Stáhnout - Ex-centric

EXKURZE
DO NĚMECKÉ
LUŽICE
18—19/10 2013
Internationale Bauaustellung Fürst-Pückler-Land
Odborná exkurze do německé Lužice
18—19/10/2013
32 studentů
Lektoři: doc. PhDr. Petr Kratochvíl, CSc.,
Ing. arch. Vladimír Balda
Exkurze se uskutečnila v rámci projektu Architektura mimo centra,
který je spolufinancován Evropským sociálním fondem
a státním rozpočtem České republiky.
www.aa.tul.cz
www.excentric.eu
Exkurze do německé Lužice 2
Texty a fotografie: lektoři a studenti – účastníci exkurze
18–19/10 2013
Exkurze do německé Lužice 4
O cestě do německé Lužice
Exkurze studentů FUA TU Liberec zamířila ve dnech
18. —19. října 2013 do německé Lužice. Tato dříve
východoněmecká oblast prošla po sjednocení Německa
radikální sociálně ekonomikou proměnou, doprovázenou jak
úpadkem dřívějšího průmyslu, tak hledáním nových alternativ
perspektivního vývoje. Je to ale i místo, kde se nachází několik
pozoruhodných památek moderní architektury – především
vila v Löbau od architekta Hanse Scharouna je vynikajícím
příkladem organické větve meziválečného funkcionalismu.
Cestou bylo možné využít její zpřístupnění veřejnosti
k důkladnému, téměř dvouhodinovému průzkumu.
Hlavní část exkurze však byla věnována vybraným
projektům, které byly realizovány v posledním období v rámci
stavební výstavy IBA Lausitz 2010; její smysl shrnul její ředitel
profesor Rolf Kuhn výstižným heslem „Obnova zraněné krajiny“.
Stavební výstavy formou realizovaných objektů mají
v Německu dlouhou tradici, počínaje výstavbou na Mathildině
výšině v Darmstadtu na počátku 20. století přes proslulé sídliště
Weissenhof ve Stuttgartu v roce 1927 po výstavy IBA v Berlíně
v r. 1957 a znovu pak v 80. letech. IBA Lausitz 2010 (plným
oficiálním názvem Internationale Bauaustellung Fürst-PücklerLand) se však od předchozích výstav lišila svým regionálním
záběrem – jejím cílem bylo proměnit rozsáhlé území Dolní
Lužice s mnoha opuštěným povrchovými doly v novou kulturní
krajinu.
Tato část Německa, převážně na území spolkové země
Braniborsko, byla dlouho místem intenzivní těžby hnědého
uhlí, která však na počátku 90. let téměř ve všech lokalitách
skončila. Zdevastovaná krajina, rostoucí nezaměstnanost
slouží jako vyhlídková promenáda nad opuštěnou těžební
jámou. Objekt, nazývaný „Eiffelova věž na ležato“, je využíván
i pro různé umělecké performance a jeho otevření veřejnosti
v roce 2002 se stalo mimořádným úspěchem (ročně přes
70 000 návštěvníků). Jako turistický cíl slouží i zachované
„biověže“ v Lauchhammeru, v nichž se původně čistily odpadní
vody z bývalé (dnes již odstraněné) koksárny a které dnes
připomínají jakési tajemné archaické město. Řada dalších
projektů – konverzí bývalých industriálních staveb nebo nových
architektonických intervencí – vtiskuje jednotlivým oblastem
specifický charakter nebo tematické zaměření. Příkladem jsou
například Terasy IBA (pavilony s informačním centrem o těchto
projektech) nebo ocelová rozhledna v centru jezerní oblasti.
Uplatňují se jak ve volné krajině, tak v rámci sídel, do nichž tak
vnášejí nové rozvojové impulzy (jedním z modelových projektů
byla demontáž panelového domu a recyklace panelů pro
výstavbu 5 nových vilových domů v Cottbusu).
Zraněná krajina Dolní Lužice se stala experimentální
laboratoří, v níž se úspěšně hledají způsoby, jak
architektonickými, krajinářskými a územně plánovacími
prostředky přispět k obnově celého regionu. Místo, které
do nedávna představovalo – nejen geograficky, ale i sociálně
ekonomicky – jakousi periférii, se brzo právem octne v centru
široké pozornosti. Je to i živá učebnice, z níž mohou studenti
architektury načerpat inspirativní příklady pro své budoucí
vlastní návrhy pro nové využití našich industriálních památek
a oblastí.
Petr Kratochvíl
Zdroj: www.iba-see2010.de/de/medien/publikationen.html
Exkurze do německé Lužice 6
a vylidňování způsobené úpadkem místního průmyslu, periferní
poloha v rámci sjednoceného Německa – to vše bylo vážnou
hrozbou pro celý region, ale zároveň výzvou pro hledání jeho
nové identity. Ta je dnes určena především proměnou těžebních
jam v soustavu vodních ploch. Zatopením dolů zde postupně
do roku 2015 vznikne 23 nových jezer s celkovou plochou
14 000 ha, z nichž mnohé budou propojeny kanály a vytvoří tak
největší jezerní krajinu střední Evropy.
