NEPŘÁTELÉ SRDCE: Monstrum uvnitř!

NEPŘÁTELÉ SRDCE: Monstrum uvnitř!
Autor: Lukáš Targosz Zdroj: lukastargosz.blogspot.com
Doufám, že vás nikdy nepostihla nějaká srdeční slabost, je to prevít. Víte, co mě na
srdečních slabostech překvapuje? Překvapuje mě, že to vůbec není odrazem skutečného
fyzického stavu člověka, jak nám připadá na první pohled. Vždyť za poslední dobu
máme hned několik vysoce trénovaných sportovců, fotbalistů nebo hokejistů, kteří se při
svém utkání zničehonic sesypali k zemi. Někteří zemřeli, jiní, jako hokejista Fischer,
byli zachráněni jen proto, že jim někdo poskytl okamžitou pomoc. A to byli sportovci!
Na druhé straně tady máme lidi, kteří nežijí zrovna zdravě, ale srdce mají jako zvon.
Srdce nás dokáže pořádně ošálit, že?
Tahle série článků však nebude o našem srdíčku, a tak
nepřátelé srdce, které budeme probírat, nebudou
cholesterol a jeho přátelé. Tato série je o našem druhém
srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci,
filozofové a kazatelé neustále mluví. Ano, o té věci,
která se tak dramaticky zlomila poté, co ti ta dívka
„jak-se-jen-jmenovala“ v páté třídě řekla, že budete jen
kamarádi. To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat,
ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Život může být
k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů, který
mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce
často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno.
Jak to, že mu věnujeme tak málo pozornosti? Možná
proto, že jsme se nikdy nenaučili ptát se, jak se daří
našemu srdci. Naučili nás místo toho monitorovat své
chování: když jsme se chovali dobře, přišly dobré věci;
když zle, dostali jsme na zadek. Modifikovali jsme tak
své chování se snahou vyhnout se bolesti, a začali se
chovat lépe. Nijak to ale nezměnilo naše srdce. Jenže v
tomhle se skrývá nebezpečí. Máme za to, že když se
budeme navenek chovat správně, vše bude v pohodě.
Jenže když se naše chování vzdálí stavu našeho srdce
příliš, dostáváme se do nebezpečí: toto napětí se totiž
někde projeví, někde to vybuchne, někde to praskne, a
najednou je naše okolí zaplaveno břečkou, která se line
z našeho srdce, o které nikdo ani netušil, že tady je.
A všichni jsme velice překvapeni, dokonce i my sami,
a říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se
jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně
vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly
tyhle pomstychtivé myšlenky? Byly tam. Celou dobu.
Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci.
Bylo to skryté monstrum uvnitř. Jen jsme se naučili
stav našeho srdce schovat správně naučeným
chováním. Tahle série bude o čtyřech hlavních
nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby
uchytí v našem srdci, a přestože se můžeme naučit
chovat správně, pokud je přímo neřešíme, jednoho dne
se vyvalí ven a my budeme v šoku, co se to jen stalo.
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
Každá z těchto čtyř
emocí má moc nakazit
a zničit naše vztahy,
náš charakter a dokonce
naší víru. Proto si v následujících blozích také ukážeme
posilovací zvyky, které nám pomohou překonat tyto
slabosti a dokonce je ze srdce vymýtit.
Při jedné příležitosti byl Ježíš a jeho učedníci obviněni,
že si před jídlem neumyli ruce. To se netýkalo hygieny.
Podle židovských zvyklostí si měli všichni umýt ruce
až k lokti, aby se ani omylem nestali ceremoniálně
nečistými. Ježíš na výtku reaguje obviněním, že to oni,
farizejové, jsou schopni porušovat celý Zákon jen
proto, aby splnili nějaká svá pravidla. Je to docela
brutální proslov, po kterém se otáčí ke svým
učedníkům a říká jim (Matouš 15:17-18): Nerozumíte,
že všechno, co vchází do úst, jde do břicha a
vypouští se do žumpy? Co ale z úst vychází, jde ze
srdce a špiní to člověka. Bůh zdaleka není
konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co
leze z nich. Opravdu? Všechno jde ze srdce? A pak je
to ještě horší.
Matouš 15:19-20: Ze srdce totiž vycházejí špatné
myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže,
křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Ale
jíst neumytýma rukama, to člověka nešpiní. Zlé
myšlenky? Myslel jsem, že jsou z mé mysli. Ale pokud
má Ježíš pravdu, zlé myšlenky ve skutečnosti jsou z
hlubšího zdroje než je naše mysl, a tím je naše srdce.
Srdce je tajemství. Kdo mu porozumí (Jeremiáš 17:9)?
Jenže jsme překvapení, když najednou podá žádost o
rozvod, když najednou se mu zkazí známky ve škole,
když najednou je závislák, když najednou se mstí.
Jenže to najednou se hromadilo celý život plný jizev,
které nikdo neřešil, protože jsme se zaměřili na
chování.
Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které
se v této sérii podíváme? Jsou to emoce, které se
Stránka 1
schovají v našem srdci, a otráví naše vztahy, naší víru,
a náš charakter. Jejich moc roste v temnotě. Tajemnost
je největší přítel. Pokud jsou nechání napospas, jejich
vliv a moc roste, podobně jako laboratorní experiment,
který se vymkl kontrole. Stvoříme tím nevědomky
Frankensteina. Když si na ně naopak posvítíme, jejich
moc začne slábnout. Co jsou to za emoce? Vina. Hněv.
Chamtivost. Žárlivost. Čekal jsi ještě něco jiného?
Zamysli se. Prakticky každý vztahový konflikt, který si
kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat k
jedné z těchto čtyř emocí. Možná si říkáš, ale chybí
nám tam chtíč. Jenomže chtíč, což je negativní slovo
pro sexuální touhu, není problém, ale chuť, kterou se
musíme naučit zvládat. Jako každá chuť, i chtíč je
Bohem stvořená chuť, která je dobrá, pokud je na půdě
správného vztahu. Bez chtíče bychom tu koneckonců
ani nebyli, že?
