšeme semi-Lagrangeovský model s časově tří-hladinovou aproximací a s použitím dvoudimensionální interpolací prognostických proměnných ve vrstvách. Schéma s interpolací pouze v horizontální rovině je odpovídající pro modely v hydrostatické rovnováze, protože zde jsou synoptické vertikální rychlosti malé, neomezují proto většinou délku časového kroku. Vertikální advekce se pak počítá stejně jako v Eulerovském modelu, což má také určitou výhodu, neboť pak vertikální advekce splňuje přesně zákony zachování i v diskrétním případě. Označení proměnných i aproximace rovnic, které nejsou modifikovány semi-Lagrangeovskou metodou zůstávají stejné jako v Eulerovském modelu. Celá koncepce projektu a zejména její nejsložitější části, semiimplicitní opravy explicitního schématu je provedena tak, aby se bez zásadních úprav teorie i programů dalo přejít ke studiu jednak modelů s třírozměrnou interpolací a jednak nověji používaných modelů s časově dvouhladinovými schématy. Poznamenejme, že rozdíl mezi časově tří-hladinovými a dvouhladinovými schématy spočívá v tom, že v tří-hladinovém časovém schématu se používá obvyklé schéma s centrovanou diferencí podle času a časové derivace se tedy aproximují na intervalu t t , t t a členy, které se aproximují semiimplicitně se průměrují rovněž na tomto časovém intervalu. Naproti tomu se v dvou-hladinovém časovém schématu časové derivace aproximují na intervalu t , t t a aby aproximace zůstala druhého řádu přesnosti je třeba pole větru a pravé strany rovnic s nelineárními členy extrapolovat do časového okamžiku t t / 2 . Časové průměrování členů aproximovaných semiimplicitně se pak provádí rovněž na intervalu t , t t . Při realizaci schématu je si třeba pro časovou extrapolaci zapamatovat rovněž hodnoty proměnných ve třech časových hladinách t t , t , t t . Efektivní délka časového kroku je tedy u dvou-hladinového časového schématu poloviční, což umožňuje počítat s ještě delším časovým krokem, než u tříhladinového schématu. Vzhledem k časové extrapolaci použité ve dvou-hladinovém schématu je toto schéma náchylnější na vznik různých krátkovlnných šumů a nežádoucích vln. Tyto nežádoucí vlny generuje například orografie. Schéma proto vyžaduje vždy určitou filtraci. To je možné řešit buď zvýšenou difůzí, nebo podle našeho mínění lépe filtrací časového vývoje divergence horizontálního větru. Tuto filtraci lze také použít pro odstranění problémů, jestliže inicializace modelu není zcela dokonalá, tj. když pole rozložení hmoty atmosférytermobarické pole není v dokonalé rovnováze s polem proudění. Taková situace vzniká například při interpolaci dat, z řídícího modelu do sítě LAM, čímž se může poněkud porušit rovnováha mezi polem proudění a termobarickým polem a nová inicializace těchto dat by byla zbytečným přepychem. Proto do modelu pro všechna schémata zabudujeme dva mechanizmy, které utlumují časově i prostorově krátké vlny spojené s divergencí horizontálního větru D a volbou konstant můžeme účinnost filtrace regulovat, nebo ji zcela vyloučit. Uvedené skutečnosti vyplynuly z testování výpočetních schémat na seminářích na matematicko-fyzikální fakultě, které jsem v uplynulých letech vedl. 303 19.1. Formulace řídících rovnic pro semi-Lagrangeovský model Rovnice pro změnu hybnosti Pro semi-Lagrangeovský model, s dvoj-dimensionální interpolací proměnných ve -vrstvách, píšeme rovnice změny hybnosti ve tvaru [6] dH u s u D fv RT lg p s c K FX dt x x x x prognostických (19.1.1) dH v v D s fu RT lg ps c K FY dt y x y y (19.1.2) Pro filtraci nežádoucích šumů a gravitačních vln použijeme tyto dva mechanizmy: do rovnic pro změnu hybnosti jsme přidali na pravou stranu člen cD , kde c 0 je koeficient útlumu divergence, Bates et al. [1]. Tento člen představuje v podstatě horizontální difůzi divergence horizontálního větru, do formulace semiimplicitní korekce přidáme do časového průměrování lineárních členů váhy 1 , 1 , kde 0 1 . (Bates et al. [1] klade 0.01 až 0.07 , McDonald [3] použil 0.05 ). Pro 0 bude průměrování odpovídat obvykle používanému lichoběžníkovému schématu, zatímco pro 1 by odpovídalo zpětnému implicitnímu schématu. Tento mechanizmus založený na časovém zpětném implicitním schématu potlačuje amplitudu krátkých vln spojených s divergencí. Proto tento mechanizmus je dosti selektivní. Rovnice kontinuity, její integrály a výpočet vertikální rychlosti Pro naše další úvahy vyjdeme z rovnice kontinuity v -systému napsané v divergentním tvaru U ps V ( ps ) s 0 t y x (19.1.3) Připomeňme zde, že U psu, V psv (19.1.4) jsou složky toku hmoty a s je čtverec zkreslení mapy. Tuto rovnici můžeme psát také ve tvaru s U V lg ps t ps x y 0 (19.1.5) 304 Druhý člen v předchozí rovnici můžeme napsat také v jiném tvaru. Když sem dosadíme za složky toku hmoty z (19.1.4) a provedeme derivování, dostáváme s ps p U V s p s u v s y x y p s x D s u lg p s v lg p s D y x (19.1.6) a rovnici kontinuity napsat můžeme napsat v advekčním tvaru s ps ps lg ps u v t ps x y D 0 (19.1.7) Integrací rovnice kontinuity (19.1.5) vzhledem k dostaneme s použitím horní okrajové podmínky, která požaduje, aby pro =0 bylo 0 následující vztah s U V d lg p s (19.1.8) t p s x y 0 dp Podle Kasahary - Shigehisy zavedeme pro lineární část , kde je individuální dt ps časová změna tlaku označení w w lg ps t (19.1.9) Neboť je dp d d p s p s ps dt dt dt (19.1.10) máme s užitím vztahů (19.1.6) a (19.1.9) ps d lg p s w s u lg p s v lg p s dt y x (19.1.11) lg p s násobený p s ve vztahu (19.1.9) vyjadřuje časovou lokální změnu tlaku v t -hladině o souřadnici a ps je vertikální tok hmoty. Hodnotu w můžeme vyjádřit podle vztahu (19.1.8) integrálem Člen w 0 s ps U V x y d (19.1.12) Pro w můžeme odvodit také diferenciální rovnici derivováním vztahu (19.1.12) podle a pomocí vztahu (19.1.6) máme w s U V s u lg p s v lg p s D p s x y y x (19.1.13) Výpočet vertikální rychlosti a w: 305 Vertikální rychlost a w můžeme v každém uzlovém bodě základní sítě vypočítat následovně: nejdříve ze vztahu (19.1.12) vypočteme w a pak ze vztahu (19.1.8) máme w w1 (19.1.14) při tom jsme použili vztah w1 lg p s t (19.1.15) který obdržíme, pomocí dolní okrajové podmínky 1 0 , dosazením do vztahu (18.1.9). Věta termodynamická. První větu termodynamiky v -systému píšeme ve varu dT cp dt (19.1.16) kde RT , p R , cp p ps (19..117) Dosazením (19.1.17) do vztahu (19.1.16) máme dT 1 R T T dt cp cp p ps (19.1.18) Nyní si uvedeme dva tvary termodynamické věty, které použijeme pro její dvě různé aproximace. První tvar použijeme pro čistě semi-Lagrangeovskou aproximaci. Dosadíme-li do rovnice (19.1.11) můžeme psát dT T d lg p s dt dt (19.1.19) Všimněme si, že v tomto vztahu zůstává na pravé straně individuální časová změna logaritmu d lg p s . Druhý tvar termodynamické rovnice, který se používá přízemního tlaku dt v Eulerovských modelech je možné použít i v semi-Lagrangeovských modelech. V tomto případě je individuální časová změna přízemního tlaku rozdělena na dva členy. Na lokální časovou změnu přízemního tlaku a na člen vyjadřující změnu přízemního tlaku advekcí, ovšem celé vrstvy atmosféry. V tomto případě pro aproximaci členu termodynamické věty píšeme podle (19.1.11) a (19.1.4) ve tvaru ps 306 ps w s ps U (lg p s ) V (lg p s ) y x (19.1.20) Pravou stranu rovnice (19.1.18) můžeme pak přepsat do tvaru T T s w UT lg p s VT lg p s (19.1.21) ps x y ps Správná aproximace termodynamické věty je v Eulerovských modelech odvozena z požadavku, aby aproximace členu termodynamické věty, (který popisuje přeměnu vnitřní a potenciální energie na práci vykonanou horizontálním gradientem tlaku) byla konsistentní s aproximací horizontálního gradientu tlaku. V čistě semi-Lagrangeovských modelech individuální změnu tlaku v členu nerozepisujeme na časovou lokální změnu a advekční nelineární člen a aproximujeme ji Lagrangeovsky. Hydrostatická rovnice Hydrostatická rovnice se používá ve tvaru RT lg (19.1.22) 19.2. Semi-Lagrangeova aproximace advekce Semi-Lagrangeova metoda je v podstatě založena na metodě sledování pohybu částice. Změnu hodnoty meteorologické proměnné za čas 2t pro danou pevně zvolenou částici d nazýváme individuální časovou změnou a matematicky ji vyjadřujeme derivací . dt V Eulerovských modelech se tato individuální změna aproximuje pomocí rozvoje, který se skládá z lokální časové změny a nelineárních členů popisujících advekci. V semiLagrangeovských modelech se aproximace se provádí následovně: zvolme si uzlový bod, ve kterém se studovaná částice nachází v čase t t , ten nazveme příchozí bod. Hodnotu meteorologických proměnných v tomto bodě a v čase označme z (viz obr.1). Dále pomocí pole větru v čase t najdeme polohu, ve které se částice nacházela v čase t t , tak zvaný výchozí bod. Nyní z hodnot meteorologických proměnných v čase t t nacházejících se v okolí výchozího bodu vypočteme interpolací hodnoty meteorologických proměnných ve výchozím bodě. Tyto hodnoty označme z . Interpolace však musí býti dosti přesná. Při použití například lineární interpolace z hodnot ve čtyřech uzlových bodech tvořících čtverec obsahující výchozí bod trajektorie by při výpočtu vznikala nežádoucí početní difůze. Proto je obvykle zvolena Lagrangeova interpolace pomocí kubických polynomů z šestnácti uzlových 307 bodů, kde výchozí bod trajektorie leží v prostředním čtverci, nebo kombinace kubické a lineární interpolace používající dvanáct uzlových bodů. Mne se tato aproximace, kde na vnějších stranách interpolačního čtverce místo kubické aproximace, použijeme lineární interpolaci ze dvou bodů, nezdá příliš výhodná. Při testování v modelu se mi model s použitím této interpolace ukázal méně stabilní. Váhy interpolace jsou pro daný směr pro všechny čtyři úsečky daného směru stejné, takže když je vypočteme a pak pomocí nich provedeme kubickou interpolaci prakticky při zjednodušené a méně přesné interpolaci žádný čas neušetříme. Semi-Lagrageovská a semiimplicitní diskretizace rovnic modelu I když v současné době jsou používána více dvou-hladinová časová schémata, neboť skutečná efektivní délka časového kroku je poloviční a umožňují proto integraci s krokem o něco delším, my pro první studium semi-Lagrangeovských semiimplicitních schémat se omezíme zatím na studium tří-hladinových modelů s průměrováním pravých stran podél trajektorie v čase i prostoru, podobně jako v pracích [4] a [7]. Výhoda tohoto schématu spočívá v tom, že téměř zcela vylučuje problémy, které v semi-Lagrangeovských modelech způsobuje orografie. Toto schéma lze též považovat za velice přesné. V této etapě se budeme tedy zabývat popisem-hladinového časového schématu. Pro tříhladinová časová schémata zavedeme tato označení: pro funkci z x, y, , t označíme z zx, y, , t t hodnotu funkce v uzlovém bodě do kterého částice vzduchu přichází v čase t t - tento bod nazveme příchozím, nebo koncovým bodem. V anglické literatuře se nazývá „arrival point“, nebo „final point“. z zx 2 , y 2 , , t t je hodnota funkce v počátečním bodě trajektorie, ze kterého se částice vzduchu za čas 2t dostane do koncového bodu trajektorie. Je to tedy poloha sledované částice v čase t t . Tento bod nazveme výchozím, nebo počátečním bodem trajektorie částice. V anglické literatuře se nazývá „departure point“ nebo „ initial point“ Předpokládáme, že trajektorie za tento časový úsek 2t je málo zakřivená a proto ji aproximujeme úsečkou. Hodnotu v jejím středu v čase t označme z 0 . Je tedy z 0 zx , y , , t . V literatuře se tento bod označuje jako „middle point“ nebo „medium point“. Pro složky větru v tomto bodě platí t s 0 u 0 a t s 0 v 0 . Těmito vztahy jsou veličiny , určeny. Prvním krokem realizace dvou-dimensionálního SL schématu je výpočet hodnot , a tedy nalezení výchozího bodu trajektorie, což se provede následujícím iteračním procesem: n1 t s ux n , y n , t n1 t s vx n , y n , t (19.2.1) (19.2.2) Počáteční přiblížení je možné vzíti z předchozího časového kroku. Pro dostatečnou přesnost stačí výpočet dvou až tří iterací. Při výpočtu složek větru se v iteračním procesu používá lineární interpolace. Individuální časová změna je v SL-schématu s dvoudimenzionální interpolací aproximována vztahem (Lagrangeova derivace) 308 dH z z z dt 2t (19.2.3) Pro semiimplicitní schéma použijeme operátor průměru podél trajektorie v prostoru i čase, a který definujeme vztahem z 1 z 1 z (19.2.4) 2 kde parametr můžeme podle potřeby volit z intervalu 0 1. Tento operátor se aplikuje na lineární členy pravých stran rovnic popisující vlny s velkou fázovou rychlostí, což jsou gravitační vlny. 18.3. Semiimplicitní schéma jako oprava explicitního časového schématu Pro formulaci časových schémat uvažujme evoluční úlohu ve tvaru dz Fz (19.3.1) dt kde nelinární operátor pravé strany rovnice Fz rozdělíme na dvě části. Na lineární část Lz, která popisuje rychle se pohybující gravitační členy a na část Rz, která zahrnuje ostatní členy. Tyto členy ovšem popisují pouze relativně pomalu se pohybující Rossbyho vlny a v Eulerovské versi modelů též advekci. Můžeme tedy psát Fz Lz Rz (19.3.2) Semi-Lagrangeovské explicitní schéma s centrální časovou diferencí (Leapfrog-schéma) má pro naší evoluční úlohu tvar z z Fz Lz Rz (19.3.3) 2t kde pravá strana je vyhodnocována v čase t. Toto explicitní semi-Lagrangeovské schéma zde formulujeme, i když nezvyšuje efektivnost modelu, ve srovnání s explicitním Eulerovským schématem. Je to tím, že délka časového integračního kroku je pro obě explicitní schémata dána zejména fázovou rychlostí gravitačních vln. Schéma slouží však jako základ pro formulaci semiimplicitnho semi-Lagrangeovského schématu, které obdržíme po semiimplicitní opravě explicitního semi-Lagrangeovského schématu. Smiimplicitní oprava je prkticky stejná jak pro semi-Lagrangeovská, tak i pro Eulerovská schemata, což zajišťuje maximální modulárnost a flexibilitu kódu programů modelu. Systém řešení se semiimplicitní oravou explicitního schématu je použit v modelech ECMWF, v modelu ARPEGE i ALADIN. Explicitní schema, které je součástí tohoto postupu, je také užitečné pro ladění program a testování modelu. Označme průměr podle trajektorie i času pruhem nad písmenem, tedy z 1 z 1 z / 2 kde 0 1. Semiimplicitní semi-Lagrangeovské schéma má pak tvar (19.3.4) 309 z z 0 Lz Rz 2t (19.2.5) v Eulerovském schématu je člen Rz vyhodnocován v čase t ve stejném uzlovém bodě, ve kterém se počítá z . V semi-Lagrangeovském modelu se však člen vyhodnocuje v čase t ve středu trajektorie částice. Máme dvě možnosti, jak vypočítat hodnotu členu Rz, v čase t ve středu trajektorie. Výpočet členů Rz (respektive členů Fz) ve střdech trajektorií při obou postupech začneme vypočtem hodnot členů Rz (respektive členů Fz) v uzlových bodech výpočetní sítě. První možností je, že se do středu trajektorie hodnota Rz interpoluje přímo z okolních bodů. Druhou, lepší možností, je prostorové průměrování [38], při kterém hodnotu Rz interpolujeme do počátečního bodu trajektorie, což provedeme společně s interpolací hodnot z (používá se pole větru v čase t, tedy stejné) a pak vypočteme aritmetický průměr této hodnoty s hodnotou v koncovém bodě trajektorie, který je uzlem sítě. Tento druhý způsob je z hlediska aproximace lepší, ale šetří i stojový čas počítače, neboť interpolace pravých stran rovnic Rz se provádí do počátku trajektorie, tedy do stejných bodů. Hodnotu ve středu trajektorie v čase t budeme označovat nahoře indexem o, tedy případě dána vztahem o . Hodnota je v tomto z 0 zx, y, , t zx 2 , y 2 , , t / 2 (19.3.6) Semiimplicitní schéma můžeme napsat také v jiném tvaru. Členy Rz napíšeme jako rozdíl celé pravé strany Fz a lineární části Lz, tedy Rz=Fz-Lz (19.3.7) a semiimplicitní schéma (19.3.5) psát ve tvaru (19.3.5) psát ve tvaru z z Fz L( z z ) 2t (19.3.8) Vidíme, že prvá strana schématu se skládá z pravé strany explicitního schématu Fz a členu Lz z , který se nazývá semiimplicitní korekcí. Zavedeme–li pro lineární kombinaci hodnot z , z , z označení z z z 1 1 z z z 2 2 (19.3.9) pak korekční člen můžeme psát ve tvaru L z . V modech ECMWF [27], nebo ARPEGE, se pro semiimplicitní část používá lichoběžníkové schéma, pro které je 0 a tedy 1 z z z / 2 . V tomto případě má korekční člen tvar L z L z 2 z z a je 2 násobkem diferenční aproximace druhé derivace. V tomto případě korekční člen zapisují ve 1 tvaru L tt z . 2 310 Semiimplicitní schéma můžeme proto provésti ve dvou krocích. Jako první krok provedeme výpočet hodnot z v následujícím časovém kroku explicitním schématem. Tyto hodnoty označme z exp l . Ty dostaneme z rovnic z exp l z 2tFz (19.3.10) Jako druhý krok provedeme semiimplicitní opravu, která je dána vztahy z z exp l 2tLz (19.3.11) Separujeme-li od sebe neznámé hodnoty z a hodnoty, které jsou dány explicitně, dostaneme pro z soustavu lineárních rovnic 1 tL1 z z expl tL1 z 2z (19.3.12) 19.4. Postorová síť použitá v modelu Vertikální diskretizace modelu Model je formulován na střídavé vertikální síti. Diferenční aproximace na vertikální ose, kterou nyní popíšeme je používána v současné době prakticky ve všech modelech. Ve vertikálním směru se model skládá z KV vrstev. Tyto vrstvy jsou od sebe odděleny, nebo spíše vymezeny KS=KV+1 plochami konstantního . Tyto plochy budeme nazývat plochami, nebo -hladinami. Tyto -plochy jsou zadány jako rostoucí posloupnost hodnot k tvaru 1 0 2 3 .... KS 1 (19.4.1) Poznamenejme, že v modelech ECMWF [5] a i v mnohé literatuře jsou tyto -hladiny nazývány jako „poloviční hladiny“, anglicky „half-levels“, neboť jsou indexovány indexy ve tvaru k+1/2 kde k =0,…,KLEV. Pro zápis teorie je to možná o něco přehlednější a symetričtější, ale při programování se pak stejně používají jako indexy pouze celá čísla a indexy -hladin jsou zaokrouhleny směrem dolu (ECMWF) nebo nahoru, jak to je v našem modelu. Zaokrouhlení lomených indexů směrem nahoru vzniklo v našich starších modelech, kde se používaly starší verse jazyka FORTRAN, ve kterém nebylo možné používat index 0, neboť se všechny proměnné indexovaly od 1. V modelu jsou používány hodnoty proměnných na - hladinách i v - vrstvách. Použijeme zde označení, podle Arakawy. Proměnné, jejichž hodnoty se používají jak na hladinách, tak i ve vrstvách označíme na -hladinách stříškou nad označením. To se týká zejména proměnných geopotenciálu a funkce w. Na - plochách, které jsou dány hodnotami k jsou zadány hodnoty proměnných: geopotenciálu ̂ k , vertikální rychlosti v systému k a proměnné ŵk . Ve vrstvách je zadána hodnota složek větru u k , v k , 311 absolutní teplota Tk , proměnná Pk , divergence horizontálního větru Dk a geopotenciál k , který se používá pro výpočet horizontálního gradientu tlaku. Definujme ještě operátor vertikálního průměrování. Tento operátor, dvěma hodnotám proměnné F na sousedních sigma plochách přiřazuje hodnotu aritmetického průměru, této proměnné ve sigma vrstvě, kterou omezují. Operátor aritmetického průměru označme symbolem F k Fk Fk 1 / 2 (19.4.2) Operátor diferencování vzhledem k vertikální souřadnici zavedeme vztahem F k Fk 1 Fk (19.4.3) kde hodnoty na pravé straně předchozích dvou vztahů náležejí sigma plochám a hodnota průměru a diference na levé straně rovnic náleží vrstvě, kterou tyto plochy omezuje, nebo zejména pro operátor průměru i obráceně. Stejné označení použijeme i pro nezávisle proměnnou, je tedy k k 1 k (19.4.4) a též lg k lg k 1 lg k lg k 1 / k pro k 2,..., KV (19.4.5) hodnotu lg 1 pro k=1 definujeme následovně lg 1 2 lg 2 lg 4 (19.4.6) Při tomto označení můžeme napsat aproximaci hydrostatické rovnice ve tvaru ˆ k lg k ˆ k 1 ˆk lg k 1 / k RTk (19.4.7) Jako důsledek vztahu (5.6) je platnost předchozího vztahu i pro k=1. Vztah (5.7) pro k 1 nám definuje i hodnotu ̂1 , která ovšem neodpovídá hodnotě 0 a tedy nulovému tlaku. Podle vztahu (5.6) platí lg 2 / 1 lg 4 , z čehož pro aproximaci hydrostatické rovnice v nejvýše položené -vrstvě plyne, že hodnota geopotenciálu ̂1 přísluší hodnotě 1 2 / 4 . Tím je určena i hodnota geopotenciálu 1 v nejvýše položené vrstvě. Hodnoty geopotenciálu ve vrstvách definujeme vztahem ˆ k k ˆ k 1 ˆ k /2 , k 1,..., KV Pomocí diferenční aproximace vztahu pro derivaci přirozeného logaritmu lg 1 definujeme hodnotu v sigma vrstvách, kterou označme * (19.4.8) (19.4.9) 312 lg k k 1 (19.4.10) k* Ze vztahu (19.4.6) také plyne, že pro nejvýše položenou vrstvu je *1 1 / lg 4 . Vztahem p *1 p s je pak definován tlak odpovídající nejvýše položené vrstvě. . Horizontální diskretizace modelu Pro reprezentaci údajů v - hladinách i vrstvách se používá C-síť Arakawovy klasifikace. Diferenční operátory x f i operátory prostorového průměru f x (zde aplikovaný na funkci f zde mají obvyklý význam. Celková obdélníková oblast modlu je znázorněna na obrázku 3. Námi použité indexování proměnných na C-síti je zobrazeno na obrázku 5. 19.5 Aproximace rovnic modelu Při aproximaci rovnic modelu vyjdeme z aproximace rovnice kontinuity. Tato rovnice má v modelu v hydrostatickém přiblížení zvláštní postavení. V části 2 jsme viděli, že pro model v hydrostatickém přiblížení určuje tato rovnice z divergence horizontálního větru vertikální rychlost , w, lokální i individuální časovou změnu logaritmu přízemního tlaku lg p s aniž by k tomu bylo třeba ostatních rovnic modelu. Proto se na tento vztah můžeme v modelu dívat jako na diagnostický a zároveň i prognostický vztah. Diagnostické použití rovnice kontinuity však přísluší pouze explicitnímu řešení rovnic modelu. Rovnice kontinuity se používá v modelu ke třem účelům. K výpočtu vertikální rychlosti v -systému pro advekci ve vertikálním směru. K výpočtu členu termodynamické věty a zejména k předpovědi logaritmu přízemního tlaku, tedy i předpovědi přízemního tlaku. V modelu se mohou používat i různé aproximace rovnice kontinuity, což si ukážeme dále. Explicitní aproximace rovnice kontinuity se v semiimplicitním modelu používá pouze pro výpočet advekce. V obou zbylých případech se používá aproximace smiimplicitní, která s aproximací ostatních rovnic modelu nám dává soustavu lineárních rovnic pro prognostické proměnné v následujícím časovém kroku. Explicitní aproximace rovnice kontinuity a výpočet vertikální rychlosti Nejdříve se soustředíme na výpočet pro advekci ve vertikálním směru. V Eulerovském modelu postupujeme následovně. Diskrétní tvar rovnice kontinuity pro model v -systému na Arakawově C-síti je následující: Složky toku hmoty jsou aproximovány vztahy x U ps u , Aproximace vztahu (19.1.12) je y V ps v (19.5.1) 313 k 1 ˆ k [ w l 1 s xU yV ]l ps (pro k=2,…,KS) (19.5.2) Protože pro 1 0 máme 1 wˆ1 0 , můžeme vztah (19.5.2) použít jako rekurentní vztah ˆk pro k=1,...,KV, ve tvaru pro výpočet w s (19.5.3) wˆ k 1 wˆ k xU yV ps k kde KS je počet - hladin modelu a tedy KS 1 . Připomeňme, že model se skládá z KV=KS-1 -vrstev, jejichž tloušťka je . Vertikální rychlost pak pro všechny uzlové body základní sítě vypočteme z diferenční obdoby vztahu (19.1.14) (19.5.4) k wˆ k k wˆ KS pro k=2,..., KV, 1 KS 0 wˆ 1 0, V semi-Lagrangeovských modelech lze postupovat dvěma způsoby a oba postupy byly v semi-Lagrangeovských modelech prakticky použity. Jednou z možností je i v semiLagrangeovském modelu použít Eulerovskou aproximaci rovnice kontinuity. Tento postup byl použit v modelu ECMWF [5]. Druhou možností je i rovnici kontinuity aproximovat semiLagrangeovsky, což je častější. Výše popsaný výpočet vertikální rychlosti používaný v Eulerovských modelech však neodpovídá semi-Lagrangeovské metodě. Proto v semiLagrangeovském modelu budeme počítat vertikální rychlost v principu stejně, ale ze semiLagrangeovské aproximace rovnice kontinuity. Proces výpočtu je třeba modifikovat, protože při semi-Lagrangeovské aproximaci nejde od sebe oddělit individuální a lokální časová změna a musíme proto vždy pracovat pouze s individuální časovou změnou, která v sobě zahrnuje nelineární člen advekce. Zásadní rozdíl mezi lokální a individuální časovou změnou logaritmu přízemního tlaku spočívá v tom, že zatímco lokální časová změna nezávisí na vertikální souřadnici a je tedy vzhledem k konstantní, je individuální časová změna funkcí . Nemůžeme proto pomocí ní definovat obdobu funkce w. Místi toho budeme pracovat s funkcí / p s , jejíž lineární částí je w. Pro semi-Lagrangeovskou aproximaci napíšeme rovnici kontinuity podle vztahů (19.1.5) a (19.1.6) v advekčním tvaru. dH dt lg p s D 0 (19.5.5) Explicitní semi-Lagrangeovskou aproximaci pak můžeme psát ve tvaru lg p s exp l lg p s 2t D (19.5.6) kde divergenci D aproximujeme vztahem D s x u y v (19.5.7) 314 I když levá strana rovnice (19.5.6) nezávisí zdánlivě na souřadnici , není tomu tak, protože počáteční bod trajektorie částice, do kterého hodnotu lg p s interpolujeme má v každé vrstvě jiné horizontální souřadnice x, y . Tomu v Eulerovském zápisu odpovídá to, že v každé vrstvě má advekční člen jiné složky větru. Z pohledu Eulerovského modelu člen lg p s v sobě vlastně obsahuje advekci horizontálního větru. Proto bychom měli v rovnici (19.5.6) u členu lg p s psát index k, abychom zdůraznili závislost hodnoty tohoto členu na vrstvě, zatímco hodnota členu lg p s v každé vrstvě přísluší stejnému uzlovému bodu a má proto stejnou hodnotu pro všechny vrstvy. Novou hodnotu logaritmu přízemního tlaku lg p s vypočteme tak, že rovnici kontinuity integrujeme po vertikále pro na intervalu 0 1 . V diskrétním případě proto rovnici (19.1.12) nejdříve přepíšeme do tvaru lg ps expl lg ps k 2t D (19.5.8) násobíme a sečteme přes všechny vrstvy. Protože k l l 1 KV k 1 a k k 1 1 (19.5.9) s použitím okrajových podmínek 1 KS 0 máme KV KV k 1 k 1 lg ps expl k lg ps k 2t Dk k (19.5.10) Předchozí vztah nám dává předpověď (časovou extrapolaci) logaritmu přízemního tlaku explicitním semi-Lagrangeovským schématem. Výpočet vertikální rychlosti provedeme obdobně jako v Eulerovském modelu. Rovnici (19.5.8) násobíme a sečteme přes k vrstev. Dostaneme pro k 2,..., KS k 1 k 1 l 1 l 1 k lg p s exp l l lg p s l 2t Dl l k (19.5.11) Ze vztahů (19.1.10) a (19.1.11) můžeme již vypočítat. Výpočet ovšem realizujeme tak, že si uložíme jednotlivé součty, které označme sumk dané vztahy k 1 k 1 sumk l lg p s l 2t Dl l l 1 pro k 2,..., KS l 1 (19.5.12) neboť KS 1 a KS 0 je sumKS lg p s exp l (19.5.13) 315 a můžeme (19.5.11) napsat ve tvaru k lg ps exp l sumk k (19.5.14) odkud po dosazení z (19.5.13) můžeme vyjádřit vztahem k sumk k sumKS pro k 2,...KS 1 a 1 KS 0 (19.5.15) kde součty sumk vypočteme z rekurentních vztahů sum1 0, sumk 1 sumk k lg ps k 2tDk k , k 1,..., KV (19.5.16) Pravá strana rovnice (19.5.6) vyhodnocovaná v čase t by ovšem měla být interpolována do středu trajektorie. My používáme ovšem schéma s průměrováním pravých stran rovnic v čase t podél trajektorie. Proto při výpočtu pravé strany rovnice kontinuity vypočteme nejdříve divergenci ve všech uzlových bodech, pak interpolujeme divergenci do počátečního bodu trajektorie a nakonec vypočteme vážený průměr této hodnoty s hodnotou v uzlovém bodě konce trajektorie. Z výpočtu vertikální rychlosti podle vztahů (19.5.10) až (19.5.16) je vidět, že hodnoty vertikální rychlosti jsou již dány individuální změnou logaritmu přízemního tlaku a divergencí D ve všech vrstvách. Nyní máme již všechny hodnoty potřebné pro výpočet výrazu / p s , který se vyskytuje v termodynamické větě. Hodnoty definujeme ve vrstvách a proto hodnotu danou explicitním schématem v k-té vrstvě definujeme vztahem exp l ps d H lg p s dt exp l k (19.5.17) kde explicitní individuální časová změna logaritmu přízemního tlaku je v k-té -vrstvě definována vztahem lg p s expl lg p s dH lg p s 2t dt exp l (19.5.18) Aproximace rovnic změny hybnosti Explicitní SL-schéma píšeme ve tvaru 316 u exp l u o Fu 2t (19.5.19) kde x s 1 p u Fu x s fv x RT x lg p s c x D K FX x p (19.5.20) s v expl v o Fv 2t (19.5.21) kde y s 1 p v Fv y s f u y RT y lg p s c y D K FY y p s (19.5.22) Abychom zapsali lineární část pravé strany rovnic, kterou aproximujeme implicitně, postupujeme obvyklým způsobem. Zavedeme funkci P, kterou definujeme vztahem P RT * lg p s (19.5.23) kde T * je referenční teplota, která nezávisí na čase ani souřadnicích x, y a je tedy funkcí pouze vertikální souřadnice . Pro semi-implicitní schéma zvolíme teplotu referenční atmosféry T * konstantní. Z hlediska stability SL-schématu vyhovuje obvykle teplota referenční izotermní atmosféry T * 300 K . Semiimplicitní semi-Lagrangeovské schéma rovnic hybnosti pak napíšeme ve tvaru u u o x P c x D Nu 2t (19.5.24) kde x s 1 p u Nu x s fv R T T * x lg p s K FX x p s (19.5.25) v v o y P c y D Nv 2t (19.5.26) kde 317 y s 1 p v Nv y s f u R T T * T y lg p s K FY y ps (19.5.27) Lineární část horizontálního tlaku je P . Do lineární části operátoru pravé strany rovnic zahrneme také členy, které vytvářejí difúzi divergence horizontálního větru. Lineární část pravých stran rovnic jsme tedy zvolili následovně Lv y P c y D Lu x P c x D a (19.5.28) Semiimplicitní opravu explicitního kroku dostaneme opět odečtením explicitního schématu od semiimplicitního schématu po úpravě dostaneme u u expl 2t ( x P c x D) v v exp l 2t y P c y D (19.5.29) (19.5.30) Lineární část pravé strany, kterou vyhodnocujeme v čase t ve středu trajektorie částice a která je součástí (členem) operátoru časové lineární kombinace (18.3.8) si při výpočtu pravé strany rovnic pro výpočet semiimplicitní korekce zapamatujeme (uložíme do paměti). Semiimplicitní aproximace rovnice kontinuity a výpočet členu termodynamické věty. V této části si formulujeme dvě semiimplicitní aproximace rovnice kontinuity Jedna semiimplicitní aproximace odpovídá Eulerovské aproximaci rovnice kontinuty, druhá semiLagrangeovské aproximaci. Použití Eulerova přístupu je zřejmě motivované výpočtem členu termodynamické věty. Tento člen vyjadřuje vzájemnou přeměnu celkové vnitřní energie (tedy součtu vnitřní a potenciální energie) v kinetickou energii a jeho aproximace by měla být v souladu s aproximací horizontálního gradientu tlaku, neboť práce tohoto gradientu tlaku vyjadřuje vzájemnou přeměnu celkové potenciální energie v kinetickou. Oba tyto členy by měly mít tedy stejnou hodnotu. Při Eulerovském přístupu lze tento požadavek splnit přesně. Zdá se však, že i čistě semi-Lagrangeovské aproximace, kde zákony zachování jsou splněny jen přibližně, neprojevují patologické chování při přeměnách energie. Nejdříve si všimněme čistě semi-Lagrangeovské aproximace. Pro tuto aproximaci vyjdeme z explicitní aproximace rovnice kontinuity (19.5.6), tedy lg p s exp l lg p s 2t D (19.5.31) 318 Předchozí vztah je ovšem semi-Lagrangeovská explicitní aproximace, neboť divergence a vertikální rychlost má v tomto výrazu explicitní hodnotu v čase t která odpovídá středu trajektorie a není časově průměrována, jak je tomu v semiimplicitním schématu. Rovnice ve tvaru (19.5.29) slouží tedy k výpočtu logaritmu přízemního tlaku explicitním semiLagrangeovským schématem. Levá strana rovnice (19.5.29) je explicitní semi-Lagrangeovskou změnou a budeme ji proto označovat lg p s dH lg p s dt exp l lg p s k 2t exp l (19.5.32) Poznamenejme, že předchozí vztah platí pro každou vrstvu modelu a všimněme si, že v každé vrstvě má lg p s k jinou hodnotu. Předchozí hodnoty pak můžeme použít pro výpočet členu termodynamické věty. Semiimplicitní aproximace odpovídající vztahu (19.5.29) má tvar lg p s lg p s 2t D (19.5.33) kde prvá strana rovnice je průměrována časově podél trajektorie částic. Semiimplicitní semi-Lagrangeovskou změnu danou vztahem (19.5.31) budeme označovat jednoduše lg p s lg p s k dH lg p s dt 2t (19.5.34) Poznamenejme ještě, že hodnotu výrazu / p s daná semiimplicitním schématem označme jednoduše rovněž / p s a ta je dána vztahem ps d H lg p s dt k (19.5.35) kde individuální časová změna logaritmu přízemního tlaku je dána semiimplicitně., tedy vztahy (19.5.31) a (19.5.32). Chceme-li formulovat rovnici pro semiimplicitní opravu explicitního schématu odečteme od rovnice (19.5.34) rovnici (19.5.32) . Máme 319 lg p s lg p s exp l 2t D (19.5.36) Předchozí vztahy můžeme psát také ve tvaru, kde na levé straně je nová hodnota logaritmu přízemního tlaku lg p s lg p s k 2t D (19.5.37) a semiimplicitní opravu pro rovnici kontinuity psát ve tvaru lg p s lg p s expl 2t D (19.5.38) Chceme-li, aby model byl striktně energeticky konsistentní, musíme pro výpočet členu zvolit jinou aproximaci. Tento přístup byl realizován v modelech ECMWF ovšem v systému vertikální souřadnice. Proto obdobně jako v modelu ECMWF aproximujeme rovnici kontinuity stejně jako v Eulerovském modelu. Ukážeme, že při aproximaci na C-síti při správné aproximaci je stejné, vyjdeme-li z divergentního či advekčního tvaru. My vyjdeme z divergentního tvaru a aproximaci explicitního schématu napíšeme následovně lg p s expl lg p s n1 2t s xU yV ps (19.5.39) kde lg p s n 1 je hodnota ve stejném uzlovém bodě, ale v čase t t . Nyní provedeme úpravy (19.5.39), abychom dostali advekční tvar. Pro zkrácení zápisu označme aproximaci divergence horizontálního větru u v D s x y (19.5.40) na C-síti rovněž písmenem D, neboť nehrozí nedorozumění. Tedy D s x u y v (19.5.41) Vzhledem k tomu, že na C-síti pro diferenční aproximace platí identity x x xU x p s u u x p s p s x u y (19.5.42) y yV y p s v v y p s p s y v (19.5.43) 320 je předchozí divergentní aproximace (18.5.39 ) ekvivalentní s advekční aproximací lg p s expl lg p s n1 2t x y s u x p s v y p s D ps (19.5.44) Semiimplicitní Eulerovskou aproximaci rovnice kontinuity můžeme tedy použít ve tvaru lg p s lg ps n1 2t x y s u x p s v y p s D ps (19.5.45) Lineární část pravé strany rovnice kontinuity je proto L lg p s D (19.5.46) Semiimplicitní oprava explicitního kroku má pro rovnici kontinuity shodný tvar lg p s lg p s expl 2t D (19.5.47) pro Eulerovskou i semi-Lagrangeovskou aproximaci. Rozdíl je tedy pouze ve způsobu výpočtu explicitní hodnoty lg p s exp l . Buď se počítá ze vztahu (19.5.31) nebo ze vztahu (19.5.44). Při Eulerovské aproximaci se v termodynamické větě se vyskytuje veličina w, kterou musíme rovněž vyjádřit. K tomu použijeme diskrétní analog vertikálního integrálu (19.1.12). Tento vztah je obdobou vztahu (18.5.2) pro ŵ . Pro w máme k 1 s 1 s wk wˆ k 1 wˆ k / 2 xU yV xU yV 2 ps k l 1 ps l (19.5.48) Pomocí vztahů (19.5.39) a (19.5.40) můžeme tento vztah psát také ve tvaru k 1 x y x y s k 1 1 s 1 wk u x p s v y p s Dk k u x p s v y p s Dl l 2 ps l 1 p s k 2 l l 1 (19.5.49) Tak jak je tento vztah napsán, platí pro explicitní schema, proto jeho hodnotu budeme označovat wk exp l . Semiimplicitní hodnota wk je definovaná stejným vztahem, ve kterém je však místo divergence D v čase t vážený průměr v čase i po trajektorii D . Rozdíl semiimplicitní a explicitní hodnoty w je pak dán vztahem 321 k 1 1 wk wk exp l Dk k Dl l 2 l 1 (19.5.50) Aproximace termodynamické věty Uvedeme si dvě různé aproximace termodynamické věty. Pro první aproximaci vyjdeme ze vztahu (19.1.21), který pro schéma s dvou-rozměrnou interpolací upravíme následovně dHT d T T H lg p s dt dt (19.5.51) nebo stručněji s použitím (19.1.20) dHT T T dt p s (19.5.52) Explicitní semi-Lagrangeovskou aproximaci termodynamické rovnice pak pomocí označení (6 .17), mohu psát T exp l T T 2t T exp l * ps (19.5.53) Pro semiimplicitní aproximaci musíme termodynamickou rovnici rozdělit na lineární část a zbytek obsahující nelineární členy. Lineární část oddělíme vzhledem k absolutní teplotě. Absolutní teplotu T rozdělíme na součet dvou částí: referenční teploty T * a zbytku T T * . Můžeme tedy termodynamickou větu napsat ve tvaru dHT d d T T * T T* H lg p s H lg p s dt dt dt (19.5.54) nebo stručněji dHT T T * T T * dt ps ps (19.5.55) a její explicitní aproximaci (19.5.55) napsat rovněž v tomto tvaru 322 T expl T T 2t T * expl T T * expl * ps * ps (19.5.56) k ní odpovídající semiimplicitní aproximace má tvar T T T 2t T * T T * exp l ps * ps * (19.5.57) druhý člen pravé strany však není lineární, protože obsahuje individuální změnu lg p s a ta v sobě skrývá nelineární člen advekce logaritmu lg p s . Vezmeme-li však v úvahu, že podle (19.5.31) až (19.5.33) je dH d lg p s H lg p s D dt dt exp l (19.5.58) a tento rozdíl již lineární je, neboť advektivní členy, které obsahuje individuální změna se stejně jako u Eulerovských modelů vzájemně vyruší. Proto rovnice semiimplicitní opravy explicitního schématu termodynamické věty jsou lineární. Když od sebe odečteme semiimplicitní a explicitní aproximaci (19.5.56) a (19.5.57), dostaneme semiimplicitní opravu explicitní aproximace termodynamické rovnice ve tvaru T T exp l T * 1 expl * 2t ps (19.5.59) Pro druhou aproximaci termodynamické věty, kde použijeme jinou aproximaci členu, příbuznou Eulerovským modelům. Vyjdeme z termodynamické rovnice ve tvaru dHT T T s w UT lg p s VT lg p s dt ps x y (19.5.60) člen obsahující funkci w rozdělíme na lineární část s konstantním koeficientem a na nelineární zbytek vzhledem k referenční teplotě, píšeme tedy dHT T T * T T* s w w UT lg p s VT lg p s dt ps x y (18.5.61) a explicitní SL-schéma píšeme ve tvaru, kde jsme člen s explicitní hodnotou wexp l rozdělili na dvě části 323 x y T exp l T T T * T T* s x y * wexp l wexp l UT x lg p s VT y lg p s * 2t ps (19.5.62) kde 1 * ln (19.5.63) pro semiimplicitní aproximaci vyjdeme z rovnice (18.5.62) a píšeme ji ve tvaru x y T T T T * T T* s x y * w w U T lg p V T lg p exp l x s y s * 2t ps (19.5.64) po odečtení rovnic (19.5.57) od (19.5.59) dostaneme semiimplicitní opravu explicitní termodynamické rovnice T T exp l T * * w wexp l 2t (19.5.65) Lineární část operátoru pravé strany termodynamické rovnice proto volíme následovně: LT T * w wexpl * (19.5.66) Poznamenejme, že zlomek T * je funkcí pouze nezávisle proměnné . Semiimplicitní * korekci termodynamické věty můžeme psát také ve tvaru T T expl 2t T * w wexpl * (19.5.67) Porovnejme si ještě semiimplicitní opravu termodynamické věty (19.5.59) a (19.5.65). Všimněme si nejdříve veličiny w. Tato je definována vztahem (19.1.9), nebo integrálem (19.1.12). V diskrétním případě je ovšem i definováno na -plochách a časová změna lg p s na nezávisí. Proto jsme v diskrétním případě definovali veličinu wˆ vztahem t wˆ lg ps