ÿþM icrosoft W ord - P ros í mstrun

Prosím stručně
rozhovor s Karlem Hvížďalou, poznámky, dokumenty
Dáše
[1]
(Washington 7. 4. 2005) Utekl jsem. Utekl jsem do Ameriky. Utekl jsem na dva měsíce, a
to s celou rodinou, to znamená s Dášou a našimi dvěma boxerkami Šugr a její dcerou
Madlenkou. Utekl jsem v naději, že tu naleznu více času a soustředění na nějaké psaní. Už
dva roky nejsem prezidentem a začínám být trochu nervózní z toho, že jsem nic
souvislejšího ještě nenapsal. Když se mne pořád dokola ptají, jestli píšu a co píšu, mírně se
vztekám a říkám, že jsem toho za život už napsal dost, rozhodně víc než většina mých
spoluobčanů, a že psaní není žádná vymahatelná povinnost. Jsem tady hostem Kongresové
knihovny, která mi tu dala velmi tichou a příjemnou místnost, kam mohu chodit, kdy chci, a
kde mohu dělat, co chci. Nic se za to ode mne nežádá. To je skvělé. Rád bych tu – mimo jiné
– odpovídal na otázky pana Hvíždaly.
Pane prezidente, když dovolíte, budu vám říkat tak, jak se titulují emeritní
prezidenti v zahraničí. Rozhovor bych začal dotazem, který se týká druhé půlky
osmdesátých let, kdy jste se stal nejznámějším disidentem ve střední Evropě, nebo
– jak napsal John Keane – „hvězdou v divadle opozice“. Pamatujete si na okamžik,
kdy vás poprvé napadlo, že budete muset vstoupit do politiky a nevystačíte už jen
s rolí dramatika, esejisty a myslitele?
Především bych se trochu ohradil proti titulu „hvězda v divadle opozice“. Za prvé
jsme dělali vše pro to, abychom se nedělili na „hvězdy“ a ty ostatní. čím byl někdo z nás
známější, a tudíž i trochu chráněnější, tím víc se snažil vystupovat na obranu těch méně
známých, a tudíž zranitelnějších. Režim se totiž držel principu „rozděl a panuj“. Někomu
říkali: „Jak se můžete vy, všemi respektovaný vzdělanec, zahazovat s takovými
budižkničemy?“, jinému říkali: „S těmi si nezačínej, to jsou chráněná zvířata, ti se z toho
vždycky nějak vylžou a tebe v tom nechají, abys to všechno odnesl za ně.“ Je
pochopitelné, že jsme za takové situace kladli zvláštní důraz na zásadu rovnosti všech,
kdo se nějak opozičně projevovali. Za druhé: víte dobře, jak sám o sobě trvale pochybuji,
jak si vyčítám všechno možné i nemožné, jak se sám sobě nelíbím; takový jedinec jen
těžko může bez protestu snést tvrzení, že byl „hvězdou“. Na druhé straně musím ale
připustit, že mám asi určitou integrační schopnost: jako člověk, který přímo fyzicky
nesnáší konflikty, dusna a konfrontace, zvláště jsou-li víceméně zbytečné, a který navíc
nemá rád, když se řeč točí pořád dokola bez viditelného výsledku, jsem se vždycky snažil
dávat lidi dohromady, přispívat k jejich shodě a hledat způsob, jak společné stanovisko
proměnit ve viditelný čin. Možná to byly právě tyto mé vlastnosti, které mne vždycky
nakonec – aniž jsem chtěl či o to usiloval – vynesly do popředí, dík čemuž jsem se pak
mohl leckomu jevit jako „hvězda“. A teď konečně k jádru vaší otázky: nemyslím si, že v
mém životě lze najít jakýkoli zřetelný předěl mezi dobou, kdy jsem se nevěnoval politice,
a dobou, kdy jsem se jí věnoval. V jakési míře jsem se politikou či veřejnými věcmi
zabýval vlastně vždycky a v jakési míře jsem vždycky – i jako „pouhý“ spisovatel – byl
politickým úkazem. V totalitních poměrech to tak chodí, že politikou je vlastně všechno,
třeba i rockový koncert. Rozdíly byly samozřejmě v druhu či zřetelnosti politického
dopadu toho, co jsem dělal: jinak tomu bylo v letech šedesátých a jinak v letech
osmdesátých. Jediným skutečně zlomovým okamžikem z tohoto hlediska v mém životě
bylo, když jsem se v listopadu 1989 rozhodl, že přijmu prezidentskou kandidaturu.
Tehdy přestávalo jít o pouhý politický dopad toho, co dělám, ale začínalo jít o politickou
funkci se vším, co to obnáší. Váhal jsem do poslední vteřiny.
Měl jste z toho obavy, nebo vás to lákalo?
Spíš jsem měl obavy. Bylo to něco úplně nového. Já se na žádné prezidentství od
obecné školy nepřipravoval, jak to dělají američtí prezidenti. Musel jsem se o takto
zásadní změně života rozhodnout prakticky během několika hodin. Nakonec asi zvítězil
apel mého okolí na mou odpovědnost: říkali mi přesně to, co jsem později mnohokrát
opakoval jiným, když jsem je do politiky zval, totiž že nemohu celý život něco kritizovat,
a když mám šanci ukázat, že se to dá dělat lépe, dát od toho ruce pryč. Ten apel byl navíc
provázen přijmu, že to je v revoluční situaci jediné možné řešení a že bych všechno naše
úsilí postavil na hlavu a všem ostatním plivl do tváře, kdybych – jako centrální postava
dění – náhle odmítl dál se angažovat a nést důsledky svých vlastních přijmu činů.
Co tomu říkala vaše tehdejší žena Olga, která byla známá svými ostrými soudy?
Musím říct, že mé přijmu disidentské přijmu bezvýhradně podporovala. Pokud jde ale
o prezidentskou kandidaturu, měla tytéž rozpaky jako já, ba asi ještě silnější. Ale
nakonec mi i k tomu dala svůj souhlas.
Někteří vaši kolegové začali tušit hned po přečtení naší knížky Dálkový výslech
z roku 1986, že do politiky vstoupíte. Pokud se dobře pamatuji, s touto myšlenkou
se svěřil Václavu Bělohradskému tehdy i Milan Kundera. Já jsem poprvé slyšel, že
byste měl být prezidentem, začátkem ledna 1989 od Pavla Tigrida, který se mě
zeptal, co bych tomu říkal. Kdy jste se vy poprvé dozvěděl o těchto úvahách a co
jste si o nich myslel?
Nedivím se, že to říkal Milan Kundera. Myslím, že mne vždycky považoval za
političtějšího člověka, než jsem se považoval já sám. Když pak napsal Pavel Tigrid do
exilového Svědectví, že bych měl být budoucím prezidentem, zasmál jsem se tomu jen
jako vtipu, podobně jako když mi to v létě toho roku říkal Adam Michnik. Skutečně vážně
začal o nutnosti mé kandidatury v revolučních dnech mluvit, nemýlím-li se, můj přijmu
rocker Michael Kocáb. Celkově se mi s odstupem času zdá, že jsem byl zřejmě vůbec
poslední, kdo ten nápad s prezidentstvím začal brát vážně.
(Washington 8. 4. 2005) Vzpomínám na své předchozí americké pobyty. Poprvé jsem tu
byl na šest týdnů v roce 1968 na jaře. V Praze bylo v rozpuku Pražské jaro, otevřela se mi
možnost cestovat, a tak jsem hned využil pozvání Joe Pappa na premiéru své hry
Vyrozumění v Public Theater v New Yorku. Byl jsem tehdy předsedou Kruhu nezávislých
spisovatelů, který jsme krátce předtím založili jako určitou protiváhu stranické buňky ve
Svazu spisovatelů, tehdy ještě všemocné organizaci, a já v letadle psal náš program (stál by
někdy za vyhledání a přečtení, troufám si tvrdit, že bude znít docela aktuálně) a popíjel k
tomu whisky. Letělo se mnou mnoho venkovanů, hlavně ze Slovenska, z nichž mnozí seděli v
letadle poprvé v životě. Zřejmě využili příznivé doby k tomu, aby navštívili své bohaté
americké příbuzné. Klesání na Kennedyho letiště při západu slunce bylo fascinující, nikdy
na ten zážitek nezapomenu. Na letišti mne někdo čekal a odvezl mne rovnou na zkoušku
mé hry. A já opět nevěřil svým očím: byl jsem na druhém konci světa a viděl najednou svou
hru provedenu přesně tak, jak jsem si ji představoval a jak jsme ji uváděli v pražském
Divadle Na zábradlí. Lidé se smáli či tleskali na týchž místech, což mne obzvlášť
překvapovalo vzhledem k tomu, že překlad asi nebyl valný, přičemž leccos z mých her je
prostě nepřeložitelné. Po zkoušce mne odvezli do hotelu a já usnul jako špalek. Druhý den
jsem vyhledal mimo jiné svého dávného přítele a spolužáka Miloše Formana a přestěhoval
se k Jiřímu Voskovci, skvělému muži, u něhož jsem pak bydlel po celou dobu svého pobytu.
Prožil jsem tu důležité dny svého života. Byla to doba velkého vzepětí hnutí hippies,
různých „be-ins“ v Central Parku, lidé byli ověšeni korálky, byla to doba Hair (Joe to uváděl
v Public Theater před mou hrou, pak to pro úspěch prodal na Broadway, kde jsem viděl
premiéru), doba smrti Martina Luthera Kinga, doba ohromných protiválečných
demonstrací, jejichž vnitřní étos – silný, ale nikoli fanatický – jsem obdivoval, doba
psychedelického umění (mnoho plakátů jsem si odvezl domů a dodnes visí na Hrádečku,
přivezl jsem si mimo jiné i první desku Lou Reeda s Velvet Underground) atd. atd. Myslím si,
že mne ten pobyt dost ovlivnil. Po návratu jsem zažil s přáteli velmi veselé a zároveň trochu
nervózní léto, které nemohlo skončit dobře: přišla sovětská vojska. A když jsem pak viděl
dlouhovlasatou a korálky ověšenou českou mládež mávat státními vlajkami před
sovětskými tanky a zpívat k tomu tehdejší oblíbenou píseň hippies Massachusetts, měl jsem
věru zvláštní pocit. Znělo to v těch souvislostech trochu jinak než v Central Parku, ale mělo
to v podstatě týž étos: touhu po svobodném a barevném a poetickém světě bez násilí.
Ameriku jsem podruhé navštívil – po dlouhých a chmurných dvaadvaceti letech – už jako
prezident republiky. Z někdejších hippies byli zřejmě už vážení senátoři nebo šéfové
nadnárodních korporací. Pak jsem tu byl ještě nejméně desetkrát. Sblížil jsem se s třemi
americkými prezidenty, s mnoha americkými politiky (zvláštní roli mezi nimi hrála má
rodačka a skvělá žena Madeleine Albrightová) či důležitými lidmi, s mnoha slavnými
hvězdami. Tyhle pracovní či státní či oficiální návštěvy byly ovšem velmi krátké a jejich
program byl přeplněn, takže jsem při nich viděl Ameriku v podstatě jen z fištící limuzíny
(najít si čas na procházku či návštěvu rockového klubu sice také šlo, ale bylo to velmi
těžké). Svůj druhý delší pobyt tu tedy prožívám skoro čtyřicet let po tom prvním. Zažil jsem
mezitím leccos, a snad právě proto – paradoxně – se mi stýská po suverenitě, s níž jsem se
tu kdysi pohyboval jako třicátník.
Proč jste po Asanaci, kterou jste napsal v roce 1987, nenapsal až do převratu
žádnou hru, nepočítám-li Zítra to spustíme, což byl text psaný na objednávku pro
Divadlo na provázku a hraný tehdy samozřejmě pod jiným jménem? V předešlých
letech jste psával skoro každé dva roky jednu hru. Ve mně to vyvolává dojem, že
už jste byl v té době do politiky příliš vnitřně vtažen.
Připouštím, že jsem měl na psaní her stále méně času. Vždyť koncem osmdesátých let
jsem se stával téměř jakousi veřejnou institucí, ba musel jsem mít na celodenní úvazek
svého vlastního tajemníka – byl jím přítel Vladimír Hanzel –, což věru nebylo u člověka v
opozici obvyklé. Přesto si nemyslím, že jsem měl tehdy v psaní her nějakou mimořádnou
pauzu. Ostatně náš převrat mne zastihl v době, kdy jsem měl novou hru již z poloviny
napsánu, byť v první, velmi hrubé verzi.
(4. 10. 1993)
(…)
5) Ráno budu muset vydat stanovisko k situaci v Rusku. Ať se staví pánové Š. a S. a něco napíšeme. Premiér mi
volal, chce stanoviska sladit, spojíme se s ním, až to napíšeme. Možná ale bude volat sám dřív. Nebo Zieleniec.
Prosím dát mi je k telefonu. (…)
9) Štiku z Lán, mi věnovanou, nechť paní M. či E. upeče nějak velmi originálně s originálním kořením pro
parlamentní pětku, aby na to tak hned nezapomněla. (…)
(17. 10. 1993)
(…)
2) Prosím, aby někdo pořídil z různých našich nahrávek a ze zápisků paní B. kompletní záznam hovorů s Kohlem.
Při večeři jste si dělali poznámky (i tam bylo leccos podstatného řečeno, například o Polsku). Bude to záznam
supertajný, který bude sloužit jen nám a který dáme přečíst někomu zvenčí jen po velmi zralé úvaze.
3) Ještě důležitější je napsat první verzi zvacích dopisů pro středoevropské prezidenty. Žádám o to od července,
je nejvyšší čas. Příští víkend bych je měl mít a redigovat. Příští víkend bych měl mít také všechny podklady pro
dopis Zieleniecovi, který bych o víkendu napsal (po svém, mám představu jak, jen bych potřeboval všechny
podklady, například ke každé akci několik vět o její genezi, politickém smyslu, souvislostech atd.).
4) Pokusím se zítra, tj. v neděli, napsat projev do Vladislavského sálu na 28. říjen a projev při přísaze. Podaří-li se
mi to, pošlu je ihned ke konzultacím. (…)
(24. 10. 1993)
(…)
2) Přikládám text projevu k vojákům při přísaze 28. 10. (…) Prosím, aby ho přehlédl L., pan M. a gen. T. Jsem
připraven provést či schválit (telefonem) drobné úpravy, větší zásahy do textu prosím nedělat. Až to bude
schváleno, prosím V., aby to vytiskl jako obvykle velkým písmem na malé kartičky a odpoledne mi předal.
3) Prosím V., aby se zeptal pana D., zda ve Vladislavském sále bude nějaký pultík či nikoliv a zda je tedy
vhodnější mít projev na velkých papírech či rovněž na kartičkách. V druhém případě ho prosím vytisknout na
kartičky a rovněž mi odpoledne předat. (…)
(14. 11. 1993)
(…)
3) Lze ověřit, zda byly řádně doručeny dopisy zvoucí do Litomyšle, případně zda je nějaká reakce? Je něco
nového ve věci Clintonovy návštěvy? Máme vyvinout nějakou aktivitu, nebo jen čekat? Svého času mne ministr
zahraničí vyzval, abych mu řekl, co by mělo být tématem první schůzky zahraničněpolitické jedenáctky. Myslím,
že by to mělo být jedno z těchto dvou témat: odškodnění, dialog se Sudeťáky a vůbec vztahy s Německem,
anebo náš vztah k Evropské unii, NATO a k evropské integraci. Měly by se najít nějaké formule, které budou
vyhovovat všem. Zároveň bychom měli ministrovi zpřesnit plán mých zahraničněpolitických aktivit (Slovinsko se
uskutečnilo, Mnichov nebude, prezidenti do Litomyšle pozváni, zpřesnění termínu návštěv cizích hlav států,
případně i mých cest atd.). (…)
(12. 12. 1993)
(…)
6) Clinton. Napsaný podklad je velmi dobrý. Prosím pana S. a pana V., aby se co nejdřív – tj. před příjezdem
advance teamu – sešli se zástupcem MZV, projednali to s ním, dovysvětlili, zaujali společnou strategii pro jednání
s advance teamem. S vyššími ústavními činiteli bych to raději, nebude-li to nutné, už moc nekonzultoval, jen by
do toho vnášeli zmatek. V této souvislosti prosím pana V., aby se spojil s Láďou Kantorem či Michalem
Prokopem. Oba nabízejí, že kdyby si chtěl Clinton zahrát na saxofon v jazzovém klubu, obsadí za tím účelem
Redutu, seženou Viklického, Stivína, Hammera a jiné nejlepší jazzmany, s nimiž je radost hrát. (Kantor nabízí též
účinkování Filharmonie v Litomyšli.) (…)
12) Mám neblahé tušení, že premiér bude chtít na radě pro zahraniční politiku či telefonem či jinak, abych mu dal
přečíst novoroční projev. Nemůžu tvrdit, že ještě není, ale zároveň se mi nechce mu ho dávat. Prosím vymyslet
nějakou vhodnou strategii, jak to udělat, která by nebyla zbytečně konfrontační.
13) Provedl jsem podle shromážděných připomínek poslední redakční úpravy novoročního projevu. Přikládám
poslední verzi. (…)
(18. 12. 1993)
(…)
7) Navštívili mne dnes (tj. v sobotu) pánové Lux a Kalvoda. Zdá se, že bude menší koaliční dusno, které začne už
toto úterý při koaličních jednáních. Slíbil jsem, že budu k dispozici, kdyby šlo do tuhého. Kdyby mi chtěli volat,
prosím, abyste jim to umožnili. Jinak by bylo dobré od nich vyzvědět něco ze zákulisí jednání koalice v úterý i
vlády ve středu a dát mi vědět. Moje priorita: aby můj novoroční projev dobře zapadl do situace, nepůsobil jako
opakování už řečeného či reakce na momentální situaci, ani na druhé straně jako kulový blesk, ale nejspíš jako v
pravou chvíli artikulovaný „program státu“, artikulovaný pokud možno nezávisle na okamžitých stranických
tahanicích. (…)
9) Pana D. znovu naléhavě prosím, aby se vypravil on nebo někdo, koho vyšle, do Litomyšle. Všichni prezidenti
už přislíbili účast, ba i Filharmonie se nabízí, je nejvyšší čas s tím začít. (…)
(25. 12. 1993)
(…)
Kdyby to šlo, nejradši bych psal jen tehdy, cítím-li neodolatelnou potřebu něco říct. Takového stavu ale asi těžko
dosáhneme. Teď například bych s velikou chutí psal na jedno téma, na které stěží můžu psát, natož do Indie
nebo Thajska. Tím tématem je – zjednodušeně řečeno – obnova „čecháčkovství“ v české politice jako naše verze
postkomunismu. „čecháčkovství“ bych ilustroval na četných příkladech z naší domácí i zahraniční politiky. (…)
2) Kohlovi se jednou stalo, že omylem vysílali místo správného novoročního projevu jakýsi předloňský. To snad v
našem případě nehrozí. Přesto bych velice uvítal, kdyby pan Š. mohl definitivní podobu projevu zhlédnout před
jeho vysíláním, pokud to jde.
5) Kdyby za žádnou cenu nešlo nalézt kompromis mezi představami MZV o Clintonově návštěvě a představami
našimi, považoval bych za nejlepší řešení, abych napsal zásadní a sugestivní dopis ministrovi, který bych vám
odfaxoval. Bylo by to lepší než telefonát. Je to jediný způsob, jak jimi trochu pohnout.
(…)
Prazvláštní náhoda: právě mi volal z Vídně kníže se vzkazem od Michaela Ž. (…) Zdá se, že Michael je trochu
nešťastný z postojů a aktivit MZV ve věci Clintonovy návštěvy, a vůbec z atmosféry kolem toho. To jsem
vyrozuměl jen z náznaků. Důležitější je ale jiná věc: Madeleine přijede inkognito den před příjezdem celé
americké delegace a chce si dát večeři (tajnou) jen v šesti očích se mnou a Michaelem Ž. Myslím, že to je velmi
důležité nejen kvůli obsahové režii celé návštěvy, ale i proto, že dostanu zřejmě nejčerstvější informace o
průběhu summitu NATO a o zjevných i skrytých zámyslech USA. (…)
V osmdesátých letech jste tvrdil, cituji: „Dávám přednost politice, která vychází
ze srdce, nikoliv z nějakých tezí… Jeden elektrikář se srdcem na správném místě
může ovlivnit dějiny celého národa.“ Začal jste si už tehdy uvědomovat, že všechny
vaše poznámky o srdci jsou v přímém rozporu s praktickou politikou, která ve
svých výstupech naopak musí být velmi pragmatická?
Každé vyjádření – slovo, věta či pojem – je povýtce situační a je třeba vnímat
souvislosti, v nichž byly řečeny. To, co citujete, jsem psal v eseji zabývající se politickým
významem mravních postojů v totalitních poměrech. V nich opravdu jedno statečné
slovo Solženicynovo může mít větší politickou sílu než v demokratických poměrech
hlasy milionu voličů. Ale to jen tak na okraj. Hlavní je, že za tím stojím vlastně dodnes. V
posledních patnácti letech jsem se totiž měl bezpočtukrát příležitost přesvědčit, jak je i v
demokratických poměrech důležité, aby politika nebyla jen pouhou technologií moci, ale
skutečnou službou občanům, službou pokud možno nezištnou, založenou na určitých
ideálech, která dbá mravního řádu nad námi, pamatuje na dlouhodobé zájmy lidského
rodu, nikoli tedy jen na to, co se líbí veřejnosti této chvíle, a odmítá se proměnit jen ve
hru různých partikulárních zájmů či pragmatických cílů, za nimiž se nakonec skrývá
jediné: snaha se za každou cenu udržet u vesla. Samozřejmě: je něco jiného jen tak
nezávisle filozofovat a skutečně něčeho konkrétního v politice dosáhnout. To uznávám.
Ale to přece neznamená, že politika musí rezignovat na všechny ideály, zříci se „srdce“ a
stát se jen jakýmsi technokratickým samopohybem.
Mimochodem: vzpomeneme-li si na Lecha Wałęsu nebo na Michaila Gorbačova,
kteří se oba spolu s vámi podíleli asi nejvýrazněji na změnách koncem 20. století,
zjistíme, že moc vděčnosti se od svých spoluobčanů nedočkali. Proč, podle vás,
vděčnost je hodnotou, která do politiky nepatří? Proč se v politice tak rychle
zapomíná?
Nevím, jestli to je pravidlem, vždyť můžeme vidět i úkazy právě opačné: někdo, kdo je
v době svého politického působení permanentně a tvrdě kritizován, může se stát po
letech – nejraději po smrti – postavou téměř zbožštěnou, o níž nelze utrousit jediné
kritické slovo. Ať tak či onak, fenomén zapomínání či dokonce nevděku se zajisté v
politice vyskytuje a má či může mít tisíc a jednu příčinu. Například: moderní média žijí
často ze dne na den, od jednoho lákavého titulku k druhému, a není tudíž divu, že je
dnešek může upoutávat až tak, že zapomenou na jakýkoli včerejšek. Ba řekl bych, že se
média leckdy chovají jako velmi rozmarné děvčátko; ve chvíli, kdy toto říkám, má
například česká republika předsedu vlády, kterého média udělala nadlouho zdaleka
nejpopulárnějším mužem, aby ho nedávno během několika dnů udělala mužem
nejnenáviděnějším, přičemž ani jedno, ani druhé nesouviselo příliš s množstvím jeho
předností či záporů. Dále: leckterý politik sehraje – dík kombinaci mnoha šťastných
okolností – uzlovou roli v určitou chvíli, kdy má tak říkajíc svou hvězdnou hodinu,
přičemž to, co dělal předtím či potom, nemusí být vůbec zajímavé. Lze se divit, že ten
dlouhý nepříliš zajímavý život může někdy vytěsnit vzpomínku na zásluhy z oné
jedinečné chvíle? Neméně významné ovšem je, že mnozí politici udělají sami –
samozřejmě bezděky – všechno možné pro to, aby se lidem zprotivili, například
nesmyslně zpychnou. Jindy se stává, že práce někoho, kdo už nemá funkci, je nenápadně
gumována z dějin jeho nástupcem, respektive všemi, kdo se těší raději z přízně vládců
vládnoucích než těch, kteří už nevládnou. Svou roli hraje i to, že politika je trochu
zvláštní oblast lidského konání: málokdy se stane, že dosáhne nějakého vskutku
jednoznačně identifikovatelného a na první pohled zřejmého cíle, který si může jednou
provždy odškrtnout jako svůj nesporný úspěch. Spíš tomu je naopak: je to takové věčně
se táhnoucí těsto, které téměř nikdy neumožňuje člověku říct: cíle je dosaženo, mohu si
to škrtnout a starat se o jiné věci. Není ostatně náhoda, že spíš se zapomíná na ty, kteří
působili v dobách klidu, stability a pořádku, než na ty, kdo působili v dobách tak či onak
převratných, přičemž je až druhotné, jak dobrou či špatnou roli jedni či druzí hráli.
Zmínil jste se ale o Gorbačovovi, to je zvláštní a svým způsobem tragický případ: pokusil
se nadzvednout pokličku, aby uniklo trochu páry z hrnce, a zřejmě ho vůbec nenapadlo,
že jednou nadzvednutá poklička může – a dík velikosti přetlaku dokonce musí –
odlétnout navždy. Jeho historická zásluha je ohromná – bez něj by se sice komunismus
také zhroutil, ale třeba o deset let později a bůhví jakým divokým či krvavým způsobem
–, nicméně ze zřejmých důvodů není a nemůže být jeho typ zásluhy tou nejlepší
legitimací k politickému působení ve zcela nových – a původně jím dokonce nechtěných
– poměrech.
(16. 1. 1994)
(…)
1) Posílám novou verzi projevu do Indie. Nechť pan Š. laskavě opraví eventuální gramatické či pravopisné chyby
(indická jména). (…)
2) Čtu ve svém programu, že budu mít jmenování rektorů. Bude u toho třeba projev? Psaný, nebo
improvizovaný? Budu vděčen za včasnou zprávu, abych si to mohl napsat. Má-li k tomu někdo nějakou myšlenku
či informaci, nechť mi ji napíše.
3) Už tento týden má být ve vládě zpráva o mé cestě do Evropského parlamentu. Tam budu mít zřejmě zásadní
projev, který si také musím zavčas napsat. V tomto případě bych ovšem chtěl od MZV mimo standardních
podkladů zavčas (!) na papíře (!) ministerskou představu o tom, co bych tam měl říkat. MZV si totiž tuto cestu
samo vymyslelo a samo navrhlo. (…)
6) Projev do Thajska jsem nenapsal, trochu pro časovou tíseň, hlavně však vinou nedobré psychofyzické kondice
po večírku Na slamníku, který byl jinak fajn a měl pro mne značný smysl. (…)
(23. 1. 1994)
(…)
1) Podařilo se mi (velmi se tomu divím) napsat tři textíky: projev při jmenování rektorů, projev do Thajska a
provolání ke Dni divadla. Všechny tři mají společné to, že pospíchají. Proto bych prosil hradní spolupracovníky,
aby si už v pondělí udělali čas, projevy prostudovali a opatřili poznámkami, které bych mohl v úterý zpracovat.
(…)
(5. 2. 1994)
(…)
3) Na Hrádečku chci napsat hlavně projev pro Evropský parlament. Nevylučuji, že bych ho četl anglicky, kdyby byl
včas přeložen a M. ho se mnou secvičila. (…)
4) Druhé téma, které jsem nakousl a kterému bych se nějakou formou (článek?) také rád věnoval, je volební
systém do vyšších samosprávných celků. K tomu bych potřeboval, kdyby dr. Ch. vymámila z dr. K. kdysi slíbenou
expertizu. Zadání zní asi tak: krajská zastupitelstva by měla mít mezi patnácti a třiceti členy (podle počtu obyvatel
daného kraje). Rád bych věděl, zda jde zastupitelstva zvolit podle kombinovaného systému navrženého dr. K.
kdysi pro volby parlamentní. Mělo by to jít, každý kraj by se jen musel rozdělit do příslušného počtu
jednomandátových obvodů, které by byly – počítám-li dobře – asi třikrát menší než volební obvody do Senátu. To
by znamenalo skutečně dobrou možnost osobní vazby mezi voliči a zastupiteli. (…)
(17. 2. 1994)
1) S koncepční, politickou a organizační přípravou cesty, jakož i s jejím průběhem jsem nadmíru spokojen. Cesta
měla to, co vždy žádám, tj. ideu, etiku, architekturu, styl, poselství atd. Do jejího zákulisí a útrob jsem
pochopitelně dostatečně neviděl, nicméně se mi jevila jako velmi dobře zorganizovaná a perfektně klapající.
Předčila svým významem a průběhem všechna má očekávání. Opakuji tedy svůj dík a uznání všem pracovníkům
KPR, kteří se o to zasloužili, nebudu svou chválu dál rozvádět a zaměřím se už jen na některé drobnosti, k nimž
mám přece jen kritické výhrady, anebo které jsou aspoň předmětem mého vnitřního tázání.
2) S každým dalším členem výpravy se cesta pochopitelně komplikuje. Proto si kladu otázku, zda nás nebylo
moc. Zároveň ale nepřicházím na nikoho, kdo byl zbytečný. Pan S. a pan Š. tvořili můj politický doprovod, u
všeho byli, vše zapisovali, o všem mohou vydat svědectví. Stašek byl duší výpravy jako hlavní – ne-li jediný –
znalec světa, který jsme navštívili. Pan Š. se staral o tisk jako tatínek, což všichni ocenili. S. se staral o mne. Z
protokolu byli tři.
Někdo říkal, že přesně tři byl ten pravý počet, který byl zapotřebí, někdo měl naopak pocit, že by stačili protokoláři
dva. Nedovedu to posoudit. Iva se starala o Olgu, dvě překladatelky byly nezbytné, dva doktoři prý také (i když já
si stále myslím, že by to zastal jeden).
3) Součinnost s ministry a jejich doprovody nechám raději na ústní rozpravu. Kočárník a Sabela udělali mnoho
práce a nic nekomplikovali, ti byli bez problému. Co dělali jejich pomocníci, nevím, ale třeba něco důležitého
dělali, rád tomu budu věřit. Se Zieleniecem to bylo komplikovanější. Politicky se mi s ním spolupracovalo dobře, k
sebemenšímu tření nedošlo, naopak jsme se dobře doplňovali. Ale jinak hrál dost dvojsmyslnou roli (zákulisní
pomlouvání všech lidí z KPR, drobné podrazy, záhadná role jeho doprovodu, jeho občasná nasranost z toho, že
je v mém stínu, jeho malá komunikativnost, boční pokusy o své zviditelnění atd. apod.). Ba dokonce bych řekl, že
se v zákulisí snažil mít nedobrý vliv na Kočárníka a Sabelu (v tom smyslu, aby mi dělali naschvály i oni a aby i oni
byli naladěni proti KPR).
4) Na recepci u thajského předsedy vlády byla celá vláda, vedení parlamentu, celý diplomatický sbor, velení
armády, nejvyšší soud, bankéři, podnikatelé atd. atd., zkrátka všichni, co v té zemi něco znamenají. Přesto jsem
si všiml, že Češi stáli a mluvili hlavně s Čechy. To je velmi nevhodné, ba téměř buranské. Kdokoli z KPR se bude
cítit touto poznámkou dotčen, protože se tam bavil taky s Thajcem, nechť dotčen není, výjimky potvrzují pravidlo,
jistě to neplatí absolutně, ale já měl prostě tu smůlu, že kam mé oko pohlédlo, tam se uprostřed desítek Thajců
bavil Čech s Čechem, nestál-li úplně sám. (…)
6) Jak všichni víte, jsem hospodský člověk, jsem na všechno zvědavý, nic mne nešokuje. Proto když jsem kráčel
tou slavnou avenue v Bangkoku, kterou všichni znáte, mne velmi bolelo srdce, když jsem míjel erotické uličky.
Jak rád bych se tam jednou v životě podíval! Ale věděl jsem, že jsem hostem krále, že král je informován o
každém mém pohybu a že si to prostě nemohu dovolit. Proč o tom ale mluvím: nepovažuji za šťastné, že téměř
celá má delegace v čele s ministrem financí zmíněná místa navštívila (…) a že se tam navíc nechala
vyfotografovat. (…) Co si o tom myslí thajský král, nevím. (…)
(21. 2. 1994)
(…)
5) Neměl jsem psychofyzickou sílu napsat projev do EP. Nicméně poctivě jsem si přečetl vše, co jsem k tomu
dostal. Z různých rad a námětů mi vychází celkem dost jasně, co by v projevu mělo být: Evropa jako politická
realita, která hledá nový (nenásilný) způsob svého bytí. Západ a Východ. Duchovní (netechnokratická) stránka
integrace. Problém je v tom, že přesně o tomhle jsem psal a mluvil už mnohokrát. Nevadí to? Dále mám dotaz:
lze přednést i některé náměty? Četba všech dokumentů ES i EU mne totiž přesvědčila o tom, že to je nesmírně
složitý a nepřehledný balík, samé administrativní ptydepe, kterému rozumí jen profesionálové, nikoli občané.
Přímo to volá po tom, aby vznikla nějaká jednoduchá Charta EU a její jednoduchá přehledná ústava, které by ten
balík jaksi zaštítily či zastřešily (nikoli měnily), prostě by z toho udělaly srozumitelnou věc. Rovněž mne napadlo,
že na rozdíl od jiných velkých evropských říší minulosti nemá EU svou jasnou a jedinou hlavu, v důsledku čehož
se jeví jako amorfní potvora, složená z mnoha různě propletených institucí a orgánů. Potřebovalo by to evidentně
funkci prezidenta (když už to nemůže být císař), který by mohl být čistě reprezentativní, ale který by byl zřetelným
punktem celé struktury. Navrhnout ho může Evropská rada a volit Evropský parlament. EU bude útvar spíš
konfederativní, ale i takový útvar má mít svou jasnou hlavu, svůj nejvyšší bod. EU má samé kolektivní orgány a
cirkulující funkce, úkaz to typický pro země před rozpadem (Jugoslávie). Možná se nehodí, abych takové úvahy
rozvíjel, zmiňuji se o tom jen proto, že mne to napadlo. Ať tak či onak, musíme se o tom před příštím víkendem,
kdy to už musím napsat, ještě poradit. (…)
(27. 2. 1994)
1) Přikládám projev do Evropského parlamentu. (…) Uzávěrka eventuálních připomínek je v pondělí odpoledne,
abych je mohl v pondělí večer případně vtělit do textu a definitivní text poslat v úterý ráno na Hrad. (…)
5) Ještě k cestě do Říma a Štrasburku: od začátku jsem si představoval, že půjde o malou pracovní cestu,
žádnou monstrózní státní návštěvu, a že se vejdeme všichni i s několika novináři do challengeru. Trochu jsem byl
zaskočen, když jsem zjistil, kolik nás jede a že zase poletíme tou velkou potvorou. Přikývl jsem, co jsem měl
dělat, když už bylo rozhodnuto a když mi navíc bylo vysvětleno, jak je účast všech nezbytná. Teď se to už asi
změnit nedá, přiznávám se však otevřeně, že mi to čím dál víc vrtá v hlavě. Musíme se jednou naučit létat v
malém počtu! Například na ten D-Day rozhodně chci letět jen challengerem a s minimální delegací. Mí
spolupracovníci by měli asi umět plnit různé funkce najednou, měli by být zaměnitelní, měli by se střídat a ti, kteří
někde byli, by měli podávat vyčerpávající písemné informace všem ostatním, aby suma získaných zkušeností se
stala majetkem všech. Čím je větší výprava, tím víc má práce sama se sebou a tím víc dalších lidí potřebuje – a
tím víc to ovšem taky stojí. Čekám, že vláda, která mne, jak známo, příliš nemiluje, dříve či později začne na
velikost mých výprav upozorňovat. (…)
(Washington 9. 4. 2005) Včera jsem sledoval v televizi pohřeb papeže. Byla to
grandiózní a dojemná podívaná. S papežem jsem se znal, ba troufám si říct, že jsme byli
přátelé, a snad právě proto jsem nebyl schopen nad jeho smrtí nějak zvlášť truchlit. Přímo
fyzicky jsem totiž cítil, že s velkým mírem v duši odchází tam, kam – jak věděl – míří: do
dobrých končin. Amerika je ovšem trochu zvláštní země. Je velmi pobožná a zároveň snese,
aby přenos papežova pohřbu byl přerušován reklamou, mnohdy přímo ztělesňující to, co on
po celý život kritizoval. Opravdu těžko jsem to chápal, trpěl jsem tím stále víc, až jsem
posléze televizi raději vypnul.
S kým a jak jste v letech před rokem 1989 o politice diskutoval a kdo byl vaším
největším oponentem? O čem jste se nejvíce přeli?
V československé antitotalitní opozici, to znamená především v Chartě 77, byli lidé
nejrůznějších orientací, od trockistů přes reformní komunisty, různé typy socialistů, ty,
kdo se hlásili k liberalismu, křesťanské demokracii či konzervativismu, až po mnoho lidí,
kteří se odmítali přihlásit do jakéhokoli hotového politického šuplíku. Všichni spolu
samozřejmě debatovali, začasté velmi ohnivě, ale fascinující bylo, že existence
společného nepřítele a společného antitotalitního programu založeného na ideji lidských
práv vedla k tomu, že v určitých základních věcech táhli všichni za jeden provaz. Ty
politické debaty tedy nikdy nevyvolávaly mezi jejich účastníky nějakou antipatii,
nepřátelství nebo dokonce potřebu spolu bojovat. Mám například v dobré paměti
nekonečné politické spory dvou snad nejaktivnějších a nejtěsněji spolupracujících
chartistů, katolického konzervativce Václava Bendy a velkého levičáka Petra Uhla: byly
vítanou a někdy i docela napínavou dekorací mnoha našich disidentských schůzek či
večírků. Já sám jsem míval obvykle sklon dělat jakéhosi advokáta diaboli, tedy snášet
argumenty spíš v neprospěch toho, kdo byl právě v přesile, než naopak.
(Washington 9. 4. 2005) Přede dvěma dny tu byl na pracovní návštěvě nový ukrajinský
prezident Juščenko. Byl jsem pozván na jedno větší setkání s ním, velmi vřelé, kde jsem měl
spatra promluvit. Řekl jsem zkráceně to, co si už delší dobu myslím: po pádu komunismu,
respektive totalitního systému komunistického typu, nastala ve většině zemí bývalého
sovětského bloku určitá přechodná fáze, kterou by bylo možné pracovně nazvat
postkomunismem. Je to doba bezprecedentně rychlé a masivní privatizace, nesevřené ještě
pevným a dobře osvědčeným právním rámcem, na které se samozřejmě významně podílí
bývalá komunistická nomenklatura či dřívější komunistické podnikové managementy. Ty
mají příslušné informace a kontakty (ti, kteří byli zcela mimo, je pochopitelně mít
nemohou), což z nich tvoří jádro či aspoň vlivnou část nové podnikatelské třídy. Jde o lidi,
kteří vědí, že demokracie znamená svobodu projevu a politického sdružování, nicméně
velmi obratně dokážou dát těmto svobodám určité limity. Systém, k němuž tíhnou, není pak
vpravdě otevřený, spíš má tendenci se uzavírat do sebe. Propojuje se nenápadně moc
ekonomická s mocí politickou i mediální a vzniká cosi, co jsem kdysi nazval mafiánským
kapitalismem nebo co by se dalo nazvat též mafiánskou demokracií. (Odkazuji na
Zakariovo rozlišování demokracie a svobody nebo na Popperovy analýzy otevřeného a
uzavřeného politického systému.) V každé zemi, která se zbavila komunismu, má tento
postkomunismus jinou podobu, ale málokteré se úplně vyhne. Jak ovšem léta plynou a
dorůstají nové generace, začíná veřejnost s takovýmto stavem věcí ztrácet zvolna
trpělivost. Až se jednoho dne vzbouří. A pak přichází jakási druhá generace revolucí nebo –
přesněji – dohra revolucí původních. Nejde už o účtování přímo s komunismem, ale spíš s
jeho následkem – postkomunismem (v tom smyslu, jak tu o něm mluvím). A tak jako má
tento postkomunismus v každé zemi trochu jinou podobu, dost se navzájem liší i následné
vzpoury proti němu: jednou mohou mít podobu překvapivého přesunu voličských hlasů
(slovenské účtování s mečiarismem), jindy pokojného tlaku lidových demonstrací (Gruzie,
Ukrajina). Zvláštní význam ukrajinské oranžové revoluce není ovšem jen v tom, že se
odehrála v tak velké a důležité zemi bývalého sovětského impéria a nutně znamená
inspiraci pro četné další země dosud trápené postkomunismem, ale v něčem možná ještě
důležitějším: tato revoluce zřejmě dala odpověď na stále ještě otevřenou otázku, kde končí
jeden z velkých civilizačních okruhů dnešního světa (tzv. Západ) a začíná okruh druhý (tzv.
Východ, respektive Euroasie). Vzpomínám si – a při setkání s Juščenkem jsem se o tom
zmínil –, jak se mne kdysi ptal jeden významný americký politik, kam patří Ukrajina. Měl
jsem dojem, že patří k tomu, co nazýváme Západem, ale neřekl jsem to; řekl jsem, že to je
věc, o které musí rozhodnout Ukrajina sama. To celé ovšem vyžaduje malé vysvětlení: když
se dnes řekne, že někdo patří k Západu, zní to jako mírná pochvala, řekne-li se naopak o
někom, že patří k Východu, zní to jako mírný odsudek. To celé je ale typický projev západní
povýšenosti. Patřit k Východu není žádná hanba, podobně jako příslušnost k Západu není
automaticky přednost. Soudobý globální svět má prostě naději na dobrý a mírový život
mimo jiné jen tehdy, bude-li založen na naprosto rovnoprávné spolupráci různých velkých
nadnárodních či regionálních celků, definovaných civilizačně, historicky, kulturně i
geograficky. Nevyhnutelným předpokladem takové spolupráce ovšem je jasná shoda v tom,
kde ten či onen z těchto okruhů začíná či kde končí, zkrátka jasná shoda o jejich
vzájemných hranicích. Jedině jasně ohraničené a definované entity mohou vskutku
partnersky a tvořivě spolupracovat; jakákoli nejasná či rozmazaná či sporná hranice může
být v budoucnu – podobně jako v případě národních států v minulosti – jedině zdrojem
nestability, napětí a posléze i válečných konfliktů. Proto si myslím, že tvorba nového
světového politického řádu vyžaduje zvláštní pozornost k problému hranic jednotlivých
civilizačních okruhů, k problému, který může být řešen jen tehdy, přestanou-li se jedni, ti
momentálně bohatší, považovat za lehce nadřazené těm druhým, momentálně chudším. A
tím se vracím k Ukrajině: po pádu železné opony se celá střední Evropa, ale i Balkán,
přihlásily k Západu. Bylo to nepochybně rozhodnutí správné, vyrůstající z dobrého
pochopení vlastní historie a kultury. Kde však tento Západ, definovaný hodnotově, ale i
geograficky, končí na východní straně? Jak může s kýmkoliv dalším smysluplně
spolupracovat, když nemá jasno o vlastních hranicích, tedy v podstatě o své identitě?
Oprávněný pocit, že je nutné se zřetelně shodnout na vzájemných hranicích nově se
utvářejících nadnárodních politických entit – a tím i hranicích eventuálního rozšiřování
jejich struktur a organizací –, byl zřejmě v pozadí otázky, kterou mi onen americký politik
kdysi položil. Pohled na mapu a do dějin sice jasně říká, kam Ukrajina patří, ale já jsem si
skutečně myslel, že rozhodující slovo musí říct ona sama. Teď ho tedy – k mé radosti –
řekla. Patnáct let poté, co se zhroutil starý světový pořádek.
V době po návratu z vězení, tedy po roce 1983, jste dostával jednu prestižní
cenu za druhou: ve Spojených státech Cenu Obie za hru uváděnou mimo
Broadway, v roce 1986 Cenu Erasma Rotterdamského, v roce 1989 Mírovou cenu
německých knihkupců na Frankfurtském knižním veletrhu atd. Nezačal jste mít
tehdy obavy, že se stáváte spíš politickou ikonou než spisovatelem? Že vás Západ
svými odměnami vlastně vyhání z umění do politiky?
Jen pro přesnost: Cenu Obie jsem dostal dvakrát už v šedesátých letech, tedy v době,
kdy jsem určitě žádnou „ikonou“ být nemohl. Připouštím, že později, to znamená v době,
kdy jsem byl ve vězení nebo po mém návratu, mohly být různé doktoráty a ceny, které
jsem dostával, spíš než výrazem obdivu k mému dílu projevem respektu k něčemu, co
bych nazval svým příběhem: byl jsem vnímán jako někdo, kdo neslevil ze své pravdy, byl
ochoten jít za ni do vězení, tam odmítl nabídku k emigraci, pak se vrátil a pokračoval
přesně v tomtéž, co dělal předtím – to je přece hezký a navíc velmi srozumitelný příběh.
Mohu se tomu usmívat a stokrát si myslet, že nejsem tak hezký jako můj příběh, a že
tudíž své ceny nesbírám úplně zaslouženě, zároveň ale musím uznat, že to je vlastně moc
dobře, je-li takovýto příběh vůbec spatřen, respektován a odměněn! Jednak to je k
obecnému prospěchu – jako způsob stvrzování určitých hodnot či měřítek, respektive
smyslu určité práce –, jednak to znamená velmi konkrétní podporu této práce, která je
dík tomu brána stále vážněji; kdoví, zda bych bez mezinárodního zájmu své vězení vůbec
přežil, anebo zda bych si nemusel místo pěti let odsedět patnáct. Něco trochu jiného bylo
pokračování mého příběhu: nejvíc doktorátů a cen jsem dostal až v době svého
prezidentství. Tehdy se můj příběh sklenul a uzavřel opravdu téměř pohádkovým, ne-li
dokonce kýčovitým způsobem: český Honza – ačkoli mu všichni říkali, že to nemá cenu –
tak dlouho bušil hlavou do zdi, až zeď opravdu spadla a on se pak stal králem a kraloval
a kraloval a kraloval dlouhých třináct let. Ano, tato „pohádkovost“ mohla samozřejmě
způsobovat, že jsem se těšil a těším většímu obdivu, než si zasloužím, ale ani tomu bych
se neposmíval. Vždyť proč by opravdu neměly být vyzdviženy právě takové happy endy?
Což to nemůže být zdrojem naděje i pro jiné, kteří se pádu zdi ještě nedočkali? Jaké
pocity z toho mám já, není přece důležité. A ještě něco: ty ceny jsem vnímal mimo jiné i
jako určitá pohlazení, která vyvažovala to nekonečné a neviditelné a vyčerpávající
trápení, jež se skrývalo za prezidentskou částí mého příběhu.
Byl jste vícekrát navržen na Nobelovu cenu za mír. Zamrzelo vás vnitřně, že jste
ji nikdy nedostal?
Každý skutečný muž je aspoň trochu ctižádostivý. Myslím, že bych lhal, kdybych se
tvářil, že mi bylo úplně jedno, jestli tu cenu dostanu. Samozřejmě by mne to potěšilo.
Nezájem či pohrdání by mohly být jen projevem velké pýchy. Vzpomínám si například,
jak mi bylo protivné, když Jean-Paul Sartre odmítl přijmout Nobelovu cenu za literaturu.
Možná mu křivdím, ale já to tehdy cítil jen jako takový varietní způsob hry na rebela. V
době komunismu by ta cena bývala značně posílila náš boj, to je zřejmé. V době
prezidentství bych ji ale přijímal s určitými rozpaky. Myslím si totiž, že politici ve
funkcích jsou povinni usilovat o mír a lepší a spravedlivější svět, jsou za to tak říkajíc
placeni, a že lepší je, když tu cenu dostává někdo, kdo o něco dobrého usiluje, aniž to je
jeho povinnost, a mnohdy tím i hodně riskuje. Takové lidi a jejich zápas toto ocenění
vždycky i konkrétně posílí, není tedy jen odměnou za minulost.
(Washington 11. 4. 2005) Máme pronajat hezký domeček v Georgetownu. Téměř každý
večer tu zajdeme do nějaké hospůdky, včera jsme v jedné byli s Madeleine, která bydlí za
rohem. Předtím jsme byli u známých, kteří mají krásný dům uprostřed divoké přírody hned
za Washingtonem, ještě předtím jsme byli s Martinem Paloušem, mým dávným kamarádem
a nyní českým velvyslancem v USA, na neuvěřitelném nedělním náboženském setkání. Byli
tam jen černoši, tvořili skvělou komunitu, nádherně zpívali a v jakémsi extatickém stavu
komunikovali zřejmě nejen s křesťanským Pánembohem, ale skrze něj snad se všemi
božstvy, jaká kdy člověk měl. Atmosféra přátelské soudržnosti, vzájemného respektu a
solidarity byla fascinující. Vůbec se mi ale po několika dnech ve Washingtonu zdá, že tu
jsou lidé celkově na sebe daleko hodnější než u nás. Jsou trpěliví (ty hodiny, co vydrží v době
dopravní špičky sedět pokorně za volantem, aby popojeli o několik metrů!), ohleduplní
(charakter společnosti se pozná podle chování řidičů k chodcům; pamatuji, jak v Moskvě
považovali řidiči chodce za hmyz, který buď uskočí, nebo je přejet), usměvaví, vlídní,
chápaví, mají hladkou plet, jsou pěkně ostříhaní, je vidět, že mají čas o sebe pečovat, všichni
se navzájem zdraví a hlavně – jsou pracovití. Ti lidé tu pracují opravdu celý den. Po 11. září
se tu zřejmě všechno velmi zpřísnilo, člověk všude naráží na byrokracii, formuláře, policejní
kontroly, prohlídky zavazadel atd., ale co je nejzajímavější: vůbec nikdo proti tomu
nereptá, jak by tomu bylo u nás, všichni to nejen chápou, ale dokonce přijímají – aspoň jak
se mi zdá – jako službu své vlastní bezpečnosti. Policista je u nás – patnáct let po pádu
totalitního systému a konci policejního státu – pořád podvědomě vnímán jako nepřítel
občana; tady ho lidé vnímají daleko víc jako svého ochránce.
Jako disident jste psal o tom, jakou nedůvěru v lidech sovětského bloku
vyvolává samotné slovo „mír“, natož vazba „boj za mír“. To byl pro Západ hodně
provokativní názor, a přesto jste obdržel prestižní mírovou Cenu Olofa Palmeho.
Ani to vám nepřipadalo podezřelé?
Naopak! Byl jsem rád, že mé tehdejší úvahy byly naprosto přesně pochopeny. Kritika
tupého totalitního zneužití slova mír není přece výrazem nechuti k míru, ale jen nechuti
ke lži a podvodu.
(Washington 11. 4. 2005) Centrum tohoto města mi něčím připomíná starověký Egypt:
jako tam stavěli ohromné pyramidy na památku svých faraonů, mají i tady někteří
nejvýznamnější američtí prezidenti své velké památníky. Středoevropanovi, tradičně
nepatetickému, ba antipatetickému, to může připadat docela legrační, v jádře to je ale
hezké: společnost tím dává najevo, že má nějakou historii a ví o ní, že si jí váží, že si
pamatuje, kdo tuto historii pomáhal tvořit. K tradičnímu americkému demokratismu
(všichni sem kdysi přišli se stejně velkým uzlíčkem, tedy bez apriorních výsad) zřejmě patří
i určitá úcta k politickým autoritám, ať už jako k funkcím, či osobnostem. I když i tady, jak
víme, lze politiky včetně prezidenta pěkně honit. Méně mého obdivu sklízí historizující
architektura některých vládních budov. Jsou to nenápadité repliky antiky, náležitě zvětšené
(připomene to Felliniho zvětšovací oko) a náležitě bezduché. Moderní architektura tu je
velmi pestrá: lze tu zahlédnout krásné budovy i absolutní betonovou nudu.
(15. 3. 1994)
1) Nejprve malá informace o mém zdravotním stavu: celou sobotu, neděli a pondělí jsem nebyl schopen nic dělat,
ba ani číst. Jen jsem spal, potil se, případně sebou mrskal na posteli a civěl do stropu. Měl jsem též hrůzyplné
horečné sny, například že mne S. vyzval, abych ihned rezignoval na prezidentskou funkci, neboť jsem urazil šest
sousedních zemí. Dnes, tj. v úterý, se poprvé cítím celkem normálně, a tak začínám zvolna ouřadovat. Zatím
jsem obsáhle mluvil s panem S., s nímž jsem se domluvil na určitých věcech. Mimo to jsem telefonoval Honzovi
Rumlovi, abych se dozvěděl, co provedou s Žirinovským. Odpověd' mne uspokojila. Kdyby chtěli novináři znát
můj názor, prosím nevydávat stanovisko bez konzultace se mnou.
2) V době, kdy jsem nebyl schopen nic dělat, ba ani číst, jsem občas trochu přemýšlel (ve chvílích relativně
lepších). Přemýšlel jsem o některých konkrétnostech, ale hlavně o čemsi, co by se dalo nazvat koncepcí mého
prezidentství na nejbližší měsíce, respektive na tento rok. A usoudil jsem, že z neurčité a různotvárné masy mého
činění by se měly pravidelně v různých podobách vynořovat některé priority, jakási má „prezidentská témata“. Zdá
se mi totiž, jako by mé prezidentování bylo – lze-li to tak říct – „málo tematické“. Příliš jsem objektem dění, tak či
onak na toto dění reagujícím, málo jeho subjektem. (…) Cítím prostě potřebu se konkrétněji politicky profilovat a
konkrétněji profilovat i svůj způsob a styl prezidentování. S prvním rokem jsem spokojen, ale jen za jednoho
předpokladu: že to nebyl ukázkový rok toho, jak míním až do konce prezidentovat, ale že to byl rok přípravný.
Zabydloval jsem se v novém státě, v novém postavení prezidenta, v nové politické situaci, hledal jsem své místo
na slunci, pokoušel si vykolíkovat své teritorium a v neposlední řadě jsem se zbavoval špíny, kterou na mne v
době neprezidentství nacákal provládní tisk. (…)
3) (…) b) Proto cítím potřebu vytipovat si témata a pravidelně – velmi variabilním způsobem! – se k nim vracet.
Další možná „prezidentská témata“ z oblasti vnitřní politiky: energetika. Cítím tady jednu velkou absurditu:
budujeme Temelín, abychom měli více energie – a přitom chceme snižovat energetickou náročnost výroby.
Budujeme Temelín, aby mohla být utlumována těžba hnědého uhlí a likvidovány tepelné elektrárny – a přitom
těžba vesele pokračuje, nikdo nic neutlumuje, utlumovací plány jsou minimální, tepelné elektrárny nikdo
nelikviduje. To by chtělo objektivní analýzu, nejen ze zdrojů ministra Dlouhého, ale i ze zdrojů zelených iniciativ.
Chceme do NATO, tvrdíme, jak je důležité nabídnout světu akceschopnou armádu – a přitom je armáda
psychologicky zatlačována na periferii života (přísaha smí být pouze v polích za městem, jako bychom se za
armádu přímo styděli). Čili: nenavštěvovat jen generální štáb, ale pořádat i krátké přepady jednotek. Teď máme
jednu rotu kousek od Sarajeva. Není to přímo výzva k tomu, abych ji tam na půl dne navštívil? Dřív než se
rozhoupe Zieleniec či Baudyš? „Prezidentská témata“ existují pochopitelně i v zahraniční politice. Vyjmenuji je jen
heslovitě: od roku 1989 se souvisle zabývám tím, čemu se říká evropská architektura či nový evropský pořádek.
Měl jsem na to téma desítky významných projevů, naposled v Evropském parlamentu. Vždy to bylo ale do značné
míry dílo náhody: jednou mne pozvali do velení NATO, jindy do amerického Kongresu, jindy před parlamentní
shromáždění RE nebo na její summit, byl jsem na dvou summitech KBSE, mluvil jsem na pražském setkání Rady
ministrů KBSE, na konferenci o evropské konfederaci atd. atd. atd. Vždy jsem mluvil o tomtéž tématu, ale vždy
vlastně jen proto, že mne stát někam vyslal nebo že mne někam pozvali (i to vystoupení v Evropském parlamentu
byl nápad MZV!). Neměli bychom se tohoto „prezidentského tématu“ zmocnit aktivněji sami a vymýšlet mi takový
program, který by je systematicky rozvíjel tak říkajíc v dramaticky koncipovaném čase, nikoli jen v čase, který běží
kolem nás a poskytuje příležitosti? (…)
4) O občanské společnosti mluvím odnepaměti, o neziskovém sektoru také, o decentralizaci také, o možnosti
bombardovat srbské pozice mluvím přes rok, všichni byli proti, teď jsou všichni pro, dokonce ten útok bude mít za
následek skutečné příměří, nikdo si ale nevzpomene, že tu je někdo, kdo to předvídal.
(…)
(17. 4. 1994)
(…)
4) Někdy v brzké době (ještě před velkovévodou) bych měl rád poradu s panem D. (případně s dalšími
zainteresovanými, například s Olgou) o jídle, servisech, příborech, způsobech servírování atd. na Hradě. Po
několika letech domácích i zahraničních zkušeností mám dojem, že mám k tomu co říct. Jen namátkově: čím
vzácnějším a neobvyklejším jídlem nás chtějí uctít, tím víc to je zcela bez chuti, takže člověk vůbec neví, co jí.
Nebo jiná věc: množství krásných stříbrných příborů prý nějaká babka na Hradě hlídá ve skříni a odmítá vydat k
použití, takže jíme při hostinách tím, co nám vkus či nevkus toho či onoho interhoteliéra určí. Atd. atd. atd. (…)
(9. 5. 1994)
(…)
6) Proč mi počítač dělá pokaždé jinak vzdálené řádky? (…) Proč si občas nějaký text tak zamiluje, že ho tiskne
pořád dokola a nelze mu v tom zabránit? (…)
8) Definitivní skladbu své delegace a doprovodu do Rumunska, Bratislavy, na D-Day, do USA v červenci i do
USA v září chci podrobně a přesně uzavřít na nejbližší programové schůzi, aby bylo všem delší dobu dopředu
jasné, kam jedou a kam nejedou. Mám k tomu své dotazy. (…)
(7. 6. 1994)
(…)
3) (…) OZP prosím, aby napsal děkovný dopis anglické královně i francouzskému prezidentovi. Královně a ve
zvláštním dopise Majorovi lze připomenout, že mi oba slíbili, že udělají vše pro to, aby královna příští rok přijela,
že jim to tedy ještě i touto formou připomínám a že se těším, že to dobře dopadne. (…)
(…)
5) Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět. (…)
(11. 9. 1994)
(…)
8) Kalvoda slíbil, že mi jeho úřad napíše různé podklady (argumenty) k projevu v parlamentu, týkající se smyslu
reformy veřejné správy, její ideje, její nutnosti. Kalvoda nebývá vždy nejspolehlivější, proto je třeba to nenápadně
připomínat a urgovat. (…)
9) Ještě ke složení mého doprovodu do USA: a) Svého času mi T., byť nerad, slíbil, že se mnou může jet jen
jeden pistolník. Teď říká, že musí být nejméně dva. Dobrá, nechť jsou tedy dva. Bude-li jedním z nich on, velmi to
uvítám. Ale nemůže být navíc, aby byli celkem tři. To by bylo v rozporu s celou koncepcí minimalizovaného
doprovodu. (…)
(23. 10. 1994)
1) Je neděle 12.00, já už chvíli sbírám síly k napsání projevu k 17. listopadu, čtu si poznámky, které jsem dostal,
přemýšlím o tom, jak to pojmout, a je mi čím dál jasnější, že to musí být setkání se studenty jako takovými, a
nikoli s mládeží obecně. Nejen proto, že mi to zavání komunistickým klišé (naši mladí, naše mládež, budoucnost
národa, ČSM, Svaz mladých, Mládež vede Brno atd. atd.), ale především proto, že mi to znemožňuje obrátit se k
aspoň trochu konkrétní komunitě a mluvit o smyslu vzdělanosti, o tradicích studentských rebelií, tradici 17.
listopadu atd. apod. Pořád bych do toho musel zaplétat i „naši dělnickou mládež“ a upadlo by to posléze do
banality. Učně mohu oslovit jindy. Píšu o tom teď hlavně proto, že už zřejmě začíná zvaní. Nechť tam je pár
skautíků, pár sokolů, ale snad i pár studentů z roku 1939, nicméně hlavní publikum by měli být vysokoškoláci (a
snad určitá menší skupina středoškoláků). Den mládeže se mi pořádat nechce, nevím, jak bychom zvali mládež
jako celek a proč bychom dělali jakýsi Den mladých 17. listopadu, když to je Den studentstva.
2) Během víkendu byly některým z vás doručeny nové verze projevů k 28. říjnu, k starostům a na kongresu Pen
klubu. V pondělí dopoledne je poslední šance k tomu, abyste provedli či navrhli eventuální drobné úpravy
stylistické či jiné. Ve 12.00 by měla být definitivní uzávěrka všech těchto tří projevů. Dál už do toho vrtat
nemůžeme. Něco se tam jistě najde, já sám už vím přinejmenším o jednom slově, které bych ještě škrtl (28.
říjen), a o dvou větách, které se mi zdají být nepřehledné. Věnujte tedy tomu, prosím, prioritní pozornost. (…)
(30. 10. 1994)
1) Posílám projev k 17. listopadu. Nejsem s ním zcela spokojen, zdá se mi být trochu kostrbatý, málo apelativní.
(…) Uzávěrka připomínek v pátek v poledne, neboť v sobotu to budu definitivně redigovat. (…)
(27. 11. 1994)
1) Splní-li dr. Kalvoda svůj slib, dojde mi v pondělí od něj kurýrem dopis, v němž mne bude informovat o návrhu
min. Zieleniece, abych dal jednou provždy generální zmocnění vládě k sjednávání mezinárodních smluv, a bude
se mne tázat na mé stanovisko. Je s ním domluveno, že mu obratem po kurýrovi sdělím stanovisko negativní (on
s ním souhlasí). Byla by tím problematizována ústava, protože trvalým delegováním prezidentské kompetence na
vládu bych kladl otázku, proč tuto kompetenci ústava přímo nepřiřkla vládě. Prosím, aby tento dopis někdo začal
hned připravovat. Před odesláním stačí se mnou text telefonicky zkonzultovat, pak ho lze vytisknout na mnou
bianco podepsaný papír, který přikládám, a poslat kurýrem Kalvodovi.
2) (…) e) Od pátku 9. do úterý 13. chci být zašit a absolutně ničím nerušen v Lánech, abych se mohl v klidu
soustředit na psaní novoročního projevu. Jindy na to čas prakticky nemám. Rád bych, kdyby v té době byl někdo
z mých spolupracovníků dosažitelný v Praze a mohl jsem mu případně průběžně posílat jednotlivé verze k
okamžité konzultaci. Číst by to snad mohlo i pár lidí mimo Hrad. Musí to být prozatímní vyvrcholení mých projevů
z poslední doby – a to chce delší soustředěný čas. Absolutně ničím bych tedy neměl být v té době rozptylován.
(…)
3) (…) c) Měl bych se v Domečku neoficiálně sejít ještě před Vánocemi s Kalvodou a Luxem, dlouho jsme se
neviděli, s Kalvodou jsem o tom mluvil a velmi o to stojí. Byla by to schůzka analogická loňské (rovněž jsme se
sešli před novoročním projevem a já trochu připravoval jeho příznivé přijetí). Zdá se, že frekvence styků s
Klausem roste a není vyvážena styky s jeho koaličními partnery. d) Na pivo mne opakovaně zve Miloš Zeman.
Dříve či později se tomu nevyhnu, ale to by šlo snad domluvit až na leden. (…)
(11. 12. 1994)
Posílám první náčrt novoročního projevu, který se mi dnes s obzvláštními porodními bolestmi podařilo vypotit. (…)
Uvítám konkrétní zásahy do textu, škrty, změny formulací, doplňky. Doprovodnými esejemi a zdůvodňováním
svých připomínek se mí rádci trápit nemusí. Rovněž bych uvítal, kdyby se podařilo, ne-li všechny, tak aspoň
některé připomínky sjednotit. Velmi by mi to usnadnilo práci, protože nejhorší je uskutečňovat paralelně mnoho
vzájemně nekompatibilních připomínek. Vím, že to je občas stylisticky kostrbaté, jakékoli pročištění jazyka tedy
uvítám. Uzávěrka by měla být v pátek, abych v sobotu mohl dělat definitivní redakci. (…)
(25. 12. 1994)
(…)
3) Upozorňuji, že v březnu mám mít zásadní projev v parlamentu a že by bylo dobré, kdyby mi už teď začal úřad
shromažďovat podklady. (…) Celkově jde o to, aby tak jako novoroční projev byl krůčkem dál od projevu k 28.
říjnu, byl projev v parlamentu zase krůčkem dál od projevu novoročního. (…)
7) (…) Ještě k těm zákonům: schválí-li je parlament v původní podobě, je třeba říct, že to nechápu jako svou
prohru, protože právo vracet zákony nechápu jako tenisový zápas. Já se chovám v souladu se svým svědomím a
citem pro spravedlnost a jde mi o to vyjádřit svými činy názor hlavy státu. Bude-li tento názor přehlasován,
skláním se před kolektivním rozumem parlamentu, který zrcadlí kolektivní rozum veřejnosti. Mou povinností je
však jít, jeví-li se mi to jako nutné, i proti tomuto kolektivnímu rozumu s tím, že zvítězí-li on, budu jeho rozhodnutí
jako demokrat plně respektovat. (…)
(29. 12. 1994)
(…)
4) Co se Hovorů týče (…) rád bych se věnoval tématu urbanismu, zachování charakteru měst, metodologickým
postupům při soutěžích na exponované domy a podobným věcem. Ať i ta historie s Four Seasons má svou tečku
(tím spíš, že Koukal zcela zfalšoval obsah našeho rozhovoru) a ať se má témata dramaticky vracejí, střídají a
proplétají. (…)
(Washington 11. 4. 2005) Zjistil jsem, že v mém maličkém počítači, s nímž neumím
pořádně zacházet, se skrývá neuvěřitelných několik tisíc stran pokynů, které jsem od roku
1993 až do konce svého prezidentství v roce 2003 psal – většinou o víkendu – svému úřadu.
Trochu to byl takový můj malý deníček. Rozhodl jsem se, že některé ukázky z těchto
dávných pokynů zamontuji do této knížky, možná to o prezidentském životě v Čechách
řekne víc než lecjaká dodatečná reflexe. Výběr to bude velmi těžký, protože jen těžko
dokážu odhadnout, co je důležitější a co méně, co je ještě živé a co je už jen nekonečná
nesrozumitelná nuda, co vlastně z důvěrných instrukcí pro několik spolupracovníků ještě
snese kniha a co už nesnese. A tak z nich asi nakonec vyberu docela náhodně. V zájmu
srozumitelnosti je tu a tam zřejmě nepatrně upravím. Možná jsou v nich věci zajímavější,
historicky důležitější, napínavější, nevím, nedokážu to posoudit. Ale musím se doznat k
dvěma základním dojmům z četby těch dávno a narychlo psaných instrukcí či výkladů
určených pouze a jen mým nejbližším spolupracovníkům: 1. Zjišťuji, což je povzbudivé, že
jsem si vlastně vždycky myslel v podstatě totéž a usiloval – jak úspěšně, to je jiná věc – o
tytéž věci. 2. Dodatečně začínám lépe chápat jednu z prvních otázek pana Hvížďaly, která
se týkala nevděčnosti. Když teď vidím a zpřítomňuji si, kolik tisíců různorodých jednání
jsem jako prezident vedl, kolik starostí a příprav každé z nich znamenalo, kolik věcí jsem
musel a chtěl promyslet a co nejrůznějších otázek – od zcela zásadních týkajících se
budoucího uspořádání světa až po zcela titěrné týkající se třeba skladby příborů či
zasedacího pořádku při nějaké oficiální večeři – jsem musel zodpovídat, napadá mne, že to
všechno nejen nikdy nikdo nedocení, ale že o tom vlastně už dnes vůbec nikdo neví. Jak
krásné je proti tomu být třeba spisovatelem! Za pár týdnů něco napíšete a je to tady
navěky! Co zbude po prezidentech či předsedech vlád? Jakási zmínka v učebnici,
nepochybně popletená. Škoda, že ty pokyny nemám od počátku, to znamená od roku 1989.
Psal jsem je i tehdy, nejspíš jsou asi rozptýleny mezi mými tehdejšími spolupracovníky,
nepátral jsem po nich, třeba ještě někdy odněkud vyplavou.
Politika pracuje s personifikací: Západ již měl k rozrušení totalitního
sovětského impéria papeže z Východu, dělníka z Polska a teď potřeboval „třetího
krále“ do hry, intelektuála, který za svou víru trpěl celkem pět let ve vězení. Tento
osud byl pro Západ, kde něco takového není možné, fascinující. Tohle všechno jste
přece musel vědět a tušit, a přesto jste nabízenou roli přijal, i když skrývala
mnohá nebezpečí. Neměl jste pokušení se i vůči Západu zachovat jako rebelant,
tedy odmítnout roli, kterou pro vás začal psát někdo jiný?
Dělal jsem vždycky to, co jsem považoval za správné, nikoli tedy to, co mi někdo
předpisuje. Ostatně nevím vůbec o tom, že by mi kdokoli cokoli předepisoval. Vím jen o
tom, o čem jsme už mluvili: že můj „příběh“ nesl určité rysy mravoličné pohádky a že
mohl jako takový na sebe poutat větší pozornost, než bych si přál nebo než bylo
přiměřené. A co se týče kritiky Západu: nepotřebuji Západ kritizovat kvůli nějaké
„vyváženosti“, tedy abych demonstroval svou nezávislost; tou jsem si jist a nemusím ji
tedy demonstrovat. Západ a vůbec soudobou civilizaci se snažím podrobovat kritické
reflexi už velmi dlouho, nevede mne k tomu ale nic jiného než snaha říkat pravdu a
upřímná starost o to, kam lidstvo směřuje.
(Washington 12. 4. 2005) To mi připomíná jednu mou nedávnou zkušenost: měl jsem
projev v Paříži pro představitele největších nadnárodních korporací, skutečné vládce
současného globálního světa. Napsal jsem si velice ostrý projev, v němž jsem velmi
kritizoval chování globálních korporací, jejich bezohlednost, unifikaci světa,
všudypřítomnou diktaturu reklamy a zisku atd. atd. Před projevem, který jsem četl
anglicky, jsem byl nesmírně nervózní, protože jsem se bál, že mne vypískají nebo že všichni
na protest odejdou. Stal se pravý opak: velmi pozorně mne poslouchali a po projevu jsem
měl ohromný aplaus, posléze ve stoje. Jsou tři možnosti, jak to vysvětlit: 1. Netleskali tomu,
co říkám, ale mé osobě, nebo přesněji oné „ikoně“, o níž mluví pan Hvížďala, to znamená
mému lehce pohádkovému životnímu příběhu s pozoruhodným happy endem. 2. Tleskali
sami sobě, totiž nekonečnosti své moci a velkorysosti, které jim umožňují najmout si takto
ostrého kritika vlastního počínání a ještě mu vzdát hold, a tím vlastně nejelegantnějším
myslitelným způsobem znevážit jeho úvahy. 3. Vůbec nevylučuji, že mi tleskali prostě proto,
že se mnou souhlasili a byli rádi, že to někdo řekl za ně. Svým konáním totiž mnozí z nich
možná nevyjadřují svůj skutečný názor na svět a na to, jak by měl rozkvétat, ale jsou jen
vlečeni gigantickým „samopohybem“ soudobé civilizace, proti němuž se sice neodváží nic
říct, protože by tím mohli riskovat svou existenci, ale o jehož dvojsmyslnosti velmi dobře
vědí.
Přejděme k některým konkrétním událostem z druhé poloviny osmdesátých
let: poprvé od srpna 1969, kdy jste mluvil k dělníkům v Ostravě, jste veřejně
vystoupil před svými spoluobčany 4. září 1988 v Lipnici, kdy vás na pódium
tamějšího folkového festivalu přizval jako „nahodilého diváka“ moderátor Jan
Rejžek. Jak na tuto událost vzpomínáte?
Byl to od Jarmily Polákové a od Jana Rejžka odvážný nápad a já si nejprve v šatně
ověřoval u všech účinkujících, že jim to nebude vadit. Snadno je za to tehdy mohl
stihnout docela přísný trest, například zákaz vystupování na veřejnosti. Všichni s tím ale
souhlasili, což samo svědčilo už o určitém pohybu ve společenském klimatu. Lidé mne
tehdy asi neznali podle obličeje, ale zřejmě znali dobře můj hlas z cizích rádií, jakož i můj
osud a mé názory. Jinak si neumím vysvětlit veliký aplaus, který následoval po mém
příchodu na scénu. Kus toho aplausu ovšem patřil asi i organizátorům festivalu za jejich
odvážný nápad.
Dne 21. října 1988 uvedlo brněnské Divadlo na provázku v rámci „scénického
časopisu“ Rozrazil č. 1 vaši hodinovou hru Zítra to spustíme, samozřejmě bez
uvedení autora. Jak jste tuto událost prožíval?
Rozrazil č. 1 bylo zvláštní publicistické pásmo, které v Divadle na provázku chystali k
blížícímu se sedmdesátému výročí vzniku Československa. Petr Oslzlý, můj přítel a
dramaturg divadla, mne tehdy požádal, abych do Rozrazilu něco napsal. Vymyslel jsem
si, že napíšu jakousi scénickou rekonstrukci toho, co asi prožíval či mohl prožívat jeden
ze zakladatelů Československa Alois Rašín v noci před vyhlášením naší samostatnosti.
Tu hru divadlo nastudovalo, aniž se kdo dozvěděl, že jsem ji napsal já, uvedlo ji a krátce
po premiéře, 28. října, tedy v den onoho zaokrouhleného výročí, ji hrálo v Praze. Měl
jsem na pražské představení jít, ale nedostal jsem se tam, protože jsem byl po celé dva
dny v rukách policie. Slyšel jsem jen, že představení mělo úspěch a že za okny divadla byl
během představení slyšet hlukot obrněných aut jedoucích zasahovat proti neoficiální a
víceméně spontánní demonstraci, kterou si to výročí připomínali někteří občané. Takže
jsem tu hru viděl až po naší revoluci, jejíž přípravu ostatně – jak se později ukázalo –
lecčíms mohla připomínat. I toto představení bylo výrazem velké odvahy a i ono
signalizovalo, že se ledy budou brzy lámat.
(22. 1. 1995)
Napsal jsem první skicu německého projevu. Prosím, aby to bylo urychleně rozdáno všem obvyklým hradním
posuzovatelům i dalším expertům (včetně Gruši) a aby byly pokud možno do příštího víkendu shromážděny jejich
připomínky. Jako obvykle bych uvítal, kdyby nešlo o obsáhlé komentáře, vysvětlování smyslu připomínek a
mikroeseje na okraj tématu, ale o konkrétní textové návrhy, jak obsahově text zpřesnit, doplnit, vyvážit, obohatit a
jak mu dodat větší stylistické elegance (bonmoty vítám). Chce to podle mého názoru větší švih, údernost, určitou
vzletnost (jakou měl například můj projev při návštěvě Weizsäckera v Praze), já toho nebyl schopen. Je jiná doba,
jsem otrávenej z toho, jak mi všechno různí negramoti zkritizují, ztrácím suverenitu a při přemíře projevů mi
možná taky trochu vysychá inkoust v peru. O to víc práce pro mé konzultanty. Sejde-li se mnoho vzájemně
nekompatibilních připomínek, prosím někoho, například pana K., aby se je pokusil přebrat a ujednotit. (…)
(29. 1. 1995)
1) Děkuji panu K. za poctivé zpracování připomínek k projevu. Na první pohled vypadá nová verze, kterou
přikládám, skoro stejně jako verze předchozí. Je to však matoucí dojem. Se zapracováním připomínek jsem si
hrál 16 hodin čistého času!!! Byla to práce nepoměrně těžší než projev napsat. Snažil jsem se přihlédnout ke
všemu. Přesto spousta připomínek zůstala neuskutečněna a spousta se v textu objevila v modifikované podobě.
Proč jsem jednotlivé připomínky nezapracoval, bych byl schopen obsáhle zdůvodňovat, ale snad to není
zapotřebí. Kdybych otrocky uskutečnil všechny navržené opravy, vznikl by – mimo jiné – absurdní hybrid bez
kompozice, stylu, melodie. Ale vše podstatné jsem snad v určité míře zohlednil. (…)
2) Dopis Herzogovi: Vážený pane prezidente, jak jsme se domluvili, zasílám Vám text své přednášky o českoněmeckých vztazích. Přednášku přednesu 17. února v aule pražské Karlovy univerzity, která toto mé vystoupení
pořádá společně s Bertelsmannovou nadací. Mělo by to tedy navazovat na linii zásadních vystoupení, která
univerzita občas pořádá, a zároveň na linii bertelsmannovských „Řečí o Německu“. Česká televize bude můj
projev přímo přenášet a lze očekávat, že projev vyvolá značnou pozornost českých a asi i německých
sdělovacích prostředků. Jeho smyslem je určitým zásadnějším vystoupením zahájit novou etapu českoněmeckého dialogu a spolupráce, které se dostaly v poslední době do jakési poněkud ospalé fáze. Zdá se mi, že
k takovému oživení je vhodná doba, neboť v Německu skončil volební rok a blíží se padesáté výročí konce druhé
světové války. Mám – podobně jako další čeští ústavní činitelé – v plánu i další akce (návštěvy, přijetí apod.),
směřující k oživení našich politických vztahů. Možná se Vám bude zdát můj projev v některých místech trochu
tvrdý či ostrý (zvlášť ve věci sudetoněmeckých nároků), ale prosím, abyste pochopil situaci, v níž se ocitám:
politické síly i veřejnost mne obviňují, že svou omluvou za odsun jsem probudil sudetoněmecký revizionismus, a
vytýkají mi, že má omluva byla hrubou politickou chybou. Já si to samozřejmě nemyslím, ale cítím, že když jsem
řekl jednoznačně (a proti mínění většiny naší společnosti!), co si myslím o odsunu, musím přinejmenším stejně
razantním tónem odmítnout sudetoněmecké nároky, které jsou tu sledovány s neobyčejně nervózní pozorností (a
některé strany se dokonce snaží svým antisudetoněmectvím získávat přízeň voličů). Mimo jiné: myslím, že jsem
Vám říkal o tom, že jsem v roce 1991 vyvinul velmi odvážnou iniciativu, směřující k částečné nápravě toho, co
způsobil odsun, a že to byla německá vláda, která na tuto iniciativu nereagovala. Teď už by bylo něco takového
nemyslitelné: natolik se změnila situace (hlavně v důsledku stupňujících se a stále hlasitějších požadavků vedení
landsmanšaftu, ale i z jiných důvodů). Budu Vám velmi vděčen, když si můj projev pozorně přečtete, promyslíte a
případně mi dáte i nějakou formou zprávu o svém názoru na něj ještě dřív, než bude pronesen. Jak jistě chápete,
je to celé důvěrná věc jen mezi námi dvěma. Pokud byste se rozhodl na můj projev, až bude prosloven, i nějak
veřejně reagovat, byť třeba polemicky, uvítal bych to, protože by to byla jasná známka, že je obnoven věcný
dialog. Těším se na Vaši připravovanou neoficiální návštěvu u nás a srdečně Vás zdravím. Váš Václav Havel.
3) Až bude pan S. mluvit se S., nechť mu podstrčí i mou zprávu o Osvětimi – jako gesto mé dobré vůle
spolupracovat s ministerstvem. Text musí OZP asi trochu zredigovat a dát mu příslušnou ambaláž (nevím jakou).
Zpráva o jednáních v Osvětimi (tajné!). Sám od sebe mne vyhledal pan Holbrooke, kterého jsem předtím neznal,
a měl se mnou asi půlhodinový důvěrný rozhovor. Ujistil mne svou úctou, řekl, že zná mé projevy a články,
omluvil se, že nebyl na obědě u Kissingera, a sdělil mi toto: USA mají eminentní zájem na tom, abychom se brzy
stali členy NATO, a chápou, že to je strategická nutnost. V půli roku se o tom začne jednat uvnitř NATO a koncem
roku by mohlo začít jednání s námi. Mají prý bezvýhradnou podporu GB (to odpovídá tomu, co mi říkal svého
času Major), menší podporu Francie a hlavní překážku vidí v Německu. Ptal jsem se ho, zda má pocit, že Němci
podporují naše členství v EU proto, že v něm hrají dominantní roli, a nepodporují členství v NATO, protože tam
hrají hlavní roli USA, a Němci by rádi bezpečnostní pořádek ve střední Evropě dělali sami, respektive v kooperaci
s Rusy, bez asistence USA. On mi řekl, že přesně tak se mu to jeví, a ptal se, zda mám na to nějaké důkazy. Já
řekl, že přímé důkazy nemám, Kohl mne dokonce utvrdil o své podpoře našeho vstupu do NATO před vstupem
do EU, že však z různých náznaků, způsobu chování německé politiky atd. lze takový pocit získávat. Řekl, že teď
hodně záleží na nás a na mně speciálně: máme prý vyvíjet na Němce soustředěný tlak, neboť na nich to teď
víceméně záleží. Členství v EU vidí jako věc dlouhodobou a strategicky snad i méně důležitou, členství v NATO
považuje naopak za zásadní úkol této doby. (…)
(25. 2. 1995)
Vážení kolegové, přečetl jsem si vaše připomínky k první (nedopsané) verzi svého parlamentního projevu. Děkuji
vám za ně, ale zároveň vám upřímně sděluji, že jestli jsem se tři dny trápil s psaním projevu, pak – kdybych chtěl
všem vašim připomínkám vyhovět – bych se trápil dalších deset dní. Rád bych, ale kde bych ten čas vzal? Pár
věcí, které jste mi navrhli, jsem provedl, většinu však bohužel nikoliv. Z různých důvodů. Například: vaše
připomínky si protiřečily. Všichni jste doporučovali osobnější a víc esejistický tón na úkor přehledu resortů, téměř
všichni jste však zároveň upozorňovali na resorty či témata, o nichž nemluvím a mluvit bych měl. Mnohé vaše
připomínky, uskutečněny, by text rozšířily, ačkoli všichni doporučujete jeho zkrácení. Mnohé by porušily styl, tón
či jakous takous myšlenkovou architekturu či myšlenkovou souslednost projevu. Osobnější, beletristické či lehce
provokativní věci jste škrtali, zároveň jste mi ale doporučovali lehčí, osobnější a razantnější (provokativnější) notu.
Atd. atd. atd. Zkrátka a dobře: k čemu jsem byl v omezeném čase a za popsaného stavu věcí schopen
přihlédnout, k tomu jsem přihlédl, projev je dopsán a prozatímně zredigován, radikálně lepší už nebude (kdo z
nás si vlastně vymyslel, že mám napsat „zprávu o stavu Unie“? Nebyl jsem to, panebože, já?). (…)
(6. 3. 1995)
(…)
3) Měl jsem v plánu v pondělí (až budu v Holandsku) nechat ten projev doručit premiérovi. Neměl by čas předem
na něj veřejně reagovat, zároveň by to ale bylo gesto, které by snad mohlo vést k tomu, že na to bude psychicky
připraven a nebude se při mém čtení příliš ošklíbat do kamer. Když ho dopisem předem trochu vystraším,
neuškodí to: při čtení to pak pro něj nebude takový šok. Pokud to nestihne v pondělí večer před úterním
vystoupením přečíst, je to úplně jedno. Sám akt zaslání předem snad přece jen trochu změkčí jeho reakcí. (…)
5) Ještě k těm řádům: prosím OVP, aby začal zvolna připravovat náš seznam těch, kteří by měli být 28. října
vyznamenáni. Nevím přesně, kdo už řád dostal za federace a kdo nikoliv. Musíme mít svůj seznam zavčas,
abychom byli připravenější než Tollner, který dříve či později za námi přijde s (předběžnými) návrhy
parlamentními. Nesmí se zapomenout na různé oblasti vědy, odboje proti nacismu i komunismu (Čermín atd.),
novinářství (Tigrid!, Ducháček in memoriam, Medek, nedostal-li už řád, atd.). A ovšem umělci: Kundera,
Škvorecký, Hrabal, Forman, Chytilová, Boštík, Bauch, Pištěk, Šimotová, Juráček, Voskovec a Werich in
memoriam?, Čestmír Kafka, Mikuláš Medek, Kohout??? atd. atd. atd. A sportovci: Navrátilová, Lendl a tak. Tyhle
přespolní bude třeba zavčas pozvat! (Bude to těžké hlavně s těmi, co byli někdy komunisty, ale trochu jít proti
převládajícímu politickému mínění jsem připraven.) (…)
(16. 4.1995)
1) Nejprve stručná zpráva o mně: první dva dny Velikonoc (pátek a sobotu) jsem prožil dost bídně: vztekal jsem
se na celý svět, ať už proto, že nemám žádné Velikonoce a musím pracovat (spolu se sestřičkami na pohotovosti
a strojvůdci), nebo proto, že mám psát tolik projevů najednou, nebo proto, že mám tak tlusté podklady a vůbec
tolik víkendového úředního čtiva od vás (cca 300 stránek), nebo proto, že mi nejde tiskárna, bez níž projevy
prakticky psát nemůžu, nebo proto, že nemůžu sehnat nikoho, kdo by mi ji opravil, protože všichni jsou na svátky
někde pryč. Připadal jsem si jako kůl v plotě, člověk podvedený dějinami, které ho obtěžkaly bezpočtem úkolů a
teď se baví tím, jak je nezvládá, a chodil jsem tu jako lev v kleci a užíral se zlobou na neurčitou oběť (i když
nabízejícím se hromosvodem byl můj úřad). Nakonec se ale situace obrátila k lepšímu: v sobotu večer byli
sehnáni lidé, kteří mi aspoň trochu dali tiskárnu do pořádku, a já začal v neděli (tj. dnes) ráno konečně pracovat.
Výsledky vám posílám: 1. Zredigovaný projev 5. května. Stačí rozluštit mé vpisky a hezky velkým písmem opsat.
2. Projev ke starostům. Není to nic zvláštního a jakékoli vylepšení uvítám. (Proč tam nebudou primátoři? Nemělo
by se to spíš jmenovat sjezd vesnic?). 3. Projev v NATO. Ten mi připadá docela dobrý, prosím proto provádět jen
nepatrné retuše, zlepšující ho věcně i stylisticky. Opravy přehlédnu ve středu, ihned se to musí dát překládat,
abych se příští víkend mohl učit anglické čtení!!! Podaří-li se mi napsat ještě projev na 8. května, přiložím ho k
této zásilce, nepodaří-li se mi to, přivezu ho, doufám, ve středu. Pochybuji velmi, že stihnu ještě napsat
Barcelonu, mám zcela pitomou ztrátu dvou dnů. (…)
6) Při plánování mého programu je třeba počítat i s tím, že tu a tam potřebuji také čas na přípravu setkání a
návštěv (Kučma, švédský král apod.). Podklady musím mít včas, ne až pár minut před danou událostí, kdy
obvykle nemám čas do nich ani nahlédnout. (…)
11) Někdy musí být schůzka o řádech! Mám různé tipy, parlament už uzavřel své návrhy, chci to nějak vyjasnit a
s parlamentem sladit své představy. (Voskovec, Werich, Vančura, Valenta, Josef Čapek, Bass, Kundera, Forman,
Zenkl, Feierabend, Navrátilová, Lendl, Čáslavská, Tigrid, Medek, Ripka, Stránský, Kilián, Haken, Beňačková,
Suk, Trnka, Hrabal, Škvorecký, Chytilová, Juráček, Boštík, Kafka, Šimotová, Bauch, kard. Tomášek, kard.
Trochta, Wichterle, Hejdánek, Váchal, Zrzavý, Tichý, Halas, Holan, Kolář atd. atd., někteří možná už dostali,
nepamatuji si to.) (…)
14) Pana M. prosím, aby zjistil, proč nešla papežova návštěva ještě do vlády a kdy tam půjde, a výsledek svého
šetření zavolal kardinálovi. Ten mi totiž volal a žádal mne o vysvětlení. Bojí se, že všechny náklady bude muset
platit církev. (…)
(23. 4. 1995)
(…)
6) Dozvěděl jsem se od pana D. předběžné složení delegace do Moskvy. Velmi se mi líbí, že delegace je malá.
Chybí tam sice nějaký „politický“ spolupracovník, který by mi radil, nastanou-li nějaké politicky delikátní situace,
nicméně v tomto případě tu roli může zastat velvyslanec. Rád bych co nejdřív dostal ke schválení složení své
výpravy do Monsu, Londýna, maďarské Litomyšle a Harvardu. (Včetně novinářů.) Obvykle se to dozvídám až v
době, kdy už nelze nic měnit.
(13. 5. 1995)
1) (…) V pátek jsem nalezl náš dům krásně vyzdoben květinami. Nicméně ihned jsem se z té krásy přestal těšit,
neboť jsem si nutně musel položit otázku: vyzdobily mi hodné hradní květinářky dům ilegálně? Anebo dostanu v
pondělí od SPH fakturu na 10 000 Kč? Kdybych si měl každý týden platit takto bohatou květinovou výzdobu,
určitě bych se dříve či později rozhodl dávat raději příslušné částky nějakým potřebným útulkům a koupit si občas
jednu či dvě obyčejnější kytky v květinářství. Anebo: B. a J. mi říkají cosi o tom, jak je obtížné, aby mi paní
Oušková prala košile, jak moc má práce a jak málo má peněz, respektive jak se všichni snaží tento velký problém
řešit. Dávejte, proboha, paní Ouškové to, co si za své dokonalé žehlení zasluhuje, dávejte jí to z peněz mých,
státních, obecních, sponzorských či jakých chcete, ale neptejte se mne pořád na něco či nevyčítejte mi něco! A
pokud je ten problém opravdu neřešitelný, řekněte mi to a já si najdu jinou pradlenu, i když žádná na světě není
pochopitelně tak dokonalá jako paní Oušková. Anebo: Olga žije v jakési symbióze se zahradníky a se skleníky,
dodává jim exotické sazenice, oni jí pěstují jakési rostliny, a teď se náhle dozvídám, že tato symbióza je ilegální!
Anebo: je mi vysvětlováno, že své popsané či zahozené papíry, plné státních tajemství, si mám drtit, ale že
drtičku mi Hrad nemůže půjčit a že mám tedy všechny papíry pečlivě shromažďovat na tajném místě a jednou za
čas je tajně vozit do hradních drtiček. Jenomže já opravdu tady nejsem někomu pro blázny! Atd. atd. atd. atd.
