Kaţdému upřímému čtenáři kněz Václav Philomates z Jindřichova

Transkript

(57a)
K. V. Ph.1
Kaţdému upřímému čtenáři kněz Václav Philomates z Jindřichova
Hradce napředi pozdravení.
V Jindřichově Hradci, více téměř německý neţli českyii mluví. A kteříţ sou tu rodilí Čechové, velmi
nezpůsobně mluví, admittentes germanismos sat ineptos.2
Nedivím se tomu ţe Laurentius Valla, muţ v latinském jazyku náramně výmluvný, tak
velmi se horlí Inepta phrasis boëmica horlím se. Lépe jest říci horlím absolute.3Jako téţ při onom
slovu pečovati se, nechtěj se o to pečovati. Obsoleta et repudianda phrasis.4 na ty kteříţ ten jazyk
svou blekotností hanebně zprznili; a přečistú latinu ziii jazyku řeckého pošlú,5 skrze
přiměšování jiných postraných a nevzácných jazykův šeredstvím lehkomyslnýmiv v zkázu
uvedli. Kdeţ toho lítost maje, Aulica et inerudita atque barbara phrasis est Kdeţ toho lítost maje.6
To slovo kdeţ nic se tu netrefuje; ačkoli jiţ tak mnozí počínají mluviti. Viz o tom více v Přídavcích
list <236b>v. o to pracoval aby toho ušlechtilého jazyku nakaţení zase napravil. Jakoţ pak o
tom znamenité knihy (jenţ mají tytul Liber elegantiarum) sepsal; 7 aby z ních se učili všickni
kteříţ právě a čistě chtí latině mluviti a uvarovativi se všelijakých barbarismů a solecismů, t.
nepravého převráceného a zle zvučícíhovii mluvení. inepta grandiloquentia8 Čehoţ někdejší staří
|[(57b) latinští učitelé (jako Jeronym,9 Ambroţ,10 i jiní jím podobní) pilně šetřili. Po níchţ
přišli jiní s kuchyňskou latinou11 (jako Scotus,12 Thomas,13 Albertus14 a jiní jím podobní);
kteříţ aby jejích marné mudrování průchod mělo, potvorné terminy(jako volitio,15 filiatio,16
ecceitas,17 et sic de aliis18) kvůli sobě tvořili; ješto latinská máti k takovým dětem se nezná.
Ale buď Bohu z toho chvála, ţe nynější latinští učitelé, jakoţ o to usilují aby mnohá zavedení
a bludy oznámili a pravdě nás učili, tak i o to pilnost mají aby čemuţkoli nás učí to čistou
latinou sepsali.19 A některý prosták dí Buď Bohu chvála, ţe svatý Pavel napsal, ne v moudrosti
1
»Kněz Václav Philomates«; zkratkou K. V. P. (nebo častěji V. P.) se takto uvádí původní Philomatův text aţ
do konce oddílu Etymologia na fol. 156b.
2
»dopouštějíce se velmi nevhodných germanismů.«
3
»Nevhodná česká vazba horlím se. Lépe jest říci horlím bez zvratného zájmena.«
4
»Zastaralá a zavrţeníhodná vazba.«
5
V 16. století se běţně předpokládala genetická i kulturní nadřazenost klasické řečtiny nad latinou. Za pramatku
všech jazyků se povaţovala hebrejština.
6
»Dvořácká, nevzdělaná a barbarská vazba jest Kdeţ toho lítost maje.«
7
viz fol. 4a, pozn. 27
8
»nejapná velkohubost«
9
10
Aurelius Ambrosius (337/340 - 397), církevní otec; milánský biskup, tvrdý odpůrce ariánství; autor mnoha
exegetických, moralisticko-asketických a dogmatických spisů, skladatel církevních hymnů
11
»s neklasickou scholastickou latinou«
12
Johannes Duns Scotus, zv. Doctor Subtilis (asi 1265 - 1308), františkánský mnich; teolog a filosof, zakladatel
realistického směru, tzv. scotismu, ve scholastické filosofii.
13
Thomas Aquinas, zv. Doctor communis, Doctor Universalis nebo Doctor angelicus (asi 1225 - 1274),
dominikánský mnich; nejvýznamnější scholastický filosof a teolog, zakladatel tzv. thomismu ve filosofii, chtěl
postavit teologii na aristotelovský vědecký základ.
14
Albertus Magnus (asi 1193/1206 - 1280), dominikánský mnich; významný scholastický teolog a filosof, učitel
Tomáše Aquinského; usiloval o dosaţení koexistence aristotelovské filosofie a vědy s teologií.
15
»chtění«
16
»synovství, filiace« (vztah mezi Bohem Otcem a Kristem)
17
»očividnost«
18
»a tak podobně«
19
viz fol. 4b
řečiviii, a ţe Bůh zbláznil moudrost tohoto světa.20 Ačťix jest pravá věc, ţe puritas sermonis valde utilis
et laude digna est.21
I pročeţ by tehdy také jiní jazykové všelijací, své čistoty neměli?x Anobrţ proč lidé
toho jazyku v němţ s zrodili krásy zanedbávají, a cizími slovy od ledskuds přišlýmixi kaziti jej
dopouštějí? A to se děje nejn v kvapném mluvení, ale i v rozvaţeném psaní. Protoţ horlím i
já, a divím se tomu ţe Čechové ozdobného jazyku svého v poctivosti nemají; nedbajíce
zachovávati způsobu výmluvnosti té kteráţ naň náleţí. A to ne jen v mluvení ale i v psaní,
zvláště pak a nade všecko v Písmě svatém, Starého i Nového testamentu. Neb biblí jiţ |(58a)
několikrát imprymovali,22 a tu vţdy (nevím svevolným-li nedbanímxii čili prostým
nevědomím) toho se dopustili ţe mnoháxiii slova neupřímě23 z latiny vyloţili.
⎧ ho
⎫
⎧
jejich
Místo ⎨ mu
⎬ imprymovali ⎨
ů
⎩ ou
⎭
⎩
jeho
jich
jemu
ův
ú
Coţ se těch dvou slov tkne jest a sou neb sú: ta neslušně zbytečněna mnoha místech kladli, aţ
do ošklivosti čtení i poslouchání. Neb coţ se koli kde v jedné osobě stalo, všecko ten jakýs
Jest učinil: počal se jest, narodilxiv se jest, přišel jest, dal jest, trestal jest, zradil jest, dokonal
jest, umřel jest. A v mnohém počtu, tixv jacís sou neb sú, kdeţ se co přihodilo všecko oni
spáchali: viděli sou, reptali sou, ukradli sou, divili sou se, zarmútili sou se, sešli sou se, svařili
sou se.
Kterak se tu všudy to jest a to sou zbytečně klade, o tom zjevná zprava de verbis bude
oznámena.24
Ten pak nebohý Bíše25 obojího sa pohlaví a rozličných stavův, divné věci |(58b)
působíše.
Hle co činí porušené výmluvnosti následování? Čím více obyčejůmxvi porušeným
udidla se pouštějí, tím dále se probíhají, spravedlivost pak v tom hynouti musí.
Protoţ dobré jest zlým obyčejům za času bújnost zastaviti aby snad davní svou
starobylostí v přirození se nezměnili.
Protoţ aby jazyku českého nakaţení zase napraveno bylo, učinil sem spis pro ty kteříţ
toho neznají, aby o tom českou etymologí26 měli, jíţ by i v mluvení i v vykladání zpraviti se
mohli. Však ne abych kaţdého slova declinaci per casus et tempora27 (jakoţ v latinské
grammatyce sluší) učil; ale oznámím jen ta slova kterýchţ obyčej zle uţívá, tak v psání jako i
mluvení. A přitom oznámím, kterak kterých slov zle uţívaných právě uţívati máme. Však
kdoţ prvé z Donátu28 polévky školské Ineptae locutiones29 rybaltů30 českých školská polévka per
20
1 K 1,18 – 2,16
»čistota řeči je velmi uţitečná a hodná chvály.«
22
23
»špatně, nesprávně«
24
viz fol. 107a
25
stč. bieše, tj. 2. a 3. osoba sg. imperfekta slovesa býti
26
Etymologií se zde ještě rozuměla nauka o správném uţívání slovních tvarů v pojetí středověké gramatiky Ars
Minor Aelia Donata, tedy obor zhruba zahrnující dnešní formální tvarosloví a slovotvorbu; viz téţ fol. 62b
27
»ohýbání pomocí pádů a časů« (tj. skloňování a časování)
28
Aelius Donatus (ţil kolem poloviny 4. stol. po Kr.), římský gramatik, učitel sv. Jeronýma, autor učebnic
latinské gramatiky, jichţ se pouţívalo v latinských školách po celý středověk. Napsal rovněţ komentáře
k Terentiovi a Vergiliovi.
29
»nevhodné obraty«
30
Rybalt byl pohrdlivý výraz pro kostelní zpěváky, ţáky, ţalmisty a potulné herce, popřípadě i pro bakaláře, pro
něţ bylo charakteristické, ţe mluvili špatnou, neklasickou latinou.
21
contem[p]tum31 ţáctvo jejích nepoboţné slove nezakusil a latinou sobě oust neproplakl, tenť
nezrozumí spisu tomuto, neb se v něm latina s češtinou proměšuje, a jinák ety|(59a)mologia
sepsana býti nemůţe. A protoţ jen kněţím kteříţ latině umějí, písařom literatom,32 a ţákom33
se hodí. Měj se dobře, čti a suď upřímý čtenaři.
Distichon ad lectorem.
Si tibi barbaries male fandi praestitit usum
Hac forma recte disce Boheme loqui.34
J. B.35
Druhý díl Grammatyky slove Etymologia.
Druhou tuto částku Grammatyky, t. Etymologí, sepsal jest kněz Václav Philomathes, a
kněz Beneš v ůbec36 jí vydal; potřebnou jistě Čechům knihu, zvlaště těm kteříţ i jazyku
latinského povědomi jsou.
Však kdyby drobet češštěji a světleji byl psal ten dobrý múţ kdoţkoli byl. Nam de
elegantia et proprietate Boëmici sermonis praecipiens, multa ineleganter ac valde improprie
dixit. At non est quod miremur, siquidem non omnia possumus omnes.37 Častokrát se přihází
znamenitým lidem, třebasi i těm kteréţ vysoká oslavuje vý|(59b)mluvnost, ţe některé věci
vysvětlovati chtíce, více je zatemňují.
Přihodilo-li se co toho i tomuto muţi knězi Václavovi Philomatesovi, co divného jest?
Humani ab illo nihil alienum putabimus.38 Umysl však jeho chválen býti má. Vţdy jest chtěl
pomoc učiniti k napravení jazyka českého; a učinil nemalou, podlé moţnosti své. Byť také i
jiní někteří tak mnoho ousilé svého na to vynaloţitixvii chtěli, tudíţxviii bychom jiný způsob
české řeči v mnohých věcích uzřeli. Ale (jakoţ sem i v předmluvě napřed dotekl)39 ţe sobě
toho téměř všickni málo váţí. Jedni proto ţe se s vyššími věcmi obírají, kteréţ ne řeči samé (v
níchţ královstvíxix Boţí nezáleţí40) ale spasení duší lidských se dotýkají. Druzí proto, ţe
chopivše se toho coţ i slavu i zboţí rozmnoţuje, tam všecku mysl svou obrátili, a v tom jí
jako u vodách mořských pohřiţili. A snad někteří i jiné příčiny týchţ věcí mají.
Já pak nic sebe a své pilnosti a neb k jazyku českému příchylnosti, nad jiné
nevyvyšuje, coţ a pokudţ budu rozuměti ţe by |(60a) má práce písařům41 českých knih
31
»pohrdlivě«
»gramotným lidem se školním vzděláním«
33
»studentům, klerikům«
34
»Dvojverší ke čtenáři. – Jestliţe tě barbarství navyklo nedobrému vyjadřování, / tímto způsobem se uč mluvit
správně česky.«
35
Zkratkou J. B. = Jan Blahoslav (někdy i J. B. P. = Jan Blahoslav Přerovský) jsou uváděny Blahoslavovy
víceméně soustavné komentáře k Philomatovu textu.
36
»veřejně, na veřejnost«
37
»Neboť poučuje o ušlechtilosti a správnosti české řeči, sám se mnohdy vyjádřil neušlechtile a velmi nesprávně.
Ale není divu, vţdyť zajisté „nemůţeme všichni všechno―.« (srov. Vergilius, Bucolica 8, 63)
38
»Budeme se domnívat, ţe nic lidského mu není cizí.« (Terentius, Heautontimorumenos, v. 77)
39
viz fol. 3b
40
srov. 1 K 4,20
41
» autorům, spisovatelům «
32
prospěšna býti mohla, oxx to se přičiním abych k věcem od kněze Philomathesa sepsaným
nětco přidal; aby i snáze těm některým věcem od něho sepsaným porozumíno, i dále na
vlastnost neb ozdobu řeči české popatříno, příčinou těch regulí jeho byti mohlo.
Naříká v předmluvě své kněz tento, nad velikou nedbánlivostí lidu českého, a zvláště
těch kteříţ přední sou, acxxi veluti proceres totius gentis.42 A jest nemalo nad čím naříkati;
pročeţ i davno před ním někteří více naříkali. Jako učený onen a vzácný toho času múţ, pan
Viktorýnxxii ze Všehrd, někdy místopísař Království českého, kterýţ v předmluvě na výklad
kníţky jedné Jana Zlattoustéhoxxiii,43 mnoţstvíxxiv veliké múţův slavných vyčítaje44 kteříţ
knihy o rozličných věcech spisovavše, nečinili toho cizím jazykem ale svým vlastním v němţ
sou se zrodili. Těmi příklady ponouká i Čechů aby o ozdobu jazyka svého stáli, a bliţním
svým vlasti obyvatelům tudy dobré obmýšleli. Ale ţe k<něz > V<áclav> Filomates v té své
naříkavé předmluvě, |(60b) nemalo, nybř velmi tuze s posmíškem drbl těch kteříţ, neméně
neţli on, na český jazyk laskavi byli, a jej nepřirovnaně více neţli on zvelebiti usilovali, nýbř
(absit verbo invidia45) i zvelebili. Ty míním, kteříţ i v vydavání knih v jazyku českém, těch
slov některých, ač nevelmi sličných ale však ty časy ještě nevelmi neobecných a velmi
vlastních, uţívali (quae nunc iam usus repudiavit ut obsoleta et antiquam simplicitatem, nolo
enim dicere rusticitatem, redolentia46); jako bieše, biech, biechu, biešta.
A nechaţť jednoho toliko z mnohých jmenuji, svaté paměti B<ratra> Lukáše, múţe
poboţností i uměním vznešeného, kterýţ i v tom svého před se vzetí světlé a znamenité
příčiny ukázal, v předmluvě na výklad Zákona nového jenţ vytištěn byl v Boleslavi Mladém,
léta 152547 na Karmeli;48 avšak se proto i s jinými mnohými, týchţ slov uţívajicími, pomluv i
posmíškův, některých všetečných lidí, jako Číţka49 a jiných, nemohl uvarovati. I vidí mi se
nětco k tomu čehoţ dotekl Philomathes, kratičce tuto nejprv říci.|
(61a) Nemělť jest se kněz tomu posmívati, ţe ten ubohý, jakţ on dí, Bieše mnoho působíše,
poněvadţ vlastnosti řeči české napravitelem býti chtěl. Malá-liţ jest to byla věc, rozdělitixxv
inter tempus perfectum et inperfectum,50 těmi slovy bieše a bylo. Ale ţe to slovo bieše s svou
se vší rodinou nebo ratolestmi svými, ušima rozkošnýma51 nic tak zvláštně libého a hladkého
nedonášelo; i proto-liţ jest konečného zaslouţilo vyvrţeníxxvi a potupení? Zvláště, poněvadţ
víme, ţexxvii před nemnohými časy nic nebylo neobyčejného, netoliko tak psáti ale i mluviti.
42
»jako předáci celého národa«
Ioannes Chrysostomus, tj. Zlatoústý (347 - 407), církevní otec, patriarcha cařihradský. Viktorin Kornel ze
Všehrd přeloţil jeho spisy O napravení padlého (   / Paraenesis sive
adhortatio ad Theodorum lapsum) a Ţádný nemóţ uraţen býti od jiného neţ sám od sebe ( / De
compunctione), které byly vytištěny v souboru Knihy čtvery[...], Plzeň, Bakalář, 1501, Knihopis K03581,
s předmluvou Viktorinovou Jírovi, faráři kostela na Lúţi, datovanou r. 1495.
44
Dantes Vlach, kaldejští mudrci, egyptští (mudrci), Homerus Řek, Sokrates, Plato, Aristoteles, Demosthenes,
Eschines, Izokrates, Cato, Cicero, Seneca, Eunius, Lucrecius, Vergilius, Ovidius, Tibullus, Catullus, Propertius,
Lucanus, Juvenalis, Martialis, Silius, Claudianus, Joannes Chrysostomos, Mojţíš, Jeţíš
45
»nic ve zlém« (Livius, Ab urbe condita 9, 19, 15; 36, 7, 7)
46
»která dnes jiţ vyšla z uţívání, jeţto jsou zastaralá a protoţe je v nich odstín staré prostoty, neřku-li
neohrabanosti«
47
Nový zákon, Mladá Boleslav (Štyrsa) 1525, Knihopis 17097. Toto místo je jedinou spolehlivou identifikací
Lukáše Praţského jako autora předmluvy. O staročeských tvarech imperfekta slovesa býti se v ní píše: „[...] to
slovo bieše [vydavatelé Benátské bible] proměnili v bylo, neb v byl. A ţe to nemalá ujma pravdy jest, neb bieše
v jazyku latinském stojí Erat, a jest preteritum imperfectum, sed Fuit est preteritum perfectum tantum; totiţ, to
slovo bieše jest věc času pominulého nedokonalého; ale to slovo bylo neb byl jest věc toliko času pominulého a
dokonalého, ale nenie pominulého a nedokonalého.― (fol. a 4a)
48
Karmel je městská část Mladé Boleslavi, kde byla bratrská škola a tiskárna.
49
Johann Zeising, zvaný Číţek (1528 upálen v Brně jako novokřtěnec), německý mnich z Vratislavi, 1517 přišel
do Litomyšle a byl přijat do Jednoty bratrské; propagoval učení Zwingliho a po polemice s Lukášem Praţským o
eucharistii byl r. 1526 vyloučen z Jednoty.
50
»učiniti rozdíl mezi minulým časem dokonavým a nedokonavým,«
51
»uším změkčilým, rozmařilým«
43
Pročeţ tedy kněz F<ilomates>, bohatství jazyka českého jako z koutův zarumovaných
dobývati chtěje, tejţ jazyk chudí, temporis imperfecti proprietatem, olim magno receptam usu,
ei auferendo, ac restauratores eius salse (imo verius dicerem, insulse) irridendo atque risui
aliis propinando?52 Ale navykli takoví lidé, aby se snaţně k tomu kaţdý přičíněli studio
contentionis,53 aby bylo kolik farářův tolik věr, jako bývá, kolik mlynářův tolik měr; a takţ
snad potom také, kolik písařův tolik grammatyk.|
(61b) Řekl by mi pak kdo: Vţdyť jest jiţ to slovo bieše obsoletum et ingratum ac fere
ridiculum,54 nezpůsobné, neobvyklé tomuto věku a jako divoké?55 Odpo<věd>: Pravda jest to,
ţe se jiţ nyní uţívání jeho netrefí; zvláště kdyţ i tak jest zhaníno od toho kněze, a od jeho
mnohých následníkův u velikou vzato ošklivost. Ale vţdyť jest to také pravda jistá, ţe to
slovo bylo dobré a vlastní i velmi potřebné; a škoda ţe jest vyšlo z obyčeje. Ač některým
národům nevyšlo; a to těm kterýmţ se nezdá bychom my pěkněji a vlastněji neţli oni mluvili;
jako Charvatům, Bosňanům a jiným, aţ i těm Srbům,56 jichţ dyalektu neb obyčejnosti v řeči,
posmívají se Čechové. Ale o tom slovu bieše potom v Přídavcích etc. šíře soud svůj
oznámím.57
Nyní toliko toto dím, ţe jest nebylo slušné a spravedlivé, aby vlastnosti napravovatel,
vindex,58 vlastnosti zhoubcím a neb umenšovatelem (si sic loqui licet59) býti měl.
Z strany pak ozdoby řeči, měl by sám na sebe pohleděti; ješto i v spisování |(62a) té
Etymologí, ano i v té předmluvě hned, velmi neozdobně ano i nevlastně mluví, incompte.60
Jako ta slova jako sou viz kdeţ toho lítost maje,61item, to čistouxxviii latinou,62 item, mnohá
slova neupřímě vyloţili63etc. Jaká jest tu v těch, i v mnohých jiných slovích jim podobných,
v té kniţce se nalezajících, i neozdobnost i nevlastnost; o tom níţe potom náleţitěji při
příčinách povím.
Takéţ podobně při tom slovu jest, jsem, jsou etc., v téţ předmluvě kratochvílný
posmíšek poloţil, urbanitate illa quam repudiat Paulus egregie servata.64 Ješto, jakoţ to slovo
jest na mnohých místech se zbytečně od některých klade, tak zase, s ujmou ozdobnosti a
plnosti řeči české, od některých opouštíno bývá; o čemţ níţe na svém místě oznámím.65
Nyní pak přistoupím k začátku té jeho Etymologí; kterouţ těm toliko sepsal, jenţ sobě
školskou polévkou propálili, či mám říci proplakli, usta.|
(62b)
K. V. Ph.
Etimologia, jak se z řeckého jazyku vykládá,66 jest umění pravého mírného mluvení,
i také pravého mírného, jednoho jazyku v druhý, vykladání. Plus est in definitione quàm in
definitoxxix.67 Ne samať etymologia dává pravé a umělé vykladání řečí,68 z jednoho jazyka do druhého.
52
»tím, ţe odňal imperfektu jeho zvláštní charakter, dříve hojně vyuţívaný, a ţe se těm, kteří je chtěli obnovit,
vtipně (spíše bych však řekl bez vtipu) vysmívá a vystavuje je výsměchu jiných?«
53
»snaţným úsilím«
54
»zastaralé, nehezké a téměř směšné,«
55
»divné, zvláštní«
56
Luţickým Srbům
57
viz fol. 178b – 179a; srov. také fol. 111a – 112b
58
»stráţce, obránce«
59
»lze-li to tak říci«
60
»neuměle«
61
viz fol. 57a
62
viz fol. 57b
63
viz fol. 58a
64
»zachovávaje přitom výtečně onu uhlazenost, kterou Pavel odmítá.«; srov. 1 K 1,20
65
viz fol. 109a
66
V klasické řečtině slovo  znamenalo odvozování slova od jeho kořene s odkazem na jeho „vlastní―,
„pravdivý― () význam v souladu s věcí jím označovanou.
Rozdělení Etymologí.
Jakoţ latínská etymologia v osmeré stránce řeči záleţí,69 tak také tuto při kaţdé té strance,
kdeţ jest zlé a jak má býti pravé vykladání, ukazáno bude.
První stránka Etymologí,
jest (jak latiníci říkají)
de Nominibus.
Měla by ovšem, některá jména, slova znamenitá, napřed býti poloţená, jíchţto obyčej
v Zákoně Páně, v českém jazyku omylně uţívá; však pro ukrácení sou tuto zanechána, a ţe při
Novém testamentu, podle Erazmovy nápravy, potřebněji budou oznámená.70|
(63a)
Regula de Nominibus adiectivis.
Adiectiva neutra pluralia absque substantivis posita, jako caetera, bona, mala,
novissima, priora, nova, vetera etc.; mají se exponovati71 cum illo substantivo věci;72 a byť
jich pak v jedné řeči73 několiko poloţeno bylo, dosti jest jednou věci poloţiti. Exemplum:
Coetera vero cum venero disponam,74 jiné pak věci kdyţ bych přišel zřídím. Recepisti bona in
vita tua et Lazarus similiter mala,75 vzals dobré věci za ţivota svého a Lazar téţ zlé. Fiunt
novissima hominis illius peiora peioribus,76 bývají poslední věci člověka toho horší neţ první.
Profert de thesauro suo nova et vetera,77 vydává z pokladu svého nové i staré věci.
Exceptio. Omnia: neutrum plurale sine substantivo positum, má se exponovati
singulariter bez věci, ne pluraliter s věcmi.78 Exemplum: Omnia mihi licent, sed non omnia
conducunt;79 všecko mi sluší, ale ne všecko prospívá. Omnia facite sine murmuratione;80
všecko |(63b) čiňte bez reptání.
67
»Definice obsahuje více neţ definovaný pojem.«
»vět«
69
Donátova gramatika Ars minor (De partibus orationis) je rozdělena na tyto oddíly: 1. De Nomine, 2. De
Pronomine, 3. De Verbo, 4. De Adverbio, 5. De Participio, 6. De Coniunctione, 7. De Praepositione, 8. De
Interiectione. Jim odpovídají oddíly Philomatovy Etymologie: 1. jména - 62b, 2. zájmena - 76b, 3. slovesa 104b, 4. příslovce - 118a, 5. příčestí - 127a, 6. spojky - 135a, 7. předloţky - 148b, 8. citoslovce - 152b
70
V Optátově českém překladu Erasmova řecko-latinského textu Nového zákona je v úvodním oddíle nazvaném
Apologia Nového Testamentu uvedeno 22 výrazů s poznámkami o jejich významu a způsobech překládání.
Poznámky o jméně Jezus (viz zde na fol. 155a) a christianus (155b/156a) jsou víceméně volnou a zkrácenou
parafrází dvou hesel z tohoto oddílu.
71
»vykládat, překládat, intepretovat«
72
»Pravidlo o přídavných jménech – Přídavná jména v mnoţném čísle středního rodu stojící bez jmen
podstatných, jako caetera, bona, mala, novissima, priora, nova, vetera atd., mají se překládat s oním podstatným
jménem věci;«
73
»v jedné výpovědi, větě«
74
1 K 11,34
75
L 16,25
76
L 11,26
77
Mt 13,52
78
»Výjimka. Omnia: střední rod v mnoţném čísle stojící bez podstatného jména má se překládat jednotným
číslem bez věci, nikoli mnoţným s věcmi.«
79
1 K 6,12
68
A taková expositio81 jest lepší neţli s věcí přidáním. Tak také máš exponovati bona a
mala, kdyţ při sobě mívají omnia, multa, quanta a neb nětco takového. Exemplum. Dabo
vobis omnia bona;82 dám vam všecko dobré. Secundum: Multa mala operatus est;83 mnoho
zlého činil. Tertium: Quanta mala fecit sanctis;84 kterak mnoho zlého činil svatým.
J. B.
Ať se na tom nemeškám coţ napřed pověděl, definitionem, co by byla etymologia, přivlastniv
jí i to coţ v sobě všecka částka grammatyky čtvrtá, t. syntaxis, zavírá,85 toliko o první reguli
jeho de nominibus, toto dím: Ţe mi se všecko, i téţ ta výminka při ní poloţená, dobře líbí;
hodné jest aby to coţ praví, pilně bylo zachováváno. Rem sane observatu dignam protulit.86|
(64a)
V. Ph.
Regula de diphthongo ou et ú syllaba.
Ti kteříţ Českú biblí imprimovali,87 ten dyftong ou za ú, a ú za ou (jako by v tom
ţadného rozdílu nebylo) imprymovali. Ale ty věz ţe ten dyftong činí rozdíl inter casum
accusativum et ablativum in genere faeminino.88 Neb kdyţ accus<ativus> casus má svú
terminací na ú, tehdy ablativus má se skonati na ou. Exemplum: Mensuram bonam et
confertam et coagitatam et supereffluentem,xxx dabunt in sinum vestrum; eadem quippe
mensura qua mensi fueritis remetietur vobis.89 To český takto vyloţ: Míru dobrú a nasutú, a
natlačenú a vrchovatú dadí v lůno váše; neb tou měrou kterouţ byšte měřili bude vám
odměříno.
Tak i jinde poznáš který jest casus accusativus a který ablativus; vyrozumíš také lépe
tomu co se tu praví.
J. B.
Regulam de diphtongo superius tractavi copiosiusxxxi.90|
(64b)
V. Ph.
Sequuntur regulae de casibus.
80
Fp 2,14
»taková interpretace«
82
Gn 45,18
83
1 Král (1 S) 27,12
84
Sk 9,13
85
Gramatika jako jedno ze sedmi svobodných umění zahrnovala 1. ortografii, 2. poetiku, 3. etymologii, 4.
syntax.
86
»Uvedl věc hodnou zachovávání.«
87
Biblí česká, Benátky (P. Liechtenstein) 1506, Knihopis 1097; Biblí česká, Praha (Severin) 15911, 15372,
Knihopis 1098-1099
88
»mezi akuzativem a ablativem v ţenském rodě«; je míněn ablativus instrumenti, tj. instrumentál, viz fol. 19a
89
L 6,38
90
»Pravidlo o dvojhlásce jsem probral výše obšírněji.« srov. fol. 12a-14a
81
De Nominativo.
Regula prima. 91
Nominativus někdy pěkně se proměňuje in accusativum v jazyku českém. Exemplum.
Non est homo iustus in terra;92 kdeţ homo iustus jest casus nominativi; a česky člověk
spravedlivý také casus nominativi; budeš-li pak přísnosti93 latínské následovati, Lépe by řekl
způsobu latínského neţ přísnosti. Velmi si jakýs přísný, t. nehladký Čech. zle díš: Není člověk
spravedlivý na zemi, neb máš říci Neníť člověka spravedlivého na zemi. Téţ. Non est alius
Deus in caelo,94 neníť jiného Boha na nebi. Téţ. Nemo est in cognatione tua;95 neříkej ţadný
není, ale rci ţádného není v příbuznosti tvé.
J. B.
K této první reguli de nominativo toto pravím. To slovce není a téţ i některá a mnohá
slova jiná, jako podej, pochval, nehaněj, nechej etc. neţádají za sebou míti accusativum, sed
ablativum in nostra lingua adsciscunt.96 Jako:|
(65a)
není pána
pochval Boha
podej noţe
pobrus sekery
vyjdi z domu
aby nesvrhl skleničky
koblouku neztracúj
ţeny nepojímej98
sukně šetř
neuzříš tváři mé99
97
nedej podkopati domu svého etc.
Zle by tu přidal accusativum casum řka: není tu sekeru, není tu koblouk, není tu sukni; a nebo,
jako někteří germanizantes říkají: podej ten nůţ, koblouk, sukni, konev, víno etc. Item:
nekoupím dům, kůň, sedlo, uzda etc.
Však zase, nevšudy se trefí regule ta; nebo i rukavice ne na nohy obouvány jako
střevíce, ale na ruce brány bývají; takţ i ne všeho jednou regulí zpraviti můţeš. Zle by, první
reguli zachovati chtěje, řekl: schovej koblouku, čepice etc.; ale musíš říci: schovej koblouk,
čepici, sedlo, kup nůţ, tesák, zjednej skleničku, půjmi ţenu, vypí víno dobré etc. Item:
zachovals víno dobré100etc. Item: zachovals mnoho vína dobrého. Aberravit autem hic, iste
bonus sacrificus; non enim in accusativum mutatur apud nos nominativus iste latinorum sed in
ablativum. Similitudo terminationis in quibusdam vo|(65b)cibus imposuit homini.101 Jako
v tom příkladu kterýţ přivedl: není člověka spravedlivého, domníval se (nepilně snad
posoudiv toho) ţe ta slova člověka spravedlivého sou casus accusativi, ano jsou ablativi. Ale
ţe podobný jest v těch slovích jeden casus k druhému; neb takto zní accusativus: toho člověka
spravedlivého ukazuji; ablativus: od toho člověka spravedlivého neodstoupím, neuteku etc. Ty
viz ţe obé má jednostejnou formu; ale ne tak při jiných mnohých slovích, kteráţ velmi
91
»Následují pravidla o pádech – O 1. pádě – Pravidlo první«
Kaz 7,20
93
»vlastnosti«
94
Dt 4,35.39
95
L 1,61
96
»neţádají za sebou míti akuzativ, nýbrţ přibírají v našem jazyce ablativ.« ▪ ablativem se zde rozumí obecně
„pád odlučovací―; srov. fol. 19a, pozn.
97
Mt 24,43; L 12,39
98
Gn 28,1
99
Gn 43,3.5
100
J 2,10
101
»V tom se však tento dobrý kněz zmýlil; tento latinský nominativ se u nás totiţ nemění v akuzativ, nýbrţ
v ablativ. Některé pády slova člověk mají vzájemně podobné koncovky.«
92
rozdílnou terminací mají. jako u příkladu, slovce almarka, accusativo tuto almarku pěknou
udělal mi, koupil sem, mám davno etc.; ablativo od té almarky pěkné zámek mi odpadl, utekl,
lištu odloupil etc.
V. Ph.
Regula secunda. 102
Někdy se pak taková proměna děje, kdyţ něco praví se býti něčím. Jako: Et tu puer,
propheta altissimi vocaberis.103 Kdeţ to slovo propheta v latíně jest casus nomi|(66a)nativi, a
vedlé přísnosti104 jazyku latínského měl by tu oratí exponovati105 xxxiitakto: A ty dítě prorok
nejvyššího slúti budeš. Ale zle by tak český mluvil; Nezle by mluvil ale figurate et eleganter, suo
loco tamen.106 i máš říci: A ty dítě prorokem najvyššího slúti budeš. Neb český jazyk
nominativum tu nestrpí, ale chceť aby byl proměněn in accusativum.107 Kaţdý jazyk má svú
vlastní výmluvnost čemuţ Řekové říkají phrasis.108 Špatnýs grammatykus český, milý k<něţ>e
Filomat, jestli-ţe mezi výmluvností a phrasí rozdílu nemáš. Výmluvnost jest eloquentia. Ale phrasis
jest obyčejné slov jedněch s druhými spojení, a tak pronášení toho srozumitedlné a obyčejné slovy a
řečí coţ v duchu myslíš. Co sluší v latíně, to nevšudy sluší jazyku jinému. Téţ. An non sum
apostolus?109 Rci: Zdaliţ nejsem apoštolem? ne apoštol.
Takovou proměnu všudy máš činiti kdeţkoli toho slušnost110 potřebuje.
J. B.
Jakoţ přísnosti latínské (ut loquitur Philomathes111) nevšudy sluší následovati kdoţ
nechce z dobré latiny zlé češtiny dělati,112 ale to coţ jest dobře povědíno latině neb řecky etc.
(bez ujmy neb porušení smyslu) také dobře povědíti i česky; takť také i přísnosti této regule
nesluší všudy následovati, |(66b) sic jinak nemalá ujma byla by řeči české. Nebo ať ten
příklad vezmu kterýţxxxiii on poloţil: Et tu puer propheta altissimi vocaberis, díš-li český: A ty
dítě prorokem nejvyššího slouti budeš, dobře jest; pakli díš: A ty dítě budeš slouti prorok
nejvyššího, ovšem výborně i ozdobně český povíš. scilicet per antiptosin seu enallagen casuum113
xxxiv
Ţe by český jazyk tu nominativum strpěti nemohl, dí Philomathes, ale chybuje;
iudicium aurium et exempla veterum affirmant quod ille negavit.114 Takţ i o druhém příkladu
Zdaliţ nejsem apoštolem, dobře se dí; ale téţ se dobře dí: Zdaliţ nejsem apoštol. Ano
v některých staročeských na pargaméně psaných Zákoních tak stojí psáno: Zdaliţ nejsem
102
»Pravidlo druhé«
L 1,76
104
»podle vlastnosti«
105
»tu výpověď přeloţit«
106
»obrazně a uhlazeně, kdyby to bylo na svém místě.«
107
srov. Blahoslavův komentář na fol. 67b-68a
108
V klasické řečtině výraz  znamenal 1. mluvení, mluvu, řeč (parole), 2. dikci, způsob mluvy (např.
mluvení nářečím), 3. vyjádření se jazykem, jazykový výraz
109
1 K 9,1
110
»vhodnost«
111
»jak praví Filomates«
112
srov. Terentius, Eunuchus 7-8: qui bene vortendo et easdem scribendo male / ex Graecis bonis Latinas fecit
non bonas.
113
»totiţ skrze antiptosi neboli záměnu pádů«
114
»jazykový cit a příklady starých [autorů] potvrzují to, co on popřel.«; výraz iudicium aurium „soud uší,
sluchu― má jiţ Augustinus Hipponensis, De musica, cap. 3, col. 1118, lin. 11, MPL 32
103
svobodný?115 Zdali nejsem apoštol116 etc. Na mnohých pak místech kdyby vzácný mluvitelxxxv
tuto reguli zachovavati měl, soudným a rozkošným ušima,117 nevzácná forma mluvení jeho
byly by. Jako maje říci: Však sem i já také zprávce lidu, sem kněz, neb sem zeman etc. řekl by:
Však sem i já také knězem neb zemanem, hned nezní tak způsobně a libě. to pak vše, kdy,
kterého způsobu, místo které ţádá, nesnadné jest ozna|(67a)movati regulemi.
I tu chybil Filomat, ţe by nominativus in accusativum, prorok – prorokem, se
proměňoval.xxxvi In ablativum instrumenti kdyby byl řekl, mohlo by bylo státi. Hic propheta,
prorok, hunc prophetam, toho proroka ukamenovali Ţidé, ab hoc propheta postularunt etc., od
toho proroka utekli, hoc propheta, tímto prorokemxxxvii pohrdali, budeš prorokem, budeš mým
přítelem.
V. Ph.
Regula tertia. 118
Někdy pak nominativus proměňuje se in accusativum proto aby amphibologia,119 t.
pochybnost řeči, rozumu nedvojila. Neb díš-li vedlé přísnosti latínské: Slovo tělo učiněno
jest,120 amphibologia tu bude. Neb kdoţ ta slova slyší, nerozumí, Slovo-li jest tělem učiněno,
čili tělo Slovem. Chceš-li pak té amphibologí se uvarovati, musíš z jednoho nominativa
udělati accusativum. Neb hle kdyţ díš: Slovo tělem učiněno jest, amphibologia tu nebude; neb
rozum tu dvojiti se nemůţe. Tak se tobě zdá, ale chybuješ. |
(67b)
J. B.
Coţ v třetí reguli přidává, příčinu toho proměňování pokladaje, ač v nečem můţe státi,
a však i to nevšudy má místo. Nebo, jakoţ díš-li: Slovo tělem učiněno, pochybnost s častky
odjímáš, tak zase nazpět, díš-li podlé té formy: Hůlka hadem učiněna,121 věkové slovem
učinění122 etc., zplodíš pochybnost nemalou; a budeš-li chtíti podlé té jeho regule rozum těch
slov jinakxxxviii vypravovati, tedy říci musíš u vysvětlení takto: Ti věkové jiţ jsou slovo, item,
v jeho příkladu: To slovo jiţ není toliko slovo, ale jest také i tělo; jako téţ díš: Ta hůlka ne
hůlka toliko jest ale had.
Ano by někdo nepochválil i toho způsobu: tělem učiněno. Nam si sumeretur pro
ablativo instrumenti to slovce tělem,123 bude tento rozum, ţe tělo tak bylo mocné ţe učinilo
Slovo, jako by Slovo mělo původ z těla. Protoţ lépe a srozumitedlněji díš A Slovo to tělo
učiněno jest.
A také dobrý muţ, jakoţ jiţ i prvé dotčeno, i v tom chybil, ţe té formě Otcem,
apoštolem, slovem etc., jmeno dal casus |(68a) accusativus, ano jest casus ablativus
instrumenti. Neb takto mluvíváme: vulnus inflixit ei, sive, vulneravit cum gladio, ranil ho
mečem, svět stvořen všemohúcím Slovem, spálen bude ohněm, byl trestán hroznou potopou
etc.
115
1 K 9,1
ibid.
117
»soudným a zjemnělým uším«
118
»Pravidlo třetí«
119
nejistota, víceznačnost
120
J 1,14
121
Ex 7,10
122
Ţd 11,3
123
»Neboť bude-li se to slovce tělem chápat jako ablativ nástrojový«
116
Té pak formy uţívá se někdy na tom místě kdeţ latiníci dávají nominativum a neb
accusativum cum praepositione. Jako: Ero eis dominus, vel ero pater, et ipsi mihi in
populum;124 český takto: Budu jim otcem a oni mi lidem.
Staříxxxix Čechové někteří hunc graecismum125 předce tak podle slov latínských
(Philomathes říká, inepte sane,126 podlé přísnosti127 latiny) vykládali říkajíce: Budu jim v otce
a oni mi v lid. Ale ta forma jiţ vyšla z zvyku. Item. Také té formy mnoho se uţívá na tom
místě kdeţ latiníci ablativum kladou, jako: ibis cum patre, půjdeš s otcem, se pánem, s Bohem;
ješto sic prostý ablativus128 takto se formuje: od otce, ode pána, od-Boha etc.|
(68b)
V. Ph.
De Genitivo.
Regula prima. 129
Genitivus substantivus,130 někdy proměniti se musí in nominativum adiectivum131
v jazyku českém. Exemplum: Ubi est qui natus est rex Iudaeorum?132 kdeţ rex Iudaeorum
máš český vyloţiti král ţidovský, ne král Ţidův. Inter natos mulierum,133 mezi syny ţenskými,
ne ţen, mandata hominum134 přikazaní lidská, ne lidí. Filius Dei,135 Syn Boţí, ne Syn Boha.
Tak exponúj kdeţ by toho slušnost potřebovala. Ale kdeţ nesluší,136 tu nech genitivum při
jeho vlastní váze státi. Ex<emplum>: Salvator mundi,137 Spasitel světa, ne světský. Salvator
corporis,138 Spasitel těla, ne tělesný. Filius Dei vivixl,139 Syn Boha ţivého, ne Syn Boţí ţivý.
Ancilla Domini,140 dívka Páně, ne panská.
J. B.
De prima regula genitivi141 nepotřebí mnoho mluviti. Sám Philomathes svobodnou ji
činí, dopouštějexli toho aby někde byla zachovavána, a někdy nic; a dobře praví.|
(69a) Neţ byl by ještě lépe učinil kdyby byl oznámiti mohl, kdy náleţí a na kterých místech
proměňovati, a kdy nenáleţí.
Beneš Ad Hebraeos142 inepte vyloţil:143 Otcovské vlasti hledají. Lépe bylo říci: Vlasti
otcův svých a nebo předků. Ale ţeť text řecký toho rozumu nedává,144 snad ani Erazmus;145
124
Jr 31,33; 2 K 6,16; Ţd 8,10
»tento grécismus«
126
»zajisté nevhodně«
127
»vlastnosti«
128
tj. ekvivalent latinského prostého ablativu
129
»Pravidlo první.«
130
»O genitivu. – Pravidlo první. - 2. pád podstatného jména,«
131
»1. pád přídavného jména«
132
Mt 2,2
133
L 7,28
134
Mt 15,9
135
Mt 4,3
136
»kde to není vhodné«
137
J 4,42
138
Ef 5,53
139
Mt 16,16
140
L 1,38
141
»O prvním pravidle o genitivu«
125
nebo jiné jest vlast má a jiné vlast otcův mých a nebo předkův. Měl poloţiti Beneš vlasti
hledají a nepřidávati toho slova otcovské.
V. Ph.
Regula secunda. 146
K této reguli také sluší hebraismus, to jest, ţe ţidovskému jazyku zvyklost jest,
genitivum substantivum ponere pro adiectivo.147 Ut: filius perditionis148 pro filius perditus;
corpus peccati149pro corpus peccans; filius gehennae150pro filius gehennalis. Ţidovskému
jazyku tak mluviti sluší, ale českému nesluší. te iudice scilicet non aliisxlii 151 A protoţ kdeţ
takový hebraismus se nalézá, máš exponovati genitivum substantivum adiective;152 neb zle by
český mluvil kdyby řekl: syn zatracení, tělo hřícha, syn pekla; ale máš říci: syn zatracený, tělo
hříšné, syn pekelný.|
(69b)
J. B.
V druhé reguli, ţidovského mluvení způsob (t. cum loco adiectivi, genitivus
appellativorum ponitur153) jak by v češtinu dobře přelit byti mohl vyučuje. Nezle poněkud.
Ale kdyby mělo té regule šetříno býti, nedím všudy, ale i v těch příkladích kteréţ on přivedl,
veliká ujma i vlastnosti i ušlechtilosti české řeči by se stala. Jakoţ v latině jiţ se to pro
zvyklost nezdá býti nic nepěkného, maxime apud theologos, quia propter reverentiam sanctae
linguae multi hebraismi recepti sunt et civitate donati in ecclesia,154 jako kdyţ díš: corpus
peccati, filius perditionis, in facie terrae,155 na tváři vší zemi = na zemi. Nebo také i u Čechů
jiţ se tomu dobře rozumí; imo quod antea forte aures delicatas radebat, iam demulcere
videtur;156 kdyţ se dí syn zatracení,157 to jest jenţ má býti zatracen, a nebo oddaný
k zatracení. Item tělo hřícha,158 to jest tělo v němţ hřích jest, a nebo v němţ hřích panuje.
Mnohém vlastněji i pěkněji se poví syn zatracení, filius perditionis, to jest, ten jenţ má býti
zatracen (podobně jako filius |(70a) mortis býval ten jenţ měl býti usmrcen, a však potom
některý někdy i vysvobozen býval). Ale syn zatracený jest ten kdyţ ne teprv má býti zatracen,
ale který jiţ jest zatracen.
142
Beneš Optát v překladu Nového zákona, Ţd 11,14
»nevhodně přeloţil«
144
»toho smyslu nemá«; v řeckém textu je 
145
Erasmus má: patriam inquirere
146
»Pravidlo druhé.«
147
»genitiv podstatného jména klást místo jména přídavného.«
148
2 Te 2,3
149
Ř 6,6
150
Mt 23,15
151
»totiţ podle tebe, nikoli však podle jiných«
152
»máš překládat podstatné jméno v genitivu jménem přídavným;«
153
»totiţ kdyţ se místo přídavného jména klade genitiv jmen podstatných«
154
»a nejvíce u teologů, protoţe pro úctu k posvátnému jazyku byly přijaty mnohé hebraismy a obci dávány
v církvi [do uţívání],«
155
Gn 1,29; Jr 35,7; L 21,35; Sk 17,26
156
»dokonce to, co cvičené ucho dříve uráţelo, nyní se témuţ uchu zdá být lahodným;«
157
J 17,12
158
Ř 6,6; Ko 2,11
143
Lucae 10. Syn pokoje159= milovník pokoje, a nebo ten jemuţ Bůh i lidé přejí pokoje,
s nímţ někdo pokoj míti a k němu jej zachovati chce. Jidáš při Pánu ještě byl kdyţ jest o něm
řečeno ţe jest syn zatracení; ale kdyţ oběsiv se umřel teprv byl zatracený a nebo zatracen. 160
Ta slova Mat<thaei> 1, Kniha rodu161etc. mohla by také pro starou zvyklost tak státi;
ale však potest solvi hebraismus162 snadně přidáním o, o rodu, to jest o rodině. Protoţ de
hebraismo věděti sluší ţe na mnohých místech velice i českou řeč ozdobuje, tak dobře jako
graecismus latínskou. Ale zase také mohl by někdo té figury (totíţ způsobu mluvení
ţidovského) tak uţívati, buď často buď ne v čas, a ovšem bez soudu, ţe by místo ozdoby
ohyzdu k řeči své připojil. Jako, díš-li filius mortis,163 syn smrti, i nepěkně i nesrozumitedlně
díš; protoţ obyčejně rci radše: |(70b) člověk na smrt odsouzený aneb smrti hodný. Staří
říkávali neb psávali někdy (tak jakţ za jejích časův byly příčiny) slova tato: přistupuje
přistupuji, jako latiníci accedens accedo; jiţ nyní i v latině i v češtině nesoudí se to za ţadnou
ozdobu. Item zlé zle zatratí,164 to jest velmi zatratí, t. hrozně zatratí.