t (19.5.68) 324 na -plochách. Veličinu w vyskytující se v termodynamické větě, jsme definovali vztahem w wˆ lg ps t (19.5.69) Všimněme si nyní rozdílu w wexp l . Ten je podle (19.5.44) a (19.5.45) roven w wexp l lg p s lg p s expl 2t (19.5.70) a podle (19.5.47) je tedy w wexp l D (19.5.71) Obdobný vztah můžeme odvodit i pro exp l / p s . Podle vztahů (19.5.17), (19.5.18), (19.5.34) až (19.5.36) můžeme psát 1 expl lg ps lg ps ps 2t exp l (19.5.72) odkud podle (19.5.38) je 1 expl D ps (19.5.73) Ze vztahů (19.5.71) a (19.5.73) vidíme, že 1 expl w wexpl ps (19.5.74) a pro semiimplicitní opravu explicitní aproximace termodynamické věty můžeme použít pro obě schémata i pro Eulerovský model vztah (19.5.67). Aproximace rovnice hydrostatické rovnováhy Hydrostatická rovnice je jednoduchým diagnostickým vztahem, který musí být v hydrostatickém modelu splněn stále. Pro zápis diferenčních vztahů zavedeme úmluvu, že nehrotí-li nedorozumění, vynecháme ve vztazích index k. Aproximace hydrostatické rovnice je proto stejná pro všechny schémata a má tedy na vertikální střídavé síti tvar 325 ˆ RT lg (19.5.75) Pro zajímavost poznamenejme, že předchozí aproximace je ekvivalentní s aproximací ˆ RT * (19.5.76) Doplněk. Interpolace používané v semi-Lagrangeových modelech na regulární síti Při interpolaci prognostických proměnných do výchozího bodu trajektorie částic je obvykle používána Lagrangeova interpolace třetího stupně. Je to podle mého mínění nejvhodnější metoda, je efektivní a velice přesná. Je možné použít také Hermitův polynom třetího řádu konstruovaný rovněž ze čtyř bodů, nebo i spline třetího řádu konstruovaná lokálně rovněž z hodnot ve čtyřech sousedních uzlech. Klasické použití splinů konstruovaných přes celou oblast by bylo neefektivní, protože v každém čtverci má výchozí bod jinou polohu. Nicméně pro každý čtverec v síti pro každý směr interpolace stačí hodnoty Lagrangeových koeficientů pouze jednou. V prvním směru interpolace jsou tyto koeficienty použity čtyřikrát, v druhém směru pak pouze jednou. Pro interpolaci pole větru při hledání výchozího bodu postačuje lineární interpolace. Lagrangeova interpolce polynomem třetího stupně Tento polynom konstruujeme na regulární sítí (sítí s konstantním krokem h) čtyř uzlových bodů 𝑥0 , 𝑥1 , 𝑥2 , 𝑥3 . V těchto bodech nechť máme zadány hodnoty interpolované funkce 𝑦0 , 𝑦1 , 𝑦2 , 𝑦3 . Pro tuto regulární síť s krokem h máme 𝑥𝑖+1 − 𝑥𝑖 = ℎ pro 𝑖 = 0, 1, 2. Uzlové body interpolace vybíráme tak, že bod, ve kterém hodnotu polynomu počítáme, leží v prostředním intervalu, tedy intervalu 〈𝑥1 , 𝑥2 〉. Z teorie interpolace plyne, že v tomto intervalu je interpolace nejpřesnější. Pro rychlé nalezení vhodných uzlů interpolace na síti použijeme pro interpolaci normalizovanou souřadnici t, kterou definujeme substitucí (𝑥 − 𝑥0 )⁄ℎ = 𝑡, neboli 𝑥 − 𝑥0 = 𝑡ℎ. Pro uzlové body pak máme 𝑥𝑖 = 𝑥0 + 𝑖ℎ. Podle předchozích vztahů máme 𝑥 − 𝑥𝑖 = 𝑥 − 𝑥0 − 𝑖ℎ = 𝑡ℎ − 𝑖ℎ = (𝑡 − 𝑖)ℎ Lagrangeovy koeficienty 𝜙𝑖 (𝑥) jsou pak dány vztahy 𝜙0 (𝑥) = (𝑥 − 𝑥1 )(𝑥 − 𝑥2 )(𝑥 − 𝑥3 ) (𝑡 − 1)(𝑡 − 2)(𝑡 − 3) = (𝑥0 − 𝑥1 )(𝑥0 − 𝑥2 )(𝑥0 − 𝑥3 ) −6 𝜙1 (𝑥) = (𝑥 − 𝑥0 )(𝑥 − 𝑥2 )(𝑥 − 𝑥3 ) 𝑡(𝑡 − 2)(𝑡 − 3) = (𝑥1 − 𝑥0 )(𝑥1 − 𝑥2 )(𝑥1 − 𝑥3 ) 2 𝜙2 (𝑥) = (𝑥 − 𝑥0 )(𝑥 − 𝑥1 )(𝑥 − 𝑥3 ) 𝑡(𝑡 − 1)(𝑡 − 3) = (𝑥2 − 𝑥0 )(𝑥2 − 𝑥1 )(𝑥2 − 𝑥3 ) −2 326 𝜙3 (𝑥) = (𝑥 − 𝑥0 )(𝑥 − 𝑥1 )(𝑥 − 𝑥2 ) 𝑡(𝑡 − 1)(𝑡 − 2) = (𝑥3 − 𝑥0 )(𝑥3 − 𝑥1 )(𝑥3 − 𝑥2 ) 6 Lagrageův polynom je pak dán vztahem 𝐿3 (𝑥) = 𝑦0 𝜙0 (𝑥) + 𝑦1 𝜙1 (𝑥) + 𝑦2 𝜙2 (𝑥) + 𝑦3 𝜙3 (𝑥) Linární interpolace Lineární interpolace je v semi-Lagrangeovských modelech používána v iteračním procesu při kterém hledáme výchozí bod trajektorie. Tato interpolace je dána jednoduchým vztahem L1 x 1 t y0 t y1 Ve dvou dimensích, při interpolaci funkcí se dvěma nezávisle proměnnými x, y nazýváme tuto interpolaci bilineární. Označíme-li x, y normalizované souřadnice vzhledem k počátku souřadnic 0,0 , pak tuto interpolaci můžeme psát ve tvaru F x, y 1 x1 y F 0,0 x1 y F 1,0 1 xyF 0,1 xyF 1,1 Literatura: [1] Bates J. R., Moorthi S., Higgins R. W.: A Global Multilevel Atmospheric Model Using a Vector Semi-Lagrangian Finite Difference Scheme. Part I: Adiabatic Formulation. Mon. Wea. Rev. 121, 1993, s. 224-263. [2] Kurihara Y., Holloway J. L.: Numerical Integration of a Nine-Level Global Primitive Equations Model Formulated by the Box Method. Mon. Wea. Rev. 95, 1967. [3] McDonald A., Haugen J. E.: A Two- Time-Level, Three-Dimensional Semi-Lagrangian Semi/Implicit, Limited-Area Grid point Model of the Primitive Equations, Mon. Wea. Rev. 120, 1992, s. 2603-2621. [4] Ritchie H., Tanguay M.: A comparison of Spatially Averaged Eulerian and SemiLagrangian Treatments of Mountains. Mon. Wea. Rev. 123, 1995, s. 167-181. [5] Ritchie H., Temperton C., Hortal M., Davies T., Dent D., Hamrud M.: Implementation of the Semi-Lagrangian Method in a High-Resolution Version of the ECMWF Forecast Model. Mon. Wea. Rev. 123, 1996, s. 489-514. [6] Robert André, Tai Loy Yee, Ritchie Harold: A Semi-Lagrangian and Semi-Implicit Numerical Integration Scheme for Multilevel Atmospheric Models. Mon. Wea. Rev. 113, 1985, s. 388-394. [7] Tanguay M., Yakimiv E., Ritchie H., Robert A.: Advantages of Spatial Averaging in Semi-Implicit Semi-Lagrangian Schemes. Mon. Wea. Rev. 120, 1992, s. 113- 327 20. Formulace rovnic pro semiimplicitní korekci a jejich řešení 20.1. Shrnutí rovnic pro semiimplicitní korekci Dosadíme-li vztahy (19.5.29) a (19.5.30) za lineární kombinaci do vztahu (19.3.8) a separujeme-li neznámé, dostaneme rovnice pro semiimplicitní opravu složek větru P S u 1 t x P cD S u (20.1.1) v 1 t y (20.1.2) cD v kde pravé strany předchozích rovnic jsou P 2t P cD S u u expl 1 t x P cD 2t P cD (20.1.3) S v v expl 1 t y (20.1.4) cD Semiimplicitní korekci rovnice kontinuity (19.5.38) upravíme rovněž tak, že za lineární kombinaci dosadíme opět do (19.3.8) a separujeme neznámé, máme lg p s 1 t D Sc (20.1.5) kde S c lg p s exp l 1 t D 2t D (20.1.6) Obdobně upravíme i semiimplicitní korekci termodynamické věty (19.5.67). Pro k-tou vrstvu máme T T exp l 2t T * w wexpl * (20.1.7) a po dosazení za w z (19.5.50) k 1 1 wk wk exp l Dk k Dl l 2 l 1 obdržíme (20.1.8) 328 k 1 T * 1 T * 1 t D k k Dl l S T l 1 2 (20.1.9) kde ST T exp l k 1 k 1 T * 1 1 * t 1 D k k D l l 2 Dk k Dl l l 1 l 1 2 2 (20.1.10) Poslední rovnicí je aproximace hydrostatické rovnice (20.5.75), kterou použijeme v nezměněném tvaru RT lg (20.1.11) Čímž je soustava pěti rovnic pro semiimplicitní korekci kompletní a zbývá ji jen vyřešit. 20.2. Princip řešení rovnic semiimplicitní korekce Abychom vyřešili soustavu předchozích pěti rovnic (20.1.1), (20.1.2), (20.1.5), (20.1.9) a (20.1.11) budeme postupovat následovně. Nejdříve redukujeme počet rovnic na dvě rovnice, které ovšem obsahují také pouze dvě neznámé a to D a P . To provedeme takto. Na první dvě rovnice (20.1.1) a (20.2.2) aplikujeme diskrétní operátor divergence s x u y v a dostaneme tak vztah pro D , který ovšem obsahuje ještě neznámou P D 1 ts 2 x P cD S D (20.2.1) kde S D s x S u y S v D exp l 1 ts 2 P cD 2t 2 P cD (20.2.2) Dalším krokem je, že ze tří rovnic (20.1.5), (20.1.9) a (20.1.11) eliminujeme neznámé T , , lg p s , abychom obdrželi rovnici pouze s neznámými D a P . Tato rovnice má tvar P 1 tCHD S P (20.2.3) kde složky vektorů P a D jsou hodnoty těchto veličin ve vrstvách, a CH je matice vertikální struktury. Přesný význam tohoto vztahu je vyložen dále. Pro přehledný a jasný výklad jsou rovnice psány ve vektorovém tvaru, kde složky vektorů-sloupců tvoří hodnoty 329 proměnných ve vrstvách modelu. Z předchozích dvou rovnic pro P a D (20.2.1) a (20.2.3) eliminujeme proměnnou P a dostaneme tak jedinou rovnici pro neznámou D . Po vyřešení Dirichletovy okrajové úlohy pro D pak dosazením do rovnic obdržíme hodnoty po semiimplicitní korekci. 20.3. Maticový zápis vertikální struktury rovnic semiimplicitní korekce a jejich řešení Při řešení diskretizovaných rovnic modelu budeme postupovat obdobně jako v práci [1] a [2]. Pro zjednodušení zápisů nyní přejdeme k maticovému zápisu. Hodnoty proměnných ve vrstvách budeme považovat za složky KV rozměrných vektorů. Tedy například teploty ve vrstvách budou dány vektorem-sloupcem T T1 , T2 ,...., TKV T (20.3.1) kde horní index T znamená transponovanou matici (tedy sloupcový vektor). Nyní si odvodíme vertikálně integrovanou, v diskrétním případě tady sumovanou hydrostatickou rovnici, která nám na základě teplot vrstev a výšky terénu vyjadřuje geopotenciál. Aproximaci hydrostatické rovnice (20.1.9) píšeme ve tvaru k k 1 RTk ln k (20.3.2) Neboť geopotenciál výšky terénu KS je znám (je roven výšce terénu násobené konstantou tíhového zrychlení), můžeme rekurentně ze vztahů (20.3.2) postupně určit všechny hodnoty geopotenciálu pro k=KV, KV-1, …., 1. Sumací vztahů (20.2.2) pak dostaneme KV k KS R Tl ln l (20.3.3) l k My ovšem potřebujeme vertikálně průměrované hodnoty gepoptenciálu, tedy hodnoty příslušné vrstvám. Ze vztahu (19.3.3) ihned máme k KS KV 1 RTk ln k R Tl ln l 2 l k 1 (20.3.4) Pro maticový zápis předchozích i dalších vztahů budeme používat několik čtvercových matic řádu KV×KV. Jsou to následující matice: 1 1 1 1 / 2 1 1 1 0 1/ 2 1 U 0 0 1/ 2 1 1 0 0 1/ 2 1 0 0 0 0 0 1 / 2 Samozřejmě řádu KV×KV - nikoliv 5×5. Dále matici L transponovanou k matici U, je tedy L U T ale též U LT . (20.3.5) 330 Dále budeme používat vektor e, jehož složky mají všechny hodnotu 1. Tedy e 1,1,.....1 T (20.3.6) Matici E řádu KV×KV jejíž všechny prvky jsou rovny 1. 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 E e e T 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 a následující diagonální matice (20.3.7) H diag k (20.3.8) Z diag ln k (20.3.9) T * S diag k* (20.3.10) k Vertikálně integrovanou hydrostatickou rovnici (20.3.4) můžeme nyní napsat v maticovém tvaru. Máme KS e RUZT (20.3.11) Poznamenejme, že R je skalární veličina – plynová konstanta pro suchý vzduch. Aproximaci termodynamické věty (20.1.7) napíšeme rovněž v maticovém tvaru. Máme T 2tS w wexp l ST (20.3.12) Obdobně jako vztah (20.3.11) odvodíme z aproximace rovnice kontinuity (20.1.5), kterou vynásobíme k a sečteme, vztahy pro w a P . Po zapsání v maticovém tvaru máme w wexp l 1 tLHD (20.3.13) Ze vztahu (19.5.68) vyplývá, že wˆ ks lg p s a proto lg ps e 1 tEHD lg ps expl e (20.3.14) Nyní již můžeme napsat vztah pro SLSI-změnu veličiny P definované vztahem (18.5.23) P RT * lg p s e (20.3.15) Dosazením do vztahu (20.3.15) ze vztahů (19.3.11), (19.3.12), máme P KS e RUZT RT * lg ps e (20.3.16) po dosazení za T ze vztahu (20.3.12) P KS e RUZ S w wexpl ST RT * lg ps e a dosazením ze vztahů (20.3.13) a (20.3.14) do (20.3.17) konečně máme P RUZS 1 tLHD RUZST RT * 1 tEHD lg ps exp l (20.3.17) e KS e 331 (20.3.18) neboli P 1 t CHD S P (20.3.19) C R(UZSL T * E ) (20.3.20) kde a S P KS e RT * lg ps exp l e RUZST (20.3.21) Poznamenejme, že matice CH, nazývaná maticí vertikální struktury. Matice C je symetrickou a pozitivně definitní maticí [1]. Vlastní čísla matice CH jsou různá a kladná a 2 jsou čtverci fázových rychlostí gravitačních vln referenční atmosféry. Označíme je c k . Vlastní vektory matice CH se nazývají vertikální normální módy. Vytvoříme-li z těchto vektorů jako sloupců čtvercovou matici G, pak tato matice diagonalizuje matici CH a tedy platí G 1CH G ck kk 2 (20.3.22) Nyní studujme soustavu rovnic (20.3.1) a (20.3.19) tedy soustavu D 1 t s 2 P cD S D (20.3.23) P 1 t CHD S P (20.3.24) Obě rovnice předchozí soustavy násobíme maticí G 1 zleva a označíme-li Dˆ , Pˆ , Sˆ D , Sˆ P G 1 D , P , S D , S P Dostaneme tak novou soustavu Dˆ 1 t s 2 Pˆ cDˆ Sˆ D 2 ˆ Sˆ Pˆ 1 t ck kk D P Při úpravě druhé z rovnic jsme použili vztahu G 1CH ck kk G 1 2 (19.3.25) (20.3.26) (20.3.27) (20.3.28) který dostaneme, násobíme-li vztah (20.3.22) maticí G 1 zprava. Přepíšeme-li tyto vektorové rovnice (20.3.26) a (20.3.27) do složek, máme 1 t c Dˆ Dˆ k 1 t s 2 Pˆk cDˆ k (Sˆ D ) k Pˆk 2 k k (Sˆ P ) k (20.3.29) (20.3.30) 332 Z těchto dvou rovnic můžeme eliminovat buďto D̂k , nebo P̂k . Dostaneme pak okrajovou úlohu pro druhou veličinu. My eliminujeme P̂k a dostaneme tak pro D̂k Dirichletovu okrajovou úlohu pro parciální diferenciální rovnici eliptického typu 1 2 k s 2 Dˆ k FD (20.3.31) kde k 2 1 2 t 2 ck 2 1 t c ( FD ) k Sˆ D k (20.3.32) 1 ts 2 Sˆ P k (20.3.33) Tím je třídimensionální úloha pro nalezení horizontální divergence redukována na KV dvourozměrných okrajových úloh. Po jejich vyřešení dostaneme snadno všechny potřebné hodnoty pro realizaci semi-implictního schématu. 20.4. Semiimplicitní schéma se separabilní okrajovou úlohou. Při řešení rovnic semiimplictního schématu (dále jen SI-schématu) je třeba řešit mnohokrát okrajovou úlohu pro parciální diferenciální rovnici eliptického typu (20.3.31). Při předešlé klasické formulaci SI-schématu je tato úloha příliš obecná a pro řešení velkých soustav lineárních rovnic, vzniklých po aproximaci této úlohy, nemáme k dispozici nejefektivnější metody řešení. Požadavku dostatečné efektivnosti nevyhovují iterační metody, jako například metoda SOR, i když tyto metody mají některé jiné přednosti, zejména to že umožňují řešit velmi obecné okrajové úlohy. Nejefektivnější metody řešení rovnic, jako je použití FFT pro řešení soustav lineárních rovnic nebo cyklická redukce, mají tu vlastnost, že počet aritmetických operací pro soustavy N rovnic roste s N pouze úměrně N 2 log N a pro velké soustavy jsou tedy tyto metody velmi efektivní. Při použití těchto metod se výpočet jednoho kroku SI-schématem oproti kroku explicitním schématem časově prodlužuje jen nepatrně. Proto prodloužení časového kroku několikanásobě zvyšuje efektivitu SI-schématu ve srovnání se schématem explicitním rovněž několikanásobně. SLSI-schéma pak dovoluje, při zachováním stability výpočtu, další prodloužení časového integračního kroku a ještě větší zvýšení efektivnosti modelu. Cyklickou redukcí (a obdobně též pomocí FFT) se však dají řešit pouze lineární soustavy vzniklé diskretizací okrajových úloh tak zvaných separabilních parciálních diferenciálních rovnic. Pro řešení lineárních rovnic používáme algoritmus cyklické redukce „POIS“, který vyvinul P.Swarztrauber a R. Sweet pro NCAR (National Center for Atmospheric Research) v USA právě pro řešení podobných meteorologických 333 rovnic. Tento algoritmus umožňuje řešit okrajové úlohy pro separabilní parciální diferenciální rovnici tvaru: a( y ) 2u u 2u b y c y u g ( y , x) y y 2 x 2 (20.4.1) Po diskretizaci obdržíme soustavu lineárních rovnic A( I ) * X ( I 1, J ) B( I ) * X ( I , J ) C ( I ) * X ( I 1, J ) X ( I , J 1) 2 * X ( I , J ) X ( I , J 1) Y ( I , J ) kde I 1, 2 ,..., M , J 1, 2 ,..., N (20.4.2) (20.4.3) a kde počet rovnic ve směru osy x musí být součinem mocnin čísel 2,3,5 mínus 1, tedy tvaru N 2 p 3q 5 r 1 . Tato podmínka pro hodnotu N je splnitelná snadno, tím že zvolíme požadovaná počet uzlů sítě ve směru osy x. Splnění požadavku, aby úloha byla separabilní je ovšem složitější. Při obvyklé formulaci SI-schématu dostáváme rovnici (20.3.31), která vlivem toho, že čtverec koeficientu zkreslení mapy s( x, y) je funkcí obou proměnných x,y a ne pouze proměnné y, způsobuje, že rovnice (20.3.31) separabilní není. Požadavek, aby rovnice (20.3.31) byly požadovaného tvaru dosáhneme úpravou SI-schématu. Za tím účelem napíšeme rovnici kontinuity (20.1.3) ve tvaru dH lg p s ~s u v s ~s u v dt x y x y (20.4.4) s y přibližná hodnota čtverce zkreslení mapy je funkce pouze souřadnice y. Pro kde ~ konformní mapy je zkreslení s funkcí pouze zeměpisné šířky a osa y ve středu oblasti je obrazem poledníku a na něm je skutečně s pouze funkcí y. (Poznamenejme, že na Mercatorově mapě je s pouze funkcí y a dostáváme separabiní rovnici automaticky.) Ve s y a na menší zbytek výpočetní oblasti rozdělíme proto zkreslení s( x, y) na hlavní část ~ sx, y ~ s y . Hlavní část čtverce zkreslení mapy ~ s y můžeme položit také konstantě s 0 . Pro zjednodušení zápisů zavedeme ještě hlavní část divergence horizontálního větru, kterou ~ označme D , a definujeme vztahem u v ~ D~ s x y (20.4.5) a rovnici kontinuity napsat stručněji dH lg p s D~ D D~ dt (20.4.6) 334 ~ ~ V aproximaci rovnice kontinuity je člen D aproximován implicitně a zbytek D D explicitně. Aproximace rovnice (20.4.6), tedy obdoba (20.1.5) má pak tvar lg p s k 1 t D~k kde ( S P ) k lg p s k k k (S P ) k ~ k 1 t Dk k (20.4.7) ~ 2t D D (20.4.8) Vztahy (20.3.29), (20.3.30) i výsledná rovnice (20.3.31) jsou formulovány rovněž místo D pro ~ D. Literatura: [1] Bates J. R., Moorthi S., Higgins R. W.: A Global Multilevel Atmospheric Model Using a Vector Semi-Lagrangian Finite-Difference Scheme, Part I: Adiabatic Formulation, Mon. Wea. Rev. 121, 1993, s. 244-263. [2] Baťka M.: Czech Hydrometeorological Institute Limited-Area Operational Forecast Model. Studia geophysica et geodetica 35, 1991, s. 109-124. [3] Baťka M., Tran Thuc Nam: Limited- Area Forecasting Model Based on Semi-Lagrangian semi-Implicit scheme Leading to Solving the Separable Elliptic Equations. Studia geophysica et geodetica 48, 2004, str.811-828. 335 21. Diagonalizace matice pro metodu redukce dimenze Velmi efektivní metoda redukce dimense se používá pro řešení soustav lineárních rovnic vzniklých aproximací okrajových úloh parciálních diferenciálních rovnic. Tato metoda je založena na diagonalizaci matice, která je aproximací této okrajové úlohy ve směru jedné nebo dvou prostorových souřadnic. Abychom však tuto metodu mohli použít, musí mít daná soustava určitý tvar, což nastává v případě, že eliptická parciální diferenciální rovnice je separabilní. Tento pojem si definujeme dále. Nejdříve se věnujme problému diagonalizace matice. Diagonalizace matice Začneme jednou důležitou vlastností vlastních čísel a vektorů, kterou dále hojně využijeme: Věta 1 : Předpokládejme, že čtvercová matice A řádu n má n lineárně nezávislých vlastních vektorů. Vytvoříme-li matici S, jejímiž sloupci jsou vlastní vektory matice A, potom matice S 1 AS je diagonální maticí , na jejíž diagonále jsou vlastními čísla matice A: 1 2 S 1 AS . (21.1) n 1 n Důkaz: Nechť matice S je vytvořena ze sloupců, které jsou vlastními vektory matice A. Vypočtěme součin AS. Násobíme-li postupně skalárně řádky matice A se sloupci matice S, dostáváme, neboť pro součin matice A s vlastním vektorem x k příslušnému vlastnímu číslu k platí Ax k k x k můžeme psát AS Ax1 , x 2 ,..., x n 1x1 , 2 x 2 ,..., n x n (21.2) (21.3) Matici stojící na pravé straně předchozího vztahu můžeme psát také jako součin matice S s diagonální maticí, na jejíž diagonále jsou vlastní čísla, tedy 1x1 , 2 x 2 ,..., n x n x1 , x 2 ,....x n (21.4) odkud máme, že AS S . Z předpokladu, že vlastní vektory matice A jsou lineárně nezávislé, znamená že matice S je regulární a existuje tedy matice S 1 , a platí tedy že S 1 AS a též A SS 1 (21.5) Poznámka: Matice S, která diagonalizuje matici A není jednoznačně určena. Násobíme-li libovolný vlastní vektor nenulovou konstantou, zůstává vlastním vektorem a na diagonalizaci matice A to nemá vliv. V dalším budeme studovat pouze reálné matice A, tedy matice, jejíž prvky jsou reálná čísla. V našich numerických výpočtech se totiž komplexní matice nevyskytují. Ukážeme si, že je-li matice symetrická, tvoří její vlastní vektory ortogonální basi. Není-li matice A 336 symetrická její vlastní vektory nemusí být ortogonální, nicméně za určitých předpokladů můžeme vytvořit biortogonální base. Věta 1: Předpokládejme, že vlastní čísla matice A jsou reálná a různá a nechť x i jsou vlastními vektory matice A a x i * jsou vlastní vektory transponované matice A * odpovídající stejným vlastním číslům i ( matice a její transponovaná mají stejná vlastní čísla), nechť tedy Ax i i x i A * x i i x i , * a * (21.6) potom pro skalární součin vlastních vektorů platí x , x 0 , x , x 0 * i pro i j , i, j 1,2,..., n * j i i * a systémy vlastních vektorů x i a x i se nazývají biortogonální a můžeme je normovat tak, že x , x * i j ij i j i j 1 0 (21.7) V tomto případě říkáme, že tento systém tvoří biortonormální basi. Pro důkaz této věty si dokážeme následující Lemma. Lemma: Vlastní vektory odpovídající vzájemně různým vlastním číslům jsou lineárně nezávislé Důkaz: Kdyby tomu tak nebylo, můžeme vzít maximální systém lineárně nezávislých vlastních vektorů. Libovolný vlastní vektor, který nepatří tomuto systému, můžeme pak napsat jako lineární kombinaci vektorů tohoto systému. Například nechť k x j ai x i (21.8) i 1 kde vektor x j je lineárně závislý na vektorech maximální soustavy. Násobíme-li tuto lineární kombinaci maticí A zleva, máme k j x j a i i x i (21.9) i 1 Dosadíme-li do tohoto vztahu za x j lineární kombinaci (21.8), dostaneme a 1 k i i 1 i / j x i 0 (21.10) což je ve sporu s předpokladem lineární nezávislosti, neboť 1 i / j 0 . Vrátíme se nyní k důkazu věty 1 Důkaz: Pro skalární součin matice A s její transponovanou maticí A * platí vztah Ax , x x , A x * i odtud podle vztahů (20.6) máme * * j i j i x i , x j * j x i , x j * (21.11) (21.12) 337 pro i j je i j a v důsledku toho je skalární součin x , x 0 j (21.13) x , x 0 (21.14) * i Zbývá tedy dokázat, že * i i Podle lemmatu jsou systémy vektorů x i , i 1,..., n * x i , i 1,..., n a (21.15) lineárně nezávislé systémy tvořící base soustavy všech vlastních vektorů. Kdyby x , x 0 * i i (21.17) pak Lineární systémy separabilních okrajových úloh Při řešení rovnic semiimplictního schématu (dále jen SI-schématu) je třeba řešit mnohokrát okrajovou úlohu pro parciální diferenciální rovnici eliptického typu. Při klasické formulaci SI-schématu je tato úloha příliš obecná a pro řešení velkých soustav lineárních rovnic, vzniklých po aproximaci této úlohy, nemáme k dispozici nejefektivnější metody řešení. Požadavku dostatečné efektivnosti nevyhovují nejefektivnější iterační metody, jako například metoda SOR, i když tyto metody mají některé jiné přednosti, zejména že umožňují řešit velmi obecné okrajové úlohy. Nejefektivnější metody řešení rovnic, jako je použití FFT pro řešení soustav lineárních rovnic, nebo cyklická redukce mají tu vlastnost, že počet aritmetických operací pro soustavy N rovnic roste s N pouze úměrně N 2 log N a pro velké soustavy jsou tedy tyto metody velmi efektivní. Při použití těchto metod se výpočet jednoho kroku SI-schématem oproti kroku explicitním schématem časově prodlužuje jen nepatrně. Proto prodloužení časového kroku několika-násobě zvyšuje efektivitu SI-schématu ve srovnání se schématem explicitním rovněž několikanásobně. SLSI-schéma pak dovoluje, při zachováním stability výpočtu, další prodloužení časového integračního kroku a ještě větší zvýšení efektivnosti modelu. Cyklickou redukcí (a obdobně též pomocí FFT) se však dají řešit pouze lineární soustavy vzniklé diskretizací okrajových úloh tak zvaných separabilních parciálních diferenciálních rovnic. Pro řešení lineárních rovnic tohoto typu je pak možné použít algoritmus cyklické redukce „POIS“, který vyvinul P.Swarztrauber a R. Sweet pro NCAR (National Center for Atmospheric Research) v USA právě pro řešení rovnic meteorologických modelů. Tento algoritmus „POIS“ umožňuje řešit okrajové úlohy pro separabilní parciální difernciální rovnici tvaru: a( y ) 2u u 2u b y c y u g ( y , x) y y 2 x 2 Po diskretizaci obdržíme soustavu lineárních rovnic A( I ) * X ( I 1, J ) B( I ) * X ( I , J ) C ( XI 1, J ) X ( I , J 1) 2 * X ( I , J ) X ( I , J 1) Y ( I , J ) (21.18) (21.19) kde I 1, 2 ,..., M , J 1, 2 ,..., N (21.20) 338 a kde počet rovnic ve směru osy x musí být součinem mocnin čísel 2,3,5 mínus 1, tedy tvaru N 2 p 3q 5 r 1 . Tato podmínka pro hodnotu N je splnitelná snadno, tím že zvolíme požadovaná počet uzlů sítě ve směru osy x. Splnění požadaveku, aby úloha byla separabilní je ovšem složitější. Při obvyklé formulaci SI-schématu dostáváme rovnici (19.3.31), která vlivem toho, že čtverec koeficientu zkreslení mapy s( x, y) je funkcí obou proměnných x, y a ne pouze proměnné y, způsobuje, že rovnice (19.3.31) separabilní není. Požadavek, aby rovnice (19.3.31) byly požadovaného tvaru, dosáhneme úpravou SI-schématu. To dosáhneme rozdělením divergence na dvě části. To je popsáno v paragrafu 19.4. „Semiimplicitní schéma se separabilní okrajovou úlohou“ předchozí kapitoly. Literatura: Srang Gilbert: Linear algebra and its applications. ACCADEMIC PRES 1976. 339 22. Ortogonální vertikální normální módy V tomto pojednání se budeme zabývat odvozením a vlastnostmi vertikálních normálních módů pro baroklinní model v hydrostatickém přiblížení formulovaný v -systému vertikální souřadnice. Normální módy, jak jsme viděli v předchozí kapitole, jsou důležité pro řešení rovnic semiiplicitních schémat diferenčních meteorologických modelů. První, kdo vertikální módy použili pro řešení implicitních rovnic modelů, byli již v roce 1967 Marčuk G. I., Kontarev G. P., Rivin G. S. [3]. Model byl ovšem v p-systému a vertikální módy byly biortogonální. Biortogonální normální módy jsem vyzkoušel pro řešení semiimplicitních rovnic modelu v roce 1979 [1]. Dalším krokem byla práce [2] Kasahara Akira and Sigehisa Yosuke 1983, kteří vhodnou volbou profilu referenční teploty dosáhli, že v -systému se normální módy staly ortogonálními, nejen biortogonálními. Pro řešení semiimplicitních rovnic globálního diferenčního modelu byly použity v ECMWF [4] Temperton Clive 1984. Rovnice pro odvození vertikálních normálních módů Nechť x, y je systém ortogonálních souřadnic na konformní mapě. Vertikální souřadnice sigma zavedená Normanem Phillipsem je definována vztahem p / p s , kde p je tlak a p s je tlak na povrchu země, tj. na orografické ploše o geopotenciálu s . Při obvyklém označení meteorologických proměnných zavedeme pro linearizaci rovnic hybnosti proměnnou P RT * ( ) ln p s (22.1) jejíž derivace podle x a y tvoří složky hlavní lineární části horizontálního gradientu tlaku v -systému. Linearizované rovnice hybnosti pak můžeme psát ve tvaru u P fv 0 t x (22.2) v P fu 0 t y (22.3) Označíme-li divergenci horizontálního větru d, tedy u v d s x y (22.4) kde s( x, y) je čtverec zkreslení konformní mapy, pak pro změnu divergence můžeme psát f v fu 2 P 0 d t x y (22.5) Chceme-li rovnice pro časovou změnu hybnosti linearizovat pro obvyklé semiimplicitní schéma, při kterém se změny hybnosti způsobené Rossbyho vlnami počítají explicitně, zjednodušíme rovnice (22.2), (22.3) vynecháním Coriolisových členů. Rovnice pak mají tvar 340 u P 0 t x (22.6) v P 0 t y (22.7) Všimněme si v tomto případě ještě rovnice pro časovou změnu absolutní vorticity v u f s x y (22.8) Tato rovnice se nazývá rovnicí vorticity a odvodíme ji tak, že (22.3) derivujeme podle x a odečteme (22.2) derivované podle y, což násobíme s. Máme tak fv 0 s fu t y x (22.9) Vidíme, že tato rovnice neobsahuje proměnnou P a tedy změna vorticity, která je dána touto rovnicí je nezávislá na proměnné P. Změna divergence daná rovnicemi (22.6),(22.7) má pak tvar d s 2 P t (21.10) Nyní odvodíme rovnici pro časovou změnu P. K tomu potřebujeme tři rovnice. Jsou to rovnice kontinuity, termodynamická rovnice a rovnice hydrostatické rovnováhy. První dvě rovnice musíme ovšem linearizovat. Třetí, rovnice hydrostatické rovnováhy je pouhý lineární diagnostický vztah, který neobsahuje časovou změnu. Začneme rovnicí kontinuity. V sigma-systému je psána obvykle v divergentním tvaru p s u p s v p s 0 p s s t y x (22.11) Tuto rovnici dělíme p s a upravíme do tvaru ps s ps u ln p s d v t ps x y (22.12) kde pravá strana rovnice představuje nelineární část spojenou s advekcí, levá část nám představuje linearizovanou rovnici kontinuity ln p s d 0 t (22.13) Zavedeme-li novou proměnnou w, kterou definujeme vztahem w ln p s t (22.14) pak linearizovanou rovnici kontinuity můžeme psát ve tvaru 341 w d (22.15) Další rovnicí, kterou potřebujeme pro odvození rovnice pro časovou změnu P je termodynamická rovnice. Ta se obvykle píše ve tvaru dT cp dt (22.16) RT kde c p je specifické teplo při konstantním tlaku, je specifický objem a je p generalizovaná vertikální rychlost v p-systému a tedy dp d d p s p s p s dt dt dt (22.17) odtud můžeme psát ln p s u ln p s v ln p s ps t y x (22.18) kde první dva členy pravé strany rovnice tvoří lineární část podílu / p s a tvoří právě proměnnou w. Další dva členy tvoří nelineární část příslušnou k advekci. Tyto členy při linearizaci termodynamické věty zahrneme do její nelineární části. Než začneme s linearizací termodynamické rovnice (22.16), rozepíšeme ji podrobněji T T T T T s u v t y ps x (22.19) R kde . Při linearizaci formulujeme termodynamickou rovnici pro odchylku absolutní cp teploty T T T * od absolutní teploty referenční standardní atmosféry, kterou označme T * . Tato teplota referenční atmosféry T * ( ) je funkcí pouze vertikální souřadnice a není tedy funkcí prostorových souřadnic x, y a času t. Derivace T a T podle proměnných x, y, t jsou si tedy rovny. S použitím vztahu (22.18) můžeme proto psát T * T * T w N (T ) t (21.20) kde T T T* T T* T N (T ) s u v w T s u ln p s v ln p s y y x x Linearizovanou termodynamickou rovnici můžeme proto psát ve tvaru T T * w t (22.21) 342 T kde * . Hydrostatickou rovnici píšeme raději ve tvaru RT ln (22.22) než v původním tvaru RT (22.23) i když, jak uvidíme dále, pro diferenční aproximaci obou tvarů rovnice dostaneme stejné vztahy. Vzhledem k tomu, že v teorii vertikálních normálních módů jede pouze o vertikální strukturu modelu, nebudeme upřesňovat aproximaci modelu vzhledem k souřadnicím x, y a času t. Můžeme si třebas představit, že aproximace v horizontálních plochách vzhledem k proměnným x, y je provedena na C-síti, nebo konečnými elementy, či spektrálně. Diferenční aproximaci ve směru osy je však třeba popsat přesně. Model je formulován na střídavé vertikální síti. Diferenční aproximace na vertikální ose, kterou nyní popíšeme, se používá v současné době prakticky ve všech modelech. Ve vertikálním směru se model skládá z KV vrstev. Tyto vrstvy jsou od sebe odděleny, nebo spíše vymezeny KS=KV+1 plochami konstantního . Tyto plochy budeme nazývat sigma plochami, nebo sigma hladinami. Tyto sigma plochy jsou zadány jako rostoucí posloupnost hodnot k tvaru 1 0 2 3 .... KS (22.24) Poznamenejme, že v modelech ECMWF a i v mnohé literatuře jsou tyto sigma hladiny nazývány jako „poloviční hladiny“, neboť jsou indexovány indexy ve tvaru k+1/2 kde k =0, …, KV. Pro zápis teorie je to možná o něco přehlednější a symetričtější, ale při programování se pak stejně používají jako indexy pouze celá čísla. Na sigma plochách jsou zadávány proměnné: k , geopotenciál k , vertikální rychlost v systému k , proměnná wk a absolutní teplota referenční atmosféry T * k . Ve vrstvách jsou zadávány hodnoty složek větru u k , v k , absolutní teplota Tk , proměnná Pk , divergence d k a po případě vorticita. Definujme nyní vertikální operátor průměrování. Tento operátor dvěma hodnotám proměnné na sousedních sigma plochách přiřazuje hodnotu aritmetického průměru této proměnné v sigma vrstvě, kterou omezují. Operátor aritmetického průměru označme symbolem k k k 1 / 2 (22.25) a operátor diferencování definujme vztahem k k 1 k (22.26) 343 kde hodnoty na pravé straně náleží sigma plochám, hodnota diference na levé straně náleží vrstvě, kterou tyto plochy omezují. Při tomto označení můžeme napsat aproximaci hydrostatické rovnice ve tvaru k ln k k 1 k ln k 1 / k RTk (22.27) Pomocí diferenční aproximace vztahu pro derivaci přirozeného logaritmu ln 1 (22.28) hodnotu v sigma vrstvách, kterou označíme definujeme vztahem ln k 1 k k * * (22.29) Pří takto definované hodnotě ve vrstvách, je aproximace hydrostatické rovnice vyjádřené vztahy (22.22) a (22.23) stejná a je dána vztahem (22.27). Vyjádření matice vertikální struktury Rovnici pro časovou změnu proměnné P již budeme odvozovat pro danou vertikální aproximaci. Přitom použijeme maticové vyjádření vztahů. Pro diskrétní aproximaci ovšem definujeme funkci P danou vztahem (22.1) následovně Pk k RTk * ln p s (22.30) tedy ve vrstvách. Hodnoty proměnných ve vrstvách budeme považovat za složky KV rozměrných vektorů. Tedy teploty ve vrstvách budou dány vektorem-sloupcem T T T1 , T2 ,...., TKV (22.31) kde horní index T znamená transponovanou matici (tedy sloupcový vektor). Nyní si odvodíme vertikálně integrovanou – v diskrétním případě tady sumovanou hydrostatickou rovnici, která nám na základě teplot vrstev a výšky terénu vyjadřuje geopotenciál. Aproximaci hydrostatické rovnice (22.27) přepíšeme do tvaru k k 1 RTk ln k (22.32) Neboť geopotenciál výšky terénu KS je znám (je roven výšce terénu násobené konstantou tíhového zrychlení g), můžeme rekurentně ze vztahů (22.32) postupně určit všechny hodnoty geopotenciálu pro k=KV, KV-1, …., 1. Sumací vztahů (22.32) pak dostaneme KV k KS R Tl ln l l k (22.33) My ovšem potřebujeme vertikálně průměrované hodnoty gepoptenciálu, tedy hodnoty příslušné vrstvám. Ze vztahu (21.33) ihned máme 344 k KS KV 1 RTk ln k R Tl ln l 2 l k 1 (22.34) Pro maticový zápis předchozích i dalších vztahů budeme používat několik čtvercových matic řádu KV×KV. Jsou to následující matice: 1 1 1 1 / 2 1 1 1 0 1/ 2 1 U 0 0 1/ 2 1 1 0 0 1/ 2 1 0 0 0 0 0 1 / 2 (22.35) Samozřejmě řádu KV×KV - nikoliv 5×5. Dále matici L transponovanou k matici U, je tedy L U T ale též U LT . Dále budeme používat vektor e, jehož složky mají všechny hodnotu 1. Tedy T e 1,1,.....1 (22.36) Matici E řádu KV×KV jejíž všechny prvky jsou rovny 1. 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 E e e T 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (22.37) a následující diagonální matice H diag k Z diag ln k (22.38) (22.39) S diag k (22.40) * T K diag k* k (22.41) diag k (22.42) kde k je diferenční aproximace vertikálního gradientu referenční teploty v -systému, tedy derivace T * viz vztah (22.21) a bude určena později Y diagTk * (22.43) součin matic ZS je opět diagonální matice 345 Tk * ln k ZK KZ diag * k (22.44) Vertikálně integrovanou hydrostatickou rovnici (21.34) můžeme nyní napsat v maticovém tvaru. Máme KS e RUZT (22.45) Poznamenejme, že R je skalární veličina – plynová konstanta. Z tohoto vztahu dostaneme také ihned derivováním vztah pro časovou změnu geopotenciálu. Vzhledem k tomu, že člen KS e a matice RUZ jsou konstantní (nezávislé na čase), máme T RUZ t t (22.46) Nyní si aproximujeme rovnici kontinuity. Nejdříve si všimněme, že ze vztahu (22.13) pro 1 , vezmeme-li v úvahu že vertikální rychlosti v -systému jsou na horní i dolní hranici oblasti rovny nule, tedy 1 KS 0 máme w1 0 , wKS ln p s t (22.47) Přirozená aproximace linearizované rovnice kontinuity (22.15) má pak tvar wk 1 wk d k k (22.48) odtud sumací předchozího vztahu máme jednak KV ln p s wKS d l l t l 1 (22.49) a pro vertikálně průměrované w ve vrstvách k 1 1 wk d k k d l l 2 l 1 (22.50) V maticovém tvaru mají dva předchozí vztahy tvar: Vztah (22.49) určuje vektor, jehož všechny složky jsou stejné a jsou rovny časovým změnám přirozeného logaritmu přízemního tlaku ln p s e EHd t (22.51) Vztah (21.50) přepsaný do maticového tvaru je w LHd (22.52) Pro aproximaci termodynamické věty (22.21) ve tvaru Tk Tk * k k wk 0 t (22.53) 346 potřebujeme maticově vyjádřit ještě vertikální rychlost . Postupujeme obdobně jako pro vyjádření w. Diferenční aproximaci linearizované rovnice kontinuity (22.13) sečteme přes l=1,…k. Vzhledem k tomu, že 1 0 máme k k k ln p s d l l t l 1 (22.54) Vertikálním průměrováním předešlého vztahu máme k 1 k k ln p s d k k d l l t 2 l 11 (22.55) Vztah (22.55) přepíšeme do maticového tvaru, máme SEHd LHd SE LHd (22.56) Dosadíme-li do termodynamické věty (22.53) ze vztahů (22.52) a (22.56) dostaneme v maticovém tvaru vyjádřenu časovou změnu vektoru teploty, jakožto funkci divergence T Kw KL SE L Hd t (22.57) Rovnici pro časovou změnu P odvodíme derivováním vztahu (21.30) podle času t Pk * k RTk ln p s t t t (22.58) což zapsáno v maticovém tvaru je P RY ln p s e t t t (21.59) Dosadíme-li do předchozího vztahu hodnoty časových změn ze vztahů (21.46) a (21.51) máme P T RUZ RYEHd t t (21.60) pomocí vztahu (22.57) dostaneme hledaný vztah P CHd t (22.61) kde C RUZ K L SE YE (22.62) Nyní ukážeme, že tato matice C, která se nazývá maticí vertikální struktury, je symetrická. Označme nyní diagonální matici * * diag Tk 1 Tk (22.63) * Vynásobíme-li vektor e Tk 1 Tk * T maticí U zleva, máme 347 * * * * * U e TKS T1 , TKS T2 ,...., TKS TKV * (22.64) Proto můžeme psát * Y e TKS e U e (22.65) po vynásobení předchozího vztahu vektorem-řádkem e * YE TKS E UE T máme (22.66) Dosazením do vztahu (62) za YE můžeme matici C napsat ve tvaru * C R UZ K L TKS E U ZS E (22.67) První člen matice je symetrický, neboť je součinem matice U, diagonální matice a matice L druhý člen je rovněž symetrický. Aby matice byla symetrická musí být i třetí člen U ZS E symetrický, což je možné jen tehdy, když ZS je nulová matice. Tato matice je nulová, když Z 1S 1 (22.68) což přepsáno ve složkách znamená * * Tk 1 Tk k k ln k (22.69) Předchozí vztah můžeme vzhledem ke vztahům (21.28) a (21.29) považovat za aproximaci vertikálního gradientu referenční teploty, kterou potřebujeme, aby matice struktury byla symetrická. Na závěr odvození matice struktury se podíváme na případ, izotermní referenční atmosféry. Izotermní referenční atmosféra se používá v semiimplicitních schématech. Z důvodů stability je hodnota T * kladena obvykle 300 K. T * v tomto případě nezávisí na vertikální souřadnici a gradient je roven 0. Matici struktury můžeme v tomto případě psát ve tvaru C RUZKL RT * E (22.70) V obecném případě, když použijeme správnou definici gradientu teploty referenční atmosféry, která je dána vztahem (21.69) má matice struktury v podstatě stejný tvar, kde pouze teplota ve vztahu je teplota referenční atmosféry na povrchu země a máme C RUZ K L RTKS E * (22.71) Matice K je diagonální matice a matice C je v obou případech symetrická, neboť je součtem dvou symetrických matic. Matice (U ZS L)T LT ZS U T U ZS L (22.72) násobené konstantou R a matice T*E . Matice C je positivně definitní, neboť diagonální matice ZS má všechny prvky kladné a můžeme psát 348 1 2 1 2 1 2 1 U ( ZS ) ( ZS ) L U ( ZS ) U ZS 2 T (22.73) a tedy vlastní čísla matice C jsou reálná kladná. Rovnice (22.61) pro časovou změnu funkce P na základě divergence horizontálního větru nám definuje vertikální normální módy. Vlastní vektory k , k 1,..., KV matice CH splňující tedy vztahy 2 CH k ck k (22.74) jsou vertikální normální módy. Kasahara-Shigesia [2] Temperton [4]. Vlastní čísla matice 2 CH , které jsme označili c k jsou čtverci fázových rychlostí vertikálních normálních módů. Matice CH se nazývá maticí vertikální struktury. Ekvivalentní hloubky hk vertikálních normálních módů odpovídají jejich fázovým rychlostem vztahem 2 g hk ck (22.75) Rovnici (21.74) můžeme přepsat ve tvaru 1 2 1 2 1 2 1 2 ( H C H ) ( H k ) ck H k 2 (22.76) 1 2 1 2 Matice H C H je rovněž symetrická a pozitivně definitní. Z rovnice (22.76) vyplývá, že vlastní čísla této matice jsou reálná kladná a jsou shodná s vlastními čísly matice CH. Protože 1 2 matice H C H 12 H l T 1 2 1 2 je symetrická, jsou její vlastní vektory H k ortogonální a platí 12 H k lk (22.77) Vlastní vektory matice CH dostaneme vynásobením vlastních vektorů symetrické matice 1 1 1 H 2 C H 2 diagonální maticí H 2 zleva. Diagonalizaci matice CH můžeme tedy provést následujícím způsobem. Nechť M je matice složená ze sloupců, které jsou vlastními vektory 1 1 matice H 2 C H 2 . Pak M je ortogonální matice a M T M I a matici G, která diagonalizuje matici CH a jejíž sloupce jsou normální módy, můžeme psát ve tvaru 1 2 GH M (22.78) Protože platí G 1 12 H M 1 1 1 2 M H M H T 1 2 (22.79) máme 1 1 2 1 2 G CH G M H CH M diag ck T 2 (22.80) 349 Všimněme si ještě, že matice CH není obecně symetrická. Je symetrická, když součin matic CH je komutativní, neboť pak CH T H T C T H C (22.81) Tato skutečnost nastává v případě vertikální ekvidistantní sítě, neboť matice H je v tomto případě skalární a je rovna I . T V případě, že matice CH není symetrická, vlastní vektory matice CH příslušné vlastním číslům c k označme k . Je tedy * 2 CH T k ck k * 2 * (22.82) 1 2 1 Vlastní vektory matice CH HC můžeme dostat násobením vektorů matice H C H 2 T 1 1 maticí H 2 zleva. Tyto vlastní vektory jsou tedy sloupci matice H 2 M , neboli řádky matice 1 G 1 M T H 2 . Vidíme tedy, že vektory k a k * tvoří biortonormální basi Marčuk at all. [3], Baťka [1] k l * kl (22.83) což má v maticovém zápisu tvar G 1G I (22.84) Příloha V této příloze si pro snazší a přesnější orientaci v maticových zápisech našeho textu shrneme některé vztahy pro matice, které používáme. Používané matice jsou většinou speciálního tvaru. Některé tyto matice a vektory si definujeme. Všechny matice budou čtvercové řádu n a vektory sloupce dimense n. Vektor o složkách u k budeme označovat u u1 ,..., u n , kde T index T nahoře značí transponovanou matici, tedy i vektor. 