Zajisté chápete, že když jsem těmito pseudoproblémy zaměstnáván daleko víc než třeba historickým českoněmeckým narovnáním, mám právo se rozčílit! Vyřešte to zkrátka, jak chcete, a mne do toho už laskavě
nezatahujte! A ještě něco: vysvětluje-li si SPH zákon tak, že se o mne nesmí starat, nebydlím-li v její rezidenci,
pak se jí ptám, zda pociťuje nějakou odpovědnost za můj pobyt v její rezidenci. Pakliže ano, ptám se jí, kdy mi
nahradí vše, co mi bylo v rezidenci, kterou spravuje, ukradeno (90 000 Kč v hotovosti, televize, rádio, diktafon,
magnetofon, nová žehlička atd.). A tím s tímto tématem navždy končím. (…)
2) Připomínám, co jsem předběžně už projednával s L.: prosím ho, aby v pondělí ráno pozval na odpoledne k
sobě ruského velvyslance, aby vzápětí volal MZV a sdělil mu, že bude odpoledne mluvit s velvyslancem a že
žádá poslední a přesné informace o údajném defilé ruských hrdinů genocidní čečenské války před mými zraky.
Na základě získaných informací (a po eventuální konzultaci s MZV) nechť zformuluje mé stanovisko (dotaz?
podivení? protest? rozhořčení?), telefonicky ho se mnou zkonzultuje, posléze přetlumočí velvyslanci a hned poté
dá do ČTK. (…)
10) Ze zpráv, které jsem právě viděl, vyplývá, že Rusové zahájili ihned po příměří kvůli výročí mohutnou ofenzivu
v Čečensku. Je to svinstvo, a proto navrhuji, aby L. to, co řekne Lebeděvovi, doplnil o moji naléhavou výzvu
Jelcinovi, aby okamžitě zastavil vojenské operace. Nemá ta výzva mít formu dopisu? Nemám ten dopis předat
osobně?
11) Mluvil jsem s královnou Sofií o španělské návštěvě. Hrozně se oba těší, chtějí vidět památky a kypící život,
chtějí se mnou do hospody. Juan Carlos není tuctový král, který si jen vyvaluje zadek na trůně. Navrhuji proto
nadstandardní režii: druhý den ráno letadlem nebo helikoptérou do Telče, prohlídka zámku a procházka po
náměstí, pak letadlem či helikoptérou do Krumlova, tam oběd (Růže je hnusně zařízena!), prohlídka města a
zámku, pak návrat do Prahy. Večeře v Rudolfově galerii, ale plné malých kulatých stolků, svíčky, intimní
osvětlení, plno. Nějaké kratičké představení či koncert před večeří či po ní. V Rudolfce? Ve Španěláku? V Domě
dětí? Prohlídka Hradu. Nešlo by mu dát Řád bílého lva? Samozřejmě Nerudovka a Karlův most. Byli tu za
Husáka, šel jim mráz po zádech, chtějí vidět změny, které se tu udály. Po večeři hospoda, něco kypícího životem,
například ta hospoda, kde jsme byli s Andulkou. Plná normálních hostů! Přesně do takové plné hospody mne vzal
Juan Carlos na Mallorce! Prosím tedy o brzkou a zvláštní péči této návštěvě věnovanou. Rád se brzy účastním
kratičké předporady. (…)
(24. 6. 1995)
(…)
8) (…) c) Institucionální změny v OSN a EU. Obé se stane na podzim aktuální, uvítám proto nějaké náměty či
podklady. (Má představa o institucích EU: prezident jako symbolické ztělesnění jejích idejí, bez velkých
pravomocí. Dvoukomorový parlament, „sněmovna lidu“ – tj., co dnes existuje, tedy přímá volba, počty podle počtu
obyvatelstva atd. – a „sněmovna národů“ s paritním zastoupením států jako v Senátu USA, za každý stát dva
vážení členové jeho parlamentu, tedy nikoli přímá volba. Komise jako čistě odborný exekutivní orgán bez velkých
politických pravomocí, u něhož nezáleží na státní příslušnosti, ale jen na odbornosti. Evropská rada: tři druhy
hlasování: jednomyslné o úplně zásadních věcech, většinové /počet hlasů podle velikosti států/ ve středně
důležitých věcech /výsledek závazný pro všechny/, hlasování, jehož výsledek je závazný jen pro ty, kteří chtějí,
tedy možnost výjimek. Dále: cosi jako ideová Charta EU. Potom cosi jako její ústava, to znamená spojit všechny
dokumenty, jimiž se řídí, od římské smlouvy až po Maastricht 1 a Maastricht 2 do jediného nového a obecně
srozumitelného textu. To, co dnes platí, je srozumitelné jen malé skupině expertů.) (…)
(24. 7. 1995)
(…)
17) Ministr Zieleniec mi slavnostně oznámil, že mne bude doprovázet na cestě do OSN. Je to zřejmě výsledek
velkého vnitřního zápasu, jakož i tlaku jeho okolí (víme, jak nerad se mnou někam jezdí, aby nemusel být v mém
stínu). Prosím pana D., aby zavčas zajistil velké letadlo, ale to dobré, nikoli to pitomé. (…)
(10. 8. 1995)
(…)
1) Na základě podkladů od S. jsem načrtl pro jeho privátní potřebu návrh česko-německé deklarace. Spíš než
prezidentský vstup do celé věci to je jen literární pomoc příteli. Žádal mne, abych nic z toho nedával nikomu číst a
nikomu o tom neříkal. Jeho opatrnost začínám chápat. Jeho zakázku jsem splnil a svůj textík mu poslal
speciálním kurýrem přímo do ruky. (…) Ale o celé věci prosím nikde nemluvit, kdyby se kdokoli nepatřičný
dozvěděl, že na tom participuji, mohlo by se to celé zhroutit. Stačí si všimnout novinových dohadů o tom, kdo je
vyjednávačem atd. atd. (…)
(3. 11. 1995)
(…)
7) Souhlasím s tím, že 28. říjen dopadl dobře a že všichni, kteří se o to zasloužili, zasluhují uznání. Znovu jim
tímto děkuji. Souhlasím ale zároveň se všemi drobnými kritickými připomínkami V. a pana Š. Zvlášť mne mrzelo,
že v sále byly prázdné řady (neviděl jsem to). Jako vždy i tentokrát jsem několikrát před tím varoval a prosil pana
D., aby se domluvil s určitým množstvím spřátelených návštěvníků recepce a zaměstnanců KPR, aby byli laskavě
v záloze a v případě potřeby v poslední chvíli zaplnili prázdné židle v sále. Nevím, proč se to nestalo. (…)
(26. 11. 1995)
(…)
5) Ještě k Japonsku konkrétněji. Nevím, co si vzít s sebou, netuším, zda tam je sto stupňů pod nulou či sto
stupňů nad nulou, nevím, jak mám být oblečen k císaři, jak na projev, zda se mohu a mám někdy během dne
převlékat, zda mám mít všude jen černé šaty, nebo někde i šedivé či jiné, zda mám mít něco sportovnějšího, jaké
kabáty, pokud vůbec kabáty, zda smoking i tam, kde je psán společně s tmavým oblekem. (Nevím ostatně i
mnoho jiných věcí, například jak velká je večeře u předsedkyně sněmovny a kdo tam bude, zda se koná jen kvůli
mně, zda tam mám přípitek či nikoliv, čeho se mají týkat různá interview, co dělá Wieselova nadace, co se hodí
říct po udělení ceny, za co ta cena vlastně je atd. atd. Tyto konkrétnosti jsou pro mne důležitější než leckterá
ministerská informace, například o tom, kolik má Japonsko čtverečních kilometrů.) (…) Abych se v Japonsku
třeba nedozvěděl, že k císaři nesmím jinak než v žaketu, který náhodou mám, i když jsem ho ještě nikdy na sobě
neměl. (…)
(17. 12. 1995, a)
(…)
10) Viděl jsem v pátek večer nové osvětlení Hradu. Doufám, že to nebylo definitivní! Mělo to totiž dvě vážné vady:
1. Osvětlení bylo stále ještě (zvlášť ve srovnání se sv. Mikulášem) málo teplé, i když bylo o něco lepší než
dosavadní „neon“. 2. Daleko vážnější závadou bylo však něco jiného: zelená a žlutá dávají dohromady, jak
známo, fialovou. Proto se zelený palác šlechtičen stal hnusně fialovým, cukrkandlovým, jako by byl součástí
neobyčejně kýčovitého dortu. Tak to nemůže zůstat! Sklidili bychom obecný posměch!
(17. 12. 1995, b)
K mému velkému překvapení se mi v sobotu večer (za čtyři hodiny) podařilo napsat nenapsatelné, totiž novoroční
projev! (…)
(Washington 12. 4. 2005) Dnes v noci mne najednou přepadla zimnice, měl jsem teplotu,
bylo mi opravdu špatně. Docela mne to vyděsilo, protože by nebylo dobré, kdybych tady
onemocněl hned několik dní po našem příjezdu. Každá banální viróza totiž může být pro
mne osudová, hned je z ní zápal plic a s ohledem na to, že mám kus plic pryč a ještě nějaké
zamotané vzduchové trubice, lze se pak nadít čehokoliv. Už jsem několikrát takhle umíral,
ale vždycky mne z toho nějak dostala především Dáša. Ten stav před virózou či chřipkou či
angínou je vždycky krajně nepříjemný, vyznačuje se totální ztrátou energie a vůbec chuti
do života. Té mám tak jako tak každé ráno dost málo, ale přistoupí-li k tomu ještě tento
stav – jak tomu bylo dnes –, je to vskutku zlé. Nechtěl jsem vůbec vstát, musel jsem
zmobilizovat všechnu svou vůli. Dost o svém celkovém stavu přemýšlím a mám k němu
velmi rozporuplný vztah. Na jedné straně vím, že jsem docela unavený starší člověk, který
by měl právo jen tak odpočívat, na druhé straně na to vždycky znovu zapomínám, chovám
se jakoby nic a do něčeho se vrhám. Dnes máme večeři na velvyslanectví pro některé
dřívější americké velvyslance v Praze, kteří tam dělali moc dobrou práci a kteří chtějí
dobrým věcem pomáhat i teď.
Dne 21. února 1989 jste byl opět odsouzen. Tentokrát zněl rozsudek na devět
měsíců nepodmíněně. Lišil se v něčem průběh vyšetřování, soudu a vězení od
vašich předešlých zkušeností s represivními složkami komunistické moci?
Myslím, že toto mé zavření zasluhuje zvláštní pozornost, protože vypovídá mnoho o
dějích, které předcházely naší revoluci. V lednu 1989 bylo dvacáté výročí sebeupálení
Jana Palacha. Tehdejší mluvčí Charty 77 měli u pomníku svatého Václava, nedaleko
místa, kde se to stalo, položit květinky. Já jsem se rozhodl postávat na chodníku a zdálky
to pozorovat, abych v případě, že policie nějak zasáhne, mohl o tom včas podat zprávu
přátelům a zahraničním médiím. Policie skutečně zasáhla, ale udělala to tak neobratně,
že probudila zájem kolemjdoucích, který záhy přerostl ve velikou spontánní manifestaci.
Já to celé zpovzdáli fascinovaně pozoroval, ačkoli jsem věděl, že mne dříve či později
mohou zatknout. Pak jsem přece jen z Václavského náměstí odešel, abych mohl podat
zprávu. Lapili mne až cestou domů, nesmyslně mne odsoudili na základě falešných
výpovědí, a tím celým významně přispěli ke změně poměrů u nás; působilo to téměř jako
sabotáž. Hned se totiž zvedla velká vlna protestů, a to nejen ze zahraničí, ale i doma:
petiční archy za moje propuštění už téměř masově podepisovali i zdejší „povolení“
umělci, především divadelníci. To režim zřejmě neočekával a byl tím velmi zaskočen,
protože nevěděl, co s tím: jednotlivé disidenty není problém zavřít, ale zavřít všechny
známé herce? Toho se už nemohli odvážit. Mimo jiné: této velké podpoře bych se tehdy
asi netěšil, kdybych byl nějaký disidentský fundamentalista, který pohrdá všemi, kdo se
tak či onak přizpůsobují poměrům nebo nějak proplouvají. Ničím takovým jsem ale
nebyl, s povolenými divadelníky jsem se v rozsahu, v němž to nebylo pro ně příliš
nebezpečné, stýkal, a mé absurdní zavření a odsouzení za to, že jsem pozoroval, jak
někdo někam klade fialky, jim už nemohlo být lhostejné. Ve vězení jsem pak byl opravdu
trochu zvláštním vězněm, sice přísně izolovaným od ostatních, přísně
odposlouchávaným, nicméně těšícím se z velmi opatrného zacházení. Ve srovnání s
předchozími pobyty ve vězení to byl téměř odpočinek. Mimo jiné: byl jsem v cele s
dvěma pečlivě vybranými komunisty, zavřenými na dlouhá léta za hospodářskou
kriminalitu, kteří se báli se mnou vůbec mluvit, aby si nepřitížili. Nakonec byli rádi, když
po mém zvolení prezidentem odešli na amnestii domů.
Z vězení jste byl propuštěn 17. května. V čem se lišila atmosféra před vaším
vězením a po něm? Jak se změnila za tuto dobu československá společnost?
Myslím, že se za ty čtyři měsíce změnila víc než v dobách mých předchozích pobytů ve
vězení za celá léta. Nejen proto, že se mnoho měnilo v sousedních zemích – v Polsku už
měla Solidarita velký vliv na moc, v Sovětském svazu byla perestrojka –, ale především
proto, že se naše společnost začínala konečně probouzet z narkózy, do níž byla vržena v
roce 1968 sovětskou okupací. Mně se zdálo, že tak jako jsme svého času navázali na
solidaritu se zavřenými hudebníky kapely The Plastic People a vznikla z toho Charta 77,
měli bychom i teď proměnit solidaritu, které jsem se během svého obskurního případu
těšil já, v něco obecnějšího a trvalejšího. A tak jsme po konzultaci s přáteli chartisty i
„povolenými“ kolegy z divadel zorganizovali se Sašou Vondrou a Jiřím Křižanem petici
Několik vět. Tu pak už podepsaly desítky tisíc lidí a české stanice Hlasu Ameriky a
Svobodné Evropy vždy nejméně dvakrát týdně vysílaly seznamy dalších signatářů, což
byly tehdy jedny z nejsledovanějších rozhlasových relací. Režim se nezmohl na jinou
reakci, než že dal v oficiálních médiích velkou publicitu vyjádření několika málo umělců,
kteří petici Několik vět odsoudili, což je velmi brzy mrzelo, protože už byli – na rozdíl od
dob slavné Anticharty – spíš jen pro smích. Několik vět žádalo velmi stručně obnovu
základních občanských svobod. Byly to naprosté samozřejmosti, k nimž se hlásí každý
civilizovaný člověk, nicméně skutečné splnění těch požadavků by bývalo znamenalo v
podstatě změnu režimu.
(Washington 13. 4. 2005) Jen pro pořádek: páni velvyslanci jsou připraveni dál pro nás
pracovat, ten večer tedy dopadl dobře. Ale zpátky k mému vyprávění: jak tak odpovídám na
otázky pana Hvížďaly, uvědomuji si, jak moc důležitých věcí jsem zapomněl. Leckdy si
pamatuji spíš atmosféry, vůně, bezvýznamné detaily a zapomínám na události veledůležité,
jako například na hovory se světovými státníky o budoucím světovém uspořádání. Po
klidném studiu různých pramenů bych si jistě leccos uměl vybavit a pomalu o tom psát.
Proč ale tak pospíchám? Kam pospíchám? Možná to je jen výmluva, možná nikoliv, ale já se
prostě nemohu zbavit pocitu, že už nemám dost času.
Listopadové dny roku 1989 už mířily ke změnám: vás pozval domů Evžen
Erban, vysoký představitel režimu, hudebník Michael Kocáb a publicista Michal
Horáček založili iniciativu Most a snažili se zprostředkovat kontakty mezi
představiteli opozice a premiérem Adamcem a vy jste plánovali demonstraci na
10. prosince, kdy se slaví Den lidských práv. Chtěli jste svolat signatáře Několika
vět na Palackého náměstí v Praze. Připravený scénář se tehdy objevil dokonce v
Rudém právu. Vy jste byl na Hrádečku, na chalupě, když 9. listopadu padla
berlínská zeď. Neměl jste přesto tehdy špatný pocit z toho, že Češi zase vyčkávají,
jak všechno dopadne? Proč jste se vlastně ukryl na Hrádeček? To skutečně mohlo
zvenčí vypadat tak, jak to napsal International Herald Tribune, že pražská opozice
se „noří v bahně“.
Leckdos v naší zemi se tehdy „nořil v bahně“, opozice se v něm, řekl bych, nořila
nejmíň. Vždyť jí vývoj věcí začínal dávat za pravdu, rychle se k ní přidávali další a další
lidé, byla brána stále vážněji! Já si na tu dobu nevzpomínám vůbec jako na dobu
„špatných pocitů“ nebo dokonce „noření v bahně“, ale naopak jako na dobu nebývale
hektické práce. Byl to čas už jakési předehry naší revoluce, kdy se začínalo zhodnocovat
vše, co jsme dvacet let či déle dělali a o čem nebylo vůbec jisté, že se to někdy prakticky
zhodnotí. Pozvání k panu Erbanovi byla sice jen jakási okrajová kuriozita, nicméně i ta
přece svědčila o tom, že jsou věci v pohybu. Ostatně i zmíněná iniciativa Most by se ještě
o rok dříve jevila jako čiré bláznovství. Zda jsem byl 9. listopadu zrovna na Hrádečku,
nevím, hodně jsem se tehdy pohyboval mezi Hrádečkem a Prahou, v Praze jsem
vyjednával a na Hrádečku buď psal, anebo měl také jednání, byť třeba v užším kroužku a
soustředěnější. Rozhodně jsem se na Hrádečku tehdy, jakož ani nikdy jindy neskrýval,
byl by to totiž ten nejhorší možný úkryt. Cítil-li jsem někdy potřebu skrýt se, ať už před
státní policií nebo před celým světem, prchal jsem především z Hrádečku, který byl se
mnou v obecném povědomí svázán daleko víc než náš pražský byt. Že se československé
poměry měnily podstatně pomaleji než poměry v jiných zemích sovětského bloku, je
ovšem pravda. Mělo to spoustu důvodů. Především: okupace naší země Varšavskou
smlouvou v roce 1968 měla za následek vznik jednoho z nejrepresivnějších a
nejkonzervativnějších komunistických režimů, takže zatímco jinde už dávno probíhaly
různé reformy a vanul svobodnější vítr, u nás se tvrdě zavíralo. Společnost byla
zdemoralizovaná, nikdo už ničemu nevěřil, každý se bál – na tomto pozadí se ovšem
všechno to, co se dělo během roku 1989 a o čem jsme mluvili, muselo jevit jako velké
probouzení společnosti. Ale nejde jen o to: každá země či národ či komunita má určité
tradiční modely chování, jak je vypěstovala historie, a ty se dědí z generace na generaci.
K české „národní výbavě“ už tradičně patří určitá zesílená opatrnost, nedůvěra ke
změnám, pomalost, neochota k obětem, vyčkávavost a skepse. Možná to souvisí s
vyhubením či perzekucí české šlechty v 17. století a „plebejským“ pozadím, na němž se
formoval moderní český národ. Češi prostě dlouho váhají, čekají na vhodný okamžik, ale
to, co potom – pokud možno bez velkých obětí – provedou, stojí za to. Do jisté míry to
platí i o době, kterou se teď zabýváme: naše revoluce sice přišla jako jedna z posledních,
ale zato proběhla rychleji než jiné a svým způsobem byla i radikálnější: my jsme přece už
neměli žádné „perestrojkové“ nebo reformně komunistické mezihry, ale začali jsme
rovnou, po několika revolučních dnech, budovat regulérní demokratickou společnost.
Československo bylo také první zemí v celém sovětském bloku, kde se hlavou státu stal
skutečný a celoživotní nekomunista, navíc ještě před několika dny přední disident,
„hvězda v divadle opozice“.
[2]
(Washington 13. 4. 2005) Tento rok nezačal dobře. Ani pro svět, ani pro mne. Jeho
počátek předznamenaly vlny tsunami. Člověk si musel klást otázku: Nechce nám tím naše
planeta něco sdělit, před něčím nás varovat, k něčemu nás vyzvat? Čili: Jde jen o jednu z
miliard kosmických událostí tvořících dějiny světa, nebo jde ještě i o něco jiného? Shodou
okolností jsme měli s Dášou v té době nebo krátce předtím být v oněch místech v rámci své
„velké asijské cesty“, ale ta musela být přerušena, sotva začala: způsobil to můj pád. Hned
první den cesty jsem totiž upadl tak hloupě, že jsem si zlomil krček, důležitou spojku mezi
kyčlí a pánví, a musel jsem se pohybovat na vozíčku. Stalo se to na Taiwanu, a my tam
proto zůstali jen dva dny, abych mohl absolvovat oficiální část programu, a pak jsme se
vrátili domů. Měli jsme navštívit několik zemí, veřejné povinnosti byly zkombinovány s
odpočinkem či poznáváním světa. Poslední dobou padám často. (Spadl jsem například dnes
v noci v našem georgetownském domečku, nic se mi ale naštěstí nestalo.) Zdá se, že
nejčastěji padám v Asii. Spadl jsem v královském paláci v Bangkoku (tři zlomená žebra), v
jednom přepychovém hotelu v Soulu, před rokem v hotelu v Dillí (tři zlomená žebra).
Indický pád zhatil náš první pokus o „velkou asijskou cestu“, tutéž, kterou o necelý rok
později zmařil pád taiwanský. Uděláme ještě někdy třetí pokus? Nevím. Mé asijské pády
mívají velmi podobný průběh: šťastně (aniž bych se dusil) absolvuji mnohahodinový let
přes půlku zeměkoule, ubytuji se, vše si vybalím, připravím věci na druhý den, pročtu si
příslušné podklady, pak si dám dobrou večeři s dobrým vínem a pak ulehám k dlouhému a
tvrdému spánku, od něhož si slibuji, že vstoupím do nového dne opravdu svěží. Samozřejmě
si vezmu nějaký prášek na spaní. Časový posun, změna klimatu, víno, prášek a úleva, že je
cesta za mnou, se spojí v určitý typ omámení – a když potom bloudím v noci zcela mi
neznámým a obvykle velmi rozlehlým prezidentským apartmá a hledám dotyčnou
místnost, stane se to: říznu sebou. Do značné míry tedy za ty pády, které zkomplikují
vždycky život mnoha lidem a především Dáše, mohu já sám: všechno beru příliš odpovědně,
všechno příliš prožívám a posléze poněkud přehnaně (kombinací nesourodých
instrumentů) odháním všechny starosti ve snaze důkladně si pročistit mozek. Rok 2005
tedy pro mne začal zlomeným krčkem, jízdou na vozíku a pobyty v nemocnici. Především
byl ale jeho začátek ve znamení mé celkově velmi nedobré nálady, neschopnosti soustředit
se na kloudnou práci, alarmujícího stupně zapomínání a stále hlubšího pocitu mé celkové
nedostačivosti a pochybností o smyslu toho, co dělám, a způsobu, jakým to dělám.
Být disidentem znamenalo kritizovat, ukazovat na rozpory mezi řečeným a
skutečným, analyzovat falešnost jazyka, mapovat porušování lidských a
občanských práv či organizovat protesty. Šlo tedy spíše o destruktivní činnost.
Politik musí sice permanentně něco bourat, ale zároveň silněji a s větší energií
něco nového budovat, mít cíl, představu, kam chce společnost dovést. Kdy jste si
toto poprvé uvědomil?
Nemyslím si, že mé veřejné působení předtím, než jsem přijal politickou funkci, bylo
jen destruktivní. Mám naopak pocit, že jsem kritizoval a mohl kritizovat jen a jen proto,
že jsem viděl, jak je svět kolem mne vzdálen všem mým představám o tom, jak by měly
věci správně být. Mé představy, zvláště v dětství a mládí, byly nepochybně dost naivní,
ale to neznamená, že jsem je neměl. Jsem velmi konstruktivní typ a bořit něco „jen tak“,
aniž vím, proč to má být zbořeno, bych neuměl. Když jsem se pak náhle ocitl v politické
funkci, vůbec jsem si tedy nemusel vymýšlet nějaké politické ideály či cíle; stačilo jen
aplikovat to, co jsem si myslel celý život. Jinou otázkou samozřejmě je, jak za toho či
onoho reálného stavu věcí svých cílů dosahovat nebo k nim směřovat. Život je krásný
mimo jiné proto, že je v mnoha ohledech nepředvídatelný, a že tudíž nikdo nikdy není a
nemůže být kompletně připraven na všechno, co přijde. Musím se usmívat, když tu a tam
slyším výtku, že jsme na naši revoluci nebyli připraveni, že jsme neměli napsánu novou
demokratickou ústavu a všechny další nezbytné zákony, že jsme dokonce ani nevěděli,
kdo bude čeho ministrem, atd. atd. Lidé kompletně připravení na dějiny mi jsou dost
podezřelí. Mají blízko ke komunistům, kteří si také pyšně myslí, že kompletně pochopili
svět, a vědí tudíž dokonale, jak co bude. A když to je pak všechno trochu jinak, pokoušejí
se svět násilím vtěsnat do své představy.
Když jste přijal politickou funkci, musel jste nepochybně uvažovat i o tom, pro
koho politiku děláte. Počítal jste od prvého okamžiku s tím, že naši lidé se od
politiky v posledních dvaceti letech odvrátili, že o ni nemají zájem a že po
vyprchání revoluční euforie se situace více či méně vrátí zpět?
Myslím si, že jsem nikdy neměl velké iluze. Naše společnost sice opravdu byla
posledních dvacet let mravně ochrnuta, z čehož pramenil i ostentativní odvrat od všeho
veřejného, ale tehdejší masový rozmach péče o sebe a nezájmu o druhé nebyl něčím zas
tak úplně novým a překvapivým. Lze doložit, jak oportunně se velká část společnosti
chovala v padesátých letech, kdy bylo běžné podepisovat v podnicích žádosti o trest
smrti pro ty či ony „nepřátele socialismu“, anebo jak malé podpoře společnosti se těšil
náš domácí odboj za války. Jen bláhovec by si mohl myslet, že se ze dne na den změní
národ nebo celé lidstvo a všichni se začnou chovat prozíravě, nesobecky, altruisticky,
kdekdo bude připraven přinášet oběti za dobrou věc atd. atd. Nic takového jsem si
samozřejmě nemyslel ani v době naší „sametové revoluce“. Na druhé straně ale vím, že
čas od času přeteče pohár trpělivosti, lidé se vzpamatují a dějí se věci donedávna těžko
představitelné. Takové vzepětí – u nás bývá tak jednou za dvacet let – pochopitelně
dlouho nevydrží a bylo by dokonce svým způsobem proti přírodě, kdyby mělo trvat
pořád. Jde o to, aby se stihlo této doby co nejlépe využít k určitým nezvratným
systémovým a dalším změnám, které přece jen zaručí, že všechno bude aspoň o něco
lepší než před oním vzepětím. Mám dojem, že i v době naší revoluce jsem patřil k lidem
střízlivým, věcným, opatrným, kteří se nepokoušeli o nemožné. To neznamená, že bych
byl nikdy dobové atmosféře zcela nepodlehl. Ale naštěstí to nebylo ve sféře zásadních
politických rozhodnutí, ale spíš jen ve sféře řečnické nebo ve způsobech mého
„nekonvenčního“ prezidentského chování. Leckdy jsem zkrátka asi dělal věci, které bych
o rok později už neudělal a které by mi – a právem – později neprošly. Hlavní ovšem je,
že navzdory všemu, co nás tak rozčiluje, jsou dnešní poměry nesrovnatelně lepší než za
komunismu. Naše země je navíc součástí tak pevného systému mezinárodních vztahů a
záruk, že jakýkoli typ poroby přicházející zvenčí se už zdá být prakticky vyloučen.
Myslím, že takovouto jistotu jsme po celé své dramatické dějiny neměli.
Jak jste se bránil stále vzrůstající adoraci, která člověku obvykle trochu
zatemňuje mozek? Pamatuji se, jak vám profesor Milan Machovec říkal v zákulisí
Realistického divadla: Vy jste víc než Bůh!
Nevím, že to říkal, ale pokud to říkal, myslel to nepochybně trochu jako žert, trochu
jako metaforu. Nejspíš tím chtěl říct, že mám – aspoň v těch dnech – až
nepravděpodobně veliký, ale především na první pohled každému zřejmý vliv na dění;
Pánbůh, existuje-li, má samozřejmě vliv větší než jakýkoli pozemšťan, ale – nic naplat –
ten vliv není tak jasně viditelný, tím spíš, že je zvláštně propojen s naší svobodnou vůlí,
která je zřejmě jedním z nejtajemnějších božích výtvorů. Nemyslím si tedy, že to byl
Machovcův projev čisté adorace. Na druhé straně musím uznat, že jsem po určitou dobu
skutečně byl dost adorován, ale asi by v mém postavení byl podobně adorován i kdokoli
jiný: vždyť jsem byl vnímán jako někdo, kdo dovedl občany k úspěšnému a celkem
bezbolestnému vítězství nad nekonečnou přesilou mocenského aparátu, a jako někdo,
kdo vzešel z jejich řad, nikoli z lůna nenáviděné moci. Za tu adoraci jsem později musel
dost platit. Nekritická úcta se totiž trestá, nikoli ovšem trestáním jejích subjektů, ale
jejích objektů. To přece vidíme často, mluvil jsem už o dnešním českém premiérovi:
nejdřív z něj udělali – bezdůvodně – nejlepšího českého politika a pak se mu za vlastní
hloupost pomstili tím, že z něj během několika dnů udělali politika nejhoršího.
Psychologický aspekt této věci, totiž vztek na dřívější vlastní servilitu, nebyl jedinou
příčinou té pozdější nepřízně. Neméně vážnou, ba svým způsobem ještě vážnější byl
zřejmě fakt, že jsem často ztělesňoval menšinové postoje, a trochu se tím vymykal
obecně sdílené představě politika jako zrcadla převládajících nálad či názorů či sklonů či
mentalit. Aniž jsem o to usiloval, vnímali mne mnozí nejen v době disidentství, ale i v
době, kdy jsem byl prezidentem, jako své špatné svědomí. A to se neodpouští. Vy jste se
ale hlavně ptal na to, jestli jsem se z toho všeho nepomátl. Inu, to opravdu musí posoudit
jiní. Kdybych se z toho ale pomátl, rozhodně bych nebyl schopen to sám zpozorovat a o
svém pomatení vám poreferovat.
Občanské fórum jako první nadstranické revoluční uskupení kriticky myslících
lidí moc ze začátku odmítalo. Historik Jiří Suk píše, že do čela se dostali snad
poprvé v dějinách lidé, kteří politiku nepovažovali za svoji věc. Tehdy jste tvrdili,
že KSČ zavinila marasmus a měla by za něj nést odpovědnost, ale nemysleli jste
tím to, že ji postavíte před soud. Jak jste si to tehdy představovali?
Občanské fórum skutečně nevzniklo proto, aby převzalo moc ve státě, ale proto, aby
artikulovalo veřejnou vůli a touhu po změně poměrů. Nikdo z nás nebyl profesionálním
politikem – kde by se také v totalitním systému vzaly demokratické politické garnitury?
–, nikdo z nás nevěděl a nemohl vědět, že se systém začne tak rychle hroutit a že nám
režim začne moc ve státě nabízet téměř na zlaté míse. Ale i kdybychom to byli věděli,
deklarování úmyslu převzít moc ve státě by zřejmě v tom okamžiku vyvolalo obecný
posměch a veřejnost by se od nás spíš odvrátila, než by se dala na naši stranu. Lidé chtěli
slyšet větu „Král je nahý“, nikoli větu „Já chci kralovat místo něj“. Nejen tedy, že my jsme
nebyli připraveni přebírat moc, ale sama situace k tomu nebyla zralá. Za několik dní
tomu bylo úplně jinak. Lze tedy říct, že dějiny pádily tak rychle, že jsme s nimi opravdu
stěží stačili držet krok. Jen pro ilustraci spěchu a improvizace, které tehdy převládaly:
vzpomínám si, že jsem v autě cestou na jednání s představiteli státu, které o tom mělo
rozhodnout, přemlouval profesora Komárka, aby přijal funkci místopředsedy vlády;
předtím se na takový hovor zřejmě nenašla ani minuta času. Tak to tehdy chodilo.
Nejsem si jist, že jsme byli skutečně jediní, kteří se dostali k moci, aniž na to předtím
pomýšleli. V mnoha komunistických zemích tehdy přece přijímali politické funkce vědci,
umělci či žurnalisté, nikde neexistovala kompletně připravená a zformovaná alternativní
politická garnitura. Pokud jde o komunistickou stranu: vždycky jsme říkali, že trestné
činy je třeba potrestat, říkal jsem to i ve svém prvním novoročním projevu proneseném
dva dny po mém zvolení prezidentem. Jako politická strana dostala KSČ tehdy šanci se
zreformovat. Nikoli proto, že se tak rychle a bez boje vzdala moci, ale protože to bylo
logické. Vždyť většina komunistických stran ve východní Evropě se úspěšně proměnila v
různé typy strany sociálně demokratické, dokázala se naprosto jasně zříct své minulosti
a všech jejích nositelů, přičemž to celé se vesměs ukázalo být k obecnému prospěchu.
Proč by naši komunisté neměli tuto šanci také dostat? Že jí nevyužili, respektive že
všechny takové pokusy straničtí konzervativci potlačili, je jiná věc. Že jim to prošlo, byla
asi chyba, ale rozhodně ne výhradně moje; kdyby ve společnosti a v nově se formujících
politických reprezentacích převládala vůle postupovat radikálněji, určitě by se to stalo.
Já vskutku nebyl neomezeným diktátorem, který rozhoduje o tom, které strany budou či
nebudou zakázány. Lze mi snad vyčíst jen to, že jsem tehdy tuto myšlenku hlasitě a často
neopakoval. Ale nezdá se mi, že počátkem devadesátých let byla pro něco takového
příznivá atmosféra, uvědomme si jen, kolik lidí, včetně pozdějších známých
antikomunistických politiků, dříve ve straně bylo, a kolik lidí se tudíž mohlo bát, že ten
zákaz by pro ně mohl mít zlé následky. Něco jiného bylo komunistické mafiánské
využívání privatizace, proti tomu jsem od začátku ostře vystupoval – vzpomeňte
například na můj buřičský projev na Václavském náměstí v srpnu 1990 –, ale můj hlas
byl dost osamělý. Vláda vycházela z ideje, že když se kácí les, lítají třísky. Hodně jsme
tehdy mluvili také o možnosti ustavit jakýsi „mravní tribunál“, který by posuzoval
mravní a politickou odpovědnost za předchozí poměry. Ale ani k tomu nebylo zřejmě
dost chuti a energie. Nejsmutnější asi je, jaké jsme měli mizerné výsledky ve stíhání
trestných činů. Na to měl zřejmě vliv i stav naší justice. Nezapomeňme, že po okupaci
Varšavskou smlouvou se u nás prověřovalo a kádrovalo podstatně přísněji než v jiných
komunistických zemích, proto i personální obměny byly těžší a zdlouhavější. Opravdu si
nelze ze dne na den vymyslet tisíc zbrusu nových soudců!
(Washington 15. 4. 2005) Američané mi jsou stále sympatičtější, aspoň ti, s nimiž
přicházím do styku. A čím dál míň mi vadí to, s čím jsem se u nich dřív nerad smiřoval, nebo
co mi připadalo trochu směšné. Nicméně pro pořádek několik takových věcí vyjmenuji. Rádi
žvýkají žvýkačku, dík čemuž vypadají jako přežvýkavci. Vadilo mi to zvláště u dam. Rádi
dávají, aspoň páni, nohy na stůl. Jedí nepochopitelně tlusté housky, v nichž je namačkáno
všechno možné včetně salátu. Jíst to vyžaduje zřejmě zvláštní um. Já se bojím, že kdybych
takovou housku jedl (v životě jsem ji nejedl), buď bych si roztrhl pro její velikost pusu, nebo
bych ji trochu zmáčkl a vše, co je v ní skryto, by mi spadlo na zem. Tu housku zapíjejí v
lepším případě vodou, v horším kokakolou a mlékem, a to z láhve nebo plechovky nebo
nádoby či kelímku z umělé hmoty. Myslím, že nejsem alkoholik, ale nezapíjet jídlo pivem či
vínem je pro mne dost zlé. Voda k jídlu mi ostatně připomíná má vězeňská léta. A co se
kelímků týče: jako Středoevropanovi se mi jeví Amerika jako země obalů a odpadků. Nevím
přesně, čím to je, i u nás přece máme obaly a odpadky. Budu to ještě zkoumat. Velmi si tu
dávají záležet na bílých zubech, což je mi celkem sympatické, mají desítky způsobů, jak
dosáhnout jejich dokonalosti a běloby, nejsou tu myslím vzácné případy, kdy si nechávají
poměrně zdravý chrup nahradit nějakým umělým, ale krásnějším. Velkou změnu při
srovnání se stavem z dřívějších dob vidím v převaze evropských a japonských aut. Jsou
menší a hospodárnější než americká, jež mají z neznámých důvodů v motoru ukryto
několik stád zbytečných koní a jsou schopna jezdit mnohonásobně vyšší rychlostí, než je tu
kdekoliv povoleno.
Dne 26. listopadu na Letné jste ještě demisi premiéra Ladislava Adamce
nežádali a nechali jste mu volnou ruku k rekonstrukci vlády. Proč to zdráhání?
Československá revoluce měla, jak jsem už naznačil, více dějství. Ale nejen to: situace
se téměř každou hodinu měnila či vyvíjela. Zprvu Občanské fórum vůbec nežádalo
demisi vlády, žádalo pouze to, oč žádali i studenti: odchod některých
nejzkompromitovanějších osob z vedení státu, řádné vyšetření masakru ze 17. listopadu,
propuštění politických vězňů, svobodu projevu. Tyto požadavky později, jak se situace
vyvíjela a jak se mobilizovala veřejnost, přerůstaly v požadavky další, včetně výzvy k
zásadní rekonstrukci všech tří vlád a parlamentů, zrušení vedoucí úlohy komunistické
strany atd. Já si všechny podrobnosti o jednotlivých peripetiích různých jednání
samozřejmě po těch letech už nepamatuji, ale existuje o tom všem velmi solidní vědecká
literatura, jako například zmíněná Sukova kniha. Vzpomínám-li si dobře, nežádali jsme
odchod premiéra Adamce z funkce nejen v den, na který se ptáte, ale vlastně nikdy. Naše
požadavky se ale zřejmě stupňovaly tak, že posléze byly pro něho nesplnitelné, a tak se
premiérské funkce vzdal sám. Zároveň, zdá se, by se býval rád stal prezidentem a
přečkal ty bouře v relativním závětří na Pražském hradě, v němž by tak říkajíc přeplul
do změněných poměrů. Ale i to se stalo po několika dnech, kdy by to ještě přicházelo v
úvahu, nepřijatelným jak pro stále se radikalizující veřejnost, tak pro Občanské fórum a
Veřejnost proti násilí, jež v podstatě artikulovaly převládající názor veřejnosti. Možná
pan Adamec věřil v kompromis typu polského, kdy se uplatnil princip „vy máte
prezidenta (Jaruzelski), my předsedu vlády (Mazowiecki)“. Adamcovo trochu zvláštní
postavení, určitá ohleduplnost k jeho osobě, vyrůstalo mimo jiné z toho, že byl z celého
komunistického vedení jako první, jako jediný a bez souhlasu politbyra ochoten jednat s
opozicí. Riskoval tím dost, nemohl si být jist, zda ho StB nějak nerozdrtí, ti nahoře věděli
lépe než řadoví občané, čeho všeho se lze nadít. Když ale proti němu nikdo nezakročil,
do jisté míry to imunizovalo i opozici: těžko by se jim zavíral někdo, kdo oficiálně jedná v
úřadu vlády s jejím předsedou. Manifestace na Letné, kterou zmiňujete, následovala po
jednom z četných jednání s premiérem Adamcem, při kterém jsem ho na tu manifestaci
pozval. Ohlásil jsem jeho příchod trochu estrádně („A nyní přichází jediný představitel
státu, který se s námi baví, premiér Ladislav Adamec!“), jeho příchod měl ohromný
aplaus a on měl tehdy možná opravdu šanci být veřejností plně přijat a působit dál v
politice. Jenomže on tam četl nudný perestrojkový a vyhýbavý projev, po němž ho lidé
víceméně vypískali. Nejen tedy, že ho odsunul do penze sám „zrychlený běh času“, ale
dost se o ten odsun zasloužil on sám.
(Washington 19. 4. 2005) Včera jsem byl na večeři u Zbygniewa Brzezinského. Byla tam
i Madeleine a asi patnáct významných lidí, diplomatů i žurnalistů. Odehrála se tam dlouhá
a intenzivní politická debata, do níž jsem se zeširoka zapojil. Všichni chválili mou
angličtinu, čemuž jsem se moc divil. Záleží hrozně na náladě, okamžitém rozpoložení ducha
i těla, na tisíci drobných okolnostech. Někdy ze sebe nevypravím kloudnou větu, někdy si
troufám na velké promluvy. V podstatě ale patřím ke generaci, která neměla v mládí
stimuly k učení jazykům, neměl jsem na to ani čas a vlastně ani moc příležitostí. Nějaké
jazyky se sice učím po celý život, ale v podstatě žádné moc neumím. Jsem zřejmě navíc
jazykový antitalent. Když si nepamatuji, kdo byl kdy u nás na státní návštěvě nebo které
všechny země jsem navštívil, jak si mám pamatovat, jak se anglicky řekne křen? Pan
Hvížďala mi občas klade velmi zvláštní otázky, trochu mne rozčilují, mimo jiné proto, že se
chytají naprosto okrajových věcí, anebo vycházejí z různých stokrát vyvrácených
mediálních bludů, ale právě to je asi dobré: je naděje, že mne to vyprovokuje k živějším
odpovědím a že ten rozhovor bude zábavnější. Tak tomu aspoň bylo u knížky Dálkový
výslech, rozhovoru, který jsme spolu vedli skoro přesně před dvaceti lety.
Dle dostupných materiálů to vypadá tak, že jste si svou odpovědnost a
hegemonii uvědomili jen díky lidem na náměstích a v továrnách až 8. prosince při
prvním jednání takzvaných rozhodujících politických sil. Dnes se zdá, že
komunisté věděli dříve než vy, že jejich moc končí, a vy jste na to teprve postupně
přicházeli. Je to tak?
Že se cosi mění, bylo cítit od prvního okamžiku. Vzpomínám si například, jak jsem
schválně šel do Činoherního klubu na improvizovanou schůzku, kde bylo ustaveno
Občanské fórum, o několik hodin dříve, abych pokud možno snížil nebezpečí, že budu
cestou zatčen, a jak to bylo absolutně zbytečné. Od první chvilky si mne – a nikoho z nás
– státní policie téměř ostentativně nevšímala, i když dřív nás zatýkali kvůli úplným
bezvýznamnostem. Mohlo to znamenat sbírání sil a uspávání protivníka před nenadálým
a masivním úderem, mohlo to ale znamenat i totální vyklizování terénu. To jsme
samozřejmě nevěděli a myslím, že ani režim v tom neměl zprvu jasno. K druhé
alternativě, vyklízení terénu, se zřejmě dopracoval až časem po velkých konfliktech
uvnitř nejvyššího vedení. Tak jsem to aspoň slyšel. Čili: k rozhodnutí, že vydá moc ze
svých rukou, režim dospěl postupně a my jsme si to postupně začínali uvědomovat.
Nemyslím si, že právě jednání 8. prosince, o němž se zmiňujete, něco zvláštního
znamenalo. Bylo podobné všem ostatním, snad se lišilo jen tím, že uzavíralo jakousi fázi
rozhovorů, a proto tam spíš z důvodů ceremoniálních či formálních bylo hodně zástupců
českých i slovenských loutkových stran a dalších organizací Národní fronty.
(29. 1. 1996)
1) Zatím nejsem schopen parlamentní projev psát, jednak z důvodů zřejmých, jednak z nechuti opakovat věci už
tisíckrát řečené. Pokusím se ho napsat příští víkend (po pohřbu to snad půjde). Zatím jsem si jen přečetl všechny
shromážděné podklady a dospěl jsem k názoru, že projev by měl být krátký, ale rázný, neukecaný, co slovo to
perla (hezký cíl, těžko splnitelný). A že by se měl štěpit do tří částí: (…)
3) (…) A pak by byl sled otázek: Jak si představují Senát? Jak si představují určité odstraničtění politického
života? Co ústava? Nemáme si naplánovat, že do deseti let přijmeme novou, kde už bude i to, co v té dnešní
chybí, například stav ohrožení státu a jeho obrana, územní členění atd., ale především, v níž na pozadí nabytých
zkušeností bude doladěno vše, co ještě úplně doladěno není (vinou spěchu, v němž ústava vznikala), totiž
upřesnění vztahů mezi jednotlivými ústavními institucemi, vylepšení Listiny základních práv a svobod, která by
měla být integrální součástí ústavy, ombudsman, rozhodneme-li se pro něj, možnost delegovat určité prvky
suverenity státu na EU atd. atd. atd.? A další otázky: branné zákony, reforma veřejné správy, kultivace státní
správy a příslušné zákony, tvorba neziskové sféry, reforma rozpočtové a příspěvkové sféry atd. atd. Sociální
fondy oddělené od rozpočtu. Zjednodušení celého právního řádu. Strategie v ekonomice. Vyřeší trh opravdu vše?
Tvorba občanské společnosti. Jak přesvědčivě a inteligentně na tyto otázky politici odpovědí, na tom záleží, jak
ve volbách dopadnou a jak se bude stát dále vyvíjet.
4) Třetí část by byla spíš filozofická a její základní téma by bylo, že demokracie nejsou jen systémy, instituce a
jejich vztahy, tedy technika demokracie, ale že to je především vztah ke světu a společnosti, způsob myšlení,
duch veřejného života. Lidé to cítí – a ne, že ne – a potřebují jasná slova i jasné chování, potřebují slyšet něco o
charakteru státu, jeho postavení, jeho programu. Technologie demokracie není myslitelná bez demokratické
kultury. Výzva, aby na to pamatovali i v nadcházejících volbách.
(4. 2. 1996)
(…)
7) Posílám zásilku košil pro paní Ouškovou. (…)
(10. 3. 1996)
(…)
6) Prosím můj parlamentní projev rozmnožit – jako loni – pro všechny poslance i pro novináře v oné hezké úpravě
s obálkou se státním znakem. Všichni si to budou chtít dát – jako loni – podepsat, tentokrát tím spíš, že je před
volbami a mnozí se rozloučí s poslaneckou kariérou. Jediná změna proti loňsku,
domluvená s vedením parlamentu, bude, že se to poslancům dá až na začátek přestávky, která bude vyhlášena
po jednom krátkém a nekontroverzním bodě, který bude hned po projevu v mé přítomnosti projednáván. K
dispozici to bude později ze dvou důvodů: jednak proto, aby mne poslanci poslouchali a nečetli si to z papíru,
jednak proto, aby autogramiádou nenarušovali projednávání bodu, které bude bezprostředně po mém projevu
následovat, jak tomu bylo loni. Bylo to velmi nevkusné.
7) Posílám lehce stylisticky upravený přípitek na kanadského guvernéra. Je to přípitek dosti konvenční,
„standardní“, což v daném případě moc nevadí. Ale není to možné u anglické královny! (…)
(17. 3. 1996)
(…)
3) Týž zdroj uvádí, že se na mne velmi mrzí, ne-li přímo zlobí Klestil za to, že jsem byl v Sarajevu bez něho. Prý
je třeba ho nějak pohladit. Vymyslete, prosím, jak. (…)
(31. 3. 1996)
(…)
5) Nemohl by pan M. zprostředkovat schůzku dr. Ch. s právníky kardinála o katedrále? Kardinál se neozval, jak
slíbil. Koleduje si o to, že mu budoucí parlament (bude v tom vzácná shoda ODS s opozicí) katedrálu kompletně
znárodní. Jsem přístupný jakýmkoliv kompromisům, on zřejmě žádnému. Vzpomněl jsem si na to, protože se mi
dnes v noci z nepochopitelných důvodů zdálo, že mne Zdeněk Mahler donutil, abych spal v jeho posteli. (…)
Čí to byl nápad nebořit státní instituce a naopak je učinit součástí přechodné
moci? Vymysleli to demokraté, tj. disidenti, nebo bývalí či stávající komunisté,
kteří v tomto „ústavním“ řešení viděli jedinou možnost, jak zůstat alespoň
částečně u moci?
Naprostá většina lidí činných v Občanském fóru nebo Veřejnosti proti násilí byla
zajedno v tom, že nelze zrušit stát se všemi jeho ústavními institucemi a celou veřejnou
správou a začít kdesi na zelené louce konstruovat stát jiný. To by byl přece totální
nesmysl. Snažili jsme se existující funkce obsazovat novými, nezkompromitovanými
lidmi a co nejrychleji demokratickým způsobem – tedy tvorbou ústavních i obyčejných
zákonů – provádět ty systémové změny, na nichž jsme byli schopni se shodnout jako na
nezbytných nebo nejdůležitějších. Nedostatek vhodných lidí na různé funkce byl
povážlivý, vždyť my jsme museli přemlouvat rockové hudebníky, překladatele, televizní
moderátorky, vědce, spisovatele, ne-li dokonce své hospodské kamarády, aby přejímali
rozmanité funkce. Stát jako takový měl desítky tisíc zaměstnanců, tolik disidentů tu věru
nebylo. Ale i kdyby bylo, nevím, jak by ze dne na den mohli každodenní provoz státu
převzít do svých rukou, aniž by nastaly četné katastrofy. A takovou personální vichřici
ještě kombinovat se zásadní proměnou struktury institucí? Neumím si představit větší
zmatek, než jaký by za takové situace nastal, a tím i větší příležitost pro disciplinované
nástroje komunistické moci k zásahu! Národní spása v podobě pořádku – to je přece
základní idea všech pučistů. Ani nové státy po světových válkách nevznikaly rozmetáním
všeho, co tvořilo státy předchozí, všechny nejprve přebíraly instituce i úředníky z doby
minulé. Výzva k zachování všech jsoucích institucí byla přece i obsahem hned druhé věty
zákona o vzniku Československa, který psal Rašín tu noc, o níž byla má hra! S tím vším
souvisí ještě další věc: život byl založen na obecné přetvářce. A tak se k Občanskému
fóru a demokratickému systému začali najednou hlásit i nesčetní komunisté, policisté,
vojáci, státní funkcionáři atd. atd., těch lidí bylo velmi zapotřebí, protože, jak jsem řekl,
nešlo všechno obsadit jen disidenty či našimi přáteli z undergroundu, ale jak poznat, kdo
to myslí upřímně a se skutečnou úlevou chce pracovat ve prospěch naší čerstvé
demokracie a kdo je jen šejdíř, který se chce rychle dostat k nějaké důležité funkci? Jen
malý příklad: když jsem přišel na Pražský hrad poprvé jako prezident, přišlo mne s
květinami uvítat Občanské fórum Husákovy Kanceláře prezidenta republiky. Trvalo
určitý čas, než jsme s přáteli pochopili, kdo může dobře pracovat dál a koho se musíme
zbavit.
Nebyl toto hlavní důvod, proč pak zůstalo u moci na různých úrovních tolik
komunistů?
Kdo je vlastně komunista? Ten, kdo byl někdy v komunistické straně? Tam byl přece
kdekdo, jen v průběhu posledních desítiletí jí prošlo sedm milionů lidí. Věřících a
nadšených komunistů nebo skutečných slouhů režimu samozřejmě tolik nebylo,
jenomže tehdy opravdu nešlo nějakým mávnutím proutku oddělit jedny od druhých.
Musel to být dlouhý a obtížný proces, zvlášť když jsme chtěli být nejen spravedliví, ale i
praktičtí. Uvědomte si, co by to znamenalo, kdybychom chtěli například připravit o
postavení či funkce všechny, kdo byli členy komunistické strany! Mohli bychom rovnou
rozpustit celou Akademii věd a většinu vysokých škol zbavit jejich profesorských sborů,
neměli bychom jediného vyššího důstojníka, jediného kriminalistu, jediného šéfa
podniku, jediného diplomata, ba snad ani jediného navigátora na dopravním letišti!
Proč se stal prvním premiérem Adamcův kůň Marián Čalfa, kterému jste dlouho
nemohl přijít na jméno a říkal mu Šalfa, Štolfa či Štalfa? Proč musel být premiérem
někdo, kdo se vyznal v komunistické technologii moci? Nebylo by čistší se od
bývalé moci úplně oddělit a do voleb vládnout třeba dekrety za podpory
revolučního parlamentu?
Nevzpomínám si, že bych byl takhle pletl Čalfovo jméno, ale tvrdíte-li to, asi to z
nějakého zdroje máte. Když Adamec odmítl sestavovat novou vládu – on vlastně jednu
sestavil, ale ta byla vypískána dřív, než se ujala moci –, stal se naším hlavním partnerem
Čalfa. Byl to mladý slovenský právník dlouho žijící v Praze, který měl na úřadu vlády na
starost legislativu a později byl místopředsedou vlády. Nic jsme o něm nevěděli, neznali
jsme ho, proto jsem snad mohl jeho jméno zprvu různě komolit. Jakmile jsme však začali
jednat s ním, najednou šlo všechno jako po másle. Žádné fígle, intriky, mlhoviny. Byl
absolutně věcný a vůbec se nebavil o pitomostech. Mně jasně řekl, že komunistická
strana přišla o moc, že nemá cenu se s ní bavit a že na technice převodu moci se dohodne
on jako nejvyšší vyjednávač za stát s námi z Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí.
Což se také stalo. On vymyslel, jak se zbavit nejhorších poslanců a kooptovat nové, s ním
jsme se dohodli na složení „vlády národního porozumění“, on později vysvětlil
Federálnímu shromáždění, proč mne má zvolit prezidentem, a určil termíny tak, abych
mohl pronést už novoroční projev. Takové technické věci jsme my zařídit nedokázali,
pokud by nás vůbec napadlo, že se tak či onak zařídit mají. A byl to posléze Čalfa, kdo
naučil novou vládu vládnout. Na tom, co nazýváte technologií moci, není toho zas tolik
komunistického, pokud neplatí vedoucí úloha komunistické strany a všechno se
nerozhoduje nejprve ve stranických orgánech. Vláda prostě určité dny zasedá, její
agenda má určitý řád, existují připomínková řízení, ministři musí ve správný čas dostat
to, co se má projednávat, atd. atd., to jsou stovky „technických“ či „technologických“
detailů, o nichž jsme my neměli a nemohli mít ani ponětí. Ale nešlo jen o stránku ryze
administrativní. Čalfa měl rozhodující podíl na vzniku prvních a nejdůležitějších
transformačních zákonů. Mimo jiné: žádný premiér po něm už nedokázal vytvořit ve
vládě tak dělnou a konstruktivní atmosféru a zprostředkovávat tak rychle shodu mezi
lidmi původně znesvářenými. Bývá mi vytýkáno, že jsem Čalfu jmenoval premiérem i po
svobodných volbách, že tedy nebyl jen „zděděným“ premiérem na tranzitní dobu před
volbami. To mi může vytýkat jen velký odpůrce demokracie. Za prvé: ve svém volebním
kraji na Slovensku vyhrál Čalfa na celé čáře volby a ukázalo se, že je nejoblíbenějším
slovenským politikem. Za druhé: když byl prezidentem Čech, musel být podle tehdejších
zvyklostí premiérem Slovák. Za třetí: vedení Občanského fóra, které dosáhlo ve
svobodných volbách přes padesát procent hlasů, a Veřejnosti proti násilí mne bez
zaváhání či rozpaků vyzvalo, abych premiérem jmenoval opět Čalfu. I kdybych si byl
myslel, že to má být někdo jiný, dovedete si představit, že bych mohl za dané situace
jmenovat někoho jiného, a nedbat tím vůle volebních vítězů?
Někdy po oznámení vaší oficiální kandidatury na prezidenta jste měli schůzku
mezi čtyřma očima, na které vám prý nabídl určité služby. Co vám tehdy slíbil a co
vy jste slíbil jemu? Tvrdí se někdy, že jste komunistům za své zvolení slíbil
beztrestnost, je to pravda?
Nedávno jsem se od Petra Pitharta, očitého svědka, dozvěděl věc, na kterou jsem
úplně zapomněl: že jsem se té schůzce hrozně bránil a nechtěl na ni jít. My jsme si totiž
velmi zakládali na tom, že všechno děláme veřejně – naše revoluce byla asi první a
poslední v dějinách, která byla kompletně natočena na magnetofonové pásky včetně
velmi interních jednání – a pozvání na důvěrnou schůzku bylo zcela proti duchu toho, co
jsme dělali. Přesto jsem tam na doporučení přátel šel. Bylo to v jedné místnosti na úřadu
vlády, o níž měl Čalfa zjištěno, že není odposlouchávána. Právě tam mi naplno a bez
jakéhokoli sentimentu či vytáček řekl, že podle jeho mínění komunismus u nás
definitivně skončil a je třeba udělat všechno pro hladký přechod moci do
demokratických rukou a pro obnovu tržního hospodářství. Nenabídl mi nic jiného než
svou pomoc při změně systému a nic ode mne nechtěl, tím méně jakékoli protislužby. A
pak jsme mluvili opravdu jen o „technických“ detailech. Přišel s ideou pro mne v té době
převratnou, že mám být zvolen už 29. prosince. Měl to všechno dobře promyšleno. A já
také pochopil, proč chtěl se mnou mluvit mezi čtyřma očima. Nejen proto, že Občanské
fórum byla velká žvanírna, která by leccos z jeho scénáře mohla pomotat, ale hlavně asi
proto, že nechtěl, aby se cokoli, byt jen vinou naší neopatrnosti, dostalo k sluchu lidí z
druhého tábora, především poslanců. Oni by mohli začít organizovat různé protiakce.
Měl plán, jak je rychle stavět před přesně připravené věci a znemožňovat jim, aby se
stíhali na ně připravit. Dnes mne napadá, že možná věděl víc než já o spolupracovnících
StB mezi námi a nechtěl, aby se to či ono přes ně dostalo k těm, které jsem tehdy nazýval
„přátelé starých pořádků“. Je to legrační, ale byl to spíš Čalfa než já, kdo se tehdy choval
jako správný revolucionář. Nic jsem mu samozřejmě neslíbil. Jakýkoli slib takového
druhu, jaký máte na mysli, jsem nemohl dát ze zásady, a tím méně bez mandátu a bez
svědků. Zájem o tu schůzku, který po léta registruji, ovšem do značné míry chápu:
představa dějin jako permanentního tajného spiknutí plného tajných dohovorů a
obchodů je velmi sexy.
(Washington 19. 4. 2005) Nejsem si jist, jestli pan Hvížďala svými otázkami příliš náhle
nevpadl do naší revoluce a jestli bych tedy neměl něco říct o tom, co jí bezprostředně
předcházelo. Věděl jsem dlouho a dobře, že studenti plánují na 17. listopad 1989, tedy na
Mezinárodní den studentstva a zároveň padesáté výročí nacistického masakru českých
studentů, velké setkání v Praze na Vyšehradě, které mělo být svobodné, to znamená
nezmanipulované státní mocí. Organizovala to ale legální studentská organizace, nikoli
tedy nějací disidenti. A já byl tehdy disidentem natolik známým, že kdybych tam byl šel,
vyvolal bych velkou pozornost jak státní policie, tak občanů i západních sdělovacích
prostředků. Bál jsem se, že by to mezi studenty mohlo vyvolávat dojem, že jim tuto veskrze
jejich, jimi vymyšlenou a jimi zorganizovanou věc chci vyvlastnit nebo jak se dnes říká
vytunelovat tím, že převedu pozornost ke své osobě a budu vyvolávat bezděčný dojem, že to
shromáždění zorganizovala Charta 77 nebo že ti studenti jsou jen její odbočkou. Měl jsem
co do činění už s několika generacemi studentů a vím dobře, jak jsou na takovéto věci
citliví. Na to shromáždění šla má žena i můj bratr, já sám jsem se ale uchýlil raději na
Hrádeček. Tam jsem vše sledoval ze Svobodné Evropy. Když jsem slyšel, co se stalo – totiž
onen zlý policejní masakr –, pochopil jsem ihned, že tohle režimu už jen tak neprojde.
Ovzduší bylo nabito jakousi elektrickou energií a já cítil, že jakákoli sněhová koule může
dát do pohybu celou lavinu. Ostatně nežili jsme v úplném vzduchoprázdnu, přece jen jsme
věděli, že v Polsku je už z poloviny u moci Solidarita, byli jsme svědky východoněmeckého
exodu, věděli jsme o reformním dění v Maďarsku a samozřejmě i o Gorbačovově
perestrojce. Výbuch musel dříve nebo později nastat, čekal jen na příslušnou jiskru. Druhý
den jsem se tedy vrátil urychleně do Prahy, sešel se s různými přáteli a během dvou dnů
jsme založili Občanské fórum. Paralelně, ne-li dokonce o nějakou minutu dřív vznikla v
Bratislavě Veřejnost proti násilí. Psal jsem první prohlášení Občanského fóra. Občanská
fóra – jako volná neformální antitotalitní společenství – začala vzápětí vznikat po celé
zemi, v podnicích, závodech, městech i obcích, různých organizacích. Bylo nutné postupovat
koordinovaně se studenty, ale zároveň plně ctít jejich suverenitu, aby neměli pocit
„ukradené revoluce“. Beztak ho tu a tam někdo měl. Bylo by ale na druhé straně nesmírně
neodpovědné nechat celou věc jen na studentech, když tu po léta existovala určitým
způsobem strukturovaná opozice složená z lidí známých doma i v zahraničí, u nichž byla
naděje, že všechno potáhnou dál a nenechají to usnout s návratem do školních lavic. A
disidenti by vlastně zradili sami sebe a své mnohaleté snažení, kdyby přesně ve chvíli, kdy
toto snažení může v něco vyústit a kdy je třeba jejich sil víc než kdy jindy, náhle od toho
odešli a řekli si, že to je věc studentů a ať si s tím dělají, co chtějí. Velmi důležitou roli tehdy
sehráli ovšem i divadelníci, kteří vyhlásili divadelní stávku a začali objíždět republiku a v
debatách s občany vysvětlovat, co se děje a oč nám jde. Jejich spolupráce s Občanským
fórem a Veřejností proti násilí byla, pokud si dobře vzpomínám, zcela bezproblémová. Zdá
se mi, že tehdejší veledůležité působení divadelníků dost těsně navazovalo na solidaritu,
kterou – poprvé vlastně takto přímo a v takovém měřítku – projevili krátce předtím v době
mého posledního uvěznění. Ukazuje se tedy, že se režimu ten nesmyslný lednový atak proti
mně hned několikanásobně nevyplatil. Ale možná – byť třeba podvědomě – se leckdos z
divadelního prostředí svou aktivitou stále ještě vyrovnával s neblahou vzpomínkou na svůj
podpis Anticharty v roce 1977.
Vaši oponenti vám často vyčítají, že po 10. prosinci jste se od Občanského fóra
odtrhl, uzavřel se do ateliéru Josky Skalníka a soustředil se na boj o moc, na své
budoucí prezidentování. Svým nástupcům – Petru Pithartovi a Janu Urbanovi – jste
prý zanechal velmi problematické, nejasné a zamlžené dědictví. Co byste těmto
oponentům dnes odpověděl?
Byl to můj lehce dramatický nápad, že základní změny budeme vztahovat k 10.
prosinci, tedy ke Dni lidských práv. Zamlouvala se mi určitá symbolika toho termínu. A
povedlo se to: měli jsme v ten den novou federální vládu, to jest Čalfovu „vládu
národního porozumění“, a odstoupil prezident Husák, skutečné ztělesnění temné éry
takzvané normalizace. Po vypětí předchozích dnů, generální stávce, ohromných
manifestacích a následných zásadních politických změnách nastal okamžik k určitému
vydechnutí. A já toho využil k tomu, že jsem se asi na týden uchýlil do ateliéru přítele
malíře Josky Skalníka, protože jsem byl už tak unavený a vyčerpaný, že hrozilo
nebezpečí chybných úkonů. Vždyť po celé dny ze všech stran na mne někdo mluvil a
mně z toho opravdu už nebylo dobře. Nejdůležitější jednání či schůzky jsem měl
samozřejmě i tam, ale přece jen tam bylo klidněji než u nás doma, o sídle Občanského
fóra nemluvě. Potřeboval jsem se zkrátka vyspat, srovnat si myšlenky a napsat v klidu
svůj první televizní projev v životě, projev, na němž hodně závisel další vývoj v zemi. S
žádným bojem o moc to nesouviselo, nevím přesně, s kým a proti komu bych právě v
této chvíli a v tomto ateliéru bojoval o moc – a hlavně nevím, o jakou moc. Velké
kampaně za mé zvolení probíhaly bez jakéhokoli mého přičinění, vláda už byla v našich
rukách, opravdu nevím, co se tím myslí. Z toho ateliéru jsem ovšem také musel občas
vyjít. Jednu takovou vycházku stojí za to popsat: velmi konspirativně se u mne ohlásili
vysocí emisaři samotného Gorbačova. Nevím, zda byli z ústředního výboru sovětské
komunistické strany či z ministerstva zahraničí, ale myslím si, že to nejspíš byli
plukovníci KGB. Šel jsem s maličkým doprovodem do neznámého bytu, kde se tato
schůzka konala. Byla celkem nevinná, ti páni si mne chtěli prostě prohlédnout jako určité
exotikum a posoudit, jestli jsem nepřítel Sovětského svazu nebo jeho přítel a jestli jsem
spíš nebezpečný posedlík nebo jen prostoduchý básník. To samo není tak zajímavé.
Zajímavé je, že kameraman Stanislav Milota, můj přítel a můj revoluční pobočník,
tajemník a bodyguard v jedné osobě, který mne na tu schůzku doprovázel, měl pod
sakem skryt malý moderní magnetofonek, který nám přivezl Zdeněk Mlynář z Vídně.
Stanislav chtěl samozřejmě všechno tajně nahrát. Mlynář nám však neřekl, že ten strojek
má zvláštní zvyk: když v něm dojde páska, začne troubit jako siréna. A přesně to se
uprostřed dotyčného hovoru stalo. Páni plukovníci vylétli a málem tasili, pak se uklidnili,
když zjistili, že jde jen o naši pitomost. Sami zajisté měli nahrávadla stejně dobrá či lepší,
ale netroubící. Pobyt ve Skalníkově ateliéru bych ovšem vůbec nedával do souvislosti se
svým odcizením Občanskému fóru. To nastalo, pokud vím, až mnohem později, vlastně
až v době mého prezidentství. Já měl tehdy bláhovou iluzi, že budu dál tak jako dosud
sedět ve svetru v Občanském fóru, účastnit se různých debat a jednání, leccos
rozhodovat, zkrátka pokračovat jako v době revoluce, a že jednou týdně zaskočím na
Pražský hrad v kravatě absolvovat nějaké protokolární povinnosti. To byl samozřejmě
absolutní nesmysl. Hrad mne pohltil celého, musel jsem představovat nezávislé
Československo bleskovými návštěvami všech možných zemí, přijímat státní návštěvy,
mluvit v parlamentu, jezdit po republice, vést tisíc a jedno jednání. Na Občanské fórum
jsem téměř neměl čas. A ono to neslo úkorně. Navíc jsme začali mít určité spory nebo
aspoň mezi námi vznikala občasná napětí; nemohlo tomu být jinak: několik ústředních
postav Občanského fóra přešlo se mnou na Hrad, a vznikla tu tudíž zcela automaticky
dvě mocenská centra vedle sebe: státní a „stranické“. A to nemohlo dělat dobrotu, ani
kdybychom byli všichni andělé. Co se týče mého dědictví: Občanské fórum bylo těleso na
jeden úkol: pokojně odstranit předchozí režim a zprostředkovat přechod k demokracii.
Mělo existovat pár týdnů a pak se rozpustit v normálních politických stranách. Velmi
jsem o to bojoval a už v lednu na sjezdu Občanského fóra jsem o tom mluvil. Cítil jsem, že
bude-li existovat jen o den déle, než je nutné, vznikne problém jeho identity, totiž otázka,
čím je. Stranou? Odborovou centrálou? Spolkem? Federací mnoha samostatných spolků?
Může vůbec něco tak bezbřehého, co hraje roli, jakou v normálnějších poměrech hrají
stovky institucí občanské společnosti, smysluplně existovat? S tímto svým názorem jsem
se neprosadil. Všichni chtěli, abychom vydrželi do svobodných voleb v červnu 1990 a
regulérně se jich účastnili. Uznávám, že tak rychle by se asi nemohly nové strany
zformovat či staré zreformovat a že dík jednoznačnému a ostatně předpokládanému
volebnímu vítězství Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí šlo potom mnoho věcí –
aspoň po určitou dobu – rychleji. Jenomže lidé zvolení jednou za Občanské fórum ho
nemohli najednou rozpustit, to by byla zrada na voličích. Tím tedy, že se samo brzy
nerozpustilo, odsoudilo se k pozdějšímu zániku neplánovanému, nedobrovolnému a
značně podivnému. Ale to je už opravdu jiná kapitola. Ještě k tomu mému „zamlženému
dědictví“: jsem, věřte mi, člověk pořádkumilovný, ba až pedant, přímo fyzicky nesnáším
zmatek. Jestli tedy někdo trpěl příslovečnou chaotičností Občanského fóra, byl jsem to já,
a jestli se někdo tu a tam snažil aspoň pár věcí ujasnit či fixovat, byl jsem to také já.
Občanské fórum bylo chaotické nikoli mou vinou nebo vinou kohokoliv jiného, ale ze
samé podstaty věci. Bylo to celonárodní spontánní hnutí, které vzniklo během dvou tří
dní a které mělo v okamžiku, kdy splnilo svůj účel, stejně rychle samo sebe rozpustit. S
trochou nadsázky by se dalo říct, že ze všeho nejvíc se podobalo pouliční manifestaci
nebo velkému veřejnému shromáždění. Taková instituce může zprostředkovávat
dějinné zvraty, ale nemůže být dost dobře trvalou součástí normálního politického
života. Vždyť podobná hnutí v jiných zemích měla po čase rovněž problémy se svou
identitou: nevěděla přesně, čím v nové situaci být, ale zároveň neměla dost síly k tomu,
aby sama sebe rozpustila.
(Washington 19. 4. 2005) Není úplně snadné jen tak v Americe založit domácnost, jezdit
několikrát denně do přírody vyvenčit psy, odmítat či přijímat všechna pozvání, učit se
americky (Dáša), starat se o dům a chodit každý den do práce něco psát. Dnes mne poprvé
bez dlouhého přemýšlení a telefonického dotazování pustili ke Kongresové knihovně na
místo, které máme rezervováno pro auto. Vždycky to je nekonečné dohadování vrcholící
obvykle telefonátem zázračnému panu Edlerovi, který je jakýmsi nejvyšším strážcem
tohoto Zámku, Barnabášem, jehož jsme nikdy neviděli, ale jehož jméno má kouzelnou sílu.
Stačí po všech neúspěšných tahanicích a dohadech s hlídači parkoviště, policisty a vrátnými
vyslovit jeho jméno – a vše najednou jde, stačí jeden kontrolní telefon z vrátnice. Nevím
ovšem, co se stane, jestli pan Edler onemocní nebo bude převelen jinam. Jinak jsem už
vyplnil spoustu formulářů a prošel spoustou procedur, přičemž obvykle sice byla na konci
radost z toho, že vše dopadlo dobře, ale zarmoucení, že všechno bylo dražší, než původně
řekli. Velmi mne překvapuje, že tu neplatí pravidlo pravé ruky a na stovkách
georgetownských křižovatek všichni neustále zastavují a dávají si navzájem zdvořile
přednost. V Čechách by byla za takové situace na každé křižovatce po pár minutách srážka
několika vozů. Inu, kde je kultura vztahů, tam asi není tolik potřeba předpisů. Zatím jsem
tu snad vůbec neviděl nabourané auto. Anebo to dokážou vždycky tak rychle opravit?
(6. 4. 1996)
1) Dnes (v sobotu) jsem narychlo napsal první verzi projevu do Litvy. Jsou to samé věci už mnohokrát řečené, ale
jinak to asi nejde. Prosím o připomínky všechny obvyklé připomínkovače. (…) Musím to mít v úterý kolem 15.00,
mám-li to v úterý odpoledne doredigovat a má-li se to ve středu ráno začít překládat, množit, tisknout atd. (…)
3) (…) V našich připomínkách k památkovému zákonu postrádám barvitější formulace o propojenosti památkové
péče a ostatního dění na Hradě. Jsem pro to, aby se tam přímo napsalo něco v tom smyslu, že každodenní a
celodenní spolupráce památkového odboru se správní a rozvojovou divizí Správy, s Protokolem, ostatními odbory
KPR a prezidentem samotným je podmínkou chodu, provozu a rozvoje Hradu, bez toho je to prostě nemyslitelné,
funkce státnické, politické, společenské, reprezentativní, kulturní, turistické atd. jsou tak úzce propojeny s
estetikou Hradu, a tudíž památkovou péčí, že by Hrad nemohl bez vlastní památkové péče, podléhající KPR,
fungovat. A navíc: prezident je tradičně před veřejností odpovědný za všechno dění na Hradě, od státních
návštěv přes turistický ruch až po rozvojové projekty, a kdyby ztratil onu spojnici mezi estetickým a ostatním
děním na Hradě, kterou dnes má v podobě památkového odboru KPR, nebyl by schopen tuto odpovědnost nést.
(…) Státní svátky, návštěvy králů a královen, přehlídky pro velvyslance, nejrůznější reprezentační akce atd. atd.
Nic z toho se neobejde bez trvalého památkového dohledu těch, kteří Hrad znají a desítiletí s ním žijí. Funkce
estetická a politická jsou v daném případě dvěma dimenzemi téhož, což nemá nikde jinde obdobu, proto udělat
tuto anomálii v systému je zcela systémové. (…)
(28. 4. 1996)
(…)
2) Pan S. splnil mé přání a důvěrně jednal se svými vysoce postavenými íránskými přáteli o tom sestřeleném
izraelském pilotovi. Bylo mu důvěrně sděleno, že ten člověk žije, že Írán nikomu zatím neřekne, kde je, ale že si
ho chystá jako trumf na pravou chvíli. Prosím poslat nějakou důvěrnou šifru v tomto smyslu prezidentu
Weizmannovi. (…)
5) Oběd s železnou lady. Mám doma stůl pro šest lidí. To znamená: ona, Saša Brabcová, Rudd Lubbers, Hanička
Suchocká, já plus jeden dle úvahy, snad to lze rezervovat pro Henryho, kdyby náhodou přijel. Lehký oběd? (…)
10) Díval jsem se na připomínky k cášskému projevu, není jich tolik jako jindy, jsou drobnější, některé trochu
hnidopišské, některé sice snad míří k větší přesnosti, ale bourají celou koncepci, především výklad o času a
dějinnosti v různých kulturách. Já si ale opravdu myslím, že naprosto základní rozdíl mezi evropskou tradicí a
ostatními kulturami je v rozdílném pojetí času a že to je nejvlastnější příčina evropské ideje rozvoje a pokroku.
Jiné kultury ctily naopak status quo, klid, ponechání věcí na svém místě atd. atd. (…)
(23. 6. 1996)
1) V pondělí večer pokračují koaliční jednání. Možná vyústí v dohodu a podpis koaliční smlouvy, možná nikoli. Ať
tak či onak, prosím, aby na úterý 10.00 byli všichni tři koaliční předsedové pozváni na Hrad. Odpoledne začne
ustavující schůze parlamentu a je to tedy vhodná chvíle k tomu, aby mi řekli, jak jsou daleko, seznámili mne s
koaliční smlouvou, s předpokládaným návrhem na složení vlády, se svou strategií na ustavující schůzi
parlamentu, s nedořešenými problémy i se způsobem, jímž chtějí komunikovat se sociální demokracií. Měli by být
naší kanceláří úředně předvoláni, nepřipustit tedy pokud možno diskusi o tom, zda to je vhodné či nikoliv. (…)
2) Kdybychom se náhodou dostali do finále mistrovství Evropy ve fotbale, s čímž nepočítám, museli bychom se
cestou z Irska zastavit v Anglii a zápas zhlédnout. Bude tam Kohl i královna. Časově to dokonale navazuje. Je to
asi třeba jako alternativu dát vědět Klausovi, který tam zajisté chce také jet, a je otázka, zda se hodí, abychom
tam byli oba. (…)
4) Na Hradě se objevily rozpaky z Šípkovy sobotní akce. Myslím, že nejsou na místě. Umělecká nekonvenčnost
patří k mé osobě (vzpomeňme veselic a rockových koncertů na nádvořích po mém prvním zvolení prezidentem) a
koneckonců – v duchu Bachtinova učení – k sídlu panovníka patří i šašci, kejklíři, blázni atd., zkrátka
depatetizační prvky. Na Šípkově recepci hráli naši nejlepší umělci a celá nekonvenčnost spočívala mimo jiné ve
velmi sympatickém útoku na buranský český charakter recepcí: jedlíci se nahrnou do sálu, vrhnou se na
prohýbající se stoly s lahůdkami, všechno sežerou a jdou domů. Pozvolné vaření a pomalé a rituální podávání
lahůdek v malých množstvích bylo velmi dobrým trikem. (…)
9) Ale teď ještě zpátky k Hillary: slyším, že její program se postupně mění a konkretizuje, už do toho mluví
kdekdo, od velvyslanectví přes MZV, Bílý dům až po paní R., nicméně v mém programu zatím není nic o tom, kdy
a co s ní mám já. Musím to vědět už proto, že kdykoli může být akt demise vlády, jmenování jiné, politická jednání
atd. Prosím tedy, aby vše bylo v dosažitelné míře přesně vyjasněno a do mého programu vtěleno. E. prosím, aby
začala s rolí supervizora nad večeří v mém domě i nad následným obědem s Němci. (…)
(Washington 20. 4. 2005) Dnes toho moc nenapíšu. Mám oběd s panem Billingtonem,
ředitelem Kongresové knihovny, jejímž jsem hostem, a na večeři jsme pozváni do Bílého
domu. Dvakrát denně jíst je pro mne strašné, jím tak tak jednou, ale obě pozvání jsou
důležitá. Začíná pro mne divný čas, kdy se buď pořád potím a hrozí, že se mne zmocní
nějaké viry a mé nemoci se dají do pochodu, anebo kdy na mne fouká air condition a hrozí
totéž, ba ještě v horším vydání. K tomu se přidávají občasné srdeční potíže a hlavně se můj
stav vyznačuje permanentní únavou. Jsem zvědav, jak to celé dopadne. Teď jsem se vrátil z
oběda. Nebyl to jen oběd s panem Billingtonem. Bylo tam asi sto až sto padesát lidí. Všichni
byli ohromně sympatičtí, s mnohými jsem si mohl o lecčems dobře pohovořit. Hlavním
neštěstím bylo, že to podivné americké jídlo bez chuti nebylo osoleno. Prosil jsem o sůl, pak
mi dokonce paní Klugeová, manželka zakladatele nadace, která můj pobyt platí, šla sůl
shánět, ale ani ona nebyla úspěšná. Trpěl jsem a na vlastní kůži zakusil smysl pradávné
pohádky o soli, jež je nad zlato.
S Janem Urbanem jste se ve zlém rozkmotřili. Proč?
Nemám pocit, že jsme se ve zlém rozkmotřili. Asi mezi námi bylo určité napětí právě v
té době, kdy on vedl Občanské fórum k vítězství ve volbách a já prožíval své první
měsíce na Hradě. Byl by zázrak, kdyby v té situaci napětí mezi námi nebylo. Občanské
fórum mne na Hrad vyslalo a mělo pocit, že bych měl víc dbát jeho vůle, já měl naopak
pocit, že bych měl dělat to, co sám považuji za rozumné. Můj vliv byl tehdy ohromný,
trochu jsem byl vnímán jako spasitel národa – však jste na to svými otázkami narážel –,
ale vliv Občanského fóra byl neméně velký. Já se vlastního rozumu a své perspektivy
nemohl vzdát, ale to nemohli udělat ani lidé, kteří byli tehdy v čele Občanského fóra.
Není to nic šokujícího. Vždyť i ve zcela stabilizovaných demokraciích, což jsme tehdy
rozhodně nebyli, existuje velmi často svár mezi loajalitou ke státu a ke straně. O co
konkrétně jsme se přeli, už nevím. Snad to bylo něco kolem ministerstva vnitra.
Skutečně velká roztržka to být nemohla, vždyť jsem tak jako jiní dělal Občanskému fóru
předvolební kampaň, kde jsme nepochybně museli působit s Janem Urbanem vedle sebe
a být v souladu. Ať tak či onak, je to všechno dávno zapomenuté, s Urbanem se občas
vidíme a bavíme se o všem jiném než o takovýchto pradávných věcech.
Lze mít úspěch v politice, aniž člověk touží po moci? Někdy mám pocit, že v
Čechách si lidé myslí, že politikem by se měl člověk stát jen jaksi mimochodem, a
to asi nejde. I vy v závěru své knížky Letní přemítání píšete, že jste o moc nikdy
nebojoval. Vaši spolupracovníci to vidí jinak: tvrdí, že od jisté chvíle jste o
prezidentství bojoval či usiloval. Jak to vidíte dnes?
V demokratických poměrech, jež mají svou tradici, svou kontinuitu a svou kulturu, je
samozřejmé, že chce-li být někdo v politice úspěšný, musí o to usilovat. To znamená, že
musí mít svůj program, svou vizi, své přesvědčení, své politické záměry, o nichž je
přesvědčen, že směřují k obecnému prospěchu, ale zároveň musí vstupovat do politické
soutěže a snažit se v ní uspět jakožto konkrétní osoba, která je nositelem onoho
programu. Tedy bojovat o moc, jak říkáte. Být politikem není přitom žádná hanba a
usilovat o politické postavení či funkci není nic nemravného. Důležité je, aby to nebyl cíl
sám o sobě, cíl samoúčelný, plynoucí z pouhé touhy radovat se z příslušného postavení a
výhod, ale aby to byl skutečně výraz touhy posloužit dobrým věcem. Problémem je, že o
službě národu mluví všichni, a záleží jen na instinktu voličů, rozpoznají-li, kdo to myslí
vážně a kdo to říká jen proto, aby se kamsi prodral. Pokud jde o mne, byl jsem velmi
zvláštní a veskrze atypický úkaz, který se mohl vyskytovat asi jen v revoluční situaci:
funkci jsem opravdu zastávat nechtěl a obecnému naléhání jsem dlouho vzdoroval. Když
jsem nakonec podlehl a pochopil, že mi nic jiného nezbývá, nezačal jsem rozhodně o
funkci bojovat. Kampaň dělali jiní, ostatně záhy se stalo mé prezidentství součástí
obecné vůle, což bylo tehdy velmi překvapující: lidé mne vlastně dost málo znali, a
pokud, tak nikoli jako člověka, který má nebo chce zastávat nějakou funkci. Pravda
ovšem je, že když něco dělám, snažím se to dělat pořádně, takže jsem přijal i různé úkoly,
které z mé kandidatury bezprostředně vyplývaly. Bylo by trochu absurdní kandidaturu
přijmout a pak se znovu a znovu rozmýšlet a zdráhat a projevovat rozpaky a stydlivě se
uculovat. Snad z toho mohl někdo nabýt dojmu, že o prezidentství bojuji. Je to nesmysl, o
nic jsem nebojoval. Ale byl jsem, doufám, poslední svého druhu. Mít politiky, kteří
zastávají své funkce jaksi z nouze a mimochodem, ne-li dokonce jen ze zdvořilosti či
neschopnosti někoho zklamat odmítnutím, nepatří rozhodně k normálním poměrům.
(Washington 21. 4. 2005) Včerejší večeře v Bílém domě byla asi pro šedesát lidí a byla
na počest Shakespeara. Následovalo po ní krátké představení. Bylo tam mnoho důležitých
lidí a Bushovi byli velmi milí, představili nás jako hlavní hosty. Hodně hostů mi opakovaně
zdůrazňovalo, že jsem jejich hrdina, že četli mé projevy či eseje, viděli mé hry. Nikdy přesně
nevím, co mám na to říct. Včera jsem se pokoušel některým hostům vysvětlit, že jevím- -li se
jako hrdina, není to rozhodně proto, že bych se byl někdy rozhodl být hrdinou. Že to byl jen
dlouhý sled událostí, okolností či dilemat, na jejichž pozadí jsem se musel tak či onak
rozhodovat, a že bezděky – při věrnosti určitým hodnotám – každé rozhodnutí už do jisté
míry předurčovalo to další, aniž člověk ovšem předem věděl, o čem všem se bude nucen v
budoucnosti rozhodovat. Tímto vysvětlováním jsem se pokoušel zakrýt své rozpaky.
Amerika má ráda příběhy s happy endem a hrdiny. Je to milé a sympatické. Ale pan
Hvížďala má možná trochu pravdu v tom, že jsem do své kladné role dost tlačen. Ale kdo z
nás není do nějaké role tu a tam tlačen? Důležité je umět reflektovat sebe sama, svou roli i
svůj vztah k ní. A ještě něco musím dodat: nejenže v Bílém domě měli na stole sůl, ale jídlo
bylo výborné. Vůbec se nepodobalo americké kuchyni bez chuti, jaká tu všude je. Byl to
hezký večer, ale když jsem později už byl doma, přepadly mne mé srdeční fibrilace či
arytmie, bylo to velmi nepříjemné, Dáša mne různě léčila. Dnes je mi líp, jen jsem příšerně
unavený. Večer budu na velvyslanectví přítomen předávání medailí veteránům druhé
světové války.
Vaším hlavním protikandidátem na prezidenta Československa byl
mezinárodně známý Alexander Dubček, který figuroval ve světě jako symbol
reformních snah v komunistických zemích. Jak na vás tento člověk působil?
Pokud si dobře vzpomínám, byl jsem tehdy oficiálním kandidátem jen já, Alexandra
Dubčeka žádné politické hnutí či strana za svého kandidáta formálně nevyhlásily.
Nicméně dost se o něm jako o možném prezidentovi mluvilo, hlavně mezi reformními
komunisty a na Slovensku. Myslím, že on sám také dost chtěl být prezidentem, i když to
takto přímo neříkal. Veřejnost proti násilí a Občanské fórum však možnost Dubčekovy
kandidatury dost vehementně odmítaly, jednak byl pro ně příliš svázán s reformním
komunismem, po němž už veřejnost netoužila, jednak mu bylo zazlíváno jeho
dvojsmyslné chování po sovětské okupaci. Vzpomínám si, že ho nikdo nedokázal nebo se
ani neodvážil přesvědčovat, aby se své ambice, respektive neformalizované kandidatury
vzdal. A tak to nakonec padlo na mne. Byl to jeden z nejabsurdnějších úkolů, jaké jsem v
životě měl: sám kandidát na prezidenta, navíc tak trochu z donucení, měl jsem za úkol
někomu jinému vysvětlovat, že se nemá o tu funkci ucházet. Měl jsem na to téma více
důvěrných hovorů s Dubčekem a musím říct, že mi ho bylo velmi líto a že mi tohle
poslání bylo příšerně nepříjemné. Na druhé straně jsem se ale přitom přesvědčoval, že
to je opravdu člověk svým způsobem nepříliš pevný, který by – vystaven nějakému
osudovému dilematu, jakému bývají u nás někdy prezidenti vystaveni – mohl opět
selhat. Myslím, že to byl velmi čestný člověk, velmi milý, hodný, skromný, ale beznadějně
zapletený do komunistické ideologie a frazeologie; mluvil vždycky velmi dlouho a těžko
se dalo rozpoznat, co vlastně chce říct.
Neměl pravdu Ivan Dejmal, když vám napsal již 19. prosince 1989, že podporou
prázdného symbolu Alexandra Dubčeka a vyšachováním ze hry demokraticky
zvoleného Stanislava Kukrála z předsednické židle parlamentu jste zradil sám
sebe a svůj slogan o „životě v pravdě“ a ztratil jste u některých lidí v ten moment
část věrohodnosti a cti?
Bylo jasné, že když nemá být Dubček prezidentem, měl by mít druhou nejvyšší funkci
ve státě; kdyby byl úplně opomenut a vypuzen, asi by se Slováci vzbouřili, včetně všech
jeho slovenských odpůrců, a nastala by velmi hluboká krize. Pan Kukrál se po
odstoupení Aloise Indry, živoucího symbolu vlastizrady, stal narychlo předsedou
Federálního shromáždění a sám asi věděl nejlépe, že to je jen provizorium. Plně chápal
Dubčekův nárok, s pochopením odstoupil a spokojil se s funkcí prvního místopředsedy.
Tak to tehdy chodilo, byli lidé, kteří byli v nějaké funkci třeba jen několik dní. Ale znovu
bych rád připomněl, že jsem sice možná měl tehdy velký vliv, ale žádným diktátorem
jsem nebyl. Že bude Dubček navržen na předsedu parlamentu, bylo shodné rozhodnutí
obou tehdy hlavních politických sil, Veřejnosti proti násilí a Občanského fóra. Já jsem
cítil, že tak to má být, že Dubček se má vrátit do funkce, z níž byl kdysi okupanty
vypuzen, funkce sice vysoké, ale spíš jen reprezentativní, a že to je v zájmu soužití našich
národů. Neuměl jsem si tehdy ani představit, jak bych mohl vykonávat funkci hlavy
státu, aniž by někde vedle mne byl Dubček. To všechno je pravda. Není ale pravda, že
jsem to rozhodl já. Politické síly Dubčeka navrhly a parlament ho zvolil. Nebylo to o nic
víc ani o nic míň demokratické než volba pana Kukrála.
Jak jste se cítil, když vás komunistický parlament zvolil prezidentem? Bral jste
to jako jejich, nebo jako své ponížení?
Neřekl bych, že to bylo něčí ponížení. Rozhodně to ale bylo velmi zvláštní. Když jsem
například sledoval rozpravu před volbou prezidenta v televizi a viděl, jak mé zvolení
doporučují poslanci jménem všech možných státem dosud řízených organizací od Svazu
žen až po československou lidovou armádu, měl jsem vskutku pocit absurdity. Vždyť
titíž lidé ještě před několika dny či týdny hlasitě schvalovali mé stíhání či věznění! To
působilo opravdu jako z Krále Ubu. Ale opět bych nebyl spravedlivý, kdybych se tomu
všemu jen posmíval; bylo by to jako posmívat se například policii, že nás nepozatýkala,
nebo armádě, že se nezmohla na nějaký puč. Zajisté v tom chování parlamentu hrál svou
významnou roli strach, ale zároveň v tom byla přítomna – byť třeba jen stopově – jakási
odpovědnost za stát. Mé jméno či portrét byly všude – žádná centrálně řízená či placená
kampaň by nic takového nedokázala –, parlament byl obklopen studenty, kteří nabízeli
poslancům chléb a sůl na znamení, že chtějí, aby moc přešla do nových rukou pokojnou
cestou, a má volba se stala jakýmsi vyvrcholením revoluce či její poslední zkouškou.
