Michal -deník Mt. McKinley 2009

Expedice Mount McKinley Czech 2009
18.5.2009 - 21.6.2009
Praha - Mount McKinley (Denali) - Praha
Účastníci:
Jaroslav Bartoš
Michal Džmuráň
Martin Fojtík
Radek Moravec
Pavel Mühlbachr
Před odjezdem
Výběr a seznamování týmu, rozdělování zodpovědností, materiál, oblečení, jídlo, nákupy, balení,
přebalování, vážení, přebalování, loučení.
18.5.2009
Sraz jsme měli v 18:45 na Hlavním nádraží v Praze. Všichni jsme dorazili v pořádku a načas, ještě zbyla
chvilka na úvodní foto na peróně a v 18:29 jsme podle plánu vyrazili rychlíkem Canopus přes Ústí nad
Labem, Drážďany a Lipsko do Frankfurtu.
19.5.2009
Železniční stanice Frakfurt Main Südbahnhof je lehce přehlédnutelná, a tak jsme málem zapomněli
vystoupit přesto, že vlak měl proti plánovanému příjezdu ve 3:59 mírné zpoždění. Zmatek při vystupování,
kdy zadní část vlaku s dveřmi, za kterými byla většina zavazadel, zůstala za perónem a průvodčí sice říkala,
že nemáme zmatkovat, že vlak chvilku počká, ale na druhou stranu rezolutně zakázala vykládat těmito
dveřmi a všechno se muselo úzkými uličkami přenášet ke druhým, naštěstí netrval dlouho a odlet v 11:45
z frankfurtského letiště nebyl ohrožen. Autobusem číslo 61, jehož ložnou plochu jsme zcela zaplnili našimi
zavazadly, jsme v pohodě dojeli na letiště a ještě zbyl čas na dobalení zavazadel podle podmínek Condoru.
Společnost Condor se ukázala jako společnost přívětivá, která si uvědomuje, že lidé nejezdí pouze na
nenáročné dovolené, na které je zapotřebí minimum věcí. Každý cestující má nárok na dvě registrovaná
zavazadla, každé do 23 kg a do tohoto limitu jsme se vešli. Odbavení a bezpečnostní kontrola tak proběhly
jen za drobných komplikací, kdy po Járovi tvrdošíjně vyžadovali papírový výtisk elektronické letenky, který
musel vytáhnout z už zabaleného a obaleného batohu. Při bezpečnostní kontrole pak Radkovi důkladně
skenovali expediční boty, dovnitř se ale sáhnout neodvážili, takže dvě šišky salámu se nakonec do letadla
dostaly.
Shodou okolností se 23. května 2009 konal v Anchorage světový šampionát ve vousech a knírech. Tato
událost přivedla na palubu letadla spoustu několik evropských, především německy mluvících, vousáčů s
plnovousy úctyhodných délek a tvarů. Někteří z nich byli oblečeni v lidovém kroji. Jiní lidé cestovali se psy,
byli zde i trekaři a snad i horolezci. Tím se let výrazně lišil od klasického letu do kontinentálních USA, kde
jezdí výrazně více lidí za obchodem. V severních oblastech panovala ještě tuhá zima. Přelétali jsme napříč
Grónskem. Pokud bylo jasno, viděli jsme všude sníh a led. Až při příletu na oceán se místy led lámal a bylo
vidět vodu. Podobný obrázek se naskytl nad severní Kanadou. Sníh, led, hory, ani stopy po nějakém
osídlení. Až teprve těsně před mezipřistáním v severokanadském Whitehorse začal sníh mizet a objevila se
holá krajina. Na letišti už panovalo krásné jarní počasí, a tak jsme se nucenou hodinovou přestávku hřáli ve
vyhrazeném prostoru na letištní ploše. Let z Whitehorse vedl zase nad vysokými zasněženými horami, ale
po hodině se začal sníh ztrácet, hory snižovat a ve 12:15 místního času jsme již přistávali v sluncem
ozářeném a teplém Anchorage.
Celníci v Anchorage měli trochu spadeno na naše zavazadla, šli hlavně po jídle, jehož dovoz je do USA
značně omezen. Nevadila jim sušená strava, zajímalo je hlavně maso, masné výrobky a čerstvé potraviny.
Nakonec jsme všechno úspěšně pronesli nebo obhájili. V příletové hale jsme se podle plánu setkali
s Tomem, chlápkem z Denalioverland z Talkeetna, s kterým jsme za USD 75 na osobu měli dohodnutou
dopravu. Jeho VAN měl již nejlepší léta za sebou. Původně bílá barva značně zešedla, sedačky byly omšelé
a interiér neoplýval přílišným pořádkem. Pro naše zavazadla a pro nás bylo nicméně vyhrazeno dost místa.
Cestou jsme se ještě v Anchorage zastavili pro benzín, dále pak asi na polovině cesty ve Vasilla
v supermarketu na drobný nákup. Těsně před Talkeetna je na silnici vyhlídkové místo, odkud je dobře vidět
Denali, Mount Foraker i Mount Hunter, po krátké zastávce jsme asi v 17:00 dorazili na místo. Nejprve nám
Tom ukázal městečko a především svůj obchůdek pro turisty, pak nás zavezl na letiště k hangáru Hudson
Air, kde jsme domluvili nějaké podrobnosti k odletu a uschování některých věcí a přesunuli se do blízkého
hostelu, kde jsme měli od Hudson Air zajištěno ubytování, které noc před odletem na Denali poskytují
bezplatně. Zbytek odpoledne a večer jsme věnovali organizačním záležitostem, přebalování, hygieně
a večeři v místní restauraci.
Hned první večer jsme měli možnost seznámit se s aljašským letním denním cyklem. Čas na Aljašce je dost
posunut dopředu, takže asi tak tři hodiny odpoledne místního času odpovídá tomu, co my u nás
označujeme jako poledne. V létě to ale tak nevadí. Aljaška je hodně na severu, takže stejně v létě nenastává
nikdy úplná tma a i v noci je hodně světla. Čím větší nadmořská výška, tím se noci více blíží dnům. Slunce na
jihu Aljašky, zapadá asi tak po jedenácté večer a vychází kolem čtvrté, mezitím je pořád dost světla na
normální čtení a nejsou vidět žádné hvězdy, natož polární záře.
20.5.2009
Ráno bylo hezky, svítilo sluníčko, prostě pohoda. Protože jsme chtěli co nejdříve odletět, přivstali jsme si
a už v osm hodin jsme byli na rangerské stanici Národního parku Denali, kde se registrují všechny expedice.
Všechno proběhlo hladce, taky aby ne za ty peníze, které po nás chtěli. Každý člen expedice platí 200 dolarů
registrační poplatek plus 10 dolarů za vstup do parku. V ceně je instruktáž k výstupu, plastové kyblíky na
velkou potřebu s igelitovými pytlíky, protože na Denali se nesmí chodit na velkou potřebu na sníh
(podrobnosti uvádím dále), a pytle na odpad. Detailní instruktáž probíhá formou powerpointové
prezentace, kde nám ukazují jednotlivé fáze cesty, omrzlé nohy, jak se používá kyblík, na co si dát pozor, že
možnosti zachraňování jsou omezené a musíme se spoléhat sami na sebe, že nesmíme na hoře nic nechávat
s výjimkou pytlíků s hovínky, které máme házet do trhlin, že máme na ledovci dodržovat pravidla
bezpečného pohybu, a tak podobně. Nicméně všechno v pohodě stíháme a v poledne už na nás čekají dvě
letadla Hudson Air připravená k odletu. Taky aby ne za ty peníze. Doprava na ledovec od minulého roku
razantně podražila, stojí 500 dolarů na osobu. My jsme měli trochu zpoždění. Nějaké nepotřebné věci jsme
ještě uložili do depotu Hudson Air, cennosti jako pasy, peníze a kreditní karty nám uložili do trezoru a pak
už jsme dvěma Cessnami neurčitého stáří a stavu vyrazili směr Denali. V jednom letadle letěli Jára
s Martinem, větší část zavazadel a turistka, která se chtěla jenom podívat na ledovec, ve druhém letadle
jsme letěli Pavel, Radek a já spolu s menší částí zavazadel. Základní tábor je od Talkeetna vzdálen asi
100 km. Nejprve se letí nad plochou krajinou protkanou bažinami a vodními toky s širokými rozvětvenými
řečišti, pak se začne krajina zvedat do kopců, přibývá sněhu, až je najednou všude kolem bílo a letadlu se
ponoří mezi hory. Dole je začínající jaro, barva převážně šedohnědá s počínající zelení, nahoře vládne
pevnou rukou paní Zima.
V základním táboře jsme přistáli ve 13:00. Je to vlastně široký plochý ledovec bez trhlin ve výšce asi
2200mnm, na kterém přistávají malá letadla, která mají kolem kol osazeny speciální lyžiny. Tábor je dost
velký a funguje zde stálá rangerská služba. Přímo v táboře se fasuje benzín do vařičů, který jsme si zaplatili
v Talkeetna, a sáně, které si každý naloží tím, co neunese, a táhne si je za sebou kam až to jde, aby se
omezily vynášky. Není to na úkor výkonu, spíše jde o to, že nemá cenu vozit sáně letadlem sem a tam
a vozit benzín může být rizikové. Dostali a rozdělili jsme si celkem 7 galonů benzínu v plechovkách.
V době našeho přistání zde bylo krásně slunečno a teplo, hora nás přivítala opravdu hezky. To povzbudilo
náš elán, takže jsme rychle přebalili, naložili sáně, přebytečné věci jsme zakopali do depotu (cache), označili
ho tyčí s cedulkou, nasadili sněžnice a v půl třetí jsme vyrazili po ledovci Kahiltna nahoru. Ve skutečnosti to
bylo nejdřív asi padesát metrů dolů, protože tábor leží v menším postranním údolí, z něhož ledovec stéká
do Kahiltna, ale pak jsme si už dlouhé dny užívali prakticky jen pohybu do kopce. Tady nám těch padesát
metrů připadalo jako nic, jen jsme ze začátku měli trochu problémy se saněmi, které se převraceli a museli
jsme přerovnávat náklad. Jeho název, Hearthbreaker Hill (Kopec, kde puká srdce), se ozřejmil až později.
Pod kopcem jsme potkali vracející se dvojici Moravanů. Vraceli se bez úspěchu, jeden z nich špatně snášel
výšku, takže se museli vrátit. Aspoň jsem si od nich mohl půjčit trekové hole, které jsem jaksi zapomněl
doma. To se později ukázalo jako velmi důležité, v některých úsecích by mi dost chyběly. Cesta po ledovci
Kahiltna nahoru vede velmi mírně do kopce. Teoreticky zde hrozí pád do trhlin, ale v této časné době byl
povrch ještě kompaktní, tak jsme se nenavazovali. Každý šel sám a táhl si své sáně za sebou. Občas se
vyskytla trhlina, která se vždy obcházela. Kdyby nebylo té nádhery kolem, byla by to cesta dost nudná
a ubíjející, v této části výstupu má ještě smysl měřit cestu vzdáleností, nikoliv časem. Asi v 18 hodin jsme
v pohodě dorazili do prvního tábora (Camp1) ve výšce 2380mnm. V pohodě proto, že zde je celých 24 hodin
světlo a měli jsme dost času na stavění stanů a vaření. V pohořích blíže k rovníku je něco takového těžko
představitelné. Po večeři jsme si ještě chvíli povídali o všem možném, ale pak jsme šli ještě za plného světla
spát. Na to si tady budeme muset zvyknout1.
Počasí: Slunečno, teplo, bezvětří. Později odpoledne se začaly honit mraky a počasí se trochu pokazilo.
Prognóza na další den nejistá. Stále jsme byly dole mezi kopci. Jakmile slunce na západě kleslo za štíty, které
obklopují údolí, teplota okamžitě klesla asi na -9°C.
Slovo k výpravě: Ve skupině nás bylo pět. Velitelem byl Jaroslav Bartoš z Trutnova, se kterým jsem sdílel
zelený stan Pinguin, jídlo, nádobí, vařič a benzín. Pak s námi byla sehraná dvojice Martin Fojtík a Radek
Moravec ze Žamberka s oranžovým stanem Coleman. Jako poslední se k výpravě připojil Pavel Mühlbachr
z Mirošova u Rokycan, který se už nevešel k ostatním. Měl vlastní oranžový stan Hannah a i většinu
vlastního vybavení. Tím bylo zajištěno i záložní vybavení do skupiny pro případ nouze.