1. Násobíme-li matici A konstantou K, dostaneme matici, jejíž všechny prvky jsou násobeny konstantou K. Matice tvaru KI, kde I je jednotková matice se nazývá skalární matice. Násobení matice konstantou K nebo skalární maticí KI je stejné, KIA=KA. 2. Nyní si definujeme matice a vektory používané v textu: e 1,1,....,1 je vektor, jehož všechny složky jsou rovny 1. Máme pak eT 1,1,.....,1 . T Označme E matici, jejíž všechny prvky jsou rovny 1. Je 1 1 T E e e 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 350 3. Dále si definujeme trojúhelníkové matice L a U : 0 0 1 1 / 2 0 1 / 2 1 0 1 1/ 2 0 0 1/ 2 1 L 1 U 0 1 1/ 2 0 0 1/ 2 1 0 1 1 1/ 2 0 0 a je 1 / 2 1 1 1 L UT Poznamenejme, že E L U . 4. Diagonální matice jsou matice, které mají nenulové prvky pouze v hlavní diagonále. Pro tyto matice platí: Součin diagonálních matic je opět diagonální matice a platí 0 b1 0 0 0 a1b1 0 0 0 a1 0 0 0 0 b2 0 0 0 a 2 b2 0 0 0 a2 0 0 0 a 0 0 0 b3 0 0 0 a3 b3 0 3 0 0 0 an 0 0 0 bn 0 0 0 a n bn 5. Součin diagonální matice a vektoru je vektor tvaru d1 0 0 0 d2 0 0 0 d 3 0 0 0 u1 d1u1 u2 d 2u2 u d u 3 3 3 d n u n d n u n 0 0 0 6. Zvláštním případem předchozího vztahu je, násobíme-li diagonální maticí vektorem e. Dostaneme tak vektor, jehož složky jsou stejné jako prvky v diagonále matice diag d k e d . 7. Násobíme-li vektor d maticí E zleva, dostaneme vektor, jehož všechny složky budou stejné a budou rovny součtům složek původního vektoru, tedy n dk n k 1 Ed d k e . k 1 n dk k 1 8. Součinem matice a vektoru je vektor, jehož složky jsou skalární součiny řádků matice a daného vektoru 351 a11 a12 a 21 a 22 a n1 a n 2 9. 10. a1n b1 a11b1 a12b2 ... a1n bn a 2 n b2 a 21b1 a 22b2 ... a 2 n bn a nn bn a n1b1 a n 2 b2 ... a nnbn Speciálním případem předchozího vztahu je násobení vektoru diagonální maticí zleva a1 b1 a1b1 a2 b2 a 2 b2 b a b a n n n n Násobíme-li čtvercovou matici diagonální maticí zprava, dostaneme matici, která se skládá ze sloupců původní matice násobenými příslušným prvkem diagonální matice, k-tý sloupec matice je tedy násoben k-tým prvkem diagonální matice B) a n1 b1 a1n bn a11 a12 a11b1 a12b2 an2 b2 a1n bn a 21 a 22 a 21b1 a 22b2 a a b a b a a b a b n 1 n 2 nn n n 1 1 n 2 2 nn n 11. Násobíme-li čtvercovou matici diagonální maticí zleva, dostaneme matici, která se skládá z řádků původní matice násobených příslušným prvkem diagonální matice, (k-tý řádek je násoben k-tým prvkem diagonální matice B) a n1 a11b1 a12b1 a1n b1 b1 a11 a12 b2 a n 2 a 21b2 a 22b2 a1n b2 a 21 a 22 bn a n1 a n 2 a nn a n1bn a n 2 bn a nnbn 12. Součin symetrické a diagonální matice není obecně symetrická matice: příklad 1 1 1 0 1 2 1 1 0 2 1 2 1 0 1 1 1 1 0 2 1 1 2 2 Literatura: [1] Baťka M.: On the use of Biortogonalization for solving Systems o Linear Equations in Numerical Weather Forecast. Studie geoph. at geod. Vol. 23, 1979. [2] Kasahara Akira and Sigehisa Yosuke : Ortogonal Normal Modes of a Vertically Staggered Discretized Atmospheric Model. Monthly Weather Review Vol.111, 1983, p. 1724-1735. 352 [3] Marčuk G. I., Kontarev G. P., Rivin G. S. Kratkosročnyj prognoz pogody po púolnym urovnenijam na ograničennoj territorii. Fizika atmosfery i okeana Tom III. 1967. [4] Temperton Clive : Orthogonal Normal Modes for a Multilevel Model, Monthly Weather Review Vol.112, 1984. 503-509. 353 23. Metody rozkladu pro řešení nestacionárních úloh. V současné praxi je třeba často numericky řešit složité úlohy matematické fyziky. V našem případě to je například časová integrace rovnic dynamické meteorologie pro předpověď počasí, pro klimatické modelování i šíření znečišťujících látek v atmosféře. Jednou možností je převést tuto složitou úlohu na několik úloh jednodušších. Jedním ze zakladatelů a propagátorů tohoto postupu je prof. G. I. Marčuk, který této problematice se svými žáky a spolupracovníky, původně v Novosibirském oddělení Akademie věd, věnoval mimo mnoha článků v časopisech i několik knih. V originální ruské literatuře se používá termín „metod rasščeplenija“, který se obvykle překládal jako metoda štěpení. Tento překlad také v doslovném překladu odpovídá anglickému termínu „splitting“. V českém překladu knihy G. I. Marčuka: Metody numerické matematiky (ACADEMIA Praha 1987) se objevil překlad metoda rozkladu, čímž je do jisté míry dán oficiální název této metody. Podle mého názoru by tomuto termínu mohl v češtině odpovídat též termín faktorizace, který vychází z vlastnosti této metody i anglické terminologie. Já se ve výkladu přidržím termínu štěpení, který se mi zdá výstižnější. Na rozdíl od obecné teorie, kterou se zabývá již zmíněná Marčukova kniha, se budeme po krátkém úvodu vysvětlující princip této metody zabývat jejími aplikacemi v numerické předpovědi počasí a jaký byl jejich vývoj v průběhu času. Mnoho pokusů na využití této metody však skončilo v podstatě neúspěchem, neboť nepřineslo efektivnější a přesnější řešení rovnic dynamické části předpovědních modelů. Z druhé strany, při praktickém provedení výpočtů fyzikálních parametrizací byla metoda štěpení-faktorizace použita dosti často, aniž by si to možná meteorologové uvědomovali. Princip metody štěpení pro nestacionární úlohy Nejdříve si všimněme otázky, co je štěpení a jeho principu. Studujme evoluční rovnici tvaru L 0 (23.1) t s počáteční podmínkou g v oblasti G v čase t 0 , kde operátor - matice L nezávisí na čase a je obecně vektor-sloupec. My tento operátor napíšeme jako součet dvou operátorů, a tedy nechť je L AB (23.2) Rovnici (23.1) zatím pro jednoduchost aproximujeme explicitní aproximací tvaru n1 n vyjádřením n 1 L n 0 t z předchozího vztahu máme (23.3) n1 I tL n (23.4) kde I je jednotková matice. Štěpení, znamená řešit úlohu ve dvou krocích. S použitím vztahu (23.2) můžeme schéma (23.3) štěpit na dva kroky n1 / 2 n t A n 0 (23.5) 354 n1 n1 / 2 B n 1 / 2 0 (23.6) t kde hodnotu po prvním operátoru jsme označili jako obvykle n1 / 2 . „Lomené indexy“ používají pro označení prostorových hodnot na střídavých sítích v popisech modelů v ECMWF v Redingu. Při metodě štěpení se ovšem lomené indexy používaly již dříve a poněkud v jiném významu, protože lomený index n+1/2 zde neznamená hodnotu uprostřed časového kroku. Janěnko proto tuto metodu nazývá rusky „metod drobnych šagov“, tedy metodou lomených kroků. Tento termín lze považovat za další synonymum pro metodu štěpení. Přepíšeme-li vztahy (23.5) a (23.6) do explicitního tvaru obdobně jako (23.3) do tvaru (22.4) máme n1 / 2 I tA n (23.7) n1 I tB n1 / 2 Dosadíme-li nyní výraz (22.7) do (22.8) máme n1 I tBI tA n (23.8) (23.9) Předchozí vztah nám dává jeden krok metody štěpení. Vidíme, že původní operátor byl nahrazen součinem dvou operátorů, proto se této metodě říká také metoda faktorizace, což je anglicky v matematice obvyklejší. Dosazením vztahu (23.2) do vztahu (23.3), nebo provedení součinu ve vztahu (26.9) dostaneme s použitím (23.2) n1 n L n tBA n 0 (23.10) t což nám představuje řešení při použití metody štěpení. Vidíme, že dostáváme aproximaci podobnou jako (23.3), ale je zde navíc člen tBA n řádu ot , který nám představuje chybu, která vzniká při štěpení navíc. Symetrizací schématu, což se provede tak, že napřed použijeme operátor A a B s polovičním časovým krokem a pak opačně operátor B a pak A rovněž s polovičním krokem, tedy schéma rozložíme na čtyři faktory, pak se chyba metody zmenší na chybu řádu o t 2 . Ptejme se nyní, k čemu je faktorizace dobrá. Má vůbec smysl? Proč třebas nepoužijeme původní schéma. Smysl štěpení je následující: dává nám možnost vytvářet nová další schémata, jsou-li stabilní jednotlivé kroky (například v energetické normě, která se v numerických metodách požívaných v meteorologii vzhledem k nelineárnosti rovnic často k důkazu stability řešení používá), pak je schéma se štěpením stabilní. Dále je si třeba uvědomit, že v meteorologických modelech se při parametrizacích meteorologických fyzikálních dějů používá štěpení, ačkoliv to nikde není explicitně řečeno. Snad to někteří meteorologové ani nevědí, že je tato metoda použita. Hlavním důvodem vývoje metody štěpení pro aplikace v meteorologii i jiných podobných problémech bylo zvýšení efektivnosti výpočetních metod. To se mělo podařit zvětšením časového integračního kroku, který pro explicitní schéma musí v závislosti na délce prostorového kroku v síti splňovat pro délku časového kroku CFL kritérium stability. Explicitní schémata se pak musí počítat s relativně malým časovým krokem a pro celkovou integraci je pak potřeba těchto kroků zbytečně mnoho. Na rozdíl od toho, implicitní schémata 355 bývají většinou absolutně stabilní a délka kroku je pak spíše omezena požadavkem dostatečné přesnosti výpočtu. Cílem použití štěpení bylo formulovat vhodná vysoce efektivní stabilní schémata. Úkolem štěpení je aproximovat úlohu tak, aby její řešení se skládalo z několika po sobě jdoucích implicitních absolutně stabilních schémat. V pojetí G. I. Marčuka tato jednotlivá schémata měla být Crnak-Nicholsonova, tedy v podstatě lichoběžníková schémata. V časovém kroku t n t t n1 měla aproximace rovnice (23.1) při štěpení operátoru daném (23.2) tvar n1 / 2 n t A n1 n1 / 2 n1 / 2 n B 2 0 (23.11) n1 n1 / 2 (23.12) 0 t 2 eliminujeme-li pomocnou proměnnou n1 / 2 , můžeme převést předchozí soustavu do tvaru n1 T n (23.13) kde 1 1 t t t t T I B I B I A I A (23.14) 2 2 2 2 t t A 1 a B 1 , potom operátory vyjadřující implicitní jestliže předpokládáme, že 2 2 části T můžeme rozvinout v konvergující mocninné řady. Operátor T můžeme pak psát ve tvaru (23.15) T I tL t ot tento vztah můžeme přepsat do obdoby vztahu (10). Je tedy n1 n L n ot 0 (23.16) t dostáváme tak aproximaci rovnice (23.1) složenou ovšem pouze z implicitních kroků. Podrobnostmi metody se lze informovat v knihách G. I. Marčuka. Tato aproximace je sice absolutně stabilní je však opět zatížená určitou chybou štěpení, jejíž velikost je závislá na délce časového kroku t . Abychom si přiblížili použití štěpení v meteorologii, aplikujeme tuto metodu na řešení rovnic mělké vody. Této model je pro aplikaci metody dostatečně obecný a zároveň pro pochopení aplikace metody dostatečně jednoduchý. V obecném baroklinním modelu s hydrostatickou aproximací je navíc pouze vertikální struktura modelu, která je dána tím, že model je třírozměrný. Rovnice mělké vody si napišme pro tyto účely v advekčním tvaru. Při obvyklém označení (viz předchozí kapitoly), můžeme napsat u u u h u v fv g 0 (23.17) t x y x v v v h u v fu g 0 t x y y (23.18) h h h u v u v h 0 t x y x y (23.19) 356 Štěpení se týká jednoho integračního kroku na časovém intervalu t n t t n1 . Ve schématu jsou v advekčních členech složky rychlosti u, v aproximovány v počátečním čase intervalu, tj. hodnotami u n ,v n , které označme pro jasnost u ,v . To je určitá linearizace advekce na intervalu jednoho časového kroku. Na intervalu štěpení t n t t n1 můžeme tedy koeficienty advekčních členů pokládat za konstantní. V prvních pracích Marčuk použil štěpení rovnic (23.17), (23.18) a (23.19) na dvě části. Na část, kterou nazval přenos (což je v podstatě advekce) a na část adaptace, která je lineární částí rovnic a popisuje geostrofickou adaptaci meteorologických polí – pole rozložení hmoty a pole větru, tedy podle naší terminologie geostrofické přizpůsobení. Přenos je dán rovnicemi u u u (23.20) u v 0 t x y v v v u v 0 t x y (23.21) h h h u v 0 t x y (23.22) adaptace je dána rovnicemi u h fv g 0 t x v h fu g 0 t y (23.23) (23.24) u v h h 0 t x y Napíšeme-li rovnice mělké vody ve tvaru (23.1) má vektor řešení tvar u v h (23.25) (23.26) operátor celé soustavy (23.1) je u v y x L f h x operátor přenosu A je pak roven f u v x y h y x g y u v x y g (23.27) 357 u v 0 y x A 0 u v x y 0 0 operátor adaptace, tedy vlnové části je pak 0 u v x y 0 (23.28) 0 f g x B f 0 g (23.29) y h h 0 x y aby operátor B byl lineární, nahradili jsme zde, obdobně jak to bylo uděláno v baroklinním modelu, hodnotu výšky hladiny mělké vody její klidovou konstantní hodnotou h . Rovnice (23.25) se tím stává lineární diferenciální rovnicí. Zrychlení zemské tíže g je konstanta a Coriolisův parametr je funkcí proměnných x, y, nezávislý na čase. Ve schématu výpočtu se rovnice přenosu štěpí ještě jednou a to na přenos (advekci) ve směru osy x a ve směru osy y. Lichoběžníkové schéma pro každý směr vede na řešení soustavy s tří-diagonální maticí, kterou je možné řešit efektivně pomocí rekurentních vztahů ekvivalentních s Gaussovou eliminací. I když takto dostaneme absolutně stabilní schéma, což znamená, že stabilita nezávisí na poměru délkového a časového kroku, po provedení mnoha pokusů, které srovnávaly efektivnost a zejména přesnost schémat pro realizaci advekce ukázaly, že schéma advekce pomocí štěpení na směry není při delším časovém kroku příliš přesné. Nepožadujeme-li však časový krok tak dlouhý můžeme advekci aproximovat explicitním schématem, které je v tomto případě efektivnější i přesnější. Je to tím, že advekce nepopisuje žádné rychlé vlny, jako jsou gravitační vlny v části adaptace. Tím se pro výpočet advekce explicitním schématem může použít několikrát delší krok, než pro vlnovou část – adaptaci. Tato skutečnost se běžně používá při použití smi-implicitních Eulerovských schématech, kde pouze gravitační vlny jsou aproximovány schématem implicitně. V současné době se pro advekci používá semi-Lagrangeova metoda, která je velmi přesná a navíc dovoluje použít dostatečně dlouhý časový krok. Větším problémem je řešení rovnic adaptace. Výše popsané schéma je původní schéma publikované v článku [7]. Toto schéma je však chybné, neboť druhá část adaptace je pro implicitní řešení příliš obecná, neboť zahrnuje implicitně i změny rotační části větru. Předložené řešení na základě řešení okrajové úlohy, pouze pro divergenci, je možné pouze v případě, že Coriolissův parametr je konstantní, což ovšem vylučuje existenci Rossbyho vln a nepostihuje správně změny rotační části větru. Proto při dalším vývoji schémat kolektiv Marčuka přidal do štěpení další krok, který zahrnoval vliv proměnného Coriolissova parametru. Řešení úlohy adaptace bylo v podstatě rozděleno na dva kroky, krok vlivu proměnného Coriolissova parametru a hlavní části implicitní adaptace, popisující v podstatě pouze gravitační vlny. Rozdělení adaptace na takové dva kroky nebylo příliš šťastné, vznikla tím zřejmě velká chyba štěpení. Při této metodě tedy vznikají dva problémy. Problém, aby 358 celková chyba řešení vzniklá štěpením nebyla velká. Na první problém dal v podstatě odpověď článek Yakimova - Roberta [8], který ukázal, že při tomto způsobu štěpení rovnic na advekci a adaptaci vzniká značná chyba. Pro její odstranění je třeba volit dostatečně malý krok. Metoda pak není efektivní a nemá tedy smysl. Způsob, jak se zbavit problému řešení obecných rovnic adaptace navrhl a vyzkoušel v Anglii Gadd [4]. Jeho schéma spočívalo v tom, že po jednom kroku advekce provedl tři kroky adaptace s třetinovou délkou časového kroku, což umožnilo adaptaci aproximovat explicitním schématem. Ani pokusy s plně implicitním schématem [2] v USA neměly v meteorologii prakticky žádné použití. Oba zmíněné problémy byly však po počátečním zkoušení různých schémat pro meteorologii velmi úspěšně vyřešeny. Řešení spočívá v tom, že původní adaptační část byla aproximována zbytečně celá implicitně. Ukázalo, se že implicitně je třeba aproximovat členy týkající se gravitačních vln, což jsou složky rychlosti horizontálního větru a horizontální gradient tlaku. Odvodíme-li na diferenční úrovni po aproximaci rovnici vorticity, její aproximace je zcela explicitní, zatímco divergentní teorém pro výpočet divergence v následujícím časovém kroku je imlicitní diferenční rovnicí pro výpočet buďto divergence, nebo geopotenciálu. Takováto aproximace se nazývá semi-implicitním schématem. Podle mne je zajímavé a na práci [7] nejvýznamnější, že zřejmě poprvé byl systém lineárních rovnic vzniklých při implicitní aproximaci v tomto schématu řešen redukcí dimenze s použitím vertikálních normálních módů. Tato metoda se stala později standardně používanou metodou řešení rovnic v semiimplicitních schématech a zjednodušena použitím vertikálních ortogonálních normálních módů, o čem bylo pojednáno v předchozích kapitolách. Semiimplicitní schéma použil také například Burridge [1]. Je-li však advekce počítána explicitním schématem, je štěpení zcela zbytečné, protože i bez štěpení je schéma stabilní a štěpení zvyšuje zbytečně chybu aproximace. První semiimplicitní diferenční schémata používaná v modelech počítaných v denním provozu používala explicitní aproximaci advekce spolu s implicitním řešením rovnic semiimplicitního schématu. To prakticky znamenalo možnost použití asi 7 krát delšího časového kroku proti explicitnímu schématu. Délka časového kroku tohoto schématu byla dána podmínkou stability advekce. Později, když byl výpočet advekce aproximován semi-Lagrangeovskými schématy se mohla délka časových kroků zvětšit ještě více. Semi-implicitní aproximace rovnic modelů v hydrostatickém přiblížení s advekcí počítanou semi-Lagrangeovskými schématy je v současnosti standardem numerické předpovědi počasí. I když můžeme říci, že se metoda štěpení pro řešení rovnic dynamické části modelu nepoužívá, při realizaci parametrizací je tomu spíše naopak. Vezmeme-li v úvahu jak se v modelech počítají například srážky, nebo konvekce, bývá to tak, že po provedení časového kroku dynamické části modelu se studuje nasycení atmosféry a přebytečná voda tvoří srážky. Tím se opravuje výsledné pole vlhkosti a teploty uvolněným latentním teplem. Obdobně můžeme postupovat i u konvekce. Tam se přebytečné teplo z dolních vrstev přenáší směrem vzhůru, přičemž musí být odstraněno labilní zvrstvení a zachována celková potenciální energie vzduchového sloupce. Takovýto postup je samozřejmě faktorizací, neboli štěpením, čili metodou rozkladu. Jak je parametrizace modelů nejlépe realizovat se zabývá více prací. Pro úplnost uveďme alespoň práci Dubala a spol. [3] z roku 2004. 359 Literatura: [1] Burridge D. M.: A split semi-implicit reformulation of the Bushby-Timpson 10-level model, Quar. J. R. Met. Soc. (1975), 101, pp. 777-792 [2] Cohn S. E., Dee D., Isaacson. E., Marchesi D., Zwas G.: A Fully Implicit Scheme for the Barotropic Primitive Equations, Monthly Weather Review Volume 113, p. 436-448 (1985) [3] Dubal M. Wood N. Staniforth A.: Analysis of Paraller versus Sequential Splitttings for Time-Stepping Physical Parametrizations, Monthly Weather Review Vol. 132, No. 1, pp. 121132, (2004) [4] Gadd A. J.: A split integration scheme for numerical wather prediction, Quar. J. R. Met. Soc. (1978), 104, pp. 569-582 [5] Marčuk G. I.: Čislennoje metody v prognoze pogody, Gidrometeorologičeskoje izdatělstvo, Leningrad 1967 [6] Marčuk G. I.: Čislennoje rešenie zadač dinamiky atmosfery i okeány. Gidrometeoizdat, Leningrad 1974 [7] Marčuk G. I., Kontarev G. R., Rivin G. S.: Kratkosročnyj prognoz pogody po polnym urovnenijam na ograničennoj territorii. Fizika atmosfery i okeány Tom III No 11. (1967) [8] Marčuk G. I.: Metody numerické matematiky, ACADEMIA Praha 1987. [9] Yakimov E., Robert A.: Accuracy and Stability Analysis of a Fully Implicit Scheme for the Shallow Water Equation, Monthly Weather Review Volume 114 s. 240-244. (1986). 360 24. Galerkinova aproximace a spektrální metody. V této kapitole se seznámíme s teoretickým základem důležité třídy metod nazývané Galerkinovy metody. Do této třídy metod spadají jednak spektrální metoda a také metoda konečných prvků. Pro obecnou formulaci Galerkinovy metody, a jejího zobecnění Petrov – Galerkinovy metody použijeme některé pojmy z funkcionální analýzy, normované prostory a Hilbertův prostor, ve kterých jsou studovány nejlepší aproximace. Pro stručnost neuvedeme zde důkazy některých tvrzení. Ty lze nalézti například v prvním díle knihy Berezin- Židkov Metody vyčislenij [1] Normovaný lineární prostor Řekneme, že množina R je lineárním normovaným prostorem, jestliže R je lineárním prostorem, nad tělesem reálných nebo komplexních čísel, a kromě toho každému prvku v R je přiřazeno reálné číslo f které nazýváme normou prvku f a tato norma, která je funkcí definovanou na R, splňuje následující podmínky: 1) f 0 , přičemž f 0 je právě tehdy, když f=0; (N1) 2) cf c f pro libovolné číslo c; (N2) 3) f 1 f 2 f 1 f 2 (N3) Normovaný lineární prostor je vždy také metrickým prostorem. Vzdálenost f 1 , f 2 (metriku) v něm můžeme definovat vztahem: f 1 , f 2 f 1 f 2 (N4) Snadno nahlédneme, že takto definovaná vzdálenost splňuje definici a axiomy metrického prostoru: Množina X se nazývá metrickým prostorem, když každé dvojici prvků x , y X je přiřazeno reálné číslo x , y a vzdálenost těchto dvou prvků x, y splňuje následující podmínky: 1) x , y 0 a x , z 0 právě když x y 2) x , y y , x symetrie vzdálenosti 3) x , y x , z z , y pro libovolný prvek z X (trojúhelníková nerovnost) tyto podmínky jsou v podstatě obdobou vztahů (N1),(N2) a (N3) a ihned z nich plynou. Normovaný prostor R nazýváme přísně normovaný, jestliže v nerovnosti f 1 f 2 f 1 f 2 nastává rovnost právě tehdy, když f 2 f1 pro reálné 0 . Poznámka: Zavedeme-li do normovaného prostoru metriku, kde vzdálenost f1 , f 2 je definována vztahem (N4), potom požadavek na vlastnost normy (N3) odpovídá v metrickém prostoru trojúhelníkové nerovnosti. Je-li lineární prostor přísně normovaný, pak nastává-li v trojúhelníkové nerovnosti rovnost, tj. že součet dvou stran je roven straně třetí, pak trojúhelník se redukuje na úsečku a všechny tři vrcholy trojúhelníka leží na stejné přímce. Nejlepší přiblížení v normovaném lineárním prostoru V normovaném lineárním prostoru R studujme všechny možné lineární kombinace n+1 lineárně nezávislých prvků 0 , 1 ,..., n tvaru a00 a11 ...ann (24.1) 361 Tyto lineární kombinace tvoří lineární podprostor R prostoru R. Zvolíme-li nyní pevně prvek f R a studujeme číselnou množinu f , f (24.2) pak tato množina je omezená zdola, protože norma je nezáporné číslo. Proto existuje infimum f inf f , , pro R . (24.3) Položme si nyní otázku, zda existuje prvek 0 R pro který je dosaženo tohoto infima, tedy existuje-li prvek 0 R , pro který platí f f 0 ? (24.4) Každý prvek 0 R pro který platí vztah (24.4) budeme nazývat prvkem nejlepšího přiblížení prvku f v R . Dále dokážeme, že takový prvek 0 R , pro který je splněna předchozí rovnost vždy existuje. Tento prvek nejlepšího přiblížení prvku f v R , nazýváme také projekcí prvku f na R . Poznámka: Projekčním operátorem f rozumíme v matematice takový operátor, pro který platí f f . Existence prvku nejlepšího přiblížení. Věta: Pro libovolný prvek f R existuje v R prvek nejlepšího přiblížen – který je tedy nejlepší aproximací prvku f v podprostoru R . Jednoznačnost prvku nejlepší aproximace Věta 1: V přísně normovaném prostoru R je prvek nejlepšího přiblížení jednoznačně určen, existuje tedy jen jeden. Hilbertův prostor Nechť R je lineární prostor. Řekneme, že v tomto prostoru je definován skalární součin, jestliže každé dvojici jeho prvků f 1 , f 2 v daném pořadí je přiřazeno komplexní číslo f , f které se nazývá skalárním součinem těchto prvků. Skalární součin musí splňovat 1 2 následující vztahy: 1) Čísla f 1 , f 2 a f 2 , f1 jsou komplexně sdružená, tedy f1 , f 2 f 2 , f1 ; 2) Pro libovolné prvky f 1 , f 2 , f 3 a libovolná komplexní čísla 1 , 2 platí (24.5) f 2 f 2 , f 3 1 f 1 , f 3 2 f 2 f 3 (24.6) 3) Skalární součin prvku f se sebou samým je reálné nezáporné číslo, které je rovno nule právě tehdy, když f=0. Je tedy (24.7) f , f 0 a f , f 0 f 0. Ze vztahů (24.5) a (24.6) lze pomocí jednoduchých vztahů komplexně sdružená čísla a b a b , ab a b odvodit, že platí dva distributivní zákony f1 f 2 , g f1 , g f 2 , g a také g , f1 f 2 g , f1 g , f 2 a komplexní číslo lze ze skalárního součinu vytknout, což je dáno opět dvěma vztahy 1 1 362 f , g f , g , ale vytkneme-li komplexní číslo z druhého členu, platí f , g f , g , po vyknutí se číslo změní na komplexně sdružené číslo. Shrneme-li tyto vztahy do jediného, pak máme f1 ,1 f 2 2 f 3 1 f1 , f 2 2 f1 , f 3 (24.8) Pro skalární součin platí Cauchyho nerovnost Věta 2: Pro libovolné dva prvky f, g z prostoru R platí Cauchyho nerovnost f , g 2 f , f g , g (24.9) Jestliže v lineárním prostoru R je definován skalární součin, pak můžeme tento prostor normovat, definujeme-li normu prvku f R vztahem f f , f (24.10) Takto definovaná norma splňuje tři podmínky definice normy, které norma musí splňovat. Věta 3: Prostor se skalárním součinem, v němž normu definujeme vztahem f f , f je též přísně normovaným prostorem a tedy, rovnost ve vztahu f g f g nastává pouze v případě, když prvky f a g jsou kolineární, tedy když f 2 f1 pro reálné 0 . Definice: Lineární prostor H, ve kterém je zaveden skalární součin se nazývá Hilbertův prostor, jestliže je separabilní, to znamená, že v něm existuje hustá spočetná množina. (Připomeneme, že spočetná množina je množina, jejíž všechny prvky můžeme napsat ve tvaru posloupnosti, a množina je hustá v H, když její topologický uzávěr tvoří celý prostor, tedy například všechny prvky prostoru H můžeme napsat jako limity posloupností prvků ze zmíněné spočetné množiny.) Grammův determinant V lineárním prostoru je známým způsobem definována lineární nezávislost soustavy prvků f 1 , f 2 ,..., f n . V Hilbertově prostoru můžeme tuto vlastnost studovat také pomocí Grammova determinantu. Grammovým determinantem soustavy prvků f 1 , f 2 ,..., f n R nazveme determinant G f 1 , f 2 ,..., f n f , f f , f f , f f , f f 1 1 1 2 2 1 2 2 n , f1 f n , f2 f , f f , f f 1 n 2 n n (24.11) , fn Pro Grammův determinant platí následující věta: Věta 4: Aby soustava prvků f 1 , f 2 ,..., f n prostoru R byla lineárně závislá, je nutné a stačí, aby Grammův determinant této soustavy prvků G f 1 , f 2 ,..., f n byl roven nule. Ortonormální systémy Dva prvky f a g Hilbertova prostoru se nazývají ortogonálními, jestliže jejich skalární součin je rovný nule, tedy f , g 0 . Prvek f nazýváme normovaným, když jeho norma je rovna jedné. Konečnou, nebo nekonečnou soustavu prvků nazveme ortogonální soustavou, jestliže každé dva libovolně vybrané prvky jsou ortogonální. Soustava se nazývá ortonormální, jestliže je ortogonální a navíc jsou její prvky normované. Ortonormální soustava je vždy lineárně nezávislá, neboť její Grammův determinant je roven jedné. 363 Věta 5: Jestliže 1 , 2 ,..., n je soustava lineárně nezávislých prvků Hilbertova prostoru, pak můžeme sestrojit ortonormální soustavu g1 , g 2 ,..., g n takovou, že jejími prvky budou lineární kombinace prvků soustavy 1 , 2 ,..., n , bude však platit i opačné. Úplné systémy v Hilbertově prostoru Ortonormální systém v Hilbertově prostoru nazveme úplný, jestliže neexistuje žádný od nuly různý prvek, který je ortogonální ke všem prvkům systému. Jinak řečeno, úplnost systému znamená, že tento systém nemůžeme již rozšířit přidáním nových prvků, abychom jej rozšířili. Věta 6: V Hilbertově prostoru je libovolný ortonormální systém nejvýše spočetný. Věta: V každém Hilbertově prostoru existuje nejvýše spočetný úplný ortonormální systém prvků. Fourierovy řady v Hilbertově prostoru Nechť g1 , g 2 ,..., g n ,..... je nějaký ortonormální systém prvků Hilbertova prostoru R. Skalární součiny i f , g i nazveme Fourierovými koeficienty prvku f vzhledem k ortonormálnímu systému g k . Prvku f můžeme přiřadit řadu, (nebo konečný součet v tom případě, že ortonormální systém má pouze konečný počet prvků) f 1 g1 2 g 2 .... n g n ...... (24.12) která se nazývá Fourierovou řadou prvku f vzhledem k ortonormálnímu systému g1 , g 2 ,..., g n ,..... . Pro koeficienty Fourierovy řady platí důležitá nerovnost, která se nazývá Besselovou nerovností. Studujme čtverec normy rozdílu f a s n , kde s n je částečný součet Fourierovy řady. Dostaneme f sn f f 2 2 2 f s n , f s n f , f s n , f f , s n sn , s n k g k , f k f , g k k j g k , g j n n k 1 k 1 n n (24.13) k 1 j 1 n n n k 1 k 1 k 1 k k k k k k f 2 n k 2 0 k 1 odkud n k 1 2 k f 2 (24.14) Protože tato nerovnost platí pro všechna n, řada k 1 k 1 2 k f 2 k 2 konverguje a (24.15) Předchozí nerovnost se nazývá Besslovou nerovností. Věta 7: Jestliže Hilbertův prostor je úplný, potom Fourierova řada prvku f vzhledem k ortonormálnímu systému g k konverguje. 364 Věta: V úplném Hilbertově prostoru R Fourierova řada libovolného prvku vzhledem k ortonormálnímu systému konverguje k tomuto prvku. Neboť f sn 2 f 2 n k 2 (24.16) k 1 přejdeme-li k limitě, máme f 2 k 2 (24.17) k 1 Tedy místo Besselovy nerovnosti dostáváme rovnost, která se nazývá Parsevalovou rovností. Nejlepší přiblížení v Hilbertově prostoru Nechť H je lineární podprostor Hilbertova prostoru R, a f libovolný prvek z R. Položme si následující úkol: v podprostoru H najít prvek h0 , který je nejlepším přiblížením prvku f, tedy prvek, pro který platí f h0 inf f h pro h H (24.17) Dokážeme následující tvrzení. Věta 8: Jestliže v podprostoru H existuje prvek h0 , který je nejlepším přiblížením prvku, potom rozdíl f - h0 je ortogonální ke všem prvkům podprostoru H. Předpokládejme opak, tedy, že existuje prvek h1 H , pro který f h0 , h1 0 . Můžeme předpokládat, že norma prvku h1 je rovna jedné. V opačném případě bychom vzali h místo prvku h1 prvek 1 . Studujme prvek h2 h0 h1 a odhadneme normu prvku f h2 : h1 f h2 2 f h2 , f h2 f h0 h1 , f h0 h1 f h0 , f h0 h1 , f h0 f h0 , h1 h1 , h1 f h0 2 f h0 2 (24.18) 2 Odtud máme, že f h2 2 f h0 2 (24.19) což není možné, neboť h0 byl podle předpokladu prvkem nejlepšího přiblížení. Důsledek: V podprostoru H nemůžou existovat dva různé prvky nejlepšího přiblížení, tedy takový prvek je jen jeden. Předpokládejme, že pro prvek f R existují dva prvky nejlepšího přiblížení h0 a h0 H 0 . Potom pro všechny prvky h H platí f h0 , h 0 a také f h0 , h 0 . Neboť f h0 ,h0 h0 0 a také f h0 ,h0 h0 0 . Proto platí 2 h0 h0 , h0 h0 h0 f f h0 , h0 h0 h0 f , h0 h0 f h0 , h0 h0 0 h0 h0 H musí platit také h0 h0 což znamená, že h0 h0 . Jestliže podprostor H H n je konečné dimenze n a jeho prvky jsou tedy lineárními kombinacemi lineárně nezávislých prvků R : h1 , h2 ,.... , hn , potom na základě výsledků předchozí kapitoly prvek nejlepšího přiblížení vždy existuje. Podle předchozího důsledku je tento prvek pouze jeden. Pro konečně-dimensionální případ jeho jednoznačnost také plyne také z toho, že Hilbertův prostor je přísně normovaným prostorem. 365 Sestrojení prvku nejlepšího přiblížení Nyní studujme otázku, jakým způsobem prvek nejlepšího přiblížení zkonstruujeme. Nechť prostor H n je generován prvky h1 , h2 ,...., hn a h0 je prvkem nejlepšího přiblížení prvku f R v prostoru H n . Prvek h0 jako prvek prostoru H n může být vyjádřen jako lineární kombinace tvaru h0 1h1 2 h2 .... n hn (24.20) V důsledku toho se úloha nalezení prvku nejlepší aproximace redukuje na nalezení koeficientů 1 , 2 ,...., n . Výše jsme již ukázali, že pro prvek nejlepšího přiblížení (aproximace) platí f h0 ,h 0 pro všechny prvky h H n (24.21) a navíc předchozí vztah platí pouze pro tento prvek. Tento požadavek je ekvivalentní s požadavkem, aby vztah platil pro n prvků generující prostor H n , tedy f h0 , hi 0 pro i 1,2,...., n (24.22) Z předešlých podmínek dostáváme pro nalezení koeficientů 1 , 2 ,...., n soustavu lineárních rovnic 1 h1 , h1 2 h2 , h1 .... n hn , h1 f , h1 1 h1 , h2 2 h2 , h2 .... n hn , h2 f , h2 ………………………………………………. (24.23) 1 h1 , hn 2 h2 , hn .... n hn , hn f , hn Determinant soustavy je Grammův determinant Gh1 , h2 ,...., hn a protože prvky h1 , h2 ,...., hn jsou lineárně nezávislé, není roven nule a soustava má právě jedno řešení 1 , 2 ,...., n . Proto je n h0 i hi (24.24) i 1 Nyní nalezneme nejlepší přiblížení prvku f v H n , tedy hodnotu f h0 . Pro tuto hodnotu dostáváme 2 2 f h0 f h0 , f h0 f h0 , f f h0 , h0 f h0 , f je tedy (24.25) 2 f , f h0 , f (24.26) dosadíme-li do předchozího vztahu za h0 součet ze vztahu (24.24), máme 1 h1 , f 2 h2 , f .... n hn , f f , f 2 (24.27) Determinant h1 , h1 h2 , h1 .... hn , h1 f , h1 h1 , h2 h2 , h2 .... hn , h2 f , h2 .......... ......... .... .......... ......... =0 (24.28) h1 , hn h2 , hn .... hn , hn f , hn h1 , f h2 , f .... hn , f f , f 2 je roven nule, neboť podle vztahů (24.23) a (24.27) je poslední sloupec determinantu lineární kombinací prvního, až n-tého slupce. Rozvineme-li determinant (24.28) podle prvků posledního řádku, dostaneme, že 366 Gh1 , h2 ,..., hn , f (24.29) Gh1 , h2 ,..., hn Všimněme si, že pro n 1 je Gh1 h1 , h1 0 . Pro n 2 a h2 f budeme mít Gh1 , h2 2 0 to znamená, že Gh1 , h2 0 (23.30) Gh1 Indukcí se dá lehce dokázat, že Grammův determinant systému lineárně nezávislých prvků nabývá kladné hodnoty. Sestrojení (nalezení) prvku nejlepšího přiblížení je zvláště jednoduché, když systém prvků h1 , h2 ,...., hn je ortonormálním systémem. V tomto případě soustava rovnic (H55) je tvaru 1 f , h1 2 f , h2 (24.31) .............. n f , hn 2 to znamená, že 1 , 2 ,..., n jsou Fourierovými koeficienty prvku f v systému h1 , h2 ,...., hn a prvkem nejlepšího přiblížení je prvek h0 1h1 2 h2 .... n hn (24.32) Hodnotu odchylky můžeme snadno vypočítat ze vztahů 2 f , f 1 h1 , f 2 h2 , f .... n hn , f (24.33) 2 f 1 1 2 2 .... n n Je tedy 2 f n k 2 (24.34) k 1 Na závěr studujme v Hilbertově prostoru R úplný ortonormální systém prvků h1 , h2 ,...., hn ..... a předpokládejme, že R je úplný Gilbertův prostor. Studujme posloupnost podprostorů H1 , H 2 ,...H n ,.... kde prostor H n je generován prvky h1 , h2 ,...., hn ,.... . Pro f R budeme postupně nacházet prvky nejlepšího přiblížení v H1 , H 2 ,...H n ,.... . Prvkem nejlepšího přiblížení h0 k prvku f v H k je k-tý částečný součet Fourierovy řady prvku f vzhledem k ortonormálnímu systému hn . Odchylka nejlepšího přiblížení k f 2 k k k 1 2 (24.35) konverguje k prvku f. konverguje k nule pro k , a posloupnost h0 k Galerkinova metoda Rovnice používané pro předpověď počasí můžeme bez ztráty obecnosti psát ve tvaru 𝜕𝐹𝑖 = 𝐴𝑖 (𝐹𝑗 ) , 𝑗 = 1, … , 𝐽 𝜕𝑡 (24. 