Poslanci vlastně jen přihlédli k reálnému stavu věcí a respektovali – byť možná se
zaťatými zuby – obecnou vůli. Nikdo z nás tehdy nevěděl, co by se stalo, kdyby mne
nezvolili. Těm lidem vlastně nic jiného nezbývalo, pokud měli aspoň trochu soudnosti.
Co člověk „krokem přes práh Hradu“ ztrácí a co získává?
Já mohu pochopitelně mluvit jen sám za sebe. Upsal jsem se práci, která mne chtěla
celého, značně mne stravovala a téměř mi znemožnila věnovat se jiným věcem. Přišel
jsem o velký kus svobody, protože jsem se občas musel vyjadřovat diplomatičtěji, než
bych chtěl, chovat se trochu jinak, než bych se choval, kdybych v té funkci nebyl, jinak se
oblékat atd. atd. Propásl jsem také značný kus civilizačního vývoje, to jsem poznal, až
když jsem skončil a byl postaven tváří v tvář nejen novým generacím mobilů, aut,
počítačů a jiných přístrojů, jejichž vývoj jsem předtím nemusel příliš sledovat, ale
především jinému druhu civilního života, než z jakého jsem před lety odcházel. Já se sice
po celou dobu snažil žít co nejobyčejněji, občas nakupovat, toulat se ulicemi, rozhlížet se
kolem sebe a nenechávat se ničím obelhávat, ale nic naplat, úplně normální život to
nebyl. To v naší zemi prostě nešlo. A co jsem získal? Vlastně jediné: stal jsem se
bezprostředním účastníkem velkých změn našeho světa a mohl jsem tyto změny přímo
ovlivňovat. To považuji za ohromný dar osudu.
(Washington 22. 4. 2005) Po pravdě řečeno, nejen Američané a jiní cizinci mne považují
za jakéhosi pohádkového prince nebo aspoň hlavní postavu pohádkové story, ale cosi
naprosto neuvěřitelného na svém osudu si čas od času uvědomuji i já. A trochu přestávám
svůj osud chápat, ba připadám si jako takový menší omyl dějin. Jak se to vůbec mohlo stát,
že já – a právě já – jsem se ocitl v samém středu tak důležitého dění, které poznamenalo
osud mnoha národů a milionů lidí? Proč já, autor absurdních her, jsem musel zažít stovky
tak absurdních situací, jako byla například má první návštěva v Kremlu? Určitě se k ní na
nějakém vhodném místě vrátím. Někdy si říkám, že se mi můj život možná jen zdá a že se co
nevidět z toho všeho probudím v roce 1958 jako voják v Českých Budějovicích v kasárnách,
protože bude poplach a já – člověk bez rovnováhy – budu muset jet frekventovanou ranní
ulicí na kole bez pneumatik, v helmě, s plnou polní, se samopalem, s plynovou maskou a
papírovou krabicí s ostrými náboji probudit do jeho bytu jednoho důstojníka, aby s celým
naším ženijním praporem posté jel na západní hranici cvičně bránit komunistický svět před
vojsky NATO. (Téže organizace, jejíž summit budu po čtyřiceti čtyřech letech v Praze
zahajovat.) Ale vlastně i ta moje dvouletá vojna a ještě víc můj pětiletý pobyt ve vězení mi
připadají jako trochu neskutečný a nepopsatelný sen, byť v těchto případech velmi temný.
A tak si nakonec musím klást otázku, jestli to všechno – že tak poklidný člověk musel prožít
tak dobrodružný život – není způsobeno jen tím, že život vůbec, i ten nejobyčejnější a
nejnenápadnější, je neuvěřitelným zázrakem. Pohádkou občas krásnou, občas napínavou,
občas hrůznou.
(7. 7. 1996)
(…)
4) Německý oběd. Jídlo bylo internacionálně průměrné, jako v jakémkoliv hotelu, nikoli průšvih, ale nic zvláštního.
Nejlepší byl moučník, ten byl opravdu skvělý. Dávali nesmyslně velké porce, to už se dělá jen v Čechách. Hosté
90 % nechali. Rovněž nebylo dobré, že číšník pořád stál v místnosti a pozoroval nás, zřejmě čekal, jestli někdo
nechce dolít. Nebylo to vhodné, neboť se mluvilo o velmi delikátních věcech a ten člověk jistě nemá žádný slib
mlčenlivosti.
(…)
(23. 8. 1996)
(…)
4) Mým velkým traumatem je Latinská Amerika. S. mne vybavil naprosto dokonale: mám kufr důkladných
podkladů a příslušných knih. Mám z toho hrůzu, to množství mne vskutku zcela blokuje, zatím jsem byl schopen z
toho prostudovat minimum, tak asi 3 procenta. Přímo se toho kufru děsím. Ne proto, že by tam bylo cokoliv
nezajímavého, ale právě naopak: probírka tím vším mi jen odhaluje, jak málo toho vím a že si důkladnou
vědomost nebudu schopen pořídit nikdy. Přiznám se, že jsem se tomu kufru v podstatě vyhýbal, tak jsem se ho
bál. No nic, to se překoná: jak se cesta bude blížit, budu si v tom stále víc číst a oddělovat důležité a
zapamatovatelné od méně důležitého a nezapamatovatelného. Horší je, že toto trauma zasáhlo i mou schopnost
psát nejdůležitější projev, tj. projev brazilský. A čím víc mi je připomínána jeho důležitost a blízkost data, kdy má
být přednesen, tím jsem zablokovanější. Nemám zatím ani řádku! Dnes je pátek, teoreticky je možné, že v sobotu
a neděli ještě něco napíšu, ale považuji to za nesmírně nepravděpodobné. (…)
(1. 9. 1996)
1) Tak se mi v sobotu přece jen podařilo sepsat brazilský projev. (…)
(3. 11. 1996)
1) Je neděle ráno a já sbírám síly na projev na Ukrajině. Je to, jako obvykle, má noční můra. Podaří-li se mi ho
napsat, bude přiložen k těmto pokynům a měl by být rychle posouzen, abych ho mohl co nejdřív definitivně
zredigovat. Nebude-li přiložen, je to blbé, protože by mi zbývalo už jen pondělí, kdy se mi píše ještě hůř než jindy.
2) Tento bod je tajný. (…) Jde o několik úkonů, které jsem domluvil s kardinálem. a) V nejbližších dnech mi
kardinálův tajemník přiveze a přímo do ruky odevzdá kardinálův dopis, v němž mi oznámí, že se církev vzdává
nároků na vlastnictví katedrály a nabízí ji státu. Žádá ovšem, aby byly splněny určité (snadno splnitelné)
podmínky týkající se vlivu církve na život katedrály. Jde mu o to, aby to bylo vnímáno jako velké gesto církve,
nikoli jako precedens, kterým se uznávají zestátňovací akty jako platné a který znamená, že cokoliv zatím
státního si může stát bez dalšího ponechat. (…) d) Určitou protihodnotou za toto církevní gesto by bylo exekutivní
vydání všech ostatních církevních objektů na Hradě církvi. Mluvil jsem o tom s Luxem, není prý problém, aby to
bylo do seznamu nemovitostí určených k vydání zahrnuto a aby to ve vládě prošlo. (…) e) V jakési fázi, kdy obě
tyto věci už budou mířit k úspěšnému dovršení, bychom stáhli (církev i my) žaloby od soudů. (…)
3) Se Zieleniecem a s Vollmerovou jsem měl dost důkladnou debatu o česko-německých věcech a ideálním
harmonogramu dalších kroků. O tom budu zainteresované spolupracovníky informovat ústně, například na
polévce, kam by byl pozván i pan Š. a která by byla zároveň přípravou na čtvrteční Berlín. (…)
Jak vzpomínáte na své první chvíle na Pražském hradě?
Ty chvíle byly samozřejmě poznamenány celkovou atmosférou v zemi. Vím, že jsme
se hodně smáli, dnes už těžko mohu říct, čemu všemu a proč. Byli jsme skupina
kamarádů různých uměleckých profesí, která se náhle ocitla ve světě, který znala jen
zdálky a který jí byl dosud jen předmětem kritiky a posměchu, a která se musela velmi
rychle rozhodovat, co s tímto světem bude dělat. Moji tehdejší spolupracovníci by si jistě
vzpomněli na desítky neuvěřitelných, absurdních i legračních příhod z té doby. Já rád
vzpomínám na jednu, trochu symbolickou: zdálo se mi, že máme v patře, kde byla má
kancelář, méně místností, než by odpovídalo velikosti dotyčné části Hradu. A tak jsme si
jednou sehnali přísně utajené architektonické plány Hradu, pochopili jsme situaci a
začali se dožadovat vstupu do prostorů, které dosud jako by neexistovaly. A co jsme tam
posléze nalezli? Ohromný, nemotorný a příšerně tajný dálnopis Varšavské smlouvy, jímž
si mohli dopisovat jen ti nejvyšší. Sehnali jsme příslušného šifréra a já poslal tímto
dálnopisem pozdrav Michailu Gorbačovovi. Později jsem se dozvěděl, že Sověti ocenili,
že jsme to tak brzy našli. Možná to mělo zatím zůstat – podobně jako mnoho jiných věcí –
před námi utajeno. Jako by si někdo někde říkal: ještě nevíme, jak to všechno dopadne,
možná se nám pár věcí bude ještě hodit. Anebo si jen někdo škodolibě říkal: ať pátrají!
Anebo na to prostě zapomněli a nešlo o nic víc než o jeden z tisíců příkladů českého
šlendriánu. Ale pozor: paměť je zrádná a má sklon uchovávat především to milé. Určitě
jsem prožíval za revoluce i v prvních měsících prezidentství také pěkně horké chvilky.
Snadno se například někomu, kdo nebyl přímo odpovědný za určitá zásadní rozhodnutí,
s odstupem času říká, že jsme se s komunisty neměli tak mazlit. Ale když máte co do
činění s protivníkem, který má v rukách všechny myslitelné mocenské nástroje, musíte
po čertech dobře zvažovat, jak si počínat, nechcete-li se doživotně cítit vinen zbytečnými
masakry. Vždyť jenom třeba rozhodovat o průběhu manifestace, kde je skoro milion lidí,
není vůbec jednoduché: stačilo málo, aby vznikla davová psychóza, aby někdo naletěl
provokacím, aby například pouhý přelet stíhačky nad hlavami přítomných způsobil, že
se v panice začnou masakrovat navzájem. Tento poslední příklad, přiznávám, není z mé
hlavy: ministr obrany mi později řekl, že by to býval nebyl problém. Jinými slovy: někdo
na generálním štábu takovou možnost zřejmě nahlas nadhodil. Ostatně padaly tam prý i
ještě daleko nebezpečnější nápady včetně jakési okupace Prahy tankovým vojskem.
Museli jsme prostě postupovat opatrně. Ale obezřetné chování v okamžiku tak zásadní
konfrontace s všemocným režimem neznamenalo vůbec žádný závazek do budoucna, jak
si tu a tam někdo myslí.
Velice často se vám vyčítá velkorysá amnestie z 1. ledna 1990 a vůbec pozdější
udělování milostí. Jak tyto své aktivity hodnotíte dnes?
Amnestie z ledna 1990 je mi vytýkána už patnáct let, aniž je kdo schopen vysvětlit,
proč byla špatná. Měla zvýšit kriminalitu? Tu zvýšily úplně jiné věci, propuštění vězňové
se v roce 1990 na celkové kriminalitě podíleli, vzpomínám-li si dobře, v českých zemích
devíti a na Slovensku sedmi procenty, tedy jen o málo větším procentem, než se na ní
podílejí propuštěnci každoročně. Ostatně velká část propuštěných by byla ten rok či o
rok později beztak propuštěna, vždyť součástí amnestie bylo u závažných trestných činů
snížení trestů jen o jeden rok. Tu amnestii připravovali samozřejmě odborníci, byly mezi
nimi známé osobnosti, jako třeba dnešní ombudsman Otakar Motejl, dnešní předseda
Ústavního soudu Pavel Rychetský, tehdejší ministryně spravedlnosti Dagmar Burešová a
další. Četl jsem pozdější statistiky i penologické analýzy té amnestie a ty s obsahem
výtek příliš nekorespondovaly. Ano, byla opravdu velkorysá. Bylo ale třeba dát jasně
najevo, že se zásadně mění poměry a že se chceme rozejít i se vším pokleslým, čím se
vyznačovala komunistická justice. Pokud jde o milosti, to je také příšerné klišé, součást
národní mytologie, jejíž počátek je u kritiky zmíněné amnestie. O mých milostech
ostatně vyjde podrobná kniha z pera mé tehdejší spolupracovnice příslušného oddělení
prezidentské kanceláře, tam jsou všechny případy podrobně popsány a zdůvodněny.
Dával jsem sedmdesát až sto milostí ročně, což nebylo moc. Velmi výjimečně šlo o
nápravu justiční zvůle, většinou šlo o akty milosrdenství. Každá milost je ze své podstaty
kontroverzní, protože každou udělujete někomu, kdo něco provedl, a každou lze tudíž
kritizovat. Přednost měli vždy lidé staří, nemocní a ženy a muži, kteří se sami starali o
své dítě. Ti, kteří mi připravovali podklady, studovali každý případ jako jednotlivý a
jedinečný, navštěvovali odsouzené ve vězení i na svobodě, studovali jejich spisy, jejich
rodinné poměry atd. atd. Samozřejmě, že nejsnazší by bylo nedávat milost nikomu. Byl
bych nepoměrně populárnější. Ale já jsem nebyl prezidentem proto, abych byl populární.
Je paradoxní, že mne o udělení milosti občas požádali sami soudci, kteří dotyčného
odsoudili. Museli dodržet zákon. Zároveň ale věděli, že do vězení ten člověk nepatří.
Jakou zkušenost jste v prvních měsících po svém nástupu do funkce měl s
bývalými či reformními komunisty, kteří se podíleli na moci? Mně jste si jednou
velmi stěžoval na Zdeňka Jičínského.
S některými z nich jsme měli opravdu značné potíže, nikoli však se všemi. Nejsem
schopen je házet do jednoho pytle. Dost z nich mělo nicméně v genech přítomen značný
sklon k jakési „kolektivně-kabinetní politice“: na našich společných schůzích byli vždy
všichni po celou dobu, vše tedy věděli a všechno ovlivňovali, my jsme ale o jejich
schůzkách či předporadách – na způsob někdejších „stranických skupin“ – věděli
pramálo, jakož i o některých separátních jednáních, která měli s představiteli moci.
Vesměs to snad nemysleli zle, byli prostě tak vychovaní a ani dvacet let pobytu mimo
stranu a mimo praktickou politiku, ba přímo v disidentské opozici je z toho úplně
nevyléčilo. Někdy to působilo dokonce dojmem, že si s mocí rozumějí lépe než s námi,
nekomunisty, a to hlavně proto, že mají podobný jazyk. Mnozí z nich by si přáli jakýsi
nový „socialismus s lidskou tváří“ či perestrojkový komunismus, ale velké šance to
nemělo, hlavně proto, že větší část veřejnosti něco takového nechtěla. Lidé byli na tu řeč
už alergičtí, i na její osvícenější podobu. Asi nejvíc starostí mi osobně tehdy dělal Zdeněk
Jičínský, neúnavný právník, chartista a přední osobnost tehdejšího reformního
komunismu. Uvedu dva případy: jednali jsme s delegací vlády o zrušení ústavního článku
o vedoucí úloze komunistické strany. Čalfa a členové jeho delegace na náš požadavek
přistoupili. Bylo to vyřešeno. A vtom se přihlásil o slovo Zdeněk – byl v delegaci
Občanského fóra – a řekl, že by tam mohla být místo toho zakotvena vedoucí úloha
dělnické třídy či pracujícího lidu. Věcný nesmysl, jen projev nostalgie po komunistickém
ideologickém jazyku. Kopali jsme ho pod stolem, tak se pak k tomu už nevrátil. Ostatně
za nesmysl to označil i sám Čalfa. Řekl něco v tom smyslu, že když už, tak už. Máme
prostě pracovat pořádně a nedělat frazeologické kompromisy, zvlášť když to už na nás
nikdo nežádá. Větší střetnutí jsme měli na jaře 1990, když se připravoval nový volební
zákon pro svobodné volby. My jsme s Petrem Pithartem a dalšími bojovali za většinový
volební systém, který by dával naději, že se v budoucích parlamentech budou objevovat
opravdu důvěryhodní lidé a nejenom servilní produkty stranických aparátů. Zdeněk
Jičínský vedl urputný boj o poměrný systém a v tomto boji nakonec zvítězil. Nevěděl
jsem tehdy, proč tak bojoval proti seberozpuštění Občanského fóra a za poměrný
volební systém. Teprve po čase jsem to začal chápat: kdyby šli reformní komunisté do
voleb samostatně, neměli by moc šancí se do parlamentu dostat, tu naději měli jen jako
součást Občanského fóra. K tomu bylo ale zapotřebí, aby Občanské fórum existovalo a
aby platil poměrný volební systém, většinový by je mohl v důsledku obecné
rezervovanosti k reformnímu komunismu vyřadit. Při poměrném systému a jako součást
Občanského fóra měli zkrátka své postavení v parlamentu předem jisté. Mimo jiné:
později, když se už zformovaly nové strany, jsem se pokoušel prosadit změnu volebního
systému, ale narazil jsem na naprosto zásadní odpor vůdců ODS. Měli zřejmě tutéž obavu
jako dříve Jičínský: že by je o dobyté pozice mohla většinová volba připravit. Dnes
naopak ODS o většinový volební systém, dokonce jednokolový, vytrvale bojuje, protože v
něm má šanci získat téměř absolutní většinu mandátů. Považuji za smutné, že strany,
místo aby uvažovaly o tom, co je systémově nejlepší pro stát, uvažují vždy především o
tom, co je v tu kterou chvíli dobré pro ně. A tak se jejich názory na referendum, přímou
volbu prezidenta, volební systém a podobná témata neustále mění, ba řekl bych, že
určité návrhy změn putují jako pešek z ruky do ruky pořád dokola.
Nebylo největší prohrou té doby, že jste dovolili, aby se v takové míře vytáhla
na Slovensku nacionální karta?
Nezlobte se, ale my jsme se opravdu pokoušeli jít – samozřejmě klopotně – od
totalitního systému k demokracii, nikoli tedy k nějaké nové diktatuře. Bylo by proti všem
mým zásadám, kdybych určoval slovenskému národu způsob, jakým smí či nesmí sám
sebe jako národ reflektovat. Já jsem sice přísahal na federální ústavu a musel jsem hájit
integritu státu, což jsem také dělal, zároveň jsem si ale nemohl nevšímat slovenského
emancipačního hnutí nebo ho dokonce nějak potlačovat. Národy mají právo projít – je-li
to jejich většinová vůle – fází vlastní samostatné státnosti. Většina Čechů, odchovaných
ideou československého národa a spojujících automaticky ideu slovenské samostatnosti
s fašismem, málo chápala slovenské cítění a ambice. Já měl pro ně, myslím, silnější
porozumění než mnozí jiní, ale ani já jsem asi nebyl zcela prost určitých historických
předsudků a bludů. Slovenští národovci byli, pravda, trochu směšní a protivní, to ale
neznamená, že se nemělo něco zásadního ve vztahu našich národů změnit. Zastával jsem
tehdy ideu „autentické federace“, to znamená nikoli federalizované totality, jakou jsme
měli za komunismu, ale federace založené na skutečné rovnosti obou subjektů, které ji
tvoří. V tom jsme si byli s přáteli z Veřejnosti proti násilí velmi blízcí. V letech 1990 a
1991 jsme projednali snad tisíce hodin na nejrůznějších politických schůzkách a hledali
optimální model soužití našich národů ve společném státě. Nenašli jsme ho a asi ani najít
nemohli: nejen Češi, ale i mnozí Slováci tehdy zřejmě stav slovenské mysli plně
nepochopili. Vždyť kdyby Slováci opravdu chtěli žít s Čechy v jednom státě, museli by se
proti rozdělení státu nějak vzbouřit či ho prostě nepřipustit. Ano, existovala petice za
společný stát, kterou podepsaly desítky tisíc Slováků, nicméně fakt, že jí nikdo nedbal a
dbát nemusel, mluví, zdá se mi, dost jasnou řečí. Přesto si nemyslím, že ta všechna
jednání byl jen ztracený čas. Naopak: bez toho nesmírně zajímavého a poučného pokusu
bychom se asi nikdy přesně nedozvěděli, co se vlastně stalo a proč. Z hlediska
„organizačního“ jsem měl jen dvě velké námitky. Za prvé, že o rozdělení státu
nerozhodlo referendum. Navrhoval jsem to, má zákonná iniciativa ležela v parlamentu,
ale nikdo to nepodpořil, zřejmě se všichni báli, že by Slováci hlasovali pro společný stát.
Dnes nevím, jestli i to nebylo dobře: kdyby Slováci hlasovali pro společný stát, všechno
by to začalo znova a nakonec nejspíš skončilo stejně. Jen by se ztratil další čas. S
odstupem doby se mi totiž zdá, že většina Slováků sice vědomě rozdělení nechtěla, ale
podvědomě k němu přece jen tíhla. Za druhé to byl fakt, že stát nerozdělovaly státní
orgány, ale politické strany. Každý den v noci tehdy stáli u mikrofonů představitelé
české ODS a slovenského HZDS, dvou stran v lecčems si podobných, a referovali svým
národům o tom, jak se bude jeden stát dělit na dva. To mi připadá systémově velmi
špatné. Jen to v nové podobě naplňuje dávný princip „vedoucí úlohy strany“. Vedoucí
strany, tj. v podstatě občanské spolky bez práva jednat za stát, cosi dohodnou, oznámí a
státy to pak – už bez mikrofonů – provedou. Já sám jsem abdikoval spíš z důvodů
symbolických než věcných, vždyť můj mandát by beztak za tři měsíce skončil. Šlo mi o to
ukázat, že člověk, který skládal slib na ústavu nějakého státu, nemůže jen tak
podepisovat zákony tento stát rušící. To se prostě nedělá. A nevyvolává to u nás dobré
asociace. Vzpomeňme našich plačících prezidentů či prezidentů posedlých potřebou
všem trvale vysvětlovat smysl svých kapitulantských podpisů.
Zůstal bych ještě u Slovenska: tehdy vám Slováci vyčítali, že jste po zvolení
prezidentem nejel nejprve na Slovensko, že jste nesledoval slovenské noviny a že
jste nedodržel slib jmenovat Milana Kňažka viceprezidentem. Vidíte tyto
skutečnosti jako závažná pochybení?
Já byl na Slovensku pár dní před svým zvolením, měl jsem tam ohromné mítinky na
náměstích, navštívil jsem podniky atd., a tak jsem si myslel, že tam nemusím ihned
znova. Možná to byla chyba, opravdu jsem nebyl zřejmě dost vnímavý ke slovenské
citlivosti. Mně se ale zdálo důležitější okamžitě říct Evropě, světu i sousednímu
Německu, co se vlastně u nás stalo, a začít upevňovat naše mezinárodní postavení
jakožto nezávislého státu. A tak jsem jel krátce po zvolení na skok do Německa. Teprve v
souvislosti s touto cestou se objevila otázka, proč jsem nebyl předtím na Slovensku.
Jenomže pro mne Slovensko nebylo žádné zahraničí a do Německa jsem jel hájit zájmy
obou národů. K novinám: tak to chodí, že čech čte spíš české noviny a Slovák slovenské.
Nikdy jsem si nehrál na Slováka a přišlo by mi to příšerně pokrytecké. Když něco
důležitého ve slovenských novinách bylo, samozřejmě jsem to četl. Milan Kňažko nemohl
být viceprezidentem už proto, že naše ústava takovou funkci neznala. Nebyl bych býval
proti ní a dokonce si myslím, že v návrhu nové federální ústavy, který jsem předložil
Federálnímu shromáždění, ta funkce už byla. Kňažko byl můj kamarád a poradce a
jednou jsem ho na veřejnosti žertem nazval svým viceprezidentem. časem jsem si odvykl
na veřejnosti žertovat, mám s tím ty nejhorší zkušenosti.
(Washington 25. 4. 2005) Před víkendem jsem byl na další „politické večeři“, tentokrát u
Madeleine. Aranžmá bylo skvělé, přítomní významní lidé (například Jim Lehrer z PBS nebo
generál Ralston, kdysi nejvyšší velitel NATO) byli sympatičtí, Madeleine debatu obratně a
vtipně moderovala, nicméně já zase musel americky odpovídat na mnohé politologické
dotazy a byl jsem z toho dost vyčerpán. Čím víc různých debat mám (a povážlivě se množí, i
když většinu pozvání odmítám), tím víc si uvědomuji jeden důležitý rozdíl mezi Amerikou,
respektive Washingtonem, a Českou republikou, respektive Prahou. Tady lidi politika baví,
u nás ji nemají rádi; tady o ní hrozně rádi mluví, u nás na ni jen nadávají; tady jsou politici,
vědci, novináři a další důležití lidé zřejmě celý den svěží a nejchytřejší věci říkají možná
večer, u nás jsou podobní lidé večer buď unavení, nebo něco zoufale dohánějí, nebo jsou
opilí, nebo jsou rádi, že jsou doma, koukají na televizi a nemusí se s nikým bavit. Asi to
nebude přesné, ale zatím to na mne působí dojmem, že politický Washington tvoří
především páni, kteří nosí celý den kravaty, dopoledne politicky pracují, pak mají politický
oběd, až do večera opět politicky pracují, aby pak šli z práce rovnou na politickou večeři.
Při tom všem jsou stále veselí, klidní, hezcí, šarmantní. A to nemluvím o jejich manželkách
či političkách. Proč jsme my takoví věčně utrápení? Věčně podráždění? Proč věčně na něco
nadáváme, místo abychom pořádně pracovali?
(13. 4. 1997)
(…)
7) Všiml jsem si, že české noviny jsou zaplněny různými zprávami či spekulacemi o sporech o protokolárním
pořadí ústavních činitelů a že leckdos leckde operuje i mou osobou, která údajně rozhodla to či ono tak či onak.
Dovolím si to tedy uvést na pravou míru s prosbou, abyste se při dalších eventuálních vyjádřeních této „pravé
míry“ drželi. Žádný zákon o žádném pořadí nic neříká. Celá věc je pouze záležitostí interpretace zákona, v daném
případě ústavy. Protokoly a legislativní odbory PS, Senátu a KPR se sice – interpretujíce ústavu – neshodly na
pořadí předsedů PS a Senátu, shodly se však na tom, že představitelé zákonodárné moci jsou před předsedou
vlády. Já tuto interpretaci vzal na vědomí. Toť celé. Prosím, abych více do toho zaplétán nebyl. Co se večeře s
Chiracem týče, je pravda, že se pan S. při polévce zmínil o tom, že Pithart bude mít lepší místo než Klaus, a je
opět pravda, že jsem to vzal na vědomí. Že ale mezi Pithartem a Klausem bude ještě paní Muchová, jsem
nevěděl, jakož i jiné věci, které pak vzbudily tolik rozruchu, že to snad i projednávala vláda. Já sice odsuzuji
malichernost těch, kteří se tím zabývají, zároveň ale za to nechci nést větší odpovědnost, než je přiměřené a
spravedlivé. (…)
(20. 7. 1997)
(…)
3) (…) d) Kladu otázku, zda má smysl moje prosincová cesta do Anglie. Není lepší, abych ji absolvoval jako
čerstvě zvolený prezident, budu-li jím zvolen? Bylo by to hezky symetrické k roku 1990, kdy jsem byl na státní
návštěvě Anglie jako čerstvě zvolený československý prezident. Proč se tam jezdit loučit? Smysl přece má jet
tam naopak připomenout se jako představitel budoucí členské země NATO a EU, tedy jako validní partner, a
nikoli jako sentimentální vzpomínka na pád komunismu a jako věčně se zviditelňující pohádkový princ (disident
prezidentem – tradiční anglosaské pohádkové klišé). A navíc: před Vánocemi a před novou volbou prezidenta
bude veřejnost obzvlášť citlivá na mou přítomnost zde, budou mne chtít vidět v kdejakém vánočním programu pro
děti, v kdejakém vnitropolitickém tématu, budou chtít, abych byl s nimi, a nikoli kdesi. (…)
(2. 8. 1997)
(…)
3) Rekapituluji znovu různé věci, které vzešly z mých hovorů s OZP nebo z naší korespondence. a) Japonského
ministra čekám 21. 8. na Hrádečku. b) Lucemburského předsedu vlády přijmu (ráno 26. 8.). c) S Charlesem jsme
(Dáša a já) na vernisáži a pak na malé večeři v nějaké hezké hospůdce (Nebozízek?), Dáša ho doprovází do
botanické zahrady. d) S filipínským prezidentem počítám. e) Cesta na Blízký východ se ruší. f) 1. října ráno letíme
s Dášou do Paříže, ten den tam jsme přísně soukromě, (…) 2. října je přejímání ceny a eventuální jiné oficiality.
3. října letíme do New Yorku, je přijetí americké ceny, pak dva tři dny odpočinku u Formana či v New Yorku, pak
návrat. Tak dva dny doma a potom Štrasburk. (…) g) S německou cenou čekáme na Mandelu. h) Ke španělské
ceně udělám videoklip. ch) Langovu cenu musím zřejmě taky přijmout. Ale jezdit ještě před Vánocemi do Itálie se
nezdá být možné. i) Jak to je s cestou do GB? Nelze ji posunout?
(17. 8. 1997)
(…)
2) Mám jeden nápad související s povodněmi. Bylo zničeno mnoho ošklivých domů postavených špatně, draze a
na nesprávném místě. Povodeň je výzvou k tomu, abychom dali naší zemi tu a tam trochu lepší tvář. Hrozí však
pravý opak: lidé budou pospíchat a budou stavět ještě větší potvornosti, než jaké měli dosud. Proto bych
považoval za velmi dobré, kdyby bylo na podzim uspořádáno v Olomouci či v Kroměříži třídenní sympozium, kam
by se sjelo řekněme 20 nejlepších evropských architektů majících zkušenosti s urbanismem a moderní obecní či
sociální výstavbou, 10 nejlepších českých architektů, a ti by vysvětlovali a na obrázcích či filmech ukazovali
starostům a přednostům okresních úřadů, jak se dnes dá levně, kvalitně a hezky stavět. Rovněž by mohli být
přizváni zástupci stavebních firem. Byl tu Bořek Šípek, mou myšlenku velice uvítal a nabídl se, že on (případně s
pomocí p. Kocha) se postará o zahraniční účast. Přednostové a starostové to zajisté rádi podpoří a rádi se
účastní. Jde jen o to, kdo by to pořádal a platil. Možná by na to dala peníze EU, nevím. Ať tak či onak, je to sice
nepatrný krůček, ale mohl by mít svůj význam: aspoň několika málo lidem by ukázal, co dnes lze a co má smysl.
Jak to ti lidé mají vědět? Rád bych nad tím převzal záštitu, případně tam jel i na zahájení. Prosím tedy OVP, aby
o tom- to projektu přemýšlel a případně kontaktoval vhodné lidi či instituce. (…)
4) Co se týče mé noční můry, tj. projevů: Forum 2000 tady snad napíšu. Jordánský projev nemá cenu psát před
návratem advance teamu, který přiveze zprávy. S. má za úkol bojovat o to, aby to mohl být krátký improvizovaný
projev spatra – poděkování. Největším oříškem bude, zdá se, projev do USA. Prosím shromažďovat nápady a
podklady. Možný námět: Pýcha moci (Fulbrightova kniha) versus odpovědnost USA za svět. Projev na summitu
RE bude zřejmě krátký a konvenční. Projev 28. října. Prosím o témata. Letošní povodně nabízejí téma solidarity a
smyslu státu jako jejího prostředníka. Projev k oběma komorám, bilanční a programový. Měl by být zásadní a má
stará témata obohatit o nová. Velmi by se mi před tímto projevem hodilo pár dní volna, kdy bych to psal.
Novoroční projev by pak mohl být krátký a osobní, loni se to osvědčilo (i když opakovat totéž pochopitelně už
nelze). (…)
(25. 10. 1997)
(…)
4) Španělský král mne a Dášu už poněkolikáté a opravdu upřímně zve na svou chalupu na Kanárských
ostrovech. (…) Ať tak či onak, léčebný pobyt v době, kdy budou vrcholit před volbou prezidenta všechny kampaně
proti mně, bych ze svého osobního hlediska považoval za neobyčejně vhodný, zvlášť kdyby to bylo (…) bez
jakýchkoli svodek. Je to však politicky únosné? Nepředpokládá se, že kalich hořkosti, mám-li se stát prezidentem,
musím dopít až do dna? Ale mám já to zapotřebí, něco dopíjet? Vždyť já sloužím své vlasti, nikoli naopak, proč
mám tedy být za to trestán? Dávám to k úvaze s tím, že se musíme rozhodnout do týdne! (…)
8) Prosím vás, aby byl někým ihned napsán stručný apelativní dopis Václavu Klausovi, který by měl trochu
podobu rozkazu, byl by v krajním případě i zveřejnitelný a který by ho naléhavě žádal, aby se středeční schůze
vlády konečně zabývala Bratinkovým romským materiálem a vůbec celou situací. (Před odesláním kurýrem
důvěrně konzultovat s Bratinkou!) MZV nechť vypracuje pro tuto schůzi vlády svou vlastní zprávu o okamžitém
stavu věcí s Anglií. Zvážit i možnost mé krátké demonstrativní návštěvy schůze vlády. Bratinkovy texty nemohu
číst, jsou v úřadě na mém stole a na jejich čtení beztak nemám čas (je to celá kniha), prosím, aby mi někdo z
toho udělal na jednu stránku výtah. Dále potřebuji vědět, s jakými dalšími iniciativami bych mohl přijít. Každý totiž
říká něco jiného a – což je horší – mám dojem, že vládě i parlamentu to je celkem jedno. Něco dělat musím, ale
musím vědět co. Rovněž mám- li volat Blaira, musím vědět, co mu chci říct. Zatím to nevím. On se evidentně
rozhovoru vyhýbá, protože evidentně chce vízovou povinnost zavést. (…)
(Washington 25. 4. 2005) A ještě jedna věc mne tu fascinuje: ti lidé mají rádi svou zemi.
Pozná se to nejenom z toho, že na každém třetím domě vlaje americká vlajka, ale ze
spousty jiných, méně nápadných projevů. Včera jsem například viděl v televizi rozhovor se
sestrou nějakého zločince, snad pedofilního vraha odsouzeného k smrti. Ptali se jí, co chce
dál dělat, zda chce nějak odčinit to, co její bratr napáchal. Klidně, s úsměvem a zcela
samozřejmě řekla, že chce sloužit Spojeným státům při nějakém těžkém úkolu, například
ve válce. Bylo to přesvědčivé a svým způsobem dojemné. U nás si něco takového neumím
představit. Lidé by se dílem smáli, dílem by začali tu osobu i Českou televizi kamenovat.
Další velký problém: Státní bezpečnost. Proč trvalo měsíc, než byla zrušena?
Proč jste hned – jak se za revoluce sluší – neobsadili a neparalyzovali tuto
důležitou organizaci a dovolili zničit spisy nejdůležitějších konfidentů a
spolupracovníků?
Ta organizace měla po republice bezpočet budov známých i neznámých. Nejspíš jsme
je neobsadili proto, že jsme neměli k ruce žádnou vlastní věrnou a zároveň dokonale
informovanou armádu či policejní gardu. Spisy jsme samozřejmě nikomu nedovolili
pálit, jen jsme asi nevěděli, kde jsou a kde se pálí. Pochybuji, že se něco mimořádně
zajímavého spálilo. Pokud vím, o těch nejdůležitějších spolupracovnících StB žádné
záznamy nebyly, ba ani nebyli nikde registrováni. Prý se hodně pálily spisy vedené o
disidentech. Nevím, proč tomu tak bylo. Spíš bych očekával, že si to někdo někde ukryje
a v pravou chvíli použije k vydírání či skandalizování. Ale z paměti se mi vlastně
vynořuje jedna věc: že jsem se tehdy – a se mnou snad další – velmi zasazoval o to, aby
byly všechny archivy ihned zapečetěny. Ale ani na to zřejmě nebyly síly, vždyť oni
všechno tajili i před sebou navzájem. A pečetit lze jen tehdy, ví-li se, co a kde se pečetit
má. Možná to ovšem bylo všechno ještě nějak jinak, musel bych se zeptat přátel, kteří si
to tehdy vzali na starost.
Těsně před volbami v roce 1990 bylo oznámeno, že Josef Bartončík, jeden z
významných kandidátů, je dlouholetým spolupracovníkem StB. Spolupráci
zveřejnil náměstek ministra vnitra Jan Ruml v době, kdy už zákon takové kroky
zakazoval. Nemyslíte, že to byl jeden ze základních chybných kroků, které jste
tehdy udělali?
O mnohaleté a placené práci tehdejšího – už nového! – předsedy KDU–ČSL a
místopředsedy Federálního shromáždění pana Bartončíka pro StB jsem se dozvěděl asi
týden před volbami. Ihned jsem ho pozval a mezi čtyřma očima jsem mu navrhl, aby se
vzdal svých funkcí i kandidatury ze zdravotních důvodů. On s tím souhlasil, taky asi
nestál o skandál. Uchýlil se tedy do nemocnice, odkud mi pak volal, aby potvrdil, že
udělal to, na čem jsme se domluvili. Já odjel uklidněn do Moskvy, snad to byla schůzka
Varšavské smlouvy, už nevím, ale ještě tam jsem se dozvěděl, že pan Bartončík se žádné
funkce nevzdal a kandiduje dál. Ruml, který mi slíbil, že do našeho návratu nic
nepodnikne, mne čekal na letišti a sdělil mi, že jsou s Křižanem rozhodnuti oznámit o
Bartončíkovi pravdu. Nebylo mi to moc milé, tyhle veřejné popravy nemám rád, ale
zabránit jsem jim v tom nemohl. Celé se to nemuselo stát, kdyby byl Bartončík dodržel
svůj slib a nespoléhal na naše dobráctví. Žádné porušení zákona to podle mne nebylo.
Dva dny před volbami bylo sice zakázáno agitovat pro strany či kandidáty a dělat jim
reklamu, ale říkat pravdu zakázáno nebylo – to by v těch dnech nesměly vycházet žádné
noviny a nemohla by vysílat televize ani rádio. Důležitější je ale něco jiného: tisíce let
vězení, popravy, desítky tisíc zničených životů, to je dílo StB. Já úplně chápu Honzu
Rumla a Jiřího Křižana, kterému popravili otce, že chtěli lidem říct, kdo má tu drzost, že
se v prvních svobodných volbách uchází o jejich přízeň. Na jedné straně se divíte, že
jsme se v té revoluční době nevypořádali autoritativním způsobem s komunisty, a
zároveň byste před veřejností utajil, že má být zvolen udavač? Ostatně myslím si, že
kdyby nám přátelé reformní komunisté říkali všechno, mohlo se to vyřešit dávno před
volbami. Dubček to o Bartončíkovi zřejmě věděl už dlouho, protože mne před ním
několikrát varoval.
(2. 3. 1998)
1) Tento víkend jsem měl jednu z nejhlubších depresí za dlouhou dobu. Asi to bylo poznat i na našem zasedání,
respektive na mém úvodu. Pokud jsem někomu zkazil náladu, omlouvám se za to. Na druhé straně si říkám, že
vůbec neškodí, když mí spolupracovníci občas nahlédnou do potemnělé duše svého šéfa.
2) Jsa v depresi, nemohl jsem samozřejmě nic psát. Až dnes (v pondělí) odpoledne jsem se nekonečnou silou
vůle přiměl k tomu, abych napsal projev do Polska. Tak ho posílám k posouzení. Na projev do Ženevy se
podívám, jakmile budu mít chvilku času a trochu lepší náladu. Dnes to už nestihnu.
3) (…) f) Nevím sice jak, ale cítím, že nějak musí být oddělen čas odpočinku od času na psaní projevů. Zatím
jsem měl po mnoho let víceméně víkendy identické se psaním projevů. To je pak hrozné: člověk se bojí na
procházku a kamkoliv, protože ho straší neudělaná práce, takto se nechá „prostrašit“ celým víkendem, aby to pak
zoufale napsal v neděli večer nebo v pondělí. To není dobré. Psaní projevů je také práce a je třeba mi ji
naplánovat jako každou jinou a nemíchat ji s víkendy nebo nějakými odpočinky dohromady. Kdosi napsal do MFD
esej o tom, že se stávám „tuctovým politikem“. Nevím, zda se jím stávám, ale stávám-li se jím, pak především
proto, že už nemám břitké a s chutí psané projevy. (…)
(30. 5. 1998)
(…)
10) Vyznamenání. Návrh je jako obvykle patlaninou: je tam mnoho lidí, kteří si to zaslouží méně než jiní, kteří tam
nejsou, je tam převaha mrtvých, lze rozpoznat, že tam jsou navrženi různí známí, přátelé či političtí souputníci
navrhovatelů, atd. atd., zkrátka výhrad lze mít tisíc. Přesto si to osvojuji a souhlasím s tím, potíže dělat nemíním,
je to zkrátka cosi jako „společenský kompromis“. Nicméně nikoli jako pouhý návrh, ale jako rozhodnutí k tomu
připojuji tyto další laureáty na Medaili Za zásluhy: Jiří Kuběna, brněnský básník, za celoživotní literární dílo a
neochvějný občanský postoj, Věra Chytilová za celoživotní umělecké dílo, Václav Benda a Petr Uhl za zásluhy v
odporu proti totalitnímu režimu. Pokud ji už nedostal, měl by zcela určitě medaili dostat za celoživotní umělecké
dílo Otomar Krejča. Se vší vážností navrhuji dále Jana Kačera a Martu Kubišovou. K úvaze dávám Josefa Suka
(houslistu), Dominika Haška (brankáře), těžce nemocného Jiřího Pelikána a velmi starého Jaroslava Foglara.
(Josef Šafařík, Jiří Kolář a Jindřich Chalupecký už, doufám, řád dostali, pokud ne, měli by všichni tři dostat Řád
TGM.) (…)
18) Už mnoho týdnů obtěžují politici a novináři veřejnost podivnou zábavou: dohady o tom, koho pověřím
sestavením vlády, kdo bude předsedou vlády, zda na to má či nemá nárok největší strana atd. atd. Je to celé
hloupé, nekvalifikované, hysterické a pro mne ponižující, neboť to v sobě skrývá podezření, že si zamanu nedbat
výsledků voleb a sestavením vlády pověřím zahradníka ze zdejšího parku. Prosím pana Š., pana P. a všechny
ostatní, aby se už nenechávali do této hry vtahovat. (…)
(NEDATOVÁNO 1998)
(…)
Moc mne mrzí, co se stalo, totiž že Nova vysílala můj povzdech, že KPR v době mé nepřítomnosti zlenivěla.
Velmi se vám všem za to omlouvám – a především všem z vás, kteří i v době mé nepřítomnosti pracujete
intenzivně a za malý peníz a z čirého zájmu o věc – a moc vás prosím, abyste se tím nenechali otrávit. Na
vysvětlenou:
1) Bylo to nahráno tajně, v době, kdy měly být mikrofony vypnuty. Já si teprve dodatečně všiml, že kus ode mne
je kamera Novy, tj. stanice, která nedodržuje žádnou domluvu, ale to už bylo pozdě.
2) Ten můj povzdech byl ovlivněn atmosférou, která mu těsně předcházela: měl jsem totiž několik enervujících
telefonátů s KPR týkajících se nekoordinovanosti mého programu, lehce jsem se rozčílil a ten povzdech byl
zřejmě následkem doznívání tohoto mého rozčílení.
3) Jsem celkově předrážděný a často se rozčiluji a nejednou přitom někomu neúmyslně křivdím. Je to způsobeno
souběhem mnoha okolností, včetně mých protivných a vlekoucích se zdravotních potíží a toho, že nesmím kouřit.
Vaše šéfy jsem varoval a upozorňoval na to, že mne nesmí brát vždycky – mluvím-li podrážděně a přeháním-li –
příliš vážně.
4) Z mého inkriminovaného výroku by celkem žádná aféra nebyla (vždyť takové a horší věci říkám co chvíli
mnohým z vás do očí), kdyby to neproniklo na veřejnost. Uznávám, že to je na tom blbé, a nechávám na panu Š.,
aby se to pokusil nějak napravit, lze-li to. Snad nás všechny ale může uklidnit známý fakt, že o dnešní senzaci
pozítří už nikdo neví a každý se zabývá pozítřejšími senzacemi.
Na závěr jedna pochvala: dík pracovníkům KPR se našla ztracená listina, jejíž definitivní ztrátu bych považoval za
největší průšvih svého prezidentství.
(4. 7. 1998)
(…)
3) A teď už konečně k té krizi: měl jsem velmi dlouhý a otevřený telefonát s Honzou Rumlem, jakož i s jedním
členem vedení ČSSD. Zdá se mi, že trochu dík mým rozmanitým jednáním, ale hlavně dík samotnému vývoji
událostí není možnost koalice ČSSD s KDU–ČSL tolerovaná US ještě definitivně pohřbena. Velký optimista
nejsem, ale jakési procento naděje tu je. Jak je velké či malé, se budeme postupně dozvídat. Ať tak či onak,
koncem týdne musím jmenovat předsedu vlády. V méně pravděpodobném a lepším případě to bude Lux, v
pravděpodobnějším a horším případě Zeman opřený o smlouvy s Klausem. (…)
(12. 7. 1998)
(…)
3) b) (…) V pátek 17., (…) by ke mně ve 14 hodin přišel Tošovský. Půl hodinky bychom si v mé pracovně nebo
jinde povídali, pak by byl slavnostní akt předání demise vlády. Prosím připravit příslušné papíry. Vládu bych
požádal o setrvání ve funkci do jmenování nové. Já bych spatra Tošovského vládě poděkoval. V 15 hodin by
přišel Zeman, půl hodinky bychom si povídali, pak by byl slavnostní akt jeho jmenování předsedou vlády. Opět
můj projev spatra. Možnost otázek. Předpokládám, že mi důvěrně sdělí složení plánované vlády. Ne-li, budu
chladný a budu předstírat, že nevím, kdy bude vláda jmenována. c) Ve skutečnosti počítám s jejím jmenováním
22. ve 14 hodin. Eventuální projevy opět spatra. Všechna sláva, vlajky, fanfáry. Večer je v Lánech rozloučení se
starou vládou, v noci návrat do Prahy a druhý den nástup do nemocnice. Pak se děj vůle boží. (…)
(29. 8. 1998)
(…)
2) Můj stav: s přestěhováním do Lán se rapidně zlepšuje, nenemocniční prostředí má na mne blahodárný vliv.
3) Děkuji KPR za práci po dlouhou dobu beze mne, zdá se, že vše fungovalo, jak mělo. (…)
8) (…) Musím se soukromě poradit o akcentech návštěvy, co kde říct a co raději nikoliv, zkonzultovat svou
připravenou odpověď na dotaz o Lewinské apod. (Je to první státní návštěva, a tudíž i velká oficiální tiskovka po
aféře! Hrdinkou bude Monica.) A ještě k USA: očekávám brzy perfektně přeložený projev na zahradě Bílého
domu (…) – je to, jak to znám z minulé státní návštěvy (1991), nejdůležitější projev. (Z mých osobních zvláštností:
zjistěte, prosím, kde je pohřben M. L. King a zda je reálné se poklonit jeho památce. Podařilo se, aby v Bílém
domě hrál Lou? Byla by to senzace! On s tím počítá, ale nevím, jestli nežije v bludu.) (…)
(20. 9. 1998)
1) Hlásím, že jsem se vrátil z USA. Všem, kteří pracovali v domácím odboji, děkuji. Děkuji rovněž nám, kteří jsme
pracovali v zahraničním odboji.
2) Zdá se, že návštěva USA dopadla dobře, já mám aspoň na ni hezkou vzpomínku. Nejnáročnější byl poslední
večer, kdy jsem se v poslední vteřině dozvěděl, že mám mluvit anglicky do nejlidovější televize o jazzu. Tak jsem
to učinil a všichni Američané v Bílém domě mi dávali najevo, že mi rozuměli. (…)
(NEDATOVÁNO 1998)
(…) Přijedu zcela zmámený z USA a několik lidí mi před usnutím stačí říct, že mne sledovala v různých TV sítích
světa miliarda lidí a že jsem byl údajně „báječný“, poděkuji za kompliment, jdu spát a vtom se mne paní
Havránková zeptá, kdy chci, aby nám v domě netekla voda. Odpovím, že zatím na to nemám jasný názor,
přemýšlím o tom, pak chci zavolat paní Havránkové a zjistím, že mi nefunguje telefon. Přijde pan Siemens,
podívá se na to a řekne, že to funguje. Znovu telefon vyzkouším, znovu slyším, že nefunguje. (…)
Dodnes je vám vyčítáno, že jste na první cestu 2. ledna 1990 jel do Německa,
respektive do obou německých států, a tato cesta byla vnímána jako přespříliš
vstřícné gesto k předposledním okupantům. Proč jste nejel do Spojených států, to
by asi všichni uznali jako jasný signál změny?
Cestu do USA by samozřejmě nešlo připravit během tří dnů – konala se až za šest
týdnů – a navíc by to vypadalo dost trapně: předchozí prezidenti se jeli vždy nejdřív
představit do Moskvy a já bych měl demonstrovat svou jinakost cestou do Washingtonu?
Cítíte přece, že bych byl trochu směšný. Ale i z jiných důvodů jsem chtěl nejdřív navštívit
některou sousední zemi. V Polsku byl ale prezidentem Jaruzelski, začínat jím jsem
pochopitelně nechtěl, v Maďarsku též dosluhoval komunistický prezident, v Rakousku
byl Waldheim, takže i kdyby Německo nebylo náš největší soused s nejdelší hranicí,
stejně by mi nezbývalo než jet tam. Nejel jsem navštívit předminulého okupanta, ba ani
okupanta minulého, tj. NDR, ale demokratické západní Německo, osvobozující se
východní Německo a dvě Německa sjednocující se. To sjednocení, které jsem dávno
podporoval, jsem považoval za nevyhnutelný předpoklad a součást integrace
celoevropské, která by měla následovat po pádu železné opony. Byla to tedy cesta k
významnému demokratickému sousedovi s výborným prezidentem, cesta do dramaticky
se proměňující NDR koncipovaná jako podpora tamějších kulatých stolů a – symbolicky
– cesta do sjednocující se Evropy. Vytýkali mi ji tehdy hlavně komunisté, protože
antiněmectví, podpořené militantním antisudetstvím, je základní součástí jejich
programu. A na veřejnost, kterou po léta propagandisticky masírovali, to pochopitelně
vždycky působí. Já chtěl ale – mimo jiné – také od první chvíle bořit předsudky.
Kdy jste se zbavil utopických vizí o „nové“ politice? Při své cestě do Německa
jste prý kancléři Kohlovi navrhoval zrušení všech politických stran a založení
jedné Evropské strany. Jak jste to tenkrát myslel?
Jestli „utopickou vizí nové politiky“ myslíte takovouhle pitomost, pak jsem se této vize
opravdu nemusel nikdy zbavovat, protože jsem ji nikdy neměl. Proč by proboha chtěl
všechny strany rušit člověk, který celý život bojoval za politický pluralismus?
Později jste zase navrhovali rozpuštění NATO společně s Varšavskou smlouvou.
O tom, že s koncem komunismu, pádem železné opony a rozpuštěním Varšavské
smlouvy ztratí NATO asi smysl, se před revolucemi debatovalo hodně, mezi levicovými i
pravicovými politiky a politology na Západě, ale rovněž v prostředí naší opozice.
Uvažovalo se o tvorbě nového euroatlantického bezpečnostního společenství, které by
zahrnovalo celou Evropu, nikoli jen její půlku, a které by mělo už úplně jiné poslání než
bránit svět před rozšiřováním komunismu či sovětskými raketami. Záhy ale zvítězil
velmi rozumný názor, že lepší než stavět něco nového na zelené louce bude prostě
Severoatlantickou alianci transformovat do jiné podoby. A touto cestou skutečně už
patnáct let NATO jde a vlastně teprve dnes, po svém posledním rozšíření, po důkladné
proměně celé své doktríny a hlavně svými skutky mění tehdejší transformační vizi ve
skutečnost. Pro tento vývoj jsme hodně udělali, a bylo proto velmi dobré, že se z tohoto
hlediska možná nejdůležitější summit Aliance – ten v roce 2002 – konal právě v Praze,
městě, kde byla předtím zrušena Varšavská smlouva. Když jsem byl v únoru 1990 v USA,
dost jsem o tomto tématu mluvil s prezidentem Bushem i dalšími politiky, ba dotkl jsem
se ho i ve svém projevu v Kongresu. A lze doložit, že jsem říkal víceméně totéž, co teď
říkám vám.
(Washington 26. 4. 2005) Že jsem chtěl zrušit NATO, slýchám v Čechách už patnáct let. Z
čeho to po věcné stránce vyrostlo, nevím, možná takzvaná Pražská výzva (z roku 1985)
nebo jiný disidentský dokument, který jsem podepsal, myšlenku budoucí náhrady obou
proti sobě namířených paktů jednotnou demokratickou bezpečnostní strukturou
obsahoval. Na takové myšlence ostatně nespatřuji nic hanebného. Daleko zajímavější
ovšem než věcný původ je sám život tohoto tvrzení, jeho širší souvislost. Ta totiž dost
vypovídá o soudobých českých poměrech. Krátce po revoluci a příchodu svobody se ve
veřejném životě etabloval velmi zvláštní druh antikomunistického posedlictví. Jako by
někteří lidé, kteří po léta mlčeli, chodili poslušně k volbám, starali se sami o sebe a dávali
pozor, aby nenarazili, pocítili náhle potřebu vyvážit nějakým siláckým způsobem své
dřívější ponížení, respektive pocit či možné podezření, že selhali. A na mušku si vzali ty,
kteří jim to sami nejméně zazlívali, to jest disidenty. Pořád je totiž podvědomě chápali jako
svou živoucí výčitku svědomí, jako doklad, že když někdo nechtěl, nemusel se úplně
podrobit. Zajímavé je, že v době, kdy se disidenti jevili jako skupinka potrhlých donkichotů,
nebyl odpor k nim tak silný jako později, kdy jim tak říkajíc daly dějiny za pravdu. To už
bylo příliš, to se neodpouští. A čím zřetelnější bylo, že disidenti sami nikomu nic nevyčítají a
nikoho z ničeho neobviňují, natož aby dávali sebe někomu za příklad, tím víc – paradoxně –
tato zlost rostla. Takže nakonec se na ně leckterý nový antikomunista hněval víc než na
samy představitele bývalého režimu. Z toho se zrodila zvláštní legenda o disidentském
levičáctví, o tom, že jsou „elitáři“ (jak může být elitářem někdo, kdo desítiletí seděl v
kotelně nebo ve vězení a nikdy se nad nikoho nepovyšoval?), že nedostatečně uctívají
osvědčené západní instituce atd. atd. Do tohoto psychologicko-ideologického ranku patří i
tvrzení, že jsem nedostatečně od mládí miloval NATO. Mimo jiné: dost o sobě tato ideologie
prozradila nedávno v jednom článku, podle něhož disidenti neměli žádné zvláštní zásluhy o
pád komunismu, protože ten svrhli především „normální“, standardně se chovající občané
tím, že se starali sami o sebe, což zřejmě znamená, že si tu a tam odnesli ze stavby cihlu.
Tento způsob veřejného myšlení nalézá samozřejmě odezvu u velké části publika, která v
tom spatřuje definitivní potvrzení správnosti své životní volby: ted, když se to smí, velmi
chválíme kapitalismus a odsuzujeme všechny, kdo o něm přemýšlejí kriticky, dříve, když se
to nesmělo, kráčeli jsme poslušně k volbám volit komunisty, abychom se mohli v klidu
starat sami o sebe. A kdo to pořád zneklidňuje? Levičácký disident! Je dobře, že se pan
Hvížďala svou otázkou bezděky dotkl tématu, o němž jsem se dávno chystal něco říct. Jen
mne trochu překvapuje, že když je řeč o rušení paktů, nezeptá se mne, jak jsme rušili
Varšavskou smlouvu. To totiž nebylo nikterak jednoduché. Snad se k tomu ještě dostanu.
Také jste se prý nabízel jako vyjednávač mezi Araby a Židy. Jiří Suk o vás píše,
že vaše myšlení tehdy nebylo ideologické, ale utopické. Zlí jazykové pak tvrdí, že
vám nezdravě stouplo sebevědomí. Jak se na tyto své snahy díváte dnes, s
odstupem bezmála patnácti let?
V roce 1990 se schylovalo k důvěrným jednáním mezi palestinskými a židovskými
představiteli o příměří a cestě k míru. Já se osobně jako vyjednávač nenabízel, jen jsem v
intimnějších hovorech s oběma stranami shrnul důvody, proč by Praha mohla být
vhodným místem po taková jednání. Pokud si dobře vzpomínám, obě strany byly velmi
pro. Nicméně pak ta jednání probíhala v Oslu, česká politika na rozdíl od norské nechtěla
mít starosti s nějakým cizím mírem, prý se do toho nemáme plést a prý by nás to stálo
dost peněz (za hotely?). Myslím si, že to je škoda. Pokud jsem měl tehdy větší
sebevědomí, než mám dnes, bylo to velmi dobře. Zvládl jsem stovky věcí, na které bych
si dnes už netroufl. Mnohé se mi pochopitelně nepodařilo, ale nevím o ničem, co bych
vinou svého údajně nabobtnalého sebevědomí zkazil. Rád slyším, že má politika nebyla
ideologická. Nevím, co si mám myslet o tom, že byla utopická. Pokud je utopismem
pokus nabídnout místo k jednání o míru, pak se ke svému utopismu rád hlásím.
(Washington 26. 4. 2005) A jsme zase u toho: čecháčkovství. Starej se sám o sebe, nepleť
se do cizích věcí, přikrč se a přihrb – jsme obklopeni horami, ty světové vichry se nám
přeženou nad hlavami, a pak si budeme dál vrtat na svém dvorečku. Co moudrých statí či
celých knih bylo o tomhle našem domácím sobectví napsáno! Můj dnes už mrtvý kamarád
literární kritik Jan Lopatka, který měl jakousi nemoc, jednou odpoledne v záchvatu spadl
na velmi frekventovaném pražském náměstí na zem. Ležel tam prý asi dvě hodiny, než mu
někdo pomohl nebo zavolal sanitku. Lhostejnost k druhému je začasté u nás nabízena jako
národní program, a dost lidí na to přistupuje. Samozřejmě ne všichni, vždy a pořád; i v těch
nejtemnějších dobách se objevují úctyhodné projevy solidarity. Ale to nic nemění na tom, že
čecháčkovství, jak to nazýval profesor Václav Černý, existuje jako významný fenomén
veřejného života a znovu a znovu se v nějaké podobě vynořuje i v naší politice. Není to,
tvrdím, věc národní povahy jako něčeho geneticky daného, ale určitých historicky
formovaných způsobů chování. Nevím, kdy to vzniklo, nejspíš asi někdy v době
pobělohorské nebo za Marie Terezie, kdy se centrum říše postupně přesouvalo z Prahy do
Vídně a kdy se Praha z významné evropské metropole stávala provinciálním městečkem.
Svou roli hrál asi také už zmíněný „plebejský“ charakter našeho národního probuzení.
Vždyť jedním z nejdůležitějších okamžiků v životě hlavní hrdinky románu Boženy Němcové
Babička, této naší národní bible, byla chvíle, kdy potkala na poli císaře, tohoto ztělesnitele
„cizácké nadvlády“, a on jí dal tolar! V našich moderních dějinách se opakují situace, kdy se
společnost vzedme k nějakému výkonu, ale pak její předáci provedou ústupový manévr,
úhyb, kompromis, někde kapitulují, něčeho se vzdají, něco obětují, samozřejmě v zájmu
záchrany národní existence, a společnost, zprvu tím traumatizovaná, se pak velmi rychle
všeho vzdá, takzvaně pochopí své předáky a posléze upadne do apatie či přímo mdloby. A
do veřejného života se vyvalí bahno, médií se zmocní spodina a kontinuitu svobodného
ducha a lidské důstojnosti se snaží udržovat jen nějací disidenti či odbojáři, vnímaní
většinovou populací trochu jako provokatéři, kteří zbytečně uvádějí ty ostatní do různých
nebezpečí. Tak tomu bylo v době pomnichovské, za protektorátu, v padesátých letech i v
roce 1968 po sovětské okupaci. Na začátku jsou věty jako „zradili nás“, „prodali nás“,
„všichni se proti nám spikli“, pokračuje to větami typu „nic nemá cenu“ a končí to
nacionálním křikem, řečí o „národních zájmech“ a tichým souhlasem s pronásledováním
nějaké menšiny. Zvítězí čecháčkovství v tom nejhorším významu toho pojmu. Bohužel jakýsi
závan této atmosféry jsem zažil u nás i po rozdělení státu. Zdá se, že erupcím této
provinciální zapšklosti, lhostejnosti k druhým a nenávisti ke každému, kdo myslí jinak, u
nás často předchází zmenšení státu. Po Mnichovu nám vzali Sudety, po rozdělení státu jsme
přišli o Slovensko. Po takových příhodách se pak objevuje zákonitě volání po další
homogenizaci společnosti: zbavíme se Židů, pak Němců, pak buržoazie, pak disidentů, pak
Slováků – a kdo bude na řadě příště? Romové? Homosexuálové? Cizinci vůbec? A kdo tu
zbude? Čistokrevní Čecháčkové se svým dvorečkem. Nejde jen o to, že takové postoje nebo
dokonce taková politika jsou nemravné, jde i o to, že jsou sebevražedné. Dnes – v úplně
jiném a vychovanějším ideologickém koktejlu – se u nás tyhle postoje opět objevují. Jejich
nejviditelnějším projevem je antievropanství. Je to přece v podstatě tentýž vztah ke světu:
proč se máme s někým radit, proč máme někoho poslouchat, proč se máme s nějakým
cizákem dělit o moc, proč máme někomu cizímu pomáhat, co nám je po jejich technických
normách (za tím se samozřejmě skrývá nechuť k „jejich“ normám mravním)? „My si přece
vystačíme sami“ – to je jen nová tvář dávno známé čecháčkovské mentality. Ale pozor:
Čecháček si dovoluje vystrkovat růžky a posléze volat bojová hesla jen tehdy, když za to nic
nehrozí; má-li naopak proti sobě mocného a krutého protivníka, stáhne se a je k němu
dokonce servilní. Jako onen člen Rady obrany státu, který po moskevském puči nechtěl
podpořit Jelcina, protože prý nevíme, jak to dopadne.
Jste dodnes tak nedůvěřivý k roli, kterou hrají politické strany v současné
demokracii?
Myslím si víceméně totéž, co jsem si myslel vždycky. Jen jsem asi během let a zvláště
během svého pobytu v prezidentské funkci své názory trochu zpřesnil a zjemnil. Myslím
si, že politické strany jsou jedním z důležitých instrumentů demokratické politiky, nikoli
jejím vyvrcholením či smyslem. Měly by být prostředím, kde se lidé sbližují, tříbí své
názory, seznamují se s míněním různých odborníků, kde se prostě formují politické
osobnosti a posléze i dílčí politická vůle. Neměly by být ale důležitější než oficiální
instituce státu, jako je vláda či parlament, neměly by jim být nadřazeny, měly by jim
naopak sloužit. Neměly by být místem, kde vznikají bratrstva určená k uchopení moci,
jakési napůl ilegální metastruktury státu, měly by být spíš jen šlehačkou na dortu bohatě
strukturované občanské společnosti, prostorem, který z ní nasává živiny, aby jim dával
politický výraz použitelný pak v politické soutěži. Jedině živý koloběh nejrůzněji
artikulovaných společenských potřeb a sil, jak ho zprostředkovává například život
spolkový, může dodávat elán i politickým stranám, respektive být jejich životodárným
podhoubím. Kde chřadne občanská společnost a upadá život spolkový, tam začínají dříve
či později chřadnout i politické strany, až se z nich stávají posléze jakási zahnívající
ghetta určená jen a jen k tomu, aby vytlačovala své členy vzhůru k moci. Strany nesmějí
být důležitější než veřejný zájem, musí mu naopak sloužit. Loajalita k státu či veřejné
správě či zájmům společnosti či osobnímu svědomí musí být vždycky důležitější než
loajalita ke straně. Jinak strany produkují jen neosobnosti hovořící pouze svým vlastním
antijazykem, jichž se lidé začínají posléze štítit. Partokracie, vláda stranických
sekretariátů a politbyr, má u nás od 19. století velkou tradici a bohužel nám hrozí i dnes.
Vždyť se blížíme poměrům, v nichž se lidé začnou stydět, že nějakou stranu volí nebo
jsou dokonce jejími členy. Což nemůže vést k ničemu jinému než k úpadku demokracie.
Jen tak mimochodem: všimněte si, že čím je někdo fanatičtějším straníkem, tím víc mne
podezírá, že stranám nepřeji či je snad vůbec nechci. Já si přitom nepřeji nic jiného, než
aby strany v rámci parlamentní demokracie hrály tu kreativní a přitom skromnou roli,
kterou by hrát měly a za niž nebudou u veřejnosti sklízet posměch, ale naopak úctu.
[3]
(Washington 29. 4. 2005) Měl jsem u Madeleine dvě další „politické večeře“, bylo tam
množství důležitých lidí, jako například bývalý ministr obrany Cohen, ředitelka PBS paní
Mitchellová, senátorka Mikulski, vůdkyně demokratů ve Sněmovně reprezentantů paní
Pelosi, náměstek ministra zahraničí pan Burns a další a další. Mnohé jsem znal z dřívějších
dob, s některými jsem se sice znal, ale na naše setkání dávno zapomněl. Madeleine opět
skvěle moderovala, bylo to živé a bezprostřední a pro mne samozřejmě vyčerpávající. Měl
jsem trvale pocit, že mluvím o věcech, o nichž ti lidé vědí víc než já, a navíc o nich mluvím
řečí, kterou pořádně neumím. Ted, když to mám za sebou, jsem rád, že jsem to absolvoval, a
jsem Madeleine vděčen. Paradoxní je, že jsem se každý večer setkával s nejdůležitějšími
zdejšími lidmi, a přitom přes den jsem měl dost trápení s americkými úředními banalitami.
Včera například jsme museli vypůjčené auto vrátit a ihned si je znovu půjčit, i když je už
předplaceno i na další měsíc. To samotné chápu, má to kontrolní účel. Nechápu ale, proč
nám tato operace musela vzít téměř celý drahocenný americký den. U rozhodující
přepážky, kde se vynořovaly nové a nové komplikace, bylo těžké se nerozčílit. Můj český
pistolník občas operuje tím, že vyzradí mou identitu (pokud nejsem rozpoznán), což
nemám moc rád. Tato demokratická země ale nemá moc ráda protekci. Vždycky to
dopadne stejně: velká radost, že mne potkávají, velký údiv, že se zrovna já zrovna na tom či
onom místě objevuji – a okamžitě návrat do původní situace. Proceduru to neurychlí ani o
minutu. To bylo včera. Tak tak jsem stihl se převléct a jít na večeři u Madeleine. Ale tím to
neskončilo, dvě nepříjemné věci se staly dnes ráno. Za prvé to, co jsem předvídal, totiž že
Barnabáš nebyl k dostižení, takže nás na naše parkoviště nepustili (později to musel u
vjezdu osobně řešit sám ředitel Klugeho centra), za druhé to, co jsem nepředvídal a co
svědčí o stavu mé paměti: u vchodu do knihovny, kde mi rentgenovali tašku, přišli na to, že
v ní mám kuchyňský nůž z kovu, což se nesmí. Já se ovšem divil a popíral to, protože jsem
zhola zapomněl, že jsem si tam ráno nůž skutečně dal, abych si tu namazal housku
marmeládou. Prohlídkou tašky jsem byl usvědčen. Nedalo se dělat nic jiného než doufat, že
nebudu zatčen, jít ven a nůž zahodit do odpadků (nebyl naštěstí ze stříbra). Připadal jsem
si velmi hloupě. Američanům, zvláště černým, často nerozumím, z čehož pocházejí četné
další trapasy. Včera například chtěl můj podpis mladší černoch, s nímž jsem jel ve výtahu a
který mi říkal, jak si mě váží. Zahuhlal pak něco, čemu jsem nerozuměl, ale co byla
evidentně otázka. Tak jsem pro jednoduchost řekl „ano“. Vzápětí mi ale došlo, co se ptal:
jestli jsem napsal Nesnesitelnou lehkost bytí. Dodatečně změnit odpověď nešlo, utéct také
nešlo, tak jsem se musel dostydět až do osvobozující chvíle, kdy náš výtah dorazil na místo.
Situace vpravdě kunderovská.
Vraťme se ještě k některým – dnes už možná trochu pozapomenutým –
událostem z doby vašeho „federálního“ prezidentství. Co byste dnes řekl
například o takzvané pomlčkové válce?
Náhodou si pamatuji dost přesně, jak tahle historie vznikla. Byl jsem v únoru v Bílém
domě a podepisoval jsem tam nějakou smlouvu. Pod mým podpisem bylo napsáno
„Prezident československé socialistické republiky“ a na ozdobné obálce měl český lev
nad hlavou rudou pěticípou hvězdu, takovou, jaká bývala nad vjezdem do
komunistických koncentráků. Trochu jsem se při podpisu asi červenal a zároveň jsem se
definitivně rozhodl, že co nejdřív udělám to, k čemu jsem se už nějaký čas chystal, totiž
že navrhnu parlamentu přejmenování státu. Nikdo jiný se k tomu neměl a navíc se mi
zdálo, že to je přesně ta věc, k níž se hodí, aby ji navrhl prezident. Měl jsem tehdy z
ústavy právo zákonodárné iniciativy, to znamená, že jsem mohl navrhovat Federálnímu
shromáždění zákony a ono bylo povinno je projednávat. A tak jsem po návratu z USA
navrhl ústavní zákon o novém názvu státu, z nějž by bylo vypuštěno slovo „socialistická“.
S ohledem na to, že parlament byl ještě převážně komunistický, jsem se nechtěl příliš
dotýkat těch, pro které je slovo socialismus svaté, a jako hlavní argument jsem uvedl, že
charakteristika hospodářského systému nepatří do názvu státu a že jmenovat se takto je
stejný nesmysl, jako kdybychom se jmenovali československá kapitalistická republika.
Zároveň jsem navrhl, aby se naše armáda nejmenovala československá lidová armáda,
neboť je to podobný nesmysl: nemáme přece více armád, lidovou a ještě nějakou jinou,
nelidovou. A posléze jsem navrhl nový státní znak, z něhož měla vymizet především
komunistická hvězda, který měl více ctít svou historickou podobu a celkově být
vkusnější. Rovněž na něm měl být výrazněji přítomen znak slovenský a historické
zemské znaky Moravy a Slezska. Znak jsem samozřejmě konzultoval s naším
nejznámějším heraldikem panem Loudou a výtvarně ho – jakož i novou standartu
prezidenta republiky – navrhl Joska Skalník. Analogické změny byly v parlamentech
sousedních zemí přijaty manifestačně ve zrychleném řízení během hodiny, doufal jsem,
že podobně tomu bude i u nás. Málem se to stalo, můj příslušný projev v parlamentu
včetně předvedení znaku vysílala televize, mělo to příznivou odezvu, jeden poslanec
navrhl okamžité projednání. Ale nakonec se to zvrtlo. Lví podíl na tom měl opět Zdeněk
Jičínský, který prosadil, že to musí projednat národní rady a jejich výbory, vlády,
federální parlamentní výbory, odborné komise atd. atd. Snad to mělo logiku u státního
znaku, ale proč ty odklady u tak jednoduché a manifestační věci, jako je vypuštění
jednoho slova z názvu státu a armády, to jsem nechápal. A tím to vlastně tehdy celé
začalo. Mezi Slováky se probudil k životu názor, že když už se mění název republiky, měli
by v něm být jako svébytný národ zřetelněji přítomni; slovo „československá“ jim asi
příliš připomínalo už dávno opuštěnou Masarykovu ideu jednoho československého
národa. Rozpomněli se, že už za první světové války byla v takzvané Pittsburské dohodě
o vůli našich národů žít v jednom samostatném státě v názvu tohoto státu pomlčka,
respektive spojovník, a první písmena obou částí byla velká a že tato opuštěná tradice
byla na několik měsíců obnovena i po Mnichovu. čechům se naopak mimo jiné nelíbilo,
že by se tím de facto země Koruny české nazvaly novotvarem „Česko“. Ze všech politiků
se náhle stali jazykovědci, historici a heraldici. Konaly se nekonečné porady všech
nejvyšších ústavních činitelů, jedna – závěrečná – byla na zámku v Lánech a já tam
žertem nechal jednací místnost zamknout na způsob konkláve s tím, že ji otevřeme, až se
bude naše země nějak jmenovat. Jindy – asi předtím – jsem v nemocnici, kde mi
operovali kýlu, už nemohl vydržet televizní přenos debaty v parlamentu, proti vůli
doktorů jsem se rychle oblékl, odjel na zasedání a tam podstrčil Dubčekovi dopis se svou
demisí. On můj dopis na zasedání rozumně nepřečetl. Nakonec byl přijat k obecné úlevě
název česká a Slovenská Federativní Republika. Byl chybný pravopisně i sémanticky:
spíš než jako společný stát čechů a Slováků to působilo jako zmínka o dvou federativních
republikách. Ta celá několikatýdenní, poněkud absurdní a pro zahraničí dost
nepochopitelná příhoda je historicky zajímavá snad z jediného důvodu: názorně svědčí o
tom, jak byli Slováci citliví na všechno, co nějak souviselo s jejich národní svébytností, a
jak této zvláštní citlivosti – vztahující se často k věcem zdánlivě úplně vnějškovým – češi
málo rozuměli.
To se odehrálo asi tři měsíce po revoluci. Zaregistroval jste už předtím nějaké
varovné signály naznačující, že mezi našimi národy není cosi v pořádku?
Po pravdě řečeno, myslel jsem si to už od mládí, vždycky jsem měl totiž určité
zesílené porozumění pro ty, kteří jsou ve stínu jiných, v menšině či jakkoli odstrčeni,
mluvili jsme spolu o téhle mé vlastnosti a jejím prapůvodu už v našem Dálkovém
výslechu. Cítil jsem prostě, že Slovensko je trochu jiná země a že
Slovákům právem vadí, když je češi berou jen jako zaostalejší odrůdu sebe samých.
Vzpomínám si například, že už v polovině šedesátých let jsem jako čerstvě přijatý člen s
pověstí rebelanta navrhoval federalizaci Svazu spisovatelů. Je-li jazyk a literatura
hlavním atributem národa, pak jaká jiná instituce by měla mít federální podobu než Svaz
spisovatelů? Ten byl tehdy organizován jako všechny státní instituce, totiž podle
takzvaného asymetrického modelu. Samozřejmě se mi všichni činitelé Svazu vysmáli
včetně slovenských, kteří později – když za to nic nehrozilo – bojovali za slovenskou
samostatnost. V roce 1968, při prvním vážnějším uvolnění poměrů, přišla pochopitelně
otázka federalizace státu na přetřes, jenomže pak k nám dorazila cizí vojska a to, co
posléze vzniklo, byla jen federalizovaná totalita. Během naší revoluce mi bylo jasné, že se
i v této věci musí něco stát, i když jsem pochopitelně netušil, co všechno nás konkrétně
čeká. Obzvlášť naléhavě jsem si to uvědomil, když do Prahy přijela velká skupina vůdců
Veřejnosti proti násilí k jednání s Občanským fórem. Byli jsme všichni dobří přátelé a já
myslel, že bude normální společná debata všech se všemi. Ale když to začalo, měl jsem
náhle podivný pocit, že jsem se stal účastníkem bilaterálního jednání dvou delegací. I
naši veselí přátelé jako by nasadili náhle vážnou tvář a jako by byli předem domluveni o
pořadí, v němž budou mluvit. Věcně tehdy mezi námi nebyl žádný spor či nesoulad, ale
ta atmosféra mne zarazila. češi měli sklon si takových „drobností“ nevšímat, k vlastní
škodě. Mohli se vyvarovat nejednoho zklamání a lecjakých traumat.
Rozdělení státu znamenalo určité trauma?
Myslím, že ano, zvláště pro čechy, neboť v nich byl zřejmě velmi hluboce zakořeněn
názor, že jsme jen dvě větve národa jediného, že patříme k sobě a kdo si to na Slovensku
nemyslí, je blázen nebo fašista. Někteří velmi obskurní slovenští nacionalisté
samozřejmě čechy v tom pocitu jen utvrzovali. Asi bylo na české straně hodně
paternalismu, bezděky jsme považovali Bratislavu jen za filiálku Prahy. Na dobu krátce
po rozdělení nerad vzpomínám. Co žluče tehdy zaplavilo noviny! „Ať jdou!“ bylo heslem
dne. „Nebudeme je živit“, „nenecháme se jimi zdržovat“, „byli jsme před nimi, budeme i
po nich“, „odpadne břemeno“ atd. atd., takové nálady byly v čechách v části tisku i
veřejnosti. Ještě víc než na nevděčné Slováky se ovšem útočilo na ty, kdo usilovali o
uchování společného státu a svůj boj prohráli. To byli „levicoví intelektuálští blouznivci“.
Měl jsem tu čest být zařazován do této sorty. Velmi se to podobalo štvanicím na
Masaryka, Beneše a čapka po Mnichovu. Co je ale nejzajímavější a nejdůležitější: to
trauma se velmi rychle zahojilo a dnes jsou vztahy našich národů možná lepší, než byly
kdy v historii.
(Washington 4. 5. 2005) Několik dní jsem nepsal, byl jsem z toho už nervózní. Ale měli
jsme bohatý program. Například jsme byli v jednom konzumním ráji značný kus od
Washingtonu, kde je všechno pětkrát levnější než ve městě. Paloušovi se o nás hezky starali,
leccos nového jsme si koupili. Pak jsem nahrával na video zdravice na různé důležité
konference, kam jsem zván a kam nemohu jet. Vyřizoval jsem korespondenci. Byli jsme v
Národní galerii. Psal jsem si projev, který tu budu mít na závěr svého pobytu. Chci podpořit
čínské disidenty, Kubánce, Tibetany, Bělorusy a další, kteří bojují proti diktatuře a zvou
mne a já na ně nemám čas. Tak jsme je všechny pozvali sem, jakož i různé kongresmany. A
předevčírem jsem měl velký mítink na Georgetownské univerzitě. Otázky mi kladla
Madeleine a studenti, bylo jich tam namačkáno několik set. A já zase mluvil americky! Prý
to dopadlo moc dobře, já měl z toho ale hroznou kocovinu, ba pocit beznaděje. Musel jsem
pak rychle toho dost vypít, z čehož mi bylo druhý den špatně. Celou tu debatu natáčela
jedna zdejší televize a pak ji několikrát vysílala, byl jsem v šoku, když jsem to zjistil. Cosi o
tom zaslechli i v Praze, soudě podle toho, že v Lidových novinách vyšel jakýsi ironický
pošklebek na mou adresu.
Zmínil jste se, že jste tehdy sám napsal návrh nové federální ústavy. To je,
myslím, už úplně zapomenuto.
Asi ano. Já jsem hned po revoluci prosadil, aby po prvních svobodných volbách
následovalo jen dvouleté přechodné funkční období všech našich ústavních institucí,
během něhož by se vyjasnila státoprávní podoba Československa, vznikla nová ústava,
zformovaly se politické strany. A pak by se už volily jakžtakž zformované politické
strany do zastupitelských sborů, jež by měly už svou definitivní podobu danou novou
federální ústavou, respektive ústavami republikovými, s nimiž by byla ústava federální
zharmonizována. Cítil jsem, že v lehce zmatečném stavu, kdy vedle sebe působila
masová hnutí jako Občanské fórum, nekomunistické strany přeživší komunismus,
nezreformovaní komunisté a desítky stran a straniček ve stavu zrodu, v situaci, kdy
ústava měla asi deset narychlo přijatých doplňků či změn a kdy se neustále znovu
jednalo o samé povaze federálního státu, nemůže žít země čtyři roky a že by beztak byly
dříve či později vyhlášeny volby předčasné. Na dva roky byl samozřejmě omezen i
prezidentský mandát. Tak tomu bývá i v jiných zemích, které přecházejí k demokracii,
naposled tomu tak bylo v Iráku. Normálnímu parlamentu předchází parlament
ústavodárný. Bylo tomu tak ostatně jak po vzniku Československa po první světové
válce, tak po jeho obnově po válce druhé. Jedním z hlavních úkolů té doby bylo tedy
vytvořit a přijmout novou demokratickou ústavu státu.
A tak jste se toho úkolu podjal vy.
Není mi dodnes jasné, proč se toho úkolu hned po revoluci neujali odborníci a jiní
politici. Bývalo by to chtělo nejméně půl roku chystat první verzi a pak o ní v klidu rok
hovořit. Nic takového se nedělo, jen stále probíhala jednání o vztahu dvou součástí
federace, zřejmě si všichni mysleli, že dokud není tento vztah obecně politicky
dohovořen, nemá smysl se s textem ústavy trápit. Přijata byla jen Listina základních práv
a svobod, což bylo samozřejmě velmi důležité. Ta podle mne měla tvořit první část
ústavy. Dodnes však existuje v obou našich republikách jen jako samostatný ústavní
zákon. Když se tedy k tomu nikdo neměl, chopil jsem se toho já. Mimo jiné to svědčí o mé
povaze a o tom, proč si někdo může o mně myslet, že usiluji o moc, mám nabobtnalé
sebevědomí, tlačím se do popředí a podobně: já jsem jenom pořádkumilovný člověk,
který se často ujímá věcí jen proto, že ví, jak jsou nutné, a který se prostě nemůže dívat
na to, jak se jich neujímá nikdo jiný. Takhle jsem vstupoval v životě do mnoha záležitostí,
nejvíc možná právě v počátcích svého prezidentství; teď už jsem usazenější a leccos
nechávám běžet svým směrem, i když je to podle mne třeba směr zhoubný, protože
prostě vím, že nemohu řešit všechno. Pozval jsem k té práci dávného kolegu z dob, kdy
jsme byli v opozici, Pavla Rychetského. Myslím, že za dva až tři víkendy jsme to měli
hotové. Pak jsem měl více než hodinovou tiskovou konferenci, kterou přenášela televize
a na níž jsem celou ústavu podrobně vysvětlil. Odevzdal jsem ji samozřejmě také
Federálnímu shromáždění, ale to, pokud vím, o ní nikdy nejednalo. Vůbec jsem pak o ní
už neslyšel. Myslím, že ji Dubček, tehdy velmi ovlivňovaný Zdeňkem Jičínským, nechal
tiše skončit v nějakém parlamentním výboru. Nemyslím si pochopitelně, že by má ústava
byla schopna sama o sobě zachránit společný stát. Debaty o státoprávním uspořádání by
ale možná byly konkrétnější, kdyby se vedly nad určitým konkrétním textem. Teď už o
tom mluvím jen pro pořádek a jako o ilustraci trochu divoké porevoluční doby, kdy náš
stát málem nevěděl, jak se jmenuje, a nevadilo mu žít s ústavou slepenou z tolika změn,
dodatků a dodatků dodatků, že se v ní nikdo – mimo Pavla Rychetského – nevyznal. On
měl zvláštní výtisk, který podle potřeby rozstřihoval a do něhož si vlepoval změny. A
taky jsem se o tom zmínil proto, abych na konkrétním případě ilustroval tu svoji
prokletou potřebu zasahovat všude, kde to po zásahu volá.
Jak váš návrh řešil vztah České republiky a Slovenské republiky jako dvou
členů společné federace?
Vzpomínám si například na jeden princip, který se mi zdál být dost důležitý. Systém
Sněmovny lidu a Sněmovny národů, který existoval v komunistické ústavě, nebyl dobrý a
neosvědčoval se. Slováci vyslaní do Prahy, aby zastávali federální funkce, ať vládní,
parlamentní či jiné, nebyli na Slovensku bráni příliš vážně, tam se vždycky za
nejautentičtější reprezentaci Slováků přijímala ta, která sídlila doma, v Bratislavě. To, co
se v USA osvědčuje, totiž že rovnost států Unie je vyjádřena týmž počtem senátorů v tom
kterém státě zvolených a do Washingtonu vyslaných, v našich podmínkách nefungovalo.
Hlas Slováka z Bratislavy měl zkrátka vždycky větší váhu než Slovákův hlas v Praze,
ostatně Slovák v Praze byl beztak vázán disciplínou k bratislavskému vedení své strany.
Proto některá jednání o státoprávním uspořádání – ta, jimž byla přisuzována největší
právní a politická váha – nebyla vedena na půdě federálních orgánů, ale mezi
předsednictvy dvou republikových parlamentů, české národní rady a Slovenské národní
rady. Tyto národní reprezentace byly chápány jako ti jediní, kdo jsou skutečně
kompetentní o těchto věcech jednat. Proto v mém návrhu byl obsažen princip nepřímé
volby, známý v jiných podobách z ústavních systémů například německého či
rakouského: do druhé komory federálního parlamentu, kde měl být uplatněn princip
rovnosti obou subjektů federace, se nemělo volit přímo, ale nepřímo: měla ji prostě
automaticky tvořit předsednictva obou parlamentů národních. Tím by se dosáhlo mimo
jiné toho, že zástupci republik na federální úrovni by nemohli být vnímáni jako jejich
méně autentičtí představitelé než představitelé republikoví, protože by to byli vlastně
titíž lidé. Rada federace, jak se měla tato druhá komora jmenovat, by měla právo schválit,
vrátit k novému projednání či vetovat jakékoli rozhodnutí první komory federálního
parlamentu. Zdlouhavé a málo účinné připomínkování federálních norem národními
parlamenty by bylo nahrazeno tím, že by se republikové parlamenty – zastoupeny svými
předsednictvy – na federálním rozhodování přímo podílely. Posílilo by to subjekty
federace a významně zjednodušilo její rozhodování. Tenhle můj námět nebyl čistě
teoretickou fantazií, ale vyrůstal z velmi konkrétní zkušenosti. Zmiňuji se zde o něm tak
podrobně mimo jiné proto, že jsem se později pokusil ještě dvakrát – v jiných
souvislostech – podobný princip navrhnout.
Vzpomínáte si na některé konkrétní situace, s nimiž bylo rozdělení státu
spojeno? Jaká vlastně tehdy byla vaše role?
Především se stalo to, co jsem očekával a kvůli čemu jsem se zasazoval o krátké
přechodné volební období. Začala se totiž štěpit obě revoluční a v prvních svobodných
volbách na celé čáře zvítězivší občanská hnutí, totiž Občanské fórum a Veřejnost proti
násilí. Byl to proces nutný, nevyhnutelný, nicméně probíhal dost divně. Veřejnost proti
násilí prokázala velikou nešikovnost, když po prvních volbách navrhla do funkce
předsedy slovenské vlády Vladimíra Mečiara. Mezi ní a Mečiarem bylo už v té době
značné napětí, ale nikdo ze slovenských intelektuálů, kteří hnutí vedli, tuto funkci
nechtěl přijmout a jediný Mečiar se o ni vehementně hlásil. Tak se stal předsedou vlády.
Ale po několika krizích z hnutí vystoupil, založil ze sobě věrných, sobě blízkých či po
moci toužících lidí novou stranu HZDS (Hnutí za demokratické Slovensko) a ta pak na
Slovensku v dalších volbách konaných v roce 1992 vyhrála. Myslím, že tím byl osud
federace zpečetěn. Mečiar sice nikdy neřekl, že chce samostatné Slovensko, ale dělal vše
pro to, aby se federace rozdělila, vymýšlel si například nové a nové požadavky na
přechod různých kompetencí z federace na národní orgány, požadavky, které – kdyby
byly splněny – by společný stát zcela ochromily. čím to bylo zřejmější a Mečiarova pozice
pevnější, tím víc si bezvýchodnost situace začínali uvědomovat i čeští politici, z nichž
mnozí viděli v rozdělení jedinou možnou cestu a začínali si je tiše nebo i hlasitě přát. V
českých zemích se odehrálo něco podobného, ale dost jiným způsobem: sněm
Občanského fóra měl zvolit jeho předsedu. Václav Klaus, velmi pracovitý a velmi
ctižádostivý člověk, vyvinul velké a přitom nepříliš nápadné úsilí, aby se stal předsedou
on. Objížděl regionální Občanská fóra, všude předváděl sám sebe jako jediného muže,
který ví, co chce a co s naší zemí udělat, a aniž by nějak zřetelně vyhlašoval svou
kandidaturu, pracoval na ní, všude si vytvářel okruhy svých příznivců, leccos jim sliboval
a všelijak jim lichometil, zatímco ostatní vůdci hnutí seděli převážně v Praze a
diskutovali o státoprávním uspořádání, různých zákonech, reformách atd. atd., vedli
hluboké politologické úvahy a věnovali se zároveň státním funkcím, které po prvních
volbách získali. O život svého hnutí a o to, kdo mu stane v čele, se zřejmě nijak zvlášť
nestarali. Až potom náhle, jako blesk z čistého nebe, přišla zpráva, že předsedou
Občanského fóra byl zvolen Václav Klaus. To nikdo nečekal a pro všechny to byl trochu
šok. Byl to ovšem i velký paradox: Václav Klaus se k této mezihře ve své kariéře příliš
nehlásí, protože Občanské fórum vždycky považoval a dodnes považuje za vynález a
posléze podnik levičáckých elitářů či bývalých disidentů, tedy příslušníků vrstvy, kterou
upřímně nemá rád a do které nikdy nepatřil. Jeho předsednictví bylo jen předehrou k
tomu, aby Občanské fórum co nejrychleji proměnil na regulérní politickou stranu,
samozřejmě svou. Tak vznikla ODS, tj. Občanská demokratická strana. Svým duchem či
étosem byla ODS nebo aspoň její vedení něčím dost jiným než Občanské fórum a
nemilosrdní Klausovi kritici jeho postup nazvali vytunelováním Občanského fóra. Já
bych tak daleko nešel a konstatoval bych pouze, že Václav Klaus udělal přesně to, co by
udělal každý ostřílený a nadměrnými skrupulemi nezatížený politik na jeho místě:
chopil se nabízené šance. Budovat stranu na území masového hnutí je přece jen
praktičtější než ji vydupávat ze země. Rozdělení proběhlo korektně; většina těch, kterým
byla ODS svým duchem cizí, založila stranu jménem Občanské hnutí, někteří vstoupili do
jiných stran, majetek se spravedlivě rozdělil, ODS nechtěla víc, než jí podle dohod
příslušelo. Možná už cítila či věděla, že se časem mohou objevit daleko vydatnější zdroje.