U viny, hněvu, chamtivosti a žárlivosti je to jinak,
každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele,
což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce
je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu
dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh
někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem
nesplacený dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od
vztahů po celé státy.
Zítra si ukážeme, jak můžeme přemoci dluh viny.
Lukáš Targosz 19. září 2011
Nepřátelé srdce: Vina = Dlužím ti
Tahle série je o čtyřech hlavních nepřátelích našeho srdce, které se v průběhu doby uchytí v našem srdci. Každá z těchto
čtyř emocí má moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a dokonce naší víru. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu
dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já
někomu dlužím. U dluhů jsou jen dvě možná řešení: Buď dluh někdo uhradí, nebo dluh někdo zruší. Ovšem nesplacený
dluh nebo neodpuštěný dluh zničí vše od vztahů po celé státy.
Prvním dluhem, o kterém si dnes povíme, je vina. Vina
říká: Dlužím ti. Je následkem nějakého skutku, který
považujeme za špatný. Každá taková špatnost je svým
způsobem krádež. Něco jsem ti vzal, a tak ti to dlužím.
Vůbec se přitom nemusíme bavit o fyzických věcech.
Muž může odejít od rodiny a ukrást tak svým dětem a
své ženě jejich budoucnost, bezpečí, finanční jistoty a
reputaci. Okradl je o Vánoce, zážitky a lásku.
Samozřejmě, tento muž takto nepřemýšlí. Ve
skutečnosti může mít pocit, že spíše získal něco
nového, než že by ztratil něco, co měl. Ale pak se ho
jednou jeho malá holčička zeptá, proč už maminku
nemiluje a jeho srdce to sevře. Teď se cítí vinen.
Tatínek dluží. Vztah dlužníka a věřitele je ustanoven, a
navždy tento vztah poznamená, od touhy platit věcmi
za lásku, až po nevyřešenou vinu. Takové chování však
ničí sebeúctu dítěte a vytváří nový cyklus zranění.
Neříkáme snad, že někomu dlužíme omluvu? Odkud se
pocit dluhu bere? Cítíme se vinni, a to dokonce i tehdy,
když si racionálně dokážeme své chování vysvětlit a
omluvit sami před sebou. Vina se týká naší minulosti.
Minulost je jediná záležitost v našem životě, kterou
nedokážeme změnit. Minulost se stala a my se s ní
musíme naučit žít, můžeme měnit její následky,
můžeme se učit ji neopakovat, můžeme se snažit ji
ukrýt, ale už ji nikdy nedokážeme změnit. Jednou se
stala, a navždy tady je.
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
Což je, upřímně řečeno, matoucí. Alespoň pro
křesťany. Vždyť zdrojem naší identity je přece fakt, že
jsme se stali v Kristu novým stvořením. Pavel píše, že
staré věci pominuly, a je tu všechno nové. Jak je tedy
možné, že by nás minulost mohla omezovat? Jsme-li
nové stvoření, pak se na minulost přece nemusíme
ohlížet! Neříká snad Pavel, že zapomíná na to, co bylo
za ním, usilovně chvátá kupředu? Ano, ale Pavel také
mnohokrát vypráví o své minulosti, říká, co byl, co
dělal, a jak to ovlivňuje to, kde dnes je. Dokonce
vypráví svou špatnou historii, jak pronásledoval
Ježíšovy následovníky a nechal je zavírat a zabíjet. A
koneckonců jde až do momentu, kdy říká, že si ho
vlastně Bůh vyvolil již v lůně matky před vlastním
narozením. Pokud na minulosti nezáleží, pak nezáleží
ani na tom, že si jej Bůh vybral v lůně matky!
Ne, když se staneme novým stvořením, staré věci
pominuly, ale naše paměť se nevymazala. Co tedy
vlastně pominulo? Pominul důvod pro starý životní
styl. Pominula zeď, která nás oddělovala od Boha.
Zmizel příkop, který nás odděloval od naděje a od
Boha v tomto světě. Ale zůstala nám naše osobnost,
dokonce zůstaly naše charakterové vlastnosti (ano, i ty
špatné), zůstaly nám problémy, ve kterých jsme byli.
Můžou zmizet nebo se změnit? Jistě, ale ne proto, že
někdo mávne kouzelným proutkem, ale proto, že jsme
získali novou strategii a novou sílu. Co tím myslím?
Získali jsme novou strategii, jak se svým životem
nakládat: to je obsaženo v Bibli. A získali jsme novou
Stránka 2
sílu, jak to zvládnout: to díky Duchu svatému, kterého
Ježíš dává svým následovníkům, aby žili v jeho moci, z
jeho síly a pod jeho autoritou. Tím, že jsme se stali
novým stvořením, naše problémy nezmizely, ale získali
jsme moc se s nimi vypořádat. Je tady ovšem jedna
věc, která je pro vypořádání se s minulostí naprosto
zásadní. A bez této věci je vypořádání s vinou nutně
neúplné.
Víte, vina sama o sobě nemusí být špatná věc. Vina nás
může vést k upřímnosti a vyznání. Musí být ale
uzavřena. Co tím myslím? Nevyřešená vina se stává
destruktivní záležitostí. Nevyznaný hřích se stane
omezením současnosti a zničením budoucnosti. Tajný
hřích totiž nemůže existovat společně s vnitřním
pokojem. Dr. Belgum v knize Guilt napsal, že 75%
hospitalizovaných lidí s psychickými potížemi mají
svou nemoc zakořeněnou v emocionálních problémech.
Říká, že jejich fyzické symptomy a zhroucení jsou pro
mnohé něčím jako nedobrovolným vyznáním viny. Ve
své nejčistší podobě je totiž vina Bohem daný dar jako
emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku.
Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se
z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba.
Hanba vinu zesílí útokem na jádro člověka a jeho
identitu a tak se za sebe stydíme a považujeme se za
zbytečné a hnusné. To se stane jádrem naší identity
natolik, že si říkáme, že nás nikdo nebude mít rád, když
se dozví, jací doopravdy jsme, a tak začínáme kolotoč
divadla, aby nikdo na opravdový stav našeho srdce
nepřišel. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za
to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Bůh nám
však dává cestu, jak se s vinou i hanbou vypořádat.
