Povídky ze SASPI 2

Transkript

Povídky ze SASPI 2

Povídky ze SASPI 2 (ANEB, CO SE NEVEŠLO)
Pavel Šimík (Šíma + kolektiv autorů)
Povídky ze SASPI 2
(ANEB, CO SE NEVEŠLO)
- 6. upravené vydání -
Pavel Šimík
(Šíma + kolektiv autorů)
-1-
Povídky ze SASPI 2
(ANEB, CO SE NEVEŠLO)
- 6. upravené vydání -
texty povídek, grafická úprava a zpracování textu: © 2009-2010 Pavel Šimík (Šíma)
texty spoluautorských děl: © 2010 Charlotte van Leeweneck (Charlotte vL)
námět některých povídek (cyklus: Pelion a Šíma): © 2010 Zdeněk Pelant (Pelion)
Tato kniha je v elektronické podobě. Může být šířena zdarma, avšak autor zakazuje jakékoliv
zasahování do textu, včetně formátování, nebo vyjímání částí textu, pokud nejde o doslovnou citaci.
Případné chyby v textu (překlepy a nedoklepy) jsou vyhrazeny.
-2-
Předmluva
Znovu Vám předkládám k pročtení několik desítek svých povídek, které jsem publikoval na
literárním serveru SASPI (www.saspi.cz), ať už šlo o texty soutěžní (z Workshopů, nebo MTP –
Mistrovství ČR v tvůrčím psaní), či dílka vznikla díky podnětu jiných čtenářů a autorů (viz
Rychlovky, nebo myšlenky pronesené v rozhovorech, apod.). Občas mne jen tak poškádlily múzy,
ale i tak děkuji nejen jim, ale také mnohým internetovým přátelům za podnětné nápady, bez kterých
by mnohé povídky ani nevznikly. Pokud netušíte, o čem je řeč, snad postačí, když napíšu, že v
případě Rychlovky jde o co nejrychlejší napsání daného textu na určité téma za 24 hodin a co se týče
Workshopu, pak onu „literární dílnu“ jistě znáte i z jiných serverů, které se zabývají amatérským
(nebo jiným) psaním.
Přeji příjemné zážitky a loučím se s vámi v nadějí, že se spolu ještě nad nějakými mými
dílky setkáme...
-3-
Část první: Povídky z cyklu: Pelion a Šíma
„Pokud si bláhově myslíte, že Pelion a Šíma – tito dva světoznámí spisovatelé – řekli své
poslední slovo (zejména v publikaci: Ať je Jaro, Léto, Podzim, nebo Zima, ti dva jsou prostě
príma, aneb to nejlepší z Peliona a Šímy), pak jste na omylu, protože ti dva jsou prostě nezničitelní
a ještě neřekli své poslední slovo, nehledě na to, že si samotný autor dovolil k těmto textům přiložit i
nějaké další práce o těchto dvou gigantech české literatury, které na SASPI publikovány vůbec
nebyly. Snad se na něj Pelion se Šímou nebudou zlobit...“
-4-
Tajemství Pelionových nocí
Ne, nelekejte se! V žádném případě se nejedná o erotické zážitky nebo sny mistra Peliona! Právě
naopak, avšak nic dalšího nesmí být prozrazeno, aby nebyl pokažen zážitek z četby...
*****
Je večer. Už zase? Ano, večer přichází každý den. Ano... Neznáte to? Zeměkoule se otáčí kolem
své osy a Slunce osvětluje každou chvíli naplno jinou část Země a jinou zase neosvětluje. Tam kam
svítí je den a tam kam nesvítí je noc. Tma. V noci někdy svítí hvězdy a někdy ne. To podle toho,
jaké je zrovna počasí. Nevěříte? Věřte. Věří tomu Pelion? Kdo ví... Věří tomu Šíma? To neví
nikdo...
Pelion vyšel ze své vily a před odchodem zamknul branku a pustil své dva hlídací pitbuly, kteří
měli zuby ostré jako žiletky. Nebo nejdříve pustil psy a pak zamkl branku? Není to podstatné... Ale
zpět ke psům, byli cvičení! Ano, nebyli vycvičeni jen cvičiteli, ale také mistrem Pelionem. A ten
vydá za všechny cvičitele. Je to tak, kdo nevěří, ať tam běží! Kam? No přeci na Pelionův pozemek,
ale nikomu není zaručen svobodný odchod a plné zdraví. Přinejmenším odejde s potrhanými kaťaty,
nebo bez nich, pokud vůbec odejde, ale neodplazí se.
Ono Pelion na svém pozemku už pověsil na prádelní šňůru nejedny kalhoty, bundy a další části
oblečení, které našel na trávníků. Nenechte se mýlit, Pelion není fetišistou. Ne, že by to nedělali
také normální a obyčejní lidé... Tedy, ne že by Pelion nebyl normální, ale tohle oblečení není tak
docela normální, ale nýbrž... Jde o trofeje jeho hlídacích psů! A to je již co říci. Nikdo se k němu
neodváží. K Pelionovi! Policie, pošťáci, listonoši, lidé od městských služeb, kominíci a tak
podobně. Nechci pomyslet, co by se stalo, kdyby u Peliona hořelo ve vile. Ani hasiči by se tam
neodvážili vstoupit. A kdyby, určitě by vjeli i s technikou dovnitř a povalili by přitom Pelionovi
plot. Není však jisté, zda by odjeli, protože by se o jejich gumy určitě pitbulové postarali a nikdo z
nich by si to nelajsnul, aby je šel vyměnit... Ne ze psů, ale z hasičů! Pak by možná Pelion věšel na
šňůře i požární auta a další techniku!
Ale zpět k Pelionovi a začínající noci, čili pozdnímu podzimnímu večeru. Večeru hodně
studenému, poprchávajícímu a nevlídnému. Hvězdy tou dobou nesvítily a na nebi se válely mraky
plné špinavé vody. Pelion nechal za sebou svou zahradu s vilou a cvičenými psy, aby se vydal ulicí
k vile jistého spisovatele – pana - Šímy. Proč? Bůh ví. Možná to však neví ani On, nebo nechce
hádat, protože u Peliona a Šímy si není nikdo ničím jistý, ani Všemohoucí... A tak Pelion šel vstříc
nepříliš pěknému počasí k Šímovi. Těšil se na sklenku něčeho na zahřátí a také se radoval, že toho
Šímu zase pěkně zkritizuje a podkope jeho autoritu. Přitáhl si límec svého vatovaného kabátu blíž
ke krku a občas si přihnul ze své osobní a veskrze soukromé placatky. Rum s čajem zahřeje a přidá
kuráže. I Pelion přidal do kroku. Proč pije Pelion rum s čajem? Když normální lidé pijí čaj s
rumem? Ano, jiní ano, ale Pelion je Pelion a čas s rumem není pro něj. Rum je lepší a protože není
Pelion ochlastou, ředí si jej černým horkým čajem s cukrem a citrónem, popřípadě medem.
Minuty ubíhaly. Čas se nevlekl, ale přímo letěl. Šímova vila se pomalu blížila. Pelion drkotal
zuby a vidina poklidného večera se pomalu vytrácela pod dotěrným větrem a až podezřele
potemnělou siluetou Šímovy vily. Všechny domy v ulici byly tiché a v žádném okně se nesvítilo.
Jako by všichni naráz někam odjeli. A celé městečko se rázem vylidnilo. Třeba odjeli na Měsíc,
-5-
nebo na měsíc do lázní, či za rodinou. Viselo něco ve vzduchu? Možná ano, možná ne. Jisté bylo, že
Pelionovi nad hlavou visela černá mračna uprostřed černé noci. Proto nebyla vidět, ale Pelion věděl,
že tam jsou. Studený vítr mu chtěl strhnout huňatou čepici z hlavy, ale Pelion mu to nedovolil a
hlasitě na vítr nadával. Větru to bylo jedno. Hučel si svou smutnou a osamělou píseň mezi domy,
stromy a nebem a zemí. Prostě byl pánem této noci. A Pelion? Byl pánem situace? Pelion si nebyl
jistý. Čím? Hlavně tím, zda Šíma bude vůbec doma, protože jej už chvíli neviděl. A neviděl jej
nikde, kde Šíma viděn mnohdy byl, nebo by byl mohl být viděn. Prostě, náhle se ztratil z tohoto
světa a nikdo nevěděl, kam se poděl. A Pelion pátral po místech, kam chodil. Kam vůbec chodil
mistr Šíma? Na různá místa, například na burzu, do divadla, do kina, do hospody, do... Ale kde že!
Tam ne, také nemusí být všude.
Pelion došel před branku u Šímova plotu, který ohraničoval Šímův pozemek a díval se na
Šímovu vilu. Jeho nejtemnější obavy se vyplnily! Tonula ve tmě. Jako by s tou tmou splývala a byla
její součástí. Pelion se otřásl. Možná strachem, možná zimou. Prostě mu vyrašila husí kůže a
postavily se mu všechny chlupy na těle. Div mu na těle nevyrostla i husí brka. Kdesi zavyl pes.
Zavyl hodně ošklivě. Přímo tajemně. Jako by samotný Pelion hrál v nějakém hororu a nikdo netušil,
co se stane příště. Pelion už sahal na kliku, když tu spatřil vedle poštovní schránky přivázanou
nějakou cedulku. Pelion chvíli hledal v kabátu baterku. Prohledával kapsy a klel jako námořník.
Když ji našel, lokl si ještě na posilněnou a psychicky se připravil na to, co tam objeví. Na tabulce
stálo:
„Zákaz vstupu všem Pelionům! Šíma.“
Víc nic. Pelion zíral na tabulku a tabulka tiše zírala na Peliona. Tabulce to bylo jedno, ale
Pelionovi ne. Co ten Šíma zase kuje za pikle? Nebo se mu něco stalo? Onemocněl? Umřel? Nebo
snad... Ještě hůře: odstěhoval se? Kam? Proč? Kdy? A jak? Jak to, že nic neviděl? Jak je možné, že
si Pelion ničeho nevšiml? Vždyť přeci, kdyby Šíma odjel, vědělo by to celé město. Těch aut a
nákladních vozů, možná by si Šíma svou vilu odvezl sebou, cihlu po cihle. Tady něco nebylo v
pořádku. Vítr byl téhož názoru. Komín Šímovy vily byl již několik nocí studený a vítr v něm marně
hučel jako do dubu. Ať dělal cokoliv, nikdo mu neodpovídal. Pelionovi? Ne, větru! Pelion se hrozně
zakabonil a sáhl do kapsy pro placatku. Když si zhluboka lokl, schoval baterku do vnitřní kapsy
kabátu a znovu si pozapínal všechny knoflíky až ke krku.
„Šímo, kde jsi?“ zamračil se Pelion.
I vítr přestal foukat mezi domy a stromy a čekal, co se bude dít dál. Pokud i vítr zůstal stát,
nevypadalo to dobře a kromě mraků ještě něco viselo ve vzduchu. Copak? Komu zvonila hrana?
Kdo si to klepal kosu? Kdo startoval motorovou pilu? Na koho si někdo, nebo kdosi, brousil zuby?
Proč vyl ten pes tak ukrutně a hnusně, že měl Pelion sto chutí utéci do svého domu jako malý kluk?
A to hlavní: odkdy měl Šíma psa? Příliš mnoho otázek na bídného Peliona a Šíma stále nikde. Kde
byl, když nebyl tam, kde by měl být? A když není ani tam, kde by mohl být a také měl, kde může
být a kde nemůže? Pelionovi se z toho začala točit hlava. V jeho placatce došel rum s čajem a další
neměl. Co teď? Cítil v tom mnoho nejasností a netušil, zda za to může ten rum, nebo tato studená
noc.
„Šímo!“ zakřičel Pelion do noci. „Jsi tam?“
Nastala chvilka trapného ticha. Neozval se ani hlásek. Pelion se ohlédl, ale celá ulice i nadále
-6-
tonula ve tmě. Jen odevšad, jako by z velké dálky, se tu a tam ozývaly podezřelé zvuky. Co když
není Pelion při smyslech? Co když se mu tohle všechno jen zdá? Ba co hůře, co když leží v posteli
ve své vile opilý pod obraz? Nebo ještě hůře - pod obrazem? Pod kterým? No... Má jich tam
požehnaně, takže si může vybrat! A to si říká umělec a milovník umění. Jenže, realita může být
docela jiná. Jaká? Pelion může opravdu stát před Šímovou vilou a dotyčný Šíma nikde! Vilou, Šíma
nemá víly, kde by je vzal, lépe řečeno: kde by na ně vzal, přestože se topí v penězích jako strýček
Skrblík. Avšak čím více peněz, tím větší držgrešle!
„Šímo!“ zakřičel Pelion znovu a naposledy. „Jsi tam? Nebo nejsi?“
Žádná odpověď. Pelion pokrčil rameny a vydal se k odchodu. Šíma byl pryč a kdo ví, kde byl.
Na Pelionovo volání neodpovídal a možná ani nechtěl. I když tu vždy existovala možnost, že Šíma
doma nebyl, ale kde by byl, když nebyl doma? Pelion neměl chuť procházet všechna místa a volat
tam, kam by v tuto noc nestíhal ani zajít. Když tu najednou... Když tu najednou se otřásl ještě více!
Napadl jej jeden nápad. Nápad přímo podezřelý a hrozný a velmi nepravděpodobný... Avšak o to
pravděpodobnější! Šíma... Šíma není u sebe doma, ani nikde jinde, kde by mohl být, protože...
Protože ten padouch byl zřejmě někde, kde by to Pelion netušil, nebo spíše nemohl tušit, alespoň ne
na první pohled, nebo myšlenku...
„Šímo!“ zahrozil Pelion k nebesům.
„Šímo!“ zaskučel vítr posměšně a odfoukl konečně Pelionovi čepici a odnesl ji někam pryč.
„Kurva!“ řekl si Pelion a přidal do kroku, protože mu foukalo do uší.
Pelion došel zpět ke své vile. I zde byla tma. Psi byli kdo ví kde, nejspíš zalezli do svých
přístřešků a nemínili vycházet ven, i kdyby trakaře padaly. Pelion odemkl a několikrát zahvízdal.
Nic, ani ti pitbulové jej již neberou vážně. Pelion vzteky třískl s vrátky a přešel ke vchodu do své
vily. Odemkl a ještě naposled se ohlédl, zda někde Šímu neuvidí. Ne, Šíma nebyl v dohledu... I
když... Šíma, ten padouch, mohl být kdekoliv. Třeba...
„Šímo, já vím kde jsi, procedil Pelion mezi zuby a šel si prohlédnout s krátkou palnou zbraní
svůj sklep, kde měl ukryté nejen své hranaté lahve, ale i dobré jídlo a další pití. Zdálo se mu totiž,
že se mu po domě – pardon – po vile, nějakou dobu roztahují myši... Nebo krysy! Nebo Šíma! Ten
bídný červ, který dělá, že nic nedělá a že není nikde, jako by se po něm zem slehla! A zatím... Najde
Pelion Šímu? Najde Šíma Peliona? Co bude, až to bude? Bude vůbec něco? A když ne? Přestane se
Země otáčet? Přestane pršet, nebo svítit Slunce? Uvidí se, ale Pelion Šímu ještě nenašel a ani sám
Bůh netuší, zda jej vůbec najde. Jen to podezřelé chroupání a klokotání se každou noc rozléhalo
ztichlou a potemnělou Pelionovou vilou. A občas zavyl zdivočelý pes a občas Pelion. Proč? I Pelion
má své dny a i Pelion je jen člověkem! Ví to Šíma? Možná ano, pokud je skutečně u Peliona v
domě. Ale pokud ne? Něco viselo ve vzduchu a Šíma... Se Šímou to nebylo nikdy jednoduché.
Nakonec ani s Pelionem ne, jenže... Ti dva... Ti dva byli vždycky nevyzpytatelní a jejich vzájemné
kousky byly každým dnem lepší a lepší! Kde to skončí? Kdy to skončí? Možná jednou ti dva
rozmetají Zemi do mrtě a bude konec - světa. Jednou provždy, ale ještě se to nestalo. Nezbývá nám
tedy, než si užívat života a myslet na ty dva a přát si, aby... Aby to nepřeháněli. Ale říkejte jim to...
„Šííímooo!“ ozývalo se každou noc. „Kde jsi? Já tě vidím! Slyším a jdu si pro tebe! Slyšíííš
mě?“
-7-
Ale nikdo mu neodpovídal, jen s každou nocí byl Pelion stále chudší a chudší. Ubýval snad na
váze? Nikoliv! Ale ztrácely se mu zásoby na horší časy... Možná se Šíma proměnil v myš, aby
Peliona přivedl do blázince. Možná Šíma s Pelionem hrál onu hru na kočku a na myš, ale nesmí
zapomínat, že někdy se můžou jejich role převrátit. Jak? Myš může být kočkou a kočka myší, nebo
naopak. To záleží na situaci a na Osudu. Jenže... Nikdo netuší, čím a jak jsou popsány stránky v
jeho knize a On nám to neprozradí. A kdyby... Kdyby to snad i Šímovi s Pelionem řekl, tak ti dva
neřádi nám to určitě nepoví! Uvidíme je ještě někdy? Uslyšíme o nich? Určitě, protože je nemožné,
abychom o nich už nikdy neslyšeli... To dříve začne voda téci do kopce, letadla budou couvat v
povětří a kobyla se bude smát na celé kolo. Ale... To je už docela jiný příběh a hlavně: není o
Pelionovi a Šímovi, o těch dvou velkých malých mužích, kteří se rozhodli alespoň na chvíli změnit
svět... K lepšímu? Kdo ví? A uznejte, není to celé šílené? Je to šílené, ale to nevadí, protože takový
je snad i samotný život! A prosím, neházejte po autorovi tohoto textu kamení... Nebo raději ano!
Zůstane to na vás!
-8-
Šíma a jeho bol
Ti dva se škádlí neustále a jeden nikdy neví, zda to myslí vážně, čili doopravdy, nebo si tropí jen
tak jeden z druhého legraci, což můžete posoudit sami. A je jim úplně jedno, jak moc raní city
toho druhého, protože nejen legrace jim není cizí, ale také určitá nadutost spojená s někdy až
přehnanou ctižádostí...
*****
Bylo studeno a nevlídno. Po nebi plula těžká mračna a Šíma se třásl u náhrobku mistra Peliona.
V očích měl slzy a myslel na to, že neměl tehdy do těch zpropadených lázní jet a dělat ze sebe
hogofogo. V hlavně měl prázdno a v srdci bol. Měl pocit, že za všechno může právě on, protože
svévolně opustil svého přítele i soka v jedné osobě. Kdo ví, jakou cestou by se ubíraly jejich osudy,
kdyby se neulakomil na ozdravovací zájezd jisté cestovní společnosti, jejíž jméno bylo stejně
pochybné, jako záplaty na spodním prádle mistra Peliona. Ano, je to tak! Oba literáti se sice topili v
penězích, ale nechali by si pro korunu koleno vrtat...
"Cos to udělal, Pelione?" ptal se v duchu a před očima si přehrával všechny legrácky a
lumpárny, které spolu kdy zažili... A teď? Teď prdí Pelion do hlíny.
"Šímo!" ozvalo se odněkud. Ten sebou trhl, rozhlížel se kolem sebe a nevěřil svým uším.
"Jsi tady, Pelione?" podivil se. "Jsi dobrý, nebo zlý duch? Nebo jsi jenom vzduch? A nebo se mi
jenom zdáš a já jsem zralý do blázince... Proč mi to děláš, Pelione? Proč mě ani po vlastní smrti
nenecháš na pokoji?"
Šíma se otáčel na všechny strany, ale neviděl nic jiného, než nespočetné množství hrobů a
náhrobků, které byly zapadané spadaným listím. Tu a tam trčela z tohoto nadělení kytice, náhrobek,
nebo svíčka. Větve stromů stojících mezi hroby se kývaly ze strany na stranu sem a tam, jako by
byly živými bytostmi. Vítr se mu chechtal do tváře a hnal po nebi temná mračna plná vody. Šíma
tušil, že dneska na něm nezůstane jediná nitka suchá. Občas mu padla za krk osamocená dešťová
kapka a varovala jej, že brzy sprchne. Šíma se otřásl pod studeným větrem a zatlačil další slzu.
Povzdechl si a pomalu se chystal k odchodu. Myslel na to, že na náhrobek svého přítele postaví
hranatou láhev, ale brzy tento nápad zavrhl, raději ji vypije sám, Pelionovi stejně už nic nepomůže,
tak co? A proč by měl napájet osamocené bezdomovce, že ano?
"Pelione..." zamyslel se. "Všemu je konec..."
"Šímo?" slyšel znovu ten podivný hlas, který jako by přicházel z jiného světa. Nedovedl si to
srovnat v hlavě, protože nemohl identifikovat směr, odkud vycházel. Že by ze záhrobí?
"Pelione? Kde jsi? Jsi v nebi, nebo v pekle a jak to, že tě slyším?" klepal se a měl sto chutí
odejít ze hřbitova, jenže cítil ke svému mrtvému příteli jistý dluh. Pořád si nalhával, že kdyby tehdy
neodjel do Luhačovic, nic by se nestalo a on by si s Pelionem nadále lezl na nervy. Přitiskl si límec
blíž ke krku, aby mu na něj nepadaly dešťové kapky a naposledy se podíval na pozlacený nápis
vyrytý do krásného leštěného mramoru, na kterém stálo: "Zde odpočívá poslední velikán české
literatury! Budiž mu země lehká a ať jeho pero nikdy nevyschne..."
-9-
Jo, Pelion na to měl! řekl si Šíma v duchu. Pelion byl prostě třída!
"Šímo!" ozvalo se znovu tiché zavolání, až mu naskočila husí kůže, div že mu na zádech
nevyrašila husí brka. "Šímo, všechno vím!"
"Kurva, Pelione!" zahrozil mu Šíma a pohlédl přes rameno naposledy k místu jeho posledního
odpočinku. "Neser mě! A jestli mě budeš i po smrti strašit, tak tě nechám vymést vymítačem a bude
to!"
Než došel domů, začalo lít jako z konve. Ještě nyní měl před očima cedulku na plotě u
Pelionovy vily a pozemku: "Na prodej pro toho, kdo na to má!" Mnoho nechybělo a rozeřval by se
jako malé dítě. Kam teď bude chodit na dobré jídlo a pití? A komu bude dělat různé naschvály.
Ano, všechno dobré jednou musí skončit, pomyslel si smutně, když pověsil svůj kabát na věšák
a boty hodil ledabyle do botníku. Vyrazil do svého obývacího pokoje bez krbu a natáhl se do baru
pro flašku. V duchu se ptal sám sebe, proč svou vilu někomu nestřelí a nekoupí tu od Peliona,
jenže... Pořád by jej tam viděl na každém kroku, nehledě na to, kdo by to vydržel...
"Nepij!" slyšel ve svých uších a nalil si další plnou sklenku z hranaté lahve. Zvedl ji takřka až
nad hlavu a kývl k nebi. "Ta je na tebe, mistře!" řekl si a zhluboka se napil.
Večer v hodině duchů a strašidel byl již zpitý pod obraz. Na zemi se válela nejedna hranatá
láhev a na konferenčním stolku ležel ušpiněný talíř od uzeného pečeného kolena. Vedle talíře stál
kelímek s kremžskou hořčicí a nedaleko prázdná láhev od piva. Umaštěný ovládač od plazmové
televize se válel na gauči a na obrazovce velkoplošné TV bylo vidět jen zrnění bez signálu. Šíma
chrápal tak hlasitě, že by se za to nemusela stydět ani parta dřevorubců. O čem se mu to vlastně
zdálo? Bůh ví, možná o Pelionovi... Celou noc se mu k uším nesl tajemný hlas volající na něj jeho
jménem. Viděl oslepující světlo a tunel, z něhož na něj mávala jakási postava, ale on neměl dost
odvahy, aby k ní vykročil.
Jde si snad pro mne také zubatá? ptal se v duchu, když se ráno probudil celý upocený. Co mám
dělat? Napsat závěť? Pít a jíst jako o život? Užívat si o sto šest, dokud to jde? Dny se vlekly a Šíma
byl stále nejistější. Zdálo se mu, že se pro něj stal Pelion jeho osobním prokletím. Pořád a stále
slyšel jeho hlas, přestože věděl, že Pelion nemůže vstát z hrobu jako Ježíš Kristus, protože ne
každému se to podaří a ne každý může (a umí) přelstít samotnou smrt. A on si stále kladl za vinu, že
tu nebyl, když jeho příteli Pelionovi zvonila hrana...
"Jdu za tebou, Pelione!" řekl si Šíma, když se pod vlivem alkoholu snažil oběsit. Ale zapomněl
uvázat druhý konec lana o větev stromu a tak se znovu (už pokolikáté) probudil se smyčkou na
krku. Utopit se nechtěl, protože měl panický strach z vody a skočit pod auto, nebo vlak, na to také
neměl dost odvahy. A otrávit se prášky, nebo chemii, na to byl příliš zbabělý. Co kdyby i tato
možnost selhala a jemu by pak bylo měsíc špatně od žaludku? Ne, Šíma měl rád dobré jídlo a pití a
neměl chuť si zkazit žaludek, i kdyby do něj Pelionův duch hučel od rána do večera. Ale kdo ví, čím
(nebo kým) byl vlastně ten vyzývavý hlas?
"Šímo!" slyšel znovu ve své hlavě. Co když to bylo jeho svědomí a ne Pelion? Ale proč se stále
ozývalo? Proč kvůli němu pořád trpěl pocitem viny? Proč se cítil jako ryba na suchu, vodník ve
- 10 -
slaném moři, nebo námořník na suché zemi? Stále byl jako na trní a nevěděl, co si počít...
"Už dost, co po mně chceš?"
"Dohromady nic!" ozvalo se v jeho mysli, až se chytil za hlavu.
"Tak proč mě pořád voláš?"
"Protože musím, Šímo!"
"Co se stalo Pelionovi a kde teď je? A můžu za to já? Můžu za to, že je Pelion... Že byl... Debil?
Proč na sebe nedával větší pozor? On mi to snad udělal schválně!" litoval se ještě s provazem na
krku, o který málem zakopl, když si na něj šlápl při cestě do své vily po dalším nezdařeném pokusu
o sebevraždu. Ano, byl takový ňouma, že se ani oběsit neuměl...
"To nevím, ale Peliona už asi nic nebolí a nic jej netrápí!"
"To ti věřím!" škytl Šíma. "Tak co bude?"
"Měl bys taky jít!" řekl mu hlas v jeho hlavě, až se zarazil.
"A kam?"
"Na druhou stranu..."
"Ale já na to nemám dost odvahy!" řekl Šíma a šel do své vily se znovu opít. V ruce si nesl lano
se smyčkou, na kterém se marně pokoušel věšet. "Jsem prostě břídil!"
"Nejsi... Ty jsi... vůl, víš to?"
"Vím..." souhlasil Šíma. "Co teď se mnou bude?"
"Vydej se k protinožcům... Na Hawai... Běž za hlasem svého srdce a dojdeš k prozření!" řekl mu
tajemný hlas a odmlčel se.
"A to ti mám jako věřit?" zamračil se Šíma a myslel na ta tučná konta, která vlastnil. Co se
všemi penězi, když nemá svého přítele Peliona. Nač mu jsou všechny hmotné statky, když nemá s
kým soupeřit? Když nemá na celičké Zemi rovnocenného soupeře?
"Tak já jdu..." řekl si. Sbalil si svých pět švestek a do týdne visela i na jeho plotě cedulka s
nápisem: "Na prodej!"
Měsíce ubíhaly. Šíma obletovaný vnadnými a polonahými děvami pomalu zapomínal na vše, co
kdysi s Pelionem prožil. Stal se pro něj jen nejasným snem, či snad takovou malou noční můrou.
Sice mu chyběly dýchánky na verandě u Peliona, nebo divoké pitky u něj v pivnici, ale všechno
dobré musí jednou skončit. Zvykal si na skutečnost, že jediným velikánem literatury je již jen on
sám a že na světě není nikoho, kdo by si s ním mohl změřit své síly. Dokud... dokud jednou Šíma
neotevřel dva týdny starý výtisk jistého bulvárního plátku ze své domoviny a nestačil valit bulvy...
- 11 -
"Pelione, ty žiješ?" zvolal a málem mu vypadly oči z důlku. Netušil, zda je pondělí, nebo
sobota, ale jedno mu bylo jasné: zase mu sedl na špek! Spatřil na fotografii svého přítele Peliona,
jak přebírá Nobelovu cenu za literaturu a nepřiměřeně se při tom šklebí do objektivu fotoaparátu!
"Pelione! Pelione, já tě... Já tě asi zabiju! Za tohle mi zaplatíš a budeš rád, když ti bude země lehká!
Ty... Balvane! Břídile jeden... A až jednou skutečně natáhneš brka, nebudu pro tebe plakat! Ne a
ne... Kurva! On žije a je slavnější než já! Pelioneee..."
- 12 -
Pelion a Šíma v lese
Ano, i Šíma s Pelionem si tu a tam zajdou na procházku do lesa. Proč? Nač maří tito muži svůj
drahocenný čas tak zbytečným procházením se mezi stromy a keři? Snad se jim tu a tam zachce
nějakých hub, jahod, či bůh ví čeho...
*****
K lesní studánce mířili dva pisálci - Šíma a Pelion. Bylo krásné odpoledne, svěží větřík
pofukoval mezi stromy a pohyboval sem a tam nejen listovím ve stromech smíšeného lesa, ale také
různými křovisky a vysokou trávou. Oba byli tak zabraní do krás zdejší přírody, že si nevšimli
kořene mohutného stromu, o kterého samozřejmě Šíma zakopl, natáhl se na mechem a kamením
vystlané lesní cestě a začal láteřit, jako dlaždič. Tedy nadávat ze všech sil.
Šímův hlas se nesl k nebesům a na okamžik dokonce i přerušil zpěv ptáků, šustění mravenců v
trávě a dokonce i bodrý smích jeho přítele Peliona, který jej rázně napomenul: "Šímo! Ticho! Jsme
přeci v lese a tady má být klid!"
"Jaké ticho, Pelione! Nohu mám vejpůl, tomu se říká vycházka do přírody!?"
"Máš hledět pod nohy, Šmoulo..."
"Ale Pelione? Kdopak asi vymyslel tu tůru do kraje, kde je nejhlubší les a roste tam zelený a
divoký vřes? Kapradí se táhne do vysoka a nenalezneš v něm živého člověka? Jen křišťálovou
studánku, kterou by nám i Rákosníček mohl závidět?"
"Jaký Rákosníček?" zeptal se Pelion a chvíli si jej starostlivě přeměřoval, zda se neuhodil také
do hlavy.
"Ty neznáš, Pelione, pohádku o Rákosníčkovi?" zeptal se jej Šíma a začal vstávat na nohy.
Několikrát si oprášil kaťata a nenápadně zjišťoval, zda v nich nemá něco navíc, co tam očividně
nepatří. Nic však nepřeráželo vůni lesa a tak se Šíma spokojeně narovnal a cítil se lépe, možná i
trochu sebejistěji...
"Myslíš o tom rákosníkovi na rohu naší ulice, co má v baráku Večerku?"
"Jakou večerku?" bouchl s Šíma do hlavy, div znovu neupadl. "Snad Večerníčka, ne?"
"Večerku!" řekl mu Pelion. "Večerníček běží v televizi... Šímo? Ty se díváš na bednu, když
dávají pořady pro děti?"
"A ty ne, Pelione?" zeptal se jej Šíma zamyšleně. "Tak co, půjdeme dál?"
"Jo," souhlasil Pelion, ale půjdu raději vpředu, nebo se tu vážně přizabiješ!
Šíma nic nenamítal a poslušně kráčel za Pelionem. Cestou míjeli různé křoviska, balvany,
pařezy a bludné kořeny. Cesta se vinula tu z kopce, tu zase do kopce, prostě idyla. Pro stromy oba
- 13 -
neviděli takřka les, který voněl mízou a šiškami, nehledě na to, že na listnatých stromech tak tiše a
překrásně šumělo listí... Básnické srdce by pookřálo, kdyby...
"Kurva!" zaúpěl Pelion. "...drát!"
"Copak je, Pelionku?" zeptal se jej Šíma starostlivě, když viděl svého nejlepšího přítele, jak
skáče po jedné noze, jako smyslů zbavený!"
"Co je?" zeptal se jej Pelion s obličejem červeným jako krocan. "Co je? Nakopl jsem si palec, to
je! Kriste pane, kdo sem dal ten balvan?"
"Já ne!" dušoval se Šíma a v duchu myslel na to, co že to včera večer vlastně dělal. Byl trochu
pod vlivem hranatých lahví a tak nemohl nic s určitostí říci. "Nespadl tamhle z té stráně, Pelouši?"
"Nejspíš ano!" přikývl Pelion a na chvíli si sedl na nejbližší pařez a sundal si pohorky.
"Co to máš za boty, že sis v nich nakopl palec?" zeptal se jej Šíma nevinně.
"Do přírody ne?" osočil se na něj Pelion. "Že já blbec nešel raději na ryby..."
"A není tam nuda?" zapochyboval Šíma.
"Jaká nuda?" mračil se Pelion. "Je to pohoda, čekat, až ti náhodou zabere a pak s ní bojovat do
posledního... dechu!"
"Mravence!" zvolal Šíma neurčitě.
"Mravence?" nechápal jej Pelion a začal se trochu ošívat.
"Nalezli ti do gatí, Pelione!" vykřikl Šíma s shodil ze zad svůj batoh s malou stolní výbavou.
Košík s potravinami přistál vedle něj, naštěstí dnem na zemi, jak se na piknikový koš sluší a patří.
"Pelione, kousnou tě do..."
"Do prdele! Já vím..." křičel Pelion a strhával ze sebe oblečení a snažil se z něj vyprášit velké
lesní mravence...
"Koušou?" zeptal se jej Šíma soucitně, ale dával dobrý pozor, aby žádný mravenec nedopadl na
něm, nebo v jeho blízkosti.
"Ne, hladí mě... Do pytle!" zuřil Pelion.
"Až tam? Pelouši? Co budeme dělat?" křižoval se Šíma.
"Co by! Vytřepu je, vystříkám sprejem proti lesní havěti a jde se dál... Snad to mé intimní partie
přežijí ve zdraví... Zatracený balvan, balvane!"
"Ale já... Nemůžu za to, Pelionku! Já sem ten kus skály nedal..." pokrčil Šíma rameny.
- 14 -
Pelion se tiše oblékl, nasadil si krosnu na záda, do ruky vzal sukovici a vydal se se Šímou v čele
dál lesem. Nedal by ruku do ohně, že na některé lesní křižovatce zabloudili. Značky tu nebyly a
která pěšina kam vedla, o tom nejspíš věděla jen lesní zvěř.
"Tak kde je?" zeptal se Pelion Šímy po hodině Šímy. "Už tu měla být!"
"Kdo jako? Nesešli jsme z cesty?" zeptal se jej Šíma. Tušil, že jeho orientační schopnosti na les
nestačily. Bez značení byl prostě v... Háji zeleném, kde také oba momentálně i skutečně byli, ale
moc jim to nepomohlo...
"Studánka, Šímo!" zlobil se Pelion. "Vrátíme se! Za chvíli bude večer a jestli tu nakonec přeci
jen zabloudíme..."
"Ale co tě nemá!" řekl mu Šíma. "Já ten les znám jako své boty!"
"Neznáš, Šímo!" řekl mu Pelion a málem jej přetáhl sukovici. "Nakonec, ty boty ani nejsou
tvoje!"
"Já vím... Tak co budeme dělat?"
"Vrátíme se!" řekl mu Pelion. "Seru na celou křišťálovou studánku... Proč se za ní vůbec
vláčíme?"
"Vytéká tam prý pramen neskutečné kvality..." řekl mu Šíma. "Chuť má lahodnou, voní po
slivovici a také tak píše!"
"Ty jsi asi zešílel, Šímo!" chytil se Pelion za hlavu, div mu sukovice nevypadla z ruky. "A já s
tebou... Slivovice se pálí v palírně alkoholu! Ta neraší... Nevytéká ze země! Kdo ti to napovídal?"
"Bylo to v lahvi i s mapou!" svěsil Šíma hlavu.
"S jakou mapou?" zamračil se Pelion, div nezačalo pršet.
"Byl tam plánek a na něm křišťálová studánka a odkaz na slivovici..." pokrčil Šíma rameny.
"A nešlo o ilegální palírnu alkoholu, Šímo?" zeptal se jej jeho bývalý přítel. "Jdeme domů...
Balvane!"
"Já nejsem balvan!" bránil se Šíma, když poslušně kráčel za velikým Pelionem, který v té změti
lesních cestiček a křižovatek začínal také pomalu bloudit.
"Tak jsi dřevo..." zavrčel Pelion. "Jestli se do večera nevymotáme z toho lesa, Šímo, tak vylezeš
na některý ten strom a podíváš se po nějakém tom světýlku!"
"Ale copak jsem Jeníček a ty Mařenka?" zarazil se Šíma, div nezakopl o bludný kořen. "A na
strom lézt nedovedu!"
"Tak tě tam dokopu!" zuřil Pelion. "Kdybych šel na ryby... Čert to vem! Hranaté lahve by mi
- 15 -
byly milejší!"
"Hranaté lahve?" pousmál se Šíma. "Ty máš nějakou sebou? Dáš mi napít, Pelione!?"
"Nemám a nedám!" odbyl jej Pelion. "A i kdyby, mám ji jen a pouze pro osobní potřebu!"
A čas běžel. Blížil se večer a oba stále ještě bloudili lesem. Div nechodili dokola. A namísto aby
z lesa vycházeli, ještě více se zaplétali v jeho hlubinách. Marně na ně houby vystrkovaly své
klobouky. Marně na ně veverky házely šiškami! Slunce zapadlo za obzor a Šíma musel vylézt na
nejbližší strom. Naštěstí jej zachránil malý myslivecký posed u mýtiny, kterou snad přešli čtyřikrát.
"Tak co tam vidíš, Šímo?" houkl na něj Pelion, když se Šíma vyškrábal na posed.
"Hov... chci říci: Nic, příteli můj nejmilejší!" řekl Šíma sklesle. "Počkej... Vidím světýlko..."
"No, sláva!" řekl si Pelion. "Ještě aby tam nebyla perníková chaloupka a baba Jaga!"
A tak šli. Ze světýlka se vyklubala hájovna. Hajný zrovna nebyl doma a paní domu byla šumná
dívčina v nejlepších letech. Oba rázem zapomněli na útrapy v lese prožité a kdyby se nevrátil
myslivec předčasně domů, kdo ví, jak by to celé dopadlo, ale to je zase jiný příběh....
- 16 -
Malá osobní krize
I Šíma s Pelionem občas trpí malou osobní krizí... Ano, stává se to, avšak... To by u pana Šímy
nesměla být každá malá krize krizi velikou, protože Šímovi vždy vše brzy přeroste přes hlavu.
Ptáte se, zda se to stává také mistru Pelionovi? Kdo ví?
*****
- První den Takřka šílený Šíma sedí za stolem u počítače a buší nepříčetně do klávesnice. Nic nepomáhá.
Přestože internetové připojení stále funguje, Šíma nemá spojení s mistrem Pelionem. Vypadá to, že
je off-line, ale Šíma to nevzdává. Popíjí jednu sklenici z hranaté lahve za druhou, písmenka se mu
zvolna násobí a pak rozmazávají. Šíma padá hubou na klávesnici a pak... Pak někdo někde vyrazí
pojistky a je tma v celé ulici. Naštěstí pro Šímu...
- Druhý den Šíma stepuje nervózně před Pelionovou vilou a sleduje dva hnusné psiska se zuby tak velikými,
že by se za ně nemusel stydět ani sněžný muž, nebo Lochneská příšera. Šíma nemá odvahu
zazvonit, natož vejít dovnitř, přestože za oknem vidí Peliona, nebo spíše vidí, jak se tu a tam za
zavřeným oknem pohne záclonka. Šíma zatne pěsti, ale ovládne se. Ignoruje pana Šourka, který se s
ním marně snaží navázat nějakou rozumnou konverzaci. Šíma mizí ve své vile po rázném marši
celou ulicí...
- Třetí den Pelion buší do Šímových vstupních dveří, ale Šíma neotevírá. Buď není doma, nebo dělá
mrtvého brouka. Od toho velkého výpadku na internet nešel a Pelion začíná mít o něj starost. Avšak
chyba lávky, zdá se, že to starost nedělá mistru Šímovi, který má vše na háku, jak se říká...
- Čtvrtý den Nervózní Pelion chodí ve své vile jako hárající dobrman. Co mu padne pod ruku, to letí do
kouta, nebo na druhou stranu pokoje. Jediné, co Pelion netuší je fakt, že nemá uklízeče, natož
uklízečku, a není tu nikdo, kdo by ten bordel za ním uklidil. Dokonce i Šíma jej stále ignoruje a
neodpovídá na vzkazy na netu, nebere telefon, poštu a neotvírá na bouchání na okna, či dveře...
Pelion se cítí bídně, ale je muž a spolu s hranatou lahví to zvládají, alespoň pro dnešní den.
- Pátý den Pelion spí po opici a nereaguje na vnější podněty. Šíma je stále nezvěstný...
- Šestý den Pelion se zotavuje z nejhoršího a začíná vidět obrysy a větší předměty. Bolí jej hlava, svět se až
podivně točí okolo něj a žaludek má jako na vodě. Má pocit, že jede regatu plachetnic kolem světa.
- 17 -
Po Šímovi není stále žádná stopa. Pelion není stále schopen komunikace. Při cestě na toaletu
zabloudí a vyčůrá se na verandě do květináče. Venku podezřele vyjí jeho psi.
- Sedmý den Pelion může bez problémů chodit po bytě, ale má okno jak sviňa. Co okno, přímo výkladní
skříň. Nepamatuje si poslední dny. Z bordelu okolo má pocit, že jej navštívili nezvaní hosté, proč si
něco nevzali s sebou, to netuší. Netuší také kde je Šíma, natož kým je...
- Osmý den Pelion se probírá a začíná normálně fungovat. Zavolá si úklidovou četu a jde na pár dní k
mamince. Na Šímu ani nepomyslí a je mu fajn.
- Devátý den Pelion stále pobývá u maminky. Pobyt mu svědčí. Jeho nálada se zlepšila, ale stále neví, co se
stalo. Policie, natož sousedé mu nemohou pomoci. Na dveřích a oknech jeho vily nejsou žádné
stopy po násilném vniknutí. O vloupaní tedy nešlo. Nepořádek byl uklizen a vše se vrátilo do
starých kolejí. Tedy takřka všechno... Šíma není ani v mysli mistra Peliona.
- Desátý den Pelion prochází se sklenicí džusu své fotoalbum a marně se snaží vzpomenout, kdo že je to s
ním na polovině všech fotek v albu. Ten tajtrlík je mu povědomý, ale jeho jméno si nevybavuje. Po
obědě se vydává na procházku a chvíli stojí u plotu před Šímovou vilou a v duchu se ptá, které
hovado může bydlet v tak ošklivé stavbě...
- Jedenáctý den Pelion si začíná vzpomínat na to, co se stalo. A čím více si pamatuje, tím více se mračí. K
poledni již ví, kdo je Šíma a jakou roli hraje v jeho životě. Ale nemá zájem jej kontaktovat. Raději
se věnuje svým koníčkům a zájmům a má se dobře. Necítí žádnou potřebu trávit svůj volný čas s
nějakým Šímou...
- Dvanáctý den Šíma se vrací s malé dovolené. Pelion jej také nezajímá a má jej plné zuby. Tedy alespoň naoko.
Chybí mu jeho hranaté lahve a dobré jídlo a také posezení u krbu. Doufá, že toho člověka už dost
vytrestal. Netuší, že vytrestal i sám sebe.
- Třináctý den Pelion se baví s panem Šourkem. Mluva padne i na mistra Šímu, ale Peliona tento člověk ani v
nejmenším nezajímá. Přátelsky se rozloučí a Pelion si jde zaplavat do svého bazénu. Odpoledne u
Pelionovy vily zazvoní jisty Šíma, ale Pelion dělá, že jej neslyší. Šíma naštvaně odchází a hrozí mu
pěstí. Nastává další krize...
- 18 -
- Čtrnáctý den Šíma se probouzí z malého alkoholového opojení. Vedle něj stojí Pelion a vypadá jako smrt.
Šíma se tak lekne, že až vyskočí z postele a prosí jej na kolenou, aby ještě nějaký rok počkal, že si
ještě neužil života. Pelion se tomu zasměje. Vše se vysvětlí a vše je odpuštěno. Jak to, že si Pelion
na Šímu konečně vzpomněl? Mohl za to pan Šourek? Nebo někdo jiný? Třeba náhoda? Mohl za to
Šíma? Nebo Pelion? Jisté je, že se ti dva dali zase dohromady, ale jen do té doby, než mezi sebou
znovu vykopou válečnou sekeru...
- Patnáctý den Pelion se Šímou se opili a probudili se ráno u pana Šourka k nelibosti paní Šourkové, která v
noci spala se všemi v posteli a netuší, s kterým z nich měla intimní styk. Doufá jen, že nebude
těhotná. Pan Šourek nic nenamítá, jen se těší na basu hranatých lahví od pana Šímy a pana Peliona.
Realita tvrdého dne všechny probere a pan Šourek tuší, že nic nedostane. Také doufá, že jeho žena
nepočne dítě, protože na určení otcovství nemá a nechce si to u Šímy a Peliona rozházet. Nehledě
na to, že mohl se svou ženou spát právě on a ty dva pisálky by zbytečně nařkl z cizoložství...
- Šestnáctý den Vše se vrátilo do starých kolejí. Šíma s Pelionem si nadále dělají naschvály a hašteří se o sto
šest. Do ulice se přistěhoval další umělec, jistý pan Žalud a Šíma s Pelionem spolu uzavírají
dočasný pakt. Jistý Žalud je prý hodně zazobaný a má také hodně chlastu a dobrého jídla. Mimo
jiné je také básníkem, ne však prozaikem, ale co by ti dva neudělali pro umění, že?
Konec?
- 19 -
Lednice
Co se stane, když dostane Šíma na něco chuť? A když dostane na něco chuť z naprosto cizí
lednice, neřku-li lednice mistra Peliona? Trampoty a lapálie jsou tady...
*****
"Hm, salám, uherák... Dobrý... A co tady máme? Uzená šunka a rovnou celá šiška? Hm... Přidá
se... Hele, Hermelín a hned dva? Taky dobrý! A co je todle? Kompot? Hruškový? To nežeru... A
hele, originální Slivovička! Odkdy Pelion pije slivovici? Zabavuje se... Hm, zbytky od včerejška...
Copak jsem nějaký bezdomovec? Ale voní to hezky... A co je todle? To vypadá jako... Ale zabalené
je to hezky... Kdyby to šlo aspoň otevřít! Uuuuu, kurva, on to snad zalepil sekundovým lepidlem,
nebo co! Abych to snad? No... Nejde to! Že bych to otevřel rovnou dynamitem? A jéje... Jogurt a
každej jinej... Hmmm..." brumlá si Šíma v noci u lednice pana Peliona.
Venku štěkají psi, fouká studený vítr, je zamračeno, měsíc na obloze není. Prostě noc jako
stvořená k malé infiltraci. Vloupání... Ano, Šíma šel na lup! Vydal se ze svého hradu do Pelionovy
vily, aby... Aby mu tam trochu vyplenil lednici... A nyní si jako křeček prohlíží jednotlivé regály a
šuplíčky.
"Kdo to tu svítí? Co to tu? Kurva...? Je?" podiví se rozespalý Pelion s brokovnicí v ruce, kterého
probudilo světlo v kuchyni a podivné mlaskání. "Stůj, nebo střelím!"
"Nestřílej!" křičí Šíma do šera chodby. "To jsem já a sedím..."
"A to taky budeš, až na tebe zavolám... Šímo, co tu děláš?" zamžourá na něj Pelion překvapeně.
"Jim, ne?"
"To vidím! Ale kde to jíš a co to jíš?" zamračí se Pelion. Hlaveň zbraně zkušeně sklopí k zemi a
prsty dá ze spouště. Nerad by svého přítele rovnou zastřelil, nebo si prostřelil nohy. "Už jsme
myslel, že tu straší!"
"Straší leda tak tobě ve věži, nebo na mém hradě!" mávne Šíma rukou.
"Ptám se, co tu děláš?" zeptá se jej Pelion znovu. Stojí nad ním jako svatý nad vesnicí a čeká
trpělivě na odpověď. Ta však nepřichází, jen Šíma si dál bezstarostně pomlaskává.
"No, sedím u lednice a cpu se, ne?" povídá mu Šíma, jakoby se nechumelilo.
"Ale u čí lednice?" nadechne se Pelion. Chvíli uvažuje o tom, že mu ta brokovnice skutečně
selže, ale kvůli tomu křečkovi nepůjde přeci sedět do chládku.
"U tvé, Pelionku!" přikývne Šíma.
"A to říkáš jen tak, Šímo?" sedne si Pelion na nejbližší polstrovanou stoličku. "Ty ses asi pomátl
na rozumu! Víš, kolik je hodin?"
- 20 -
"Jedna v noci?" zamyslí se Šíma.
"Ne, něco po druhé," zabručí Pelion. "Ty ses mi vloupal do vily a sežral... Vyžral mi lednici! To
se dělá?"
"Ale, Pelione... Hele, príma slivovička, nedáš si?" natáhne Šíma ruku k sedícímu příteli. "Je fakt
dobrá..."
"Ale ta je moje! Všechno je to... moje!" zamračí se Pelion. "Kde je Trhač?"
"Leží u boudy a nehýbe se..." pokrčí Šíma rameny.
"Nehýbe se? Cos mu udělal? Tys ho zabil? Otrávil? Ty vrahu! Já tě..."
"Zadrž, jen spí! Nenechám se přeci sežrat!" řekne Šíma nevinně s kusem točeného salámu v
ruce. Pelion na něj nevěřícně zírá, jak si plní svou velkou krosnu jeho potravinami. Tedy nejen
krosnu, ale i svou nevymáchanou hubu...
"Tys ho uspal? A čím?" zeptá se. "To už je pátý pes, kterého jsi přechytračil! Ty... Ty!"
"Učím se!" řekne mu Šíma rázně. "Stále ve střehu..."
"A to nemáš doma na hradě lednici? Ne? Že musíš jít ke mně a vyžrat mě jako... Jako... Ty jsi
horší než Otesánek, Šímo! To mi zaplatíš..."
"Lednici? Na co? Mám hladomornu, je tam zima jak v psinci, je plná až ke stropu, ale...
Bohužel..." zamračí se Šíma.
"Co ale? Jaké: bohužel? Cos zase provedl?" zhrozí se Pelion.
"Ztratil jsem od ní klíč... Víš, Pelionku? Ten zámek už je pěkně starý a zbyl mi od něj už jen
jeden... Jenže, právě ten mi spadl do studny!" řekne mu Šíma a dál se cpe točeným salámem, který
si natírá nastrouhaným křenem z lednice.
"Tak on ztratí klíč od špajzu... Uspí mi psa..." běduje Pelion. "A teď mě chce umořit hladem...
Proč jsi do té hladomorny neskočil?"
"Nejde to, říkal jsem, že je plná až ke stropu. Tu díru nahoře jsem ucpal prkny a na ně hodil
tlustý koberec, aby tam nešlo teplo..." řekne mu Šíma.
"A není tam vlhko?" zapochybuje Pelion.
"Ne, provedl jsem jisté stavební úpravy... Kdybys měl takovou maxilednici, to by se to kradlo...
Tedy chodilo na návštěvy!" usmívá se Šíma blaženě. "Tahle lednička je prázdná co by dup!"
"A čím jsi mi toho psa uspal?" dá si Pelion hlavu do dlaní.
- 21 -
"Prášky na spaní..." říká Šíma nevinně, "bude spát ještě aspoň půl dne..."
"Tak ty mi otrávíš...? Uspíš psa! Sedneš si u mně do kuchyně k lednici a začneš se cpát a cpát
mé potraviny do svého ruksaku?"
"Do krosny, Pelione!"
"Ale to jsou jen detaily!" bouchne Pelion do stolu. "Co je důležité?"
"Aby se ti to jídlo nezkazilo, Pelione!" řekne Šíma nevinně. "Ten točený se vážně povedl! S tím
křenem je to balada..."
"Jak nezkazilo? Ty... Ty... Sysle! Termite! Šímo!"
"No, máš toho plnou lednici, div ji nemůžeš zavřít a proto jsem se rozhodl, že ti trochu
pomůžu..."
"Trochu? Vždyť už v ní nic nezůstalo?" zarazí se Pelion. "Máš plnou hladomornu dobrot a jdeš
ke mně potají do lednice..."
"Ztratil jsem ten klíč, přeci... Ale jinak by tu ještě něco zbylo... Nějaká ta sklenice mléka,
kompoty, které nejím... Pak nějaké párky v plechovce, pivo, zbytky od oběda a..."
"Od večeře..." opraví jej Pelion rezignovaně.
"To je jedno..." pokrčí Šíma rameny. "Neboj, hlady neumřeš... V chlebníku máš ještě dva dny
starý chleba..."
"Já se z toho asi zjevím!" bouchne se Pelion do hlavy. "Ty se mi snad zdáš!?"
"Jo, Pelione, jsem tvoje malá noční můra!" zazubí se Šíma, zkontroluje obsah krosny, ještě
jednou se zakousne do točeného, kus jej vrátí zpět (aby Pelion neřekl) a postaví se na nohy. "Bylo
mi tu fajn, příteli..."
"A budeš tu, až se ráno probudím?" zeptá se jej Pelion zpitoměle.
"Seš blbej, Pelione? To už budu dávno za horama... Tedy na konci ulice ve svém hradu!" usměje
se Šíma na svého přítele. Pelion obrátí oči v sloup, opatrně položí brokovnici na stůl, zhluboka se
napije z otevřené lahve se slivovicí a pomalu a po špičkách odejde do ložnice.
"To je jen sen," říká si. "Malá noční můra... Mi se už zdá i o Šímovi..."
"Dobrou noc," popřeje mu tiše Šíma, když pomalu kráčí šerou chodbou. "A zamkni za mnou,
lidi jsou divní, nikdy nevíš, na koho natrefíš!"
"Jo, jo, to je pravda!" souhlasí Pelion a dívá se, jak Šíma mizí ve vchodových dveřích. Na
okamžik nastane ticho. Pak se podívá do kuchyně a hned na to ke dveřím, když tu zkroušeně
pronese: "A kterej debil nezavřel dveře na zahradu?!"
- 22 -
"Šíma!" houkne ještě delikvent Šíma do dveří, než jej pohltí tma.
A zvenčí se stále ozývá štěkot psů a z nebe tiše padá sníh...
- 23 -
Stavba je stavba
(publikováno s laskavým souhlasem kolegy Peliona)
Něco málo od kolegy Peliona. Ono totiž mistr Šíma přišel o svůj hrad na konci ulice (snad
nekvalitní stavební a restaurátorské práce, či co) a tak na čas bydlel u mistra Peliona. No, bydlel,
šlo o podnájem v takovém zahradním altánku. Ono to altánek nebyl, ale taková docela obyčejná
zahradní bouda a aby to nebylo jednoduché... Však uvidíte sami!
*****
Na malé, tři sta dvaceti hektarové, zahradě u vily mistra Peliona bylo živo. Stavební firma
FLÁKAČ A SYN se činila. Nezaujatému pozorovateli by se mohlo zdát, že stavba roste jako z
vody. Sám pan Pelion se procházel po pozemku sem a tam, ruce v kapsách, doutník v puse a
hranatou láhev zavěšenou v koženém pouzdře na opasku. Sem tam hvízdl, čímž přivolal
stavbyvedoucího a udělil nějaké ty rady či dokonce příkazy. Ukazovákem svým spravedlivým
určoval lidem místa, kde mělo být to, co tam prostě doteď chybělo. Sem tam někoho pokáral, jiného
kopl do řiti. Cihla k cihle a dílo rostlo. Paráda…
Nic netrvá věčně. Láska k jedné slečně, natožpak pohoda a klid. Zrovna ve chvíli, kdy hladil
fungl nový buldozer, vyrušilo mistra Peliona vyzvánění jeho mobilního přístroje. Podíval se na
displej, ušklíbl se, upil z hranaté, potáhl z doutníku, odplivl si, krknul, pustil nevídaný pšouk na
oběžnou dráhu kolem své zahrady a hovor přijal.
„Prosím!“
„Ahoj, Pelionku… to jsem já…“
„Kdo já?! Doprdele!“
„Já… Šíma…“
„Ty? Můj nový zahradník?!“
„No… já, Pelionku…“
„Aha… co chceš!“
„No… víš… já…“
„Co já?!“
„No… mám menší problém, Pelionku…“
„Já mám problémů, Šímo… a otravuju tě snad?“
„No, omlouvám se, ale… je to naléhavé, Pelionku….“
- 24 -
„Tak co chceš?! Mám práci!“
„No… chtěl bych jít ven a nejde to!“
„Nechce se ti makat, co?!“
„Ne… chce, ale… nejde to!“
„Máš snad polámané hnáty, Šímo?!“
„To ne, ale…“
„Ale?!“
„Ale… nejdou mi otevřít dveře…“
„Dveře, Šímo?“
„Dveře, Pelionku.“
„Dveře od tvého zahradního domku?“
„No… spíš zahradní šopy, Pelionku…“
„Neslovíčkař, Šímo!“
„A co mám tedy dělat, Pelionku?“
„Neslovíčkařit, Šmoulo!“
„Ne… já myslel s těmi dveřmi, Pelionku…“
„Co je s dveřmi, Šímo?“
„Nejdou otevřít!“
„A zkoušel jsi vzít za kliku, Šímo?“
„Třicetkrát, Pelione!“
„A nic?“
„Ne! A slyším nějaké divné zvuky, Pelione!“
„Jaké zvuky, Šímo?“
„Jako by tu někdo něco stavěl či co…“
- 25 -
„No… staví se tu, Šímo. Nový chlívek pro prase!“
„Ty máš prase, Pelione?“
„Koupím si ho!“
„Hm… chválím, chválím…“
„Nechval, nezdržuj!“
„Počkej, počkej… nemůžu ven, Pelione!“
„To se nedivím, Šímo.“
„Jak to?“
„Protože ten chlívek se staví přímo u tvého domku!“
„Cože?!“
„Slyšels dobře! Staví se tu chlívek pro prasátko, Šímo!“
„No… a… a jak se mám teď dostat ven?“
„Co já vím? A neotravuj mě, nemám čas!“
„Ale… Pelionku….“
„A pohni! Máš snad práci, ne?!“
„No… mám, ale… nemůžu ven, doprdele!“
„Hm… tak to je smůla, Šímo!“
„Jaká smůla?“
„Buldozer je připraveném, tvůj domek mi zavazí!“
„Jak… zavazí?“
„Musí se zbourat, Šímo!“
„A co já, Pelionku?“
„Něco vymysli, Šmoulo… hihihi…“
„Pelione!!!!“
- 26 -
Mistr Pelion ukončil hovor, lokl si z hranaté a rozchechtal se na celé kolo. Najednou se mu ten
svět zdál o poznání veselejší. Kývl na stavbyvedoucího:
„Můžete bourat!“
- 27 -
Část druhá: Z Workshopů na SASPI
„Co je to Workshop? O tom tu už byla v Předmluvě řeč, avšak pro ty, kteří jsou
zapomnětlivý (stejně jako samotný autor této práce) vám to zopakuji... Workshop je taková malá a
lokální soutěž na SASPI, jejíž výherce dostane do svého Profilu zelený bod (v tomto případě plus) a
jasně to hovoří o tom, jak je umělecky na výši a v jaké literární kvalitě jeho dílka jsou. Že
přeháním? Malinko ano...“
- 28 -
Jako kočka a pes
Kratičký fejeton o tom, jak to chodí mezi kočkami, psy a lidmi a čím by bylo lepší být...
*****
Bylo, nebylo... Ne? Tak dobře, začneme jinak, všichni je známe. Že je neznáte? Kočku a psa?
Tyto dva nevinné reprezentanty ze zvířecí říše s němou tváří? K čemu všemu je přirovnáváme?
Vlastně si to ani nezaslouží, když říkáme o lidech, že jsou jako ti dva, však víte. Ono v mnoha
ohledech jsou zvířata (a zvířátka) lepší než lidé. Sice mnohdy čůrají (a také dělají hromádky) na
koberci v našich domovech, ale nehádají se spolu jako my (lidé). Ano, zajisté, často mezi těmito
dvěma druhý šelem (psovitých a kočkovitých, či obráceně, jak je libo) dochází k mnoha roztržkám,
ale to není nic nového ani v našem lidském světě. Jenže... Zvířátka nevlastní zbraně a nezabíjejí se
pro potěšení, moc a slávu. Je jim to tak nějak u zadku, pokud to tak mohu říci.
Kočka a pes. Tito dva naši věrní společníci ze světa zvířat se mezi námi lidmi docela zabydleli.
Jsou jich mezi námi tisíce. Na každém kroku můžeme zahlédnout někoho z nich, jak mňoukají,
nebo štěkají na něco ve svém okolí a hrají si, či se za něčím neustále honí... Nebo také můžeme
šlápnout do... Do jejich ještě teplého a kouřícího exkrementu, který tak pěkně drží na podrážce
našich bot a děla je nebezpečně kluzkými. Pak bychom je nejraději (své milé a něžné chlupaté
miláčky) nakopali do zadků a vystřelili například na Měsíc, ne-li na Mars, nebo ještě dále. Není to
švanda, jak rychle dokážeme změnit názor? A stačí jedno malé (nebo větší) psí, či kočičí hovínko.
Čím se ještě liší od nás lidí? Lidé většinou na rozdíl od nich nemají blechy. Taková blecha v
kožichu, mnohdy hezky huňatém, dokáže nadělat pěknou paseku. A přiznejme si to, tito malí a
krvelační příživníci jsou docela drsnými houmelesáky, kterých se není snadné zbavit. Co s nimi?
Pro ně neexistují holobyty, jako pro neplatiče nájmů ve světě lidí, sice nemusí kočky ani psi platit
nájem, vodné, stočné, elektřinu, ani plyn, ale také musí být z něčeho živi a spoléhat se na ty vysoké
dvojnohé tvory není vždy to pravé ořechové. A málem bych zapomněl, psí a kočičí samičky
nečekají na výplatu a nechtějí, aby za ně samečci hlídali děti!
Kdybyste se na malý okamžik zamysleli, čím byste chtěli být? Kočkou, nebo psem? Ono to mají
v životě o dost jednodušší, než-li my (představitelé lidské rasy). Stačí se podívat na ten přeceňovaný
sex a sexuální pud. Takový voříšek si skočí na svou psí slečnu kde se mu namane a je mu jedno,
jestli svou bohulibou činnost provádí na rušné ulici, nebo někde vedle supermarketu. A lidé se mu
ještě smějí. Copak by se stalo asi s těmi lidmi, kteří by si to rozdali na rušné ulici? Určitě by
skončili v base za vzbuzování veřejného pohoršení a narušení mravní výchovy mládeže. Psům a
kočkám je to jedno, i když, alespoň ty kočky to provádějí pod rouškou tmy, ale jsou zato o moc
hlučnější a proto se jejich projevy lásky a souboje o kočičí samičky nedají poslouchat. Zajisté, také
my se hašteříme o svá „něžná pohlaví“, ale že bychom se neustále museli dávat do onoho
pomyslného boje o nadřazené a jedinečné postavení v samčím světě (o tu, či onu, samičku), to
patrně asi nehrozí...
Že zde pletu páté přes deváté? No, patrně ano. Kočky ani psi počítat neumí a pokud ano, pak
určitě jen do deseti. Tušíte správně, nemusí také chodit do školy, do tanečních, do kina, do divadla,
do hospody, do práce, ani za jiným druhem zábavy. Je jim to jedno. Prostě jen žijí své kočičí a psí
životy a nás lidi mají (jak se říká) na háku. Pokud... Pokud také netouží po trošce lásky a té lidské
- 29 -
přízně, teple domova a hojnosti žrádla (jako v sedmém nebi). Ano, toho všeho se jim mnohdy
dostává, přestože i za hrozby vyhoštění a vyhození z domu, protože lidská přízeň je velmi nejistá a
vrtkavá. Takže až někdy budete říkat, že ti dva jsou jako kočka a pes, zamyslete se a neurážejte tyto
nevinné tvory, kteří žijí i lépe, než-li my lidé, přestože máme vše, co nám poskytuje ona „lidská
civilizace“ a její výdobytky.
A ještě... Raději už nic a nezapomeňte své čtyřnohé miláčky podrbat za uchem a dát jim čistou
vodu do misky a nějaké to žrádlo, ať si o nás nemyslí nic špatného. Buďme rádi, že tyto němé tváře
nemluví, protože kdyby ano, určitě by mohly vyprávět... A to je vše, přátelé! Zdraví vás vaše kočka
a pes.
- 30 -
Pohádka o ožralovi
Zadání bylo jasné: napsat krátký text s co největším počtem jednoslabičných slov, pokud možno
bez slov víceslabičných. A jak se mi to podařilo, to můžete posoudit sami...
*****
Byl, či ne? Žil, neb snad zdech? Kdo? No přec on, náš bard, Jan! Snad žil, když ne, o lež by šlo a
kdo lže, ten bral by vše, co by zřel... Tak to je... Že to vím? Že to znám? Byl jsem tam! Tak jdem, už
je čas...
*****
Byl dům a ves. Byl Jan a ona. Kdo? No přec Ola. Ola a Jan, to byl pár. Jan měl však kaz. Rád si
dal a hned na to se pak smál. A nos měl pak jak kos. Co na to Ola? V oku slzy...
„Jdeš zas pít?“ řka ona.
„Jdu!“ děl Jan. Měl ji rád? Snad, ví to jen on sám. „Jdu pít jak Dán!“
„Jdeš? Tak se měj!“ ona na to. „Běž do... Běž pryč, však ty víš!“
„Kam mám jít? Aha tam... Tak já už jdu! Jdu pít, jdu žít a snít...“
„O kom? O čem?“ ptá se ona. „O mně, či snad o nás?“
„Mám tě dost,“ řekl jí Jan. „Mám zlost a chce se mi pít! A je to...“
„Tak jdi... Jdi už! Mám tě dost!“
„Však jo!“ řekl jí Jan a byl fuč, či snad ne?
A tak šel... Šel přes les a dál přes vřes. A jal ho strach. Co strach, ba děs... On třásl se jak sulc!
Co teď? Kde jsem? Ptal se on. Je to jen sen? Je den, či noc?
„Kam jdeš?“ řekl kdos.
„Kdo já? To jsem se lekl!“ řekl Jan. „Snad jsem se ne... Však víš! To je smrad...“
„To je! To je děs a děs jsem tu já a ne ty! Fuj... Tak kam jdeš?“
„Jdu pít a bos!“ Jan na to. „A kdo že jsi ty?“
„Tvůj děs!“ řekl mu on. „Jsem běs a ty jsi můj!“
„A co když ne?“ děl Jan a chtěl se bít. „Mám nůž!“
„Na co nůž?“ smál se běs. „Jsi snad princ a já drak?“
„Vím já?“ ptal se hned Jan. „Chceš mou smrt?“
„Já? Ne!“ řekl na to děs. „Co bych pak měl? Jsem tvůj strach...“
„Mám se bát?“
„To bys měl!“ řekl běs. „Je tu jen les, mech a vřes... A já jsem děs, či běs! Jak chceš...“
„Chce se mi pít a žít...“ řekl mu Jan.
„Já vím,“ řekl běs. „Ale to je můj les i vřes a snad i tvá smrt!“
„Má smrt? Jdeš se mnou? Jsem sám...“ řekl na to Jan. „Ať už jsi, co chceš, já jsem jak král!“
A co běs? Co ten na to řekl? Jen tak tam stál a nic... Byl jak dub, ba co víc, byl jak smrk... Chtěl
snad Jan po něm moc?
„Jsi můj strach, měl bys jít...“ mrkl na něj Jan. „Jsme dva a kdo je víc?“
„Chceš chlast? Pojď se mnou, mám ho dost!“ řekl mu děs. „Chceš pít, či ne?“
„Ty a kde?“ řekl mu Jan a děl: „Ty máš chlast? Jak to? Jsi přec jen běs a strach!“
„No a? Pojď... Za mnou běž!“ řekl mu běs. „Chceš Rum? Chceš líh? Mám vše...“
„A co mok?“ ptal se ho Jan. „Máš tam i sud? A sklo?“
„Jsi cvok?“ on na to. „Kde bych ho asi tak vzal?“
„Tak jdem, snad jsi jen sen... Mám hlad a jde na mě chlad...“
- 31 -
A šli. Šli noc a den, den a noc a pak... Však lhal bych vám, pil jen Jan sám, ne však běs! A Jan
pil a pil jak Dán, jak řekl. A pak blil, blil na les i vřes, na keř i mech. Ba co víc, blil jak sám pes! A
pak byl běs pryč a byl tam jen les. A náš bard šel dom. Sám a sám. Bez bot a bos, tam co vedl jej
nos. Ten chlast ho hned na to zmohl, padl na mech a pak tam sám snad i zdech...
*****
Byl, či ne? Kdo ví? A já už jdu, mám hlad, chce se mi pít... A kdo jsem já? Jsem sám, mám však
les, vřes, keř i mech. A mám Rum i Líh a mám i lest. A kdo mě znáš, ten se třes! Jsem strach? Jsem
děs, či snad běs? Kdo ví? U mě chcípl pes, vem to ďas! A to je vše, víc už nic!
- 32 -
Monolog umírajícího herce
Jde o jakousi povídku s prvky scénáře zachycující vystoupení jednoho podivínského herce na
prknech, které znamenají svět... Napsal jsem raději povídku, protože když jsem se pokoušel
vytvořit scénář, vyšel z toho docela prazvláštní literární útvar neurčitého tvaru, obsahu i formy...
Zkuste se vžít do děje, je večer, divadlo naplněné k prasknutí, protože v něm má vystoupit jeden z
mála geniálních herců, jehož jméno nikomu nic neřekne. Hlediště je již potemnělé a diváci
netrpělivě sledují, kdy že se zvedne opona. Pak zazní gong a opona mizí před očima diváků. Tichá
hudba dokresluje neurčitou atmosféru a několik reflektorů nasvěcuje scénu zajímavým odstínem
světla, jako by přicházelo ze záhrobí. Chybí zde jen již ona pomyslná mlha, která se používá v
cirkusech a varieté.
Hudba utichne a na pódium, na které je naskládáno několik rekvizit (stůl, židle, postel a skříň)
přichází náš umělec v obleku mima s obličejem namalovaným jako klaun. Diváci netuší, co si
mají myslet a potají za svitů mobilních telefonů listují v zakoupených brožurách k dnešnímu
představení. Hudba ještě krátce zazní a hra o jednom dějství: „Monolog umírajícího herce“,
může začít.
Malé upozornění na konec: Přestože se v textu neobjevují žádné erotické motivy a není v něm
popisováno žádné násilí, není tento text určen pro slabší povahy!
*****
Herec přichází s úsměvem na rtech a slzami v očích. Roztahuje ruce a praví: „Zdravím vás,
přátelé, děkuji, že jste se rozhodli přijít v tak hojném počtu!“
„Vidíte to?“ ukazuje na své uslzené oči. „Vidíte to? Pláči! Ano, já... Pláču... Bulím jako malé
děcko a vy si zcela jistě říkáte: Proč?“
Muž na jeviště sklopí hlavu a chápavě s ní zakývá na všechny strany. V hledišti je ticho, nikdo
nezatleská, nikdo nechce vejít umělci do monologu. Pak zvedne obě ruce a jako dirigent s nimi
zamává nad hlavou, aby si vzápětí sedl na připravenou židli a dal si nohu přes nohu.
„Já vám to musím říct!“ řekl smutně. „Víte, neměl jsem lehký život. Ono to není žádná legrace
vydělávat těžké prachy, ale jednoho to časem omrzí...“
Herec se až okatě porozhlédne po divácích a bouchne se do čela. Pak se usměje a zavrtí hlavou:
„Ale kdepak, nesvolal jsem vás sem proto, abych někomu z vás daroval všechno co mám, nebo na
něj myslel ve své závěti... Kolik vás tu asi tak je? Tisícovka? To by bylo jedna ku tisíci pro někoho z
vás... Kdepak!“
Muž se chvíli přehrabuje v jedné z velkých kapes, svého mimovsko-šaškovském obleku a
vytáhne z ní obrovský starožitný budík. Pak jej natáhne a zkontroluje čas porovnáním s hodinkami.
Spokojeně přikývne a položí jej na připravený stůl. Chvíli se na něj dívá a mlčí. Budík hlasitě tiká a
muž pohupuje nohou do jeho rytmu, jako by šlo o metronom.
- 33 -
„To je budík, co?“ ukazuje rukou k obstarožnímu měřiči času. „To je prácička, takové budíky se
už dneska nedělají... To je kvalita, panečku! Ta preciznost... Elegance... Ten design!“
Muž si opře lokty o stůl a dá si ruce do dlaní. Chvíli pozoruje ciferní budíku a nehýbe se. V
hledišti je ticho jako v hrobě. Občas si někdo odkašle, nebo decentně zasmrká. Herec dělá, že jej to
ani v nejmenším nezajímá.
„Jo, málem bych zapomněl!“ vyskočí od stolu a shodí při tom zadkem židli na podlahu. „Proč
ten budík, říkáte si? Ano, já mám na něm poznačeno, kdy to se mnou třískne! Opravdu! Až zazvoní,
tak to se mnou sekne a bude se mnou nadobro konec!“
Muž se nakloní k budíku a zkontroluje, zda je správně natažený a zda vteřinová ručička
poslušně kmitá po vteřinách dokola po ciferníku. Volnou ruku se drží za zápěstí a měří si pulz.
„Jo, jo, ještě chvíli... Už to bude, ono to není jen tak, natáhnout brka, to chce pořádného umělce!
To chce hrdinu, který se nebojí podívat smrti do tváře! To chce celého muže! Chlapa...“
Přejde ke skříni a otevře ji, aby z ní vytáhl černý oblek a začne si jej pomalu navlékat na svůj
mimovsko-klaunovský oděv. Nakonec si sedne na postel, rozestele ji a ještě jednou pohlédne na
budík. Naposledy porovná čas na budíku s časem na svých hodinkách a smutně se usměje.
„Zbývá mi již jen několik vteřin. Nemá cenu se tu rozkecávat, byl jsem takový, jaký jsem byl.
Každý někomu ublíží, někoho okrade – tu o peníze, tu o lásku a přátelství. Takový je život...“
Muž si lehne do postele a přikryje se peřinou, dá si ruce na duchnu a čeká. Nervozně přitom
bubnuje do povlečení. Vtom zazvoní budík a muž nadskočí v posteli, div z ní nevypadne.
„Už to přišlo? Už to tu je? Kde jsi smrti? Nevidím tě? Jsi neviditelná? Dobře činíš!“
Muž si znovu změří tep na zápěstí, tělesnou teplotu na čele a dá si dlaň před ústa, zda-li ještě
dýchá, pak se zklamaně posadí na postel a povzdechne si: „A to jsem si myslel, že bude smrt přesná
jako švýcarské hodinky a dochvilná jako britské dráhy... Co teď? Doklady jsem spálil, majetek
převedl na děti... Co já si teď asi tak počnu? Vždyť já jsem vlastně žebrák? Skoro jako ten umrlec,
jen s tím rozdílem, že on již nic nepotřebuje a já teď můžu leda tak umřít hlady!“
Muž vstane z postele a přejde ke stolu. Chytí budík do rukou a chystá se s ním třísknout o zem,
když tu se zarazí a zbledne jako stěna: „Je tolik, kolik právě je? Máte všichni středoevropský čas?
Je právě půl osmé večer? Je... Do prdele! Já osel! Vždyť mám na tom budíku špatnou datumovku!“
Herec se plácne do čela a sedne si na židli, kterou před tím postaví na nohy. Položí budík na
desku stolu a chvíli o něčem mlčky přemýšlí. Pak se otočí k publiku a dodává: „Kolik že vás tu je?
Dobrá tisícovka? Kdyby mi každý z vás dal alespoň stovku... Tak to bych tu měl pro začátek
takových dobrých sto tisíc! S tím by se už dalo něco dělat, nebo ne?“
V publiku se ozve smích, někteří diváci něco říkají svým sousedům. Herec kýve chápavě hlavou
a pak mávne rukou a pokračuje: „Tak dobře, stačí mi deset korun od každého z vás! Takových deset
táců také není k zahození! Zkusím je vsadit, možná se mi poštěstí a vyhraju nějaký ten milión...“
- 34 -
Muž na pódiu se vysvlékne z černého obleku a uloží jej opět do skříně, kterou hned na to zavře.
Pak si sedne za stůl, hodí budík na podlahu tak, že zařinčí jako staré železářství a podepře si bradu
jednou rukou, tou druhou začne ostentativně bouchat do stolu.
„Tak já s vámi po dobrém a vy nic? Tak dobře, dejte mi každý korunu a běžte se vycpat, alespoň
se dneska večer dobře najím a zítřek je ještě daleko!“ pokusil se herec o úsměv. „Ne? To jsem si
mohl myslet... Já taková kapacita! Takový umělec! Inteligence a bůh ví co ještě a budu tu na suchu
jako obyčejný vandrák! To snad nemyslíte vážně? Tak mi dejte alespoň na pivo, když už nic!“
Muž vstane a otevře znovu skříň, aby z ní vytáhl starý a zaprášený půllitr. Položí jej s třísknutím
na stůl, až jeho deska odmítavě zaskřípe a vydá se k divákům. Zastaví se na okraji jeviště a ukáže
prstem na všechny diváky: „Jen počkejte, jednou ta bída padne i na vás! Jednou... Jednou... Kolik je
hodin? Jednou... Kolikátého je? Jednou... A sakra! Takže... Přeci! Pane Bože, už? Právě teď a tady?
Díky za ty dary... Au! To je bolest...“
Muž se chytí za hlavu a pak za hruď. Nemůže si vybrat, zda-li jde o infarkt, nebo mrtvičku. Pak
se sesune na zem a zůstane na ní chvíli ležet. Občas škubne nohou, nebo rukou a vydá ze sebe
jakýsi temný a sípavý vzdech. Diváci s úsměvem na tváři čekají, co bude dál. Po chvíli se herec
zvedne na lokty a obrátí se k publiku.
„Zatraceně, to je práce! Vy ani nevíte, co to dá za práci takhle vypouštět duši...“ řekne všem a
opět si lehne. Položí si ruce na prsa a zamyslí se. „To je doba, to je doba, a to jsem si myslel, že to
bude jako když bičem mrská, nebo když uhodí do starého stromu... A ono nic! Už ani na tu smrt
není spolehnutí...“
Muž si dá nohu přes nohu. Zaloví v jedné kapse a vytáhne z ní cigaretu. Zaloví v druhé a vyndá
z ní zapalovač, pak si tu cigaretu zapálí, hodí ten zapalovač pod stůl k půllitru a volnou rukou si
podepře hlavu. A jako by se nechumelilo, začne labužnicky kouřit.
„Není to jedno?“ řekne svým divákům. „Hřebíček sem a hřebíček tam? Když už to mám
nahnuté a jsem skoro jednou nohou v hrobě? Jo, není nad poslední cigaretu! To je lahoda... To je
boží pokouřeníčko... To mi to kecá, přestože mám smrt na jazyku, že jo? Dneska jsou hold jiní lidi,
ze železa a azbestu! Ne jako kdysi... Takové sračky! Potkali žence s kosou, jak jdou na pole a
mysleli si, že si pro ně jde zubatá! A dneska? Pche!“
Herec mávne rukou a odklepne si cigaretu do připraveného popelníku na okraji jeviště. Chvíli
jen tak pokuřuje a poslouchá to ticho, které by se dalo krájet. Pak to nevydrží a sedne si.
„Já se teda jako omlouvám, ale ono se mi v leže strašně těžko umírá... To já raději vsedě, že jo?
Takhle v tom éroplánu, nebo vlaku, či automobilu. Jedna velká řacha a není co řešit... No nic,
vypadá to, že to dneska přežiju!“ Podívá se na hodinky a tipne nedopalek v popelníku. Pak se
postaví na nohy a opráší si kalhoty.
„Já vím, vy jste tu čekali ukázkový skon a ono nic! Já vám dám, vy uličníci! Já vám dám parte!
Věnce a kytice! Svíčky a smuteční hudbu! Nic nebude... Nasrat!“ Mávne herec rukou a odněkud si
vytáhne malou placatku, ze které si s chutí přihne. „To je ale požitek! Co mi chybí? Co mi schází?
Jo, peníze! Mergle! Love! Chechtáky! Kurva, aby to ďas spral! Tak co bude? Nic? Víte co? Nevíte?
- 35 -
Běžte se bodnout! Běžte se oběsit... Skočte do Vltavy! Že se vám nechce? Dobře vám tak... Trpte a
plačte nad svým bídným životem...“
Herec se vrátí ke stolu a přisune k němu židli. Zvedne budík z podlahy a strčí si jej do kapsy.
Vydá se k oněm pomyslným dveřím. Pak se plácne do čela a vrátí se pro prázdný a špinavý půllitr.
Když se vrací zpět, vezme to oklikou přes celé jeviště a poděkuje se. Hned nato se ozve jakási tichá
a uklidňující hudba a muž zvolna odchází. Padne opona a světla v hledišti se rozsvítí. Představení je
u konce... Snad si odcházející diváci nepomyslí: „Které hovado tohle za ty peníze vymyslelo?!“
- 36 -
Jak Petr šlápl do kaluže
Co bych tak asi mohl k tomuto textu napsat? Jde o ztřeštěnou verzi jednoho vzájemného a
lidského setkání... On a Ona? Ona a On, nebo On a On? Na první pohled totiž není jisté a jasné,
o koho jde a kam příběh dospěje. Příjemné počtení...
*****
Od božího rána se Petrovi zdálo, že má den blbec a nic se mu nedaří. Na co v práci sáhl, to se
podělalo. Možná v ten den vstal z postele levou nohou, možná mu přes cestu přeběhla černá kočka,
nebo mu na hlavu spadla kovadlina. Možná žil stále v oblacích a proháněl se s Vinnetouem po
travnatých pláních jako nějaký metalový Old Shatterhand za zvuků elektrické kytary a halasení
bubnů a zapomínal na to, že je nutno míti nohy pevně na zemi, jinak to v životě nejde.
Ačkoliv žil v neustálém spěchu a stresu, byl trochu při těle. Své nedostatky se snažil ukrývat
pod volným oblečením a předstíráním rychlé chůze, přestože mnohdy nedokázal popadnou dech a
vymlouval se na vrozenou dušnost a nutnost pohybu na čerstvém vzduchu. Miloval párek v rohlíku,
hamburgery a čínské nudle na sto způsobů. V normální restauraci nikdy nebyl a možná byl tady i
onen kámen úrazu. Nebyl příliš kulturně založený, neholdoval divadlům, raději si zašel do kina na
nějaký ten western, nebo na koncert jeho oblíbené metalové kapely, jejíž název voněl po dálkách a
dobrodružství.
Petr si chtěl konečně nabalit nějakou tu kost, no prostě ženskou, protože si začínal připadat jako
ten kůl v plotě! Jenže byl do všeho levý a trpěl malinko oním komplexem méněcennosti, což také
nesedělo k jeho zájmům a koníčkům, protože miloval hady a metalovou hudbu, a také pěstoval
kaktusy. Časem přišel na to, že život také mnohdy píchá jako tito malí zelení ďáblové v květináči.
Nejen ženy dokáží klamat tělem, Petr to uměl také! Oblečením nikdy nevybočoval z oné pomyslné
řady a choval se jako docela průměrný kluk, o kterého by žádná normální holka, tedy buchta,
nezavadila ani pohledem.
Ale vraťme se k onomu dni... Bylo po dešti a Petr utíkal z práce na autobus. Samozřejmě, že mu
ujel a jemu se nechtělo stát na zastávce plných dvacet minut a tak se vydal domů pěšky. Věděl, že
mu ta cesta zabere určitě více jak půlhodinu. V duchu si přehrával nějakou písničku od Led
Zeppelin a na přechodu pro chodce jej málem zajelo auto. V tom kalupu vpadl oběma nohama do
kaluže uprostřed vozovky a ještě chvíli po tom, co přešel na druhou stranu ulice, si v paměti
přehrával před očima jakéhosi muže, jak hlasitě kleje a mává na něj, že je neskutečné hovado, když
vstupuje do vozovky, byť na přechodu, když je automobil těsně u něj a není v jeho silách zabrzdit.
Začalo znovu poprchávat a Petr se připojil k nic neříkajícímu tupému stádu, kterému se říkalo
chodci a vydal se hledat svou ulici, kde měl nahlášený trvalý pobyt. Lidi okolo sebe moc nevnímal.
Bylo mu to jedno. Připadal si jako robot. Kráčel toporně k domovu a jeho levá teniska míjela
pravou. Nohavice i obuv měl ještě mokrou a boty mu hlasitě čvachtaly, jako by patřil do rodiny těch
zelených podivínů, kteří žijí v rybnících a řekách a mají na nohou a rukou ty směšné plovací blány.
Když tu mu do nosu udeřila vůně přicházející z nějakého toho rychlého občerstvení asijského typu.
Vařené nudle! Řekl si v duchu a poslušně odbočil, aby vrazil do dveří bufetu. Jeho žaludek byl
téhož názoru, nakonec i ono pořekadlo říká, že s plným žaludkem je na světě hned lépe.
- 37 -
Chvíli se dohadoval s obsluhou, která nevypadala na to, že by uměla příliš česky o tom, na co
by měl chuť. Po pěti minutách rozhovoru stylem: „ruka – noha – noha – ruka“ se konečně domluvil
a doufal, že si neobjednal nějakého toho vařeného psa. Otřásl se, jako by bylo venku deset pod
nulou a zazubil se na postarší asijskou krásku, která pocházela nejspíš z Koreje, nebo z Vietnamu.
Protože neměla nos připlácnutý k obličeji, vypadalo to na druhou možnost.
Hodnou chvíli byl zabraný do pojídání nudlí se zeleninovou omáčkou, ve které byly i kousky
podivného kořeněného masa. Ale protože mu jídlo chutnalo, nemyslel na to, z čeho by to maso asi
tak mohlo být. Duchem byl u svých hadů a kaktusů a v uších mu hrála jeho oblíbená skladba. Ne,
neměl empétrojku, ale dotyčný hudební kus znal nazpaměť. Pak to přišlo! Petrovi prostě zaskočilo a
pěknou chvíli se snažil vykašlat kousek něčeho, co do jídla určitě nepatřilo. Obsluha se chytala za
hlavu a nevěděla, zda má zavolat lékaře, nebo rovnou pohřební službu.
Po několika vteřinách Petr konečně vykašlal ten podivný kousek něčeho, co vypadalo jako
potrhané přáníčko pro štěstí a hodil jej vztekle na pult. Černovlasá asijská žena se omluvně usmála,
uklonila se a se slzami v očích zmizela za plentou. Petr chvíli poslouchal, zda neuslyší nějaký ten
přidušený výkřik a šustění střev, jenže ona žena se po chvíli vrátila s novou porcí v papírové krabici
zabalené do alobalu a silonového sáčku. Vida, žádné harakiri se nekonalo, ale zato měl postaráno o
večeři. Poděkoval a zaplatil první porci s tím, že by se urazil, kdyby ji měl také zdarma. Jeden by
řekl, že je pěkný blbec, když nevyužije situace, ale Petr byl prostě zásadový.
V parku do něj narazil nějaký mladý kaskadér. Petr zvedl očí k nebesům. Dotyčný závodník na
skateboardu, či jak se těm směšným vozítkům na kolečkách říká, se postavil na nohy a chvíli si
Petra prohlížel, jako by snad někdo z nich spadl z nebe, čili z jiné planety. Když oba zjistili, že patří
ke stejnému druhu, omluvili se sobě navzájem a vydali se každý svou cestou. Petr si to alespoň
myslel, kdyby na konci parku do něj dotyčný nevrazil znovu. To už byl Petr pěkně namíchnutý a
myslel na to, že toho šílence nejspíš přizabije, jenže tehdy ještě netušil, která bije. Petrovi se zdálo,
že cítí v žaludku ono známé mravenčení a že mu začíná bušit srdce a že se také začíná potit na
různých místech těla. Nechápal to. Hoch, který se znovu soukal na nohy, vypadal jako muž a
Petrovi se nezdálo, že by byl na kluky. Nedalo mu to a představil se dotyčnému kaskadérovi, který
se mu představil jako Milan.
Výsledkem oněch dvou srážek bylo to, že se oba vydali k nejbližší hospodě, aby si dali pivko do
každé nohy s tím, že to Milan zaplatí, jako bolestné. Petr souhlasil, protože věděl, že hadi ještě
nějaký den vydrží, než je bude muset znovu nakrmit a kaktusy také zalil včera večer. Z moudrých
knih se dozvěděl, že je není nutno zalévat každý den, jinak uschnou, nebo shnijí. Petr se chvíli také
ježil jako kaktus, ale brzy zjistil, že je Milan docela zábavný típek. Sice se na něj trochu lepil a
sahal mu na zadek a stehna. Trochu mu to vadilo a nešlo mu do hlavy, zda se o něj již nepokouší
zubatá, nebo zda není zakuklený kluk, co je na kluky, což by bylo logickým vysvětlením toho, že
ještě neměl žádnou ženskou, čili kost. Po čtvrtém pivku se oba rozjeli jako špatně zabržděný vlak.
Tedy, ne že by na sebe skočili a dělali tamto, čili ty směšné pohyby a obšťastnili jeden druhého, ba
naopak, stali se kamarády na život a na smrt. Milan chtěl dokonce Petra naučit, jak se jezdí na tom
srandovním prkénku s kolečky.
A pak, když se opilý Milan pokoušel v parku rozjet, spadl Petrovi takřka do klína a jeho ruka
mu zašátrala na ona místa, která zůstávají mezi lidmi, kteří k sobě nic necítí, skryta. Tedy Petrova
ruka zajela Milanovi mezi nohy a Petr zůstal s úžasem stát jako solný sloup. Možná se stal zázrak!
Možná měl vypito příliš a možná nebyl Milan Milanem, což by vysvětlovalo ty libé pocity, které
- 38 -
Petra oblažily. Milan byl také trochu překvapen a také vypadal, jako by jej nějaký přiopilý umělec
vytesal z mramoru. Pak to Petrovi došlo! Aby toho nebylo málo, dal Milan Petrovi pusu a nechal se
hladit po těch místech, kde kluci rádi hladí holky. Petr byl rád, ačkoliv byl trochu zmožen pitím, že
si konečně může sáhnout na ženskou, protože přišel na to, že Milan není Milanem, ale holkou, která
má trochu klučičí tělo, ale jinak vypadá jako docela normální ženská se vším, co k tomu patří. Ano,
Milan neměl pindíka, ale pipinku a proto se nemohl jmenovat Milanem. Což ovšem Petr docela
dobře chápal, jen mu nebylo jasné, zda dotyčná dívka nepořádala ony nájezdy zcela úmyslně a ne
náhodou, protože jí připadalo, že je Petr docela pěkné dřevo, které se k ničemu nemá.
Petr marně pátral v paměti, zda-li Milana, vlastně Miladu, jak se mu brzy dívka představila, již
někdy v minulosti neviděl, ale nepamatoval si to. Brzy vyšlo najevo, že Milada bydlí ve stejném
domě, jen o patro výš a zrovna nad Petrovým bytem. Jak bylo možné, že se celou dobu úspěšně
míjeli, to nebylo jasné ani jednomu z nich. A protože začalo znovu drobně pršet a bylo již docela
pozdě, vydali se oba na cestu domů. Svorně podepírali jeden druhého. Petr nesl Miladě skateboard a
občas jí jen tak sáhl na zadek, aby se neřeklo. Myslel na to, zda bude sám s hady, kaktusy a
nudlemi, protože dobře věděl, jakou má smůlu, ale zdálo se, že jejich vzájemná srážka tento smolný
uzel konečně rozsekla. Nakonec vše dobře dopadlo. Milada pozvala Petra na kafe a čokoládovou
zmrzlinu, kterou měl tak rád. A pak mu ukázala sbírku svých motýlů. Petr byl nadšením bez sebe a
zůstal u ní celou noc. Nakonec byl pátek třináctého u konce a oba měli před sebou celý dlouhý
víkend. Zítra může Petr své lásce na první pohled ukázat sbírku svých hadů a kaktusů a kdoví, co se
stane pozítří...
- 39 -
Dokonáno jest!
Další krátké dílko, ve kterém není vše takové, jaké se to na první pohled (nebo přečtení) zdá...
*****
Toho roku, léta páně... Už ani netuším kterého... Prostě se na tom velkém poli zarostlém
vysokou trávou utkaly s divokou nevraživostí – sobě vlastní – dvě obrovské armády. Zdálo se, že
jde o hotový konec světa, protože dým z výstřelů byl tak hustý, že na okamžik zakryl i sluneční
kotouč a nářek raněných se ozýval široko daleko. Kam oko pohlédlo, ležela zkrvavená těla bez
rukou a nohou s vyhřezlými vnitřnostmi. Ti šťastnější bez hlavy již nadobro usnuli spánkem
spravedlivých a v ničem se nepodíleli na tomto Armagedonu, který vzešel jen a pouze z chtíče po
moci a bohatství.
Jednotlivé šiky pěchoty proti sobě vyrážely s divokou pravidelností a s počáteční grácií a
spořádaností, jako by šlo o vojenskou přehlídku a ne litý boj na život a na smrt. Čím však byla
jednotlivá seskupení protivníků k sobě blíže, tím více ztrácely tyto útvary na pravidelnosti a ze
čtverců a obdélníků se stávaly jakési podivné chumly nazdařbůh střílejících jedinců. Všude vládl
organizovaný zmatek a velitelé obou stran již dávno ztratili přehled o pohybu a síle svých jednotek.
Nikdo si však nechtěl přiznat, že netuší, kde se nepřítel nachází, v jakém počtu a s jakým úmyslem.
Zůstala jen krvelačná touha po vítězství bez ohledu na celkové ztráty ve vlastních řadách.
Mezi hloučky pěchoty občas vjela hulákající jízda s meči na divoce ržajících koních v jejichž
očích bylo možné spatřit smrt, jako by tato zvířata dopředu věděla, že je dnes jejich každodenní boj
o přežití předem prohraný. Důkazem toho byla zmítající se a naříkající zvířata na zemi v uválené a
zakrvácené trávě. Koně umírali déle, než-li lidé a s o to větší silou toužili po životě a nikdy
nekončícím běhu po nekonečné zelené prérii, který jim byl odepřen. Namísto toho tato zvířata
zakopávala o ležící torza svých zvířecích souputníků, či padala do děr po vybuchlých granátech,
aby si zde zlámala nohy. Koně umírali stejně hluboce a pravdivě, jako umírali i samotní lidé. Bez
přetvářky, bez pocitu zadostiučinění, jen s nevyřčenou otázkou v očích. Proč?
Namísto toho, aby došlo k domluvě a smíru, se lidé i zvířata vydávali vstříc své smrti v podobě
kulí z pušek a děl, kartáčů a granátů, které sekaly a řezaly řady bojovníků na obou stranách, jako by
život ztratil veškerý smysl i hodnotu. Co nedokonal letící projektil, to dokončil hrot šavle, nebo
bodáku. Zdálo se, že se veškerý um a vědění soustředil do tohoto okamžiku nikdy nekončícího a
stále se opakujícího kolotoče dějin rozkvětu a úpadku. Další civilizace umírala v jedné dlouhé a
nekonečné agónii, ze které nebylo úniku. Hodnoty přestaly platit, zbyla jen touha po krvi. Onen
pomyslný krvavý chtíč zaplnil celý tento prostor a učinil z něj hotová jatka. A Peklo by tomuto
místu mohlo závidět...
Dělostřelci nabíjeli svá děla s o to větší vervou, jako by snad záleželo ono vytoužené vítězství
jen a jen na nich. Nad polem se vznášel mastný temný kouř nejen z černého prachu, ale i hořících
těl vlastních i cizích vojáků, kteří měli to štěstí, že padli na začátku bitvy a nemuseli v bolestech
čekat na vysvobození v podobě zbloudilé kule, nebo bodáku od někoho z vlastních řad, protože
nepřátele tyto ležící a stále tepající uzlíčky života již nezajímaly, nebyly pro ně nebezpečné. Ryk
tisíce hrdel a salvy pušek přehlušovalo dunění dělostřelectva a co na tom, že tu a tam spadl granát i
do vlastních řad? Bylo poledne a tato velkolepá jatka byla sotva v polovině.
- 40 -
Generálové kuli své pikle v bezpečí za frontovými liniemi a jen dalekohledy sledovali dění na
bojišti, aby tu a tam poslali své zvědy a špehy, či pomyslné pošťáky s depešemi a rozkazy pro svá
vojska. Bitva se valila jako letní bouře touto travnatou planinou a jako zpomalený dinosaurus ničila
vše ve svém dosahu. Běda tomu, kdo by sem zabloudil a zkřížil by cestu bodáku, nebo kulce. Smrt
zde měla svou žeň a nestačila se ohánět kosou za divokého chechotu vycházejícího z jejích
bezedných úst.
Odpoledne byla celková situace ještě nepřehlednější. Muži i jezdci na koních se proplétali mezi
těly mrtvých a raněných, jako by bloudili v jednom velkém bludišti z něhož není návratu. Jeho
vchody byly uzavřeny a namísto vysvobození, pokoje a míru na ně čekala jistá smrt a cesta na
druhou stranu. Jen málokdo z nich měl připraveny mince pro převozníka přes řeku zapomnění.
Dělostřelci měnili své pozice, zálohy se neustále přeskupovaly, zatímco se hlavní bojiště měnilo v
jeden velký prskající sopečný kráter, který se podobal spíše Peklu, než čemukoliv, co by byl
schopen vytvořit... Člověk?
Když se slunce sklánělo nad horizontem, bylo již takřka po všem. Nebylo zde vítězů ani
poražených. Svěží větřík zvolna rozfoukával černá a našedlá oblaka dýmu, aby se komukoliv, kdo
by se sem odvážil, naskytl pohled na trosky kdysi dvou velkých armád. Zbyla po nich jen
zakrvácená torza těl, součástí výzbroje a výstroje. V horším případě byla tato těla rozsekána na
kousky a nebylo je možné identifikovat. Sténání raněných pomalu utichalo. Nářek koní se však nad
polem nesl dál a tu a tam byl ukončen výstřelem z pistole. Ještě dlouho do noci se nad tímto místem
vznášel pach smrti, hořely ohně a úpění umírajících připomínalo návrat Pekla, tak jak bylo psáno:
Nebesa i propasti se otevřely a vypustily na svět zkázu a zmar.
Než slunce zapadlo, utichl i poslední náznak života. To ticho bodalo bolestivě do uší a kdyby
bylo hmatatelné, dalo by se na něj i sáhnout. Dvě armády blech v rudých a modrých pláštích se
kdesi na huňatém kožichu již umírajícího starého a nemocného psa utkaly o nadvládu nad tímto
teritoriem. Smrt však zasáhla dříve, než byl boj dokonán a i kdyby některá z ohromných armád
vyhrála, byl by to dopředu prohraný boj. Poslední záchvěvy života. Poslední zaškubání psích tlapek,
vydechnutí, olíznutí tlamy a zachroptění. A pak? Pak už nebylo nic... Bitevní pole leželo na okraji
silnice a zvědavé přilétající mouchy si mohly prohlédnout to, co zbylo z kdysi dvou vzkvétajících
národů. Nastala noc a...
Ach ano, tady chcípl pes!
- 41 -
Sněhulák
(Byl jednou jeden... Sněhulák!)
Už jste se někdy pokusili vcítit do takového sněhuláka? Ano, jde sice o kus sněhu (v podobě
několika sněhových koulí), který je ozdoben mrkví, kousky uhlí a nějakým tím starým hrncem,
ale už vás napadlo, co by se stalo, kdyby takový sněhulák ožil?
*****
Bylo pozdní odpoledne a pomalu se blížil večer. Nebe bylo bezmračné a s rostoucí tmou se tu a
tam začaly objevovat první hvězdy. Mrzlo až praštělo, ale vítr nefoukal. Vesnice tonula ve tmě, jen
občasné světlo pouličního osvětlení vykrajovalo ze stále rostoucí temnoty kužely nažloutlého světla.