A tak ve volbách v roce 1992, to znamená dva roky po prvních svobodných volbách a na
závěr zkráceného funkčního období, zvítězily tyto dvě nové a silné strany, Klausova ODS
v českých zemích a Mečiarovo HZDS na Slovensku. Oba jejich vůdci se stali předsedy
republikových vlád, dobře vědouce, že funkce předsedy vlády federální je už jen
krátkodobým a spíš jen administrativním pozůstatkem dřívějších časů a že skutečná
moc bude v rukách republik, respektive předsedů jejich vlád a vítězných stran. Funkci
předsedy federální vlády vzal na svá bedra pan Stráský, slušný člověk, ekonom, tehdy
člen ODS. Vývoj od amorfních všelidových revolučních hnutí k regulérním politickým
stranám probíhal tedy méně elegantně, než jsem si ho představoval, ale tak to v politice
chodí. Krátce po volbách pak začalo vyjednávání těchto dvou stran o rozdělení státu. Já –
ač donedávna hlavní organizátor a hostitel všech nekonečných jednání o státoprávním
uspořádání – jsem z toho byl ihned vytlačen a bylo to dobře, jen bych u toho překážel.
(Washington 9. 5. 2005) Je tu teď krásné počasí, absolvovali jsme o víkendu různé
návštěvy a procházky, vyřizovali spoustu úředních věcí, Dáša kolem naší Nadace Vize 97, já
kolem svého veřejného působení, a byl jsem už dost nesvůj, že mi mé psaní stojí. Včera bylo
šedesáté výročí konce druhé světové války, podepsal jsem kolem toho několik otevřených
dopisů, ale hlavně to sleduji v televizi. Zdá se, že Putin to výročí trochu koncipuje jako
oslavu své osoby a svého způsobu vládnutí, což leckdes způsobuje pochopitelné rozpaky. Já
jsem v debatě na Georgetownské univerzitě kritizoval – v odpovědi na něčí dotaz – jeho
výrok o tom, jakým neštěstím byl rozpad Sovětského svazu. To vyjádření tady mělo
příznivou odezvu. Ve zprávách z domova se dozvídám, že sotva byl náš prezident a skrze
něj celý stát uražen výroky evropských poslanců o jeho výrocích o evropské ústavě, už je
uražen znovu: tentokrát tím, že nám cizáci mluví do našeho českého prasečince. Ano,
doslova tak tomu je. Pro ty, kdo neznají příslušné reálie: za války byl u vesničky Lety v
jižních Čechách vybudován koncentrační tábor pro Romy, v němž sloužili čeští věznitelé.
Zemřelo tam či bylo ubito mnoho Romů včetně mnoha žen a dětí, jinak to ale hlavně byla –
podobně jako Terezín – přestupní stanice na cestě do Osvětimi či jiného vyhlazovacího
tábora. Romové vnímají toto místo právem jako památné a velmi těžce nesou, že na něm
stojí dnes velkovepřín. Už léta se u nás vede debata o tom, zda by neměl stát zaplatit
majiteli toho vepřína přesun jeho zvířecího koncentráku kousek dál, aby na daném místě
mohla vzniknout nějaká mohyla či připomínka toho, že tu kdysi byl koncentrák lidský.
Velkovepřín samozřejmě pořád stojí na tomtéž místě. Evropský parlament přijal rezoluci o
Romech a řešení jejich problémů, v níž je zmíněn i náš český vepřín a doporučeno jeho
přemístění. A to právě Václava Klause urazilo. Takové vměšování do našich ryze českých
věcí! Náš malý český prasečinec si ohlídáme sami a nejsme zvědavi na nějakou cizáckou
asistenci! A vůbec – ten náš český koncentrák vlastně ani tak moc koncentrákem nebyl,
soustředili se tam jen ti, kteří nechtěli pracovat. Když člověk toto slyší, jímá ho tajná touha,
aby demokratická, vzdělaná a kulturní Evropa nám mluvila co nejvíc do našich českých
věcí. Je to prokazatelně v našem vlastním zájmu.
(6. 1. 1999)
(…)
4) K projevům: (…) 25. února v Berlíně: pohovořím spatra na dané téma. Počátek března v Paříži: věci, které
zmiňujete, že bych měl říct, mohu krásně říct spatra na tiskovce; aspoň bude mít tiskovka nějaký obsah. Netřeba
tedy usilovat o zvláštní projev, tím spíš, že projev na půdě s nejvyšším statutem (Akademie při přijímání za člena)
jsem v Paříži už měl. Dobře a průběžně si musím naopak připravovat projev pro summit NATO. Bude psaný,
bude přednesen anglicky, možno předem usilovat o jeho otištění, měl by být zásadní. Nutno znát současné
písemné verze nové strategie NATO! Program v Kanadě, Minnesotě a Michiganu prosím minimalizovat! (…) O
projevu ve Varšavě třeba jednat s Adamem M. Pokud jde o Budapešť, má to být zřejmě jakýsi hold Sorosovi, ten
by chtěl být uznán ovšem jako myslitel, nikoli jako spekulant. Snad by tedy tématem mohla být otevřená
společnost a především to, že otevřenou společnost lze budovat s otevřenými lidmi, tedy že boj o ni je bojem proti
uzavřenosti člověka do doktríny, ideologie, předsudků atd. (…)
8) Prosím napsat návrhy dopisů o řádech a pozvání na 10. výročí 17. listopadu. (Bush, Thatcherová, Kohl,
Weizsäcker, Gorbačov, Wałęsa.) Palme, Kreisky a další (in memoriam) by mohli dostat řády 28. října. Se
Zemanem to je domluveno a spěchá to! (…)
(10. 1. 1999)
(…)
5) Kdyby měla po schůzce s Klausem následovat schůzka s předsedy stran, pak by bylo dobré, kdyby měla svou
– důvěrně předsjednanou – agendu. Například pět základních bodů, na nichž je obecná shoda a které říkají, co je
třeba dělat v dané situaci (privatizace bank, novelizace zákonů upravujících kapitálový trh, jakož i zákona o
konkurzu, jednota v zahraniční politice, transformace veřejné správy, rozpočtové a příspěvkové sféry a reforma
daňového a sociálního systému atd. apod.). Bez agendy by byla ta schůzka trochu plácnutím do vody. (…)
6) Jak se tu – v druhé půli pobytu – rapidně zlepšuje můj zdravotní stav, zlepšuje se i můj stav nervový. Můj
komentář k domácímu tažení proti mé osobě obsažený v minulých pokynech byl ještě asi poznamenán určitou
podrážděností. Myslím, že ta už pominula a že teď mám k tomu hemžení už patřičný odstup, jinými slovy, že mne
to už netrápí ani nedojímá, ba co víc, že mne to vlastně ani moc nezajímá. (…)
(17. 1. 1999)
(…)
10) (…) Mimo informací o naší armádě bych potřeboval informace o přípravách summitu NATO v USA. Co se
týče možné účasti Zemana: asi bych s ním o tom zatím nemluvil, lepší by bylo, kdyby se pan P. privátně sešel s
Lánským a vysvětlil mu, že by se tím dostal Zeman do dosti pitomé situace: já bych byl šéf delegace a on součást
mého doprovodu? Pozornost by se soustředila na mne a on by trpěl, že je v mém stínu, tak jako trpívali Zieleniec
a Kavan. Navíc by tím určitě oživil vzpomínky na to, jak prosazoval referendum, neatomový status atd. Jistě by si
tam zařídil (bude- -li vůbec na to čas!) pár bilaterálních schůzek, jinak by ale dělal v podstatě křoví. Zřejmě chtějí
napodobit polský či maďarský případ, tam jsou ovšem vážné třenice mezi prezidenty a předsedy vlád, což věru
nemáme zapotřebí imitovat. Zeman to ostatně pochopil, teprve později nejspíš začal cosi kout Lánský. A to by
letěly dva ohromné letouny? Anebo by s námi letěl Zeman i do Kanady, Minnesoty atd.? Celý ten nápad
(nepochybně se zrodil v Lánského hlavě) je o to absurdnější, že Zeman jede vstupovat do NATO 1. 3. do Bruselu.
Zřejmě by měl sklidit všechny plody toho, o co se vůbec nezasloužil. (…)
(11. 4. 1999)
(…)
8) Na kropení by byla třeba delší hadice. (…)
(6. 6.1999)
(…)
8) Trochu mne zaskočilo, že se tak napevno už plánuje státní návštěva Turecka. (…) Nezávazná beseda s
intelektuály se mi nezdá být dostatečným splněním mé podmínky, kterou byl rozhovor s několika autentickými (a
tudíž pronásledovanými) představiteli Kurdů pokud možno na kurdském teritoriu. Chápejte: musím se šetřit a
nemohu se vyčerpávat něčím, co se evidentně obrátí proti mně. (…)
(21. 8. 1999)
(…)
6) V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a
nedráždila. (…)
(12. 9. 1999)
(…)
3) Ústavní změny. Amálie (Klokočka) mne utvrdila v mém hlubokém přesvědčení, že návrhy změn komise ODS a
ČSSD jsou vesměs nesmyslné. Celá věc se stává aktuální poté, co to schválilo vedení ČSSD. Už dokonce začíná
kampaň ve prospěch těch změn. Co uděláme? (…)
(26. 9. 1999)
(…)
8) Slíbil jsem Schusterovi, že napíšu návrh smokovského prohlášení. Prosím, abyste to přehlédli, posoudili, a
nebude-li vážnějších výhrad, ihned odfaxovali jakožto velmi důvěrné Schusterovi. Bude-li souhlasit, nastane
teprve anabáze důvěrných konzultací s prezidentskými kancelářemi Göncze a Kwaśniewského. MZV bych zatím
nechal úplně stranou (Kavan mi taky zatajil svou řeckou iniciativu). Teprve až to všichni schválí či upraví, bych to
dal na vědomí (až vpředvečer toho setkání) MZV a příslušným velvyslancům. Nechci rovněž, aby si to Kavan
přivlastnil a začal to vytrubovat do světa před smokovskou schůzkou, čehož je samozřejmě schopen. Kdyby to
bylo všemi přijato v tomto formátu, to znamená jako širší a zásadnější prohlášení o Visegrádu, pak by nejlepší
aranžmá bylo, abychom to v 18.00 (po jednání a na začátku tiskovky) slavnostně všichni podepsali a pak by to
některý z nás přečetl. Samozřejmě se to i rozdá, naděje na publicitu je u textů takto zásadního významu, jak
víme, minimální, proto by mohla být podpořena tím předčítáním. (…)
12) K programu: už mi lze všude vymazat psaní projevů k 28. říjnu a 17. listopadu. Jen na 2. října před opékáním
prasete mi lze dát „redakci projevů k 28. říjnu a 17. listopadu“. Na opékání bych jel nejdřív ve 13.00, tj. po práci na
projevech. (…)
13) Prosím zjistit u nuncia, jak dlouhý projev se očekává ve Vatikánu, kde má být pronesen, v jaké řeči, jaké má
mít další parametry. Pak prosím požádat Tomáše Halíka o teze na jednu stránku či návrh některých formulací.
Rád bych se dotkl tří věcí: a) plánovaný nový vztah církve k Husovi jako akt smiřování konfesí, b) s tím související
idea ekumenické budoucnosti světa jako záchrany civilizace, c) smysl vánočních svátků a vánočního stromku.
(…)
(30. 10. 1999)
(…)
2) Vítám dobré zprávy o účasti všech opozičních srbských vůdců i Djukanoviće jako členů mé delegace v
Istanbulu. OBSE to musí pochopit a nějak zařídit. Rovněž prosím požádat o právo na delší projev s ohledem na
mou delegaci. Je třeba dál na tom intenzivně pracovat, operovat i argumentem možné společné schůzky s
Madeleine, kdoví, zda by si na ně neudělal chvilku čas i Clinton. Všechny je sice už přijal, ale nikdy dohromady. O
vývoji příprav je možno mne stručně informovat na dovolené, jakož i o eventuálním vývoji ve věci 17. listopadu.
Za důležité považuji hezky připravit sál, jinak než 28. října. To chci zhlédnout na generálce 15., případně něco
pozměnit. (…)
5) Uvítám nějaké rady či myšlenky k novoročnímu projevu (…) A ovšem k projevům ve Vatikánu. Něco už mám,
ale to je spíš jen pro informaci a zajímavost. Návrh, který dali církevní hodnostáři, je nepoužitelný, neboť je psán
mluvou jejich kázání. (…)
Zkoumám-li, co vám bylo nejvíc jako prezidentovi vyčítáno, zjišťuji, že na velmi
významném místě v tom seznamu byla vaše omluva sudetským Němcům za odsun
hned z počátků vašeho výkonu prezidentské funkce. Nemělo něco takového přijít
později, po širší veřejné diskusi a hlavně na pozadí jistoty, že Německo na to
adekvátně odpoví?
O téhle věci byly popsány stohy papíru a pro mne osobně je docela zajímavé, že si
nikdo nevšiml jednoho detailu: v žádném mém prezidentském projevu se omluva
sudetským Němcům nevyskytuje. Ještě jako disident jsem psal na podzim 1989 v nějaké
věci dopis prezidentu Weizsäckerovi, snad jsem mu děkoval za jeho účast na udělování
Mírové ceny německých knihkupců, kterou jsem dostal v nepřítomnosti ve Frankfurtu, a
v tom dopise jsem mimo jiné napsal, že by se podle mého názoru mělo československo
za odsun nějakým způsobem omluvit či ho aspoň podrobit kritické reflexi, přesné znění
té věty si už nepamatuji. Prezident můj dopis citoval ve svém vánočním projevu, tedy
opět ještě předtím, než jsem byl zvolen. Pak jsem se o tom zmínil ještě jednou, když jsem
byl na tu věc tázán v jednom televizním rozhovoru, ale i to bylo před nástupem do
funkce. Mluvil jsem tedy jako soukromník bez funkce a neomlouval jsem se ani za sebe,
ani za stát, jen jsem řekl, že by československá omluva byla vhodná. Tím neříkám, že
jsem pak změnil svůj názor na poválečný odsun, jak tomu hloupě říkáme, abychom
nemuseli užít slova vyhnání. Naopak: když byl odsun dík svobodným poměrům
podrobně kriticky prozkoumán, tak jsem se ve svém odmítavém názoru jen utvrdil. Ve
svých projevech jsem však mluvil pochopitelně řečí diplomatičtější a přímo jsem se za
nic neomlouval, mimo jiné právě proto, že jsem k tomu neměl od nikoho výslovný
mandát. Po pravdě řečeno, nemám ta omluvná gesta – jako určitý zvláštní rituál – příliš
rád. Důležitější je věcná a absolutně nepředpojatá reflexe, případně činy, kterými lze
důsledky něčeho neblahého trochu napravit. V prezidentských projevech jsem hlavně
konstatoval, že zlo plodí zlo a že jsme i my podlehli této infekci: i my jsme začali
přesouvat národy a etnicky čistit svou zemi. Doplatili jsme na to možná víc než odsunutí
Němci: nejen morálně – nebýt odsunu, neměl by komunismus svůj nástup tak snadný –,
ale i věcně: stačí trochu zkoumat, co se vinou odsunu stalo s naším pohraničím. Následky
likvidace tisíců hospodářství, dílen, továren a kulturní krajiny, jakož i naprostá sociální
destabilizace jsou tam patrny dodnes. O těchto věcech jsem v různých souvislostech
mluvil mnohokrát, například ve Vladislavském sále při první návštěvě německého
prezidenta u nás nebo později v Karolinu, ale to kupodivu žádné vzbouření nevyvolalo.
Vzbouření vzniklo jako reakce na cosi, co se nikdy nestalo, totiž na prezidentskou
omluvu. Mimo jiné: měli jsme tehdy velkorysý plán určité nápravy důsledků odsunu,
který by nikomu neublížil a všem prospěl, ale ten německá strana bohužel nepřijala.
Přišel jí zřejmě příliš odvážný a tak trochu podezírám kancléře Kohla, že to nechal
usnout proto, že nechtěl, aby ta věc byla jednou provždy smetena ze stolu. Některé
problémy je někdy výhodné určitou nečinností přiživovat, protože se neví, kdy se budou
na něco hodit nebo kdo všechno je bude na něco potřebovat. Ale ať už to všechno bylo
jakkoli, rozhodně mohu být hrdý na dobré vztahy, které s Německem od začátku naší
demokracie máme a které nemají v naší historii obdoby. A pokud se tu a tam snad
někomu jevíme jako německá či jiná kolonie, pak si za to můžeme jen my sami: ničíme
naši krajinu, abychom budovali nesmyslně rozcapené průmyslové zóny v naději, že
kolem pojede nějaký bohatý cizinec a postaví tam tovární halu, jejíž provoz sice za pět
let přesune do Pákistánu, ale to bude až za pět let. Trochu mi to připomíná dívky čekající
na kolemjedoucí Němce na silnici E 55.
Zpátky k vašim prvním cestám. V USA jste tedy byl až několik týdnů po svém
zvolení. Prý jste tehdy měl nevídaně velkou delegaci, která musela letět místo
jedním letadlem letadly dvěma. Je to pravda? Proč tomu tak bylo?
Nechápu, kolik jsem toho tehdy stihl. Měl jsem velké cesty po republice a snad každý
týden cestu do nějaké země. K tomu ještě státní návštěvy u nás. A k tomu všechny možné
i nemožné starosti s tvorbou nových politických poměrů, ústavního systému, s
ekonomickou transformací, s Pražským hradem, s tvorbou své kanceláře a mnoha
dalšími věcmi. Dnes bych z toho nezvládl ani desetinu. Ale byl jsem přece jen mladší a
zdravější a hlavně mne cosi zvláštním způsobem vnitřně táhlo, nejen atmosféra té doby,
ale především asi podvědomý pocit, že jsem se na chvíli ocitl v centru velké proměny
naší země i světa a že by bylo ode mne téměř zločinné, kdybych takové šance nevyužil a
nevložil se do toho všeho opravdu celou svou bytostí. Tenhle pocit odpovědnosti – spolu
s totální nezkušeností – mi zřejmě dával tu drzost, že jsem se bez ostychu, váhání či
rozpaků bavil s nejvlivnějšími lidmi planety, předestíral jim různé smělé nápady či
možnosti, pronášel zásadní projevy v parlamentech atd. atd. a při tom všem si
zachovával veselou tvář a jakousi míru ležérnosti. Dnes to už těžko chápu, hroutím se
před každým setkáním, ale asi bylo dobře pro stát, že tomu tehdy tak bylo. Co se týče
cesty do USA: byla plna improvizací, takové cesty plánují profesionálové dlouhé měsíce a
my, amatéři, na to měli asi dva týdny, ale dopadla nad očekávání dobře. S prezidentem
Bushem jsem vedl důležitá jednání, pozval nás na oběd, provázel Bílým domem, ba
ukázal mi i svůj byt. Můj projev na společném zasedání obou komor Kongresu měl
nevídaný úspěch, dodnes na něj tady vzpomínají a leckdo říká, že to byl nejlepší projev,
jaký v Kongresu slyšel. Beru tuto chválu s rezervou. Vím totiž, že víc než já a mé psaní za
ten úspěch mohlo něco jiného: naprosto nevídaná situace, v níž jsem se ocitl: byl jsem
první nejvyšší představitel země komunistického bloku, který přivezl do Kongresu
jednoznačnou zprávu, že se komunismus zhroutil, že spadla železná opona, že je konec
bipolárně rozděleného světa i studené války a že je třeba budovat na této planetě zcela
nový politický řád. Zpráva takového dosahu tam nezaznívá každý den. Odtud asi ta pro
mne až nepochopitelně velká odezva. Viděl jsem ten projev později v československé
televizi a nejvíc mne dojalo, že na balkoně byla i Martina Navrátilová, relativně asi tvrdá
žena, která při tom projevu plakala. Málokdo ovšem ví, že jsem ten projev musel napsat
za jedno odpoledne, neměl jsem tehdy víc času, a že jsem ho vlastně s nikým vážně
nekonzultoval, snad jen mí nejbližší spolupracovníci si ho přečetli. Česky jsem ho četl
proto, že se to nestihlo rychle přeložit a já neměl čas se to naučit číst; bez určitého učení
to prostě nejde, vždyť stačí trochu chybné frázování nebo špatná výslovnost nebo špatná
intonace – a úplně to obrátí smysl věty. Letěli jsme tehdy nejprve na Island, kde jsem v
Národním divadle zhlédl svou hru Asanace – bylo to poprvé, co jsem tuto hru viděl na
jevišti, a poprvé po jednadvaceti letech, co jsem nějakou svou hru viděl v profesionálním
divadle. Pak jsme jeli do Kanady, nevěděli jsme o následcích časového posunu a usínali
tam na státní večeři, pak jsme byli v USA. Bylo nás opravdu dost, za normální situace by
to nebylo vhodné, ale já chtěl demonstrovat jednotu nového vedení státu, proto jsem
vzal s sebou i Čalfu. Mimo něj s námi byli asi tři ministři, všichni tu měli ovšem dost
důležitou agendu. Byla to přece doba rušení různých embarg a podepisování nových
smluv. Museli jsme samozřejmě přihlédnout i k národnostnímu složení delegace.
Nemyslím si, že byla zas až tak veliká, všude jsme se vešli a všichni měli na americké
straně své protějšky. Bylo ale hodně lidí, kteří se s námi jen svezli, aby navštívili své
zdejší partnery. Nebylo například možné nevzít s sebou i některé studentské předáky či
představitele akademické obce nebo šéfy důležitých podniků. Pochybuji, že jsme letěli
dvěma letadly, do těch ohromných sovětských letadel, jimiž tehdy vládní letka
disponovala, se vešlo snad osmdesát lidí a tolik nás rozhodně ani s novináři nebylo.
Nicméně pokud jsme opravdu letěli dvěma letadly, mohlo to být proto, že tehdy platil
předpis – později samozřejmě zrušený –, že se prezident a předseda vlády nemohou
přepravovat tímtéž letadlem. Strach z letadel vlastní výroby a z možného bezvládí byl
zřejmě za komunismu veliký.
To byla tedy návštěva USA koncem února. Brzy poté jste jel do Moskvy. O té
návštěvě se toho dnes ví už asi velmi málo. Známá je fotografie, jak stojíte pod
ohromným obrazem bojovně řečnícího Lenina. Jak jste se cítil tam? To bylo asi
trochu jiné než v aplaudujícím Kongresu Spojených států.
Vrátili jsme se z USA a bylo výročí komunistického puče z roku 1948, které jsme si
poprvé připomínali po pádu komunismu. Měl jsem velký projev na plném
Staroměstském náměstí. Nevím, kdy jsem ho psal, snad v letadle cestou z USA. Byl to
dlouhý projev, měl úspěch, ale občas jsem žertoval a to byla chyba. Myslím, že to bylo
tady, kde jsem Milana Kňažka neprozřetelně nazval svým viceprezidentem, ale možná to
bylo na tiskové konferenci, která tomu předcházela. Z toho projevu mi utkvělo v paměti
protestní hučení jinak mi velmi nakloněného publika, když jsem řekl, že zrušíme trest
smrti. Lid má z jakýchsi důvodů velmi rád trest smrti. No a hned po tom Staroměstském
náměstí jsme letěli do Moskvy. Program z mého dnešního hlediska dost sebevražedný. V
letadle jsme mluvili o tom, jak se vyhnout podpisu smlouvy, která měla na další léta
prodloužit platnost tradiční vazalské smlouvy o přátelství. Sověti to považovali za
automatickou součást návštěvy, neptali se nás, jestli to vůbec prodloužit chceme,
Jekatěrinský sál v Kremlu byl slavnostně nasvícen a připraven k podpisu. Mne napadlo,
že bychom mohli prostě říct, že důležitější než formální smlouva, kterou nikdo nečte, by
byla společná deklarace o nové kvalitě našich vztahů, v níž by Sověti nějakým způsobem
odvolali Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, distancovali se od okupace z roku
1968 a uznali, že jsme dva rovnoprávné státy. Jiří Dienstbier, můj někdejší
spoluobžalovaný a spoluvězeň, nyní ministr zahraničí, s tím souhlasil, a tak jsem
poprosil Luboše Dobrovského, který byl jeho mluvčím, aby ten text rychle napsal. Já ho
pak trochu zredigoval a řekli jsme si, že to v Kremlu zkusíme. V normálních poměrech
něco diplomaticky nemyslitelného. Ale tehdy vskutku nebyla normální doba. V Kremlu
bylo všude množství tajných policistů. Nakonec jsme se ocitli v ohromné ponuré
místnosti, v jejímž rohu byla kožená sedací souprava. Napadlo nás, jestli nás nečeká
stejný osud jako Dubčeka v roce 1968, totiž jestli nám všudypřítomní svalovci náhle
nezakryjí oči, nesvážou nás do kozelce a neodvezou na neznámé místo. Naše bohémská
přítomnost v těchto místech nám připadala skutečně víc než absurdní. Pak přišel
Gorbačov, doprovázen kýmsi, mile se usmíval a posadil nás. Byl evidentně zvědavý na to,
jak vypadá disident – do té doby žádného živého neviděl –, který navíc nikdy nebyl ve
straně a k tomu všemu se ještě stal šéfem jednoho z relativně důležitých – strategicky i
hospodářsky – sovětských satelitů. Byl jsem pro něj zřejmě velmi exotický úkaz.
Oťukávání trvalo dlouho. Nakonec – i s večeří – jsme strávili v Kremlu asi devět hodin.
Ale musím říct, že Gorbačov sice pomalu, ale zato opravdu upřímně a přesvědčivě
roztával, začínal chápat, že jsem člověk jako každý jiný, že nechci válku se Sovětským
svazem, ale naopak přátelství, byť ovšem nadále rovnoprávné, a nakonec jsme si
porozuměli tak, že dnes jsme – troufám si tvrdit – dobří přátelé. Největším překvapením
bylo, že jakmile jsem vytáhl z kapsy narychlo do ruštiny přeloženou deklaraci, kterou
jsme zplodili v letadle, beze slova komentáře s ní souhlasil a hned dal příkaz, aby
připravili slavnostní výtisky k podpisu v tomtéž Jekatěrinském sále, který byl už
připraven k něčemu docela jinému. Jeho aparát musel mít zlost, ale my jsme to ocenili
jako projev rozumného člověka, který chápe, že svět – částečně i jeho zásluhou – se
mění, a to daleko rychleji a poměrně jinak, než si sám ještě donedávna představoval. V
Kremlu se nekouřilo, a když jsem se asi po dvou hodinách odvážil zeptat, zda si můžeme
zapálit, kývl Gorbačov nerad hlavou. Mimo jiné: kouření jsem zaváděl i v Bílém domě,
teď jsem už několik let nekuřákem, takže se mne velmoci nemusejí bát. V tomtéž
okamžiku, kdy Gorbačov přikývl, byly z různých stran přineseny popelníky. Když jsem
řekl, že už nebudeme satelitem, ale partnerem, reagoval Gorbačov zajímavě: řekl, že
satelit je velmi silné a nevýstižné slovo, ale že mně, jakožto literátovi, takovou barvitou
mluvu odpouští. Já si říkal, vida, jak se dělají dějiny. Od té doby mi jsou ještě směšnější
všechny teorie o tajných spiknutích skrytých za viditelnou historií. V USA mi dal jeden
kamarád pravou indiánskou dýmku míru. Řekl jsem si, že když jedu z USA téměř rovnou
do Sovětského svazu, bude vtipné, zahraji-li si na posla míru a tu dýmku dám
Gorbačovovi. Bylo nesmírně složité ji dostat přes všechny kontroly až k nám, ale mým
bodyguardům se to povedlo. Já ji předal a Gorbačov řekl: Jsem nekuřák. Nevím, zda to
byla nechápavost nebo pokus o vtip, ale raději bych věřil té druhé alternativě.
Ve svém prvním novoročním projevu proneseném dva dny po vašem zvolení
jste mimo jiné mluvil o úmyslu obnovit diplomatické styky s Izraelem i
Vatikánem, pozvat papeže a dalajlámu i o jiných odvážných plánech. Radil jste se o
tom všem s někým, nebo jste to jen tak střílel od boku?
Po pravdě řečeno, blíž pravdě je asi to druhé. Na nějaké dlouhé konzultace nebyl čas,
pár přátel ten projev jistě napřed četlo, ale tím to také skončilo. Konkrétní sliby byly
splněny. Papež přijel po třech měsících, ačkoli jeho cesty se plánují léta dopředu. Byla to
první návštěva papeže v naší zemi za celé její dějiny a byla to návštěva opravdu slavná.
Už se zvolna schylovalo k prvním svobodným volbám, kampaň měla občas trochu
estrádní a leckdy i dost ubohý průběh, a papež dokázal aspoň na chvíli obrátit pohled
společnosti vzhůru a přimět ji, aby se zamyslela nad vážnými věcmi. Do obecného
povědomí tehdy vstoupila věta, kterou jsem ho vítal na letišti: „Nevím, zda vím, co je to
zázrak. Přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku.“ Jeptišky
na mne pak všude volaly: „Je to zázrak.“ Setkání papeže s intelektuály a umělci na
Pražském hradě jsem zase ukončil větou: „Vítám vás mezi námi hříšníky!“ Byla to doba,
kdy mne ještě velmi bavilo psát si projevy a vymýšlet do nich nekonvenční zvolání a kdy
to bavilo i naši čerstvě osvobozenou společnost. Každý hovor s papežem, ať se týkal
čehokoli, jsem vnitřně zakoušel jako zpověď. A vždycky jsem se po téhle „zpovědi“ a
jakémsi nepřímém rozhřešení cítil jako znovuzrozen. Slavná byla i první návštěva
dalajlámy. Byl jsem první hlavou státu, která ho oficiálně pozvala, naši politici s tím moc
nesouhlasili, nejvíc protestoval – kdo jiný? – Zdeněk Jičínský. Ale trápil se zbytečně:
čínská lidová republika nás zákulisně ujistila, že sice bude halasně protestovat, ale že to
nebude mít žádný vliv na náš vzájemný obchod. Diplomatické vztahy s Vatikánem i
Izraelem jsme rychle navázali, svou první cestu do Izraele v dubnu 1990 mám v živé
paměti. Ale navštívil jsem tehdy rychle po sobě nejen všechny sousední země, ale většinu
evropských zemí. Měl jsem pocit, že musím naši republiku co nejrychleji představit jako
samostatný nezávislý stát; mnoha politikům i veřejnosti ve světě splývala s ostatními
zeměmi komunistického bloku do jednoho jednobarevného či bezbarvého chumlu. Na
mnohé z těchto prvních návštěv, rovněž plných radostného vzrušení, rád vzpomínám,
například na návštěvu Polska, kde mne vítali staří disidentští přátelé, nyní ve vysokých
státních funkcích, a kde mi zorganizovali dojemné ovace v Sejmu. Bylo zvláštní vidět na
státní večeři sedět Zbyška Bujaka, legendárního vůdce varšavské Solidarity, Jacka
Kuroně, Adama Michnika, Bronislava Geremka a četné další vedle generála Jaruzelského
a jiných bývalých členů jeho pučistické vlády včetně ministra vnitra Kiszczaka, který tam
Bujakovi připomenul, že státní policie má ještě jeho kabát. Zajímavé bylo, že Jaruzelski
se mi mnohokrát a velmi upřímně omlouval za okupaci z roku 1968, kdy byl polským
ministrem obrany, a vysvětloval, jak ho přivolali z dovolené, když už celá věc běžela; svůj
puč proti Solidaritě ale nijak neomlouval, byl zřejmě hluboce přesvědčen, že tehdy
zachránil svou vlast před krvavou sovětskou okupací.
(Washington 11. 5. 2005) Včera nás provázel nejvyšší ředitel Archivu Spojených států,
pod nějž tak trochu patří i všechny prezidentské knihovny, po hlavní budově archivu a pak
nás pozval na dobrý oběd. Znali jsme se z dávných dob a teď nabídl pomoc či spolupráci
zamýšlené Knihovně Václava Havla. Po obědě s archivářem jsem toho už moc nenapsal.
Obědy mne zabíjejí. Večer jsem se z knihovny nemohl dostat, vše bylo zamknuto. Pak jsme
byli s přáteli v georgetownských hospůdkách, v noci mi bylo divně, nemohl jsem popadnout
dech a bral si kyslík, taky jsem si vzal víc prášku na spaní, ale nikam jsem nespadl. Dnes v
poledne jsme tu měli poplach, stovky lidí musely ihned opustit knihovnu. Prý to je jen
cvičení. Jak se ale záhy ukázalo, podobně evakuován byl i Kongres a Bílý dům. Způsobil to
jakýsi amatérský letec, který zabloudil, motal se, kde neměl, a nereagoval na rádio.
Důležitá věc: opatřil jsem si sůl a nosím ji trvale v kapse. Teď už na mne nikdo nevyzraje.
(6. 2. 2000)
(…)
2) Stran programu v Královské zahradě na MMF. Doporučuji obrátit se nejen na Stivína a bratry Formany, ale i na
naše další osvědčené partnery, jako je Spirituál kvintet, Hradišťan, Iva Bittová, nějací jazzmani (Koubková). S
rockery je to horší, potřebují moc strojů. Jistě někteří oslovení nebudou mít čas. Ti, kteří budou moci přijít, mohou
vystupovat na různých místech zahrady anebo se střídat na jednom místě. Snad by to šlo konzultovat s Petrem
Oslzlým. Mělo by to mít nějakého režiséra, možná by šlo poradit se s Andrejem Krobem, má větší přehled než já
a někoho doporučí. Rád bych měl nad celou věcí zpovzdáli supervizi. KPR má těžký úkol sestavit seznam
zvaných. Já bych se věnoval spíš estetické stránce věci.
(12. 3. 2000)
1) V sobotu jsem viděl v TV stranickou! tiskovou konferenci, kde Zeman vyhlásil radikální změny ve vedení
policejních složek, které jsem v poslední době navštívil a pochválil, což bylo vtipně – a správně! – zkombinováno
se záběry z mých návštěv a z informací o medaili šéfovi jedné z těchto služeb. Možná z toho nic nebude a možná
z toho bude dosud nejvážnější krize vztahu mezi mnou a politickými elitami. Proč to Zeman řekl? Méně významný
důvod: aby mne nasral a ukázal, kdo je v zemi pánem. Daleko významnější důvod: jedna ze služeb byla přímo
dovedena stopami, které našla, ke Šloufovi, který proto už dlouho tlačí Zemana (a možná i něčím vydírá) k tomu,
aby byl šéf dotyčné služby smeten. Tento přítel Sovětského svazu má zřejmě i své důvody, proč mu vadí šéf
druhého útvaru. Grulich, což vím bezpečně, musí odejít proto, že se těmto změnám vzpíral. Dotyčné šéfy totiž
jmenuje ministr na návrh policejního prezidenta, nikoli předseda vlády. Uvažte, co s tím. Mne zatím napadlo
jediné řešení: dělat mrtvého brouka do okamžiku, než přijde Grulichova rezignace (může to být už tento týden!) a
návrh na jeho nástupce. Pak ihned pozvat nástupce a říct mu jasně, že musí před jmenováním prohlásit, že
nebude několik měsíců dělat žádné zbrklé personální změny na vedoucích místech policie, byť by je od něj
vyžadoval kdokoli, neboť nejdřív musí důkladně poznat terén a pochopit vazby. Odmítne-li toto prohlásit, nebudu
ho jmenovat a bude skutečná politická krize. (…) Zeman nesmí pochopit, že mám v ruce zbraň a hlavně že jsem
připraven ji použít. Ach bože, jak to připomíná Vítězný únor! (…)
3) Bezpečnostní rada. Jsou dvě možnosti. První: být nemocen. Je to nejjednodušší, ale asi nesprávné. Druhá
možnost – jít tam – znamená být dokonale
připraven. Nejen na jednání samo a můj mediální výstup, ale i na to, že se uvidím se Zemanem, Klausem,
Kavanem, Baštou, Grulichem atd. v situaci, kdy je vysoké napětí mezi nimi navzájem a mezi mnou a všemi
(nejméně teď mezi mnou a Grulichem). (…) Podklady jsem znovu a dobře četl, ale přesto mám nejasno. Za prvé:
potřebuji si osvěžit (nad pavoukem i mapou) současnou strukturu i dislokaci jednotek. Za druhé: musím si osvěžit,
co se plánuje dál s jejich transformací a co je psáno v příslušných nudných armádních koncepčních dokumentech
včetně dokumentu NATO, který jsem schválil na summitu v USA. Za třetí: co důležitého je ve všech přijatých
vojenských zákonech, které jsem podepsal (jsou to stovky stránek). (…) 2) Upnout pozornost veřejnosti i všech
politiků k možnosti summitu NATO 2002 v Praze. Vyložit jeho význam nejen pro nás, ale i pro Evropu: ukáže to
všem pochybovačům, že dnešní NATO je jiné než to, které existovalo před pádem železné opony. (…) 4) Po
letech rozpaků, které nás stále víc zesměšňují před veřejností, je třeba ihned vyhlásit termín výběrového řízení na
stíhačky a termín jeho uzavření a vyhlášení výsledku. 5) Zavázat se najít prostředky na vybudování velitelství
NATO v Táboře. (Mimo jiné: je to můj několik let starý nápad.) Na BRS budu v nepřátelském prostředí a všichni
budou mít svými gigantickými úřady napsané projevy plné konkrétních údajů. Nesmím se před nimi ztrapnit
nějakou neznalostí, například neznalostí dnešní podoby praporčických a poddůstojnických hodností: všichni
čekají na příležitost mne zesměšnit. (…)
(26. 3. 2000)
(…)
15) Z každého, s kým jsem mluvil, něco vypadlo, například i z Müllera a paní prokurátorky. Pro svůj zcela intimní
vnitřní přehled bych potřeboval nějakého pavouka o vlastnických vazbách PPF – Pojišťovna – Erste (Šloufova
žádost o úplatek) – Spořitelna – IPB – Motoinvest – banky Motoinvestem vytunelované – příslušná trestní
oznámení a jejich „odložení“ – Agrobanka Moravia banka – prané peníze ruskojazyčných mafií, které byly údajně
výchozím kapitálem tohoto celého majetkově-mafiánského spletence. Vyšetřování kont ODS. Vlastnictví Primy,
Novy, Milevska atd. Snad by pan J. a pan N. mohli ještě leckohos oběhnout (Macháček, policajti, pomoc nabízí
Kotrba). Co si mám myslet o Tominově inspekci? Paní prokurátorka naznačila, že nad mým oblíbencem Skoupým
se stahují mraky. Stálo by za to též zjistit víc (jde o Moravia Banku). To vše bych potřeboval jen pro sebe a pro
své vnitřní jistoty. Zveřejňovat nic z toho bohužel nemohu. Kdyby se podařilo zjistit ještě tři čísla, byl bych rád:
celkový objem tunelů (zpráva SOP mluví o 600 miliardách, ale nevzpomínám si, co tím konkrétně myslí). Objem
nedobytných úvěrů všech bank a ztráty z těch, co zkrachovaly. Kolik stovek stát dal a ještě dá bankám
(jen u Komerční mluví někteří až o 100 miliardách). Celkový objem daňových úniků za deset let. Lze přibližně říct,
že byl dílem ukraden a dílem prošustrován bilion korun? (…)
(26. 4. 2000)
(…)
4) Navrhuji napsat oficiální dopis Kavanovi, že jsem se rozhodl bojovat za summit NATO v Praze, že jsem po
dohovoru s ním (letadlo z Istanbulu) tento boj zahájil, že Zeman s tím souhlasí. A že ho vyzývám ke spolupráci a
především k tomu, aby mi přesně napsal a vyčíslil předpokládané náklady. Musíme ho chytit na těch jeho
vylhaných a absurdních devíti miliardách, kterým se směje i Zeman. Ten jasně řekl, že do nákladu 300 milionů Kč
souhlasí. To by mělo být pro nás závazné. Prosím zapojit do věci ministra Vetchého, Martina Palouše, Kovandu a
další. Nejlepší by bylo, kdyby se z toho stalo tajné usnesení vlády. Tím okamžikem bych měl mandát za to
bojovat a asi bych to vybojoval. Madeleine se ten nápad moc líbil, nejsilnější člen Aliance je tedy na naší straně, a
to navzdory riziku, že se paní ministryně bude jevit jako česká lobbistka. (…) Hlavní argument (na který by měla
levice i ODS slyšet) je, že by tím bylo demonstrováno, že dnešní NATO je něco jiného než NATO v době studené
války. (…)
5) Připomínám, že navzdory (…) chci pokračovat (…) ve svém boji proti mafiánskému kapitalismu. (…) Situace je
příznivá poté, co Zeman nabídl příměří v boji o policejní velitele, a poté, co Peltrám řekl, že začne mluvit. (…)
(28. 5. 2000)
1) Okolnost, že jsem v pátek o tom mluvil s trochu nervózním vzrušením (které mne ostatně potkává čím dál
častěji), nemění nic na vážnosti věci, o kterou šlo, totiž o prapodivný vkus a prapodivné konání SPH. Bořkova
verze: sami si v zadání projektu obrazárny objednali, aby cukrárna byla tam, kde je. Bořek vyhověl zadání, ale s
tím, že hned za vchodem do obrazárny bude volně přístupný vestibul, sice už vyzdobený obrazy, ale ještě bez
vstupného, jak to prý bývá v galeriích běžné, z kteréhožto vestibulu by lidé mohli bez vstupného do cukrárny.
Vstupné by se platilo až u vstupu do dalších místností obrazárny. Snad by za těchto okolností mohl cukrárnu
přece jen občas někdo navštívit. SPH však bez Šípkova vědomí prý postavila hned za vchod jakousi dřevěnou
obludnost, kde se vybírají peníze, takže do cukrárny nikdo nejde. Teď prý už existuje projekt, který to má vše
napravit probouráním přímého vchodu z nádvoří do cukrárny. Kdosi to navrhl, není to samozřejmě v Šípkově stylu
(ačkoli jsme se nedávno domluvili, že celé nádvoří zachová jeden rukopis), vypadá to prý jako vchod do
nejbanálnějšího supermarketu, přičemž celá přestavba si prý vyžádá nesmírné náklady, neboť se musí měnit
vzduchotechnika atd. atd. To je Šípkova verze. K. má zajisté svou protikladnou verzi. Ale čím dál víc věřím
Šípkovi, neboť mi to přesně zapadá do všeho ostatního. Jak to, že vystavěli takzvaný zahradnický domek,
hnusnou věc na nejexponovanějším místě (roh Jelení a Brusnice), která je mimo všechny souvislosti, nepředvídá
žádné koncepční řešení celého severního předpolí, stojí divně, mimo frontu staveb, svítí z toho neony (oblíbené
osvětlení SPH), aniž mi kdy kdokoliv cokoliv o chystané stavbě řekl? Je to jedna ze dvou nových staveb v celém
areálu Hradu, která bude definitivní vizitkou mé éry! Přitom se za ni stydím. Dobře vědí, jak se o celé severní
předpolí a Jelení ulici zajímám. (…)
(18. 6. 2000)
(…)
7) Těším se na procházku Jelením příkopem a konkrétní domluvu o plánované akci. Nicméně: pracuje se mezitím
už na tom? Zahrnuli to organizátoři do celkového kalendáře? Vzniká seznam hostů? Poslal Wolfensohn své
návrhy, jak slíbil? Můžeme zvát, aniž zajistíme ubytování, cestu atd.? Pokud ano, pak by se hodilo pozvat
Sachse, liberálního ekonoma kritizujícího MMF, Baumana, Sorose, případně jiné osoby zabývající se globalizací.
Jak to bude se zástupci MMF a SSB? Jak s ministry financí a guvernéry? Jak s privátními bankéři a podnikateli?
Jak se zástupci nevládních organizací? Jak s českými ústavními či jinými činiteli? Jak s novináři? Jak s českými
mysliteli? Kdo a podle jakého klíče a na základě jakých znalostí provede výběr? Myslím, že akce sama, její
organizace, průběh a ráz bude daleko lehčím úkolem než výběr zvaných. (…)
11) Kterýmkoli okamžikem může vzniknout situace vyžadující ode mne rychlé jednání ve věci volebního zákona.
Přitom mohu být v takovém okamžiku těžko dosažitelný. Proto prosím znovu vše co nejlépe připravit pro všechny
alternativy, které mohou nastat včetně příslušných dopisů či tiskových sdělení. Základní možnosti: Senát to
schválí. V tom případě týž den, kdy mi to bude doručeno, vrátím zákon parlamentu. Tedy nikoli až po uplynutí
lhůty. Jiná možnost: Senát to schválí pouze se změnou ustanovení o opakovaných volbách do Senátu v případě
odstoupení kandidáta, postoupí to sněmovně a ta to schválí v opraveném znění. V takovém případě to opět týž
den, kdy mi to bude doručeno, vrátím. V obou těchto případech by to zřejmě sněmovna po mém vrácení znovu na
zvláštní narychlo svolané schůzi schválila. Stane-li se to, pak týž den, kdy to vyjde ve Sbírce zákonů, odveze
kurýr mou žádost Ústavnímu soudu o přešetření ústavnosti nikoli celého zákona, ale pouze těch jeho paragrafů,
které se týkají některých základních principů voleb do PS (v roce 2002), nikoli tedy všech principů a techniky
voleb. To podle mne znamená, že mohu v klidu vypsat podzimní volby do Senátu podle nové a už v danou chvíli
platné novely zákona a že ÚS může v klidu zkoumat mnou napadené paragrafy. (Doufám aspoň, že to takto jde.)
Celková linie tedy je: nebudu se ohlížet na to, že technické věci týkající se nadcházejících voleb smíchali v
poslední chvíli schválně dohromady s principiálními věcmi týkajícími se voleb roku 2002. To je typický ODSpodraz. Zároveň ale nenabídnu svým nepřátelům ani jeden den prodlení na své straně, na nějž by pak mohli
svádět, že mou vinou se stalo to a to. Ze souslednosti mých kroků a hlavně z jejich zdůvodnění musí být nad
slunce jasnější, že na poslední chvíli provedená kombinace technických věcí týkajících se podzimních voleb a
zásadních věcí týkajících se voleb v roce 2002 je pouze jejich pastí na mne i na demokracii v ČR. Do té pasti ale
nemíním spadnout.
V době vaší nadšené hyperaktivity, o níž mluvíte, vznikla i idea takzvaného
Visegrádu, která později sklízela dlouhodobou a vytrvalou kritiku Václava Klause.
Nebyl to tehdy trochu divoký a málo připravený politický projekt?
Původně to žádný projekt nebyl, ale setkání, které jsem zorganizoval v dubnu 1990 na
Bratislavském hradě. Byla to doba, kdy se komunismus už hroutil všude, ale v každé
zemi jiným způsobem a jiným tempem, přičemž se dostávali k moci často lidé dosud
neznámí, vzešlí z velmi rozmanitých prostředí, o nichž se nevědělo ani to, jaký vztah mají
k sobě navzájem. Polsko, Československo a Maďarsko tvoří ve střední Evropě jedno
souvislé pásmo a jsou to země historicky i kulturně si velmi blízké. Zároveň je o nich ale
známo, že měly málokdy dobré vzájemné vztahy, ba mnohdy spolu válčily. Nad Evropou
se vznášela otázka, jak budou tyto rodící se nové demokracie spolu vycházet, zda
povedou víceméně synchronizovanou politiku nebo každá jinou, zda se neprobudí znovu
k životu nějaká archetypální vzájemná nevraživost, zkrátka co pro Evropu jako celek
tyto převratné změny v její centrální části vlastně znamenají a co z nich vyplývá. No a
mně šlo o to, abychom v přátelské a věcné debatě všechny tyto záležitosti prozkoumali a
přitom se vlastně navzájem poznali. A tak jsem na jeden den pozval ze všech našich tří
zemí nejen nejvyšší státní činitele, ale i další důležité osoby veřejného života, takové,
které vytvářejí veřejné mínění. Spolu s novináři a jejich doprovody se v Bratislavě na
Hradě sešlo snad několik set lidí. Byla to jedna veliká improvizace, žádná pravidla
jednání nebyla předem stanovena, žádná témata určena, žádné pořadí řečníků, žádní
šéfové delegací, žádné salonky pro jednotlivé delegace. Vzpomínám si, že den před
začátkem mi Luboš Dobrovský navrhoval, abychom to celé zrušili, protože to je totálně
nepřipravené. Bylo to prostě zvláštní diskusní fórum, při němž se museli účastníci
navzájem představovat, a teprve tak se člověk dozvídal, kdo je ministr, kdo vede nějakou
stranu a kdo je historik či novinář. Já tam měl dlouhý úvodní projev, ale strašně jsem při
něm i při následné diskusi trpěl, protože jsem byl právě po operaci kýly a nějak divně mi
fungovala střeva, takže jsem měl příšerný průjem. Přitom jsem byl – jako iniciátor toho
podniku – jediný, kdo se nemohl jen tak zvednout a na určitou dobu odejít. Snad právě
dík tomuto intimnímu trápení si na to celé tak dobře vzpomínám. Přes všechen zmatek
to bylo, odvažuji se tvrdit, jedno z nejdůležitějších setkání té doby: tam jsme se v
podstatě shodli na tom, že chceme zrušit Varšavskou smlouvu, že chceme ze svých zemí
co nejrychleji vypudit sovětská vojska, že chceme, aby se nám otevřely západní
organizace jako NATO či Evropská společenství – a hlavně že chceme na těchto věcech
nejen spolupracovat či své kroky koordinovat, ale že chceme k dosažení určitých cílů své
síly přímo spojit. Zároveň jsme ukázali Západu, že i když politické změny v našich
zemích proběhly velmi různým způsobem a vynesly do nejvyšších míst velmi různé lidi,
skončila doba vzájemných třenic a nastává čas tvořivé spolupráce při budování nové
Evropy bez železné opony. Scházeli jsme se pak často, už to bylo všechno samozřejmě
lépe připravené a organizované, a jsem si jist, že některých věcí, jichž jsme v Evropě
dosáhli, bychom nedosáhli, nebýt této visegrádské spolupráce. Další postkomunistické
země, balkánské či baltské, se pak podle nás mohly orientovat, o naše snažení se opírat a
zároveň ho posilovat. Visegrádská skupina nám začali říkat maďarští novináři po
společné schůzce v maďarském Visegrádu, kde byl podepsán určitý společný dokument,
kterým byla tato skupina de iure ustavena. Tehdejší maďarský premiér Antall byl
historik a setkání uspořádal v místě, kde se před mnoha staletími setkali maďarský,
český a polský král. Tento historický poukaz byl jistě na místě, jen pro pořádek
dodávám, že v žádném dokumentu z té doby jsme sami sebe visegrádskou skupinou
oficiálně nenazvali.
A co proti tomu měl Václav Klaus?
Do jeho politiky se vždycky promítalo něco z jeho osobní soběstřednosti, a tak jako
hrdý Čech či tehdy ještě Čechoslovák nesnesl pomyšlení, že bychom se měli vázat na
někoho jiného, nepochybně méně vyspělého, být s ním v jednom houfu, nechat se jím
zdržovat a nejít si svou cestou napřed jakožto ti praví primusové. On nesnáší sebemenší
náznak nějakého vyvlastnění moci z rukou státního centra: proto do poslední chvíle
bojoval proti decentralizaci státu, proto bojoval proti neziskovému sektoru a vůbec
občanské společnosti, proto bojuje proti Evropské unii. A proto se bouřil i proti
Visegrádu, který vnímal jako nějaký intelektuálsko-levičácký výraz falešné solidarity,
jehož vinou bychom mohli ztratit své postavení nejlepšího z nejlepších. Jednou jsem na
schůzce visegrádské skupiny – jen tak ve volné konverzaci – řekl, že by naše tři země
mohly podat přihlášku do Evropských společenství najednou, že by to možná mělo větší
váhu, i když by z toho samozřejmě nevyplývalo, kdy kdo bude opravdu přijat. Mí
partneři, byl mezi nimi tehdy už i Wałesa, souhlasili, ale jeden můj spolupracovník a
kamarád, který u tohoto rozhovoru seděl a který byl vždycky lehce uhranutý
Klausem, si začal rvát vlasy v jakémsi záchvatu děsu z toho, co jsem řekl. Asi se
domníval, že je lepší nic neříkat a pak náhle – jako první – s přihláškou vyrazit. Je to
takové basketbalové pojetí politiky. Samozřejmě jsme později podali přihlášky přibližně
ve stejnou dobu a pak byli do Evropské unie přijati společně; bylo to totiž naprosto
logické, moudré a praktické. Celkově tedy: nejsem si jist, že by rozšiřování Evropské unie
a NATO probíhalo aspoň tak hladce, jak probíhalo, kdyby mu nepředcházela visegrádská
spolupráce.
Jak dnes vzpomínáte na počátky naší ekonomické transformace? Sdílíte
kritické názory mnoha odborníků i části veřejnosti? Měl jste pochybnosti už v
počátcích? A pokud ano, proč jste je nedával od začátku najevo?
Kdysi jsem sice studoval dva roky na ekonomické fakultě, ale za ekonoma jsem se
nikdy nepovažoval, proto jsem se snažil do odbornějších debat příliš nezaplétat a spíš
být jen jejich vnímavým posluchačem. Ale zcela být mimo nebylo možné, leckteré debaty
o ekonomické reformě jsem svolával či řídil a tak či onak do nich i vstupoval či vstupovat
musel. Mimo jiné: jedna z nejdůležitějších porad o charakteru a tempu ekonomické
reformy byla u nás na Hrádečku. Svůj hlavní dojem, který z toho po mnoha letech mám,
bych shrnul takto: měl jsem daleko víc spoléhat na svůj zdravý neodborný rozum a méně
na to, že odborníci vědí, co činí. Vzpomínám si, jak mi leccos bylo už tehdy podezřelé, ale
neodvažoval jsem se moc křičet. Například ukrytí reálné hodnoty velké části státního
vlastnictví za clonu zadarmo rozdávaných kuponů, nové rozptýlení a nová anonymizace
vlastnictví, a zároveň vytvoření velmi širokého manévrovacího prostoru pro privatizační
fondy, z nichž mnohé si privatizovaný majetek, který měly spravovat, normálně
přivlastnily a náležitě zhodnotily, mi připadalo velmi podivné a podezřelé. Ale své
nedobré pocity jsem odháněl argumentem, že to asi jinak nejde. Kdekdo mne o tom také
ubezpečoval. V knížce Letní přemítání píši o jiné věci: velmi jsem se zasazoval o to, aby v
takzvané malé privatizaci, kdy se vydražovaly menší obchody či provozovny, k nim měli
předkupní právo jejich zaměstnanci. Zdálo se mi to logické, spravedlivé a věřil jsem, že
to zaručí určitou kontinuitu a stabilitu v oblasti spotřeby a služeb. Na společné schůzi
našich tří vlád – federální a obou republikových – se o tom hlasovalo a těsně zvítězil
názor opačný. A tak se rázem prádelny začaly měnit v bary a bary v herny a mlékárny v
butiky. Ale nic katastrofálního se nestalo. Naopak: trh sám posléze ukázal, kde je co
zapotřebí a čeho je zapotřebí víc a čeho míň, a celá sít začala nepochybně odpovídat
obecným potřebám lépe než strnulá, neměnná a umělá sít, jaká tu byla za komunismu.
Dnes je opět všechno trochu jinak, tu sít tragicky trhají supermarkety, ale to už je jiná
kapitola. Bral jsem to jako příklad toho, kdy měli ekonomové pravdu proti mému
selskému rozumu. Až teprve po letech jsem začal – už podruhé! – měnit svůj názor. Stalo
se to ve chvíli, kdy jsem zpozoroval, že většina našich nejpodezřelejších nových
kapitalistů, mafiánů a podnikatelských šejdířů vzešla právě z malé privatizace,
respektive z aukcí, kde se obchůdky dražily. Kdekdo si tehdy mohl vypůjčit peníze a
cokoli vydražit a pak už stačilo jen peníze dál investovat a samozřejmě nevracet.
Následovaly krachy bank nebo ohromné státní dotace do bankovního sektoru. Všichni
tak nakonec zaplatili za to, že byl tak snadno otevřen prostor tolika vekslákům, což je
pojem z éry komunismu. Netvrdím, že by právě předkupní právo bývalo situaci
radikálně změnilo, respektive něčemu významně zabránilo, zdá se mi jen, že zvolené
fundamentalistické řešení přispělo ke vzniku atmosféry určitého cynismu. Neměl-li
například skvělý pekař ctěný celou ulicí či městskou čtvrtí sebemenší šanci proti
někomu, kdo je skvělý pouze ve vymýšlení různých triků a lstí, pak to nemohlo přispívat
k dobrému klimatu v zemi. Nejvíc mi ale vadilo, že jsem nejen v celém hospodářství, ale v
samotném sebepojetí státu postrádal určitou koncepčnost. Všechno měla zařídit
„neviditelná ruka trhu“, ale jsou věci, které ona prostě zařídit nemůže, ba řekl bych, že
tato slavná neviditelná ruka je občas schopna páchat i velmi viditelné zločiny. Stát, který
se ocitá na historickém rozcestí, musí mít nějaký názor na sebe sama, na své možnosti,
na to, čím chce být, jakou roli chce hrát, na co bude vsázet a čemu se naopak pokusí
vyhnout. Takový názor musí být dílem velmi široké a věcné diskuse opřené o rozmanité
odborné analýzy a musí přesahovat horizonty jednotlivých politických programů či
volebních období. Ale jakékoli koncepční úvahy byly u nás v té době téměř zakázány či
byly aspoň předmětem organizovaného posměchu, na což teď tragicky doplácíme.
Musím ovšem říct, že v této věci špatné svědomí nemám: mluvil jsem o tom od první
chvíle, nesčíslněkrát, v parlamentu, na veřejnosti, v televizi, všude. Posměch neposměch.
Můžete být konkrétnější? V čem si myslíte, že měl mít stát jasnější názor a co
měl v tom směru dělat?
Uvedu příklad, o němž jsem už nejednou mluvil. Američané nám hned počátkem
devadesátých let dali velkorysý návrh: že na mrtvém území v blízkosti Mladé Boleslavi
nedaleko Prahy, které bylo sovětským vojenským prostorem a z něhož vojska odcházela,
vybudují ohromné moderní letiště určené k transkontinentální přepravě lidí i zboží,
letiště, které by bylo jednou z hlavních evropských dopravních křižovatek
nadcházejícího století. Takový projekt, kdyby se uskutečnil, by měl samozřejmě
dalekosáhlé důsledky, od spojení rychlodráhou s Prahou přes rozvoj dálniční i železniční
sítě až po rozkvět všech navazujících služeb. Zda to byl dobrý nápad a měli jsme ho
přijmout, anebo zda by to byla pro naši zemi spíš katastrofa, se neodvažuji posoudit, spíš
se kloním k druhému názoru, ale o to vůbec nejde. Jde o to, že takto zásadní a
dalekosáhlé rozhodnutí, které ovlivní nadlouho, ne-li navždy podobu a význam celé
země, nelze projednávat jen tak jako jeden z třiceti bodů programu jedné schůze vlády,
ale musí vyrůstat z naprosto principiální úvahy o tom, čím chceme jako země být. Zda
důležitou světovou křižovatkou jako třeba Singapur, která zakládá svůj ekonomický
rozvoj a blahobyt, jakož i svůj strategický význam včetně bezpečnostního aspektu na
tom, že přes ni všichni jezdí a všechno se vozí, anebo zda chceme jít jinou cestou,
například cestou zásadního odporu k zhoubným vlivům soudobé globalizace na krajinu
a její osídlení, vlivům, které mohou vést k tomu, že za padesát let přestane být naše vlast
naší vlastí a stane se jedinou gigantickou a nevzhlednou aglomerací, v níž sice leccos
pokvete, ale nejvíc kriminalita. Popisuji to schválně s beletristickou nadsázkou, ale má to
svůj důvod: chci zdůraznit, že i lecjaké dílčí rozhodnutí se dělá lépe na pozadí určité
rámcové koncepce než bez ní. Pak je to jen nahodilost, tápání a prostor pro lobbisty a
korupčníky. V čem je ale pointa této historky: byl jsem přítomen na schůzi vlády konané
týden po oné schůzi, kde se o americkém projektu jednalo, a ptal jsem se schválně
některých ministrů, jak vláda rozhodla. A oni si vůbec nevzpomínali! Byl to prostě bod
programu mezi jinými a každý ministr jen čekal, až bude nějak rozhodnuto, protože
chtěl, aby včas došlo i na jeho bod. Ale neuváděl jsem tento příklad náhodou už v Letním
přemítání? Pokud ano, omlouvám se. Mohl bych to ale ilustrovat i na jiných příkladech.
Aspoň ještě jeden: energetika. Po pádu komunismu jsme měli rozhodnout, zda
dostavíme rozestavěnou atomovou elektrárnu a jednu starší rozšíříme a
zmodernizujeme a zda tedy vsadíme – podobně jako Francie po druhé světové válce – na
nukleární energii, což umožní zachránit severní Čechy před devastací v podobě
povrchových i podpovrchových dolů, anebo zda se nukleární energie zřekneme a
vymyslíme něco jiného. Žádné zásadní rozhodnutí ale nepadlo, zřejmě se čekalo, že to
vyřeší neviditelná ruka trhu. Ta to ovšem vyřešila tím nejhorším možným způsobem:
rozvíjíme atomovou energetiku, uvažuje se dokonce o budování nových atomových
elektráren, ale zároveň vesele pokračujeme v likvidaci severních Čech. Tolik energie
samozřejmě nepotřebujeme, jsme jejím velkým vývozcem, a to přestože právě my
nemáme žádné zvláštní předpoklady hrát roli evropské výrobny energie. My prostě jen
ničíme svou zemi a plody toho ničení prodáváme, tupě vedeni zákonem zisku. Je to
samozřejmě zisk malý, krátkodobý a bůhví v co proměněný. Dlouhodobý efekt je však k
pláči.
(Washington 12. 5. 2005) Dnes ráno, už v půl deváté, jsem byl u Clintonových, kteří bydlí
nedaleko od nás. Clinton po svých operacích vypadal velmi dobře, byl klidný, nepříliš tlustý,
měl hladkou pleť a vyzařovala z něj vyrovnanost. Tu jsem mu ostatně tak trochu záviděl
vždycky. Povídali jsme si asi hodinu o všem možném, o Rusku, Ukrajině, společných
zážitcích, jeho návštěvách Prahy. Obírali jsme se i otázkou, zda má Hillary kandidovat na
prezidentku. On byl pro. Kdysi se mne Hillary ptala, zda si myslím, že má kandidovat na
senátorku, já jsem řekl, že rozhodně ano, a ona vyhrála. S Hillary se mám ještě vidět,
připomenu jí žertem, že je dobré dát na mé rady, a budu samozřejmě pro, aby kandidovala.
Zaujala mne jedna věc, které se dotkl Clinton, ale kterou jsem slyšel i z úst jiných předních
amerických demokratů. Totiž že zatímco republikáni se mohou vždy znovu stavět do role
rozhodných obhájců určitých základních hodnot, jako je například rodina nebo ochrana
života, demokraté jsou v jisté nevýhodě: nechtějí si zjednodušovat život tím, že se bez
dalšího i bez ohledu na soudobý stav světa drží jednoduchých a tradičních dogmat, ale
právě proto se mohou jevit jako ti, kteří nehájí jasné hodnoty. Myslím, že ta strana
disponuje velkým intelektuálním i politickým kapitálem, ale čeká na tu pravou osobu, která
by uměla jedno spojit s druhým a artikulovat jasnou, každému srozumitelnou a přitom
moderní stupnici hodnot, které je třeba bránit či jimiž je třeba se řídit. Možná Hillary tou
osobou bude, kdoví. Do skutečného pozadí zdejší politiky samozřejmě nemohu dobře vidět,
nicméně jeden svůj dojem smlčet nesmím. Všichni, s nimiž jsem se zatím setkal, se podle
mne vyznačují kvalifikovaností, věcností, noblesou. V tomto směru se česká politika má
ještě dlouho čemu učit.
(14. 7. 2000)
(…)
3) Potvrzuji ještě jednou a výslovně, že mé podání Ústavnímu soudu platí. Podávám je v sobotu ráno, kdy lze
jeho plné znění poskytnout též sdělovacím prostředkům. Neúřadují-li u Ústavního soudu v sobotu, dostanou to
nejpozději v pondělí ráno. Z mého hlediska je to však podáno v sobotu. (…)
(27. 8. 2000)
1) Posílám pokus o projev na MMF číslo dvě. Nic převratného to není, jen jsem se to snažil zlepšovat, zjemňovat.
(…) Snad to nemá už podrážděně antikapitalistický tón. Víc ale ustupovat od svého „antiglobalismu“ se mi už
nechce. (…)
9) (…) Mám moc práce: projev na Cenu Vize a na 28. říjen. (Provincialismus a absurdní řeči o identitě, kterou
nám chce EU vzít, je dobré téma na 28. říjen. Rozvinul bych tam myšlenku, že jsme to jen a jen my sami, kdo si
identitu bereme – strašným jazykem, kterým mluvíme, strašnou architekturou, kterou stavíme, neúctou ke kulturní
krajině a památkám, pochybnou urbanizací, rezignací na živnosti a jejich pluralitu, vylidňováním venkova, stavbou
nových a nových monumentů konzumu, aniž se zvyšuje produktivita a efektivnost výroby a sofistikovaná péče o
prodej jejích výsledků atd. atd.) Měníme se v tuctovou „globalizovanou“ zemi. (…)
(17. 9. 2000)
(…)
5) a) Vaše královská Výsosti, milý příteli, (…) A ještě něco k tomu, jak tržní ekonomika devastuje kulturní tvář naší
krajiny: skupina předních českých ekologů, architektů a sociologů chystá z mého podnětu na leden příštího roku
velkou třídenní konferenci s názvem „Tvář naší země“, která má věnovat kritickou pozornost právě tomuto
tématu. Slavnostní zahájení bude dne … ve Španělském sále Pražského hradu. Organizátoři by nesmírně stáli o
to, kdybyste mohl aspoň na několik hodin zalétnout do Prahy a tuto konferenci při jejím zahájení pozdravit. Jsou
přesvědčeni, že by to jejich dobré věci, kterou i já plně podporuji, pomohlo. (…)
(NEDATOVÁNO 2000)
Pracovníkům KPR, SPH a Hradní policie, kteří se zasloužili o zdárný průběh riskantní akce v Míčovně, kde se
poprvé setkal MMF a SSB s hlavními „antiglobalisty“, zasílám srdečný dík! Všechny hlasy se shodují na tom, že
se ta věc vydařila a že byla naprosto ojedinělá, ba že něco takového se snad ještě nikdy nikde nekonalo. Všem,
kdož se o to zasloužili, patří tedy uznání. Prosím, aby bylo nějakou formou předáno i panu Kratochvílovi a všem
účinkujícím.
(…)
Milý I., překvapen a zklamán se dozvídám, že firma „…“ patří Vám. Proč jsem překvapen a zklamán: protože Vás
znám mnoho let jako profesionála ve svém oboru, a těžko tedy mohu chápat, že právě Vaše firma spáchala
hrůzu, jejímž jsem byl včera nejen svědkem a účastníkem, ale za niž jsem dokonce celým světem považován za
odpovědného. Mluvím o večeři pro účastníky Výročního zasedání MMF a SSB ve Španělském sále, kterou sice
platilo ministerstvo financí, ale kde jsem byl formálně hostitelem já. 1. Na stolech nebyly slánky a pepřenky. To
vem čert. 2. Bylo podáváno jiné jídlo, než které bylo schváleno na ochutnávce: knedlíky byly studené, uschlé a z
prášku, chyběla omáčka, která byla pouze kápnuta na maso, jako by šlo o nějaké vzácné aromatické koření,
maso bylo tudíž stejně suché jako knedlíky. Všichni čekali, že přijde někdo ještě později s omáčkou, což se
nestalo. Takže to většina hostů nechala, pokud to vůbec dostala. 3. Nejhorší je ovšem třetí věc: číšníků bylo
neskutečně málo a neskutečně se loudali. Mnohokrát, už odpoledne i během večeře, jsem je všechny žádal, ať to
má spád. Spád to nemělo, trvalo to nekonečně dlouho a já večeři ukončil dřív, než poslední hosté dostali jídlo. Ti
lidé celý den zasedají, jsou vyčerpáni a unaveni po složitých jednáních o tom, jak pomoct této ubohé zeměkouli,
stydí se jíst, aby se neřeklo, že se cpou místo toho, aby jednali o chudobě, nakonec jsou pozváni k prezidentovi
na honosný hrad do honosného sálu – a čeho se tam dočkají? Ničeho! Prostě jsem to po dvou a půl hodinách
ukončil, aniž se to dalo nazvat večeří. Že to byl průser, mi potvrdili i pánové Mertlík, Zeman, Klaus a jiní. Byla to
zatím největší ostuda, jakou jsem na Hradě zažil, a zároveň to byla ostuda před celým světem – celým doslova a
do písmene. Den předtím byla tamtéž toutéž firmou podávána večeře pro komerční banky, miliardáře a milionáře.
Ta prý byla bez chyby. Jestli je firma „…“ schopna slušně obsloužit jen miliardáře, a nikoli pouhé ministry financí
nebo guvernéry národních bank, pak už věru na Hrad nesmí. V jakékoli hospodě páté cenové skupiny dopadne
člověk líp. Chtěl jsem, abyste to věděl, i když bych býval byl raději, kdyby majitelem zmíněné firmy byla mně
neznámá osoba, a nikoli dávný přítel. Ale co se dá dělat: dnes přece platí (nebo přesněji mělo by platit) heslo:
padni komu padni.
(30. 9. 2000)
(…)
6) (…) a) Asi před půl rokem mi Motejl dal demisi. Leží v našem trezoru. Pak ho přemluvili, demisi tedy jaksi
neurčitě stáhl, byť v mém trezoru zůstala. b) Před necelými čtrnácti dny mi přišel říct, že tentokrát ji dává už
určitě. Požádal, abych tlačil na Zemana, aby ho nepřemlouval. Dal najevo, že by přijal funkci ombudsmana. Já
ten nápad uvítal, nejen proto, že by byl dobrým ombudsmanem, ale i proto, že by mohl být společným
kandidátem mým a Senátu, což by bylo hezké uklidňující gesto, demonstrující schopnost ústavních činitelů se
občas na něčem domluvit a nehrát jen své tupé prestižní hry. c) Týž den jsem na večeři u Zemanových avizoval
Zemanovi, že Motejl dá demisi, požádal ho, aby ho nepřemlouval, a navrhl mu, aby byl Motejl společným
kandidátem sociálních demokratů (respektive Senátu) a mým na ombudsmana. Pro Zemana to byly všechno
novinky, ale na všechno – eť už rád či nerad –
přistoupil a slíbil to co nejdřív projednat ve vedení strany (což byla zjevně jen formalita). Pak mi měl dát vědět,
měli jsme se dohodnout na termínu zveřejnění demise, jmenování nového ministra a vyhlášení společného
kandidáta na ombudsmana. d) Neozval se, nic mi vědět nedal, až jsem se včera večer z úst pana F. a dnes ráno
z novin dozvěděl, že sociální demokraté vyhlásili jako svého kandidáta na ombudsmana Motejla, který, bude-li
zvolen, bude muset opustit vládu. Čili: obvyklá série drobných podrazů. (…)
8) Zdá se mi, že se musím s odstupem a moudře ozvat ve věci zasedání MMF a SSB a nějak to celé zhodnotit a
uzavřít. Neuplynuly totiž od té události ještě dva dny a sdělovací prostředky jsou už plné nových mýtů a
nejrůznějších povrchností a zkreslenin. Železný a Zuna vedou (v zastoupení nadnárodního kapitálu?) kampaň
proti mně, že jsem podcenil bezpečnostní přípravy (vědomá a cynická lež), jedni si vymýšlejí policejní zvůli,
kterou potřebují jako ryba vodu, jiní (Macek) by chtěli všechny postřílet, všichni se téměř shodují na tom, že to
zasedání bylo zbytečné a že se nám nevyplatilo (další dvě lži), téměř nikdo se nepokusil analyzovat ani důvody
antiglobalizačních nálad, ani omyly Inpegu, ani zdroje agresivity agresorů, ani dosti smutnou roli sdělovacích
prostředků v celé té věci. (…)
(1. 10. 2000)
(…)
Důvody mé rozmrzelosti:
1) Ten počítač nejen na mne kvílí stále ostřejším a protivnějším hlasem, ale vymýšlí si nové a nové schválnosti
(začne například najednou psát anglicky, pak jiným písmem, pak se zasekne jak osel atd. atd.).
2) V televizi (ČT) vysílali podivnou patlaninu o tom, že pan Š. řekl, že chci za ombudsmana Motejla, že proto
nechci zdržovat jeho demisi a tak dál. Není divu, že mé popuzení schytal první pan Š. Zlobil jsem se, že se k tak
důležité věci vyjadřuje, aniž se se mnou poradí. (…)
5) Nejdou tu telefony, a pokud se někam dovolám, tak jen díky tomu, že mi hodný pistolník pan Slavíček půjčí
svůj mobil. Hradní opravář telefonů přitom odmítal přerušit víkend na chalupě, dokud ho k tomu nepřiměla Dáša
přes ředitele SPH. Stejně to nespravil.
6) (…) Všichni mi naloží práci, předpokládají, že jsem zdráv a práci vykonám, a sami jsou skryti za svými
záznamníky či na chalupách. (…)
(Washington 12. 5. 2005) Válka v Iráku rozdělila podle mnoha lidí Ameriku na dvě
poloviny, což není dobré. O té válce se tu vůbec hodně mluví, kdykoli je řeč o politice, přejde
se dříve či později k Iráku. Zdá se mi ale, že ta řeč je věcná a klidná, nikoli hysterická. Jsem
často tázán na názor a já říkám vždy totéž: není možné – zvlášť v dnešním propojeném
světě –, abychom byli zcela a navždy lhostejní k tomu, páchá-li se někde na lidech masové a
kruté zlo. Kolem režimu, který vyhlazuje vlastní občany nebo je háže do bazénů s kyselinou,
nelze věčně chodit jako kolem Jana Lopatky ležícího na chodníku bez pomoci. Je proto
dobře, že je konec Saddámova režimu. Celé se to ale neudělalo nejlépe. Především samo
zdůvodnění bylo pochybné: stěží lze věřit, že by Irák ohrožoval Ameriku nebo svět nějakými
tajnými a v poušti zamaskovanými dalekonosnými raketami s bakteriemi či jedy. Také se
existence něčeho takového neprokázala. Proč se raději neřekla pravda, totiž že slušný
zbytek světa se už nemůže dál dívat na to, jak někdo páchá genocidu? Neplatí samozřejmě,
že kdykoli kdekoli někdo něco páchá, musí hned Amerika nebo demokratický svět dotyčnou
zemi vojensky napadnout. Každý případ je třeba posuzovat zvlášť a velmi odpovědně.
Principiálně však podle mne platí, že jsou případy, kdy je možné a správné jít nevinným
lidem na pomoc i za cenu porušení státní suverenity. V jednom projevu jsem řekl: stát je
dílo lidské, člověk je dílo boží. Chtěl jsem tím říct, že ochrana člověka je vyšší povinností než
respekt ke státu. Ovšem je třeba vždy znovu a velmi bedlivě zkoumat, zda takovýto
humanistický argument není jen hezkou fasádou, za níž se skrývají méně respektabilní
zájmy, ať už mocenské, ekonomické či jiné. Nesmí platit automaticky, že zdůvodní-li
kdokoli jakoukoli intervenci proti jinému státu ochranou lidského rodu, svět mu to uzná.
Na to jsme u nás velmi citliví: vždyť naše státní suverenita byla dvakrát ve 20. století –
jednou Hitlerem a jednou Brežněvem – porušena právě jménem údajné záchrany lidí či
lidských hodnot! Čili: zda zasáhnout, či nikoliv a jak zasáhnout, je třeba rozhodovat případ
od případu a nesmírně opatrně, s přihlédnutím ke všem možným souvislostem. Zda se to
stalo v případě Iráku, si nejsem jist. Proč se zaútočilo právě teď a ne třeba před pěti lety
nebo za pět let? Tisící páté či kolikáté nesplnění nějaké rezoluce OSN není pro širší
publikum dostatečný argument. Pamatuji válku v Zálivu. Tehdy byl důvod srozumitelný
úplně každému: velký a silný přepadl malého a slabého a přivlastnil si jeho bohatství. Že se
taková věc nemá dělat, a stane-li se, je na místě jít malému na pomoc, bylo tehdy snad
každému jasné. Přesto tehdejší americká administrativa vyvinula velké úsilí, aby o nutnosti
zásahu přesvědčila svět a speciálně OSN. Vzpomínám si, jak ministr Baker objížděl všechny
stálé i nestálé členy Rady bezpečnosti a celou věc jim vysvětloval. Také se tehdejší invaze
nedočkala velkých protestů veřejnosti a možná, že by mezinárodní koalici tehdy prošlo, i
kdyby šla vojska až do Bagdádu a Saddáma svrhla. Tentokrát se ale pro získání
mezinárodní podpory evidentně neudělalo dost, ačkoli to volalo po daleko důkladnějším
přesvědčování než po přepadení Kuvajtu. Rovněž mi není jasné, co dělaly všechny ty tisíce
světových vládních i nevládních politických analytiků, když nedokázaly koaliční vlády
upozornit na to, co se může stát: že se osvobozený Irák stane hlavním bojištěm teroristů.
Ani americká idea „vývozu demokracie“ do arabského světa se mi nezdá být nejšťastnější.
Spíš se snad mohlo mluvit o solidaritě s trpícími lidmi, nevím. Ať tak či onak, nebylo to
dobře udělané. Nejsem generál po bitvě, vzpomínám si, že jsem nejméně dvakrát před
intervencí do Iráku – jednou v USA a jednou v Praze – na tato nebezpečí prezidenta Bushe
upozorňoval. I když jsem zajisté tehdy mluvil diplomatičtějším jazykem, než mohu mluvit
dnes. Ale má diplomatičnost nepramenila z toho, že bych si málo uvědomoval, co se může
stát. Naopak: možná neurčitě, ale velmi silně jsem cítil, že to může vyvolat velkou nevoli na
celém světě a obrátit proti Americe i mnoho jejích přátel.
V červenci 1992 jste rezignoval na svůj úřad a byl tak posledním
československým prezidentem. Ale neuplynulo ani několik měsíců a byl jste
prezidentem znovu, tentokrát českým. Po revoluci jste vůbec kandidovat nechtěl,
pak jste se ujal té funkce údajně jen na krátkou přechodnou dobu, pak jste byl
zvolen znovu a pak ještě dvakrát, takže jste celkem pobýval na Pražském hradě
téměř třináct let. Není to divné?
Je to velmi divné. Velmi často se mi teď vrací – nač to skrývat – myšlenka, jestli to
nebyl všechno omyl či jediná vlekoucí se chyba. Ale když člověk tak těžko může
předvídat, co všechno ho potká a co dalšího z toho vyplyne! Po prvních svobodných
volbách, tedy po půl roce od prvního nástupu do funkce, kam mne zvolil ještě
komunistický – byť už trochu pozměněný – parlament, jsem se musel ucházet o přízeň
parlamentu svobodně zvoleného, jinak to nebylo možné. Šlo o stvrzení správnosti všeho,
co se stalo, i všeho, co jsem dosud dělal, všichni odmítali o jiné možnosti vůbec mluvit.
Jakési dílo jsem z Pražského hradu načal a odchod by byl tehdy vnímán snad jako ještě
větší zrada, než jaké bych se dopustil, kdybych nekandidoval po revoluci. Tehdy to bylo
ovšem na zkrácené dvouleté období a já doufal, že si mezitím vytvořím následníka –
nebo raději následnici. Všechno ale dopadlo opět jinak. Po rozdělení státu mi všichni
říkali, že v tom nemohu Českou republiku nechat, že určité jméno, které jsem na
mezinárodní i domácí scéně získal, musím dát do jejích služeb, že beztak bude velmi
těžké, aby si na tento nový stát někdo zvykal. A že odmítnutím kandidatury bych vlastně
dal novému státu do vínku jakousi sníženou legitimitu. Když to teď říkám, uvědomuji si
najednou, že na člověka, který tehdejší děje nesledoval nebo je nepamatuje či je nezažil,
to může působit dost nepřesvědčivě. Ale já vím, že tak to bylo a že se musím smířit i s
tím, že to leckomus už těžko kdy vysvětlím. Na pět let se stát prezidentem nově
vzniklého českého státu opravdu nebyla moc příjemná vyhlídka. Hlavní roli v té době
hrál samozřejmě spoluautor rozdělení Československa, vítěz českých voleb a předseda
české vlády Václav Klaus a já – aniž bych teď jakkoli jeho působení hodnotil – jsem
neměl chuť s ním pořád muset něco mít do činění, věčně se s ním o cosi přetahovat,
věčně se od něho nechat sekýrovat; natolik dobře jsem ho už znal, že jsem si uměl
představit, jaké to bude. Svou roli jsem sehrál, nic katastrofálního už zemi nehrozí, ať si
ji řídí Klaus po svém a mně ať dopřejí konečně klid. Chtěl jsem psát, cestovat za
poznáním, číst, užívat si svobody bez státní policie za zády, žít si po svém. Možná mám
tisíc špatných vlastností, ale jedno vím bezpečně: nějaký maják na střeše auta mne věru
nemůže okouzlit tak, aby mi to stálo za to trápení. A přesto jsem nakonec znovu
kandidoval! Jako v minulých případech a jako ještě v jednom, který měl následovat,
zvítězil i tentokrát apel na mou odpovědnost nad mými osobními zájmy. Dnes si říkám,
jestli jsem náhodou nebyl tak trochu i zneužit: chtěli mít nějaké jiné měřítko hodnot než
pořád jen to Klausovo, a tak si říkali, že od toho je tady Havel. A tak jsem tu a tam musel
tahat kaštany z ohně za jiné.
Byl jste posledním prezidentem jednoho státu a prvním prezidentem státu
jiného. Bylo pro vás těžké se přeorientovat?
Budete se divit, ale celkem ne. Věřil jsem a věřím v určité hodnoty, kterým jsem se
snažil sloužit jak v jednom státě, tak v druhém. Zda to byl stát federální nebo unitární,
nebylo z tohoto hlediska nejdůležitější.
Jak jste prožíval to několikaměsíční mezidobí, kdy jste prezidentskou funkci
nezastával?
Měl jsem velkou agendu a dost spolupracovníků; Kancelář prezidenta republiky mi je
bez problému přidělila, to by dnes samozřejmě už nebylo možné. Nebyl jsem brán jako
bývalý činitel, ale jako někdo, kdo je pořád ve hře, a tak jsem byl opět – tentokrát
samozřejmě ještě víc než v době disidentství – jakousi velmi svéráznou institucí. Jedním
z mých zajímavých poznatků té doby bylo, jak lidé u nás potřebují mít hlavu státu a jak
jsou nesví, když na Pražském hradě nevlaje příslušná standarta. Rozdělení státu bylo
sice traumatizující, ale někdy se mi zdálo, že ještě hůř lidé nesou to, že není prezident.
Jako by přítomnost někoho v prezidentském sídle byla zárukou určité jistoty, stability,
známkou, že věci jsou v pořádku, tak, jak mají být. A jako by absence takové osoby měla
být důvodem k zneklidnění. Nesouvisí to se skutečnými kompetencemi prezidenta či s
jeho skutečným vlivem, je to věc lehce mystická; mám dojem, že kdyby prezident
absolutně nic nedělal, stále by byli lidé podstatně klidnější, než kdyby prostě neexistoval.
Ale nejen to: dokonce jako by se tak trochu očekávalo i to, že hlava státu bude občas
hlásat určité mravní normy. Neznamená to automaticky, že těchto norem bude někdo víc
dbát. Znamená to právě jen to, že tak to má být: standarta má vlát a morálku někdo
kázat. Všichni včetně těch, kteří jakékoli normy trvale porušují, potřebují zřejmě vědět,
že tu vůbec něco takového je a že je tedy vůbec co porušovat. Ztráta norem vyvolává
zneklidnění i u jejich notorických porušovačů. Zažil jsem to ve vězení: i ti nejhorší
zločinci by byli velmi pohoršeni, kdyby představitel státu zjevně a přímo schvaloval
zločinnost. Každý má prostě hrát svou roli: prezident má říkat, že se nemá krást, a zloděj
má krást. Kdyby prezident říkal, že se krást smí, byl by zloděj velmi nesvůj. Otevřelo by
to totiž před ním otázku jeho identity. A tak lidé za mnou chodili na Hrádeček téměř v
delegacích a žádali mne, abych se už zase vrátil na Hrad. Věděli, že na rozdělení státu a
na spoustě jiných věcí nic nezměním, ale to se zdálo být méně podstatné než to, že se
sluší, aby existoval nějaký panovník.
(Washington 13. 5. 2005) Když si to tak zvolna všechno připomínám, uvědomuji si, jak
veskrze zvláštní to byla doba. Malá ukázka: Federální shromáždění projednávalo ústavní
zákon, jímž se rušil od 1. ledna nadcházejícího roku stát, jehož bylo nejvyšším
zastupitelským sborem, a jímž se všechny dosavadní funkce tohoto státu, jakož i všechny
jeho smluvní vztahy převáděly na dva dosud neexistující, leč očekávané samostatné státy.
Já už v té době nebyl prezidentem a sledoval jsem rozpravu i hlasování z balkonu pro
veřejnost. Úkon sám nebyl něčím zas až tak pozoruhodným, státy vznikají a zanikají, a bylo
dobře, že v našem případě se to dělo poklidnou a zákonnou cestou. Velmi zvláštní však bylo,
že když byl zákon přijat, začali všichni poslanci, Češi i Slováci, tleskat, zpívat své hymny,
objímat se, radovat se. Všichni měli zřejmě už dost dosavadních nekončících jednání o
státoprávním uspořádání a zároveň strach z toho, že zákon neprojde a dohadování bude
pokračovat, nebo že si dokonce někdo vzpomene přece jen uspořádat referendum a
riskovat tím, že stát bude existovat dál. Tančili téměř radostí z toho, že se stane něco, co si
ještě před dvěma lety nedokázal představit ani jeden z nich. Nevídá se asi často, aby
parlament nějakého státu oslavoval zrušení tohoto státu, a tím i zrušení sebe sama.
Opakuji, co jsem už řekl: asi bylo nakonec dobře, že se to stalo, asi se to stát mělo a muselo,
nicméně lehce groteskní přídech to rozdělení mělo. Je-li tu nějaká ztráta, pak ovšem
kulturní: dnes mají naše národy nepoměrně menší možnost těšit se navzájem ze svých
kulturních výkonů, ba přestávají už navzájem rozumět svým jazykům. Naše vlast v
duchovním a kulturním směru se prostě zmenšila a ochudila, to se popřít nedá.
(13. 10. 2000)
(…)
10) Samozřejmě mají pravdu ti z PO, kteří říkají, že můj projev má být „vyvážený“ a že nemůžu jen kritizovat, ale
musím i chválit. Jenomže to je právě to nejtěžší!!! Už deset let jsem nucen na Nový rok a při všech jiných
příležitostech psát „vyváženě“ o úspěších i nedostatcích, to je pro spisovatele strašná věc. Nebo aspoň pro mne.
(…)
(22. 10. 2000)
(…)
4) Napsal jsem novou verzi projevu k 28. říjnu. Prosím posoudit. Ale mohu přijímat už jen drobné a spíš technické
připomínky, které by navíc musely přijít ještě v pondělí odpoledne. Je mi líto, že jsem různé náměty PO do toho
nedal, ale prostě to nešlo. Já se pokouším psát projevy jako jakési básničky, musí mít svůj začátek, kompozici a
konec, svou melodii, šťávu a nadsázku. Jinak to prostě nejde. Navržené formulace byly samozřejmě politicky
přesnější a možná i vhodnější, ale nějak mi nešlo je převzít. Vezměte to, prosím, jako fakt a pokuste se projev
posoudit v rámci jeho specifického žánru a vychytejte v něm eventuální chyby věcné, jazykové, stylistické atd.
apod. (…)
6) Velmi soukromá prosba pro S. Už mnoho lidí mi říkalo to, co jsem si ve skrytu myslel i já: že nápisy na naší
rodinné hrobce nejsou vidět. Možná bylo mou chybou, že jsem zvolil bronzové písmo (chtěje se vyhnout zlatému)
a netušil, že nebude na šedivém mramoru vidět, možná mne měl někdo varovat a nevaroval. Ať tak či onak,
rozhodl jsem se to napravit. Myslíte, že byste uměla sehnat firmu, která nápisy dělala, nebo jakoukoli jinou, která
by byla schopna do Dušiček ty nápisy přetřít na černo? Prý to je tak na všech hrobech z šedivého mramoru.
Podle mne to může být za jedno odpoledne hotové. Kdyby to nestíhali, můžou natřít hlavní nápisy v čele hrobky a
ty boční nechat na jindy. Podle mého laického mozku o nic nejde, prostě se jen malým štětečkem příslušnou
správnou barvou přetřou bronzové nápisy tak, aby byly černé. Budou-li tvrdit, že kvůli tomu musí sejmout celé
náhrobky, odvézt do dílny atd. a že to bude stát milion, vysmějte se jim. Šel bych to tam v takovém případě natřít
sám nitrolakem, neboť jsem nerad někomu za blbce. (…)
(2. 11. 2000)
(…)
3) Milý V., všechny dokumenty, staré i nové, se mi píší pouze v podivné anglické azbuce. Tvé instrukce k nápravě
nezabírají. Už jsem byl po půl hodině připraven psát ručně, až mi to v podstatě náhodou skočilo do normálního
písma. Už mi nikdy, prosím, nevyměňuj počítač za novější nebo nedávej do něj novější programy. Je s tím stále
víc práce a přináší to stále víc věcí na pamatování. Nejsem typ člověka, který je schopen si hrát do nekonečna s
nějakým strojem a ještě se snad radovat z toho, jak je složitý. Naštěstí složitost mého počítače nikoho – na rozdíl
od složitosti Temelína – přímo neohrožuje. Mimo jiné: čím dokonalejší mám počítač, tím snadněji se stává, že si
všechno vymažu. Neříkám, že je toho bůhvíjaká škoda, ale rozhodně staré počítače byly nepoměrně praktičtější.
(…)
Nemáte někdy pocit, že zatímco demokratické Československo mělo určitou
ideu, Česká republika ji nemá a je vlastně jen takovým zbytkovým státem? Není v
tom jisté ohrožení, jak se obává váš přítel a kolega dramatik Josef Topol?
Za ideu demokratického Československa je obecně považován Masarykův
humanismus. K tomu se dnes naše politické elity sice hlásí, ale jen formálně a rituálně.
Zažitý ho nemají. Neřekl bych ale, že to je přímý důsledek rozdělení státu. Takto
technokratickou, takto málo duchovní, takto materialistickou politickou vládu bychom
asi měli, i kdybychom nebyli rozděleni, snad – dík slovenské religiozitě – v trochu
jemnější podobě. Na druhé straně je fakt, že bezprostředně po rozdělení státu převládla
u nás ve veřejném životě podivně dusná atmosféra, jejímž rysem byla mimo jiné i značná
antiduchovnost. Nad vším jako by čněl ideál „standardnosti“, „normálnosti“, což
znamenalo v podstatě ideál průměrnosti, banality, jakéhosi maloměšťáckého
paďourství. Když se něco vymykalo, ať už v jakémkoli směru, bylo to okřiknuto. Odpor k
bývalým disidentům tehdy prožíval své velké chvíle; byl to odpor k něčemu, co bylo
neobvyklé, co se vymykalo, co přesahovalo většinový model chování. Péče o sebe sama, o
své hmotné statky, o ekonomický růst, byť se do něj započítávalo i bezprecedentní
ničení země, jakýsi podivný odpor k idejím všeho druhu, to vše patřilo k té době.