Jan napsal: (1. Jan 1,8.9) Řekneme-li, že žádný hřích
nemáme, klameme sami sebe a pravda v nás není.
Jestliže své hříchy vyznáváme, on je věrný a
spravedlivý, aby nám hříchy odpustil a očistil nás
od každé nepravosti. Tady vidíme, co máme udělat
nejprve: vyznat to Bohu. Ale u toho to nekončí. Důvod,
proč pořád cítíš vinu i když jsi vyznal hřích Bohu, je
ten, že Bůh nebyl jediná poškozená strana. Odpuštění
nevymazalo potřebu věci napravit. Ve skutečnosti by
odpuštění mělo být základem touhy k nápravě.
Jakub ukazuje ještě druhý stupeň vyznání. Nejprve
říká, abychom se za sebe modlili, když máme starosti
nebo jsme nemocní, a pak dodává (Jakub 5,16):
Vyznávejte si navzájem své hříchy a modlete se
jedni za druhé, abyste byli uzdraveni. Tohle se
netýká jen fyzického uzdravení, ale také uzdravení naší
minulosti. Veřejné vyznání řeší vinu, ukončuje koloběh
hříchu a přináší nám odpuštění a proto také svobodu. V
Bibli je totiž opravdové pokání vždy spojeno s
veřejným vyznáním a restitucí. Zacheus okamžitě
spojil změnu svého života s restitucí (Lukáš 19:8:
Zacheus potom vstal a řekl Pánu: "Podívej se!
Polovinu svého majetku teď dávám chudým, Pane,
a kohokoli jsem nespravedlivě odíral na daních,
vrátím mu to čtyřnásobně). Veřejné vyznání a
restituce přináší světlo do tvého života, které uzdraví
tvé srdce z pocitu viny. Je to snadné? Těžko! Ale je to
návyk pro zdravé srdce.
Lukáš Targosz 20. září 2011
Nepřátelé srdce: Hněv - Dlužíš mi
V sérii Nepřátelé srdce nemluvíme, jak jsme si ukázali minulý týden, o cholesterolu a jeho přátelích, ale mluvíme o
našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básníci, filozofové a kazatelé neustále a rádi mluví. Bůh
slíbil, že člověku dá nové srdce (Ezechiel 36:26). Zajímavé je, že to řekl lidem, kteří již od něho dříve dostali top deset
principů chování, kterému také někdy říkáme Desatero. Vypadá to ale, že chovat se správně nezměnilo jejich srdce,
spíše potřebovali nové srdce nejprve. No jo, řekneš si ale, vždyť tohle místo se odkazuje na obrácení se k Bohu. Když
přece uvěřím, Bůh mi vymění kamenné srdce a dá mi nové, ne? Máš úplnou pravdu. Zapomínáme ale na jednu
důležitou věc. Co Bůh začal v okamžiku spasení, není dokončeno v tomto okamžiku. Ježíš byl pozván do našeho domu,
ale možná jsme mu ještě nedali plný přístup do všech komnat našeho domu. Proto, přestože jsi nadšený, že ti bylo
odpuštěno, to neznamená, že dokážeš snadno okamžitě odpouštět jiným. Je to srdeční záležitost. Stále jsi v procesu
přerodu, stále se na tvém srdci ještě pracuje.
Co jsou tedy ty hlavní nepřátelé našeho srdce, na které
se v této sérii díváme? Vina. Hněv. Chamtivost.
Žárlivost. Zamysli se. Prakticky každý vztahový
konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se
dá vystopovat k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z
těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
přináší nerovnováhu ve vztahu. Sociální dysfunkce je
založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu
dlužím.
Prvním dluhem, o kterém jsme si povídali, byla vina.
Vina říká: Dlužím ti. Hněv, což je emoce, na kterou si
Stránka 3
posvítíme dnes, říká: Dlužíš mi. Zlobíme se, když
nedostaneme to, co chceme. Následkem toho se u nás
vyvinou touhy a očekávání, které jsou zhusta
nenaplněny, a my reagujeme hněvem. Ten má
samozřejmě různé podoby, vždyť záleží mimo jiné na
typu naší osobnosti. Já jsem například cholerik, a proto
reaguji výbuchem. Když bouchnu, taky se docela
rychle uklidním. Říkáte si: Ještě, že nejsem cholerik?
Počkej. Výbuch je jen jednou z reakcí. Další verzí je
pomsta. A co ironie a sarkasmus? Jak asi vypadá
potlačovaný hněv? Každopádně, lidé by ti měli zaplatit
to, co ti dluží. Přece si jen zasloužíš lepší jednání.
Ironii osudu však většina opravdových dluhů nemůže
být nikdy splacena. Jak chceš například splatit svému
dospělému synovi čas, který jsi mu nedal v jeho deseti
letech? To není možné. Nedokážeš se potrestat extra
časem. Mnoho věcí je nesplatitelných.
Naneštěstí, usazený hněv v našem srdci přináší
dlouhodobé problémy. Co to jsou za problémy? Pokud
svůj hněv ke konkrétní osobě neřešíme, nakonec si
začneme myslet, že nám všichni něco dluží! Nic nás
nedokáže uspokojit, protože nám nic není dost dobré.
Znáte někoho takového? To nejsou zrovna lidi, se
kterými chcete trávit čas, co? Plní zraňujícího
sarkasmu, kritiky, zloby… Zraňující lidé mají tendenci
zraňovat zase druhé, a tak tento kolotoč pomsty a
hněvu nikdy nekončí.
Víte, co je ale legrační? Když se nazlobeného člověka
zeptáte: Co ti je?, odpoví skoro vždy: Nic! Nic?!?