Kdesi vyli a štěkali psi. Lidé se ukryli před zimou do svých domů, ve kterých topili o sto šest.
Našedlý kouř z komínů toho byl jasným důkazem.
Mrazem praskaly okenní tabulky i rampouchy na střeše. Letošní zima se vydařila a měli z ní
radost nejen dospělí, ale i děti. A dva sněhuláci na nejbližší zahradě, oddělené od okolí starým
plaňkovým plotem, by mohli vyprávět. V ten večer se stal malý zázrak. Ono to zase takový zázrak
nebyl, když dokázal pánbůh vdechnout do člověka z hlíny dech života, proč by nemohl oživit třeba
takového sněhuláka?
„Kde to jsem? A co tu dělám?“ zeptal se Sněhulák znenadání. Kdyby mohl, otočil by se kolem
své osy, nebo by zvrátil hlavu dozadu - nehledě na nebezpečí, že by mu spadla na zem do sněhu a
tam také zůstala – a podíval by se na nebe plné hvězd.
„Na zahradě, ty tele!“ odpověděl mu kdosi.
„Já jsem tele?“ zeptal se Sněhulák zamyšleně. „Co je to tele?“
„Tele je zvíře,“ odpověděl mu temný stín stojící jen několik kroků od něj v potemnělé zahradě.
„Ty jsi něco docela jiného...“
„A co jsem?“
„Ty jsi...“ ozval se znovu ženský hlas, který náhle stihl, když kolem zahrady někdo proběhl po
ve sněhu vyšlapané pěšině. Spěšné lidské kroky v podobě hlasitého křupání ustaly, aby je opět
vystřídal jemu známý hlas. „Ty jsi sněhulákem!“
„Sněhulákem?“ podivil se Sněhulák. „Co to je?“
„To jsi ty!“ dostalo se mu krátké, ale o to pádnější odpovědi.
„A k čemu jsem dobrý?“ zapochyboval Sněhulák a málem mu vypadlo koště z rukou. Hrnec na
hlavě měl nakřivo, jako by imitoval nějakého toho lidského komika a nebyl jen obyčejnou hroudou
sněhu. „Jsem důležitý?“
- 42 -
„Asi jako psí lejno ve sněhu!“ chichotal se druhý hlas. „K čemu asi může být dobrý takový
sněhulák?“
„No schválně,“ zlobil se Sněhulák. „K čemu asi? A vůbec, kdo jsi ty?“
„Já?“ zeptal se ženský hlas z temnoty. „Hádej, můžeš třikrát!“
„Asi bych to neuhodl!“ řekl si napůl pro sebe. „Nechám se podat...“
„Já jsem také sněhulákem!“ řekl mu cizí hlas. „I když ne tak docela stejným, jako ty!“
„Ty jsi také sněhulákem, ale ne tak docela stejným jako já?“ podivil se Sněhulák. „To jsou i
sněhuláci různí?“
„Jo, to bys koukal na drát!“ řekla mu žena Sněhulák vážně. „Co ti lidi nevymyslí!“
„Lidi?“ zarazil ji Sněhulák. „A co jsou lidi?“
„Co jsou lidi... Co asi?“ durdila se sněhuláčí ženská. „Oni nás... vyrobili!“
„Jen tak?“
„Jo, jen tak ze svého rozmaru!“
„A k čemu jako tento... Jsme?“ nenechával se odbýt čerstvě postavený Sněhulák, kterému právě
teď odpadlo několik knoflíků z jeho pomyslného kabátu. Trochu začalo foukat a kdyby to šlo, otřásl
by se Sněhulák chladem.
„Na to přijdeš, mladej! Uvidíš...“
„Je mi zima!“ řekl docela zbytečně.
„Buď rád!“ dostalo se mu odpovědi. „Kdyby ti bylo teplo, byl by s tebou ámen!“
„A...“
„Neříkej to!“
„Co nemám říkat?“ nechápal Sněhulák.
„Neptej se: A co je teplo!“ zavrčel ženský protějšek novopečeného sněhuláka.
„Proč ne?“
„Protože...“ zarazila se. „Když se oteplí, tak je po nás!“
„A co se s námi stane?“
- 43 -
„To jsi tak blbej, nebo se jen tak děláš?“ zeptala se ho Sněhuláčka. „Poslouchej, tobě asi tu
hlavu moc velkou neudělali, že jo?“
„Ne, jen takovou malou... Sotva se mi na ní udrží ten starý hrnec!“ souhlasil Sněhulák. „Takže
my jsme ze sněhu? Proto mě zebou tolik koule?“
„Jo, ze sněhu!“ souhlasila a v duchu prosila matku Přírodu, aby se Země alespoň na chvíli točila
rychleji, protože s tímhle sněhovým inteligentem bude tahle noc zatraceně dlouhá. Připadalo jí, že
je jeho matkou a musí mu vysvětlovat všechna jeho „proč“, jako by na tom záleželo! Hlavně, že
byla zima, mrzlo až praštělo a obleva byla ještě v nedohlednu.
Naštěstí se i náš mladý Sněhulák brzy unavil a dal si dvacet. Sněhuláčka si oddechla a pustila se
do počítání hvězd a do střádání svých snů, copak asi je za život v té nekonečné a mrazivé prázdnotě.
Noc předala svou vládu mrazivému dni a zubaté slunko vylezlo nad obzor, aby si na vše v okolí
posvítilo, co že se tu zase stalo nového...
„Jeee!“ řek znenadání Sněhulák.
„Co? Cože? Jaké jééé?“ zeptala se náhle.
„Ty jsi fakt jiná, než já!“ řekl Sněhulák a ona by vsadila svou studenou hlavu na to, že jeho
myšlenky byly pěkně horké, div že se jí nezačaly topit její koule, ze kterých byla postavena.
„Jak jiná?“
„No...“ zarazil se Sněhulák. „Poslouchej...“
„Poslouchám!“ řekla nahlas, div se neplácla do čela.
„Co to tam máš za dvě malé koule na té prostřední velké kouli?“ zarazil se Sněhulák.
„Já už taju? Kde!“ zděsila se Sněhuláčka a pak div nezrudla studem.
„Víš... Já jsem... Sněhuláčka!“ řekla a možná se i trochu červenala.
„Sněhuláčka? A proč ne Sněhulák?“ zeptal se, jako by právě spadl z Měsíce.
„Protože jsem ženská a ty jsi chlap!“ vybuchla jako malá sopka. Málem ji upadly všechny
knoflíky, včetně nazobnutého nosu z oschlé mrkve.
„Ženská?“ zarazil se Sněhulák. „A já jsem... chlap? A jaký je v tom rozdíl?“
„No, vzhledem k tomu, že za pár týdnu nejspíš stejně roztajeme a žádné špásování mezi námi
nehrozí... Pak žádný!“ sýkla jako právě píchla pneumatika od motocyklu.
„Tak mi to řekni...“ loudil z ní Sněhulák odpověď. Nejenže byl děsně zvědavý – na sněhuláka až
příliš – ale také neměl dohromady nic na práci. Lidé, kteří je postavili o ně zatím nejevili žádný
zájem a nic nenasvědčovalo tomu, že se situace v nejbližších hodinách změní.
- 44 -
„Kdybys měl tu mrkev jinde, byl by z tebe chlap, ale takhle...“
„A ty jsi ženská jen podle těch dvou malých koulí, které ti sotva drží pod hlavou?“ zeptal se jí
jizlivě. „A kde bych asi tak tu mrkev měl mít? Podle tebe!“
„Pche,“ psýkla sněhulanda. „To víš, že ti to povím... Hele, buď rád, že jsi rád a modli se, aby
nepřišla obleva příliš brzo, jinak budeme mít oba po srandě a nějaké ty koule navíc nejsou zrovna
příliš důležité...“
„Aha... Tak jo...“ řekl Sněhulák dotčeně. „Takže nejsem ani pořádný chlap? A co potom jsem?“
„Sněhulák!“ řekla mu jeho sněhulácká partnerka. „S-n-ě-h-u-l-á-k! Chápeš to? Všechno co jsi,
jsou jen tři koule různé velikosti a šmytec! Ta mrkev ti stejně nepatří...“
„A jak já k tomu přijdu, že ty máš těch koulí pět, zatímco já jen tři?“ začal bulet jako malé
děcko.
„Poslyš... Odkdy ses naučil počítat?“ podivila se Sněhuláčka.
„Včera v noci... Nudil jsem se!“ přiznal se Sněhulák. „Hele, začíná sněžit!“
„No, to bude pěkné!“ zlobila se jeho partnerka. „Ještě zapadneme do čerstvého sněhu, nehledě
na to, že nás obalí nový sníh jako dvě nevzhledné hroudy... To zase budu vypadat!“
„A záleží na tom?“
„Na to, jak krátký život máme? Ano!“
„Poslouchej a jaká je vůbec naše pracovní náplň?“
„Ty chceš ještě pracovat?“ uchechtla se. „Vždyť se nemůžeme ani hnout... Co bys tak asi chtěl
dělat? Strašáka?“
„A to je co?“
„Já zapomněla!“ řekla Sněhuláčka. „Ty máš tu hlavu trochu malou a trochu víc našišato!“
„A jaká je pointa!“
„My jsme sněhuláci, jsme na hraní a to je naše práce!“
„Takže my tu nic neděláme, jen tak tu stojíme a pracujeme?“ zarazil se.
„Jo!“ řekla a do večera s ním nepromluvila ani slovo.
A čas běžel. Zima stále více slábla a s mizejícím sněhem ubývalo i sněhuláků, kteří se také
pomalu rozpouštěli. Koule se jim stále více a více zmenšovaly. Nastal čas jejich posledního
- 45 -
rozhovoru, dřív, než vezmou oba za své. Už měli dost lidských hrátek, protože jen tak tak stáli na
svých koulích a báli se snad jen pohnout, aby se nerozpadli v neurčitou a nic neříkající hromadu
sněhu...
„A co se stane teď?“ vyzvídal Sněhulák. Mluvilo se mu už dost špatně, protože měl na hlavě
naražený ten starý hrnec, který měl původně nakřivo a spíš jako Sněhulák vypadal jako nepodařený
rytíř.
„Roztajeme!“ špitla Sněhuláčka. Vlastně už byla také sněhulákem, protože jí ty dvě malé koule
roztály dřív, než ubyla na výšce. „A nezůstane po nás ani zbla, jen ty hrnce a trocha toho koksu...“
„A bude to bolet?“ znejistěl Sněhulák.
„Ani ne!“ řekla mu.
„To je dobře!“ oddechl si Sněhulák. „Já se totiž hrozně bojím bolesti...“
A pak mu upadl zbytek hlavy i s tím hrncem na zem a Sněhulák se navždy odmlčel. A dřív, než
stačil sníh ze zahrady zmizet docela, zbyly po obou sněhulácích – pardon: sněhulákovi a sněhuláčce
– jen dvě hromádky sněhu. Záleželo na tom? No, lidem to bylo jedno a ti dva jsou nejspíš teď v
nějakém tom sněhuláčím nebi. A kdo ví, třeba tam už nikdy neroztají...
- 46 -
Výtah do nebe
Další dílko z Workshopu na SASPI. Zadání bylo jasné: Tomáš a Jana, bývalí spolužáci ze střední
školy, se potkají ve výtahu jedné komerční budovy. Za 19 let od maturity se viděli několikrát na
výročních setkání třídy, možná ovšem i jinde. O jejich charakteru a vzájemném vztahu zadání příliš
nehovoří, k dispozici je pouze pár různě důležitých informací... (Dále následuje sáhodlouhý výčet
informací, které bylo nutno použít a ne vše jsem také vložil do svého textu.)
*****
Starý činžovní dům na periferii. Ulice plná podobných činžáků s oprýskanou omítkou a
špinavými okny. Kolem neupraveného trávníku, který pamatoval lepší časy, prošel po chodníku ke
vchodu jednoho z domů v této čtvrti jakýsi muž středního věku. Ani se neotočil, když vešel do
šerem vyplněné chodby a zamířil k výtahu. Chvíli bouchal do přivolávacího tlačítka a koukal
střídavě na hodinky a na otevřenou výtahovou šachtu vyplněnou pletivem a ocelovými nosníky. Už
se zdálo, že se vydá po špinavých schodech, když za nelidského skřípění zastavil výtah v přízemí.
Kdesi něco bouchlo a zašumělo, jako lokomotiva v posledním tažení.
Muž sebou trhl, jako by kolem něj projel kamion a div jej nestrhl do příkopu. Než vstoupil do
výtahu, nakopl prázdnou PET láhev od Coca-Coly. Tento přeslazený nápoj neurčité barvy jej dovedl
iritovat v kteroukoliv denní hodinu. Nesnášel jej a nesnášel reklamy na Colu v televizi, rádiu, či
časopisech. Vlastně si říkal, co zde v této Bohem zapomenuté čtvrti vlastně pohledává. Vešel do
oprýskané kabiny a už chtěl stlačit knoflík s nejvyšší číslicí, která se mu na panelu nabízela, když
do výtahu vběhla jako velká voda zadýchaná dívka. Omluvně se na něj usmála.
„Promiňte, jedete nahoru, nebo jste sjel právě dolů?“ zeptala se ho. Očima si jej přeměřila a na
chvíli je přimhouřila, jako šelma připravená ke skoku. Chvíli si představovala, jak s ním pobývá
sama na opuštěném ostrově, aby tuto myšlenku brzy zaplašila.
„Jedu až nahoru!“ řekl s úsměvem. „Co posloucháte?“ zeptal se a ukázal na přístroj, který se jí
houpal na krku zavěšený na řetízku zlatavé barvy.
„Freddie Mercury, říká vám to něco?“ zasmála se a odhalila dvě řady bílých zubů. Byly jako
malé blyštící se perličky. „There Must Be More To Life Than This, The Great Pretender, Barcelona,
Made in Heaven, A Beautiful Day... Nic?“
„Eh... Ne, já ho neposlouchám,“ zavrtěl hlavou. „Já nejsem na muziku a moc jí nerozumím...“
„To neposloucháte ani rádio?“ zeptala se, když sledovala, jak nazlobeně buší do tlačítka na
panelu výtahové kabiny. „Vypadá to... Asi půjdeme po schodech!“
„Po schodoch? Po schodoch?“ snažil se o vtip. Zabralo to. Zasmála se zvonivým smíchem.
Málem by si ji představil nahou ve své posteli, ale bál se, že by se začervenal a že by přišla na to, o
čem asi přemýšlí.
„Takže přece jenom ve vás něco zůstalo...“ řekla mu s úsměvem. „Sice vypadáte jako takový
macho, ale zdá se mi, že jste muž z té lepší sorty chlapů... Tedy... Já zase plácám... Tak... Co je s tím
- 47 -
výtahem? Pojedem, nebo co?“
„Snad jo, ten výtah zlobí dost často!“ pokrčil rameny. „Nebo raději běháte po schodech?“
„Ano, po schodech, pro zdraví!“ vydechla a prohrábla si dlouhé vlasy.
Chvíli ji pozoroval, jak si upravuje vlasy kolem uší, očima bloudí po kabině výtahu a nohou si
přidupává do taktu. Pak někde něco cvaklo a výtah se vydal hlemýždím tempem do požadovaného
patra. Zdálo se, že to trvá celou věčnost. Nevěděl co s rukama, tak si je strčil do kapes u saka.
Několikrát se hluboce nadechl a zvrátil hlavu dozadu. Byli teprve v polovině cesty...
„Vy se živíte hudbou?“ zeptal se, aby přetrhl trapné ticho.
„Proč myslíte?“ zarazila se. „Vlastně ano, trochu fušuju do hudebního umění...“
„Aha,“ zamyslel se. „Takže... Skládáte? Nebo snad... Učíte?“
„Trochu z obojího!“ přikývla.
„Proč se na mě pořád tak divně culíte?“ zarazil se. „Nepodělal mi nějaký pták sako? Nebo...
Mám někde roztrhaný oblek?“
„Ne, ne,“ zavrtěla hlavou. Výtah v kolejnicích hlasitě zaskřípal, div se oba nechytili za uši.
„Měli by to namazat!“ otřásl se. „Známe se? Já... Nepamatuju se, že by...“
„Jo, připadá mi, jako bychom kdysi chodili do stejné školy!“ řekla mu. „Ale to může být
mýlka!“
„Ano, může... Jsem docela tuctový... Chlap!“ upravil si kravatu.
„A co vůbec děláte?“ zeptala se zvědavě, když si sundala sluchátka z uší. „Na tuctového
chlapa?“
„No... Já... Dělám účetního u jisté firmy!“
„A ta vám špatně platí?“ pousmála se a rozhodila ruce. „Když bydlíte tady?“
„Jen dočasně!“ přikývl. „A vy... Tady... Taky tu bydlíte?“
„Kdepak!“ zavrtěla hlavou. „Mám tu strýčka... chtěli jsme jej vzít do Centra, ale trval na tom, že
zůstane tady... Staří lidé...“
„Já vím, neradi mění prostředí...“ přikývl. Výtah dorazil do patra, ve kterém měl muž byt. Zdálo
se, že odmítne zastavit a vyveze je až na střechu, ale po chvíli váhání přeci jen se skřípotem a
bouchnutím zůstal stát v nejvyšším patře. „Nepůjdete na kafe?“
„Já... A měla bych?“ zeptala se. „Strýček bydlí o dvě patra níž...“
- 48 -
„No, třeba bychom pokecali o starých časech a tak...“ pokrčil rameny. „Já vím, nějak mi to
balení nejde...“
„A... Jste na lovu?“ zeptala se jej a podala mu ruku. „Jana... Jmenuju se: Jana!“
„Tomáš!“ pousmál se a podal jí neobratně ruku. Chvíli se drželi jeden druhého, jako by se
odmítali pustit. Trvalo to jen vteřinu, ale zdálo se, že je to věčnost. „Pardon, omlouvám se!“
„Jo, někdy se lidi k sobě přilepí, ani neví jak...“ souhlasila. „Chodím ke strýci celkem
pravidelně... Můžeme si někam zajít... Když budete... Budeš chtít, Tomáši!“
„Jasně,“ pousmál se. „Budu jen rád!“
Pustil ji galantně napřed z výtahové kabiny. Zastavila se na chodbě a čekala, až také vystoupí.
Když Tomáš zavřel dveře, výtah se nejistě rozjel dolů do některého z nižších pater. Se slabým
třeštěním a skřípěním jim zmizel z očí.
„To je děs, ten výtah...“ otřásl se.
„Jo, to je... A... Dáš mi číslo?“
„Bytu, nebo telefonu?“ zaváhal.
„Třeba oboje!“ rozesmála se. Připadal jí milý a něco ji k němu přitahovalo. Jako by jí cosi
uvnitř říkalo, že by nebyl špatnou partií...
„Dobře,“ načmáral na kousek papíru nějaká čísla. „Potěšení bude na mé straně!“
„Tak jo,“ přikývla a strčila si papírek do peněženky. Znovu si podali ruce a on se díval, jak
pomalu sestupuje po schodech do nižšího patra, aby další část schodiště seběhla jako lasička. Dokud
byli jeden druhému v dohledu, nejistě po sobě pokukovali a usmívali se jeden na druhého. Kdo ví,
kde na člověka čeká láska? Tomáš myslel na to, zda se Jana ozve, zda zavolá, nebo zazvoní... Když
mu zmizela z očí, v duchu si vyhuboval, že si nevyžádal její telefonní číslo a nezeptal se, zda nejde
o žert a zda už není zadaná.
Zapadl do svého bytu. A ještě než se stačil vysvléci a hodit kufřík na gauč, zazvonil telefon...
- 49 -
Hrdinou proti své vůli
A je tady další workshop, škoda jen, že je limitovaný délkou textu, původní text byl o hodně delší,
ale co se dá dělat... Od čeho jsou výzvy, že?
*****
Přijel taxíkem, to jediné si pamatoval, ale nevěděl, jak se z něj dostal přes dvoranu hlídanou
policií do vestibulu v přízemí. Výtahy nejezdily a tak se vydal po svých nahoru po schodech. Tom
se potil při šlapání do schodů jako kůň. Supěl jako špatně zatopená parní lokomotiva a počítal
schody i patra, která mu zbývala do cíle. Cestou míjel rozmazané obličeje lidí. Spatřil v nich strach
a obavy. Za každou z prchajících postav viděl svou milou, jako by se mu neustále připomínala.
Před necelou hodinou dostal od přítelkyně podivnou sms-ku, že na ni má počkat asi za hodinu v
příjmové hale dole v přízemí Finančního centra a pokud nebude tam, pak nahoře na Recepci její
firmy v předposledním patře. Od té doby se neozvala a Tom po shlédnutí nezvykle vypadajícího
zpravodajství místní televizní stanice Canal5+, kde mluvili o nebezpečně vyhlížejícím oblaku kouře
vycházejícího z horních pater severního křídla budovy Finančního centra, na nic nečekal a vyrazil
na místo setkání.
„Prosíme všechny obyvatele, aby se vyhýbali centru města a nevstupovali do Finančního centra!
Budova se evakuuje...“ řval kdesi za zdmi domu čísi hlas z amplionu. Slyšel jej už na dvoraně před
budovou, ale čím byl výše, tím byl nezřetelnější. Tom se na okamžik zastavil, aby se vydýchal.
Natáhl se přes zábradlí a pohlédl skrze spodní patra požárního schodiště na tu hloubku pod ním,
která na něj vyzývavě hleděla a šklebila se, jako by mu viděla až do žaludku. Pak zvedl hlavu a
očima si přeměřil těch několik pater, které mu ještě zbývala. Po ohni nebyla zatím ani památka, ale
ne nadarmo se říká, že není dýmu bez ohně a jemný dým již pomalu začínal zaplňovat požární
schodiště. Připadalo mu, že se obrysy samotného schodiště mírně chvějí.
„Co tu děláte?“ vyrušil jej náhle čísi hlas. V první chvíli si myslel, že před ním stojí krásná
blondýna s minisukní a svůdně obnaženým dekoltem, ale namísto své dívky spatřil jen užmoulanou
a špatně nabarvenou padesátku, která chvatně spěchala po schodech dolů do bezpečí.
„Vy tu pracujete? V kterém patře?“ zeptal se jí. Připadal si, jako by byl opilý, nedokázal si
přesně vybavit její tvář.
„Nevíte, že tu hoří?“ křičela hystericky. Jak utíkala dolů, brada se jí natřásala v rytmu
jednotlivých došlapů na schodišti. „Já nic víc nevím, já tu jen uklízím...“
Její hlas se ztratil někde ve spodních podlažích. Tom se opřel o chladnou stěnu a rozhlížel se
kolem. Netušil, co bude dělat a jak se pokusí svou lásku zachránit. Nebyl hasičem, natož
záchranářem, pracoval u počítače a jedinou akci, kterou kdy viděl, byla ve filmu, nebo ve večerních
zprávách. Klepala se mu kolena. Nemohl pořádně popadnout dech a čím déle na schodišti pobýval,
tím více měl pocit, že vlezl do sloje ohnivého draka a že si svou drzost řádně odpyká.
Schodiště začal plnit hustší dým a Tom vytáhl kapesník z kapsy, aby si jej přiložil k nosu. Bylo
to však k ničemu. Marně myslel na to, co jej kdysi jako baculatého chlapce učili ve Skautu. Začaly
- 50 -
mu slzet oči a s každým dalším schodem nabíral stále méně vzduchu do plic. Sotva popadal dech,
když jej na jednom z odpočívadel horních pater kdosi vtáhl dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Tom
se sesunul k zemi. Na chvíli myslel, že se snad vzteky rozpláče. Takhle svou dívku nikdy
nezachrání!
„Jste celý?“ zeptal se jej muž v drahém obleku. Jeho hlas mu připadal zpomalený a kdyby
nepostřehl rodný jazyk, myslel by, že mluví s cizincem. „Slyšíte mě?“
„Ano, slyším!“ souhlasil Tom. „Já... Přišel jsem... Kdo jste?“
„Nikdo... Počkejte, něco vám přinesu,“ řekl onen muž a na okamžik odběhl. Tom se rozhlédl po
patře. Všiml si, že v držáku na stěně schází požární sekera a za rohem leží prázdný kanystr od
benzínu. Tom se otřásl odporem. Žhářství? Ale kdo? Ten muž?
„Nate!“ řekl mu obchodník s bůh ví čím a podal mu kelímek s chladnou limonádou. „Kafe
došlo!“
„Díky...“ přikývl a napil se. „Jak to vypadá?“
To netuším, vím jen, že se schodiště zaplnilo kouřem a výtahy nejezdí!“ zarazil se muž.
„Neviděl... Neviděl jste tu jednu ženu?“ řekl Tom. „Pracuje v předposledním patře...“
„Tady bývá ženských...“ pokrčil muž rameny. „Jedna pěknější než druhá...“
„Proč jste neutekl?“ zeptal se jej Tom, když se snažil nabrat dech. „Když vyhlásili poplach?“
„Nevím,“ zamyslel se neznámý. „Asi jsem zpanikařil...“
„Ale jestli hoří horní patra...“ zarazil se Tom, jako by mu pomalu docházely všechny souvislosti.
„Musím dál...“
„Počkám tu na hasiče,“ řekl mu rezolutně jeho dočasný zachránce. „Za chvíli bude na schodišti
tolik kouře, že tam bude nedýchatelno...“
„Musím... Jít!“ řekl Tom.
„Hodně štěstí,“ řekl mu muž v ušpiněné košili. „Budete ho potřebovat!“
Bylo mu na zvracení. Teplota v patře neznatelně stoupala a bylo jen otázkou času, kdy se oheň
dostane i k nim. Tento oheň byl divný, nehořel zdola nahoru, ale shora dolů. Tom se vydal zpět ke
schodišti a otevřel požární dveře. Bylo na něm o poznání více kouřem. Brzy poznal, že vyjít zpět na
schodiště byla chyba. Dýchalo se mu stále hůře a hůře. Když vyšplhal o patro výše, jen z vypětím
všech sil zatlačil do požárních dveří a vpadl do dalšího patra. Dveře se za ním poslušně zavřely. Ani
zde nebylo po dýmu ani památky, avšak teplota v tomto podlaží oproti tomu předchozímu o několik
stupňů stoupla.
„Kde jsi, Kat?“ zavolal do šera chodby. Připadal si zbytečný a ztracený. Věděl, že je ve špatném
- 51 -
patře, ale neměl sílu vyjít výš. Sirény venku stále ječely, avšak na schodišti byl klid. Možná se
záchranáři a požárníci báli vejít do budovy. Kdesi cosi silně zapraštělo a ozval se zvuk namáhané
oceli. Na mnoha místech spadl na podlahu chodby falešný strop. Tom si otřel čelo a neodvažoval se
pohnout.
„Co teď?“ ptal se sám sebe polohlasně. Pak zhasla světla a chodba se ponořila do tíživého šera.
Nouzové osvětlení se nezapojilo. Pomalu se proplížil k oknu, aby zahlédl, jak se z protějšího křídla
odlupuje od budovy okrasná fasáda a padá spolu s roztříštěným sklem dolů na ulici. Z prázdných
oken se v mžiku vyvalil oheň a hustý černý dým. Rychle spočítal patra, která jej dělila od podlaží,
ve kterém pracovala jeho dívka. Třikrát se spletl, než dostal uspokojivou odpověď. Zbývalo ještě
deset pater. Rozkašlal se.
V šeru se dobelhal k nejbližší toaletě a vešel dovnitř. Voda ještě tekla a přestože měla na jeho
vkus poněkud podezřelou barvu, hltavě se napil a namočil ručník visící u umyvadla, aby mu
pomohl dýchat čistší vzduch. Nikdy nebyl žádným hrdinou. Černé mastné vlasy se mu lepily na
čelo i zátylek. Očima těkal po celém patře a nehybně naslouchal, zda neuslyší nějaký podezřelý
pohyb, nebo zvuk, který by mu napověděl, že něco není v pořádku. Vyrazil zpět ke schodišti. Když
otevřel požární dveře, vyvalil se na něj oblak hustého kouře. Ihned je zavřel a začal se dávit. Tudy
cesta nevedla. Chvíli zápasil z dechem, zdálo se mu, že na okamžik ztratil vědomí. Probral se až na
podlaze.
„Ahoj, pane!“ vyrušil jej někdo. Nevěřícně pohlédl na malou holčičku ve skládané sukénce a
žlutém nátělníku. Měla na sobě botky nazuté na holých nožkách. Vypadala bezstarostně, jak jen
dovedou malé děti být. „Co tu děláš?“
„A co tu děláš ty?“ zamračil se a znovu se rozkašlal. „Odkud ses tu vzala?“
„Jsem tu kvůli tobě... Pojď za mnou!“ řeklo děvče a vydalo se potemnělou a neosvětlenou
chodbou směrem k centrálnímu jádru s nefunkčními výtahy. Čím rychleji běžela, tím se mu zdála
její postava rozmazanější. Odněkud se k němu nesl hukot požáru. Ohnivý drak si bral tuto budovu
za svou a přivlastňoval si jedno patro za druhým.
„Ale...“ zalapal po dechu. „Výtahy nejezdí! A já... Nejsem superman!“
„To vůbec nevadí...“ zavolalo na něj děvčátko. „Já taky ne...“
„Kam mám jít?“ zaprosil Tom. Cítil se slabý a v posledním tažení.
„Pojď za mnou...“ usmálo se. „Třeba tu ještě někoho... potkáme!“
„Neviděla jsi tu... Blondýnu? S modrýma očima?“ zeptal se ji Tom a pomalu se vydal za ní.
Vypadalo to, že jej neslyšela. Dívka mu brzy zmizela z očí. Když prošel dalšími požárními dveřmi,
ocitl se sám v jakési hale u výtahů. Nevěřícně zíral na prostor ozářený nouzovým osvětlením. V
chodbě za ním spadl strop. Tu si všiml, že jsou jedny výtahové dveře otevřené. Výtah stál o patro
výše a skřípal ve vodících kolejnicích. Opatrně nahlédl do černé propasti, když tu se utrhl a proletěl
kolem jeho hlavy, aby zmizel v temnotě nižších pater.
„Tudy cesta nevede!“ řekla mu náhle jeho milá Kat.
- 52 -
„Ty jsi tady?“ nechápal. „A ta holčička?“
„Pojď, zavedu tě k ní!“ usmála se na něj Kat mile a chytila Toma za ruku. „Je jen naše...“
Vydali se skrze dveře, kterých si dříve nevšiml, krátkou chodbou vstříc bílému světlu na jejím
konci. Byl rodící se večer a slunce zvolna zapadalo za nedalekými kopci. Ve středu města hořela
jedna z výškových budov. Z dálky připomínala velkou pochodeň, která osvětlovala celé Centrum
města. Stavba hořela dlouho do noci, jako by byla z vosku. S novým dnem zbyly z kdysi výstavní
finanční budovy jen ohořelé trosky v podobě dýmajícího skeletu. Těla Toma a jeho dívky Kat se
nikdy nenašla. Podle vyšetřovatelů nebylo v budově v době požáru žádné dítě.
- 53 -
Třináctá komnata
Může znamenat cokoliv... Zakázanou místnost, kam nemá nikdo přístup, nebo nejtajnější zákoutí
našeho srdce. Záleží jen na nás, co pro nás tato místnost (nebo místo) znamená...
*****
S rukou na klice se zastavil před vstupními dveřmi. Zarazil se tak silně, že si v tuto chvíli
připadal jako ona Pandora, která kdysi také váhala nad otevřením oné tajemné skříňky, která podle
pověsti měla zničit svět. Tento dům však Pandořinou skříňkou nebyl, tak proč tolik obav a strachu?
S rukou na klice vyčkával, dokud se mu srdce i dech neuklidní. Slyšel, jak mu jeho tep buší v
uších jako by tisíce kladívek neustále dopadalo na tisíce kovadlinek. Stále znova a znova. Buchbuch, buch-buch, buch-buch. A pak se mu málem leknutím zastavilo srdce. Klika se pohnula, aniž
by vynaložil jakékoliv úsilí.
Opatrně vkročil do domu a rušnou ulici s vycházejícím sluncem nechal za zády. Občasný klapot
bot i zvuk motoru projíždějících vozů zůstal za dveřmi. Jen tichounké: „klap“ mu dalo znát, že se
ony dveře za ním s konečnou platností zavřely a on se ocitl v šeru vstupní haly. Co teď? Je tu
správně? Proč nebylo zamčeno? Nebo mu snad někdo otevřel?
Naslouchal vlastnímu životu domu. Praskání ve stěnách, šumění vody ve vodovodních a
odpadních rourách. Kdesi v pokoji po jeho pravici blikala skomírající lampa. Její žárovka toho už
patrně měla dost. Mírný vánek jej pohladil po tváři, ale nikde neviděl otevřené okno. Stál v nyní
docela cizím domě a přesto cítil, že jej zná, jako by to bylo včera. Tisíce vzpomínek se domáhalo
jeho pozornosti.
Už čekal, že se na schodišti, které vedlo kamsi do prvního patra, ozvou kroky těch, kteří zde
kdysi žili a obývali tento dům. Avšak skrze hradbu ztraceného času k němu klapot jejich
uspěchaných nohou nedolehl. Znovu kolem něj prošel onen tajemný vánek. Jako dotek motýlích
křídel. Kousek tajemna, které se sice připomínalo, ale i tak chtělo zůstat skryto.
Nakoukl do kuchyně. Do narezlého dřezu kapala s železnou pravidelností voda. Kap, kap, kap...
Málem mu na zádech vyrašila husí kůže. Otřásl se. Připadal si jako ve staré čínské mučírně, kde
vězňům nechali na vyholenou hlavu dopadat kapky vody, dokud dotyčná osoba nezešílela. Zamračil
se a nakoukl i do ostatních pokojů v přízemí. Nikdo v nich nebyl, přestože byl nábytek i vybavení
ještě původní. Jako by se měli jejich obyvatelé každou chvíli vrátit.
Na to jako ve starém filmu zavrzalo schodiště, ale on nikoho neviděl. Vítr v komíně zazpíval
svou tklivou melodii a pak umlkl. Vydal se pomalu po schodišti, pokrytém tlustým kobercem, do
patra. I tak při každém kroku tiše vrzalo. Co schod, to jiná tónina, jako by stoupal po klaviatuře
piána. Od basových kláves někam do výšin ptačího zpěvu. Jen kdyby tu nebylo tak ponuro a
chladno. Začala mu být zima.
V patře panovala tatáž atmosféra, jaká vládla v přízemí. Prošel jednotlivé pokoje, ale nenarazil
na nic výjimečného. V dětském pokoji ležely na zemi rozházené hračky. Podvědomě pátral po
někom, kdo za sebou neuklidil ten nepořádek, ale žádné dítě nikde neobjevil. Odněkud k němu
- 54 -
dolehl tichý ženský smích. Tisíce malinkatých zvonků zvesela zacinkalo, aby hned na to utichlo.
Zamračeně nakoukl do koupelny v patře, ale našel v ní jen popraskané dlaždice a starou vanu na
velkých nožičkách. I tady kapala voda do umyvadla, avšak v docela jiném rytmu, než dole v
kuchyni. Když nahlédl do komory, málem zakopl o vysavač. Jeho hadice byla do chodby natažená
jako červ, který se náhle probudil a vydal se za potravou.
V celém domě panovalo až děsivé přítmí. A ačkoliv byl dům prázdný, stále měl pocit, že slyší
kolem sebe čísi hlasy, dusot nohou a cinkání nádobí v kuchyni, které přehlušoval všeobecný ruch v
domě. Zkusil zavřít oči a na malý okamžik se přesunul v čase. Ale jakmile je otevřel, ocitl se znovu
ve své současnosti a po nikom nebylo ani památky.
Opatrně spustil žebřík vedoucí na půdu. Bylo na ní očividně více prachu. Spíše jej udivilo, že v
přízemí a v patře žádný prach nenašel, jako by tu právě před chvílí někdo uklidil. Zatímco na půdě
jej byla slušná vrstva. Snad celá léta jej nikdo nezametal a nevyhodil ven na ulici. Ve slabém světle
jediné žárovky spatřil jen mnoho harampádí a krámů, které by dole jen překážely, ale nikdo neměl
to srdce je vyhodit na smetiště. Sestoupil dolů a zabouchl za sebou poklop ve stropě. Ve vlasech a
na ramenou mu ulpělo trochu prachu z půdy, který se na něj sesypal při návštěvě tohoto snového
světa zašlých dní.
Zbýval poslední pokoj. Třináctá komnata. Ke svému překvapení na dveřích nenalezl kliku. Jen
klíč vězel tiše a nezúčastněně v zámku dveří a zval jej ke vstupu do této tajemné místnosti. Připadal
si jako Alenka v Říši za zrcadlem. Nebyl tu však žádný králík ve vestě a s hodinkami, natož kocour
Šklíba. Byl tu jen on sám, opuštěný dům a dveře, které možná nikam nevedly.
Pak mu v hlavě bleskla jedna myšlenka. Prošacoval si kapsy a vytáhl z jedné z nich kulatou
kliku od dveří, kterou nasadil do dveří na její místo. Pomalu jí zkusil otočit. Nebylo zamčeno. Klíč
byl ve dveřích snad jen pro určitou symboliku. V zámku to cvaklo a ve dveřích se objevila malinká
škvíra. Zdálo se mu, že jí prosvítá slabé světlo.
Znovu takřka přestal dýchat. Bál se pohnout. Bál se tyto dveře otevřít, ba co víc, bál se je i
zavřít. Co cítila sličná Pandora, když otevřela snad jen na šířku vlasu onu tajemnou skříňku. Co se jí
zračilo v očích? Ruce se mu třásly a nohy jej odmítaly nést. Ještě chvíli a... Ne, přeci to teď nevzdá!
Před cílem své cesty. Pomalu otevřel dveře a dokonce na malý okamžik zavřel oči, aby neviděl to,
co je v tomto pokoji ukryté. Připadalo mu divné, že neslyší vrzání pantů...
Rázem se ocitl v docela jiném světě. Už se necítil tak starý a unavený. Tíha věků na něj již tolik
nedoléhala jako tehdy, kdy sem naposled vkročil. Byl znovu tím malým dítětem, které prahne po
vědění a neustále v něčem šťourá. Znovu měl plno otázek v mysli, přestože podvědomě věděl, že
zná všechny odpovědi. Čas se však nedá zastavit, natož ošálit. Z očí mu ukáplo několik slz. Plakal
radostí. Snad opravdu dosáhl cíle své cesty. Onoho pokoje a klidu v duši, kdy to ostatní již nemá
žádný význam...
Znovu spatřil své blízké. Dům ožil svým obvyklým životem, jako by se na něm běh času vůbec
nepodepsal. Sedl si na postel a rozhlédl se kolem sebe. Vše mu bylo tak důvěrně známé. Nešlo už
jen o věci, které tu kdosi zanechal, ale každá z nich měla svůj význam a smysl. Jeho srdce se
rozbušilo radostí. Jeho smysly nestačily pobrat to, co se ocitlo okolo něj. Byl znovu doma v třinácté
komnatě svého srdce. Znovu mezi svými a čas na tom nemohl nic změnit.
- 55 -
A pak ona tajemná záře pohasla. A on spokojeně ležel vedle svého starého plyšového medvěda s
utrženým uchem. Jeho oči však již pohasly a nebyly o nic čilejší, než oči toho plyšáka. Pokoj i vše v
něm se opět propadl do oné staré letargie. Čekání na zázrak, dokud budou na nebi svítit hvězdy a
slunce bude vycházet každé ráno na obloze. Byl jen on, starý opuštěný dům a vzpomínky, kterými
načichly snad všechny pokoje.
Dveře do třinácté komnaty se tiše zavřely. Ani na okamžik nezavrzaly. Jen jazýček zámku tiše
zaklapl a ona klika, kterou sem ten starý muž nasadil, z nich odpadla a odkutálela se bůh ví kam.
Nebylo jí již potřeba...
- 56 -
Pátek třináctého
Další příspěvek do Workshopu, tentokrát se točí okolo pátku třináctého... Nešťastný to den?
Netuším jak moc jste pověrčiví a zda je tato pověrčivost oprávněná, vždyť smůla se nám může
lepit na paty, ať je pátek nebo svátek. Stačí, když ráno vstaneme nesprávnou nohou, nebo nám
přejde přes cestu černá kočka. Ale vraťme se raději k tématu, takový pátek třináctého...
*****
Bylo právě pátek třináctého, když si to starý Jouza, mimo jiné narozen před zhruba osmdesáti
lety také právě v pátek třináctého, šinul po obecní cestě domů a pěkně ji šněroval zleva doprava a
zase zpátky. Dokonce i černé kočky se mu obloukem vyhýbaly a dělaly, že jej nevidí. Žádný holub
se mu ani ve snu neodvážil vykadit na rameno a jakékoliv výmoly (či nerovnosti) z povinnosti
nastavovaly svůj hřbet, aby snad dědek někde nezakopl, nenatáhl se jak široký tak dlouhý, a na stará
kolena si nenamlátil.
Ano, bylo pátek třináctého, ale náš hrdina bez bázně a hany nebyl vůbec pověrčivý. Dokonce
tento datum miloval. Bez úhony přežil všechny velké katastrofy dvacátého století: první i druhou
světovou válku, nástup komunismu i jeho odchod do propadliště dějin. Nyní s osmdesátkou na krku
byl o něco střídmější, ale těch třináct kousků v hospodě u Třináctého apoštola ještě utáhl. Kdyby
však tušil, že mu to pivo hostinský řeže minerálkou značky „Matoni“, asi by se velmi rozlítil a
namístě by se pokusil toho darebu sprovodit ze světa.
„Já jsem ještě kus chlapa...“ prozpěvoval si. „Nejsem žádná atrapa!“
Pomalu si to šinul k číslo popisnému: jeden tisíc tři sta třináct, kde bydlel odjakživa. Celý svůj
život prožil v této zapadlé vsi, kde lišky dávaly lidem dobrou noc. Světu se vysmál do tváře se
slovy, že raději nechce nic vědět a bylo to. Svět jej míjel se stejnou lhostejností, s jakou míjel on
jeho a z žádných událostí si nedělal těžkou hlavu. Stačila mu jeho milá roubená chaloupka, kus
zahrady, práce v lese, a ve stáří pravidelný důchod.
„Tra... lala...“ broukal si, zatím co měl se zkracující se vzdáleností k domovu stále větší a větší
problémy nejen s navigací, ale také s rovnováhou, aby se svalil kus od zahradní branky svého domu
do příkopu. Na okamžik nastalo ticho. I špendlík by bylo slyšet, kdyby jej někdo poblíž čirou
náhodou upustil.
„Už jsem doma?“ zeptal se sám sebe, avšak vstát na nohy se mu nepodařilo. Naštěstí po cestě
zrovna nikdo nešel, takže se beze svědku po kolenou a po rukou doplazil jako partyzán ke vchodu
do domu. Když nemohl dojít po svých, držel se hesla: „Postavte mě na ruce, domů už dojdu sám!“,
aby se po chvíli šmátrání po kapsách, a pětiminutovému trefování klíče do zámku, přeci jen dostal
dovnitř. Se zouváním problémy neměl, boty ztratil někde na chodníku mezi brankou a domem.
Kolena měl odřená a špinavá. A aby toho nebylo málo, z kapsy mu vyčuhovala láhev
desetiprocentního piva nevalné značky, kterou si s sebou vzal na posilněnou, kdyby náhodou cestou
dostal ještě žízeň. Jouza nebyl nikdy vybíravý a s tvrzením, že když je žízeň, jde vypít vše, vždy
dokázal vychlemtat i ten poslední patok, či zvětralé pivo v lahvi. Mimo močůvky, a téru, mohl vše a
bylo to na něm také znát. Jen ďábel a jeho anděl strážný věděli, jak se mu podařilo přežít na tomto
světě plného pokušení tak dlouhou dobu a neupadnout na hubu...
- 57 -
Avšak jednou ta kosa na kámen padnout musí! A zrovna se tak stalo v jeden pátek třináctého ve
třináct hodin a třináct minut středoevropského času. Že bylo krátce po polední? Jouzovi bylo jedno,
je-li ráno, nebo večer. Když to na něj přišlo, nebral denní, či noční, dobu na zřetel. Žil sám, doma na
něj nikdo nečekal, žena mu umřela, když mu bylo něco po padesátce a od té doby si již žádnou další
představitelku něžného pohlaví nehledal. Nač taky? Na další starou bábu nebyl zvědavý a na ty
mladý už nestačil. Přeci jen měl víc rozumu, než kdejaký jiný mlsný kocour, kterého zajímaly
mladé vnadné kočičky. Když jsme už těch zvířat, Jouza měl starého kocoura, byl div, že od něj již
neodešel, protože jej tu a tam zapomněl nakrmit a z myší a vody nemůže být jeden živ. Jak měl
Jouza rád pivo, tak ten kocour miloval mléko. Nakonec, co jiného byste od kocoura čekali, že?
Kabát nechal v předsíni a kalhoty u schodiště na půdu. V chodbičce u záchodu a koupelny na
malý okamžik ztratil směr a bouchl se do hlavy. Na několik vteřin viděl snad všechny svaté a kdyby
nebyl opilý, možná by dovedl i spočítat všechny hvězdy, které se mu míhaly před očima. Sedl si na
zem a čekal, až jej to přejde. Přešlo, ale ta opička se jej držela stále. Nemohl si vzpomenout kde je,
co tu zrovna dělá, a proč sedí na zemi. Když tu se to stalo...
Nebojte se, nezjevili se mu všichni svatí, ba ani k němu nepřiletěl anděl, či samotný ďábel z
horoucích pekel. Z kuchyně k němu přišel černý kocour Mikeš, sedl si na zadek před starého Jouzu
a mával rozlobeně ocasem sem a tam. Jeho oči se vpíjely do očí staříkových a staříkovy oči
nemohly spustit oči z očí kocoura. Kdyby byl Jouza střízlivý, řekl by si, že došlo ke krátkému
spojení člověčí a kocouří duše, nebo mysli. Jouza hlasitě kýchl a na malou chvíli přerušil tento
magický okamžik. Kdežto kocour dál seděl, takřka nehnutě, a zíral na svého pána. Takřka nehnutě,
protože se náhle začal sotva znatelně kývat dopředu a dozadu, a ze strany na stranu, jako by se dal
na meditaci či snad nějaké to východní náboženství.
„Ty... Ty seš...“ začal Jouza a valil dál na kocoura bulvy. „Ty seš Mikeš... Co chceš?“
„Nic!“ řekl mu kocour a sotva přitom pohnul pysky.
„Jak... Jak nic?“ nechápal Jouza. „A... Jak... Jak to, že mluvíš?“
„A neměl bych?“ pokrčil kocour rameny.
„Já jsem ale sťatej!“ promnul si dědek obličej. Na několik vteřin zavřel oči a pak je znovu
otevřel. Kocour tam však pořád byl, seděl jako by byl porcelánovou sochou, a stále si jej
přeměřoval. „Co... Co tak na mě čumíš? Nečum tak... blbě!“
„Čumím a co?“ zeptal se jej Mikeš.
„Ty... Ty se mi zdáš!“ rozzářily se staříkovi oči. „Já spím a... Ty přeci nemůžeš mluvit...“
„Ale můžu!“ řekl mu kocour tajemně. „Dneska je pátek třináctého, jsem starý černý kocour a
můžu všechno...“
„Tak mi zajdi na pivo!“ řekl mu Jouza. „Dám ti bandasku, padesát korun a...“
„Za padesát korun toho piva moc nenakoupím!“ řekl mu kocour zamyšleně.
- 58 -
„Kurva!“ zděsil se děda. „Ty... Ty umíš počítat?“
„Chodím za jednou kočkou do hospody...“ řekl mu Mikeš a mlsně se olízl. „Sice už taky není
nejmladší, ale jde to. A taky vím, za kolik se tam čepuje pívo!“
„E-e...“ zarazil se dědula. „Tak ti dám stovku... Co ty na to?“
„Stovku? A co něco od cesty?“ zavrněl kocour a udělal na dědu oči. „Dvě?“
„Ježíši,“ vyděsil se Jouza. „Já tu s kocourem smlouvám dýško...“
„Tak si na to pivo zajdi sám!“ mávl řekl mu Mikeš a ještě chvíli se jen tak znovu komíhal na
všechny strany. „Už jsi někdy viděl, aby šel kocour nakupovat? Já ne...“
„To... To je pravda...“ souhlasil děda a olízl si rty. „Mám žízeň...“
„Vody je tu dost...“ zamračil se kocour. „A zase jsi mi nekoupil mlíko... Posledně to bylo
plnotučné! Jako bys nevěděl, že piju jen polotučné... Hele, v kapse máš ještě jednu láhev, abys
věděl...“
„Si... budeš ještě vybírat!“ uchechtl se Jouza. „Kocoure jeden...“
„Taky nepiješ desítku, ale dvanáctku...“ řekl Mikeš na svou obranu.
„A... Co je ti vůbec po tom?“ obořil se na něj stařík. „Běž pryč! Zmizni... Stejně se mi jenom
zdáš!“
„Nezdám!“ řekl mu kocour a drápl jej pravou tlapkou na obličeji. „Aby sis to pamatoval...
Ožralo jeden!“
Jouza se nechápavě díval za odcházejícím kocourem, jak si to lenivě vykračuje ke kuchyni. Ve
dveřích se ještě otočil a pohlédl na něj tím svým vševědoucím pohledem. Už chtěl na něj zavolat:
„No, no, no, aby ses nepotento...“, ale rozmyslel si to. Mávl nad tím černosrstým ďáblem rukou a
díval se, jak se po chvíli vyhoupl na staré kanape a nezúčastněně si začal lízal srst, jako by se vůbec
nechumelilo.
„Ty vole,“ zamračil se. „Kocour a mluvil se mnou! Se mnou... Já se dám asi na víru a přestanu
chlastat!“
Ano, a přestal. Ten kocouří škrábanec si pamatoval dlouho a kdykoli dostal chuť na onen
zlatavý mok, začal jej pálit na tváři, jako by mu jej tam vypálil samotný čert. Jen lidi z hospody se
mu začali posmívat a říkali mu: Starý kocour, protože od té doby se dal jen na minerálky, sladké
limonády, kafíčka a čaje. A taky že to sním začalo jít z kopce. Ono abstinence lidem naučeným na
chlast nesvědčí a tak když se sešel rok s rokem, byl starý Jouza pod drnem. Mnoho lidí mu na
pohřeb nepřišlo. I ten kocour zůstal doma. Ono v ten den zrovna trochu pršelo a kdo by si nechal
zbůhdarma smáčet srst?
- 59 -
Kocour nad ním uronil velkou slzu a odešel nadobro do hospody za svou milou. Hostinskému
bylo jedno, že má o kocoura navíc, myší měl nakonec ve stodole za hospodou taky dost a ten černý
kocour se beztak chtěl před svou kočičí milenkou jen blýsknout. Tahal ty myši ze stodoly jako
kouzelník zajíce z klobouku. Jen jedno mu bylo divné, namísto mlíka začal pít pivo a po poledni
tuze rád podřimoval na zápraží nedaleko stolu, kde s potěšením sedával starý Jouza a kochal se
pohledem na okolí, dokud neupadl do alkoholového opojení. Že by šlo o malou kocouří pomstu, jej
ani ve snu nenapadlo. Tu starou roubenou chaloupku zdědil jeden z jeho synů a po nějakém čase na
Jouzu všichni zapomněli. A ten ďábel v černém blýskavém kabátu? I on se časem vytratil ze světa a
dnes beztak někde honí v kočičím nebi myši a čeká, že se tam se starým Jouzou jednou někde
setká...
- 60 -
Zabili nám Ferdinanda
Opět příspěvek do Workshopu, tentokrát na téma čistě divadelní a aby toho nebylo málo, musí se
v této práci vyskytovat i prase (v jakékoliv podobě, například i jako kasička na drobné). Jak jsem
z toho vybruslil? Posuďte sami...
*****
„Soudruhu kapitáne, tady vám vedu toho svědka, jak jen se jmenuje... Čuně!“ řekl strážmistr,
když nahlédl do svého bločku a pak krátce pohlédl na muže v divadelním kostýmu, aby si nakonec
promnul nos a pokrčil bezradně rameny.
„No, dovolte?“ obořil se na něj umělec v prostém zaprášeném vesnickém oděvu.
„Jaké čuně, Vorel?“ zvedl oči v sloup kapitán Veřejné bezpečnosti Holan, promnul si ruce a
podíval se na trochu obtloustlého kolegu, který nervózně přešlapoval vedle zaraženě stojícího muže
s čapkou v ruce. „Ten muž je národní umělec, chápete to? Nechápete? Buďte rád... A běžte mi z
očí!“
„Provedu!“ kývl strážmistr a zmizela na chodbě. Dveře do chodby zůstaly otevřené.
„Proboha člověče, vzmužte se, jste tu jen jako svědek,“ pousmál se, když vstal ze židle a
poplácal jej po rameni.
Divadelní představení sice skončilo asi před hodinou, ale i tak se v divadle ještě pohybovalo
dost lidí, včetně příslušníků Bezpečnosti, kteří prohledávali celou budovu od střechy až po sklep.
Co hledali? Zatím to nebylo jasné. Tedy lépe řečeno, nebylo to jasné nikomu - hercům, divákům,
ale ani policistům, kteří přijeli do divadla v hojném počtu. Nějaký anonym totiž zavolal na linku
158, že se v místním městském divadle, kulturním svatostánku, na který byli všichni pyšní, stalo
něco strašného. Pokus o vraždu, ne-li hotový mord, jehož obětí se měla stát velmi významná osoba
a protože jich bylo divadlo plné, hned se zalarmovaly všechny dostupné složky Veřejné bezpečnosti
a pomocníků VB. Mnoho nechybělo, aby přijela i armáda.
Jen co skončilo představení a diváci se rozešli do svých domovů, mimo osazenstvo první řady,
ze které byl na vše velmi dobrý výhled, ti se museli podrobit sepsání protokolu. Protože události,
které se toho večera v tomto divadle udály, si budou všichni pamatovat ještě velmi dlouho. Ono se
totiž stalo hned několik věcí najednou, což bylo velmi podezřelé a protože se začalo mluvit i o
možném atentátu na stranické osoby, které také přišly zhlédnout nové představení nastudované
podle divadelní hry jistého nejmenovaného sovětského umělce, byli všichni na nohou a čekalo se
jen to nejhorší. Nakonec vyšlo najevo, že o ně zase tolik nešlo, ale to víte, když se do něčeho
zamotá politika a nekalé živly, neřkuli přímo imperialistické živly, které jsou rozhodnuty stůj co stůj
škodit naší socialistické vlasti, pak se nehledí nalevo, nebo napravo. A když se kácí les, létají
třísky...
„Tak si sedněte, člověče,“ řekl kapitán Holan vlídně muži, který si tak trochu připadal jako za
dob druhé světové války, kterou jen tak mimochodem skutečně prožil a také se sám ocitl v jednom z
mnoha nacistických koncentračních táborů. Od války sice uběhl už nějaký čas, ale ten pocit strachu
- 61 -
a ponížení z člověka jen tak nevymizí.
„Provedu...“ přikývl muž zpitoměle a sedl si na nabízenou židli. „Děkuji, soudruhu...“
„My nejsme Státní policie!“ zamračil se kapitán Veřejné bezpečnosti. „Nemyslete si, my víme
všechno...“
„Tak nač ty otázky, soudruhu kapitáne?“ zeptal se jej umělec v obnošeném oblečení mlynáře.
Ještě se nestačil ani převléci do civilu, natož se vzpamatovat z prožitého šoku.
„Vy jste byl přeci u toho, když se to stalo...“ řekl mu kapitán a vlídně se na postaršího muže
usmál.
„Víte, že já ani dohromady nevím?“ pokrčil herec rameny. „Všechno se seběhlo tak rychle...“
„Zkuste si vzpomenout... Tak co se tu vlastně stalo? Uvidíte, že si vzpomenete a nám to taky
hodně pomůže...“ řekl mu znovu a otočil se ke stenografce, aby zapisovala jeho výpověď. Měl
smůlu na pikantní případy. Mnohdy si připadal jako hromosvod, který musí vytrpět ty nejhorší rány.
„Jen pro pořádek: vaše jméno?“
„Arnošt Čuně! Narozen 25.2.1921 v Plzni,“ řekl muž nesměle.
„Ano... jaké je vaše vzdělání?“ zeptal se jej kapitán a chystal si zapálit cigaretu, kterou si vytáhl
z tabatěrky ukryté v kapse u saka.
„Tady se nekouří, soudruhu!“ ozval se ředitel divadla, který stál ve dveřích do maskérny. Za ním
krčil rameny nadstrážmistr Bouda. Urostlý, svalnatý a mírně zarostlý muž, který se za nic na světě
nehodlal oholit a ostříhat tak, jak tomu velel služební řád. Snad proto byl stále jen nadstrážmistrem.
„Nekuřte tu, soudruhu kapitáne!“ opakoval svou výzvu ředitel divadla. „Chcete, abychom ještě i
vyhořeli?“
„Jako Národní divadlo, že ano?“ pousmál se kapitán a pomyslel si, že by to tak bylo možná
lepší. Vrátil cigaretu zpět do pouzdra a povzdechl si: „Máte pravdu, když předpisy, tak pro
všechny...“
„Já ho sem nepustil, soudruhu kapitáne,“ bránil se nadstrážmistr. „Říkal jste přeci, že vyšší šarže
sem mají přístup a ředitel divadla je přeci v divadle nejvyšší šarže, nebo snad ne?“
„Ale nechte toho!“ mávl kapitán rukou kapitán rukou a promnul si bradu. I jemu táhlo už na
dobrých pět křížků. Vlastně se cítil mnohem starší, než ve skutečnosti byl. Práce, kterou vykonával
mu přinášela každý den jen vrásky navíc a kdyby nepracoval u Veřejné bezpečnosti, mohl by
kdejaký pozorovatel hádat, že maká někde v kamenolomu a dře jako odsouzení z doby před Velkou
francouzskou revolucí. „Pro příště, soudruhu řediteli, nemíchejte se mezi nás, až po vás budu něco
chtít, dám vám vědět...“
„Ano, samozřejmě, spolehněte se...“ přikývl konsternovaný ředitel divadla a otřel si čelo
kapesníkem, který nervózně vytáhl z kapsy pruhovaného saka druhořadé kvality. Tak nějak mu z
- 62 -
toho všeho už bylo na omdlení. Málem nepodařené představení, ostuda okresního formátu a ještě
hasiči? Raději nemyslet, to by si už rovnou mohl hodit mašli. „Ale musím dbát na předpisy,
soudruhu, protože kdyby nebylo předpisů, mohl by se mi tu každý, víte co!“
„Já vím,“ souhlasil kapitán. „Vydělat na hlavu, rozumím vám... A teď si běžte po svých!“
„Budu vám plně k dispozici,“ přikývl ředitel divadla, div se neklaněl až k zemi, a kamsi
poodešel. Stenografka se tázavě podívala na svého nadřízeného a ten pohlédl na umělce sedícího na
židli. „Takže, kde jsme to skončili?“
„U bydliště... Mého,“ řekl herec tichým hlasem. „Vlastně ne... U zaměstnání... Herec, národní
umělec, prosím...“
„Zajisté,“ zamračil se kapitán. „Ze mně nemusíte mít strach, poslyšte... Měl jste někdy nějaké
nepřátele? Myslím teď, v nové době, tedy v posledních letech?“
„Nepřátele? Já?“ zeptal se jej umělec. „Měl bych mít?“
„Nikdo vám nikdy nic nezáviděl? Třeba to, že jste národním umělcem? Že jste někdo... A ne
obyčejným komediantem, víte jak to myslím?“ řekl mu kapitán bodrým hlasem. „Nikdo vám
nevyhrožoval?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou a zamyslel se.
„Soudruhu kapitáne, poslušně hlásím, že jsme se psem prošel celý objekt, ale pes nenašel
žádnou podezřelou stopu!“ zasalutoval psovod i se psem u dveří do maskérny. Pes něco
přežvykoval v tlamě, svého nadřízeného nemínil ani pozdravit, byť usilovně vrtěl ocasem, jako
poslední čokl z ulice.
„Proboha, Pásek, co ten váš pes zase žere?“ zhrozil se kapitán. „Vždyť namísto aby hledal
stopu, tváří se nanejvýš spokojeně, jako by byl v sedmém nebi...“
„No, on...“ zarazil se psovod. „Hlásím, že při prozkoumávání objektu jsme narazili na dvě, či
tři, pečené klobásy. Jednu odhozenou svačinu a několik sušenek a ten pes už celý den nežral,
soudruhu kapitáne!“
„Tak co tu s tím psem vlastně děláte?“ vybuchl kapitán Holan, až vyslýchaný herec na svědecké
židli div leknutím neposkočil. „Pardon, to nepatřilo vám, mistře.“
„Hlásím, že hledáme podezřelé osoby, či jiné živé tvory v objektu divadla, soudruhu kapitáne!“
postavil se psovod do pozoru. Jeho pes se leknutím zakuckal a mnoho nechybělo, aby se začal
dávit. „Tedy... Zatím jsme nikoho nenašli, soudruhu kapitáne.“
„Víte co, Pásek? Vemte si tu chlupatou obludu s sebou a ještě jednou projděte celý objekt!“
ukázal mu kapitán rezolutně rukou, kam má jít. Psovod poslušně zasalutoval a i se psem zmizel bůh
ví kam.
„Mohl bych prosit o sklenici vody?“ zeptal se kapitána zkroušený herec.
- 63 -
„Samozřejmě!“ souhlasil policista a houkl na strážmistra Vorla, ať přinese pořádný hrnek
horkého černého kafe s cukrem. Voda je pro umělce takového formátu přeci jen nedůstojným pitím.
„Řekněte mi, co se tu vlastně stalo a kdo si myslíte, že vás chtěl zabít?“
„Pokusím se, soudruhu kapitáne,“ řekl mu umělec a div také nezasalutoval. „Obávám se však,
že o mne zde ani tak nejde...“
„Jak to, že ne? Bylo nám přeci nahlášeno, že jste byl... Že jste se stal obětí atentátu, soudruhu...
A jako civil mi salutovat nemusíte,“ usmál se kapitán a zamyslel se. „Opravdu se tu nesmí kouřit?
Vždyť je to tady cítit, jako v kuřáckém salónu na tom Divokém západě...“
„Tam vzadu za závěsem, soudruhu,“ ukázal mu herec rukou. „Je tam popelník z tlustého skla...“
„Prosím, soudruhu kapitáne,“ podala mu jej s úsměvem stenografka, která měla k onomu místu
nejblíže. Muž zákona si zapálil a blaženě do sebe natáhl kouř z cigarety bez filtru. „Tak tohle jsem
potřeboval... Dobře, popojedem! Tak vyprávějte...“
„Tady je to kafe, soudruhu kapitáne!“ přišel strážmistr Vorel do maskérny a zůstal na chvíli
nerozhodně stát.
„Postavte to na stůl před pana umělce... Soudruha...“ ukázal rukou a ještě jednou popotáhl z
cigarety. „Tak co se stalo?“
„No, co by?“ pokrčil herec rameny. „V polovině představení na jeviště vtrhlo živé prase,
porazilo oba mé kolegy, shodilo na podlahu židli i stůl s imitací pivních půllitrů a zmizelo za
oponou. Krátce na to spadla také opona a za chvíli pak zhasla nad scénou všechna světla. Hlediště i
jeviště se ocitlo ve tmě, dokud někdo nerozsvítil nouzová světla. Tedy, ještě před tím, než se ozval
ten strašný rachot a nadávky pánů techniků za jevištěm v zákulisí...“
„Živé prase?“ nechápal jej kapitán. „Co tu dělalo?“
„Jako rekvizitu jsme měli, soudruhu kapitáne, prase... Tedy, původně bylo vycpané, ale bohužel
před dnešním představením prostě zmizelo a nikdo jej nemohl najít. A kolega Jouda dostal nápad...“
pokračoval herec v monologu.
„Odkud to prase přivezl?“ zamračil se kapitán. „A jak k tomu vůbec došlo, že se přišlo na ten
atentát?“
„No... Když ona celá hra se jmenuje: Zabili nám Ferdinanda!“ pokrčil herec rameny.
„To byla historická hra?“ zamyslel se kapitán a protože byl trochu historie znalý, nemohl tento
okamžik jen tak přejít. „V Sarajevu?“
„Tady se nekouří!“ proběhl okolo ředitel divadla. „Jestli kvůli vám vyhoříme, budu si na vás
stěžovat, soudruhu... Zavolám na vás požární hlídku...“
„Ale jo, to klidně můžete!“ mávl kapitán rukou. „Tak pokračujme... Jakého Ferdinanda?“
- 64 -
„No, je to ve scénáři, soudruhu kapitáne,“ ukázal umělec na užmoulané desky s hromadou
očíslovaných listů.
„Já takové věci nečtu,“ zamračil se kapitán. „Jak se to tu prase dostalo a o jakého Ferdinanda
šlo?“
„To prase přivezl tady Jouda, který čeká na chodbě...“ pokrčil umělec rameny.
„Vorel, Joudu sem!“ přikázal kapitán svému podřízenému a oklepal cigaretu do popelníku. Po
pravdě v tom ještě jasno neměl, ale cítil, že není daleko od vyřešení celého případu.
„Provedu, soudruhu kapitáne!“ zasalutoval strážmistr Vorel a nakoukl do chodby. „Jouda k
výslechu, poklusem v klus!“
„Kristovo noho!“ otočil kapitán oči v sloup. „Prý se tu také střílelo... Je to pravda?“
„Tak o tom já, prosím, nic nevím,“ pokrčil národní umělec rameny a napil se černého horkého
kafe.
„Jouda, jméno mé,“ nahlásil se technik ze zákulisí. „Jouda Jaroslav, toho času pracovník
zdejšího divadla...“
„Pohov!“ otřásl se kapitán. „Hele, Jouda, jak to bylo s tím prasetem? Tady soudruh Čuně,
pardon... Národní umělec, mi něco povídal o tom, že jste jej přivezl neznámo odkud...“
„Ano prosím,“ souhlasil zničeně Jouda. „Abych uvedl vše na pravou míru...“
„No, to musíte!“ usmál se na něj kapitán. Otočil se k stenografce, která vše zapisovala. „Máte
všechno?“
„Zatím ano, soudruhu kapitáne,“ špitla a potutelně se usmála.
„Co se tak culíte?“ nechápal ji vyšetřující policista. „Případ jako případ a nezapomínejte, že tu
jsme na rozkaz z těch nejvyšších míst!“
„Jsem si toho vědoma, soudruhu kapitáne,“ pokrčila rameny a čekala na další otázky a
odpovědi.
„Tak dobře, prase bylo odkud?“ zeptal se pro změnu Joudy.
„Ze statku... Tedy z JZD, které je nedaleko... Můj otec...“ zarazil se technik.
„Vy jste to prase prostě sprostě ukradl?“ zděsil se kapitán. „Vy jste se dočista zbláznil! Za to je
kriminál! Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví...“
„Jen jsem si jej vypůjčil, chtěl jsem ho vrátit, soudruhu...“ pokrčil Jouda rameny. „Bohužel také
zmizelo...“
- 65 -
„Jak také?“ nechápal kapitán Holan. „Co zmizelo ještě mimo toho živého prasete?“
„Ještě to vycpané, prosím,“ řekl Jouda nesměle.
„A nejde jen o nějaký žert, nebo pomstu ze strany kolegů?“ zamračil se kapitán. „Copak jste si
to nemohli nechat na potom? Vždyť jste hráli takový kus! Proboha, kde se ve scénáři slavného
sovětského dramaturga objevilo živé prase? Nebo to vycpané?“
„Prosím, soudruhu kapitáne, ten kus je z prostředí sovětského zemědělství a jde tam o to
Stachanovské hnutí...“ řekl mu národní umělec, čímž přerušil nejen Joudu, ale i samotného
vyšetřujícího. „Bylo tam důležité, doslova klíčovým prvkem celé hry!“
„A proč potom spadla opona a zhasla všechna světla?“ mračil se kapitán stále více a více.
„Ono se to prase něčeho leklo, začalo kvičet a pak vyrazilo, jako by do něj střelil, soudruhu
kapitáne,“ řekl přešlapující Jouda, který musel stát, protože nebyl národním umělcem, ale prostým
technikem docela obyčejného městského divadla.
„Tak abychom se někam dostali a nestrávili tu celý večer, neřkuli noc...“ zamyslel se kapitán,
když tu do místnosti vpadl psovod s usmívajícím se psem.
„Hlásím, soudruhu kapitáne, že...“ zarazil se psovod. Jeho pes zůstal překvapeně stát na délku
vodítka a poslušně si sedl na zadek. Jazyk přitom vyplazoval vesele z tlamy.
„Že co?“ otočil se k němu kapitán, div mu leknutím nevypadla cigareta z úst. „Tak se
vymáčkněte! Copak se tu dneska všichni zbláznili? Zdá se, že nejlépe je na tom tady ten pes, který
se zadarmo nažral a nemá nic na práci, protože tu není co najít...“
„Našli jsme to prase!“ řekl psovod a nesměle se podíval na národního umělce. „Nic proti,
soudruhu! A přestože je v divadle plno pachů...“
„Ne, nezlobím se, já už si začínám pomalu zvykat,“ řekl národní umělec zničeně.
„Tak ta elektrika patrně zhasla díky tomu, že to prase sebou vzalo všechny kabely a
nedopatřením i lana zajišťující závaží od opony, soudruhu kapitáne!“ řekl psovod, jako by právě
objevil Ameriku.
„A to víte odkud?“ zeptal se jej kapitán zaraženě.
„Náš policejní technik Provaz vše vyšetřil, přeměřil a určil pravděpodobnou dráhu utíkající
svině, tedy prasete... A...“ pokračoval psovod, hrdý na svou krátkodobou důležitost. „A co se týče té
střelby...“
„Tak přeci se tu střílelo...“ řekl si kapitán Holan polohlasně. „A doličnou zbraň máte
zajištěnou?“
„Soudruh Provaz prozkoumal zbraň, která sloužila jako rekvizita, a prohlásil, že jde jen a pouze
- 66 -
o atrapu, která není funkční a schopná střelby, soudruhu kapitáne...“ řekl psovod jako posel dobrých
zpráv. „Střelba byla čistě fingovaná z rozhlasu.“
„No, povýšení z toho nečekejte!“ řekl mu kapitán. „Zavolejte sem toho našeho technika.“
„To bohužel nemohu,“ řekl psovod tiše a podal kapitánovi kus papíru. „Tady je hlášení,
soudruhu kapitáne. Soudruh Pásek byl převelen k jinému případu!“
„To je typické...“ zabručel Holan a dal se do čtení. „Nu, zdá se, že tu není co řešit...“
Odněkud se ozval nelidský řev, pak střelba a nakonec kolem dveří proletělo chodbou prase se
smrtí v očích. Kvičelo, jako by jej zaživa drali z kůže. Jen několik vteřin na to se kolem prořítil
nadstrážmistr Bouda s kouřící pistolí v ruce se slovy: „Já to prase vážně zabiju!“
„Bouda, tady nejsme na Západě!“ křičel za ním kapitán Holan a něco si přitom nesrozumitelně
zamumlal pod nosem. „Já chci jít do důchodu... Do je blázinec! To je děs! Komedie! Tragédie...
Kde jsme to skončili?“
„U soudruha Páska, soudruhu kapitáne!“ řekl psovod v pozoru. Pes se střídavě díval na chodbu
a na osazenstvo maskérny. Vypadalo to, že je naprosto nad věcí.
„Ach, ano,“ souhlasil kapitán Holan. „Takže to dopíšeme a zabalíme... A to prase, ať si najdou a
chytí třeba veterináři, nebo rovnou někdo z Mysliveckého spolku! A jestli ne, tak mi nejspíš selže
pistole.“
„Soudruhu kapitáne, dovolte mi odejít,“ řekl psovod. Pes neříkal nic.
„Vypadněte i se psem a to čuně, prase, nebo co to vlastně je, to si vezměte s sebou!“ vydechl
zničeně kapitán Holan.
„Provedu, soudruhu kapitáne,“ řekl psovod a zmizel i se psem na chodbě. Odněkud se ozývala
vzdálená střelba.
„Doufám, že to prase trefí, než trefí mě, ale šlak!“ řekl si kapitán Holan. „Jouda, víte, co jste
způsobil?“
„Nevím, soudruhu kapitáne, nejsem si ničeho vědom...“ pokrčil divadelní technik Jouda rameny.
„Vy jste sabotoval divadelní hru, na kterou se přišlo podívat celé vedení KSČ v tomto městě... A
ještě jste k tomu ukradl to prase...“ řekl mu Holan a zapálil si další cigaretu. „Nejspíš vás budu
muset zavřít, až zčernáte, chlape jeden bídná!“
„To prase zaplatím, soudruhu kapitáne,“ řekl technik zkroušeně. „Na mou duši, chtěl jsem jen za
každou cenu zachránit naši hru! Takový kus...“
„Čeho?“ zeptal se jej kapitán Holan. „Prasete?“
„Ne, soudruhu, divadelní hra... Napsaná na motivy neochvějné práce našich východních
- 67 -
bratří...“ zaslzel technik a vytáhl z kapsy užmoulaný kapesník, aby se vysmrkal.
„Nechte toho, nebo se tu taky rozbrečím,“ řekl mu kapitán Holan. „Co mám s váma dělat?
Vždyť z vás mohli lidi chytit šlak? A co ředitel téhle boudy? Pardon... Divadla? Na něj jste
nemyslel? Ne? Nejraději bych vás zabil a to prase s vámi...“
„Budete mě ještě potřebovat?“ zeptal se národní umělec vyšetřujícího policisty. „Já... Měl jsem
být už na cestě do Prahy. Dnes mi hostování v tomto divadle končí, soudruhu kapitáne.“
„Jeďte, soudruhu, jeďte, než si vás tu někdo splete s prasetem a já se tady se soudružkou
stenografkou dám do dopsání hlášení, protože se zdá, že dalších výpovědí není potřeba...“ vzdychl
si kapitán Holan. „Že jsem já vůl nejel na tu dovolenou do Bulharska, alespoň bych měl klid a tady
s tím bordelem by se trápil někdo jiný... Jeďte, Čuně, jeďte a užívejte si Národního divadla!“
„Na shledanou...“ řekl způsobně národní umělec. Kapitán Holan se zamyšleně otočil k
soudružce stenografce a hlasitě se rozesmál. „Budeme pokračovat? Není ten život svině?“
- 68 -
Na svatou Barboru
Opět text do Workshopu, tentokrát na téma sv. Barbory, jako ochráňkyně havířů, dělostřelců,
prostitutek a dalších potřebných... Text písně ke svaté Barboře jsem nalezl na internetu. Můžete
si jej pročíst v plném znění na této adrese:
http://www.abcsvatych.com/view.php?cisloclanku=2005111901
*****
K večeru na hornatou krajinu padl až nezvyklý stín. Zamračené nebe jen znásobovalo soumrak,
který se před nocí na sklonku umírajícího dne přikradl rychleji než obvykle. Na západní straně, kde
se vzdálené kopečky nedotýkaly bachratých temných mračen, byla úzká škvíra, kterou se k lidem
linula narudlá záře, jež měla až nepřirozeně krvavý nádech. Jakoby zvěstovala příchod příštích
události...
Po cestě linoucí se mezi prostými domky s napůl vyvrácenými ploty zbitých z nahrubo
vyřezaných pláněk kráčela žena v zaplátované ale čisté zástěře, přes kterou měla přehozený lněný
svetřík. Jeho doširoka roztažená oka mohla jen stěží ochránit tuto ženu před násobícím se hladem
nadcházející noci. Žena sešla dolů z kopce až na okraj dědiny a pohlédla na křižovatku, u které stála
kaplička věnovaná svaté Barboře, ochránkyni nejen havířů, ale i všech potřebných.
Upravila si šátek na hlavě, aby jí jej nesfoukl rozdovádění vítr a poklekla před ní. Sklopila hlavu
a položila před tento polní svatostánek několik divokých květů, které natrhala při návštěvě lesů nad
dědinou. V myšlenkách se ubírala ke svému muži, který dřel v dole na stříbro od rána do večera za
nuzný peníz a musel jít do roboty, ať už byl svátek nebo obyčejný den. Panstvo si žádalo plného
nasazení a jakákoliv absence se tvrdě trestala. Co na tom, že v dole lidé umírali jako plevel pod
nenechavými slunečními paprsky?
Pokřižovala se a vzala do rukou křížek, který jí visel na obyčejném přívěsku. Dostala jej od
svého muže, když mu povila dítě. Zemřelo však na druhý den. Na doktora neměli a tak jej
pochovali do bezejmenného hrobu za vesnicí v místech, které měli oba rádi. Od té doby jako by
přestali věřit, že je čeká ještě něco dobrého, jen nouze a bída. Naděje zde byla pouze pro bohaté a
všichni to v dědince nad šachtou věděli až moc dobře. A tak prosila už jen za svého muže, který jí
jako jediný zbyl. Tiše a upřímně nesla se její modlitba do větru a usínající krajiny:
„Barboro panenko svatá
pro Kristovo jméno sťatá
slyš nás hříšné volající
za patronku vzývající!
Tebe ctíme, velebíme
tak jak můžeme a víme
ač my toho nejsme hodni
učiň, bychom byli hodni...“
- 69 -
Odněkud se ozvalo temné zahřmění. Z nebe spadlo několik kapek deště. Vítr se obtočil okolo
kapličky i klečící ženy, která však ničeho nedbala. Kdesi na kopci v dědině se ozvalo několik hlasů.
To obyvatelé vsi upozorňovali jeden druhého, že se blíží psota a schovávali vše, co nemělo přijít k
úhoně. Vždyť už tak byli chudí jako myši a žili z ruky do huby. Několik dětí ještě chvíli pobíhalo po
prašné cestě mezi domky, než je vyhnal do studených chalup ještě chladnější vítr, který nepřinášel
nic dobrého.
„Neměla bys tu tak klečet...“ řekl ženě čísi hlas. „Ještě si uženeš nějakou nemoc...“
„Prosím tu za Jozífka!“ řekla žena, aniž by vzhlédla k muži, který se na ni bodře usmál a
chápavě potřásl hlavou. „Já vím... Všichni se bojíme o své blízké...“
„Snad Bůh a svatá Barborka mého muže ochrání před vším zlým, co jej kde čeká...“ řekla
smutně. „Proč je tolik nespravedlnosti ve světě, velebný pane?“
„Možná nás tím náš dobrotivý Bůh jen zkouší... Víš...“ zamyslel se pan farář z kostela, který stál
snad jen díky milodarům těch, kteří sami neměli nic. I zdejší farnost byla chudá, s kostelem na
spadnutí, jehož věžička byla trochu nakřivo, jak se do ní po celý čas opíral severák, který tak rád
trápil zdejší obyvatele. Panstvo bylo daleko a docházelo sem jen tehdy, bylo-li nutno spočítat
obyvatele této chudé vísky. Nejen lišky zde dávají zbídačeným lidem dobrou noc. Nouze si zde
podávala ruku s bídou a smrt zde byla častým hostem, jakoby Bůh na tento kousek kraje dočista
zapomněl.
„Co když Bůh není, velebnosti?“ zeptala se jej náhle se slzami v očích.
„Nač takové hříšné myšlenky, Barborko?“ zachmuřil se. „Nenech se pokoušet ďáblem...“
„Proč pak dopouští tolik nepravosti? Co jsme mu udělali?“ zeptala se, když se poklonila sošce
svaté Barborky, jejíž jméno také nosila, pokřižovala se a pak vstala se slzami v očích.
„Nesmíme sejít z pravé cesty, mé dítě!“ usmál se smutně velebný pán. „Nic nás z ní nesmí
strhnout, ať už se děje cokoliv... Ani smrt nejbližších, či ztráta majetku...“
„Bude pršet...“ řekla prostě, jakoby nevnímala studený vítr a občasný dotek chladivých kapek
na jejím krásném obličeji, který poznamenala každodenní dřina. „Musím jít domu, velebnosti.
Jozífek by mi vyhuboval, kdybych mu nenavařila z toho mála, co mám...“
„Běž, milá Barborko... A doufej v pána!“ udělal jí pan farář křížek na čele a pokynul jí hlavou.
Žena se vydala do kopečka ke své chaloupce. Vítr si pohrával s jejím šátkem na hlavě a když jej
nemohl strhnout na zem, protože jej držela, co jí síly stačily, alespoň se jí snažil nadzvednout sukně.
Místní sluha Boží se ještě jednou smutně pousmál a také pomyslel na ty, kteří se dřeli v dole pro
bohatství, moc a slávu zdejší šlechty. Vždyť důl, který byl nedaleko sotva vydělal sám na sebe...
Kdyby byla jeho žíla bohatší, nestála by tu tato nuzná víska, ale velké a bohaté město.
„Bože, proč to všechno dopouštíš?“ zeptal se farář sám sebe polohlasně. Namísto odpovědi
zahřmělo a nával vichru jej div neporazil na zem. Muž v černé sutaně se kvapem vydal do svého
domova, malé fary, která se krčila u kostelíku stojícího kus stranou od vsi. Doufal, že se nebudou
- 70 -
ženit všichni čerti a že nenastane konec světa. Vzhlédl krátce k nebesům. Bůh mlčel a několik
kapek dopadlo panu faráři do obličeje. „Zapomněl jsi na nás?“
Po nějaké chvíli se strhla hotová slota. Blesk stíhal blesk a zvuk hromů se odrážel od okolních
kopců, jako by se tento kraj ocitl ve válce. Voda zaplnila cestu i nuzné zahrádky domků, aby se
valila dolů z kopečka strhávajíc s sebou vše, co se dalo odnést. Dnešní večer nebyl čas milosti. Kdo
ví, jakou škodu napáchala průtrž v dole. Barborka jen tak tak došla domů. Nestačila ani zavřít
dveře, když se přihnal ten nečas. Na stůl z hrubých prken postavila svícen s hromničkou a zapálila
ji. Zvuk hromů třásl s jednoduchými okénky a nechybělo málo, aby jí vítr odnesl střechu nad
hlavou.
„Bože, prosím tě... Svatá Barborko... Prosím vás za nás hříšné...“ začala pronášet s třesoucím se
hlasem. „Nedopusťte na nás nic zlého...“
Kdyby nemusela navařit večeři svému muži z toho mála, co měla, proklečela by u stolu celý čas
bouře. Oheň v ohništi divoce prskal, jakoby v něm tančil samotný ďábel a dým se točil po místnosti,
jako kdyby nemohl najít cestu do komína. Naštěstí se nečas jen prohnal vískou a brzy zmizel za
nedalekými kopci. Nastala tma. Venku, pod zamračeným nebem, až na svíčky v domech nesvítilo
jediné světýlko. Barborka dodělala večeři a přikryla oklepaný kastrůlek pokličkou, aby mu pokrm
nevychladl. Sedla si s povzdechnutím za stůl a zamračeně myslela na to, co ji v životě ještě čeká...
Když tu kdosi zaklepal na dveře... Srdce jí div neposkočilo leknutím. Jozífek? Něco se mu
stalo? Nikdy přeci neklepal! Rozčílením ani nedýchala. Kdosi vstoupil do jediné místnosti v domě.
Znala jej od vidění. Byl sám. Kdepak je můj milý muž? Ptala se v duchu...
„Dobrý večer přeju,“ řekl a smekl čepici. I on měl na sobě prosté oblečení, které nosili
obyvatelé vísky po celý týden. Jen na neděli si z truhliček vytahovali sváteční neobnošený oděv, o
který pečovali ze všech sil a chodili v něm jen do kostela. Avšak dnes k nim nebyl Bůh nakloněn...
„Stalo se něco?“ zeptala se ztěžka.
„Dneska se krajem prohnala bouřka, jak víte...“ řekl mu s čepicí v obou rukou.
„Už odešla, chvála Bohu!“ přikývla. „A dál?“
„Několik chlapů odnesla voda... všechny jsme našli i s jejich holými životy, až na vašeho
Jozefa!“ řekl muž. „Je mi to líto... V šachtě není, stejně tak v okolí... Nemůžeme ho najít, snad
ráno...“
„Jozífka odnesla voda?“ zeptala se jej se slzami v očích. „Jen tak?“
„Je mi to líto...“ přikývl muž. „Musím jít...“
„Sbohem,“ řekla mu a dala si bradu do dlaní.
Muž se otočil, aniž by na ni pohlédl a odešel. Tiše prošel dveřmi a zavřel je tak neslyšně, jako
by v domku nikdy nebyl. Žena se třásla rozčílením, strachem i bezmocí. Bože, nač jsi, když
nedokážeš uhlídat ani poslední z posledních? K čemu se k tobě modlíme a obracíme? Nejsi nic... K
- 71 -
ničemu nejsi! Zlostí bouchla do stolu. Zdálo se jí, že se v ohništi ozval tichý ďáblův smích...
Chechot!
Naposledy zahřmělo. Barborka strhla z krku křížek a vstala od stolu. Hodila jej do ohniště.
Chvíli jen tak chodila po místnosti a třásla se jako při zimnici. Křížek se svezl mezi žeravé kousky
nekvalitního uhlí. Zůstal takřka skryt jejím očím v popelu. Čas se vlekl. Svíčka dohořela a nastala
tma. Žena si sedla na zem z udusané hlíny a opřela se zády o postel. Jedinou, kterou měli, v níž
lehávala se svým mužem. Ohniště zvolna vychladlo a žena vysílením usnula. Jen osamocená slza jí
tu a tam spadla z tváře do klína.
„Proč smutníš, má milá?“ zeptal se jí čísi hlas.
„I Bůh se od nás odvrátil!“ řekla zamračeně. Nepoznávala to místo, zdálo se jí, že zemřela.
„A ty tomu věříš?“ usmála se na ni žena v prostém šatu. Barborce připadalo, že ji odněkud zná.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Jsem ta, ke které se denně modlíš...“ řekla dotyčná a sedla si k Barborce do trávy. Všude okolo
kvetlo plno různobarevného kvítí, až oči přecházely.
„Proč jsi to dopustila?“ zeptala se znovu. „Proč jsi mi vzala Jozífka!“
„Takový je život... Dává i bere, pánům jako kmánům...“ řekla moudře. „Určitě se spolu ještě
uvidíte! Musíš jen věřit... V sebe i v něj!“
„A co když už nevěřím?“ zamračila se plná vzdoru. „Komu a čemu mám věřit?“
„Věř ve mně!“ řekla jí žena a pomalu se rozplynula. „A věř i v sebe!“
Když se ráno Barborka probudila, byla v chaloupce zima. Před domkem se shromáždilo několik
sousedů. V kostele zvonil umíráček. Rozhlédla se po místnosti a zaposlouchala se do zvuku zvonu.
Takže je to pravda? Jozífek mi umřel? Pomalu vstala. Cítila se rozlámaná a bolela ji snad každá kost
v těle. Pomalu se vydala ke dveřím. Myslela, že nedojde. Srdce jí bilo jako zvon a jí se zdálo, že
každou chvíli musí vynechat a vzdát svůj boj s pocity, které se jí hnaly myslí, jako povodeň. Dala
ruku na kliku a otevřela dveře.
Namísto aby se pozdravila se sousedy, spatřila bílé zářící světlo a za ním travnatou zem
porostlou kvítím. V tu chvíli si vzpomněla na svůj sen. Na svatou Barboru a na pana faráře. I na
křížek, který hodila do ohniště, ale když se ohlédla, byl její domek ten tam. Ocitla se v podivné
krajině plné klidu a míru. Stromy obtěžkány neznámými plody se tiše kolébaly ve větru a kus od
nich, se v trávě smál její muž a pobízel ji, aby se vydala k němu. Srdce jí zaplesalo radostí a
dobrotivý Bůh mohl být spokojen. V ten den se nekonal jeden, ale dva pohřby a oba manželé byli
dáni do společného hrobu.
Od toho nečasu uplynulo několik dní, ale u sošky svaté Barborky leželo mnoho kyticí. To lidé
děkovali za ochranu a prosili za své blízké, ať na ně vzhlíží svým dobrotivým zrakem i nadále. Nad
usínajícím krajem se tiše vznášela Barborčina modlitba. A vítr odnášel její slova kamsi do dálav...
- 72 -
'Svatá Barboro panenský
Tvůj plášť dobře chrání všecky
Ty nás v hodinu smrtelnou
opatř Svátostí velebnou.'
- 73 -
Část třetí: MTP - „Mistrovství ČR v tvůrčím psaní“
„Dovoluji si vám předložit několik textů (soutěžních i nesoutěžních), které jsem napsal podle
jednotlivých zadání u celkem tří soutěží ve tvůrčím psaní. Pokud se zajímáte o to, na jakém místě
jsem se umístil, nastíním vám jen, že jsem figuroval vždy někde v polovině startovního pole...“
- 74 -
Dům bez oken
Soutěžní text zaslaný do soutěže MTP 2007 na SASPI (napsaný v hororovém žánru)...
*****
Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla
zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
"Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová," přivítala mě hned u branky postarší žena.
"Miriam Woodsová, těší mě." Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a
rukou naznačila směr cesty.
"Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které
uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva," žena zvolnila krok a
zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
"Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen."
"V to doufám," odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: "Rose! Říkala jsem i to zábradlí!"
Odpovědí bylo hrobové ticho. "A hned!" dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci
má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný
kov, mohly jsme pokračovat dál.
"Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle."
"Prosím?" Brýle s černými skly v domě bez oken?
"To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?"
Nechápala jsem. "Ano, paní."
"Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte," pousmála se a otevřela masivní
dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až
do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké
chodbě s jedinými dveřmi.
"Můžete vstoupit, pán vás přijme," šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře.
Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten
nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...
- konec textu zadání, dál následuje vlastní text - 75 -
Trochu nerozhodně jsem zůstala stát přede dveřmi. Ježily se mi chlupy na rukou a také všude,
kde jsem nějaký porost měla. Zdálo se, že se pán domu již neozývá a čeká až vstoupím. Nejistě
jsem se otočila ke své průvodkyni.
„Nenechte pána čekat!“ pobídla mě. „Konečně, určitě vás nesní!“
„To doufám,“ řekla jsem poněkud třaslavým hlasem a podívala jsem se naposled na paní
Hartlovou, která zvolna odcházela kamsi za svou prací. Cítila jsem se jako slepec. Skrze černé brýle
jsem toho mnoho neviděla, díky temnotě, která panovala v domě bez oken, osvětleném pouze
nejasnou září zapálených svíček. Co je zač? Proč tento dům nemá žádná okna? Neměla jsem čas na
prachsprosté uvažování. Pokud budu otálet příliš dlouho, pán domu mě zajisté vyhodí na dlažbu.
„Dobrý den, pane!“ řekla jsem do temnoty pokoje, jen co jsem za sebou zavřela veliké dveře.
Nepříjemně vrzaly v pantech, až mi přejel mráz po zádech. Co tu žijí za lidi? Snad toužil mít
přehled o každém nezvaném hostu, který by se chtěl nepozorovaně vkrást do jeho pokoje.
„Miriam Woodsová,“ řekla jsem jsem poněkud nepřesvědčivě.
V místnosti však bylo stále ticho. Začínaly mě bolet nohy. Stála jsem nedaleko dveří a snažila se
prohlédnout temnými brýlemi ještě větší temnotou pokoje, v němž jsem se nacházela. Zdálo se mi,
že v něm nikdo není a paní Hartlová si ze mne jen vystřelila. Kdesi nad hlavou, patrně v mezeře
mezi skládanou podlahou, které se tolik používaly ve starých domech, opatrně prošla myš!
„Jmenuji se Miriam Woodsová, pane a přišla jsem na vaši nabídku,“ řekla jsem do ticha, které
by se dalo krájet. Kdesi v domě spadlo něco velmi těžkého. Ozvala se velká rána a dům se zachvěl
snad až v základech.
„Prosím,“ žadonila jsem. „Nenechte mě na pochybách! Jste tady, pane?“
Myš, která se proháněla kdesi nad mou hlavou divoce zapištěla, jakoby bojovala o svůj život.
Myší křik brzy ustal. Snad se chytila do pasti. Něco mi spadlo do vlasů. Volnou rukou jsem si je
prohrábla. Byla to však jen pavučina. Mé příruční zavazadlo mi začalo těžknout v rukou. Položila
jsem jej na zem a marně naslouchala, zdali neuslyším alespoň něčí dýchání, abych se ujistila, že tu
opravdu nejsem sama v temném pokoji bez oken a bez kontaktu s vnějším světem.
„Jestli mi neodpovíte, sundám si brýle a pak odejdu! Měla jsem mnoho výhodnějších nabídek,
pane!“ snažila jsem se jej poněkud vyvést z rovnováhy a pohrozit mu odchodem. „To mě tu necháte
jen tak stát?“
Ticho bylo již opravdu nesnesitelné. Po schodech za stěnou se něco skutálelo. Slyšela jsem jen
duté bum, bum, bum a pak hlasité řach. Takže náš úzkostlivý pán má ještě šílenější služebnictvo,
nebo si tento dům žije svým vlastním životem? V pokoji začínalo být poněkud dusno. Celý dům
načichl takovou zvláštní atmosférou. Byl cítit hodně nevyvětraným pokojem. Vlastně nebylo divu,
když stavitelé domu jaksi zapomněli na to nejhlavnější, na okna. Sáhla jsem si na brýle a chystala se
je sundat z nosu.
„Nedělejte to!“ slyšela jsem poněkud nakřáplý hlas. „Nechte si je na nose! Prosím...“
- 76 -
„Proč jste mě nechal čekat tak dlouho?“ zeptala jsem se ho a mírně zvýšila hlas. „Co je na vás
tak nelidského, že musím mít na očích tmavé brýle? Jakoby nestačilo, že je celý dům zahalen až
podezřelou temnotou a nebýt hořících svíček, patrně bych se tu ztratila...“
„Udělejte pět kroků vpřed!“ řekl mi neznámý muž. „Najdete tam židli!“
Jak prosté, řekla jsem si. Co bude dál? Za celou svou kariéru služky, jsem se s ničím podobným
nesetkala. Nač potřebují další služebnictvo? Dům byl sice velký, ale jak se mi zdálo, lidí tu bylo
dost. Ničemu jsem nerozuměla. Vzkaz napsaný do agentury hovořil jasně, to co jsem viděla nyní,
mě dokonale vyvedlo z rovnováhy. Čekala jsem, že znovu uslyším ten strašlivý a kvílivý zvuk,
který se mi bolestivě zařezal do uší.
Něco mi tu začalo falírovat, promiňte mi ten výraz.
„Posaďte se!“ uslyšela jsem. „Prosím!“
Takřka jsem upadla. Rukama jsem stěží nahmatala nabízenou židli. Zatracené brýle! Copak se
tady všichni zbláznili? V jaké žijí době? Copak už není dvacáté století? Posadila jsem se. Odněkud
se ozvalo divné škrábání, jako by někdo vidličkou přejel po školní tabuli. Otřásla jsem se. Chtěla
jsem vstát a odejít.
„Zůstaňte!“ rozkázal mi pán domu. „Nic vám tu nehrozí...“
„Opravdu?“ zeptala jsem se poněkud pobaveně. „Myslela jsem, že tu budu hlídat děti a ne sedět
s černými brýlemi v pokoji bez oken s někým, koho vůbec neznám a koho nesmím ani na vteřinu
vidět!“
„Je to pro vaše dobro,“ řekl suše již mi známý hlas. „Promluvíme si o vaší práci!“
„Ano?“ zeptala jsem se znovu, ale jako otázka to moc nevyznělo. Spíše to byla moje
rezignovaná odpověď. Možná jsem byla připravena na všechno. Ruce se mi mimoděk třásly.
Podivné zvukové úkazy utichly jako mávnutím kouzelného proutku. Na chvíli jsem se uklidnila, ale
přesto mi můj šestý smysl říkal, že jsem do tohoto domu neměla chodit.
„Nuže,“ řekl mi neznámy. „Povím vám, jaké budou vaše povinnosti...“
*****
Marie Hartlová sloužila v tomto domě již od svých dvaceti let. Za tu dobu se naučila jednu
důležitou věc: na nic se neptat a nedivit se. Sestupovala se svící do sklepení domu. Pomalu
našlapovala na jednotlivé schody kruhového kamenného schodiště. Na stropě visely pavučiny, bylo
jich tolik, že by kvůli nim, kdyby k něčemu došlo, mohl vyhořet celý dům. Nechápala to. Od půdy
až po přízemí musel být dům jako ze škatulky, ale co bylo ve sklepě, to nikoho nezajímalo.
Nesmělo to zajímat ani ji.
Došla na konec schodiště a zůstala stát před zavřenými dveřmi s malým zamřížovaným
okénkem. Cítila v nose onu zatuchlost starých domů. Z části si na ni zvykla, ale i tak ji čas od času
- 77 -
nutila k dávení. Byl tu cítit takový zvláštní nasládlý pach. Sem směla jen ona, protože byla pánova
pravá ruka. Nikdo ze služebnictva jí neřekl jinak než paní Hartlová. Byla jako metla z nebes. Vše
muselo být tak, jak řekla, aby byl pán domu spokojen.
Položila na zem jakýsi podivný zašpiněný kbelík s víkem. Co bylo uvnitř, to věděla jen ona
sama. Z kapsy vytáhla sadu pradávných klíčů, které by se dnes používaly snad jen v muzeu. Nic zde
nebylo samoúčelné. Vše bylo zařízeno tak, aby se sem nedostal nikdo nepovolaný. Odemkla a
otevřela dveře. Nezavrzaly ani tehdy, když je za sebou zavírala nohou se svíčkou v jedné ruce a
kbelíkem v ruce druhé. Zaposlouchala se do ticha sklepení. Ve slabé záři svíčky spatřila znovu
chumáče pavučin. Ti škaredí pavouci se opravdu činili. Bylo jim to dovoleno však jen tady ve
sklepě. Nahoře pro nich nebylo místo.
Položila kbelík doprostřed temné místnosti, ze které vedlo několik krátkých chodeb. Všechny
končily v naprosté tmě a jak se zdálo, paní Hartlová nehodlala opustit střed tohoto prostoru, kde se
cítila v bezpečí. Svíce zapraskala. Postarší žena ihned přidržela dlaň u ohně tak, aby nezhasla.
Teprve nyní ji přepadl zvláštní děs. Co kdyby tu zůstala potmě? Otevřela podivně zašpiněný kbelík
a pomalu se vydala ke dveřím. Rukou za zády sáhla na kliku. Nepřestávala se dívat do temnoty
několika tajemných chodeb. Nevěděla, zdali jsou slepé, či končí dveřmi.
Otevřela dveře a protáhla se mezerou mezi nimi a zárubní. S ulehčením je za sebou zavřela.
Zvláštním mřížovím v malém okénku nahlédla do již temné místnosti. Spěšně za sebou zamkla a
naslouchala temnému šustění mnoha malých nožiček. Byli to pavouci? Možná ano, možná ne. To
paní Hartlová nevěděla. Ani já jsem to nevěděla, dokud jsem nenalezla na tom samém místě za
několik dní její mrtvolu ohlodanou až na kost! Vedle nohou ji ležel ten samý ušpiněný kbelík s
víkem, který ležel na svém místě. Snad se nebohá paní Hartlová přece jenom odhodlala prozkoumat
ony tajemné chodby ve sklepě. Zaplatila za to svým bídným životem...
*****
Ale nepředbíhejme událostem. Přijala jsem, ač nerada, službu v tomto domě. Stala jsem se
pánovou osobní asistentkou. Jelikož jsem měla vyšší vzdělání a mou doménou mimo hlídání dětí
byla také výchova, nemusela jsem v tomto podivném a hrůzu nahánějícím domě, vykonávat běžné
práce služebných. Začínala jsem si zvykat na pokoje bez oken, na podivný puch, který vládl v
celém domě a na nedostatečné osvětlení, jakoby zdejší lidé vůbec neznali elektřinu a výdobytky
moderní doby. Vše tu bylo staré a zatuchlé a já si začala připadat jako nějaký zapomenutý inventář
tohoto domu.
Byla jsem zde již tři dny. Paní Hartlová ještě žila a její štěkavý hlas, kterým rozkazovala všemu
služebnictvu se ozýval po celém domě. Kdykoliv jsem se potkaly, viděla jsem v jejích očích
plamínky nenávisti. Jako bych po tu kraťoučkou dobu obloudila jejího pána a strhla jej na svou
stranu. Avšak opak byl pravdou. O vlastníku domu jsem stále nevěděla nic. Kdykoliv mi přikázal,
musela jsem si nasadil ony černé brýle. Zdálo se, že ten neútulný pokoj byl jeho pracovnou a on do
něj vcházel jen tehdy, kdy sám chtěl. Kde tedy pobýval celý zbylý čas?