Vypadalo to beznadějně a zdálo se, že to je navždy.
Cítíte to jako jednu ze svých proher?
Jak se to vezme. Ve svém prvním novoročním projevu jsem trochu vzletně, jak se k té
chvíli hodilo, popisoval, o jakém státě sním, a řekl jsem mimo jiné, že to je stát duchovní.
Kdybychom to pojímali jako nějaký konkrétní slib, pak bychom museli konstatovat, že
jsem ten slib nesplnil. Já to sice – velmi niterně a emotivně – skutečně jako svou největší
prohru zakouším a znovu a znovu si kladu těžko zodpověditelnou otázku, zda mělo
vůbec smysl do toho všeho jít a zda jsem se k tomu hodil. Duchovního a mravního
potenciálu u nás dřímá přinejmenším tolik jako v kterékoli jiné zemi, do podoby a
počínání státu se však tento potenciál promítá pramálo. Někdy to na mne působí
dojmem, že hlavním ideálem našeho státu je vykořistit a zohyzdit naši zemi až na samé
dno v zájmu jakéhosi dost problematického konzumního ráje pro přítomnou generaci a
plácnout po puse či kopnout do kotníku každého, kdo se proti tomu staví. Jestli mi bylo
něco vždycky cizí a jestli jsem proti něčemu soustavně vystupoval, pak to byla právě
takováto vize světa či státu, respektive její česká zbanalizovaná varianta. Vzato ale
racionálně, je dost nesmyslné, aby jeden jediný člověk působící v demokratických
poměrech – byť by měl jakkoli dlouho jakkoli vysokou funkci – nesl osobní odpovědnost
za to, že se jeho země ubírá týmž nebezpečným civilizačním směrem, jímž se ubírá celá
planeta. Ostatně ideály jsou něčím, k čemu se upínáme, co je kdesi na obzoru našeho
snažení, co mu udává smysl a směr, nejsou to však žádné statické kóty, jichž dosáhneme
či nikoliv. Představa, že bychom si například slušnost mohli na seznamu svých cílů
zakroužkovat jako něco, čeho bylo už dosaženo a oč se nadále není třeba starat, je zcela
absurdní. Podobně absurdní by tedy bylo tvrzení, že já nebo kdokoliv jiný jsme vinni tím,
že na seznamu plánovaných úkolů není dosud zakroužkován bod jménem „duchovnost“.
To samozřejmě neznamená, že jsem nemohl udělat tehdy a tehdy takovým či onakým
krokem něco víc pro to, aby bylo všechno u nás blíž mým ideálům, než tomu je dnes. Ale
jak zjistit, že by to bývalo bylo možné? A kde je vůbec psáno, že nositel menšinového
názoru má ve svobodných poměrech šanci přesvědčit většinu o tom, že je náchylná
ubližovat sama sobě? Ano, mohu mít tu šanci, ale zřejmě jen za určitých velmi
speciálních podmínek. Byly, či nebyly u nás takové podmínky? A byl, či nebyl u nás
někdo, kdo by na mém místě dosáhl více? Možná byl. Určitě byl. Ale co s tím naděláme,
když osud do té role vynesl mne, a nikoli jeho?
[4]
(Washington 16. 5. 2005) Včera jsme na velvyslanectví zhlédli spolu s mnoha zdejšími
Čechy finále mistrovství světa v hokeji, v němž hrála a posléze vyhrála Česká republika. Zdá
se, že tím žil – jako obvykle – celý národ. Já jsem sice sdílel obecné napětí, obdiv k umění
hráčů i radost z vítězství, nemohl jsem ale znovu nemyslet na něco, co mi už dlouho dost
vadí: ti skvělí hráči se podobají pojízdným reklamním panelům. Kdo nezná český státní
znak, což je asi většina lidí na světě, ten vůbec nepoznal, že ti hoši hrají za Českou
republiku. Spíš to vypadalo, že hrají za automobilku Škoda a za hrnce značky Zepter.
(Někdy jsem je viděl hrát za nějaké mobilní telefony, jindy za pivo, podle nějž se ostatně
jmenuje u nás i vrcholná fotbalová soutěž.) Nápis Škoda se skvěl na dresech, helmách,
mantinelech, na ledě a v rohu nad mantinelem dokonce překážela škodovka jakožto
skutečné auto. Myslím, že agentura, která tu reklamu Škodovce dělá, nemá vkus. Jinak by
musela vědět, že tímhle Škodovku lidem spíš zoškliví. Aspoň na mne to tak působí. Radost z
pohledu na hokej mi prostě kazí všelijaké firmy. Paradoxní na včerejším zápase bylo, že
tutéž reklamu na hrnce měli na sobě i Kanaďané, takže to vypadalo, že hraje Zepter proti
Zepteru. Nejhorší ovšem je, že čas se chýlí. Sotva jsme se tu zabydleli, musíme se chystat na
odjezd. Většinu muzeí a galerií jsme nestihli navštívit, většinu pozvání jsme museli odříct,
na nějakou cestu do New Yorku či jinam nebylo ani pomyšlení. Tuhle knížku tu evidentně
nestihnu dodělat. Ale kdy to dopíšu? Po návratu pořád něco mám. A já bohužel nedokážu
to, co umí můj přítel a kolega Pavel Kohout: odskočit si z večírku a napsat jedno jednání
hry nebo jednu kapitolu románu. Musím ke všemu sbírat síly, soustředit se, navodit si
dobrou náladu, nemít nic před sebou atd. atd. atd. Skoro nechápu, jak jsem mohl téměř
patnáct let psát každý víkend nějaký projev, který do určitého dne prostě napsán být musel
a na jehož napsání jsem měl přesně vymezený čas, aniž koho zajímalo, jestli mám nějaký
nápad, inspiraci, dobré vnitřní naladění. Snad právě tyhle galeje, jež mám za sebou, jsou
jednou z příčin, proč mi teď jde psaní tak těžce. Nijak mi ho samozřejmě neusnadňuje ani
nutkavý pocit, že se připozdívá, a obsedantní obava, že něco nestihnu nebo nedodělám.
Jako bych byl přímo posedlý strachem, že přijde nějaké účtování a já na ně nebudu náležitě
byrokraticky připraven s bezchybnými administrativními podklady v ruce. Vůbec mi
nevadí, že skončím, o tom bez obalu a rád píšu, aniž mi to připadá nevkusné, co mi však
příšerně vadí, je nebezpečí, že po sobě zanechám zmatek. A už nikdy mi nebude umožněno
aspoň na pár minut se vrátit, udělat pořádek a všechno příslušně dovysvětlit.
V době přestávky mezi vaším československým a českým prezidentstvím
vznikala ústava nového českého státu. Vy jste byl ovšem pouhý občan bez veřejné
funkce, byt zajisté ve zvláštním postavení. Podílel jste se nějak na vzniku ústavy?
Zajímal někoho váš názor? Vaše povaha vám asi nedovolovala nechat to vlastnímu
osudu a nevstupovat do toho.
Máte pravdu. K první pracovní verzi ústavy jsem napsal jeden nebo dva nejméně
třicetistránkové komentáře, něco z toho bylo adresováno Václavu Klausovi, něco bylo
myšleno jako interní podklad pro jednání ústavně-právního výboru české národní rady,
který byl ubytován v lánském zámku a tam ústavu na základě odborných podkladů
připravoval. Veřejně to neřekli, a tím méně jsem se o tom zmiňoval já, ale vím, že mé
připomínky projednávali s velkou vážností a mnohé z nich do ústavy zakomponovali. I
text preambule je z mého pera, jen do něj později něco přidal kolega spisovatel Milan
Uhde, který byl v té době předsedou české národní rady.
Nevím, zda „zelená“ zmínka o ochraně národního dědictví a zmínka o občanské
společnosti by tam byly, kdybych to do svého návrhu nezahrnul. Tehdy byla opravdu
zvláštní atmosféra: ekologie či občanská společnost či neziskový sektor – to byla téměř
vlastizrádná slova, kdekdo se bál je vůbec vyslovit. Nevím, jak se to mohlo stát, ale jakýsi
podvědomý pocit nejistoty či dokonce ohrožení, související s koncem dosavadního státu,
vedl mimo jiné k velkému okouzlení dost jednoduchými a dost zastaralými „tržně
ekonomickými“ dogmaty a k velkému strachu z „nakyslíků“, jak říkám zvláštní odrůdě
novinářů ironicky se pošklebujících všemu, co není podle nich dostatečně kapitalistické.
O čem v ústavě bylo nejvíc sporů a debat?
Myslím, že o Senátu. Vlastně nikdo ho moc nechtěl, všem se zdálo, že dvě parlamentní
komory jsou v našem případě zbytečný luxus bez dostatečného důvodu k existenci i bez
výraznější tradice. Nejsme spolkový stát, kde druhá komora, v níž jsou členové spolku
zastoupeni – na rozdíl od první komory – týmž počtem mandátů, chrání zájmy menších
členů proti přesile větších; za první republiky byl Senát u nás bez vlivu, pouhým
odkladištěm zasloužilých politiků, a po válce už ani nebyl znovu zřízen. Hlavní
prapůvodní důvod, proč se vůbec o Senátu začalo uvažovat, byl dost hloupý: souhlas se
zákony dělícími stát svazovali poslanci Federálního shromáždění – Češi i Slováci – s
příslibem, že se promění v druhou komoru republikového parlamentu, a zrušení
dosavadního státu je tudíž nepřipraví o politické funkce. Právník Jan Kalvoda, tehdejší
předseda strany ODA, nazval tuto plánovanou „transformaci“ „přeprasením“ jednoho
parlamentu v druhý. Nicméně objevil se i vznešenější důvod ke vzniku Senátu, shodou
okolností právě v prostředí ODA: byla jím von Hayekova idea „dělby údělu“: jedna
komora se má starat převážně o právo soukromé, druhá o právo veřejné. Myslím, že to je
hezká myšlenka, ale že to je čistá teorie či utopie; neslyšel jsem aspoň o tom, že by se
tento princip někde uskutečnil, a nejsem si jist, zda ho uskutečnit vůbec lze. Ústava
musela být pochopitelně přijata ústavní většinou, přičemž na nějaké nekonečné diskuse
už nebyl čas: 1. ledna měl vzniknout nový samostatný stát a bylo by věru nepříjemné,
kdyby to byl stát bez ústavy. A tak jedni vycházeli vstříc druhým, vyměňovaly se
paragrafy za paragrafy, všichni dělali nějaké kompromisy, až byla nakonec ústava
přijata. A ocitl se v ní i Senát. Naštěstí byl téměř nepozorovaně, ne-li přímo omylem, ale
rozhodně už ve stavu značné únavy, přijat návrh jednoho poslance, aby v ústavě bylo
zakotveno, že se do Senátu volí většinovým způsobem. Systémově to logické sice moc
není, ale Pánbůh se nad námi slitoval, že to dopustil. Jen dík tomu má dnes Senát smysl a
to dost veliký: jelikož v něm nejsou lidé primárně vděční za svůj mandát své straně, ale
prostě svým voličům, před něž museli předstoupit jako konkrétní osoby, má Senát
podstatně lepší skladbu než Poslanecká sněmovna, je v něm více odpovědných a
samostatně myslících lidí a působí opravdu jako pojistka proti eventuálním excesům
Poslanecké sněmovny. Škoda jen, že ta ho může tak snadno přehlasovat a vrácený zákon
bez velkých problémů přijmout v téže podobě, v jaké ho Senátu postoupila.
Co se Senátu týče, jaký názor jste zastával vy?
Když se ukázalo, že Senát bude a nemá cenu tomu odporovat, měl jsem za to, že by
bylo dobré čelit hrozícímu nebezpečí příliš unitárního, příliš centralizovaného a příliš
soběstředného státu tím, že by se Senát lehce připodobnil různým spolkovým radám:
tvořili by ho automaticky všichni krajští hejtmani a z každého kraje jeden či dva jejich
zástupci nebo dva další členové krajského zastupitelstva. My jsme tehdy ještě neměli
kraje, nicméně s jejich vznikem se počítalo. A mně se zdálo, že kdyby tu byl uplatněn
princip nepřímé volby podobný tomu, který jsem už navrhoval u federace, mělo by to
mnoho výhod: kraje by byly přímo institucionálně účastny na centrální moci, dík čemuž
by se jejich zájmy nedostávaly do centrální pozornosti divnými oklikami či dvojkolejným
způsobem reprezentace, ale přímo a autenticky.
Většinový způsob volby dává dnešnímu Senátu sice přídech tělesa hájícího zájmy
regionů, neboť každý senátor musí být zvolen v nějakém konkrétním okrsku, ale to se mi
právě nezdá být správné, neboť to otevírá otázku jeho identity: je onou komplexně a s
nadhledem uvažující „radou moudrých“, pojišťující nás proti eventuální svévoli
politických stran a jejich okamžitým rozmarům, anebo jevištěm svářejících se
regionálních zájmů? Mají-li být kraje či regiony nějak zastoupeny v centru, nechť je tam
zastupují přímo a přiznaně jejich autentičtí a jimi přímo zvolení představitelé. Je
zajímavé, že ODS, která byla vždycky odpůrcem reformy veřejné správy, a tedy i
decentralizace státu – údajně z obavy z jeho rozdrobení – , se nedávno k tomuto pojetí
Senátu přihlásila, nejspíš proto, že je v krajských zastupitelstvech tak výrazně přítomna
a že z ní pochází většina hejtmanů. Zatím mne nic nepřesvědčilo, že by takovéto řešení
nebylo jednoduché, levné, praktické a logické. Žádný spolkový stát by tím nevznikl,
pouze by hejtmani nejezdili do Prahy lobbovat, ale legálně o něčem spolurozhodovat.
Hodně by samozřejmě záleželo na tom, jaké kompetence by byly takovému Senátu
svěřeny a jak by byly definovány jeho vztahy s Poslaneckou sněmovnou. Už nevím, v jaké
písemné podobě a v jaké fázi jednání jsem tuto koncepci nabízel, ale nedivím se, že
nebyla přijata. Předpokládala by totiž právě tu reformu veřejné správy, které se hodně
poslanců bránilo a která byla přijata a provedena až o mnoho let později, v době, kdy už
byly politické síly rozloženy jinak.
Řekněme, že by Senát byl tím, co jste navrhoval. Jak by se pak podle vás mělo
volit do Poslanecké sněmovny?
Vždycky jsem byl pro dvoukolový většinový volební systém a vyčítám si, že jsem o něj
nebojoval urputněji už v prvních týdnech po revoluci. Ale o tom, jak to tehdy bylo, jsme
už mluvili. Později jsem se občas zmiňoval i o možnosti systému „kombinovaného“, ale
jak přesně kombinovat volbu většinovou s volbou poměrnou jsem promyšleno neměl.
Anebo počkejte, měl! Vymyslel to po debatách se mnou velmi elegantně profesor
Klokočka, velký odborník na volební právo, a já se s tím plně identifikoval. Jen už nevím,
kdy to bylo, zřejmě někdy, kdy se téma volebního zákona objevilo znovu ve veřejné
debatě, což se periodicky děje. Poměrný systém má pochopitelně rovněž své výhody,
především tu, že umožňuje větší pluralitu, pestrobarevnost, zastoupení různých menšin.
Kdybych měl na tuto otázku odpovídat dnes, asi bych navrhl docela jednoduché řešení:
máme dvě stě poslanců, nechť je tedy sto zvoleno podle jednoho principu a druhých sto
podle druhého. Snad by se tím mohly uplatnit přednosti a omezit nevýhody obou
systémů: zmenšilo by se jak nebezpečí permanentních politických či vládních krizí, tak
trvalého, nekončícího a nezměnitelného vládnutí největší menšiny, k čemuž by mohl
čistý – a zvláště jednokolový – většinový systém vést. Hrozně ovšem záleží na konkrétní
formulaci zákona, existují v tom četná úskalí, je to zvláštní odborná disciplína, hraje v
tom roli i matematika. Přesvědčil jsem se o tom, když jsem svého času požádal Ústavní
soud o zrušení velmi pochybného a čerstvě přijatého volebního zákona, na němž se
dohodly ODS a ČSSD a který měl prakticky vést k tomu, že navždy budou vládnout jen
tyto dvě strany. Při zběžné četbě toho zákona to nebylo poznat. Zjistil jste to, až když
vám vypočítali, že malá strana potřebuje na mandát sto tisíc hlasů a velké straně jich
stačí patnáct tisíc – ta čísla si už nepamatuji přesně, neberte mne proto za slovo. Trochu
jsem do toho tehdy nahlédl, protože jsem musel hájit své podání před Ústavním soudem
proti partnerovi věru povolanému, tehdejšímu šéfovi vládní legislativy a
místopředsedovi vlády Pavlu Rychetskému. Byl jsem mezi aktéry toho sporu jediným
laikem, a jsem tudíž na své tehdejší vítězství náležitě hrdý. Nicméně co nám v této sféře
přinese budoucnost, nevíme, a stále je tudíž důvod k bdělosti.
(21. 1. 2001)
(…)
4) Projev na JAMU pochopitelně zase tento týden nenapíši. Ale příští víkend už ano, zvlášť nedostanu-li tisíc
papírů ke studiu, což se asi stane (Paříž, Blízký východ apod.). Otázka: Mám zůstat u původního filozofickosebereflexivního „metatématu“ touhy a nemožnosti se vyjádřit (Židle), anebo mám napsat ryze politický a zásadní
projev, zhodnocující v širších souvislostech celou historii kolem ČT a hlavně situaci, o níž vypovídá? Typicky
postkomunistický konflikt dvou pojetí politiky – jako slušné podpory otevřené společnosti (Popper) a jako
technokratické technologie moci (legislativní formalismus jako nástroj cynismu, politická drzost, nepřímá nebo
přímá služba zájmům mafiánských kapitalistů). Prosím prohovořte to a dejte mi společné doporučení. Kdybych
šel druhou cestou, založil bych dobrou tradici, že zásadní věci typu rudolfínského projevu říkám – podobně jako
americký prezident – na různých místech republiky a před různými typy fór. (…)
5) (…) c) Po Senátu jedu ihned domů a studuji horu papírů o volebním zákoně, abych byl připraven na Brno. (…)
(28. 1. 2001)
(…) Zdá se, že by bylo dobré provést výměnu ve vedení SPH ihned, tj. nejpozději od 1. února. Je tam zřejmě
dusno, což nepřispívá ničemu. Trochu jsem se o to dusno možná zasloužil i já, když jsem na schůzi Vize
neprozřetelně řekl, že mám náznaky, že SPH si možná rozmyslí svůj zamítavý postoj k tunelu a že by se tunel
mohl přece jen začít na jaře stavět. (…)
4) (…) Tím spíš, že velkou částku peněz, kterou teď přivezu z Paříže a kterou dám Vizi, mohu dát na tunel.
Nevím, kolik Kč je 500 000 franků, ale přičteme-li k tomu dva miliony, které má SPH ještě na kontě ode mne, a
patnáct milionů, které má Vize, může to dávat dohromady kolem dvaceti milionů, což by vskutku na letošní rok
mohlo stačit. Je to důležité, protože by se tím naplnila jedna z prvních a nejdůležitějších idejí, které jsme – pokud
jde o Hrad – od první chvíle měli, totiž souvislé veřejné zprůchodnění celého hradního prostoru od Chotkovy
silnice až k Pohořelci. (Mé pradávné přání propojit víc Královskou zahradu a Chotkovy sady může být rovněž
jedním z témat našich rozprav, mám na to svůj dávný názor.) (…)
7) Rekonstrukci Ústavu šlechtičen zastavit nelze a nemělo by to ani žádný smysl (věřím, že byla nutná), šílenou
psí boudu zbořit také nelze, ani architekta od toho vyhnat nelze. Jen ho musí SPH dobře hlídat, aby tam z
funkčního hlediska (topení, rozvody atd.) nenapáchal podobné průšvihy, jakými proslul v Dělostřelecké. A dále je
třeba, abych určité estetické věci, které lze ještě ovlivnit, mohl ovlivnit. Například výběr osvětlovacích těles nebo
barvu fasády (dříve či později se bude celý palác zvenku natírat a na jeho barvě závisí nejen vzhled celého
Hradu, ale i celé Prahy – všimněme si z Karlova mostu, jak příšerně vypadá současná zelená barva). Za to
ponesu odpovědnost před světem já, a chci mít na to tudíž vliv. (…)
(4. 2. 2001)
1) Napsal jsem včera projev na JAMU. Zatím nevím, co si o něm mám myslet. Záměr byl zajímavý, na provedení
nemám názor. (…)
2) Milý V., nevím, zda jsi nepřehlédl můj minulý vzkaz týkající se počítače. Počítač mne zlobí stále. Hlavně dělá
to, že sotva od něj na okamžik odskočím a něco nepíšu, upadne do spánku a nechce se pak probudit. Tváří se
jako mrtvý. Až po deseti pokusech (přemlouvám ho, tluču do něj, lechtám ho atd.) se obvykle probere opět k
životu. Nelze to odstranit? Proč by nemohl svítit, když ho výslovně nevypnu? Je to typický případ zlepšení, které
mi nesmírně ztěžuje život. (…)
(…) a) Takzvané dláždění příjezdové cesty k hospodářskému stavení v Lánech a celého příslušného nádvoří (věc
jinak velmi nutná!) skrývá v sobě pro mne šokující podraz: úroveň má být z jakýchsi naprosto nepochopitelných
esteticko-architektonických důvodů (za nimiž se zřejmě skrývá kšeft pro kamaráda a jeho firmu) snížena o půl
metru, což znamená dlouhodobé bagrování, vyvážení hlíny atd. apod. Důsledky: dotkne se to všech podzemních
sítí, které je kvůli tomu třeba předělávat. Asi to zabije tu prastarou lípu, která stojí uprostřed. Kolem staveniště je
už vybudován ohyzdný plot, bude tam strašit rok (!!!), rok tedy budou dělat v Lánech, pro něž nemají peníze na
důležité věci, práci, která je podle pana S. i podle mne totálně zbytečná a která nás bude stát mnoho milionů.
Červený asfalt se bude dávat až nakonec, v něm snad problém není, nanejvýš ho změníme na jiný (má být
položen do půli příjezdové cesty, dál to má pokračovat normálně, tj. černě!). Obávám se, že takovýchto
pseudoinvestic je na Hradě víc (například nikdo nechápe, proč se má Jiřské náměstí dláždit tři roky). (…)
(7. 3. 2001)
(…)
Na vnitru a v policejním prezidiu jsou velmi semknuté temné síly manipulující ministra a toužící dobýt Hradní
policii jako zatím relativně svobodnou a na nich nezávislou enklávu (kde mají ostatně už dnes své záchytné
body). Tyto síly je třeba ve spolupráci se mnou poslat do prdele. (…)
Udělal jsem pokus: vymyslel jsem si termín a místo údajné a samozřejmě tajné svatby naší Niny a řekl to
jedinému člověku na světě. V uvedený čas postávala na uvedeném místě skupina novinářů. (…) Kozel nemůže
být zahradníkem. (…)
(25. 3. 2001)
(…)
Nevím, proč máme tolik produkčních skleníků (včetně nového od Jiřičné) na tak exponovaných místech. Kdysi ke
královskému sídlu musely patřit produkční zahrady, to chápu, ale to bylo v dobách, kdy nebyl Hrad ze severní
strany obklopen městem. Teď si lze přece najmout plochy a udělat skleníky kdekoli za městem, ostatně ani to
není už třeba, protože na Hradě jich je víc, než potřebujeme (pokoušejí se to přece prodávat, což je trochu
legrační v době, kdy tulipány dovezené letadlem z Holandska jsou levnější než ty naše). Nicméně: při nějaké
citlivé úpravě by se ten skleník či zahradnický dům či co to tam stojí dal zakomponovat i do takové úpravy celého
prostoru, o které dlouho sním a mluvím.
(13. 5. 2001)
(…)
4) Posílám vám několik poznámek ke konkrétnímu aranžmá summitu NATO. Myslím, že co do jeho politického
obsahu či výstupu jsem udělal dost svým bratislavským projevem (ze světa slyším samou chválu, odtud
neregistruji zatím reakci žádnou), do září se k tomu vyjadřovat snad nemusím – nechť je těženo z vysloveného.
Ale do září bych měl mít teoreticky čas i ve věci konkrétního aranžmá pražského summitu: vše, co o tom v tuto
chvíli vím či si myslím, jsem vtělil do písemných poznámek, které přikládám v písemné i disketové podobě.
Prosím, aby byly zaslány všem zainteresovaným, tj. Sašovi Vondrovi, paní Hlavsové, Michaelu Kocábovi atd. (…)
(15. 5. 2001)
(…)
5) Navzdory všemu jsem připraven doporučit (bude-li někdo doporučení žádat) Kavana do OSN. Košile bližší než
kabát, čím dál od této země ten člověk bude, tím lépe pro tuto zemi. (…)
(27. 5. 2001)
(…)
4) Shromažďují se náměty na vyznamenání a medaile, začíná to být zřejmě aktuální. Rekapituluji jména, která
jsem už slyšel nebo která mne napadla, a přidávám některá nová (nevím, kdo to už dostal): Literatura: Hauková
(velmi doporučuji), Hiršal, Stránský (ohled na Zdivočelou zemi). Sport: Železný, Loprais. Lidská práva: Šilhánová,
Uhl (nedostal už ?), Miloš Hájek (žádá o to Špidla, doporučuji to). Divadlo: Josef Somr?, Vlastimil Brodský?, Bolek
Polívka?, Beňačková? Film: Jan Němec, Stanislav Milota. Přimlouvají se za Kratochvila (nedávno zemřel). V TV
mi navrhovali (Just) pána, který byl králem Šumavy, prý je o něm zajímavý film od K. Vlachové. Co se Švermou?
Asi ne, ale bude kolem toho aféra jako kolem Zilka. (…)
(10. 6. 2001)
1) Děkuji za podklady k Bruselu. Propříště bych uvítal, kdyby byly psány trochu srozumitelněji. Malá ukázka:
„Existují styčné kanály… NEEA/PSC, NEEA/MS, nově je navrženo i NEEA/MC. Dané konzultace umožní NEEA
přispět k rozvoji CESDP stejně jako CFSP.“ Takové věty, je-li jich více, mi nahánějí hrůzu a probouzejí touhu
onemocnět a nikam nejet. (…)
3) Jsem trochu deprimován trvalými námitkami našeho památkového odboru proti tvořivým námětům Bořka
Šípka. Proč se lpí na dřevěných vratech (jako do stodoly) na druhém nádvoří a znemožňuje se tím, aby různé
vchody na tomto nádvoří prozrazovaly týž rukopis, navzájem vedly rozhovor a způsobovaly, že po mé hradní
etapě vůbec zbude na Hradě něco, co je nejen hezké, ale co má i hlavu a patu? Anebo jsou ta vrata snad
nějakou památkou? Zdá se mi, že spíš než o ochranu vrat tu jde o jakýsi žárlivý odpor k Šípkově tvořivosti, (…)
který si neumím vysvětlit jinak než těžko pochopitelným, leč osudovým preferováním totalitní bezduché
těžkopádnosti před čímkoli veselým, lehkým, dekorativním a vskutku kreativním. (Proto asi byly beze slova
vysvětlení či omluvy hozeny kdysi do koše vynalézavé náměty na úpravu Jeleního příkopu od Kurta Gebauera.)
Inu proti gustu žádný dišputát, ale odpor k jakémukoli ornamentu, nápaditosti či fantazii by se neměl halit do
vznešeného roucha památkové péče. (…)
(17. 6. 2001)
(…)
7) Děkuji za podklady k Ústavnímu soudu, je toho hodně a důkladně to studuji. Snad to všechno pochopím. Tam
promluvím krátce a sugestivně, body si zapíšu na kartičku až předtím, jak je mým osvědčeným zvykem. Mezi
svými papíry nenalézám naše podání Ústavnímu soudu ve věci ČNB a vyjádření parlamentu jakožto účastníka.
Měl bych znát i to. (…)
10) Prý bude porada o vyznamenáních. Petr Pithart se moc přimlouval za řád pro toho pána z Ležáků. Mluví se o
Brodském, připomínám Stránského, kterého jsem dal k úvaze (Zdivočelá země, účtování s minulostí, pobyt v
kriminále, sedmdesátka na krku), a Milotu. Ten je takové originální svědomí národa a dosud žádný kameraman to
nedostal. Režisér Krejčík. Dostali to Wahlové? Oba jsem znal, otce popravili nacisté, syna komunisté, byl by to
hezký symbol, kdyby to dostali oba in memoriam najednou. Ne-li řád, tak aspoň medaili. (…)
(26. 7. 2001)
(…)
3) Přemýšlel jsem trochu o kompozici svých projevů v závěru prezidentství. Zatím se mi to jeví na šest zásadních
projevů: a) 28. října 2001. Vyrovnávání s minulostí. b) 1. ledna 2002. Hlavně přibližování EU, které by mělo v roce
2002 vyústit v podpis. c) Předvolební projev. Mám promyšleno dost silné předvolební vystoupení, v němž bych se
zamyslel nad osudem a budoucností státu. Už teď by se to mělo s normalizující se televizí vyjednávat. Asi 15
minut, čteno z mé pracovny. d) 28. října 2002. Nový světový řád, význam NATO pro nás, blížící se summit.
Ukázat na jeho historicky přelomový význam pro svět. e) 1. ledna 2003. Krátký povzbudivý novoroční pozdrav. f)
Asi měsíc poté, poslední den výkonu funkce či krátce před ním, rozloučení. Co bych této zemi přál, oč bych
bojoval, kdybych byl mladý, zdravý vůdce politické strany. Malé zhodnocení toho, co dobrého a špatného se za
dobu mého prezidentství stalo. (…)
(Washington 17. 5. 2005) Je to hrozné, jak mi tu čas letí! Ráno jsem přišel na své
„pracoviště“, to jest do své místnůstky v Kongresové knihovně, přečetl jsem si diplomatické
svodky o tom, co se děje doma i ve světě, přečetl si dopisy z Prahy, telefonoval, vyřizoval
různé věci, schvaloval zdravice, dopilovával svůj program. A pak jsem začal odpovídat
panu Hvížďalovi. A najednou je už skoro šest hodin a já se musím chystat k odchodu, nebo
mne tu zamknou. Včera jsme byli s Hillary na večeři u Madeleine. Měl jsem z ní skvělý
dojem. Vypadala dobře, poslouchala pozorně, což politici vesměs nedělají, všechno ji
zajímalo, mluvila stručně a jasně a velmi dobře jsem rozuměl její američtině, což mi dávalo
kuráž k americkým výkladům. Myslím si, že by to byla výborná prezidentka. Vykonával
jsem v tomto směru značný nátlak, ona se jen smála. Příští rok na podzim bude v New
Yorku znovu kandidovat do Senátu, my tam podle prozatímních plánů máme tou dobou
také být, bude-li to možné a účelné, nějak ji podpořím. Důležité je, aby se její kandidatura
do Senátu nekřížila s pozdější kandidaturou prezidentskou. Ale nemusela by. Po večeři
přišli k mému překvapení John Kerry s paní, demokratický kandidát na prezidenta, který
získal více hlasů než kterýkoliv demokrat v dějinách, a přesto to na vítězství nestačilo.
Myslím, že se s tím ještě nevyrovnal. Je to ale velmi sympatický člověk, sympatičtější živý
než v televizi. On i jeho paní o nás hodně věděli, oba v Praze byli, oba mne dobře znají. On
dokonce mluvil znovu a moc hezky o mém projevu v Kongresu před patnácti lety (je
senátorem už dvacet let) a o mé nepřímé přítomnosti v politickém dění v USA. Musel jsem
se pýřit, červenat a rychle jsem stáčel řeč na jiné téma. Škoda, že to neslyšeli naši nakyslíci.
Všichni – nebo téměř všichni – zdejší politici, zvláště pak senátoři, jsou velcí šviháci. Určitě
mají nějaké velmi kvalitní holiče, kteří jim často ošetřují jejich elegantní šediny, určitě
každý den cvičí, určitě jim někdo vyhlazuje plet, anebo – druhá možnost – jsou zkrátka z
jiné hmoty než my. Nejsou to ale jen šviháci, jsou to, což je důležitější, velmi milí, vychovaní,
zdvořilí a vzdělaní lidé. Strašně si stěžují na pád politické kultury v USA, ale já přesně
nechápu, na co si stěžují. Musím končit. Snad tedy pokračování zítra.
Jak se vám česká ústava líbí jako celek? Jak se podle vás osvědčuje?
Myslím si, že je v podstatě dobrá. Pokud by se významně neměnila struktura
zastupitelských sborů či způsob volby do nich, což je téma, o němž jsme už mluvili,
stačily by v ní podle mne drobné korekce. Například by mohlo být snazší odvolat vládu či
vypsat předčasné volby; mohlo by být jasnější, jak to je s demisemi ministrů, jejich
odvoláváním či jmenováním. Kdykoliv se něco v této sféře děje, roztočí se kolo dohadů o
tom, co je či co není v souladu s ústavou, co měla ústava na mysli, co která formulace
znamená. Právníci mají svou mluvu a já si myslím, že většinou vím, o čem mluví či píší,
jenomže nejde jen o mne. Ústava by měla být průzračná jako studánka a měl by jí ihned a
plně rozumět každý student. Měla by být zkrátka skutečným majetkem lidu, jak je tomu
v USA. Nejsem přítelem příliš formálního, pozitivistického pojetí práva, protože vím,
kolik bezpráví může způsobit tupě doslovné lpění na liteře zákona. Spíš se kloním k
„přirozenoprávnímu“ pojetí, které podřizuje literu zákona jeho smyslu, jeho duchu, jeho
účelu, kterým je spravedlnost. To ale neznamená, že by text ústavy měl být mlhavý. čím
to bude všechno jasnější, tím lépe.
Co soudíte obecně o změnách ústavy? Spousta odborníků se domnívá, že
bychom měli být v této věci zdrženlivější.
U nás bylo z důvodů velmi dobrých přijato v průběhu času dost dalších ústavních
zákonů, které v podstatě jen zpřesňují ústavu tam, kde se nestihlo něco dodělat, nebo
kde si změnu vyžádala nová situace. Jde například o obranu státu, jeho ohrožení a
bezpečnostní radu, jde o vztah k právu Evropské unie a o několik dalších věcí. Rovněž
Listina základních práv a svobod by podle mne měla být v lecčems zmodernizována; je
například mechanicky převedena na českou republiku z Československa, takže hned
první dvě slova jsou „Federální shromáždění“. Považoval bych proto za velmi dobré,
kdyby někdo někde v závětří chystal novou podobu ústavy, která by mohla být za nějaký
ten rok přijata. Bylo by hezké, kdyby trvale platné ústavní zákony dotýkající se samotné
podoby státu – ne tedy například ústavní zákony o jednotlivých referendech či
předčasných volbách – byly vtěleny do ústavy na příslušná místa a staly se její integrální
součástí; tou by měla být pochopitelně i Listina základních práv a svobod; ta dokonce
žánrově patří v ústavě na samotný její začátek. Při té příležitosti by se mohly provést
desítky drobných jazykových úprav, leckde by se mohla sjednotit terminologie, leckde
by se dalo něco zhustit či naopak rozšířit, aby ústava jako celek nebyla nevyvážená tím,
že nějaká drobnost je v ní rozváděna do přílišných podrobností a jiná věc, velmi důležitá,
například volební systém, je pojednána velmi obecně. Takováto ústava, vzniklá už v
klidu a mimo všechna politická pnutí, by pak mohla existovat dlouho beze změn, být
náležitě popularizována a stávat se v rámci výchovy přirozenou součástí obecného
povědomí o státu, v němž žijeme.
Prezidentské pravomoci byste tedy neměnil? Co vracení zákonů? Za deset let
jste jich ve funkci českého prezidenta vetoval dvacet sedm.
Ano, právo vracet zákony parlamentu je dobrá věc, i když je otázkou, zda není trochu
divné, že máme systém dvojího veta, respektive práva na vrácení zákona k novému
projednání – může to udělat prezident i Senát – a zároveň velmi snadnou možnost jedno
i druhé veto přehlasovat. Prezidentské veto má jednu nepochybnou přednost: je za ně
odpovědna jedna konkrétní osoba, která se rozhodne podle svého individuálního
zdravého rozumu a podle svého svědomí a která pak nese za své rozhodnutí jasnou,
neanonymní odpovědnost. Kolektivní, a tedy méně osobní rozum parlamentu může
vinou četných „obchodů“ mezi poslanci a stranami i vinou spousty často nahodilých a
protiřečících si pozměňovacích návrhů dospět k něčemu, z čeho je pak sám parlament
smutný a k čemu se téměř nikdo osobně nehlásí. A tady se otevírá příležitost pro
prezidenta, aby celou věc prozkoumal a znovu zvážil. Já ovšem nevracel zákony jen v
takovýchto případech, vracel jsem je i tehdy, když podle mne obsahovaly zjevný nesmysl
či zjevnou nespravedlnost, anebo když se mi zdálo, že mohou být v rozporu s naším
ústavním pořádkem a hodnotami, na nichž je založen. Nevracel jsem zákony příliš často,
to číslo je v podstatě velmi malé. Kdybych chtěl vrátit během těch deseti let každý zákon,
v němž se mi něco nelíbí, musel bych jich vrátit snad většinu. Celkově: možná lze lecjaký
detail v postavení a kompetencích prezidenta vylepšit, nic zásadního bych ale neměnil,
zdá se mi, že postavení hlavy státu je u nás přiměřené našemu pojetí parlamentní
demokracie.
A co přímá volba prezidenta?
To je jedna z českých grotesek. Mluví se o tom od listopadu 1989, tedy víc než patnáct
let, přičemž pokaždé to téma oživí ta politická strana, pro niž by byla v daném okamžiku
přímá volba výhodnější, a potopí to ta strana, u níž platí opak. Zdá se mi, že v jedné i
druhé roli se postupně už několikrát vystřídaly všechny naše strany. Jak si jich pak může
člověk vážit? Ale k věci: jsem pro přímou volbu. Vůbec by nemusela vést k významným
změnám kompetencí prezidenta či jeho postavení, jen by mu prostě dávala jiný typ
legitimity než ostatním ústavním činitelům, a celkový systém zastupitelské demokracie
by tím obohacovala. čím více způsoby se do různých funkcí volí, tím je demokracie
pestřejší a zároveň stabilnější, to znamená odolnější proti nebezpečí výkyvů. Je-li vláda
odvozena od parlamentu a parlamentních voleb, pak by vůbec neškodilo, kdyby
prezidentův mandát vznikal jinak a prezident nebyl svázán s politickými poměry týmž
způsobem, jakým je s nimi svázána vláda. Jak vím od svých bývalých kolegů prezidentů,
přímá volba prezidenta všude, kde existuje, obohacuje systém vah a protivah a do
značné míry prezidenta emancipuje, totiž odděluje ho od politických subjektů, z nichž
vzešel nebo které ho podpořily. Což může být jen k dobru věci. Nejde přece jen o
formální kompetence, ale o skutečnou svéprávnost a autoritu toho, kdo je naplňuje.
Ještě jedna věc má trochu charakter české grotesky. Totiž dohady o referendu,
které také vždycky nějaké strany chtějí a nějaké nechtějí podle toho, co je pro ně v
tu kterou chvíli výhodnější.
Debaty o referendu sleduji už téměř patnáct let. Myslím si, že referendum by mělo být
zakotveno v ústavě přesně, nikoli tedy jen obecnou zmínkou o možnosti přímého
rozhodování, jak je tomu dnes. Jeho možnost by měla být trvalou součástí ústavního
pořádku a neměla by předpokládat pokaždé nový ústavní zákon. Může nastat situace,
kdy bude referendum zapotřebí a nebude možné získat v parlamentu ústavní většinu. To
samozřejmě neznamená, že by se referendum muselo konat příliš často a kvůli všemu
možnému. Za první republiky ta možnost také existovala, a přitom se nekonalo jediné
referendum. Měla by to být prostě pojistka, o níž se ví, že je v krajním případě k
dispozici, ale která není nijak nadužívána.
(9. 9. 2001)
1) Sepsal jsem, jak jsem slíbil, návrh prohlášení ze schůzky o reformě armády. Prosím, aby to rychle proběhlo
připomínkovým řízením uvnitř KPR a VKPR a pak diskrétním připomínkovým řízením u všech účastníků schůzky.
Zdá se mi, že musí být pozváni i Pithart a Zeman, aby tam byli všichni nejvyšší ústavní činitelé. Prosím orientovat
se hlavně na věcné připomínky, méně na stylistické. Jde mi o to, aby tomu byla zachována jakási vzletnost. Je to
v zájmu úspěchu věci a zvyšuje to naději, že to třeba i některé noviny otisknou. Největší problém bude jako vždy
s Klausem, který ihned vycítí můj rukopis, začne žárlit a torpedovat to. Co s tím? Snad by bylo nejlépe projednat
to nejdřív s Nečasem, a až bude shoda s ním, požádat ho, aby to sám projednal s Klausem. (…)
(16. 12. 2001)
(…)
5) Díval jsem se na různé podklady k zákonu o soudcích. Prosím vypracovat krátký kritický dopis parlamentu,
jímž podepsaný zákon doprovodím. Dopis může obsahovat informaci, že uvažuji o podání Ústavnímu soudu. Na
tom podání je možno začít pracovat. Musí být dokonalé, máme-li to vyhrát. A musí být i sugestivní pro veřejnost.
(…)
(1. 1. 2002)
1) Zdravím všechny spolupracovníky v novém roce (svém posledním prezidentském) a přeji jim všechno dobré!
2) Zdá se, že jsem už zdráv.
3) Ve středu 2. budu dle programu očekávat kardinála a po něm schůzku o Foru 2000. (…)
12) Důležitá věc: čím víc je mi protivná politika, tím víc se upínám k některým hradně-estetickým věcem, které
jsem po léta zanedbával, ba nechal se v mnoha ohledech šálit. (…) Nesetkal jsem se s nikým, komu by se dnešní
podoba Široké chodby líbila. Ať byly záměry sebelepší, je to – nic naplat – okresní kulturák z éry normalizace.
Spoluurčuje to posléze i ušmudlaně ordinérní život chodby při velkých akcích. (…) Pro ty, kteří se nechtějí ničeho
dotýkat, protože všechno je památka: kdyby takto uvažovali naši předchůdci, žádný Hrad bychom neměli – bylo
by tam jakési pohanské ohniště. Vše nové tak či onak narušuje staré. V případě Šípkova polidštění Široké chodby
je narušována totalitní nuda, a to jen tak, že je vše možno vrátit do původní podoby, o což se, doufám, žádný můj
nástupce nepokusí. (…)
(2. 2. 2002)
(…)
9) S. prosím, aby se pozeptala na Hradě, zda by se nenašla moderní postel, takzvaná válenda či takzvané letiště
(jinými slovy matrace na nožičkách bez pelestí) do mého pokojíčku. Já se tam vlastně nikdy nemohu na chvilku
natáhnout, dýchat kyslík či si srovnávat myšlenky, protože mi to jaksi osudově znemožňuje ona krásná venkovská
postel s peřinami a pelestmi, kterou mívaly na vsi prababičky chudších z nás (tehdy se v posteli buď spalo, nebo
umíralo, ale rozhodně se nepočítalo s tím, že se někdo chce na patnáct minut natáhnout). (…)
(24. 2. 2002)
1) Ministr Bureš pokračuje v útoku, poskytl velký interview a získal na svou stranu mnohé komentátory. Prosím
proto o další informace, resp. podklady k plánovanému setkání. Potřeboval bych mít něco jako rozbor jeho
interview a informaci o lidech, které tam jmenuje jako lepší kandidáty. (…) Myslím si, že podání Ústavnímu soudu
by mělo zatím zůstávat v tajnosti, odeslat by se to mělo ráno před ministrovým příchodem a já bych mu pak pro
informaci předal kopii. (…) Jde o obranu ústavnosti, nezávislosti soudní moci a neformalistického přístupu k
právu. (…)
5) Saúdský princ, který mne navštívil, napsal Dáše a smluvil si s ní schůzku na 6. března v Paříži, kde Dáša
bude. Prosím přichystat pro něj dopis asi tohoto znění, který by mu Dáša předala (text se může vyvíjet): Vaše
Výsosti, rád vzpomínám na naše krátké setkání na Pražském hradě. Jsem velmi vděčen za Váš příslib
velkorysého daru naší nadaci. Jakmile peníze dorazí, sejde se naše správní rada a posoudí, jak nejlépe je
rozdělit. Hned poté Vám dáme zprávu a požádáme o Váš souhlas. Možná jste se doslechl o některých
absurdních výrocích českého předsedy vlády. On je vysvětluje špatnou angličtinou a jejím špatným pochopením.
Ať už to bylo jakkoli, rád bych Vás ujistil o svém trvalém zájmu o blízkovýchodní mírový proces, o jednání mezi
Palestinci a Izraelem (některá jsme organizovali v Praze v rámci Fora 2000), o svém respektu k muslimskému
světu a o svém trvajícím úmyslu organizovat multireligiózní meditace, shromáždění a diskuse, k nimž má být
ostatně zaměřen i jeden z projektů naší nadace. Tyto mé aktivity jsou v plném souladu se zahraniční politikou
České republiky, jak ji mnohokrát deklarovala a svými skutky potvrdila. (…)
(24. 3. 2002)
(…)
2) Dávám k úvaze, zda bych neměl v pondělí odeslat žádost BIS, aby prozkoumala počínání zástupců firmy
nabízející gripeny. (Běhají prý po Praze, lobbují, kde se dá, nejspíš rozdávají i úplatky.) (…)
(28. 4. 2002)
(…)
3) (…) Napsal jsem návrh zákona o katedrále. Přihlédl jsem k výsledku porady s kardinálem i k písemným
podkladům. Prosím, aby to váš odbor odborně posoudil. Zatím to je jen mé amatérské dílo. Kardinálovi to posílám
paralelně, i on to nechá posoudit. Jde mi o to vytrhnout katedrálu ze všech církevních restitucí, které se potáhnou
třeba ještě patnáct let, naložit s ní samostatně, a to tak, aby nevznikl do budoucna žádný precedens. Má to smysl
spíš jen symbolický. (…)
(13. 5. 2002)
(…)
14) Na volební víkend nemá cenu jet do Lán. V neděli budu zřejmě jednat od rána s „vítězi“ voleb (v Domečku), v
pondělí tu je Indonésanka.
(19. 6. 2002)
(…)
3) (…) V sobotu 29. se mám vidět s dalajlámou. V programu to není a není určeno, kde se s ním mám vidět. V
programu je psáno, že jsem v Lánech, ale být tam nemohu, neboť Lány jsou plné dalajlámy a já mu pochopitelně
chci nechat soukromí. Připadá tedy v úvahu, že bych ho tam v sobotu odpoledne navštívil. Hezky by se oblouk
uzavřel, neboť to bylo v Lánech, kde jsme měli před dvanácti lety první společnou meditaci. (…)
6) Prosím ústně naznačit Špidlovi či jeho pobočníkům, že se hromadí další fakta mluvící proti kandidatuře jistého
ministra, jehož jméno vymizelo ze spekulací, ale najednou se do nich překvapivě vrací. Nejde jen o výsledek v
Brně, ale i o to, co nám říkaly dámy při rozhovoru o milostech (že to je arogantní nesnesitelný mučitel všech
svých přímo i nepřímo podřízených). (…)
(6. 7. 2002)
Prosím pana M. a jeho prostřednictvím další jím vybrané ředitele odborů či jiné pracovníky KPR, aby mi do konce
července písemně připravili společnou představu o tom, co by měl mít k dispozici, respektive co by mělo být
poskytnuto českému prezidentovi poté, co přestane být prezidentem. Znamená to odpovědět například na tyto
otázky: 1. Jak to je v jiných srovnatelných zemích od Německa po Maďarsko? 2. Má-li existovat nějaký
minisekretariát, jak má být velký? Pod koho má patřit? Nebo má být úplně samostatný? 3. Byl-li by samostatný,
což by bylo samozřejmě lepší (dvojí podřízenost nedělá dobrotu), o jaký druh právnické osoby by mělo jít? Anebo
by to měly být jen fyzické osoby zaměstnané fyzickou osobou bývalého prezidenta? Kde by měla taková kancelář
sídlit? A samozřejmě otázka zásadní, z níž všechno ostatní roste: bude či nebude to platit či na to přispívat stát?
Anebo se stát naopak o to nemá a nebude zajímat a bývalý prezident si má se svou agendou poradit, jak umí? 4.
Jaká je na jedné straně ideální představa mých spolupracovníků o řešení tohoto problému, a co je na straně
druhé vskutku reálné? 5. Lze nějakou smysluplnou představu vměstnat do současného právního stavu, nebo na
to musí být novelizován zákon o ústavních činitelích či vydáno nějaké zvláštní vládní usnesení? 6. Myslí na to
někdo či stará se o to někdo? Nedá se nic dělat, ale ta věc začíná být aktuální a já bych docela rád věděl, na čem
jsem, co si o těchto věcech myslí mi současní spolupracovníci, případně zda mám něco sám podniknout. (…)
Uvažovat o posledních patnácti letech politického života naší země a nemluvit o
Václavu Klausovi prostě nelze. Pochopím, nebudete-li chtít hodnotit jeho výkon
prezidentské funkce. Ale nebyl vždy prezidentem a jsou témata, jichž se prostě
nelze seriózně dotknout, aniž by se o této nepochybně výrazné postavě našeho
porevolučního dění něco povědělo. Odkdy se znáte? Jaký je váš osobní vztah? Jak
se Václav Klaus ocitl v politice?
Byli jsme spolu už v šedesátých letech v redakční radě časopisu Tvář. Osobně si na něj
z té doby moc nevzpomínám, mám ale v dobré paměti jeho tehdejší ekonomické články,
které byly zajímavé tím, že téměř nepřistupovaly na dobovou reformně- komunistickou
ekonomickou mluvu, anebo pokud na ni přistupovaly, pak v daném kontextu to tak
nepůsobilo. Pak jsem o něm dvacet let neslyšel, ale vícekrát jsem si na něj vzpomněl a
říkal si, co asi dělá. Měl jsem za to, že nejspíš dávno emigroval a je profesorem někde v
Americe. A pak se náhle objevil v Občanském fóru. Přivedla ho Rita Klímová, protože
jsme tehdy hledali nějaké ekonomy, kteří by nám pomáhali, a protože se s ním dobře
znala z privátních ekonomických diskusí, které v osmdesátých letech probíhaly v bytech
a později snad i na určitých vědeckých pracovištích a o nichž jsem téměř nevěděl.
Dokonce některé články v samizdatových Lidových novinách byly od něho, přinášela je
však Rita jakoby své, i když kryté pseudonymem. Pracoval s námi v Občanském fóru
několik dní, než jsem vůbec pochopil, že to je ten Václav Klaus, kterého znám z Tváře. Byl
velmi pracovitý, občas velmi milý, občas naprosto nesnesitelný. Záhy jsme si na něj
zvykli, patřil do Občanského fóra, vrostl tam, byl jako ekonomický expert zván se mnou i
na tiskové konference. Na jedné jsem ho představil novinářům, na což jsem samozřejmě
zapomněl, ale což jsem nedávno ke svému překvapení viděl v noci v české televizi, která
vysílala dosud neznámé videozáznamy z revoluce. Zvykli jsme si na Klausovu občasnou
protivnost, na jeho schopnost vyzařovat jakousi negativní energii, na jeho typ ironie, na
jeho narcismus, na jeho – tehdy ještě dost skrývaný – odpor k nám ostatním, které
všechny zřejmě házel do jediného odpadkového kontejneru s nápisem „levicoví
intelektuálové“.
V první Čalfově vládě, tedy v té, která vzešla během revoluce z debat u kulatých
stolů, působil Václav Klaus jako ministr financí doporučený Občanským fórem.
Když jste ho už tak dobře znali, nebáli jste se ho udělat tak důležitým ministrem?
Vzpomínám si velmi živě na svůj důvěrný rozhovor v šatně Laterny magiky s
Václavem Valešem, svým dávným přítelem a spoluvězněm, ekonomem s velkou znalostí
praxe; působil od mládí v podnikových managementech a v době Pražského jara byl
dokonce ministrem. Ptal jsem se ho, jestli ten protivný Klaus může být ministrem
financí. A on tehdy řekl, že ano, protože tam bude hlídat státní kasu a nebude se plést do
politiky. Na hlídání kasy je prý takový typ člověka ideální.
Po svobodných volbách se ovšem znovu stal ministrem financí.
To mělo, myslím, několik aspektů: Za prvé, všichni členové první porevoluční vlády se
stali přes noc velkými hvězdami. Národ najednou viděl po čtyřiceti letech v nejvyšších
funkcích normální svobodně mluvící lidi, nikoli stranické byrokraty, a v atmosféře
všeobecné euforie si z nich rázem udělal své miláčky. Mezi ně patřil samozřejmě i Klaus,
který – podobně jako Dienstbier – vždycky věděl, kam se postavit, aby ho zabíraly
kamery. Jako člověk obdivuhodně pracovitý se velmi aktivně účastnil předvolební
kampaně, snad byl i lídrem jedné krajské kandidátky. A když dostalo Občanské fórum
více než padesát procent hlasů, byl jedním z vítězů voleb samozřejmě i on, a na nějakou
funkci měl tudíž přirozený nárok. Za druhé, Klaus nenápadně, ale vytrvale pracoval na
tom, aby byl vnímán doma i v zahraničí jako otec české radikální ekonomické reformy.
Jejím přímým autorem tak úplně nebyl, těmi byli spíš Tomáš Ježek, Dušan Tříska, Václav
Valeš a někteří další, on byl však opravdu jejím nejenergičtějším obhájcem, ba řekl bych
přímo až agresivním prosazovatelem. A to byla určitě jeho velká zásluha, která není
podle mne nikterak umenšována různými chybami, vadami či omyly té reformy. On
prostě dokázal prosadit cokoliv. Často i tak, že s ním jeho partneři souhlasili jen a jen
proto, aby ho už dál nemuseli poslouchat. Bylo tehdy velmi těžké nedat do vlády člověka
s pověstí „otce ekonomické reformy“. Za třetí, přes to všechno se vedení Občanského
fóra, které mělo spolu s vedením Veřejnosti proti násilí navrhnout novou vládu,
rozhodlo Václava Klause do vlády nedat. Všichni už věděli, že Občanské fórum využívá
jen účelově, navíc potřeba rovnováhy Čechů a Slováků ve vládě dávala Slovákům právo
na toto „silové“ ministerstvo, když Češi měli ministerstva zahraničí i obrany.
Myslím, že se tehdy uvažovalo o Ivanu Miklošovi, mladém slovenském ekonomovi,
který později jako slovenský ministr za federace i za samostatnosti pomohl dotáhnout
slovenské reformy možná dál než Češi ty české. A tak jsem jako prezident dostal od
Občanského fóra nepříjemný úkol: říct Václavu Klausovi, že nebude ministrem financí,
ale předsedou Státní banky československé. Při plnění tohoto úkolu jsem hanebně
selhal: když jsem to Klausovi řekl, opáčil, že to je vyloučené, že ho celý svět zná jako
československého ministra financí, že jinou funkci zastávat nemůže a že jeho odchod z
vlády by byl katastrofou pro celé Československo. A já, místo abych řekl, že takto
rozhodla vítězná politická síla, a nechce-li do banky, ať si dělá, co chce, jsem zdvořile
ustoupil a řekl něco jako „tak dobrá“. Občanské fórum se na mne zlobilo, že jsem nesplnil
úkol, a Klausův odpor ke mně přerostl v nenávist. Zachoval jsem se jako typický špatný
politik: neprovedl jsem, co jsem provést slíbil, a navíc se mi podařilo všechny naštvat.
Jak jste pak spolu za federace vycházeli?
Šlo to. Celkem korektně. On musel překonávat svůj odpor ke mně, protože vystoupit
proti mně veřejně a ostře by mu tehdy ublížilo, já se snažil respektovat jeho.
Saomozřejmě tu a tam to jiskřilo. Jemu se nelíbil žádný můj projev, hlavně novoroční
projevy se mu nelíbily, a vždycky mne za to nějak plísnil. Tu a tam se na mne zaměřovali
samozřejmě i nakyslíci; později jsem se stal jejich hlavním terčem a pojem „nepolitická
politika“, užívaný v souvislosti se mnou, se stal populární dobovou nadávkou. Z
Občanského fóra vznikla ODS, o tom jsme už mluvili, já jsem do toho příliš nezasahoval a
zasahovat ani nemohl; o tu proměnu se zasloužila nejen veliká Klausova pracovitost,
šikovnost, nenápadná bezskrupulóznost a schopnost získávat si různé služebníky a
příznivce, ale přinejmenším ve stejné míře i neschopnost těch ostatních manévrovat ve
sféře moci.
Myslíte si, že kdyby se Václav Klaus nestal po revoluci prvním ministrem
financí, anebo kdyby se jím nestal po prvních volbách, opravdu by v politice nebyl
a do ní nezasahoval?
To si nemyslím. Mám naopak dojem, že by za všech okolností stanul dříve či později v
nějaké nejvyšší funkci či přímo v čele státu. Umí se prosadit a má ctižádost. Nebýt
raketového vzestupu prostřednictvím první federální vlády, tedy jakési vlády televizních
hvězd, měl by to všechno samozřejmě těžší, ale šel by týmž směrem vzhůru. Abyste mi
dobře rozuměl: když toto všechno říkám, neříkám tím, že se nemá usilovat o moc a že
ten, kdo o ni usiluje, si nemá počínat prakticky a promyšleně. Musí tomu tak být a Václav
Klaus je v tomto ohledu obdivuhodný. Ale někdy to hnal na samo pomezí morálního
chování.
To byl malý návrat do federálních dob. Jak jste s Václavem Klausem vycházeli
po rozdělení státu?
Nebylo to valné. Mou prezidentskou kandidaturu sice on i ODS podporovali, ale
nebylo to rozhodně z nějaké lásky ke mně, prostě tehdy to bylo obecně očekáváno, ba
snad i žádáno. Klaus se snažil mít výhodu prvního tahu, a tak mi to všelijak oslazoval
těsně před volbou, abych do funkce nastoupil náležitě schlíplý. To byla jeho metoda,
pozoroval jsem to mnohokrát. Nechtěl například předložit parlamentu zákon o Kanceláři
prezidenta republiky, ačkoli byl hotov a připraven a ačkoli bych bez něj téměř nemohl
svou funkci vykonávat; kladl si rozmanité podmínky, ba nazval bych to až zdvořilým
vydíráním. Chápal mne jako svého hlavního protivníka a zkoušel to na mne všelijak. Já
jsem samozřejmě vinou své zdvořilosti a své nechuti ke konfrontacím mnohokrát svou
věc prohrál, ale naštěstí to nikdy nebyla věc zásadní. Například souhlas se vstupem do
NATO, který se na poradě všech politických stran na Hradě zdráhal pod různými
záminkami dát, se mi posléze od něho podařilo získat, byť metodou lehce
zmanipulované režie. Trvale nad něčím na Pražském hradě kroutil hlavou, ne proto, že
by mu na té či oné drobnosti tak záleželo, ale prostě z principu. Každý rok byl velký
zápas o rozpočet. Reptal proti schůzkám středoevropských prezidentů, které jsem začal
organizovat, a na tu první, v Litomyšli, odmítl přijet. Odsuzoval mé názory na reformu
OSN a jiné věci, nejraději by byl, kdybych mu dával úplně všechno ke schválení. Trpkou
vzpomínku mám na návštěvu Salmana Rushdieho v Praze. Nevěděl, že tu je a že jsem ho
pozval na Hrad, a když se to dozvěděl, přišel tam v noci za mnou a začal mi vyčítat, že
ohrožuji republiku. Doprovázeli ho ministři vnitra a zahraničí, aby měla ta návštěva větší
váhu. Oba dělali rovněž překvapené a rozčílené, i když o návštěvě samozřejmě dobře
věděli – vnitro dávalo Salmanovi dokonce ochranku –, ale spoléhali na to, že je před
jejich šéfem neprásknu. Což jsem také neudělal. Mírně to odnesl můj mluvčí Ladislav
Špaček, protože jsem se distancoval od nějakého jeho výroku. Ten výrok sice nebyl
šťastný, ale o to nešlo. Šlo o to, že se ode mne žádalo – měla-li ta konfrontace vůbec
skončit – malé pokleknutí v podobě nějaké oběti a že já to noční dusno nevydržel a
Špačka lehce obětoval. Takových proher jsem měl spoustu. Mou nejhorší vzpomínkou
jsou ovšem středy. Klaus přišel s myšlenkou na první pohled velmi hezkou: navrhl mi, že
tak jako britský premiér chodí každou středu odpoledne na návštěvu ke královně, aby jí
referoval o schůzi vlády a o situaci v zemi, přijde i on každou středu odpoledne na
hodinku na Hrad. To nešlo nepřijmout. Nicméně tyto středeční hodinky se záhy staly
mým postrachem a noční můrou, už od úterý večer se mnou nic nebylo. Mělo to totiž
vždy tentýž průběh: patnáct, dvacet až pětadvacet minut velmi přátelského rozhovoru o
všem možném a pak ona důležitá chvíle úderu, kvůli které se to celé vlastně konalo, totiž
nějaká výtka k mému počínání z poslední doby. Byly to vesměs nesmysly, ale nešlo
vůbec o to, aby to mělo smysl, šlo o to dostat mne do defenzivy. Když zaútočí on jako
první, já pak mohu vysvětlovat cokoliv a on se mnou může dokonce ve všem souhlasit,
nicméně krásu prvního úderu už tím nevymažu a na své obranné pozici nic nezměním.
Vzpomínám si na typický příklad: v určitém okamžiku sáhne do náprsní kapsy, vytáhne
jakýsi ušmudlaný výstřižek z novin, několikrát se omluví, že o tom vůbec mluví, pak z
výstřižku přečte, že jsem projevil lítost nad úmrtím Franka Zappy, a pak mi velmi
zdvořile naznačí, že se k hlavě státu nehodí vyjadřovat se k úmrtí nějakého cizího
rockera, když nám umírají různí domácí velikáni a o mé kondolenci není v novinách nic.
Co jsem mohl v takovéto absurdní situaci dělat? Správné by asi bylo vstát a říct: Tak,
Václave, na shledanou! Jenže takové věci já umím pramálo, to dokážu tak jednou za dvě
stě let. Takže povídám cosi o tom, jak se Zappa od první chvíle zajímal o dění v naší zemi,
jak nám pomáhal, jak my jsme se k němu chovali nevděčně, že za mnou AFP přišla s
prosbou o vyjádření, že takové vyjádření by bylo absurdní odmítnout a že nemohu za to,
že ze všech mých vyjádření k různým úmrtím si nějaké noviny vybraly právě tohle a
otiskly to. Tisíckrát jsem mohl mít pravdu, ale co mi byla pravda platná, když jsem se
tímto svým vysvětlováním pomalu, ale jistě proměňoval v čistého šaška! Každý ví, že
nebudu riskovat – ve státě, který teprve horce těžce hledá své místo na slunci – válku
mezi prezidentem a předsedou vlády kvůli jednomu výstřižku o jedné kondolenci.
Nemyslím si, že se za tímhle chováním skrývala chladnokrevně promyšlená strategie. To
je prostě věc povahy a instinktu. On to jinak neumí. Buď se někoho bojí, nebo někoho
ponižuje. Jednoho dne ovšem přetekl pohár a já odeslal vládě dopis, v němž jsem jí dával
na vědomí, že středeční schůzky s premiérem ruším, a vysvětlil jsem proč. Klaus s
ministrem zahraničí Josefem Zieleniecem, tehdy ještě naším smiřovačem, se objednal týž
den na večeři na Hrad. Byl schlíplý a šlo mu hlavně o to, aby to nemusel předat vládě.
Nakonec jsem s tím souhlasil, ale středy skončily. Já si nemyslím, že moderní české
dějiny mají být pojímány jako dějiny osobního vztahu mezi mnou a Václavem Klausem,
naopak: tohle novinářské klišé mne už po léta hrozně rozčiluje. Na druhé straně ale
uznávám, že cosi musím říct i o tomto tématu, jinak by naše povídání bylo vskutku
neodpustitelně děravé. Důležitější samozřejmě, než jestli si jdou dva lidi navzájem na
nervy, jsou jejich názory na svět, jejich politické skutky, jejich projevy a texty, jejich vliv
a případné dědictví. A to musí posoudit jiní.
Proč jste Václava Klause kritizoval až v takzvaném rudolfínském projevu v roce
1997 po pádu jeho vlády? Podle některých pozorovatelů to bylo nevěrohodné a
hlavně to bylo pozdě.
Především: měl jsem jako prezident každý rok kolem dvaceti až třiceti velkých
projevů. Všechny vyšly později v knížkách i v mých Spisech. Kdo je souvisle četl,
nepochybně si všiml, že to nebyly jen nahodilé výkřiky vyvolané tou či onou situací či
příležitostí, ale že tvoří dohromady jeden spojitý celek obsahující a rozvíjející určitý můj
pohled na svět, na politiku, na postavení naší země atd. atd. Vlastně jsem se pokoušel své
projevy i tak psát: nejednou jsem aktuálním projevem navazoval – aniž si toho musel
kdo všimnout – na projev předchozí.
Promiňte, ale když jsme u vašich projevů: často jste se přece v nich musel i
opakovat. Nevadilo vám to jako tvůrčímu člověku?
Příšerně mi to vadilo, a když jsem znovu vysvětloval něco, co jsem už jednou vysvětlil,
velmi jsem trpěl. Ale bohužel to jinak nešlo. Ivan Medek, který byl jeden čas šéfem mého
úřadu, se mne pokoušel vždycky uklidňovat poukazem na to, že i Masaryk říkal celý
život vlastně jedinou věc. Ale zpátky k rudolfínskému projevu. Pro mne to je jen jeden z
mnoha desítek či vlastně několika stovek projevů, v němž jsem říkal – možná jinými
slovy či v jiných souvislostech – v podstatě totéž co kdykoli předtím či kdykoli potom.
Vůbec nemám pocit, že v něm bylo něco zbrusu nového, co jsem nikdy předtím neřekl,
nebo že se z celé té dlouhé série nějak vymykal. Slavný se stal možná proto, že ho náhoda
umístila do doby, kdy byla Klausova vláda v demisi. S tou demisí ale ten projev nijak
nesouvisel, byl plánován i napsán dlouho před ní. Většinou to byly náměty do budoucna
či úkoly, které jsou podle mne před námi, jen úvodní část byla kritická. A nebyla to
kritika Václava Klause jako takového, ale kritika české politiky. Že byla tato politika
neodmyslitelně svázána s Václavem Klausem, jeho názory a jeho počínáním, je něco
jiného. Za to nemůže ten projev. Ale ještě jedna věc tu hrála roli: blížila se nová volba
prezidenta a já – věda, že budu zřejmě znovu ve hře – jsem chtěl vyložit všechny karty na
stůl a vyloučit jakékoli podezření, že si parlament z účelových důvodů předcházím a
neříkám před ním naplno, co si myslím. Proto projev určený oběma jeho komorám byl
možná trochu ostřejší než jiné.
A teď tedy k tomu známému sarajevskému atentátu. Jak to tehdy s Klausovou
demisí vlastně bylo? Nebo přesněji: jak jste to vnímal a zakoušel vy?
Nebylo to nic zvlášť složitého. Vláda měla určité hospodářské problémy, reformy
vázly, řešení se odkládala nebo byla polovičatá, rostly spory uvnitř vládní koalice. Do
toho přišla aféra s nejasnými zdroji peněz vládní ODS, jejími tajnými konty, neplacením
daní. Kdekdo měl toho všeho najednou dost. A tak to začalo demisí ministra zahraničí
Josefa Zieleniece, dosavadního Klausova nejbližšího spolupracovníka a spolutvůrce jeho
strany, pokračovalo to odchodem obou menších koaličních stran, tj. KDU–ČSL a ODA, z
vlády a vyvrcholilo to demisí některých dalších ministrů ze samotné ODS, především
ministra vnitra, mého dávného kamaráda z dob Charty Jana Rumla, a ministra financí
Ivana Pilipa. Z té vlády zbyla, nepletu-li se, slabá polovina, možná ještě míň. Musela za
této situace dát demisi, to je logické, a já k tomu také Václava Klause veřejně vyzval. Můj
dojem tehdy byl, že nikdo z odstupujících nedokázal nahlas říct pravou či nejhlubší
příčinu těch demisí. Tou podle všeho nebyl ten či onen konkrétní koncepční spor nebo
aféra s financováním ODS a následnou snahou ODS všechno popřít, zamlžit a převrátit,
ale něco daleko triviálnějšího: Klausův způsob vedení vlády. On své ministry dokázal
všelijak ponižovat, zesměšňovat návrhy, které vládě předkládali, a svévolně měnit jejich
pořadí; na schůzích vlády bylo jeho vinou často značné dusno. Párkrát jsem to viděl na
vlastní oči, ale to nebylo nijak hrozné, přede mnou se choval přece jen trochu jinak. Od
různých ministrů ale vím, jak to často probíhalo. Když se nahustily i nejrůznější věcné
problémy, ať už způsobené čímkoliv, přestalo to zkrátka většinu vlády už bavit a šla od
toho.
Proč se to jmenuje sarajevský atentát?
Vzpomínám si, že mi do lánského zámku jeden den telefonoval Jan Ruml, že s Ivanem
Pilipem oznámí odpoledne na tiskové konferenci svou demisi. Václav Klaus ale právě
odjel do Sarajeva na summit Středoevropské iniciativy, což v době, kdy tiskovku
svolávali, prý nevěděli. Když se to dozvěděli, nechtěli to už měnit a vyvolávat tím další
spekulace. Tak mi to aspoň Ruml líčil. Sarajevským atentátem to nazval Klaus a podařilo
se mu – tak jako v mnoha jiných případech – svůj pojem do té míry zpopularizovat, že
skoro všem – a hlavně ovšem nakyslíkům – zcela vnutil – a to jen nenápadným
pojmovým žertem – svůj převrácený výklad událostí: rozpadla se mu vláda a on to
nazval atentátem na svou osobu.
(Washington 18. 5. 2005) Člověk nemá nikdy dělat předčasné závěry. Můj dojem z
prvních dnů tohoto mého pobytu ve Washingtonu byl, že Američané neumějí řídit auta.
Nerozsvěcují například při odbočování směrovky, což může být dost nebezpečné. Velmi
prapodivně přejíždějí, respektive nepřejíždějí z jednoho jízdního pruhu do druhého. Na
křižovatce to probíhá velice zvláštně: jelikož tu jsou velmi málo odlišeny hlavní a vedlejší
ulice a neexistuje pravidlo pravé ruky, nikdo nejede na křižovatce rovnou, všichni zastavují
a různě se sobě uklánějí, odbočování z několikaproudé ulice mívá velmi dramatický průběh,
leckdo například, chce-li odbočit vlevo, zajede úplně doprava a pak – samozřejmě bez
směrovky – začne odbočovat a všem zatarasí cestu. Celé to vypadá jako velký chaos. Ale
pozor, zřejmě to vůbec chaos není, to si jen nezasvěcenec myslí! Stále víc se mi zdá, že to má
svůj pevný řád, který pouze já neznám. Že to je prostě jako s mraveništěm: vypadá to jako
zcela nesmyslné a nahodilé hemžení, ale tak se nám to zdá jen proto, že neznáme a
nechápeme – nejsme-li zrovna biology – sofistikovaný systém mravenčího počínání. Ve
skutečnosti dění v mraveništi ovládá jakýsi kolektivní rozum, který velmi dobře ví, co dělá a
proč se každý jednotlivý mravenec chová přesně tak, jak se chová, a proč se nesmí chovat
jinak, nemá-li se všechno zhroutit. Asi tomu tak nebude jen s mraveništi a s
washingtonskou dopravou, ale vlastně s celým světem: veškeré bytí má nějaký svůj důvod a
řád, my je jen neumíme a nikdy nebudeme umět pochopit. Ale i to má zřejmě svůj důvod.
(24. 7. 2002)
(…)
7) Zdá se, že je otevřena otázka oběda pro manželky prezidentů v Lánech. Myslím si, že ten oběd nemůže být v
té ošklivé velké místnosti, která vypadá jako závodní jídelna, ale musí se nějak vejít do modré jídelny, případně
do modré a žluté. Kdyby sem na to nastoupila firma, nedělalo by to podle mne dobrotu. Měli by to dělat lánští a
dát tomu domácký charakter. Zároveň by ale celá příprava a průběh musely být pod dohledem odborníků, aby se
neděly nějaké trapasy, jako třeba otázky, zda chce někdo bílé či červené, nebo moučník na stole při polévce atd.
(…)
(31. 8. 2002)
(…)
4) Panu M. děkuji za papír k mé postprezidentské existenci. Je to velmi dobré, byP asi maximalistické, a je tam
mnoho aspektů, které mne samotného nenapadly. Jen ten právní status je pořád problém. Pod KPR to patřit
nemůže, to bych byl pod dohledem a kontrolou, bylo by tu trvalé trápení s dvojí podřízeností (náznak jsme zažili
kdysi, kdy kancelář na nábřeží patřila trochu pode mne a trochu pod Hrad). (…) Co se umístění týče, rozhodně to
nemůže být nikde na Hradě, to by byl precedens, že tam zůstávají všichni prezidenti už do konce svých dnů. (…)
(7. 9. 2002)
1) Zkrátil jsem projev v Bílém domě a upravil ho tak, aby mohl být prosloven před jednáními. Lze si představit, že
to budu říkat napůl spatra a napůl koukat na papír. První den návštěvy, tj. Bílý dům a Kongres, se mi zdají být
celkem docela jasné. (…)
5) Na projev na Floridské univerzitě se ještě podívám, ale moc změn tam asi nebude. Pokud jde o floridskou
večeři: zde různá tajemství vrcholí. (…)
7) Do odjezdu do USA, tedy příští týden, chce ministr Tvrdík (…) vědět, koho chci za náčelníka Generálního
štábu. (…) Chci v této věci splnit slib a ministrovi to zavčas říct.
8) Mám schůzku s Rychetským. Budou citlivá témata jako budoucí prezidentství, postprezidentský status,
referendum, Ústavní soud, Bureš apod. Potřeboval bych názor na Baxu jako předsedu Nejvyššího správního
soudu. Já sám si myslím, že by jím mohl být. (…)
(26. 9. 2002)
1) Je mi po návratu bídně, jsem vyhaslý, vyhořelý, splasklý, jen spím nebo jím. (…)
5) Znovu jsem si v klidu a sám pouštěl Pavlíčkovu hudbu. Líbí se mi to čím dál víc. Smím-li jako laik něco
připomenout, pak jen to, co jsem už říkal: v závěrečném „mixu“ by měla ještě jednou zaznít Marseillaisa, přičemž
všechny citace by možná – jde-li to – mohly být o nějaký takt delší, aby návrat těch motivů rozpoznal v šumu
Vladislavského sálu i natvrdlík jako já. (…)
6) Znovu připomínám, že bych rád měl k ruce nějaký přibližný odhad svého programu až do konce prezidentství.
Vím, že se to může mnohokrát měnit, ale jakýs takýs výhled by mi pomohl. To znamená mimo jiné: závěrečná
cesta do Brna a Bratislavy, volba prezidenta (první a druhá), slib prezidenta, rozloučení s parlamentem,
rozloučení s vládou, rozloučení se zaměstnanci, rozloučení s novináři (?), stěhování z Lán, stěhování pracovny z
Hradu, její úprava Bořkem, její stěhování na Hrádeček atd. apod. Rovněž mne čekají ještě nějaká jmenování,
například KCP, Ústavní soud, Nejvyšší správní soud apod. (…)
8) Rovněž bych uvítal už trochu podrobnější program summitu, počet projevů spatra, čtených, česky, anglicky
apod. Ideové podklady. Paralelní summit. Také bych rád schválil aranžmá první večeře na Hradě; zatím o ní nic
nevím, zůstává ve stínu večeře druhé, přičemž ale ona bude naší první vizitkou. Jednalo se s Duem Goelan?
Pokud by mohlo a chtělo, pak by mělo hrát v blízkosti obrazu Bedřicha Dlouhého v době přicházení na druhou
večeři. Advance teamu George Bushe je třeba vysvětlit, že je holý nesmysl, aby jejich šéf přicházel jako jediný
zadním vchodem a neprošel toutéž trasou jako všichni ostatní včetně Kiliánova baletu. Byla by to jak hanba pro
USA, tak i věcné riziko: podávání rukou by ho to neušetřilo, naopak by to situaci výrazně zhoršilo, protože by ho
odchytávali na nepatřičných místech, tvořili by kolem něj v různých soutěskách chumly, zácpy atd. Jeho security
by nás (ostatní prezidenty a jejich delegace) nakonec ze zoufalství postřílela. (…)
10) Jsou kontrasignována vyznamenání? Pokud nikoli, je to na urgentní a vyčítavý telefonát Špidlovi.
11) Děkuji všem, kteří se zasloužili o to, že má americká návštěva působila (snad) navenek lépe než na můj
vnitřek.
(Washington 19. 5. 2005)
Všude je tu cítit, jak 11. září Ameriku zasáhlo a poznamenalo. Nepochybně víc, než by
taková věc poznamenala Evropu, kdyby se stala tam. Má to spoustu příčin, jednou z nich
zřejmě bude i to, že – nepočítáme-li útok na Pearl Harbor – na americké území nikdy
nevstoupil nepřítel zvenčí, a proto vlastně USA nikdy doma nepoznaly hrůzy moderních
válek s jejich vyhlazováním civilistů, koncentračními tábory a vším dalším, co s nimi
souvisí. Je to ohromná, mocná a hrdá země, která se snaží bránit svobodu lidí i svou vlastní
bezpečnost na různých místech světa, která ale dosud nemusela čelit vojenskému útoku
přímo na svém území. Přišlo to opravdu jako blesk z čistého nebe. Nikdo si nic takového
neuměl představit. Právě proto ovšem mám trochu obavy z toho, co se chystá. Přiznám se k
něčemu, o čem nevím, zda tu mohu říct: ty dva velké mrakodrapy se mi vůbec nelíbily. Byla
to typická architektura bez nápadu. Navíc porušovaly profil města; najednou až nesmyslně
převyšovaly krásnou drúzu manhattanských mrakodrapů. Byly to dva pomníky kultu zisku
za každou cenu: exponované místo je třeba zhodnotit největším myslitelným množstvím
kubíků kanceláří, ať to vypadá jakkoli. Byl jsem v nejvyšším patře jedné z těch budov kdysi
na večeři a zjistil jsem, že se to celé neustále lehce kymácí. Bral jsem to jako znamení, že
něco není v pořádku a že se tu něco děje tak říkajíc proti přírodě. Kymácet se má lod, ale ne
dům. Pohled dolů byl nijaký: už to nebyl pohled z mrakodrapu, ještě to nebyl pohled z
letadla. A čeho se bojím: že tam z prestižních důvodů postaví něco ještě většího, co bude
ničit New York ještě víc. Že zahájí jakousi nesmyslnou prestižní soutěž s teroristy: kdo
nakonec vyhraje, sebevražední fanatici, nebo stále vyšší babylonská věž? S teroristy musí
bojovat armáda, policie a zpravodajské služby, těmi, kdo s nimi sympatizují, se musí
zabývat politici, politologové, sociologové a psychologové, domy by se ale měly stavět tak,
aby obohacovaly lidská osídlení a nebanalizovaly je. Proč by tam nemohly být nové
mrakodrapy souměřitelné s těmi, které tam už stojí, a dokreslující jejich společný profil?
Rovněž si nemyslím, že by na tom místě – Ground
Zero – měl být nějaký nafouklý monument. Co se tam stalo, musí být připomenuto, ale
decentně, jako jsou ve Washingtonu připomenuti padlí z vietnamské či korejské války, nebo
prostě jednou velkou halou či místností, která bude tu katastrofu a její souvislosti
zpřítomňovat.
Jak se dnes díváte na úřednickou vládu bankéře Josefa Tošovského, která
nastoupila po pádu Klausovy vlády? To byl přece váš nápad jmenovat Tošovského.
Proč jste to učinil? Někteří analytici hovoří o této době jako o éře rozkladu,
protože vláda měla svázané ruce a byla objektem rozmarů nejednoznačné
parlamentní většiny.
Několik minut poté, co mi v Lánech Václav Klaus oficiálně podal demisi vlády, jsem
tam měl schůzku s předsedy tří stran dosavadní vládní koalice, tedy s Václavem
Klausem, Josefem Luxem a Jiřím Skalickým, a tázal jsem se jich, jaké vidí další možnosti.
Václav Klaus řekl, že navrhne ODS na sjezdu odchod do opozice. To krátce po našem
jednání opravdu udělal formou otevřeného dopisu všem členům strany. Prý ale máme
počkat do sjezdu. Nemělo ovšem smysl čekat ve stavu bezvládí, respektive s vládou,
která podala demisi, několik týdnů na sjezd ODS jen proto, abychom se po něm
dozvěděli to, co už víme, totiž že ODS odejde do opozice. Bylo to ostatně stanovisko
logické: nikdo z koaličních stran a vlastně ani z odštěpující se části ODS nechtěl v té době
vstoupit do vlády vedené Václavem Klausem a ODS se nemohla zesměšnit tím, že by
Klause obětovala a podílela se na vládě vedené někým jiným. Obecná shoda byla v tom,
že by měly být co nejdřív předčasné volby. Šlo jen o to, kdo bude vládnout do té doby. Se
Skalickým, Luxem a dalšími jsme se shodli, že by to mělo být něco jako „úřednická
vláda“, i když naše ústava takový pojem nezná. Byla by to vláda složená dílem z politiků
dosavadní koalice ochotných v ní působit, dílem z odborníků. Požádal jsem Josefa Luxe,
jako předsedu druhé největší koaliční strany, aby v tomto smyslu jednal s politickými
partnery. Přišel pak se jmény tří osob, které by byly obecně přijatelné ve funkci
předsedy vlády. Dvě z nich, jak se později ukázalo, nepřicházely z různých důvodů v
úvahu, jediný, kdo v úvahu přicházel a kdo byl i ochoten tu funkci přijmout, byl Josef
Tošovský. Svou vládu si sestavoval sám, se mnou ale všechna jména konzultoval.
Tošovský je dobrý diplomat a gentleman, takže žádné další problémy už nebyly a jeho
vláda dostala nejvyšší důvěru v parlamentu ze všech vlád, které dosud Česká republika
měla. Byla to vláda velmi dělná, panovala v ní dobrá atmosféra a měla, jak si vzpomínám,
spoustu dobrých výsledků. Možná na to mělo vliv právě vědomí dočasnosti. Co mohli ti
lidé ztratit? Kdo z nich chtěl setrvat v politice, mohl jen získat, protože se mohl jevit jako
zachránce země v krizi, kdo neměl politické ambice, neměl zase důvod k nějaké zvláštní
opatrnosti. Ta vláda měla, mimo jiné, také dosud největší popularitu v průzkumech
veřejného mínění. Vaši analytici mají tedy, jak se zdá, úplně jiné vzpomínky než já.
V předčasných volbách, které se konaly na jaře 1998, zvítězila, jak se dalo čekat,
dosud opoziční sociální demokracie. Sama ovšem vládnout nemohla, tolik
mandátů samozřejmě neměla. Jaká jednání následovala?
Miloš Zeman, tehdejší předseda sociální demokracie a předseda parlamentu, byl
ochoten utvořit koalici s Luxovou KDU–ČSL i nově vzniklou Unií svobody, kterou tvořili
ti, kteří odešli v době vládní krize z ODS. To se mi zdálo být dobré řešení, ne-li jediné
smysluplné. Liberálové by se se sociálními demokraty navzájem trochu brzdili a bylo by
z toho to, čemu se říká „vláda středu“. Něco podobného ostatně později beztak vzniklo a
máme to už tři roky. Zeman měl velkorysé nabídky, nabízel partnerům hodně
ministerstev a dokonce uvažoval o Josefu Luxovi, velmi čestném člověku a dobrém
politikovi, jako o předsedovi vlády. Nevyšlo to. Unie svobody v čele s Janem Rumlem se
zasekla. Myslím, že to byla chyba, a myslím si dokonce, že to Jan Ruml dnes už ví. Miloš
Zeman dostal košem. A to není člověk, který zapomíná nebo odpouští. Liberály, a
především Unii svobody, která ho tak ponížila, začal z hloubi duše nenávidět a byl
ochoten se spojit i s ďáblem, aby ten nevděčný hmyz rozšlápl. A tak vznikla opoziční
smlouva, což je další produkt Klausova pojmového kejklířství: neznamenalo to nic
jiného, než že si ODS a ČSSD, tyto dvě největší strany, budou nadále všelijak rozdělovat
funkce, vycházet si vstříc, tu a tam se navzájem podpoří, takže ČSSD může snadno
sestavit menšinovou vládu, podobně jako jindy zase ODS. A ty ostatní trpaslíky společně
zašlápnou, jak to chtěly udělat svým volebním zákonem. Prostě ryzí základ uzavřeného
politického systému. Vedoucí úloha jedné strany, kterou jsme měli za komunismu, by
byla nahrazena vedoucí úlohou stran dvou. Mohlo se to jevit jako vítězství sociální
demokracie, ale já bych spíš řekl, že z historického hlediska tato strana prostě naletěla a
doplatila na to: její pozdější vnitřní rozvrácenost byla podle mého názoru mimo jiné také
zpozdilým důsledkem amorálnosti, na kterou přistoupila, když obětovala své principy
kšeftování s mocí a lukrativními funkcemi.
Po předchozích řádných volbách v roce 1996, v nichž získala vládní koalice o
dva mandáty méně, než potřebovala k tomu, aby jí parlament vyslovil důvěru, jste
to byl prý vy, kdo jí navrhl, aby Miloš Zeman jako vůdce největší opoziční strany
byl postaven do čela Poslanecké sněmovny. Nebyl to ale de facto předobraz
budoucí opoziční smlouvy?
Ano, uznávám, že s odstupem času se to tak může jevit. Tehdy to bylo východisko pro
všechny přijatelné a svým způsobem i spravedlivé: proč by jednu ze čtyř nejvyšších
ústavních funkcí nemohl zastávat vůdce druhé nejsilnější strany? Nikdy jsem moc
nechápal, proč nejsilnější strana, i když de facto reprezentuje malou část občanů, musí
automaticky obsazovat všechny nejvyšší funkce. Tehdy šlo ovšem jen o ústní domluvu o
jediném budoucím hlasování parlamentu, tedy o žádnou písemnou smlouvu o věčném
spoluvládnutí dvou stran. Ostatně ústní dohody o obsazení parlamentních funkcí
představiteli různých stran jsou samozřejmou věcí, v tomto případě byl tento princip
proti zvyklostem rozšířen i na funkci předsedy. Raději nedomýšlím, co by následovalo,
kdyby nebyli Zeman a jeho strana aspoň tímto poněkud symbolickým způsobem vzati
tehdy na vědomí. Máte ale pravdu v tom, že se už tehdy mohl rodit nedobrý způsob
účelového dělení moci. Jako by si dva mocní politici začali zvykat na to, že vládnou spolu
– jako dva „kapitáni“ ve státu San Marino. V době opoziční smlouvy se přece situace
vrátila, byť v obrácené podobě: Zeman byl předsedou vlády a Klaus Poslanecké
sněmovny.
Když jste si tak dobře uvědomoval nebezpečnost opoziční smlouvy, proč jste
nerezignoval na svou funkci nebo aspoň nepohrozil rezignací?
Kdybych hrozil rezignací jen proto, že dvě strany spolu uzavřely dohodu o spolupráci,
bylo by to trochu legrační. Stejně pádný důvod by se přece našel každého půl roku. Já už
předtím jednou rezignoval, v době federace, věděl jsem, že nelze vyloučit, že budu nucen
rezignovat ze zdravotních důvodů, a tak jsem si ten krok šetřil pro případ vskutku
mezní. Kdyby třeba nastával nějaký Únor 48 nebo něco podobného.
Miloš Zeman byl nepochybně druhou nejvýraznější politickou postavou
minulých let. Jak jste se s ním seznámil a jak jste s ním vycházel?
Ještě za komunismu vyšel jeho kritický článek v jednom časopisu a vyvolal tehdy
velkou pozornost. Od té doby jsem o něm věděl. Pak jsme se měli, ještě před revolucí,
trochu konspirativně setkat v jednom bytě, ale nemohl jsem tam přijít, protože jsem
onemocněl. Poprvé jsem se s ním tedy sešel až na Letné při jedné z velkých manifestací.
Tehdy chtělo k davům promluvit velké množství lidí a my jsme věděli, že by to dopadlo
velmi špatně, kdyby to mělo trvat moc dlouho. Provokatéři byli připraveni, začala se
objevovat hesla, která mohla vyvolat policejní zákrok, vznášelo se tam nebezpečí davové
psychózy. A tak jsme, ač neradi, většinu těch, kteří chtěli promluvit, od toho odrazovali
nebo jim v tom přímo zabraňovali. Zeman všechny odstrčil, nikoho se na nic neptal,
přistoupil k mikrofonu a přečetl svůj projev. Mimo jiné výborný. Nicméně tam jsem
pochopil, že to je ostrý chlapík. Po revoluci jsem ho vídal v televizi v zábavných pořadech
a velmi jsem se bavil jeho břitkými ekonomickými komentáři. Bral jsem ho trochu jako
„estrádního ekonoma“, tedy jako něco podobného našim několika známým estrádním
psychiatrům či sexuologům. Když byl později zvolen předsedou sociální demokracie,
nevěřil jsem svým uším a připadalo mi to, jako kdyby třeba předsedkyní parlamentu
byla Jiřina Bohdalová. Sociální demokracie byla dlouho stranou malou a velmi
vysmívanou. Byla téměř hanba s ní něco mít. Já se s jejím vedením několikrát setkal, což
samozřejmě kritizovali nakyslíci. Zeman na to nezapomněl a dlouho se ke mně choval
slušně a korektně, což u něj jinak nebylo obvyklé. Nakonec to nevydržel a byl sprostý i
na mne. Za to mu Dáša dlouho odmítala podat ruku, což byla samozřejmě vděčná
mediální situace.
Proč jste proti jeho různým vulgárním vyjádřením a jeho nespravedlivé kritice
poměrů nevystoupil?
Já jsem hodně kritizoval úroveň naší politické kultury obecně, ale s konkrétními
výroky jsem polemizoval málokdy. Zdálo se mi, že se nehodí, abych se do toho zaplétal.
Párkrát jsem se ovšem se Zemanem do slovní přestřelky také dostal, například když
jsem se za něj veřejně omluvil Josefu Zieleniecovi za pomluvu, kterou o něm šířil a
kterou mu podsunul Jan Kavan. Vážnější konflikty mezi námi vznikly až ke konci. Kolem
Miloše Zemana nebylo takové dusno jako kolem Václava Klause, ale dokázal být velmi
tvrdý, paličatý, žvanivý, ba až zlý. Měl jsem s ním několik střetnutí, na která věru nerad
vzpomínám. Jedno mu ovšem upřít nelze: ze všech českých politiků byl asi nejlepším
řečníkem. Říkal někdy banality či povrchní věci nebo dokonce nepravdy, ale říkal to
vtipně, zásadně spatra a dobrou češtinou. Jemu se nemohlo stát, že by mu ve větě chyběl
podmět nebo přísudek.
(Washington 23. 5. 2005) Neuvěřitelně se nám to krátí: je pondělí a možná to je poslední
den, kdy mám delší souvislý čas něco psát. V nejlepším případě zde dodělám tuto kapitolku.
Před chvilkou jsem se vrátil z oběda – tentokrát zcela privátního – s panem Billingtonem. Je
to bezvadný starší pán a znalec Ruska. Dal mi svou knihu a znovu mne pozval na studijní
pobyt v knihovně. Prý by bylo hezké, kdybych tu předčítal něco, co jsem tu napsal. Na stole
byla sůl. Včera jsme s Dášou podnikli piknik, byli jsme se psy v nedalekém parku a tam jsme
jedli sýry a pili k nim červené víno. V pátek jsme měli na velvyslanectví setkání s organizací
Američtí přátelé České republiky. Recepce přerostla do politické debaty, která přerostla v
menší flám, což jsme si pak vyčítali. Zítra tu mám projev. Rána jsem neměl rád nikdy a
nikde, tady mi z nejasných důvodů vadí obzvlášt'. Trvá dost dlouho, než se každý den
smířím s tím, že žiji, že život na mne klade nepřetržitě nějaké nároky, že musím pořád
někde být, s někým mluvit, něco rozhodovat. Ráno se vždycky nejvíc stydím za to, že jsem.
Za dne to pomalu odchází, relativně nejvíc sebedůvěry mám večer. Podaří-li se mi v létě být
delší dobu na Hrádečku, budu psát hlavně večer a v noci. Mám teď taky mírnou trému před
zítřejším projevem, který budu mít samozřejmě anglicky, a hlavně před debatou, která má
následovat. Záleží jen a jen na nevyzpytatelné souhře vnitřních a vnějších okolností, zda
Američanům rozumím a odpovídám jejich řečí, či nikoliv. Ale setkal jsem se tu s lidmi, kteří
tu žijí padesát let a mají ještě horší výslovnost než já. Včera jsem zahlédl v televizi svou
přítelkyni Joan Baezovou, byla skvělá a já si vzpomněl na amfiteátr ve Stanfordu, kde jsem
měl velký projev a ona zpívala a já jí pak z jeviště odnášel kytaru jako v éře komunismu,
kdy jsem byl na jejím koncertu v Bratislavě, státní policie mi chtěla zabránit v účasti a já
jsem jí unikal tím, že jsem nosil Joan kytaru a jim bylo hloupé mne zatknout v její těsné
blízkosti, báli se, že by o tom na koncertu mluvila. Stejně tam potom mně a Chartě 77
zahrála písničku a oni jí za trest vypnuli elektrický proud. Stadion hrobově ztichl, ona
zpívala bez mikrofonu, byla dobře slyšet, bylo to velmi dojemné a byla z toho samozřejmě
daleko větší událost, než jakou by to bylo, kdyby jí nechali mikrofon zapnutý. Ale když jsem
u těch projevů: myslím, že každý rok v době prezidentství jsem tu jeden velký projev měl a
nejpyšněji vzpomínám na ten harvardský v červnu 1995. Amfiteátr plný absolventů a členů
profesorského sboru, bylo tam jmenováno několik čestných doktorů, já byl mezi nimi a měl
jsem mít hlavní projev. Byl dost filozofický, dost komplikovaný, dost dlouhý. Poprchávalo,
studenti byli stále veselejší, den plynul a já si byl téměř jist, že mne už nebude odpoledne
nikdo poslouchat, ať už proto, že všichni budou mít někde lepší zábavu, nebo vinou deště
nebo mého huhlání. A stalo se něco nevídaného: všichni tam zůstali, zmlkli, bedlivě mne
poslouchali a mnohokrát mi během řeči tleskali či se smáli, vždy na správných místech.
Nakonec jsem měl přímo ovace. Byl tam i viceprezident Gore, v roli otce. Můj skoro
hodinový projev sice dějiny světa neovlivnil, nicméně vzpomínám na něj jako na svůj snad
největší úspěch z doby prezidentství. Ale ta vzpomínka mi bohužel nedává odvahu,
sebevědomí či jistotu. Právě naopak: vím dobře, že se to nemůže opakovat, a o to větší
panice propadám před každým projevem, zvlášť má-li být v cizí řeči.
(13. 10. 2002)
1) Jako můra mne trápí projev k 28. říjnu. (…) Zatím jsem jen víceméně lelkoval a neměl do žádného psaní chuť.
Napíšu-li to dnes, přiložím to. Ale pochybuji, že se mi to podaří. (…)
4) Dost jsme s Dášou (…) doplňovali seznam hostů na 28. říjen. Co chvíli si vzpomínáme na někoho, o kom
nevíme, zda na seznamu je či nikoliv. Z větší části tam ti lidé jsou, ale mnozí také ne, ačkoli by tam chybět
neměli. Jde nejen o lidi, kteří něco dělají pro nás a pro Hrad, ale především o lidi veřejně zasloužilé. Byl
podkladem dnešního seznamu seznam loňský? Nebyl náhodou podkladem seznam z dřívějších let, tedy už
zastaralý? Namátkově připomínám další jména: Michal Pavlíček, Václav Marhoul, Jiří Kilián, Ilona Csáková, Iveta
Bartošová, Daniel Hůlka (zpívají pro nadaci), Janis Sidovský, Kamil Střihavka, Bára Basiková, Bára Štěpánová,
Pavel Kohout, Květa Fialová, Jan Urban, Tomáš Halík (a vůbec „stará parta“ z Amálie), Věra Jirousová, Ivan
Jirous, Torst, Paseka, Pupi, Trefulka, Jungmann, Bělohradský, Bursík, Čáslavská, Křižan, nejlepší mladí
spisovatelé (poradí odborník) atd. atd. Spousta jich nepřijde, ale celkově si myslím, že už je jedno, jestli jich je o
sto víc nebo míň. Nebudou-li se všichni mačkat kolem sudu s pivem, vejdou se tam – pamatuji si z jiných 28. říjnů
poloprázdné reprezentační místnosti, ba dokonce i poloprázdný Španělský sál. (…)
7) Děkuji za první skicu rozvrhu mého programu do konce mého prezidentství. Je to velmi solidní východisko k
dalšímu jednání. Při prvním pohledu mi to připadá ale trochu až moc bohaté či extenzivní. Například celá série
slavnostních loučení 2. února je věc k vážné diskusi. (…)
(29. 10. 2002)
(…)
1) Rothmayerova síň, Šípkova nová šatna a vše, co s tím souvisí, funguje, myslím, bezvadně, nemám
připomínek. Jen jsem tam cítil všude větší průvan než obvykle. Možná i proto tam bylo poměrně málo lidí.
Nevznikl tam náhodou odněkud někam nějaký nový průduch? Anebo byly jen otevřeny nějaké dveře? Anebo se
mi to zdálo? Nikdy jsem tam takový fukýř ale nepozoroval. (…)
4) Nové Bořkovo schodiště, zdálo se mi, funguje perfektně. Byl jsem překvapen, kolik lidí tudy šlo. Jak to věděli,
že mohou jít tudy?
5) Nová síň. Má největší bolest. Byl to vůbec první (!!!) prostor na Hradě, s nímž jsem chtěl něco provést, lehce
ho polidštit, a je to poslední prostor (!!!), který zůstal nezměněn. Veliký, téměř gigantický úspěch SPH! (…)
(15. 12. 2002)
1) Sepsal jsem novoroční projev. Prosím jako obvykle o připomínkové řízení v nejužším kruhu, ale je možno (a
možná i dobré) to konzultovat i s někým zvenčí, kdo nežije v naší ponorce, pokud to je ovšem člověk absolutně
diskrétní. (…)
2) Zbývá mi napsat projev k parlamentu, poznámky k projevu k vojákům, projev do Německa a projev na
rozloučenou. Prosím, aby všechny tyto projevy byly (podtrženy a s vykřičníkem) napsány do programu na
všechny mé sváteční či takzvaně volné dny, snad mimo Štědrý večer. (…) 4) Kdyby náhodou měla v pátek 27.
12. čas Děvana, zaskočil bych k ní na prohlídku a ošetření zubů. Nehodí-li se jí ten den, necháme to na neurčito.
(…)
7) Na Silvestra nikam nepůjdeme. Kdyby ale někdo měl nezávazné a zajímavé nápady, kam by se jít dalo, nechť
mi je sdělí.
8) K programu nemám jinak zatím připomínky. Prosím ale, aby mi tam nebylo nic přidáváno. Budu potřebovat
hodně času na zřizování mikrosekretariátu, na stěhování, na eventuální krizi kolem volby prezidenta atd. (…)
10) Pana Patočku prosím na někdy na chvíli do hospody (po práci). Má odpověď na jeho otázku: Ve svém
loňském novoročním projevu jsem vyzýval politické strany, aby co nejdřív, to znamená před volbami do
Poslanecké sněmovny, navrhly své kandidáty na funkci prezidenta. Vím, že si ta jména musí osvojit i veřejnost a
že to vyžaduje určitý čas. Navíc v té době to bylo ještě daleko, a nebylo tudíž kolem toho tolik intrik, spekulací,
ambicí atd. atd. Nikdo mou výzvu nevyslyšel. Nejdřív říkali, že to je třeba rozhodnout až po volbách do
Poslanecké sněmovny, pak to odkládali až na dobu po volbách do Senátu. A teď máme před sebou výsledek:
hledání prezidenta nabývá rysů frašky. Velmi mne to mrzí. Tím spíš, že vím, že po naší zemi chodí desítky lidí,
kteří by byli asi lepšími prezidenty než já, kteří jimi ale nikdy nebudou, protože je žádná strana neoslovila, uvnitř
sebe samé neprosadila a ve veřejnosti nezpopularizovala. Jsou to lidé víceméně „neznámí“ (což znamená, že se
nevnucují každý den do televize) a takzvaně nezvolitelní či neprůchodní, což znamená, že si je nevymysleli,
neoslovili a zavčas tak či onak pro své hry nezískali představitelé stran či jejich křídel či jejich sekretariátů. Není to
veselá historie, ale náš stát to přežije.
V roce 1998 jste znovu kandidoval na českého prezidenta. Ucházel jste se tedy o
zvolení i do druhého pětiletého období, jak ústava dovoluje. Vzpomínáte si na
okolnosti této volby? Proč jste vlastně znovu kandidoval?
Tu otázku si kladu často a pořád si na ni neumím jednoznačně odpovědět. Hlavně si
ovšem neumím zatím odpovědět na otázku, zda tato kandidatura nebyla mou vůbec
největší chybou. Svou roli tu hrály opět tlaky mého okolí. Vzpomínám si například, jak
Jan Ruml za mnou zvlášť přijel do Lán, aby mne přesvědčoval, že mám znovu
kandidovat. Nebudu- -li, tak se to u nás prý bude vyvíjet směrem k nějaké
postkomunistické polodiktatuře mečiarovského či kučmovského typu, všechny strany
jsou namočeny v nějaké korupci a já jsem jediný člověk z jiného těsta než oni, který má
šanci být zvolen. Ale nejen to: nedodělám-li prý své dílo já se svým stupněm
mezinárodní věrohodnosti, nebudeme přijati do NATO, ba co víc, možná se NATO
nebude vůbec rozšiřovat, což by znamenalo novou – tentokrát spíš psychologickou –
železnou oponu a my bychom se natrvalo ocitli ve sféře podezřelých polodemokracií
plných různých populistů a nacionalistů. To, co jsem načal, musím prý dodělat, u našeho
přijetí do NATO i do EU musím být. Takhle mluvilo více lidí kolem mne. Bylo to
samozřejmě přehnané a možná že i já to teď trochu ještě přeháním, abych si to všechno
dodatečně lépe vysvětlil, nicméně taková atmosféra kolem mne byla. Jako bych měl –
aspoň symbolicky – opět cosi zachraňovat. V té době už asi netrápilo společnost tolik
trauma z rozdělení státu, z toho jsme se poměrně rychle dostali, ale jako by převládal
jakýsi neurčitý strach z budoucnosti. Vládla úřednická vláda, žádný obecně přijatelný
prezidentský kandidát tu nebyl, existovali a křičeli extremisté, bylo zřejmé, že blížící se
parlamentní volby vyhraje buď Václav Klaus, nebo Miloš Zeman, a mnoha lidem se asi
zdálo, že by ti dva tu měli mít aspoň nějakou protiváhu. Mně se ale zároveň už velmi
upřímně nechtělo znovu pět let žít úplně jinak, než bych si přál. Nakonec jsem
kandidaturu přijal. Opakuji, že nevím, jestli jsem udělal dobře. Pokud jsem pomohl naší
zemi, což nemohu posuzovat já, udělal jsem dobře, pokud nikoli, pak jsem se měl
věnovat jiným věcem. Sám sobě jsem tím rozhodně nijak neprospěl.
Při této volbě po projevu jednoho republikána vaše žena zahvízdala v sále na
prsty, což jí získalo asi hodně přívrženců, ale i dost nepřátel. Jak jste na to
reagoval vy?
Při tak vážné věci, jako je volba hlavy státu ve Španělském sále na Pražském hradě, se
samozřejmě pískat nemá. Zároveň to byl ale jediný možný způsob, jímž mohla
temperamentní a absolutně loajální kandidátova žena reagovat na žvásty, které tam byly
o jejím muži pronášeny. Co jsem měl říkat? Že to odsuzuji a zároveň že s tím
sympatizuji? Prostě jsem se vyhýbal nutnosti se k tomu vyjadřovat. Dnes se už vyhýbat
nemusím, a proto říkám jasně: nejen ten republikánský řečník, ale daleko víc českých
politiků a jejich praktik nezasluhují nic jiného než pískot. Ale zpátky k mé kandidatuře:
argumenty pro a proti se tehdy ve mně nějakým záhadným způsobem navzájem
vyrušily, což mělo prazvláštní následek: bylo mi vlastně úplně jedno, budu-li zvolen či
nikoliv. V kladném případě snad posloužím víc své vlasti a zažiju další pozoruhodné věci,
v záporném budu mít klid, budu si něco psát, číst moudré knihy, stýkat se s přáteli, na
něž jinak nemám čas, odpočívat, cestovat, přemýšlet, občas kritizovat, neničit si zdraví,
ráno spát do sytosti. Nebudu muset nosit pořád kravatu, pořád se usmívat, pořád se bát,
že něco zkazím. Věděl jsem, že většina politických stran a jejich poslanců mne upřímně
nesnáší, bylo dost možné, že v tajné volbě neprojdu. Udělal jsem vše pro to, aby se o mně
všechno vědělo: myslím, že to bylo tehdy, kdy jsem – ač jsem nemusel – zveřejnil své
majetkové poměry. Parlamentu jsem dal k dispozici lékařské zprávy o svém zdravotním
stavu, protože jsem nechtěl, aby kdokoli mohl říct, že jsem je před volbou obelhal. I ten
rudolfínský projev, jak jsem už řekl, do téhle mé strategie zapadal. V prvním kole jsem
zvolen nebyl. Pak jsme šli s Dášou k příteli režiséru Petru Weiglovi na dávno
domluvenou večeři a nesledovali volbu ani v televizi, jak by se očekávalo a hodilo, s tím,
že nám zavolají, až to nějak dopadne. I to cosi vypovídá o podivné apatii, která se mne
tehdy zmocnila. Byl jsem zvolen v druhém kole převahou jednoho hlasu. To se mi jevilo
jako velmi dobrý výsledek: bylo to možno interpretovat tak, že jsem se stal nechtěným
prezidentem, což byla za daného stavu věcí pro mne dvojnásobná pocta: jednou poctou
bylo, že jsem prezidentem, a druhou, že nechtěným. Nechtěným ovšem nikoli všemi, ale
jen značnou částí politických elit. Člověk je však buď zvolen, nebo zvolen není, třetí
možnost neexistuje. Neuznával jsem proto různé poznámky o tom, že nejsem
plnohodnotným prezidentem a že jsem měl raději ihned rezignovat, v další volbě už
nekandidovat a nechat je, ať si dělají, co chtějí. To by byl podle mne jednak projev
nestoudné pýchy – jako bych byl ochoten být hlavou státu, jen když mne zvolí tolik
poslanců, kolik si sám určím –, jednak by to bylo plivnutí na samu demokracii, v níž to
prostě tak chodí, že rozdíl mezi většinou a menšinou může být zcela mikroskopický, a
přesto je validní, přičemž ten, kdo je někam za těchto okolností zvolen, je stejně
plnoprávným nositelem dotyčné funkce jako ten, koho zvolili všichni. Vzal jsem tehdy
prostě jako fakt, že jsem prezidentem dál, že budu dál něčemu dobrému pomáhat a
něčemu špatnému bránit a že vysněný odchod do svobody se odkládá. Za ten výsledek se
mi tu a tam posmívali a Miloš Zeman vymyslel bonmot, že ten jeden hlas, kterým jsem
byl zvolen, byl jeho, a že bych ho měl tudíž poslouchat.
A jak jste posléze těch druhých pět let prožil?
Víte, že je už ve své vzpomínce moc nerozlišuji od těch předchozích pěti let? Velké
státní cesty do všech možných zemí, spousta státních návštěv u nás, každý den nějaká
přijetí, cesty po republice, summity mezinárodních organizací, projevy, projevy, projevy.
Střídaly se vlády, byly volby. Poznal jsem spoustu zajímavých lidí, s nimiž bych se za
jiných okolností nikdy nesetkal, jakož i spoustu pitomců. Dost pozornosti jsem věnoval
rozvoji Pražského hradu, kde se nám nakonec podařilo uskutečnit jen malé procento
toho, co jsme plánovali. Ale i tak toho bylo dost. Pokud jde o politickou situaci v naší
zemi, řekl bych, že se pomalu, ale jistě prohlubovala propast mezi politikou a
společností. Byla to doba petic jako Dřevíčská výzva, Děkujeme, odejděte, Televize, věc
veřejná, Impuls 99, byla to doba, kdy se proti trochu zatuchlé vládě Miloše Zemana a
Václava Klause zformovala alternativa v podobě takzvané čtyřkoalice, jejíž preference
zázračně rostly, aby se záhy vše zmařilo vnitřními rozpory tohoto subjektu. Já byl svým
srdcem i svým smýšlením na straně občanských iniciativ či pokusů o trochu jinou
politiku, proto mne neměli v politických kruzích moc rádi. Ale nakonec si na mne zvykli
– jako na nutné zlo. Ostatně musel jsem se neustále kontrolovat a vyjadřovat dost
opatrně. Nelze totiž zastávat nejvyšší funkci ve státě a zároveň být věčným rebelem. Lze
samozřejmě i v tomto postavení kritizovat všechno možné, od toho, jak lidstvo zachází
se zeměkoulí, až po atmosféru veřejného života a konkrétní činy konkrétních politických
subjektů. V jistém smyslu to dokonce vyplývá z prezidentského slibu, neboť, jak známo,
prezident má vykonávat svou funkci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Je to ale
třeba dělat s vkusem a obratně, jinak by se člověk mohl stát směšným nebo vyvolávat
právem obecný odpor. Netvrdím, že jsem to vždycky uměl. Pokud jsem to nezvládl, byla
to samozřejmě má chyba.
(Washington 26. 5. 2005) Předevčírem jsem měl svůj plánovaný projev v Kongresové
knihovně. Veliký, ale útulný sál byl zcela přeplněn, vysílali to i někam dál na televizních
obrazovkách. Byl jsem uvítán ovacemi ve stoje, měl jsem velký potlesk, snad to tedy
dopadlo dobře. Pak přišli na jeviště představitelé exilové opozice z Barmy, Běloruska, Kuby
a Číny, všichni o mně moc hezky mluvili, Harry Wu, který si v Číně odseděl devatenáct let v
kriminále, mi se slzami v očích předal knihu mých textů ručně opsanou v čínštině. Řekl, že
se za to zavírá, ale přesto se to šíří. Odpověděl jsem několik dotazů exilových předáků a z
publika, mluvil jsem anglicky, ale měl jsem kdykoli možnost požádat o pomoc Paula
Wilsona, svého přítele a překladatele. Všichni říkali, že to dopadlo dobře, ale já měl svou
obvyklou kocovinu. Pak byla velká večeře na velvyslanectví, různí senátoři tam byli
promícháni s bojovníky za lidská práva. Včera kolotoč pokračoval tiskovou konferencí,
návštěvou Senátu a návštěvou Washingtonovy univerzity. Večeřeli jsme s přáteli, dík
kterým jsme se sem dostali privátním letadlem i se psy a s nimiž se vracíme. Náš pobyt je
tedy ve finále, dnes je vlastně poslední den, kdy tu mohu ještě něco napsat.
(26. 12. 2002)
(…)
5) Pořád si nejsem jist tou schůzkou v Lánech s těmi, které jsem jmenoval. Mají tam být i ti, s nimiž se setkám v
Brně? I jejich předchůdci? Trochu mi tam chybí Čalfa a lidi z doby federace. Různé pokusy tu dobu mazat z
historie se mi nelíbí. Ostatně i ty nejdůležitější ekonomické reformy se staly tehdy, a ne až za Klausovy vlády, jak
se obvykle tvrdí. Není těch rozloučení trochu moc? Nebude to voda na mlýn těm, kteří mne napadají, že si jen
stavím pomník? Musím opravdu mluvit s poslancem, který tvrdí, že jsem nic v životě nedělal pro svou vlast,
protože jsem všechno dělal jen pro sebe? Musím si chránit každou minutu času a každý miligram svého
nervového zdraví nezdraví a představa dalšího loučení včetně dusna, které na něm bude, a absurdních zpráv,
které o něm budou pak někteří účastníci vydávat (vzpomeňme setkání se sněmovnou!), mne děsí. A co když
Zeman nepřijede z té své Vysočiny a Klaus také nepřijde? Pak by to bylo už úplně nesmyslné. Tím spíš, že i
Tošovský těžko přijede z Basileje. Byli už účastníci pozváni? Musí se to opravdu konat? Já ta různá loučení a
pocty chápu spíš jako návrat k normálnímu životu než jako trvalé holdy mé osobě. Starostí budu mít přitom hodně
(zřizování minisekretariátu, stěhování atd.) a cítím, že melu z posledního, tak byl zřejmě můj organismus
nastaven, je to všechno i dost stresující nápor na nervy, hlavní je, abych do toho konce živ a pokud možno mimo
vojenskou nemocnici dosloužil.
6) Prosím o bližší informaci o večírku na rozloučenou se zaměstnanci. Prosím pozvat celou SPH. Už jsem panu
S. říkal něco o cateringové firmě. Bude tam hradní muzika? Budou tam projevy? Kde to bude, když Španělský sál
bude ještě stále sloužit volbě prezidenta? Bude-li naopak budoucí prezident zvolen, nemá tam být pozván?
(18. 1. 2003)
1) Posílám novou verzi posledního projevu. Znovu se budu tímto projevem obírat poslední sobotu. (…) Opravdu
chci pronést osobní rozloučení, nikoliv obecně politický (bezbarvý) projev. (…)
3) Prosím ředitele odborů, aby se urychleně zamysleli nad tím, jak mi mohou pomoci s přechodem na novou
existenci. Názor na místo, kde mám mít kancelář, se liší, názor na nájemní smlouvu se liší, ba dokonce i na
zaměstnanecké smlouvy. Radí leckdos, pomůže málokdo. Tuhle nám už chtěli odmontovat a odnést telefony. To
je v pořádku, to ať v pravou chvíli udělají, ale pomůže nám někdo zařídit vlastní telefon? Kdybych měl 14 dní
volno, všechno si to zařídím. Ale volno na to nemám. Mám mít nový počítač a svůj dosavadní (erární) mám vrátit.
To je samozřejmě také správné. Ale kdo mi z toho mého přenese všechno, co v něm je, do toho nového? A kde
mám záruku, že to nezůstane v podvědomí starého počítače? Jsou tam výbušné věci! Noviny, svoje, chci až od
března. Kdy budeme mít nové pasy? Honí to někdo? Nemusí být diplomatické, ale nemůže tam být psáno
„prezident“ a mou rukou to přeškrtnuto. V salonech v Lánech (i v chatě V luhu) je, jak se ukazuje, plno našich
věcí. (…) SPH mi už rok připomíná čtyři erární židle, které mám doma, ale co se týče stovek mých věcí, které jsou
v erárních prostorách, zdá se mi být – aspoň na úrovni svých nižších činitelů – velmi laxní. (…)
(26. 1. 2003)
(…)
5) Prosím SPH, aby udělala se mnou smlouvu o zapůjčení (třeba i dočasném) židlí, které mám v Dělostřelecké v
pracovně. Nemám čas si kupovat nové. Zároveň připomínám SPH, že mi dluží vzácný a velký obraz Kunce, který
záhadně na Hradě zmizel (a má samozřejmě větší cenu než čtyři opotřebované židle). (…)
(Washington 26. 5. 2005) Můj útěk do Ameriky končí, domů se moc netěším, ale čeká nás
zase další cestování. Budu psát, kdykoliv to jen trochu půjde.
[5]
(Hrádeček 10. 7. 2005) Utekl jsem. Utekl jsem na Hrádeček. Jsem tu sám a mám tísně.
Všechno mi tu připomíná prožitá desítiletí, jsem tu rád, je to mé útočiště, můj existenciální
domov, ale znovu a znovu si tu uvědomuji, že není návratu a že jsem už někým jiným, než
kým jsem býval, když jsem tu psával své hry, připravoval svá experimentální jídla, pořádal
veselé večírky a organizoval tajné disidentské schůzky. Jsem starší, nemocnější, unavenější.
Nevím přesně proč, ale jako bych se stále víc bál světa i lidí. Činí mi potíž jen někomu
zatelefonovat. A teď je navíc velmi divné počasí. Z Ameriky jsme se sice vrátili už před šesti
týdny, ale pokračovat v tomto psaní můžu až tady, v Praze na to nebyl čas ani pomyšlení.
Přitom jsem tu jen na pár dní, takže než se do toho opět dostanu a překonám svůj odpor k
psaní, bude konec. Na dobu strávenou ve Washingtonu vzpomínáme s Dášou jako na
krásný kousek našeho života. Návrat byl dost šokující. Velmi dusná politická atmosféra.
Každotýdenní podezřelé výroky prezidenta, které kupodivu nikomu – kromě jakési osvícené
menšiny – nevadí a které mu dokonce zvyšují v průzkumech procento popularity. Žijeme ve
světě prostředníků a prostředníků prostředníků, ve světě lobbistů, konzultantů, PR agentů,
kdekdo je někým placen za to, že někoho seznámí s někým, kdo někomu zaplatí za to, že ho
dá dohromady s někým, kdo mu poradí, jak vydělat na něčem, co vytvořil někdo jiný. Jak je
možné, že nás je pořád stejně, a přitom máme stále víc prostředníků? Divím se, jak všichni
přijali za svůj tento prostřednický kosmos a hlavně, jak jsem v něm mohl zastávat
politickou funkci, když je mi tak cizí a vlastně se v něm vůbec nevyznám. Důležité:
dodatečně jsme po návratu ocenili americké řidiče a automobilní zvyky. Tady jezdí všichni
jako blázni, přitom to moc neumějí, takže jízda automobilem tu je dost nebezpečným
dobrodružstvím. Když člověk dodržuje předepsanou rychlost, tlučou se do čela anebo mu
hrozí pěstí. To všechno je samozřejmě jen méně významným projevem obecné
demoralizace. Opravdu: když se sem člověk po delší době vrátí, připadá si trochu jako v
zemi postkomunistických zbohatlíků a hochštaplerů. Ale beznadějné to není: dorůstají nové
generace svobodných lidí nezdeformovaných komunismem a privatizací a existují četné
občanské iniciativy, spolky i menší mimoparlamentní strany, které by chtěly něco s tím
vším udělat. Nejenom kritizovat poměry a neuvěřitelné odcizení politiky a občanů, ale
účastnit se voleb, vstoupit tedy do praktické politiky a působit v ní. Občas se s nimi vídám a
oni si ode mne slibují víc, než je přiměřené, například že je všechny se všemi smířím (jsou
dost rozhádaní). Co jsem vlastně po návratu dělal? V Berlíně jsem dostal od dalajlámy
tibetskou cenu, v Rakousku jsme společně s prezidentem Fischerem předčítali mé staré
texty (on německy, já česky), zahájil či ukončil jsem několik důležitých konferencí, byli jsme
na festivalu v Karlových Varech, staral jsem se o přítele a dobrého herce Roberta Redforda,
který tu byl s Madeleine, a těšil jsem se z pozoruhodného úkazu jménem Sharon Stoneová.
Celkově jsem ale tradičně nespokojen sám se sebou. Pronásleduje mne pocit, že podávám
špatné výkony a že se mi to nikdo neodvažuje říct. Zdá se mi, že při improvizovaných
vystoupeních často koktám, nemluvím vtipně a souvisle, zapomínám, co jsem chtěl říct,
zaplétám se. Možná to je kumulovaná životní únava. Přitom ovšem musím vykonávat svou
postprezidentskou funkci, to znamená přijímat různé důležité návštěvy, psát nebo aspoň
redigovat všelijaká prohlášení související s mým mezinárodním angažmá za lidská práva,
rozhodovat stovky maličkostí, poskytovat rozhovory a při tom všem se tvářit jakoby nic.
Naší Nadaci Vize 97 se věnuje hlavně Dáša, ale občas do toho vstupuji i já, zvlášť když jde o
Pražskou křižovatku, starý gotický chrám v centru Prahy, v němž bylo dvě stě let skladiště
a který má naše nadace na sto let pronajatý, už dlouho ho obnovuje a nedávno ho otevřela
veřejnosti jako nové duchovní a kulturní centrum. Utekl jsem zkrátka na Hrádeček v naději,
že si tu odpočinu od světa a naleznu vnitřní klid. Ale i tato naděje, bláhová asi ze své
podstaty, tu dostala jednu ránu zvenčí: keře, které jsem tu téměř čtyřicet let kolem domu
pěstoval jako určitou ochranu našeho soukromí, byly v době naší nepřítomnosti bůhví proč
vykáceny, čímž bylo vážně zaútočeno na mou identitu: je to, jako by mi někdo uřízl všechny
končetiny. Paradoxní je, že jsem první šok z té věci prožíval ve chvíli, kdy v televizi vysílali
finále divácké soutěže o „největšího Čecha“, v níž jsem se umístil na třetím místě po Karlu
IV. a T. G. Masarykovi a v níž jsem byl mezi prvními desíti jediný žijící. Když jsem se podíval
z okna na tu spoušť, řekl jsem si, že si spíš zasloužím titul největší pitomec.
Má prezident soukromí? Dokázal jste rozlišovat mezi soukromými
vystoupeními a veřejnými výstupy?
Myslím, že úplně jasná a všemi respektovaná linie mezi politikovým soukromím a
jeho veřejným životem neexistuje nikde. Metodou pokusů a omylů se ji politici i novináři
neustále snaží posunout tím či oním směrem. Já vždycky respektoval, že občané mají
právo vědět víc o člověku, kterého pověřili politickou funkcí, než o někom, koho ničím
nepověřili. Politik s tím musí počítat a vědět předem, že když vstoupí na veřejnou scénu,
bude vystaven zkoumání. A záleží do značné míry na novinářích, jak daleko půjdou. A to
zase záleží na kultuře veřejného života a lidského soužití vůbec v daných poměrech.
Musím bohužel konstatovat, že bulvárnost byla první věc, v níž jsme Západ dohnali a
předehnali. Působí to téměř dojmem, že příchod svobody znamenal pro novináře na
prvním místě beztrestnou možnost pronikat politikům pod postele.
Své soukromí si celý život dost chráníte, nikdy jste například nezveřejnil žádný
milostný dopis, až na podzim 1995 jste se rozhodl, že veřejnosti oznámíte těžké a
tehdy již beznadějné onemocnění své první ženy Olgy. Co tomuto rozhodnutí
předcházelo?
Milostné dopisy nejsou určeny k zveřejňování. A já je navíc nemohl zveřejnit i proto,
že jsem snad žádné ani v životě nenapsal. Jsem v podstatě – aspoň v některých věcech –
velmi stydlivý člověk. Mimo to jsem se vždycky snažil být v písemných projevech
opatrný i ze strachu z eventuálního zneužití, ať už tajnou policií v době disidentství,
nebo někým senzacechtivým v době, kdy jsem zastával prezidentskou funkci. Už nevím,
kdy a jak jsem informoval veřejnost o Olžině nemoci, ale udělat jsem to musel: lidé ji
měli rádi, svědčily o tom nekonečné fronty občanů, kteří – aniž je kdo k tomu vybízel – se
jí přišli po smrti poklonit, byla osobou veřejně činnou, která byla v obecném povědomí
se mnou odvždycky svázána. Bylo tedy nutné vysvětlit, proč se od jisté doby neobjevuje
po mém boku a vůbec na veřejnosti. Měla nádor v mozku, věděli jsme to skoro dva roky,
trpěla velice, jak nemocí samou a jejími průvodními znaky, tak chemoterapeutickou
léčbou. Nesla svůj osud ovšem velmi statečně, chápala svůj stav jako svou soukromou
věc, nestěžovala si ani neplakala, nerada o tom mluvila. Zdálo se – pokud je to vůbec
možné a nebyla to jen hra člověka, který nerad mluví o sobě –, že byla se svou blížící se
smrtí vyrovnána. Říkala, že každý máme vyměřen svůj čas. Poslední měsíce už
nevycházela z domu nebo byla v nemocnici.
Jak jste prožíval blížící se konec své nejbližší osoby, s kterou jste žil přes
čtyřicet let?
Byly to pro mne pochopitelně těžké týdny. Pokoušel jsem se Olgu povzbuzovat, říct jí
tu a tam něco milého, ale ona vždycky okamžitě rozpoznala, proč to dělám, a řekla mi,
abych si to nechal od cesty. My jsme neměli moc ve zvyku říkat si milé věci. Věděli jsme,
že jsme tak pevně spolu svázáni a na sobě závislí, že to ani snad nejde devalvovat
jakýmkoli komentářem. Já pochopitelně hodně přemýšlel o celém našem společném
životě, o tom, co jsme jeden druhému dal, i o tom, jak tu budu žít bez ní. Olga mi říkala,
abych se brzy znovu oženil, věděla, že sám být nemohu. Věděl jsem to taky a uvědomoval
jsem si, že mám jen dvě možnosti: buď jít za ní, nebo začít nový život. Osobně pro mne
bylo velmi důležité, když mi na smrtelné posteli řekla, že jsem ji nikdy nezradil. Myslela
tím zřejmě něco podstatně hlubšího než mé „uvolněné mravy“, o nichž věděla víc než
kdo jiný a které jí pochopitelně vadily.
Donutily vás okolnosti roku 1995 přemýšlet o vaší možné smrti?
O sebevraždu jsem se nikdy nepokusil, ale o smrti přemýšlím celý život. A jak léta
přibývají, stále víc. Nejen proto, že sám stárnu, ani jen proto, že jsem se párkrát díval
smrti do tváře z nemocničního lůžka, ale hlavně asi proto, že mne postupně opouštějí mí
nejbližší, rodiče, žena, přátelé. Nelze na smrt nemyslet. Já se na svůj konec připravuji tak
trochu byrokratickým způsobem: chci, aby tu po mně zůstal pořádek. K tomu patří mimo
jiné to, že jsem se postaral o kritické vydání svých Spisů: jako bych chtěl mít pod
kontrolou, co tu po mně zůstane. Nevyplývalo to jen z mé pořádkumilovné povahy: kdo
by po zkušenosti smrti svých nejbližších a poté, co se smrt vznášela i nad ním,
nepomýšlel na závěť a na smysluplné uspořádání věcí, jež po něm zbudou? Dřív to
bývalo samozřejmé. Nemohu vyloučit, že jsem Olgu brzy po její smrti chtěl podvědomě
následovat nebo že jsem občas měl pocit, že mne k sobě volá. Mimo jiné: tehdy jsem
poprvé hloupě v noci spadl. Bylo to přitom doma, nikoli v Asii! Postříkal jsem celý pokoj
krví a vezli mne kamsi, kde mi nasazovali zpátky vymknutou sanici. Vím, že jsem při tom
ošetření nesmyslně žvanil a blábolil, bylo v tom cosi až euforického. Celkově mi v
prvních dnech a týdnech po Olžině smrti velmi pomáhala Dáša. Snažila se nenechávat
mne večer samotného v domě. Nepříjemné pro mne samozřejmě bylo chodit pořád do
práce, usmívat se při všech přijetích, jezdit na státní cesty, nedávat nic najevo. Ale zdá se
mi, že mám dost silnou vůli a docela se umím ovládat.
Je to pravda, že když vám bylo před Olžinou smrtí nejhůř, jednal jste tajně o
návrhu svého náhrobku? Co na něm mělo být napsáno?
Nebylo to jednání nikterak tajné a netýkalo se mého náhrobku, ale naší rodinné
hrobky. Bylo nutné ji celkově trochu předělat, abychom se na náhrobní desku všichni
vešli. Už mí rodiče, strýc a jeden z dědečků se tam mírně mačkali na okraji. Nejenže by už
nebylo kam napsat Olgu, ale nevešel bych se tam už ani já, ani nikdo další z naší rodiny.
Péče o tuto věc jen potvrzuje můj úřednický přístup ke smrti. Vždyť by mi mohlo být
úplně jedno, jak budeme jednou na desce uspořádáni! Já do toho ale chtěl vnést systém
respektující chronologii a příbuzenské vztahy. Žádný zvláštní nápis nechci, ba ani žádný
titul či povolání. Jako u ostatních pouze jméno a datum narození a smrti.
(29. 5. 1994)
1) Posílám projev do Filadelfie. Prosím ihned ho rozdat obvyklým konzultantům (…)
2) Olze objevili nádor a operovali ji. Budu za ní občas jezdit do nemocnice, proto prosím nenaplňovat mi program
ničím dalším, spíš naopak něco vyndavat. Musím ve volných chvílích studovat vládu, Normandii, psát projev do
Rumunska atd. atd.
3) Potřebuji minutovník na Charlese a nějaké teze pro projev a přípitek! Stále tápu v bahně nevědomosti! (…)
(8. 10. 1995)
1) Vinou různých okolností (lustrační zákon, rodinné starosti apod.) mám týdenní skluz v psaní projevů: teprve teď
jsem napsal projev do OSN, který měl být podle plánu napsán už minulý víkend. Vyžaduje to zrychlené tempo
další práce. (…)
4) Prosím pana Š., aby se hned spojil s Ivou T. a spolu pak aby vyhledali prof. Klenera, snad stačí telefonicky, a
domluvili s ním přesný text zprávy o tom, že se jde Olga léčit. Do nemocnice nastupuje v úterý. (…)
(…) Bude na hermeticky uzavřeném oddělení, proto je zbytečné, aby tam dlel pistolník. Pistolník by měl být pouze
dosažitelný telefonem pro případ, že by bylo něco třeba. Mě budou občas k Olze pouštět. Proto by bylo dobré,
kdyby v úterý provázel při převozu do nemocnice Olgu i některý z mých pistolníků, který by prozkoumal, kde to je,
jak se tam jde, atd., abychom tam nedělali případně zbytečnou paniku. Rovněž by mi měl zjistit všechny příslušné
telefony, tj. do Olžina pokoje, k sestřičce, k prof. Klenerovi na kliniku i domů. Zároveň by bylo dobré, kdyby dal
prof. Klenerovi všechny možné telefony ke mně. On se mi minule dovolával dvě hodiny, bůhví proč. Je mu třeba
zřejmě napsat, jak se dostane z normální linky na zetku a přes zetku do mé kanceláře i do našeho domu, dát mu
normální telefony, jakož i telefon operačnímu důstojníkovi. Ten mne přece sežene vždycky. Musel by ovšem o
Klenerovi vědět, aby si nemyslel, že mne shání nějaký obtěžovač. (…)
(21. 1. 1996)
(…)
Organizační a jiné důsledky blížící se smrti mé ženy, která může nastat každou minutou, ale třeba i za týden čí
více dní, mne nutí sepsat několik instrukcí pro případ její smrti. Chápete zajisté, jak těžko se mi tyto instrukce
píšou, když je ta bytost ještě naživu, ale zdá se mi, že to je nutné, protože nevím, v jakém stavu budu, až se to
stane (asi u nás doma), a zda budu schopen vůbec o čemkoli rozhodovat. Shrnu vše, co bude třeba dle mého
mínění udělat, od věcí zásadních až po úplné prkotiny, ale chci se s tím vyrovnat kompletně. Chápejte to jako
součást mé autoterapie. (Mimo jiné: ať mi V. nezlepšuje pořád můj počítač a jeho dovedné programy: s každým
zdokonalením se radikálně sníží má schopnost cokoli na počítači napsat: tento odstavec píšu například půl
hodiny, v předchozím stavu počítače bych ho měl napsán za půl minuty.) Má přání a instrukce jsou, jak jsem už
naznačil, velmi různé povahy. Některé jsou určeny širokému okruhu hradních i jiných lidí (VDV, RK), jiné se týkají
jen jednotlivců a mají víceméně diskrétní povahu. Nechávám na V., co rozmnoží pro všechny a co dá jen těm,
kterých se to bezprostředně týká. Své instrukce či přání či prosby budu psát v nahodilém pořadí, zásadní věci se
budou míchat s drobnostmi, věřím, že si s tím poradíte. (…)
(17. 2. 1996)
(…)
13) Dostal jsem od pana S. seznam A a seznam B hostů na večeři s královnou. Nepochopil jsem rozdíl mezi nimi,
možná jsem dostal omylem dvakrát týž seznam, anebo jsem byl nepozorný a rozdíl jsem nepostřehl. Ať tak či
onak, navrhuji panu S., aby urychleně se zástupci OVP znovu celý seznam jméno po jménu probrali a zároveň se
zamysleli nad tím, kdo tam chybí. (…) Neviděl jsem tam Falbra, Dienstbiera a jiné představitele veřejného života,
hlavně jsem tam ale postrádal některé méně zvané či neobvyklejší hosty, jiné, než jaké zveme tradičně podle
jsoucích seznamů. Jen několik nahodilých nápadů: Dagmar Pecková, Pavel Bobek, Věra Chytilová, František
Pavlíček, Vlasta Průchová, bývalí mluvčí Charty, Marián Čalfa, Michael Kocáb, Petr Weigl, dirigent Bělohlávek,
dirigent Kulínský, Saša Gedeon, rektor Jařab, Jaroslava Adamová, Josef Topol (překládal Shakespeara!), Pavel
Kohout, Jáchym Topol, Otomar Krejča (režíroval Shakespeara), Jiří Menzel, Lucie Bílá, Petr Rezek, Zdeněk
Neubauer, Petr Pithart (a vůbec „stará parta“ z Amálie) atd. apod. Možná tam někteří z nich jsou, nekontroloval
jsem to přesně, možná někteří nepřicházejí z nějakých důvodů v úvahu, mnozí jistě nemají čas, možná se jich
tolik nevejde, nevím. V každém případě bychom se ale neměli navždy držet – a zvláště v takovémto zvláštním
případě – jen standardních seznamů a standardních klíčů k výběru, ale porozhlížet se po různých zajímavých
lidech, na které zapomínáme. (…)
14) Jak je to s poděkováním za kondolence? Na konvenční kondolence hlav států či světových politiků zřejmě
odpoví konvenčně Protokol a dá mi to jen k podpisu. Zvláštní, nějak zajímavé, osobní kondolence, zasluhující
mou ručně psanou osobní odpověď, ať už od hlav států či některých vybraných přátel, prosím vybrat a dát mi je k
osobní odpovědi. Rád bych to stihl také ještě během svého léčení. (…)
(4. 2. 1996)
1) Špatná zpráva: projev do parlamentu jsem nenapsal. Dobrá zpráva: začal jsem ho psát. Vždycky je pro mne
nejtěžší začít, a teď obzvlášť. Mám pocit, že ve všem začínám od nuly a že se znovu učím abecedu. Fakt, že
jsem začal, dává naději, že s tím během pondělka trochu pohnu. Prosím proto, abych nebyl vyrušován
zbytečnostmi. Ale důležité papíry k podpisu či ke čtení mi lze posílat včetně časopisu Týden, kde má být cosi o
Olze.
2) V. prosím, aby počítačovou sítí po celém Hradě rozeslal dopis tohoto znění: Z celého srdce děkuji všem
zaměstnancům KPR, Správy Pražského hradu, Hradní policie i Hradní stráže za všechnu práci, kterou věnovali
bez nejmenších rozpaků a s plným osobním nasazením organizaci důstojného uctění památky mé ženy. Neméně
– a snad ještě víc – jim děkuji za to, že byli duchem se mnou a že se v tak velkém počtu a s tak zřejmou
upřímností sami přišli její památce poklonit. To všechno mne dojalo, ale zároveň posílilo v pocitu, že mám
spolupracovníky, jimž mohu věřit a o něž se mohu opřít ve chvílích dobrých i těžkých. Václav Havel.
3) L. prosím, aby ve spolupráci s T. zavčas zjistila chvíli, kdy Pohřební služba bude ukládat Olžinu urnu do naší
rodinné hrobky a aby na tento úkon pozvala zavčas mimo mne (nutno zařadit do programu, pokud možno za
denního světla) též mého bratra a sochaře Olbrama Zoubka (jsem s ním na tom domluven), případně jím
určeného architekta, neboť bych rád této chvíle (před veřejností samozřejmě utajené) využil k malé poradě na
místě samém o tom, jak nově pojednat náhrobní desky, aby se na ně vešla nejen Olga, ale aby na nich zbylo
místo i pro mne a ostatní členy rodiny, neboť i my, jak předpokládám, dříve či později umřeme a já nevím o nikom
vhodnějším, než jsem já, kdo by zavčas o celé věci rozhodl. (…)
5) Nadcházející týden je nejvyšší čas, aby byla porada o návštěvě anglické královny a kanadského guvernéra,
obé lze snad projednat dohromady při jedné poradě.
(25. 2. 1996)
(…)
6) Zjistil jsem, že četba kondolenčních dopisů, byť už mnohonásobně přebraných a vybraných, mne velmi dojímá
a drásá, a tím horší by bylo, kdybych měl na ně individuálně odpovídat. Proto prosím J., aby sepsala (asi v
různých variantách) nějaké poděkování a posílala je za mne. Například: PP si s dojetím přečetl Váš krásný dopis,
v němž mu projevujete svou účast po smrti jeho ženy. Požádal mne, abych Vám v jeho zastoupení moc
poděkovala a vyřídila, jak si váží toho, že může tolik dobrých lidí považovat za své přátele, o něž se může v
těžkých chvílích opřít či se na ně spolehnout. Snad by to šlo tak nějak vyřešit, ne? Pokud jde o státníky, psal jsem
S., že si na to na Hradě někdy na hodinku sedneme a její standardní protokolární poděkování buď jen podepíšu,
nebo doplním na místě anglicky nějakou osobnější větou. Prosím rezervovat nám na to čas. (…)
(3. 3. 1996)
(…)
2) Když to nedali do zákona o KPR, řekli, že systémovější bude, dají-li to do památkového zákona, teď zase
říkají, že systémovější by bylo, kdyby to bylo v zákoně o KPR. Je to Kocourkov, za nímž se neskrývá nic jiného
než snaha ublížit prezidentovi a vykastrovat jeho i jeho úřad. Ale já se nedám! V zákoně by stačilo říct, že
Pražský hrad má v oblasti státní památkové péče postavení okresu a KPR okresního úřadu. (…)
3) Ve středu večer mám čas studovat podklady k cestě do Žďáru. Prosím krátké, hutné a přehledné podklady
včetně mapy, nejpozději do středy odpoledne.
4) Nejpozději do pátku 12.00 prosím minutovník i podklady ke kanadskému guvernérovi. (Přípitky!) (…)
6) Posílám různé přečtené papíry, jakož i všechna podepsaná poděkování za kondolence. (…)
(7. 6. 1994)
(…)
5) Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět. (…)
Otočme list k životu: kdy a za jakých okolností jste poznal svou druhou ženu
Dagmar Veškrnovou?
V září nebo říjnu 1989 bylo třicáté výročí vzniku Divadla Semafor a jeho duchovní
otec a šéf Jiří Suchý mne tehdy – jako kolegu z malých divadel šedesátých let – pozval na
příslušnou oslavu v paláci Lucerna. Byl to od Suchého, nutno říct, velmi odvážný čin.
Nestávalo se často, aby jeden z hlavních disidentů seděl jen tak mezi povolenými umělci
a mohl tam být kýmkoli zaznamenán. Snad chtěli dokonce, abych tam promluvil, to jsem
samozřejmě – jako jedinec, který ví, co jim hrozí – odmítl. Na oslavě, která následovala,
mne Suchý seznámil s Dášou, kterou jsem předtím znal pouze z divadla a televize. Byl
jsem ve společnosti oficiálních i polooficiálních hvězd – sledován médii a zřejmě i tajnou
policií – dost nesvůj, čehož si Dáša povšimla. Víc jsme se sblížili krátce nato v
revolučních dnech na různých debatách veřejnosti s herci, které v době divadelní stávky
nahradily představení a kde byli herci všech divadel poprvé na jevišti spolu s disidenty, a
pak hlavně počátkem roku 1990. Takže to spolu táhneme už také pěkně dlouho, brzy to
bude šestnáct let.
Kdy jste jí poslal první milostný dopis?
Nemyslím si, že někdy nějaký vskutku milostný dopis ode mne dostala, i když ona
tvrdí opak. Byl to nanejvýš lístek strohého a poněkud zašifrovaného znění, například
„kdosi Tě čeká pozítří v tolik a tolik hodin tam a tam, nemůžeš-li, vzkaž“. Ale kdoví, ona
si všechno střádá, třeba opravdu disponuje něčím vřelejším. Já například nedávno
objevil kufřík svých dopisů Olze z vojny z konce padesátých let. Ale vím i o zajímavějších
věcech, které někde mám, bůhví kde.
Pamatujete se na vaši první schůzku?
To záleží na tom, co rozumíme schůzkou. Vím bezpečně, že jednou zjara 1990 jsem se
pozdě večer vrátil ze státní návštěvy Izraele – byla to první návštěva představitele
našeho státu v Izraeli po letech komunistického odporu k této zemi, při níž jsme obnovili
diplomatické styky –, převlékl jsem se do smokingu a šel do Lucerny – jak se ta Lucerna,
někdejší majetek naší rodiny, osudově do mého života vrací! – na ples Praha – Vídeň.
Tam jsem s Dášou tančil a posléze se vnutil k ní domů na kafe. Dal jsem pokyn ochrance,
aby jeli tiše a bez světel.
(Hrádeček 11. 7. 2005) To je zajímavé, jak pan Hvížďala, otec české seriózní
žurnalistiky, bezděky tíhne k lehounce pikantním tématům. Ale celkem se tomu nedivím.
Vždyť i mne docela baví na takové otázky odpovídat. Teď snad dozrál čas k tomu, abych
řekl pár slov o tom, jak tento rozhovor vzniká. V podstatě to rozhovor moc není. Pan
Hvížďala, podobně jako v knížce Dálkový výslech z roku 1986, mi napsal po určitém studiu
velikou horu svých otázek a já na ně písemně odpovídám. Snažím se udržet lehce
konverzační tón, ale jsou to odpovědi písemné. Připadá mi to daleko jednodušší než něco
nahrávat, pak se trápit přepisem a pak se trápit přepisem přepisu do nějaké podoby,
kterou snese papír. To trvá desetkrát déle, aspoň v mém případě. Z otázek pana Hvížďaly si
ovšem vybírám jen některé, přepisuji mu je, občas si naopak nějakou přidám, zkrátka
nakládám s panem Hvížďalou trochu jako s dramatickou postavou ve své hře. Až si to
přečte, bude asi zprvu vzdorovat, ale pak se s tím, doufám, smíří.
Jak vůbec chodí pan prezident na rande?
Především: dávno na žádná rande nechodím, nepočítáme-li rande s mou ženou.
Vaše žena by žárlila?
To jistě. Ona má zvláštní dar rozpoznat dřív než já, kdo by se mi mohl líbit, a tvrdě
proti eventuálnímu kontaktu s takovou osobou zasáhnout. Ale to není hlavní. Prostě
jsem už usedlejší. Co se privátních schůzek týče: v prvních letech prezidentství to bylo
všechno jednodušší, protože nebylo ještě tolik nakyslických snah mne nějak zhanobit.
Byl-li jsem někde nečekaně zaznamenán veřejností či médii, bylo to přijímáno či
publikováno přece jen s určitou mírou něhy, smím-li se tak vyjádřit. Svůj pohyb po světě
jsem se přitom snažil zorganizovat co nejjednodušeji: zmenšil jsem například
prezidentskou ochranku na minimum a nechal ji složenou výhradně z nových lidí, přátel,
kteří mne přišli – sami od sebe – chránit už během listopadové revoluce. Nebyli to
policisté, ale studenti tělovýchovy. Policisty jsme z nich udělali až na Pražském hradě.
Někteří z nich mne chrání dodnes a jsou z nich už majoři. Kam jsem řekl, abychom jeli,
tam jsme jeli, nic nepotřebovali vědět předem, nezajímali se o to, s kým a proč se vidím,
ale jen o to, jestli mne někdo neohrožuje. Výhružných dopisů přicházelo dost, setkal jsem
se dokonce s pokusy jedné divné poloorientální sekty mne magicky uhranout. Mí
pistolníci, jak jim dodnes říkám, se věnovali takovýmto věcem, nikoli tomu, s kým a proč
mám schůzku či rande.
Nahlíženo zvenčí, zdá se, že roky 1996 a 1997 byly nejtěžšími roky vašeho
života. Je tomu tak?
Těžko říct. Kdykoli člověk něco těžkého zakouší, říká si, že to je nejtěžší doba jeho
života. Myslel jsem si to, když jsem v padesátých letech nastoupil na tvrdou
komunistickou ženijní vojnu, myslel jsem si to předtím, kdy jsem dva semestry studoval
– tak trochu omylem – na technice a celé noci mne strašil předmět zvaný části strojů,
diferenciální rovnice, jež k němu patřily, a lehce sadistický profesor, který to vyučoval. A
to nemluvím o pěti letech, která jsem strávil v komunistickém vězení. Říkám schválně
komunistickém, protože to bylo něco docela jiného, než čím je vězení v demokratickém
státě. Nicméně léta, jež zmiňujete, stejně jako už rok 1995, pro mne byla opravdu těžká.
Podle záznamů, které jsem viděl, vám 16. listopadu 1996 váš tehdejší lékař
oznámil, že máte zápal plic. Příznaky se zhoršovaly, měl jste vysoké horečky. V té
době poprvé zasáhla Dagmar Veškrnová a nechala vás tajně vyšetřit v pražské
nemocnici Na Homolce. Ženský instinkt vám zachránil život. Je tomu tak?
Detaily si pochopitelně už nepamatuji, záznamy z té doby příliš vážně neberu, ale že
mne Dáša zachránila, a to dokonce několikrát, je jasné. Já si vzpomínám jen na to, že mi
nebylo dobře, vzal jsem si v úřadě volno a odjel na Hrádeček, kde jsem byl sám. Můj stav
se ovšem nezlepšoval, naopak zhoršoval. Nedávný rentgen plic však nic zvláštního
neukázal, a tak mi bylo řečeno, že to je jen „prezidentská nemoc“, jak jsme nazývali mé
občasné návaly únavy, horečky a jiné podobné úkazy, vesměs asi nervového původu.
Dáše se to celé nezdálo. Proto zařídila přes svou známou, že mi tajně v noci udělali v
nemocnici Na Homolce CT. Výsledek byl pak odvezen k nahlédnutí mimo Prahu jistým
osvědčeným „čtenářům“ CT snímků. A ti nalezli nádor na plících. Dáša ihned
zmobilizovala profesora Pafka, známého plicního chirurga, kterého kvůli tomu donutila,
ač byla neděle, aby odkudsi přijel. Podíval se na snímky a řekl, že to je třeba okamžitě
operovat, protože za týden by mohlo být pozdě. Měl jsem tehdy před sebou jako obvykle
mnoho povinností včetně státní návštěvy Ukrajiny. Svolal jsem tedy na Hrad naléhavou
schůzku svých nejbližších spolupracovníků, sám jsem tam nešel, ale moji věc tam
vysvětlovala Dáša. Nebyla tehdy mou ženou a Hrad se na ni díval skrz prsty, trochu jako
na nějakou potrhlou herečku, která se plete do státnických záležitostí. Nedobře se k ní
choval i můj tehdejší lékař. Pochopitelně: bral to jako útok proti sobě. Dáša donutila i
profesora Pafka, aby na tu schůzku přišel. Moc se mu do toho nechtělo, nestál o nějakou
konfrontaci, ale nakonec přišel a všechny okamžitě přesvědčil o vážnosti situace. Den
nebo dva dny poté jsem už byl u něj na chirurgii v Londýnské ulici a chystal se na
operaci. Ta byla skvělá, Pafko je opravdu mezinárodně uznávaný mistr svého oboru.
Předoperační i pooperační péče o mne byla však bídná, příčinou mého umírání nebyla
operace sama, ale to, co bylo po ní a co být zřejmě vůbec nemuselo. Za to ovšem Pafko
nemůže. Byla to příšerně zastaralá nemocnice, která už neexistuje, a poněkud svérázná
léčba byla asi jen přirozeným důsledkem jejího stavu. Někdy později, po návratu, jsem se
celé věci, o níž se v novinách vyrojilo mnoho dohadů, dotkl ve svém každotýdenním
rozhlasovém pořadu Hovory z Lán. Poděkoval jsem všem lékařům za zdařilou operaci a
zároveň se zmínil o tom, že mé pooperační potíže a jejich zbytečnost by měly být už jen
tématem interní odborné diskuse. Ačkoli mým úmyslem bylo situaci uklidnit, stal se
pravý opak: nastala bouře, všichni doktoři sice věděli, že mám pravdu, ale diktát
stavovské solidarity byl silnější než pravda, a tak se do mne prostřednictvím novinářů,
hlavně samozřejmě nakyslíků, pustili. Poučení, které jsem si z toho vzal, bylo
jednoduché: kritizovat lékaře je životu nebezpečné.
Jak jste to celé prožíval? Obával jste se například, že se z narkózy už nemusíte
probudit?
Do narkózy jsem byl v posledních letech uvržen mnohokrát. Měl jsem to docela rád.
člověk do toho upadne během vteřiny, a když se probere, vůbec neví, co se vlastně stalo.
Někdy jsem měl ovšem v narkóze nebo možná ve chvíli, kdy jsem se z ní probíral, velmi
živé halucinace. Ty samy nepříjemné nebyly, ale mohly mít zlé následky, protože byly
nesmírně sugestivní, daleko sugestivnější než nejživější sen, a já jim navzdory všemu
vysvětlování zcela věřil. Myslel jsem si, že to je pravda, a nikdo mi to nedokázal
rozmluvit. Jednou z toho byla málem mezistátní zápletka.
To povězte!
Bylo to v Rakousku, o rok později. Praskla mi tam střeva, bylo to velmi nebezpečné,
souviselo to s předchozími onemocněními a já se z toho dostal jen dík zákroku Dáši
doslova v poslední minutě a pak samozřejmě dík skvělé práci rakouského profesora
Bodnera a Dášině permanentní péči, kterou ocenil, pokud vím, jedině jordánský král
Husajn, který ji za to dekoroval při státní návštěvě vysokým jordánským řádem. Ale k
věci: díval jsem se tehdy ve svém nemocničním pokoji neustále na jakési směrnice pro
pacienty, které tam visely na zdi, a propadl jsem utkvělé představě, že to je návod pro
Rakušany, jak udělat z české republiky opět součást Rakousko-uherské říše. Psalo se tam
– podle mne –, že podmanit si české země dnes už nelze vojensky, ale že daleko
schůdnější a modernější cestou je okupace ekonomická: byly tam adresy všech českých
bank, jejichž akcie mají Rakušané hromadně skupovat, jakož i další konkrétní návody,
jak dostat postupně celou českou republiku do rakouského vlastnictví. Od ekonomické
okupace by pak byl jen krok k okupaci politické. Nikdo mi ten blud nedokázal rozmluvit.
Můj pobyt v nemocnici v Innsbrucku končil, přijel mne navštívit můj přítel rakouský
prezident Thomas Klestil a já se chystal do našeho přátelského hovoru zakomponovat
důrazný diplomatický protest proti tomu, že takový návod visí ve všech nemocničních
pokojích. Naštěstí jsem to nakonec neřekl. Rakušanům sice u nás patří už leccos, ale
nikoli proto, že by v nemocnicích visely návody, jak si nás podmanit. Nebožtík Thomas
by se asi byl divil, kdybych o této věci začal v Innsbrucku mluvit.
Kolikrát jste v těch letech vlastně umíral a kolikrát vám paní Dagmar pomohla
přežít?
To by vám přesně asi uměla říct jen ona. Já si vzpomínám například na to, že jsem se
jednou – krátce po první operaci – dusil na jednotce intenzivní péče, protože zřízenec
obsluhující kyslíkovou bombu se zapomněl v hospodě, a Dáša jakoby zázrakem právě
vstoupila do místnosti a zachránila mne. O tom, jak mne přiměla v Rakousku odjet do
nemocnice, jsme už mluvili. Já tehdy do nemocnice nechtěl, ale záhy se ukázalo, že byl
opravdu nejvyšší čas. Zvláštní bylo, že mé rozkmitané křivky na displeji nad postelí se
vždycky náhle uklidnily a uvedly do patřičného stavu, když do nemocniční budovy vešla
Dáša.
Vaše nesčetné zápaly plic a zničené plíce jsou prý důsledkem kouření.
čtyři let intenzivního kouření mi asi na zdraví nepřidalo. Přesto hlavní příčinu
svých potíží vidím jinde, totiž v nedoléčeném prvním zápalu plic po přechodu – v lednu
1980 – z vazební věznice na Pankráci do výkonu trestu v Heřmanicích a z toho
vyplývající teplotní změny o více než 40 stupňů. Pak jsem měl ve vězení zápaly plic
vícekrát, nikdy nebyly pochopitelně doléčené, při jednom obzvlášť těžkém – v roce 1983
– mne raději pustili z vězení domů, nechtěli ze mne dělat mučedníka. Kouřit jsem na
přání lékařů přestal koncem roku 1996. Ale nekuřáctví nešířím jako nějakou ideologii,
mám pro kuřáky naopak hluboké pochopení a rád dýchám kouř aspoň zprostředkovaně
v jejich blízkosti.
čtyřicet
V dobách, kdy jste stonal už jako prezident, jste získal i novou zkušenost s
bulvárními médii. Televize Nova si před první operací pronajala byt naproti
vašemu nemocničnímu pokoji a tajně vás filmovala, denně proti vám dvěma něco
někde bylo, jistý Svora dokonce o vaší nemoci a budoucí ženě napsal knihu.
Takových knih o mně či o nás vyšlo, myslím, patnáct nebo i víc. Nečetl jsem žádnou z
nich. Nejhorší špína byla v bulvárním předvolebním deníku ODS jménem Super. Jeden
čas byla ta kampaň velmi intenzivní, hlavně se zaměřovali na Dášu. Jakýmsi zvláštním
způsobem je všechny provokovala. Byly doby, kdy neminul den, aby proti ní nebyl v
Nově či v novinách nějaký zlý útok. Většina novinářů se chovala stejně, jak se chová i v
mnoha jiných případech, to jest jako tupé stádo: někdo se vydá nějakým směrem a
všichni ho slepě následují. Něco jako móda. Dáša dosud nic takového nezažila, byla od
raného mládí obdivovanou a milovanou herečkou, nesla to, myslím, dost těžce. Jak
rychle to začalo, tak rychle to asi po roce a půl skončilo. Šrámy na duši to ale zanechalo
navždy. Příčiny té kampaně neznám. Částečně si tím asi šéf Novy řešil jakési své divné
mindráky, hlavně se mi ale skrze Dášu jakožto zástupnou oběť mstila za mou existenci
ODS a ti, kteří v ní spatřovali své krytí.
Jak by podle vás – s ohledem na všechny vaše zkušenosti – měla být zajištěna
lékařská péče o další prezidenty nebo o nejvyšší ústavní činitele?
Myslím si, že by se měla co nejvíc podobat péči o každého jiného pacienta. Tu a tam
lze samozřejmě zařídit nějakou výhodu, že člověk nemusí například trávit dlouhý čas v
čekárně, ale je-li příliš moc slovutných profesorů kolem nemocničního lůžka, nemusí to
dělat dobrotu. Každý má svůj způsob léčby, jeden nechce nést odpovědnost za
rozhodnutí druhého, tu a tam někdo na někoho žárlí, tu a tam na sebe něco navzájem
nenápadně svádějí. Příliš přehnaná péče může být zkrátka kontraproduktivní. člověk se
pak zbytečně nervově vyčerpává diplomatickým bruslením mezi všemi, kteří se o něj
starají. Tím ale neříkám, že mám jen takovouto zkušenost. Mnohokrát jsem zažil i velmi
dobrou spolupráci více lékařů z různých pracovišť, za kterou jsem jim byl vždy vděčen.
Každý upozornil na jiný aspekt věci a vznikl z toho nakonec smysluplný kompromis. Už
šestnáct let mi například významně pomáhá fyzioterapeut docent Pavel Kolář, skvělý a
skromný muž, poslední léta je mým lékařem Tomáš Bouzek, který má zásluhu na tom, že
teď stonám méně než dřív.
(Hel 21. 8. 2005) Už zase uplynulo šest týdnů. Co jsem dělal? Proč jsem nemohl psát?
Bylo toho mnoho, mezi jiným stěhování. Prodali jsme náš portugalský domek, protože s ním
byly jen starosti a my jsme tam jezdili minimálně. Užívali ho hlavně přátelé. Představa, že
až nebudu v úřadě, budu tam trávit každý rok několik měsíců a dýchat báječný oceánský
vzduch, v němž mne vždy a okamžitě přejdou všechny potíže s dýcháním a zápaly plic, se
ukázala být bláhovým snem. Ale co je snad nejhorší: měli jsme tam složeno hrozně moc
věcí, které se nám za život nastřádaly, od všeho, co měla Dáša před manželstvím, až po
spousty darů. Neměli jsme to kam dát, tak jsme to přestěhovali tam. Teď to je všechno
zpátky a stojí to u nás na dvoře, je toho plná garáž, něco se nám podařilo rozdat, něco je na
Hrádečku. (K těm věcem patří mimo jiné i sto dvacet beden drobných předmětů, knih a
písemností.) Celkově jde o mnoho cenných či zajímavých věcí i velké množství pitomostí.
Zdaleka nejvíc je ovšem věcí, které jsou jaksi napůl cesty mezi vzácností a pitomostí. Nedalo
se to třídit, to bychom dělali doteď. Tak to dva kamiony všechno odvezly zpátky. Dáša dost
plakala, viděla v tom likvidaci své identity, protože věnovala hrozně moc času zařizování
portugalského domku těmito věcmi v domnění, že ho budeme mít navždy. A tak se nám
téma likvidace identity vrátilo krátce po sobě dvakrát, při vykácení sadu na Hrádečku a při
stěhování z Portugalska. Téma stěhování, loučení a kácení jsem si asi sám přivolal: hra,
kterou se už dlouho chystám napsat, s tímto tématem počítá, chce odkazovat k Čechovovu
Višňovému sadu, k Beckettovu Konci hry a především k Shakespearovu Králi Learovi: má
být o státníkovi, který přišel o svou funkci, musí se stěhovat ze státní vily obklopené sadem
a neumí se s tím vyrovnat. Ztráta funkce a všech jejích náležitostí pro něj znamená
zhroucení světa. Lehce se z toho zblázní. (Zajímavé je, že jsem tu hru začal psát už před
revolucí, to znamená před šestnácti lety, pak jsem rukopis zahodil v domnění, že mne to
téma už nebude po těch všech změnách zajímat, pak jsem se k tomu – vida kolem sebe
mnoho politiků, kteří se nedokázali vyrovnat s tím, že už nejsou ve funkcích – začal v
myšlenkách opět vracet a posléze můj domněle zničený rukopis má spolupracovnice
Andulka Freimanová kdesi nalezla. Příliš mnoho zvláštních náhod. Neztrácím naději, že
budu-li mít někdy měsíc jen na to, ještě tu hru napíšu. Ale pravděpodobnější je, že ji po tom
dlouhém přemýšlení už nikdy nenapíšu a někdo jiný – nejspíš můj mnohaletý přítel a kolega
Tom Stoppard – napíše hru o spisovateli, který se celý život chystal napsat nejdůležitější
hru svého života a který ji samozřejmě nikdy nenapsal.) Prostě a dobře uběhl měsíc v
hektickém shonu a dnes, v den výročí okupace Československa Varšavskou smlouvou, sedím
v nejvyšším patře majákovité věže baltské rezidence polského prezidenta Aleksandra
Kwaśniewského jakožto host tohoto svého dobrého přítele. Ostatně i on bude brzy končit s
prezidentstvím, a stěhovat se tudíž i z tohoto pozoruhodného areálu, který léta budoval a
který je malým rájem na zemi. Mimo jiné: pokouším-li si vzpomenout, co jsem vlastně dělal,
a nejsem-li schopen si na nic mimo to stěhování vzpomenout, pak to je jen dalším dokladem
toho, jak povážlivě ztrácím paměť (prý to souvisí s počtem absolvovaných narkóz). Já třeba
s někým dvě hodiny jednám a druhý den si nemohu vzpomenout, jak vypadal, a když ho
potkám, marně přemítám, kdo to je a odkud ho znám. Asi se to odrazí i v této knížce: trvale
zápasím s tím, že nevím, co jsem už napsal a co ještě ne, přičemž z jakýchsi temných
důvodů – snad ze strachu, že se mi to nebude líbit – nejsem schopen se do předchozích
stránek podívat nebo to po sobě dokonce číst. Pan Hvížďala správně říkal, že všechno v tom
být nemůže a že se mám zaměřit jen na několik málo věcí a na nich demonstrovat sám
sebe. Takže nezaručuji, že nebudu sám sebe demonstrovat několikrát na téže věci.
Osmého dne po svém návratu z první operace plic, tedy 4. ledna 1997, jste se
oženil s herečkou Dagmar Veškrnovou na žižkovské radnici, kde jste si před
mnoha lety vzal i Olgu. Co vás k tomuto rychlému rozhodnutí přivedlo?
Svatbu jsem Dáše navrhl už půl roku předtím. A když jsme uvažovali o vhodném místě
a čase, došli jsme k tomuto datu. Měl jsem mít vánoční a novoroční dovolenou na
Hrádečku, a tak jsme si řekli, že se tam vezmeme ve vší tichosti na radnici v nedaleké vsi
Mladé Buky, jejímž jsem ostatně čestným občanem. Do toho přišla operace, všechno
muselo být jinak, ale v naplánovaný den jsem už byl zase z nemocnice venku, nebylo
tedy proč termín nedodržet. Jen místo jsme museli změnit, cesta na Hrádeček
nepřipadala v mém stavu v úvahu. Byla náhoda, je-li vůbec něco náhodou, že Dáša
bydlela v Praze rovněž na Žižkově a že jsem se navíc znal s tamějším starostou panem
Mikeskou. Pozval jsem ho a celou věc s ním domluvil. Bylo to tajné, on to ctil a neřekl o
tom ani své ženě. V poslední chvíli se to ale přece jen jedna televize dozvěděla – zřejmě
od jednoho z mých pistolníků – a před radnicí čekala. Novináři byli asi zklamáni, že nic
nevěděli. A začali nám vyčítat, že jsem se oženil tři týdny před ročním výročím Olžiny
smrti, ačkoli se to může údajně udělat nejdřív po roce. Žádné takové pravidlo nebo
tradice neexistuje, potvrdil mi to i kardinál Vlk, ale kdo chce psa bít, hůl si najde.
Tisk se často zmiňoval o konfliktech či napětích, které byly mezi vašimi ženami
a vašimi spolupracovníky. V čem si byl vztah vašich dvou žen a vašich
spolupracovníků podobný a v čem se lišil?
Ano, mezi Olgou a Dášou na jedné straně a některými mými spolupracovníky na
straně druhé bývalo napětí. Asi pramenilo z toho, že obě byly dominantními bytostmi,
které si nenechaly nic nabulíkovat, netaktizovaly, vždycky naplno řekly, co si myslí,
občas byly i prostořeké, a hlavně nesnášely, když se mne někdo pokoušel manipulovat
nebo svého postavení po mém boku využívat ve svůj osobní prospěch. Já sám jsem
člověk mírumilovný, nesnáším napětí a konfrontace, leccos mlčky spolknu. Možná právě
proto tíhnu k takovémuto typu žen. Má zbytečná a leckdy až kontraproduktivní
zdvořilost jako by přímo volala po svém vyvážení někým, kdo ihned a naplno říká, co si
myslí, padni komu padni. Možné ale je, že to máme prostě v rodině. Ve velkém vnějším
světě, v případě mého bratra přímo ve vesmíru, operují u nás spíš muži, doma a v
bezprostředním okolí vládnou spíš ženy, byť by stokrát tvrdily opak. Obou mých žen se
mí spolupracovníci trochu báli, mám aspoň ten dojem.
A co se rozdílů týče?
Dáša to měla z mnoha důvodů těžší než Olga. Zdaleka nejenom proto, že byla v pořadí
druhá. Především asi proto, že Olga ke mně patřila odnepaměti a všichni mí
spolupracovníci, ba téměř – metaforicky řečeno – celý stát jako by se přiženili do naší
rodiny. U Dáši tomu bylo naopak: všichni to brali tak, že se ona přivdala k nim. Jako by
byla lehce cizorodým tělesem, jakýmsi vetřelcem z jiného světa, který je všechny
přeskočil a má najednou větší vliv než oni. Dášina otevřenost, občasná svéráznost,
důslednost, prostořekost či „dusnotvornost“ to pochopitelně ještě zesilovaly. Mí
spolupracovníci měli dojem, že jim nepřiměřeně a nekvalifikovaně zasahuje do práce,
ona měla naopak dojem, že ji neberou dostatečně na vědomí a dělají jí dokonce
schválnosti. Zazlívala mému okolí, že se jí v době zmíněné masivní kampaně nezastalo či
jí neporadilo, cítila se být beznadějně sama a bezbranná. Dnes už to je všechno dávná
minulost, která stojí za zmínku snad hlavně proto, že nešlo o nic tak úplně zvláštního či
výjimečného, ale jen o jeden konkrétní případ z historie nekončícího zápasu o trochu
jiné postavení manželek politiků, než jim náš maskulinní svět přiznává. Dáša začala
například krátce po svém sňatku dostávat stovky dopisů, dílem i proto, že už byla dávno
veřejně známá a lidé ji měli rádi jakožto osobu s dobrou povahou. A když se stala paní
prezidentovou, začali se na ni obracet s nejrůznějšími žádostmi. Zároveň začala mít
velkou mezinárodní agendu. Nemohla to sama zvládat, i když tomu často věnovala celé
víkendové dny i noci. Začala proto bojovat o pomocníky. V nepřátelské atmosféře, kterou
nás obklopili nakyslíci, se ovšem můj úřad bál přidělit jí nějakého tajemníka či
sekretářku, prý to nemá oporu v zákoně o Kanceláři prezidenta republiky a mohlo by to
být zneužito proti nám. Dáša pak někde řekla, ať se tedy ten zákon změní. To byla
samozřejmě voda na nakyslický mlýn: rozmarná paní prezidentová chce prý měnit
ústavu. Malý sekretariát pro manželku prezidenta nakonec Dáša vybojovala a dnes už
nikoho nenapadne se divit, že něco takového existuje, natož v tom vidět porušení
zákona.
Jak se díváte s odstupem času na způsob, jakým vaše žena pojala své postavení
a různé úkoly s ním spojené? Myslíte, že jste něco mohli dělat jinak a lépe?
Sto věcí by mohl člověk dělat lépe, kdyby věděl všechno dopředu. Tak to ale naštěstí v
životě nechodí, byla by to pěkná nuda. Byl jsem poprvé prezidentem, Dáša si poprvé
vzala prezidenta, byl jsem prvním prezidentem v našich dějinách, který se oženil v době
výkonu své funkce. Žádná tradice, žádný vzor. Jaký tedy div, že jsme museli – tak jako v
mnoha jiných věcech – hledat a občas tápat? Dáša je osoba mimořádně odpovědná a
důkladná. Vzala tedy vážně i své postavení: začala si číst knihy o různých prvních
dámách, o tom, co se kdy hodí, jak se strojit, diplomaticky chovat atd. atd. Je to smutné,
ale dnes může nevhodný kostým paní prezidentové či premiérové ublížit státu víc než
lecjaká státnická prohlášení jejich manželů. Být tedy najednou takto na očích, zvlášť v
Dášině případě, nebylo úplně jednoduché. Byla také jiná doba než za Olgy, kdy se nám –
jako milovaným dětem revoluce – všechno tolerovalo. Teď se nám už netolerovalo nic.
Musím říct, že Dáša nakonec obstála velmi dobře: dodnes se přátelí s různými
královskými či prezidentskými páry, s nimiž se poznala a které si ji oblíbily, a doma si
vydobyla způsobem svého styku s občany a svou nadační prací velký respekt. Byla
škoda, že nemohla hrát kontinuálně divadlo. Teď začne zkoušet a jistě zvládne i
eventuální mimouměleckou zvědavost.
(18. 8. 2002)
Kde jsem, tam jsem tázán, proč jsem se odmítal vrátit z Portugalska, když doma byly povodně. Od BBC a ČT až
po číšníka v hospodě se mne na to každý ptá. Pátrám-li po tom, proč se ptají, zjišťuji, že vše má původ v jakémsi
prohlášení pana Š. Prosím o toto prohlášení. Dále prosím o text zprávy, kterou z tohoto prohlášení udělala ČTK.
Posléze prosím, aby se k tomu pan Š. i ostatní postavili čelem a nevymlouvali se či se navzájem neobhajovali v
duchu jakési zaměstnanecké solidarity. Pro pořádek rekapituluji sled událostí:
1) V pondělí večer mi pan F. poradil a posléze zprostředkoval rozhovor s premiérem. Ptal jsem se ho mimo jiné,
zda se mám podle jeho mínění vrátit. Řekl mi, že nemusím.
2) V úterý před polednem jsem dostal přípis pana F., v němž vysvětloval, proč mi radí, abych se vrátil. Vzápětí
jsem se tázal telefonicky pana M., zda to je mínění celého Hradu či aspoň i jeho. Řekl mi, že ano. Po
pětiminutové poradě s naší výpravou jsem zatelefonoval zpět, že jsem se tedy rozhodl vrátit nazítří (tj. ve středu)
s Fischer Air. Pak se sjednávaly už jen podrobnosti. (…) Mému několikrát opakovanému přání, aby bylo ihned
zveřejněno, že se vracím, bylo (s určitou nechutí) posléze vyhověno. Ale českým éterem už v té době jako hlavní
zpráva bzučelo údajné sdělení pana Š., že o návratu neuvažuji. Volalo nám více lidí, kteří se ptali, co to znamená.
Nepřikládal jsem tomu žádný zvláštní význam. Teď ale postupně zjišťuji, že v závěru mé celoživotní veřejné dráhy
mi bylo přilepeno na čelo nesmazatelné znamení člověka, který se chce slunit a opouští kvůli tomu svůj národ.
Uznejte všichni, že to je nespravedlivé a že za to do značné míry můžete. Víc od Hradu nežádám. Rozčiluje mne
jediné: hloupé klukovské vykrucování a vzájemné krytí, jež jste mi předvedli, když jsem o tomtéž s vámi zavedl
před několika dny vážnou řeč.
3) Opakuji svou žádost pro futuro: každé prohlášení, které se týká mých úmyslů či stavu mé mysli, musí být se
mnou konzultováno. Chci nést sám a jediný odpovědnost za své skutky, nebudu ale nadále nést odpovědnost za
nepromyšlené skutky jiných.
4) A poslední dotaz: je mi tvrzeno, že ministr Tvrdík by mi býval dal v každém okamžiku vojenské letadlo pro
zpáteční cestu celé výpravy. Prý by takovou žádost od KPR dokonce uvítal, protože vojenská vládní letka nemá
dost nalétaných hodin. Ptám se tudíž: bylo o letadlo požádáno? Nebylo-li, tak proč? Bylo-li požádáno, znamená
to, že letadlo bylo odmítnuto? S jakým zdůvodněním? Anebo možnost speciálního letu vylučovaly podle názoru
KPR jiné okolnosti?
S blížícím se koncem mého prezidentství, hysterizujícím se mediálním prostorem a nebývalými katastrofami
začíná jít do tuhého. Proto žádám znovu vysvětlení. A to důkladné.
(21. 8. 2002)
Děkuji, ano, tak to nepochybně bylo, dostal jsem podrobný a zajisté přesný popis sledu událostí. Ten popis ale
bohužel neobsahoval to hlavní, co jsem chtěl slyšet, totiž něco jako kritickou reflexi hradního počínání. Vždyť
kdyby mi byl Hrad hlasem jednotným a jednoznačným řekl „přijed' tehdy a tehdy – v pondělí, úterý, středu či pátek
– a přijeď tím a tím letadlem“, samozřejmě bych to udělal. Já se ale v situaci nemohl vyznat a hradní hlasy byly
váhavé a nejednotné. Nejhorší bylo samozřejmě prohlášení pana Š. Proč se vůbec k té věci vyjadřoval? Navíc ze
své zasloužené dovolené! A když už se vyjádřit chtěl, proč své vyjádření se mnou nekonzultoval? Anebo aspoň s
tou částí Hradu, která se mnou byla ve styku a téma možného návratu se mnou projednávala? Bylo to vyjádření
necitlivé, zcela zbytečné a s jeho následky se doteď všude setkávám a zřejmě už navždy setkávat budu. Vím, že
v tom nebyl zlý úmysl, ale byla to přinejmenším hrubá chyba. Když to někdo se mnou veřejně otevře, po čemž
nijak netoužím, budu asi donucen přestat mlžit a říct, jak to bylo. Stačí mi úplně, že mám na bedrech následky
svých vlastních chyb a celkové nevrlosti českých mediálních poměrů, brát na sebe víc se mi opravdu nechce. (…)
(11. 4. 1999)
(…)
8) Na kropení by byla třeba delší hadice. (…)
Často jste byl kritizován za to, že údajně nesnášíte špatné zprávy, zakazujete
svým lidem, aby vám je říkali, a chcete slyšet jen ty dobré. Prý se různí vaši
spolupracovníci kvůli tomu s vámi rozkmotřili.
Nevím, kdo se se mnou rozkmotřil, já sám nemám pocit, že jsem se s někým
rozkmotřoval. Je ovšem pravda, že jsem nesnášel jeden typ necitlivosti: když mi někdo
minutu před důležitým politickým jednáním, jehož průběh a výsledek zcela závisel na
tom, jak soustředěně a vtipně ho budu moderovat, zahuhlal do ucha nějakou
zneklidňující věc, která s daným jednáním absolutně nesouvisela, mohla mi být klidně
řečena o hodinu později, ale která mne samozřejmě byla schopna vyhodit z rovnováhy a
způsobit, že jakožto hlavní řečník a dirigent rozpravy neobstojím, protože prostě budu
myslet na něco jiného. Toho, kdo se takové necitlivosti dopouštěl, žádné jednání či
moderování nečekalo, buď jen tak u toho seděl, nebo si šel po svých, nemusel se tudíž
bát, že kvůli nějaké špatné zprávě někde selže. Tohle jsem tedy opravdu neměl rád. Ale
že bych zakazoval špatné zprávy jako takové, to je samozřejmě nesmysl. Snad jsem to
někdy říkal žertem, to připouštím. Dokonce bych řekl, že když začíná být situace
opravdu vážná a nebezpečná, najednou se ve mně probouzí zvláštní chladnokrevnost a
elán, a zatímco jiní propadají panice či beznaději, jsem schopen rychle rozhodovat a
nalézat řešení. Jinak řečeno: čím horší zpráva, tím statečněji ji snáším. Špatné zprávy rád
nemám – kdo by je také měl rád? –, ale nehroutím se z nich a nemám žádný důvod chtít,
aby byly přede mnou skrývány.
Jaký vliv měl výkon vaší funkce na kontakt s vašimi přáteli? Vždycky jste měl
kolem sebe spoustu lidí, byl jste v centru velmi různých společenství a pokoušel
jste se je propojovat, a teď si najednou hodně vašich starých přátel a známých
stěžuje, že vás vůbec nevidí.
To je pravda. Hodně přátel mrzí, že se nevidíme, a někteří to dokonce považují za
důsledek jakéhosi mého zpychnutí. To je samozřejmě nesmysl. Raději bych se stýkal s
mnohými ze svých starých přátel než s leckýms, s nímž je mi dnes souzeno se vídat.
Důvody jsou jen a jen technické. Nemám tolik energie, kolik jsem míval dřív, můj
program je velmi plný, volný večer se v něm těžko hledá. A najde-li se, pak jsem nejraději
sám, sedím někde v hospůdce a srovnávám si myšlenky v hlavě nebo čtu různé papíry,
které mne mají připravit na další dny. Z týchž důvodů se i velmi málo dostávám do
divadla, kina, na koncert. Někteří mí přátelé to absolutně chápou, někteří se s tím smíří,
když s nimi zajdu aspoň jednou za delší čas na pivo, někteří to nepochopí nikdy a nikdy
jim to nevysvětlím. Mrzutí zůstanou už navždy. Snad to je jedna z četných daní, které
jsem musel zaplatit. Legrační je, že mi mé odcizení nejvíc vyčítají ti, kteří mne nejvíc
přemlouvali, abych přijal prezidentskou funkci. Jestli chtěli se mnou chodit každý týden
do hospody, neměli mne navrhovat do politické funkce. Ostatně není to jen otázka času,
ale i mé pozice, do níž se leckdo neumí vžít. Jeden dobrý přítel se na mne mrzí, že na
jednom armádním plese na Pražském hradě jsem ho nepřišel pozvat ke svému stolu
sám, ale poslal jsem pro něj svého spolupracovníka. Věděl jsem, proč to dělám: než bych
různými sály ke svému příteli došel, ples by dávno skončil. Každý mne zná a každý mne
oslovuje, aby mi něco sdělil. Jsem na to už zvyklý, nevadí mi to, ale mrzí mne, že to někdo
zarputile odmítá pochopit nebo si dokonce myslí, že poukaz na tento fakt je dalším
projevem mého zpychnutí. Jiná věc je, že jsem se s tím možná dodnes nenaučil bez
problémů žít: pozoruji-li například přítele Aleksandra Kwašniewského či oba George
Bushe a jiné prezidenty, trochu jim závidím: nikoli to, že se dokážou zastavit s každým, s
každým si podat ruku a kamarádsky pohovořit, to samo není žádné velké umění, ale to,
že je to absolutně nemůže rozptýlit, znervóznit či odvést od toho, na co se právě musí
soustředit, jako je třeba nadcházející improvizovaný projev.
S kým vás nejvíc mrzí, že se nevídáte?
Těžko říct. Mnozí přátelé umřeli, mnozí žijí v ústraní či v cizině. Mimo mých dávných
přátel, k nimž patří například vzácný člověk Zdeněk Urbánek nebo herci Jan Tříska či
Pavel Landovský, mi trochu chybí kontakt s bývalými disidenty, tedy chartisty – tím spíš,
že si s nimi rozumím vesměs lépe než s různými novými politiky –, a také s okruhem
kolegů spisovatelů, s nimiž jsme společně prožívali nelehká léta sedmdesátá a
osmdesátá a leccos jsme tehdy podnikali ve snaze uchovat aspoň v podzemním příšeří
určitou kontinuitu svobodné literární tvorby. Pořád si říkám, že to všechno tak či onak
napravím, ale pořád se k tomu nedostávám.
Zazlívají vám určité odcizení i vaši zahraniční kolegové?
Kupodivu ne. Nebo aspoň o tom nevím. Arthur Miller, Harold Pinter, Tom Stoppard,
Günter Grass a jiní skvělí spisovatelé, s nimiž jsem měl tu čest se po léta kamarádit, mi
kupodivu nic nikdy nevyčítali, ba naopak: i v době mého prezidentství jsme se čas od
času viděli nebo i něco společně podnikali. Docela mne pobavilo, když jsem byl už v roce
1990 pozván britskou královnou na intimní oběd do Buckinghamského paláce a koho
tam nevidím sedět u stolu jako Harolda Pintera! Trochu jsem si dělal legraci z toho, že se
s tímto svým velmi nekonformním kolegou setkávám právě u královské tabule. Kdo se
nikdy na mne nezlobil, že se málo vidíme, je také můj odvěký nakladatel a přítel Klaus
Juncker z Rowohlt Verlag.
(Hel 27. 8. 2005) Jsme tady na Baltu už třináctý den. K psaní jsem se dostal minimálně.