Opravdu? Tak proč jsi vybuchl, proč jsi sarkastický,
proč jsi pomstychtivý? „Nic mi není! Stejně bys to
nepochopil.“ Proč se bojíš vyjít se svým příběhem, kdy
tě někdo zranil, na světlo? Bojíš se, že když popíšeš,
proč se zlobíš, že to bude naopak vypadat jako úplná
prkotina? A víš, že ve většině vztahových konfliktů,
které jsou založené na hněvu, je původní příčina
doslova ona prkotina?
V dopise církvi v Efezu píše Pavel (Efezským 4:31):
Veškerá hořkost, hněv, zuřivost, křik i urážky ať
vás opustí spolu s veškerou záští. Slovo „opustí“
znamená doslova oddělit se od něčeho nebo zbavit se
něčeho. Je to, jako bys vešel do dveří, kde je pavučina,
která je namotaná v rohu a ty do ní omylem vrazíš
hlavu. Stalo se ti to někdy? Mě při mé výšce docela
často. Co uděláš? Začneš to ze sebe trhanými pohyby
rychle sundávat. Zažili jste to někdy? Tak to přesně je
význam slova „opustit“. A všimli jste si slova
„veškerá“? Pavel píše o všech možných negativních
vztahových emocích, na které si vzpomene, a pak, snad
aby pokryl případně něco, na co by zapomněl, zmiňuje
„veškerou zášť“. Zášť je obecně zlý postoj k druhému.
Prostě, Pavel pokrývá všechny vztahové případy. A co
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
radí na vyřešení těchto emocí? Efezským 4:32: Buďte
k sobě navzájem laskaví a milosrdní. Odpouštějte si
navzájem, tak jako Bůh v Kristu odpustil vám. Jako
kontrast k hořkosti a urážkám Pavel navrhuje laskavost
a milosrdenství. Pak ovšem oddává slovo, které je
jádrem našeho řešení: odpuštění. A ne ledajaké
odpuštění, ale stejného typu, jaké k nám projevil
Kristus! Máme prostě odrazit na sobě odpuštění
podobně jako bychom to promítli zrcadlem.
Aby Ježíš ilustroval, jak si máme odpustit, vyprávěl
podobenství, což je smyšlený fiktivní příběh, o jednom
králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
Když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu
dlužil deset tisíc hřiven. Deset tisíc hřiven bylo více
peněz, než by dokázal vydělat za svůj život. Obrovský
dluh. Když neměl sluha čím zaplatit, poručil jeho pán,
aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a
tím aby se zaplatil dluh, jak tomu v té době bylo
zvykem. Ale tu se stalo něco neuvěřitelného a
absurdního: (Matouš 18:26-27) Služebník padl na
kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou
strpení a všechno ti zaplatím!´ Pán se tedy nad ním
slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. Odpuštění
ruší dluh. Pán v tomto příběhu symbolizuje Boha, který
se slitoval a zrušil dluh.
Jenže příběh, žel, nekončí. Když ale ten služebník
odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů,
což je v kontrastu s jeho právě odpuštěným dluhem
prkotina, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: Zaplať,
co dlužíš! Ten také padl na kolena a prosil ho: Měj se
mnou strpení a zaplatím ti! Jenomže, náš dlužník, co
mu byl odpuštěný majlant, nechtěl. Odešel a dal ho do
vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Lidé byli zdrceni, a
není divu, že se o tom pán rychle dozvěděl. Nechal si
ho okamžitě zavolat, a řekl mu: (Matouš 18:32-33) Ty
zlý služebníku! Odpustil jsem ti celý dluh, protože
jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat,
jako jsem se já slitoval nad tebou?!
Možná si řekneme, že jsme byli v právu. Možná nám
připadá, že naše velké dluhy by měly být odpuštěny,
ale malé splátky budeme vyžadovat od jiných o to
přísněji. Jenomže, Ježíš dodává mrazivá slova ke
svému podobenství, která jsou varováním a hlavní
pointou jeho příběhu: (Matouš 18:34-35) Jeho pán se
rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí
celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám,
pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.
Pokud neodpustíme těm, kdo nám ublížil, pak nakonec
my budeme ti, kdo budou platit. Když my odpustíme
dluh, pak jsme i my svobodni.
Stránka 4
Ve světle našeho zranění je odpuštění skoro jako
rozhodnutí odměnit mého nepřítele. Ale ve stínu kříže
je odpuštění pouze dar od jednoho člověka, který si to
nezasloužil, k druhému.
Zruš dluh. Udělej něco fyzického nebo viditelného, co
ti pomůže identifikovat, že jsi to udělal.
Proces takového odpuštění zahrnuje několik kroků:
Opusť případ. Když budeš stát na křižovatce, rozhodni
se neotvírat případ, místo toho, aby ses pustil do něho
znovu.
Identifikuj, na koho se zlobíš. Ne, zapomenutí není
totéž jako zrušení dluhu.
Odpuštění jako životní styl je jediným posilovacím
cvikem, který porazí náš hněv.
Urči, co ti dluží. Obecné odpuštění neuzdravuje
specifická zranění.
Lukáš Targosz 27. září 2011
Nepřátelé srdce - PAUZA - Na každý zlozvyk je tu dobrozvyk
Pro ty z vás, kteří jste tady dnes poprvé, právě jsme uprostřed série blogů, kterou jsme nazvali Nepřátelé srdce, ve které
mluvíme o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které básnici, filozofové a kazatelé neustále mluví.
To je srdce, které nelze fyzicky nahmatat, ale bolí někdy víc než to fyzické srdce. Navíc ovšem se v tomto srdci skrývají
monstra, která sem tam vylezou a všechny, včetně nás, překvapí. Říkáme si: Páni, odkud se tohle ve mně vzalo? Kde se
jen ve mně vzala taková zloba? Kde se jen ve mně vzaly tyhle zraňující slova? Kde se jen ve mně vzaly tyhle chamtivé
myšlenky? Byly tam. Celou dobu. Schované, tajemné, neřešené, rostoucí. V našem srdci. Tahle série je o čtyřech
emocích, které mají moc nakazit a zničit naše vztahy, náš charakter a naší víru. Tyto emoce jsou: Vina. Hněv.