21.5.2009
V noci sice poklesla teplota až na -15°C, ale v mé péřové Salewě bylo hezky teplo. S počasím to už bylo
horší, po obloze se honily četné mraky. Po snídani sestávající z ovesných vloček a polévky jsme v půl desáté
vyrazili po ledovci nahoru. Nejprve jsme museli překonat prudší kopec a obejít dvě velké trhliny, to byla na
sněžnicích a se saněmi i docela makačka, pak měla cesta charakter podobný té včerejší. Až na to počasí,
které se stále zhoršovalo. Mraky nejdříve zahalily okolní hory a pak i nás. Nakonec začalo hustě sněžit,
oteplilo se a bylo nepříjemné vlhko. Nastoupali jsme asi 500 metrů. Protože by předpoklad, že v dalším
táboře bude vzhledem k hustému sněžení víc lidí, zabalili jsme to v prakticky prázdném mezitáboře ve výšce
asi 2850mnm. Bylo ještě dost brzy, uvařili jsme si jenom čaj a odpoledne jsem ve stanu usnul. Probudil jsem
se až v půl desáté večer. Sice se ještě honily nějaké ty mraky, ale bylo po sněžení a výrazně se ochladilo
(-13°C). Byl akorát čas na večeři. Polévka a nudle nás dokonale zasytily a v půlnoci jsme šli spát.
22.5.2009
Předchozí den jsem toho naspal dost. Ráno jsem byl brzy vzhůru a vstával jsem už v 5:45. Bylo -15°C. Na
Denali většinou není kam spěchat, a tak bylo ráno dost času na všechno včetně hygieny. Na cestu jsme
vyráželi v 8:45. V hlubokém údolí byl zpočátku stín, ale slunce se brzy vyhouplo nad kopce a příjemně se
oteplilo. Brzy jsme přes druhý tábor (Kahiltna Camp) dorazili na vrcholek ledovce Kahiltna, kde se dá buď
pokračovat rovně přes sedlo kamsi dolů na sever do nitra Národního parku Denali, nebo odbočit doleva na
západ a pokusit se zdolat o něco nižší vrchol Mount Foraker, nebo odbočit doprava na východ a pokračovat
dál na Denali. Poslední volba byla naše. Terén se trochu naklonil, ale stoupání stále dovolovalo chůzi na
sněžnicích a tažení saní. Cesta vedla částečně po šikmém svahu, takže chvílemi byly problémy s jejich
převracením, nebyl to ale žádný závažný problém a už v 11:45 jsme dorazili do cíle dnešní cesty, třetího
1 Na Denali a na Aljašce obecně si díky tomu, že je světlo celých 24 hodin, každý uzpůsobí denní režim podle toho,
jak mu to vyhovuje. My jsme běžně spali do devíti, i deseti, hodin a pak jsme večer později končili. Není výjimkou,
že lidé přes den spí a v noci jdou, zvláště v nižších polohách, protože v noci je přece jen chladněji.
tábora zvaného Motorcycle Hill ve výšce cca 3350mnm. Podle plánu výstupu do byl poslední snadný úsek,
ostatní mají být podstatně náročnější.
V táboře Motorcycle Hill asi nikdy žádný motocykl nebyl. Své jméno získal podle svahu Motorcycle Hill,
kterým vede další cesta nahoru a který připomíná kopce, kterými se jezdí závody motocyklů do vrchu. Je to
krátký prudký kopec s převýšením asi 200 metrů zbrázděný několika příčnými trhlinami. Na jeho vrcholu je
sedlo, ze kterého se pokračuje dále nahoru. Při instruktáži nás varovali, že z okolních kopců hrozí pád lavin a
seraků přímo do tábora, ale při aktuálních podmínkách evidentně nic takového nehrozilo. Je to místo, kde
zakopeme sněžnice, sáně a nějaké věci, které výše nebudeme potřebovat. Dál půjdeme v mačkách
a budeme postupně vynášet. To pomůže i při aklimatizaci.
Tábor Motorcycle Hill je poměrně velký. Vybrali jsme si dobře upravenou ohrádku pro dva stany, větší
nebyla a Pavel se musel usídlit ve ohrádce vedle. Ve postaveném stanu se na slunci rychle udělalo horko,
prostě pohoda s nejistou budoucností.
Počasí: Ráno -15°C, odpoledne na slunci kolem nuly, večer se zase ochlazovalo, ale ne zásadně, protože
v táboře svítí slunce dlouho do noci. Většinou bezvětří.
23.5.2009
V noci teplota klesla až na -19°C a ráno bylo jasno. a když se slunce vyhouplo kolem půl desáté vyšplhalo
nad hory, začalo se rychle oteplovat. Cílem dne byla první vynáška věcí do čtvrtého tábora, Basin Campu.
Výškový rozdíl mezi oběma tábory je dost velký, téměř tisíc metrů. To je z hlediska aklimatizace hodně, ale
mezi oběma tábory nejsou příliš vhodná místa k postavení stanů. Proto se problém aklimatizace řeší právě
vynáškami s krátkým pobytem ve vyšší nadmořské výšce a návratem do původního tábora. Nevěděli jsme
přesně, jak dlouho nám tenhle náročnější úsek může trvat, tak jsem radši vstával trochu dřív, to ve zdejších
podmínkách znamená po šesté hodině. To byla ještě dost zima, ale tancováním kolem vařiče
a přebalováním jsem se rychle zahřál. Nakonec jsme stejně vyráželi až kolem desáté hodiny. Slunce se
kolem půl desáté vyšplhalo nad Motorcycle Hill, začalo se rychle oteplovat a když jsme vyráželi nahoru, bylo
už příjemně. V táboře. Na 200 metrech výškového rozdílu jsem se pěkně zapotil, ale největší kopec byl za
námi. Ze sedla jsem pokračovali na Squirell Point, místo pojmenované po tom, že zde snad někdo kdysi
viděl žebrající veverku. V tomto místě se poprvé začaly objevovat místa, kde se v zimě neutvoří silná vrstva
sněhu, ať už vlivem větru nebo sklonu terénu. Sníh zde na jaře dříve odtává a cesta vede po čistém ledu
(v angličtině se používá termín „blue ice“) a mačky jsou zde absolutní nezbytností. Další cesta vedla na
místo zvané Windy Corner (Větrný kout) pojmenovaný po prudkých větrech, které se v tomto zlomu
vyskytují. Mohli jsme si vybrat, Buď jít blíže ke středu ledovce, kde byly trhliny, nebo okrajem ledovce blíže
ke skalnatému hřebenu West Buttress po jeho jižní straně, odkud zase hrozilo nebezpečí pádu kamení.
V aktuálních podmínkách byly menším nebezpečím trhliny. Během cesty po ledovci se začalo zhoršovat
počasí, kolem se honily stále větší mraky. Ve Windy Corner v rozporu se jménem foukalo jenom málo, takže
jsme si zde mohli odpočinout. Někdo si zde nasazuje helmu, protože v dalším asi kilometrovém úseku je
nebezpečí pádu kamení ze sluncem prohřátého hřebene ještě větší, ale většina lidí je nemá stejně jako my.
Tak jsme pokračovali traversem mírně do kopce nahoru. Víc vpravo dál od hřebene to nešlo, tam byly
obrovské trhliny. Na konci jsme ještě vystoupali malý úsek prudšího kopce a v půl čtvrté jsme dorazili do
Basin Campu.
Čtvrtý tábor, Basin Camp, leží na rozlehlé téměř rovné plošině ve výšce cca 4350mnm. Je to místo, kde lezci
tráví často dlouhé dny a čekají na lepší počasí. Vzhledem k nadmořské výšce, relativně chráněné poloze
proti převládajícím větrům a vzdálenosti dvou denních etap od vrcholu je vlastně takovou základnou
expedic. Cesta po ledovci v táboře končí, přímo nad severním okrajem tábora se zdvihá Headwall, prudce
stoupající svah, kterým trasa pokračuje na Západní pilíř (West Buttress). Čas strávený čekáním na lepší
počasí se snaží horolezci ukrátit nějakou činností, a tak zde můžeme vidět sněhové stavby tvarů stúp, iglú
a jiných. Pár metrů od tábora je umístěna i stálá (v lezecké sezóně) stanice rangerů Národního parku Denali.
Nejsou nijak nápomocní těm, kteří se chystají nahoru, ale mohou pomoci těm, kteří mají nějaké problémy.
Po jejich zásahu se registrace považuje za zrušenou a skupina automaticky směřuje dolů.
Naším dnešním cílem byla pouze vynáška zásob a krátký aklimatizační pobyt v táboře. Zásoby v pytlích jsme
zakopali do sněhu, místo označili podle místních zvyklostí bambusovou tyčkou s označením expedice a po
odpočinku a prohlídce tábora jsme se v 17:00 vyrazili zpět. Počasí už nebylo nic moc, fotilo se málo a šli
jsme poměrně rychle, takže v 18:15 jsme už dorazili v pořádku ke svým stanům. Zbývalo uvařit, udělat
nějakou tu drobnou hygienu a uložit se do spacáku k dalšímu dlouhému pokud možno nepřerušovanému2
spánku.
Počasí: Ráno -19°C, přes den na slunci teplo, téměř bezvětří. Ráno slunečno, přes den zvětšování
oblačnosti.
24.5.2009
V noci se zdálo být výrazně tepleji než v předchozích dnech, ani jsem nemusel zavírat okénko u spacáku.
Nikdo nebyl venku kontrolovat teplotu, ale odhadem bylo asi -10°C. Po včerejší vynášce následoval první
odpočinkový den, a tak nebyl žádný důvod vstávat. Počkal jsem si, až nad kopcem vylezlo slunce a příjemně
se oteplilo. Celý den se nesl převážně v duchu nicnedělání, byla ostatně neděle, vhodný den k vaření,
doplňování tekutin a vzhledem ke krásnému počasí i hygieně.
Kolem poledne v oblasti dost létaly vojenské vrtulníky, důvod se nám nepodařilo zjistit, ale snad to bylo
nějaké cvičení. Byly to i ty velké, něco Boeing CH-47 Chinook. Letěly nad ledovcem Kahiltna přes sedli kamsi
na sever.
Ve čtyři hodiny odpoledně spadla na protějším svahu docela velká lavina. Byl to slušný rachot, ale přece jen
to bylo daleko a nemohla ohrozit tábor ani cestu, to by snad musel spadnout celý kopec. Nebyla to první
lavina. Hluk padajícího sněhu se ozývá velmi často, někdy je i vidět, ale tahle byla zatím nejblíž.
Počasí: Ráno -10°C, přes den kolem nuly, občasný proměnlivý vítr.
25.5.2009
V původním plánu expedice byly celkem dvě vynášky do čtvrtého tábora plus závěrečný přesun. Nakonec se
ukázalo, že nemáme tolik věcí a vystačíme s jednou vynáškou, a protože nikdo neměl aklimatizační
problémy, nebylo co řešit. Ve třetím táboře jsme zakopali sněžnice, saně, nějaké jídlo na zpáteční cestu
a jiné nepotřebné věci. Batoh jsem měl trochu těžší než před dvěma dny. Vyrazili jsme asi v 10:45, kdy už
bylo pěkné teplo. Když jsme odcházeli, bylo slunečno, ale postupně se zatáhlo a začalo sněžit. Vzhledem k
počasí a protože cesta už byla známá to docela ubíhalo. Ve čtvrtém táboře, kam jsme došli po druhé hodině
odpolední, už sněžilo dost hustě a na zemi leželo asi 10cm nového prašanu. Vzhledem k poloze tábora je
zde nutné věnovat větší pozornost zabezpečení stanu před větrem a vyplatí se udělat kolem tábora
ohrádku ze sněhových kvádrů. My jsme jednu takovou zachovalou ohrádku dost velkou pro tři stany našli.
To nám ušetřilo dost práce. Byla situována přímo pod „Headwall“, takže jsme dobře viděli na další cestu.
Během dní, které jsme zde později strávili, jsme viděli několik odcházejících i vracejících se skupin a někteří
horolezci vypadali hodně zbědovaně a vyčerpaně.
Basin Camp leží přece jen o kilometr výše než MotorCycle Hill Camp a na počasí se to výrazně projevilo.
K večeru se prudce ochladilo, jakmile se slunce schovalo za mraky, teplota okamžitě klesla na -16°C.