V. Ph.
Regula tertia.
Někdy také genitivus substantivus má se vyloţiti per ablativum cum praepositione
o.165 Exemplum: Liber generationis IESU Christi,166 kniha o rodu Jezu Krysta. A někdy cum
praepositione z.167 Exemplum: Congregati sunt principes sacerdotumxliii et seniores populi,168
shromaţdili se vrchní kněţí a starší z lidu.
J. B.
Třetí regule první díl můţ státi, druhý díl neni velmi pevný. Nebo jiţ nyní u Čechů
lépe a pěkněji se dí starší lidu neţli starší z lidu. Starší lidu vlastně míníxliv se předloţení
lidu,169 to jest, nějaký vţdy díl vrchnosti nad lidem mající. Ale kdyţ díš starší z lidu, tu |(71a)
se vlastně ti míní kteříţ sou věkem jiných starší, t. více let mají; coţ obyčejně (ač ne vţdy)
neomylně, šediny a vrásky ukazují. Item kdyţ díš: Kdo je z nás starší, jiné jest neţli by řekl:
Kdo jest náš starší? Ač kdyby řekl: Kdo jest starší nás, opět byl by jiný rozum toho, totiţ
tento, jako by řekl otazuje se: I kdo jest starší neţli my kteříţ tuto stojíme? Nalez-liţ by se kdo
ještě nad nás starší? etc.
Snad by tuto dobře státi mohla zmínka loci Actorum 27 (quod observavit vir praestans
B<ratr> M<atěj> Červ<enka>):170 Ukázal mi se této noci anděl Boţí jehoţ já sem a jehoţ
ctím171 (takto naznamenal na škartě kterouţ teprv po jeho smrti jako i jiných víc neuţitečných
poznamenání sem nalezl) propter ambiguitatem melius est vertere172 anjel Boha jemuţ já
159
L 10,6
srov. Mt 27,5; Sk 1,18
161
Mt 1,1
162
»hebraismus lze odstranit«
163
1 Král (1 S) 20,31; 26,16; 2 Král (2 S) 12,5
164
Mt 21,41
165
»genitiv podstatného jména má se přeloţit ablativem s předloţkou o.«
166
Mt 1,1
167
»s předloţkou z.«
168
Mt 27,1
169
»postavení před lid,«
170
»místa ze Skutků apoštolů 27 (čehoţ si povšiml výtečný muţ. B. Matěj Červenka)«
171
Sk 27,23
172
»kvůli dvojznačnosti je lépe přeloţit«
160
slouţím; nebo Boha předse jest genitivus cum accedit articulus.173 Rovně jako dobře díš: Čí
jest to? Boţí, cum sine articulo, tak také, cum accedit articulus174 díš dobře toho Boha.
Accedit autem articulus, cum plures sunt eiusdem nominis.175 Exemp<lum>: Čí to kůň?
Vanků. Kterého? Toho Vaňka jako jest na rohu proti kostelu. A ten genitivus mající |(71b)
touţ terminací176 s ablativem, častý jest v češtině. Ukázala se milost Boha a spasitele našeho.
Hactenus veba Erithaci. Quae ideo nomini eius scripsi, ne optimum virum proprio
defraudare videar honore.177
V. Ph.
Regula quarta. 178
Přitom i to sluší věděti, ţe někdy genitivus pluralis, kdyţ se postavuje cum nominativo
aut alio eiusdem nominis casu,179 povýšenost velikou té věci vypravuje kteráţ se tím slovem
vyznamenává. Jako vanitas vanitatum,180 Deus Deorum,181 rex regum;182 to chceš-li právě
vyloţiti musíš říci marnost nad marnostmi, ne marnost marností; Bůh nad Bohy, ne Bůh
Bohův; král nad králi, ne král králův.
Potřebí jest také znáti, ţe omnis genitivus pluralis masculini generis, habens u vocalem
in ultima syllaba sui,183 vţdycky svou terminací má míti na v a té terminací, ţádný jiný casus
míti nemá. Toho neznali ti kteříţ Českou biblí strojili;184 neb ův za ů xlv(jako by v tom rozdílu
nebylo) imprymovali. Exempla: Habemus re|(72a)demptionem per sanguinem eius
remissionem peccatorum,185 mámeť vykoupení skrze krev jeho odpouštění hříchův.xlvi Deus
patrum nostrorum misit me,186 Bůh otcův naších poslal mne. Et ut videas filios filiorum
tuorum,187 a aby viděl syny synův tvých. Protoţ Lavit nos a peccatis nostris188 máš exponovati:
Umyl nás od hříchů našich, ne od hříchův. Didicerunt a patribus suis,189 učili se od otců
svých, ne od otcův. Et iustificata est sapientia a filiis suis,190 i ospravedlněna jest moudrost od
synů svých, ne od synův. Proč? Neb sou to casus ablativi, ne genitivi. A protoţ také Miserere
nostri fili David191 máš exponovati Smiluj se nad námi synu Davidů, ne Davidův; neb díš-li
Davidův, budú rozuměti ţe Krystus byl synem ne jednoho Davida ale několika Davidův. Neb
Davidů jest genitivus singularis, ale Davidův genitivusxlvii pluralis. Tato regule má svou
pravdu, kdyţ genitivus pluralis exponuje se (ut ita dicam) genitive;192 neb kdyţ se jinak
173
»genitiv, kdyţ se přidává člen.«
»jak bez členu, tak také kdyţ se přidává člen«
175
»Člen se přidává tehdy, je-li více [lidí] téhoţ jména.«
176
»koncovku, zakončení«
177
»Aţ potud slova Červenkova. Připsal jsem to jeho jménu proto, aby se nezdálo, ţe připravuji tohoto skvělého
muţe o slávu.«
178
»Pravidlo čtvrté.«
179
»genitiv mnoţného čísla, kdyţ se postavuje s nominativem nebo jiným pádem téhoţ jména,«
180
Kaz 1,2
181
Dt 10,17; Ţ 49(50),1
182
1 Tm 1,17; Zj 17,14; 19,16
183
»kaţdý genitiv mnoţného čísla muţského rodu, který má v poslední slabice samohlásku u,«
184
185
Ef 1,7
186
Ex 3,13: Deus patrum vestrorum misit me ad vos
187
Ţ 127(128),6
188
Zj 1,5
189
Sír 8,11
190
Mt 11,19
191
Mt 9,27
192
»genitiv mnoţného čísla překládá se (abych tak řekl) genitivně;«
174
exponovati musí, tehdy k této reguli nesluší. Neb mementote vinctorum193 máš exponovati
pamatújte na vězně, ne vězňův etc.|
(72b)
J. B.
O čtvrté reguli také pravím, ţe nevţdycky sluší ji zachovávati. Nebo dosti jest jiţ i
obvyklé i vlastní povědění král králův, a i pěkněji zní neţli by řekl král nad králi. Vlastnost
pak smyslu zdá se býti případnější prvního. Neb ten jest králův král, kterýţ krále jiné za své
many a nebo poddané má. Ale král nad králi jest ten, kterýţ jiných králův přednější, to jest
bohatší a důstojnější neb vznešenějšíxlviii nad jiné jest. Ačť se to někdy můţe jedno za druhé
bráti; avšak způsobnější194 nad ty obě formy, ac majestatem quandam redolens vox admodum
augusta,195 král kralujících anebo pán panujících. Ale kde které kdy případnější jest, dobrý
Čech v mnohém se s češtinou obírání, acuto aurium iudicio adiutus,196 snadně porozumí.
Coţ přitom de genitivo plurali píše, kde by své místo mělo míti ův a kde samo toliko
ů, dobré jest a k zachování hodné. Ne pro samo to aby se genitivus pluralis dělil a quibusdam
possessivis;197 jako ten ţalm jest Davidů, málo-li jest nyní Davidův, Goliáš byl těţší neţli
několik Da|(73a)vidův; ale potom také i pro jiná některá slova, jako dolů, dolův, sstup dolů,
uţíváš-liţ ještě svých dolův tu kdeţ jest mlýn Šimonů.
V. Ph.
De Dativo Regula. 198
Věz ţe dativus pluralis masculini generis, nunquam debet finiri in ma,199 neb to jest
řeč hrubá díš-li: Pověděl dvěma bratroma svýma,200 a neb díš-li: Ţádný nemůţ dvěma panoma
slouţiti;201 ale takto máš říci: Pověděl dvoum bratrom svým, a Ţadný dvoum panom nemůţ
slouţiti. Hic profecto non Vallim cui similis esse voluit zelo, sed Scotum et Thomisticas imitatur
insulso loquendo genere.202
J. B.
Ta regule de dativo nebyla by zlá kdyby se jí dobře rozumělo, a kdyby jí byl sám její
smyslitel zlým příkladem nezkazil. Pluralis dativus tak jest ţe se nemá skonávati na tu syllabu
ma; neb jest ta syllaba vlastní terminací dualis numeri, počtu dvojitého neb dvojnásobního in
casu dativo; jako oběma rukama, dej oběma synům, dvěma dcerám svým rozkaţ, dvěma
panům. Hanbiti by se měl Philomathes i s těmi kteříţ ho v tom následují, ţe nespatřil
vlast|(73b)nosti toho slova dva etc. Po vrchu to leţí, ţe to slovo tu nemůţe býti pluralis
numeri, siquidem est dualis numeri, tantum duos significat ergo non tres aut plures etc. Dualis
igitur numeri propriam terminationem recipit. Sed multi sunt nunc qui sicut voculam bíše ita
193
Ţd 13,3
»náleţitější, vhodnější«
195
»a velice vznešené slovo, mající odstín jakéhosi důstojenství,«
196
»opíraje se o bystrý soud sluchu,«; srov. fol. 66b, pozn. 114, 72b, 98b
197
»od některých přivlastňovacích jmen přídavných;«
198
»Pravidlo o dativu.«
199
»dativ mnoţného čísla rodu muţského nemá nikdy končit na ma«
200
Gn 9,22
201
Mt 6,24
202
»Zde zjevně nenapodobuje svým nevkusným způsobem řeči Vallu, jemuţ se horlivě snaţil vyrovnat, nýbrţ
Scota a thomisty.«; srov. fol 57b
194
et numerum dualem v češtině irrident,203 a tak ujímají bohatství řeči české. V řečtině dualis
numerus v jak obecném jest uţívání, ví se, takť někdy i v naší řeči bylo, a ještěť toho někde
nějací kouskové, ac velut notae gratúsque veteris linguae odor,204 zustávají. Ale někteří
mudráčkové krátkých soudův, nelibují toho, sami nevědouce proč, a ani vlastnosti a moci slov
řeči české ani ozdob jejích znajíce, po své hlavě formují regule jakţ se jim líbí; a lidé, jakoţ
se ke všemu naleznou, tak i k tomu nalezli se aby mrzká a nezpůsobná slova místo
ušlechtilých, v svých psáních kladli; jako i Beneš, uţívav toho slova prvé neslychaného
dvoum panům etc. confundens dualem numerum cum plurali, dualis numeri et significationis
voculae dualem formam detraxit.205 Item Mistr Proxenus v předmluvě na svou Praktyku,206
hned napřed jako nějaký kvítek slíčné slovce polepil |(74a) řka dvoumi příčinami, měv říci
dvěma etc. Výborně v té tabuli, v Prostějově leta 1549 vytištěné,207 poloţeno jest od toho
(dobrého jistě a rozumného Čecha, kdoţť je koli t. Václav Hájek, doktora Thadeáše Hájka otec208 )
kterýţ ji vydal, těmito slovy: Dualem numerum Boëmi hactenus usurpatum cur nunc
spernunt?209 jako i o těch slovích bieše, bích etc.
Jakoţ sem pak napřed pověděl, ţe by tato regule de dativo plurali nebyla zlá kdyţ by
se jí bylo zpravováno, při těch slovích toliko kteráţ sou numeri pluralis casusque dativi,210
nebo jinam se netrefí. Podobně jakoţ kotlář netrefí se do hrnčířského verštatu, ale však koupě
od hrnčíře umyvadlko a u kotláře neb konvaře kohoutek měděnný k němu, jednu nádobu
uţitečnou míti mohu; tak tuto kdyţ dím dvěma pánům, dvěma dcerám etc. bude jedno slovo,
míti formu dualis numeri, a druhé pluralis; i vysvětlí jedno druhé, Neb jedno ukáţe, ţe těch
panův neb dcer jest více neţli jeden, a druhé slovce to vysvětlí a oznámí, ţe jich více se tu
nemíní, neţ toliko dvě. Ač poněvadţ se o dvou toliko mluví, náleţelo by těm oběma slovům
býti formae dualis numeri; ale kdyţ se jiţ tak mluvívá, musí necháno toho býti, čehoţ jiţ pro
odvyknutí nelze uţívati.xlix Avšak |(74b) proto coţ ještě v uţívání jest, a k ozdobě jazyka
toho nemalo příleţí,211 tohoť nesluší pouštěti a s jinými zavrţenejmil věcmi také zamítati.
Nebo kdyby někomu sukni vzali, protoť by on kabátu nezavrhl, leč by nesmyslně zoufalý byl.
I toho mi se nevidí pominouti. Variat quandoque dativus casus.212 liŘíkáme dej tomu
poslu list, poslovi; první jest usitatum,213 druhé jest dětinské a ničemné prorsus puerile vel
muliebre.214 Ale zase lépe díš dej dědkovi, a ne dědku; nebo dědku jest vocativus casus.
A protoţ vide quid approbet usus.215
V. Ph.
De Accusativo.
203
»[nemůţe býti] čísla mnoţného, je-li ve skutečnosti čísla dvojného, označuje-li pouze dva, tudíţ nikoli tři
nebo více atd. Přejímá tedy zvláštní koncovku dvojného čísla. Dnes se však mnozí v češtině vysmívají jak slůvku
bíše, tak i dvojnému číslu,«
204
»a jako znamení a libá vůně starobylého jazyka,«
205
»směšuje dvojné číslo s mnoţným odňal dvojnému číslu i významu slůvka duálovou formu.«
206
Patrně jde o Minucí a pranostyku praţskou z učení Praţského od mistra Šimona Proxena ze Sudetu k létu
Páně 1559 vydanou, Praha 1558; srov. fol. 124b, 207a/b, 215a, 238b a Knihopis 14446. Šimon Proxenus ze
sudetu, zvaný Budvicensis, Wert n. Wirt (1532-1575), luterán, český právník a humanista, mistr na praţské
univerzitě, studoval ve Wittenbergu, ţák Melanchthonův.
207
Viz fol. 5a, pozn.
208
místo Václav má být Šimon; srov. fol. 5a, pozn.
209
»Proč Čechové pohrdají dnes dvojným číslem, jehoţ aţ doposud uţívali?«
210
»mnoţného čísla a v dativu,«
211
»náleţí, patří«
212
»Dativ má někdy varianty.«
213
»běţně uţívané«
214
»přímo dětinské nebo zţenštilé.«
215
»měj na zřeteli, co schvaluje usus.«; srov. Horatius, De arte poetica (epistula ad Pisones), v. 71; viz také fol.
105a, pozn.
Regula prima.
Pěkně někdy accusativus casus svú přirozenou terminací proměňuje v jinú terminací.
Exemplum: Amplius non videbitislii faciem meam,216 více neuzříte tváři mé, ne tvář mou. Non
sivissetliii perfodi domum suam,217 nedopustil by prokopati domu svého, ne dům svůj. Vinum
non habent,218 vína nemají, ne víno nemají. |(75a) Ale Tu servasti vinum bonum219 exponuj:
Tys zachoval víno dobré, ne vína dobrého.
J. B.
Dobře phrasin českou okázal Beneš, proti mnohým zlým českým vykladačům.220
Avšak také se drobet omýlil dobrý múţ, o proměňování terminací. Lépe by řekl byl ţe
vlastnost řeči české tu chce míti genitivum, a neb raději ablativum; jako podej vína (a ne víno)
item podej chleba, noţe etc. Non omnia tamen activa verba ablativos seu genitivos adsciscunt,
sed plurima quaeque accusativum.221 Ut: Zachovals to víno v dobrotě, zachovals ty sobě
drahně vína, zahoď nůţ, dej mi nůţ. Ale nejedni v tom bloudí. Nebo řek-li by kdo podej mi
nůţ, germanismus erit;222 pakli dí kde jest můj noţe, erit barbarismus.223 A protoţ rci kde jest
můj nůţ, a podej mi noţe. Podobně jako onen hloupý kněz řekl: Ubi est calicem?224A potom
jsa napomenut a napraviti se chěje i řekl: Da huc calix etc.225 sed hac de re,226 i jiţ napřed ne
jednou dotčeno jest i ještě in alio loco plura dicam, ubi de antiptosi mentio fiet, pagina
<239b>liv.227|
(75b)
V. Ph.
Regula secunda. 228
Věděti máš ţe verba vehementis transitionis, construuntur cum duobus accusativis,
quorum posterior debet exponi aliquando per praepositionem za.229 Exemplum: Quis ex vobis
patrem petit panem,230 kdo z vás otce prosí za chleb, neříkej prosí chleb. Aliquando vero per
praepositionem v. Exemplum: Induit se Ionathas stolam sanctam,231 oblekl se Jonatas
v roucho posvátné.
De Vocativo.
216
Sk 20,25
Mt 24,43
218
J 2,3
219
J 2,10
220
»překladatelům«
221
»Nevšechna aktivní slovesa se však pojí s ablativem nebo genitivem, nýbrţ většinou s akuzativem.«
222
»bude to germanismus«
223
»bude to cizomluv, hrubá gramatická chyba«
224
chybně pouţil akuzativu místo nominativu; měl říci: Ubi est calix? „Kde je kalich?―
225
chybně pouţil nominativu místo akuzativu; měl říci: Da huc calicem atd. „Dej sem kalich―
226
»ale o této věci«
227
»povím více na jiném místě, kde bude zmínka o záměně pádů na str. <239b>.«; srov. také fol. 64b – 65b
228
»Pravidlo druhé.«
229
»slovesa silně přechodná mají vazbu dvojího akuzativu, z nichţ druhý je někdy nutno přeloţit s předloţkou
za.«
230
L 11,11
231
1 Mak 10,21
217
De vocativo casu232 ţadné nesnáze není při jeho exposicí,233 protoţ o něm psáti není
potřebí.
De Ablativo.
In ablativo casu hebraismus bývá234 k oznámení nějaké náramnosti. Jako: Desiderio
desideravi,235 ţadostí sem ţádal. Téţ: Praecipiendo praecipimus vobis,236 přikazujíce
přikazujeme vám.|(76a) Téţ. Auribus audietis et non intelligetislv.237 Kdeţlvi Inepte utitur hac
voce kdeţ. Melius dixisset ale, neb ještě.238 takové conduplicací hebrajské, v latínské neb v naší
řeči (jakoţ Erasmus v Annotacích svých učí239) vlastněji by se adverbialiter240 takto
exponovaly: Náramně neb srdečně sem ţádal, přísně přikazujeme. Auribus vel auditione
audietis, id est, prorsus audietis, naprosto uslyšíte.
J. B.
De Accusativo.
O tom coţ se tu zdrţuje v té reguli první, jiţ napřed (in prima regula de nominativo)
povědíno jest.241
Druhé reguli nic neodpírám. Takţ i té reguli de ablativo, ubi explicuit autor hebraicam
phrasin, Erasmum imitatus,242 nevšelijak odpírám. O čemţ viz de ablativis instrumenti et
consequentiae, fol. <197a>lvii.243|
(76b)
V. Ph.
Druhá stranka Etymologí,
jest (jakoţ latiníci říkají lviii)
de Pronominibus. 244
Mei, mihi, me, a me.
Nostrum vel nostri, nobis, nos, a nobis.
Tui, tibi, te, ô tu, a te.
232
»O vokativu. – O 5. pádu«
»překladu«
234
»O ablativu. – V ablativu bývá hebraismus«
235
L 22,15
236
Sk 5,28
237
Sk 28,26
238
»Nevhodně uţívá slova kdeţ. Lépe by bylo říci ale neb ještě.«
239
srov. Erasmus, Annotationes, s. 334: Aure audietis.)  . id est, ut ad verbum reddamus, Auditione
audietis, atque ita vertit Hieronymus interpres Didymi, de spiritu sancto. Est autem conduplicatio Hebraica,
perinde quasi dicas, audientes audietis: hoc est, prorsus audietis: Nec improbo quod hic vertit Aure, nisi quod
ego malim Auribus. Sic enim loquuntur Latini, Hisce oculis vidi, hisce auribus audivi.
240
»příslovečně«
241
viz fol. 64b
242
»tomu pravidlu o ablativu, kde autor podle Erasma vysvětlil hebrejskou vazbu,«
243
»o ablativech nástroje a důsledku, list <197a>.«
244
»o zájmenech.«
233
Vestrum vel vestri, vobis, vos, o vos, a vobis.
Ta pronomina dvojím způsobem se exponují. Někdy mei cum suis condeclineis,245
exponuje se po mně, a někdy po sobě; a tui cum suis condeclineis, exponuje se někdy po tobě,
a někdy po sobě. Exempla poloţím per antithesin;246 neb odporné247 věci vedlé sebe
postavené zřetedlnější bývají neţli od sebe zdálené; jakoţ latíně říkáme, opposita iuxta se
posita magis elucescunt.248
Mei. Miserere mei Deus,249 smilúj se nade mnou Boţe. Ego sum memor mei, já pamatuji na
sebe.|
(77a) Mihi. Da mihi bibere,250 dej mi píti, Deus propitius esto mihi peccatori,251 Boţe buď
milostiv mně hříšnému. Ex<s>truxi mihi piscinas,252 nadělal sem sobě rybníků.
Me. Tu me misisti,253 tys mne poslal. Abscondi me,254 skryl sem se. Si ego glorifico
meipsum, gloria mea nihil est,255 slavím-li já sám sebe, sláva má nic není.
A me. Exi a me Domine,256 odejdi ode mne Pane. A me ipso non loquor,257 sám od sebe
nemluvím.
Nostrum. Ten genitivus vţdycky se má exponovati po nas, a nikdylix po sobě. Exemplum:
Marsupium unum sit omnium nostrum,258 měšec jeden buď všech nás. Quis nostrum valet ad
caelum ascendere?259 Kdo z nás můţe do nebe vstoupiti? Ten genitivus jest nalezen propter
evitandam amphibologiam.260 Neb díš-li: Quidam nostri fuerunt, nostri bude derivativum, ne
primitivumlx.261 A protoţ máš říci někteří naší byli, ne z nás. Ale kdyţ díš: Quidam
no|(77b)strum fuerunt; nostrum bude primitivum, ne derivativum;262 a protoţ máš říci někteří
z nás byli, ne naši.
Nostri. Deus misereatur nostri,263 smilujlxi se Bůh nad námi. Nos sumus memores nostri, my
pamatujeme na sebe.
Nobis. Da nobis hodie,264 daj nám dnes. Faciamus nobis civitatem,265 udělejme sobě město.
Nos. Libera nos a malo,266 zbav nás od zlého. Diligamus nos invicem,267 milujmelxii se
vespolek. Ipse fecit nos, et non ipsi nos.268 On učinil nás a ne my sami sebe.
245
»i se svými skloňovanými tvary«
»s pomocí protikladu«
247
»opačné, protikladné«
248
»protiklady poloţené vedle sebe lépe vysvitnou.«; Bonaventurův překlad Pseudo-Aristotelova výroku
(Problemata); srov. sv. Bonaventura, Sermones dominicales, 24,1,3; 34, 6,95
249
Ţ 6,3
250
J 4,7
251
L 18,13
252
Kaz 2,6
253
J 11,42
254
Gn 3,10
255
J 8,54
256
L 5,8
257
J 14,10
258
Př 1,4
259
Dt 30,12
260
»abychom se vyhnuli dvojznačnosti«
261
»nostri bude odvozené, nikoli prvotní.«
262
»nostrum bude prvotní [tj. osobní], nikoli odvozené [tj. přivlastňovací] «
263
Ţ 66(67),2
264
Mt 6,11
265
Gn11,4
266
Mt 6,13
267
podle J 13,34
268
Ţ 99(100),3
246
A nobis. Neque auferas misericordiam tuam a nobis.269 Aniţ odjímej milosrdenství svého od
nás. Non debuimus te mittere a nobis,270 neměli sme tebe*) pustiti od sebe *)Tvrdě et inerudite271
vyloţil. Lépe říci: Neměli sme tě od sebe pouštěti; per figuram enall<agen> = frequentativo, loco
primitivilxiii eleganter posito.272 |
(78a) Tui. Ego non obliviscar tui.273 Jáť se nezapomenu nad tebú. Ne obliviscar tui,
nezapomni se nad sebou.
Tibi. Tibi dico surge,274 toběť pravím vstaň. Fac tibi duas tubas argenteas,275 udělej sobě dvě
trouby stříbrné.
Te. Timui te,276 bál sem se tebe. Mitte te deorsum,277 spusť se dolů. Comportabis apud te,278
sneseš k sobě.
Tu. Tu omnia nosti,279 ty všecko znáš. Pěkněji ty všecko víš. Jako, nedobře by vyloţil nosti graece
znáš-li řecky.lxiv Sic Charvati tak se ptájí. Znáš po charvatsku, umíš-li charvatsky. Vocativus po
„sobětnosti―280 nemůţ býti; neb pronomina sui, sibi, se, a se nemají vocativum casum, od
níchţ tato expositio sem se vypujčuje. Subinde hic author incompte loquitur, jakţ obyčej kněţí ac
rabularum quorundam.281
A te. Volumus a te signum videre,282 chceme od tebe znamení viděti. Si oculus tuus
scadalizat te erue eum et projice abs te.283 Horší-li tebe oko tvé, vylup je a vrz od sebe.
Vestrum. Ten genitivus vţdycky se má exponovati po vás a nikdylxv po sobě. Exemplum:
Unus vestrum me traditurus est,284 jeden z vás mne |(78b) zraditi má. Čti dále to co jest svrchu
in titulo Nostrum; neb kterak se má nostrum, tak se má také vestrum.
Vestri. Memores sumus vestri,285 pamatujeme na vás. Non estis memores vestri,
nepamatujetelxvi na sebe.
Vobis. Pacem meam do vobis,286 pokoj svůj dávám vám. Emite vobis,287 kupte sobě.
Vos. Ego elegi vos,288 já sem vás vyvolil. Custodite vos a simulachris,289 ostříhejte se od
modl. Non vos metipsos defendentes,290 ne sami sebe bráníce.
O vos. Omnes vos scandalum patiemini in me nocte ista.291 Všickni vy pohoršíte se nade
mnou noci této. Vocativus po „sobětnosti― nemůţ býti; příčinu toho máš svrchu in titulo Tu.
A vobis. Gaudium vestrum nemo tollet a vobis,292 radosti vaší ţádný neodejme od vás.293
269
Dn 3,35
Tb 10,5
271
»nevzdělaně«
272
»skrze figuru zvanou enallage = frekventativním slovesem, vhodně poloţeným místo slovesa základního.«
273
Iz 49,15
274
L 7,14
275
Nu 10,2
276
L 19,21
277
Mt 4,6
278
Gn 6,21
279
J 21,17
280
tento termín znamená přibliţně „přivlastňovací zvratný―
281
»Dále v textu mluví autor neuspořádaně, jakţ obyčej některých kněţí a mluvků.«
282
Mt 12,38
283
Mt 18,9
284
Mt 26,21
285
1 Mak 12,11
286
J 14,27
287
Mt 25,9
288
J 15,16
289
1 J 5,21
290
Ř 12,19
291
Mt 26,31
270
Objectio. 294
Díš-li, nevím kdy mám exponovati ta pronomina takto, a kdy onakno; znej tuto reguli
a budeš věděti.|
(79a)
Regula.
Quando verbum concordat cum pronomine in persona et numero, tedy exponuj ta
pronomina po „sobětnosti―. Quando vero verbum discordat cum pronomine in persona et
numero, tedy exponuj mei cum suis condeclineis po mně a tui cum suis coudeclineis po
tobě.295
Declaratio primi.296 Kdyţ díš ex<s>truxi mihi piscinas, ex<s>truxi jest verbum
primae personae, a mihi jest pronomen také primae personae, numeri singularis ambo;297 a
protoţ co by měllxvii říci mně, to musíš říci sobě; neb zle by česky mluvil kdybylxviii řekl:
Nadělal sem mně rybníků, ale máš říci (neb tomu český jazyk chce): Nadělal sem sobě
rybníků.
Declaratio secundi.298 Ale kdyţ díš da mihi bibere, da jest verbum personae secundae,
a mihi jest pronomen personae primae;299 a protoţ máš exponovati mihi mi ne sobě; neb zle
by český mluvil z latíny, <da mihi bibere,>lxix dej sobě píti. A tak jiná všecka rozvaţ sobě
exempla.
J. B.
In hac secunda parte, pronominum regulae continentur; ubi ego maiorem curam
dicendi facilitatem puritatémque sermonis requiro. Ut enim haec quae loquitiir sunt
difficiliora, ita verbis ac phrasibus descripta ineruditis. Sed egolxx dabo operam, ut aliquid
lucis et istis addam, quo facilius et melius intelligantur.300 Ta slova: po mně, po sobě, po
tvojsku, po sobětnosti etc., zdadí se býti velmi nepříjemná a jakás nezpůsobná, téměř
mrzutějšílxxi neţli |(79b) bieše. Melius fuisset aliqua circumlocutione uti, quam istis verbis
tam horridis.301 Ţe se ta pronomina dvojím obyčejem vykládají, světlé jest. Neţlxxii pak kdy
kterým, to těm toliko samým zřetedlné jest, kteříţ i té řeči, z kteréţ se vykládá dobře
povědomi sau. Jakoţ pak veliká by nestydatost byla, dávati se v to člověku čemuţ nerozumí; a
zvláště při tom muţi, kterýţ chce moudrým slouti. Ač pohříchu, kdyby nyní do těch
292
J 16,22
ve vydání z r. 1533 následuje text: Cur à vobis ipsis non iudicatis quod iustum est? Proč sami od sebe
nesoudítecoţ spravedlivého jest? (L 12,57)
294
»Námitka.«
295
»Pravidlo – Shoduje-li se sloveso se zájmenem v osobě a čísle, tedy překládej ta zájmena zvratně. Neshodujeli se však sloveso se zájmenem v osobě a čísle, tedy překládej mei i jeho skloňované tvary zájmenem 1. osoby a
tui i jeho skloňované tvary zájmenem 2. osoby.«
296
»Objasnění prvního.«
297
»sloveso v 1. osobě, a mihi jest zájmeno také 1. osoby, oba tvary čísla jednotného;«
298
»Objasnění druhého.«
299
»da je sloveso v 2. osobě a mihi jest zájmeno 1. osoby«
300
»V této druhé části jsou obsaţena pravidla o zájmenech. Já zde poţaduji větší pečlivost ve vyjadřování,
srozumitelnost a čistotu řeči. Ty věci, o nichţ mluví, jsou totiţ poněkud obtíţnější a přitom jsou popsány
neobratnými slovy a větami. Ale já se vynasnaţím, abych i je poněkud osvětlil, aby byly snadněji a lépe
pochopitelné.«
301
»Lépe by bylo uţíti někdy opisu neţ těchto strašidelných slov.«
293
výkladův302 nových nynějších, těchto let vydaných v češtině, mělo nahlednuto býti; ach jak by
mnoho germanismů aneb latinismů, a ať nedím barbarizmů v nich nalezeno bylo? Ale hodni
sou toho Čechové pro svou nedbalost et ignaviam et superbiam etc.,303 aby jim, kdyţ oni
nechtí neţ před se304 spáti, Němci české knihy spisovali aneb z jiných jazykův do českého
vykládali a vykládají305 v obojím tom tak na mnohých místech němčinou češtinu kazíce. Ale
co tomu říci? Kdyţ nechce býti jinak, necháţť jest ale tak jakţ jest a býti můţe.
Doktor Martin Luter dobře napsal v kníţce o tlumačení306 anebo vykladání řeči jedné v
druhou etc. ţe ten jenţ vykládá má na to mysliti, aby touţ věc kteráţ jest oním jazykem
povědína dobře a světle, také svým jazykem vlastně a světle pověděl. A toť nemůţe jinak býti
neţ aby i oné i této řeči dobře vyrozuměl, |(80a) a však k takovému řeči vyrozumění výborné
sou zprávy neb regule, kdeţ mohou místné nějaké vyhledány býti.
O těch dvou slovích tato regule pokládá se, totiţ mně, sobě. Ta slova mají své ratolesti
rozličné, kteréţ se v deklinacích ukazují. Kdy by pak, neb na kterých místech kterého toho
slova ratolestí mělo uţíváno býti, usiluje Philomates to zprávami neb regulemi ukázati; kdyţ
velí uţívati ratolestí toho slova mně, tedy praví to těmito slovy: To se má exponovati po
mojsku;307 kdyţ pak velí uţívali ratolestek toho slova sobě, tedy dí: To (prej) má exponovati
po svojsku.308 Zprávy toho při těch slovích mei, mihi, me, a me, mohou státi.
I o tom slovu
nostrum není zlá zpráva; ale mohlo take bez ní býti; nebo nostri, to slovo totiţ, netoliko jest
derivativum ale jest nominativi casus, protoţ můţe a má také býti vyloţeno per nominativum
náši. To pak slovo nostrum, netoliko jest primitivum ale jest i genitivus pluralis, diverso
scilicet respectu.309 I kdoţ by jej jinak vykládal neţ tak jakţ on praví, t. z nás? |(80b) Ano
latině se tak explikuje: quidam nostrum, id est, quidam ex nobis. Regule poloţená na to, dobrá
jest. Nebo kdy kterého z těch dvou slov ratolestí mělo by býti uţito, neodjinud neţ z těch slov
přístojících, ex verbis quibus adiacent adverbia, cognoscitur;310 jakţ i příklady náleţitými to
vysvětlil, k nimţ také můţe i tento přidán býti: Amputabo mihi manum, amputa mihi manum.
První takto vyloţíš: Utnu sobě ruku; nebo verbum et pronomen concordant in numero et
persona.311 Druhé pak takto: Utni mi ruku; nebo verbum non concordat cum pronomine.312
Nýbrţ mohlo by i takto povědíno býti o tom, ale snad hrubě nesvětle; cumlxxiii dicis amputabo
mihi, actio manet in eadem persona,313 a to slovo u Čechů sobě také zůstavání předce při první
osobě znamená, protoţlxxiv se spolu trefují; druhé pak slovo mně transitum actionis aut
absolute transitionem ab alia aliqua persona (sive secunda sive tertia) in, vel ad primam
significat, illud autem verbum est secundae personae,314 protoţ se spolu trefují.|
(81a) Ale to tam, abych snad chtěje vysvětlovati nezateňovallxxv 315 více, novas fingendo
regulas cum priores sint non contemnendae hoc in loco, licet mihi haec mea melius multo
probatur, quia et facilior est et ad multo plura accomodari posset.316
302
»překladů«
»a lenost i zpupnost«
304
»pořád«
305
srov. fol. 3b, pozn.
306
Martin Luther, Ein Sendbrief vom Dolmetschen und Fürbitte der Heiligen (1530). Werke (WA), Bd. 30.2, str.
627-649. Weimar 1909.
307
»jako přivlastňovací zájmeno 1. osoby«
308
»jako přivlastňovací zájmeno zvratné«
309
»totiţ z různých hledisek.«
310
»to se pozná podle sloves, u nichţ stojí příslovce;« - mezi příslovce byla řazena i předloţková spojení
s osobními zájmeny
311
»sloveso i zájmeno se shodují v čísle i osobě.«
312
»sloveso se neshoduje se zájmenem.«
313
»řekneš-li amputabo mihi, činnost zůstává při téţe osobě« - tj. podmět se shoduje s předmětem slovesa
314
»znamená přechod činnosti nebo prostě přechod od některé jiné osoby (druhé nebo třetí) na 1. osobu nebo
k ní, ono sloveso jest pak v 2. osobě«
315
»nezatemňoval«
303
V. Ph.
Sui, sibi, se, a se.
Ta pronomina dvojím způsobem se exponují, někdy po sobě, a někdy po jeho.
Exempla poloţí se per antithesin.
In numero singulari.
Sui. Omnis homo simili sui sociabitur,317 kaţdý člověk k podobnému sobě přihrne se.
přihrnelxxvi se, inepta phrasis. Přihrne hromádku smetí, etc. k stěně. Lépe připojí se. Pro sui
veneratione et sanctitate,318 pro jeho poctivost a svatost.
Sibi. Sapientia aedificavit sibi domum,319 múdrost ustavěla sobě dům. Unusquisque quod sibi
rectum videbatur hoc faciebat,320 jeden kaţdý coţ mu se zdálo býti pravého to činil.
Se. Abscondit se Adam et uxor eius,321 skryl se Adam i manţelka jeho. Unusquisque vestrum
apud se reponat,322 jeden kaţdý z vás u sebe sloţ.|(81b) Dicebat autem et ei qui se
invitaverat,323 pravil pak i tomu kterýţ ho byl pozval.
A se. Abiecit vestimentum suum a se,324 odvrhl rúcho své od sebe. Compraehendit multos ex
eis qui a se refugerant,325 zjímal mnohé z těch kteříţ od něho byli zutíkali.
In numero plurali.
Sui. Ut tollerent in auxiliumi sui Iephthe,326 aby vzali na pomoc sobě Jephthu. Rogaverunt
vicinos ut venirent in adiutorium sui,327 prosili sousedů aby přišli na pomoc jim.
Sibi. Fecerunt sibi perizomata,328 Nadělali sobě věníků. Fecerunt ministri ut sibi fuerat
imperatum,329 učinili sluţebníci jakţ jim bylo rozkázáno.
Se. Induerunt se sacerdotes ciliciis,330 oblékli se kněţí v ţíně. Verbum continuerunt apud se,331
slovo zachovali u sebe. Stabunt iusti in magna constantia adversus eos qui se
angustiaverunt,332 stanouť spravedliví u veliké stálosti proti těm kteří je suţovali.|
(82a) A se. Cúmque eiecissent vos Aegiptiilxxvii a se,333 a kdyţ je vyhnali Egipští od sebe.
Acceperunt singuli viros qui sub se erant,334 pojali jeden kaţdý muţe kteříţ pod nímilxxviii byli.
316
»tím, ţe bych zde vymýšlel nová pravidla, ač dřívějších nezavrhuji; toto mé pravidlo je mi ovšem mnohem
přijatelnější, protoţe je jednak srozumitelnější, jednak je lze aplikovat na mnohem větší počet případů.«
317
Sír 13,20
318
2 Mak 3,12
319
Př 9,1
320
Sd 17,6
321
Gn 3,8
322
1 K 16,2
323
L 14,12
324
Jon 3,6
325
1 Mak 7,19
326
Sd 11,5
327
podle L 5,7
328
Gn 3,7
329
Joz 10,23
330
Júd 4,9
331
Mk 9,9
332
Mdr 5,1
333
Júd 5,11
334
2 Pa 23,8
Ta pronomina kdy máš exponovati takto a kdy onakno, touto regulí se zpraviti můţeš.
Regula.
Quando pronomen cum supposito et apposito ita construuntur quod de eodem
supposito dicitur et non de alio; tunc illud pronomen debet exponi po sobětnosti. Quando vero
pronomen cum supposito et apposito ita construitur, quod non de eodem sed de alio supposito
dicitur, tunc illud pronomen debet exponi po jehotnosti.335
Declaratio primi. Kdyţ díš: Sapientia aedificavit sibi domum, tu sapientia jest
suppositum, aedificavit appositum, pronomen sibi dicitur de supposito. A protoţ múdrost
ustavěla dům sobě, ţadnému jinému.
Declaratio secundi. Kdyţ díš: Unusquisque quod sibi rectum videbatur, hoc faciebat;
tu quod jest suppositum, |(82b) videbatur appositum; sibi pronomen non dicitur de supposito
quod sed de alio, nempe de unusquisque; non enim videbatur rectum illi rei quae per quod
significatur, <sed rectum videbatur illi rei, quae per unusquisque significatur>.336 lxxix A
protoţ máš říci: Jeden kaţdý to činil coţ mu (totiţ jednomu kaţdému) zdálo se býti pravého. A
tak jiná všecka sobě rozvaţ exempla.
J. B.
Tato regule nebyla by zlá, neţ ţeť neni kaţdému snadně srozumitedlná, a k tomu, ţe
se její druhá částka nevšudy trefuje. Neb jakoţlxxx velí ta slova Unusquisque quod sibi rectum
videbatur faciebat takto vykládati: Jeden kaţdý, coţ se mu zdálo pravého býti činil; kdyby
take toto pověděnílxxxi (unusquisque quod sibi elegit accepit) mělo na tu formu býti vyloţeno
podle té regule jeho,lxxxii takto by vznělo: Jeden kaţdý coţ jemu vyvolil to vzal, a tuťlxxxiii by
bylo proti smyslu těch slov latínských, kterýţlxxxiv vlastně takto má býti vyloţen: Jeden kaţdý
coţ sobě vyvolil, vzal neb přijal; et contra, si diceres337 Unusquisque quod sibi placuit,
accepit, |(83a) vyloţ takto: Jeden kaţdý coţ mu se líbilo, vzal.
V. Ph.
Regula
Věděti take sluší, ţe mei, tui, sui, nostri, vestri, ač sou pronomina primitiva, však
někdy musejí se exponovati derivative, ne primitive;338 proto ţe českým jazykem nemohou se
všudy vlastnělxxxv 339 exponovati.
Exemplum primi. Imitatores mei estote,340 následovníci mojí buďte.
Exemplum secundi. In concupiscentia tui sumus,341 v ţádosti tvé sme.
335
»Pravidlo. – Pojí-li se zájmeno s podmětem i přísudkem tak, ţe se jím vypovídá o tomtéţ a nikoli jiném
podmětu, je třeba toto zájmeno přeloţit jako přivlastňovací zvratné. Pojí-li se však zájmeno s podmětem i
přísudkem tak, ţe se jím nevypovídá o tomtéţ, nýbrţ o jiném podmětu, je třeba toto zájmeno přeloţit jako
přivlastňovací 3. osoby«; suppositum = podmět, appositum = přísudek
336
»zájmenem sibi se nevypovídá o podmětu quod, nýbrţ o něčem jiném, totiţ o unusquisque; zdálo se totiţ býti
pravé nikoli tomu, co je oznčeno slovem quod, <nýbrţ zdálo se býti pravé tomu, co je označeno slovem
unusquisque>.«
337
»a naopak kdybys řekl«
338
viz 77b, pozn. 262
339
»náleţitě«
340
1 K 4,16; 11,1
341
Dn 13,20
Exemplum tertii. Scindetur mons Olivarum ex media parte sui,342 roţdělena bude hora
Olivetská z prostředku strany své etc. Neb zle by český mluvil kdyby řekl: Následovníci mne
buďte, v ţádosti tebe sme, z prostředku strany sebe. A protoţ ta pronomina musí se
exponovati derivative ne primitive.
J. B.
Tato regula de mei, tui, sui v něčem můţe státi a v něčem se nehodí; a protoţ |(83b)
dobře i sám on doloţil někdy.
Dobře se dí a vlastně: Následovníci mojí buďte, ale kdoţ by (na takových místech
zvlášť) vykládal to slovo mei mne, a ne raději: mojí? A co pak jak by vyloţil tato slova: Is
habet imaginem meam, item: Is habet imaginem mei? Vyloţíš-li obé jednostejně,lxxxvi ztratí se
rozdíllxxxvii kterýţ v latínských slovích zřetedlný jest.343 Item, vlastně-li jest to řečeno v ţádosti
tvé sme? A nebylo-li by vlastnějí říci v ţádosti tebe jsme? Licet videatur duriusculum, at
significantius.344 Nebo kdyţ díš v ţadosti tvé jsme,lxxxviii chtělo by se tak rozuměti, jako by ti o
nichţlxxxix se tu mluví, do té ţádostixc její se vpojilixci aneb tou ţadostíxcii se oblekli, a nebo
jako by řekli v tvé sme ţádosti, takovou máme ţádost, jako i ty. Ale vyloţil-li byxciii kdo v
ţádosti tebe sme, tedy povedění bude světlé, jako by řekli ti starci: Ţádost tebe jest v nás, totíţ
tebe ţádáme etc.
V. Ph.
Meus, Tuus.
Ta pronomina dvojím způsobem |(84a) se exponují. Neb někdy meus jest můj a tuus
tvůj; někdy pak meus jest svůj a tuus take svůj. Exempla poloţím per antithesin.
Meus. Ipse est amicus meus,345 onť jest přítel můj. Ego non sum meus, já nejsem svůj.
Mei. Erue me de manu fratris mei,346 vysvoboď mne z ruky bratra mého. Nunquid custos
fratris mei sum ego?347 Zdaliţ sem já stráţný bratra svého?
Meo. Dixit Dominus domino meo,348 řekl Pán pánu mému. Ut contradicam Domino meo,349
abych odepřelaxciv Pánu svému.
Meum. Verebuntur filium meum,350 ustydíťxcv se syna mého. Video Tobiam filium meum,351
vidím Tobiáše syna svého.
Mi. Veni dilecte mi,352 poď milý můj. Vocativus po svojsku nemůţ býti, proto ţe svůj caret
vocativo casu,353 neb neříkáme o svůj.
A meo. Fiet illis a patre meo,354 staneť se jím od otce mého. Quaecunque audivi a patre meo,
nota feci vobis,355 coţ sem koli slyšel od otce svého známo sem vám učinil. |
342
Za 14,4
Smysl první věty: „Má obraz patřící mně―; smysl druhé věty: „Má obraz zobrazující mne―.