Chamtivost. Žárlivost. Prakticky každý vztahový konflikt, který si kdy zakusil nebo se na něm podílel, se dá vystopovat
k jedné z těchto čtyř emocí. Každá z těchto emocí ústí ke vztahu dlužníka a věřitele, což přináší nerovnováhu ve vztahu.
Sociální dysfunkce je založena na tom, že mi někdo dluží, že já někomu dlužím. Nepřátelé srdce jsou dluhové vztahy.
Pokud máš nějaký srdeční problém, nejlepším lékem je
pravidelné cvičení. Srdce je totiž sval, který posiluješ
stejně jako kterýkoliv sval: napneš a uvolníš. Pokud ale
nejsi hloupý, chápeš, že nemůžeš čekat na to, abys byl
zdravý pro to, abys mohl cvičit; naopak. Cvičíš proto,
abys byl zdravý. Naše druhé srdce není výjimkou. I u
něj potřebuješ trochu cviku. Víte, je to zajímavé. Všude
po světě křesťané zpívají písně, ve kterých se modlí:
Bože, dej mi čisté a nové srdce. Jenže to zřídkakdy
funguje takto jednoduše. Ve většině případů je proces
komplikovanější a delší. A bolestivější. A vyžadující
větší úsilí. Změněné srdce je výsledkem nových
návyků.
Jasně, dostali jsme nové srdce, když jsme se rozhodli
následovat Krista, ale i toto nové srdce si nese staré
jizvy, které vytvořily zlozvyky a vzorce chování,
kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Bible mluví o
těchto dvou veličinách jako o starém člověku a starém
těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro
člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum
pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si
vypěstovali. Starý člověk, řečeno duchovně, zemřel
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
spolu s Kristem právě proto, aby tělo hříchu bylo
zbaveno sil a my už hříchu neotročili (Ř 6:6).
Zbavování sil ovšem může trvat pomalu, že? Staré
zvyky umírají docela těžce. Zlozvyky je ale možno
porazit, když si vypěstujeme nové návyky.
No, a tuto neděli, když jsem v Elementu přednášel o
třetí emoci (to bude další blog zítra ráno) a vysvětloval
jsem výše popsaný princip starého těla (soubor
zlozvyků a návyků), které porážíme novými návyky,
tak mě napadlo, že je to vlastně strašně jednoduché! Na
každý zlozvyk je totiž nějaký dobrozvyk! Pokud jste
toto slovo nikdy neslyšeli, já taky ne. Vymyslel jsem
ho včera ráno během přednášky v Elementu. Ale je to
ono. Dobrozvyky, které se naučíme, jsou právě ony
posilující cvičení na zlozvyky našeho srdce.
Dobrozvyk na zlozvyk viny je vyznání a restituce.
Dobrozvyk na zlozvyk hněvu je odpuštění. A
dobrozvyk na chamtivost a žárlivost je... (to se dozvíte
v dalších dvou pokračováních).
Lukáš Targosz 03. října 2011
Stránka 5
Nepřátelé srdce: Chamtivost = Dlužím si
Vina říká: Dlužím ti. Hněv říká: Dlužíš mi. Naší třetí emocí, která je nepřátelská ke tvému srdci, je chamtivost. Ta tvrdí:
Dlužím si. Tahle emoce je opravdu těžká ze dvou důvodů. Za prvé, myslíme si, že chamtivost se týká pouze těch, kteří
mají hodně peněz, a my se necítíme jako bohatí lidé, a ani si nemyslíme, že máme moc a vliv na to, abychom byli
chamtiví. Příklad? Nedávno svět zachvátila ekonomická krize, a jedna z nejčastějších reakcí lidí byla kritika
bankovního sektoru a jejich chamtivosti a vztyčený ukazováček, že právě banky mohou za krizi. My za to samozřejmě
nemůžeme. A s tím souvisí druhý problém s chamtivostí. Nikdo si nemyslí, že je chamtivý. Tohle je emoce, kterou
nedokážeš vysledovat v zrcadle, jen ji vidíš u jiných. Ale lidi okolo tebe uvidí, že jsi chamtivý. Projeví se to totiž v
okamžiku, kdy se někdo dotkne tvých věcí, projeví se to, když bys měl někomu něco dát, nebo se s někým o něco
podělit, projeví se to kdykoliv se mluví o změnách v ekonomice, protože tě zachvátí strach. Strach, že nebudeš mít dost.
Strach, že se na tebe nedostane spravedlivý podíl, který si zasloužíš. A přesně to je jádro chamtivosti: strach, že nebudeš
mít to, co si zasloužíš. Protože si to zasloužíš. Protože si to dlužíš…
Chamtivci si říkají, že si zaslouží všechny ty věci, které
se jim na jejich životní cestě naskytly. Jejich mantra je:
Je to moje, protože jsem si na to vydělal – a ještě hodně
toho přijde navíc. Oddělit chamtivce od jejich věcí,
peněz a majetku je těžké. Zasloužili si to. Chamtivost
se bojí o bezpečí, bojí se, že už nebude příležitost, a
bojí se ztráty. To je tak strašně těžké vidět u sebe.
Zatímco vinu a hněv jsme schopni rozpoznat vcelku
lehce i u sebe, chamtivci nikdy o sobě netvrdí, že jsou
chamtivci. Už to slovo zní tak strašně negativně. Ne,
chamtivec není chamtivec. Je pouze opatrný člověk. Je
pouze šetřílek. Dává si jen pozor na to, co by mohlo
přijít. Bezpečí je přece jen dobrá věc, ne? Jenomže
chamtivost docela snadno rozpoznáme u druhých, že?
Starý Disneyovský strýček Skrblík by mohl vykládat.
Chamtivci jsou lakomci. Nepodělí se. Nedávají. Neradi
prohrávají. Mluví vždy tak, jakoby sotva vycházeli s
penězi. Jsou tajemní. Nikdy díky nim nezapomeneš, co
pro tebe udělali. Nikdy nebudou úplně spokojeni s tím,
co mají. Chtějí ovládat ostatní svými penězi (nebo
jejich nedostatkem). Kupodivu, vůbec nejde o to, kolik
peněz mají. Není to totiž finanční problém, je to
srdeční nastavení. Více nebo méně peněz nic nezmění,
protože chamtivost pramení ze srdce. Je-li to tvůj
problém, tvá rodina mívá pocit, že bojuje o tvou
pozornost s tvými věcmi. Někdy mají pocit, že si vážíš
věcí víc než jich. Mají pocit, že ti není nic dost dobré.
Silou za chamtivostí není nic jiného než starý a
obyčejný strach se slovy „Co když…“
Zároveň je cvik na naše srdce v případě chamtivosti
pravděpodobně nejjednodušším řešením díky své
praktičnosti. Chamtivost porazíš zcela jednoduše:
neobyčejnou štědrostí. Chamtivost porazíš tím, že se
podělíš. Chamtivost oslabíš svou pravidelnou,
procentuální i příležitostnou štědrostí. Pravidelná
štědrost znamená, že si ustanovíš návyk dávat své
pryč. Může to být finanční návyk, kdy dáváš
pravidelně na charitu, do církve nebo na chudé. Může
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
to být ale také návyk praktický, kdy se rozhodneš
pravidelně provětrat skříně a rozdat své oblečení. Může
to být návyk koupit CD nebo knihu navíc, abys ji
někomu podaroval. Může to být návyk dělit se o jídlo a
pravidelně někoho na něj zvát. Procentuální štědrost
je, když se rozhodneš dávat pravidelnou část svého
příjmu pryč do církve, na charitu nebo pro chudé.
Mnozí z nás věří v tzv. desátky, kdy dáváme 10%
svých příjmů Bohu do církve. Ale upřímně nejde o to,
zda je to 10%. Začni klidně se 3% a přidávej je v
průběhu let. Důležité ale je, aby sis tento návyk
štědrosti vypěstoval. Mimochodem, vůbec se nemusíš
zastavit na 10%. Já jsem s tímto principem začal ve 14
letech a dnes dávám spíše okolo 15%, ale víte, kolikrát
jsem viděl, jak mi to pomáhá porazit mou sobeckost?
Příležitostná štědrost jsou momenty, kdy se
rozhodneš dát něco navíc nečekaně mimo své
pravidelné a procentuální návyky. Třeba tě zastaví
někdo, že má hlad. Koupíš mu jídlo? To jsou momenty,
kdy se někde ve světě stane katastrofa a my najednou
objevíme, že být štědrým je strašně fajn, protože to
čistí naše srdce.
Mohu se tě na něco zeptat? Když jsi teď četl o dávání a
štědrosti, cítil jsi ve svém srdci tlak? Tlak, který by se
dal shrnout do slov: Už zase mluví o penězích! Pořád
ze mě někdo chce tahat peníze! Jsou to MOJE peníze!
Pokud ano, je to emoce, která se dostává z tvého srdce
na povrch. Je to emoce, které se říká... chamtivost.
Tady se začínáme cítit nepohodlně. Víme totiž, že
Bible také mluví moc o štědrosti, ale jsou to přece
„naše“ peníze, tak si o nich chceme rozhodnout sami.
Mnozí křesťané tak žijí ve zvláštním nastavení. Věří,
že se o ně Bůh postará ohledně věčného života (odpustí
jim hříchy, dostane je do nebe, dá jim spojení se
sebou), ale mají problém v praxi věřit, že se o ně
postará. Zamyslete se, není to iracionální věřit Bohu
ohledně věčnosti, kterou nedokážeme nahmatat, ale
odmítáme jeho pozvání být Pánem našich financí? Proč
Stránka 6
je to tak těžké? Kdyby nás zastavil lupič se slovy:
Peníze nebo život!, hned víme, jak se rozhodnout.
Jak to, že víme, co si zvolit, když to po nás chce zloděj,
ale ne Bůh?
Dávat peníze, když jsem byl dítě a dospívající, a nic
jsem nevydělával, bylo vcelku jednoduché. Dát 5 korun
z padesáti nebyl tak velký problém. Dokonce dát
padesát z pěti stovek nebyl problém. Tohle dělám od
svých raných let dospívání, zhruba od svých čtrnácti
let. Ale později jsem zjistil, že je to těžší. Dát totiž 500
korun z pěti tisíců nebo pět tisíc z padesáti tisíců je
určitě těžší než dát z mála.
V naší kultuře hrají strachy „co kdyby“ velkou roli. Ale
to je právě ten problém. Ze strachu před kolapsem naší
osobní ekonomiky se snažíme šetřit nebo investovat,
jenže vložit svou důvěru do bohatství je hodně nejisté,
protože majetek je dnes tady a zítra fuč. Existuje ještě
jiná možnost? Jsem přesvědčen, že ano, pokud
investujeme do věčného portfolia, neboli pokud
bohatneme v Bohu. Každý křesťan dříve nebo později
ve své štědrosti narazí do zdi, kterou je strach.
Skutečně věřím, že Bůh je tím, kým říká, že je? Nebo
věřím, že tím je, ale v praxi se chci spolehnout na svůj
cash. Nakonec, v církvi pozoruji dva druhy dárců: ty,
kteří dávají z toho, co zbylo; a ti, kteří žijí z toho, co
jim zbude po dávání. Není to ovšem proto, že by byli
lakomí, je to o prioritách: tedy o věcech, které mají
přednost. Problém je totiž v tom, že pokud dáváš jen z
toho, co ti zbude, skoro nikdy nic to není. Pavel napsal,
že (2. Korintským 9,6-7) Říkám vám, že kdo skoupě
rozsévá, bude skoupě sklízet, ale kdo rozsévá štědře,
bude sklízet štědře. Každý ať dává, jak se v srdci
rozhodl, ne s lítostí anebo z povinnosti. Vždyť Bůh
miluje ochotného dárce. V téhle pasáži, ve které
Pavel píše, že úroda je přímo úměrná tomu, jak a kolik
jsme zaseli. Pokud zaséváme hodně, sklízíme hodně,
pokud málo, máme malou úrodu. Zasévání na první
pohled vypadá jako odevzdávání úrody, ale ve
skutečnosti je to princip, jak rozmnožit to, co máme.
Pavel nabízí myšlenku, že Bůh ti svěří tolik, nakolik jsi
schopen fungovat jako správce. Správce je totiž
zodpovědný majiteli. Správce si uvědomuje, že život
není zajištěn bohatstvím.
Ježíš vypráví v Lukáši 12,13-21: Mějte se na pozoru a
střezte se před každou chamtivostí, neboť i když má
někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co
vlastní." Řekl jim podobenství: "Jednomu
bohatému člověku přinesla země hojnou úrodu. A
on v sobě o tom rozvažoval a říkal: ‚Co budu dělat?
Vždyť nemám, kam bych svou úrodu shromáždil.'
Řekl: ,Udělám toto: Zbořím své stodoly, postavím
větší a tam shromáždím všechno své obilí a zásoby.
A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho
let; odpočívej, jez, pij, raduj se.' Bůh mu však řekl:
‚Blázne! Ještě této noci si vyžádají od tebe tvou
duši, a čí bude to, co jsi připravil?' Tak je to s tím,
kdo si hromadí poklady, a není bohatý v Bohu. Není
otázka, jestli to, co máme, někdo dostane, jediná otázka
je kdy a jak. Tento muž trpěl nemocí SVS (Syndrom
větších stodol).
Touha vlastnit nebude nikdy plně ukojená. V naší
kultuře se totiž mnohem více zaměřujeme na to, co
nemáme, než na to, co máme. Když nemáme dost,
divíme se proč. Proč se tedy nedivíme, když máme více
než dost? Obecně řečeno, čím více peněz člověk
nashromáždí, tím více se o ně bojí. Jenže, bez ohledu
na to, kolik někdo vydělává, nebude mít pokoj v mysli.
Chamtivost je poražena štědrostí. Štědrost je místo,
které tě nutí změnit svůj životní styl. Když si totiž
vytvoříš návyk dávat pravidelně, procentuálně a
příležitostně, posilní to tvé srdce.
Lukáš Targosz 04. října 2011
Nepřátelé srdce: Žárlivost = Bůh mi dluží
Dnes končíme sérii o našem srdci. Tato série byla o našem druhém srdci, o té neviditelné části našeho já, o které
básnici, filozofové a kazatelé neustále tak rádi mluví. Život může být k tomuto srdci krutý. Je v něm totiž mnoho vlivů,
který mu způsobují srdeční arytmii, jinými slovy, toto srdce často bije mimo rytmus, pro který bylo stvořeno. V této
sérii jsme si zatím ukázali na tři emoce a z nich vyplývající zlozvyky, a na posilovací zvyky dobrozvyků, které nám
dokážou pomoc jednat s těmito monstry, které se vynořují z hlubin srdce. Prvním dluhem byla vina, která říká: Dlužím
ti. Je následkem nějakého našeho provinění. Druhou emocí byl hněv, který vychází z toho, že jsme nedostali to, co jsme
chtěli, hněv říká: Dlužíš mi. Třetí emocí, která otravuje naše životy, je chamtivost, což je předpoklad, že všechno, co se
vyskytne v mé cestě, je určeno pro mou spotřebu. Chamtivost říká: Dlužím si. Dneska se podíváme na emoci, která má
co do činění s Bohem, i když to na první pohled nevypadá.
Čtvrtá emoce, o které budeme mluvit, je žárlivost.
Když se řekne žárlivost, hned si vybavíme, co můžeme
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
závidět jiným: vzhled, schopnosti, příležitosti, zdraví,
výška, dědictví, sociální status, národnost, rasu.
Stránka 7
Myslíme si, že problém je v těch, kdo mají to, co my
nemáme. Ale kupodivu, když se nad tím zamyslíme,
pak by Bůh, pokud v něho věříme, mohl všechny tyhle
věci nějak pro nás udělat. Kdyby chtěl. Jenomže pokud
je nemáme, pak to znamená, že nechtěl. Ale to
znamená, že máme problém s ním. Dokonce, i když v
něj nevěříme, podvědomě ho viníme z dluhu, a to
dokonce i když za Boha dosadíme osud, štěstěnu, nebo
postavení hvězd. Ve své podstatě žárlivost křičí: Bůh
mi dluží. Žárlivost je tvůj konflikt, který máš s Bohem.
Neudělal pro tebe to, co udělal pro jiné, a zcela jistě
mohl udělat i pro tebe. Přesto je tahle myšlenka pro
mnohé z nás absurdní. Jak bychom si mohli myslet, že
nám Bůh něco dluží? Všimli jste si ale zvláštní věci?
Když se těm, kterým závidíme, něco nepodaří, nebo
selžou, nebo něco ztratí; cítíme jistý pocit uspokojení,
který pramení přímo ze srdce. Ten ale netrvá moc
dlouho, protože stejně nedokáže uspokojit náš
nedostatek. Dokonce, i kdyby se tito lidé, kterým
závidíme, k nám chovali hezky a pomáhali nám, nijak
to nevyřeší naši žárlivost. Víte proč? Protože tito lidé a
jejich situace pro nás nejsou a nikdy nebyli problémem.
Naše srdce jím je. A v našem srdci se skrývá žárlivost
nad věcmi, které nám Bůh mohl dát, ale nedal. Život
není férový, že?
Možná jste viděli film Amadeus, který je příběhem
života hudebního génia Wolfganga Amadea Mozarta,
ve skutečnosti to je film o závisti. Dvorní skladatel
Salieri velmi žárlí na Mozartovu velikost. Ve filmu je
scéna, kdy Mozartova manželka přichází za Salierim,
netuše, co je doopravdy zač, a přináší manželovy
partitury s nadějí, že by mu pomohl získat práci. Salieri
si listuje partiturami s úžasem a otázkou, zda jsou to
původní listiny. V hlavě se mu odehrává hlas, který
říká: To je neuvěřitelné. První a jediné koncepty. Nikde
ani škrt, jakoby jen přepisoval hudbu, kterou už v hlavě
měl hotovou. Je jasné, že tohle je opravdový Boží hlas.
Civěl jsem na absolutní krásu. Salieri zachmuřeně
odchází domů, sejme ze stěny krucifix a hodí ho do
ohně se slovy: Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já!
Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného,
chlípného, dětinského kluka. Jsi nespravedlivý,
nečestný, bezcitný! Budu ti stát v cestě. Jak jen budu
moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit. Zničím
tvé vtělení! (Potřásá pozvednutou pěst.) Žárlivost je boj
s Bohem.
Žárlivost hrála hlavní roli od počátku stvoření. Kain
žárlil na Ábela. Ezau na Jákoba. Josefovi bratři na
Josefa. A většina z nás znají žárlivost jako závist, což
je jeden z poznávacích znaků Čechů. Asi je nošení
dříví do lesa, když řekneme, že závist je negativní
emoce. Ale co je pro nás možná překvapením, je její
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
spojení s Bohem. Všimněte si, co říká Jakub, bratr
Ježíše: (Jakub 4:1-2) Odkud pocházejí boje a sváry
mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se
ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a
závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte,
ale nemáte, protože neprosíte. Jakub hovoří o
neuhasitelné žízni po něčem víc. Jak všichni víme,
chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí
víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub tady říká, že
nemáme, protože neprosíme Boha. Petr na to říká (1.
Petrova 5:7) Všechnu svou starost svěřte jemu,
vždyť jemu na vás záleží. Je to zvláštní, ale vlastně
nás tady Jakub a Petr nabádají, abychom řekli Bohu,
kde se cítíme, že by nám měl něco dát. Místo, abychom
válčili a žárlili a záviděli, máme to říct upřímně a
otevřeně přímo Bohu.
Jakub ovšem dodává ještě jednu věc (Jakub 4:3)
Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste
uspokojili své vlastní choutky. Jakub říká, abychom
přinesli prosby Bohu, ale pak říká, že Bůh může říct
také ne. Celé je to totiž otázka důvěry. A našeho pocitu
odmítnutí. Opravdu na mně Bohu záleží? Nebo mě
odmítá, když mi nedá to, co chci?
Co však máme dělat, když se cítíme odmítnutí pořád?
Odmítnutý člověk si začne stěžovat, nejprve aby si
ulevil, ale později, aby ventiloval svou frustraci. Pro
stěžování tohoto druhu existuje dokonce ještě lepší
slovo: reptání. Najednou se zdá, jako by na nás svět
zapomněl, a naše náplast na zranění z odmítnutí je
reptání. Čím více si stěžujeme, tím více máme důvodů
ke stěžování si na lidi okolo sebe. Začíná totiž fungovat
náš mentální filtr. V naší mysli je totiž něco jako filtr,
který nám umožňuje se soustředit na věci, které jsou
okolo nás. Všimli jste si například, že když si koupíte
nové auto, najednou máte pocit, že všude okolo vás
jezdí to „vaše“ auto? Funguje to tak se vším: mobilem,
vztahem, dokonce s křesťany a církví. Když totiž
potkáš poprvé křesťany a poznáš je, pak najednou se to
kolem tebe vyrojí s křesťany a ty s překvapením zjistíš,
kdo že to vlastně všechno je křesťan. Oni tam byli
vždy, ale neměl jsi v hlavě filtr na křesťany. Žel
funguje to tak i na zranění. Čím více si stěžuješ,
kritizuješ a reptáš, tím více máš důvodů se cítit
odmítnutý. Je to princip, který John Maxwell popsal
slovy, že zranění lidé zraňují lidi a jsou jimi lehce
zranění. Lidé, kteří trvale a dlouhodobě prožívají pocit
odmítnutí, jsou až příliš často těmi nejkritičtějšími,
nejnespokojenějšími a nejodmítavějšími lidmi na světě.
Čím více odmítají a reptají, tím více se cítí lidmi okolo
sebe odmítnutí, a tím více odmítají. Zdá se to jako
začarovaný kruh, ze kterého není úniku. Ocitají se ve
tmě, přesně tak, jak popisuje apoštol Pavel v Římanům
Stránka 8
1:21: Ačkoli poznali Boha, neoslavili ho jako Boha
ani mu neprojevili vděčnost, nýbrž upadli ve svých
myšlenkách do marnosti a jejich nerozumné srdce
se ocitlo ve tmě.
Bible nám tady dává vodítko, jak se nad odmítnutí a
žárlivost povznést díky dobrozvyku vděčnosti. Promiň,
co jsi to říkal? Vděčnost? Jako za co? Za to, jak se mi
nedaří to, odmítají mě tito, a vůbec, tobě se všechno
daří! Ne, všichni zažíváme odmítnutí, a všichni máme
důvod reptat a stěžovat si, všichni máme právo se cítit
někým zranění. Ale co když zareagujeme obráceně? Co
když vezmeme vážně, že Pavel také napsal v
Koloským 3,15 Pokoj Kristův ať rozhoduje ve
vašich srdcích; k němu jste byli také povoláni v
jednom těle. A buďte vděčni. Co když místo reakce
Lukáš Targosz: Nepřátelé srdce
plné reptání, stěžování, zranění, sarkasmu a hněvu
zareagujeme s vděčností za to, co máme? Co když si ve
své hlavě ustanovíme nový filtr, tentokrát plný
vděčnosti? S každou modlitbou, každou naději upnutou
na Boha se naše kapacita zacházet s pocity odmítnutí
zvětší a rozmnoží, protože naděje a vděčnost dokáže
přemoci odmítnutí a reptání.
Dokážeš se nad odmítnutím povznést proto, že tvé
srdce je měkké (reptání totiž zatvrzuje srdce). Jádro
řešení na žárlivost? Je to oslava. Je to oslava úspěchu,
velikosti a věcí těch, jimž máme tendenci závidět u lidí
okolo sebe s vděčnosti za život, který máme. Bohu
totiž na tobě opravdu záleží!
Lukáš Targosz 09. října 2011
Stránka 9