Vybavení SirJoseph, péřová bunda a péřové kalhoty, La Sportiva (expediční boty) a North Face (péřové
rukavice) naštěstí poskytovalo dostatečný komfort při těchto i mnohem nižších teplotách, ale byli jsme rádi,
2 V noci je chladněji a nemusí být příjemné chodit na záchod. Chození na záchod je na Denali věc sama pro sebe. Na
Denali chodí řada expedic a Američané nechtějí, aby hora byla zadělaná. Je samozřejmé, že každý si musí odnést
všechny odpadky, ale s močí a hovínky to tak jednoduché není. Na malou potřebu se chodí pokud možno kus od
cesty, v táboře pak na vyznačené místo, které sice vypadá velmi nevábně, ale žluté fleky moči nejsou rozsety po
celém táboře. Na velkou se chodí se speciálním plastovým kyblíkem, který se fasuje při registraci. Do kyblíku se
vloží průhledný sáček z rozložitelného materiálu. Plné sáčky se házejí do hlubokých trhlin, kyblíky se vracejí po
návratu do Talkeetna. Na naši pětičlennou skupinu jsme dostali dva kyblíky, ale jeden jsme zakopali v depotu ve
třetím táboře (Motorcycle Hill). Ve čtvrtém táboře (Basin Camp) tráví horolezci často mnoho dní, proto zde jsou
postaveny suché latríny, jedna evropského a jedna asijského typu. Nacházejí se přímo uprostřed tábora a velká
potřeba se tak stává věcí veřejnou. V problematičtější situaci jsou ženy horolezkyně, které musí počítat se ztrátou
svého soukromí.
že jsme v tu dobu měli již uvařeno a byli jsme po jídle.
Holanďané ve vedlejším táboře měli vysílačku a v osm hodin večer jsme společně poslouchali pravidelnou
předpověď počasí. Nebyla dobrá. Ve středu a ve čtvrtek (zítra a pozítří) má foukat až 60 mph (95 km/h). To
je počasí, ve kterém se zde normálně nikam nechodí a předpokládali jsme, že nám to zkříží plány.
Počasí: Ráno v Motorcycle Hill Campu -13°C, večer v Basin Campu -16°C, mírný jihozápadní vítr.
26.5.2009
Hned ráno jsem dostali názornou lekci jak spolehlivé jsou zdejší předpovědi počasí. A takových se nám v
nadcházejících dnech dostalo ještě mnoho, každý den jedna. Den byl plánován jako aklimatizační. Ráno
teplota klesla na -23°C. To už byl slušnej mráz, ale v péřovém spacáku navíc přikrytém péřovou bundou
a péřovými kalhotami bylo příjemné teplo. Mohl jsem spát jak dlouho jsem chtěl. K tomu naváděla
i předpověď počasí. V rozporu s ní bylo ráno pěkné slunečné počasí s občasnými mraky a vítr měl do
avizovaných 60 mph hodně daleko. Pravý čas na vstávání byl, když se nad hřebenem ukázalo slunce. Pár
minut potom se oteplilo tak, že se dalo chodit v mikině a za chvíli v tričku, pokud se zrovna slunce na pár
minut neschovalo za mraky.
V Basin Campu se žije příjemně a může se zde žít a čekat na vhodnou příležitost k výstupu dost dlouho.
Odcházející výpravy se zbavují přebytečného jídla a benzínu. Hlady tady člověk rozhodně neumře, spíš hrozí
přecpání různými pochutinami. I my jsme si přilepšili, především ze zásob odcházející úspěšné korejské
výpravy. Zbylo po nich větší množství hotového jídla v sáčku a různých pochutin jako oříšků, rozinek,
sušeného ovoce a jejich směsí. Od jiné výpravy jsme si zase vzali máslo a sýr.
Na ranní prohlídce tábora jsem na rangerské stanici hovořil s místním rangerem. Jeho předpověď počasí na
následující dny i předpověď napsaná na ceduli i tábora byla špatná, ale potvrdil, že čekání v Basin Campu je
příjemné. Odhadoval, že v minulých hezkých dnech vystoupilo na vrchol dost lidí a dnes ba se měli vracet
do tábora. Jeho očekávání se odpoledne naplnilo. Z hřbetu sestoupilo dost lidí, často v menším či větším
stupni devastace.
Později odpoledne se začalo výrazně zhoršovat počasí. Zatáhlo se a začalo sněžit. Mraky se sice občas
roztrhly a ukázalo se slunce, ale sněžilo stále hustěji a hustěji. Pozdě večer se opět vyjasnilo a ochladilo.
Počasí: V noci až -35°C, ráno -23°C, přes den -5°C, večer -10°C. Ráno jasno, přes den přibývání oblačnosti
a sněžení. Mírný mrazivý vítr.
27.5.2009
Zpočátku bylo v noci jasno a teplota klesla až na -20°C. Pak se zatáhlo, oteplilo, začal foukat vítr a začalo
hodně sněžit. Do rána napadlo 15cm sněhu a plánovaná vynáška do High Campu se nekonala. Byla
nahrazena ležením ve stanu přerušovaném jen vařením a občasným odhazováním sněhu. Odpoledne sice
trochu sněžení polevilo, ale zato vítr zesílil do té míry, že byly problémy s vařením mimo stan, a tak jsme
vařič přestěhovali dovnitř. Vyžaduje si to jistou zručnost a opatrnost, protože přijít v této situaci o stan je víc
než vážná komplikace. Navíc je nutné větrat, protože hořením uvolněný kysličník uhelnatý může způsobit i
smrtelnou otravu. Do večera se počasí téměř nezměnilo. Vítr sice trochu polevil, ale stále sněžilo. Od rána
napadlo půl metru sněhu.
Počasí: Ráno -16°C, přes den -11°C, večer -16°C, proměnlivý vítr, odpoledne velmi silný.
28.5.2009
Zápis z dnešního je podobný tomu včerejšímu. Počasí bylo prakticky stejné a ani dnes nedovolilo vynášku.
Až pozdě odpoledne se vyčasilo, tak jsme si s Pavlem udělali aklimatizační vycházku směrem přes Headwall
směrem k West Buttress. Ušli jsme 300 výškových metrů. Celou cestu jsme prošlapávali, místo byl čerstvý
sníh až do půli stehen.
Počasí: Ráno -16°C, přes den až -1°C, večer po vyjasnění -21°C. Čerstvý proměnlivý vítr.
29.5.2009
Po ránu bylo počasí podobné tomu včerejšímu, v poledne se zlepšilo proto jsme se rozhodli pro vynášku
zásob do výškového tábora. V jednu hodinu odpoledne jsme ve slunečném počasí vyrazil na Headwall.
Strmým svahem jsme vystoupali asi 350 výškových metrů na konec ledovce k fixním lamům, zajistili jsme se
jumarem apodél lan, částečně po sněhu a částečně po čistém ledu, jsme došli asi padesátistupňovým
svahem na Západní pilíř (West Buttress) v nadmořské výšce 4900mnm, téměř 600 metrů na Basin Campem.
Se stoupající nadmořskou výškou znatelně zesiloval i vítr a na pilíři už byla slušná vichřice. Další cesta vedla
doprava na východ přímo po ostrém hřebeni pilíře. Prudké stoupání pokračovalo i zde. V jednom místě
jsme na prudkém zledovatělém svahu postavili krátké jištění a další úsek cesty v délce několika desítek
metrů kolem skalní věže „Washburn Thumb“ byl opět zajištěn fixními lany, ale tentokrát místo nebylo tak
exponované a nepoužili jsme je. Vzhledem k silnému větru byly některé úseky ostrého hřebene trochu
adrenalinové. V závěru se hřeben rozšířil a po krátkém traversu kolem oblé vyvýšeniny vyústil do plošiny, na
které je výškový tábor (High Camp), kam jsme dorazili ve tři čtvrtě na šest po čtyřech a tři čtvrtě hodinách.
Výškový tábor je větrné a nehostinné místo v nadmořské výšce 5240mnm. Stany zde musí být obklopeny
vysokou zídkou ze sněhových kvádrů, jinak by nevydržely nápor častých prudkých vichřic. Plošina, na které
se nachází, leží téměř přímo nad Basin Campem, a to asi o 950 metrů výše. O náročnosti etapy svědčí i to,
že tento výškový rozdíl jsme museli překonat na pochodové vzdálenosti jenom 1,9km. Rangeři mají poblíž
tábora umístěno záchranné zařízení včetně 1000m lana, pomocí kterého mohou spouštět lidi nebo náklad
přímo do Basin Campu. Z výškového tábora se chodí přímo na vrchol, první část cesty vede dobře
viditelným prudkým traverzem do sedla Denali Pass, pak se cesta ztrácí za skalním hřebenem.
I dnes v táboře prudce foukalo a navíc dost mrzlo. Kdo měl pití v plastové láhvi, tomu zamrzlo už po cestě.
Strávili jsme zde jen nezbytně nutnou dobu. Udělali jsme nějaké ty fotky, zakopali zásoby, trochu si
odpočinuli a vyrazili zpět do Basin Campu. Cesta dolů s prázdnými batohy šla podstatně rychleji, a tak v osm
hodin večer jsme už byli v táboře. Cesta oběma směry nám i s přestávkou trvala celkem sedm hodin, to je
docela slušný výkon. Byli jsme dost unavení, ani vařit se nám nechtělo, tak jsme si udělali jenom nějakou
vodu na pití a rychle zalezli do stanu.
Počasí:
Ráno -16°C, večer -23°C, později další ochlazování, nárazový vítr, který večer ustával.
30.5.2009
V noci teplota klesla až na -35°C, nejnižší teplotu vůbec. Naštěstí byl den odpočinku, takže nikdo nemusel
vstávat do ranního mrazu. Já jsem si přispal až do půl jedenácté, to už bylo docela teplo a svítilo slunce,
celkem hezky na den plný odpočinku a lenošení, jen občas odněkud přivanul silný nárazový mrazivý vítr.
Počasí: V noci a ráno až -35°C, denních -15°C se na slunci jevilo jako příjemné teplo. Občasné nárazy silného
mrazivého větru.
31.5.2009
Ráno se oproti včerejšku výrazně oteplilo. To nám ale bylo houby platný, protože celou noc silně foukalo
a sněžilo, kolem nás bylo bylo zataženo a podobné počasí pokračovalo i přes den. Odpoledne se sice na
chvíli zdálo, že se počasí zlepšuje, ale za chvíli se zase zatáhlo. Podle původního plánu jsme dnes měli udělat
hlavní přesun do výškového tábora, na to ale nebylo ani pomyšlení. Den jsme strávili převážně ve stanu
spánkem, čtením, nebo prostě jen takovým lenošením.
Počasí: Ráno -12°C, odpoledne teplota vystoupala téměř k nule. Prudký nárazový vítr, který přes den mírně
zeslábl, sněžení, malá viditelnost.
1.6.2009
Počasí bylo zpočátku podobné včerejšímu. Ač se tomu nedá příliš věřit, trochu dobrá zpráva byla na ceduli
u tábora, která oznamuje počasí na příští dny. Pravdivost předpovědí na té ceduli se sice časem ukázala jako
mizivá, ale dobrá zpráva hovořící o značném oteplení, a to i ve výškovém táboře, se příjemně čte. Ale už
dopoledne se začalo počasí zlepšovat a my jsme začali diskutovat o finálním přesunu do výškového tábora.
