Více - Grapheion

Andy Warhol: Motion Pictures
Galerie Rudolfinum
29. 1. – 5. 4. 2009
Výstava Andy Warhol: Motion Pictures se soustředí na Screen Tests (kamerové zkoušky) a nenarativní
filmy z let 1963-1973. Obsahuje sekvence Warholových "nejkrásnějších žen" - kamerové zkoušky “Baby”
Jane Holzer, Ivy Nicholson, Edie Sedgwick - i další díla, která ukazují světu celou plejádu umělcových přátel,
herců a modelek – např. Dennise Hoppera, Gerharda Malangy či Waltera Burna. Soubor zkušebních snímků
doplňují nenarativní filmy jako Eat, Sleep, Kiss, Empire a Blow Job. Filmy a videa Andyho Warhola
zachycují hutnou a syrovou matérii podnětného kulturního prostředí, ve kterém žil a pracoval, a mají zásadní
význam pro pochopení Warholova díla v jiných médiích.
Výstava je jedinečnou kolekcí experimentálních němých, černobílých filmů ze šedesátých let, které dnes
můžeme díky digitalizaci shlédnout jako velkoplošné projekce ve formě závěsných obrazů.
Pořadatelem výstavy je The Museum of Modern Art, New York ve spolupráci s Andy Warhol Museum,
Pittsburgh. Koná se pod záštitou Mezinárodní rady MoMA.
Výstavu doprovází stejnojmenný katalog, jehož editorem je Klaus Biesenbach, kurátor výstavy.
V roce 1963 byl již Andy Warhol autorem celé řady obrazů, které se staly americkými ikonami (plechovka
Cambellovy instantní polévky, láhev Coca-Coly, Marilyn Monroe), když zakoupil 16mm kameru a
následujících pět fascinujících let se věnoval natáčení filmů. Za tu dobu režíroval více než sto krátkých a
dlouhometrážních snímků, mezi nimi sérii němých filmů z let 1963-1964, Haircut (No. 1) (Účes (No. 1)),
Sleep (Spánek), Empire (Impérium), Eat (Jídlo), Kiss (Polibek), Blow Job, Henry Geldzahler, i zvukové
filmy jako Chelsea Girls (Děvčata z Chelsea) z roku 1966 a Lonesome Cowboys (Osamělí kovbojové) z roku
1967. Zároveň v letech 1964 až 1966 experimentoval s filmovým portrétem a vytvořil asi pět set černobílých
němých filmů, nazvaných Screen Tests (Kamerové zkoušky). V roce 1968 byl na Warhola spáchán atentát.
Opustil režii a nadále se věnoval produkci filmů Paula Morrisseyho (kromě jiných Flesh [Tělo], Heat [Horko] a
Trash [Špína]). Na počátku sedmdesátých let stáhl Warhol své filmy z distribuce a pořídil si přenosnou
videokameru Portapak, s níž natočil Factory Diaries (Deníky z Továrny) a další práce pro video- a televizní
projekci. Před svou smrtí v roce 1987 rozhodl, že jeho filmová pozůstalost má být uchována v MoMA. Jeho
poslední vůli naplnila v roce 1997 The Andy Warhol Foundation for the Visual Arts darem všech čtyř tisíc
kotoučů původních snímků a tiskovin. Velkorysá podpora Nadace umožnila MoMA uchovat a znovu uvést do
oběhu filmy, skryté divákům téměř po celá dvě desetiletí.
Nejodvážnější a nejvíce experimentální z celého Warholova filmového díla jsou černobílé němé filmy. Jejich
radikálnost spočívá ve výběru námětů, psychologické naléhavosti, rytmizaci i prosté kráse formy, snímané
s ostrými konturami světla a stínu. Přestože tyto snímky byly původně natáčeny rychlostí zvukového filmu,
tedy dvacetičtyř políček za sekundu, Warhol požadoval, aby byly promítány pomalejší rychlostí šestnácti
políček za sekundu, což odpovídá projekci němých filmů v počátcích kinematografie od devadesátých let
devatenáctého století do dvacátých let století dvacátého. Pro tuto výstavu byly vybrané Warholovy filmy z let
1963-1966 přepsány z 16mm filmu na DVD při zachování rychlosti šestnácti obrázků za sekundu a jsou
promítány na plátně nebo na monitorech v galerijním prostředí. Díky tomu můžeme dnes vidět Warholovy
filmy v takovém podání, jaké sám autor zamýšlel, a ocenit jeho přístup k manipulaci filmového obrazu, který
provokuje diváka i model.
Screen Tests obsahují přibližně pět set jednotlivých filmů, které Warhol natočil ve svém ateliéru,
proslulé Factory na Východní Sedmačtyřicáté ulici. Účinkující v jeho filmech jsou modelové a modelky, herci a
herečky, umělci a umělkyně, spisovatelé a básníci, dealeři drog, přátelé a další lidé, kteří si přáli být slavní.