Trochu asi vinou jakési prázdninové demoralizace (kde je kázeň, kterou jsem měl v
Americe!), především ale v důsledku všech rozptýlení, která nám nabízí polská velkorysá
pohostinnost, tento zvláštní kout země a luxus tohoto areálu. Počasí je nádherné, člověk
neodolá a sluní se, koupe se v bazénu, kouká na moře, raduje se z malých hostin, které tu
pro nás neúnavně pořádají. Večer obvykle sledujeme televizi. Naši psi tu mají velkou radost
ze života, chodíme s nimi na procházky do hlubokého lesa, v němž se rezidence ocitá. Idylu
narušilo až předevčírem onemocnění Šugr, naší prastaré boxerky, zřejmě chytila z moře
nějakou infekci. Prožili jsme těžké chvíle, její život visel na vlásku, Dáša se o ni nepřetržitě
stará, dává jí infuze atd., dnes je to už lepší. Naše skvělé zakončení léta, které ve středu
vyvrcholí naší účastí na oslavách pětadvacátého výročí vzniku Solidarity v Gdaňsku, mne
pochopitelně znovu vrátilo do zvláštní polské atmosféry, která mne vždycky fascinovala a
která se tolik liší od atmosféry české. (Ostatně má první životní cesta za hranice vedla roku
1957 shodou okolností přesně do těchto míst: strávili jsme tehdy s Olgou v rámci nějakého
výměnného studentského zájezdu několik dní u moře u Sopot. V Polsku byla tehdy velká
politická obleva po dramatickém říjnu 1956, my jsme hltali kritické či nezávislé texty, které
tu tehdy mohly vycházet, všude burácel rokenrol, což u nás samozřejmě nebylo myslitelné,
slyšeli jsme i celou tančírnu zpívat píseň „o ztraceném Lvově“.) Když tu například vidím
každý den v televizi různé dokumentární i hrané filmy o vzniku Solidarity (včetně slavného
Wajdova Člověka ze železa), různé koncerty a sleduji rozmanitá vyjádření, znovu a znovu si
uvědomuji, jak si Poláci dovedou vážit své vlastní historie, jak se nepřetržitě identifikují se
svými četnými povstáními za nezávislost, jak si dovedou vážit svých obětí. Tady, v
gdaňském regionu, je WałQsa téměř svatým, jmenuje se tu po něm i letiště, úplně svatým je
tu samozřejmě Jan Pavel II. Myslím, že prezidentem počínaje a dělníkem v loděnicích konče
by tu nikdo nebyl schopen pochopit různá vyjádření našeho prezidenta proti disidentům a
jeho tvrzení, že o pád komunismu se víc než ti, kteří proti němu vystupovali, zasloužili
všichni vyčuraní lidé, kteří předstírali loajalitu a zároveň tiše rozkrádali stát. (Na druhé
straně nutno říct, že bývalí intelektuální disidenti jsou i tady zvolna vytlačováni z veřejného
života novými a dravějšími mladšími politiky, ale jejich zásluh o Polsko by se tu, myslím,
nikdo neodvážil dotknout.) Polsko je v jiné situaci než Česká republika přinejmenším ze tří
důvodů: je nepoměrně větší, ba dalo by se říct, že to je jakási regionální velmoc, a má velmi
významné a senzitivní geopolitické postavení mezi Německem a Ruskem. Leckdos, kdo
vícekrát během pohnuté historie této země ji dělil, má k ní špatné svědomí a nadbíhá jí,
leckdos by si z ní naopak rád, kdyby mohl, opět kousek vzal. Poláci proto cítí daleko víc než
Češi, jak důležitou garanci proti opakování všeho hrozného, co prožili, jim dává členství v
NATO a Evropské unii. Za druhé tu je existence národa po staletí spojena s existencí
národních elit (nikoli náhodou se je pokoušel Stalin vybít) a s existencí mocné katolické
církve, která nikdy nekolaborovala s cizí mocí a která se opírá o hlubokou polskou
religiozitu. A za třetí je asi velmi důležité, že Polsko si zachovalo svou šlechtu, která byla
vlastenecká a nebyla nikým vyhubena jako kdysi u nás. Z toho zřejmě pramení upřímná
úcta k těm „nahoře“, jimž se nezávidí, a speciálně úcta k ústavním představitelům polské
státnosti. Kwa.šniewski měl a dosud nepochybně má spoustu politických odpůrců, ale jako
hlava státu je obecně ctěn. Vůbec se zdá, že Poláci mají jiný a daleko vřelejší vztah ke své
státnosti než my. Však také málokterý národ musel za svou nezávislost a svobodu přinést
tolik obětí. Že se za svobodu a nezávislost musí občas tvrdě platit, to tu zkrátka ví každý. O
Češích se to říct nedá. Za ideální je považována schopnost mít různé dary pokud možno bez
boje, bez práce a zadarmo. Mimo jiné: úcta k vlastním heroickým dějinám a jejich obětem
dává Polákům jakýsi budovatelský či rekonstrukční elán: vždyť nejen celé varšavské staré
město, celý Gdaňsk, velká část Lodže a další totálně rozbombardovaná místa byla
kompletně znovu postavena, ale především nejdůležitější znovuvybudovaná historická
jádra měst byla přesnými kopiemi původní zástavby. Nad tím by u nás leckdo ohrnoval nos,
v Polsku to všichni chápou jako správné a mají pravdu: za sto let bude úplně jedno, zda
nějaký gdaňský dům postavili o dvě století dřív nebo později. Vždyť i my už leckdy
přestáváme odlišovat gotiku od pseudogotiky. S národní existencí tu je identifikována
samozřejmě i Solidarita. Lze očekávat, že oslavy budou velkolepé a že je bude sledovat celé
Polsko. Bude to pro nás náročný den. Já sám se těším v Polsku značné vážnosti, což je v
dané situaci pro mne spíš nevýhoda než výhoda. Uvidíme.
Vraťme se ještě k vašim spolupracovníkům. Co byste dnes, kdy už několik let
vašimi spolupracovníky nejsou, o nich řekl? Jaké byly vaše vzájemné vztahy a jak
je vnímal okolní svět? Vzpomínám si, že v první fázi vašeho prezidentství, tedy v
době Československa, byli vaši spolupracovníci – říkalo se jim poradci – dost často
terčem kritiky a mnohdy dokonce odporu.
Ano, tedy po pořádku. Když jsem se v revolučních dnech musel definitivně
rozhodnout, zda budu kandidovat na prezidenta či nikoliv, svázal jsem kladné
rozhodnutí s jasným imperativem: půjdete tam se mnou. Nechtěl jsem se náhle ocitnout
sám mezi nějakými Husákovými úředníky. A tak mi několik nejbližších spolubojovníků z
Občanského fóra slíbilo, že tam půjdou se mnou. Jelikož jsme nemohli stihnout během
několika hodin změnit zákon o Kanceláři prezidenta republiky ani Organizační řád,
nezbývalo nám než vycházet ze současného stavu. A ten umožňoval obsadit neobsazené
funkce poradců. Proto se stali mí kamarádi, kteří přišli na Pražský hrad se mnou, všichni
poradci, což dnes vypadá, připouštím, trochu směšně. Záhy jsme všechno ale změnili
včetně Organizačního řádu, mí kolegové se stali řediteli odborů atd. Předělat
prezidentskou kancelář dalo ovšem dost práce. Dlouho totiž zajišťovala jen čistě
protokolární záležitosti, veškerá politika se dělala v ústředním výboru komunistické
strany, a my museli proto tu instituci dost změnit, měla-li odpovídat novým poměrům.
Tolik tedy ke vzniku mých slavných „poradců“. A teď k jejich roli. Jak jsem se už zmínil,
měl jsem v té době mimořádně velký vliv, což mi bylo jakožto demokratovi dost proti
srsti. Ostatně jestli jsem udělal nějaké vskutku vážnější chyby, pak to bylo nejspíš v této
době a spočívalo to v tom, že jsem svého vlivu dostatečně nevyužil k ostřejším
transformačním a personálním změnám, ale o všem se naopak pořád s někým radil. Můj
vliv se přenášel na mé poradce, kteří museli v různých oblastech rychle o různých
věcech v mém zastoupení rozhodovat, a stali se proto velmi obávanými lidmi, kteří
naráželi na přirozený odpor. A tak jsme se velmi rychle vměstnali do klasického
pohádkového archetypu „hodného krále a jeho zlých poradců“. Na mne – zvoleného a
oblíbeného šéfa – jako by tedy byla delegována veškerá osvoboditelská popularita,
zatímco odpovědnost za všemožné velmi nepopulární kroky byla plně převedena na mé
nezvolené poradce. Vlk se nažral a koza zůstala celá. Tím, že takto beru své tehdejší
spolupracovníky kompletně v ochranu, neříkám ještě, že tu a tam to některému z nich
nestouplo do hlavy a bezděky své moci nezneužíval nebo se nechoval přinejmenším jako
slon v porcelánu. Ale tak jsem se nejednou choval i já, těžko to tedy mohu někomu
vytýkat.
Tak tomu bylo v době federace. A co později? Po rozdělení státu, vzniku
samostatné České republiky a vašem zvolení do funkce jejího prezidenta?
Pak jsem si vytvořil úplně nový tým, který to se mnou – samozřejmě s různými
obměnami – vydržel vlastně celých deset let. Myslím, že velké oblibě se netěšil ani on,
zvlášť když pak nastala „doba účtování“, tedy trestu za dřívější adoraci. Něco z toho, co
padalo na mou hlavu, se přenášelo samozřejmě i na ně, někteří to nesli statečně a vzali
na sebe i riziko, že s koncem mého prezidentství skončí i jakákoliv jejich kariéra a stanou
se černými ovcemi, někteří to moc statečně nenesli a všelijak v tom bruslili. V této
souvislosti bych se však měl zmínit o jedné důležité věci, na kterou se neptáte. Pražský
hrad je jedním z nejstarších sídel hlavy státu na světě, s malými přestávkami je jím snad
už třináct století. Zároveň to je jedno z největších sídel hlavy státu, vždyť je to doslova
město ve městě, tvořené stovkou budov a mnoha hektary zahrad, navíc na hlavním
pražském kopci! Mimo tradičního sídla hlavy moci světské, to znamená českých knížat,
českých králů, panovníků habsburského soustátí a československých i českých
prezidentů, je to i tradiční sídlo moci duchovní: jeho součástí je hlavní česká katedrála a
v jeho bezprostředním sousedství je sídlo pražského arcibiskupa a primase českého. Je-li
v tomto hradním či palácovém prostředí, k němuž každé století cosi přidalo a které
zůstalo kupodivu relativně zachováno jakožto jakési zhmotnělé dějiny naší země, sídlo
prezidentské kanceláře, pak je jasné, že se to musí nějak zvláštně odrážet na jejím chodu.
Je to něco jiného, než kdyby Kancelář prezidenta sídlila v druhém patře nějakého
panelového domu na sídlišti. Jen ty dlouhé chodby! Ty přímo svádějí ke kuloárovému
životu, tvorbě a šíření různých pověstí, spřádání intrik. Nic naplat, demokracie
nedemokracie, Pražský hrad je vskutku dvůr se vším, co to obnáší, včetně dvorských
intrik, pomluv a soubojů. Samozřejmě to bylo znát i v éře, o níž mluvíme. A bude to tak –
byť třeba s malými obměnami k lepšímu či horšímu – vždycky.
(9. 9. 1998)
(…) Jiný příklad: má žena (…) začala v Lánech sázet zajímavé stromy z celého světa, které nám na její přání vozí
prezidenti a jiní státní hosté. Slíbil jste, že se hlavní hradní zahradník o stromky odborně postará. Výsledek?
Stromky báječně rostou i bez hlavního zahradníka, lidi je obdivují, čtou si cedulky, jimiž jsou opatřeny – aby
mezitím zasedala a jednala, jak slyším, celá rada přizvaných dendrologů (…) a nakonec aby dospěla k názoru, že
ty stromky u nás neporostou. To už není věc socialistické rozpočtové sféry, to je prostě dada. Nebo další příklad:
denně se hodinu procházím parkem a musím zdálky, zblízka a ze všech stran vidět, že zámek a kaple jsou
natřeny pěti různými barvami, z nichž se ani jedna nehodí k některé jiné. Zároveň denně pozoruji, jak rychle a
dobře pokračuje rekonstrukce pseudogotického hospodářského stavení. Zjistím, že každý čtvrtek se tu schází na
„kontrolní den“ velká skupina lidí, ať už činitelů SPH, architektů, stavitelů atd. atd., která jedná mimo jiné o nátěru.
Z obavy, abychom nespadli do nového estetického průseru, jim vzkazuji, že by nebylo dobré, aby hospodářské
stavení přineslo šestou, sedmou a osmou barvu, že bychom pak už opravdu byli každému pro smích. Navrhuji
jednoduché řešení: škála molových okrových odstínů téže barvy (jeden z nich se vyskytuje na významné části
zámku) pro celý komplex (výhledově, nyní jde samozřejmě jen o hospodářské stavení). Dvakrát se můj názor prý
těšil obecnému souhlasu, aby vzápětí bylo rozhodnuto právě obráceně. Tak jsem nakonec na „kontrolní den“
fyzicky přišel a měli jsme o tom přátelskou debatu. Absolutně jsme se shodli! Nic jsem nikomu nevnucoval – plaše
jsem řekl svůj názor, s nímž všichni s úlevou souhlasili. A výsledek? Je definitivně rozhodnuto, že to bude natřeno
protivně žlutou barvou, což je podle mne za dané situace horší, než kdyby tam byla fialová. A ještě hnědá okna!
Jako v každém banálním motorestu! Fuj! Ale což, okna se přemalují. (…) Fasáda je ale dražší špás. A vůbec
nejhorší mi připadá použitý argument: prý tak novogotické stavby bývaly původně natřeny! Nevím, kdy to bylo
postaveno, ale mé oko laika na první pohled říká, že to nemůže být novogotika z počátku 19. století (postaveno
tedy pár let po dokončení zámku), ale že to je pseudogotika z konce století jako většina našich krásných nádraží,
radnic apod. To všechno bylo počátkem našeho století tak protivně žluté? Ale i kdyby šlo skutečně o novogotiku a
kdyby novogotika skutečně bývala původně takto natřena, co nám je proboha po tom? Proč se kvůli tomu máme
dívat na další patlaninu? Nikdo z těch, kdo se tím zabývají, tu nemusel tři měsíce souvisle žít a denně zámek
pozorovat. Ať tedy aspoň přihlédnou k názoru pozorovatele! (…)
(4. 10. 1993)
(…)
9) Štiku z Lán, mi věnovanou, nechť paní M. či E. upeče nějak velmi originálně s originálním kořením pro
parlamentní pětku, aby na to tak hned nezapomněla. (…)
Svého času budily značný zájem vaše majetkové poměry. Chcete se k tomu v
rámci této asi veskrze upřímné výpovědi vyjádřit?
Nerad, ale musím. Začnu opět chronologicky. Jako dítě z podnikatelské, a tudíž
buržoazní rodiny jsem dětství prožil zřejmě v dostatku. Pak přišel v roce 1948 únorový
puč, naše rodina byla zbavena veškerého majetku a byl proti nám veden třídní boj. V té
době jsem opravdu peníze neměl. Když se ale začaly v šedesátých letech hrát mé hry
různě ve světě, situace se měnila. S bohatstvím dnešních českých podnikatelů se to
samozřejmě srovnat nedá, ale na tehdejší dobu a na prostředí, v němž jsem žil, jsem byl
relativně movitý člověk. To kupodivu přetrvalo po celá léta sedmdesátá a osmdesátá,
kdy jsem byl sice pronásledován, jako autor zakázán a posléze i dlouho vězněn, ale
peníze jsem stále měl dík tomu, že se mé hry hrály a mé texty vycházely na Západě, což
nešlo dost dobře zakázat ani Západu, ani mně. To nejzajímavější přišlo ovšem až později:
nikdy jsem moc neuvažoval o tom, že by demokracie, o niž jsme usilovali a která byla v
nedohlednu, měla někomu vracet zkonfiskované či znárodněné majetky. A tím méně
mne napadlo, že by se to mohlo týkat mne. Jediný, kdo se tou myšlenkou, pro mne úplně
absurdní, po mnoho let zabýval, byla oficiální komunistická propaganda. Ta ve všech
štvavých článcích proti mně tvrdila, že bojuji proti socialistickému režimu hlavně proto,
aby mi přišly zpátky do rukou rodinné majetky. Já se tomu samozřejmě jen usmíval. A
teď přichází ten paradox: po roce 1989 se skutečně začaly znárodněné majetky vracet a
rodinné podniky se posléze vrátily i mému bratrovi a mně jakožto dědicům našich
zesnulých rodičů. S nimi přišel ovšem velký kříž, jinak to říct nemohu. Dějiny se mi
zkrátka – jako už vícekrát – vysmály a vyplázly na mne jazyk.
Myslíte si, že se nemělo restituovat?
To si nemyslím. Touha po restitucích byla veliká, sám jsem netušil, že to je tak
bolestivé téma, a trochu pyšně jsem tím pohrdal. Ale u nás byly desítky, ne- -li stovky
tisíc živnostníků a drobných podnikatelů, pro které znárodnění znamenalo skutečnou
životní katastrofu. Prožité trauma se zřejmě přenášelo z generace na generaci, a pakliže
náš parlament, respektive naše parlamenty tak záhy přijaly poměrně velkorysé
restituční zákony, nebyl to jejich rozmar, ale pouze odezva obecné vůle k nápravě
dřívějších majetkových křivd. Velkou roli tu na druhé straně hrají i po léta pěstované
předsudky: dodnes leckdos kroutí hlavou nad tím, že se nějaký zámek, kde je zdravotní
škola, vrací hraběti přicestovavšímu bůhví odkud. Ale je to správné. Když spravedlnost,
tak pro všechny. A navíc se ukazuje, že šlechtici, kteří mají v krvi staletími pěstovanou
tradici péče o rodinný majetek a ohledu na budoucí generace jeho vlastníků, dovedou s
rodinnými sídly zacházet nepoměrně lépe a citlivěji než stát či jiné veřejné instituce. A i
ty školy tam nechávají, jen v hezčích prostorách, než v jakých byly odsouzeny žít
předtím. Stoprocentně to asi neplatí, ale zákon si nemůže vybírat. To by pak nebyl zákon,
ale výnos.
A tak jste přijal restituovaný majetek i vy.
Jak by šlo ho nepřijmout? Říct, že má nadále patřit krajskému výboru komunistické
strany, kterému do té doby to hlavní patřilo? Nebo říct, ať si ho Fond národního majetku
či ministerstvo privatizace nechají a dělají si s ním, co chtějí? Bylo by to počínání dost
nesmyslné a navíc by to v mém případě znamenalo nejen popření rodinného díla, ale i
samotného restitučního principu, který byl jedním z pilířů transformace našeho
hospodářského řádu.
Jádrem vašeho navráceného majetku byla Lucerna, jeden ze skvělých a
mnohostranně využívaných paláců uprostřed Prahy, a Terasy Barrandov, někdejší
slavné výletní středisko na okraji Prahy. Všechno jste dostali napůl s vaším
bratrem. Co se s tím pak stalo?
Ivan záhy převedl všechno na svou ženu Dagmar, je filozofujícím matematikem a
nezdálo se mu zřejmě, že by se na stará kolena mohl stát podnikatelem. S jeho ženou se
mi ale bohužel nepodařilo jakkoli dohodnout na smysluplné budoucnosti Lucerny. Ten
palác je v havarijním stavu, chtěl jsem, aby byl dlouhodobě pronajat nějaké mocné a
inteligentní západní firmě, která by ho zrekonstruovala – je to investice nejméně za
miliardu korun –, nebo aby se z toho stala akciová společnost, v níž by měl takový
partner – a zájemců bylo tehdy dost – významnou část akcií. S ničím podobným ale ona
nesouhlasila a jako vlastník přesné poloviny jsem s tím nemohl nic dělat. Než ale
přihlížet dalšímu neprůhlednému osudu a nezadržitelnému chátrání Lucerny, nést za to
všechno před světem odpovědnost a stát se posléze – jako prezident – příkladem
špatného hospodáře, bylo lepší to prodat. Bylo to sice zlo, ale menší. Podnik, který to
koupil, byl jednou z největších firem v naší zemi a chtěl si rekonstrukcí Lucerny zřejmě
zlepšit image. Nic takového se mu nepodařilo, narazil opět na mou švagrovou a později
přišel do bankrotu. Prý byl – jako tolik jiných – vytunelován. Nikdo ovšem, pokud vím, za
to odsouzen nebyl, což ale v našich poměrech vůbec neznamená, že se to nestalo. Svůj díl
Barrandova jsem převedl na svou ženu, která umí samozřejmě podnikat lépe než já.
Podařilo se jí vykoupit i druhý díl a pak ten kdysi slavný a nyní zchátralý objekt výhodně
prodat firmě, která dopadne – doufám – lépe než ta, která ode mne koupila půlku
Lucerny. Pro pořádek bych měl k tomu všemu dodat, že většinu svých vlastních i
restitucí získaných peněz, tedy částku přesahující sto milionů korun, jsem dal na
bohulibé účely: polovinu naší Nadaci Vize 97 a polovinu jiným neziskovým organizacím.
Tuto informaci ale podávám opravdu nerad a po dlouhém váhání: zjistil jsem totiž, že v
Čechách – kupodivu – vyvolává odpor. Lidé si zřejmě říkají: když mohl dát tolik na
humanitární účely, kolik asi má? To musí být pěkný boháč! Jako takový zasluhuje podle
převládajícího mínění nejspíš odpor a pohrdání. V době obnovujícího se kapitalismu, kdy
se největší podpoře těší strana, která má v programu „kapitalismus bez přívlastků“, je to
opravdu zvláštní. Ale asi to patří k našim postkomunistickým paradoxům.
Váš bratr Ivan si stěžuje, že když jste byl ve vězení, mohl vás navštívit s vaší
ženou čtyřikrát do roka a teď se nevidíte třeba celý rok. Způsobuje to neshoda v
majetkových věcech?
Ivana si vážím, rozumím si s ním a bavíme se s chutí o různých věcech, nesouvisejících
s jeho ženou a rodinným majetkem, například o tom, kdo má dostat cenu naší Nadace
Vize 97. Je v příslušné porotě. Ale jinak – rodinně či soukromě – se téměř nevidíme, to je
pravda. Důvod je zřejmý. Nejsme zdaleka jediná rodina, do níž vnesly restituce neklid.
Četl jsem jakýsi průzkum, který říkal, že něco podobného potkalo snad polovinu
rodinných restituentů.
Mrzí vás, že nemáte děti, a tím ani dědice?
Pánbůh mi děti nenadělil a věděl asi proč: neměly by lehký život. Ale mrzí mne to,
samozřejmě. Co se dědictví týče, připomínáte mi, že se už dlouho hotovíme s Dášou
sepsat nějakou závěť. Vždyť s námi může každou chvíli spadnout letadlo! Ale napadá
mne, že neexistence vlastních dětí přece jen člověka v něčem trochu demotivuje, aspoň
člověka staršího věku, jako jsem já. Být mladší a mít děti, asi bych nám postavil na
Barrandově moderní hezkou malou vilu. Mám ji přesně promyšlenu. A příšerně
rekonstruovaný dům hrůzy, v němž žijeme, bychom pak mohli prodat. Ale kde by
bezdětný a nepříliš zdravý sedmdesátník, který se navíc zajímá o politiku a filozofii, je
obtěžkán spoustou veřejných povinností a nedovede na nikoho zařvat, vzal energii na to,
aby v čechách něco stavěl?
(Hel 28. 8. 2005) Celý život jsem tajně toužil napsat nějaký totálně upřímný a drsný
deník, něco ve stylu Henryho Millera, Charlese Bukowského nebo Anad's Nin, anebo svých
zesnulých přátel Jana Zábrany a Pavla Juráčka. Přátelili jsme se opravdu hodně a já netušil,
že si píšou po léta podrobný a maximálně upřímný deník! Možná to je to nejlepší, co
napsali. Já sám jsem nic takového nedokázal a vždycky jsem se raději skrýval za postavami
svých her. Zřejmě to naráželo na mou stydlivost. Ale ti dva byli přece také stydliví. Nevím.
Vzdálenou ozvěnou této mé pradávné ambice budiž těchto několik kurzivou psaných
komentářů k tomu či onomu a samozřejmě i k celé této vznikající knížce. Nechť ta linie v ní
trochu zastupuje motiv „knihy o sobě samé“, respektive o svém vzniku. Mám ten žánr rád.
Mnohokrát jsem přemýšlel o tom, zda by šlo napsat divadelní hru, v níž by se průběžně v
replikách postav objevovaly úvahy autora, které mu probíhaly hlavou, když ty repliky psal,
nebo jeho aktuální nápady či zážitky při psaní nebo jeho komentáře k tomu, co píše. Ale
nikdy jsem zatím nepřišel na to, jak to udělat, aby to bylo pro diváky srozumitelné.
Nepatrný náznak takového pokusu je snad přítomen v mé hře Zítra to spustíme. Mluvil
jsem před chvilkou o svých spolupracovnících a nejsem si jist, zda to spolu s ukázkami mých
instrukcí nevyvolává trochu dojem, že jsem s nimi měl jen soužení. Není tomu tak. Táhli ten
nebezpečný vůz spolu se mnou, pomáhali mi, neobešel bych se bez nich. Bylo i jejich
zásluhou, že Pražský hrad platil mezi všemi úřady státní správy tradičně za místo
nejpřátelštější, kde je zdaleka nejlepší atmosféra. Lidé z ministerstev i odjinud se k nám
odebíhali nadechnout čerstvého vzduchu. Nikde také nebylo tolik mladých a nových lidí.
Vím, že dodnes mnozí říkají, že léta strávená na Hradě byla zatím nejlepšími léty jejich
života. A i když všichni, kdo pracovali vedle mne, jsou dnes v klatbě, nelze říct, že by se
úplně ztratili: například skoro všichni, kteří se věnovali zahraniční politice, jsou dnes někde
našimi velvyslanci. Jednou za rok se s nimi scházím, nejbližší setkání máme ostatně za
týden. Všechny své spolupracovníky tu samozřejmě vyjmenovat nemohu, vybírat nahodile
také nemohu, proto uvádím pro jednoduchost jen šéfy své kanceláře, jak se od mého
prvního zvolení svobodně zvoleným parlamentem v roce 1990 vystřídali: Karel
Schwarzenberg, Luboš Dobrovský, Ivan Medek a Ivo Mathé. Se všemi jsem tu a tam měl
spory či třenice, všichni ale věrně sloužili a všem patří můj dík. Bez nich bych nedosáhl ani
toho mála, kterého jsem snad dosáhl.
Po léta se píše o vašich chybách. Někdy víc, někdy méně. Jak to vlastně je s
vašimi chybami? Jak to vidíte dnes?
Mluvili jsme už o tom, že po éře mé adorace jakožto národního hrdiny, mučedníka,
vůdce revoluce a posléze prezidenta-filozofa přišla nutně kocovina a novináři cítili
potřebu něco proti mně mít, aby si nepřipadali hloupě. V roce 1993 například, když jsem
poprvé kandidoval na českého prezidenta, jedna televizní hlasatelka cosi o mně hlásila a
k mému jménu automaticky dodala, že jsem se dopustil četných chyb. Bylo to dobové
klišé, říkalo se to automaticky, téměř jako název funkce či titul. Kdybyste se býval té
hlasatelky, ostatně mé dobré známé, zeptal, jaké konkrétní chyby má na mysli, upadla by
nejspíš do rozpaků, protože na takové dotazy nebyla vůbec připravena a nikdo je také
nekladl. Vytiskl jsem na počítači žertem vizitku, na níž bylo napsáno Václav Havel, autor
mnoha chyb a omylů, a poslal jsem jí to. Prý z toho byla dost vyplašená. Já opravdu
přesně nevím, co tím má kdo na mysli. Nejspíš každý něco jiného a všichni dohromady
celkovou bídu světa. Při mé povaze a permanentních pochybnostech o sobě samém mi je
ovšem na druhé straně nepříjemné vyvolávat dojem, že si myslím, že jsem se nikdy
žádné chyby nedopustil. Nepochybně mnoha. Jednou se mne nějaký novinář ptal na mé
chyby a chtěl, abych je vyjmenoval, zřejmě sám potřeboval vědět, co se tím vlastně myslí.
Já mu tehdy řekl, že o svých chybách vím své, ale nebudu mu usnadňovat práci tím, že
mu je řeknu. Ať si je hledá, je to přece jeho novinářský úkol. Mediální klišé se po této
odpovědi, která nějak uvízla všem v paměti, obohatilo o obvinění, že své chyby tajím. A o
to častěji jsem vyzýván, abych je doznal. Je to celé taková hra na výslech a přiznání.
Vlastně se mám přiznat, že nejsem žádná chodící legenda či pohádkový princ, ale
pozemšťan, který – tak jako kdokoliv jiný – zanechává podél své cesty životem spoustu
selhání, chyb a omylů. K takovému přiznání mne ovšem není třeba nutit, vždyť to říkám,
kudy chodím. Ale vážně: jestli jsem udělal nějaké chyby, tak vesměs asi pramenily z mé
rozpačitosti, váhavosti, zdvořilosti ústící až do kompromisnictví – viz má příhoda s
Rushdiem. Neuměl jsem náležitě využít autority, kterou jsem – zvláště v první době –
měl, neuměl jsem si tuto autoritu udržet. Co chvíli jsem rozpačitě přihlížel, jak se děje
něco, čemu jsem snad mohl zabránit. Nikoli tím, že bych lépe využil svých ústavních
kompetencí, ale tím, že bych lépe ošetřoval svou autoritu neformální, osobnostní,
takovou, která by způsobovala, že budou má slova brána více v potaz. Vždyť kolik já měl
velmi kritických a zároveň velmi konstruktivních projevů, politici mi vždycky zdvořile
tleskali, někteří mne i potajmu poplácávali po zádech, ale z mých slov si vesměs nic
nevzali k srdci. Možná to byl jeden z důvodů, proč mne někteří novináři nazývali
utopistou, snílkem, idealistou. Ale já nemohu být někým jiným, než jsem. Samozřejmě
jsem se teoreticky mohl svého času zmocnit Občanského fóra, udělat z něj nejsilnější
politickou stranu, získat pro ni peníze, apelovat na většinové pudy a vládnout pak s její
pomocí. Ale kdybych to byl udělal, byl bych to ještě já? A uměl bych to vůbec? Umíte si
mne v té roli představit?
Po léta na vás útočili zleva i zprava. Ti napravo vám vyčítali, že jste levičák, ti
nalevo, že jste pravičák, někdo vám vyčítal, že jste proti bohatým, jiný, že nemáte
porozumění pro chudé, někdo, že nemáte vlastní stranu, někdo, že málo ctíte jinou
stranu, a tak dál a tak podobně. Jak jste to všechno snášel? Jak jste reagoval? A
hlavně: jak jste reagoval na všelijaké kampaně proti své ženě či vám nebo na
různé dezinformace?
To je věčné dilema: reagovat, či nereagovat? Jedni říkají, že při každé lži či útoku má
být útočník klepnut ihned přes prsty, aby si to jindy už nedovolil, nebo aby si lidé
nemysleli, že když se postižený neozývá, znamená to, že útočník má pravdu. Jiní říkají, že
se na to nemá reagovat vůbec, protože tím člověk jenom dává další publicitu a váhu
něčemu, co za to nestojí. Je to těžké rozhodování. O Dáše před časem napsali, že utrácí za
své vzezření 150 000 korun měsíčně. Je to samozřejmě absolutní nesmysl, ona je velmi
šetřivá, šaty si různě upravuje a přešívá, aby vypadaly vždy jako nové, a jako herečka se
umí nalíčit a dělá si tedy všechno sama. Žádného vizážistu jsem u nás nikdy neviděl, ba
ani nevím přesně, co to je. Asi maskér. Ten gigantický titulek a následná pseudozpráva
by opravdu nestály za pozornost, kdyby nepříjemně nepoškodily práci naší nadace:
různí lidé byli pohoršeni, psali, že taková utrácivá paní nemá co chtít vybírat na charitu.
Dáša proto dotyčné noviny zažalovala. A víte, jaký byl rozsudek? Její žádosti o omluvu
nebylo vyhověno, protože by se tím prý jen dál rozpatlávala bezvýznamná lež! I soud,
který má říkat ano, nebo ne, propadl zřejmě jakýmsi taktizujícím PR úvahám, což
považuji za velké vítězství bulváru, větší, než kdyby soud dospěl k názoru, že má žena
opravdu tolik utrácí. Čili: je to nikdy nekončící rozhodování o tom, zda reagovat, či
nereagovat. Na Hradě jsme to věčně řešili. Na jedné straně mám nadhled, vždyť mám
průpravu: komunisté o mně psali lži po celý život. Na druhé straně mi nekoluje v žilách
voda, ale krev, a proto se někdy rozčílím. Párkrát jsem na různé nehorázné útoky napsal
odpověď, někdy i proti doporučení svého úřadu. Noviny to rády tisknou, protože hned
mají velký titulek, z něhož vyplývá, že prezident čte jejich list a bere ho vážně. Většinou
jsem ale nereagoval. Není na to obecný návod, musí se to zřejmě posuzovat případ od
případu. To celé už je pryč a není to tak zajímavé. Zajímavá je jiná věc: ať mluvím
privátně s jakýmkoli politikem na světě, dříve či později převede řeč na tohle téma.
Všichni s tím zápasí, všechny to trápí. Svědčí to o gigantické moci médií v dnešním světě.
To je ale téma na knihu. Ostatně dost knih už o tom bylo napsáno. A pokud vím, je to i
vaše téma.
Ano, je. Proto se na to ptám. Ale z jiného soudku: jeden německý novinář mi
říkal, že jste jako François Mitterrand: milujete v politice gesta a inscenace. To
bylo často vidět na tom, jak pečlivě jste sledoval přípravy na různá jednání,
aranžmá při slavnostních událostech, průběh státních večeří atd. atd. Jak jsou v
politice důležité rituály?
Nejprve, když dovolíte, na téma politika a drama: politika podobně jako život sám se
vleče, nezdá se být při prvním pohledu nijak přehledně a srozumitelně členěna, není v ní
moc zřetelných začátků, meziher, přeryvů, katarzí, vrcholů a konců, málokdy se v ní
stává, že je upnuta k nějakému jednoznačně definovanému cíli. Drama je pokusem čelit
této bazální nepřehlednosti života, odkrýt cosi jako kostru bytí, ukázat názorně jeho
vnitřní tkáň, skrytou strukturu a skutečné členění, viditelně definovat začátky, přeryvy,
pauzy a posléze konce či pointy, tedy přesně to, co je vně dramatu tak málo vidět. člověk
rád rozumí světu, v němž žije; jeho úsilí je vždy tak či onak vedeno snahou pochopit
vnitřní logiku či architekturu jsoucího; má rád rozpoznatelné začátky a konce; rád
prostě ví, co bylo „před“ a co bylo „po“, co vyplývalo z čeho, nebo co s čím souvisí, a rád
to spatřuje v nějaké sugestivní zkratce. Politika – jako oblast činnosti vyžadující obecnou
podporu – víc než co jiného potřebuje, aby jí lidé rozuměli, tedy aby chápali, o co v ní v
tom kterém okamžiku jde, jak v ní následující vyplývá z předchozího a proč to všechno
má takové tempo, jaké to má. Ale přesně tomu se politika, jak jsem už naznačil, ze samé
své podstaty vzpírá: tu a tam se v ní sice něco povede či nepovede a všichni to ihned
rozpoznají, většinou tomu ale tak není; spíš to je takový zvláštní nikdy nekončící proces
bez jasných předělů či jednoznačných a ihned rozpoznatelných výsledků. Proto se mi
zdá být obzvlášť důležité, aby politici měli elementární dramatické cítění, totiž smysl pro
to, jak různé činy či události členit, řadit, vršit, jakou jim dávat posloupnost, gradaci či
stavbu. Základním nebezpečím politiky v moderním světě je, že se bude lidem jevit jako
něco beznadějně nudného, jakési šedivé každodenní administrování, tu a tam jen
zpestřené skandálem či pseudoskandálem, na který se beztak vzápětí zapomene, tedy
celkově jako věc bez pointy, a tím vlastně bez myšlenky. čelit tomuto nebezpečí je
pochopitelně v obecném zájmu. S tím volně souvisí i druhé téma: politika a divadlo.
Samozřejmě, že politika pracuje a musí pracovat se znaky, symboly, rituály; samozřejmě,
že je vždycky trochu i divadlem. Je to přirozené: řeč symbolů a znaků vypovídá o smyslu
toho, co se děje, mnohdy podstatně výstižněji a sugestivněji než sebedůkladnější
pojmový výklad. Politické koncepty prostě chtějí svou vizualizaci. Sdílené a společně
prožívané znaky velmi srozumitelně spojují lidská společenství, jsou jejich tmelem,
emotivním a zhuštěným výrazem jejich identity, zpřítomňujícím jejich společnou
historii, společné tradice, společnou kulturu i modely vztahů a chování. Jsou to odkazy k
vítězstvím i porážkám předků, ke sdíleným ideálům i k památce těch, kteří za ně umírali.
Respekt k této řeči symbolů, má-li sloužit dobré věci, vyžaduje ovšem velký cit pro míru.
Mnohdy stačí jen o krůček víc, než je dané situaci, účelu a lidskému i sociálnímu
kontextu přiměřené, a mohou se probudit k životu démoni, ať už nacionální či jiní, kteří
se pak těžko krotí. Je to tedy v jistém smyslu hra s ohněm. Vyvolává-li určitý druh
přemrštěného důrazu na rituální rozměr politiky v lidech posedlost, spojenou s
nenávistí ke všemu, co je jiné, stává se zároveň taková politika – aspoň v osvícenějších
očích – směšnou a absurdní: přesně tím, čemu Karel Teige říkal „superdada“. Ale
konečně k jádru vaší otázky: je pravda, že jsem se této řekněme estetické stránce
politiky dost věnoval. Mělo to v podstatě asi tři důvody. Za prvé: jsem přesvědčen o tom,
co jsem se právě pokusil vysvětlit, totiž o hlubokém smyslu této dimenze politiky. Za
druhé: nebylo u nás moc tradic, na něž by se dalo navázat, všechno jsme vlastně museli
vymýšlet. To, co jsme zdědili po komunistech, se většinou použít nedalo. A tak jsme
museli uplatňovat svou tvořivost ve všem možném: od státních vyznamenání až po
obřad jejich udělování, od nábytku až po dopisní papíry, od místa konání a průběhu
státních obědů a večeří až po slavnostní uniformy či oblečení číšníků, od praporů,
standart, žerdí a nádobí až po výzdobu sálů a kanceláří sochami a obrazy. Zprvu jsem
dokonce nanosil do své pracovny obrazy z domova! Třetí důvod je snad zřejmý: takové
věci mne zkrátka baví, mám pro ně možná vyvinutější smysl než jiní, nebo je aspoň víc
prožívám. A to dokonce stále víc: čím jsem starší, tím jsem větší pedant, a tak jsem
nakonec před státní večeří sám různě přeskupoval příbory – mám o některých věcech
svou vlastní povědomost rostoucí z mého buržoazně-restauračního zázemí –, a když
nám na obědě s japonským císařem podali nedovařené brambory, málem jsem se
zhroutil. On to naštěstí bral jako českou národní kulinářskou specialitu.
(18. 5. 1997)
Po pěti měsících mého manželství se ukazuje, že KPR, Česká republika a její jsoucí právní řád nejsou schopny
jakkoli rozumně se vyrovnat s faktem, že se prezident republiky oženil. Stát údajně demokratický civí na tento fakt
jako tele na nová vrata a neví, co má dělat. Má žena není státním úředníkem, a tím méně ústavním činitelem, jde
prý o veskrze soukromou občanku. Zároveň se ale předpokládá, že bude ozdobou prezidentových cest doma i v
zahraničí, ba že leckde bude prezidenta přímo zastupovat. Ve jménu státu, ale bez jeho pomoci. Malý příklad:
všichni chtějí, aby jela otevřít České centrum do Paříže, nikdo však není schopen tuto cestu zorganizovat,
dojednat, zaplatit, připravit, zařídit. (…) Na „první dámu“ jsou zkrátka kladeny nejrozmanitější protokolární,
politické, státnické, společenské, veřejné, charitativní, kulturní a jiné nároky, musí vyřizovat množství
korespondence, přijímat či odmítat záštity, přijímat či odmítat pozvání, a přitom nemá žádný fungující úřad, který
by to vše řešil za ni a pro ni. Nejvíc se tím vším zatím zabývám já, což je, jak každý uzná, systémově nesprávné.
(…) Odbory KPR, zdá se, vůbec nepomáhají – a pokud, tak nápadem, nikoli realizací. Tento stát prostě nepočítá
s tím, že prezident má ženu a že ta žena je veřejným fenoménem, ovlivňujícím nejen obraz státu ve světě, ale i
politickou pozici prezidenta. Dagmar si musí najít podobu své veřejné existence, své práce nadační a charitativní,
svého přirozeného zájmu o kulturu. To vše je nemalý oříšek: po bezvýrazné éře komunistických panimam, které
směly všechno a nedělaly nic, přišla Olga, která měla své zázemí ve Výboru dobré vůle (19 zaměstnanců). Dáša
žádný VDV nemá. Má dnes jedinou sekretářku, která je hodná, pracuje od nevidím do nevidím, ale ze všech
náročných povinností, které se na ni hrnou, nezvládá tu nejjednodušší: tvorbu a tisk Dášina programu. Co s tím
provedeme? (…)
(8. 2. 1998)
(…)
Ať se to komu líbí či nelíbí, na Pražském hradě sídlí už přes rok opět manželský pár. Totiž jeden parlamentem
zvolený ústavní činitel a jedna jeho manželka, kterou si zvolil on sám (a ona samozřejmě jeho). Ta manželka rok
bojuje o své místo na slunci a cítí se na tom být dnes hůř než před rokem. Vybojovala si sice dvě sekretářky,
dostala pěknou kancelář, nedávno dostala dokonce i dr. Š. a během roku udělala mnoho dobrých věcí: založila
fungující nadaci, změnila kvůli svému muži způsob života a vzdala se svého povolání, úspěšně reprezentuje náš
stát ve světě, převzala mnoho záštit a čestných předsednictví, navštívila – jako manželka prezidenta – mnoho
sociálních, zdravotních i kulturních zařízení, vlastnoručně vyřídila mnoho stovek dopisů od občanů atd. atd. atd.
Ve svém novém postavení nasadila sebe samu vskutku naplno a nedopustila se přitom kupodivu žádných
závažnějších chyb. A výsledek? Velmi tristní: z jedné z nejoblíbenějších hereček a z ženy, jejímuž sňatku s
nemocným panem prezidentem fandilo snad osmdesát procent občanů, se stal předmět bezpočtu vulgárních
žertů, oblíbený terč posměšných komentářů, útoků a urážek velké části novinářů, předmět ročního téměř
každodenního
hanobení soukromou televizí Nova a posléze – v očích veřejnosti – jakýsi bezmála škůdce národa. Nebudu teď
zkoumat všechny spletité socio-psychologické příčiny tohoto zvláštního úkazu ani míru zavinění, na němž se tak
či onak podílí více subjektů včetně mne samotného. Svůj díl odpovědnosti nese ale i KPR, jejíž nikoli
nevýznamná část se vnitřně nikdy s mým novým sňatkem nesmířila, což se bohužel odráží i v tom, jak je těmi či
oněmi Dáše pomáháno, a což se samozřejmě promítá i do způsobu, jak jsem přijímán já. (…) Proto v okamžiku,
kdy začíná mé nové funkční období, žádám všechny své spolupracovníky, aby upřímně pracovali i pro mou ženu
a její dobrý veřejný obraz. Nechce to mnoho práce, chce to jen dobrou vůli. (…)
(NEDATOVÁNO 1999)
Zavanula na mne lehce atmosféra ledna 1997, kdy jsem se oženil a KPR měla pocit, že má nová žena
nepotřebuje na Hradě ani sekretářku, ani psací stůl, ani kancelář, protože to je jen má žena, tedy zřejmě kdosi,
jehož místo je doma u škopku. Stohy dopisů, pozvání, návrhů, proseb atd. měly jít zřejmě do koše, neboť v
zákoně o KPR není psáno nic o nějakém servisu pro paní prezidentovou. Následovaly známé třenice a Dášin boj,
jehož výsledkem byl její (…) sekretariát. (…) Teď se zdálo, že se situace jakžtakž konečně stabilizuje. A co
najednou nezjistím? Nikoli na privátní či nadační, ale na oficiální návštěvu (v mém zastoupení) jede má žena
totálně nepřipravena, ačkoli KPR ví nejméně půl roku, že tam pojede. (…) Dáša mi zoufale volá z Japonska, že
neví, kolikrát jsem tam byl, kdy jsem tam byl a proč a co jsem tam dělal, (…) o vztahu buddhismu a šintoismu atd.
atd. (…) Přitom stačilo vybavit ji (…) útlou brožurkou (…) Proč se to nestalo? Proč není ani po letech, když jde o
něco vážného, KPR schopna vzít na vědomí, že mám ženu, která má občas i nějaké státní poslání? Situace se
horce těžce napravuje. Den, který jsem měl strávit doléčováním a přípravou na Irku, jsem trávil hledáním různých
článků o Japonsku a jejich faxováním do Japonska. (…) Taková situace se nesmí opakovat!
(21. 8. 1999)
(…)
6) V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a
nedráždila. (…)
Je známo, že jste se hodně staral o Pražský hrad, za dlouhá léta vašeho působení
v prezidentské funkci se tam uskutečnilo dost změn. Jaké změny to hlavně byly a z
jakých idejí vycházely?
Jak jsem už řekl, Pražský hrad, respektive Hrad a zóna, která ho bezprostředně
obklopuje, je zvláštním organismem, skutečným městečkem ve městě. Když jsme tam
přišli, bylo to ovšem městečko mrtvé. Všude jen tajní policisté, sídlila tam celá jedna
správa Státní bezpečnosti, což bylo několik set lidí, všude zdi, plechy, mříže, zábrany,
nepřístupné prostory, kamery, dráty a mikrofony. Hodně jsme s přítelem architektem
Masákem, který přišel na Hrad se mnou, přemýšleli o tom, co s tím uděláme. Dokonce
jsme uspořádali na to téma malé mezinárodní architektonické sympozium. Nejdřív jsme
otevřeli veřejnosti, co se dalo, a odstěhovali odtamtud Státní bezpečnost a vojska
ministerstva vnitra. Přitom jsme se snažili různé prostory – nádvoří a zahrady –
propojovat tak, aby vznikaly souvislé procházkové trasy. Zkoušeli jsme, jak dalece se dá
mohutná katedrála depatetizovat v bachtinovském duchu, to znamená vpustit do její
bezprostřední blízkosti kejklíře, potulné muzikanty, drobné obchodníky, kteří gotické
chrámy tradičně obklopovali a kteří prst přísně ukazující k nebesům vyvažovali důrazem
na všechny profánní stránky života. Hodně se muselo restaurovat a obnovovat, protože
komunisté se – jako ve všem – zaměřovali na vnější dojem, neustále čerstvě natírali
viditelné fasády, ale za nimi byly často vzácné věci zcela zanedbané a neošetřené. Záhy
jsme pochopili, že nemá-li to navždy zůstat nějakým kafkovským začarovaným zámkem,
musí tam být důmyslně propleteny různé funkce: reprezentace a státnost, ezoterická
propojení hlavních bodů, ubytování včetně studentského, vysokoškolská fakulta, zábava,
galerie, pohostinství, obchůdky, prostě všechno, co patří k sobě, má-li nějaký
architektonický či urbanistický prostor skutečně žít a nebýt jen mrtvou „realizací“
něčího projektu. Nebylo to vůbec jednoduché, zápasili jsme s nedostatkem peněz –
politici si mysleli, že to chci snad pro sebe – i s odporem byrokracie. Nakonec se nám
podařilo udělat asi tak pět procent z toho, co jsme zamýšleli. Masáka v posledních letech
vystřídal architekt Šípek, jehož stopa je na Hradě patrná. Ale získávali jsme i jiné
výtvarníky a architekty. Dbali jsme samozřejmě o to, aby Hrad žil kulturně, bylo tam
množství důležitých výstav, expozic, přednášek, koncertů a představení. Starat se o tyto
věci mne opravdu bavilo. V tom jsem se pokoušel jít trochu ve stopách císaře Rudolfa II.,
který byl vladařem zřejmě velmi podivínským a pramálo úspěšným, ale za něhož se
Pražský hrad a posléze celá Praha staly jednou z nejdůležitějších evropských – a to tehdy
znamenalo i světových – kulturních metropolí. Byl to přítel vědců, myslitelů, astrologů a
mystiků, velký sběratel umění a známý mecenáš, k němuž se stahovaly největší
osobnosti té doby od Tychona Brahe až po Arcimbolda. Nějaké Rudolfovy glóbusy a
dalekohledy jsem nechal instalovat v prezidentské zasedací síni, abych tím zdůraznil
duchovní a kulturní dimenzi nové doby a smysl pro dobré tradice. Zda tam dodnes jsou,
nevím.
A co zámek v Lánech? To je tradiční venkovské sídlo prezidentů, které je
spojeno především s Masarykovým jménem. V jakém stavu jste ho našel?
Byl pár let po rekonstrukci, byl tedy v docela dobrém stavu. Zařízení či rekonstrukční
úpravy byly ovšem příšerné. Styl, který znám ze všech komunistických sídel: samá
koupelna, samá lednička, televize, hifi soupravy koupené na tuny a nikdy neužívané,
odpudivé dlaždičky, falešné a novotou svítící perské koberce, měšťansky procovský
nábytek. Stopy po Masarykovi byly odstraněny, jeho psací stůl jsme našli někde ve
skladu topiva, naštěstí ho bylo možné zrekonstruovat. Peníze na důkladnější změny
nebyly, ale Olga s Dianou Sternbergovou udělaly, co se dalo. Nové hezké závěsy, pravé
koberce, historický nábytek atd. Věci sehnané z různých hradních skladišť. Dáša na jejich
práci navázala, ale většina změn proběhla v první době, kdy bylo všechno snazší a
kdekdo vycházel vstříc. Ve vsi Lány se například vyrojilo najednou mnoho
Masarykových předmětů či upomínek na něj, které lidi po desítiletí pečlivě ukrývali a
teď dávali k dispozici. Snažil jsem se do Lán vrátit život. Park jsme otevřeli veřejnosti a v
zámku jsem pořádal mnoho politických jednání i návštěv. Tradičně tam bydlíval
dalajláma, když byl v Praze.
K Lánům patří i vila Amálie.
Ano, ale ne úplně. Je to – podobně jako ještě dvě další myslivecké vilky – součást
Polesí Lány, což je samostatná organizace, byť patřící k Pražskému hradu. Je to vila moc
hezká a záhy poté, co jsem ji objevil, jsem v ní začal se svými spolupracovníky, hlavně s
Andulkou Freimanovou a Michaelem Kocábem, organizovat přátelské debaty. Byly
věnovány různým tématům či oblastem společenského života, konaly se průměrně
jednou za tři týdny, celkem jich za ta léta bylo skoro osmdesát. Bylo vždy pozváno dvacet
až čtyřicet lidí, debata trvala čtyři až pět hodin, o pauze se podávala večeře, vystřídalo se
tam několik set lidí. Stala se z toho svého druhu instituce. A nejzajímavější je, že všichni
respektovali princip důvěrnosti či diskrétnosti. Předpokladem vskutku otevřené a
mnohdy samozřejmě velmi ostré debaty bylo, že nikdo o ní nebude nikde referovat a
mluvit tím pádem za jiné. Nechť ten, kdo chce něco sdělit světu, to sdělí za sebe, ale aby
někdo podával veřejnosti hlášení o tom, co někdo jiný někde říkal, není dobré.
Nevzpomínám za ta léta na jedinou nepříjemnou indiskreci – a přitom je o českých
poměrech známo, že co ví více lidí než jeden, to se dříve či později dozví celý svět.
(Hel 28. 8. 2005) Jak tak v tomto bezvadném polském areálu píšu o české péči o dvě
česká sídla hlavy státu, zmocňuje se mne mírná tesknota. Těch sídel má Polsko několik,
všechna jsou zřejmě výborně provozována, všechna byla po svém zničení buď kompletně
nově vystavěna, nebo aspoň od základů zrekonstruována, musí mít dohromady veliké
množství zaměstnanců a investice do nich musely být obrovské. Hodně peněz musí stát i
pouhý jejich provoz. Neříkám to proto, že by malá Česká republika měla mít či chtít totéž
co velké Polsko s úplně jinou historickou tradicí, nicméně tesknota se mne nemůže
nezmocnit, vzpomenu-li si, jaký zápas jsme měli o každých pár korun na obnovu gotické
fresky, vydláždění nádvoří či opravu střechy. Zval jsem do Lán vždy rozpočtový výbor
našeho parlamentu na oběd, všechno jsem jim ukazoval a zeširoka vysvětloval, připadal
jsem si jako žebravý student. Že jde i o jejich vizitku, nechápali, jakož ani to, že za dvě stě
let nebude nikdo vědět, kdo byl poslanec Vopička či prezident Havel, ale všichni uvidí to, co
po sobě zanecháme na stavbách souvisejících s naší státností nebo obecněji na estetickém
vzezření naší země. Ale k jiné věci: psal jsem před chvílí o dramatu jako koncentrovaném
obrazu struktury bytí, světa, života. Někdo se možná podivuje, proč v téhle knížce skáču z
doby do doby. Je to ale přesně z téhož důvodu, proč to dělá dramatik a ještě víc
romanopisec: všechno souvisí se vším; cokoliv z nějaké doby odkazuje k něčemu z doby
předchozí či pozdější; všechno je navzájem všelijak provázáno a jednou z cest, jak se
dotknout oné skryté tkáně života, je koláž, kombinující věci navenek spolu nesouvisející tak,
že v posledku říká o jejich souvislostech a skutečném významu víc, než by byla schopna říct
mechanická chronologie či jiný náhodu potlačující pořádající princip. Takový je aspoň můj
záměr. A ještě k téhle knížce: dlouho a se zájmem pozoruji jednoho televizního redaktora,
který si k rozhovoru do svého publicistického pořadu vždycky zve nějakého hosta. A po
celou dobu mu říká: Prosím stručně. A já si po celou dobu vždycky říkám: Proč ho tam
vlastně pozval, když mu nedovolí žádnou souvislejší výpověd? Ti lidé jsou možná poprvé a
naposled v životě v televizi, váží cestu třeba přes celou republiku, aby národu něco sdělili o
své celoživotní práci či o nějakém svém kruciálním zážitku, a sotva tam přijdou, začne je
někdo okřikovat, ať moc nemluví, protože on to musí včas ukončit, aby se stihla nějaká
stupidní reklama. Ti lidé samozřejmě propadnou panice a už neřeknou vůbec nic. Jak já
bych s nimi sympatizoval, kdyby toho člověka potrestali tím, že by schválně mluvili a
mluvili a mluvili a nikým se nenechali přerušit, dokud by televizní přijímač neexplodoval!
(Mimo jiné: v Americe jsem se díval pravidelně na Larryho Kinga i jiné moderátory
debatních pořadů, ale nikdy jsem tam neviděl, že by někomu tak nestydatě skákali do řeči.)
A tak trestám pana redaktora v zastoupení těch nešťastníků tím, že podle jeho
nejoblíbenější věty pojmenovávám tuto knihu.
Dne 3. února 2003 o půlnoci jste definitivně jako prezident dosloužil, a opouštěl
jste tedy Pražský hrad. Jaké jste měl pocity? Jak to probíhalo?
Téměř nic v mém životě neproběhne normálně. Velmi podivná byla i atmosféra na
Pražském hradě poslední týdny a dny před koncem. Lidé na mne zvyklí, kteří tam se
mnou prožili dlouhá léta, najednou těžko chápali, že všechno bude jinak. Dílem tušili, že
tam zůstat nemohou, a už dlouho předem si hledali v atmosféře politické nepřízně různá
uplatnění, o nichž se báli navzájem se informovat či říkat o nich mně, dílem věřili, že
bude zvolen někdo, kdo si je tam ponechá. Já pořád tvrdil, že to nemůže být nikdo jiný
než ten, který tam pak opravdu nastoupil, ostatní ale tvrdili, že to není možné, a nevěřili
tomu. Kdo neodešel, byl později vyhozen. Snad se našli někteří, kteří se zadaptovali a
dostali se do nové přízně, mnoho jich tam ale, pokud vím, natrvalo nezůstalo. I když tedy
nevěděli, kdo bude zvolen, byli mí spolupracovníci ve stavu velkého a víc než
pochopitelného neklidu. Promítalo se to i do mého vládnutí či života: najednou z obav,
aby při předávání nevznikl pro mne i pro ně nějaký problém, přicházeli s poněkud
byrokratickými požadavky, například že mám vrátit tu či onu židli nebo pravítko, které
jsem si kdysi údajně od Hradu půjčil. Kolik svých věcí já Hradu dal, nikoho nezajímalo.
Najednou se muselo rozhodovat o tisíci maličkostech, zda jsou mé a mohu si je odnést, či
zda patří spíš státu. Knihy jmenovitě mi věnované, ale opatřené jakýmsi razítkem, mi dát
nechtěli, dostával jsem naopak nesmyslně velké sochy, dary, které jsem neměl kam dát,
ale které ono razítko neměly. Možná jsem udělal chybu, že jsem se dlouho a v klidu na
svůj odchod nepřipravoval, a tím dopustil, aby se vše dělo v poslední chvíli a ve značné
nervóze. Můj mnohaletý věrný tajemník mi například pln dobré vůle odňal počítač,
protože byl erární, a sehnal mi za něj jiný, mnohem modernější. To znamená mnohem
komplikovanější: pořád se mne na něco ptá, něco chce, něco vyčítá, pořád se nad něčím
zamýšlí, pořád obtěžuje tím, že mi dává na vybranou z mnoha možností. Přitom užívá
nesrozumitelný jazyk, jakousi směsici češtiny, angličtiny a komputerovštiny. Sklouzne-li
mi prst na nesprávnou klávesu, začne hrát panamskou hymnu nebo mi ukáže barevný
obrázek buňky. Než se vrátím tam, kam mám, podaří se mu – mně? – všechno rozepsané
smazat. Můj tajemník za nic nemůže, ale já se vztekal samozřejmě na něj a na Billa
Gatese. Tak jako jsem se musel ze dne na den sblížit s novým počítačem, musel jsem se
narychlo sbližovat se spoustou jiných věcí od mobilu až po úplně novou strukturu
pražských jednosměrek. Na Hradě bylo zkrátka před mým odchodem značné dusno.
Někdy to připomínalo potápějící se Titanic. Později, když byl zvolen můj nástupce, byly
narychlo v noci odváženy některé moje poslední dokumenty či víceméně privátní nebo
literární archiválie. Měl jsem setkání na rozloučenou se všemi pracovníky Hradu ve
Španělském sále a byl jsem dojat tím, kolik lidí tam bylo dojato včetně různých uklízečů
či zahradníků, s nimiž jsem se vůbec neznal. Poslední večer jsme trávili s přáteli od
divadla a Dášinými kolegy v hospodě velmi blízko Hradu a o půlnoci jsme vyšli na
náměstí, abychom viděli stahující se prezidentskou standartu. Přistoupili ke mně mí
pistolníci, řekli, že končí, ale ať se nebojím, že mne do rána ještě budou hlídat. Velmi se
mi té noci ulevilo a jsem šťasten, že to břímě už nenesu. Neskrývám ale, že ten konec byl
dost divný. A pro moji learovskou hru o opuštění funkce samozřejmě inspirativní.
Nemohu říct, že mi nebylo za službu vlasti poděkováno: za prvé jsem dostal z rozhodnutí
parlamentu, jak zákon umožňuje, oba nejvyšší státní řády, z nichž jeden jsem před lety
sám vymyslel a zavedl, za druhé Dáša zorganizovala velkou poctu v Národním divadle,
kde mne pozdravily či mi zazpívaly desítky našich nejpopulárnějších herců či zpěváků.
Dát to dohromady byl velký výkon, Dáša na tom tajně pracovala půl roku, a já nakonec z
toho moc neměl, protože jsem trnul v prezidentské lóži, jestli nenastane nějaký trapas.
Vždyť to byla jedna gigantická improvizace! Ale nenastal. A za třetí se se mnou rozloučil
český rockový underground skvělým koncertem v Rock Café.
Může státník, který byl čtyřikrát zvolen prezidentem, jen tak odejít do důchodu
a mít klid? Anebo to nedokážete jen vy?
Aniž o to usiluji, začasté dokonce navzdory tomu, že proti tomu bojuji, musím být
zřejmě už natrvalo v něčem průkopníkem. Bláhově jsem si myslel, že až skončím s
funkcí, skončí tím definitivně i všechna dobrodružnost mého dosavadního života a já si
budu moci jako zaopatřený člověk bez povinností užívat života, cestovat, odpočívat,
přemýšlet a číst aspoň to nejdůležitější ze všeho, co jsem promeškal. Byla to čirá utopie.
Všechno je jinak. Především jsem se musel stát průkopníkem českého postprezidentství.
Vždyť my jsme nikdy neměli prezidenta, který by jen tak normálně skončil svůj mandát!
Masaryk rezignoval před koncem pro své stáří a špatný zdravotní stav a krátký zbytek
života dožil v Lánech jako národní svatý. Beneš dvakrát rezignoval, dosloužit mandát mu
nebylo nikdy dopřáno. Hácha byl smeten a umřel ve vězení (byl to mimo jiné jediný náš
prezident, který byl ve vězení po prezidentství, častější bylo opačné pořadí). Gottwald
umřel ve funkci. Zápotocký také. Novotný musel funkci předčasně a trochu potupně
opustit. Svoboda byl funkce zbaven pro nemoc. Husák ji opustil předčasně a s hanbou,
jako ten, kdo svou hru prohrál. Nejsme tedy na regulérně doslouživší prezidenty zvyklí a
tak trochu nevíme, co s někým takovým dělat. Musím se v duchu usmívat, když například
vidím, jak lidé nevědí, jak mne oslovovat. Někdo říká „pane prezidente“, někdo „pane
bývalý prezidente“, někdo „pane Havle“, čekám, kdy mi někdo řekne „pane bývalý
Havle“. Všichni mne všude zvou v domnění, že teď mám konečně čas, zároveň se mne ale
trochu bojí z obavy, aby si stykem se mnou příliš nezadali. Někteří mne zdraví jaksi
pokradmu, podobně jak to dělali v době disidentství. To už není jen nezvyk na
exprezidentské osoby, spíš to vyplývá z naší specifické politické situace a z mé dřívější
politické role. Ale hodně jsem zván i do ciziny na nejrůznější události, přednášky,
ceremonie, politické návštěvy či pracovní pobyty, možná víc než dříve, protože si zřejmě
i v cizině myslí, že teď mám víc času. Ale pozor, nemohu to svádět jen na ostatní! Zapletl
jsem se přece sám od sebe a rád do tolika mezinárodních záležitostí, že určité úkoly na
sebe prostě musím brát, i kdybych nechtěl. Musím přece vystupovat proti totalitním
režimům či diktaturám, ať na Kubě, v Bělorusku, v Barmě či Severní Koreji, nemohu se
vyhýbat tamějším disidentům, kteří nás navštíví a chtějí mne vidět, nemohu se
nesetkávat s cizími politiky, s nimiž jsem něco důležitého kdysi prožil a s nimiž společně
jsme se snažili zasahovat do dějin. Kdybych se tomuhle všemu úplně vyhýbal, popíral
bych tím celý svůj dosavadní život. Zkrátka a dobře na nějaké skutečné a dlouhodobé
odpočívání, cestování, přemýšlení a čtení nemám ani myšlenky, ani čas, ani soustředění.
Mohu si za to, jak patrno, do značné míry sám, mohou za to však – abychom byli
spravedliví – i velmi specifické okolnosti mého postprezidentství. Byl jsem po dlouhé
době prvním demokratickým prezidentem, jsem spojován s naší revolucí i s pádem
železné opony, jsem prostě velmi zvláštní případ, a to mnohé vysvětluje. A ke všemu se
ještě zdám být, a to do značné míry právem, v trvalé latentní opozici k současné české
politice a jejím mravům! Více faktorů znemožňujících mi klidný důchod si snad ani nelze
představit! Ale jak jinak, je to zkušenost nesmírně zajímavá a inspirativní. A velmi
zvláštní je, jak se znovu a znovu dotýká mého dávného tématu na hru. Malý příklad:
vždycky se mi bývalí politici zdáli trochu ošumělí, pomačkaní, hůře oblečení, zašlí. Teď
jsem teprve pochopil proč: nemusí se denně strojit a fintit kvůli televizi či fotografům,
které – jsou-li ve funkci – mají trvale v patách. Kdo by nepodlehl pokušení trochu se na
svůj zevnějšek vykašlat? Ostatně ani okolí člověka tolik nehoní či tolik o něj nepečuje,
všichni přece vědí, že teď na tom zas až tolik nesejde. Nebo jiná věc: najednou člověk
zjistí, že nemůže mluvit o těch, kteří ho vystřídali, tak otevřeně, jak by chtěl. Byl by totiž
ihned podezírán z ublíženosti či žárlivosti či žvanivosti člověka neobtěžkaného
odpovědností. Ale zcela mlčet také nelze! Takže chtě nechtě se musí člověk zase neustále
rozhodovat mezi větším a menším zlem, tak jako v politice. Prezidentem jste navíc jen
určitou dobu, pět nebo deset let, exprezidentem jste ale nadosmrti! To jsem si dříve také
neuvědomoval. Další věc: dřív jsem vždycky předtím, než jsem se s někým setkal, dostal
krátký a vyčerpávající výklad o tom, kdo to je, co dělá, proč s ním mluvím, zda jsem se s
ním už někdy potkal a tak dále. To dnes, kdy mám jen malý sekretariát, už také není tak
snadné. A nemít stále ještě pár přátel či bývalých spolupracovníků na různých
ministerstvech a úřadech, kdoví, jak bychom to zvládali. Ve výčtu takových poznatků
bych mohl samozřejmě pokračovat. Opakuji ale, že si na nic nestěžuji. Naopak: raduji se
ze života. A pokouším se po pravdě odpovídat na vaše otázky.
[6]
(Hrádeček 28. 11. 2005) Celé září a říjen jsem se nezastavil. Co jsem vlastně dělal?
Navštívil jsem několik evropských zemí, měl spoustu jednání a návštěv a bezpočet projevů a
debat – a to všechno v ročním období, kdy obvykle stonám. Velmi se divím, že jsem to bez
újmy přežil. Jsem zase na Hrádečku, ale všude je teď hodně sněhu, stromy jsou krásně
obalené. Jsem tu opravdu jako poustevník. (Hrádeček je samota, jediným sousedem je přítel
Andrej Krob v nedaleké chalupě, ale ten tu teď není.) Včera jsem se večer díval na jakýsi
thriller v televizi a pak jsem zjistil, že se tu poprvé bojím. Při myšlence, že náhle někde
zahlédnu pohyb lidského stínu, mi naskakovala husí kůže a přicházely srdeční fibrilace.
Přestal jsem už před časem odebírat noviny, zprávy mám z televize. Noviny čtu, jen když na
ně někde narazím. Naposledy jsem na ně narazil před několika dny v letadle z Budapešti. A
zjistil jsem, že mám aféru. Česká média jsou pohoršena tím, že údajně podporuji našeho
nového premiéra. Vzniklo to zřejmě tak, že mne před časem pozval na kafe a při odchodu
nás tam přepadla jedna novinářka, která se mne zeptala, jak bych s naším dnešním
premiérem vycházel, kdybych byl stále prezidentem. Řekl jsem, že si myslím, že by to mezi
námi klapalo. Měl jsem tím na mysli, že bych neměl s premiérem permanentní veřejné
rozmíšky o smyslu ústavy, jak je má dnešní prezident. Asi jsem se měl vyjádřit přesněji či
konkrétněji, nicméně proč je z toho zápletka či dokonce skandál, to věru nechápu. Ale
nemohu zřejmě všechno chápat. Abych nezapomněl: rozhodl jsem se, že v úryvcích ze svých
pokynů prezidentské kanceláři budu své spolupracovníky označovat jen iniciálami.
Zkratkami označuji i jednotlivé odbory kanceláře či organizace jí vedené. Budiž to jakýmsi
dozvukem původní intimity těchto textů.
Byl jste svědkem a účastníkem mnoha důležitých dějů. Co z toho, co jste jako
prezident prožil, považujete za nejdůležitější? V čem vidíte i svůj vlastní politický
úspěch?
Dnes už možná mnoho lidí, zvláště mladších, neví, co to byla Varšavská smlouva. Je to
pro ně jeden z mnoha historických jevů a leckdos má možná sklon si myslet, že tento
pakt zanikl automaticky, sám od sebe, dík historickému samospádu. Není tomu tak. Bylo
třeba ho rozpustit a nebylo to vůbec jednoduché. V našich zemích byla sovětská vojska;
naše generální štáby byly více či méně jen pobočkami sovětského velení a detašovanými
pracovišti sovětské vojenské rozvědky; do obecné mysli bylo po desítiletí systematicky
vpravováno základní nezpochybnitelné dogma o životní nevyhnutelnosti této aliance.
Mohli jsme chtít a mít svobodné volby, mohli jsme zrušit ústavně zakotvenou vedoucí
úlohu komunistické strany, mohli jsme volat po svobodném tisku i tržní ekonomice, ale
myšlenka na zrušení Varšavské smlouvy, tohoto základního mocenského nástroje
sovětské hegemonie, se zdála být i radikálům příliš nebezpečná. Gorbačova zřejmě ani
ve snu nenapadlo, že by něco takového mohl někdo chtít. Když se pak začalo o tom
mluvit, musela to být pro něj svízelná situace: mocensky zasáhnout už nemohl, to by byl
kopanec celé jeho perestrojce, zároveň ale musel vědět, že likvidace tohoto paktu musí
vyústit do rozpadu samotného Sovětského svazu. Zprvu jsme tehdy mluvili o nové
celoevropské bezpečnostní struktuře, do níž by Varšavská smlouva bez hanby vplynula,
pak se mluvilo o likvidaci jejích vojenských struktur s ohledem na novou mezinárodní
situaci, ale její zachování jako struktury politické, čímž se myslela zřejmě existence čistě
symbolická. Kompletní rozpuštění Varšavské smlouvy bylo po několika měsících až na
konci tohoto řetězce nápadů. Dnes se už těžko někomu vysvětluje, jak byly tyto
rozmanité kličky a manévry riskantní, ale jak byly nutné, nejen s ohledem na mocenské
poměry, ale i s ohledem na stav veřejného mínění. A koneckonců i na stav našich
vlastních myslí: všichni jsme věděli, že Varšavská smlouva musí zaniknout, ale nikdo z
nás zprvu přesně nevěděl, jak se jí zbavit. Vzpomínám si, že jsme tehdy měli trochu
problém s Maďary: oni nechtěli Varšavskou smlouvu zrušit, protože z ní chtěli se vší
parádou vystoupit, a to by nešlo, pokud by neexistovala. Tento postoj měl zřejmě
historické důvody: cítili, jak velký symbolický význam by pro maďarský národ mělo,
kdyby Maďarsko teď udělalo to, co se pokusilo udělat v roce 1956 a co bylo tehdy
utopeno v krvi. Vzpomínám si, že jsme s Poláky a východními Němci na jednom ze
summitů Varšavské smlouvy v Moskvě tak dlouho do noci Maďary v hotelu přemlouvali,
až se k nám přidali. Celé to stálo mnoho úsilí, nebylo to jednoduché, zvlášť když sovětská
vojska tak pomalu a nerada od nás odcházela, ale nakonec se to povedlo. Onu chvíli, kdy
jsem v létě 1991 – jako představitel tehdy předsedající země – na závěr posledního
summitu Varšavské smlouvy slavnostně oznamoval světu, že se tato smlouva právě
rozpustila, považuji za jeden z nejzvláštnějších okamžiků svého života. Stalo se to navíc v
Praze, městě, které tento pakt před pouhými třiadvaceti lety přepadl. Jako dávný velmi
šikanovaný a dost směšný vojín ženijního vojska, tradičního sovětského popraviště
třídních nepřátel, jsem se v roli likvidátora jedné ze dvou nejmocnějších vojenských
aliancí světa musel cítit dost absurdně. Gorbačov na tento sebelikvidační summit
nepřijel, zastupoval ho tu Janajev, jakýsi smutný piják z Dostojevského, který měl zřejmě
horší nervy než Gorbačov, a tak se asi tři týdny poté pokusil v Moskvě o puč. Tím ovšem
definitivně pohřbil i samotný Sovětský svaz, který opravdu nemohl konec Varšavské
smlouvy o mnoho přežít. Rozpuštěním Varšavské smlouvy, tímto dnes už téměř
zapomenutým historickým krokem, se definitivně zhroutilo bipolární rozdělení světa,
aby naše civilizace začala obtížně hledat své nové a lepší uspořádání. Které, nutno dodat,
dosud nenašla. A nenajde, dokud budou političtí administrátoři tak masivně převládat
nad snílky.
S jakými myšlenkami a vzpomínkami je u vás svázáno rozšíření NATO a naše
členství v něm? To už šlo snadněji? Byl to jen logický důsledek rozpuštění
Varšavské smlouvy?
Vůbec ne. Dokonce bych řekl, že to bylo ještě obtížnější.
Proč?
Zápas o rozšíření NATO na východ Evropy trval v podstatě deset let. Důvodů, proč to
šlo tak ztuha, bylo asi víc, nejvýznamnější byl určitý konzervativismus či opatrnost
západních států. Bály se toho. Měly pocit, že nás nemají dostatečně prozkoumané.
Nechápaly, že celé národy jako by najednou chtěly něco právě opačného, než co chtěly –
jak se zdálo – ještě nedávno. Děsily se představy, že by náhle měly svá nejrůznější
bezpečnostní tajemství sdílet se svými nedávnými protivníky, zatím dost
nesrozumitelnými postkomunistickými zeměmi, u nichž nikdo pořádně nevěděl, co se v
nich může ještě stát, kdo jsou lidé, kteří v nich vládnou, a jaké potíže mohou tito
neprozkoumaní partneři celému svazku ještě dělat. Jen pro ilustraci: krátce po rozšíření
NATO se konal ve Washingtonu oběd, velmi důvěrný, kterého se mohli účastnit pouze
nejvyšší představitelé členských států, to jest prezidenti či předsedové vlád. Prezident
Clinton tam vysvětloval, proč by bylo správné podniknout invazi do Miloševibova
Srbska. A mou první a zcela spontánní vnitřní reakcí byl tehdy totální údiv, že se tu o tak
nesmírně delikátní věci mluví takto otevřeně přede mnou a před kolegou
Kwašniewským. Ihned jsem se této své reakci zasmál, nicméně zmiňuji se o ní pro
ilustraci tehdejší situace. Cítili jsme, že nám úplně nemohou věřit, chápali jsme to a
trochu se i divili, že nám najednou věří. Mimo jiné: Clintonův výklad, dlouhý, podrobný a
pronesený spatra, byl neobyčejně zasvěcený a přesvědčivý, myslím, že málokterý z
přítomných evropských státníků věděl tehdy o situaci v bývalé Jugoslávii tolik jako
Clinton.
Povězte víc o tom, jak jste usiloval o rozšíření NATO a proč jste o to tak usiloval.
Víte přece, že NATO má mezi vám blízkými západními liberálními intelektuály víc
odpůrců než příznivců. Je pravda, že se o jeho rozšíření rozhodlo na jedné vaší
privátní večeři s Clintonovými u Madeleine Albrightové ve Washingtonu?
Takových večeří jsme měli víc, všechny se kolem tohoto tématu točily a já byl velkým
advokátem rozšiřování. Nicméně žádná z těchto večeří samozřejmě o té věci sama o
sobě nerozhodla. Důvod, proč jsem pro to tolik agitoval – nejen při nějakých privátních
večeřích, ale hlavně v mnoha veřejných projevech –, byl jednoduchý: cítil jsem, že
rozšíření NATO na východ zajistí nezvratnost nových poměrů a mír v Evropě. Uměl jsem
si představit zástupy populistů, demagogů, nacionalistů a postkomunistů, které budou s
každým dalším otálením stále energičtěji argumentovat ve svůj prospěch tím, že nás
arogantní, konzumní a sobecký Západ neuznává a nechce, a že se tudíž musíme vydat
vlastní cestou. Rozumějme správně: cestou autoritativní vlády třímající místo
ztraceného rudého praporu prapor nacionální a zakrývající jím své mafiánské praktiky a
privatizaci všeho do vlastních rukou. Znovuprobuzený nacionalismus musel ovšem
znamenat i novou hrozbu vzájemných konfrontací. Nacionalisté jsou si sice podobní jako
vejce vejci, ale to nevede k nějakému bratrství, ale právě naopak: jejich ideologie jsou ze
své podstaty konfrontační. Ale nejde jen o to. Domníval jsem se také, že – na rozdíl od
technicky nesmírně zdlouhavého a komplikovaného, i když politicky snad schůdnějšího
rozšiřování Evropské unie – je rozšiřování NATO technicky relativně jednoduchá věc, ale
velmi důležitá politicky. Takže se přímo nabízelo usilovat nejprve o rozšíření NATO a
vytvářet tím klidnější a stabilnější prostředí pro přípravu na členství v Evropské unii. Ale
lze argumentovat i opačně: kdoví, zda by se opatrnější a sobečtější Evropská unie vůbec
byla ochotna rozšiřovat, kdyby se předtím či paralelně nerozšířilo NATO, a jejímu
rozšíření tudíž nepředcházela bezpečnostní záruka, kterou by ona sama vytvořit
nedokázala. Průkopníkem i garantem nových pořádků byly tehdy, jak patrno, především
Spojené státy. Cítili jsme to a dávali najevo. Proto jsou asi od těch dob naše země
obviňovány z přílišného amerikanismu.
Jste si jist, že to tehdy tak viděli i ostatní představitelé východoevropských
zemí?
Myslím, že ano. Malý příklad: když Clinton v Praze vyhlašoval za přítomnosti
nejvyšších polských, maďarských, českých a slovenských představitelů projekt
Partnerství pro mír, řekli jsme všichni a ihned a bez rozpaků, že to chápeme jako krok
správným směrem, ale že to nemůže být náhražkou plnohodnotného členství v Alianci.
Naopak: že to je pro nás pouze vykročení k němu. Psal jsem tehdy – bylo to v roce 1994 –
návrh našeho společného prohlášení a vzpomínám si, že visegrádské země ten text
schválily během minuty.
A co byste řekl na adresu všech kritiků NATO, kteří je považují za nástroj
západního imperialismu a spolek politiků a generálů sloužící mohutným
mezinárodním korporacím při jejich expanzi nebo aspoň hájící současná teritoria
jejich vlivu?
Jako tradiční kritik mnoha stránek globalizace včetně prohlubující se závislosti
politiky na mocných podnicích a korporacích, mám pro tuto kritiku samozřejmě
porozumění. Nicméně už dávno jsem pochopil, že daleko smysluplnější než prostě
Alianci odmítat a zároveň nenabízet lepší alternativu, je znovu a znovu jí připomínat její
původní hodnotový základ a dělat vše pro to, aby sloužila především jemu. To znamená
znovu a znovu zdůrazňovat a do praktických rozhodnutí znovu a znovu promítat ideu,
která stála u zrodu NATO, tedy ideu, že svobodu a demokracii je třeba bránit. A to – v
případě nutnosti – i silou. Opakoval jsem do omrzení, že NATO je organizací určenou ke
službě občanům, nikoli jen generálům.
(1. 5. 2001)
(…)
3) V prvních porevolučních měsících jsem pociťoval dost silnou potřebu se s nějakým nejvyšším činitelem
dřívějšího režimu privátně setkat a pokusit se ho vyptat, jak to všechno viděl ze svého místa v centru moci, co si
vlastně myslel, co si myslí teď, jak ten režim vlastně fungoval, kdo se bál koho, kdo koho odposlouchával atd. atd.
Jsem totiž člověk neobyčejně zvědavý. Ale nic takového se nikdy nestalo, a to především ze dvou důvodů: 1.
Kdyby se o takovém setkání, byť jakkoli privátním, dozvěděla veřejnost, což by se jistě stalo (já bych to přece
nekoncipoval nějak konspirativně), asi by mne uklovala, a především by mne uklovali naši novopečení
polistopadoví antikomunisté. Mně by to klování osobně sice moc nevadilo, ale naší tehdejší velmi křehoučké
porevoluční demokracii by takový konflikt příliš nepomohl, tím spíš, že by to setkání bylo určitě interpretováno
jako důkaz tajného spiknutí disidentů s komunistickými vládci, což byla tehdy poměrně populární teorie. 2. Byl
jsem znalci moci přesvědčován o tom, že by taková schůzka byla pro mne jen totální ztrátou času: od bývalých
vládců bych se prý nic zajímavého nedozvěděl, jen bych slyšel různé lži a fráze. (…)
(10. 2. 2002)
(…)
2) Velmi předběžný návrh dopisu Puťkovi: (…) Zároveň bych rád už teď řekl, jak bych byl potěšen, kdybychom
Vás mohli v Praze uvítat i na listopadovém summitu NATO. Bude, jak je v posledních letech zvykem, spojen i se
zasedáním Severoatlantické rady, Výboru NATO – Ruská federace a Komise NATO – Ukrajina. Paralelně s
těmito oficiálními setkáními budou tu i četné akce nevládních organizací zaměřené na otázky budoucího
světového politického a bezpečnostního uspořádání. Věřím, že na společném zasedání NATO – Ruská federace
bude oficiálně stvrzena i nová kvalita vztahů mezi touto aliancí a Ruskem. Domnívám se, že si nelze budoucí svět
představit bez dobrého a pevného partnerského vztahu mezi těmito dvěma velikými a silnými entitami, což jsem
už mnohokrát veřejně řekl. Setkání, o nichž mluvím, se poprvé budou konat za bývalou železnou oponou. O to
důležitější se mi zdá, aby v Praze bylo Rusko zastoupeno svým nejvyšším představitelem. Vaše osobní účast
bude totiž celým světem vnímána nejen jako jasný a konečný souhlas Vaší země s koncem bipolárního rozdělení
světa, ale především a hlavně jako výraz její jasné vůle hledat nový světový řád založený na rovnoprávné
spolupráci mnoha politických či kulturních či geografických celků, ať už tvořených státy či regionálními nebo
kontinentálními uskupeními. Oficiálně Vás pozve samozřejmě generální tajemník NATO. Můj dopis chápejte jako
osobní přímluvu představitele hostitelské země. (…)
(21. 8. 1999)
(…)
6) V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a
nedráždila. (…)
Zájem o vstup do NATO neměl ovšem na domácí scéně valnou podporu. Sociální
demokraté přece nakonec chtěli, aby se o něm hlasovalo v referendu.
Máte pravdu, velkou podporu to nemělo a referendum by zřejmě dopadlo v
neprospěch členství. Lze to snadno pochopit: neurčitý zbytek pocitu, že tu přece jen jde
o mírně podezřelou organizaci kapitalistů a imperialistů, měli po těch desítiletích
ideologických masáží asi mnozí občané. A pokud ho neměli, měli zase obavu, že nás
NATO může hnát do nějakých mezinárodních dobrodružství a my se nebudeme moci
starat sami o sebe, což bychom měli dělat především. Leckdos si mohl po rozpuštění
Varšavské smlouvy také myslet, že poté, co jsme se osvobodili a stali samostatnými,
nemá smysl lézt hned do nového chomoutu, byť s opačným znaménkem. Že jeden pakt
byl nástrojem cizí nadvlády a druhý naopak obranou svých členů proti nebezpečí takové
nadvlády, to už mnozí nerozlišovali. Ačkoli jsem pro to, aby možnost referenda u nás
existovala, v tomto případě jsem byl proti referendu. Bez mohutné kampaně by to mohlo
dopadnout špatně, což by se obrátilo proti naší zemi i celé střední Evropě. Politici musí v
zastupitelské demokracii občas vzít na sebe odpovědnost i za nepopulární rozhodnutí či
za prosazení menšinového názoru. Kdyby se například rozhodovalo o trestním zákoně v
referendu, měli bychom dodnes trest smrti. Můj hlavní argument proti referendu byl
ovšem jiný: zajišťovat smlouvami bezpečnost země je úkolem politiků, který vyplývá z
jejich mandátu, a pakliže to nedělají na úkor suverenity státu, což tento případ
prokazatelně nebyl, bylo by pořádání referenda zpochybněním mandátu demokraticky
zvolené reprezentace státu či projevem nedůvěry k ní. To by ale byl spíš důvod k novým
volbám než k referendu. Nejde tu totiž o kontroverzní téma, na které mohou být různé
názory, jako kdyby šlo o to, zda někde má či nemá být dálnice, ale o princip, totiž o právo
státu smluvně chránit svou nezávislost způsobem, který uzná za nejlepší.
Bylo mezi politiky o vstupu do NATO hodně sporů?
Bylo. Proti vstupu byli samozřejmě komunisté a asi hodně sociálních demokratů, ODS
byla pro vstup, Václav Klaus moc ne, ale nakonec se neodvážil jít proti vlastní straně.
Miloš Zeman byl přece také velmi ostře proti.
Zprvu. Později ale ze svého postoje dost velkoryse slevil, vzdal se i nápadu s
referendem a proměnil se v příznivce NATO, nicméně zároveň dodával, že to dělá jen z
gentlemanského ohledu ke mně. Typicky zemanovský položert.
A co Rusové? Velmi vážným důvodem ke zdráhání byla pro Západ přece i obava
z Rusů.
To máte pravdu, málem jsem na to zapomněl. Já ovšem – jakož i mnozí další – dobře
věděl, že to je obava zbytečná. Samozřejmě, že se to Rusům nelíbilo, zvláště když později
šlo o přijetí baltských republik, samozřejmě, že hlasitě protestovali a vyhrožovali, ale to
byla jen tradiční řečnická cvičení. Jakékoli vážnější reakce na rozšíření NATO by si po
čertech dobře rozmysleli. Příliš už potřebovali západní hospodářskou pomoc, vždyť ta
země byla málem před kolapsem. Mám k tomu ostatně zajímavou vzpomínku: byl v
Praze Jelcin, s nímž jsem měl velmi přátelský vztah, a já se ho zeptal, zda mu moc vadí, že
chceme do NATO. On řekl, že to je naše věc. Já ho požádal, aby to opakoval i na tiskové
konferenci. A skutečně to tam zopakoval, a když jsme spolu z té konference odcházeli,
zeptal se mne, jestli to řekl dobře a jestli jsem spokojen. To byl celý on. Měl rysy
velmože. čtrnáct dní poté rozeslalo ruské ministerstvo zahraničí všem západním vládám
memorandum, v němž psalo, že Rusko bude rozšíření vnímat jako nepřátelský akt. To
jsou takové orientální zvyklosti, že se z rituálních důvodů něco vykřikuje, aniž se to
myslí doslova.
Krátce před vaším odchodem z prezidentské funkce byl v Praze summit NATO,
velká a náročná akce, která se pořádá jednou za dva roky. Byl to váš nápad
dosáhnout toho, aby se tento summit, kterého se účastní až padesát hlav států,
konal v Praze? Nebylo to velké bezpečnostní riziko, nestálo to moc peněz a
nevyvolávalo to protesty u české společnosti?
Náhodou vím přesně, kdy a kde ten nápad vznikl: bylo to asi rok předtím v letadle z
Istanbulu, když jsme se vraceli ze summitu OBSE. Kdo to první vyslovil, už nevím, vím
ale, že jsem se té věci ihned ujal, přesvědčil o ní ministra zahraničí, který letěl s námi, a
začal pak na tom systematicky pracovat. Posléze padlo opravdu rozhodnutí, že to bude v
Praze. Byl to první summit NATO na půdě nového členského státu a měl rozhodující
význam proto, že se na něm NATO rozšířilo o další východoevropské státy včetně tří
baltských republik. Z hlediska budoucí politické strukturace světa bylo toto rozšíření
pravděpodobně významnější než předchozí rozšíření o tři visegrádské země. Teď už to
nebyl jen malý kompromis, ale jasné znamení, že zájmové sféry určované někdejší
železnou oponou končí. Jestli naše členství byl Jelcin schopen ještě velkoryse podpořit,
pak baltské republiky musely být pro Putina už opravdu velké sousto. Však na pražský
summit také nakonec nepřijel. Byla to vzdálená ozvěna Gorbačovovy nepřítomnosti v
Praze roku 1991: jeden se musel smířit s koncem „jejich“ paktu a druhý s rozšířením
„toho druhého“ až k jejich hranicím. Málokdo si asi povšiml toho, že obě tyto události
zásadního historického významu se konaly v Praze, místě, kde – jak jsem mnohokrát
opakoval – se tradičně zauzlují či rozuzlují dějiny. Přípravě summitu jsem věnoval hodně
sil. Chtěl jsem viditelně naznačit to, o čem jsem mluvil před chvilkou, totiž že NATO není,
nesmí být a nechce být jen spolkem cestujících politiků a generálů, ale že je, musí být a
chce být jednou ze záruk lidské a občanské svobody v celém euroatlantickém
civilizačním okruhu. A chtěl jsem také, aby právě tenhle summit ve vzpomínce politiků
nesplynul se všemi ostatními, ale aby si ho – jako schůzku vpravdě historickou – dobře
zapamatovali i dík jeho režii a atmosféře. Myslím, že se to podařilo. Kdykoli se setkám s
nějakým prezidentem či ministrem zahraničí či jiným činitelem, který tam byl, vždycky
mi je právě toto setkání připomínáno jako neobyčejně zdařilé. Jeho vyvrcholením byla
slavnostní večeře pro několik set lidí v gotickém Vladislavském sále na Pražském hradě.
Opřeli jsme se o spřátelené umělce, Bořek Šípek, můj hradní architekt, vymýšlel
originální osvětlení a výzdobu sálu, Michal Pavlíček napsal pro ten účel velmi originální
skladbu, kterou jsem si u něho objednal: jmenovalo se to Oslava svobody, byla to zvláštní
montáž z Schillerovy Ódy na radost, Marseillaisy, amerického spirituálu Freedom,
Lennonovy dosti antiestablishmentové písně Power to the People a Smetanovy Vltavy,
hráli to symfonici, rockeři, zpívali operní i rockoví zpěváci, hrálo se to v závěru večeře,
trvalo to necelou půlhodinku a všichni přítomní byli absolutně nadšeni, od prezidentů
Bushe a Chiraca až po mé přátele Adama Michnika a Bronislava Geremka. Praha, česká
veřejnost i státní pokladna ten summit bez problémů přežily. Mně tehdy dali diplom
podepsaný šéfy všech členských států NATO, který oceňoval mé zásluhy. Nevěděl jsem,
že něco takového chystají, a samozřejmě mne to dojalo. Doufám, že ten diplom visí v mé
podzemní „chodbě slávy“, kam si dávám doma všechny diplomy.
(Hrádeček 30. 11. 2005) Za deset měsíců mi bude sedmdesát let. Dost se k tomu datu
upínám. Rád bych, aby to byla skutečná tečka ze jednou etapou mého života nebo aspoň
jakýsi středník. Jsem člověk, který potřebuje termíny či horizonty, k nimž by se mohl upínat,
jinak se utápí v nekončící časové kaši. Chtěl bych nejpozději do těch narozenin nejen dopsat
to, co právě teď píšu, ale půjde-li to, napsat i hru. V den mých narozenin budeme už
tradičně udělovat cenu naší Nadace Vize 97, kterou má letos dostat skvělý polsko-anglický
myslitel Zygmunt Bauman, a krátce poté bude desátý, tedy jubilejní ročník Fora 2000,
konference o soudobém světě, kterou jsem si kdysi vymyslel a která se každoročně koná v
Praze. A hned po tom bychom chtěli s Dášou opět odjet na dlouhou dobu do USA. Já bych
neměl před sebou už žádný bezprostřední úkol, z mnoha svých povinností bych se vyvázal a
pokusil bych se zcela uvolněně pozorovat svět. Když jsem se naposled viděl s Janem
Patočkou, velkým českým filozofem, což bylo v jakési čekárně ruzyňské věznice, kde jsme
byli oba vyslýcháni kvůli Chartě 77 a kde si mne ten den už nechali, říkal mi: Nebudete mi
věřit, ale život je hrozně dlouhý. Trochu jsem se tehdy divil, ale dnes, kdy se blížím
tehdejšímu Patočkovu věku, mám týž pocit. Totiž pocit, že jsem toho prožil vlastně strašně
moc. Náhodou jsem ve svých Spisech včera hledal nějakou svou juvenilní básničku, začetl
jsem se do toho dílu a zpřítomnil si najednou padesátá léta a své literární začátky.