Ztratila jsem pojem o čase. Den i noc se změnily v jednu velkou našedlou hmotu panující uvnitř
tohoto bláznivého domu. Směla jsem jednou denně odejít na hodinu ven. Jednou jsem to zkusila,
ale denní světlo mi nedělalo dobře, proto jsem zůstávala raději uvnitř domu a snažila se sžít s jeho
obyvateli. Paní Hartlová byla jako ohař, kterému nic neuniklo a já ji měla stále v patách. Byla slabě
- 78 -
cítit něčím podivným, ale já jsem nedokázala určit charakter této neznáme vůně. Nebo to byl spíše
zápach? Kdoví?
„Paní Woodsová?“ zastavila mě jednou k večeru třetího dne. “Doufám, že plníte své povinnosti
a náš pán je s vámi spokojen!“
„Nic vám neřekl?“ zeptala jsem se jí pobaveně.
„Ne, opravdu nic,“ zamračila se. “Kde máte ty černé brýle?“
„Pán mi řekl, kdy je mám nosit a kdy ne!“ odpověděla jsem jí, ale dávala jsem si pozor, abych
nebyla příliš drzá. Nemuselo by se mi to vyplatit. “Řekl mi, abych pravidelně uklízela v jeho
pracovně a dohlížela nad jeho knihovnou! Proč tuto práci nesvěřil vám?“
„Patrně k tomu měl důvod!“ zamračil se a chystala se odejít. “Dávejte si pozor, paní Woodsová,
jediný krok vedle a zaplatíte svou chybu životem!“
„Proč mi to říkáte?“ zeptala jsem se.
Neodpověděla. Něco si řekla pod vousy a nasupeně odešla. Zůstala jsem sama ve spoře
osvětlené kuchyni. Za stolem seděla ustrašená Rose a dělala, že nic nezachytila z mého rozhovoru s
paní Hartlovou. Kuchař již dávno zmizel kdesi v domě a kuchyň byla až na nás dvě jako vymetená.
I tady vládla poněkud temná atmosféra a všudypřítomný pach stáří. Proč mě to nenapadlo dříve?
Jak tento dům vlastně větrali, aby se v něm všichni obyvatelé neudusili? Možná jsou v domě tajné
chodby, tunely a šachty, které spojují dům s vnějším světem.
Sedla jsem si ke stolu a dala se do jídla. Rose se na mně dívala takovým zvláštním pohledem,
jakoby chtěla se mnou zavést dialog, ale bála se, že ji to bude mrzet. V místnosti bylo ticho,
nesnesitelné ticho a nebýt škrábání dřevěných lžící o dřevěné talíře, bylo by zde ticho jako v hrobě.
Teprve nyní mi to došlo, byla jsem v domě bláznů a to znám jen asi deset procent celého domu.
„Jak dlouho tu sloužíš?“ zeptala jsem se Rose.
„Nesmím s vámi mluvit,“ pokrčila rameny. „Paní Hartlová mi to zakázala! Vyhodila by mě z
domu a já nemám kam jít!“
„Tak dobře,“ souhlasila jsem a vstala od stolu. „Nemluvily jsme spolu!“
Usmála se, ale poněkud utrápeně. Bylo mi jí líto. Odešla jsem z kuchyně a nechala ji tam
samotnou. Byl čas ke spánku. Kdesi nad mou hlavou něco dlouze zavrzalo. Snad to byl vítr, který se
opíral do stěn bez oken. Čas od času vletěl zvědavě do komína, ale když zjistil, že tu není nic
zajímavého, zase odsvištěl pryč. Jen to jeho hučení bylo až příliš silné na moje nervy. Ne na
všechno jsem si zvykla. Nevím proč, ale dům mi začal jít na nervy!
„Paní Woodsová?“ uslyšela jsem za svými zády, když jsem vyšla do chodby.
„Ano?“ otočila jsem se.
- 79 -
„Měla byste odtud odejít, dokud je čas!“ řekla mi tajemně. „Ale nikomu o tom neříkejte, že
jsem vám něco řekla!“
„Spolehněte se!“ přikývla jsem a odešla do svého pokoje. Cestou jsem se zastavila v koupelně a
pohlédla na svou tvář v zrcadle. Bylo také staré a zašlé, jako všechno kolem. Vana by také
potřebovala vyměnit a kohoutky u umyvadla kapaly. Přestože byl dům starý a opotřebovaný, vládla
všude až prapodivná čistota.
Možná byl pán domu až příliš choulostivý a dával všem znát, že nesnese jakýkoliv nepořádek. A
paní Hartlová? Jeho pravá ruka byla opravdu jako saň, drak bez křídel, který poslušně plní pánovy
rozkazy.
*****
Po týdnu mé podivné služby, kterou jsem vám zatím ještě nepopsala se začaly v domě dít
zvláštní věci. Nejprve zmizela paní Hartlová. Nikdo nechápal, co se stalo. Všimla jsem si toho až
onen sedmý den, kdy si mne zavolal pán domu a řekl mi, abych zastoupila paní Hartlovou. Vysvětlil
mi, co se ode mne žádá a tak jsem se stala právoplatnou pravou rukou neznámého muže se záhadně
skřehotavým hlasem. Chtě nechtě jsem se ujala nových povinností. Těch dosavadních jsem byla
zproštěna, abych se mohla vší svou silou a vůlí věnovat péči o tento poněkud nezvyklý a jistě
strašidelný dům bez oken. Teprve nyní jsem poznala celou jeho rozlohu včetně oné neustále
doléhající a tíživé atmosféry, která se dotýkala všech osob, které tu kdy bydlely.
Osmého dne zmizel také náš kuchař. Nikdo již o něm neslyšel a jeho tělo nebylo nikdy
nalezeno. Propátrala jsem všechny přístupné místnosti. Všude, kam jsem nahlédla, civěly na mne
jen holé stěny. Za celou dobu působení v tomto domě jsem si na tento fakt nikdy nezvykla. Stejně
tak jako na všudypřítomné šustění malých nožiček, které patřily kdoví čemu. Jejich tichý šramot se
ozýval skrze dvojité stěny a stropy. Dům se chvěl ve vlastních základech, jakoby trpěl zvláštním
druhém horečky a třasu.
Z celého osazenstva jsem zůstala pouze já, Rose, dvě postarší služky, jejichž jména si dnes již
nepamatuji. A pán domu, na kterého nesmím zapomenout. Schovával se kdesi v nespočetných
místnostech tohoto paláce zmaru a trouchnivosti. Snažila jsem se pomáhat ustrašené Rose a oběma
ženám, jak se jen dalo a co mi síly stačily, Dům se nyní zdál opuštěnější, větší a tajemnější, než
tehdy, když jsem do něj vstoupila s paní Hartlovou poprvé! Kam se poděla? Kam zmizel kuchař?
Co znamenají ty podivné zvuky?
„Paní Woodsová?“ vyrušila mne Rose z mých pochmurných obav. “Musím s vámi mluvit!“
„Co se stalo?“ zeptala jsem se. “Paní Hartlová tu již není, tak se mnou můžeš mluvit otevřeně.
Vypadáš hrozně!“
„Já jsem ho viděla, paní Woodsová!“ řeklo mi to ustrašené sotva dvacetileté děvče.
„Cože?“ nechápala jsem ji. Třásla se jako uzlíček neštěstí. Byla vyděšená až k smrti. Pohladila
jsem ji po tváři a podívala se ji do očí. “Co jsi viděla, Rose!“
„Já!“ zajikla se strachem. “Byla jsem v pánově pracovně, přestože tam nesmím chodit! Nikdy
- 80 -
jsem tam nesměla...“
„Pokračuj!“ řekla jsem ji se zájmem. “Viděla jsi ho? Pána domu?“
„Byl to samotný ďábel, koho jsem viděla, paní Woodsová!“ řekla mi a rozběhla se chodbou ke
svému pokoji.
“Ďábel z pekla!“
Chvíli jsem nevěřícně stála v šerem zalité chodbě a naslouchala životu domu. Neustále se
ozývalo podivné skřípění a bušení. Tyto zvuky jsem doposud neslyšela. Něco se stalo! Něco
strašného, jakoby sám dům najednou ožil. Propadne se do samotného Pekla? A my všichni, kteří v
něm přebýváme, tam spadneme s ním? Přepadl mě děs. Chvíli jsem bojovala s myšlenkou,
nabádající mne k útěku z domu, ale moje stavovská čest byla silnější. Musím té věci přijít na kloub!
Rose ve svém pokoji nebyla. Nebyla nikde v domě. Začala jsem se o ní obávat. Věděla jsem, že
je dům na noc zamčený. Venku za stěnami domu padla na celý kraj bezměsíční noc, zatímco zde,
panovala neustále. Střídalo se zde jen šero s temnotou. Pán domu si to tak přál. Nebýt světla svíček,
byla by zde tma jako v ranci. Otřásla jsem se. Prohledala jsem celý dům. Čas od času mne zastavily
zamčené dveře. Neměla jsem klíče od všech zámků v domě a tak jsem se musela spokojit s
vědomím, že nemohu-li do zamčených pokojů já, nemůže tam ani Rose, pokud by neměla náhradní
klíče.
„Rose, kde jsi?“ zakřičela jsem do šera domu. “Rose!“
Neodpověděla mi. K mému zděšení zmizela také ony dvě sloužící beze jména. Vypařily se jako
pára nad hrncem. Nyní jsem byla opravdu vyděšená. Zůstala jsem zde samotná s přízrakem, který
Rose označila jako vyvrhele z Pekel. Měla jsem klíče od domu, nezbývalo nic jiného, než-li je
použít. Vyběhla jsem hlavními dveřmi do temnoty noci. Kdesi zavyl divoký pes. Měsíc byl v novu a
na nebi zářily jen hvězdy. Odvykla jsem čerstvému vzduchu. Rozkašlala jsem se. Stála jsem na
přístupové cestě vysypané jemným štěrkem a dívala se do slabě osvětlené dvorany domu bez oken.
Vítr mi čechral vlasy a já stále váhala, zdali mám utéci, či se vrátit do domu. Zahrada okolo domu
byla stejně pustá, jako jeho vnitřek. Byla veliká a v té temnotě nabývala až neskutečných rozměrů.
Větve stromů tiše ševelily ve větru a noční živočichové se odvážili vyjít ven do chladné noci.
Otočila jsem se znovu k otevřeným dveřím. Byla jsem rozdvojená a omámená náhlou volností.
Dům mě však lákal s neutuchající žádostivostí. Musela jsem se vrátit a zjistit, co se vlastně stalo.
Navzdory narůstajícího strachu jsem se vrátila do haly a zamkla za sebou dveře. Netušila jsem, zda
má pán také klíče od hlavního vchodu. Patrně je měl, ale já jsem to tehdy nevěděla. Mezi klíči jsem
nalezla jeden, jehož zámek jsem nikdy neviděla. Sklep! Mihlo mi hlavou. Určitě je od sklepa!
Vzala jsem do ruky svíčku a vydala se po doposud mi neznámém schodišti do sklepení domu.
Něco mi zavadilo o vlasy! Zvedla jsem svíčku výše a pohlédla na hustý závoj pavučin. Strop jich
byl plný a sahaly po stěnách až k zemi. Otřásla jsem se hnusem. Na okamžik mne znovu zachvátila
panika. Toužila jsem vyběhnout ven a navždy opustit tento dům, ale má touha po pravdě byla
silnější. Na konci schodiště byly dveře, odemkla jsem je oním podivným klíčem a nahlédla za
slabého světla dovnitř veliké místnosti. Na všechny strany z ní vybíhaly úzké chodby do temnoty a
chladu sklepení. Také tady byly pavučiny. Co mne však zaujalo, byla podivná hromádka čehosi
- 81 -
právě uprostřed místnosti. Ležela tam paní Hartlová!
Byla mrtvá a ohlodaná takřka na kost. Poznala jsem ji jen podle roztrhaných šatů. Vedle ní ležel
špinavý kbelík s ještě ušmudlanějším víkem. Neodvažovala jsem se jej otevřít. Všude vládl podivný
nasládlý puch. Co mi to jen připomnělo? Nebyl to puch zkaženého masa? Kdysi jsem navštívila
jedny jatka a přestože v nich dbali na čistotu, všude tam byla cítit vůně prolité krve. Zde byl onen
zápach mnohem intenzívnější. Pohlédla jsem do temných chodeb, ale nedokázala jsem udělat jediný
krok do temnoty. Zdálo se mi, že jsou stěny nasáklé krví těch, kteří zde zemřeli!
Namísto toho jsem to, co zbylo z paní Hartlové nechala na podlaze a pomalu opustila sklepení.
Pracovna! Vydala jsem se tam v domnění, že právě v této místnosti v domě děsů a temných stínů
naleznu odpovědi na své otázky. Opustila jsem chlad kamenného sklepa a vydala jsem se na cestu
skrze chodby oživlého domu, jehož skřípění a naříkání mě bolestivě bodalo do uší. Kde jsi, Rose?
Jsi také mrtvá? Kdyby mne nyní někdo bodl nožem, nevytekla by ze mne žádná krev. Svíčky v
chodbě dohořely, protože je nikdo nevyměnil. Zůstal jen divný odér staroby, který se vznášel po
celém domě. Došla jsem až k pracovně a otevřela dveře!
*****
Dům kvílel a naříkal pod náporem větru, který se přihnal z temnoty noci. Já však myslela na
temnou pracovnu, ve které jsem strávila několik dní. Brýle jsem nosila jen tehdy, když do ní vešel
pán domu. Proč o něm Rose mluvila jako o Ďáblu? Byl opravdu vyslancem z Pekla? A co ten
kvílivý a nelidský zvuk, který jsem slyšela, když jsem vstoupila do domu, abych zde žádala o práci?
Kam zmizel kuchař a obě služebné?
Paní Hartlovou jsem našla, ale její vrah byl stále neznámý. Co ji rozsápalo a ohlodalo až na
kost? Odkud se ve sklepě vzal onen nasládlý pach krve a masa? Hledala jsem další svíce, protože
svíčka, kterou jsem nosila po domě, zvolna dohořívala. Za nic na světě jsem zde nechtěla zůstat
potmě! Srdce mi bušilo jako o závod. Odněkud se znovu ozvalo ono nelidské úpění a mne nadobro
stydla krev v žilách. Kdybych mohla, pomočila bych se strachy. Našla jsem další svíčku. Zapálila ji,
ale nechtěla hořet. Chvíli trvalo, než byl její plamen dostatečný!
Knihovna byla ve stejném stavu, jak jsem ji opustila. Neobsahovala nic mimořádného, jen díla
starých mistrů. Stůl, kde pán domu pracoval byl uklizený. Oheň v krbu nehořel. Vlastně v něm
patrně nikdo nezapálil oheň, co byl dům dostavěn. Dýchala jsem těžký vzduch pracovny, když tu na
mne sáhla cizí ruka. Vykřikla jsem a upustila svíčku, která se zlomila a zhasla. Ocitla jsem se v
temnotě. Něco teplého mi stékalo po stehnech, ale krev to nebyla. Cítila jsem se vyděšená a
ponížená. Začala jsem opravdu tento dům nenávidět. Možná si bral své obyvatele jako oběti. Ruka z
mého ramene byla pryč.
„Dobrý den, paní Woodsová!“ uslyšela jsem pánův hlas. „Byla jste ve sklepě a našla jste paní
Hartlovou? Já jsem ji nezabil, to mi můžete věřit!“
„A Rose?“ špitla jsem. „Kdo jste?“
Odněkud se ozvalo znovu tiché šustění tisíců nožiček. Pavouci? Proto ty pavučiny ve sklepě?
Sežraly paní Hartlovou pavouci? Pán domu mlčel. Proč tolik toužil po čistotě v domě. Nesnášel
pavučiny? Pavouci přece nekřičí! Nohy mi vypověděly službu! Klesla jsem k zemi. Stále jsem cítila
- 82 -
pánovu přítomnost. Podivný zvuk stále sílil a sním také ona nasládlá chuť krve. Zemřu? Budu
snědena zaživa?
„Prosím!“ zaúpěla jsem. „Co jste zač?“
„Rose je mrtvá, stejně tak kuchař a ty dvě služebné, které jste hledala po celém domě!“ řekl mi.
„Slyšíte to?
Ten zvuk, to přichází tisíc příšer a já je nemohu ovládat!“
„Jsou to pavouci?“ zeptala jsem se třaslavým hlasem. „To oni sežrali paní Hartlovou?“
„Ne, pavouci jen bydlí ve sklepě, to co žije za chodbami je mnohem horší, než cokoliv na zemi!
Nejsou z tohoto světa! Proč jste neposlechla Rose a neodešla z domu?“
„Tak už mi to pro Krista řekněte!“ zakřičela jsem na něj. Ustoupil o krok. Nebyl to člověk.
Nebyl ani ďáblem. Dům žil praskal a třeštil zároveň. Zdálo se, že se každou chvíli rozpadne na
prach. Cítila jsem cizí přítomnost. Pán domu měl pravdu, smrt si pro mne konečně přišla. Možná to
bude mé vysvobození! Nic jsem nechápala! Pak mne vzal a prohodil mě stěnou domu jako
bych byla pírko. Měla jsem být mrtvá! Ale nebyla... Spadla jsem na trávu před domem. Určitě jsem
se zle potloukla. Proč mne zachránil? Oni tvorové začali požírat celý dům od základů. Stavba bez
oken kvílela a naříkala a pán domu se na mne tiše díval.
„Nejsem z tohoto světa, paní Woodsová! Copak jste nepochopila, že se tu ztrácí služebné? Rose
byla jednou z nich, stejně tak kuchař a ostatní! Jen paní Hartlová udělala chybu. Ona tu žila se
mnou, ačkoliv mi sloužila! Všichni ostatní byli potravou pro ně!“ vykřikl a v ruce držel velkou
lampu naplněnou petrolejem.
„Dům shoří a vše co je v něm shoří s ním! Copak to nebývá ve všech tragédiích. Všichni, kteří
vzývají démony temnoty pojdou jejich rukou! Odejděte, paní Woodsová a zachraňte se, dokud je
čas!“
*****
Sepsala jsem vám svůj příběh tak, jak se doopravdy stal. Nikdy jsem neviděla, co snědlo zaživa
paní Hartlovou, ale ten nevýslovný děs a nasládlý zápach krve mi navždy zůstane v paměti. Lituji
Rose, byla tak mladinká a nezkušená. Kdo ví jak a kde zemřela. Nikdy jsem nenašla její tělo. Dům
shořel a s ním také jeho podivní obyvatelé včetně Lorda Seye. Byl ďáblem, nebo bytostí z jiného
světa? Možná jsem ráda, že mne mé kroky nezavedly až do těch záhadných chodeb ve sklepě.
Ušetřila jsem si tak mnoho nočních můr. Jen se teď děsím každého tichého šramotu, jenž se kdy
ozve v mé blízkosti. To si oni jdou zase pro mne, abych odešla za Rose, Marii Hartlovou a lordem
Seyem kamsi do nekonečné prázdnoty a utrpení. Volají mne ve snech mým jménem a já nikam jít
nechci, protože tam nenalézám Boží lásku a odpuštění. Vidím tam jen nekonečnou bolest a utrpení!
Snad mi Bůh odpustí...
- 83 -
Šepot ze tmy
Nesoutěžní text napsaný dle zadání MTP 2007 v hororovém žánru...
*****
Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla
zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
"Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová," přivítala mě hned u branky postarší žena.
"Miriam Woodsová, těší mě." Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně kývla a
rukou naznačila směr cesty.
"Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které
uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva," žena zvolnila krok a
zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
"Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen."
"V to doufám," odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: "Rose! Říkala jsem i to zábradlí!"
Odpovědí bylo hrobové ticho. "A hned!" dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci
má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět chladný
kov, mohly jsme pokračovat dál.
"Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle."
"Prosím?" Brýle s černými skly v domě bez oken?
"To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte mi?"
Nechápala jsem.
"Ano, paní."
"Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte," pousmála se a otevřela masivní
dubové dveře.
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad pronikal až
do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v dlouhé úzké
chodbě s jedinými dveřmi.
"Můžete vstoupit, pán vás přijme," šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře.
Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten
nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...
- konec textu zadání, dál následuje vlastní text - 84 -
„Zavřete, prosím, dveře!“ řekl mi čísi hlas, jakmile jsem prošla dveřmi. Skrze černé brýle jsem
toho díky všeobecnému šeru v pokoji moc neviděla. Zůstala jsem nerozhodně stát u již zavřených
dveří a z nějakého podivného důvodu mi vyrašila na zádech husí kůže. V pokoji byl podivný chlad,
jako by se v něm nikdy netopilo. Ještě jedna věc mě zarazila, v celém domě byl vzduch podivně
zatuchlý a byl cítit jakousi starobinou. Snad tomu tak bylo díky tomu, že byl celý dům bez oken.
„Posaďte se, prosím!“ pobídl mě čísi hlas. Nedokázala jsem určit, odkud přesně přichází.
Vzduch kolem mne se podivně zavlnil a já se zpotila po celém těle. Připadala jsem si najednou tak
nahá, jako bych vůbec na sobě neměla žádné šaty a čísi pohled se pásl na mých ženských křivkách.
Od útlého mládí mi každý říkal, že jsem pohlednou dívkou a nyní, když jsem byla již zralou ženou,
ve mně ještě stále něco z oné mladické krásy zůstalo. Měla jsem dojem, že mě kdosi, nebo cosi,
zvolna zkoumá, jako bych byla nějakou klisnou na koňském trhu. Podivné a chladné proudění
vzduchu v pokoji bez oken náhle ustalo!
„Židle je kousek od vás, stačí udělat jen dva, nebo tři kroky!“ řekl znovu onen hlas.
„Co to bylo?“ nabyla jsem odvahy k otázce týkající se onoho podivného úkazu, který mě až
nestoudně osahával na všech místech mého těla. „To podivné chvění...“
„Celá se třesete!“ řekl hlas. „Nikdo vám tu neublíží! Posaďte se, prosím...“
Poslušně jsem usedla na židli, kterou jsem skrze černé brýle viděla jen matně a chvíli trvalo, než
jsem ji našla. Vzduch se na malý okamžik znovu mírně zavlnil a chvíli nejistě rejdil v mé sukni,
kterou jsem měla spuštěnou až k podlaze. Avšak onen nechutný pocit mě již nepřepadl a zakrátko
vyprchaly i tyto poslední náznaky jakési rezonance mezi molekulami vzduchu v zatuchlém pokoji,
ve kterém jsem nebyla očividně sama. Mimo mne a pána domu zde byl ještě někdo třetí. Měla jsem
mít proto ony černé brýle? Abych dotyčnou bytost neviděla? Příliš mnoho otázek mi vytanulo na
mysli, avšak pánův hlas je rázně zastavil.
„Víte, co zde budete dělat?“ zeptal se.
„Ano, mám vám dělat pořádek v pokoji, nosit jídlo a být k ruce...“ řekla jsem nejistě.
„Přesně tak!“ souhlasil pán domu. „Vidím, že vám Marie Hartlová již vše řekla a vysvětlila! S
nikým se nebudete bavit o tom, co zde děláte! Nemuselo by to pro vás dopadnout dobře, paní
Woodsová! Rozumíte?“
„Ano, pane!“ souhlasila jsem. V pokoji nastalo tíživé ticho. Vítr se opíral do stěn bez oken a
dům praskal a vrzal podle jeho rytmu. Zdálo se mi, že žije vlastním životem, jako by byl také živou
bytostí a my jsme představovali jen nějaké parazitující tvory, kteří přežívali v jeho útrobách na jeho
úkor... Jemný vánek se mi znovu pohrál se sukní, na malý okamžik vnikl mezi má kolena a otřel se
mi o stehna...
„Paní Woodsová!“ slyšela jsem čísi hlas, který však nepatřil pánu domu. „Paní Woodsová!“
Rukama jsem si opravila sukni a chystala jsem se vstát. Ještě nyní jsem cítila slabý záchvěv
vzduchu na svých nohou, na kterých jsem měla nyní kůži snad krabatější, než samotný krokodýl. Ať
- 85 -
už šlo o ducha, nebo cokoliv jiného, už se to ten večer neobjevilo. Do dveří vešla po zaklepání paní
Hartlová a pobídla mě, abych odešla, že mě doprovodí do mého pokoje. Pán domu se neozval,
stejně tak ona třetí osoba, která mi nevybíravě dvakrát sahala na nohy pod sukní. Cítila jsem se
trochu poníženě a trapně, ale neměla jsem sebemenší důvod ke stížnostem, protože stěžovat si na
duchy a jejich nemístné chování by bylo patrně velmi trapné. Kdo by mi asi tak věřil, že?
„Paní Woodsová!“ ozvala se znovu paní Hartlová. „Musíme jít, pán domu již nechce být dál
rušen!“
„Ach ano!“ přikývla jsem a vstala ze židle, která také souhlasně zavrzala. Skrze otevřené dveře
a komín krbu mě ovanul studený venkovní vzduch, ale nebyl to tentýž závan, jaký jsem cítila při
návštěvě v pánově pokoji. Paní Hartlová za námi zavřela dveře. Zdálo se mi, že stojí chvíli ve
dveřích a dívá se určitým směrem. Pán domu nechtěl být viděn a jeho hlas mi nic neříkal. S
obavami jsem myslela na to, co se bude dít, až budu uklízet jeho pokoj samotná, zatím co se on
bude procházet po svém domě bez oken...
„Paní Woodsová? Děje se něco?“ zeptala se mne, když zavřela těžké dveře, tak nepoměrné k
úzké chodbě, která byla jen spoře osvětlená.
„Ne, paní Hartlová!“ řekla jsem a svěsila hlavu. „Můžeme jít!“
„Dobře tedy!“ souhlasila a obě jsme vykročily onou chodbou a znovu jsme prošly tentýž
labyrint chodeb a schodišť až k hale s velkými vstupními dveřmi. „Dovedu vás k vašemu pokoji! V
noci se nesmíte po desáté sama procházet po domě! Pán domu si to nepřeje!“
„Ano, madam!“ řekla jsem. Paní Hartlová se na mě odměřeně podívala. Přikývla, jako by brala
na vědomí mou roli v tomto domě. Ona byla pánovou pravou rukou a já jen obyčejnou služkou.
Hala byla prázdná a také jen spoře osvětlená. Připadalo mi, že je čas elektřiny ještě v plenkách a
celý dům je osvětlen plynovými lampami. Dům byl zařízen poměrně s dobou, avšak jeho vzhled mi
připomínal staré časy Viktoriánské éry. Jen kdyby ty stěny měly okna. Chyběl mi pohled na svět za
zdmi tohoto domu. Chybělo mi slunce, vítr a čerstvý vzduch. S každou uplynulou hodinou se mi
tento stesk zdál být silnější a zároveň jsem si začínala zvykat na atmosféru této podivné stavby a
existenci ještě podivnějších bytostí, které se vymykaly běžnému chápání...
„Tento pokoj bude vašim domovem, paní Woodsová!“ řekla mi má průvodkyně, jakmile jsme
dorazily dalšími tuctovými chodbami a schodišti do křídla pro služebnictvo. „Toaleta je na chodbě a
umývárna v přízemí... Vodu si budete moct ohřát v kuchyni a nanosit ji do vany! Pak ji budete
muset vylít do umyvadla... Snad vám nemusím říkat, jak dodržovat osobní hygienu! Jak jsem řekla,
po desáté večer nesmíte vycházet ze svého pokoje...“
„Hrozí mi nějaké nebezpečí?“ zeptala jsem se nejistě. Paní Hartlová se na mě trochu zamračeně
podívala a dumala nad tím, co mi má odpovědět. Její tvář se každou chvíli měnila, jako by se
nedokázala ovládnout. Stejná dívka, která utírala venkovní zábradlí mi přinesla mé zavazadlo a na
okamžik vyrušila paní Hartlovou z jejího rozjímání.
„Co tu chcete?“ zeptala se odměřeně a děvče bojácně položilo velký kufr vedle mých nohou.
„Přinesla jsem paní Woodsové kufr, madam, jak jste mi přikázala!“ špitla dívka, udělala náznak
- 86 -
poklony a rychle seběhla dolů po schodišti neznámo kam.
„Ach ano!“ zamračila se paní Hartlová. „Mohla byste přijít o místo!“
„Chápu! Ano, madam, budu se držet vašich přikázání...“ řekla jsem a dala jsem si záležet, aby to
znělo co nejvíce poníženě.
„Dobrou noc!“ řekla má šéfová stroze a pomalu odkráčela tímtéž směrem, jako dívka před ní.
„Děkuji, madam!“ řekla jsem a vešla s kufrem do stroze zařízeného pokoje a zavřela za sebou
dveře. Také tento pokoj neměl okno, jako všechny pokoje v domě. Přepadla mě tíseň. Hučení větru
sem do domu sotva procházelo skrze jeho tlusté zdi a jedinou známkou toho všeho bylo jen neustále
tiché praskání, skřípání a podivné chvění, které se ze stěn přenášelo i do zatuchlého vzduchu v mém
pokoji i v celém domě. Něco zde nebylo v pořádku.
Sedla jsem si na postel a rozhlédla se kolem sebe. Pokoj nebyl ani velký, ani malý. Zařízen byl
velmi stroze. Měla jsem tu klasickou železnou postel s matrací. Velkou skříň a stůl s lampou a židlí.
Vše vypadalo velmi staře a omšele, jako bych se ubytovala v nějakém zapadlém hotelu kdesi na
venkově, kde lišky dávají všem dobrou noc.
„Paní Woodsová!“ ozvalo se odněkud. „Paní Woodsová...“
Zamrazilo mě. Zprvu jsem chtěla vyskočit na nohy a vběhnout do chodby. Myslela jsem, že mě
volá pán domu. Také jsem to udělala a po chvíli nejistě a s třesoucími se koleny, nakoukla do
potemnělé chodby. Byla prázdná... Starý a vychozený koberec se tiše a nezúčastněně dotýkal
dřevěné podlahy, která snad pamatovala i minulá století. Nikde nebyl náznak pohybu. Dokonce ani
myši, nebo jiná havěť, tolik navštěvující tyto staré domy s dvojitými stěnami a stropy, se zde
nepohybovala. Vypadalo to, že kdosi, nebo cosi vyhnalo veškerý život mimo hranice tohoto domu.
„Paní Woodsová!“ slyšela jsem ve svých uších, ale celé patro bylo na první pohled bez života,
jen všudypřítomný vítr si hrál s konstrukcí domu, jako by byl nějakým klavírem a ne omšelou
stavbou k obývání. Netušila jsem, kolik je hodin. Možná už bylo deset večer, ale já neměla hodinky,
abych si mohla ověřit, že je již doba onoho pomyslného zákazu vycházení.
„Paní Woodsová!“ zavolal na mě hlas paní Hartlové, až jsem sebou vylekaně trhla. Za půl
hodiny bude deset. Měla byste se připravit na noc. Zítra ráno v šest vás čekám v kuchyni! Pán domu
vyžaduje dochvilnost!“
„Ano madam!“ přikývla jsem, abych se ohlédla za svou nadřízenou, ale ta byla již ta tam.
„Zajisté, madam! A slyšela jste to také?“
„Co?“ nechápala a káravě se na mne podívala, než mi znovu zmizela na schodišti z očí.
„Ty hlasy...“ řekla jsem si takřka pro sebe a poslouchala sotva slyšitelný klapot jejích bot, dokud
nesestoupila až do přízemí.
Vydala jsem se na toaletu a pak do umývárny pro služebnictvo. Vše v tomto domě páchlo
zatuchlinou a veškeré vybavení jevilo náznak dlouhého používání. Voda z kohoutku pomalu, ale
- 87 -
pravidelně odkapávala do omšelého, avšak čistého umyvadla. Vana stojící v koutě na tom nebyla o
mnoho lépe. Myslela jsem na to, kolik mužů obývá tento dům. Svlékla jsem se do půl těla a umyla
se studenou vodou, jak jen to šlo. Závan vzduchu, který přišel odnikud mi připomenul zážitek s
průvanem v pánově pokoji. Ale co když to nebyl jen obyčejný průvan?
Při mytí jsem znovu čekala ony neslušné a studené dotyky na svém těle, ale jako by má
opravdová nahota tento podivný úkaz nepřitahovala. Nikde nebylo ani živáčka a chodba byla stále
prázdná. Oblékla jsem si večerní prádlo, župan a vydala se pomalu se svými věcmi na rukou do
svého pokoje. Světlo osvětlovalo chodby domu velmi spoře a já měla co dělat, abych se někde na
chodbě nenatáhla na prošlapaném koberci. K mému údivu nejevil známky zanesení prachem.
„Paní Woodsová?“ ozvalo se znovu. „Zítra vás čeká práce!“
Ohlédla jsem se, ale v mé blízkosti nikdo nebyl. Kdo je tím tajemným hlasem? Je snad pán
domu blázen? Chodí po chodbách a straší jeho personál? Co jej vede k takovému jednání? Otřásla
jsem se. Znovu se ochladilo a já měla pocit, jako by se o mé tělo otřel jakýsi neznámý tvor, který
však nebyl z masa a kostí. Cítila jsem, jak mi na těle naskakuje pot a někdo mi sáhl na zadek. Pak se
ona pomyslná ruka svezla po mém levém stehně a zmizela stejně náhle, jak se objevila. Otřásla
jsem se odporem a vběhla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Vichr venku se posměšně
zařehtal a dům mu odpověděl stejným tónem. Tu noc jsem nemohla usnout. Stále jsem vedle své
postele cítila něčí přítomnost, ale kdykoliv jsem rozsvítila světlo, nikdo v mém pokoji nebyl.
Ráno jsem poslušně naklusala do kuchyně a vzala do pánova pokoje podnos se šálkem čaje,
kávy a nějakým pečivem. Cestou ke dveřím do pracovny pana domu mě doprovázela ona mladičká
služka, abych náhodou hned první den nezabloudila. Nemohla jsem si nevšimnout jejího těkavého
pohledu a poněkud plíživého způsobu chůze, jako by měla každou chvíli před něčím uhnout, nebo
něčemu uskočit z cesty.
„Je vám něco?“ zeptala jsem se starostlivě. „Co se děje?“
„Nic! Nesmíme mezi sebou mluvit!“ řekla mi se sklopenou hlavou. „Pán to zakázal...“
„Ach ano, dobře tedy!“ řekla jsem zamračeně a děvče několikrát vzlyklo, jako by se ze všech sil
snažilo něco překonat. Když jsme došly k oněm dveřím, které na mně tiše hleděly zpoza tíživého
šera, dívka kamsi rychle odběhla. Snad měla také své zkušenosti s oním netypickým stvořením,
které si tak potrpí na ženských vnadách. A není se čemu divit, byla o mnoho mladší, než-li já a kdo
ví, zda-li nebyla ještě panna. Může duch znásilnit člověka?
„Pojďte dál!“ ozval se pán domu. Lekla jsem se tak silně, že jsem takřka upustila podnos s
nápoji a jídlem. „Proč jste čekala přede dveřmi tak dlouho?“
„Bála jsem se zaklepat, pane!“ řekla jsem popravdě a zavřela za sebou dveře. Zdálo se mi, že je
dnes pán domu ve své pracovně sám. Nikdo jiný v něm nebyl.
„Hledáte něco?“ zeptal se. „Nebo snad někoho?“
„Ne, pane, nehledám!“ odpověděla jsem mu. Nemohla jsem vytušit v jeho hlasu onen ironický
podtext. „Mám pocit, pane, že v tomto domě straší! Necítím se tu bezpečně!“
- 88 -
„Ale?“ zamyslel se. „Položte to na stůl a můžete jít. Až budu chtít poklidit, dám vám vědět!“
„Mohu se vás na něco zeptat, pane?“ bojovala jsem sama se sebou.
„Ano?“
„Jak jste věděl, že stojím za dveřmi?“ zeptala jsem se a na chvíli bylo v pokoji znovu ono
hrobové ticho. „Pane?“
„Věděl jsem to!“ řekl pán domu rázně. „A už běžte, paní Hartlová pro vás bude mít jistě nějakou
práci!“
„A pane?“ nenechala jsem se odbýt.
„Co ještě chcete?“ zeptal se pán domu poněkud jizlivě.
„Proč je tento dům bez oken?“ zeptala jsem se rozpačitě, avšak se vší rázností, jaké jsem v tuto
chvíli byla schopna.
„Nemám rád sluneční světlo a teď běžte, nebo toho budete litovat!“ řekl mi poněkud temným
hlasem.
„Ano, pane! Už odcházím...“ kývla jsem hlavou a opustila pracovnu. V šeru chodby jsem se
cítila bezpečněji.
„Děje se něco?“ zeptala se mne paní Hartlová. Krve by se ve mně nedořezal. Neměla jsem ráda
její tiché a kradmé příchody. Dívala se na mě svým přísným pohledem a čekala na mou odpověď.
„Ne, madam!“ řekla jsem a sklonila hlavu. „Pán říkal, že pro mne budete mít ještě nějakou
práci...“
„Práce je tu habaděj, jen nesmíte jít do sklepa! Vlastně přístup do těchto míst má stejně jen pán
domu...“ řekla mi a otočila se nasupeně, jako by si byla vědoma faktu, že mi řekla něco, co jsem
vlastně ani neměla vědět.
„Budu se držet jen své práce a nebudu nikam chodit, kam nemám, madam!“ řekla jsem pokorně.
Paní Hartlová však jen tiše přikývla a obě jsme se vydaly do křídla domu, které bylo určeno pro
hosty.
„Tyto pokoje potřebují poklidit!“ řekla svou odměřenou strohostí a odešla.
„Měl někdy tento dům nějaké hosty?“ zeptala jsem se v duchu. Uklízení všech určených pokojů
mi zabralo celé dopoledne. Společníkem mi byl jen vítr v komíně od krbu. Žasla jsem nad tím,
kolik krbů měl tento dům. Snad si tím pán domu vynahrazoval absenci oken. Slunce do komína
nikdy nezasvítí a kdyby, temnota v něm všechny paprsky spolehlivě zadusí. V ten den jsem se s
oním podivným duchem již nesetkala, pokud šlo skutečně o ducha a ne nějaké stvoření z Pekel.
Odpoledne bylo pro mne jednou velkou zkouškou, když jsem uklízela v pánově pokoji, který byl
- 89 -
zároveň jeho ložnicí i pracovnou. Čekala jsem, že se mne zmocní onen podivný vzdušný vír a začne
mě nestydatě osahávat, avšak v místnosti byl klid. Snad mu pán domu přikázal, aby mne nechal na
pokoji.
Bylo to podivné... Velká knihovna byla plná knih, o kterých jsem neměla ani potuchy. Všechny
svazky vypadaly velmi staře. Prosklené skříně byly plné prapodivného zařízení, různých skleněných
baněk, kádinek, misek a lahviček s tajemným obsahem. Připadala jsem si jako v nějaké
alchymistické dílně z dávných dob. Možná pán domu vyvolal samotného ďábla a nyní se jej
nedokázal zbavit. Ustlala jsem mu postel, setřela neexistující prach, vyrovnala dřevo u krbu a
odnesla tác s prázdnými talíři. Když jsem odcházela, padla na mě zvláštní tíseň. Někdo se v
zatuchlém ovzduší pokoje tiše pohnul z některého z temných míst doprostřed místnosti a zachechtal
se tichým, avšak ďábelským smíchem. Pak vše utichlo, jen vítr si dál hvízdal svou melodii v
komíně krbu. Čekala jsem, že se polena v něm sama rozhoří, avšak krb byl nadále temný a chladný.
Co to tedy bylo?
„Paní Woodsová?“ ozvala se má zaměstnankyně a pánova pravá ruka. „Vypadáte, jako byste
viděla přinejmenším samotného čerta! Stalo se vám něco?“
„Ne, madam!“ řekla jsem nepříliš přesvědčivě. „Práce je hotová, mohou odejít?“
„Ano, pro dnešek máte volno, ale nezapomínejte, po desáté hodině nevycházejte ze svého
pokoje!“ řekla mi a zavřela za mnou dveře zevnitř. Co dělala v pánově pracovně, to mi zůstalo
navždy záhadou.
Dny ubíhaly s až pravidelnou naléhavostí. Podivný puch, který vládl ve všech chodbách a
místnostech se mi stával čím dál více snesitelnější, avšak co mi nejvíce chybělo, bylo sluneční
světlo. Připadala jsem si, jako pohřbená v temném a vlhkém hrobě bez možnosti na záchranu.
Naděje umřela spolu s denním světlem. Pán byl s mou prací spokojen. Onen hlas mi zatím dával
pokoj a netrápil mě svou přítomností. Avšak čekání na okamžik jeho návratu bylo snad ještě horší,
než jeho samotná existence. Podivná temná atmosféra panující v celém domě mě jen utvrzovala v
přesvědčení, že tento dům není tak docela normální. Co se týče jeho obyvatel, netroufala jsem si na
cokoliv ani pomyslet...
Po týdnu služby jsem se, jako každý večer, koupala ve vaně a smývala ze sebe pot strachu a
usilovné práce. Pán byl vysazený na čistotu a dalo mi hodně úsilí udržovat své tělo i prádlo v
patřičných mezích. Pak náhle začalo pohasínat světlo na stropě a voda se mi zdála o něco
studenější, než obvykle. V narůstající tmě jsem poznala, že je kdosi v mé blízkosti, ale ještě se
neodvažuje ke mně přiblížit. Neslyšela jsem ničí dech, natož tlukot cizího srdce. Jen to mé bláznivé
srdce mi bilo jako o závod a snažilo se probourat mým hrudním košem a zmizet z tohoto místa.
Otřela jsem si obličej a čekala, co se stane. Vzduch v umývárně se ochladil a já znovu uslyšela onen
podivný hlas, který mě děsil celou dobu mého pobytu v tomto domě.
„Paní Woodsová?“ ozvalo se. „Ani nevíte, jak jste krásná!“
„Jestli se mně jen dotknete, budu křičet!“ řekla jsem.
„Nebudete!“ řekl mi tentýž hlas. „Nebudete mít čím křičet!“
- 90 -
„Budu křičet!“ řekla jsem poděšeně. „Kdo jste?“
„Jsem jen hlasem z temnoty... Jsem jen závanem vzduchu... Dokud znovu nedostanu čísi tělo!“
řekl mi temný hlas. Třásla jsem se po celém těle a úplně jsem zapomněla na to, že před touto bytostí
stojím nahá po kolena ve vodě. Vana pode mnou nebezpečně zaskřípala...
„Co po mně chcete!“ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejpanovačněji, ale
neznámý se jen posměšně zařehtal a vzduch v místnosti dostával pomalu něčí podobu.
„Rád se vás dotýkám, paní Woodsová!“ ozvalo se zpoza kapání vody do jednoho z umyvadel.
„To jste byl vy, tehdy v pánově pracovně?“ zeptala jsem se a natáhla se pro župan.
„Ano! Byl jsem to já, ale pán domu mi nevládne, ačkoliv si to myslí! To já vládnu jemu!“
„On vás přivolal z Pekla?“ zeptala jsem se zajíkavě.
„Co je Peklo?“ ozval se hlas posměšně a cosi mi přejelo po zádech skrze látku županu, jehož
spodní okraj se koupal v mýdlové vodě. „Pro někoho může být Nebe Peklem a pro jiného naopak!
Záleží na úhlu pohledu...“
„Kdo jste?“ zašeptala jsem. „Nechte mě na pokoji! Vy jste obtěžoval i tu mladou dívku?“
„Je to jen mládě!“ rozesmál se hlas, až světlo zhaslo docela a já se ocitla v temnotě. Cosi ze mně
strhlo župan a já se cítila v objetí studeného vzduchu. Třásla jsem se jako při zimnici a cítila, jak
tato podivná bytost ze mne vysává všechno tělesné teplo. Ještě chvíli... Kdo ví, co se stane pak? „To
vy jste jiná a nevzpíráte se!“
„Paní Woodsová, jste tady?“ ozval se hlas paní Hartlové. „Paní Woodsová? Už je po desáté,
máte být ve svém pokoji!“
„Ještě se uvidíme!“ řekl tajemný hlas a světlo v místnosti se znovu rozzářilo. Sebrala jsem ze
země navlhlý župan, posbírala své věci a vydala se poslušně do svého pokoje. Netušila jsem, jak
blízko jsem byla smrti. Na stole ležel čísi dopis. Na obálce nebylo mé jméno, ale tušila jsem, že je
adresován mé osobě.
„Paní Woodsová!“ uslyšela jsem tichý hlas ve své hlavě. Na těle jsem podvědomě cítila husí
kůži a kapičky potu. Dům si dál žil svým životem a já jsem nabyla dojmu, že služba v tomto domě
se stala mou nejhorší noční můrou. Otevřela jsem třesoucími se prsty nezalepenou obálku a vyndala
z ní složený list papíru. Chvíli jsem četla několik narychlo napsaných řádek, abych se ponořila do
večerního ticha a tíživé samoty v tomto domě duchů. Co stálo v dopise? Dnes si to již přesně
nepamatuji, ale od chvíle, co jsem překročila práh tohoto domu, přestal pro mne okolní svět
existovat a den se mi proměnil v jednu nekonečnou noc, jejíž ticho se železnou pravidelností
protínal čísi hlas a volal na mne mým jménem. A já netušila, zda-li jej skutečně slyším, nebo zní jen
v mé hlavě.
„Paní Woodsová?“ vyřčená slova se změnila v tichý chechot, který odsvištěl na poblázněném
větru, který řádil za zdmi tohoto domu. Byla jsem snad prokletá? Předčasně jsem zestárla a po
- 91 -
nějaké době jsem vystřídala paní Hartlovou v její službě. Pak přišla nová pracovní síla a vše se
opakovalo. Kam paní Hartlová zmizela se mi zjistit nepodařilo. Jen pán domu pořád nestárnul, jako
by podepsal smlouvu snad se samotným Peklem. Jedno jsem věděla určitě, ten dům byl živý a co
více, ten dům se do mne zamiloval! Volal na mě mým jménem a hrál si se mnou po svém své
milostné hry. A já, ačkoliv jsem se nikdy neprovdala, jsem byla s tímto domem bez oken vdaná
stejně jako paní Hartlová, ale kde je jí dnes konec?
Ach, už vím, co stálo v tom dopise. Ale vzpomínám si jen na fragment textu. Je to už dávno a
chod času má zde docela jiný řád. Čas mezi službou tomuto domu a povinnostmi vůči mému pánovi
se mísí s nejistým strachem z budoucnosti. Co se stane, až se můj čas naplní? Kam odejdu? Kam
odejde má duše? Propadne snad Peklu? Peklo prý není, je jen obyčejným strašákem pro neposlušné
děti. Ale já jej cítím každý den na svém těle, jako nechutné a neukojené doteky cizích těl. Možná, že
mu propadl samotný dům a až uplyne čas, ztratí se i on za hradbou času. Ještě teď si pamatuji, jak
stojím u stolu a v rukou svírám obálku s popsaným papírem, na kterém mimo jiné stálo: „Budu na
tebe volat Tvým jménem! Budu se dožadovat Tvé přítomnosti a blízkosti! Budu Tvým dechem i
Tvým životem a na oplátku budu chtít jen jediné: Tvou věrnost až za hrob! Jsem Tvá láska a tichý
šepot ze tmy...“
- 92 -
Svět naruby
Soutěžní text do MTP 2008. Co napsat více? Celkově vyznívá jako taková parodie na konec světa.
*****
/Den „D“, 8:00 SEČ, panelákový byt v blíže nejmenovaném městě/
Zdál se mi krásný sen, proháněl jsem se v otevřeném autě bez střechy s překrásnou blondýnkou
jen v bikinách po široké pobřežní cestě a smáli jsme se na celé kolo. Sluníčko vesele svítilo,
rackové létali na bezmračném nebi a mé spolujezdkyni právě uletěl horní díl plavek. Málem jsem
sjel ze silnice a moc nechybělo, skončili bychom někde pod útesem mezi studenými vlnami. Ona
dělala jako že nic a ještě ty své vnady strkala na mou polovinu vozu, když už jsme byli v nejlepším
a blížilo se odpočívadlo, zazvonil budík.
Zatraceně! Je osm hodin ráno. Ten potrhlej digitální nesmysl mě právě vyrušil z mého
největšího erotického dobrodružství za poslední měsíc. Než jsme vypadl z toho snu, měl jsem pocit,
že už ona dívčina neměla ani ten spodní díl plavek a chystala se mě znásilnit za jízdy. Jaký to
výsměch. Budík jsem hodil kamsi do kouta a snažil se zabrat, avšak měl jsem po spaní. Blondýnka
mi ujela i s mým snem kamsi do tramtárie. Naštvaně jsem pohlédl směrem, kde v prachu a
všeobecném binci ležel strůjce mé špatné nálady.
Zůstal jsem sedět na rozházené posteli a drbal se na bradě. Co je dneska vůbec za den? Pondělí?
Středa? Sobota, kurva, nebo snad Neděle? Chlastal jsi včera, viď? Posmívalo se mi mé druhé já.
Dobře ti tak, když to neumíš, nepij!
„Běž do háje!“ zavrčel jsem a praštil pěstí do matrace.
Co je dneska za den? Zeptal jsem se znovu. Vzpomněl jsem si, že má ten zatracený a naprosto
nezúčastněný budík také datumovku. Měl, ale displej byl rozbitý, takže jsem vlastně už ani nevěděl,
která bije. No co, koupím si jiný! Mávl jsem rukou a vydal se do koupelny. Cestou skrze obývák
jsem pustil bednu. Dávali v ní právě zprávy. Bylo něco po osmé a já jen jedním okem mrkl na cosi,
co vypadalo jako záběry z mateřské školky. Usmál jsem se nad tím a zamyslel se, co že je to tam za
kretény, na světě je tolik problémů, které se musí řešit a oni tam pustí batolata.
V koupelně jsem se nejdříve osprchoval a jen tak bez šatů, jsem si začal čistit zuby. Odněkud se
ozval dětský pláč a pak bylo ticho. Pokrčil jsem rameny, vypláchl si hubu a oholil jazyk. Hřeben mi
pomohl s hřívou na hlavě a já jsem si šel spokojeně hledat nějaké ty spodky. V obýváku mi zrak
padl znovu na bednu a protože jsem měl vypnutý zvuk, viděl jsem jen obrázky. Všude byly samé
děti... Jak já ty parchanty nenávidím! Dělají jen rámus, zmatek a vůbec, k čemu vlastně jsou?
Tys byl také malým parchantem, debile! Řeklo mi mé druhé já. Lidé se rodí jako malé děti!
Copak ty si také nehraješ na tátu a mámu?
„Ale hraju...“ zavrčel jsem. „Děti... Do prčic, kde mám nějaké ty spoďáry...“
Když jsem se přehraboval v hromadě oblečení na gauči, vypadl z ní ovládač od televize a s
- 93 -
třísknutím žuchl na podlahu. Zadní kryt mu někam uletěl a baterie z něj poslušně vypadly. Ovládač
je taky kaput? Zamračil jsem se. Co jsem komu udělal? No... Jen jsem se ožral a pak... Asi jsem
sbalil nějakou tu buchtu... No... Ježíši, to byla ale noc! Nejhorší je, že si nic nepamatuji a po buchtě
ani památky. A že by šlo o nějakou tu zlodějku, na to bylo v bytě vše na svém místě, až na ty
spodky...
Složil jsem ovládač a zapnul zvuk. Chvíli jsem přepínal mezi jednotlivými kanály, ale na nic
pořádného jsem nenarazil. Všude dávali jen samé děti. Oni mě asi vážně chtěli nasrat! Copak
nevědí, že mi děti lezou krkem? Nechal jsem oblečení oblečením a vydal jsem se na záchod. Jak
říkají mamky svým dětem: „Běž se, Pepíčku, hezky vyčůrat, nebudeš mít tak těžký pytlíček!“
Pousmál jsem se. S komody u stěny jsem ještě vytáhl cigaretu z roztrhané krabičky a ve spěchu
sáhl po zapalovači. V chodbě se mi ji ještě podařilo zapálit, ale než jsem doletěl ke dveřím na hajzl,
měl jsem pocit, že mi už odkapává včerejší dávka alkoholu a bůh ví čeho. Když jsem otevřel dveře,
málem mi zaskočila cigareta v hubě. Na hajzlu, pardon, na míse ležela nějaká stará bába se
spuštěnýmá kaťatama a byla očividně mrtvá. Zděsil jsem se! Copak jsem včera ulovil nějakou
osmdesátiletou nymfomanku? Pro Krista Pána, co bych asi tak s ní dělal? Vždyť by z toho dostala
infarkt, nebo já mrtvici.
Nechci nic říkat, ale opravdu to nebyl pěkný pohled. Ono na tom místě vypadají mladé holky
hezky, když jsou mladé a hezké, ale tahle bába... No, nebudu se raději rozpisovat, ale od té doby se
štítím všech holek, kterým je víc jak padesát let! Co s ní? Cigareta mi vypadla z huby, ani nevím
jak, když jsem civěl na tu relikvii a marně se snažil vymyslet, jak z toho ven. Někde zase zabrečelo
nějaké dítě a já dostával zlost. Co s tou škatulí? Vždyť mě poldové zabásnou, že jsem si přitáhl
tuhle mumii, znásilnil ji a pak ještě zabil... Na hajzlu! Raději jsem se šel vymočit do umyvadla v
koupelně, nerad bych si na podlaze nadělal loužičky jako nějaký ten prašivý čokl na ulici.
Vrátil jsem se do obýváku a vzal si novou cigaretu. Sedl jsem si, jak mě pánbůh stvořil, do
křesla a díval se na tu hromadu mládeže v televizi. Copak je zase nějaký mezinárodní den dětí?
Vždyť už jeden byl, nebo snad ne? Že by si ženský odhlasovaly další svátek? To už jich nemají
dost? Civěl jsem na bednu a tiše kouřil, dokud mi nespadl kousek horkého popela na kámoše.
Kurva, ještě si ho připálím a můžu se jít oběsit... Proč tam jsou pořád samé děti? Utíkal jsem do
koupelny dát svému nejvěrnějšímu příteli první pomoc a marně dumal nad tím, jak je možné, že je
barák plný důchodců najednou samý dětský pláč... Copak se všichni dědkové a babky pomátli na
rozumu? Věřím, že si rodiče těch parchantů potřebují odpočinout a zaskotačit si, ale tohle?
Po návratu z koupelny s chladivým obkladem na své chloubě jsem vzal opět místo a zapálil si
další cigáro. Pro jistotu jsem si vzal i popelník a hasící přístroj. Když začali v telce ukazovat
dopravní nehody, trochu ve mně hrklo. Nebylo snad křižovatky, kde by nebyla rozmlácená auta.
Letiště, pole i další místa byla plná popadaných letadel. Některá ještě hořela. Patrně je neměl kdo
hasit, protože požární vozy stále parkovaly ve svých hangárech. Na železnici bylo také boží
dopuštění a já se ani neodvažoval pomyslet, co se děje na moři. Jedna věc mě však všude zarážela
nejvíce, kde jsou všichni a proč pořád všude vidím samé děti...
Mrkl jsem na cigáro, jestli to není to točené od jednoho přítele. Pěstuje si doma konopí a jeden
po tom neví, jestli není bílou myší, nebo pavoukem. Jeden můj kámoš prý vypadl z okna, když
vykouřil hned tři najednou, protože si myslel, že je orel skalní. Ale tohle byla poctivá, pančovaná,
cigareta bez kolku... Pak mi začalo docházet, že jsem ještě nedostal poštu ani mlíko! Jo, slyšíte
- 94 -
dobře, mlíko! Něco se opravdu dělo! Vstal jsem od bedny a vydal se pro nějaké hadry, že si zajdu
do obchodu. Na tu uzeninu na záchodě jsem už dávno zapomněl. Když jsem již oblečený šel kolem,
zabouchl jsem raději nohou dveře na WC, abych se na ni nemusel dívat a vzal si klíče od vchodu.
Dneska bude zase den, pomyslel jsem si a měl jsem pravdu. Abych nezapomněl, bydlím v desátém
patře a něco mi říkalo, abych nepoužil výtah a raději seběhl dolů po schodech, protože jeden neví,
co by v tom výtahu taky mohlo být. Mladou holku bych ještě ustál, ale další vykopávka z filmu
„Mumie se vrací“ by mě určitě dorazila...
/Den „D“, 14:00 SEČ, panelákový byt v blíže nejmenovaném městě/
Vrátil jsem se z procházky po městě. Procházka je silné slovo. Kdybych to neviděl na vlastní
oči, ničemu bych nevěřil. Bedna nelhala, i když netuším, kdo to všechno vysílal a jak je možné, že
ještě jede elektřina, plyn i voda. Svět se zbláznil a kdybych řekl, že je naruby, bylo by to slabé
slovo. Prostě se celý svět posral! Zabouchl jsem nohou vchodové dveře a odnesl nákup do kuchyně.
Bordel na stole jsem smetl na zem, abych měl místo pro papírové pytlíky naplněné kde čím. Podíval
jsem se na tenisky, vůbec jsem se neobtěžoval zout při pomyšlení, že zítra můžu být také mrtvý...
Otevřel jsem lednici a vytáhl z ní hned dvě piva. V obýváku jsem si dal nohy na stůl a pustil
bednu. Program, který v ní šel se opakoval ve smyčce stále dokola, jako by šlo o vysílání nějakého
přiblblého magora z bondovky béčkového kalibru. Otevřel jsem jednu láhev a zhluboka jsem se
napil. Pěna mi vytekla na bradu a málem jsem se zakuckal. Všichni jsou pryč. Všichni které jsem
znal, miloval i nenáviděl. Celý můj život byl jednoduše v hajzlu. Rozbrečel jsem se jako malé dítě.
Tak takhle to bude vypadat při konečném zúčtování? Zeptal jsem se v duchu. Proč jsem zůstal
sám? Kdo na mě ukázal prstem a řekl: „Tenhle ne, tenhle tu zůstane, aby se z toho zcvoknul!“
A ještě mám tu starou bábu na záchodě... Copak jsem hotový magor? Vypil jsem obě piva naráz
a prázdné lahve hodil do kouta. Přepínal jsem jednotlivé kanály, ale všude bylo totéž... Někdo je
přeci musel sestříhat a odvysílat, nebo ne? Možná, že všichni nezmizeli!
„Zůstal jsi sám, chudinko malá!“ ozvalo se odněkud.
„Prosím?“ zavolal jsem a zdřevěněl jsem jako loutka. „Je tu někdo?“
„Co si počneš? Co když jsi sám na celém světě?“ ozval se tentýž hlas.
Pomalu jsem vstal a vytáhl zpoza gauče dřevěnou basebalovou pálku. Ta baba na tom hajzlíku
snad ožila. Polkl jsem naprázdno. Co když vstala z mrtvých? Co když je teď zombie a sežere mi
mozek, pokud nějaký vůbec mám... Přešel jsem do chodbičky a trhnutím jsem otevřel dveře.
Nehýbala se, ležela stejně tak, jak jsem ji viděl ráno. Co s ní? Co když budu muset? Už ani nevím,
kam jsem se šel vymočit, nejspíše do umyvadla, ale přeci si nebudu srát po bytě. Ta bába musí z
domu!
Byla těžká! Zatraceně těžká...
„Copak ti ta babka udělala?“ ozvalo se.
„Kurva, kde jsi?“ zavolal jsem s babkou na rameni a pálkou v druhé ruce.
- 95 -
„To od tebe není hezké...“
„Překáží mi... Je po ní a nemůžu se kvůli ní ani vytento...“
„Ale to není můj problém!“ řekl tenký hlásek. „Včera jsi ji opíchal jako šicí stroj a dneska bys ji
chodil do kontejneru na odpadky!“
„Co o tom víš?“ zeptal jsem se a shodil bábu na zem. „Kdo jsi?“
„Co o tom všem vím?“ ozvalo se. „Nedal by sis ještě pivo? A mi můžeš přinést taky!“
„Ale ta bába!“ namítl jsem.
„Ta ti neuteče!“ ozvalo se. „Tak co?“
„Kurva, to už mluvím sám se sebou?“
„Skoro!“ ozvalo se. „Stejně bys rád věděl, proč právě ty, že jo?“
„Co já?“ zeptal jsem se, když jsem donesl do obýváku dvě další lahve a díval jsem se, že z
chodbičky do dveří vyčuhují dvě kostnaté nohy. Na zádech mi naskočila husí kůže.
„Říkal jsem, že nikam neuteče!“
„Kde jsi?“
„Nejsem vidět... Zatím!“
„Aha...“ řekl jsem, ale popravdě jsem nic nechápal. „Ty jsi jako co?“
„Říkej mi duch Svatý...“
„Cože?“ vyprskl jsem pivo na stůl. „Co že jsi?“
„Říkal jsem to!“ ozvalo se. „Postav to pivo naproti tobě k okraji stolu...“
„Asi jsem ožralý...“
„Tolik jsi toho zase nevypil!“ řekl mi čísi hlas. „Máš tu hezký bordel!“
„Ano... Ty můžeš pít?“
„Pivo?“
„Ano!“
„Proč bych nemohl!“ zeptal se hlas udiveně.
- 96 -
„No, zdálo se mi, že vy tam nahoře... Nemůžete!“
„Ale můžeme... Ve výjimečných případech ano!“
„Ty se mi neukážeš?“
„Ne!“
„Aha...“
„Ale já v Boha nevěřím!“ řekl jsem a čekal na odpověď.
„Ne, asi ne! Ale to je tvoje věc...“
„Ty se nezlobíš?“ zeptal jsem se udiveně. „Proč právě já? Co ode mě chceš?“
„Co ode mne chceš ty?“ zeptal se hlas.
„Já? Nic jsem po tobě nechtěl!“ namítal jsem a posadil jsem se tak, abych si mohl dát nohy
znovu na stůl. „Nevadí ti to?“
„Ne!“
„Takže co?“ snažil jsem se utřídit své myšlenky a nemyslet na to, co jsem za celý den viděl v
telce a na vlastní oči. Jeden by se z toho jistě zcvoknul.
„Proč se to stalo?“ zeptal jsem se znovu.
„Co jako?“ zeptal se hlas a já jsem viděl, jak se láhev zvedá vzhůru a její obsah mizí v
nenávratnu.
„Vypadá to...“ namítl jsem.
„Blbě, že jo!“ souhlasil hlas. „Ale kdybys mě viděl, kdo ví, co by se stalo...“
„Bůh to tak chtěl?“ zeptal jsem se.
„Ty na něj přeci nevěříš, nebo snad ano?“
„Čemu mám věřit?“ zamračil jsem se a položil prázdnou láhev na stůl. „Venku je boží
dopuštění! Všude samý bordel, plno rozbitých aut, vlaků a letadel, která popadala z nebe... Kde jsou
lidi? Kde jsou všichni? A co ten dětský pláč?“
„Nemůžu ti říci, kde všichni jsou... To by jaksi nešlo, mladý muži!“
„Ne?“
- 97 -
„Ne!“ řekl mi hlas tvrdě.
„Víš co?“
„Ano? Vlastně to vím, ale od tebe to bude znít lépe!“
„Běž do prdele!“ řekl jsem a hodil prázdnou láhev do obrazovky televizoru. Bouchlo to a z
bedny se vyvalilo trochu kouře.
„Mám jít? Opravdu?“ zeptal se hlas. „Škoda té televize!“
„Seru na ni!“ vybuchl jsem. „Tak o co tu jde!“
„Nerozčiluj se!“ řekl hlas a já jsem poprvé spatřil běh času pozpátku. Nejdříve se zakouřilo, pak
z televize vyletěla láhev a obrazovka se zacelila. Ještě dlouho potom jsem měl oči plné toho
podivného blýskání. Připadalo mi, jako bych se díval do záře obloukové svářečky. Snad z toho
neoslepnu.
„Neoslepneš!“ řekl hlas.
„Ty umíš číst myšlenky?“
„Umím...“
„A na co myslím teď?“ zeptal jsem se.
„Na tu starou škatuli, která leží v chodbě na zemi...“
„Na tu od bot?“ rozesmál jsem se vítězně.
„Ne, na tu starou bábu!“ řekl hlas klidně.
„A to mi říkáš jen tak?“ zeptal jsem se a začal jsem se potit. Dneska jsem měl opravdu divný
pocit, že se něco hodně posere, ale že to bude až tak vážné to jsem opravdu netušil...
„Konec světa?“ zamyslel se hlas. „Ne, ještě nenastal!“
„Ještě ne?“
„Ne, tohle je jen jeho slabý odvar!“
„Tak co to tedy je?“
„No...“ zamyslel se hlas a na chvíli utichl. „Další pivo by nebylo?“
„Kurva, já se tu vybavuju s ožralým Svatým duchem a venku je boží nadělení!“ zařval jsem do
prostoru. „Co jsem komu udělal?“
- 98 -
„Cos udělal sobě?“
„Tohle je jako poslední soud?“
„Umíráš?“ zeptal se mě hlas tiše.
„Ne, nezdá se mi!“
„No tak nekecej a dones to pivo!“
„Jasně!“ souhlasil jsem a odešel jsem do kuchyně. „A jíst můžete?“
„Raději ne, když pomyslím, jak vaříš...“
„Jasně!“ zamyslel jsem se. Nic chytřejšího mě nenapadlo.
„Je to jen pokus!“ řekl mi hlas.
„Cože?“ nechápal jsem, když jsem se vrátil a položil vedle prázdné lahve plnou. „Pokus?“
„Jo, pokus, nic víc!“
„Proč?“
„To je tajné!“ řekl mi hlas. „Ale když mi dáš ještě několik těch lahví, možná mě opiješ a dozvíš
se to! To záleží jen na tobě a tvém přístupu... K věci!“
„Jaké věci?“
„Tys tu starou bábu nezabil, že ne?“
„Ty to nevíš?“ podivil jsem se.
„Vím, jen to chci slyšet od tebe!“
„Ne, nezabil, možná jsem ji včera jen přeříz, ale to vypadala mnohem lépe!“ přikývl jsem.
„Čas je relativní pojem...“
„Jdi do háje s pojmy...“ mávl jsem rukou. „Já na takové plky nejsem!“
„Víš co?“
„Co?“
„Opijeme se a zítra se uvidí!“ řekl mi cizí hlas.
„Ty se chceš ožrat?“
- 99 -
„Jo!“ mám na to náladu.
„Tys tohle všechno udělal, aby ses se mnou mohl opít? Převrátil jsi celý svět vzhůru nohama
jenom proto?“
„Ne, proto ne... Ne jenom proto!“ souhlasil se mnou tajemný hlas. „Já jsem jen... Nástrojem!“
„Aha...“
„Tak to máš blbý!“
„Jo...“
„A nedá se s tím něco dělat?“ vyzvídal jsem.
„Ne, můžeme se jen opít!“
„Aha...“ zamyslel jsem se, což u mě není zase tak častý případ. „A pomůže to?“
„Ne... Někdy!“
„Takže jen čistě hypoteticky...“
„Říkal jsi, že nemáš rád cizí slova!“ namítl hlas. „Přines další... Je dobré, už jsem dlouho nepil
tak dobré pivo!“
„Ty jsi pěkná násoska!“ řekl jsem a přinesl v každé ruce dvě flašky. „Bude to stačit?“
„Na chvíli ano!“ souhlasil hlas.
Venku se zatáhlo a z nebe začal padat drobný déšť. Až na šumící kapky nebylo zvenčí nic slyšet,
jako by se tam venku pro lidi zastavil čas. A zvířata? Napadlo mě! Co se stalo se zvířaty?
„Ty do toho netahej!“ řekl mi tajemný hlas, který již nesl stopu podnapilosti.
„Ne, že bych je miloval, to ne...“
„Zvířata?“
„Ano, vlastně ne!“ zamračil jsem se a otevřel další láhev. Pod stolem jich kvapem přibývalo...
Těch prázdných, plné zatím ještě stály na stole.
„Možná...“
„Co možná?“
„Až se zítra probudíš, bude všechno jinak!“
- 100 -
„Proč?“
„Protože!“ uslyšel jsem a v duchu si představoval někoho, jak krčí rameny.
„To jsou mi věci... A nezdá se mi to všechno?“
„To ti zaručit nemohu, ale asi ne!“
„Takže ty navrhuješ, abych se prostě ožral a na všechno zapomněl... Je to pravda?“
„Ano...“
„Já to začínám pomalu chápat!“ řekl jsem pomalu.
„No, tak to ti moc nevěřím...“ řekl hlas pobaveně.
„Já jsem nepovedený... Ne, se mnou se něco nepovedlo, je to tak? Neměl jsem to vidět...“
„No, tak to jsi na tom líp, než jsem čekal!“ vyprskl pro změnu můj společník, až mě polilo pivo
z jeho lahve. „Vlastně bych to měl o tobě vědět, ale dneska nejde nic podle plánu...“
„Vy máte na všechno své plány?“ podivil jsem se a přeložil jsem si nohy.
„Jo, starý se bez pořádného plánu ani...“ zarazil se hlas. „No, raději toho necháme!“
„Ty už chceš odejít? Ještě jsme ani nezačali.“
„Ne, nechme řečí o mém šéfovi!“ řekl mi hlas.
„Nemá to rád?“
„Přesně, kde jsme to skončili?“ zeptal se mě duch Svatý.
„U toho, že se vám to dneska všechno sere!“ řekl jsem mu.
„Aha... Ano... To máš pravdu... Proto chlastám!“
„Nebudeš mít z toho nahoře nějaké problémy?“
„Nahoře?“
„Ano, nahoře!“ řekl jsem a začal pochybovat... „Nebo dole?“
„Nejsem ďábel!“ uchechtl se hlas opile. Možná to jen hrál. Neviděl jsem mluvčího, proto jsem
musel jen hádat.
„Nahoře, nebo dole... Všichni to posrali!“
- 101 -
„Nějak ti to leze na mozek!“ řekl jsem.
„Jo, pomalu jo... Hele, dáme si ještě jedno a zítra se uvidí!“ řekl mi již unavený hlásek. „Jo?“
„Ano,“ souhlasil jsem a vypil obsah své lahve. „Takže zítra? A uslyším tě?“
„No... Jestli se to zase podělá, tak ano!“ řekl hlas smutně. „A díky za pivo!“
„Jasně!“ mlaskl jsem a natáhl jsem se na gauči. Televize byla celá. Prázdné flašky se válely po
celém pokoji a ze dveří na mě zíraly dvě nohy, které patřily bůh ví komu. To je dneska den! A pak
jsem usnul...
/Den po dni „D“, 8:00 SEČ, panelákový byt v blíže nejmenovaném městě/
Zdál se mi krásný sen, proháněl jsem se v otevřeném autě bez střechy s překrásnou blondýnkou
jen v bikinách po široké pobřežní cestě a smáli jsme se na celé kolo. Sluníčko vesele svítilo,
rackové létali na bezmračném nebi a mé spolujezdkyni právě uletěl horní díl plavek. Málem jsem
sjel ze silnice a moc nechybělo, skončili bychom někde pod útesem mezi studenými vlnami. Ona
dělala jako že nic a ještě ty své vnady strkala na mou polovinu vozu, když už jsme byli v nejlepším
a blížilo se odpočívadlo, zazvonil budík.
Zatraceně! Je osm hodin ráno. Ten potrhlej digitální nesmysl mě právě vyrušil z mého
největšího erotického dobrodružství za poslední měsíc. Než jsme vypadl z toho snu, měl jsem pocit,
že už ona dívčina neměla ani ten spodní díl plavek a chystala se mě znásilnit za jízdy. Všechno by
bylo v pořádku, kdyby ta ženská nebyl vlastně chlap... Jaký to výsměch. Budík jsem hodil kamsi do
kouta a snažil se zabrat, avšak měl jsem po spaní. Blondýn mi ujel i s mým snem kamsi do
tramtárie. Naštvaně jsem pohlédl směrem, kde v prachu a všeobecném binci ležel strůjce mé špatné
nálady.
Zůstal jsem sedět na rozházené posteli a drbal se na bradě. Co je dneska vůbec za den? Pondělí?
Středa? Sobota, kurva, nebo snad Neděle? Chlastal jsi včera, viď? Posmívalo se mi mé druhé já.
Dobře ti tak, když to neumíš, nepij!
„Běž do háje!“ zavrčel jsem a praštil pěstí do matrace.
Co je dneska za den? Zeptal jsem se znovu. Vzpomněl jsem si, že má ten zatracený a naprosto
nezúčastněný budík také datumovku. Měl, ale displej byl rozbitý, takže jsem vlastně už ani nevěděl,
která bije. No co, koupím si jiný! Mávl jsem rukou a vydal se do koupelny. Cestou skrze obývák
jsem pustil bednu. Dávali v ní právě zprávy. Bylo něco po osmé a já jen jedním okem mrkl na cosi,
co vypadalo jako záběry z domu pro důchodce. Usmál jsem se nad tím a zamyslel se, co že je to tam
za kretény, na světě je tolik problémů, které se musí řešit a oni tam pustí starouše nad hrobem.
V koupelně jsem se nejdříve osprchoval a jen tak bez šatů, jsem si začal čistit zuby. Odněkud se
ozvalo jakési podivné stařecké zasténání a pak bylo ticho. Pokrčil jsem rameny, vypláchl si hubu a
oholil jazyk. Hřeben mi pomohl s hřívou na hlavě a já jsem si šel spokojeně hledat nějaké ty
spodky. V obýváku mi zrak padl znovu na bednu a protože jsem měl vypnutý zvuk, viděl jsem jen
obrázky. Všude byly samí dědkové a staré báby... Jak já ty lidi s jednou nohou v hrobě nenávidím!
- 102 -
Dělají jen rámus, zmatek a vůbec, k čemu vlastně jsou?
Jednou budeš taky starým a nepotřebným lidským vrakem, debile! Řeklo mi mé druhé já. Lidé
se rodí jako malé děti a umírají jako starci a stařeny! Takový je život...
„Ale jo...“ zavrčel jsem. „Doufám, že se toho nedožiju... Do prčic, kde mám nějaké spoďáry...“
Když jsem se přehraboval v hromadě oblečení na gauči, vypadl z ní ovládač od televize a s
třísknutím žuchl na podlahu. Zadní kryt mu někam uletěl a baterie z něj poslušně vypadly. Ovládač
je taky kaput? Zamračil jsem se. Co jsem komu udělal? No... Jen jsem se ožral a pak... Asi jsem
sbalil nějakou tu buchtu... No... Ježíši, to byla ale noc! Nejhorší je, že si nic nepamatuji a po buchtě
ani památky. A že by šlo o nějakou tu zlodějku, na to bylo v bytě vše na svém místě, až na ty
spodky...
Složil jsem ovládač a zapnul zvuk. Chvíli jsem přepínal mezi jednotlivými kanály, ale na nic
pořádného jsem nenarazil. Všude dávali jen to samé... Oni mě asi vážně chtěli nasrat! Copak
nevědí, že mi dědci a staré báby lezou krkem? Nechal jsem oblečení oblečením a vydal jsem se na
záchod. Jak říkají mamky svým dětem: „Běž se, Pepíčku, hezky vyčůrat, nebudeš mít tak těžký
pytlíček!“
Pousmál jsem se. S komody u stěny jsem ještě vytáhl cigaretu z roztrhané krabičky a ve spěchu
sáhl po zapalovači. V chodbě se mi ji ještě podařilo zapálit, ale než jsem doletěl ke dveřím na hajzl,
měl jsem pocit, že mi už odkapává včerejší dávka alkoholu a bůh ví čeho. Když jsem otevřel dveře,
málem mi zaskočila cigareta v hubě. Na hajzlu, pardon, v míse leželo nějaké dítě a šíleně mávalo
ručičkami a nožičkami. Zděsil jsem se! Copak jsem včera ulovil nějaké osmiměsíční batole? A co
dělá tady v mém záchodě? Přece nejsem sprostý vrah malých dětí! Pro Krista Pána, co bych asi s
ním tak dělal? Vždyť by z toho dostalo infarkt, nebo já mrtvici.
„Takže je to zase v hajzlu!“ uslyšel jsem čísi hlas.
„Cože?“ vyděsil jsem se. „My se známe?“
„Jo, včera jsme spolu chlastali celý den!“ řekl mi neznámý hlas.
„Že si nic nepamatuju...“ namítl jsem a ukázal na to nadělení. „Co s tím?“
„No, opijeme se a zítra se uvidí!“ řekl hlas a pobídl mě, abych zavřel ty dveře.
„Ale co když se utopí? Nebo nastydne?“ zeptal jsem se.
„Neutopí, jen to zavři!“ řekl mi cizí hlas ustaraně. „Máš nějaké pivo? Nebo tvrdý alkohol?“
„No, něco by tam snad i bylo... A kdo jsi, že jsem tak smělý?“ zeptal jsem se, když jsem stavěl
na stůl dvě štamprle. „A co se to vlastně děje?“
„No, to je na dlouhé řeči... zítra, až vstaneš, si nebudeš nic pamatovat!“ řekl mi hlas unaveně.
„Aha,“ zamyslel jsem se, ale nic jsem nechápal. „A ti starouši v bedně?“
- 103 -
„To je takové malé nedopatření!“
„Tak dobře, opijem se, ale co zítra?“
„No, kdyby se to nepovedlo ani zítra, tak se ztřískáme zase!“ řekl mi hlas tajemně.
„Pokud jsem pili už včera a zítra budeme také, nestanou se z nás...“
„Alkoholici?“ přerušil mě hlas. „Ne, to nehrozí...“
/Dva dny po dni „D“, 8:00 SEČ, místo neznámé/
Zdál se mi krásný sen, proháněl jsem se v otevřeném autě bez střechy po široké pobřežní cestě a
smál jsme se na celé kolo. Sluníčko vesele svítilo, rackové létali na bezmračném nebi a mi bylo tak
krásně. Jen já, dobře nadupaná kára a pocit volnosti... Pak jsem před sebou uviděl konec silnice,
byla prostě ufiknutá a za ní nebylo nic! Když myslím nic, tak myslím nic! Málem jsem sjel ze
silnice a moc nechybělo, skončili bychom někde pod útesem mezi studenými vlnami. Zastavil jsem
kus od propasti a vystoupil z vozu a pak zazvonil budík.
Probudil jsem se a nechápal jsem, kde jsem se to ocitl. Všude okolo byla bílá mlha. Někdo na
mě mluvil a mi se zdálo, že ten hlas poznávám. Neměl jsem strach, jen mi to připadalo trochu
divné. Vstal jsem z postele a chvíli se díval kolem sebe. Tohle nebyl můj byt, tohle nebylo ani nikde
na Zemi. Polila mě čistá a nefalšovaná hrůza! Zabil jsem se v tom zpropadeném autě? Kurva!
„Ahoj!“ uslyšel jsem čísi hlas.
„Ahoj...“ řekl jsem nesměle. „Kde to jsem?“
„U nás!“
„Umřel jsem?“ zamračil jsem se.
„Ne tak docela!“
„Známe se?“
„Od piva!“ souhlasil hlas. „Párkrát jsme spolu chlastali, ale nešlo o nic vážného!“
„Tak to je dobře!“ souhlasil jsem. „A co tu budeme dělat?“
„Chlastat dál, všechno ti vysvětlím později!“ řekl mi tajemný hlas a já se znovu začal bát, jak
tohle všechno nakonec dopadne...
/Den neznámý, čas neznámý, místo neznámé/
„A teď bude co?“ zeptal jsem se. Všude kolem mne byla temnota.
- 104 -
„Promiň, nevyšlo to... Nejvyšší se musel zbláznit... Je mi to líto!“
„Kde je Země? Kde jsou všichni?“ zeptal jsem se zděšeně.
„Nejsou!“ řekl mi hlas.
„A já jsem jediný zůstal? Přežil jsem?“
„Ano, vypadá to tak, ale neboj, co nevidět bude stvořena nová Země... Tedy, pokud...“
„Se zase něco nepodělá?“
„Jo...“ přitakal hlas.
„A chlastat...“
„Se nebude!“ řekl hlas smutně. „Chlast je ode dneška zakázán v Nebi i v Pekle!“
„Tak to vám nezávidím!“ řekl jsem smutně.
„Já tobě taky ne!“
„Proč jako?“ nechápal jsem.
„Zůstaneš tady, budeme navždy spolu!“
„To jako napořád?“ polkl jsem naprázdno. „Kde? Tady?“
„Máme pro tebe připravený nový svět, ale domů se už nikdy nevrátíš... Ano, podělali jsme to!“
„Nikdy?“ zavyl jsem jako vlk. „To jako nikdy?“
„Nikdy... Má to však také dobré stránky...“
„Jaké?“
„Nikdy nezemřeš, takže jsi na tom docela dobře, na rozdíl od ostatních lidí na Zemi...“
„Takže tu budu na věky, ale nesmím kouřit, ani chlastat?“
„Ty můžeš, my ne! Na věky věků...“ souhlasil hlas. „Když dovolíš, musím se na okamžik
vzdálit, mám ještě nějakou práci...“
„A, co tu budu asi tak, kurva, dělat?“
„Přej si něco... Všechno se ti splní!“
„Všechno?“ pochyboval jsem. „Ženský, víno, zpěv...“
- 105 -
„Asi tak nějak, tak se drž!“
„Já se z toho asi poseru!“ rozesmál jsem se. „To snad není pravda!“
Hlas se rozplynul a já zůstal viset v temnotě... Co mám dělat? Přát si něco? Ale co, když mám v
hlavě tolik věci, nakonec, času na to mám dost! Co takhle kdybych byl sám sobě malým bohem a
udělal si malý svět, abych se tu neukousal nudou? Nebude se ten opravdový Bůh na mne zlobit?
„Nebude!“ řekl mi hlas tiše do ucha. „Je mu to jedno, má své vlastní problémy a starosti!“
„No, to mě poser!“ řekl jsem si nahlas. Takže jsem bůh a proto můžu všechno... Takže...
Zamyslel jsem se a pohlédl do temnoty. Chvíli bylo ticho a pak jsem vyslovil onu velmi důležitou
větu!
„Budiž světlo!“ zvolal jsem a svět se navždy změnil.
/Konec/
- 106 -
Měsíční Vážka
Soutěžní text do MTP 2009 na téma: „Měsíc“ se sci-fi žánrem...
*****
Místo děje: měsíční povrch kdesi na MARE NUBIUM, nedaleko kráteru Nicollet.
Datum: 25. února 2043
*****
Max sebou náhle trhl a zhluboka se nadechl. Připadal si, jako by se právě narodil. Ochromila jej
záře Slunce. Naštěstí byl k němu natočen pravým bokem, takže mu nesvítilo přímo do očí, jinak by
byl patrně oslepl ihned po procitnutí. Jeho paprsky se odrážely od trupu lodě a okolního povrchu a
bolestivě jej bodaly do očí. Sotva dokázal pohnout hlavou. Necítil své tělo. Nemohl se hýbat.
Připadal si jako ve zlém snu. Dokonce ani netušil, co to slovo znamená. Sen! Nebyl schopen
rozlišit, zda žije, či už zemřel. Očima bloudil po konzoli a díval se na měsíční povrch ozářený
slunečními paprsky. Kamení s mírně zvlněnou krajinou vytvářelo po celé viditelné ploše různě
zabarvené stíny. Nic z toho nepoznával.
Toužil ve své mysli zformulovat jedinou logickou otázku! Vlastně těch otázek měl na jazyku
spoustu, ale nevěděl o nich. Jako by neurotransmitery v jeho mozku přestaly náhle fungovat. Patrně
utrpěl hluboký otřes, ale nebyl si toho vědom. Musel se praštit pořádně do hlavy. Bylo zázrakem, že
si nerozbil hledí přilby skafandru. Ono přirovnání k dítěti, které přišlo právě na svět zde bylo na
místě. Nefungoval, jen přežíval. Zkusil pohnout rukama a nohama, avšak nebyl si vědom, že by
nějaké ruce, nebo nohy vůbec měl. Necítil tělo. Neslyšel tlukot vlastního srdce. Bylo tu jen jeho
zvolna se probouzející vědomí a... Takový zvláštní pocit klidu a míru.
Co? Co se... Co se stalo? První otázka byla na světě. Možná ji mělo předběhnout ono spásné
zjištění, že žije, ale Max netušil, zda žije, či nikoliv. Proto si nemohl v duchu říci, že to přežil.
Zvonilo mu v uších. Ne... Jde o nepřesný výraz... Neslyšel nic! Zhola nic. Jako kdyby se odvážil do
Vesmíru bez skafandru. Registroval jen onu oslepující záři a pak ještě něco... Krev! Byla jeho?
Bezpochyby. Mimo Maxe nebyl nikdo jiný na palubě. Na palubě čeho? Lodi? Měsíčního vozítka?
Vznášedla? Jeho oči bezděčně klouzaly po okolí a skrze zakrvácené hledí helmy viděl... Co vlastně
viděl? Poničený kokpit... A za ním? Za jeho okny? Měsíční povrch... Kamení a prach.
Jeho vědomí se zvolna, ale jistě probouzelo k životu. Postupem času začínal přicházet na to, že
má ruce a nohy. Cítil se jako moucha lapená do pavoučí sítě. Avšak stejně jako nezkušená moucha
ani on netušil, co pavoučí síť vůbec je. Jaký má účel a patrně také neviděl ještě žádného pavouka.
Přestože o tom neměl ani tušení, zvonila mu ona pomyslná hrana a záleželo jen na Osudu, zda
vyvázne z tohoto prapodivného spletence náhod. Prázdnotu v jeho uších vystřídalo hlasité zvonění a
cinkání. Kdyby mohl, chytil by se za hlavu. Přestaňte s tím! Křičel by, ale on stále nedokázal
formulovat slova, natož aby měl zdání, co které slovo znamená. Pak ucítil brnění v rukou a nohou.
Čas plynul lhostejně dál a ukrajoval z Maxova života další vteřiny a minuty. Co na tom? Čas je
jen veličinou. Spolu s prostorem vytváří prostředí pro život Vesmíru. Ne ve Vesmíru, protože pro
tuto existenci jsou nutné další složky. Vesmír však existuje sám o sobě, nehledě na to, jak vůbec
- 107 -
vznikl. Ale v tuto chvíli to bylo jedno a Max nad tím neuvažoval, protože jeho myšlenky byly stále
uvězněny kdesi v jeho mysli. Stále tápal v mlhavém moři nejasností a snažil se všemu přijít na
kloub. Pak přestal vidět rozmazaně a všechny kontury nabyly na ostrosti. Začal rozeznávat
drobnější předměty kolem sebe, avšak ani ona spousta obrysů mu nic neříkala. Netušil, jak je má
pojmenovat. Zvonění v uších pomalu odeznívalo. Vystřídalo je podezřelé a tiché syčení. Kdyby
věděl, oč se jedná, určitě by začal jednat, ale ve stavu, v jakém se nacházel, mu to bylo jedno.
Prostě tuto skutečnost ignoroval, jako by nebyla na seznamu dne...
Kde to jsem? A proč? Zeptal se v duchu. Další otázky dorazily k cíli. Nyní již byly dvě, avšak
bez odpovědí. Max tupě zíral skrze hledí na kokpit i okolní prostor. Nic z toho nepoznával. Všechno
mu bylo cizí! Měsíc, sluneční svit i blikání nejbližších hvězd. A čas stále běžel. Nezrychloval, ani
nezpomaloval, prostě dál tikal svým obvyklým tempem. Kdesi něco bouchlo a syčení ustalo. Na
konzoli se rozblikalo několik červených kontrolek a nápisů. Splývaly mu však s rudou barvou krve
na vnitřní straně jeho hledí. Kdyby byl v pořádku, věděl by, co tyto nápisy znamenají. On však
namísto písmen viděl jen jakési podivné klikyháky bez ladu a skladu. Opravdu byl oním
pomyslným dítětem, které se právě narodilo a začíná objevovat svět kolem sebe.
Chvíli mu trvalo, než si dal do souvislostí postavení jednotlivých písmen a slov. Dokázal již
nyní spojit všechny znaky dohromady, ale přestože je dovedl přečíst, neměl ponětí, co si za jejich
významem má vůbec představit. Měl sto chutí tyto blikající světla vypnout, ale nevěděl jak.
Malinko svraštil čelo a pak to vzdal. Ne, ještě nepřišel ten správný čas. Patrně nešlo jen o ztrátu
vědomí, ale zapomněl také na svou minulost i vše, co se po čas života naučil. Ať už se snažil
sebevíc, měl v hlavě stále nic neříkající prázdno.
Po chvíli nastal klid a blikající kontrolky to vzdaly také. Možná došlo k poruše v elektrickém
systému, některé kabely se přetrhly, nebo se vybily baterie. Maxovi to bylo jedno. Díval se na
horizont a marně přemýšlel o tom, k čemu by tuto nádheru přirovnal. Slunce mu stále pražilo do zad
a jemu začalo být ve skafandru poněkud horko. Netušil, že právě odešel – jak se s oblibou v
technické hantýrce říká – klimatizační systém a on buďto zemře na nedostatek kyslíku, nebo se
upeče zaživa, jako kus masa na rožni. Nemohl s tím nic dělat. Nemohl se hnout. Stále mu nic
nedocházelo, jinak by jej určitě zachvátila panika.
Bylo mu divné, že se venku nic neděje a že je tam vše pořád stejné. Něco mu říkalo, že by tu
měl foukat vítr, pohybovat se listí na stromech a stébla trávy by se měla komíhat sem a tam. Nic z
toho se zde nedělo. Před očima měl jen vyprahlou poušť bez života. Pak mu do mysli dopadla
malinká kapka poznání. Jsem na Zemi? Ne... Na čem vlastně? Zamračil se. V jeho mysli začalo
zvolna pršet a další a další kapky bičovaly zemi jeho vědomí. Doslova v duchu slyšel, jak hlasitě
dopadají a rozpadají se na všechny strany. Plesk... A znovu... Kapka za kapkou, avšak kýžené
vysvobození z nevědomosti stále nepřicházelo!
Uvnitř hledí mu na malém panelu vyskočilo několik varovných nápisů a malinké diody mu
předvedly svou světelnou šou. Díval se na jejich představení, ale nebyl schopen toto skutečnost
pochopit. Co se tu děje? Zdálo se, že jeho mozek se pomalu rozjížděl, avšak bude mít dost času, aby
naběhl na svůj provozní výkon? Vždyť Max ani netušil, jak se jmenuje. Co zde pohledával a jak se
ocitl právě na tomto místě! V zemi nikoho pod dotěrnými slunečními paprsky a s nedostatkem
vzduchu. Začal se potit na celém těle a cítil podivné horko v zádech a na pravém rameni a boku.
Bolelo to jako čert! Jako když... Jako když někdo s neopatrnosti položí čirou náhodou ruku do vřící
vody. Rozhlížel se kolem, ale nikde neviděl sebemenší náznak kouře, nebo ohně. Horko? Oheň?
- 108 -
Blesklo mu hlavou. Vždyť nikde nehoří! Říkal si, aniž by mu plně došel význam těchto slov. Kdyby
se alespoň mohl pohnout a uniknout tak slunečnímu žáru.
Vzduch ve skafandru začínal houstnout a on cítil, že se mu dýchá stále hůře a hůře. Teprve
tehdy se mu spojila slova s jejich vlastním významem. Jako by někdo v jeho hlavě konečně sepnul
ty správné obvody! Nebezpečí! Jaké nebezpečí? Přestalo mu brnět v končetinách a dokonce s nimi
mohl začít pohybovat. Mohl hýbat rukama, otáčet se kolem své osy, ale od pasu dolů byl uvězněn
mezi sedadlem a konzolí v pilotní kabině. Když se podíval do zrcátka na paži, zjistil, že došlo k
narušení pláště lodi, který se na jedné straně odchlípl a propustil tak k němu horké sluneční paprsky,
které jeho skafandr neodrážel, nýbrž z nějakého nejasného důvodu pohlcoval. Cítil i podivný tlak v
žaludku a jakousi kovovou pachuť smíšenou s kyselostí. Bylo mu zle od žaludku? Patrně ano. Ještě
nikdy se nepozvracel ve skafandru, avšak vždy je něco poprvé...
Nebezpečí dekomprese! Nebezpečí výbuchu! Nebezpečí přehřátí kombinézy! Křičely na něj
jednotlivé nápisy, ale ačkoliv tušil, co znamenají, stále nevěděl, co by měl udělat. Namísto toho
přemýšlel jak a proč se zde ocitl. Pak mu problesklo myslí, že někam letěl! Odkud a kam? V
přihrádce nedaleko jeho levé ruky ležel malý zápisník. Pomalu jej vzal do rukou a začal v něm
listovat. Zaschlá krev na skle hledí mu bránila v plynulém čtení, ale díky chybějící atmosféře si
nemohl sundat helmu. Možná by bylo lepší, kdyby to udělal. Snažil se natočit horní polovinou těla
nalevo, aby alespoň trochu unikl před bolestí, která stále sílila. V dávkovači automatického systému
pro sledování zdravotního stavu v kombinéze došlo k vyčerpání anestetik a bylo jen otázkou času,
kdy Max začne řvát bolestí. Pokud mu dříve nedojde vzduch.
Listoval v zápisníčku a hledal souvislosti mezi tím, co v něm bylo napsáno a co tato slova ve
skutečnosti znamenala. Měsíc? Kráter Plato? Měsíční základna? Kráter Kies? Mare Nubium?
Hodiny na palubní desce tiše odměřovaly čas, jejich displej však již sotva zářil. Náklad... Jaký
náklad? Pro koho a odkud? Z Plata do Kies? Z měsíční základny pro výzkumné detašované
pracoviště? Bylo to důležité? Sotva dýchal. Obraz se mu začínal znovu rozmazávat a ruce i nohy
mu až nepřiměřeně těžkly. Co se to děje? Jde o docela banální nehodu? Ne tady na Měsíci! Na
Měsíci? Já... Já jsem tu havaroval? Umírám? Na nedostatek vzduchu? Tato slova jím projela jako
žeravý nůž. Neurčité kapky v jeho mysli se konečně spojily v malé jezero poznání. Vybavil si jméno
společnosti, pro kterou pracoval a pak ještě něco... Odtrženou frakci odsouzenou k zániku. Takže to
nebyla nehoda? Na Měsíci jsou... Teroristé?
Nedostatek kyslíku! Vysoká teplota! Nebezpečí! Svítily mu do očí výstražné kontrolky v
helmě skafandru. Ano... Teprve teď to pochopil. Na okraji smrti se mu mysl na malý okamžik
rozjasnila. Cestoval z jedné měsíční základny na druhou a zřítil se kdesi na Mare Nubium. Copak o
mně nevědí? Jsem v tom sám? Sám vydaný napospas smrti? V uších se mu ozvalo znovu ono
podivné zvonění. Jako by tisíc permoníků neustále a bez přestání bušilo do tisíců kovadlinek. Stále
a znova! Zápisníček mu vypadl z rukou a tiše doplachtil na nakloněnou podlahu. Nyní byl jen
bezcenným kusem papíru... Max už sotva dýchal. Soudnost jej pomalu opouštěla a jeho mysl se
zvolna rozpouštěla jako kostka cukru ve studeném čaji. Snažil se vyprostit ze sevření již mrtvého
stroje, ale byl zaklíněn mezi sedačkou a konzolí. Teprve teď jej přepadl pocit bezmoci a strachu.
Zašklebil se bolestí, když se snažil dostat z tohoto pomyslného vězení, ale brzy mu došly síly. Vzdal
to. Připadal si jako zvíře, které předem ví, že nastal jeho konec...
Jsem na Měsíci! A zemřu tady! Kvůli nějakému zkurvenému nákladu! Řekl si. Myslel na svou
ženu, na známé a přátele. Nedokázal si však vybavit jejich tváře. Avšak před očima mu neproběhl
- 109 -
celý jeho život, ani se nevydal duchem vstříc světelnému tunelu, prostě se jen propadl do temnoty a
ztratil nadobro jakýkoliv pojem o prostoru a času. Pak vybuchly poškozené nádrže v zádi letounu a
jeho náklad byl rozházen do širokého okolí. Snad jen díky absenci kyslíku nezačal vrak hořet.
Ohnivá koule se rozplynula tiše do prázdnoty. Maxovo tělo zůstalo zaklíněné v pilotní kabině.
Jednotlivé balíky nejprve zamířily do Vesmíru, ale jejich úniková rychlost nebyla dost vysoká, aby
se vymanily z přitažlivosti Měsíce. Když jejich dráha dosáhla vrcholu, začaly se pomalu a neslyšně
snášet k zemi. Jejich dopad do měsíčního prachu již Max neviděl.
„Tady záchranná mise ze stanice Kies na Měsíci, jak nás slyšíte?“ ozvalo se v Maxově
kombinéze na velmi krátkých vlnách. Jeho vysílačka neměla daleký dosah. Záchrana byla tak
blízko a času bylo tak málo. „Voláme Měsíční Vážku, slyšíte nás, Maxi? Jste při vědomí?“
Nastala krátká odmlka. Snad obsluha vysílačky čekala na zázrak. Vteřiny ubíhaly. V éteru bylo
ticho, jako by člověk na druhé straně nemohl uvěřit tomu, že mluví do hluchého přístroje. Určitě mu
bylo jasné, že Maxova vysílačka funguje, měl její nouzový signál v reproduktoru. „Tady je Kies,
slyšíte mě? Jste naživu?“
Max se neozýval. Nemohl se ozvat, protože zemřel chvíli před explozí. Jeho tělo zůstalo
zázrakem ušetřeno, přestože z lodi zbyla jen přední část a kus nákladového prostoru, který nyní zel
prázdnotou. Měsíční Vážka. Tak se jmenovala jeho loď. Napůl raketa, napůl vznášedlo. Balíkům
podobné speciální kontejnery se válely všude kolem v moři trosek. Jen málo z nich utrpělo nějakou
újmu. Ať už toužil po tomto nákladu kdokoliv, zdálo se, že jej získá nepoškozený. Šlo o nehodu,
nebo o sabotáž? To se patrně již nikdo na základně v kráteru Plato nedozví. Poslední slova z éteru v
jeho helmě zněla takto: „Neodpovídá... Asi je už... mrtev... Zajedeme si pro náklad... Ať žije
revoluce!“
Nadešel čas změn a přibudou další Maxové...
- 110 -
Odvrácená strana Měsíce
Nesoutěžní text napsaný podle zadání MTP 2009 na téma: „Měsíc“...
*****
***** Prolog *****
20. července 1969 vstoupila lidská noha poprvé na povrch Měsíce. Do té doby byl Měsíc
zkoumán pouze dalekohledy, nebo sondami. 20. července 2069 byl Měsíc kolonizován a na jeho
povrchu vyrostla první osada. S postupem času se z této vesnice stalo město, které se stále více
rozrůstalo a okolo něj byla budována další satelitní městečka. Od této chvíle by pozorovatel z
Vesmíru mohl spatřit mezi hranicemi stínů a světla dvě osvětlené polokoule. Tou větší byla Země a
tou menší její druh. Avšak žádný lidský pokrok se neobejde bez obětí. Lidé nebyli stvořeni pro
pobyt ve Vesmíru, ale byli schopni se adaptovat na nové podmínky a přežít tam, kde život původně
nebyl. Lidská populace rostla geometrickou řadou a na Zemi pro ni již nebylo více místa. Zdálo se,
že je Měsíc na řadě, ale stal se jen přestupní stanicí, protože novým světem, ke kterému lidstvo
upíralo své zraky byl Mars. Co lidstvo netušilo byl fakt, že nejen lidé se vydali prozkoumat a osídlit
cizí světy...
***** Tělo *****
„Už jste ho našli?“ zeptal se Adams svého podřízeného Harrise. Kráčeli dlouhou chodbou
jednoho z vedlejších měsíčních terminálů a oba toho začínali mít plné zuby.
„Ještě ne,“ pokrčil rameny jeho kolega. „Znáte to, kde nic není, ani smrt nebere...“
„Kam se mohl vypařit?“ zamračil se Adams. „Půjčil si nějaký člun a vydal se s ním do Vesmíru?
Bez povolení a jen tak?“
Nejen boží cesty jsou nevyzpytatelné! Slyšel Adams čísi hlas ve své hlavě. Netušil komu patří,
ale znal jej příliš dobře na to, aby jej jen tak mohl ignorovat. Vlastně k němu tento hlas promlouval
už od dětství, ale tehdy mu nevěnoval žádnou pozornost. Čím starší však byl, tím naléhavěji se
ozýval a mnohdy jej dováděl takřka k nepříčetnosti. Jednou lidé poznají, že nejsou ve vesmíru
sami...