Důvody pro i proti byly různé. Martinovi se nechtělo, ještě by zkusil počkat na lepší počasí. Já jsem zase
říkal, že ve stávajícím počasí můžeme klidně dlouhodobě přebývat ve výškovém táboře a čekat na příležitost
k výstupu. Diskuse skončila tak že Martin s Radkem prohlásili, že ještě zůstanou, ostatní se rozhodli pro
přesun. Vývoj počasí ale nakonec přesvědči Martina a Radka a rozhodli se jít s námi. Na cestu vzhůru na
Headwall jsme vyrazili se všemi potřebnými věcmi asi v jednu hodinu odpoledne. Tábor v Basin Campu
jsme zrušili a přebytečné věci zakopali do sněhu. Batohy nebyly nejlehčí, navíc se před námi na fixech
usadila skupinka, která dělala vynášku na pilíř a které to nešlo nejrychleji. Počasí nebylo až takové, jak
vypadalo dole. Chvílemi svítilo slunce, chvílemi se přes nás přehnaly mraky, ale především dost prudce
foukalo, naštěstí s přestávkami a ne moc studeně, ale stejně jsem musel do péřové bundy. Výkyvy teploty
byly obrovské, když zasvítilo slunce, nejradši bych si sundal i mikinu, když se zatáhlo a zafoukalo, byl jsem
rád, že mám na sobě peří. Na samotném pilíři už to šlo trochu rychleji, jen jsme museli dávat pozor, aby
někoho vítr nesfoukl dolů. Do výškového tábora jsme dorazili v sedm hodin večer, Radek s Martinem, kteří
vycházeli o něco později, měli ještě nějaké větší zdržení na fixech a dorazili až o dvě hodiny později. Byla to
poslední cesta s těžkým batohem nahoru, vrchol se chodí nalehko a další cesty povedou už jenom dolů. Po
příchodu jsme nějaký čas věnovali stavbě a hlavně zabezpečení stanu proti větru a zvyšování kolemstojící
ohrádky. V táboře sice svítilo slunce, ale foukal prudký vítr. To stavbu stanu docela komplikovalo. Cesta se
mi zdála namáhavější než minule, vařili jsme jenom polévku a šli jsme hned spát. Než jsme to všechno stihli,
vítr se utišil, vyjasnilo se, na slunci bylo i pozdě večer docela teplo a dalo se i hezky fotit.
Počasí: Ráno v Basin Campu -9°C, večer ve výškovém táboře -18°C. Nárazový proměnlivý vítr (V-JZ), místy
velmi prudký, večer zklidnění.
2.6.2009
Klidné počasí dlouho nevydrželo. Už v noci začal zase foukat prudký vítr, který přešel do vichřice, zatáhlo se
a začalo sněžit. Vydrželo to celý den. V takovém počasí se o cestě na vrchol nedalo ani uvažovat, takže opět
následovalo lenošení ve stanu přerušované občasným vařením. Vrchol byl blízko, jen 950 výškových metrů
a 3,6 km chůze, a přitom tak daleko, tak nedostupný. Večer na poradě jsme se usnesli, že pokud
v následujících dnech počasí aspoň trochu dovolí pokus o vrchol, půjdeme do toho. Snad, zítra, ve středu,
ale měl jsem takový vnitřní pocit, že to bude ve čtvrtek.
Počasí: Celkem teplo, ráno -18°C, přes den -10°C, zataženo, vichřice (V-JZ).
3.6.2009
Tento den jsme v 15:00 všichni dosáhli nejvyššího vrcholu Severní Ameriky Denali (Mount McKinley,
6194mnm) a úspěšně se vrátili do tábora.
Mé vnitřní tušení se nenaplnilo. Naštěstí. Ráno bylo azuro, vál jen mírný vítr, teplota -20°C, vrcholový den
jako vymalovaný, v rozporu se všemi předpověďmi. Nezbývalo nic jiného, než na to jít. Vyráželi jsme v 9:00,
nebyli jsme první, před námi si pospíšily dvě tříčlenné skupiny, které trochu prošláply cestu. To jsme ocenili
v hned na začátku a pak ještě těsně před vrcholem. Nejprve jsme traversovali do sedla Denali Pass. To je asi
300 metrů výškového rozdílu. Traverz vedl prudce do kopce, přímá cesta dolů byla ještě mnohem prudší.
Podle statistik je toto místo vůbec nejnebezpečnějším místem trasy, protože ze, zvláště při sestupu, dochází
k největšímu počtu úrazů, často se smrtelnými následky. Traverz je někdy tvořen čistým ledem, my jsme
naštěstí většinou šlapali ve sněhu. Na cestě jsou nastálo umístěny sněhové kotvy, které se dají použít
k průběžnému jištění. To dost urychluje postup. Cesta do Denali Pass trvala dvě hodiny. V sedle se otevírá
nádherný pohled na krajinu severně od Denali. Právě odtud vedla po zde začínajícím ledovci Muldrow trasa
prvního výstupu na horu. Zde jsme se napojili na trasu prvních dobyvatelů. Po krátkém odpočinku jsme
pokračovali hřebenem k vrcholu. Zpočátku ještě cesta vedla exponovaný strmým svahem, ale po pár set
metrech se svah trochu zmírnil a hřeben se rozšířil. Sice už nebylo takové jasno, občas se kolem prohnaly
řídké mraky, ale pro tuto chvíli se vrcholový výstup změnil v docela příjemnou procházku. Ta netrvala
dlouho, protože začal zesilovat jižní vítr. Pod vrcholem Denali se vyskytuje zvláštní a v takových
geografických podmínkách dost neobvyklé místo zvané Football Field. Je to obrovská poměrně rovná
plocha. Fotbalových hřišť by se sem vešlo několik a ve špatném počasí nedělá problémy se tady ztratit. My
jsme sice viditelnost měli stále dobrou, ale když jsme sem dorazili, vítr se změnil ve vichřici. Na
nechráněných místech pokožky začaly hrozit omrzliny, tak jsem si musel zabalit i nos. Na konci Football
Field cesta přechází do závěrečné fáze. Nejdříve jsme prudkým stometrovým traverzem vystoupali na
předvrchol se jménem Pig Hill. Zbylých výškových šedesát metrů vedlo exponovaným asi 400 metrů
dlouhým traverzem. Tato část cesty bývá na fotografiích většinou zobrazena jako mírumilovný sluncem
zalitý hřeben. V našem případě byl sice hřeben ozářen sluncem, i když kvůli řídkým poletujícím mrakům
nebyl svit tak intenzívní, ale vítr byl místy tak prudký, že bylo obtížné se v něm udržet na nohách.
Hřebenová túra, kde na severní straně hrozil třistametrový a na jižní straně tříkilometrový pád do hlubin se
tak změnila v trochu riskantní fázi cesty. Naštěstí povrch nebyl zledovatělý, a tak jsme v 15:00 v pořádku
a relativně dobré náladě dosáhli vrcholu Severní Ameriky.
Vrchol Denali je docela ostrá špička, vejde se na něj jenom malá skupina lidí. Je nejvyšším místem hřebene,
který se táhne od východu na západ. Kolem vrcholu se na severní straně hřeben trochu zplošťuje, takže se
tady dá docela dobře odpočívat. Na jižní straně hrozí tříkilometrový pád až dolů na ledovec. Naším velkým
štěstím bylo, že během pobytu na vrcholu se vítr víceméně utišil. Díky tomu jsme zde mohli strávit asi půl
hodiny. Počasí bylo díky tomu poměrně dobré, teplota asi -20°C, fotografovalo se o sto šest, i skrz řídké
mraky byl docela dobrý rozhled, jen na panoramatické fotografie to moc nebylo.
Po půlhodině strávené na vrcholu jsme vyrazili zpět do tábora. Cesta ubíhala poměrně rychle. Mírně se
ochladilo na -22°C, ale větším problémem byl stále prudší vítr, který teď vanul proti nám nejen na Football
Field, ale i v nižších polohách, především v Denali Pass. Trochu mě začala omrzat špička nosu, ale stačilo se
trochu zabalit a všechno bylo v pohodě. Nazpátek v táboře jsme byli v 19:00. Tady teprve nastala ta správná
úleva. Následovaly gratulace horolezců v táboře, povrcholové focení a také vyjídání dobrůtek. Teď už totiž
bylo jasné, že se na hoře už dlouho nezdržíme, povalíme dolů a jídlo nám bude bohatě postačovat.
Některé úseky vrcholové cesty byly exponované. Na cestě do Denali Pass i zpět jsme se navázali na lano.
Vrcholový hřeben byl trochu morálový, ale nebyla vůle se navázat, tak jsme šli každý samostatně.
Počasí: Ve výškovém táboře slunečno, teplota -20°C, příjemné počasí. Na vrcholu teplota -20 až -22°C.
V poledne začal foukat jižní až jihozápadní nárazový vítr, který během odpoledne zesiloval až na sílu
vichřice. Když jsem se zabalil do péřovky, bylo příjemně.
4.6.2009
Cesta na vrchol přece jenom nebyla zadarmo. Ráno jsem si pospal až do jedenácté. Jak jsem vystrčil nos ze
stanu, bylo vidět jaké jsme měli včera štěstí. Sněžilo a foukal vítr, ne sice zvlášť prudký, ale ve vyšších
polohách by to asi bylo horší. Na vrchol by se asi jít dalo, ale rozhodně to nebyl ten pravý vrcholový den.
Nahoře se může vždycky přihodit spousta věcí, málokdy příjemných. Už tam nebylo co pohledávat, a tak
jsme se po snídani sbalili na cestu dolů. Vyrazili jsme v půl druhé. Ze začátku to bylo krušné. Na West
Buttress byla místa tak prudká vichřice, že v těžším terénu dělalo problémy udržet se na nohou
a nespadnout dolů. U fixních lan nad Headwall byl vítr mírnější, pod nimi to už byla pohoda. Během našeho
pobytu nahoře napadlo v oblasti Basin Campu hodně sněhu, takže jsme se trochu bořili a šli jsme trochu
pomaleji. V Basin Campu jsme vykopali zásoby ze sněhu a něco rozdali těm, kteří se teprve chystali nahoru.
Po krátkém odpočinku jsme pokračovali dolů. Nešlo to moc rychle. Měli jsme jedny saně, po cestě jsme
ještě pomáhali vracející se polské trojici ve složení jeden muž a dvě ženy s jejich saněmi a místy, zvláště ve
Windy Corner a Squirell Point, navíc foukal silný vítr. Asi nejzábavnější byl závěrečný sestup z Motorcycle
Hill do tábora. Tady bylo už dost teplo, sníh se změnil ve firn a na mačky se lepila až dvaceticentimetrová
vrstva sněhu. Pod námi byl prudký svah přerušený několika trhlinami a pád do nich by byl nepříjemnou
nehodou. Jarda sice po cestě trochu ztrácel nervy, ale pak se k tomu postavil čelem, všechny nás odehnal
a seběhl se saněmi dolů. V táboře jsme byli v šest večer. Pro dnešek jsme s cestou skončili, vykopali jsme
další zásoby a postavili tábor.
V táboře Motorcycle Hill bylo podstatně tepleji a příjemněji než v těch vyšších. Už po cestě jsme viděli, jak
obrovský skok udělalo dopředu přicházející léto. Na ledovcích se obnažily trhliny, místy z povrchu ledovce
úplně odtál sníh a šlo se po čistém ledu. Kopce pod námi, které byly při našem příchodu celé zasněžené, teď
byly minimálně na jižní straně holé. Sníh na ledovci se většinou změnil na firn. Zásoby, které jsme zakopali
hluboko do sněhu a označili vysokou tyčí, nyní ležely jen pod několika málo decimetry sněhové pokrývky
a tyče trčely vysoko do výšky.
Počasí: Po výstupu již nebylo nutné detailně sledovat počasí a teploměr jsme nevytahovali. Bylo celkem
příjemně, v nižších polohách až vedro. Foukal poměrně prudký jižní až jihovýchodní vítr, na West Buttress
dosahoval místy rychlost vichřice.
5.6.2009
Z tábora Motorcycle Hill se dá za jeden den dojít až do základního tábora k letišti. Je to nepříliš náročná
dlouhá cesta. Odchod jsme plánovali na osmou hodinu ranní, ale ve spacáku je příjemné teplo a nikomu se
nechtělo vstávat. Na cestu jsme byli připraveni v 8:45. Cepín, mačky a péřové oblečení zůstaly ve vaku a ke
slovu opět přišly sáně a sněžnice. Skoro celou cestu jsme šli v mlze a mracích, čím níže tím hůře, v podstatě
nebylo ani co pořádně fotit, a tak cesta docela rychle ubíhala. Sníh na ledovci byl zfirnovatělý, trhliny byly
četnější a větší, pro pocit větší bezpečnosti jsme se ve spodní části ledovce na chvíli navázali. V jednu
hodinu po odpoledne jsme došli na nejnižší bod cesty na ledovci Kahiltna. Tady jsme pořádně poznali, co to
vlastně je Heartbreaker Hill. Závěrečný kopeček s převýšením několika málo desítek metrů do základního
tábora a k letišti je poslední zkouškou vracejících s horolezců. Plní radostného očekávání z blízkého návratu
do civilizace jsme se i my odvážně vrhli do stoupání s tím, že po vrcholu tohle vlastně nic není. Jenže
kopeček je delší, než by se na první pohled zdálo. Počáteční radostné stoupání se brzy změnilo v namáhavé
funění a cíl v mlze byl dlouho v nedohlednu. Každá cesta má nicméně svůj konec a v půl druhě jsme zpocení
z tepla a udýchaní dorazili na konec cesty v základním táboře, jen proto, abychom si potvrdili to, co jsme
celou cestu tušili, že se kvůli počasí dnes nelétá. Verdikt rangerky nás jasně odkázal na další den osm hodin
ráno, samozřejmě podle počasí. Vidina brzkého využívání civilizačních vymožeností jako sprchy nebo
postele se rozplynula a nám nezbylo než zase postavit stany a vařit. Vlhké mlhavé počasí s občasným
mrholením se udrželo až do pozdního večera, pak se začalo trochu zlepšovat.