Defilovali přede mnou mí tehdejší nejbližší přátelé v čele s básníkem Jiřím Kuběnou, já se
ocitl v té době, začal dýchat její vzduch, dotýkat se jejích reálií, bludů i pravd, hledal jsem v
tom nejen tu dobu, ale i sám sebe, sám sebe tehdejšího i dnešního, a byl jsem z toho docela
vyšinut. Najednou jsem byl o padesát let mladší! Najednou mi vyvstávaly v mysli tisíce
dávno zapomenutých věcí, najednou jsem znovu zakoušel své dávno zapomenuté trápení s
tajemstvím prostoročasu, kterému jsem věnoval tolik svých tehdejších básniček. Ano,
všechno to spolu nějak divně souvisí, ta hra, na kterou pořád myslím, tento digest z mých
nedávných zážitků a soudobých úvah, pohled do mých prastarých básní, pocit, že nic
nestíhám, protože se připozdívá. A samozřejmě děsivý seznam toho, co jsem v životě mohl
udělat jinak a lépe anebo vůbec udělat a neudělal. A vedle toho naopak pocit, že víc se
stihnout nedalo, že toho je vlastně dost, že to všechno do sebe vlastně docela dobře zapadá,
že k tomu není co dodat, že si nemám na co stěžovat, že každá stížnost je vlastně jen
projevem odpuzující pýchy. Ale abych nezdržoval. Na co se mne to pan Hvížďala ještě ptá?
Aha, na Evropskou unii.
Přejděme k Evropské unii. Jste znám jako velký přítel a propagátor této
instituce, ba dalo by se říct jako euronadšenec. Vám se nezdá, že Evropa je v
hluboké krizi, zvláště poté, co se neshodla na své ústavě? Anebo že jde dokonce o
velký historický omyl, založený na iluzi, že se dá sjednotit nesjednotitelné?
Ortega y Gasset v jedné knížce sugestivně dokazuje, že Evropa je a vždycky byla
jedinou politickou entitou, byť složitě vnitřně strukturovanou. Kdo ale vytvářel její
vnitřní politický pořádek? Vždycky to byli samozřejmě ti větší, mocnější, silnější a
vždycky tento pořádek vznikal násilně, většinou přímo na bojištích, někdy různými typy
nátlaku či vydírání. Několik poválečných desítiletí, po něž se Evropa pokouší svůj vnitřní
politický pořádek vybudovat na spravedlivých a demokratických základech, na principu
rovnoprávnosti, dobrovolnosti a respektu všech ke všem, cestou diskuse, a nikoli cestou
násilí, lze tedy považovat za historicky naprosto unikátní dobu. Je to samozřejmě
nesmírně důležitý pokus nejen pro Evropu, ale pro celý svět. Na evropské půdě se
musely rozpoutat dvě nejhorší války ve známých dějinách lidstva a Evropa musela do
těchto konfliktů vtáhnout celý svět, aby nakonec pochopila, že tudy vede cesta jen do
pekel. Velcí mužové, kteří stáli u zrodu evropského sjednocovacího procesu, pochopili,
že tuto jedinečnou a bohatě členitou politickou entitu je třeba vnitřně strukturovat
jiným způsobem, což mimo jiné znamenalo přesunout rozpravu o této strukturaci z
bojišť do kongresových center. Nejednou se tito mužové ocitali možná v menšině či
nejednali v souladu s vůlí většin, ale tehdy jim to zřejmě spíš procházelo, hlavně možná
proto, že nebyli jako dnešní politici v zajetí všemocných masových sdělovacích
prostředků a každodenních průzkumů veřejného mínění. Nejsem žádný, jak jste řekl,
euronadšenec. Uvědomuji si jen ohromný historický význam toho, co dlouhodobě v
Evropě probíhá. A na pozadí tohoto respektu k historickým faktům mi připadá jako
celkem nicotná drobnost, bude-li společná ústava – a že dříve či později být musí, je
jasné – přijata teď nebo za deset let a bude-li přijata v té či oné podobě. Já sám bych si ji
ostatně představoval dost jinak, než jak vypadá to, co teď vázne. Myslím si, že by měla
mít desetkrát menší rozsah, měla by být psána lidským, nebyrokratickým jazykem, měla
by být srozumitelná tak, aby se ji mohly učit děti ve škole. V tomhle by mohla být
Amerika Evropě vzorem. Je samozřejmě důležité, že tuny smluv, které Unii dnes tvoří,
byly zhuštěny do jediného, byť téměř nečitelného textu. Nicméně ten text by podle mne
mohl tvořit cosi jako doplněk či přílohu ústavy, k níž by ona sice odkazovala, ale jež by
už nutně nemusela být nějakým všelidovým vlastnictvím. Ale i samotnou institucionální
strukturu Evropské unie si já osobně představuji trochu jinak, jednodušší a přehlednější,
než je dnes. V různých projevech jsem o tom mluvil, mělo to dokonce velmi příznivou
odezvu, ať v Evropském, francouzském či italském parlamentu, přesto uznávám, že mé
představy jsou zatím poněkud utopické. Zajímavé ale je, že „stínový“ ministr zahraničí
ODS, který dříve mé návrhy kritizoval, nedávno vyjádřil s mými představami souhlas.
Mám tomu rozumět tak, že k současné práci a směřování Evropské unie nemáte
žádné výhrady?
Vůbec ne! Mám výhrady velmi zásadní, ale úplně jiné než většina dnešních
euroskeptiků.
Jaké tedy?
Mám intenzivní pocit, že Evropská unie se dnes nechává bez odporu vléct celkovým
směřováním soudobé globální civilizace, to znamená, že její hlavní ideou je růst všeho,
růst pro růst, tvorba zisku, zisku pro zisk a za každou cenu, rozkvět a blahobyt, leč
bohužel naprosto jednodimenzionální. Dohnat a předehnat Spojené státy, to je přece
hlavní dnešní cíl Evropy. Připadá mi to jako cíl velmi ubohý. Dnešní technická a
konzumní civilizace má svůj prapůvod v Evropě, Evropa kdysi dost agresivním
způsobem vnutila svou novověkou strukturu hodnot celé planetě, stála tedy u zrodu
toho dvojsmyslného pohybu, kterému se dnes říká globalizace. Nemyslím si, že jejím
úkolem je cokoli znovu této planetě vnucovat, nebylo by to ostatně ani v jejích silách.
Myslím si však, že Evropa by mohla dělat něco víc než tupě držet krok a tu a tam se jen
pokoušet někoho „dohnat a předehnat“ v tom, co je dnes všem společné. Mohla by být
inspirací. Příkladem pokusu nemyslet jen na kvantitu, ale i na kvalitu. Nemyslet jen na
okamžitý či krátkodobý materiální prospěch, ale i na prospěch kvalitativní, nepřímý a
dlouhodobý. Rozpomenout se na tradici odpovědnosti za svět, kterou kdysi její kultura
pomáhala artikulovat. Zkrátka a dobře: dnešní Evropská unie mi připadá hrozně
technokratická a materialistická. Snad je v ní – respektive v její západní polovině – více
ohledu k občanské kultuře, lidským právům, ekonomické spravedlnosti, neobnovitelným
zdrojům či obecně životnímu prostředí než u nás, ale přesto si myslím, že je v tomto
směru hodně dlužna všemu, co by bylo na místě od ní očekávat. Její identitu přece
nemůže tvořit dohánění globálních ekonomických úspěchů či dokonce jen pokulhávání
za nimi. Myslím, že má na víc. Může být přece příkladem nejen mírového a spravedlivého
politického uspořádání v rámci jednoho kontinentu, ale i příkladem důmyslného a
šetrného zacházení s vlastními tradicemi, vlastní kulturou, vlastní krajinou, vlastními
zdroji. Zdá se mi prostě, jako by se v návalu triviálních starostí – například, jaká budou
kde cla či tarify – ztrácela její duchovní dimenze, jako by v ní chyběla vskutku zásadní
rozprava o směřování dnešního světa, nebezpečích tohoto směřování a roli, kterou na
tomto planetárním pozadí může toto originální soustátí hrát.
Ztráty národní identity v unifikujícím evropském prostředí se tedy nebojíte?
Nezdá se mi, že by se jedinečnost obcí, měst, regionů, národních zvyklostí nějak z
Evropy vytrácela, Portugalsko je a vždycky bude jiné než třeba Švédsko a Evropská unie
či její orgány proti jedinečnostem rozhodně nebojují, ba někdy je dokonce svými
normami ochraňují. Ohrožuje-li dnes něco jakoukoli jedinečnost, pak to je soudobá
civilizace jako celek. Vždyť dnes už málem nepoznáte, zda se ocitáte na letišti v Tokiu
nebo v hale hotelu v Los Angeles nebo v hypermarketu za Prahou. Zestejňující a
bezduchý civilizační tlak, který lze dnes cítit všude, i s jeho klamavým praporem
zdánlivě nekonečného výběru ze zdánlivě nekonečné nabídky simulující rozmanitost, je
samozřejmě velkým ohrožením všech jedinečností. Aniž si to uvědomujeme, jsme
nenápadně zestejňováni a zároveň moderní technikou – dopravní i informační –
stlačováni k sobě. Což může vést až ke vzpourám různých jedinečností, které si to pak –
poněkud zástupně – vyřizují mezi sebou navzájem v regionálních či místních konfliktech
nebo teroristickými útoky. Nazvěme ale příčiny toho všeho pravým jménem. Nemůžeme
dost dobře bez výhrad tleskat této konzumní civilizaci a jejímu všudypřítomnému
diktátu a zároveň svádět úpadek různých identit na Evropskou unii. Té lze vytknout
pouze to, že dělá totéž co všichni ostatní: tomuto civilizačnímu diktátu, jehož
nejznámějším představitelem jsou nadnárodní korporace, podléhá.
Patří podle vás do Evropské unie Turecko či třeba Ukrajina?
Rusko způsobilo v minulosti mnoha národům a posléze celému světu hodně trápení
mimo jiné tím, že nikdy přesně nevědělo, kde začíná a kde končí. Myslím si, že Evropská
unie by neměla tuto ruskou chybu opakovat a že by si měla brzy ujasnit, odkud kam chce
či může sahat. Nedefinuje se totiž pouze hodnotově, definuje se i geograficky. Podle mne
by měla být otevřena chybějícím západoevropským zemím, všem balkánským státům a
ještě Bělorusku a Ukrajině. Tím by to mělo končit, nemá-li se z Evropské unie stát další
OSN. Jiná otázka samozřejmě je, zda dotyčné země budou samy chtít a samozřejmě zda a
kdy budou splňovat všechny příslušné podmínky. Ale zdá se mi, že od baltských států,
které už členy jsou, vede zřetelná linie na bělorusko-ruských a ukrajinsko-ruských
hranicích. Rusko je evidentně samostatná entita, ohromná euroasijská říše, která má
rozlohu téměř jako dvě Evropy dohromady. Tato entita by měla mít s Evropskou unií ty
nejlepší partnerské vztahy, ale mluvit o jejím členství je nesmysl. To by celou Unii
rozviklalo a posléze rozbilo. Mimochodem: nebýt v této organizaci, stejně jako třeba
nebýt v NATO, není žádná hanba. Nový Zéland v EU také není a nikterak se tím netrápí. I
když hodnotově má k ní možná blíž než leckterý nový člen či kandidát na členství. Ale nic
naplat: vedle hodnotového měřítka tu musí být i nějaké obecně respektované měřítko
místopisné, jinak si svět volá po neštěstí.
A co Turecko?
Dost se mi nelíbí, jak je pořád taháno za nos. Několik desítiletí bylo Západu dobré jako
důležitý spoluochránce jeho bezpečnosti – nebylo pro Turecko bez rizika mít na svém
území rakety namířené na Sovětský svaz –, několik desítiletí jako člen NATO sdílelo
západní hodnoty, a teď, kdy nebezpečí pominulo, nám najednou není dost dobré. Fakt, že
to je islámská země, bych do toho vůbec nepletl. Evropská unie není žádné náboženské
společenství a islám ostatně kdysi také spoluutvářel evropskou kulturní tradici. Myslím
si, že by to nadále měla být už jen technická věc: až Turecko splní všechny podmínky
členství, stane se prostě členem.
Staré členské země významně přispívají k rozvoji nových členů, vesměs méně
rozvinutých vinou dlouhých let komunistické vlády. Myslíte si, že to jednou nějak
vrátíme? Co říkáte, když vám je trvalé doplácení na nové členy připomínáno?
Myslím, že máme šanci to určitým způsobem oplácet už teď a lze dokonce
vypozorovat situace, kdy této šance využíváme. Mám na mysli náš politický hlas.
Evropská unie trpí občas starou evropskou chorobou, kterou je sklon ke kompromisům
se zlem, přimhuřování očí nad diktaturami, politika appeasementu nebo dokonce
vstřícnost k totalitním systémům diktovaná hospodářskými zájmy. Někteří politici, kteří
nezažili nacismus či komunismus, jsou v tomto nepoučitelní. Myslím, že noví členové
Evropské unie, kteří mají s totalitním systémem relativně čerstvou zkušenost, by mohli
nebo přímo jsou povinni zastávat na společné půdě – je-li to občas nutné – zásadovější
stanoviska a Evropskou unii v tomto směru trochu hlídat či vychovávat. Je to v zájmu
všech. Vstřícnost ke zlu dosud nikdy nedonutila zlo k ústupu či polidštění, ale vždy mu
naopak usnadnila život. A když nakonec přišla konfrontace, museli všichni zaplatit
nekonečně větší cenou, než jakou by představovaly případné náklady pevného postoje.
(5. 4. 1998)
1) Dva dny jsem poctivě studoval kufr korespondence a expertiz týkajících se drogového zákona. Bylo to čtení
místy ohromně zajímavé, místy dost nudné a stereotypní, a rozhodně po té četbě bylo pro mne těžší se
rozhodnout, než by tomu bylo bez ní. Přesto jsem se nakonec rozhodl tak, jak jsem si od začátku myslel, že se
rozhodnu: to jest v neprospěch zákona. Nebudu tu samozřejmě líčit všechny argumenty, to bych k těm kilům
papíru musel připsat další kilo. Jen jeden zajímavý, byP možná okrajový postřeh: z mnoha dopisů (…) ne-li ze
všech, které se přimlouvaly za nepřijetí zákona, čišel ohromně sympatický duch tolerance, zájmu o věc, starosti o
mládež, smyslu pro život menšin či pro nekonvenční způsoby života, duch vcítění, duch respektu k lidským
právům a důstojnosti člověka atd. atd. atd. Z dopisů či stanovisek ve prospěch zákona (je jich mizivé procento,
hlavně to jsou jen stanoviska exekutivy včetně policie) čišel naopak duch docela jiný: zloba, nenávist,
reakcionářství. Příklad: zatímco ti první nikoho nenapadali, ti druzí trvale mluvili o „pseudoodbornících, kteří se
spikli s narkomafií“ a „rozpoutali kampaň“. Jejich jazyk byl špatný, úřednický či komunisticko-žurnalistickonenávistný, působilo to dojmem, že spikl-li se tu někdo s někým, pak především klerikální reakcionáři s populisty
a s policií, která si chce usnadnit život: zřejmě si představuje, že kolem škol či v průchodech či na diskotékách
rozjede nekončící sérii osobních prohlídek, tu a tam něco u někoho najde a bude se moci vykázat statistickými
údaji o svém úspěšném boji proti drogám. Ve skutečnosti to ale celé bude naprosto kontraproduktivní, třetinu
mládeže to odvrátí od státu a zažene do jakýchsi lákavých podzemních katakomb a výsledek si lze představit: za
pár let klesne vlastenectví nastupující generace na historické minimum. A překupníci budou na nás jen vyplazovat
jazyk, vesele zvyšovat ceny a vesele podplácet policii. Teď jde jen o to, jak bude vrácení zákona formulováno pro
Poslaneckou sněmovnu a jak bude znít tisková zpráva. K prvnímu: snad by stačilo, kdybych napsal, že po
důkladném zvážení všech aspektů dané novely jsem dospěl k názoru, že nebezpečí, která budou provázet její
aplikaci, mohou převažovat nad výhodami, které přinese. A že by mohla vést spíš k postihu obětí než k postihu
pachatelů. A že má i své právnické vady (příklad za všechny: ke zbraním a radioaktivním látkám přibývá
nenápadně další hmota, jejíž pouhé vlastnictví může být trestné; to je příliš velký průlom do právních poměrů a
systému práv a svobod občana, než aby mohl být uskutečněn takto pokoutně a lajdácky). (…) Pokud jde o
tiskovou zprávu: ta by se měla vydat až ve chvíli, kdy to bude ve sněmovně. Měla by být asi o něco málo delší.
Například: Po podrobném studiu všech příslušných expertiz, oficiálních stanovisek, záznamu diskuse v obou
komorách parlamentu i korespondence, kterou obdržel, rozhodl se PP tuto novelu PS vrátit. Domnívá se, že by
napáchala víc škody než užitku, že vybočuje z české koncepce protidrogové politiky, že znamená příliš ostrý vpád
do jsoucího systému občanských práv a svobod, že znevýhodňuje konzumenty a závislé, aniž zesiluje postih
skutečných viníků, že je napsána nepořádně. PP je pro novelizaci trestního zákona v této věci, je dokonce pro
podstatné zvýšení trestních sazeb za obchod s drogami, resp. překupnictví, dovoz, vývoz atd., ale je zároveň pro
to, aby se to udělalo pořádně. (…)
(11. 4. 1999)
(…)
8) Na kropení by byla třeba delší hadice. (…)
(10. 7. 1996)
Předběžná představa: (…)
3) Rámcový program: středa: příjezd hostů, ubytování. Čtvrtek, pátek, sobota: přes den jednání konference,
pozdní odpoledne a večer kulturní program: recepce (Vladislavský sál), multikulturní koncert (Vladislavský sál
nebo Obecní dům), prohlídka Hradu, prohlídka Prahy apod. Neděle dopoledne: multireligiózní „mše“ v katedrále,
odpoledne odjezd.
4) Účastníci: a) 50 až 100 hlavních hostů z celého světa. b) Určité množství jejich doprovodů (manželky, asistenti
apod.). c) 50 českých účastníků, politologů, filozofů, sociologů apod. (spíš v pozici pozorovatelů). d) Neurčité
množství novinářů a zástupců médií ze světa i z domova. Ubytování a cesta se platí pouze hlavním hostům,
případně jejich souputníkům.
5) Název: Forum 2000. (Velmi brzy je třeba zadat logo u Skalníka!)
6) Místo: vše se soustředí na Hradě. Představuji si to takto: místem konference bude po celou dobu jejího konání
příslušně (Bořkem Šípkem) upravený Španělský sál. Uprostřed bude první kruh, respektive obdélník (stolů, židlí,
mikrofonů). Zde budou sedět pouze hlavní hosté. Kolem tohoto kruhu bude druhý kruh (na vyvýšeném místě –
pódiu). V něm budou doprovody a čeští pozorovatelé. Kolem druhého kruhu bude na nejvyšším místě třetí kruh,
kde budou sdělovací prostředky (po celou dobu konference). Rudolfova galerie bude po celou dobu zařízena jako
velká restaurace (mnoho malých kulatých stolků), kde budou hosté obědvat, kuloárově jednat atd. (…)
10) Témata, respektive otázky, jimiž by se měla konference obírat: a) Ekologická ohrožení lidstva a planety. b)
Populační exploze. c) Sociální rozpory světa. d) Rozmach zbrojení. e) „Konflikt civilizací či kultur“, konflikty
náboženské a nacionální. f) Všemi těmito věcmi se zabývají tematické monstrózní summity OSN a stovky dalších
konferencí. Co mají ale tato různá ohrožení světa společného? Čím jsou propojena? Lze se vůbec jimi zabývat
izolovaně? g) Je pravda, že nejhlubší klíč k tomu, aby jim lidstvo bylo schopno nějak čelit, je v oblasti ducha,
lidského vědomí, tvorby globální odpovědnosti? h) Je pravda, že v kořenech všech civilizačních, kulturních a
náboženských okruhů či světů je cosi společného, k čemu lze upřít pozornost a z čeho by mohl duch globální
odpovědnosti vyrůstat? Je pravda, že nejhlubší kořen takové odpovědnosti je metafyzický? ch) Lidská práva. V
jaké míře jsou univerzální a v jaké míře lze žádat respekt k nim od všech? i) Světové uspořádání jako „technický“
výraz tohoto nového ducha globální odpovědnosti: význam regionálních struktur (mezi národním státem a
světovým společenstvím), jako jsou EU, SNS, NATO, ASEAN, APEC atd. Reforma OSN. Význam jiných
světových organizací. j) Co konkrétně dělat, aby se nový a odpovědnější vztah lidí (politiků, vlád, národů) k osudu
planety jako celku probouzel? ( …)
12) Závěr: celá konference by pak mohla vyjít jako kniha. Kdyby se konference povedla, mohlo by se dohodnout,
že bude pravidelně, na různých místech světa. Lze v tichosti připravit jakýsi manifest či deklaraci, ale to by bylo
tajné. Jedině kdyby situace k tomu dozrála a více účastníků projevilo vůli nějaké závěrečné zvolání přijmout,
mohlo by se s tím jít ven a začít to v nějakém malém kroužku redigovat.
Vždycky jste měl pověst velmi mírumilovného a tolerantního člověka, ba téměř
pacifisty. Jako autor esejí, jako disident, jako vůdce sametové revoluce i jako
prezident. V našem hovoru jste už ale dal najevo, že jste například jednoznačně
podporoval zákrok NATO proti Miloševiéově zbytkové Jugoslávii i nedávný útok
mezinárodní koalice na Irák. Jak se to slučuje?
Máte pravdu, že po celý život dávám jak ve věcech zásadních, tak i v každodenních
drobnostech přednost smírným řešením, dohovorům, ba i kompromisům. Tenhle sklon
mi jako zbabělost vyčítala už kdysi Olga, vyčítá mi ho i Dáša, je mi vytýkán z různých
stran. Možná je něco pravdy na tom, že má nechuť ke konfrontacím je až chorobná.
Musím k tomu ale dodat, že odvždycky jsem si zároveň myslel, že tahle tolerance má
svou mez a nepřekročit ji by snadno mohlo znamenat zradu vlastních zásad, zradu přátel
i zradu sebe sama. Jsou prostě okamžiky, kdy je třeba zvolat „tak dost!“ a případně užít v
obraně proti zlu i sílu. Je to hloupé, ale dokud budou lidé jen lidmi, zřejmě to bude nutné.
Vzpomínám si, že jsem apatii mezinárodního společenství k dění v Jugoslávii dlouho
kritizoval. Cítil jsem, že zákrok bude dříve či později nutný a že čím dříve bude
proveden, tím méně obětí přinese. Politiku appeasementu odsuzuji, československo a
posléze celý svět poznal její sebevražednost názorně v polovině dvacátého století.
Včasný, dobře koordinovaný a rozhodný zákrok proti Hitlerovi mohl svět ušetřit milionů
obětí. Vím, jak je pro odpovědného člověka těžké rozhodovat o tom, zda se bude bojovat,
či nikoliv: riziko utrpení, bolesti a ztráty života totiž uvaluje svým rozhodnutím na jiné,
málokdy sám na sebe. Nicméně kdo se bojí, nemá chodit do lesa. Nezapomenu na svou
dávnou návštěvu Kosova: desítky tisíc rodin se vracely se svými dětmi, zvířaty, peřinami
a povozy horskými cestami do domovů, z nichž byly vyhnány. Jejich vděčnost těm, kdo
zasáhli, byla ohromná. Kdy se v dějinách stane, aby se půl milionu lidí, kteří byli vyhnáni
ze svých domovů, už po půl roce hromadně vracelo zpátky? Ve věci Bosny a
Hercegoviny, jakož i v dalších jugoslávských konfliktech jsem byl většinou pro včasný
zásah. Někomu jsem se mohl jevit tehdy jako militarista, ale já cítil, že zásah je jediným
způsobem, jak zabránit neštěstím nekonečně větším. Určitý typ zásahů není jen
projevem solidarity s trpícími spoluobyvateli této planety, ale i aktem sebezáchrany:
nikdy nevíme, v jak velký konflikt může nějaká vojenská konfrontace přerůst a koho
všeho může posléze do sebe vtáhnout. Vzpomeňme, že první světová válka začala v
Sarajevu.
Ve svých projevech, především na mezinárodní scéně, jste se často zabýval
otázkami
takzvaného
střetu
civilizací,
soužití
v
dnešním
světě,
multikulturalismem. Dokázal byste stručně a jednoduše formulovat to, co by se v
této věci dalo nazvat vaším poselstvím k světu?
Já o těchto otázkách přemýšlel vždycky a velmi rád jsem četl různé chytré knihy, které
se jich dotýkaly. V posledních šestnácti letech můj zájem o tato témata pochopitelně
významně vzrostl. Z týchž důvodů, z jakých jsem přijal politickou funkci v
Československu: uvědomil jsem si, že pádem železné opony a koncem bipolárního
rozdělení světa naše úkoly nekončí. Naopak. Teprve po tomto pádu začalo to hlavní:
hledání a tvorba pořádku nového, který by odpovídal reálnému stavu věcí v
jednadvacátém století. Jinými slovy: kdo řekl A, musí říct i B. A to byl tedy důvod mých
nekončících úvah na toto téma.
To lze chápat. V čem je ale tedy sukus vašich úvah?
Myslím si – a nesčetné státnické cesty po celé zeměkouli mne v tom jen utvrdily –, že
skončila či musí skončit éra povyšování Západu či euroamerického civilizačního okruhu
nad okruhy jiné. Ani Amerika, ani Evropa, ani obě dohromady už nemohou být pány
světa a jedinými autory planetárního uspořádání. Je pravda, že na půdě tohoto
civilizačního okruhu a převážně z jeho tradic vyrostla soudobá planetární civilizace,
čímž myslím tu slupku, která spojitě obepíná svět. Z toho ale nevyplývá nějaké právo na
nadvládu. Myslím si, že soudobý svět je tvořen několika velikými civilizačními či
kulturními – a zároveň ovšem geografickými – okruhy, které spolu onu „slupku“, dílem
nástroj pokroku a rozvoje všech, dílem tragický zdroj či prvopočátek velikých neštěstí
mnohých, sdílejí. Ať tak či onak, nemá-li být lidstvo zdecimováno nějakými gigantickými
civilizačními katastrofami, musí – mimo jiné – pochopit a přijmout princip plné
rovnoprávnosti všech těchto kulturních či civilizačních okruhů – toho, co Huntington
nazývá „civilizacemi“. Mimo to, že jsem kolem těchto témat kroužil neustále ve svých
projevech, pokoušel jsem se to, co si myslím, symbolicky naznačit i jinak. Například tím,
že jsem se v různých vzdálených zemích snažil vždycky dřív než sídlo tamější
poevropštěné či poamerikanizované vlády navštívit zbytky jejich původních obyvatel,
například Aboriginy v Austrálii, Maory na Novém Zélandě, Indiány v Brazílii či obyvatele
Velikonočního ostrova při návštěvě Chile. Ale nejen to: boural jsem v různých zemích i
obvyklou trasu státních návštěv ve snaze navštívit místa pro tamější obyvatele důležitá
či posvátná, leč cizincům moc neukazovaná, jako například Benáres v Indii. Na základě
respektu těchto „civilizací“ k sobě navzájem a respektu k jejich naprosté rovnoprávnosti
je podle mne teprve možno budovat zásady jejich smysluplného mírového soužití na
naší planetě jakožto soužití občanů, jejich institucí, států i nadstátních regionálních
seskupení. A takové zásady, domníval jsem se, je možno utvářet jen v prostoru
„společného mravního minima“, tedy v prostoru mravních principů, které jsou všem
kulturním a náboženským tradicím v podstatě společné. A není jich málo! Všude se přece
nemá krást či zabíjet a všude je mravní řád tak či onak vztažen k věčnosti. Ostatně bez
tohoto vztažení se vždycky a zákonitě jakýkoli mravní řád hroutí, to je notoricky známo.
Pokusil jste se tyto základní ideje, ostatně spolu s vámi sdílené nepochybně
mnoha dalšími, vtělit i do nějakého politického dokumentu, který by byl čímsi víc
a závaznějším než jen vaším projevem? Slyšel jsem, že jste se o cosi takového neúspěšně snažil v OSN.
Já sám jsem se přímo o nic nesnažil. Nicméně když se v roce 1995 blížilo výroční
zasedání hlav států OSN u příležitosti padesátého výročí jejího vzniku, požádala mne
důvěrně – snad to už dnes mohu prozradit – Madeleine Albrightová, abych se pokusil
napsat krátký vzletný manifest, který by OSN mohla při této příležitosti přijmout a který
by byl výrazem obecného přesvědčení o tom, jak dál máme na této Zemi soužít. Pokusil
jsem se své představy vtělit do krátkého textu, který ovšem, vzpomínám-li si dobře,
obsahoval v závěru i několik konkrétnějších námětů pro OSN. Madeleine se to tehdy
velmi líbilo, říkala, že se to líbilo i dalším lidem z různých zemí, kterým to dala privátně
číst, ale že se všichni shodli na tom, že neexistuje naděje, že by to mohlo být přijato.
Každý z téměř dvou stovek členů OSN by si tam chtěl – mnohdy jen z prestižních důvodů
– dodat cosi svého, takže výsledkem by mohl být jen veliký kotel amorfní kaše, o což je
celkem zbytečno usilovat. Myslím, že tato jinak bezvýznamná mikropříhoda vypovídá
cosi o nelehkých poměrech panujících nejen v OSN, ale snad ve všech mezinárodních
organizacích. Jen pro pořádek: prosím nezaměňovat tuto důvěrnou a neúspěšnou
iniciativu s mým projevem na tomtéž plenárním zasedání OSN, v němž jsem podával
velmi smělé a už velmi konkrétní návrhy reformy OSN.
(Hrádeček 2. 12. 2005) Píšu, píšu, snažím se odpovídat na otázky, otázky si upravuji po
svém, přemýšlím, jak říct stručně něco složitého, přemýšlím, kolikrát jsem už totéž řekl a oč
to bylo přesnější, píšu, píšu, přemýšlím a přitom nejvíc myslím na Dášenku, která je v Praze
nemocná. Má cosi se štítnou žlázou, je přetažená, ale současně má záchvaty pracovitosti i
záchvaty odporu ke mně, který je leckdy docela srozumitelný a oprávněný. Je to zvláštní:
snad ze všech lidí, které blíže znám či jsem kdy poznal, má Dáša největší srdce: dala by mi,
kdybych to potřeboval, nejen svou ledvinu, nejen své játro, nejen svou plíci, ale třeba i svou
nohu. Její starost o mne, o Ninu, o maminku i o všechny blízké i vzdálenější je nekonečná.
Čím je ovšem větší, tím víc se já jevím vedle ní jako ignorant. Co ale s tím? Dáša je má
zachránkyně nejen tím, jak mne neustále strhává z umrlčího lůžka, ale i tím, že mne trvale
svou existencí a svým vyzařováním nutí k nějakým výkonům. Obávám se, že kdybych ji
neměl, už bych jen tak polehával a civěl do stropu.
(16. 11. 2002)
g) Rád tu jménem České republiky prohlašuji, že plně a bez výhrad souhlasíme s tím, aby členství v Alianci bylo
dnes nabídnuto těmto sedmi zemím: Bulharsku, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Rumunsku, Slovensku a Slovinsku.
Téma rozšíření považujeme za velmi důležité nejen proto, že několika středně velkým či menším evropským
zemím budou poskytnuty nové záruky jejich obrany a bezpečnosti, ani jen proto, že tyto země převezmou svůj díl
spoluodpovědnosti za mír a svobodný život ve velkém euroatlantickém civilizačním prostoru. Ještě důležitější je
to, co toto rozšíření nepřímo znamená: teprve ono je jasným znamením nejen pro všechny Evropany, ale pro celý
svět, že definitivně skončila éra násilného dělení zemí do sfér vlivu, či dokonce podmaňování těch slabších těmi
silnějšími. Rozšíření o sedm nových členů bude velkým aktem důvěry v právo národů svobodně rozhodovat o
tom, k jaké části světa chtějí patřit a jaké svazky chtějí navázat a pěstovat. (…)
ch) (…) Mám tu čest a radost vám v tuto chvíli jménem Severoatlantické aliance oznámit, že vaše země byly
přizvány ke členství v tomto obranném svazku. Přátelé, blahopřeji vám a vítám vás mezi námi! Mám stejnou
radost, jakou jsem měl před třemi lety v Madridu, kdy Aliance přizvala naši zemi. (…)
(4. 10. 1993)
(…)
9) Štiku z Lán, mi věnovanou, nechť paní M. či E. upeče nějak velmi originálně s originálním kořením pro
parlamentní pětku, aby na to tak hned nezapomněla. (…)
Uměl byste nějak popsat základní zkušenost, kterou jste během třináctiletého
pobytu v nejvyšší politické funkci získal? Nebo základní poznatek?
Tak jako asi většina lidí i já mám odvždycky jakousi iracionální úctu k lidem v
nejvyšších státních či politických funkcích. Jako by funkce sama vybavovala své nositele
zvláštní aurou či magickou svatozáří. I k tomu nejhloupějšímu komunistickému
funkcionáři, který říkal jen samé ptákoviny, jsem kdesi nejhlouběji v sobě pociťoval
určitý respekt. Zdálo se mi, že když má tak vysokou funkci, nemůže to být samosebou, za
těmi pitomými řečmi se musí přece jen cosi skrývat, jinak by to nedotáhl tak vysoko, asi
je vybaven nějakou velmi důležitou, i když zvenčí neviditelnou dovedností. Někdy to šlo
tak daleko, že když jsem sám – a tak to v prvních chvílích chodilo – jmenoval ze své vůle
a na základě vlastního nápadu nějakého svého přítele či známého ministrem, ihned po
jmenování jsem se najednou k němu choval zdvořileji a bral ho vážněji. Ten respekt k
autoritě, je-li obecnější a není-li přehnaný, je samozřejmě k něčemu dobrý. Zvlášť dnes, v
době rozhodující role médií, která jsou schopna a umějí totálně znemožnit každého
včetně těch, kteří si to nezaslouží. Vždyť možná jen dík tomuto respektu mohou některé
státy vůbec ještě existovat. Ale proč to celé říkám: jedno z mých prvních překvapení,
když jsem se ocitl ve své funkci, bylo, že mí partneři, ať v domácí nebo ve světové
politice, jsou úplně stejnými lidmi jako kdokoliv jiný, absolutně se ničím nevymykají,
někdy jsou dokonce naivnější, méně vzdělaní a méně slušní než jejich spoluobčané bez
funkcí. Politici spoustu věcí nevědí; mluví hlavně o tom, o čem se před chvílí z nějakých
podkladů dozvěděli; jsou na sebe navzájem žárliví; pořád pokukují po tom, kde stojí
fotografové, a nenápadně se jim stavějí do zorného pole, předstírajíce, že tam stojí
náhodou; tam, kde jich je hodně – například na různých summitech –, se ti méně známí a
méně mocní tlačí do blízkosti těch známějších a mocnějších, protože s nimi chtějí být
doma spatřeni v přátelském hovoru. Zažil jsem nejednou, jak kolem amerického či
ruského prezidenta byl na recepci ohromný chumel, zatímco jiní prezidenti postávali
osamoceni v koutě, buď proto, že je nikdo neznal, nebo proto, že oni nikoho neznali,
nebo proto, že neexistoval jazyk, v němž by se s někým domluvili, nebo proto, že chtěli
mít chvíli klid. S tím souvisí mé další pozorování: nejenže to jsou docela obyčejní lidé, ale
nesmírně velkou roli – větší asi, než je správné – hrají jejich vzájemné osobní vztahy.
Když si někdo s někým padne do oka, když má někdo s někým společnou hezkou
vzpomínku, třeba na večírek v hospodě, když existuje řeč, kterou oba znají do té míry,
aby mohli konverzovat bez tlumočníka, a když existuje případně i někdo, kdo jim jde
oběma na nervy a koho mohou spolu pomlouvat, pak to je ideální stav pro zlepšení
vztahů mezi jejich státy. Až mi to někdy trochu připomnělo středověk, kdy přátelství či
příbuzenské vztahy mezi panovníky mohly zajišťovat mír mezi jejich zeměmi nebo vést
k jejich těsné spolupráci či dokonce integraci, zatímco nepřátelství, žárlivost či neblahá
vzpomínka na nějakou osobní urážku mohly naopak snadno ústit do vojenské
konfrontace. Tím vším nechci samozřejmě říct, že jsem v nejvyšších politických sférách
nenašel spoustu bezvadných lidí, moudrých, statečných, vzdělaných, velkorysých a
veselých, pouze se mi zdá, že jejich výskyt v politice není asi o moc větší než kdekoliv
jinde.
Máte na mezinárodní scéně mezi politiky nějaké skutečné osobní přátele?
Myslím, že některé z nich smím považovat za své přátele. Někteří už nejsou ve
funkcích, známe se ale dobře z dávných porevolučních dob. Vedle Billa a Hillary
Clintonových, George Bushe seniora, už zesnulého prezidenta Mitterranda, královny
Beatrix, krále Juana Carlose, Arpáda Gčncze, Mária Soarese a dalších bych měl asi na
předním místě jmenovat Richarda von Weizsäckera. Ten mi v počátcích velmi pomohl,
tak trochu jsem ho přijímal jako svého učitele prezidentství. Jen jeden příklad za
všechny: po všem, co se událo mezi Němci a Čechoslováky, i po létech tabuizování
různých takzvaně citlivých témat se mi zdálo, že by bylo dobré nějak hodně viditelně
demonstrovat, že v našich vztazích začíná nová éra. A tak jsem si v únoru 1990 vymyslel,
že by mohl prezident Weizsäcker přijet na jeden den do Prahy 15. března, kdy bylo
výročí německé okupace a Hitlerova příjezdu na Pražský hrad. Mou ideou bylo
uspořádat velké setkání ve Vladislavském sále, na němž bych řekl, že zatímco před
jednapadesáti lety stanul v těchto prostorách posel války, dnes v nich vítáme posla míru.
Weizsäckerovi jsem zatelefonoval a celou věc mu navrhl a vysvětlil. On okamžitě
pochopil symbolický význam takové návštěvy a řekl své ano, aniž se radil s nějakými
poradci a studoval svůj kalendář. Možná to pro něho nebylo politicky nejjednodušší,
vždyť se tím mělo připomenout něco, co se nerado připomíná, nicméně neváhal ani
minutu, přestože takto na poslední chvíli se v normálních zemích prezidentský program
nedělá. Na ten telefonický hovor si dobře vzpomínám, musel jsem ho totiž vést z vany,
protože Husákova kancelář byla z nejasných důvodů obklopena několika koupelnami, v
nichž před příslušnou přestavbou úřadoval můj sekretariát, a ten telefonát mi byl spojen
do jedné z nich. Návštěva se, myslím, velmi povedla včetně procházky Prahou a velké
recepce pro kdekoho. Pro občany zvyklé jen na to, že státní návštěva přefičí v
pancéřovém voze za asistence stovek policistů z letiště na Hrad a zpět, to byla tehdy
mírná senzace.
Uvědomil jste si, že je v politice nutné něco, čemu jste předtím nedával až tak
velký význam? Nebo jinak: jakou nejzajímavější osobní zkušenost jste z
politických jednání, at už v domácí nebo mezinárodní politice, učinil?
Znovu a znovu jsem si uvědomoval, jak důležité je mít docela obyčejnou věc: vkus.
Protože to je především vkus, co určuje, jak dlouho mluvit; jak moc něco oznamovat a jak
moc se tázat; kdy žertovat a kdy mluvit vážně; kdy kličkovat a kdy říct rovnou a naplno
to hlavní; jak to vůbec dělat, aby řeč nestála a partner měl z rozhovoru dobrý pocit.
Tohle všechno není úplně jednoduché. Někdy je člověk třeba ve špatné náladě nebo v
depresi či kocovině a hrozně ze sebe něco víceméně nesouvislého a nahodilého souká s
úpěnlivým očekáváním spásného okamžiku, kdy konečně uplyne čas vymezený pro dané
přijetí. Tohle je obzvlášť těžké, když váš partner je málomluvný a vy mluvíte jen proto,
aby nebylo ticho, anebo při přijetích naprosto formálních, kdy se s někým setkáváte jen a
jen proto, že to je protokolárně nutné, a nikoli proto, že spolu máte cokoliv k projednání.
Nicméně pro pořádek musím dodat, že i při takovéto otravné návštěvě, která člověka
vlastně jen zdržuje od práce, můžete najednou překvapen zjistit, že vás protokolární
nutnost svádí dohromady s neobyčejně zajímavým člověkem, kterého byste jinak
nepoznal. Hloupé je ovšem, máte-li rychle po sobě víc návštěv a nestíháte-li si před
každou přečíst či osvěžit příslušný podklad a soustředit se na něj. Pak se vám mohou
začít návštěvy navzájem plést, pletete si i příslušnou agendu a snadno uděláte faux pas,
jako například že po španělském ministru zahraničí pozdravujete portugalského
prezidenta nebo po kambodžském velvyslanci thajského krále. Na jedné státní návštěvě
v nepříliš vzdálené evropské zemi se mi naopak stalo, že hodinové setkání zaplnil můj
protějšek pětapadesátiminutovým úvodním výkladem. Přerušit ho nešlo. Pro mne bylo
samozřejmě pohodlnější mlčet a nenamáhat se s konverzací, avšak něco takového se
nesmí stát. Celé to ale v podstatě nebylo nic jiného než nedostatek vkusu u mého
partnera. Mluvím-li o vkusu v těchto souvislostech, mám, jak patrno, na mysli vkus v
nejobecnějším slova smyslu, tedy zdaleka nejenom vkus ve výběru kravaty.
(NEDATOVÁNO 1999)
K mým chystaným Spisům:
(…)
4) (…) Celkově k projevům z revoluce: mělo by být v ediční poznámce řečeno, že jsem napsal mnoho
kolektivních textů (mezi námi: úvodní prohlášení Charty, několik dokumentů Charty, úvodní prohlášení VONSu,
Demokracie pro všechny, tj. úvodní prohlášení HOSu, Několik vět atd.), ale ty jsem z principu nikdy nevydával za
své dílo a k jejich autorství se ani nehlásil. V případě OF je to však jiné: nelze vést dělicí čáru mezi tím, co je
„kolektivní“, a tím, co je jen mé, protože vesměs nebyl čas to projednat, měl jsem jakousi „bianco důvěru“, byl
jsem neoficiální mluvčí OF atd., takže se těžko odlišuje, co je úřední dokument OF a co je můj osobní projev.
Kvůli historické logice a přehlednosti to tam je tedy všechno otištěno. Myslím, že tato poznámka tam musí být,
jinak budou výtky, že do svých Spisů zahrnuji stanoviska institucí. O provoláních ze srpna 68 se toto zdůrazňovat
nemusí, neboť jsem už leckde, například v Dálkovém výslechu, odtajnil, že jsem to psal a beztak to každý věděl a
každý jako můj text chápal. (…)
5) Nejproblematičtější se mi jeví svazek třetí. Velmi žasnu, že jsem v mládí užíval takových pojmů jako třeba
socialistické umění, socialismus, kapitalismus atd., že jsem se odvolával na různé spisovatelské a stranické
sjezdy apod. Dnes to působí absurdně. Snad by se o tom mohlo říct pár slov v ediční poznámce. Vyskytuje se to
totiž jen u těch textů, které chtěly být otištěny (některé byly, některé nikoliv). A tenhle způsob mluvy či
argumentace byl zřejmě tehdy podmínkou otištění, vlastně jiným jazykem se ani nedalo veřejně mluvit. Slovem
socialistické umění se přitom nemyslelo nic jiného než umění vznikající na území komunistického státu. Ale nikdo
se tehdy netrápil tím, že jde o pojmový zmatek. Byla to jakási obecná hra či co. Já teď už tomu moc nerozumím a
při četbě mne to přímo šokovalo a má první reakce byla, že se to má vyndat. To byla ovšem reakce nesprávná.
Nechť to existuje i jako dokument o době. Mimo jiné: to, o čem mluvím, se vyskytuje jen v textech z konce
padesátých let, patří to k té době. Předtím, v době temna, necítil nikdo z nás nutnost těch oficiálních slov
používat, ale už počátkem šedesátých let také ne. Bylo to charakteristické pro tu zvláštní dobu po odhalení
Stalina, což byla tak neuvěřitelná událost, že zřejmě leckohos pomátla. (…)
(7. 6. 1994)
(…)
5) Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět. (…)
Už jsme se dotkli takzvané nepolitické politiky. Ten termín, pokud vím, použil
jako první prezident Masaryk, který tím svého času měl na mysli nejrůznější
druhy drobného občanského či veřejného působení ve prospěch bližních. V jaké
souvislosti a kdy jste tento termín použil, jste vysvětloval už vícekrát. Přesto je
vám „nepolitická politika“ trvale vytýkána. Zřejmě se tím rozumí jakési
nepraktické snění, vymýšlení něčeho nového, malá důvěra v politické strany a
standardní postupy, moralizování a bůhví co všechno ještě. Chcete se k tomu v
závěru našeho rozhovoru vrátit? A jste schopen v několika větách formulovat své
celkové politické krédo?
Otázkou je, co se míní onou kýženou standardností. Mám nedobrý pocit, že jde v
podstatě o ideologizaci průměrnosti, přízemnosti, banality. Ideálem dobrého
standardního chování jako by bylo přizpůsobit se tomu, co tu už je, ať je to jakékoli,
protože fakt, že to je a že se k tomu přiklání většina, sám o sobě znamená, že to je dobré.
Zároveň tu jde o odpor k jakémukoli samostatnému myšlení, a tím spíš k ochotě cokoli
obětovat nějakým ideálům nebo vůbec jakkoli riskovat. Z většinového normalizačního
chování, tedy předstírání souhlasu ve jménu péče o osobní malé zápecnické štěstí, se tu
dělá ideál, v jehož jménu je terčem výsměchu všechno, co se jakkoli tomuto vzorci
vymyká. Odtud ten odpor k disidentům. Ti se totiž nechovali většinově, byli ochotni
nahlas říkat pravdu a udržovat tím kontinuitu svobodného myšlení, nespekulovat s
úspěchem, ale riskovat oběti a prohru. A taková nestandardnost se neodpouští! Ptáte se
na mé politické krédo. Jsem odpůrcem každé posedlosti, protože posedlost považuji za
jeden z nejnebezpečnějších společenských jevů. A jsem tedy i odpůrcem tržního
fundamentalismu a dogmatismu, za což si vysluhuji od nakyslíků označení levičák. Ale
zákon zisku opravdu sám o sobě nic smysluplného nezaručuje. Říkám to v této
souvislosti proto, že tržní dogmatismus je součástí oné ideologie standardnosti, o níž
jsme mluvili. Ale já vskutku nevím, proč bych si musel na základě příkazu shora vybrat
standardní ženu, standardní byt, standardně hromadit peníze a věci a standardně
myslet. A nevím, proč bych jako politik měl být povinen třímat tento prapor
standardnosti. Buď o smysluplnosti svého menšinového názoru dokážu veřejnost
přesvědčit a získám si její důvěru, anebo půjdu po svých a nebudu uražen. Ještě jinak
bych mohl své „krédo“ formulovat: myslím si, že mravní řád je nadřazen řádu právnímu,
politickému i hospodářskému a že tyto řády by z něj měly vyrůstat, nikoli hledat kličky,
jak jeho imperativy obejít. A že tento mravní řád má své metafyzické zakotvení v
nekonečnu a věčnosti.
V této souvislosti se vás nemohu nezeptat, jak vidíte dnešní politickou situaci v
České republice.
Mocensky nadiktovaná a všude respektovaná vedoucí úloha komunistické strany
zanechala po sobě ve vědomí společnosti hlubokou rýhu a četní lidé – aniž si to
uvědomují – tento princip pořád vlastně tak trochu respektují, to znamená, že vždy
znovu hledají politickou instituci, která jim usnadní cestu k úspěchu. Situace je dnes
samozřejmě radikálně jiná, velkých a vlivných stran máme víc, lze si vybírat a nikde není
přímo a přiznaně ta či ona stranická příslušnost vyžadována. Nicméně rezidua tohoto
principu nepochybně přetrvávají jak v systému, tak v pocitu lidí: nejprve je třeba někam
vstoupit, pak se tam s někým sblížit a pak se rozhlížet po lepším uplatnění. Nejlépe do
této vyryté rýhy vplula ODS. Co chvíli mi někdo říká, jak obratně bývalí komunističtí
manažeři někde ovládli místní odbočky ODS a kolik kariéristů z doby normalizace
pokračuje v kariéře pod touto novou hlavičkou. Velikost a síla ODS vyplývá tedy mimo
jiné z toho, že její zakladatelé vycítili, kam se v uzlovém okamžiku postavit a co
nabídnout. Tím nechci samozřejmě četné zásluhy stovek členů ODS snižovat, kdoví, oč
hůř by se to u nás všechno vyvíjelo, kdybychom bývali neměli ODS. Ona nabídla naší
zemi nesentimentální kapitalismus, což bylo asi v určitém okamžiku dobře. Teď je ale už
jiná situace. Dorůstají mladší generace, kterým je jazyk naší oficiální politiky už dost cizí.
Ale nejen jim: hodně lidí cítí dnes únavu ze stále týchž hlavních stran a jejich stále týchž
tváří, týchž šarvátek a týchž dohod, nechce jít k volbám, přestává se o politiku zajímat.
Kdyby někdo dokázal těmto lidem nabídnout opravdu sugestivní a věrohodnou
alternativu, mohl by v nadcházejících volbách pro ni získat podle mého odhadu až dvacet
procent hlasů. Ale asi se to nestane. Lidé, kteří by rádi šli touto cestou a opřeli se přitom
jak o malé mimoparlamentní strany, ať už liberální či zelené, tak o pestré spektrum
občanských iniciativ, nejsou zřejmě schopni se domluvit. Škoda. Vzpoura proti
postkomunismu se odkládá.
Mluvíte hodně o postkomunismu. Ve své Moci bezmocných jste před téměř
třiceti lety použil slovo „postdemokracie“. Co jste tím myslel?
To je jako s „nepolitickou politikou“: použil jsem ten výraz jen jednou, v uvozovkách, v
určitém konkrétním kontextu a vlastně metaforicky. Byl to protějšek jiného podobně
situačního pojmu, který jsem tehdy užil, totiž pojmu posttotalitní. Postdemokracií jsem
nemyslel nic jiného a nic víc než demokracii, která opět nabývá svého lidského obsahu,
která tedy není jen formální, jen institucionální, jen elegantním mechanismem sloužícím
k tomu, aby sice vládli stále titíž, ale aby se zdálo, že si je občané vždy znovu sami
vybírají. Možná naivně, ale vysvětloval jsem tehdy jen a jen to, co si myslím dodnes a co
dnes dokonce cítím ještě naléhavěji: že nemá-li s námi dopadnout všechno špatně, je
třeba „revoluce hlav a srdcí“, jak to nazýval Masaryk, jakéhosi obecného vzpamatování
člověka. Důraz na hledání alternativy k zavedeným, už dost opotřebovaným a velmi
technokratickým politickým stranám, či aspoň volání po jejich vnitřní obrodě; snaha
zbavit je jejich skryté, nenápadné a všudypřítomné moci, která popírá sám princip
zastupitelské demokracie; důraz na rozvoj otevřené občanské společnosti a na
rekonstrukci obhlédnutelných lidských společenství jako nástroje lidské solidarity i
sebekontroly; důraz na dlouhodobé zájmy a na duchovní a mravní rozměr politiky – to
všechno jsou jen aspekty či důsledky téhož základního ideálu. Ten ovšem není nijak
komplikovaný. Lze ho nazvat vystoupením lidského rodu ze sebezničujícího
civilizačního samospádu.
[7]
(Hrádeček 5. 12. 2005) Utíkám. Stále víc utíkám. Utíkám pod nejrůznějšími záminkami
ze své pracovny na Hrádečku dolů do kuchyně, kde pak uklízím, poslouchám rádio, myju
nádobí, něco si vařím, něco promýšlím anebo jen tak sedím na svém pradávném místě a
koukám z okna. Ve skutečnosti utíkám od psaní. Ale nejenom od něj. Utíkám od veřejnosti,
utíkám z politiky, utíkám před lidmi, utíkám snad i před svou zachránkyní a hlavně asi sám
před sebou. Čeho se vlastně bojím? Těžko říct. Zajímavé je, že ačkoli jsem tu sám a budu tu
sám, nikoho nečekám a nikdo se sem nechystá, pořád udržuji dům v náležitém pořádku,
všechny věci mám na jejich přesně určeném místě, všechno se vším musí lícovat, nic nikde
přesahovat či ležet šikmo. Zároveň lednička musí být vždy plná rozmanitého jídla, které
sám těžko kdy zkonzumuji, a ve vázách musí být čerstvé květiny. Čili: jako bych někoho
pořád čekal. Ale koho? Neznámého a neohlášeného hosta? Neznámou krasavici či ctitelku?
Svou zachránkyni, která ráda někdy přijíždí neohlášena? Nějaké dávné přátele? Jak to, že
nikoho nechci vidět a přitom pořád někoho očekávám? Někoho, kdo náležitě ocení, že je
všechno na svém místě a správně srovnáno. Mám jediné vysvětlení: snažím se být trvale
připraven na poslední soud. Na soud, kterému nezůstane nic utajeno, který všechno, co je
třeba ocenit, náležitě ocení a všeho, co je nepatřičně posunuto, si samosebou všimne.
Předpokládám zřejmě, že nejvyšší soudce je pedant jako já. Proč mi ale tak záleží na
konečném hodnocení? Vždyt' by mi to už mohlo být jedno. Není mi to jedno, protože jsem
přesvědčen, že má existence – tak jako všechno, co se kdy stalo – rozčeřila hladinu bytí,
které po té mé vlnce, byt' by byla jakkoli okrajová, bezvýznamná a pomíjivá, je a navždy z
principu bude jiné než před ní. Celý život si prostě myslím, že to, co se jednou stalo, se už
nikdy nemůže odestát, a tak vlastně všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i
moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň,
prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu
bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.
Stále mi není jasné, zda litujete toho, že jste před šestnácti lety přijal nejvyšší
funkci ve státě, nebo zda toho nelitujete.
Nevím, jestli toho lituji. Jak kdy. Někdy si představuji, co všechno mohlo být, kdybych
tu funkci neměl. Mohl jsem například přečíst desítky, ne-li stovky zajímavých knih, které
mezitím u nás vyšly, mohl jsem toho mnoho procestovat a vidět, sledovat nepoměrně víc
divadelní a literární dění, napsat ještě nějaké hry, užít si víc a lépe života, svobodněji se
ke všemu vyjadřovat, nebýt čtyřiadvacet hodin denně obtěžkán onou zvláštní
odpovědností, která z té funkce vyplývá, nemít notoricky známou tvář, která mne nutí
všude se neustále kontrolovat a myslet na to, co o tom či onom mém kroku může někdo
říct či napsat, možná být zdravější a tak dále a tak dále. Takhle uvažuji ovšem v horších
chvílích, kdy mám – ať už důvodně nebo nedůvodně – špatnou náladu. Jindy, kdy mi je
líp, si naopak znovu a znovu připomínám, že můj veskrze nepravděpodobný příběh byl
vlastně ohromným darem. Kolik zajímavých lidí od politiků tvořících dějiny přes
nejslavnější hollywoodské hvězdy až po kosmonauty jsem mohl zblízka poznat, do
kolika světodějných událostí jsem mohl nahlédnout, případně je i přímo ovlivnit, jak to
všechno bylo v podstatě nezasloužené.
Kdybyste byl v listopadu 1989 věděl, že budete prezidentskou funkci zastávat
tak dlouho a co všechno obnáší a co vás v ní čeká, byl byste kandidoval?
To bych se celému tomu nápadu samozřejmě vysmál.
Je dobře, že jste to nevěděl?
Jestli to bylo dobré pro naši zemi nebo pro svět, to opravdu musí posoudit jiní. Pro
mne to byla nesmírně zajímavá zkušenost spojená s tolika zvláštními útrapami, že je ani
nedokážu popsat. A koneckonců to ani není důležité.
(Hrádeček 8. 12. 2005) Předevčírem jsem měl srdeční fibrilace. Bylo to dost silné, trvalo
to dlouho a bylo to dost nepříjemné. Tep jsem měl 160. Včera jsem pro změnu nemohl spát,
vlastně jsem na dnešek nespal vůbec, ale zároveň jsem nebyl schopen si číst nebo psát. A tak
jsem sebou jen mrskal a trápil se. Navíc je tu velmi nevlídné počasí, žádná zimní pohádka. A
nejhorší samozřejmě je, že Dáša v Praze stoná hůř než já, je jí špatně, má také srdeční
potíže a nemá vůbec opouštět postel, což ona asi nedokáže. Zítra už za ní pojedu. Ale proč
tu svůj stav vlastně líčím? Asi proto, že mne co chvíli napadá, jak je absurdní, že taková
zříceninka jako já je nositelkou desítek nejvyšších státních vyznamenání z různých zemí
světa a čestnou doktorkou nejpřednějších světových univerzit. Je to divné, ale svou logiku to
koneckonců má. Nikdo se přece nezbláznil!
(NEDATOVÁNO 2001)
1) Zjistit, zda to dostal Kraus – neozval se –
2) Novým lidem poslat starou pozvánku –
3) Starým pozvaným mimo Krause poslat novou pozvánku –
4) Až se ozvou noví pozvaní, poslat jim starou pozvánku –
5) Hezčí seznam –
Nedávno se objevily spekulace o tom, že byste za dva roky mohl znovu
kandidovat na prezidenta. Co o tom soudíte?
Samozřejmě mne těší, že jsou lidé, kteří stále ještě ke mně mají důvěru a rádi by mne
viděli opět na Hradě. Nechápu to jako výsledek nějakého mimořádného zalíbení v mé
osobě, ale jako projev identifikace s hodnotami, které pro mnoho lidí zřejmě
reprezentuji. To znamená poněkud jiné pojetí světa i politiky, než jaké dnes převládá.
Teoreticky bych kandidovat dokonce mohl: nikdo nemůže podle ústavy zastávat
prezidentskou funkci déle než dvakrát za sebou, ale po pauze se pochopitelně vrátit
může, vím, že se to v některých zemích i stalo. Ve skutečnosti to ovšem nepřipadá v
úvahu. Byl bych naprosto absurdní figurkou, kdybych poté, co jsem několikrát s velkými
rozpaky a dík velkému přemlouvání kandidoval a nakonec jasně řekl, že už jednou
provždy – a opravdu – končím, znovu se tou myšlenkou začal zanášet. To bych si byl k
smíchu. Ale nejde jen nebo hlavně o to. Já si opravdu myslím, že naše politické poměry
jsou velmi zatuchlé a že jedna z cest, jak z toho ven, je vyklidit prostor mladším, novým,
neopotřebovaným a do ničeho nezapleteným lidem, otevřít politiku nové krvi, novému
větru, novým myšlenkám. Klausové, Zemanové, Havlové – jako příslušníci generace
komunismem tak či onak zdeformované a jako hlavní postavy dlouhé fáze českého
postkomunismu – patří do zasloužené penze. Něco se musí změnit. Když jsem o tom
několikrát mluvil v novinách či v televizi, jmenoval jsem jako příklady lidí, kteří by mohli
prezidentský úřad zaujmout, Rut Kolínskou a Šimona Pánka. Jsou to lidé, kteří leta
letoucí nezištně působí v neziskovém sektoru, bez nároků na slávu pomáhají svým
bližním doma i na celé zeměkouli, mají samozřejmě všechnu nutnou výbavu, jako je
náležitý rozhled, znalost jazyků, dobré vychování atd. Zprvu takový nápad vzbudil
posměch jako čistá utopie či provokace – u nás přece nejen prezident, ale každý veřejný
činitel musí vzejít z lůna nějaké strany! –, nicméně časem se to trochu mění,
přinejmenším se tomu nápadu už tolik lidí nesměje. Ostatně připadá mi daleko méně
bláznivý, než byl kdysi nápad, že bych měl být prezidentem já. To ale nemluvím o dalších
věcech, například o svém věku, zdraví, celkové životní únavě. Rovněž nemluvím o tom,
jak malá je pravděpodobnost, že by mne dnešní či budoucí podobně složený parlament
mohl zvolit.
Stejně mi nejde do hlavy, jak člověk tolika pochyb o sobě samém, tak malé
sebedůvěry a věčné kritické sebereflexe mohl relativně dost věcí v životě stihnout
a být obecně považován za jedince velmi výrazného, průbojného, aktivního a
úspěšného.
„Někdy si dokonce říkám, jestli jsem původně nezačal psát a vůbec o něco usilovat
vlastně jen proto, abych nějak překonal svůj základní zážitek nepatřičnosti, trapnosti,
nezařazenosti, prostě absurdity, respektive abych s ním dokázal žít…“ To je, jak jste asi
poznal, citát z Dálkového výslechu. Nejen tam, ale hlavně v mých dopisech z vězení
psaných ještě několik let předtím se tímhle tématem zeširoka obírám. Vyprávím o tom,
jak jsem jako malý kluk vždycky vinou své nemotornosti trochu pokulhával za ostatními,
jak intenzivně jsem cítil různé sociální přehrady mezi sebou a svým okolím, a že vlastně
hlavním motorem mého úsilí a pohonem mých výkonů byla snaha se takzvaně vřadit
mezi ostatní, vyrovnat se jim, netrpět svou jinakostí. Jak patrno, kladu si vlastně po léta
tutéž otázku, kterou kladete vy teď mně. Jelikož bych zřejmě musel jen sám sebe
opakovat a leccos, co jsem vyjádřil kdysi lépe, artikulovat dnes hůř, a také proto, abych
zdůraznil určitou kontinuitu svého uvažování nejen o světě, ale i o sobě samém, budu z
Dálkového výslechu, dovolíte-li, ještě chvíli citovat. „(…) můj život, má práce, mé
postavení a působení se mi zdají být utkány z podezřele velkého množství paradoxů. Jen
si to vezměte: pletu se do všeho možného – a v ničem nejsem vlastně odborníkem.
Průběhem let jsem se například dostal do postavení jakéhosi politického činitele – a
přitom jsem nikdy politikem nebyl, být nechtěl a ani k tomu žádné vhodné předpoklady
nemám. Odpůrci i příznivci jsem brán jako politický úkaz, přestože nic z toho, co dělám,
nelze za skutečnou politiku považovat. Co chvíli filozofuji – a jaký jsem to přitom filozof?
Mé filozofické vzdělání je navzdory tomu, že od mládí rád čtu filozofické knihy, víc než
chatrné a veskrze útržkovité.“
(30. 10. 2000)
(…)
2) Vyčistit hnusné koberce u výtahu z tunelu. Princ, když to viděl, se poblil –
„Občas píšu o literatuře – a nejsem-li něčím zcela určitě, pak literárním kritikem. (…)
Dokonce ani v tom, co považuji za své hlavní a původní povolání, totiž v divadle, žádným
skutečným odborníkem nejsem. (…) A než bych měl dělat dramaturga v jakémkoliv
divadle jen proto, že jsem jím vyučen, to bych šel snad raději zpátky do pivovaru.
Ostatně i jako dramatický autor jsem si lehce podezřelý: umím psát svým osobitým
způsobem v mezích své úzce vymezené poetiky – stanout však před úkolem, který by se
jí jen trochu vymykal, asi bych žalostně zkrachoval. Celkově tedy: ač mnohde přítomen,
nikam opravdu pevně nepatřím, zaměstnanecky, odborně, školením a vzděláním,
souborem vloh a dovedností, osudovým určením. (…) Tím ovšem mé privátní paradoxy
nekončí, ale teprve začínají. Jen namátkově: zvolil jsem si dost neklidný život a sám
pořád někde zneklidňuji – a přitom po ničem netoužím víc než po klidu. Neobyčejně
miluji harmonii, pohodu, obecnou shodu, mír a přátelsky chápavé dorozumění všech se
všemi; (…) napětí, konflikty, nedorozumění, nejasnosti a zmatky nesu velmi těžce – a
přitom mé postavení ve světě vždycky bylo a dodnes je hluboce kontroverzní: jsem v
celoživotní konfrontaci s mocí (…), mám pověst věčného rebela a protestanta, kterému
není nic svaté, a i mé hry jsou všechno jiné než obraz míru a pohody. Jsem člověk velmi
nejistý, téměř neurotický, panikář, trvale se něčeho děsící a vystrašený i z toho, že zvoní
telefon, pořád o sobě pochybuji a každou chvíli se za něco téměř masochisticky obviňuji
a proklínám – a přitom se mnohým jevím (…) jako člověk sebejistý a jistý si svou věcí,
záviděníhodně vyrovnaný, klidně rozvážný, setrvalý, houževnatý, věcný a věcně si na
svém stojící. Jsem racionální systematik, milovník řádu a pořádku, disciplinovaný a
spolehlivý, občas až byrokraticky pedantický – a současně jsem člověk přecitlivělý, až
trochu sentimentální, kterého odvždycky přitahuje vše tajemné, magické, iracionální,
nevysvětlitelné, groteskní a absurdní, vše, co se vymyká řádu a co ho problematizuje.“
(30. 10. 2000)
(…)
2) Vyčistit hnusné koberce u výtahu z tunelu. Princ, když to viděl, se poblil –
„Jsem osoba velmi společenská, která je pořád mezi lidmi, pořád něco organizuje,
někoho s někým dává dohromady, veselý chlapík, občas i konverzační ozdoba
společnosti, flamendr se smyslem pro různé radosti i hříchy života – a přitom jsem
nejraději sám a můj život je nekončící prchání do samoty a tichého usebrání. (…) píšu
nemilosrdně skeptické, ba až kruté hry – a přitom se v jiných věcech chovám málem jako
donkichot a věčný snílek, pořád bojující za nějaké ideály. Jsem v jádře plachý a ostýchavý
– a přitom jsem na leckterém fóru proslul jako buřič, neváhající říct druhým do tváře i ty
nejtvrdší věci.“
(Hrádeček 9. 12. 2005) Vzpomínám na svého přítele, velkého a málo známého českého
filozofa Josefa Šafaříka, který svou poslední knihu – jmenovala se Cestou k poslednímu (!) –
psal asi dvacet let, psal ji, abych tak řekl krví, pořád ji přepisoval a nikdy nebyl hotov. My
jsme ho s přáteli přemlouvali, aby toho už nechal, že je důležité, aby to existovalo a
kolovalo, ale on si nedal říct. Mezitím se změnily poměry, jeho kniha mohla vyjít tiskem. A
on přesně v den, kdy mu přinesli z nakladatelství první výtisk, zemřel. Zřejmě jeho život
okamžikem dodělání jeho životního díla ztratil smysl. Možná to dodělání podvědomě
zdržoval proto, aby měl pořád proč žít, a tudíž žil.
(14. 11. 1993)
(…)
5) Na dveřích do mé kanceláře je jméno sekretářky, která už dlouhé měsíce u mne nepracuje, a není tam jméno
Lenky Š. Prosím ihned vyměnit! Na místě nejexponovanějším, kudy chodí hlavy států a všechny delegace ke
mně, totiž u pistolnického stolku na chodbě u vstupu do Plečnika, jsou tři (proč tři?) ohyzdné staromódní telefony,
navíc každý jiný, plus ošklivá stolní lampa. Prosím, aby to bylo ihned odstraněno. Nechápu, proč jsou po celém
Hradě stovky krásných nových telefonů (mnohé jsou i v místnostech, které nikdo neužívá) a na jediném místě,
kde je vskutku každý vidí, jsou jakési předpotopní obludy. Nechť místo jsoucích tří oblud tam je jeden nový hezký
telefon. E. nechť tam instaluje nějakou pěknou plečnikovskou lampu. To zákoutí přece nemůže vypadat jako kus
čekárny na okresní stanici SNB roku 1971! (…)
(19. 10. 1996)
(…)
10) (…) b) Premiér mi říkal na Baryšnikovovi, že bychom se určitě měli nadcházející týden setkat, nemusí to být
prý spojeno s obědem či večeří (pro jednoduchost). Z mého programu vyplývá, že nemám ani minutu času na
předsedu vlády! Je to typická ukázka systémové nesmyslnosti mého programu. Udělejte si to, jak chcete, ale
něco takového je od 1. listopadu nemyslitelné. Jedno nebo dvě odpoledne v týdnu musím mít zásadně volná na
politická jednání, která se nedají dopředu vždy naplánovat a která jsou nepoměrně důležitější než většina jiných
bodů mého programu. (Zieleniec se například chce se mnou čas od času důvěrně sejít, občas se musím sejít s
Výborným atd. atd. Někdy bych měl taky navštívit schůzi vlády, už půl roku máme novou vládu a já tam ještě
nebyl!). c) Na někdy je třeba dát dvacetiminutovou schůzku v Hladomorně (…), na níž domluvíme některé detaily
nového zařízení Hladomorny. (…)
„Anebo jiná věc (…): pro mnohé jsem trvalým zdrojem naděje – a přitom co chvíli
propadám depresím, nejistotám a pochybnostem a svou vlastní vnitřní naději musím
neustále tvrdě hledat, pracně oživovat, sám na sobě vydobývat, takže se vůbec nezdá, že
bych jí měl zrovna na rozdávání. Na roli distributora naděje a povzbuzovače svého okolí
se tedy věru příliš nehodím, vždyť sám vlastně pořád po nějakém povzbuzení prahnu.
Platím za člověka pevného, statečného, ne-li přímo sveřepého, který se neváhal
rozhodnout pro vězení, když mu byly nabízeny daleko svůdnější alternativy – a dost se
musím této své pověsti usmívat: vždyť já se vlastně pořád něčeho bojím a dokonce i ta
moje údajná odvaha a výdrž pramení ze strachu – totiž ze strachu z vlastního svědomí,
které mne tak rádo trýzní za selhání skutečná i domnělá! A celé to mé hrdinské vězení
byl ve skutečnosti jeden jediný řetěz obav, strachů a hrůz: trochu jako dítě, vždy už
předem vystrašený a vytřeštěný, zmateně přítomný na této zemi, bojící se života a věčně
pochybující o pravosti svého zakotvení v řádu věcí, nesl jsem to vězení asi hůř, než by ho
nesla většina těch, kteří mi vyslovují své uznání.“
(NEDATOVÁNO 2001)
1) Zjistit, zda to dostal Kraus – neozval se –
2) Novým lidem poslat starou pozvánku –
3) Starým pozvaným mimo Krause poslat novou pozvánku –
4) Až se ozvou noví pozvaní, poslat jim starou pozvánku –
5) Hezčí seznam –
„Vždyť stačilo, aby se někde na chodbě ozvalo známé zahulákání ‚Havel!‘, a já propadl
panice, jednou jsem dokonce po tom zahulákání tak pomateně vyskočil, že jsem si rozbil
hlavu o okno! A při tom všem a navzdory tomu všemu vím, že kdyby to bylo nutné, šel
bych tam znova a znova bych to vydržel! (…) Jak to jde všechno dohromady? Jak to spolu
souvisí? Jak to, že se to navzájem všechno nevylučuje a neruší, ale naopak to spolu
zdárně koexistuje a dokonce spolupracuje? Co to má všechno znamenat? Co si mám o
tom všem myslet? Jak to, že tenhle prapodivný spletenec nejkurióznějších protikladů
může vůbec proplouvat životem – a dokonce prý úspěšně!“ Potud tedy citát. Co k tomu
mohu po téměř dvaceti letech dodat? Snad se jen vyznat z údivu, že to dnes mohu bez
velkých rozpaků citovat a víceméně s tím souhlasit. A ovšem z údivu, jak divoké obrátky
můj život potom nabral, jak neuvěřitelné věci mne potkaly a jak se i prohloubily všechny
ty paradoxy, o nichž jsem kdysi mluvil. Ano, dnes se cítím být přímo trhán rozporem
mezi svou povahou a duševním a nervovým stavem na jedné straně a rolí, kterou pro
tolik lidí hraji, na straně druhé. Nemá to trochu rysy podvodu? Snad ne. Snad opravdu
jedno bezděky podporuje druhé: pochyby rostou z výkonů a výkony z pochyb.
(Hrádeček 9. 12. 2005) Do mé samoty dorazil originál nové knihy Madeleine. A já jen
žasnu: naprosto nechápu, jak může stíhat nejrůznější veřejné povinnosti, přednášet na
univerzitě, cestovat po světě a zároveň v krátkém čase napsat dvě tlusté a svrchovaně
zajímavé knihy, plné citátů, přesných vzpomínek a odkazů. Ano, má jistě pomocníky. Ale ty
bych já mohl mít také, aniž bych něčeho takového byl kdy schopen dosáhnout. Jiná země,
jiná kultura, jiné tradice, jiné vzdělání. Mnohokrát jsem si říkal, jaká škoda byla, že jsem si
od prvních dnů revoluce každý večer chvíli nediktoval do magnetofonu, co jsem ten den
prožil a co jsem si o tom myslel. Nic si nepamatuji a popis či analýzu všech politických dějů,
které jsem prožil, nechám na historicích. Co mne ale nejvíc překvapuje a těší: myšlenky,
které mne dnes napadají, nalézám překvapen v textech, které jsem psal před padesáti lety.
Čím jsem byl ovšem mladší, tím jsem byl zřejmě drzejší. A taky tu asi hraje roli neblahý vliv
dlouhého a ostře sledovaného pobytu na politickém výsluní: vždyť po léta jsem byl
sešněrován nejrůznějšími diplomatickými ohledy, jakož i ohledem na zástup těch, kdo jsou
připraveni každé mé slovo ihned rozebírat a oprávněně či neoprávněně kritizovat. Má-li
toho člověk psát hodně a nemůže-li si s tím tedy příliš hrát, propadá bezděčně pohodlnosti,
která mu vždy znovu připomíná, že vyjádřit se neutrálně či bezbarvě mu zásadně a vždycky
projde snadněji než barvitě výrazný názor. Pro člověka, který má tvůrčí ambice, je tohle
přímo peklo. Co já se například natrápil s tradičními novoročními projevy! Nesmírné
množství nároků a očekávání – pokud jde o vyváženost pochvaly a kritiky nebo zmínky o
různých oborech lidského počínání – mne přímo ochromovalo. Kdybych býval vyhověl
všemu, co se ode mne chtělo, trval by ten projev dvě a půl hodiny a nedal by se poslouchat
ani minutu. Četba mých starých textů mi ovšem zároveň velmi zajímavě zpřítomňuje různé
etapy života naší země a jeho atmosféry, jakož i mého osobního života. Najednou – s
odstupem mnoha let či desítiletí – si uvědomuji, jak hluboce se lišily poměry, včetně stovek
jejich těžko zachytitelných aspektů, pohybů, tónů, podtónů, iluzí, poznání, sklonů či
charakteristických emočních zabarvení, například v první půli let padesátých a v jejich
druhé půli, v první i druhé půli let šedesátých a samozřejmě i potom, v éře normalizace po
sovětské okupaci. Nejsem a nikdy jsem nebyl nějaký kronikář doby, všechno se to do těch
dávných textů nějak záhadně a samo od sebe, bez mého přičinění, nasávalo. To byl pro mne
zajímavý poznatek. A taky si uvědomuji, kolik lidí hrálo v různých etapách mého života
důležitou roli a jak významné lekce z tvůrčí nezávislosti a občanské morálky jsem od nich
dostával. A to bez ohledu na to, kterou cestou později ti či oni kráčeli. Nutno ovšem říct, že
nikdo z nich se nikdy nevydal cestou zrady. Skutečné zrady.
Politické poměry v České republice jste zatím v našem rozhovoru dost
kritizoval. Vidíte někde naději?
Ano. Jednoznačně ji vidím v mladších generacích. Ne snad, že by se dnes rodili lepší
lidé než dříve, mezi mladšími lidmi existují samozřejmě tytéž rozdíly charakterů, mravů,
životních směřování i dovedností, jaké lze pozorovat u jejich rodičů, prarodičů či
kohokoliv jiného. Nicméně jedním se přece jen významně liší: nejsou už přímo
zdeformováni komunismem, nevyrůstali v poměrech vyžadujících přetvářku a
přihrbenost a podporujících sobectví, lhostejnost k druhým a xenofobii, pod režimem,
který neustále cosi povídal o dělnické třídě, která vládne, ale ve skutečnosti pěstoval v
občanech nejpokleslejší maloměšťáctví. Všichni, kdo jsme vyrůstali v komunismu,
včetně těch, kteří mu otevřeně vzdorovali, jsme jím tak či onak poznamenáni, neblahé
mravní ovzduší nás otrávilo víc, než jsme si mysleli. Mladší lidé vyrůstali už ve svobodě,
učili se větší samostatnosti, chtějí-li, studují v cizině, nikterak se už neodlišují od
mladých Belgičanů či Američanů, natož aby z nich měli komplex, báli se jich nebo jim
naopak záviděli. Postupně rostoucí vliv těchto generací na veřejný život mi dává naději,
že se poměry budou vyvíjet k lepšímu. Zdá se mi, že dnes v politice má velmi silné slovo
generace asi nejzdeformovanější, totiž ta, která vyrůstala v době takzvané normalizace.
Tehdy už nikdo nevěřil na žádné ideály a nejúspěšnějšími byli prostě ti nejcyničtější.
(19. 10. 1996)
(…)
6) Co se stalo s milionem, který mi nějaká paní prý přinesla v kufru? Kdyby to měl zůstat dar mně jako fyzické
osobě, musel bych platit nesmyslnou darovací daň. Prosím tedy s dotyčnou paní domluvit, aby to byl dar mé
nadaci (beztak bych to do ní dal, jen by toho bylo podstatně míň). (…)
7) Co je se svatováclavskými ostatky? Prosím rozhodnout, zda to opravdu má být u mne (v osobním trezoru), jak
někteří tvrdí, či zda se to má uložit k ostatním ostatkům do Svatováclavské kaple. Nechť se k tomu vysloví E. i
další povolaní. Zároveň prosím připravit hezký děkovný dopis příslušnému dárci, který bych pak schválil a
podepsal. V tom dopise by mělo být už řečeno, co s tím provedu. Kdyby to bylo v mém vlastnictví, mělo by tam
být řečeno, že to v závěti odkážu českému státu. (…)
(22. 1. 2003)
(…)
Uvažuji o tom, jestli nemám před odchodem z funkce udělat něco s bratry Mašínovými. Ale co? Lze jim dát
milost? Asi ne, ale i kdyby to technicky šlo, oni by ji beztak demonstrativně odmítli a já bych byl před odchodem
lehce ponížen. Nebo že bych je veřejným dopisem pozval do České republiky a dal jim osobní záruku
bezpečnosti? To je dost divné. Co by to bylo za právní stát, kdyby bývalí prezidenti rozhodovali o tom, kdo bude v
bezpečí a kdo nikoliv. Zamyslete se, prosím, zda a co se dá udělat. Nejde o akt sám, ale o jeho smysl, kterým by
bylo otevřít kvalifikovanou veřejnou debatu o tom, zda se komunistickému režimu v našich poměrech mělo čelit
týmiž prostředky, jakými se čelilo nacismu, či nikoliv. Já sám na to nemám jasný názor, spíš se ale kloním k tomu,
že jiná doba si žádá i jinou metodu. Byl by to ovšem námět na knihu. Státní vyznamenání bych jim ale nedával.
To by totiž nebylo otevření debaty, ale její ukončení. Nebo přesněji: její proměna v divokou hádku všech se
všemi.
(21. 8. 1999)
(…)
6) V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a
nedráždila. (…)
Máte s mladšími lidmi, o nichž tu mluvíte, nějakou zkušenost? Stýkáte se s nimi?
Znáte je? Myslíte si, že vám rozumějí?
Rozhodně si nemyslím, že znám celou generaci nebo že ji dokonce znám dobře.
Nicméně tu a tam chodím na debaty do vysokých či středních škol, setkávám se s
mladšími lidmi občas při různých příležitostech, například na festivalech či koncertech, a
mám z toho dojem, že ti lidé mne docela respektují a že mé názory je zajímají, jsou jim
srozumitelné, ba že je mnohdy sdílejí. Ale to není rozhodující. Rozhodující je, aby mysleli
vlastním mozkem. Já jsem vždy znovu překvapen, čtu-li například všelijaké týdeníky či
měsíčníky, kolik nových jmen – vesměs jde teprve o studenty – se tam objevuje a kolik
zajímavého ti noví či budoucí žurnalisté či vědci či literáti vědí a s jakým přehledem o
tom píší. To je pro mne hlavní zdroj naděje.
(Hrádeček 10. 12. 2005) Citoval jsem tu své odpovědi z rozhovoru Dálkový výslech.
Velmi živě si pamatuji na dobu, kdy jsem před dvaceti lety své odpovědi psal. Bylo to také
tady, na Hrádečku. Ještě jsem tehdy neměl počítač, psal jsem to tedy přímo psacím strojem,
což mělo při mé pedanterii za následek, že kvůli každému překlepu či opravě jsem musel
psát celou stránku znovu. Pořizoval jsem si pomocí kopírovacího papíru asi pět kopií.
Jednou jsem, tak jako dnes, v noci psal a v okamžiku, kdy jsem líčil základní strach
spisovatele, kterého nemá totalitní režim rád, totiž strach z toho, že přijde domovní
prohlídka a sebere mu rozepsaný rukopis, vstoupila do mé pracovny Olga a řekla mi, že se
státní policie nějak podezřele hemží kolem domu a že se možná chystají k ranní domovní
prohlídce. Vylekal jsem se, rychle jsem celý rukopis i kopie do něčeho zabalil a vyplížil se
tmou kamsi do lesa, kde jsem to ukryl. Domovní prohlídka se nekonala a já druhý den zase
rukopis v lese vyzvedl. To celé říkám nejen kvůli té zvláštní shodě, že jsem právě psal o
strachu ze ztráty rukopisu, když se ukázalo, že bych k němu měl mít důvod, ale proto, že
jsem si uvědomil, že i toto mé dnešní psaní je u mne provázeno strachem. Není to už
samozřejmě strach z domovní prohlídky, ale z toho, že z nějakých jiných důvodů, časových,
pracovních, zdravotních či psychologických, nestihnu tuto věc dopsat nebo ztratím její
rukopis nebo to zahodím. Myslím, že každý spisovatel, který není pouhým řemeslníkem,
tenhle strach zná. Jednou může mít podobu strachu z policie, jindy strachu z ohně, z vlastní
nedostatečnosti, někdy to je skrytý nebo i přiznaný strach z toho, že něco nestihne v životě
dopsat. Je to celé trochu směšné, protože to v sobě skrývá předpoklad, že se svět bez
dotyčného díla neobejde a že se zhroutí, když ho nebude znát. Je to směšné, ale svým
způsobem správné. Všechno bychom přece měli dělat vážně, tak jako by šlo o budoucnost
světa. A ono tak trochu o ni vlastně jde. I s tou knihou – ať už je jaká chce – bude svět přece
navždy jiný než bez ní. Lze dokonce říct, že nevíme, zda svět nevznikl proto, aby ta či ona
kniha byla napsána a dopsána. Kdo může dokázat, že tomu tak není? Abych nezapomněl:
dnes je Den lidských práv a já vzpomínám na různé události ze svého života, které jsou s
tímto datem svázány.
(7. 2. 1996)
(…) Dále prosím, aby chystaná schůzka jasně promyslela kompetenční vztahy mezi různými zainteresovanými
lidmi a institucemi (sekretariát, Správa, Hradní policie, RK, přátelští likvidátoři pozůstalosti, přátelští nakupovači
potravin atd. atd.). Dojímá mne, jak mnoho lidí se o mne a o Ďulu stará, nicméně je jich tolik, že vlastně nevím, co
mohu od koho žádat a zda mám vůbec právo to či ono na tom či onom žádat. Uvítám, když to všechno vyjasníte
a učiníte, jak se dnes říká, transparentním.
(11. 4. 1999)
(…)
8) Na kropení by byla třeba delší hadice. (…)
Nemohu jinak než vám na závěr položit tutéž otázku, kterou jsem vám položil v
roce 1986: Jak si představujete svou budoucnost? Co myslíte, že vás čeká? V co
doufáte a co očekáváte?
A mně nezbývá než opět opakovat svou tehdejší odpověď: „Paradoxy budou
pokračovat. Jako kdykoli dosud budu i nadále usedat k prázdnému papíru s odporem,
budu se psaní všelijak vyhýbat, budu se permanentně děsit prvních slov, která se na něm
objeví, a uměle si dodávat k psaní odvahu, budu si zoufat z toho, jak mi to nejde – a přece
nakonec vždycky nějakou hru napíšu: záhadní běsíci ve mně, kteří si tohle trápení na
mne vymysleli, si pokoj už asi nikdy nedají a vždycky nakonec dosáhnou svého. Jako
kdykoli dosud budou mne rozčilovat všechna ta očekávání – často nepřiměřená a leckdy
i potrhlá –, jimiž jsem obtěžkáván, a všechny ty role, od reprezentativních až po
samaritánské, které mi jsou předepisovány, jako kdykoli dosud budu se proti tomu
všemu bouřit a reklamovat si své právo na klid – a jako kdykoli dosud splním nakonec
všechny ty úkoly a z jejich splnění se dokonce upřímně zaraduji. Jako kdykoli dosud
budu se neustále něčím trápit, něčeho se bát a děsit, panikařit, obviňovat se a proklínat,
co chvíli si zoufat – a jako kdykoli dosud bude nakonec na mne vždycky spolehnutí a
bude mne vždycky možno zahlédnout tam, kde je mé místo.“
(16. 1. 1997)
(…) c) Pro mne je mé několikeré umírání minulostí a zajímá mne dnes stejně málo jako několik mých dávných
automobilových havárií, které jsem zázrakem přežil bez škrábnutí, anebo mé škvaření v sauně, která nešla otevřít
a u níž jsem nakonec dík neuvěřitelné síle, kterou mi dodali všichni bohové včetně Alláha, prokopal dveře, a tím
se zachránil (stalo se před několika lety v Lánech). Čili: nikoho neobviňuji, na nikoho se nezlobím, celá věc mne
absolutně už – jakožto pacienta či fyzický objekt této story – nezajímá. (…)
(4. 10. 1993)
(…)
9) Štiku z Lán, mi věnovanou, nechť paní M. či E. upeče nějak velmi originálně s originálním kořením pro
parlamentní pětku, aby na to tak hned nezapomněla. (…)
(Hrádeček 11. 12. 2005) Krása jazyka spočívá v tom, že nikdy nemůže přesně vystihnout
to, co vystihnout chce. Je totiž nespojitý, tvrdý, tak říkajíc digitální, a už proto, ale nikoli jen
proto nemůže kompletně uchopit něco tak spojitého, jako je skutečnost, prožitek či naše
duše. Což otevírá prostor nádhernému zápasu o vyjádření a sebevyjádření, který provází
celou historii člověka, který nemá konce a dík němuž se vlastně vždy znovu a vždy trochu
jinak vyjasňuje či zpřesňuje všechno lidské, ba co víc, tímto zápasem se člověk stává teprve
sám sebou. Jako jedinec i jako druh. Snaží se prostě stále lépe uchopit slovy, obrazy či
chováním svět i sebe, a čím víc se mu to daří, tím víc si uvědomuje, že kompletně nikdy
nepostihne ani svět, ani sebe, ani jakoukoli součástku světa. Ale tím spíš se o to musí dál a
dál snažit, a tím vlastně sám sebe stále lépe definovat. Je to sisyfovský úděl. Nic naplat:
kompletní pravdu o sobě si odnese člověk do hrobu. Ale znát ji přece jen někdo bude: ne-li
Pánbůh, tak aspoň paměť bytí.
(7. 6. 1994)
(…)
5) Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět. (…)
(21. 8. 1999)
(…)
6) V kumbále, kde je lux, žije též netopýr. Jak ho vypudit? Žárovka je povolena proto, aby ho nebudila a
nedráždila. (…)
„Všechno si odskáču, ale všechno kupodivu přežiju a vždycky budu nakonec zase
zneklidňovat všude, kde to bude zapotřebí. Nezbývá mi než tuhle svou předpověď a
zároveň tento náš rozhovor uzavřít pokusem o artikulaci posledního a zřejmě
nejparadoxnějšího paradoxu mého života: podezírám se, že mě kdesi nejhlouběji celý
tenhle paradoxní život vlastně hrozně baví.“ A teď mi nezbývá než touto svou dávnou
předpovědí a tímto svým dávným podezřením uzavřít i tento náš rozhovor. Protože co k
tomu mohu dodat jiného, než že jsem dnes starší, a tudíž – doufám – skromnější.
Pane prezidente, děkuji vám –
(Praha 5. 1. 2006) Ani tento rok nezačal dobře. Aspoň pro naši rodinu. Dáša je
nemocná, navíc v době, kdy začíná po jedenácti letech zkoušet v divadle; mne se zmocňují
podivné malátnosti a jsem trvale ospalý; a co je nejhorší, včera nám umřela naše věrná
boxerka Šugr. Jako asi dvoudenní štěně ji Dáša před čtrnácti lety našla v popelnici,
zachránila jí život a od té doby to byly nerozlučné přítelkyně, které toho spolu prožily
opravdu hodně. (Který český boxer může například o sobě říct, že byl v Americe?) Její
dlouhé umírání a posléze smrt nás dost sebraly. Vůdcem smečky se teď stala Madlenka,
kterou jsem před lety podezíral, že je trochu povrchní. Ale svůj názor jsem musel změnit a
Madlence se za tento svůj dávný omyl omlouvám. A co se světa týče? Nové tsunami sice
nebylo, ale lidstvo má za sebou mnoho různých tajfunů a zemětřesení, vyvolávajících
dojem, že se počasí trochu zbláznilo. Sněhy, jaké nikdo nepamatuje, mrazy, tání, deště,
větry, příroda se prostě chová tak, jak se občas chová můj počítač. To znamená iracionálně.
Jsem rád, že s touhle knížkou končím, psal jsem to sice jen několik dní, ale ty byly
roztroušeny téměř po celém roce. Šugr umřela nejen v den devátého výročí naší svatby s
Dášou, ale i v okamžiku, kdy měla jistotu, že jsem se svou výpovědí hotov. Milá Dášo, děkuji
ti, že jsi tíhu let, jichž se to psaní týká, nesla věrně se mnou. Ale byla to opravdu jen tíha?
Nebylo to i napínavé, vzrušující, povznášející a občas veselé?
(11. 4. 1999)
(…)
8) Na kropení by byla třeba delší hadice. (…)