Na tuto základní operaci (prováděnou státním vlastníkem
původních dolů) navazovala od roku 2000 organizace IBA
sérií celkem 30 projektů. Jakkoliv je proměna krajiny zásadní,
jednotlivé projekty sledují a zdůrazňují i specificky lokální
tradice. Na jedné straně tak industriální minulost připomíná
řada objektů a zařízení, původně sloužících dolům, které prošly
konverzí pro jinou funkci nebo byly prostě uchovány jako
součást industriálního „skanzenu“. Na druhé straně mohou
krajinářské úpravy navazovat – v ideové rovině – na rozsáhlé
parky, které v 19. století nechal na okraji Cottbusu a v okolí
zámku v Bad Muskau zřídit kníže Pückler (odtud i oficiální
název IBA Fürst-Pückler-Land) a které jsou dnes zařazeny
na seznam památek UNESCO. Na březích nových jezer vznikají
parky nebo je zde obnovován přírodní ráz krajiny. Velké vodní
plochy dávají příležitost pro rekreační využití, jemuž slouží nově
zakládaná letoviska – od jednoduchých míst pro kempování
po originální „plovoucí domy“ přímo na hladině. Kraj je protkán
500 km cyklostezek. Dna některých dolů jsou prozatím
nebo i trvale ponechána bez vody a nabízejí tak procházky
jakoby měsíční krajinou se zcela nebývalou atmosférou. Jistě
nejzřetelnějším vyjádřením industriální tradice je konzervace
obřího velkorypadla F 60, jehož 500 m dlouhá konstrukce dnes
DŮM PRO
FRITZE
SCHMINKEHO
Löbau
Hans Scharoun, 1932—1933
Exkurze do německé Lužice 8
1
práce služebné. Nejmenší část z celého objemu stavby tvoří
ložnice a dětské pokojíčky, neboť veškerý svůj volný čas chtěla
rodina trávit společně. K tomu jim sloužil velký obývací pokoj
se zimní zahradou, prosvětlená jídelna, kde byl pohodlný
jídelní stůl, a hned vedle pak herna pro děti. Nedílnou součástí
návrhu je i zahrada s jezírkem, kde se dalo v horkých letních
měsících koupat. Pro Schminkeho byl výhled do zahrady
natolik podstatný, že dětem dokonce zakazoval tam chodit,
pokud napadl sníh, to aby se neporušila běloskvoucí sněhová
pokrývka. Architekt navrhl dům šitý na míru potřebám rodiny
s malými dětmi. Pokud se pořádně rozhlédnete, narazíte
na spoustu maličkostí určených právě dětem. Jednou
z takových drobností jsou barevné kruhové skleněné vitráže
umístěné ve středové části dveří, právě v ideální výšce
dětských očí; svou různou barevností umožňují rozdílný pohled
do okolí domu. Podobným krásným detailem je jídelní stůl,
který je barevně rozdělen do samostatných sekcí, takže je
hned jasné, kdo je ten největší nešika u oběda. V prostorách
ložnice byla postel pana továrníka směřována tak, že první,
co zahlédl ráno po probuzení (hned po své krásné ženě), byla
prosperující továrna. Spousta těchto krásných maličkostí dala
dohromady opravdu unikátní dům. Není tedy divu, že rodina
Schminkeových a Scharoun se stali velmi dobrými přáteli a on
sám jejich dům označil za svoji „nejmilejší“ stavbu.
Daniela Kupková, Marie Čáslavská
Exkurze do německé Lužice 10
Stavba se nachází v saském městě Löbau, které leží ve vzdálenosti přibližně 50 km od Liberce. Je považována spolu s vilou
Tugendhat, Le Corbusierovou vilou Savoye a Domem nad vodopádem od Franka Wrighta za jednu ze čtyř nejvýznamnějších
vil takzvaného mezinárodního slohu.
Pozemek, na němž je dům umístěn, sousedí s bývalou
továrnou na těstoviny, jejíž majitel si ho před více než 80 lety
nechal navrhnout. Prvotní úvahu o stavbě měl již Fritzův otec
Wilhelm, který však zastával konzervativní názor o podobě
budoucího domu. Vzhledem k rodinným poměrům syn
respektoval názor svého otce, když ten ale zemřel, nařídil
zastavit práce na již vznikající stavbě a situaci přehodnotit.
Rozhodl se oslovit architekta Hanse Scharouna, jelikož jeho
tvorba ho velmi zaujala poté, co navštívil sídliště ve Stuttgartu.
Scharoun jeho nabídku přijal.
Schminke a jeho žena měli o domu jasnou představu,
která zněla: „Moderní dům pro dva rodiče, čtyři děti a jednoho
nebo dva občasné hosty. Umístit stavbu tak, aby se zachoval
volný pohled na zahradu. Paní Schminkeová trpěla depresemi,
proto kladla velký důraz na přístup slunce do domu a prostory
pro umístění květin, což jí pomáhalo v jejím duševním stavu.
Posledním kritériem byla jednoduchá údržba – snadno
omyvatelné podlahy a dobře čistitelné koupelny, celý dům měl
být navržen tak, aby starost o něj zvládla jedna služebná.“
Podle návrhu vznikl na první pohled netypický dům,
jejž by bylo možné označit jako organický. Scharoun se
při jeho navrhování nechal zároveň inspirovat tvaroslovím
zaoceánských parníků. To je zřejmé jak při pohledu zvenku,
tak uvnitř. Celkově je pak interiér plný jemných a praktických
detailů, ať už byly navrženy pro pohodlí rodiny či usnadnění
Fenomén Hans Scharoun
Exkurze do německé Lužice 12
20/9/1893 Brémy — 21/11/1972 Berlín
Hans Scharoun strávil své dětství v přístavním městě Bremerhaven. Celé dny trávil sledováním
chaosu a ruchu v místním přístavu. Loděmi byl doslova fascinován, což je čitelné i na jeho architektonické tvorbě. Velký vliv na něho měl otec spolužáka a později i jeho vlastní tchán, architekt Hoffmeyer.
Po dovršení osmnácti let se Scharoun zúčastnil soutěže na přestavbu kostela v Bremerhavenu. V roce
1912 začal studovat architekturu v Berlíně, kde byl učen „staré škole“. Místo povinností, které má student
architektury, se Scharoun rozhodl odejít ze studií a věnovat se praxi. Pomáhal svému učiteli z vysoké
školy Paulu Kruchenovi v návrzích rekonstrukce zastaralých částí východního Pruska. V roce 1919 započal svou praxi ve Vratislavi (Wrocław). Zde se seznámil s mnoha umělci, pořádal výstavy a jiné kulturní
a umělecké akce. Tento styk, převážně s Brunem Tautem, oživil jeho talent, což můžeme vidět na jeho
akvarelech. Architektova raná tvorba je ovlivněna funkcionalismem, do něhož vkládá své znalosti ze
staveb lodí. Pro jeho tvorbu je charakteristické organické cítění, promyšlenost a mistrnost staveb.
Ve Vratislavi vytvořil několik unikátních staveb, jako je Dům pro svobodné a pro bezdětné páry (1929).