Počasí:
Zataženo, mlhavo, vysoká vlhkost, teplo, bezvětří, v základním táboře občasné mrholení.
6.6.2009
Opět se na nás usmálo štěstí. Teplota ráno sice klesla dost hluboko pod bod mrazu, ale odměnou nám bylo
nádherné slunečné počasí prakticky bez mráčku. Vlivem slunečních paprsků se začalo rychle oteplovat.
Po osmé hodině začala přistávat první letadla a chvíli poté se objevily i stroje společnosti Hudson Air. Nebyli
jsme ještě na řadě, mpro nás přiletěla až druhá várka. Odlétali jsme v 11 hodin a v poledne jsme šťastně
přistáli v Talkeetna. Tím jsem úspěšně završil jednu z nejvážnějších životních výzev.
Z malého letadla bylo dobře vidět jak velký kus cesty smerem k létu udělala aljašská příroda během našeho
téměř třítydenního pobytu na hoře. Jižní svahy hor byly prakticky holé, z nížších poloh zmizely i poslední
zbytky sněhu a pod námi se do dáli táhly sytě zelené lesy a louky. Po dlouhém pobytu v černobílém světě
ledu a sněhu to byl osvěžující pohled.
V ceně letenky na ledovec je zahrnuta nejen jedna noc před odletem, ale i jedna noc po návratu. Blízký
hostel byl obsazen, a tak nám zajistli ubytování v komfortnějším hotýlku Tee Pee Oasis na druhé straně
městečka. Po vyzvednutí věcí z trezoru a úschovny nás tam převezli autem. Ubytováni jsme byli
v dvoulůžkových pokojích s vlastní koupelnou. To bylo nečekané pohodlí. Koupel, sprcha, oholení, to bylo
jen další zvyšování blaha. Pravda, museli jsme se ještě jít odhlásit a rangerskou stanici a vrátit kyblíčky, ale
pak už následovalo jenom příjemné lenošení, procházky po městě, kde jsme potkávali i některé známé
z hory, teplo, normálnější jídlo a nějaké ty dobrůtky. Mobilní telefon nikomu z nás v Talkeetna nefungoval,
ale paní domu mě nechala zavolat z pevné linky a mohl jsem o sobě podat první a dobrou zprávu od
odjezdu. Zbyl čas i na praní prádla ve veřejné prádelně. Večer jsme završili posezením u ohýnku na břehu
řeky Sushitna s nějakým tím plechovkovým pivem (ve skutečnosti jsme se trochu opil a ráno mě nebylo
zrovna nejlíp). Vydrželi jsme tam až do dvou hodin do rána. V teple a pohodlí jsme mohli pozorovat, jak za
sto kilometrů vzdálený vrchol Denali zapadalo slunce a krajina se pomalu nořila do šera. Závěrečnou
odměnou nám byl los, který plaval po řece na druhý břeh, kde vylezl a odběhl kamsi do divočiny.
Počasí: Slunečno, teplo.
Poznámka k výstup: Přípravě na expedici jsem vzhledem k proklamované náročnosti věnoval dost úsilí
a financí. Samotný výstup nebyl v žádném případě lehkou záležitostí, ale Denali nám neukázala tu svoji
nejtvrdší tvář. Bylo to hodně náročné, především na vytrvalost a odolnost, ale zase ne až tak, jak jsem si
představoval a na co jsem se připravoval.
Tímto končí část věnovaná Denali a začíná část věnovaná zbytku
dovolené.
7.6.2009
Další den jsme si užívali ještě jednoho dne odpočinku v Talkeetna. Předchozí den tomu sice předcházela
rozprava o programu, ale většina byla pro dopřát si ještě jeden den. Ten se celý nesl ve znamení teplého
a slunečného počasí. Ráno jsem si po dlouhé době dal dobrou snídani v RoadHouse Café. Sestávala
z jogurtu a chleba s máslem a sýrem. V jednu odpoledne jsme se přesunuli do oblíbeného Talkeetna Hostel.
Hlavním úkolem dne bylo doplánování dalších akcí. Problémem se ukázala hlavně cena dopravy, která je
zde neúnosně vysoká. Po vzrušené výměně názorů jsme se rozhodli vyřadit trek na „Kesugi Ridge“, horský
hřeben táhnoucí se přibližně od severovýchodu na jihozápad paralelně s „Alaska Range“ podél východní
strany dálnice z Anchorage do Fairbanks (další podrobnosti o Kesugi Ridge uvádím v části ze 17.6.). Místo
toho jsme prodloužili trek na poloostrově Kenai a naplánovali jsme projít nejenom Resurrection Pass Trail,
ale i okolní trasy. Pak jsme ještě s Járou museli obstarat dopravu na poloostrov. Měl to již předjednané přes
agenta Hudson Air, ale museli jsme doladit cenu a všechny podrobnosti. Nakonec jsme to usmlouvali na
USD 400 za všechny, cenu až podezřele nízkou. To jsme ještě netušili, co pro nás druhý den přijede.
Nakonec jsem ještě zajistil závěrečné noclehy a uschování nadbytečných zavazadel v hostelu Spenard
v Anchorage. Odpoledne mezi tím vším nechyběly oběd a večeře v místních restauracích a večer opět
příjemné posezení u ohýnku na pláži u řeky. Prostě pohodový den jak má být.
Počasí: Velmi teplo, slunečno
8.6.2009
Důvod podezřele nízké ceny za dopravu se ukázal hned druhý den ráno. Pán objednaný na cestu do Hope
na poloostrově Kenai přijel místo v jedenáct hodin až ve čtvrt na jednu. Budiž omluven, protože se
telefonicky omluvil, že nestíhá. Překvapením bylo auto značky Subaru kombi, značně omšelé a prorezivělé
rozměrů spíše evropských než amerických s manuální převodovkou a zaplněné různými věcmi. Ford Focus,
se kterým jezdíme doma, je rozhodně rozměrnější. Hromada našich zavazadel byla asi stejně velká jako
Subaru, a to pak ještě naše maličkosti. Pán byl ovšem zcela v klidu. Batohy nakázal naložit na střechu. Járovi
a Pavlovi se to nezdálo, tak si dali bágly rychle do kufru, ale pak je stejně museli vyndal, protože kufr byl
určen pro přepravu drobnějších kusů a jednoho pasažéra. Řidič ve věku asi 65 let měl zjevně dost času
a zatímco jsme na Subaru nakládali batohy, projevil se jako profesionální fotograf. Ukázal nám několik alb
s fotografiemi s různými tématy. V autě měl v pohotovosti dvě zrcadlovky, samozřejmě na kinofilm.
Fotografie měl ovšem parádní. Když byly všechny batohy na střeše, klidně je zabalil do obrovské modré
plachty a pomocí gumicuků přivázal k chatrné střeše. Následovalo překládání drobnějších věci mezi
prostorem pro cestující a kufrem, přičemž řidič dokázal umně využít i nejmenšího prostoru. Po jedné hodině
v době, kdy jsme již byli ohlášeni v hostelu v Anchorage, jsme byli s nakládkou hotovi a po krátké zastávce
u známého v centru Anchorage a nezbytném fotografování nezvyklého způsobu dopravy jsme statečně
vyrazili, čtyři plus řidič vepředu a Martin v úloze psa v zavazadlovém prostoru směr Anchorage a Hope.
Subaru se líně plazilo po dálnici, vydávalo různé nestandardní zvuky, podovozek málem dřel o asfalt, ale jelo
spolelivě, pán se projevil jako veselý společník a cesta nám pěkně ubíhala. Na dálnici jsme s nákladem
téměř větším než auto vzbuzovali zasloužený obdiv a veselí. Jak je v Americe zvykem, cesta byla mnohem
delší, než jsme mysleli. V této chvíli to bylo stejně jedno, protože recepce v hostelu Spenard otevírala zase
až v sedm hodin večer. První zastávku jsme měli v městě Wasilla v supermarketu Fred Meyer, kde jsme
dokupovali nějaké drobné zásoby do divočiny. Zdrželi jsme se asi hodinu. Pan řidič mezitím nechal udělat
fotky, takže jsme se mohli hned podívat, jak naše cestování vypadalo na obrázcích. Mě začal po třech
týdnech fungovat telefon, tak jsem aspoň několika přátelům odeslal zprávu o našem úspěchu.
Hostel Spenard v Anchorage má recepci v létě otevřenou do 13:00 a potom od 19:00. Nahlášený čas
příjezdu po poledni jsme evidentně nestíhali a do sedmé hodiny večerní bylo dost času. Pomalu jsme dojeli
do Anchorage, udělali si ještě jednu zastávku u benzínky a v podvečer jsme v klidu dojeli do hostelu. Tady
jsme nechali v úschovně vysokohorskou a lezeckou výbavu a další nepotřebné věci a záhy jsme pokračovali
do výchozího místa treku, městečka Hope na poloostrově Kenai. Ochotný pan řidič-fotograf nám po cestě
ukázal ještě několik zajímavých věcí. Na skalách nad silnicí se pásly skupiny bílých Dal Sheep (aljašské bílé
ovce). Mezi severním pobřežím poloostrova Kenai a pobřežím na jih od Anchorage je poměrně úzký mělký
záliv, který se zařezává hluboko do pevniny. Na jeho východním konci je ledovec Portage který spadá do
jezera téměř na úrovni mořské hladiny jen několik kilometrů od moře. V chladných vodách jezera plují
uvolněné ledové kry.
V deset hodin večer jsme po dlouhém dni konečně dojeli do cíle naší cesty. Městečko Hope je pozůstatek
bývalého zlatokopeckého města. Je tvořeno několika desítkami dřevěných domů, které jsou rozsety v lese
a je zde i polní, nebo spíše lesní, letiště. Nás nejvíc zajímalo, že je tady začátek treku Resurrection Pass Trail,
který společně s treky Russian Lake Trail a Resurrection River Trail protíná poloostrov Kenai od severu
k jihu.
Cestu na náš náklad malým Subaru jsme si nakonec všichni včetně Martina, který ji strávil jako pes
v zavazadlovém prostoru, moc pochvalovali. I takhle se cestuje v Americe.Hned na začátku treku za řekou
jsme si vybrali místo k táboření. Pak už byl jen oheň, vaření večeře, vuřty a odhánění mračen komárů. Před
spaním jsme ještě podle návodu pověsili potraviny stranou od stanu na strom, abychom sebe i je chránili
před medvědy. Náš řidič se do Talkeetna ten večer nevracel. I on využil cesty k výletu a fotografování. Říkal
že přespí v autě a bude se vracet až druhý den.
Počasí: Převážně jasno, teplo.
9.6.2009
Trekování v oblasti Resurrection Pass Trail je mimořádně komfortní, aspoň, když je hezké počasí. Doufali
jsme, že špatné vůbec nenastane. V noci je teplo. Ve dne je teplo, ale ne vedro. V řekách a potocích teče
dobrá voda, není jí třeba šetřit a vaření netrvá dlouho. Chodí se nalehko, v tričku. Není kam pospíchat,
v noci tma vůbec nenastává. Krajina je nádherná a svěže zelená. V době naší cesty začínaly kvést květiny. Ve
vyšších polohách, to je ve zdejších podmínkách asi tak nad 700 mnm, se držely zbytky sněhu.
Trasa našeho treku vedla vedla pozvolně stoupajícím údolím kolem potoka Resurrection Creek. Začínala
v hustém lese, který se zvyšující se nadmořskou výškou řídl a stromy byly nižší. Asi po dvou hodinách jsme
procházeli oblastí, ve které byly patrné zbytky lesního požáru, který ji před několika lety úplně zničil.