36) Kde 𝐽 je počet prognostických proměnných 𝐹𝑗 𝐹𝑖 = 𝐹𝑖 (𝑥, 𝑡) (24.37) Kde x reprezentuje v třídimensionální prostorovou souřadnici a t čas. 367 Pro meteorologické aplikace předpokládáme, že funkce 𝐹𝑖 jsou spojité hladké funkce i se svými derivacemi. Operátory 𝐴𝑖 jsou obecně nelineární a zahrnují parciální derivace podle prostorových proměnných, popřípadě i integrály vzhledem k prostorovým proměnným. Při použití diferenčních metod používáme síť uzlových bodů (𝑥𝑝 , 𝑡𝑞 ) , nazývanou též pro některé metody kolokační sítí. Při použití diferenčních metod se nahrazují diferenciální operátory jejich diferenčními aproximacemi s požadovaným řádem přesnosti. Systém (24.36) můžeme nahradit novým systémem evolučních rovnic v bodech 𝑥𝑝 , ve kterých jsou zadány počáteční podmínky 𝐹𝑖 (𝑥𝑝 , 0). Jako alternativou pole 𝐹𝑖 v každém časovém okamžiku jsou hladké funkce x, které můžeme považovat za prvky lineárního (vektorového) prostoru H (Jako příklad uveďme prostor všech spojitě diferencovatelných funkcí). Nechť f a g jsou dvě funkce z lineárního prostoru H, pak můžeme definovat skalární součin vztahem (𝑓, 𝑔) = ∫ 𝑓𝑔̅ 𝑑𝑥 𝑆 (24.38) kde 𝑔̅ je komplexně sdružené ke g a normu definujeme vztahem 1 2 ‖𝑓‖ = √(𝑓, 𝑓)̅ = {∫ |𝑓|2 𝑑𝑥} 𝑆 (24.39) Lineární prostor H zvolíme tak, aby s metrikou definovanou skalárním součinem byl separabilní, tedy aby v něm existovala hustá spočetná base. Tento prostor H s takto definovaným skalárním součinem se nazývá Hilbertův prostor. V takovém prostoru pak můžeme každý prvek napsat jako lineární kombinaci konečného, nebo nekonečného součtu prvků base. Nyní předpokládejme, že v Hilbertově prostoru H máme množinou prvků {𝑒𝑚 (𝑥)}, která je ortonormální, tedy (𝑒𝑚 , 𝑒𝑛 ) = 0 pro 𝑚 ≠ 𝑛 a (𝑒𝑚 , 𝑒𝑚 ) = 1 a každý prvek F Hilbertova prostoru H můžeme vyjádřit jako lineární kombinaci prvků této množiny, tedy 𝐹 = ∑ 𝐹 𝑚 𝑒𝑚 𝑚∈𝑀 (24.40) Tuto množina prvků budeme nazývat Hilbertovou basí i když tato množina M není obecně konečná a basí rozumíme obvykle konečnou množinu. Hilbertův prostor je podle definice separabilní a Hilbertova base by měla být tedy spočetná. Součet (23.40) můžeme v tomto případě skutečně napsat ve tvaru řady. Je ovšem třeba napřed ukázat, že námi definovaný prostor se skalárním součinem splňuje předpoklady Hilbertova prostoru. Koeficienty 𝐹 𝑚 v součtu (24.40) jsou ortogonálními projekcemi F na podprostory generovanými prvky 𝑒𝑚 , jinými slovy 𝐹 𝑚 = (𝐹, 𝑒𝑚 ) = ∫ 𝐹𝑒̅̅̅̅ 𝑚 𝑑𝑥 𝑆 368 (24.41) Spektrální metoda v jednodimensionálním případě Pro objasnění principů spektrální metody, provedeme výklad základních principů této metody pro jednodimensionální problém 𝜕𝐹 = 𝐴(𝐹) 𝜕𝑡 (24.42) S počáteční podmínkou 𝐹(𝑥, 0) = 𝑓(𝑥). Protože nemůžeme pracovat s nekonečným počtem složek, promítneme F na konečně̂ Hilbertova prostoru H. jehož basi tvoří prvky 𝑒𝑚 (𝑥) pro 𝑚 = dimensionální podprostor 𝐻 1, … , 𝑀. Tato projekce se nazývá procedurou uřezávání (truncation procedure). Prvek F je v tomto případě aproximován součtem 𝑀 𝐹̂ (𝑥, 𝑡) = ∑ 𝐹 𝑚 (𝑡)𝑒𝑚 (𝑥) 𝑚=1 (24.43) ̂ Podle věty 8 je zároveň prvkem nejlepší aproximace v podprostoru 𝐻 , pro skalární součin platí ((𝐹 − 𝐹̂ ), 𝑒𝑚 ) = 0 pro všechna 𝑚 = 1, … , 𝑀 (24.44) ̂ a pro prvek 𝐹̂ nabývá vzdálenost rozdíl 𝐹 − 𝐹̂ je tedy kolmý ke všem prvkům podprostoru 𝐻 ̂ minimální hodnotu. ‖𝐹 − 𝐹̂ ‖ od podprostoru 𝐻 Z ortogonality prvků 𝑒𝑚 , ze vztahu (24.44) s použitím distribučního zákona pro skalární součin také vyplývá, že vztahy (24.44) a (24.43) jsou ekvivalentní. ̂ s počáteční Dalším krokem je řešení rovnice (24.42) pro 𝐹̂ , tedy v podprostoru 𝐻 ̂ . To znamená, že levá i pravá strana podmínkou 𝐹(𝑥, 0) = 𝐹̂ (𝑥. 0) ležící v podprostoru 𝐻 ̂ . A rovnici (24.42) zkusíme napsat ve tvaru rovnice, musí ležet v podprostoru 𝐻 𝜕𝐹̂ = 𝐴(𝐹̂ ) 𝜕𝑡 (24.45) Zde pro pravou stranu rovnice (23.42) vznikají dva problémy. Je třeba, aby pravá strana po ̂ , ale vzhledem k tomu že operátor A je nelineární jejím vyhodnocení ležela v podprostoru 𝐻 ̂ . Pro funkce trigonometrických basí výsledek 𝐴(𝐹̂ ) již obecně nemusí ležet v podprostoru 𝐻 jsme již viděli, že některé součiny těchto funkcí mají vyšší vlnová čísla a neleží již ̂ . Druhým problémem je vyhodnocení operátoru 𝐴(𝐹̂ ), který obsahuje v podprostoru 𝐻 součiny funkcí base a proto jej nemůžeme vyhodnotit ve spektrálním prostoru, což by bylo přirozené. To je však možné jen v případě, když operátor A je lineární. Proto rovnici (24.45) nahradíme rovnicí 𝜕𝐹̂ ̂ ̂) = 𝐴(𝐹 𝜕𝑡 (24.46) ̂ . Tato rovnice se nazývá rovnicí po Ve které již pravá strana leží rovněž v podprostoru 𝐻 uřezání (truncated equation). 369 Ze vztahu (24.41) vyplývá, že předchozí vztah (24.46) je ekvivalentní se vztahem 𝑑𝐹 𝑚 𝑚 = {𝐴(𝐹̂ )} = (𝐴(𝐹̂ ), 𝑒𝑚 (𝑥)) = ∫ 𝐴(𝐹̂ )𝑒̅̅̅̅̅̅̅̅ 𝑚 (𝑥) 𝑑𝑥 𝑑𝑡 𝑆 (24,47) Je zřejmé, že toto je Galerkinova metoda s testovacími funkcemi 𝑒𝑚 . Dostáváme tak systém jednoduchých obyčejných diferenciálních rovnic, které lze řešit kvadraturami. ̂ je Poznamenejme, poněvadž 𝐴(𝐹̂ ) neleží podprostoru 𝐻 𝑅(𝐹̂ ) = 𝜕𝐹̂ − 𝐴(𝐹̂ ) ≠ 0 𝜕𝑡 (24.48) Při řešení rovnice (24.46) vzniká uřezáním na pravé straně chyba – residuum ̂ ̂ ) − 𝐴(𝐹̂ ) 𝑅(𝐹̂ ) = 𝐴(𝐹 (24.49) ̂. které je rovněž nejlepším přiblížením pravé strany rovnice v podprostoru 𝐻 Dalším triviálním důsledkem vztahu (24.49) je, neboť 𝑒𝑚 jsou ortogonální, leží 𝑅(𝐹̂ ) ̂ , tedy v podprostoru 𝐻 − 𝐻 ̂ a proto je ortogonální ke všem prvkům v doplňku podprostoru 𝐻 ̂ a tedy i k 𝐹̂ . Jinými slovy 𝐻 (𝑅(𝐹̂ ), 𝐹̂ ) = ∫ 𝑅(𝐹̂ )𝐹̅̂ 𝑑𝑥 = 0 𝑠 (24.50) Z této vlastnosti vyplývá mnoho důsledků důležitých pro další aplikace. Jedním z důsledků je konvergence řešení uřezané rovnice k přesnému řešení. Pro Hilbertovu basi prvků {𝑒𝑚 } a libovolný prvek F z prostoru H platí Bessel-Parsevalova rovnost (24.17) z které plyne ∑ |𝐹 𝑚 |2 = ‖𝐹‖2 𝑚∈𝑀 (23.51) ̂ Protože 𝐹 je prvkem prostoru H je pro něj splněna obdobná Bessel-Parsevalova rovnost 𝑀 2 ∑ |𝐹 𝑚 |2 = ‖𝐹̂ ‖ 𝑚=1 (24.52) ̂ ̂ Odkud vyplývá, že když 𝐻 konverguje k H, pak 𝐹 konverguje stejnoměrně k F a 𝑅(𝐹̂ ) konverguje stejnoměrně k nule. Tedy, když počáteční podmínka 𝐹(𝑥, 0) je reprezentována konečným rozvojem, pak řešení rovnice po uřezání (truncated equation)konverguje ̂ konverguje k H. k přesnému řešení, když 𝐻 Závěrem poznamenejme, protože 𝐹 𝑚 je ze spektra funkce F, je odvozen název této metody „spektrální metoda“. Transformační metoda Transformační metoda se používá, když hodnotu pravé strany rovnice (23.45) nemůžeme vyhodnotit ve spektrálním prostoru. Tato metoda spočívá v tom, že v každém 370 časovém kroku provádíme transformaci ze spektrálního prostoru do fyzikálního prostoru a zpět a to co nelze vyhodnotit ve spektrálním prostoru, vyhodnotíme v prostoru fyzikálním. Podle operátoru pravé strany rovnice (24.42), můžeme uvažovat různé případy. Nejjednodušší případ nastává, když operátor 𝐴(𝐹) je lineární. Pouze v tomto případě je možné hodnotu operátoru vypočítat ve spektrálním prostoru. Tento lineární operátor označme 𝐿(𝐹). Když do rovnice 𝑑𝐹 𝑚 𝑚 = {𝐴(𝐹̂ )} = (𝐴(𝐹̂ ), 𝑒𝑚 (𝑥)) = ∫ 𝐴(𝐹̂ )𝑒̅̅̅̅̅̅̅̅ 𝑚 (𝑥) 𝑑𝑥 𝑑𝑡 𝑆 (24.53) Dosadíme rozvoj (24.43) kde jsme změnili sčítací index na j 𝑀 𝐹̂ (𝑥, 𝑡) = ∑ 𝐹𝑗 (𝑡)𝑒𝑗 (𝑥) 𝑗=1 (24.54) Dostáváme s pomocí distributivního zákona pro skalární součin 𝑀 𝑀 𝑗=1 𝑚=1 𝑑𝐹 𝑚 = (𝐿 (∑ 𝐹 𝑖 (𝑡)𝑒𝑗 (𝑥)) , 𝑒𝑚 ) = ∑ 𝐹 𝑚 (𝑡) (𝐿(𝑒𝑗 ), 𝑒𝑚 ) 𝑑𝑡 (24.55) ̂ leží pro všechna 𝑚 = 1, … , 𝑀. Protože lineární kombinace bázových funkcí podprostoru 𝐻 rovněž v tomto podprostoru, leží i pravá strana předchozí rovnice v tomto podprostoru a není třeba dalšího uřezání jako v nelineárním případě. Navíc, jsou-li funkce prvky báze vlastními funkcemi operátoru L, a platí tedy vztah 𝐿(𝑒𝑙 ) = 𝜆𝑙 kde 𝜆𝑙 jsou vlastními čísly lineárního operátoru L pak se předchozí vztah redukuje na 𝑑𝐹 𝑚 = 𝜆𝑚 𝐹 𝑚 (𝑡) 𝑑𝑡 (24.56) čímž se soustava rozpadne na jednotlivé nezávisle rovnice. Právě tohoto efektu se používá k řešení lineárních rovnic semiimplicitních schémat. Nyní se vraťme k třírozměrnému případu. Rovnice meteorologie jsou složitější a operátor A není lineární. Použití transformační metody si vyžaduje výpočet následujících členů rovnic, které nejde vyčíslit ve spektrálním prostoru. Jsou to nelineární členy advekce, popisující pohyb vzduchu větrem. Další člen rovnic, který obsahuje součin funkcí a není možné vyčíslit ve spektrálním prostoru je Coriolosův člen a v poslední řadě jsou to pravé strany rovnic, které jsou výsledkem fyzikálních parametrizací a ty jsou samozřejmě vyhodnocovány ve fyzikálním prostoru. Proto je třeba v každém časovém kroku při integraci provádět transformace do spektrálního prostoru a zpět. Časová numerická integrace je založena na časové extrapolaci koeficientů rozvojů do spektrálních funkcí. Pro semiimplicitní schéma rozdělíme operátor 𝐴(𝐹) na lineární část rovnic a na zbylou nelineární část, obdobným způsobem jako u dříve studovaných diferenčních modelů. Semiimplicitní schéma je také obvykle realizováno ve dvou krocích. Pomocí lineární části se provádí semiimplicitní korekce kroku explicitního schématu. Rozdíl od diferenčních modelů spočívá v tom, že 371 semiimlicitní korekce se provádí ve spektrálním prostoru. V třírozměrném modelu se spektrální metoda používá pouze pro aproximaci vzhledem k horizontálním proměnným konformní mapy nebo v globálních modelech pro geografické souřadnice. Ve vertikálním směru a pro časové derivace je používána metoda diferencí. Semiimplicitní schéma je založeno na tom, že členy popisující gravitační vlny jsou aproximovány implicitně. Jsou to složky horizontálního větru a složky linearizovaného horizontálního gradientu tlaku. Tato implicitní část rovnic je stejně jako v diferenčních modelech převedena na třírozměrnou diskrétní okrajovou úlohu pro jedinou proměnnou buďto divergenci horizontálního větru nebo v některých modelech na výpočet geopotenciálu. V rovnicích semiimplicitní korekce se v horizontální rovině souřadnic x, y figuruje vždy Laplaceův operátor. Protože bázové funkce jsou vybrány tak, že jsou vlastními funkcemi Laplaceova operátoru, se systém lineárních rovnic redukuje na jednotlivé nezávislé rovnice, tak, že pro každý uzlový bod horizontální sítě dostaneme soustavu rovnic pro hodnoty spektrálních koeicientů v uzlových bodech vertikální sítě. Takto vzniklé lineární rovnice nejsou velké, protože modely ve vertikálním směru mívají obvykle kolem třiceti vrstev. Řešení rovnic semiimplicitní korekce je v jistém smyslu obdobou metody redukce dimenze kterou jsme použili pro řešení rovnic semiimplicitních schémat diferenčních modelů. Zde jsme řešení soustavy pro semiimplicitní korekci převedli na řešení jednodušších soustav v horizontálním směru. Ve spektrální metodě je to naopak. Použitím spektra rovnic v horizontálním směru redukujeme úlohu hned o dvě dimenze na rovnice ve směru vertikálním. Určitým problémem při realizaci modelu s Fourierovou goniometrickou bází je, že Laplaceův operátor v souřadnicích konformní mapy má součinitel čtverec zkreslení mapy, který je funkcí souřadnic x, y. Proto model ALADIN není počítán na příliš rozsáhlé oblasti a pro výpočet byla zvolena optimální Lambertova mapa, jejíž zkreslení je v celé oblasti blízké jedné. Tento problém se dá asi také odstranit linearizací divergence, tak jako je to popsáno v odstavci 19.4 „Semiimplicitní schéma se separabilní okrajovou úlohou“. Není to však velký problém, neboť se vlastně týká malých změn v difúzi divergence. V globálních modelech má ve sférických souřadnicích Laplaceův operátor ovšem jiný tvar a jiné spektrum, které tvoří sférické harmonické funkce. Transformace ve směru rovnoběžek používá stejně FFT, ale ve směru poledníků Legendreovu transformaci. Ta je však pro velké rozlišení neefektivní. Pro menší rozlišení je tato metoda však relativně velmi přesná a v globálních modelech nejpoužívanější. První verse modelu ALADIN byla čistě Eulerovská a derivace pro advekční členy byly vyhodnocovány ve spektrálním prostoru. Tento způsob výpočtu zaručuje nejmenší chyby fázové rychlosti při advekci a téměř úplně eliminuje početní dispersi. Tento způsob je sice velmi přesný, ale nedovoluje při časové integraci použít tak dlouhý krok jako při použití semiLagrangeovského schématu. Použitím semi-Lagrangeovského schématu, kde se celá advekce počítá ve fyzikálním prostoru je model efektivnější. Ve spektrálním prostoru je tedy řešena vlnová část modelu a jsou řešeny soustavy rovnic semiimplicitní korekce. Podrobný popis spektrálního modelu na omezené oblasti je v 25. Kapitole. Literatura [1] Berezin I. S., Židkov N. P.: Metody vyčislenij, Tom I. Moskva 1962. [2] Fletcher C. A. J.: Computational Galerkin Methods, Springer-Verlag 1984. 372 [3] Gottlieb D., Orszag S.: Numerical Analyzis of Spectral Methods: Theory and Applications, Society for Industrial and Applied Mathematics, Philadelphia, Pennsylvania19103 (1977), 172 stran. [4] Jarraut M., Simmons A. J.: The Spectral Technique, Numerical methods for Weather Prediction, ECMWF – Reading, U. K. Seminar September 1983. pp. 1-59. 373 25. Finitní Fourierova transformace Úvod V této kapitole se budeme zabývat finitní Fourierovou transformací, která je v české literatuře nazývána též diskrétní Fourierovou transformací. Budeme používat raději první termín, protože odpovídá obvyklé anglické zkratce FFT. Je třeba poznamenat, že tato zkratka termínu „Finite Fourier Transform“, hojně používaná v anglické literatuře je shodná se zkratkou anglického pojmu „Fast Fourier Transform“ čemuž v češtině odpovídá termín „rychlá Fourierova transformace“. Tímto termínem jsou míněny efektivní algoritmy, které finitní Fourierovu transformaci realizují, proto nemůže dojít k nedorozumění a lze pro oba termíny používat stejnou zkratku. FFT je jeden z nejpoužívanějších algoritmů v numerické matematice a přírodních vědách vůbec. V numerické matematice se používá jednak ve spektrálních metodách řešení diferenciálních rovnic a také při řešení velkých soustav lineárních rovnic vzniklých při diskretizaci parciálních diferenciálních rovnic. Ve fyzice a přírodních i technických vědách se používá ke studiu vln a periodických jevů i hledání periodičnosti v časových řadách (například v klimatologii). Obdobně jako existuje spektrální teorie funkcí definovaných na kontinuu – reálné přímce, kterou se zabývá matematická analýza, Fourierovou transformací na nekonečném intervalu a Fourierovými řadami pro periodické funkce, lze spektrální teorii studovat též pro konečné posloupnosti, které můžeme považovat také za nekonečné periodické posloupnosti. Chceme-li si však všimnout vztahu této teorie k matematické analýze, můžeme si představit, že tyto posloupnosti jsou tvořeny hodnotami periodické funkce na diskrétní síti uzlových bodů přímky tvořící osu souřadnic, nebo též na diskrétní síti definované na kružnici. Celá teorie FFT je však definována a vybudována na algebraickém základě, bez použití matematické analýzy, neboť se jedná o teorii konečných periodických posloupností hodnot. Vlastnosti N-té komplexní odmocniny jedničky Obrázek 25.1 N-té komplexní odmocniny jedničky zobrazené v Gaussově rovině pro N sudé. 374 N-tou komplexní odmocninou jedničky nazýváme čísla , pro která je N 1 . Položme W exp 2i / N cos2 / N i sin2 / N (25.1) což je komplexní odmocnina jedné s nejmenším od nuly různým kladným argumentem (úhlem vzhledem k reálné ose). Tato odmocnina (25.1) je ovšem různá od reálné hodnoty 1, která je sama také jednou z N-tých odmocnin jedné. Všechny odmocniny z jedné můžeme psát jako mocniny W j , kde j je celé číslo, neboť podle (4.1) je W N 1 a tedy také W j N W jN W N j 1 jsou komplexní odmocniny 1. N komplexních jednotek s nejmenšími argumenty jsou tedy W ,W 2 ,W 3 ,... ,W N 1 ,W N 1 . Tyto hodnoty si můžeme v Gaussově rovině zobrazit na jednotkové kružnici. Jejich argumenty jsou celé násobky úhlu 2 / N . Všechny odmocniny z jedné leží tedy na jednotkové kružnici (fázový diagram) a jsou tvaru W j , kde j probíhá celá čísla například čísla j=0,1,… , N-1 , nebo též j=1,2….,N. Z hlediska algebry jsou obě předchozí posloupnosti N-tých odmocnin jedné stejné. V dalším však uvidíme, že v aplikacích, díváme-li se na tyto posloupnosti komplexních čísel jako na hodnoty funkcí na diskrétní síti bodů, je situace jiná. Všimněme si ještě, že posloupnosti W jsou periodické s periodou N, neboť W kN W N k j W j kN W jW kN W j pro 1 a tudíž každé celé k. Lemma 1: Pro k 0 a k od násobků N je N 1 W kj 0. j 0 Tato suma je součtem konečné geometrické řady s kvocientem W k , je tedy 1W W 2k ... W k N 1 W k N 11 1 0 , neboť čitatel je roven 0 W 1 a jmenovatel je od 0 různý, neboť podle předpokladů věty je W k 1 . Pomocí tohoto lemmatu můžeme dokázat následující tvrzení: Věta 1 : Vektory W jn 1,W n ,W 2n ,...,W N 1n a k k W 1,W jm m ,W 2m ,...,W N 1m jsou pro n m ortogonální a platí N 1 W (25.2) (25.3) W jm 0 pro n m jn j 0 (25.4) N 1 W j 0 N 1 W jm W 0 N pro n m . jn j 0 (25.5) Všimněme si ještě některých vztahů, které platí pro N-té odmocniny z jedné: W k a W k W N k jsou čísla komplexně sdružená, tedy ~ W k W k (25.6) pro N sudé je 375 W N / 2 1 je reálné, a tedy W kN / 2 W K W N / 2 W k (25.7) Pro N sudé znamená násobení číslem W a tedy otočení o 180 stupňů. N /2 1 přičtení k argumentu N/2 Finitní Fourieriva transformace Definice: Přímou finitní Fourierovou transformací, zkratka FFT, označme F definujeme jako zobrazení, které konečné posloupnosti N komplexních čísel X j , j 0,1,.., N 1 přiřazuje posloupnost N komplexních čísel An, n 0,1,..., N 1 danou vztahem 1 N 1 An X j W jn n 0,1,..., N 1 N j 0 (25.8) 1 Obdobně definujeme i inversní finitní Fourierovu transformaci F vztahem N 1 X j An W nj j 0,1,..., N 1 n 0 (25.9) Pro některé teoretické úvahy je výhodné psát FFT v maticovém tvaru, při čemž konečné T posloupnosti píšeme jako vektory-sloupce. Tedy X = X ( 0 ), X ( 1 ),..., X ( N 1 ) a A = A(0), A(1),..., A(n 1) , kde index T nahoře znamená transponovanou matici, tedy v našem případě vektor. Přímou finitní Fourierovu transformaci pak můžeme psát ve tvaru: T 1 1 1 A(0) 1 1 2 W W 3 A(1) 1 W A(2) 1 1 W 2 W 4 W 6 W 6 W 9 A(3) N 1 W 3 A( N 1) 1 W ( N 1) W 2 ( N 1) W 3( N 1) X (0) W X (1) W 2 ( N 1) X (2) W 3( N 1) X (3) W ( N 1)( N 1) X ( N 1) (25.10) Matici této transformace včetně faktoru 1/N označme W a všimněme si, že tato matice je ~ symetrická, je tedy WT W není však hermitovská, neplatí tedy WT W , kde vlnkou je označena matice, jejíž prvky jsou čísla komplexně sdružená. Inversní finitní Fourierovu transformaci můžeme psát rovněž v maticovém tvaru: 1 1 1 X (0) 1 2 W W3 X (1) 1 W X (2) 1 W 2 W4 W6 W6 W9 X (3) 1 W 3 X ( N 1) 1 W N 1 W 2( N 1) W 3( N 1) 1 ( N 1) A(0) W A(1) W 2 ( N 1) A(2) W 3( N 1) A(3) W ( N 1)( N 1) A( N 1) 1 N 1 (25.11) 376 Tato matice je rovněž symetrická a označme ji W 1 . Všimněme si, že tato matice až na faktor 1/N je tvořena komplexně sdruženými hodnotami matice W. Z ortogonality řádků a sloupců matic W a W 1 vyplývá, že tyto matice jsou opravdu inversní. Viz paragraf 4.1, věta 1. Vlastnosti N-té komplexní odmocniny jedničky, a tím také přímá a inversní finitní Fourierova transformace, jak byly definovány, jsou k sobě opravdu transformacemi inversními. Z definice Fourierovy transformace F a F 1 a periodičnosti komplexních odmocnin z jedné, které jsou W j vyplývá, že posloupnosti A(n) a X ( j ) definované FFT můžeme považovat definované pro všechna celá čísla n a j. Periodičnost těchto posloupností můžeme vyjádřit vztahy: X ( j ) X ( j kN) (k 0, 1, 2 ,...) (25.12) A(n) A(n kN) (k 0, 1, 2 ,...) (25.13) Proto pro použití FFT často uvažujeme posloupnosti A a X definované pro všechny celočíselné hodnoty. Tyto posloupnosti jsou ovšem periodické s periodou N. Posloupnosti A(n) a X ( j ) můžeme považovat za zadané v diskrétních bodech ležících na kružnici, čímž vynikne ještě více jejich periodičnost. Speciálním případem periodičnosti jsou pak vztahy X ( j ) X ( N j ) a A(n) A( N n) . (25.15) Při tomto pojetí FFT, kdy posloupnosti považujeme za nekonečné a periodické, pro určení celé posloupnosti ve skutečnosti stačí N za sebou jdoucích prvků posloupnosti. V tomto případě se mluví o „posunutých kopiích“ FFT. Proto stačí A(n) definovat pro n 0, 1, ..., N 1 . Ostatní konečné posloupnosti, například když A(n) je definováno pro n k , k 1, k 2, ..., k ( N 1) kde k je libovolné nenulové celé číslo nazýváme posunutými kopiemi FFT. Z algebraického hlediska není mezi oběma transformacemi rozdíl, avšak pro aplikace může být rozdíl velký. Studujme například úlohu ve které máme sestrojit funkci (křivku) X definovanou konstantní posloupností X ( j ) c na diskrétní síti uzlových bodů ( j ), j 0, 1, ..., N 1 . Dosadíme-li hodnotu c do vztahu pro přímou FFT 1 N 1 c N 1 A(n) cW jn W jn N j 0 N j 0 pak podle lemmatu z paragrafu 4.1. je A(n) 0 pro n 1,...N 1 a A(0) c . Když zpětnou FFT použijeme pro spojitý argument a dosadíme tento výsledek do zpětné FFT (4.9) máme N 1 X An W n A0W 0 A0 c n 0 Dosadíme v tomto případě X c , což očekáváme. 377 Definujeme-li nyní diskrétní komplexní transformaci tak, že ve vztahu (4.9) necháme probíhat n 1,2,... , N a místo původně definované inversní FFT vztahem (4.9) budeme sčítat pro n od 1 do N , tedy N X j An W nj j 0,1,..., N 1 n 1 (25.16) pak po dosazení spojitého argumentu do této transformace máme N X An W n AN W N 0 c exp iN n 1 při inversní transformaci jsme použili jednu z jejích posunutých kopií, a proto jsme obdrželi že X ( ) c exp iN . Uvažujeme-li tedy X ( ) jako funkci, která je definována hodnotami v uzlových bodech ( j ), j 0, 1, ..., N 1 , pak v prvním případě dostáváme funkci X ( ) c pro všechny hodnoty , v druhém případě máme X ( ) c exp iN , která mimo uzlové body nabývá zcela jiných hodnot (pro reálnou posloupnost sinusoidu místo konstantní funkce). Proto pro některé aplikace (například spektrální metody) je třeba požadovat, aby X ( j ) bylo vyjádřeno pomocí komplexních exponenciálních funkcí s minimálními vlnovými čísly. V tomto případě je přímá finitní Fourierova transformace definována stejně jako výše, tedy vztahem 1 N 1 n 0,1,..., N 1 An X j W jn N j 0 (25.17) avšak zpětnou Fourierovu transformaci je třeba definovat vztahy: pro N sudé X j N /2 AnW nj j 0,1,..., N 1 n N / 2 1 (25.18) pro N liché X j ( N 1) / 2 AnW nj j 0,1,..., N 1 n ( N 1) / 2 (25.19) Jak uvidíme dále, má pro aplikace význam zejména první vztah, neboť v aplikacích můžeme požadovat, aby N bylo sudé. Poznámka : Terminologie týkající se finitní, neboli diskrétní Fourierovy transformace není zcela ustálena. Definice finitní Fourierovy transformace daná vztahy (25.8) a (25.9) je převzata ze článku Cooley- Lewis-Welch [1]. P. N. Swarztrauber z NCAR [2] takto definovanou transformaci nazývá diskrétní komplexní periodickou transformací s posunutými kopiemi, kde ještě na rozdíl ve vztahu (25.9) je součet ,místo od 0 do N-1 uvažuje součet od 1 do N. Diskrétní komplexní periodická Fourierova transformace je pak definována definována vztahy (25.17), (25.18), (25.19). Clive Temperton z ECMWF [3] definuje FFT stejnými vztahy (25.8) a (25.9), ale (25.9) nazývá přímou FFT a (25.8) inversní transformací, tedy opačně, než předchozí autoři. 378 Vlastnosti Fourierovy transformace a posloupností A(n) a X(j) Definice: Řekneme, že dvě posloupnosti tvoří Fourierovu dvojici, nebo obšírněji dvojici při FFT, jestliže splňují vztahy uvedené v definici FFT. Pro tuto dvojici zavedeme označení X ( j ) A(n) (25.20) Věta 1 : FFT je lineární transformací, tj. je-li X 1 ( j ) A1 (n) a X 2 ( j ) A2 (n) (25.21) pak pro libovolné komplexní konstanty a a b platí aX 1 ( j ) bX 2 ( j ) aA1 (n) bA2 (n) (25.22) Věta vyplývá ihned z definice FFT. ~ Abychom mohli formulovat další výsledky o FFT , označme Y ( j ) číslo komplexně sdružené ke komplexnímu číslu Y ( j ) . Věta 2 : Když X ( j ) A(n) , pak je X ( j ) A(n) . (25.23) Důkaz : Podle definice inverzní FFT je N 1 X j An W nj j 0,1,..., N 1 n 0 nahradíme-li v předchozím vztahu j za –j máme N 1 X j An W nj n 0 V tomto vztahu položme m=-n , pak X j ( N 1) A mW Z periodičnosti funkce A(m) a funkce W m 0 mj mj vyplývá, že součet přes periodu ( N 1), 0 je týž jako přes periodu (0, N 1) a proto máme N 1 X j A mW mj . m 0 Čímž je důkaz završen. Důkaz je však poněkud nepřehledný, pro názornost i celkové pochopení problému si ukážeme maticovou interpretaci důkazu. Jako i v původní versi důkazu vyjdeme z inversní transformace F 1 , které odpovídá maticový zápis (25.11) . Přehodíme nyní pořadí řádků matice W 1 na opačné. Tím vznikne i opačné pořadí prvků vektoru x na levé straně a obdržíme 379 X ( N 1) 1 W N 1 W 2 ( N 1) N 2 X ( N 2 ) W 2( N 2) 1 W X (2) 1 W 2 W4 X (1) W W2 1 X (0) 1 1 1 W ( N 1)( N 1) A(0) W ( N 1)( N 2) A(1) W 2 ( N 1) A( N 3) W N 1 A( N 2) A( N 1) 1 1 Nyní použijeme periodičnosti složek vektorů i prvků matice W . Od indexu složek vektoru X odečteme N. Tím se hodnoty vektoru nezmění. Prvek matice stojící v k-tém sloupci a j-tém řádku je W s exponentem (N-j)(k-1), (k-1 probíhá tedy čísla 0,…,N-1). Od tohoto exponentu odečteme (k-1)N. Protože W k 1N 1 je rovněž S použitím předchozího vztahu máme W N j k 1 W N j k 1 N k 1 W j k 1 . W 2 W 3 X (1) 1 W 1 2 W 4 W 6 X (2) 1 W X (3) 1 W 3 W 6 W 9 X (( N 1)) ( N 1) W 2( N 1) W 3( N 1) 1 W X ( N ) 1 W N W 2 N W 3 N W ( N 1)( N 1) W ( N 1) N W ( N 1) W 2 ( N 1) W 3( N 1) A(0) A(1) A(2) A( N 2) A( N 1) Poslední složka vektoru X(-N) je následkem periodičnosti rovna X(0) a poslední řádek matice předchozího vztahu se skládá ze samých jedniček. Dáme-li poslední složku vektoru X na první místo a rovněž poslední řádek matice jako první dostaneme vztah 1 1 X (0) 1 1 W 2 X (1) 1 W X (2) 1 W 2 W 4 X (( N 1) 1 W ( N 1) W ( N 1) W 2 ( N 1) W ( N 1)( N 1) W 1 ( N 1) A(0) A(1) A(2) A( N 1) Všimněte si, že matice předchozího vztahu je až na faktor 1/N shodná s maticí W přímé FFT .Podobnou úpravu jako jsme provedli na řádky matice a vektor X provedeme nyní na sloupce matice a vektor A. Postupně tak obdržíme vztah X(0) X ( 1 ) X ( 2 ) W 1 X ( ( N 1 ) což bylo dokázat. A( 0 ) A( 1 ) A( 2 ) A( N 1 ) 380 S použitím periodičnosti můžeme také psát X ( j ) X ( N j ) . (25.24) Interpretujeme-li proměnnou j jako čas, pak z věty 2 vyplývá, že FFT není vzhledem k času reversibilní. Tato vlastnost FFT se stane jasnou v dalším textu ve spojitosti s konvolucí (convolution) a operací fázového zpoždění (fázového zpětného posuvu - zdvihu) (laggedproduct opertions). Definice: Řekneme, že posloupnost Y ( j ) je sudá, když Y ( j ) Y ( j ) , obdobně řekneme, že posloupnost je lichá, když Y ( j ) Y ( j ) . Z věty 2 ihned plyne : Důsledek 1 : X ( j ) je sudá, právě když A(n) je sudá, X ( j ) je lichá, právě když A(n) je lichá. Důkaz: Nechť X ( j ) A(n) , pak podle Věty 2 je též X ( j ) A(n) . Nyní je-li například X ( j ) sudá, pak je X ( j ) X ( j ) a z jednoznačnosti FFT musí být též A(n) A(n) . Posloupnosti X ( j ) a A(n) jsou periodické s periodou N. Nyní, když Y ( j ) je sudá a periodická s periodou N , pak Y ( j ) Y ( j ) Y ( N j ) . Když posloupnost Y ( j ) je lichá a periodická s periodou N, pak Y ( j ) Y ( j ) Y ( N j ) . Proto na intervalu 0, N 1 sudost a lichost posloupností X ( j ) a A(n) znamená symetrii ( resp. antisymetrii) mezi hodnotami pro index j a N-j. Nyní budeme studovat vztah mezi FFT posloupnosti X ( j ) FFT posloupnosti ~ skládající se z členů komplexně sdružených X ( j ) . Věta 3 : Když X ( j ) A(n) (25.25) pak ~ ~ X ( j ) A(n) (25.26) a též ~ ~ X ( j ) A(n) . (25.27) Důkaz: Podle definice obrácené FFT (25.9) máme N 1 X j An W nj j 0,1,..., N 1 n 0 Použijeme-li nyní následujících vztahů mezi komplexně sdruženými veličinami ~ ab a.b, W jn W jn a( j) a( j), (25.28) 381 máme N 1 ~ ~ X ( j ) A(n)W nj n 0 Položíme-li nyní v tomto vztahu m n , pak ( N 1) ~ ~ X ( j ) A(m) W mj m 0 mj Z periodičnosti funkce A(m) a funkce W vyplývá, že součet přes periodu N 1, 0 je týž jako přes periodu (0, N 1) a proto máme N 1 ~ ~ X ( j ) A(m) W mj m 0 Což je důkaz první poloviny věty. Druhá plyne ihned z Věty 2. Důsledek 2 : ~ ~ X j je reálná právě když An A n AN n ~ ~ A(n) je reálná právě když X ( j ) X ( j ) X ( N j ) ~ ~ X ( j ) je ryze imaginární právě když An A n AN n ~ ~ A(n) je ryze imaginární právě když X ( j ) X ( j ) X ( N j ) Důkaz: ~ ~ Předpokládejme, že X ( j ) je reálná, pak X ( j ) X ( j ) a podle věty 3 A(n) A(n) . ~ ~ Předpokládejme, že A(n) A(n) , pak podle věty 3 je X ( j ) X ( j ) a X ( j ) je reálná. ~ Předpokládejme, že X ( j ) je ryze imaginární, pak X ( j ) X ( j ) a podle věty 3 ~ ~ ~ A(n) A(n) . Předpokládejme že A(n) A(n) , pak podle věty 3 je X ( j ) X ( j ) a X ( j ) je ryze imaginární. Zbylá dvě tvrzení se dokazují obdobně. Důsledek 3 : X ( j ) je reálná a sudá, právě když A(n) je reálná a sudá. X ( j ) je reálná a lichá, právě když A(n) je ryze imaginární a lichá. X ( j ) je ryze imaginární a sudá, právě když A(n) je ryze imaginární a sudá. X ( j ) je ryze imaginární a lichá, právě když A(n) je reálná a lichá. Důkaz : Předpokládejme, že X ( j ) je reálná a sudá, podle Důsledku 1 je A(n) sudá. Podle Důsledku 2 ~ ~ ~ je An A n . Neboť A(n) A(n) a zároveň je An A n , je též An An a A(n) je reálná. Opačná implikace se dokáže stejně. Zbylá tři tvrzení se dokáží obdobně. S použitím lineárnosti transformace a Důsledku 2 snadno ukážeme, jak můžeme obdržet současně dvě reálné transformace. Nechť X 1 j a X 2 j jsou reálné posloupnosti a nechť 382 X 1 j A1 n a X 2 j A2 n . Vytvořme funkci X j X 1 j iX 2 j a nechť An je její transformace, pak z lineárnosti transformace máme An A1 n iA2 n Je zřejmé, že AN n A1 N n iA2 N n a tedy ~ ~ ~ ~ ~~ AN n A1 N n i AN n A1 N n i A2 N n ~ Protože X j a X 2 j jsou reálné máme podle Důsledku 2 že AN n A1 n a také ~ ~ A2 N n A2 n můžeme vztah pro AN n psát ve tvaru ~ AN n A1 n iA2 n Kombinujeme-li tento vztah se vztahem pro An , dostaneme pro A1 n a A2 n vztahy ~ ~ An AN n An AN n A1 n a A2 n 2 2 Poznamenejme, že v elektrotechnice, kde se studuje vlnění v závislosti na čase, představuje proměnná – index j časovou osu, zatímco n frekvenční osu. Pro spektrální metody pak j je indexem bodů v síti na prostorové ose kartézských souřadnic a n stejně osou frekvenční. V teorii FFT by se daly studovat další problémy časový posun, konvoluce, Parsevalovu větu a algoritmy, kterými se FFT realizuje. Realizace rychlých algoritmů FFT tvoří dnes velmi rozsáhlou teorii. Pro aplikace můžeme tyto algoritmy používat, aniž bychom je detailně znali. Pro spektrální metody je vhodné použít algoritmy vytvořené speciálně pro transformace reálných posloupností. Je třeba ovšem vědět, že rychlost algoritmů realizujících FFT závisí na délce – počtu členů N posloupnosti, kterou transformujeme. První algoritmy FFT byly pouze pro N, které je mocninou čísla 2, tedy N 2 l . Tato posloupnost je však zejména pro větší N dosti „řídká“ (N se pak zvětšuje o příliš velký krok). Druhým extrémem by bylo, použití algoritmu FFT pro zcela libovolné N. Takový algoritmus vyvinul Richard Singlton [3], jeho obecnost je zajímavá avšak poněkud zbytečná, protože rychlost transformací závisí na tom, aby N bylo součinem co možná největšího počtu prvočinitelů. Jeli N prvočíslo, pak FFT je stejné, jako násobení maticí transformace, protože v tomto případě není možné transformaci zrychlit. Rychlost algoritmů FFT se projeví zejména pro větší hodnoty N. Pro algoritmy kde N 2 l je celkový počet početních operací úměrný číslu N 2 log 2 N , zatímco počet operací při násobení maticí transformace je úměrný N 3 . Pro aplikace v meteorologii Clive Temperton z ECMWF (European Centre for Medium Range Weather Forecasts) sestavil a naprogramoval algoritmy FFT pro transformaci reálných posloupností pro N sudé, které je součinem mocnin čísel 2, 3 a 5, tedy ve tvaru N 2 p 3q 5 r , kde p,q,r jsou celá nezáporná čísla a p 1 . Čísla N takto definovaná vytvářejí dostatečně možností pro použití aplikací. 383 Literatura: [1] Cooley J.W., Lewis P. A. W., Welch P.D.: The Finite Fourier Transform, IEEE Transition on Audio and Electroacoustic Vol. 17, No 2, s.77 – 85. [2] Swartztrauber P.N. in: Parallel Computations ed. G. Rodrigue, Academic Press 1982. [3] Singleton Richard C.: An Algorithm for Computing the Mixed Radix Fast Fourier Transform. IEEE Transition on Audio and Electroacoustic Vol. 17, No 2, s. 93-103. [4] Temperton Clive : Fast Mixed-Radix Fourier Transforms. Journal of Computational Physics 52, 340-350 (1983) 384 26. Spektrální model na omezené oblasti a principy modelu ALADIN Globální modely a spektrální metoda Spektrální metoda svou přesností a svou vysokou efektivností se velmi osvědčila pro časovou integraci globálních meteorologických modelů. Je třeba ovšem říct, že tyto modely pracovaly s menším rozlišením, to bylo obvykle 64 vln na rovnoběžce, což bylo dáno výkonem počítačů. Po příchodu velmi výkonných superpočítačů se ve velkých centrech jako je ECMWF rozlišení zvyšovalo až na přibližně 250 vln na rovnoběžce. Při tomto rozlišení není spektrální metoda již tak efektivní, protože transformace do spektrálního prostoru a zpět zabírají celou polovinu výpočetního času. Je to proto, že globální modely používají sférické souřadnice a ve spektrálním prostoru používají sférické harmonické funkce. V tomto případě se ve směru rovnoběžek při transformaci do spektrálního prostoru a zpět používá FFT, která efektivní je, ve směru poledníků se však používá Legendreova transformace, jejíž náročnost na výpočetní čas rychle vzrůstá s počtem uzlových bodů. Ukázalo se tedy, že spektrální metoda použitá v globálních modelech je přesná a zároveň do určitého rozlišení i vysoce efektivní. V současné době proto většina provozních globálních modelů používá právě spektrální metodu, která je pro rozlišení těchto modelů adekvátní. Spektrální metoda se ovšem ve všech modelech používá pro popis proměnných pouze vzhledem k horizontálním nezávisle proměnným. Tam totiž po aproximaci vzniká při časové integraci největší chyba, a to při aproximaci nelineární advekce, kterou je možné spektrální metodou eliminovat, aniž bychom musili podstatně zvětšit počet uzlových bodů v horizontální rovině. Zvýšený důraz na aproximaci v horizontální rovině odpovídá také tomu, že se jedná o modely v hydrostatické aproximaci, kde rovnice hybnosti ve vertikálním směru je zanedbáním členů zjednodušena na hydrostatickou rovnici. Pole větru je takovém modelu popsáno pouze horizontálními složkami větru. Ve směru vertikály se hybnost neuvažuje a v rovnicích nejsou tedy členy nelineární advekce hybnosti. Vertikální rychlost je pak diagnostickou, nikoliv prognostickou veličinou a je dána rovnicí kontinuity. Pro aproximaci ve vertikálním směru pak pro dostatečnou přesnost, stačí použít konečné diference, i když pro tuto aproximaci byla vyzkoušena také metoda konečných prvků. Pro spektrální metody používané v meteorologii je typickou vlastností, že se provádí transformace reálných funkcí, obvykle dvou prostorových proměnných, abychom dostali jejich spektrální reprezentaci, tedy jejich vyjádření ve spektrálním prostoru. Je zřejmé, že potřebujeme také jejich zpětnou transformaci do fyzikálního prostoru, což znamená výpočet hodnot těchto funkcí na diskrétní síti uzlových bodů. Tato síť se obvykle v matematice nazývá kolokační sítí. Pro časovou integraci meteorologických modelů je charakteristické, že tato transformace do spektrálního prostoru a zpět se provádí při integraci v každém časovém kroku. Je to proto, že rovnice meteorologických modelů jsou nelineární a ve spektrálním prostoru nemůžeme počítat součiny funkcí a pravé strany rovnic, které jsou dány fyzikálními parametrizacemi. Ve spektrálním prostoru se počítají derivace funkcí podle horizontálních prostorových nezávisle proměnných, důsledkem čehož je právě vysoká přesnost spektrálních metod a ve spektrálním prostoru jsou také velmi efektivně řešeny soustavy lineárních rovnic, vzniklé při semi-implicitní časové aproximaci. Postup výpočtu, při kterém se v každém časovém kroku provádí transformace do spektrálního prostoru a zpět navrhl Ország, a tato metoda je nazývána transformační metodou. 385 26.1. Problémy spektrální metody na omezené oblasti Hlavním problémem spektrální metody na omezené oblasti je Gibbsův efekt. O použití spektrální techniky, která se tak dobře osvědčila pro řešení rovnic globálních modelů, pro její velmi malou chybu fázové rychlosti vln v modelu, se uvažovalo již poměrně dlouho, v podstatě od úspěšného použití transformační spektrální metody pro globální modely (tj. druhé poloviny 70. let). Při mém studijním pobytu na univerzitě v Kodani v roce 1979 mi pan profesor Bennert Machenhauer, v té době přední představitel spektrálního modelování v oblasti globálních modelů, řekl, že by chtěl použít spektrální techniku založenou na diskrétní Fourierově transformaci i pro modely na omezené oblasti. Již tehdy jsme měli diskusi o jednom z hlavních problémů použití této techniky pro modely na konečné oblasti, který spočívá v tom, že reprezentace funkcí pomocí konečných součtů Fourierovy řady se vzhledem k periodičnosti goniometrických funkcí hodí pouze pro periodické funkce, ale prognostické proměnné na omezené oblasti vzhledem k systému horizontálních souřadnic (jak sférických, tak souřadnic konformní mapy) periodické nejsou. Tím se předpověď na omezené oblasti matematicky podstatně liší od globální předpovědi na celé zeměkouli, kde prognostické proměnné jsou periodickými funkcemi sférických souřadnic. Vzniká tedy otázka, jak tento problém obejít. Abychom si tento problém snáze vysvětlili, omezíme se zatím pro jednoduchost na jednodimensionální případ. Máme-li spojitou, hladkou funkci 𝑓(𝑥) definovanou na konečném uzavřeném intervalu 〈𝑎, 𝑏〉, můžeme ji rozšířit na periodickou funkci 𝐺(𝑥), tím, že pro každé celé k a pro 𝑎 < 𝑥 < 𝑏 položíme 𝐺(𝑥 + 𝑘(𝑏 − 𝑎)) = 𝑓(𝑥). Tedy graf funkce 𝑓(𝑥) nad osou x opakujeme. Můžeme si také představit, že interval 〈𝑎, 𝑏〉 leží na kružnici, a bod a je totožný s bodem b, tedy interval pokrývá celou kružnici. Nyní vzniká problém, jakou hodnotu funkce 𝐺(𝑥) zvolit v bodě a, neboli též b. Jestliže 𝑓(𝑎) = 𝑓(𝑏) můžeme položit 𝐺(𝑎) = 𝐺(𝑏) = 𝑓(𝑎) a periodická funkce 𝐺(𝑥) je definována všude a je spojitá v bodě a resp. b. Jestliže derivace funkce 𝑓(𝑥) zprava v bodě a je rovna derivaci zleva v bodě b, pak funkce 𝐺(𝑥) má derivaci v bodě a a je tedy je všude hladká. Spojitost a hladkost funkce je důležitá pro rychlost konvergence Fourierovy řady. Jestliže 𝑓(𝑎) ≠ 𝑓(𝑏), má funkce 𝐺(𝑥) v bodech a resp. b skok, pak z hlediska konvergence Fourierových řad je nejvýhodnější hodnotu funkce 𝐺(𝑎) definovat jako aritmetický průměr 𝐺(𝑎) = (𝑓(𝑎) + 𝑓(𝑏))⁄2. Funkce 𝐺(𝑥) v tomto případě není v bodech a, resp. b ani hladká ani spojitá. Takovéto rozšíření funkce definované na konečném intervalu na celou osu x budeme nazývat jednoduchým periodickým rozšířením funkce. Pro nespojité funkce v okolí skoku Fourierova řada špatně konverguje a vzniká tak zvaný Gibbsův efekt. Ten si ilustrujme na následujícím příkladu: Studujme tak zvanou pilovou funkci s periodou 2 definovanou vztahy: 𝐺(𝑡) = (𝜋 − 𝑡)⁄2𝜋 pro 0 < 𝑡 < 2𝜋, 𝐺(0) = 0. Z periodičnosti této funkce platí také, že 𝐺(−𝑡) = 𝐺(𝑡). Fourierův rozvoj této funkce je roven ∞ 1 sin 𝑘𝑥 𝐺(𝑥) = ∑ 𝜋 𝑘 𝑘=1 (26.1.1) 386 odpovídající konečný součet je roven 𝑛 1 sin 𝑘𝑥 𝐺𝑛 (𝑥) = ∑ 𝜋 𝑘 𝑘=1 (26.1.2) Aproximujeme-li funkci 𝐺(𝑥) konečným součtem (26.2), vznikne v bodě 𝑥 ≠ 0 chyba, která je v našem případě rovna 𝐺(𝑥) − 𝐺𝑛 (𝑥) = 1 cos (𝑛 + 2) 𝑥 1 (𝑛 + 2) 𝜋𝑥 (26.1.3) Předchozí vztah nám ukazuje, že chyba sice se zvětšujícím se n konverguje k nule, nicméně 1 chyba závisí na součinu (𝑛 + 2) 𝑥 , který nám ukazuje, že chyba roste, když x se přibližuje k nule. Situace je znázorněna na obrázku 25.1. Obrázek 26.1 Gibbsův efekt. Na grafu funkce 𝐺𝑛 (𝑥), která aproximuje funkci 𝐺(𝑥), je dobře vidět, že blížíme-li se k bodu 0 tak se vlnky se zvětšují, což je právě efekt studovaný Gibbsem v roce 1899. Z obrázku 265.1 je též patrné, že zejména výpočet derivací funkce 𝐺(𝑥), který je ve spektrální metodě nahražen výpočtem derivací funkce 𝐺𝑛 (𝑥) bude zatížen v okolí bodu 0 velkou chybu. Z uvedeného příkladu je vidět, že jednoduché rozšíření funkce na periodickou není pro spektrální metodu na omezené oblasti použitelné. Vzniká Gibbsův efekt, jehož výsledkem je vznik krátkých vln velké amplitudy, které překryjí krátké vlny, které jsou obsaženy v prognostických proměnných modelu. Odfiltrování nejkratších vln z modelu uřezáváním a výpočet derivací prognostických proměnných je pak proveden chybně. Další problémy vznikají také tím, že v bodě a resp. b nejsou obecně takováto rozšíření prognostických proměnných na periodické funkce řešením soustavy prognostických rovnic. Gibbsův efekt 387 vzniká tedy vždy v okolí nespojitosti-skoku funkce. Vzniká tedy také v důsledku atmosférických jevů, při kterých se proměnné mění skokem. Takovým jevem jsou především atmosférické fronty. Proto použití spektrální metody na jemné síti, která je schopna tyto jevy popsat je spojeno s určitými problémy. Z předchozího vyplývá, že chceme-li tedy spektrální metodu použít v modelu na obdélníkové oblasti, potřebujeme, aby na protilehlých stranách obdélníka měly funkce, pro které ve spektrálním prostoru jsou použity Fourierovy rozvoje, stejné hodnoty a stejné derivace, tedy aby po jejich periodickém opakování byly takto získané funkce spojité a hladké. V lokálních modelech na obdélníkové oblasti jsou přirozeně hodnoty funkcí na protilehlých stranách obdélníka jiné. Proto doplnění funkce na periodickou jednoduchým opakováním hodnot na intervalu, na kterém jsou hodnoty funkcí definované, je tedy nepoužitelné. Ukážeme si nyní jak tento problém vyřešit. Dva způsoby řešení problému Gibbsova efektu Chceme-li spojitou hladkou funkci definovanou na intervalu 〈𝑎, 𝑏〉, která v koncových bodech nenabývá stejné hodnoty, 𝑓(𝑎) ≠ 𝑓(𝑏), (tedy při jednoduchém rozšíření funkce na periodickou je v koncových bodech skok), aproximovat pomocí konečného Fourierova součtu, můžeme postupovat dvěma způsoby: První způsob je založen na tom, že od funkce 𝑓(𝑥) odečteme vhodnou funkci, řekněme 𝑝(𝑥) takovou, aby rozdíl 𝑓(𝑥) − 𝑝(𝑥) měl v koncových bodech nulové hodnoty a mimo to, aby i derivace tohoto rozdílu byly v koncových bodech intervalu nulové, pak je jasné, že jednoduché periodické rozšíření rozdílu 𝑓(𝑥) − 𝑝(𝑥) je hladkou periodickou funkcí na celé ose x. Místo funkce 𝑓(𝑥) pak konečným Fourierovým součtem 𝐹𝑛 (𝑥) aproximujeme rozdíl 𝑓(𝑥) − 𝑝(𝑥) tedy v podstatě jinou funkci. Funkci 𝑓(𝑥) pak aproximujeme výrazem 𝑝(𝑥) + 𝐹𝑛 (𝑥). Derivace funkce 𝑓(𝑥) pak aproximujeme derivacemi funkce 𝑝(𝑥) + 𝐹𝑛 (𝑥). Snadno také nahlédneme, že vzhledem k tomu, že rozdíl 𝑓(𝑥) − 𝑝(𝑥) nabývá v koncových bodech intervalu i se svými derivacemi nulové hodnoty, automaticky splňuje v koncových bodech evoluční parciální diferenciální rovnici prvního řádu. Funkci 𝑝(𝑥) pak určíme pomocí okrajových podmínek, přesněji řečeno, pomocí hodnot prognostických proměnných, po případě i jejích derivací, které jsou dány řídícím modelem na hranici oblasti. Na tomto principu vyvinul Yasuo Tatsumim [12] numerické schéma spektrálního modelu na omezené oblasti. Model je formulován v 𝜎-systému vertikální souřadnice na čtvercové síti na konformní mapě. Funkce 𝑝(𝑥), která je zde nazývána přídavnou neortogonální basí je tvaru 𝑥 𝑥 𝑝(𝑥) = 𝑎1 sin ( ) + 𝑎2 sin 𝑥 + 𝑏1 + 𝑏2 cos ( ) 2 2 (26.1.4) Z hodnot prognostických proměnných a jejích derivací v uzlových bodech kolokační sítě, které leží na boční hranici oblasti spektrálního LAM, ve kterých prognostické proměnné řídícího modelu i LAM nabývají stejné hodnoty, určíme koeficienty 𝑎1 , 𝑎2 , 𝑏1 , 𝑏2 tak, aby rozdíl 𝑓(𝑥) − 𝑝(𝑥) nabýval i se svými derivacemi na bočních hranicích nulové hodnoty. Rozdíl 𝑓(𝑥) − 𝑝(𝑥) se pak dá rozšířit na spojitou a hladkou periodickou funkci. Na tomto principu spočívá spektrální metoda, kterou Tatsumi použil v modelu. Poznamenejme ještě, že tento postup není původní Tatsumiho myšlenkou. Postup založený na odečtení vhodné funkce 388 byl diskutován již v roce 1977 Davidem Gottliebem a Stevenem Orszagem v jejich matematických pracích o spektrálních metodách. V meteorologickém modelu byl zde použit poprvé. Změny prognostických proměnných z řídícího modelu do LAM se přenášejí jednak volbou funkce 𝑝(𝑥) a jednak kombinací hodnot vypočtených řídícím modelem a modelem LAM v pásu podél bočních hranic ve fyzikálním prostoru, tedy na kolokační síti, stejným způsobem, jako ve zcela diskrétních (např. diferenčních) modelech. Model založený na popsaném principu byl pak počítán provozně Japonskou meteorologickou službou [8]. Spektrální model na tomto principu byl vyvinut také ve Washingtonském meteorologickém centru (NMC) [6]. Určitou nevýhodou tohoto postupu jsou problémy spojené s bočními okrajovými podmínkami a skutečností, že tak zvané „zákony zachování“ nejsou při použití této metody exaktně, přesně splněny. Druhý způsob řešení problému spočívá v rozšíření oblasti, na které je model počítán. Tato myšlenka pochází od dánského meteorologa Bennerta Machenhauera. Ta spočívá v tom, že výpočetní obdélníkovou oblast rozšíříme, na větší obdélník, v obou směrech souřadnic přibližně asi o 15% a protilehlé strany spojíme spojitými hladkými funkcemi tak, aby po doplnění funkcí v tomto větším obdélníku jsme obdrželi periodické spojité hladké funkce, vhodné pro Fourierovy rozvoje. Test takto formulované metody pro model mělké vody byl publikován v článku Machenhauera a Haugena [4]. Na této metodě ovšem pracovala a také ji prakticky zkoušela skupina meteorologů ze severských zemí s názvem HIRLAM . Tato skupina byla volným spolupracujícím týmem meteorologů z Dánska, Norska, Švédska a Irska. Název HIRLAM je vlastně zkratkou „HIgh Resolution Limited Area Model“, jejímž cílem je tedy modelování s vysokým rozlišením na omezené oblasti. Tento princip řešení problému periodičnosti je použit i v modelu ALADIN [2], který je vlastně součástí systému modelů ARPEGE/aladin. Z globálního modelu ARPEGE francouzské meteorologické služby je modifikována předpověď v zóně spojení modelů, a model ARPEGE [2] je tedy jeho řídícím modelem ALADINU. Model ALADIN byl vyvinut za spolupráce meteorologických služeb zemí střední Evropy a Météo France v Toulouse. Na vývoji tohoto modelu jsem se společně s Radmilou Brožkovou a později Martinem Janouškem, v rámci spolupráce ČHMU a Météo France osobně podílel. Tento model je spektrálním modelem na omezené oblasti zcela nové generace. Správná numerická realizace modelu byla proto spojena s vyřešením mnoha nových problémů. Formulace rovnic modelu je zcela standardní. Je to baroklinní model v hydrostatickém přiblížení v -systému souřadnic. Horizontální souřadnice tvoří kartézský systém souřadnic na konformní mapě. Rovnice použité v modelu lze nalézti v článku [2]. Fyzikální parametrizace ALDINU jsou poněkud jiné než v modelu ARPEGE a byly přepracovány tak, aby fyzikálně odpovídaly vyššímu rozlišení modelu. Inicializace modelu je založena na časovém digitálním filtru, který z počátečních dat odstraní vlny vysoké frekvence. Na začátku vývoje modelu byl vedením celého projektu pověřen Francouz Alain Joly. Hlavním iniciátorem tohoto mezinárodního projektu byl vedoucí oddělení modelování (GMAP) Météo France Jean-François Geleyn, který práci na projektu pečlivě sledoval. Na nových modifikacích modelu se stále pracuje, jsou zejména zdokonalovány jeho fyzikální parametrizace, dynamická část modelu byla přepracována z Eulerovské verse na semi-Lagrangeovskou versi, a model který byl původně počítán na americkém vektorovém počítači CRAY je upraven pro nové, modernější japonské 389 počítače NEC u nás a Fujitsu ve Francii. Základní principy ALADINU však pocházejí z práce uskutečněné v létech 1991-94. Každý model, který je v provozu, potřebuje totiž stálou údržbu, zlepšování a modernizaci do té doby, dokud není nahrazen zcela novým modelem. Pak se jeho software většinou již neudržuje v provozuschopném stavu. Horizontální reprezentace proměnných v soustavě modelů ARPÉGE/ALADIN. Obrázek 25.2 Horizontální uspořádání oblasti modelu ALADIN Horizontální oblast modelu zobrazená na obrázku 25.2 se skládá z obdélníkových částí: - Ze základní obdélníkové prognostické oblasti, ve které model ALADIN časově integrován. Tato oblast se skládá ze dvou částí: o z vnitřní obdélníkové oblasti, kterou označme C, ve které časová integrace probíhá bez přímého vlivu řídícího modelu. Tuto oblast je možné chápat tak, že se v ní výsledky globálního modelu přizpůsobují podrobnějšímu popisu orografie a vlastností zemského povrchu. To však není vše. Tím, že se integrace provádí na jemnější síti a také s jinými parametrizacemi, může poskytnout i přesnější popis fyzikálních jevů. Výsledkem frontogeneze mohou vznikat také větší gradienty prognostických proměnných. Model je tedy možné spíše chápat jako zcela nový model označovaný obvykle LAM (Limited Area Model), který je pouze řízen modelem většího měřítka. V pásech podél hranice základní obdélníkové prognostické oblasti se provádí přizpůsobení řešení ALADINU řídícímu modelu ARPEGE. Tuto zónu přímého vlivu řídícího modelu na model LAM označme I. o z oblasti označené I, spojení řídícího modelu s modelem ALADIN. To probíhá ve fyzikálním prostoru, tedy na kolokační síti stejným způsobem, jako se toto spojení provádí u diskrétních-diferenčních modelů. Interakce mezi vnějším a řídícím modelem ARPÉGE je jednostranná, to znamená, že v zóně I se řešení modelu ALADIN přizpůsobuje globálnímu vývoji atmosféry, který je počítán globálním modelem ARPEGE, ale obráceně model ALADIN na model 390 ARPEGE nemá žádný vliv. Předpovídané hodnoty v lokálním modelu v této zóně vznikají jako lineární kombinace hodnot z řídícího modelu ARPÉGE interpolovaných na síť modelu lokálního ALADINU s hodnotami předpovídanými lokálním modelem, tedy ALADINEM. Označíme-li g výsledné hodnoty po časovém kroku lokálního modelu 𝑔𝐿 hodnoty časově integrované lokálním modelem a 𝑔̂ hodnoty předpověděné řídícím (globálním) modelem které jsou interpolovány do uzlových bodů sítě lokálního modelu, a také časově lineárně interpolované do momentu časového kroku lokálního modelu, pak hodnoty g jsou dány vztahem 𝑔 = (1 − 𝛾)𝑔𝐿 + 𝛾𝑔̂ (26.1.5) kde váhy tohoto spojení 𝛾 jsou zvoleny tak, že na hranici E zóny je 𝛾 = 1 a v I zóně klesá 𝛾 směrem od hranice dovnitř oblasti postupně k nule, takže na hranici zóny C je 𝛾 = 0. Tato technika spojení modelů byla vypracována a vyzkoušena v ECMWF švédským meteorologem Kollbergem [7]. Váhy 𝛾 byly Kollbergem definovány vztahem 𝛾(𝑗) − 𝑡𝑎𝑛ℎ(𝑗⁄2) (26.1.6) kde j zde znamená počet kroků v síti od vnější hranice E zóny ve směru normály. Tato funkce u vnější hranice rychle klesá, ale pak se pomalu asymptoticky přibližuje k 0. Tato vlastnost, že se hodnoty vah 𝛾 blíží směrem ke středu oblasti asymptoticky k nule je důležitá proto, že v tomto případě nedochází k odrazu gravitačních vln od hranice oblasti. Gravitační vlny směřující ke hranici oblasti LAM jsou téměř zcela pohlceny. V současnosti se tato Kollbrgem testovaná funkce v ALADINu nepoužívá. Místo ní je použita funkce 𝛾 v E zóně definovaná vztahem tvaru 𝛾(𝜑) = (1 + cos 𝜑)/2, kde 𝜑 probíhá interval 〈0, 𝜋〉. Když j je opět počet uzlů od vnější hranice LAM a nechť J je index od kterého je již váha nulová, pak 𝛾(𝑗) = (1 + cos(𝑗𝜋⁄𝐽))⁄2 (26.1.7) kde probíhá celá čísla 𝑗 = 0, 1. … , 𝐽. - z vnější zóny, zóny rozšíření označené E (extension zone), ve které funkce doplníme tak, aby splňovaly okrajové podmínky a byly diskretizací spojitých hladkých ve směru obou horizontálních proměnných periodických funkcí, neboli biperiodických funkcí. Tento proces rozšíření funkcí do zóny E nazýváme biperiodizací. Doplnění funkce na periodickou funkci na rozšíření oblasti. Biperiodizace Úkolem biperiodizace je tedy rozšířit funkci 𝑓(𝑥, 𝑦) definovanou v předpovědní oblasti 𝐶 ∪ 𝐼 na oblast 𝐶 ∪ 𝐼 ∪ 𝐸 tak, aby vznikla spojitá hladká periodická funkce ve směru obou souřadnicových os x, y. Periodické rozšíření funkce 𝑓(𝑥, 𝑦) provedeme postupně ve směru osy x a pak ve směru osy y. Rozšíření funkce je tedy prováděno jako jednorozměrné ve 391 směru obou os. Rozšíření funkce 𝑓(𝑥, 𝑦) na E-zónu lze provésti při splnění předchozích podmínek vcelku libovolně. Rozšíření v jednom směru, například ve směru osy x si popíšeme podrobněji a zobrazíme na obrázku 25. 3. Na obrázku je na ose x zobrazena celá oblast 𝐶 ∪ 𝐼 ∪ 𝐸. Jejími rozměry ve směru osy x a y jsou 𝐿𝑥 a 𝐿𝑦 , což jsou zároveň periody ve směru příslušných os. Funkci, kterou použijeme pro spojení v E zóně, může být vcelku libovolná. Může být například lineární kombinací trigonometrických funkcí. Takový postup zvolila skupina HIRLAM, která používala pro periodizaci trigonometrický interpolační polynom proložený na obou stranách intervalu 〈𝑎, 𝑏〉 ≡ 𝐶 ∪ 𝐼 vždy dvěma krajními uzly kolokační sítě. Možná že k použití trigonometrických funkcí je vedlo to, že jsou to funkce z Fourierovy báze. Já jsem přesvědčen, že to není žádná výhoda a pro spojení můžeme použít libovolnou dostatečně hladkou funkci. Například spline. Přirozený spline má navíc tu výhodu, že jeho amplituda je malá, tím myslím rozdíl mezi jeho největší a nejmenší hodnotou. Což vyplývá z věty (Holladay) [1] která říká, že mezi všemi funkcemi 𝑓(𝑥), které mají na intervalu 〈𝑎, 𝑏〉 spojitou druhou derivaci, které v uzlových bodech mají předepsané hodnoty přirozený spline minimalizuje integrál 𝑏 ∫|𝑓 ′′ |2 𝑑𝑥 𝑎 (26.1.8) 〈𝑎, což znamená, že funkce 𝑓(𝑥) má na intervalu 𝑏〉 mezi všemi funkcemi minimální křivost. Proto se mi jeví použít přirozený spline pro biperiodizaci jako nejvhodnější. Věnujme se nyní konstrukci tohoto splinu. Konstrukce přirozeného kubického spline definovaného hodnotami ve čtyřech bodech Sestrojme nyní přirozený kubický spline 𝑠(𝑥) z hodnot funkce f definovaných ve čtyřech uzlových bodech, x0 x1 x2 x3 na ose x. Tyto čtyři uzlové body nám omezují na ose x tři intervaly. Přitom interpolaci použijeme pouze na prostředním intervalu 〈𝑥1 , 𝑥2 〉. Připomeňme si ještě definici splinu. Při konstrukci splinu vyjdeme z knížky [3], pro zjednodušení využijeme však toho, že spline bude definován pouze čtyřmi body. Spline 𝑠(𝑥) je na každém intervalu 〈𝑥𝑖 , 𝑥𝑖+1 〉 kubickou funkcí, která je ve vnitřních uzlových bodech intervalu, na kterém spline sestrojujeme, spojitá i se svou první i druhou derivací. Protože druhou derivací kubického polynomu je lineární funkce, je druhá derivace splinu po částech lineární funkcí. V uzlových bodech se obvykle definují momenty splinu, které se označují jako i . Druhé derivace splinu v uzlových bodech jsou pak šestinásobky momentů splinu, tedy 𝑠 ′′ (𝑥𝑖 ) = 6𝜎𝑖 . Pro určení splinu jsou třeba ještě dvě okrajové podmínky v koncových bodech intervalu interpolace. Pro přirozený spline, který zde použijeme, jsou to podmínky 𝜎0 = 𝜎3 = 0. V koncových bodech má tedy přirozený spline druhé derivace rovny 0. Konstrukce splinu v obecném případě, čím zde myslíme pro libovolný počet uzlových bodů je podrobně popsána v kapitole 8. Pro spline určený čtyřmi body se soustava pro momenty splinu skládá pouze z dvou rovnic, které můžeme vyřešit a odvodit pro konstrukci splinu explicitní formule. Postup je následující. Označíme-li krok v síti, který zde není konstantní stejně jako v kapitole 8. (8.2.8) 392 ℎ𝑖 = 𝑥𝑖+1 − 𝑥𝑖 , kde v našem případě 𝑖 = 0,1,2 (26.1.9) dostaneme z podmínky spojitosti druhé derivace a tedy z hladkosti první derivace pro hodnoty momentů spline 𝜎1 , 𝜎2 soustavu rovnic definující spline uvedenou v osmé kapitole v našem případě pouze o dvou neznámých 𝜎1 , 𝜎2 tvaru 2(ℎ0 + ℎ1 )𝜎1 + ℎ1 𝜎2 = 𝑃𝑆1 (26.1.10) ℎ1 𝜎1 + 2(ℎ1 + ℎ2 )𝜎2 = 𝑃𝑆2 (26.1.11) kde hodnoty pravých stran jsou dány výrazy 𝑃𝑆1 = (𝑓2 − 𝑓1 )⁄ℎ1 − (𝑓1 − 𝑓0 )⁄ℎ0 (26.1.12) 𝑃𝑆2 = (𝑓3 − 𝑓2 )⁄ℎ2 − (𝑓2 − 𝑓1 )⁄ℎ1 (26.1.13) První rovnici soustavy vynásobme výrazem 2(ℎ1 + ℎ2 ) a druhou rovnici ℎ1 a rovnice od sebe odečteme. Eliminujeme tím 𝜎2 a dostaneme výraz pro 𝜎1 𝜎1 = 2(ℎ1 + ℎ2 )𝑃𝑆1 − ℎ2 𝑃𝑆2 4(ℎ0 + ℎ1 )(ℎ1 + ℎ2 ) − ℎ1 2 (26.1.14) Obdobně vypočteme moment 2 . První rovnici násobíme h1 a druhou 2h0 h1 rovnice odečteme a dostaneme 𝜎2 = 2(ℎ0 + ℎ1 )𝑃𝑆2 − ℎ1 𝑃𝑆1 4(ℎ0 + ℎ1 )(ℎ1 + ℎ2 ) − ℎ1 2 Všimněme si, že jmenovatele ve výrazech pro 1 , 2 tvaru (26.1.15) jsou stejné. Spline budeme používat ve 𝑠(𝑥) = 𝑓𝑖 + 𝑏𝑖 (𝑥 − 𝑥𝑖 ) + 𝑐𝑖 (𝑥 − 𝑥𝑖 )2 + 𝑑𝑖 (𝑥 − 𝑥𝑖 )3 (26.1.16) kde 𝑏𝑖 = (𝑓𝑖+1 − 𝑓𝑖 )⁄ℎ𝑖 − ℎ𝑖 (𝜎𝑖+1 + 2𝜎𝑖 ) (26.1.17) 𝑐𝑖 = 3𝜎𝑖 (26.1.18) 𝑑𝑖 = (𝜎𝑖+1 − 𝜎𝑖 )⁄ℎ𝑖 (26.1.19) a kde i probíhá indexy i 0, 1, 2 . Pro výpočet hodnot v intervalu 〈𝑥1 , 𝑥2 〉 použijeme předchozí vztahy pouze pro i=1. Nyní se podívejme na provedení tohoto rozšíření oblasti ve směru osy x, jak je realizován na počítači. Obrázek 26.3 Doplnění funkce f na hladkou periodickou funkci ve směru osy x. 393 Situace je znázorněna na obrázku 26.3. Hodnoty v závorce jsou indexy ve směru osy x. Posloupnosti funkčních hodnot 𝑓(𝑗) ve směru osy x probíhají následující indexy: V obdélníku 𝐶 ∪ 𝐼 probíhá index 𝑗 = 𝐽𝐹, … , 𝐽𝐿, index JF odpovídá prvnímu (first) členu posloupnosti, což je bod levé straně obdélníka, JL odpovídá poslednímu (last), což je bod na pravé straně předpovědní oblasti. V obdélníku 𝐶 ∪ 𝐼 ∪ 𝐸 ve směru osy x probíhá index 𝑗 = 𝐽𝐹, … , 𝑁 + 1. V E zóně, kterou tvoří uzavřený interval, probíhá index 𝑗 = 𝐽𝐿, … , 𝑁 + 1 Délka intervalu E zóny je pak kh, kde 𝑘 = 𝑁 + 1 − 𝐽𝐿. Periodičnost funkce f je pak dána vztahem 𝑓(𝑗 + 𝑚(𝑀 + 1 − 𝐽𝐹)) = 𝑓(𝑗), kde m je libovolné celé číslo. Ve skutečnosti potřebujeme pouze vztahy 𝑓(𝑁 + 1) = 𝑓(𝐽𝐹) a 𝑓(𝑁 + 2) = 𝑓(𝐽𝐹 + 1) (26.1.20) Spline konstruujeme na intervalu daného indexy (𝑗 = 𝐽𝐿 − 1, … , 𝑁 + 2), přitom E zóna je interval daný indexy (𝑗 = 𝐽𝐿, … , 𝑁 + 1) a interval, na kterém budeme hodnoty splinu počítat, tedy funkci f doplňovat je dán indexy (𝑗 = 𝐽𝐿 + 1, … , 𝑁). Krok v pravidelné síti modelu označme h. Počet intervalů E zóny je 𝑘 = 𝑁 + 1 − 𝐽𝐿, délka E zóny je pak rovna kh. Označení čtyř hodnot, ze kterých spline konstruujeme, zvolme tak, aby odpovídalo předchozímu označení při konstrukci spline. Označení je následující: 𝑓0 = 𝑓(𝐽𝐿 − 1), 𝑓1 = 𝑓(𝐽𝐿), 𝑓2 = 𝑓(𝐽𝐹), 𝑓3 = 𝑓(𝐽𝐹 + 1) (26.1.21) Pro výpočet hodnot splinu v E zóně upravíme předchozí vztahy pro konstrukci splinu následovně. Nechť znakem h bez indexu je označen krok v síti lokálního modelu. Pak v tomto označení je ℎ0 = ℎ, ℎ1 = 𝑘ℎ, ℎ2 = ℎ. Soustavu rovnic (26.1.10) a (26.1.11) v tomto novém označení můžeme psát ve tvaru 2(𝑘 + 1)𝜎1 + 𝑘𝜎2 = 𝑃𝑆1 /ℎ (26.1.22) 𝑘𝜎1 + 2(𝑘 + 1)𝜎2 = 𝑃𝑆2 /ℎ (26.1.23) (V teorii splinů nejsou vždy momenty spinů stejně definovány. V programech modelu ALADIN jsou místo momentů 𝜎𝑗 použity momenty 𝑀𝑗 které jsou jejich násobky, je tedy 𝑀𝑗 = 6𝜎𝑗 neboli 𝜎𝑗 = 𝑀𝑗 ⁄6 ) Zavedeme ještě novou konstantu, kterou označíme 𝜆 a její hodnotu definujeme vztahem 𝜆 = 𝑘⁄(𝑘 + 1) (26.1.24) Rovnice (26.1.22) a (26.1.23) násobíme konstantou 𝜆 a dělíme k, dostaneme 2𝜎1 + 𝜆𝜎2 = 𝐴 (26.1.25) 𝜆𝜎1 + 2𝜎2 = 𝐵 (26.1.26) Kde 𝑃𝑆1 1 𝑓2 − 𝑓1 𝑓1 − 𝑓0 𝐴= = ( − ) (𝑘 + 1)ℎ (𝑘 + 1)ℎ 𝑘ℎ ℎ (26.1.27) 𝑃𝑆2 1 𝑓3 − 𝑓2 𝑓2 − 𝑓1 𝐵= = ( − ) (𝑘 + 1)ℎ (𝑘 + 1)ℎ ℎ 𝑘ℎ (26.1.28) Řešením soustavy rovnic (26.1.25), (26.1.26) jednoduchou eliminací dostáváme momenty splinu ve tvaru 𝜎1 = (2𝐴 − 𝜆𝐵)⁄(4 − 𝜆2 ) (26.1.29) 394 𝜎2 = (2𝐵 − 𝜆𝐴)⁄(4 − 𝜆2 ) (26.1.30) Hodnoty splinu v E zóně můžeme vyjádřit ve tvaru polynomu 𝑠(𝑥) = 𝑓1 + 𝑏(𝑥 − 𝑥1 ) + 𝑐(𝑥 − 𝑥1 )2 + 𝑑(𝑥 − 𝑥1 )3 (26.1.31) Kde vztahy (26.1.17) až (26.1.19) budou tvaru 𝑏 = (𝑓2 − 𝑓1 )⁄𝑘ℎ − 𝑘ℎ(𝜎2 + 2𝜎1 ) (26.1.32) 𝑐 = 3𝜎1 (26.1.33) 𝑑 = (𝜎2 − 𝜎1 )⁄𝑘ℎ (26.1.34) Spline počítáme ve vnitřních bodech E zóny. Označíme-li hodnotu proměnné x v uzlovém bodě o indexu JL, jako 𝑥1 , pak pro uzlové body (𝑗 = 𝐽𝐿 + 1, … , 𝑁) ve kterých spline počítáme je 𝑥 = 𝑥1 + 𝑗ℎ pro 𝑗 = 1, … , 𝑘 − 1, proto je (𝑥 − 𝑥1 ) = 𝑗𝑘. Hodnotu splinu ve vnitřních bodech E zóny vypočteme ze vztahu 𝑠(𝑥) = 𝑓1 + 𝑗ℎ ∗ (𝑏 + 𝑗ℎ ∗ (𝑐 + 𝑗ℎ ∗ 𝑑)) (26.1.34). Takto jsme tedy doplnili funkce ve směru osy x na hladké periodické v obdélníku části E zóny, který leží vpravo od předpovědní oblasti 𝐶 ∪ 𝐼. Ve směru osy y doplníme pomocí spline na hladké periodické funkce stejným způsobem, tentokráte již na celé oblasti 𝐶 ∪ 𝐼 ∪ 𝐸. Tím má z hlediska periodičnosti celá oblast tvar anuloidu. Když doplníme pomocí splinu hodnoty v E zóně ve směru osy x vzniknou ve směru osy x hladké periodické funkce. Takto vzniklé funkce 𝑓(𝑥, 𝑦) dvou proměnných x, y nejsou ještě ideální. Je tu však určitý problém, že takto doplněné funkce ve směru osy x nejsou dostatečně hladké ve směru osy y, což platí obdobně i pro doplnění ve směru y, kde ve směru osy x není funkce hladká. Tento problém odstraníme následujícím způsobem. Provedeme následující cyklický proces hlazení pomocí devítibodového diferenčního operátoru 𝑓𝑧ℎ𝑙(𝑗, 𝑖) = (4𝑓(𝑗, 𝑖) + 2(𝑓(𝑗 + 1, 𝑖) + 𝑓(𝑗, 𝑖 + 1) + 𝑓(𝑗 − 1, 𝑖) + 𝑓(𝑗, 𝑖 − 1)) + 𝑓(𝑗 + 1, 𝑖 + 1) + 𝑓(𝑗 + 1, 𝑖 − 1) + 𝑓(𝑗 − 1, 𝑖 + 1) + 𝑓(𝑗 − 1, 𝑖 − 1)) /16 (26.1.35) V prvním cyklu aplikujeme operátor hlazení ve všech vnitřních uzlových bodech pravé části e zóny, to znamená pro 𝑗 = 𝐽𝐿 + 1, … , 𝑁 a pro všechny hodnoty indexu i. V druhém cyklu zúžíme tuto oblast hlazení o jeden uzlový bod zleva i zprava. To znamená, že hlazení probíhá pro 𝑗 = 𝐽𝐿 + 2, … , 𝑁 − 1 a tak postupujeme dále, že v každém dalším cyklu hlazení ubereme jeden bod zleva a jeden bod zprava, až dojdeme do středu oblasti, čímž proces ukončíme. Pak totéž provedeme stejným způsobem pro druhou část E zóny, kde ovšem ubíráme uzlové body ve směru osy y tedy pro index i. Tento způsob hlazení je zvolen tak, že nenaruší hladkost na hranici E zóny s předpovědní oblastí a zajistí hladkost v E zóně vzhledem k oběma proměnným. To můžeme dokumentovat na obrázcích. Obrázek 26.2 Výsledkem biperiodizace je v podstatě to, že výpočet modelu, který by probíhal na rovinné obdélníkové oblasti, se z hlediska periodičnosti, nahradí výpočtem na anuloidu. O technice biperiodizace v modelu ALADIN se zde zmiňuji podrobněji, protože to byl jeden z mých úkolů při páci na vývoji modelu v Toulouse. 26.2 Transformace funkce jedné proměnné Zobrazení funkce ve fyzikálním a spektrálním prostoru 395 Ve spektrálních modelech používáme dvojí popis funkcí. Při prvním způsobu, zadáváme funkce jejich hodnotami na regulární síti uzlových bodů, stejně jako při použití diferenčních metod. Připomeňme zde, že regulární sítí rozumíme síť, která ve směru každé nezávisle proměnné má konstantní krok, i když tento konstantní krok může býti pro každou nezávisle proměnnou jiný. Pro Galerkinovy metody a tedy i spektrální metody, které jsou jejich zvláštním případem, nazýváme tuto síť uzlových bodů kolokační sítí. Tato síť má tedy obvykle konstantní krok. Diskrétní popis funkce, jejich hodnotami v uzlových bodech, nazýváme zadáním funkce ve fyzikálním prostoru. Všimněme si též, že funkce je v tomto případě definována pouze na zmíněné síti uzlových bodů. Mimo tyto body její hodnoty zadány nejsou. Při druhém způsobu zadáváme funkce jako rozvoj vzhledem k dané basi ortogonálních funkcí, například ve tvaru konečného součtu Fourierovy řady. Funkce je pak definována hodnotami koeficientů řady. Protože funkce base jsou definovány na určitém intervalu reálné osy, tedy na kontinuu, je pak i funkce ve spektrálním prostoru definována na kontinuu, a ne jen v uzlových bodech. Tomuto popisu funkce říkáme spektrální. Přechod od funkce definované na síti k jejímu vyjádření ve spektrálním prostoru budeme říkat spektrální doplnění. V angličtině tomu odpovídá termín „spectral fit“. V tomto odstavci se budeme zabývat popisem funkce pomocí konečného součtu Fourierovy řady a transformacemi mezi oběma popisy. Nejdříve budeme studovat jednodimensionální případ. ___________________________________________________________________________ Poznámka: Slovo „fit“ se používá v angličtině pro pojem přizpůsobení, doplnění nebo pro spojení bodů křivkou. Slovo doplnění jsem použil proto, že v matematice se používá termín „piecewise linear fit“, v případě, když máme funkci definovanou v uzlových bodech a ty spojíme lomenou čarou. Tento pojem se obvykle překládá do češtiny jako „po částech lineární doplnění“ funkce. Na rozdíl od globálních modelů budeme v modelu na omezené oblasti, jejíž tvar je vždy obdélník, obvykle na konformní mapě, používat ve směru obou nezávisle proměnných rozvoj do konečné Fourierovy řady. Při transformaci do spektrálního prostoru se v obou směrech tedy používá FFT, což zajišťuje její vysokou efektivnost. Aby transformace do spektrálního prostoru byla smysluplná, musíme předpokládat, že studované funkce jsou spojité hladké periodické funkce. Finitní, neboli diskrétní Fourierovy transformace Než přikročíme ke studiu transformací do spektrálního prostoru a zpět do fyzikálního prostoru, tedy hodnotám funkcí na kolokační síti shrneme si definice a nejdůležitější poznatky o diskrétních Fourierových transformacích. V kapitole 25. Finitní Fourierova transformace je definována diskrétní komplexní periodickou Fourierovou transformací, která je podle P. N. Swartztraubera [11] ve tvaru s posunutými kopiemi komplexní posloupnosti 𝑿(𝒋) Definice: Přímou finitní Fourierovou transformací, zkratka FFT, označme F definujeme jako zobrazení, které konečné posloupnosti N komplexních čísel 𝑋(𝑗), (𝑗 = 0, 1, … , 𝑁 − 1) přiřazuje posloupnost N komplexních čísel 𝐴(𝑛), (𝑛 = 0, 1, … , 𝑁 − 1) danou vztahem 𝑁−1 𝑁−1 1 1 2𝜋 𝐴(𝑛) = ∑ 𝑋(𝑗)𝑊 −𝑗𝑛 = ∑ 𝑋(𝑗)𝑒𝑥𝑝 {−𝑖𝑗𝑛 }, 𝑁 𝑁 𝑁 𝑗=0 𝑗=0 (𝑛 = 0, 1, … , 𝑁 − 1 ) 396 (S1) Kde jsme použili definici 𝑊 𝑗𝑛 = 𝑒𝑥𝑝 {𝑖 𝑗𝑛 2𝜋 𝑁 } Obdobně definujeme i inversní finitní Fourierovu transformaci 𝐅 −𝟏 vztahem 𝑁−1 𝑁−1 𝑋(𝑗) = ∑ 𝐴(𝑛)𝑊 𝑛𝑗 = ∑ 𝐴(𝑛)𝑒𝑥𝑝 {𝑖 𝑛𝑗 𝑛=0 𝑛=0 2𝜋 } 𝑁 (𝑗 = 0, 1, . . , 𝑁 − 1) Pro aplikace je předchozí transformace (S2) většinou nepoužitelná. Přímá transformace (S1) je pro aplikace v pořádku. Inversní transformace pro aplikace musí být složena pouze z vln s nejnižšími vlnovými čísly, což je ve spektrálních metodách důležité například pro transformaci derivací. Zpětná - inversní transformace má v tomto případě pro N sudé má tvar 𝑁⁄2 𝑋(𝑗) = 𝑁⁄2 𝐴(𝑛)𝑊 𝑛𝑗 = ∑ 𝑛=−𝑁⁄2+1 ∑ 𝑛=−𝑁⁄2+1 𝐴(𝑛)𝑒𝑥𝑝 {𝑖 𝑛𝑗 2𝜋 } 𝑁 (𝑗 = 0, 1, . . , 𝑁 − 1) (S3) Studujme tedy reálnou funkci 𝑓(𝑥) na intervalu 𝐿𝑥 s periodou 𝐿𝑥 . Na tomto intervalu nechť máme tuto funkci zadanou v N uzlových bodech 𝑥𝑛 (𝑛 = 0,1, … , 𝑁), přičemž z periodičnosti funkce je 𝑓(𝑥𝑁 ) = 𝑓(𝑥0 ). Stačí tedy zadat hodnoty funkce v uzlových bodech 𝑥𝑛 pro (𝑛 = 0, 1, … , 𝑁 − 1). Délka kroku v síti je tedy 𝐿𝑥 /𝑁. Tutéž periodickou funkci si můžeme přirozeným způsobem rozšířit jako periodickou na celou reálnou osu, nebo si ji můžeme představit místo na úsečce definovanou na jednotkové kružnici. Délka této kružnice je ovšem 2𝜋, a když 𝑥 ∈ 〈0, 𝐿𝑥 〉 na kružnici tomu odpovídá, že 𝑥⁄𝐿𝑥 ∈ 〈0,2𝜋〉. Perioda 𝐿𝑥 přitom odpovídá vlně s vlnovým číslem 1. Při tomto označení můžeme konečný Fourierův rozvoj psát ve tvaru 𝑁 𝑎0 𝑥 𝑥 𝑓(𝑥) = + ∑ 𝑎𝑛 cos 2𝜋𝑛 + 𝑏𝑛 sin 2𝜋𝑛 2 𝐿𝑥 𝐿𝑥 𝑛=1 (26.2.1) Ve spektrálních metodách, stejně jako při studiu Fourierových řad můžeme bez újmy na obecnosti pro zkrácení zápisů předpokládat, že tyto funkce studujeme na jednotkové kružnici, která má ovšem délku 2𝜋. Vyjádření reálné transformace pomocí komplexní transformace. Tuto souvislost potřebujeme proto, že algoritmy FFT jsou formulovány obecně pro transformaci komplexních posloupností. Hodnoty funkcí v uzlových bodech fyzikálního prostoru jsou však reálné. Jde nám tedy o transformace reálných posloupností. Jestliže tedy posloupnost 𝑥𝑛 je reálná, potom FFT je symetrická vzhledem k přechodu ke komplexně sdružené, tedy 𝑥𝑘 = 𝑥̅𝑁−𝑘 . (Kapitola 24. Finitní Fourierova transformace - FFT - Věta 3, Důsledek 2) Tato skutečnost nám umožňuje zkrátit výpočty na polovinu. Když se jedná o reálnou posloupnost, může být komplexní transformace zapsána v reálném trigonometrickém tvaru. Věnujme se nyní podrobněji vztahu mezi reálným a komplexním zápisem této transformace. 397 Vyjádření funkce ve spektrálním prostoru jako konečný součet Fourierovy řady Studujme tedy periodické funkce proměnné x. Předpokládáme, že všechny funkce mají periodu 2𝜋 a budeme je tedy studovat na intervalu 𝑥 ∈ 〈0,2𝜋〉. Interval 〈0,2𝜋〉 rozdělme na N stejných dílů uzlovými body 𝑥𝑗 = 2𝜋𝑗⁄𝑁 , pro 𝑗 = 0,1,2, … , 𝑁 a kde body 𝑥0 a 𝑥𝑁 jsou koncovými body intervalu 〈0, 2𝜋〉. Krok v síti je tedy ∆𝑥 = 2𝜋⁄𝑁. Ve fyzikálním prostoru nechť máme periodickou funkci f proměnné x která na síti N uzlových bodů 𝑥0 , 𝑥1 , 𝑥2 , … , 𝑥𝑁−1 nabývá N reálných hodnot 𝑋0 , 𝑋1 , 𝑋2 , … , 𝑋𝑁−1 . Předpoklad periodičnosti můžeme tedy napsat ve tvaru 𝑋𝑚 = 𝑋𝑚±𝑁 , kde tento vztah platí pro každé celé m. Z periodičnosti také vyplývá, že 𝑋𝑁 = 𝑋0 . Periodičnost nám definuje hodnoty 𝑋𝑚 pro všechna celá m. Ve spektrálním prostoru proto můžeme reálnou periodickou funkci 𝑓(𝑥) na intervalu 〈0,2𝜋〉, nebo též na intervalu 〈−𝜋, +𝜋〉 aproximovat konečným součtem Fourierovy řady 𝑀 𝑓(𝑥) = 𝑐 + ∑(𝑎𝑘 cos 𝑘𝑥 + 𝑏𝑘 sin 𝑘𝑥 ) 𝑘=1 (26.2.2) Kde koeficienty řady 𝑐, 𝑎𝑘 , 𝑏𝑘 pro 𝑘 = 1, … , 𝑀 jsou reálná čísla. Pro určení těchto 2𝑀 + 1 koeficientů nám stačí znát hodnoty funkce v 2𝑀 + 1 uzlových bodech, což je právě 𝑁 + 1 uzlových bodů pro 𝑗 = 0, 1, 2, … , 𝑁. Postupným dosazením hodnot funkce v uzlových bodech do řady (26.1.2) dostaneme pro koeficienty 2𝑀 + 1 lineárních rovnic. Periodičnost jsme při této úvaze použili pouze pro definování hodnoty 𝑋𝑁 v bodě 𝑥𝑁 . Tato soustava má právě jedno řešení, protože z teorie o interpolaci je známo, že použité funkce trigonometrické base jsou lineárně nezávislé. Úloha, takto formulovaná, se nazývá interpolací pomocí trigonometrických polynomů, nebo též trigonometrickou interpolací. Všimněme si ještě vztahu mezi hodnotami M a N. Pro interpolaci jsme použili 𝑁 + 1 hodnot pro 2𝑀 + 1 neznámých. Musí proto být 𝑵 = 𝟐𝑴. Řešení soustavy lineárních rovnic obvyklými metodami by však bylo neefektivní. Proto tuto úlohu formulujeme tak, abychom k jejímu řešení mohli použít FFT. Pro efektivní nalezení spektrálního tvaru je možné použít FFT, jejíž algoritmy jsou však formulovány pro transformaci komplexních posloupností. Proto si nejdříve ukážeme, jakým způsobem se dá přejít od tvaru (26.2.2) ke komplexní transformaci. Řadu (26.2.2) si proto napíšeme v komplexním tvaru. K tomu použijeme vyjádření funkcí sin a cos pomocí exponenciálních funkcí s imaginárními exponenty. Ze známého vztahu 𝑒𝑥𝑝(𝑖𝑥) = 𝑒 𝑖𝑥 = cos 𝑥 + 𝑖 sin 𝑥 (26.2.3) vyplývá také že 𝑒𝑥𝑝(−𝑖𝑥) = 𝑒 −𝑖𝑥 = cos 𝑥 − 𝑖 sin 𝑥 (26.2.4) odtud pro cos a sin dostaneme 1 cos 𝑘𝑥 = (𝑒 𝑖𝑘𝑥 + 𝑒 −𝑖𝑘𝑥 ) 2 (26.2.5) 398 𝑖 sink 𝑥 = − (𝑒 𝑖𝑘𝑥 − 𝑒 −𝑖𝑘𝑥 ) 2 (26.2.6) Dosadíme-li do řady (26.2.2) za sin a cos jejich vyjádření (26.2.5) a (26.2.6) dostaneme 𝑀 𝑀 𝑘=1 𝑘=1 1 1 𝑓(𝑥) = 𝑐 + ∑ 𝑎𝑘 (𝑒 𝑖𝑘𝑥 + 𝑒 −𝑖𝑘𝑥 ) + ∑ 𝑖𝑏𝑘 (𝑒 𝑖𝑘𝑥 + 𝑒 −𝑖𝑘𝑥 ) 2 2 (26.2.7) což přepíšeme ve tvaru 𝑀 𝑀 𝑘=1 𝑘=1 1 1 𝑓(𝑥) = 𝑐 + ∑ (𝑎𝑘 + 𝑖𝑏𝑘 )𝑒 𝑖𝑘𝑥 + ∑ (𝑎𝑘 − 𝑖𝑏𝑘 )𝑒 −𝑖𝑘𝑥 2 2 (26.2.8) Položíme-li nyní 𝑐𝑘 = 𝑐−𝑘 = 1 (𝑎 + 𝑖𝑏𝑘 ) pro 𝑘 = 1, … , 𝑀 2 𝑘 1 𝑐0 = 𝑐 = 𝑎0 2 1 (𝑎 − 𝑖𝑏𝑘 ) pro 𝑘 = 1, … , 𝑀 2 𝑘 (26.2.9) Můžeme (26.2.7) a tedy i (26.2.2) psát v jednoduchém - komplexním tvaru 𝑀 𝑓(𝑥) = ∑ 𝑐𝑘 𝑒 𝑖𝑘𝑥 𝑘=−𝑀 (26.2.10) Všimněme si ještě, že pro reálnou funkci 𝑓(𝑥) jsou koeficienty 𝑐𝑘 a 𝑐−𝑘 čísla komplexně sdružená a s použitím periodičnosti můžeme napsat 𝑐𝑘 = 𝑐̅−𝑘 = 𝑐̅𝑁−𝑘 a též 𝑐𝑁−𝑘 = 𝑐−𝑘 = 𝑐̅𝑘 (26.2.11) a koeficient 𝑐0 je reálný, proto můžeme formálně položit 𝑏0 = 0. Obráceně, máme-li konečnou řadu tvaru (26.2.10) a tedy zadány koeficienty 𝑐𝑘 , můžeme ze vztahů (25.1.9) vypočítat koeficienty 𝑎𝑘 , 𝑏𝑘 . Tyto koeficienty jsou jednoznačně určeny a z rovnic (26.1.9) pro ně dostáváme vztahy 𝑎𝑘 = 𝑐𝑘 + 𝑐−𝑘 , 𝑏𝑘 = −𝑖(𝑐𝑘 − 𝑐−𝑘 ) pro 𝑘 = 1, 2, … , 𝑀, 𝑎0 = 2𝑐0 , 𝑏0 = 0 (26.1.12) Jsou-li koeficienty 𝑐𝑘 a 𝑐−𝑘 komplexně sdružená čísla, pak 𝑎𝑘 , 𝑏𝑘 jsou reálná. Vztah (26.2.10) můžeme proto považovat za vztah, který nám definuje spektrální reprezentaci funkce f. v komplexním tvaru. Z hlediska transformací v komplexním tvaru je vztah (26.2.10) ekvivalentní se vztahem ve tvaru (F2) 𝑁−1 𝑓(𝑥) = ∑ 𝑐𝑘 𝑒 𝑖𝑘𝑥 𝑘=0 (26.2.13) protože v uzlových bodech dává stejné hodnoty, i když pomocí součtu sinusových vln s jinými vlnovými čísly. To ovšem vyplývá z periodičnosti. Koeficienty tohoto rozvoje 𝑐𝑘 jsou periodické a proto je můžeme obdržet FFT inverzní k (26.2.10) neboli též k (26.2.13) což nám dá stejné hodnoty. 399 To můžeme uskutečnit transformací tvaru (F1) 𝑁−1 1 2𝜋 𝑐𝑘 = ∑ 𝑋𝑗 𝑒𝑥𝑝 {−𝑖 𝑗𝑘 } 𝑁 𝑁 𝑗=0 (26.2.14) Při transformaci ze spektrálního prostoru do fyzikálního prostoru musíme být opatrnější, protože je třeba, aby v reálném prostoru měla funkce f „správné- hladké hodnoty“, i mimo uzlové body. Transformace ze spektrálního prostoru do fyzikálního prostoru Při této transformaci, chceme-li použít hodnoty mimo uzlových bodů, a zejména zpětnou transformaci derivací vypočtených ve spektrálním prostoru, musí se rozvoj funkce, jak jsme se již zmínili, skládat z lineární kombinace vln s nejnižšími vlnovými čísli, tedy vlastně nejdelšími vlnami. Proto je třeba vycházet ze vztahu (26.2.10). Na intervalu 〈0, 2𝜋〉 nechť máme zadánu reálnou periodickou funkcí f hodnotami v N uzlových bodech 𝑥𝑗 = 2𝜋𝑗⁄𝑁, kde 𝑗 = 0, 1, 2, … , 𝑁 − 1, tedy zadanou komplexní posloupností 𝑓0 , 𝑓1 , 𝑓3 , … , 𝑓𝑁−1. Periodičnost funkce f je zde vyjádřena vztahem 𝑓𝑗 = 𝑓𝑗+𝑘𝑁 . Tato funkce nechť je dána vztahem 𝑀 𝑓(𝑥) = ∑ 𝑓𝑚 𝑒 𝑖𝑚𝑥 𝑚=−𝑀 (26.2.15) kde 𝑓𝑚 jsou Fourierovy koeficienty a platí 𝑓−𝑚 = 𝑓𝑚̅ . Úkolem je nyní napsat tento součet tak, abychom pro výpočet hodnot funkce 𝑓(𝑥) mohli použít standardní program FFT transformace V dalším textu se vyskytují indexy indexů, což je vzhledem k jejich velikosti špatně čitelné proto budeme exponenciální funkci 𝑒 𝑥 psát ve tvaru 𝑒𝑥𝑝(𝑥), používaném na počítačích. Položme nyní 𝑁 = 2𝑀 (25.2.14) N je tedy sudé číslo, z čehož plyne, že 𝑓0 a 𝑓𝑁⁄2 jsou reálná. Pro hodnoty v uzlových bodech platí 𝑁⁄2 −1 𝑓(𝑥𝑗 ) = 𝑓0 + ∑ 𝑓𝑚 𝑒𝑥𝑝(𝑖𝑚𝑥𝑗 ) + 𝑚=1 ∑ 𝑓𝑚 𝑒𝑥𝑝(𝑖𝑚𝑥𝑗 ) 𝑚=−𝑁⁄2 (26.2.15) ′ položme 𝑚 = 𝑚 − 𝑁 dostaneme 𝑁⁄2 𝑁−1 ̅ 𝑓(𝑥𝑗 ) = 𝑓0 + ∑ 𝑓𝑚 𝑒𝑥𝑝(𝑖𝑚𝑥𝑗 ) + ∑ 𝑓𝑁−𝑚 𝑒𝑥𝑝(𝑖(𝑚′ − 𝑁)𝑥𝑗 ) 𝑚=1 𝑚′ =𝑁⁄2 (26.2.16) Ale (𝑚′ − 𝑁)𝑥𝑗 = 𝑚′ 𝑥𝑗 − 2𝜋𝑗 (26.2.17) odtud je 𝑒𝑥𝑝(𝑖(𝑚′ − 𝑁)𝑥𝑗 ) = 𝑒𝑥𝑝(𝑖𝑚′ 𝑥𝑗 ) (26.2.18) 400 proto platí 𝑁−1 𝑓(𝑥𝑗 ) = ∑ 𝑔𝑚 𝑒𝑥𝑝(𝑖𝑚𝑥𝑗 ) 𝑚=0 (26.2.19) Kde 𝑔𝑚 = 𝑓𝑚 pro 𝑚 = 0, 1, … , 𝑁⁄2 − 1 ̅ 𝑔𝑚 = 𝑓𝑁−𝑚 pro 𝑚 = 𝑁⁄2 + 1, … . , 𝑁 − 1 𝑔𝑁⁄2 = 2𝑓𝑁⁄2 reálný (26.2.20) V tomto tvaru je spektrální vyjádření funkce připraveno pro použití FFT. Pro použití FFT se zadávají reálné a imaginární složky komplexní posloupnosti {𝑔𝑚 }. Proto položíme 𝑔𝑚 = 𝑎𝑚 + 𝑖𝑏𝑚 𝑝𝑟𝑜 𝑚 = 0, 1, … . , 𝑁 − 1. Podle vztahu (26.1.20) platí 𝑔𝑁−𝑚 = 𝑎𝑚 − 𝑖𝑏𝑚 a také, že 𝑏0 = 𝑏𝑁⁄2 = 0. Odtud máme též 𝑎𝑁−𝑘 = 𝑎𝑘 , 𝑏𝑁−𝑘 = −𝑏𝑘 pro 𝑘 = 0, 1, … . , 𝑁⁄2. Proto při transformaci reálné posloupnosti 𝑌(0), 𝑌(1), … . , 𝑌(𝑁 − 1) jsou komplexní koeficienty spektrální reprezentace zadávány ve tvaru posloupnosti jejích reálných a imaginárních složek 𝐴(0), 𝐵(0), 𝐴(1), 𝐵(1), … . , 𝐴(𝑁⁄2), 𝐵(𝑁⁄2) s tím, že 𝐵(0) = 𝐵(𝑁⁄2) = 0. Obě posloupnosti mají tedy N zadaných členů, tedy N stupňů volnosti. Připomeňme, že N je sudé přirozené číslo. Transformace ze spektrálního do fyzikálního prostoru má tedy tvar 𝑁−1 𝑌𝑗 = ∑ 𝑔𝑘 𝑒𝑥𝑝(𝑖 𝑗𝑘 2𝜋/𝑁) 𝑘=0 (26.2.21) transformace k ní inversní je tedy 𝑁−1 1 𝑔𝑘 = ∑ 𝑌𝑗 𝑒𝑥𝑝(−𝑖 𝑗𝑘 2𝜋/𝑁) 𝑁 𝑗=0 (26.2.22) Transformaci do spektrálního prostoru a zpět je v modelu ALADIN prováděna subrutinou FFT991 Tento program provádí transformaci reálné posloupnosti délky N, kde N musí být součinem mocnin čísel 2,3 a 5 a zároveň musí nýt sudé. Před prvním vyvoláním subrutiny FFT991 musí být vyvolána subrutina SET99, která spočítá hodnoty trigonometrických funkcí, které potřebuje FFT991. Tyto programy byly vyvinuty V ECMWF Clivem Tempertonem [13]. Nemáme-li tyto programy k dispozici, můžeme použít některý jiný dostatečně obecný FFT program pro transformaci komplexních posloupností, například program vyvinutý v IBM Richardem Singeltonem [9]. 