„Třeba v tom byl sex, nebo kontraband a v obou případech jsou svědkové nežádoucí!“ pokrčil
rameny jeho kolega a zazubil se. „Všichni v tom jedou! A když říkám všichni, tak myslím
všechny... Každý se snaží urvat, co se dá! Když se jeden zamyslí, kolik peněz se v tomhle
kosmickém kolotoči točí, není se čemu divit!“
„Vy taky nemyslíte, mladý muži, na nic jiného...“ plácl se Adams do stehen a zamyšleně se na
svého kolegu podíval. „No a co? Jaká je pointa?“
„A na co?“ zazubil se Harris. „Na sex?“
„Ne, na konspiraci a teorii spiknutí!“ řekl mu Adams vážně. „Že jsme se všichni stali obětí
mimozemské infiltrace a ti cizí agenti nás nutí, abychom se zničili navzájem!“
- 111 -
A tebe to překvapuje? Vesmír je příliš veliký pro jednoho člověka a je příliš obsáhlý, aby jej šlo
zmapovat a pochopit... Co když má tvůj parťák pravdu? Ozvalo se znovu v jeho hlavě a Adams se
trochu zamračil. Nikdy netušil, kdy mluví se svým druhým já a kdy s oním hlasem, který k němu
vůbec nepatřil a jen snad Bůh věděl, kde se vzal.
„Jsou v tom prachy.“ řekl mu Harris. „A basta!“
„A v čem nejsou?“ obrátil Adams oči v sloup. „Všichni se v té špíně vezeme, ať už chceme,
nebo ne. Politici, vojáci, vědci i dělníci... Podle vás, Harrisi, je mimozemská invaze na spadnutí!
Ještě chvíli a lidi začnou šílet!“
Jaké to bude, až se lidé dozví pravdu? Pravdu, která je někde tam venku? Ne na Zemi, ne na
Měsíci, nebo někde ve Sluneční soustavě, ale kdesi tam mezi hvězdami, neděsí tě to? Zeptal se
Adamse hlas znovu.
„A vy se divíte, šéfe? A říká se tomu vědecký pokrok...“
„Já?“ zamyslel se Adams a div se nezastavil na místě. „Měl bych? Nakonec vy tomu říkáte
docela jinak, Harrisi...“
„Co máte proti lidstvu, šéfe?“ nechápal jej jeho kolega. „Stačí se jen podívat kolem sebe, co se
tu děje! Lidé tu padají jako mouchy... Svět je na pokraji záhuby a všichni čekají, že se stane nějaký
zázrak, ale nestane se nic.“
„Jsme jako vši,“ odfrkl si Adams. „Roztahujeme se po Sluneční soustavě, jako by nám patřila
a...“
Máš pravdu, jste jako vši a jste horší, než vši!
„Patří nám leda tak hovno,“ souhlasil Harris. „Ale od vás bych čekal, že budete bránit
nadnárodní korporaci celou svou duší a myslí... Šéfe? Máme tu hovor.“
„Harrisi, děláte, jako byste mě neznal... Takže? Náš nezvěstný je už na světě?“
Je to tady! Jsi připraven? Šeptal mu hlas v jeho hlavě. Půjde o další vraždu, nebo o obyčejnou
nešťastnou náhodu? Co myslíš, Adamsi? Je lidstvo zatíženo dědičným hříchem? Zabil Kain svého
bratra, nebo to byla nehoda? Je vražda výmluvou a pokud ano, pro co?
„Našli ho a není to pěkný pohled,“ dostalo se Adamsovi kýžené odpovědi. „A není to daleko!
Taky už toho máte až pocaď, šéfe?“
„Jdeme,“ souhlasil Adams. „O zabíjení nechci už snad nic slyšet...“
„Co se mu stalo?“ zarazil se Harris, když došli na místo určení.
„Vypadá to, že...“ zamračil se Adams a dřepl si k ležícímu tělu ve skafandru, který byl uvnitř
celý od krve a zbytků toho, čemu se dřív mohlo říkat: člověk. Muži v kombinézách údržby na něj
- 112 -
tiše hleděli a čekali, co bude dál. „Kde jste ho našli?“
Jaké to je, když nemůžeš popadnout dech? Když se dusíš a na budíku vidíš, jak ztrácíš
drahocenný kyslík a pomalu ztrácíš vědomí, abys nakonec vybuchl jako parní kotel? Uslyšel Adams
ve své hlavě. Zažil jsi to a nejednou... Proč jsi nezemřel?
„Asi sto metrů jižně od vzduchového uzávěru číslo tři, pane!“ řekl mu jeden z techniků údržby.
„Měl zapnutý radio-majáček, ale když jsme k němu dorazili, zbylo z něj už jen tohle. Leželo to tam
na povrchu jako kus smetí... To víte, ta měsíční vozítka nejsou závodními vozy.“
„Dekomprese?“ zarazil se Adamsův kolega. „Slyším dobře?“
Co on o tom ví? Zeptal se Adamse onen hlas. Co o tom víš ty, Adamsi? Co když jste narazili jen
na špičku ledovce? Bojíte se nahlédnout hlouběji? Co byste spatřili? Světlo, nebo temnotu?
„Nejde o nic nového!“ pokrčil rameny tentýž technik. „Stačí, když si uděláte dostatečně velkou
díru do skafandru a nestačíte ji zalepit, nebo se vám nějakým způsobem utrhne hadice pro přívod
vzduchu a je to... O možném poškození hledí přilby ani nemluvím! Pokud vás to rovnou neoddělá,
lapáte po vzduchu jako ryba na suchu a nic...“
„A co ta díra v průzoru? To by musel spadnout z Vesmíru z nějakého člunu, nebo vozítka na
povrchu...“ Adams nedomluvil. Všiml si, že hledí nepoškodil náraz na měsíční povrch, ale něco
docela jiného. Meteorit? Projektil? Kulka z lehké palné zbraně? Kdo by na Měsíci mohl vlastnit
zbraně? Armáda? Pašeráci? Ochranka? Policie? Kdokoliv?
Zbraně! Lze je použít k mnoha účelům, nemyslíš Adamsi? K obraně, útoku, nebo k
zastrašování... Koho chcete zastrašit a proč? Sami sebe, nebo ještě někoho jiného? Otázkou je, zda
se ten někdo jiný bude bát! Řekl mu hlas. O co tady jde? O obranu, útok, nebo jen demonstraci
síly?
„Něco je v nepořádku?“ zeptal se Adamse jeho kolega a také si přidřepl.
„Ne... Vlastně ano, jen jsem si myslel, že... Víte co, Harrisi? Nechte zjistit jeho identitu a
odvezte jej na základnu k pitvě, musíme zjistit přesnou příčinu smrti. Snad tam někde najdou jeho,
nebo její, osobní čip...“
Možná přijdeš na to, o koho jde, ale k čemu ti to bude, Adamsi? Zeptal se jej hlas. O co myslíš,
že tu jde? O chvilkové pomatení mysli? O úkladnou vraždu? Co když dotyčný na něco přišel a jen tu
někomu překážel? A nebo je všechno docela jinak...
„Pokud bude co prohlížet, ale tady je to jasné, nebo ne?“ řekl Adamsovi jeho kolega.
„Znal jej někdo z vás?“ zeptal se Adams přihlížejících techniků. Muži jen zatřásli odmítavě
hlavami. „Myslím alespoň podle jména, to je asi to jediné, co dotyčného spojuje s člověkem...“
Nebo jej nechtějí znát! Jde vůbec o člověka? Co když nejste ve Vesmíru sami? Co když nejste
sami ani ve Sluneční soustavě? Co když nejste sami ani na Zemi? Bojíš se toho? Zeptal se jej hlas.
- 113 -
„Co nahlásíme našemu starému na základně?“ zeptal se Harris Adamse. „Je s podivem, že se o
dění na Měsíci už nezajímá i někdo ze Země. Zdá se, že je tu nějak moc nešťastných náhod...“
„Že jsme jej asi našli, ale jeho identifikace bude trochu obtížnější,“ svraštil Adams čelo a
protáhl svůj obličej tak, že vypadal skoro jako buldok. A taky mu tak říkali...
Tvůj šéf je ožrala a je mu to jedno, hlavně aby měl výsledky! Zajímá jej jen moc a peníze, jak
přízemní! Ale typické pro vás lidi! Hlavně že se hýbou kšefty... Jste zaslepení penězi a nic jiného
kolem sebe nevidíte, jaké asi bude vaše prozření, Adamsi?
„Jasan, šéfe,“ přikývl Harris a zamyslel se. „Beztak to byla jen malá ryba, ať už šlo o cokoliv,
tenhle svět se musel nejspíš zbláznit!“
„No a?“ odfrkl si Adams. „A i kdyby, tělo máme, stejně nikdy nic nevyřešíme, protože jsme i
my malými rybami. A život jde dál... Možná na nic nepřijdeme, Harrisi a celý případ založíme at
acta...“
Život jde dál... Ale čí život? Náš, nebo váš? Zeptal se jej hlas. Proč si vy lidé myslíte, že jste
jediným dominantním druhem na Zemi, ne-li v celé Sluneční soustavě? Možná i v celém Vesmíru?
„Tak proč to všechno vůbec děláme?“ zapochyboval Harris. Ještě chvíli se díval na obsah
skafandru a pak znechuceně vstal. „Na tohle si nikdy nezvyknu! Vypadá to, jako by dotyčný prošel
mlýnkem na maso... Kdo bude další, šéfe?“
„Proč se bijeme s větrnými mlýny?“ zeptal se jej Adams. „Protože to musíme dělat, protože tu
každý dělá svou práci, jinak bychom tu na Měsíci nepřežili ani minutu! Ale jinak je to tady stejné
jako na Zemi, v ničem jsme si nepolepšili!“
„Takže pro nás to skončilo?“ zeptal se mluvčí skupiny techniků.
Adams tiše přikývl a mávl rukou. O tělo bylo postaráno, Harris právě hovořil vysílačkou s
kanceláří měsíčního koronera. Nejspíš bude převezeno do lékařské části základny k prozkoumání,
pokud vůbec bude co vyšetřit a Adams již předem tušil, jaký bude výsledek případné pitvy.
„Počkáte tady, Harrisi, než si pro něj přijedou?“ zeptal se jej Adams.
„Jasně, šéfe,“ přikývl jmenovaný a zapálil si jednu krátkou cigaretu z načatého balíčku. S
nedaleko umístěným oznámení o zákazu kouření si hlavu nelámal, na něco umřít přeci musel...
„To to zase pěkně začíná!“ zabručel si Adams pod vousy a najednou si připadal tak starý.
Připrav se, Adamsi, tvá malá noční můra právě začíná! Řekl mu hlas a kdyby mohl, trochu by
se i uchechtl.
***** Pitva *****
„Tak co, doktore, jak to vypadá?“ zeptal se Adams vrchního lékaře na základně, který měl na
bílé uniformě oblečenou ještě koženou vestu. Zakrývala celou jeho přední část těla od krku až po
- 114 -
kolena tak, že spíše vypadal jako někdo z jatek, než doktor, který se stará o zdraví lidí na Měsíci.
Od nalezení podezřelého skafandru i se zbytky těla uplynulo více jak čtyřiadvacet hodin. V
jistém smyslu si tady na Měsíci s časem nikdo starosti nedělal. Z lidí se tu s postupem času stávali
fatalisté spoléhající na Osud a na to, že na vše musí být ten správný čas. Stereotyp se stal jejich
nejúhlavnějším nepřítelem, nuda dovedla zabíjet stejně účinně jako nedostatek kyslíku, nebo
základních lidských potřeb.
„Co jak vypadá?“ zamračil se lékař a trochu si Adamse změřil pohledem. Ne, že by jej neznal,
za dobu jeho působení na Měsíční základně, jej už několikrát potkal, avšak ne dost často na to, aby
si o něm mohl vytvořit nějaký smysluplný obrázek.
„No, však víte...“ řekl Adams a kývl k tělu ležícímu na pitevním stole. Vlastně šlo původně o
šedý skafandr, který byl nyní naplněn kostmi a jakousi hmotou, která kdysi tyto kosti obalovala.
„Tomu říkáte tělo?“ rozesmál se lékař. „Kdyby ne ten skafandr, tak nemáte nic...“
„Byla to vražda?“ nenechával se Adams odbýt.
Zvykej si, bude toho ještě více! Řekl mu hlas. Ještě to ani nezačalo, jak moc si ceníte své vlastní
životy, Adamsi?
„A co si myslíte vy?“ zeptal se jej doktor. „Jsem na to už moc starý a rád bych se ještě podíval
zpět na Zemi. Tahle práce už není nic pro mne... Lidé zapomínají, že jsou lidmi, na tohle si nikdy
nezvyknu. Je jasné, že s určitým procentem úmrtnosti počítat musíme, ale čeho je moc...“
„Neodpověděl jste mi na mou otázku,“ zlobil se Adams a nedůvěřivě si prohlížel všechny ty
lékařské nástroje, které mu připomínaly spíše dobu inkvizice, než-li nástroje, které by měly pomoci
lidem přežít na tomto nehostinném místě. „Co tipujete, doktore? Jde o vraždu, nebo nešťastnou
náhodu?“
„Víte dobře, Adamsi, že máme nedostatek indícií... Mohlo se stát cokoliv, lidem nesvědčí, když
jsou dlouho mimo své přirozené prostředí,“ řekl mu lékař vážně.
„No tak, doktore!“ řekl mu Adams.
„Mám hádat?“ zeptal se jej lékař. „Ale já nejsem pouťovým věštcem...“
„Ale musíte mít na věc svůj vlastní názor, nebo snad ne?“ zamyslel se Adams a sedl si na okraj
doktorova stolu. „Zkuste to!“
„Vypadá to na...“ zarazil se muž v bílém plášti a potřísněné zástěře. „Někdo ho, nebo ji, zabil,
Adamsi!“
Vražda je přeci jedním z mnoha projevů lidské existence! Pořád se jako lidé vraždíte... Řekl mu
znovu hlas jeho neznámého a tajemného společníka, který možná žil jen uvnitř Adamsovy hlavy.
Avšak on si tím nebyl zase tak jistý, protože v koutku své mysli si kladl otázku, zda-li se i on
samotný nestal už od dětství obětí nějaké té psychické poruchy, na kterou ještě neznali lékaři lék,
- 115 -
natož její jméno.
„Jste si jistý?“ zeptal se jej Adams, přestože také on sám tušil, že tady nejde o žádnou nehodu.
„Poslední dobou těchto nejasných úmrtí přibylo, nezdá se vám?“
„Jistý si nejsem ničím,“ pokrčil lékař rameny. „Ale všechny důkazy nasvědčují tomu, že zemřel
nejen na následky takřka okamžité – explozivní - dekomprese a poklesu teploty. Systém podpory
života jeho skafandru selhal ihned potom, co se mu roztříštil průzor jeho helmy!“
„Našel jste něco, co by tam být nemělo?“ zeptal se jej Adams. „Tedy, pokud tam vůbec zůstaly
nějaké stopy po cizím zavinění...“
„Nejsem technik, Adamsi! Máte na mysli kulku? Nebo jiný předmět, třeba harpunu, nebo její
úlomky?“ zeptal se jej doktor. „Ne, nic jsem nenašel... Kdyby šlo o výstřel z bezprostřední
vzdálenosti, střela by musela projít i zadní části helmy skafandru, ale vzadu jsem žádný otvor
nenašel.“
Smrt je někdy očividná, ale její důvod není vždy zřejmý... Ozval se v Adamsově hlavě znovu
známý hlas, při kterém se mu trochu rozbušilo srdce a na čele mu vyrašily drobné kapičky potu.
„Je vám něco, pane?“ zeptal se jej lékař. „Vypadáte dost bledě... Kdy jste byl naposledy na
prohlídce?“
„O mně tu nejde,“ mávl Adams rukou. „Našel jste ten...“
Jaké to je, dívat se smrti do očí? Bojíš se? Cítím jak se ti zrychluje tep... Řekl mu hlas. Dobře
vím, jaký máš strach z nekonečna! Jak se ti rozbuší srdce při pomyšlení, že na tebe zírá ona
propastná prázdnota a tebe přepadne panika a děs! Co když nejsi sám, koho to děsí? Co když tě
děsí právě ono neznámo? Nezodpovězené otázky a nevyřčené odpovědi! Co když víš víc, než si
myslíš, Adamsi?
„Myslíte čip?“ pousmál se doktor. „Pokud vím, dostane každý měsíčňan pod kůži jakýsi
identifikační čip, který jej bude provázet po celý čas pobytu na Měsíci. Je to lepší než doklady
totožnosti, dotyčný jej totiž nemůže ztratit, ledaže by ztratil i hlavu.“
„Kam se vůbec implantuje?“ vyzvídal Adams.
„Vy to nevíte?“
„Nikdy jsem to nechtěl vědět,“ mávl Adams rukou. „Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsem jej
dostal i já... Mohl tu žít někdo bez něj?“
„Do krku...“ řekl mu doktor. „Ruku, nebo nohu můžete ztratit a dohromady se nic neděje, ale
jestli ztratíte i hlavu, je s vámi konec! A bez čipu byste nedostal jídlo, pití, ani vodu, či vzduch a o
ubytování ani nemluvím! Na co narážíte, Adamsi?“
„Mohl tu žít někdo z lidí, aniž by mu při příletu a přihlášení trvalého či dočasného pobytu ten
čip implantovali?“ zeptal se jej Adams. „Technicky to možné není, ale...“
- 116 -
„Pokud by přežíval někde ve skladu s trvalou atmosférou...“ pokrčil lékař rameny. „Někdo by
mu musel nosit vodu a potravu, jinak by tu nepřežil a ostatní by si jistě něčeho všimli, kdyby jim
někdo začal krást potravu... Pokud se ptáte zda ten, kdo ten skafandr používal, u sebe nějaký čip
měl, pak vám musím odpovědět: Žádný jsem nenašel, ale to ještě nemusí nic znamenat!“
„Tak to je hezký, protože ten skafandr si mohl půjčit, nebo ukrást!“ zamračil se. „A co zubní
karta? Nebo rentgen a podobně?“
„Tady jsme na Měsíci a lepší metoda, než kontrola prostřednictvím implantace čipu, tady
není...“ pokrčil doktor rameny. „Nakonec na něm máte nahraný nejen vlastní životopis, ale i
zdravotní kartu, nehledě na to, že tento čip používáte jako platební kartu, nebo peněženku...“
Lidstvo bylo označeno jako dobytek a toto značení se mu stane jeho vlastní zkázou! Řekl
Adamsovi jeho hlas. „Stali jste se stroji a když dosloužíte, jste nahrazeni jinými jedinci. Co je to za
život, Adamsi? Nechali jste se zotročit sami sebou! Rodíte se jako králíci a není tu pro vás už místo,
kam se podějete? Poletíte na Mars? Kam jinam? Všude jinde už je plno! Celá Sluneční soustava je
vás plná, ale na cestu mimo domovskou soustavu ještě nemáte! Když jsme u toho, Adamsi, už jsi se
zamyslel, proč máš takový strach z dálek? Co když to má racionální důvod? Ty jej znáš, jen jej
nechceš vyslovit? Děsíš se jej, jako se děsíš všeho kolem sebe, protože netušíš, kde je tvé místo?
„Pane Adamsi?“ podíval se na něj lékař a sundal si zakrvácené rukavice a hodil je do kontejneru
s nebezpečným odpadem. „Vážně nevypadáte dobře. Pokud jste čekal, že vám řeknu, o koho jde,
pak vás musím zklamat... Ten čip mohl vylétnout při dekompresi ven do prostoru i s tělními
tekutinami a tkáněmi dřív, než zbytek těla umrzl při teplotě hluboko pod bodem mrazu. Je mi líto...“
„Díky, doktore... Kdyby něco, já se ještě ozvu. Třeba na něco ještě přijdete, doktore!“ kývl mu
Adams na pozdrav a odešel z lékařského komplexu. Adams se vydal k podzemce. Většina základny
byla ukryta pod zemí, pomineme-li samotné doky, rafinerii a továrny na zpracování měsíčních rud.
Celý povrch Měsíce se postupem času proměnil v jedno velké rozlehlé město, jehož jednotlivé části
byly pospojované nejen tunely rychlovlaků.
„A co bude teď?“ zeptal se Adams sám sebe, když kráčel spoře osvětlenou chodbou. Šetřilo se
kde se dalo. V kapse mu zazvonil mobil. „Adams.“
„Měl byste se vrátit na Policejní stanici, pane,“ řekl mu kdosi. „Máme tu další oběti!“
„Kdo je to?“
„Majitel toho skafandru, asi mu ho někdo šlohnul! Víte, jak to myslím, že jo, šéfe?“
„Vy byste někomu dobrovolně půjčil svou vlastní kůži?“ zeptal se jej Adams.
„Nerozumím, pane.“
„Tady na okraji Vesmíru je skafandr naší druhou kůží... Kdo je další? Říkal jste, že nejde o
jednu osobu!“ zeptal se jej Adams.
- 117 -
„Harris, pane!“ ozvalo se v přístroji.
„Co se mu stalo?“
„To netuším, pane, našli ho v jeho vlastním bytě... Prý selhala vzduchotechnika, ale technici to
tam prohlédli a nenašli nic mimořádného!“ řekl mu jeho podřízený. „Je to zvláštní, nemyslíte? Co
když měl Harris pravdu?“
Ano, co když měl Harris pravdu? Zeptal se Adamse onen tajemný hlas. Co když tu skutečně jde
o nějaké spiknutí na úrovní vlád? Co vám politici tají?
„Na spekulace je času dost!“ řekl mu Adams. „Co víte o explozivní dekompresi?“
„Jde o okamžitou ztrátu tlaku v obleku, nebo místnosti. Nemůžete dýchat, vaše tělo buďto
najednou zmrzne, nebo dříve než zatuhne, se rozletí díky změně teplot a tlaku. Prostě se najednou
uvaříte ve vlastní šťávě. Ale co se týče skutečnosti, došlo většinou jen k vyhřeznutí očí, jazyka,
popřípadě vnitřních orgánů a následné umrznutí oběti. Proč se ptáte?“
„Jen tak,“ řekl mu Adams. „Chtěl jsem vědět, kolik jsem toho už z výcviku zapomněl... Budu
tam u vás co nevidět! Harris byl dobrý člověk, je mi ho líto...“
„Ano, pane,“ řekl mu hlas jeho podřízeného na druhé straně linky. „Je ho škoda, pane!“
Co je ti bližší? Košile nebo kabát? A jak drahá je ti tvá vlastní kůže? Zeptal se hlas Adamse.
Jsme spolu už dlouho na to, aby sis na mně zvykl a nikdy ses nezeptal kdo jsem a odkud jsem se ve
tvé hlavě vzal! Nikdy sis nepoložil otázku, zda nejsi blázen? Co myslíš, Adamsi? Jsi blázen, nebo
ne? Nebo je skutečnost docela jiná? Co když nejsem jen tvým druhým já ve tvé hlavě? Co když je
všechno jinak? Co ty na to? Zkus se nad tím zamyslet...
***** Podzemka *****
Adams se vydal na rychlovlak, jehož soupravy projížděly v několika nekonečných smyčkách po
celém Měsíčním městě. Nebyl proto problém počkat na další soupravu měsíčního Metra a dojet tak
na místo určení. Na rozdíl od pozemských podzemních drah, nebyla tato přeplněná lidmi. Sedl si do
prostředního vozu a poslouchal, jak se se syčením uzavřely vstupní dveře. Za několik vteřin byla
světla stanice ta tam a vystřídalo je šero tunelu, které osvětlovala jen okna vlaku. Adams myslel na
to, jak poklidná jeho služba do dnešních dnů byla. A pak se něco zvrtlo, nebo se někdo rozhodl, že
mu osladí život a donutí jej odejít, jenže on neměl kam jít, alespoň to tak na první pohled vypadalo.
Jsi jako krysa lapená do pasti! Neunikneš! Vysmál se mu hlas v jeho hlavě. A smyčka se kolem
tebe již stahuje! Neuvidíš ji, ani neuslyšíš... Myslíš na Harrise? Co jste spolu všechno prožili a
jakou smrtí musel zemřít? Možná je jej škoda, možná ne! Kdo ví, v čem vůbec jel? Co když tě jen
těmi teoriemi o spiknutí balamutil? Skutečnost může být ještě horší a děsivější!
Pak jej napadlo, že se možná jen stalo to, co bylo nevyhnutelné a život na Měsíci naplněný
nejen práci a zábavou, ale také hojnou byrokracií a úplatky konečně přinese své ovoce. Jednou to
prostě prasknout muselo, co bylo však děsivější, Adams nechápal, o co tu jde a kdo by mohl z celé
situace profitovat. Nakonec úmrtí na Měsíci bylo na denním pořádku. Život ve Vesmíru nebyl
- 118 -
procházkou růžovým sadem. Stačila jediná chyba a lidé při ní umírali, jako by je smrt nekosila
kosou, ale přímo motorovou pilou. Svět naplněný kamením, nedostatkem dýchatelné atmosféry a
velkými výkyvy teplot nebyl lidem příliš nakloněn. O to je však více přitahoval...
Adams se probral ze zamyšlení a udivil jej fakt, že sedí v naprosté tmě. Díky tomu, že bylo
cestování vlakem naprosto neslyšné, nedalo se určit, zda vlak stále jede, nebo stojí na místě. Co se
stalo? Adams se snažil prohlédnout oknem do tunelu za sklem, ale ten tonul stejně jako celá
souprava vlaku v naprosté tmě. Vypadl proud? Prkotina, řekl si, za chvíli bude nejspíš vše v
naprostém pořádku. Podíval se na svůj mobil, neuplynulo víc jak pět minut od doby, co nasedl do
vlaku a již měl být dávno v cílové stanici. Namísto toho nyní seděl bezmocně ve vagóně a musel
čekat, až se porucha opraví.
Jdou si pro tebe, Adamsi! Jak se ti to líbí? Temnota může být nejen okolo vás, ale i ve vás.
Existuje více Vesmírů, ten vnější a nekonečný, ale i ten vnitřní, který má své hranice, ale není o nic
lepší a milosrdnější... Bojíš se? Být tebou, třásl bych se strachem! Je však také možné, že se za svým
strachem jen skrýváš a nechceš pohlédnout pravdě do očí! Pravdě o Zemi! O Měsíci! I o vás lidech!
A možná i o...
Adams se otřásl a přišlo mu, že jej přepadá onen známý pocit hysterie, kdykoliv hleděl do
otevřeného prostoru. Lidé se bojí mnoha věcí, například sebe sama, jiných lidí, uzavřených, nebo
otevřených prostor, či čehokoliv jiného. On se bál nekonečnosti. Bál se toho, že svět, ve kterém žije
nemá žádné hranice. Jen jedna věc jej utěšovala, že jeho život není bezbřehým a jednou skončí.
Dříve nebo později se vydá na druhou stranu do světa, ze kterého se ještě nikdo živý nevrátil. Cítil
se rozpolceným už od chvíle, kdy si začal uvědomovat sebe sama. Zdálo se mu, že tu není něco v
pořádku.
Jsi tu sám, nikdo jiný tu s tebou není! Možná tu dneska zemřeš, Adamsi, možné ne. Možná se
staneš další obětí, ale třeba dostaneš novou šanci... Víš to! Přiznej se! Ty se nebojíš prázdnoty
okolo sebe, ale v sobě samotném! Bojíš se, že...
Adams se snažil prohlédnout temnotou a zbystřil nejen zrak, ale i sluch, avšak zdálo se mu, že
má onen neznámý a zároveň všudypřítomný hlas pravdu. Ve vagónu mimo něj nikdo jiný nebyl,
alespoň ne žádný člověk. Adams otevřel pouzdro zavěšené na opasku a odjistil svou zbraň. Kdesi za
ním se otevřely dveře mezi vagóny, ale Adams neslyšel nikoho vejít dovnitř. Bál se pohnout a
zároveň se bál i ozvat a pronést byť jen jediné slůvko, aby se neprozradil, nebo neukázal svůj
rostoucí strach.
Jaké to je? Bát se?! Můžeš se však od něj osvobodit a vzdát se svého děsu! Pohlédni mu do
tváře! Co tam spatříš? Dokážeš to popsat? Máš dostatek slov, abys dokázal říci, co vidíš, když
zavřeš oči a necháš se unést tím, co tě trápí, děsí a zároveň přitahuje? Co se stalo? Proč si jiný,
Adamsi? Co když to ví i někdo jiný? Potají tě sledují a čekají, kdy uděláš nějakou chybu!
Neúmyslně a nahodile, protože splést se může každý! Ale někdy při těch chybách umírají lidé a
možná nejen oni...
Adams co nejtišeji vytáhl zbraň z pouzdra a nechal ji v dlani s hlavní namířenou k podlaze vozu.
Co bude teď? Čekal, že zaslechne zvuk klapání bot o podlahu, nebo dech dotyčného člověka, ale
nic z toho neslyšel. Jen cítil, jak se vzduch kolem něj zvolna ochlazuje. Zdálo se mu, že nemůže
popadnout dech. Dekomprese? Zděsil se. Neuslyšel však žádný jekot unikajícího vzduchu do
- 119 -
volného prostoru. Tunely mají určitou délku a průřez. Nehledě na to, kolik metrů krychlových
prostoru mají samotné stanice Metra. A tunely i jednotlivé stanice bylo možné kdykoliv hermeticky
uzavřít během několika vteřin. Nemohlo tedy jít o náhlý pokles tlaku, ale o něco jiného.
Jsou tady! Co uděláš? Ptáš se kdo? Lidé? Neříkej, že si také neviděl tu cizí loď na odvrácené
straně Měsíce. Že jsi neslyšel o tom tajemství, které tu každý na Měsíci zná! Teď už to víte, že nejste
ve Vesmíru sami, nebo to jen tušíte! Nebo se bojíte to tušit...
Adams se nehýbal. Měl pocit, že každou chvíli omdlí. Zbraň v ruce mu neskutečně těžkla. Jde
snad o otravu vzduchem? Byla hladina oxidu uhličitého ve voze na nebezpečně vysoké hranici? Je
snad v tunelech rychlodráhy, či jejích vagónech, příliš malá hladina kyslíku? Adams několikrát
sípavě zakašlal a snažil se nabrat vzduch do plic. Nedbal toho, že se prozradí. Srdce mu bušilo ve
spáncích a postupně ztrácel cit v prstech u nohou a na rukou. Pistole mu s rachotem vypadla z dlaně
a Adams neměl sílu ji zvednout ze země.
Vidí tě! Slyší tě! Ví o tobě vše! Otázkou je, jak moc jsi pro ně nebezpečný... Na čí stranu se
přidáš, Adamsi? Možná je těch stran více, je také možné, že již nemáš možnost výběru! Není ironií,
jak rychle se může celý Vesmír zcvrknout do jednoho okamžiku a jednoho místa? Tady a teď! Slyšíš
to? Smrt si brousí svou kosu, ale ani ona netuší, že skutečnost je docela jiná, než jaká se zdá. Můžeš
ošálit smrt, pokud budeš chtít, Adamsi. Můžeš je převézt všechny! Jaké karty máš v rukou?
Adams se sesunul na sedadlo a chytil se za hrdlo, jako by se jej snažil někdo udusit. Pak jej
napadlo, že právě tak se cítil onen muž, nebo žena, který zemřel v tom skafandru na povrchu
Měsíce. Prostě dostal pocit toho, že se dusí a tak si otevřel, nebo rozbil hledí přilby, aniž by si
uvědomil, že se pohybuje na hranici mezi životem a smrtí. Ruce i nohy mu těžkly a srdce mu
pomalu přestávalo bít. Před očima měl zvláštní druh světla a jeho mysl zaplnila temnota. Poslední,
co jej napadlo, byla otázka, zda jde opravdu o konec jeho bídného života. Žádné světlo na konci
tunelu na něj však nečekalo...
***** Zmrtvýchvstání *****
Adams se propadl do své životní reality snad ještě rychleji, než opustil své vědomí v onom
tunelu měsíční rychlodráhy. Netušil, zda již nepřekročil onu hranici a neodebral se na věčnost.
Přestože nám naše náboženství káže kdejaké pravdy, neumí nám lidem říci, co bude, až
vydechneme naposled. Adams chvíli tápal v nejistotě, zda již se neprobral na druhé straně. Avšak k
jeho uším doléhaly staré známé zvuky vzduchotechniky, proudění pitné a odpadové vody a dalších
projevů lidské existence. Zdálo se, že se odněkud vrátil zpět k životu, jen netušil, zda se nachází na
Zemi, nebo na Měsíci.
„Jak se cítíte?“ zeptal se jej kdosi. Chtěl něco říci, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
„Zkuste pohnout palcem pravé ruky, jestli mě slyšíte!“ uslyšel tentýž hlas.
Pohnul palcem, ale nezdálo se mu, že by mohl být více živý, než tomu bylo obvykle. Spíše se
cítil jako po pořádném flámu. Něco se stalo a něco tady také nebylo v pořádku. Chtěl se nadechnout
a zeptat, k jaké nehodě to došlo, ale jen se mu zatmělo před očima.
„Kde...“ snažil se zformulovat svou otázku. „Kde to jsem?“
- 120 -
„V nemocnici,“ řekl mu mužský hlas.
„Kde?“
„Ve špitále, pane Adamsi. Na Měsíci...“ odpověděl mu tentýž hlas.
„Co se stalo?“
„Měl jste nehodu!“ dostalo se mu odpovědi, ale ani zdaleka se nepodobal onomu hlasu, který
poslední dny slýchával ve své hlavě. Zdálo se mu, že buďto odešel, nebo nadobro odumřel.
Nehoda, není to sladké slovo? Co vše jde pod toto slůvko zařadit?
„Ptáte se, co se stalo?“ pokračoval neznámý. „Vaše souprava se zastavila v tunelu mezi
stanicemi a z dosti neznámého důvodu povolily poklopy na šachtě, která vedla k povrchu Měsíce.
Tudy unikl takřka veškerý vzduch. Tunel byl ihned uzavřen, naneštěstí měl váš vagón poruchu a
nebyl stoprocentně hermetický a tak z něj uniklo velké procento dýchatelné atmosféry... Málem vás
to zabilo, pane Adamsi, prostě jste byl v nesprávnou dobu na nesprávném místě...“
„A vy...“ zasípal. „Vy tomu... Věříte?“
„Jen vám tlumočím, co mi bylo řečeno, pane,“ řekl mu jeho ošetřovatel.
Adams se neodvažoval otevřít oči. Co když se mu to všechno jen zdálo? Co když opravdu
zemřel? Je tato realita jeho opravdovou životní realitou? Co když byl jeho život jen obyčejným
snem, takovou malou noční můrou, aby se probudil do ještě hrůznější reality všedního dne? Je smrt
skutečným vysvobozením? Existuje vůbec? Ne smrt, ale odpuštění...
Co když tě chtěl někdo zabít? Pomalu a skrytě! Možná jste jako lidé na obtíž... Neděsí tě to,
Adamsi? Co je horší? Být zabit člověkem, nebo někým jiným?
„A...“ zamyslel se Adams. „A to je vše?“
„Víc vám řekne snad až bezpečnostní šéf základny...“ pokrčil muž rameny.
„Můžu se vás na něco zeptat?“ mrkl na něj Adams. „Nebyl... Nebyl by... Panák?“
„Vy chcete štamprli?“ zeptal se jej ošetřovatel a podíval se skrze plexisklo, zda po chodbě nejde
někdo z doktorů, nebo sester. Pak si sáhl do kapsy pro placatku a dal Adamsovi napít, div se
nezakuckal.
„Ale aby vás to nezabilo,“ řekl mu s úsměvem. „Je to domácí výroba, prostě parádní pití... Dáte
si ještě? Ne? Měl byste se pokusit ještě trochu prospat, dobře?“
„Můžu se vás ještě na něco zeptat?“
„Jistě,“ řekl mu muž v bílé uniformě a přisedl si k jeho lůžku. „Prosím, mluvte, ale neměl byste
se příliš vysilovat.“
- 121 -
„Vy nejste opravdovým ošetřovatelem, že ano?“
„Jak jste to poznal?“ zeptal se muž udiveně a zazubil se, jako by slyšel ten nejlepší vtip v životě.
„Možná jsem vás přišel zabít! Možná ne! Ptáte se proč? Přemýšlejte... Harris byl také chvíli mimo,
než na to přišel, Adamsi! Kolik toho víte? A jak moc jste pro nás nebezpečný? Co vy na to?“
„Pokusím se...“ Adams nejasně přikývl a znovu se propadl do temnoty.
***** Procitnutí *****
Adams měl zase tu stejnou noční můru, vznášel se nad propastnou prázdnotou a kolem nebyl
nikdo, kdo by jej zachránil. Připadal si, jako by byl uvězněn ve své vlastní hlavě a vznášel se v
tomto malém Vesmíru jako můra v lahvi. Zápasil sám se sebou a snažil se dýchat v prostoru, kde
nebyl žádný vzduch. Měl by být již dávno mrtvý, ale stále přežíval. Pokud to byl sen, proč se z něj
už neprobudil?
Vstávej! Je čas, Adamsi... Ozvalo se v jeho hlavě.
Trhl sebou a rychle otevřel oči, jako kdyby na něj zaútočil jedovatý had. Nechápal, kde se to
ocitl. Tohle přeci nebyl jeho byt... Odkdy je Měsíční základna velká jako polovina Mléčné dráhy?
Viděl nekonečnou spirálu hvězd a žádné souhvězdí nepoznával. Připadal si jako v docela jiném
světě. Rozhlížel se kolem, ale jeho oči se neměly čeho chytit. Máchal rukama a noha jako nějaká
směšná figurka v kresleném seriálu, které jako dítě vídával. Avšak nebyl tu nikdo, kdo by se mu
smál.
Probuď se! Poznáváš to? Víš kde jsi, Adamsi?
Otevřel oči podruhé, ale nic se nezměnilo! Vlastně ano, vznášel se asi sto metrů nad měsíčním
povrchem a pod sebou viděl reliéf Měsíční základny. Znal jej dobře, protože u sebe v práci měl
podobný model, nyní se však na něj díval ve skutečném měřítku. Začal hluboce dýchat a celé jeho
tělo zachvátil šílený třes. Čím více dýchal, tím více se dusil. Už se mu zdálo, že omdlí, když tu jej
do reality probral onen známý a všudypřítomný hlas.
Nespi! Vidíš to? Tvá noční můra se konečně naplnila!
„Vidím to!“ řekl si sám pro sebe. „Kde to jsem?“
„Nad Měsícem,“ řekl mu kdosi. Tentokrát však nevycházel z jeho hlavy, ale z reproduktoru v
jeho skafandru.
„Kdo jste?“ nevěřil Adams svým uším.
„Já?“ ozvalo se. „Nejsem důležitý... Kdo jsi ty?“
„Adams,“ řekl automaticky. „Šéf policie na Měsíci a vy?“
„Já jsem jen hlas ve tvé hlavě... Tedy, ve tvém přijímači, abych byl přesný!“
- 122 -
„Proč tu jsem?“
„Proč tu jsi, Adamsi? Řekni mi to!“ zeptal se jej čísi hlas, který vůbec neznal.
„Proč se vznáším sto metrů nad měsíčním povrchem?“ zeptal se jej Adams.
„Nekřič, nikdo tě neuslyší, ani neuvidí... Vše je zařízeno... Abychom si rozuměli, můžeš jen
vysílat na mé frekvenci, tvůj radio-majáček je mimo provoz a stejně tak signální světla. Jsi jen
dalším smetím na měsíční orbitě, nic víc...“
„O co tu jde?“ zeptal se jej Adams a snažil se příliš hluboce nedýchat.
„Děláš dobře, protože nemáš dost vzduchu,“ řekl mu neznámý hlas. „Jaké to je?“
„Nic moc...“
„Tak dobře, Adamsi... Co všechno víš?“
„O čem?“ nechápal jej.
„Zeptám se ještě jednou... Co o Nich víš, Adamsi? Co víš o té lodi?“
„Nerozumím, co bych měl vědět? O kom? O jaké lodi?“
„Můžu ovládat i tvé směrové a polohové trysky, sice nemá tvůj skafandr dostatek paliva, ale
stačí to, abych tě vystřelil do Vesmíru a to bez zpátečního lístku... Sotva tě tam někdo najde, alespoň
uvidíš Měsíc a Zemi pohromadě, než umřeš!“
„Já nevím, o co vám jde?“ zeptal se Adams. „Má smrt nic nevyřeší!“
„Opravdu?“
„Určitě, mohli byste mne stáhnout dolů? Necítím se tu dobře!“ řekl Adams třesoucím se hlasem.
„Prosím...“
„O to tady přece jde, aby ses necítil dobře... Kdo jsi, Adamsi? Možná vidíš Zemi naposled!“
„Jsem Adams, šéf policie na Měsíční základně, evidenční číslo: dva, pět, šest, nula, dvojité
vé...“ odpověděl mu, avšak tím číslem si nebyl jistý, zdálo se mu, že nějaké ještě chybí, ale pro tuto
chvíli mu to bylo jedno.
„Kdo jsi?“ opakoval hlas v rádiu.
Kdo jsi, Adamsi? Ozvalo se v jeho hlavě. Co víš o té lodi na odvrácené straně?
„Jsem člověk! Kým jiným bych měl být?“
- 123 -
„Máš pravdu, strojem nejsi, tak dobří my lidé ještě nejsme,“ souhlasil hlas v přijímači. „Takže?
Nějakou dobu tě sledujeme a zdá se nám, že... Že jsi jiný!“
„Pokud nejsem člověk, kým bych měl být?“
Kdo jsi, pokud nejsi tím, čím jsi? Zeptal se jej hlas jizlivě. Co když nejsi Adams, ale někdo jiný?
„Adamsi?“
„Ano?“
„Váš ukazatel kyslíku je už dávno na nule... Vy se jen děláte, že dýcháte!“ řekl mu jiný hlas,
který již někde slyšel. Ano v nemocnici po té nehodě v Metru. I když, třeba ani o žádnou nehodu
nešlo, ale o pokus o vraždu!
„Cože?“ zeptal se Adams neznámého muže ve sluchátku.
„Vy se jen snažíte dýchat, Adamsi, ale nedýcháte!“
„Jsem člověk, nemůžu přežít bez kyslíku!“ zakřičel Adams. „Vy jste blázni! Jste šílení!“
Co když nejsou šílení? Co když nejsi šílený ani ty? Co když je to všechno pravda?
„Adamsi? Posloucháte?“ zeptal se jej šéflékař.
„Ano, slyším vás dobře,“ odpověděl mu Adams.
„Kolik vás je?“
„Kolik čeho? Koho? Nás lidí na Měsíci?“
„Ne, Adamsi!“ přerušil jej znovu původní hlas v přístroji. „Nejste člověk, Adamsi! Tam v tom
Metru... Všichni, kteří jeli tím vlakem zemřeli! Lhali jsme vám, Adamsi. Všichni jsou mrtví,
zahynuli při té nehodě, jen vy jste přežil bez kyslíku.“
„Jak dlouho?“
„Půl hodiny bez dýchání, Adamsi, normální člověk zemře po pěti minutách bez kyslíku při
normálním tlaku, při dekompresi během několika vteřin!“
„Nerozumím,“ nechápal jej Adams. Nebo nechtěl věřit svým uším.
„Váš skafandr je bez dýchatelné atmosféry!“ vmísil se do rozhovoru šéflékař. „Dali jsme vám
tam bombu s dusíkem... Měl byste být už technicky mrtvý, ale vy žijete! Co jste zač, Adamsi?
Vlastně bychom vás neměli ani slyšet.“
„Všichni v tom vlaku zemřeli, Adamsi. Vybuchli, nebo byli znetvoření, protože to přišlo docela
naráz, jen vy jste byl jako po flámu! Kdo jste? Odkud jste? Povězte nám to a my vás pustíme!“ řekl
- 124 -
Adamsovi hlas druhého muže, který s ním začal tento šílený dialog.
Odkud jsi? Víš to? Zeptal se hlas v Adamsově hlavě. Opravdu si myslíš, že tě nechají jít?
„Jak to mám vědět?“ řekl jim Adams. „Nic nevím...“
„Tak dobře, nemůžeme vás zabít nedostatkem vzduchu, ale můžeme vás odpravit nárazem,“ řekl
mu šéflékař. „Prostě vás nabouráme. Praštíme s vámi o měsíční povrch. To vás spolehlivě zabije a
pokud ne, nějaký způsob určitě najdeme!“
„To jste doktor?“ zeptal se jej Adams. „O ničem nevím...“
„Máte ještě minutu, pak to s vámi skončíme!“ naléhal na něj hlas šéflékaře. „Kolik vás je a
odkud jste? Přiletí k nám další vám podobní?“
„Já to nevím a kdyby to byla pravda, proč bych vám to měl říci?“
Aby sis zachránil život! Jak moc lpíš na životě? Co když se už nikdy nevrátíš domů?
„Kdo jsem? Odkud jsem?“ zeptal se Adams nahlas sám sebe.
„Tak, Adamsi... Máte poslední šanci!“ ozvalo se v rádiu. „Kolik vás tu je?“
„Jsem sám... Jsem tu sám...“ řekl jim Adams a pak byl přenos ukončen.
A co když mají pravdu? Zeptal se jej hlas vážně. Všechny ty noční můry a zlé sny... Myslel jsi na
to, že to vše může být pravda? A celý tvůj život je vlastně jen snem? Že tvá skutečná realita může být
někde jinde? Probudíš se?
Adamsův skafandr nabíral na rychlosti a řítil se vstříc své záhubě hnaný směrovými tryskami
jako rozjetý vlak, dokud mu nedošlo palivo. Byl tu jen on a povrch Měsíce. A pak to přišlo a Adams
zemřel.
***** Epilog *****
Adams se probudil znovu. Vznášel nad měsíčním povrchem a mohl být kdykoliv na kterémkoliv
místě. Vlastně to nebyl on v lidské podobě. Připadal si docela zvláštně, jako by byl jen čistou
energií. Díval se, jak kolem něj bez povšimnutí proplouvají lodě a raketoplány. Kdyby mohl, smál
by se na celé kolo... Kdyby chtěl, mohl by si sáhnout na horký sluneční kotouč. A kdyby si to přál,
viděl by i ostatní, jemu podobné tvory, kteří žili mezi lidmi, nebo přebývali v jejich těle. A pak to
vše pochopil. Největším tajemstvím Vesmíru byl život samotný, ať už existoval v jakékoliv podobě.
Adams sledoval zvolna se otáčející Zemi i Měsíc, který obíhal kolem ní. Čas pro něj přestal
existovat a tehdy konečně přišel na to, že lidstvo není ve Vesmíru samo a smrt není koncem, nýbrž
novým začátkem. Avšak začátkem pro koho? Pro ně, nebo pro lidstvo? Kolikrát se musí historie
opakovat, aby se konečně stalo to, co se mělo stát? Ať už to chtěl samotný Bůh, nebo Osud, či
kdokoliv jiný. Vesmír je nekonečný a je v něm mnoho místa pro cokoliv...
***** Konec *****
- 125 -
Část čtvrtá: Z Rychlovek na SASPI
„Rychlovka je když... Když někdo vymyslí dobré téma a je chuť něco napsat (tímto se klaním
svým múzám), protože jinak je to zhola nemožné... Jedno téma, jeden den a kapička toho
pokakanýho štěstíčka!“
- 126 -
O myších, kocourech a lidech
Tento příběh vznikl jako výsledek „Vánoční rychlovky“ a jeden by nevěřil, kolik je toho člověk
schopen sepsat za jediný týden! I když u Šímy je docela možné, že toto dílko vzniklo za pouhý a
jediný den...
*****
-- Myška s příliš krátkým ocáskem -Bylo pokročilé odpoledne. V domě bylo až podezřelé ticho. Za okny se na zamračeném nebi
proháněly blesky, jako by se bůh počasí dočista pomátl na rozumu. Déšť stále sílil, bubnoval do
okenních tabulek a zvuky hromů rezonovaly snad v každém předmětu v domě, ne-li s domem
samotným. Zcela jistě šlo o takovou letní bouřku, ale všem bytostem, které se uchýlily pod touto
střechou se zdálo, že nastal snad i konec světa.
Na starém otomanu pod kuchyňskými okny vyspával starý černý kocour, ale nenechte se mýlit,
nebyl neschopný a nebyl ani vypelichaný. Leskl se i v tomto podmračeném dni, jako by měl
kožíšek posetý tisíci hvězdami. Kdokoliv by se na něj podíval, musel by přísahat, že je nabitý
elektřinou. Do rachotu hromů a šumění deště se v kuchyni přimísil ještě jeden zvuk. Kocour zvedl
hlavu a protáhl se. Chvíli se díval skrze okno na deštivé kapky, které zvolna stékaly po jeho
hladkém povrchu, aby se vzápětí otočil a na místě zkameněl.
Po podlaze si to šinula malá myška. Na první pohled šlo o docela obyčejného hlodavce, kdyby
však neměla na hlavě přivázaný malý šátek, na očích brýle a na zádech raneček. Co v něm bylo? To
věděla jen a jen ona sama. Poslední věcí, které si kocour všiml byl její krátký ocásek, jako by jej
někdo usekl samotné myšce takřka u zadečku. Myš bez ocasu? Kocour si odfrkl a najednou netušil,
zda si má začít čistit kožich, nebo se pokusit dotyčnou myš chytit. Myš se šátkem, brýlemi a
ranečkem? Kocour nejistě pohlédl na svou misku, do které dostával od hospodyně teplé mléko. Že
by mu pan domácí do mléka jen tak z legrace přimíchal něco ostřejšího?
„Co tak čumíš?“ pískla myška a dál se tahala se svým nákladem. Při každém zahřmění div
neposkočila. Dělala, že o nic nejde, ale stále starého kocoura sledovala. „Ještě jsi neviděl myš?“
„Myš?“ zamňoukal kocour uraženě. „Ty jsi karikatura myši...“
„Takže ti ani za to nestojím?“ zeptala se jej a na okamžik se zastavila.
„No... Jsi moc malá a myš bez ocásku, není pro mne myší!“ mávl černý kocour tlapkou. „Jen si
běž... A vůbec... Kam jdeš s tím rancem?“
„Co je ti potom?“ urazila se myška a znovu přidala do kroku.
„Mi? Já... jen tak!“ řekl jí kocour a zarazil se. Kde je jedna myš, bude jich i více. Lenivě
seskočil z gauče a posadil se pod dřevěným stolem s ubrusem bělostným jako právě napadaný sníh.
- 127 -
„Kecáš!“ otočila se za ním myška a začala pomalu propadat panice. Skočí po mně, nebo
neskočí?
„Možná ano, možná ne!“ řekl jí kocour a začal si lízat pravou přední tlapku. Naoko si ničeho
nevšímal, ale svou myšku sledoval jako ostříž. I naše malá myška na sobě cítila jeho pohled a
strachem takřka ani nedutala.
„Já už musím...“ pískla a dál pokračovala v cestě po dřevěné podlaze kuchyně. Čím více se
snažila, tím více se jí zdálo, že se nehýbe z místa.
„Nechceš si se mnou popovídat?“ zeptal se kocour jen tak mimochodem a dal se do čištění
druhé přední tlapky. „Je tu nuda!“
„To jako já?“ podivila se myška. Raneček ji spadl ze zad a ona si musela na okamžik sednou,
smířená se vším. Otřela si tlapkou pot z čela a zpytavě se na kocoura podívala. „Vždyť jsem jenom
myš... A ty jsi kocour!“
„A co má být?“ zamračil se kocour. „Jedna myš sem, jedna myš tam...“
„Ty... Ty mně nechceš... sežrat?“
„Ani ne!“ řekl jí kocour a chystal se očistit si kožich na zádech. „Dneska nemám na nic chuť a
nakonec... Jsem už starý a už mě to nebaví... Nebaví mě honit se za každou myší!“
„Sežer mě pes!“ zarazila se myš. „Ty jsi nemocný? To jako brzy chcípneš a trápí tě svědomí?“
„Ale ne...“ odfrkl si kocour. „Nechceš pomoct?“
„Nechci!“ odbyla jej myška. Pořád se jí na tom kocourovi něco nezdálo. „Co to do tebe vjelo?“
„Ani nevím...“ řekl kocour a poposedl blíž k myšce. „Co máš s tím...“
„Ocáskem?“
„Jo!“ souhlasil kocour. Na okamžik je oslnilo ostré světlo a pak oba uslyšeli něco jako švihnutí
bičem. To asi uhodilo hodně blízko. Na okamžik se jim oběma zježily chlupy leknutím. „To je
počasí, co?“
„Jo, jo,“ souhlasila myš. „Myslím, že to není dobrý nápad!“
„Je vás tu víc, že jo?“ zazubil se kocour.
„Co je ti po tom?“ zamračila se myška a dala si znovu raneček na záda. „Musím už jít...“
„Já už myši stejně nežeru!“ zamyslel se kocour a přešel až k ní. Myška na okamžik ztuhla jako
egyptská Sfinga. Už se jí zdálo, že odbila její poslední vteřinka. Kocour k ní několikrát přičichl a
pak se znechuceně odvrátil. „Vidíš to sama... Myši už nejsou moje parketa... A tady je problém!“
- 128 -
„Domácí si chtějí pořídit nového kocoura?“ zeptala se jej myška nejistě. „Zatraceně!“
„Tak to vidíš...“ souhlasil starý kocour. „Já půjdu do důchodu a budu rád, když mě nevyhodí z
domu!“
„Já... Je mi to líto!“ řekla mu. „Měj se, kocoure!“
„Jmenuji se Sam!“ řekl jí kocour a jako nic odkráčel ke kanapi, na které lenivě vyskočil a začal
dospávat svůj ztracený sen. „A jdi už, jsem sice starý, ale ještě slyším dobře! A kdo ví... Třeba by se
ve mně ještě probudilo to staré zvíře a nikdy nevíš, co by se mohlo stát!“
„Měj se!“ řekla mu myška a odkráčela tak tiše, jak to jen uměla.
Bouřka ještě několik minut řádila nad domem, aby se nakonec ztratila někde za obzorem. Na
nebi vyrostla duha. Pozdně odpolední slunce nejistě ozářilo deštěm popadanou krajinu a několik
jeho paprsků prolétlo oknem i ke spícímu kocourovi, který byl rád, že se může ještě trošku vyhřát
na sluníčku a začal tiše příst, tak jak to jen kočky dovedou...
-- Šupinatá beztlapka -V malém kulatém akváriu si plavala jedna zlatá rybka. Byla v něm dočista sama, vznášela se v
čisté vodě nad drobným štěrkem, ve kterém byl zasypán i plastikový vrak lodi, který ji sloužil za
domek a ochranu před nepohodou. Vlastně jen před jedinou věcí, kterou byl právě onen kocour,
který nedávno mluvil s myškou, která si něco nesla ve svém ranečku z kuchyně a možná i ze špajzu.
„Jsem tu tak sama!“ říkala si tiše. „Osamocená zlatá rybka!“
Plavala sem a tam, jen co jí to dovolily stěny akvária. Mimo něj byla na stole ještě taková
podivná hračka pro lidská mláďata. Vypadala jako domeček pro panenky, jenže v tomto pokoji se
již dlouho žádné dítě neobjevilo. Možná těm lidem jejich děti už odrostly a pokoj zůstal osamocený,
dokud... Dokud nepřijdou vnoučata.
„Jak se vede?“ zahulákala na ní šedá myš. Rybka se v prvním okamžiku lekla a schovala se v
loďce na dně, ale její zvědavost byla silnější než strach. Zvolna vyplula ze svého domečku a
doplavala až ke sklu, zpoza kterého na ni hleděla myš v malinké košilce.
„Ty... Ty jsi... Oblečená?“ zeptala se a překvapeně hýbala tlamou nahoru a dolů. Jako... Jako
ryba!
„Jsem!“ pokrčila myš rameny.
„Ale ty jsi... Myš!“
„Jsem...“ souhlasila myš a začala si divoce čistit čumáček. „My tu teď bydlíme... V tom
domečku pro panenky!“
„A nevadí vám, že si s ním lidská mláďata hrají?“ podivila se zlatá ryba.
- 129 -
„Už dlouho byl osamocený a prázdný!“ zavrtěla myška hlavou. „Nikdo tu už nebydlí...“
„V tomhle malém domku?“ zeptala se ryba nechápavě.
„Ne, ve velkém domě!“ rozhodila myš tlapky od těla a postavila se na zadní jako by byla
člověkem.
„A kde všichni jsou? A kdo mi čistí vodu?“
„Bydlí tu už jen ta babka se svým mužem...“ řekla jí myš. „A ještě ten starý kocour...“
„Já vím,“ souhlasila rybka a několikrát obeplula stěny akvária dokola. „Ale ze začátku jsem se
ho bála, že mě sežere!“
„To my taky!“ pokrčila myška rameny. „Jenže... Už je starý a nechce se mu!“
„Třeba to jen hraje!“ zarazila se rybka a pohledem se ujistila, zda není daleko od svého útočiště.
„Hraje?“ zamračila se myška. „Včera málem chytil naši babičku s useknutým ocáskem... Ale
nechal jí být!“
„To jsou věci!“ nevěřila jí rybka. „Kocour, který nežere myši? Není nemocný?“
„Na to se ho má babička zeptala taky... Prý není!“
„Tak se mu už nechce!“ oddechla si rybka. „Je tu děsná nuda, nikdo si se mnou nehraje, ani se
na mně nechodí dívat...“
„Já bych mohla!“ řekla myší slečna v košilce. „Alespoň nám tu nebude smutno!“
„A nebudou se vaši zlobit?“ zapochybovala rybka.
„Kdepak, pořád šmejdí po domě a na hlídání nemají čas!“ špitla myška.
„Budu jen ráda,“ řekla zlatá rybka a zamyslela se. Měla jen takový divný pocit, že něco není v
pořádku. Jako by se něco mělo stát. Prostě to viselo ve vzduchu. Jak to mohla rybka vědět? Vždyť
nikdy nevystrčila nos ze svého akvária. No, možná nebyla kouzelnou zlatou rybkou, ale věděla své.
A ke všemu se kolem stolu, na kterém její akvárium stálo, začal znovu motat ten starý chlupatý
protiva. Že by si na stará kolena přeci jen na ni začal brousit drápy?
„Tak já už musím!“ zamávala na ni myška a rybka jí pozdrav opětovala ocasem.
„Zase zítra...“
-- Krokem -Za několik dní toho byl plný dům. Babička s dědečkem, tedy lidská babka s dědkem, zkrátka si
pořídili nového kocoura. Byl strakatý až hrůza. Nebo mourovatý? Prostě měl na sobě tolik barev, že
- 130 -
by mu mohlo podzimní listí závidět. Chvíli trvalo, než se rozkoukal v novém domě. Trochu mu
vadil jeho černý společník, ale brzy se oba spřátelili a on přišel na to, že to s tím starým mrzoutem
nebude zase tak špatné.
Jednou tak spolu zase obcházeli svůj rajón a mladý kocour znovu svého nedobrovolného učitele
zasypával zvědavými otázkami. Vypadali jako otec se synem, alespoň na první pohled. I myšky si
od chvíle, kdy se v domě objevila nová šelma, dávaly dobrý pozor. Nebylo totiž jisté, jak se k nim
nový kocour zachová. Sežere je, nebo si s nimi bude jen tak hrát? Věřte kocourovi!
„Už je to tady!“ řekla myška bez ocásku své rodině. „Ten starý vypelichaný bručoun nelhal...“
„Další kocour v domě?“ zděsila se mladá paní. „To je hotová katastrofa! Co budeme dělat?
Odejdeme z domu? Bídně zahyneme někde v poli? Vlastně... Co na tom? Když na to přijde,
umřeme tady, jako tam...“
„Přestaň vyšilovat!“ okřikl ji její muž statný myšák v malých montérkách. „Nějak bylo a nějak
bude! Jedna kočka navíc nás přece nemůže vyvést z míry...“
„Jdu vařit!“ řekla paní Myšová, pohlédla na svou babičku, pět dětí i muže. „Aspoň se
uklidním!“
A bylo to. Děti dováděly na stole nedaleko akvária. Rybka je chodila zvědavě okukovat a zdálo
se, že se i kočky drží v uctivé vzdálenosti. Dny ubíhaly. Zásob ve spíži ubývalo také a bylo třeba
zajít pro nové. Bylo až z podivem, že nikdo ze staroušků, kteří bydleli v domě ještě nepřišel na to,
že v domku pro panenky bydlí myši a to ne myši ledajaké, ale myši mluvící, které se oblékaly do
malinkatých oblečků, nosily klobouky, čepice a šály, popřípadě i brýle či vycházkovou hůl v
podobě špendlíku s hlavičkou z umělé hmoty.
„Mamí, mamčo?“ Volala jednoho rána nejmladší dcera na svou matku. „Já mám hlad!“
„Babi už šla pro zásoby!“ řekl jí starší bráška. „A stala se ještě jedna hrozná věc!“
„Copak, miláčku?“ znejistěla myší paní domu, když zaslechla něco o špatných zprávách.
„Rybka...“ natahovalo myší děvčátko. „Zlatá rybka... Umřela, maminko!“
„Umřela?“ zamyslela se její maminka a pohladila ji po hlavě. „Asi byla už stará a nemocná!“
„Nebyla, chytil ji ten nový kocour!“ vypískl nejstarší bratr z myší rodinky. Všichni se na sebe
podívali a nikdo ani nedutal. Mamka, dvě sestřičky a tři bratři. Jejich taťka byl kdo ví kde, nejspíš
zase šmejdil někde po domě, nehledě na to, že tu mají o kočku navíc. Sice ještě nezkušené mládě,
ale každá šelma si ráda hraje a učí se. Může ublížit už jen při hraní a co pak, až se dá do skutečného
lovu.
„Odstěhujeme se!“ řekla rázně a pohlédla na své děti.
„A co na to řekne babička? A co táta?“ ptaly se jí děti.
- 131 -
„Odstěhujeme se a basta!“ dupla si myší máma nohou. „Já už na to nemám nervy!“
K večeru se vrátil otec i babička. Všichni se sesedli u malého stolu a začalo vážné myší
rokování. Pokoj byl až na světlo v domečku pro panenky temný a tichý. Jen vítr lomcoval za okny
toho skutečného domu větvemi a hučel okolo komína, z kterého se neslo táhlé kvílení.
„Já se bojím!“ ozvalo se nejmladší dítě. „Tady straší!“
„To je jen vítr v komíně!“ řekl jí tatínek. „Tak co bude? Kdy do toho třískneme!“
„Vy jste se zbláznili!“ spráskla babička ruce. Vlastně tlapky, ale to nebylo v tuto chvíli důležité.
„Za chvíli budeme mít na krku Podzim a kde budeme shánět novou střechu nad hlavou? Kdo ví, co
nás tam venku čeká... Nemáte vůbec rozum! Tady je jen jeden starý a jeden nový kocour, ale venku
těch lovců může být o mnoho víc...“
„Já nechci jít pryč?“ bulila nejmladší myší slečna. „Já se bojím...“
„Kocoura?“ zeptal se jí nejmladší bratr. „Toho nového se neboj, ještě se mu pletou tlapy a ten
starý o nás nemá zájem!“
„Ale čas letí jako blázen a za pár měsíců z něj bude litá šelma!“ řekl mu tatínek. „A co si potom
počneme? Dvě šelmy v domě?“
„Ten starý brzy pojde!“ řekla jim babička. „A když ne, už o nás nezavadí ani fousem...“
„Tak proč musíme jít pryč?“ zeptal se nejstarší myší syn.
„Jednou nás tu objeví někdo z lidí!“ řekla mamka. „A to bude náš konec a proto musíme potají
zmizet z domu a najít si novou střechu nad hlavou!“
„Zmizet?“ zeptala se nejmladší myška. „A jak?“
„Pomalu!“ řekla jí mamka tajemně. „Pomalu a potají!“
„Krok za krokem...“ usmál se taťka. „Ale bude to pěkný blázinec!“
„My se stěhujeme, pro Krista pána!“ spráskla znovu myší babička ruce. „No, to bude mazec!“
„Ale nejdřív potřebujeme všechno promyslet a sehnat si zásoby na cestu...“ řekla jim paní domu
na panenky, který se už nezdál tak bezpečný, jakým na první pohled byl. A co se stalo se zlatou
rybkou? Akvárium bylo prázdné a nikdo netušil, kam se ta rybka poděla...
Byla zrovna neděle, když se myší mamka s myším taťkou a babkou vydali na lov. Tedy vlastně
za zásobami, protože myši na lov nechodí, jen šmejdí, kde by co snědly. A tak začala velká výprava
do kuchyně, špajzu a možná i lednice, kde je zima jak na severním pólů, jak kdysi říkával myší
dědek, kterého už dávno sežral nějaký ten přespolní kocour, když se jednou tak po ránu kochal
překrásným počasím. On totiž byl velký umělec, ale bylo mu to houby platné.
- 132 -
„Nejdřív zásoby, potom výzvědy a plán útěku!“ sýkla myší matka svému muži do ucha a
šťouchla do babičky, která zírala za roh, jako husa do flašky.
„Nikdo tam není, jde se!“ zašeptala myší dáma s krátkým ocáskem a šlo se. Kocour, nekocour!
A kdo ví, jak to celé nakonec vůbec dopadne...
-- Smutek Chiméřín -Světe div se, kuchyň byla jako vymetená a oba kocouři nikde. Možná šli na obchůzku, možná
šmejdili někde venku a starý toho nového zase něčemu přiučoval. To myšky nevěděly. Trousily se
jedna za druhou a využívaly přitom každého temného koutu. Kde nebylo zbytí, tam utíkaly o sto
šest, div jim tlapky na dřevěné podlaze nepodklouzávaly. Cesta tam proběhla hladce, dokonce
někdo z lidí zapomněl zavřít dveře do špajzu. Tím lépe pro naše malé chlupaté hrdiny. Přepadová
skupina se rychlostí namydleného blesku přesunula do spižírny a nastalo rabování. Naneštěstí se
někomu z nich podařilo z regálu shodit sklenici se zavařovaným ovocem a neštěstí bylo na světě.
„Kdo to byl?“ otočila se myší matka rozčíleně na svého muže a pak na svou matku. Nikdo se
nepřiznal. Nastala trapná chvilka ticha. Čas běžel a jim zbývalo ještě hodně práce.
„Já to věděla, že nemáme jít pohromadě, ještě nás chytí!“ bědovala stará myška s krátkým
ocáskem. Nemyslela na toho starého kocoura, ale na lidské bytosti. Právě od nich jim hrozilo
největší nebezpečí.
„Co budeme dělat?“ zeptal se jich myší muž.
„Kolik toho máme?“ zeptala se ho jeho žena.
„No... Docela dost!“ řekl nejistě. „Zítra můžeme pokračovat!“
„Zítra?“ vypískla takřka hlasitě jeho drahá polovička. „Zítra bude špajz na deset západů a
všechny šuplíky a skříňky v kuchyni jakbysmet! Musíme ještě něco vydolovat a pak hurá pryč,
jinak jsme ztraceni!“
„Tohle nedopadne dobře!“ řekla myš s krátkým ocáskem a otřela si čelo. „Někdo jde!“
A opravdu. Do kuchyně se šourala stará babka s koštětem v ruce. Její papuče by si zasloužili
vyspravit, nebo ještě raději jít do důchodu. Oblečení na ní jen vlálo a díky květinové zástěře,
velkým brýlím a kloboučkem na hlavě – bůh ví proč ho vlastně nosila - vypadala opravdu jako
babička z pohádky, ne však pro naše myšky, které celé ztuhlé čekaly, co se bude dál dít...
„Maxi?“ zavolala na svého dědka. „Slyšíš mě, ty hluché poleno?“
„No co je?“ ozvalo se z pokoje, kde vyřvávalo dřevěné elektronkové rádio s velkými ciferníky a
otočnými knoflíky. „Co se zase stalo, babko?“
„Někdo je v kuchyni, nebo ve spíži!“ volala. „A nemohl bys ztišit to rádio, skoro tě neslyším!“
„Nemohl,“ ozvalo se znovu. „Kde jsou kocouři?“
- 133 -
„Nemám zdání... Co když to jsou myši?“ zavolala úpěnlivě a zastavila se u stolu, přichystaná
vyskočit na židli jako lepá děva. „Prosím tě, pojď sem, dobře víš, že se jich bojím!“
„Zdá se, že máme vyhráno!“ špitl myší otec a díval se škvírou ve dveřích do kuchyně.
„Možná ano, možná ne!“ řekla moudře myší babka. Byla z toho celá tumpachová a cítila se jako
malé děcko, které někde na zahradě chytí kos. „Jestli ten dědek nepřijde, tak to přežijeme!“
Nastala chvíle pravdy. Babka se nehýbala. Jednou rukou se opírala o stůl a druhou o koště. Myši
o ní věděly, ona zatím o nich ne. Pak se stalo ještě něco hroznějšího, do kuchyně vešli oba kocouři a
začali se babce třít o nohy.
„Běžte někam!“ hrozila jim koštětem. „Jsou tady myši, najděte je a sežerte!“
„Je to na tobě!“ pokrčil starý kocour rameny, sedl si pod stůl a začal si olizovat tlapky, jako by
se nechumelilo. Dobře věděl, kde je má hledat, ale bylo mu jich líto. Poočku sledoval, co udělá
babka, zda jej nepřetáhne koštětem, ale ona se k ničemu neměla, jen tiše zírala na lenivého kocoura,
kterého u sebe zbůhdarma živila.
„Na mně?“ zeptal se jej mladý kocour. „Zvládnu to? Kolik jich je?“
„Co já vím?“ pokrčil kocour nosem a dál si čistil kožich.
„A jsme v troubě!“ vydechla myší babka. „Jsou tu!“
„Kdo?“ zeptal se její syn a pohlédl na svou myší ženu. „Kdo tam je?“
„Kocouři, ty troubo!“ zapištěla.
„Jsou tady myši!“ zakřičela babka a vyskočila na židli s koštětem připraveným k akci.
„Kde?“ zeptal se jí po svém mladý kocour, ale babka mu nemohla rozumět.
Myši vyběhly ven s ranečky na zádech a utíkaly, jen co jim nožky stačily. Jenže v tom myším
oblečení se jim běželo dost špatně. Mladý kocour pohlédl nechápavě na starého kocoura a malinko
povytáhl obočí. Jeho učitel jen pokrčil rameny a dál si čistil kožich, jako by se nic nedělo.
„Jak to?“ divil se mladý kocour. „Co to? Co to mají na sobě?“
„Ty myši?“ zeptal se jej starý kocour. „Co by... Šatičky, no a?“
„Copak jsou lidi? Jsou to vůbec myši? Nejsou to trpaslíci, nebo skřítkové?“ posadil se mladý
kocour na zadek a poslouchal, jak babka na židli nad ním hlasitě piští.
„Bábo, přestaň bláznit!“ ozvalo se z pokoje. „Na co máš to koště!“
„Ale já dolů neslezu!“ křičela dál babka. „Na co ty darmožrouty máme?“
- 134 -
To už se urazil i mladý kocour a sedl si ke starému. Oba pak po chvíli svorně zmizeli po
anglicku. Zdálo se, že poměr sil se vyrovnal a naše myšky mají šanci na úspěch. V polovině cesty
kuchyní hodila babka na ze všech sil utíkající myšky své koště. Naštěstí byla tak roztřesená, že
netrefila ani jednu, avšak do této chvíle seřazený zástup se rázem proměnil ve změť dokola
pobíhajících tvorečků, kteří ve spěchu ztráceli kde co.
„Oni mají šatičky, šály a čepice!“ křičela babka na dědka.
„Kdopak?“ nechápal ji dědek a ztlumil hudbu z rádia. „Cože?“
„Ty myši jsou oblečené jako my!“ řvala babka hystericky.
„Už nepij!“ řekl jí dědek a znovu si sedl do křesla. Hudba z pokoje znovu zesílila.
„Já se na to...“ řekla si babka a slezla na zem. Pak si klekla k jedné z nich a díval se na myš,
která byla oblečená do maličkých montérek a snažila se ji píchnout špendlíkem. „Pro Krista pána...
To snad není pravda!“
Než se však vzpamatovala, přiběhly zbylé dvě myšky a odvlékly tu třetí bůh ví kam. Zbyl po
nich jen raneček a maličký klobouček pro panenky. Babka si sedla na zem a zírala na podlahu,
přestože tam již nic nebylo. Dědek nakonec přeci jen vstal a přišel se podívat do kuchyně, co že se s
tou jeho bábou děje.
„Co tu sedíš na zemi?“ zeptal se jí. „Chytlas nějakou?“
„Ony měly šatičky... Kloboučky a ranečky...“ řekla mu tiše. „Jedna mě chtěla píchnout
špendlíkem!“
„Zajdu pro doktora!“ zamračil se dědek a vyběhl do předsíně. „Nikam nechoď!“ zahulákal na
ni.
A tak se díky lenosti a hrané neschopnosti obou kocourů a vylekané bábě podařilo všem
myškám uniknout, ne však na dlouho...
-- Poslední Pas De Deux -„Tak co vám schází?“ zeptal se místní doktor babky starostlivě.
„Mně? Nic...“ pípla jako ptáče a pomalu se za pomoci obou mužů posadila na židli.
„Vy jste prý viděla myšky v oblečení, je to pravda?“ zeptal se jí znovu doktor a začal něco
hledat ve své kabele. „A co měly na sobě?“
„Já jsem se nezbláznila!“ ohradila se a dala si bradu do dlaní. „A měly takové malé ranečky a
byly domluvené s kocoury! Darmožrouti jedni!“
„Domluveni? S kocoury?“ nechápal ji doktor.
- 135 -
„Ona se totiž strašně bojí myší...“ řekl dědek ustaraně. „Bůh ví, co tu vlastně viděla, hysterka
jedna!“
„Byly to myši a měly na sobě oblečení pro panenky... Už vím, kde jsem ty šatičky viděla... Už
vím, kde bydlí... V domečku po naší Bětce!“ vykřikla a vydala se do dětského pokoje. Oba muži
vyrazili za ní. Doktor starostlivě svraštil čelo a dědek nevěděl, co si má myslet.
„A kde bydlí? V domečku pro panenky?“ zeptal se jí starostlivě doktor, když došli do pokojíku,
ve kterém už roky nikdo nebyl. Babka odemkla zámek a všichni vešli do prachem zapadané
místnosti. I pavouci se činili, jak se sluší a patří. Zdálo se, že se čas v této místnosti navždy zastavil.
„Co se stalo vašemu dítěti?“ otočil se doktor k dědkovi.
„Utopila se v nedaleké řece!“ řekl dědek se slzami v očích. „Nikdy si to nepřestaneme vyčítat...“
„Určitě šlo o nehodu!“ řekl lékař. „Děti jsou hodně neposedné a neposlušné... Stále někam musí
lézt a zlobit...“
„Babka ten pokoj potom zamkla a nechala jej tak, jak byl... Jen několikrát za týden sem chodila
krmit zlatou rybku... Naše dcera totiž milovala malé rybičky a tehdy chtěla také tu svou pustit do
řeky a nedopatřením do ní spadla... Její tělo se už nikdy nenašlo!“ pokrčil dědek rameny. Otřel si
slzy z očí a pohlédl na svou ženu, jak pomalu s třesoucími se prsty otvírá velký domeček pro
panenky.
„Tady jsou... Tady musí být...“ řekla a hledala v jednotlivých patrech důkazy jejich existence.
Zdálo se, že oba muže neposlouchá a jako ve vytržení sahala stařeckými prsty do jednotlivých
pokojíků, ve kterých se válely malé stoly, stolky, skříně a další vybavení domku.
„Vypadá to...“ řekl doktor. „Že tu nějaké myši skutečně byly... Vidíte ty myší bobky tady? A
tyhle drobky ze zbytků jídla? Ale žádné oblečení tu nevidím...“
„Ona si bába myslí, že tu naše dcerka pořád bydlí, jen se před námi schovává, když tu občas
vejde...“ řekl dědek a zarazil se nad akváriem. „Kde je zlatá rybka?“
„Jaká rybka?“ otočila se k němu babka. „Naše rybka? Její rybka? Utekla? Není na zemi? Třeba
ji také sežraly ty myši... Kde jen jsou... Možná to jsou skřítkové a víly!“
„Půjdeme!“ chytil ji doktor jemně za ruku. „Tady už nic nenaděláme! Dám vám nějaké prášky a
uvidí se. Vaši dceru vám už nic nevrátí...“
„Ona žije!“ řekla mu babka se slzami v očích. „Vím to a stejně žijí i ty myšky! Viděla jsem ji!“
„A svou dceru?“ zarazil se lékař.
„Ne, tu jsem neviděla...“ pokrčila rameny. Všichni tři vyšli ze dveří na chodbu a ani jeden z nich
neslyšel tiché myší povzdechnutí.
- 136 -
Chybělo málo a byly by prozrazeny. Dveře pomalu zapadly a ozval se rachot klíče v zámku. Pak
nastalo tíživé ticho. Myšky se vrátily do domečku a začaly napravovat zkázu, kterou vyvolaly v
domku babčiny nenechavé ruce. V ten den až do večera panovala v pokoji tíživá atmosféra, jako by
i samotné myšky tušily, že se těm lidem stalo něco hrozně strašného...
-- Z pěny a v pěně -Na druhý den se myší rodiče vydali na průzkum okolo domku. Myší babička i s dětmi zůstala v
pokoji. Domeček pro panenky na několik hodin osiřel. V domě panoval až podivný klid a všude
byla cítit prázdnota. Babka ležela v posteli a poslouchala rádio, zatím co dědek vykonával za ní
všechny běžné práce. Kocouři dostávali mléko i něco mlsnějšího na zub a po myších nebylo ani
památky. Pro jistotu zanechal ve spižírně pastičky a kocourům pěkně vyhuboval, že nedělají to, co
mají. Avšak dobře věděl, že všichni věděli své a že je právě oni nechali uniknout. Na malý okamžik
se i dědek zarazil nad pomyšlením, že se ti kocouři s těmi myškami prostě domluvili.
„Je to ještě daleko?“ zeptala se myší máma svého muže.
Opatrně se plížili zahradou a blížili se k plotu z dřevěných klád, za kterým byl kamenitý břeh asi
metr a půl hluboké říčky, jejíž koryto nebylo širší než co by kamenem dohodil. Nedaleko stál malý
kamenný mostek, který byl dost široký na to, aby po něm mohl přejet i malý automobil. Pro myšky
bylo vše veliké a tato říčka pro ně znamenala hotový veletok, který ve svém proudu unášel kde co,
od uschlých větví a klacíků po kousky papíru a prázdné plechovky od nápojů, které se ještě
nestačily naplnit vodou a potopit.
„Proč tu jsme?“ zarazila se, když se zastavili na velkém placatém kameni a dívali se na tu vodní
spoušť. „Co je za tou řekou?“
„Svoboda!“ řekl jí myšák.
„Ale všude je plno nepřátel, kteří nás myši můžou kdykoliv sníst!“ namítla. „A kde vidíš náš
nový domov?“
„Táta mi kdysi vyprávěl, že za tou řekou je takový malý břeh se spoustou nor. Prý tam kdysi
byla taková malá myší kolonie...“ zasnil se.
„Myší, nebo krysí?“ zapochybovala. „Krysy si nás dají k obědu, ani se nenadějeme...“
„Krysy jsem tu už dlouho neviděl!“ řekl její muž zamyšleně a na chvíli se zahleděl do
modravého nebe, na kterém plulo několik bílých obláčků. Z nedaleké řeky na ně padala drobná
vodní tříšť. Mezi kameny se její proud měnil v pěnivé obláčky podobné těm na obloze. Myšky si
povzdechly a pohledem zavadily o kamenný most, který spojoval oba břehy.
„Co když se sem už nikdy nevrátíme?“ zeptala se jej. „Vyrostla jsem tady a byl to vždy náš
domov! Kocour sem a kocour tam! Třeba se s tím novým domluvíme, jako s tím starým černým
kocourem...“
„A co když ne?“ zamračil se myšák. „Ten nový bude mít dost času na to, aby nás sežral, nehledě
na to, že dědek už určitě nalíčil své pastičky a všechno jídlo bude pořádně hlídat!“
- 137 -
„A to jsem si myslela, že se tu dožiju v klidu stáří!“ vydechla myška. „Jak chceš v bezpečí odejít
z domu, překročit řeku a najít ten kopec s myší kolonií? Budeme tam mít vůbec dostatek jídla?“
„Nedaleko je obilné pole a sad...“ řekl jí myšák. „Nakonec... Tuším, že tam máme i nějakou
vzdálenou rodinu...“
„Pokud ještě žijí... Mohla je sežrat kočka, pes, nebo jiný dravec...“ naježila se. „Je pozdě,
nepůjdeme zpátky domů? Ještě si to můžeme rozmyslet!“
Myšky tiše a opatrně odešly zpět do domku. Nikdo si jich nevšiml. Jen ta řeka, pro lidi jen větší
potok, či snad malá říčka, si dál hučela mezi kameny, které zasypávala vodní tříští a bílou pěnou,
která snad byla utkána ze samotných nebeských obláčků. Kdo ví, snad právě na tomto břehu dědek
s babkou přišli o své dítě, které pak odnesla voda. Když zaprší, promění se i ten nejkrásnější
potůček v běsnící bystřinu, před kterou není úniku...
-- Tak chyť vítr -Seděli proti sobě. Kocouři a myši. Kdo by to kdy viděl a kdyby, nikdy by neuvěřil. Mladý
kocour nechápavě civěl na myšky v oblečkách pro panenky a na všechny ty ranečky a košíčky, ve
kterých měly myšky zásoby. Vedle stálo podivné vozítko na klíček. Malinko připomínalo autobus,
ale kocourům to bylo jedno, protože nikdy nic podobného neviděli, natož aby věděli, jak se taková
věc řídí.
„Děkujeme, že jste nás nechali jít!“ řekl jim otec myší rodiny a sundal si klobouk z hlavy.
„Rádo se stalo!“ řekl mu černý kocour. „Alespoň jednou za život je třeba udělat dobrý skutek a
nakonec jsem už říkal, že domácí myši nežeru a mladej si okolo chytí dost těch divokých...“
„No právě!“ zděsila se myší babka.
„Takže odcházíte?“ zamračil se starý kocour. „Určitě by se to nějak dalo zařídit!“
„Možná ano, možná ne!“ pokrčil myšák rameny a pohlédl na své děti.
„Venku na vás bude číhat daleko větší nebezpečí, než jsme my dva a babka s dědkem!“ nabádal
jej kocour. „Měli byste zůstat...“
„Už jsme se rozhodli!“ řekla mu myší máma.
„Jo, dokonce i mne přemluvili, blázni!“ pousmála se babka s čepečkem a zástěrou. Na nose si
upravila velké brýle a moudře se na oba kocoury podívala. „Tohle by nám nikdo neuvěřil!“
„To tedy ne!“ souhlasil černý kocour a ze srdce se rozesmál. „Nikdo z nás neví, jak dlouho tu
ještě bude... Ale chtěl bych vám popřát šťastnou cestu a kdo ví, třeba se ještě někdy uvidíme! A
když ne já s vámi, možná tady mladej určitě!“
„A nesežere nás?“ zeptala se nejmladší myší slečna.
- 138 -
„Pokud vás poznám?“ utrousil mladý kocour. „Stejně nerad lovím myši...“
„Vy kocouři jste děsně líní!“ zazubil se nejstarší syn z myší rodinky.
„Řekni to ještě jednou!“ zamračil se na něj černý kocour.
„Určitě to tak nemyslel!“ řekla mu myší babka. „Jsou to ještě děti!“
„Tak se mějte!“ řekl jim starý kocour. „Ještě nás tu někdo takhle uvidí a vážně vás budeme
muset sežrat!“
„To raději ne!“ souhlasil myší otec a popohnal svou rodinu do vozu. „Je to na klíček, ale snad
přejedeme most a pak se uvidí...“
„Jsou to blázni, nemyslíš?“ otočil se starý kocour na svého mladšího kolegu. Myší autobus jim
zakrátko zmizel z očí a jim se zdálo, že to celé byl jen opravdu bláznivý sen. „Myši a jezdí v autech
na klíček! Kdo to kdy viděl?“
„A kdo kdy viděl, aby kocouři nechali myší jít? Jen tak?“ zamračil se ten mourovatý.
„To je taky pravda...“ zamyslel se starší z nich a začal tiše příst. Jen tak, tichounce a po svém,
jak to ty šibalské a vychytralé kočky dovedou.
„Copak se ti honí hlavou?“
„Mi?“ zeptal se starý kocour. „Dohromady nic...“
„Ta myší kolonie, je tam ještě?“ olízl se mladý kocour a na okamžik se zastyděl.
„Kdo ví?“ pokrčil černý kocour rameny a zadíval se na obzor posetý zelenými kopci a
rozličnými stromy skrze které prosvítalo modré nebe. „Není tu krásně? Víš, jak si tu bez těch myší
budeme žít?“
„A nebude tu nuda?“ opáčil ten mladší. „A mám ještě malou otázku!“
„A jakou?“
„Co se stalo s tou zlatou rybkou v pokoji, kde ty myši bydlely?“ zamračil se mladý kocour.
„No... Víš... Sežral jsem ji!“
„Cože? Tys ji sežral a ty myši ne? Jen kvůli té dohodě? Mezi tebou a myšmi?“
„To možná taky, ale nic není dokonalé, to mi věř!“ řekl mu starší kocour. „A už buď zticha, chci
si ještě užít toho letního sluníčka, než přijde Podzim... Já tu taky nebudu věčně, tak se uč, mladej!
To ostatní potom zbude na tobě!“
- 139 -
Noc splněných přání
Mohou i dětské hračky mít duši? Snít? Po čem asi touží, když nastane noc a děti buďto spí, nebo
nejsou ve svém dětském pokoji?
*****
-- JSEM, JAKÝ JSEM -Malá porcelánová panenka plakala nad svým zpackaným osudem vysoko na poličce, tedy na
nejvyšším místě políčkové skříně, jak by sama řekla. Necítila se jako hračka, se kterou si děti rády
hrají, spíše jako taková okrasa dětského pokoje. Ono by to ještě nebyla tak velká katastrofa, kdyby
těch hraček nebyl opravdu celý pokoj. Kam až její oči pohlédly, ležely různé panny, oblečení,
botičky, zařízení domku pro panenky a různá autíčka. A také se nesmí zapomenout na několik koní,
kteří leželi porůznu na huňatém koberci. Zdálo se, že pokojem proletělo přinejmenším tornádo,
nebo velmi zlobivé dítě.
„Proč pořád bulí?“ zeptala se jedna kulička počítadla své kolegyně po její levé straně. Ostatní
kuličky si připadaly tak důležitě, že ani nemínily odpovědět.
„Jak to mám vědět?“ osočila se na ni kulička stejné barvy. „A vůbec, brečí pořád, tak mě nech,
přemýšlím o svém jedinečném postavení! Jsem hodně důležitá víš?“
„To zrovna,“ odfrkla si zvědavá kulička. Měla sto chutí se vyvléknout z drátku a odkoulet se
někam dál, kde jí bude lépe a nebude mít kolem sebe tolik nafrněných dřevěných kolegyň různých
barev. Co na to říkalo počítadlo? Nic, bylo ještě více zpychlé, než jeho kuličky. A co na tom, že je
jedna ze sta kuliček jiná? Jedna kulička nic neznamená! Ano, bez ní by nebylo počítadlo úplné, ale
na nějakém tom kuliččím názoru přeci nesejde.
„Ztratila svého milého,“ šeptla nafukovací žirafa. Její gumové tělo již pomalu ztrácelo svou
přirozenou barvu a vypadala na vše, jen ne na gumovou zvířecí hračku.
„Co tu ještě strašíš?“ zeptala se jí zelená žába na klíček se žlutými puntíky. Byla nová, pérko
měla natažené jako napnutý řetěz mezi psem a boudou, když kolem náhodou projde kočka. „Jako
žirafa už stejně nevypadáš...“
„Že mi to říkáš zrovna ty!“ uchechtla se žirafa. „Máš do žáby daleko, ani kvákat nedovedeš!“
„Já že nedovedu kvákat?“ osočila se na ni žába a v tu chvíli se to stalo. Otevřela svou
nevymáchanou hubu a prasklo ji pérko v hodinovém strojku. Rázem hanbou oněměla.
„Tak a máš to!“ souhlasilo autíčko pro panenky, které stálo vedle vysypaného domku pro
panenky. „Konečně tu bude klid!“
„Kam se poděl její milý?“ zeptala se kulička žirafy zvědavě.
„To nikdo neví,“ špitla žirafa. „Jisté je, že do té noci stáli vedle sebe... Děvečka a pacholek, ale
- 140 -
potom ten její milý zmizel a nikdo neví kam. Ani střepy se po něm nenašly...“
„Je to tajemství...“ sýkla dětská žehlička na dětském prkně na žehlení, kde děti žehlily
panenkám jejich šatičky. „A tajemstvím zůstat musí...“
„Ale to je... strašné!“ špitla kulička a malinko rozdrnčela drátek, na kterém byla navléknuta.
„Co to děláš?“ křičely na ni ostatní kuličky, které byly najednou vyrušeny ze svého snění.
„Omlouvám se,“ začervenala se červená kulička, ale protože byla červená, nešlo to tak dobře
poznat. „A co bylo dál?“
„Od té doby ta panenka - děvečka - pláče, div jí nevyblednou barvy!“ řekla žirafa a pohlédla ke
dveřím, odkud se ozval podezřelý šramot. „Že by kočka, nebo pes?“
„Nebo děti!“ řekla žehlička celá natěšená.
„Ale to je už pěkně dlouho, co si s námi ty dvě holky hrály!“ zamračil se rozložený a vysypaný
dům na panenky. Jeho vybavení se válelo na koberci všude kolem něj jako po zemětřesení. Ono
když se třese zem, nezůstane mnohdy někde kámen na kameni a je jedno, třese-li se čistě náhodou,
nebo pod nožkami cupitajících a skákajících dětí.
„Pro tebe je všechno moc dlouho,“ špitlo autíčko žehličce a málem mu selhal klakson.
„Kdo to může být?“ povyskočil jeden z koníků a když se mu ulomila nalomená noha, spadl k
zemi jako podťatý.
„A už jsi doskákal!“ kvákla ze všech sil žába bez pérka.
„Doskákal, ale ty taky!“ chechtal se koník, kterému bylo jedno, kde zítra skončí.
„Ale já chci vědět, co se stalo s tím panáčkem!“ naléhala kulička, dokud ji neseřvalo samotné
počítadlo. Venku zapadlo slunce a pokoj se propadl do šera, které zvolna vystřídala tma. V domě
byl až podezřelý klid a tak si mohly hračky žít svým vlastním životem.
„Co bude teď?“ zeptalo se autíčko a nerozhodně rozsvítilo světla.
„Zhasni to!“ okřikla jej žehlička, div nespadla z žehlícího prkna.
„Nemůžu, zasekl se mi vypínač!“ zatroubilo autíčko a vyděsilo se tak silně, div nezačalo jezdit
dokola jako pominuté.
„Vybiješ si baterie!“ nabádala jej žirafa.
„Nevadí, koupí mi beztak jiné!“ popojelo autíčko, když tu se zarazilo. Dveře na chodbu byly
pootevřené a škvírou mezi nimi a obrubní prosvítalo světlo. Buď se samy otevřely, nebo byl někdo
v pokoji. Rázem bylo v pokoji ticho jako v hrobě.
- 141 -
„Já se bojím!“ špitla kulička.
„Je tu někdo?“ sýkla žehlička.
„Nemůžu běhat, pomoc!“ brečel koník. „Snad to není ten otravný pes, nebo nenechavá kočka!“
„Jsem tady správně v pokoji pro panenky?“ zeptal se docela tichý hlas ve tmě.
„Kdo jste?“ zeptala se žirafa třaslavým hlasem.
„Já jsem jen posel a nesu správu pro porcelánovou panenku...“ řekl neznámý a na chvíli se v
pokoji rozhostilo ticho, že by bylo i špendlík slyšet spadnout.
„On žije?“ zeptala se panenka, div nespadla z police. „A jak se má a kde teďka je?“
„Všechno popořadě!“ řekl neznámý. „Teda vy tady máte ale binec! To vám tu v pokoji děti
neuklidí? Nikdo se o vás nestará?“
-- HOWGH -„Jsi dobrý, nebo zlý duch?“ zeptal se jej starý indián, kterému někdo málem vytrhal všechny
pera v čelence. Vypadal všelijak a dokonce si už ani nepamatoval, kde ztratil luk se šípy. Chybělo
málo a už by si jako indián ani nepřipadal. Ale jeho čest mu velela, aby se postavil vetřelci tváří v
tvář.
„Nejsem duch!“ zabručel neznámý.
„Tak kdo jsi?“ trval na svém indián.
„Už jsem to říkal, jsem jen posel a nesu zprávu pro porcelánovou panenku!“
„Lžeš!“ řekl mu rudokožec. „Jak se jmenuje?“
„To já netuším, jen vím, kde asi bydlí a jak vypadá!“ pokrčil neznámy rameny a protože byla v
pokoji tma skoro jako v pytli, bylo to jedno, protože to nikdo neviděl. Neznámý si jen tiše
povzdechl a zamyslel se.
„Tak jak vypadá?“ hrál si indián na detektiva, přestože k tomu neměl žádné vzdělání a žádnou
detektivku jaktěživ nečetl.
„Jako obyčejná porcelánová panenka, která vypadá jako... Jako...“ zarazil se neznámý.
„Jako?“ zeptal se indián vítězně.
„Jen ho nechte!“ zasyčela žehlička. „Co se do něj pořád obouváte stará kůže...“
„Já nejsem žádná stará kůže!“ zlobil se indián a zamával směrem k žehličce nalomeným
tomahavkem. „Kdybych mohl...“
- 142 -
„Ale nemůžete!“ uchechtla se žehlička.
„Ale kdybych mohl...“ trval indián na svém a protože s žehličkou se hádat nedalo, otočil se k
neznámému. „Tak jak?“
„Už jsem to řekl!“ nasupil se neznámý a nakonec, ta zpráva je jen a jen pro ni!“
„To byste si musel za ní vylézt...“ rozesmál se indián.
„Taky že vylezu!“ řekl neznámy s ledovým klidem a na chvíli se v pokoji ozývalo jen ťapání
malých nožiček a skřípění drápků na dřevěném obložení políčkové skříně, jak jí všichni v pokoji
říkali. Nikdo ani nedutal a čekal, kdy neznámý spadne až úplně seshora a narazí si nos. Ale nic
takového se nestalo.
„Už je tam?“ zeptal se indián, jako by čekal, kdy tento tajemný návštěvník slítne dolů jako
shnilá hruška.
„Jo, je tam!“ sýkla žehlička.
„A nespadnul...“ řekl koník bez jedné nohy.
„A víte co? Že já se do toho vůbec montuju!“ zabručel starý indián. „Klidně, ať vás tu všechny
někdo ukradne. Howg, domluvil jsem...“
„Kdepak jste, panenko?“ zeptal se neznámý a pomalu kráčel po nejvyšší poličce, aby panenku
neshodil dolů na koberec.
„Tady,“ špitla bojácně i zvědavě zároveň. „Žije můj milý? Žije?“
„Žije a pláče za vámi!“ řekl jí neznámý a chvíli jí něco šeptal do ouška...
-- TEORIE V PRAXI -„Ale já neumím chodit!“ zvolala najednou panenka rázně. „Jak se mám dostat dolů?“
„Odnesu vás!“ nabídl se neznámý.
„Odnesete?“ zamyslela se panenka. Na jedné straně ji všechno táhlo za jejím milým a na druhé
straně měla strach odejít z tohoto pokoje. Přeci jenom si už zvykla na to, že tu stojí samotná na
nejvyšší poličce a pomalu na ni sedá prach. „A kam?“
„Tam, kam jsem vám říkal...“ pověděl jí tajemný hlas. „Ale budeme si muset pospíšit, noc brzy
skončí a s ní i čas zázraků. Přes den se nebudete moci hýbat a ještě bych vás upustil, kdybyste se
přestala držet...“
„Ale já myslela, že...“ namítla panenka.
- 143 -
„Co jste myslela?“ zarazil se neznámý, div nespadl na podlahu.
„Že ožíváme jen když nás nikdo z lidí nevidí!“
„To je hloupost,“ řekl neznámý. „Ano, můžete si povídat, ale hýbat se můžete až slunce zapadne
a do ranního kuropění máte volnost pohybu!“
„A jak to, že to tak všechno znáte?“ zeptala se panenka.
„Víte...“ začal neznámý.“Já jsem... Vy mi to nebudete věřit!“
„A proč by neměla?“ zeptala se ona odvážná kulička na počítadle, které stálo jen jednu polici
pod porcelánovou panenkou a už měla plné zuby jejího neustálého pláče a naříkání.
„Protože...“ zarazil se neznámy. „Jak je možné, že to zajímá právě vás, milá kuličko?“
„Já nevím...“ řekla kulička. „Víte... jsem děsně zvědavá! V tom to nejspíš bude...“
„Aha,“ souhlasil neznámý. „Ale když to teď řeknu, bude to vědět brzy celý pokoj a nakonec...
Nemáme čas na nějaké to rozpovídání! Brzy bude ráno a...“
„Tak já s vámi za svým milým půjdu!“ řekla náhle panenka. „Ale slíbíte mi, že mě cestou
nerozbijete?“
„Slibuji,“ souhlasil neznámý.
„A kdo jako tento,“ zvolal náhle mlčící indián. „Ráčíte být? To by mě vážně zajímalo!“
„Když vám to řeknu, budete držet jazyk za zuby?“ zeptal se neznámý všech v dětském pokoji,
ve kterém již děti nebyly pěkně dlouho.
„To ti tak budu žrát!“ řekla žába tiše jen na půl huby a všichni věděli proč.
„Ona je střelená!“ zasyčela žehlička. „A ne snad?“
„Prasklo jí pérko,“ souhlasil koník s ulomenou nohou.
„Ale to už všichni víme!“ řekl domek pro panenky. „Tak kdo jste, smím-li být tak zvědavý, náš
milý neznámý?“
„Už zase veršuje!“ obrátil žehlička oči v sloup. „Jen to ne...“
„Já jsem kouzelný skřítek...“ řekl neznámý.
„To ti tak žeru!“ opáčil starý indián. „Ale chodíš jako nějaká krysa, nebo myš...“
„A proč bychom, my skřítkové, nemohli mít nožky s drápky?“ opáčil tajemný návštěvník.
- 144 -
„Kam ji chceš odnést?“ zeptal se indián znovu.
„Za jejím milým!“ zasyčela znovu už posté žehlička. „Ty natvrdlý rudochu!“
„Já nejsem natvrdlý, jsem jen z plastu!“ vybuchl indián, div mu neupadla ruka se sekyrkou.
„O to hůře!“ řekla žehlička a přestala syčet, protože ji došly baterky.
„Konečně...“ oddechl si indián. „Čekal jsem na tento okamžik a stalo se!“
„Tak půjdete se mnou?“ zeptal se neznámý tiše panenky. „Necháte se nést?“
„Ano,“ špitla panenka a kdyby mohla, zarděla by se...
„Tak tedy půjdeme!“ vzal ji neznámý do rukou a za chvíli se za ním tiše zavřely dveře.
„A je v čudu!“ řekl indián se zadostiučiněním. „Už ji nikdy neuvidíme...“
„Unesli ji?“ řekla žába tiše a pomalu.
„Je pryč!“ souhlasila kulička. Všichni v pokoji naráz utichli a čekali, zda neuslyší za stěnou ono
tiché našlapování na chodbě a schodišti, ale nic se neozývalo.
„Co když to byl čert?“ řekl domek pro panenky nesměle.
„Čert?“ zamyslel se koník.
„Jaký čert?“ lekla se žába.
„Takový, co odnáší neposlušné děti a lidi do pekla!“ řekla žirafa.
„Hračky do pekla nikdo nenosí...“ namítlo počítadlo. Všichni se lekli, protože bylo už hodně
staré a jen málokdy něco vyslovilo.
„Hračky jdou do nebe?“ zeptal se koník v blahé naději. „A budou tam mít všechno jako dřív? I
ulomené nožičky?“
„To... Nevím!“ řeklo počítadlo. „Ale nestrašte mi kuličky, nebo budou strachy drnčet celou noc
a my se do rána nevyspíme!“
„Tohle je teorie v praxi!“ řekla žirafa.