Regenerační schopnost zdejší přírody je úžasná, všude kolem se zelenaly mladé stromky a půda byla
porostlá hustou trávou. Na cestě jsme viděli mnoho zvířecích stop, Byli jsme schopni identifikovat losa
a medvěda, některé stopy byly dost čerstvé. Ze zvířat samotných jsme viděli jenom ptáky a veverky. Kolem
trasy se občas vyskytovala tábořiště, což jsou označená místa, kde je jedinou výbavou do země zabudovaný
ocelový sejf na potraviny. Podél treku jsou i chaty, ve kterých je možné si předem objednat ubytování na
internetu a pohodlně tam přespat. Na každé takové chatě je obvyklý americký seznam pravidel včetně
varování, že její použití bez permitu může být potrestáno pokutou až 50.000 dolarů nebo šesti měsíci
vězení. Stan se nesmí stavět ani v bezprostřední blízkosti. Jedna taková chata je postavena i na nádherném
místě u potoka Fox Creek, kde jsme se přes varovné cedule rozhodli pro dnešní noc ubytovat. Mě se to sice
vůbec nelíbilo, ale odhodlání ostatních členů skupiny dále nepokračovat bylo nezlomitelné. Chata byla
postavena stranou od cesty kousek od břehu potoka s křišťálově čistou vodou. Místo jako z pohádky, idylka
kalená jenom nálety komárů, kterých jsme si poprvé za dobu pobytu na Aljašce pořádně užili. To jsme
ovšem ještě netušili, co nás čeká dál.
Počasí: Nádherné, teplo, jasno.
10.6.2009
V chatě nás žádný strážce nepřepadl, takže jsme vyvázli bez úhony. Zato zpod chaty se v noci ozývaly
strašné rány a zvuky. Šli jsme se podívat, ale nic jsme neviděli, sotva jsme zase zalehli, začalo to znova. Ráno
jsme pod chatou vyplašili velkého dikobraza, který před námi utekl na blízký strom. Bližší obhlídkou místa
jsme zjistili, že se podlahou pod jednou postelí prokousával do chaty a už byl skoro uvnitř.
Po ranních rituálech jsme pokračovali v cestě. Asi o hodinu cesty dále u potoka East Creek stála chata,
u které se páslo několik jihoamerických lam, které zde majitel používal pro nošení nákladů. Chata byla
obsazená, tady bychom přespat nemohli.
Všechna doporučení říkají, že v krajině, kde volně žijí lidem nebezpečná divoká zvířata, by se lidé měli
pohybovat ve skupinách, hovořit nebo jinak dávat najevo svoji přítomnost a zvířata neprovokovat. Ta se
zpravidla odvděčí tím, že se nám vyhnou. My jsme samozřejmě doporučení moc nerespektovali a velkou
část treku jsme se po cestě pohybovali samostatně. Tak jsem si tak pokračoval nahoru od chaty, ostatní
kdesi za mnou, když tu náhle vykouknul z houští přede mnou los velikosti koně. Obrovské paroží ho dělalo
ještě větším. Zvíře je to dost ošklivé, ale majestátní a úctu budící. Koukl na mě, ale nevzrušeně přešel cestu
a pokračoval za svým cílem. Nevytáhl jsem ani foťák.
Cesta pokračovala stále mírně vzhůru. Se stoupající nadmořskou výškou ubývalo stromů a přibývalo zbytků
sněhu. Nakonec jsme už procházeli horskými loukami a vřesovišti s jezírky a keři nebo malými stromky,
kolem se zvedaly horské hřebeny. Zdálo se, že ty se před námi spojují a dohadovali jsme se , kudy asi tak
vylezeme nahoru, kde asi tak je ten slavný Resurrection Pass, podle kterého se celý trek jmenuje. To trvalo
asi do dvou odpoledne, kdy se sice před námi stále zvedaly hřebeny, ale na cestě byla nenápadná cedulka s
nápisem Ressurection Pass. Sedlo je nevýrazné rozhraní v širokém údolí v nadmořské výšce asi 800 mnm,
kde těsně vedle sebe pramení potoky, z nichž některé tečou na sever a některé na jih. Ani ty okolní hory
nejsou nijak extrémně vysoké, v této oblastí jen málo přes 1000 mnm. Horský charakter krajiny krajiny je
dán především severní šířkou. Cesta ze sedla pak pokračuje mírně dolů a stáčí se na jihozápad do širokého
údolí, které není při výstupu vidět.
Resurrection Pass je přirozené místo k delšímu odpočinku a nějakému tomu jídlu. I my jsme se tady dost
dlouho zdrželi. Polední pauza v příjemně teplém slunečném dni rychle uběhla a pokračovali jsme dál
směrem k Labutímu jezeru (Swan Lake), cíli dnešní cesty. Cesta vedla pozvolna dolů širokým údolím plným
jezírek, potoků a bobřích nádrží, ve kterých byly obrovské bobří hrady. V jedné takové bobří nádrži rozvážně
plaval se a tam velký bobr. Jako vždycky se ukázalo, že to, co se zdá jako snadná cesta dolů, trvá vždycky o
hodně déle a k Labutímu jezeru jsme došli až v šest hodin večer. Je to překrásné místo. Jezero je schováno
v lese a obklopeno horami. Je tady i chata, ale byla obsazená, takže nezbylo, než si postavit stany na
blízkém tábořišti. Nemělo by to chybu až na ta mračna komárů. Nepříjemně bodajícího hmyzu proti
včerejšku výrazně přibylo. Původní plán strávit zde den odpočinku a rybaření, na což se těšil především Jára,
tak vzal záhy za své.
Počasí: Velmi teplo, hezky, odpoledne nějaké ty mraky. Možná nás čeká změna počasí.
11.6.2009
Ráno naštěstí komáři tolik nelétají, a tak byl docela klídek. Počasí se trochu zhoršilo, honily se mraky,
některé hory byly zakryté, trochu se ochladilo, ale pořád jsme si většinou mohli užívat slunce. Vstal jsem
sice brzy, ale na cestu jsme vyrážel až kolem jedenácté, když se začali množit komáři. Každý si šel víceméně
po svém. Asi po pěti kilometrech jsem došel k velkému jezeru Juneau Lake. U jezera je chata, ve které byly
tři starší Američanky. Mezitím přišli Radek s Martinem a Američanky nás všechny pozvaly na návštěvu. Daly
nám čaj a sušenky a strávili jsme příjemnou přestávku drbáním o všem možném. Mimo jiné říkaly, že na
druhé straně jezera se často prochází černý medvěd a že na treku Russian Lakes, kam jsme chtěli
pokračovat, je jich mnohem víc, než tady. Po hodince jsme se rozloučili a pokračovali dále. Asi i kilometr
níže stála u jezera ještě jedna chata, u které jsme se sešli s Pavlem a Járou, který se zde pokoušel chytat
ryby. Společně jsme pak pokračovali příjemnou krajinou kolem odbočky k jezeru Trout Lake až k vodopádu
Juneau Falls, kde jsme ve čtvrt na pět zakotvili na tábořišti. Vzhledem k celkově malé nadmořské výšce jsme
nemohli očekávat žádné přírodní zázraky, ale přece jenom nás překvapilo, že Juneau Falls, vedle kterých
bylo tábořiště, byly vlastně jenom takové prudší a strmější peřeje.
Počasí: Docela teplo, příjemně, přes den se počasí postupně kazilo a stále víc se zatahovalo, ale nepršelo.
12.6.2009
Ráno bylo spíš zataženo, slunce prosvítalo jen místy, ale stále bylo docela teplo. Po snídani jsme vyrazili od
Juneau Fall směrem ke Sterling Highway. Už po několika stech metrech se od řeky ozvalo mohutné hučení
a krátká odbočka z cesty ukázala, že to, co jsme den předem považovali za Juneau Falls, byly skuečně jen
strmější peřeje. Řeka se zde náhle propadala o několik desítek metrů a pokračovala zpěněnými peřejemi
hluboko. Toto byly ty pravé vodopády.
Sterling Highway dělila náš trek na část severní, kterou jsme právě prošli, a jižní. Ta pokračovala treky
Russian Lakes Trail a Resurrection River Trail až na jih ostrova do národního parku ledovců a města Seward.
S Jardou jsme si dopřáli luxusu nákupu čerstvých potravin v městečku Cooper Landing v místním dřevěném
obchodě s klasickou verandou a houpacími křesly a autostopu na korbě malého trucku. To bylo to pravé
americké cestování, dnes už bohužel jen ojedinělé. Najít začátek dalšího treku bylo trochu orientačně
náročné. Začínal za širokou a prudkou řekou Kenai River u cesty k místnímu kempu, který, protože právě
táhli lososi, byl přeplněn úlovkuchtivými rybáři.
Trasa treku byla zpočátku velmi dobře upravena. Všude kolem vyrůstal mladý les, ze kterého čněly tisíce
kmenů mrtvých stromů. Cedule na začátku treku vysvětlovala, že jde o záměrný proces, kdy kvůli dostatku
obživy pro losy byl původní les uměle vypálen. Po asi hodině cesty jsme se zašli podívat na Russian River
Falls. Vodopády to byl spíš menší, ale zato jsme si užili spousty lososů, kteří pluli proti proudu, vyskakovali
z vody a snažili se vodopádem dostat nahoru k jezerům. Potkali jsme zde také rangerku na kole s velkou
kulovnicí a pepřovým sprejem. Říkala cosi o tom, abychom si dali pozor, že se po okolí pohybuje grizzly,
který může být nebezpečný lidem. Od odbočky k vodopádům to už bylo jen kousek cesty k Barber Cabin,
kde jsme chtěli přenocovat. Chatička byla hezká, renovovaná. Krásně jsme se zabydleli, v ubytovací knize si
přečetli nějaké zvěsti o medvědu grizzly, který může být nebezpečný lidem, ale nikdo ho v okolí ve
skutečnosti v poslední době neviděl vybalili se, najedli a … přišla americká rodinka s americkým rodinným
psem (zlatým retrívr), navíc ještě nějakým voříškem, že prý mají chatičku zamluvenou na následující dvě
noci. Tak jsme se pakovali na tábořiště a postavili stany. Nu což, ve stanu se spí lépe a nebjeví-li se útočný
grizzly, kterého nikdo neviděl, bude dobře.
Počasí: Většinou zataženo, občas velmi slabé mrholení, trochu chladněji, než v předchozích dnech, ale stále
docela příjemně.
13.6.2009
Den medvědů. Ráno se to ještě nezdálo. Normálně jsme vstali, uvařili si snídaní, zabalili a vyrazili směrem
Upper Russian Lake (Horní ruské jezero). Dobře upravená cesta se záhy změnila ve vyšlapanou pěšinu. Po
asi 20 minutách chůze jsme v mlází asi 150 metrů od nás zahlédli prvního, černého, medvěda. Sice nás
zaregistroval, ale evidentně nás ignoroval. Po nezbytném fotografování jsme pokračovali, víceméně každý
po svém, v cestě. V jednom místě jsme byli přepadeni neobvyklým množstvím komárů. Na takové to
bzučení jsme už byli přivyklí, ale mračna, která nás obletovala na tomto místě, byla za hranicí snesitelnosti
a jenom hodně rychlá chůze a zabalená hlava trochu pomáhaly. Chatičku Aspen Flats jsme brzy minuli a ve
dvě hodiny odpoledne jsme postupně došli k cíli, chatičce u Upper Russian Lake. Scénář z předchozího dne
se víceméně opakoval, asi půl hodiny po příchodu se přišel k chatě mladý sympatický pár s permitem, on
navíc s pistolí nezvykle velkých rozměrů za pasem, a bylo jasné, že se budeme pakovat na blízké tábořiště.
Martin odešel hned, my jsme si ještě dělali před chatou nějaké jídlo. Najednou začal mládenec vykřikovat
cosi o medvědovi a abychom se běželi schovat do chaty. My, setkání s medvědy neznalí, jsme semaozřejmě
zděšeně utíkali. Mezitím kousek od nás přeběhl přes cestu k jezeru grizzly (brown bear, hnědý medvěd)
velikosti menší almary. Nás samozřejmě ignoroval, ale i tak jsme byli dost vyděšení. Po chvíli jsme se
spakovali a šli za Martinem na ábořiště. Už z dálky volal, že naším směrem se pohybuje grizzly, ale ten už byl
samozřejmě dávno pryč. Byl to asi ten samý, kterého jsme viděli před chvílí. Martina překvapil v táboře a
ten se zděšeně chtěl spasit útěkem do vody, zatímco po společnosti evidentně nebažící medvěd se pomalu
ubíral do lesa. Dlužno dodat, že Martin si před útěkem do vody nestačil sundat kalhoty a celé odpoledne je
sušil.