Warholovy „superhvězdy“ se objevovaly ve více filmech, zejména jeho „nejkrásnější ženy“, jako „Baby“ Jane
Holzer, Edie Sedgwick a Ivy Nicholson. Účinkující byli požádání, aby se posadili na židli proti kameře na
stativu a pokud možno vydrželi sedět nehnutě alespoň tři minuty, po dobu nezbytnou k tomu, aby kamerou
projel jeden kotouč filmu dlouhý sto stop (asi třicet metrů). Zdánlivě jednoduché, ale ve skutečnosti vydatné
osvětlení byla namířeno přímo na tvář modelu a často nápadně vyčesané vlasy. (Účesy byly v mnoha
zkušebních záběrech skoro stejně důležité, jako výraz tváře).
Přestože zkušební záběry byly podobně jako další Warholovy černobílé filmy původně točeny rychlostí
zvukového filmu, tedy dvacetičtyř rámečků za sekundu, požadoval Warhol nižší projekční rychlost šestnácti
rámečků za sekundu, jaká se používala u němých filmů. Výsledkem je nezvyklé vláčné plynutí, rytmus, který
jako by nebyl v souladu s ostrým osvětlením a výraznými detailními záběry tváře a vlasů. Jako u jakéhokoli
jiného portrétu i zde hraje důležitou roli příspěvek sedícího modelu, který reaguje na kameru podle svého – se
samozřejmou přirozeností nebo nervozitou, posmutněle nebo nadšeně. Walter Burn má povznesený klidný
výraz, Dennis Hopper se pohybuje do rytmu písničky, Chip Monk a Case Elliott předvádějí ten správný
úsměv, „Baby“ Jane Holzer žvýká žvýkačku a jindy si čistí zuby, to vše s neskrývanou vyzývavostí. Beverly
Grant napodobuje hvězdu němého filmu Thedu Bara, James Rosenquist se točí na otáčecí stoličce. Krásné
ženy upřeně hledí do kamery v ostrém světle a pózují; nejoslnivější a nejsvůdnější pohled má Edie Sedgwick.
Piero Heliczer připomíná Rudolfa Valentina s vřelejším úsměvem, Salvador Dalí se dívá na svět vzhůru
nohama.
Kamerová zkouška obvykle slouží jako test, zda se herec nebo herečka hodí pro vybranou filmovou roli.
Produkční společnost a režisér chtějí vidět, co dokáže kamera odhalit z hercovy osobnosti a jeho zjevu, jeho
schopnosti vyjadřovat slova a emoce nebo se nabídnout obecenstvu jako přitažlivá neutrální projekční plocha,
krásná němá tvář na plátně, do které si mohou diváci promítat své vlastní myšlenky a pocity. Warhol dělal své
kamerové zkoušky přesně podle tohoto receptu – pomáhaly mu hledat představitele do jeho filmů, v nichž
osobnosti, jejich pózy a opakování obrazů zaujímaly stejně významnou roli jako kdysi tradiční příběh a vývoj
postav. Warhol oslavoval módu přesně tak, jak móda oslavovala krásu, a celebrity byly prostě „in“. Nikdo si
neuměl lépe než Warhol pohrávat s povrchností v doslova jakékoli formě tištěného a pohyblivého obrazu,
nikdo neuměl lépe rozšiřovat možnosti média do netušených nových směrů. Za oslnivým výrazem nebo
nepřítomným pohledem modelů ve Screen Tests nacházíme povrchovou strukturu a krásu, neutuchající
zvídavost, zkoumající povahu portrétu a také neobyčejnou lehkost, s níž Warhol experimentuje interakcemi
různých médií a pohybuje se mezi nimi. Výdrž ve zvolené póze, zvláštní klid a zpomalená projekce šestnácti
políček za sekundu znemožňují kategorizaci Warholových portrétů: jsou to zpomalené filmy nebo fotografie,
které se pomalu pohybují? Warholovy malované obrazy Elvise nebo Marilyn jsou sériovými zobrazeními
téhož, obrazy získávají vzhled filmového pásu nebo jiné formy mechanické reprodukce. Jsou tedy Screen
Tests filmovou verzí obrazů? Portréty mohou skrývat právě tolik, kolik toho odkrývají: zájmy modelu a
portrétisty nemusí být shodné, kamera může být lehce nebo i nepokrytě krutá v tom, jak zachycuje osobnostní
rysy a nálady.
FILMY NA VÝSTAVĚ
SCREEN TESTS / KAMEROVÉ ZKOUŠKY, 16 mm film
1964-66. Černobílé, němé, délka jednoho filmu cca 3 až 4 minuty
The Thirteen Most Beautiful Boys, 1965
16 mm, černo-bílý, němý, 40 minut
(Výběr čtyř ze třinácti)
Four of Andy Warhol Most Beautiful Women, 1964 – 70
16 mm, černo-bílý, němý, 15 minut
(Jane Holzer, Ann Buchanan, Sam’s Sally, Ivy Nicholson)
FILMY (16 mm)
Sleep / Spánek. 1963. Černobílý, němý, původní projekční doba 5 hodin 21 minut; zkrácená verze 42 minut.