„Jaká teorie?“ nechápal ji indián. „V jaké praxi?“
„No...“ zamyslela se žirafa, aby to náhodou nepopletla. „Prostě... Prostě měl ten skřítek asi
pravdu a my hračky ožíváme opravdu jen v noci, kdy nás nikdo nemůže rušit, protože lidé v tu dobu
spí...“
- 145 -
„A?“ sýkla žehlička z posledních sil.
„Třeba se naše uplakaná panenka opravdu setká se svým milým...“ řekla žirafa.
-- ČESNEKOVÝ SALÁM -„Co je to tu cítit?“ zeptala se panenka, když ji neznámý nesl nejdříve chodbou, pak po schodech
do přízemí a pootevřenými dveřmi kuchyně ven z domu. „A kam to vůbec jdeme?“
„Za vašim milým přeci!“ řekl jí tajemný host, který o sobě tvrdil, že je skřítek, ale kdo ví, kým
vůbec byl, protože jej v té tmě nebylo vidět.
Panence se zdálo, že má srst jako nějaké zvíře. Nedala by ruku do ohně za to, že jde i o jakýsi
kožíšek, třeba takový, jaký mají myši. Ale která myš by ji uzvedla a odnesla z pokoje skrze celý
dům ven na zahradu. Na zahradu?
„Co dělá můj milý venku?“ zeptala se trochu vyděšeně skřítka, který se na chvíli zastavil pod
schody, které vedly až na štěrkem vysypanou cestičku. „Vážně jste skřítek?“
„Jsem,“ souhlasil neznámý trochu zadýchaně. „A kouzelný k tomu!“
„A kde je můj milovaný panáček? Pořád jej nevidím!“
„To proto, že je ještě tma!“ řekl skřítek a znovu ji nesl kamsi do neznáma.
Přešli ulici a vydali se ke starému domu se zatlučenými okny. Bylo vidět, že tu již dlouho nikdo
z lidí nebyl. Všechna okna byla bez skel a nátěr na jeho dřevěných stěnách se loupal jako banánová
slupka.
„Já se bojím!“ špitla panenka.
„Teď už je zbytečné se bát...“ řekl jí neznámý, který tvrdil, že je kouzelným skřítkem.
„Kdo jste doopravdy?“ třásla se panenka, div ji nepopraskala glazura. „Čert?“
„Čerty se straší přeci jen malé děti!“ pousmál se neznámý. „Ne, čertem nejsem...“
Prošli dírou ve dveřích a vydali se po ztrouchnivělém schodišti do patra. Všude bylo cítit
hnilobu, nepořádek, spadaný prach a ptačí trus. Čas běžel a slunce se pomalu chystalo vyjít nad
obzor, aby se den rozloučil s nocí, dokud ji znovu nepředá svou vládu. V nastávajícím šeru spatřila
panenka nejednu pavučinu, či pavouka, který ji sledoval svýma velkýma očima.
„Já se tu bojím...“ řekla panenka, která se teď už opravdu bála. „Co tu můj milý pohledává?“
„Neztratil se z vašeho pokoje náhle, jako pára nad hrncem?“ zeptal se neznámý, když se
proplížil do jednoho ze zatuchlých pokojů. Byla v něm ještě dost velká tma na to, aby se mohla
panenka porozhlédnout kolem sebe.
- 146 -
„Jo,“ špitla. „Proč s ptáte? Proč jste mi vlastně sliboval hory a doly?“
„Protože jinak byste se mnou nešla, vážená!“ řekl jí její únosce.
„A bez mého souhlasu by to nešlo?“ podivila se panenka, když ji položil na špinavou podlahu.
„Nešlo!“
„Tak přeci jste čert!“
„Ne,“ nesouhlasil tajemný skřítek. „Čert ne!“
„Tak rarach!“
„Také ne...“ rozesmál se.
„Prosím, odneste mě zpátky do mého pokoje k ostatním hračkám!“ žadonila panenka.
„Kdepak, ztratíte se stejně, jako váš milý!“ řekl jí a chystal se odejít.
„A to mě tu necháte?“ řekla panenka vyděšeně. Tma se pomalu měnila v šero a dřív než vyjde
slunce, pozná porcelánová panenka pravdu o sobě a svém milém. „Jen tak?“
„Jen tak ne!“ souhlasil neznámý únosce. „Musím jít, nesnáším totiž denní světlo...“
„A kde je můj panáček?“
„Kousek od vás, moje milá,“ zasmál se. „Splnil jsem vám svůj slib a až přijde čas, vy budete
muset splnit ten váš, který jste mi dala!“
„Ale já tady nechci zůstat!“ křičela panenka, div se nepřevrhla na podlahu. „Co tu budu dělat?“
„To už není na mně, já vás měl jen odnést za vaším milým...“
„A kdo vám o mně vůbec řekl?“ zapochybovala na malý okamžik. „On?“
„Ano, a slíbil mi totéž, co vy. A až přijde čas, vezmu si vás oba a odnesu sebou!“ řekl a chystal
se odejít. Ještě ve dveřích se na panenku naposledy podíval a zamyslel se, zda udělal dobře, když ty
dva dal zase dohromady.
„A kam?“
„I hračky mají své malé peklo...“ zachechtal se a zmizel jí z očí.
„Tak přeci to byl čert!“ řekla si panenka vyděšeně.
- 147 -
Když nastalo ráno, spatřila vedle sebe stát svého milého. Byl celý zaprášený, popraskaný a
zašlý, jako by mu bylo již alespoň sto let. Dívali se jeden na druhého, ale ani jeden z nich neřekl
jediné slůvko. Kam se vytratila jejich láska? Utopila se v slzách jejich společného strádání? Mohou
se i hračky upsat čertu?
Do poledne nespustili jeden z druhého oči. Stáli tam jako vytesaní z mramoru. Dvě hrdličky
navždy zkamenělé úžasem. Jejich sen se naplnil, ale jejich životy nyní patřily někomu jinému. Jak
dlouho jim bude dovoleno pobývat spolu jeden vedle druhého? Kdy si pro ně přijde ten, kdo je sem
unesl? A co bude pak?
„Miluji tě!“ řekla panenka svému panáčkovi. „Máš mě ještě rád?“
„Já tebe také!“ odpověděl jí. Sotva mu rozuměla. „Tolik jsem se na tebe těšil...“
„Kdo tě sem přinesl? On? A proč?“
„Ne,“ řekl jí a kdyby mohl, zavrtěl by hlavou. „Odneslo mě sem jedno nezbedné dítě, které
chtělo udělat na zlost jinému dítěti, které mne milovalo...“
„Proto jsme byli rozděleni? Proto si se mnou už nikdo nikdy nehrál?“ zeptala se panenka užasle.
„Protože jsem zůstala sama a nebyla jsem pro nikoho dost zajímavá?“
„Ano, právě proto,“ souhlasil panáček.
„Zůstaneme tu navždy spolu?“ zeptala se jej a vůbec jí nevadilo, že vypadal tak zpustle a
smutně.
„Dokud si pro nás ďábel nepřijde.“
„A co to tam vonělo v té kuchyni, když mne odnášel z domu?“ zamyslela se, jako by na tom
záleželo.
„Česnekový salám,“ řekl jí. „Jak dlouho jsem ho už necítil... Lidé ho mají rádi, možná více než
nás!“
„Jídlo?“
„Hraček se přeci nenají!“ řekl jí panáček. „Jsem rád, že jsi tady...“
„Já také,“ špitla. „Jsem ráda, že tě mám!“
A čas běžel. Den za dnem na ně sedal prach a špína, až byli oba takřka k nepoznání. A jednoho
neurčitého dne zmizeli oba bůh ví kam. Zbyly po nich jen dva kolečka vykreslená na ušpiněné
podlaze. Hračky v pokoji pro děti se nikdy nedozvěděly, co se stalo s panáčkem a panenkou. Možná
to staré počítadlo přeci jen nemělo pravdu, třebaže bylo moudré a zkušené a vědělo, kolik je dvě a
dvě!
- 148 -
I hračky mají své peklo, kde si jich nikdo nevšímá, nebo je naopak schválně ničí a pramálo jim
na nich záleží, protože jsou jen tak čertům na hraní. Třebaže upsaly svou hraččí duši ďáblu pro
falešný pocit lásky a souznění...
-- KONEC --
- 149 -
Život zakletý ve sněhové vločce
Další dílko z „rychlovkového maratonu“, tentokrát v žánru SCI-FI...
*****
Kapitola první: KAPKA NA ŠPIČCE
Z nebe padal bez přestání sníh. Nešlo o osamocené sněhové vločky, bylo jej tolik, že nebylo
takřka vidět ani na krok. Patrně jediné slovo, které by vystihlo současný stav znělo: vánice. Jakýsi
vysoký muž se pomalým krokem dokolébal k roubené chatě a zabouchal na dveře. Nikdo se neozval
a proto zabouchal ještě silněji. Když se chystal udeřit do dveří potřetí, otevřely se a z chaty
vykoukly dvě hlavy. Jedna patřila muži a druhá ženě.
„Pro Krista, Steve, ty si nedáš pokoj ani v tomhle nečase!“ řekl muž a udělal mu místo. „Pojď
rychle dovnitř, já a moje žena jsme v podvlíkačkách a nerad bych, aby mi namrzly koule a mojí
staré pipka! Tak co mi neseš?“
Nové příchozí neřekl zprvu nic, jen vyvrátil oči v sloup a zabouchl za sebou dveře. Sundal si
rukavice, shodil ze sebe kožich a několikrát s ním zatřásl. Muž a žena si sedli blíž k plápolajícímu
krbu. Byli v nočním úboru, ale vůbec je nenapadlo se obléci. Proč taky? Znali se až moc dobře. V
duchu se divil, jak rychle se lidé dokázali zdejší přírodě přizpůsobit, na druhé straně byla právě ona
přizpůsobivost jednou z důležitých složek jejich přežití. Nebylo cesty zpět...
„Tak co se děje, Steve?“ zeptal se jej muž s kučeravými vlasy, malého vzrůstu a pomalu se
zakulacujícím bříškem. „Co se stalo?“
„Našli jsme to!“ řekl mu vysoký muž, který mu byl bratrem a to do slova a do písmene. Sedl si
na nahrubo udělaný stůl a otřel si nos hřbetem pravé ruky. Někdy, jen v nestřežených okamžicích si
připadal, že je znovu na zemi a pobyt na této planetě je jen jakýsi sen.
„Co jste našli?“ zeptal se jeho bratr a přitulil k sobě svou ženu.
„Tu loď...“ napínal jej muž sedící na stole a levačkou si prohraboval vousy, na kterých měl ještě
zvolna tající vločky sněhu.
„Jakou loď?“
„Tu loď, Richarde!“ usmál se a plácl se do stehen. „Naši loď!“
„A dá se s ní... odletět?“ zamračil se jeho bratr. „Přeci jen, už je to dlouho, co jsme ji opustili a
paměť mi zase tak dobře neslouží...“
„Vy jste našli naši loď, kterou jsme kdysi na začátku opustili?“ ozvala se paní domu. „Vy jste
našli Ledovou kapku?“
„Našli, ale bohužel je na vrcholku ledovce v průsmyku u Tří štítů a nedá se s tím nic dělat...“
- 150 -
řekl. Trochu se mračil, zatím co se jeho oči smály.
„Ale?“ přivřel malý muž víčka jako šelma připravená ke skoku. „Nemá dost energie, aby se
vymanila z ledového sevření? Jak se tam asi tak ocitla?“
„Ty si to vážně nepamatuješ?“ divil se dlouhán. „Přeletěli jsme hory a dopadli někde nad hranicí
věčného sněhu...“
„Nepamatuju,“ souhlasil malý muž. „Jako by mě někdo praštil do hlavy... Opravdu není k
použití?“
„Ne, bohužel nemá dost energie a trup je na mnoha místech... Poškozený! Našli jsme však v
jejím nitru dva funkční výsadkové čluny...“ řekl mu jeho bratr. „A podařilo se nám je dostat ven, ale
udělali jsme do lodi dvě velké díry navíc, protože jsme byli nuceni odstřelit vrata přechodové
komory...“
„Ale Steve, s nima se vesmírem letět nedá... Neumí skákat, natož letět rychlostí světla...“
„To vím!“ souhlasil vysoký muž. „Ale můžeme konečně opravit maják na oběžné dráze a dát o
sobě vědět.... Třeba nás někdo objeví a také...“
„Vy jste to našli?“ vybuchl malý muž radostí. „Vy jste v té kurevské zimě našli to, pro co jsme
sem letěli? Nebo měli letět?“
„Našli, ale to je zatím vše, co o tom můžu říci!“ řekl vysoký muž a pohlédl na svého bratra a
jeho ženu. „Jak dlouho tu už jsme? Na téhle ledové planetě, kde je zima dvakrát tak delší než léto?“
„Pět zdejších let?“ zamračila se žena v noční košili.
„Sedm?“ zapochyboval její muž.
„Devět let...“ usmál se vysoký muž a pohlédl na svou rodinu. „Možná se na nás konečně usmálo
štěstí...“
„Co na to stařešina?“ zeptala se jej paní domu, která mezitím přešla k posteli a sedla si do
rozestlaných peřin.
„Dohodli jsme se, že až skončí zima...“
„Ale to bude trvat ještě alespoň dva měsíce!“ zamračil se Richard a zamyšleně pohlédl na svého
bratra.
„A chybí nám tu něco?“ rozhodil vysoký muž ruce. „Ne, nic nám tu nehrozí! Máme jídlo,
střechu nad hlavou... Jediný problém do této chvíle byl v tom, že jsme tu byli na povrchu
uvězněni...“
„Jak je ta loď velká?“ přerušila žena svého muže. „Je to přeci už nějaký čas... Připadá mi, že tu
už jsme dobrých sto let... Chtěla bych jí ještě jednou vidět!“
- 151 -
„Má délku pěti pozemských, já vím!“ souhlasil vysoký muž, „ale zato tu stárneme pomaleji.“
„Takže?“ nenechala se odbýt.
„Je dlouhá dobrých pět set metrů, vysoká padesát a široká dvě stě...“ řekl jí a sesedl ze stolu. „A
co je hlavní, není v zas tak špatném stavu, přestože je z ní už málem vrak... Byl jsem v ní a podařilo
se nám zachránit mnoho zásob a zařízení!“
„Ale co dělá na ledovci u průsmyku?“ zamyslela se a pohlédla zmateně do plamenů v krbu,
které ji až tajemně ozářily zamyšlenou tvář. „Copak jsou ty hory živé?“
„Po posledním zemětřesení se patrně něco stalo a loď to vyzdvihlo nahoru na planinu nad
průsmykem! Skalnaté hory nebyly nikdy dost bezpečným místem, proto jsme od nich tak daleko...“
řekl vysoký muž a naposledy si přejel již pomalu suché vousy. „Tahle planety je poslední dobou
poněkud tektonicky a seismicky neklidná, ale my se nacházíme na bezpečném místě...“
„Nebýt zima, šel bych se tam podívat...“ řekl mu Richard a zamyšleně přešel ke krbu, aby do něj
přiložil. „Nehledě na to, že cesta tam a zpět zabere celý jeden zdejší měsíc... Co když ta loď zase
zmizí?“
„Ty čluny jsou už ve vesnici i s většinou zásob z lodi...“ rozesmál se vysoký muž jako sluníčko.
„Problémem bude jen nedostatek paliva!“
„Tak proto to hřmění!“ řekla paní domu. „Myslela jsem, že je to bouřka... Vy jste létali i v zimě
a kdo tam vůbec šel v tomhle počasí a nevlídné roční době?“
„Bylo to tajné!“ řekl dlouhán. „A dokud se to nepovede, museli všichni mlčet, pro případ
nezdaru!“
„A co bude teď?“ zamyslel se malý muž.
„Teď na to ještě po ránu můžete skočit...“ zakřenil se dlouhán. „A omlouvám se, že jsem vám do
toho skočil! Stejně můj bratr nemyslí na nic jiného...“
„Láry fáry!“ mávla žena rukou. Trochu se na bratra svého muže zlobila, ale dobře věděla, že tu
v zimě není kromě návštěv a vysedávání u ohně co dělat, když jsou všechny povinnosti hotovy. Dny
i noci jsou zde dlouhé, tak proč si pod peřinou nepovyrazit, je-li s kým?
„Tak já půjdu, zdá se, že přestalo sněžit!“ kývl dlouhán na pozdrav, oblékl si zimní ošacení a
protáhl se napůl otevřenými dveřmi, aby jim nevynesl všechno teplo. „Mějte se a brzy na viděnou!“
„Ty taky!“ zamával mu jeho bratr na rozloučenou a pohlédl na svou ženu. „Nechceš si ještě
skočit?“
„Třeba přijdu na jiné myšlenky...“ přikývla. „Miluješ mě ještě? Po těch letech nejistého života?“
- 152 -
„A kdy byl život vůbec jistý?“ zeptal se a zvedl ji ze země a odnesl do postele pod peřiny. „Kdo
ví, co bude zítra!“
„Ano, kdo ví...“ řekla a nechala jej, ať si s ní dělá co chce.
Oheň v krbu vesele praskal. Stopy vysokého muže dávno zavál vítr sněhem a na zvolna se
vyjasňujícím nebi zářily tři měsíce pod paprsky dvou sluncí. Jedno bylo nažloutlé a druhé do
červena...
Kapitola druhá: BĚLOSNĚŽNÝ LEDU LET
Uplynulo několik týdnů. Zima polevila a čas oblevy se zvolna blížil. Několik můžu se psy a
saněmi mířilo k Skalnatým horám. Byl klid, země se netřásla a nic nenasvědčovalo tomu, že by se
něco mělo stát. Čas ubíhal a hory jim rostly před očima. Zvolna stoupali do vyšších poloh a míjeli
stále řídnoucí smíšený les. Zdejší stromy se v ničem nepodobaly těm pozemským, ale i tak měly
něco do sebe. I psi byli jiní, měli dvě hlavy a šest nohou. Sice si na to nikdy nemohli dost dobře
zvyknout, ale brzy lidé přišli na to, že je tento druh savců přítulný a věrný, nehledě na to, že šlo
původně o šelmu, kterou se jim podařilo domestikovat. Ano, není nad nejlepšího přítele člověka a
kolik má hlav a nohou, na tom nakonec nezáleží...
Neuplynul ani týden a skupina mužů se saněmi zastavila v průsmyku u Tří štítů. Loď tam stále
byla a prosvítala ledem jako kus pohozené hračky, kterou tam zapomnělo nějaké zvíře. Kus jí
dokonce trčel nad sněhem jako ponorka vynořená kdesi u Severního pólu. Co na tom, že vážila bez
mála půl miliónu tun? Nyní seděla bez hlesu uvězněná v ledu. Její motory byly snad studenější, než
zdejší zamrzly svět a nehledě na to, že pomocné generátory již mlely z posledního.
Z lodi se neozýval žádný zvuk. Byla mrtvá a bez energie a ta špetka, která jí ještě zůstala nestála
ani za řeč. Lidé měli štěstí, že využili zbytek síly, která lodi zůstala, aby jim osvětlovala temná
zákoutí svých chodeb včetně rozlehlých skladů a doků. Bytost kdysi kypící životem se jako
mávnutím kouzelného proutku stala nepotřebnou věci splývající s okolním světem. Její pancíř se
podobal stěnám okolních hor a nebýt jejího prapodivného tvaru, byla by od zdejšího prostředí k
nerozeznání.
Proč se vydali pěšky a ne v jednom ze dvou výsadkových člunů? Šlo o jistou romantiku, nebo v
tom bylo také něco jiného? Byl oním důvodem opravdu nedostatek paliva pro výsadkové čluny?
Jeden z mužů, patrně vůdce se opatrně vydal ke sněžnému mostu, který tvořil led s napadaným
sněhem. Zastavil se několik kroků od asi sto metrů široké trhliny v zemi, která se táhla od svahu
vedoucího k průsmyku až kamsi do dálav po jeho pravé ruce a kopírovala po sobě jdoucí masivy
hor. Bůh ví, jaká síla ji dokázala vytvořit a kam až sahala. Možná i do samotného středu této
planety. Muž u okraje propasti vzal zamyšleně do rukou kus ledu a hodil jej do temného a
bezedného chřtánu. Rotující předmět se naposledy zaleskl v zamračeném nebi a pak zmizel
neslyšně v temnotě.
Na druhé straně průrvy ležela v ledu na šikmém svahu jejich loď. Podobala se zploštělé kapce,
která však nekončila oním charakteristickým ostrým zalomením. Trup kosmické lodi se od široké a
zaoblené přídě zvolna zužoval skrze ubikace posádky a sklady k hangárům a motorovým sekcím,
aby na samotném nejužším konci vyústil v podlouhlý a široký válec motorových trysek, které byly
dost daleko od části pro posádku. Trup lodi se i přes tvrdé přistání zdál být nepoškozený. Ale onen
- 153 -
muž dobře věděl, že svou loď již nikdy nedostanou na oběžnou dráhu, natož do hlubokého vesmíru.
Stala se mrtvým pomníkem lidské touhy po poznání. Zakletá do ledu a sněhu měla navždy lidem
připomínat, kam až sahají jejich nebetyčné touhy.
Muž se otočil k ostatním a chystal se vydat po mostě k lodi. Když tu náhle se mu otřásla zem
pod nohama. Že by další zemětřesení? Planeta přeci byla již několik týdnů v relativním klidu, jak
jinak by se mohli odvážit vydat k lodi a pomoci člunů vynést zbytek zásob z jejího trupu? Malé
zemětřesení ustalo stejně rychle, jak začalo. Na nebi zakroužil polekaný pták, který velmi vzdáleně
připomínal pozemského orla. Tady byl dvakrát větší, ale lidé brzy zjistili, že tento tvor o ně nejeví
sebemenší zájem, jako by jimi pohrdal už od samotného začátku, co je spatřil.
„Co to bylo?“ zavolal vysoký muž na vůdce skupiny. „Další zemětřesení? Nebo to něco
jiného?“
„Neměl byste tam chodit!“ houkl na muže u průrvy postarší muž, který vypadal tak trochu jako
kulička a ačkoliv mohlo zdání klamat, v ničem si nezadal s ostatními hubenými spoluosadníky. Psi
se začali nejistě a poplašeně škubat. Otáčeli svými hlavami jako dvouhlaví draci a ňafali po všem ve
svém dosahu. Vůdce skupiny na chvíli zaváhal u sněžného mostu, jehož spodní okraje se začaly
pozvolna odlamovat a padat do propasti. Něco se chystalo. Ježící se chloupky na jeho krku toho
byly jasným důkazem. Ještě nikdy se nemýlil, ne nadarmo se stal vůdcem osadníků, jakýmsi
stařešinou. Nyní, když se vydal s touto skupinou do hor, převzal velení v osadě jeho zástupce.
„Půjdeme dál k průsmyku!“ mávl rukou a ostatní muži popohnali své psy. „Tady to není
bezpečné!“
Ano, nebylo bezpečné se pohybovat v okolí lodi, přestože její trup vězel takřka celý ve sněhu a
ledu, a zdálo se, že s ním nepohnou ani všichni bohové tohoto světa. Pak přišel další otřes a z
nedalekých svahů přiléhající k průsmyku se k nim sesunulo několik větších kamenů a ledu se
sněhem. Muži přidali do kroku. Byli takřka u průsmyku, když se na okamžik zastavili, aby snad ze
zvědavosti pohlédli na svah, na němž ležela jejich loď. Led v jejím okolí praskal jako mořský
příkrov na Zemi po čas oblevy a jednotlivé ledové kry se o sebe třely v divokém rytmu, jako by je
někdo horečně promíchával. Zvedaly se a zase padaly. Lámaly se na menší kusy a do svého okolí
rozhazovaly sníh a ledovou tříšť. A pak se to stalo...
Všichni muži zkameněli při pohledu na loď, která klouzala po svahu směrem k propasti.
Strhávala sebou nejen sníh a led, ale také kamennou suť i celé části svahu, jehož kamenné bloky
padaly za burácivého rachotu do propasti. Pohyb kosmického plavidla na jeho poslední cestě se
stále zrychloval. Příď lodi přejela propast a zabořila se do svahu na její druhé straně. Půl kilometrů
dlouhý trup se na okamžik zastavil v moři prachu. Avšak celková hybnost vraku byla již tak vysoká,
že jej svah na nižší straně průrvy nemohl unést a tak se jeho část, o kterou se loď opírala, ulomila a
zřítila se v moři kamenného prachu a suti smíšeného se sněhem a ledem do bezedného chřtánu, aby
se za ním vydal i půl kilometru dlouhý trup samotné lodi.
Otřesy země způsobené pohybem lodi, je málem porazily k zemi. Nikdo se ani nepohnul, bez
ohledu na to, že toto umělé zemětřesení mohlo na jejich hlavu kdykoliv spustit lavinu kamení a
ledu. Loď se natočila bokem k průrvě a její padesát metrů vysoký trup se snadno vešel do
stometrové trhliny. Zdálo se, že se loď rozlomí na několik kusů, avšak kosmické plavidlo si
zachovalo svou důstojnost a její trup tento tlak vydržel, protože se pod ním utrhl celý svah, na
- 154 -
kterém ležela. V mračnech prachu a sutě viděli, jak se jejich vesmírný domov noří pozvolna do
propasti. Nakonec spatřili už jen motorovou sekci a pak už pouze slyšeli, jak se trup lodi odírá o
stěny průrvy a padá za temného bušení do skalních stěn kamsi do hlubin zapomnění.
Nikdy se jim nepodařilo zjistit, jak hluboká je průrva, do které se zřítila jejich loď. Když
dopadla, porazil je zpětný náraz na zem. Psi se jim div nevytrhli a nezmizeli kamsi mezi ledovci a
skalními štíty. Pak vše ustalo a hluboký lomoz vystřídal jen šumící vítr. Obloha se zvolna
zatahovala. Na nebi zářila obě slunce a měsíce nebylo v tuto dobu vidět, nehledě na to, že měli
všechny tři jinou oběžnou dobu okolo planety. Po lodi ani ledovém mostě nebylo památky. Svah na
kterém loď ležela se změnil. Z plošiny se stala asi pětačtyřicet stupňů se svažující kamenná stráň,
která bez jakéhokoliv náznaku mizela v propasti. Muži se postavili na nohy a snažili se uklidnit své
psy. Saně byly srovnány a skupina se mohla vydat znovu na cestu.
„Je pryč!“ řekl tlusťoch. „Zmizela...“
„To asi ten led nevydržel její tíhu...“ řekl mu dlouhán. Ostatní muži jen přikyvovali. Pod trupem
lodi se patrně díky velkému tlaku na skalní plošinu vytvořila vrstva vody a loď po ní prostě začala
klouzat. A nebylo síly, která by ji zadržela. Gravitace pak již všechno zařídila tak, aby se loď zřítila
do průrvy. Z osadníků a cestovatelů vesmírem se rázem stali kolonisté a nebýt oněch dvou
výsadkových člunů, nebylo žádného důkazu, že jde o obyvatele jiných světů.
„Musíme jít dál!“ mávl rukou jejich vůdce. „Otřesy mohly uvolnit svahy nad průsmykem a
dokud nebudeme za ním, může se stát cokoliv...“
Než muži překročili průsmyk u Tří štítů, sesunula se jen kus od nich velká lavina suti a sněhu.
Proletěla asi sto metrů od nich a div je také neporazila. Tlaková vlna jim shodila čapky z hlav a
málem odnesla i jejich naložené saně. Muži se drželi sehnutí skal a ledu, aby je neodnesl proud
vzduchu. Psy leželi na zemi ve sněhu jako přikovaní. Pak se sníh s prachem usadil a oni mohli
znovu pokračovat v cestě za svým cílem, o kterém věděl jen jejich vůdce a několik vyvolených...
Kapitola třetí: VYDRŽAŤ!
Už dva zdejší dny se vyhýbali trhlinám v ledovci a kličkovali mezi menšími štíty, které čouhaly
z jeho ledového zajetí. Svah za průsmykem se zvolna svažoval k hlavnímu ledovcovému splazu,
který se táhl od nejvyšších štítů zdejšího pohoří až k hranici věčného sněhu. Nebetyčné velikány se
tyčily nad jejich hlavami ze všech směrů. Byly o mnohem vyšší než pohoří Himálaj na Zemi. Jejich
vodou, ledem a sněhem vydrolené svahy na ně tiše hleděly s němou otázkou, na kterou nikdy
nedostanou odpověď. Také lidem se v hlavách rojilo stále více a více otázek. A jen čas a jejich
trpělivost jim možná dokáže odpovědět. Putovali pomalu k hlavnímu ledovci, do kterého se z
mnoha ramen vlévaly menší ledovce z okolních štítů, které byly o mnoho nižší, než onen největší
masiv, který lidé pojmenovali Sněžným obrem. Připomínal sedícího obra s velkou hlavou a
mohutnými rameny, jehož trup se vypínal nad okolní hory. Strašil je v jejich nejtemnějších
myšlenkách a bloudil v jejich myslích jako malá jiskřička čekající na to, až bude moci vzplanout
mocným ohněm... Poznání? Strachu? Bůh ví...
„Jak je to ještě daleko?“ zeptal se kdosi ze skupiny. „Viděli jste to? Od západu se blíží velká
bouře a zdejší bouře mohou trvat i několik dní...“
- 155 -
„Než se přižene, budeme pod hranicí věčného sněhu!“ houkl na něj vůdce skupiny.
„Co si o tom myslíš?“ zeptal se tlusťoch dlouhána, z nichž se vyklubali oba bratři, kteří před
časem spolu hovořili v chatě na okraji vesnice.
„Nevím...“ pokrčil dlouhán rameny. „Co chceš slyšet?“
„Kde jste to našli?“ vyzvídal dál tlouštík. „Slyšíš, Steve? Co jste tam našli? Teď už mi to můžeš
říci?“
Dlouhán chvíli mlčel, jako zvažoval všechna pro a proti. Má to říct, nebo počkat, dokud
nedorazí k cíli. Bylo to už opravdu jedno? Co když to uslyší i ostatní členové skupiny, kteří mlčky
kráčeli za svým vůdcem vstříc ledovému nebezpečí v podobě zasněžených děr? Co když se někdo z
nich, nebo i všichni propadnou do některé z nich? Kdo jim pak pomůže? Kdo je vysvobodí z náruče
ledové smrtí?
„Proč jsme tam neletěli ve výsadkových lodích?“ šťouchl tlouštík do svého bratra.
„Nemáme tolik paliva, jak se zdá...“ řekl dlouhán zamračeně. „Tak akorát na cestu na oběžnou
dráhu k majáku a pak zpět...“
„A pak?“ zamračil se tlouštík, aniž by zvolnil krok.
„Pak budou dobré tak nanejvýš k tomu, aby nám rozsvítily světla ve vesnici...“ řekl dlouhán
svému bratrovi.
„Ty mi něco tajíš!“ mračil se tlouštík.
Jeho bratr však až do večera nic neřekl. Ani když se utábořili pod jedním z převisů, který je
alespoň trochu chránil před větrem a případnou lavinou. Psi se zahrabali do sněhu. Saně byly
ukotveny u kamenné stěny na okraji ledovcového splazu a muži se dali do pojídání studené večeře.
Rozdělali jen jeden oheň na kterém si ohřáli vodu na čaj. Kávu už neviděli od ztroskotání a přestože
byla na palubě, nikdy se jim ji nepodařilo najít.
„V noci bude zima!“ zabručel vůdce skupiny.
Muži postavili jeden větší stan a všichni se do něj natlačili. Kdesi zavyl divoký pes. Co dělal tak
vysoko v horách sám, to netušili ani jeden z nich. Do rána všichni jen podřimovali a čekali na
svítání. V duchu se modlili, aby bouře změnila směr a nezasáhla je plnou silou. Kdo ví, snad je
zdejší bůh, nebo bohové, vyslyšel a bouře je zasáhla jen svým okrajem. Celou noc se k nim neslo
skrze tenkou látku stanu hučení vichru a občasné zaskučení jejich psů, kterým odpovídalo jiné psí
volání. Co když utečou a podlehnou zvířecím pudům? Pokud by museli táhnout saně sami, stala by
se jejich cesta nekonečnou a kdo ví, zda by ji všichni ve zdraví přežili a kolik by jich zemřelo.
Ráno bylo studené a krušné. Nikdo nezemřel na podchlazení. Stan byl napůl zasypán čerstvým
sněhem a všichni se tlačili na jedné hromadě. Ve stanu bylo tak nadýcháno, že kdyby někdo do
vzduchu vyhodil nůž, zůstal by viset v povětří. Ale i tak byli rádi, že jim teplo jejich těl neuteklo
ven a oni měli alespoň trochu možnost se vzájemně zahřát. Nakonec kdosi otevřel průchod, do
- 156 -
kterého se ihned nahrnul sníh a jako tuleň se dral nahoru, aby ostatním udělal místo. Muži lačně
dýchali čerstvý studený vzduch, nehledě na to že jim vousy takřka ihned zamrzaly, jako by je strčili
do mrazáku.
„To bylo o chlup!“ řekl dlouhán tlouštíkovi. „Slyšíš Richarde, nebo jsi zmrzl zimou?“
„Slyším tě!“ prskal jeho bratr jako křeček. „To byla noc...“
Muži posnídali, vyhrabali saně a psy a strhli stan. Čekal je ještě kus cesty a přechod zasněženým
hlavním ledovcem bude hodně zrádný a nebezpečný. Naneštěstí jiná cesta k místu, kam mířili,
neexistovala. Mimo zvědavost je stále pronásledoval ještě jeden pocit, byl to strach, že bude
zpáteční cesta průsmykem neprůchodná a oni tu uváznou do konce svého života. Ledaže by lidé
obětovali palivo u jednoho z člunů a vydali se je hledat. Jenže rozkazy byly jasné, šetřit palivem, ať
se děje cokoliv. Než padla další noc, byli již v korytu hlavního ledovce a mířili po směru jeho toku
k moréně na jeho dolním konci. Mělo tam být i malé jezírko s čerstvou vodou, pokud nebylo celé
zamrzlé, ale muži měli ve výbavě i sekery, kterými se mohou v případě nutnosti k čerstvé vodě
prosekat.
Co bude tam? Co najdou na místě? Nač ta daleká cesta? Muselo jít o něco opravdu důležitého...
Že by to lidé nalezli při cestě člunů sem a tam, které kolovaly mezi lodí a vesnicí, dokud nebylo
vše vyloženo a paliva jen tak tak na cestu k hranicím vesmíru? Co když se jim nepodaří opravit
radiomaják na oběžné dráze? Zůstanou tu navždy? Co měl stařešina v rukávu?
Zvědavost byla silnější, než strach ze smrti, nebo pomalého umírání... Může skupina lidí přežít
v tomto světě? Nejspíš ano, pokud k tomu budou vhodné podmínky, ale na dlouhodobé osídlení
bylo lidí málo. Čeká je postupné vymírání, až tu nezbude nikdo, kdo by mohl náhodným
návštěvníkům této planety říci, jak a proč se tu ocitli. Otázka jejich přežití se scvrkla do několika
málo úkonů, na jejich zdárném provedení závisely životy všech osadníků tohoto tajemného a cizího
světa, který teprve začali pomalu poznávat...
Kapitola čtvrtá: TO MI CHCETE TVRDIT, ŽE TA ŽÁROVKA SVÍTÍ?
Nikdo z nich netušil, jak bylo možné, že všichni prošli ledovci, aniž by některý z nich spadl do
nějaké trhliny pod sněhem. Možná byli jejich psi vybavení i jinými smysly, než byl zrak, čích a
sluch. Právě jim vděčili za svou záchranu a bezproblémovou cestu ledovým minovým polem.
Každý jejich krok se mohl stát osudným. Každé zaváhání mohlo skončit smrtí. Nestalo se tak, snad
jim budou bohové i nadále nakloněni.
Zima stále ztrácela na síle. Sněhové bouře byly čím dál slabší a slabší. Ty větší se jim obloukem
vyhýbaly a ty menší je jen zasypaly několika centimetry nového sněhu. Jezero pod morénou bylo
zamrzlé, ale muži si v ledu vysekali díry a naplnili své čutory chladnou, avšak čerstvou, vodou.
Sníh byl i tady pod hranicí věčného sněhu a ledu. Přechod mezi zimou a létem byl na této planetě
pozvolný, avšak ne tak dlouhý, aby vydal za celé jedno roční období. Tady nebylo jaro, léto, podzim
a zima. Tady panovala jen dvě roční období: léto a zima a nic mezi tím.
„Půjdeme dál, dokud je sníh, lépe se nám pak půjde se saněmi nahoru až k ledovci a pak
směrem k průsmyku!“ řekl jim jejich vůdce. „Jiná cesta odtud nevede!“
- 157 -
„Opravdu neexistuje jiná cesta z tohoto kotle?“ zeptal se jej kdosi z mužů. Oba bratři spolu s
ostatními muži netrpělivě vyčkávali. Jejich vůdce si chvíli prohlížel hory okolo a pak se k nim
otočil s těmito slovy: „Letecký průzkum sice vyvrátil možnost jiného přechodu těchto hor, ale kdo
ví, možná je v nich nějaký skrytý tunel... Kdo z vás chce jít pod zem a bloudit v temném a
chladném labyrintu, pokud nějaký průchod tam dole skutečně najdeme?“
Nikdo se ani neozval.
„Tak jdeme dál, už to není daleko!“ řekl jim vůdce a jako první vyrazil okolo jezera k jeho
spodní hrází a pak po mírném svahu pokračoval dál až k údolí, ve kterém se sníh již začínal zvolna
topit a skrze který tu a tam vyčuhovala temně zelená zem, porostlá lišejníky a nízkými keři.
„Co ty na to?“ zeptal se tlouštík dlouhána.
„Já?“ pokrčil dlouhán rameny. „Nic, já na rozdíl od tebe vím, pro co tam jdeme!“
„A to tě to nechává stále tak chladným?“ otřásl se tlouštík.
„A co mám dělat?“ otočil k němu jeho bratr hlavu. „Zešílet? Pomůže mi to?“
„Proč tam jdeme?“ naléhal tlouštík.
„Za chvíli to uvidíš sám... Za půl dne budeme tam!“ usmál se a pak mlčel až do cíle jejich cesty.
Než se den přehoupl přes svou polovinu, byli na místě. Údolím protékala směrem od ledovce
říčka a mizela v jakémsi tunelu na jeho jižní straně. Voda zurčela mezi ledy a bublala jako v hrnci
na ohni. Tu a tam v ní bylo možné spatřit Sněžnou rybu. Jak bylo možné, že se v tomto údolí tak
podobném kotli začínalo tvořit léto, zatímco v okolních horách byla ještě zima?
„Tam je to!“ ukázal vedoucí skupiny na podivný stožár, který se trochu nakřivo vysmíval
nebesům. Muži chvíli nechápavě civěli na tento podivný objekt, který určitě nepatřil do tohoto
světa. Co se nachází pod tou hromadou sutě, sněhu a větších kamenů?
„Není to?“ zamyslel se tlouštík a jako první se rozběhl na kopec, ze kterého trčel k nebi
osamocený prst, jako by mu hrozil. „Není to... loď?“
„Je to loď!“ souhlasil dlouhán.
„Není však pozemská!“ řekl vůdce skupiny a zavolal na tlouštíka, aby počkal na ostatní.
„Je v ní někdo naživu?“ otočil se tlouštík k vůdci.
„Ne, není tam živé duše!“ řekl mu tázaný muž a mávl rukou na ostatní. „A vemte si pochodně...
Baterie budeme šetřit na čas, kdy se dostaneme do stísněných prostor...“
„Co je to za loď?“ nechápal tlouštík.
„Zdá se,“ řekl mu dlouhán. „Že je tato planeta často navštěvována z různých koutů vesmíru!“
- 158 -
„To jako, že sem tu a tam přiletí nějaké lodě?“ zarazil se tlouštík. „Tobě přeskočilo, Steve!“
„Kdepak, Richarde,“ zavrtěl dlouhán hlavou. „Tahle loď je toho důkazem!“
„A co v ní najdeme?“
„Možná svou budoucnost... Možná svou smrt... Kdo ví?“ řekl mu dlouhán s úsměvem a jako
první se vydal za vůdcem skupiny do šera lodi, která tu vězela snad celé věky a k nebi trčela jen její
nejsvrchnější část.
Na vrcholku stěžně svítilo jakési světlo. Podobalo se zašpiněné žárovce, kterou již dlouho nikdo
neotřel. Bylo jasné, že má loď ještě energii a že naše průzkumníky může v jejím nitru potkat
cokoliv. Co najdou lidé uvnitř? Byli tu již někdy? Jak bylo možné, že věděli o tomto místě? Co
když při svých cestách výsadkovými čluny nevykládali jen svou vlastní loď? Čas běžel, než lidé
znovu vyšli z cizí lodi, přehnalo se nad údolím ještě několik bouří. Léto však stále sílilo a sníh
musel ustoupit ledu a sněhu. Se sluncem a teplem přišla i naděje na lepší život a možnost útěku z
této planety, která pro ně byla stejně cizí jako tehdy, když na jejím povrchu snad vinou navigační
chyby ztroskotali, aby nad hlavou spatřili dvě slunce a tři měsíce, tolik nepodobné ničemu, co kdy
viděli. Přestože tu vždy existovala možnost, že lidé na této planetě již alespoň jednou byli a jen
čirou náhodou našli to, co se současné skupině podařilo znovu objevit. Byť jen důkaz, že lidé přeci
jen nejsou ve vesmíru sami...
KONEC
- 159 -
Kachnička
Jedná se o lehce erotický (smyslný) příběh odehrávající se v jednom blíže nejmenovaném bytě.
Jde o další SASPI „rychlovku“ na tato témata: DÁME VANIČKU...; VESELÁ KACHNIČKA;
PODMOŘSKÁ STORY; ... NEBO RADŠI DVĚ?
*****
Ten večer byl přímo kouzelný. Obývací pokoj se zataženými závěsy. Svátečně prostřený stůl, se
svíčkami, které tiše hořely a komíhaly se v lenivě se pohybujícím vzduchu. Kdykoliv prošli okolo,
rozvlnily se jejich plamínky nad stolem sem a tam. Nablýskané talíře z maminčina servisu trůnily u
připravených židlí a vedle nich se hrdě leskl příbor, který se vytahoval jen několikrát ročně. Vše
bylo připraveno, lahodný pokrm se tajemně skrýval pod kovovými příklopy a ani špetka jeho
rafinované vůně nepronikla sebemenší škvírou ven. Vše bylo připraveno, čekalo se jen na hlavní
aktéry, kteří byli stále bůh ví kde...
„Už měli přijít!“ postěžoval si ON v kuchyni a mrkl na NI. „Tví rodiče jsou dochvilnější, nevím
proč jsme je nepozvali najednou...“
„Asi jim do toho něco přišlo!“ pokrčila rameny. „Třeba přijdou později, nebo zavolají...
Počkáme... A dobře víš, že se navzájem moc nesnášejí!“
„Jo, realita je holt těžká...“ souhlasil. „Ale víš, co to dalo práce?“
„To určitě, ale...“ zarazila se. „Počkáme ještě hodinu a pak...“
„Pak to sníme i bez nich!“ řekl jí a políbil ji na nahá ramena. Ve svátečních šatech byla tak
kouzelně přitažlivá, jako nějaká víla z pohádky. Připadal si jako v krásném snu, který snad nemá
nikdy skončit. Tajemně se usmíval, když tu...
„Jau, kurňa fix! Do prdele práce...“ vyrušilo jej ze sladkého snění klení jeho milé.
„Co... Co se stalo, miláčku?“ zamračil se, div si nepolil oblek nachystaným punčem, který ležel
ve velké a hluboké míse na kuchyňském stole. Ne nadarmo říkal: škoda každé kapky!
„Málem jsem si ufikla...“ zarazila se a strčila si prostředníček do pusy. Až příliš svůdně si jej
cucala a přejížděla si s ním mezi rty sem a tam. Nemohl z její krásné tváře a prstu v ústech odvrátit
zrak. Mírně se mu zrychlil dech a orosilo čelo. „...prst!“
„Bolí to?“ zeptal se zúčastněně. „Chudáček prstíček...“
„Tak vážné to zase není...“ uculila se a vytáhla z pusy pořezaný prstík, který už jen mírně
krvácel. „Opravdu... Neboj, neumřu ti! Hele, ten pohled znám! Nedělej na mně oči...“
„Nemáš chuť si na chvíli od těch šatů odpočinout?“ navrhl jí a obešel celý stůl, aby k ní
přistoupil zezadu a pomalu ji sundal ramínka z jejích odvážných večerních koktejlových šatů. Nahá
ramena jej ještě více vzrušovala.
- 160 -
„Co to děláš?“ zeptala se překvapeně, ale jinak nijak nereagovala. Možná se jí to líbilo, možná
nechtěla přerušit onu kouzelnou chvíli.
„Co takhle dát si vaničku, miláčku?“ zeptal se jí. Přitiskl si ji k sobě a ona ucítila pod zipem
jeho kalhot ještě něco jiného, co se zvolna probouzelo k životu.
„Ale teď ne...“ řekla pomalu, ale laškovně, jako by se nemohla rozhodnout. „Co když zrovna
zazvoní u dveří?“
„Už nepřijdou,“ řekl a díval se, jak jí spadly šaty k nohám. Pod šaty měla na sobě už jen
kalhotky barvy večerní róby. Podprsenku nosila jen výjimečně. Vždy byla pyšná na svá středně
veliká ňadra, které měla stále pevná, jako by jí bylo i nadále šestnáct let. Přejel jí lehce dlaněmi přes
prsa. Jemně jako letní vánek, až lehce vzdychla.
„Napustíme si vanu... Dáme do ní voňavou pěnu... Na skříňku vedle umyvadla postavíme vonné
svíčky a taky tu veselou kachničku, která se ti vždycky tak líbila!“ řekl jí laškovně, zatím co se
sehnula pro šaty a pověsila je zamyšleně na polstrovanou kuchyňskou židli. Využil této krátké
chvilky, aby ji pohladil po zadečku.
„Ale... Jestli budu muset kvůli tvým rodičům vylézat z vany a...“ řekla mu, když se otočila, aby
mu pomohla ze saka, košile a kalhot, až zůstal před ní stát jen ve slipech. Usmála se... Jeho šaty
skončily na druhé židli, mezi kterými byl stul s punčem a nějakými dobrotami, na které si dělala
zálusk poletující moucha. Bůh ví, kde se tam vzala. „A s pořezaným prstem...?“
„Nikomu nebudeme nic vysvětlovat!“ usmál se a zvedl ji ze země. Nesl ji jako malé dítě do
koupelny, ze které se tiše ozývalo zurčení napuštěné vody. Ani nerozsvěcoval. „Sama si říkala, že se
na to neumírá...“
„Tys myslel na všechno?“ usmála se. „Tys... to měl připravené? Tví rodiče byli jen zástěrkou?
Neříkej, že...“
„Ano,“ postavil ji u vany na kobereček a svůdným pohybem ji zbavil kalhotek, které zůstaly
ležet na podlaze. Nakonec vedle nich skončily i jeho spodky a oba vklouzli do horké vody s
koupelovou pěnou. Seděli naproti sobě s nohama propletenýma jako kořeny dvou stromů, které se
těšily svou vzájemnou přítomností.
„A ta kachnička je kde?“ povytáhla obočí. „Nešla ke dnu? Zkusím ji najít!“
„To nebyla kachnička!“ usmál se.
„Ne, na kachničku to bylo příliš tenké a dlouhé...“ dobírala si jej ve světle vonných svíček. „Na
kachničku jsem si asi sedla, ale protože byla chudinka pod vodou, nevydala ani hlásek!“
„Snad to přežije!“ řekl jí. „A když ne, koupíme si novou...“
„A co hudební vložka?“ dala mu pusu na čelo, když si k sobě přitáhla jeho hlavu. „Já myslela,
že na hraní jsem tu jen já...“
- 161 -
„Můžu ti zazpívat!“ řekl jí s úsměvem. „Ano jsi...“
„Jen to ne,“ zavrtěla hlavou. „To mě raději líbej a...“
„Budu tě hladit po celém těle... E-e!“
„E-e?“ zarazila se. „Copak se stalo? Že by?“
„Ne, ale sedím na špuntu od vany...“ řekl s kyselým úsměvem.
„Na špuntu?“ rozesmála se zvonivým smíchem. „A jaká je pointa?“
„No, sedím na něm pevně...“ rozesmál se. „Snad to můj zadek přežije...“
„Chudáčku můj malej!“ řekla mu a hladila jej po hlavě, zatím co on ji líbal na prsou. „Ty jsi ale
číslo!“
„Nezahrajeme si na ponorku?“ zeptal se jí náhle, až zvedla překvapením jeho hlavu na úroveň
svých očí a zasmála se jako když zvoní vánoční zvonky.
„A kdepak máš ten Nautilus?“ zeptala se jej tajemně a ponořila svou ruku pod pěnou pokrytou
hladinu. Oba se usmívali a čekali na reakci toho druhého. Jen oni dva tušili, kde skončila její ruka.
„Ještě nevyplul na hladinu, měl bys tomu kapitánovi pěkně domluvit!“
Přitáhl si jí k sobě. Seděli naproti sobě tak blízko, až jim z vody čouhala kolena, jako čtyři
ostrovy v moři pěny, jako by se koupali v sargasovém moři. Hladili se navzájem a líbali kde to jen
šlo a kam jejich hladové rty dosáhly. Voda šplouchala, svíčky tiše hořely a jejich vůně naplňovala
celou místnost. Oba podvědomě čekali, kdy zazvoní zvonek u dveří...
„Kde máš tu ponorku?“ řekla mu škádlivě do pravého ucha. „Nebo ji zdolala ta teplá voda?
Copak bude s naším malým podmořským dobrodružstvím?“
„To víš, sehnat na poslední chvíli celou posádku, to není žádná sranda!“ řekl jí mezi polibky. „A
vyplout s podstavem, to zavání pěkným průserem, ne-li katastrofou...“
„To je fakt!“ kousla jej do ucha. „To bude katastrofa, až zůstane v docích a podmořská tajemství
zůstanou neprobádaná...“
„Čeká se už jen na hlavního strojníka, miláčku! To víš, atomová ponorka není žádná lodička na
klíček!“ řekl jí tajemně a přitáhl si jí ještě blíž k sobě. „Ta tvoje podmořská skaliska... To je balada...
Ty oblé tvary... Ty podmořské hřbety a hřebeny...“
„A copak ty hlubokomořské příkopy, miláčku!“ sýkla mu do ucha, zatím co ji hladil na zadku.
„Jestli teďka nevypluješ, tak se potopím na dno jako podmořská sopka a bude po všem, miláčku!“
„Vybuchneš?“ zeptal se jí.
- 162 -
„Jo, unesu tu tvou ponorku, vyhodím jejího kapitána a sama sednu ke kormidlu. A pak...“
„A pak?“ zamračil se, zatím co jej laskala v místech, kde měl přístav pro své podmořské
plavidlo. „A co bude pak?“
„Pak teprve vybuchnu a ty...“ štípla jej do zadku, když se k ní naklonil. Nemít velkou vanu,
zůstali by v ní uvěznění jako nezkušení tuleni mezi skalisky...
„A já?“ zašeptal, když ucítil, že jeho podmořský člun vyplul vstříc hlubinám širého oceánu.
„Ty to asi nepřežiješ!“ řekla mu tajemně. „Jestli zase vypustíš ta torpéda předčasně, tak tě
utopím i s tvou ponorkou...“
„Neboj, miláčku...“ pohladil ji po stehnech. „Mám jich v zásobě dost a dost...“
„Jedno?“ zeptala se jej škádlivě. „Být tebou, vydám se na průzkum té tajemné jeskyně, třeba v
ní číhá nějaká ta chobotnice, nebo jiná mořská příšera!“
„Nebo raději dvě?“ zazubil se. „Počkej...“
„Copak? Přehřály se ti...“ zamračila se. „Reaktory?“
„Ne, ale ten špunt mě děsně tlačí, co kdybychom trošku popojeli na tvou stranu?“
„Čert vem nějaký špunt!“ řekla naoko a poslušně mu pomohla se přesunout dál z onoho
pomyslného minového pole. „Tak co?“
„Dobrý,“ přikývl. „Hlásil se kapitán Nemo, prý našel nějakou neprobádanou jeskyni pod
mořskou hladinou a myslí si...“
„Že tam najde nějaké poklady?“ nadzvedla se. Chvíli se převalovali jako velryby, než našli
pohodlnější pozici pro svá rozpálená těla.
„Už jsem blízko, nechceš Nema pozdravit?“ strčil svou ruku pod hladinu pro změnu on a snažil
se najít místo, kde nechal tesař díru.
„Nechám se překvapit...“ řekla mu. „Ten tvůj kapitán se nějak vyzná...“
„To víš, není žádný začátečník...“ řekl tiše.
„Ale čím to je, že to má nejraději zespoda? Co kdyby tvrdě narazil a poškodil si loď?“
„Má výkonné radary a sonary!“ zasmál se. „Už ti někdo řekl, že máš tělo jako šestnáctka?“
„Ano řekl...“ zavlnila se v bocích. „Každou chvíli někdo!“
„A?“
- 163 -
„Imponuje mi to...“ usmála se. „Hele, copak to tvá ponorka táhne za sebou? Hlubinné pumy?“
„Cože?“ zarazil se.
„V té kožené síti!“ rozesmála se.
„To je jen pojistka pro případ nouze, neboj, vybuchují jen v určité hloubce!“ řekl jí vážným
hlasem a sotva potlačoval smích. „Nemáš strach, že se ta ponorka v té jeskyni ztratí?“
„Na to jsem se také chtěla zeptat... Počkej... Neslyšíš něco?“
„Copak?“ zeptal se. Šplouchání vody ustalo. Oba sotva dýchali. Zdálo se, že někde zvoní
zvonek, nebo mobil.
„Slyšíš to taky?“ zamračila se.
„Asi jo... Ale třeba to není u nás!“ pokrčil rameny. „Tebe už to podmořské dobrodružství
nebaví? Zrovna když jsem celý nažhavený!“
„Ale jo, jen netuším, co řekneme, až se nás zítra zeptají, kde jsme byli a co jsme dělali!“ řekla
mu zamyšleně, jako by jej chtěla vydráždit svou nečinností a chladností. „Nakonec, mohou jít ke
tvé sestře, bydlí nedaleko...“
„Přesně tak...“ souhlasil. „A nakonec, jsme oba dospělí a oni taky nemusí vědět všechno!“
„O čem?“ zeptala se.
„O tobě a o mně!“ uculil se. „A už toho nech... Hauuuu, jsem tu jen já a ty a..."
„O čem?“ zazubila se. „Hele... Tys tu večeři zrušil? Nebo... Ne? “
„O mém Nautilovi a tvé jeskyňce...“ řekl jí a pak už byla jen ona, on a napuštěná vana se zvolna
chladnoucí vodou, kterou pokrývala pěna do koupele. Svíčky na skříňce zvolna dohořívaly a když
bylo poslední tajemství dobyto, zpívala mu tiše do ouška svou tesknou melodii jako bájná mořská
pana a vůbec jí nevadilo, že k tomu nemá svou oblíbenou kytaru, která ležela kdesi vedle skříně v
obývacím pokoji, kde také pomalu a neslyšně stydla sváteční večeře na svátečním stole.
„Miláčku, ani nevíš, jak je dobře, že naši nepřišli...“ vyřkl ve slastné chvilce.
„Já taky... Jsi borec...“ zašeptala. Voda ve vaně se vlnila jako při bouři a pak se to stalo...
V kuchyni přestala bzučet moucha a... V zámku zarachotil zvuk klíčů. Bylo to, jako blesk z
čistého nebe. Lavina. Výbuch sopky a chvíle láskyplného opojení se v mžiku změnilo v ohromné
překvapení.
„Cože?“ zarazila se překvapeně. „Tys jim dal náhradní klíče a já o tom nevím?“
„Do prdele!“ vydechl a přitiskl se ke své milé. „Dal miláčku a zapomněl jsem na to jako na
- 164 -
smrt. To byly ty klíče, o kterých jsme si mysleli, že jsme je ztratili...“ Zašeptal jí do ouška: „Promiň!
Fakt jsem myslel, že už nepřijdou...“
Oba si připadali jako puberťáci, které rodiče přistihnou v posteli při hrátkách na doktora. Čekali,
kdy prozkoumají byt a vtrhnou do koupelny. Nestalo se tak, ozvalo se jen nesmělé a diplomatické
zaklepání.
„Drž mě, nebo mě z toho klepne!“ rozesmála se a zaprosila: „Drž mě ještě chvíli, než se to
provalí... Zabít tě můžu později!“
„Ano, mami, jsme tady!“ řekl hlasitě a přitiskl se k ní vší silou. „Kde jste byli tak dlouho? Proč
jste nezavolali na mobil?“
„Volali, ale marně... Nechcete nějaké oblečení?“ ozvalo se zpoza dveří spolu s přidušeným
smíchem. „Kuchyň je ho plná... My se zatím vrhneme na ty dobroty v obýváku! A v punči vám
plave moucha...“
„Chudáček moucha!“ políbila jej na tvář. „Nevylezeme z vany, miláčku? Ponorka už dávno
odplula a rodiče na nás čekají...“
„Jasně!“ zamrkal očima a chvíli se na ni díval v umírajícím světle dohasínajících svíček. „Té
mouchy je fakt škoda, ty moje kachničko! Utopit se v punči, co by na to řekl kapitán Nemo?“
„To nevím, ale co na to řekne ten punč?“ usmála se, když vylézali z vany a utírali se velkými
ručníky. „A naši, když ji našli chudinku plavat na hladině!“
„Kachničku?“ zeptal se rošťácky, která vyplula tiše na hladinu a ve ztrácející se pěně vypadala
jako žlutá ponorka s červeným zobákem. A večeře čekala...
- 165 -
Život pana Kráčmery
Jedna z posledních „Rychlovek“, která je stejně jako příběh „Kachnička“ lehce erotický. Patrně
mne ani erotické múzy nenechávají příliš chladným a čas od času přeskočím k tomuto lehce
lechtivému tématu... Avšak pozor! Ve vší počestnosti, jak jinak?
*****
-- ŽIVOT PANA KRÁČMERY -A bylo to tady! Pan Kráčmera byl... Ano, pan Kráčmera byl! Žil mezi námi a nebyl jen tak
obyčejným člověkem, neřkuli občanem. Pan Kráčmera byl prostě nadsamec! Že vás to pobuřuje?
Že vám to není milé? Ano, i to je možné, ale řekněte to stovkám spokojených zákaznic, které potěšil
svým... Svým... No prostě to se ženskýma uměl, ale nenechte se zmást, nenarodil se jako alfa
samec, kdepak! On se totiž vůbec nenarodil... Musím vám to říci, je mi to velmi nelibé, ale musí to
ze mě ven! On byl totiž ze zkumavky. Ale nepředbíhejme událostem. Nasedněme do onoho
pomyslného stroje času a vydejme se do doby, kdy to všechno začalo...
-- Země, Česká Republika, 20. května 2134 -„V případě, že daná situace nenastane, jste oprávněn zařídit, aby nastala, protože je pro naši
záležitost velmi žádoucí, aby v posloupnosti na tuto nastalou situaci došlo k posunu událostí ve
směru, který potřebujeme!“ toto sáhodlouhé kázání si pan Šourek přehrával v duchu stále dokola.
Dalo by se říci, že jej znal již nazpaměť a kdybyste jej probudili v noci kýblem studené vody,
dokázal by celý text odříkat i pozpátku a bez chyby.
„Kurva, to je život!“ posteskl si Šourek, když se oblékl do kombinézy a na tvář si nasadil
masku. Ano, byl to život pod psa, ale ještě chvíli, nějaký ten rok, a na Zemi nebude žádný
inteligentní život, pomineme-li šimpanze, psy a delfíny. Lidstvo si totiž dlouho myslelo, že je
jedinou entitou, která má právo osídlit Zemi, která obíhá okolo docela bezvýznamného žlutého
slunce v dosti bezvýznamné části galaxie Mléčné dráhy. Lidstvo... No a co? Prosím vás, copak není
ve Vesmíru dost jiných inteligentních tvorů?
„A všechno to musím odřít já!“ postěžoval si, když vstoupil do chladící místnosti s nádržemi s
kapalným dusíkem a pomoci umně udělaného vercajku vytáhl jakousi podivnou válcovitou nádobu,
která v sobě skrývala ještě podivnější válcovité nádobky podobající se zkumavkám. Avšak zdání
klame a v tomto případě klamalo, co mu síly stačilo. Šourek si připadal jako starobylý inseminátor
od krav. Tady však nemusel žádné stračeně strkat ruku až po rameno do zapáchajícího zadku. Tady
v ultramoderní laboratoři bylo vše naprosto sterilní. Ano, tady se dělala věda s velkým vé!
„A doprdele!“ vykřikl, když málem upustil z držáku jednu ze zkumavek. Dnes měl za úkol
vytvořit ve zkumavce „superjedince“, který dopomůže lidstvu k jeho zašlé slávě. Totiž, aby bylo vše
uvedeno na pravou míru, když nás bylo deset miliard, našel se vir, který všechny muže dokonale
sterilizoval, málem jako ty okurky v lahvi a bylo po legraci... A lidstvo vymíralo, jako by nestačily
jiné nemoci, války a hladomory. Jo, mladí si užívali a sexovali stokrát za den, ale co z toho?
Veškerá snaha o posunutí nové generace vpřed přišla vniveč. A jak čas utíkal, ubývalo i lidí a žádní
vědátoři z celého světa si nevěděli rady. Zdálo se, že lidstvu zvoní hrana, když tu... Když tu se
- 166 -
objevil pan Šourek s věhlasnou metodou, jak obejít ten zatracený virus a vykultivovat ve zkumavce
nový život, jak s oblibou sám říkal. Ono v tom sice nebylo žádné to animální potěšení, ale dívat se v
mikroskopu na pracovní pole, kde se lenivé a apatické buňky snaží dělit, to je zajímavější, než
sledovat kopulační akt zelených žab.
-- Země, Česká Republika, 30. května 2134 -„Tak jak to dopadlo?“ zeptal se pana Šourka o několik dní později šéf Českého věděckého
institutu pro povznesení vědy i lidstva. „Už?“
„Co už, šéfe?“ zamračil se pan Šourek. „To není jako: Zlato, půjdeme na to?“
„A jaký je v tom rozdíl?“ zamračil se jeho nadřízený.
„Žádné směšné pohyby, jen věda! Čistá, chladná a vypočítavá věda...“
„A jak to dopadlo, Šourek? Celý svět se na nás dívá! Buď budeme slavní a nebo...“ zahrozil mu
jeho šéf pěstí, div si nevylil kakao na svůj drahocenný ebenový stůl, který překypoval papíry a
dalšími lejstry.
„No... Sice se mi pětkrát povedla holka, ale...“ pokrčil Šourek rameny.
„Šourek, to jste chlap?“ nadzvedl šéf institutu obočí, div mu nepraskla skla brýlí.
„Ale nakonec se mi podařilo udělat chlapečka!“ usmál se pan Šourek od ucha k uchu.
„Tak přece!“ zamnul si spokojeně ruce jeho nadřízený. „Budete slavný, Šourek, jestli se to
podaří, máte zaručenou Nobelovu cenu!“
„Ale jak budeme vědět, že se pokus podařil?“ svěsil Šourek ramena.
„Sám jste říkal, že na buněčné úrovni nemůže dojít k chybě...“ zamračil se muž za stolem, div
venku nezačalo pršet. „Jestli to poserete... Do konce života budete na institutu dělat tu nejhorší práci
a ke skutečné vědě si už ani nepřičichnete!“
„Musíme počkat...“
„Jak dlouho?“
„Devět měsíců a pak ještě alespoň... Alespoň patnáct let, možná i méně, abychom zjistili, zda
náš jedinec má ty správné předpoklady k tomu, aby...“ řekl Šourek smutně. „Ale kdo ví, co bude za
patnáct, nebo šestnáct let!“
„A co urychlený růst?“ posadil se jeho šéf zamyšleně do vypolstrovaného ředitelského křesla a
dal si nohy na okraj svého stolu.
„To právě nejde...“ řekl mu Šourek. „V zájmu zaručení kvality, musí náš jedinec růst
přirozeným tempem...“
- 167 -
„Jinak?“
„Jinak bude mít v pytli vítr, stejně jako my ostatní!“ pokrčil Šourek rameny.
„No, tak to vám pěkně děkuju!“ obrátil muž v křesle oči v sloup. „Snad se toho ještě dožijeme a
nebudeme v pytli se vší naší vědou i parádou... A už víte, jaké bude mít jméno?“
„Jasně!“ zazubil se pan Šourek. „Jan Kráčmera!“
-- Země, Česká Republika, 7. května 2151 -„Mami?“ ozval se z obývacího pokoje kdesi v paneláku na okraji Prahy hlas sotva plnoletého
chlapce. „Je to pravda?“
„A co jako?“ zeptala se jej jeho adoptivní matka z kuchyně, kde právě pekla buchty.
„Že je lidstvo na vyhynutí?“
„Ale to jsou jenom takový ty politický kecy...“ mávla rukou, div z kuchyňské linky nesrazila
dózu s mlékem. Navzdory všem automatům, ráda pekla postaru, jako kdysi ženské před sto a více
lety. Není nad pomalý proces kynutí a pečení. Ono se ty rychlokvašky už stejně nedaly jíst.
„Ale v televizi říkali, že?“
„Oni toho namluví!“ zamyslela se a v duchu se připravovala na to, jak svému synovi oznámí, že
má jít na vyšetření, zda je opravdu mužem a ne jen chodící napodobeninou poloviny lidské
populace, která si kdysi říkala: chlap. Ono se lidstvo díky čekání na pohlavní zralost Jana Kráčmery
zase o něco zredukovalo a bylo jej sotva pět miliard a stále jeho počet neúprosně klesal, ale díky
prodloužené životnosti každého lidského jedince stále existovala možnost, že se pokus pana Šourka
skutečně podaří a náš milý hoch bude slavnější než kdejaký svatý muž, který hlásal všem spásu a
vykoupení. Ano, náš Honza netušil, že bude nejslavnějším mužem planety a všichni rádoby muži
mu budou závidět, protože se o něj budou ženský prát jako o... No řekněte, co s jalovým chlapem?
-- Země, Česká Republika, 10. května 2152 -„Měli bychom něco udělat pro bezpečnost pana Kráčmery!“ řekl v kulaté zasedací místnosti
prezident České republiky a díky jedinému plodnému muži, který patřil docela čirou náhodou k
obyvatelům jeho republiky se cítil jako prezident té nejmocnější země na světě. Kam se hrabali
prezidenti Číny, Ruska a Spojených států? Panáci! Nebyli schopni naplnit jediné ženské očekávání!
„Miláčku, udělej mi dítě!“ této věty se báli všichni zbývající muži na planetě Zemi, až na pana
Kráčmeru, který sotva odrostl dětským plenkám, čekal jej život nadsamce, avšak ona rozkoš a pocit
z dobře vykonané práce se v jeho případě smísí s tvrdým tréninkem, životosprávou a životem
odříkání alkoholového a cigaretového opojení. Mezi námi, jste-li jen jeden z miliardy a čekají na
vás dvě miliardy žen, jednoho z toho až zamrazí...
„Ano,“ souhlasil policejní ředitel. „Pan Kráčmera si žije lépe, než-li prase v žitě. Je střežen dnes
a denně nejlepšími muži, které máme k dispozici!“
- 168 -
„Bez našeho svolení k němu nepronikne ani myš!“ souhlasil náčelník BIS, který seděl
zamyšleně na stole a dloubal se v nose.
„Co tam hledáte, pane kolego?“ zeptal se jej náčelník generálního štábu.
„Ale, prý mám dlouhé chloupky v nose, ale žádné jsem nenašel!“ pokrčil náčelník BIS rameny.
„Co já bych za to dal?“
„Copak jste si ještě za svůj život ani neštrejchnul?“ zazubil se ministr obrany. „Víte vy, páni
kolegové, v jakém jsme teď postavení?“
„No, zatím je dobře postavený snad jen pan Kráčmera!“ uchechtl se policejní ředitel.
„Ale tak jsem to... nemyslel!“ zlobil se ministr obrany. „Jako jediná země na světě se můžeme
pochválit a disponovat jediným funkčním...“
„Chlapem na světě!“ souhlasil prezident. „A proto jej musíme hlídat jako oko v hlavě.“
„A co když ho to přestane bavit?“ zamyslel se náčelník BIS.
„Vás by to přestalo bavit, kdyby k vám domů denně přicházely stovky krásných a chtivých žen
a roztahovaly vám nohy? Tedy své nohy před vaším nosem...“ vyprskl ministr obrany smíchy. „Kde
to žijete? Lidstvo je na pokraji vyhynutí! Jestli se nám nepovede, aby ženy, které pan Kráčmera
oplodnil, rodily zdravé chlape, pak jsme nahraní! A místo nás tu budou třeba... Žáby!“
„A jak se vůbec našemu samci vede?“ zeptal se prezident znenadání šéfa lékařské sekce.
„No... jak bych to... Dámy se o něj rvaly, až z nich lítaly chlupy! A toho křiku a vrčení!“ pokrčil
šéflékař rameny. „Mám jen obavy, aby nám brzo... Víte co myslím? Nevíte? Mnoho vlků, zajícova
smrt!“
„A co pan Šourek?“ změnil prezident náhle směr rozhovoru. „Jak si užívá Nobelovy ceny a
možnosti vědeckého působení kdekoliv na planetě Zemi?“
„Bohužel!“ řekl ministr obrany smutně. „Měl nehodu a zemřel na následky zranění! Jeho vůz
narazil ve velké rychlosti do stromu, když náš vědátor nezvládl prostou pravotočivou zatáčku...“
„Svatá pravda!“ souhlasil ředitel Policie.
„A máme za něj náhradu? Kdyby nám pan Kráčmera, nedej bože... Třeba natáhl brka?“
„Bohužel!“ pokrčil šéflékař rameny. „Se smrtí pana Šourka odešly i všechny informace o jeho
projektu. On byl tak nedůvěřivý, že si nepořizoval žádné záznamy, vše měl uloženo v hlavě...“
„Což je nám momentálně k hovnu, pánové!“ řekl prezident smutně. „Když je zrovna u ledu...“
- 169 -
-- Země, Česká Republika, 11. května 2163 -„Vážení a milí posluchači, diváci a pozůstalí! Dnes, ve dvanáct hodin a patnáct minut nás
navždy opustil náš milovaný Jan Kráčmera, muž, který učinil šťastnými tisíce žen. Muž, který díky
svému životu a poslání nejenže pomohl lidstvu vymanit se z útlaku nemoci, která muže proměnila v
neschopné blbce, ale také založil svou vůlí k prosazování nového pohledu na život i nového
náboženství, které hlásá lásku, mír a pokoru. Pronesme spolu se slovy: Milujte se a množte se, i tato
slova: přestože i bohové nakonec zemřou, nemá-li je kdo uctívat, bude žít pan Kráčmera navždy v
naších myslích a srdcích...“
Prezident vypnul holovizi a pohlédl na své podřízené. Nebylo třeba slov. To, čeho se nejvíce
obávali se stalo skutečností. Pana Kráčmery již nebylo a nebylo nikoho, kdo by jej zastoupil. Avšak
v jejich srdcích žila nová naděje, že všichni muži s velkým em, kteří se narodili za devět měsíců na
to, co do všech dětí chtivých žen zasel pan Kráčmera život, budou pokračovat v tom, co on sám
započal. On, muž narozený ze zkumavky. Muž, který se stal novým Bohem a nechtě i zakladatelem
nového náboženství, které díky naději a vyhlídkám na lepší život brzy zatlačilo do pozadí všechna
starší vyznání. Není třeba vyjmenovat a popisovat život člověka, který celou svou existenci věnoval
k posílení lidstva, aby již nikdy nestrádalo a neděsil jej strašák zániku v temnotě bez jediné
jiskřičky světla.
Prezident si otřel slzu a pronesl: „Pan Kráčmera je mrtev, pánové, ale jeho duch dál žije mezi
námi!“
-- Doslov -A to je vše. Pomineme-li bouřlivé orgie, které prožíval s tisíci ženami každý den od své
biologické dospělosti až do absolutního vyčerpání a následné smrti, měl pan Kráčmera život na
hovno. Za několik generací po něm neštěkne ani pes! Ale takový je život a osud všech velikánů.
Možná se o něm budou učit děti ve školách, možná po něm pojmenují divadla, školy, nebo instituty,
ale víc od lidstva čekat nemůžete, protože kolo dějin zastavit nelze. Někdy stačí jediná lidská bytost
a svět se navždy změní... Mimochodem, pan Šourek se nezabil v autě, ale dožívá svůj život v izolaci
a maximální ochraně. Co kdyby bylo náhodou potřeba nového pana Kráčmery? Jeden nikdy neví...
-- KONEC --
- 170 -
Šu, šu, šu...
Mnohdy přicházejí nápady i od jiných lidí a pokud přijdou od autorů, kteří nejen dobře píší, ale
mají také „fištrona“, pak to stojí za to... O čem to je? Nemá cenu cokoliv prozrazovat, přišli byste
o pointu!
*****
Ten den byl jako každý jiný a nezáleželo na tom, jaké bylo zrovna roční období, nebo zda byl
den, či noc. Vlastně ano. Přes den bylo více práce, nežli v noci a každý normální tvor v noci spí,
pokud není nočním lovcem a nežene se za kořistí. Avšak On a Ona nebyli dravci. Nebyli ani kořistí,
prostě jen byli a existovali. Snažili se prožít své bídné životy na plný plyn, zkrátka co to dá, jako by
každý jejich den měl být jejich posledním.
„I love you!“ stálo napsáno nedaleko jejich bydliště. Na první pohled se v ničem nelišili od
svých vrstevníků. Nebyli namyšlení, nenosili nos příliš vysoko na to, aby neviděli na cestu pod
sebou. Vlastně toho moc nenajezdili a na dovolené nebyli už pěkně dlouho. Skoro si nepamatovali,
kdy si posledně vyrazili na výlet. Jeden by řekl, že byl nejvyšší čas něco udělat se svým životem. A
co na to oni? Zatím nic. Byla jen Ona a byl jen On. Byli dva a bylo jim dobře. Ne že by jeden bez
druhého byli ničím a neznamenali by nic, ale bylo by jim smutno. Nakonec, každému je smutno,
když je sám a ve dvou se to lépe táhne.
Vraťme se však k onomu ránu. Jako každé ráno je čekala práce. Celou noc se k sobě něžně tulili
a jejich rozpálená vlhká těla toužila po vzájemné lásce. Každou chvíli se ozývalo jejich sladké a
něžné: „Ach!“ a „Och!“, které přehlušovalo tiché šustění.
„Miluji tě! Jsi moje květinka! Chci tě... Toužím po tobě!“ říkal On mezi vášnivými polibky.
„Rozdala bych se pro tebe. Dělej si se mnou co chceš, jsem jen tvou...“ něžně vrněla Ona, sotva
popadala dech...
Ale jak už to v životě bývá, není existence naplněna jen vášní a zálibami, ale je nutno také
chodit do práce a být něčím živ. Jak už kdesi bylo napsáno: „Bez práce nejsou koláče!“ a tak se
každý den vydávali oba na krátkou pouť k nebesům, kde si v bílé pěně plné bublinek vydělávali na
chléb náš vezdejší. A přestože nebyla jejich práce zvláště namáhavá, pracovali na tři směny a to
vždy v určitých intervalech: ráno, v poledne a večer. Občas sice přišel nějaký ten přesčas, ale dalo
se to vydržet. To byste pak mohli po práci slyšet, když se vrátili domů: „Jak ses měl?“ a „Jak
bylo?“
Čas ubíhal se železnou pravidelností. A s časem i jim přibývalo let. Nejprve pozvolna a
neznatelně, ale čím víc se nakláněla doba jejich životů na tomto světě, tím více bylo na nich znát,
jak na ně dolehlo kolo Osudu. Oba ztratili svůj lesk. Jejich těla už nebyla tak ztepilá a propracovaná
jako zamlada. Roky dříny se na nich podepsaly a bylo jedno, zda šlo o Něj, nebo o Ni. Žár v jejich
srdcích zvolna pohasínal a noční milostné hrátky vystřídala moudrá láska duchovní, protože ta
tělesná časem vyšuměla a oni už neměli tu sílu se oddávat vzájemnému pokušení svých těl.
- 171 -
O co však přišli na těle, to si vynahradili ve své duši. Myslí byli stále mladí, ačkoliv jim táhlo na
pěknou řádku let. Sice nevychovali žádné potomstvo a neměl kdo nést jejich jméno do dalších
generací, ale to jim nevadilo. Byli tu jeden pro druhého. Mohli se radovat ze své neustálé blízkosti,
avšak pak přišel čas jejich rozloučení. Vždyť také u svatebního obřadu si slíbili svou lásku, dokud
je smrt nerozdělí. Nejdříve odešla Ona a pak On. A domeček s názvem: „I love you!“ osiřel. Ne
však na dlouho. Přišli noví nájemníci plní životního elánu, předsevzetí a plánů do života.
Nové zubní kartáčky s nápisy: Ona a On ve sklenici, která byla jejich novým domovem. Také je
čekal nový život plný lásky, vzájemné úcty a pracovního nasazení. A dny ubíhaly se železnou
pravidelností. Až jednou, když se do koupelny tiše přikradlo dítě, které si chtělo vypláchnout pusu,
zůstalo v úžasu stát nad sklenicí, ve které ležely dva zubní kartáčky. Chvíli se nehýbalo a s
otevřenou pusou sledovalo, jak se v šeru noční lampičky oddávají své vzájemné náklonnosti, aby se
pak rozběhlo do ložnice svých rodičů se slovy: „Mámí, oni si tam šuškají! Vaše zubní kartáčky si
hrají na mámu a tátu...“
Věřili byste tomu?
- 172 -
Opilá chobotnice
Také se vám zdá, že ne všechny povídky musí mít nějakou pointu? Nemusí a tato povídka je toho
příkladem. Přišli, zadováděli si a zase odešli. A život jde dál...
*****
Byl večer... Ne, byla již noc a ne mladá, nýbrž pokročilá. Nebe bylo zamračené a Měsíc... ten
byl nejspíš někde na pivu. Z těžkých mračen padal drobný déšť a občas se zablesklo a hrom jen tak
z plezíru otřásal nejen okenními tabulemi. Světla pouličního osvětlení vždy po každém zablesknutí
poslušně zamrkala. Dva muži kráčeli šerou a vlhkou uličkou mezi domy a podepírali jeden druhého.
Spíše než-li jako lidé, připomínali spíše čtyřokou opilou chobotnici. Nohy se jim pletly a rukama
rozhazovali do výše.
Jeden byl nižší a druhý vyšší. Prostě taková nesourodá dvojka, jako dvě postavičky z nějaké
povídky, kterou napsal malinko alkoholem uondaný a na klávesnici šilhající autor. Jen jeden z nich
(ten vyšší) měl v jedné ze svých pracek z poloviny vypitou láhev. Proč pracek? Ruce měl jako
lopaty a byl to právě on, kdo podepíral při lopotné chůzi, která se podobala spíše pohybu jehly v
šicím stroji – cik cak – než chůzi v přímce z bodu „A“ do bodu „B“. Podle tvaru lahve a etikety šlo
o víno. Tedy... Jeden by musel nejspíš hádat, protože v té uličce bylo světla poskrovnu a zdání může
jako vždy klamat. Ono lidská představivost totiž mnohdy nezná mezí...
„Ku- ku- ku-“ začal jeden z mužů. Ten druhý se překvapením zastavil, div sebe a svého přítele
neporazil a neupustil onu láhev na zem.
„Ty... Ty... Ty...“ zamračil se čahoun.
„Co?“ zeptal se jeho opilý kolega.
„Ty... Ty jsi...“ zamyslel se. „Ten pták?“
„Já? A pták?“ zeptal se jej menší muž bez lahve a hlasitě škytl. Chvíli balancoval okolo svého
nejdražšího přítele jako nezkušená baletka, aby pak kolem něj chodil jako opilý Měsíc okolo
planety Země. Kdesi zavřískala kočka. Zaštěkal pes a převrátila se poloprázdná popelnice. Pak vše
rázem utichlo. Jen občas se zablesklo a zahřmělo. „Ku- Kukačka?“
„Jo... Kukačka...“ řekl mu čahoun s lahví a zhluboka se napil. „Chceš... ještě?“
„Já?“ zvedl ruce malý muž nad hlavu, div neztratil balanc. „Já?“
„Jo!“ škytl muž s lahví. „Ty pi-“
„Pi? Pi!? Nejsem píča!“ zamračil se opilec a chvíli si svého vysokého kamaráda prohlížel. Ale
protože měl v lampce a v uličce bylo šero, mnoho toho z něj neviděl. „Co?“
„Ale...“ mávl rukou čahoun a zašplouchal alkoholem v lahvi. „Nejsi... Ale, škyt... Ale... Jsem...
Chtěl... To... Aby ses... Napil!“
- 173 -
„Ne!“ zavrtěl prcek hlavou. „Moment, jdu se... Budu... Chcat!“
„Tady?“ zeptal se jej čahoun a znovu si přihnul. „Ty tu... Budeš... Močit?“
„Vždyť tu... Tu... Nikdo není!“ mávl rukou prcek a lekl se, když znovu zahřmělo. „Ku- KuKurva! To jsem se... lekl! Skoro jsem se... Pochcal!“
„Tak...“ zarazil se čahoun. „Chčij na... zem a ne... Do gatí, vo- vole!“
„Ale...“ přehnul se muž s prázdnýma rukama tam i zpět. Vlastně už je prázdné neměl, protože v
jedné z nich držel svého nejlepšího přítele a v druhé kus gatí. Mířil s ním jako s nějakou zbraní na
zeď a vrtěl hlavou. „Tak... Tak... Kurva... Chčij už ko- ko- konečně!“
„Po- počkej!“ řekl mu čahoun.
„Ty- Ty mi ho... chceš podržet?“ rozesmál se opileckým hlasem muž s rozepnutými kaťaty. „Ses
asi... posral, ne? Si- Si- Si ho podržím... sám!“
„Vo-le!“ mávl čahoun rukou a dopil obsah lahve a pak se na ni díval jako husa do flašky. „Ty...
Ty jo! Vo- Vono tam nic... To! Ne-ní!“
„A co?“ zeptal se jej močící muž.
„Pra- pravda, vole!“ řekl čahoun překvapeně. „Kurva, kde je?“
„Pravda?“ zamyslel se prcek a podíval se na ruce, ve kterých držel svého ptáka. „Vo- Vole,
nevíš, kde je?“
„Ten... Ten to tak bude vědět, vo- vocas jeden!“ mávl rukou čahoun. „Myslel jsem... ProPromiň!“
„Co?“ řekl muž s vlastním přirozením v ruce. „Ko- Konečně!“
„Už?“ uchechtl se čahoun. „Už? Teče?“
„Jo,“ vydechl slastně muž u zdi. „Te- Teče, vole!“
A na chvíli bylo trapné ticho. Oba muži poslouchali, jak se moč rozstřikuje po omítce a mísí se s
deštěm. Občasný blesk nakrátko osvětlil oba muže. Vypadali víc než pitoreskně. Kdyby nebyli tak
nadraní, bylo by to i k smíchu. Dva muži v úzké uličce, vrávorající jako stromy klátící se ve větru.
„U- Už?“ zeptal se čahoun a hned na to mrštil s prázdnou lahví do krátké pravoúhlé odbočky
této úzké uličky, ve které stálo několik popelnic. Odněkud s vřískotem vyletěla kočka a zmizela v
šeru na druhé straně uličky. Běžela, jako by jí za patami hořelo.
„Ku- Kurva, co to bylo?“ otřásl se močící muž. „Skoro jsem se... Posral!“
- 174 -
„Ko- Kočka, vole!“ usmál se jeho kolega a na okamžik se musel opřít o mokrou zeď. „KoKolik je hodin?“
„Vím já?“ uchechtl se prcek, když si schovával nádobíčko tam, kam patří. „Ty... Ty, vole!“
„Proč mi na- nadáváš?“ zeptal se jej o stěnu opřený čahoun. Nestál však u té, kterou prcek
skrápěl, nýbrž naproti a to ještě dost daleko, aby se necítil trapně. Vždy se cítil nesvůj, když někdo
v jeho blízkosti vykonával potřebu. Připadal si jako blbec, ale nemohl za to. O to však raději s
ostatními pil, radoval se a hrál karty. Co pil, přímo nasával jako houba!
„A ho- hotovo!“ řekl mu prcek. „Tak... Jdem?“
„Kam?“
„Do-“ zarazil se prcek. „Do prdele! Mám... Mám mokro v bo- botech!“
„Do prdele?“ zamyslel se čahoun. „Tak tam... Tam jsem ještě... nebyl...“
„Ne, vole, do- domů, asi!“ řekl mu prcek, nyní již s prázdným močovým měchýřem. „Si... Si ani
nemůžu umýt ruce...“
„Se... Ser na to!“ mávl rukou čahoun. „Ser na hygi... hygi... hygienu! Jsme jako... Opice!“
„Jo a za vše... Za všechno může... To...“ promnul si prcek bradu a kýval se přitom na všechny
strany jako stéblo trávy. „No...“
„Víno a chla- chlast!“ souhlasil čahoun uznale. „Ku- Ku-“
„To... To už jsou dvě?“ zamračil se prcek. „Fakt? To- To to letí...“
„Co já... Vím?“ pokrčil čahoun rameny. „Ne- Nemáme co pít a...“
„Jdeme... domů!“ navrhl mu prcek, přítel z mokré čtvrti a to doslova. Znovu se zablesklo a
zdálo se, že déšť zhoustl. „Prší, vole! Leje...“
„Jo, chčije...“ souhlasil čahoun. „A co? Doma?“
„Mám tam... Mám tam... Mám... Tam...“
„Ještě nějakou... flašku?“ rozsvítily se čahounovi očička jako dva reflektory. „Fa- fakt?“
„Jo, ještě... Tři, tři flašky!“ řekl prcek tajemně. „Tři...“
„Tak... Tak na co... Čekáme?“ řekl mu čahoun a chytil jej kolem ramen. „Vy- Vykročme
vstříc...“
„Novému... dobro- dobro- dobrodružství?“ pousmál se prcek bodře. Otřásl se v chladivém dešti
a vydali se pomalu spolu jako jeden muž vrávoravým krokem skrze temnou uličku k ulici osvětlené
- 175 -
pouličním osvětlením. Z dálky opravdu vypadali jako nějaká chobotnice, která se nedopatřením
dostala k flašce alkoholu a nevěděla, co s ní a proto ji vypila...
Z nebe nepřestával padat déšť. Ulička osaměla. Moč smyl déšť a do převrácené popelnice se
nastěhoval osamělý pes. Byl rád, že na něj neprší a ta kočka? Kdo ví, kde jí byl zrovna konec.
Celou noc se blýskalo a někomu by se mohlo zdát, že té bouřky nebude konec, nebo to byl přeci
jenom sen? Kdo ví...
- 176 -
Elektrické nebe
Existuje vůbec? A pro koho? Cokoliv bych zde uvedl, prozradil bych pointu a kdo ví, možná byste
pak byli zklamaní...
*****
Bylo po dešti. Na nebi znovu zasvítilo zvědavé slunce a jemný větřík rozfoukal zbytek temných
a bachratých mračen. Po dešti... To je slabé slovo! Lilo jako z konve. Co z konve? Padaly trakaře! V
podivném železném městě ještě stále stékala voda po různých kovových konstrukcích a v kapkách
dopadala do louží na špinavé zemi, kterou pokrývala rez, písek a drobné kamínky. I kaluže tu měly
podivný kovový nádech, jako by tomuto světu vládlo jen slunce, vítr, déšť a různé kovové
harampádí...
Než ten nehorázný nečas a slota přešel, několikrát uhodilo do nedalekého autojeřábu. Dokonce
se halou mezi sloupy, nosníky a hromadami odpadu prohnala podivně zářící koule velikosti
tenisového míčku. Očití svědkové (pokud to tak lze říci) by dali ruku do ohně, že slyšeli jakýsi
podivný zvuk, který připomínal brblání a syčení. Než ta poletující koule přehřáté plazmy zmizela,
mohli někteří dokonce zaslechnout i několik slov: „Kam jsem to zase... Práce zatracená... Aby do
tebe.... Hrom a blesky... Třesky plesky... Se na to... Taky musím vletět všude...“
„Už je po všem? Už to přestalo?“ zeptala se hranatá devítivoltová baterie, která vzdáleně
připomínala mimozemšťana se dvěma miskami na hlavě. Občas se ještě otřásla a s každým stále
vzdálenějším hromobitím přivírala oči. „Fuj, to byla ale slota, ještě teď se třesu... Už je pryč?“
„Jo, už to odletělo!“ souhlasila plochá baterie. Několik různorodých baterií leželo volně na zemi
mezi kalužemi. Děravá střecha haly by již dozajista potřebovala opravit, protože mnoho nechybělo,
aby se zřítila na zem a splynula s odpadem, který se válel ve velikých boxech podle toho, o jaký
druh odpadu šlo. Jeden by zde našel staré televizory, počítače, autobaterie, baterie různých typů a
další harampádí, které na skládku, ani do šrotu nepatřilo.
„To byla bouřka, mami?“ ozvala se mikrotužková baterie typu „AAA“ své matky, která měla o
jedno „A“ méně, ale vůbec jí to nevadilo. Byla větší a držela se tvrzení, že na velikosti mnohdy
záleží. „A mamí, co to byla za koule, která si tu lítala jako motýlek?“
„To byl asi ten kůlový blesk, zlatíčko... Ano, broučku, už je po bouřce!“ usmála se tužkovka a
její pohled spočinul na velké hromadě podobných baterií. Kam až její zrak dohlédl, trčely k nebi
velké hromady baterií. Takové, nebo makové, bylo jich nepřeberné množství a všechny měly jedno
společné: byly vybité! Čili... Došla jim šťáva, nebo v nich té energie již mnoho nezbývalo.
„Mamí a co to je? Co je ten... kuličkový blesk?“ nenechala se odbýt mikrotužka.
„To je...“ zamyslela se tužkovka.
„Prostě bleskl v podobě koule,“ řekla jí plochá baterie. „Já jich už viděla...“
„A svatou elektrodu jste neviděla, mladá paní? To je řečí pro trochu blesků!“ chvástala se další
- 177 -
čtyřapůlvoltovka. „To byste měli koukat, jak jsem jiskřila zamlada...“
„Jo, jo!“ mávla rukou hranatá devítivoltovka. „Na vás je radost pohledět... Zepředu deska a
zezadu fořt... Jeden by zabrečel!“
„Pche,“ uraženě si odfrkla plochá baterie. „Nezáleží na vzhledu, ale na tom, co je uvnitř
každého z nás!“
„No...“ zamyslela se hranatá devítivoltová baterie. „Když nad tím tak uvažuju, tak v nás všech
je nespíš tak velké hovno...“
„Ale to snad ne?“ zamračila se tužkovka. „Jsou tu přeci děti!“
„Aha, no jasně,“ začervenala se devítivoltovka. „Pardon...“
„Ale že nás tu je!“ vyrušil je čísi hlas. „Tomu se říká síla...“
„Síla?“ ozvala se devítivoltovka, která letěla nedaleko kaluže. „Jaká síla, co vy o tom víte?
Hrom do vás!“
„Ale strejdo...“ mávla rukou alkalická tužková baterie. Protože byla jiná, než ostatní, cítila se
vůči těm obyčejným - nejen tužkovým - malinko nadřazeně.
„Když už tak... Teta!“ obořila se hranatá baterie se sotva viditelným nápisem: 9V. „Toho strejce
si nechte od cesty!“
„Aby vám neukápla kyselina,“ dobírala si ji alkalická baterie. „Já jsem ještě při síle... A vůbec,
kde to jsem a co tu dělám?“
„Kde to jste?“ zeptala se jí nevěřícně plochá čtyřapůlvoltová baterka. „Vy to nevidíte? To máte
nos tak vysoko? Na...“
„Na smetišti...“ doplnila ji devítivoltovka.
„Ale houby!“ řekla obyčejná tužkovka a mrkla na mikrotužku, aby se nebála. „Ve sběrně
nebezpečných surovin!“
„A co je tu tak nebezpečného?“ rozesmála se alkalická baterie. „Snad ne vy okolo jako výkvět
všech baterií?“
Najednou se všem zdálo, že se nebe trochu zatáhlo. Pak mezi ně dopadlo něco velmi velkého. Z
jejich úhlu pohledu šlo minimálně o panelový dům, nebo něco podobného. Baterie se rozletěly na
všechny strany, jen ta alkalická to schytala naplno. Byla rozmačkána, jako by ji přejel snad parní
válec.
„Kurva, co to bylo?“ zeptala se devítivoltovka roztřeseným hlasem. Lekla se tak silně, že jí už
bylo všechno jedno. Div nevybuchla jako bomba.
- 178 -
„Kroťte se! Jsou tu děti,“ řekla zbytečně obyčejná tužkovka.
„Přišel ten konec světa, mami?“ ozvala se mikrotužka slabým hláskem. „Zemětřesení, sopečný
výbuch, nebo meteorit...?“
„Ale ne,“ mávla rukou tužkovka. „To jen mezi nás spadla, asi nedopatřením...“
„Pardon, promiňte...“ ozvalo se shora. „Autobaterie jméno mé... Doufám, že jsem nikoho
nerozmačkala!“
„Ani ne!“ pokrčila plochá baterie rameny. Tedy pokrčila by, kdyby nějaká ramena měla.
Devítivoltovka mlčela a stále se snažila rozdýchat prožitý šok. V duchu si říkala: „Kterej kretén
sem mezi nás hodil tuhle obludu?“ No, možná to bylo trochu polohlasně, ale to není důležité.
„Jsem tady správně?“ zeptala se autobaterie. Snad měla pocit sounáležitosti, nebo jen chtěla
dodržet společenský bonton.
„Těsně vedle...“ řekla tužkovka. „Ale to nevadí, vítejte mezi námi!“
„Můžete mě někdo z pod té hromady zkyslého elektrolytu dostat?“ huhňala pomačkaná
alkalická tužková baterie. Byla v posledním tažení a takový konec si opravdu, ale opravdu
nepředstavovala. „Víte, kdo já jsem? Já jsem... Alkalická...“
„Nemůžeme!“ řekli všichni svorně a pohlédli na všelijak se tvářící autobaterii. „Vy jste nám
spadla snad z nebe!“
„No...“ zamyslela se autobaterie. „Moc nechybělo a byla to pravda, ale že skončím v
důchodovém věku na tomhle místě, to jsem vážně netušila...“
„Ta namyšlená alkalička patrně také ne!“ rozesmála se plochá baterie, div neztratila rovnováhu.
„Vítejte mezi námi, dlouho se tu nezdržíme, protože to s námi co nevidět skončí!“
„Eutanazie?“ vyděsila se autobaterie. „Ale vždyť já si takový konec nezasloužím? Celý život
jsem rozsvěcela světla, troubila na klakson a roztáčela startér...“
„Takový je život,“ řekla devítivoltovka věcně a světaznale. „Ale řeknu vám, kdyby to šlo, právě
bych se před chvíli posrala strachy! To byla ale řacha...“
„Svatá pravda,“ přikývla plochá baterie. „Taky jsem leknutím skoro vytekla...“
„Pochválen buď elektrolyt!“ souhlasily ostatní baterie a daly se do nábožného mlčení. Slunce do
nich ještě nějaký čas pražilo o sto šest, než zapadlo za nedaleký kopec. Teplý sluneční den
vystřídala chladná noc s nebem posetým spoustou hvězd, které prosvítaly nejen mezerou mezi
stěnou a střechou haly, ale i pomalu se zvětšujícími dírami v samotné střeše, ze které se k zemi bez
přestání jako sníh snášela rozdrobená rez, avšak do krásy sněhových vloček měla hodně daleko.
„U svatého kontaktu, to je ale krása!“ špitla autobaterie. „Skoro jako bych už byla v nebi...
Jejda... Zdá se, že mi praskla voda!“
- 179 -
„Budete rodit?“ znejistěla plochá baterie.
„Já?“ zarazila se autobaterie. „Ne, ale tím pádem jsem se asi pěkně poškodila...“
„Tady té škody už moc nenaděláte,“ řekla jí plochá baterie.
„Mami?“ ozvala se mikrotužka.
„Ano, zlatíčko?“
„Až budu velká, chtěla bych být bleskem!“
„Proč bleskem?“ zeptala se jí plochá baterie.
„Protože nemá tělo a jiskří si jak chce...“ řekla mikrotužka vesele.
„Hrom do police!“ zabručela devítivoltovka. „Bleskem, taková volovina...“
„Jen ji nechte...“ usmála se pomalu se roztékající autobaterie. „Život je tak krátký... A...“
„A je to!“ řekla smutně tužkovka. „Kdopak to bude příště?“
„Už je v nebi...“ souhlasila devítivoltovka.
„Mami, co je nebe?“
„To je to místo nad námi, kde svítí slunce a hvězdy, zlatíčko,“ zamyslela se tužkovka.
„Tak já půjdu taky do nebe a budu bleskem...“ řekla si mikrotužka umíněně a navždy usnula.
„Ano, jednou se tam sejdeme všichni!“ řekla smutně devítivoltovka a projevila tužkovce svou
soustrast. „Jen doufám, že tam mezi námi nebude i ta alkalická mrcha, která nám dneska otravovala
celé odpoledne život!“
„Jo, nebe!“ zamračil se monočlánek, který do této chvíle jen nabubřele mlčel. Věděl své. Jeho
strejda skončil v septiku, když jej jedno dítě nedopatřením spláchlo do záchodu. „Nebe! Peklo je
to...“
-- Konec -_____________________________
Poznámka k obsazení a místu děje:
Místo děje: je zcela fiktivní a jeho popis se nezakládá na pravdě, na rozdíl od postav v tomto textu
ožívajících... Nicméně, taková místa opravdu existují, tedy... Bateriové nebe je jen čistým výmyslem
a zbožným přáním všech baterií, které mají strach, kam půjdou až doslouží! Ano, nemám však srdce
jim to vymlouvat, protože si toto nebe každá baterie určitě zaslouží...
- 180 -
Obsazení:
-- mikrotužka -- mikrotužková baterie typu "AAA", je malinká, ale šikovná, má ráda zejména
dálkové ovládače, foťáky a další malé přístroje - napětí: 1,5 V
-- tužkovka -- tužková baterie typu "AA", nejlépe se cítí v útrobách hraček, řídí se heslem: "Kdo si
hraje, nezlobí!" - napětí: 1,5 V
-- monočlánek -- baterie ve dvou velikostech, která se chodí nejen do ručních svítilen, ale i do
přenosných radiomagnetofonů a některých hraček (jejich povaha je nevyzpytatelná a občas vyteče
vzteky) – napětí: 1,5 V
-- plochá baterie -- klasická baterie známá nejen z éry před něžnou revolucí, hodila se zejména do
malých plochých kovových svítilen, proto se cítí tak trochu jako světluška, ale ráda by fungovala i v
nějakém tom tranzistorovém rádiu - napětí: 4,5 V
-- devítivoltovka -- malá hranatá baterie vhodná do kde čeho, jako záložní zdroj napětí v
přenosných budících s rádiem se cítí jako doma - napětí: 9 V
-- autobaterie -- docela jiná sorta baterie, která všechny převyšuje nejen svou velikostí, ale také
napětím a patří do docela jiné skupiny baterii, má větší výdrž a je dobíjecí, není však namyšlená a
zná hranice svých možností (dalo by se říci, že je i světa znalá) - napětí: 12V
-- blesk -- vysokonapěťový výboj o velikost několika desítek tisíc voltů, o takovém napětí si mohou
všechny baterie jen zdát, není vázán obalem, elektrolytem, natož chemickými procesy mezi dvěma
elektrodami a je volný jako pták (uhodí kam se mu zachce a čím menší odpor je mu kladen, tím
lépe)
- 181 -
Část pátá: Pohlazení múz
„Na takřka samý konec této sbírky: Aneb, co se nevešlo jsem se rozhodl vložit několik dílek,
které jsou výplodem múz, které se o mne jen tak otřely a patrně ne vždy byly plně při smyslech. Jak
na tom byl i samotný autor, o tom raději pomlčím...“
- 182 -
Kufr
Co se stane, když dostane senior (nic proti starším lidem) do ruky počítač a úplně omylem? A aby
toho nebylo málo, rovnou ten kufříkový?