Utábořili jsme se a v klidu dělali takové ty táborové činnosti jako vaření, stavění stanů, sběr dřeva a za chvíli.
Za táborem se objevil grizzly. Původně asi mířil přes náš tábor, ale když viděl, že je obsazeno, klidně a
nevšímavě prošel vodou kolem břehu, přesně tam, kam před tím utíkal Martin. Když jsme ho zahlédli,
samozřejmě jsme se vyděsili, ale jak jsme viděli, že si nás nevšímá, zklidnili jsme se. Podobný scénář se
během našeho pobytu v táboře opakoval ještě několikrát a postupně jsme si na společnost přerostlých
plyšáků zvykli.
Večer se do tábora přišla utábořit ještě jedna sympatická dvojice. Původně se chtěli utábořit na tábořišti
kousek vedle, ale bylo zarostlé vysokou trávou a navíc se v něm pohyboval grizzly, tak přišli radši k nám. On
byl ozbrojen puškou, ale na to jsme si už zvykli. Byla to přátelská dvojice a povídali jsme si o všem možném
až dlouho do noci, kdy tma vůbec nepřichází. Mimo jiné jsem se dozvěděl zajímavé informace i o zbytku
našeho treku, ale o tom až později.
Počasí: Ráno zataženo, trochu mlha. Kolem poledne celkem přeháňka, pak se počasí začalo zlepšovat
a svítilo slunce.
14.6.2009
Ráno jsme se probudili, jak jinak, než se vzrostlým grizzlym procházejícím se nezúčastněně kolem kempu.
Chvíli pózoval a pak znuděně zmizel v houští. My jsme z tábora zmizeli asi v devět hodin směrem dále na jih.
Vyrazili jsme v menším počtu. Ne, že by někdo z nás byl sežrán medvědem, ale Jára se rozhodl zůstat ještě
u jezera a zkusit rybolov.
Naše cesta vedla ještě asi čtyři míle po trase treku Russian Lakes. Pěkná cesta vedla úzkými nehlubokými
roklemi. V některých místech jsme byli opět vystaveni soustředěnému útoku komárů. Pak jsme došli na
místo, kde z hlavní trasy odbočovala trasa Resurrection River. Cedule výrazně upozorňovala, že se jedná
o „primitive trail“, cestu, která není udržována a lze očekávat příjemné zážitky jako brodění bažinami,
prodírání křovinami a hustým lesem, riskantní přechody řek a podobné libůstky, že se jedná o cestu pro ty,
kteří vyhledávají risk, jsou schopni se o sebe sami postarat, poskytnout si pomoc v nouzi a jsou nezávislí na
cizí asistenci. Prostě cesta určená pro nás, a hlavně už jenom dolů z kopce, k moři. Jak by řekl Gimli: „Velké
nebezpečí malá naděje na úspěch, tak na co ještě čekáme.“ Až na tu drobnost, že, jak zkušenost napovídala,
autoři textu bezpochyby hodně přeháněli.
Cesta neubíhala špatně. Občas bláto, občas hustší porost, občas mraky komárů, ale stále dobře znatelná. Až
k první řece, hornímu toku Resurrection River, asi dvě míle od začátku trasy. Byl to takový typický aljašský
tok. Hodně široké poměrně mělké koryto, ve kterém voda teče jen místy a hodně prudce. Koryto se zaplní
jen při tání sněhu a větších deštích. Přes koryto bylo nutné najít nějaký vhodný brod a hlavně pokračování
cesty ve strmém svahu na druhé straně. Nám se to po nějaké chvíli hledání podařilo. Na druhé straně jsme
zahlédli ve stromech barevné fáborky označující cestu a zbývalo jen překročit nejprudší a nejhlubší koryto.
Vyžadovalo to svléknout si kalhoty, nasadit boty do vody, trochu odvahy, dobře udržet rovnováhu v
prudkém proudu ledové vody,která sahala nad kolena, a byli jsme v pořádku na druhé straně. Takže až tak
dramatické, jak naznačovala cedule na začátku cesty, to zase nebylo. Jára o dva dny později už tak úspěšný
nebyl, cestu nenašel a musel se vrátit.
Další, podobné brodění, vedlo přes Boulder Creek, jeden z přítoků Resurrection River. Jinak vedla cesta
převážně hustým lesem. K večeru jsme došli k chatě na polovině cesty, kde jsme chtěli přenocovat.
Vzhledem k celkové opuštěnosti místa a celé trasy nehrozilo, že by chata byla přeplněná. Pro poslední noc
na treku to byla dobrá volba, protože jsme se nemuseli obávat, že ráno budeme balit vlhké stany a spacáky,
které potom budou několik dní nerozbalené hnít. V chatě byla jako obvykle kamna a usušení mokrých bot a
ponožek také přišlo vhod, i když nás následující den ještě čekala největší a nejtěžší řeka, Martin Creek. Je to
řeka, kterou se dvojici, s níž jsme mluvil před dvěma dny v táboře u Upper Russian Lake, týden před námi
nepodařilo v opačném směru překročit a museli se vrátit do zpět.
Resurrection River je poměrně velká řeka, která teče dolů rozlehlým plochým korytem zbrázděným
jednotlivými vodními proudy. Jejich směr se po deštích a táních často mění. Údolí, kterým řeka protéká, je
moc hezké a zajímavé. Žije zde mnoho zvěře, o tom svědčí četné stopy a trus především losů a medvědů.
Jsou zde i stopy menší, ale ty neumíme identifikovat.
Řeka je již v oblasti národního parku Glacier Park. Je to rozlehlá oblast na jihu poloostrova Kenai, jsou
vrcholky poměrně nízkých kopců pokryty rozsáhlými ledovci, které často spadají přímo do moře. Četné
společnosti v přístavech nabízejí vyhlídkové plavby se sledováním velryb, delfínů a pobřežních ledovců, ze
kterých se uvolňují bloky ledu a s rachotem padají do moře. Řeka samotná i její přítoky vytékají ledovců
a tomu odpovídá i teplota a barva.
Počasí: Většinou pod mrakem, občas vykouklo nakrátko slunce, občas slabě zapršelo. Vrcholky okolních
kopců se halily do mraků, ale teplota stále poměrně příjemná. Po příchodu do chaty se drobně rozpršelo a
mžilo dlouho do noci.
15.9.2009
Poslední den společného treku. Už jsme spolu strávili dost času. Nebyly mezi námi nějaké velké rozpory, ale
ponorková nemoc se přece jen začínala místy trochu projevovat. Každý z nás je koneckonců samostatně
uvažující osoba a naše představy, co by se mělo dělat pár zbývajících dní našeho pobytu, se lišily. Jára se
oddělil už předchozí den. Na konci treku jsem se chtěl oddělit já a pokračovat samostatně. Předtím jsme ale
museli urazit poslední úsek cesty.
Ráno byly všechny věci perfektně suché. Po běžných ranních procedurách jsme v devět hodin vyrazili jižním
směrem. K řece Martin Creek jsme došli asi za hodinu. Obávaný veletok, před kterým jsme byli varováni, byl
dost prudký s hloubkou do půli stehen, ale zase nic tak tragického, možná také vzhledem k času, a tak jsme
řek bez vážných problémů překonali. Odpoledne a k večeru bývá v ledovcových řekách obvykle podstatně
víc vody. Za řekou se cesta rozšířila a byla prochozenější, evidentně tady chodilo víc lidí a nám už nestála
v cestě žádná překážka. V poledne jsme byli došli k silnici z města Seward do místa zvaného Exit Glacier. Na
samotný závěr cesty jsme si ještě užili náletu komárů. Jejich mračna byla tak hustá, že se nedalo normálně
fotografovat. Když jsem chtěl udělat snímek, musel jsem foťákem zaostřit, zamávat před objektivem rukou,
ucuknout a rychle zmáčknout spoušť.
Exit Glacier je oblíbená turistická atrakce. Končí zde ledovec a kolem něj vede vyhlídková cesta. Moje cesta
ovšem už nabrala jiný směr. Chtěl jsem si půjčit auto a ještě se podívat na některá místa v Denali Parku a na
sever od Anchorage. U silnice jsme se s Martinem, Pavlem a Radkem rozloučil. Oni pokračovali pěšky
k ledovci, já stopem do Sewardu. Netrvalo dlouho, zastavil mě místní horolezec a skialpinista a odvezl mě
do města.
Seward je malé přístavní městečko obklopené strmými až 1500m vysokými kopci. Přístav je především
turistická atrakce. Je zde mnoho stylových krámků nabízejících všemožné cetky, různé výlety lodí,
restaurace a hotýlky. Mojí hlavní činností v Anchorage bylo strávit zde půl dne do odjezdu večerním
autobusem do Anchorage. Uvažoval jsem i o zapůjčení auta přímo v zde s vrácením v Anchorage, ale zdálo
se mi to dost drahé. Zkusil jsem i stopovat, ale bezúspěšně. Do Anchorage se dá dojet i vlakem, ale je to
turistická atrakce a jízdenka je více než dvakrát dražší, než jízdenka na autobus. Takže nezbylo než čekat.
Čekání jsme vyplnil nějakým tím jídlem. V přístavu byly i veřejně dostupné sprchy, celková očista a výměna
prádla za dva dolary také přišla vhod.
Autobus přijel načas, zakoupil jsem jsem sobě vstupenku do Anchorage za nekřesťanskou cenu 65 dolarů,
vyjeli jsme, řidič byl příjemný postarší chlapík, který čile konverzoval a zdálo se, že zdárnému průběhu dne
již nemůže nic zabránit. Ale ouha. Po dvaceti kilometrech v horách za Sewardem autobus náhle zastavil
a odmítl pokračovat v cestě. Zlomila se nějaká hnací hřídel čerpadla. Stalo se to samozřejmě v místě, kde
nefungovaly žádné mobilní telefony. Řidič nejdříve zastavil nějaké projíždějící auto a požádal řidiče, aby se
zastavil v kanceláři v Sewardu a řekl jim, co se stalo a že to mají nějak zařídit. Pak sám odjel s projíždějícím
policistou zavolat si a po návratu řekl, že vše je na dobré cestě, že už pro nás jede náhradní autobus z
Anchorage. Tříhodinové zpoždění jsme nicméně nabrali. Během další cesty jsme ještě pozorovali losa a
zdrželi se v místě, kde se opravovala silnice, takže do Anchorage jsme dorazili po půlnoci.
Počasí: Ráno pod mrakem, ale během dne se vyjasnilo a svítilo slunce. Poměrně teplo.
16.6.2009
Den začal v autobuse. I po půlnoci bylo v Anchorage poměrně světlo. Autobus nás nezavezl na zastávku, jak
to běžně dělá, ale vzhledem k opožděnému příjezdu řidič cestující rozvezl tam,kam potřebovali. Mě vysadil
na letišti, kde jsem si chtěl vypůjčit auto. To se ukázalo jako problém. Bez rezervace to v podstatě nešlo.
Ceny sice byly nadprůměrné, ale se započtením tax a povinných pojištění se vyšplhaly ještě podstatně více,
v podstatě na dvojnásobek ceny nájmu. Nakonec se mi podařilo za odrazující cenu téměř 800 dolarů, téměř
dvojnásobek očekávaného, pronajmout si na pět dní menší auto v půjčovně Dollar. Dlouho jsem nad tím
váhal, ale protože jsem neměl vymyšlen jiný program, šel jsem nakonec do toho. Byla to pořádná díra do
rozpočtu.
V Anchorage jsem sice trochu zabloudil, ale nakonec jsem se v pořádku dostal na dálnici směr Wasilla,
Talkeetna, Denali, Fairbanks. Odjel sem kus za město, asi ve dvě ráno zaparkoval a vyspal se v autě.
Ráno jsem se v klidu nasnídal pokračoval známou dálnicí směr Denali Park. V městě Wasilla jsem
v oblíbeném supermarketu Fred Mayer dokoupil nějaké drobné zásoby. Jak už to v Americe bývá,
vzdálenosti jsou značné a cestování dlouhé. Aljašská krajina je velmi řídce osídlena. Zastavěnost se za
Wasilla prudce snižuje a dálnice za chvíli vede skrz aljašskou tundru. Na úseku dlouhém několik stovek
kilometrů se města a vesnice dají spočítat na prstech. Ani benzínové pumpy nejsou všude a je dobré si
hlídat stav nádrže. Po dobře upravené dálnici moc aut nejezdí, ale jet rychle si, stejně jako jinde v USA,
málokdo dovolí, postihy jsou citelné. Mým cílem pro tento den byla oficiální vstupní brána národního parku
Denali.