26.3. Spektrální reprezentace dvojdimensionálních polí V úvodu můžeme říci, že použití spektrálních metod bylo motivováno snahou o eliminaci chyby vznikající při advekci horizontálním větrem. Tato chyba je nazývána početní dispersí fázové rychlosti vln. Fázová rychlost vln při advekci počítané diferenčními metodami 401 závisí nesprávně na délce vlny a to tak, že čím je vlna kratší, tím se pohybuje pomaleji, až vlny délky dvou kroků v síti jsou stacionární. Tím výpočet advekce mění tvar vln a není zejména pro kratší vlny dostatečně přesný. Další výhoda spektrální metody spočívá v tom, že při ní můžeme odstranit chybu nesprávné interpretace krátkých vln (aliasing error), která vede k nelineární instabilitě, tím že odstraníme nežádoucí nejkratší vlny, které vznikají při nelineární advekci. Tento problém je podrobně popsán ve dvanácté kapitole. Poslední výhoda spektrální metody spočívá v tom, že ve spektrálním prostoru se nám soustava rovnic semiimplicitního schématu rozpadne na jednotlivé jednoduché rovnice. Řešení třírozměrné úlohy semi-implicitního schématu pak provedeme metodou redukce dimenze. I když v současné době se již advekce obvykle nepočítá pomocí členů zapsaných v Eulerově tvaru pomocí derivací vypočtených ve spektrálním prostoru, a tedy fázová rychlost vln nebude počítána tak přesně, druhé dvě výhody spektrální metody zůstávají. V současné době se totiž z důvodů efektivnosti modelů používají semi-Lagrangeovské metody, ve kterých se advekce počítá interpolací prognostické proměnné do výchozího bodu trajektorie v daném časovém kroku. Po provedení biperiodizace prognostických funkcí, které transformujeme do spektrálního prostoru a počítáme jejich derivace podle horizontálních proměnných, jsou tyto funkce již hladkými periodickými funkcemi a pro jejich reprezentaci použijeme harmonické funkce. Výhodou této volby je, že v obou směrech horizontálních proměnných se používá rychlá Fourierova transformace a transformační metoda je velmi efektivní. Spektrální reprezentace funkce dvou proměnných Označme délky stran oblasti 𝐶 ∪ 𝐼 ∪ 𝐸, ve směru os souřadnic x, y na které jsou funkce periodické 𝐿𝑥 , 𝐿𝑦 . Nechť 𝑄(𝑥, 𝑦) je libovolná hladká periodická funkce, jejichž výpočet horizontálních derivací požadujeme. Pak tuto funkci můžeme vyjádřit následujícím rozvojem 𝑀 𝑄(𝑥, 𝑦) = ∑ 𝑁 𝑛 ∑ 𝑄𝑚 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑚 𝑚=−𝑀 𝑛=−𝑁 2𝜋 2𝜋 𝑥) 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑛 𝑦) 𝐿𝑥 𝐿𝑦 (26.3.1) Uvádíme zde uřezaný tvar (truncated form) řady, to znamená, že uvažujeme pouze konečný počet členů řady, i když v matematické analýze je tato řada nekonečná. O tomto konečném zbytku řady budeme v dalším hovořit jako o uřezání (truncation). Ze vztahu (26.3.1) vyplývá, že M 2 / Lx je největší vlnové číslo uvažované ve směru osy x a N 2 / Ly je největší vlnové číslo uvažované ve směru y. Ve spojité formulaci jsou koeficienty rozvoje dány následujícími integrály: 𝐿𝑥 𝐿𝑦 𝑛 𝑄𝑚 = 1 2𝜋 2𝜋 ∫ ∫ 𝑄(𝑥, 𝑦) 𝑒𝑥𝑝 (−𝑖𝑚 𝑥) 𝑒𝑥𝑝 (−𝑖𝑛 𝑦) 𝑑𝑥𝑑𝑦 𝐿𝑥 𝐿𝑦 𝐿𝑥 𝐿𝑦 0 0 (26.3.2) 402 Poznamenejme, že pro m n 0 zjistíme, že 𝑄00 je střední hodnota funkce Q v dané oblasti, což je vlastně i fyzikální význam této hodnoty. Integrály se po diskretizaci změní v exaktní kvadratury pro jednotlivé složky Fourierovy řady, tedy pro módy, které v součtu po uřezání zůstanou. To dovoluje ve fyzikálním prostoru použít regulární síť, tedy síť s konstantním krokem stejným v obou směrech. Nechť počet uzlových bodů ve směru osy x je J a počet uzlových bodů ve směru osy y je K, potom 𝐽−1 𝐾−1 1 2𝜋 2𝜋 𝑛 𝑄𝑚 = ∑ ∑ 𝑄(𝑥𝑗 , 𝑦𝑘 ) 𝑒𝑥𝑝 (−𝑖𝑚 𝑥𝑗 ) 𝑒𝑥𝑝 (−𝑖𝑛 𝑦 ) 𝐽𝐾 𝐿𝑥 𝐿𝑦 𝑘 𝑗=0 𝑘=0 (26.3.3) kde 𝑗 𝑘 𝑥𝑗 = 𝐿𝑥 , 𝑦𝑘 = 𝐿𝑦 𝐽 𝐾 (26.3.4) Kvadratura je exaktní v tom smyslu, že přidání nových bodů, a tedy také nových módů, nemá vliv na hodnoty koeficientů členů nízkého řádu, tedy módů nízkých frekvencí. To platí ovšem za předpokladu, transformované funkce jsou dostatečně hladké. Velkou předností právě tohoto dvourozměrného Fourierova rozvoje spočívá v tom, že pro jeho realizaci se v obou směrech používá FFT, která i při zvětšování počtu členů řady zůstává efektivní. Proměnná x tedy zde probíhá interval jedné periody, tedy interval 〈0, 𝐿𝑥 〉 s uzlovými body (26.3.4). Délky kroku ve směru os x, y jsou 𝐿𝑥 ⁄𝐽 a 𝐿𝑦 ⁄𝐾 . Výraz 2𝜋𝑥 ⁄𝐿𝑥 , respektive 2𝜋𝑦⁄𝐿𝑦 probíhá interval 〈0,2𝜋〉. To odpovídá intervalu FFT 〈0,2𝜋〉, na kterém jsou uzlové body sítě definovány vztahy 𝑗 𝑘 𝑥𝑗 = 2𝜋 , 𝑦𝑘 = 2π 𝐽 𝐾 Délka nejdelší vlny ve směru osy x je tedy rovna 𝐿𝑥 a přísluší ji vlnové číslo 1. Obdobně ve směru osy y. Vztah mezi body ve fyzikálním prostoru a módy ve spektrálním prostoru Abychom se mohli vyjadřovat zcela jasně a přesně, ujasníme si nejdříve pojem modus. Tím zde rozumíme jednoduchou sinusovou vlnu s určitým vlnovým číslem k. Modus je tedy určen svým vlnovým číslem, amplitudou a fází, a představuje harmonický pohyb. Můžeme jej zapsat také ve tvaru složky Fourierovy řady, tedy ve tvaru 𝐴 sin 𝑘𝑥 + 𝐵 cos 𝑘𝑥, a také ve tvaru jednoduché sinusové vlny 𝐶 sin(𝑘𝑥 − 𝑥0 ), kde C je amplituda vlny a 𝑥0 fázová konstanta. Rozložíme-li předchozí sinus na součet, dostaneme 𝐶 sin(𝑘𝑥 − 𝑥0 ) = 𝐶(cos 𝑘𝑥 sin 𝑥0 + sin 𝑘𝑥 cos 𝑥0 ) = 𝐴 sin 𝑘𝑥 + 𝐵 cos 𝑘𝑥 (26.3.5) kde 𝐴 = 𝐶 sin 𝑥0 , 𝐵 = 𝐶 cos 𝑥0 (26.3.6) Tyto obě vyjádření jsou ekvivalentní, neboť známe-li A a B je amplituda a fáze rovna 𝐶 = √𝐴2 + 𝐵 2 a 𝑥0 = 𝑎𝑟𝑐𝑡𝑔 (𝐴⁄𝐵 ) (26.3.7) 403 Rovnice (26.3.1) a (26.3.3) jednak zahrnují 2𝑀 + 1 a 2𝑁 + 1 módů a z druhé strany ve fyzikálním prostoru J a K bodů. Tato čísla nejsou samozřejmě na sobě nezávislá. Reálné funkce jedné proměnné jsou v spektrálním prostoru popsány M módami, (do módů ovšem nezapočítáváme průměrnou hodnotu funkce), a ve fyzikálním prostoru ekvivalentně 2M body. Pro určení amplitudy módu je třeba minimálně dvou bodů, ale v tomto případě není fáze správně určena. Nicméně, spočítáme-li součiny takových diskrétních funkcí (polí) ve fyzikálním prostoru, vytvoří se tím informace o vlnových číslech větších než M. Když pak provedeme kvadraturu (25.3.3) na té samé síti po provedení tohoto součinu ve fyzikálním prostoru, koeficienty vyšších řádů obsahují chybu nesprávné interpretace krátkých vln (aliasing error): nedokážeme zde rozlišit amplitudy módů které by měly být vně uřezání a tím se dostanou do uřezání, tedy zpět do uvažované konečné části řady. Při delším výpočtu to pak vede k nelineární instabilitě. Abychom se vyhnuli chybám nesprávné interpretace – aliasingu potřebujeme více bodů pro daný počet módů. Počet bodů závisí na nejvyšším řádu součinu, který je třeba uvažovat pro řešení fyzikálního problému. V případě původních rovnic (primitive equations), jsou kritickými členy popisující horizontální advekci. V modelu používajícím sférické souřadnice, nebo rovinu s kartézským systémem souřadnic jsou tyto členy pouze kvadratické, neboť jsou součinem pouze dvou proměnných, složky rychlosti a derivace advehované veličiny. V modelech LAM používajících kartézské souřadnice konformní mapy se objevuje ještě další proměnný činitel, koeficient zkreslení mapy. Pro optimálně zvolenou mapu pro danou předpovědní oblast je možné dosáhnout toho, že koeficient zkreslení mapy se v celé oblasti liší jen málo od jedné a navíc se prostorově mění jen nepatrně. V tomto případě se ukazuje, že efekt zkreslení mapy nemá na nesprávnou interpretaci vln – aliasing prakticky žádný vliv a jej lze bez problémů zanedbat. Poznamenejme, že počet bodů požadovaných pro FFT je J pro x a K pro y. To je méně módů, které použijeme v uřezání, než počet módů, který spočteme pomocí FFT: přebytečné módy položíme rovny nule před inversní transformací, protože do této doby nemají na výpočty vliv. Struktura koeficientů dvojných Fourierových řad Původní pole reprezentované výrazem (26.3.1) je reálné. To dovoluje redukci počtu potřebných koeficientů, tato vlastnost platí i ve spojitém případě. Ze skutečnosti, že řady jsou uřezané, vyplývají další vztahy. Transformaci (25.3.1) můžeme rozdělit na dva kroky. Prvním krokem je transformace podél osy x. Dostaneme tak koeficienty Fourierova rozvoje ve tvaru 𝑀 𝑄(𝑥, 𝑦) = ∑ 𝑄𝑚 (𝑦)𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑚 𝑚=−𝑀 2𝜋 𝑥) 𝐿𝑥 (26.3.8) Protože jde o reálnou funkci je třeba pouze polovina komplexních koeficientů, neboť je 404 𝑄−𝑚 = 𝑄̅𝑚 (26.3.9) Připomeňme, že pruh nad písmenem označuje komplexně sdružené číslo. Máme tedy pouze M módů a reálnou střední hodnotu. Každá z funkcí proměnné y je však komplexní. Její další 𝑛 −𝑛 transformace vede pro každé m ke dvěma nezávislým koeficientům 𝑄𝑚 a 𝑄𝑚 . Jinými slovy řečeno, na rozdíl od sféry, kde transformace ve směru poledníku nemá vliv na změnu fáze, na oblasti anuloidu připouštějí změnu amplitudy i fáze v obou směrech. Ze stejných důvodů platí totéž, když provedeme transformaci y a potom x. Můžeme ukázat, že pro reálná pole platí −𝑛 𝑛 𝑛 𝑄−𝑚 = 𝑄̅𝑚 , 𝑄−𝑚 = 𝑄̅ −𝑛 (26.3.10) 𝑚 Což je standardní matematické vyjádření výše uvedeného tvrzení. Uvažujme nyní konečné uřezání, které je charakterizováno maximálními vlnovými čísly M a N. Spektrální reprezentace polí je izotropní. To znamená, že osy x a y můžeme ve fyzikálním prostoru otáčet a spektrální reprezentace tedy na tomto otáčení nezávisí. Eliptické uřezávání definujeme vztahem 2 2 (𝑚) 𝑚𝑚𝑎𝑥 (𝑛) 𝑛𝑚𝑎𝑥 + ≤1 2 2 𝑁 𝑀 (26.3.11) Pro ty, co studovali spektrální metodou, používanou v globálních modelech poznamenejme, že toto uřezání má tytéž vlastnosti pro rovinu s kartézským systémem souřadnic, jako trojúhelníkové uřezávání pro sférické harmonické funkce na kouli. Isotropii musíme chápat tak, že se týká sítě bez délkového rozměru, tedy 〈0,2𝜋〉〈0,2𝜋〉. Na takovéto síti hodnoty harmonických funkcí závisejí pouze na indexu a počtu uzlových bodů. Síť s danou délkou kroku zejména pro derivace, které jsou odvozeny z této sítě, tuto vlastnost isotropie nezachovávají. Je to v případě, když 𝛿𝑥 ≠ 𝛿𝑦. Tyto prostorové kroky 𝛿𝑥 a 𝛿𝑦 jsou vypočteny geografickými programy. Pro každé vlnové číslo n (respektive m) určuje nerovnost (26.3.11) kolik módů m (respektive n) musíme uvažovat. Pro každou dvojici vlnových čísel (𝑚, 𝑛) musíme uvažovat 𝑛 dvojici komplexních čísel pokaždé, když provedeme lineární výpočet. Můžou to být (𝑄𝑚 , −𝑛 ), 𝑄 𝑚 nebo jiná ze tří dvojic, které jsme konstruovali. Shrneme-li nyní transformaci do spektrálního prostoru abychom obdrželi spektrální reprezentaci funkcí dvou proměnných. Transformace je provedena pomocí tří jednodimensionálních FFT. První FFT je transformací reálné funkce 𝑄(𝑥, 𝑦) vzhledem k proměnné x obdržíme tak koeficienty rozvoje, které jsou funkcemi proměnné y. Je to reálná a imaginární část komplexního koeficientu, což můžeme graficky znázornit 𝑄(𝑥, 𝑦) -------- FFT -------→ 𝑄𝑚 (𝑦) = 𝑄𝑚𝑟 (𝑦) + 𝑖𝑄𝑚𝑖 (𝑦) Další dvě FFT aplikujeme postupně na reálnou a imaginární část 𝑄𝑚 (𝑦), poznamenejme, že obě tyto posloupnosti jsou reálné. To můžeme následovně graficky znázornit 𝑛 𝑛𝑟 𝑛𝑖 𝑄𝑚𝑟 (𝑦) -------- FFT -------→ 𝑄𝑚𝑟 = 𝑄𝑚𝑟 + 𝑖𝑄𝑚𝑟 𝑛 𝑛𝑟 𝑛𝑖 𝑄𝑚𝑖 (𝑦) -------- FFT -------→ 𝑄𝑚𝑖 = 𝑄𝑚𝑖 + 𝑖𝑄𝑚𝑖 Protože šlo o reálné posloupnosti, připomeňme, že platí (25.2.10). Pro pole Q jsou tedy koeficienty příslušné vlnovým číslům (𝑚, 𝑛) označeny následovně: 𝑛𝑟 𝑛𝑖 𝑛𝑟 𝑛𝑖 𝑄𝑚𝑟 , 𝑄𝑚𝑟 , 𝑄𝑚𝑖 , 𝑄𝑚𝑖 405 Dá se ukázat, že na rozdíl od dvojice komplexních čísel, které můžeme vybrat mezi čtyřmi možnostmi, jsou tato čtyři reálná čísla jednoznačně určena. Jsou zejména také nezávislá na pořadí proměnných, ve kterém se počítají. Nezávisejí na tom, zda začneme s transformací vzhledem k x nebo y. Tato reprezentace je účelná nejen z hlediska omezení počtu jednoduchých operací, je však také přirozeným důsledkem použitím FFT podprogramů. Je to proto, že programy FFT zde pracují na reálných polích. Je tedy důležité, že přehození pořadí transformací mění pouze mezivýsledky, nemění však hodnoty konečného výsledku. Abychom přešli od jedné reprezentace k jiné, zvolme libovolně dvojici komplexních 𝑛 čísel: (𝑄𝑚 , 𝑄 −𝑛 𝑚 ). Pak je: 𝑛𝑖 𝑛 𝑛𝑟 𝑄𝑚 ,𝑟 = 𝑄𝑚𝑟 − 𝑄𝑚𝑖 𝑛 𝑛𝑟 𝑛𝑖 𝑄𝑚 ,𝑖 = 𝑄𝑚𝑟 + 𝑄𝑚𝑖 (26.3.12) 𝑛𝑖 −𝑛 𝑛𝑟 𝑄𝑚 ,𝑟 = 𝑄𝑚𝑟 + 𝑄𝑚𝑖 −𝑛 𝑛𝑟 𝑛𝑖 𝑄𝑚 ,𝑖 = −𝑄𝑚𝑟 + 𝑄𝑚𝑖 Zatímco obráceně máme 1 𝑛 −𝑛 𝑛𝑟 𝑄𝑚𝑟 = (𝑄𝑚 ,𝑟 + 𝑄𝑚 ,𝑖 ) 2 𝑛𝑖 𝑄𝑚𝑟 = 1 𝑛 −𝑛 (𝑄𝑚 ,𝑖 − 𝑄𝑚 ,𝑖 ) 2 (26.3.13) 1 𝑛 𝑛𝑟 −𝑛 𝑄𝑚𝑖 = (𝑄𝑚 ,𝑖 + 𝑄𝑚 ,𝑖 ) 2 𝑛𝑖 𝑄𝑚𝑖 = 1 𝑛 −𝑛 (𝑄 − 𝑄𝑚 ,𝑟 ) 2 𝑚 ,𝑟 Výpočet derivací ve spektrálním prostoru Lineární operátory s konstantními koeficienty můžeme snadno transformovat pomocí rovnice (26.3.2) a integrace po částech. Jednoduché výpočty derivací, které nám spektrální technika umožnuje, jsou její hlavní předností. Při obvyklém zápisu matematické analýzy máme 2𝜋 𝑛 (𝜕′𝑥 )𝑛𝑚 = 𝑖𝑚 ( ) 𝑄𝑚 , 𝐿 𝑥 𝑛 2𝜋 𝑛 (𝜕′𝑦 )𝑚 = 𝑖𝑛 ( 𝐿 ) 𝑄𝑚 𝑦 (26.3.14) Z předchozích vztahů můžeme odvodit vztahy, pomocí kterých obdržíme čtyři reálné hodnoty pro vlnová čísla (𝑚, 𝑛). Pro derivaci podle x ve spektrálním prostoru máme 2𝜋 𝑛∗ (𝜕′𝑥 )𝑛∗ 𝑚𝑟 = −𝑚 ( 𝐿 ) 𝑄𝑚𝑖 𝑥 , 2𝜋 𝑛∗ (𝜕′𝑥 )𝑛∗ 𝑚𝑖 = 𝑚 ( 𝐿 ) 𝑄𝑚𝑟 𝑥 (26.3.15) 406 kde hvězdička ve vztazích znamená stejný znak, buď oba znaky r, nebo oba znaky i. Obdobně zapíšeme čtyři reálná čísla reprezentující derivaci podle y 𝑛𝑟 2𝜋 𝑛𝑖 (𝜕′𝑦 )𝑚∗ = −𝑛 ( 𝐿 ) 𝑄𝑚∗ 𝑦 , 𝑛𝑖 2𝜋 𝑛𝑟 (𝜕′𝑦 )𝑚∗ = 𝑛 ( 𝐿 ) 𝑄𝑚∗ 𝑦 (26.3.16) Spektrální vlastnosti funkcí Fourierových rozvojů Studujme nyní ještě spektrální vlastnosti jednotlivých členů rozvoje (26.3.1), tedy 𝑛 (𝑥, členů, které označme jako 𝜑𝑚 𝑦), tedy 𝑛 (𝑥, 𝑛 𝜑𝑚 𝑦) = 𝑄𝑚 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑚 2𝜋 2𝜋 𝑥) 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑛 𝑦) 𝐿𝑥 𝐿𝑦 (26.3.17) Derivováním předchozího vztahu podle proměnné x dvakrát dostaneme 𝜕2 𝑛 2𝜋 2 2𝜋 2𝜋 𝑛 2 𝜑𝑚 (𝑥, 𝑦) = −𝑄𝑚 𝑚 ( ) 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑚 𝑥) 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑛 𝑦) 2 𝜕𝑥 𝐿𝑥 𝐿𝑥 𝐿𝑦 (26.3.18) Obdobný vztah platí pro i pro derivování podle y odkud pro Laplaceův operátor máme 2 ∇ 2 𝑛 (𝑥, 𝜑𝑚 𝑦) = 𝑛 −𝑄𝑚 2𝜋 2 2𝜋 2𝜋 2𝜋 (𝑚 ( ) + 𝑛2 ( ) ) 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑚 𝑥) 𝑒𝑥𝑝 (𝑖𝑛 𝑦) 𝐿𝑥 𝐿𝑦 𝐿𝑥 𝐿𝑦 2 (26.3.19) Označme nyní 2 𝑛 𝛽𝑚 2𝜋 2 2𝜋 = 𝑚 ( ) + 𝑛2 ( ) 𝐿𝑥 𝐿𝑦 2 (26.3.20) Pak platí 𝑛 (𝑥, 𝑛 𝑛 (𝑥, ∇2 𝜑𝑚 𝑦) + 𝛽𝑚 𝜑𝑚 𝑦) = 0 (26.3.21) 𝑛 (𝑥, 𝑛 A funkce 𝜑𝑚 𝑦) jsou vlastními funkcemi Laplaceova operátoru a 𝛽𝑚 jsou k nim příslušnými vlastními čísly. Tyto vztahy je možné použít k výpočtu hodnot Laplaceova operátoru, ale ještě důležitější jsou pro řešení soustav lineárních rovnic vzniklých při semiimplicitní časové aproximaci. Řešení těchto soustav se provádí redukcí dimenze. Při této spektrální metodě se pomocí spektra Laplaceova operátoru redukuje třídimenzionální systém na lineární rovnice jednodimenzionálních úloh ve směru vertikály. Formulace semiimplicitní aproximace je jinak v podstatě stejná jako v čistě diferenčních modelech. Zhodnocení spektrální metody s výše popsanou metodou biperiodizace Pro kontrolu funkce spektrální metody s biperiodizací bylo zvoleno pole orografie. Toto dvojdimensionální pole se pro tento účel hodí velmi dobře, protože pole je definované ve fyzikálním prostoru a vzhledem k velké proměnlivosti orografické plochy není po odečtení z map v původním stavu příliš hladké a obsahuje tedy i velmi krátké nežádoucí vlny. 407 Studujeme proto spektrální doplnění (spectral fit) tohoto pole orografické plochy. Spektrálním doplněním zde rozumíme tento postup: biperiodizaci, transformaci do spektrálního prostoru a uřezání. Spektrální doplnění v tomto smyslu je operátorem. Pro správnou funkci metody je žádoucí, aby tento operátor byl projekčním operátorem. To v matematice znamená, že aplikujeme-li tento operátor na pole proměnné dvakrát, výsledek je stejný jako když tento operátor aplikujeme jen jednou. Ve formálním zápisu pro takový operátor platí PPx=Px. Praktické zkoušky se spektrálním doplněním pole orografie ukázaly, že tento operátor je prakticky přesně projekčním operátorem. Při časové integraci modelu se dobře osvědčil. Závěrem můžeme tedy shrnout Model ALADIN stejně jako ostatní spektrální modely používá spektrální reprezentaci pouze pro horizontální proměnné x, y. Ve směru obou os je použita diskrétní Fourierova transformace, která je realizována algoritmem rychlé Fourierovy transformace, označovaným běžně FFT (Fast Fourier Transform). V ALADINU je použit algoritmus FFT, který vyvinul Cliv Temperton v ECMWF. Na vertikální ose a pro časovou aproximaci jsou použity konečné diference. Časové schéma je semiimplicitní, vzniklé soustavy rovnic jsou řešeny ve spektrálním prostoru. K tomu je třeba, aby spektrální bázové funkce byly vlastními funkcemi Laplaceova operátoru, ovšem v použitém systému souřadnic. Tento požadavek je splněn pro sférické funkce a Laplaceův operátor ve sférických souřadnicích a také pro Fourierovy báze a Laplaceův operátor v kartézských souřadnicích, neboli v rovině. Při použití kartézského systému na konformní mapě, kde se v Lapaceově operátoru vyskytuje navíc faktor zkreslení mapy, však Fourierovy báze bohužel vlastními funkcemi nejsou. Pro malou oblast na zeměkouli a vhodně zvolené mapě můžeme dosáhnout, že koeficient zkreslení je v celé předpovědní oblasti blízký jedné a v Laplaceově operátoru zkreslení zanedbat. V tomto případě nemá toto zjednodušení na řešení rovnic semiimplicitního schématu podstatný vliv. Z tohoto důvodu je model ALADIN použitelný pouze na menší oblasti, což bylo ovšem záměrem celého projektu. I z názvu modelu, který je zkratkou (napsáno zde v českém překladu) „adaptace na omezené oblasti vyvinutou mezinárodně“. Úkolem modelu ALADIN je adaptace předpovědi poskytované modelem ARPEGE pro vybraný region pro ještě jemnější síť, než ji může poskytnout přímo model ARPEGE. Protože tento LAM je řízen modelem ARPEGE, který mu poskytuje rovněž počáteční data, používá části jeho software, je tento model oficiálně označován jako ARPEGE/ALADIN. Lteratura [1] Ahlberg J. H., Nilson E. N., Walch J. L.: The Theory of Splines and Their Application. Academic Press 1967, New York and London. [2] ARPEGE/aladin: adiabatic model equation and algorithm. By Alain Joly, Mars 1992. Interní technická zpráva Météo France. [3] Forsythe G. E., Malcolm M. a., Moler C. b.: Computer methods for mathematical computation, Prentice-Hall, INC, Englewood Cliffs, N. J. 1977. [4] Haugen Jan Erik, Machenhauer Bennert : A Spectral Limited- Area Model Formulation with Time-dependent Boundary Conditions Applied to the Shallow – Water Equations Monthly Weather Review Vol. 121, September 1993, s. 2618 – 2630. 408 [5] Jarraud M. and Simmons A. J.: The Spectral Technique, European Centre for Medium Range Weather Forecast Reading, U. K., C. August 1994 [6] Juan H-M Henry, Kanamitsu Masao: The NMC Nested Regional Spectral Model. Monthly Weather Review Vol. 122, January 1994, s. 3 – 25. [7] Kallberg P.: Test of a Lateral Boundary Relaxation Scheme in a Barotropic Model. ECMWF Internal Report 3, February 1977. [8] Segami A., Kurihara K., Nakamura H., Ueno I. T.,Tatsumi Y.: Operational MesoScale Weather Prediction with Japan Spectral Model, Journal of the Meteorological Society of Japan, Vol. 67, No. 5, October 1989, s. 907-923. [9] Singlton Richard C.: An Algorithm for Computing the Mixed Radix Fast Fourier Transform. IEEE Transition on Audio and Electroacoustic Vol. 17, No 2, s. 93-103. [11] Swartztrauber P.N. in: Parallel Computations, ed. G. Rodrigue, Academic Press 1982. [12] Tatsumi Yuasuo: A Spectral Limited-area Model with Time-dependent Lateral Boundary Condition and Its Application to Multi-level Primitive Equation Model. Journal of the Meteorological Society of Japan, Vol. 64, No. 5, October 1986, s. 637- 663. [13] Temperton Clive: Fast Mixed-Radix Fourier Transforms. Journal of Computational Physics 52, 340-350 (1983) [14] Tichonov, A. N. - Arsenin, V. J.: Metody rešenija nekorrektnych zadač. Nauka 1974. 409 27. Inicializace meteorologických modelů a gravitační vlny Problematika inicializace předpovědních modelů je velmi rozsáhlá a bylo o ní v průběhu posledních šedesáti let napsáno neskutečně mnoho prací. Toto množství literatury je dáno také tím, že metody ale i principy inicializace se s pokrokem v oblasti numerické integrace modelů značně měnily. Kapitola o inicializaci předpovědních modelů je zde proto pojata spíše jako historie jejího vývoje. Existence gravitačních vln vyplývá z rovnic dynamiky atmosféry a tyto vlny jsou předmětem studia prakticky v každé učebnici dynamické meteorologie. Byla jim také věnována část třinácté kapitoly. Obvykle se však jejich studium obvykle omezuje na jejich fázovou rychlost. Hlavní význam gravitačních vln v meteorologii ovšem spočívá v tom, že jsou součástí jednoho z hlavních mechanizmů při procesu geostrofického přizpůsobení. Rovnovážný stav atmosféry, který je v podstatě stále blízký geostrofické rovnováze, je narušován pohybem hmoty atmosféry polem větru, tedy advekcí. Proces geostrofického přizpůsobení naopak směřuje k obnovení této rovnováhy. Odstraníme-li z rovnic advekci, pak řešení vzniklého lineárního systému se v průběhu času přibližuje ke stavu geostrofické rovnováhy. Tento proces je nazýván geostrofickým přizpůsobením. Velmi podrobný výklad tohoto procesu lze najít v článku William Blumen [2]. Je přitom zajímavé, že při tomto procesu a ovšem i ve skutečné atmosféře je amplituda gravitačních vln s vyšší frekvencí velmi malá a změny přízemního tlaku probíhají vzhledem k frekvencím rychlých gravitačních vln pomalu. Jejich existenci ve skutečné atmosféře můžeme identifikovat na velmi citlivém mikrobarografu, jako kolísání přízemního tlaku. V kapitole o normálních módách jsme tyto vertikální pohyby rozložili podle jejich vlastních kmitů, tedy spektra, kde jsme viděli, že se jejich celkový vlnový pohyb se skládá ze součtu vertikálních pohybů různých frekvencí a tedy i fázových rychlostí. Modus, který má nejvyšší frekvenci, má také nejvyšší fázovou rychlost, se nazývá vnější gravitační vlnou. Její fázová rychlost se blíží k rychlosti zvuku. Při výpočtu modelu je možné zjistit, že srovnáme-li vertikální módy podle frekvence, můžeme říci, kolísání přízemního tlaku se podílí pouze módy o dvou až tří nejvyšších frekvencí. První úspěšné předpovědní modely počítané po druhé světové válce byly založeny na geostrofické aproximaci. Pro předpověď výšky hladiny 500 hPa, která je přibližně hladinou nondivergence, jako počáteční data stačilo pole geopotenciálu této hladiny. To určovalo geostrofický vítr, tedy pole proudění atmosféry. Pole rozložení hmoty a proudění bylo v tomto modelu stále přesně v geostrofické rovnováze a v modelu se nevyskytovaly gravitační vlny. Je zajímavé, že mechanizmus vývoje takové atmosféry, který piopisoval pouze advekci a horizontální Rossbyho vlny, pak nepoužíval tu skutečnost, že atmosféra se svou váhou opírá o zemský povrch. Změna nastala, až s modely, které již geostrofickou aproximaci nepoužívaly. Jeden z prvních, kdo na tyto problémy s modely, které již obsahovaly gravitační vlny, tedy modely mělké vody, nebo baroklinní modely s hydrostatickou aproximací poukázal a také je matematicky studoval, byl profesor K. Hinkelmann [9] který analyticky řešil linearizovaný systém zjednodušených rovnic meteorologického modelu. Vlnové pohyby rozdělil na meteorologické a na nepatřičný šum, v článku je také navrženo, jakým způsobem tento šum odstranit. Tím vlastně byl formulován problém konzistence počátečních podmínek modelů. 410 Problém počátečních podmínek, spočívá v tom, že je třeba, aby pole rozložení hmoty atmosféry a pole proudění bylo v počátečních datech v rovnovážném stavu v tom smyslu, že gravitační vlny, které jsou obsaženy v jeho dalším časovém vývoji, mají pouze malé amplitudy. Proces jejich odstranění z počátečních podmínek se nazývá inicializací počátečních podmínek, odstranění nežádoucích vln v počáteční fázi jejich časové integrace se nazývá dynamickou inicializací modelu. V průběhu posledních šedesáti let bylo vyvinuto více různých způsobů řešení tohoto problému, proto se jednotlivými procesy nebudeme příliš podrobně zabývat, ale vysvětlíme si spíše jejich principy. Na problém počátečních dat narazil již ve svém pokusu na konci první světové války Lewis F. Richardson [14], o jehož pokusu jsme se zmínili již v 1. Kapitole. Tehdy pro získání počátečních dat neexistovala radisondážní měření a z přízemních dat se dalo zjistit pouze celkové rozložení hmoty atmosféry, tedy pole přízemního tlaku. Pole větru proto musilo být odvozeno z tlakového pole a tehdy ze vztahů geostrofického větru. Princip, že inicializace vychází z termobarického pole, a vhodné pole proudění – větru je z něho odvozeno, bylo používáno při prvních metodách inicializace. Věnujme se nyní tomuto postupu. Balanční rovnice První metody inicializace tedy vycházely z výpočtu proudění z pole rozložení hmoty atmosféry, tedy z tlakového pole. Návrh této metody by publikován Normanem A. Phillipsem [13] již v roce 1959. Za dostatečně obecný vztah mezi tlakovým polem a polem větru odpovídající reálné atmosféře byla tehdy považována balanční rovnice. Tu jsme odvodili v kapitole 5. pro rovnice mělké vody. Odvození rovnice vychází z divergenčního teorému, který můžeme napsat tak, že popisuje individuální časovou změnu divergence 𝑑 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 2 𝜕 𝜕 (𝑓𝑣) + (𝑓𝑢) + 𝑔∇2 ℎ = 0 𝑑+( ) +2 +( ) − 𝑑𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.1) Horizontální divergence d je pro procesy synoptického měřítka v atmosféře malá a měla by se měnit jen pomalu. Rychlé změny horizontální divergence jsou při předpovědi generovány nežádoucími gravitačními vlnami, které vznikají, když pole proudění neodpovídá poli rozložení hmoty atmosféry. Položíme-li individuální časovou změnu divergence rovnu nule, pak je jasné, že dostaneme takto rovnici, jejíž řešení tyto nežádoucí vlny neobsahuje. Dostáváme tak balanční rovnici, která je diagnostickým vztahem mezi tlakovým polem a polem prouděním proudění. Balanční rovnici můžeme psát proto ve tvaru 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 2 𝜕 𝜕 (𝑓𝑣) + (𝑓𝑢) + 𝑔∇2 ℎ = 0 ( ) +2 +( ) − 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.2) Zajímá-li nás pouze rotační složka tohoto větru, můžeme položit divergenci rovnu nule 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝑑= + =0 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.3) V tomto případě lze balanční rovnici ještě upravit. Umocníme-li vztah (26.3) na druhou, máme 411 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 2 𝜕𝑢 𝜕𝑣 ( ) + ( ) = −2 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.4) Tři nelineární členy balanční rovnice můžeme proto napsat ve tvaru 𝜕𝑢 2 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 2 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 ( ) +2 + ( ) = 2( − ) = −2 ∙ 𝐽(𝑢, 𝑣) 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.5) kde 𝐽(𝑢, 𝑣) je Jacobiho determinant, který je roven 𝜕𝑢 𝜕𝑢 𝜕𝑥 𝜕𝑦| 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝜕𝑢 𝜕𝑣 𝐽(𝑢, 𝑣) = || = − 𝜕𝑣 𝜕𝑣 | 𝜕𝑥 𝜕𝑦 𝜕𝑦 𝜕𝑥 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.6) Balanční rovnici můžeme pro nedivergentni proudění pasát ve tvaru 𝜕 𝜕 (𝑓𝑣) + (𝑓𝑢) = −𝑔∇2 ℎ −2𝐽(𝑢, 𝑣) − 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.7) který nám rovněž vyjadřuje rovnováhu mezi silami gradientu tlaku a ostatními silami, obecnější a přesnější než je geostrofická aproximace. Z hlediska matematiky je balanční rovnice nelineární parciální diferenciální rovnicí Monge-Ampérova typu. Je studována například v knize R. Couranta [6]. Problémem je, že rovnice je eliptického typu jen za dalších předpokladů. Pro tlakové pole to znamená, že tlakové výšky nesmí být příliš výrazné, což celkem neodporuje skutečnosti. Při použití této rovnice pro výpočet pole proudění je třeba řešit tuto nelineární parciální diferenciální rovnici, obvykle formulovanou pro výpočet proudové funkce. Tuto rovnici je však možné řešit pouze relativně složitým iteračním procesem, v jehož každém kroku je třeba řešit okrajovou úlohu pro Poissonovu rovnici. Ukázalo se však, že pro jednoduchou inicializaci, která je lepší než geostrofický vítr postačí, když v balanční rovnici vynecháme nelineární členy. Rovnice se zjednoduší na rovnici 𝜕 𝜕 (𝑓𝑢) = −𝑔∇2 ℎ − (𝑓𝑣) + 𝜕𝑥 𝜕𝑦 (27.8) Vynecháme-li v rovnicích mělké vody všechny členy kromě dvou největších, dostaneme vztahy geostrofické ho větru tvaru 𝜕ℎ 𝜕ℎ 𝑓𝑢 = 𝑔 𝑓𝑣 = −𝑔 𝜕𝑦 𝜕𝑥 (27.9) Vypočteme-li z těchto vztahů vorticitu, tak, že první vztah derivujeme podle y a druhý podle x a tyto vztahy od sebe odečteme, dostaneme rovnici (26.8). Z toho vyplývá, že tato rovnice určuje nedivergentní tedy rotační část geostrofického větru. To je fyzikální význam rovnice (26.8). Dosadíme-li do této rovnice za složky větru proudovou funkci 412 𝑢=− 𝜕𝜓 𝜕𝑦 𝑣= 𝜕𝜓 𝜕𝑥 (27.10) a zanedbáme-li derivace Coriolisova parametru, což je u geostrofického větru obvyklé, dostáváme v tomto případě pro proudovou funkci Poissonovou rovnicí tvaru 𝑔 ∇ 2 𝜓 = ∇2 ℎ 𝑓 (27.11) Dostaneme tak samozřejmě nedivergentní pole proudění. Určitý problém zde činí okrajové podmínky, protože rovnice (27.11) obecně neurčuje řešení jednoznačně. Problémy rekonstrukce větru z vorticity a divergence se zabývá několik článků Petra Lynche, například [10]. I když tato inicializace vcelku vyhovuje, jejím jistým nedostatkem je, že nedivergentní pole větru nemá vertikální rychlosti, což má vliv na výpočet srážek v prvních šesti hodinách integrace, po kterých synoptické vertikální rychlosti mají již odpovídající hodnoty. Inicializace, které vycházejí se zadaného pole větru i geopotenciálu Všechny další způsoby inicializace vycházejí již nejen z pole geopotenciálu, ale také z pole horizontálních složek větru. Je ovšem třeba podotknout, že i když objektivní analýza pole větru vychází z naměřených hodnot horizontálních složek větru, je navíc prakticky vždy nějakým způsobem svázána s polem geopotenciálu. K tomu se používají vztahy odvozené z geostrofického větru, nejčastěji vztahy termálního větru. Pro analýzu větru se tedy používá přímo také pole geopotenciálu. Metody inicializace se také liší podle toho, zdali se inicializace provádí pro globální předpovědní model, nebo model na omezené oblasti, označovaný zkratkou LAM. Pro globální předpovědní modely se používá inicializace pomocí horizontálních normálních módů. Tuto metodu navrhl dánský meteorolog Bennert Machenhauer [12]. Tato metoda byla vyvinuta pro globální i spektrální diferenční modely a byla úspěšně použita Tempertonem a Williamsonem v ECMWF [17]. Metody inicializace jsou používány v současnosti ve spojení s metodami asimilace dat. Poněkud jiný přístup byl použit v NMC v USA. Joseph Sela [15] v globálním spektrálním modelu použil spektrální analýzu, kterou vyvinul T. Flattery [7], která je založena na rozvoji pomocí Houghových funkcí, které jsou řešením slapových rovnic. Sela navíc používá pro časovou integraci zpětné semiimplicitní schéma, které potlačuje krátké vlny v poli divergence a tím je vlastně další dynamickou inicializací. Pro modely LAM byly zkoušeny v podstatě tři různé způsoby inicializace. Jsou to: 1. Metoda omezených derivací autorů Browning G., Kasahara A., Kreiss H.-O [4]. Srovnání s metodou nelineárních normálních módů je uveden v práci [1]. Tato metoda se však v praxi příliš neuplatnila. 2. Velmi úspěšná metoda používající vertikální normální módy, která byla využita ve více modelech, je popsána v článcích [3], [5], [16], [17], [18]. 3. Nejnověji je používána metoda digitálního filtru. Tuto metodu vyvinuli Peter Lynch a Xiang-Yu Huang [11], pro model severské skupiny HIRLAM, zabývající se vývojem modelů s vysokým rozlišením na omezené oblasti. Tato metoda inicializace je použita také pro inicializaci v modelu ALADIN, který je v současné době v denním provozu v 413 ČHMU. Tato metoda je založena na tom, že parciální diferenciální rovnice hyperbolického typu lze integrovat i v čase nazpět. Adiabatický systém řídících rovnic meteorologie bez difuzních členů, tedy i bez parametrizace tření je rovněž systémem parciálních diferenciálních rovnic hyperbolického typu. Implementace metody digitálníhi filtru je velmi jednoduchá. Pro systém adiabatických rovnic se provedou dvě integrace na 3 hodiny. Jedna v čase vpřed a druhá v čase vzad. Pak se časová řada prognostických proměnných v každém uzlovém bodě násobí časově proměnnou váhou a výsledky se sečtou. Váhy digitálního filtru jsou dány jednoduchým analytickým výrazem. Teorie digitálních filtrů je podrobně vyložena v knize Hamminga [8]. Po filtraci obdržíme velice dobře inicializovaná počáteční data. Osobně si myslím, že tato metoda je zdokonalením metody použité v jednom z prvních německých modelů. Tento model byl integrován na 6 hodin, potom byl z předpověděných hodnot prognostických proměnných v jednotlivých uzlových bodech udělán aritmetický průměr v čase z předpověděných hodnot a ten byl považován za předpověď na 3 hodiny a byl vzat jako počáteční inicializovaná data pro další integraci. Můžeme si zde všimnout zajímavé skutečnosti, že se v obou případech byl vzat časový interval 6 hodin. Je také známé, vychází-li předpověď z nedivergentního pole, tedy bez vertikálních rychlostí, pak během šesti hodin integrace obdržíme odpovídající vertikální rychlosti. Metoda inicializace pomocí normálních módů pro modely na omezené oblasti Nyní se věnujme ještě podrobněji metodě inicializace pomocí vertikálních normálních módů. S tímto způsobem inicializace mám vlastní zkušenosti, protože jsme jej použili v modelu vyvinutém pro každodenní předpověď v ČHMU. Tento způsob inicializace se velmi osvědčil. Inicializace vycházela z prací australských meteorologů, Bourke W., McGregor J. L [3] a je uveřejněna v článku Radmila Bubnová-Brožková [5]. Práce Clive Temportona [16], [17], kde je tato metoda podrobně studována vyšly až později. Metoda je založena na následujícím postupu. Vezmeme linearizovanou separabilní část rovnic modelu, jejíž separabilnost byla dosažena tím, že skutečnou teplotu je nahradíme referenčním vertikálním profilem teploty, který je zvolen ze standardní atmosféry. Tím profil teploty závisí pouze na vertikální souřadnici 𝜎 a nezávisí tedy na horizontálních souřadnicích x, y. Tento systém je v podstatě stejný, jako systém pro semiimplicitní opravu explicitního schématu. Při semiimplicitní opravě je však místo referenčního teplotního profilu je zvolena konstantní teplota 300 stupňů Kelvina. Je zde třeba poznamenat, že vertikální módy jen málo závisí na vertikálním profilu teploty a proto je možné místo skutečné teploty zvolit její referenční profil. Bez problému by bylo možné i pro inicializaci použít stejně tak, jako pro semiimplicitní korekci zvolit konstantní teplotu 300K, stejně jako pro semiimplicitní korekci. Pro iniciallizaci vypočteme vertikální normální módy a baroklinní model, který je složen vertikálně z K vrstev rozložíme pomocí normálních módů na K modelů mělké vody. Popisovaná metoda inicializace byla použita pro model popsaný v kapitole 17. Eulerovské baroklinní modely a lze ji použít i pro semi-Lagrangeovské modely, ty se liší od Eulerovských modelů výpočtem advekce a mají obvykle stejnou linearizovanou část. Linearizovaný systém řídících rovnice pak můžeme psát ve tvaru 414 𝜕𝐮 𝜕𝐏 − 𝑓0 𝐯 + =𝟎 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝐯 𝜕𝐏 + 𝑓0 𝐮 + =𝟎 𝜕𝑡 𝜕𝑦 (27.12) 𝜕𝐏 + 𝐆𝐝 = 𝟎 𝜕𝑡 Kde tučnými písmeny jdou označeny vektory-sloupce ve směru souřadnice 𝜎, 𝑓0 je průměrná hodnoty Coriolisova parametru, d vektor divergence horizontálního větru. G je čtvercová matice vertikální struktury, řádu K. Její vyjádření je popsáno v kapitole 22. Vertikální normální módy. Výpočet matice Q, která matici G diagonalizuje, je vyložen v kapitole a v kapitole 20. Redukce dimenze. Je tedy 𝐐−𝟏 𝐆𝐐 = 𝐋 (27.13) Matice vertikální struktury je konstruována tak, aby její vlastní čísla byla reálná různá a její vlastní vektory ortogonální. Sloupce matice Q jsou vlastními vektory matice G a diagonále matice L jsou vlastní čísla matice G, která jsou reálná a navíc kladná. Tyto vlastní čísla proto můžeme označit jako druhé mocniny čísel c, a můžeme tedy položit 𝐋 = diag (𝑐𝑘2 ). Kde 𝑐𝑘2 jsou pak čtverce fázových rychlostí gravitačních vln na mělké vodě. Ekvivalentní hloubky mělké vody jsou 𝐻𝑘 = 𝑐𝑘2 ⁄𝑔, kde g je tíhové zrychlení Země. Diagonální matici L můžeme také vyjádřit pomocí ekvivalentní hloubky hladin mělké vody, tedy 𝐋 = diag (𝑔𝐻𝑘 ). Po transformaci do prostoru vertikálních módů, tedy po vynásobení maticí 𝐐−𝟏 zleva označíme proměnné pruhem. Klademe tedy 𝐮 ̅ = 𝐐−𝟏 𝐮, 𝐯̅ = 𝐐−𝟏 𝐯, …Dostáváme tak K soustav rovnic mělké vody pro K módů, tedy vlastních kmitů diskrétního modelu atmosféry tvaru 𝜕𝑢̅𝑘 𝜕𝑃̅𝑘 − 𝑓0 𝑣̅𝑘 + =0 𝜕𝑡 𝜕𝑥 𝜕𝑣̅𝑘 𝜕𝑃̅𝑘 + 𝑓0 𝑢̅𝑘 + =0 𝜕𝑡 𝜕𝑦 (27.14) 𝜕𝑃̅𝑘 + 𝑔𝐻𝑘 𝑑̅𝒌 = 0 𝜕𝑡 Tím je třírozměrná úloha převedena na K dvoudimensionálních úloh pro rovnice mělké vody. Pro filtraci gravitačních vln je výhodné soustavu napsat ve varu pro změnu vorticity a divergence, tedy 𝜕𝑑̅𝑘 = −∇2 𝑃̅𝑘 𝜕𝑡 𝜕𝜁𝑘̅ = −𝑓0 𝑑̅𝑘 𝜕𝑡 (27.15) ̅ 𝜕𝑃𝑘 + 𝑔𝐻𝑘 𝑑̅𝒌 = 0 𝜕𝑡 415 Budeme-li předpokládat řešení těchto rovnic ve tvaru postupné vlny, dostaneme obecně tři hlavní módy. Protože jsme v linearizovaných rovnicích zvolili Coriolisův parametr konstantní, jsou Rossbyho vlny stacionární a mají tedy frekvenci rovnou nule, Zbývají zde pouze gravitační vlny. Pro filtraci gravitačních vln z modelů mělké vody jsme použili metodu navrženou Bourkem a McGregorem [3]. Pro rovnice (26.15), kde je i koeficient zkreslení mapy položen rovný jedné. Podle Machenhauera budou gravitační oscilace potlačeny, splníme-li filtrační podmínku danou vztahy 𝜕𝑑̅ ⁄𝜕𝑡 = 𝜕𝑃̅⁄𝜕𝑡 = 0 (27.16) podmínka. Řešení rovnic filtrace je pro zvolený vertikální módus rovnic mělké vody je prováděno iterační metodou, přičemž abychom v inicializačním procesu nepoškodily Rossbyho módus, musí být pro korekce v jednotlivých krocích iterace splněna podmínka 𝑓0 𝛿𝑃̅ − 𝑔𝐻𝛿𝜁 ̅ = 0 Filtrace se neprovádí pro všechny vertikální módy, ale pouze pro tři módy s nejvyššími ekvivalentními hloubkami s fázovými rychlostmi 303 m/s, 133 m/s a 52 m/s. Při zařazení dalších módů 66 m/s, 25 m/s vznikají problémy s konvergencí iteračního procesu. Po provedení této filtrace ve třech modelech mělké vody s nejvyššími fázovými rychlostmi přejdeme zpět do fyzikálního prostoru násobením vektorů proměnných maticí Q. Tím je inicializace hotova. Definici horizontálních normálních mód pro systém rovnic mělké vody a inicializaci lineárního systému i nelineárního systému s pravou stranou rovnic také podrobněji popsal francouzský meteorolog Régis Juvanon du Vachat v článku[19]. Je jasné, že tento inicializace pomocí vertikálních normálních módů je vhodná pro diferenční modely LAM, kde rovnice semiimplicitního schématu jsou řešeny také pomocí normálních módů. V takových modelech je tato metoda inicializace jejich přirozenou součástí. Ve spektrálním modelu LAM jako je ALADIN, se vertikální módy nepoužívají, a proto popsané schéma inicializace by bylo pro tento model cizí a zbytečně složité. Pro inicializaci modelu ALADIN byla proto zvolena metoda digitálního filtru. Gravitační vlny při integraci modelu můžeme snadno kontrolovat následovně. Zvolíme si uvnitř výpočetní oblasti pevně jeden uzlový bod horizontální sítě. V tomto bodě si necháme vytisknout v každém časovém kroku, nebo prostě zobrazit graf přízemního tlaku. Na tomto grafu vidíme dobře jeho časové oscilace. Ty způsobují zmíněné tři gravitační módy s nejvyššími fázovými rychlostmi. Časové oscilace jsou pak jejich superpozicí. Když je inicializace dobře provedena, nemají se v grafu oscilace vyskytovat a časové změny přízemního tlaku by měly být bez rychlých změn. Pro posouzení funkce inicializace můžeme také pro zajímavost srovnat oscilace při integraci modelu bez inicializace a s inicializací. Literatura [1] Bijlsma S.,J., Hafkenschied L. M.: Initialization of Limited Area Model: A Comparison between the Nonlinear Normal Mode and Bounded Derivate Method. Mon. Wea. Rev. 114, 1986, s. 1445-1455. [2] Blumen William: Geostrophic Adjustment, Reviews of Geophysics and Space Physic, Vol.19, No. 2, pp. 485-526. [3] Bourke W., McGregor J. L.: A nonlinear Vertical normal Mode Initialization Scheme for A Limiter Area Prediction Model. Mon. Wea. Rev. 111, 1983, s. 2285-2297. 