*****
To ráno byl starý Horáček jako na trní. Probudil se už ve čtyři ráno, jako by měl jít do práce a
nebyl na důchodu. Do sedmi se jen tak převaloval v posteli, zatím co jeho žena spokojeně
chrupkala. Pak vstal a udělal si snídani. Postavil konvici na sporák a nechal zavařit vodu. Namazal
si krajíc máslem a položil na něj několik koleček trvanlivého salámu. Namísto, aby seděl za stolem,
pochodoval po kuchyni jako na cvičení a stále se díval, zda za záclonou neuvidí skrze okno
poštovní doručovatelku.
„Ty jsi vyhrál milión?“ zeptala se jej jeho žena, když se před devátou zvedla z postele a jen tak
v noční košili se dobelhala do kuchyně. Zamyšleně se podíval na svého muže, který měl na sobě víc
křížku než bylo snad i na hřbitově a malinko se zamračila.
„Víš co, bábo?“ řekl jí. „Běž se převlíct, možná mi to nebudeš věřit, ale dneska mi v té košili už
rajcovní vůbec nepřipadáš!“
„Taky jsem už stará oježděná rašple!“ řekla mu a nasupeně nadhodila zadkem. „Kdepak máš ten
svůj hoblík, dědku? Buď hodný a udělej mi kafe, prosím tě...“
„No, jo!“ mávl rukou a jen tak očkem mrkl skrze okno.
„Tak vyhrál jsi, nebo nevyhrál?“
„Ale hovno,“ řekl jí. „Objednal jsem si apartní kufřík v té televizní reklamě a teď nevím, co mi
přijde, jestli to náhodou nebude nějaká ta psí bouda!“
„Ale my psa nemáme!“ podívala se tázavě na svého muže již věkem poznamenaná žena. „Jdu se
převlíct, nerad bych tě týrala svým zjevem... Jo a na co nový kufr? Ten pod postelí ti nestačí?“
„Nestačí...“ řekl a otočil se k oknu.
„Měl sis koupit novou ženskou!“ zasmála se. „Ale nevím, na co by ti byla!“
„Udělám ti to kafe,“ mrkl na ni a vyndal z kredence bílý hrníček. Nasypal do něj léty naučenou
a odměřenou dávku kávy a zalil ji horkou vodou. Jeho žena nesladila, ani svou ranní kávu neředila
mlékem. Dědek položil hrnek vonící tekutiny doprostřed stolu a znovu se postavil k oknu.
„Že ti přidali a mně ne?“ vyrušila jej, když se vrátila ve vytahaných teplácích.
„Vypadáš v tom jako žirafa!“ řekl jí, když se otočil po jejím hlase. Takřka se lekl.
- 183 -
„Dneska to není s tebou samosebou...“ zavrtěla hlavou. „Posledně jsi tak řádil, když jsme byli
spolu naposled na zapřenou, ale to je už let!“
„Co bylo, to bylo!“
„Poslední, co by mě napadlo je, že máš milenku, jen netuším, na co bys ji tak asi ulovil...“
zamyslela se a pohlédla směrem k chlebníku. „Vánočka by nebyla? Nebo šáteček, nebo tak?“
„Dneska je jen chleba s máslem, nebo chleba s máslem a se salámem!“ řekl informativně a ani
se na ni nepodíval. „Co když mi přijde ta psí bouda! Já už si ta čísla pořádně ani nepamatuju a taky
člověk na tu bednu ani pořádně nevidí...“
„Psí boudu? Vždyť nemáme psa!“ usmála se. „Jak jsi starej, tak jsi...“
„Jasně,“ souhlasil. „Ty to obštěkáš za mě! Hele, už jsou tady...“
„A kdopak?“ zeptala se a také vstala od stolu. „Sakra to je bedna, že by to byla opravdu ta psí
bouda?“
„Běž s tím někam!“ ohnal se po ní, ale namísto aby ji uhodil, láskyplně ji pohladil a vlepil jí na
její vrásčité čelo pusu, až si skoro sedla na zadek. „Jdu tam, kdyby něco, peníze jsou... Víš kde!“
„Na co? Na pohřeb? Ale jdi ty,“ zamračila se. „A kdo to bude platit?“
„Jo vidíš...“ zamyslel se a na chvíli zmizel v ložnici.
„Doufám, že nevezmeš peníze na pohřeb!“ řekla mu s notnou dávkou ironie. „To bych tě
neměla za co pochovat...“
„Ale houby,“ namítl a než by jeden řekl švec, byl již venku před jejich domkem a podpisoval
papíry.
„Dědo, na co jste se to dal?“ zeptala se jej tajemně doručovatelka a zmizela mu z očí. Ještě mu
dala nazpátek, ani nechtěla spropitné. Starý pán nechápavě hleděl na dodací list a přeměřoval si
sumu na spodní straně papíru. Že by šlo přeci o psí boudu? Zeptal se v duchu. Já jsem asi vážně
blbej...
„Tak co?“ zeptala se jej jeho žena, když vešel do kuchyně a opatrně položil poměrně velkou
krabici na kuchyňský stůl. „Kolik to stálo?“
„Sedm tisíc devět set padesát dvě koruny i s poštovným a balným...“ řekl pomalu.
„Cože?“ nechápala jej jeho žena a malinko se jí podlomila kolena. „Kolik?“
„Sedm tisíc devět set padesát dvě koruny i s poštovným a balným!“ zopakoval jí již poněkud
zvýšeným hlasem.
- 184 -
„A je to na tebe?“ zamračila se a pohlédla mu přes rameno na papír v igelitu, který byl přilepený
k balíku. „Adresa souhlasí, jméno také... Proboha, co tam asi tak máš? Že by tu nafukovací
tentononc? Ježíši, to ti už vážně přeskočilo?“
„No, já ti ani nevím!“ řekl jí rozčíleně a přinesl si nůž od kredence.
„Jdeš mordovat mně, nebo tu krabici?“ zeptala se jej žena vyděšeně. Její muž měl v očích
takový nepřítomný výraz, až z toho šel strach. Hodiny na stěně až nepřiměřeně hlasitě tikaly a
odměřovaly ubíhající vteřiny. „Tak co bude?“
„Jdu na tu bednu...“ vydechl. „To jsem zvědav, co mi poslali...“
„Já taky!“ řekla mu a dívala se, jak opatrně rozřezává izolepu na velké přepravní krabici, aby
nepoškodil obsah uvnitř. V krabici neurčité barvy byla další krabice, tentokrát s obrázky a nápisy.
„Co to je?“ nadhodila. „Vypadá to jako...“
„Kompjůtr!“ vydechl starý muž. „Kufříkový...“
„Takže přeci jen kufr!“ zamračila se. „A k čemu nám to bude? Košili ani boty tam nedáš!“
„Uvidíme!“ řekl neurčitým tónem a vyndal druhou bednu z krabice a tu původní popostrčil až
na samotný okraj stolu.
„Kompjůtr?“ zamyslela se. „V tom bude nějaká čertovina, vždyť neumíš ani přepnout program
na dálkovém ovládači!“
„Neruš!“ odbyl ji a rozbalil i druhou krabici. Opatrně vyndal veškerý obsah a postavil druhou
krabici vedle té první. Pak si zašel do obýváku pro brýle na čtení, zatím co jeho žena nerozhodně
postávala nad tím nadělením.
„Sedm tisíc,“ lomila rukama. „Tolik peněz!“
„Když už jsem to objednal, přece to nevrátím zpátky, ještě by po mně chtěli to... Penále, nebo
co... A kufr jako kufr!“
„Ale nám to k ničemu nebude...“ namítla.
„Na chvíli mě nech,“ řekl jí. „Jdi se kouknout na svou telenovelu, za chvíli ti poběží a ještě bys
o něco přišla!“
„Pche!“ urazila se a zmizela v obývacím pokoji. Zapnula televizi a pustila si ji naschvál víc
nahlas, než normálně. Něco na něj volala, ale její hlas pohltil zvuk vycházející z televize.
„Tak co s tím?“ zeptal se sám sebe. Opatrně otevřel víko počítače a nejistě se zahleděl na
nevídané množství knoflíků a tlačítek. Připadal si jako nějaký pilot, nebo kosmonaut. Chvíli civěl
do manuálu, aby nakonec vstal od stolu a šel si nalít štamprličku, pro kuráž, kdo ví, co všechno se
může stát...
- 185 -
„Už to máš?“ volala na něj babka z obýváku. Právě nabíhal její oblíbený seriál, u kterého vždy
vše tak prožívala a její tvář zdobil tu pláč, tu smích, nebo náznak nepochopení, či naopak
pochopení, nebo dokonce nenávisti. Podle toho, co právě zažívali jeho hrdinové. „Máš?“
„Čum na bednu a nevyrušuj!“ zavolal na ní. „Tohle bude delší...“
„To určitě!“ mávla rukou a nechala se unášet snad nekonečným příběhem hledání pravé lásky,
odpuštění a pomsty. On si jí nevšímal. Nalil si ještě jednu, do druhé nohy a vydal se zpět k
otevřenému přístroji. Chvíli hledal tlačítko, které znal již z jiných spotřebičů, když jej nalezl,
odhodlaně jej stiskl. Nic se však nedělo.
„Proč to nefunguje?“ zeptal se sám sebe zklamaně. Měl chuť to všechno naházet zpět do krabice
a poslat snad ke všem čertům. „Aha...“
Opatrně vložil podle návodu baterii na její místo a opakoval postup zapnutí počítače. Baterie
byla patrně vybitá, protože přístroj nenaběhl. Muž se poškrábal na čele a dal se do studování
manuálu. Po deseti minutách se mu podařilo zapojit síťový kabel a nevyhodit pojistky. Bába by mu
dala! A pak... Pak se počítač za tichého vrčení rozjel. Zdálo se mu, že přede jako kočka.
„No sláva!“ mnul si vítězně ruce. Díval se, jak na obrazovce naskakují kdejaké obrazce, zprávy
a kde co. Byl překvapený, že ta věc na něj mluví jeho rodným jazykem. Ale řekl si, že když mohli
Američané přistát na měsíci proč by ta věc nemohla mluvit česky, že? Pak se to stalo, přišla první
otázka a starý muž si musel nalít další štamprličku.
„Tak co?“ zeptala se jej jeho žena. Lekl se tak, že se málem zakuckal. Ještě se nestalo, aby
odešla od svého oblíbeného seriálu. Snad kdyby byl konec světa, to ano, ale jinak to nepřicházelo v
úvahu.
„No, něco mi to píše...“ řekl nerozhodně.
„Píše? A co?“ zamračila se.
„Se podívej!“ ukázal rukou ke stolu. Žena se vydala k blikající věci na ubruse a její krok
naznačoval, že má větší trému, než když se spolu brali. Starý muž si takřka myslel, že si k tomu
jeho žena klekne a začne se modlit. Chvíli se krátkozrace nakláněla nad displejem, aby se pak
otočila ke svému právoplatnému muži.
„Já tomu vůbec nerozumím... Mám prý otevřít nové okno, nebo zavřít to staré... My máme
někde nová okna?“ pohlédla na svého muže. „Nemáš to náhodou vyhodit oknem ven?“
„Ses asi zbláznila!“ rozhodil ruce. „Víš, kolik to stálo?“
„Už si to nepamatuju!“ řekla uraženě. „Jdu se dodívat na svůj pořad...“
„Jdi, slepičko moje, jen si jdi...“ zamračil se. Co s tím? Řekl si v duchu. O počítačích už slyšel,
ale ještě žádný neviděl na vlastní oči. Pořád pátral v paměti, co že si to před dvěma týdny vlastně
objednal. Nakonec byl rád, že nešlo o psí boudu!
- 186 -
„Vyhoď to oknem a bude klid!“ ozvala se jeho žena. „Peníze byly a budou, jen my tu už možná
nebudeme... Já ti říkala, na co další kufr! A co s tím? Až někam pojedeš, nestrčíš si tam ani pár
ponožek, natož vytahané spoďáry...“
„To není obyčejný kufr!“ zakřičel na ni.
„To vidím, jen netuším, na co ti to bude!“ řekla mu, když ztišila hlas, aby na sebe nemuseli tolik
křičet. Ale i tak nepřestávala sledovat scény ze své oblíbené telenovely.
„Už to jede!“ zavolal na ní po několika minutách zápolení. „Je tu dokonce i nějaký koš...“
„Na odpadky?“ ozvala se jeho žena.
„Jo!“ souhlasil.
„Na odpadky?“ nevěřila svým uším.
„Jo, jde prý i vysypat!“
„Koš?“
„Jo, co je na tom divného?“ zamyslel se.
„To je v tom taky ukrytá i celá kuchyň?“ zeptala se, když k němu přišla, jen co její pořad
ukončily protentokrát titulky. „Ještě mi řekni, že tam dovedeš uvařit i kafe a půjdu se picnout...
Vždyť tam není ani stůl se židlemi, natož kredenc...“
„Kde?“ zeptal se jí a díval se, jak se bouchá ostentativně do hlavy.
„Víš, co? Vrať to, než se něco stane!“ řekla mu rázně a oblékla se navenek.
„Kam chceš jít?“ zeptal se jí. „Je středa a ve středy nikam nechodíš...“
„Jdu ven, já tu s tou čertovinou nebudu!“ řekla mu. „Brala bych raději tu boudu se psem...“
„Hele, ono to chce, abych někam zavolal...“ přerušil ji.
„No vidíš, ještě budeme utrácet za telefon!“ zamračila se. Ozval se zvonek a pak někdo
zabouchal na dveře.
„Někdo je venku, běž otevřít!“ řekl jí. „Já nemůžu a stejně jsi chtěla někam jít!“
„To jsi celý ty!“ bouchla do něj a naoko se zlobila. V duchu se ptala, jestli se ten její opravdu
nepomátl na rozumu.
„Vašíku, co ty tu děláš?“ slyšel starý muž hlas své ženy.
- 187 -
„Ale, přinesl jsem z pošty jeden balík, prej jej zapomněli doručovatelky přinést k vám domů...“
„Tys byl na poště?“ zeptala se jej, když si sundával boty a bundu.
„Jo, čekám taky něco... Ale našim ani muk!“ řekl jí. „Co dělá děda?“
„Přišel mu nějaký kufr se spoustou tlačítek, teď nad tím stojí a neví si rady! Má strach, aby
nezačal třetí světovou...“
„Jejda, takže to už přišlo?“ zaradoval se Vašek a vběhl do kuchyně jako malý kluk, přestože mu
bylo už víc jak osmnáct. „To je, co?“
„To je!“ souhlasil děda nejistě. „A cos nám jako tento... Přinesl?“
„Něco od nějaké televizní zásilkové služby, ale podle jména to bude asi pěkný šunt...“ pokrčil
rameny a položil balík na židli. „Tobě se to povedlo rozchodit, jak jsi to udělal?“
„Mně?“ zaváhal. „To víš, stará škola!“
„Nekecej, dědo!“ rozesmál se Vašek. „Když jsi chodil do školy ty, neměli jste ani televizi, natož
počítače... Objednal jsem si to na tvé jméno a na zapřenou, takže našim ani muk!“
„Jasně!“ usmál se a byl rád, že se vše vysvětlilo. Byl také rád, že se mu nepodařilo nic rozbít,
protože jeho láhev první pomoci byla již pěkně poloprázdná. Babka se na oba usmála a na několik
minut zmizela ze scény. Kdo ví, kam vůbec šla. Vašík se přestěhoval i s počítačem do obýváku a
starý pán se mohl pokochat pohledem na nový kufr, který mu jeho vnuk přinesl z pošty.
„Neboj, dědo, peníze ti vrátím co nevidět!“ řekl mu vnuk skrze dveře. „Jo a ten kufr stál sedm
stovek, prý je to pravá krokodýlí kůže, ale za ty peníze... Však uvidíš!“
„Tak přece jen to byl ten kufr!“ řekl si a otřel si orosené čelo. „A ponožky i trenky se tam vlezou
a ještě zbude nějaké to místo na nějakou tu flašku!“
- 188 -
Ve při
Nenechte se mýlit, i název povídky může klamat tělem. Nejde tedy o „vepře“, ale nýbrž o někoho
ve při, čili ve sporu a víc prozrazovat nelze...
*****
„Prosím povstaňte, přichází slovutný soudce Slepoň!“ řekl soudní zřízenec a celý sál poslušně
vstal ze svých lavic, židlí a židliček. Soudce se rozhlédl po přeplněném sále i s přístavky, protože
lidí zde bylo tolik, že nestačili přišroubované lavice a tak musel přijít na řadu další nouzový
nábytek. Okna byla dokořán, kdyby ne toho chladivého vánku, všichni zde přítomní by se nejspíše
zalkli a padli jako ryba na suchu...
„Sednout!“ řekla masitá tvář soudce Sleponě. „Co to dneska máme?“
„Stát versus nakrknutí umělci, ctihodný soude!“ řekl mu polohlasně soudní zřízenec.
Zapisovatel čekal na pokyn k rozjetí soudní pře, ale soudce se jen zamračeně ošíval na svém
širokém vypolstrovaném křesle.
„Umělci?“ zeptal se. „Co si udělali?“
„Jsou ve při, ctihodný soude!“ pokrčil rameny zřízenec.
„Vepři?“ zeptal se jej soudce a malinko se mu protočily panenky a orosilo čelo.
„Ne vepři, ale ve při...“ znejistěl zřízenec.
„Jsou tady všichni? Žalující strana i strana obhajoby? Zapisovatel je připraven? A co soudní
služba, kdyby bylo potřeba vyklidit tenhle prasečinec? Vlastně soudní síň?“
„Vše je připraveno, ctihodnosti!“ souhlasil zřízenec.
„Dobře, můžeme tedy začít!“ zahřměl v síni soudcův hlas následovaný jakýmsi podivným
mlasknutí, které nebylo možné identifikovat a protože se místnost nenaplnila střevními plyny, nešlo
tedy o uprdnutí, což by mohlo být také považováno v krajním případě za pohrdání soudem.
„Ctihodnosti?“ ozvala se obhajoba...
„Zamítá se!“ mávl soudce Slepoň rukou a začal si čistit své popelníky v tlustých obroučkách.
„Na řadě je obžaloba!“
„Samozřejmě, zajisté, vaše ctihodnosti,“ sklapla advokátova čelist naprázdno.
„Vážený soude!“ začala obžaloba. „Sešli jsem se zde proto...“
„Tohle není pohřeb, pane státní zástupče!“ přerušil jej soudce. „Ještě ne... Zkraťte to!“
- 189 -
„Ano, ctihodnosti. Obžaloba přednáší vaší ctihodnosti několik nactiutrhání a hanobení...“
„Čeho? Jde přeci o spor mezi umělci, nebo snad ne? Jaké hanobení? Copak má tento spor
nějaký rasový podtext?“ zamyslel se soudce a nasadil si své brýle na nos. Vypadal jako nějaká
postavička z kresleného seriálu, nebo komixu a jeho přítomnost vzbuzovala všelijaké pocity, které
měly k respektu velmi daleko.
„Vážený soude, klienti obžaloby se domáhají svých práv a svobod a apelují na porušování
základních lidských práv...“ pokračovala strana obžaloby nenuceně ve svém projevu.
„Umělci!“ odfrkl si soudce a málem mu spadly brýle na stůl. „V čem?“
„Jak v čem, vaše ctihodnosti?“ zarazila se obžaloba.
„V čem jsou porušována jejich práva?“ podrbal se soudce na hlavě. „Někdo někomu šlohnul
autorský text? Nadávají si snad to telat?“
„Námitka!“ ozval se právník obhajoby. „Mí mandanti...“
„Taky k tomu dojde!“ umlčel jej soudce. „Proč jsou obě strany ve při?“
„Kvůli...“ zarazil se státní zástupce. „Kvůli porušování základních...“
„To už tu bylo!“ řekl soudce a napil se čisté vody. Opatrně položil skleničku na talířek a
rozhlédl se po soudní síni. „Vy všichni jste ve při? Tedy ve sporu?“
„Námitka, ctihodnosti!“ ozvala se obhajoba. „Nejsme v prasečinci, nebo na farmě, tady jde o...“
„Vážné věci!“ souhlasil soudce. „Dají se ty texty vůbec číst? Nejde o nějaké literární patvary?
Co na to soudní znalci?“
„Texty jsou v pořádku, ctihodnosti!“ pokrčil rameny soudní znalec. „Odpovídají kvalitě a
standardu běžné literární práce...“
„Jsou lepší než písmo svaté?“ zeptal se soudce Slepoň a zvedl do vzduchu Bibli. „Hašteří se
snad někdo kvůli této knize knih? Nikoliv, tak proč marníte můj drahocenný čas?“
„Námitka!“ zakřičel upocený advokát obhajoby. „Tohle je znevažování...“
„Soudního stolce, nebo stolice?“ zeptal se jej soudce Slepoň. „Mimochodem, četl jsem ty texty
a došel jsem k závěru, že bych se na ně nekoukal ani při vykonávání své stolice... Bylo by to
zbytečné marnění času...“
„Ale...“ zaúpěl advokát obhajoby. „Prosím o zaprotokolování, že ctihodný soud napadl a
zesměšnil stranu obhajoby!“
„Povoluje se!“ souhlasil soudce. „Je všechno zapsáno? Do slova a do písmene?“
- 190 -
„Ano, vaše ctihodnosti!“ souhlasil soudní zapisovatel. „I s tou stolicí slovutného soudu!“
„Výborně! Nyní k obžalobě... Jak vůbec zní?“ zeptal se soudce státního zástupce.
„Autoři na jistém literárním serveru napadají a hanobí práce jiných autorů a porušují tak obecně
platné předpisy a nařízení...“ začal s litanií státní zástupce.
„Jakými?“ zamyslel se soudce. „No tak mezi sebou prostě diskutují, no a co?“
„Oni, ctihodný soude...“ zarazil se státní zástupce.
„Námitka!“ zakřičel advokát žalované strany, který již netušil, na které straně vůbec stojí.
„Námitka!“
„Zamítá se!“ zavrtěl soudce hlavou. „Pokračujte, pane státní zástupče!“
„Žalovaná strana slovně napadá žalující stranu, hanobí jejich literární práce i je samotné a
označuje je jako, cituji: břídily, pisálky, telata, blbce, debily a neschopné jedince, kteří nemají žádné
literární ani umělecké cítění...“
„Došlo i na fyzický kontakt?“ zarazil jej soudce Slepoň. „Bylo ohroženo zdraví a životy
spoluobčanů?“
„Ne, ctihodnosti, ono to po internetu není ani jaksi možné a proveditelné...“ pokrčil státní
zástupce rameny.
„Cože?“ vykřikl soudce. „Takže zde nejde o žádný ten kavárenský literární spolek?“
„Ne, ctihodnosti,“ zavrtěl státní zástupce hlavou. „Pouze o jisté společenství amatérských
spisovatelů!“
„Jakže?“ povstal soudce a dal se do promenádování na svém vyvýšeném pódiu. „Jde tedy o
prostý spolek amatérů? A jakou to má souvislost s jednotlivými body obžaloby?“
„Námitka!“ přerušil jej chabý a roztřesený hlas obhajoby. „Nejde o prachsprosté amatéry...“
„Zamítá se!“ odbyl jej soudce. „Amatéři! Čeho se ti pisálkové vlastně dopustili?“
„Celá obžaloba zní takto,“ začal státní zástupce, „za prvé: hodnocení autorských děl samotnými
čtenáři se nedrží obecně daných pravidel. Za druhé: čtenáři bezdůvodně hodnotí zmíněná díla
úmyslně nízkými známkami, neřku-li vracejí to, co nakoupili u druhých...“
„Cože?“ zeptal se jej soudce. „Oni mezi sebou obchodují a s čím?“
„Jde jen o slovní obrat, ctihodnosti!“ pokrčil státní zástupce rameny.
„Námitka,“ zasípal advokát obhajoby z posledních sil. „Čtenáři a autoři nejsou kupci a s ničím
nekupčí...“
- 191 -
„Zamítá se!“ řekl mu soudce a obrátil se na státního zástupce. „Pokračujte!“
„Ano, ctihodnosti! Za třetí: čtenáři se úmyslně vyhýbají slovním komentářům a odůvodnění
svých nízkých známek, které poškozují samotné autory těchto literárních děl! Za čtvrté: čtenáři
nazývají tyto autory již výše uvedenými jmény...“
„Jakými?“ zeptal se jej soudce a přešel k oknu s rukama za zády.
„Mohu citovat, ctihodnosti?“ zeptal se nejistě státní zástupce.
„Povoluje se, pokračujte!“ vzdychl soudce a vrátil se za svůj stůl.
„Čtenáři označují již zmiňované autory...“
„O které autory vlastně jde?“ vyzvídal soudce Slepoň a znovu se napil. „Dochází mi voda,
můžete s tím něco udělat?“
„Zajisté,“ přikývl soudní zřízenec. „Nechám přinést čerstvou vodu, ctihodnosti!“
„Seznam máte na stole, vážený soude!“ řekl soudci státní zástupce.
„To je jich tolik? To se všichni mezi sebou hádají? Vždyť to tam vypadá jako v Parlamentu! No,
pokračujte!“ zhrozil se soudce. „Tak co bude s tou vodou?“
„Pisálky, debily, nemehly, neschopnými individui, dementy a uměleckými antitalenty... Tolik
výpis urážek na cti, vaše ctihodnosti!“
„A do prasat si nenadávali?“ vyzvídal soudce. „Proč jsou tedy ve při?“
„Ne, slavný soude! Mohu pokračovat?“ zeptal se jej státní zástupce. Advokát obhajoby již jen
slabě zvedl ruku a pak znovu padl pod stůl vysílením.
„Přineste vodu i tomu páprdovi!“ ukázal na něj soudce Slepoň. „Prosím státního zástupce, aby
pokračoval...“
„Za páté: jmenovaní čtenáři...“ státní zástupce pohlédl na soudce, zda může pokračovat.
„Jmenovaní čtenáři vytvářeli ke svým nekalým činům různé frakce a spolky a psychicky tak deptali
napadené autory, kteří již neměli sílu se bránit a proto houfně odcházeli ze Společenstva amatér...“
„Amatéři!“ přerušil jej soudce. „A neházeli po sobě shnilým ovocem, nebo knihami?“
„Ne, vaše ctihodnosti!“ řekl mu státní zástupce. Odněkud se ozvalo slabé povzdechnutí.
„Má snad obhajoba nějakou námitku?“ zavolal soudce směrem k obžalované straně tohoto
sporu. „Pokud ne, prosím, aby obhajoba nepřerušovala toto jednání... Pokračujte!“
„Za...“ nadechl se státní zástupce.
- 192 -
„Shrňte to!“ přerušil je soudce Slepoň a napil se vody, kterou mu přinesl soudní zřízenec.
„Děkuji!“
„Prosím, vaše ctihodnosti,“ přikývl soudní zřízenec a postavil se na své místo.
„Ano, slavný soude!“ souhlasil státní zástupce. „Tak tedy, tito čtenáři se odmítají podřídit
stanovám Společenstva, odvolávají se na to, že je toto společenství (včetně jeho autorů) jen
shlukem amatérů, kteří si jen hrají na autory a jejich práce nestojí za nic...“
„Proč tedy neodejdou?“ podivil se soudce Slepoň.
„Nemají kam, nikde je nechtějí...“ pokrčil rameny státní zástupce.
„Proč zůstávají?“ zopakoval soudce svou otázku.
„Kam by šli, ctihodnosti? Je jim dobře tam, kde jsou?“
„Tak proč víří stojatou vodu? Proč dělají bouři ve sklenici vody? Jaké jsou jejich úmysly?“
nechápal jej soudce. „Jsou to amatéři, proč nedělají něco jiného? Prospěšnějšího?“
„Ná-mit-ka!“ ozvalo se odněkud nejasným hlasem. „Žád-ní ama-té-ři...“
„Zamítá se!“ mávl soudce rukou. „Tohle bude pře! Co mimosoudní vyrovnání? Pokusily se obě
strany o smír mimo soudní síň?“
„Ne, ctihodnosti!“ zavrtěl státní zástupce hlavou.
„Námitka...“ zvedl advokát žalované strany ruku nad svou lavici, jako když se tonoucí
posledního stébla chytá, aby jeho ruka navždy zmizela kdesi v hlubinách této soudní síně.
„Má obhajoba nějaké návrhy?“ zeptal se jej soudce a čekal na odpověď. Nic, nastala chvilka
trapného ticha. „Žádné návrhy? Dobře, co na to obžaloba?“
„Souhlasí s trestem v dolní hranici, vaše ctihodnosti...“ oznámil mu státní zástupce.
„Souhlasí tedy obě strany o zmírnění rozsudku a o dohodu před samotným hlavním líčením?“
zeptal se soud obhajoby i obžaloby. „Je někdo proti?“
Kdesi cosi zabouchalo o zem, jako by v soudní síni snad i strašilo. Jinak se neozval ani hlásek.
„Tak tedy, soud rozhodne takto: protože se žalující ani žalovaná strana shodla na tom, že není
nutné vést hlavní jednání za účasti poroty, může soud vynést tento rozsudek...“ řekl soudce a znovu
se dal do čištění svých tlustých skel.
„Vaše ctihodnosti?“ ozval se soudní zřízenec.
- 193 -
„Ano?“ zvedl soudce čelo a krátce pohlédl na sochu slepé spravedlnosti, která má šátek přes oči
a nakloněné váhy v rukou.
„Strana obhajoby si žádá lékaře, jejich právnímu zástupci se udělalo patrně nevolno!“
„Žije?“ zeptal se soudce Slepoň starostlivě svého zřízence.
„Ještě ano, vaše ctihodnosti!“ přikývl.
„Tak mu pomozte a zavolejte mu lékařskou pomoc...“ mávl soudce rukou. „Ale zpátky k
rozsudku... Všem čtenářům soud doporučuje, aby se drželi nepsaných pravidel a neporušovali tak
obecně závazné normy... Jakékoliv slovní urážení je nepřípustné, stejně tak znevažování prací
samotných autorů, byť jde jen a pouze o amatérské díla... Soudní výlohy si spravedlivě rozdělí obě
strany tohoto sporu a doufám, že již nebudou vepři, ani ve při a stanou se příkladnými členy nejen
Společenstva amatérů, ale také lidské společnosti... To je vše, když dovolíte, jdu na oběd!“
„Povstaňte, ctihodný soudce Slepoň právě odchází!“ řekl soudní zřízenec a až na obhajobu
všichni poslušně vstali a dívali se, jak mizí poslední kousky lidské důstojnosti... „Soud je u konce,
můžete se rozejít!“
- 194 -
Tak už mě konečně smažte
Krátká povídka o tom, co všechno by se mohlo stát, kdyby ožily nejen kancelářské potřeby v
jednom blíže nejmenovaném vydavatelství...
*****
„Je to k nevíře, ale opravdu se to stalo. Kde? Kdy? To by bylo na dlouhé vyprávění, milí přátelé,
ale když už jsem to načal, měl bych to také dopovědět, že ano? Tak tedy... Že kecám? Opravdu ne!
Tak chcete to slyšet, nebo ne? Tak už konečně držte hubu a poslouchejte! Bylo, nebylo...“
*****
„Tak už mě konečně smažte!“ křičel kdosi v šeru kanceláře jednoho novinového vydavatelství.
Jeho hlas se ozýval stále častěji a s rostoucí intenzitou. Kdopak to tak hystericky křičel?
„Zavři zobák!“ odpověděl mu po chvíli čísi hlas, na první pohled (vlastně poslech) zněl dosti
rozčíleně a podrážděně. „Kdo to má furt poslouchat, takové kecy!“
„Jaké kecy?“ špitl kdosi nesměle. „Copak tu nejde o svobodu slova? Kam bychom se dostali?“
„Má pravdu!“ ozvalo se odněkud z povzdálí s razancí pouťového prodejce. „Má pravdu!“
„Hovno má a ne pravdu,“ přerušil všechny skoro ženský hlas. „Je to vůl a celé je to
demagogie!“
„Co je demagogie?“ ptal se velmi slabý hlásek, takřka jej nebylo slyšet. „Co je vůl? Co je
Zobák? A co je hovno?“
„Hovno!“ odbyl jej ještě někdo a řekl: „O čem se to tu pořád bavíte! Když chce, ať ho smažou a
basta! Bude alespoň klid...“
„Ale bez něj to nebude ono!“ řekl docela anonymní hlas.
Na chvíli zavládlo v celé místnosti tíživé a takřka trapné ticho. Pomalu svítalo a noční nebe
protkané perletí hvězd se chystal vystřídat úsvit s blednoucím nebem. Skrze špinavá okna se s
postupem času do velké místnosti odvažovaly stále sílící paprsky světla. Nastal nový den a za chvíli
se v tomto prostoru opět rozjedou tiskařské stroje, okolo kterých budou poskakovat takoví ti
srandovní paňáci s kšiltovkami na hlavě a ochranou rukávů na loktech.
„Jen ho nechte, ať jej smažou!“ proťal ticho energický hlas zastánce cenzury. „Když chce, ať si
jde a uvidíte, jak se tu pročistí vzduch! Stejně byl k ničemu a o ničem... Co jsme z něj měli?“
„Ale byl tolik oblíbený a čtený!“ řekl tentýž ženský hlásek. „Byl na popředí, takřka na hlavní
straně!“
- 195 -
„Ale hovno, byl na předposledním listu a ještě úplně vespod!“ řekl kdosi. „Vím to, byl jsem
vždy nad ním...“
„Tak co bude?“ zeptal se dotyčný. „Smažete mě, nebo ne?“
„Když to je těžké...“ řekl mu kdosi. „Kdyby to záleželo jen na nás...“
„Já ho smažu!“ řekla guma, která už měla dost těch písmenkovských řečí a keců. „Smažu jej a
bude to! Už mě to nebaví ho pořád poslouchat...“
„A může se to vůbec?“ zeptala se gumy tužka bez gumy na vršku. Připadala si jako skin, ale to
bylo nyní vedlejší, protože pocity obyčejné tužky nikoho nezajímaly.
„Může,“ souhlasila guma a vydala se k návrhu dnešního čísla. „Ba co může, přímo musí!“
„A nebude to bolet?“ zeptal se znenadání onen sloupek, který si připadal tak nicotný a zbytečný.
„Uvidíme!“ řekla guma a tvářila se jako chirurg před vážnou operací.
„Přežiju to?“ pokračoval sloupek v otázkách.
„Hned se uvidí...“ zabručela guma a zakopla o víčko od kalamáře. „Který idiot tu nechal takový
bordel! Teď jsem ještě od inkoustu, zatraceně! Na svou práci potřebuju sterilní prostředí, jinak mi to
negumuje!“
„Já jsem si to rozmyslel!“ křičel sloupek. „Já chci žít!“
„Vyloučeno, už jsem se rozhodla!“ řekla guma. „A šmytec!“
„Já už budu hodný...“ selhal dotyčnému sloupku hlas. „Prosííím...“
„Tak co?“ zeptala se ho guma, když umazala několik spodních řádků. „Jaké to je?“
„No nevím, nic necítím!“ řekl sloupek a kdyby mohl, pokrčil by rameny.
„A teď?“ vyzvídala guma. „Teď to bolí?“
„Teď?“ zamyslel se sloupek. „Ne, pořád nic necítím, jen mám pocit, jako by mi něco chybělo!“
„A teď, už to cítíš?“
„Ne, pořád nic, ale zdám se sám sobě stále menší a menší!“ řekl jí sloupek.
„Tak vidíš, ani to nebolelo!“ usmála se guma a s hrdostí odkráčela na své místo, nedbaje, že za
sebou zanechává sotva znatelnou stopu po inkoustu. Ani se neohlédla, jakou práci to vlastně
odvedla.
- 196 -
Namísto pondělního sloupku o kdo ví čem byla jen velká modrá skvrna. Guma možná věděla,
proč odešla, aniž by hnula brvou. V kanceláři vítr z pootevřeného okna trochu nadzvedl několik
listů papíru, než znovu zmizel za oknem. Ráno bylo na spadnutí a co nevidět sem přijdou lidé.
Možná se budou ptát, kdo to udělal a proč, ale to nebylo důležité. Co guma netušila, bylo, že už
mají lidé přichystané matrice pro tisk a smazáním na zkušebním výtisku se nic nezmění. Co byste
čekali od gumy? Kdo ví, co v té hlavě vlastně nosí...
„Tak a bude klid!“ řekl článek vedle smazaného sloupku. „Konečně!“
„To bylo křiku!“ řekl další hlas. „Ještě si zdřímnem, než se to znovu rozjede!“
„Není tu nějak prázdno?“ řekla tužka. „Nezdá se mi to? Nechybí tu něco, nebo někdo?“
„Drž už konečně hubu!“ okřikl ji arch papíru. „Stačí, že se tu hádají písmenka, slova, odstavce,
ba i celé články textu, kdo to má pořád poslouchat!“
„Co bude s tím volným místem?“ zeptal se válec novinového papíru. „Co když na to přijdou?“
„Tak to odnese naše guma a co?“ uchechtl se kalamář. „Sakra, neviděli jste někde mé víčko,
nějak mi táhne na hlavu! Fakt ne? Je takové malé a placaté... Ne? Škoda, ještě mi vyschne mozek!“
*****
„A to je vše, přátelé. Jaké z toho plyne poučení? Tak dlouho jeden křičí, že se cítí zbytečný a
ztracený, až to bude pravda a ztratí se docela! Není lepší držet hubu a šoupat nohama? Nějak bylo
a nějak bude! A teď už buďte hodní a počkejte, až na vás přijde čas... Hej ty! Co to děláš? Proč? Co
jsem ti udělal! Ne... Sakra!“
„To je klid, co? Pohodička! Parádička! A jestli se vám to nelíbilo! Jestli budete remcat a tak,
tak se těšte! Na to vemte jed, vážení... Nechci nic slyšet, ani slovo!“
- 197 -
Moře lásky
Poetický až fantaskní příběh o lásce (i nenávisti) až za hrob.
*****
Umírám. Je konec. Že je to banalita? Řekněte to mému mozku, který se vzpírá a vyhazuje
nohama jako kobyla. Ne, jako kobyla ne, jako... Těžko se přemýšlí, když je člověk na konci a vše se
v něm bouří a ještě netouží po smrti... Asi vás zklamu, protože mi před očima neběží žádný film. V
tom kině je asi momentálně zavřeno, nebo mají dovolenou. A Bohu je to jedno... Smrt si už brousí
kosu, slyším ji.
Svííííst. Svííííst. Svííííst.
Ježí se mi chlupy na krku. Je to příšerný zvuk. Co bude dál? Ležím v trávě nedaleko mořského
břehu, o který se rozbíjejí studené vlny oceánu. Slyším hukot větrem hnaných vln a jejich drobné
kapičky mě smáčejí na tváři. Je mi zima a ten studený vítr tomu taky nepřidá. Už? Už to bude?
Čekám kdy to přijde, protože už necítím nohy ani ruce, ale zdá se, že má smrt smysl pro humor a
jakýsi druh ironie.
Kde jsi? Ptám se v duchu. Neodpovídá a jen tiše obchází kolem. Jsem tu sám a nad hlavou mi
létají racci. Asi mi touží vyklovat bulvy, jen co vydechnu naposled. Snad mi nevyklovou oči ještě
zaživa. Vítr šustí a nezúčastněně ohýbá trávu, jako by na to byl zvyklý a cizí smrt jej ani v
nejmenším nezajímala. Může vítr zemřít? Možná ano, ale já to už nezjistím...
*****
Jsem tady, ozvalo se mi v hlavě. Čekal jsi dlouho?
Dlouho ne! Řekl jsem. Jazyk se mi trochu pletl, připadal jsem si jako opilý.
Nebude to bolet! Řekla mi.
Opravdu ne? Zeptal jsem se v duchu. Jazyk se mi lepil na patro a v ústech jsem měl takovou
zvláštní pachuť.
Ne, jsem s tebou a budu s tebou, dokud to neskončí... Řekla mi a laskala se se mnou, jako by
byla mou milenkou.
Copak se Smrt zbláznila? Tančili jsme spolu nad zemí, alespoň mi to tak připadalo. Možná se
mi jen točila hlava z nedostatku kyslíku v krvi. Už jsem ani netušil, zda-li vůbec ještě dýchám...
Srdce mi přestalo bít. Tak tohle je konec? Opravdový konec a dál už nebude nic?
Co bys ještě chtěl? Zeptala se mně spolu se zvonivým smíchem.
Jak poznám, že jsem žil? Zapochyboval jsem.
- 198 -
Poznáš to, až přijdeme na místo! Řekla mi a štípla mě do tváře. Nebolelo to.
Ty si děláš legraci! Zamračil jsem se. Nejsi vůbec taková, jakou jsem si tě představoval...
Jsem smrt... Zamyslela se. A jaká bych měla být?
Já nevím... Co se vůbec stalo? Proč umírám?
Měl jsi nehodu! Řekla mi. Obyčejnou nehodu, ale to nevadí, stejně ti to bude jedno.
Budu vědět na druhé straně, co se tu na zemi děje?
Ne! Řekla mi. K čemu by ti to bylo?
Já nevím, řekl jsem a nechal se unášet prostorem v divokém a nekončícím tanci. Dokonce jsem
měl dojem, že slyším hudbu. Zněla tak božsky a dokonale mě uklidňovala. Zavřel jsem oči, tedy
pokud jsem ještě vůbec nějaké oči měl a naslouchal zvukům této nadpozemské melodie. Tělo jsem
měl lehké jako pírko, jen jedno mne rmoutilo, neviděl jsem nikde ten světelný tunel, či co to vlastně
mělo být. A pak... Pak se to stalo... Ono vytržení z vlastního těla... Vše zmizelo a já se ocitl v jakési
prázdnotě a nebyl jsem tam sám.
*****
Kde to jsme?
V bezčasí... Řekla mi Smrt. Tady čas stojí na místě.
Nic tu není! Namítl jsem.
Přej si něco! Pobídla mě. Ptáte se, jak vypadala? Docela obyčejně, jako taková pohledná mladá
děva. Prostě holka krev a mlíko. Kosu, ani jiný smrtící nástroj, jsem neviděl. Tančila mi před očima
a točila přitom divoce svou rudou sukní.
Kde máš kosu? Zeptal jsem se.
Tady je mi k ničemu! Usmála se.
Proč já?
Proč ne ty?
Vážně mě to zajímá... Na světě je fůra lidí... Proč já?
Které neznáš? Zastavila se. Ale já si přišla pro tebe a ne pro ně.
Jaká to byla nehoda?
Spadl jsi autem ze srázu a vypadl jsi z něj v půli cesty! Řekla mi a dala si mou ruku do dlaní.
- 199 -
Podívala se mi svýma modrýma očima do těch mých a já v nich viděl klid a mír. Usmála se. Měla
hezky na rudo namalovaná ústa. Její tvář vůbec nevypadala na to, že nepatří dívce z masa a kostí.
Jsi živá?
Já? Zasmála se zvonivě. Jsem smrt, nejsem živá!
Co se stalo? Pil jsem?
Nepil, řekla mi. Pil ten druhý, ale ten přežil, přestože si rozbil automobil.
Proč já?
Nepamatuješ si to? Zamyslela se.
Co bych si měl pamatovat?
Přál sis to! Řekla mi a dala se znovu do tance. Vedla mé kroky prostorem bez konce a já opět
zavřel oči. Točili jsme se stále dokola. Jak dlouho? Těžko říct, čas tam přeci neexistoval. Otevři oči.
A co se stane? Zeptal jsem se jí.
Budeme na místě! Řekla mi tajemně.
Proč jsme spolu tančili? Vyzvídal jsem.
Vše je v neustálém pohybu! Pokrčila rameny. Pohyb znamená život!
Až odejdeš, zůstanu tu sám?
Ne! Usmála se a políbila mě na čelo. Čekají tu na tebe.
Existuje nebe a peklo?
Ne, existuje jen život a smrt... Řekla mi a proměnila se.
Jsi jiná! Namítl jsem. Nyní už nebyla tou sladkou a něžnou dívkou, ale měla podobu oné
seschlé stařeny.
Ano! Přikývla. Každému co mu patří!
A hned na to zmizela. Byl jsem sám uprostřed travnatého pole s kopci. Na nebi se převalovaly
mraky, ale slunce jsem neviděl. Kde to jsem? Ptal jsem se sám sebe. Co tu budu dělat? Proč si na
nic ze svého života nepamatuju? Co když jsem nezemřel? Co když se mi to všechno jen zdá? Jak
poznám co je realita? Existuje vůbec?
*****
- 200 -
A pak jsem je poprvé uviděl. Spatřil jsem přibližující se postavy. Byly plné pokoje a míru, až mě
zamrazilo. Usmívaly se, ale zdálo se mi, že jim chybí opravdový cit. Chtěl jsem od nich odejít, ale
nohy mi přirostly do země. Nemohl jsem se ani hnout. Ze všech stran se ke mně sešly podivné
postavy, postavily se do kruhu a začaly střídavě tanečními kroky točit oním pomyslným kruhem. Tu
vlevo a za chvíli zase vpravo. Usmívaly se na mne a něco na mě volaly, ale já jim nerozuměl. Jen
jsem slyšel jejich zvonivý smích. Mraky se rozestoupily a celé pole ozářilo jakési podivné světlo...
Ne, nebylo to slunce, avšak zdroj toho světla by si s ním v ničem nezadal. A pak jsem vše
pochopil. Začal jsem cítit a vnímat ony krásy krajiny i samotných tanečníků a pozvolna jsem si
začínal vybavovat jejich tváře. Byl jsem doma? Mí zemřelí příbuzní a známí tančili v kruhu kolem
mne a vítali mne. A pak se na nebi ukázali ptáci a ve vysoké trávě se proplížilo několik neznámých
živočichů. Kde to jsem? Kruh se zvolna zužoval až jsme nakonec všichni skončili v jednom
chumlu, aby se ona pomyslná realita znovu změnila.
Tisíce rukou trhaly mé tělo na kusy, ale já jsem žádnou bolest necítil. Světlo se kamsi vytratilo.
Radost vystřídal smutek a naději beznaděj. Nebe potemnělo a půda pod mýma rukama se začala
pomalu propadávat. Nakonec jsme se všichni zřítili do nekonečných narudlých hlubin, ze kterých se
ozýval jen pláč a skřípění zubů. Až nyní jsem byl konečně doma a až nyní jsem svým způsobem
procitl. Peklo mělo být mým domovem, protože můj život nespěl k ničemu jinému...
Každému co mu patří! Slyšel jsem čísi skřípavý hlas. Nyní jsme roztrhali tvé pozemské tělo a
zbývá rozsápat ještě tvou duši! Připrav se, panáčku na druhou smrt!
A tehdy jsem zakusil skutečná muka. Agonii bolestí a utrpení ve světě, kde slitování nemělo
místo. Ano, byl jsem špatný, ale cokoliv jsem ve svém životě udělal, nestálo za to, co jsem nyní
prožíval, dokud jsem se znovu nepropadl do temnoty, ve které nemělo světlo místo... Zemřel jsem
podruhé, možná po tisící...
Vítej mezi námi! Vítej v pekle své vlastní reality!
Ale já sem nepatřím! Křičel jsem bolestí. Nepatřím sem! Byl jsem jiný...
Jiní byli oni! Říkal mi kdosi. To ty ses mohl změnit!
Nevěřím v Boha! Zakřičel jsem.
My také ne! Smály se na celé kolo podivné temné bytosti ještě v temnějším světě. Neviděl jsem
je, pouze cítil. Bůh tady není!
Stále na mne dorážely jejich zuby a pařáty. Co zásah to můj výkřik bolesti. Křičel jsem a můj
křik se rozléhal široko daleko a živil jejich hlad po cizím utrpení. A pak... Pak se znovu něco stalo a
já pochopil, co znamená bolest a utrpení. Toto temné a nekonečné agonické moře se zvolna
proměňovalo v něco jiného. Tmu vystřídal šero. A ti běsové mi na okamžik dali pokoj, jen mne
obletovali sem a tam jako nenechaví komáři.
Vznášel jsem se nad jakýmsi oceánem, jehož vlny se přelévaly jedna přes druhou. Slyšel jsem
hučení větru i temné burácení, přestože by zde nemělo nic být. Kde je ono bezčasí a nekonečný
prostor? Temné pekelné postavy se zvolna vytrácely a nad mořskou hladinou začalo svítat. Nebe
- 201 -
zrudlo a já čekal s úzkostí v duši, co se vynoří nad zdivočelými vlnami. Nespatřil jsem jediného
polétavce, ale zdálo se mi, že slyším křik mořských ptáků.
*****
Nezemřel jsem? Zdálo se mi to všechno? Byl to jen sen?
Chvíli trvalo, než se rudý kotouč vynořil nad hladinou, ale do slunce měl daleko. Spíše se
podobal žhnoucí hvězdě těsně před výbuchem. Jeho horko mě spalovalo a nutilo odvrátit zrak. Za
zády jsem spatřil nejasný obrys pobřeží. Stačilo jen pomyslet, abych se přenesl na skalnatý břeh
omývaný nikdy neutichajícími vlnami. Nebylo zde jediného keře, nebo stébla trávy. Jen holá skála.
Kde to jsem? Zeptal jsem se v duchu. To je konečná stanice?
Jak pro koho! Ozval se čísi hlas.
Co je to za moře? Zeptal jsem se.
Je to moře lásky prolitých slz! Řekla mi nejasná postava, která stála jen kus ode mne. Neviděl
jsem jí do tváře. Možná šlo jen o přelud, který byl v tomto světě docela běžnou záležitostí. Moře
bolesti a utrpení...
Lásky? Namítl jsem a stoupl si do stínu. Krvavé slunce se zvolna sunulo na temném nebi a
zdálo se, že jej nezastaví ani bachratá temná mračna převalující se sem a tam. Nebude trvat dlouho
a ani tento pochybný stín mi nepomůže před jeho nenechavým žárem. Kdybych již nebyl mrtvý,
určitě bych se vypařil jako pára nad hrncem.
Láska je také utrpením a čím více lásky, tím více bolesti a strádání! Řekla mi nejasná postava
bez tváře a stoupla si také za velký balvan, aby se ve světle rudého obra nevypařila dřív, než
dokončí myšlenku. Čím více milujeme, tím více se bojíme o toho, koho máme rádi. Třeseme se před
budoucností a žárlíme na čas, který si užívá naší lásky stejně jako my a ukrajuje z ní s nekonečnou
trpělivostí kousek po kousku, dokud nezmizí docela.
Tohle všechno je to, co zůstalo po lásce mezi lidmi? Zamyslel jsem se. Ale to moře musí být...
Slané! Souhlasil stín. Lidské slzy jsou také slané. A čím více jich je, tím slanější toto moře
bude...
A co se ukrývá na jeho dně? Zeptal jsem se s temnou pochybností ve své duši.
Beznaděj, přestože naděje umírá jako poslední... Řekl mi stín a vyšel ze stínu balvanu, aby se
vypařil a zmizel mi z očí, protože splnil svůj úkol. Aby lásku vystřídala nenávist a pravdu lež...
*****
To je jako ve špatném snu! Zamyslel jsem se. Začalo mi být horko. Čím bylo zdejší slunce výš,
tím méně mě balvan, za kterým jsem se ukrýval, chránil. Takže konec? Definitivní? Proč to
všechno? Kolik existuje Pekel? Kolik pater má Nebe a Ráj? Co se stane až znovu zemřu?
- 202 -
Vykročil jsem vstříc rudému slunci i převalujícímu se moři, které se rozbíjelo o temná skaliska.
Možná se rozplynu dříve, než se odevzdám jeho hlubině. Rudé slunce žhnulo jako pec a ohnivé
nebe i temné pobřeží mi zmizelo z očí... Zemřel jsem znovu! Možná naposled, abych se navždy
rozpustil v moři utrpení z lásky, které bylo bezedné stejně jako tento donekonečna se převalující
oceán. V moři lásky, kde jsem konečně nalezl své štěstí, klid a mír, které snad nikdy nevyschne,
dokud bude svět světem a lidé se budou milovat i nenávidět zároveň. A aby mi vlny šeptaly svá
sladká tajemství a já klesal stále níž a níž, kam nezabloudí ani ten nejsilnější světelný paprsek.
Vítej doma, můj milý! Řekl mi známý hlas, abych konečně a navždy nalezl svou ztracenou
lásku...
- 203 -
Dva ve výtahu
Tento text původně vznikl do „Workshopu“ na téma: „Dva ve výtahu“, ale protože se žádný
nekonal, publikoval jsem jej „jen tak“, snad se vám bude líbit...
*****
Bylo nádherné slunečné dopoledne, když Tomáš vstupoval do vestibulu vkusně vypadající
finanční budovy v centru města. Prošel rozlehlou halou a zastavil se nedaleko centrálního jádra s
výtahy, které rozvážely lidi sem a tam po budově jako neúnavní dříči. Zpoza zavřené dveře se k
němu neslo tiché svištění kabelů a hučení elektromotorů. Tomáš se na okamžik otočil k Recepci, ve
které za pultem stála pohledná mladá žena v bílé blůzce a kratší černé sukni, která jí sahala sotva do
půli stehen. Zdálo se mu, že na něj zamrkala očima, když prošel dveřmi na fotobuňku, ale také ji
mohl oslepit záblesk slunečních paprsků od chromovaného nárazníků některého z vozů na ulici,
nebo jí jen něco spadlo do oka.
Tomáš si povzdechl a po chvíli pozorování prací zaujaté dívky se znechuceně odvrátil. Patrně se
mu to jen zdálo. Dveře výtahu se otevřely a šum ve vstupní hale vystřídala tichá a nevtíravá hudba.
Upravil si sako vycházkového letního obleku a vešel do kabiny. Vždy si zakládal na dobrém
vzhledu a vystupování. Kdykoliv mohl být středem pozornosti, plně toho využil a snažil se z této
situace vytěžit maximum. Opřel se o stěnu výtahu a stiskl jedno z tlačítek na panelu. Podle
rozsvícené kontrolky bylo jasné, že míří někam do horních pater budovy, kterou začalo pomalu
ohřívat nenechavé slunce. Ještě nyní na sobě cítil narůstající horko ulice. Ve výtahu, jakož i v celé
budově, však byl snesitelný chládek. Na chvíli zavřel oči a zhluboka se nadechl...
„Pardon, můžu se k vám přidat?“ zeptala se jej jakási mladá žena, které ze začátku ani
nevěnoval sebemenší pozornost. „Jsem ráda, že jsem chytila váš výtah, musela bych jít po
schodech, nebo čekat na další...“
„Zajisté!“ řekl, aby si následně promnul čelo plné vrásek.
„Starosti?“ zeptala se jej jeho spolucestující s neskrývanou účastí. „To znám...“
„Jo, starosti!“ souhlasil. „Kdo je dneska nemá, že ano?“
„Tak je hoďte za hlavu...“ zasmála se a odhalila přitom dvě řady bělostných zubů. „Neznáme
se? Neviděli jsem se někdy?“
„Opravdu?“ zarazil se a dal se do studování nejen křivek její tváře.
„Ze školy?“ zeptala se. „Ne? Omlouvám se, ale jste mi nějak povědomý...“
„Ze základky určitě ne...“ pokrčil rameny. „Ze střední? Vy jste... Ty jsi... Jana Macháčková? Ta
buchta, která ráda poslouchala klasiku i heavy metal?“
„Jo,“ přikývla a podala mu ruku. „Hele... Ty jsi Tomáš, že jo? Netušila jsem, že se někdy spolu
ještě potkáme...“
- 204 -
„Já taky ne!“ souhlasil. „Byla jsi sice hezká holka, ale vždy se mi zdálo, že stojíš opodál všeho
dění...“
„Jo, trochu zakřiknutá, že ano?“ zasmála se. „Dneska jsem rozvedená a bezdětná... A co ty? Máš
ženu? Děti? Nestavíš si s nimi z Merkuru, nebo Lega? Vždy jsem věděla, že z tebe bude rodinný
typ. Líbil ses mi, ale nějak jsem se bála tě oslovit? Vypadals tak... Něco z tebe vyzařovalo!“
„To se ti muselo jen zdát!“ rozesmál se pro změnu on. „Nakonec jsme spolu moc nemluvili...“
„To ne,“ zavrtěla hlavou. Pak náhle zhasla světla a výtah se nečekaně zastavil.
„A do prdele...“ řekl do ticha.
„Jejda!“ souhlasila. „Doufám, že tu nebudeme stát věčně...“
„Uvidíme...“ řekl si pro sebe.
„Je, je, je...“ začala si tiše zpívat a v duchu myslela na to, zda by dokázala být s Tomášem na
opuštěném ostrově. Vlastně šlo v jejím případě o tajný dívčí sen, jen ona, on a panenská příroda,
avšak Tomáš nebyl Hugho Grant, přestože by v tomto případě i dokázala něco ze svých nároků
slevit.
„Zpíváš si?“ zeptal se se smíchem, kterým chtěl zakrýt určitou nervozitu.
„Ano, jen si tak zpívám...“ řekla. „Kdysi jsem zkoušela i profesionální dráhu, ale nakonec jsem
skončila jako učitelka zpěvu... A co děláš ty?“
„Já?“ zarazil se. „Já... Dělám v jedné firmě kancelářskou krysu...“
„Aha, takže manažér?!“ řekla, aby řeč nestála. „A?“
„A? Jo, tak...“ zasmál se trochu nervozně. „No, sice to vynáší, ale moc tu práci nemiluju...“
„To se stává!“ řekla. Pak chvíli za světla z mobilu chrastila v kabelce, aby z ní vytáhla malou
láhev Coca-Coly a napila se. „Nechceš taky?“
„Copak?“ zeptal se jí, když do něj nechtíc vrazila rukou s otevřenou lahví limonády.
„Colu?“ řekla. „Promiň, málem jsem ti polila sako... Jsem to ale... Vážně si nedáš?“
„Ne, díky!“ odmítl ji. „Neber to osobně, ale nemám ji rád... Je taková...“
„Přeslazená?“ řekla věcně.
„Jo,“ přikývl. „Šéfová mě zabije...“
„To přežiješ!“ řekla mu. „Takže jsi svobodný?“
- 205 -
„Jo,“ souhlasil. „Jsem a ženit se nehodlám, alespoň ne hned!“
V duchu si představoval, jaké by to bylo, kdyby s ní ležel v jedné posteli... Byl si vědom faktu,
že od puberty již něco prožil, ale jeho tajné klukovské sny v něm zůstávaly stejné. Měl v hlavně
jeden velký sen, prožít noc se dvěma ženskýma najednou, nejlépe tanečnicemi z Tahiti. Kdo z
mladých lidí na to nemyslí, alespoň několikrát za den? Vždyť ony ďábelské svody na lidské
pokolení číhají na každém kroku. Nastalo krátké a tíživé ticho...
„A nějaká... Je na obzoru?“ zeptala se.
„Těch bylo!“ mávl rukou do tmy. „Ještě se ti líbím?“
„No... Ani nevím...“ zamyslela se. „Třeba nejsem tvůj typ?“
„Hm...“ vydal ze sebe. Pak se rozsvítilo světlo, zazněla znovu hudba a výtah sebou škubl, aby se
vydal vzhůru do vyšších pater.
„To bylo!“ usmála se na něj. „Nepolila jsem tě?“
„Ne, ne...“ usmál se. „Rád jsem tě znovu viděl!“
„Já taky,“ souhlasila, když ji pohltily dveře na jejím patře. Ještě než se zavřely, mrkla na něj
spiklenecky okem. Nakonec nevypadala zase tak zle. Usmál se a zamával jí na pozdrav. Pak se
zamyšleně podrbal na hlavě. Ano, ten vlak ve stanici jménem Život nebude čekat věčně! Když
vystoupil z výtahu na svém patře, chvíli pozoroval jeho prázdnou kabinu, jako by chtěl přivolat
něco, co se již nikdy nevrátí. Možná šlo jen o závan citu... Prostou náklonnost? Znovu si upravil
sako a vydal se do své kanceláře. Výtah tiše odsvištěl někam dolů a s ním i jeho myšlenky na
bývalou spolužačku, o které toho zase tolik nevěděl, natož zda tu někde pracuje, nebo přišla jen na
návštěvu...
- 206 -
Perský kocour a konec světa
Povídka je napsaná na motivy jistého dílka (textu) na SASPI a protože jde opravdu jen o
zpracovanou myšlenku, nebo určité téma, není nutné uvádět jméno dílka a autora. Pokud byste
však trvali na tom, odkud jsem čerpal námět, mrkněte na SASPI a najděte si tento text v mém
Profilu (a dozvíte se více)...
*****
V jednom panelákovém bytě sedí muž, říkejme mu Jarda, u televize a přepíná jednotlivé kanály
kabelové televize tam a zpátky. Mimo sportovní a zpravodajské programy je to všude stejné.
Kdykoliv stiskne tlačítko dálkového ovládání, narazí na chlapa se ženskou, jak se muckají, nebo
lezou spolu do postele. Je sice mladý a krásný, ale začíná jej to pomalu zmáhat. Dopije pivo, říhne
si a zamyšleně se podrbe na břiše.
„Janičko?“ zavolá do kuchyně, když se postaví na nohy a zkouší hladinu alkoholu v těle. Je to
dobrý a přestože nevypil mnoho piv, cítí se nádherně. Vypne bednu a vydá se pomalu do kuchyně,
kde jeho žena chrastí s nádobím. „Janičko, jsi hluchá?“
„Cože?“ zeptá se a ono „že“ natáhne, jako by šlo o špagety. „Promiň, ale nic neslyším, šustí mi
tu voda a řinčí nádobí! Chtěls mi něco?“
„Já?“ zamyslí se a hodí pivní láhev ve špajzu do poloprázdné přepravky s tvrzeného plastu. Ve
skutečnosti je plná lahví, avšak ne všechny lahve jsou plné zlatavého chmelového moku. „Ne...“
„Tak proč na mne voláš?“ zavolá a na okamžik zastaví vodu, aby přešla ke sporáku, kde chvíli
něco míchá velkou vařečkou v plechovém hrnci se skleněnou pokličkou. Pak zvědavě nabírá
zajímavě zabarvenou polohustou tekutinu na vařečku a s úsměvem k ní přičichne a vyzkouší její
chuť.
„Já jen, že...“ zamyslí se Jarda a vezme si z otevřené sklenice jednu okurku. „Hele všimla sis,
že...“
„Čeho?“ zeptá se a na chvíli pustí odpařovač.
„Ježíši, vypni ten randál, tahá mě to za uši!“ vykřikne, div neshodí na zem sklenice se
zavařeninami.
„Promiň!“ řekne mu a dívá se, jak za sebou zavírá dveře od špajzu a pomalým krokem k ní
přichází jako mlsný kocour. „Co to do tebe vjelo?“
„Celkem nic, ale kamkoliv přepnu televizi, lidi se tam muckají a lezou po sobě jako diví...“
zazubí se. „Co když se něco chystá?“
„A co jako? By se... Mělo... Stát?“ zeptá se, když ochutí omáčku a dívá se, zda se jí nerozvařila
rýže. Domluvili se, že si dneska udělají dobrou večeři.
- 207 -
„No, já nevím, třeba konec světa!“ řekne jí a na chvíli se k ní přitiskne a začne ji žmoulat ušní
lalůčky. „Nebo něco jiného... Třeba!“
„To jako, že na to dneska vlítnem už potřetí, jako bys byl nějaký Casanova?“ usměje se. „Ta
televize z tebou dneska udělala divy... Nebo je to tím jarem?“
„Na nádobí?“ zarazí se naoko.
„Ne, ročním obdobím!“ rozesměje se a hodí po něm houbou na nádobí.
„Když už jsme u toho jara, víš čím bych chtěl být?“ zeptá se, když si sedne na volnou židli u
stolu a dívá se, jak pobíhá kolem sporáku.
„Schválně!“ zamračí se.
„Perským kocourem! A chtěl bych ti ležet na klíně, pěkně vrnět...“ zamyslí se.
„Perským kocourem?“ zeptá se a oči se jí tajemně rozzáří. „A nechal by ses rozmazlovat?“
„Jo, přesně tak!“ přikývne.
„Tak to bych tě musela dát nejspíš vykastrovat!“ přikývne hlavou a vypne oheň na sporáku pod
oběma hrnci.
„Vykastrovat? Mě? Takového milého a krásného perského kocoura?“ zeptá se, až mu málem
zaskočí zbytek kyselé okurky v krku. „Ježíši a proč? Co jsem ti jako kocour udělal?“
„No, nic!“ pokrčí rameny. „Ale měla bych strach, aby ses mi někam nezatoulal... Neztratil, nebo
aby tě nezajelo nějaké to auto! To víš... Jako hodný a milý perský kocour bys byl pro mne hodně
drahý a to ne jenom co se peněz týče!“
„Tak to jsem to, jako kocour, pěkně dopracoval!“ rozesměje se. „A...“
Nedomluví. U dveří zazvoní zvonek a oba se na sebe podívají s otázkou v očích. Pak se
zamračí, ona ukáže na sporák a pak ke dveřím. On to pochopí a vydá se pomalu ke dveřím, ale nedá
mu to, aby se ještě nezeptal: „Ty někoho čekáš? Nebo to jsou policajti? Tady a v tuhle hodinu? Že
tys už někoho vykastrovala?“
„To mám asi za toho kocoura!“ vyprskne smíchy. „Tak běž, než nám ten někdo vykopne dveře!“
„Jo, jo...“ povzdechne si, nakoukne kukátkem do chodby a řekne si: „Ty vole, kdo to je?“
Otevře dveře a div se nesrazí se dvěma muži v podivných úborech. Vypadají, jako by přišli z
jiné doby. Všichni tři chvíli na sebe hledí a mlčky se přeměřují. Nakonec to Jarda nevydrží a zeptá
se: „Vy jste od Svědků Jehovových?“
„My? Ne!“ řekne mu vyšší muž a podívá se na toho nižšího, který jen tiše zavrtí hlavou.
- 208 -
„Tak jste od nějakého jiného náboženského spolku?“ povytáhne Jarda obočí a pro jistotu se
rozvalí ve dveřích, aby oba nezvaní hosté náhodou nevlítli do jeho bytu, ať už by se tak stalo z
jakéhokoliv důvodu. Nepřipadají mu moc seriózně, spíše naopak. Nohy mají naboso v sandálech, na
sobě nějaká pomalovaná prostěradla a na hlavě podivné pokrývky hlavy, které nedovede
identifikovat. „Vy jste ze Skryté kamery?“
„Bohužel... Ne!“ řekne opět ten vyšší muž a mile se usměje, až Jardovi vyraší kapky potu na
čele.
„Tak to jste nejspíš utekli z Bohnic!“ vydechne, připraven kdykoliv před cizími návštěvníky
třísknout dveřmi.
„Nejsme blázni!“ odpoví mu ten menší.
„Ne, ne, nejsme mentálně postižení!“ souhlasí ten vyšší.
„A co to máte na sobě?“ zeptá se. Dostane chuť na další pivo a tak jen nervózně mrkne na
hodinky, jakože nemá čas.
„To jsou naše slavnostní roucha a dlouho vás nezdržíme!“ usměje se pro změnu ten menší.
„Je to důležité!“ souhlasí ten vyšší. „Takřka životně důležité...“
„Dovnitř vás nepustím!“ zamračí se. „Nejste náhodou... ti... budhisti?“
„Naše víra je ušlechtilejší!“ řekne ten vyšší muž a promne si korále na krku. Jarda je ohodnotí
na slonovinu, nebo falešné perly. Chvíli na ně nevěřícně zírá a pak si povzdechne...
„Vaše víra?“ nevěří svým uším. „Já jsem ateista a v Boha nevěřím! A vůbec... Dejte mi pokoj,
nebo zavolám policajty!“
Chystá se zavřít dveře, když tu okolo projde postarší sousedka. Pozná Jardu, usměje se a hlasitě
jej pozdraví. Chvíli se dívá na oba muže v prostěradlech, pak zavrtí hlavou a poklepe si na čelo.
Jarda jen pokrčí rameny. Babka si povzdechne také a pronese něco na ten způsob, jaká je to dneska
mládež a že lidi už nevědí, co roupama dělat a jde dál po schodech dolů. Výtah zase nejezdí, jako
obvykle. Nic nového pod sluncem, co na tom, že je jiná doba?
„Bude konec světa!“ zamračí se ten nižší.
„Brzy vše skončí!“ souhlasí ten vyšší. „A vy jste jeden z těch, kteří byli vybráni!“
„Na co? A k čemu?“ zaúpí Jarda. Chuť na pivo se mu zdvojnásobí. „Co jsem vám udělal?“
„Vy?“ zeptá se nižší muž. „Vy nic, ale veliký Ashar si vás vybral, aby spasil váš život a život
vašich blízkých!“
„Kdo?“ zapotácí se. Má pocit, že ještě chvíli a padne k zemi žízní a zpitoměním.
- 209 -
„Ashar!“ přikývne vyšší muž. „Má u Jupitera deset tisíc lodí a rozhodl se, že lidstvo stále stojí
za záchranu! Vy to nevíte?“
„Nevím...“ řekne zmoženě. „Nikdy jsem o tom neslyšel!“
„Tak vidíte!“ usměje se vyšší muž. „A neplesá vaše srdce přitom radostí?“
„Při čem?“ nechápe.
„Že budete spasen a s vámi i vaši blízcí!“ řekne mu trpělivě vyšší muž.
„Kdy?“ zeptá se Jarda, když za sebou uslyší svou ženu, jak k němu zvědavě přistoupí a opře se
mu o ramena, div se nesloží k zemi jako pytel brambor.
„Kdo to je?“ zeptá se jeho žena. „Co tu dělají ti srandovní pánové?“
„To jsou nejspíš poslové!“ otočí k ní Jarda hlavu.
„Koho?“ olízne si vařečku tak mlsně a smyslně, až oběma mužům v prostěradlech povyskočí
srdce.
„Velikého Ashara!“ řekne ten nižší. „Byli jste vybráni, aby...“
„Ale my jsme nic nevyhráli!“ zamračí se Jardova manželka. „Vy jste z cirkusu?“
„Ne!“ zavrtí ten vyšší hlavou. „Jsme poslové velikého Ashara! A přinesli jsme vám pokoj, mír a
věčnou lásku!“
„Tak to jo! Pokud jde o věčný pokoj, mír a lásku, tak to jsem pro!“ přikývne a štípne Jardu
nenápadně do zadku. Než odejde zpět do bytu, zašeptá mu do ucha: „Večeře je na stole! Nějak se
jich zbav, dneska ti dám lásky, co hrdlo ráčí a zadarmo!“
Olízne svému muži ucho a odejde vyzývavým krokem s houpajícími se boky do kuchyně, aby
připravila poslední maličkosti k večeři. Oba muži na sebe pohlédnou a pak smutně sepnou ruce.
„Vy nechcete být zachráněni?“ zeptá se ten vyšší muž Jardy, který je už tak zpitomělý, že netuší,
která bije. „Konec se blíží a pak už nebude úniku! Všichni, kteří zde zůstanou, zemřou strašlivou
smrtí!“
„Věděli to už staří Mayové!“ přikyvuje menší muž. „Za dva roky bude po všem... Ještě stále
můžete odletět jednou z deseti tisíc lodí, které čekají na oběžné dráze Země!“
„Říkali jste, že čekají u Jupitera!“ zamračí se.
„To ano, ale menší transportní lodě jsou už na naší oběžné dráze! Veliký Ashar čeká jen na vás!“
řekne mu vyšší muž a láskyplně pohladí Jardu po rameni. „Přece nechcete, aby vy, nebo vaši...“
- 210 -
„Já odletím!“ řekne Jarda a smutně si povzdechne. Před očima však nevidí konec světa, nebo
veliké Asharovy lodě, ale flašku vychlazeného piva.
„Konečně vás velký Ashar osvítil svým nekonečným světlem!“ zaraduje se menší muž. „Stačí
jen, abyste prodal svůj majetek a věnoval ho naší komunitě!“
„Není to spasení zadarmo?“ zeptá se Jarda.
„Je, ale než to přijde, musí být naši bratři a sestry z něčeho živi!“ řekne mu ten vyšší. „Kdybyste
dovolil...“
„Nic nedovolím!“ vzchopí se Jarda a vybuchne jako dřímající vulkán.
„Ale říkal jste, přece, že poletíte!“ zamračí se menší muž. „Asharova láska a milost je
nekonečná!“
„Ano, já poletím! Ale vzducholodí!“ řekne jim Jarda. „A jestli vy dva odsud nevypadnete,
poletíte také!“
„S vámi?“ podiví se vyšší muž. „Tím cepelínem?“
„Ne, z okna, jestli nepřestanete opruzovat!“ třískne Jarda dveřmi a pro jistotu se podívá
kukátkem ven. Muži v prostěradlech pokrčí rameny a zazvoní u souseda. Jarda se rozesměje, až se
za břicho chytá.
Oni dva zvěstovatelé boží a nekonečné lásky velikého Ashara netuší, že je jeho soused mistrem
republiky v džudu a že má od jisté doby, kdy mu manželka utekla s jakýmsi karatistou, nervy na
pochodu. Chvíli se z chodby ozývají hlasy obou zvěstovatelů a hned na to se oba dva poroučejí v
kotrmelcích do mezipatra. S prostěradly, nebo bez nich, ale to už rozesmátý Jarda netuší.
„My někam poletíme, drahoušku?“ zeptá se Jardy jeho žena. „Letos jsme u moře už přeci byli,
nebo ne?“
„My?“ zarazí se a sedne si ke stolu. „Ne, ale ti dva už odletěli a hned první třídou!“
„A ty toho Ashara znáš osobně?“ povytáhne obočí. „Já jen, že jestli z něj ta láska a nekonečná
moudrost vyzařuje více než ze mě... Třeba bys tu nabídku neměl odmítat!“
„Víš...“ zamyslí se a zadívá se na svou culící se ženu na druhé straně stolu. „S tebou si užiju
lásky... Nehledě na to, že mě chlapi vůbec nezajímají!“
„Tak...“ zamyslí se pro změnu ona a provokativně si strčí vidličku do úst. „Cos tam potom s
těmi posly tak dlouho dělal?“
„Nevěděl jsem, jak se jich zbavit!“ řekne jí a pokrčí rameny. „Bláznům se přeci nemá
odporovat!“
„A,“ zazubí se, když oba dojí a ona s jeho pomocí poklidí stůl v obývacím pokoji.
- 211 -
„A co?“ zeptá se netrpělivě.
„Jak to dneska bude s tím létáním?“ strčí do něj pravým bokem, prosmekne se kolem něj jako
lasička. „Náhodou, já vzducholodí ještě neletěla!“
„Já ti nesliboval cestu do nebe!“ zazubí se, když se jeho žena rozběhne jako první do ložnice.
„Na vzdušné zámky jsi přeci odborníkem ty, nebo snad ne, miláčku?“
„Poletíme první třídou!“ řekne mu, když kolem sebe rozházejí své svršky. „A bez velikého,
toho...“
„Ashara!“ souhlasí a znovu se rozesměje.
„Čemu se furt hihňáš?“ bouchne jej do prsou svou malou ručkou.
„Myslím na ty dva a tvůj výstup!“ vyprskne Jarda smíchy. „Myslíš, že budou mít s Asharem
tolik sexu jako já s tebou?“
„On je přeci Bůh, nebo snad ne?“ zamračila se naoko. „A s Bohem sexovat nejde, to bys měl
vědět!“
„A s bohyní?“ polechtá jí. „Víš ty co? Necháme těch keců a letíme, vzducholoď nepočká...“
„Já jen, aby ti to po těch dnešních pivech stálo za to, ale na druhé straně, snad ti ten jejich veliký
Bůh alespoň dneska pomůže...“ zahihňá se. A veliký Ashar se na vše dívá a usmívá se, ať už má
těch deset tisíc lodí, nebo ne a je mu jedno, zda na něj lidé opravdu věří... Když už má přijít ten
konec světa, proč nedat lidem trochu té lásky?
- 212 -
Nebe, Peklo, Ráj
Pokus o sci-fi na motivy několika videoklipů. Přestože je tato povídka svým způsobem další
„Rychlovkou“, rozhodl jsem se ji nedávat do části sbírky s ostatními rychlovkami, protože tento
text nevznikl na motivy žádného zadání, ale právě jen díky onomu „pohlazení múz“...
*****
/Povrch planety Eden - současnost/
Na pozvolném svahu nad Městem, které se zvolna topilo ve večerním šeru stála u prostého
hrobu s obyčejnou kamennou deskou jakási žena. Spíše nežli ženě se podobala právě dospělé dívce,
ale zdání mohlo klamat i v tomto případě, protože nyní lidé stárli velmi pomalu a přestože se lidský
věk protáhl na trojnásobek původního věku, vybírala si smrt svou daň neustále. V rukou držela
kytici jakýchsi bílých květin, kterou položila před náhrobek, na němž stálo: Harris M. 2235-2345,
tragicky zemřel při leteckém neštěstí.
„Je čas, měli bychom už jít, loď nepočká!“ řekl jí muž, který stál v pozadí u jediného stromu,
jež se pyšně tyčil do výše několika desítek metrů. Svým vzrůstem a tvarem připomínal nejvíce
jeden ze stromů v Africe, o kterém kdysi před staletími psal i Antoine de Saint-Exupéry – baobab,
jenže tady na jedné z mnoha planet Trojhvězdí X-136 nebylo podobné ničemu na zemi.
„Já vím,“ přikývla. „Tohle místo si Harris zamiloval... Snad tu najde věčné odpočinutí a pokoj!“
„Vznášedlo čeká!“ trval muž na svém. „O půlnoci odlétá Mateřská loď zpět k Zemi a to s námi,
nebo bez nás!“
„Sbohem...“ sklonila se nad pomníkem a pohladila holografickou fotografii v umně provedeném
rámečku z uměleckého skla. „Tolik jsem ti toho chtěla říci...“
„Už jsme na cestě!“ řekl muž něco do přístroje podobného mobilnímu telefonu a zamával na
pilota vznášedla, které stálo na malé rovince několik metrů od vysokého stromu. „Není to tvá vina!“
„Já vím,“ přikývla a se slzami v očích se oba vydali ke stroji, který byl připraven k odletu a jen
jako nějaké zvíře tiše předl. „Nemělo se to stát...“
„Tady je Taxi 234-XL, volám základnu, jsem na cestě, pasažéři naloženi, přepínám!“ řekl pilot
do mikrofonu se sluchátky, které byly napojeny na palubní desku. Stroj se takřka neslyšně vznesl do
výše několika desítek centimetrů nad zemí a strom s hrobem u jeho úpatí brzy zmizel v
houstnoucím šeru.
„Základna rozumí!“ ozvalo se v interkomu. „Volali z Letiště... O vaše pasažéry je velká
sháňka!“
„Rozumím, čekejte nás do dvaceti minut, Taxi 234-XL končí!“
„Základna rozumí, konec!“
- 213 -
Ve zdejším světě měla noc jen krátké trvání. Na blankytném nebi neustále zářilo jedno ze tří
sluncí. V soustavě modrého, žlutého a rudého slunce se nacházelo několik planet, které byly
schopné udržet na svém povrchu život. Ať už se jednalo o pouštní planetu, kterou kdosi vtipně
pojmenoval „Duna“, tak i planetu oceánů s jen několika většími ostrovy s přiléhavým názvem:
„Oceánie“, či zeleným rájem obklopeným křišťálově průzračnými oceány, jež zdědila jméno: Eden.
Ostatní planety tohoto systému byly buď příliš blízko, nebo daleko od Trojhvězdí a mimo měsíce s
nerostnými surovinami nestály ani za zlámanou grešli.
Muž v prostoru pro cestující chytil onu ženu za ruku a pohlédl svýma hnědýma očima do jejích
modrých očí, které se stále utápěly v slzách. Chápal ji, ztráta Harrise všechny hluboce ranila. S jeho
odchodem ztratila nadnárodní společnost Light, Inc., jednoho z nejlepších pilotů. Muž a žena sedící
v taxíku byli bývali podřízení Harrise, který jako kapitán Autobusu, jak se hanlivě říkalo
dopravnímu prostředku, jež převážel náklad a cestující mezi Mateřskou lodí a Edenem. Do setmění
byli na letišti a raketoplán je vyvezl na oběžnou dráhu. Kdokoli by si chtěl přečíst jmenovky na
jejich uniformách, spatřil by dvě jména: John H. Mullins, druhý pilot a Eky van Deck, první pilot,
Light, Inc. Část z jejich lodi – jednoho z pěti Autobusů – ležela takřka roztříštěna nedaleko
přistávací dráhy na Letišti umístěného v severozápadním kvadrantu Města, které bylo největší
aglomerací na Edenu, rajské planetě, které se Ráj nemohl rovnat...
/Oběžná dráha planety Eden - den přistání o několik měsíců dříve/
„Pozor, hlášení!“ ozývalo se v reproduktorech na palubách ohromné lodi, která se jako by
zázrakem náhle objevila na oběžné dráze Edenu, planetě se třemi Slunci a tajemstvím ukrytým
kdesi uvnitř rozsáhlého tropického pralesa. „Pozor, hlášení! Intergalaktický skok dokončen! Loď se
přesouvá na oběžnou dráhu Edenu. Prosíme všechen technický personál, aby se připravil na
výsadek lodí s nákladem a posádkou na povrch. Opakuji: skok ukončen, vše je v normálu! Za
padesát minut jsme na orbitě! Konec...“
„Nikdy si na to nezvyknu!“ otřásla se Eky, aby se postavila na nohy, chytila se za břicho a
předklonila se, jako by chtěla vyhodit ven obsah svého žaludku. „Kriste!“
„Tohle je skoro lepší, než sex!“ pousmál se Mullins, když pobaveně, avšak s mírnou účastí
pohlédl na svou dlouhovlasou kolegyni se sexy postavou, jejíž hříva sahala až do půl zad.
Kombinéza jí byla takřka těsná ve všech ženských partiích a jemu byla zase těsná na docela jiných
místech. Byl mladý, inteligentní, úspěšný a nadějný, co víc si mohl přát. Ale Eky jako by to
neviděla. Měla oči jen pro Harrise, stárnoucího elegána, kterému začaly pomalu šedivět vlasy a
vousy. Mullins nechápal, co na něm Eky vidí. Pomalu začal připomínat pelichajícího starého
kocoura, který si mohl o mladých kočkách jen nechat zdát.
„Tak co mládeži?“ vyrušil je Harris, který se zarazil při pohledu na předkloněnou Eky a se
zamračeným čelem pohlédl na šklebícího se Mullinse. „Vy z toho ještě máte radost, že není vašemu
prvnímu důstojníkovi dobře?“
„Ne, pane!“ pokrčil rameny. „Promiňte, pane!“
„Je vám dobře? Nechcete zajít za doktorem?“ zeptal se jí Harris starostlivě. V jedné ruce držel
jakýsi fascikl, zatímco druhou položil Eky na rameno. „Můžeme letět jako poslední... Kapitán
- 214 -
Mateřské lodi mi naznačil, že na pořadí v jakém budou jednotlivé Autobusy startovat nezáleží!“
„Ne, pane!“ zavrtěla hlavou. „Už je mi lépe! Já jen... Nesnáším to... je to jako...“
„Jako by vám někdo kopl do břicha, že?“ pousmál se Harris a ukázal jí dvě řady bílých zubů.
Mullins se v duchu zeptal, zda jsou pravé, nebo jde o protézy. „Přesný termín startu vám sdělím,
technici se také pomalu vzpamatovávají ze skoku a chystají se prohlédnout jednotlivé transportní
lodě! Až to propukne, dá nám Kapitán vědět...“
„A Sally?“ zeptala se Eky svého velitele. „Jak je na tom?“
„Kdo je Sally?“ podivil se Mullins, který vůbec netušil, že by byla v posádce ještě nějaká další
mladá a pohledná žena. O cestující se starali stevardi. Jejich loď neměla jako jediná ženskou
posádku v úseku pro pasažéry. „Kdo je Sally?“
„Uvidíte!“ zakřenil se Harris. „Uvidíte, že se vám bude líbit!“
„Je kouzelná?“ zeptal se Mullins nedůvěřivě.
„Běžte se dát dohromady a najezte se!“ poplácal je oba Harris otcovsky po ramenou. „Mateřská
loď brzy spočine na orbitě Edenu a my tu budeme mít nějakou práci...“
„Ano, pane!“ usmáli se oba, když tu se Eky otočila za Harrisem s nevyslovenou větou v očích.
„Chcete mi něco, Eky?“ zarazil se Harris a zpytavě na ni pohlédl. „Jako byste mi něco chtěla
říci?“
„Ne, nic... Pane!“ řekla váhavě. „Není to nic vážného!“
„Kdo je Sally?“ zeptal se Mullins Eky, když Harris odešel. Eky v již vzpřímené poloze
několikrát zakašlala a pak řekla jen: „Uvidíš! Do prdele... Ty skoky mě jednou zabijí!“
„Nějak tě to vzalo!“ zamračil se druhý důstojník, když oba vyšli z úseku, ve kterém se
nacházely boxy pro posádky při cestování v hyperprostoru a zamířili k jídelnám a oddělením, kde
měli výstroj a výzbroj. „To vždycky tak vypadáš?“
„Tohle je tvá první cesta na Eden?“ zeptala se jej rozladěně, když jej náhle přimáčkla ke chladné
kovové stěně a na udivené tváře kolemjdoucích vůbec nebrala zřetel.
„A-ano!“ řekl. „Co to do tebe vjelo?“
„Promiň,“ pokrčila rameny. „Něco se mi zdálo!“
„Noční můra?“ zeptal se starostlivě, když si upravoval uniformu a pomalu a v uctivé vzdálenosti
sledoval svého prvního důstojníka.
„Ano, noční můra!“ souhlasila. „Při výkonu povolání...“
- 215 -
„To se jako má něco stát?“ nechápal ji, když ji doběhl v prostoru umýváren.
„Hele, Mullinsi!“ řekla mu mateřsky. „Dej si studenou sprchu a... Najez se, čeká nás práce!“
„Ano, pane!“ řekl předpisově, zasalutoval a zmizel v mužských sprchách.
„Harrisi? Do čeho se to ženeme?“ zeptala se polohlasně a vydala se na opačnou stranu do
umýváren pro dámy. O několik hodin později již všichni tři seděli v kokpitu své lodi a čekali na
pokyn k oddělení od Mateřské lodi...“
/Oběžná dráha Edenu - doba vypuštění transportních lodí/
„Autobus čtyři žádá o povolení k odletu!“ houkl Harris do vysílačky. Upravil si popruhy, které
jej poutaly k pilotnímu křeslu a pohlédl na své dva důstojníky. Byli zabráni do předletové kontroly a
Harris čekal jen na jejich verdikt. Ačkoliv byl velitelem přepravní lodi, nemohl odletět, pokud s tím
nesouhlasili i ostatní důstojníci a také Sally. Hlavní počítač lodi.
„Dobrý den, Harrisi, jak se dneska cítíte?“ zeptal se jej Sallin něžný hlas. Tak rád jej slýchával.
Připomínal mu sice jeho matku, ale nakonec se svou matkou neměl nikdy žádné problémy, spíše
naopak. On byl pyšný na ni a ona na něj.
„Dobrý den, Sally. Jak to vypadá?“ zeptal se jí s úsměvem a na okamžik pohlédl předními skly
na modrozelený povrch Edenu, nad kterým se spolu s Mateřskou lodí vznášeli.
„Docela dobře... Jste připraven na let?“ nenechala se Sally odbýt a kdyby měla tvář, spiklenecky
by mrkla.
„Já ano a ty?“ zeptal se ji, jako by si s ní hrál slovní fotbal, nebo jakési šachy na virtuálním
hracím poli. „Tak co mládeži, jak jsme na tom?“
„Vypadá to dobře, pane!“ řekl Mullins zabraný do přepínání vypínačů a sledování kontrolek a
obrazovek.
„U mě dobrý, pane!“ souhlasila Eky v křesle druhého pilota. „Jsme připraveni jako nikdy...“
„To rád slyším, takže?“
„Předletová kontrola ukončena! Vše je v pořádku...“ řekla Eky a podívala se pobaveně na
Mullinse. „Už víš, kdo je Sally?“
„Má sexy hlas!“ souhlasil Mullins. „Má nějaký živý protějšek?“
„Bohužel ne,“ řekl Harris smutně. „Vlastně je jen duchem ve stroji...“
„Mateřská loď Autobusu čtyři, start povolen!“ ozvalo se v reproduktoru a na semaforu zasvítila
zelená. „Opakuji, start povolen! Přejeme hodně štěstí a příjemný let!“
„Autobus čtyři rozumí!“ houkl Harris do mikrofonu. „A poletíme na výlet...“
- 216 -
„Hovoří první důstojník!“ pronesla Eky cestujícím na palubě. „Loď je připravena odstartovat k
cestě na povrch Edenu. Přeji všem pěkný let a prosím, abyste se připoutali a naslouchali pokynům
našich stevardů, děkuji!“
„Jste připraven na cestu, Mullinsi?“ zeptala se náhle Sally druhého důstojníka u panelu s
měřícími přístroji a různobarevnými blikajícími kontrolkami se spoustou kláves.
„J-já?“ zeptal se udiveně. Od stroje by čekal něco jiného, než lidský přístup.
„Ano!“ zazněl v jejím hlasem jistý náznak ironie a sarkasmu. „Letíte dneska poprvé?“
„Na Eden?“ zamračil se Mullins. „Ano, Sally, dneska poprvé... Ale to už jsi druhá bytost, která
se mě na to ptala...“
„Motory nažhaveny, všechny průchody uzavřeny, tlak atmosféry v kabině je v normě, teplota
také. Čekám jen na pokyn k odblokování pojistných svorek a uvolnění od Mateřské lodi...“ řekla
Eky a rošťácky se na Mullinse podívala. „Jsem zvědavá, jestli se ti bude zvedat kufr, až
přistaneme...“
„Turbulence,“ zamračil se druhý důstojník.
„Jo, turbulence,“ pousmála se Eky a pohlédla na Harrise. „Pane?“
„Jeď, loď je tvoje!“ pousmál se Harris a dal naoko ruce od řízení.
„Tady Autobus čtyři, volám řídící Věž! Opouštíme Mateřskou loď, další vysílání na orbitě,
konec!“
„Řídící Věž rozumí, Autobuse čtyři, hodně štěstí!“ slyšeli slabý, ale čitelný signál.
„Jedeme!“ zakřenila se Eky a loď podobná vzducholodi se v mrknutí oka odpoutala od
Mateřské lodi a pomalým a plavným pohybem zamířila po předem propočítané dráze k povrchu
planety.
„Autobus čtyři Věži, jsme na orbitě! Jsme připraveni na sestup do atmosféry!“ řekla Eky do
mikrofonu a čekala na odpověď. „Slyšíte? Přepínám?“
„Jasně a zřetelně, připravte se na četné turbulence v horních vrstvách atmosféry! Dneska je
počasí na draka, přepínám!“ hlásila jim řídící Věž. „Ve střední a nízké hladině je proudění vzduchu
v normálu!“
„Autobus čtyři rozumí,“ přikývla Eky a podívala se na kapitána. Ten jen pokrčil rameny a otočil
se k Mullinsovi. „Co jste měl dneska k obědu?“
„Já?“ zamyslel se druhý důstojník. „Víte, že ani nevím, šéfe?“
- 217 -
/Planeta Eden – vstup do atmosféry/
„Jak jsme na tom?“ zeptal se Harris svých podřízených.
„To se ptáte mě?“ ozval se palubní počítač.
„Ne, Sally, zatím ne!“ řekl jí Harris. „Nejdřív posádka... Ale nechci, aby sis myslela, že...“
„Já vím, jsem nejdůležitějším prvkem lodi a hraju jen druhé housle...“ postěžovala si Sally. „Ale
zvykla jsem si...“
„Křídla vysunuta!“ řekla Eky, když pohlédla skrze přední okna kokpitu na pomalu rozplývající
se vesmírnou temnotu. Svit hvězd náhle pohasl a loď se ponořila do svrchní části atmosféry. Ještě
byla příliš řídká na to, aby mohla nějak významně ovlivnit jejich let. „Stejně tak přední a zadní
stabilizátory!“
„Mullinsi, co motory?“ otočil se Harris k druhému důstojníkovi.
„Spalování dobré, tlak i teplota je v normě, zdá se, že všechno běží jak má!“ houkl na něj
Mullins od přístrojů. Vlastně vykonával funkci palubního inženýra a technika v jedné osobě.
Připadal si jako by letěl na pozemské lince v běžném letadle a ne ve vesmírné lodi někde nad cizí
planetou v daleké sluneční soustavě, odkud nebylo Zemi ani Slunce možné zahlédnout...
„Tak co, Sally?“ zeptal se Harris smířlivě hlavního počítače. „Jak jsme na tom s kurzem?“
„Jste půl stupně z kurzu, kapitáne!“ řekla mu Sally věcně. „Jak v horizontální, tak ve vertikální
rovině, ale pořád jste v zeleném pásmu...“
„Úhel sestupu je dobrý!“ souhlasila Eky. „Zatím žádný náznak turbulencí...“
„Jsme ještě moc vysoko...“ řekl jí kapitán. „Mullinsi, co teplotní čidla?“
„Teplota trupu v normálu, žádné výkyvy, ale hlavní nápor patrně ještě přijde!“ pokrčil druhý
důstojník rameny. „Jaké to je? Myslím letět na Eden, pane?“
„Je to jako...“ zamyslel se Harris. „Jako kdybyste letěl z Nebe Peklem do Ráje!“
„A sakra!“ utrousil druhý důstojník. „Tak to se máme na co těšit...“
/Planeta Eden – průlet atmosférou/
„Máme tu menší poruchy v proudění vzduchu, kapitáne!“ ozvala se Sally. Lodí otřásaly vibrace.
Všem se zdálo, že se natřásají jako při divoké jízdě na splašeném koni. Skrze skla nebylo díky
hustým mračnům nic vidět. Sice měli to nejhorší za sebou a při průletu vrchní části atmosféry až do
pásma turbulencí zbrzdili svůj let takřka na polovinu, ale i tak je čekaly ještě perné chvilky. Loď
sténala snad v každém spoji a motory neustále měnily tah, jak se loď propadala, či znovu stoupala v
jednotlivých vzdušných proudech.
- 218 -
„Jakou máme rychlost?“ otázal se Harris svého druhého pilota.
„Držíme se na průměrné sestupové rychlosti pro dané pásmo, pane!“ zašklebila se Eky.
„Tentokrát jsme vlítli do pěkného nadělení, kapitáne! Posledně to bylo lepší!“
„To je pravda!“ souhlasil Harris. „Mullinsi, co motory?“
„Drží se, pane! Letíme sice trochu bokem, ale... Co to bylo?“ zarazil se druhý důstojník.
„Slyšeli jste to taky?“
„Sally?“ zeptal se Harris hlavního počítače, který chvíli neodpovídal. Loď sebou při tomto
podivném a táhlém zaúpění podivně škubla, pak se ozvalo něco jako přidušený výbuch a účinek
turbulencí na loď náhle zesílil.
„Asi jsme ztratili nějaký kryt na levoboku, kapitáne!“ ozvala se Sally. „Mám tu podivné
informace o tahu motorů na levoboku... Bojím se říci... Žádné informace, kapitáne!“
„Ty se bojíš, Sally?“ zeptal se jí kapitán. „Bát se začínám i já osobně! Eky?“
„Táhne nás to na levobok, pane! Ztrácíme rychlost!“ souhlasila dívka v křesle druhého pilota.
„Mullinsi?“ otočil se Harris ke svému druhému důstojníkovi.
„Nemám žádné údaje o motorech na levoboku, kapitáne! Systém hlásí poloviční úbytek energie,
zapojil jsem sice záložní zdroje a pomocný generátor, ale nevím...“ řekl mu Mullins vystrašeným
hlasem. „Mám se jít podívat, co se stalo s motory na levoboku?“
„Sally?“ houkl Harris na hlavní počítač.
„Bohužel má váš druhý důstojník pravdu!“ řekl počítač náhle. „Došlo k explozi jednoho z
motoru na levoboku. Následkem výbuchu byl zničen i zbývající motor a v činnosti jsou již jen
motory na pravoboku! Doporučuji vyrovnat let směrovými stabilizátory a ohlásit vzniklou situaci
Věži!“
„Souhlasím,“ přikývl Harris. „Co se stalo? Jak jsme mohli ztratit kryt na levoboku?“
„Mohla to být utržená brzdící nebo stabilizační klapka, pane!“ pokrčila Eky rameny.
„Možná šlo o poruchu motoru, na kterou neměla závada na trupu žádný vliv...“ řekl druhý
důstojník. „Zbývající motory pracují na plný výkon, měli bychom co nejdříve přistát!“
„Autobus čtyři volá Věž! Přepínám...“ řekla Eky do mikrofonu. „Autobus čtyři volá Věž!“
„Tady Věž, slyšíme vás jasně a zřetelně,“ ozvalo se v reproduktoru na hlasitý odposlech. „Jste
mírně z kurzu, jaká je vaše situace?“
„Jsme bez motorů na levoboku, přepínám!“ řekla Eky krátce a věcně.
- 219 -
„Chcete ohlásit stav nouze? Opakujte, prosím!“
„Jsme bez pohonu na levé straně lodi!“ přerušil Harris náhle rádiový přenos mezi lodí a Věží.
„Loď je vážně poškozena, pokusíme se co nejdříve přistát... Zatím jsme proletěli silnými
turbulencemi, padáme na levobok a snažíme se vyrovnat let i směrovými tryskami...“
„Věž rozumí... Můžeme vám nějak pomoci?“
„Až po přistání...“ řekl Harris a kývl na svého druhého pilota. „Pokud přistaneme.“
„Jsme z pásma turbulenci!“ ozvala se Sally. „Ale pořád se snášíme na levobok... Motory na
pravoboku přetíženy!“
„Můžeme s tím něco udělat?“ zeptal se Harris svého druhého důstojníka.
„Jen snížit výkon...“ pokrčil Mullins rameny. „Detektory v kabině hlásí výskyt ohně...“
„Cože?“ zhrozil se Harris. „Sally? Je na palubě požár?“
„Vyhodnocuji...“ pronesla Sally na počítač až příliš nervózním hlasem. „Zdá se, že výbuchem na
levoboku došlo i k poškození některých senzorů, nemám dostatek informací. Doporučuji vizuální
kontrolu!“
„Sakra!“ bouchl Harris do konzoly u sloupku řízení. „Jaké máme šance?“
„Integrita trupu klesla na sedmdesát procent. Výbuchem motorů na levoboku došlo patrně i k
poškození trupu...“ řekl počítač.
„Dekomprese?“ zhrozil se Harris.
„Ne, k snížení tlaku v kabině ani v nákladovém prostoru zatím nedošlo... Ale mám tu náznaky
zvýšení teploty v nákladovém prostoru!“ řekla Sally. „Ale já jsem jen počítač, pane...“
„Mám se zajít podívat do nákladového prostoru, pane?“ zeptal se jej Mullins.
„Zajdu tam sám!“ řekl mu Harris. „Eky, převezměte řízení...“
„Ano, pane!“ přikývla. Věděla, že se s Harrisem nemá cenu hádat. On byl pánem na lodi, dokud
byla loď lodí a posádka naživu. „Přebírám řízení!“
„Integrita trupu na šedesáti procentech!“ pronesla Sally chladným hlasem. „Nemám dostatek
informací pro graf poškození trupu, pane! Hladina nežádoucích zplodin v nákladovém prostoru je
na stále stejné výši!“
„Jdu se tam podívat, tak se tu drže, mládeži!“ houkl Harris na své poddůstojníky a zmizel za
průlezem pilotní kabiny. Eky s Mullinsem se na sebe tázavě podívali. Loď sebou začala divoce
házet a stále se stáčela doleva. Padala v široké levotočivé spirále k zemi a nebylo síly, která by ji
mohla zadržet.
- 220 -
/Planeta Eden – přiblížení na přistání/
„Integrita trupu na padesáti procentech!“ pronesla Sally své hlášení, aniž by se ji zatřásl hlas.
„Blížíme se k hranici celistvosti trupu...“
„Zatraceně!“ sýkla Eky. „Můžeme to nějak ovlivnit, Sally?“
„Jsme moc těžcí...“ řekl náhle Mullins.
„Že mě to nenapadlo!“ bouchla se Eky do čela. „Sally?“
„Ano, Eky?“
„Odhoď všechny nákladní kontejnery z lodi a nastav jejich přistávací zařízení, ať si letí na
padáku!“ řekla Eky počítači.