Masív, jehož součástí je vrchol Denali, je součástí hřbetu Alaska Range a táhne se od severovýchodu na
jihozápad několik set kilometrů severně až severozápadně od Anchorage. Cesta stoupá jen pozvolna, masív
jakoby náhle vystupuje z náhorní roviny a ve východní části proražen průsmykem řeky Nenana, která
masívem protéká překvapivě z jihu na sever. Oficiální vstupní brána parku je několik kilometrů na sever od
průsmyku, dálnice pak pokračuje dá do několik set kilometrů vzdáleného města Fairbanks. Z Anchorage do
Fairbanks vede ještě železnice. S dálnicí se několikrát kříží. Jízdy vlakem jsou především turistická atrakce za
dost drahé peníze, ovšem scenérie jsou to podle obrázků v prospektech nádherné. Od dálnice do nitra
národního parku vede směrem na západ silnice. Pro soukromá auta je otevřená pouze k mostu přes Savage
River (Řeka divochů), ale autobusem národního parku se dál dostat mnohem dál, až za obrovské jezero
Wonder (Wonder Lake), které leží asi 45 km severně od vrcholu Denali. Vzdálenost to není velká a některé
výpravy sestupují z Denali severními ledovci a docházejí až k silnici. Je to ovšem hodně náročná a riziková
záležitost, protože cestou musí výprava překonat nebezpečné aljašské řeky. Výhledy od jezera Wonder na
Denali jsou snad ve všech místních prospektech. Výlet autobusem národního parku k jezeru Wonder je ale
záležitost na celý den a musí se vyjíždět brzy ráno. Lepší je zaplatit si pobyt v místním kempu a strávit zde
několik pěkných dnů.
Během cesty na sever jsem zastavoval jen na fotografování a nějaké drobné jídlo. Do Denali Parku jsem
dorazil asi v půl třetí odpoledne. Kousek od vchodu do parku kypí turistický průmysl v tom horším smyslu.
Jsou zde nějaké hotely, dost nevkusné, ale aspoň se záměrem jakéhosi místního stylu, kýčovitá imitace
aljašského zlatokopeckého městečka, kde ve všech domech se prodávají všemožné cetky, vyhlídkové
plošiny s vyhlídkou téměř do nikam, uprostřed křižovatka s nadbytečným semaforem. Všude samozřejmě
zástupy turistů.. Uvnitř parku je všechno podstatně vkusnější. Menší domy jsou ukryté v lese,
v návštěvnickém centru je možné si koupit cestu parkovým autobusem a ubytování v kempech uvnitř parku.
Součástí centra je i vkusně aranžovaná expozice o historii a přírodě parku. Já jsem si autem pomalu zajel až
k Savage River. Tam jsem si udělal menší okružní výlet. Nazpátek jsem jel pomalu a zastavoval na hezkých
místech. S fotografováním byla trochu potíž, honily se mraky, nad Alaska Range visela černá peřina
a přehnala se i slušná přeháňka. Večer jsem se vydal zpátky na jih, projel jsem soutěskou v masívu a po
chvíli zaparkoval na břehu řeky Chulitna.
Počasí: Ráno poměrně slušné, pes den se zhoršovalo, občas přeháňky, vysoké hory byly zahaleny v mracích.
Celkem teplo, množství komárů únosné.
17.6.2009
Ráno jsem vstával k poslednímu, jednodennímu, treku dovolené. Po obvyklé ranní proceduře jsem sjel na
začátek treku „Kesugi Ridge“ v místě „Little Coal Creek.“ Na parkovišti jsem za pět dolarů parkovného
nechal auto a vyrazil na 16,5 mil dlouhou cestu.
Kesugi Ridge je nádherný široký a pohodlný hřbet s nadmořskou výškou až asi 1400 mnm, který se táhne
souběžně s dálnicí na její východní straně. Skalnatá místa se střídají s travnatými, občas na okraji vyroste
nějaký vyšší kopec. Je to cel takové členité a hodně zajímavé. Za hezkého počasí jsou odsud nádherné
výhledy na Denali, ale to zdaleka nebyl můj případ. Cesta nejprve prudce stoupala na hřeben do výšky
1100 mnm. Nejprve vedla lesem. Jako obvykle i tady byly na cestě losí a medvědí stopy. Narazil jsme také
na velkou bobří hráz s obrovským hradem uprostřed ale hradní pán se neukázal. Se stoupající nadmořskou
výškou les řídnul a vegetace se postupně ztrácela, nahoře byla jen tráva, něco jako borůvky nebo brusinky,
kamenná pole a sníh, prostě jako ve vysokých horách. A se stoupající nadmořskou výškou se také
zhoršovalo počasí. Nahoře se válela mlha a začalo drobně pršet. Žije zde mnoho zemních veverek, které si
hloubí nory v zemi. Zemní veverka (ground squirell) je hlodavec velikosti asi naší veverky s kratším ocasem,
zřejmě nějaká menší forma sviště3.
Cesta po hřebeni pak probíhala poměrně svižně a převážně z kopce. Počasí se postupně zlepšovalo
a otvíraly se výhledy směrem k Denali, nejvyšší masívy se ale stále ztrácely v mlze. V překrásném místě
Ermine Hill jsem odbočil z hřebene a vrátil se zpět k dálnici. Návrat stopem k autu se neobešel bez dlouhého
čekání, ale nakonec jsem se tam nadvakrát dostal. Zpětně tento trek hodnotím asi jako nejhezčí.
Po návratu k autu jsme jel ještě asi hodinu a půl pod Talkeetna na místo u řeky Sushitna, které jsem si den
předtím vyhlédl k přespání. Řeka je už v tomto místě pořádně široká a autem se dá sjet až na břeh, taková
hezká večerní romantika.
Počasí: Přes den ošklivo, mraky, mlha, mrholení. Večer vyjasňování a slunce. Na hřebeni hodně chladno,
jinak celkem příjemně.
18.6.2009
Poslední den před návratem do Anchorage jsem věnoval návštěvě některých zajímavých míst na sever
a severovýchod od Anchorage. Vzdálenost míst předurčovala, že se bude dost přejíždět autem. Ráno bylo
hezky, zvláště pak na břehu řeky Sushitna. Po snídani jsem nejprve vyrazil na průjezd sedlem Hatcher
(Hatcher Pass) cestou zvanou Hatcher Pass Road. Oblast je z historie i současnosti známa těžbou zlata a za
sedlem je dokonce muzeum věnované zlatokopectví. Velká cedule na odbočce z dálnice jasně říkala, že
cesta přes průsmyk je uzavřena, to mě ale neodradilo. Asfaltová silnice brzy skončila, s ní i pojištění
pronajatého auta, a pokračovalo se údolím po stále stoupající zpevněné cestě, místy dost hrbolaté. Les
postupně řídl, vegetace se snižovala, až zbyly jenom keříky a tráva V dolní částí místy kempovali rybáři.
V horní části údolí s výrazně vysokohorským charakterem byly v okolních svazích patrné stopy po původní
těžbě zlata. Ve stráni i úplně nahoře pod hřebenem byly opuštěné štoly s mohutnými výsypkami a zbytky
dřevěných konstrukcí. V údolí byly na potoce zbytky nádrží, ve kterých se rýžovalo zlato. Těžba zlata zde
ovšem není jen historií, byl zde i fungující těžební komplex. Celé údolí bylo přeplněné zemními veverkami,
které se proháněly kolem.
3 Nejsem zoolog a termín zemní veverka (ground squirell) jsem převzal z místních zdrojů.
Pak ovšem nastal konec. Ve výšce přes 1000 mnm byla cesta přehrazena zamčenou závorou. Objet se
nedala a nemělo by to ani smysl, protože výše ležely na cestě místy zbytky sněhových závějí. Sedlo leželo
ještě o asi 150 metrů výše a plánovaná návštěva muzea zlatokopectví byla v tahu, protože přejíždět mnoho
hodin na druhou stranu sedla by zabralo zbytek dne. Vrátil jsem se zpět mnoho mil dolů na dálnici.
Dalším cílem byl ledovec Matanuska v údolí Matanuska. Je to zajímavé místo. Samotný ledovec je dlouhý
27 mil (43 km) a široký až 4 míle (6,5 km). Ledovec stéká z dvoutisícového pohoří Chugach Mountains na
severovýchodě od Anchorage a končí v nadmořské výšce pouhých 500 mnm. Silnice vinoucí se údolím
postupně vyšplhá výše a skýtá četné vyhlídky na ledovec seshora. Na jedné z vyhlídek je popsán a ukázán
i zdejší zajímavý typ ledovců zvaný kamenný ledovec (rock glacier), kde led je výrazně dotvářen velkým
množstvím kamenů, které do ledovce postupně padají ze skalních masívů. Zdáli se takový ledovec jeví spíše
jako suťovisko, ale ve skutečnosti se jedná o tekoucí masu ledu a kamenů. Údolí Matanuska rozhodně stojí
za delší návštěvu.
Posledním plánovaným cílem v předvečer návratu do Anchorage byly vodopády Thunderbird (Thunderbird
Falls) a jezero Eklutna (Eklutna Lake). Blízkost Anchorage udělala z těchto jistě hezkých míst vyloženě
turistické atrakce se vším všudy, davy lidí, registrace, poplatky, atd. Po dnech strávených mimo takovéto
výdobytky civilizace jsem o něco podobného neměl zájem a pokračoval jsem do Anchorage do hostelu
Spenard, kde jsem se setkal se zbytkem expedice. Postel, sprcha, i telefonát domů byly sice komfortem, ale
jsem přesvědčen, že jsem si jej zasloužil.
Počasí: Střídavě slunečno a oblačno, k večeru několik přeháněk, trochu chladněji.
19.6.2009
Poslední den před odletem jsem věnoval dárkům a prohlídce Anchorage. Dárky se dají koupit skoro všude
včetně supermarketů a výběr cetek je nepřeberný, dá dost práce vybrat něco opravdu hezkého a vkusného.
Samotné centrum Anchorage tvoří jen pár ulic a několik vyšších domů. Dá se přejít za 10 minut a na
východě končí v zálivu. Pro mě byla nejzajímavější návštěva muzea (Anchorage Museum), kde je velmi
podrobně mapována historie osídlení Aljašky. Na samotné exponáty je muzeum bohaté asi tak stejně jako
Amerika na historii. Anchorage je město velmi bohaté na zeleň a není neobvyklé potkat divoce žijící zvířata
včetně losů prakticky v centru města. Je to sice největší město Aljašky, kde žije prakticky třetina z 600.000
obyvatel Aljašky, ale formálně je hlavním městem státu Juneau ležící na jihovýchodě.
20.-21.6.2009
Poslední dny byly ve znamení návratu domů. Časový rozdíl mezi Prahou a Anchorage umožňuje tyto dva
dny včlenit do jedné kapitolky. Ráno jsem po pohodové snídani ještě sjel koupit nějaké dárečky a pak jsme
odjeli na letiště. Já jsme to měl trochu složitější, protože jsem ještě vracel auto, ale v letadle jsme se
v pořádku setkali a ve 14:50 jsme téměř přesně podle letového řádu odstartovali směr Frankfurt. Zpáteční
let trval jen devět a půl hodiny. Letěli jsme severnější trasou, přes Fairbanks, podél severního pobřeží
Aljašky a Grónska až na 82° severní šířky, od severozápadu jsme přiletěli nad Norsko a podél západního
pobřeží Jutského poloostrova do Německa. V 10:10 místního času jsme již bezpečně přistávali ve
Frankfurtu. Všechna zavazadla dorazila v pořádku. Můj červený pytel pytel byl sice, zřejmě po kontrole
v Anchorage, otevřen,ale nic se z něj neztratilo. Známým autobusem číslo 61 jsme přejeli na nádraží
Südbahnhof. Zde se naše cesty rozdělily. Můj plán dovolené mi nedovolil čekat do půlnoci na přímý vlak do
Prahy. Rozloučili jsme se ve 14:22 jsme odjížděl expresem ICE do Drážďan. Vlak jel v podstatě načas, a tak
v 19:10 již odjížděl z Drážďan vlakem EC směr Praha, který ve 21:18 dojel na nádraží Praha-Holešovice. Za
chvíli jsem už byl doma a tím cesta končí. Konečně jsem si užil v noci pořádné tmy.