Šifra a Púa
Transkript
Šifra a Púa
Šifra a Púa Ex 1,1-22 Toto jsou jména synů Izraelových, kteří přišli do Egypta s Jákobem; každý přišel se svou rodinou: Rúben, Šimeón, Lévi a Juda, Isachar, Zabulón a Benjamín, Dan a Neftalí, Gád a Ašer. Všech, kdo vzešli z Jákobových beder, bylo sedmdesát. Josef už byl v Egyptě. Potom zemřel Josef a všichni jeho bratři i celé to pokolení. Ale Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byli velice zdatní; byla jich plná země. V Egyptě však nastoupil nový král, který o Josefovi nevěděl. Ten řekl svému lidu: "Hle, izraelský lid je početnější a zdatnější než my. Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil. Kdyby došlo k válce, jistě by se připojil k těm, kdo nás nenávidí, bojoval by proti nám a odtáhl by ze země." Ustanovili tedy nad ním dráby, aby jej ujařmovali robotou. Musel stavět faraónovi města pro sklady, Pitom a Raamses. Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu. Proto začali Egypťané Izraelce surově zotročovat. Ztrpčovali jim život tvrdou otročinou při výrobě cihel a všelijakou prací na poli. Všechnu otročinu, kterou na ně uvalili, jim ještě ztěžovali surovostí. Egyptský král poručil hebrejským porodním bábám, z nichž jedna se jmenovala Šifra a druhá Púa: "Když budete pomáhat Hebrejkám při porodu a při slehnutí zjistíte, že to je syn, usmrťte jej; bude-li to dcera, ať si je naživu." Avšak porodní báby se bály Boha a rozkazem egyptského krále se neřídily. Nechávaly hochy naživu. Egyptský král si porodní báby předvolal a řekl jim: "Co to děláte, že necháváte hochy naživu?" Porodní báby faraónovi odvětily: "Hebrejky nejsou jako ženy egyptské; jsou plné života. Porodí dříve, než k nim porodní bába přijde." Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní a lid se množil a byl velmi zdatný. Protože se porodní báby bály Boha, požehnal jejich domům. Ale farao všemu svému lidu rozkázal: "Každého syna, který se jim narodí, hoďte do Nilu; každou dceru nechte naživu." Máme dnes před sebou úžasně povzbudivý příběh! Příběh, který nás chce vytáhnout z pocitu, že proti mocným jsme zcela bezmocní a že proto nemá ani cenu se pouštět do nějakého zápasu s nimi. Vždyť kdo jsme? Obyčejní řadoví občané, bez vlivu, bez postavení. Copak takoví něco zmůžou proti bezohledné, zpupné moci? A tak jen bezmocně zuříme a nadáváme, ovšem s vědomím, že to k ničemu není, protože není v našich silách na situaci něco změnit. Ten dnešní příběh nám ale říká něco jiného, říká, že i obyčejní lidé zmohou velmi mnoho, pokud stojí věrně na svém místě. Ty dvě ženy, o kterých dnes čteme, Šifra a Púa, neudělaly nic zvláštního, opravdu pouze stály na svém místě, pouze se bály Hospodina víc nežli faraóna. Přitom farao byl nejen mocným vládcem, on byl přímo božstvem. Stačilo, aby pohnul prstem a národy se třásly, lidé se stávali otroky na jeho přání, jeho rozhodnutí bylo zákonem. Ani Izrael neobstál před jeho mocí. Stačilo jedno jediné faraónovo slovo a z Izraelců, kteří si doposud na nikom nezávislí poklidně pásli ovce v oddělené části Egypta, se stali otroci. Stačilo jedno jediné faraónovo slovo a jejich poklidná idylka je tatam, na faraónovo přání dřou na jeho stavbách. Jak mocný farao je! Mocný? Ach ano, mocný. Jeho moc má ale velké slabiny, připomíná nám ten dnešní příběh. Abychom si uvědomili, že žádná moc, i když se tak tváří, nesahá až do nebe. Je naopak zranitelná a vratká a není proto třeba se jí bát, i když se tváří děsivě a dovede zle zasahovat. Jak se totiž dočítáme, faraónovým cílem není si Izraelce jen zotročit, on se jich chce definitivně zbavit, chce je vyhubit. Protože se jich bojí, je jich příliš mnoho, a jak farao s hrůzou zjišťuje, žijí v nejvíc nepřáteli ohrožené části Egypta. Co kdyby se přidali k nepřátelům? Obyčejní pastevci se stali faraónovou noční můrou. Nedovede si s nimi poradit. Tvrdé zotročení je neničí, jak doufal, sáhá proto k razantnějším krokům: nařídí porodním bábám, aby zabíjely izraelské chlapce hned při porodu. Zatím svůj strach a z něj pramenící nenávist farao tají, plánovaný zásah proti Izraelcům má vzbudit zdání normálnosti, prostě je najednou mezi Izraelci vysoká porodní úmrtnost, to se přece stává. A u chlapců zvlášť, jsou při narození choulostivější. Ovšem jen při narození, později se z nich stávají silní muži a mohli by se snadno stát vojáky! Mužů se proto farao děsí, dívky mohou žít, s těmi si poradí snadno, myslí si. Provdá je prostě za své lidi. Ano, mužů se farao bojí, ženy pro něj nejsou žádnými partnery. A vida, právě ženy ho nakonec dostanou. Ty, které nevládnou žádnou silou a mocí, otřesou jeho trůnem. Tím, že prostě jeho rozkazu neuposlechnou, v tichosti udělají, co ony pokládají za správné, farao nefarao. Svou neposlušnost Šifra s Púou ovšem nejspíš nepokládají za nijak významnou, jistě si nemyslí, že by mohly soupeřit s faraónem a asi si ani neuvědomují, jak důležitá ta jejich neposlušnost je. Každopádně ji nedávají nijak ostentativně najevo, nevykřikují do světa, že faraóna poslouchat nebudou, že je to proti jejich zásadám. Ani, když si je farao předvolá a peskuje je, si nehrají na statečné bojovnice za práva Izraele, nevmetají faraónovi na protest do očí svou víru v Hospodina, důvěru v jeho moc. Své jednání vysvětlují docela obyčejně, tvrdí, že si je ženy už k porodu neberou. Jsme zklamáni jejich odpovědí? Připadá nám málo statečná a vyznavačská? Možná. Ale ať si o ní myslíme, co chceme, nijak neumenšuje čin těch dvou žen. Důležité v tuto chvíli totiž není to, co říkají, ale jak jednají. A ony jednají podle své víry. Věrně a pevně stojí v úkolu, který jim svěřil Hospodin. „Bály se Boha“, čteme, tj. měly před ním úctu, jeho slovo bylo pro ně víc než slovo lidské, jeho vůle pro ně byla zákonem. A protože Hospodin je Bůh života, i ony stojí na straně života. Proto se nemohou podvolit nesmyslnému a na lidský život sahajícímu diktátu. Vědí, že pokud má člověk žít, je třeba takovému diktátu vzdorovat, s ním zápasit, ano, že je naší povinností s ním zápasit! Určitě si ty dvě nedělaly iluze, že faraóna zastaví. Ale jim nejde o vítězství nad faraónem, ony jen cítí povinnost chránit život jim svěřovaný. A proto ho chrání, i za cenu vlastního ohrožení. Vždyť je farao mohl za jejich neposlušnost tvrdě ztrestat, měl je v ruce, mohl s nimi naložit po libosti. Jak nestatečně se ze strachu o vlastní kůži a bezpečí, ze strachu o své postavení dovedeme chovat! Abychom měli klid, podvolíme se lecjakému diktátu. Dovedeme se bát víc člověka než Boha. Ty dvě porodní báby jsou nám proto vzorem statečnosti, vzorem víry, která nemyslí na sebe, která nesleduje vlastní prospěch, která je ochotna dát pro Boží věc a záchranu druhých v oběť i svůj život. Odkazují tak k Ježíši Kristu. V očích mnoha lidí byl bláhovým snílkem, stejně jako ty porodní báby, když chtěl vlastní obětí zachránit svět. Mnoho lidí takovým postojem pohrdne, Bůh ho ale hodnotí vysoko. Jak čteme: „Bůh pak těm porodním bábám prokazoval dobrodiní a požehnal jejich domům“. Jejich čin totiž měl a má dodnes nesmírnou cenu. Byly první, které se odvážily faraónovi vzdorovat. Byly první, kdo odhalil slabost moci a ukázal, jak velkou silou je poslušnost Hospodina a jak mnoho zmůže ten, kdo se na něj spolehne. Někdo ovšem může namítnout, že zas tak mnoho nezmohly, jen na chvíli faraóna znejistěly, jen na chvíli pozdržely faraónovy plány. Nakonec si přece jen prosadil svou. Ano, prosadil, ale už je vidět, že jeho moc není neotřesitelná, už je vidět, že poslušnost Hospodina je síla, která dává mocným zabrat, podrývá jejich aroganci a moc. Je to ovšem tichá síla, výsledky jejího působení nejsou okamžitě viditelné. Ale to nás nesmí deprimovat a odrazovat, nejsme tu od toho, abychom byli za každou cenu úspěšní, ale abychom se snažili nepouštět zlo dveřmi, ke kterým nás Bůh postavil. A každého z nás někam postavil, budeme-li na tom místě stát věrně a v poslušnosti Božího slova, uděláme víc než dost. I když naše poslušnost bude vypadat zbytečná v očích lidí, Bůh se k ní, jak slyšíme, přiznává a žehná jí. Ale nejde jen o to požehnání. Jde i o to, že prostřednictvím naší věrnosti a poslušnosti Bůh vstupuje do dění světa, mění jeho řády, zápasí se zlem, které ohrožuje lidský život. Dělá to ovšem způsobem, který se liší od našich představ, jak vidíme v dalších kapitolách knihy Ex. My bychom chtěli, aby Hospodin faraóna srazil hned na začátku na kolena, aby s ním zatočil hned tehdy, když si z Izraelců učinil své otroky. Proč to dovolil?, ptáme se nechápavě. Vždyť mohl Izraelce vyvést z Egypta hned! Kolik životů by tak bylo zachráněno?! Bůh ale ví, co dělá, ví, proč boj s faraónem i jinými nepřátelskými silami vede zrovna tak, jak ho vede. Nejde totiž jen o to, aby si farao a jiní mocipáni uvědomili, jak to je s jejich mocí a kdo je opravdu Pánem. Je taky třeba, abychom si celou řadu věcí uvědomili i my. Abychom si i my uvědomili, kdo je skutečným Pánem a naučili se na něj spoléhat. Pořád totiž máme sklon spoléhat víc na člověka nežli na Boha. Málo platné, na Boha začneme spoléhat až ve chvíli, kdy už nemáme nikoho jiného, když nám začne téct do bot. Pak se k němu obracíme, pak ho hledáme, po něm se ptáme. I v Božích věcech se začneme angažovat, až když nám začne zlo dýchat za krk. Dokud se tak nestane, řadu věcí nevidíme a podceňujeme. Už jsem řekla: co se nás osobně nedotýká, nás nezajímá. A proto si ani neuvědomujeme, kolik od nás Bůh čeká. Rozhodně Izraelci to neviděli. Že se farao považuje za božstvo, které si činí nárok na životy lidí? Že žije na úkor druhých? Izraelce to netrápilo, faraónova moc na ně nedosahovala. Nebýt toho, že se jich farao začal bát a proto na ně sáhnul, svět by už nejspíš o nich neslyšel. A neslyšel by ani o Hospodinu, jehož svědky měli být. Izrael by se nejspíš ztratil a rozplynul. V klidu a v pohodlí – a Izraelci si v zemi Gošen žili v pohodlí – totiž člověk snadno ztrácí elán se do něčeho pouštět, o něco zápasit, pro něco se vydávat a obětovat. Proč by se měl namáhat pro nějaké ideály, kvůli nim se něčeho vzdávat? Pohodlí svádí k idealizaci prostředí, nutí člověka zavírat oči před nespravedlností. Občas nám Bůh proto musí na naše pohodlí sáhnout, aby se nám otevřely oči; abychom si uvědomili, že jsou věci, pro které stojí za to nasadit i vlastní krk. Občas nám musí postavit před oči takové svědky, jakými jsou ty dvě báby, Šifra a Púa, aby nám připomněl, že i od nás čeká, že se budeme snažit nepouštět zlo dveřmi, ke kterým nás postavil; že i od nás čeká, že budeme svou víru žít, že bude základem našeho jednání, ne jen planými slovy. Zahanbují nás ty dvě, ale zároveň v nás probouzí svědomí a sílu se vydat v jejich stopách. Stopách Kristových. Modlitba Pane Bože, ty víš, jak nás trápí problém zla, zlých lidí, násilí. Kolikrát se ptáme, proč s tím už něco neuděláš? Proč dovolíš, aby se zlo roztahovalo? Ty se nás dnes ale ptáš, proč to dovolíme my? Proč my nezasáhneme, proč my něco neuděláme? Proč dokonce svým jednáním a smýšlením k růstu zla přispíváme? Pane, co na to říci? Máš pravdu. Čekáme mnoho od tebe a jen málo se snažíme my. Tvrdíme, že nic nezmůžeme, protože nemáme žádnou moc, naše síly jsou slabé, nic neznamenáme, nemáme žádné postavení. Odpusť nám, Pane, naše výmluvy, ustrašenost, neochotu za něco nasadit svou kůži. Dnes jsi nám postavil před oči Šifru a Púu, abychom si uvědomili, že i bezmoc mnoho zmůže, stojí-li věrně na svém místě, je-li poslušná, bere-li vážně tvé slovo a je-li ochotná se ho pevně držet za všech okolností. Nedovedeme to, Pane. Slovo oběť nám není moc blízké. A přece z oběti žijeme, na oběť tvého Syna spoléháme. Pane, dej nám sílu jít ve stopách tvého Syna! Dej nám odvahu žít svou víru tak, jako ji žily ty dvě ženy z dnešního příběhu. Dej nám sílu k lásce, která se neohlíží na sebe, odvahu k odpouštění, sílu k laskavosti a trpělivosti. Pomoz nám, abychom dovedli říci pravé slovo v pravý čas. Uč naši víru jednat, posiluj naši naději. Jen s tebou za zády, Pane Bože, budeme moci být tvýma rukama v tomto světě. Děkujeme, že nás vedeš jako vede otec své děti. Však také k tobě jako k Otci ve jménu tvého Syna i společně voláme: Otče náš ... Čtení: Sk 5,17-29 Ale velekněz a jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli naplněni závistí; chopili se apoštolů a vsadili je do městského vězení. Anděl Páně však v noci otevřel dveře vězení, vyvedl apoštoly ven a řekl: "Jděte znovu do chrámu a zvěstujte lidu ta slova života." Oni poslechli, vešli na úsvitě do chrámu a učili. Jakmile se dostavil velekněz se svými lidmi, svolali veleradu a všechny starší izraelské a poslali pro apoštoly do vězení. Když tam stráže došly, vězení bylo prázdné. Vrátili se tedy a hlásili: "Dveře žaláře jsme našli pevně zavřené a stráže stály před nimi, ale když jsme otevřeli, nikoho jsme uvnitř nenašli." Když ta slova uslyšel velitel chrámové stráže a velekněží, nedovedli si vysvětlit, co se to mohlo stát. Tu přišel nějaký člověk a oznámil jim: "Ti muži, které jste vsadili do vězení, jsou v chrámě a učí lid." Velitel a stráž tedy pro ně došli a vedli je, ale bez násilí; báli se totiž, aby je lid nezačal kamenovat. Když je přivedli, postavili je před radu a velekněz je začal vyslýchat: "Důrazně jsme vám zakázali učit o tom člověku, a vy jste tím svým učením naplnili celý Jeruzalém; a na nás byste chtěli svalit odpovědnost za jeho krev!" Petr a apoštolové odpověděli: "Boha je třeba poslouchat, ne lidi.
Podobné dokumenty
Lidových novinách - Ústav jižní a centrální Asie
několik jich učí jazyky nebo se
živí cestovním ruchem,“ říká Budiman. V posledních letech projevují o Indonésii zájem i české firmy, byznysmeni, takže znalost jazyka a prostředí s potenciální
čtvrt...
Pentateuch: autorství a přehled — Sęlâ Diet
Toto je autorovým záměrem; zde nalézáme klíč k jeho dějepisectví. Zápis historie je pro něj vyprávěním
mocných Božích činů, které Bůh činí s ohledem na člověka. To, co vidí vypravěč v Genesi, je po...
Číslo 7 / 2011
ukázal a lidu ohlásil: .Hledte, koho vyvolil Hospodin, není
mu rovného ve všem lidu!" A všichni hned spustili pokřik: .Ať žije král!"
Samuel potom promluvil k lidu o právu královském,
zapsal je do ...