344
»Mohlo by se to zdát poněkud těţkopádné, ale mělo by to jasnější smysl.«
345
Pís 5,16
346
Gn 32,11
347
Gn 4,9
348
Ţ 109(110),1
349
Júd 12,13
350
Mt 21,37
351
Tb 11,17
352
Pís 7,11
353
»svůj nemá vokativ«
343
(84b) Mei. Vos amici mei estis,356 vy ste přátelé moji. Nominativus pluralis po svojsku
nemůţ býti, protoţe neří káme nos <non> sumus mei,xcvi ale místo mei říkáme nostri, <nos
non sumus nostri,>xcvii my nejsme svoji. Ut patebit infra in titulo Nostri.357
Meorum. Bonorum meorum non eges,358 statku mého nepotřebuješ. Dimidium bonorum
meorum do pauperibus,359 polovici statku svého dávám chudým.
Meis. Nunciate fratribus meis,360 zvěstújte bratřím mým. Narrabo nomen tuum fratribus
meis,361 zvěstuji jméno tvé bratřím svým.
Meos. Pedes meos subverterunt,362 nohy mé podvrátili. Lavi pedes meos.363 umyl sem nohy
své.
O mei. Nolite errare fratres mei.364 Nebluďteţ bratří moji. Vocativus pluralis po svojsku
nemůţxcviii byti, ratio patet in Mi.365
A meis. Eripe me de inimicis <meis>xcix,366 vytrhni mne z nepřátel mých. Ab inimicis meis
salvus ero,367 od nepřátel <svých>c zachován budu.
De genere faeminino et neutro,368 naskrz rozuměj téţ. |(85a) Tak také tuus exponovati
budeš, sine vocativis casibus,369 protoţe tuus nemá casus vocativos; neb neříkáme o tvůj, o
tvoji. A nominativum pluralem také nemá po svojsku exponovaného, protoţe neříkáme: Vos
non estis tui, ale místo tui říkáme vestri: Vos non estis vestri, vy nejste svoji.
Obiectio. 370
Díš-li: Nevím kdy mám exponovati meus po svojsku, a tuus po tvojsku, a kdy oboje po
svojsku; nauč se této reguli a budeš věděti.
Regula.
Quando pronomen derivativum praedicatur de suo primitivo, tehdy exponúj oboje po
svojsku. Quando vero pronomen derivativum non praedicatur de suo primitivo,371 tehdy meus
exponuj po mojsku a tuus po tvojsku. A kdeţci není primitivum explicitum, tu jest in verbo
354
Mt 18,19
J 15,15
356
J 15,14
357
»Jak se osvětlí níţe v odstavci Nostri.«; viz fol. 91a
358
Ţ 15(16),2
359
L 19,8
360
Mt 28,10
361
Ţ 21(22),23
362
Jb 30,12
363
Pís 5,3
364
Jk 1,16
365
»Vokativ mnoţného čísla zvratného zájmena nemůţe být, důvod je uveden u odstavce Mi.«; viz fol. 84a
366
Ţ 58(59),2
367
Ţ 17(18),4
368
»o rodě ţenském a středním,«
369
»bez vokativů«
370
»Námitka.«
371
»Pravidlo. – Týká-li se zájmeno odvozené příslušného zájmena prvotního [neodvozeného], tehdy přeloţ oboje
jako přivlastňovací zájmeno zvratné. Netýká-li se však zájmeno odvozené příslušného zájmena prvotního
[neodvozeného],«
355
implicitum, quia in omni verbo primae vel secundae personae certus intelligitur
nominativus.372
Declaratio primi.373 Kdyţ díš: Ego |(85b) non sum meus, meus est pronomen
derivativum et praedicatur ibi de suo primitivo, scilicet ego; meus enim derivatur a mei,
genitivo pronominis ego,374 a protoţ máš exponovati ego non sum meus já nejsem svůj, ne
můj. Item. Kdyţ díš: Lavi pedes meos, <meos>cii jest derivativum, et praedicatur de suo
primitivo, scilicet ego, in verbo lavi subintellecto;375 a protoţ máš říci: Umýl sem nohy své, ne
mé.
Declaratio secundi. Ale kdyţ díš: Ipse est amicus meus, meus pronomen derivativum
non praedicatur de suo primitivo quia ipse non est primitivum pronominis meus;376 a protoţ
máš říci: Onť jest přítel můj, ne svůj. Item kdyţ díš: Pedes meos subverterunt, meos pronomen
derivativum, non praedicatur de suo primitivo, quia id quod est in verbo subverterunt
intellectum, nempe inimici, non est primitivum pronominis meus;377 a protoţ máš říci: Nohy
mé podvrátili,ciii ne své.
J. B.
Pravá jest regula tato. Neţ mohla by také táţ věcciv takto (a snad někomu světleji)
povedína býti: quando meuscv pronomini adiacet verbum primae personae,378 |(86a) tedy máš
to meus neb jeho ratolesti vykladati (jako on dí) po svojsku, totiţcvi přileţitou ratolestí toho
slova svůj. Jako: Ego non sum meus, já nejsem svůj.
Quando vero adiacens verbum est secundae vel tertiae personae,379 tedy to meus
vykladej ratolestmicvii toho slova můj, anebo (jakţ on dí) po mojsku. Jako: Ipse est amicus
meus, onť jest přítel můj. Subverterunt pedes meos, podvrátilicviii nohy mé.
Ač tolikéţ by mohlo tou regulí kterouţ sem napřed poloţil,380 de actione vel manente,
vel transeunte,381 zpraveno býti. Ačkoli i přitom take figury a zvyk, své místo míti musejí.
Jako, suď tato slova Ma<t>th<aei> 11: Aj já posílám anděla svého;382 dobře a vlastně díš, ale
hláze díš a pěkněji anděla mého, ale dobře díš: On poslal anděla svého. Sic ibi. Sed debebat
esse Anjel.383
cix
V. Ph.
Suus.
372
»A kdeţ není [zájmeno] prvotní vyjádřeno, tu jest obsaţeno ve slovese; protoţe z kaţdého slovesného tvaru 1.
nebo 2. osoby je moţno vyrozumět patřičný nominaativ.«
373
»Objasnění prvního.«
374
»meus je zájmeno odvozené a týká se příslušného zájmena prvotního, totiţ ego; meus pak je odvozeno z mei,
genitivu zájmena ego,«
375
»je zájmeno odvozené a týká se příslušného zájmena prvotního, totiţ ego, které je moţno vyrozumět ze
slovesného tvaru lavi;«
376
»zájmeno odvozené meus se netýká příslušného zájmena prvotního, protoţe ipse není zájmeno prvotní
k zájmenu meus;«
377
»odvozené zájmeno meos se netýká příslušného zájmena prvotního, protoţe podmět, který je moţno
vyrozumět ze slovesného tvaru subverterunt, totiţ inimici, není prvotním zájmenem k zájmenu meus;«
378
»je-li u zájmena meus přísudek v 1. osobě,«
379
»Je-li však přísudek v 2. nebo 3. osobě,«
380
viz fol. 80a/b
381
»o činnosti trvající nebo minulé«
382
Mt 11,10
383
»Tak je zde [napsáno]. Ale mělo být anjel«
To pronomen dvojím způsobem se exponuje; neb někdy suus jest svůj a někdy jeho.
Exempla poloţímcx per antithesin.|
(86b) Suus. Iste populus est suus, tento lid jest svůj, to jest, ţe jim ţádny nevládne.
Increpavit eum pater suus,384 okřikl ho otec jeho.
Sui. Ut regnaret loco patris sui,385 aby kraloval místo otce svého. Vocabant eum nomine
patris sui,386 nazývali ho jmenem otce jeho.
Suo. Linivit oculos patri suo,387 pomazal očí otci svému. Reddidit illum patri suo,388 dal ho
otci jeho.
Suum. Appositus est ad populum suum,389 přiloţen jest k lidu svému. Audi Domine vocem
Iudae, et ad populum suum introduc eum,390 slyš Pane hlas Júdů, a k lidu jeho uveď ho.
A suo. Dominus egredietur de loco suo,391 Pan vyjde z místa svého. Velut turbo rapiet eum
de loco suo,392 jako vicher pochytí ho z místa jeho.
Sui. Isti homines sunt sui, tito lidé sou svojí, to jest, ţe jími ţadný nevládne. Sui filii
interfecerunt eum,393 jeho synové zabili ho. Tak také máš exponovati Sui eum non receperunt.
Kteříţ jeho byli, nepřijali ho. Neříkej Svojí ho nepřijali, neb Ţidé Krystovi byli ne svojí. Neb
on |(87a) mezi své přišel a ti ho nepřijali kteříţ jeho byli,cxi ne svoji. Takovou máš také orací
o Zuzanně. Flebant sui et omnes, qui noverant eam;394 kdeţ nemáš exponovati Plakali svoji,
ale Plakali ti, kteříţ její byli a všickni kteříţ ji byli znali. Neb skrze sui máš rozuměti čeled
její.
Suorum. Exiit Antiochus in terram patrum suorum,395 vyšel Antyochus do země otcův svých.
Sepelierunt eum in sepulchro patrum suorum,396 pochovali ho v hrobě otcův jeho.
Suis. Servos hortare ut dominis suis pareant,397 sluţebníků napomínej aby poslouchali panů
svých. Reddite eum dominis suis,398 vraťte ho panům jeho.
Suos. Occidit omnes fratres suos.399 zabil všecky bratry své. Constituit in capite Abiam
filium Maacha ducem super omnes fratres suos,400 ustanovil napřed Abiáše syna Maachy,
kníţetem nade všemi bratry jeho.
A suis. Misit duos ex discipulis suis,401 poslal dva z učedlníkův svých. Ait illi unus ex
discipulis suis,402 dí mu jeden z učedlníků jeho.|
(87b)
384
Gn 37,10
1 Mak 11,40
386
L 1,59
387
Tb 11,13
388
L 9,42
389
1 Mak 14,30
390
Dt 33,7
391
Mi 1,3
392
Jb 27,21
393
2 Pa 32,21
394
Dn 13,33
395
1 Mak 15,10
396
1 Mak 9,19
397
Tt 2,9
398
Tb 2,21
399
2 Pa 21,4
400
2 Pa 11,22
401
Mk 11,1; 14,13
402
Mk 13,1
385
Nota.
Věděti máš, ţe suus, někdy se exponuje jeho. Exemplum: Increpavit eum pater suus,403
okřikl ho otec jeho. Nekdy její. Exemplum: Cui vir suus reliquerat divitias multas,404 jíţcxii
muţ její pozůstavil zboţícxiii mnoho. Někdy jejich. Exemplum: Dominus Deus suus vendidit
eos,405 Pan Bůh jejich prodal je.
A protoţ kterak to pronomencxiv suus exponovati máš po jehotnosti,406 in quolibet
genere per omnes casus, figurou touto podepsanou zpraviti se můţeš.407
Singulariter.
N ̅ 408
Genit.
Dati.
Accus.
Ablat.
suus
sui
suo
suum
a suo
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
její
jejího
jejímu
jejího
od jejího
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jejich
jejich
jejich
jejich
od jejich
Pluraliter.
N.
G.
D.
Acc.
Abl.
N.
G.
D.
Ac.
Ab.
N.
G.
D.
Ac.
Ab.
N.
G.
D.
Ac.
Abl.
N.
G.
D.
Ac.
Ab.
sui
suorum
suis
suos
a suis
sua
suae
suae
suam
a sua
suae
suarum
suis
suas
a suis
suum
sui
suo
suum
a suo
sua
suorum
suis
sua
a suis
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
její
jejích
jejích
její
od jejích
její
její
její
její
od jejího
její
jejích
jejích
její
od jejích
její
jejího
jejímu
její
od jejího
její
jejích
jejích
její
od jejích
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jeho
jeho
jeho
jeho
od jeho
jejich
jejich
jejich
jejich
od jejich |
jejich
jejich
jejich
jejich
od jejich
jejich
jejich
jejich
jejich
od jejich
jejich
jejich
jejich
jejich
od jejich
jejich
jejich
jejich
jejich
od jejich
Masculino
Plural.
In Genere Faeminino
Singul.
(88a)
Singul.
Plural.
Neutro
Declaratio figurae. 409
403
Gn 37,10
Júd 8,7
405
Dt 32,30
406
»přivlastňovacím zájmenem 3. osoby jednotného čísla«
407
»v kaţdém rodě a ve všech pádech můţeš se řídit touto tabulkou uvedenou dole.«
408
»Nominativo«
409
»Objasnění tabulky.«
404
Kaţdé pronomen má čtveru exposicí.410 Přední expositio ad genus masculinum, druhá
ad feminiuum, třetí adcxvi neutrum, a čtvrtá sluší adcxvii genus omne.411 Věděti máš ţe jejích
ultima producta,412 ad genus femininum, |(88b) ale jejich ultima correpta,413 sluší ad genus
omne. Exemplum. primi: Propterea tradidi eam in manus inimicorum suorum,414 proto sem
jicxviii vydal v ruce nepřátel jejích. Exemplum secundi: Dabo eos in manus inimicorum
suorum,415 dám je v ruce nepřátel jejich.
cxv
J. B.
Toho slova suus kteréţ on svými ratolestmi na tabuli rozprostřel, pravda jest, ţe někdy
nekteří neumelí Čechové, jako i latiníci špatnější,cxix zle uţívali, a snad i ještě uţívají. Hera
rogat ut ad se venias, prosí paní aby k ni přišel; bude jiná significací, a díš-li ut ad eam
venias,416 téţ bude jiný smysl. Ač sic dobře říkají i latině i český rediit ad se, přišel k sobě, t.
upamatoval se.
U vysvětlení figúry dobrou reguli pověděl de genitivo plurali jejich; ultima correpta
ţe jest omnis generis, ale jejích,cxx ultima producta, faeminini generis et numeri singularis.
Dám příklad prvního. Jejich šaty, t. těch muţův nebo ţen; a jejich kůţe, t. těch volů kterýchţ
teď masso prodávati vidíš. Přiklad druhého. Jejích věcí, šatův, nebo jiného této ţeny já tobě
nevydám nyní etc. |(89a) Ale příčinou toho slova suus přidám ještě i toto, ţe i při těchcxxi
slovích tebe, sebe bývá spletek.417 Dobře díš: Nedoufej v sebe, nechci v sobě doufati, proč mi
nedáš v sebe doufati; tu bude ambiguitas.cxxii I takţ v oné písni P 18:418 Dejţ nam v tě doufati,
hìc ad evitandam amphibologiam,419 musilo se poloţiti v tebe a v tě, ješto sic podlé vlastnosti
mělo býti v sebe a nebo v se.
Addam hic et Erithaci iudicium. Své jest reciprocum, tvé jest demonstrativum.420 Dej
synu svému. Nechaťcxxiii dá synu svému, a nebo tvému synu. Panu Bohu svému, tvému
klaněticxxiv se budeš.421 Posvěťcxxv se jméno tvé,422 oslav jméno své.423 Slyš modlitbu syna
svého, tvorče.424 etc. Tresci syna svého.425 Haec reciproca. Sed demonstrativa:426 ta sukně jest
syna tvého,427 zabili tvého syna.428
V. Ph.
410
»čtvero vyjádření, čtverý překlad«
»nerozlišený rod [v mnoţném čísle]«
412
»koncovka dlouhá«
413
»koncovka krátká«
414
Ez 23,9
415
Jr 34,20
416
»abys k ní přišel«, přičemţ „ona― označuje někoho jiného neţ „paní―
417
»zmatek, nedorozumění«
418
píseň Jana Blahoslava Věčný králi, Pane náš (v Ivančickém kanc. na P 18); na P 19 text: „Dejţ nám v tebe
doufati―
419
»zde abychom se vyhnuli dvojznačnosti«
420
»Uvedu zde i názor Červenkův. Své jest zvratné, tvé jest ukazovací.«
421
Mt 4,10; L 4,8
422
M 6,9; L 11,2
423
J 12,28
424
srov. 3 Král (1 Kr) 8,28; 2 Pa 6,19; Dn 9,17
425
Př 19,18; 29,17
426
»Toto jsou zájmena zvratná. Ale [také] ukazovací:«
427
Gn 37,32
428
podle Ex 4,23
411
Nota.
Věděti take máš, ţe jakoţ ego sum suus není já jsem svůj; neb ego sum meus jest já
sem svůj; a jakoţ tu es suus není ty si svůj; neb tu es tuus jest ty si svůj, ut patuit supra;429
|(89b) tak také ego sum suus není já sem jeho, a tu es suus take není ty si jeho, neb místo suus
říkáme eius;cxxvi ale iste est suus; dobře díš tento jest svůj, a isti sunt sui: tito sou svoji.
Aby pak věděl kdy máš exponovati suus po svojsku a kdy po jehotnosti, o tom máš
dvě reguly jimiţcxxvii se zpraviti můţeš. Finxit vocabula technica insulsissima, ut iam aliquoties
dixi.430
Regula prima.
Quando nominativus singularis vel pluralis ponitur in oratione pro subjecto, tunc ille
nominativus pronominalis debet exponi po jehotnosti; quando vero ponitur pro praedicato,
tunc debet exponi po svojsku.431
Regula secunda.
Quando res po<s>sessa est illius rei cuius est verbum suppositum, tunc obliqui casus
debent exponi po svojsku; quando vero res possessa non est illius rei cuius est verbum
suppositum sed alicuius rei alterius, tunc obliqui casus debent exponi po jehotnosti.432
Declaratio regulae primae. Kdyţ díš: Increpavit eum pater suus, ibi suus ponitur pro
subiecto;433 |(90a) a protoţ máš říci: Okřikl ho otec jeho, ne svůj. Ale kdyţ díš: Iste populus
est suus, ibi suus ponitur pro praedicato;434 a protoţ máš říci: Tento lid jest svůj, ne jeho.
Declaratio regulae secundae. Kdyţ díš: Linivit oculos patri suo,435 ibi res possessa,
scilicet pater, est illius rei cuius est verbum suppositum, scilicet Tobiae, quia Tobias linivit
oculos patri suo,436 a protoţ máš říci: Pomazal (rozuměj Tobiáš) očí otci svému, ne jeho. Ale
kdyţ díš: Reddidit illum patri suo,437 ibi res possessa, scilicet pater, non est illius rei cuius est
verbum suppositum, scilicet Domini Iesu, quia Iesus reddidit, sed alterius rei, scilicet lunatici;
pater enim ille non erat pater Domini Iesu, sed lunatici pater erat;438 a protoţ máš říci: Dal ho
otci jeho, ne svému; neb díš-li svému, budú rozuměti, ţe Pan Jezus toho náměsečníka dal otci
svému nebeskému. Téţ kdeţ máš psáno: Dedit illum matri suae;439 díš-li Dal ho mateři své,
429
»jak bylo uvedeno výše;«
»Vytvořil si krajně nevkusné technické termíny, jak jsem řekl jiţ několikrát.«
431
»Pravidlo první. – Stojí-li ve výpovědi nominativ jednotného nebo mnoţného čísla jako podmět, má být
nominativ zájmena vyjádřen přivlastňovacím zájmenem 3. osoby; stojí-li však jako jmenná část přísudku, má být
vyjádřen přivlastňovacím zájmenem zvratným.«
432
»Pravidlo druhé. – Náleţí-li vlastněná věc tomu, k čemu patří podmětové sloveso [tj. podmět slovesa], mají se
nepřímé pády vyjadřovat přivlastňovacím zájmenem zvratným. Nenáleţí-li však vlastněná věc tomu, k čemu se
vztahuje podmětové sloveso, ale k něčemu jinému, mají se nepřímé pády vyjadřovat přivlastňovacím zájmenem
3. osoby.«
433
»Objasnění pravidla prvního. Kdyţ díš: Increpavit eum pater suus, tu suus stojí u podmětu;«
434
»tu suus má funkci jmenné části přísudku;«
435
Tb 11,13
436
»Objasnění pravidla druhého. Kdyţ díš: Linivit oculos patri suo, zde vlastněná věc, totiţ otec, náleţí tomu,
k čemu patří podmětové sloveso, totiţ Tobiášovi, neboť Tobiáš pomazal očí otci svému.«
437
L 9,42
438
»zde vlastněná věc, totiţ otec, nenáleţí tomu, k čemu patří podmětové sloveso, totiţ Pánu Jeţíši, protoţe dal
Jeţíš, ale patří něčemu jinému, totiţ náměsíčníku; onen otec totiţ nebyl otcem Pána Jeţíše, ale byl otcem
náměsíčníka.«
439
L 7,15
430
budú rozuměti, ţe toho mladence vzkříšeného dal Jezus Panněcxxviii Mariji; a protoţ máš říci:
Dal ho mateři jeho, totiţ toho mladencecxxix mateři.
J. B.
I tyto dvě regulky (jakţ on dí) poloţil ne nepravé, ale jistě řídkým k srozumění
spěšnému snadné. Philippus Melanchthon |(90b) horlil pro smíšení grammatyky
s dyalektykou,440 coţ prvnější někteří směšně subtylní grammatykové činili; kdyby viděti měl
tyto Philomathesovy regule, snad by jich také neliboval. Ale jakţ jest koli i nesvětle441 to psal,
vţdyť jest lépe neţli jiní a více učinil; a byť méně ještě bylo neţli jest, vţdyť jest aspoň
laudanda voluntas.442
Neţ zdá mi se, ţe by se i při tomcxxx slovci suus mohlo tou regulí býti zpraveno
kterouţ sem napřed poloţil, de transitu aut non transitu actionis ab una persona in alteram.443
Coţ kterak se trefuje, sám čtenař sobě příkladem příhodným vysvětliti můţe.
V. Ph.
Noster, Vester.
Noster jest náš a vester váš. Exempum primi: Pater noster senex est,444 otec náš starý
jest. Exem<plum> secundi. Unus est pater vester, qui est in coelis.445 Jedenť jest otec váš jenţ
jest v nebesích. Ale in caeteris casibus446 dvojím způsobem se exponují ta pronomina; někdy
po svojsku, a někdy tak jak chce míti, náš a váš. |
(91a) Exempla poloţím per antithesin.
Nostri. Quare non in timore Dei nostri ambulatis?447 Proč v bázni Boha našeho nechodíte?
Ambulabimus in nomine Dei nostri.448 Choditi budem ve jmeno Boha svého.
Nostro. Psallite Deo nostro,449 Zpívejte Bohu našemu. Sacrificemus Deo nostro,450 obětujme
Bohu svému.
Nostrum. Panem nostrum quotidianum da nobis hodie,451 chleb náš vezdejší daj nam dnes.
Panem nostrum comedemus,452 chleb svůj jísti budeme.
O noster. Pater noster qui es in coelis,453 Otče náš jenţ si v nebesích. Vocativus po svojsku
nemůţ býti, protoţe svůj caret vocativo casu,454 neb neříkáme o svůj.
440
viz zejména Melanchthonovy školské příručky De rhetorica libri tres (15191), Institutiones rhetoricae (1521),
Elementorum rhetorices libri duo (15321) a De dialectica libri quattuor (15201, tzv. Dialectica Philippi),
zpracované podle vzorů Ciceronových a Quintilianových
441
»nejasně«
442
»chvály si zaslouţí uţ jen dobrá vůle.« srov. Ovidius, Epistulae ex Ponto 3, 4, 79: „ut desint vires, tamen est
laudanda voluntas―
443
»o přecházení nebo nepřecházení činnosti z jedné osoby na druhou.«
444
Gn 19,31
445
Mt 23,9
446
»v ostatních pádech«
447
2 Ezd (Neh) 5,9
448
Mi 4,3
449
Ţ 46(47)7; 146(147),7
450
Ex 5,3
451
Mt 6,11
452
Iz 4,1
453
Mt 6,9
454
»svůj nemá vokativ,«
A nostro. Ut non interficiat nos arca cum populo nostro,455 aby náscxxxi nezmordovala archa
s lidem naším. Pugnemus pro populo nostro,456 bojujme za lid svůj.
Nostri. Peccaveruntcxxxii patres nostri,457 zhřešili otcové naši. Nos non sumus nostri, my
nejsme svoji. |
(91b) Nostrorum. Memor erit testamenti patrum nostrorum,458 rozpomeneť se na umluvu
otcův našich. Vindicamus haereditatem patrum nostrorum,459 dobýváme dědictví otcův svých.
Nostris. Tradidit nobis ac filiis nostris,460 dal nám i synom našim. Parvulis nostris
fabricabimus urbes munitas,461 dětem svým ustavíme města hrazená.
Nostros. State núnc contra inimicos nostros,462 stůjte nyní proti nepřátelomcxxxiii naším.
Pugnemus contra inimicos nostros,463 bojujmeţ proti nepřátelom svým.
O nostri. Unde estis juvenes fratres nostri?464 Odkud ste mládenci bratří naši? Vocativus
pluralis po svojsku nemůţ byti, proto ţe svůj caret vocativo casu,465 neb neříkáme o svoji.
A nostris. Ut faciat misericordiam cum patribus nostris,466 aby učinil milosrdenství s otci
našimi. Peccavimus cum patribus nostris,467 zhřešili sme s otci svými.
De genere faeminino et neutro naskrz rozuměj téţ. Tak také vester exponovati budeš
sine vocativis casibus, protoţe vester caret vocativis casibus, neb neříkáme: o váš a o vaši.|
(92a) Aby pak věděl, kdy máš exponovati ta pronomina takto, a kdy onakno, znamenej tu
regulku kterouţ máš napřed in pronomine meus.468
Regula.
Quando pronomen derivativum praedicatur de suo primitivo, tunc debent exponi illa
pronomina po svojsku; quando vero pronomen derivativum non praedicatur de suo primitivo,
tunc debent exponi illa pronomina469 tak jak chce míti náš a váš.
Declaratio primi. Kdyţ díš Sacrificemus Deo nostro, nostro jest pronomen
derivativum, et praedicatur de suo primitivo, scilicet nos, in verbo sacrificemus
subintellecto;470 a protoţ máš řícicxxxiv Obětujme Bohu svému, ne našemu.
Declaratio secundi. Kdyţ díš Psallite Deo nostro, nostro pronomen derivativum, non
praedicatur de suo primitivo, quia vos in verbo psallite subintellectum, non est primitivum
pronominis noster; 471 a protoţ máš říci ZpívejteBohu našemu, ne svému. |
455
1 Král (1 S) 5,11
2 Král (2 S) 10,12
457
2 Pa 29,6
458
1 Mak 4,10
459
1 Mak 15,34
460
Gn 31,16
461
Nu 32,16
462
1 Mak 4,18
463
1 Mak 9,44
464
Tb 7,3
465
»svůj nemá vokativ,«
466
L 1,72
467
Ţ 105(106),6; Júd 7, 19
468
viz 85a/b
469
»Pravidlo. – Týká-li se zájmeno odvozené příslušného zájmena prvotního, mají být tato zájmena vyjádřena po
svojsku. Netýká-li se však zájmeno odvozené příslušného zájmena prvotního mají být ona zájmena vyjádřena
(tak, jak...)«
470
»Objasnění pvního. Kdyţ díš Sacrificemus Deo nostro, nostro je zájmeno odvozené a týká se příslušného
zájmena prvotního, totiţ nos jeţ je moţno vyrozumět ze slovesného tvaru sacrificemus;«
456
(92b)
J. B.
Tato regule de pronomine noster et vester takováţ jest jako ona regule de pronomine
meus et tuus; o kteréţ coţ sem tam napřed pověděl,472 to téţ i nyní o této reguli pravím.
V. Ph.
Nostras, Vestras.
Nostras a vestras sou pronomina gentilia communis generis.473 při jejich exposicí
ţadné nesnáze není; neb nostras vţdy slove našinec, Agrestis vox, našinec etc. Fugienda est haec
475
crassa rusticitas.474 a vestras vašinec pro omnes casus, a protoţ o ních více psati není potřebí.
Ipse.
Někdy se exponuje on. Exemplum: Ipse est Dominus Deus noster,476 onť jest Pan Bůh
náš. Někdy ten. Exemplum: Quemcunque osculatus fuero, ipse est,477 kohoţ bych koli políbil
tenť jest. Někdy sám: Exemp<lum>: Ipse Iesus testimonium perhibuit quia propheta in sua
patria honorem non habet,478 sám Jezus svědectví vydal, ţe prorok v své vlasti cti nemá. |
(93a) Kdyţ ipse componuje se cum ego, tui, sui; tedy ipse také slove sám, a téţ jest jako
egomet, tumet, suimet. Exemplum primi: Ego ipse consolabor vos,479 já sám těšiti budu vás.
Exempl<um> secundi: Nesciunt quia tu ipse es Deus noster,480 nevědí ţe si ty sám Bůh náš.
Exempl<um> tertii: Probet se ipsum homo,481 zkus sám sebe člověk. Pakli se componuje ipse
cum pronominibus meus, tuus, suus, tedy ipse slove vlastní. Exemp<lum>: Tuam ipsius
animam pertransibit gladius,482 tvou vlastní duši projde meč; neříkej tvou samu duši.
Idem.
Idem někdy se exponuje, in masculino genere týţ, in faeminino táţ, in neutro toţ.
Exempla: Haec omnia operatur unus atque idem spiritus,483 to vše činí jeden a týţ duch.
Secundum eundem spiritum,484 podlé téhoţ ducha. In eodem spiritu,485 v témţ duchu. Někdy
se pak idem exponuje, in masculino genere jednostejný, in faeminino jednostejná, in neutro
471
»Objasnění druhého. Kdyţ díš Psallite Deo nostro, zájmeno odvozené nostro se netýká příslušného zájmena
prvotního, protoţe vos, které je moţno vyrozumět ze slovesného tvaru psallite, není zájmeno prvotní k zájmenu
noster.«
472
viz fol. 85b-86a
473
»zájmena rodová shodná ve všech třech rodech.«
474
»Našinec atd. je nekultivovaný výraz. Této hrubé neobratnosti bychom se měli vystříhat.«
475
»ve všech případech«
476
Ţ 44(45),12
477
Mt 26,48
478
J 4,44
479
Iz 51,12
480
Júd 9,10
481
1 K 11,28
482
L 2,35
483
1 K 12,11
484
1 K 12,8
485
1 K 12,9
jednostejné. Exemplum: Non omnis caro eadem caro.486 Ne kaţdé tělo jest jednostejné tělo.
Nadto někdy |(93b) idem exponuje se, in masculino genere jistý, in faeminino jistá, in neutro
jisté; a to jen tehdy kdyţ se componuje cum pronomine ille, neb ille idem jest ten jistý.
Quidam.
Erasmus v svých Annotacích oznamuje, ţe coţ latiníci quidam, to Ţidé svou řečícxxxv
unum říkají.487 Tak take Čechové, poněvadţ toho slova vlastní češtinu mají, Inepte dictum
vlastní češtinu. Dicendum fuit488 poněvadţ mají Čechové příhodné slovo své k vyloţenícxxxvi toho
latínského slova quidam. té jím sluší uţívati, protoţcxxxvii kdyţ quidam stojí cum nomine
substantivo, tehdy se exponuje, někdy nějaký, a někdy jakýs.
Exemplum primi. Homo quidam fecit caenam magnam,489 člověk nějaký učinil večeři
velikú. Recepta est iam usu phrasis hebraica apud nos.490 Protoţcxxxviii pekně a zvykle zní člověk jeden.
A my říkáme v mluvení obecnémcxxxix novi quendam hominem, znám jednoho člověka kterýţ etc.
Exemplum secundi. Quidam legisperitus surrexit tentans eum,491 jakýs v zákoně
dospělý povstal, pokoušeje ho. Pakli quidam stojí samotně sine substantivo, tehdy má se
exponovati kdos. Exemplum: Venit quidam ad principem synagogae,492 přišelcxl kdos k
vrchnímu školníku. Vidimus quendam in nomine tuo ejicientem daemonia,493 viděli sme kohos
an ve jménu tvém vymítá ďabelství. I tu lépe vzní jednoho neţli kohos.
Quidam in numero plurali kdyţ cum substantivo stává, exponuje se někdy někteří cxli
|(94a) někdy nejací aneb jacís. Exemplum primi. Quidam viri venerunt Ierosolimam,494
někteří muţícxlii přišli do Jeruzalema. Nepěkně vyloţil. Lépe říci nějací, a neb jacís. Exemplum
secundi. Quidam Epicurei et Stoici disserebant cum eo,495 jacís Epikurové a Stoikové mudrci
hádali se s ním. Teţ by mohl říci nějací. Ale kdyţ stává sine substantivo, tehdy vţdycky se má
exponovati někteří. Exemplum: Quidam dicebant, bonus est,496 někteřícxliii pravili, dobrýť jest
etc.
Téţ o quaedamcxliv in faeminino genere, a o quoddamcxlv in neutro genere máš
rozuměti.
Jenţ a ješto.
Jenţ jest relativum, utriusque numeri, omnis generis, casus nominativi tantum;497 a
pěkně se uţívá místo který, která, které, i take in plurali. Exemplum de masculino singulari.
Natus est Iesus qui vocatur Christus,498 narodil se Jesus, jenţ slove Krystus. Exemplum in
plurali. Qui sunt isti qui ut nubes volant?499 Kteří sou tito jenţ jako oblakové létají? Teţ o
486
1 K 15,39
Erasmus, Annotationes; ad Mk 5,22 (Et venit quidam): „& venit unus. Sed utinam Interpres Hebraicam
figuram, ut hic mutavit, itidem mutasset ubique, tantum abest, ut reprehendam.―
488
»Nevhodně je řečeno [...] Mělo se říci [...].«
489
L 14,16
490
»Hebrejský obrat se u nás uţ vţil.«
491
L 10,25
492
L 8,49
493
Mk 9,38; L 9,49
494
2 Pa 30,11
495
Sk 17,18
496
J 7,12
497
»zájmeno vztaţné pro obě čísla a všechny rody, pouze v nominativu;«
498
Mt 1,16
499
Iz 60,8
487
ješto máš rozuměti, a můţeš jedno za druhé poloţiti. Jistě nevšudy, velikýť jest rozdíl mezi těmi
dvěma slovy.
J. B.
Ta slova nostras et vestras kdyby podlé jeho regule měla býti vţdycky tak |(94b)
vykladána,cxlvi velmi by bylo nepříjemné, quod rusticitatem quandam et ineptiam
redolerent.500 Jako, kdyby takto slova tato vyloţil: vestrates vicerunt, vašinci přemohli; item:
tamen est nostras, však jest našinec, nepřekaţej mu etc. Possunt tales formae per
circumlocutionemcxlvii reddi,501 třebasi takto: vaši přemohli, neb vaše strana svítězila etc.
Item: Nech ho, však jest také náš, vel, však jest také z našich.
Ille idem vykládati ten jistý neni forma v mluvení pěkná. Jako, kdyby tato slova
vyloţil: Ille idem venit qui antea tecum híc fuit, ten jistý přišelcxlviii kterýţ dříve tu s tebou byl;
jest to jakés verštatní mluvení o té jisté eceteře502 a těch jistých myšincích či našincích.503 Ita
asserenda est proprietas vocum, ut non tollatur decus orationis;504 rovně jako při tom slovu
bíše etc. ita erat tollenda turpitudo aut saltem quidam squalor ut non periret proprietas. Medio
atque prudenter tutissimi ibimus.505
O tom slovci quidam mluví nezle. Mezi jinou řečí vyloţil to slovo Venit quidam ad
principem synagogae takto: Přišel kdos k vrchnímu školníku. Jakás tě to dura et rigida
translatio; quasi per contemptum hoc diceretur.506 Princeps synagogae jest ne školník, ale
kníţe kněţské, jakţ někteří vykládávali, aneb kníţe |(95a) lidu toho, totiţ, jenţ bývá in
synagoga anebo ve zboru. Ještě by lépe bylo říci starší zboru, neb kníţe zboru, neţli školník.
Coţ se koli, nebo uštipně,507 a jako říkají Moravci, uškloubavě508 a nebo zase naodpor
pochlebně dělá,cxlix jaks to nebývá kaţdému příjemné.cl Podobně jako nekteří pochlebujíce
vrchnostem, říkají jim potentátové; a jiní to per contemptum509 vykladají, aby vţdy bylo
nerovně, mocnaří; (někteří pak převrhlci to zapsali, ţe B<ratr> J<an> Aug<usta> přezdívá
vrchnostem mošnáře). Item, to slovo legisperiti staří prostě vykládati obyčej měli v zákoně
umělí etc.; někteří pak per contemptum, arripientes criminandi ansam,510 vykládají učený;
avšak proto vţdy lépe neţli onen, kterýţ to slovo faryzeové vykládal český farářové.
D<octor> Hájek v předmluvě na Praktyku 1562, ku panům Horníkům511 mocnařuo
nesvorností; a doleji mocnaři drţí k sobě nenávist; níţe a je jistými příklady potvrditi etc.
Velmi zlá čeština, měl by se pan Doctor styděti tam ineptis phrasibus uti.512 Tak lidská mysl,
500
»protoţe by se v nich ozývala jakási nejapná neohrabanost.«
»Takové tvary lze přeloţit opisem,«
502
umělé slovo z lat. et cetera = a tak dále
503
srov. fol. 92b
504
»Smysl slov je třeba uplatňovat tak, aby se nekazila krása řeči;«
505
»bylo třeba odstranit ošklivost nebo aspoň jakousi poskvrnu tak, aby nebral za své smysl. Moudrou střední
cestou půjdeme nejbezpečněji.«; srov. Ovidius, Metamorphoses, 2, 137: „altius egressus caelestia tecta cremabis,
inferius terras: medio tutissimus ibis.―
506
»tvrdý a neobratný překlad, jako by to bylo míněno pejorativně.«
507
»zlovolně«
508
»kousavě, ironicky«
509
»pejorativně, s opovrţením«
510
»pejorativně, chápajíce se příleţitosti k osočování«
511
nedochovaná Minucí a pranostyka k roku 1562, Praha (Melantrich) 1561?, Tadeáše Hájka, dedikovaná
měšťanům kutnohorským (jimţ se přezdívalo Horníci) ▪ Tadeáš Hájek z Hájku, zvaný Hagecius n. Nemicus (*
kolem 1525 - † 1600), profesor na praţské univerzitě, přírodozpytec, matematik, astronom, osobní lékař císaře
Rudolfa II. a přítel Tychona de Brahe
512
»uţívat tak nejapných vazeb.«
501
neráda na prostředku zůstává; at tamen in medio consistit virtus;513 co příliš, to mnoho,514
říkají vůbec.cli
Item, ta slova: Venerunt quidam Epi|(95b)cureiclii on vykládá Přišli jacís Epikurové.
Avšak proto nevyvracím jeho regule, můţe státi v něčem, neţ za to mám ţe nebylo by zle
vyloţeno kdyby kdo takto řekl: Venerat ad me quidam bonus amicus, byl ke mně přišel jeden
dobrý přítel. Novi quendam bonum virum qui etc., znal sem jednoho dobrého muţe kterýţ
etc. Item: Aderat ei quidam bonus vir quem ego non novi, byl při něm nějaký dobrý člověk
jehoţ sem já neznal.
Z strany toho slova ješto ne ve všem mi se líbí jeho o něm soud. Někdy to slovo velmi
pěkně sedí in oratione, ac propriissime.515 Jako: Mnoho někdo o mně mluví, ješto přijde-li k
tomu aby dovodil etc. Item: Toť hle vidíš coť činí, ještos mu nevěřil. U Řeků, to slovce 
netoliko můţe vyloţeno býti nebo, a nebo téţ ţe (nebos učinil, ţes učinil) ale také na
některých místech výborně a velmi significanter mohlo by vyloţeno býti ješto. Jako Matthaei
7: ,516 ješto (jest) těsná brána. Item 15:   etc., ješto jiţ tři
dni trvají. Neţ toť jest pravda, ţe někdy můţe na témţ místě státi kdeţ stojí kterýţ. Jako
Matt<haei> 23: ,517 kterýţ morduješ, ješto morduješ, mordéři prorokův, vlastně
mordující. |
(96a)
V. Ph.
Hic, Haec, Hoc.
Ta pronomina demonstrativa, dvojím obyčejem se exponují. Někdy hic jest tento, a
někdy ten. Haec někdy tato, a někdy ta. Hoc někdy toto, a někdy to.
Znamený, kdyţ pronomen hoc ukazuje na věc přítomnou, tehdy slove toto. Jako, kdeţ
setník Inepta locutio.Vide alibi de hac voce kdeţ.518 sluţebníku svému řekl: Fac hoc,519 tu máš
hoc exponovati toto, ne to; neb setník rozkázal sluţebníku svému, činiticliii tu věc na kterouţ
ukázal. Ale kdyţ hoc ukazuje na věc kteráţ není přítomná, tehdy slove to. Jako, kdeţcliv Jesus
řekl v zákoně dospělému: Hoc fac, vives,520 tu máš hoc exponovati to ne toto; neb neukázal
Jezus na přikázaní, ale kdyţ ten zákoník přikázaní Boţská vypravoval, odpověděl mu Jezus:
To čiň a ţiv budeš; jako by řekl, cos sám vyznal to čiň. In genere masculino et faeminino,
rozuměj téţ.
Ale divím se tomu, proč někteří, kdeţ se večeře Páně vypisuje, hoc a hic adverbialiter
exponovali: Hoc est corpus meum,521 toť jest tělo mé. A Hic est sanguis meus,522 toť jest krev
má, aneb |(96b) tentoť jest krev má. Jako by česky neuměli, a nevěděli ţe krevclv u Čechů jest
generis faeminini. Neb má vyloţeno býti Toto jest tělo mé, a toto jest krev má; kdeţ se mluví
o přirozeném těle Krystově, ne o duchovním; neb přirozené tělo Krystovo za nás jest vydáno,
ne duchovní.
J. B.
513
»ctnost spočívá ve střední cestě;« srov. Horatius, Epistulae, 1, 18, 9: virtus est medium vitiorum et utrimque
reductum.
514
srov. fol. 115b, 225b, 311a
515
»ve výpovědi, a velmi správně.«
516
Mt 7,14
517
Mt 23,37
518
»Nevhodný obrat. Viz na jiném místě o slově kdeţ.« srov. fol. 236b
519
Mt 8,9
520
L 10,28
521
Mt 26,26
522
Mt 26,28
Štrafuje523 tuto některé lidi Philomathes, v tom ţe při večeři Páně uţívali těch slov:
Toť jest tělo mé, toť jest neb tentoť jest krev má; divě se ţe adverbialiter exponovali hoc est a
neb hic est. Ale nechaţť se jemu to divení skrze tuto zprávu odejme. Mejlí se na tom kdeţ dí,
ţe adverbialiter exposita haec vox.524 Nebo hoc vykladá se to; protoţ dobře se dí: To jest tělo.
Ale ţe pak řeč česká má svá veluti affixa, ut Hebraei dicunt; sicut antea dixi, ţ a téţ ť;clvi
kteráţ cum adduntur in fine vocum, vehementiam quandam addunt.525 Jako udělej, udělejţ.
Item dám rád, dámť rád. Půjdu jistě, půjduť jistě. Quid igitur, propter additionem affixi, ex
pronominibus adverbia fient? Neutiquam. Manent quod fuerunt, auctiora tantum sunt per
additionem istius literae, iuxta boëmicae linguae proprietatem.526|
(97a) A tolikéţ při tom slovci tentoť velmi hloupě, meo iudicio,527 napsal, připomínaje, ţe
krev u Čechův jest generis faeminini; jako by pry nevěděli o tom etc. Mohl bych i já říci, jako
by nevěděl Philomathes, ţe kalich u latiníkův i u Čechův jest generis masculini. Item, a jako
by nevěděl ţe svatý Pavel, Corin<thios> 11 řekl: Hic calix528 etc. Ale pošleme ho k výkladu
Nového zákona, kterýţ od tovaryšů jeho, Beneše a Gzele,clvii vydán jest;529 a tam ať čte to
místo, Cor<inthios> 11, kdeţ ta slova stojí: Tento kalich nová umluva jest. To kdyţ rozmyslně
přečte, porozsoudě i toho pilně coţ jsem napřed de literis ť et ţ affixis pověděl; za to mám ţe
přestane se diviti, těm kteříţ směli530 Pavla svatého následovati, a vlastních řeči české ozdob
uţívati, říkajíce Tentoť jest krev má, ač já nepravím aby tak nejlépe bylo. Skůro bych se i já
tomu podivil, ţe Philomates, oznámiv ţe tento jest pronomen habens quandam
demonstrationem,531 coţ jest v pravdě tak, i ještě se diví tomu, ţe někteří uţívavše vlastně
toho slova, a tak trefujíce se s jeho vlastní regulí, přidáním litery ť vehementiorem
demonstrationem efficiunt.532|
(97b) Mohlo by se i nětco více ještě, k odpovědění jemu napsati, ale pozanechám na ten čas,
nec enim esset huius loci.533 Ţe na konci dotekl o duchovním těle, kterak ne ono, ale pry
přirozené za nás jest vydáno; to mi se zdá, velmi zasmrdati moudrostí Karolostadya
Švermera.534 Verum non est hic locus de hac materia theologica disputandi.535 clviii
V. Ph.
Jeho.
523
»Kárá«
»toto slovo je vyjádřeno příslovcem.«
525
»má své jakoby afixy, jak říkají Hebrejci, jak jsem pověděl jiţ dříve, ţ a téţ ť; kteráţ kdyţ se připojují na
konec slova, dodávají mu jakéhosi důrazu.«; srov. také fol. 34b-35a, 48b-49a; Blahoslav má ny mysli hebrejské
slovesné sufix a prefixy, jimiţ se vyjadřují vztahy mezi slovesem a jeho subjektem a objektem
526
»Copak se tedy připojením afixu stanou ze zájmen příslovce? To zajisté nikoli. Zůstanou tím, čím byla, ve
shodě se specifickou vlastností českého jazyka jsou pouze rozšířena připojením této litery.«
527
»podle mého mínění«
528
1 K 11,25
529
viz fol. 4b, pozn.
530
»odváţili se«
531
»zájmeno s jakýmsi ukazovacím významem«
532
»dávají mu silnější ukazovací význam.«
533
»zde by to totiţ nebylo na místě.«
534
Andreas Bodenstein von Karlstadt, zvaný Schwärmer (tj. blouznivec, snílek) (* asi 1482 - † 1541), působil ve
Wittenbergu, zpočátku stoupenec Lutherův. Později se od Luthera odchýlil v otázce přítomnosti Kristovy ve
Večeři Páně. Ve svých traktátech přítomnost Kristovu popíral (De Legis litera sive carne et spiritu, 1521, a
dalších), čímţ dal podnět ke sporu mezi Lutherem a Zwinglim o této věci. Srov. i fol. 96b.