Účinkuje John Giorno.
Šestihodinový film Spánek ukazuje básníka Johna Giorna v různých pozicích při spánku. Warhol protáhl "děj",
natočený na stostopové filmové kotouče, tak, že jednotlivé segmenty filmu zkopíroval do smyček. Výsledný
obraz je zamrzlý filmový snímek, promítaný rychlostí šestnácti políček za sekundu.
Kiss / Polibek. 1963. Černobílý, němý, 58 minut
Tento film byl původně promítán jako seriál. Ukazuje detailní záběry francouzského polibku různých párů,
každá sekvence zabírá jeden kotouč filmu. Ve filmu vystupují staří známí z Továrny, jako Naomi Levine,
Gerard Malanga, "Baby" Jane Holzer a John Palmer, dále umělec Marisol, kritik Pierre Restany a básník Ed
Sanders.
Blow Job. 1964. Černobílý, němý, 35 minut
Hledáček voyeuristické kamery je zaostřen na detail tváře mladého muže, jinak vidíme jen límeček jeho
bundy. Hlava je stále zarámovaná v záběru, hemoerotický výraz mladíkova obličeje vyjadřuje pozvolný
vzestup a pokles jeho emocí. Sexuální aktivita, jakou naznačuje název filmu, se odehrává - pokud vůbec mimo obraz a je ponechána imaginaci diváka. Film je reinterpretací principu sovětské filmové teorie, tzv.
Kulešovova efektu, podle nějž záběry získávají rozdílný význam podle toho, vedle jakých jiných záběrů se
ocitají. Zde "význam" nezávisí na juxtapozici záběrů, ale sugestivnosti názvu filmu.
Eat /Jídlo. 1964. Černobílý, němý, 39 minut. Účinkuje Robert Indiana
Ve filmu Jídlo vidíme umělce Roberta Indianu, jak pomalu jí houbu. V tomto filmu hraje důležitou roli čas:
jednoduchý děj se opakuje a je zpomalený, zkopírovaný do smyček, takže výsledkem je zamrzlý filmový
snímek, promítaný rychlostí šestnácti políček za sekundu. Sekvence je sestříhaná tak, aby neodpovídala
souslednosti děje a Indiana svůj zákusek nikdy nedojí.
Empire / Impérium. 1964. Černobílý, němý, původní projekční doba 8 hodin 5 minut; zkrácená verze 48
minut
Výňatek z osmihodinového filmu, který tvoří jediný záběr Empire State Building, natočen v noci na 2. června
1964 z 41. patra budovy vydavatelství Time-Life. Ve Warholově filmové tvorbě je děj rozostřen novým pojetím
filmového času, jímž je "reálný čas" jako neustálá přítomnost. Stostopové kotouče filmu, které vždy tvoří jeden
záběr, lze přirovnat ke Warholovým cyklům sítotisků v tom, že mají stejně nepřesné okraje a přiznávají
otevřeně proces vzniku i materiál. Každý kotouč filmu je samostatný úsek času, oddělený záblesky světla na
začátku i na konci. Tato dialektika kamery a času dospívá v Empire ke svému vyvrcholení.
Henry Geldzahler. 1964. Černobílý, němý, 99 minut. Účinkuje Henry Geldzahler
Americký kurátor a propagátor Warhola pokuřuje mohutný doutník. Zpomalená rychlost už tak minimálního
děje nechává vyniknout textury a jemné nuance filmového záznamu lidské tváře. Toto dílo se vyrovná
Warholovým portrétům na plátně co do hloubky využití možností média a schopnosti vystihnout a zdůraznit
osobité rysy portrétovaného.
Televizní projekce z DVD
Haircut (No. 1) / Účes (No. 1). 1963. Černobílý, zvukový, 27 minut. Účinkují John Daley, Freddy Herko, Billy
Name, James Waring
Raný Warholův experiment: bylo natočeno šest stostopových kotoučů filmu ze šesti různých pozic kamery.
Dramatické osvětlení, které přispívá k homoerotické atmosféře, navrhl Billy Name, překrývající se obrazy a
zrnitá struktura dodávají filmu hloubku a hutnost, charakteristické pro určitý typ portrétních filmů. Jedná se o
druhý ze tří filmů s názvem Účes, které tvoří soubor filmů Andyho Warhola.
Films @ 2009, The Andy Warhol Museum, Pittsburgh, PA, a museum of Carnegie Institute, all rights reserved.
Zvětšeniny laskavě poskytlo The Andy Warhol Museum.
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12
CZ - 110 01 Praha 1
Tel.: +420 227 059 205
[email protected]
www.galerierudolfinum.cz