Chtěl, aby si kvalitní bydlení mohly dovolit i méně majetní lidé, což potvrdil plánem pro výstavbu čtvrti
Siemensstadt v Berlíně (1929, 1931). Stal se profesorem na Akademii umění ve Vratislavi; město opustil
po zavření akademie v roce 1932. Scharoun dostával soukromé zakázky na rodinné domy a jako jeden
z mála umělců a architektů zůstal v Německu i po nástupu nacistické moci. V roce 1930 získal zakázku
od manželů Schminkeových, které zaujaly Scharounovy vzorové stavby. Vila Schminke v Löbau (1933)
patří k jeho nejzdařilejším dílům. Po válce byl zaměstnán jako ředitel stavebního úřadu magistrátu města
Berlína, kde se podílel na obnově válkou poškozených čtvrtí. V roce 1946 se stal profesorem technické
univerzity, kde učil městské plánování. Mezi dalšími stavbami, které se staly vzorem pro mnohé architekty a které nesou prvky organické architektury, je i budova Filharmonie v Berlíně (1963).
Hans Scharoun je stálou inspirací mnohým současným architektům. Jeho objekty nejsou jeho
pomníky, nýbrž jsou krásnými a promyšlenými objekty sloužícími svým uživatelům a místu.
Zdroj: Blundell Jones, Peter: Hans Scharoun. London Phaidon, 1995
Zuzana Šnajdrová, Tomáš Zavoral
PLOVOUCÍ DOMY
Geierswalder See, přístav Scado
Wilde Design / Thomas Wilde + Kerstin Wilde,
2011—2013
Obec Geierswalder by se mohla považovat za šťastnou.
Od roku 1955 probíhala v její bezprostřední blízkosti povrchová
těžba hnědého uhlí, která se ale zastavila až v roce 1972 těsně
před hranicemi městečka. Po ukončení těžby se do jámy začala
dostávat spodní voda, doly byly postupně zaplaveny, a tím se
začal řešit i problém zdevastované krajiny. Od roku 2004, kdy
velká vodní plocha vznikla, se vesmírná krajina proměnila
v rekreační a turistickou oblast s kempy a plážemi.
Další zajímavý pokrok rekultivace této oblasti byl iniciován
společností IBA, která si pro své působení vybrala pozemek
v těsné blízkosti jezera a částečně i na něm. Berlínské studio
Eckedesign prezentovalo návrhy „plovoucích domů“ s kovovou
konstrukcí a velkorysým prosklením směrem na jezero. Zakázka
však dlouho nebyla realizována. Teprve v roce 2009 došlo
oživení této myšlenky, kdy celý návrh byl přepracován a spolu
s tím byly vytvořeny plány na vznik dvaceti domů plovoucích
na vodě na pontonech a devíti na břehu – přístav Scado. Stavby
jsou určeny jako víkendové nebo prázdninové apartmány pro
rodiny. Podle ceny (200 eur za noc) a bytelného oplocení
okolo staveb lze odhadovat, že jsou určeny spíše pro movitější
klienty. Celý systém dnes vyrábí firma Wilde Metallbau jako
prefabrikovanou kovovou stavebnici.
Následující vizí pro tuto oblast s několika zatopenými
důlními jámami, které vznikly po zaplavení bývalých těžebních
ploch, je spojení jezera Geierswalde s jezery Senftenberg,
Sedlitz a Parwitz pomocí splavných kanálů. V celé oblasti je
díky vodním plochám zájem o několik vodních sportů a kvůli
silnému větru zejména o surfing a vodní kiting.
Alžběta Bláhová, Petr Tůma
Exkurze do německé Lužice 14
2
BRIESKE
Marga
Georg Hensius von Mayenburg, 1907—1915
Na konci 19. století, v době prudkého rozmachu průmyslu
a železnice, se mezi plány předměstí objevil koncept zahradního
města, který měl chudým dělnickým koloniím poskytnout kvalitu
venkovského bydlení. Myšlenka zahradního města byla založená
především na funkčnosti a praktičnosti, začala pracovat se
zónováním veřejného prostoru, stanovovala výškové limity.
Jednalo se o urbanistickou revoluci a pokus o revoluci sociální.
Sídliště Marga bylo vybudováno jako součást městečka
Brieske pro dělníky a zaměstnance nedalekého hnědouhelného
dolu v letech 1907—1915 podle plánů Georga Hensiuse von
Mayenburga. Své jméno nese podle dcery generálního ředitele
důlní společnosti. V souladu s ideálním návrhem je tvořeno
pravidelným rastrem kruhových ulic a radiálních tříd lemovaných
převážně řadovými domy a viladomy v soukromých zahradách.
Reprezentativní centrum tvoří škola, kostel a hospodářský dvůr
maloměstského měřítka, jemuž se ale vymyká honosný městský
hotel. V rámci tohoto systému se zde nachází i zcela odlišná,
venkovská síť stezek mezi plaňkovými ploty a kůlnami, která jej
harmonicky doplňuje.
Pozoruhodným detailem soudobého fungování sídliště je
posun rolí veřejného prostoru. Velkolepému tržnímu náměstí
nově konkuruje vnitřní dvůr hospodářského komplexu, který byl
revitalizován na náměstí, měřítkem lépe odpovídajícím měřítku
obce. Podobně hřbitov, který zabírá celý prostor mezi kostelem
a Ringstraße (tedy necelou čtvrtinu vnitřního města), byl
v konceptu pojat zároveň jako park. V současnosti je ovšem celá
jihovýchodní část Ringstraße vnitřní periferií, neboť při dalším
rozšiřování obce v tomto směru nebylo navázáno ani na koncept
zahradního města, ani na jeho uliční síť. Sídliště Marga je
památkově chráněno od roku 1985.
Klára Buzková, Kristian Holan
Exkurze do německé Lužice 16
3 ZAHRADNÍ MĚSTO
TERASY
S CENTREM IBA
Grossräschen
Ferdinand Heide, 2004
V roce 1999 (rok před založením IBA) byla ve spolupráci
s městem Grossräschen vyhlášena architektonická soutěž
na návrh informačního centra v blízkosti budoucího jezera Ilse.
Ze sedmdesáti čtyř návrhů byl vybrán projekt frankfurtského
architekta Ferdinanda Heideho, který na hraně povrchového
lomu navrhl trojici samostatných budov propojených linkou
teras. Budovy (kavárna, infocentrum a kanceláře) mají
jednoduchý tvar boxů a vytvářejí mnoho zákoutí na terasách,
kde je umístěno hned několik hravých prvků – od pískoviště,
houpaček až k mnoha formám sedacího nábytku. Vše se navíc
odráží v zrcadlových plochách na stěnách budov a mezilehlých
zdí. Pod terasami pak vyrůstá malá vinice.
Vybudování teras trvalo pouhý jeden rok, stálo 3,9 milionů
euro, tři čtvrtě částky bylo zafinancováno Evropským fondem
pro místní rozvoj a zbytek z takzvané spolkově-místní správní
dohody o obnově místa těžby hnědého uhlí.
Terasy IBA, otevřené v roce 2004, získaly ocenění
Brandenburgischer Architekturpreis a dostalo se jim vysoké
pozornosti odborného i laického publika. O této radikální stavbě
na hraně těžební jámy psaly všechny přední architektonické
časopisy. Die Welt je popsal jako „nejvýraznější okraj civilizace
na světě“. Turistické a informační centrum IBA se brzy stalo
populárním místem pro pořádání kulturních akcí, večírků,
mezinárodních sjezdů a konferencí. Je také výchozím bodem
výletů po okolí regionu zajišťovaných společností IBA.
V roce 2005 se slavnostně otevřelo molo vytvořené
ze zbytků těžebního zařízení. Vyčnívá ze suchého dna
jámy, kterou postupně zaplavuje voda jezera. Poté se stane
silným symbolem dramatických změn v regionu – mostem
do budoucnosti.
V blízkosti infocentra se nachází Stezka kamenů lemovaná
stromy a objekty povrchové těžby, jež navrhl zdejší krajinný
architekt Helmut Rippl. Stezka měří 500 metrů a vede přímo
do Viktoriahöhe – tehdejší továrny na brikety. Na počátku
stezky se nachází ocelová vyhlídková plošina, odkud lze
pozorovat celé jezero a na jeho „břehu“ informační centrum
s promenádou.
Michaela Říhová, Radek Novotný
Exkurze do německé Lužice 18
4
KNIHOVNA
Cottbus (Chotěbuz)
Herzog & de Meuron, 2004
Knihovna Brandenburské technické univerzity se nachází
na vrcholu uměle vytvořeného kopce u západní hranice
univerzitního kampusu. Tento pozemek byl vybrán záměrně.
Jeho poloha mezi univerzitou a městem má umožňovat
rovnocenný přístup studentům i běžným obyvatelům a stát
se tak nejen centrem vzdělávání, ale i kulturního dění.
V současnosti je stotisícová Chotěbuz druhým největším
městem Braniborska. Bývalé východoněmecké město se však
po listopadové revoluci potýkalo s vysokou migrací především
mladých obyvatel. Technické univerzitě, založené roku 1991, se
povedlo tento trend alespoň částečně zvrátit. V současné době
ji navštěvuje 10 000 studentů, což je desetina stálých obyvatel.
Univerzitní kampus sestává především z pravidelných
pravoúhlých budov. Knihovna podle vítězného návrhu
ateliéru Herzog & de Meuron z roku 1993 měla mít podobnou
formu. Vzhledem k pozdržení projektu a změně kontextu se
ale švýcarská kancelář rozhodla pozměnit koncept a ztvárnit
budovu jako výrazný solitér. Organický tvar se svými výběžky
roztahuje do čtyř stran a tyčí do výšky sedmi pater. Dvouvrstvou
fasádu na železobetonovém skeletu tvoří z vnější strany
potištěné sklo s grafikou překrývajících se nečitelných slov
různých světových jazyků a abeced. Vchod se uskromnil
do otvoru uvnitř hmoty knihovny. Dodatečně byl opatřen
předsazeným přístřeškem, který si ale s budovou moc nerozumí.
Interiéru dominuje spirála samostatného schodiště, která se
vine přes všech devět (dvě podzemní a sedm nadzemních)
pater. V přízemí se nachází vestibul s posezením a recepcí.
Knihovní fond je tematicky rozdělen v ostatních patrech. Mezi
regály se nacházejí — povětšinou u vnějšího pláště budovy
— čítárny a studijní místa rozličného charakteru: od velkých
bílých hal se zvýšenými stropy na dvě nebo tři patra až
po samostatné kóje z tahokovu téměř připomínající vězeňské
cely. Světlá výška jednotlivých pater dosahuje asi tří metrů,
což působí trochu stísněně. Dominantním prvkem v interiéru je
barevnost a rozmanitost materiálů. Zářivé neonové barvy oslní
návštěvníka hned při vstupu a následně se opakují v každém
podlaží. Potlačeny jsou pouze ve studijních částech. Ty jsou
pojednány v šedých nebo bílých barvách. Knihovna sice nemá
intenzivní atmosféru velkých hal jako například Plečnikova
knihovna v Lublani nebo knihovna bratří Grimmů v Berlíně, ani
její technické zpracování není dle inženýrských reakcí zrovna
bezchybné. Její hravý a otevřený charakter však navozuje
příjemnou atmosféru vhodnou pro společenské centrum,
kterým se jako moderní knihovna má stát.
Eliška Málková, Jakub Dvořák
Exkurze do německé Lužice 20
5
Exkurze do německé Lužice 22
Ateliér Herzog & de Meuron
Ateliér Herzog & de Meuron je švýcarská architektonická kancelář, kterou založili Jacques
Herzog a Pierre de Meuron v Basileji roku 1978. Počet partnerů společnosti se během let
rozrostl. V současné době je společnost složená z pětice architektů– Jacques Herzog, Pierre de
Meuron, Christine Binswanger, Ascan Mergenthaler a Stefan Marbach — přes 200 zaměstnanců
v pobočkách v Londýně, Mnichově,San Francisku, Barceloně a Pekingu.
Jacques Herzog a Pierre de Meuron se poznali už na škole ETH v Lausanne, odkud společně
přestoupili na ETH v Curychu, kde vystudovali u Alda Rossiho a Dolfa Schneibliho. Od roku 1999
je Jacques Herzog na této škole profesorem. Spolu s Rogerem Dionerem a Marcelem Meilim stáli
u zrodu ETH Studia v Basileji (1999) – laboratoře pro výzkum možných nových forem vyučování
architektury. Za svou práci byli jako první Švýcaři v historii v roce 2001 ocenění Pritzkerovou
cenou za architekturu. V roce 2007 získali i japonskou cenu Praemium Imperiale a britskou RIBA Royal
Gold Medal.
Práce Herzoga & de Meurona představují široké spektrum staveb — od rodinných a bytových domů
přes továrny a městské celky až po urbanismus. Od doby založení firmy pracovali prozatím na více
než 400 projektech. V mnoha projektech Herzog & de Meuron pracovali společně s umělci. Jejich
tvorba prošla během let zřetelným vývojem, od čistě jednoduchých kubických tvarů a minimalismu
ke komplexnějším a dynamičtějším geometriím. Mezi jejich nejznámější projekty patří Allianz Arena
v Mnichově, námi navštívená IKMZ v Cottbusu – 2004, de Young Memorial Museum – 2005, Pekingský
národní stadion pro olympijské hry — 2008, Plaza de España -2008, Actelion Business Center – 2010
a další. Hlavní kvality jejich práce jsou v novém využití různých materiálů, v experimentu s barvou,
tvarem i povrchem.
Eliška Kovaříková, Zuzana Neťuková
Zdroj: www.herzogdemeuron.com
SÍDLIŠTĚ
SACHSENDORF-MADLOW
Cottbus (Chotěbuz)
Sídliště Sachsendorf-Madlow bylo v letech 1974—1986
vystavěno na jižním okraji města. Šlo o největší sídliště
z prefabrikovaných dílů v Braniborsku. Po sjednocení
Německa zde v 90. letech došlo k velkému úbytku obyvatel
(až jedna polovina bytů zůstala prázdných) a k rostoucím
sociálním a ekonomickým problémům, způsobeným mimo jiné
i zrušením mnoha pracovních míst. Sídliště bylo proto zařazeno
do programu „Soziale Stadt“, který má za cíl zlepšení městského
prostředí za pomoci zemských i spolkových finančních subvencí.
Děje se tak vybudováním kvalitních veřejných
prostor, rozšířením typů bydlení (vilové domy, mezonety),
zrekonstruováním a modernizací panelových domů (nové
vchody domů, lodžie, fotovoltaické systémy apod.). Zvláštní
pozornosti se dostalo i místu, kde se setkávají tři vysoké
panelové domy se starší vilovou zástavbou. Zde byl jeden ze
tří panelových domů rozebrán a až třetina jeho konstrukčních
prvků byla znova použita na výstavbu dvou- až třípatrových vil.
Tím byl vyrovnán přechod mezi starší (dvojpodlažní) a novější
(jedenáctipodlažní) zástavbou. Domy mimo jiné splňují nejvyšší
ekologické požadavky a na jejich výstavbě se díky recyklaci
panelového domu ušetřilo zhruba 15–20 % ceny výstavby.
S jiným přístupem se setkáme na periferii (jižní části) sídliště,
kde byl zbourán městský blok s více než tisícem bytů.
Na základě workshopu, který byl součástí projektu REKULA
zaštítěného EU, vypracovali studenti a profesoři postupný plán
na rekultivaci prostředí s ohledem na využití místa v blízké
budoucnosti místními obyvateli nebo případnými investory.
Krajina zde byla obnovena vysázením slunečnice topinambur.
Zbouráním domů a následnou rekultivací prostředí je tak místo
připraveno pro další využití a jeho hodnota se znásobila.
Martin Holba, Lenka Vojtěchová
Exkurze do německé Lužice 24
6
BYTOVÉ DOMY
Z RECYKLOVANÝCH
PANELOVÝCH BUDOV
Cottbus (Chotěbuz)
Zimmermann & Partners, 2002
Oblast bývalého Východního Německa trpěla po roce
1990 nejen překonáváním komunistického dědictví, ale také
některými důsledky sjednocení s ekonomicky silnějším
Západním Německem, kam odešlo mnoho obyvatel za prací.
Úbytek občanů postihl i sídliště Sachsendorf-Madlow
v Chotěbuzi. Díky projektu IBA nyní prošlo revitalizací. Její
součástí byl projekt, jímž bylo modelové řešení problému
nevyužitosti panelového domu a kterým se zabývala
chotěbuzská architektonická kancelář Zimmermann & Partners.
Původní jedenáctipatrový dům s 54 byty byl ze třetiny
dlouhodobě neobydlen. Z tohoto důvodu byla provedena jeho
demolice a následné znovuvyužití základního stavebního
prvku – panelů na výstavbu nových vilových domů v blízkosti
původního domu. Bylo postaveno pět 3—5patrových staveb
s 13 byty o výměrách do 85 m2. Díky úspoře na transportu
a výrobě nového materiálu bylo ušetřeno 15 % nákladů oproti
konvenční výstavbě. Celková cena souboru domů činila
1,7 milionu Eur.
Pět nových domů částečně mění místy neosobní měřítko
sídliště a díky úzkým uličkám mezi domy vytváří jinou
atmosféru a měkkou hranici mezi veřejným a soukromým
prostorem. Místy byly ponechány originální formáty oken
z původního domu, poměrně čisté a jednoduché fasády doplňují
dřevěné lamely venkovních posuvných žaluzií francouzských
oken. Dalším prvkem připomínajícím původní dům jsou
gabionové koše vyplněné nahrubo nalámanými panely.
Přestože je v oblasti stále mnoho neobydlených bytů, tyto
nové jsou zcela obsazené. Projekt také ukázal, že recyklace
panelových domů na novou výstavbu má ekonomickou logiku
a že i v neosobním měřítku velkého sídliště je možné vytvořit
příjemnou atmosféru menšího měřítka.
Matěj Čunát, Daniel Hakulín
Exkurze do německé Lužice 26
7
8
Anglický park v Branitzi nedaleko Chotěbuzi vznikal od roku
1845. Byl navržen v podobě vnitřních zahrad okolo barokního
zámku a vnějšího parku sestávajícího z hospodářsky využívané,
avšak pečlivě kultivované krajiny lesů a luk. Park Branitz se
stal vrcholným dílem lužického prince, krajinného architekta
a „renesanční“ osobnosti Hermanna von Pückler--Muskau. Ten
jako vojevůdce a politik cestoval po Evropě a severní Africe.
Kromě psaní populárních a čtivých cestopisů studoval umění
zakládání zahrad, zejména pak při svém delším pobytu v Anglii,
kde se zabýval mimo jiné teoriemi a tvorbou Lancelota Browna
a Humpryho Reptona. Po návratu začal nejprve pracovat na dnes
známějším parku na německo-polské hranici v Bad Muskau, nyní
zapsaném na seznam světového dědictví UNESCO. Když se jeho
panství s rozsáhlým parkem v Bad Muskau dostalo do dluhů,
byl nucen jej prodat a vrátit se do původního rodového sídla
v Branitzi, kde začal ve věku šedesáti let ihned budovat park
nový. Do smrti ve svých 86 letech stihl vytvořit velmi pečlivě
komponovanou krajinu včetně romantizujících úprav budov
svého sídla. O svém návrhu se vyjádřil jako o „artistic oasis
in a desert“ čili „umělé, leč zároveň umělecké oáze uprostřed
pouště“. Toto možná nadnesené vyjádření začalo záhy dostávat
nové významy, neboť s nástupem průmyslové
revoluce se v širokém okolí začalo ve velkém povrchově těžit
uhlí. Oblast se později postupně proměňovala v měsíční krajinu.
V době největšího rozmachu těžby NDR byl celý vodní systém
parku ohrožen, neboť blízké doly zapříčinily snižování hladiny
podzemních vod. Zatímco vnitřní zahrady v blízkosti zámku
se nakonec podařilo zachovat bez výraznější újmy, vnější park
byl postupně zcela zanedbán, zapomenut a překryt užitkovými
vrstvami.
Právě obnova ztraceného vnějšího parku se stala v roce
2005 tématem jednoho z projektů IBA. Park od té doby prochází
rozsáhlou rekonstrukcí, jejímž jádrem je obnova „Okružní
cesty“. Ta návštěvníka s mnoha zastaveními a průhledy
pomalu provede parkem až k budově zámku. Díky obnově
vnějšího parku bude možno celý Branitzký park opět vnímat
jako celek a zakoušet vztahy mezi vnitřním a vnějším parkem,
mezi radovánkami v zámeckých interiérech, vnitřním světem
okolního romantického parku s letohrádky a drobnými stavbami
a navazujícími lesy a loukami. Právě kvůli konfrontaci těchto
tří vrstev a mnohdy nejasné hranice kultivovaného parku, který
na severní straně přechází v houstnoucí les, jsou výraznou
hodnotou jednotlivá místa. Ve hře světel a stínů, navršených
kopečků a proláklin, otevření a uzavření, která se odehrává mezi
Exkurze do německé Lužice 28
PARK BRANITZ
A STŘEDOEVROPSKÁ
ANGLICKÁ ZAHRADA
Exkurze do německé Lužice 30
loukami, lesíky a háji, se objevují a zase mizí průhledy na zámek,
surreálná terénní díla či drobné zahradní stavby. Cestou
po břehu jednoho z jezírek branitzký princ jakoby z ničeho
vykouzlí masivní kamenné schody sestupující k vodě.
Návštěvník je stezkami záměrně veden na místa, kde se
setkává a proplétá příroda a přirozenost s lidským uměním
v podobě nečekaného tvůrčího zásahu. Z přirozeně rostlé
louky rozeznáváme mezi skupinkou stromů obrysy ohromných
zatravněných pyramid. Jindy nás stezka vinoucí se okolo
malého chrámku zavede na okraj lesíka, který ubíhá a houstne
do neprostupnosti a nekonečna. Uprostřed lesa se na stezce
zastavíme, abychom obdivovali perfektnost řádu malého, dříve
snad hospodářského domku, který jako by zde ani pro nic jiného,
než dokonalost lidského výtvoru nestál. Právě snaha rozevřít
nůžky co nejvíce a obsáhnout celou škálu zážitků z volné
krajiny, od domu až po horizont, vytváří na omezeném měřítku
parku pocit, že se pohybujeme v jakési krajinné miniatuře.
Toto zhuštění je, zdá se, typické pro zahrady kontinentální, či
ještě lépe středoevropské. Je spojeno se zvýšeným množstvím
přitažlivých bodů, takže z jednoho místa lze často pozorovat
hned několik lidských stop v podobě letohrádků, chrámků,
vyhlídek či mostů. Stále nás překvapují, ale již je vyhledáváme,
očekáváme. Často nevíme, kterou cestou se vydat, čím se
„nechat přitáhnout“. Architektonická vrstva v kontinentální
zahradě shromažďuje mnoho významů, globálních
i mytologických a modeluje obraz světa. A podobně bývá často
výrazněji upravena i samotná topografie.
Ondřej Pchálek
Cottbus – zeměpisné
a historické souvislosti
Chotěbuz (německy Cottbus) leží na jižním okraji Blat, severně od Dolnolužického hraničního
valu. Z celkové rozlohy města, činící 164,2 km², je 35,2 km² zalesněno a 3,0 km² jsou vodní plochy.
Nejbližšími velkými městy v dosahu zhruba 100 km jsou Drážďany, Zelená Hora v Polsku a Berlín.
Dolnolužický hraniční val je pozvolný široký hřbet, který vyplňuje jižní část Dolní Lužice. Je
pozůstatkem koncové morény ledovce Sálské doby ledové před 130 000 lety. V okolí dnešních měst
Lukowa až k dnešní Chotěbuzi leželo jádro osídlení slovanského kmene Lužičanů, který dal zemi Lužici
jméno. Koncem 9. století zde slovanské obyvatelstvo vybudovalo zhruba 30 hradišť. Podnětem k jejich
výstavbě byly nejspíš útoky německých králů Jidřicha I. Ptáčníka a Oty I. Ve středověku byla Dolní
Lužice značně vlhká, bahnitá a zarostlá lesem. Postupně docházelo k rozsáhlým změnám v krajině.
Vymýcené lesy ustoupily polím a pastvinám. Na těchto rozsáhlých plochách se vytvořila vřesoviště,
která od 19. století opět začal pokrývat les. Reakcí na to bylo zakládání rybníků, které sloužily chovu ryb.
Severní oblast směrem k Chotěbuzi byla zasažena povrchovou těžbou hnědého uhlí. Zde byly
vytvořeny umělé vodní plochy (Schlabendorfer See, Stossdorfer See...). Tam, kde byla ukončena
těžební činnost, vznikají maloplošné chráněné oblasti a jezera, která slouží dnes především
návštěvníkům. Některá území však byla ponechána samovolnému přírodnímu vývoji. Na úpatí
Dolnolužického hřebene se pak rozpínají mokřady Borchelt a Stobritz.
Samotné město Chotěbuz se skládá ze starého města na západním břehu Sprévy, které bylo
založeno v blízkosti někdejšího slovanského hradiště, a města nového. Postupně se k ní přičlenilo
22 lužickosrbských vesnic. Největšího počtu obyvatel Chotěbuz dosáhla v době NDR, přičemž v roce
1989 počet dosáhnul 130 000 obyvatel. Po politických změnách na počátku 90. let začali lidé odcházet
do západních oblastí Německa, a to zejména kvůli nedostatku pracovních příležitostí. Začátkem roku
2009 počet obyvatel klesl dokonce pod 100 000, čemuž přibližně odpovídá i současný stav. Některá
sídliště na okraji města, která se téměř vylidnila, jsou bourána a redukována.
Matyáš Fialka, Ema Hrníčková
SKRÝVKOVÝ
DOPRAVNÍKOVÝ
MOST F60
Skrývkový dopravníkový most F60 je poslední z generace
sériově vyráběných těžebních strojů Takraf vyrobených
ve Východním Německu. Byl budován v letech 1989—1991,
ale v pracovním provozu byl pouze od března 1991 do června
1992. Během této krátké doby se z tohoto stroje stala stavba,
která dominuje nad vytěženou oblastí, na jejíž devastaci se
sama podílela. Tato industriální památka dosahuje délky 502 m
a přesahuje tedy o 182 m asi nejznámější technickou památku,
Eiffelovu věž. O metamorfózu a zachování dopravníkového
mostu se zásadně zasadila krajinná architektka Elke Löwe, která
v roce 1997 rozpoznala potenciál objektu a vypracovala projekt
na záchranu tohoto unikátního stroje. Součástí dnešní kultivace
krajiny je od roku 2001 zavodňování vytěžené oblasti na území
bývalé obce Bergheide umělým jezerem Bergheider See. Podle
původního plánu se zde mělo již v roce 2012 nacházet 340
ha nově vytvořené vodní plochy, zázemí pro turisty, sport
odpočinek a rekreaci a na břehu by v budoucnu mělo vzniknout
místo pro kempování a víkendové domy s pláží. Všechna
tato nově vzniklá zařízení však zůstanou ve stínu olbřímího
dopravníkového mostu, jakožto symbolu turbulentních
strukturálních změn v regionu. Most je také místem pro konání
kulturních akcí – není jen mementem, nýbrž se snaží regionu
navrátit to, co mu kdysi odebral.
Petr Láska, Jana Lipanská
Lichterfeld
Elke Löwe
(rekonstrukce areálu a objektu), 2001
Exkurze do německé Lužice 34
9
BIOVĚŽE
Biověže byly postaveny v roce 1952 v rámci rozlehlého
areálu hnědouhelné koksárny. Celkem 24 věží spojených
po čtyřech, každá 22 m vysoká a 3,5 m široká fungovalo až
do roku 2002. V procesu koksování stojí tyto věže až na konci
samotného procesu a jejich účeem je čistit odpadní vodu
znečištěnou hlavně fenolem. Princip fungování byl jednoduchý.
Všechny znečištěné vody se nejdříve smíchaly a pak byly
přečerpány na vrch věží, odkud pomalu prokapávaly skrz čtyři
vrstvy odpadní strusky s mikroorganismy. Z věže voda odtékala
přes kontrolní nádržku do usazovací nádrže, odkud znovu
prošla druhým kolem čištění v biověžích, až se nakonec přes
„oživovací bazény“ znovu vracela do oběhu.
Biověže dnes:
Ještě za provozu byly věže v roce 1996 zapsány do seznamu
památek, a jsou tedy chráněny. Mezi léty 2004—2008 byla
koksárna z větší části zbourána, věže byly v rámci mezinárodní
stavební výstavy IBA sanovány a nyní slouží pro návštěvy
a různé kulturní akce. Z tohoto důvodu jsou také na jednu
čtveřici věží zavěšeny dva ocelo-skleněné boxy s výhledem
do bývalého areálu koksárny. V areálu jsou umístěny na zemi
betonové kříže značící půdorysnou stopu budov koksárny.
Kromě samotné prohlídky slouží věže i jako kulisy pro různé
koncerty, divadla, trhy nebo soukromé události. S věžemi se
do dneška zachovala ještě podlouhlá „oživovací“ nádrž, která je
jakoby zahloubena ve valu.
Štěpán Matějka, Adam Šustek
Lauchhammer
Exkurze do německé Lužice 36
10
ROZHLEDNA
Senftenberg
Lusatian Lakeland Architektur
& Landschaft Stefan Giers, Susanne Gabriel
Exkurze do německé Lužice 38
11
V regionu, který člověk zatížil nemilosrdným osudem těžby
uhlí, se dnes pozvolna otevírá další kapitola vývoje. Vznikají
zde mnohé nové stavby a projekty, které chytře vracejí zjizvené
půdě vodní plochou projiskřený krajinný ráz. Rozlehlý kraj
logicky motivuje k horizontálním architektonickým či krajinným
zásahům. O to více pak rezavá stavba rozhledny upoutá
návštěvníkovu pozornost svojí vertikální ambicí přitáhnout
člověku nebe o trochu níž.
Jednomateriálový plechový objekt, navržený
architektonickým studiem Architektur & Landschaft Stefan
Giers, Susanne Gabriel, ční osamoceně nad krajem a z důvodů
nulového urbanistického kontextu zde suverénně zhmotňuje
svébytný hmotový a materiálový koncept. Konstrukce
z kortenové oceli váží 111 tun a výstavba rozhledny stála
přibližně 1 milion eur.
Kraji stavba ukazuje svá kompaktní, racionální, plnostěnná,
ortogonální záda, jako kdyby si utilitárně razila vrt vzhůru,
podobně jako před několika lety se šachty vrývaly do útrob
na uhlí bohaté půdy. Jako kontrast k této estetice dobývaní
působí na návštěvníka obnažený systém schodišť, který díky
rozříznutí kompaktního hranolu diagonálou umožňuje pohled
do útrob stavby. Schodiště jsou z boku ztužena plechovými
deskami a nabývají zde tedy podobu chodby či šachty, a tím se
hlásí k tradici lidského obsazení kraje.
Po výstupu vzhůru skrze zážitek z tísnivé spletitosti šachet
schodišť se návštěvníkovi rozevírá výhled vpíjející se do krajiny.
Po odžití tohoto výhledu se dostavuje určitý pocit nejistoty.
Ta lehká úzkost pramení z vědomí faktu, že člověk ve výšce
30 metrů je uchráněn před mocí gravitace pouhými několika
milimetry plechu. Podobný pocit museli jistě zažívat i horníci,
jimž však nehrozil vzdušný propad, nýbrž fatální zával.
Jan Stibral, Kamila Vaníčková
Prozkoumávání lomu
prostřednictvím všech smyslů
IBA Tours výlety do důlních jam pečlivě připravovala. Důlní
jámy mohly být prozkoumávány jen po určitou dobu, a to než
započalo jejich následné zaplavování a přetváření na jezera.
Doposud bylo téměř nepředstavitelné procházet se po dně
budoucího jezera. Cílem tedy bylo umožnit, aby návštěvníci
prozkoumávali část krajiny, která byla tabu po celá desetiletí.
V roce 2001 proto IBA vypracovala koncepci pro „zkoumání lomu
pomocí všech smyslů“ v důlní krajině.
Exkurze do německé Lužice 40
Propagace
a kulturně–turistické
využití projektu IBA
Měnící se krajina je vzrušující, tajemná a vzbuzuje zvědavost.
Do roku 2010 se sem konaly zájezdy IBA Tours, zaměřené
na prozkoumávání procesů přetváření krajiny. Používaly se
džípy, jízdní kola anebo se chodilo pěšky. Výprava s odborným
průvodcem započala na Terasách IBA na břehu budoucího
jezera Ilse. Spolu s průvodcem mohli turisté prozkoumávat
oblasti povrchových dolů a jejich následnou transformaci.
Obyvatelům z regionu se tak naskytla jedinečná příležitost, jak
se k celému procesu dostat co nejblíže. Od roku 2007 byly tyto
zájezdy nazývány jako „Cesta na Mars“. Výletní safari s džípy
se proháněly krajinou aktivních povrchových dolů. Turistům se
nabídl nevídaný pohled na gigantické důlní stroje, jež se střídaly
s keři, stromy a květinami, které tu přetrvávaly i přes těžké
podmínky. Nechyběly tu ani písečné bouře, kaňony popřípadě
svačina u stolu s bílým ubrusem.
Kaňony, stepi a ocelové giganty
V roce 2002 se uskutečnila první rozsáhlá výprava s názvem
„Kaňony, stepi a ocelové giganty“. Prohlídka trvala zhruba
4 hodiny a návštěvníci mohli nahlédnout do jámy bývalého
povrchového dolu Meuro, kde se do roku 1990 vytěžilo 350
milionů tun uhlí. Šest kilometrů dlouhá, tři kilometry široká a až
70 metrů hluboká jáma od roku 2007 tvoří prostředí pro nově
vzniklé jezero Großräschen.
Vnímání
Povrchový důl jako pódium
Součástí prohlídky tehdy bylo i lehčí občerstvení u stolu
s bílým ubrusem v blízkosti černé uhelné sloje, anebo héliem
naplněné balóny, které fungovaly jako imaginární „bóje“
ukazující budoucí hladinu vody asi 38 m nad úrovní terénu.
Záměrem bylo probudit v návštěvnících silné osobní prožitky.
Byli proto požádáni, aby šli část cesty v tichu nebo pod vedením
se zavázanýma očima. Posléze byli vyzvání, aby sdělili své dojmy,
pocity a vzpomínky.
Emocionální potenciál, který spočívá v komplexním kontextu
těžby uhlí, ničení vesnic a nového pohledu na krajinu jezer, se
často objevoval ve vyprávění účastníků výprav. Tento potenciál
byl tak silný, že vedl i ke vzniku uměleckých projektů, např.
divadelní hry, sehrané v roce 2005 švýcarským režisérem
Jürgem Montaltou s bývalými obyvateli vytěžené části Bückgen.
Další rozsáhlý umělecký projekt „Ráj 2“ zapojil tisíce žen a mužů
z Lužice, kteří se jako aktéři zúčastnili závěrečné prezentace IBA
v roce 2010. Vznikl i filmový dokument „Z Marsu do krajiny jezer“
režiséra Wolfganga Albuse.
Každý návštěvník zažil jámu velmi individuálním způsobem
v závislosti na vlastních minulých zkušenostech (např. bývalí
horníci, bývalí obyvatelé vesnic, lidé bez vztahu k regionu).
Prostřednictvím svých poznámek začali objevovat a porovnávat
své pocity. Někdo měl např. pocit, že se ocitl v nereálném světě,
bývalý horník se ocitl ve své „povrchové jámě číslo 244“, zatímco
přesídlení vesničané si připomněli svůj domov, který je již navždy
ztracený.
Ondřej Novák
Exkurze do německé Lužice 42
Odhalení různých úrovní reality
Obsah
O cestě do německé Lužice
Dům pro Fritze Schminkeho – Löbau
Fenomén Hans Scharoun Plovoucí domy – Geierswalder See, přístav Scado
Zahradní město Brieske – Marga
Terasy s centrem IBA – Grossräschen
Knihovna – Cottbus Ateliér Herzog & de Meuron
Sídliště Sachsendorf-Madlow – Cottbus 8
13
14
16
18
20
23
24
Bytové domy z recyklovaných panelových budov –
26
Park Branitz a středoevropská anglická zahrada
28
Cottbus – zeměpisné a historické souvislosti
33
Skrývkový dopravníkový most F60 – Lichterfeld
34
Biověže
36
Rozhledna – Senftenberg, Lusatian Lakeland
38
Propagace a kulturně–turistické využití projektu IBA 40
Cottbus