„Všechny kontejnery, Eky?“ ozval se počítač překvapeně. „I z nákladového prostoru, nejen na
trupu lodi?“
„Všechny!“ souhlasila. „Ale dřív zavolej kapitána Harrise zpět, nemá kombinézu ani padák pro
let atmosférou...“
„Rozumím!“ řekla Sally věcně.
„Ale pohni sebou,“ řekl jí Mullins. „Vlastně... Promiň!“
„Vzhledem ke krizové situaci...“ pronesla Sally pomalu. „Se nemáte proč omlouvat...“
„V kabině pro posádku to vypadá zatím dobře!“ řekl jim Harris, když se vrátil do kokpitu.
„Sally mě zavolala nutně zpět do velínu, co se děje?“
„Nechala jsem ji odhodit všechen náklad, pane!“ řekla mu Eky bez mrknutí oka a ukázala na
nebe před skly kokpitu. „Zdá se, že odhozením všech kontejnerů se snížila naše pádová rychlost a
loď je říditelnější, nehledě na to, že se snížilo namáhání trupu!“
„Tady Věž, jaká je situace, přepínám?“ ozvala se pozemní kontrola. Zdála se být daleko, jako by
se vznášeli v nekonečném mléce husté oblačnosti, do které vlétli. Bouře sice nebyly na Edenu
běžné, ale pokud se strhly, stály za to a v ničem si nezadaly s bouřemi na Zemi.
„Tady Autobus čtyři,“ řekla Eky do mikrofonu. „Odhodili jsme náklad, nahlaste pozemní
přepravě naši současnou polohu a předpokládaný dopad kontejnerů podle současného proudění
vzduchu! Přepínám...“
„Věž rozumí, kontejnery máme na radaru...“ ohlásila se Věž. „Dáme vědět pozemnímu
personálu, ať si tam zajedou s tahači...“
„Nespadnou do pralesa, pane?“ zeptal se Mullins kapitána.
- 221 -
„Ne, zatím nejsme nad pralesem...“ zavrtěl Harris hlavou. „Do atmosféry jsme vstoupili nad
oceánem...“
„Sally, co se děje, mám potíže s řízením...“ zeptala se Eky hlavního počítače. Harris se zatím
přesunul do svého křesla a připoutal se.
„Senzory hlásí únik hydraulické kapaliny...“ ozval se počítač. „Integrita trupu čtyřicet pět
procent...“
„To se dřív rozsypeme, než přistaneme!“ zabručel Mullins. „Můžu snížit tak motorů, pane?“
„Ano, nerad bych přišel o ten zbytek, který máme!“ souhlasil kapitán a přepnul se na palubní
rozhlas. „Hovoří kapitán. Máme menší technické problémy. Prosím, zůstaňte na svých místech a
připoutáni... Přistání bude patrně trochu tvrdší! Zatím máme vše pod kontrolou, před přistávacím
manévrem se ještě ozvu! Kapitán končí...“
„Pěkně jste je povzbudil!“ řekla mu Eky. „Jsme z vysoké oblačnosti a prolétáváme střední
hladinou... Vypadá to tu dobře!“
„Neříkej hop, dokud nepřeskočíš!“ zamračil se Harris. „Sally, jaký máme tlak v řídících
systémech? Nějak se mi třese řízení a zdá se, že je naše přistávací rychlost poněkud větší, než
obvykle!“
„Tlak v hydraulických systémech je na sedmdesáti procentech!“ ozvala se Sally. „Snažím se
doplnit kapalinu ze zásobních zdrojů... Levá zadní vyrovnávací plocha je poškozena. Klapky na
levém křídle nefungují...“
„Co požár na palubě?“ přerušil ji Harris.
„Negativní... Odhozením kontejneru došlo patrně k odvětrání v nákladovém prostoru. V
prostoru pro posádku jsem provedla sanaci atmosféry, další kouř nezachycen!“
„Hodná holka!“ řekl si Harris polohlasně.
„Díky, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokud to nepřežijeme, bylo mi ctí s vámi sloužit... Se
všemi!“
„To neříkej!“ řekl jí kapitán. „Ještě nejsme na zemi!“
Jenže... země se blížila příliš rychle a přestože se snažili letět jako kluzák ve velkých kruzích s
co nejmírnějším úhlem klesání, bylo všem v kokpitu jasné, že přistání nebude lehké, spíše naopak.
„Tady Věž, provedli jsem výpočet vaší dráhy a vyšlo nám, že...“
„Na Letiště nedoletíme!“ souhlasil Harris. „Připravte záchranné týmy, ohlásíme polohu jen co
budeme vědět, kam s tím našim krámem sedneme!“
- 222 -
„Ano, pane! Věž rozumí, zůstáváme na přijmu!“ dostalo se jim odpovědi z řídící Věže.
„Kdy naposledy havarovala nějaká loď, pane?“ zeptal se Mullins kapitána.
„Nestává se to často!“ řekl mu Harris. „Je mi líto, že přišel onen pomyslný los právě na nás!“
„Integrita trupu čtyřicet procent, tlak v hydraulice na šedesáti procentech. Motory na pravoboku
běží na devadesát procent...“ ozvala se Sally se svým hlášením. „Země se blíží příliš rychle.
Bohužel, vektor rychlosti a dráhy nelze změnit, kapitáne. Poškození lodi je příliš velké...“
„Rozumím!“ přikývl Harris. „Díky, Sally!“
„Co myslíte, Eky?“ podíval se na svého kopilota. „Tohle asi neuřídíme!“
„Vypustíme palivo? Necháme si jen rezervu pro nejnutnější manévrování...“ řekla mu Eky.
„Stejně s touhle prskavkou nemůžeme příliš hýbat, aby se nám nerozpadla pod nohama!“
„Sally?“ zeptal se jí Harris. „Já jsem pro, co ty?“
„Souhlasím, kapitáne!“ řekla Sally a zmlkla jako když utne.
„Sally?“ zavolal na ní Harris. „Co se děje?“
„Ztrácíme výkon motorů na pravé straně trupu, pane!“ řekl mu druhý důstojník. „Budeme rádi,
když udržíme letovou rychlost!“
„Přešla jsem na náhradní zdroj!“ ozval se hlavní počítač po chvilce mlčení. „Propočítala jsem
naše šance a...“
„Neříkej to!“ odbyl ji kapitán lodi. „Za jak dlouho budeme na... Za jak dlouho ukončíme svůj
let?“
„Za pět minut a padesát vteřin, kapitáne!“ řekla mu Sally. „Pokud udržíme současnou rychlost!“
„Pokusíme se loď udržet v klouzavém letu!“ řekl všem kapitán. „Rozumíte?“
/Planeta Eden – pokus o přistání/
„Jde to rychle!“ vydechla Eky.
Po čele jí stékal pot. Ruce měla položené na páce řízení a držela se jí tak křečovitě, až jí
vyskakovaly žíly na rukou. Země se blížila a loď nabírala stále větší rychlost. Jakákoliv změna
kurzu, nebo pokus o snížení rychlosti měla za následek další namáhání trupu a snížení jeho
integrity. Sally pravidelně ohlašovala čas do nárazu, rychlost letu a stav lodi. A ačkoliv se povrch
planety neúprosně blížil, zdálo se všem v kokpitu, že se čas paradoxně zastavil. Situace v kabině
pro pasažéry nebyla o nic lepší. Všichni čekali na nevyhnutelné... Smrt si již brousila svou kosu a
počítala své nové přírůstky.
- 223 -
„Sally?“ zavolal na ni kapitán minutu před dopadem.
„Ano?“
„Pokus se snížit rychlost letu... Zapoj brzdící trysky a naveď loď to široké levotočivé zatáčky v
co nejmenším úhlu! Rozuměla jsi?“ zeptal se jí a pohlédl na svého kopilota. „Eky, řízení převezme
Sally, jestli vám to nevadí!“
„Ne, už mě stejně bolí ruce, pane... Ale pokud to bude nutné, budu se držet řízení jako klíště!“
řekla mu. „Zdá se, že je hydrauliky v systému tak málo, že řízení nereaguje adekvátně na naše
povely z kokpitu...“
„Jaké to bude?“ zeptal se jich Mullins.
„Jestli to napereme do země natvrdo,“ zamyslel se Harris. „Tak to ani neucítíme!“
„Ježíši!“ otřel si Mullins čelo. „Ale nevzdáme to, že ne?“
„Ne, mám ještě jedno eso v rukávu!“ pousmál se Harry a otočil se čelem k oknům kokpitu.
„Sally?“
„Ano, kapitáne?“
„Můžeš před dopadem odhodit kabinu s cestujícími? Co nejblíže k Letišti? Tak, aby to pokud
možno všichni přežili?“ zeptal se Harris hlavního počítače. Do dopadu zbývalo několik desítek
vteřin.
„Potvrzuji, odhazuji cestující za dvacet vteřin... Pravděpodobnost jejich přežití je...“
„Kašli na výpočty!“ přerušil ji Harris.
„Souhlas!“ řekla Sally. „Zbývá půl minuty, kapitáne!“
„Tady Autobus čtyři, Věži slyšíte mě?“ zeptal se kapitán Řídící věže.
„Tady Věž, mluvte!“
„Odhazujeme kabinu pro cestující, najdete je podle radiomajáků, přepínám!“
„Věž rozumí,“ ozvalo se v reproduktoru. „Takže přistání bude natvrdo?“
„Přesně tak...“ souhlasil Harris a vypnul spojení.
„Kabina odhozena!“ řekla Sally. Loď letěla dál, nyní již ve vyrovnanějším letu, ale stále s
velkou pádovou rychlostí. „Deset vteřin, pane!“
„Pokusíme se přistát, kdyby to nevyšlo...“ řekl Harris svým podřízeným. „Hodně štěstí!“
- 224 -
Povrch se blížil. Země byla poseta kusy skal i vysokými stromy. Široko daleko nebylo živé
duše. V blízkosti dopadu nesídlila žádná osada. Loď kapitána Harrise se zřítila do lidmi neobydlené
části planety Eden.
„Teď!“ řekla Sally a navždy se odmlčela.
Nastal příšerný chaos. Loď dopadla na povrch, chvíli klouzala po písčitém povrchu, aby si na
kusech skal potrhala pláty obložení trupu. Motory na pravoboku vybuchly asi pět vteřin po dopadu.
Zadní část lodi se odlomila a skončila v jednom velkém ohnivém mraku. Přední polovina lodi se dál
řítila vpřed a kývala se ze strany na stranu za nelidského rachotu bortících se plechů a nosné
konstrukce lodi. Přepážky i jednotlivé paluby se lámaly za nervy drásajícího skřípotu, který utichl
až v momentě, kdy se zmuchlaný a potrhaný vrak lodi konečně zastavil v oblaku rozvířeného
prachu. Bylo po všem. Loď byla mrtvá a život zbývajících členů posádky nejistý...
/Planeta Eden – po nárazu/
První se probrala Eky. Pásy ji neuvěřitelně škrtily na prsou. Jen s vypětím všech sil je odemkla a
padla hrudí a tváří na přístrojovou desku. Skla kokpitu zmizela. Zmizela i celá levá část trupu na
straně kapitána lodi. Zmizela i sedačka kapitána Harrise. Loď ležela v nepřirozené poloze na levý
bok s doslova ohoblovanou spodní částí. Všechny paluby po úroveň kokpitu zmizely. Kdyby Sally
neodhodila kabinu pro cestující, nikdo z pasažérů by nepřežil. Za křeslem druhého pilota se cosi
pohnulo. Mullins!
„Žijeme?“ zeptal se. Z obličeje mu tekla krev a zdálo se, že má zlomenou ruku v zápěstí a nohu
pod kolenem.
„Harris je pryč!“ zavzlykala Eky a praštila zakrvácenýma rukama do zbytků konzole na své
straně.
„Sally je také mrtvá, zdá se!“ řekl druhý důstojník.
„Musíme najít kapitána!“ řekla Eky odhodlaně, ale nemohla se postavit na nohy. Necítila bolest,
ale tušila, že je má obě zlomené v kotnících.
„Patrně jej to vymrštilo z lodi... Vidíš tu spoustu krve? Nemohl to přežít!“ zavrtěl Mullins
hlavou. „Je mi to líto!“
„Musíme ho najít!“ zavzlykala. „Tolik jsem mu toho neřekla! Ani to, že jsem ho...“
„Milovala?“ zeptal se jí s účastí. „O Harrisovi jsem slyšel hodně věcí a vždy jen ty nejlepší!“
„Zapnu nouzové majáky, pokud fungují...“ řekla Eky. „Snad nás někdo brzo najde!“
„Všechny nás zachránil...“ řekl Mullins zbytečně. „Alespoň já mu budu za to vděčný...“
„Zachránil...“ řekla Eky unaveně a nevěřícně zírala na sotva svítící obrazovku hlavního
počítače, na které stálo jediné slovo: „Sbohem!“
- 225 -
„Zatracená práce... Kurva!“ vykřikla, než se propadla do bezvědomí.
/Orbita planety Eden - současnost/
Eky Van Deck, druhý pilot vesmírné lodi, která dopravovala pasažéry a náklad mezi Mateřskou
lodí a povrchem planety Eden se probudila z krátkého bezvědomí, které vyvolala částečná
hibernace při skoku lodi z oběžné dráhy Země na oběžnou dráhu Edenu v soustavě Tří sluncí. Loď
v pořádku doskočila a pomalu se blížila k orbitě. Její posádku čekaly běžné povinnosti, které
vyplývaly z jejich profesních zařazení. Něco tu však nebylo v pořádku. Eky se pokusila vstát ze své
kóje a v jediném okamžiku se přehnula v pase, jako by chtěla vydávit celý svět. Nejenže jí bylo zle
od žaludku, také ji tlačila noční můra. Zlý sen o jedné velké katastrofě, která se již stala, nebo se má
teprve stát...
„Pozor, hlášení!“ ozývalo se v reproduktorech na palubách ohromné lodi, která se jako by
zázrakem náhle objevila na oběžné dráze Edenu. Planetě se třemi Slunci a tajemstvím ukrytým
kdesi uvnitř rozsáhlého tropického pralesa. „Pozor, hlášení! Intergalaktický skok dokončen! Loď se
přesouvá na oběžnou dráhu Edenu. Prosíme všechen technický personál, aby se připravil na
výsadek lodí s nákladem a posádkou na povrch. Opakuji: skok ukončen, vše je v normálu! Za
padesát minut jsme na orbitě! Konec...“
„Nikdy si na to nezvyknu!“ otřásla se Eky a chytila se za břicho, jako by chtěla vyhodit ven
obsah svého žaludku. „Kriste!“
„Tohle je skoro lepší, než sex!“ pousmál se Mullins, když pobaveně, avšak s mírnou účastí
pohlédl na svou dlouhovlasou kolegyni se sexy postavou, jejíž hříva sahala až do půli zad. Byl
mladý, inteligentní, úspěšný a nadějný, co víc si mohl přát. Ale Eky jako by to neviděla. Měla oči
jen pro Harrise, stárnoucího elegána, kterému začaly pomalu šedivět vlasy a vousy. Mullins
nechápal, co na něm Eky vidí. Pomalu začal připomínat pelichajícího starého kocoura, který si mohl
o mladých kočkách jen nechat zdát.
„Tak co mládeži?“ vyrušil je Harris, který se zarazil při pohledu na předkloněnou Eky a se
zamračeným čelem pohlédl na šklebícího se Mullinse. „Vy z toho ještě máte radost, že není vašemu
prvnímu důstojníkovi dobře?“
„Ne, pane!“ pokrčil rameny. „Promiňte, pane!“
„Je vám dobře? Nechcete zajít za doktorem?“ zeptal se jí Harris starostlivě. V jedné ruce držel
jakýsi fascikl, zatímco druhou položil Eky na rameno. „Můžeme letět jako poslední... Kapitán mi
naznačil, že na pořadí v jakém budou jednotlivé Autobusy startovat nezáleží!“
„Ne, pane!“ zavrtěla hlavou. „Už je mi lépe! Já jen... Nesnáším to...“
„Je to jako by vám někdo kopl do břicha, že?“ pousmál se Harris a ukázal jí dvě řady bílých
zubů. Mullins se v duchu zeptal, zda jsou pravé, nebo jde o protézy. „Přesný termín startu vám
oběma sdělím později, technici se také pomalu vzpamatovávají ze skoku a chystají se prohlédnout
jednotlivé transportní lodě! Až to propukne, dá nám Kapitán Mateřské lodi vědět...“
- 226 -
„A Sally?“ zeptala se Eky svého velitele. „Jak je na tom?“
„Kdo je Sally?“ podivil se Mullins, který vůbec netušil, že by byla v posádce ještě nějaká další
mladá a pohledná žena. „Kdo je Sally?“
„Uvidíte!“ zakřenil se Harris. „Uvidíte, že se vám bude líbit!“
„Je kouzelná?“ zeptal se Mullins nedůvěřivě.
„Běžte se dát dohromady a najezte se!“ poplácal je oba Harris otcovsky po ramenou. „Mateřská
loď brzy spočine na orbitě Edenu a my tu budeme mít nějakou práci...“
„Ano, pane!“ usmáli se oba, když tu se Eky otočila za Harrisem s nevyslovenou větou v očích.
„Chcete mi něco, Eky?“ zarazil se Harris a zpytavě na ni pohlédl. „Jako byste mi něco chtěla
říci?“
„Ne, pane!“ odpověděla mu. „Vlastně ano! Měla jsem ošklivou noční můru, Harrisi, měl byste
nechat pořádně prohlédnout naší loď a klidně můžeme odletět jako poslední!“
„Děje se něco, o čem bych měl vědět?“ zeptal se jí Harris.
„Netuším, pane, ale říkejte tomu třeba ženská intuice!“ pokrčila Eky rameny.
„V pořádku, dám na vaše rady, Eky!“ souhlasil. „Co se mně týče, věřím na ženskou intuici!“
„A ještě...“
„Ano?“
„Myslím, že byste konečně měl vědět o tom, jaké city k vám cítím, pane!“ vysoukala ze sebe,
chvíli mu hleděla do očí, zatímco se Mullins kdesi vzadu potají pochechtával. „Myslím, že...“
„Ano, Eky? Co máte na srdci?“ přimhouřil Harris oči.
„Víte, šéfe, já vás mám ráda!“ řekla a plácla se do stehen. „A je to venku!“
„Ale to já už dávno vím!“ rozesmál se Harris.
„Ale já... Vás miluji a myslet si můžete co chcete, pane!“ řekla mu malinko úředním tónem a
připadala si jako docela blbá slepice. „Chtěla jsem jen, abyste to věděl...“
„Víte co, milá Eky?“ zamyslel se Harris. „My prostě dneska s tím naším Autobusem neodletíme
a já ho dám pořádně prohlédnout, mám na to jako kapitán transportní lodi právo a velitel těhle
velkých necek mi do toho nemá co kecat! Za bezpečnost nákladu a lidí při sestupu na povrch Edenu
zodpovídám já!“
„Díky, pane!“ řekla Eky a pokusila se o úsměv. „Ani nevíte, jak jsem ráda...“
- 227 -
„Pro vás jen Harris, má milá!“ mrkl na ni spiklenecky a dal se k odchodu. „A Mullinsi, máte
také něco na srdci?“
„Já, pane,“ zakuckal se druhý důstojník. „Ne, pane! Měl bych mít, pane?“
„Ne,“ zamyslel se a než odešel mu řekl: „A toho – pane - si nechte od cesty, pro vás jsem
kapitán, nebo šéf, cucáku!“
„Ano, pa...“ zarazil se Mullins. „Jasně kapitáne, takže jste mi Eky prostě přebral?“
„Já?“ mávl za ním Harris rukou. „Ne, ona si vybrala jako první...“
Eky si oddechla, ale nevěděla, zda se v tomto případě jedná o realitu, nebo další sen ve snu.
Protože takové skoky v hyperprostoru dají člověku pěkně zabrat i tehdy, když je uložen ve speciální
kóji a v umělém spánku. Již jistý Einstein načrtl, že je čas v prostoru relativní a že se lze v čase
pohybovat oběma směry. Dokonce nastínil i fakt, že by mohl jeden a tentýž Vesmír existovat ve
více dimenzích a měnit se podle toho, jak se v něm zachovají živé entity. Existuje náhoda, nebo
osud? Její loď bude prohlédnuta a připravena ke startu a čas odletu se blížil. Kdy to bude? A co se
stane? Prožijí znovu svůj sen, nebo se stane něco jiného? Ať už existuje planeta Eden v soustavě Tří
sluncí v jakémkoliv počtu verzí, jedno je stále zarážející: máme možnost výběru, ale zmýlena v
našich životech neplatí! Pro stroj, natož pro člověka...
/Konec/
- 228 -
Karkulka naruby
Nevěřte tomu, že existuje jen klasická verze pohádky o Karkulce, té malé dívce v červených
šatečkách a karkulce (čepečku na hlavě), která si nese svůj košík a kráčí lesem za babičkou, kde
narazí na vlka a dál to už znáte...
*****
Byl překrásný den. Sluníčko svítilo jedna radost, na nebi nebyl ani mráček a větřík si jen tak
svěže a příjemně pofukoval. Po lesní pěšině mezi stromy a keři si to cupitala jakási osůbka
ženského pohlaví. Dříve, než by ji mohl případný pozorovatel spatřit, uslyšel by jakýsi podivný
zpěv a pískání s občasným zakašláním. Nejdříve se tedy lesem prohnal její hlas a pak se objevila i
samotná žena, ne-li dívka.
Poskakovala mezi kameny, občas na nějakém zakopla, snažila se vší silou nabrat znovu
rovnováhu a důstojnost, upravila si sexy sukénku a pokračovala dál, hopsaje sem a tam jako mladý
zajíc. Košíček, který držela v ruce se ji natřásal v ruce a mnoho nechybělo, aby z něj vše vysypala
na travnatou pěšinu. Občas se zastavila, vytáhla si z kapsáře placatku a zhluboka si lokla. Pak se
malinko otřásla, otřela si ústa a pokračovala v cestě.
Za nějaký čas na ni vybafl hajný. Vypadal spíše jako nějaký zelený pidimužík, než myslivec.
Kde kdo by si myslel, že je vyslancem z pekla, alespoň si to pomyslela ona dívčina v nejlepších
letech. Málem přitom upadla. Chvíli se snažila nabrat dech a kašlala u toho jako opravdový tuberák.
Myslivec se chechtal, až se za břicho popadal a pokukoval přitom po jejím košíku.
„Kam jdeš, babičko?“ zeptal se.
„Co ti potom, hulváte!“ odsekla.
„A co to neseš v košíku?“ olízl se mlsně jako vlk.
„Nic pro tebe!“ zamračila se a odstrčila jej rukou, aby pokračovala v cestě. „A nesleduj mě,
šmíráku!“
„Haha, nemysli si, že nevím, kam jdeš!“ řekl jí a mávl rukou.
Než se nadála, byl pryč. Pokrčila rameny, nalokala se z placatky, aby zaplašila to leknutí a dál
poskakovala po kamenech, jako by se nic nestalo. Netrvalo dlouho a před babičkou se zjevila
chaloupka jako vystřižená z pohádky. Babička se usmála a naposledy si přihnula, aby zjistila, že je
placatka prázdná. Otočila ji dnem vzhůru, ale nevytekla z ní už ani kapka. Zamračeně ji schovala na
místo a zabouchala na dveře...
„Karkulko, jsi doma? To jsem já, tvoje babička!“ zavolala vesele a několikrát škytla.
Nic se nedělo a nikdo se neozval. Že by ta holka rozmilá a roztomilá zase pobíhala a tancovala
po lese jako lesní žínka? Beztak svádí všechny, kteří se v lese objeví. Byla jako zjevení. Kdo ji
viděl, musel se do ní zamilovat. A Karkulka to věděla a tak se jednou stalo, že se její hry lásky
- 229 -
šálivé nevyplatily a ona také onemocněla tímto největším a nejušlechtilejším citem.
„Karkulko!“ zamračila se. „Otevři, mám tu pro tebe různé dobroty!“
V chaloupce i okolo ní bylo však stále naprosté ticho. Jen ptáci si nadále vesele prozpěvovali a
větřík si jen tak pro radost šustěl listím. Tu a tam vykoukl na mýtinu nějaký ten zajíc. Babička
pojala podezření... Zabrala za kliku a rázně otevřela dveře. Ve světnici kdosi ležel v Karkulčině
posteli a měl na hlavě její čepeček a na sobě její pláštěnku. Babička se zarazila, protože tak ještě
svou vnučku neviděla a neznala. Položila košík na stůl a zamyšleně si zapálila. Chvíli jen tak civěla
na Karkulku a pokuřovala jako tovární komín.
„Jsi to ty, Karkulko?“ zeptala se a trochu přitom pozvedla husté obočí.
„Jsem...“ uslyšela.
„A proč máš tak chlupaté tváře, Karkulko?“ zapochybovala a vydechla do vzduchu kolečko
kouře.
„Abych odradila případné nápadníky!“ špitla poněkud mužným hlasem.
„A proč máš tak hrubý hlas, Karkulinko?“ svraštila obočí.
„Abych svým hláskem nedávala důvod k pokušení!“ odpověděla jí Karkulka.
„A proč nemáš svá ňadra dmoucí, Karkuličko moje?“
„Si snad děláš kozy?“ vyskočila Karkulka z postele, aby se z ní vyklubal hajný.
„Jejda!“ zvedla ruce jako vylekaná šestnáctka.
„Jo, jo,“ souhlasil myslivec. „Tak co, bábrlino, co to máš v košíku?“
„Ale...“ mávla rukou, jako by tomu nemohla uvěřit.
„Bude to?“
„No...“ řekla mu a otevřela proutěný košík. „Znáš to... Trochu vína, koláčků a tak!“
„Ach tak!“ usmál se a než se nadála, všechno sežral a vychlastal.
„A co bude teď?“ lekla se babička.
„Teď tě sežeru!“ vyštěkl a vycenil na ni zuby jako divoký pes. „Úplně celou!“
„Ale, ale...“ chytla se za čelo, jak ji najednou přepadla horkost. „Já už jsem na nějaké hrátky
stará!“
„Nejsem vybíravý!“ pokrčil rameny.
- 230 -
A kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby se do chaloupky nevrátila Karkulka s vlkem. Přijela na jeho
hřbetu jako nějaká princezna. Sesedla z vlka, pohladila jej a zůstala stát před chaloupkou jako
opařená. To co spatřila, ji vyvedlo dokonale z míry. Skrze otevřené dveře všechno viděla a nestačila
se divit.
„Co tu vy dva děláte?“ vykřikla, až začala hlasitě škytat.
„Co by?“ řekla jí babička, která vykoukla z postele.
Ležela s myslivcem pod peřinami a všude okolo ležely rozházené mužské a ženské šaty.
Karkulka myslela, že ji snad omyjou. Chvíli se držela za hlavu a tu a tam pohlédla na vlka, který se
tvářil, jako by všemu rozuměl. Pak se hluboce zamyslela a řekla: „Už zdaleka jsem slyšela vaše
hekání a sténání... Vypadali jste, jak když máte zácpu! Já teď zavřu dveře a když je za pět minut
otevřu, budete sedět oblečení za stolem!“
A stalo se. Vlk si něco řekl pod vousy a žduchl Karkulku do stehna. Pak si poklepal na své
chlupaté čelo a něco jí pošeptal. Pak se Karkulka zachichotala a na chvilinku si sedla na lavičku
před domem. Ono to tancování po lese dá také zabrat, i když jednoho vozí vlk na svém hřbetě.
„Ale já vím, co tam dělali, vlku!“ usmála se.
„A co tam dělali?“ zapochyboval vlk, jako by nevěděl, co se v lese mnohdy děje.
„No...“ nadechla se. „Patrně mi sežrali a vypili vše z košíku a udělalo se jim špatně!“
„Opravdu!?“ plácl se vlk znovu do čela a na chvíli zapochyboval o dívčině zdravém rozumu.
„Co by tam v té posteli asi tak mohli dělat jiného?!“
„Ale já nejsem blbá, vlku, jenže...“
„Jenže?“ zeptal se jí vlk, když vstávala z lavičky, aby znovu otevřela dveře.
„Něco mi říká, že z tohodle vyprávění bude pohádka pro děti!“
„A nemělo by to být všechno obráceně?“ zapochyboval vlk.
„Jak obráceně?“ zamračila se. „Mi to docela vyhovuje!“
A vešla do chaloupky. Babička seděla s myslivcem způsobně za stolem a předstírali, že právě
vyrabovali babiččin košíček. Vlk se znaveně posadil na prahu a hluboce zazíval. Karkulka nahlédla
do košíku a káravě si oba změřila. Ano, v košíčku už nic, ale opravdu nic nezbylo. Babička si
nervózně zapálila poslední cigaretu a nabídla také hajnému, který odmítavě zavrtěl hlavou. Od jisté
doby přestal kouřit, ono to lítání za babičkou také něco stojí a jemu už taky nebylo dvacet.
„A co bude teď?“ zeptala se jich pro změnu Karkulka.
„Buď tak hodná, Karkulko,“ řekla jí babička unaveně. „A uvař nám všem pampeliškový čaj...“
- 231 -
Hiroko-san
Další pokus o sci-fi, tentokrát poněkud netradiční, přestože námět není v ničem nový. Už vás
někdy napadlo, jaké by to bylo, kdyby naše životy byly jen snem? Co by se stalo, kdybychom se z
něj probudili? Jak bychom pak rozlišili sen od reality, pokud by nám i sen připadal až příliš
skutečný na to, aby byl jen obyčejným snem?
*****
„Tak a je to zase v hajzlu!“ povzdechl si vysoký muž v černém plášti a havraními vlasy.
Několikrát se nadechl, než se znovu uklidnil. Jeho týdenní práce byla v troskách. Znovu fiasko!
Pokolikáté už? „K čertu...“
„A neříkala jsem to?“ ozvalo se za jeho zády.
Otočil se. Její hlas byl nezaměnitelný. Hiroko! Miloval ji. Miloval její postavu. Hnědé nakrátko
ostříhané vlasy, které měla rošťácky poházené po celé hlavě. Její šikmé oči téže barvy. Malý nosík
vystrčený až nehorázně vzhůru, jako by byla odmala namyšlená. Na rudo namalovaná ústa, která
provokovala a vytvářela v něm žádost. Špičatou bradu a pod ní tenký krk, na kterém se jí houpal
zlatý řetízek se znamením Zvěrokruhu. Lolitovská ramena i ňadra tak do ruky. Usmál se při
pomyšlení, jak rád je hladil. Bříško s roztomilým pupíkem. Útlé boky. Výstavní zadeček a sexy
stehna jej nikdy nenechávala chladným. Jak rád hladíval její kolena a líbal prsty u nohou... Hiroko!
Jeho láska i utrpení. Miloval ji k zbláznění a toužil po jejím těle jako žíznivý po vodě.
„Takže...“ zaškaredila se. „Vyhrála jsem naší sázku!?“
Prohrál, ale co znamená tato prohra k jeho lásce? Ano, měla pravdu, protože znala zdejší
prostředí více než-li on. Na Titanu byla déle a co se týče vědy, byla pilnější než on. Milovala dvě
věci: jeho a životní prostředí na této planetě. Byla jiná než Země a zároveň se jí tolik podobala.
Připomínala Nový svět před příchodem Evropanů. Nedotčený panenský kraj, který čeká na
objevení, ne však na totální zplundrování a zničení. Jako by ti dva nevěděli, jakou má lidstvo
povahu. Ničení je, mimo tvoření, jeho druhou přirozeností. Za jak dlouho padnou tyto husté lesy
plné roztodivné zvěře za oběť lidské chamtivosti? Jaké suroviny skrývá zdejší půda? Lidé byli jako
kobylky. Kam přišli, přišla i smrt a zmar...
„Vypadá to tak,“ souhlasil. Vítr mu rozcuchával jeho dlouhé vlasy a vlál s cípy černého pláště
na všechny strany, jako by nebyl člověkem, ale lodním stožárem s rozvinutou plachtou. „Ano,
mělas pravdu a vyhrála jsi! Zdá se, že můj pokus nevyšel...“
„Sázka je sázka...“ pokrčila rameny a dlouze se na něj zamyšleně podívala. „Miluju tě a ty víš
proč!“
„Vím to...“ usmál se. Konečně našel svůj protějšek. Na celé Zemi nebylo ženy, která by mu
vyhovovala a našel ji až na Titanu. Jedné z planet narudlého slunce, které nemělo ani jméno, jen
katalogové číslo. Nač se zatěžovat jménem, když je v galaxii několik miliard hvězd? Titan, nová
planeta vhodná k osídlení. Konečně mělo lidstvo technologii k mezihvězdným skokům a lodě tyto
skoky provést.
- 232 -
„Škoda?“ řekl polohlasně. „Ale měl jsem to vědět...“
„Příště se ti to určitě podaří!“ řekla smířlivě a udělala několik kroků. Díval se, jak se vlní. Byla
jako moře. Malá vlnka, která jej dokázala vynést až na samou hranici rozkoše. „Uvidíš...“
„Ztratil jsem...“ zabručel. „Celý týden! A čas jsou peníze...“
„Ale ne mne...“ chytila jej zezadu za hlavu, aby neuhnul, postavila se na špičky a dlouze jej
políbila. Hrála si přitom s jeho vlasy jako dítě. „Já jsem tu pořád!“
„Ano...“ řekl mezi polibky. „Miluju tě!“
„Já tebe víc...“ zašeptala mu do ucha a pak se rozplynula.
-- PROGRAM UKONČEN -John zíral na malou obrazovku. Probudil se v boxu na sny. Otřásl se. Byla mu trochu zima a na
nechráněných částech těla mu vyrašila hroší kůže. Program ukončen! Hiroko je pryč! Titan je pryč!
Kde to jsem? Chvíli mu trvalo, než se zorientoval.
-- OTEVŘETE BOX -Stálo na jinak zcela prázdné obrazovce. Myslel na to, kdy se bude moci znovu vydat do snového
světa. Ano, vše byl jen sen. Sladký sen! Život mu náhle zhořkl. Znovu se propadl do tvrdé reality
přetechnizovaného světa, který balancoval na hranici svého sebezničení. Příroda na Zemi existovala
už jen sporadicky. Kdežto na Titanu... Jenže... Ten nebyl skutečný! Nebo snad ano? Jeho mozek
odmítal přijmout fakt, že se znovu probudil v realitě, kdy jsou všechny sny jen zbožným přáním.
Pokud... Pokud má člověk dostatek kreditů! Jenže jeho účet vykazoval nulu. Jednu velkou nulu...
Odpojil se od přístroje a otevřel box.
-- DĚKUJEME ZA POUŽITÍ BOXU -John si znechuceně odfrkl. Hiroko byla pryč! Vše, co miloval, bylo pryč! Chvíli trvalo, než si
jeho tělo zvyklo na zemskou gravitaci a běžné znečištěné ovzduší. Ve společnosti SunDream Inc.,
se platilo za vše. Nejen za sny, ale i za čistý vzduch a výživnou nitrožilní stravu, včetně cévkování a
odvádění exkrementů. Ano, kdo měl peníze v podobě kreditů, mohl opustit tento svět a vydat se
kamkoliv. Na čase nezáleželo. Proč neprožít svůj život jako sen? Znal lidi, kteří byli na tomto stroji
zcela závislí a svůj život vyměnili za život v jeho paměti. Nakonec v něm i zemřeli.
-- SPOLEČNOST SUNDREAM SE S VÁMI LOUČÍ, PŘIJĎTE ZAS -Opustil box a zadumaně se vydal ke své pronajaté skříňce. Použitý materiál v podobě jehel,
trubiček, sáčků s infuzí i hadicemi pro vyměšování, hodil do odpadu. Spalovací pec se postarala o
zbytek. Oblékl si své obnošené šaty a napil se z připravené sklenice, ve které byl koktejl z vitamínů,
minerálů a posilujících látek. SunDream si nemohla dovolit, aby její zákazníci zkolabovali po
použití jejích boxů na sny. Kolem Johna projel lékařský bot. John jej odmítl mávnutím ruky.
- 233 -
Nemohl si zvyknout na to, že byl tento svět plný robotů a botů, kteří dělali práci za ně. Lidstvo
zpohodlnělo. Jako by nestačilo, že se nezaměstnanost díky technice a počtu obyvatel na Zemi
ztisícinásobila? Úřady práce přestaly existovat. Z práce se stal artikl pro černý trh. Se zavedením
kreditů zmizely i banky, alespoň v takové podobě, jakou je lidstvo po mnoho staletí znalo. Nebylo
jich potřeba.
„Budu na tebe čekat!“ slyšel v hlavě hlas Hiroko. „Miluju tě...“
Stále měl před očima svět na Titanu. Byl jiný, lepší! Barevnější a rozmanitější... Netrpěl onou
našedlou monotonností, jaká vládla na Zemi. Se slzami v očích prošel chodbou a po širokém
schodišti zamířil do dvorany se vstupními dveřmi. Obrazy ze sna se mu mísily s obrazy, které nyní
viděl před sebou. Realita a sen se smíchaly do absurdního řetězce jednotlivých obrazů. Zatočila se
mu hlava. Na chvíli se zastavil a opřel se o stěnu. Po několika vteřinách znovu popadal dech a srdce
se mu uklidnilo. Mohl jít dál. Kolem prošla půvabná blondýna v uniformě SunDreamu a nabídla mu
pomoc. Zavrtěl hlavou. Tohle byl jeho život a jeho sen. Dokud nenavýší svůj účet, bude muset
hledat práci, aby... Aby se s ní znovu setkal. Abstinenční příznaky se dostavily téměř okamžitě. Cítil
se, jako by jej opustila jeho životní láska. Ba co více, jako by rovnou zemřela. „Hiroko-san,
omlouvám se, že nejsem s tebou...“
-- SUNDREAM INC. LEPŠÍ NEŽ SEN -Krátce pohlédl na křiklavý nápis u Recepce. Šikmooká dívka na něj s úsměvem kývla sotva
znatelně hlavou. Trochu mu připomínala Hiroko. Jeho dívku ze snů. Byla tak... Skutečná?
Povzdechl si. Sny, kdysi běžný stav během lidského spánku se stal předmětem podnikání. Na čem
dalším se dá vydělat? Vždyť i za čistý vzduch se muselo platit. Blaze bylo bohatým, kteří žili ve
svých domem pod skleníky s tmavého skla a za umělého osvětlení pili čistou vodu a dýchali čistý
vzduch. John peníze neměl. Žil ze dne na den a co uškudlil, šetřil pro Hiroko. Dívku ze snů, která
byla možná skutečnější, než celá planeta Země. Připadalo mu, jako by svůj život již prožil a nyní
sestoupil Podsvětím až na hranici samotného pekla.
„Těším se, až tě znovu uvidím...“ zašeptala v jeho mysli. Přitiskla se k němu a políbila jej na
čelo.
Smutně se pousmál a prošel dveřmi na fotobuňku. Lidé, kteří chodili okolo sídla SunDream
Inc., byli zvyklí na chodící a živořící trosky, které se zvolna probíraly do reálného života. Více se
podobali živým mrtvolám, než-li lidským bytostem. Vždyť pobývání ve snové realitě bylo tak
sladké a v ní mohl člověk cokoliv. Život bez hranic podle svých představ. Stačilo se jen nebát...
Jak dlouho bude muset hledat práci, než si vydělá na další sen? Ulice jej přivítala množstvím
vznášedel, špinavým deštěm a mořem neonových reklam nad chodníky, které se táhly nejen nad
vozovkou v několika patrech. Lidé se podobali více strojům, než bytostem z masa a kostí. Na tváři
měli roušky, ti movitější masky. Země se změnila k nepoznání. Stala se jedním velkým městem, ve
kterém musel každý bojovat den co den nejen o přežití, ale i o kousek důstojného bytí. Tam na
Titanu byl vědcem, který má vše, zde na Zemi jen jedním z mnoha lidí, kteří se pohybovali na
hranici bídy.
-- ZEMŘETE S ÚSMĚVEM NA RTECH --
- 234 -
Nevěřícně hleděl na reklamní poutač ve tvaru krychle, který se vznášel nedaleko vstupu do
SunDreamu. Ano, zemřete se vší důstojností! Řekl si v duchu. Pokud na to máte! Smrt si nevybírá a
je všudypřítomná. Ale on ještě zemřít nechtěl... Toužil znovu spatřit svou dívku...
„Žij pro mne!“ řekla mu Hiroko a pomalu mu odplula z mysli.
Byl znovu sám mezi šedí běžného dne. Chodil špinavými ulicemi a nechával se kontrolovat
strážními boty, kteří poletovali nad ulicemi jako velké hruškovitě protáhlé míče se spoustou kamer,
reflektorů a čidel, kterým vládly dvě dlouhé ruce s automatickými zbraněmi. Zahučela policejní
siréna bota, který se dožadoval Johnovy pozornosti.
-- IDENTIFIKACE -John přiložil svou ruku s implantovaným čipem a čekal na potvrzení. Bot spokojeně zavrněl,
obletěl jej a vydal se svou vlastní cestou. John se zamračil. Čipová technologie se stala lidským
prokletím. Nyní nebylo potřeba žádných dokladů, ba ani žádných peněz. Existovaly jen kredity na
virtuálních účtech. Ale lidé jim říkali stále „peníze“. Svět, ve kterém by neexistovalo něco za něco
byl přeci jen utopií. Lidé se nikdy nezmění a zůstanou lidmi. Dokud nezničí sami sebe, nebo
neprozří. Nehledě na to, že lidská ekonomika byla postavena na dluhu a pocitu vděčnosti. Chceš mít
na jídlo, pití a bydlení? Pracuj! Kdo nepracuje, ať nejí...
-- SPLŇTE SI SVŮJ SEN -Křičel na Johna další reklamní poutač. Ona dívka na virtuální obrazovce mu byla něčím
povědomá. Ano, vypadala jako... Hiroko. Byl již pomalu šílený. Viděl ji na každém kroku a s
dalším a dalším snem se propadal hlouběji do onoho pomyslného kruhu, z něhož nebylo úniku. Sny
se staly novou drogou, pro které byli někteří jedinci schopní i zabíjet. Klasické drogy, ať už na
přírodní, nebo syntetické bázi se staly druhořadými. Nemohly přinést lidem to, co živé sny, ke
kterým se lidé rádi stále vraceli. Znovu a znovu propadali oné falešné iluzi, že mohou žít lépe a
naplnit tak své bídné životy v lepším světě.
John se otřásl při pomyšlení, že se spolu s Hiroko nějaký čas neuvidí. Potřeboval načerpat
kredit, ale sehnat práci v Megapoli bylo velmi těžké. A pokud se jedinec k nějaké dostal, byla buďto
podřadná, nebo velmi nebezpečná. Nehledě na fakt, že žádná práce na Zemi nebyla dostatečně
ohodnocena. Svět ovládly kredity, hlad po informacích, nových technologiích a snech, které
nemohli lidé běžně uskutečnit. Ne v normálním životě! SunDream měla pobočky po celé Zemi a
měla jich dostatek. Kredity na jejích účtech jen rostly a hromadily se. Lidé potřebovali sny, přestože
naděje na Zemi již dávno zemřela.
-- POTŘEBUJETE PRÁCI? -Zastavil Johna další reklamní poutač. Práce! Kde ji vzít a nekrást? John stál na okraji ulice, když
tu se kolem něj prohnalo několik lidí v kápích. Málem jej porazili na zem. John by nedal ruku do
ohně, že viděl v jejich rukou zbraně. Otočil se jiným směrem, aby náhodou někomu s prchajících
nepohlédl do očí. Smrt byla tak blízko! Cítil ji. Prošla kolem něj a vysmála se mu do tváře.
Nedaleký policejní bot zasáhlo několik malých řízených raket. Stroj byl v oslnivém záblesku
rozházen všemi směry a jeho trosky zasáhly i Johna. Tlaková vlna jej shodila na chodník. Doprava
na ulici byla zastavena. Podezřelí zmizeli bůh ví kde. Kolem něj se prohnalo několik dalších
- 235 -
policejních botů. Válka! Ve městě zuřila nevyhlášená válka mezi různými klany, které bojovaly o
své klienty a pracovní sílu v podobě ztracených duší ze SunDreamu. Neoficiální válka, kterou
Policie a další vládní složky potají trpěly.
Lidí bylo na Zemi příliš mnoho a lidstvu chyběly nejen další přírodní zdroje, ale také pitná voda
a potraviny. Místní klanové války v jednotlivých čtvrtích a distriktech Megapole jen snižovaly počet
lidí, kteří potřebovali nejen střechu nad hlavou, ale i práci a další životní jistoty. Samotné město
rostlo nejen do výše, ale i pod zem, kde se stavěly velké podzemní činžáky s mnoha výtahy a
jednoduchými byty s jen nejnutnějším vybavením. Lidstvu zvonila hrana a nalezení jiného
obyvatelného světa ve Vesmíru byl jen zbožným přáním, či snem. Nadějí bez vyhlídky...
„Je mi smutno,“ ozval se mu v hlavě hlas Hiroko. „Stýská se mi... Přijď brzy!“
Byla to jen halucinace, nebo výsledek prožitého šoku? Lidé, které spolu s Johnem porazila
tlaková vlna výbuchu se začali zvedat ze země. Někteří již nevstali. Vedle Johna ležela pohledná
žena přeražená vedví. Její vnitřnosti se válely na špinavém chodníku. Na dlažbě zůstalo ležet více
lidí. Kolem propluli další policejní boti a za nimi i několik botů lékařských. Když stroje zjistily, že
ležícím lidem již není pomoci, přišly na řadu úklidové čety. John byl surově odstrčen do slepé
uličky. Lidé byli rozehnáni, aby mohl být chodník uklizen. Nakonec jej postříkaly vodou s
chemickými přípravky z cisteren, které dorazily jako poslední.
„Nenech se zabít...“ řekla mu Hiroko smutně v jeho mysli. „Těším se, až přijdeš z práce...“
Vymyli ti mozek! řekl si John. To přeci není možné, abych s ní mluvil. Věděl, že není v jejím
světě a přesto k němu stále promlouvala. Začínal mít hlad a žízeň. Posilující prostředky ze
SunDreamu už přestaly účinkovat a John se začal ohlížet po nějakém baru, nebo občerstvení, kde
by mu dali i nějaké zbytky na dluh. Nejlepší by byl stánek Armády spásy, ale v nejbližším okolí
nebylo žádné občerstvením pro chudé. Na zemi kousek od něj ležela kreditní karta. Nebyla v tomto
světě běžná, ale ještě se používaly k bezhotovostním placení, například tehdy, když došlo k náhodné
poruše implantovaného čipu.
John se ohlédl, zda jej někdo nesleduje. V dohledu nebyl jediný policejní bot a lidé neustále
proudící po chodníku, jako nekonečná řeka, o něj nejevili sebemenší zájem. Snad se všichni
proměnili ve stroje. Odněkud se ozvaly výstřely a hned na to policejní sirény. Zločin byl ve městě
zcela běžným jevem. Nikdo si na ulici nemohl být jistý svým životem. John se shýbl pro kartu a
strčil si ji do kapsy. Otázkou bylo zda je nabitá, nebo se stala jen bezcenným kusem plastu, křemíku
a plošných spojů.
„Vrať se brzy!“ řekla mu náhle Hiroko. „Miluji tě!“
John sevřel ve své kapse nalezenou kartu a vydal se k nejbližšímu stánku s občerstvením. Vložil
kartu do čtečky a pohlédl na prodavače. S pokynutím hlavy dostal i požadovaný pokrm. Jídlo už
dlouho nechutnalo jako jídlo, na které byli lidé kdysi zvyklí. Země již nebyla schopna uživit takové
množství svých dětí, které chodily po jejím povrchu, a na svět přišla nanotechnologie a nové využití
geneticky upravených potravin. Pokrm, který se tvářil jako sendvič se sýrem nemusel být
sendvičem se sýrem. John raději nepátral po tom, co jí a myslel na to, zda se nevrátit do společnosti
snů. Co když jim to bude podezřelé? Vidina zatčení nebyla nic proti tomu, kdyby byl uznán vinným
z krádeže. Ve vězení neměl lidský život žádnou cenu. Pak by mu zbývala již jen milosrdná smrt...
- 236 -
„Nenech mě čekat!“ Promlouvala dál Hiroko v jeho hlavě.
John se rozhodl riskovat a vydal se zpět do SunDreamu. Vsadil vše na jednu kartu. Koupil si
zachovalejší oblečení a vysprchoval se ve veřejných lázních. Věděl, že čip neošálí, ale s kartou měl
větší šanci. Mohl říci, že patří jeho známé. Přál si být znovu se svou milou a žít svůj normální život,
jako by tento život nebyl skutečnější. Cestou minul několik dopravních nehod. Zvykl si na krev
kropící dlažbu chodníku. Zvykl si na žebráky sedící kam jen oko dohlédlo. Zvykl si na smrt číhající
na každém rohu. Na světě nebylo ničeho, co by pro něj mělo nějakou cenu. Hiroko byla přednější,
byla jeho životem, nadějí i cílem... Byla pro něj vším! Tím nejcennějším, co zde kdy měl. Za
necelou hodinu stál znovu ve vestibulu nejbližší pobočky SunDreamu.
-- VLOŽTE SVOU KARTU -John vložil kartu do čtečky a čekal. Na čele mu vyrašil pot. Kolem něj projel bot soukromé
ostrahy společnosti. Na okamžik se u Johna zastavil a jen bůh věděl, co se zrovna dělo v jeho
elektronickém mozku a na co myslel jeho řidič pracující na některém z mnoha podlažích pobočky.
Čas se neúprosně vlekl. John se snažil nedat na sobě nic znát. Jen on věděl, jakého původu je ona
elektronická karta. Svůj čip se pokusil sabotovat tím, že si obvázal předloktí pravé ruky. Pod
obvazem měl několik vrstev tenkého hliníku. Připadal si jako amatér, ale neříká se, že účel světí
prostředky?
-- MŮŽETE POKRAČOVAT, VYBERTE SI SVŮJ SEN -John si oddechl. Bot odplul tiše o kus dál. Ještě naposled se za ním otočil, jako by si jej chtěl
vrýt do paměti. John vyťukal na terminálu číslo svého snu na pokračování a vydal se výtahem do
patra, kde na něj čekal pronajatý box. Těšil se na Hiroko, těšil se na svůj sen. Na život, který má
smysl. Nechal se uložit v boxu a připojit všechny hadičky a hadice k tělu. Čekal jej další týden ve
světě, kde den trvá jako měsíc na Zemi. Nemohl se dočkat, až se znovu setká se svou milou. Víko
za ním zaklaplo a on se propadl do umělého bezvědomí podobného hibernaci...
Miloval ten pohled na Titan, zelenou planetu, která připomínala ráj. Z mateřské lodi přestoupil
do raketoplánu a prošel bez problému celní kontrolou. Ubytoval se ve svém oblíbeném hotelu a
zavolal Hiroko, že je opět tady. Namísto ní však do jeho pokoje přišel někdo jiný. Vypadal na
tajného policistu, který se snad vkradl do jeho snu.
„Karta, kterou jste použil byla kradená!“ řekl mu přísně. „Vámi požadovaný produkt bude
ukončen a stornován. Přístup do všech poboček SunDreamu na Zemi je vám až do odvolání
zapovězen!“
„Ale...“ chtěl se bránit. „Našel jsem ji na ulici... Neměla majitele! Možná zemřel při té
přestřelce...“
„Měl jste ji vrátit, ale abyste neřekl, že s vámi nebylo jednáno korektně...“ řekl mu tajný
policista. „Necháme vás se rozloučit s tímto světem a možná i s Hiroko! Navždy... Dáme vám jeden
den!“
„Já vás...“ John se rozběhl proti muži, který se tajemně usmíval. Než k němu John doběhl,
- 237 -
rozplynul se. „Hiroko...“
Jediný den, který uběhl jako voda. Nesetkali se. Napsala mu vzkaz, že nemůže přijít. Propustili
jej z práce a protože již nebyl vědcem, neměl ve svém snu patřičné pověření. Celý zbytek dne
bloudil po známých místech na Titanu. Kamkoliv přišel, cítil její přítomnost. Podvědomě cítil, že
něco není v pořádku. Když se odhlašoval z hotelu, našel v Recepci vzkaz: „Milovaný, musíme se
rozloučit! Na jak dlouho netuším... Budu navždy tvá! Hiroko.“
John se znovu probudil v boxu. Když jej otevřel, čekala na něj již ochranka společnosti. Nechal
se vyvést ven a jeho čip byl načten na černou listinu. Pak byl sprostě vyhozen na ulici. Dlouho
bloumal městem, než zapadl do temné uličky kdesi u přístaviště. Cítil se zrazen a opuštěn. Nedali
mu šanci, ani možnost se rozloučit! Vlastně byl rád, že jej nepředali Policii. Svět se pro něj rázem
změnil a jeho životní realita se proměnila v Peklo. Několik hodin zíral do špinavé vody na hrázi,
aby pak ještě než začal úsvit, skočil do bazénu přístavu. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno...
-- APLIKACE UKONČENA -Pan Katsutoshi se probudil a s výkřikem div nerozhodil ruce. Jeho sen byl tak živý. Cítil
špinavou vodu z přístavu ve svých plicích. Cítil neskutečnou bolest, ale namísto aby po své smrti
spatřil na konci onoho pomyslného tunelu světlo, probudil se do své vlastní reality.
„Jste v pořádku, Katsutoshi-san?“ zeptal se jej kdosi. „Bylo vše, jak jste si přál?“
„Ano,“ řekl suše. „Vše bylo tak, jak mělo!“
„Děkujeme za použití přístrojů naší společnosti a těšíme se na vaší brzkou návštěvu!“ řekl mu
tentýž sladký hlas znovu. „Počkejte, prosím, na naše zaměstnance, pomohou vám s návratem do
reality!“
„Děkuji!“ pokynul hlavou a myslel na Hiroko, dívku ze sna, o které snil někdo docela jiný.
Po půlhodině vyšel před budovu, která stála nedaleko širokého bulváru, který kopíroval břeh
zátoky se žlutými plážemi a azurově modrým oceánem. Na čistém nebi se leskl nejen Měsíc, ale i
několik letadel, která mířila kamsi za svým cílem. Na nebi vysvitly první hvězdy. Pan Katsutoshi se
zhluboka nadechl a byl rád, že sen o Zemi, kterou si lidé zničili, byl jen snem. John byl ten tam,
stejně tak Hiroko, překrásná dívka, jako vystřižená z pohádky Tisíce a jedné noci...
„Hiroko-san!“ řekl si Katsutoshi pro sebe. „Budu si tě pamatovat!“
-- KONEC --
- 238 -
Jako blesk z čistého nebe...
Mnohdy přijdou nápady zcela nečekaně a může z nich vzniknout cokoliv. Stejně nenadále vznikl i
tento text, snad se vám bude líbit...
*****
Žmoulal jsem zrovna cigaretu v hubě a... Co je na tom divného? Vy jste to nikdy nedělali? Ne?
Proč taky? Jenže, když máte poslední cigáro a nechce se vám jej vykouřit, tak si jej nezapálené
poválíte v hubě, ne? Ano, klidně se může stát, že se vám papír rozmočí a tabák se vám nechutně
rozsype mezi zubama, ale vo tom to je... Byl krásný zamračený studený den. Venku poprchávalo a
foukal otravný vítr. Lidé byli zabalení do svých pršiplášťů a do vlastních myšlenek. Jeden nevnímal
druhého a všichni chodili po chodnících a přechodech jako mátohy. Okna domů byla zavřená a
všude okolo poskakovali holubi a srali na co přišli. Tu na chodník, tu na náhodného kolemjdoucího,
či městskou památku. Prostě taková skoro podzimní idylka to byla.
Právě jsem se procházel po nábřeží a díval se, jak si labutě a labuťáci líně plavou po hladině
řeky, když tu se kus ode mne zablesklo tak silně, že jsem se z toho málem posral. To víte, skončil
jsem na zemi a nechápavě jsem se koukal, která bije. Zrovna na kostele odbíjeli desátou hodinu
ranní a kdybych byl postavičkou na orloji, nejspíš bych šel za smrt, tak jsem byl bledý a vyklepaný,
jako ratlík. Naštěstí po nábřeží nikdo zrovna nerajzoval a tak jsem se s námahou postavil a snažil se
očistit obnošené kalhoty i kabát.
V první chvíli jsem měl dojem, že mi to užmoulaný cigárko tím leknutím upadlo na zem, ale
pořád mi viselo na horním rtu, jako by ho tam někdo přilepil sekundovým lepidlem. Postával jsem
vylekaně zrovna někde u nějakého zeleného místa s několika stromy a kamennými lavičkami. Kus
od koše na odpadky, vedle dost košatého keře, leželo několik pohozených velkých papírových
krabic. Podle všeho to vypadalo na bezdomovce, avšak jejich kvartýry byly prázdné. Tedy alespoň
jsem si to myslel. Z jedné krabice totiž vylezl dost divný típek. Hlavu i vousy měl obrostlou
takovým tím bílým chmýřím, jestli to byly vlasy a vousy, tak za to bych ruku do ohně nedal.
Chlápek měl na sobě pohozenou jakousi našedlou řízu, nebo co to vlastně bylo. Herec by se mohl jít
schovat.
„Dobrý den!“ pozdravil mě muž a trochu nejistě se usmál.
„Brý...“ řekl jsem nesměle. Podíval jsem se mu do očí. Neměl v nich vůbec ten stařecký a ušlý
pohled, spíš se mi zdálo, že v nich vidím podivné jiskřičky, jako by šlo o tisíce malých tancujících
čertů.
„Jsem tu správně?“ zazubil se a oprášil si ohoz, který jsem už někde viděl. Napadlo mě to až
později. Byl to takový ten pytel, který má nahoře díru na hlavu, ruce a dole je celý ustřižený. Sahal
mu až pod kolena, co měl pod ním, na to jsem se raději neptal a neměl jsem chuť to zjišťovat.
„A kde přesně?“ zapochyboval jsem. Cigáro mi málem spadlo na dlažbu chodníku.
„Na Zemi!“ řekl stařík rázně.
- 239 -
„Na Zemi?“ nechápal jsem. „No, na zemi jste... A kde jinde byste jako měl bejt, člověče?“
„To záleží na tom...“ zamračil se stařík. Chvíli si hrál s vousy, aby si pak sedl na jednu z laviček
a objal si ramena. „Kristova noho, tady je ale kosa!“
„Jo, je! Léto je fuč...“ souhlasil jsem a nepřestával se divit. „A že jsem tak smělej, copak tu
pohledáváte v tomhle docela letním vohozu?“
„Co by...“ pokrčil rameny. „Zjevil jsem se tu...“
„E-e?“ vysoukal jsem ze sebe. Na chvíli jsem obrátil oči v sloup a rozhlédl se kolem sebe. Nebe
bylo stále zatažený, padal drobný déšť, sem tam okolo proletěl holub a na nedaleké silnici projelo
osamocené auto. Labutě na řece si omotaly krky a začaly plavat dokola, jako by je chytil rauch.
„Ano, zjevil!“ souhlasil muž s mírným důrazem a usmál se. Odhalil přitom znovu dvě řady
bělostných zubů.
„Vy jste utekl z Bohnic? Ne? Tak jste herec a vyhodili vás na dlažbu? Nebo jste se včera ožral
jak zákon káže?“ otázka střídala otázku, sám netuším, kde se to ve mně vzalo. „Můžu se k vám
posadit?“
„Můžete,“ přikývl bodře. „Nekoušu!“
„Díky,“ řekl jsem. Posadil jsem se a přitáhl si kabát k tělu. Otřásl jsem se pod nenechavým
větrem a pak jsem pohlédl na muže, který měl na sobě jen ten podivný úbor. Copak mu nebyla
zima? Určitě ano, tak proč nic neřekne? Jako by neznal to přísloví: Košile bližší než kabát!
„Není vám zima, dědo? Tak nalehko?“ zeptal jsem se jej.
„Je,“ souhlasil. „Co jsou Bohnice?“
„To je dům pro duševně choré...“ poznamenal jsem jen na okraj.
„Aha!“ řekl, jako by znal celý svět a pak si něco zabručel pod vousy. „Říkal jsem, že je mi zima,
mladíku! Kabát by nebyl?“
„Vy chcete půjčit kabát, dědo? Ale pak bude zima i mně!“ podotkl jsem trochu nevrle.
„Jen na chvíli, vrátím, slibuju!“ řekl a usmál se znovu. „Asi jsem si spletl roční dobu, kdybych
to tušil, vemu na sebe beranici a pořádný kožich!“
„Vy nejste zdejší?“ zeptal jsem se jej opatrně.
„Ne!“
„Aha,“ zamračil jsem se a rozepnul si knoflíky od kabátu. V tu ránu přestalo pršet a mraky na
nebi se začaly pomalu trhat. „A odkud jako jste?“
- 240 -
„Odkud?“ zamyslel se. „Je to důležité?“
„Jen jsem se chtěl zeptat, šéfe, když už vám půjčuju svůj kabát...“ řekl jsem mu poněkud
smířlivým tónem.
„To bys mi stejně nevěřil,“ mávl rukou. Sundal jsem si starý vaťák a podal mu jej. Chvíli se na
něj díval, pak pokrčil rameny a hodil si jej přes ramena tak, jak to kdysi dělali partyzáni. „Je starý,
ale hřeje!“
„Dyť jo...“ zamračil jsem se. Na nebi vítr rozfoukal našedlé mraky a mezerami mezi nimi
vysvitlo na okamžik slunce. Skoro jsem litoval oněch brýlí proti slunci, které jsem dneska hodil do
koše, protože měly jedno sklo trochu nakřáplé a nevypadal jsem v nich příliš INN.
„Nemáš něco k snědku, synku?“ zeptal se po chvíli ohlížení okolí.
„Copak jsem od McDonalda?“ vydechl jsem. „Měl jsem někde kus starého rohlíku, nejspíš bude
tvrdý jako kámen... Asi je zastrčený v jedné z kapes toho kabátu!“
„Rohlík?“ zamračil se. „Co to je?“
„Bílé pečivo, ale koukám, že zuby na to máte!“ mrkl jsem mu na hubu, a on se přidušeně
zasmál, aby pak řekl: „Když nemáš nic jiného... No, taky dobrý!“
„Dobrou chuť,“ řekl jsem mu a díval se, jak ten rohlík šrotuje. Králík hadra. Teď bude chtít ještě
něco k pití. Zbytek minerálky v třetinkové plastové lahvi jsem měl v druhé kapse. Našel ji sám.
Napil se a láhev odhodil pod lavičku.
„S tím pečivem by jeden dokázal někoho i zabít...“ řekl uznale.
„U vás moc na pořádek nedbáte, že?“ zamračil jsem se a po chvilce váhání jsem vstal, sebral
PET láhev z pod lavičky a vhodil do koše na odpadky. „Tak co, dědo, kápněte božskou, když jsem
vás nakrmil a napojil, co tu děláte a odkud jste?“
„Můžeš hádat! Třikrát...“ řekl mi dědula bodře.
„Tak to určitě neuhodnu...“ řekl jsem mu a díval se, jak mi vrací kabát. „Už je vám líp?“
„Je, díky, mladý muži!“ usmál se na mne a oči mu stále zářily tisíci plamínky. Tehdy bych se
vsadil, že je snad samotným ďáblem, který si jednou za sto let vyjde z Pekla mezi lidi, aby se tam
dole v tom hicu nenudil.
„Tak abych zase šel!“ pokrčil jsem rameny, když jsem si svůj kabát znovu nandal. Rázem se
zatáhlo a slunce zmizelo za šedým příkrovem. Déšť na sebe také nenechal dlouho čekat. Co se to
sakra děje? Zeptal jsem se v duchu. Jen tak pro legraci jsem si kabát zase rozepnul a na malý
okamžik se znovu objevil sluneční kotouč. Podíval jsem se na dědulu, který se podezřele usmíval a
něco si broukal pod nosem.
„To děláte vy?“ ukázal jsem na nebe. „Jak?“
- 241 -
„Jo, občas mě to chytí, to víš, nuda je děsná věc!“ postěžoval si.
„Nuda? Vy se nudíte?“ nechápal jsem jej. „Já žiju ze dne na den a v životě jsem se nenudil...“
„Vím, vím...“ přitakal. Kolem prošel mladý pár, nebylo jim víc jak třicet a oba vrkali jako dva
nadržení holubi. Děs! Děda se za nimi pobaveně otočil a pak se tiše rozesmál. „Jo, láska, co bych za
to dal!“
„Vás nikdo nikdy nechtěl?“ zapochyboval jsem a znovu si přisedl. Ten stařík mě začal děsně
zajímat!
„Jak se to vezme...“ řekl vševědoucně. „Pro někoho jsem nepostradatelný a pro jiného jako
osina v zadku!“
„Tomu nerozumím!“ řekl jsem popravdě.
„Rozumět tomu nemusíš,“ souhlasil děda. „Nemusíš rozumět všemu, stačí, když budeš jen
věřit.“
„Čemu?“ zarazil jsem se. Další svatý? Řekl jsem si v duchu. Jehovista? Adventista? Katolík,
nebo evangelík? New Age? Po zádech mi přešel mráz.
„Mi!“ pokrčil rameny a popotáhl nosem, jako by se ve starých hodinách rozletěla všechna
kolečka. Málem jsem nechutí vyskočil z lavičky.
„Vám a co?“ zamračil jsem se, div nezačala bouřka.
„Já jsem...“ zarazil se dědula.
„Tak přeci jste utekl z Bohnic!“ usmál jsem se na něj mile, abych jej nevyplašil.
„Ale kde že,“ mávl rukou. „Já... jsem...“
„To vidím,“ řekl jsem a očima jsem zabrousil na líně tekoucí řeku. Labutě byly ty tam.
„Jsem začátek i konec,“ pokračoval. „Všechno i nic. Oživuji, udržuji… beze mne nic nefunguje,
synku.“
„Vy jste blázen!“ osočil jsem se na něj. „Já to věděl... Povídám si tu s cvokem!“
„Jo,“ řekl uznale. „Už si tak začínám připadat, ona samota je těžká věc... Víš... Jsem pánbůh,
chlapče!“
„Dokažte to!“ řekl jsem rázně.
„Proč?“ rozesmál se, div se za břicho popadal. „Kdybych se před tebou proměnil třeba v žábu,
uvěřil bys tomu?“
- 242 -
„Jen tak z plezíru!“ navrhl jsem. „Jestli jste pánbůh, tak to potěš!“
„Jo, jo...“ přikývl a zamyslel se. „Hele, nemáš hlad a žízeň? Mohl bych tě pozvat...“
„No, dal bych si něco, ale...“ zapochyboval jsem. Kde by ten dědek, který to nejspíš nemá v
hlavě v pořádku vzal něco pořádného na zub?
„Tak pojď za mnou!“ mávl rukou a oba jsme si to zamířili po širokých schodech rovnou k řece.
To je mu podobné! Zabručel jsem pod vousy. Hraje si na pánaboha a jde si pod most do papírové
krabice.
„A co bude teď?“ zeptal jsem se jej, když jsme dorazili k cíli.
„Vidíš tu velkou krabici?“ ukázal na kus papundeklu.
„Vidím a co má být?“ zapochyboval jsem.
„Otevři ji, mladý muži!“ usmál se děda. „Co myslíš, že tam bude?“
„No, když v ní nenajdeme hovno, tak budu docela rád...“ pokrčil jsem rameny.
„Tak do toho, nemáš co ztratit!“ pobízel mě muž v šedé říze. „Do toho, nenech se prosit!“
„Dneska je divnej den,“ řekl jsem a otevřel krabici. „A doprdele!“
„Pěkné, že jo?“ přikývl uznale děda.
„Co to je?“ otočil jsem se k němu. „To jste tam schoval tu velkoplošnou televizi, nebo co?“
„Kdepak...“ zavrtěl hlavou. „Nezajdem si na chvíli do jiného světa?“
„Vy jste smrt?“ vyděsil jsem se. „Přišel jste si pro mě?“
„Co tě nemá!“ mávl rukou. „Ta jen pro mě pracuje... Jdem?“
Oba jsme prošli otevřenou krabicí do docela jiného světa. Všude byly nízké kopce s vysokou
trávou, která se ve větru komíhala na různé strany podle toho, z které zrovna foukalo. Ta tráva byla
jako moře. Zelené moře. A obloha? V životě jsem nic podobného neviděl.
„Jak to děláte?“ zeptal jsem se. „Vy jste eskamotér?“
„Zdá se ti to moc laciné?“ zamračil se děda a zamířil k nedalekému zapadlému stavení, které se
krčilo u jakési úzké cesty mezi dvěma kopci.
„To jste mě opil rohlíkem?“ zděsil jsem se. „Kde to jsme?“
„V papírové krabici,“ pokrčil stařík rameny. „Kde jinde?“
- 243 -
„Ale todle vypadá jako...“
„Nebe?“
„No, já vlastně ani nevím!“ řekl jsem. „Co je v tom stavení?“
„Hospoda!“ řekl dědula rázně a přidal do kroku.
„A co tam dávají?“
„Nektar, je boží a takový jsi určitě ještě nepil!“ zazubil se a znovu mi problesklo hlavou, že je
ten chlápek snad namol.
„Kdo je uvnitř?“ zeptal jsem se jej a bál se vstoupit do dalších dveří.
„Vím já?“ pokrčil rameny. „Uvidíme. Možná pár andělu a čertů...“
„Hospodo,“ zakřičel, když jsme vešli do světnice, která vypadala jako vystřižená z nějakého
středověkého bijáku. „Dva velké tupláky a fofrem!“
„Panebože,“ obrátil hospodský oči v sloup. Na okamžik bylo mezi stoly ticho. Ne však
nadlouho. Čerti s anděli tam hráli karty, nebo chrastili kostkami, či se hádali nad dámou a házeli
bílé nebo černé kameny kolem sebe jako zběsilí. Co se dělo na půdě, kam vedly úzké schody se
zábradlím jsem raději ani nepomyslel.
„To je bordel, co?“ zazubil se stařík. „Ale co naplat, dal jsem jim svobodnou vůli...“
„Tohle se mi snad zdá!“ řekl jsem polohlasně a napil se nektaru, jen co hospodský přinesl dva
plné tupláky. „Ale to je...“
„Šmakuje, co?“ rozesmál se děda. „To je síla... Chodím sem třikrát denně...“
„A to jsme furt v té papírové krabici?“ podivil jsem se. Ale chutnalo mi, jen co je pravda!
„Technicky ano,“ přikývl.
„Nevěřím...“ řekl jsem a zhluboka se napil, div jsem se nezakuckal. Tohle bylo silné kafe i pro
mne. „Dám si to ještě jednou...“
„Hospodo!“ bouchl bělovlasý stařík do stolu. „Ještě dva další kousky bych prosil!“
„Takže?“ zeptal jsem se jej. „Proč já?“
„Proč ne?“ odpověděl mi otázkou.
„Jsem jen obyčejný pobuda, který bydlí málem v papírové krabici...“ zavrtěl jsem hlavou.
- 244 -
„Obyčejný ne!“ zamával před mým nosem ukazovákem pravé ruky. „Máš dobré srdce!“
„A to stačí?“
„Nemuselo by,“ usmál se. „To bys koukal, co všechno jsem zažil a viděl...“
„Nechápu,“ zabručel jsem a rozhlídl se kolem sebe. Nikdo z přítomných si nás ani za mák
nevšímal. Cigárko jsem měl stále přilepené k hornímu rtu. „Nemáte voheň, dědo?“
„Počkej... Někdy bych tu měl mít... Zapalovač!“ řekl mi dědula a zapálil mi prostředníkem své
levé ruky.
„A sakra...“ řekl jsem uznale a popotáhl ze své poslední cigarety. „Tak... Kdy to přijde?“
„Co má přijít?“ zeptal se nechápavě, přestože dobře věděl, na co se ptám.
„Zubatá!“
„Nemusí přijít!“ zamračil se. „Já můžu všechno...“
„Vy jste fakt Bůh? A já nejsem sjetej?“ otřásl jsem se.
„Jsem a můžu být čím chci, třeba mravencem, nebo holubem!“ rozesmál se.
„A poserete mi kabát?“ pokynul jsem uznale hlavou. „Vy se už vážně nudíte, že jo?“
„Někoho bych potřeboval k ruce...“ souhlasil. „Ta čeládka mi pomalu začíná přerůstat přes
hlavu...“
„A nejste vy dědo náhodou třikrát?“ musel jsem se zeptat. Kdysi jsem chodíval do nedělní školy
a tam lidi naučí všelicos. I když, na anděly a čerty jsem vážně nikdy nevěřil. Tohle byl snad sen! Co
když se probudím? Co když se neprobudím?
„Tak silný ten nektar zase není!“ zamračil se. „Určitě mě vidíš jen jednou, synku...“
„Myslel jsem Otce, Syna a Ducha svatého!“ vyhrkl jsem.
„Jo tak,“ mávl rukou. „Lidi si toho navymýšlejí...“
„Takže náboženství je kec?“ zděsil jsem se. „Tak proč tomu lidi věří? A jak bych vám byl vůbec
platný? To mám hrát s čerty a anděly karty? Nebo...“
„Svým způsobem ano,“ řekl mi. „Nemusíš se bát, ty se nudit nebudeš! Potřebuji totiž nutně
dovolenou...“
„Cože?“
Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Myslel jsem na celý svůj zpackaný život, kdy jsem
- 245 -
spával po ubytovnách a různých podnájmech a málem i živořil pod mostem, nebo na vlakovém
nádraží. Na to, jak jsem kradl z kontejnerů u velkých obchodů, kterým lidi říkají supermarkety,
prošlé zboží, které vyhazovali, protože jsem marně sháněl práci. Na to mokro, zimu a samotu. Ještě
stále jsem měl v srdci onen pocit ztráty, když jsem přišel o rodinu, práci a všechno zázemí, abych
začal znovu jako lidská troska. Ne, tady něco neštymuje... Musel jsem natáhnout bačkory!
„Proč to všechno?“ zeptal jsem se jej se slzami v očích. „Měl jsem vše, co jsem chtěl a nebyl
jsem svině!“
„Možná právě proto!“ pokynul hlavou. „Svět neoplácí dobro dobrem, to bys měl už vědět...“
„Nechte si ty kecy, dědo!“ zabručel jsem. „Zkurvený život! Kdyby ten chlap za volantem
nechlastal a nenaboural auto s mou ženou a dítětem...“
„Tak, tak...“ souhlasil.
„Proč? Jak jste to mohl dopustit?“ chytil jsem jej za ten ubohý kus látky. On však nehnul ani
brvou, jen se na mne díval tím svým vševědoucím pohledem.
„Dal jsem lidem svobodnou vůli...“ řekl mi věcně. „Nemůžu zasahovat do dění všech věcí,
můžu je jen usměrňovat... Tak co? Půjdeme spolu bůh ví kam, nebo se vrátíš zpět na to nábřeží a nic
si nebudeš pamatovat?“
„To je nabídka?“ zarazil jsem se a poposedl na docela pohodlné židli. Rukou jsem bouchl do
prázdného tupláku. „A uvidím je? Svou rodinu? Chtěl bych je ještě aspoň jednou vidět...“
„Ne, tak to nefunguje!“ zavrtěl hlavou. „Život je mnohem složitější, než si vy lidi myslíte...
Nechci tě do ničeho nutit, jestli mou nabídku nepřijmeš, půjdu zase o kus dál...“
„Stejně mě tam nikdo nečeká!“ řekl jsem pomalu. „A nikomu nebudu chybět...“
„Domluveno,“ řekl znovu bodře. „Hospodo, ještě jednou...“
Ještě nyní pochybuju o tom zda se mi to jenom nezdálo, nebo přeci jen ten stařík nebyl nějakým
uprchlým chovancem z ústavu pro duševně choré. Jedno je však jisté, cigaret mám vždy plné kapsy,
na nektar chodím, kdy chci a ten kabát... Ten kabát umí vážně divy! Znovu se procházím po svém
oblíbeném nábřeží ve svém oblíbeném vaťáku a obnošených kalhotách a je mi docela lehko u srdce.
Nikdo si mě nevšímá, všichni na mě házejí bobek. Nemám hlad, žízeň, natož jiné potřeby. Sice
mám furt chuť na ten nektar, ale dokonalé není nic, že jo? Jen kdyby mi ti holubi furt nesedali na
ramena. Copak jsem nějaká socha svatého? Doprdele práce! Co naplat? Všechno má své pro a proti.
Práci mám jistou a plat taky, jen si nejsem jistý, jestli mi ten sklerotický stařík řekl všechno, co mi
povědět chtěl. On je to hrozný filuta a čert aby se v něm vyznal. Jen kdyby ten Vesmír nebyl tak
velký a já se v něm necítil jen jako jedno z mnoha ozubených koleček...
*****
„Tak, pane Matoušku, slyšíte mě?“ ozvalo se mi v hlavě. „Vstávat, nesmíte pořád jen spát!
Musíte si vzít své léky. Čekají vás prášky... Jestli nebudete poslouchat, necháme vás na chodbě a
- 246 -
nepustíme vás do postele jak je den dlouhý! Nejíte, nekomunikujete, jen spíte! Slyšíte mě, pane
Matoušku? Beztak vás pořád chytá ten fantas... Hele, Maruš, co s ním? On se furt usmívá a pořád
něco breptá o pánubohu...“
„Nediv se...“ pronesl druhý hlas. „Kdybych prožila to co on, nejspíš bych se z toho taky
zbláznila!“
„Vážně je pravda, že ho našli pod mostem v papírové krabici, jak pojídá své vlastní zvratky?
Ježíši...“ řekl první hlas a pak nastalo ticho...
- 247 -
Diverze
Kdo to nezažije, nepochopí...
*****
Ono to není jen tak, ono to dá děsnou práci a nedivte se, že jsou pak následky všelijaké. O čem
to sakra mluvím? O zdrhání... O neotáčení se... O pelášení, seč vám síly stačí! Ano, někdy je lepší
zdrhnout, než se dát zabit. A věřte mi, já to vím nejlépe... Ale popořadě, abyste byli v obraze,
dovolte, abych vás provedl nejen oním osudovým dnem, kdy se i samotný Internet otřásl v
základech!
Ten den byl docela obyčejný. Já i můj parťák jsme naoko spali na roštu za katrem. No, už vám
ani nevím, proč jsme byli v báni, ale to je nakonec jedno a není to zase tak důležité. Prostě jsme
bručeli, no. Neřeknu vám, zda byl čtvrtek, pátek, nebo sobota. Jen jedno vím určitě, neděle nebyla,
to vím na beton! Tuším, že bylo i dokonce malinko zamračeno. Ono to také není žádný med, když
vám slunce svítí do ksichtu a vy se pokoušíte o svůj životní kousek. A utíkat z basy, to není jen tak.
Jednoho hlídají jako oko v hlavě a já a můj parťák jsme byli rádi, že po nás nezačali rovnou střílet.
Prostě jsme ten plán kuli celou noc. Dokud byl žhavý a dokud nám to šrotovalo. Nejdříve jsme
museli najít ten správný moment, kdy byla ostraha dost lenivá na to, aby zjistila, že jim chybí dva
svěřenci. Ono s těma bachařema nebyla legrace a ukecat je, to nepřicházelo v úvahu. Maximálně
jsme mohli dostat do čuně, nebo by nám nedali celý den žádné jídlo, ani pití. Za trest! Kdo byl za
katrem, ten určitě ví své. A nám se to už přestalo zajídat! Prostě jsme zdrhli ještě za úsvitu, kdy se
všem klíží zraky a ti, kteří celou noc nespali, byli rádi, když mohli zavřít oči a ti, kteří chrápali od
božího večera do božího rána, ještě nebyli dostatečně vzhůru, aby zasáhli. Dobře jim tak...
Ano, určitě vám to už docvaklo! Zdrhli jsem a se vší parádou! Hledali nás celý den. Už se zdálo,
že to vyjde, když nedaleko od lapáku chytli mého komplice. On se jim tam promenádoval před
očima a dělal haura. Blbec jeden. To já jsem na nic nečekal a zdrhal pryč. Dokonce i psa za mnou
pustili, ale setřásl jsem jej, všechna čest. Pak se den schýlil k večeru. Z dálky jsem viděl svého
kámoše, jak sedí znuděně a zničeně za mřížema a bachmani jej hlídají o sto šest. Věděl, že to posral
a že hned tak brzo neuteče. To já se schovával ještě celou noc a celý den. Sice jsem neměl co jíst,
ale žil jsem v naději, že na něco v nejbližší době narazím.
A taky jsem narazil, ale nebylo to k jídlu. Co myslíte? To byste neuhodli. Přesekl jsem jim
telefonní vedení, aby nemohli zavolat posily. A taky jsem našel nějaký tlustý kabel, ale bůh ví, co v
něm vedlo. Možná kabelovka pro bachaře, možná i něco jiného. Už jsem něco slyšel i o tom
Internetu a tak jsem pro jistotu zrušil i ten tlustý kabel. Když už sabotáž, tak ať to stojí za to! Pokud
mám zařvat, tak pro pořádnou věc a ne pro nějaké to zašívání. Partyzánština mi šla vždy! A byl
jsem na to patřičně hrdý. Ale byly to nervy, to vám povídám, protože pracovat bez patřičného
nářadí, to dá dřinu. Nehledě na fakt, že jsem musel být pořád ve střehu.
Výsledky se dostavily brzy. A nejen můj život se proměnil v Peklo. Na druhý den ráno běhali
všude kolem lidé a kontrolovali vedení. Brzy zjistili, že jim počítače a telefony nefungují tak jak
mají a vydali se hledat příčinu poruchy. Protivník byl velmi vynalézavý a inteligentní, protože šel
rovnou po kabelech. Závada byla nalezena, dráty odstraněny a opraveny. A protože si dali dvě a dvě
- 248 -
dohromady, brzy se krajem rozšířila zvěst o našem nepodařeném útěku. Nastal velký hon. Prchal
jsem dlouho a úspěšně. Skrýval jsem se na těch nejnepravděpodobnějších místech, aby mě nakonec
vyčenichali psi. Hajzlíci! Ano, okolnosti byli proti mně a já byl po dlouhém skrývání přeci jen
dopaden. Čekal jsem tvrdý trest, který se však nekonal. Něco bylo špatně a tak stále čekám, jaké
následky bude mít můj útěk a má diverzní činnost. Pomsta se prý servíruje za studena, já však
nezapomínám a věřím, že oni také ne...
Kdybychom se již neviděli, nebo kdybyste o mně již nečetli žádnou zprávu, pak jsem zcela jistě
padl za své ideály a přesvědčení. Loučím se s vámi, já - Osmák degu, hrdinný bojovník za svobodu
a nezávislost.
P.S. Je to divné, ale stále se svým parťákem žijeme... Jak sami určitě víte, nikdo nezná dne ani
hodiny a naše stráže jsou i nadále ostražité. Zdá se, že zemřeme ve svém vězení, protože náš trest
byl prodloužen na doživotí! Čekal jsem nejvyšší trest, ale zdá se, že nám přeci jen dali milost.
Možná jsem to neměl dělat, ale navzdory svému poznání mne stále hřeje ten pocit, kdy jsem ty
dvojnohé lidi pořádně nasral! Běhali jako najatí a chvíli trvalo, než přišli na to, která bije!
*****
Poznámka autora: V první neděli měsíce Srpna, dvou tisící desátý rok po narození Krista, zaútočila
jednotka Osmáků degu v počtu dvou členů na telefonní a internetové spojení blíže nejmenovaných a
nic netušících obyvatel. Přestože se akce podařila a škody byly napraveny, zůstává jejich čin nejen
v paměti jich samotných, ale také jejich věznitelů, kteří je chovají v kleci a narušují tak jejich práva
na svobodu a svébytný život! Poprava byla odložena na neurčito a trest změněn na doživotní žalář
bez možnosti odvolání, protože jejich převýchova je (zdá se) naprosto nemožná...
- 249 -
Druhý Ostrov pokladu
Zdá se, že se tato „fanfikce“ příliš nepovedla, ale to už musíte posoudit sami!
*****
Na hranici lesa za čárou příboje se pohnulo několik větviček. Takřka neznatelně. Vítr svým
šuměním v korunách stromů spolu s příbojem vše dokonale zakryl. Jedno velké zelenomodré
vytřeštěné oko sledovalo něco na horizontu. Druhé bylo slepé se zavřenými víčky. Kdyby dotyčný
žil v civilizaci, určitě by měl nevidoucí oční důlek zakryt páskou. Tady v lůně přírody to však bylo
jedno. Důležitější bylo přežití, třeba jen ze dne na den, protože tady v džungli platil zákon silnějšího
a slabší se stávali obětí různých šelem, ať už měly nohy dvě, čtyři, nebo více, či dokonce žádnou.
Co zaujalo onu bytost sotva vystupující z pralesa? Mohlo jít o mrak, ale také to mohla být
plachetnice, kterou sem do těchto nehostinných končin zahnal špatný vítr. Nikde však nebylo psáno,
že by sem na konec světa někdo nezavítal se zcela zřejmým úmyslem. Ostrovy se s oblibou stávaly
místem pro ukrývání nejen cenností, ale i těl těch, kteří byli pro druhé nepohodlní. Většinou po těch
šťastnějších zůstaly jen kosti, po těch ostatních nezůstala ani stopa a splynuli s džunglí a stali se
plně její součástí. Oko několikrát zamrkalo a pak se ztratilo někde v pralese mezi listím zelených
stromů jako pára nad hrncem.
Komu patřilo? Kdo byl jejím majitelem? Šlo o lidskou bytost, jež sem vysadila některá z lodí
pochybné pověsti, nebo o domorodce, který zcela náhodou zabloudil k pobřeží? Majitel oka byl ten
tam, avšak silueta lodi na obzoru se stále zvětšovala a nabývala jasnějších kontur. K pobřeží se
blížil trojstěžník s britskou vlajkou na stěžni. Přes všechny možné spekulace byl jeden fakt jistý,
posádka lodi zde alespoň jednou již byla a muži na palubě zcela jistě spočinuli svýma nohama na
pevné zemi, dá-li se tak říci kousku pevniny v podobě ostrova v rozbouřeném zapadlém koutu
velikého oceánu, jehož jméno „Tichý“ si vůbec nezasloužil.
*****
„Myslíte, že jsme tu správně, pane Salivane?“ zeptal se kapitána malý obtloustlý človíček, který
si neustále utíral čelo a masitý krk. Připadal si jako kuře na rožni a díky své nadváze měl rozhozený
metabolismus a jeho tělo se neustále přehřívalo, ať už bylo horko, nebo zima.
„Určitě, Nicholasi!“ zakřenil se kapitán Opilé vážky. „Určitě jsme tady!“
„Ale potom...“ zamyslel se tlouštík tak mocně, že na okamžik přestal i dýchat. „Nebude to
nebezpečné?“
„Život je jedno velké nebezpečí!“ pokrčil kapitán rameny a rozhlédl se po palubě, kde na svých
místech již čekala posádka rychlé a mocné fregaty Opilá vážka, jejíž jméno se obávali vyslovit i
kapitáni pirátských lodí, které křižovaly nedaleké moře a nemilosrdně potápěly vše, co mělo na
stěžni jinou než černou vlajku.
„Ale... Ale my nejsme...“ otřel si tlouštík čelo.
- 250 -
„Piráti!“ houkl mu kapitán do tváře. „Jak si tím tak můžete být jistý, pane Nicholasi?“
„Ale... Ale pane Salivane?!“ snažil se tlouštík odporovat, div si nesedl na zadek na rozhoupané
palubě lodi. Musel se chytit pažení, aby neupadl a nezačal se po lodi koulet jako dělová koule.
„Říkal jsem vám, že tahle výprava bude nebezpečná!“ zamračil se na něj kapitán. „Slyšíte mě
dobře, pane Nicholasi? Ne-bez-peč-ná!“
„Ano, ano, pane!“ přikývl tlouštík a pohlédl na čekající a mlčenlivé muže, kteří z něj a kapitána
nespustili oko. Čekal, že se budou hlasitě smát, až se jim budou břicha třást, ale nic se nestalo. Byli
stejně chladní jako jejich velitel.
„To jsem rád, že mi rozumíte...“ usmál se na něj velitel lodi a jediným pohledem zkontroloval
loď i posádku. „Je čas! Dřív, než nastane odliv musíme být v zátoce.“
Muži na nic nečekali. Rozběhli se po palubě jako mravenci. Každý z nich věděl, co má dělat a
kde je jeho místo. Tlouštík zůstal na svém místě u pažení a díval se na rozvlněnou hladinu oceánu.
V měsíčním světle byla jeho hladina jako rozvlněné kouzelné zrcadlo. Snad za to mohly i plachty
Opilé vážky, které zářily všemi barvami duhy. Pak se k opuštěnému měsíci přidal ještě jeden a oba
svým odraženým světlem ozářily nejasné kontury ostrova s jedinou horou uprostřed. Tou horou byla
snad vyhaslá sopka a tím ostrovem Ostrov pokladů.
*****
Dřív než cizí loď zakotvila v zálivu, který tvořil přirozenou ochranu proti bouřícímu moři,
vykouklo z pralesa známé zelenomodré oko, aby se k němu přidaly ještě čtyři další, patřící dvou
dalším osobám. Nyní bylo jisté, že nešlo o zvířecí šelmy, ale o lidské bytosti, kterým tyto hnědé a
černé oči patřily. Bez mrknutí sledovaly loď s duhovými plachtami, která shodila u břehu kotvu a
její plachty byly skasány. Přestože bylo jasné, že má posádka lodi v záměru vylodit se na břeh, stále
se nic nedělo. Minuty ubíhaly a pozorovatelé ve svahu nad zátokou začínali být trochu nesví. Měsíc
na obloze jasně osvětloval celou scenérii na pobřeží. Asi půl hodiny potom, co se kotva lodi dotkla
dna zátoky, byly na vodu spuštěny dva čluny s po zuby ozbrojenými námořníky, kteří veslovali co
nejtišeji a nepromluvili mezi sebou ani slůvko.
Krátce nato na sebe všichni tři pozorovatelé pohlédli, ne však s nevyřčenou otázkou v očích.
Byla v tom cítit určitá rozhodnost. Spíše šlo o domluvu beze slov. Pak se listí s větvičkami nepatrně
pohnulo a oči sledující nezvané hosty naráz, jako by mávnutím kouzelného proutku, zmizely. A do
křiku nočních živočichů přibyly ještě další hlasy. Nepodobaly se však ničemu, co by mohly vyloudit
myslící bytosti. Měly snad tyto skřeky vyděsit tajemné návštěvníky z lodi v zálivu, nebo upozornit
ostatní obyvatele pralesa, že na půdu ostrova vkročila návštěva? Návštěva, nebo snídaně? Či snad
oběd, nebo večeře? Byli snad na ostrově lovci? Zcela určitě, avšak nebylo jisté, zda šlo o lidojedy,
nebo jen prosté obyvatele, či ztroskotance.
*****
Vylodili se. Nízké a dlouhé čluny tiše dosedly na písčinou pláž. Asi padesát kroků od nich za
hranicí přílivu začínala nelítostná džungle, nad kterou se tyčil vyhaslý vulkán s uraženým kuželem.
Muži vytáhli čluny na pláž, dost vysoko, aby je nestrhl příliv a opatrně se vydali k hranici lesa. Pak
- 251 -
zůstali stát na půl cesty mezi vodou a pralesem, jako by se ptali sami sebe, zda se ocitli na tom
správném ostrově. Vítr tiše komíhal s keři i větvemi stromů. Kdesi na obzoru se zablesklo a o
několik vteřin na to se ozvalo vzdálené zahřmění. Bouře se pomalu blížila k ostrovu a liják s
vichrem byl na spadnutí.
„Asi bude pršet!“ řekl tlouštík kapitánovi Opilé vážky. „Opravdu se nám tu nemůže nic stát?“
„Třeba vás tu něco sežere, pane Nicholasi!“ zazubil se na něj první důstojník John Doe. Na levé
ruce měl jen tři prsty, ale to mu nevadilo, protože zbraní vládl pravačkou, na které jich měl ještě pět.
Byl zároveň pravou rukou kapitána Salivana a poslechl jej vždy na slovo. Kdyby mu řekl, že má
toho tlouštíka podříznout jako kuře, ani vteřinu by neváhal.
„Tady na ostrově žijí nejen zvířecí predátoři?“ znejistěl tlouštík. „Ale i lovci? Kanibalové?“
„Ještě něco mnohem horšího!“ zakřenil se na něj první důstojník a ukázal na pěšinu nejasně se
táhnoucí pralesem. „Co kdybyste šel první, pane Nicholasi, aby vás případný dravec sežral jako
prvního a ostatní měli čas utéci?“
„Ale já jediný mám mapu ostrova...“ hájil se tlouštík. „Jsem pro vás důležitý!“
„Ano, ve své hlavě! Můj první důstojník zcela jistě jen žertoval, že ano?“ souhlasil kapitán.
Mávl rukou na ostatní čekající mezi čluny a pralesem. „Půjdeme... A pane Doe?“
„Ano, kapitáne?“ otočil se k němu první důstojník.
„Půjdete v čele,“ zasmál se kapitán. „Uvidíme, zda vás něco do úsvitu sní a pokud ano, vystřídá
vás někdo další z mé posádky!“
„Ano, pane! Jsem rád, že si mě tak vysoko ceníte...“ přikývl muž a jako první vykročil k
vyšlapané pěšině nejasně se rýsující mezi stromy a keři. Kapitán, tlouštík a ostatní muži, kteří
nestáli u člunů jako hlídka, se vydali za ním a zmizeli v pralese pod košatými větvemi stromů. Zda
budou lovci, nebo se stanou lovnou zvěří, to ukáže čas, osud, nebo náhoda.
*****
Na opačné straně ostrova zakotvila ještě další loď. Byla menší než Opilá vážka a měla jen
obyčejné černé plachty. Podle vzhledu šlo o dvojstěžník střední třídy. Spíše to byla obchodní loď,
než válečná. Byl tu však jeden háček, piráti rejdící po okolních vodách rádi měnili svou identitu a
klamali své oběti falešnou vizáží. Ať už šlo o jejich lodě, nebo je samotné. Také se vylodili ve dvou
člunech. Přistáli na kamenité pláži. Asi dvacet po zuby ozbrojených mužů se vydalo do pralesa,
ostatní zůstali u člunů jako hlídka. Nechtěli nic ponechat náhodě a v případě ústupu by bylo velmi
nemilé, kdyby museli na svou loď doplavat, nehledě na fakt, že se zdejší vody jen hemžily žraloky.
Jaký byl cíl jejich cesty? Pokud by na tento ostrov zavítala jen jedna loď, šlo by určitě o náhodu,
ale dvě lodě ve stejný den kotvící u zcela bezvýznamného sopečného ostrova, to již nebyla náhoda.
Dokonce by na tom nebylo nic divného, kdyby mezi nimi nebyl sotva dospělý chlapec a muž s
jednou nohou. Nikdo z nich neměl dobré úmysly a stejně tak, jako podle peří poznáte ptáka, tak
podle oblečení a chování piráta. I oni byli ozbrojení snad až po zuby a kdyby měli čtyři ruce, drželi
- 252 -
by v těch dvou zbývajících nějakou tu bambitku, pušku, nebo šavli.
Nejistě se obrátili na svého vůdce a pak bez jediného slova přešli lávové pole, které se táhlo od
sopky až k pobřeží. Na této straně byl prales řidší, protože jej na mnoha místech překrývaly
vyvřeliny z posledního výbuchu. Nyní se zdálo, že je sopka klidná a buďto spí, nebo dočista
vyhasla. Než začalo svítat, a měsíc zapadl za obzor, se obě skupiny ztratily v pralese. Nikdo z lidí,
kteří v tu noc přistáli na pobřeží netušili, co je čeká. Každý historie znalý muž by nedal ruku do
ohně za to, že ve skupině námořníků z dvojstěžníku právě spatřil Johna Silvera a Jima Howkinse.
Dalo by se říci, že kde byl John Silver, tam nebylo o problémy nouze. Po čem však pátrali? Po
člověku, nebo po penězích?
*****
Slunce ještě nevystoupilo nad obzor a džunglí se jako stíny prohnalo pěšinami několik bytostí.
Takřka je nebylo možné zahlédnout. Jejich mlhavé obrysy se jen mihly v očích zvířecích
pozorovatelů a jediným důkazem jejich existence byly komíhající se větve stromů, ze kterých tu a
tam odpadlo několik zelených lístků, či potrhané pavučiny. Na okamžik utichlí ptáci se dali znovu
do zpěvu a cvrlikání. Nedejte se zmást, každá džungle má své noční a denní živočichy a po čas
přechodu noci a dne je v ní pak živěji, než v právě rozkopaném mraveništi.
Jak už bylo řečeno, na ostrově žili lidé. Možná domorodci. Také nebylo jisté, zda tito lidé již
neokusili chuť lidské krve. Klidně mohlo jít o domorodce putující na svých úzkých a dlouhých
člunech s vahadly na jedné straně, ve kterých byli schopní překonávat stovky mil. Ať už pluli za
potravou, nebo si splnit svou bojovou povinnost, mnohdy se tyto dvě povinnosti spojily v jednu.
Kde byl tedy zakopaný pes? Nebo šlo o poklad? Ba co hůře... Co když tito tvorové z masa a kostí
chodící po dvou nohách tento poklad střežili?
*****
„Není tu najednou nějak podezřelé ticho?“ zarazil se tlouštík a nejistě pohlédl na kapitána i jeho
prvního důstojníka. Oba se na něj zpytavě podívali. „Proč je tu najednou takové ticho?“
Muži ve skupině kapitána Salivana se zarazili. Džungle dříve plná štěbetání a zvířecích výkřiků
byla najednou tichá. Jen vítr tiše ševelil v korunách staletých velikánů. Muži hleděli nejen jeden na
druhého, ale také kolem sebe. Některým již dohořívaly pochodně a další neměli. Nakonec byl úsvit
na spadnutí a na východě se již zvolna rozednívalo.
„Dobrá otázka!“ řekl kapitán Opilé vážky a mrkl na své muže. „Jsou blízko!“
„Kdopak?“ vyděsil se tlouštík. „Kdo je blízko?“
„Lidojedi, kteří cestují od ostrova k ostrovu a sní všechno co má méně jak šest nohou...“ zasyčel
první důstojník Doe tajemně. „Zuby mají vypilované do podoby špičatých kůlů a ústa jim smrdí po
zkaženém mase...“
„Jak to všechno víte?“ zeptal se pan Nicholas třesoucím se hlasem. Jeho oči bloudily po moři
zeleně v podobě nekonečného množství stromů, keřů a lián, které zaplňovaly celou polovinu
ostrova a dokonale zakryly i samotné nebe nad jejich hlavami. Vůně různobarevných květin
- 253 -
dráždily jejich nosy a tlouštík by nedal ruku do ohně za to, že z nich byla dobrá polovina
masožravých. A ohromné hejno much, komárů, pavouků a dalších tvorů padajících jim na ramena,
ztěžovali nejen jejich bdělost, ale i rychlost pochodu.
„Nejsme tu poprvé, pane Nicholasi!“ zazubil se první důstojník a mrkl na kapitána, který dal oči
v sloup. „Promiňte, kapitáne...“
„Už jsem tady několikrát byli,“ pokrčil kapitán rameny. „Ale...“
„Bez mapy?“ doplnil jej tlouštík. „Ale jste si jistý, že tu nezabloudíme?“
„Vy jste chodící mapa, pane Nicholasi, já ne!“ řekl mu kapitán a houkl na své muže. „Jdeme
dál! Náš průvodce nám brzy řekne, kudy se vydat...“
„Ale tady je to všude stejné!“ zavyl tlouštík jako divoký pes.
„Jestli se nedáte dohromady, tak řeknu svým mužům, ať vás pověsí lanem za nohy na nejbližším
stromě a pak vám stáhnou zaživa kůži z těla! Bude se vám to líbit, uvidíte!“ sykl mu kapitán do
ucha.
„Raději ne...“ otřásl se tlouštík. „Nepůjdeme tedy dál? A co když na nás zaútočí?“
„Lidojedi, nebo divá zvěř?“ zeptal se jej kapitán. „Máme přeci zbraně a jsme v přesile...“
*****
Špinaví, otrhaní a neupravení námořníci z menší lodi, jejíž jméno už na trupu nebylo takřka
čitelné, se dál prodírali hustým porostem a mířili k na první pohled vyhaslé sopce, na jejímž úpatí
měla být další indície, která je měla zavést za pokladem. Jednonohý muž nijak nezaostával za
ostatními muži, jen tu a tam popohnal nejmladšího člena posádky, kterému se pobyt v džungli na
ostrově ani za mák nezamlouval. Celá tahle výprava se mu nelíbila, snad se cítil na toto
dobrodružství ještě mladý, možná díky jistým prožitkům z doby, kdy byl o něco mladší. Proč se
však dal znovu do spolku s jednonohým pirátem, to netušil ani samotný ďábel.