535
»Ale zde věru není vhodné místo pro rozpravy o této teologické otázce.«
524
Mezi ho a jeho veliký rozdíl jest. Nebo jeho jest pronomen numeri singularis, casus
genitivi, a exponuje se ex pronominibus illius, ipsius a (kdyţ jest relativum) cuius. To
pronomen její in genere faeminino, jest casus genitivi. Ut in exemplo: Diligebat Ihesus
Martham et sororem eius,536 miloval Jezus Marthu a sestru její. Tak to pronomen jeho in
genere masculino, jest casus genitivi. Exemplum: Vidimus stellam eius,537 viděli sme hvězdu
jeho. A protoţ mrzce bloudili ti kteříţ z něho casum accusativum dělali. Ano i ty bloudíš, kdyţ
neznaje figur a excepcí, všeckoclix regulemi zavorati i zavláčiti chceš. Ale kdyţ mívá na konci tu
literu ţ, dvojím způsobem se béře, |(98a) a na počatku orací538 vţdycky se postavuje, někdy in
casu genitivo, nekdy pak in casu accusativo.
Exemplum primi. Cuius non sum dignus calceamenta portare,539 jehoţ nejsem hoden
obuví nositi.
Exemplum secundi. Quem mundus non potest accipere,540 jehoţ svět nemůţe přijíti. A
proč by neřekl radějiclx kteréhoţ, a ne jehoţ. A věz ţe k té liteře ţ ještě také přidává se syllaba to,
pro lepší pojištění. Nebo kdyţ díš jehoţ, jest více neţ by řekl jeho; a kdyţ díš jehoţto, jest více
neţ by řekl jehoţ. A takový způsob, in obliquis casibus pronominum ,541 pěkně sluší. Nalézá
se také in adverbio. Exemplum: Dixit Ihesus ad quosdam, qui in se confidebant tanquam
iusti,542 řekl Jezus k některým ješto v se úfali jakoţto spravedliví.
J. B.
Rozdílové mezi ho, jeho, jehoţť, jehoţto etc. jsou chvalitební, ačť se to nemalo mate;
činí někdy i šlechtí se řeč česká, někdy pak, a častěji, ohyţďuje.|
(98b) Zvykli staří, ona slova ipsum audite vykládati jehoţ (neb jeho) poslouchejte; a zdá se
pro zvyk dosti pěkně. Suď, kdyţ celá sentencí zní, jak jde. Tentoť jest syn můj milý, jeho
poslouchejte;544 daleko pěkněji (pro zvyk), neţli kdyţ díš: Tentoť jest syn můj milý,
poslouchejte ho, by pak i přidal ţ řka: poslouchejteţ. Iudicium aurium,clxi quod de cacophonia
et euphoniaclxii pronunciat, plurimum valere híc debet.545 Protoţ i v těch slovích můţe se per
enallagen,546 jakţ kde potřebí, jednoho místo druhého uţívati.
543
V. Ph.
Ho.
Kterak to pronomen ji in genere faeminino, jest casus accusativi; ut in exemplo:
Accepit eam discipulus in sua,547 přijal ji učedlník k sobě; tak i to pronomen ho in genere
masculino, jest casus accusativi. Exemplum: Hic est filius meus chariss<imus> audite
illum,548 tentoť jest syn můj nejmilejší poslouchejteţ ho, ne jeho. Tamen in huius modi rebus,
536
J 11,5
Mt 2,2
538
»výpovědi«
539
Mt 3,11
540
J 14,17
541
»v nepřímých pádech zájmen [vztaţných]«
542
L 18,9
543
»zlepšuje se, zjemňuje se«
544
Mt 17,5; L 9,35
545
»Zde je třeba brát v úvahu nejvíce úsudek sluchu, který nám sděluje, co zní nepříjemně a co je libozvučné.«;
srov. fol. 66b, pozn. 114; 72b
546
»záměnou«; viz fol. 235a
547
J 19,27
548
Mk 9,6
537
iudicium et euphonia,549 za reguli byti má. Crucifige eum,550 ukřiţúj ho, ne jeho; neb by se on jiţ
nemínil, ale nětco jiného, coţclxiii jest jeho. |(99a) Aby pak to zřetedlně bylo prokazáno, ţe
mezi ho a jeho veliký rozdíl jest; obého toho vedlé sebe postaveného, několikerejm důvodem
způsob ukáţi. Interrogabant eum discipuli eius,551 otázali ho učedlníci jeho. Vidit illum pater
ipsius,552 uzřel ho otec jeho. A málo níţe: Cecidit super collum eius et osculatus est eum,553
padl na šíji jeho a políbil ho.
Neb ho significat ipsam personam; ale jeho significat aliquam eius possessionem.554
Jeho, t. nětco coţ jemu přísluší.
Jej.
To slovo jej vykladačiclxiv personis animatis rationalibus555 velmi nevlastně
přikladali;556 neb jim vlastně ho přísluší. Ta regule in animatis557 nevšudy platí. Valet haec regula;
maxime apud rusticos.558 Exemplum: Excepit illum gaudens,559 přijal ho (ne jej) raduje se.
Téţ: Et viso eo misericordia motus est,560 a vida ho (ne jej) milosrdenstvím hnut jest. Jej
vlastně rebus inanimatis et irrationalibus561 přísluší. Exemplum: Petrus habens gladium eduxit
eum,562 Petr maje meč vytrhl jej, ne vytrhl ho. Téţ: In posterum succidesclxv eam,563 potom jej
(ne ho) podetneš. Ačkoli ho take někdyclxvi inanimatis et irrationalibus564 přísluší. Jako: Sine
eumclxvii et hoc anno, nech ho i tento rok. Ale jej personis animatis rationalibus (demptis
collectivis: gens, plebs, populus, turba)565 nikdý vlastně nepříleţí.|
(99b)
J.B.
I ta regule, kdyby měla šetřena býti vţdycky sine exceptione, Nulla regula est sine
exceptione.566 velmi by kazila češtinu. Nebo zdaţ by to nebylo hochovské povědění: Vida ho v
nouzi, slitoval se. Marci 8, Vyvedl jej ven z zástupu.567 Díš-li: vyvedl ho, posuď jak mravně
promluvíš.568 Rovně jako řek-li by: bychťclxviii ho v noci nespatřil, t. toho lotra kterýţ se tu
skryl. Pakli díš: Bychť jej ve tmě nespatřil, t. ten pařez; teţ bude ineptus germanismus;569
podobně jako by řekl: Podej mi ten nůţ, puč mi nůţ.
549
»Přece však v takových věcech mají platit jako směrodatné úsudek [sluchu] a libozvučnost.«
Mk 15,13; J 19,6
551
Mk 7,17; L 8,9
552
L 15,20
553
L 15,20
554
»Neb ho označuje osobu samu, ale jeho označuje něco, co je v jejím vlastnictví.«
555
»osobám ţivotným rozumem nadaným«
556
»připisovali«
557
»u ţivotných«
558
»Toto pravidlo platí nejspíše u nevzdělanců.«
559
L 19,6
560
L 10,33
561
»věcem neţivotným a rozumem neobdařeným«
562
J 18,10
563
L 13,9
564
»neţivotným a rozumem neobdařeným«
565
»Ale jej osobám ţivotným rozumem nadaným (s výjimkou podstatných jmen hromadných gens, plebs,
populus, turba)«
566
»Není pravidla bez výjimky.«
567
Mk 8,23; řecký text zní: , vulgátní text: eduxit eum extra vicum; tedy vyvedl jej
z městečka.
568
Po navrhované záměně by vznikla verze vyvedl ho ven z zástupu.
569
»nepěkný germanismus;«
550
A protoţ, coţ pověděl Philomates o tom ho, tolikéţ já pravím o jej; t. ţe někdy tak,
někdy jinak uţíváno býti můţe, a zvláště od těch kteříţ figurám lépe neţ Philomates rozumějí.
V písních D 15:570 jejţ i my milujme.clxix Mat. 10: Vyznámť i já jej;571 lépe neţ by řekl ho; ale
dobře se dí níţe: Zapřímť ho i já.572
V. Ph.
Jemu.
Mu a jemu sou pronomina dativi casus, jedno jako druhé, ale nemáš jich uţívati
|(100a) jednostejně, neb v jejich uţívání, rozdíl veliký býti má; čehoţ nešetřili ti kteříţ knihy
české skládali, jednoho jako druhého uţívajíce jednostejně. A protoţ věz, ţe to pronomen
jemu dvojím obyčejem uţívati se má.
Jednou, kdyţ ukazuješ na věc přítomnou.clxx Jako kdyţclxxi by otazku k tobě někdo
učinil řka: Komu dáš svou dceru? Ukázal by na Jana přítomného a řekl by: Jemu. A tak jemu
vţdycky jest pronomen demonstrativum a jinak ho uţívati nesluší. leč někdy pro figuram573 clxxii
Druhé, kdyţ bez ukazování připomínáš tu věc o které mluvíš, a tak slove pronomen
relativum;574 a mívá vzdy na konci literu ţ a na počátku orací vţdy se postavuje. Exemplum:
Cui omnes prophetae testimonium perhibent,575 jemuţ všickni proroci svědectví vydávají, totiţ
Krystu, neb o něm tu svatý Petr mluví.
Mu. Mu pronomen, vţdycky relativum jest; neb připomíná a vopakuje tu věc o kteréţ
se mluví. Exemplum: Dedit illi nomen quod est super omne nomen,576 dal mu jméno jenţ jest
nad kaţdé jméno, t. Jezusovi, neb o něm tu svatý Pavel mluví. A protoţ neříkej dal jemu
jmeno; neb apoštol |(100b) neukazuje tu na Jezusa, ale mluví o něm, připomínaje ho.
J. B.
Nezlá jest ta regula o těch dvou slovcích mu a jemu; ale excepcí potřebuje velmi.
Pediculosi grammatici577 do regulí příliš ţenou. Euphonia (to jest, slušnost a způsobnost, při
kteréţ mnoho můţe zvyk) šetřena býti má pilněji neţ regule. Někteří pro šetření regule té,
hiulcam reddiderunt orationem.578 Carissi<mus> F<rater> Gallus D.579 pilně té regule šetřil, aţ
příliš; non consideratis exceptionibus necessariis.580 Příklad toho v oné písni: A budeme mu
milí.581 Lépe by bylo říci: A budem jemu milí, ista enim ingrata collisio literae m, ineptum
quid<d>am sonat.582 Matth<aei> 22: Dicunt ei,583 Beneš vyloţil: řkou mu, proprie quiddam,
570
kanc. J. Roha, píseň Jana Táborského Vilímka Nuţ všickni vesele, svého Stvořitele, chvalmeţ; text na D 15
zní: „Jejţ i my milujme―
571
Mt 10,32
572
Mt 10,33
573
»obrazně«
574
»zájmeno vztaţné«
575
Sk 10,43
576
Fp 2,9
577
»Gramatikové hnidopiši«
578
»mluvili nesouvisle.«
579
míněn je nepochybně „nejdraţší bratr― Havel Dřevínek (* kolem 1500 - † 1563), bakalář, utrakvistický kněz,
který přestoupil do Jednoty bratrské, od r. 1553 byl členem Úzké rady Jednoty bratrské; duchovní básník,
v Kancionálu šamotulském má 18 písní.
580
»nepřihlíţel k nezbytným výjimkám«
581
píseň Jana Agusty Snaţujmeţ se v tomto světě, v Kanc. J. Roha, dd 4: „a budemť jemu milí―; v kanc.
Ivančickém na S 12: „a budem jemu milí―
582
»neboť toto nepěkné nakupení hlásky m zní poněkud nevhodně.«
583
Mt 22,42
sed inepte.584 Lépe a hláze zní kdyţ díš řkou jemu, bude figura, t. demonstrativum pro
relativo.585 Item Matt<haei> 18: A odpustím jemu.586 Lépe neţli by řekl odpustím mu; jako
Beneš vytoţil, nechtěv ublíţiti grammatyce; quasi pluris faciendae essent regulae a
grammaticis compositae, quàm decora pronunciatio, et sonus dulcedóque orationis.587 Item
Matt<haei> 26: Řkouce jemu; díš-li mu, teţ bude cacophonia, a velmi patrná, a k tomu ještě
aniţ lze těch dvou m m dobře |(101a) a patrně,588 nadto hladce vyřknouti.
V. Ph.
Jejich.
Jaký jest rozdíl mezi ho a jeho in numero singulari, takový jest také rozdíl mezi jich a
jejich in numero plurali. A v tom téţ jako i v oném, ti kteříţ biblí český vykládali,589 toho
neznajíce bloudili, a rozdílu mezi jich a jejich ţadného neměli. Ale ty věz, ţe jejich jest
genitivus pluralis, a exponuje se ex pronominibus590 illorum, illarum, ipsorum, ipsarum,
eorum, earum, a kdyţ jest relativum, quorum a quarum. Exempla: Beati pauperes spiritu,
quoniam ipsorum est regnum coelorum,591 blahoslavení chudí duchem, neb jejich jest
království nebeské. Docebat in synagogis eorum,592 učíval v školách jejich. Exivit de manibus
eorum, vyšel z rukou jejich etc.
Jich.
Jich jest pronomen casus accusativi, a exponuje se ex pronominibus illos, illas, ipsos,
ipsas, eos, eas, a |(101b) kdyţ jest relativum, quos a quas. Exemplum: Dimittereclxxiii eos
ieiunos nolo,593 rozpustiti jich lačných nechci. Santifica eos in veritate,594 posvěťclxxiv jich v
pravdě.
Aby pak to zřetedlně bylo prokázano, ţe mezi jich a jejich veliký rozdíl jest; obého
toho vedlé sebe postaveného, jedním neb dvěma důvody595 to oznámím takto: Deus eorum
defendet illos,596 Bůh jejich brániti bude jich. Opera illorum sequuntur illos,597 skutkové jejich
následují jich. Někdy ovšem jich také casus genitivi bývá, ale ten genitivus possessivus jejich,
totiţ ţe ta věc jest nečí; ut in exemplo:598 Civitatem illorum succendit,599 město zapálil; čí
město? Jejích, totiţ těch lidí kteříţ královské posly zmordovali.
Ale kdeţ otázka taková býti nemůţe, tu jich casus genitivi jest. Exemplum: Quorum
non erat numerus.600 Neb díš-li: Nebylo počtu; otáţi tebe: Čího počtu nebylo? Díš-li jejich,
584
»do jisté míry náleţitě, leč nevhodně.«
»zájmeno ukazovací místo vztaţného.«
586
Mt 18,21
587
»jako by se měla hodnotit více pravidla vytvořená gramatiky neţ pěkná výslovnost a libozvučnost řeči.«
588
»zřetelně«
589
590
»ze zájmen«
591
Mt 5,3
592
Mt 13,54; L 4,15
593
Mt 15,32
594
J 17,17
595
»důkazy, doklady«
596
Júd 5,25
597
Zj 14,13
598
»jako například«
599
Mt 22,7
600
Júd 2,8
585
rozuměti budu, ţe ty věci, o kterýchţ se tu mluví, počtem nevládly, poněvadţ jejich nebyl.
Ale díš-li: Jichţto nebylo počtu; budu rozuměti, ţe těch věcí bylo bez čísla;clxxv a tak má
rozumíno býti. Téţ: Stetit Ihesus in medio eorum;601 díš-li: Stál |(102a) Jezus v prostředku
jejich; budu rozuměti, ţeclxxvi apoštolé měli nějaký prostředek svůj vlastní, kterýmţ vládli; ale
díš-li: Stál Jezus v prostřed nich; budu rozuměti, ţe apoštolé sami byli tím prostředkem; neb
téţ jest, jako by řekl: Stál Jezus mezi nimi; a tak má rozumíno býti. Jakoţ říkáme mezi nimi,
ne mezi jimi; tak také máš říci vprostřed nich, ne vprostřed jich; téţ místo nich, ne místo jich
etc. Neb taková slova habent vim praepositionum,602 a viš ţe pronomina quando construuntur
cum praepositionibus, mutant orthographiam.603 Exemplum: Qui credit in illum, non
confundetur,604 kdo věří v něho (ne v ho), nebude zahanben etc.
Item. Také věděti máš, ţe illorum, illarum, ipsorum, ipsarum, eorum, earum, quorum,
quarum máš exponovati z nich, ne jejich; kdyţ při nich bývá unus, duo, tres etc. nemo, nullus,
alter, alius, solus, ullus; uter, quis, et qui cum compositis,605 quot, tot, quotus, ambo, multi,
pauci, plures, singuli, omnes, par, nihil, et superlativus gradus, a coţ by k tomu více
podobného bylo. Exempla poloţímclxxvii dvě neb tři, ostatku rozuměj. Uni eorum dixit,606
jednomu z nich řekl. Quidam eorum murmuraverunt,607 někteří |(102b) z nich reptali.
Singulos illorum hortabatur,608 jednoho kaţdého z nich napomínal. A zase věz, ţe dvé, tré,
čtvero, etc., item pět, šest, sedm etc., kolik, tolik cum compositis, quando non construuntur
cum genitivis praedictis,609 a přidává-li se k nim jich; tehdy jich bude casus genitivi, non
possessivi.610 Exempla poloţím dvě neb tři, ostatku rozuměj. Erunt duo in carnem unam.611
Bude jich dvé za jedno tělo. Lépe říci bude jich dvé v jedno tělo, aneb jedno tělo. Mohl by říci
budou dva jedno tělo, sed propter sexum612 nevelmi jest případné; ač to slovo dva míni se na dva
člověky, t. muţe a ţenu. Erunt quinque in domo una divisi,613 bude jich pět v domě jednom
rozdělených.
Nadto, přidává se také jich pronomen takovým způsobem k slovům těmto: málo,
maličko,clxxviii méně, nejméně, mnoho, více, najvíce, neb říkáme: Málo jich bylo na kázaní, ale
mnoho jich bylo v krčmě.
J. B.
Téţ rozdíl mezi ho a jej dobrý jest: a takţ také i mezi těmi slovci mu a jemu ut
supra.614 Však nalézám, ţe staří i znamenití muţí, někdy toho uţívali jednoho místo druhého;
jako v oné písni zpíváme: Aby jej lidé znali.615 Ač by předce lépe bylo, rozdíl ten zachovávati;
nempe ho ad personas ut pertineret, jej ad animata vel inanimata;616 ale ţeť se to nevšudy trefí
ut supra.|
601
L 24,36
»mají platnost předloţek«
603
»pojí-li se zájmena s předloţkami, mění pravopis.«
604
Ř 9,33
605
»se sloţeninami«
606
Mt 20,13
607
1 K 10,10
608
2 Mak 7,21
609
»se sloţeninami, nepojí-li se s takovými genitivy«
610
»pád genitivní, nikoli přivlastňovací.«
611
Mt 19,5; Mk 10,8; 1 K 6,16; Ef 5,31
612
»avšak vzhledem ke gramatickému rodu«
613
L 12,52
614
»jak bylo řečeno výše«
615
asi jde o píseň Aby lidé Boha znali, k vůli jeho ţivi byli; obsahuje text Chce, aby jej všickni znali; v Kanc.
Jakuba Kunvaldského na A 14
616
»totiţ tak, aby se ho vztahovalo k osobám, jej k ţivotným nebo neţivotným předmětům,«
602
(103a) O tom pak slovci jich dobře sic mluví, rozdíl mezi jich a jejich ukazuje, ale tu chyba
jest, ţe to slovo jich praví casus accusativi, ano jest ablativi casus. Kterýţ (ať jeho slovy, snad
jiţ mnohým obvyklými, dím) ač se exponuje z latínského eos, quod est accusativi casus, však
proto není accusativus ale ablativus; jakoţ napřed de nominibus quibusdam satis prolixe
dixi.617 Neţ kdyţ díš latíně: Misit eos in vineam,618 poslal je na vinnici; tuť vlastně
accusativus latínský, v český accusativum se obrátil. Eos, je. clxxix Jiné pak jest kdyby řekl
vocavit eos, povolal neb zavolal jich. Diš-li zavolal je; commisisti latinismum et
germanismum,619 pohlaveks dal grammatyce a vlastnosti české.
V. Ph.
Regula de neutro plurali.
Pronomina neutra pluralia absque substantivis posita: jako haec, ea, quae et similia;620
pěkněji
se exponují singulariter bez věci neţi pluraliter s věcmi. Exemplum: Haec locutus
621
sum vobis, to mluvil sem vám, ne tyto věci mluvil sem vám. Introferentes ea quae non
licet,622 vnášejíce tam to coţ neslušelo, ne ty věci kteréţ neslušely. |(103b) Reddite quae sunt
caesaris caesari, et quae sunt Dei Deo,623 dejte coţ jest císařovo císaři, a coţ jest Boţího
Bohu, ne které věci sou císaře etc. Praţští624 vyloţili cisařového, inepta inflexio.625 Quaecunque
scripta sunt;626 lépe díš coţ koli psáno jest, neţ by řekl které koli věci psány sou etc.
clxxx
J. B.
Regula de neutro plurali jest pravá. Příklad toliko přivedený, jest nedobře postaven,
snad nedopatřením, nam quandoque bonus dormitat Homerus.627 Haec locutus sum vobis, to
mluvil sem vám. Videtur hic inesse demonstratio;628 protoţ lépe takto vyloţíš: Toto mluvil sem
vám, totiţ, toto coţ ste nyní slyšeli. Avšak někdy euphonia i toho dopouští, aby se i proti té
reguli vykládalo. Ut: Tyto věci maje sobě předloţené, pomniţ aby etc. Habet haec phrasis suo
loco posita multum gravitatis, ac nonnihil gratiae. Exempla vide in nostra Novi testamenti
versione.629
V. Ph.
Regula de diphthongo. 630
617
»jakoţ jsem napřed pověděl dosti obšírně o některých jménech.«; srov. fol. 19a, 64b
Mt 20,2
619
»dopustil ses latinismu a gemanismu,«
620
»Pravidlo o středním rodě v mnoţném čísle. – Zájmena středního rodu mnoţného čísla stojící bez jmen
podstatných jako haec, ea, quae a podobná;«
621
J 16,4
622
2 Mak 6,4
623
Mt 22,21; Mk 12,17; L 20,25
624
Biblí česká, Praha (Melantrich) 1556/572, Knihopis 1102
625
»nevhodné ohýbání«
626
Ř 15,4
627
»neboť někdy podřimuje i dobrý Homér.«; srov. fol. 5b, pozn., fol. 217b, pozn.
628
»Zdá se, ţe je zde obsaţeno ukazování;«
629
»Uţijeme-li této vazby na patřičném místě, je velmi důstjná a velice půvabná. Příklady viz v našem překladu
Nového zákona.« ▪ Blahoslavův překlad NZ: Nový zákon vnově do češtiny přeloţený, Ivančice (tiskárna Českých
bratří) 1564, Knihopis 17110; Nový zákon vnově do češtiny přeloţený. Secunda editio diligenter recognita,
Ivančice (tiskárna Českých bratří) 1568, Knihopis 17112
630
»Pravidlo o dvojhlásce.«
618
Jakoţ napřed de nomine, povědíno o tom diphtoňgu ou,631 téţ tuto máš rozuměti, ţe
kdyţ accusativus casus má svou |(104a) terminací na ú, tedy ablativus632 má se skonati na ou.
To jest, kdyţ sou accusativi casus pronomina tato: mú, tvú, svú, onú, kterú, jakú, mnú,
tebú, sebú; Nezle po stráţnicku mluví a píše, jako Němci po švejcarsku; mohl s tím pomlčeti. tehdy
ablativi casus per diphthongon633 psáti i mluviti se mají, takto: mou, tvou, svou, onou, kterou,
jakou, mnou, tebou, sebou. Exemplum primi: Faciam omnem voluntatem tuam,634 učiním
všeckuclxxxi vůli tvú; hle tu máš accusativum. Exemplum secundi. Mea hoc gestum est
voluntate,635 to se stalo mou vůlí; hle tu máš ablativum.
J. B.
Naposledy. Regula tato declxxxii diphthongo, meo iudicio non est ferenda.636 Jak jest
škodné řeči české, zachovávaní jí, jiţ napřed (ubi de eadem regula in nominibus actum est)637
o tom napsal sem.638
631
viz fol. 12a-14a, 64a
rozumí se ablativus instrumenti, tj. instrumentál
633
»s dvojhláskou«
634
3 Král (1 Kr) 5,8
635
2 Pa 11,4
636
»podle mého mínění není udrţitelná.«
637
»kde se pojednávalo o tomtéţ pravidle při jménech«
638
viz fol. 13a-14a
632
V. Ph.
Třetí stránka Etymologí
jest (jakţ latiníci říkají)
de Verbis. 639|
(104b) Nota primo. Těch slov uţívati máme kteráţ sou nyní v českém jazyku
nejzvyklejší. Neb sluší mluviti i psáti, ne vedlé obyčeje starobylého, ale vedlé obyčeje
zvyklosti, kterýţ nyní najvíce mezi lidmi běţí;clxxxiii a to, jestli obyčej dobrý; neb zlého
následovati nemáme. To proto pravím, neb jsou mnohá slova, té ještě vetchéclxxxiv 640 češtiny
hrubá; jimiţ se mnozí bez potřeby zanepraţňují,641 tak v psání jako i v mluvení. A sou ta
kteráţ se skonávají
še
sta
chu
na
bíše, díše, mějíše
řeklasta, mluvilasta, mlčelasta
stáchu, posmíváchu, přimlúváchu
jako
ch
ma
ta
jidech, dach, vzach
děma, poďma, seďma
děta, poďta, seďta
K tomu také i bíchom a vece.
Lépe <by>clxxxv jistě bylo, aby ta a taková slova všelijaká z českého jazyku dokonce
vypadla, a jiná místo těch v obyčej uvedena byla. Neb slušně a právě můţešclxxxvi říci |
(105a)
bíše
byl, byla, bylo;
secundum generis convenientiam642
řeklasta řekli
stáchu
stáli
jidech
šel, šla, šlo;
secundum generis convenientiam
za
jděma
jděme
jděta
jděte
bíchom byli sme
vece
řekl, řekla, řeklo
J. B.
Uţívati slov těch velí, kteráţ sou nejobecnější, těmclxxxvii před nimiţ, nebo jimiţclxxxviii
se mluví a píše; toť mi se dobře líbí ale úmysl, kterýţ potom příklady níţe poloţenými
vysvětlil, nemůţe mi se dobře líbiti. Nebo ač pravé jest, ţe obvyklá slova brána býti mají,
jakýmţ by také lidé rozuměti mohli, ano jakýmţ jiţclxxxix přivykli; jakoţ se dí, observandum
639
»o slovesech.«
»staré«
641
»zaměstnávají«
642
»jak vyţaduje gramatický rod«
640
esse quid approbet usus, quem penes arbitrium est et iuscxc et norma loquendi;643 a však také
při tom potřebí soudu zdravého. Nebo jakoţťcxci se nejednostejně všechněm jedna a táţ věc
líbí, |(105b) ale jedni to, jiní jiné libují, pro diversitate naturarum et occasionum;644 i takţ
také,cxcii jedni toto, jiní onono za dobré a uţitečnécxciii soudí. Ano Philomathes, ta slova sobě
libuje, jichţ se vůbec od leckohos uţívá, a neb uţívati začalo, jiná, kterýchţ předkové náši
uţívati obyčej mívali, zamítaje; ješto ne při všem tom chvalitebně činí.
Všecka slova dualis numeri, i s těmi všemi terminacími vyvrci usiluje, nazývaje to
vetchou češtinou, a pravě, ţe by lépe bylo, aby ta slova a jim podobná, dokonce z češtiny byla
vyvrţena. Byl by téměř tento Philomathes, málo přičině, podobný těm Vlachům, kteříţ latinu
majíce za starou vetchou vlaštinu, i rádi by svou nynější novou vlaštinu do kolejí některých
uvedli etc.645 Ale aby to kteří jiní národové zchvalovali, nikdy sem neslyšel, kromě kolikosi
zvláštních Poláků, římským mlátem ještě smrdících.646 cxciv
Ač pak nesluší toho všeho coţ jest jiţ vyšlo z zvyku, zase jako nějakým násilím v
uţívání uvoditi; a zvláště kdyţ jest co nezpůsobného. Jako kdyby kdo chtěl zase uţívati oněch
starých slov: |(106a) hodokvas, hodokvašené, t. lidé na svadbě kvasící neb hodující, aneb
hodovníci. Item ješitenství,647 podčeší,648 lopotové,649 prvospí,650 na prvici.651 A tolikeţ se
míní na ty způsoby mluvení staré, jako:652 Na svých svatých plecech nosíše. Item: Jinochu
kazujiťcxcv aby vstal. Třebalis staří říkali, my místo toho říkáme třebas, třebasi. Item: To všecko
mentíš, totiţ klamáš. Item V tu hodinu na zemi buše, a rozraziv se ihned zdeše. M. Jan Hus
píše, aby věrné slouhy 653= věrní sluţebníci,cxcvi accusativus pro nominativo. Item: Mravitě se
jmějíše, a bez maza bíše, to jest, ctnostně se a šlechetně choval, ano hned byl bez poškvrny.
Item, v staročeských psaných na pargaméně zákoních654 některých nalezl sem psáno:
Přímluva v první Kanonyku655 s<vatéh>o Petra. Item: Prvá Kanonyka s<vatéh>o Petra.cxcvii
Item: Přímluva s<vatéh>o Jeronýma v druhou epištolu řeholní s<vatéh>o Petra. Staří kánon
a neb regule vykládali řehola.
Takových slov a nezpůsobných v mluvení, neslušíť ovšem zase křísiti; leč by kdo
nesmyslný, smích sváleti chtěl.656
Avšak proto také nesluší, ač by čeho kde ještě dobře a vlastně uţívaticxcviii zvyk
dopouštěl, toho lechce zamítati. Neb by to bylo, český jazyk chuditi, to jest, jemu jeho
vtastností i ozdob ujímati; o čemţ sem jiţ napřed nemalo napsal,657 čehoţ tuto znovu |(106b)
643
Horatius, De arte poetica (epistula ad Pisones), v. 71-72: „quae nunc sunt in honore vocabula, si volet usus /
quem penes arbitrium est et ius et norma loquendi― – která jsou nyní v úctě slova, chce-li tomu „úzus, jenţ sám
jen / o mluvě rozhodnout můţe, ten dává jí zákon a normu― (překlad R. Mertlík); viz fol. 74b, pozn. , 175a, pozn.
644
»podle rozličných povah a příleţitostí;«
645
Na začátku 16. století začínala v Itálii ustupovat humanistická latinizující móda a zejména ve Florencii se
začala postupně zavádět do škol ţivá italština.
646
Tato ironická poznámka byla asi vyvolána vystupňovaným italofilstvím v Polsku, jeţ dosáhlo jednoho ze
svých vrcholů po r. 1518, kdy přišla do Polska královna Bona, italská manţelka krále Zikmunda I. Oněmi
„zvláštními Poláky― se asi míní stoupenci módy modernismu v církvi, který se v Itálii rozvíjel zejména za
papeţe Pavla III. (1534-1549). ▪ „římské mláto― je zřejmá naráţka na výraz „farizejský kvas― v L 12,1:
„Nejpředněji se varujte od kvasu farizeů, jenţ jest pokrytství.―
647
»ješitnost«
648
»číšník«, tj. hodnost u panovnického dvora
649
»předáci u starých Čechů«, slovo vymyšlené asi Václavem Hájkem z Libočan
650
»čas prvního spaní, první usnutí«
651
»nejprve«; zřejmě náprvici ze staršího najprvici; viz také fol. 172b, 330a
652
Doklady jsou vybrány zřejmě z nějakého staršího českého pasionálu.
653
Husův dopis z ţaláře ze dne 24. června 1415: „aby věrné slúhy boţie sě jich ostřiehali― (M. Jana Husi
korespondence a dokumenty, vyd. V. Novotný, Praha 1920, č. 147, s. 309); viz také fol. 240b
654
»ve Starém a Novém zákoně«
655
»Předmluva k 1. kanonické epištole«
656
»pokud by se někdo nerozumný nechtěl stát terčem posměchu.«
657
viz fol. 60b-61b, 73b-74b
připomínati, nevidí mi se potřebné. Toliko toto dím:cxcix Nevím tak-li jest Philomathes pro
svou prostost nespatřil toho jaký jest rozdíl inter dualem et pluralem numerum, quod ad voces
vel earum signifcationes et terminationes,658 čili jest tak hned vším tím bez rozsouzení, jako s
zamhouřenýma očima k tomu přiklopotav, o zem dal. 659 Ano jest milá památka té
staročesskosti, t. staročeského mluvení, kdyţ ještě veliká v lidech, buď prostost, buď
sprostnost a upřímost byla. Jakoţ staří latíníci řeckých i ţidovskýchcc slov v pěvích
obecních,660 i jinde, jako: alleluia, kyrieleison; a staří Čechové téţ, i těch i jiných, jako
publikán, faryzej etc. nechávali; tak také i nedávno bylí předkové náši, starých slov českých,
pro milostnou památku otcův, kteříţ take Pánu Bohu slouţívali za času té prostosti. Jakoţ i v
Kancionálu velikém prvnějšm661 i nyní znovu zpraveném,662 těch slov starých některých
předce necháno jest: ny, stáše, bok,cci ruce noze obě etc., oči v sloupě jiţ stojíta K l3.663
A co i sám kněz Beneš, zdaliţ Filomáta svého nezahanbil? Leč ho nepametíccii
vymluvíme.664|
(107a) Mat<thaei> 7 poloţil: Aby jich nepošlapali nohama svýma;665 mohl říci nohami svými,
i s nohama jej etc., i s nohami je etc. Nýbrţ666 Mat<thaei> 20: a hle dva slepá etc.667 Tu právě
vetchou češtinou dosadil; ješto sic daleko lépe na tom místě bylo říci dva slepci. Sed defuit,
bono et pio alioqui viro, iudicium aurium in nostra lingua.668 Takţ i ono místo vyloţili někteří
staří: Dva člověky vstupovala sta do chrámu,669 jeden vyloţil dvé lidí, ale lépe dva muţí.
V. Ph.
Jest, a sou.
Ta slova zbytečně bez potřeby (aţ k vošklivosti i tesknosti,670 čtení i slyšení) do biblí
sázeli, na mnohých, a týměř bez čísla, místech, ti kteříţ nám Českou biblí vytiskli.671 Ješto
těch slov jen tu uţívati máme, kdeţ jest jich byti potřebí. Jako: Uzřímeť ho tak jak jest.672 A
Bůh láska jest.673 Item: Slepíťcciii sou a vůdce slepých.674 A povolává těch kteřícciv nejsou, jako
těch kteří sou.675 |(107b) Ale kdeţ těch slov není potřebí, jako patého kola u vozu, t. kdyţ bez
nich jazyk dobře se veze a rozum676 bezpečné sedí, tuť býti nemají. A protoţ neříkej: Pršel
jest déšť, a tekly sou řeky;677 aniţ říkej: Mluvil jest němý, i divili sou se zástupové.678 Neříkej
658
»mezi dvojným a mnoţným číslem, pokud jde o slova nebo jejich významy a koncovky,«
»přihnav se k tomu, udeřil tím o zem.«
660
»ve zpívání veřejném«; srov. Blah. Musica, Přídavkové, fol. 50b: „v obecném [zpívání] před mnohými neb
s mnohými―
661
v kanc. J. Roha; viz fol. 3b, pozn.
662
v kancionálu Šamotulském (1561) a Ivančickém (1564); viz fol. 6a, pozn.
663
v kanc. J. Roha píseň Lukáše Praţského Zpívej s pláčem přeţalostně; text: „Oči smilné i lakomé v sloupě
stojíta plačtivě―
664
»špatnou pamětí ho omluvíme.«
665
Mt 7,6
666
»Ba dokonce«
667
Mt 20,30
668
»Jinak dobrému a zboţnému muţi selhal však v našem jazyce úsudek sluchu.«
669
L 18,10
670
»omrzení«
671
672
1 J 3,2
673
1 J 4,8.16
674
Mt 15,14
675
Ř 4,17
676
»význam, smysl«
677
Mt 7,25
659
také: Stalo se jest kdyţ sou šli.679 Neb ta slova jest a sou zbytečně tu mluvíš, ale mluv takto,
bez toho barbarismu: Pršel déšť a tekly řeky. Mluvil němý i divili se zástupové. Stalo se kdyţ
šli.
Hle coť se zdá, kdyby tu trávu zbytečnou někdo povyplel, voč by biblí skrovnější
byla? Staneť se (bude-li Bůh ráčiti) nekdy. Ba tímť by znamenitě přispořil impressorům.
Ale mohl by tuto někto říci: Poněvadţ říkáme in numero singulari ex persona prima já
sem slyšel; a ex persona secunda tys slyšlel; proč bych také neřekl ex persona tertia on jest
slyšel? A poněvadţ také říkáme in numero plurali ex personis primis my sme slyšeli; a ex
personis secundis vy ste slyšeli; proč bych také neřekl ex personis tertiis oni sou slyšeli?
Věděti máš, ţe těch slov jest a sou s jinými slovy tertiae |(108a) personae spojovati nemáme z
této příčiny. Quia omne verbum indicativum praeteriti temporis v českém jazyku samo od
sebe třetí osobu, neb in plurali třetí osoby vypravuje.
Neb český jazyk nemá své vlastní terminací na kaţdou obvlašť osobu, jako jazyk
latinský; ale má jednostejnú terminací in numero singulari, a in numero plurali také
jednostejnú. Exemplum primi. Audiebam, audiebas, audiebat, audiebamus, audiebatis,
audiebant; audivi, audivisti, audivit, audivimus, audivistis,ccv audiverunt. Exemplum secundi.:
Slýchal, slýchal, slýchal, slýchali, slýchali, slýchali; slyšel, slyšel, slyšel, slyšeli, slyšeli,
slyšeli. A protoţ musíš k té terminací, kteráţ sama od sebe jest tertiae personae, přidati sem,
neb s, neb sme, neb ste; přidáš-li sem, a díš-li slýchal sem, neb slyšel sem; jiţť bude z toho
obého jedno slovo, primae personae numeri singularis; díš-li slýchals, neb slyšels; budeš míti
verbum personae secundae numeri singularis; díš-li slýchali sme, neb slyšeli sme; bude z toho
verbum primae personae numeri pluralis; díš-li slýchali ste, neb slyšeli ste; |(108b) budeš míti
verbum personae secundae, numeri pluralis. Ale přidáš-li jest k tomu slovu slýchal neb slyšel,
a přidáš-li sou k slovu slýchali neb slyšeli; přidáš osobu třetí k osobě třetí, a osoby třetí k
osobám třetím; a to bude zbytečné a bez potřeby. Neb tato slova slýchal, slyšel, slýchali,
slyšeli, sama od sebe sou tertiae personae, a protoţ tertia persona nemá býti k nim odjinud
přidána, jako pro osoby první a druhé přidati se musí.
Také tuto znamený. Kteříţccvi Českú biblí vykladali i tiskli,680 k oznámení verbi
indicativi, praeteriti temporis, singularis numeri, secundae personae, mnohokrát kladli to
verbum si; ješto pro ukrácení (jakoţ česká řeč tomu chce, a tak se mluví) místo toho vţdycky
jednostejně měli jen s malé na konci toho slova přidavati: jako zavrhls řeči mé,681 ne zavrhl si.
684
At propter euphoniamccvii 682 někdy musí proti té reguli děláno byti per figuram.683 Téţ: et noluisti,
a nechtěls, ne nechtěl si. Také to s k oznámení verbi secundae personae, v české řeči nekdy
cum nomine685 zadu stojí; jako Bonitatem fecisti cum servo tuo,686 dobrotus učinil s
sluţebníkem svým. Někdy cum pronomine;687 jako |(109a) Quid fecisti?688 Cos učinil? Někdy
cum adverbio;689 jako Facies ei sicut fecisti Seon regi ccviiiAmorrheorum,690 učiníš mu jakos
učinil Seonovi králi Amorrejskému. Někdy cum coniunctione;691 exemplum: Quia vidisti me
678
Mt 9,33; L 11,14
L 17,14
680
681
Ţ 49(50),17
682
»Avšak kvůli libozvučnosti«
683
»s pomocí figury.«
684
Mt 23,37
685
»s [podstatným] jménem«
686
Ţ 118(119),65
687
»se zájmenem«
688
Gn 4,10
689
»s příslovcem«
690
Dt 3,2
691
»se spojkou«
679
Thoma credidisti,692 ţes mně viděl Tomáši uvěřils. To slovo si v české řeči se nemá klásti, neţ
kdeţ se v latíně to slovo es per se693 klade, jako: Tu es rex Iudaeorumccix?694 Co si ty král
ţidovský? Téţ Vere tu ex illis es,695 vpravdě ty z nich si. Exceptio in verbis deponentalibus et
neutropassivis.696 Ač se při těchccx v latině <es>ccxi zjevně klade; však ţe v české řeči habent
activam terminationem,697 toliko s zadu se přidává. Jako Locutus es ad cor ancillae tuae,698
mluvils k srdci dívky své. Téţ Et gavisa es ex toto affectu superccxii terram Izrahel,699 a
radovals se vší ţádostí nad zemí Izrahelskú. inerudita versio700
J. B.
O těch slovích jest a jsou dobře mluví; coţ sluší aby s bedlivým soudem bylo přečteno.
Toto dvé však vidí mi se k tomu, velut quasdam |(109b) exceptiones,701 přidati:
I. V řeči české na některých místech, to slovo jedno nebo druhé, pro quadam expletiva
particula702 se klade, bez níţ se zdá řečccxiii býti jakás neplná a nehladká. Jako kdyţ díš: Jiţť
sou právě zlí časové přišli na svět.703 Item: Jiţťccxiv sou nás se všech stran nepřátelé naší
ssouţili etc.704 Tu vyvrţeš-li to slovce sou, nepěknou a jako necelou jakous sentencí učiníš,
jako by sedlák mluvil; manebit adhuc auditor velut suspensus, téque aliquid plus dicturum
putabit.705
II. Téţ to slovo si, kdyby toliko mělo vţdycky býti verbum substantivum,706 a jindy
nikdý se neklasti, na některých místech nemalá ujma nebo překáţka plnosti hlaholu stala by
se. Addit enim quibusdam in locis quiddam maiestatis.707 Jako kdyţ díš: Jakos učinil Seonovi
králi; jaks verštatně zní; ale kdyţ díš: Jakoţ si učinil Seonovi králi; pleno et veluti rotundo ore
dictum esse videtur.708 Item: Mluvils k srdci etc.; pěkněji díš: Mluvil si k srdci; prostranněji709
daleko a způsobněji zní. Nebo tolik liter jenţ consonantes slovou, |(110a) kdyţ vyříkati chceš
slušně a srozumitedlně, jakous neprostrannost710 a drsnatost ve rtech prokáţeš, orationis filum
horridiorem efficies, ac velut hiulcam orationem.711 Jako téţ nazpět.712 Kdyby měl říci:
Radovalo si se, jakás by collisio neslušná byla, t. sipění nezpůsobné; lépe tu díš: Zradovalos
se.
692
J 20,29
»samo o sobě«
694
Mt 27,11; Mk 15,2; L 23,3; J 18,33
695
Mt 26,73
696
»Výjimka je u sloves deponentních a semideponentních.«
697
»mají činnou koncovku«
698
Rt 2,13
699
Ez 25,6
700
»neobratný překlad«
701
»jako jakési výjimky«
702
»jako jakási doplňovací částice«; zde se jí rozumí pomocné sloveso
703
podle L 21,26
704
podle L 19,43
705
»posluchač zůstane ještě jakoby napjat a bude se domnívat, ţe hodláš ještě něco říci.«
706
»plnovýznamové a sponové sloveso«, tj. nikoli pomocné
707
»Propůjčuje totiţ na některých místech jakýsi slavnostní přídech.«
708
»zdá se, ţe je to řečeno úplně a jakoby zaokrouhleně.«; srov. Horatius, De arte poetica (epistula ad Pisones),
vers. 323: „Grais ingenium, Grais dedit ore rotundo / Musa loqui, praeter laudem nullis avaris―
709
»zřetelněji«
710
»nezřetelnost«
711
»tvá řeč bude mít příliš kostrbatý sloh a bude jakoby nesouvislá.«
712
»obráceně, naopak«
693
A protoţ take se musí šetřiti jazyka vtastnosti, abychom nezavrhli aneb nezšeredili
ozdobnosti, ale při obojím bedlivě šetřili náleţité slušnosti.713
A nechať i některých dosti znamenitých písařův obyčeje dotknu. Zdá se jim, kdyţkoli
to slovo jsem, jest etc. substantivum verbum est, ţe přidávána býti má litera j. Jako příklad:
Jiţť jsou právě zlí časové. A naodpor: Učinil si milosrdenství.714
Nezlá jest to regule; však kdyţ tuto výminku přidáš,ccxv ţe někdy euphoniae gratia715
musí, buď odjato buď přidáno býti j. Jako hned i v tom příkladuccxvi prvním, jiţť sou zlí
časové; přidáš-li j, difficilis erit pronunciatio,716 anebo ji marně přidáš, poněvadţ jí exprimere
non potes.717|
(110b)
V. Ph.
De praeterito imperfecto, perfecto,
et plus quam perfecto. 718
Poněvadţ jiná sou slova temporis praeteriti imperfecti, a jiná temporis perfecti, a jiná
plus quam perfecti; takţe se dělí od sebe, netoliko terminatione ale i significatione.719 Neb
jiné jest říci přicházeli, a jiné přišli, a jiné byli přišli. Exemplum primi. Veniebant de cuncto
populo ad audiendam sapientiam Salomonis,720 přicházeli ze všeho lidu aby slyšeli múdrost
Šalomúnovu. Exemplum secundi. Venerunt in sanctam civitatem,721 přišli do svatého města.
Exemplum tertii: Qui circa undecimam horam venerant, acceperunt singuli denarium,722 kteříţ
při hodině jedenácté byli přišli,ccxvii vzali jeden kaţdý po groši. Však znej, ţe latinský jazyk
jednoho jako druhého často uţívá. Exemplum: Diligebat Ihesus Martham; 723 klade se tu
diligebat za dilexit; neb říkáme: Miloval (ne milovával) Jezus Martu. Někde pak právě jakţ
má býti. Exemplum: Sic Deus dilexit mundum, ut filium suum |(111a) unigenitum daret,724
tak Bůh miloval svět ţe syna svého jednorozeného dal. Téţ : Stabat Ihesus secus stagnum;725
klade se stabat za stetit; neb říkáme: Stál (ne stával) Jezus podlé jezera. Někde pak právě jakţ
má býti. Exemplum: Iesus stetit in medio eorum,726 Jezus stál vprostřed nich.
Taková proměna v latinském jazyku pro jeho okrasu se děje; ale my v našem jazyku,
své v tom výmluvnosti šetřiti máme, abychom tak mluvili jakţ má mluveno býti.
Byl, byla, bylo.
713
»vhodnosti, správnosti«
Gn 24,14
715
»kvůli libozvučnosti«
716
»výslovnost bude nesnadná,«
717
»nemůţeš nic vyjádřit.«
718
»O minulém čase nedokonavém, dokonavém a o plusquamperfektu.«
719
»netoliko zakončením, koncovkou, ale i významem.«
720
3 Král (1Kr) 4,34
721
Mt 27,53
722
Mt 20,9
723
J 11,5
724
J 3,16
725
L 5,1
726
L 24,36
714
Byl, byla, bylo, dvojím obyčejem se uţívá. Jednou, kdyţ se postavuje samotně sine
additione alicuius verbi,727 a tak mívá svou vlastní signifikací. Exemplum: Erat in diebus
Herodis regis sacerdos quidam,728 byl za dnů Heródesa krále kněz nějaký. Druhé. Kdyţ se
přidává ad verbum praeteriti plus quam perfecti temporis, aby byl rozdíl mezi praeteritum
perfectum a praeteritum plus quam perfectum, v českém jazyku. Exemplum: Qui circa
undecimam horam venerant, acceperunt singuli denarium,729 kteříţ při jedenácté hodině byli
přišli, vzali jeden kaţdý po groši.
J. B.
Toť hle uţitek regule napřed de verbis |(111b) od Philomatesa poloţené, jíţ zamítá to
staré slovce bíše, cum omnibus similibus terminationibus, veteris scilicet formae,730 kteréţ
vlastně jest temporis praeteriti imperfecti etc. Potvrdiv ochuzení v té věci jazyka našeho, i
hledá toho zboţí jinde, ano mu se trefovati nechce, rozdíl časův při slovích podlé způsobu
latiny na tré rozděliv.
Plus quam perfectum takto poloţil: přišli byli; to dobře tak. Perfectum vero přišli; téţ
nezle. Ale imperfectum přicházeli jest frequentativum (ac deducitur a verbo přicházím, jehoţ
primitivum jest jdu)731 podobně jako jídali, píjeli, čítali, činívali etc. Ač také se říká
přichazívali; ale to jest jiţ frequentativi plus quam perfectum; jako i od těch jiţ
připomenutých slov od toho píjeli, pijívávali, čítávávali, přichazívávali. vávali
Sed haec, quia quandam rusticitatem redolent ac quiddam impolitum sonant, usus ea
iam repudiavit.732 Mluvíť tak i ještě někteří naší kazatelé, ale velmi zřídka; lépe jest tomu
vávaní odvyknouti. Kdyby bylo před lety, vyloţili bychomccxviii appropinquabant ad eum733
přibliţováchu se k němu etc.
Protoţ exceptiones kteréţ klade tu Philomátes, non sunt exceptiones, sed est prorsus
forma frequentativa, quae ad tempus imperfectum non pertinet; |(112a) nisi quod aliquando
mutuari hinc nos oportet vocem qua uteremur loco praeteriti imperfecti,734 jakoţ tu učinil
Philomátes, kdyţ řekl přicházeli, místo toho starého přichazíchu, ač i to není tu vlastní.
Nec mihi hoc probatur ubi dicit, Johannis 11 verbum diligebat positum esse pro
dilexit; propriissime enim hic positum est tempus praeteritum imperfectum. Causa vel ratio
quam proponit, est ridicula,735 ţe my (pry) říkáme miloval Jeţíš Martu, a nedíme milovával.
Bychom my Čechové tak neb onak říkali, latinať by od nás regulí nevypůjčovala. Item z toho
slova tu poloţeného milovával, kteréţ on chce míti praeteriti imperfecti temporis, rozumí se,
ţe nedobře posoudiv vší té věci, nedopatřil se toho, ţe to slovo milovával jest frequentativum,
et apud nos plus quam perfecti temporis ut supra.736 Ač by i to mohlo řečeno býti, ţe tu jiţccxix
in hac mutatione,737 slovo to přicházeli non frequentiam actus significat seu iterationem, sed
continuationem. Jako Actorum 28 Cccxx Přistupovali a byli uzdravováni.738 Jako kdyţ by řekl:
727
»bez přidání jakéhokoli slovesa«
L 1,5
729
Mt 20,9
730
»se všemi podobnými zakončeními, tj. koncovkami starého typu,«
731
»a odvozuje se od slovesa přicházím, jehoţ základní forma jest jdu«
732
»Ale tyto tvary jiţ vyšly z uţívání,poněvadţ v nich zní jakási neohrabanost a nevytříbenost.«
733
L 15,1
734
»výjimky [...] nejsou výjimkami, nýbrţ většinou jde o frekventativní formu, která náleţí k nedokonavému
času minulému; ledaţe si zde někdy potřebujeme vypůjčit slovo, jehoţ bychom uţili místo nedokonavého času
minulého,«
735
»Neschvaluji ani to, kde říká, ţe v evangeliu sv. Jana, kap. 11, [J 11,5] stojí slovesný tvar diligebat místo
dilexit; ve skutečnosti zde stojí nedokonavý čas minulý. Příčina nebo důvod, který předkládá, je směšný,«
736
»a u nás času předminulého, jak bylo řečeno výše.«
737
»při tomto vypůjčování,«
738
Sk 28,9
728
Takéť sem já za mladých let milovával, blazníval, čítával, jídával etc. Chtěl-liccxxi míti
praeteritum imperfectum vlastní, tedy měl říci milováše. |(112b) Ale nedala mu nezvyklost, a
bál se vetché češtiny,ccxxii a potratil i novou. Takť se přihází někdy i moudrým, ţeccxxiii chtíce
se pilně vyhnouti velmi škodné věci, i chybují se i s uţitečnými. Ačť se já nepřimlouvám
k tomu, abychom měli my nyní uţívati té formy slov, t. bíchu, bíše, milováchu etc. Coţ zatím
praví o těch slovích byl, byla, bylo; tomu neodpírám.
V. Ph.
De tertia persona singulari,
imperativi modi.
Tertia persona imperativi modi, singularis,739 slušně se exponovati můţe téţ jako
secunda. Exemplum. Fac cum servo tuo secundum misericordiam tuam.740 Jakoţ tu fac
exponuješ učiň, tak také Faciat vobiscum Deus misericordiam,741 máš exponovati faciat
učiň.ccxxiv Tak všudy exponuj; leč by kde ta expositio státi nemohla.
J. B.
De persona tertia imperativi singularis, dobře praví, výminku čině zavírkou; k níţ toto
přidám, coţ jest |(113a) i v mluvení obecném časté. Kdyby se někdo ptal pána řka: Má-li tvůj
sluţebník jíti tam etc.? a on by odpověděl: Nechaţť jde; ješto ad secundam personam, řekl by:
Jdi. Někteří pak, však nevelmi pěkně uţívali samého toho slovka ať, přidadouce k němu
personae tertiae indicativum.742 Jako Regum 3 viz v Biblí benátské,743 a téţ i v Praţské,
vytištěné léta 1557744 Pánť jest, coţ se dobrého vidí před očima jeho ať učiní,745 faciat.
Pěkněji by znělo per modum permissivum,746 ut supra dixi, nechaţť učiní.ccxxv
Říkává se v obecném mluvení: Rci mému pacholeti ať ke mně přijde. Item Rci mu
nechaţť ke mně přijde na chvili etc. Ač by snad někdo mohl mysliti, ţe jest to z němčiny
vzato, t. takové mluvení.747 Ale odkudţkoli původ má, dobřeť jest, a jiţ zvyklé u těch, jenţ
dobře český mluví.
V. Ph.
Regula de se.
Jakoţ k některým slovom ten termin748 se přidaváme, aby ta slova jasný |(113b) rozum
měla. Exemplum: Nolite timere;749 omnes miramini.750 Nebojte se; všickni se divíte, kdeţ
739
»O třetí osobě jednotného čísla v rozkazovacím způsobu. – Třetí osoba rozkazovacího způsobu v jednotném
čísle«
740
Ţ 118(119),124
741
Rt 1,8
742
»3. osobu oznamovacího způsobu.«
743
744
viz fol. 103b, pozn. 624
745
1 Král (1 S) 3,18
746
»způsobem připouštěcím«
747
Blahoslav má na mysli německé nepřímé imperativy typu er soll kommen „ať přijde―
748
»zakončení«
nebojte a divíte byla by slova ničemná kdyby k ním nepřisadil se. Tak zase sou slova některá,
ješto k nim toho terminu se nevţdy přisaditi sluší. Exemplum: Interrogabant eumccxxvi
discipuli eius,751 otazovali ho učedlníci jeho. Netřeba tu se; neb bez něho rozum celý jest.
J. B.
O tom slovci se právě dí, ţe bez něho mnohých slov neplný byl by rozum. A i to
pravda, ţe některá slova, kdyby mělo při nich státi se, byla by zohyţděna. Jako, kdyby řekl:
poklekl se na kolena, směšné by bylo promluvení. (Ano sám Philomat<es> napřed v své
předmluvě zle řekl horlím se. Viz napřed, na listu <57a>.ccxxvii) A tolikeţ, kdyby řekl bez
něho takto: poklesl na ledě, ale kdyţ díš: Poklesl se na ledě aţ poklekl na kolena, tu dobře na
obé bude povědíno.
Neţ jsouť pak některá slova et phrases, kdeţ můţeš nebo přidati slovce to nebo
nechati. Jako při tom příkladu od Philomata připomenutém: Interrogabant eum discipuli eius.
Staří to takto vykladali, a dobře, iuxta discrimina temporum,752 podlé způsobu toho času.
|(114a) I tazáchu ho učedlníci jeho; lépe neţli by bylo řečeno i otazováchu; ale lépe také neţli
Philomates: otazují se a tíţí se; jedno jest primitivum a druhé frequentativum, čehoţ
Philomates snad nesoudil, o čemţ jest napřed jiţ nemalo psáno.753 Při tom pak slovu tázati to
slovce se můţe býti i nebýti kladeno, ačkoli Philomat<es> jest proti tomu. Dobře díš otázal se
ho a téţ tázal ho proč by to činil, phrasis theologica usitata.754 Item, tázali se ho učedlníci
jeho, otěţ se ho. Přičemţ i to můţe býti spatříno, na některých místech při jednom a témţ
slovu, mutata persona, aut tempore, aut modo etc.755 lépe a slušněji vzní s přidáním toho
slova, a někdy bez něho. Jako kdyţ takto díš: Co mne tíţeš, těţ se těch kteříţ sou mne slýchali.
Ale takovou rozličnost regulemi chtíti obsáhnouti (exiguae esset utilitatis, laboris vero pene
infiniti756), ač by snad nebylo nemoţné, však maličko uţitečné a velmi pracné, vtipného a
pilného člověka zvyk, bez regulí to zpraví.
V. Ph.
Regula de ť.
Věz ţe někdy na konci slov přidává se |(114b) litera ť pro přísnostccxxviii jistoty757 té
věci, o kteréţ se mluví. Exemplum. Přijdeť Pan Bůh můj.758 Nevezmuť z domu tvého telce.759
Majíťccxxix Mozesa agrestis pronunciatio760 i proroky nechť jich poslouchají. A ta litera někdy se
přidává in nominibus. Exemplum. Janť jest jméno jeho.761 Někdy pronominibus. Exemplum.
Námť nesluší zabiti ţadného.762 Někdy adverbiis. Exemplum. Někdyť vpadnu jednoho dne v
749
Mt 10,28.31; 17,7; 28,5.10; L 2,10
J 7,21
751
Mk 7,17; L 8,9
752
»podle rozdílu časů«
753
viz fol. 111b-112b
754
»běţný teologický obrat«
755
»se změnou osoby, času nebo způsobu atd.«
756
»přinášelo by to jen skrovný uţitek, zato by to však stálo téměř nekonečné úsilí«
757
»pro skutečnou pravdivost«
758
Za 14,15
759
Ţ 49(50),9
760
»neohrabamě řečeno«
761
L 1,63
762
J 18,31
750
ruce Saulovy.763 Někdy coniunctionibus. Exemplum: Neb neboť jednoho nenáviděti bude a
druhého milovati.764 Někdy pak ta litera ť přidává se in fine verborum,765 a zvuk té litery
zavírá v sobě pronomen tobě, takţe netřeba říci tobě. Exemplum: Mittam tibi hoedum de
gregibuis,766 pošliť kozlátko z stada. Dabo tibi poculum ex vino condito,767 dámť nápoj z vína
udělaného. Melius transtulisset768 strojeného, neb dělaného jakţ kopáči říkají. Dedissem tibi
decem argenti siclos et unum baltheum,769 dalť bych byl deset lotů stříbra a jedno vopásaní.
J. B.
O liteře ť téţ dobře mluví. Hoc tamen vitii inest huic loco (sicut fere per totum hunc
librum), quod emendate seu erudite loquendi praecepta, admodum inerudite tradit, coenoso
quodam ac impuro orationis genere.770 Dí, pro přísnost |(115a) jistoty ţe přidavána bývá litera
ť. Nesrozumitedlně pověděl;ccxxx lépe mohl a vlastněji říci pro větší jistotu té věci, id est,
propter vehementiam quandam. Vigorem enim quendam addit verbo, affixum hoc ť.771 Ale o
tem nemalo napřed sem pověděl.772 Příkladové kteréţ sebral o tom ť, per ordinem partium
orationis,773 pěkní sou a příhodní.
I to pravda, ţe někdy ta litera ť přidaná, zavírá v sobě pronomen tobě.
V. Ph.
Regula de ţ.
Slušně a pěkně někdy litera ţ přidavá se k slovom těm, kteráţ sou verba imperativa a
deprecativa;774 neb zbuzuje a silně pobízí, ješto by slovo samo bez té litery nemohlo ani tak
silně rozkazovati, ani prositi.
Exemplum primi: Hleďteţ ať vás ţadný neoklamá.775 Exemplum secundi: Dejţ jim
podlé skutků jejich.776 Toho dle,777 při všech slovích prosících |(115b) v modlitbě Páně, k
horlivějšímu uprošení, má všudy ţ přidáno býti. Jako: Posvětiţ se jméno tvé; přidiţ kralovství
tvé; dějţ se vůle tvá778 etc.
J. B.
Takţ podobně o liteře ţ nezle píše u vysvětlení vlastnosti její. Ale totoť jest opět
indecorum ac ineruditum,779 věc podlé mého soudu nezpůsobná, aby na některých místech
763
1 Král (1 S) 27,1
Mt 6,24
765
»na konci slov«
766
Gn 38,17
767
Pís 8,2
768
»Lépe by byl přeloţil«
769
2 Král (2 S) 18,11
770
»Na tomto místě se projevuje ten nedostatek (jako ostatně téměř v celé této knize), ţe podává návody ke
správné a kultivované mluvě velmi nekultivovaně, jakýmsi ohavným a nečistým stylem.«
771
»tj. pro jisté zdůraznění. Propůjčuje totiţ slovesu jakýsi odstín důrazu onen afix ť.«
772
viz fol. 34b-35a, 48b-49a, 96b-97a
773
»podle pořadí slovních druhů«
774
»slovesa s významem rozkazu a prosby;«
775
Ko 2,8
776
Ţ 27(28),4
777
»Proto «
778
Mt 6,9-10
779
»nehezké a nekultivované«
764
pořád čtyrikrat a nebo více, mělo kladeno býti. Jako v modlitbě Páně aby říkal vše s tím ţ:
posvětiţ, přijdiţ, budiţ,ccxxxi dejţ, odpustiţ, neuvodiţ, zbaviţ. Přísloví jest: Co vhod (pry),
dobro, mnoho, nezdravo.780 Koruna ne jednostejným všecka kamením drahým ozdobována
bývá, ale rozličným. Amant alterna Camoenae.781 Erudite varietas plurimum delectat.782
Ţádného výkladu českého v tom místě nikdý sem neviděl takového; i v těch toho hledav
exemplařích, kteříţ i s nákladem i s velikou bedlivostí na pargaméně pěkně etc. psaní byli;
čehoţ nesluší málo váţiti. |(116a) Nebo i Erazmus Aureum codicem,783 s jakous váţností, a
hodně, často připomíná. A také iudicium aurium respicit hanc immoderatam repetitionem
huius literae; quae non tantum radit aures, sed horridam, et minus quàm decet gravem efficit
orationem, ut fere omnia affectata ingrata esse solent.784 Ale někteří tak laskavi časův
předešlých byli na tu literu ţ, ţe ji leckdes uţívali, bez potřeby i slušnosti. Jako v Písních,785
kdeţ to slovo bylo učiň, nesměvše syllaby přidati aby stálo učiniţ, i říkali učiňţ,ccxxxii ut
maneret eius dissyllabum; sane egregie inepti erant.786
V. Ph.
Regula de diphthongo ou. 787
Ten diphtongus ou potřebně, pro rozumu vysvětlení v mluvení i v psání zachovati se
má; aby byla differentia inter numerum singularem et numerum pluralem, in personis
verborum.788 Exemplum: Já budu jim za Boha, a oni budou mi za lid.789
J. B.
Diphthongus ou jak jest potřebný, dobře praví. Neţ coţ napřed o témţ dyphthongu
pověděl, hned téměř s po|(116b)čátku kníţky své (vypraţdňuje790 uţívání jeho na některých
místech) ut supra,791 tohoť chvaliti nemohu; o čemţ jiţ prvé nemalo sem napsal.792
V. Ph.
Est.
780
srov. fol. 311a
»Múzy milují střídání = rozmanitost je příjemná.«; srov. Vergilius, Eclogae sive Bucolica, 3,59: „alternis
dicetis: amant alterna camenae.‖
782
»Učeně: rozmanitost působí velice libě.«; srov. Phaedrus, Fabulae, Lib. II, Prologus, vers. 10: „dictorum
sensus ut delectet varietas― (podle Euripida, Orestes, 234: )
783
»Zlatý kodex«; Erasmus měl k dispozici Codex aureus ze Špýru (Speyer), zvaný také Codex aureus
Escurialensis; tento iluminovaný vulgátní evangeliář dal vytvořit císař Jindřich III. Poboţný kolem r. 1035
v opatství v Echternachu; dnes je uloţen v Německém národním muzeu v Norimberku.
784
»úsudek sluchu bere zřetel na nadměrné opakování této hlásky; ono totiţ nejen rve uši, nýbrţ činí také mluvu
kostrbatou a méně důstojnou, neţ jaká by měla být, stejně jako vůbec všechno násilné bývá nepříjemné.«
785
kancionál J. Roha Písně chval Boţských z r. 1541
786
»aby byla zachována dvojslabičná slova; to bylo opravdu zvlášť nevhodné.«
787
»Pravidlo o dvojhlásce ou.«
788
»rozdíl mezi jednotným a mnoţným číslem v osobách sloves.«
789
Jr 30,22; 2 K 6,16
790
»odstraňuje«
791
viz fol. 11a (Optát) a 64a (Philomates)
792
viz fol. 12a-14a, 104b
781
Toho slova est nešetřili vlastně vykladači Zákona, ţe quando construitur cum dativo,
debet exponi per habet.793 Jako: Et huic erat soror, nomine Maria,794 a ta měla sestru jménem
Maryji, neříkej a té byla sestra. Téţ: Duo debitores erant cuidam creditori,795 nějaký věřitel
měl dva dluţníky. Téţ: Argentum et aurum non est mihi,796 stříbra a zlata nemám. Téţ, podle
nápravy Erazmovy: Quid mihi tecum est mulier,797 ţenoccxxxiii co já mám s tebou činiti. Nihil
tibi cum iusto illo798 nic ty neměj činiti s tímto spravedlivým.
J. B.
O tom slovu est pěkně píše, a naposledy i směšně.
Neb kdo by se nezasmál z rozumných Čechů kdyby ta slova slyšel: Ţeno co já mám s
tebou činiti? Plane ridicula locutio.799 Lepší by a mnohém případnější |(117a) těm slovům
místo bylo v takové té příhodě, kdyby nějaký dobrý manţel k své ţeně zlostně a netrefně řekl:
Ale milá ţeno coţ já jiţ jedinou mám s tebou činiti, co sobě jen počíti, ano tě ţádnáccxxxiv
pěkná řeč napraviti nemůţ etc.?
Podlé mého soudu, všickni tří, Philomat, Beneš, i Gzell hodni sou, pro uvedení
takového nezpůsobného těch slov vyloţení, propter hanc tam ineruditam ac ineptam
phrasin,800 nemalého přimluvení.801
Hanba tě tak jaks besedařsky a jako krčemně, Zákona Páně řeči formovati, kteréţ s
velikou váţností, by pak i nebyly rozumíny, čteny neb slyšány býti mají.
Kdyby mutata persona802 při těch slovích takto řekl: Quid mihi cum illo? Co já mám s
nim činiti? myslil by někdo, ţe hned za tím snad díš: uprati-li jej,803 či zahnati, či do šatlavy
dáti etc. Velmiťccxxxv jest špatně vyrozuměl804 kaţdý z těch tří, řečiccxxxvi české. Mně se vidí,
ţe by to leckdos měl snadně spatřiti, ţe by se na tom místě takto mělo říci: Co mi do něho, a
neb: co mi po něm. Takţ i kdyby kdo říci chtěl k druhu svému nevelmi příjemnému: Quid
mihi tecum est? Co mi do tebe; a neb co mi po tobě? |
(117b)
V. Ph.
Noli.
Ač noli vlastně jest nechtěj, však kdyţ se postavuje cum verbo infinitivi modi,805 tehdy
se má exponovati za non. Exemplum: noli timere (Erazmus: ne metuas)806 neboj se. Noli
scribere,807 nepiš.ccxxxvii Téţ i numero plurali nolite. Nolite expavescere,808 nelekejte se. Lépe
tak díš neţ by řekl: nechtějte se báti, nechtěj psáti, nechtěj plakati, nechtěj se lekati.
793
»pojí-li se s dativem, má se překládat s pomocí slovesa míti.«
L 10,39
795
L 7,41
796
Sk 3,6
797
J 2,4; Erasmus NT5, str. 139: „Quid mihi tecum est, mulier?―
798
Mt 27,19
799
»Obrat na první pohled směšný.«
800
»pro tuto tak nevhodnou a nekultivovanou vazbu,«
801
»výtky, domluvy«
802
»se změnou osoby«
803
»ztlouci-li jej«
804
»porozuměl«
805
»se slovesem v neurčitém způsobu«
806
Mt 1,20; L 5,10 a jinde v NZ
807
J 19,21
794
Ač by potřebí bylo, mnohá verba neb slova oznámiti, jichţ vykladači Biblí české809
nevlastně uţívali;ccxxxviii ale mám za to, ţe ti kteříţ Testament nový Erazmem Troupská
phrasis. Lépe říci od Erazma. napravený vyloţili, při něm to oznámí.810
Finis de verbo.811
J. B.
To latínské slovo noli dobře tak velí vykládati. Staří říkali nechtěj se báti. A před
naším tímto věkem uţívali předkové náši, i toho slova neroď, neroďte, id est nolite. Ale nyní
jiţ obé to z zvyku vyšlo.
Ten ablativus instrumenti, jejţ tu |(118a) Filomat poloţil, t. Erazmem, není pěkný, ad
personas non quadrat.812 Dobře díš sekerou odťal; ale zle díš skutek ten Krystů svatým
Matoušem napsán jest; lépe říci od svatého Matouše etc. O tom jinde více.813
V. Ph.
Čtvrtá stránka Etymologí
de Adverbiis.
Mecum, Tecum, Nobiscum, Vobiscum.
Ta adverbia dvojím způsobem se exponují, jako i pronomina me, te, nobis, vobis.
Jednou takto: mecum se mnou, tecum s tebou, nobiscum s námi, vobiscum s vámi. Druhé
takto: mecum s sebou, tecum s sebou, nobiscum s sebou, vobiscum s sebou. Exempla poloţím
per anthithesin.814
Mecum. Vigilate mecum,815 bděte se mnou. Arma mea non tuli mecum,816 brani své nevzal
sem s sebou.
Tecum. Ego tecum sum,817 já sem s tebou. |(118b) Tolle tecum de felle piscis,818 vezmi s
sebou ţluč rybí.
Nobiscum. Mane nobiscum,819 zůstaň s námi. Tractemus nobiscum in domo Dei,820
rozmlouvejme s sebou v domu Boţím.
Vobiscum. Ego vobiscum sum,821 já s vámi sem. Pauperes semper habetis vobiscum,822
chudé vţdycky máte s sebou.
808
Mk 16,6
810
811
»Konec o slovese.«
812
»nehodí se k osobám.«
813
viz fol. 199b, 243b
814
»s pomocí protikladu«
815
Mt 26,38
816
1 Král (1 S) 21,8
817
Iz 41,10
818
Tób 11,4
819
L 24,29
820
2 Ezd (Neh) 6,10
809
Obiectio. 823
Díš-li: Nevím, kdy mám exponovati ta adverbia takto, a kdy onakno? zprav se touto
regulí.
Regula.
Quando verbum concordat cum adverbio in persona,824 tehdy exponuj ta adverbia
kaţdé z nich s sebou; quando vero verbum discordat cum adverbio in persona,825 tehdy
exponuj mecum se mnou, tecum s tebou, nobiscum s nami, vobiscum s vámi. Declaratio
primi. Kdyţ díš: Arma mea non tuli mecum; non tuli jest verbum primae personae, a mecum
adverbium, jest také primae personae, a protoţ mecum máš tu exponovati s sebou, ne se mnou.
— Declaratio secundi. Kdyţ díš: Vigilate mecum; vigilate jest verbum secundae personae; ale
mecum jest adverbium primae personae, a protoţ máš tu exponovati mecum se mnou, ne s
sebou.ccxxxix Jiná exempla rozvaţ sobě téţ.|
(119a) Secum. Secum jest adverbium tertiaeccxl personae, utriusque numeri,826 jako i
pronomen sui; a dvojím způsobem se exponuje. Neb někdy in singulari numero secum jest s
sebou a in plurali numero také s sebou. Někdy pak in singulari numero secum jest s ním neb s
ní, secundum generis convenientiam;827 a in plurali numero s nimi.
Exemplum de numero singulari: Dives cum dormierit, nihil secum auferet,828 kdyţ
bohatý usne nic s sebou nevezme. Fecit duodecim ut essent secum,829 způsobil jich dvanact
aby byli s nim.
Exemplum de numero plurali: Non sumserunt oleum secum,830 nevzaly oleje s sebou.
Cum enim audirent per sua tormenta bene secum agi,831 neb kdyţ uslyšeli ţe skrze jejich muky
dobře se děje jim.
Aby pak věděl, kdy máš exponovati secumccxli s sebou, a kdy s nim neb s nimi, zprav
se touto regulí.
Regula.
Quando hoc adverbium secum cum supposito et apposito ita construitur, quod de
eodem supposito dicitur et non de alio, tunc secum debet exponi s sebou; quando vero secum
cum supposito et |(119b) apposito ita construitur, quod non de eodem sed de alio supposito
dicitur, tunc secum debet exponi s nim, s nimi.832 Declaratio primi. Kdyţ díš: Dives cum
dormierit nihil auferet secum; dives jest suppositum, auferet appositum, secum dicitur de
supposito, a protoţccxlii máš říci: Bohatý kdyţ usne, nic neodnese s sebou, ne s nim. Declaratio
secundi. Kdyţ díš: Fecit duodecim ut essent secum, duodecim jest suppositum, essent
821
Mt 28,20
Mt 26,11; Mk 14,7; J 12,8
823
»Námitka.«
824
»Pravidlo. – Shoduje-li se sloveso s adverbiem v osobě«
825
»neshoduje-li se však sloveso s adverbiem v osobě«
826
»adverbium třetí osoby obojího čísla«
827
»podle rodu«
828
Jb 27,16
829
Mk 3,14
830
Mt 25,3
831
Mdr 11,14
832
»Pravidlo. – Pojí-li se adverbium secum s podmětem a přísudkem tak, ţe se týká téhoţ a nikoli jiného
podmětu, je třeba secum vyjadřovat slovy s sebou; pojí-li se však secum s podmětem a přísudkem tak, ţe se týká
nikoli téhoţ, nýbrţ jiného podmětu, je třeba secum vyjadřovat výrazy s nim, s nimi.«
822
appositum, secum non dicitur de supposito discipuli, sed de alio, nempe de Iesu; neb Jezus
nezpůsobil833 těch učedlníků dvanácte, aby oni byli s sebou, totiţ, sami o sobě bez něho, ale
proto je způsobil aby byli s nim, totiţ aby se ho přídrţeli a s nim chodili; a protoţ máš říci:
Způsobil jich dvanacte aby byli s nim.
J. B.
Těch regulí jeho nehaním; jsou podobné oněm de pronominibus; neţ zdá mi se, ţe ona
jedna regula, kterouţ sem tam napřed napsal de pronomine, nempe de transitu actionis,834
všecko by to zpraviti mohla, et pronomina et adverbia. Idem enim per aliquot regulas hasce
dicit, quod per unam hanc regulam a me dictum est.835|
(120a)
V. Ph.
Ecce.
Ecce jest adverbium, někdy demonsatrativum836 a nekdy admirativum;837 a vţdy se
má exponovati hle. Exemplum primi. Ecce locus ubi posuerunt eum,838 hle místo kdeţ ho
poloţili. Exemplum secundi. Ecce virgo concipiet et pariet filiumccxliii,839 hle panna počne a
porodí syna. A protoţ zle exponují někteří ecce aj. Toho slova aj nemůţeš jinak lépe poloţiti
jako v hněvě, kdyby řekl: Aj nech mne s pokojem, aj radímť přestaň; coţ latíně slove hem.
J. B.
To adverbium ecce do češtiny vykládati velí tím slovcem hle náramně nezpůsobně; O
tom slovu hle viz jinde více, list <29b>.ccxliv 840 dosti toho kdyby i s těmi svými tovaryši nikdý
neslýchal jiných Čechův mluviti, neţ pastevce a hnojokydy, kteříţ sobě tam po polích helekají
etc. Čistšíccxlv krasomluvnosti841 překladačeccxlvi Nového Zákona: napsal Mat<thaei> 2: Hle
mudrci od východu,842 hle hvězda,843 hle anděl844 etc. Item Mat<thaei> 3: Hle otevřína
nebesa.845 A takţ všudy kde koli latině stálo ecce, on hle poloţil, zachovav reguli
Philomátovu, |(120b) a neb snad původem jí byv; kdoť je ví, který se od kterého učil.
Předkové náši neříkávali hle, místo hle panna počneccxlvii etc; ale říkávali aj místo, aj panna
počne etc., jakţ se v Zákoních neb biblích staročeských, na pargaméně psaných, nalézá.
Hochovská tě toccxlviii věc, na všelikém místě kdeţ stojí latine ecce, český hle poloţiti; a to
ještě v Zákoně Páně, kterýţ ne k tomu vyloţen jest do češtiny aby jej sobě toliko pohůnkové
na pastvišti čtli, v něm sobě obyčejné mluvení majíce, ale více k tomu, aby v společném
shromáţdění lidí Boha bojících, rozličných stavův, s mnohou váţností jako nejvyššího císaře
833
»neustanovil«
»o zájmenu, a to o přecházení činnosti«; srov. fol. 80a/b
835
»Říká totiţ několika těmito pravidly totéţ, co jsem řekl já tímto jediným pravidlem.«
836
»ukazovací«
837
»podivové«
838
Mk 16,6
839
Iz 7,14
840
srov. i fol. 265a
841
význam asi: »To je mi ale pěkná krasomluvnost ...«
842
Mt 2,1
843
Mt 2,9
844
Mt 2,13
845
Mt 3,16
834
a pána všeho stvoření, vůle nebo práva, čten byl, a důstojně v uších jejich vzněl. A protoţ
předkladačůmccxlix výmluvností Boţích, nesluší lecjakýchs, lechkých, krčemných, pastevčích
etc. slov uţívati, ale takových, kteráţ byccl rozumným lidem ku poboţné váţnosti, a pilnému
srdcem, toho co se mluví, pozorování slouţila,ccli a ne k smíchu neb k vyráţení se z dobrého
způsobu. Ale o tom jinde, více se píše.846
Teţ pokáraní nemalého |(121a) hoden jest Beneš, ţe onu řeč Pána Krysta
lehkomyslnýmicclii slovy vyloţil, kterouţ Pán s zvláštní váţností mluviti ráčil, kdyţ na
mnohou bídnost lidskou patře, a vida lid mnohý jako ovce bez pastýře, učedlníkův horlivě
napomenul, proste (pry) Pána ţni, aby dělníky poslal na ţeň svou.847 Beneš vyloţil: ať vystrčí
dělníky na ţeň. Ješto rozumný člověk, dobře jazyk český umějící, slyše to nemalou v mysli
své překáţku míti by mohl, kdyţ by mu se vlastní místo toho slova, totiţ obvyklé jeho
uţíváníccliii v mysl vrazilo. Neb tak to slovo dobře by stálo a vlastně v řeči, kdyby něčí ţenci
šli do krčmy a tam pili, ku práci jíti nechtíce; hospodář jejich mohl by říci krčmářovu
pacholku: Medle rci krčmářovi, ať ty mé ţence vyţene, ať jdou dělati; nebudou-liť chtíti,
nechť je předce vystrčí (neb vystrká) po hlavě z krčmy. I pohlediţ jakť se to slovo trefí k
tomu místu? Tak-liţ má Otec nebeský sluţebníky své, odněkud jako zahaleče a lenochy
nechtivé vystrčiti hněvivě, aby, mají-li jíti ku práci, šli a neprodlévali jiţ více?|
(121b) Není-liţ to mnohém větší škoda, takovými nezpůsobnými slovy (ne samo to jedno
slovo míním, ale mnohá jim podobná slova i phrases) a nerozumným jích uţíváním, Zákon
Páně, Pána Krysta a jeho svatých apoštolův výmluvnosti, naprzniti?848 neţli by té (jakţ dí
Filomat) vetché češtiny, někdy v slušných místech849 uţíváno bylo, pokládáním a nebo
zanechaváním těch slov bíše, stáše etc.; ale k čemu příjdou lidé, kdyţ není řádu, a kdyţ dělá
co kdo chce, a potom leckdos leckohos následuje? Jako někteří, ano mnozí, Beneše a Filomáta
následují, v tom v čemţ ne následován, ale raději napravován býti by měl. Poněvadţ poně850 i
sám on Beneš před svou smrtí,851 toho svého vejkladu nelibovav, nemalo v něm napravovati
chtěl. A i sám sem z jeho oust nemalo o tom slyšel, obšírné s nim o těch věcech měv
promluvení.852 Dobrý jistě jehoccliv úmysl byl, mnohém lepší neţli některých kakozilův,853
kteříţ v tom Beneše následovati usilují, v čemţ on sám sebe štrafoval a napraviti úmysl měl.
Proto sem toho tak široce tuto dotekl, ţe před lety, applausores někteří, et vicia praeceptorum pro
virtutibus imitabant et defendebant.854 Pro kterouţto věrnost a upřímnost, pochválení jest hoden;
|(122a) neb vţdy činil a učinil coţ mohl, dobrý v tom příklad na sobě jiným mladším
pozůstatviv. Ač kdo jest ješto by ho čacky nyní následoval.
V. Ph.
846
viz fol. 167b, 186b-189b, 220b-225a
Mt 9,38; L 10,2
848
»pošpiniti«
849
»na vhodných místech«
850
»snad«
851
† 1559
852
srov. Blahoslavův dopis Zachariášovi Litomyšlskému, Akty Jednoty bratrské, sv. VIII, fol. 48a-52a; přetištěn
zčásti i u Hr-Jir, s. VII-X; srov.: „Toho leta, totiţ 1551, byl sem se já na Moravu dostal jakýmis příčinami, a
pobyl sem v Prostějově několik nedělí, a zvěděv o knězi Benešovi Optátovi, muţi poboţném, kterýţ Zákon
Nový z Erazmovy translací do češtiny přeloţil, vidělo mi se hodné, abych ho navštívil, s ním se seznámil a o
některé věci promluvil. I takţ sem učinil. [...] rovného jemu kněze (tak jakţ slovou) kališného nikdy sem neviděl,
jediného toho sem nalezl beránka [...] v Čechách.― (podle Hr-Jir)
853
»špatných, nepovedených napodobitelů«; z řec. 
854
»ctitelé někteří i chyby učitelů napodobovali a bránili jako ctnosti.«; srov. Blah. Vitia, fol. 38a: „Někteří, jichţ
bych drahně vyčísti mohl, dobrého a osvíceného muţe B. Matěje Červenky následovati chtíce praeposterè vitia
praeceptoris pro virtutibus.―
847
Etiam.
Etiam někdy jest také, a někdy ano. Exemplum primi. Etiam tunicam noli
prohibere.855 Také sukně nebraň. Exemplum secundi. Intellexistis haec omnia? Dicunt ei:
Etiam.856 Vyrozuměli ste tomu všemu? Řekli mu: Ano pane. A protoţ nemáš exponovati etiam
ovšem; neb quidem na svém místě jest ovšem. Jako: Spiritus quidem promptus est,857 duch
ovšem hotov jest.
J. B.
To slovo etiam dobře velí vykládati. Ač někdy v češtině, téměř tak mnoho v sobě
zavírá litera i jako etiam, také. V obecném mluvení, díš-li: Kdyţs mu koně dal přidejţ mu i
sedlo, tolikéţ jest jako by řekl přidejţ mu také i sedlo; ač přidáním toho slova také řeč plnější
se činí, et plenior et magis sonora fit oratio;858 avšak také, i takto se mluvívá.
I v tom není velmi křiv Filomát, čehoţ o tom slovu quidem napověděl, ţe český má
vyloţeno býti ovšem. Ač staří na tom místě uţívali toho slova |(122b) zajisté. Jako: Duch
zajisté hotov jest; usitata, et non inelegans phrasis jest.859 Na některých místech pěkně stojí a
příslušněcclv to slovo zajisté; lépe neţli by řekl ovšem. Jako i na tom místě Mat<thaei> 26:
Duch zajisté hotov jest etc. Ale zase také na některých místech, dobře můţe státi ovšem.
A však jedno i druhé to slovo, jinde má své místo vlastnějšícclvi neţli tu. Utrumque
affirmationem significat, proprietas tamen utriusque diversa est.860 Dobře díš: zajisté pravím
vám (staří tak vykládali ta slova amen dico vobis861); a téţ dobře díš: Poněvadţ větší věci
dává, ovšemť (aneb nadto) v menších tě neopustí. Také někdy to slovo quidem mohlo by i
pominúto býti, a předce řeči české způsob byl by dobrý zachován. Jako takto: Ille quidem
veniet sed nihil efficiet, onť přijdecclvii, ale nic nedovede. A v obecném mluvení někdy i takto
pěkně vzní: Přijdeť on přijde, ale nicť nedovede; ač latíně kdyby to měl povědíti vlastně, jiţ
by musil jiného slova uţiti, takto: Etiamsi ipse venturus sit, sive venerit, nihil tamen efficiet.|
(123a)
V. Ph.
Non.
Non jest adverbium negativum a český slove ne. Exemplum: Non quaero gloriam
862
meam, nehledám slávy své. A tak se má vţdy exponovati, buďto ţe má při sobě verbum
expressum, ut supra, a neb subintellectum,863 jako: Propheta es tu? Et respondit: non.864 Si-li
ty prorok? I odpověděl, ne; jako by řekl nejsem. A protoţ nemáš exponovati non nic (jakoţ
někteří tak exponovali), neb nihil jest nic. Exemplum: Sine me nihil potestis facere,865 beze
mne nic nemůţte učiniti.
855
L 6,29
Mt 13,51
857
Mt 26,41
858
»řeč se stává bohatší a zvučnější;«
859
»je to obvyklá a přitom velmi vkusná vazba.«
860
»Obojí znamená tvrzení, avšak správné uţití obojího je odlišné.«
861
např. Mt 5,11; 6,2 atd. (v bibli ještě asi 500 dalších míst)
862
J 8,50
863
»sloveso vyjádřené, jak uvedeno nahoře, a neb [sloveso,] které lze vyrozumět,«
864
J 1,21
865
J 15,5
856
J. B.
Non, slovce to, jak by mělocclviii vlastně vyloţeno býti, pověděl dobře Filomát. Ale v
tom opět nevelmi dobře udělal, ţe zákon poloţil, aby tak a nejinak to slovo vţdycky a na
všech místech bylo vykladáno, zhaněv všecky staré vykladače, kteříţ to slovce non někdy
vykládali ne, a někdy nic. Prorsus iudicio aurium non valebat bonus ille vir.866 Nesoudil toho
ţe na nekterých místech, kdeţ v latině dobře stojí to slovce non, nemůţ |(123b) způsobně státi
české slovo ne, zvlášť na těch místech, kdeţ se nic nepřidává připojeného k tomu slovu za
nim, ale hned virgulka867 neb přestávka jest. Jako v tom příkladu kterýţ on sám
připomenul:cclix Si-li prorok? Odpověděl: Ne. Velmi nepřípadně by tu bylo postaveno;
podobnější by byl hlahol toho slovce kozímu bečení neţli k lidskému mluvení, zvlášť kdyby
čtenář drobet protáhl tu syllabu, jakţ ve čtení Zákona Páně obyčej jest nepospíchati, nemnoho
by jistě rozdílné bylo od těchto syllab hlaholu meee, kterýţto jest zvuk kozího vřesku. Protoţ
staří vykladači, rozumní, poboţní, a váţní muţí, jiné slovo na to místo dali, totiţ nic.
Jest se čemu podiviti, ţe ten dobrý muţ Filomát, tak špatně češtině vyrozuměl. Takový
způsob jest jeho řeči, jako těch kteříţ se ve vsi mezi prostými lidmi zrodivše, a tam vychováni
jsouce, městské řeči způsobu i nerozumějí i neoblibují; a svůj jazyk za pravidlo sobě
poloţivše,cclx jiné k tomu formovati z hlouposti usilují, za zvláštní to majíce moudrost.
Nebo, zdaliţ toho slova nic tohoto nynějšího času se v takovémţ způsobu neuţívá,
zvtáště v Praze a v okolních městech?|
(124a) Kdyţ někdo někoho slyše, a slov jeho nemoha cele chopiti, omýlí se, a potom z mýlky
zase promluví k tomu jehoţ slovům zle vyrozuměl; tedy on napravuje ho odpoví: Ba nic etc.,
a přidá k tomu slov více, jímiţ prvé pronesený smysl svůj připomíná. Exemplum: A vy ste jiţ
svá vína sebrati dali? Odpoví: Ba nic (anebo samo nic dí) já k jinému jednání jíti mám prvé,
neţ potom k vám se dám najíti etc. Item, našla by se také některá místa, v nichţ hned nesluší
toho slova non tak vykládati jako Filomates velí. Jako kdyţ díš: Nonne haec est iniuria;
vyloţíš-li takto: Ne-liţ to jest křivda? kdoť srozumí, co ty pravíš; ale vyloţíš-li takto: Zdaliţ to
není křivda, a neb: Ale není-liţ to křivda; tuť kaţdý Čech dobře vyrozumí tvým slovům, i
mínění. A protoţ této Philomat<ovy> regule, ne všudy sluší a náleţí zachovávati.
Vidí mi se ještě při tom slovci non dotknouti i toho. Jakoţ v jazyku latínském, duae
negationes faciunt affirmationem;868 tak podobně někdy bývá v řeči české; ale zase na
nekterých místech, Graecorumcclxi more, duae negativae particulae pertinaciorem negationem
faciunt.869 Příklad: <Ne,>cclxii nebylo moţné; ne, neznámť ho;cclxiii ne, nevím kdo by byl. Raro
tamen ita loqui;870 více takto: Neboj se, nic není zlého; |(124b) nic nevidí jako slepý; nic nemá
jiţ; aú však nic není, vidíš-li.
Tohoto nešetřiv Mistr Proxenus, v Praktyce na rok 1559871 o zemi české vypravuje
napsal: Nebylo by divu ţe by vší Germanie ten tyran se nezmocnil; takto měl říci: Nebylo by
divu kdyby se ten tyran vší říše zmocnil.
V. Ph.
Ut.
866
»Onen dobrý muţ naprosto nevynikal úsudkem sluchu.«
»šikmá interpunkční čárka / nebo ,«
868
»dva zápory dávají klad«
869
»jako u Řeků, činí dvě záporné částice zápor výraznějším«; v řečtině se totiţ v jistých případech dají hromadit
negativní partikule, aniţ se tím vyjádří klad
870
»Ale tak se mluví zřídka.«
871
867
Ut adverbium někdy jest (a to nejvíce) aby. Exemplum: Unde ememus panes ut
manducent ii?872 Odkud koupíme chlebů aby jedli tito. Někdy jakţ. Exem<plum>: Ut cessavit
loqui dixit ad Simonem,873 jakţ přestal mluviti řekl k Šimonovi. Někdy jako. Exemplum: Non
sunt inventi tales de universis, ut Daniel, Hananias,cclxiv Misahel et Azarias,874 nejsou nalezeni
takoví ze všech, jako Danyel, Hananyáš, Mizaël a Azaryáš. Někdy ţe.cclxv Exemplum:
Impleverant ambas naves ita ut mergerentur,875 naplnili obě lodi, tak ţe se potopovaly.
J. B.
De adverbio ut bene scripsit; quod addam aut vituperem, non habeo.876 |
(125a)
V. Ph.
Utique.
Utique někdy jest jistě. Exemplum: Sicclxvi Deus pater vester esset, diligeretis utique
me.877 Byť Bůh otec váš byl, jistě byšte mne milovali. Někdy ano. Exemplum: Creditis quod
hoc possum facere vobis? Dicunt ei, utique Domine.878 Věříte-li ţe mohu to učiniti vám? Řekli
mu, ano Pane. Nevlastně exponovali, kteříţ utique ovšem na takových místech kladli.
J. B.
Utique český vykladá jistě a nebcclxvii ano. Není zle; ale také i to není zle, někdy na
některých místech vyloţiti ovšem.
Ano někdy eleganter exponi potest per circumlocutionem,879 jako takto: Diligeretis
utique me si gloriam mundi et opes speraretis;880 takť jest: Milovali byšte vy mne, kdybyšte se
ode mne slávy světa a zboţí nadáli etc.
Ţe on dí, nevlastně, pry, exponovali etc., není křiv; ale sluší věděti toto, ţe jakţ
vlastnosti tak také slušnosti a ozdobnosti v řeči, šetřeno býti má; nebo kdyby samé vlastnosti
všudy šetříno býti mělo, přílišná jazyku (jakţ českému |(125b) tak i jiným) ujma státi by se
musila.
V. Ph.
Nonne.
To adverbium otázky nonne, t. zdaliţ, pro coniunctione expletiva tamen881 vykladači
v biblí mylně vykladali. Jako: Nonne publicani hoc faciunt?882 Zdaliţ toho celní neb mejtní
872
J 6,5
L 5,4
874
Da 1,6
875
L 5,7
876
»O příslovci ut napsal dobře; nemám co doplnit ani co hanět.«
877
J 8,42
878
Mt 9,28
879
»je moţno vkusně vyjádřit opisem«
880
srov. J 8,42
881
»jako expletivní [vyplňovací, doplňovací] spojku tamen«
873
nečiní;cclxviii ne však téţ mejtní činí.cclxix Opět, Nonne stultam fecit Deus sapientiam mundi
huius?883 Zdaliţ blaznivé neučinil Bůh moudrosti sveta tohoto?
J. B.
Nonne dobře vytoţil zdaliţ. V tom však ţe vykladačům biblí mylku připisuje, sám se
mejlí; nerozuměje ţe schemata orationis884 mohou se měniti, totiţ z způsobu otazujícího885 ţe
muţe snadně, a někdy i bez škody, prostý potvrzující886 učiněn býti. Jako takto, kdyţ díš:
Zdaliţ neučinil Bůh blaznivé moudrosti světa? Tolikéţ díš proměně způsob: Však učinil Bůh
blaznivou moudrost toho světa. Utrumque est affirmativum;887 ač jeden jest pěknější způsob
neţli druhý; jako by jeden kůň prostě osedlal, a na druhý kůň dal sedlo s pochvami.888 |
(126a)
V. Ph.
Tunc, Tehdy, Teda neb Tedy.
Mezi tehdy a teda neb tedy, mnozí rozdílu nemají. Ale ty věz, ţe tehdy jest adverbium
temporis,889 latíně tunc; a oznamuje ten čas v kterémţ se nětco stalo aneb má státi. Neb kdyţ
díš tehdy, jest rovně téţ jak by řekl toho času.cclxx Exemplum: Filius hominis venturus est in
gloria Patris sui cum angelis suis, et tunc reddet unicuique secundum opus eius.890 Syn
člověka přijiti má v slavě Otce svého s anjely svými, a tehdyť odplatí jednomu kaţdému vedlé
skutků jeho. Tehdy rozuměj: toho času kdyţ přijde Krystus. Teţ: Cúm exaltaveritis filium
hominis, tunc cognoscetis quòd ego sim.891 Kdyţ povejšíte syna člověka, tehdy poznáte ţe já
sem. Tehdy, to jest toho času poznáte, kdyţ povejšíte. A to ještě světleji se ukazuje, kdyţ
vedlé tunc stává nunc. Exemplum: Bene mihi erat tunc magis quàm nunc,892 dobře mi bylo
tehdy, víc neţ nyní.
Ale teda neb tedy, jest coniunctio potestatis rationalis, illativa consequentiae;893 latíně
slove ergo; neb |(126b) přináší to co by mělo vyjíti z něčeho. Exemplum. Quid ergo baptizas
si tu non es Christus?894 Proč teda křtíš poněvadţ ty nejsi Krystus? Hle z těch slov poněvadţ
ty nejsi Krystus vyšlo (jakoţto z hodné příčinycclxxi) slovo to proč křtíš, kteréţto slovo přinesla
slušně ta coniunctio teda. Téţ: Reddite ergo quae sunt caesaris caesari, et quae sunt Dei
Deo;895 kdyţ Ţidé Pánu Krystu ukázali groš, a pověděli ţe na něm obraz císařů jest, i
odpověděl jim k tomu Jezus: Dejteţ tedy coţ jest císařovo cisaři, a coţ jest Boţího Bohu.
J. B.
882
Mt 5,46
1 K 1,20
884
»řečnické figury«
885
»z tázacího [interrogativního] větného modu«
886
»oznamovací [enunciativní] větný modus«
887
»obojí je potvrzující [oznamovací]«
888
»s falérami, medailóny, kovovými ozdobami.«
889
»příslovce času«
890
Mt 16,27
891
J 8,28
892
Oz 2,7
893
»spojka rozumné moţnosti, uvádějící důsledek;«
894
J 1,25
895
Mt 22,21
883
O těch slovích tedy a tehdy, ač dobře mluví, však přidali toto mi se vidí k tomu.
I. Ţe to slovo kdyţ jest adverbium temporis, má míti h v prostředku, takto: tehdyť uzří Syna
člověka = v ten čas uzříť. Kdyţ jest pak coniunctio, má kladeno býti bez h takto: Dejteţ tedy,
coţ jest cisařova cisaři etc.
II. Ţe to slovo teda zavrţeno býti má, neb jest zkaţené; dosti na těch předních dvou jest, tedy
a tehdy Toho slova teda neuţívají neţ sedlácí aneb jiní jim podobní.|
(127a)
V. Ph.
Pátá stránka Etymologí,
de Participio.
De Participio praesentis temporis. 896
Participium praesentis temporis v latíně jednostejnou má terminací, neb se vţdy
skonává na ns, jako amans, docens, legens; ale v českém jazyku jeho terminatio jest rozličná.
Neb někdy se skonává na a, jako řka; nekdy na d, jako přišed, někdy na e, jako sedě, někdy
na v, jako vstav, a taková všeliká terminací, jen muţskému pohlaví náleţí; ţenskému nesluší
neţ i, jako řkuci, přišedši, seděci, vstavši.
Exempla poloţím per antithesin.
Řka. Docebat eos dicens,897 učil je řka.
Řkuci. Misit ad eum uxor eius dicens,898 poslala k němu manţelka jeho řkuci.
Přišed. Veniens in patriam suam docebat,899 přišed do vlasti své učil. |
(127b)
Přišedši. Veniens ad virum dixit ei,900 přišedši k muţi řekla mu.
Sedě. Sedens docebat eos,901 sedě učil je.
Seděci. Quae etiam sedens secus pedes Domini audiebat verba illius,902 kteráţ také
seděci u noh Páně poslouchala slova jeho.
Vstav. Surgens Petrus cucurrit,903 vstav Petr běţel.
Vstavši. Concepit mulier, et surgens abiit,904 počala ţena, a vstavši odešla.
Nota.
896
»O participiu [příčestí] přítomném.«
Mt 5,2
898
Mt 27,19
899
Mt 13,54
900
Sd 13,11
901
J 8,2
902
L 10,39
903
L 24,12
904
Gn 38,18
897
A věděti máš, ţe tu terminací má genus faemininum in omnibus casibus singularibus.
In plurali numero905 muţom a ţenám jest terminatio jednostejná; krom toho, ţe muţí mají in
accusativo e, ale ţeny mají i.
J. B.
Quae dixit de expositione participii praesentis temporis quòd terminatur in ns, bona
sunt. Ea vero quae pauca dixit de terminationibus casuum in participio, melius discerentur ex
integris formis declinationum.906
Nechţť doloţím přitom tohoto, ţe ta některá participia ns, jako videns, docens etc.,
dvojím způsobem mohou býti vykladána. |(128a) Někdy takto: Videns vida; docens uče;
ascendens vstupuje etc.
A někdy takto: videns viděv; docens učiv; ascendens vstoupiv. Rozdíl pak mezi těmi
slovy vstoupiv a vstoupě tento jest, ţe ta participia vstoupě, uče, vida etc. a jiná k nim
podobná, jsou temporis praesentis; ale vstoupiv, učiv, viděv etc. a jiná takováţ, praeteriti
temporis sou. A v tomť jest bohatší jazyk český neţli latínský. K čemuţ příleţí i to, ţe opět ta
oboje participia mohou dvojnásobně vykladána býti, iuxta discrimen sexus.907 Nebo můţeš a
máš říci: ona vstoupěci a nebo vstoupivši, on vstoupě neb vstoupiv. Neţ ţeť v tom mnozí z
Čechů a ovšem z Moravců bloudí; aţ i ti, kteříţ se sobě umělí býti zdadí, domnívajíce se ţe
jednostejně touto regulí při všech těch participi<ích> se zpraví; t. ţe mohou říci svrhev,
vyvedev, anebo jakţ někteří křepčiti chtí, vztahv, vyvedv; inepta paragoge,908 daleko lépe tu
sluší apocope,909 totíţ říci vztah, vyved, sněd; o čemţcclxxii jinde více se poví.910
V. Ph.
De Participio in Rus. 911
Participium které se skonává na rus, ra, rum (jako facturus, factura, facturum) nemůţe
se exponovati jinak slušně neţ |(128b) circumlocutive,912 skrze to slovo debeo, debes, debet
etc., mám, máš, má etc. Exemplum: Quae facturus est Deus ostendit,913 co má Bůh učiniti
okázal; ne: co Bůh učiní. Ipse sciebat quid esset facturus,914 on věděl co by měl činiti, ne co
učiní.
J. B.
Participia in rus, netoliko se mohou exponovati (jakţ on dí) s přidáním toho slova má,
ale téţ i s přidáním toho slova chce nebo bude. Jako: Co má Bůh učiniti okázal; téţ dobře díš
905
»rod ţenský ve všech pádech jednotného čísla. V mnoţném čísle«
»To, co řekl o vyjadřování participia přítomného, které končí na –ns, je dobré. Ale to málo, co řekl o
koncovkách pádů participií, by se dalo naučit lépe, kdyby se prezentovaly tvary celého skloňování.«
907
»podle rozdílnosti gramatického rodu.«
908
»nejapná paragoge [přidání hlásky nebo slabiky na konec slova]«
909
apokopa je vypuštění hlásky nebo slabiky na konci slova
910
O paragoze viz fol. 262a-263b, zejm. 263a/b; o apokopě viz fol. 263b-265b, zejm. 264b
911
»O participiu zakončenem na –rus.«; jde o participia na -urus
912
»opisem«
913
Gn 41,25
914
J 6,6
906
Co chce Bůh učiniti okázal; a téţ Co bude Bůh činiti okázal etc. Avšak ne vše se všudy trefí,
ale někde jedno, jinde druhé neb i třetí nejpěkněji vzní. Sed haec usus docebit.915
V. Ph.
De Participio in dus. 916
Téţ také exponuje se to participium kteréţ se skonává na dus, da, dum, jako faciendus,
facienda, faciendum. Ono první active, ale toto passive. Exemp<lum>: Donec veniat qui
mittendus est,917 aţť přijde ten jenţ poslán býti má. Mohl by téţ říci poslán bude.
J. B.
De participio in dus, dobře napsal. |
(129a)
V. Ph.
De Participio in tus, sus, xus. 918
Při exposicí toho participium kteréţ se skonává na tus neb sus neb xus (jako factus,
caesus, complexus) nesnáze ţadné není; neb beze všech vokolků prostě se exponuje passive.
Exemplum: Verbum caro factum est,919 Slovo tělem učiněno jest. Tu škodně chybil. Lépe jest
říci Slovo tělo učiněno, nebo tělem est casus instrumenti,920 jako by řekl mečem etc. Ale o tom jiţ
napřed.921 Ter virgis caesus sum,922 třikrát metlami mrskán sem. Quem cumcclxxiii complexus
esset ait illis.923 kteréhoţ kdyţ objal, řekl jim.
Ta tři participia rus, tus, dus, kterak se mají exponovati hle v jednom důvodu to
uhledáš, neb sou pospolku utěšeně sloţená takto: Quid est quod fuit? Ipsum quod futurum est.
Quid est quod factum est. Ipsum quod faciendum est.924 To český takto exponuj: Co jest ještě
bylo? To coţ býti má. Co jest ješto učiněno jest? To coţ učiněno býti má. I tu chybil. Viz níţe
jak a v čem?925
Regula.
Věděti máš, ţe ta participia kteráţ vycházejí na tus, sus, xus, kdyţ sou deponentalia926
(jako locutus, natus, ortus) mají se exponovati takto: mluvil, narodil, vyšel. Neb nemáš říci
mluven jest, narozen jest, vyšlo jest; jako říkáš factus est, učiněn jest. Exemplum: Locutus est
915
»Ale o tom poučí úzus.«
»O participiu zakončeném na –dus.«; jde o participia na -ndus
917
Gn 49,10
918
»O participiu zakončeném na –tus, -sus, -xus.«
919
J 1,14
920
»tělem je instrumentál,«
921
viz fol. 67a-68a
922
2 K 11,25
923
Mk 9,35
924
Kaz 1,9
925
viz fol. 130b a násl.
926
»deponentní participia«; pasívní participia s významem aktivním
916
Dominus ad Mosen,927 mluvil Pán k Mozesovi. Natus est vobis salvator mundi,928 narodil se
|(129b) vam spasitel světa. Nebylo by proti vlastnosti řeči české, byť i řekl někdo dnes
jest vám narozen. Ortus est sol,929 vyšlo slunce. Pakli sou participia communia (jako osculatus,
criminatus) tehdy se mají exponovati dvojím způsobem, totiţ active i passive. Exemplum
primi. Et osculatus est eum,930 a políbil ho. Exemplum secundi. Iustitia et Pax osculatae
sunt,931 Spravedlivost a Pokoj políbili se.
Regula.
Item věděti máš, ţe participia nemají se vţdy exponovati vedlé své přísné postavy,
Inerudita locutio.932 Velmi zlý Čech byl ten dobrý muţ Filomát. ale slovy rozvázanými; aby snáz
mohlo býti vypraveno to coţ zdá se býti zmatečno. Neb jest regula grammaticalis933 o tom, ţe
participia praesentis temporis resolvuntur per pronomen qui, quae, quod. Ut amans = qui
amat.934 A protoţ: Invenerunt eum in templo sedentem in medio doctorum, audientem illos, et
interrogantemcclxxiv eos;935 takto máš exponovati: Nalezli ho, an v chrámě sedí (otevřeněji neţ
by řekl sedícího) vprostřed doctorův, a poslouchá jich (ne poslouchajícího jich) a otazuje jich
(ne otazujícího jich). Téţ: Ego Dominus et non est alter, formans lucem et creans tenebras,
faciens pacem et creans malum;936 lépe díš: Já Pán a neníťcclxxv jiného, jenţ činím světlo a
stvořuji tmy,cclxxvi jenţ činím pokoj a stvořuji zlé; neţli by řekl čině světlo a tvoře tmy, |(130a)
čině pokoj a tvoře zlé.
Ego diligentes me diligo,937 já miluji ty kteří mne milují. Quare non respicis super
iniqua agentes?938 Proč nepatříš na ty kteříţ neprávě činí. Audiente omni populo dixit
discipulis suis,939 kdyţ slyšel všecken lid řekl učedlníkom svým. Accepto pane gratias egit,940
kdyţ vzal chleb díky činil etc.
Regula.
Všecka participia kdyţkoli jinú significací na sebe berou nad svou přirozenú, tehdy
nominaliter941 se exponovati mají, a sou nomina ne participia. Exemplum: Sapiens mulier
aedificat domum,942 múdrá ţena staví dům. Odisti facta Nicolaitarum,943 nenávidíš skutků
Mikulášníkův. Ipsius factura sumus,944 jeho sme stvoření. Cúm vidisset Cham verenda patris
927
Ex 6,2; 13,1
L 2,11
929
Ţ 103(104),22
930
Mk 14,45; L 15,20
931
Ţ 84(85),11
932
»Nekultivovaný obrat.«; viz fol. 131b
933
»mluvnické pravidlo«
934
»participia přítomná lze odstranit pouţitím zájmena qui, quae, quod [který, která, které]. Jako milující = který
miluje.«
935
L 2,46
936
Iz 45,6-7
937
Př 8,17
938
Abk 1,13
939
L 20,45
940
L 22,19
941
»jmenně, jako jména«
942
Př 14,1
943
Zj 2,6
944
Ef 2,10
928
sui esse nudata nunciavit duobus fratribus suis,945 kdyţ uzřel Cham hanbu otce svého
obnaţenú, pověděl dvoum bratrom svým.
Item. Quando participia propriam significationem habentia, construuntur cum
nominibus substantivis, tunc fiunt nomina non participia.946 Exemplum: Unus est altissimus
creator omnipotens, et rex potens, et metuendus nimis, sedens super thronum et dominans
Deus,947 jeden jest nejvyšší stvořitel všeho všemohucí, |(130b) král mocný a hrozný příliš,
sedě na stolici své a panující Bůh. Kdeţ všemohucí a mocný a hrozný a panující sou nomina
ne participia; ale sedě tu zůstává participium.
Tak také máš exponovati: Factus sum velut aes sonans aut cimbalum tinniens,948
učiněn sem jako měd zvučící neb zvonec znějící. Neb kdyby byla participia, musil by je
exponovati participialiter:949 měď zvuče, a zvonec zněje, jakoţ téţ omnipotens všemoha,
potens, moha, a dominans panuje.
J. B.
O těch nezle praví kteráţ se skonávají na tus, sus, xus; kromě tu chybil drobet, při
ukazaní příkladův. Nebo to slovo cum complexus esset non est participium proprie sed
verbum,950 a český dobře se vyloţí kdyţ byl objal; ale kdyby mělo byti participium, takto mělo
státi: quem complexus ait, český kteréhoţ objav řekl. O těch jenţ na rus, tus, dus se skonávají,
příklad dal nezle.
Ale ţe to slovo facere tu vyloţil učiniti, vidí mi se při té příčině dotknouti i tohoto, ţe
to slovo dvojnásobně se vykládati můţe. Někdy facere jest učiniti, a někdy činiti, protoţ i
toho šetřiti dobré jest, aby vlastnost jazyka českého i v tom nebyla zanedbána. Toho kdyby
byt šetřil Filomat kdyţ řekl: to coţ učiněno býti má, byl by radše poloţil činěno neţ učiněno a
vlastnějí by bylo. |(131a) Ač mohl by někdo říci, to slovo efficere sluší vykládati učiniti; to
pak slovo facere má býti vykladáno činiti, ale i to nemůţ vţdycky státi. Neb na mnohých
místech slovo to efficere má vykladáno býti vykonati neb dokonati, a neb,cclxxvii vyvesti,
dovesti, přivesti etc. Efficiam hoc, dovedu toho. Poteris ne hoc efficere, Budeš-liţ to moci
vykonati a neb budeš-liţ moci toho dovesti etc. Cicero dí: Feci igitur atque effeci ut pluris me
faceret,951 učinil sem, neb způsobil sem to, a dovedl sem toho (vel a jiţ sem to vykonal) ţe mne
sobě více musí váţiti.
Zatím předloţilcclxxviii Filomat tři regule de participiis. K první toto dím, ţe ta participia
o níchţ tuto praví, kteráţ mají za sebou připojené k sobě to slovo est, jako locutus est, natus
est etc., jiţ nejsou vlastně participia (čehoţ příčiny latinská grammatyka vypravuje, dlouho by
bylo tím se tuto zanepraţdňovati) ale jsou verba; čehoţ sem prve jiţ dotekl. Protoţ verba tak
mají býti exponována jakţ na verba sluší. Jako takto: natus est, narodil se; a neb jakţ prvé
přidávali expletivam particulam, nonnunquam et ociose, adeóque et viciose,952 narodil se jest.
Locutus est mluvil aneb mluvil jest. Neţ kdyby |(131b) neměla taková slova přidaného toho
slova est, tedy jiný způsob u vykladání jich zachován býti by měl. Příklad: Aufugit,cclxxix
severissime eis antea locutus, utekl, prvé jim velmi přísně mluviv. Item: Et reversus, statim est
945
Gn 9,22
»Dále. Pojí-li se participia, která mají vlastní význam, s podstatnými jmény, stávjí se [přídavnými] jmény a
zrácejí charakter participií.«
947
Sír 1,8
948
1 K 13,1
949
»participiálně, jako přechodníky«
950
»není participium ve vlastním slova smyslu, nýbrţ sloveso«
951
srov. Cicero, Epistulae ad Atticum,7, 1, 2, 17: „feci igitur, itaque effeci omni obsequio ut neutri illorum
quisquam esset me carior.―
952
»vyplňovací částici, někdy i rozvlekle a docela i chybně«
946
mortuus,953 a navrátiv se ihned umřel. Osculatus eum benedixit ei,954 políbiv ho poţehnání
jemu dal. Ale kdyţ díš osculatus est eum, tuť jest, non partcipii facies sed verbi;955 protoţ to
vyloţíš prostě tak: políbil ho, a nebo cum pleonasmo956 (čehoţ já sic nechválím) políbil jest
ho.
Druhá regule můţ státi na některých místech; kromě ţe ji neuměle a nezpůsobnými
slovy vypsal, a protoţ i nesrozumitedlně. Nebo, jaká sou to slova: vedlé své přísné postavy?
Omnino ineruditus stylus et inepta locutio, nec proprie neque elegantercclxxx loquitur; omnia
incuria quadam conspersa sunt in hoc libello, ac si data opera ineptiret.957 Tato pak regule
kdyby měla všudy státi tak jakţ on chce, nempe ut non uteremur participiis in nostra lingua,
participia latinae linguaecclxxxi exponentes; non ridiculi solum, sed stulti prorsus essemus.cclxxxii
An non esset enim hoc stultissimum (ut veterum verbis et sententia utar) dicere id per plura
ineleganter, quod dici potest per pauciora eleganter?958 Toť by bylo pravě češtinu chuditi,
loupiti a kaziti. Učí nás abychom ta slova Accepto pane |(132a) gratias egit,959 takto vykladali
per resolutionem:960 Kdyţ vzal chleb, díky činil.cclxxxiii Tuším, ţe se styděl za hojnost a
ušlechtitost slov jazyku českého, a nebť jemu nerozuměl; jakoţ bojím se ţe tak byto
s stránky.961 Ale někteří, coţ Beneš neb Filomátes řekl, vše poţřeli,962 tanquam oraculum ex
tripode963 přijavše, na zkázu svého vtastního jazyka. Hanba.
Nejsem proti tomu, aby neměla někdy, týţ týţ964 na slušném místě resolutio965 udělána
býti, grata est enim varietas;966 ano někde melius exprimuntur latina, mutato vestitu
orationis;967 čehoţ příkladův nemalo jest, in nostra Novi testamenti versione.968 Jedno místo
viz Luc<ae> 5 a: A kdyţ to učinili, zahrnuli etc.969 Podle řeckých slov970 měl by i mohl by říci
a učinivše to etc. Ale mnohem vlastněji i pěkněji, significantius et subtilius971 díš: a kdyţ to
učinili etc. Huius rei causas describere, et prolixum et nimis subtile alicui videretur.972 Ale i
tuť potřebí umění a soudu, ne in resolvendo rusticitatem ac imperitiam sapias;973 jako se tak
Filomatovi přihodilo, tu hned při té reguli milé, kdyţ tato slova vykládal: Audiente omni
953
2 Král (2 S) 10,18
2 Král (2 S) 19,39
955
»nebudeš to povaţovat za participium, nýbrţ za sloveso;«
956
»s pleonasmem«, tj. nadbytečným výrazem
957
»Naprosto nekultivovaný styl a nejapný obrat, [autor] nemluví správně ani vkusně; všechno v této kníţce je
zpřeházeno s jakousi nedbalostí, jako by při práci třeštil.«
958
»totiţ abychom v našem jazyce při překládání latinských participií neuţívali příčestí, byli bychom nejenom
směšní, ale i dočista hloupí. Coţpak by snad nebylo nesmírně hloupé (abych uţil rčení předků) říkat nepěkně
mnoha slovy to, co lze říci pěkně menším počtem slov?«
959
L 22,19
960
»volně, s licencí«
961
»zčásti«
962
»spolkli«
963
»jakoby věštbu z trojnoţky«; srov. Erasmus, Adagia 1.7.90 Ex tripode (dicta); překlad starého řeckého rčení
 „autoritativní, nezpochybnitelné výroky―
964
»tu a tam, občas«
965
»licence«
966
»rozmanitost je totiţ příjemná«; srov. fol. 115b, pozn. 781
967
»lépe se vyjádří latinské vazby tím, ţe se změní jejich vnější háv«; srov. Cicero, Epistulae ad Quintum
fratrem, 2,3,1,9: „vestitum filius mutavit―
968
»v našem překladu Nového zákona.«; srov. fol. 103b, pozn. 629
969
L 5,6
970
 ...; tvar slovesa  „dělám, činím―- příčestí činné aoristu v nom. maskulina plurálu
971
»s plnějším smyslem a přesněji«
972
»Popisovat příčiny toho by se snad někomu zdálo jak zdlouhavé, tak i příliš zevrubné.«
973
»aby u tebe nebyla při odstraňování [participiální vazby] patrná neohrabanost a nezkušenost;«
954
populo dixit discipulis suis,974 kdyţ slyšel všecken lid řekl; jako by latíně bylo cúm audisset.
Velmi nevlastně, nepěkně, a nespůsobně vyloţeno, ex bonis latinis mala bohemica fecit.975
Staří lépe vykládali takto: A kdyţ posloucháše (t. řečí jeho prvních) vešken lid. A takť
podobně i Beneš vyloţil těmito slovy: A kdyţ vešken lid poslouchal (t. řečí kteréţ Pán k
mistrům mluvil). A v poslední Praţské biblí:976 A kdyţ poslouchal veškeren lid. |(132b) Licet
hac formula non admodum proprie exprimitur participii significatio, sed tamen decenter
designatur perseverantia actionis, nempe auditionis; quasi diceretur ita: Cum vero populus
totus diligenter auscultasset disputationem Christi et Iudaeorum, tum Christus ad suos
discipulos dixit palam et manifeste, ita ut omnes audirent sermonem eius.977 Ale naodpor
pěkně díš, <1>cclxxxiv Jan, 5: hřešicího = an hřeší.978 Item: caenantibus eis,979 kdyţ oni
večeřeli. Děťátko ano kvílí = kvílící. Nebo taková podobně místa, kdeţ latínské participium
nemůţ český slušně býti vyloţeno, někdy per circumlocutionem seu periphrasin elegantem,980
velmi příjemně takto vykladávali i staří. Jako: Audiente toto populo maledixit ei, česky:
zlořečil mu přede vším lidem, a nebo zlořečil mu ano to slyší všecken lid. Percussit eum
spectante toto populo, bil ho ano na to všecken lid hledí, a nebo před očima všeho lidu etc.,
ano mne nic nelitují. Verum huius modi quaedam locutiones, iam non nihil obsolescunt;
quondam tamen adhuc in usu sunt.981 Jako i ten příklad od Filomáta přivedený, dobrý jest: in
templo sedentem,982 an sedí v chrámě; mnohém pěkněji tak vzní resolutum, neţli by řekl
sedicího. Takţ podobně Mat<thaei> 26: sedicího, an sedí.983 Mar<ci> 1: pouštějící, ani
pouštějí.984 cclxxxv
Tohoto ještě nechať dotknu. Jsou nekterá místa, v nichţ latínská participia |(133a)
českými, netoliko nemohou trefně, ale hned nemají vykladána býti; ač staří vykladávali
někteří. Jako: caenantibus eis accepit Iesus panem,985 vyloţíš-li vlastně: večeřejícím jim vzal
Jeţíšcclxxxvi chleb, velmi bude nezpůsobno; a někdo by mohl mysliti, ţe Pán Jeţíš těm kteříţ
večeřeli, učedlníkům svým, vzal, t. odnesl neb někam schoval chleb, aby neměli co jísti. Tu
lépe jest říci: kdyţ pak oni večeřeli vzal Jeţíš chleb etc. Proloţ bedlivý vykladač musí ne tak
tuze býti přivázan k slovům et ad phrases jazyku toho z něhoţ vykladá ale o to pracovati, aby
podlé vlastnosti jazyku do něhoţ překládá, tak dobře a vlastně, a můţ-li byti, et eleganter, jakţ
jest v tom jazyku, z něhoţ vykládá, poloţil. Ale o tom níţe nětco více povím.986
Třetí regule dosti dobrá jest. Neţ ţe rozkládaje ji poloţil to slovo mezi jinými:
dvoum,987 jako téţ i jinde na několika místech; moha říci pěkně a obvykle dvěma. Ale o tom
jiţcclxxxvii prvé satis disputavi.988
Ta participia panújící, všemohúcí, tak jest ţe transeunt in naturam nominum:989 avšak i
v takovéţ tvárnosti často také bývají a předce zůstavají participia, nec transeunt in nomina.990
974
L 20,45
»z dobré latinské věty udělal špatnou českou.«; srov. fol. 66a, pozn. 112
976
Melantrichova bible z r. 1556/57; viz fol. 103b, pozn. 624
977
»Ačkoli se touto formulí nevyjadřuje příliš přesně význam participia, přece jen se jí přiměřeně naznačuje
setrvalost děje, totiţ naslouchání; jako kdybychom řekli takto: kdyţ pak všechen lid bedlivě naslouchal Kristově
rozpravě s Ţidy, Kristus promluvil ke svým učedníkům veřejně a zřetelně, aby všichni jeho řeč slyšeli.«
978
1 J 5,16
979
Mt 26,26
980
»pěkným opisem neboli perifrází«
981
»Ovšem některé takovéto obraty jiţ poněkud zastarávají, ale některých se přece dosud uţívá.«
982
L 2,46
983
Mt 26,64
984
Mk 1, 16
985
Mt 26,26
986
viz fol. 318a-319a
987
viz fol. 130a
988
»promluvil jsem dost.«; srov. fol. 73a-74b
989
»stávají se jmény, dostávají charakter jmen«
975
Jako: Slavná královna mohuci (totiţ mohši, mohuc etc.) vše setříti a pomordovati, |(133b)
avšak městu odpustila. Medenice991 znějíci (t. kdyţ zněla, anebo svým zvukem) dítě
přestrašila.
Ale o tom netřeba šířiti; neb v latínské grammatice poloţená regula de participiis, to
snadně můţe zpraviti; ubi ostenditur, quibus modis participia degenerant vel transeunt in
nomina.992
Jsou některá participia, jichţ nevţdycky a nepojednou kaţdý čtenář poznati můţe býti
participia, ale domnívá se ţe jsou nomina, pro podobnost jednoho k druhému; jako toto slovo
proměněná, a proměněna jest. Ale tať samým akcentem, t. tím štrejškem na poslední syllabě
znamenána býti mohou a mají. Dobře díš: Tvář jeho proměněna jest, t. proměnila se. Item:
Stojí proměněna všecka. Item: Pěkná byvši líbila se, proměněná jiţ se nelíbí, t. kdyţ jest
proměněna. Ale tu jiţ participia transeunt in naturam nominum ut supra.993 Item: Vyplynula
voda z jeho boku. Item: Krev z Krystova boku vyplynulá obmývá hříšné lidi.
Neţ při některých slovích jsou světlí rozdílové. Jako: uveden, uvedený, pověšen,
povešený etc.
Latínská forma tato k tomu jest velmi podobna: mutata mente dixit: maje jiţ mysl
proměněnou (a neb proměniv mysl svou) i řekl. Mutata est mens, proměněna jest mysl. Ipsius
mens mutata aliud faciet quàm heri pollicebatur, |(134a) mysl jeho proměněná (t. proměněna
jsuci) jiné učiní neţlicclxxxviii to co včera sliboval. Viz těch slov způsob poloţený v Velikém
kancionalu, v písni: Chvalmeţcclxxxix Boha velebného etc. u verši994 6, 7 a 8.995
I tohoto mi se nevidělo tak mlčením pominouti, pro samo výstrahy dání mladším.
Někteří Čechové překřepčují,996 chtíce podlé starých, dávno obvyklých form mluviti, a k hojnosti i vlastnosti řeči české se navraceti, i uvodí zase některé způsoby nepříjemné, jichţ někdy
staří uţívali ante excultam linguam nostram.997
Jako, říkajíce neb píšíce raději přišedv, protrhv (Hájek v předmluvě na Minucí leta
1560998). V poslední Praţské biblí999 Lucae 5: vztahv ruku.1000 Beneš lépe poloţil vztah; sed
idem Matth<aei> 8 vztahl, verbum posuit pro participio,1001 ačkoli vlastně by se tak mohlo
říci, ale i neobyčejně a nezvykle, a k vymluvení toho neb vyřknutí čtenáři příliš nesnadné.
Nebo té litery zadníccxc v nesnadně se můţe bez neslušnosti čacky dotknouti;1002 a nebude-liť
jí patrné dotčení v zvuku, tedyť vtastnost participium toho, pro kterouţ v litera se přidává,
přijde v nic. |(134b) Někteří místo toho kladou, ne všudy případně, imo nonnulli valde
990
»a nestávají se jmény.«
»měděná nádoba, mísa, umývadlo«
992
»kde se ukazuje, jak participia ztrácejí svůj charakter nebo se stávají jmény.«; srov. Aelius Donatus, Ars
Minor, De Participio: „Participium quid est? Pars orationis partem capiens nominis, partem verbi; nominis
genera et casus, verbi tempora et significationes, utriusque numerum et figuram.―
993
»participia se stávají jmény, jak bylo řečeno nahoře.«
994
»ve sloce, strofě«
995
píseň Chvalmeţ Boha velebného, jenţ vydal Syna svého v Kanc. J. Roha na C 7-8, v Kanc. šamotulském na E
1; text tří uvedených strof podle Kanc. J. Roha: (6) Bit ukrutně veden smutně / z města nesl kříţ na sobě / hlava
zbita ostrým trním / vešken ve krvi zbrocen / tvář jeho se proměnila / smutná ve slzách byla. – (7) Na kříţi kdyţ
byl pověšen / octem ţlučí napajen / hlasem velikým zavolal / s pláčem se obětoval / v uzkostech duši poručil
Otci skonav vypustil. – (8) Ostrým kopím dal proklati / srdce ţivota svého / krev a voda vyplynula / z jeho boku
svatého / hřiechův našich k obmývaní / k dokonaní spasenie.
996
»přehánějí«
997
»dříve neţ byl náš jazyk kultivován.«
998
nedochovaná Minucí a pranostyka Doktora Thadeáše Hájka z Hájku k létu Páně M. D. XL., Praha
(Melantrich) 1559
999
v Melantrichově bibli; viz fol. 103b, pozn. 624
1000
L 5,13
1001
»postavil sloveso místo participia«
1002
»bez nesnází pěkně vyslovit«
991
inepte,ccxci faemininum participium1003 vztahši, protrhši. Non est haec enallage generum, in
quavis voce usitata; opinereturccxcii certe aliquis, id non per figuram sed per ignorantiam aut
ignaviamccxciii fieri.1004
Jiní pak málo lépe činí neţli první, neslušnost nesličností štemflujíce,1005 takto: kdyţ
by měli říci protrhv (vloţíce mezi ty dvě consonantes vocalem e, quo facilius efferi utraque
litera auctis syllabis possit1006) řkou neb napíší protrhev, přišedev; ač ne bez příkladu starých
Čechův, jako i onino první; at non omnis antiquitas imitanda est;1007 o čemţ nuper dixi1008 na
listu <128a>,ccxciv a více povím při figúře řečené epenthesis,1009 zvlášť při tom slovu vztahv a
vzhledv.1010|
(135a)
V. Ph.
Šestá stranka Etymologí,
de Coniunctione.
Et.
Ta coniunctio et dvojím způsobem se exponuje. Někdy et jest a. Exemplum: In
principio erat Verbum et Verbum erat apud Deum, et Deus erat Verbum,1011 V počatku bylo
Slovo, a Slovo bylo u Boha, a Bůh byl Slovo.
Někdy pak et jest i, cùm fit per modum alicuius illationis sive conclusionis.1012
Exemplum: Interrogabo vos et ego unum sermonem, quem si dixeritis mihi, et ego vobis
dicam in qua potestale haec facio.1013 Otáţiťccxcv i já vás na jednu řeč kterúţ povíte-li mi, i já
vám povím v které moci to činím.
J. B.
De coniunctione et dobře napsal. Avšak přidám toto, ţe v některých místech, mnohým
zdá se nebyti rozdílu mezi a a mezi i. Jako kdyţ díš vzkříšen a oslaven,1014 a neb vzkříšenccxcvi
i oslaven; |(135b) postavíš-li a, tedy jest tento rozum, jako by řekl: Při Pánu toto dvé se stalo
divné a slavné: 1. ţe jest vzkřišen, 2. ţe jest oslaven; ale postavíš-li i, bude jiný rozum, totiţ
tento jako by řekl: Vzkříšen jest Pán náš (a potom přidáš jako by teprv na to zpomenul a
přidati také chlěl i to) i oslaven, netoliko hle vzkříšen ale i oslaven k tomu. Ale na toto při té
přičině sluší popatřiti, ţe jakţ latiníci to slovce řeckéccxcvii  dvojím obyčejemccxcviii
vykládají, jak se jim kdy případněji vidí; jako: et dixit, dixitque; takţ my podobně toho slova
1003
»a někteří dokonce velmi nevhodně přechodník v ţenském rodě«
»To není enallage [záměna] gramatického rodu, jíţ by bylo lze uţít u kteréhokoli slova; zajisté by se někdo
domníval, ţe nejde o figuru, nýbrţ o neznalost a nedbalost.«
1005
»posilujíce, doplňujíce«
1006
»aby se rozmnoţením počtu slabik obě hlásky snadněji vyslovovaly«
1007
»nelze však napodobovat kaţdý starobylý způsob;«
1008
»před chvílí jsem pověděl«
1009
správně má být apocope
1010
viz fol. 264b
1011
J 1,1
1012
»má-li funkci nějakého uvádění nebo uzavírání.«
1013
Mt 21,24
1014
srov. 1 Pt 1,21
1004
et, a tolikéţ dru- hého, totiţ que máme dvůj výklad. Někdy díme i řekl, jindy a řekl, a někde
ještě, ad vitandam tautologiam,1015 můţeme pěkněji říci: tedy řekl mu. Řekové mají také
pěkné slovce k tomu, nám velmi podobné, nam et radicales literae sunt eaedem, totiţ ,
tedy. Latiníci mají k tomu také své slovo vlastní tunc, ale není pěkné velmi; a také učení lidé
in hac significatione, kdyţ significat tedy,1016 nebrzy1017 ho uţívají; neţ ještě spíše k tomu, ut
significaret1018 tehdy.ccxcix Mezi tím pak jaký by byl rozdíl, pověděl sem napřed.1019 |
(136a)
V. Ph.
At.
Nejvíce se béře za a. Exemplum: At ille respondens ait,1020 a on odpovídaje řekl.
Někdy se pak béře za ale. Exemplum: At ubi venit fides, iam non sumus sub paedagogo,1021
ale kdyţ přišla víra jiţ nejsme pod pěstounem.
J. B.
Coniunctionem at, aliquando dicit per a, aliquando per ale exponi.1022 Pravda jest. A
však také takto můţe, s přidáním toho slovce pak, i vlastněji i plněji to zpraveno býti. Jako: At
ille respondens ait, on pak odpovídaje řekl. At ubi venit fides, ale kdyţ pak přišla víra. Protoţ
někdy samo ale, někdy samé pak státi můţe, a někdy obé; a na některých místech a poloţeno
býti můţ. Sed opus est hìc iudicio et diligentia, sicut et in aliis, satis minutis rebus.1023
V. Ph.
Vel.
Vel někdy se béře za neb. Exemplum: Adhibe tecum unum vel duos,1024 přijmi k sobě
jednoho neb dva. Někdy za aspoň. Exemplum: Ut vel fimbriam vestimenti eius |(136b)
tangerent,1025 aby aspoň podolka roucha jeho se dotkli. Někdy za také. Exemplum: Quae ab
eis secreto fiunt, turpe est vel dicere,1026 Co se od nich tejně děje, mrzko jest také povědíti.
J. B.
I o tom slovci vel nezle píše. Neţ na těch místech kdeţ je on česky vykládá také, jaks
improprie et inerudite1027 vzní: Turpe est vel dicere, mrzko jest také povědíti. Latínských slov
a toho místa jest tento rozum: Coţ činí ti bezboţníci, netoliko jest ohavné k spatření, ale
1015
»abychom se vyhnuli tautologii«
»v tomto významu, kdyţ znamená tedy«
1017
»zřídka«
1018
»aby znamenalo«
1019
viz fol. 126a/b
1020
Mt 15,13; 17,11
1021
Ga 3,25
1022
»O spojce at říká, ţe někdy se vyjadřuje pomocí a, někdy pomocí ale.«
1023
»Ale je třeba soudnosti a pečlivosti stejně jako v jiných, poněkud jemnějších záleţitosech.«
1024
Mt 18,16
1025
Mt 14,36; Mk 6, 56
1026
Ef 5,12
1027
»nenáleţitě a nekultivovaně«
1016
jmenovati to, neb promluviti o tom, mrzko jest; a protoţ slušněji by takto vyloţil ta slova:
mrzko jest hned mluviti o tom, a nebo: mrzko jest i jmenovati to, neb praviti o tom. Jiný
příklad. Scribam patri tuo, ne tibi vel unum nummum amplius mittat, napíšiť otci tvému, ať by
hned ani jednoho peníze více neposílal; incompte diceres1028 aby také jednoho peníze více
neposílal. Ut vel fimbriam vestimenti eius tangerent, aby se třebas jen podolku roucha jeho
dotekli; (a nebo cum periphrasi ac complemento1029) aby se, nemůţe-li více byti, jedné aspoň
podolka roucha jeho dotkli. Mnozí na tom místě uţívají toho slova jen místo toho jedné;
sedláci pak |(137a) místy na Moravě říkají jednom, ale to jest obtusum et rude, ac plane
agreste loquendi genus.1030 Maličké jest to slovce vel, a však v řeči latínské kdyţ se ho
náleţitě uţívá velmi řeč ozdobuje. Takţ podobně některá ta maličká slova, i českou řeč velmí
okrašlují, kdyţ se jich na slušných místech uţívá, stkvělou řeč činí jako nějaké perličky; a
zase, kdyţ se neslušně pokládají, velmi ohyţďují řeč.
A nechať i tohoto doloţím. Mezi těmi dvěma slovci neb a nebo tento vlastní rozdíl měl
byti: aby to slovce latínské vel bylo vykladáno neb. Příklad toho: lignum vel arbor, dřevo neb
strom. Ta pak latínská slova quia, enim, quoniam mohou býti vykladána tím slovem nebo.
Však euphonia někdy přinutí, aby jedno za druhé poloţeno býti musilo. Jako Mat<thaei> 18:
Přijmi jednoho neb dva;1031 ut vitares collisionem consonantium b-d,1032 lépe psati nebo dva.
Téţ Mat<thaei> 18: a nebo bezrukému;1033 měl by říci a neb, ale byla by hiulca oratio,1034
vznělo by tak jako by řekl: a ne bezrukému, aut consonans b gemina, pronunciationem
ineptam faceret.1035
V. Ph.
Sive.
Někdy jest buďto. Exemplum: sive per vitam, sive per mortem,1036 buďto skrze ţivot
buďto skrze smrt. Někdy aneb. |(137b) Exemplum : Vade ad dextram sive ad sinistram,1037 jdi
na pravici a neb na levici.
J. B.
Sive netoliko se můţe vyloţiti buďto,ccc ale také někdy buď. Sive mors, sive vita, buď
smrt neb ţivot.
Přitom vidí mi se hodné dotknouti slov těch dvou neb, nebo, item s přidáním ť, nebť,
neboť. Dvojím obyčejem se těch slov uţívá; nebo někdy jsou potestatis disiunctivae.1038 Jako
kdyţ díš: Neboť bude dobře a nebo zle. Item: Dej mi zlatté nebo tolary etc. Někdy pak sunt
potestatis causalis.1039 Jako: Jdi pryč nebo já tě nechci déle trpěti.
1028
»neuměle bys řekl«
»s opisem a doplněním«
1030
»sprosté a hrubé a je to přímo křupanská mluva.«
1031
Mt 18,16
1032
»aby ses vyhnul střetnutí souhlásek b-d«
1033
Mt 18,8
1034
»nesouvislá řeč«
1035
»anebo zdvojená souhláska b činila by výslovnost nepěknou.«
1036
Fp 1,20
1037
2 Král (2 S) 2,21
1038
»mají rozlučovací platnost«
1039
»mají důvodovou/příčinnou platnost.«
1029
Tu by mohl někdo říci: Proč by to nebylo rozděleno? Totiţ aby jedno bylo
disiunctivum, a druhé causale,1040 a potom by se to vice nemátlo? Odpo<věd>: Lépe jest bez
toho rozdílu pro tu příčinu, neb i v jednom i v druhém obojího toho slova potřebí jest. Jsou
některá místa, ješto netrefně stálo by to slovo nebo, a kdyţ bez o napíšeš nebo díš neb, tedy
pěkněji a hláze vzní; čemuţ ti snadně rozumějí i povolí, kteříţ písničky |(138a) skladají
bedlivě.ccci Příklad toho. Kdyţ díš neb napíšeš: neb písma svědčí, erit oratio cum haec
pronunciaveris hiulca,1041 nesnadněcccii i b, i za ním stojící p vyřkneš sine quodam hiatu.1042
Beneš, Mat<thaei> 2: neb budoucí věc1043 etc.
Ale díš-li nebo písma, procedet oratio leniter,1044 pěkně povlovně kaţdá syllaba jedna
za druhou půjde. A téţ nazpět, díš-li: nebo o tom lidéccciii mluví, nevelmi snadně těch dvou o
zvuku, podlé sebe bez nesličnosti postavíš; protoţ lépe jest říci: neb o tom lidé etc., atque hac
ratione nullus erit asper literarum concursus et nulla vastitas.1045
Takţ při druhém způsobu, scilicet disiunctivo,1046 díš-li sedlák neb pán, nepěkně vzní;
lépe říci sedlák nebo pán. Et contra,1047 zle díš nebo on nebo já; protoţ rci neb on nebo já etc.
Toho sluší i při některých jiných slovích šetřiti, kdeţ chce způsobně, hladce a příjemně, sine
hiatu aut asperitate,1048 mluviti nebo psati. Ač v obecném mluvení a i v běţnémccciv psání,
kdoť toho má vţdycky ušetřiti? Ale v čackých1049 věcech a zvlášť v písních neb jakých kolí
rytmích,1050 nemělo by toho býti zanedbáváno. |
(138b)
V. Ph.
Alioqui, alioquin.
Alioqui neb alioquin jest sic. Exemplum: Alioquin filii vestri immundi essent,1051 sic
by synové vášicccv nečistí byli. A protoţ mnozí zle exponují alioqui jinak; neb aliter jest jinak.
Exemplum: Ne aliter docerent,1052 aby jinak neučili.
J. B.
Alioquin někdy dobře se (jakţ on dí) exponuje sic. Ale někdy také můţe k tomu sic
přidáno býti, ut plenior et vividior imo et cultior oratio efficiatur,1053 jinak. Jako: Sic jinak
synové vaši etc.
V. Ph.
1040
»rozlučovací ... důvodové/příčinné«
»kdyţ je vyslovíš, bude řeč nesouvislá«
1042
»bez jakéhokoli hiátu.«
1043
Mt 2,13 v Optátově překladu NZ; srov. fol. 4b, pozn.
1044
»řeč bude postupovat povlovně«
1045
»nenastane tak nepříjemný shluk hlásek ani pauza.«
1046
»totiţ rozlučovacím«
1047
»a naopak«
1048
»bez hiátu a kostrbatosti«
1049
»ušlechtilých«
1050
V 16. století se proti rytmům, tj. básním rýmovaným, stavěly do protikladu písně (carmina), básně převáţně
časoměrné. Srov. Blah. Musica, Přídavkové, fol. 91b.
1051
1 K 7,14
1052
1 Tm 1,3
1053
»aby se řeč stala bohatší, ţivější, ba i ozdobnější.«
1041
Quia.
Quia někdy jest neb. Exemplum : Exi a me Domine quia homo peccator sum,1054
odejdi ode mne Pane, neb člověk hříšný sem. Někdy quia jest ţe. Exemplum: Scitis quia post
biduum pascha sit,1055 víte ţe po dvou dnech svatek jití Páně bývá.
Autem.
Autem někdy jest ale. Exemplum: Spiritus quidem promptus est caro autem
infirma.1056 Duch ovšem hotov jest ale tělo nemocné. Někdy pak. Exemplum: Videns
|(140a)cccvi autem turbas ascendit in montem,1057 vida pak zástupycccvii vstoupil na hůru. Někdy
a: jakoţ máš Matth<aei> 11058 toho autem mnoho, kteréţ máš tu exponovati a.
J. B.
Vykladání toho slova autem troje býti praví, dobře; by jen vykladač rozuměl, kdy
kterého způsobu uţívati má; neboť by i v tom veliký spletek1059 mohl býti, a řeči ohava.1060
V. Ph.
Quippe.
Quippe někdy se exponuje quia certe, t. neb jistě. Exemplum: Educ vires qui venerunt
ad te et ingressi sunt domum tuam, exploratores quippe sunt.1061 Vyveď muţe ty kteříţ přišli k
tobě a vešli do domu tvého, neb jistě špehéři jsou. Tak také Erat quippe magnus valde1062 máš
exponovati: Neb jistě byl velmicccviii veliký.
Někdy pak béře se toliko za neb. Exemplum: Amen quippe dico vobis,1063 neb amen
pravím vám et accipitur ibicccix quippe pro enim.1064 |
(140b)
J. B.
Quippe, latínské slovo nevelmi pěkné, také nevelmi pěkně vyloţilcccx neb jistě.
Speculatores quippe sunt dosti dobře se můţe vyloţiticccxi takto: Neboť sou špehéři. Erat
quippe magnus, nebo veliký byl. Staří tu přidávali jest a jsou, často bezpotřebně, a
neozdobovali tím řeči, jako i některými jinými pleonazmy.
Aniţ také Filomát vlastně vyloţilcccxii neb jistě; nebo to slovo quippe nemá tak mnoho
v sobě jako ta česká slova dvě, spolu sloţená, totiţcccxiii nebť jistě; est enim in istis verbis non
simplex asseveratio, jako v tom slovu quippe, sed admodum vehemens, fere cum quadam
1054
L 5,8
Mt 26,2
1056
Mt 26,41
1057
Mt 5,1
1058
»v 1. kapitole evangelia sv. Matouše«
1059
»zmatek, mýlka«
1060
»zkaţení, zohyzdění«
1061
Joz 2,3
1062
Mk 16,4
1063
Mt 5,18
1064
»a bere se tu quippe místo enim.«
1055
iuramenti specie.1065 Jako, kdyby řekl v prudkém unáhlení nějakému lotru: Jdi pryč neb jistě
neučiním jinak neţ ţeť tě zabím neujdeš-li.
V. Ph.
Ergo.
Ergo trojím obyčejem se exponuje. Někdy ergo jest protoţ. Exemplum: Corripiam
ergo illum et dimittam,1066 protoţ potreskci ho a propustím. Někdy pak. Exemplum: Cum
sublevasset ergo oculos Iesus,1067 |(141a) kdyţ pak pozdvihl očí Jezus. Někdy tedy.
Exemplum: Ergo liberi sunt filii,1068 tedy svobodní sou synové?
Quidem.
Quidem kdyţ koli po sobě mívá autem neb vero neb sed neb tamen neb veruntamen
neb porro, tehdy má se exponovati ovšem. Exemplum: Spiritus quidem promptus est, caro
autem infirma.1069 Duch ovšem hotov jest, ale tělo nemocné. Alius quidem sic, alius vero
sic.1070 Jiný ovšem takto, ale jiný takto. Non omnes quidem dormiemus, omnes tamen
immutabimur.1071 Nevšickni ovšem zemřeme, ale všickni se proměníme. Durior, imo inepta
locutio. Primum dupla litera ſſ in utraque voce, sonum non elegantem efficit. Ad haec, elisionem
vocalis, aut hiatum admittas oportet, propter vocales concurrentes ckni, ov. Quanto pulchrius,
venustius, et sonore dixisset všickni zajisté etc.1072
Kdyţ pak quidem mívá před sebou negationem ne, nec, non, tehdy se má exponovati
neque. Exemplum: Si fuerit vir bonus, non cadet ne unus quidem capillus eius in terram.1073
cccxiv
Bude-liť muţ dobrý, nespadneť z něho ani vlas na zemi. I lépe i pěkněji byl by vyloţil takto:
Bude-liť dobrý muţ, nespadneť zajisté z něho ani jeden vlas na zemi, aneb nespadneť jistě z něho.
Exemplum secundi. Non relinquemus de viriscccxv qui cum eo sunt, ne unum quidem.1074
Nezůstavíme z muţů těch kteří s nim sou, ani jednoho. Exemplum tertii.cccxvi Si non vultum
regis Iosaphat erubescerem, non attendissem |(141b) quidem te, neque respexissem.1075 Bychť
se nestyděl oblíčeje krále Jozafata, aniţ bych tebe šetřil ani na tě pohleděl. Jinak nad to,
jakţkoli quidem se postavuje, exponovati se má jistě, ne zajisté; neb pro certo jest zajisté.
Exemplum: Est et aliud malum quod vidi sub sole, et quidem frequens apud homines.1076
Jestiť i jiné zlé kteréţ sem viděl pod sluncem, a jistě časté u lidí.
J. B.
1065
»v těchto slovech není totiţ jen prosté tvrzení [...], ale tvrzení velmi naléhavé, téměř něco jako jakási
přísaha.«
1066
L 23,22
1067
J 6,5
1068
Mt 17,26
1069
Mt 26,41
1070
1 K 7,7
1071
1 K 15,51
1072
»Dosti tvrdý, ba nepěkný obrat. Předně zdvojená litera ſſ v obou slovech [wſſickni owſſem] zní nevkusně. A
k tomu je nezbytné, aby ses dopustil buď střetu samohlásek, nebo hiátu, protoţe se setkávají hlásky –ckni + ov.
Oč krásněji a půvabněji a přitom zvučně by byl řekl všickni zajisté atd.«
1073
3 Král (1 Kr) 1,52
1074
2 Král (2 S) 17,12
1075
4 Král (2 Kr) 3,14
1076
Kaz 6,1
To slovo quidem můţe na některých místech vykládáno býti ovšem. Ale na těch
místech od Filomáta připomenutých, lépe a vlastněji vzní to slovo zajisté, et est iam
usitatum.1077 Jako: Duch zajisté hotov jest. Ač kdyby nebylo propter gravitatem
theologicam1078 (jíţ sic ani Filomat ani Beneš s Gzellem nešetřili) mohla by ta latínská slova
Spiritus quidem promptus est etc. vyloţena býti: Ač jest koli duch hotov, ale však tělo
nemocné etc. Item: Ne všickniť ovšem zemřeme, ale však všickni se změníme etc. a nebo (ještě
všedněji a obyčejněji, ale však ne tak, jakţ na ta slova ducha Páně sluší, váţně): Nu takť jest,
ne všickniť zemřeme, ale však všickniť se změníme etc. |
(142a) Toho pak slova českého ovšem kde jest vlastní místo, ukáţi příkladem takto: Poněvadţ
si ty nad ním nesvítězil, ovšemť já mdlejší jemu nic neučiním. Item: Poněvadţ jest on, tak
mocný muţ, toho nedovedl, ovšemť (a nebo nadtoť) já špatnější nic nesvedu. Item: Poněvadţ v
zimě bývá tam dosti teplo, ovšemť v létě chladno není.
Latíně to slovo mohlo by býti vyloţeno multo magis, a neb multo minus;1079 neb se k
obému dobře trefí etc. ut supra.1080
Místo toho 4 Regum 3,1081 pěkněji takto vyloţeno byti můţe: Bychť nešanoval oblíčeje
krále Jozafata, tebeť bych jistě nešetřil (ba) ani (bych) na tě pohleděl. Nebo to slovo jistě
velmi slušně můţe místo slova toho ovšem poloţeno býti. Jako: Nevyhrám-liť já, ty jistě
nevyhráš. Atque in hoc loco particula haec est expletiva et adverbium affirmantis.1082
To pak slovo zajisté, kdyby toliko tu mělo od vykladačů uţívánocccxvii byti kdeţ by
cccxviii
latíně
stálo pro certo, musilo by konečně zavrţeno býti. Nebo dobří latiníci toho slova
pro certo (in hac quidem significatione1083) velmi zřídka uţívají. A kdoţ z Čechů toho slova
také v tom způsobu uţívá (jakţ Filomates učí), |(142b) aby řekl mějţ to za jisté, t. ne za
nějakou báseň1084 ale za jistou věc? Ne tak by mělo vyloţeno býti slovo to pro certo do
češtiny; neb se neříká tak: za jisté etc., ale zajisto. Verum non est pulchra phrasis, imo prorsus
rustica.1085 A protoţ toho slova, podlé starého zvyku uţívati sluší, a touto regulí Filomatovou
nic sobě nepřekáţeti. Nebo jakoţ u latíniků to slovce quidem jest postpositiva particula,1086
tak také i u nás to slovce zajisté postponitur tantum in hac significatione.1087 Avšak příčinou
proměny, ad evitandam satietatem,1088 někdy můţe i toho slova ovšem uţito slušně byti. U
Řekův téţ jest postpositivum. Ač někdy i na tom místě kdeţ místo  stojí , předce se latíně
vykladá quidem.
Doloţím ještě o tom slovu zajisté. Est vox haec expletiva, affirmationem quandam
retinens, etiam in istis locis ubi pro expletiva ponitur.1089 Jako příklad: Vímeť zajisté ţe Bůh
hříchy lidem odpouští, ale nám odpustil-li? etc.
V. Ph.
Siquidem.
1077
»a vešlo jiţ do uţívání.«
»kvůli teologické důstojnosti«
1079
»mnohem více [...] mnohem méně«
1080
»jako nahoře.«
1081
»ve 3. kapitole 4. Knihy královské,«
1082
»Avšak na tomto místě má tato částice funkci doplňovací a je adverbiem potvrzování.«
1083
»totiţ v tomto významu«
1084
»smyšlenku, bajku«
1085
»To však není pěkný, nýbrţ veskrze neohrabaný obrat.«
1086
»částice postpozitivní [kladená za slovo]«
1087
»klade se za své slovo pouze v tomto významu.«
1088
»abychom se vyhnuli omrzení [ze stálého opakování]«
1089
»Toto slovo je vyplňovací, ale zachovává si odstín ujišťování, a to i na těch místech, kde se klade jako
vyplňovací částice.«
1078
Siquidem jest neb. Exemplum: Confregit serpentem Ezechias aeneum, quem fecerat
Moses, siquidem usque ad illud tempus filii |(143a) Israël adolebant ei incensum.1090 Ezechyáš stroskotal hada měděnného kteréhoţ byl udělal Mozes, neb aţ do toho času kadili a
obětovalí mu synové Izrahelští.
J. B.
Siquidem můţe někdy také a velmi případně, vyloţeno býti i poněvadţ, a někdy, jakţ
dí Filomat, nebo.
V. Ph.
Quando quidem, a Quoniam quidem,
jedno jako druhé se vykládá poněvadţ.
Si.
Si coniunctionem někteří zle exponují ač; neb quamvis, quamquam a licet jest ač.cccxix
Exemplum primi: Ut dimittas populo tuo, quamvis peccatori,1091 aby odpustil lidu svému, ač
hříšnému. Non invenit paenitentiae locum, quanquam cum lachrymis inquisisset eum.1092
cccxx
Nenalezl místa pokání ač s slzami hledal ho. Licet haec feceritis, tamen adhuc ex vobis
expetam ultionem. Ač ste to učinili, však ještě pomstím se nad vámi.
Si rozličně se exponuje. Neb někdy si jest poněvadţ. Exemplum: Si me persecuti sunt,
et vos persequentur.1093 Poněvadţ mně se protivili i vámť se protiviti budou. Někdy si
exponuje se jestli. Exemplum: |(143b) Si vis potes me mundare,1094 chceš-li můţeš mne
očistiti; někteří říkají jestliţe chceš, ale ty za jestliţe vţdycky raději říkej li s tím slovem spolu
s kterýmţ se spojuje.
Někdy si jest bych, by, bychme, byšte, vedlé slušnosti slova toho kteréhoţ se
1095
přídrţí.
Exemplum primi: Si non venissem et locutus eis fuissem, peccatum non
haberent.1096 Bychť bylcccxxi nepřišel a nemluvil jím, neměliť by hříchu. Exemplum secundi: Si
fuisses híc, frater meus non fuisset mortuus.1097 By zde byl, bratr můj nebyl by umřel.
Exemplum tertii: Si fuissemus in diebus patrum nostrorum,1098 bychme byli za dnů otcův
naších. Exemp<lum> quarti: Si sciretis,1099 byšte věděli. A protoţ neříkejcccxxii kdybych, kdyby,
kdybychme, kdybyšte.
Nadto ještě si někdy (ač řídko) béře se za non. Exem<plum>: Si introibunt in requiem
1100
meam,
Nevejdouť do odpočinutí mého. Si dabitur generationi isti signum,1101 nebudeť dáno
rodu tomuto znamení. A ta coniunctio jest negativa iurantis.1102
1090
4 Král (2 Kr) 18,4
2 Pa 6,39
1092
Ţd 12,17
1093
J 15,20
1094
Mt 8,2
1095
»v souladu s náleţitou povahou toho slova, s nímţ se spojuje.«
1096
J 15,22
1097
J 11,21
1098
Mt 23,30
1099
Mt 12,7
1100
Ţ 94(95),11; Ţd 3,11; 4,3.5
1101
Mk 8,12
1091
J. B.
Quamvis, quamquam můţe vykladáno býti ač, ačkoli; jako: aby odpustil lidu svému
ačkoli hříšnému; plenius erit |(144a) quàm si diceres1103 ač hříšnému.
Zprávu dávaje o vykládaní toho slova, napsal Filomátes: Ty za jestliţe říkej li, jako: si
vis, chceš-li. Nedobře radí aby to vţdycky dělal; neţ můţe někdy tak a někdy onak vykládati
se to slovo, jakţ okolo stojících slov vlastnost a případnost kdy míti ţádá. A i to marně
zapovídá, ţádné slušné1104 neukázav příčiny,cccxxiii t. říkati kdyby, kdybychom etc. Protoţ můţ
a má i toho uţíváno býti,cccxxiv kdyţ slušnost řeči1105 ukazuje.
Si v takovém způsobu jako Ţalm 94: si introibunt,1106 jiţ se neuţívá, protoţ s tím
mohlo se pomlčeti.
A nechť při té příčině aspoň tohoto dotknu (a já bych sic jinde o tom nětco říci musil).
Zákona Páně do českého jazyku nenáleţí vykladati toliko ex vulgata latina editione, in qua
plus quàm sexcenti loci corrupti sunt etc., sed ex graeco textu; ad fontes enim recurrendum
esse, inter omnes pios et eruditos constat;1107 čehoţ svědectví viz, i v dekrétě papeţském1108 i
v Augustýnovi1109 obšírné. Nebo jisté jest (a kdyby byla potřeba, mohlo by se to široce a
dostatečně ukázati), ţe mnohá slova z jazyku řeckého lépe se mohou vyloţiti do češtiny,
vlastněji mnohem |(144b) neţlicccxxv do latiny; proto ţe se lépe mnohá slova řecká (ne o všech
slovích pravím) k českým neţli k latínským, a nebo latínská k českým trefují.
Jako: Řekové říkají ,1110 cccxxvi bude trpěti, Beza:1111 Futurum est, ut
patiatur,1112 mohl říci patietur. Melantrych:1113 má trpěti, improprie.1114 .1115
Němec některý řekl by: bude přijíti. Melantrych: má přijíti; Beneš: budoucí věc jest etc.
B<ratr> Lukáš1116 a staří s ním: má přijíti; ale vlastně a právě český přijde, přide. 
,1117 to jest právě česky ad verbum1118 bude hledati; latíně chceš-li také říci ad verbum,
1102
»A ta spojka je [spojkou] záporného zapřisahání [tj. negativního závazku].«
»bude to bohatší, neţ kdybys řekl«
1104
»náleţité, vhodné«
1105
»povaha textu«
1106
Ţ 94(95),11
1107
»z vulgátního latinského vydání, v němţ je pokaţeno více neţ šest set míst, ale z textu řeckého; všem ctným
a učeným lidem je přece známo, ţe je třeba vrátit se k pramenům;« ▪ Renesanční humanistická zásada „ad
fontes― je spojována nejčastěji i s protestantskou reformační snahou věnovat co nejpečlivější pozornost textu
bible jakoţto zdroji křesťanské víry.
1108
dekret De editione et usu sacrorum librorum, přijatý na tridentském koncilu 8. dubna 1546 (dekret Insuper)
1109
Aurelius Augustinus Hipponensis (354-430), církevní otec, křesťanský filozof a teolog, biskup v Kartágu;
kritiky biblického textu se týkají jeho spisy De scriptura sacra speculum (MPL, vol. 34, col. 887-1040) a De
vera religione liber unus (MPL, vol. 34, col. 121-172; např. kap. 50 a násl.).
1110
Mt 17,12
1111
Theodore de Bèze (1519-1605), švýcarský reformační teolog, spolupracovník, pokračovatel a ţivotopisec
Kalvínův. Přeloţil NZ do latiny, 1. vydání vyšlo v bibli R. Stephana-Estienne (Ţeneva 1556-1557); řecký text
NZ s Bezovým latinským překladem, texem Vulgáty a poznámkami vyšel r. 1565. J. Konopásek prokázal, ţe
Blahoslav při svém překladu NZ do češtiny pouţíval Barbiriova a Courteauova řeckolatinského vydání Bezova
latinského překladu s řeckým textem, který nepochází od Bezy (Novum D. N. Jesu Christi Testamentum a
Theodoro Beza versum, Basilej [Oporinus] 1559-1560; Curych [Gesner] 1559); viz Konopásek, Řeckolatinská
předloha Blahoslavova Nového zákona: Prolegomena textové kritiky kralického textu Nového zákona, Praha
1932, s. 19.
1112
Bezův text: „ita futurum est ut et filius hominis patiatur abeis.―
1113
1114
»nesprávně«
1115
Mt 16,27
1116
1117
Mt 2,13
1118
»doslova«
1103
sive verbum verbo reddere,1119 tedy rci erit quaerere; ale smáli by se tomu i ta pacholatá,
latině umějící, protoţ musíš říci tak jakţ mluvení latínského jest obyčej: quaeret. Jeroným,1120
i potom Erazim1121 chtíce tu sentencí pěkně povědíti latině, i poloţili (per
circumlocutionem1122): futurum est ut quaerat etc. A staročeský vykladač, domnívav se
bezpochyby, ţe tu zvláštní tajemství zavříno jest v těch slovích etc., i vyloţil takto: nebo to
bude, ţe bude hledati etc. Beneš pak potom, svého Erazma více neţ sluší, t. |(145a) se škodou
jazyku českého,cccxxvii šetřiv, přeloţil tu jeho periphrasin do češtiny řka: neb budoucí věc jest
ţe hledati bude, ex bonis latinis mala bohemica faciens;1123 a ješto toho okolkování nic nebylo
potřebí, kdyby se do řeckého textu bylo nahledlo. A v téţ kapitole ta slova et procidentes
adoraverunt eum1124 podle řeckého vlastně můţe se český říci: A učinili mu poklonu padše
před nim. A doleji v téţ kapitole  etc. Erasmus verum cùm audisset;1125 Vulgata ne
tak vtastně ex graeco textu ad verbum1126 uslyšav pak; čehoţ nešetřiv v řečtiněcccxxviii Beneš, i
poloţil periphrasin Erazmovu česky a řekl: ale kdyţ uslyšal (ač nepravím, by někdy i vlastnost
neměla býti proměněna z potřeby; o čemţ viţ níţe, v Přídavcích k Grammatyce).1127
A tu opět snadně se spatřiti můţe, ţe in participiis eorumque varietate,1128 mnohem
jest bohatší jazyk český neţli latínský, a toho nemalo má spolu s řeckým jazykem.1129 A
kdybych řekl, ţe někdy v některém slovu, česká řeč více můţe neţli i řecká, nevím, bych zle
pověděl. Jako příklad při těch slovích  ut supra pag<ina> prox<ima> versu 15
etc.1130|
(145b)
V. Ph.
Nisi.
Nisi rozličně se béře. Někdy nisi jest toliko. Exemplum: Nisi unum panem habebant
secum,1131 toliko jeden chleb měli s sebou. Někdy nisi jest neţ. Exemplum: Quis potest
dimittere peccata nisi solus Deus?1132 Kdo můţe odpustiti hříchy neţ sám Bůh? Někdy nisi jest
leč. Exemplum: Nisi crebro laverint manus, non manducant.1133 Leč by často ruce umývali,
nejedí. Někdy nisi jest bych, bychme, byšte, jako i ta coniunctio si. Exemplum: Nisi abbreviati
fuissent dies illi, non fuisset salva omnis caro.1134 cccxxix Byť nebyli ukraceni dnové ti, nebylo
by spaseno ţadné tělo; neříkej kdyby nebyli etc.
Někdy pak nisi exponuje se ne li, tak ţe mezi ne a li musí vţdycky státi verbum.
Exemplum: Nisi quis natus fuerit denuo, non potest videre regnum Dei.1135 Nenarodí-li se kdo
1119
»doslova, čili přeloţit kaţdé slovo zvláštním slovem«
viz fol. 31a
1121
»Erasmus Rotterdamský«; Erasmův text: „futurum est enim ut Herodes quaerat puerum―
1122
»opisem«
1123
»z dobré latiny udělal špatnou češtinu«; srov. fol. 66a, pozn. 112
1124
Mt 2,11
1125
Erasmův text: „Verum quum audisset Archelaum regnare in Iudea―
1126
»doslova z řeckého textu«; vulgátní text: „audiens autem quod Archelaus regnaret in Iudaea―
1127
viz fol.168a/b, 191b, 198b, 212b
1128
»co se týče participií a jejich různých forem«
1129
srov. fol. 57a
1130
»jako předtím na předcházející stránce v řádku 15. atd.«; zde viz fol.144b
1131
Mk 8,14
1132
Mk 2,7; L 5,21
1133
Mk 7,3
1134
Mt 24,22; Mk 13,20
1135
J 3,3
1120
podruhé, nemůţeť viděti království Boţího. Téţ: Nisi manducaveritis carnem Filii hominis,1136
Nebudete-li jísti těla Syna člověka; neříkej jediné leč budete etc.
J. B.|
(146a) Nisi staří říkali, také někdy i vykládali, a nevelmi zle, jediné. Jako: Kdo můţe odpustiti
hříchy jediné sám Bůh? Caetera quae Philomat<es> scribit de hac voce nisi, non sunt
contemnenda.1137 Ač by mohlo býti jemu řečeno, ţe drobet se nedopatřil,1138 hned s počátku to
slovo vykládaje. Nebo nisi není vlastně toliko ale jiné slovo latínské significat toliko, totiţ
tantum; neţ vtastně ad verbum to slovcecccxxx nisi mělo by na mnohých místech býti
vykladáno jediné leč; kdyby se však phrasi nešetřito a ozdoby řeči, kteráţ by toho výkladu
nevšudy strpěti mohla. Mat<thaei> 21 b: nisi folia tantum,1139 Beneš: neţ lístí toliko,
Praţák:1140 jediné lístí toliko; i B<ratr> Lucáš1141 i Plzeňští:1142 jediné lístí toliko;
Claudian:1143 jedno lístí toliko. Nejlépe Beneš, meo iudicio.1144 Mat<thaei> 17: Neviděli neţ
samého Jeţíše.1145 cccxxxi
V. Ph.
Enim, Etenim.
Enim a etenim sou coniunctiones, a obyčejně se exponují neb. Exemplum primi: Sinite
pueros venire ad me, et nolite prohibere eos, talium enim est regnum Dei.1146 Nechte dítek ať
jdou ke mně |(146b) a nebraňte jim, neb takových jest kralovství Boţí. Pak-li by aut (ješto také
jest neb) stálo podlé enim, exemplum: Nemo potest duobus dominis servire, aut enim unum
odio habebit et alterum diliget;1147 co učiníš? Exponuj předce jak má býti, takto: Ţádnýcccxxxii
nemůţ dvoum panům slouţiti, neb neboť jednoho nenáviděti bude a druhého milovati.
Exemplum secundi: Vos vocatis me magistrum ac Dominum, et bene dicitis sum etenim:1148
Vy nazýváte mne mistrem a Pánem, a dobře říkáte, nebť sem.
Někdy také (ač řídko to bývá) enim jest pak. Exemplum: Quid enim mali fecit iste?1149
Co pak zlého učinil tento?
Ale na mnohých místech v biblí za neb imprymovali zajisté. Ano i při večeři Páně,
kdeţ takto stojí v latíně: Accipiens calicem gratias egit et dedit illis dicens: Bibite ex hoc
omnes, hic est enim sanguis meus novi testamenti qui pro multis effundetur in remissionem
peccatorum;1150 cccxxxiii tu enim exponovali zajisté; ješto tu enim jest coniunctio causalis1151
jako i jinde, to jest, ţe příčinu oznamuje, proč nětco jest neb bylo a neb býti má. Jako: |(147a)
Proč Krystus dítkám k sobě velel jíti? Ta coniunctio enim příčinutoho oznamuje, ţe proto,
1136
J 6,54
»To ostatní, co Philomates píše o slově nisi, lze přijmout.«
1138
»ţe si něčeho nevšiml, ţe něco nepostřehl«
1139
Mt 21,19
1140
překladatel a vydavatel Praţské (tj. Melantrichovy) bible; viz fol. 103b, pozn. 624
1141
viz fol. 60b, pozn.
1142
viz fol. 41b, pozn.
1143
viz fol. 43b, pozn.
1144
»podle mého mínění«
1145
Mt 17,8
1146
L 18,16
1147
Mt 6,24
1148
J 13,13
1149
L 23,22
1150
Mt 26,27-28
1151
»spojka důvodová/příčinná«
1137
nebcccxxxiv [jest] takových jest kralovství Boţí. Téţ: Proč dvoum panům ţadný slouţiti
nemůţe? Tu opět ta coniunctio enim příčinucccxxxv toho oznamuje, ţe proto, neb neboť by
jednoho nenáviděl a druhého miloval.
A při kalichu ta coniunctio causalis enim také téţ jest postavená a příčinucccxxxvi toho
oznamuje proč Krystus velel píti kalich, ţe proto, neb krev jeho za mnohé měla vylita býti na
odpuštění hříchův,cccxxxvii aby to na pamatku jeho činili; protoţ takto má exponovano byti:
Píte z toho všickni, neb tato jest krev má nové umluvy kteráţ za mnohé vylita bude na
odpuštění hříchův, to čiňtecccxxxviii (jakoţ apoštol dokládá) na mé připomínání.
J. B.
Enim aby mělo vykladáno býti pak, to mně se vidí nenáleţité býti. Vyhledal sobě
Filomát ten příklad Lucae 23: Quid enim mali fecit?1152 |(147b) Ţádný z těch kteříţ Zákon
nový do češtiny vykládali, mně vědomě1153 nepoloţil tu slova toho pak. Kdyby stálo latině
takto: Quid autem mali fecit? tu by mohl vyloţiti pak; ale kdyţ jest enim, nemělo by řečeno
býti pak, ale řečeno býti má nebo, poněvadţ i latině jest enim i řecký jest . Pomíjeli to
slovo vykladači čeští, a bez něho takto kladli: I co jest zlého učinil? Chtěl-li pak Filomat s
tovaryši svými nepominouti toho slovka, i nemělť jest také jeho předělávati a nadívati, dávaje jemu tu significatí kteréţ nevidí se míti (nebo, kde by v latinských knihách nalezl to
slovo enim in hac significatione1154 státi, kterouţ má to slovo autem? poněvadţ to jest vlastně
pak) ale měliť sou poloţiti: Nebo co jest zlého učinil? Cyryští in sua editione bibliorum1155
poloţili: Nam quid mali fecit? Tim ukázali, ţe to slovo enim, sive graecum , nemá byti
vyloţeno pak, ale nebo.|
(148a) Jak by pak mohlo to slovo nebo tu dobře státi? Kdyby nebylo čím jiným toho ukázati,
tedy toto můţe snad za dostatečnoucccxxxix příčinu býti: ţe ta slova Pilátova, náleţí k oněm
jeho prvnějším slovům kteráţcccxl k Ţidům o Krystu Pánu mluvil pravě: Nenalézám na něm
viny, protoţ potresce ho propustím. V tom Ţidé obloquebantur,1156 nepokojně se měvše,
předce svou vedli, a Pilát také předce započatou řeč konaje řekl: Nebo co jest ztého učinil?
Totiţ, nenalézám proč bych ho dal utratiti, nebo co je to zlého ţe se on synem Boţím činil, a
neb s vámi se v náboţenství nesrovnával, co tě mi do toho, kdyţ není k tomu podoben aby
císaři v čem škoditi neb odpírati mohl.1157 Ale to tam, nesluší se mnoho tím zaměstknávati.
Na tom pak místě Jan 13: sum etenim,1158 nebť sem, nepěkně vzní, jaks uroubeně1159
povědíno jest; slušněji můţe býti řečeno, et plenius et gravius,1160 jsemť zajisté.
Neţ tomuť se jest co podiviti, proč Filomát více mšálům1161 věří, neţli Zákonu Páně et
multis eruditissimis hominibus;1162 cccxli |(148b) k těm slovům hoc est corpus meum1163
1152
L 23,22
»pokud vím«
1154
»v tomto významu«
1155
»ve svém vydání bible« ▪ R. 1543 vydali v Curychu (lat. Tiguri) u Ch. Froschauera latinský překlad celé
bible spolupracovníci a pokračovatelé Zwingliho Leo Jud, Theodor Bibliander a Konrad Pellican za spolupráce
Petra Cholina (přeloţil apokryfy) a Rudolfa Gualthera (přepracoval Erasmův překlad NZ); tento překlad, známý
jako Biblia Tigurina, vyšel pak ještě 1544 a 1550.
1156
»reptali, namítali, odmlouvali«
1157
srov. Mt 27,15-30; Mk 15,6-19; L 23,13-22; J 18,39-19,6
1158
J 13,13
1159
»kuse«
1160
»plněji a důstojněji«
1161
»misálům«; srov. fol. 148b, pozn.
1162
»a mnohým učencům«
1163
Mt 26,26
1153
přidává spolu s mšaři1164 cccxlii enim; ješto toho slova, ani v řeckych ani v latínských
exemplářích se nenalézá a aniţ noví vykladači Písem svatých z řečtiny do latiny, co o tom
praví, by kde kdo z nich to slovo nalezl, ale všickni pomíjejí. Nepolepšil tím nic své pře
Filomates, protoţ výborně s tím pomlčeti mohl.
V. Ph.
Sedmá stranka Etymologí
jest (jak latiníci říkají)
de Praepositionibus. 1165
Ad.
Ad praepositio někdy jest k. Exemplum: Accesseruntcccxliii ad eum discipuli,1166
přistoupili k němu učedlníci. Někdy u. Exemplum: Stans ad pedes eius a tergo,1167 stojeci u
nohcccxliv jeho zadu. |(149a) Někdy na. Exemplum: Si egressus fueris ad pugnam,1168 vyjdeš-li
na vojnu. Někdy do. Exemplum: Potabis usque ad feces,1169 píti budeš aţ do kvasnic. Někdy
před. Exemplum: Ad tribunal caesaris sto,1170 před stolicí císařovú stojím.
De.
De někdy se exponuje z. Exemplum: Formavit Dominus Deus hominem de limo
terrae,1171 způsobil Pán Bůh člověka z blata země. Někdy jest s. Exemplum: Descende de
cruce,1172 sstup s kříţe. Někdy o. Exemplum: Quid vobis videtur de Christo?1173 Co se vám
zdá o Krystu?
In.
In praepositio quando deservit accusativo casui1174 tehdy někdy slove na. Exemplum:
Ascendit in montem,1175 vstoupil na hůru. Někdy do. Exemplum: Ite in castellum,1176 jděte do
městečka. Někdy proti. Exemplum: Neque peccavi in te,1177 aniţ sem zhřešil proti tobě.
Někdy nad. Exemplum: Neque dominari in virum,1178 ani panovati nad muţem. Někdy za.
1164
pohrdlivá přezdívka novoutrakvistům (kališníkům), kteří dodrţovali církevní obřady (tedy i mši) jako římská
církev, na rozdíl od Jednoty bratrské, která mešní obřady odmítala
1165
»o předloţkách.«
1166
Mt 5,1; 24,1
1167
L 7,38
1168
Dt 21,10
1169
Ez 23,34
1170
Sk 25,10
1171
Gn 2,7
1172
Mt 27,40
1173
Mt 22,42
1174
»Předloţka in stojí-li u akuzativu«
1175
Mt 5,1; 14,23
1176
Mt 21,2
1177
1 Král (1 S) 24,12
1178
1 Tm 2,12
Exemplum: In servum venundatus est Joseph,1179 za sluţebníka prodán jest Jozef . |(149b)
Někdy v. Exemplum: Impii corruent in malum,1180 nezboţní upadnou ve zlé. Quando vero in
deservit ablativo casui,1181 tehdy někdy slove v. Exemplum: Invenerunt eum in templo,1182
nalezli ho v chrámě. Téţ: In diebus illis,1183 v těch dnech, ne za těch dnů. Téţ: In illo
tempore,1184 v tom času, ne v ten čas. Téţ: In illo die,1185 v tom dni, ne v ten den. Někdy z.
Exemplum: Bibentes vinum in phialis,1186 pijíce víno z koflíků. Někdy na. Exemplum: Iam
non sum in mundo,1187 jiţ nejsem na světě. Někdy za. Exemplum: Recubuit in caena super
pectus eius,1188 odpočíval za večeří na prsech jeho. Někdy mezi. Exemplum: Benedicta tu in
mulieribus,1189 poţehnaná ty mezi ţenami.
Ještě sou některé praepositiones, majíc rozličné acceptiones,1190 ale pro ukrácení jich
zanechám.
J. B.
Dosti pěkně píše de praepositionibus. Však přidám k jeho řečem i to, ţe ten
graecismus venundatus in servum také by mohl někdy per circumlocutionem non
ineleganter1191 býti vyloţen takto: prodán aby býl sluţebníkem. |(150a) Veteres nostri, cùm
vidissent tales graecismos latinis in usu esse, assueverunt et ipsi uti huius modi
locutionibus.1192 Protoţ říkávali a psávali: Já mu budu v otce a on mi bude v syna. Ale však
příjemněji i obecněji jest říci: Já mu budu otcem a on mi bude synem. A i podle Filomatovy
regule, není na tom místěcccxlv tak velmi zle říci, ač drobet bude proti vtastnosti: Já jemu budu
za otce a on mi bude za syna. A maličko pozměně, mohlo by se i takto říci: Já budu jeho (neb
jemu) otec, a on bude můj (nebo mně) syn; jakoţ se tak i latíně mluví.
Příklad kterýţ dal Filomat na tom povedění Pavla svatého: Ad tribunal caesaris sto,
zle dobrý muţ český vyloţil, i nevlastně i nepěkně. Nebo ta slova, Před stolicí císařovou
stojím, non exprimunt verborum latinorum significationem.1193 Smysl jistě slov latínských
tento jest: odvolávám se před císaře, neb před císařovu stolici, aneb jakţ nyní mluví při
dvořích, beru appelací k císaři etc. Vyloţení Filomatovo est, praesentem actum exprimens;1194
jako, kdyby tu přítomně před císařem řekl: Teď stojím před stolicí císařovou, |(150b) ale
slova latínská, ač sou praesentis temporis, však jsou podobná tomuto způsobu jako by někdo
řekl: Já nepobíhám práva, stoji ku právu;1195 byť pak toho nemluvil tu na rathouze přede pány
etc.
Ale nic nepověděl Filomátes de praepositione cum, český s. s ſ cccxlvi Jako kdyţ díš s
ním, s Janem, s Pavlem, ţe tu maličkécccxlvii s má býti kladeno, aby bylo známé ţe jest
praepositio; kdeţ pak s ten se připojuje k jiným literám a s nimi jeden činí zřek neb syllabu, tu
1179
Ţ 104(105),17
Př 24,16
1181
»Stojí-li však in u ablativu«
1182
L 2,46
1183
Mt 3,1
1184
Mt 12,1
1185
Mt 13,1
1186
Am 6,6
1187
J 17,11
1188
J 21,20
1189
L 1,28
1190
»významy«
1191
»docela vkusně pomocí opisu«
1192
»Kdyţ viděli naši předkové, ţe latiníci uţívají takových grécismů, sami si zvykli uţívat takovýchto vazeb;«
1193
»nevyjadřují význam latinských slov.«
1194
»vyjadřuje současný děj«
1195
»Já se nevyhýbám soudu, odevzdávám se soudu«, tj. vydávám se moci zákona, jsem k dispozici soudu
1180
má dlouhé kladeno býti takto ſ: ſama miloſt, ſebe, ſobě etc. s z cccxlviii Častokrat pak bývá
mýlka u písařů, ţe majíce napsati s, i napíší z; a neb někdy nevědí, které napsána býti má; jako
při tom slovu ztratil, stratil, z něho, s něho etc. Protoţ potřebí bedlivého i v té maličké věci
soudu. Nebo veliký rozdíl bývá mezi přidáním té litery, jedné nebo druhé k slovu, buď
praepositio nebo nebuď,cccxlix s proměněním litery, i smysl se proměňuje.cccl
Jako: Zetřel pepř, setřel nepřátely;
z něho, z sudu, ex cista, z truhly;|
(151a) shladil nepřátely, zahladil;
zhladil1196 všecka plátna, neb stěny, neb tabule etc.;
ztratil, totiţ skuckal,1197 okolo sebe sedící, nekteré za stolem;
stratil peníze, neb facalét,1198 čepici etc.;
ztrápil, sevřel;
s domem, cum domo, a ne z domem;
z domu, ex domo, spadl s domu, s lavice, s nebe;
z lavice nadělal drev k vaření ryb;
zvařil to = povařil toho chvilku;
svařil kovař ţelezo, sekeru, motyku;
slepil papír knihař;
s radostí, z radosti do ţalosti;
s zámutkem, z zámutku;
Spí-li a spějí-li ti zpilí sousedé?
Zmotal a zpletl, smotal na motovidlo;
zmátl přízi,1199 smátl sekaninu.1200
Slováci, a někteří i Moravci škodnou zpléteţ v těch literách z, s činí, říkajíce i píšíce z
Janem, z Pavlem, z domem, ze psem, z oštípem, z otcem.
Ač Slovákům není se co diviti, ţe v tom chybují, poněvadţ některé věci v řeči své,
právě proti způsobům řeči české postavené mají. Jako, kdeţ Čechové litery r uţívají, tu
Slováci ř stavějí; a nazpět, příklad,cccli my říkáme Marya, a oni Mařia; my díme přišel a oni
pryšel. |(151b) Impressorové častokrát chybují, tu literu s nebo i druhou, z, buď připojujíce k
zřeku nenáleţitě, a nebo od jiných liter odtrhujíce; jakoţ se jim to i při jiných praeposicích
nahází. Ale kdo je napraví, zvlašt nedbalce? Subjiciam quaedam exempla (licet in nostra Novi
testamenti versione infinita pene sunt). 1201 Prospívá; to dobře tak se spojuje. Ale pro zpívání
vzato pachole, tu se odděliti má. Prosili mne, pro Simeona to učiní. Kupadla, ku Pánu. Půjdu
na učení, dli mi pěkné naučení.
O tom slovci in nemalo, dobře a uţitečně napsal Filomat. Přidám k tomu, ţe v biblí
editionisccclii vulgatae,1202 často se uţívá toho slova, na těch místech kdeţ stojí řecký
, kterékoli z těch slov; ale to bývá podlé zvyku ţidovského. Erasmus
připomenul1203 i jíní.1204 Jako: baptizo vos in aqua;1205 baptizat in Spiritu sancto;1206 ero
1196
»uhladil«
»pozvracel, poblil«
1198
»šátek, kapesník«
1199
»zapletl, pocuchal přízi«
1200
»smísil sekané maso, popř. řezanku«
1201
»Podám některé příklady (ačkoli je jich v našem překladu Nového zákona téměř nekonečné mnoţství).«
1202
»vulgátního vydání«
1203
v Annotacích; viz fol. 4b, pozn.
1204
Beza; viz fol. 144b, pozn. 1111
1205
Mt 3,11; vulgátní text: „ego quidem vos baptizo in aqua―
1206
J 1,33; vulgátní text: „baptizat in Spiritu Sancto―
1197
eiscccliii in Deum;1207 non in solo pane, sed in verbo1208 etc.;cccliv percussit eos in gladio;1209 in
quo iudicio iudicaveritis;1210 in digito Dei.1211 Toť se pak rozličně vykládati můţe, jakţ kdy a
kde příčinyccclv sou.
Ale o tom, jak by se písaři dobří, při těch praeposicích, a téţ impressoři, |(152a)
chovati měli, nechce mi se mnoho mudrovati. Praţští mistří s těţkemccclvi sou v tom
jednomyslní. My v Jednotě co o tom smyslíme, krátce povím. B<ratr> M<atěj> Červe<nka>
tento kánon in praepositionibus, zachovávání hodný býti zapsal. Kdyţ se koli praeposicí
přidávají jmenům neb místojmenům,1212 buď k místu, z místa, na místě, skrz etc., piš je
obláštně samy o sobě.ccclvii Jako: s věrou, k nebi, v nebi, k Bohu, skrze vodu, na noc, do Prahy.
Někteří i v slovích1213 dělí: do dělám, do píši; ale mně seccclviii zdá ţe sou podobná těm
latínským de, re: redeo, describo, praescribo, exeo, evolatccclix etc.; a jakoţ latiníci jich nedělí,
tak i v češtině, pro snadnějšíccclx čtení, té- měř lépe je spojovati. Jako: docházím, dospívám,
vycházím, přepisuji etc. Hactenus verba Erith<aci>.1214
Mně se nezle líbí ta regule. Toliko k ní přidám tento svůj soud, ţe nevzdycky sluší té
regule tak praecise1215 šetřiti; jako, při těch slovích kteráţ málo liter mají. Ut: nanas, přinas,
protebe, prosebe, na Jana mého s Pavlem a proně i pro jiné etc. Vidí mi se, ţe jest to příliš
pilně komáryccclxi cediti.1216 Nepíše-li kdo v takové míře tímto způsobem: nanas, pronas,
přinás, protebe, prosebe, |(152b) proně etc., já se na takovém písaři nic horšiti nebudu. Valeat
et hic .1217
Nebo psaní onono, s tím totiţ rozdělováním všudy těch praeposicí bezpotřebným, bylo
by podobné tomu, jako by se někdo najedl liter, a potom je všecky vyprskl na papír, ono sem
ono tam.
V. Ph.
Osmá stránka Etymologí
de Interiectionibus 1218. ccclxii
Ač mnoţství jest rozličných interieccí, ješto jich poëtae1219 uţívali; však tuto toliko o
těch kteréţ se nalezají v biblí rozsudek učiním.1220ccclxiii
Ah ah.
1207
Jr 31,33; vulgátní text: „et ero eis in Deum―; Ţd 8,10
Mt 4,4; L 4,4; vulgátní text: „non in pane solo vivet homo sed in omni verbo―; Dt 8,3: „non in solo pane
vivat homo sed in omni verbo―
1209
1 Král (1 S) 22,19; vulgátní text: „sacerdotum percussit in ore gladii‖
1210
Mt 7,2; vulgátní text: „in quo enim iudicio iudicaveritis‖
1211
L 11,20; vulgátní text: „in digito Dei―
1212
»zájmenům«
1213
»ve slovesech«
1214
»Aţ posud slova Červenkova.«
1215
»přesně«
1216
srov. Mt 23,24
1217
»I zde ať se uplatní to, co se hodí.«
1218
»o citoslovcích.«
1219
»básníci«
1220
»vyslovím [svůj] názor.«
1208
Ah ah interiectio, stejskání a tesknost ukazuje, a český můţe se exponovati ach ach,
neb ach nastojte.ccclxiv Exemplum: Ah ah Domine Deus, ecce nescio loqui, quia puer ego
sum.1221 Ach ach, neb ach nastojte Pane Boţe, hle neumím mluviti, neb dítě sem já. Item: Ach
ach diei, quia prope est dies Domini.1222 Ach ach, neb ach nastojte dni, neb blízko jest den
Páně.
Vah.
Vah jest hlas posmívající, kdyţ vyskakujíce |(153a) vykřikujeme a nětco někomu
vyčítáme; coţ nevím jak by lépe česky vyloţil jako haha. Exemplum: Vah qui destruis
templum Dei, et in triduo reaedificas illud.1223 Haha ješto boříš chrám Boţí, a ve třech dnech
zase jej stavíš. Item: Vah calefactus sum,1224 haha zhřel sem se.
J. B.
Toto slovce haha vidí mi se ţe na mnohých místech slušněji stojí bez toho předního h,
jako takto: Aha, zhřelť sem se čistě. Haha více náleţí ad sarcasmum;1225 jako kdyţ na někoho
k zahanbení jeho někdy volají posměšně, ultimam producentes penultimam vero
corripientes,1226 říkajíce hahá. Ta slova rouhavá, Krystu Pánu od bezboţných mluvená, Ahá
ješto rušíšccclxv chrám Boţí, mohla by u výkladu obecněji a srozumitedlněji (ale snad ne tak
zvykle a váţně) takto byti postavena: Aj hle, a ty rušíš chrám Boţí; jako by řečeno bylo:
Pohleď nač si přišel? Ještoť se zdálo ţe tobě ţadný neodolá, kdes se jiţ ocetl?ccclxvi A nebo:
Hej ty jako rušíš chrám Boţí, kéţ nyní sstoupíš etc. - Aj jak hrozné, i muky i posměchy a
rouháni Pán náš pro nás podstoupiti ráčil?|
(153b)
V. Ph.
Racha. 1227
Racha jest hněvu srdečného, hlas nerozumný, kterýţ se s chrkáním, s řváním, neb
odkašlováním, někomu navzdory činí. Exemplum: Qui dixerit fratri suo racha, reus erit
consilio,1228 Kto by řekl bratru svému racha, hoden bude rady.
Euge.
Euge jest hlas vděčnost znamenající; coţ český lépe díš měhoděk neţ by řekl
bopomozi. Exemplum: Euge serve bone,1229 měhoděk sluho dobrý.
J. B.
1221
Jr 1,6
Jl 1,15
1223
Mt 27,40; Mk 15,29
1224
Iz 44,16
1225
»k výsměchu«
1226
»protahujíce poslední a zkracujíce předposlední slabiku,«
1227
ř. /, z aramejského r qā
„prázdný (v hlavě)―
1228
Mt 5,22
1229
Mt 25,21
1222
Čím by lepší bylo to slovo měhoděk neţli bopomozi, nevidím; obé jest
staročeské,ccclxvii obé z jiných slov sloţené. První, z těch slov míti děkování nebo díky; a nebo
snad by se někomu zdáti mohlo takto: míti hodění se, t. býti takovým aby se mohl hoditi,
jakýmţ se říkává: Tos dobře učinil, hodíš se. Druhé pak, t. bopomozi, jako by řekl Bůh
pomoziţť, za to ţes tak dobře učinil. Však to slovo měhoděk videtur plus habere gravitatis;1230
hodí se lépe k tomu aby v knihách psáno bylo na svém místě |
(154a) Toto pak druhé, t. bopomozi, případnější jest k obecnému mluvení, jako obecnější; neb
se ho, od těch jenţ dobře český mluví, více uţívá neţli onoho. Protoţ Philomatesů rozsudek
(jakţ on dí) na tomto místě ne velmi jest dobrý etc.
V. Ph.
Heu. Ve. 1231
Heu a ve, zámutek a bolest oznamují; coţ český nemůţeš lépe vyloţiti, jako
běda.ccclxviii Exemplum primi: Heuccclxix mihi Domine,1232 beda mněccclxx Pane. Exemplum
secundi : Ve vobis divitibus,1233 běda vam bohatým.
Anna. 1234
Anna jest interiectio deprecativa,1235 a tak: Hosianna filio David1236 máš exponovati: O
dej Boţe pomoc synu Davidovu. A protoţ zle se exponuje spasení s synem Davidovým.
J. B.
O tom slovu ţidovskémccclxxi hosianna ví se ţe jest interiectio efflagitantis,1237 jakţ
Erazmus dí,1238 ccclxxiiKrystu Pánu ke cti jakoccclxxiii králi z Davida pošlému, ţe sou je hlasem
mezi jinými slavnými slovy vynášeli, ti jenţ jej za krále přijímali, a za Krysta neb
Mesiáše;1239 |(154b) tolikéţ činili jako by řekli vivat rex.1240 Čehoţ český tento rozum jest:
Tentoť jest král náš,ccclxxiv tomutoť my budeme slouţiti, tomutoť zdraví dlouhého a
šťastnéhoccclxxv kralování ţadáme.
A protoţ takť jest ţe nevlastně staří vykládali spasení synem Davidovým, aneb (jakoţ
tak někteří vyloţili) spasení s synem Davidovym, bona quidem intentio sed impropria
interpretatio.1241 Beneš se nezle dovtípil poloţiv: Hosanna synu Davidovu. Ale Filomát pro
lejky vyloţil dosti zhruba.
1230
»jako by mělo více důstojnosti;«
standardní latinská podoba slova je vae
1232
Sd 6,22
1233
L 6,24
1234
anna je zde mylně povaţováno za latinské citoslovce; ve skutečnosti je to sloţka rabínského hebrejského
slova hōša nā zkráceného z bibl. výrazu hōšī ā-nnā
z ţalmu 118(119),25 „spas nás, prosíme―; řecky

1235
»citoslovce naléhavé prosby«
1236
Mt 21,9.15
1237
»citoslovce důtklivé prosby«
1238
Erasmus, Annotationes,In Matthaeum 21, str. 84 (vyd. 1540): „Siquidem
salvifica significat, et
interiectio est apud Hebraeos, velut efflagitantis, aut obtestantis.―
1239
srov. Mt 21,9.15; Mk 11,9-10; J 12,13
1240
»ať ţije král.«
1241
»záměr sice dobrý, překlad však nesprávný.«
1231
Finis de interiectione. 1242|
(155a)
Tato jména se vydávají
Zlá Čecha. Měl říci podávají a nebo pře<d>kladají.ccclxxvi
k laskavému a upřímému rozváţení,
kaţdému rozumnému
vykladači.
Iesus.
Poněvadţ toho nejsvětějšího jména Jezus, i latiníci z řečtiny,ccclxxvii i Němci, i také jiní
jazykové, v celosti jeho uţívají, a z latíny v celosti vykladají. A to jméno v celosti své
výkladem pravým, Spasitele nám zní a svědčí. K tomu také i v české řeči, v celosti své, bez
proměněníccclxxviii té syllaby zus v ţíš, utěšené má znění, za slušné se vidí, aby ono v vykladání
Nového testamentu, v celosti své bylo kladeno, a to v celé declinací takto:
nominativo tento Jézus; genitivo tohoto Jezusa
dativo tomuto Jezusovi; accusativo tohoto Jezusa
vocativo o Jezu; ablativo od Jezusa.
Kdyţ se pak k němu to jmeno Krystus přidává, přidajíc k tomu ještě i to slovo Pán;
takto máš declinovati:
Nominativo Pan Jezus Krystus, neb Pán Jezu Kryst; genit<ivo> Pána Jezu Krysta; |(155b)
dativo Pánu Jezu Krystu; accusat<ivo> Pána Jezu Krysta; vocat<ivo> o Páne Jezu Kryste;
ablat<ivo> od Pána Jezu Krysta.
Moses. 1243
Téţ to jmeno Moses, má declinováno byti jako Jezus, neb toho jména z řečtiny, latiníci
i Němci tak uţívají.
Christianus. 1244
Svědčí Skutkové apoštolští, ţeccclxxix nejprvé učedlníci Krystovi od Krysta, jakoţto
(podlé výkladu Erazmova) od původu, neb od předchůdce a od pána svého krystyanové
slouli;1245 jakoţ téţ herodyanové od Herodesa.1246 A tak latíněccclxxx a Christo christiani, non
1242
»Konec o citoslovci.«
»Mojţíš«, řec.  z hebr. moše
; vykládá se podle Ex 2,10 jako ‫ְשיתִׁהּו‬
ִׁ ‫„ מ‬vytaţený (z vody)―
1244
»Křesťan.«; slovo je z řeckého 
1245
Sk 11,26; Kral.: ... takţe nejprv tu v Antiochii učedlníci nazváni jsou křesťané; Erasmův text: et discipuli
cognominarentur primum Antiochiae Christiani; k tomu v Annotacích poznámka: Nam illi vocabant eos
Christianos, sed Lucas appellat eos discipulos. Sensum explicat historia ecclesastica. Ibi, inquit, primum
discipuli, veluti perenni fonte sumpto vocabulo, appellati sunt Christiani. Usus est autem novo verbo 
pro , quod idem usurpavit Paulus in epistolae ad Ro. capite septimo. Videtur autem inde dicta vox,
quod cognomen ex officio quo quis fungitur addi solet. veluti publicani dicuntur, quod publica vectigalia
colligunt, ita Christiani, quod Christum profiterentur. ...
1246
srov. Mk 12,13
1243
a baptismo baptismiani dicuntur.1247 Téţ Němci,ccclxxxi von Christo, Christn se jmenují, ne von
der Tauf Taufer. Tak také i v české řeči v Zákoně Páně, od Krysta krystyanové by se měli v
textu vykladati; aby také jméno svého náboţenství od původu a od Pána svého měli.
Krystianccclxxxii jest ten kterýţ ducha Krystova a pomazaní od něho má,1248 a |(156a) kterýţ
jest skutečný následovník Pána svého, Pána Krysta. Jakoţ o tom apoštol svědčí: Kdoţ nemá
ducha Krystova ten není jeho.1249 A svatý Ján: Vy pomazaní máte od svatého.1250 Sám pak Pán
Krystus: Chce-li kdo za mnou přijíti ať zapří sám sebe, a takť vezme kříţ svůj a následuje
mne.1251 A protoţ, všickni kteříţ křest přijali, dobří i zlí, od té sluţebnosti křesťané budou
nazváni; latíně baptizati, vel (si dici pateris) baptismiani.1252 Ale krystyanové, nemohou neţ
od ducha Krystova, od pomazání jeho, a od Pána Krysta skutečného následování, jmenováni
byti. O těch Zákon na ukázaných místech mluví.
Amen.
Amen jest slovo ţidovské,1253 ku potvrzení řeči kteráţ se mluví; a béře se někdy za
vere
neb za fideliter.1255 Exemplum: Amen dico vobis, nescio vos,1256 to jest: Věrně neb
právě pravím vám neznámť vás. Teţ: Haec |(156b) dicit amen testis fidelis et verus,1257 totoť
praví pravě neb věrně svědekccclxxxiii věrný a pravý. A tak amen jest adverbium qualitatis.1258
Někdy pak amen (kdyţ na konci slov se postavuje) znamená ţadost aby se to stalo o čem se
mluví; coţ vykladač někdy vyloţil latíně fiat,1259 kdeţ bylo ţidovsky amen.1260 A někdy toho
slova tak bez výkladu nechal. Exemplum: Respondit omnis populus, amen.1261 Sed libera nos
a malo. Amen.1262 Soli Deo honor et gloria in saecula saeculorum, amen.1263 Ač by mohl tu
amen vyloţiti buď to, neb staň se to; quia habet significationem verbalem,1264 a jest na tom
místě verbum precativum.1265 Však ţe obyčej jest náramně zvyklý, toho slova neměniti, ale
tak předce ţidovský je vysloviti, jakoţ teţ to slovo alleluia;1266 protoţ říkejme: Samému Bohu
čest a sláva, na věky věkův amen.
1254
A tak dokonána jest kníţka tato, potřebná i také uţitečná,ccclxxxiv podruhé
vytištena v Nermberce, skrze Jana Günthera,1267 léta Páněccclxxxv 1543.|
1247
»slují podle Krista křesťané, nikoli podle křtu křtěnci.«; srov. Sk 11,26; 26,28; 1 Pt 4,16
slovo Kristus je česká adaptace řeckého , coţ je překlad hebrejského slova mašíah
„pomazaný,
mesiáš―; srov. J 1,42
1249
Ř 8,9
1250
1 J 2,20
1251
Mt 16,24
1252
»pokřtění nebo (dovolíš-li) křtěnci.«
1253
āmēn
„pravda, jistota―, řec.  (překládané jako ) „ať je to tak, vpravdě―
1254
»vskutku«
1255
»věrně, opravdově«
1256
Mt 25,12
1257
Zj 3,14
1258
»příslovce vyjadřující kvalitu.«
1259
»staniţ se«
1260
Ţ 40(41),14; 71(72),19
1261
2 Ezd (Neh) 8,6
1262
Mt 6,13
1263
1 Tm 1,17
1264
»protoţe má slovesný význam«
1265
»sloveso prošení«
1266
lat. slovo alleluia je převzato z řeckého , coţ je přepis bibl. hebr. výrazu hlavně z ţalmů
halelu ja „Bůh buď pochválen―
1267
Jan Günther († 1569), tiskař v Norimberku, pak od r. 1545 v Prostějově a od r. 1553 také v Olomouci
1248
(157a)
J. B. P.
Naposledy k soudu podal Filomates těch čtyř slov: Iesus, Moses, christianus, amen;
tak-li by měla po latínsku i u nas Čechů v psaních neb i v mluveních uţívána byti, a ne jako
prvé vykladači i kazatelé činívali, ta slova po česku, t. podlé zvyklého u Čechů při jiných
slovích způsobu pokladajíce neb zvukem vynášejíce.
Svůj soud Filomat pověděl, a i způsob declinací toho slova ukázal. Kdo chce můţe
toho následovati, totiţ, líbí-li se komu. Ale mně, a těm s nimiţ sem já jednomyslný, líbí se při
starobylé obyčejnosti zůstati, kteréţccclxxxvi tak dobře v celosti uţívati budeme, jako Philomát
nebo Beneš (nahnouce1268 toliko, tak jakţ sme jiţ davno zvykli, podlé způsobu nám Čechům
vlastního pro příjemnost lepší) říkajíce Jeţíš. A tohoť musí příti1269 Philomat, t. abychom
proměnili literu u v literu í a literu s odvojili,1270 totiţ učinili z toho slova Jezus Jeţíš; nebo i
Philomát také proměnil - dvě litery; poloţiv místo litery I J, a místo s poloţiv z. |(157b) Ano
proměnili i latiníci, z řečtiny vykladavše to slovo; nebo řecký takto stojí ; latiníci pak
literu  podle svého obyčeje proměnili v e a místo Iisus říkají a píší Iesus.1271 A co pak Ţidé v
svém jazyku jak to slovo formují,1272 nechci se tím zaměstknávati; poněvadţ i není to
neznámé, i mistr Mikuláš Šud1273 jiţ prvé nemalo o tom v své předmluvě na svůj Vejklad
čtení a epištol nedělních1274 píše.
In summa,1275 velmi se nezpůsobná věc zdá a jest, v společném shromáţdění, váţnému
muţi, to svaté jmeno tak jaks neváţně formovati, Jezusa, s Jezusem, o Jezu etc. Na popravách
lidí nešlechetných neváţným lidem, katům etc., ano i těm kdoţ by se lechkomyslně s Boţími
věcmi obírali, jakoţť jiţ nyní ke všemu se pohříchu lidé najdou, jakţ takţ to snad sluší, ale ne
kazateli etc.ccclxxxvii
Říci pak Jezu Kryst, neb Jezu Krysta, místo toho Jeţíš Krystus etc., toť můţe státi i v
vaţném mluvení nebo zpívaní; nybrţ1276 pro umenšení těch liter ţíš dobré jest tak raději říkati;
toho i staří nemalo uţívali. V oné písni S Jezu Krystem Pánem naším1277 etc. Itemccclxxxviii Jezu
Kryste vykupiteli1278 etc. |(158a) Modo absit ,1279 quae corniculis Aesopicis
plurimum solet incommodare, dum sibi nihil non licere putantur, cordati ac graves viri
excipiuntur;1280 tiť umějí, i místa i času a slušnosti1281 šetřiti.ccclxxxix
1268
»přisvojíce si, přizpůsobíce si«
»dopřát«
1270
tj. psali místo jednoduchého ſ (= s) dvojité ſſ (= š)
1271
Blahoslav zřejmě znal pouze ī-ovou výslovnost řeckého , ačkoli v jeho době byla jiţ mezi humanistickými
vzdělanci známa – zásluhou Erasmovou – původní klasická výslovnost ē-ová.
1272
Původní hebrejská podoba jména Jeţíš je jehôšuă
(pozdější podoba ješua
„Jahve je spása―
1273
Mikuláš Šúd ze Semanína (* asi 1490 – † 1557), bakalář a mistr praţské univerzity, kde přednášel
matematiku a astronomii. Ţivil se astrologií, prognostikou a vydával noviny. Byl rovněţ císařovým
vyjednavačem s Jednotou bratrskou 1548 v Litomyšli.
1274
Šudův Výklad se nedochoval.
1275
»vcelku, úhrnem«
1276
»ba dokonce«
1277
píseň Lukáše Praţského O přeblahoslavené blahoslavených mučedlníkuov Boţích všech vítězstvie; Kanc. J.
Roha, O 17
1278
píseň Jezukryste vykupiteli, jenţ vstal z mrtvých ráno; Kanc. J. Roha, D 15
1279
»sobectví, sebeláska«; srov. 2 Tm 3,2; srov. i fol. 170a, pozn.
1280
»Jen ať zůstane stranou sebeláska, která se velmi často nevyplácí kavkám z ezopské bajky, kdyţ se
domnívají, ţe neexistuje nic, co by jim nebylo dovoleno; ovšemţe s výjimkou rozumných a důstojných muţů« ▪
Jde asi o bajku Corvus Aquillam Imitans (srov. Corpus fab. aesop., I, 1, 2): „Aquilla celsâ de rupe devolans
agnum e grege eripuit. Quod cùm corvus videt, aemulatione movetur; vehementi strepitu in arietem irruit, atque
ungues in vellere ita impliat, ut se jam motu alarum nequeat explicare. Hunc pastor videns prehendit; pennis
1269
Ale nechať při těch věcech a podobných, soud B<ratra> M<atěje> Červ<enky> a
spolu s nim i svůj povím, tento. Mnohá slova, voces, latínská, kdyţ mají do češtiny poloţena
býti, poslední syllabu tratí. Jako Adamus Adam, Enochus Enoch. Ano naší předkové dávno
zvyklicccxc říkati, místo toho Pelagius Pelagian, Ezau; místo Iudasa Jidáš, Jeronym Jaroš;
Dionysius Diviš, Ambroţ, Cassian, Antoš, Pavel, Havel; Crha a Strachota, pro Cyrillo,
Methodio; Satan, ďabel etc. Sicut et Livius, Punica Syriacáque vocabula similiter pronunciat:
Hannibal, Amilcar, Hanno etc.1282
A nechať i tohoto ještě dotknu. Beneš při tom jménu Satan, mně nelibou věc učinil.
Moha poloţiti Mat<thaei> 4 Satane,1283 i řekl radše Satanáši; daleko nepěkněji archaismum
admisit.1284 Nynější pak někteří kněţí,cccxci aby vţdy i mluvením i činěním nezpůsobní byli,
následujíce Beneše téţ říkají Satanáš |(158b) a Satanáši; a ještě někdy, duplicantes primam
literam1285 řkou Šatanáši1286 etc.1287
To jméno Moses, také lépe jest aby nebylo tak předělaváno a kaţeno, proti dávno
obvyklému obyčeji,cccxcii ale raději tak jakţ Čechové a Moravci, páni, měšťané, sedláci,
slýchati zvykli, jmenováno i psáno: Mojţíš. Jaká jest jen potřeba té novoty ? Studium
novarum rerum, nec eruditis nec rudibus probatur; maxime dum nulla cogit necessitas;1288 leč
propter Videte, jako někteří říkají, Nos poma natamus.1289
Takţ podobně i to slovo christianus nic nám nedá nového čehoţ bychom prvé neměli.
Větší moudrosti jiţ nam vyslovil Philomát? Nesloveme prej baptismiani ale christiani, protoţ
ne křesťané ale krystyanové nazývejme se. Viděti jest, ţe Philomat nepomněl na to co Pán
praví, příkladně mluvě o pannách moudrých a nemoudrých kteréţ oboje však byly panny. 1290
Milý brátr, byť ti toliko měli to slavné (jiţ poctivé, někdy za prvotní církve velmi potupné?
podobně jako nyní bratr a sestra, ale s nebezpečenstvím větším spojené) jméno míti kdeţ
mají ducha Krystova, |(159a) Krystu slouţí, Krysta následují etc., coť by neširoce vznělo;
nebo sám Pán praví, ţe řídcí sou kteříţ se skrze těsnou bránu protiskli, a úzkou stezku nalezše,
po ní jdou.1291
A co by tomu ti řekli kteříţcccxciii nenásledují Krysta, světu slouţí, cejch šelmy
přijali,1292 pod pláštěm šarlatovým1293 se chovají, t. ouřady od něho majíce a podle nich
opatření1294 etc.; ty řku co by řekli, kdyby slouti musili ne krystyanové ale papeţianové,
protikrystové, světosluţebníci,cccxciv clerici, losníci,cccxcv totiţ ti jimţ se los neb díl
alarum succisis, pueris praebet ludibrio. Ingemens corvus secum ait; Hei, mihi! Priùs aquillam me esse putavi:
nunc verò me corvum esse gognosco. – Humiles non debent potentes ambitiosè imitari.―
1281
»důstojnosti«
1282
»Podobně jako i Livius vyslovuje slova punská [tj. pozdně fénická] a syrská [tj. aramejská] Hannibal,
Amilcar, Hanno atd.« ▪ Titus Livius (59 př. Kr. – 17 po Kr.), římský historik, autor monumentálních dějin
Římské říše Ab Urbe Condita Libri, polatinšťoval semitská jména Kartaginců: -nb،l → Hannibal, -mlqrt →
Hamilcar, (-)annôn → Hanno
1283
Mt 4,10
1284
»dopustil se archaismu«
1285
»zdvojujíce první písmeno«
1286
jde zde o grafickou reduplikaci Sſatanáſſi
1287
srov. fol. 262b
1288
»Snahu o novoty nelze schvalovat ani u učených, ani u prostých, zejména nevede-li k tomu ţádná naléhavá
nezbytnost;«
1289
»kvůli „Hleďte,― jak někteří říkají, „[jak pěkně] my jablka plujeme.―«; srov. Friedrich Dedekind, Grobianus
(1549); tak volají „jablka― koňských kobliţek, kdyţ plují v potoce se skutečnými jablky, které déšť shodil ze
stromů; viz také fol. 219a
1290
srov. Mt 25,1-12
1291
srov. 7,13
1292
»přijali znamení šelmy«; srov. Zj 16,2: „na lidi označené znamením dravé šelmy a klekající před jejím
obrazem.―
1293
tj. rudým pláštěm kardinála (podle tradice je to barva krve, neboť kardinál má za víru krev prolít i zemřít)
1294
»zabezpečení, hmotně zajištění«
v dědictvícccxcvi Ukřiţovaného neb v očiţně1295 svatého Petra, t. v římském obroku1296 dostal,
kteříţ i koupiti i prodati mohou a pravo mají.1297 Milý Filonýku (mám říci Filomáte)1298 nevím
jak by i ty sám ostál,1299 a jakť bychom tě také pokřtili.cccxcvii Ale toto hle kdyţ sloveme
křesťané, jakţs řekl, od toho ţe jsme a jsou pokřtěnicccxcviii (a to ve jménu Krystovu, a v něj se
oblékli,1300 skrze křestcccxcix s ním na smrt pohřbeni), i jiţ pak buď toho v nás pravda vnitřní
(jíţ vy, kněţí římského svěcení, nemnoho vyhledáváte)cd nebo nebuď, předce my můţemecdi
všickni křesťanécdii nazýváni býti.
Ano i Erazmus v své paraphrasi na 1. kap<itolu> s<vatého> Mat<ouše>1301 dí: A baptismo censetur |(159b) Christianus;1302 coţ Vartovský1303 vyloţil takto: Hned po křtu drţí se
člověkcdiii za křesťana.
A protoţ ty milý brátr pomlč s tím slovem christianus, a s vyhledaváním pravého
původu, ovšem pravdy, toho slova, nechceš-li spolu s námi za sektáře počítán, i od tobě
podobných, býti. Jiníťcdiv sou s tím v světě nemnoho získali, ani jaké cti obdrţeli, ti totiţ kteříţ
čistécdv od nečistého oddělovali, a ať příkladně dím, hromadu pšenice, v níţ někde i koukole
některé zrnko se nalézá, od hromady koukole, v níţ také zrno některé pšenice se spatřuje,
dělili, a jedno za lepší neţli druhé míti chtěli;1304 na tvrdoť by tobě bylo skočiti, jakoţ tak
jeden z předků tvých pověděl.cdvi t. Rokycan1305 cdvii
O tom slovu amen nepotřebí mnoho mtuviti.Ví se ţe jest ţidovské,cdviii ví se i co v
sobě zavírá, nebo jaká jest moc jeho. Neţ to mi se nevelmi líbí, ţe ono místo l<ocus> Zjevení:
Haec dicit amen testis fidelis <et verus>cdix,1306 tak vyloţil jaks zdá mi se lehce a jako neslaně,
t. těmi dvěma slovy: právě a věrně; lépe bylo podlé mého soudu hac periphrasi uti:1307 Totoť
praví ten jenţ jest pravda svrchovaná, kterýţ má moc vše tvrditi, nybrţ jenţ |(160a) jest všech
věcí přepevný základ a pravá podstata i dokonalá pevnost, jemuţ vlastně to slovo amen
připadá; nebo čehoţ on potvrzuje, to přepevnécdx jest, a čemuţ odpírá, to hyne etc. Tak by se
drobtíček toho slova amen rozumu navrhl,1308 však coţ naposledy povědělcdxi a čím zavřel,
totiţ, abychom toho slova tak uţívali předce, jako i jiných některých, utpote1309 alleluia,
kyrieleison etc., v tom mi se dobře líbí, dobře napsal a pravdu, kteréţ sluší povoliti a ji všudy
ve všem, aţ i v těch menších věcech, velebiti. Amen.
1295
»v otčině«
»v církevním úřadě spojeném s důchodem«
1297
naráţka na Zj 13,17-18: „A nutí všechny, malé i veliké, bohaté i chudé, svobodné i otroky, aby měli na pravé
ruce nebo na čele cejch, aby nemohl kupovat ani prodávat, kdo není označen jménem té šelmy nebo číslicí jejího
jména.―
1298
slovní hříčka, při níţ se ironicky vyuţívá formy častého řeckého osobního jména  (doslovně
„milovník svárů―) v kontrastu s doslovným významem řeckého osobního jména , tj, „milovník učení―,
„ten, kdo se pídí po poznatcích―
1299
»obstál«
1300
»začali důsledně ţít podle něho«
1301
Paraphrasis in Evangelium S. Matthaei, Basilej (Frobenius) 1522; viz také fol. 201a
1302
Erasmus, Paraphrases I, str. 2
1303
Jan Vartovský z Varty (* kolem 1500 - † 1559), vzdělaný praţský měšťan, přeloţil z hebrejštiny SZ (rukopis
se nedochoval). Blahoslav odkazuje na překlad Evangelia Jeţíše Krysta, syna Boţího, podle sepsání svatého
Matouše, kteréţ Erazým Roterodamskej v latinském jazyku vydal a Jan Vartovský z Varty na český vyloţil,
Litoměřice (Dušík) 1542, Knihopis 2348
1304
srov. Mt 13,24-30.36-43
1305
Jan z Rokycan, zv. Rokycana (* po 1390 - † 1471), kazatel, volený husitský arcibiskup praţský. Usiloval o
smír s římskou církví; pro svůj kompromisní postoj se rozešel v učení i v praxi s Jednotou bratrskou.
1306
srov. Zj 3,14
1307
»uţít tohoto opisu:«
1308
»mysli připomněl«
1309
»totiţ«
1296
Aţ potud coţ mi se vidělo, pro vysvětlení, doplnění a v něčem i napravení, této kniţky
kněze Václava Filomatesa, poznamenal sem tak běţně; jako ten jenţ jinými věcmi sem
zaměstknaný, avšak vyčištění a zvelebení jazyka českého velmi ţadostivý.
Čtenáře poboţného, komuţ by se koli toto mé sepsání v ruce dostalo, velice ţádám,
aby i v těch nevelikých a neslavných věcech, coţ čte s soudem četl bedlivým; a jestliţe se kde
nětco horlivěji a touţe1310 poloţilo, neţli by se zdálo |(160b) někomu hodné, to aby v dobré
obrátil, rozpomena se i na to, ţe zaměstknáním rozličným obtíţených lidí mysl nemůţ
vţdycky způsobu ochotnosti a přívětivosti míti, ale zkormoucena lečíms jsuci, někdy i slova k
způsobu svému podobná, totiţ kormoutící a nelahodná etc. vylévá.
Konec vysvětlení Grammatyky české.|
i
napřed ] napred
česky] ceſky
iii
z]y
iv
lehkomyslným ] lehkmyſſlným
v
emendováno podle skutečného stavu v rukopise
vi
mluviti a ] mluwiti: a
vii
zvučícího ] zwucijcyho
viii
řeči ] řeci
ix
Ačť ] Ačt
x
neměli? ] neměly?
xi
přišlými ] priſſlými
xii
nedbaním ] nedpanijm
xiii
mnohá ] nemnohá opraveno podle smyslu
xiv
narodil ] rarodil
xv
ti ] ty
xvi
obyčejům ] obyčegem ve vyd. z 1533 obyčegom
xvii
vynaloţiti ] wynaloţity
xviii
tudíţ ] tudyţ
xix
království ] králoſtwj
xx
o]a
xxi
ac ] ač
xxii
Viktorýn ] Wyktoryn
xxiii
Zlattoustého ] Zlatovſkého
xxiv
mnoţství ] mnozſtwj
xxv
rozděliti ] rozdeliti
xxvi
vyvrţení ] wywřenj
xxvii
ţe ] ze
xxviii
čistou ] giſtau opraveno podle kontextu
xxix
definito ] definitio opraveno podle smyslu
xxx
supereffluentem ] superfluentem opraveno podle vydání z r. 1533 a podle Vulgáty
xxxi
copiosius ] copioſus opraveno podle kontextu
xxxii
původně byla sem vsunuta část věty z následujícího řádku, která byla pak škrtnuta: Kdeţto ſlowo propheta
wlatjně
xxxiii
kterýţ ] kterýš
xxxiv
marginálie u Hr-Jir vypuštěna
xxxv
mluvitel ] mluwytel
xxxvi
proměňoval ] proměnowal
xxxvii
prorokem ] prokem
xxxviii
jinak ] gynak
xxxix
Staří ] Sſtařj
ii
1310
»prudčeji, tvrději«
xl
vivi ] uui
dopouštěje ] dopauſſtěgj opraveno podle kontextu
xlii
aliis ] alis
xliii
sacerdotum ] sacerdatum
xliv
míní ] njnj
xlv
ův za ů ] .w za .u. opraveno podle vydání z r. 1533
xlvi
hříchův ] hrijchuw
xlvii
genitivus ] generis opraveno podle smyslu
xlviii
vznešenější ] rozneſſeněyſſj
xlix
uţívati ] vzjwati
l
zavrţenejmi ] zawřeneými
li
casus ] uſitatum, druhé | geſt nad škrtnutým textem nadepsáno caſus. a slovo geſt přepsáno na Řjkame
lii
videbitis ] uidebis
liii
sivisset ] füiſſet
liv
lv
intelligetis ] intellietis
lvi
podtrţení opraveno podle smyslu a kontextu
lvii
lviii
říkají ] rijkagij
lix
nikdy ] někdy opraveno podle smyslu
lx
ne primitivum ] ne, primitivum
lxi
smiluj ] ſmylug
lxii
milujme ] mylugme
lxiii
primitivi ] primitvi
lxiv
řecky ] čeſky opraveno podle kontextu
lxv
nikdy ] někdy opraveno podle smyslu
lxvi
nepamatujete ] nepamatugte opraveno podle kontextu a vyd. 1533
lxvii
měl ] mel
lxviii
kdyby ] kdybi
lxix
emendováno podle vydání z r. 1533
lxx
ego ] age
lxxi
mrzutější ] mrzutegſſj
lxxii
Neţ ] Nez
lxxiii
cum ] um
lxxiv
protoţ ] protoz
lxxv
nezateňoval ] nezatenowal
lxxvi
přihrne ] ſchrne rukou prvního písaře nadepsáno přihrne
lxxvii
Aegiptii ] Agiptij
lxxviii
ními ] nijm
lxxix
lxxx
jakoţ ] gakoz
lxxxi
povědění ] powědenj
lxxxii
jeho, takto ] geho takto
lxxxiii
tuť ] tut
lxxxiv
kterýţ ] kterýz
lxxxv
vlastně ] wlaſtne
lxxxvi
jednostejně ] gednoſtegne
lxxxvii
rozdíl ] wzdjl
lxxxviii
jsme, ] gſme;
lxxxix
o nichţ ] onichz
xc
ţádosti ] ţádoſti, t, takowau mame ţádoſt,
xci
vpojili ] wpokogili
xcii
ţadostí ] ţiadoſti
xciii
vyloţil-li by ] wylloţilliby
xciv
odepřela ] odepřel opraveno podle vydání z r. 1533
xcv
ustydíť ] vſtydijt
xcvi
emendováno podle smyslu a kontextu
xcvii
xcviii
nemůţ ] nemůz
xli
xcix
emendováno podle kontextu
emendováno podle kontextu
ci
kdeţ ] kdez
cii
ciii
podvrátili, ne ] podwrátili ne
civ
věc ] wěč
cv
meus ] tuus opraveno podle smyslu
cvi
totiţ ] totiţ| totiţ
cvii
ratolestmi ] ratoleſtmy
cviii
podvrátili ] Pod wratily
cix
in margine připsáno cizí rukou: Sic ibi. Sed debebat eẽ: Angel. (u Hr-Jir vypuštěno)
cx
poloţím ] polozijm
cxi
byli, ne ] byli ne
cxii
jíţ ] gijz
cxiii
zboţí ] zbozij
cxiv
pronomen ] Pronomem
cxv
ad ] od
cxvi
ad ] od
cxvii
ad ] od
cxviii
sem ji ] ſemge opraveno podle kontextu
cxix
špatnější ] ſſpatnegſſj
cxx
jejích ] gegich opraveno podle kontextu
cxxi
při těch ] pritěch
cxxii
ambiguitas ] Ambignitas
cxxiii
Nechať ] Nechat
cxxiv
klaněti ] klaneti
cxxv
Posvěť ] Poſvět
cxxvi
eius ] tuus opraveno podle vyd. 1533
cxxvii
jimiţ ] gimiz
cxxviii
Panně ] Paně
cxxix
totiţ toho mladence ] to|tiz, toho mlandence
cxxx
při tom ] pritom
cxxxi
nás ] was opraveno podle kontextu
cxxxii
Peccaverunt ] Pecauerunt
cxxxiii
nepřátelom ] nepřátelam
cxxxiv
říci ] ſt řycy , přepsáno na řjcy ,
cxxxv
řečí ] řecij
cxxxvi
k vyloţení ] kwiloţenj
cxxxvii
protoţ ] protoz
cxxxviii
Protoţ ] Protoz
cxxxix
obecném ] obeceném
cxl
přišel ] priſſel
cxli
někteří ] některij
cxlii
muţí ] muzij
cxliii
někteří ] některij
cxliv
quaedam ] quadam
cxlv
quoddam ] quodam
cxlvi
vykladána, velmi ] wykladána; welmi
cxlvii
circumlocutionem ] circumlocationem
cxlviii
přišel ] priſſel
cxlix
dělá, jaks ] dělá; gaks
cl
příjemné. ] prjgemné. následující text aţ po tam ineptis phrasibus uti. Tak u Hr-Jir vypuštěn
cli
co příliš … říkají vůbec u Hr-Jir vypuštěno
clii
Epicurei ] Epicurti
cliii
činiti ] ciniti
cliv
kdeţ ] kdez
clv
krev ] ,Které, opraveno podle kontextu
clvi
a téţ ť ] a téţ ,T
clvii
Gzele, vydán ] Gzele wydán
c
clviii
Ţe na konci … disputandi. u Hr-Jir vypuštěno
všecko ] wſſěcko
clx
raději ] radegi
clxi
aurium ] arium
clxii
euphonia ] enphonia
clxiii
coţ ] coz
clxiv
vykladači personis ] wykladači, personis
clxv
succides ] suicides
clxvi
někdy inanimatis et irrationalibus ] někdy, inanimitis et irationalibus
clxvii
eum ] eam opraveno podle kontextu
clxviii
bychť ] bycht
clxix
milujme ] milůgeme opraveno podle textu v Kanc. J. Roha
clxx
přítomnou ] prijtomnau
clxxi
kdyţ ] kdyz
clxxii
clxxiii
Dimittere ] Demittere
clxxiv
posvěť ] poſwět
clxxv
čísla ] cijſla
clxxvi
ţe ] ze
clxxvii
poloţím ] polozijm
clxxviii
maličko ] malicko
clxxix
clxxx
pěkněji ] pěknegi
clxxxi
všecku ] wſſěcku
clxxxii
de ] do
clxxxiii
běţí ] bězij
clxxxiv
vetché ] wetchce
clxxxv
clxxxvi
můţeš ] muţěš
clxxxvii
těm ] tem
clxxxviii
jimiţ ] giniz
clxxxix
jiţ ] giz
cxc
ius ] uis opraveno podle Horatia
cxci
jakoţť ] gakozť
cxcii
také, ] také, přitom potřebj,
cxciii
uţitečné ] vzitečné
cxciv
římským mlátem ještě smrdících u Hr-Jir vypuštěno
cxcv
Jinochu kazujiť ] Ge|nochu kazugit
cxcvi
sluţebníci, ] ſluzebnjcy
cxcvii
Item: Prvá … Petra u Hr-Jir vypuštěno
cxcviii
uţívati ] vzijwati
cxcix
dím: Nevím ] djm Newjm
cc
ţidovských ] Zidowſkých
cci
bok, ruce ] bok ruce
ccii
nepametí ] ne | pameti
cciii
Slepíť ] Sle|pijt
cciv
kteří ] kterij
ccv
audivistis ] audiuſtis
ccvi
Kteříţ ] Kterijţ
ccvii
euphoniam ] eop|honiā
ccviii
regi Amorrheorum, ] regi: Amorrheorum
ccix
Iudaeorum ] Iudeorum
ccx
těch ] tieh
ccxi
ccxii
super ] supper
ccxiii
řeč ] reč
ccxiv
Jiţť ] Giţt
ccxv
přidáš ] pridáš
ccxvi
příkladu ] prjkla|du
clix
ccxvii
přišli, vzali ]
vyloţili bychom ] wylozilibychom
ccxix
jiţ ] giz
ccxx
28 C ] 28. s.
ccxxi
Chtěl-li ] Chtěli
ccxxii
češtiny ] ceſſtiny
ccxxiii
ţe ] ze
ccxxiv
učiň ] včin
ccxxv
učiní ] vcinj
ccxxvi
eum ] cum opraveno podle kontextu a biblického textu
ccxxvii
ccxxviii
přísnost ] přijſtnoſt
ccxxix
Majíť ] Magijt
ccxxx
pověděl ] powědel
ccxxxi
přijdiţ, budiţ, ] přigdiz,| budiz,
ccxxxii
učiňţ ] včinţ; včinţ,
ccxxxiii
ţeno ] ţieno
ccxxxiv
ţádná ] zádna
ccxxxv
Velmiť ] Wel|mit
ccxxxvi
řeči ] řeci
ccxxxvii
nepiš ] nepis
ccxxxviii
uţívali ] vzijwali
ccxxxix
ne s sebou. ] ne,| stebau. opraveno podle smyslu
ccxl
tertiae ] tertae
ccxli
secum ] Secum cum ſuppoſito et appoſito ita conſtruitur, quod non,
ccxlii
oněm ] oném
ccxliii
filium ] flium
ccxliv
ccxlv
Čistší ] Ciſtſſj
ccxlvi
překladače ] překladace
ccxlvii
počne u Hr-Jir vypuštěno
ccxlviii
tě to ] této
ccxlix
předkladačům ] předklad|čům
ccl
kteráţ by ] kterázby
ccli
slouţila ] ſlauzila
cclii
lehkomyslnými ] lechkomyſlnými c přeškrtnuto
ccliii
uţívání ] vzjwánj
ccliv
jeho ] jeho m
cclv
příslušně to ] přjſluſſně, to
cclvi
vlastnější ] wlaſtneyſſj
cclvii
přijde ] prigde
cclviii
mělo ] měla
cclix
připomenul ] pripomenul
cclx
poloţivše ] poloziw|ſſe
cclxi
Graecorum ] Graeorū
cclxii
emendováno podle smyslu
cclxiii
ne, neznámť ho ] Nene, známť ho opraveno podle smyslu a kontextu
cclxiv
Hananias ] Honanias
cclxv
ţe ] ţie
cclxvi
Si ] Se
cclxvii
neb ] nebo
cclxviii
nečiní ] necijnij
cclxix
činí ] cinij
cclxx
času ] čiaſu
cclxxi
příčiny ] přijciny
cclxxii
o čemţ ] ocemţ
cclxxiii
cum ] eū
cclxxiv
interrogantem ] interogan|tem
cclxxv
neníť ] nenijt
ccxviii
cclxxvi
stvořuji tmy, ] ſtwo|rugi tray, přepisováno, škrtnuto a nadepsáno tray,
a neb ] a neb, Budeſſliţ mocy toho doweſti etc.
cclxxviii
předloţil ] předlozil
cclxxix
Aufugit ] Anfugit
cclxxx
eleganter ] eloganter
cclxxxi
linguae ] linquae
cclxxxii
essemus. ] ceſēus. eſsemus.
cclxxxiii
činil ] cinil
cclxxxiv
emendováno podle biblického textu
cclxxxv
pouštějí ] pauſſtegj
cclxxxvi
Jeţíš ] Gezjß
cclxxxvii
jiţ ] giz
cclxxxviii
neţli ] nezli
cclxxxix
Chvalmeţ ] Chwalmez
ccxc
zadní ] ţadnj
ccxci
inepte ] nepte
ccxcii
opineretur ] opinaretur
ccxciii
ignaviam ] ignaniam
ccxciv
ccxcv
Otáţiť ] Otţit
ccxcvi
a neb vzkříšen ] a nebo wzkrjſſen litera o radována
ccxcvii
řecké ] recké
ccxcviii
obyčejem ] običegem
ccxcix
tehdy. ] Tehy Tehdy.
ccc
buďto, ] Buď|to, ſkrze,
ccci
bedlivě ] bedivě
cccii
nesnadně ] neſnadné
ccciii
lidé mluví ] lidé, mluwj
ccciv
v běţném ] wbězném
cccv
váši ] náſſi opraveno podle vyd. z r. 1533
cccvi
při číslování folií rukopisu vynecháno číslo 139
cccvii
zástupy ] zaſtupj
cccviii
velmi ] velmy
cccix
ibi ] ubi
cccx
vyloţil ] wylozil
cccxi
vyloţiti ] wyloziti
cccxii
vyloţil ] wylozil
cccxiii
totiţ ] totiz
cccxiv
in terram ] interam
cccxv
de viris ] diuiris
cccxvi
tertii ] tretij
cccxvii
uţíváno ] vzjwáno
cccxviii
latíně ] latjne
cccxix
ač ] ac
cccxx
eum ] eam
cccxxi
Bychť byl ] Bycht, Byl
cccxxii
neříkej ] nerijkey
cccxxiii
příčiny ] přijciny
cccxxiv
býti ] býtj
cccxxv
neţli ] něţli
cccxxvi
 ] 
cccxxvii
českého, šetřiv ] čeſkého ſſetřiv
cccxxviii
v řečtině ] w Řectině
cccxxix
caro ] coro
cccxxx
slovce ] ſlowče
cccxxxi
Jeţíše ] Gezjſſe
cccxxxii
Ţádný ] Ţiadný
cccxxxiii
peccatorum ] pecatorum
cccxxxiv
neb ] něbo litera o škrtnuta
cclxxvii
cccxxxv
příčinu ] prjčinu
příčinu ] přjčjnu
cccxxxvii
hříchův, aby ] hrij|chůw aby
cccxxxviii
čiňte ] činte
cccxxxix
dostatečnou ] doſtatecţnau
cccxl
náleţí … kteráţ u Hr-Jir vypuštěno
cccxli
Neţ tomuť … hominibus u Hr-Jir vypuštěno
cccxlii
spolu s mšaři u Hr-Jir vypuštěno
cccxliii
Accesserunt ] Acce serunt
cccxliv
noh ] noch přepsáno na noh
cccxlv
místě ] mjstie
cccxlvi
cccxlvii
maličké ] malické
cccxlviii
cccxlix
nebuď, ] nebuď q Nebo wly| weliky rozdjl býwa mezy přidánjm té litery, jedné neb druhé kſlowu q
cccl
proměňuje ] proměnuge
cccli
příklad ] przjklad
ccclii
editionis ] aditionis
cccliii
eis ] ei opraveno podle Vulgáty
cccliv
verbo etc.; percussit ] verbo etc percusſit nadepsáno percuſsit
ccclv
příčiny ] přjciny
ccclvi
s těţkem ] stězkem
ccclvii
o sobě ] oſobie
ccclviii
mně se ] mneſe
ccclix
evolat u Hr-Jir vypuštěno
ccclx
snadnější ] ſnadneyſſj
ccclxi
pilně komáry ] pilne komory
ccclxii
Interiectionibus ] Interiectionbus
ccclxiii
učiním ] vcinijm
ccclxiv
nastojte ] Neſtoyte opraveno podle vyd. z r. 1533
ccclxv
rušíš ] ruſſjs
ccclxvi
ocetl? ] ocetl? nadepsáno ocetl
ccclxvii
staročeské ] ſtoročeſké
ccclxviii
běda ] Bieda
ccclxix
Heu ] Hei
ccclxx
mně ] mne
ccclxxi
ţidovském ] zidowſkém
ccclxxii
Erazmus dí ] Erazmuzdj
ccclxxiii
jako ] geho
ccclxxiv
náš ] náš, Tento toť geſt Kral
ccclxxv
šťastného ] ſſtiaſtného
ccclxxvi
předkladají ] přēkladagj
ccclxxvii
z řečtiny ] z Řectiny
ccclxxviii
proměnění ] proměnenij
ccclxxix
ţe ] ţie
ccclxxx
latíně ] Latijné
ccclxxxi
Němci ] Niemcy
ccclxxxii
Krystian ] Krystian
ccclxxxiii
svědek ] ſwědel
ccclxxxiv
uţitečná ] vzitečná
ccclxxxv
Páně ] Páne
ccclxxxvi
kteréţ ] které|hoţ
ccclxxxvii
Na popravách … ne kazateli etc. u Hr-Jir vypuštěno
ccclxxxviii
Item u Hr-Jir vypuštěno
ccclxxxix
Modo absit … slušnosti šetřiti. u Hr-Jir vypuštěno
cccxc
zvykli ] zwikly
cccxci
kněţí u Hr-Jir vypuštěno
cccxcii
obyčeji, ale ] obyčegi ale
cccxciii
kteříţ ] kteřjz
cccxxxvi
cccxciv
světosluţebníci ] ſwětłoſłuţebnjcy opraveno podle smyslu
losníci, ] Loſnjcy, tit
cccxcvi
v dědictví ] wdedictwj
cccxcvii
Milý brátr [fol. 158b] … pokřtili. u Hr-Jir vypuštěno
cccxcviii
pokřtěni ] pokrtěni
cccxcix
křest ] kréſt
cd
jíţ vy … vyhledáváte u Hr-Jir vypuštěno
cdi
můţeme ] můzeme
cdii
křesťané ] Krěstiané
cdiii
člověk ] clowěk
cdiv
Jiníť ] Ginjt
cdv
kteříţ čisté ] kteřjz ciſté
cdvi
A protoţ … pověděl. u Hr-Jir vypuštěno
cdvii
cdviii
ţidovské ] zidowſké
cdix
emendováno podle kontextu a podle Vulgáty
cdx
přepevné ] prepewné
cdxi
pověděl ] powědel
cccxcv

Kaţdému upřímému čtenáři kněz Václav Philomates z Jindřichova

Transkript

Podobné dokumenty

Declarací

Přidání některých věcí k Grammatyce české příhodných: Tomu, kdoţ

12. 7. 2012 - Institute of Mathematics

O původu JB_PDF

Katechismus o učeních rozdílu církve evangelické a římsko