416 [4] Browning G., Kasahara A., Kreiss H.-O.: Initialization of Primitive Equations by the Bounded derivate Method. J. of the Atmospheric Sciences Vol. 37. (1980) pp. 1424-1436. [5] Bubnová R.: Inicializace normálními mody v inovovaném lokálním modelu ČHMU. Meteorologické Zprávy Ročník 42- 1989, č. 2, s. 43-47. [6] Courant Richard: Partial differential equations. Methods of Mathematical Physics by R. Courant and D. Hilbert Volume II, New York-London 1962. (též ruský překlad 1964) [7] Flattery T. W.: Hough function. Dep. of Geophysical Sciences, The University of Chicago, NSF Tech. Rep. No. 20 (1967) 175 pp. [8] Hamming R. W: Digital Filters. Second Edition, Prentice-Hall, USA 1983. (Ruský překlad 1987) [9] Hinkelmann K.: Der Mechanismus des meteorologischen Lärmes. Tellus 3, (1951), s. 285296. [10] Lynch P.: Deducing the Wind from Vorticity and Divergence. Mon. Wea. Rev. 116, 1988, s. 86-93. [11] Lynch Peter and Xiang-Yu Huang: Initialization of the HIRLAM Model Using Digital Filter. Mon. Wea. Rev. 120, 1992, s. 1019-1034. [12] Machenhauer B.: On the Dynamics of Gravity Oscillations in a Shallow Water Model, with Applications to Normal Mode Initialization. Beitrage zur Physik der Atmosphäre, 50, 1977 s. 253-271. [13] Phillips Norman A.: On the Problem of Initial Data for the Primitive Equations. Tellus XII (1960) p. 121-126. [14] Richardson L. F.: Weather Prediction by Numerical Process.Cambridge Univ. Press. London 1922. [15] Sela J. G.: Spectral Model at the National Meteorological Center. Mon. Wea. Rev. 108, 1980, s. 1279-1292. [16] Temperton Clive: Implicit Normal Mode Initialization. Mon. Wea. Rev. 116, 1988, s. 1013-1031. [17] Temperton Clive, Roch Michael: Implicit normal Mode Initialization for an Operational Regional Model. Mon. Wea. Rev. 119, 1991, s. 667-677. [18] Temperton C., Williamson D. L.: Normal Mode Initialization for a Multilevel Grid-Point Model. Part I: Linear Aspects. Mon. Wea. Rev. 109, 1981, s. 729-742. [19] Vachat R. J.: A General Formulation of Normal Modes for Limited-Area Models: Application to Initialization, Mon. Wea. Rev. 114, 1986, s. 2478-287. 417 28. Základní informace o parametrizacích používaných v modelech V první kapitole části 1.2. jsme formulovali zákony jimiž se řídí vývoj atmosféry. Ty vycházely jednak se zákonů zachování fyzikálních veličin a jednak z vnějších vlivů, které mění hodnoty těchto proměnných v zákonech zachování. Tím se předpovědní model skládá v podstatě ze dvou základních částí, dynamické části modelu a parametrizací. Dynamické jádro modelu, popisuje vývoj atmosféry na základě zákonů zachování je formulováno v podobě řídících rovnic. Je založeno na třech základních zákonech zachování. Zákonu zachování hmoty atmosféry, ten je vyjádřen rovnicí kontinuity. Zákonu zachování hybnosti. Protože hybnost je vektor, má tento zákon zachování tři složky. Posledním je zákon zachování energie, který se používá ve tvaru termodynamické rovnice. Rovnice, které tyto zákony vyjadřují, mají ovšem na pravé straně nuly. V tomto případě by se celkové hodnoty zmíněných prognostických proměnných na oblasti, do které vzduch nevtéká a ani z ní nevytéká, zůstaly zachovány. Děje, které popisuje, jsou proto adiabatické. Přesto rovnice dovolují vzájemné přeměny energií, například přeměny totální potenciální energii na pohyb, tedy kinetickou energii a popisují tedy změnu hybnosti. Aby model dostal tu pravou dynamiku, slouží právě parametrizace, které mění hybnost a energii. K rovnicím dynamické části modelu můžeme přidat i další zákony. Tyto, mohou i do jisté míry ovlivňovat dynamiku atmosféry, ale v podstatě jsou vzhledem k dynamice modelu pasivní. Je to zákon zachování vlhkosti, který je formulován jako rovnice advekce směšovacího poměru vodní páry a je základem pro výpočet srážek. Dále například zákony zachování různých příměsí v atmosféře, používané v ekologických úlohách. Parametrizace vyjadřují tedy změny hodnot v zákonech zachování. Parametrizace také mění typ rovnic. Dáme-li na pravou stranu rovnic zachování hybnosti tření, jehož síla působí ve směru proti vektoru větru, pomocí kterého se modeluje vliv orografie, mění se typ rovnic z hyperbolického na parabolický. Totéž se stane, přidáme-li na pravou stranu rovnic difuzi, která znemožňuje, aby velké gradienty prognostických proměnných vznikající nelinearitou rovnic se nezměnily na diskontinuity. Ve skutečné atmosféře také diskontinuity nevznikají, protože tomu skutečně difuzní procesy zabraňují. V synoptické meteorologii se ovšem taková místa velkých gradientů pokládají za diskontinuity a nazývají frontami. Druhou stejně důležitou fyzikální částí modelu jsou parametrizace. Ty jsou jako funkce na pravých stranách rovnic zákonů zachování a ty právě mění stav atmosféry vnějšími vlivy. Do těchto vlivů obsažených v parametrizacích jsou zahrnuty zejména procesy v atmosféře menšího měřítka, které rozlišení diskrétního modelu popisuje pro jednotlivé body sítě. Jsou to parametrizace přítoku tepelné energie do atmosféry ať slunečním zářením, uvolňováním latentního tepla při srážkách, vyzažování tepelné enrgie do vesmíru. Ty mají rozhodující vliv na změny klimatu. Do parametrizací patří také velmi důležitý výpočet srážek. Zde je třeba řící, že v modelech jsou počítány do jisté míry nezávisle srážky dvojího druhu. Jednak tak zvané stratiformní srážky, které jsou dány víceméně dynamickou částí modelu, a jednak srážky které vznikají při konvekci. Ty mají z horizontálního prostorového měřítka malý rozměr, a jsou proto typickým předmětem podsíťových parametrizací. Problém je také, že 418 místo, kde a kdy tyto konvektivní srážky vznikonou není možné přesně předpovědět, dá se pouze předpovědět, že v dané oblasti a v daném čase tyto konvektivní srážky pravděpodobně vzniknou. Ve skutečné atmosféře vznikají oba typy srážek často společně a nelze tyto stratiformní srážky synoptického charakteru od sebe v pozorováních oddělit. Srážky synoptického měřítka vznkají především při přechodu atmosférických front. Výstupné pohyby vzduchu zde vznikají v podstatě advekcí, kdy teplý vzduch je vysouván nad klín studeného vzduchu. Tím v atmosféře vzniká přesycení vodní párou, kondenzace a srážková voda, zároveň stím se uvolňije latentní teplo kondenzace, které ohřívá vzduch, a toto teplo může případně iniciovat i konvekci. Stratiformní srážky se počítají od stratosféry směrem k Zemi, přičemž srážková voda postupně propadá až nazemský povrch. V modelech mezi důležité parametrizace patří konvekce ve vlhkém vzduchu. Ve vlhkém vzduchu dochází při výstupních pohybech kondenzace vodní páry a uvolňování latentního tepla, které podporuje konvektivní výstupné proudy. Konvekce pak může vznikat i při nižším gradientu teploty, než je suchoadiabatický gradient teploty. Úkolem suchoadiabatického konvektivního přizpůsobení je pouze odstranění labilních oblastí v atmosféře, zejména v oblastech, kde je atmosféra velmi suchá, tedy například nad pouštěmi. I když parametrizace konvekce má v atmosféře také podobný efekt, jejím hlavním úkolem je však výpočet konvektivních srážek. Konvekce také proto zvyšuje množství srážek a to často v oblasti výskytu stratiformních srážek. I když v místech, kde se konvektivní srážka vyskytne, naprší hodně vody, k celkovému množství srážkek na dané oblasti to však nedá vlký příspěvek. Parametrizace konvektivních srážek vycházejí ze dvou základních prací. Jeden způsob výpočtu je popsán článku Kua [5], druhý systém výpočtu konvektivních srážek pochází od Arakawy a Schuberta [1] a v modelech je často používán [3], [5], [6]. Důležitou parametrizací je tření o zemský povrch. Parametrizace tření se používá k modelování vlivu hor na pohyb atmosféry. V hydrostatických modelech tato parametrizace nahrazuje do jisté míry dynamiku nehydrostatického modelu. Aby tuto nehydrostatickou dynamiku parametrizace co nejlépe nahradily, jsou tyto parametrizace poměrně složité. Původní parametrizace tření uvažovaly pouze zvýšené třní, které bylo dáno pouze výškou pohoří v daném místě a velmi nízkým třením nad vodní hladinou. Formulace parametrizací záleží také na typu modelu. Protože globální modely pro střednědobou předpověď mají menší rozlišení, jsou jejich parametrizace tomuto rozlišení přizpůsobeny. Parametrizace modelů na omezené oblasti, jejichž výpočty jsou prováděny na sítích s jemnějším rozlišením a předpověď je počítána na relativně kratší dobu se proto poněkud od parametrizací globálních modelů liší. Je zajímavé, že parametrizace prakticky nezávisejí na tom, jakým způsobem je numericky integrována dynamická část modelu, je-li použita spektrální metoda, diferenční či metoda konečných elementů. Je to tím, že parametrizace jsou počítany vždy pro uzlové body výpočetní sítě. Je proto obvyklé, že na dynamické části modelu a na vývoji parametrizací pracují dva různé týmy. Fyzikální parametrizace modelů jsou rozsáhlou oblastí předpovědních metod a vyžadovaly by samy celou rozsáhlou monografii, a navíc je tato oblast modelování ve stálém rychlém vývoji. Proto se zde omezím pouze na ukázku realizace principu zachování celkové energie sloupce při suchoadiabatickém konvektivním přizpůsobení. Konvektivní přizpůsobení je důležité pro hydrostatické modely. V těchto modelech chybí přenos tepelné energie 419 konvekcí, a proto se v některých částech atmosféry může teplo hromadit. Přenos tepelné enrgie je také obsažen v paramertrizacích mokré konvekce zároveň s výpočtem konvektivních srážek. Nicméně zajímavá je zde realizace zákona zachování celkové energie vzruchového sloupce. Historicky začal vývoj složitějších parametrizací ve Spojených státech. Velký tým, který vedl významný americký meteorolog Joseph Smagorinsky (ředitel NOAA – National Oceanic and Atmospheric Administration), se zde zabýval formulováním a vyzkoušením celého systému parametrizací pro celokoulové cirkulační modely. Je evidentní, že také parameterizace střednědobých globálních modelů vyvinutých v ECMWF [3] ve Velké Británii z prací tohoto týmu vycházejí. Podrobnné informace o parametrizacích modelu ALADIN, který je v současné době v provozu v ČHMU je možné získat z článku Filipa Váni [9] uveřejněném v časopisu Meteorologické zprávy. Pro studium parametrizací je možné doporučit Pielkeho knížku [8] Mesoscale Meteorological Modeling. 28.1 Suchoadiabatické konvektivní přizpůsobení Při řešení suchoadiabatického konvektivního přizpůsobení v modelu vždycky musíme předpokládat, že teplotní zvrstvení je stabilní. Když se v některé části svislého sloupce vzduchu vyskytne instabilní teplotní zvrstvení, pak musíme upravit v tomto sloupci rozložení teplot tak, abychom toto instabilní zvrstvení odstranili. Ve skutečné atmosféře se to děje procesem tepelné konvekce, která určitou část tepelné energie přenáší směrem vzhůru. Při modelování tohoto procesu na počítači vyjdu z těchto dvou fyzikálních předpokladů: 1) celková vnitřní energie sloupce zůstane zachována 2) po úpravě profilu teploty ve sloupci se instabilní teplotní zvrstvení změní na indiferentní. Předpokládáme dále, že atmosféra zůstává stále v hydrostatické rovnováze a je tedy splněna hydrostatická rovnice. V tomto případě je vnitřní energie sloupce úměrná potenciální energii sloupce a zavádí se pojem totální (celkové) potenciální energie. Úprava teploty ve sloupci tedy musí být provedena tak, aby se nezměnila (byla zachována) celková energie sloupce a jeho hmotnost, vyjádřená přízemním tlakem. Tato fyzikální fakta se musíme vyjádřit kvantitativně. Vnitřní energie sloupce je rovna 1 I cv p s / g Td (28.1.1) 0 kde cv ps / g je pro sloupec v daném čase je konstantní, nemusíme ji pro energetické úvahy ve sloupci uvažovat. Budeme proto používat pouze hodnotu jí úměrnou, danou integrálem 1 Td (28.1.2) 0 jehož hodnota musí být zachvána. V modelu se používá diskrétní analogii tohoto integrálu, součet 420 KV T k k 1 (28.1.3) k Je jasné, že vnitřní energii stačí počítat v intervalu vertikálního sloupce, kde hodnoty teplot upravujeme, neboť v ostatních částech sloupce teplotu neměníme a nemění se tedy ani příspěvek vnitřní energie této části sloupce. Když se konvektivní přizpůsobení provádíme v nad sebou ležících vrstvách od indexu kk až do k, příspěvek vnitřní energie odpovídající této části sloupce vyjádřit ve tvaru k T l kk l (28.1.4) l Pro posouzení stability zvrstvení použiji potenciální teplotu vrstev k . Ta je definována vztahem Tk k k (28.1.5) * kde k je Exnerova funkce příslušná tlaku vrstvy pk , tedy k pk * Kde tlak vrstvy je definován vztahem * pk (28.1.6) p k (28.1.7) lg p k odkud vidíme, že * pk * * ps k lg ps k kde je definováno vztahem * ps k ps k lg k (28.1.8) . Pro algoritmus konvektivního přizpůsobení lg nepotřebujeme však Exnerovu funkci kompletní. Exnerovou funkci napíšeme ve tvaru * k ps k (28.1.9) Protože ps je pro celý sloupec konstantní, můžeme pro konvektivní přizpůsobení Exnerovu funkci definovat vztahem k k k * (28.1.10) a místo se skutečnou potenciální teplotou počítat s jejím ps násobkem. Pro výpočet konvektivního přizpůsobení definuji tedy potenciální teplotu vztahem * Tk k k (28.1.11) 421 * Výhoda tohoto postupu spočívá v tom, že funkce k nezávisí na souřadnicích x, y, t a můžeme ji před výpočtem natabelovat, pro k = 1,……KV. Tato skutečnost platí pouze v jednoduchém Phillipsově -systému. Výpočet v jednoduchém Phillipsově -systém je proto nejefektivnější. Nechť tedy k jsou potenciální teploty vrstev definované vztahem (28.15). Protože indexování vrstev je ve směru rostoucího , tedy I rostoucího tlaku, je teplotní vzrstvení dvou sousedních vrstev: k k 1 + Stabilní, když + Indiferentní, když k k 1 + Instabilní, když k k 1 Algoritmus konvettivního přizpůsobení je následující: Konvektivní přizpůsobení se provádí od země směrem vzhůru. Začíná se porovnáním potenciálních teplot dvou nejnižších sousedních vrtstev. Je-li třeba, provedeme přizpůsobení na jednotnou potenciální teplotu (indiferentně zvrstvenou atmosféru) a přiberme se další vrstvu o indexu kk pro posouzení zvrstvení, kk tedy zmenšíme o 1. Postupně tak se dostává následující obraz: Zkoumáme-li teplotní zvrstvení vrstev kk až k, mají tedy vrstvy kk+1 až k indiferentní zvrstvení a jednotnou potenciální teplotu k . Je tedy kk 1 kk 2 .......... k 1 k (28.1.12) Zbývá tedy zjistit, zda 1) kk k . V tomto případě nemá interval vrstev kk až k instabilní teplotní zvrstvení a další instabilní zvrstvení hledáme ve výše položených vrstvách. Proto klademe k = kk a kk zmenším o 1. 2) kk k . Interval vrstev kk, až k, má indiferentní zvrstvení. Proto přibíráme další vrstvu na testování stability zvrstvení tím, že kk zmenšíme o 1. 3) kk k . Teplotní zvrstvení intervalu vrstev kk až k, je instabilní, a teploty vrstev musíme upravit. V tomto okamžiku je vidět, že kdybychom při konvektivním přizpůsobení uvažovali vždy pouze dvě vrstvy, kk a kk+1, vzniklo by nové instabilní zvrstvení vrstvy kk+1 vzhledem k vrstvě kk+2 až k. Algoritmus by pak neodstranil ve sloupci instabilní zvrstvení. Nyní z fyzikálních podmínek 1) a 2) vypočtu nové přizpůsobené teploty. Po konvektivním přizpůsobení budou mít vrstvy kk až k indiferentní zvrstvení, a tedy stejnou potenciální teplotu, kterou označme . Aby příspěvek vnitřní energie vrstev, kk až k, zůstal zachván, musí být splněna rovnost l l l k l kk Tento vztah nám určuje * l l k l kk * (28.1.13) 422 * l l l l kk k * l l l kk k (28.1.14) Z této hodnoty pak vypočtu nové hodnoty teplot podle vztahu * Tl l kde l = kk, … , k (28.1.15) * Pro zefektivnění programu jsem výpočet upravil dále takto: hodnoty l l pro l =1, …, KV se při výpočtu modelu nemění a jsou rovněž natabelovány předem. Výraz (28.1.14) pro přepíši ve tvaru * EN k kk kk kk ENJ (28.1.16) kde jsem označil * EN l l l kk k (28.1.17) * * ENJ l l EN kk kk (21.18.18) l kk Hodnoty EN a ENJ počítám postupným načítáním. Cyclus konvektivního přizpůsobení ve sloupci startuje s hodnotami k = KV a kk = KV-1 a je ukončen, když kk <1. Cyklus se provádí tak dlouho, dokud neproběhne bez přizpůsobování, tj. když ve sloupci není již nikde instabilní teplotní zvrstvení. Je samozřejmé, že konvektivní přizpůsobení se provádí na konci každého časového integračního kroku pro všechny uzly horizontální předpovědní sítě. k Literatura [1] Arakawa A., Schubert W. H.: Interaction of Cumulus Cloud Ensamble with the LargeScale Einvironment, Part I, (1974) Journal of the Atmosperic Sciences Vol. 31, pp. 674-701. [2] Dubal M. Wood N. Staniforth A.: Analysis of Paraller versus Sequential Splitttings for Time-Stepping Physical Parametrizations, Monthly Weather Review Vol. 132, No. 1, pp. 121132, (2004) [3] European Centre for Medium Range Weather Forecast, Technical Report No 10: ECMWF Model – Parameterizations of Sub – Grid Scale Processes 1979, by Tiedteke M., Geleyn J-F., Hollongsworth A., Louis J-F. (pp. 46) 423 [4] GerrityF.: The LMF Model - 1976. NOAA Technical Memorandum NWS NMC 60, National Meteorological Center Washington, D. C. December 1977, (67 stran) [5] Kuo H. L.: Further Studies of the Parameterization of the Influence of Cumulus Convection on Large-Scale Flow. Journal of the Atmospheric Sciences, Vol. 31, (1974), pp. 1232-1240. [6] Moorthi S., Suarez J. M.: Relaxed Arakawa-Schubert: A Parameterization of Moist Convection for General Circulation Models, Monthly Weather Review Vol. 120, pp. 9781002, (1992) [7] Newell J. E., Deaven D. G.: The LMF-II Model 1980. NOAA Technical Memorandum NWS NMC 66. Washington, D. C. September 1981, (20 stran) [8] Pielke R. A.: Mesoscale Meteorological Modeling, Academic Press 1984, 612 pp. [9] Váňa Filip: Fyzikální parametrizace v modelu ALADIN. Meteorologické Zprávy. Ročník 51-1998 číslo 2. 424 29. Příprava dat pro předpovědní modely-objektivní analýza Tato kapitola má spíše informativní charakter. Je to proto, že toto téma je velmi rozsáhlé a podrobnější popis postupného vývoje metod objektivní analýzy a současného stavu v této oblasti by naplnil samostatnou rozsáhlou monografii. Omezím se proto na výklad základních principů a postupů metod objektivní analýzy. Prvním krokem pro časovou integraci jakéhokoliv předpovědního modelu je příprava vhodných počátečních podmínek. To znamená zadat pole meteorologických proměnných, které potřebujeme pro integraci modelu, v počátečním čase na oblasti integrace modelu. Tyto vstupní údaje jsou obvykle zadány diskrétně, tedy hodnotami na pravidelné síti uzlových bodů. Horizontální souřadnice se používají podle typu modelu. Pro modely na omezené oblasti je to obvykle pravidelná čtvercová síť vytvořená průsečíky přímek rovnoběžných s osami souřadnic kartézského systému v rovině konformní mapy. Pro globální modely síť daná průsečíky geografických souřadnic. Oblast integrace je v horizontálním směru obvykle obdélníková a to i pro globální modely, kde v horizontálním směru oblast nemá žádné hranice. V tomto případě jsou na hranicích obdélníkové oblasti určité periodické okrajové podmínky. Ve směru rovnoběžek jsou tyto podmínky obvyklé periodické. Ve směru poledníků je situace o něco složitější. Póly jsou v tomto případě singulární body systému souřadnic, což se projevuje tím, že všechny uzlové body severní a obdobně i jižní stany obdélníka jsou obrazem severního, respektive jižního pólu. Hodnoty jsou v nich pak samozřejmě stejné. Zvláštním případem jsou složky větru. Složky větru při přechodu přes pól se vlivem změny orientace souřadnic přechodem na poledník, jehož zeměpisná délka se změnila o 180 stupňů, změní znaménko na opačné. Trojrozměrnou síť pak tvoří průsečíky svislých polopřímek vycházejících z uzlových bodů horizontální sítě se souřadnicovými plochami vertikálního systému souřadnic. Pro objektivní analýzu se dříve používal p-systém vertikální souřadnice. Výhoda tohoto systému spočívá v tom, že údaje jsou v tomto systému ihned interpretovatelné, neboť nezávisejí na orografické ploše. Také hodnoty radiosondážních i dalších měření jsou zadávány v bodě měření jako funkce tlaku, tedy vlastně v p-systému. V současné době jsou pro objektivní analýzu používány metody založené na asimilaci dat. Tyto metody jsou spojené s časovou integrací předpovědního modelu. Proto se pro objektivní analýzu používají většinou tytéž systémy vertikální souřadnice, které jsou použity v předpovědním modelu. Bývá to tedy 𝜎-systém nebo 𝜂-systém vertikální souřadnice. Jejich určitou nevýhodou je závislost analyzovaných hodnot na výšce orografie. Příprava dat začíná shromažďováním a dešifrací dat z různých meteorologických zpráv a tedy měření. Dešifrací rozumíme zobrazením dat v počítači ve tvaru vhodném pro jejich další zpracovávání. Nejdůležitějšími daty popisující stav volné atmosféry jsou vzhledem k jejich přesnosti hodnoty získané z radiosondážních (balonových) měření. Ty bývají obsaženy ve zprávách „TEMP“. Dále jsou používána naměřená data na pozemních stanicích, měření ze satelitů, letadel, lodí i jiná dostupná data. Dalším krokem procesu je kontrola takto shromážděných dat. Ta je důležitá, protože při měření a zejména při přenosu dat mohou být data zkomolena a mohou proto vzniknout velké chyby, které by v objektivní analýze nepříznivě ovlivnily pole počátečních podmínek pro časovou integraci. Provádí se například kontrola, zda naměřené údaje leží v určitých 425 klimatologicky daných intervalech. Dále se využívá skutečnosi, že výchozí data nejsou na sobě zcela nezávislá, ale jsou vzájemně svázány určitými vztahy. Například pro model, který byl provozován v Českém hydrometeorologickém ústavu, jsme pro kontrolu radiosondážních dat ve zprávách TEMP, kde jsou ve standardních tlakových hladinách dány nejen výšky takových hladin, ale i teploty, použili následující postup. Za předpokladu hydrostatické rovnováhy jsme použili kubické spliny proložené metodou nejmenších čtverců tak, aby suma čtverců odchylek výšek tlakových hladin, ale i ze splinů vypočtených odchylek od zadaných teplot v uzlových bodech standardních hladin násobené určitými váhami byla co nejmenší. Jeli tento součet malý, jsou data v pořádku. Když tento součet není dostatečně malý, jsou v datech chyby. Tato metoda umožňuje i v některých případech jednotlivé chybné údaje opravit. [1] Nyní se věnujme vlastnímu procesu objektivní analýzy. Objektivní analýza spočívá v interpolaci hodnot meteorologických proměnných z nepravidelné sítě bodů, ve kterých jsou meteorologické údaje měřeny na pravidelnou síť. Pravidelnou sítí rozumíme síť uzlových bodů, které vzniknou jako průsečíky souřadnicových křivek, například poledníků a rovnoběžek, nebo pravoúhlých souřadnic na mapě. Ač se to nezdá, je tato úloha, chceme-li dosáhnout určitou přesnost z hlediska matematiky, dosti obtížná. Jeden z hlavních problémů spočívá v tom, že měřená data jsou rozmístěna velmi nerovnoměrně. Zatímco například v Evropě nebo na území USA je dat více, je na území rozvojových zemí dat méně a nad oceány je dat žalostně málo, zde jsou k dispozici prakticky pouze data z některých ostrovů. Úkolem objektivní analýzy je také v těchto územích, kde je k dispozici jen málo dat, tyto data nějakým způsobem doplnit. Objektivní analýza je tedy založena na interpolaci, která se provádí v horizontálních rovinách, těmito rovinami rozumíme zde plochy konstantního tlaku v p-systému, konstantního nebo v systémech kopírujících terén. První pokusy o objektivní analýzu spočívaly na jednoduché horizontální interpolaci výšek tlakových hladin. Úspěšná, i když ne příliš přesná, metoda spočívala v lineární interpolaci do uzlového bodu sítě ze tří nejbližších měřících stanic. Metody založené na interpolaci pomocí polynomů vyššího stupně druhého a třetího stupně, určených pomocí hodnot v nepravidelně rozmístěných měřících stanic, i když se pro určení interpolačního polynomu použilo více bodů měření a metoda nejmenších čtverců, se neosvědčily. Chování takovýchto polynomů mimo měřících stanic je téměř nepředpověditelné a v některých uzlech sítě byly vypočtené hodnoty zcela chybné. Ukázalo se, že přímá interpolace naměřených hodnot není tou nejlepší cestou. Mnohem výhodnější je vždy vycházet z nějakého předběžného přibližného meteorologického pole dané proměnné a místo samotné proměnné interpolovat pouze odchylky od tohoto předběžného pole, pomocí nich pak můžeme předběžné pole meteorologické proměnné opravit. Tuto metodu umožňuje snadná a přesná interpolace z pravidelné sítě modelu do bodů, ve kterých se provádělo měření. Interpolaci z pravidelné sítě modelu do bodů měření můžeme provést například pomocí Lagrangeových polynomů druhého nebo třetího stupně. Interpolace odchylek je pak vždy snadnější a přesnější. Podívejme se nyní na interpolaci odchylek podrobněji. Zaveďme pro hodnoty meteorologického prvku označeného písmenem z následující označení: 𝑧 𝑃 0𝑡 jsou hodnoty předběžného pole v čase t, v uzlových bodech na výpočetní síti modelu, 𝑧 𝑁 𝑖𝑡 jsou naměřené hodnoty v čase t ve stanicích ležících v okolí uzlového bodu (𝑖 = 1 … , 𝑛), 426 𝑧 𝑃 𝑖𝑡 jsou hodnoty předběžného pole v čase t interpolované do polohy měřících stanic, 𝑧 𝑁 𝑖𝑡 − 𝑧 𝑃 𝑖𝑡 jsou tedy odchylky naměřených hodnot od předběžného pole v bodech měření, Výslednou hodnotu v uzlovém bodě výpočetní sítě po interpolaci 𝑧 𝐴 0𝑡 dostaneme tak, že k hodnotě předběžného pole přičteme lineární kombinaci odchylek násobených vhodnými váhami p i ze vztahu 𝑛 𝑧 𝐴 0𝑡 =𝑧 𝑃 0𝑡 + ∑ 𝑝𝑖 (𝑧 𝑁 𝑖𝑡 − 𝑧 𝑃 𝑖𝑡 ) 𝑖=1 Mohlo by se někomu zdát, že vztah založený na přičtení lineární kombinace odchylek není dostatečně obecný, ale není tomu tak. Vždyť i Lagrangeova interpolace má tento tvar, neboť hodnota v bodě interpolace je dána též lineární kombinací hodnot v uzlových bodech. Celý vtip spočívá na volbě koeficientů této lineární kombinace. V prvních metodách nazývaných „korekčními metodami“ byly tyto koeficienty dány pouze jako funkce vzdáleností měřící stanice od uzlového bodu, do kterého odchylky interpolujeme. Mnohem lepší a přesnější metoda spočívá na teorii pravděpodobnosti a tedy na matematické statistice. Tato metoda byla navržena A. N.Kolmogorovem a rozpracována ruskou školou zejména Lvem Gandinem [2] a později dále zdokonalována v USA i Británii. Tato metoda se nazývá metodou optimální interpolace a byla po dosti dlouhou dobu v různých modifikacích používána ve většině světových meteorologických center. Původní varianta metody navržená v Rusku Gandinem vycházela z předběžného pole, které bylo klimatickými normály pro uzlové body sítě i měřících stanic. Takovéto pole se však může od skutečného pole značně lišit. Ukázalo se, že lepším předběžným polem je předpověď z posledního předešlého termínu. Takto vlastně přirozenou cestou byla vyvinuta metoda asimilace dat. Tato metoda spočívá v tom, že integrujeme meteorologický model a obvykle po šesti hodinách integrace výsledky opravujeme optimální interpolací novými naměřenými údaji. Tato integrace je samozřejmě za vývojem atmosféry o něco zpožděná, neboť nová data pro opravu stavu musí být naměřena, telekomunikační sítí dopravena do meteorologického centra zkontrolována a připravena pro vlastní opravu dat. Po opravě dat se ovšem poněkud poruší rovnovážný vztah mezi polem rozložení hmoty atmosféry s polem proudění. Musí tedy po opravě dat vždy následovat inicializace těchto vstupních dat pro předpověď na dalších šest hodin. Tím máme k dispozici každých šest hodin počáteční data pro integraci na delší dobu, abychom dostali předpověď. Zmínili jsme se již, že měřící body, zejména radiosondážní stanice, jsou na Zemi velmi nerovnoměrně rozmístěny. V oblastech oceánů, nejsou proto k dispozici skoro žádná data. Velká výhoda metody asimilace dat spočívá v tom, že integrace z předchozích termínů postupně určitým způsobem doplní data v těchto oblastech bez měření. Tato velmi úspěšná metoda měla ovšem také jedno omezení. Vkládání nových dat se při tomto postupu opakovalo po šesti hodinách, a proto byly použitelné pouze data v těchto termínech. To znemožňovalo využití dat naměřených mimo tyto termíny, například data měřená družicemi létajícími na polárních drahách, které měří nepřetržitě, ale ve stále měnícím se místě, dále data z letadel a lodí, které se také pohybují. Můžeme říci, že každá naměřená data jsou pro analyzu přínosem. Zejména ve vyšších zeměpisných šířkách, je měření geostacionárních družic je již pod velkým úhlem. Proto byla metoda asimilace dat dále zlepšována. Hlavním cílem proto bylo, aby se do modelu při asimilaci dat mohla vkládat 427 průběžně naměřená data. Při tomto postupu je třeba, aby při opravě výchozího pole na základě naměřených dat nebyla porušena rovnováha mezi polem rozložení hmoty a polem proudění. To bylo dosaženo novou metodou nazývanou variační asimilací dat, označovanou také 4D-Var., podle dalšího rozměru – času. Tato metoda produkuje navíc přesnější analýzu počátečních dat a zlepšuje vyhlídky na přesnější výsledkyintegrace modelu. Nyní si vysvětlíme principy, na kterých je metoda asimilace 4D-Var. založena. V předchozích kapitolách jsme modely formulovali pomocí diferenciálních rovnic. Tyto rovnice byly řešeny numerickými metodami a jejich vstupní údaje i výsledky byly prezentovány jako hodnoty funkcí v uzlových bodech na regulárních sítích, naměřené hodnoty jsou pak dány ve známých bodech, jejichž poloha může být závislá i na čase. Numerický model je pak počítačový program, který počítá časový vývoj atmosféry z daných počátečních a pro modely na omezené oblasti i bočních okrajových podmínek. Na meteorologický model se tedy můžeme nyní dívat tak, že počáteční data budeme považovat za nezávisle proměnné, a výstupy modelu jako na počátečních datech závislé proměnné. Ty se skládají z časových posloupností meteorologických polí produkovaných integrací a také z mnoho hodnot, které jsou z těchto meteorologických polí vypočteny. Úloha variační asimilace dat je obecně formulována tak, že potřebujeme řešit inversní problém, tedy určit hodnoty vstupních parametrů modelu, které budou odpovídat daným (pozorovaným) hodnotám výstupních parametrů modelu. Takový inversní problém se obvykle řeší jako optimalizační úloha, neboli v našem případě přesněji jako variační úloha. V této úloze je třeba určit vstupní parametry, které minimalizují předepsanou skalární funkci výstupních parametrů modelu, v našem případě funkci, která je mírou odklonu výstupních parametrů od pozorovaných veličin. Máme-li špatně předpověděnou hodnotu, tak nás zajímá, které počáteční hodnoty se na této chybě podílejí. V tomto případě nás zajímá gradient jedné (vybrané) veličiny, která je špatně předpověděna vzhledem ke vstupním parametrům, s tím že doufáme, že numerická hodnota složky gradientu ukáže, na kterou vstupní hodnotu je špatně předpověděná hodnota citlivá. V této situaci, když chceme určit gradient jednoho výstupního parametru vzhledem k velkému množství výstupních parametrů, tak se jedná o metodou adjungovaných rovnic, neboli metodou zpětných derivací. Z toho vychází princip pro sestrojení skalární funkce mnoha proměnných, kterou je třeba minimalizovat, abychom pro model dostali správné počáteční podmínky. Variační asimilace dat je matematicky složitá úloha, která se obvykle formuluje pomocí operátorů v Hilbertově prostoru. Matematicky je obecná teorie řešení optimalizačních úloh popsána v 7. kapitole českého překladu monografie G. I. Marčuka [2], adjungované rovnice meteorologických modelů v knize [4] stejného autora. Největší aktivitu na vývoji variačních asimilačních metod mělo v uplynulé době ECMWF v Readingu, které úzce spolupracuje s Méteo France. Literatura k tomuto tématu je zatím pouze časopisecká. S použitím v meteorologii je možné se seznámit v článcích [2], [6], [7], [8]. K tématu variační asimilace lze ještě pouze poznamenat, že řešením tohoto problému se mohou zabývat v podstatě pouze velká meteorologická centra, která k tomu mají týmy vysoce kvalifikovaných pracovníků, potřebné velké množství vstupních naměřených dat a vysoce výkonný počítač. 428 Z teorie i praxe je známo, že pro správnou předpověď počasí pomocí meteorologických modelů je velmi důležitá přesnost počátečních podmínek, neboť i při přesném řešení těchto rovnic se chyba obsažená v počátečních podmínkách s časem exponenciálně zvětšuje. V praxi se skutečně ukázalo, že zpřesnění přípravy počátečních podmínek vždy zlepšilo předpovědi. Literatura [1] Baťka M., Bubnová R.: Vertikální kontrola aerologických dat pro objektivní analýzu založená na splinové aproximaci. Meteorologické Zprávy Ročník 43- 1990 – číslo 3, s. 65-69. [2] Coutier P., Thépaut J. N., Hollingsworth A.: A strategy for operational implementation of 4D-Var., using an incremantal approach. Q. J. R. Meteorol. Soc. (1994) 120, pp. 1367-1387. [3] Gandin L. S.: Objektivnyj analiz meteorologičeskich polej, Gitrometeorologičeskoje izdatělstvo, Leningrad 1963. [4] Marčuk: 4islennoje rešenije zadač dynamiky atmosfery i okeana. Gidrometizdat, Leningrad 1974. [5] Marčuk G. I.: Metody numerické matematiky, ACADEMIA Praha 1987. [6] Rabier. F., Thépaut J. N., Courtier P.: Extendid assimilation and forecast experiments with a four-dimensional variation assimilation systém. Q. J. R. Meteorol. Soc. (1998) 124, pp. 1861-1887. [7] Talagrand O.: The use of Adjoint Equations in Numerical Modelling of the Atmospheric Circulation. Proseeding of Workshop on Automatic Differentiation of Algorithmus: Theory, Implementation and Application. Colorado, January 1991. [8] Talagrand O., Courtier P.: Variational assimilation of meteorological observation with the adjoint vorticity equation. Q. J. R. Meteorol. Soc. (1987) 113, pp. 1311-1328. 429 30. Technika programování meteorologických modelů Výběr jazyku programování Meteorologické předpovědní modely jsou založeny na numerické integraci systémů rovnic hydrodynamiky. Realizace předpovědi počasí je proto víceméně záležitostí numerické matematiky. Pro realizaci numerických metod řešení prognostických rovnic je třeba použít vhodný programovací jazyk. V současné době se k programování meteorologických modelů používá prakticky výlučně jazyk FORTRAN. Neznalí situace by mohli říci, proč se nepoužívá některý z novějších jazyků, například PASCAL nebo C, neboť FORTARAN je z těchto jazyků nejstarší, to ovšem není úplná pravda, neboť na rozdíl od jiných jazyků, které se po jejich definování v podstatě neměnily, FORTRAN byl stále doplňován a modernizován, a proto je vlastně zároveň i nejnovější. K tomu je třeba říci následující. Jazyky programování jsou v neustálém vývoji. V průběhu času vznikaly nové jazyky, a i když mnohé významné projekty se z různých důvodů neprosadily, například PL1 svázaný příliš s hardwarem počítačů IBM, nebo ALGOL 68 pro svou složitost a prakticky bez použitelných kompilátorů. Nicméně vznik nových jazyků, i když se některé již nepoužívají, nebyl zcela zbytečný. Nové prvky, které se osvědčily, byly převzaty do nově vytvářených programovacích jazyků. Zároveň s tím byly z jazyků odstraňovány koncepce, které se neosvědčily a prvky které se nepoužívaly. Shrneme-li vývoj jazyků programování pro matematické výpočty pak je následující. První, řekli bychom jazyk vysoké úrovně, obsahující možnost psaní aritmetických výrazů s indexovanými proměnnými, umožňující programovat cykly i jednoduché rozhodování vyvinula firma IBM v druhé polovině padesátých let minulého století. Tento jazyk nazvala FORTRAN, údajně ze slov FORMULA-TRANSLATION. Aby se programy napsané v tomto jazyce daly realizovat na počítačích, nejprve IBM, později i počítačích jiných výrobců, byly napsány ve strojovém kódu kompilátory, které umožnily přeložit program do strojového kódu počítače a program nechat na počítači proběhnout. Můžeme říci, že jazyk FORTRAN byl vlastně definován kompilátorem, který byl vyvíjen zároveň s jazykem. Proto byla také první verse FOFTRANu dosti jednoduchá, ale zato byla efektivní. Zároveň s tím skupina matematiků vedená Petrem Naurem v Curychu ve Švýcarsku se začala zabývat vytvořením obecného jazyka pro zápis algoritmů matematických postupů. Tento jazyk v prvním okamžiku nevycházel z napsání kompilátoru, jeho cílem bylo jazyk přesně definovat pomocí metalingvistických výrazů. Pomocí nich se dalo zjistit, zdali je daná část zápisu programu v tomto jazyce správná, což je dáno syntaxí jazyka. Význam, tedy jak program bude pracovat, je dán sémantikou jazyka. Tímto postupem byl vyvinut velmi elegantní, ale na realizaci kompilátorů v této době poměrně náročný jazyk, který byl podle roku jeho publikování nazván ALGOL 60. Nejvýznamnějším pokrokem jazyka bylo zavedení logických (boolských) proměnných, v důsledku čehož byl aritmetický výraz rozšířen na boolský výraz. Dále použití podprogramů s formálními parametry, zobecnění mezí indexů, lokalizace proměnných v podprogramech atd. Při vývoji kompilátorů pro ALGOL 60 v první polovině šedesátých let se objevily některé problémy, zejména dynamické chápání rozměrů indexovaných proměnných, kde velikost potřebné paměti je možné zadávat obecně až ve vstupních datech pro výpočet. Tím při kompilaci není známo, jak velkou paměť skutečné indexované proměnné potřebují, což se však netýká formálních parametrů, neboť těm se žádná paměť nerezervuje a vytvářejí se pouze ukládací funkce. Dalším složitým prvkem pro realizaci byla možnost použití 430 rekurzivních procedur, které spočívají v tom, že podprogram může vyvolávat přímo nebo i nepřímo sám sebe. Formulace jazyka ALGOL 60 měla na další vývoj FORTRANu velký vliv. Do jazyka byly zavedeny rovněž boolslé proměnné, podprogramy – subroutiny s formálními parametry. Globální proměnné však zůstaly definovány pomocí příkazu COMMON, který ztotožňuje proměnné podle místa v paměti, nikoliv podle jejich názvů – identifikátorů. Z důvodů efektivnosti programů nebyly povoleny dynamické proměnné. Při použití dynamických proměnných musí ukládací funkce indexovaných proměnných obsahovat i rozměry již dříve definovaných indexovaných proměnných, což zpomalovalo výpočet. Také velikost místa v paměti pro indexované proměnné by nebyla již před kompilací programu známa, což je nevýhodné při sdílení paměti více programů při současném výpočtu. Pro složitost nebyly povoleny také rekurzivní procedury. Vývoj FORTRANU byl přímo svázán s vývojem kompilátorů, výsledkem čehož byla geniální myšlenka, že program ve FORTRANU se skládá z hlavního programu a podprogramů – subroutin. Tyto jednotky jsou na rozdíl od ALGOLU a PASCALU všechny stejné úrovně a každá se dá kompilovat samostatně, čímž vzniknou object file (cílové soubory), ze kterých pak Link-editor velice rychle sestaví výsledný spustitelný programem. Tato skutečnost je hlavním důvodem, proč se FORTRAN stal vhodným pro velké projekty. Vývoj FORTRANU byl vždy na určitém stupni vývoje standardizován v USA ASA normou. Byly to normy označené podle roku standardu FORTRAN 66, FORTRAN 77. Jedním z významných doplnění FORTRANu 90, bylo zavedení nového systému definování globálních proměnných pomocí příkazů MODULE a USE, pomocí nichž se přenášejí hodnoty proměnných používaných ve více subrutinách, ovšem podle jejich jmen. FOTRTRAN 90 byl obohacen o mnoho dalších možností, například ukazatele - POINTERy, které se objevily nejdříve v jazyce PL1 vyvinutém firmou IBM a pak i v PASCALU. Zvláštností FORTRANU je také skutečnost, že jsou v něm ponechány i dřívější, již v podstatě nepoužívané příkazy a konstrukce, čímž je umožněno bez problémů a bez úprav použít i starší hotové programy. Také ALGOL 60 nezůstal bez dalšího vývoje. Ve stejném ústavu ve Švýcarském Curychu kolektivem pod vedením Niklause Virtha vznikl jazyk PASCAL. Ten se zřejmě poučil z problémů realizace kompilátorů ALGOLU 60 a pravděpodobně i z realizací FORTRANU. Proto do PASCALU nezařadili dynamické dimenzování indexovaných proměnných a také rekurse. Celý program v PASCALU si stejně, jak tomu bylo i v ALGOLU 60, ponechal strukturu jediné programové jednotky, ve které jsou hierarchicky vložené podprogramy – subroutiny. Touto hierarchií je dán i přenos hodnot proměnných mezi podprogramy, a tím je také určeno, které proměnné jsou v podprogramech lokální či globální. Při kompilaci programu je pak třeba program kompilovat vždy celý. Tento systém se proto nehodí pro velké projekty, na kterých pracuje najednou více programátorů i z důvodů rychlosti kompilace při změnách v podprogramech. Dnes se pro modelování v meteorologii proto používá prakticky výhradně FORTRAN 90, jehož další menší úprava byla provedena v roce 1995. Pro zápis programů pro superpočítače, které pracují s vektorovými procesory, nebo mnoha skalárními procesory jsou k dispozici kompilátory pouze pro FORTRAN. Další vylepšování FORTRANU a jeho doplnění dalšími možnostmi spadá až do našeho 21. století. Pro tyto nejnovější varianty FORTRANU nejsou zatím u nás běžně dostupné kompilátory. Jazyk FORTRAN je v podstatě definován svým kompilátorem, proto pro různé počítače obsahoval často FORTRAN různá rozšíření, které nebyly v té době v jeho americké ASA 431 normě. Když se však osvědčily, byly do normy později zahrnuty, i když s některými malými úpravami. Myslím si, že již i FORTRAN 90, jehož kompilátory jsou u nás běžně k dospozici je na takové úrovni, že plně vyhovuje pro kódování meteorologických modelů. Literatura: [1] Jiří Hřebejk, Ivan Kopeček, Jan Kučera, Pavel Polcar: Programovací jazyk FORTRAN 77 a vědeckotechnické výpočty, Academia Praha 1989 [2] Michael Metcalf, John Reid. FORTRAN 90/95 explained. Oxford University Press 1996 432 31. Možnosti objektivní předpovědi počasí a změn klimatu Každé modelování fyzikální reality nahrazuje tuto objektivní realitu matematickým modelem. Ten sice vychází ze zákonů, které jsou ve fyzikální realitě splněny, často však za určitých dalších předpokladů. Model prakticky nikdy nepopisuje objektivní realitu v úplné obecnosti. Matematický model, v našem případě atmosféry, popsaný soustavou diferenciálních rovnic je vždy zjednodušeným popisem a neobsahuje všechny procesy, které v atmosféře probíhají. Atmosféra je také chápána jako spojité prostředí, i když se ve skutečnosti skládá z velkého počtu molekul, čemuž by odpovídal spíše statistický model. Přechodem z objektivní fyzikální reality k matematickému modelu tak vzniká první chyba, chyba modelu, která závisí na délce předpovědi. Chyby vznikající při předpovědi meteorologických prvků určujících počasí Chybu fyzikálního modelu, do které zahrnujeme, zjednodušení fyzikální reality ale také chybu v zadání počátečních podmínek označme 𝑒0 = 𝑒0 (𝑡). Tato chyba může být zejména pro delší čas t předpovědi extrémně velká. Na tuto skutečnost pro nelineární systémy hyperbolických parciálních diferenciálních rovnic, které se používají pro předpověď v meteorologii, poukázala ve svých pracích ruská matematička O. A. Olejnik [2]. Tyto systémy mají sice omezená a jednoznačně určená řešení, přesto se chyba počátečních podmínek 𝑒0 (0) s rostoucím časem i pro přesné řešení soustavy exponenciálně zvětšuje a řešení pak po určité době již vůbec neodpovídá skutečnému vývoji atmosféry. Tato skutečnost znemožňuje předpověď počasí na delší časový interval. To vše se týká řešení nekonečnědimensionálního matematického modelu, které je přesným řešením rovnic modelu dané počátečními podmínkami. Pro numerické řešení musíme přejít k diskrétnímu modelu. To je v podstatě již jiný model. Diskretizací vzniká další chyba, kterou označme 𝑒1 (𝑡). Tato chyba závisí na způsobu aproximace derivací vzhledem k prostorovým proměnným, na kroku v síti i na časové aproximaci a časovém kroku při integraci. Pro aproximaci rovnic meteorologických modelů hraje důležitou roli, aby správně vybrané zákony zachování, které jsou splněny ve spojitém modelu, byly splněny také i pro aproximaci v tomto v podstatě novém diskrétním modelu. Numerické metody jsou ovšem obvykle formulovány a studovány pro výpočty s reálnými čísly, tedy jako by byly prováděny s nekonečnou přesností. Takové výpočty jsou však technicky nerealizovatelné. Pro realizaci výpočtů se používají počítače. Ty však pracují pouze s konečnou přesností, tedy na konečný počet platných číslic. Tím dostáváme opět v podstatě nový model, který na rozdíl od předchozího pracuje docela jen s celkovým konečným počtem čísel. Na běžných personálních počítačích s procesory INTEL je rozsah čísel typu REAL, tedy s exponentem a mantisou následující. Největší číslo v pohyblivé řádové čárce, tedy typu REAL je 2 umocněno na 128, kde 128 =27 což je v dekadickém zápisu přibližně 3.4028235 E+38 a nejmenší kladné číslo je 2 umocněno na -126, což je v dekadickém zápisu 1.1754944 E-38. Zde můžeme říci, že rozsah hodnot reálných čísel výpočty v podstatě neomezuje. Jinou otázkou je však jejich přesnost, s jakou jsou v počítači zobrazeny. Při výpočtech v pohyblivé 433 řádové, kde jsou čísla zapsána s exponentem a mantisou jsou aritmetické operace prováděny přibližně na 16 dekadických míst mantisy, což je tak zvaná dvojitá přesnost výpočtů. Při použití jednoduché přesnosti se aritmetické operace zaokrouhlují na 7 platných dekadických cifer a výpočty a mezivýsledky a tudíž celé výpočty jsou s přesností na pouhých 7 dekadických cifer. Pro výpočty v meteorologii nemá jednoduchá přesnost smysl, neboť na moderních počítačích jsou v obou přesnostech výpočty stejně rychlé. Ušetří se tím sice polovina paměti pro uložení dat, což vzhledem k velikosti paměti počítačů nebývá potřeba. I při použití dvojné přesnosti je přesnost výpočtu vzhledem k miliardám operací potřebných při výpočtu modelu katastroficky malá, zejména pro diskrétní Fourierovy transformace, nebo pro řešení velkých soustav rovnic vzniklých částečně implicitními aproximacemi. Proto současné superpočítače, které se používají pro integraci meteorologických modelů, mají kromě vysoké rychlosti výpočtů také možnost počítat až několikanásobnou přesností, než obvykle používané personální počítače - PC. Při výpočtu na počítači tedy vzniká třetí chyba, která je dána zaokrouhlovacími chybami při výpočtu. Tuto chybu označme 𝑒2 (𝑡). Tato chyba závisí nejenom na počtu znaků zobrazení čísel, ale také na systému realizace početních operací na počítači. Různé počítače mají různý systém technické realizace, a nemusí mít z hlediska zaokrouhlovacích chyb stejnou aritmetiku. Vliv na chybu vzniklou výpočtem má i způsob naprogramování, neboť operace sčítání a násobení na počítači nejsou asociativní a při sčítání více čísel nejsou ani komutativní. Problémy dělá například sčítání, když sčítanci mají velký rozdíl ve velikosti exponentů. Je-li rozdíl exponentů velký, například pro PC větší než 16 řádů, nejsou malí sčítanci vůbec přičteny. Je to proto, že při sčítání se mantisa menšího čísla posunuje doprava o rozdíl exponentů a pak teprve dojde k sečtení, vlastně v pevné řádové čárce. Výsledky výpočtů se pak mohou i vlivem pořadí sčítání a kódu programu lišit. Proto i programy realizující výpočty je třeba psát inteligentně. Tím, že při numerických výpočtech může dojít k situaci, že výsledky výpočtů jsou v některých případech zcela chybné, se již zabývalo více matematiků. Příklady takových problému jsou například v článku Michala Křižka „Můžeme věřit numerickým výpočtům?“ [1]. Celková chyba 𝑒(𝑡) předpovědi je pak součtem předchozích tří chyb. Chyby vznikají mezi: fyzikální realitou a matematickým modelem 𝑒0 , matematickým modelem a diskrétním modelem po aproximaci 𝑒1 , diskrétním modelem a výsledky výpočtu na počítači 𝑒2 . Celková chyba výpočtu e je tedy rovna součtu 𝑒 = 𝑒0 + 𝑒1 + 𝑒2 . Z uvedeného je zřejmé, že je-li některá z uvedených chyb velká, nemá cenu se snažit, aby ostatní chyby byly velmi malé. V meteorologii se to například týká chyby diferenčních aproximací podle času, kde stačí diferenční schéma druhého řádu přesnosti. Značné zlepšení výsledků meteorologických modelů nastalo, když byla zlepšena příprava počátečních dat, použitím variační asimilace dat. Potvrdilo to skutečnost, že chyba vznikající vlivem počátečních podmínek je velmi významná. Což je tím, že chyba v počátečních podmínkách se s časem zvětšuje exponenciálně. Z předchozího vyplývá závěr, že integrace předpovědních modelů synoptického měřítka je možná jen na určitý relativně krátký čas přibližně jednoho týdne, nejvýše dvou týdnů. Takovéto modely se nazývají střednědobé. Deterministická dlouhodobá předpověď není vůbec možná. Rovnice dynamické části modelu jsou založeny na zákonech zachování a 434 jejich řešení je omezené. Z definice stability je omezené i numerické řešení, což by mohlo vésti k omylu, že tyto rovnice můžeme integrovat na libovolně dlouhou dobu, neboť se jejich řešení nezhroutí. Řešení však již neodpovídá skutečnosti. Pro posouzení, jak rychle se bude řešení vlivem počátečních podmínek odchylovat od skutečnosti, se provádí vhodně zvolenými perturbacemi počátečních podmínek a zajišťuje se, jak rychle se výsledky výpočtů s různými počátečními podmínkami vzájemně rozbíhají. Tomu se říká ansámblové předpovědi. Hodnocení numerických předpovědí i metod integrace modelů Věnujme se nyní ještě problému, jak hodnotit numerické prognózy a přesnost numerických metod. Hodnocení celkových výsledků numerických předpovědí není jednoduché. Modely se skládají v podstatě ze dvou částí. Z dynamické části modelu a parametrizací. Obě části jsou na sobě závislé a zejména pro správnou funkci parametrizací je důležité, aby dynamická část modelu, bez které je nemůžeme použít, správně pracovala. Je přirozené, že hodnocení výsledku modelů musí vždy vycházet ze shody předpovědi ze skutečností. Pro srovnání výsledku se skutečností se ovšem používají statistické metody a ty většinou srovnávají předpověděné a v daném čase skutečné pole meteorologického prvku. Dříve, když se používaly jednoduché metody objektivní analýzy, které pracovaly nezávislé na prognózách modelů, to bylo přirozené. V současné době se pro objektivní analýzu používá výhradně asimilace dat, která spočívá v opravě předpověděných výsledků nově naměřenými daty. Tato měření jsou však k dispozici na mnohem řidší a nepravidelné síti. Tím je výsledek objektivní analýzy závislý na předpovědním cyklu modelu. Důsledkem použití asimilace dat je, že v podstatě každý model má nejlepší výsledky vzhledem objektivní analýze vypočtené vlastním asimilačním cyklem. Použijeme-li pro hodnocení modelu objektivní analýzu z jiného modelu, budou výsledky hodnocení vždy horší, a to zejména v oblastech, kde je k dispozici málo měření, tedy hlavně v oblastech oceánů. Proto, má-li být hodnocení výsledlů modelů objektivní, musí se zakládat na srovnání předpověděných a přímo naměřených hodnot v nepravidelné síti měření. Poznamenejme, že hodnoty předpovědi jsou k dispozici na pravidelné a také dostatečně jemné síti, což umožňuje jejich snadnou a přesnou interpolaci do bodů měření. Možnosti simulace a předpovědi klimatu Podívejme se nyní na problémy současné klimatologie. Dříve se klimatologie zabývala sběrem klimatických dat a jejich zpracováním. Zabývala se proto popisem regionálního klima v různých částech světa a také studiem změn klimatu v minulosti. V současné době by však klimatologové rádi předpovídali nejenom změny klimatu do budoucnosti v jeho přirozeném vývoji, ale i vliv lidské činnosti na změny klimatu. Jaké jsou nyní možnosti k řešení tohoto problému? Klimatické úlohy studované v současnosti bych rozdělil do dvou skupin. Do první skupiny by patřila simulace regionálního, nebo místního klimatu na Zemi v závislosti na celkovém klimatu a také na jeho případných změnách. Tyto simulace mají časově rozměr desítek let. V tomto případě také můžeme předpokládat, že se globální stav klima příliš drasticky nezmění. Úkolem simulace je pak výpočet rozložení klimatu v daném 435 regionu. To znamená výpočet průběhu fyzikálních parametrů, jako jsou teplota atmosféry, povrchu Země oceánů, srážky, proudění atd. Kvalitu výsledků takových simulací můžeme hodnotit, můžeme totiš simulovat klima z nedávné minulosti, jejichž klima v současnosti již známe. Úlohy tohoto typu řeší klimatologie celkem do jisté míry úspěšně již určitou dobu. V obecném případě předpokládáme, že známe změny globálních parametrů atmosféry a na základě jejich vývoje předpovídáme, jaký vliv budou mít na místní klima. Tato úloha je dnes označována, jako klimatické scénáře. Tedy například, co se stane v Čechách, když se globální teplota zvýší, nebo sníží například o 5 stupňů Celsia. Což jsou dva různé a v podstatě opačné scénáře. Do druhé skupiny by měla patřit skutečná předpověď změn klima na Zemi. Podívejme se nyní, co brání úspěšnému modelování změn klimatu na Zemi. Hlavním problémem je, že neznáme přesně všechny fyzikální zákony, které k takové předpovědi potřebujeme. Jsou to zákonitosti, kterými se řídí sluneční činnost, související s vyzařováním v různých částech spektra, které se projevuje v cyklech slunečních skvrn. Přesně také neznáme vliv změn pohybu Země kolem Slunce, jako je elipticita dráhy Země kolem Slunce a precese směru zemské osy na množství energie přicházejícího k nám ze Slunce a zejména také na geografické rozložení tohoto přítoku tepla na povrch Země. Také neumíme předpovědět sopečnou činnost, která má na teplotu vliv emisemi sopečného prachu do atmosféry. Neznáme také všechny zpětné vazby při absorbování energie přicházející ze Slunce Zemí a vyzařování této energie do vesmíru. Ty závisejí také na chemii atmosféry, množství skleníkových plynů jako je vodní pára, kysličník uhličitý, metan a ozón. Zdá se, že jednou z nejpravděpodobnějších hlavních příčin kolísání teploty je sluneční činnost. O jejím vlivu se usuzuje ze sledování vývoje slunečních skvrn. Její vliv na klima také do jisté míry potvrzuje nízká sluneční aktivita (Maurerovo minimum) v období malé doby ledové na začátku druhé poloviny druhého tisíciletí. Až lidstvo dokáže na základě metod předpovědi klimatu rekonstruovat průběh klimatu v Evropě v průběhu posledního tisícíletí bez použití průběhu známých naměřených dat v tomto tisíciletí, se kterými ji pak porovná, a zjistí shodu, pak bude teprve jasné, že předpovědi klimatu již rozumíme a byl v tomto oboru učiněn základní krok. Na závěr bych shrnul, proč je předpověď vývoje klimatu na Zemi v současné době seriózním způsobem nerealizovatelná. Je to dáno tím, že v současné době ještě neznáme dostatečně všechny k tomu potřebné fyzikální vlastnosti naší Země, její atmosféry i kosmu, zejména činnost Slunce. Matematické modely bez hlubších fyzikálních znalostí tento problém sami nevyřešit nemohou. Vyřešení problému předpovědi klimatu je tedy otázkou vzdálenější budoucnosti. Literatura [1] Křížek M.: Můžeme věřit numerickým výpočtům? Pokroky matematiky, Fyziky a astronomie, ročník 56 (2011) č. 4 s. 290-297. [2] Olejnik O., A.: Razryvnyje rešenija nelinejnych differenciálnych urovnenij. Uspechi matematičeskich nauk, tom XII, vyp. 3. maj 1957. s. 3-73. 436 Dodatky Modifikace rovnic baroklinního modelu se stavovou rovnicí pro vlhký vzduch Starší meteorologické modely v hydrostatickém přiblížení používaly pro vztah mezi polem teploty a geopotenciálu hydrostatickou rovnici se stavovou rovnicí pro suchý vzduch. Stavová rovnice tedy měla známý tvar nebo též p RT p RT kde plynová konstanta R byla použita pro suchý vzduch Rd 287 J kg 1 K 1 . Současné modely však používají stavovou rovnici pro vlhký vzduch. A to s plynovou konstantou pro suchý vzduch a virtuální teplotou (na př. německé modely, model PERIDOT), nebo proměnnou plynovou konstantou R, která závisí na vlhkosti vzduchu (modely ARPEGE, ALADIN). Stavová rovnice má pro libovolný plyn, tedy i pro vodní páru tvar e v Rv T kde v je hustota vodní páry, e parciální tlak vodní páry, T absolutní teplota a Rv 461 J kg 1 K 1 je plynová konstanta pro vodní páru. Studujme nyní směs plynů (což dále aplikujeme pro suchý vzduch a vodní páru) v určitém objemu V vlhkého vzduchu při teplotě T. Podle Daltonova zákona zaujímá každý plyn celý objem a splňuje svoji vlastní stavovou rovnici. Celkový tlak směsi plynů je pak dán součtem parciálních tlaků jednotlivých plynů. Nahradíme-li ve stavové rovnici hustotu poměrem M/V, kde M je hmota plynu v objemu V, můžeme psát stavové rovnice pro jednotlivé plyny ve tvaru p j V M j R j T kde p j je parciální tlak, M j je hmotnost a R j je plynová konstanta pro j-tý plyn. Sečteme-li tyto rovnice pro n jednotlivých plynů pře index j máme n n j 1 j 1 pV p jV T M j R j n kde p p j je celkový tlak směsi plynů. Dělíme-li obě strany předchozí rovnice celkovou j 1 n hmotností směsi plynů M M j dostaneme vztah tvaru j 1 p RT kde R plynová konstanta pro směs plynů je rovna n M j R Rj j 1 M M / V je hustota směsi plynů. Použijeme-li předchozí vztah pro suchý vzduch a vodní páru v daném objemu vzduchu platí vztah 437 R Md Mv Rd R Md Mv Md Mv v kde M d je hmotnost suchého vzduchu a M v je hmotnost vodní páry v daném objemu. Dělíme-li čitatele a jmenovatele zlomků na pravé straně rovnice hodnotou M d a nahradíme-li zlomky M v / M d hodnotou Q, což je směšovací poměr vodní páry a suchého vzduchu máme R R R 1 1 Q Rd Rv Rd 1 v Q Rd 1 v 1 Q Rd 1 0.61 Q 1 Q 1 Q Rd 1 Q Rd kde Rv / Rd 1 461 / 287 1 0.6063 0.61 . Vynásobením posledního přibližného vztahu Rd 0.61 2 Q Protože Q je 1 Q kladné a mnohem menší než 1, můžeme člen s druhou mocninou Q zanedbat. Pro vlhký vzduch se stavová rovnice obvykle píše s virtuální teplotou, kterou definujeme vztahem hodnotou 1+Q zjistíme, že v posledním vztahu je zanedbán člen R Tv T 1 v 1 Q T 1 0.61 Q Rd stavová rovnice má pak tvar p Rd Tv . Ve starších modelech se používalo v první větě termodynamické specifické teplo při konstantním tlaku rovněž pro suchý vzduch. V současných modelech se pro specifické teplo vlhkého vzduchu používá přesnější vztah, odvozený obdobně jako pro stavovou rovnici. Studujme izobarické oteplování no ochlazování 1 kg suchého vzduchu a Q kg vodní páry, pak podle první věty termodynamiky máme (1 Q)H 1 c pd dT Q c pv dT ( při p const ) pro jednotku hmoty pak máme H c c pd C 1 Q 1 Q pv dT c pd 1 pv 1 Q dT c pd dT c pv dT c 1 Q 1 Q 1 Q c pd pd kde jsme zanedbali obdobně jako výše člen s činitelem Q 2 . Protože specifické teplo pří konstantním tlaku má je pro suchý vzduch rovno c pd 1004 J kg 1 K 1 a pro vodní páru c pv 1810 J kg 1 K 1 , odtud c pv c pd 1 0.802 0.8 . Termodynamickou větu při konstantním tlaku můžeme tedy psát ve tvaru H c pQ dT kde specifické teplo vlhkého vzduchu při konstantním tlaku je rovno c pQ c pd 1 0.8 Q Všimněme si nyní, kde se tato zobecnění projeví v modelu. Stavová rovnice pro vlhký vzduch modifikuje zejména hydrostatickou rovnici, kterou v p-systému napišme ve tvaru 438 1 p kde je geopotenciál tlakových hladin. Dosazením do předchozí rovnice ze stavové rovnice p Rd Tv můžeme hydrostatickou rovnici psát ve tvaru R T d v nebo Rd Tv p p ln p v -systému má pak hydrostatická rovnice tvar ln RTv kde jsme plynovou konstantu pro suchý vzduch Rd označili písmenem R bez indexu d. V rovnicích pro změnu hybnosti se v -systému objeví virtuální teplota ve členech horizontálního gradientu tlaku RTv ln ps . I když první věta termodynamická je psána pro absolutní teplotu (nikoliv virtuální teplotu) a má tvar dT cp dt je při obecnějším přístupu pro vlhký vzduch modifikována tím, že specifické teplo c p je použito pro vlhký vzduch. Na pravé straně se pak objeví virtuální teplota ve všech členech jako důsledek vyjádření hustoty ze stavové rovnice. Virtuální teplota ve vyjádření dp odpovídá stejnému vyjádření členu vyjadřujícího dt konversi mechanické a celkové potenciální energie, neboť člen na prvé straně musí odpovídat práci vykonané horizontálním gradientem tlaku. zobecněné vertikální rychlosti 439 Modelové atmosféry Hodnoty meteorologických prvků – proměnných jsou definovány v daném časovém okamžiku t pro každý bod prostoru, přesněji řečeno pro každý bod atmosféry Země. Poloha bodů v prostoru je dána jejich kartézskými souřadnicemi x, y, z. Systém, který používá tyto prostorové souřadnice, se v meteorologii nazývá z-systémem. V meteorologii se však často používá místo výšky z nad hladinou moře (nebo obecněji výšky nad určitou plochou stejného geopotenciálu) tlak p. Důležité však je, že vztah mezi z a p je vzájemně jednoznačný a monotónní. Nyní si již můžeme definovat barotoropní atmosféru. Modelovou atmosféru nazveme barotropní, jestliže hustota vzduchu je funkcí pouze tlaku, to můžeme zdůraznit vztahem (1) p Tato vlastnost se ovšem týká vztahu ke všem třem prostorovým nezávisle proměnným. Hustota p tedy není funkcí x, y. Hustota je takto vlastně definována v p-systému jako veličina konstantní na souřadnicových p-plochách. V hydrodynamice je obvyklé popisovat stav vektorem rychlosti V, tlakem p a hustotou . V meteorologii je však obvyklejší hustotu nahradit ze stavové rovnice p (2) RT kde je specifický objem, R plynová konstanta pro suchý vzduch a T absolutní teplota. Proto přirozenou další otázkou je, jak je to v barotropní atmosféře s teplotou? V barotropní atmosféře specifický objem, jakožto převrácená hodnota konstantní hustoty, je na p-plochách rovněž konstantní. Protože pro barotropní atmosféru je na p-ploše konstantní tlak p i specifický objem , vyplývá ze stavové rovnice (2), že je konstantní i absolutní teplota T. Ze stavové rovnice je tedy zřejmé, že barotoropní atmosféru můžeme charakterizovat také tím, že teplota T je funkcí pouze tlaku p. Obě definice jsou tedy ekvivalentní. Výsledek můžeme shrnout následovně: v barotropní atmosféře jsou izobarické plochy (plocha konstantního tlaku) současně plochami izopyknickými (konstantní hustoty), izosterickými (konstantního měrného objemu) a izotermickými (konstantní teploty). Je ovšem jasné, že tlak p je obecně funkcí všech tří prostorových proměnných x, y, z. Proto v z-systému je i pro barotropní atmosféru hustota funkcí všech tří prostorových proměnných, tuto funkci na rozdíl od funkce (1) označme ~ a definujeme ji vztahem ~( x, y, z) px, y, z (3) p RT , kde 1 , neboli Derivujeme-li tento vztah parciálně podle x a y máme ~ p a x p x ~ p y p y Protože funkce p je pouze funkcí p, její derivace, kterou označme B p (4) je rovněž p funkcí pouze p. Funkce B p se nazývá koeficientem barotropie. B p můžeme vyjádřit jako funkci termodynamických parametrů. Zapíšeme-li vztahy (4) pomocí symbolu gradientu, pak dostaneme rovnici 440 ~ B p (5) Tato rovnice nám říká, že v barotropní atmosféře jsou gradient hustoty a gradient tlaku úměrné, na vrstevnicových mapách veličin ~x, y a px, y to znamená, že čáry konstantního ~ jsou zároveň čarami konstantního p. Pro homogenní atmosféru je konstantní a tedy B 0 a ~ 0 . Pro izotermní atmosféru je teplota T konstantní, není tedy funkcí ani tlaku p. Ze p 1 stavové rovnice derivováním podle p máme B . RT p RT Pro teplotu T můžeme postupovat obdobně, jako jsme postupovali pro vyjádření hustoty v z-systému. Teplota T je pro barotropní atmosféru funkcí pouze p. Označíme-li obdobně teplotu v z-systému jakožto funkci prostorových proměnných ~ T ( x, y, z ) T px, y, z (6) derivováním dostaneme vztah obdobný vztahu (5) ~ T (7) T p p Všimněme si ještě jedné obecnější barotropní atmosféry, a to polytropní atmosféry. Polytropní atmosféra je modelová atmosféra v hydrostatické rovnováze, kterou charakterizuje lineární změna teploty s výškou. Vertikální gradient je tedy konstantní a průběh teploty s výškou je dán tedy vztahem T T0 z (8) Pro odvození dalších vztahů pro polytropní atmosféru použijeme hydrostatickou rovnici ve tvaru z RT (9) ln p g kde R je plynová konstanta pro suchý vzduch R=287 [Joule/kg.K]. Standardní atmosféru NASA-USA Pro dokreslení uvedeme typické hodnoty , T0 , p0 pro skutečnou atmosféru. Jako přiblížení skutečné atmosféry zvolíme standardní atmosféru NASA-USA Tato referenční atmosféra je definovaná následovně: 1) Atmosféra se skládá ze suchého vzduchu. 2) Přízemní tlak (na úrovni hladiny moře pro z=0) je p=1013.25 hPa. 3) Přízemní teplota je 150 Celsia, tedy T0 288.15 K. 4) Vertikální pokles teploty s výškou je 0.65 stupňů Celsia na 100 metrů do výšky 10 769 m (výška tropopauzy standardní atmosféry). 5) Pro výšku z větší než 10 769 m je atmosféra izotermní (teplota konstantní a rovna -55 stupňů Celsia tj. 218.15 K). 6) Tíhové zrychlení země je g=9.80665 m/sec2. Hodnotu vertikálního gradientu označme . Tento gradient je dán derivací do výšky z 10 769m definuje hodnotou 441 dT [K/m] dz pro NASA atmosféru je tedy 0.0065 [K/m] Po dosazení teploty ze vztahu (8) do hydrostatické rovnice (9) máme z R T0 z lg p g což přepíšeme do matematicky přehlednějšího tvaru z B z A lg p kde T A 0 44330.77 (10) (11) (12) (13) R (14) 0.1902286 g kde číselné hodnoty jsou pro NASA standardní atmosféru. Pro integraci vztahu (12) podle proměnné z napišme tuto derivaci, jako derivaci inversní funkce d ln p 1 1 (15) dz B zA odtud integrací B z z d ln p 1 dz 0 dz dz B 0 z A (16) integrál na levé straně je integrál derivace, na pravé straně integrál z výrazu typu G' x Gx dx , který se substitucí Gx t , odkud G' xdx dt se převede na integrál dt lg t C , kde C je integrační konstanta kterou můžeme napsat ve tvaru C lg t 0 . t Můžeme tedy psát p 1 zA ln ln (17) p0 B A Dosadíme-li do vztahu (17) hodnoty z z 0 0 a p p0 , vidíme, že vztah (17) se je splněn identicky. Ze vztahu (17) dostáváme jednak vztah p B z ( p) A1 p0 Tento vztah nám určuje výšku z, jakožto funkci tlaku a jednak protože (18) z A T0 z T A T0 T0 dostáváme tradiční vztah 1 g p T B T R p0 T0 T0 (19) 442 Ze vztahu (19) vyplývá, že pro tlak p konstantní je také teplota T konstantní a polytropní atmosféra je barotropní. Abychom vypočetli interval tlaku, ve kterém vzorec (18) pro NASA standardní atmosféru platí, musíme vypočítat tlak příslušející výšce z 10769m . Ze vztahu (18) vypočteme p, máme 1 A z p exp ln p0 ln B A odkud vypočteme, že tak p odpovídající výšce z 10769m je p 234.66hPa . (20) Pro tlak menší než p 234.66hPa vypočteme výšku příslušnou tlaku p jednoduše integrací hydrostatické rovnice (2), kde na pravé straně je konstanta řekněme R R C Tstr 218.15 6384.3 g g Proto pro p menší než p 234.66hPa máme z( p) 10769 C ln(234.66 / p) (21) Zvláštním případem polytropní atmosféry je atmosféra adiabatická, jejíž gradient teploty je sucho-adiabatický gradient teploty 0.00980 C / m , atmosféra izotermní a atmosféra homogenní. Baroklinní atmosféra je taková atmosféra, ve které hustota je funkcí tlaku i teploty, tedy p, T . Podle stavové rovnice má tento vztah následující podobu p / RT . Baroklinita znamená, že v p-systému je teplota T funkcí nejenom tlaku p, ale i horizontálních souřadnic x, y. Odtud také plyne, že i hustota je v p-systému funkcí nejenom p, ale i horizontálních souřadnic x, y. 443 Horizontální difuze V modelech se často provádí horizontální difuze druhého i čtvrtého řádu operátory a 4 . Difuze je aplikována obvykle na konservativní veličiny: potenciální teplotu , specifickou vlhkost Q a pro složky toku hmoty ps u , ps v . Operátory uvažujeme v 2 křivočarých souřadnicích, 2 2 x 2 y 2 souřadnicích a tedy m 2 2 konformní mapy, proto , kde m je koeficient zkreslení konformní mapy. Členy difuze jsou časově aproximovány explicitně. Difuze k2 pro: 2 složky rychlosti větru (difuze hybnosti) u k2 t v k2 t m mps u ps m mps v ps teplotu (difuze potenciální teploty ( . ps ) provádíme ve T ). Protože difuzi vrstvách, kde tato veličina je konstantní je T k 2 ps m 2 ps T t specifická vlhkost Q k2 m2 Q t Difuze k 4 pro: 4 složky rychlosti větru u k4 t v k4 t teplota m m2 mps u ps m m2 mps v ps T k 4 ps m 2 m 2 p s T t specifická vlhkost označme Q k4 m2 m2 Q t časové schéma pro členy tření a difuze je Eulerovo, tvaru 444 f t t f 2 t t t f t t Podmínky stability jsou pro uvedené časové schéma následující: Pro difuzi k2 aby schéma bylo nejen stabilní, ale i monotonní je třeba, aby 2 k2 t 1 2 16 x . Obdobně pro difuzi je třeba, aby 4 k4 t 1 . x 4 128 Koeficienty difuze volíme následovně: k 2 M min 1 x ,[ m2 / s ] kde M min je minimální hodnota koeficientu zkreslení m konformní mapy na předpovědní oblasti. 3 k4 0 .2 M min 1 x ,[ m4 / s ] . 445 Rotace geografických souřadnic Při použití geografických souřadnic je třeba někdy přejít od standardního systému geografických souřadnic, jehož osa prochází severním a jižním pólem země přejít k jinému obecnému systému geografických souřadnic, jehož osa prochází středem referenční sféry aproximující zem a jejíž pól není shodný se severním pólem, ale je to bod o souřadnicích p , p (zeměpisná šířka a zeměpisná délka pólu rotovaného systému geografických souřadnic) které jsou zadány v přirozeném systému geografických souřadnic. K systémem geografických souřadnic nechť je přiřazen systém pravoúhlých souřadnic x, y, z tak, že vektory souřadných os i, j, k tohoto systému, vycházejí ze středu referenční sféry, jejich směr je dán geografickými souřadnicemi 0, 0 , , 0 2 a vektor k směřuje k severnímu pólu a tedy pro tento vektor je . Geografické a 2 kartézské souřadnice jsou pak spojeny vztahy x r cos cos (1) y r sin cos z r sin kde 0r 0 2 (2) 2 2 Pro studium otáčení můžeme bez ztráty obecnosti použít body jednotkové sféry, a proto položme r=1. Celkové otočení systému souřadnic do nové polohy provedeme ve dvou krocích. V prvním kroku otočíme soustavu souřadnic, tedy jednotkové vektory i, j, k otočíme kolem osy otáčení, dané vektorem k, o úhel p ( který je měřený proti směru chodu hodinových ručiček). Dostaneme tak novou soustavu určenou jednotkovými vektory i´,j´,k´. Tato nová soustava je dána jako lineární kombinace původních vektorů i, j, k tvaru i i cos p j sin p j i ( sin p ) j cos p (3) k k Tuto lineární kombinaci můžeme napsat ve tvaru násobení vektoru (i, j, k) maticí transformace A zprava. Tedy cos p sin p 0 (4) i , j , k i , j , k sin p cos p 0 0 1 0 446 Ve druhém kroku otočíme soustavu i´,j´,k´ kolem osy i´ o úhel p , který je pólovou vzdáleností nového rotovaného pólu vzhledem k severnímu pólu a je tedy p p . 2 Dostaneme tak výslednou soustavu i´´, j´´, k´´ , která je dána transformačním vztahem 1 0 (i , j , k ) (i , j , k ) 0 cos p 0 sin p 0 sin p cos p (5) Celkovou transformaci pak dostaneme dosazením vztahu (4) do vztahu (5). Celková transformace je pak dána vztahem cos p i , j , k i , j , k sin p 0 sin p cos p cos p cos p sin p sin p sin p cos p sin p i , j , k T cos p (6) kde matice T v předchozím vztahu je součinem matic ze vztahů (3) a (4). Otočení nám představuje lineární transformaci Eukleidova prostoru. Tato transformace je navíc ortogonální a matice ve vztahu (6), kterou označme T je ortogonální maticí , tj. platí TT´= T´T=E , kde T´ znamená transponovanou matici a E matici jednotkovou. O ortogonalitě matice T se snadno můžeme přesvědčit vynásobením matice T maticí T´. Z toho vyplývá, že platí T 1 T . Dále z lineární algebry je známo, že pro platí-li pro souřadnicové soustavy vztah (6), pak souřadnice x, y, z vzhledem k původní bázi jsou vyjádřeny pomocí nových souřadnic x´´,y´´,z´´ vyjádřeny vztahem x x (7) y T y z z odkud z ortogonality matice T vyplývá cos p x x y T y sin p cos p z z cos p sin p sin p cos p cos p cos p sin p 0 x sin p y cos p z (8) Dosadíme-li do vztahu (8) za x, z, y, ze vztahu (1) pro r=1, tedy x cos cos x cos cos y cos sin y cos sin z sin z sin provedeme vynásobení maticí T´ dostaneme cos cos cos cos p cos sin p sin (9) cos sin sin p sin cos p cos cos p sin sin p cos sin cos p sin sin p cos cos p sin sin p cos po úpravě máme (10) 447 cos cos cos cos p cos sin cos p cos sin p sin p sin (11) sin sin p cos sin p cos p sin Použijeme-li nyní vztahy sin p sin( 2 cos p cos( p ) cos p 2 p ) sin p můžeme vztahy (11) přepsat do tvaru cos cos cos cos p cos sin sin p cos sin p cos p sin (12) (13) sin cos p cos sin p sin p sin Vztahy (13) můžeme použít již přímo k výpočtu goniometrických funkcí nových dvoučárkovaných rotovaných geografických souřadnic , bodů určených souřadnicemi , v přirozeném geografickém systému. Po výpočtu sin vypočteme cos tohoto úhlu ze vztahu cos 1 sin 2 (14) a pak ze vztahů (13) sin ,cos , je však třeba ošetřit výpočet goniometrických funkcí nových souřadnic pro body ležící v okolí pólu rotovaných souřadnic, neboť souřadnice není pro pól definovaná a při výpočtu v těsném okolí pólu by mohlo dojíti k dělení nulou. Proto když cos 10 7 hodnoty sin ,cos nepočítáme a bod považujeme za pól rotovaných souřadnic. 448 Výpočet vah vlivu řídícího modelu V tomto dodatku uvádím původní používané váhy pro spojení řídícího a lokálního modelu, jak je původně navrhl P. Kållberg. V modelu na omezené oblasti vypočteme nové hodnoty v zóně při bočních okrajích výpočetní oblasti po provedení integračního kroku následovně. Obdržíme je jako lineární kombinaci hodnot předpověděných řídícím modelem pracujícím na větší oblasti s řidší sítí (nejčastěji globálním nebo polokoulovém modelem) interpolovaných na hustší síť lokálního předpovědního modelu a hodnot předpověděných lokálním předpověděným modelem pracujícím na této hustší síti. Nová hodnota prognostické proměnné je pak dána vztahem 1 u 1 (1 )(u 1 2tDu ) u~ 1 ~ 1 je hodnota v tomtéž je výsledná hodnota předpověděná lokálním modelem a u kde u uzlovém bodě interpolovaná z hodnot předpověděných řídícím modelem viz práci [1]. Váhy definujeme následovně: označíme-li hraniční bod indexem 0 a uzlové body vzdálené I x od hranice indexem I, pak váhy , které v našem modelu označujeme H(I) jsou definovány vztahem H ( I ) 1 TANH ( AF I ) kde I probíhá od 0 do MW. Váhy s rostoucím I klesají od jedné k nule nejdříve rychleji a pak stále pomaleji. Hodnota AF vyjadřuje celkovou strmost poklesu. Hodnotu H(MW) považujeme za tak malou, že další hodnoty H(I) pro I větší než MW klademe rovny nule. Proto průběh vah můžeme určit následovně: zadáme hodnotu nejmenší váhy H(MW) kterou označme EPS a položme například EPS=0.002. Pak zadáme-li počet nenulovách vah jako MW, můžeme z těchto hodnot vypočítat hodnotu AF určující strmost poklesu vah. Vezmeme-li v úvahu, že k funkci TANH neboli v obvyklém matematickém zápisu tgh definované vztahem e x e x y tgh( x ) x e e x je inversní funkce x 0 .5 ln 1 y 1 y Položíme-li nyní TANH ( AF MW ) 1 EPS dostaneme odtud 2 AF MW 0 .5 ln 1 EPS [1] P. Kållberg: Test of a Lateral Boundary Relaxation Scheme in a Barotropic Model. ECMWF Internal Report 3. February 77. 449 Vztah mezi sférickými a kartézskými souřadnicemi Nechť x, y, z, jsou kartézské souřadnice bodu P a 𝜆, 𝜑, 𝑟 jsou polární souřadnice bodu P, což je znázorněno na obrázku. Naším úkolem nyní bude si vyjádřit kartézské souřadnice bodu P x, y, z, pomocí sférických souřadnic 𝜆, 𝜑, 𝑟. Průmět průvodiče bodu P do roviny x, y OP‘ má délku 𝑂𝑃‘ = 𝑟 cos 𝜑 = 𝑟 sin 𝜃 Promítneme-li úsečku OP‘ na osy x a y a r na osu z, dostaneme 𝑥 = 𝑟 cos 𝜑 cos 𝜆, 𝑦 = 𝑟 cos 𝜑 sin 𝜆 , 𝑧 = 𝑟𝑠𝑖𝑛𝜑 Inverzní transformaci dostaneme následovně: Umocníme-li souřadnice x, y, z na druhou a sečteme, dostaneme 𝑟 2 = 𝑥 2 + 𝑦 2 + 𝑧 2 Z obrázku vidíme, že platí tan 𝜆 = 𝑦/𝑥, sin 𝜑 = 𝑧/𝑟, 𝑟 = √𝑥 2 + 𝑦 2 + 𝑧 2 .
Podobné dokumenty
Kapitola 1 - Úvod do teorie pole
zdánlivé síly působící na hmotná tělesa v neinerciálních vztažných
soustavách Σ .
Fyzikální zákony jsou vyjádřeny diferenciálními rovnicemi mezi
vektorovými a tenzorovými poli v prostoročase.
text práce - Katedra geoinformatiky
Dalším cílem byla integrace zmíněných dat do GIS systémů. Součástí byl opět popis
uvedených programů a možností využití. Jednalo se o open source framework Hadoop
a nástroj GIS Tools For Hadoop.
Po...
Krajská výstava, Bytom PL
Krajská výstava Bytom - Polsko, 21.05.2006
Dne 21.5.2006 probíhala Krajská výstava psů Bytom – Polsko.
Pro posuzování německých ovčáků byl delegován „domácí“ rozhodčí pan Marek
Czerniakowski, které...
Transport vody a tepla v porézním prostředí s vlivem mrznutí
kde ql značí předepsanou hodnotu průmětu objemového toku
vody do normály n, αc koeficient přestupu tepla a ϑ∞ okolní teplotu. Na závěr uvedeme počáteční podmínky ve tvaru
u = u0 a ϑ = ϑ0, kde u0 a ...
hlavní články – main papers - Časopis Meteorologické zprávy
dálnice mezi Prahou a Brnem. Koncepční model oblačnosti comma byl demonstrován na případu z 31.5.2001,
kdy byla na území České republiky zaznamenána tornáda. K vývoji silné konvekce přispěly dynami...