Prodírali se po sotva viditelných stezkách a uhýbali před větvemi stromů a keřů, bludnými
kořeny, i napůl shnilými kmeny, které ležely na zemi tak, jak padly do lůna pralesa. Pomalu hnijící
dřevo ve tmě světélkovalo a vytvářelo v šeru podivné úkazy. Nikdo nepronesl ani slovo. Snad
všichni na sobě cítili cizí pohledy, jako by je sledovalo snad tisíce očí, oči patřící snad samotným
ďáblům. Tu a tam překračovali jezírka stojaté vody, nebo se nechali smáčet rychle tekoucí vodou v
úzkých říčkách, které padaly v malých vodopádech a mířily zvolna k moři.
Zvolna stoupající terén k úpatí sopky jim dal více zabrat, než původně mysleli a kdysi zvěří
vyšlapané stezky byly velmi neschůdné a nebylo snadné se jimi prodrat k cíli, jak prve očekávali.
Nehledě na fakt, že je stále sledovaly nejen oči oněch bytostí, ale také zraky nočních lovců, kteří
toužili po krvi a bylo jim jedno, zda jde o krev zvířecí, nebo lidskou. A co bylo na všem nejlepší,
obě skupiny o sobě nevěděly a nikdo z obou posádek nemínil na ostrově strávit delší čas, než bylo
nezbytně nutné. Nyní již bylo jasné, že zde ani jeden z námořníků nepátrá po trosečnících, nýbrž po
něčem, co se s oblibou zakopává do země, aby to nenašel nikdo nepovolaný. Obě skupiny měly svůj
- 254 -
cíl...
*****
„Jste si jistý, že jdeme správně?“ zeptal se kapitán tlouštíka. „Mám takový pocit, že jsme tudy
už alespoň dvakrát prošli! Tady ta přeražená větev a tenhle tlející kmen s červenou rostlinou
nedaleko...“
„Jak to mám, k čertu, vědět?“ zafuněl tlouštík. „Mám sice v hlavě mapu, pane Salivane, ale
nějak se mi zdá, že mi to měsíční světlo nesvědčí...“
„Můžeme se vrátit a nechat vás tu napospas divochům!“ uchechtl se první důstojník.
„Doe?“ zamračil se na něj kapitán. „Jestli nebudete držet klapačku, budete první chod!“
„Mám dotaz, pane...“ ozval se někdo z posádky. „Můžu promluvit, kapitáne?“
„Copak, Evansi?“ zazubil se první důstojník. „Odkdy se mícháte do řeči mezi kapitánem a
prvním důstojníkem? Nechcete snad zmrskat hřbet?“
„Ráčej odpustit, pane, ale není prej ta první indície někde u ty vyhaslý sopky?“ zeptal se muž
nejistě.
„Vidíte?“ plácl kapitán svého důstojníka do ramene. „Tahle námořnická krysa má v hlavě víc,
než vy! Tak co, pane Nicholasi? Kápněte božskou, jinak je nám vaše hlava k ničemu a může se stát
potravou pro zdejší dravou zvěř!“
„A to si říkáte důstojník jeho veličenstva?“ vyděsil se tlouštík. „Copak nesloužíte své vlasti?“
„Ale samozřejmě, ale jsme daleko od domova!“ řekl mu kapitán vážným hlasem. „A klidně se
vám tu v téhle prdeli světa může něco stát!“
„Mně, stejně jako vám...“ zavrčel tlouštík. Kapitánovo vyhrožování mu bylo trochu proti srsti.
Už chtěl otevřít ústa, když tu se zatřásla země tak silně, že mnoho nescházelo aby se všichni svalili
na zem na jednu hromadu.
„Co to bylo?“ zeptal se první důstojník kapitána, hned na to, co se vyškrábal na nohy. „Tenhle
ostrov není tak klidný, jak se zdálo...“
„Ano, zdejší sopka není tak dočista vyhaslá!“ zabručel Salivan a zaškaredil se na tlouštíka.
„Jestli je další indície u sopky, musíme tam být dřív, než vybuchne!“
*****
Krátké zemětřesení, které div nerozházelo partu kapitána Salivana také vyděsilo skupinu Johna
Silvera, který se svými muži a malým chlapcem volným pochodovým krokem kráčel k úpatí
vulkánu, ze kterého se začalo podezřele kouřit. Zprvu jen bílá pára, ale brzy ji vystřídal černý a
štiplavý dým. Jako když se mastný kouř promísí se sirnými výpary. Nebylo na pochybách, že se
- 255 -
sopka vyhaslou jen zdála. Muži přidali do kroku, pokud se dalo jejich škobrtání na úzké lesní pěšině
plné kamenů a polámaných větví nazvat chůzí. Netušili, že za stejným cílem spěchá i konkurenční
skupina námořníků, která se pohybuje jaksi na opačné straně zákona. Pokud... Pokud ji všichni
svorně nepřekročili za vidinou rychlého a snadného zbohatnutí. Peníze již nejednou pokřivili
charakter i toho nejpoctivějšího člověka.
*****
Setkali se na úpatí kouřícího vulkánu a nevěřili svým očím. John Silver, Jim Howkins, Salivan,
Nicholas a Doe na sebe hleděli jako na zjevení. Bouře jim strhávala čapky z hlav a pokoušela se je
vysvléci z kabátů a nohavic. Zdálo se, že se snaží vítr spolu s deštěm soutěžit s ohněm ukrytým v
nitru hory. Bylo jen otázkou času, kdy vulkán vybuchne a zasype všechny ve svém okolí horkým
popelem a žhavou lávou, či je udusí hustým kouřem, nebo sirnými výpary.
„Johne Silvere, co vy tu děláte?“ zazubil se kapitán Opilé vážky.
„Zdravím vás, pane Salivane!“ uklonil se John Silver a šťouchl do Jima Howkinse.
„Dobrý den,“ pozdravil chlapec slušně. Jeho slova takřka přehlušil rachot hromu. Země i nebe
se otřásala jako při posledním tažení a horký dech z hlubin na ně spolu s blesky a větrnou smrští
hrozil zdviženým prstem, byť šlo čistě o symbolické gesto, které předcházelo aktu pomsty, jež
nestačili učinit ti, jejichž kosti ležely zakopány kdesi pod povrchem ostrova.
„Jsi to ty, Jime?“ zavolal tlouštík Nicholas a zamával na chlapce. „Co tě sem přivádí!“
„To, co vás!“ zahrozil jim John Silver. „Poklad! Nebo snad chcete říci, že se neplahočíte za
pokladem kapitána Flinta?“
„Můžeme se spojit, nebo jít každý svou cestou!“ zakřičel na ně kapitán Opilé vážky.
„To by se vám tak líbilo!“ zachechtal se jednonohý Silver do větru. „Navrhuji najít a
prozkoumat indícii, která tu někde leží a stáhnout se do nedaleké chaty pod hřebenem, než nás
spláchne žhavá láva nebo tahle psota...“
„A jaké budeme mít záruky, že nás nepodvedete?“ zakřičel kapitán znovu.
„Žádné, ale máte mé slovo!“ zazubil se John a vydal se spolu s chlapcem na místo, kde ležela
vytesaná do kamene první nápověda. Ostatní je tiše a beze slov následovali. Země se stále otřásala a
bouře je obalila do svého mokrého a větrného hávu.
*****
Jen oni tajemní obyvatelé ostrova věděli, pokud to náhodou netušil tlouštík Nicholas, nebo
chlapec, kde je ukrytý poklad. Kapitán Flint byl filuta a svůj bájný poklad nezakopal jen na jednom
ostrově. Patrně si řekl, že bude lepší, když jej rozdělí na několik částí, nakreslí si mapy ostrovů a
jejich umístění a ty pak uschová na bezpečném místě. Čas i okolnosti byly však proti němu a jeho
záměry mu překazila jeho vlastní smrt. Vždyť už ve svatém písmu se praví, že kdo vládne mečem,
mečem i zajde. A tak se mapy dostaly po nějaké době do nepovolaných rukou, ať už šlo o piráty,
- 256 -
nebo dobrodruhy. A poklad mohl být zakopaný kdekoliv, v pralese, na pláži, či ve stěně sopky, nebo
rovnou v jejím kráteru.
Ať už to bylo jakkoliv, čas letěl jako splašený a byl proti všem. Proti lidem, divé zvěři i ostrovu
samotnému. Bouře zmizela ještě před východem slunce, ale pršelo celé dopoledne. Jen co se počasí
umoudřilo, vyrazily obě skupiny svorně do pralesa a vydaly se hledat další nápovědu. Proč Flint
nenakreslil přímo do mapy umístění pokladu? Možná byl tak trochu příliš útlocitný a nechtěl, aby
poklad padl do jiných rukou, než byly ty jeho. Ono, když si jeden nastřádá miliony ve zlatě, drahém
kamení a perlách, nechce, aby si někdo užíval na jeho účet bez jakéhokoliv přičinění.
Sopka ještě stále nevybuchla, jen dýmala černá mračna a tu a tam řádně zatřásla zemí, aby všem
dala znát, kdo je tu pánem a na čím území se všichni nacházejí. Co však John Silver netušil, byl
fakt, že přišel o svou loď. Zatímco Opilá vážka nadále bezpečně kotvila v zálivu, dvojstěžník odnesl
někam čert. Jen nahněvaní muži na hlídce odtáhli čluny dál na pevnou zem, výš z dosahu
rozdováděných vln. Příliv se za bouře opovážlivě zvětšil a hrozilo, že si posádka Opilé vážky cestou
zpět na svou loď namočí nejen nohy, ale i svá těla. Po mužích u člunů z dvojstěžníku se však slehla
zem, stejně tak po člunech samotných. Osud všem rozdal své karty a jim nezbylo nic jiného, než
hrát podle jeho pravidel.
*****
„Nevěřím mu ani slovo!“ sykl tlouštík na kapitána Salivana. „Viděl jste jeho oči?“
„Viděl,“ souhlasil kapitán. „Jenže jen s jeho pomocí se nám podaří nalézt poklad a možná
rychleji, než se nám zdá. Nakonec, ta vaše mapa, kterou nosíte v hlavě, taky nestojí za nic...“
„A co když nejsme na správném ostrově?“ zapochyboval tlouštík. „A co Jim Howkins, co když
ví více, než-li my?“
„Víc než vy?“ zakřenil se kapitán Opilé vážky. „Flint se určitě pojistil a nenakreslil si jen jednu
mapu...“
„Mohl je ukrýt na více místech...“ souhlasil tlouštík. „Možná má Silver taky svou mapu!“
„Co si tu vy dva šuškáte?“ vyrušil je John Silver. „Co je šeptem, to je čertem! A peklo je jen
kousek od nás, pane Salivane a pane Nicholasi!“
„Můžeme vám věřit, Silvere?“ zapochyboval první důstojník Opilé vážky, který se přidal ke
svému kapitánovi a zpytavě na jednonohého muže pohlédl.
„Mně?“ zamyslel se John. „Ne, ale mému slovu ano!“
„A jaký je v tom rozdíl?“ otřel si Nicholas krk. „Má slovo piráta vůbec nějakou váhu?“
„Jak můžu věřit já vám, že mě tu nenecháte, až najdeme poklad a nepobijete mé muže?“
zakřenil se John. „Pořád mi vrtá hlavou, jak si ten slavný Flintův poklad rozdělíme... Tedy, pokud
ho vůbec najdeme!“
- 257 -
„Fifty-fifty!“ řekl Doe a zamrkal na něj jako panna před svou první nocí. „Nebo snad každý
pobere kolik unese?“
„Vám věřit můžu,“ zazubil se na něj Silver. „Ale vašemu kapitánovi?“
„Pokud nás nepodfouknete...“ pokrčil kapitán Salivan rameny.
„Uvidíme,“ řekl Silver. „Ještě tam nejsme!“
*****
Jakmile se den přehoupl přes poledne, začaly se dít divné věci. Temné mraky z oblohy sice
zmizely, ale spolu s nimi se začali ztrácet muži ze zadního voje. Skupina dobrodruhů a pirátů se
semkla blíže k sobě, ale jejich zbraně jim nebyly nic platné. Zdálo se, že si je opeřené šípy najdou
všude. Tichá a všudypřítomná smrt si vyžádala první oběti. Marně stříleli z mušket a pistolí na
všechny strany. Kam jejich oko pohlédlo, byl jen takřka nepřístupný prales, skalní stěny, nebo
hluboké propasti. Nikde nebylo živé duše. Všichni nabyli dojmu, že je pronásleduje samotný duch
krvavého Flinta a nedá si pokoj, dokud všechny nepobije. Jen Bůh věděl, zdali budou k večeru ještě
všichni naživu, či poslední z mužů pátrajících po pokladu vydechne naposled. A to ještě ani
nedorazili ke svému cíli...
*****
„Tohle je poslední značka!“ řekl tlouštík kapitánovi Salivanovi a ostatním mužům, včetně Johna
Silvera a mladého Jima Howkinse.
„A kde je podle vás ten poklad?“ zeptal se jej jednonohý John. „Nechali jsme za sebou takřka
polovinu svých mužů a poklad je stále v nedohlednu!“
„V kráteru sopky...“ řekl Jim Howkins chladně. „Není tomu tak, pane Nicholasi?“
„Ale tam nemůžeme!“ zamyslel se kapitán Salivan a pohledem si změřil všechny zbylé muže.
„Pokud bude foukat příznivý vítr, vyhneme se dýmu i výparům...“ pokrčil John rameny. „Mě
spíš trápí, jak se s tím pokladem dostaneme na loď, než nás pobijí ti tajemní útočníci!“
„Duchové krvavého Flinta!“ zasyčelo hned několik mužů z obou táborů. „Nedají si pokoj,
dokud bude žít jediný z nás...“
„Nesýčkujte,“ zavrčel John. „Zabít nás může i tahle sopka, natož naše vzájemná nevraživost, že
kapitáne Salivane?“
„Ještě ten poklad nemáme,“ řekl Salivan věcně. „Pojďme dál, než tenhle vulkán vybuchne!“
*****
Našli jej. Ale před tím ještě ztratili několik lidí. Počet těch, kteří by byli schopní odnést poklad
na pobřeží se dramaticky snížil. Zůstal jen John Silver, Jim Howkins, kapitán Salivan, první
- 258 -
důstojník Opilé vážky, tlouštík Howkins a několik mužů z obou naoko smířených stran. Spojoval je
nejen strach ze smrti, ale také touha po pokladu a rychlém zbohatnutí. bednu s pokladem vytáhli
pomoci lan z průrvy v kráteru. Jen co poslední muž opustil jícen sopky, začal vulkán znovu hřímat,
dýmat a vyvrhovat nejen popel, ale i drobné horké kamení.
Když dosáhli hranice džungle, objevila se na nejnižší hraně vulkánu žhavá láva a začala se
vylévat z kráteru. Muži srážení na zem častým zemětřesením jen s obtížemi stáli na nohou, nehledě
na to, že museli za sebou táhnout těžkou bednu s pokladem, která se nyní stala jejich prokletím. A
tajemní pozorovatelé, také vyděšení běsněním vulkánu, prchali před horkou lávou hnaní vpřed
odkazem krvavé pomsty kapitána Flinta. Nikdo, kdo sáhl na jeho poklad, nesměl zůstat naživu, ba
co více, nesměl na něj ani pomyslet. A tak museli splnit svůj úkol nehledě na všudypřítomnou smrt,
která si bez přestání brousila svou kosu.
*****
„Co teď?“ zeptal se ostatních John Silver, když se zastavili na rozcestí. Museli si alespoň na
chvíli odpočinout, jinak jim hrozilo, že padnou vysílením k zemi a již nevstanou.
„Můžeme si poklad rozdělit tady!“ navrhl první důstojník Opilé vážky.
„Tady? Na rozcestí?“ zazubil se jednonohý John. „S těm divochy za zády?“
„A žhavou lávou?“ doplnil jej kapitán Salivan. „Vyloučeno! Najdeme jiné, bezpečnější místo!“
„Pro nás, nebo pro vás?“ zakřenil se John Silver.
„Pro všechny!“ řekl kapitán Opilé vážky a zahleděl se zpět k vulkánu.
„Tamhle někdo běží, Johne!“ upozornil jeden z přeživších ze Silverovy skupiny na otrhaného
muže, který se podobal spíše přízraku, nežli lidské bytosti.
„Pane Silvere!“ sípal muž sotva popadaje dech. „Naše loď je pryč! Odnesl ji vichr...“
„Nemáme loď?“ zhrozil se John a hned na to se otočil ke kapitánovi Salivanovi. „My nemáme
loď? A nemáte v tom čirou náhodou taky prsty?“
„My?“ dušoval se kapitán Opilé vážky. „Ne! Patrně jste zakotvili na špatné straně ostrova...“
„A co vaše loď?“ píchl John prstem do kapitána Salivana. „Můžeme odplout na ní! A všichni...
Co vy na to? Beztak tu bednu na palubu neodtáhnete sami!“
„Má pravdu...“ řekl tlouštík a svalil se na mokrou zem mezi kamení a pošlapanou trávu, po které
lezli nejen mravenci, ale i různá kousavá havěť. „Jau, kruci!“
„Souhlasím,“ přikývl kapitán Salivan. Jen co dopověděl, přistál mu u nohou jeden ze šípů, které
vystřelovali samozvaní strážci pokladu, ať už byli přízraky, nebo nikoliv.
„Mizíme odtud!“ zakřičel John Silver, jako by jej na nože brali a pomohl panu Nicholasovi
- 259 -
vstát. „Kdo tu zůstane, je synem smrti!“
„Rychle ke člunům!“ pobídl je kapitán Salivan, aniž se ohlédl a spolu s ostatními se dali do
rychlé chůze, jen co jim to kodrcavá bedna ze silného dřeva, tažená lany, dovolila...
*****
V okamžiku naložili bednu do jednoho z obou člunů a jen z vypětím všech sil doveslovali k
boku Opilé vážky a za pomoci rumpálu vytáhli poklad na palubu. John se obával této chvíle,
protože tušil, že právě nyní jej kapitán Salivan spolu se svou posádkou může přemoci, ale nestalo se
tak. Vidina, že se bude spolu s ostatními piráty houpat na ráhně pověšený za krk, jej ani v
nejmenším nelákala. Avšak Opilá vážka měla málo mužů a na palubě byla dobrá každá ruka. Nikdo
z nich se neohlížel zpět, co dělají jejich pronásledovatelé. V tom spěchu zapomněli zničit zbývající
člun, jako by snad doufali, že domorodci netuší, k čemu vůbec slouží.
Obě skupiny ztratily na cestě za pokladem mnoho mužů a nyní se z nich stali, chtě nechtě,
spojenci. Avšak na jak dlouho? Dokud budou mít ostrov s dýmajícím vulkánem a šílenými mstiteli z
džungle za zády? Co pak, až budou na širém moři? Probudí se v onom pokladu znovu šílenství a
kletba krvavého piráta Flinta? Na příliv nečekali, záliv byl dost hluboký na to, aby neprodleně
zvedli kotvu a zamířili k jeho ústí na širé moře. A jejich pronásledovatelé? Na pláži po nich nebylo
ani stopy, ledaže by dovedli létat, tedy, pokud zrovna neuměli plavat a necítili se v moři jako ryby
ve vodě.
*****
„Byli jsme přepadeni!“ zatřásl kapitánem Salivanem první důstojník Opilé vážky.
„Přepadení? A kým? John Silver?“ probudil se Salivan a zůstal viset očima na mračící se tváři
svého důstojníka. „Vzpoura na palubě?“
„Já... Já nevím,“ řekl Doe rázně. „Vypadá to tak! Ale...“
„Tak co se tu proklatě děje?“ zeptal se jej Salivan, aby se vzápětí zaposlouchal do hluku na
palubě lodi. Slyšel důvěrné skřípění dřeva, šplouchání vln i praskot v lanoví, ale do všeobecného
ruchu na lodi se mísilo ještě něco... Snad to byl bojový ryk mužů, řinčení zbraní a výstřely z pušek.
„Kdo tu střílí a proč? John se nám snaží ukrást poklad?“
„John leží na spodní palubě bez nohy, kapitáne!“ řekl mu Doe. „Jim Howkins se ztratil a není po
něm ani památky. Tlouštík Nicholas je také pryč a chybí nám jeden člun... Tedy mimo ten, který
jsme nechali na ostrově!“
„Cože?“ vyděsil se kapitán Salivan. „Oni nám pláchli i s bednou?“
„Ta je také pryč...“ přikývl první důstojník. „A spolu s ní i několik soudků s vodou, nakládaným
masem a suchary!“
„U sta hromů...“ praštil kapitán do stěny. Rychle se oblékl a vyběhl z kajuty s mečem v ruce.
„Hrom aby do toho bacil! Johne Silvere, kde jste!“
- 260 -
*****
Bylo to horší, než se na první pohled zdálo. Chybělo i několik mužů. Ale pokud byla bedna
uloupena, proč se John Silver nepokusil zajmout loď a spolu se svou hrstkou věrných nepřeplout
oceán? Klidně by se mohl uchýlit na jednom z mnoha pirátských ostrůvků, v jejichž zátokách by se
Opilá vážka dala snadno ukrýt. John zůstal na palubě a bez nohy. Vzbouřili se proti němu snad i
jeho muži? Byla vidina bohatství silnější, než soudržnost a věrnost jeho mužů? Proč by riskovali
plavbu v malém člunu s těžkou bednou na otevřeném moři, kde by je mohla potopit i ta sebemenší
vlnka?
*****
„Kapitáne Salivane?“ zavolal na něj John Silver. Nyní byl již na palubě a opíral se o pažení.
Kdo ví, jak se dostal z podpalubí jen o jedné noze. Ta dřevěná mu stále chyběla. Zdálo se však, že
mu to nečinilo sebemenší potíže. „Kapitáne Salivane?“
„Jste to vy, Johne?“ vyšel kapitán Opilé vážky na palubu a ohlédl se za volajícím mužem, kolem
kterého stálo několik divochů snědé pletí. V rukou měli foukačky a jediným ošacením jim byla
jakási bederní rouška houpající se jim u klína. „Proklatě, kdo to je?“
„Naše přízraky!“ pokrčil John rameny. „Několik mých a vašich mužů uteklo z lodi na člunu v
domnění, že spasí své duše...“
„Utekli? Kam? Všude je jen otevřené moře!“ zděsil se Salivan. „A kde je Jim a Nicholas?“
„Jsou v přední komoře na spodní palubě...“ zazubil se John.
„A poklad? Je stále na palubě?“ otřásl se kapitán Salivan. „Nebo...“
„Co myslíte?“ uchechtl se John Silver. „Oni nám stejně nerozumí a ten poklad nenašli... A nikdy
jej nenajdou!“
„Co jste s ním doopravdy udělal, Johne?“ zeptal se jej kapitán Opilé vážky.
„Hodil jsem jej přes palubu? Možná...“ pokrčil John rameny a poskočil na své jediné noze ve
snaze nabrat ztracenou rovnováhu, když se loď ocitla na nesprávné vlně a její stěžně, plachty i
lanoví až podezřele zaskřípaly. „Je na dně oceánu, kde nikomu neublíží? Nebo jej hlídají krysy až u
samotného dna lodi, kam nemá nikdo přístup?“
„Cože?“ zrudl kapitán Salivan. „Cože jste to udělal?“
„Oni to nevědí,“ řekl John. „Ale uvěřili, že není na palubě...“
„A co chtějí po nás? Po mně?“
„Člun se zásobami, stěžněm a plachtou...“ řekl John. „Pak odejdou!“
- 261 -
„Dobrá,“ zamračil se Salivan. „Ať si táhnou třeba k čertu a nakonec, je nás málo a člunů máme
dost. A vytáhněte všechny naše muže z podpalubí, ať se tam nezalknou žízní a horkem!“
„Ano, pane!“ přikývl první důstojník Doe a s několika málo muži zmizel v podpalubí.
*****
Měl John pravdu? Skončil poklad na dně moře? Kdo ví? To věděl jen Bůh a John Silver. Divoši
odpluli a na palubě zbylo mužů sotva tolik, aby se dala Opilá vážka ovládat jen v mírném větru.
Naštěstí je žádná bouře nedostihla a loď se dostala šťastně do přístavu. Kapitán Salivan se mračil
jako čert, kdežto John Silver byl samý žertík. Možná poklad rozdělil a ukryl po lodi, jenže... Kdo
jiný mohl znát svou loď lépe, nežli její kapitán? Jedno je však jisté: dobrodružství Johna Silvera,
Jima Howkinse a tlouštíka Nicholase, spolu s kapitánem Salivanem, ještě neskončilo. A ten proklatý
ostrov ať si vezme třeba samotný čert. Tedy... Pokud jej bude chtít!
*****
„Johne Silvere?“ zeptal se jej kapitán Salivan, když uvázali loď v přístavu a vylodili se.
„Ano, pane?“ pozdravil jej John předpisově. Nyní měl novou nohu a ani Salivan netušil, jak k ní
tak rychle přišel. „Přejete si, kapitáne?“
„Otevřel jste tu zpropadenou bednu?“ zeptal se jej Salivan. „V tom spěchu a kvaltu, kdy nám šlo
o život, ji nikdo neotevřel a snad ani potom, co jsme ji naložili na palubu!“
„Co myslíte?“ zazubil se John Silver. „Zkuste se zeptat Jima Howkinse, pane...“
„Proklatě!“ bouchl Salivan do pažení lodi a pak se díval, jak John pomalým a soustředěným
krokem opouští spolu se svými lidmi jeho loď. „Johne Silvere!“
„Co bude teď?“ zeptal se jej první důstojník, když se až na ně všichni odebrali na břeh.
„Zeptáme se toho mladíka, Doe! Uvidíme...“
„A když nám nic neřekne?“ zamyslel se první důstojník a podíval se úkosem na svého kapitána.
„Silver nemohl tu bednu sám hodit přes palubu, nebo ji na ostrově zaměnit... Stále jsme ji měli na
očích, nemohl ji ani naplnit kamením a poklad zakopat někde v džungli! Nebyl na to čas...“
„Jim pracuje a bydlí přeci v té hospodě po svých rodičích, ne?“ zamračil se kapitán. „Jednou to
tajemství prozradit musí, nemůže si jej přeci vzít s sebou do hrobu!“
„Kdo ví?“ pokrčil Doe rameny. „Kdo ví...“
„Ne, ne...“ zavrtěl kapitán hlavou. „Peníze mají moc, Doe a jeden nikdy neví, kdy jej ten
mamon uchopí a již nepustí! A na to můžete vzít jed...“
- 262 -
Oběd
Vykreslení situace: obyčejná kuchyň - stůl, židle (nedaleko kuchyňské linky), na stole ubrus, na
ubruse talíř s gulášem a knedlíky, vedle ležící příbor (v zašedlém ubrousku) a neotevřená lahev
piva s upatlanou sklenicí. Kdesi tiše vyhrává rádio, venku (za špinavým oknem) je zamračeno,
poprchává.
*****
"Dneska to asi přijde!" postěžoval si guláš a trochu se rozvlnil na talíři, který by si zasloužil
větší péči. Jar snad viděl jen z rychlíku.
"Jo, nejspíš máš pravdu..." řeklo maso v guláši. "Jednou to přijít muselo, proč ne dneska?"
"Dneska ne," prohlásil rezolutně jeden z pěti knedlíků, ten úplně na levé straně. "Dneska je den
na hovno, podívejte... Venku prší!"
"A co my s tím?" zamyslel se guláš. "Když už jsme na talíři?"
"No a co?" zeptal se tentýž knedlík. "Ještě jsem si ničeho neužil!"
"Ale užiješ si..." řeklo maso v guláši.
"Jo, v žaludku," chechtaly se zbývající knedlíky.
Kdesi zahučela voda v toaletě, vrzly dveře od WC a ozvalo se tiché zafunění. Nakrátko zasyčela
voda v koupelně, pak spadl na zem špinavý ručník, ještě stačil hlesnout: "Sakra, už zase!"
"Už je to tady..." řekl guláš a malinko se zachvěl. Možná se zachvěl i talíř a s ním i stůl. A se
stolem i podlaha kuchyně. Do místnosti vešel postarší břichatý muž s holou hlavou, děravým
tričkem bez potisku a červenými trenýrkami s lampasy. Mlsně se podíval na stůl, na talíř, na guláš s
knedlíky a na pivko, které ještě ani neotevřel. Promnul si ruce a polkl slinu.
"Už?" špitl knedlík, který chtěl ještě žít. Bohužel byl jen knedlíkem, jedním z mnoha, a na jeho
názoru nezáleželo.
"Už!" řekl guláš třesoucím se hlasem. "Připravte se..."
"A bude to bolet?" špitlo maso v guláši.
"Snad mu budeme chutnat," řekly tichounce zbylé knedlíky.
Chvíli se díval na čekající jídlo na talíři, ze kterého se ještě kouřilo. Vzal do rukou vidličku a
nůž a chvíli si je přeměřoval, zda je příbor patřičně nabroušen. To, že byl trochu upatlaný, mu ani v
nejmenším nevadilo. Užmoulaný ubrousek si dal na klín a zaposlouchal se do kručení svého břicha.
Naposledy se nadechl a naklonil se nad talíř s příborem v rukou, aby se dal do jídla. Blaženě si
oddechl a začal hlasitě mlaskat...
- 263 -
"Tak a je to," nadechl se guláš. "Máte někdo poslední přání?"
"Ani ne..." špitlo maso. "Tak na viděnou v žaludku, tam se všichni sejdeme!"
"Do hajzlu!" zakřičel knedlík (ten první zleva), který to také schytal jako první ze všech pěti
knedlíků.
"Tam se možná sejdeme taky!" zavolal na něj guláš na rozloučenou. "Se včerejším obědem,
večeří a možná i dnešní snídaní..."
"Vzhůru do jiného stavu!" křičely zbylé knedlíky nedočkavě. "Vstříc novým dobrodružstvím...
Bude cvrkot, bude veselo!"
Naříkající knedlík byl namočen v guláši, rozkrojen na pět kousků a pomalu sněden. Muž si
ničeho nevšiml, nějaký ten tichý hlásek kříčícího jídla jej ani ve snu nezajímal. Mlaskal jako
hladové čuně, občas si říhl, nebo tu a tam pustil ducha. Kultura stolování jako hrom.
"To je doba... To je doba..." broukala si stále zazátkovaná láhev piva s pěnivým mokem uvnitř.
Tu správnou teplotu měla asi před pěti minutami a s každou ubíhající vteřinou byla teplejší a
teplejší.
Maso si myslelo své. Kdo by byl potěšen pomyšlením, že bude rozemlet na malé kousky?
Knedlíky odhodlaně čekaly, až skončí v mužových útrobách, zatím co se guláš ještě chvíli cukal.
Pivo tiše, avšak o to netrpělivě čekalo, až přijde na řadu. Venku pořád poprchávalo. Jen rádio
přestalo hrát, snad drželo pietní minutu ticha za guláš s knedlíky. Realita však byla mnohem
drsnější, došly mu baterie. A pak se to stalo, s posledním soustem vytáhl tlusťoch z kapsy u trenek
otvírák na pivo a s hlasitým psík jej otevřel.
"Konečně svoboda!" bublaly bublinky v pěnivém moku. "Za chmel a jeho přísady... Vzhůru do
sklenice!"
Když bylo po všem, muž vstal, dopil pivo a zanesl talíř i s příborem do špinavého dřezu.
Prázdnou láhev hodil do kouta. S cinknutím dopadla vedle ostatních na linoleu. Guláš s knedlíky v
břiše svedl poslední boj s žaludečními kyselinami. Navzdory jeho snažení vše dopadlo dobře, pro
tlusťocha, který si poplácal odulé břicho a malinko se otřásl při pohled na neuklizenou kuchyň.
Dneska to musím všechno umýt! řekl si. A pak si hlasitě říhl. Snad šlo o poslední výkřik guláše, pěti
knedlíků a desetistupňového piva...
Ano, milé děti, být jídlem není vůbec jednoduché!
- 264 -
Část šestá: Díla spoluautorská
„A znovu se mi poštěstilo napsat nějaký ten text (povídku) také s jiným autorem. Jak už jsem
napsal v minulé sbírce „Povídek ze SASPI“, je psaní z jiným člověkem neocenitelná zkušenost!“
- 265 -
Písmenková pohádka (autoři: Charlotte vL / Šíma)
Není pohádka jako pohádka. Jedna je o drakovi a princezně, druhá o vodníkovi a další o
strašidlech... Tato pohádka je o písmenkách, která jsou docela obyčejně neobyčejná...
*****
Na začátku byla tma. Možná by stálo za to říci, že to byla tma jako v pytli. Tedy abychom byli
přesní, tma jako v pytlíčku. On to totiž sáček byl. A právě v takovém sáčku se jednoho dne
probudilo písmenko. Jen nevědělo, že je písmenko, protože všude byla tma – prostě tma jako v
pytlíčku. Protřelo si svoje jedno očko a po dvou nožkách se rozhodlo prozkoumat okolí. Škrabalo se
přes kopce a propadalo se do jakéhosi prášku.
"Kam se snažíš dostat?" ozval se najednou hluboký hlas.
"Já nevím," řeklo písmenko, které nevědělo, že je písmenko. "Kdo jsi?"
"Kdybych ti řekl, kdo jsem, rozpadlo by ses strachy. Mám jméno nebezpečné jak silnice pro
malé děti a tak hrozivé, že i dospěli ze mě mají strach," pokračoval hlas. "Ukaž se mi, ať si tě
ohmatám. Dvě nožky, očko ve tvaru trojúhelníku, žádné ruce... Ty jsi asi Áčko..."
"Áčko?"
"Písmeno A. Mám už tu spousta tvých kamarádů, tam dole, to bylo I, hrálo si na indiány a
spadlo dolů, až se celé pokroutilo. A teď vypadá jak S, sedí dole a pláče. A tamhle se jedno F tak
dlouho pošťuchovalo s E o jednu ručku navíc, až ztratilo ještě jednu a muselo do Léčebny, kde se o
taková divná L starají. Jenže ty je vlastně nevidíš... A pak se tu ještě někde toulá Karla."
"A jak jsme se tu vzali?"
"To nikdo neví. Ale říká se, že jednou byl jeden člověk - neptej se mě, nevím, co je člověk - psal
při jídle básničky. Kam to jdeš, ztratíš se..."
Milé A už nebavilo poslouchat o neviditelných kamarádech a vydalo se je do tmy hledat. V tom
však už nebyla tma! Seshora sem proudilo světlo. A se překvapeně rozhlíželo kolem sebe. Všude
byla písmenka, viděla i Jaromíra, který s Kyticí honil Karla. Všude se něco dělo. Najednou však A
posmutnělo. Tam, pod hromadou čehosi žlutého, bylo písmenko, které vypadalo úplně stejně jako
ono samo. Další písmenko A. Nebylo jediné, na světě. Bylo tu další úplně stejné. Už už se k němu
chtělo rozběhnout, když se celý svět naklonil a naše milé písmenko ztratilo pevnou půdu pod
nohama. Padalo, snažilo se zachytit, ale copak se jde chytit prášku?
Žbluňk... Dopadlo do čehosi... A ponořilo se. A vůbec nemohlo dýchat, kopalo nožičkami a
snažilo se dostat na vzduch. Svět se s ním točil a začínalo mít pocit, že má z toho všeho teplotu.
Konečně se vše zastavilo. Milé A se sotva snažilo vzpamatovat, když ho jen tak minulo něco
kovového. Vidělo, jak E se čtyřmi ručičkami mizí kdesi v dálce. A za ním i T, W, P... Kopalo kolem
sebe a snažilo se dostat co nejdál. Najednou ho však cosi chytnulo a přitáhlo k sobě.
- 266 -
"Říkal jsem ti, aby ses netoulalo," řekl opět ten hluboký hlas. "Za chvilku bude konec, neboj
se..."
Milé A najednou vidělo, že už tu není samo. Stejnou silou sem byla přitahována Karla i s Kyticí,
L uteklo z Léčebny a ke všemu sem opět spadlo nešťastné S. Tiskli se k sobě, a čekali na konec. A
si vůbec nevšimlo, že tu není samo, že jen kousíček od něj je další písmenko A... Stáli a netušili, že
tajemná síla, která je k sobě přitahuje, je E621.
*****
"Podívej... To je znamení," řekla dívka chlapci a lžící opatrně vyndávala písmenko po
písmenku. Vedle talíře ležela mokrá písmenka L, A, S, K a ještě jedno A. Ale nikdo je nesnědl. A
tak opět glutamát sodný zachránil pár písmenek.
Byl večer, když se všechna písmenka na ubruse probrala k životu. Netušila, zda se nacházejí v
restauraci, rychlém občerstvení, nebo v čísi kuchyni. Ono vůbec nevěděla, co tato slova znamenají a
nebýt glutamátu sodného, skončila by bůh ví kde. Nejspíš v čímsi žaludku.
Chvíli se nehýbala. Zůstala tak, jak je poskládala ona dívka: L-A-S-K-A. A bylo jim to fuk,
protože písmenka netušila, čím jsou a co z nich bylo možné složit. O nějakých slovech, nebo větách
neměla ani potuchy. Nehledě na to, že jim gramatika, nebo mluvnice nic neříkala. Stejně jako
malým dětem, protože ty starší již zajímaly docela jiné pohádky.
Venku za okny byla tma. Slunko dávno zapadlo za obzor a nebe bylo poseté spoustou hvězd.
Měsíc se kdesi toulal a nemínil vylézt ven. Nejspíš měl dovolenou, stejně jako těch pět písmenek,
která se stále nehýbala.
„Co budeme dělat?“ zeptalo se písmenko A.
„Co by?“ pokrčilo rameny S. „Nic...“
„A nestane se nám tu něco?“ otřáslo se K. Přeci jen, být písmenky do polívky nebyla žádná
legrace, tedy kdyby písmenka věděla, že jsou písmenka do polívky. Ono být polívkou také nebyl
žádný med, ale to byl zase docela jiný příběh, protože tady nešlo o polívku, ale o pět písmenek,
které dva mladí lidé nechali na ubruse a nesnědli je. Sami netušili, jak velkou a dobrou věc
vykonali...
„Takže?“ zarazilo se druhé A. „Takže, takže?“
„Jaké takže?“ zeptalo se S ostatních písmenek. „Zítra ráno nás nejspíš někdo uklidí...“
„Uklidí?“ zhrozilo se písmenko L, které si myslelo, že je nejlepším a nejhezčím písmenkem z
celé abecedy. „Jak uklidí? Kam uklidí? Proč uklidí?“
„Nešilte, milé L!“ řeklo mu písmenko K. „Klid! Klííídek! O nic nejde...“
„Jak, o nic nejde?“ trvalo L na svém. „Já jsem L a jsem velmi důležité na to, aby... Co se nám
- 267 -
vlastně může stát?“
„Skončíte v koši, u slepic, nebo v odpadu!“ ozvala se solnička uprostřed stolu v podstavci na
ubruse.
„Přesně tak!“ podotkl pepř. „Za sklo do rámečku si vás nikdo nedá...“
„Ježíši a co bude pak?“ hysterčilo písmenko L. „Co? Já se bojím...“
„Tak se bojte a třeste se strachy, ale potichu!“ zavrčelo S. „Tady se jeden ani nevyspí...“
„Ale vy to nechápete!“ sýklo L. Ono by mělo syčet S, ale nechtělo se mu a tak syčelo jen L.
„My tu asi všichni umřeme!“
„No, bože!“ řeklo si A a zamyslelo se. „Jaké to je?“
„Skončit v polívce?“ zeptala se jej solnička.
„Ne, to už vím, pokud to polívka byla, ale...“ zarazilo se A. „Jaké to je... umřít?“
„Vlastně ani nevím...“ řekla solnička a mrkla na pepřenku. „Jaké to je?“
„Já nevím, jsem jen koření do polévek a omáček!“ pokrčil pepř v pepřence. „A vůbec, je mi to
srdečně jedno a nějaká písmenka mě nezajímají...“
„Tak to jsme v troubě!“ řeklo L. „A já tak chtělo poznat svět? Co je to vůbec svět?“
„Nestojí to za řeč,“ ozvalo se párátko. Leželo na kraji stolu a skoro se nehýbalo. „Svět je... Není
o co stát...“
„Co je svět?“ zeptalo se druhé písmenko A.
„Svět je veliký!“ řekla jim konvička na vodu. „Je veliký a... je veliký!“
„Ale to jste nám řekla dvakrát!“ opáčilo písmenko L.
„Protože je veliký hned dvakrát!“ urazila se konvička. „A vůbec, jděte spát, zítra se uvidí!“
„Co se uvidí?“ zeptalo se jedno A.
„Uvidíme svět?“ zeptalo se L.
„Ne, uvidí se, co s vámi bude!“ řekla konvička.
„A co jsou to slepice?“ zarazilo se písmenko K.
Ráno přišla nějaká paní a podívala se na těch pět písmenek na ubruse. L-A-S-K-A. Líbilo se jí
to a tak si písmenka přendala do ubrousku a ten si strčila do kapsy. Třeba ji ta písmenka na stará
- 268 -
kolena přinesou štěstí, kdo ví? A všem to bylo jedno, konvičce, solničce, pepřence, ubrusu, párátku i
slepici na dvoře. A pět písmenek dostalo šanci vidět svět. Ten nadvakrát veliký svět, kde bylo
písmenek habaděj. V knížkách, časopisech, novinách i v polívce...
*****
Písmenka byla opět ve tmě. Nebo spíš v šeru. Nebyl tu však žádný tajemný hlas, byly úplně
samy.
"Ká, skrč trošku svoje tykadla, ničíš mi mé krásné obloučky," nadávalo písmenko S a kroutilo se
seč mohlo, aby si vymohlo alespoň trochu volného prostoru.
"Já za to nemůžu," bránilo se K, "to L a A se tu k sobě mají víc, než je zdrávo... Já se sem taky
nevejdu..."
"Buďte chvilku v klidu, lechtáte mě," řekl najednou papírový ubrousek, který byl až do této
chvíle úplně potichu, převalil se v kapse, přeorganizoval své záhyby a rozstrkal písmenka do
oddělených rohů. A písmenka byla smutná, najednou si neměla s kým povídat. Jen ležela, jak to jen
písmenka na papíře dělají, a čekala, co se bude dít. Jenže nedělo se nic. (Co by se také mělo dít?)
První usnulo písmenko K nechalo si zdát o světě, o dvojím světě, jak říkala pepřenka. Jenže, co ona
o tom mohla vědět? Ležela stále na stole, nikam se nepodívala. Co vlastně mohla o světě vědět?
"Jsme na místě, vystupovat," řekl papírový ubrousek, a postupně, aby žádnému písmenku
neublížil, se začal rozmotávat. Jaké bylo jeho překvapení, když všechna písmenka spala.
Když K znovu otevřelo oči a rozevřelo se do plné krásy, nestačilo se divit. Postavilo se na obě
dvě nožky. Teď jsem jak člověk, pomyslelo si. Netušilo, kde je. Dívalo se před sebe a nevěřilo
vlastním očím - vždyť chudinko malé K ani vlastní očička nemělo. Na papíře před ní se protahovalo
Kotě. A mlsně se natahovalo po zrníčcích Kávy, která ležela pod Kostlivcem na Knize.
*****
"Copak jsi mi přinesla z práce?" rozběhla se malá holka k mamince.
"Tobě? Čokoládu," řekla maminka. "Ale mám něco i pro tvůj slabikář. Podívej..."
- 269 -
Část sedmá: Co na SASPI nenajdete
„A protože se blíží finále, rozhodl jsem se sem dát i několik povídek, které na SASPI
nenajdete. Snad vám těchto pár kratších dílek jako takový BONUS postačí...“
- 270 -
Deka
Tuto „Rychlovku“ na SASPI nenajdete a abych řekl pravdu, moc se mi nepovedla, zdá se... Proč
ji tedy sem dávám? Možná je lepší, než se mi zdá, kdo ví?
*****
-- ČAROVNÝ VÍKEND -Na pláži, kousek nad hranicí písku a trávy ležela nedbale rozprostřená deka. Vítr ji jen tak
zběžně poprášil jemným plážovým pískem, aby se neřeklo. Nakonec, dece to bylo jedno, nebyla
ničím jiným, než kusem spletených a obarvených vláken. Byla dost daleko na to, aby ji příliv
smáčel svým jemným popraškem a kolem neletěl žádný racek, aby ji pokálel, takže jí nehrozilo z
žádné strany nebezpečí. Dokonce ani mravenci o ní neměli zájem. Otázkou však zůstává, proč
ležela tam, kde byla pohozena. Šlo o účel, nebo jen čísi nedbalost. Zapomněl ji tam snad jakýsi
zamilovaný pár? Kdo ví, protože se na ni ještě nepodepsal zub času a vypadala docela zachovale.
Každý, kdo by se postavil vedle oné deky, by mohl vidět v moři nedaleko břehu dvě skotačící
lidské bytosti, které byly docela nahé. Podle zápalu s jakým jeden druhému prskali vodu do obličeje
a hihňali se jako malé děti, bylo zřejmé, že jde o milence. Když už se dosytosti nabažili slané
mořské vody a slunečních paprsků, vyšli z vody tak, jak je bůh stvořil a vydali se k oné dece a
nedaleko pohozenému šatstvu. Něco tu však ještě chybělo... Ano, hádáte správně, piknikový košík,
ale ten nebyl v dohledu. Snad jej položili do stínu nedalekých útesů, které se zdvihaly nad pláží do
výše několika desítek metrů. Překrásnou přírodní scenérii hyzdilo jen několik betonových staveb,
které jako by sem vůbec nepatřily. Avšak... Oběma mladým lidem to bylo jedno, prostě si jich
nevšímali a přehlíželi je, jako by byly součástí přírody a ne nedávné historie...
-- VELENÍ SE NEDÁ DAROVAT -John se spolu s dalšími lidmi krčil za zátarasy, které měly bránit vylodění na Normandské pláži
a hleděli na vysoký skalnatý sráz, do kterého byly vsazeny mohutné železobetonové pevnosti s
kulomety a děly. Za zády měli šumící a pěnící moře s houpajícími se výsadkovými čluny, které se
ihned, co vyložily svůj náklad vracely k mateřským lodím, aby nabraly další maso do mlýnku. Voda
na břehu se barvila do ruda. Nejen voda, ale i písek vsakoval do sebe krev nevinných obětí, které se
zrodily snad jen proto, aby zemřely v této nesmyslné válce.
John se díval okolo sebe. Hleděl do očí ostatním vojákům, kteří se kryli, jak jen to bylo možné.
Všudypřítomný rachot bitvy jim rval ušní bubínky. Výbuchy dělostřeleckých a minometných
granátu, svištění kulek a nářek raněných. Ti mrtví již nesténali, jen smířeni s osudem hleděli k
nebesům, či na krajinu kolem s vyhaslým světlem v očích. Na zemi se válely části výstroje, přilby,
vaky, zásobníky do automatických pušek i granáty. Ano, tato výzbroj a výstroj se mísila z lidskými
těly, která byla mnohdy roztrhána k nepoznání. Byla to jatka. Jatka, která otupovala smysly a činila
lidi zcela apatické ke všemu, co se dělo okolo.
„Nemůžeme tady zůstat, Johne!“ křičel na něj kdosi. „Přijdou další, musíme jim uvolnit místo!“
„A kam máme jít?“ volal na něj John, když se probral z ohromení. Kam až jeho oko dohlédlo,
- 271 -
ležel až příliš absurdní obraz války. Jejich protivníci na ně posílali rozžhavenou munici různé ráže a
nešetřili nikoho, ani muže s rudým křížem na přilbě či rukávech. Voják který dýchal byl stále
nepřítelem.
„Pryč z pláže!“
„Není kam jít...“ zavrtěl John hlavou.
„Nemůžeme tu zůstat!“ naléhal jeho velící. „Musíme vpřed, jsme vojáci!“
„Ne, jsme jen masem, které musí projít tímto mlýnkem, aby se spojilo s pískem a hlínou na
téhle pláži!“ zavrtěl znovu hlavou.
„Je to rozkaz, jestli se nepohneš, zastřelím tě!“ vytáhl seržant zbraň, nabil ji, odjistil a namířil na
Johna. „Buď půjdeš, nebo tě namístě zastřelím!“
„A jaký je rozdíl mezi vámi a Němci?“ zeptal se jej John, sebral o zátaras opřenou pušku a
nechal se zastřelit nejbližší letící německou kulkou z kulometu. Jeho krev postříkala seržanta na
tváři.
„Máme jít dál, nebo tu zůstat?“ zeptal se seržanta další vojín.
„Běže dál k valu! Tam se všichni setkáme!“ mávl seržant rukou a díval se, jak německá palba
kosí jednoho spojeneckého vojáka za druhým. Nebylo výběru. Právo volby zde neexistovalo,
dokonce i samotný Osud se od všech na tomto místě odvrátil.
„Proč tady stojíte a děláte ze sebe terč, seržante?“ zeptal se jej jakýsi kapitán s čistým
průstřelem na levém rameni, který mu ošetřoval ušpiněný zdravotník. „Jste raněn?“
„Ne, pane!“
„Tak běže...“ ukázal kapitán na pláž plnou hýbajících se těl. Na malé osobní peklo, ve kterém
nebylo jisté, kde začíná a končí ona hranice mezi životem a smrtí. Onen seržant padl o několik
metrů dále při výbuchu minometné střely. Jeho tělo se rozprsklo do okolí a potřísnilo uniformy ještě
žijících vojáků. Zbyl jen hukot bitvy a válkou zneuctěná pláž, kde byla prolévána lidská krev, jako
by byla obyčejnou vodou...
-- DVA KROKY A ŠLUS -„Střílej, Hansi, střílej!“ křičel na něj muž, který mu podával vždy nový a nový nábojový pás a
také mu chladil hlaveň jeho kulometu, aby se nepřehřála. Také mu s každým novým pásem
smrtících kulek vyčistil mechanismus závěru, protože každý zaseknutý kulomet jen nahrával
nepříteli.
„Pálím, jak to jen jde!“ osočil se na něj Hanz, aniž by k němu zvedl svůj zrak. Byli sehranou
dvojkou. Jeden nabíjel a druhý střílel. Na konci hlavně vystřelené projektily opouštěly hlavně a bez
toho, aniž by si vybíraly své cíle, bušily do lidí na pláži.
- 272 -
„Nesmíme je nechat projít!“ křičel nabíječ. „Jestli projdou, je po nás!“
„Nekecej a starej se, abych měl dostatek munice!“ řekl Hanz skrze zuby. „Já si tuhle válku
nevymyslel...“
„Copak to nevíš? Všichni musíme zemřít za Říši a za Vůdce! Je to naše povinnost!“ křičel mu
nabíječ do ucha. „Buď zvítězíme, nebo padneme!“
Hanz byl až příliš zaneprázdněn kosením živých terčů mezi zátarasy a valem z ostnatých drátů,
za kterým byly pozemní miny a pak prudký útes, který končil několik desítek metrů u bunkrů a
kulometných hnízd na samé hraně útesu. Zdálo se, že není síly, která by Spojence zastavila. Ať už
stříleli němečtí obránci ze svých zbraní sebevíc, zdálo se, že jejich nikdy nekončící zástup stále
pokračuje a před jejich hlavně přicházejí nové a nové cíle, jako by na lidech vůbec nezáleželo.
„Jestli je pustíme, je s námi ámen!“ křičel jeho pomocník nabíječ. „Nesmíme je pustit k valu...“
„Já vím!“ křičel Hanz a stále střílel, dokud se z hlavně nezačalo kouřit a on musel chvíli počkat.
Střílel v dávkách a na všechny strany rozséval horkou olověnou smrt. Připadal si jako anděl
posledního soudu. Stále to byl on a jemu podobní, kdo uzná, který muž tam dole na pláži bude žít a
který ne.
„Už jsou u valu, snaží se přestřihnout dráty!“ křičel muž po jeho levici. „Hansi...“
„Jsou krytí, musíme počkat, až vylezou ven!“ řekl mu Hanz a kousal přitom nervozně kousek
dřívka.
„Ještě dva metry a je s námi šlus!“ chytal se jeho pomocník za hlavu. „Jestli opustí pláž tak je už
nic nezastaví!“
-- PĚKNÝ FILMEČEK -Na vrcholku útesu sedělo několik vojáků v jednom ze zákopů a sledovali prázdná kulometná
hnízda. Kdysi hrdé pevnosti byly poznamenány výbuchy a ohněm. Obránci byli buďto zabiti, nebo
uprchli. Na pláži stále ležela těla vojáků v kalužích krve, zatím co jiní, stále ještě živí, sbírali na
zemi pohozenou výzbroj a výstroj. Každá zahálející kulka může zabít někoho z obránců ve
vnitrozemí. Na sentimentalitu zde nebylo místo. Až bude předmostí patřičně zajištěno, budou těla v
pytlech odvezena do domoviny. Dým se zvolna rozplýval a nabízel k pohledu na příliš absurdní
drama, než aby to byla pravda.
Sténání raněných neustávalo, zatímco se boj bitvy přesunul přes hranu pobřežních skal a mířil
kamsi do vnitrozemí. Dva muži z hloučku, který se posilňoval nedaleko zákopů poodešli až ke
hraně svahu, kde jeden z nich ukázal kamsi do dáli. Druhý muž vzal dalekohled a podíval se oním
směrem, aby udiveně zaostřil pohled na ledabyle pohozenou deku, která ležela v trávě daleko za
hranicí přílivu v místě, kam už vlny ani písek nedosáhly.
„Vidíš to taky?“
„Půjč mi ten dalekohled... To je...“
- 273 -
„Deka!“ zamyslel se první. „Co tu dělá?“
„Ještě tu uvidíme nějaké nahaté milence a já se picnu!“ rozesmál se druhý voják a podal svému
druhovi ve zbrani jeho dalekohled. „Třeba si tam před invazí užíval nějaký německý oficír s
francouzskou courou!“
„Třeba jo!“ pokrčil první muž rameny. „Tady je snad možné už všechno...“
„Víš?“ řekl mu jeho kolega a zapálil si cigaretu. „Nebýt to skutečnost, tak by z toho všeho byl
pěkný filmeček!“
„Z čeho jako?“ nechápal jej muž s dalekohledem.
„Z toho všeho, co jsme prožili, než jsme se dostali až sem nahoru...“
„A ta deka?“
„Na tu zvysoka seru!“ mávl muž s cigaretou rukou. „Dáš si taky? Vypadá to, že nebudeme mít
čas, určitě se tu na pobřeží nezastavíme a skončíme třeba až u Berlína!“
„Dík,“ řekl muž s dalekohledem, který tu deku viděl první. „Třeba to byli Frantíci!“
„A já jsem papež!“ uchechtl se druhý voják.
Jména nebyla důležitá. Stejně tak jména těch, kteří zahynuli tam dole na pláži, nebo těch, kteří
se jen bránili. A ona deka? Třeba šlo o tu časoprostorovou anomálii, nebo... Nebo tam vážně před
invazí někdo ležel. Jenže... V červnu je moře ještě studené a Atlantik obzvlášť, ale lidi jsou přeci
otužilí a když je zahřívá láska? Zatím co kousek od nich zuřila válka a ráj se zde proměnil v peklo,
které pohltilo všechny bez rozdílu náboženství, rasy, či předsudků... Ano, snad z toho jednou bude
dobrý film, proč jinak by se vedly tyhle války?
- 274 -
Na Poště
Jedna autorka na SASPI pracuje také na poště... Tedy u České Pošty a abych ji udělal radost,
napsal jsem jí tuto krátkou povídečku...
*****
Venku praží slunce jako prase. Lidí běhají po ulici jako mátohy, no běhají, spíše se jen tak
vlečou. Všude je plno. Lidi jsou děsně na nervy a vše je hned vytočí. Už pěkně nepršelo a toho
prachu a smogu je na ulicích plno. Ani na Poště to není o moc lepší. Zákazníci nervózně pokašlávají
v několika dlouhých frontách a žmoulají své dopisy, šeky a balíky. Občas se rozpláče dítě, nebo se
zachichotá nějaká ta šestnáctka se sukní ufiknutou jen kousek pod zadkem. Mladíci jim na oplátku
koukají na zadek a čekají, kdy dotyčným slečnám něco upadne na zem. Ne však proto, aby jim
pomohli, ale byli zvědaví, zda slečny odhalí něco ze svých vnad...
"Další prosím..." zní hlas u přepážky.
"Postupujte..." ozve se vedle.
"Ale pane, tady není pekařství, housky koupíte vedle!" řekl kdosi starému muži, který snad
pamatoval První světovou válku.
"Že to není pekařství?" mračil se děda. "Neříkejte, ale fronty tu máte jak na chleba a housky!"
"Paní, ale to máte špatně vyplněné!" ozvalo se úplně odzadu.
"Jak špatně?" ohradila se tlustá dáma v nejlepších letech. Pot ji stékal po čele jako vodopád.
Nervózně si mnula ouška od kabelky a volnou rukou si otírala stále se rosící čelo. Nic naplat, bylo
horko jak v pekle a ani na stropě zavěšené ventilátory nepomáhaly. Jen to nadělení ještě více
rozmíchávaly.
"No, namísto částky jste napsala asi variabilní, nebo konstantní symbol, ledaže byste byla
miliardářkou..."
"Aha!" zamračí se paní. "Já to nejspíš spletla... Tak co s tím? Než vystojím tu frontu znova, tak
tady nejspíš zestárnu..."
"Víte co?" podívala se na ni soucitně paní za přepážkou. "Já vám to tedy vyplním, snad mě
ostatní zákazníci nesežerou..."
"Jééé, to budete hodná!" usmála se tlustá paní, div ji nechytila motolice.
"Tady nejsme v lékárně!" řekl kdosi mladému páru u okénka s příjmem balíků. "A jak to máte
zabalený? Vždyť se vám to rozsype! Měla bych vás vyhodit, ať si to přebalíte!"
"Co je na tom špatně?" divila se mladá dívčina s cigaretou v puse a rty nabarvenými narudo tak,
že by se za tu barvu nemusel stydět ani šimpanzí zadek.
- 275 -
"Co ten papír? Co ten provázek? A adresa? Kde máte odesílatele? Co když vám to vrátí?"
zlobila se paní u příjmu a výdeje balíků. "To jsou dneska lidi!"
"Abyste se nepotento!" uchechtl se dívčin partner. "Tak si to přebalte, když jste tak chytrá!"
"Víte co je tu lidí?" zamračila se ještě víc a strčila jim balík pod ruce již notně podrážděná
pracovnice Pošty. "Pošta není holubník!"
"Za ty ceny?" zamračil se mladík. "Pojď, dem! Přebalíme si to podle potřeb Pošty! Díky, mladá
paní!"
"A ven!" ukázala žena v uniformě rukou. "Já tu nejsem pro srandu králíkům! Další!"
"Všichni na zem, tohle je přepadení!" křikl kdosi ode dveří. "A nejedná se o cvičení!"
"Bohužel už nic nemáme!" křikla do davu vedoucí Pošty. "Dneska už jste třetí! Být váma, tak se
pakuju, policajti tady chodí každou chvíli! Nic nemáme..."
"Ani na pivo?" řekl tentýž muž nejistě.
"Ne, schovejte si tu pistolku na vodu a běže si po svých!" trvala vedoucí na svém. "My jsme
Česká Pošta a ne samoobsluha!"
"Tak jdem!" mávl muž v punčoše na svého komplice. "Ale já se vrátím..."
"Jak je libo!" zamračila se vedoucí. "To jsou lidi!"
"To bude tím horkem!" řekl kdosi. "Dobrý den, paninko, mám tu nějakou výhru v Sazce!"
"Už zase? Jak to děláte?" zeptala se jej paní za přepážkou s terminálem Sazky. "Tak kolik to
dneska bude?"
A čas běžel. A všem se zdálo, že ubíhá čím dál pomaleji. Dokonce, jako by se tu a tam i zastavil.
Bylo horko k zalknutí a všichni doufali, že s odpoledním časem bude lépe. Kdyby přišla nějaká
bouřka a trochu promíchala ten zatuchlý vzduch. Kdyby někdo hodil do prostoru Pošty sekeru,
patrně by zůstala trčet v prostoru. I hodiny tikaly nějak jinak. Lenivě. Možná také zpomaleně. Tik,
tak. Tik... Tak... Tik... A?
Pak přišel konec směny a zavírací doma. Pošta se chtě nechtě vylidnila. Uklízečka poklidila
prostor pro zákazníky. Na zem spadaná lízátka, žvýkačky, cigarety a papírky od bůh ví čeho.
Dokonce našla i dvě nepoužité ochrany proti početí. Mužské... Zavrtěla hlavou, chvíli váhala, ale
pak je strčila namísto do koše do vlastní kapsy. Kdo ví, třeba se budou hodit! A pak to přišlo. Další
den na Poště byl u konce. Ventilátory i světla byly vypnuty. Všechny dveře i okna uzamknuty a
zaměstnanci se vytratili do horkého večera. Možná tam zůstali jen poštovní skřítkové, kteří si hráli s
dopisy jako s kartami. Jenže ona pošťácká pohádka je zase o něčem jiném a pro ni už možná dneska
není na Poště místo...
- 276 -
Třetí konec klubíčka
Ani já netuším, jak a proč vznikl tento velmi kratičký text. Ale i přesto stojí za přečtení a
podotýkám že je velmi smutný a poetický...
*****
Venku byla zima, mrzlo až praštělo a stará žena byla ráda, že sedí doma v obýváku u krbu ve
svém již obstarožním ušáku a plete páté přes deváté. Jehlice hlasitě cinkaly o sebe a babka se
šťastně usmívala. U nohou si její kotě hrálo s klubky vlny a pokoušelo se svými drápky také něco
uplést, jenže drápky nejsou jehlice a kotě nebylo babičkou, jako vystřiženou z pohádky.
Meluzíne tu a tam zvědavě nahlédla do komína a udělal na babku své "bububu" v podobě dobře
známého táhlého zvuku, jenže žena v křesle měla za ušima a byla už světa znalá, proto ji jen tak
něco nedokázalo vylekat. Myšlenkami byla se svým starým dědkem, který se toulal někde v lese
zabalený do čepice, šály, svetru, ponožek a rukavic, nehledě na huňatý kabát a kalhoty, jediné
oblečení, které mu neupletla. Co tam dělal? To netušila, ale její ruce stále automaticky prováděly
stejný úkon: hladce a obrať se.
Cink, cink, cink, cinkaly jehlice v babiččiných rukou. Mrazem pukaly rampouchy a dřevěné
stěny chaloupky a na oknech byly namalovány překrásné obrazce. Netrvalo dlouho a pukání
hořícího dřeva v krbu a cinkání jehlic ji začalo pomalu uspávat. Již takřka dřímala, když její
znavené ruce přestaly kmitat jehlicemi a nastala chvíle ticha. I kotě na podlaze si přestalo na chvíli
hrát a pohlédlo na babičku. Tlapky mělo zamotané v záplavě různobarevné příze a zmohlo se jen na
hlasité zamňoukání.
Babička tiše oddychovala a občas trochu hlasitěji zachrápala. Vlastně si jen tak chrupla, aby se
neřeklo. Dědek se ještě nevracel a babka ze spaní upustila jehlice i rozpočatou práci na zem. Kotě
jen tak tak uskočilo a dotčeně na svou paničku pohlédlo. Setřáslo ze sebe nános rozmotaných
klubek a začalo si čistit kožíšek, jako by se nic nedělo. Pak se něco stalo, možná kolem proletěla
snová víla, možná uměla zimní noc čarovat.
„Copak se stalo?“ zeptala se babka, když se probrala a hlasitě zamlaskala.
„Co by?“ pokrčilo kotě rameny. „Pleteš tu páté přes deváté!“
„Kdepak,“ usmála se na kotě a vůbec jí nebylo divné, že mluví. „Pletu svetr pro dědka...“
„Už asi ne!“ řeklo kotě a pohlédlo na to nadělení na podlaze.
„Jejda!“ spráskla babka ruce. „Tohle už nikdo nerozmotá!“
„Kolik konců má klubíčko?“ zeptalo se kotě.
„Dva!“ zamyslela se babička. „Kolik by jich mělo mít?“
„No,“ začalo kotě a přestalo se krášlit. „Našlo jsem při hraní klubko se třemi konci!“
- 277 -
„Ale to není možné!“ zapochybovala stará žena. „Tolik konců klubko nemá!“
„Co když je kouzelné?“
„Kdepak!“ zavrtěla babka odmítavě hlavou a pohladila kotě po hřbetě, když vyskočilo na její
klín a začalo hlasitě vrnět. „Takový nepořádek, kdo to dá dohromady?“
„Já ne!“ pokrčilo kotě rameny. „Já jsem jen kotě...“
„A umíš dělat lotroviny!“ povzdechla si babka a položila kotě do pelíšku, aby se dala do
rozmotávání a namotávání klubíček. Zabralo jí to hodně času, hodiny odbily půlnoc a dědek nebyl
stále doma. Kdepak ten starý blázen asi sedí? Řekla si v duchu. Ještě aby tam venku někde zmrzl!
„A podívejme!“ zamračila se babka, když vzala do rukou podivně zabarvené klubko, které
zářilo všemi barvami. Opravdu se zdálo, že z něj trčí přinejmenším dva konce, jako by někdo chtěl,
aby z něj něco upletla. Ale z jednoho klubka? Kdopak to kdy viděl? Než se jeden naděje, bude
pryč...
Kotě souhlasně mňouklo a babka se dala do pletení. Rozhodla se, že udělá kotěti novou dečku
do pelíšku. Beztak tu starou už dávno zničilo. Práce jí šla od ruky a brzy ji pod jehlicemi zářila
duhová dečka. A hezký večer se proměnil v krásnou noc s blikajícími hvězdami na nebi.
Praskajícími rampouchy a dohořívajícím dřevem v krbu, ve kterém občas zazpíval vítr, aby se
neřeklo. Pak konečně přišel domů utrmácený, ale šťastný dědek. Sundal si rukavice, čepici i šálu a
pověsil to vše na háček u dveří. Na kabátu a kalhotách mu roztávaly sněhové vločky. Muž nakoukl
do obýváku a spatřil v křesle spící ženu, zdálo se mu, že odpočívá. Kotě u jejích nohou pilně
zaplétalo přízi z několik klubek.
Muž přiložil do krbu a shýbl se pro jehlice, které staré ženě vypadly z rukou. Pousmál se a
položil je do ošatky k ještě nerozmotaným klubkům a na malý okamžik se mu zdálo, že jedno z nich
září všemi barvami, jako by bylo spleteno ze všech barev duhy. Už chtěl odejít do kuchyně pro něco
na zub, když tu si všiml, že je jeho žena podezřele klidná a bez pohybu. Pak mu to došlo... Hlasitě si
vzdychl a sedl si do druhého křesla, aby si dal ruce do dlaní. Najednou věděl, že jeho milovaná
babička už nic neuplete...
/konec/
- 278 -
Hřbitov
I na hřbitově může být sranda a legrace, jen musíte dát pozor, aby se neproměnila v horor a to
doslova, protože jsou věci mezi nebem a zemí, o kterých... Ale uvidíte sami!
*****
A byl opět Listopad. Jak ten čas letí, pomyslel si jeden ze dvou mužů, kteří se opírali o své
lopaty a u nohou jim ležely krompáče ušpiněné od hlíny a odřené od kamení. Listopad. Za chvíli
bude Prosinec a s ním i zima, sníh a třeskuté mrazy. Pak bude jejich práce ještě těžší... Budou se s
tím kopáním lopotit celý den a pokud půjdou kšefty, budou makat i týden jako barevní...
„Ty vole...“ zamračil se jeden z mužů. Byl oblečený do montérek, přes které měl přehozený
vatovaný kabát. Ten druhý měl na sobě staré seprané a otrhané džíny, košili neurčité barvy, sepraný
svetr a bundu, která snad pamatovala první republiku. Nedaleko nich u nejbližšího stromu se válelo
několik láhví piva.
„Jo...“ oddechl si druhý muž.
„To kopání mě už vážně sere a nikdo se do toho nežene!“ řekl první muž a otřel si čelo.
„Měl ses líp učit,“ pokrčil druhý muž. „A nemusel by ses ohánět krompáčem a lopatou...“
„Někdo to dělat musí!“ zafuněl první muž.
Bylo zataženo, začalo drobně pršet. Studený vítr jim dul do tváře a snažil se rozfoukat i tu
trošku tepla, která v obou mužích zůstalo. Stromy se pokyvovaly ve větru a mávaly kolem sebe
bezlistými větvemi jako nějakými pařáty. Kdesi zavyl pes. Odněkud se ozvalo podivné drnčení a
tření betonu o beton.
„Co to je?“ ozval se muž v montérkách.
„Co jako?“ zeptal se jej chlap v civilním oblečení. Ale i on si musel přiznat, že se začíná bát!
„Neslyšels nic?“
„Co bych měl slyšet?“ zaposlouchal se první muž a prohrábl si špinavé a mokré vlasy.
„To... Tys vážně nic neslyšel?“
„Ne! Toho psa?“
„Ale ne toho psa!“ řekl muž v montérkách a na okamžik nechal kopání a opřel se také o lopatu.
Smrákalo se a brzy měl přijít temný a chladný večer. Ani jednomu z nich se nechtělo zůstat tu na
noc.
„Měli bychom sebou hodit!“ řekl ten s obnošeným civilním oblečením a zašel si pro krompáč.
- 279 -
„Jo... Už tak máme zpoždění!“ souhlasil ten druhý. „Fakt jsi to neslyšel?“
„Nevím, o čem to furt mluvíš... Lidé by neměli umírat!“
„A my bychom byli bez práce!“ zabručel druhý muž, otevřel si jednu z lahví a zhluboka se
napil.
„Kopali bychom kanály, nebo vodu, či plyn, no a?“ zeptal se jej první muž, který se oháněl
krumpáčem tak silně, že mu musel jít jeho kolega s cesty. Vítr jim posměšně fičel okolo tváří a ono
podivné chrčení se ozvalo znovu.
„Tady snad straší!“ zavrčel muž v montérkách.
„Se z toho neposer!“ zamračil se druhý muž. „Nekoukej, kde co lítá a pohni sebou!“
„Si děláš srandu, ne?“ řekl mu kolega a otřásl se. „Moc to přeháníš, hlínu mám i na zádech...“
„Až zhebnu, nechám si tu díru vykopat bagrem!“ odfrkl si pracující muž a krátce na svého
spolupracovníka pohlédl. „Pro pána krále, vypadáš jako cikán, kterému se nechce makat!“
„Nenadávej mi do cikánů...“ zatvářil se muž stojící u právě vykopaného hrobu a začal vytahovat
metr. „Kolik to má být? Metr dvacet?“
„Si děláš prdel?“ zachechtal se. „To aby ti mrtví neměli v soudný den moc práce? Aspoň dva
metry!“
„Kurva...“ odplivl si muž s metrem. „Ještě půl metru a bude to...“
„Normy jsou normy!“ pokrčil muž s krumpáčem rameny a pak vylezl z díry. „Teď je řada na
tobě! Makej! Jsem zvědavý, jak ti to půjde s lopatou...“
„Práce jako práce... Do prdele práce... Sakra... Netahej mě za bundu!“ zakřičel na něj jeho
kolega a ohlédl se za kolegou, který se do této chvíle oháněl krompáčem. „Co to...“
„Ty vole, kostitřas!“ vyjekl muž na trávníků a pohlédl, jak se na jeho spolupracovníka sápe
nějaký podivný tvor s obnaženou kostrou s kousky visícího masa. „Co to je? Zombie?“
„Sundej to ze mě!“ křičel chlap v hrobě s lopatou a snažil se vylézt ven. Ten podivný tvor mu to
nedovolil a navíc se mu pod rukama sypala hlína ze stěn. Metr a půl hluboká díra je metr a půl
hluboká díra a navíc drobně pršelo, bylo zamračeno a něco začalo vylézat z hrobů...
„Pomoooc!“ křičel muž na povrchu a vzal nohy na ramena.
„Ježíši!“ volal muž z hrobu. „Já tu nechci zhebnout! Lidičkýýý!“
A pak nastalo ticho. Vítr dál dul mezi náhrobky a hroby. Kmital s holými větvemi stromů a
kdesi za plotem se tiše smálo několik výrostků. Žertík se podařil a jeden z těchto adolescentů mohl
- 280 -
být klidně zaměstnán ve firmě pro zvláštní filmové efekty. Noc byla na spadnutí a minimálně
jednoho z mužů, který pracoval na hřbitově, bude bolet hlava. Ale co s nedokončeným hrobem?
Pohřeb bude až za dva dny a zítra je také den, pokud... Pokud se najdou dobrovolníci.
V noci se po kostlivci a všem tom zamaskovaném zařízení slehla zem. Muž v hrobě se
vzpamatoval a vylezl ven. Vypil všechna piva u stromu a usnul na jednom z nedalekých náhrobků...
Celou noc se neslo hřbitovem podivné chrápání a chrčení a nebylo člověka, který by se odvážil
vstoupit mezi hroby. Jen vítr komíhal sem a tam uvolněnými vrátky plotu a jejich vrzání naplňovalo
okolí hřbitova jako ve špatném snu...
- 281 -
Pan Podivínek
Bylo jedno město a byl jeden... Člověk? Možná obyvatel... Může existovat člověk bez města, nebo
město bez člověka? A může vůbec existovat člověk bez lásky, naděje a víry? Nebo se to vše lidem
navždy odcizilo a stali se stroji? Jak moc důležitá je lidská identita? K někomu patřit, někoho
milovat a dělat to, co je blízké srdci?
*****
Nad městem se vznášela našedlá mlha. Spíš než jako rozpuštěné mléko připomínala malířovu
barvu převalující se v křišťálově čisté vodě. Ve vlnách se hnala nad střechami domů a továrními
komíny, jako by bájný obr nad hlavami všech čistil své umělecké nádobíčko. Jeho štětce však nikdo
neviděl. Město to bylo prapodivné, pravidelné ulice nebyly lemovány jediným stromem, nebo
okrasným keřem. Cihly těchto domů připomínaly spíše železo, než vypálenou hlínu. Občas projelo
po ulici zašpiněné auto, autobus, nebo nákladní vůz. Žádný obyvatel nebyl v dohledu a nad tím
vším čoudily vysoké a štíhlé komíny továren, které přidávaly do atmosféry svou porci špíny, která
se mísila s tímto podivným smogem nad železným městem, jemuž dominovala obří socha jeho
zakladatele: Ocelového krále.
Železné město. Tak se jmenoval tento kout, kde lidé jako bájní permoníci, šotci, nebo skřeti
neustále přeměňovali bohatství země v naběračky, lžíce a nože, ale také ve zbraně, které měly být
použity k obraně města samotného. Vlaky do města neustále vozily uhlí, železnou rudu, vápno a
další nerostné suroviny, aby byly v jeho fabrikách měněny na něco ušlechtilejšího, co navždy
povznese onu Technickou revoluci do nových výšin. Co na tom, že se město samotné dusilo ve
smogu a hlavu velikého zakladatele nebylo vidět? Byla tam! Tušili, že tam stále je a tiše hledí na
výdobytky civilizace.
Pan Podivínek byl jedním z úředníčků, který pracoval v jedné z mnoha zašpiněných kanceláří
nacházejících se v jednom z mnoha podniků na území Železného města. Neustále vyplňoval
žádanky na nové a nové zboží. Připadal si jako robot. Prováděl po celý den stále stejné úkony a
vždy v polovině směny měl přestávku na oběd v podobě zaprášeného kusu chleba a kávy, která se
tomuto nápoji podobala snad jen jménem. Po práci procházel sotva osvětlenými hlavními třídami,
ze kterých vybíhaly mezi domy špinavé a zanedbané uličky se spoustou odpadků. Také on sám si
začal připadat jako kus odpadu, který se převaloval sem a tam po ulicích tohoto města, které by
potřebovalo pořádně vydrhnout a vysmejčit.
V tomto městě, možná i v na celém světě, nebylo místo pro lásku a podobné city. Lidé, pokud si
tak mohli obyvatelé Železného města říkat, byli příliš zaměstnáni prací a sami sebou, než aby viděli
svět kolem sebe a uvědomili se, že již dávno překročili onu pomyslnou hranici, bod, ze kterého není
návratu. Bary, restaurace a kavárny zely celý boží den i noc prázdnotou. Stejně tak knihovny,
sportovní stadiony i svatostánky. Ačkoliv měli obyvatelé města možnost se kulturně a sportovně
vyžít, ignorovali všechny možnosti, jak posílit své tělo i ducha a dát volno své mysli, která již tak
tikala v oné prázdnotě, která si říkala rozum. Zvítězila snad hmota nad myslí?
Toho večera, stejně šedého a plochého jako každý den, našel pode dveřmi zastrčený lístek. Byl
našedlý a místy politý nějakou tekutinou. Snad onou kávou, kterou dostávali každodenně v práci.
Abych nezapomněl, lístek byl v obálce, jež byla stejně zašlá, jako papír který ukrývala. Pan
- 282 -
Podivínek si chvíli zadumaně prohlížel nenadepsanou obálku, aby se dal do čtení vlastního vzkazu.
Stálo tam: „Najdi hlavu ocelového krále!“ Copak se ztratila? Copak není v mlze nad městem a
nedohlíží na jeho každodenní klid? V ten den pocítil pan Podivínek poprvé strach, úzkost a ještě
jiný pocit. Byla to snad touha? Nebo zvědavost? Od této chvíle se jeho nudný a všední život navždy
změnil.
Na druhý den nešel do práce. Věděl, že jej hledat nebudou. Namísto něj nastoupí na jeho místo
nový pracovník, který bude stejně jako on také vykonávat tisíce nic neříkajících úkonů po celou
směnu, jak by jej někdo naprogramoval. Město dál žilo svým osobitým životem a jeho obyvatelé
přežívali buďto v práci, nebo v zaprášených domovech jen s minimem nábytku a malou černobílou
televizí, ve které málokdy běžel nějaký program. I pan Podivínek jednu takovou měl, ale už si
nevzpomínal, kdy v ní naposled něco kloudného běželo.
„Najdi hlavu ocelového krále!“ tato věta jej strašila i ve snu. Co má dělat? Jak zjistit, zda tam
ta hlava ještě je? Co když někdo ukradl zakladateli Železného města jeho moudrou a stále uvažující
hlavu? Přinese to na město samotné nějaké prokletí? Zastaví se jeho továrny? Zemřou všichni jeho
obyvatelé? Pan Podivínek posnídal užmoulanou housku se studenou kávou a vyrazil do špinavých
ulic. Co hledal, netušil, ale bylo to pořád lepší, než se užírat doma v pokoji za mléčnými skly a civět
do šedé zdi.
Nohy jej donesly do hlavní knihovny ve městě. Nesla jméno jeho zakladatele Ocelového krále.
Nikdo z obyvatel netušil, zda jejich vůdce ještě žije, nebo zda již odpočívá v pokoji. Město samo
fungovalo jako kdyby bylo i ono dobře namazaný a seřízený stroj, bez ohledu na to, že se topilo ve
špíně z domů a továren. Jako zázrakem však nikdo neonemocněl a pokud ano, ostatní o tom
nevěděli. Nikdo z lidí si také nepamatoval, jaké město bylo na začátku své prosperity, zda bylo čisté
a zářící, nebo stejně zašlé, jak tomu je dnes. Pan Podivínek vyšel po širokém schodišti hlavními
dveřmi do knihovny, která zabírala celé spodní patro budovy. Ani on sám nevěděl, co se nacházelo
v několika horních podlažích. Snad tam byly uskladněný knihy, které si nikdo nepůjčoval a nebyl o
ně zájem.
„Je tu někdo?“ zeptal se a na chvíli se odmlčel, jako by se lekl svého vlastního hlasu. Takto zní?
To jsem já? Je to můj hlas? Nezdá se mi to? „Je tu někdo?“
V šeru mezi masivními regály bylo však dál ono tíživé ticho. Jak je to možné, že když je
knihovna otevřená? Kde jsou zaměstnanci? Přešel k jakési recepci a na prachem zapadaném pultu
našel další lístek. Bylo na něm napsáno: „Slečna knihovnice nemá čas!“ Zamračil se. Jak to? Co
má tak důležitého na práci? Zmateně se rozhlédl po tom ohromném množství knih. Nyní, když tak
přešlapoval u recepce, myslel na to, který ďas jej přivedl na toto místo. Měl snad dojem, že by zde
nalezl nějaké informace o zakladateli samotného města? Vytáhl z kapsy lístek a chvíli na něj tiše
hleděl. Kde najít hlavu Ocelového krále? Zeptal se v duchu.
Chvílemi bloudil mezi knihami a rukou ohmatával jejich tvrdé desky, nebo jen přejížděl prsty
po jejich hřbetech. Jména ani názvy knih mu nic neříkaly. Sám netušil, zda by v nich dovedl číst a
pokud ano, co by si za jednotlivými slovy měl představit? Vždyť neznal nic jiného, než práci a
spánek. Marně namáhal svou mysl, aby si vzpomněl, kdy naposledy četl noviny, nebo ještě lépe,
kdy naposledy nějaké noviny viděl na vlastní oči. Kdesi za okny knihovny zahučela siréna. Aha, je
přestávka! Řekl si a vytáhl z kapsy širokého kabátu malý kousek chleba a malou termosku s černou
kávou. Pojedl a pak se dal znovu do procházení kolem jednotlivých regálů plných tlustých knih.
- 283 -
Co je v nich? Nějaké příběhy, nebo jen fakta a čísla? Existuje ještě něco jiného, než Železné
město? Něco jiného, než práce a spánek? Televize? Už dlouho v ní nic neběželo. Její temná
obrazovka na něj každý večer zírala s otázkou v očích. A i kdyby ji zapnul, co by spatřil? Nejspíše
jen jemné a nic neříkající zrnění. Možná se svět navždy změnil. Možná se změnilo jeho město.
Možná se změnil on sám. K čemu pak tyto knihy? Mohly mu něco nabídnout? Snad naději, která
umírá jako poslední? Naději pro koho? Pro něj? Pro hlavu Ocelového krále, která nejspíš dál sedí na
rameni velké bysty, která město hlídá oním pověstným ostřížím zrakem. Co když je to vše jen čistá
provokace?
Zarazil se a na malou chvíli jej přepadl strach. Co dělat? Kdyby měl prohledat všechny knihy,
musel by žít alespoň sto let. Neměl šanci nic zjistit, ne takovým způsobem. Pokud někdo vede jeho
kroky, musí tu být nějaká další indície. Ale kde ji hledat? Tady dole v knihovně, nebo ve vyšších
patrech? A co když je na nich vše pod zámkem? Copak je zámečníkem, aby překonal toto omezení?
Po hodině bloudění našel malý stolek se dvěma křesly a na něm další lístek. Opatrně jej zvedl a
přiložil k očím.
„Svět nebyl vždy takový... Když selže technika, stejně musíš po svých! Železo a ocel
neznamená vše... Hledej spásu za hranicemi města...“
Pan Podivínek se musel opřít o stolek, aby neupadl. Takže přeci je to pravda? Tovární haly a
kanceláře fabrik nejsou všechno. Práce není jeho spásou? Pokud se nenarodil proto, aby pracoval
do úmoru, proč tedy? Co by měl poznat? Co mohl ztratit? Otřásl se. V jednu chvíli se mu zdálo, že
slyší nějaký tichý šramot, ale ať namáhal oči jak chtěl, nikoho neviděl. Co když je to všechno jenom
sen? Noční můra? Ještě jednou si přečetl text ve vzkazu, aby jej spolu s ostatními vložil do kapsy.
Co teď? Kam jít? Pryč z města? Jak projít jeho labyrintem? A nenechat se sežrat bájným
Minotaurem?
Když se vracel k recepci, div mu na hlavu nespadla jedna z knih. Když ji zvedl, aby ji vrátil na
místo, vypadl z ní jakýsi složený arch papíru. Knihu položil zpět do police a se složeným listem se
rozběhl ke dveřím, kde bylo více světla. Nervózně jej rozložil na pult Recepce a pak zůstal stát jako
opařený. Byla to mapa a ne mapa ledajaká! Šlo o mapu Železného města. K jeho údivu na ní bystu
zakladatele města nenašel. Copak se dá přehlédnout? Vždyť je velká jako činžovní dům? Nebo ještě
větší? Každopádně nešlo o žádnou obyčejnou sochu na náměstí...
Vrátil se domů, sbalil si své skromné zásoby a navždy opustil byt, ve kterém strávil celý svůj
život. Kupodivu mu to nepřišlo vůbec líto, jako by odcházel z jednoho snu vstříc jinému. Prošel
jemu dobře známými ulicemi a pomoci mapy se vydal vstříc neznámým čtvrtím. Cestou nepotkal
ani živáčka. Jediným společníkem mu byl všudypřítomný nepořádek na ulicích i v temných
zákoutích vedlejších uliček. Celé dny mu trvalo, než se dostal na hranice města, které se za ním
tyčilo jako jedna veliká příšera s kouřícími komíny. Město tonulo v našedlé mlze a zvolna se mu
ztrácelo před očima, či zase objevovalo podle toho, jak zrovna foukal vítr. Tady na periférii byl
vzduch o mnohem čistší. Domů zde bylo méně. Dokonce mezi nimi byly i volné kusy země, které
kdysi mohly být zahradami.
Znovu pohlédl do mapy. Ona rudě nakreslená mapa v šedém plánu města končila na místě, na
kterém zrovna stál. A co teď? Kam se vrtnout? Pan Podivínek poprvé za celou dobu začal litovat, že
nešel do práce a vydal se na procházku městem. Co mu to přineslo? Je bez práce a bez domova. Z
- 284 -
nebe se spustil drobný déšť. Jeho kapky byly špinavé a jejich nevzhledné cákance brzy zaplnily celý
svět okolo. Několik jich spadlo i na rozloženou mapu. Než ji složil, stačil si všimnout křížku u
jednoho z domů v této části periférie města. Tak přeci dorazil k cíli své cesty? Na začátek nového
života? S kým, nebo čím? Opatrně se vydal k onomu domu a přitáhl si ke krku límec svého
obnošeného pláště. Než se strhl pořádný liják vešel do domu, kde na něj čekalo další překvapení.
Když za sebou zavřel vchodové dveře, šumění deště ustalo jako mávnutím kouzelného proutku.
Dům byl uvnitř o poznání čistší, než jeho byt, jako by kdosi o něj celý život pečoval. Zůstal udiveně
stát, aby pohlédl na své špinavé a zablácené boty. Pokrčil rameny, zul se a vydal se dál do domu. Ve
velkém pokoji v přízemí našel prostřený stůl s chlebem a černou kávou. Dokonce našel mezi hrnky
a talířky i sušené mléko v krabičce. Kdopak tu bydlí? Prošel celé přízemí, ale nikde nenašel ani
živáčka.
„Je tu někdo?“ zavolal, aby se znovu podivil svému vlastnímu hlasu. Jak dlouho jej už neslyšel?
Kdy naposled byl nucen pronést jediné slovo? „Je tu někdo?“
„Dobrý den!“ uslyšel, aby málem padl leknutím k zemi.
Kdo to byl? Mámení? Ženský hlas? Otočil se. Díval se na ní jako na zjevení. Kdo jste? Ptal se v
duchu. Co tu děláte? Dívali se navzájem do očí a přeměřovali jeden druhého. Co teď? Co dělat? Už
vím, řekl si. Natáhl pravou ruku před sebe a na chvíli počkal, dokud ji nevzala do své.
„Podivínek jméno mé!“ řekl přiškrceným hlasem.
„Lea!“ řekla medovým hlasem a usmála se. „Lea Kareninová!“
„Vy...“ zarazil se a rozhlédl se okolo. Stále se drželi za ruce a báli se pustit. „Vy tu žijete?“
„Celý svůj život!“ souhlasila. „Vy jste... Vy jste z města?“
„Ano,“ souhlasil. „Měl jsem najít hlavu Ocelového krále, ale našel jsem vás... Našel jsem...
Plánek a ten mě dovedl k vám!“
„Já mám taky jeden!“ přitakala, aby pustila jeho ruku a na chvíli odešla do vedlejšího pokoje.
„Plánek?“ podivil se, když se vrátila s podobným archem, jaký měl i on sám. „A co je na něm?“
„Svět!“ řekla mu. „Svět okolo Železného města!“
„Aha...“ zamračil se. „A... Jak je ten svět velký?“
„Nekonečný!“ řekla mu a on se nemohl vynadívat na rozzářené oči Ley Kareninové. Nekonečný
svět? Zeptal se v duchu. S nekonečnými možnostmi?
„A co bude teď?“ zeptal se.
„Teď si dáme něco na zub a napijeme se kávy!“ řekla mu a nabídla mu místo u stolu. Nebyl
zvyklý na ubrus a čisté šálky s podšálky bělostnými jako sníh.
- 285 -
„A pak?“
„Pak je ještě daleko!“ řekla mu tajemně. „Ale pokud budete chtít...“
„Tak?“ otřásl se strachem i zvědavostí a sám si v duchu říkal, jak bylo možné, že celý svět
prožil v tom špinavém městě a nemyslel na nic jiného, než na práci a spánek. „Tak co?“
„Ukážu vám svět, pane Podivínku!“ usmála se tajemně. Chvíli mlčeli a zamyšleně jedli černý
chleba a zapíjeli jej kávou.
„A nezdá se mi to všechno?“ zeptal se.
„Možná...“ pokrčila rameny. „Možná je celý náš život jenom takový sen!“
Když pojedli, vyvedla jej zadními dveřmi z domu. Když vyšel na zahradu, div se jí nevytrhl z
ruky a nezavřel oči před slunečním světlem. Jak je to možné? Copak jsem zemřel? Kde to jsem? Co
je to za svět? Tolik barev a vůní? A co to světlo?
„Zemřel jsem?“ zeptal se jí s děsem v očích.
„Copak nemusíme zemřít, abychom se znovu probudili? V lepším světě?“ řekla mu. „Nebojte
se, jen jsme prošli domem a slíbila jsem vám, že... Že vám ukážu svět okolo Železného města!“
„Ale... Každý, kdo tu byl...“ zarazil se.
„Se už nebude chtít vrátit zpět!“ souhlasila a oba vyšli po štěrkem vysypané pěšině vstříc
zahradě táhnoucí se do dáli. Kam jeho oko pohlédlo, viděl stromy, keře a okrasné květiny. Zelenou
trávu podobající se sametu a na konec modrá očka jezírek, ve kterých plavaly ryby, které ještě nikdy
v životě neviděl.
„A můžu tu zůstat?“ zeptal se. „Je nás tu víc?“
„Ano, klidně tu zůstaňte, pane Podivínku!“ usmála se. „Tohle je váš svět a zasloužíte si ho!“
Pohlédl na čisté modré nebe s bílými obláčky a myslel na to, zda byl jeho předchozí život jenom
snem, nebo zda je tento sen jen zákonitým pokračováním jeho šedého života. Na nebi se vznášelo
několik ptáků s bělostnými křídly. Nebo to byli andělé? Vykročil dál po stezce vstříc neznámým
krajům s onou tajemnou paní po svém boku. A na hlavu Ocelového krále i své Železné město
navždy zapomněl...
- 286 -
Část osmá: Chudák poezie
„Ačkoliv neholduji básním (čili Poezii) jako autor, rád si občas nějaké přečtu. Zde si
dovoluji vám předložit další „básně“ (poetické kusy, nebo spíše pokusy). Podotýkám, že jsem
naprostým amatérem na tomto poli a mnohdy si při psaní Poezie připadám jako ten rytíř Don
Quijote de la Mancha z románu Miguela Cervantese...“
- 287 -
Smím prosit?
Říká se, že trocha poezie snad nikoho nezabije! Jenže... No, toto číst doporučuji jen na vlastní
nebezpečí. Šíma a poezie, to nejde dohromady!
*****
Tančím jako opilý motýl, má víla je kus,
počítám kroky a snažím se marně chytit rytmus,
levá noha střídá pravou, krok-sum-krok,
jak dlouho jsem už netančil, možná celý rok.
Hlavní je, abych jí nepošlapal střevíčky,
děláme spolu nekonečné osmičky,
otáčíme se kolem oné osy pomyslné
a držíme jeden druhého v náruči své.
Usmíváme se na sebe a v tváři máme ďolíčky,
a doufáme, že si přeci jen nepošlapem střevíčky,
jde nám to ztěžká, přestože tančíme ze všech sil,
vyhýbáme se zbylým párům, spoustě motýlů a vil.
Jsem tu jen já, má víla snová a hudba kouzelná,
nad parketem se spolu vznášíme zas a znova,
tančit budem, dokud orchestr nepřestane hrát
a mé srdce pro ní nepřestane bít a její mne hřát.
Jen já a má víla na parketu,
snad to tančení bude k světu,
a nejen víly a motýli,
ocení tuto kouzelnou chvíli.
Dokud ticho opět nezazní v sále
a naše láska taneční bude mít namále,
jednou však vše musí skončit
a my pak budem o těchto chvílích tiše snít.
O prvních láskách, o nohou, které se pletou,
až naše Taneční skončí, nebudu již s tebou,
o počítání kroků, o kroužení stále dokola,
a vše co jsme zažili sebere nám čas jako velká voda.
Nebude již více motýlů, ani víl,
nebude již ničeho, o čem jsem snil,
hudba navždy umlkne a kroky na parketu ustanou,
jen osamělí motýly a víly tam jako sochy zůstanou.
- 288 -
Nehybně, strnule, tiše a navěky,
jako sny, které se někomu zdály,
motýlí křídla i střevíčky vílí,
zamrznou navždy pro tuto chvíli.
Už netančím, netočíme se v kruhu,
orchestr dohrál a parket proměnil se v duhu,
slunce temné mraky spolu s větrem rozehnalo,
aby si všechny tanečníky k sobě navždy vzalo.
Jsem osamělým motýlem a již nemám svou vílu,
nejsem ani na parketě a chtěl bych mít onu sílu,
zajít si znovu za zvuku oněch kouzelných slov:
„Zadejte se!“ a „Smím prosit?“, parket je můj hrob.
- 289 -
Prázdninová
Prázdniny jsou pro školáky i studenty patrně nejkrásnější částí roku... Proč? Nemusí přeci do
školy a užívají si dnů volna! A o prázdninách se může stát všelicos...
*****
Chtěl jsem napsat báseň o Prázdninách,
je to však, jako bych na zeď házel hrách...
Mé prázdninové múzy se kdesi na pláži válí,
a „básník“ šíma je nyní docela v háji...
Namísto abych se znemožnil poeticky,
zdá se, že se znemožním a to na vždycky...
Namísto prázdninových rýmů,
chytil jsem leda tak rýmu.
Nenapíšu vám tedy o lásce, slunci, ani pláži,
nech se mé múzy rýmové proto v pekle navždy smaží...
Pokud však budou se chtít přeci jen ke mně navrátit,
prominu jim a začnu si znovu snít...
O čem? No přeci o volném čase, slunci a pohodě,
pokud se však nevrátí, utopím své básnění ve vodě...
Rýmy sem a rýmy tam, sám zmatek v hlavě z toho mám,
a proto již končím se svým bídným básněním
a budu raději bez svých múz a sám...
A sbohem dám Poezii i prázdninám!
- 290 -
Venku sněží
Nu což, venku znovu tiše padá sníh a mou mysl přepadla podivná nálada, taková směska
melancholie a vzteku. Zase bude co odklízet a protože mi poetická múza našeptala do ucha
několik veršů, převedl jsem je ze své mysli do podoby veršované, žádnou velkou poezii však
nečekejte! Chraň Bůh...
*****
Venku za okny znovu divoce sněží, jako prase,
šíma si jen povzdechne a zabručí: "Už zase!?"
Bílé vločky tiše a kouzelně padají ve větru k zemi,
ne, ne, šíma se však nepouští do žádného zimního snění.
Sněhu okolo domu s ubíhajícím časem nebezpečně přibývá,
a šíma (ať je to k nevíře) čím dál více - jako havíř - nadává:
"Nač ten sníh, do prdele, pořád padá a zase taje?
Taková zima, ať jde třeba i do háje..."
Zeleného!
- 291 -
Doslov
Vážení a milí čtenáři... Musím vám (snad i s lítostí oznámit), že čtete poslední řádky této
elektronické publikace. Ano, více toho nebylo zatím dopsáno a slibuji, že... Ne, neslibuji, čas ukáže,
zda k tomuto dílku přibudou další texty, protože další (v pořadí již třetí) sbírku povídek ze SASPI již
vytvořit nehodlám. Děkuji za přízeň a loučím se s vámi (jak se říká) v lepších časech...
- 292 -
Obsah
Předmluva .......................................................................................................................................... 3
Část první: Povídky z cyklu: PELION a ŠÍMA .................................................................................4
Tajemství Pelionových nocí ................................................................................................................ 5
Šíma a jeho bol ................................................................................................................................... 9
Pelion a Šíma v lese ...........................................................................................................................13
Malá osobní krize ..............................................................................................................................17
Lednice ............................................................................................................................................. 20
Stavba je stavba ................................................................................................................................ 24
Část druhá: Z Workshopů na SASPI .............................................................................................. 28
Jako kočka a pes ............................................................................................................................... 29
Pohádka o Ožralovi .......................................................................................................................... 31
Monolog umírajícího herce .............................................................................................................. 33
Jak Petr šlápl do kaluže .................................................................................................................... 37
Dokonáno jest ................................................................................................................................... 40
Sněhulák ........................................................................................................................................... 42
Výtah do nebe ................................................................................................................................... 47
Hrdinou proti své vůli ....................................................................................................................... 50
Třináctá komnata .............................................................................................................................. 54
Pátek třináctého ................................................................................................................................ 57
Zabili nám Ferdinanda ...................................................................................................................... 61
Na svatou Barboru ............................................................................................................................ 69
Část třetí: MTP („Mistrovství ČR v tvůrčím psaní“) ...................................................................... 74
Dům bez oken ................................................................................................................................... 75
Šepot ze tmy ..................................................................................................................................... 84
Svět naruby ....................................................................................................................................... 93
Měsíční Vážka .................................................................................................................................107
Odvrácená strana Měsíce ................................................................................................................ 111
Část čtvrtá: Z rychlovek na SASPI ............................................................................................... 126
O myších, kocourech a lidech ........................................................................................................ 127
Noc splněných přání ....................................................................................................................... 140
Život zakletý ve sněhové vločce ..................................................................................................... 150
Kachnička ....................................................................................................................................... 160
Život pana Kráčmery ...................................................................................................................... 166
Šu, šu, šu... ...................................................................................................................................... 171
Opilá chobotnice ............................................................................................................................. 173
Elektrické nebe ............................................................................................................................... 177
Část pátá: Pohlazení múz .............................................................................................................. 182
Kufr ................................................................................................................................................. 183
Ve při ...............................................................................................................................................189
Tak už mě konečně smažte ............................................................................................................. 195
- 293 -
Moře lásky ...................................................................................................................................... 198
Dva ve výtahu ................................................................................................................................. 204
Perský kocour a konec světa ........................................................................................................... 207
Nebe, Peklo, Ráj ............................................................................................................................. 213
Karkulka naruby ............................................................................................................................. 229
Hiroko-san ...................................................................................................................................... 232
Jako blesk z čistého nebe ................................................................................................................ 239
Diverze ........................................................................................................................................... 248
Druhý Ostrov pokladu .................................................................................................................... 250
Oběd ............................................................................................................................................... 263
Část šestá: Díla spoluautorská ...................................................................................................... 265
Písmenková pohádka ...................................................................................................................... 266
Část sedmá: Co na SASPI nenajdete ............................................................................................ 270
Deka ................................................................................................................................................ 271
Na Poště .......................................................................................................................................... 275
Třetí konec klubíčka ....................................................................................................................... 277
Hřbitov ............................................................................................................................................ 279
Pan Podivínek ................................................................................................................................. 282
Část osmá: Chudák Poezie ............................................................................................................ 287
Smím prosit? ................................................................................................................................... 288
Prázdninová .................................................................................................................................... 290
Venku sněží ..................................................................................................................................... 291
Doslov ............................................................................................................................................ 292
Obsah: ................................................................................................................................... 293 - 294
V Bystřici 28. prosince 2010
Pavel Šimík (Šíma)
- 294 -

Povídky ze SASPI 2

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Ukázka č. 3 - World`s Green Lungs

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr