Udoli-stinu-4-hlas-mesicniho

Prodano 18.04.2013 na
www.Kosmas.cz zakaznikovi
[email protected]
Přeložila:
IVANA ČEJKOVÁ
C. C. Hunter: Hlas měsíčního svitu
Vydání první
Copyright © 2012 by C. C. Hunter
Published by arrangement with St.
Martin’s Press, LLC.
All rights reserved
Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového
vítězství 332/31, Praha 4,
www.baronet.cz v roce 2013 jako svou 1767.
publikaci
Přeloženo z anglického originálu Whispers at
Moonrise
vydaného nakladatelstvím St. Martin’s Griffin,
New York (USA) v roce 2012
Český překlad © 2013 Ivana Čejková
Přebal a vazba © 2013 Ricardo a Baronet
Ilustrace na přebalu © 2013 Emil Křižka
Odpovědný redaktor Jiří Chodil
Korektorka Dana Chodilová
Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19,
Praha 2
Tisk a vazba:
, s. r. o., Český Těšín
Veškerá práva vyhrazena.
Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být
přetiskována, kopírována
či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného
povolení.
Název a logo BARONET® jsou ochranné
známky zapsané
Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly
zápisu 216133 a 216134.
ISBN 978-80-7384-714-2
BARONET
Praha 2013
C. C. Hunter
HLAS
MĚSÍČNÍHO
SVITU
Čtvrtá kniha z cyklu
ÚDOLÍ STÍNŮ
Redaktorce Rose Hilliardové
a manažerce Kim Lionettiové za to, že
mi pomohly dosáhnout spisovatelských
cílů. Manželovi, že vařil večeře, umýval
nádobí a pral prádlo, takže jsem se
mohla věnovat psaní, stihnout všechny
termíny a splnit si své sny.
Poděkování
V životě si často najdeme čas, abychom
lidi kritizovali, říkali jim, co dělají
špatně. A je jedno, jestli jde o servírku
v restauraci nebo uklízečku v obchodě.
Většinou je ale zapomeneme pochválit,
říct jim, že si jejich práce vážíme.
Takže já teď smekám klobouk před
všemi lidmi, kteří svou práci dělají
dobře.
Smekám před organizací Romance
Writers of America, která mi poskytla
znalosti a informace, jež mě na žebříčku
kariéry posunuly výš. Děkuji Rose
Brandové za její skvělá videa
a přátelství, Faye Hughesové a Kathleen
Adeyové, že mi pomohly všechno
zvládnout a dokončit. Díky vám oběma.
Děkuji všem přátelům ze spisovatelské
branže, bez jejichž podpory bych si
nemohla vybudovat takovou kariéru.
Děkuji všem, kteří jsou tu, aby se s vámi
smáli nebo plakali, kteří jsou pro vás
inspirací. Zejména bych chtěla
poděkovat své přítelkyni a spisovatelce
Susan Mullerové, s níž jsem vyrážela
téměř každý den na hodinovou
procházku, kde jsme si povídaly a smály
se. Rodičům, Peteu Huntovi a Ginger
Curtisové. Museli jste udělat něco moc
správně, protože jsem se nestala
špatným člověkem. No dobře, nejsem
dokonalá, ale skoro. Vychovali jste mě
dobře. Dík patří i mým dětem, na něž
mohu být hrdá a vážím si jich. A protože
tohle poděkování píšu před Dnem otců,
chci díky vyjádřit i zeti Jasonovi za to,
že je tak skvělým otcem mé drahé
vnučky. Velký dík patří i mým
fanouškům, kteří mé knihy doporučují
známým a kamarádům. Jsem vděčná
i těm z nich, kteří si najdou čas a napíší
mi, že mé knihy je nějakým způsobem
ovlivnily a zapůsobily na ně. Jejich
maily mi pomáhají radovat se z psaní
a vždy mě povzbudí, když už mi termíny
klepou na dveře.
Díky každému z vás, kdo se snaží stát
se lepším člověkem.
Kapitola první
Kylie Galenová stála na verandě před
kanceláří tábora Údolí stínů a pořád se
ještě třásla strachy. Závan srpnového
větru, ochlazený nedávnou přítomností
otcova ducha, jí vehnal dlouhé pramínky
blonďatých vlasů do obličeje.
Nezastrčila si je za ucho. Nemohla se
ani nadechnout, jen tiše stála, zadržovala
vzduch v plicích a skrz rozcuchané vlasy
se dívala na stromy kymácející se ve
větru.
Proč musím mít sakra tak
komplikovaný život? Slova jí vířila
hlavou jako pingpongový míček.
Odpověď však na sebe nenechala dlouho
čekat.
Protože nejsi člověk. Během
posledních dvou měsíců se snažila
vyrovnat se se skutečností, že jí v žilách
nekoluje lidská krev. Po celou dobu
hledala odpověď, kým tedy vlastně je.
Teď už to věděla.
Právě před chvílí jí milovaný otec
sdělil, že je… chameleon. Něco jako
ještěrka, kterou často vídávala, jak se
u nich na dvorku sluní. Fajn, možná ne
přesně jako tahle ještěrka, ale jako něco
podobného. Když se dozvěděla, že není
obyčejným člověkem, ale nadpřirozenou
bytostí, bála se, aby nebyla upírkou nebo
vlkodlačicí. Představa, že by si měla
zvyknout na pití krve či převtělování se
do vlčí podoby za úplňku, ji děsila. Být
chameleonem… to bylo… něco
nepochopitelného. Otec se musel mýlit!
Srdce jí bušilo, jako by jí chtělo
vyskočit z hrudi. Konečně se nadechla.
Nadechnout… vydechnout. Myšlenky se
najednou přesunuly od ještěrek
k mnohem horší věci.
Jo. Během posledních pěti minut jí totiž
otevřelo oči ne jedno, ani ne dvě nebo
tři, ale rovnou čtyři šílená zjištění.
Derek se přiznal, že ji miluje. Což tedy
rozhodně nebyla špatná zpráva, ale
dobrá taky ne. Aspoň ne teď. Ne, když
vzala v úvahu, co se vlastně mezi nimi
stalo. Ne, když se posledních pár dní
snažila přesvědčit sebe samu, že jsou jen
přátelé.
Hlavou se jí honila všechna čtyři
odhalení a Kylie nevěděla, které z nich
je to nejdůležitější. Rozum to však věděl
přesně: jsem bláznivá ještěrka!
„Vážně?“ pronesla nahlas. Texaský vítr
jí sebral slova z úst. Doufala, že je
donese otci – tam, kde mrtví, kteří ještě
úplně neodešli, čekají na svou další
cestu. „Opravdu, tati?“
Otec jí neodpověděl. Po dvou
měsících, kdy se setkala s několika
duchy, kdy se musela vyrovnat se svým
nadpřirozeným darem naslouchat jim
a mluvit s nimi, ji to stále štvalo.
„Sakra!“
Udělala další krok ke dveřím do
kanceláře, aby se svěřila Holiday
Brandonové, vedoucí tábora, znovu se
však zastavila. Uvnitř totiž byl Burnett
James, Holidayin společník, upír,
chladný na dotyk, ale vášnivý na pohled.
A protože Kylie neslyšela, že by se
hádali, což u nich bylo obvyklé,
dohadovala se, že mají jiné starosti.
Například ocucávání, ochutnávání nebo
prozkoumávání jazyka toho druhého. To
byly výrazy, které s oblibou používala
její spolubydlící upírka Della. A když je
použila i Kylie, znamenalo to, že není
zrovna v nejlepší náladě. Ale copak na
to nemá právo po tom všem, co se stalo?
Sevřela ruce v pěsti a upřeně sledovala
dveře. Už jednou se jí podařilo je
nechtěně vyrušit, když se líbali,
a netoužila udělat to podruhé. Zvlášť,
když Burnett vyhrožoval, že z tábora
odejde. Kylie doufala, že Holiday se
s ním usmíří a jeho rezignaci nepřijme.
Ale kdo ví…
Kromě toho, možná bych se měla
trochu uklidnit, než vtrhnu k Holiday,
pomyslela si Kylie. Myšlenky jí
zabloudily zpátky k duchovi, s nímž se
před chvilkou setkala. Jak to, že se mi
zjevil duch někoho, kdo žije? Je to snad
nějaký podvod? Musí to být podvod!
Rozhlédla se okolo, aby se ujistila, že
duch opravdu zmizel. Teplota kolem ní
se opět zvýšila.
Otočila se, seskočila ze schodů
a zamířila kolem kanceláře k lesu.
Rozběhla se, chtěla znovu vnímat slastný
pocit svobody, který se objevil vždy při
rychlém běhu. Vždy, když běžela
nadpřirozenou rychlostí.
Vítr si pohrával s černými šaty, které si
oblékla na Elliin pohřeb, a povlával jimi
kolem Kyliiných stehen. Běžela
rytmicky, i když na sobě neměla zrovna
své oblíbené tenisky. Když doběhla na
kraj lesa, prudce se zastavila. Tak
prudce, až podpatky vyryla do země
hluboké stopy.
Nemohla běžet dál do lesa. Neměla
s sebou svůj stín – někoho, kdo by na ni
dával pozor a ochraňoval ji. Někoho,
kdo by přemohl šíleného upíra Maria
a jeho kumpány, kdyby se rozhodli znovu
zaútočit.
Zaútočit.
Naštěstí až dosud byly jeho pokusy
Kylii zabít marné, i když ve dvou
případech při Mariově útoku už zemřel
někdo jiný.
Pocit viny sevřel Kylii srdce a v hrudi
se jí usadil strach. Věděla, že si Mario
nedá pokoj, dokud ji nedostane. Co to je
za grázla, když dokáže vzít život
vlastnímu vnukovi přímo před
Kyliinýma očima? Jak může být někdo
tak ohavný?
Dívala se na stromy a pozorovala, jak
se listy třepotají ve větru. Tenhle pohled
ji vždycky uklidňoval.
Dnes ale žádný klid necítila. Stromy,
nebo spíš to, co se mezi nimi skrývalo,
jako by ji vyzývaly, aby šla dál, aby
vešla do hustého podrostu lesa. Ten
divný pocit ji zneklidňoval, ale čím víc
se ho snažila potlačit, tím silnější byl.
Nadechla se vůně lesa a věděla to.
Věděla to naprosto jasně.
Mario se nikdy nevzdá. Dřív nebo
později se s ním Kylie znovu setká.
A vůbec to nebude klidné, tiché
a přátelské setkání. Jeden z nich se bude
muset klidit z cesty.
Nebudeš sama. Slova jí rezonovala
hluboko v duši, jako by ji chtěla uklidnit.
Ale klid stejně nenacházela. Po zemi
mezi stromy tancovaly stíny. Volaly na
ni, vábily ji k sobě. Kylie nevěděla, co
dělat.
Úzkost jí znovu sevřela hruď. Zarazila
podpatky bot hlouběji do tvrdé země. Na
pravé botě podpatek praskl – zlověstný
krátký zvuk přerušil ticho.
„Do prdele!“ vykřikla Kylie a zadívala
se na botu. Ta dvě slova visela ve
vzduchu, jako by podtrhávala
přízračnost celé chvíle.
A pak to uslyšela.
Někdo se chraplavě nadechl. I když to
byl jen slabý, sotva slyšitelný zvuk,
Kylie věděla, že ten, kdo ho vydal, stojí
přímo za ní. Blízko… a protože kolem
sebe necítila žádný chlad, věděla, že ten
někdo není z posmrtného světa.
Stejný zvuk se ozval podruhé. Ten
někdo si naplnil plíce životadárným
vzduchem. Bylo zvláštní, že teď se bála
víc živého člověka než mrtvého ducha.
Srdce se jí zastavilo. Stejně tak jako
podpatky vyryly hluboké brázdy v zemi,
tak jí děs zanechal rýhy v duši. Kylie
ztratila odvahu.
Na další setkání s Mariem nebyla ještě
připravená. Ať už to bylo cokoliv, co se
mělo stát, jakýkoliv úmysl nebo osud,
kterému byla předurčena, potřebovala
ještě čas.
Kapitola druhá
„Jsi… v pohodě?“ ozval se za ní hlas.
Naštěstí ne Mariův. Byl to Derek.
Známý hluboký hlas ji uklidnil. Ale jen
na chvíli, protože jí hned blesklo
hlavou: Miluju tě, Kylie. Slova, která jí
řekl ani ne před patnácti minutami, v ní
vyvolala další emocionální bouři, až jí
mysl i srdce udělaly kotrmelec. Derek
mě miluje. Ale co já jeho?
Udělala krok dopředu a zavrávorala
kvůli zlomenému podpatku. A přesně tak
se cítila i v životě – jako by ztratila
oporu a byla nucena až do konce života
kulhat.
„Co se děje?“ zeptal se starostlivě.
Jsem v pohodě. Slova se jí usadila na
jazyku, nahlas je však nevyslovila.
Derek, elf, jenž uměl číst pocity
a myšlenky druhých, si to ale dokázal
zjistit sám. Lhát mu, jak jí je a co si
myslí, nemělo smysl. Takže se Kylie
otočila a podívala se na něj.
„Co tu sama děláš? Kdes nechala
svýho strážce?“ zeptal se. „Víš, že by
ses tu neměla ani objevit, když tě nikdo
nehlídá. Pořád přece hrozí nebezpečí, že
se ti grázlové vrátí.“
Když se zadívala Derekovi do očí,
zahlédla v nich strach. Věděla, že to, co
vidí, je odraz jejích vlastních pocitů.
Pokud je sama citově vyprahlá, strádá
i Derek. Jestliže se bude Kylie radovat,
bude její náladu sdílet i on. A jestli je
teď k smrti vyděšená, bylo jí jasné, že
i Derek se o ni zatraceně strachuje.
Hruď se mu pod napnutým
šedozeleným tričkem dmula. Zhluboka
se nadechl a položil si ruku na břicho.
Tmavě hnědé vlasy měl větrem
rozcuchané a ofina mu spadla do čela.
V tu chvíli Kylii blesklo hlavou, že ho
nejspíš taky miluje. Toužila po jeho
uklidňujícím doteku, kterým by zahnal
všechny její chmury.
„Jsi smutná… kvůli tomu, co jsem ti
řekl?“ zeptal se. „Pokud jo, pak… to
beru zpátky. Neřekl jsem to proto, abys
kvůli tomu byla nešťastná.“
Nikdo nemůže vzít zpátky, když se
přizná k lásce, pomyslela si. Ne, pokud
to myslel vážně. Nahlas ale pronesla
něco úplně jiného. „Ne, kvůli tomu
nejsem smutná.“ A pak si uvědomila,
stejně jako Derek, že je to lež. Jeho
přiznání jí pěkně zamotalo hlavu. „No,
těch důvodů je mnohem víc.“
„Jakých důvodů?“ zeptal se napjatě.
Očima si ji zkoumavě prohlížel a Kylie
viděla, jak mu v duhovkách zasvítily
zlatavé tečky. „Cítím, že tě něco
vyděsilo k smrti a jsi zmatená a –“
„Ne, jsem v pohodě.“ Znovu si všimla,
jak je rozcuchaný. Připadalo jí, jako by
odněkud rychle přiběhl. Opravdu?
„Kdes byl?“
Znovu se zhluboka nadechl. „U sebe ve
srubu.“
To je víc než kilometr a půl odsud.
„Tys vycítil, jak mi je, na takovou
dálku?“
„Jo,“ vydechl Derek a zamračil se,
jako kdyby doufal, že mu to nebude mít
za zlé. Kylii se totiž vůbec nelíbilo, že
její duše a emoce jsou jako otevřená
kniha, ve které si Derek může číst.
Tentokrát ale neřekla nic. Jednou se jí
Derek přiznal, že kdyby s tím mohl
přestat, určitě by to udělal. A Kylie mu
věřila.
„Myslela jsem, žes říkal, že už je to
lepší,“ poznamenala Kylie. „Pořád jsi
z toho tak rozčilený?“
Derek pokrčil rameny. „Pořád je to
silný, už mě to ale tak neničí. Celkem
jsem si na to zvykl, teď když…“
…teď když přiznal i sám sobě, že ji
miluje. Takhle nějak jí to řekl. Proto
taky jejich vztah byl tak silný. Hlavou se
jí honily pochybnosti. Je dobře, že
aspoň jeden z nás se s tím dokáže
vypořádat, pomyslela si a netušila, jak
to sama zvládne. Jak přijme jeho
přiznání, že ji miluje. V tuhle chvíli na to
ještě připravená nebyla.
„Tak co se děje?“ Derek si stoupl
vedle ní. Tak blízko, že cítila jeho vůni
– zemitou, mužnou, příjemnou.
Najednou ji přepadla touha schoulit se
do Derekova náručí. Toužila přitisknout
se k jeho zvedající se hrudi, cítit jeho
teplo a nechat minulost i budoucnost
kdesi za sebou. Sevřela pevně ruce
v pěsti, kulhavým krokem prošla kolem
něj k nejbližšímu stromu a posadila se
na zem. Byla chladnější než okolní
vzduch. Stébla trávy ji lechtala na
nohou, ale Kylie si toho nevšímala.
Derek nečekal, až mu řekne, aby se
posadil vedle ní, a rovnou si sedl. Ne
tak blízko, aby se vzájemně dotýkali, ale
dost blízko, že Kylie sama měla chuť se
k němu přisunout blíž.
„Takže těch důvodů je víc?“ zeptal se.
Kylie přikývla, připravená se mu se
vším svěřit. „Zase se tu objevil táta.“
Kousla se do rtu. „A řekl mi, kdo vlastně
jsem.“
Derek se na ni zmateně podíval.
„Myslel jsem, že to chceš vědět. Tak
proč se teď tváříš jako boží umučení?“
„To jo, ale… říkal, že jsme
chameleoni. Něco jako… ještěrky.“
Zvedl překvapeně obočí a pak se
usmál.
Kylii se to nelíbilo a její strach byl
najednou třikrát větší. Samozřejmě, že
chtěla vědět, kdo je. Ale chtěla být tím,
koho by ostatní přijali mezi sebe, chtěla
zapadnout mezi nadpřirozené bytosti. Co
když skončí tak, že ji všichni budou
považovat za monstrum?
„Nesnáším ještěrky,“ vyhrkla. „Jsou
stejný jak hadi. Hnusný potvory
s vyvalenýma očima, který se ti motají
pod nohama a živí se husí kůži
nahánějící potravou.“ Znovu se zadívala
do lesa a představila si celou armádu
ještěrek, jak na ni zírají. „Jednou jsem
viděla nějaký zpomalený film, kde
ještěrka chytila tím svým dlouhým
jazykem pavouka a spolkla ho. Bylo to
fakt hnusný!“
Derek potřásl hlavou a úsměv mu
zmizel ze rtů. „Nikdy jsem neslyšel
o ještěrkách jako nadpřirozených
bytostech. Jsi si tím jistá?“
„Už si nejsem jistá ničím. A to mě
právě děsí. Že vlastně pořád nic nevím.“
Otřásla se. „Ne, vážně, asi bych dala
přednost pití krve před chytáním
pavouků jazykem.“
„Možná, žes mu pořádně nerozuměla.
Říkala jsi přece, že duchové mají někdy
potíže s mluvením.“
„Ze začátku jsem mu opravdu moc
nerozuměla, ale teď mluvil naprosto
jasně.“
Dereka to moc nepřesvědčilo. „A co si
o tom myslíš? Jací jsou chameleoni jako
nadpřirození? A co umějí? Jediný, co
o chameleonech vím, je, že mění barvu.“
Kylie chvíli o jeho slovech
přemýšlela. „Možná to je právě to
nejdůležitější.“
„Ty umíš měnit barvu?“ Pochybovačně
se na ni podíval.
„Ne. Ale možná právě proto umím
měnit obraz svýho mozku. Tak jako můj
děda a prateta. Oni přece taky uměli
změnit obraz mozku, aby vypadal jako
lidský.“
„No…, možná je tvůj otec jen nemocný
a popletený. Protože fakt jsem nikdy
neslyšel o nějakých nadpřirozených, co
by uměli měnit obraz.“
„A co já?“ zeptala se. „A můj dědeček
a prateta?“
Derek pokrčil rameny. „Holiday říkala,
že tvýho dědu s tetou mohl klidně
očarovat nějaký kouzelník.“
„A myslíš, že očaroval i mě?“ zeptala
se Kylie.
„To ne, ale… No dobře, nevím, co ti
na to odpovědět.“ Derek se zamračil.
„A vím, že jsi z toho otrávená. Ale
neříkala jsi mi náhodou, že tvůj skutečný
děda za tebou přijede na návštěvu?
Určitě ti to všechno vysvětlí.“
„To jo.“ Kylie se už zase kousala do
rtu.
Derek si ji prohlížel. „Stalo se ještě
něco?“
Kylie si povzdychla. „Když jsem se
táty ptala, co to znamená, že jsme
chameleoni, řekl mi, že na to přijdeme
společně.“
„A co je na tom špatnýho?“
Kylie si znovu povzdychla. „Je přece
mrtvý. A navíc tady na zemi mu už
nezbývá moc času ani jako duchovi.
Myslíš, že to znamená, že brzo umřu?“
„Ne, tak to určitě nemyslel,“ prohlásil
Derek přesvědčivě.
Užuž se chtěla začít s ním dohadovat,
že to nemůže vědět jistě, ale protože mu
chtěla věřit, slova polkla a neřekla nic.
Nadechla se, pozorovala trávu a snažila
se uklidnit tím, že děda už brzy přijede
na návštěvu a všechno jí vysvětlí.
Snažila se hodit všechny problémy za
hlavu. Musela si přiznat, že se cítí trochu
líp.
„Ptala ses na to Holiday?“ naklonil se
k ní a strčil do ní ramenem. Teplo jeho
uklidňujícího doteku jí vyhnalo pocit
úzkosti z hlavy.
Zakroutila hlavou. „Ještě ne. Pořád je
zavřená v kanceláři s Burnettem.“ Navíc
si Kylie pořád ještě nepromyslela tu věc
s duchem. Jestliže se jí zjeví duch
někoho, kdo není mrtvý, co to znamená?
Možnosti, které se jí honily hlavou, ji
zneklidňovaly.
„Asi by sis s ní měla promluvit,“ řekl
Derek.
„Já vím, ale…“
„Ještě jsi mi neprozradila všechno, že
jo?“
Kylie se na něj podívala. Už zase jí čte
myšlenky? „No… ještě mám problém
s duchem,“ přiznala se.
„Jaký problém?“
Ze všech známých tady v táboře byl
Derek jediný, kdo před ní neutíkal,
jakmile se zmínila o duchách. „Člověk,
co jsem mluvila s jeho duchem, ještě
neumřel.“
„Pak to ale není duch.“ Derek to taky
nechápal.
Kylie se kousla do rtu. „Jasně… chtěla
jsem říct, že nejdřív se mi zjevil jako
nějaká zombie – všude z něho visely
cáry masa a lezli po něm červi – ale pak
se změnil. A teprve potom jsem poznala
tvář někoho, koho znám.“
„Jak je to možný?“ zeptal se.
Kylie se odmlčela. „To právě nevím.
Možná je to nějaký podvod.“
„Nebo ne,“ řekl Derek. „Co když je to
někdo, kdo zrovna umírá nebo brzy
umře?“
Už nikdo další, chtělo se jí vykřiknout.
„To nevím.“ Vyškubla pár stébel trávy
ze země.
„Kdo to je?“ zeptal se. „Není to nikdo
odtud, že ne?“
Kylii se strachy sevřelo srdce.
Nechtěla to jméno vyslovit nahlas,
protože si myslela, že když to udělá, tak
se to doopravdy stane. „Musím si to
pořádně promyslet.“
Derek zbledl. „Do prdele! Jde o mě, že
jo?“
„Ne!“ Kylie zahodila hrst stébel
a pozorovala, jak je vítr unáší.
Když se podívala zpátky na Dereka,
věděla, že jí čte myšlenky a snaží se
rozluštit jejich význam. „Máš toho
člověka ráda…,“ zvedl obočí. „Je to
Lucas?“ Při vyslovení toho jména
zaslechla v Derekově hlase bolest.
„Ne,“ řekla. „Můžeme toho nechat?
Nechci se o tom bavit. Prosím.“
„Takže to je Lucas?“ zeptal se Derek.
„Co je Lucas?“ Hluboký rozzlobený
hlas se najednou ozval přímo za nimi.
Kylie se podívala nahoru a uviděla
Lucase vycházejícího z lesa. Oči mu
zlostí oranžově svítily. Trhla sebou,
pocítila bodnutí viny, ale hned se
narovnala. Neudělala přece vůbec nic
špatného.
„Nic,“ vypálil Derek, když Kylie nic
neříkala. Postavil se a udělal krok
směrem ke kanceláři. Odmlčel se,
podíval se zpátky na Kylii a potom na
Lucase. „Jen jsme si tu povídali. Ne,
abys jí něco vyčítal.“
Lucas zavrčel. Derek sice zmizel,
Lucas byl ale stále naštvaný. Kylie
vytrhla další trs trávy.
„Tohle se mi nelíbí.“ Lucas se na ni
upřeně díval.
„Jen jsme si povídali,“ zopakovala
Kylie.
„O mně.“
„Vyprávěla jsem mu o duchovi, a že…
že vypadal jako někdo, koho mám ráda.
Derek se jen zeptal, jestli to nejsi ty.
Mělo by tě těšit, že Derek ví, že tě mám
ráda.“
Lucas znovu zavrčel, tentokrát ještě
hlouběji. Bylo to kvůli Derekovi, nebo
kvůli tomu, že se zmínila o duchovi? To,
že se Lucas nechtěl smířit s jejími
návštěvami duchů, ji bolelo.
„Zajímá se o tebe,“ zafuněl Lucas.
To vím. „Už jsem ti říkala, že jsme si
jen povídali.“
„Ale mně to vadí.“ Oči se mu znovu
rozhořely temně oranžovou barvou.
„A co ti vadí? To, že se bavím
s Derekem, nebo s duchy?“
„Obojí.“
Znělo to tak upřímně, že pro Kylii bylo
těžké, aby ho za to odsuzovala.
„Ale asi mi víc vadí to, že se scházíš
s tímhle elfem.“
Kylie sebou trhla, když zaslechla
v Lucasově tónu pohrdání. Nevěděla, co
mu na to odpovědět. Když vstala,
zapomněla na ulomený podpatek
a zavrávorala. Lucas ji okamžitě chytil
za loket.
Zadívala se mu do očí, stále ještě žlutě
probleskujících zlostí. Přesto byl jeho
dotyk něžný a starostlivý, bez náznaku
hněvu, jejž viděla v jeho pohledu.
Připomněla si, že některé Lucasovy
reakce jsou instinktivní a že je nemůže
ovládnout. Ale ať už byly instinktivní, či
ne, věděla, že nejsou správné.
Povzdechla si. „O tom jsme už spolu
mluvili.“
„Mluvili o čem?“ zeptal se.
„O obojím. Pomáhám duchům, Lucasi.
A pravděpodobně vždycky budu. To se
nezmění.“
„Jasně. Ale děsí tě to k smrti. A mě
taky.“
Kylie strnula. „A ty si myslíš, že to
tvoje přeměňování se ve vlka mě
neděsí?“
„To je přece něco jiného. Oni jsou
duchové, Kylie. Nejsou… nejsou
normální.“
„Jasně. Zato proměnit se jen tak
zničehonic ve vlka je úplně normální,“
odsekla jízlivě.
Lucas vydechl. „Máš pravdu,
z hlediska obyčejného člověka to asi
úplně normální není. I když si myslím, že
si ty tvoje sedánky s duchy nikdy moc
neoblíbím, snažím se s tím nějak
vyrovnat.“
Jeho tón jí napověděl, jak těžké to pro
něj je. „Ale s tím, že se bavíš
s Derekem, se asi nikdy nesmířím. Vím,
že kdyby chtěl, tak mi tě ukradne
lusknutím prstů.“
Kylie potlačila dojetí a položila mu
dlaň na hruď. Teplo prosakovalo košilí
a vpíjelo se jí do pokožky. „Chápu, jak
ti je. Protože to samý cítím já, když tě
vidím s Frederickou. A taky mi je jasný,
že po tobě nemůžu chtít, aby sis jí
nevšímal.“
Lucas položil ruku na její
a s prosebným výrazem se na ni podíval.
„Ale to je přece něco úplně jiného.
Fredericka patří do mojí smečky.“
Kylie potřásla hlavou. „A Derek je můj
přítel.“
„No právě, to je ten rozdíl. Přítel není
to samý jako člen smečky.“
„Pro mě je to to samý.“ Podívala se na
něj. „Přemýšlej o tom. Jsi oddaný
smečce, bráníš její členy, staráš se o ně.
A já cítím to samý vůči kamarádům.“
„Nemůžeš to pochopit, protože nejsi
vlkodlačice. Tedy zatím nejsi.“ Lucas ji
volnou rukou chytil kolem pasu a přitáhl
si ji blíž. „Doufám, že tohle všechno
brzy pochopíš.“
Nikdy ze mě nebude vlkodlačice.
Zadívala se na něj. Zlost z očí mu
vyprchala a Kylie v modrých hlubinách
viděla jen lásku. Má mě rád, věděla
s jistotou. A možná právě proto váhala,
zda mu prozradit, kým vlastně je.
Najednou si uvědomila, že s Derekem
tenhle problém vůbec neměla.
Nezaváhala ani na chviličku a se vším se
mu svěřila. Proč ale důvěřovala
Derekovi, a ne Lucasovi? Znepokojená
touhle myšlenkou se přinutila říct:
„Nejsem vlkodlačice.“
„To nemůžeš vědět,“ vyhrkl. „To, jak
ses rychle vyvinula před úplňkem,
a tvoje náladovost něco znamenají.“
Zakroutila hlavou. „Ne, nejsem
vlkodlačice. Už vím, kdo jsem.“
Lucas se na ni zmateně podíval. „Ty…
jak to víš?“
„Znovu se mi zjevil táta. Prozradil mi,
že jsem chameleon.“
Lucas ji nechápal.
Kylie se zamračila. „Ale nevím přesně,
co to znamená.“
„To nedává smysl.“ Lucas ji pustil.
„To ještě nic neznamená, když ti nějaký
duch řekne –“
„To nebyl ledajaký duch. Byl to můj
táta.“
„A tvůj otec je duch.“ Ať už to tak
Lucas zamýšlel, nebo ne, jeho slova
vyzněla jako urážka.
Slova i nadřazený postoj se jí dotkly.
Kylie odtáhla ruku z Lucasovy teplé
hrudi. Znovu jí v mysli vířily pocity,
jimž nerozuměla.
„To vím taky, že je duch,“ zašeptala.
„A moc bych si přála, aby nebyl mrtvý.
Chtěla bych zjistit, co tím myslel. A taky
bych chtěla, abys mě bral takovou, jaká
jsem. Nemůžu změnit fakt, že táta umřel
dřív, než jsem se narodila. Nemůžu za
to, že nechápu, co mi tím chtěl říct. Ale
abych pravdu řekla, nerozumím spoustě
věcí, který se mi teď dějou. A mám
pocit, že mě nikdy nepřijmeš takovou,
jaká jsem.“
„To není pravda.“ Výraz v obličeji mu
ztvrdl.
„Ale ano, je.“ Kylie se otočila
a kulhala pryč.
Slyšela ho, jak ji prosí, aby
neodcházela. Ignorovala ho. Pak se
zastavila, sehnula se a zula si boty. Když
se narovnala, koutkem oka se podívala
na řadu stromů – na listí, které se
třepotalo, přestože žádný vítr nefoukal.
Znovu měla pocit, jako že ji něco vábí,
aby vešla do lesa. Ač to bylo
sebelákavější, Kylie se otočila
a zamířila na druhou stranu. Pryč od
lesa. Pryč od Lucase.
Věděla, že ani v jednom případě to
není správné.
Kapitola třetí
Kyliiny bosé nohy se pohybovaly po
vlhké zemi rychle, když se rozběhla.
Zaslechla prolínající se hlasy z jídelny,
kde se všichni shromáždili po Elliině
pohřbu. Ellie, která zemřela
Mariovou rukou.
Zaplavil ji pocit viny. Rozběhla se
rychleji. Netoužila připojit se
k ostatním. Chtěla… ne, potřebovala…
být sama.
Byla už skoro u srubu, když najednou
pocítila závan vzduchu. Závan, který
vyvolal upír. Možná upír na lovu.
Kylie se přinutila běžet ještě rychleji
a v duchu se připravovala k boji. Ne, že
by měla šanci vyhrát nad upírem. Její
dar síly jí posloužil jen v případě, že se
snažila ochránit druhé.
Spasitelka. Tak jí někteří říkali. Co je
to ale za spasitelku, když nedokázala
zachránit Ellii? I její schopnosti
uzdravovat selhaly. Bylo tak
nespravedlivé, že sice uzdravila ptáka,
vrátila mu život, ale přitom nedokázala
zachránit přítelkyni. Musela by za to
samozřejmě zaplatit. Ale vůbec by jí
nezáleželo na tom, kolik duše by dala za
Elliinu záchranu.
Znovu to pocítila – ten prudký závan
větru. Tentokrát si však všimla
rozevlátých černých vlasů. Takže je to
opravdu upír, pomyslela si.
Ale ne na lovu.
Najednou se vedle ní objevila Della
a běžela stejně rychle jako Kylie. Jako
upírka se pohybovala mnohem snadněji
a lehčeji.
„Co se stalo?“ Černé vlasy, dávající
tušit její asijský původ, jí vlály kolem
obličeje.
„Ty za to můžeš.“ Kylie se najednou
zastavila. „Nesnáším, když kolem mě
takhle lítáš a já nevím, jestli jsi to ty.
Vždycky mě hrozně vystrašíš. Mám
pocit, jako že jsem… oběť.“
„No dobře,“ odfrkla Della. „Tak
promiň, že se vůbec starám. Slyšela
jsem, že běžíš jako o závod, a myslela
jsem, že tě někdo honí.“
„Promiň. Nikdo mě nehoní.“ Kylie
střelila pohledem do lesa. Jenom mě
někdo pořád láká, abych šla do lesa
a setkala se s ním. Ale s kým? A proč?
Nejdřív jsem si myslela, že je to Mario.
Mýlila jsem se?
„Tak co se stalo?“ zeptala se znovu
Della.
Kylie odtrhla oči od lesa. „Nic.“
Della naklonila hlavu, jak se
zaposlouchala do tlukotu Kyliina srdce,
aby zjistila, jestli mluví pravdu. Obrátila
oči v sloup. „Ty lhářko!“
Kylie zabručela: „Fajn, tak lžu. A proto
mám taky měkkej nos.“
„Ty máš teda dneska náladu pod psa.
Co tě tak nakrklo?“
„Ty,“ vyštěkla Kylie a sama se zarazila
nad tím, jak břitce to znělo.
Della se zasmála, jako by ji potěšilo,
že je kamarádka naštvaná.
Kylie vyrazila dopředu.
„Kdo tě dneska hlídá?“ zeptala se
Della.
„Co já vím?“ Kylie se znovu podívala
k lesu a pocit, že ji někdo volá, byl
mnohem silnější. Co nejrychleji se
rozběhla po cestě a nezastavila se dřív
než před srubem. Když klesla u schodů
na verandu, žaludek se jí chvěl
nervozitou a vyčerpáním.
„Tak co se stalo?“ Della nebyla na
rozdíl od Kylie ani trochu zadýchaná,
když sebou pleskla vedle ní.
Něco v lese pořád volá mé jméno.
Znělo to bláznivě a Kylie věděla, že
tohle nemůže Delle přiznat. Podívala se
jí do trochu šikmých tmavých očí a v tu
chvíli si připadala jako pěkná potvora.
„Promiň, dneska nemám zrovna náladu
se vybavovat.“
„A to je pěkně vzácný,“ řekla Della.
„Docela vítaná změna.“
Kylie obrátila oči v sloup a zdržela se
komentáře. „Slyšela jsi už někdy něco
o chameleonech?“
„Jasně,“ přikývla Della.
„Fakt? A co o nich víš?“
„Jsou to ještěrky, které mění barvu.
Podle Chana docela dobře chutnají. Na
Havaji si můžeš koupit jejich krev.
Chutná trochu jako negativní nulka.“
„Ne.“ Kylie skrčila kolena a objala je.
„Co ne?“
„Myslela jsem… chameleony jako
nadpřirozený druh.“
„Nadpřirozené ještěrky?“ Della se
zasmála.
Kylie vyskočila.
„Počkej!“ Della se také zvedla
a postavila se vedle Kylie. „Co se to
s tebou děje?“
Kylie s trhnutím otevřela dveře
a obrátila se ke kamarádce. „Všechno se
to najednou nějak zamotalo.“
„Týká se to Ellie?“ zašeptala Della
a snažila se potlačit smutek.
Kylii se sevřelo srdce. „Jo, jde o Ellii,
o to, že jsem nějaká ještěrka… prostě
o všechno.“
„Ty jsi ještěrka?“ Z Delliných očí
vyprchala vážnost a usmála se.
Kylie proběhla dveřmi do srubu. „Jo,
tak jako ty jsi upírka, tak já jsem
ještěrka. Je to snad taková blbost?“
Della znovu zvážněla. „Jsi snad
zhulená? Ne vážně… myslím, že jsi
vlkodlačice. Tvoje namíchnutost to
dokazuje.“
„A upíři nikdy nejsou namíchnutí?“
Kylie zamrkala.
„Ne, my jsme naštvaní. Namíchnutý
a naštvaný jsou dvě různé věci.“ Della
vešla dovnitř. Snažila se svým humorem
Kylii pomoct, ne ji urazit.
Ale Kylie na vtípky neměla náladu.
„Nejsem žádná vlkodlačice.“ Slzy se jí
tlačily do očí. „Kdybych byla, Lucas by
měl radost a všechno by bylo tak, jak má
být.“
Della otevřela pusu. „Ty to myslíš
naprosto vážně. Kdo ti řekl, že jsi
ještěrka?“
„Táta.“
Delle se překvapením doširoka
rozevřely oči. „Děláš si ze mě srandu?“
„Ne, nedělám.“
Della dopadla na gauč a nervózně se
rozhlížela po pokoji. „Je teď tady?“
„Ne.“
„Tak fajn.“ Položila si ruce na stehna.
„Tak byl zhulený možná on.“
Kylie protočila vlhké oči. „Mohla by
sis odpustit ty svoje srandičky?“
Della popadla polštář a hodila ho po
Kylii. „Vidíš, už se zase chováš jako
vlkodlačice.“
Kylie se otočila a vyrazila do své
ložnice, než stihla dojít ke dveřím, Della
jí zastoupila cestu. Je to fakt děsivý, jak
rychle se upíři dovedou pohybovat,
pomyslela si Kylie.
„Tak dobře,“ pronesla Della. „Budu se
snažit tvářit se vážně, ale… je to celý
bláznivý. Chápu, že tomu nevěříš, ale
někdo si z tebe pěkně vystřelil. Žádné
nadpřirozené ještěrky prostě neexistujou.
Zeptej se jí.“
„Koho se má zeptat?“ Dveře srubu se
otevřely a dovnitř vešla Miranda. Kolem
obličeje jí volně visely dlouhé blonďaté
vlasy s růžovými, zelenými a černými
proužky. Kylie netušila, jestli k barvení
vlasů Miranda používá čarodějnických
sil nebo jen barvu na vlasy.
Miranda se zamračila. „Proč jsi
najednou utekla?“ zeptala se Delly.
Della se zakřenila. „Promiň. Kylie
měla menší krizi. Ale já se nemůžu
roztrhnout a být u vás obou.“
Miranda se podívala na Kylii. „Cos
měla za krizi?“
Obvykle si Kylie s Mirandou i Dellou
říkaly všechno, teď si přála, aby držela
jazyk za zuby. Po celou dobu, kdy chtěla
zjistit, kým je, si myslela, že až se to
dozví, všechno se vyřeší. Ale teď, když
to věděla, byla najednou zmatenější než
předtím.
„Ale, takovou ještěrčí krizi.“ Della se
zahihňala, překryla si rukou pusu
a omluvně se zadívala na Kylii.
„Promiň.“
„Cože?“ zeptala se Miranda.
Della si dala ruku v bok. „Řekni jí, že
neexistuje nic takového jako
nadpřirozené ještěrky.“
„Perry se umí proměnit v ještěrku.“
Mirandě zasvítily oči hrdostí. „Zrovna
včera se proměnil –“
„Prosím, už žádné další historky
o Perrym.“ Della si přitiskla obě ruce na
žaludek. „Nebo budu blít.“
„Potvoro!“ vyštěkla Miranda.
„Nejsem žádná potvora. Jenom se mi
zvedá žaludek, jen co slyším další
historky o Perrym. Pellyho lůžové
plstíky jsou tak šladké. Pelly má tak
lozkošnou pihu za plavým uchem. Bla
bla bla.“
„Žárlíš! Protože nemáš žádnýho kluka
tak jako já nebo Kylie.“
Měla, pomyslela si Kylie. Nebyla si
jistá, jak to teď mezi ní a Lucasem bude
dál. Jeho slova jí stále zněla v uších.
„Žárlivá?“ rozkřičela se Della na
Mirandu. „To bych si radši vyrvala
srdce z těla, než abych se chovala tak
připitoměle jako ty.“
Miranda zvedla ruku a začala máchat
malíčkem – neklamná známka toho, že
vyřkne nějaké zaklínadlo.
Delle se žlutě rozzářily oči
a nebezpečně vycenila špičáky.
„A dost!“ Kylie se podívala z jedné na
druhou. To už na ni bylo moc. „Sakra, vy
si fakt nedáte pokoj! Od tý doby, co
jsem přijela do tábora, se pořád hádáte
a vyhrožujete si, že zničíte jedna druhou.
Už toho mám plný zuby! Tak už se
pobijte a dejte mi konečně pokoj.“
Kylie se zarazila. Nemyslela to vážně.
Ale možná právě tahle metoda reverzní
psychologie těm dvěma pomůže, aby se
konečně přestaly vzájemně ohrožovat.
Třeba, když jim řekne, aby si šly po
krku, fakt po krku, nechají toho.
Miranda s Dellou na ni zíraly, jako by
zešílela. Možná měly pravdu, ale taky to
byla trochu jejich vina. Z jejich
neustálých hádek už málem bláznila.
„Tak pokračujte. Na co čekáte? Zabijte
jedna druhou. Bude to sranda.“
Založila si ruce na hrudi a pozorovala
spolubydlící. Podupávala pravou nohou,
stejně jako to dělávala matka, když se
naštvala.
Delle zase ztmavly oči a špičáky se
schovaly za horní ret. Miranda přestala
máchat malíčkem. Takže reverzní
psychologie fungovala. Kdo by tomu
věřil, pomyslela si.
„Co se jí stalo?“ obrátila se Miranda
k Delle, jako by Kylie nebyla schopná jí
odpovědět.
„Nestalo se mi vůbec nic,“ odpověděla
podrážděně Kylie. „Co se stalo vám
dvěma?“
Della se podívala na Mirandu
a pokrčila ramenem. „Myslí si, že je
ještěrka.“
„Chameleon,“ opravila ji Kylie.
Miranda zakoulela očima. „Proboha.
Vždyť se chová jako vlkodlačice.“
Della se na Kylii ušklíbla. „Říkala
jsem jí to, ale copak mě někdy
poslouchá? Jasně že ne.“
„Nejsem žádná vlkodlačice.“ Teď
nezáleželo na tom, čím by si přála být.
„I kdybys byla, bylo by to v pořádku,“
řekla Miranda. „Přísahaly jsme, že tě
stejně budeme mít rády.“
Kylie se posadila na židli. Miranda
s Dellou ji nedůvěřivě pozorovaly
s lítostí v očích. Myslely si, že se Kylie
zbláznila. Sakra! Možná jsem se
opravdu pomátla. Slyšela, jak stromy
v lese šeptají její jméno, a uvěřila tomu,
že je plaz. Zaklonila hlavu a zadívala se
na strop.
„Jsem chameleon,“ zašeptala a doufala,
že když to vysloví nahlas, smíří se s tím
a pochopí význam toho slova. Zadržela
dech a čekala na zjevení – vnitřní
vidění, které by jí pomohlo pochopit, co
vlastně otec chtěl sdělit.
Nic. Nepřicházelo vůbec nic.
Nechápala význam slova chameleon,
neviděla ducha s tváří někoho, kdo ještě
žije, neslyšela otce, jak jí říká, že už
brzy se podívá do posmrtného světa,
a neslyšela ani Derekova slova, jak se jí
svěřuje s tím, že ji miluje.
Kylie si povzdechla.
„Podej jí z lednice lehkou kolu,
Dello,“ prohlásila Miranda. „Třeba
potřebuje doplnit cukr, aby jí zase začal
pracovat mozek.“
„Tam je jen náhražka cukru,“ namítla
Della.
„Já vím. Ale copak jsi nikdy neslyšela
o placebu?“
„Sakra, zapomeňte na kolu. Jdu do
postele.“ Kylie vyskočila ze židle
a vyrazila do ložnice. Práskla za sebou
dveřmi, až se celý srub otřásl.
Za dveřmi zaslechla, jak obě
spolubydlící jednohlasně pronesly:
„Naprosto jasná vlkodlačice!“
Ještě nedošla ani k posteli, když
z pokoje uslyšela nějaký hluk. Došlo
snad opravdu mezi Mirandou a Dellou
k pěstnímu souboji? Bodnutí viny, že je
k tomu sama dohnala, ji donutilo, aby se
vydala zpátky. Když z pokoje zaslechla
známý hlas, ztuhla.
„Kde je Kylie?“ Burnettův hluboký
tenor k ní dolehl skrz zeď ve stejnou
chvíli, kdy jí začal zvonit telefon.
Vytáhla přístroj z kapsy a trhnutím
otevřela dveře. Hned za nimi s rukou na
klice stál Burnett. Z očí mu sršely
blesky, ale Kylie v nich viděla i pocit
viny.
„Děje se něco?“ Kylie držela zvonící
telefon.
„Jsi v pořádku?“
„Proč bych neměla být?“ Stalo se snad
něco? V tuhle chvíli by ji snad už nic
nemohlo překvapit.
Kapitola čtvrtá
„Zmizela jsi, ale nic jsi neřekla,“
napomenul ji Burnett a stiskl zlostně rty.
„To ne.“ Kylie zahlédla zvědavé
obličeje Mirandy a Delly vykukující za
Burnettem. Asi nebylo moc chytré s ním
nesouhlasit.
„Byla jsi v kanceláři a najednou jsi
zmizela jako pára nad hrncem,“ vyštěkl.
„Měl jsem tě hlídat.“
„Ale to bylo skoro před hodinou,“
poznamenala Kylie. To si teprve teď
uvědomil, že jsem odešla?
Zvonění telefonu znovu přitáhlo její
pozornost a podívala se na displej, kdo
jí volá. Na displeji zářilo Holidayino
jméno. A najednou vedoucí tábora,
s telefonem stále u ucha, vlítla do srubu.
„Zaplaťpánbůh, žes ji našel.“
V Holidayiných očích se objevila úleva,
založila si ruce na hrudi a oddychovala,
jako kdyby celou cestu běžela.
„Neměla jsi zmizet z kanceláře
a nikomu nic neříct,“ vytkl Burnett Kylii.
Holiday zaklapla telefon a ten Kyliin
okamžitě přestal vyzvánět. Kylie se
zadívala na vedoucí tábora a připomněla
si, proč vlastně za ní šla. Jak je možné,
že někdo, kdo je naživu, se mi zjevuje
jako duch?
„Jsem za tebe zodpovědný,“
pokračoval Burnett.
Kylie se na něj podívala a položila
telefon na stůl. Možná by bylo lepší
držet jazyk za zuby, ale špatná nálada
zvítězila. „Nemáš právo mě obviňovat.
Říkala jsem ti, že odcházím. A ne
jednou, řekla jsem to nejmíň dvakrát.
Ale vy dva jste byli tak zabraní do
hádky, že jste mě vůbec nevnímali.“
Když si uvědomila, co vlastně řekla,
lekla se, že Della s Mirandou budou mít
další důvod myslet si, že je vlkodlačice.
Holiday se postavila vedle ní. „Ale my
se nehádali.“
Jasně, pomyslela si Kylie a všimla si,
že má Holiday vytaženou košili z kalhot.
Co ji k tomu asi přimělo? Pomalu se
uklidnila a usmála se. Tedy málem se
usmála.
„Ale ano, hádali jsme se,“ přiznal se
Burnett, jako by si na to najednou
vzpomněl.
„Ne, jenom jsme o věcech
diskutovali.“ Holiday střelila po
Burnettovi pohledem, jasně říkajícím:
A nehádej se se mnou!
„Ale diskutovali jsme o nich dost
rozčileně.“ Rudovlasá vedoucí tábora se
znovu na Burnetta přísně podívala.
„To bych řekla,“ zadrmolila Della.
„Bylo vás slyšet až v jídelně a myslím,
že jsem to neslyšela jen já svým upířím
sluchem.“
„Možná,“ přidala se Miranda. „Já ale
neslyšela nic. Asi ale jenom proto, že
jsem se zrovna bavila s Perrym.“
V očích se jí objevil zasněný výraz. „To
pak neslyším nikdy nic.“
Della zasténala.
„Říká se ale,“ pokračovala Miranda,
„že správná výměna názorů je velmi
zdravá.“
Burnett znepokojeně odfrkl. „Jen jsme
–“
„To, co jsme dělali, není důležité,“
vyhrkla Holiday a tváře jí zčervenaly.
„Takže jste se nehádali?“ zeptala se
Miranda zaujatě.
Kylie se znovu usmála. Holiday měla
pravdu. To, co dělali, nebylo vůbec
důležité. Důležité bylo to, na čem se
dohodli. Jestli se Holiday podařilo
přemluvit Burnetta, aby vzal zpátky svou
rezignaci.
Protože tábor Údolí stínů ho
potřeboval.
Holiday ho potřebovala.
Instinkt Kylii napovídal, že tihle dva
prostě patří k sobě. Bohužel Holiday se
té představě urputně bránila. A i když si
to nechtěla připustit, Kylie byla
přesvědčená, že za vším stojí její bývalý
snoubenec – taky upír –, který jí zlomil
srdce, protože ji nechal samotnou před
oltářem a utekl od ní. Kylie měla ale
pocit, že za tím je ještě něco dalšího,
s čím se jí Holiday nesvěřila. Ne, že by
útěk snoubence nestačil, ale něco Kylii
napovídalo, že Holiday utrpěla mnohem
větší pohromu. Proč by jinak tak
zarputile Burnetta odmítala?
Pro něj Holidayino odmítnutí také
nebylo jednoduché. Podle Kylie by měl
být trpělivý, Holiday to určitě jednou
vzdá. Zvlášť když byl Burnett téměř
dokonalou partií – vysoký, snědý,
působivý a dobrosrdečný. Jistě, byl
upír, takže vycházet s ním bylo složitější
než vyjít s Holiday.
Přišla snad konečně Holiday k rozumu?
„Zůstáváš v Údolí stínů?“ zeptala se
Kylie Burnetta a s napětím zadržela
dech.
Burnett se podíval na Holiday
a v obličeji měl spokojený výraz. „Ano,
zůstávám.“
„Hurá!“ plácly si Miranda s Dellou
a obě radostně poskočily.
Kylie si s úlevou oddychla. Možná, že
dnešek nebude tím nejhorším dnem
v mém životě.
Burnett sice zrovna nesdílel nadšení
Kyliiných spolubydlících, ale Kylie si
všimla úlevy v jeho očích. „Příště, až tě
budu zase hlídat, tak bez mého svolení
neopustíš místnost.“
Kylie přikývla a byla ráda, že jí
Burnett už nenadává.
„I kdybys do mě měla třeba třikrát
vrazit, abych tě vnímal,“ pokračoval dál,
a jak to vypadalo, vzal všechnu vinu na
sebe. Kylie se na něj usmála. I když byl
Burnett někdy přísný, rozhodně nebyl
nespravedlivý.
Pomalu se vydal ke dveřím a Holiday
zamířila za ním. Kylie si nemohla
pomoct a přemýšlela, jak daleko se asi
dostali, když zůstali spolu sami
v kanceláři. Byli už napůl vysvlečení,
když si všimli, že zmizela?
Holiday se obrátila ke Kylii a zadívala
se jí do očí.
Už jenom z toho pohledu Kylie věděla,
že Holiday, která se stejně jako Derek
dovedla vcítit do jejích pocitů, přesně
vytušila, co se jí honí hlavou. A poznala
také, že je Kylie něčím znepokojená.
Kylie nedovedla před touhle vílou své
pocity skrývat. Vztah, který si mezi
sebou vytvořily, byl víc než jen vztah
vedoucí tábora a její svěřenkyně. Staly
se z nich přítelkyně. Holiday byla pro
Kylii jako člen rodiny – ne takový, co si
ho získáte narozením, ale takový, jakého
si můžete dobrovolně vybrat.
„Musím si s Kylií promluvit.“ Vřelost
Holidayina hlasu zahřála Kylii u srdce
a přemýšlela, co by si bez téhle
přítelkyně počala. Doufala, že to nikdy
nebude muset zjišťovat. Kolem páteře jí
projelo příjemné chvění.
Burnett kývl na pozdrav a odešel.
Jakmile odešel, Della se obrátila na
Holiday. „Možná bys mohla přivést
Kylii k rozumu. Myslí si totiž, že je
ještěrka.“
O pět minut později už seděla Kylie
s Holiday na verandě a klátily bosýma
nohama ve vzduchu. Holiday se
převlékla ze smutečního, které měla na
sobě na Elliině pohřbu, do ustřižených
džínsů a žluté košile.
Kylie zůstala v černých šatech, které se
jí napínaly přes stehna a volně visely ke
kolenům. Kdyby natáhla nohy, dotkla by
se prsty trávy. Milovala, když ji stébla
lechtala na nohou, ale teď jí to příliš
připomínalo chvíle, kdy seděla
s Derekem pod stromem.
Odsunula myšlenky na Dereka stranou
a podívala na nohy. Holiday na sobě
měla sandály a nehty měla nalakované
narůžovo.
„O co jde?“ zeptala se Holiday
starostlivým tónem.
„Nevím, jak začít,“ odpověděla Kylie.
„A co třeba tou ještěrkou, co o ní
mluvila Della?“
Kylie se kousla do rtu. „Ale než začnu,
chci se tě zeptat, co se stalo mezi tebou
a Burnettem?“
Holiday se zadívala k lesu. „Zůstává
v táboře.“
„To vím.“ Kylie se usmála a strčila
ramenem do Holiday. „Došlo
k něčemu?“
Holiday zrudly tváře. „Nechci se o tom
bavit.“
„No páni! To teda muselo být,“
popíchla ji Kylie.
Holiday se zamračila, což znamenalo,
že ať už se cokoliv stalo, nic moc se
nezměnilo. Ať už jí Burnett vytáhl košili
z kalhot, nebo ne, její výhrady vůči němu
nezmizely.
„K ničemu ne-“ Holiday si překryla
obličej dlaněmi. „No dobře, mám
v hlavě trochu zmatek. Potřebuju
Burnetta v táboře. Úžasně se
doplňujeme. Na co já nestačím, je pro
něj hračkou a naopak. Ale…“
„Ale jsi vyděšená z toho, že by sis
měla připustit, že ho máš ráda, co?“
řekla Kylie, i když jí vnitřní hlas
napovídal, aby se držela zpátky.
„Tomu nemůžeš rozumět,“ zamumlala
Holiday.
„Protože jsi mi neřekla všechno,“
postěžovala si Kylie a znovu ji přepadl
pocit, že jsou věci a hlavně city, které
Holiday drží bedlivě pod pokličkou.
Holiday si povzdechla. „To je něco, co
si stejně musím vyřešit sama. Vím, že si
v poslední době říkáme hodně, a jsem
ráda, že mi chceš pomoct.“ Položila dlaň
na Kyliinu ruku. „V tomhle mi opravdu
pomoct nemůžeš. Musím to zvládnout
sama. Prosím, pochop mě.“
Kylie přikývla. Věděla, že musí její
přání respektovat, ať už se jí to líbí,
nebo ne.
„Vraťme se ale k tobě.“ Strčila do
Kylie ramenem. „Tak povídej.“
Kylie se zhluboka nadechla
a vyprávěla o tom, jak se setkala
s otcem, jak jí řekl, že je chameleon a že
spolu brzy tohle tajemství odhalí.
V Holidayiných očích se objevily
obavy a starostlivost. „No, víš… to, že
ti otec řekl, že to spolu brzy vyřešíte,
vůbec nemusí znamenat to, co si myslíš.
Čas je v duchovním světě relativní
pojem.“
Kylie o tom uvažovala. „Ne, že bych ti
nevěřila… ale jen… ten způsob, jakým
řekl brzy. A vypadal při tom naprosto
šťastně.“
Holiday zatřásla hlavou. „Otec tě
miluje, Kylie. A jsem přesvědčená, že
kdyby věděl, že brzy zemřeš, byl by
z toho naprosto zdrcený. To by byla
určitě ta nejposlednější věc, kterou by ti
řekl.“
Pro Kylii bylo těžké to vyslovit nahlas,
ale nakonec se k tomu přinutila. „Jestli
mám opravdu umřít, měla bych to
vědět.“
„Ale takhle to na světě nefunguje.
Určitě je pár lidí, kteří jsou schopní
poznat, že umírají, a pak zbývající čas
moudře využijí. Ale většina lidí se
chová tak, že když si myslí, že brzy
zemře, instinktivně přestane úplně žít.
Vždyť přece život je ten nejkrásnější
dar, který jsme dostali. Mnoho lidí ho
neumí využít, ale žít naplno, žít pro
dnešek, pro zítřek je nádherný
a smysluplný pocit. Přemýšlej o tom.
Kdybys věděla, že během půl
roku zemřeš, pouštěla by ses do něčeho,
o čem bys věděla, že stejně nestihneš
dokončit? Chodila bys do školy, aby se
z tebe stala doktorka? Měla bys děti,
kdybys věděla, že je tak brzy opustíš?
Lidi, co neumějí žít naplno a nežijí pro
budoucnost, o hodně přicházejí.“
Myšlenky, které Holiday vyslovila
nahlas, připomněly Kylii další problém,
jemuž musela čelit. Problém s duchem.
Přemýšlela, jak o tom Holiday říct.
„A teď k tomu, že si myslíš, že jsi
ještěrka,“ pokračovala Holiday
a odpoutala Kyliiny myšlenky od ducha.
„Nikdy jsem neslyšela, že by existoval
nějaký nadpřirozený druh chameleonů.
Původně jsem ti chtěla říct, že se tvůj
otec asi mýlil, ale napadlo mě…“
„Co?“ zeptala se nedočkavě Kylie.
„No, nejsem si úplně jistá, jen –“
„Já vím,“ skočila jí Kylie do řeči, „jen
si tak spekuluješ, hádáš, domníváš se…
ale protože o tom fakt nemám ani páru,
tak bych to od tebe stejně ráda slyšela.“
„Řeknu ti to.“ Holidayin tón Kylii
připomněl, že musí být trpělivá.
Kylie už ale byla unavená stálým
čekáním na něco. Věděla, že ve čtvrtek
by se tu měl objevit její dědeček
Malcolm Summers, a doufala, že jí
všechen tenhle zmatek okolo toho, kým
je, objasní. Ale to znamenalo, že ještě
pár dní nebude vědět nic.
„Tak mi to řekni, prosím,“ špitla Kylie,
protože být netrpělivá bylo omluvitelné.
Holiday se nadechla. „Možná že tím
chameleonem ti chtěl otec naznačit, že
tvůj mozek ještě není zcela rozvinutý
v to, čím doopravdy jsi. Že se stále
mění, stejně jako chameleon mění
barvy.“
„Ale řekl mi, že jsem chameleon, jako
by mi říkal, že jsem třeba vlkodlačice
nebo čarodějka. Je možný, že existuje
ještě nějaký nadpřirozený druh, co není
známý? Co o něm nikdo nic neví?“
Holiday se odmlčela. „Nevím, instinkt
mi říká, že ne. Historie a vývoj
nadpřirozených bytostí jsou zpracovány
v knihách stejně starých jako bible.
Ale… musím přiznat, že si sama nevím
rady. Změny obrazu mozku musí být ve
vaší rodině dědičné, když tvůj skutečný
děda i jeho švagrová ho mohou změnit
na lidský. Stejně je to všechno hrozně
divný. Pořád si myslím, že to souvisí
s čarodějnictvím, ale…“
„Nebo…“ Kylie uvažovala
o Holidayiných slovech, „možná, že
právě tohle souvisí s tím
chameleonstvím. Mluvila jsem o tom
i s Derekem. Myslí si, že tenhle
nadpřirozený druh se dokáže měnit
z jedné formy na druhou. Jako
chameleon, když mění barvy.“
Holiday se odmlčela a přemýšlela.
„Ale DNA takhle přece nefunguje.
Nemůžeš mít víc než jeden jedinečný
řetězec DNA. To prostě není možné.
Nadpřirozené bytosti přejímají DNA od
dominantního rodiče.“
Kylie se kousla do rtu. „Možná že se
chameleoni nedokážou proměnit v jiný
druh, ale mění jen obraz svýho mozku.
To přece dává smysl, ne? Chameleon se
taky nepromění v kámen, ale jen změní
barvu tak, aby jako kámen vypadal.“
Holiday se zamračila. „Ale…,“
zakroutila hlavou.
„Ale co?“ Kylie byla zvědavá, nad čím
vedoucí tábora uvažuje.
„To nedává smysl. Kdyby schopnost
měnit obraz mozku existovala, jak to, že
by se o tom nepsalo a nemluvilo? To
přece není možné, aby o tom nikdo
nevěděl.“
„Ale my jsme se s tím přece setkaly,“
pronesla Kylie. „Možná, že právě tohle
chtěli testovat na babičce. Jednou ses
zmínila, že jsi o takových testech něco
slyšela. Víš, čeho se měly týkat?“
„Nevím nic konkrétního,“ odpověděla
Holiday. „Měly to být snad nějaké
genetické testy nadpřirozených. Nakonec
z toho nic nebylo.“
„To jsi to pěkně okecala,“ zamumlala
Kylie. „Těmi testy zabíjeli lidi.“
Zabili moji babičku. Kylie nechápala,
jak tohle někdo dovolil… a udělal.
Někoho zabít. Ostatně, jak dokázal
Mario zabít vlastního vnuka? Nebo Ellii,
která mu nikdy nic špatného neudělala?
Jak někdo může někoho sprovodit ze
světa?
„Já vím.“ Holiday si povzdechla, jako
kdyby věděla, co se Kylii zrovna honí
hlavou. „Proto jsem taky odmítla, aby na
tobě nějaké testy prováděli. Nevěřím, že
by FVJ byla špatná, Kylie. Ale myslím
si, že je nemorální a příliš riskantní, aby
využívali nadpřirozené bytosti při
výzkumu. Ať už dojde k čemukoliv,
vždycky se to dřív nebo později
vysvětlí.“
Kylie v to doufala. Protože teď jí už
nedávalo smysl vůbec nic. Podívala se
zpátky na Holiday. „A proto nevěříš
Burnettovi? Protože pracuje pro FVJ?“
Holiday se na ni zmateně podívala.
„Ale já přece Burnettovi věřím.“
Kylie překvapeně zvedla obočí.
„Věřím mu, co se týče Údolí stínů,“
připustila Holiday.
Ale nevěříš mu srdcem. Bože, to je tak
smutný, pomyslela si Kylie.
„Nedovolila bych mu, aby tu pracoval,
kdybych měla jen stín podezření, že tebe
nebo někoho z mých svěřenců zradí.“
„To chápu,“ odpověděla Kylie. „Já mu
taky věřím. Ta záležitost s FVJ
a babičkou mě děsí, ale Burnettovi
věřím.“
Holiday se na ni podívala. „Je mi
jasný, že čekání na odpovědi pro tebe
musí být těžký. Ale doufej, že ve čtvrtek
se tu objeví děda a –“
„Co tím myslíš? Doufej?! Řekl přece
Burnettovi, že přijede, ne?“ Holiday se
v očích mihl záblesk zklamání a Kylii
pokleslo srdce. „Co se stalo?“
„Burnett se snaží znovu se mu
dovolat… a jeho telefon je nedostupný.
Ale to ještě nemusí vůbec nic znamenat.“
„Anebo to znamená, že se rozhodl se se
mnou radši nesetkat.“ Kylii se vytvořil
v krku chuchvalec.
„Neužírej se tím, dokud opravdu
nebudeme vědět, jak to je.“
Kylie skrčila nohy a položila si hlavu
na kolena. Snažila se nerozplakat. Copak
se vždycky musí její naděje na odhalení
pravdy rozplynout jako pára nad
hrncem?
Holiday jí položila ruku na rameno.
Její dotek na ni jako vždy působil
konejšivě a cítila, jak se uklidňuje. Dál
seděly na verandě a nemluvily. Kylie se
snažila nebrečet a Holiday dělala,
co mohla, aby jí pomohla.
Lehký vánek ševelil ve větvích stromů
a přenesl Kylii od jednoho problému
k druhému. „Derek mi říkal, že s tebou
mluvil o… těch věcech.“
Holiday zastrčila Kylii pramínek
uvolněných vlasů za ucho. „Jo, ale
dovedu si představit, jak tě to asi
překvapilo.“
Kylie přikývla. „Co myslíš, že mám
udělat?“
„Myslím, že nemusíš dělat vůbec nic.“
Kylie vydechla. „Jsem z toho zmatená
a smutná. Musím na to pořád myslet.
Lucas na něj žárlí a docela ho chápu.
Protože já to samý cítím ve vztahu
k Frederice. Ale…“
„Ale je ti Dereka líto,“ dokončila za ni
Holiday.
„Jasně. Ale nevím, jestli to, co cítím
k Derekovi, je to samý, co cítím
k Lucasovi. Dává to vůbec nějaký
smysl?“
„Jasně, že jo,“ ujistila ji Holiday.
„Určitě na to jednou přijdeš.“
„Opravdu si to myslíš?“ Kylie se
znovu naštvala. „Všechno v mým životě
je jeden velký otazník. Už mě fakt štve
pořád jenom na něco čekat, nebýt si jistá
vůbec ničím. A teď ještě ten duch…“
Kylie nechala slova vyšumět do
vzduchu.
„Zase máš nějaký problém s duchem?“
zeptala se Holiday. „Jde o babiččina
ducha? Mluvila jsi s ním o tom, co ti
řekl otec?“
„Ne, babička se mi od té doby
nezjevila.“ Jak moc můžu Holiday
prozradit? „Hlavně se mi ten duch
ukázal jako zombie, neměl skoro žádný
obličej. Rozzlobila jsem se a chtěla
jsem, aby se mi zjevil normálně. Ale…
když tvář dostávala obrysy… zjistila
jsem, že je to… někdo, kdo vůbec není
mrtvý.“
Holiday se kousla do rtu. „A víš určitě,
že není mrtvý?“
„Jasně.“ Tím jsem si zatraceně jistá.
„No dobře,“ pokračovala Holiday, „to
může být jeden ze dvou důvodů.
Nejpravděpodobnější bude, že se ti
zjevil duch, který má problémy
s identitou.“
„Fakt? Copak duchové můžou mít
problémy s identitou?“ zeptala se Kylie.
„Obávám se, že ano. Nemusejí ani
vědět, jak vlastně vypadají. Nebo se jim
nemusí jejich posmrtný vzhled líbit.
Takže na sebe můžou přebrat vzhled
někoho jiného. Většinou na sebe berou
podobu toho, s kým rozmlouvají. Když
pak vidíš vlastní tvář na duchovi…“
Holiday se otřásla. „Je to šok.“
„To si dovedu představit,“ odpověděla
Kylie, ale nechtěla na to ani pomyslet.
Už tak toho měla s duchy dost. „A jaký
je ten druhý důvod?“
„Ten není tak častý,“ odpověděla
zamyšleně Holiday. „Ale viděla jsi
Vánoční koledu?“
„Jasně,“ Kylie si rychle připomněla
zápletku. „Myslíš Vydřigroše, že jo?“
„A zahaleného ducha budoucích
Vánoc,“ zašeptala Holiday.
V Kylii by se krve nedořezal. „Myslíš,
že ten člověk může brzy umřít?“
Myšlenka jí bleskla hlavou, stejně jako
předtím Derekovi. Ale dokud to Holiday
nevyslovila nahlas, nepřipouštěla si to.
Ne, už jsem viděla příliš moc
umírajících.
„Je to něco, co můžu změnit?“ zeptala
se Kylie a strach narůstal do obrovských
rozměrů.
„Asi ne.“ Holiday se zamračila. „Je to
někdo, koho dobře znáš?“
Kylie neodpověděla. Nemohla. V mysli
si stále připomínala Holidayina slova,
že tenhle důvod není tak častý.
„Je to někdo z tábora Údolí stínů?“
ozval se za nimi tichý Mirandin hlas.
Kylie se otočila.
„Promiň,“ řekla Miranda. „Nechtěla
jsem vás poslouchat… ale je to někdo
odtud?“
„Ne,“ zalhala Kylie.
„No, dobře.“ Miranda dramaticky
nadzvedla obočí. „Zvoní ti telefon.“
Podávala aparát Kylii. „Volá tvoje
matka. Během pěti minut už potřetí.“
„Měla bys to vzít,“ řekla Holiday. V tu
chvíli se rozezvonil její vlastní telefon.
Zadívala se na displej a pronesla: „To
je Burnett.“
Obě vstaly ve stejnou chvíli. Kylie si
vzala přístroj od Mirandy a Holiday
stiskla zelené tlačítko.
„Haló?“ Odmlčela se. Mezi očima se jí
na čele objevila starostlivá vráska.
„O čem?“ Tón Holidayina hlasu přinutil
Kylii, aby svůj telefon strčila do kapsy,
přestože stále vyzváněl. „Musíme si
promluvit, ještě než odjedeš. Hned jsem
tam.“
Holiday zavěsila.
„Stalo se něco?“ zeptala se Kylie.
„Řeknu ti… řeknu ti to hned, jakmile
budu vědět víc.“ Holiday zmizela, ale
její váhavá odpověď Kylii přesvědčila,
že ten telefonát se týkal jí.
„To nevypadá moc dobře,“
poznamenala Miranda.
Skvělý, pomyslela si Kylie. Kolik toho
budu muset ještě vydržet?
Kapitola pátá
„Jsi v pořádku?“ Holidayin hlas vytrhl
Kylii o hodinu později z polospánku. Po
několika marných pokusech dovolat se
matce a po zanechání několika textových
i hlasových zpráv se Kylie šla na chvíli
natáhnout do postele a upadla do sladké
dřímoty.
Ospale se zadívala na Holiday sedící
v nohách postele. Posadila se, zívla
a pročísla si vlasy prsty. „Už je mi líp.“
„Život umí být někdy pořádně těžký,
co?“
„Vyprávěj mi o tom.“ Kylie si
vzpomněla na Burnettův telefonát. „Je
všechno v pořádku? Kam odjel
Burnett?“
Holiday se na ni dívala s prázdným
výrazem v očích. „Kdo je Burnett?“
Chlad v místnosti vyvolával bodavé
chvění kolem Kyliiny páteře. Zamrkala
a znovu se pořádně zadívala na ženin
obličej. Nebylo pochyb. Byla to
Holiday.
V Kyliině hrudi se vzedmuly vztek,
strach a znepokojení. „Dobře, tak si to
vyjasněme. Když jsem chtěla, aby ses
přestala chovat jako zombie a udělala
něco se svým obličejem, myslela jsem,
aby ses mi zjevila ve vlastní podobě. Ne
aby sis vypůjčila obličej někoho
jiného.“
Duch si položil ruce na tváře
a překvapeně se na ni podíval. „Tohle
není můj obličej?“
„Ne, to tedy není! Tohle je podoba
někoho, koho mám moc ráda. A nic proti
tobě, ale nejsem nadšená z toho, že sis ji
vypůjčila.“
„Jsem tak zmatená.“
„Trpíš krizí identity,“ pronesla vážně
Kylie a víc než cokoliv jiného si přála
tomu sama uvěřit.
„Krizí identity,“ opakoval duch.
„Ano, nejdřív musíš přijít na to, kdo
vlastně jsi a co ode mě chceš. Protože
jinak ti nemůžu pomoct.“
„Všechno mám tak zamlžené.“
Našpulila rty stejným způsobem
jako Holiday, když o něčem přemýšlela.
Ta podoba je zvláštní, pomyslela si
Kylie. Dokonce i zelená barva očí
odpovídala naprosto přesně.
„Možná máš pravdu,“ odpověděl
duch. „Pořád mám pocit, jako bych žila
v něčím stínu.“
„To je paráda,“ kývla Kylie a úleva jí
dovolila zhluboka se nadechnout.
„Myslíš, že je dobré, že žiju ve stínu
někoho?“ Duch se zamračil. „Nezdá se
mi, že by to bylo něco správného.“
„Ne, myslela jsem… že je dobré, že si
na něco vzpomínáš.“ A pak si Kylie
najednou také něco uvědomila. Jak
rychle a snadno se ujistit, že tenhle duch
není duch Holiday Brandonové. Přivřela
oči a zaměřila pohled na ženino čelo.
Nevyzpytatelný obraz mozku, stejně
jako obličej, se shodoval
s Holidayiným. Kylie se znepokojeně
zamračila. „Jsi víla?“
Duch si přehodil nohu přes nohu, opřel
se loktem o koleno a dlaní si podepřel
bradu. Přesně tak, jak to dělala Holiday.
Kylii se rozbušilo srdce.
„Jasně, přesně to jsem.“ Žena se
zamračila a podívala se na Kylii. „A co
jsi ty?“
Kylie s odpovědí váhala. „Jsem…
chameleon.“
Žena se usmála. „Jsi ještěrka?“
Kylie se zamračila, ale obavy, které jí
sevřely hruď, se netýkaly jí. „Pamatuješ
si, jak se jmenuješ?“ Zadržela dech.
Duch se jí zadíval do očí a zmateně
zvedl obočí. Po chvilce se zvedl a vydal
se k oknu. Tiše stál a díval se ven, pak
se konečně otočil. „Někdo tě hledá.“
„Víš, jaké je tvoje jméno?“ zopakovala
Kylie naléhavě otázku.
Duch vzal mezi prsty dlouhé rudé vlasy
a stáčel pramínek mezi prsty. Přesně tak,
jak to Kylie před chvílí viděla
u Holiday. Duch se podíval znovu
z okna. „Chtějí, abys za nimi přišla.“
Kylii se strachy sevřelo srdce. „Teď se
bavíme o tobě,“ řekla a snažila se
soustředit na jeden problém.
„Ale ty jsi mnohem zajímavější. Jsi
opředená takovými tajemstvími. Je
kolem tebe tolik otázek… Vždyť víš, že
se dokážu vcítit do tvých pocitů. To víly
umějí. Dokážeme vnímat, co cítí
ostatní bytosti.“
„To vím,“ špitla Kylie, vyděšená
a rozčilená, jak duch každým slovem,
každým gestem připomínal víc a víc
Holiday. Snažila se potlačit strach, aby
se o té ženě dozvěděla co nejvíc.
Protože kdyby to skutečně byla Holiday,
třeba by pro ni mohla něco udělat,
změnit něco, aby zabránila osudu…
„Dřív jsem se často dotýkala lidí, můj
dotyk je uklidňoval, přinášel jim
smíření… ale to už je pryč.“
„Jak to, že je to pryč?“ zeptala se
Kylie.
Žena se zamračila. „Nevím to určitě.
Myslím, že jsem udělala něco
špatného.“ Její zelené oči se naplnily
slzami. „Ubližuju lidem.“
Kylie téměř cítila její bolest, její
výčitky svědomí. Na druhou stranu ji to
svým způsobem potěšilo. Holiday by
totiž nikdy neudělala nic špatného. Na to
byla příliš dobrosrdečná a starostlivá.
„Možná jsi jim nechtěla ublížit…“
řekla Kylie, aby ji uklidnila. Objala se
rukama kolem hrudi, jako by se bránila
chladu, jejž vyvolávala duchova
přítomnost.
„To nevím. Myslím, že jsem byla
rozzlobená.“
Žena-duch se zadívala na zeď, jako by
se ztrácela v myšlenkách, pak zvedla
ruku a dotkla se svého hrdla.
Kylie si všimla bolestivě vypadajících
podlitin kolem ženina krku.
„Co se ti stalo?“ zeptala se a při
pomyšlení, že žena byla uškrcená, se jí
stáhlo hrdlo lítostí.
Žena se podívala na Kylii, oči měla
stále zvlhlé slzami. „Jsem mrtvá.“
Kylie přikývla. „Ano, já vím.“ Chvíli
se odmlčela. „Co se ti stalo?“
Žena potřásla hlavou. „Je to jako
skládat střípky nějaké hrozné noční
můry. Nějak to souvisí s tím, proč jsem
teď tady. Chci říct… měla bych už jít…
My… nadpřirození se tu dlouho
nezdržujeme.“ Podívala se na zem a její
postava začala pomalu mizet. „Musím
už jít, abych na to přišla. Určitě půjde
o něco důležitého.“
„Udělám pro tebe, co budu moct,“
slíbila Kylie a vzpomněla si, že Holiday
jí kdysi také něco říkala o tom, že
nadpřirození mají vymezený čas, který
mohou po smrti strávit na zemi. „Kdybys
mi řekla, jak se jmenuješ, třeba bych
našla na internetu něco, co by nám mohlo
pomoct.“
Poloprůsvitná postava se přesunula
k oknu a dotkla se rukou skleněné
výplně. Na té pod jejím dotykem
vykvetly ledové květy a zastřely výhled
ven. „Radši bys měla rozlousknout
vlastní problémy.“
„Snažím se,“ odpověděla Kylie
a znovu ji píchlo u srdce, když viděla
v duchovi Holiday. „Tak jak se
jmenuješ?“ dožadovala se odpovědi.
Duch zmizel stejně rychle jako ledové
květy na okně. Pak se ze vzduchu ozvalo:
„Myslím, že Hannah nebo Holly. Nebo
tak nějak.“
„Ne,“ zašeptala Kylie, že ji sotva bylo
slyšet.
Vzala do ruky sponku, sepnula si vlasy
a rozhodla se, že musí vidět Holiday.
I když v tuhle chvíli vůbec nevěděla, co
jí řekne. Musela ji vidět živou.
Kylie vyběhla z ložnice a zjistila, že
v pokoji nikdo není. Zamířila ke dveřím,
ale napůl cesty se zastavila. Kdo ji má
teď na starosti? Ne, že by se o to tolik
zajímala, vždyť chtěla zajít jen do
kanceláře. Ale nechtěla se dostat do
problémů s Burnettem. Už to dnes jednou
udělala a podruhé o to nestála.
„Dello?“ zavolala.
Nikdo se však neozval. Stalo se něco?
„Už jdu,“ vykoukla o chvilku později
Miranda ze své ložnice. „Della je někde
s Burnettem. Teď tě hlídám já,“
oznámila jí hrdě.
Kylie přikývla. „Tak fajn. Jdeme do
kanceláře.“
„Proč?“
„Protože si chci promluvit s Holiday.“
„A o čem?“
„Prostě o něčem.“
„Musí to bejt zrovna teď?“ Miranda se
zatvářila, jako by spolkla pavouka.
Kylie užuž chtěla něco odseknout, ale
na poslední chvíli se zarazila. Neměla
žádné právo si vylévat zlost na
kamarádkách. „Promiň, dneska nejsem
zrovna dobře naladěná. Bylo toho na mě
nějak moc.“
„Chápu,“ řekla omluvně Miranda. „Ten
pohřeb byl pro nás všechny stresující.
A navíc ta tvoje záležitost s ještěrkou…
myslím, že já bych se asi zbláznila,
kdyby mi někdo řekl, že jsem plaz. Proto
jsem taky na tebe před chvilkou
nenamířila malíček.“
„Jo, cením si toho,“ odpověděla Kylie
a pak si uvědomila, co vlastně Miranda
řekla. „O čem chtěl Burnett mluvit
s Dellou?“
„Co já vím?“
„Byla naštvaná?“ Kylii napadlo, jestli
to nesouvisí s tím, o čem s Burnettem
mluvila Holiday a co ji tak rozčililo.
A navíc měla pocit, že to všechno nějak
souvisí s ní.
„Ani ne. Jen tak mezi náma dvěma,
myslím si, že Della je do Burnetta celá
blázen. Jen zářila, když chtěl, aby pro
něj něco udělala.“
„Ale ne, to není. Vždyť přece ví, že
Burnett je zamilovaný do Holiday.“
„Tak proč potom nechodí se Stevem?
Žárlí na nás, že máme kluky, ale Stevea
si ani nevšimne. Taky jsem si všimla,
jak po ní tenhle měnivec pořád
pokukuje. Ten jeho pohled je pěkně
vášnivý.“
Kylie se vydala ke dveřím. „Nechodí
s ním, protože je pořád zamilovaná do
Leea.“
„Jo, nejspíš máš pravdu. Asi to tak
bude.“
Vyšly ven a zamířily pěšinou ke
kanceláři. „Mohla bych ho začarovat.“
„Stevea?“ zeptala se Kylie.
„Ne, Leea. Co mu tak vyčarovat
bradavice? Třeba i na místech, kde by
ho to fakt štvalo. Jestli víš, co myslím.“
Kylie zakroutila hlavou. „Myslím, že
tohle by se Delle vůbec nelíbilo.“
„No, když by měla zrovna tu svoji
náladu, mohlo by ji to potěšit.“
„Radši bych se jí na to ani neptala. To
by ji asi fakt naštvalo.“
„Jasně, chápu.“ Chvíli šly dál
v tichosti po pěšině, když se Miranda
zeptala: „Fakt si myslíš, že pořád
mluvím o Perrym?“
Kylie se na Mirandu podívala. „Jo, ale
není to tak strašný, jak říká Della.
Vsadím se, že já o Lucasovi mluvím taky
hodně často.“
Vzpomněla si, jak se s Lucasem dneska
rozešla. Zlobí se na ni kvůli tomu? Má
vůbec právo se na ni zlobit?
„Řekla bych, že ani ne. Mnohem častěji
mluvíš o Derekovi.“
Kylie se zamračila, protože se jí
Mirandina slova nelíbila.
„Jo, to mi připomnělo – byl se na tebe
podívat, když jsi spala.“
„Derek se za mnou zastavil?“
„Ne, Lucas.“
Kylie se nervózně kousla do rtu a cítila
se trapně, že se tak prořekla. „A proč mě
nevzbudil? Měly jste mě s Dellou
probudit.“
„Řekl, abychom tě nebudily. Nakoukl
do tvý ložnice a pak povídal, abychom ti
vyřídily, že se tu zastavil. Bylo to
romantický – stál ve dveřích a chvíli tě
jen tak pozoroval. Vypadal docela
smutně, no… řekla bych, že zasněně. Je
do tebe totálně zamilovaný. Della si
mávala rukou před nosem, jako že jeho
feromony jsou fakt síla.“ Miranda se
zazubila.
Kylii bodlo u srdce, takže se nemohla
na Mirandu ani podívat. Mrzelo ji, že
o Lucasovi nemluví tak často jako
o Derekovi. Štvalo ji, že od Lucase
utekla dřív, než si spolu stihli promluvit.
V tu chvíli jí ale připadalo, že nemá
jinou možnost. Když o tom však teď
zpětně přemýšlela, už si tak jistá nebyla.
Chtěla snad po Lucasovi příliš?
Možná, pomyslela si.
Zlobila se, protože ji Miranda s Dellou
přesvědčovaly, že je vlkodlačice. Ale
možná na tom něco bylo.
Rozhodla se, že až si promluví
s Holiday, zajde za Lucasem a omluví se
mu, že od něj tak rychle odešla.
Zrychlila a zdálo se jí, že stromy kolem
cesty se k ní najednou naklánějí mnohem
blíž. Znovu to slyšela – jako by ji někdo
z lesa volal. Jako by ji lákal, aby vešla
dovnitř. Zastavila se a zadívala se na
řadu stromů.
Chtějí, abys za nimi přišla. Hlavou jí
zněla tichá slova ženy-ducha.
Kdo ji může volat? Mario?
Najednou si nebyla ničím jistá.
Nezdálo se, že by to volání pocházelo ze
zla. Připadalo jí to… Kylie nevěděla, co
vlastně cítí, nedokázala to popsat. Jen
věděla, že jí nehrozí žádné nebezpečí.
A přesto ji to děsilo. Dech se jí zrychlil,
kolem páteře jí projelo znepokojivé
brnění a zježily se jí chloupky na šíji.
„Co se děje?“ zeptala se Miranda
s náznakem strachu v hlase. „Aura ti
hraje všema barvama jako potrhlá.“
„Nic,“ zalhala Kylie. Otočila se
a rozběhla se ke kanceláři. Jak
došlapovala na zem, zvedala se kolem ní
oblaka prachu. Kylie zamrkala
a najednou před sebou uviděla měsíc
– dorůstající srpek, ale zcela jasný. Jako
by se právě objevil na obloze.
Východ měsíce, pomyslela si Kylie.
Znovu slyšela v hlavě hlasy ozývající se
jako ozvěna. Hlasy, kterým nerozuměla;
hlasy, co ji na jedné straně lákaly a co se
jich na druhé straně bála.
„Je tu někde duch?“ zeptala se Miranda
a snažila se s Kylií udržet tempo.
Obarvené vlasy jí vlály ve větru. „Tak
je tu?“
„Ne,“ odpověděla Kylie klidně, i když
měla chuť vybuchnout.
„Zpomal, jo! Protože nejsem jako ty
nebo Della. Tedy chci říct, že bych
mohla použít jedno kouzlo a pak bych
byla rychlejší než vy dvě. Ale chce to
čas. Naposledy, když jsem se o to
pokoušela, tak jsem se proměnila
v antilopu.“
„Už jsme skoro tam,“ řekla Kylie, ale
pak si vzpomněla, jak se jí samotné
nelíbilo, když Delle nestačila,
a zpomalila. Najednou kolem sebe
ucítila závan větru. Nejprve si myslela,
že se kolem nich prohnal nějaký upír, ale
pak před nimi na zemi přistál obrovský
prehistorický pták. Kylie věděla, že je to
oblíbená podoba Perryho.
Miranda, nadávajíc a hlasitě
oddechujíc, vykřikla radostí. Perry zvedl
křídlo a objal malou čarodějku kolem
ramen a přitiskl ji k sobě. Pak
zacukroval jako hrdlička. I když to bylo
střelený a Kylie neměla příliš dobrou
náladu, sevřelo se jí hrdlo.
Když zahlédla Mirandin něžný úsměv,
bylo to ještě horší. Láska je úžasná,
pomyslela si. Toužila po ní. Ze všeho
nejvíc si teď přála být stejně poblázněná
jako Miranda do Perryho.
Před očima jí vyvstaly postavy Dereka
i Lucase. Zatraceně! Copak můžu být
zamilovaná do obou? Je to vůbec
možné?
Perry pustil Mirandu a o krok ustoupil.
Kolem něj se snášely jiskřičky jako
duhové sněhové vločky. A najednou
před nimi stál Perry v lidské podobě.
Blonďaté vlasy měl přilepené na čele,
jak byl uřícený. Oči mu jasně modře
zářily. Měl na sobě černé džínsy a tričko
s nápisem ČÍM CHCEŠ, ABYCH BYL?
„Přišel jsem za tebou,“ řekl Perry
a podíval se z Mirandy na Kylii.
„Za mnou?“ zeptala se Kylie.
„A proč?“
Pokrčil rameny: „Řekli mi to. Ne,
nařídili mi to.“
„Kdo?“ vyzvídala dál Kylie. „Kdo ti
nařídil, abys mě našel?“
„No… Burnett s Holiday. Od jiných
příkazy neberu. Ještě tak možná od
Mirandy.“ Zašklebil se na čarodějku.
„Stalo se něco?“ zeptala se Kylie.
Perry odtrhl oči od Mirandy a podíval
se zpátky na Kylii. „Nemám ponětí. Ale
vím, že se tu objevila tvoje matka a že je
fakt naštvaná. A že zrovna teď dává
v kanceláři Holiday pěkný kapky.“
„Máma je tady?“ podivila se Kylie.
Perry přikývl. „Jasně.“
Kylie se rozběhla a nasadila vražedné
tempo. Jak se nohama dotýkala země,
zvedala se za ní oblaka prachu.
Kapitola šestá
Kylie bez zaklepání vběhla přímo do
Holidayiny kanceláře. Matka stála před
psacím stolem, cosi rozčileně vykládala
a rozhazovala při tom rukama. Holiday
seděla za stolem a tiše poslouchala.
Burnett postával opodál a vše
pozoroval. Kylie se na něj sotva
podívala. Její nevěřícný pohled se
soustředil na matku, která se otočila a…
Kylie se ocitla v pevném a zoufalém
objetí. Přes matčino rameno se tázavě
zadívala na Holiday, která se postavila.
Matka ji pustila.
Kylie se dál s napětím dívala na
Holiday. Při vzpomínce na nedávné
setkání s duchem se jí rozbušilo srdce.
Jak by si mohly být ty dvě tak podobné
a přitom nebýt jedním člověkem? Kylie
se soustředila na to, aby se zabývala jen
jedním problémem. Takže se zaměřila na
matku a pohled na její ztrhanou tvář ji
vyděsil. Takhle naposledy matka
vypadala, když zemřela babička.
„Co se stalo?“ Kylii se v hlavě honily
různé představy. Při jedné se jí téměř
zastavil dech. „Je táta v pořádku?“
Sice se na otčíma pořád zlobila
a nemohla mu zapomenout
románek s mladou asistentkou, ale měla
ho stále ráda. Nikdy si tím nebyla
jistější než teď. Když se jí před očima
mihla ta nejhorší představa – že jí matka
poví, že měl nehodu. Že ji táta už nikdy
neobejme tak, jak to uměl jen on, že se
spolu už nikdy nevydají na výlet, kterých
si s ním odmala užila spousty.
„Ale ne, táta je v pořádku. Ty nejsi. Co
se děje?“ Matka se zadívala přes
Kyliino rameno a pak znovu na ni. „Proč
jsi mi neřekla, že jsi nemocná?“
„Ale já přece nejsem nemocná!“
„Občas tě bolela hlava. A co ty noční
můry? Pamatuješ?“ Holiday mluvila
zvláštním hlasem, kterému Kylie úplně
nerozuměla.
Matčin pohled znovu sklouzl přes
Kyliino rameno a z nějakého důvodu
přinutil Kylii, aby se otočila. V křesle
vedle dveří seděl neznámý muž.
„Já… nechápu, o co tady jde,“
pronesla Kylie a podívala se znovu na
matku.
„Bylo to v mých záznamech,“ řekla
Holiday, opět tónem, který něco
znamenal, i když Kylie pořád nevěděla
co. „Co jsem je založila do tvé složky
a správce si pak myslel, že by na to měl
upozornit tvou matku. Aby pochopila,
proč by chtěl, aby ses podrobila testům.“
Kylie na Holiday nevěřícně zírala.
„Volali mi a ptali se mě, jestli dám
svolení k tomu, aby na tobě prováděli
nějaké testy. Holčičko moje, jsi
v pořádku?“
Zase nějaké testy? Správce?
Najednou to Kylii všechno zapadlo do
sebe. Houby správce! Matce volal někdo
z FVJ. Potřebovali od ní získat povolení,
aby mohli provést testy, které předtím
odmítla.
„Jasně, že jsem,“ odpověděla Kylie.
„Žádné testy nepotřebuju.“ Strach ji
ochromil, znepokojeně se podívala na
Burnetta. Díval se jí přímo do očí, bez
známky jakékoli viny. Kylie podvědomě
vycítila, že s touhle akcí nemá vůbec nic
společného. Vzpomněla si na to, jak
volal Holiday, a pochopila, že to bylo
právě kvůli tomuhle. Podívala se na
muže v křesle. Je snad on z FVJ? Je
tohle ten bastard, který ji chce využít
jako laboratorní krysu, stejně jako kdysi
ve FVJ využili babičku?
„Kdo jste?“ zeptala se dřív, než si to
stihla rozmyslet. Přimhouřila oči
a zkoumala obraz jeho mozku. Zamrkala
a zkusila to znovu. Výsledek byl stejný
– byl to člověk.
„To je John,“ odpověděla místo něj
matka. „Vyšli jsme si akorát na večeři,
když jsem dostala zprávu od pana
Edwardse, že jsi ztratila vědomí.“
„John?“ Kdo je sakra John? Kylie se
překvapeně podívala na matku, která se
vůbec netvářila provinile.
„To je ten klient, co jsem si s ním
onehdy vyšla na oběd, pamatuješ?
Říkala jsem ti o něm.“
Kylie si pamatovala. Jasně, ten
chlapík, který zmařil šanci, aby se matka
dala znovu dohromady s otčímem.
„Jak už jsem vám před chvílí
vysvětlila,“ vstoupila do hovoru
Holiday, „Kylie v poslední době neměla
žádné zdravotní problémy, natož aby
upadla do bezvědomí. Z té zprávy to asi
vyznělo mnohem dramatičtěji. Když to
potom někdo četl, vyložil si to špatně.“
Kylii vířily hlavou různé pocity jako
polapení ptáci. Holiday se na ni
podívala a Kylie vytušila, že jí chce
něco naznačit. Bohužel ale neuměla číst
myšlenky, jako to umějí víly.
Nedokázala ani vyčíst emoce, které se jí
zračily v očích.
„Kylie neměla doma žádné noční
můry?“ zeptala se Holiday.
Kylii najednou napadlo, že asi ví, co
chce Holiday říct. „Jasně, byly to jen
noční můry, zlé sny, mami. Neztratila
jsem vědomí. Vždyť víš, jaké to bylo,
když jsi ke mně přišla do pokoje.
Nejsem nemocná a vůbec nepotřebuju
nějaké testy. Kromě toho, pamatuješ? Už
jednou jsi mě nechala vyšetřit.“
„Ale nevěděla jsem, žes tady měla
další.“
„Jenom pár. Jsem fakt v pořádku.
Podívej se na mě… Zdám se ti snad
nemocná?“ Kylie natáhla ruku, aby
dokázala, že jí nic není. „Dotknu se
klidně rukama prstů na noze, nebo
jazykem špičky nosu.“ Byla to taková
jejich hra, kterou vždy říkaly, když se
jich někdo zeptal, zda jsou v pořádku.
„Ale proč tedy chtěl pan Edwards
provádět ty testy?“
Holiday se v židli naklonila dopředu.
„Neposlouchejte ho. Je až příliš
opatrný.“ Usmála se a snažila se vypadat
přesvědčivě. „Ale jestli chcete – pro
klid vaší duše – Kylii objednat na
vyšetření k nějakému vlastnímu
doktorovi, plně vás chápu. Chci říct…
nic proti doktorům tady u nás, ale určitě
máte nějakého doktora, který Kylii
a vaši rodinu zná lépe.“
„Myslíte, že bych měla?“ zeptala se
Kyliina matka Holiday a znepokojeně se
na ni podívala.
„Abych pravdu řekla, jsem si jistá, že
je to zbytečné. Kylie je v pořádku. Ty
noční můry se objevily jen dvakrát
a myslím, že jinak si vede velmi dobře.“
„Jsem v pohodě,“ trvala na svém
Kylie. „Je mi dobře. Prosím, mami,
nechci už znovu procházet nějakým
vyšetřením.“
Matka položila dlaň na Kyliinu tvář.
„Víš, jak jsem se vyděsila? Ach, bože!“
Matka se otočila zpátky na Holiday.
„Měla byste si opravdu vážně promluvit
s panem Edwardsem. Kdybyste slyšela,
co mi řekl, taky byste si myslela, že je
Kylie na smrt nemocná.“
„Mrzí mě, že ses tak bála,“ Kylie se
podívala přes matčino rameno na Johna.
Muž se postavil, došel k nim a položil
konejšivě ruku na matčino rameno. Kylie
pocítila nezvyklou touhu mu ji odstrčit
a říct mu, že nemá vůbec žádné právo se
matky dotýkat.
„Ahoj, Kylie,“ pozdravil.
Kylie si všimla jeho zdvořilého
úsměvu, hnědých očí
a perfektně zastřižených čokoládově
hnědých vlasů. Přála si, aby na něm
mohla najít něco ošklivého, ale nebylo
co. Musela uznat, že je docela hezký.
Nevypadal tak přísně jako Burnett, byl
asi o trošku starší než on a působil
elegantním dojmem.
„Představoval jsem si, že naše první
setkání proběhne za jiných okolností,“
pokračoval. „Tvoje matka o tobě tolik
vyprávěla… chtěl jsem tě poznat
osobně.“
To je legrační, pomyslela si Kylie.
O Johnovi matka Kylii
tolik nevyprávěla. Řekla jí jen, že spolu
byli na obědě a že jí při loučení řekl, že
se ozve. Ale už jí jaksi opomenula
sdělit, že se John opravdu ozval. Možná
to bylo proto, že matka moc dobře
věděla, jaké smíšené pocity ohledně té
schůzky Kylie měla. Teď už to tedy
nebyly smíšené a neurčité pocity.
Kylie neměla Johna ráda. Ale protože
k tomu neměla pořádný důvod – snad jen
vnitřní hlásek nebo spíš přání, aby se
matka dala zpátky dohromady
s otčímem –, rozhodla se, že ho bude
tolerovat. Usmála se, aby se před ním
udělala hodnou. Jak že to Miranda
vždycky říká? Myšlení předchází
jednání? Je opravdu možné, že když si
bude říkat a předstírat, že má Johna
ráda, bude to nakonec pravda?
„Těší mě, že vás poznávám.“ Kylie
nasadila zdvořilý výraz v obličeji. Ale
bála se, aby John nepoznal, že to jenom
hraje.
„To já jsem tě rád poznal,“ odpověděl.
Kylie se v duchu ušklíbla. Byl naprosto
přesvědčený, že Kylie říká pravdu.
Během následující půlhodiny seděla
Kylie v návštěvní místnosti, povídala si
s matkou a Úlisňákem Johnem
a předstírala, jak všechno kolem ní je
jen krásné. Roztomilý a podlézavý
– fráze, kterou často používala babička.
Ta, co před třemi měsíci zemřela.
Kylie měla najednou dojem, že se
zrovna napojila na babiččinu duši. Byla
by moc ráda, kdyby se mohla s babičkou
setkat. Jsi tady, babi? zeptala se Kylie
v duchu, zatímco John cosi kvákal
o letech strávených v Anglii.
Babička neodpověděla. Ale Kylie
vycítila, že je někde poblíž.
„Vždycky jsem toužila podívat se do
Anglie,“ hlesla máma a visela na
každém slovu, které John vypustil z úst.
„To můžeme zorganizovat,“ dodal
nadšeně John. „Příští měsíc tam pojedu
na služební cestu. Proč by sis nemohla
vzít dovolenou a jet tam se mnou?“
„Opravdu?“ zeptala se nevěřícně
matka. Kylie si pomyslela to samé.
Opravdu? Skutečně ten chlap chce, aby
s ním máma jela do Anglie? Vždyť se
skoro neznají? A počítá taky s tím, že
s ním bude máma spát v jednom pokoji?
To ani náhodou!
„Máma je teď v práci pořádně
vytížená. Myslím, že s vámi nebude moct
jet,“ odmítla Kylie místo matky, aniž by
předem přemýšlela. Jakmile to
vyslovila, věděla, že se do téhle
záležitosti neměla vůbec míchat.
Matka překvapeně otevřela pusu
a střelila po ní zlostným pohledem.
„Ano, mám toho sice hodně, ale můžu si
vzít na pár dní volno.“ Její pohled Kylii
varoval, aby už raději nic neříkala.
„Skvělý,“ řekl John, jako kdyby si
napětí mezi dvěma ženami ani nevšiml.
„Jo, skvělý,“ zopakovala Kylie
s úsměvem tak škrobeným, že se jí snad
rty ani nepohnuly.
„Když už mluvíme o práci,“ matka se
podívala na hodinky, „měli bychom
pomalu vyrazit zpátky. Máme před sebou
skoro dvouhodinovou cestu. A zítra
musím brzy vstávat do práce.“
Máma Kylii rychle objala. Na to, že ji
předtím skoro vůbec neobjímala, to bylo
fajn. Kylie se odtáhla a rty naznačila:
promiň. A myslela to vážně. Nechtěla
ranit matčiny city, i když se jí John
vůbec nelíbil. Matka se na ni podívala
s porozuměním, což však Kylii ještě víc
znepokojilo.
Máma se k ní znovu naklonila
a zašeptala jí do ucha: „Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ odpověděla Kylie
a ještě jednou mámu objala, tentokrát
pevněji a déle.
Když vyšli z návštěvní místnosti,
prošly kolem Burnettovy kanceláře.
Kylie zahlédla jeho rozložitou postavu
sedící u stolu. Předstíral, že pracuje, ale
Kylie věděla, že se supersluchem upíra
musel slyšet každé jejich slovo.
Nevadilo jí to, protože stejně neměla co
skrývat. Jakmile máma s tím chlápkem
odjedou, bude jí toho Burnett muset
spoustu vysvětlit.
Kylie věděla, že FVJ chce na ní
provést nějaké testy, ale nikdy by
nevěřila, že zajdou tak daleko a zavolají
mámě. Jestliže jsou schopni tohle udělat,
co udělají dál? Teď, když matka
odmítla, dají jí už pokoj? Kylie se bála,
že ne.
Když se o několik minut později vracela
zpátky ke srubu, Holiday s Burnettem už
na ni čekali na verandě.
„Tak co bude dál?“ zeptala se Kylie.
Burnett se zamračil a obě nasměroval
do Holidayiny kanceláře. „Nedovedu si
představit. To, co udělali, mě
překvapilo stejně jako vás dvě. Volali
mi, abych se u nich zastavil a řekl jim,
jak se mění tvoje mysl. Řekl jsem jim, že
tvůj obraz mozku se už zklidnil. Kdosi
tam poznamenal, že nejsi plnoletá, takže
by se mělo zavolat tvé matce. Připomněl
jsem jim, že paní Galenová není
nadpřirozená bytost a že jejich telefonát
může vyvolat spoustu dalších otázek
z její strany. Myslel jsem, že jsem je
přesvědčil, že tudy cesta nevede. Když
jsem se vrátil sem do tábora, Holiday už
měla na lince tvou matku. Museli jí
zavolat minutu poté, co jsem odešel.“
Holiday se posadila na pohovku
a Kylie si sedla vedle ní. Holiday vzala
do ruky pramínek vlasů a pohrávala si
s ním mezi prsty. Kylie si vzpomněla,
proč vlastně do kanceláře přišla.
Podívala se Holiday na krk a před očima
jí vyvstaly hrozivé modřiny, které měla
na krku žena-duch. Strach o Holiday
Kylii sevřel srdce.
„Naštěstí pro nás, máma se
nevybavovala s členem FVJ, ale
zamířila přímo sem,“ ozvala se Holiday
a podívala se Kylii do očí. „Bude to
v pořádku, neboj,“ dodala, když v nich
zahlédla obavy.
„Doufám.“ Kylie se s žuchnutím opřela
o opěradlo.
„Pořád jsi ještě naštvaná kvůli tomu,
co se stalo předtím?“ zeptala se
Holiday.
„Co se stalo předtím?“ Burnett došel
až k nim.
„Nebyla příležitost, abych ti to
řekla…“ Holiday mu ve stručnosti řekla,
jak otec Kylii řekl, že jsou chameleoni.
Kylie očekávala, že Burnett bude
reagovat stejně jako všichni ostatní
– neuvěří jí anebo se zeptá: Ty jsi
ještěrka? Ale nestalo se ani jedno, což
Kylii znepokojilo. Podezřívavě se na něj
podívala.
„Co o tom víš?“ zeptala se ho.
Burnett se zamračil. „Slovo chameleon
se objevilo v dokumentech týkajících se
testů, které prováděli na tvé babičce
a které zapříčinily její smrt.“
„Co se tam psalo? Bylo v nich
vysvětlené, jak můžu mít obraz lidského
mozku a přitom být nadpřirozenou
bytostí?“ vyzvídala Kylie a zlobila se na
Burnetta, že jí takovou důležitou
informaci zamlčel. Holiday se také
mračila.
Burnett se podíval z jedné na druhou
a zdálo se, že je znepokojený. „Nebylo
tam nic konkrétního. Žádné vysvětlení.
Jen jeden z doktorů použil slovo
chameleon v poznámkách. Nedávalo to
žádný smysl… abych pravdu řekl,
považoval jsem to za nějaký omyl.
Neměl jsem totiž k dispozici originály
dokumentů, ale jen poznámky jednoho
doktora, který se vyjadřoval k ostatním
dokumentům.“
„Aspoň něco to dokazuje,“ řekla Kylie.
„Dokazuje to co?“ zeptal se Burnett.
Kylie se podívala z Burnetta na
Holiday. „No přece to, jaký chameleoni
jsou. Že mají obraz mozku nějakého
druhu, kterým ale ve skutečnosti vůbec
nejsou. Víme, že nejsem obyčejný
člověk.“ Poklepala si na čelo. „A přitom
podle obrazu mozku člověk jsem. Ovšem
neříká to vůbec nic o tom, kdo tedy
jsem.“
„Nemyslím si, že by to něco
dokazovalo,“ prohlásil Burnett. „Ale
máš pravdu, že tyhle dvě věci spolu
souvisí. I když nevím, jestli bychom to
mohli dokázat.“
Holiday s Burnettem zjevně souhlasila.
„Přemýšlela jsem o tom,“ přidala se.
„Možná, že… celá ta věc s obrazem
tvého mozku souvisí s tím, že jsi
spasitelka. V historii nadpřirozených
bytostí asi nebyl nikdy spasitel, který by
byl jen polovičním nadpřirozeným, takže
nemáme žádné srovnání.“
„Vidíš, tohle mě nenapadlo,“ zamyslel
se Burnett. „Ale mohlo by to tak být.“
„Ale proč tedy pak otec mluvil
o chameleonech?“ zeptala se Kylie.
„To nevím,“ odpověděla Holiday.
„Mohlo by to ale vysvětlit tvůj problém
s obrazem mozku.“
Kylie o tom všem přemýšlela. Čím víc
nad tím hloubala, tím menší smysl jí to
dávalo. „Chci si ty dokumenty přečíst.“
„Někam zmizely.“
„Zabili mi babičku, dali od toho ruce
pryč a teď chtějí to samé provést mně.“
„Lidi, kteří se tenkrát podíleli na
testech na tvé babičce, jsou už dávno
pryč. Buď museli odejít, nebo jsou
v důchodu.“ Burnett se mračil čím dál
víc. „Vím, co si o tom myslíš.
A souhlasím, že bys měla ty testy
odmítnout. Nevěřím ale, že by chtěli
záměrně ohrozit tvůj život.“
„To nevíme jistě.“ Rozhodnost, která
zazněla v Holidayině hlase, připomněla
Kylii matčinu starostlivost.
„A právě proto jsem udělal to, co jsem
udělal,“ řekl Burnett. „V podstatě jsem
se zpronevěřil přísaze FVJ. Jsem na vaší
straně. Co ještě mám udělat, abych ti to
dokázal?“
„Prosím,“ ozvala se Kylie, „nechci,
abyste se vy dva kvůli mně hádali.“
„Nemusíš nic dokazovat.“ Holiday se
začervenala. „Promiň, vždycky se tak
rozčilím, když jde o Kylii.“
„Já vím… jsem na tom stejně.“ Burnett
se podíval na Kylii. „A jen tak
mimochodem, my se nehádáme.“ Otočil
se a znovu zaměřil pozornost na
Holiday. „Tentokrát jsme opravdu jen
diskutovali, že?“
„Správně.“ Holiday se maličko usmála,
když se na něj podívala.
Kylie se zakřenila a po těle se jí rozlil
příjemný pocit uspokojení. Byla ráda, že
má na své straně tak milé přátele. Ale
spokojenost neměla dlouhého trvání.
„Co myslíte, že udělají dál?“
Burnett vydechl. „Pravděpodobně se
budou všemi způsoby snažit, aby tvůj
názor změnili. Budou tě přesvědčovat,
že ty testy jsou pro dobro věci. Aspoň
takový měli plán, když jsem s nimi
mluvil naposledy.“
„A co udělají, když jim řeknu, že vím
o těch testech, které prováděli na
babičce? Když jim pohrozím, stáhnou
se?“ zeptala se Kylie.
Burnett se rozhodl použít tělo Kyliiny
babičky jen v nejkrajnějším případě,
kdyby se snad někdo ve FVJ pokusil
odstranit všechny důkazy. Podle jeho
vlastních slov Kylie mohla tyto
argumenty použít v případě, že by se ji
někdo snažil nutit udělat něco, co by
sama nechtěla.
„Prostě bych to rezolutně odmítl.
A kdyby se i přesto snažili dál tě
k něčemu nutit, zmínil bych se
o babičce.“ Výraz v obličeji mu ztvrdl
a v očích se mu objevily obavy. Stejné
emoce se odrážely i v Holidayiných
očích.
„A co když zjistí, že za přemístění
ostatků babičky jsi zodpovědný ty?“
zeptala se Kylie.
„Nezjistí to. Dobře jsem za sebou
zametl stopy,“ pronesl sebejistě. Možná
až příliš sebevědomě…
„Budou tě podezírat jako prvního,
protože tam pracuješ. A protože se
stýkáš se mnou,“ uvažovala Kylie.
„To můžou, ale museli by mi to
dokázat. A jsem přesvědčený, že jsem
jim tam nenechal jediný důkaz.“
Kylie doufala, že se nemýlí. Podívala
se znovu na Holiday a vzpomněla si na
ducha.
Holiday zvedla ruku a položila ji na
Kyliino rameno. „Stalo se ještě něco?“
„Ne. Jen tohle.“
„Opravdu?“
„Myslíš si, že potřebuju víc tvých
uklidňujících doteků?“ Kylie se zadívala
z okna. Obloha mezitím již skoro
zčernala, ale Kylie stále ještě
rozpoznávala, jak se špičky stromů
pomalu kývají.
Obrátila se k Holiday a najednou si to
potřebovala ujasnit. „Mám pocit, jako
by mě někdo volal.“ Došla k oknu.
„Něco mě stále vábí do lesa. Ale nejsem
si jistá, co to je.“
Holiday vypadala znepokojeně. „Jako
když tě přitahoval vodopád?“
„Jo,“ kývla Kylie. Jenže tentokrát to
bylo mnohem silnější.
„Pak bychom si asi měly naplánovat
výlet, co říkáš?“ Holiday se naklonila
dopředu. „Myslíš, že zítra brzy ráno by
to stačilo?“
Kylie chtěla říct, že si není jistá, jestli
je to volání vodopádu, ale nevěděla, jak
to vysvětlit. A tak jen přikývla.
„Jdu s vámi,“ prohlásil Burnett.
„Dovnitř vodopádu?“ Holiday se na
něj překvapeně podívala.
„Jestli si myslíš, že bych tam měl jít,
tak ano.“
„Tobě už představa, že vlezeš do
vodopádu, nenahání hrůzu?“
Burnett pokrčil rameny. „Už jsem tam
jednou byl.“
Holiday se podívala na Kylii a pak
zpátky na něj. „Já vím. Překvapilo mě to.
Většina nadpřirozených se totiž nepřinutí
k tomu, aby vešla dovnitř.“
Burnett se usmál a oči mu zazářily.
„Vždyť jsem ti říkal, že jsem
výjimečný.“
Holiday si povzdechla. „Ale vodopád
–“
„– není žádný problém,“ přerušil ji
a zaměřil se na Kylii. „Tak co, vyrazíme
zpátky do tvého srubu? Sice má dnes
službu Della, ale řekl jsem jí, že tě
doprovodím.“
Odvedení od tématu byl záměrný fígl
vyhnout se rozhovoru o vodopádu. Co
Burnett skrývá? Tuhle otázku Kylie
četla i v Holidayiných očích.
„Ještě nevečeřela,“ namítla Holiday.
„Dám si jenom sendvič a ty máme
v lednici ve srubu.“
Holiday Kylii objala a její dotyk opět
působil hřejivým a uklidňujícím
dojmem.
Tenhle pocit Kylii vydržel až do
chvíle, kdy vyrazili s Burnettem pěšinou
ke srubu.
„Nechceš mi vysvětlit, proč jsi
Holiday lhala?“ zeptal se.
Kapitola sedmá
„Nelhala jsem.“
Jakmile to vypustila z úst, uvědomila
si, že skutečně lhala, když tvrdila, že se
nic jiného neděje. Sakra, měla
pamatovat na to, že Burnett svým
supersluchem uslyší, jak jí při lhaní buší
srdce.
Pokračovala v chůzi. Burnett se na ni
nevěřícně podíval. „Zkus to znovu.“
Kylie se zamračila. „Jde o jednoho
ducha. Ale tohle si musím vyřešit sama.“
Za žádnou cenu by Burnettovi
nepřiznala, že jde o ducha, který je
velmi podobný Holiday. Burnett by byl
vyděšený. A pak jí bleskla hlavou
myšlenka, že možná ne. Možná, že se
duchů nebojí tak, jak o sobě tvrdí.
„Co je s tím vodopádem? Co skrýváš
před Holiday?“ zeptala se.
Burnett se zamračil. „Nic neskrývám.“
„Nebál ses vejít do vodopádu, když
ostatní se drží na hony daleko.“
„Je pro mě záhadou stejně jako pro
všechny ostatní,“ odpověděl. „A necítím
se tam příliš dobře.“
„Nemáš pocit, jako by tě přitahoval?
Jako že tě volá?“
Zaváhal. „Možná trošku.“ Dalších pár
kroků šli v tichosti.
„Proč jsi to neřekl Holiday?“ zeptala
se Kylie.
Potutelně se na ni podíval. „Tohle si
musím vyřešit sám,“ vrátil jí to, co mu
před chvílí sama řekla.
„Tak fajn.“ Kylie obrátila oči v sloup.
Za chvilku se Burnett ozval znovu.
„Myslím, že by sis o tom duchovi měla
promluvit s Holiday.“
„To bych mohla. Ale ráda bych tohle
vyřešila sama, jestli dovolíš.“ Byla to
pravda, takže se neobávala, že Burnett
uslyší její srdce.
Přikývl. Když se blížili ke srubu, Kylie
si vzpomněla, že chtěla ještě zajít za
Lucasem. „Může teď Lucas převzít
Dellinu službu mýho stínu? Potřebuju si
s ním o něčem promluvit.“
Zdálo se, že o tom Burnett uvažuje.
Kylie měla na chvíli pocit, že to
odmítne. „Tak dobře. Ale nechoďte do
lesa.“
Jeho odpověď ji zaujala. „Copak zase
nefunguje alarm?“
„Funguje, ale za určitého počasí by se
mohl někdo dostat do lesa, aniž by ho
kamery zpozorovaly.“
Kylie přikývla.
„Viděla jsi tu někoho?“ zeptal se.
„Ne.“
Burnett se zastavil. „Jsi si jistá?“
„Naprosto,“ odpověděla. „Jen někdy…
někdy mě ten les trochu děsí.“
„Pak tomu vnitřnímu hlasu naslouchej
a dávej si pozor.“
„Přesně to mám v úmyslu.“ Kylie se
zadívala na stromy a tmavé stíny, které
vrhaly. Teď necítila ani neslyšela nic.
Možná, že to, co slyšela předtím, byl jen
výplod její fantazie.
Uprostřed stromů zahlédla srub. Uvnitř
se svítilo a zlatavé světlo se rozlévalo
okny a ozařovalo okolí. V okně zahlédla
Dellin stín a vzpomněla si…
„Proč ses dnes sešel s Dellou?“
„To bylo jen kvůli FVJ.“ Jeho hlas zněl
naprosto prázdně.
„Něco se stalo?“ vyptávala se Kylie.
Zakroutil hlavou. „Ne.“
„Necháš ji, aby něco pro FVJ dělala?“
„Je to možné, proč?“
Kylie se zamračila. „Vzhledem k tomu,
že nikomu z FVJ příliš nevěřím, nejsem
zrovna nadšená, když moje kamarádka
bude jednou z nich.“
Zastavil se, vrazil ruce do kapes
a potřásl hlavou. „FVJ je organizace,
která pomáhá nadpřirozeným bytostem.
Stejně tak jako lidem pomáhá policie.
I tam se mezi policajty najdou grázlové,
nebo dokonce organizované skupiny
policajtů, co páchají zlo. Nemůžeš
přestat důvěřovat celé organizaci.“
„Můžu, protože zabili babičku,“
namítla přesvědčeně.
Výraz v Burnettově obličeji zpřísněl.
„Nesouhlasím se vším, co FVJ provádí,
ale bez téhle organizace by byl na světě
šílený chaos. Jednotlivé rasy by stály
proti sobě, zabíjely by se navzájem
a mrzačily by se. Lidská rasa by jim brzy
posloužila jen jako zdroj potravy.“
Kylie se při té představě otřásla.
„Když už nemůžeš důvěřovat FVJ, tak
se alespoň pokus věřit mně,“ řekl
Burnett. „To dobré, co FVJ udělala,
mnohonásobně převažuje to špatné.“
„Pokusím se na to dívat takhle,“
zamyslela se Kylie, ale neslíbila vůbec
nic. Nemohla.
„Mohla jsi mu prostě jen zavolat,“
prohlásila Della, když o hodinu později
mířily s Kylií po ztemnělé pěšině
k Lucasovu srubu. Kylie měla pocit, že
Della se na ni zlobí, že chce strávit
večer s Lucasem, místo aby tlachala s ní.
Zvlášť když si Miranda vyrazila
s Perrym. Protože se však cítila
provinile, že Lucase tak narychlo
opustila, považovala za svou povinnost
mu to vysvětlit.
„Ne, chci s ním mluvit přímo.“ Kylie si
všimla měsíce, stříbrně zářícího
dorůstajícího srpku na tmavé obloze.
Byla krásná noc. Teplota klesla na
příjemných osmnáct stupňů.
„A proč? Cos udělala tak hroznýho?“
„Naštvala jsem se a utekla jsem od
něj.“
„Tak proto se na tebe tak zasněně
díval, když jsi spala?“ zeptala se.
„Asi jo.“ Kylie se zadívala směrem
k linii stromů na kraji lesa, ale tentokrát
necítila ani neslyšela nic. Což jí bylo
příjemné. Pak se podívala zpátky na
Dellu. „Co ti dneska Burnett chtěl?“
„Ale nic.“
Kylie se na ni upřeně zkoumavě dívala.
„Víš, když se s někým delší dobu
kamarádíš, nemusíš hned slyšet, jak mu
tluče srdce, abys poznala, že lže.“
Della se ušklíbla. „Fajn, myslela jsem,
že tahle odpověď je slušnější, než když
bych tě poslala někam.“
Kylie se zamračila. „Chystáš se snad
na nějakou spolupráci s FVJ?“
„Jak tě to napadlo?“
„Protože pro ně už pracovali Lucas
i Derek. Takže mi přijde logický, že
když s tebou potřeboval Burnett mluvit,
jde o něco podobnýho. A to se mi
nelíbí.“ Vzpomněla si, že Burnett říkal,
že FVJ není úplně špatná instituce.
Snažila se přesvědčit sama sebe, že
tomu tak je, ale stejně jim úplně
nedůvěřovala.
„Myslím, že pracovat pro ně je
paráda,“ odpověděla Della. „Aspoň
budu moct občas někomu nakopat
zadek.“
„Ty jim věříš?“ zeptala se Kylie.
„Věřím Burnettovi,“ odpověděla Della
a prohlížela si ji. „Ty ne?“
„Jasně, že jo.“ Neprozradila Mirandě
ani Delle, že Burnett přenesl babiččino
tělo do jiného hrobu. Měla pocit, že to
není informace, kterou by měla každému
vykládat. „Šli za matkou, aby od ní
získali souhlas, že na mně můžou
provádět nějaký testy.“
„A do prdele! Vzpomínám si, že
Miranda říkala, že je tu v táboře tvoje
máma. Ale úplně jsem na to zapomněla.
A co jim řekla? Sakra, řekli jí, že jsi
nadpřirozená bytost? Tipla bych si, že ji
to porazilo.“
„Ne, řekli jí, že o mě mají strach,
protože jsem měla nějaké migrény
a dokonce jsem omdlela. Takže jí
doporučili, aby mě k nim poslala na
vyšetření. Holiday jí ale vysvětlila, že to
byly jen noční můry, a řekla jí, že ona
s tím vyšetřením nesouhlasí.“
„Do háje! A co na to řekl Burnett?“
„Je taky proti tomu.“
„To je dobře,“ přikývla Della.
„Myslím, že bych asi nesnesla, kdyby se
mi někdo šťoural v hlavě. Zvlášť po
tom, co jsem slyšela, že se stalo tvojí
babičce.“ Della se zastavila a podívala
se na Kylii. „Proto chceš, abych pro ně
radši nepracovala?“
Kylie věděla, že by se Della kvůli ní
šance pracovat pro FVJ klidně vzdala.
Dokonce měla pocit, že už je rozhodnutá
to Burnettovi oznámit. Kylie si Dellina
kamarádského přístupu vážila a v hrudi
se jí rozlil pocit spokojenosti.
„To ne,“ odpověděla. „Ale… slib mi,
že na sebe budeš dávat pozor.“
„To víš, že budu.“ Della si třela ruce.
„Jsem ráda, žes na to přišla a zeptala se
mě na to. Umírala jsem touhou to
někomu prozradit. Bude to super.“
Došly k Lucasovu srubu. V oknech
ještě svítila světla. Kylie zaklepala na
dveře, zatímco Della zůstala pod schody
na verandu. Měnivec Steve, který si
dělal zálusk na Dellu, otevřel dveře. Při
tom, co se v posledních hodinách dělo,
Kylie úplně zapomněla, že Steve bydlí
s Lucasem. Stejně tak na to zapomněla
Della, což si Kylie uvědomila, když
zaslechla, jak se upírka zhluboka
nadechla.
„Ahoj,“ pozdravil Steve.
„Je tu Lucas?“ zeptala se Kylie.
Steve pohledem sklouzl přes Kyliino
rameno a výraz v obličeji se mu změnil.
Kylie věděla, že zahlédl Dellu. „No…
jasně. Tedy chci říct, není. Odešel před
pár minutama s Frederickou.“
„Hmm.“ Kylie se snažila nedat na sobě
znát, jak ji to rozčililo. Otočila se
a seběhla ze schodů.
Steve na ni zavolal: „Ale říkal, že se za
chvilku vrátí.“
Kylie se otočila zpátky. „Nevadilo by
ti, kdybychom tu chvilku počkaly?“
„Ne.“ Oči se mu rozzářily, když se na
Dellu podíval. „Pojďte dál, jestli
chcete.“
Della si odkašlala a vydala zvuk, který
měl asi znamenat ne.
„Můžeme si sednout tady na verandě?“
zeptala se Kylie. „Je krásná a teplá
noc.“
„Jasně.“ Steve vyšel ze dveří. Hnědé
vlasy mu spadaly do očí. I v šeru si
Kylie všimla, jak se mu oči zbarvily do
čokoládově hnědé a jak se mu v nich
zablesklo, když se podíval na Dellu.
Ta však nevypadala vůbec šťastně
a ploužila se ke schodům na verandu.
„Nezdržíme se tu dlouho.“ S žuchnutím
se posadila na poslední schod.
„Jenom chvilku.“ Kylie si sedla vedle
upírky, zatímco Steve se posadil na
verandě. Všichni tři mlčeli.
„Zaslechla jsem, že se prý dneska
u večeře objevili noví učitelé,“ začala
Kylie a doufala, že ani jeden z nich
nepoznal, jak je rozzlobená, že se Lucas
poflakuje po lese s Frederickou.
„Jo,“ odpověděl Steve. „Ta anglická
učitelka – myslím, že se jmenuje Ava
Kaneová – vypadá docela dobře. Je
poloviční čarodějka a poloviční
měnivec.“
„Proč prostě nepřiznáš, že se ti líbí,
protože má velký kozy?“ zafuněla Della.
Kylie zahlédla, jak Steveovi zrudly
tváře. „Já… nepopírám, že je hezká, ale
to jsem zrovna teď neměl na mysli.“
Kylie nenápadně kopla Dellu do nohy.
„Au!“ zavrčela Della a podívala se na
ni. „Proč jsi to udělala?“
„Kdy myslíš, že začne škola?“ zeptala
se Kylie, ale nedostala žádnou odpověď.
Steve mlčel, protože se bál, aby zase
neřekl něco nevhodného, a Della,
protože si třela nakopnutý kotník.
Nakonec se ozval Steve. „Myslím, že
příští pondělí.“
„A už dorazili i další učitelé?“ Kylie
se zadívala na kamarádku a čekala, co
odpoví.
„Jasně,“ kývla Della. „Hayden Yates
– poloviční upír a poloviční elf.
Myslím, že nás bude učit společenské
vědy. Zdá se, že je v pohodě.“
„A?“ zeptal se Steve hlubokým tichým
hlasem.
„A co?“ zeptala se Della.
Steve se zarazil a napřímil se
v ramenou. Kylie musela uznat, že
postavu má urostlou. A vůbec to byl
úžasný kluk. Nechápala, proč na něj
Della není aspoň trochu příjemnější.
„Co se ti tak líbí na panu Yatesovi?“
zeptal se Steve. „Jeho sexy postava nebo
spíš dáváš přednost jeho intelektu?“
Zatraceně, pomyslela si Kylie. Tihle
dva se hádají stejně jako Della
s Mirandou. Nebo Burnett s Holiday.
Della zavrčela na Stevea a pak se
podívala na Kylii. „Mizím odtud.“
Kylie se rozpačitě obrátila na Stevea.
„Můžeš vyřídit Lucasovi, že jsem se tu
za ním zastavila? Díky.“
„Možná bys na něj mohla natrefit.“
Steve si stoupl. „Myslím, že šli na
paseku u potoka.“
„Aha,“ kývla Kylie a vyrazila za
Dellou. Žárlivost jí sevřela hruď, když
si vzpomněla, že s Lucasem taky chodila
k potoku. Byla tak soustředěná na to, aby
přemohla vztek, který jí vířil hlavou
jako pingpongový míček, že si ani
neuvědomila, že zamířily na druhou
stranu.
„Kam jdeme?“ zeptala se Delly.
Ta se na ni podívala. „K potoku, ty
troubo. A nesnaž se mi tu tvrdit, že
nechceš vědět, co tam ten vlkodlak dělá
s vlkodlačicí. Kdyby to byl můj kluk,
neváhala bych ani minutu a popadla bych
ho za flígr a dala bych mu takovou lekci,
že by na ni do konce života nezapomněl.
Kňučel by a plazil by se přede mnou
jako štěně, až bych skončila.“
Kylie spěchala za Dellou a v hlavě se jí
honily protichůdné myšlenky: je rozumné
jít dál, nebo by bylo lepší se hned otočit
a jít do srubu? Jestli dojde až k potoku,
bude si o ní Lucas myslet, že je žárlivá?
Anebo když se teď otočí a zamíří domů
a Steve Lucasovi řekne, že se za ním
zastavila ve srubu, bude si myslet, že
před ním utekla? Taky ze žárlivosti?
Upřímně řečeno, žárlivost s ní pořádně
cloumala.
Ale znamená to, že je proto špatná?
Nebo že je špatný Lucas? Že je
nemorální, protože si v noci vyrazil
s Frederickou k zátoce? Válí se snad teď
s tou vlkodlačicí v trávě a líbá se s ní,
tak jako se líbal se mnou, když jsme
spolu byli u potoka?
Nebo je jejich setkání stejně nevinné,
jako když si ona povídala s Derekem
u kanceláře?
Kylie se podívala na oblohu na měsíc.
Jeho svit se zdál být ještě zářivější
a Kylie cítila, jak jí naskakuje husí kůže.
Stejně jako při úplňku.
Zhluboka se nadechla a přesvědčovala
sebe samu, že je to jen výplod její
fantazie.
„Přestaň přemýšlet o tom, že by ses
nejradši otočila a šla domů,“ ozvala se
Della.
„Jak můžeš vědět, na co právě
myslím?“
„Protože ti to vidím na očích.
A protože se couráš pomalejc než želva
o berlích.“
„No víš, nechtěla bych vypadat jako
nějaká stíhačka.“
„Jestli se tam s ní muchluje – nebo dělá
ještě něco horšího –, pak si zaslouží, aby
ses jako stíhačka chovala. Sakra, jsem
na tvojí straně a slibuju, že jestli to bude
nutné, nakopeme mu zadek obě dvě.“
„Myslím, že Lucas takový není.“ Jako
kdyby to, že tu myšlenku vyslovila
nahlas, jí pomohlo tomu uvěřit.
„Taky jsi nechtěla myslet na to, že
Derek spal s Ellií.“ Della si povzdechla,
jako kdyby litovala, že to řekla nahlas.
„Když ses to dozvěděla, taky ti to
vadilo.“
Kylii se sevřelo hrdlo při vyslovení
Elliina jména. „To bylo něco jinýho.“
„Jak jinýho?“ zeptala se Della. Nízko
visící větev se zhoupla a Kylie ji
s lehkostí zachytila. „Myslím, že tohle
všechno jen dotvrzuje fakt, že všichni
chlapi jsou neřádi. Asi bychom se měly
zamyslet nad tím, jestli si s nima vůbec
něco začínat.“
„Tenkrát jsem Dereka ještě ani
neznala.“
„No, možná jsi ho neznala, ale zato teď
ho znáš až moc dobře.“
Kylie si vzpomněla, že i Miranda jí
říkala, že o něm mluví víc než
o Lucasovi. Najednou se jí nechtělo
bavit se o svém nevyjasněném
milostném životě. Proč bychom nemohly
mluvit o Dellině milostném životě?
Připadalo jí to jako skvělý nápad na
změnu tématu.
„Taky jsi mohla být na Stevea milejší.“
Della se otočila a z očí jí sršely
blesky. „Byla jsem milá.“
„Ne, tos tedy nebyla. Prohlásila jsi, že
se mu na tý nový učitelce líbí jen její
kozy.“
Della pokračovala v chůzi. „Měla jsi
ho vidět, jaký po ní házel zamilovaný
pohledy. Byl pěkně trapnej.“
„Připadá mi, že na ni žárlíš. Což by
ovšem napovídalo, že jsi do něj
zamilovaná,“ poznamenala Kylie.
Della přidala do kroku, tempo
odpovídalo její náladě. „Nesnáším ho.
Ale musím uznat, že má pěknej zadek.“
„Říkala jsi, že se budeš snažit být
k němu příjemnější. Už kvůli tomu
zadku,“ připomněla jí Kylie.
„Snažila jsem se. Ale nefunguje to.
Myslím, že až tak pěknej zadek zase
nemá.“
Kylii uhodila další větvička. Ve chvíli,
kdy ji chytila do ruky, si vzpomněla.
Zastavila se a zadívala se skrz stromy na
oblohu. Mezi špičkami stromů
probleskovalo pár hvězd, jako by se na
ni usmívaly.
„Blbost,“ zamumlala.
„Cože?“ Della se na ni zadívala přes
rameno.
Kylie se rozhlížela kolem. Měsíc
vysílal stříbrné paprsky, které vytvářely
na zemi podivnou hru stínů, jako by
tancovaly mezi stromy.
„Jen jsem si na něco vzpomněla.“
„Na co?“
„Neměla bych prý chodit v noci do
lesa.“ Kylie se nadechla a ucítila vůni
stromů a vlhké půdy. Zaposlouchala se,
zda se znovu objeví pocit vábení
a lákání, který měla už dřív. Nic. Možná,
že všechny tyhle pocity byly opravdu jen
pouhým výplodem její fantazie. Jak moc
si přála tomu sama uvěřit!
Teď ale porušila Burnettův příkaz.
Sice neúmyslně, ale nemyslela si, že by
téhle výmluvě uvěřil. „Měly bychom se
vrátit.“
„Ale vždyť už jsme skoro tam. A máš
přece mě – pořádně naštvanou
a bojovnou upírku. Nic se ti nemůže stát.
Copak nechceš vědět, jestli se Lucas
s Frederickou muckají?“
Kylie zachytila další větev, která se jí
připletla do cesty. „Jestli to Burnett
zjistí, strašně se naštve.“
„Vždyť mu o tom nemusíme vůbec
říkat. Věř mi, bude to tutovka.“
Proti svému nejlepšímu vědomí Kylie
pokračovala v chůzi za Dellou. Okolo se
ozývalo hlasité cvrkání cvrčků, sem tam
zakřičel nějaký pták. Z dálky Kylie
zaslechla řev divokých šelem ze zoo.
Noční zvuky obvykle znamenaly, že je
všechno v pořádku. Bylo to mrtvolné
ticho, které signalizovalo, že se něco
chystá, že ve stínu číhá zlo.
Vdechujíc příjemný noční vzduch,
pospíchala za Dellou, přeskakovala
nízké trnité křoví a shýbala se před
nízko visícími větvemi.
„Do prdele!“ zasyčela Della a na místě
se zastavila.
„Co je?“ zeptala se Kylie a najednou si
uvědomila, že celý les ztichl. Nebylo to
ticho, které znala, když byl v blízkosti
nějaký duch… bylo to právě to mrtvolné
ticho, na něž myslela před chvílí.
„Příště, až ti budu říkat, abys mi věřila,
tak to nedělej.“ Della se ohlédla přes
rameno. Oči jí jasně zeleně žhnuly a bílé
tesáky svítily do dálky. „Myslím, že
máme společnost.“
Kapitola osmá
„Měly bychom zdrhnout.“ Ze tmy se
ozval Kyliin šepot, který Della téměř
neslyšela. Srdce jí bušilo proti žebrům
mnohem hlasitěji.
„Když budeme utíkat, staneme se
snadnou kořistí,“ odpověděla Della.
„A přiznávám, že mám radši, když kořist
lovím.“
„Chytrá holka,“ ozval se hluboký hlas.
Jen ten zvuk vyvolal mrazení kolem
Kyliiny páteře.
Tři tiché postavy se vylouply ze stínu.
Slyšet bylo jenom Dellino zlověstné
syčení. Kylie udělala dva kroky
a stoupla si vedle Delly, kdyby náhodou
postavy zaútočily. V mysli si stále
pohrávala s myšlenkou utéct. Věděla, že
by to bylo nejchytřejší, ale nejdřív o tom
musí přesvědčit Dellu.
Za jejich zády se ozvalo tiché
zapraskání větviček lámajících se pod
botami. Byly obklíčené.
Takže budeme muset vymyslet jiný
způsob, jak se z téhle situace dostat.
V pološeru měsíčního svitu Kylie
rychle zjistila obraz mozků tří postav
– byli to vlkodlaci. Jejich obrazy byly
tmavé a Kylie věděla, že to nevěstí nic
dobrého. Znamenalo to totiž, že
jsou obklíčeny samými darebáky.
Vysoký muž uprostřed se k nim
přiblížil. Della zaprskala. Kylie cítila,
jak se jí do žil vlévá nová síla, potřeba
kamarádku ochránit. Ať už si Della
myslela, že je bojovně naladěná
a připravená, Kylie věděla, že to bude
nerovný boj. To však těm
grázlům evidentně nevadilo.
„Nechte nás na pokoji,“ pronesla Kylie
ledově a nechápala, kde se její
statečnost vzala. Byla by hloupá, kdyby
ji nevyužila. „Vnikli jste sem bez
povolení. Tohle je soukromý pozemek
tábora Údolí stínů.“ Stála před nimi se
vzpřímenými rameny a hrdě zvednutou
bradou. Věděla, že mohou vycítit její
strach, a snažila se nedat ho najevo.
Koutkem oka zahlédla Dellu
připravenou k útoku. Lehce se
dotkla jejího lokte a doufala, že upírku
trochu uklidní a přesvědčí ji, aby
s násilím počkala. Asi by se měly
domluvit jak odtud zmizet.
„Koukejte zmizet, nebo se do vás fakt
pustím,“ zavrčela hrdinně Della a dívala
se na muže stojícího před ní.
Tohle se Kylii vůbec nelíbilo.
„Nepřišli jsme sem, abychom někomu
ublížili,“ prohlásil chlapík a samolibě se
na Dellu ušklíbl, jako by se jejímu
vyhrožování vysmíval. „Ale jestli nás
budete provokovat, může se to změnit.“
Della zasyčela.
„Tak vypadněte.“ Kylie se na něj
podívala. Měla pocit, že ten, co došel
skoro až k nim, je jejich šéf. Na první
pohled nevypadal staře, ale když si ho
Kylie pozorně prohlédla, jeho šediny
na skráních a jemné vrásky okolo tmavě
modrých očí jí napověděly, že je přece
jen starší, než si myslela. Jeho pohled ji
přitahoval jako můru světlo, v duchu se
snažila někam ho zařadit. Cítila, jak ji ty
oči propalují, jak zkoumá obraz jejího
mozku.
Najednou jako by se jí rozsvítilo před
očima a Kylie věděla, kdo to před ní
stojí. Uvědomila si, že on ji taky poznal.
Uzlíček strachu v jejích útrobách se
pomalu rozrůstal. Tomuhle muži
na životě nezáleželo. Už jednou to Kylii
dokázal.
Udělal směrem k ní další krok. Della
se pokusila dostat se před ni, ale Kylie
ji chytila za ruku.
„Tohle si vyřídím sama.“ Kylii se
začala vařit krev v žilách – nesporný
důkaz toho, že se v ní probouzejí
ochranitelské vlastnosti.
„Nechci prolévat krev,“ slíbil muž.
„Tak opusťte tenhle tábor,“ dožadovala
se Kylie.
„Jasně, koukejte se stáhnout a zmizet
jako prašiví psi,“ vyštěkla Della.
Za zády se jim ozvalo temné
a výhrůžné zavrčení. Della se vytrhla
z Kyliina sevření, otočila se a oči jí
jasně žhnuly. Kyliino srdce obestřel
strach. Ne strach o samu sebe, o to, co
všechno se může stát. Krev jí hučela
v žilách a ve spáncích jí prudce tepalo.
Zaměřila se na Dellu. Jestli se jí
nepodaří ji uklidnit, špatně to skončí.
„Klid,“ zašeptal šéf a Kylie si
uvědomila, že mluví jak k nim, tak i ke
svým kumpánům. „Jen jsem si přišel
promluvit se synem.“
„Tak si s ním promluv.“ Ozval se nový
hlas zpoza stromů. „Ale pak i s tou svojí
ochrankou okamžitě vypadni.“
Lucasův hlas, temný a hrozivý, se
ozval po Kyliině pravé ruce. Když se
otočila, viděla, jak mu oči oranžově září
mezi stromy. Zahlédla, jak mírně zvedá
hlavu a nasává vzduch nozdrami, jako by
vycítil nebezpečí.
Věděla, že pokus zastřít svůj strach
právě v tuhle chvíli promarnila. Lucas
ho vycítil stejně jako všichni ostatní.
Přemýšlela, jestli si také všimli toho, že
se nebojí pustit se do boje. V hlavě měla
zmatek. Pustit se do bitky s otcem svého
přítele by asi jejich vztahu moc
nepřispělo.
„Řekl jsem, abyste se zdekovali,“
ozval se znovu Lucas.
Když se ti tři muži ani nepohnuli,
promluvila Della. „Slyšeli jste ho, tupci.
Koukejte zmizet.“
Najednou se Lucas objevil vedle
Kylie. Jeho hřejivá ruka dopadla na
Kyliino rameno a ubezpečila ji, že je na
její straně. I když muž naproti ní byl jeho
otec. Ten pocit ji zahřál na srdci, které jí
stále strachy bušilo do žeber.
Většina vlkodlaků z Lucasovy smečky
vystoupila zpoza stromů. Nevypadali
příliš agresivně, ale jejich přítomnost
všechny přesvědčila, že stojí jako jeden
muž za Lucasem.
„Zdá se, že nejsem jediný, kdo si
s sebou přivedl ochranku,“ řekl pan
Parker.
„Když bude potřeba, pomůžou mi,“
přikývl Lucas.
Jeden z mužů, kteří stáli za Lucasovým
otcem, tiše zavrčel. Pan Parker se na ně
obrátil. „Nechci dneska žádné potíže.“
Kylie se stále nedůvěřivě rozhlížela
a napětí kolem jí téměř znemožňovalo
nadechnout se. Přesto však zaslechla
v mužově hlasu rozkazovačný tón
a vycítila, že jeho společníci mu
nebudou odporovat. Hladina adrenalinu
v krvi jí klesla.
Jeden z táborníků, Lucasův kamarád
Will, přišel blíž. Kdesi v hloubi mozku
se vynořila myšlenka, že Lucas tedy
nebyl s Frederickou sám. Na srdci se jí
usadil pocit viny a pochybností.
Jako kdyby ji svou myšlenkou
přivábila, vyšla Fredericka z lesa na
paseku.
„Pane Parkere,“ ozvala se sladce
vlkodlačice a přerušila narůstající
napětí, „tak ráda vás zase vidím.“
Fredericka se ušklíbla na Kylii, jako by
jí tím chtěla naznačit, že ona se
s Lucasovým otcem zná.
„Já tebe taky,“ odpověděl bez zájmu
muž a nevěnoval Frederice žádnou
pozornost, protože nepřestával studovat
Kyliin obraz mozku.
„Takže ty fámy nelhaly,“ prohlásil pan
Parker po chvíli a vypadal zmateně.
„Jaké fámy?“ zeptala se Kylie.
„Už chápu, proč se o tebe můj syn tak
zajímá. Škoda, že nejsi jedna z nás.“
Při jeho posledních slovech se Kylii
sevřelo hrdlo. Jako by tím naznačoval,
že její vztah s Lucasem je předurčen
k zániku.
„Tak dost!“ vykřikl Lucas. „Myslím –“
„Ty jsi mi pěkný ptáček, Kylie
Galenová.“ Pan Parker ještě jednou
zakmihal obočím, jako by se chtěl
o jejím obrazu mozku znovu ujistit.
Kylie zvedla hlavu. Ne ptáček, ale
chameleon, pomyslela si.
Nevysvětlitelný pocit hrdosti jí naplnil
mysl. Poprvé od chvíle, kdy se
dozvěděla, kdo je, pocítila určité
uspokojení, i když pořád nevěděla, co
být chameleonem vlastně doopravdy
znamená.
Lucas se otočil k Delle. „Vraťte se obě
do srubu.“ Mrkl na Kylii: „Přijdu za
chvilku.“
Nejprve ji popadl vztek, že jí Lucas
nařizuje, co má dělat, ale pak si
uvědomila, že to neříká proto, že by ji
chtěl nějak ovládat, ale proto, že ji chce
chránit. Podívala se na Dellu.
„Radši bych ti pomohla odsud tyhle
chlapíky vyhodit,“ zavrčela Della.
Kylie rychle dodala: „Měly bychom
jít.“
Della se zamračila, ale její výraz
napovídal, že s Kylií souhlasí. „Tak
fajn, nebudu se zahazovat s takovými
prašivými psy,“ zavrčela směrem
k nezvaným hostům.
Jeden z bodyguardů pana Parkera
udělal pár výhrůžných kroků, ale Lucas
i Kylie si okamžitě stoupli před Dellu na
její obranu. Oba tím dali najevo, že
nepřipustí, aby se Delly někdo dotkl.
Kylie si všimla, jak se na ni Lucas
zamračil, jako by chtěl říct, že se mu
nelíbí, jak na sebe bere ochranitelskou
roli. Ale to přece byla její povinnost,
byla spasitelka. Spasitelka-chameleon.
Della nesouhlasně zavrčela, že žádnou
pomoc nepotřebuje.
„Jděte už, prosím,“ řekl Lucas.
Kylie chytila Dellu za ruku. Když
odcházely, Kylie neodolala touze se
znovu ohlédnout. Zahlédla rozzlobeného
Lucase, jako kdyby v něm otcova
přítomnost probouzela to nejhorší. Myslí
jí prolétly vzpomínky na vlastního otce
a otčíma. Ani jeden z nich v ní
nevyvolával bojovnou náladu. Otčím
sice udělal pár věcí, které se Kylii
nelíbily, ale snažila se mu odpustit.
A v hloubi duše věděla, že ji miluje.
A opravdový táta? Ten ji miloval tak
moc, že je ani smrt nedokázala odloučit.
Kylie tušila, že Lucas se od svého otce
nikdy žádného projevu náklonnosti
nedočkal. Srdce ji bolelo a mysl jí
zaplavila náhlá potřeba ho ochraňovat.
Před čím? Co vlastně přivedlo
Lucasova otce sem do tábora?
Podvědomě věděla, že to nebyla touha
syna obejmout. Stalo se snad něco
Lucasově babičce? Nebo snad jeho
nevlastní sestře?
Škoda, že nejsi jedna z nás.
Parkerova slova jí zněla v uších
i v mysli. Objevil se tu snad kvůli ní?
Nesouhlasí s tím, že se o ni Lucas…
zajímá? Že se spolu scházejí?
„Kvůli tomuhle se Burnett šíleně
nasere,“ zafuněla Della a tempo chůze
odpovídalo její naštvané náladě.
Kylie se znepokojeně kousla do rtu, než
pronesla nahlas: „A právě proto bys mu
o tom vůbec nemusela říkat.“
Della se na Kylii podívala. Upírčiny
oči stále ještě svítily zlostí. „Jsou to
mizerové.“
„Ale je to Lucasův otec.“ Kylii
připadalo nefér, že Lucas má nejen
problémy s otcem, ale ještě bude mít
problémy s Burnettem.
„To je proti předpisům.“
„Je to stejný, jako když se tu tenkrát
objevil Chan,“ připomněla jí Kylie.
„A stejně jako Chan, ani pan Parker
nikomu neublížil. Jen si chce promluvit
se synem.“
Della prudce vydechla a bylo vidět, že
zuří. „Ty víš, že nesnáším, když tohle
děláš.“
„Dělám co?“ Kylie uskočila před
větvičkou, která ji málem šlehla.
„Používáš rozum a předhazuješ mi
chyby, který jsem udělala.“
„Nic ti nepředhazuju.“
„Možná ne. Ale stejně se mi to nelíbí.“
Chvilku šly v tichosti.
„Díky, že to nikomu neřekneš,“ řekla
Kylie, protože věděla, že to Della
opravdu neudělá. Šly pěšinou
lemovanou hustým křovím a kolem se
ozývaly typické noční zvuky. Nakonec
Kylie pronesla: „Lucas tam
s Frederickou nebyl sám.“
„Jasně, to mi taky došlo,“ řekla Della.
„Ale…“
„Ale co?“
„Nevím… jen mám takový pocit, že
jsem tě trochu tlačila, abys chodila
s Lucasem, a nejsem si jistá, jestli to
nebyla chyba.“
„Chyba?“ Kylie chytila Dellu za paži.
„Myslíš tím chybu, žes mě k něčemu
tlačila, nebo chybu, že chodím
s Lucasem?“
Della se zamračila. „Obojí.“
„Proč mi to říkáš?“ zeptala se Kylie
a cítila se ublíženě – zvlášť, když se její
srdce pořád zmítalo mezi dvěma kluky.
„Není to tak, že bych Lucase neměla
ráda, to ne. Ale je vlkodlak, což ty
evidentně nejsi. I když musím říct, že
jsem si nejdřív myslela, že jsi. Dneska,
když jich kolem nás bylo tolik, jsem si
uvědomila, že jsi úplně jiná než oni.
A po tom, cos mi vyprávěla, co ti řekla
jeho babička, a co jsem teď slyšela od
Parkera, si myslím, že jeho rodina
i smečka budou vždycky stát proti tobě.“
„Tvrdil mi, že mu nezáleží na tom, co
ostatní říkají.“ Kylie tomu věřila.
Opravdu.
Delle zesmutněly oči a nešťastně se
podívala na Kylii. Zhluboka vydechla.
„Přesně to říkal i Lee. A podívej, jak to
dopadlo.“
To je přece něco úplně jiného.
Zatímco Kylie čekala na verandě
srubu, až se ukáže Lucas, přemýšlela
o tom, co jí řekla Della. Dnešní den byl
na draka.
Mluvila s mámou, která se potřebovala
ujistit, že je Kylie v pořádku. Pak se
ozvala Holiday, aby zjistila, zda Kylie
nic nepotřebuje. Když se potřetí ozval
telefon, Kylie už byla rozzlobená.
Tentokrát to volal Derek, který se
zeptal… na to samé.
„Ahoj, jen se chci ujistit, že jsi
v pohodě,“ ozvalo se z telefonu.
Bylo opravdu legrační, jak dobře ho
Kylie znala. Věděla, že Derek to umí
zjistit, aniž by s ní mluvil. Dokázal její
pocity a myšlenky vyčíst. „Jo, jsem
v pohodě.“
„Kdyby sis potřebovala promluvit,
nebo třeba i něco jiného, jsem tu pro
tebe.“ Jeho hlas zněl smutně a Kylie
cítila, jak se jí stáhlo hrdlo.
„Já vím,“ odpověděla. „A moc si toho
vážím.“
„Už jsi zjistila něco nového ohledně
toho ducha?“
„Ještě ne,“ připustila Kylie a v hlase se
jí odráželo znepokojení.
„Mluvila jsi o tom s Holiday?“ zeptal
se a zdálo se, že ho Kyliiny problémy
opravdu zajímají.
„No… tak trošku,“ řekla Kylie. „Ale…
jen jsem jí nastínila, o co jde.“
„Do prdele!“
„Co je?“
„Jde o ni, že jo? To její tvář na sebe
vzal ten duch, co? Je to Holiday.“
Kylie zavřela oči. „Ano. Ale prosím tě,
nikomu o tom neříkej. Snažím se na to
přijít dřív, než s tím půjdu za Holiday.“
„Hrozí jí nějaké nebezpečí? Znamená
to snad… něco?“
„Nepřímo jsem se Holiday na to
zeptala a ona si myslí, že to není možné.
Ale…“
„Ale co?“
„Je to trochu děsivý,“ připustila Kylie,
„vidět ji jako ducha, když není mrtvá.“
„Jo, sakra. To je víc než děsivý.
A možná, že to sama vůbec nezvládneš.
Kdybys potřebovala pomoc, ozvi se.
Nevím sice, co ti k tomu mám říct a jak
ti pomoct, ale ať už to bude cokoliv,
udělám to pro tebe.“
„Díky.“ Kylie se opřela o dřevěnou
stěnu srubu a v tu chvíli ji ovanul
chladný závan vzduchu. Mrtvolně
chladný závan.
„A nic za to nebudu chtít,“ řekl Derek.
„Jen to, že budeme přátelé.“
„Díky.“ Duch v podobě Holiday stál
nad ní a zamračeně se na ni díval. „Budu
muset končit.“
„Děje se něco?“ zeptal se Derek
a Kylie se nemohla zbavit myšlenky,
jestli i v tuhle chvíli Derek ví o jejích
pocitech.
„Jen… mám tu návštěvu.“
„Lucase?“ V hlase mu znělo
znechucení – přesně to, co k vlkodlakovi
opravdu cítil.
„Ne. Ducha.“
„Jo, tak to tě nebudu rušit. Ale
Kylie…“
„Co?“ Stoupla si, protože se jí nelíbil
pocit, když se na ni duch díval shora.
„Pamatuj, že jsem pro tebe vždycky
jedno velké ucho. Kdybys
potřebovala.“ Kylie věděla, že to Derek
myslí vážně.
„Já vím,“ řekla a cítila, jak jí ta slova
vibrují v hrudi. Stiskla tlačítko, aby
přerušila hovor, a podívala se do
ženiných zelených očí.
„Myslím, že toho by sis měla vybrat,“
řekla přemýšlivě „Holiday“.
„Cože?“
„Mezi ním a tím vlkodlakem. Líbí se
mi. Je elf.“
Kylie znervózněla. „Myslím, že tohle si
rozhodnu líp sama.“
„Dala jsem ti jen radu,“ pokrčila
rameny žena-duch.
Kylie si ji pozorně prohlížela. „Zjistila
jsi něco?“
„Ne moc, ale na něco jsem si
vzpomněla.“
„Na co?“
„Na něco děsivého.“
„Můžeš mi o tom něco říct?“
Duch se na Kylii zadíval stejně
zkoumavě, jako to vždycky dělávala
Holiday.
„Myslím, že zrovna tohle ještě
nemusíš vědět. Jsi… příliš mladá.“
Kylie obrátila oči v sloup. „Ty si sem
přijdeš a chceš, abych ti pomohla. Ale
nemůžu ti pomoct, když se od tebe nic
nedozvím.“
Žena zamrkala. „Ale já nevím, jestli je
to vůbec pravda.“
„A co jestli není pravda?“
„Že jsem za tebou přišla, abys mi
pomohla.“ Žena chvíli tiše stála, než se
znovu ozvala: „Spíše jsem přišla, abys
pomohla někomu jinému.“
„Komu?“
„Nevím to přesně. Ale cítím to.“
„A co cítíš?“
„Že nebezpečí číhá někde tady.“ Oči
se jí naplnily obavami.
„Můžu tomu zabránit?“
Žena naklonila hlavu na stranu
a přemýšlela o Kyliině otázce. „Myslím,
že ano. To je důvod, proč jsem se u tebe
objevila. Můžeš to zastavit.“
Kyliino srdce se naplnilo nadějí.
Kdyby nemohla nic udělat, duch by to
určitě věděl. Takže jestli jde opravdu
o Holiday, může ji snad Kylie zachránit.
Možná, že osoba, kterou chce duch
zachránit, je on sám a ještě o tom ani
neví. „Už jsi zjistila, jak se jmenuješ?“
Duch zakroutil hlavou. „Ne, jen se mi
honí hlavou, že je to jméno podobné
Hannah… nebo tak něco.“
„Prosím, řekni mi všechno, co víš.
Mohlo by to být důležité.“
Duch zatřásl hlavou. „Ještě nejsem
připravená o tom mluvit. A navíc…
nejsou to ucelené vzpomínky. Jen
takové záblesky.“
„A proč nejsi připravená o tom
mluvit?“
Duch se otočil a soustředěně se zadíval
do lesa, jako by něco zaslechl.
Kylie se podívala stejným směrem.
Nikoho a nic tam neviděla, ale zase měla
ten divný pocit jako už předtím. Jako by
tam někdo byl a volal na ni.
Kdo jsi? A co po mně chceš? ptala se
v duchu.
„Chtějí s tebou mluvit,“ řekl duch.
„Ale kdo?“ zeptala se Kylie. „Říkáš,
že ‚oni‘… jak víš, že je jich víc než
jeden?“
„Prostě to vím, že je jich víc než
jeden. A když neznám ani svoje jméno,
jak bych mohla vědět, kdo jsou oni?“
„Viděla jsi je? Víš, co mi chtějí?“
Žena zakroutila hlavou. „Ne, jenom je
cítím. Volají tě.“
„Myslíš, že mi chtějí ublížit?“ zeptala
se.
„To… nemůžu to říct jistě. Ale nezdá
se mně, že jsou zlí.“
„Taky mi to tak připadá.“ Kylie tomu
chtěla aspoň věřit. Pomalu sešla ze
schodů. Už byla skoro na kraji lesa, když
jí paži objala něčí ruka – ruka někoho
teplého a zaručeně živého.
Kapitola devátá
Kylie se prudce otočila, srdce jí bušilo
a žaludek cítila až v krku.
„Kam jdeš?“ chtěl vědět Lucas.
„Nikam.“ Kylie polkla a snažila se
přemoct panický strach. „Čekala jsem na
tebe na verandě a najednou jsem měla
pocit, že něco slyším.“ Není to úplná
lež, pomyslela si, protože to „něco“
slyšela srdcem.
Lucas si ji přitáhl do náručí. „Měla jsi
jít dovnitř, a ne do lesa. To vědí
i normální smrtelníci ze sledování těch
vymyšlených hororových filmů.“
Kylie protočila oči. „Schovala bych se
ve srubu, kdybych věděla, že to, co číhá
v lese, je zlé.“
„Někdy to nemusíš ani poznat.“ Objal
ji kolem pasu.
V tomhle s ním Kylie souhlasila, jen si
to potřebovala občas připomenout. Ale
přemýšlet v Lucasově přítomnosti bylo
tak těžké. Stál blízko, takže cítila jeho
dech. Lehký dotek jeho ruky ji hřál
i přes oblečení a vyvolával v ní
příjemné chvění.
Lucas sklonil hlavu a podíval se jí do
očí. „Dovedeš si vůbec představit, jak
by mi asi bylo, kdyby se ti něco stalo?“
„Asi tak stejně jako mně, kdyby se
něco stalo tobě,“ odpověděla. „Co ti táta
chtěl?“
Lucas se zamračil. „Jde o ségru. Clara
zase utekla. Řekla mu, že jde sem do
tábora, ale přesně jak táta očekával
– vrátila se zpátky k tomu příteli.“
„To mě mrzí. Co chceš dělat?“
„Nevím.“ Lucas si povzdychl. „Už
jsem se za ní dvakrát vydal. Tvrdila, že
se chce přihlásit sem do tábora. Ale asi
lhala. Kdybych ji sem přitáhl proti její
vůli, co by jí zabránilo, aby znovu
neutekla?“
„A ten její přítel je nějaký mizera?“
Lucas se zašklebil. „Je to rebel a patří
do nějaký party.“
„A proto je automaticky špatný?“ Kylie
už zjistila, že ne všichni nadpřirození
jsou registrovaní a ti, kteří nejsou, jsou
považováni za rebely. Z toho ale
nevyplývalo, že neregistrované
nadpřirozené bytosti musí být špatné
a zlé. Třeba Della svého bratrance taky
nepovažovala za darebáka. A Kylie
věřila, že dědeček a prateta taky nejsou
zlí. „Copak jsou všechny party špatný?“
Kyliina slova donutila Lucase
k zamyšlení. „No snad ani ne, všechny
party nemusí být hned špatný
a nemorální, ale řekl bych, že tihle jedou
v něčem nelegálním.“
„Myslíš drogy?“ zeptala se Kylie.
„Jo, a všechno to ostatní.“
Kylie si vzpomněla, jak jí bylo smutno,
když viděla Lucase rozzlobeného
a připraveného k útoku na vlastního
otce. Vzpomněla si, jak se postavil na
její stranu, proti své rodině. A srdce ji
bolelo.
„Jestli je tvoje ségra stejná jako ty, tak
určitě nedělá nic špatnýho.“ Stoupla si
na špičky a políbila ho.
Bylo už pozdě a kolem vládla tma.
Přesto se Kylii zdálo, že teď je na to
vhodný okamžik. To, co původně
myslela jako krátký polibek, se protáhlo
a prohloubilo. Lucas ji k sobě přitiskl,
cítila, jak jeho tělo splývá s jejím, jak
k ní dokonale pasuje.
Zaslechla tiché hluboké předení
vycházející z Lucasovy hrudi, které
vlkodlaci vydávají vždy, když se ocitnou
v blízkosti milované osoby. Byla jako
omámená – vábená tím zvukem, sváděná
a natěšená na to, co by mohlo
následovat. Lucas chutnal sladce…
voněl božsky. Kylie toužila po mnohem
víc. Chtěla ho cítit na svém těle,
ochutnávat ho… prozkoumat každičký
kousek dobronzova opálené kůže.
Jakmile se Lucas odtáhl, magické
kouzlo okamžitě vyprchalo. Prsty jí
přejel po tváři. I když v jeho očích stále
viděla žár, bylo jasné, že hlavou se mu
honí něco úplně jiného. „Promiň, že tě
otec tak vyděsil.“
Kylie přemáhala touhu žadonit, aby ji
znovu políbil. „Nic se nestalo,“
odpověděla a snažila se, aby nepoznal,
jak je zklamaná.
„Ale ano, stalo.“ Chytil ji za ruku
a odvedl ji zpátky na verandu.
„Hned na začátku mi řekl, že mi nechce
ublížit,“ pokračovala a doufala, že
Lucase uklidní. Nechtěla ze setkání
s panem Parkerem dělat problémy.
„Neměla bys mu tak důvěřovat,“
zavrčel.
Strach se jí usídlil v hrudi. Posadili se
na dřevěnou podlahu verandy a opřeli se
zády o stěnu srubu.
Lucas jí přejel palcem po rtech.
„Nechci, aby se kolem tebe táta
potloukal.“
Podívala se do Lucasových vážných
očí. „Ublížil ti?“ Tep se jí zrychlil
náhlou potřebou ho ochránit.
„Mně ne, jsem jeho syn. Ale u ostatních
lidí a bytostí automaticky předpokládá,
že nehrají férovou hru.“
„Ale když si myslíš, že je takový
darebák, proč se s ním vůbec bavíš?“
„Hlavně kvůli Claře. Ale… zrovna teď
ho potřebuju.“
„Proč?“
„Jenom když bude souhlasit, můžu se
dostat do Rady vlkodlaků. A to nebude
snadné.“
Do Rady, do níž se nedostane, pokud
se s ní ožení. Zlá předtucha jí zaplavila
mysl a Kylie si vzpomněla, co jí před
nedávnem řekla Della: že mezi ní
a Lucasem to nikdy nebude fungovat,
protože jeho rodina i smečka budou
vždycky stát proti ní. Rychle tu myšlenku
potlačila a snažila se Lucase pochopit.
„Ale jestliže chtějí souhlas po tak zlém
člověku, proč se potom vůbec chceš do
takové Rady dostat?“
Lucas na chvíli zavřel oči, jako by
hledal odpověď. „Když se tam dostanu,
můžu spoustu věcí ovlivnit a změnit.“
Kylie si vzpomněla, jak jí jeho babička
vyprávěla, že chce změnit pohled
nadpřirozených na děti, co se narodí
rebelům.
„Ale než se mi to podaří, musím ho
přesvědčit, že se na určité stránky života
dívám stejně jako on.“
„Na jaké stránky života?“
Lucas zatřásl hlavou. „Myslím, že to
jsou záležitosti, které tě nemusejí
zajímat.“
Kylie se zamračila a nelíbilo se jí, že
se před ní takhle uzavírá do svého světa.
I když na druhou stranu si nebyla jistá,
jestli do takového světa chce patřit.
Dala by krk za to, že před Frederickou
taková tajemství nemá. „Ale měla bych
o tom vědět. Chci být součástí tvého
života. Nechci, abys měl přede mnou
nějaká tajemství.“ Nechci, aby se nás
členové tvé smečky a rodiny snažili
odloučit.
Lucas přimhouřil oči. „Ale já tě přece
ze svýho života nevylučuju. Jen chci,
abys Lucase znala akorát z téhle
stránky.“
Kylie o jeho slovech přemýšlela. „Ale
je přece jen jeden Lucas.“
„Taky že je. Je jen jeden skutečný
Lucas. Ale musím hrát jejich hru – hru
s otcem i Radou. Musím je přesvědčit,
že stojím na jejich straně a zastávám
jejich názory.“
Kylie zakroutila hlavou. „Nechápu to.“
„To po tobě taky ani nechci.“
Spustila ruku podél těla. „To ale není
správný. Jak by se tobě líbilo, kdyby sis
myslel, že před tebou něco tajím?“
Lucas se zamračil a podíval se na ni.
„Ale ty přede mnou máš přece taky
tajemství. Třeba ta tvoje setkání s duchy.
Nebo to, o čem si povídáš s Derekem
– ať už o mně nebo o něčem jiném.
A máš pravdu, nelíbí se mi to.“
Uvažovala o tom, co jí právě řekl,
a věděla, že má pravdu. „Ale já ti o tom
neříkám, protože to sám nechceš slyšet.
Protože tě moje setkání s duchy
rozčilují.“
Lucas přikývl. Kylie však věděla, že
ho to stálo hodně přesvědčování. „Věř
mi, že to, co si teď nechávám pro sebe,
bys stejně radši nevěděla.“
Kylie se mu zadívala do očí. Nelíbilo
se jí, o čem tu teď mluvili, a dělala si
o Lucase starosti. „Tajemství mezi lidmi
nejsou správná. Rozděluje je to. Proč
bychom si nemohli říkat všechno?“
„Někdy nás to, že něco nevíme, může
zachránit. Když něco nevíš, nemůže ti to
ublížit.“ Naklonil se a opřel se čelem
o její. „Slibuju ti, Kylie Galenová,
udělám cokoliv, co budu muset. Nikdy
nedovolím, aby ti někdo nebo něco
ublížili.“
Zamračila se. „Co myslíš tím udělám
cokoliv, co budu muset?“
„To, co říkám. Že nedovolím, aby ti to,
co se teď děje v mým zpackaným životě,
ubližovalo.“
Jeho slova ji vyděsila. Ale víc se bála
o Lucase než sama o sebe. „Nejsem
nějaká porcelánová panenka. Už nejsem
ta holčička, co ses na ni díval oknem.“
Rozpustilé plamínky, které mu zazářily
v očích, v ní vyvolaly horkost
a žádostivost. „No, to už jsem si všiml.“
„Myslím to vážně.“
„Já vím. Ale jsi moje holka a já tě chci
chránit.“
Mávla rukou a zapíchla mu ukazováček
do hrudi. „Já jsem spasitelka
a ochranitelka, ne ty.“
„Jasně, jsi úžasná a děláš skvělý věci.
A už jsi mi zachránila jednou život. Je
ale jedna věc, kterou jako spasitelka
udělat nemůžeš: ochránit sama sebe.
Takže se nepokoušej mi v tom bránit.“
Kylie se probudila, ještě než se slunce
objevilo na obloze. První věc, kterou si
uvědomila, bylo kotě spící jí na břiše se
zašpičatělým skunčím čenichem
položeným mezi jejími prsy. Pohnula
hlavou, aby na ně líp viděla. Kotě-skunk
otevřelo nejprve jedno oko jako tmavý
korálek, pak druhé a obdivně se na ni
zahledělo. Pohledem, z něhož
vyzařovala čistá láska a smíření a který
dokáží snad jenom domácí mazlíčkové.
Okolní ticho bylo nepříjemné. Kylie
nevěděla, co ji vlastně probudilo.
Vytáhla ruce zpod deky, aby zjistila,
jaká je v místnosti teplota. Žádný
mrazivý chlad, takže žádní duchové,
pomyslela si.
A pak to najednou uslyšela. Tedy lépe
řečeno, uslyšela ji.
„Čičí, čičí,“ volala Miranda
z pootevřených dveří do ložnice. „Pojď
ke mně. Copak ty nechceš, abys bylo
zase normální kotě?“
Kotě vyskočilo na všechny čtyři,
seskočilo na podlahu a zmizelo pod
postelí. Kylie nevěděla, jestli jeho
rozmrzelost způsobilo Mirandino
neustálé snažení proměnit kotě-skunka
zpátky do kočičí podoby, nebo jestli se
mu prostě jen líbí být skunkem. Když si
uvědomila, jak moc se jí v posledních
měsících změnil život v peklo, ani se mu
nedivila. Ta proměna byla děsivá.
Miranda pootevřela dveře o trochu víc.
„Tak pojď sem, nedělej mi to ještě
těžší.“
Kylie se zvedla na lokti a zívla.
„Vždyť se tě bojí.“
Miranda vešla dovnitř. „Myslím, že
jsem to konečně rozlouskla. Jen ho
musím vzít ven a nechat na něj
dopadnout první sluneční paprsky.“
„Hmmm.“ Kylie se posadila a položila
bosé nohy na studenou dřevěnou
podlahu. Příliš studenou, pomyslela si.
Rozhlédla se kolem, aby zkontrolovala,
zda v ložnici není nějaký duch. Nebyl.
Teď měla zrovna na chvíli od duchů
klid.
„Promiň, že jsem tě vzbudila. Myslela
jsem, že se sem potichu vplížím,
popadnu kotě a zase zmizím.“ Miranda
byla zcela probuzená a v dobré náladě.
Posadila se vedle Kylie na matraci, a ta
se pod ní prohnula.
„To nevadí. Stejně jsem už byla napůl
vzhůru,“ zalhala Kylie. Po pravdě
řečeno, nespala skoro celou noc. Když
Lucas odešel, Della byla ve svém pokoji
a Miranda se ještě nevrátila z rande,
takže Kylie popadla kotě a zalezla do
postele. Nemohla ale usnout. Házela
sebou, dlouhé hodiny se převracela ze
strany na stranu a ne a ne usnout. Hlavou
jí vířily problémy jako míčky
v losovacím osudí, aniž by jediný z nich
vyřešila.
Většinu času jí ale zabrala myšlenka na
to, že je chameleon a co to vlastně
znamená. Těšila se čím dál tím víc na
čtvrtek, až ji přijede navštívit dědeček.
Modlila se, aby skutečně dorazil.
Vzpomněla si, že když se naposledy
dívala na hodinky, bylo okolo třetí ráno.
A Miranda pořád nebyla doma.
„Tak co, zasvětíš mě do toho?“ zeptala
se Kylie.
„Do čeho?“ usmála se nejprve trochu
škrobeně Miranda, pak se ale škodolibě
ušklíbla. Kylie si ji pozorně prohlížela.
Měla na sobě stejné oblečení jako na
poslední schůzce s Perrym včera v noci.
Probudila ji skutečně proto, že chtěla
proměnit kotě-skunka v kotě? Nebo si
spíš potřebovala s někým popovídat?
Tedy ne, že by jí to vadilo. Sama už
mockrát Dellu s Mirandou probudila,
když měla děsivé noční představy.
A věděla, že kdyby si chtěla s nimi jen
tak poklábosit, určitě by ji neodmítly.
„Takhle pozdě se chodí domů,
kámoško?“ popíchla ji škádlivým tónem
Kylie.
„Brzo, řekla bych,“ zahihňala se
Miranda. „Vždyť ještě ani není ráno.“
„Umírám touhou po detailech.“ Kylie
si třela dlaně o sebe a culila se na
kamarádku.
„Nebuď tak zvědavá,“ řekla Miranda
a povzdechla si. „Nedělali jsme… no
víš co. Ale dělali jsme… však ty víš.“
Kylie chvíli zvažovala její slova
a snažila se probudit rozespalou mysl
k činnosti. Zatřásla hlavou. „Myslím, že
znám odpověď na to první víš co. Ale to
druhé fakt nevím.“ Podlaha ji studila do
bosých nohou, takže je skrčila pod sebe.
Jako by Mirandina přítomnost trochu
prosvětlila tmu v místnosti.
„Líbali jsme se a muchlovali…“
Miranda se usmála a zasněně se dívala
do dálky, jako by najednou Kylii ani
nevnímala. „Usnuli jsme si v náručí tam
dole u zátoky. Držel mě celou noc…
myslím, že ho fakt miluju. Připadalo mi
to, jako bych do jeho náruče patřila
odjakživa.“
Kylie si vzpomněla na pocity, které
měla ona, když usnula Lucasovi v náručí.
Strach jí nedovolil na to skoro ani
pomyslet. Když se probudila, věděla
s jistotou, že Lucas je ten pravý? Na
žádný takový pocit si nevzpomínala.
Uvědomila si, že teď se potřebuje
Miranda vypovídat, a tak tyhle své
myšlenky odsunula stranou. „Mám z tebe
radost!“ Kylie skutečně byla ráda, že se
Miranda konečně dala dohromady
s Perrym. I když si musela přiznat, že na
ni trochu žárlí.
„Je mi jasné, že ty ano.“ Mirandin
úsměv vyprchal. „Ale nejsem si jistá,
jestli bude nadšená i Della.“
„Jasně, že bude,“ odpověděla Kylie.
„Jen má teď takové složité období. Jen
si vzpomeň, jak tě povzbuzovala, aby
ses s ním usmířila, když ses na něj
zlobila.“
„Já vím,“ řekla Miranda, ale nezdálo
se, že by o tom byla tak přesvědčená.
„Já jen… mám pocit, že se teď před ní
nemůžu o Perrym ani zmínit. Chápu ji, že
je pořád zamilovaná do Leea, a nechci jí
svýma řečma ubližovat ještě víc. Ale
chci, aby pochopila, že s ní potřebuju
mluvit i o tom, co se děje v mým životě.
A zrovna teď se všechno točí kolem
Perryho. Vážně ale budu kolem ní chodit
po špičkách.“
„Myslím, že si to moc bereš. Věř mi, za
den dva se zase všechno vrátí do
normálu a vy dvě spolu budete zase na
nože. A nejen kvůli Perrymu.“
Miranda si povzdechla. „Říkáš to, jako
kdybych se s Dellou pořád jen hádala.“
„No… ne pořád,“ odpověděla Kylie.
„Ale skoro pořád.“
Miranda pokrčila rameny. „Myslíš, že
bys mi teď pomohla chytit kotě, abych
viděla, jestli jsem konečně přišla na to
správné kouzlo? Zkoušela jsem si ho teď
celou hodinu před Perrym. Chtěla bych
to napravit.“ Miranda se zamračila.
„Připadám si jako hrozný packal.“
„Nejsi žádný packal.“ Kylie se
podívala na podlahu a zavolala: „Tak
vylez, pojď ke mně.“
Miranda se natáhla na matraci. „Ale
připadám si tak. Zvlášť, když si mě kvůli
tomu ostatní čarodějky dobírají. Nejsem
přece zase tak špatná čarodějka, že ne?“
„Dělají si z tebe legraci kvůli kotěti?“
zeptala se Kylie.
„Jo, ale já jim to nemám za zlé. Fakt
jsem to zpackala.“
„Vykašli se na ně,“ odpověděla Kylie.
„Měla bys je očarovat, aby taky na
chvíli trpěly dyslexií. A viděla bys, jak
by si s tím poradily.“
„Ne, opravdu mně nevadí, když si kvůli
tomu ze mě dělají legraci,“ potvrdila
Miranda.
„Ale mrzí tě to.“ Kylie opět cítila, jak
se jí rozproudila krev, a toužila Mirandu
před těmi čarodějnicemi ochránit.
Nelíbilo se jí, když kamarádkám někdo
ubližoval. Neměla ráda lidi, kteří druhé
ponižovali jen proto, aby se sami cítili
líp.
Miranda se zase posadila. „Jo, ale jen
mě popichují.“ Klekla si a poklepávala
prsty o podlahu. „Pojď sem, čičí, čičí.“
Jako by Mirandina slova vyšuměla
v přítmí místnosti bez odezvy. Kylie
spustila nohy z postele a patami kopala
do deky, která visela dolů. Čekala, zda jí
kotě – tak jako vždy po ránu – zaútočí na
kotníky. Jediné, co ucítila, byl ledový
chlad vycházející zpod postele, který
v ní vyvolal nepříjemný pocit, až strach.
Podívala se na Mirandu. „Možná bys
na mě měla počkat venku. Já zatím…
vytáhnu kotě a přinesu ti ho. Snad bude
snadnější ho dostat zpod postele, když tu
nebudeš.“ V místnosti se najednou
udělala ještě větší tma. Kylie doufala, že
pod postelí se ukrývá jen kotě.
Miranda se postavila. „Nechápu, proč
mě nemá rádo,“ zamumlala a vyšla
z Kyliiny ložnice.
Kylie se pomalu opatrně postavila
a zadívala se na deku visící přes kraj
postele. „Čičí, jsi tam?“
Ale žádný malý skunk nevyběhl. Ani se
neozvalo tiché mňoukání, které by Kylii
ujistilo, že je kotě v pořádku.
Zhluboka se nadechla a klekla si.
Bojovala s nutkáním se na to vykašlat
a nechat kotě kotětem. Nebo spíš
skunkem. Na druhé straně jí však
zvědavost nedala. Divné ticho, které se
v ložnici rozhostilo, ji děsilo. Strach jí
sevřel plíce, že se nemohla ani
nadechnout. Dělo se něco zlého.
Natáhla ruku, aby odsunula bavlněnou
deku, aby se podívala pod postel. Ze
všeho nejvíc si přála, aby tam našla jen
malého vyděšeného skunka. Užuž se
skoro dotkla látky, když se najednou
zpod postele ozval podivný tichý zvuk,
podobný nářku či potlačovanému pláči.
Rychle stáhla ruku zpátky a zadržela
dech. To vůbec neznělo jako kočičí
mňoukání!
Zpod postele se linul nepřirozený
ledový chlad vytvářející na podlaze
mlhu. Děs a hrůza jí sevřely vnitřnosti
a zachvátila ji panika. Podívala se
směrem ke dveřím, toužíc co nejrychleji
odtud utéct. Ale věděla, že nemůže.
Instinkt jí napovídal, že tu nemůže nechat
vystrašené kotě o samotě.
Stále klečíc se posunula o kousek dál
od postele. Kolikrát se jako malé dítě
bála, že má pod postelí nějakou
nestvůru? Kolikrát ji máma
ubezpečovala, že žádné nestvůry
a příšery neexistují? Zpod postele se
znovu ozvalo zaúpění.
Máma neměla pravdu. Pod Kyliinou
postelí se skrývala nestvůra – nebo něco
strašně děsivého.
Nemohla matku vinit ze lži, protože ta
nic takového neviděla.
Ale Kylie ano.
Ale na tom nezáleželo. Protože
nechtěla nechat kotě napospas té příšeře,
snažila se zklidnit hlasitý tlukot srdce
a znovu se natáhla po dece, která
zakrývala prostor pod postelí. Jakmile
se jí dotkla, zpod postele vystřelila čísi
ruka.
Místností se rozlehl Kyliin výkřik,
když jí mrtvolně chladné prsty sevřely
zápěstí a škubly s ní.
Kylie se ze všech sil snažila ze sevření
vyprostit, škrábala, škubala rukou,
dělala všechno možné, aby se
osvobodila. Ale nic nepomohlo.
„Pomoc!“ zaječela, ale nikdo ji
neslyšel. Sevření kolem zápěstí zesílilo
a cosi ji pomalu začalo stahovat pod
postel. Poslední, čeho si všimla, byla
deka, která jí sklouzla přes obličej, než
upadla do temného bezvědomí. Jen jí
ještě stihlo problesknout hlavou, že se
tedy konečně setká s nestvůrou žijící pod
její postelí…
Kapitola desátá
Kylie ležela natažená na zádech,
zahalená tmou. Hlubokou černou tmou.
Je to jen vidina. Nic z toho není
skutečné. Nic neexistuje.
Ke každé straně jejího těla se cosi
tisklo. Bylo to tak skutečné! Snažila se
pohnout, ale nemohla. Strach ji
ochromil. Na jazyku pocítila hořkost.
Byla dezorientovaná, zmatená… ale
přesto se snažila zjistit, kde vlastně je.
Nadechla se a ucítila zem. Vlhkou,
špinavou zem. Nebyla pod postelí. Kde
tedy je? Odpověď se jí mihla hlavou
a Kylie si přála, aby se to raději nikdy
nedozvěděla. Ležela v hrobě. Z hrdla se
jí vydral další výkřik. Rozum jí
napovídal, že nic z toho není pravdou. Je
to jen vidina.
Kdo ji sem zatáhl? A proč? Udělala to
snad „Holiday“?
Kylie slyšela svůj dech… jako by se
ten zvuk od něčeho odrážel a zněl
v tichém prostoru přízračně hlasitě.
Uvědomila si, že tu není sama. Neslyšela
však vedle sebe nikoho dýchat. Kromě
vlastního dechu vlastně neslyšela vůbec
nic. A pevný stisk prstů kolem zápěstí
nepovoloval. Ten, kdo ji stáhl sem dolů,
tu byl stále. Někdo jí svíral ruku, jako by
na tom závisel jeho život. Kylie však
věděla, že je příliš pozdě. Ona jediná tu
byla živá.
„Proč jsem tady?“ Snažila se znovu
pohnout, ale cítila, jak jí někdo nebo
něco brání.
Nikdo jí neodpověděl.
Zamrkala a oči si pomalu začaly
přivykat tmě. Pár centimetrů před
obličejem zahlédla kus starého dřeva.
Snažila se vymanit z pevného sevření,
ale prsty ji ještě víc stiskly.
„Sakra! Co jste to udělali?“ Tmou se
rozlehl známý hlas.
„Holiday“.
„Jsem tady,“ vykřikla Kylie, ale žádná
slova nevyslovila. Nemohla mluvit.
„Cara M. tvrdila, že nám můžeš pomoct
se odsud dostat,“ odpověděl jiný ženský
hlas.
Nad hlavou se jí ozvaly něčí kroky.
Dřevěná deska zapraskala, prach a špína
se jí sesypaly na obličej. Rychle zavřela
oči a snažila se zadržet dech, aby se
neudusila.
„Odchází,“ zašeptal kdosi.
Kylie zamrkala, a když otevřela oči,
všechno se změnilo. Stála uprostřed
staré polorozpadlé boudy a dívala se na
vrzající prkennou podlahu pod nohama.
Pak najednou jako by podlaha zmizela
a Kylie viděla, co je pod ní. Tři
rozkládající se těla ležela těsně vedle
sebe, takže se rameny dotýkala. Kylii se
ze rtů vydral srdceryvný výkřik. Snažila
se utéct, ale nohy měla jako vrostlé do
země. Snažila se uhnout pohledem, ale
nemohla.
Jedno z těl patřilo asi dvacetileté ženě
s tmavými vlasy, která na sobě měla
noční košili. Druhé patřilo asi stejně
staré, blonďaté ženě, oblečené do
stejnokroje číšnice se jmenovkou na
hrudi, na níž bylo čitelné CARA M.
A třetí tělo – proboha! – bylo
Holidayino.
Kylii vhrkly do očí slzy. Znovu
vykřikla a uvědomila si, že opět leží
natažená na zádech. Pohltila ji
černočerná tma. Strachy se jí sevřely
útroby, když ucítila, jak se vedle ní cosi
hýbe. Srdce se jí rozbušilo. Chtěla
vyskočit, ale bouchla se do hlavy tak
silně, až se jí mozek zatřásl. Zhroutila se
zpátky na zem.
„Do prdele! Kde jsi?“ Kylii hučel
v uších povědomý hlas. Dellin hlas. „Do
hajzlu!“ V Kyliině snu se najednou
objevilo světlo. „Co to tady děláš? Proč
ležíš na podlaze?“
Kylie se nadechla, zadržela výkřik,
který se jí dral z hrdla, a uvědomila si,
že leží v ložnici na podlaze a třesoucí se
kotě se tiskne k ní.
„Ty jsi fakt praštěná.“ Della,
vypadající trochu naštvaně a trochu
rozespale, stála uprostřed ložnice,
dívala se na Kylii a držela nad její
hlavou zvednutou postel. Ano, opravdu
postel, s matrací a se vším všudy.
A držela ji, jako by ten kus nábytku byl
z polystyrenu.
Kotě žalostně zamňoukalo.
Kylie se bála, že Della postel pustí,
a tak rychle popadla kotě a vyskočila.
Kolena se jí klepala a kotě v rukou se
třáslo. Podívala se na podlahu
a toužebně si přála, aby byla zpátky
v ložnici, a ne v hrobě.
Zaplaťpánbůh, vidina hrobu zmizela.
Neviděla už ty tři mrtvé dívky. Neviděla
už mrtvou Holiday.
Kylie se zhluboka nadechla. Ač se
sebevíc snažila tu příšernou vidinu
vytlačit z mysli, nedařilo se jí to.
Věděla, že pomocí tohoto snu může
rozlousknout problém Holidayina ducha.
Může zabránit tomu, aby došlo
k nejhoršímu. Může zachránit Holiday
život.
„Sakra! Co se tady děje?“ zeptala se
Della znovu. „Nebo se ani nemám ptát?“
„Promiň, jen jsem měla zase nějaký zlý
sen.“ Kylii se třásl hlas.
Della pustila s bouchnutím postel, až se
podlaha otřásla.
„Je tu nějaký duch?“ rozhlížela se
kolem, zjevně nevěříc Kyliině výmluvě,
že to byla jen noční můra.
Kylie chvíli zkoumala teplotu
v místnosti. „Ne,“ potvrdila upřímně.
Della ji ještě chvíli nedůvěřivě
pozorovala a nakonec se usmála. „Jsi
v pořádku?“
Kylie přikývla a všimla si, že Della se
už zase mračí.
„Nechceš mi tohle náhodou vysvětlit?“
zeptala se Della.
Kylie zakroutila hlavou. Tohle Della
opravdu nemusí vědět, pomyslela si.
„Tak dobrou.“ Upírka vystřelila
z místnosti stejně rychle, jak se tu
objevila.
Kylie se pomalu nadechla… pomalu
vydechla. Snažila se zklidnit tlukot
srdce.
Může se na tuhle vidinu dívat z té lepší
stránky? Je vůbec něco pozitivního na
tom, být v hrobě se třemi rozkládajícími
se těly?
Tohle rozhodně nebude lehký úkol.
Ale aspoň už mám něco, na čem se dá
stavět, pomyslela si Kylie. Ale pomůže
mi tahle vidina? Ach, bože, musím něco
udělat.
Přitiskla kotě k sobě, aby ho uklidnila.
Bylo stejně vyděšené jako ona. Pomalu
se oba přestali třást, když se najednou
ozvalo silné zaklepání na okno. Kylie
hrůzou nadskočila a srdce jí opět začalo
bušit do žeber. Na čele jí vyrazily
kapičky potu.
Málem znovu vykřikla, ale pak
zahlédla za oknem Mirandu
s dlaní přitisknutou na sklo.
„Tak jdeš už?“ vykřikla Miranda.
„Takhle propásneme první sluneční
paprsek.“
V místnosti se ochladilo. Ve stejnou
chvíli se před Kylií objevil duch,
vypadající úplně stejně jako Holiday.
„Mrzí mě to. Tohle neměla dělat.“
Kylie se snažila v duchovi nevidět
Holiday, tedy spíše její dvojnici, tak jak
ležela v hrobě. „Jsem v pohodě,“
odpověděla Kylie a snažila se, aby to
byla pravda. Musím to udělat,
přesvědčovala sebe samu. Pokud zůstanu
s těmi mrtvými dívkami ve spojení,
můžu Holiday zachránit. Do háje! Budu
třeba tančit s mrtvými, jen když bude
Holiday naživu a v pořádku.
„Musím o tom vědět všechno,“ řekla
Kylie. „Musíš mi všechno ukázat, abych
mohla zjistit, jak ti můžu pomoct.“
„Ukázat co?“ zeptala se Miranda.
Kylie ji ignorovala.
Duch potřásl hlavou. „Říkala jsem ti,
že si nemyslím, že bys měla pomáhat
mně.“
Copak tohle není názor, jaký by měla
Holiday? pomyslela si Kylie. Byla tak
tvrdohlavá, že by odmítala jakoukoli
pomoc. Dokonce i jako duch.
„Jedinou pomoc, kterou potřebuju, je,
abys přinesla to kotě ven,“ zavolala
Miranda přes okno.
„Měla bys jít,“ řekla Holiday-duch.
„Tenhle tvůj přítel se touží stát se zase
obyčejným kotětem.“
Kylie se podívala na Mirandu a zpátky
na ducha. „Jak můžeš vědět, po čem
touží?“
„Je to jeden z mých darů. Umím
mluvit se zvířaty.“
„Ne, to neumíš,“ odpověděla Kylie.
Tedy aspoň skutečná Holiday to neumí,
pomyslela si. Mají snad nadpřirození,
když zemřou, jiné schopnosti a dary?
Tomu Kylie příliš nevěřila. Znamená to
snad, že tenhle duch není Holiday? Kdo
to tedy je?
„Tak fajn, klidně ho nechám dál
v podobě skunka,“ ozvala se rozzlobeně
zvenku Miranda.
Kotě se zrovna rozhodlo otřít si packou
oči a Kylie zaúpěla.
O chvíli později Kylie stála venku před
srubem a tiskla kotě v náručí. Stále ještě
panovala tma a ticho, celý svět ještě
spal. Ranní vzduch byl chladný, což byla
známka toho, že léto pomalu přepouští
vládu podzimu.
Jakmile udělala pár kroků, už zase
slyšela vábivé volání. Podívala se
směrem k lesu a srdce se jí rozbušilo.
Pocítila neodolatelnou touhu podlehnout
sladkému volání a rozběhnout se za ním.
Užuž udělala krok k lesu, aby
následovala ten tichý hlas, když ji
zarazilo Mirandino zavolání: „Proč ti to
tak dlouho trvalo?“
„Musela jsem ho vytáhnout zpod
postele,“ odpověděla Kylie, a ač nerada,
obrátila se ke kamarádce. Vzpomněla si,
jak malou sebedůvěru měla Miranda,
když jí říkala o tom, jak se jí ostatní
čarodějky smějí kvůli zpackanému
kouzlu. A protože se už téměř
rozednívalo a první sluneční paprsky na
sebe jistě nenechají dlouho čekat,
rozhodla se, že Mirandě pomůže. Teprve
pak si v klidu sedne a bude přemýšlet
o tom, co se jí zdálo.
Miranda, držící v ruce černý pytlík
s kouzelnými bylinkami, vedla Kylii
dozadu za srub. „Nikdy jsem se k němu
špatně nechovala, tak nechápu, proč mě
nemá rádo.“
„To taky nevím.“ Ale po měsíci
Mirandiných různých kouzel a čárů,
které na něm zkoušela, se kotě vůči ní
stalo nedůvěřivé. A Kylie nakonec taky.
Miranda se zadívala na oblohu. Pomalu
svítalo. „Je čas.“ Radostně si poskočila.
„Postav ho na zem.“
Kylie kotě-skunka pohladila po černobílém kožíšku. I když jí to samotné znělo
potrhle, napadlo ji, že jí bude tenhle
malý skunk chybět. Naposledy se na něj
podívala v podobě skunka, postavila ho
na zem a ustoupila o pár kroků zpátky,
aby umožnila Mirandě provést kouzlo.
Samozřejmě že kotě vyrazilo ihned za ní,
aby nezůstalo pozadu.
„Zůstaň,“ nařídila mu Kylie a kývla na
Mirandu, aby začala.
Miranda cosi mumlala o světle
a pravdě. Kotě znovu vyrazilo za Kylií.
Miranda na ni mávla, aby ho zastavila.
Kylie si podřepla a tiše na kotě mluvila.
Fungovalo to, kotě se zastavilo.
Miranda sáhla do pytlíčku a vytáhla
špetku podivné látky
připomínající sušené bylinky. Rozhodila
ji do vzduchu; několik kousků zapraskalo
a zasyčelo, když dopadlo na zem kolem
kotěte.
Kylie zadržela dech a čekala, že uvidí
proměnu skunka v kotě. Ale nic se
nedělo. Zvířátko s bílým pruhem na
zádech zůstalo ve skunčí podobě.
Miranda se zamračila, podívala se zas
na oblohu a začala pronášet kouzelná
zaříkadla. Znovu rozhodila do vzduchu
bylinky. Tentokrát si kotě stouplo na
zadní packy a předními se snažilo chytat
kousky, které se třpytily ve vzduchu.
I teď, když kouzelné bylinky doprskaly
a dosyčely, zůstalo kotě stejným černobílým skunkem. Miranda vypadala
zoufale a začala se zaklínáním znovu.
Vysypala na kotě celý zbytek bylinek
z váčku. Kotě zahlédlo šňůrku visící nad
hlavou a vyskakovalo do vzduchu
a snažilo se ji zachytit tlapkami. Jakmile
Miranda váček schovala, dalo se na
útěk.
„Zastav ho!“ vykřikla Miranda na
Kylii. Vypadala nešťastně.
Kylie si klekla a snažila se přilákat
kotě zpátky. Jeho tmavé oči jak dva
korálky si ji nedůvěřivě prohlížely.
Kylii ho bylo líto.
Miranda začala kouzlo znovu.
Kotě se znovu pokusilo utéct.
Miranda trvala na tom, že ho Kylie
musí zastavit.
Celá situace se opakovala ještě
několikrát, dokud Kylie nezvedla ruku.
„Nefunguje to.“
„Musí to fungovat,“ prohlásila
nešťastně Miranda. „Už na to mám jen
několik minut. Musíš ho tu udržet.“
Kotě jako by všemu rozumělo,
vystartovalo mezi Mirandinýma nohama
pryč.
„Ne,“ zaúpěla Miranda.
Kylie na poslední chvíli zmatené kotě
chytila. „Myslím, že už toho má dost,“
zašeptala soucitně.
„Ale pořád je skunk. Polož ho na zem.
Zkusím to ještě jednou. Přece to musí
fungovat.“
Kylie naprosto chápala Mirandinu
potřebu dokázat si, že tohle kouzlo
zvládne, ale… „Nemůžeš to zkusit znovu
třeba zítra ráno?“
„Tak naposledy, jo? Slibuju, že to už
nebude dlouhý. Prosím, jen ho nějak
udrž na místě.“
Kylie se nad ní smilovala a postavila
kotě na zem. Miranda začala recitovat
nějaké opravdu složité zaklínadlo. Když
skončila, kotě bylo stále skunkem. Kylie
se na ni smutně podívala. „To nevadí.
Zkusíme to zase někdy jindy,“ řekla,
protože pomalu sama začala ztrácet
trpělivost.
„Počkej, zapomněla jsem požehnat
světlo a vítr.“ Miranda se zamyslela,
jako by přemýšlela o tom, co má vlastně
pronést.
Kylie zvedla ruku, namířila na kotě
malíček a řekla: „Proč prostě nezvedneš
ten svůj kouzelný malíček a neřekneš
jednoduše: ‚Proměň se zpátky v kotě‘?“
Zbytky bylinek, které byly rozsypány na
zemi kolem kotěte-skunka, se najednou
vznesly do vzduchu. Prskaly a syčely,
proměňovaly se v zářivé jiskřičky vířící
kolem něj jako malé tornádo. Kotě si
stouplo na zadní packy a snažilo se je
zachytit.
A pak najednou, jako nějakým kouzlem
– ano, bylo to kouzlo – kotě-skunk
zmizelo a objevilo se kotě-kotě.
Miranda na Kylii nevěřícně zírala.
„Jak jsi to udělala?“
Kylie se podívala na kotě, stále
vyskakující za zářivými zbytky bylinek,
které se vznášely se ve vzduchu kolem
něj. „Já nic neudělala!“ Podívala se na
Mirandu.
„Ach, bože!“ vykřikla Miranda.
Za jejich zády se někdo mihl.
„Co to tu sakra provádíte?“ Della se
zastavila vedle Mirandy.
„Ona je čarodějka.“ Miranda ukázala
na Kylii. „Jsi čarodějka.“
Kylie zakroutila hlavou. Jsem přece
chameleon. „To tedy nejsem. Ty jsi
čarodějka. Jen trochu… pomalejší.“
„Ne, to tys ho odčarovala. Jsi fakt
kouzelnice.“
Della protočila oči. „Sakra, jak to?“
„Říkám ti, že jsem to neudělala,“ trvala
na svém Kylie.
Opravdu to přece neudělala. Nebo
snad ano?
Della si přimhouřenýma očima Kylii
měřila. „Do hajzlu!“
Miranda si poklepala několikrát na
čelo. „Tvůj obraz mozku říká, že jsi
čarodějka.“
„Co se tu děje?“ ozval se za Kyliinými
zády hluboký hlas.
Kylie se otočila a zahlédla
rozcuchaného a ledabyle oblečeného
Dereka, jako by se právě probudil
a vylezl z postele.
„Je to čarodějka,“ zapištěla Miranda.
„Ne,“ prohlásila rozhodně Kylie.
Otočila se a podívala se na kotě. Táta
mi říkal, že jsem chameleon. A táta by
to měl přece vědět, nebo ne? Sice jsem
zpočátku nebyla nadšená myšlenkou, že
jsem nějaká ještěrka, ale už jsem se
s tím smířila. A kromě toho, copak by
mi táta lhal?
Všimla si, že se Derek postavil před ni
a začal kmihat obočím.
„Není to pravda, že jo?“ Kylie čekala,
že Derek Mirandina slova popře.
Najednou začala pochybovat. Lhal jí
snad Daniel? Chtěla ji babička zmást,
když otci tvrdila, že jsou chameleoni?
A jak by mohl Burnett slyšet
o chameleonech, kdyby neexistovali?
Proč sakra musím mít tak zatraceně
složitý život!
„Tak řekni něco,“ dožadovala se Kylie
odpovědi od Dereka. „Jsem čarodějka?“
Kapitola jedenáctá
Derek přikývl. „Je to pravda. Obraz
mozku říká, že jsi čarodějka.“
Miranda si založila ruce na prsou.
„Copak ty nechceš být čarodějkou?“
zeptala se trochu uraženě.
„Jasně že nechce být nějakou
čarodějnicí,“ vyhrkla Della stále ještě
naštvaná, že ji probudili. „Být
čarodějkou je pěkná otrava. Neděláš nic
jiného, než že kolem sebe rozhazuješ
nějaký sušený listí a lítat umíš jen na
koštěti.“
„Není to otrava! A čarodějky nelétají
na košťatech! Je pravda, že jedna to
udělala, a od té doby si to o nás každý
myslí.“ Miranda vztekle přimhouřila oči.
„No dobře, uznávám,“ prohlásila
Della, „že kdybys měla tu moc se změnit,
proměnila by ses v upírku.“
Miranda vehementně zakroutila hlavou.
„Kdo by se chtěl stát krvelačnou
potvorou s vyceněnými tesáky!“
Kylie zírala na kamarádky, které se
pustily do slovní bitky, házely po sobě
jednu urážku za druhou tak rychle, že jim
pomalu ani nerozuměla. Rozhodovala se,
zda má mezi ně zasáhnout, ale pak jen
popadla kotě dřív, než vyrazí na
procházku do lesa.
Les. Znovu přitáhl její pozornost.
Zpoza stromů se stále ozývalo tiché
volání jejího jména. Co se to sakra děje?
Když zamířila zpátky do srubu, hlavou
jí vířily myšlenky. Derek se přidal k ní.
Rozepnutá košile mu volně plandala
kolem těla a odhalovala pevné ploché
břicho. Ne, že by se o to Kylie nějak
zvlášť zajímala. No dobře, všimla si
toho, ale nevěnovala tomu žádnou
pozornost. Tedy kromě toho, že byla
žena a ženy polonazí chlapíci přitahují.
„Jsi trochu nervózní,“ začal Derek.
„Jasně.“ Kylie šla dál a v duchu se
zlobila sama na sebe, že ji Derek tak
přitahuje. Zlobila se na zatracený les,
který stále šeptal její jméno a lákal ji
jako dobrou přítelkyni k návštěvě. Kylie
ale v lese rozhodně žádné přátele
neměla.
„Připadá mi, že si nevíš rady, co dál,“
řekl Derek.
„Jo, přesně tak.“ Zamířila ke schodům
na verandu a kotě si tiskla k hrudi. Srdce
ji bolelo a oči se jí zalily slzami.
„A jsi vyděšená.“
„Bod pro tebe,“ odpověděla. Ze všeho
nejvíc se teď cítila…
„…otrávená,“ dokončil za ni Derek
myšlenku.
Zastavila se a podívala se na něj
s prázdným výrazem v očích. „Nemusíš
mi říkat, jak mi je. Vím to sama nejlíp.“
„A máš pěkně blbou náladu,“ dodal
s úsměvem. Když Kylie neodpovídala,
zvážněl. „Promiň. Jen jsem chtěl… ti
trochu pomoct.“
„Víš moc dobře, jak mi je. Tak co
dalšího ještě chceš?“ Kylie vyběhla
schody na verandu s kotětem v podpaží
a otevřela dveře tak prudce, až hlasitě
bouchly o zeď. Kotě se leklo a kroutilo
se ve snaze vymanit se z jejího sevření.
Derek šel za ní dovnitř.
„Dokážu vycítit tvoje pocity a emoce,
ale neznám jejich důvod.“
Pleskla sebou na pohovku a položila
kotě na klín. „Podívej, fakt teď nemám
zrovna nejlepší náladu. Měl bys radši
jít.“
Derek se posadil vedle ní, jako by její
poznámku vůbec neslyšel, a pokračoval:
„Vím, že máš z něčeho strach, ale nevím
z čeho. Jsi otrávená, protože jsi právě
zjistila, že jsi čarodějka? Nebo proto, že
se tvoje nejlepší kamarádky hádají do
krve a ty tomu nemůžeš zabránit? Nebo
snad máš pocit, že tě někdo zradil? Já?
Nebo se to týká…“
„Ne,“ přerušila ho rychle Kylie, než se
Derek zmíní o Ellii. Pak by se totiž na ni
navalily další problémy, které prozatím
odsunula stranou. „Netýká se to tebe.“
Nebo možná trochu, pomyslela si, když
si vzpomněla na Mirandinu poznámku
o tom, že nějak příliš často o Derekovi
mluví.
„Tak jde o Lucase?“ zeptal se. „Můžeš
mi to říct, jestli chceš. Chci ti pomoct.
A jestli ti pomůže to, že se vypovídáš,
tak ti budu dělat vrbu.“
Kylie si znovu přitiskla kotě na prsa.
„Nejde o Lucase.“ Ale pak si vzpomněla
na jejich rozhovor a na to, že před ní
Lucas cosi tají.
V místnosti bylo ticho. Derek se k ní
naklonil, takže se dotýkal jejího ramene.
Derekovo léčivé teplo proudilo
Kyliiným tělem jako čerstvý vzduch při
nádechu. Kylie věděla, že se jí dotýká
záměrně, že přesně cítí, co zrovna
potřebuje.
Podívala se na kotě a pak na Dereka,
snažila se zklidnit tlukot srdce, nasát do
sebe co nejvíc jeho tepla.
„Řekni mi, čeho se tak bojíš. Chci ti
opravdu pomoct.“ Derek se jí zadíval na
čelo. „To tě tak děsí, že jsi čarodějka?“
„Nejsem žádná čarodějka,“
odpověděla dřív, než si odpověď
rozmyslela. I když se jí Derek stále
dotýkal, cítila napětí, pocit marnosti
a úzkost. Pak se jí před očima znovu
objevila kouzelná přeměna skunka
v kotě. Opravdu to měla na svědomí ona
sama?
„Tedy, aspoň já si to nemyslím. Ne, že
bych nechtěla být čarodějka, ale… Proč
by mi táta říkal, že jsem chameleon,
kdyby to nebyla pravda? Nevěřím, že by
si to babička vymyslela. A proč by mi
Burnett tvrdil, že už o chameleonech
něco zaslechl, kdyby věděl, že
neexistujou?“
„Burnett o nich něco slyšel?“ zeptal se
Derek.
Kylie přikývla. „Sice nic konkrétního,
jenom o nich něco zahlídl v nějakých
zprávách.“ Dotkla se prsty čela. Co to
všechno znamená? „Opravdu mám obraz
mozku jako čarodějka?“
Derek opatrně přikývl, jako by se bál,
že ji zklame. Pak se jí zeptal: „Co se
ráno dělo? Vzbudil jsem se z nějakého
šíleného snu. Nemůžu si přesně
vzpomenout, o co šlo, ale vím, že se to
týkalo tebe. Věděl jsem, že máš nějaký
problém. Když jsem se probral natolik,
že jsem byl schopný uvažovat, došlo mi,
že ses opravdu asi dostala do potíží a že
se mi zdálo o tom, co jsem si přečetl
z tvých pocitů. Týká se to zase nějakého
ducha? Holidayina ducha?“
Hlavou jí proběhla představa vize jako
nějaký zrychlený film. Zavřela oči
a snažila se ji co nejrychleji vytěsnit
z hlavy. Přemýšlela, co Derekovi
odpovědět. Má mu o tom říct, nebo ne?
„Měla jsem zase vizi,“ prozradila
nakonec. Potřebovala si o tom s někým
promluvit, probrat všechno, co viděla,
a jak by jí tahle vize mohla pomoct.
„Viděla jsem tři mrtvá těla v hrobě.“
„Tři? Takže to vypadá na nějakého
masového vraha?“
Kotě se v klíně pohnulo a zavrtalo
čenich do ohbí Kyliina lokte, jako by
rozumělo Derekově otázce a toužilo se
před ní schovat. Kylie ho pohladila po
hebkém černo-bílém kočičím kožíšku.
Znovu se ptala sebe sama, jestli to
opravdu dokázala ona. Proměnila ho
snad ze skunka na kotě jen pouhým
mávnutím malíčku a vyslovením jedné
věty?
„Myslím, že jo.“ Kylie se kousla do rtu
a vytlačila otázku proměny kotěte
z hlavy, aby se soustředila na mnohem
důležitější věci. „Jedna z těch holek byla
Holiday. Nebo aspoň tak vypadala.“
Znovu si vzpomněla na to, jak těla ležela
vedle sebe, a přemýšlela, co z toho by
mohlo být důležité. „Byly pohřbené pod
podlahou nějaké staré polorozpadlé
chatrče.“ Hrdlo se jí sevřelo. „Vidět
takhle Holiday pro mě bylo… strašné.“
„To si dovedu představit,“ řekl Derek.
„Pokud si dobře pamatuju, jednou jsi mi
říkala, že tyhle vize ti pomáhají vyřešit
problémy ducha, který se ti zjevuje. Je to
tak?“
Kylie přikývla. „Ale do téhle vize mě
nevtáhl duch, který vypadá jako
Holiday. Byla to jedna z těch
pohřbených holek, co asi chtěla, aby je
někdo našel. Aby mohly být pohřbené do
normálního hrobu na hřbitově. Takže si
nejsem úplně jistá, jak mi tahle vize
pomůže. Nerozumím tomu.“ Kylie měla
oči plné strachu. „Proč prostě ke mně
nepřijdou a neřeknou mi, co potřebují?“
„Kdybys mi o tom všechno řekla,
možná bych ti mohl pomoct celou tu věc
rozlousknout.“
Překvapeně se na něj podívala.
„A jak?“
„Nezapomeň, že jsem pracoval pro
detektiva. Naučil jsem se najít
informace, které jsem potřeboval. Jsem
v tom fakt dobrej.“
Kylie podrbala kotě pod bradou
a snažila se vzpomenout si na všechno
z vize, co by jim mohlo nějak pomoct.
„Jedna z těch holek byla oblečená jako
servírka. Jako z nějaké restaurace nebo
baru. To oblečení mi připadalo
povědomé. A měla na prsou
připíchnutou jmenovku se jménem
CARA M. Ty další holky jí tak říkaly.
Ne jen Cara, ale Cara M. Jako by ji
osobně ani neznaly a její jméno si
přečetly na té jmenovce.“
„To je zajímavý,“ zamyslel se Derek.
„Možná by sis měla udělat seznam všech
restaurací, v nichž jsi v poslední době
byla. Podívám se na internet a zkusím
najít, jak jsou v nich servírky oblečené.“
Kylie se snažila vzpomenout si na
všechny detaily, které by jim ještě mohly
pomoct. Vzpomněla si, jak ji navštívil
duch těsně předtím, než vyšla s kotětem
– ještě jako skunkem – ven za Mirandou.
„Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se, jako
by jí už zase četl myšlenky.
Kylie se podívala na kotě – pořád
nemohla uvěřit, že už není v podobě
skunka –, které seskočilo na podlahu.
„Ta žena-duch mi říkala, že můj přítel
touží být zase normálním kotětem.
A když jsem se jí zeptala, jak to ví,
prohlásila, že umí mluvit se zvířaty.“
„Ale Holiday s nimi neumí mluvit.“
Derekovi se překvapením rozevřely oči.
„Počkej… ona sama to sice neumí, ale
zná někoho… někoho blízkého, kdo je
čistokrevnou vílou a má nadpřirozenou
schopnost mluvit s živými tvory.“
„Víš to jistě?“ zeptala se Kylie.
„Říkala mi to na jednom z našich
sezení.“
„A řekla ti, kdo to je?“
„Ne, ale… Měl jsem pocit, že jde
o někoho hodně blízkého. A taky že to
musel být někdo, kdo jí ublížil, protože
když o ní mluvila, byla plná bolesti,
kterou jsem cítil i na dálku. A pak
najednou změnila téma.“
Kylie přikývla. Holiday uměla moc
dobře změnit téma a začít se bavit
o něčem úplně jiném, když došlo na její
osobní problémy. „Kdyby tedy šlo
o někoho, koho Holiday dobře znala, pak
by asi i bylo pochopitelné, proč ten duch
na sebe vzal Holidayinu podobu.“ Kylie
si s tou myšlenkou chvíli pohrávala
a ulevilo se jí. Poprvé ji napadlo, že
Holiday vlastně vůbec nemusí být
v nebezpečí.
Povzdechla si. Ranní slunce už bylo
docela vysoko, protože jeho paprsky
pronikaly oknem do místnosti a vrhaly
roztodivné stíny na dřevěnou podlahu.
„Jak zjistíme, o koho jde?“
„Můžu to nadhodit na dalším sezení
s Holiday, mám ho dneska odpoledne.
Sice o sobě mluví nerada, ale můžu se
pokusit se nějak nenápadně zeptat.“
Kylii to překvapilo. „Ty chodíš na
pravidelná sezení s Holiday?“
Zamračil se. „Nejsou to taková ta
psychologická sezení, kde ti psychiatr
vymývá mozek z hlavy. Jen tak si
povídáme… jako teď my dva.“
„Nemyslím si, že by na tom bylo něco
špatného. Jen jsem vůbec netušila, že se
s ní setkáváš pravidelně.“
„Jo, chodím k ní od chvíle, co jsem
sem přijel.“
„Věděla jsem, žes k ní ze začátku
chodil, ale netušila jsem, že v tom
pokračuješ.“
„No, když jsem byl pryč, tak mi setkání
s ní chyběla, takže teď k ní chodím zas.“
Než si to Kylie stačila rozmyslet,
vyhrkla: „A mluvíte i o mně?“
„Někdy,“ připustil Derek a zatvářil se
provinile.
Málem se už zeptala na podrobnější
věci, ale včas se zarazila. Nemusela
vědět všechno. Zvlášť pokud šlo
o Derekovy city k ní. Čím méně toho
bude vědět o doznání jeho lásky k ní, tím
volnější se bude cítit.
Jako by jí napovídal nějaký vnitřní
hlásek, sklouzla mu pohledem na nahou
hruď. Napomenula se a vyskočila
z pohovky. „Myslím, že teď bude
nejlepší, když si o celé té záležitosti
s mými kouzelnickými schopnostmi
popovídám s Holiday.“
„A zmíníš se jí i o té vizi?“
Také o tom uvažovala, ale srdce jí
napovídalo, aby o tom zatím mlčela.
Byla si tím tak jistá, že měla pocit, jako
by jí tuhle radu poslal někdo shůry.
„Zatím ne. Ale jestli se nedozvím něco
nového během jednoho dvou dní, tak
bych si s ní o tom asi promluvit měla.“
Derek přikývl. „Zkusím zjistit, co budu
moci.“ Postavil se. „Tak jdeme.“
Sluneční paprsky mu dopadly na hruď
a jeho kůže se zdála ještě zlatavější než
obvykle.
„Dík,“ vyhrkla Kylie. „Ale jestli se ti
nechce, tak mi nemusíš… pomáhat.“
V Derekových zelených očích
problesklo zklamání. „Ale musím. Až do
snídaně jsem dneska tvůj stín.“
No prima. Oči jí zase sklouzly na
rozepnutou košili. Copak bude bojovat
sama se sebou, zda se na něj má, nebo
nemá dívat, celé dopoledne? „Tak si
aspoň zapni tu košili,“ vyhrkla a teprve
pak si uvědomila, jak asi její slova
vyzněla. Místo zklamání se mu v očích
objevila touha. Zlatavé tečky v zelených
duhovkách se rozzářily, což se jí na něm
líbilo.
„Proč?“ zeptal se. „Vadí ti to?“
Kylie se na něj podívala. „Takhle
přece nemůžeš jít do jídelny.“ A pak,
aby si situaci ujasnila, natáhla ruku
a namířila na něj malíček. „Možná mám
takovou moc, že se se mnou nebudeš
chtít dostat do křížku. A protože zatím
nevím, jak svoje síly použít, můžeš se
dostat do opravdu pořádné šlamastyky.
Omylem, samozřejmě.“
Zvedl ruce na důkaz, že se vzdává.
„Neboj, nepůjdu tam takhle. Slibuju.“
Když si rychle zapínal košili, objevil se
mu na rtech sexy úsměv.
Do háje! pomyslela si Kylie. Derek
pravděpodobně zase četl její emoce,
takže lehce zjistil, že ji pořád přitahuje.
Musela uznat, že je to tak, i když se tomu
bránila.
Derek je pro mě jen kamarád,
ubezpečovala sama sebe, když vyrazila
ke dveřím.
Derek šel hned za ní.
Společně prošli kolem obou Kyliiných
spolubydlících, které se stále ještě
hádaly; jedna výhrůžka za druhou létala
vzduchem, ale Kylie si toho nevšímala.
Jestliže se chtějí opravdu pohádat do
krve, ať to radši udělají hned.
„Nepanikař,“ řekla Holiday, jakmile k ní
Kylie vtrhla, ukázala si na čelo
a vysvětlila jí, že možná pronesla nějaké
abrakadabra a proměnila kotě-skunka na
obyčejné černo-bílé kotě.
„Panikaření není nikdy dobré.“
Holiday nepřestávala zkoumat Kyliin
obraz mozku.
To možná není dobré, pomyslela si
Kylie, ale v Holidayiných očích viděla
zděšení. No, možná to není přímo
zděšení, ale obavy určitě, pomyslela si.
Uvědomila si, že sama má stejné pocity.
Ty její se možná víc přibližovaly tomu
zděšení. A nejen proto, že by snad mohla
být čarodějkou. Její strach pramenil
z vize, kdy viděla Holiday v hrobě.
Hlavou se jí teď míhal jeden obrázek za
druhým jako v nějakém kaleidoskopu.
Rozhodla se, že o svém snu vedoucí
tábora zatím neřekne.
„No dobře, řekni mi, co se vlastně
stalo?“ chtěla vědět Holiday.
„Přesně to, co jsem ti řekla.“ Kylie
zapadla do křesla na druhé straně stolu.
„Miranda se snažila proměnit skunka
zpátky na kotě a zkusila k tomu snad
všechna kouzla, která umí. Ale
nestalo se vůbec nic. Už jsem se o kotě
bála, protože z toho bylo vyděšené
a pořád chtělo utéct. Takže jsem na něj
namířila malíček a řekla jsem nahlas
něco jako: Proč prostě neřekneš
jednoduše ‚Proměň se zpátky v kotě‘.
A stalo se to.“
Holiday přikývla a znovu zkoumala její
obraz, jako by čekala, že se za tu chvilku
změnil.
„Jsem opravdu čarodějka?“
Holiday se zamračila. „Ano, ale…
včera jsi měla obraz jako obyčejný
člověk. A předtím takový, který nikdo
nedovedl nikam zařadit.“
„Takže si myslíš, že to zase zmizí?“
Holiday vypadala nešťastně, když
promluvila: „Já nevím… myslím, že asi
ze všeho nejvíc jsi čarodějka. Zvlášť
když můžeš využívat tenhle nadpřirozený
dar.“
„Ale tyhle schopnosti se můžou taky
vypařit.“ Kylie si povzdechla.
„Ale… Ale jestliže umíš kouzlit, pak
musíš mít dar zakódovaný v DNA. A na
rozdíl od obrazu mozku, který se může
měnit, je DNA konstantní,“ vysvětlila jí
Holiday, ale vůbec nevypadala, že tomu
sama věří. „Na druhou stranu ale
čarodějky neumějí běhat tak rychle, jak
jsi to dokázala ty, nemají ani žádný
supersluch. A většina z nich nemá ani
ochranitelské ani léčitelské dary. A vím
jen o několika čarodějkách, které mají
snové představy.“ Holiday spíš
uvažovala nahlas, než aby mluvila ke
Kylii. „Je tu možnost, že všechny tyhle
tvoje dary se vztahují ke spasitelství.
Anebo můžeš být jakýmsi
nadpřirozeným křížencem. Někteří
nadpřirození mají –“
„A co dar komunikace s duchy? Ten
mohou mít i čarodějky?“ zeptala se
Kylie.
„Některé možná, ale není to vůbec
obvyklé.“ Holiday si třela bradu, jako
by byla v rozpacích. „Co je ale strašně
divné, je, že teď to vypadá, že jsi na sto
procent čarodějka. A kdybys byla
spasitelkou, myslím, že by se to na tvém
obrazu mozku projevilo.“ Přikrčila se
v křesle, úplně vyvedená z míry.
„Zkoušela jsi, jestli dokážeš provést
i něco jiného?“
„Jak jiného?“ zeptala se Kylie.
„No… nějaké jiné kouzlo.“
„Ne,“ řekla Kylie. „Co kdybych něco
zvorala. Tak jako Miranda. Třeba bych
mohla někoho proměnit v klokana nebo
dokonce v něco mnohem horšího.“
„Pochybuju, že bys něco takového
udělala. Proč prostě nezkusíš třeba jen
něco posunout?“ Holiday posunula
kožené, pískem naplněné těžítko ve tvaru
srdce na kraj stolu.
„Já nevím.“ Kylie se nervózně kousala
do rtu. „To je přece úplná blbost.“
„Není, jen to zkus.“ Holiday se na ni
zakřenila. „A buď připravená se hned
sehnout, kdyby tu to těžítko začalo létat.“
„No, to se hned cítím mnohem líp,“
ušklíbla se ironicky Kylie.
Holiday se usmála. „Zkus to.“
Kylie se zhluboka nadechla, namířila
malíček na červené srdce na stole
a řekla: „Posuň se.“
Nestalo se nic. Kylie vydechla
a usmála se. „Vidíš, nejsem žádná
čarodějka.“
Pak se najednou srdce zavrtělo…
a začalo jakoby tlouct. Tak to aspoň
viděla Kylie. Tlukoucí srdce, jako by
bylo opravdové.
„Do prdele!“ vykřikla Kylie a jako
ozvěna se stejná slova linula
z Holidayiných úst. „Copak jsem ho
mohla oživit?“
Holiday neodpověděla, byla příliš
zaujatá tlukoucím srdcem na stole. Pak
se najednou zvedlo a přeletělo přes
celou místnost. „Skrč se!“ vykřikla
Holiday.
Kylie padla na podlahu přesně ve
chvíli, kdy jí kolem hlavy proletělo
těžítko.
Bohužel, v tu chvíli se otevřely dveře
a do místnosti vešel Burnett.
Srdce zamířilo přímo na něj.
Kapitola dvanáctá
Těžítko ve tvaru srdce ho udeřilo do
hrudi. Burnett se ho překvapeně snažil
chytit, ale nepodařilo se mu to. Odrazilo
se mu od široké pevné hrudi a letělo
místností na druhou stranu. Uprostřed se
ale zastavilo a vznášelo se ve vzduchu,
jako by bylo naplněné héliem. Během
chvilky se znovu rozletělo a zamířilo
zpátky k Burnettovi. Stejně jako předtím
se mu nepodařilo ho zachytit.
Tentokrát však byl úder mnohem…
horší.
Srdce zamířilo přímo do rozkroku. Jak
by Della řekla, jeho „chlapec“ dostal
přímý zásah.
„Co to sakra je?“ zavrčel a zkroutil se
bolestí. Srdce se zase rozletělo proti
němu, ale tentokrát po něm úspěšně
chňapl a stiskl ho v dlani. Písek, který se
vysypal, když kůže pod tlakem praskla,
se zformoval opět do tvaru srdce
a vznášel se ve vzduchu.
„Je tu někde Miranda?“ vyštěkl
Burnett, stále ohnutý bolestí. Kylie si
uvědomila, že ta poblázněná čarodějka,
kterou Burnett hledá, je vlastně ona
sama. Zvedla ruku a nahlas řekla:
„Dost!“ Když se nic nestalo, namířila na
písek malíček a znovu zopakovala:
„Dost!“
Písek dopadl na zem a rozsypal se
jako… jako obyčejný písek.
Holiday se opřela v křesle a zírala
vytřeštěně na písek na podlaze,
neschopná ze sebe dostat slovo. Burnett,
s rukama pořád přitisknutýma
k rozkroku, se narovnal.
„A sakra!“ zamumlala konečně
Holiday.
„Sakra!“ zopakoval Burnett.
Kylie se dívala z překvapené Holiday
na zraněného upíra. Dívala se do jeho
vytřeštěných očí a myslela si, že jeho
výraz způsobila bolest. Ale ne. Burnett
jí nevěřícně zíral na čelo.
„Zajímavé, co?“ řekla Holiday.
„Divné,“ prohlásil Burnett, aniž by
spustil oči z Kyliina čela.
„Fakt skvělý!“ zamumlala Kylie. Jejich
ohromené výrazy dávaly tušit, jak to
bude vypadat v jídelně u snídaně. Pro
všechny bude zajímavým studijním
objektem.
„Ty jsi čarodějka,“ prohlásil nevěřícně
Burnett.
„Zdá se, že ano,“ souhlasila s ním
Holiday.
„Ne. Jsem chameleon.“ Pokaždé, když
to Kylie vyslovila, čím dál méně tomu
rozuměla. Už sice dokázala zvrátit
Mirandino kouzlo a proměnila malého
skunka zpátky do kočičí podoby,
podařilo se jí rozhýbat těžítko a nechat
ho lítat po místnosti a dokonce zranit
Burnetta. Táta jí ale řekl, že je
chameleon, a Kylie mu věřila.
„Možná, že chameleon znamená něco
jiného,“ zamyslela se Holiday. „Možná
to má co do činění s tím, že jsi
spasitelka. Vlastně všechny ty dary,
které se u tebe objevují, mohou souviset
s tím, že jsi chameleon.“ Holiday
zazvonil telefon. Mrkla na displej a pak
se na Kylii soucitně zadívala.
„Co se zas děje?“ vykřikla Kylie.
„Volá… Tom Galen, tvůj otčím.“
No to mi ještě tak scházelo, pomyslela
si Kylie. To, že volá takhle brzy po
ránu, nemůže znamenat nic dobrého.
Takže jakou další pohromu mi chce
sdělit? Jako bych toho neměla právě
tak dost.
„Všechno v pohodě?“ zeptal se Derek
a strčil hlavu do dveří. „Zaslechl jsem tu
nějaký halas,“ zamumlal.
„Ne,“ ozvala se Kylie ještě dřív, než
Holiday stiskla tlačítko na telefonu.
„Zrovna teď mám pocit, že slova
v pohodě nejsou to pravé.“
Po snídani vyšla Kylie s Mirandou
z jídelny a obě zamířily zpátky ke srubu.
Della potřebovala něco probrat
s Burnettem, a tak zůstala v jídelně.
Kylie kvůli náročnému začátku dne
odmítla hodinku seznamky a navíc se
dohodla s Holiday, že jakmile Burnett
dokončí jednání s Dellou, všichni tři
vyrazí k vodopádu.
„Mají tě rádi. Jen byli strašně
překvapení,“ omlouvala Miranda celou
skupinku čarodějek a čarodějů, kteří po
celou dobu snídaně zírali na Kyliino
čelo. „Chci říct, všichni jsme si mysleli,
že jsi upírka nebo vlkodlačice. Někteří
si dokonce vsadili na to, že jsi měnivec.
Ale nikoho nenapadlo, že bys mohla být
jedna z nás.“
„Opravdu jste si sázeli na to, kdo
jsem?“ zeptala se Kylie.
„Začalo s tím pár čarodějů.“ Miranda
se zamračila. „Promiň. Jestli tě to
potěší, přiznám se, že jsem přišla o pět
doláčů.“
Kylie nevěřícně zatřásla hlavou.
Nebyli to ale jen čaroději a čarodějky,
nikdo z tábora Údolí stínů si nevšímal
rozplizlých vajíček a studené slaniny na
talíři a po celou snídani všichni zírali na
nový obraz Kyliina mozku. Tedy až do
chvíle, než se Della – bůh žehnej jejímu
chladnému srdci – rozhodla, že jí
pomůže.
Vyskočila dobrých pět stop do vzduchu
a s velkým žuchnutím přistála na stole.
Její černé tenisky skončily na něčím
tácu. Výstražně se podívala na Kylii
a prohlásila, že Kylie právě
pronesla pár kleteb a každý, kdo se jí
odteď podívá na čelo, se okamžitě
promění v nafouklou hloupou husu.
Byla to samozřejmě nestydatá lež. Ale
protože Kylie dokázala mávnutím
malíčku způsobit, že těžítko létalo po
místnosti jako pingpongový míček,
dávala si setsakramentský pozor, aby
náhodou neměla na svědomí další
katastrofu. Což však nebylo jednoduché,
když v ruce držela vidličku a honila
vajíčka po talíři. Věděla ale, že si bude
muset na malíčky dávat pozor, dokud si
záležitost s čarodějnictvím nevyjasní.
Kylie se zastavila v kanceláři,
nakoukla dovnitř a zeptala se Holiday,
jestli mluvila s otčímem. Ti dva se od
rána honili po telefonu. Taky se
potřebovala zeptat Burnetta, jestli má
nějaké nové informace o dědečkovi
Malcolmu Summersovi.
Původně slíbil Burnettovi, že se
v táboře zastaví následující den, ale
mezitím se něco stalo, protože měl už
nějakou dobu vypnutý telefon a jako by
zmizel z povrchu zemského. Kylie si
myslela, že je to kvůli tomu, že Burnett
je od FVJ. Anebo možná ho Kylie vůbec
nezajímala, protože vlastně nikdy svého
syna, Kyliina otce, osobně nepoznal.
Ta myšlenka ji trápila, dokud si
neuvědomila, že vlastně nedává smysl.
Kdyby to byla pravda, proč by se pak on
a Kyliina teta vydali do tábora
a předstírali by, že jsou Danielovi
adoptivní rodiče? Skutečnost, že když
sem přišli, schovávali svou příslušnost
k nadpřirozeným za obyčejné lidi, jen
dokazovala, že Malcolm někomu
v táboře Údolí stínů nedůvěřuje. A ten
někdo musí být Burnett, protože je
součástí FVJ.
„No řekni, není Della sladká?“ zeptala
se Miranda. „Někdy je sice jako osina
v zadku, ale když jde o to, aby nás
chránila, klidně vyskočí na stůl mezi
talíře.“ Miranda se zahihňala. „Řekla
bych, že dneska rozšlápla takových šest
talířů.“
„Já vím, je úžasná.“ I když se její plán
nakonec obrátil proti mně, pomyslela si
Kylie.
„Opravdu bys někoho proměnila
v nafouklou hloupou husu? Kde na
takovou pitomost přišla?“
„Neuměla bych to,“ zamumlala Kylie.
Ale z celé téhle situace si vzala jedno
ponaučení: to, že na vás všichni zírají,
není ještě tak hrozné, jako když odmítají
se na vás byť jen koutkem oka podívat.
Po Dellině prohlášení se na ni totiž
skutečně nikdo nepodíval. Být nafouklou
hloupou husou musí být něco
strašného, pomyslela si Kylie.
„Ale stejně je to super, že jsi čarodějka
jako já,“ Miranda radostně tleskla
rukama a zamnula si je.
Kylie si přála sdílet její optimismus.
„Já tomu pořád nevěřím. A je mi jedno,
že tomu tak napůl věří i Holiday,“
povzdechla si Kylie a pak dodala: „Ale
vždyť víš, že se to může zase změnit.
Byla jsem člověkem, teď už zase
nejsem.“
Navíc mi táta říkal, že jsme
chameleoni. A já mu věřím.
„Ale teď to je poprvé, kdy je tvůj
obraz mozku shodný s nadpřirozeným
druhem. Takže to asi bude pravda.“
Čarodějka se zavrtěla v bocích, tleskla
a několikrát se zatočila dokola. „Copak
ty z toho nemáš radost? To budou
všichni úplně paf.“
Kvůli Mirandě Kylie vykouzlila na
rtech úsměv a poznámka o tom, jak
budou ostatní reagovat, jí zněla v uších
a připomněla jí jistého vlkodlaka, který
z toho rozhodně paf nebude.
„Přemýšlela jsem o tom, proč se Lucas
neobjevil u snídaně,“ zauvažovala
nahlas. Tedy ne, že by se mu hned chtěla
svěřovat se všemi novinkami.
„To nevím,“ řekla Miranda a pořád se
usmívala, jako by dělala reklamu na
zubní pastu. Pak jí najednou úsměv ze
rtů zmizel. „Myslíš, že bude naštvaný, že
nejsi vlkodlačice?“
„To ne,“ odpověděla Kylie, ale nebyla
si jistá, jestli to není naprostá lež.
Neobávala se toho, že bude naštvaný,
měla strach, že ho to naprosto zničí. To,
co k němu cítila, bylo stále
komplikovanější a Kylii se stáhlo hrdlo,
takže se skoro nemohla nadechnout.
„Jsou historicky doložené nějaké
třenice mezi vlkodlaky a čarodějkami?“
zeptala se Kylie.
„O žádných nevím,“ zamyslela se
Miranda. „Ale jak víš, vlkodlaci nemají
rádi kromě svého druhu žádné jiné
bytosti. Čaroděje mají ale asi radši než
upíry.“
Kylie si pomyslela, že by vlastně měla
být ráda, že se neproměnila v upírku.
Ale Lucasova smečka i rodina ji stejně
nepřijmou, ledaže by se proměnila ve
vlkodlačici. Může vůbec jejich vztah
takovéhle předsudky přežít?
„Nechceš jít do srubu a vyzkoušet si
nějaká další kouzla?“
„Proboha! Jen to ne. Nechci udělat
nějakou další volovinu.“
„Neboj, žádnou neuděláš,“ prohlásila
hrdě Miranda. „Budu na tebe dávat
pozor. Nenechám tě udělat žádnou botu.“
Prima, tak jako jsi žádnou neudělala
ani ty, co?
Slova proletěla Kyliinou myslí
a zarazila se na špičce jazyku. Podařilo
se jí je však spolknout, takže neřekla nic.
Jenom proto, že se sama cítila ublížená,
nemůže zraňovat ostatní.
„Jsi z toho nějak nervózní. Měla bys mi
věřit.“ Miranda se zářivě usmála. „My
čarodějky bychom měly držet
pohromadě.“
„Promiň,“ zamumlala Kylie. „Už se mi
podařilo těžítkem zasáhnout Burnetta na
jeho nejcitlivějším místě. Takže dneska
bych už radši měla s kouzlením přestat.“
„Vážně? To se ti fakt podařilo?“
Miranda se nahlas rozesmála, což
způsobilo, že skupinka procházejících
vlkodlaků se na ně zle zamračila.
Kylie zahlédla Willa a zavolala na něj.
„Wille?“
Tmavovlasý puberťák s čokoládově
hnědýma očima se otočil a zdálo se, že
je rozzlobený. Je snad něco špatného
zavolat jménem na vlkodlaka? Nebo
snad k nasupenému výrazu měl osobní
důvody? Copak všichni členové
Lucasovy smečky se k ní teď budou
otáčet zády?
„Co je?“ Tón hlasu odpovídal výrazu
v obličeji.
Kylie poodešla několik kroků od
Mirandy. Postavila se před Willa
a snažila se, aby ji jeho nespokojenost
nerozladila. „Lucas nebyl na snídani.
Chtěla jsem se tě zeptat, jestli náhodou
nevíš, kde je.“
Will se podíval do lesa, jako by jí
nechtěl odpovědět. Kylie sice neuměla
číst myšlenky, ale vypadalo to, jako
kdyby se snažil vymyslet si nějakou
přijatelnou lež. Proč?
„Děje se něco?“ zeptala se.
Kývl na ostatní vlkodlaky, aby na něj
nečekali. Pak počkal, až budou
z doslechu, než promluvil.
To nevěstí nic dobrého, pomyslela si
Kylie.
„Lucas byl povolán k Radě,“ zašeptal
nakonec Will.
„A to není dobré? Má snad nějaké
problémy?“
„Já… nevím. To je jen mezi ním
a Radou.“
Kylie vypadala znepokojeně. „A víš
aspoň, sakra, kdy se vrátí?“
„Ne.“ Will nervózně šoupal nohou po
štěrkové cestě, pak se rychle podíval do
lesa a zpátky na Kylii. „Promiň,“
zamumlal a něco v jeho hlase, kterým se
omlouval, a upřímnost v očích Kylii
zarazilo. Ale proč? Za co se omlouvá?
„Co přede mnou tajíš?“ zeptala se.
„Proč mi to prostě neřekneš?“
„Jestli se chceš na něco zeptat, měla
bys otázky položit Lucasovi, ne mně.“
„Takže se něco děje?“ Přistoupila
k Willovi blíž a cítila, jak jí srdce buší
do žeber. Aniž by o tom přemýšlela,
zadívala se k lesu a znovu to uslyšela.
Jako kdyby stromy… listy na větvích
šeptaly její jméno. Teď však
potřebovala vyřešit problém s Lucasem,
takže se ze všech sil snažila soustředit
na Willa. „Týká se to mě?“
Všimla si, jak se Will ještě víc
zamračil a vypadal nespokojeně. „To
nevím. Musím už jít.“ Otočil se a vydal
se po pěšině k lesu. Kylie ho v tichosti
pozorovala a tušila, že jde o něco
vážného. Něco se chystá a nikdo jí
nechce nic prozradit.
Will jí zmizel z dohledu. Opatrně se
zadívala zpátky k lesu, na stromy, jejichž
větve se třepotaly v lehkém vánku.
Přepadl ji zvláštní pocit; jako kdyby
měla žízeň a před ní stála sklenice vody,
na niž nemůže dosáhnout. Ten pocit
– volání, vábení, nebo jak by to nazvala,
byl mnohem silnější než volání
vodopádu.
Co se to sakra děje?
Miranda si odkašlala a Kylie se
obrátila zpátky na svou spolubydlící.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Miranda
a přišla blíž.
Kylie protočila oči. „Proboha! Proč se
mě všichni tak blbě ptáte, když je na
první pohled zřejmé, že nejsem.“
„No, asi si prostě přejeme, abys byla,“
odpověděla Miranda, poklepala Kylii na
rameno a soucitně se na ni usmála. „Nic
si z toho nedělej. Jestli tě má Lucas rád,
určitě se všechno vysvětlí. Podívej se na
mě a na Perryho.“
Kylie se nadechla. Pak pomalu
vydechla. Loudavě se vydala po pěšině
a bojovala s touhou se rozběhnout do
lesa – a zjistit, kdo tam je a proč tak
nutně chce, aby za ním přišla.
Pět minut šly v tichosti. Kylie se
soustředila na rytmické kroky, skřípání
štěrku pod nohama. Uklidňovalo ji to.
Ale pak její klid narušil výkřik panické
hrůzy.
Kylie zastavila tak prudce, že se málem
musela chytit Mirandina lokte, aby
neupadla. Zvuk přicházel zjevně z místa,
které ji tak lákalo – z lesa. Z hlubokého
temného lesa.
„Co je?“ zeptala se Miranda.
Kylie se na ni podívala. „Tys to
neslyšela?“
Miranda naklonila hlavu. „Co bych
měla slyšet?“
Kylie udělala krok k lesu a snažila se
rozpoznat hlas, který se z něj ozýval.
Pronikavý řev jí napovídal, že jde
o ženu, ale hlas jako takový
nepoznávala.
Nebylo to ale podstatné. Znovu to
pocítila – nová síla, která se jí rozlévala
v žilách jako horký med a probouzela
její ochranitelské schopnosti.
Zadržela dech; hlas uvnitř jí naprosto
jasně napovídal, že někdo potřebuje
pomoc. Neměla na výběr. Musela
uposlechnout něčí žádost o pomoc.
Rozběhla se k lesu.
„Kylie!“ vykřikla Miranda. „Neutíkej!“
Ještě než zmizela v porostu lesa,
stačila křiknout zpátky na Mirandu, aby
šla pro pomoc.
A rychle!
Kapitola třináctá
Kylie běžela jako o závod. Nic ji
nemohlo zastavit.
Ani husté křoví.
Ani větve visící téměř na zem.
Dokonce ani sedm stop vysoký plot
z ostnatého drátu, který ohraničoval
pozemek tábora Údolí stínů. Neodvažuj
se opustit pozemek Údolí stínů.
Burnettovo varování jí sice zvonilo
v uších, ale pro Kylii teď nic
neznamenalo. Následovala volání
neznámého hlasu…
Vůbec se nezabývala ani tím, že se
vlastně bojí, že možná běží přímo do
pasti Maria a jeho kumpánů. V tuhle
chvíli jí to bylo jedno. Byla spasitelka
a zrovna teď měla před sebou úkol
někoho ochránit.
Po několika minutách zběsilého běhu,
kdy jí krev tepala ve spáncích, plíce ji
bolely, že se nemohla ani nadechnout,
zaslechla volání znovu a mnohem blíž.
A pak to uviděla.
Nebyla to postava.
Uviděla mlhu – hustý při zemi se
válející mrak, který se pohyboval
v podrostu stromů a jako by pohlcoval
zem kolem sebe. Přesouval se zvláštním
způsobem, vůbec ne jako obyčejná mlha.
Jako by ho ovládala jakási nadpřirozená
síla.
Mrak se pohyboval šílenou rychlostí.
Rozum jí napovídal, aby utekla, ale
volání bylo stále hlasitější a instinkt ji
táhl přímo do centra mraku, který
pohlcoval vše kolem. Koutkem oka
zahlédla po levé straně jakýsi pohyb.
Neznámou dívku, která se před hustou
mlhou snažila utéct. Dlouhé černé vlasy
jí vlály kolem hlavy, takže Kylii
připomínala Medúzu, kterou viděla na
obrázku v knize o řecké mytologii.
Najednou ji dívka zahlédla a zadívaly
se jedna druhé do očí. V jejích se zračila
úleva, zatímco v Kyliiných nedůvěra
a pochyby.
Je tohle skutečnost? Je živá? Nebo je
to zase jedna z mých vizí? Opravdu
utíká před mlhou, aby se zachránila?
Nebo ji už smrt dostihla a vidím jen
jejího ducha?
Otázky Kylii duněly v mysli v rytmu,
v jakém se její nohy při běhu dotýkaly
země. Přidej, říkala si, když viděla, že
se mlha téměř dotýká dívčiných pat.
„Utíkej rychleji,“ vykřikla Kylie.
Ať už je mrtvá, nebo živá, Kylie cítila
za svou povinnost té neznámé holce
pomoct. Její dupání se rozléhalo mezi
stromy, jak zrychlila, aby unikla před
vše pohlcujícím mrakem.
Najednou, jako ve zpomaleném filmu,
dívka klopýtla, ztratila pevnou půdu pod
nohama a klesla tvrdě k zemi.
Jakmile dopadla, ozvalo se mezi
stromy zadunění.
Kylie vyděšeně sledovala, jak se k ní
blíží mlžný mrak. Přinutila se běžet ještě
rychleji, aby se k ní dostala dřív, než ji
mlha dostihne. Brnění, které jí projelo
tělem, jí dodalo novou energii a sílu.
Zarazila se před tělem bez života a vzala
dívku v bezvědomí do náručí. Jako by
vůbec nic nevážila. Když se
Kylie ohlédla, byl mlžný mrak téměř
u nich. Možná podvědomě, ale spíš
vyděšená k smrti, se rozběhla.
Chodidla dopadala s dutou ozvěnou na
udusanou lesní zem. Neuběhla ani deset
stop, když znovu zaslechla ten neznámý
hlas. Pojď k nám. Pojď k nám. Vítr,
stromy, všechno kolem šeptalo stále
dokola stejná slova.
Kylie se zastavila. Dech měla
přerývaný, stěží se nadechovala. Otočila
se zpátky k mraku. „Co po mně chcete?
Kdo jste?“
Srdce jí hlasitě bušilo. Přitiskla si
dívku k sobě a podívala se na mlhu.
Hustý šedivý mrak se zastavil asi dvacet
stop za ní a pulzoval, takže vypadal jako
tlukoucí srdce. Vzduch kolem se
rozproudil, jako by ho mrak rozfoukal.
Po chvilce byla Kylie zase schopná
normálně dýchat a uvažovat. Sakra!
Mrak přece nemůže dýchat, nemůže
rozfoukat vzduch. Mlžný mrak přece
není nic živého.
Než Kylie stačila něco udělat, mrak se
znovu začal pohybovat a rozdělil se na
dvě části. Přestože ve vzduchu
nenacházela známky přítomnosti zlých
sil, musela si přiznat, že má hrdlo
stažené strachy a kolem páteře cítí
nepříjemné chvění. Jedna část mysli jí
radila, aby utekla, druhá, aby zůstala.
Mlha ustoupila o pár stop dozadu, jako
by Kyliin strach vycítila.
Kylie vyčkávala.
Pozorovala ji.
Poslouchala.
Naslouchala tichému volání svého
jména.
Kylie. Kylie.
Naslouchala svému jménu, jako by ji
volal vítr – jako by lehký vánek třepotal
listy a volal: Nechceme ti ublížit.
„Kdo jste?“ vykřikla Kylie.
Dívka v náručí se pohnula. Tělo, které
se zdálo být bez života, se najednou
probudilo. Kylie se na dívku podívala
a všimla si, jak jí pomalu stéká z čela
krev. Opět ji zasáhla potřeba ji ochránit.
Znovu se zadívala na mlžný mrak. Teď
už to byly dva mlžné opary, které…
které se formovaly do jakéhosi tvaru. Do
tvaru lidských postav.
Nechoď nikam.
Kylie si pomyslela, že musí tu dívku
dostat do bezpečí. Čelit něčemu
neznámému sama byla jedna věc. Ale
čelit tomu s dívkou, která krvácí a je na
pokraji vědomí, bylo něco úplně jiného.
„Musím jít,“ odpověděla Kylie
a otočila se, aby se vydala zpátky do
tábora. Udělala jen pár kroků.
Stůj.
Byl to hlas, který ji zarazil. Mužský
hlas. Kylie se otočila přes rameno
a srdce se jí zastavilo.
Dědeček? Copak tohle není on? Pak
Kylie zahlédla ženu stojící vedle něj
a poznala babiččinu sestru. Slzy jí
vhrkly do očí.
Pomalu se otočila zpátky, ale dívka
v jejím náručí vykřikla. Kylie se na ni
podívala. Měla otevřené oči, její tmavě
modré duhovky se na ni zmateně
dívaly… Kylii projel myslí záblesk
něčeho povědomého.
Neměla však čas o tom přemýšlet.
Krev stékající dívce po tváři začala
prýštit rychleji. Kylie si uvědomila, že
musí tu dívku dostat do bezpečí. Jak
těžké je její zranění?
„Pusť mě!“ nařídila ji dívka a tiše
zavrčela a kroutila se, aby se vymanila
z Kyliina sevření. „Pusť mě!“ vykřikla
znovu a začala se s Kylií prát. Její síla
Kylii napověděla, že není obyčejný
člověk. Kdyby Kylie neměla
ochranitelský pocit, dívka by určitě nad
ní vyhrála. A pocit, že ji musí ochránit,
Kylii dodával sílu, takže dívka neměla
šanci.
„Za chvilku.“
Kylie si přitiskla kroutící se
modrookou cizinku k sobě. Mrzí mě to.
Vyslovila to v duchu a doufala, že ta
slova uslyší ti, kterým byla určena. Její
potřeba ochránit dívku byla silnější než
potřeba najít sama sebe.
Svírajíc křičící dívku v náručí Kylie
přeskočila plot z ostnatého drátu. Ticho,
které panovalo v lese na území tábora
Údolí stínů, se zdálo být hlasitější než
dívčiny protesty. Aniž by ji cokoliv
předem varovalo, Kylie zaslechla
poprvé, podruhé a pak potřetí, jak jí
něco prosvištělo vzduchem kolem hlavy.
Během chvilky se vedle ní objevili
Burnett, Della a velký pták – Perry –,
všichni tři běžící stejným tempem jako
ona.
Kylie se zastavila, stejně tak ostatní.
Kolem ptáka se objevily prskající
jiskřičky a Perry se opět proměnil do
své lidské podoby.
Všichni tři se dívali na Kylii, nebo
lépe řečeno na křičící holku, kterou
držela v náručí.
„Kdo to je?“ zeptal se Burnett.
„Nevím.“ Kylie rychle dýchala
a myslela na dědečka a pratetu. „Utíkala
před –“
„Je to vlkodlačice,“ přerušila ji Della.
„Cítila jsem to, hned jak jsme prolétli
kolem vás.“
Holka se přestala bránit a v Kyliině
náručí se uklidnila. Podívala se Kylii do
očí a promluvila drsným a vážným
hlasem: „Okamžitě mě pusť! Nebo toho
budeš litovat až do smrti.“ Zvedla hlavu
a podívala se na Burnetta s Dellou.
„Všichni toho budete litovat!“
Burnett se okamžitě ohradil. „Dej mi
své slovo, že neutečeš.“
Holka se na něj podívala.
„Jestli se pokusíš utéct, piš si, že tě
chytnu a pak toho budeš litovat ty.“
„Jen jestli na mě budeš stačit,“ rádoby
zavtipkovala holka.
„O to strach neměj,“ přisadil si Perry.
„Když mu bylo patnáct, tak dohonil
jednoho měnivce, co se proměnil
v antilopu, a pořádně mu nakopal zadek.
A to je antilopa jedno z nejrychlejších
zvířat na zemi.“
„Tak fajn,“ vyštěkla cizinka.
„Neuteču.“
Della se překvapeně podívala na
Perryho. „Tys znal Burnetta v jeho
patnácti? A jak víš, že honil antilopy?“
Kylie pustila dívku a střetla se
s pohledem samotného pronásledovatele
antilop. Výraz v obličeji jí napověděl,
co bude následovat. „Myslel jsem, že
jsem ti dostatečně jasně řekl, že nesmíš
chodit do lesa.“
Kylie přikývla, ale odmítala se cítit za
svůj útěk provinile. Záchrana někoho
byla pro ni jako spasitelku stejnou
nutností jako dýchání. „Ale ona se ocitla
v nebezpečí.“
„Ty sama ses vystavila nebezpečí.“
Rychle pohledem střelil po neznámé
holce. „Před čím jsi utíkala?“
„Před mlhou.“ Dívka si dlaní otřela
krev vytékající z rány na čele.
„Pronásledovala mě.“
„Pronásledovala tě mlha?“ zasmála se
Della. „To musel bejt matroš, cos
hulila…“
„Říká pravdu.“ Kylie jim málem
prozradila, čeho byla svědkem a jak se
mlha přeměnila v dědečka, ale cosi jí
napovídalo, aby nejdřív myslela…
a teprve pak mluvila.
„Kdo jsi?“ zeptal se Burnett dívky.
„A kdo jsi ty?“ odpověděla mu
otázkou.
„Tohle chování jednoznačně potvrzuje,
že je to vlkodlačice,“ zamumlala Della.
Perry se zasmál a mávl rukou směrem
k dívce.
„Krvácíš. To před upíry není zrovna
nejbezpečnější.“
„Neměj strach,“ odpověděla Della.
„Krev vlkodlaků je odporná.“
Cizinka po Delle střelila ledovým
pohledem. Kylie si znovu uvědomila, že
na té holce je jí něco povědomé.
Pak se znovu ozval Burnett: „Jsem
Burnett James, jeden z vedoucích tábora
Údolí stínů. A tys sem vnikla bez
povolení.“
„Vy jste… Burnett?“ Na dívčině
obličeji se poprvé objevil
výraz nejistoty.
„Nevnikla sem bez povolení,“
odpověděla Kylie. „To já sama jsem ji
sem donesla.“
Cizinka se na ni překvapeně podívala.
„Nepotřebuju, aby se mě někdo zastával.
Nemusíš mě chránit.“
„To taky nedělám.“
Burnett se narovnal a zamračeně se
podíval na Kylii. „Tys opustila území
tábora?“
„Zaslechla jsem ji, jak volá o pomoc.“
Cizinka se soustředěně zadívala na
Kyliino čelo a snažila se přečíst obraz
jejího mozku. Jsem snad pořád
čarodějka? Nebo se můj obraz
proměnil zase v něco divného? honilo
se jí hlavou.
„Ty…“ Cizinka potřásla hlavou. „Jsi
čarodějka. Tak jak je možný, že…“
No dobře, aspoň na jednu otázku mi
odpověděla.
Dívka obrátila modré oči zpátky na
Burnetta. Kylii se najednou rozbřesklo
a věděla, kdo ta holka je. Barva očí,
způsob, jakým naklonila hlavu, pohyby
jejího těla byly jasným důkazem.
„Jsem –“
„Lucasova sestra,“ odpověděla za ni
Kylie.
„Ano.“ Dívka se na ni znovu
překvapeně podívala. „Jsem Clara
Parkerová. A kdo jsi ty?“
„Kylie Galenová,“ odpověděla.
Clara překvapením vykulila oči. „Ale
vždyť jsi čarodějka? Myslela jsem…“
Odmlčela se. „Ale běžela jsi tak rychle
a měla jsi takovou sílu, jako bys byla
vlkodlačice nebo… upírka.“ Poslední
slovo vyznělo jako urážka.
Della se zamračila a i Burnett se tvářil,
jako by měl každým okamžikem
vybuchnout.
Kylie si znovu znepokojeně připomněla
problém obrazu svého mozku. „Jsem
pořád ještě ve vývinu. Měla bys vidět,
jak na mě všichni při snídani zírali jako
na monstrum.“
„Nejsi žádný monstrum,“ zamumlal
Perry. „To já jsem tady v táboře za
monstrum,“ dodal hrdě.
Clara nepřestávala na Kylii zírat,
nakonec se zeptala: „Proč mě ta mlha
honila? Vyvolala jsi ji nějakým
kouzlem?“
„Ne, nic jsem neudělala.“
Burnett se podíval na Claru. „Tvoji
příbuzní si o tebe dělají starosti.“
Clara protočila oči. „Starají se až moc.
Říkala jsem jim, že se tu ukážu.“
„Ale měla jsi tu být už před dvěma
dny,“ pokáral ji Burnett. „Určitě víš, že
když chceš zůstat tady v táboře Údolí
stínů, tak je třeba jakékoli změny předem
oznámit. Není zvykem, aby se k nám
informace dostávaly pozdě a ještě ne
zrovna obvyklým způsobem.“
Clara zvedla bradu, jako by chtěla
Burnettovi poslat vzdušný polibek.
Kylie se vložila do hovoru, majíc na
mysli, že jde o Lucasovu sestru. „Jsem
přesvědčená, že se brzy všemu
přizpůsobí. Lucas jí všechno vysvětlí.“
„Kde je brácha?“ zeptala se Clara.
„Zavolali si ho z Rady,“ odpověděl
Burnett.
Kylie se na něj podívala a uvažovala,
jestli se s ním o tom Lucas bavil. Pokud
ano, tak proč to neřekl i jí?
„Stalo se něco? Proč s ním chtěli
z Rady mluvit?“ zeptala se Clara
Burnetta.
Kylie si vzpomněla na Willovo
podivné chování a vyhýbavé odpovědi,
když mu položila tu samou otázku.
„To nevím.“ Burnett se na ni chvíli
díval a pak se zeptal: „Jsi hodně
zraněná?“
„Je to jen škrábnutí,“ odpověděla.
„Omdlela,“ doplnila ji Kylie.
„Nic to není,“ trvala na svém Clara,
která nechtěla před ostatními vypadat
jako slaboch.
Kylie se vydala zpátky na paseku
a všichni se k ní přidali. Zvuky lesa se
vrátily do normálu, ale Kylie si toho
skoro nevšímala. V mysli si znovu
přehrávala scénu, kdy se naposledy
otočila, a co viděla. Rozhodovala se, co
z toho, a zda vůbec něco, by měla
prozradit Burnettovi. Krátce se ohlédla
a soustředila se na to, zda ještě neuslyší
tiché volání dědečka a pratety. Jsou
pořád tady se mnou? Nebo už zmizeli?
Síla, kterou ještě před chvíli měla,
pomalu zmizela, ale Kylie ji stále ještě
cítila.
„Perry,“ ozval se Burnett, „měl by ses
s Dellou vydat napřed a dovést Claru do
kanceláře, aby se s ní seznámila
i Holiday.“
Jeho strohý hlas se odrážel mezi
stromy. „Kylie, potřebuju si s tebou na
chvíli promluvit.“ Tón hlasu ji
nenechával na pochybách, že následující
chvíle nebude jedna z nejpříjemnějších.
Kylie se zastavila. Perry se na ni
soucitně podíval. „Vždyť se jí snažila
jen pomoct,“ zastal se jí.
Della se přidala: „A nic se přece
nestalo. Všechno nakonec dobře
skončilo. Neměl by ses na ni zlobit, když
–“
„Jděte,“ nařídil jim Burnett.
Della zavrčela a Perry se znovu
soucitně podíval Kylii do očí. Oba je
měla ráda za to, že se jí zastali, ale byla
přesvědčená, že tohle zvládne sama.
„Uvidíme se potom,“ řekla rychle
Kylie, když se zdálo, že se Perry chce
dohadovat.
Když odešli, Kylie se nadechla lesem
provoněného vzduchu. Burnett si stoupl
vedle ní a dívali se za odcházející
trojicí. Clara se otočila a v jejím
pohledu byla spíš zvědavost než
znepokojení.
„Má velký problém?“ zeptala se Clara
a její hlas teď byl mnohem tišší, jak se
vzdalovali.
„Řekněme, že bych teď nechtěl být
v její kůži,“ odpověděl Perry.
„Jo, a to všechno kvůli tomu tvýmu
vlčímu zadku,“ vyštěkla Della.
„Neprosila jsem se jí, aby mi
pomáhala,“ bránila se Clara.
Kylie ještě chvilku počkala, až budou
z doslechu, když se otočila k Burnettovi.
„Neměl bys mně nadávat za něco, co je
vlastně mojí povinností.“
„Ale mohla jsi být mrtvá. Mohla to být
jenom léčka, jak tě vylákat z tábora.“
„Ale nebyla. Clara si myslela, že je
v nebezpečí. Cítila jsem její strach
a jednala jsem podle toho.“
„Myslela si, že je v nebezpečí?“ chytil
se Burnett myšlenky, která Kylii
vyklouzla z úst. „Chceš snad říct, že ve
skutečnosti nebyla?“
Kylie se odmlčela, a tak Burnett
pokračoval. „Před čím jste vlastně vy
dvě utíkaly?“
Potřeba říct Burnettovi pravdu naplnila
Kyliinu mysl. Ale na druhou stranu
věděla, že mu všechno říct nemůže.
Zatím ne. „Jak už jsem řekla – před
mlhou,“ odpověděla Kylie a doufala, že
Burnett nepozná, že mu lže. Nedalo se
nakonec říct, že by její odpověď byla
lživá.
Jen to nebyla pravda celá.
„Cítila jsi, že by ta mlha byla zlo?“
„Bála jsem se,“ připustila Kylie.
Znovu pocítila kolem páteře nervózní
chvění. Ne ze strachu, ale chladem, který
se objevil vždy, když byl v blízkosti
nějaký duch. Opatrně se rozhlédla,
aby Burnettovi nevyzradila, že mají
společnost. Duch v Holidayině těle se
objevil zpoza stromu.
„Ale…?“ zeptal se Burnett, protože mu
bylo jasné, že Kylie větu nedokončila.
„Ale nemyslím si, že by ta mlha
představovala nějaké zlo.“ Cítila se
provinile, ale bylo jí jasné, že kdyby
přiznala, že se s ní dědeček s pratetou
pokusili setkat bez jeho vědomí,
Burnettovi by se to asi vůbec nelíbilo.
„Snažím se tě ochránit. Ale to nejde,
pokud nebudeš poslouchat moje příkazy
a nebudeš se řídit stanovenými
pravidly.“
„Vždyť za normálních okolností tvoje
pravidla neporušuju.“
Chlad kolem nich byl mrazivější
a Kylie se po očku podívala na místo,
kde duch stál předtím. Ten ale někam
zmizel. Najednou se ale objevil vedle
Burnetta a prohlížel si ho, jako by mu
byl povědomý. Kylie dostala při tom
pomyšlení strach a srdce se jí rozbušilo.
„Stačí, když jednou ta pravidla porušíš,
a může být příliš pozdě.“
Kylie se kousla do rtu a snažila se
nevnímat chlad. „Omlouvám se.“ Že
jsem tě naštvala, ne kvůli tomu, že jsem
překročila hranice tábora. „Slyšela
jsem křik a cítila jsem, že někdo
potřebuje pomoc.“
„Příště, až budeš chtít zase následovat
volání nějakého hlasu, dej mi aspoň
vědět.“
„Budu se snažit.“ Zachvěla se.
„No, doufám, že pro to uděláš víc, než
že se jen budeš snažit,“ pokračoval
Burnett a pak se zadíval nahoru, jako by
se ptal nějaké vyšší moci. „Vysvětli mi,
proč jsem se chtěl stát součástí tohohle
tábora?“
„To nevím,“ odpověděla Kylie a bylo
jí líto, že Burnetta tak rozzlobila.
„Možná proto, že i když se navenek
tváříš, jaký že jsi tvrďák, ve skutečnosti
se o nás o všechny rád staráš. A taky
miluješ člověka, který to tu taky vede.“
Kylie se podívala na ducha
a přemýšlela, jestli bude nějak reagovat
na její slova.
Žena-duch překvapeně vykulila oči.
„Chceš snad říct…?“
Burnett se zamračil, ale nesnažil se její
slova nijak popřít.
Kylie by byla ráda, že Burnett konečně
své city k Holiday nepopírá, kdyby
neviděla, jak duch na něj překvapeně
zírá, jako by… ho přiznání lásky dojalo.
Žena-duch se podívala na Kylii.
„Miluje vedoucí tohohle tábora?“
V jejím hlase bylo znát zděšení. Ví snad
žena-duch, že před smrtí byla Holiday?
Jak se jmenuješ? zeptala se Kylie
v duchu.
„Už jsem ti to říkala,“ odpověděla
žena.
„Na tohle si asi nikdy nezvyknu.“
Burnett se vydal po pěšině.
„Na co?“ Kylie ho dohnala a sledovala
spíš ženu-ducha, která kráčela vedle
upíra a stále se na něj překvapeně
dívala.
„Na duchy,“ vyhrkl Burnett, jako by ho
ta slova v ústech pálila.
Kylie se zastavila a chytila ho za loket.
„Ty je cítíš?“ zeptala se. Obvykle totiž
bytost, která neměla dar komunikovat,
duchy mohla vycítit jen v menším
prostoru.
„Ne,“ odpověděl.
Kylie se na něj dívala.
„No dobře, možná je trošku cítím. Ale
většinou to bezpečně poznám z tvých
a Holidayiných očí. Nedokážete totiž
zastírat, že jsou někde poblíž,“ připustil
Burnett a rozhlédl se kolem. „Už
zmizela?“
„Jak můžeš vědět, že to byla žena?“
zeptala se Kylie a uvědomila si, že duch
opravdu s nimi není.
Burnett sevřel pevně čelisti. „Cítil
jsem ji,“ pronesl hlasem, jako by se tím
prohřešil.
„Opravdu? Myslela jsem… Chci říct,
že jsem si myslela, že upíři nemohou mít
dar promlouvat s duchy.“
„Taky jsem si to myslel,“ poznamenal
nešťastně Burnett. Znovu vyrazil po
pěšině k táboru; nasadil rychlejší tempo,
které odpovídalo jeho nasupené náladě.
Kylie mu sotva stačila. „Ví o tom
Holiday?“
„O čem?“ zeptal se a ani se na ni
nepodíval.
„No o tom, že dokážeš odhalit duchy.
Zajímalo ji, jak je možné, žes byl
schopný vejít do vodopádu a –“
„Ne, neví o tom,“ řekl. „A ne aby ses
o tom před ní zmínila. Řeknu jí to někdy
později.“ Pevně sevřel rty a bylo vidět,
že ho to znepokojuje.
Dál šli v tichosti, než Kylie prohlásila:
„Nechtěla jsem nikomu způsobit nějaké
problémy tím, že jsem šla zachránit
Claru. Jen jsem poslouchala vnitřní hlas
a své srdce.“
„Někdy mohou být instinkty něčím
zkreslené,“ dodal Burnett.
Kylie přemýšlela, jestli mluví o svém
daru vytušit a odhalit duchy, nebo
o jejích ochranitelských instinktech.
„Příště se budu snažit to udělat
bezpečněji a líp.“
„Díky,“ zamumlal, jako by souhlasil
s tím, co Kylie řekla. Už se s ní aspoň
nedohadoval o slovíčku snažit se.
Dál pokračovali k táboru po štěrkové
pěšině, kolem nich se mezi stromy
proháněl vítr a šuměl mezi větvemi.
„Nechceš mi o tom říct víc?“ zeptal se.
„O duchách?“
„Ne. O té mlze. Na duchy bych teď
radši zapomněl.“
Kylie si vzpomněla, jak nepříjemně se
cítila ona, když zjistila, že vlastně mluví
s mrtvým člověkem. Dokázala se vcítit
do Burnettových pocitů. Někdy by totiž
taky byla mnohem radši, kdyby na své
nadpřirozené dary dokázala zapomenout.
„Měla jsi pocit, že v tom má prsty
Mario?“
„Ne, to ne.“ Kylie mu všechno do
detailů vyprávěla, snažila se nepřeskočit
nic, kromě toho, jak se mlha zformovala
do reálných postav. Nepochybovala
o tom, že se stejně později zeptá na to
samé i Clary. Ale byla si jistá, že Clara
neviděla nic z toho, co Burnettovi
zatajila.
„Musí to být zase Mario a ti jeho
kumpáni.“ Burnett při chůzi sevřel ruce
v pěsti.
Kylie váhala, co na to odpovědět.
Věděla, že kdyby udělala nějakou botu
a lhala by, hned by to poznal. Ale
nechtěla ho znepokojovat ještě víc, než
byl. „Už jsem ti říkala, že jsem z té
mlhy necítila žádné zlo.“
„Musejí to být oni.“ Burnett se přísně
podíval na Kylii. „Nesmíš teď chodit do
lesa, ať už budeš mít ochránce, nebo ne.
Rozumíš mi?“
Kylie přikývla. Rozuměla mu, ale
nemohla říct, jestli jeho příkaz splní.
„Musí za tím být nějaká kouzelnice
nebo čaroděj.“ Zamračil se.
„Nevykouzlila jsi náhodou tu mlhu ty, že
ne?“
„Ne,“ ohradila se Kylie.
„Jsi si tím jistá? To, jak se ti povedlo
to minulé kouzlo –“
„To bylo něco jiného.“ Tváře jí
zčervenaly, když si na tu nehodu
vzpomněla.
Zpomalili a zdálo se, že stromy a křoví
tlumí jejich kroky na štěrkové pěšině.
Kylie si znovu připomněla Claru a ta
v ní vyvolala vzpomínku na jejího
bratra.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ otázala se
Kylie.
„Kdybych ti odpověděl ne, bylo by mi
to něco platné?“
„Asi ne.“ Uvažovala, jaká nejvhodnější
slova by měla zvolit.
„Jestli to bude něco o mně a Holiday,
tak ti předem říkám, že neodpovím.“
Kylie se ušklíbla. „Neboj, ta
Holidayina povytažená košile mi
napověděla dost, abych se o vás dvou
něco dozvěděla.“
Burnettovi se rozzářil obličej a na
rtech mu pohrával úsměv. Rychle ale
výraz změnil. „Tvoje otázka se asi
nebude týkat duchů, co?“
„Ne. Jde o… když si Rada někoho
předvolá, je to špatná zpráva?“
„Mluvíš teď o Lucasovi?“ zeptal se.
Kylie přikývla.
Odsunul větev z cesty a podržel ji, aby
mohla Kylie projít. „Může a nemusí.
Záleží na spoustě okolností.“
„A víš, co chtějí Lucasovi?“ Kylie
odstrčila další větev.
„Ne, nevím.“ Jeho slova byla upřímná.
Zdálo se, že opravdu nemá tušení.
„Bojíš se o Lucase?“ zeptala se Kylie.
Burnett chvíli váhal. „Ano.“
„Proč?“
„Vážím si Lucasovy touhy stát se
součástí Rady, takže se snažím pomoct
při řešení problémů mezi vlkodlaky
a FVJ. Ale nechci, aby Rada měla na
Lucase velký vliv.“
„Ty mu nevěříš?“
„Kdybych mu nevěřil, nikdy by tady
nebyl. Moje obavy pramení z toho, že
Rada vlkodlaků a FVJ se mezi sebou
nemůžou dohodnout. Abych to zkrátil,
komunita vlkodlaků nechce
spolupracovat podle stanovených
pravidel. Chtějí stále dodržovat staré
zvyky vlkodlačí smečky.“
„A není to náhodou tím, že FVJ
považuje vlkodlaky za
méněcennou skupinu nadpřirozených?“
„To se už dávno změnilo,“ odpověděl.
„I když musím přiznat, že to asi hraje
velkou roli v chování vlkodlaků a jejich
pohledu na FVJ. Ale můžu tě ujistit, že
FVJ se problémy vlkodlaků
opravdu intenzivně zabývá. Samozřejmě
že předsudky jsou na obou stranách.
Jedním z důvodů, proč se na vlkodlaky
dívají jako na outsidery, je, že se
vlkodlaci tak dívají na ostatní skupiny
nadpřirozených.“
„Takže to je přesně podle základní
filozofické otázky: Co bylo dřív? Vejce,
nebo slepice?“ poznamenala Kylie.
„Řekl bych, že na tom nezáleží,“
odpověděl Burnett.
Když došli na mýtinu, Burnett se na ni
podíval. „Dovedu tě zpátky do srubu.
Pokud tam nebude ani Della ani
Miranda, seženu někoho, kdo s tebou
dneska bude. Já s Holiday se zajdeme
podívat na chvíli k vodopádu. Ale dokud
nezjistíme víc o té mlze, tak neopustíš
srub, aniž bych věděl, kam jdeš
a s kým.“
Kylie se ošívala nad jeho tónem hlasu
a novými příkazy. Přehání, pomyslela
si. „Vadilo by ti, kdybych se s tebou teď
vrátila do kanceláře?“ zeptala se Kylie.
„Ráda bych si něco ověřila s Clarou.“
Burnett chvíli váhal, ale pak přikývl.
Vydali se pěšinou přímo ke srubu,
v němž měla Holiday s Burnettem
kanceláře. Kylie se naposledy podívala
do lesa, ale tentokrát neslyšela ani
necítila nic. Už odešli?
Instinkt jí napovídal, že ano. Otázkou
bylo, jestli se ještě někdy vrátí. A pokud
ano, najde Kylie způsob, jak se s nimi
znovu setkat?
Než Kylie vyšla na verandu, zaslechla
Lucase. „Nemůžeš tohle pořád dělat!“
Jeho hlas bylo slyšet až venku.
Nebyla si jistá, jestli je to jejím
supersluchem, nebo jestli Lucas tak
křičí. Ale když si uvědomila, že
vlkodlaci jsou spíše zdrženliví a neradi
se předvádějí, domnívala se, že je to
spíš ten první důvod.
„A co jsem udělala?“ zeptala se Clara.
„Řekla jsem jim, že jdu sem, a to jsem
udělala.“
„Kam jinam bys taky šla? Zase za
Jacobem?“ Lucasův hlas teď zněl
vztekle.
„Sakra, ze všech lidí jsem si u tebe
byla nejvíce jistá, že pochopíš moji
potřebu jít za tím, za kým chci.“
„Ať se ti to zdá divný, nebo ne,
myslím, že v tomhle má táta pravdu.“
„Jasně. Ty si od něj taky necháš
diktovat, s kým se budeš scházet a s kým
ne, že jo? Copak přesně tohle nebyl
důvod, proč jste se vy dva pohádali,
když jsi za ním přišel? Copak ses s ním
nehádal kvůli Kylii?“
Kylii se zastavil dech. Lucas se
s otcem kvůli ní hádal?
„Teď ale mluvíme o tobě,“ vykřikl
Lucas.
„Jsem tady. O to ti přece šlo, ne?“
bránila se Clara. „Copak to není to, cos
celou tu dobu chtěl?“
„To, co od tebe chci, je, aby sis s námi
přestala zahrávat, Claro. Snažím se ti
pomoct.“
„Zahrávat? Prosím tě, vždyť nejvíce ze
všech si zahráváš ty sám. S Radou,
s tátou, se svou matkou a dokonce
i s babičkou. A to nemluvím
o Frederice. A vsadila bych se, že si
pohráváš i s tou svou čarodějkou.“
„Nezahrávám si s nikým. A nemám
žádnou čarodějku.“
Když se s Burnettem přiblížili ke
schodům na verandu, Kylie na chvilku
zaváhala. Z pohledu, kterým se na ni
Burnett podíval, poznala, že i on tuhle
konverzaci zaslechl.
„Pořád tě ještě můžu doprovodit do
tvého srubu,“ nabídl jí a z tónu jeho
hlasu Kylie poznala, že pochopil, jak je
celá tahle situace pro ni těžká. Jeho
zájem o ni ji překvapil. A potěšil, i když
nikdy nebyla ráda, když ostatní vycítili
její pocity a náladu. Měla radši, když
její soukromý život zůstal opravdu
soukromým.
„Stejně se s ním dřív nebo později
budu muset setkat,“ řekla a podívala se
zpátky k lesu. I ona musela připustit, že
čím později, tím lépe. Ale věděla, že se
tomu stejně nevyhne, takže se hrdě
narovnala a pokračovala v chůzi.
Vnitřnosti se jí stáhly obavami, co řekne
Lucas, až zjistí, že je opravdu čarodějka.
Kapitola čtrnáctá
Jakmile vystoupila s Burnettem na
verandu, přála si, aby sem nechodila.
Za dveřmi se Clara stále dohadovala
s bratrem. „Stejně to byla ona, kdo na
mě tu mlhu poslal. Sice dělala, že mě
zachránila, ale možná, že ta čarodějka –“
„Že na tebe někdo poslal mlhu? A kdo,
prosím tě?“ zeptal se Lucas.
„Kylie přece!“ soptila Clara.
Kylii se zastavilo srdce.
„Kylie není žádná čarodějka,“ pronesl
Lucas.
Burnett otevřel dveře do kanceláře.
Clara s Lucasem, kteří stáli na chodbě
hned za nimi, se okamžitě otočili. Kylie
se připravovala na Lucasovu reakci.
„Teď zrovna jsem.“ Kylie se rozhodla,
že karty na stůl vyloží hned, a obávala
se, co na to Lucas řekne. Nevěděla, jak
se tahle situace bude vyvíjet dál.
„Co zrovna teď jsi?“ zeptal se Lucas
netuše, že Kylie byla zasvěcená do jeho
předchozí debaty s Clarou.
„Čarodějka,“ odpověděla mu.
Lucas se zadíval na její čelo. Šok,
zmatek, znechucení… to všechno byly
emoce, které se objevily v jeho očích.
„Co… Čarodějky nemají dar rychlosti.
Nemůžou běžet… tak jako jsi běžela ty.“
„Jo, to mě taky pořádně zmátlo,“
souhlasila Clara. „Ale když uměla
vyčarovat mlhu, tak určitě i to ostatní
jsou všechno její kouzla a čáry.“
„Žádnou mlhu jsem nevytvořila,“
odpověděla Kylie. Co proti ní Clara
vlastně má?
„Tak jak jsi mohla vědět, kde mě
najdeš? A nelži nám tu všem zase
a neříkej, žes mě slyšela. Nebyla jsem
tak blízko, abys můj křik mohla slyšet.“
Obvinění Kylii bodalo do srdce, ale
snažila se nepřipouštět si to. Clara určitě
měla důvody proč být podezřívavá. Od
čarodějek se skutečně neočekává, že by
byly schopné pohybovat se jako blesk
a mít supersluch. Což ale zase
potvrzovalo, že Kylie s největší
pravděpodobností není čarodějka.
Ale pokud se děda s pratetou uměli
proměnit v mlhu, mohlo to snad
znamenat, že patří mezi čaroděje? Kylie
byla přesvědčená, že měnivci se v mlhu
proměnit nedokážou. Nebo snad ano?
Hlavou jí vířila spousta otázek
a pochybností.
„Kylie není normální čarodějka,“
zastal se jí najednou Burnett.
Lucas se podíval na Claru, pak na
Burnetta a nakonec jeho oči spočinuly
zpátky na Kylii. Omluvný pohled se
změnil na naprosto nevěřícný výraz.
Nemohl od ní odtrhnout oči, ale mluvil
přitom k nevlastní sestře. „Jestli Kylie
tvrdí, že to neudělala, tak to opravdu
neudělala.“
„Ty jí věříš víc než mně? Teď už
chápu, proč má táta takové obavy,“
obvinila Clara Lucase. „Jak se můžeš
považovat za vůdce smečky, když věříš
víc nějaké podivné čarodějce než
vlastním lidem? Vlastní krvi?“
Lucas zaskřípal zuby. „Moje důvěra
v ni nevychází jen z toho, co říká. Znám
fakta, vím, co umí. Má supercitlivý
sluch, takže úplně klidně mohla tvůj křik
zaslechnout i na míle daleko.“
„Ale čarodějky nemůžou –“
„Jak před chvílí řekl Burnett, nejsem
obyčejná čarodějka.“ Kylie se podívala
na Lucase. Proč prostě nemůže normálně
říct, že jí opravdu věří? Copak je
věrnost vlkodlaků vlastnímu rodu tak
silná a zakořeněná, že důvěra v někoho
jiného je považována za naprostou
zradu?
Uvědomila si, že se na ni Clara dívá,
a proto pokračovala: „Vypadá to, že můj
mozek má zvláštní zvyk měnit každou
chvíli svůj obraz.“
„Pak ho asi nemáš úplně v pořádku.“
Clařin tón hlasu naprosto jasně říkal, že
chce Kylii napadnout a urazit.
Kylie čekala, že se jí Lucas zastane
a situaci Claře objasní. Když se jejich
oči setkaly, Kylie by přísahala, že v těch
jeho zahlédla záblesk omluvy a viny.
Nahlas ale neřekl vůbec nic.
Protože kdyby se zastal Kylie, shodil
by se před Clarou. A před celou
smečkou. Neboť Kylie nebyla
vlkodlačicí, nehodila se k němu. Nebyla
jednou z nich. Uvědomění si téhle
skutečnosti zaplavilo Kylii šílenou
bolestí. Hrdlo se jí stáhlo, do očí se
nahrnuly slzy. Sama sebe ubezpečovala,
že nepotřebuje, aby ji Lucas bránil,
nepotřebuje vědět, že si o ni dělá
starosti… Tak proč jí tak vadí, že teď na
její obranu nic neřekl?
„Mozek mám v pořádku.“ Kylie se
podívala Claře do očí a potom krátce
mrkla na Lucase. Mozek sice měla
v pořádku, ale bála se, že srdce se jí
právě rozpadlo na tisíc kousků. A mohla
si neustále říkat, že jí na tom nezáleží,
záleželo.
A moc.
„Proč tě nevyděsilo to, cos viděla?“
zeptala se Clara.
Kylie si nebyla jistá, co tím chce
naznačit, a tak mlčela. Viděla snad ta
holka víc, než si myslím? prolétlo Kylii
hlavou. „A kdo tvrdí, že jsem neměla
strach?“
„Kylie je spasitelka,“ vložil se znovu
do hovoru Burnett.
Clara se na ni vytřeštěně podívala.
„A do prdele!“
Kylii byla celá tahle situace velmi
nepříjemná a měla chuť utéct. „Už bych
měla jít.“ Otočila se a vydala se ke
schodům na verandě.
Burnett ji jemně chytil za ruku, a i když
se to zdálo divné, cítila jeho uklidňující
chladný dotek. Naklonil se k ní
a zašeptal: „Sama nikam nepůjdeš. Musí
s tebou někdo jít.“
„Už jsem tady.“ Holiday se najednou
objevila ve dveřích. „Šla jsem se trochu
projít, aby si Lucas s Clarou mohli
v klidu promluvit.“ Její zelené oči
spočinuly na Kylii, jako by vycítila
emocionální bouři, která zuřila v Kyliině
srdci i mysli. Holiday na ni kývla, aby
šla s ní.
Burnett se na Holiday podíval. „Drž se
v její blízkosti. Pořád se tu někde kolem
motá nějaký vetřelec. Dej na ni pozor.“
„Co se vlastně stalo?“ zeptala se
Holiday a oči i hlas měla plné obav.
„Pak si o tom promluvíme,“
odpověděl. „Teď si ale musím promluvit
s Clarou, dokud má všechno v čerstvé
paměti.“
Kylie vyšla ven, srdce zlomené
Lucasovým postojem a chováním k ní.
Vnitřnosti se jí svíraly strachy, co
všechno si Clara pamatuje. Jeden jediný
pohled na Holiday v ní vyvolal
vzpomínku na vizi a na to, že Holiday
možná brzy zemře. Sakra! Možná má
Clara pravdu, když tvrdí, že nemám
hlavu v pořádku. Možná že stres, který
v posledních měsících zažívá, z ní udělal
naprostého cvoka.
Je snad čarodějnictví první známkou
duševní vyšinutosti? Nebo je to jen
součást darů, které byly dány do vínku
chameleonům?
Kylie zamířila s Holiday k jídelně, aby
si vzala sendvič. Hlavní nápor oběda už
pominul, takže jim netrvalo dlouho, než
se sendvičem v ruce zamířily ven
z jídelny. Do té chvíle spolu sotva
promluvily. Když vyšly ven, Kylie se
s obavami zadívala k lesu a naslouchala,
zda neuslyší vábivé volání dědy
a pratety. Ale neslyšela ani necítila nic.
Holiday zvedla ruku a konejšivě ji
položila na Kyliino rameno. „Nechceš
mi o tom něco říct?“
Kylie vstřebávala její uklidňující teplo
a podívala se na ni. „Nesnáším
předsudky,“ pronesla tiše a snažila se
soustředit jen na jeden problém: na
Lucase. Kdyby se totiž Holiday svěřila
s tím, koho viděla předtím v lese
a v koho se mlha proměnila, byla si
jistá, že by to okamžitě oznámila
Burnettovi. A oba by jí striktně zakázali,
aby se s nimi setkala, kdyby se náhodou
vrátili. Ale Kylie věděla, že se s dědou
a pratetou vidět musí.
„Taky nemám předsudky ráda,“
odpověděla Holiday, jako kdyby přesně
věděla, co má Kylie na mysli. „Kdyby
existovala jediná věc, kterou bych mohla
na světě změnit, byly by to právě
předsudky.“
Kylie sevřela ruce v pěsti a přemáhala
pocit zklamání, když si znovu uvědomila
Lucasův postoj vůči sobě a Claře.
„Nechápu, že se někdo může řídit
takovými předsudky. Společnost
vlkodlaků by si přece měla uvědomovat,
jak je to hrozně nespravedlivé.“
„Myslím –“
„Můžu si na chvilku promluvit
s Kylií?“ ozval se za nimi Lucasův hlas.
Jeho hluboký tenor v ní vyvolal další
vlnu bolesti, která se jí usídlila v hrudi.
Nečekala, že když se k ní Lucas takovým
způsobem před chvílí choval, že by s ní
chtěl ještě mluvit. A teď…
Kylie s Holiday se otočily. Vedoucí
tábora se na Kylii tázavě podívala, jako
by se jí ptala, zda s ním Kylie chce
mluvit. Kylie přikývla.
„Tak fajn. Ale nechoďte nikam
daleko.“ Holiday se vrátila zpátky ke
kanceláři a posadila se na rozvrzané
schody.
Lucas vzal Kylii za ruku a odvedl ji na
druhou stranu srubu. Ani jeden z nich
nepromluvil. Zastavil se u stromu
a otočil se k ní. Stále nic neříkal, jen si
ji tiše a soustředěně prohlížel.
Co bych dala za to, kdybych teď
uměla číst jeho myšlenky a pocity. Na
co myslí? Je rozzlobený, protože jsem
čarodějka? Nebo lituje toho, že se mě
před Clarou nezastal? Přemýšlí snad
o tom, jak beznadějný je náš další
vztah?
„Díky, žes zachránila ségru,“ pronesl
nakonec. „Mrzí mě, že je tak nevděčná.“
Kylie přikývla.
Lucas se naklonil a přitiskl si čelo
k jejímu. Jediné, co viděla, byly jeho oči
– jejich zářivá modř, dlouhé tmavé řasy,
které je lemovaly.
„Ublížil jsem ti.“ Hlas byl ještě hlubší
než předtím.
Nemohla to popřít.
Oči, které ani nemrkly, ji přitahovaly.
V hlubokých modrých duhovkách se
odrážela bolest, až beroucí dech.
Lucas zavřel oči a pomalu se nadechl,
než pronesl: „Znáš ten pocit, kdy víš, že
bys měla udělat správnou věc, a přitom
ji udělat nemůžeš?“
Kylie se trochu odtáhla. „Záleží na
tom, jakou dobrou věc máš na mysli.“
Vyslovila to s určitými obavami. Ne,
že by se bála otázku položit, ale měla
strach z Lucasovy odpovědi. Protože
v hloubi duše ji znala. Tušila ji od
chvíle, kdy mluvila s jeho babičkou.
Mezi ní a Lucasem stojí příliš mnoho
problémů, které musejí vyřešit, aby
jejich vztah mohl fungovat.
„Asi bych ti měl dát volnost,“ řekl.
„Měl bych tohle všechno zastavit… to,
co je mezi námi. Protože než se změní
spousta věcí, všichni budou stát proti
nám. A navíc…“ Sklonil hlavu, takže se
rty lehce dotkl jejích.
V tom polibku bylo tolik emocí a něhy,
že to Kylii málem porazilo. Nikdy by si
nemyslela, že srdce bude mít ještě
otevřené pro další nápor citů. Lucas se
stal její součástí, cítila, jak jí prostupuje
celým tělem, jeho bolest byla bolestí
její, jeho strach ovládl Kyliinu mysl
a stal se jejím. Zavřela oči a bojovala se
zármutkem, který jí zaplavoval srdce.
Chtěla si užívat jen těch hřejivých
doteků, láskyplných polibků…
Lucas se odtáhl a přejel jí palcem po
rtu. „Bože! Jak tě můžu nechat jít, když ty
jsi ta jediná, která mě tu drží? Když
hlavním důvodem, proč tolik toužím
změnit předsudky Rady, jsi právě ty?“
Palec mu sklouzl na Kyliinu bradu a ten
horký dotek jí málem vehnal slzy do očí.
„Prosím, měj se mnou trpělivost. Věř
mi, když ti říkám, že ty máš vždycky
místo tady.“ Vzal její ruku do své
a přiložil si ji k hrudi. „Musím teď
vystupovat určitým způsobem, abych se
dostal do Rady a mohl to změnit. Jinak
se otec i členové Rady obrátí proti mně.
Ale věř mi, že tady uvnitř to cítím úplně
jinak.“ Lucas se na chvíli odmlčel.
„Prosím, nezatracuj mě, Kylie
Galenová.“
Kylie si uvědomovala, jak rychle
a hlasitě mu buší srdce. Věděla, že
stejně tak jako její, i jeho srdce je
rozbité na tisíc kousků. „Nevzdám se tě
jen tak snadno.“ Byla to pravda. Kdyby
byla člověk, který lehce hodí flintu do
žita, nebyla by teď tady v táboře Údolí
stínů.
Objal ji, opřel se o strom a přitiskl ji
k sobě. Stáli nehnutě dlouhou chvíli.
Nemluvili, nic si neslibovali. Kylie si
nemohla pomoct, ale hlavou jí prolétla
myšlenka, že radši nic neříkají, protože
oba instinktivně tuší, že by stejně
nemohli své sliby splnit.
Nakonec se Lucas odtáhl. „Budu muset
jít. Clara čeká, že jí pomůžu se tu trochu
zorientovat a zabydlet.“
Kylie, ač nechtěla, Lucase pustila.
Nepřála si, aby se vrátil zpátky ke Claře
nebo k Frederice nebo ke svému otci.
I když to bylo sobecké, chtěla ho mít jen
pro sebe. Nechtěla se o něj s nikým
dělit. Nechtěla se o něj dělit s lidmi,
kteří se je snažili rozeštvat.
„Chceš jít se mnou?“ zeptal se.
To by Clara určitě skákala nadšením,
pomyslela si Kylie. Ani náhodou. „Ne,
potřebujete teď nějakou chvíli být
sami.“
„Díky,“ prohlásil Lucas, jako by věděl,
že jeho nabídku odmítne. Usmál se, ale
Kylie věděla, že za tím úsměvem je
smutek a zklamání. „Takže jsi čarodějka.
To bych do tebe nikdy neřekl.“
„Zrovna teď jsem čarodějka,“
odpověděla.
Lucas se na ni zmateně podíval.
„Myslíš, že se to změní?“
„Jasně. Tedy možná.“ Čemu vlastně
sama věří? „Už jsem se přece změnila
z toho podivného nečitelného obrazu
mozku do lidské podoby.“
„To je pravda.“ Zaměřil se na její
obraz. „Ale tohle je opravdový
nadpřirozený obraz mozku.“ Lucas se
ohlédl přes rameno a zavrčel. Kolem
kanceláře prošel Derek.
Derekovy zelené oči se zaměřily na
Kylii. Nezdálo se, že by se chtěl omluvit
za to, že je vyrušil. Naopak postoj jeho
těla jí napovídal, že je přesně na místě,
kde by měl být. „Potřebuju s tebou
mluvit, Kylie. Je to důležitý.“
„O čem?“ zeptal se Lucas.
Derek se na něj ani nepodíval. Elfí
pohled měl stále upřený na Kylii,
a i když odpovídal na Lucasovu otázku,
byla jeho slova určena jí: „Jde o toho
tvého ducha.“
„Odkdy ses stal expertem na duchy?“
zeptal se Lucas.
Derek se na něj poprvé od chvíle, kdy
přišel, podíval. „Když jsem zjistil, že
s nimi Kylie potřebuje pomoct.“
Vyřčená slova visela ve vzduchu jako
Damoklův meč. Derek se za ni postavil,
zatímco Lucas ne.
Lucas jeho odpověď pochopil správně.
Přimhouřil oči, které mu oranžově
zářily. Než se stačila mezi oběma kluky
rozpoutat bitva, Kylii položila Lucasovi
ruku na rameno a řekla: „Měl bys jít
pomoct Claře.“
Nevypadal šťastně, ale výraz
v obličeji jí napovídal, že se nehodlá
dohadovat. Jeho další pohyb ji
překvapil. Sklonil hlavu a vtiskl jí
láskyplný polibek na rty. Polibek, který
byl spíš určený pro Dereka jako
upozornění, že Kylie je jeho, než pro ni.
Ale nehodlala mu to v tuhle chvíli
vyčítat.
Byly totiž chvíle, kdy ho toužila políbit
před Frederickou stejným způsobem,
jako políbil teď on ji.
„Tak o co jde?“ zeptala se Kylie
Dereka, jakmile Lucas zmizel za rohem
srubu a byl z doslechu.
Derek sledoval odcházejícího Lucase
a pak se otočil ke Kylii. „Vypadáš
zklamaně. Co se stalo?“ zeptal se a četl
její emoce jako v knize.
„Nic.“ Kylie netoužila bavit se
s Derekem zrovna na tohle téma.
„Jde o Lucase?“ zeptal se.
„Nech to být,“ mávla rukou Kylie. „Je
to můj kluk.“
Ale na jak dlouho? Slova jí zněla
hlavou jako ta nejhlasitější ozvěna.
Derek se zamračil a ušklíbl se. „To
vím. Zvoral jsem to a to, že tě miluju,
jsem si uvědomil, až když bylo pozdě.“
Kylie zvedla ruku. „Tohle neříkej –“
Derek si propletl prsty s jejími. Stisk
jeho dlaně ji hřál, dotyk hebké kůže ji
uklidňoval a hladil na duši. Zamračila
se, když si uvědomila, že jeho pouhý
dotek v ní vyvolává láskyplné pocity, že
ji přitahuje jako můru ke světlu. Věděla
ale, že po rozhovoru s Lucasem je její
emocionální stránka úplně rozhozená,
takže by se raději měla držet zpátky.
Odtáhla ruku a v duchu si připomněla, že
jsou s Derekem jen kamarádi.
„To je v pořádku.“ Strčil si ruku do
kapsy. „Už jsem se smířil s tím, že jsem
udělal největší chybu v životě.
A nemusíš mi říkat, že mě miluješ.“
Podíval se jí do očí. „Umím číst tvé
pocity, Kylie. Takže vím, že si pořád
nechceš připustit, že tě přitahuju a že mě
máš ráda.“
„Dost,“ zašeptala Kylie. „Mám tě ráda
jako svého nejlepšího kamaráda.“
„Ne.“ Derek od ní neodtrhl zrak. „Je
v tom mnohem víc. Ale neboj se, vím, že
máš ráda i Lucase. A to je kříž, který
musím nést, protože do jeho náruče jsem
tě vlastně postrčil sám. A pokud jsi
takhle šťastná, pak to musím přijmout
a přát ti to. Ale jestli nejsi –“
„Prosím, přestaň.“ Kylie měla chuť si
začít prozpěvovat lalala a přikrýt si
dlaněmi uši, jen aby ho neslyšela.
A kdyby jí to nepřipadalo tak dětinské,
asi by to i udělala. Místo toho mu raději
připomněla, proč s ní vlastně chtěl
mluvit. „Neříkal jsi náhodou, že máš
nějaké nové informace ohledně ducha?“
Derek si zastrčil do kapsy i druhou
ruku. „Jasně. Mám pro tebe dobré
zprávy, tedy aspoň si to myslím. Ale
možná, že něco z toho zas tak dobrý
nebude.“
„A co?“ Kylie doufala, že jí poví spíš
dobré než špatné zprávy. V tuhle chvíli
opravdu potřebovala spíš ty dobré.
„Myslím, že ten tvůj duch vůbec není
Holiday.“
„Ale… jak… co tě přimělo k takovýmu
závěru?“
„No… trochu jsem hledal na internetu.
Byla to hračka.“ Na chvíli zaváhal
a přemýšlel. „Zjistil jsem, že Holiday
má sestru-dvojče. Jsou to jednovaječná
dvojčata a sestra se jmenuje Hannah.“
Myslím, že se jmenuju Hannah nebo
Holly… nebo tak nějak. Duchova slova
zněla Kylii v hlavě. „Dvojče? Proč se
o ní Holiday nikdy nezmínila?“
Derek pokrčil rameny. „Vypadá to
trochu divně, že jo? Ale myslím, že bys
měla vědět, že se jednou zmínila o tom,
že má sestru.“
„Jasně.“ Kylie nemohla popřít, že ji
zabolelo, že s ní Holiday nesdílela
všechna svá tajemství, když ona sama jí
říkala úplně všechno.
„Pořád si ještě myslíš, že je to duch
z budoucnosti?“ zeptal se Derek.
Kylie chvíli přemýšlela. „Ne. Je určitě
mrtvá.“ Stejně tak jako ty další dvě
holky v hrobě, co je viděla při noční
vizi. Při té vzpomínce zlost na Holiday,
že jí nedůvěřuje, vyprchala a Kyliino
srdce naplnil soucit. Nedovedla si
představit, že by ztratila sestru, že by
z dvojčat zůstala na světě sama. Je tohle
snad důvod, proč se o tom Holiday
nikdy nezmínila? Byl smutek z toho, že
sestru ztratila, tak hluboký, že o ní nikdy
nemluvila?
Derek se zhluboka nadechl. „No víš, je
na tom ještě něco dost podivného. Nikde
jsem nenašel žádné záznamy o její smrti.
Vůbec nic. A proto jsem ti říkal, že
některé zprávy asi nebudou dobré.“
„Cos to říkal?“ zeptala se Kylie.
Derek se zamračil. „Holiday možná ani
neví, že její sestra je mrtvá.“
Kylii se žalem sevřelo hrdlo. „Pak
bych jí to asi měla říct.“
„Jestli chceš, řeknu jí to sám,“ nabídl
se Derek. „Nebo to můžeme udělat
společně.“
Bylo vidět, že si o ni dělá obavy. Kylie
si jeho nabídky vážila, možná víc, než si
vůbec dovedl představit. Ale tohle musí
Holiday říct sama. I když byla nerada
nositelkou špatných a smutných zpráv,
Hannah ale přišla za ní, a proto je ona
jediná, kdo by to měl Holiday oznámit.
Kylie si vzpomněla ještě na jednu věc,
kterou jí Hannah říkala: Spíše jsem
přišla, abys pomohla někomu jinému.
Co vlastně Hannah od Kylie čekala?
Chtěla, aby Holiday řekla o její smrti?
Nebo bude chtít ještě něco jiného?
Derek ji pohladil po paži. „Už jsi
udělala ten seznam bister, v nichž jsi
v poslední době byla?“
„Bister?“ zeptala se Kylie a nevěděla,
o čem Derek mluví.
„Říkala jsi přece, že jedna z těch holek
ve vizi na sobě měla oblečení servírky
z nějaké restaurace, která ti připadala
povědomá.“
„Jasně, už si vzpomínám. Ale ne, ještě
jsem neměla čas ho udělat.“ Zhluboka se
nadechla. „Udělám ten seznam hned, jak
se vrátím do srubu. Pošlu ti ho potom
mailem.“
„A taky mi pošli popis toho oblečení
i těch holek, co byly s ‚Holiday‘,“ řekl
Derek.
„Hej!“ Holidayin hlas Kylii vyděsil
a hrdlo se jí stáhlo ještě víc. Otočila se
k přicházející vedoucí tábora, v srdci
měla obrovskou prázdnou díru a v očích
nevýslovný smutek. I když musela
připustit, že se jí ulevilo, když zjistila,
že oním duchem není Holiday sama.
Holiday se na ni soucitně podívala.
„Stalo se něco?“
Kylie zaboha nevěděla, jak by tu
zprávu měla Holiday říct. „Ne,“ zalhala,
ale domnívala se, že k tomu má dobrý
důvod. Poslední věc, kterou by chtěla,
by bylo vyhrknout na ni všechny
novinky, které se právě dozvěděla. Pak
ji napadlo, že by se nejdřív měla možná
domluvit s Hannah. Měla by zjistit, co
vlastně po ní chce, a teprve pak si
promluvit s Holiday.
Holiday přikývla, ale bylo jasné, že
tomu příliš nevěří. „Burnett musel odjet
do kanceláře FVJ. Zapřísahal mě, že
nesmíme chodit k vodopádu samy, že
musíme počkat, až se vrátí. Myslela
jsem si, že bys mi mohla s něčím pomoct
v jídelně. Dneska odpoledne se chystá
přivítací recepce pro nové učitele.“
„Jasně,“ odpověděla Kylie a krátce se
podívala na Dereka.
„Tak hodně štěstí,“ zamumlal, zvedl
ruku a dotkl se Kyliina ramene. Jeho
dotyk ji hřál a vysílal do celého těla
příjemnou uklidňující energii.
„Díky,“ zašeptala a obrátila se
k Holiday. Ušly jen pár kroků, když se
na ni Holiday podezíravě podívala.
„Copak, problémy s klukama?“ zeptala
se tiše.
„Jo,“ odpověděla Kylie. A nebyla to
lež. I když teď myslela hlavně na
Holiday a její mrtvou sestru Hannah,
kdesi v podvědomí jí stále hučela slova,
které pronesl Derek: Umím číst tvé
pocity, Kylie. Takže vím, že si pořád
nechceš připustit, že tě přitahuju a že
mě máš ráda.
A nejhorší na tom bylo, že měl pravdu.
Kapitola patnáctá
„Jestli si o tom chceš promluvit, jsem
tady,“ nabídla jí Holiday, když
procházely kolem kanceláře.
„Já vím.“ Kylie střelila pohledem
k lesu, ale pocity z dřívějška, pocity, že
ji někdo volá, se neobjevily.
Holiday se přes ni zadívala na řadu
stromů a zamračila se. „Jsi opravdu
v pohodě? Ne, že bych se ti chtěla
montovat do soukromí, ale připadá mi,
že v poslední době jsi taková… trochu
uzavřenější. A to mě znepokojuje.
Protože… no, řekla bych, žes mi
vždycky dost důvěřovala.“ Holiday
chytila Kylii za paži. Stejně jako
u Dereka Kylie pocítila teplo a energii,
které jí proudily do těla a uklidňovaly ji.
Obvykle se ale nesetkávám s duchem,
který vypadá jako ty, který je, jak jsem
právě zjistila, tvoje sestra, a já nevím,
jestli ty víš, že již není mezi živými.
„Nemyslím si, že bych byla
uzavřenější,“ pronesla Kylie. „Jsem
jen… mezi Lucasem a Derekem,
vystrašená, proč si děda změnil číslo,
vyděšená, že FVJ chce experimentovat
s mým mozkem, rozčarovaná nad tím, že
si matka našla nového přítele… prostě
v poslední době toho je na mě nějak
moc.“
„Máš pravdu, nahrnulo se toho na tebe
nějak moc,“ přikývla Holiday.
Při vzpomínce na matku a jejího přítele
si Kylie vybavila otčíma. „Málem jsem
zapomněla. Už se ti konečně podařilo
spojit se mým otčímem a zjistit, co
chtěl?“
„Ano, volal mi před chvílí. Zjistil, že
FVJ ti chce provést nějaká lékařská
vyšetření, a to ho trochu vyděsilo.“
„Copak mu taky někdo z FVJ volal?“
zeptala se znepokojeně Kylie, že se FVJ
nechce vzdát toho, že ji přemluví
k testům. Chtěli ji prostě využít jako
laboratorní krysu. Možná mají v úmyslu
provést stejné testy, které kdysi zabily
babičku.
„Ne, taky jsem se ho ptala, protože mě
to překvapilo a vystrašilo,“ odpověděla
Holiday. Kylie si uvědomila, jak dobře
ji Holiday zná a dovede se vcítit do
jejích pocitů. „Řekl, že mluvil s tvou
mámou.“
„S mámou? Opravdu?“ Kylie se
najednou usmála. „Takže už spolu zase
mluví? To je nejlepší zpráva, jakou jsem
se dnes dozvěděla. Možná že toho
chlapíka, který ji chce vzít do Anglie,
konečně pustí k vodě a vezme otčíma
zase na milost.“
„Možná,“ souhlasila Holiday, jako by
Kylii nechtěla dávat přílišnou naději.
Kylie si vzpomněla, že jí Holiday
kdysi vyprávěla, že si podobným
martýriem rozvodu rodičů taky prošla.
„Jak dlouho to trvalo?“
„Co jak dlouho to trvalo?“ zeptala se
překvapeně Holiday.
„No jak dlouho sis přála, aby se
nerozešli. Než jsi jim přestala
domlouvat, aby se přestali hádat a vrátili
se k sobě. Aby zase všechno bylo tak
jako dřív.“
„Nevím, nepamatuju si to.“ Holiday si
povzdechla a soucitně se na Kylii
usmála. „Ale pořád na to čekám.
Myslím, že když s nimi vyrůstáš, tak
nějak automaticky předpokládáš, že i oni
spolu zůstanou napořád. Ale vím, že
potom nastal nějaký zlom, a já jsem
věděla, že jsou chvíle, kdy je lepší, že
spolu nejsou. Přesto mám někdy chvíle,
kdy si na ně vzpomenu a přemýšlím, jaké
by to asi bylo, kdybychom byli rodina,
a… přeju si, aby se to změnilo. Smutná
pravda je, že se všichni měníme.
Rodiče, sourozenci… a někdy se stane,
že se lidé rozejdou a –“
„Ale ten, koho milujeme, by se přece
neměl měnit.“ Nebo snad ano? Kylie si
vzpomněla na rozvod Derekových
rodičů a potom jí mysl zabloudila zpět
k ženě-duchovi. Najednou ji napadlo, že
celá tahle konverzace je vhodnou
příležitostí, aby se Holiday zeptala na
sestru. „A tím vším sis prošla sama?“
„Sama?“ zeptala se nechápavě
Holiday.
„No myslím tím… máš nějakého bratra
nebo sestru?“ zeptala se Kylie.
Holiday se otočila, takže jí Kylie
neviděla do obličeje. Ale lehké trhnutí
ramen a celkově napjatý postoj jí mnohé
napověděly. Udeřila hřebíček na
hlavičku? Ale proč se o tom Holiday
nechce bavit? Copak se s Hannah
rozešla ve zlém?
Kylie váhala a nevěděla, jak dál
pokračovat. Měla by na Holiday trochu
přitlačit, aby jí odpověděla na otázku?
Nebo by měla vyčkat a nešťourat do
toho? Koneckonců, tohle nebylo jen
o tom, jestli jí Holiday důvěřuje a svěří
se jí, ale o pomoci Hannah, aby vyřešila
svůj problém a mohla jít dál. Jakmile
vyřeší záležitost s duchem, bude se snad
moct soustředit na další problémy.
„Bohužel,“ ozvala se konečně Holiday
a přerušila tak nepříjemné ticho.
„Sourozenci ti někdy v takových
záležitostech moc nepomůžou.“ Sáhla po
telefonu. „Vzpomněla jsem si, že si
musím vyřídit ještě jeden hovor. Můžeš
jít do jídelny sama? Požádala jsem
Mirandu s Dellou, aby nám taky
pomohly. Della za mě převezme hlídací
službu. Jsou tam nějaké transparenty
a vítací nápisy, které byste mohly
pověsit, a pak řada balonků k nafouknutí.
Jsou v té zadní místnosti za jídelnou.
Ještě jsem pak chtěla připravit pár stolů,
na které bychom daly nějaké jednohubky
a chuťovky. Budu tam za chvilku.
Doufám, že Burnett se taky vrátí včas
a stihneme se ještě rychle podívat
k vodopádu, než začne ta
odpolední slavnost.“
„Jasně,“ zamumlala zklamaně Kylie.
Vycítila, že Holiday radši utíká, aby
nemusela na otázky odpovídat.
Holiday nadzvedla obočí, když si
všimla Kyliiny nespokojenosti,
a zatřásla hlavou. „Ale stejně si tě chci
poslechnout.“
A já si chci poslechnout tebe. „To je
v pohodě.“
Sledovala, jak Holiday zamířila ke
kanceláři. Když se otočila, aby vyrazila
k jídelně, objevila se vedle ní Della.
„K vašim službám, slečno čarodějko,“
zakřenila se Della a zadívala se na
Kyliino čelo. „I když… nemůžu popřít,
že jsem zklamaná. Myslela jsem…
tenkrát ti chutnala krev, tak jsem tě brala
jako upírku-křížence.“
Kylie protočila oči a ukazováčkem si
poklepala na čelo. „Říkám vám, že tohle
ještě není konec.“
„Mně se ale zdá, že jo.“
Kylie se podívala znovu k lesu a přála
si, aby vycítila, zda tam dědeček ještě
je. Přála si setkat se s ním osobně
a konečně získat informace, po kterých
už tak dlouho toužila. Ale necítila nic.
Žádné volání, aby se k nim připojila,
z lesa nevycházelo.
Podívala se na Dellu. „A pamatuješ si,
co jsem byla minulý týden? Můj obraz
mozku byl stejný jako obraz obyčejného
lidského mozku. A ještě předtím můj
mozek ukazoval úplně něco jiného.“
Della se ušklíbla. „No dobře, chápu tě.
Ale tohle je opravdu první skutečný
nadpřirozený obraz, který tvůj mozek
ukazuje.“
„Jasně. A přísahám ti, že není poslední.
Řekněme, že trpím určitou poruchou
pozornosti. Že můj mozek ukazuje
každou chvíli něco jiného. Jednou je to,
podruhé zas ono.“
„Sakra!“ zavrčela Della. „Miranda má
pravdu. Ty fakticky nechceš být
čarodějkou, že ne?“
Kylie si nervózně odfrkla. „To teda
vůbec nechci. Říkali mi, že jsem –“
„Že jsi ještěrka, já vím.“ Della se na ni
chápavě podívala, což Kylii překvapilo,
protože upírka se takhle nikdy nedívala.
„Podívej, nedělej si z toho těžkou hlavu.
Myslím, že spíš uvěřím tomu, že jsi
čarodějka než nějaká ještěrka. A jestli ti
můžu dát ještě jednu malou radu, tak
jestli budeš furt trvat na tom, že nejsi
žádná čarodějka, tak tím hrozně raníš
Mirandiny city. Snadno se naštve a víš,
jaká pak umí být.“
Kylie zavřela oči a nadechla se.
„Nechtěla jsem jí ublížit. Kdyby mi táta
neřekl, že jsem chameleon, byla bych
nadšená, že jsem čarodějka.“ Kylie se
nad svými slovy zarazila. Kdybych
nebyla tak rozčilená, asi bych víc
přemýšlela, pomyslela si. Kdy jsme si
vyměnily s Dellou role? Protože urážet
druhé uměla jenom Della. „Koukni,“
dodala Kylie na svou omluvu,
„čarodějky a víly jsou nadpřirozené
druhy, které bych si vybrala, kdybych
mohla, ale –“
„Tys nechtěla být upírkou?“ zeptala se
Della a tvářila se uraženě.
Do háje! Teď se mi ji podařilo naštvat
ještě víc, pomyslela si Kylie. Dneska se
jí nic nedařilo.
„Promiň,“ řekla Kylie a připadala si
hrozně. „To neříkám, jen jsem chtěla –“
„Vadilo by ti, že bys byla studená, že
jo?“ zeptala se Della a zdálo se, že ji
Kyliina slova zranila, a ne rozzlobila.
Kylie si pomyslela, že by měla být ráda,
protože dostat se do křížku s dotčenou
Dellou by bylo složité, ale s Dellou
dotčenou a ještě k tomu naštvanou by
bylo neřešitelné.
„Ale ne, že bych byla studená, to by mi
ne-“
„Ale není to kvůli krvi, protože ta ti
chutnala.“
„No… sice mi chutnala, ale že by se mi
zrovna líbila představa mít plnou
sklenici každý den… brr. A taky by se
mi nelíbilo, kdyby mi hranolky chutnaly
jako žabí prdelky. Protože přesně takhle
jsi popsala, že ti teď chutnají. Jestli
nakonec budu upírkou, budu určitě taky
spokojená.“ Když se Dellin výraz
nasupenosti neměnil, Kylie ještě rychle
dodala: „Po pravdě řečeno, byla by
bomba, kdybych mohla lítat jako upíři.“
„To by tedy byla bomba,“ souhlasila
Della a konečně se trochu pousmála.
„Mimochodem,“ pokračovala Kylie,
„budu spokojená, ať budu, co budu. Je
mi to v podstatě fuk. Ale věřím tátovi,
který řekl, že jsme chameleoni. Copak
o nich fakt nikdy nikdo neslyšel?“
„Ne,“ odsekla stručně Della. „Promiň,
celá ta věc, že jsi ještěrka, je pěkně
střelená. Možná by ses měla držet toho,
že se teprve vyvíjíš a že nakonec stejně
budeš jako jedna z nás. Úplně normální
nadpřirozenec.“
Kylii vířily myšlenky v hlavě, až se jí
málem točila. Slova normální
a nadpřirozený rozhodně nejdou k sobě.
Ale…
„Bylo u mě vůbec někdy něco
normálního?“ zeptala se. „Kdy se něco,
co je spojené se mnou, s mými
nadpřirozenými schopnostmi a dary
a s mým pořád se měnícím obrazem
mozku, zdálo být normální?“
Della se na ni překvapeně podívala
a otevřela pusu, jako by se s ní chtěla
přít, ale pak ji zase zavřela. Na chvíli,
což ovšem pro Dellu bylo nekonečně
dlouho, se odmlčela. „Možná máš
pravdu, ale…“
„Žádná ale,“ pronesla Kylie. „Buď
jsem naprostej cvok, nebo možná
– opravdu jen možná – jsem nějaký
neznámý druh nadpřirozené bytosti.
Takový, co o něm skoro nikdo neslyšel.“
Della našpulila rty, jako by o tom
přemýšlela. „Ale to by pak byla
naprostá bomba, že jo? Představ si být
něčím tak vzácným. Jasně, ale ty už
jedinečná jsi, protože jsi spasitelka.
Počkej… možná že právě proto byl tvůj
obraz ze začátku tak divnej. Třeba je to
obraz mozku spasitelky. A protože máš
jednoho rodiče normálním člověkem, jsi
vlastně první spasitelka-kříženec. Teda
to je podle mě fakt paráda.“
„Ne, nejsem první. Táta byl taky
spasitel.“ Kylie se zamyslela. „A není to
taková paráda, jak si myslíš.“ Po chvíli
ještě Kylie dodala: „Holiday mi
naznačila, že to, že jsem spasitelka,
může s obrazem mýho mozku dělat
pěkný divy, ale…“
„Ale ty prostě chceš být ještěrkou,“
řekla Della.
Kylie jen protočila oči a podívala se
opět – už po kolikáté? – k lesu. Pořád
nic necítila ani neslyšela. Možná kdyby
stála blíž… nebo dokonce uprostřed lesa
a zahalila se listy stromů, možná by to
slyšela. Třeba na ni děda s pratetou
čekají. Kdyby se vydala do lesa, možná
by našla odpovědi na otázky, které jí
tolik vrtají hlavou. „Nechceš se na
chvíli projít?“
„Myslela jsem, že máme pomáhat
Mirandě a Holiday s přípravou jídelny
na tu odpolední slávu.“
„Jen na chvilku.“
„A kam?“ zeptala se Della.
Kylie kývla směrem k lesu.
„Sakra, to tedy ne! Burnett mi fakt
nařídil, že k lesu se nesmíme ani na krok
přiblížit. Dala jsem mu na to slovo, jinak
přijdu o hlavu a ještě mi prý nakope
zadek.“
Kylie se rozhlédla, zda není někdo
v jejich doslechu. V doslechu
supersluchu. Ale neviděla živou duši.
Sklonila hlavu a zašeptala, že ji Della
téměř neslyšela: „Vím, kdo v tom lese
je, a potřebuju s nimi mluvit.“
„Cože? Kdo je v lese?“
Najednou se za nimi ozvalo bouchnutí
dveří. „To necháte chudinku Mirandu
všechno dělat? To jste teda kamarádky!“
Holidayin hlas se nesl teplým
odpoledním vzduchem.
Kylie se otočila a viděla, jak Holiday
schází ze schodů. „Už jdeme.“
Della se k ní naklonila. „Dopověz to.
Přece mě nenecháš takhle napnutou.“
„Potom,“ zašeptala Kylie a zahlédla, že
Holiday je už téměř u nich.
„Potom co?“ zeptala se Holiday.
Kylie se začervenala a provinile se na
ni podívala. Nakonec zalhala: „Chci se
jí svěřit se svými problémy s klukama.“
Přinutila se k úsměvu.
„Jasně, je zaláskovaná a neví, co dál,“
kývla Della, jako by potvrzovala
Kyliinu lež. „Dva kluci bojujou o její
srdce a Kylie potřebuje poradit.“
Střelila pohledem po kamarádce a jasně
jí naznačila, že ji stejně donutí, aby jí
prozradila, kdo v tom lese vlastně je.
„Znáš to, hora problémů… s klukama!“
prohlásila Della dramaticky. Ale Kylie
z jejího hlasu vyčetla, že žárlí.
Holiday se zasmála. Kylie poznala, že
o Dellině žárlivosti ví taky.
A to ji zneklidnilo. Kolik se toho
Holiday dozvěděla z jejích citů?
Jak dlouho se jí ještě podaří skrývat
před ní problémy s duchem? Aspoň tak
dlouho, říkala si Kylie, než přijdu na to,
jak si s ní o tom promluvit.
Holiday pokrčila rameny. „Jak jsem tak
zaslechla, není tu jediná, kdo má
problémy s klukama.“
„Jasně,“ ušklíbla se drze Della.
„Vzduch kolem tebe a Burnetta je tak
plný feromonů, že se tu ani nedá
dýchat.“ Upírka si mávala rukou před
nosem.
Holiday se zamračila. „Nemluvila jsem
o sobě,“ zabručela a propichovala Dellu
očima.
„Myslela jsi mě?“ zeptala se Della,
naprosto vyvedená z míry. „Nemám
žádnýho kluka, takže tyhle problémy
jdou mimo mě.“
„Ale mohla bys klidně jednoho mít,
kdybys chtěla,“ zamumlala Kylie
a vysloužila si tím od Delly pořádné
rýpnutí loktem do žeber.
Holiday se zasmála. „Povídá se, žes
prý byla důvodem pěkných tahanic tam
dole u jezera.“
„Jakých tahanic?“ chtěla vědět Della.
„Mezi Stevem a Chrisem,“ odpověděla
Holiday a zamrkala.
„Ne,“ Della zakroutila hlavou, až se
její černé vlasy rozevlály kolem. „Tam
nešlo o mě. To sis asi špatně vyložila.“
Holiday se ušklíbla a pokrčila
ramenem. „No když to říkáš.“ Odmlčela
se a pak se pro sebe usmála, jako by
věděla víc než všichni ostatní.
„Tak jdeme. Musíme připravit tu
odpolední recepci.“ Objala každou
dívku z jedné strany a nasměrovala je
k budově, ve které byla jídelna.
Ušly asi tři kroky, když se Della
najednou zastavila. „Opravdu?“ zeptala
se Holiday. „Týkalo se to mě? Chris se
se Stevem hádal kvůli mně?“
„Říkala jsem ti, že Steve za tebou
pálí.“ Kylie se téměř rozesmála nad
Delliným překvapeným výrazem.
Ale Della ji neposlouchala. „Neděláš
si ze mě srandu?“ pokračovala a upřeně
se dívala na Holiday. Hlavu měla mírně
nakloněnou, takže Kylii došlo, že
poslouchá, jestli jí Holiday nelže.
„Přísahám.“ Holiday se zasmála.
„Moje srdce nikdy nelže.“
„Oni se… prali?“
„Řekla jsem, že tam byly tahanice,“
opravila ji Holiday.
„A dohadovali se o mně?“ zasmála se
a pak se zarazila, jako by jí došel
význam Holidayiny informace. „Ne. To
určitě nešlo o mě. To musí být nějaký
omyl.“ Ale oči jí zářily potěšením.
Kylie se v duchu usmála. I když se jí
hlavou honily její vlastní problémy, když
viděla Dellu rozzářenou tím, že o ni
kluci mají zájem, potěšilo ji to. Neuniklo
jí, že Della na ni i Mirandu žárlí,
protože obě měly přítele, ale netušila,
jak moc. A potom, co jí Lee tak zlomil
srdce, si zasloužila trochu té „klučičí
pozornosti“.
Kylie si uvědomila, že i ona způsobuje
„tahanice“ mezi dvěma kluky. Lucasem
a Derekem. A ne všechny tahanice byly
pro dobro věci. Ale teď by neměla
myslet na své problémy. Teď by se měla
radovat s Dellou.
O chvilku později Kylie zjistila, že
Della měla pravdu. Miranda se pořádně
naštvala. Čarodějka s ní prohodila sotva
pár slov, když spolu uklízely jídelnu.
Jakmile jí Della řekla o napětí mezi
Chrisem a Stevem, Miranda vykřikla
radostí. Kylie se v tu chvíli cítila jako
páté kolo u vozu. Rozhodla se, že si
musí s Mirandou promluvit a omluvit se
jí za… Nebyla si zrovna jistá, za co by
se vlastně měla omlouvat, ale nakonec
vyslovila to kouzelné slovo „Promiň“
a zeptala se Mirandy, jestli by si s ní
prošla pár kouzel, aby se v nich
zdokonalila.
Mirandě se rozzářily oči. „To budu
moc ráda. Jen si rozmysli, jaká kouzla
chceš zkoušet. A můžeš mi věřit, že
spolu to dokážeme.“
Když viděla naprosto spokojený výraz
v Mirandině tváři, došlo jí, že problém
byl spíš v tom, že Kylie odmítla její
pomoc, což urazilo její ego, než v tom,
že Kylie nebyla nadšená představou, že
je čarodějka.
Když rovnaly stoly v jídelně, pípnutí
telefonu Kylii oznámilo příchod sms
zprávy. Byla od Lucase.
Jsem porad s Clarou. Chybis mi. Asi
budu muset Claru uvest do smecky,
nebudu mit cas na tu slavu. Zastavim se
za tebou, nez pujdes spat. Mej se a diky.
Kylie zírala na displej a uvědomila si,
že se teď s Lucasem vidí mnohem méně
než Clara. Nadechla se a přesvědčovala
sama sebe, že Lucase chápe.
Samozřejmě, že by měl trávit spoustu
času se sestrou. Ale nebyla si jistá, kam
ji vlastně Lucas mezi smečkou a Clarou
zařadí.
Pokud si vůbec na ni najde čas.
O čtvrt hodiny později si všimla, že ji
Della pozoruje. Věděla, že je zvědavostí
napnutá k prasknutí a touží dokončit
jejich předchozí rozhovor o tom, kdo se
skrývá v lese. Upřímně řečeno, Kylie
přemýšlela, zda to má vůbec někomu
vyzradit. Když to řekne Delle, měla by
to říct i Mirandě. Ne, že by jim Kylie
nevěřila, že by si tohle tajemství nechaly
pro sebe, ale… nechtěla nikoho dostat
do problémů. Když si uvědomila, že se
stejně v několika následujících dnech
nikam nedostane, aniž by ji někdo
doprovázel, měla by mít někoho, komu
bude důvěřovat. A své dvě spolubydlící
považovala za nejlepší kamarádky
a věřila jim víc než komukoliv jinému
v Údolí stínů.
Už byly s přípravami v jídelně skoro
hotové, když Holiday zazvonil telefon.
Vyšla ven, aby mohla v klidu mluvit.
Della rychle přiskočila ke Kylii
a cestou vrazila do Mirandy, až ji málem
porazila. „Tak povídej… rychle,“
vyhrkla na ni.
„O čem?“ Miranda si třela rameno
a mračila se na Dellu.
„Pšš!“ Della si dala ukazováček před
pusu, aby Mirandu umlčela, a s napětím
sledovala Kylii. „Povídej.“
„Nesyč na mě!“ vyštěkla Miranda.
Kylie se nadechla a vzala Mirandu za
ruku, aby ji uklidnila. Pak odpověděla
na Dellinu otázku. „Jde o mýho dědu
a pratetu. Oni byli tou mlhou.“
„Byli… mlhou?“ zeptala se Miranda
a úplně zapomněla na svůj vztek na
Dellu.
Když Kylie přikývla, Miranda
pokračovala: „To ale pak potvrzuje, že
jsi skutečně čarodějka, protože i oni
musí mít čarovný dar, když tohle
dokážou.“
„Počkej, oni opravdu tohle dokázali?“
zeptala se Della.
Kylie se zamračila a zadívala se oknem
na Holiday, kráčející sem a tam před
jídelnou. Všimla si, že se na ni Holiday
krátce podívala, a došlo jí, že hovor se
musí týkat jí.
Už zase.
Skvělý, pomyslela si. O čempak to je
asi tentokrát?
„Hej, Kylie! Vrať se zpátky,“ vyhrkla
Miranda.
Kylie se obrátila zpátky ke
spolubydlícím. „Nevím, jestli to
dokazuje zrovna tohle.“
„Ale proč by honili Lucasovu ségru?“
zeptala se Della.
„Nevím.“ A najednou to Kylii napadlo.
„Aby mě vylákali do lesa. Už několik
dní mě z lesa volali, ale myslela jsem…
myslela jsem si, že je to Mario a jeho
kumpáni, a tak jsem tam nešla. Ale jsem
si jistá, že děda ví, že když bude někdo
v nebezpečí, půjdu –“
„Copak oni vědí, že jsi spasitelka?“
zeptala se Miranda.
„To taky nevím.“ Kylii se hlavou
honily různé myšlenky. „Vím jen, že
s dědou mluvil Burnett. Ale samozřejmě
nevím, co všechno mu řekl a neřekl.“
„Já bych na to neskočila,“ ozvala se
Della. „Znáš Maria. Možná je to jen
jeden z jeho dalších triků, jak tě
oblafnout. Předstírá, že je tvůj děda,
a jeden z jeho kumpánů si hraje na
tetičku.“
„Hmm… to si nemyslím,“ zamyslela se
Kylie. „Vnitřní hlas mi napovídá, aby
jim věřila. Mám teď tolik problémů,
které bych potřebovala vyřešit. Byla
bych spokojenější, kdybych znala
některé odpovědi.“
„Co ještě potřebuješ vyřešit kromě své
totožnosti?“ zeptala se Della
a znepokojeně se zamračila.
Kylie s odpovědí chvilku váhala. „Jde
o ducha.“
„No tak v tomhle ti tedy rozhodně ani
jedna z nás nepomůže,“ prohlásila Della.
To mě ani nenapadlo, pomyslela si
Kylie. Když došlo na duchy, musela
problémy s nimi řešit buď sama, nebo se
mohla obrátit na Holiday. Znovu si
připomněla Derekova slova, který se
nabídl, že jí s tou záležitostí pomůže,
i když k duchům měl stejnou nechuť jako
všichni ostatní nadpřirození.
Znovu se ozvala Della. „Myslela jsem,
že se tu má zítra tvůj děda objevit? Proč
by se tedy proměňovali v mlhu a snažili
se sem potají propašovat, když tě můžou
zítra oficiálně navštívit? A jak víš, že ta
mlha byli právě oni?“
„Děda měl zítra přijít, to je pravda,“
přikývla Kylie. „Ale pak si vypnul
telefon a už se Burnettovi vůbec neozval.
Jako by se po něm zem slehla. A k té
mlze… když jsem se v jednu chvíli
otočila, mlha se zformovala do dvou
lidských postav a…“ Kylie si nebyla
jistá, jak by měla dál pokračovat.
„Poznala jsem v nich dědu s pratetou.
Na sto procent.“
Della se mračila a přemýšlela. „Ale
jestli se mýlíš… a my vyrazíme do lesa
a stane se něco strašnýho –“
„My půjdeme do lesa?“ vyhrkla
Miranda. „Do prdele! To ne! Burnett
přece jasně říkal, že se nesmí k lesu ani
přiblížit.“
„Jasně,“ souhlasila Kylie. „Ale jestli
chci zjistit, co jsem vlastně zač, musím
mluvit s dědou. Vím jistě, že se neodváží
vkročit na území tábora oficiálně. Aspoň
ne do té doby, dokud tu bude hlídkovat
FVJ. A po tom, co udělali babičce, se
mu nemůžu vůbec divit, že jim
nedůvěřuje. Sakra, vždyť jim nevěří ani
Holiday.“
Miranda se nervózně kousala do rtu.
„Ale co když nemáš pravdu?“
„Mám, věř mi.“ Najednou si Kylie ale
uvědomila, že nemůže své nejlepší
kamarádky vystavit takovému nebezpečí.
Vina, kterou si nesla po smrti Ellie, ji
stále tížila na srdci. „Rozhodla jsem se,
že tam půjdu sama.“
„To ani náhodou! Jen přes mou
mrtvolu,“ vykřikla Della.
„Vždyť tam chci zajít jen na chvilku.
Můžete s Mirandou stát na kraji lesa
a nepůjdu dál, kde byste na mě neviděly.
Když nic neuslyším, hned se vrátím.“
„A co když je uslyšíš?“ zeptala se
Miranda.
„Pak budu určitě vědět, že jsou to oni,
a setkám se s nimi.“
„Do prdele! To ne! Nemůžeš tam jít
sama,“ prohlásila rozhodně Della. „Jsi
spasitelka. Kdybys na to náhodou
zapomněla, tak ti chci připomenout, že
nemůžeš chránit sebe samu.“
„Della má pravdu,“ přidala se
Miranda. „Jestli tam jdeš, jdeme
s tebou.“
„Podle mě bychom tam neměly vůbec
chodit,“ řekla Della.
Holiday nervózně přecházela před
jídelnou a Kylie věděla, že tahle víla
dokáže až moc dobře číst myšlenky
i náladu, takže pokud chtějí jít, musí
zmizet dřív, než si toho vedoucí tábora
všimne. Podívala se na kamarádky. „Tak
doufejme, že budeme mít štěstí. Rychle.
Než si Holiday všimne…“ nechala
nedokončenou větu, protože se Holiday
blížila.
„Co se děje?“ zeptala se.
„Nic,“ odpověděly všechny tři
společně.
Kylie se usmívala a snažila se
představit si Lucase, aby měla dobrou
náladu. Ale před očima se jí stále
zjevoval jen Derek a jeho snaha pomoci
jí vyřešit problém s duchem. Místo aby
vypadala šťastně a spokojeně, její mysl
zaplnil strach a obavy.
Holiday zamžikala obočím, nedůvěřivě
se na Kylii podívala, ale pak to přešla
a prohlásila: „Volal Burnett. Nestihne se
sem vrátit dřív a dorazí až těsně před
recepcí. Trval na tom, že musíme výlet
k vodopádu přesunout až na zítřek. Hodí
se ti to?“
„Jasně,“ kývla Kylie.
Hodilo se jí to víc než dost. Bude mít
aspoň možnost zajít do lesa a zjistit,
jestli děda s pratetou jsou pořád ještě
tady. Jen potřebovala vymyslet, jak to
udělat, aby zbytečně Dellu s Mirandou
nevyděsila.
Kapitola šestnáctá
Kylie stála na pěšině na kraji lesa
a nevšímala si Delly s Mirandou, jak se
hádají, která z nich půjde s Kylií do lesa
a která zůstane hlídat na pěšině.
Netušily, že Kylie je rozhodnutá
jít sama.
Nemůže je vystavit nebezpečí. Tušila
sice, že žádné nebezpečí nehrozí, ale
kdyby na to přišel Burnett, všechny tři by
si to od něj pořádně slízly. A jeho trest
by byl určitě mnohem horší než jít do
lesa. Proto se snažila rychle vymyslet,
jak kamarádkám zmizet z dohledu
a vydat se za dědou sama.
Nebyla si jistá, jestli tam příbuzní ještě
jsou. Možná až se dostane hlouběji do
lesa, uslyší zase jejich volání, ale teď
neslyšela nic. Zavřela oči
a zaposlouchala se do srdce… Když
necítila ani slabý vábivý hlas volající
své jméno, zeptala se v duchu: Jste tu
ještě?
„Jsem tady.“
Slova jí zněla v hlavě a kolem ní se
najednou ochladilo. Protože ten hlas
neznala, rychle otevřela oči. Před ní
stála asi dvacetiletá blondýnka,
oblečená jako servírka, se jmenovkou
CARA M připíchnutou na hrudi. Kylii se
rozbušilo srdce, když si uvědomila, že je
to jedna z dívek, s nimiž se setkala při
své noční vidině. Dívka, která byla
pohřbená s Holidayinou sestrou.
Když Kylie vydechla, stoupal jí od úst
obláček bílé páry.
„A do prdele!“ ulevila si Della.
„Co je?“ zeptala se Miranda.
„Kylie už má zase společnost,“
odpověděla Della. „Vždycky,
když mluví s mrtvým, tak jí od pusy
stoupá pára.“
„Sakra!“ Miranda o krok ustoupila
a pozorně Kylii sledovala. „Bože, její
aura se už zase úplně zbláznila a hraje
všemi barvami. To je šílený… jsem
ráda, že nejsem v její kůži.“
Kylie se soustředila na Caru M.
Vzpomněla si, jak po ní Derek chtěl, aby
mu popsala stejnokroj servírky, který
měla na sobě ta holka z hrobu, takže si ji
teď pozorně prohlížela. Snažila se
vtisknout si ten obrázek do paměti
– výstřih do V, kostkovaný lem na
spodním kraji sukně –, aby mu ho mohla
potom popsat. Pak ji napadlo, že se té
ženy vlastně může přímo zeptat.
„Kde vlastně pracuješ?“ položila
otázku.
„V tetiččině obchodě s voodoo,“
odpověděla Miranda. „To je pěkně
pitomá otázka zrovna teď.“
„Ona přece nemluví s tebou,“
vysvětlila jí Della.
„Promiň,“ pokrčila Miranda rameny.
„Vždyť je to celý potrhlý.“
„Pamatuješ si jméno toho bistra?“
pokračovala Kylie a dívala se stále na
ženu-ducha.
„Já… nevím,“ odpověděla Cara M.
„Můžu tě poprosit, abys nás odsud
dostala?“
Kylie se zamračila. „Musím vědět, kde
jste.“
„Ale vždyť to víš. Ta druhá holka tě
tam vzala. Copak si to nepamatuješ?“
Mohla by snad na to zapomenout?
„Viděla jsem vás a byly jste v nějakým
srubu pod něčím, co vypadalo jako stará
dřevěná podlaha. Ale já nevím, kde to
je. V jakým jste městě? Pamatuješ si
adresu? Vždyť ani nevím, jak je to odsud
daleko.“
„Je to docela blízko. Netrvalo mi
dlouho, než jsem se sem dostala.“
Kylie uvažovala, co se od té holky teď
dozvěděla, a pak se zeptala: „Ale jak
ses sem dostala? Řekla bych, že… asi
jsi nešla pěšky, co? Spíš ses sem
přenesla spirituálně.“ Kylie nikdy
nepřemýšlela o tom, jak se duchové
pohybují v prostoru. Uvědomila si, jak
málo toho o nich ví.
„Nevím,“ odpověděl duch. „Ale můžu
tě tam vzít zpátky, kdybys chtěla.“
„Ne!“ vyhrkla Kylie. Jen pomyšlení na
to, že by ji ta ženská znovu zatáhla do
hrobu, ji vyděsilo. Zhluboka se nadechla
a soustředila se na mentální komunikaci.
Můžeš vyřídit Hannah, že
s ní potřebuju mluvit?
„Kdo je Hannah?“
Jedna z těch holek, co jsou s tebou. Ta
s těmi zrzavými vlasy. Kylie vycítila, že
Miranda s Dellou ji zkoumavě pozorují,
a tak se k nim raději otočila zády, aby ji
nerušily.
„Takže ta se jmenuje Hannah? Jak to
víš? Nemá žádnou jmenovku jako já.“
Duch se podíval na cedulku, kterou měl
připnutou k šatům. „A víš, jak se
jmenuju já? Říkají mi Cara M., ale já si
nepamatuju, jestli jsem se tak
jmenovala. Můj předchozí život je jako
skoro prázdná obrázková knížka. Když
se do ní podívám, vidím na každé
stránce jen záblesk něčeho, ale nikdy se
mi neobjeví celý obrázek, abych
poznala, o co jde.“
To po smrti není nic neobvyklého,
ujistila ji Kylie a vzpomněla si, jak jí
Holiday říkala, že čím horší smrt člověk
zažije, tím méně si jeho duch pamatuje.
Při představě, čím vším si tyhle holky
musely projít, se jí ze rtů vydral tichý
bolestný sten. Srdce se jí rozbušilo
a náhlá potřeba jim pomoct jí zaplavila
mysl. Kdyby měla udělat cokoliv, aby
jim pomohla dostat se odtamtud, udělá
to.
„Myslíš, že si někdy vzpomenu?“
zeptala se Cara M.
Její slova zněla tak smutně, až Kylii
málem vhrkly slzy do očí. Nevím,
nejsem odborník, ale ze svých
zkušeností vím, že se ti všechno bude
postupně vybavovat. Duchové, kteří
zůstávají na zemi, tu jsou většinou
z určitého důvodu. A když se snaží svůj
problém vyřešit, vzpomenou si přitom
na spoustu věcí. A pak se konečně
můžou posunout do astrálního světa.
Cara o Kyliiných slovech přemýšlela
a pak přikývla. „Myslím, že náš úkol je
dostat se z toho hrobu. Nikdy jsem
neměla ráda spolubydlící. V tom hrobě
je fakt přecpáno.“
Bohužel, Kylii se před očima objevil
obrázek hrobu a musela souhlasit, že je
v něm opravdu plno. Otřásla se při
představě, jak se těla mačkají jedno
k druhému. Snažila se nepříjemné
myšlenky zaplašit, soustředila se na
rozhovor s ženou, a ne na tu hrůzu, co se
jim stala.
Snažím se vám pomoct a dostat vás
odtamtud. Jedinou touhou Cary bylo
dostat se z hrobu pryč, Hannah toho po
ní ale chtěla víc. Doufala, že když
pomůže Hannah, pomůže současně
i oběma dalším ženám.
Cara M. stála zaraženě, jako by nad
něčím přemýšlela. „Bude se mi líbit
tam, kam se dostanu?“
Kylie se zamyslela a pak po pravdě
odpověděla: Nevím, nikdy jsem tam
nebyla. Ale myslím, že ano.
Duch se rozhlédl okolo, a pak se vznesl
do výšky asi šesti sedmi stop. Postava
ženy visela ve vzduchu, kolem ní vířila
mlha a Kylie si připadala jako
v nějakém hororovém filmu. Po chvilce
se žena podívala dolů na Kylii a oči
měla plné smutku a bolesti. „Tady je
taky hezky.“ Snesla se zpátky na zem.
„Myslím, že to tu poznávám. Jsme
blízko místa, kde se našly dinosauří
kosti, že jo?“
Naděje rozsvítila Kyliiny oči. Ty něco
víš o tom místě? Bydlela jsi někde tady
poblíž?
„Myslím… že jo. Vidím před sebou
nějakou holku, co se koupe v jezeře.
Všichni, co tam jsou s ní, se smějí.
Muselo tam být opravdu veselo.“
Jasně, jezero tu je. Vidíš ještě něco
dalšího? Kde pracuješ? V jakém městě?
Duch se zamračil. „Nevidím.“ Přes
obličej mu přeběhl tmavý stín, takže teď
vypadal ještě smutnější a jaksi mrtvější.
„Prosím, dostaň nás odtamtud.“
Postava začala pomalu mizet.
Počkej. Můžeš vyřídit Hannah, že s ní
potřebuju mluvit?
„Můžu, ale nevím, jestli za tebou
přijde. Zlobí se.“
A proč? Začala se jí snad navracet
paměť? Chlad kolem Kylie pomalu
ustupoval. Postava ducha zmizela a zimu
opět vystřídalo obvyklé texaské horko.
Kylie zůstala stát na místě s hlavou
plnou dalších otázek.
„Už ten duch zmizel?“ zeptala se
Miranda.
„Jo,“ oddechla si Kylie.
„Tak jdeme?“
„Kam?“ Kylie vypadala trochu
zmateně.
„No do lesa přece.“
„Ne,“ odpověděla Kylie.
„No sláva!“ zamumlala Della
a všechny tři se vydaly zpátky pěšinou
ke srubu. Kylie se ještě jednou ohlédla
a uvažovala, jestli vůbec někdy zjistí to,
po čem tak dlouho pátrá. Svým
způsobem byl její život stejně tajemný
jako život duchů.
Do zahájení recepce na počest nových
učitelů zbývala ještě hodina. Už cestou
zpátky ke srubu Della s Mirandou
neustále brebentily o tom, co si vezmou
na sebe. Obě chtěly udělat dojem na
kluky. Della jak na Chrise, tak i na
Stevea, Miranda chtěla překvapit
Perryho. Kylie se snažila zapojit se do
jejich rozhovoru, ale příliš se jí to
nedařilo. Věděla, že Lucas na slavnost
nepřijde, takže pro koho by se šňořila?
Před očima se jí okamžitě vynořila
postava Dereka. Rychle tu myšlenku
potlačila a cítila se provinile, že ji to
vůbec napadlo.
Když už se jí hlavou honilo Derekovo
jméno, vzpomněla si, že mu slíbila
poslat mail s popisem stejnokroje
servírky, který měla na sobě holka
z hrobu. Sedla si k počítači a z paměti
lovila detaily, co vlastně měla Cara M.
na sobě.
Otevřela svou mailovou schránku
a vyvalila se na ni spousta nových
zpráv; některé od mámy, řada od otčíma,
jeden od Sáry a samozřejmě spousta
spamu. A pak několik mailů, které jí nic
neříkaly a jejichž odesílatele neznala.
Nevšímala si obdržených mailů, ale
rovnou klikla na tlačítko NOVÁ
ZPRÁVA a do políčka příjemce napsala
Derekovo jméno. Začala popisovat
oblečení, které na sobě měla Cara,
a snažila se vzpomenout si na všechno,
co se od ní dozvěděla. Přála si, aby
měla někoho, s kým by si o tom všem
mohla popovídat. Uvědomila si,
že vlastně takového přítele má
– člověka, kterému právě píše mail.
Dereka.
Miranda s Dellou se hlasitě smály,
když probíraly skříň v Dellině ložnici.
Proč v ní jejich smích vyvolával smutek
a pocit osamění? Odpověď bublala
v Kyliině mysli. Protože obě jsou
radostí bez sebe, že se už za chvíli
můžou hodit do gala a předvádět se
před svými kluky. Představa
romantického vztahu zrovna teď Kylii
nijak netěšila. Cítila se odstrčená, měla
na Lucase zlost a do povědomí se jí
pomalu dostávalo jiné jméno – Derek.
Byla tak sama.
Vzpomněla si na maily od mámy, vzala
do ruky telefon a vytočila její číslo.
Telefon čtyřikrát zazvonil, než ho matka
zvedla.
„Ahoj, mami,“ ozvala se Kylie.
„Ahoj, zlatíčko,“ odpověděla máma
a její hlas vyvolal v Kylii touhu po
domově. „Je všechno v pořádku?“
„Jo, jsem v pohodě. Proč si vždycky,
když ti zavolám, myslíš, že se děje něco
hrozného?“
„Nemyslím si to vždycky. Jenom
někdy. A teď zrovna je to někdy. Asi je
to nějaká telepatie. Takže přede mnou
přestaň předstírat, že se nic neděje,
a řekni mi, o co jde.“
Sakra! Copak je matka taky nějaká
nadpřirozená bytost?
„Fakt o nic,“ řekla Kylie. „Jen jsem od
tebe dostala mail, tak jsem si řekla, že ti
zavolám. Vždycky mi vyčítáš, že ti
volám málo.“
„To je pravda.“ Máma se odmlčela.
„Tak co se děje, zlato?“
Když Kylie viděla, že její snaha zastřít
špatnou náladu nefunguje, řekla po
pravdě: „Jen mám dneska nějaký denblbec.“
„Ale víš přece, že když se rozhodneš,
že v tom táboře nechceš zůstat celý
školní rok, stačí zavolat. Přijedu pro
tebe a přihlásíš se zase do své staré
školy tady doma a –“
„Ale já odsud nechci odjet, mami. Líbí
se mi tu.“ Patřím sem. „Taky můžu mít
někdy blbou náladu, ne?“
„Jasně že jo. Stejně tak jako já si
můžu o tebe dělat starosti, když máš
den-blbec.“
„Tak si žádné velké starosti nedělej.“
Najednou se v pozadí ozvaly zvláštní
zvuky.
„Kde jsi?“ zeptala se Kylie.
„Na takové časné večeři.“
„Sama?“ vyzvídala Kylie a doufala, že
matka není s Úlisňákem Johnem, který ji
chtěl odtáhnout kamsi do Anglie,
svlíknout ji a zatáhnout do postele.
Snažila se tu představu vyhnat z hlavy.
„Ale ne.“ Jako by se máma cítila
trochu provinile. „Nejsem tu sama.“
„S Johnem?“ Kylie se snažila zastřít
znechucení, které najednou pocítila. Ale
nemyslela si, že se jí to nějak zvlášť
daří.
Na druhé straně bylo chvíli ticho.
„Je to jednoduchá odpověď, mami.
Ano, nebo ne? Nemělo by ti to trvat tak
dlouho.“
Kylie si uvědomila, že teď se chová
právě tak jako máma.
„No… ano,“ zazněla matčina
odpověď.
Kylie zavřela oči. Jako kdyby jí mozek
ovládal autopilot, vyklouzla jí z úst další
otázka: „Doufám, žes s ním nespala,
nebo jo?“ A ještě než doznělo poslední
slovo, věděla, že téhle otázky bude
litovat.
Mnohokrát litovat. Kylie cítila, jak se
jí do tváří vehnala krev.
Máma se nadechla a začala kašlat.
„No…“ Ozvalo se další zakašlání.
„Ahoj, Kylie.“ Z telefonu se ozval
mužský hlas. „Matka se trošku
zakuckala vínem.“
Vínem? Máma pije ve tři odpoledne
víno? Chce ji snad ten chlípník opít, aby
si s ní mohl dělat, co chce?
„Kylie? Jsi tam?“
„Ano.“ Kylie slyšela, jak matka říká
Johnovi, aby jí vrátil telefon.
Představila si matčin vyděšený výraz
v obličeji při představě toho, že by se
Kylie Johna zeptala, zda se už s matkou
vyspal. Ne, že by to udělala. Už to, že
otázku položila matce, považovala za
nejtrapnější okamžik v životě.
„Kylie?“ Matka musela získat telefon
zpátky. „Měly bychom… si promluvit
později.“ Hlas jí zněl zvláštně skřípavě.
„Jasně, promluvíme si později.“ Kylie
stiskla tlačítko a nevěřícně zírala na
telefon.
Fajn, další lekce, kterou jsem dostala.
Matka nejen, že nedokázala vyslovit
slovo sex, ale bylo zřejmé, že ho nemůže
ani slyšet. Znamenalo to snad, že
s Johnem nic neměla? Bože, doufám, že
ne, pomyslela si Kylie. Lekce číslo dvě:
mluvit s matkou o sexu u ní vyvolávalo
nevolnosti a mdloby. Má snad na sex
stejný názor jako matka?
Odložila telefon na stůl a snažila se
vyhnat myšlenky na matčin sexuální život
z hlavy. Zaměřila se zpátky na počítač.
Hlavou jí zněl smích spolubydlících,
které se čemusi chichotaly. Možná, že
jejich tématem byl také sex.
Povzdychla si, položila hlavu na stůl;
cítila, jak jí hoří tváře, a doufala, že
dřevo desky stolu ji alespoň trochu
zchladí.
Telefon na stole pípl a oznámil
příchozí zprávu. Zvedla hlavu, aby si ji
přečetla. Srdce jí poskočilo, když na
displeji zahlédla Derekovo jméno.
Jsi v pohode? Co se deje?
Kylie zavřela oči. Copak mohl na dálku
vycítit, jak mi zrovna je? Položila znovu
hlavu na stůl, tak rychle, až se praštila
do čela. Několikrát se zhluboka
nadechla, narovnala se a začala psát
odpověď.
Mam se fajn. Posilam ti mailem popis
toho obleceni servirky. Jdes na oslavu?
Zadržela dech a čekala, jestli jí hned
odpoví.
Budu tam. A ty?
Ach, bože, napadlo ho snad, že její
otázka je pozvánkou na rande?
A nebyla to náhodou pozvánka na
rande?
Jasne. Cau. Pocit viny se jí usídlil
v mysli. Ale brzy ho vystřídal pocit
trapnosti, když si vzpomněla, na co se
ptala vlastní matky.
Kylie se podívala na telefon. Proč
mám pocit, jako bych dělala něco
špatného, když si píšu s Derekem?
Nemám snad na to právo? Vždyť jsme
jen… přátelé. Sakra! Fredericka přece
byla s Lucasem mnohem častěji než já.
Desetkrát víc než já s Derekem.
A navíc, kdysi s Lucasem chodila.
Snažila se setřást ze sebe pocit viny,
rychle dopsala mail a odklikla odeslání.
„Kylie?“ zavolala na ni Miranda ze
dveří Delliny ložnice. „Už jsi to někdy
dělala?“
Kylie se podívala přes rameno
a snažila se alespoň trochu sdílet
radostnou náladu s kamarádkou.
Upřímně řečeno, jediné, co do této
chvíle dělala, bylo, že se babrala ve
svých problémech. „Dělala co?“ zeptala
se smějící se Mirandy.
„No jestli už sis někdy vycpala
podprsenku?“ zeptala se čarodějka.
Kylie se kousla do rtu a usmála se,
když si na něco vzpomněla. „Sára mě už
v šestý třídě přemluvila, abychom to
zkusily. Ale byla jsem tenkrát pěkný
zbabělec, takže jsem se schovala za
popelnici a vytáhla si ty kapesníky ještě
dřív, než jsme došly do školy. Sára se
mohla potrhat smíchy, když mě viděla.
Protože ona měla dokonalý balony,
kdežto já prsa po tatínkovi.“
Miranda se rozesmála a Kylie
zaslechla, jak i Della v ložnici vyprskla.
Miranda se zadívala na svou hruď.
„Musím říct, že než mi prsa narostla,
taky jsem to párkrát zkusila. Ale Della
mi přísahala, že to nikdy neudělala. Ale
já jí nevěřím.“
„Já nelžu,“ bránila se Della a vyběhla
ze svého pokoje. „Pravda je, že jsem
měla chuť to taky vyzkoušet. Ale to bych
nesměla vidět Tillii Mccoyovou, která
s těma svýma vycpanýma trojkama
vrazila do skříňky a pak se nesla
chodbou s rozplácnutýma prsama, aniž
by si toho všimla.“ Della si držela ruce
před hrudí. „Fakt, měla jedno prso
rozpláclý na stranu a druhý nahoru.
Vypadala jako blázen, ale je fakt, že
kluci z ní nespustili oči. A myslím, že
jim bylo úplně jedno, že je má
rozplácnutý.“
Kylie se zasmála, ale ve skutečnosti
s Tillií soucítila, i když ji vůbec neznala.
„To muselo být strašný.“
„To taky bylo,“ řekla Della. „Myslím,
že kvůli tomu tenkrát poklesl i prodej
papírových kapesníků. Většina holek ve
škole pak druhý den měla o dvě čísla
menší kozy a kluci z toho byli ještě
měsíc deprimovaný. Zjistila jsem, že být
ve výboru ťuťu ňuňu cecíků není zas tak
nejhorší.“
Všechny tři se hlasitě rozesmály.
„A víte, že kluci se taky vycpávají?“
poznamenala Miranda.
„A co by si asi tak vycpávali?“ zeptala
se Kylie.
Della namířila ukazováček do
rozkroku.
„Fakt?“ zeptala se Kylie.
„Fakt,“ odpověděly Miranda s Dellou
jednohlasně.
„A používají k tomu ponožky,“ dodala
Della.
„Ponožky? A proč?“ nechápavě se
vyptávala Kylie. „Ale holky přece…
tohle místo nezkoumají.“
„Oni si myslí, že jo,“ podotkla Della.
„Kluci mají v hlavě jenom sex, zatímco
holky chodí s hlavou v oblacích a jsou
zamilované.“
„No, někdy taky mám v hlavě jen ten
sex,“ připustila Miranda. „Chci říct, že
na něj myslím… Jsem snad proto
coura?“
Della s Kylií se zasmály a Miranda se
přidala. Kylie zatřásla hlavou a snažila
se nepředstavovat si kluky s ponožkama
v rozkroku. „Všichni o tom občas
přemýšlíme… ale je to tak… střelený!“
Della se zamračila na Mirandu
a přitiskla si dlaně ke spánkům, jako by
ji přepadla migréna. „Sakra! Musela jsi
tu mluvit o těch ponožkách? Teď budu
každýho kluka zkoumat, jestli náhodou ty
vybouleniny nejsou jen ponožky.“
„Máš pravdu,“ zahihňala se Miranda.
„Je to stejný, jako když jedeš po silnici
kolem nějaký nehody a nechceš se tam
dívat. Stejně tě to tam přitahuje, takže
nakonec zjistíš, že se nedíváš nikam
jinam.“ Hřbetem ruky si zvedla bradu.
„Budeme si muset holt držet brady
nahoru a dívat se na kluky jen od pasu
výš. Ať se bude dít, co se bude dít,
žádné kontroly vyboulenin!“
Zasmály se.
Nejlepší z toho bylo, že smích zaplnil
i Kyliinu mysl a srdce a oddálil tak její
hlubokou depresi z nadcházející zkázy.
A Kylie za to byla kamarádkám vděčná.
Jídelna voněla sladkostmi, které Holiday
nechala připravit na uvítací recepci
nových učitelů a studentů internátní
školy Údolí stínů. Skupinka táborníků se
potloukala kolem stolů s jednohubkami,
aby se pozdravili s novými příchozími.
Kylie už v minulých dnech zahlédla
v táboře jednu nebo dvě nové tváře, ale
zatím neměla příležitost se s nimi
seznámit. Musela si přiznat, že
seznamování se s cizími lidmi nebylo
zrovna její parketa. Školní rok však
začínal už za týden, takže se s nimi bude
muset brzy setkat.
Kylie stála vedle Mirandy a rozhlížela
se kolem. Nebylo tu tolik lidí, jak
očekávala. Možná proto, že tahle
recepce nebyla povinná. Ale nejméně
polovinu táborníků už tu viděla. Kylie si
všimla, že chybějí všichni vlkodlaci.
Zřejmě se celá smečka sešla a vítali se
s Lucasovou sestrou.
Snažila se pohledem najít Dereka, ale
zjistila, že ani ten ještě nedorazil.
Přemýšlela, zda ještě nesedí u počítače
a neprohledává internet, aby zjistil,
v jakém bistru nosí servírky stejnokroj,
který má na sobě Cara M. Podaří se jim
najít místo, kde pracovala, než ji někdo
zabil? Skutečnost, že jí Derek pomáhá
vyřešit zapeklitou záležitost s duchy, ji
na jednu stranu těšila, ale i děsila.
Děsila proto, že na Dereka myslela stále
častěji. Jsme přece jenom přátelé,
přesvědčovala sebe samu. Ale bylo to
stále těžší a těžší tomu uvěřit.
Z druhé strany místnosti na ni mávala
Helen. Druhou rukou objímala
Jonathona. Kylie obdivovala, jaký mají
mezi sebou vztah. Sladký a romantický.
Kylie se usmála a mávla na ni. I když ji
stále tížily problémy, které se jí honily
hlavou, přesto si v tuhle chvíli
připadala… uvolněnější a její úsměv
byl upřímnější.
Debata s kamarádkami, než vyrazily do
jídelny, jí pozvedla náladu. I když se
musela přemáhat, aby jí pohled neustále
nesklouzával do určitých partií
mužského osazenstva. Jen si na rozhovor
s Dellou a Mirandou vzpomněla, musela
se smát. Bohužel se na ni zrovna v tu
chvíli podívala Miranda, a když viděla
Kyliin úsměv na rtech a když jí došlo,
kam se Kylie dívá, vyprskla smíchy.
Hřbetem ruky si nadzvedla bradu a ústy
naznačila: Hlavu vzhůru.
Della na druhé straně jídelny se také
rozesmála.
„Co je tady k smíchu?“ zeptal se
Burnett, který se najednou objevil vedle
Mirandy.
„Nic,“ rychle odpověděla Kylie, bojíc
se, že mu Miranda prozradí pravý důvod
jejich veselí. Miranda totiž byla
naprostý umělec v tom, že vždy vyhrkla
nějakou blbost v tu nejnevhodnější dobu.
Kylie se zadívala Burnettovi do očí
a uvědomila si, že pozná lež. Takže
raději rychle dodala: „Nic, co bych ti
mohla říct, aniž bych…“
„Se začervenala?“ dodal a podíval se
na Mirandu, která v obličeji zrůžověla
rozpaky. Barva jejích tváří odpovídala
barvě ve vlasech.
Kylie, obávajíc se toho, že Burnett po
nich bude chtít další vysvětlení, ještě
dodala: „To je holčičí záležitost.“
Burnett zvedl ruku. „Nemusíš mi nic
vysvětlovat. Nepotřebuju se zapojit do
holčičích řečí. Navíc pokaždé, když
jsem se to snažil pochopit, litoval jsem
toho.“ Usmál se a výraz v obličeji
mu změkl. V očích se mu zračily obavy,
když se podíval znovu na Kylii.
„Promiň, že jsem se opozdil a nestihli
jsme zajít k vodopádu.“
„To je v pohodě,“ odpověděla Kylie
a pak – jako by už byla paranoidní – se
ho zeptala: „Ta záležitost, kvůli které jsi
musel do FVJ, se mnou nesouvisela, že
ne?“
„Ne,“ ujistil ji a zdálo se, že říká
pravdu.
Kylie přikývla a pak se ho zeptala
znovu, i když předem znala odpověď:
„Děda se ti pořád neozval?“
Burnett zakroutil hlavou. „Bohužel.“
Povzdechl si. „S ohledem na všechny ty
věci, které se v poslední době udály,
jsem rád, že držíš hlavu vzhůru.“
Hlavu vzhůru. Ta slova zněla Kylii
v mysli. Miranda znovu vyprskla smíchy
a odvrátila hlavu. Kylie se musela
kousnout zevnitř do tváře, aby se
nerozesmála. A z druhé strany místnosti
zazněl Dellin zvonivý smích.
Burnett se zamračil a podíval se na
Dellu, která okamžitě vklouzla do své
role upírky a nasadila prázdný, až
znechucený výraz. Burnett potřásl
hlavou a zaměřil se zpátky na Kylii. „Až
se přestaneš tak hloupě chichotat, tak tě
představím novým učitelům. Jsou na
tebe zvědaví.“
„Na mě?“ zeptala se Kylie a přestala
se smát. Rozhlédla se po místnosti
a zadívala se směrem, kde seděli
profesoři. Opravdu se všichni dívali
jejím směrem.
„Proč se se mnou chtějí setkat?“
zeptala se s obavami v očích Kylie
a v obličeji se jí objevil výraz nemámráda-když-mě-někdo-vyčleňuje-zespolečnosti.
„Už se o tobě něco doslechli,“
vysvětlil jí Burnett.
Kylie si živě dovedla představit, co
jim asi ostatní táborníci napovídali.
A pak jí hlavou bleskla ještě horší
myšlenka. „Kdo jim co napovídal?
Chceš říct, že se o mně doslechli až
tady, že jo? Je to tak?“
Zdálo se, že ho její otázky vyvedly
z míry. Rozhlédl se kolem, jako by
hledal Holiday, aby mu pomohla. Když
ji neviděl, obrátil se zpátky na Kylii.
„No… já… to víš, lidi toho napovídají.“
„Lidi? Myslíš někoho mimo náš tábor?
Lidi, kteří nemají s táborem Údolí stínů
nic společného, o mně něco říkali?“
Vypadalo to, že Burnett neví, jak z té
nepříjemné situace ven, ale nakonec
přikývl. „Ale jenom nadpřirození.“
Jenom nadpřirození? „Chceš mi tím
říct, že celá komunita nadpřirozených
bytostí o mně ví?“ Kylie měla chuť najít
nějaké zapadlé místo, kam by se mohla
schovat. Stačilo, že se o ni zajímali
všichni tady v táboře a že čekali, co zase
provede její bláznivý mozek. Ale vědět,
že je předmětem diskusí mezi
nadpřirozenými, které v životě neviděla,
ji velmi znepokojovalo.
„No, možná ne všichni,“ poznamenal
Burnett ve snaze ji trochu uklidnit. Na
chvíli zaváhal, jako by znovu přemýšlel
nad svou odpovědí. „Chci říct, že
nemůžu říct, jestli každý –“
„No… ale možná že opravdu všichni,“
přidala se Miranda. „Máma mi říkala, že
o tobě mluvili minulý týden v Itálii na
Radě čarodějek a čarodějů. Ale v tu
dobu ještě nevěděli, že jsi čarodějka.
Dovedeš si vůbec představit, jak se
o tobě musí mluvit teď?“
Kylie si to nechtěla vůbec
představovat. Najednou jí bylo
těžko u srdce a cítila se naprosto
prázdná. „Mluvili o mně v Itálii? To jsi
mi neřekla.“ Kylie se kousla do rtu.
„Jsem takové monstrum, že –“
„No, a právě proto jsem ti o tom
neřekla,“ odpověděla Miranda. „Chápu
tě, že jsi rozčarovaná a zmatená, ale
rozhodně nejsi žádné monstrum,“
dodala. „Jsi spasitelka. A být spasitelem
je něco úžasného. Pro nadpřirozené je to
tak ohromující zpráva jako nějaká
živelní pohroma. Tedy ne, že bys byla
pohroma… Chtěla jsem říct jako nějaká
skvělá zpráva.“
Nic z toho však Kylii neuklidnilo.
Připadala si opravdu jako nějaká
pohroma. Ale ne živelní.
„Už jenom slovo spasitel znamená pro
spoustu lidí senzaci, o které se mluví.
Miranda má pravdu, není na tom nic
špatného.“
Burnett se podíval na Kylii a zřejmě
slyšel, jak jí nepravidelně bije srdce,
a pak se obrátil ke skupince profesorů.
„Chtějí tě jenom pozdravit. Nebudou tě
vyslýchat, neboj.“
Pozdravit táborové monstrum neboli
místního blázna. Kyliino srdce bušilo
jako splašené.
„O nic nejde,“ prohlásil Burnett.
Prima, takže to vypadá, že je to
problém jenom pro ni. Zvlášť když se
znovu podívala ke skupince učitelů
a zjistila, že všichni tři na ni civí. Dva
dokonce kmihali obočím a zkoumali její
obraz. To upoutalo pozornost ostatních
táborníků, takže někteří z nich dělali
totéž. Kylie skoro slyšela, jak se jim
v hlavě melou myšlenky. Chcete se
dobře pobavit? Chcete se zasmát? Tak
se podívejte, co zase provádí Kyliin
mozek.
Zaslechla, jak někdo šeptal někomu
jinému, že je pořád ještě čarodějka.
Pomyslela si, že by vlastně měla být
ráda, že se konečně mozek umoudřil
a nepředvádí ty nesmyslné výkyvy, kdy
byla každou chvíli nějakou jinou
nadpřirozenou, a dokonce i obyčejnou
bytostí, což ostatní vyvádělo z míry. Ale
neuklidňovalo ji to. Nelíbilo se jí, že
byla středem pozornosti celé
společnosti.
Burnett, bezradný nad Kyliinou
emocionální bitvou, se k ní naklonil
a zašeptal: „Jestli se s nimi ale opravdu
nechceš setkat –“
„To ne… pozdravím se s nimi.“
Věděla, že by byl nesmysl to neudělat.
A sama by se zesměšnila, kdyby dala
najevo nejistotu a strach. Důvodem
jejích obav nebylo to, že by neměla ráda
kolem sebe lidi, ale nelíbilo se jí, když
se jí věnovala větší pozornost než
ostatním. A už vůbec se jí nelíbilo, že se
o ní diskutuje až kdesi v Itálii. To
opravdu nemohla pochopit.
Narovnala se, vypjala ramena
a nasadila úsměv, který považovala za
přátelský. Doufala, že nevypadá tak
hrozně, jak si o sobě sama myslela. Byl
to ten samý výraz, který měla vždy, když
ji matka brala někam, kam Kylie
nechtěla jít. Třeba na přihlouplá
odpoledne rodičů s dětmi, které pořádal
matčin zaměstnavatel, když byla Kylie
malá. Co to tenkrát máma o jejím výrazu
říkala? Ach ano: Jako bys spolkla
komára.
Musím vypadat jako opravdový pošuk,
pomyslela si Kylie.
Kapitola sedmnáctá
Skoro celou dobu, kdy ji Burnett
představoval profesorům, Kylie trpěla
a zadržovala dech. První byl Hayden
Yates, pro studenty pan Yates, který
kývl Kylii na pozdrav a nepříjemně se
na ni podíval. Tenhle nový učitel byl
napůl upír a napůl elf a v internátní škole
Údolí stínů měl učit společenské vědy.
Potřásl Kylii rukou a držel ji déle, než
se Kylii líbilo.
Vzhledem k tomu, že elfí povaha u něj
převažovala nad upíří, Kylii překvapilo,
že necítila žádný hřejivý a uklidňující
dotek jako u všech ostatních elfů a víl.
A třebaže na ni celkově nepůsobil jako
nějaký perverzák, něco na něm jí
nahánělo hrůzu. Nebyla si jistá, co, ale
nelíbilo se jí to. Lépe řečeno, nelíbil se
jí pan Yates. Bylo to divné, protože
Kylie zpravidla nedělala urychlené
závěry o lidech, které neznala. Tedy
s výjimkou matčina nového přítele, který
na první pohled chtěl dostat matku do
postele a jemuž o nic jiného nešlo. A to
se Kylii vůbec nelíbilo.
Slečna Ava Kaneová se honosila
titulem profesorka angličtiny. Byla
kříženec čarodějky a měnivce, který byl
její dominantní nadpřirozenou osobností.
Vypadala docela mile, ale Kylii trochu
rozčilovalo, že po celou dobu kmihala
obočím, aby zjistila sebemenší
odlišnosti Kyliina obrazu mozku. Co si
myslí, že najde? uvažovala Kylie.
Učitel dějepisu a geologie pan Collin
Warren byl elf křížený s normálním
člověkem a Kylii připadal jako velmi
rozvážný a nenápadný typ. Což ovšem
bylo zvláštní, protože mu v žilách
kolovala elfí krev. A ti, jak známo,
zdědili po svých nadpřirozených
předcích přirozený šarm a kouzlo. Ale
zřejmě ne všichni, pomyslela si Kylie.
Někde zaslechla, že ve vzácných
případech kříženci nadpřirozených
bytostí s obyčejnými lidmi tíhli k tomu
být obyčejným člověkem. A to byl asi
i případ pana Warrena.
Usmál se na ni, pozdravil ji obvyklým
„těší mě, že vás poznávám“, ale Kylie
měla pocit, že stejně jako jí je mu
nepříjemné být středem pozornosti.
Kylie přemýšlela, proč vlastně chtěl být
učitelem.
Po vzájemném představování nastal
trapný okamžik. Kylie se škrobeným
úsměvem na rtech stála a čekala, až
někdo promluví. Nakonec to byl Burnett.
„No, jsem rád, že jste se seznámili.“
Kylie se otočila a přemýšlela, jak
elegantně zmizet. Než stihla udělat krok,
obklopilo ji asi šest nebo sedm
puberťáků, které neznala. Neomaleně na
ni zírali a zvědavě zkoumali její obraz
mozku, což Kylii znervózňovalo.
Nelíbilo se jí to, když si ji takhle
prohlíželi táborníci, které už znala, natož
tihle nově příchozí… Srdce se jí
rozbušilo a dlaně zvlhly. Po těle jí
naskočila svrbivá kopřivka.
Její úsměv – jako když spolkla komára
– zmizel. Komár jí teď bzučel v žaludku.
Kylie byla tak nervózní, že jejím
jediným přáním bylo odsud zmizet. Už
měla dost nepříjemných formalit
představování a zírání do mozku.
„Je to pravda, žes nejdřív neměla
vůbec žádný obraz mozku?“ zeptala se
jedna z holek. Kylie zjistila, že je
čarodějka.
Než stihla odpovědět, kolem ramen ji
objala čísi ruka. Ještě než se otočila,
poznala Derekův hřejivý dotek. „Je mi
líto, ale budete se muset s Kylií seznámit
později. Musím vám ji teď ukrást.“
„To máš tedy štěstí,“ zamumlal jeden
z nově příchozích upírů.
„Jo, to mám,“ odpověděl Derek
majetnickým hlasem.
Prošel s Kylií hloučkem táborníků
a vyvedl ji ven z jídelny, z dohledu
všech těch zvědavců. Kylie mu za to
byla vděčná, opřela se o něj a slyšela,
jak si Derek s úlevou oddechl.
„Pořád si nedají pokoj, co?“ zašeptal
Derek. „Neboj, dostanu tě odsud.“
Ohlédl se a Kylie si všimla, že se dívá
na Burnetta. Upír přikývl, jako by mu
dával svolení odvést ji ven z jídelny.
Derek ji pevně objímal kolem ramen,
jako by jí tím chtěl naznačit, že jemu
neuteče. Zlobila se sama na sebe, že
slabounký hlásek uvnitř její duše jí
napovídá, že mu ani nikam utíkat nechce.
Naštěstí si uvědomila, co je správné,
takže se odtáhla a zadívala se do jeho
sametově zelených očí.
„Promiň,“ zamumlala.
„Za co se omlouváš?“ zeptal se Derek.
Za všechno. Za to, že mě přitahuješ,
což ale není správné. „Že jsem
potřebovala zachránit. Bylo to tam
šílený. Měla bych být schopná
takovouhle situaci zvládnout sama.
Vždyť to bylo jen pár puberťáků, co na
mě zíralo, jako bych byla…“
„Výjimečná?“ zasmál se Derek.
„Ne, jako bych byla nějaký cvok.“
Zatřásl hlavou. „Určitě si o tobě
nemyslí, že jsi cvok. Jsou jen zvědaví.
A ten jeden upír je do tebe blázen…
Vím, že je to pro tebe těžký.“
„Kdybych věděla, co přesně jsem, tak
by to možná bylo jednodušší.“ Kylie
však o tom tak přesvědčená nebyla.
Vždyť věděla, kým je. Je přece
chameleon. Měla by snad o svém
dědictví začít pochybovat jako všichni
kolem ní?
Derek pozvedl obočí. „Pořád ještě
nevěříš, že jsi čarodějka?“
„Ne tak úplně,“ odpověděla Kylie.
Derek přikývl. „Tohle všechno by se
mělo vysvětlit zítra ráno, ne? Až si
promluvíš s dědou.“
Kylie si uvědomila, že Derekovi ještě
neřekla, že si děda vypnul telefon a už se
vůbec neohlásil. Neřekla mu ani o tom,
jak se s pratetou proměnili v mlhu.
Právě mu o tom všem chtěla vyprávět,
když se kolem ní najednou citelně
ochladilo.
Vedle Dereka se začala objevovat
mlžná éterická postava. Žena v podobě
Holiday, o níž Kylie už věděla, že je to
Hannah.
Srdce se jí zastavilo, když se podívala
do jejího obličeje a uvědomila si, že se
jí žena už opět zjevila jako zombie.
Světle hnědé šaty měla roztrhané na cáry
a špinavé od bahna. Mokré slepené
vlasy jí zplihle visely kolem obličeje
a spadaly až na ramena. Z obnažených
lícních kostí jí visely kusy kůže a masa.
V uších jí lezlo několik tučných červů.
Nechutný, pomyslela si Kylie
a instinktivně o krok ustoupila.
„Už ne.“ Mrtvé oči Hannah byly plné
strachu.
„Co?“ Kylie se přinutila zůstat stát na
místě a dívat se na zombie. Ale červi
z ní padali a rychle se rozlézali kolem.
„Co je?“ zeptal se Derek a Kylie si
všimla, že mu jeden vypasený červ spadl
na rameno. Rychle ho smetla a zatřásla
odporem hlavou.
„Ach jo,“ povzdechl si Derek a došlo
mu, o co jde. Ustoupil dozadu, ale ne ze
strachu. Spíš proto, aby nechal Kylii
prostor s duchem si promluvit.
Kylie se zaměřila na Hannah, jejíž
pohled byl mrtvolně upřený do dálky
kamsi jí přes rameno. Slyšela, jak se za
nimi otevřely dveře do jídelny a hlahol
bavících se táborníků. Hannah se
stále dívala tím směrem, najednou se její
výraz změnil na čiré zděšení.
„Ne,“ zamumlala Hannah a rukama
– které vypadaly jako holé kosti se
zbytky cárů masa – chytila Kylii za
rameno. Červi už lezli všude.
„Už ne! Už dost!“ Duchův dotek
vysílal mrazivé vlny do celého Kyliina
těla a zděšení, které se mu zračilo
v celém obličeji, způsobilo, že Kylie
úplně zapomněla na to, jak duch vypadá,
a na červy lezoucí po zemi i po ní.
Bolest jí projela do každičkého
nervového zakončení, tělo měla ztuhlé
mrazem, který byl kolem ducha.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Derek
a stoupl si vedle ní.
Chvění prostupující Kyliiným tělem jí
téměř znemožňovalo dýchat. Chtělo se jí
křičet. Měla však pocit, jako by jí někdo
silou tiskl hrdlo. Před očima se jí začaly
objevovat černé skvrny. Cítila, jak se jí
podlamují nohy. Derek ji zachytil a v tu
chvíli bolest i závrať ustoupily.
Zamrkala a uvědomila si, že Hannah
stále stojí vedle Dereka.
Kylie se nadechla a přinutila se
promluvit: „Co už ne? Co má přestat?“
Hannah jí neodpověděla, ani se na ni
nepodívala. Zato Derek ji sledoval
a zdálo se, že si o ni dělá starosti.
„Podívej, potřebuju, abys mi řekla, co
po mně chceš. Co mám udělat? Prosím,
odpověz mi.“
Ale duch s vyděšeným mrtvolným
pohledem upřeným za Kyliino rameno
zmizel ve vzduchu.
Derek třel dlaněmi Kyliiny paže. „Jsi
v pohodě?“
Kylie přikývla a užívala si jeho hřejivý
laskavý dotek. Po chvilce se otočila
a podívala, kdo vyšel z jídelny.
Uvažovala, jestli ten člověk byl příčinou
toho, že Hannah tak náhle zmizela.
U dveří stál Burnett ve skupince
s novými profesory a studenty.
„Byla tu Hannah?“ zašeptal Derek.
„Jo,“ odpověděla Kylie a pořád
přemýšlela, co myslela Holidayina
sestra tím Už ne.
„Jsi fakt v pohodě?“ zeptal se.
Kylie se rukou dotkla krku. „Jasně. Jen
pořád nechápu, co po mně Hannah
chce.“
„Nevím, jestli ti to k něčemu pomůže,
ale zjistil jsem, kde Cara M. pracovala.“
„Kde?“ zeptala se zvědavě Kylie.
„Když jsi mi řekla, že musí pocházet
odněkud odsud, tak jsem si vygoogloval
všechna bistra a kavárničky tady v okolí.
Našel jsem nějaké fotky a tenhle starý
novinový článek o tomhle bistru
Cookie’s Café, které je kousek od
Fallenu. Znáš to tam?“
„Ne, nikdy jsem tam… Počkej! Jasně!
S mámou jsme se v tomhle bistru jednou
zastavily. Byl to takový starý dům. Proto
mi to oblečení Cary něco připomínalo.“
„No právě. Dům byl postavený někdy
v osmnáctém století.“ Usmál se s hrdostí
na to, že našel odpověď, která alespoň
trochu zapadá do celé skládačky.
Kylie se také usmívala, když ji smích
najednou přešel. Co teď? Pokud má najít
ta mrtvá těla tří dívek, jak by jí
informace, kde jedna z nich pracovala,
mohla pomoct? Za normální situace by si
o tom promluvila s Holiday, ale teď…
Nemohla s ní o tomhle duchovi mluvit,
dokud nebude vědět víc. Bylo by kruté
oznámit Holiday, že její sestra je mrtvá,
když by se pak mohlo zjistit, že si Kylie
jen špatně vyložila noční vizi.
Najednou jí bleskla hlavou myšlenka,
že by se mohla obrátit na policii.
Neměla však vůbec ponětí, jak by jim to
všechno vysvětlila. Takže jí nezbývalo
nic jiného, než vyřešit ty tři vraždy sama.
Už ne! Už dost! Slova Hannah jí zněla
v hlavě jako ozvěna. Co se jí tím snažila
naznačit?
Bože, už zase stála na místě a neměla
jedinou stopu, jak se pohnout dál.
Nebyla žádným vyšetřovatelem
a dokonce neměla ani v oblibě televizní
pořady o detektivních vyšetřováních.
Podívala se na Dereka. „Co teď mám
dělat?“
„Zkoušel jsem zavolat do toho bistra,
abych se jich zeptal, jestli tam u nich
někdy pracovala nějaká Cara M., ale
mají otevřeno jen o víkendech.“
Kylii však v hlavě vířila jediná
myšlenka, a to, co by měla udělat pro
Hannah. „Sakra! S tímhle si fakt nikdy
neporadím.“
„Neboj,“ odpověděl Derek. „Pomůžu
ti. A kromě toho, do soboty máme dost
času, abychom se rozhodli, jak a co
uděláme.“
Vděčně se na něj podívala. „Ani
nevím, jak ti za to poděkovat.“
Derek se oslnivě usmál a v očích mu
zazářily zlatavé tečky. „No, několik
způsobů by se našlo.“
Kylie se zamračila.
Zvedl ruku, aby ji umlčel. „No dobře.
Bude stačit, když se na mě hezky
usměješ.“
Ve čtvrtek ráno Kylii probudilo kotě,
které jí jemným čumáčkem strkalo do
brady. Zamrkala, aby zahnala ospalost,
a pohladila ho po jemné srsti. Sluneční
paprsky pronikaly oknem do místnosti
a Kylie pozorovala míhající se stíny na
stropě nad sebou.
Sledovala hru světla stínů nad sebou
a uvědomila si, že její nálada je taky
taková pranice plná problémů a starostí.
Přišla o Dereka, ale získala Lucase.
Ztratila blízký vztah se svým otčímem,
ale našla Daniela. Nebyla obyčejným
člověkem, ale stala se nadpřirozenou
bytostí.
Čtvrtek byl den, kdy se měla setkat
s dědečkem a zjistit, kdo vůbec je, kam
patří… Ale pochybovala, že se s ním
setká. Zamračila se a náladu měla pod
psa.
Rozhodla se však, že se nenechá
zatáhnout do nějakých depresí. Zavřela
oči a snažila se myslet pozitivně. Její
myšlenky se však vrátily k Hannah.
Uvědomila si, že už nebude moci dlouho
odkládat to, aby Holiday řekla o smrti
její sestry. Jen pomyšlení na to, jak asi
bude taková konverzace vypadat,
sebralo Kylii chuť o ní byť jen uvažovat.
Pak se její myšlenky stočily na Lucase.
Uvědomila si, že se včera za celé
odpoledne ani večer neukázal.
Vzpomněla si, že jí psal, že se u ní večer
zastaví. Takže to od něj bylo jen takové
plácnutí, pomyslela si. Život nestojí za
nic. Černé myšlenky a blbá nálada
zvítězily. Když se zadívala znovu na
strop, uvědomila si, že i tam zvítězily
stíny nad světlem.
Ani nevěděla proč, ale najednou si
vzpomněla na babičku, jak jí vždycky
říkala, aby si užívala dětských let,
protože utečou jako voda, a najednou
bude dospělá. Je snad tohle ta dospělost,
o které babička mluvila? Vstávat každý
den s pocitem, že může přinést něco
dobrého, ale i špatného? Dělat věci,
které člověk musí udělat, i když by si
přál, aby je dělat nemusel?
Pak jí hlavou zazněla jiná babiččina
rada. Pamatuj si, zlatíčko, někdy
nemůžeme změnit to, co se stane, ale
můžeme změnit to, jak takové věci
přijmeme a jak ovlivní náš další život.
„To se snadněji řekne, než udělá,
babi.“ Kylie se nadechla, aby se zbavila
napětí, a do nosu ji udeřila sladká vůně
růží. Otočila se a na nočním stolku
uviděla jednu růžovou růži.
Vzpomněla si, jak Lucas vyplenil své
babičce růžovou zahradu a naplnil jimi
a jejich sladkou vůní celou Kyliinu
ložnici. Její ponurá nálada najednou
vyprchala. Všimla si, že vedle růže je
položený list papíru, posadila se a vzala
ho do ruky.
Kylie,
promiň, že jsem přišel pozdě. Něco
se stalo a musel jsem si promluvit
s otcem. Byla jsi vzdálená jako
měsíční paprsek, když jsem vešel do
tvé ložnice. Ale jsi zatraceně krásná,
když spíš. Kdyby mě Della neslyšela
otevírat okno tvé ložnice a nestrčila
hlavu do dveří a nevyhodila mě za
to, že jsem ji vzbudil – je fakt
nemožná –, vlezl bych si do postele
a vychutnával si ten pocit ležet vedle
tebe.
Nemáš vůbec ponětí, jak by se mi to
líbilo. Cítit tvé tělo přitisknuté
k mému, tvé teplo a tvou vůni.
Sladké sny,
Lucas
Kylie vzala do ruky růži a přivoněla
k ní. Sladká vůně jí vyvolala úsměv na
rtech. Možná že špatná nálada dnes
nezvítězí.
Kylie znovu přehodnotila svůj kladný
postoj k životu o pár hodin později, kdy
vstoupila s Burnettem a Holiday do lesa
a plácala kolem sebe po muškách
rojících se kolem nich. Ale nebyly to
mušky, co jí zkazilo náladu. Byl to jistý
tmavovlasý a modrooký vlkodlak.
Kylie by měla být nadšená, že se
konečně s Holiday a Burnettem vydali
k vodopádu. To místo ji uklidňovalo
a po návratu do tábora se vždy cítila
mnohem líp. Ale zrovna teď se líp cítit
ani nechtěla. Chtěla být… naštvaná.
Počkat! Ne chtěla, ona byla naštvaná.
Měla vztek, že jí tam Lucas nechal růži
i ten lístek.
Už se na něj nezlobila kvůli tomu, že se
večer neukázal. Snažila se nemyslet na
to, že jí řekl, že před ní musí mít určitá
tajemství, že jí nemůže prozradit
všechno ze svého života. I když se jí to
nelíbilo, smířila se dokonce s tím, že se
kolem něj motá Fredericka, jeho bývalá
přítelkyně, když zrovna Kylie není
nablízku. Snažila se smířit se s tím, že
Lucasova babička, otec i celá jeho
smečka se snaží je od sebe odtrhnout.
Nad spoustou věcí se už nezamýšlela,
spoustu jich přešla nebo přijala. Ale po
dnešním ránu si uvědomila, že už toho
všeho bylo dost. Protože po tom, co ho
včera odpoledne ani nezahlédla a večer
se neukázal, dneska ráno, když ho
potkala v jídelně u snídaně, věnoval jí
jen jeden krátký pohled.
Kolem ucha jí prolétl další komár
a Kylie plácla do vzduchu. Bzzz… Plác!
Copak nemohl přijít a nasnídat se s ní
u jednoho stolu? Vždyť by neřekla ani
slovo, kdyby si k nim přisedla i Clara.
Ale ne, jediné, čeho se jí od něj dostalo,
byl letmý úsměv… a i ten se jí zdál až
příliš krátký. Pak odešel ke stolu, kde
seděla jeho vlkodlačí smečka, jeho
přátelé, kterým zcela jasně dal přednost
před ní. A tak tomu pravděpodobně
bude napořád, pomyslela si.
Sice se na ni přišel podívat v noci,
když už spala, a zanechal jí růži a vzkaz
na stolku, ale dneska ráno jí nevěnoval
skoro žádnou pozornost. Proč? ptala se
sebe samé.
Sakra! Koho se tu snaží oklamat?
Vždyť přece moc dobře věděla, proč.
Nebyla pro něj dost dobrá, nebyla
vlkodlačice.
A aby toho nebylo málo, přisedl si k ní
při snídani Derek. Lucas měl tu drzost
napsat jí zprávu, že se mu to vůbec
nelíbí.
Možná se mu nelíbilo, že vedle ní sedí
Derek, ale tu možnost si vybral on sám.
To on kolem ní prošel a sedl si ke svým
přátelům. Svůj sexy zadek vmáčkl mezi
Fredericku a jednu další vlkodlačici,
která se snažila získat jeho přízeň. Což
se zase nelíbilo Frederice.
Lucas ji sice přesvědčoval, že
s Frederickou už dlouho nemá
nic společného, že se neprosil, aby si
vedle něj sedala ta nová holka… ale
také ho slyšela, když říkal, že musí být
ke smečce loajální. Možná, že by se
Kylie necítila tak uraženě, kdyby už
nebyla tak unavená hrát neustále druhé
housle.
Vyčerpávalo ji to.
Další komár jí přistál na tváři a Kylie
ho plácla.
„Nebylo by lepší trochu zpomalit?“
zeptal se Burnett, když se snažil udržet
s ní tempo.
Kylie se na něj podívala. Burnett
vypadal soustředěně a rozhlížel se po
okolí, jako by čekal, že na ně z křoví
něco vyskočí. Od chvíle, kdy vešli do
lesa, byl velmi podrážděný. Ale Kylie
tomu nevěnovala příliš pozornosti, její
mysl byla zaměstnána myšlenkami na to,
že hraje druhé housle, než aby se starala
o Burnettovu náladu.
„Myslím to vážně, zpomal trochu,“ řekl
Burnett.
„Proč?“ zeptala se.
Znovu se ohlédl přes rameno. „I když
jsou víly úžasné, chodí hrozně pomalu.“
Kylie si povzdechla. Vůbec si
neuvědomila, že běží tak rychle. Nebyl
to běh normálního člověka. Ani
čarodějky. Což ovšem dokazuje, že
nejsem obyčejná čarodějka, nebo ne?
Ohlédla se a uviděla Holiday supící za
nimi.
„Promiň.“ Kylie zpomalila a koutkem
oka zaznamenala Burnetta rozhlížejícího
se nervózně kolem. Copak pořád čeká,
že na nás něco vyskočí? Ví snad něco
víc než my? A pokud jo, souvisí to
zase se mnou?
Holiday je konečně dohnala a stoupla
si vedle Kylie, která se na ni podívala.
„Díky, žes trochu zpomalila,“
zamumlala Holiday a popadala dech.
Když se opět vydali na cestu, Burnett se
zdržel a šel za nimi v takové
vzdálenosti, aby je neslyšel. Zřejmě ho
o to požádala Holiday, která si chtěla
s Kylií promluvit. A nechtěla, aby jejich
hovor někdo poslouchal.
Svěží vůně lesa naplnila Kylii smysly.
Když vešla do lesa, vzpomněla si na
dědu a na mlhu. Zaposlouchala se do
svého srdce, zda se neozve známé
vábení, zda neuslyší tiché volání svého
jména. Ale nikdo ji nevolal. Uvažovala,
jestli za Burnettovou nervozitou přece
jen není celá ta věc s Clarou a mlhou.
Nebo se snad děda s tetou snažili
dostat do tábora a vypnuli všechny
alarmy? Řekl by jí o tom Burnett, kdyby
to udělali?
Pravděpodobně ne.
Kylie se otočila na Burnetta. Co
všechno vlastně tenhle upír ví?
Naklonila se k Holiday a zeptala se.
„Můžeš mi na něco odpovědět? Ale
upřímně?“
Holidayiny tenisky vydávaly na mokré
půdě mlaskavé zvuky, jako kdyby
Holiday Kyliina otázka tížila. „Nikdy ti
nelžu.“
„Nevědomky občas ano. I to, že se
mnou nemluvíš otevřeně, se
dá považovat za lež.“
Kylie měla na mysli to, jak málo se jí
Holiday svěřovala se svými starostmi
a svou minulostí. Zatímco Kylie se jí
svěřovala se vším a mrzelo ji, že důvěra
není oboustranná.
„Rozhodně před tebou nic vědomě
netajím.“ Holidayina odpověď zněla
upřímně. Chvíli šly v tichosti.
„A co bys chtěla vědět?“ zeptala se
Holiday.
Kylie chvíli bojovala s pocitem, že se
zlobí na Holiday, protože si uvědomila,
že hlavní příčinou její zlosti je Lucas.
„Co se děje s Burnettem? Zdá se, že je
skutečně ve střehu. Má snad… Zjistil
snad něco o mně? Má nějaké nové
informace o dědovi? Dneska by se tu
měl objevit a zatím… sakra! Asi není
velká šance, že by se tu objevil. Během
posledních dní o jeho návštěvě nikdo
nemluvil, jako by děda ani neexistoval.“
Holiday se zamračila. „Ale já jsem
o tom s Burnettem nedávno mluvila. Nic
nového se o tvém dědovi nedoslechl.
Ale… musím s tebou souhlasit, že je…
poněkud nejistý. Ptala jsem se ho na to
a říkal, že má takový divný pocit, který
ho znervózňuje.“ Tón jejího hlasu Kylii
napovídal, že tomu Holiday příliš
nevěří.
Ani Kylie tomu neuvěřila. Něco se
chystá, napadlo ji. Ale co?
Pokračovaly po kamenité cestě a zdálo
se, jako by se s každým závanem větru
ochlazovalo. Někdo – někdo mrtvý – byl
poblíž. Kylie se znovu ohlédla na
Burnetta a vzpomněla si na jejich
rozhovor o duchách.
Bylo tohle snad příčinou jeho
nervozity?
Holiday zpomalila a s obavami se
ohlížela zpátky. Cosi si mumlala pod
vousy a její výraz se změnil ze
znepokojeného na naštvaný. A ne
ledajaký naštvaný, ale naštvaný na druhé
pohlaví.
Holidayina nálada musela být
nakažlivá, protože Kylie si ihned
vzpomněla na své problémy s kluky
a přemýšlela, zda muži nebyli stvořeni
proto, aby ženy přiváděli k šílenství.
Po chvilce Holiday znovu promluvila.
„Teď je řada na tobě. Co se to s tebou
děje? A neříkej mi, že nic, protože to
sama vidím. Bubláš vzteky jak voda
z tekoucího kohoutku.“
Kylie se zamračila a zlobila se sama na
sebe, že nedokáže líp skrývat své pocity.
„Jde o Lucase.“
„Už zase problémy s klukama?“
„Katastrofa by asi bylo příhodnější
slovo. Ani nevím, jestli to vůbec dokážu
udělat.“
„Udělat co?“ zeptala se Holiday
s obavami.
„No s Lucasem,“ odpověděla.
Holiday se usmála a zvědavě zvedla
obočí.
„No, nemyslím to, že bych se…
svlíkala,“ vyhrkla Kylie a uvědomila si,
co vlastně řekla a že právě to je příčinou
Holidayina překvapeného výrazu.
„Chtěla jsem říct, no… jestli se dokážu
smířit s tím, že jsem u něj na úplně
posledním místě. V poslední době mám
pocit, že jsem pro něj něco jako
přívažek. Mám dojem, že všichni, kdo
Lucase znají, si myslí, že pro něj nejsem
moc dobrá partie, protože nejsem
vlkodlačice.“
Holiday se na ni soucitně podívala.
„Jestli ti to pomůže, nemyslím si, že by
Lucas nějak moc bral zastaralé názory
Rady vlkodlaků. Většina mladých
vlkodlaků s nimi nesouhlasí, ale v jejich
smečce to v poslední době vře. To víš, ti
staří tlačí na to, aby se dodržovala stará
pravidla.“
„Já vím,“ řekla Kylie. „A taky vím, že
jediný důvod, proč se zatím těmi
pravidly řídí, je, aby dostal souhlas otce
a vstoupil do Rady, aby tahle přežitá
stupidní pravidla mohl změnit. Ale když
se kvůli tomu na mě nemůže ani podívat
a usmát se na mě, tak mě to bolí,“
rozčilovala se Kylie. „Chovám se jako
nějaký nafoukaný pitomec, co?“ Vlastní
slova jí rezonovala v hlavě a vypadala
provinile.
„Ale vůbec ne.“ Holiday se na ni
podívala. Cesta, po které směřovaly
k vodopádu, se stáčela. „Vůbec nejsi
nafoukaná, naopak, řekla bych, že jsi
naprosto normální. Nikdo netouží po
tom, aby ho někdo považoval za nějaké
béčko.“
„Pořád si ale myslím, že po něm chci
příliš,“ zamumlala Kylie. Najednou
zaslechla zvuk vodopádu a už i na tuhle
vzdálenost na ni působil uklidňujícím
dojmem.
„Mám dojem, že jsem příliš sobecká…
tedy když na něj zrovna nemám vztek.“
Holiday se naklonila a strčila do ní
ramenem. „Tvoje pocity jsou normální.
Nesmíš se kvůli tomu cítit provinile.
Lucas určitě chce prosadit změny
z nějakého důvodu. Je to součástí jeho
poslání. My všichni musíme zaplatit
svou cenu za to, že chceme následovat
vlastní cestu. Ale…“ Holiday se
zamyslela. „Není vždycky férové chtít
po ostatních, aby platili za nás.“ Ohlédla
se a podívala se na Burnetta.
Kylie vycítila, že Holiday nemluví jen
o ní a Lucasovi, ale že její slova se
týkají jí osobně. Poslední dobou měla
Kylie pocit, jako by vztah mezi Holiday
a Burnettem ochladl. A nemyslela si, že
by za to mohl Burnett.
„Myslím, že on by byl ochoten tu cenu
zaplatit,“ řekla Kylie.
Holiday se zamračila. „Ale já mluvím
o tobě a o Lucasovi.“
„Jasně,“ kývla Kylie. Ale myslíš na
sebe a Burnetta.
Sešly z cesty a pomalu procházely mezi
stromy, které nad nimi vytvářely příkrov,
aby se dostaly až k vodopádu. Ve
vzduchu byla cítit vlhkost a pach
provlhlé země, padající voda spolu se
zvuky lesa jim připadala jako ta
nejkrásnější symfonie a celé okolí
působilo velmi uklidňujícím dojmem.
Kyliin hněv, její neklid a frustrace
s každým přiblížením k vodopádu jako
by mizely. Když vyšly před vodopád,
bylo to… neskutečné. Jako by Kylie
pokaždé zapomněla, jak dobře se tu cítí,
a pokaždé ji to překvapilo. Stály na
břehu mělčiny a skrz mlžný opar se
dívaly na vodu, která z výšky
kaskádovitě padala dolů do tůňky.
Kylie zaslechla, jak se Holiday
nadechla.
„Co je na tomhle místě tak zvláštního?“
zeptala se Kylie.
„Je to tu magické. Nabité elektřinou.“
Holiday se sehnula a vyzula se.
„V šedesátých letech tu jeden doktor
přírodních věd a velký botanik zkoušel
najít důkaz, že působení tohoto místa je
způsobeno chemickými látkami
obsaženými v rostlinách. Jakýmsi
druhem přírodních drog.“
„Ale to je přece hloupost,“ namítla
Kylie. „Ne všichni vnímají magično
tohohle místa.“ Kylie se sehnula a také
si rozvázala boty.
„Ale ti, kteří tu nejsou vítaní, se tu
naopak cítí velmi nepříjemně. Mají
touhu odsud okamžitě utéct. Proto se ten
vědec domníval, že to musí být působení
chemických látek. Chtěl dokázat, že těch
pár nadpřirozených, kteří mají
zkušenosti s pozitivními emocemi, tu
reaguje na látky, které se z rostlin
uvolňují do vzduchu. Něco jako skupina
lidí, kteří jsou náchylní k drogám.“
„A co tu zjistil?“ zeptala se Kylie
a přemýšlela o tom, co Holiday říkala.
Ale po pravdě řečeno, věřila této teorii
asi tak stejně jako na Santa Clause.
Holiday položila boty na skálu vedle
sebe a stoupla si. Podívala se dolů na
Kylii a usmála se. „Vykašlal se na to. Po
několika týdnech práce přímo tady
u vodopádu se najednou i se svým
týmem sbalil a zřekl se dotace, která
měla ten projekt zaplatit. Povídá se, že
to měli na svědomí mrtví andělé.“
Kylie se rozhlédla po svěže se
zelenajícím krásném okolí. Vodní tříšť
vytvářela nad jezírkem mlžný opar
prozářený slunečními paprsky, který
umocňoval magické kouzlo celého
vodopádu, o němž se Holiday
zmiňovala. Celá atmosféra, která tu
panovala, vyvolávala úctu a bylo jen
těžké si představit, že by za to mohly
jakési chemické látky. Celá velkolepost
vodopádu byla příliš duchovní, než aby
byla pitvána a studována pod
mikroskopem.
„Dovedu si živě představit, že mrtví
andělé nemají rádi nevěřící poflakující
se kolem. Jsem ráda, že je odsud
vyhnali.“
„To já taky,“ přidala se Holiday.
Kylie vstala a bosýma nohama se
zabořila do hebkého mechu na břehu
jezírka. Zahýbala palci, sehnula se
a vyhrnula si džínsy ke kolenům.
Najednou se cosi sneslo střemhlav
přímo před ni. Potlačila výkřik, když si
všimla, že před ní stojí známá sojka. Ta,
kterou oživila a která ji poté často
navštěvovala. Naparovala se přímo před
Kylií a cvrlikala, jako by se předváděla.
„Nejsem tvoje máma,“ prohlásila
Kylie. „Jdi si svou cestou. Dělej to, co
všichni ostatní ptáci. Musíš už opustit
hnízdo – nebo jak se to říká. Najdi si
nějakého pěkného sojčáka a založte si
nový hnízdo.“
„To je roztomilé,“ zahihňala se
Holiday stojící opodál.
„Možná, ale taky je to pěkně divný,“
zamumlala Kylie.
S vyhrnutými džínsy vešla do jezírka.
Studená voda jí šplouchala kolem
kotníků a Kylie si připadala božsky.
Srdce, které ji ještě před chvílí bolelo,
duše ztěžklá problémy, jež se na ni
valily, se najednou jakoby zázrakem
vyléčily a Kylie pocítila lehkost, jakou
už dávno nepoznala. Najednou měla
pocit, že všechno zvládne, všechny své
problémy vyřeší. Hladově ten pocit
vstřebávala a cítila, jak se uklidňuje.
Kdyby si měla vzít z tohoto místa
nějaké ponaučení, byla by to zkušenost,
že i když se zdá všechno řešitelné,
neznamená to, že je to jednoduché. Výlet
k vodopádům sám o sobě nic nevyřeší.
Jen jí dodá sílu, s kterou může mnohem
snadněji čelit všem problémům.
Život ji dokáže zraňovat stejně jako
papír zařezávající se do kůže. Několik
takových jizev už v srdci měla.
Najednou před sebou viděla Ellii. Jak
vítr přinesl mlhavý opar, který chladil
Kylii na tvářích, tak najednou bolest
z Elliny smrti vyprchala a v srdci se jí
rozhostilo smíření. Každý nový den
může přinést další možnosti. Není
potřeba mít život stále pod kontrolou,
ale je třeba nabízené možnosti využít.
Kylie se zastavila uprostřed jezírka
a otočila se na Holiday. Vedoucí tábora
stála na kraji a dívala se na Burnetta
stojícího opodál mezi stromy. Výraz
v jejím obličeji odrážel obavy,
okouzlení a ještě cosi dalšího.
Lásku. Holiday prostě patřila
k Burnettovi. City, které z nich
vyzařovaly, byly tak silné a tak zřejmé,
jako by byly nějakým poselstvím.
Poselstvím, které nebylo Kylii zcela
jasné. Očekává se snad, že jim k jejich
lásce dopomůže? Nebo má spíš nechat
všemu volný průběh a láska si cestu
najde sama?
Přemýšlela, zda to samé cítí ona
k Lucasovi. Ne že by byla na lásku
připravená. Domnívala se, že ani Lucas
zatím nemá touhu se vázat.
Ale Derek ano. Miluju tě, Kylie.
Zavřela oči a snažila se nemyslet na
nic jiného než na uklidňující atmosféru,
kterou jí vodopád nabízel.
Kapitola osmnáctá
Jako by se zastavil čas. Kylie s Holiday
seděly vedle sebe v jeskyni za
vodopádem, vodní stěna rozptylovala
světlo a jen nejjasnější sluneční paprsky
pronikaly dovnitř a ozařovaly
rozstřikující se kapičky vody. Vypadalo
to, jako by ve vzduchu tančily tisíce
zářivých světlušek. Vodopád tiše hučel
a kapičky ulpívaly na Holidayině
i Kyliině obličeji.
Kylii napadlo, že teď by mohla být
vhodná příležitost promluvit si
s Holiday o její sestře. Pokud by něco
mohlo otupit bolest té zprávy, pak to
rozhodně bylo kouzlo tohoto místa.
I když celé místo působilo mírumilovně
a klidně, pomyšlení, že bude muset
Holiday říct o úmrtí sestry, vyvolávalo
v Kyliině srdci bodavou bolest.
Kylii obestřel dobře známý chlad
a Hannah se zhmotnila uprostřed malého
jezírka v jeskyni. Její zelené oči plné slz
a smutku se zadívaly na Holiday.
Holiday si neuvědomovala přítomnost
sestry a dívala se do vodní stěny
padajícího vodopádu. Třela si dlaněmi
paže, jako by jí byla zima. Otočila se
a zadívala se Kylii do očí. „Máš
návštěvu?“
Kylie přikývla a hrdlo se jí stáhlo
dojetím, když viděla třpytící se slzy
v očích ducha.
Holiday pokrčila rameny. „To je
zvláštní. Obvykle sem za vodopád vůbec
nechodí.“ Opřela se o vyčnívající kámen
a zadívala se na strop jeskyně, jako by
chtěla dát Kylii prostor pro rozhovor
s duchem.
„Ona mě nenávidí,“ řekla Hannah.
„A nemůžu jí to mít za zlé. To, co jsem
provedla, je neodpustitelné.“
V uslzených očích Kylie viděla pocit
hanby.
Málem se zeptala, co Hannah tak
hrozného provedla, ale nakonec
usoudila, že bude lepší, aby jí to Hannah
prozradila sama, až bude chtít. Kylie tiše
seděla na kameni, vnímala mrtvolný
chlad, který se mísil s uklidňujícím
účinkem vodopádu.
Sledovala změny emocí v ženině
obličeji a věděla, že Hannah hledá
způsob, jak se se smrtí vyrovnat.
Pamatovala si hrůzné okamžiky?
Vzpomněla si na okamžik před smrtí?
Znala jméno vraha? Jediné, co jí Kylie
viděla v obličeji, byla lítost.
Tento okamžik v ní vyvolal vzpomínku
na chvíli, kdy ona sama se ocitla na
prahu smrti, kdy ji Mario se svými
kumpány málem donutil skočit
ze skalního převisu. V tu chvíli si
myslela, že zemře. A zemřela by, kdyby
se u ní najednou neobjevil zrzek, Mariův
vnuk. Tenkrát ji zachránil a sám
obětoval život. Vzpomněla si na smutek,
který ji pohltil, když si myslela, že je
její konec. Možná, že to samé teď cítila
Hannah. Copak se takhle nemůže občas
cítit každý? Proč by duch nemohl být
smutný a litovat chyb, které v životě
udělal? I když Kylie nevěděla přesně, co
vlastně její nadpřirozený dar mluvit
s duchy obnáší, tušila, že by jim měla
pomáhat překonat jejich chyby
a vzpomenout si na dobro, které jistě
bylo také součástí jejich života. Zdálo
se, že pokud jste naživu, strávíte většinu
času tím, že odpouštíte druhým; po smrti
jste to vy, komu by mělo být odpuštěno.
Vsadila bych se, že jste si byly
s Holiday velmi blízké, řekla v duchu
Kylie. Dovedu si představit, kolik
legrace jste spolu zažily.
Hannah se na ni překvapeně podívala.
„Ano, to jsme zažily. Přála bych si,
aby…“
Když se Hannah odmlčela, Kylie se
zeptala: Co pro tebe mám udělat? Mám
jí jenom o tobě říct? Pomůže to tobě
a těm druhým ženám dostat se z hrobu?
„Ne. Je v tom mnohem víc.“ Odmlčela
se, jako by se snažila na něco si
vzpomenout. „Nesmí se to stát znovu.“
Hlas se odrážel od stěn jeskyně a chlad
vyvolával mrazivé chvění kolem Kyliiny
páteře. Přitáhla si koleno k hrudi. Co se
nesmí stát znovu?
Hannah přišla blíž a zdálo se, že je
ztracená ve vzpomínkách. „Nemůžu se
na ni dívat, abych se necítila… Byla
jsem tak zkažená. Tak žárlivá. Dostala
jsem to, co jsem si zasloužila.
Zasloužila jsem si umřít, ale ty další
dvě holky ne. Musí to skončit.“
Z očí se jí vyřinuly slzy. Zvuk
vodopádu narušený tichem a poklidem
mlžného oparu vznášejícího se
v chladném vzduchu jako by dodával
celému místu přízračnost a tajemnost.
„On ji chce.“ Hannah se o krok
přiblížila. Zoufalství a beznaděj se jí
zračily v očích. „A ty ho musíš
zastavit.“
Kyliin pohled sklouzl z jejího obličeje
na hladinu vody v jezírku, která se ani
nezčeřila, přestože se v ní Hannah
pohybovala. Duch se zastavil těsně před
Holiday a smutně a lítostivě se na ni
zadíval.
Kylie si uvědomila, co vlastně Hannah
řekla, a zeptala se: Kdo? Koho mám
zastavit? A před čím?
Holiday zazvonil telefon a Kylie se na
ni podívala skrz Hannah. Vedoucí tábora
se posadila a překvapeně zvedla obočí.
„Tohle je divný. Na tomhle místě nikdy
telefon nefungoval.“ Vytáhla přístroj
z kapsy a podívala se na číslo na
displeji.
Kylie slyšela, jak se Holiday ostře
nadechla ve stejnou chvíli jako Hannah.
Duchovi se ze rtů vydral povzdech
plný beznaděje a jeho postava začala
utíkat k vodní stěně vodopádu. Nohy
dopadaly na kameny, ale nevydávaly
žádný zvuk.
Než Hannah zmizela ve vodní tříšti,
otočila se na Holiday, která naprosto
šokovaně zírala na displej. Pak postava
ducha zmizela a teplota v jeskyni
vystoupala o pár stupínků výš.
„Kdo ti volá?“ zeptala se Kylie
Holiday.
Holiday jen zakroutila hlavou. „To
je… Blake.“
„Kdo je Blake?“ dožadovala se Kylie
a podvědomě tušila, že on je klíčem ke
všemu. Je to on, koho má Kylie zastavit
dřív, než udělá něco zlého Holiday?
Je Holidayin život v nebezpečí?
Šumění vodopádu bylo narušené
hlasitými kroky a pak se vodní stěna
rozstříkla. Kylie s Holiday zvedly hlavy.
Burnett, který až doteď hlídal před
vodopádem, prorazil vodní stěnu. Výraz
v obličeji napovídal, že ho něco
vyděsilo. Oblečení měl mokré,
rozcuchané tmavé vlasy se mu lepily
k obličeji, po němž mu stékaly kapky
vody. „Kam tak utíkala?“ vyhrkl
a zamrkal. Jeho pohled sklouzl na
Holiday a oči se mu rozšířily
překvapením. Tvářil se naprosto
zmateně, když zatřásl hlavou. „Vždyť…
vždyť jsi právě vyběhla ven? Jak to,
že…?“
„Cože?“ zeptala se Holiday.
Burnett se zastavil před ní, v obličeji
byl mrtvolně bledý a zíral na ni, jako by
byla nějaký duch.
V tu chvíli si Kylie uvědomila, co se
vlastně stalo. Burnett viděl Hannah!
A sakra, pomyslela si. Nejen že Burnett
duchy vycítí, teď už je i vidí!
„Kam bych asi tak běžela?“ zeptala se
znovu Holiday a zastrčila telefon zpátky
do kapsy. „Mluvíš z cesty.“
Kylie nevěděla, co ji donutilo to
udělat, ale podívala se na Burnetta
a zakroutila hlavou, aby neříkal Holiday,
co právě viděl.
Překvapením otevřel pusu a nevěřícně
na Kylii zíral. Znovu zakroutila hlavou
a věděla, že pochopil.
Zase se podíval na Holiday. Stále ještě
překvapený zamumlal: „Přeřekl jsem se.
Myslel jsem, žes mě volala.“
„Ne,“ prohlásila Holiday, „nevolala
jsem tě.“
„Tak jo,“ vyhrkl, zamrkal a vydal se
skrz vodní clonu ven.
Holiday se stále dívala na místo, kde
ještě před chvílí stál Burnett. „Vím, žes
mi říkala, že už tady byl. Ne, že bych ti
nevěřila, ale myslím… nechápu to.
Nikdy jsem neviděla nikoho, kdo není
vyvolený, aby vešel do vodopádu.“
Kylie rychle uvažovala, co má Holiday
odpovědět. Pak si vzpomněla na telefon
a na vyděšený výraz v obličeji Hannah,
než vyběhla ven. Znovu ji přepadl divný
pocit, že volající měl něco společného
s Hannah a mohl by být někým, koho se
duch bál.
„Kdo je Blake?“ zeptala se Kylie
znovu.
„Nemáš náhodou schůzku s jedním z těch
nových učitelů?“ zeptal se Burnett
Holiday, když o čtvrt hodiny později
vyšli na paseku. „Měla bys jít rovnou do
kanceláře. Já zatím doprovodím Kylii do
srubu a zůstanu s ní, dokud někdo
nepřevezme službu a nebude ji hlídat.“
Kylie se na něj podívala a ihned
odhalila jeho plán. Chtěl s ní zůstat
o samotě, aby ji mohl vyzpovídat, co se
u vodopádu stalo. Z pohledu jeho očí jí
bylo jasné, že rozhovor s ním nebude
jednoduchý.
„Mám ještě aspoň půl hodiny čas.
Takže jestli si potřebuješ zařídit něco
jiného, můžu Kylii doprovodit sama.“
Holiday si zvědavě Burnetta prohlížela
a barva jeho očí ji mátla. Jakmile
vyšly s Kylií z vodopádu, vyptávala se
ho, jak je možné, že může vejít dovnitř.
Burnett jen pokrčil rameny a dodal, že
o tom moc nepřemýšlel.
Což ovšem byla lež. Určitě o tom
přemýšlel, a ne málo. Určitě o tom
přemýšlel i cestou zpátky do tábora,
protože nic neříkal. V tichosti šel za
Holiday a Kylií celou cestu do tábora.
Kylie toho také příliš nenamluvila,
protože přemýšlela o tom, kdo je Blake,
a znepokojeně se kousala do rtu, až ji
bolel. Když se na to jméno zeptala
podruhé, Holiday se vytáčela a jen
zamumlala: „Někdo, koho jsem dřív
znala.“
To moc Kylii nenapovědělo. Měla tisíc
chutí vyhrknout na Holiday spoustu
dalších otázek.
Znal Blake i tvou sestru-dvojče, o níž
jsem neměla ani tušení?
Myslíš si, že by Blake mohl tvé sestře
něco udělat? Třeba ji zabít?
Neměla bych se o Blakeovi zmínit
Burnettovi? Jen pro případ, že by mohl
chtít ublížit i tobě?
Kylie si dělala starosti o Holiday
a pomyšlení na rozhovor s Burnettem ji
také děsilo.
„Ne,“ prohlásil Burnett. „Doprovodím
Kylii sám. Jdi si odpočinout.“
Holiday se zamračila, protože
odpočívat nepotřebovala, a podívala se
na Kylii, jako by ta věděla, proč se upír
chová najednou tak divně. Kylie jen
pokrčila rameny.
„Tak dobře.“ Holiday se otočila
a vyrazila po pěšině směrem ke
kanceláři.
Kylie se vydala na druhou stranu ke
svému srubu. Sázela se sama se sebou,
jak dlouho bude Burnettovi trvat, než
vyrazí za ní a vychrlí na ni tisíce otázek.
Minutu? Dvě?
„Tak spusť!“ pronesl ani ne za dvacet
vteřin.
No dobře, pomyslela si Kylie,
přecenila jsem jeho trpělivost.
Burnett se zastavil a zamračeně se na ni
podíval. „Kdo byla ta žena u vodopádu,
která vypadala jako Holiday? Zkoušela
sis zase nějaká kouzla?“
Kylie chvíli váhala a přemýšlela, jak
mu odpovědět. Pamatovala si, jak jí
bylo, když se dozvěděla, že zbytek život
stráví mezi duchy, kteří ji budou
navštěvovat.
„Nic jsem neudělala.“
„Tak kdo to tedy byl?“ dožadoval se
Burnett odpovědi. „A proč ses tak
snažila to zamlčet před Holiday?“ Když
Kylie stále neodpovídala, dodal: „Tak
spusť, Kylie! Chci znát odpovědi.
A nezapomeň, že moc dobře poznám,
když budeš lhát.“
Kylie vydechla. Chápala zmatek, který
cítil, ale… „Byla to Holidayina sestra-
dvojče.“
Zmateně na ni zíral, neschopný se
pohnout. „Holiday má sestru-dvojče?“
Kylie přikývla.
Burnett zatřásl hlavou. „A proč se o ní
nikdy nezmínila?“ Přejel si dlaní po
obličeji, vypadal nevěřícně a zmateně.
Pak vyhrkl vlastní odpověď. „Protože mi
vůbec nedůvěřuje.“
Podíval se na Kylii. „Ale počkej. Jak
by se její sestra dostala do tábora, aniž
by spustila alarm? Zkontroloval jsem si
telefon hned, jak jsem vyšel z vodopádu.
Alarmy nikdo neodpojil a kamery taky
fungovaly tak, jak měly. Nebylo ani
špatné počasí, které by někomu mohlo
pomoct proniknout přes systém.“
„Nikdo nemusel vypínat kamery ani
alarm. Ona je…“
Nebylo jednoduché to říct nahlas.
Kylie se odmlčela a hledala ta správná
slova.
„Pak to tedy byl…,“ pokračoval
Burnett, „kdo jiný by mohl –?“
„Ona je mrtvá,“ řekla Kylie pod tlakem
Burnettova zneklidněného zamračeného
pohledu. „Holidayina sestra je duch.“
Kapitola
devatenáctá
„Její dvojče je mrtvé?“ zeptal se
soucitně Burnett. „A jak… co se vlastně
stalo?“
Kylii potěšilo, že Burnett nejprve myslí
na Holiday, než mu dojde, co to všechno
vlastně znamená. Byla si jistá, že nebude
trvat dlouho, než si uvědomí, že vlastně
viděl ducha.
Netrvalo mu to ani minutu. Zachvátila
ho panika, vytřeštěnýma očima se
podíval na Kylii a vykřikl: „Ne! Nemohl
to být… protože já nejsem schopný…,“
zatřásl nevěřícně hlavou. „To ne.“
„Není to zase tak velký rozdíl proti
tomu, když je jenom cítíš. A to jsi
nedávno zjistil, že dokážeš duchy
vycítit,“ pokrčila Kylie rameny
a doufala, že svými slovy zmírní jeho
šok.
„To setsakramentsky velký rozdíl!“
Prsty si pročísl vlasy. „Jak bych mohl…
jsem přece upír a my upíři nemůžeme…
Nevidíme duchy.“
„To vím. Pamatuju si, když mi to
Holiday říkala.“ Kylie se odmlčela. „Co
je ale divné, žes viděl ty ji, ale ona tebe
zřejmě ne. Obvykle je to tak, že vidíme
jen duchy, kteří jsou s námi nějakým
způsobem spjatí. Já třeba nevidím
duchy, kteří se zjevují Holiday, a ona
zase nevidí ty moje. Takže jak to, žes
viděl Hannah?“
„Ale já bych přece neměl vidět
žádného ducha!“ vykřikl nešťastně
Burnett. „Jsem upír. A jen velmi málo
– opravdu velmi vzácně – upírů dostane
do vínku druhý dar.“
Kylie zakmihala obočím a podívala se
na Burnettův obraz mozku. „Možná, že
nejsi čistokrevný upír. Třeba tvoje
praprababička byla kříženec a teprve
u tebe se to projevilo.“
Poklepal si na čelo. „Copak můj obraz
není upíří?“
Kylie pokrčila rameny. „Ale je.“
Soucitně se na něj podívala. „Ale když
vezmeš v úvahu, čím vším jsem si prošla
já, že jsem dokonalý příklad toho, že se
nemůžeš řídit jen tím, co vidíš v obrazu
mozku, pak je možný, že i ty máš ještě
další dar, který není vidět.“
Burnett zíral na Kylii, jako by se
proměnila v nějakého démona. „Ale
obraz mozku se mění jenom tobě.“
„Jasně. Někdy se to tak prostě semele.“
Jeho poznámka jí připadala směšná.
Pokrčila znovu rameny, kousla se do rtu,
aby se nerozesmála, protože s takovým
smyslem pro humor, jaký měl
– nebo spíš neměl – Burnett, by to
nejspíš nebylo vhodné.
„Ale…“ pokračovala Kylie. „Nemůžeš
popřít, že se něco děje. Sice je tvůj
obraz čistě upíří, ale čistokrevní upíři
většinou neumějí mluvit s mrtvými.“
„Možná to byl trest za to, že jsem vešel
do vodopádu.“
Kylii jeho poznámka v první chvíli
urazila, protože vlastně považoval její
nadpřirozený dar za trest. Ale pak si
vzpomněla, jaké pocity prožívala ona,
když se o svých schopnostech
dozvěděla. Přesně jako Burnett měla
pocit, že ji někdo za něco trestá.
„Co myslíš?“ zeptal se, jako by vycítil,
že chtěla něco říct.
A protože se Kylie cítila v rozpacích,
řekla první věc, která jí přišla na jazyk.
„Řekla bych, že Holiday se na to bude
dívat spíš jako na dar, a ne jako na
trest.“
„Ale pro mě je to trest. Do prdele!“
zamumlal.
Kylie stále nechápala, jak se to mohlo
stát. I Holiday říkala, že existuje jen
velmi málo upírů, kteří dokážou mluvit
s duchy. „A tvoji rodiče byli oba
čistokrevní upíři?“
Zíral na ni, jako by odpověď na její
otázku vyžadovala velké přemýšlení.
Zvedl hlavu a zadíval se na oblohu. Po
chvíli se znovu otočil ke Kylii. „Tak
fajn… zapomeňme na to, co se stalo
a co jsi viděla.“ Přejel si dlaní po
obličeji, jako by se chtěl zbavit
myšlenek na svůj nově objevený dar.
„Proč nechceš říct Holiday, že ses
setkala s duchem její sestry?“
Kylie se znovu kousla do rtu, až ji to
zabolelo. „Myslím, že o tom Holiday
ještě neví. Potřebuju nejdřív vymyslet,
jak přesně –“
„Počkej, co Holiday neví?“ skočil jí
netrpělivě do řeči.
„Že je její sestra mrtvá.“
Překvapeně se na ni podíval. „Ona to
neví? Do háje!“ vydechl. „A jak její
sestra umřela? Jak je to dlouho?“
Ještě než odpověděla, věděla, jak bude
reagovat. Její odpověď se mu určitě
nebude vůbec líbit. „Byla zavražděná.
Ona a ještě dvě další holky.“
Tělo se mu napjalo a zamračeně se na
ni díval. Dva body za to, že jsem jeho
reakci odhadla, pomyslela si Kylie.
Nenechám se jeho pohledem zastrašit.
„Zavražděná?“ vyštěkl. „Zatraceně, jak
dlouho tohle už víš? A proč jsi mi to,
proboha, neřekla?“
„Já… snažila jsem se na to přijít sama.
Hannah mi toho zatím moc neřekla. A to,
co vím, jsem se snažila poskládat
dohromady.“
Uvažovala, jestli náhodou nemá
Burnett pravdu. Jestli neudělala chybu,
když se celý ten případ snažila zvládnout
sama. Ale nebyla na to přece sama.
Měla Dereka. Znovu se ozval slabý
hlásek, jestli se místo Derekovi neměla
raději svěřit Burnettovi.
Pochybnosti jí vířily myslí, ale pak si
vzpomněla na klidné a tiché místo
u vodopádu. Uklidnila se a podvědomě
věděla, že udělala správnou věc, když
naslouchala instinktům. Tohle jí přece
vždycky Holiday kladla na srdce, nebo
ne?
„Sakra! Měla jsi za mnou přijít a mohl
jsem ti pomoct to vyřešit.“
Kylie se mu podívala do očí. „Jako
kdybys někdy věnoval pozornost tomu,
co jsem ti říkala o duchách. Kromě toho,
udělala jsem to, co jsem si myslela, že je
nejlepší.“
Burnett se přestal mračit, jako kdyby ji
chápal. „Pokud jde o Holiday, tak jsem
vždycky ochotný hned pomoct.“
Kylie znovu viděla ten láskyplný
pohled v jeho očích. Uvědomila si, že ji
skutečně miluje. Přemýšlela o Derekovi.
O jeho ochotě pomáhat jí s jejími
problémy, se záležitostmi týkajících se
duchů. Byl jediný, kdo jí svou pomoc
nabídl.
S Derekovým jménem jí hlavou bleskla
vzpomínka na Lucase. Výlet k vodopádu
zmírnil zlost, kterou na něj měla. Přesto
se na něj za jeho chování ještě trochu
zlobila. Bude ho muset vyhledat
a promluvit si s ním. Jen si nebyla jistá,
jak jejich rozhovor skončí. Nevěděla,
ani jak začít. Má vůbec právo se na něj
zlobit? Proč by jí mělo vadit, že si od ní
teď udržuje určitý odstup, když přesně
ví, proč to dělá? Když ví, že je to jen
dočasné, aby dostal souhlas od otce
a vstoupil do Rady? Neměla by být
chápavější a tolerantnější?
Burnett si mnul ramena, jako by se
snažil zbavit se stresu a napětí. „Měli
bychom to Holiday říct.“
Kylie nervózně kopala špičkou tenisky
do kamínku a soustředila se na problém
s Holiday. Problém s Lucasem musí
vyřešit později. „Já vím. Ale myslela
jsem, že až budu vědět přesně, co po
mně Hannah chce, že to bude snazší.“
„A ty myslíš, že Hannah od tebe něco
potřebuje?“
Kylie přikývla. „Vždycky něco
potřebují. Musí vyřešit problémy, které
je pojí s živými, aby se mohli posunout
dál. To je důvod, proč se s námi
potřebují spojit.“
„S tebou,“ odpověděl, zamyslel se
a pak dodal: „A víš, s čím Hannah
potřebuje pomoct?“
Kylie se zamyslela a uvažovala, co by
měla Burnettovi říct. „Nevím to určitě.
Nejdřív jsem si myslela, že jí a těm
dvěma holkám musím pomoct, aby se
dostaly z provizorního hrobu, kam je
někdo zakopal. A zjistit, kdo je zavraždil
a pohřbil. Ale teď… teď si myslím, že
Hannah potřebuje chránit Holiday před
něčím… nebo před někým.“
Burnett se zamračil, ale tentokrát jeho
vztek nebyl zamířený na ni. Oči mu žlutě
žhnuly instinktivní potřebou chránit
Holiday.
„Ještě než se zeptáš… nevím, kdo ji
ohrožuje a jaké nebezpečí jí hrozí.“
Kylie se domnívala, že to nějak souvisí
s mužem, který se jmenuje Blake, ale
nebyla si na sto procent jistá, jestli by se
o něm právě teď měla zmínit Burnettovi.
Když se mu s něčím svěřila naposledy,
Holiday s ní kvůli tomu přestala mluvit.
Kdyby zjistila, že Blake skutečně
Holiday ohrožuje, ihned by to Burnettovi
oznámila. Teď ale potřebovala získat
víc informací. Informací, které jí může
prozradit jen Holiday nebo Hannah.
Burnett máchl rukou do vzduchu. „Tak
najdi tu Hannah a řekni jí, že potřebuješ
zjistit spoustu věcí.“
„Takhle to nefunguje. Nemůžeš sám
vyhledat duchy. To oni musí přijít za
tebou.“
Burnett se mračil čím dál víc. „To se
mi vůbec nelíbí,“ řekl. „Nic z toho se mi
nelíbí.“
V tomhle ohledu s ním musela Kylie
souhlasit.
Stál tiše a zamyšleně, díval se k lesu,
jako by mu stromy mohly dát odpověď.
Kylie měla pocit, že ho rozčiluje, že
nemůže zjistit to, co by potřeboval. Že
nemůže udělat nic, než čekat, až se duch
ozve sám. Kdyby opravdu měl dar
mluvit s duchy, musel by se hodně učit
trpělivosti. Kylie litovala prvního
ducha, který se na něj obrátí s prosbou
o pomoc.
Burnett se znovu podíval na Kylii.
„Tak fajn, a teď mi řekni všechno, co
víš. Ale opravdu všechno. Myslím, že
spolu to vyřešíme.“
Ještě, než se rozpovídala, už věděla, že
když do toho zatáhne Burnetta, všechno
se změní. Jen si nebyla jistá, jestli to
bude pro dobro věci… nebo ne.
Odpoledne stála Kylie před otevřenou
lednicí, poslouchala její tiché vrčení
a užívala si chladný vzduch, který z ní
proudil. Miranda s Dellou seděly u stolu
za ní. Bylo zvláštní, jak byl chladný
vzduch příjemný, když nebyl způsobený
přítomností mrtvého. Ale zrovna teď by
Kylie uvítala, kdyby k ní Hannah na
chvilku zaskočila. Potřebovala se od ní
dozvědět spoustu informací. Jestli se ale
ze svých setkání s mrtvými něčemu
naučila, pak to bylo to, že na duchy se
pospíchat nesmí.
Podařilo se jí přesvědčit Burnetta, aby
dal Hannah dostatek času, než se vydají
za Holiday, aby jí oznámili, že jí
zemřela sestra. Z jakéhosi neznámého
důvodu Kylie tušila, že vědět, co po ní
Hannah přesně chce, je důležité.
A protože sama netoužila sdělit Holiday
tak smutnou zprávu, byla ráda, že s ní
Burnett souhlasil a rozhovor s Holiday
odložili na později.
Burnett také souhlasil, že s ní zajde do
bistra, kde by mohli získat důležité
informace o Caře M. Rozhodl, že do
bistra zajdou v sobotu ráno a Dereka
vezmou s sebou. Když mu totiž Kylie
řekla o tom, co všechno Derek zjistil, na
Burnetta to udělalo velký dojem.
V tu chvíli bylo Kylii jedno, že Lucas
bude zlostí bez sebe, až zjistí, že Burnett
požádal Dereka, aby šel s nimi. Ale kdo
ví, třeba to Lucas ani nezjistí. Při tom,
jak byl zaneprázdněný svou smečkou
a Clarou, Kylie doufala, že se o to
nebude ani zajímat.
Zavřela oči. Ano, zajímal se. Ale
o jiné. Ona teď stála stranou.
Nervózně se kousla do rtu a uvědomila
si, že mu ještě neodpověděla na zprávu,
kterou jí nechal na nočním stolku, ani na
textovky. Ani nevěděla, jak by měla
odpovědět. V jednu chvíli se na něj
zlobila, za chvilku už přemýšlela, zda
má vůbec právo se na něj zlobit.
„Co se děje?“ zeptala se Miranda.
Kylie otevřela oči a snažila se zahnat
myšlenky na Lucase, které jí stále vířily
hlavou. „Nemáme tu nic k jídlu. Dala
bych si teď buchty od mámy.“
„Tak proč prostě neluskneš prsty?“
Kylie se na Mirandu nechápavě
podívala. „Lusknout… proč?“
„No prostě lusknout,“ řekla Miranda
a zvedla ruku.
„Jo tak. A proč tedy něco nevykouzlíš
ty?“ zeptala se a všimla si, jak Della
vytřeštila oči.
„Protože ty se potřebuješ zdokonalit,“
vysvětlila věcně Miranda. „Musíš
v sobě podpořit ducha čarodějky.“
Kylie po tom nepříjemném incidentu
s Burnettovým rozkrokem na své
kouzelnické umění zanevřela.
A pokračovala by v tom, kdyby nebylo
Mirandina odhodlání. Bylo jí jasné, že
bude muset v kouzlení pokračovat, aby
neranila Mirandiny city ještě víc.
Kylie nerada někoho zraňovala.
Nerada srážela něčí sebedůvěru.
A zvlášť ne Mirandinu.
„Tak dobře… a jak to mám provést?“
Zavřela lednici a nadechla se. „Abych
přitom neohrozila ničí život.“
Miranda radostí zavýskla a vzrušeně se
zavrtěla na židli.
Della střelila po Kylii pohledem,
kterým naznačila, že udělala správnou
věc. „Ta poznámka o ohrožení našich
životů se mi líbila,“ dodala a zasmála
se.
„Několikrát se zhluboka nadechni,“
řekla Miranda. „Uvolni se. Soustřeď se.
A pak si představ pekáč buchet a máchni
malíčkem.“
Pekáč buchet… Kylie se nadechla,
zvedla malíček a… v tu chvíli jí do řeči
skočila Della. „Mluvíme tady o pekáči
buchet od mámy, nebo o nějakém
úžasném chlápkovi, který se tu bude
předvádět se svým břichem
připomínajícím pekáč buchet?“
Najednou to ve vzduchu podivně
zašumělo a před ledničkou se objevil
chlapík s nahou hrudí a s břichem tak
vypracovaným, že opravdu připomínalo
pekáč buchet. Tmavé vlasy mu spadaly
do čela, modrýma očima si je všechny
tři prohlížel a zdálo se, že je naprosto
vyvedený z míry.
„Co to…!“ zamumlal.
Kylie vydechla.
Miranda se hihňala a Della hlasitě
vyprskla smíchy.
„Koukej zmizet!“ vykřikla Kylie
s obličejem rudým rozpaky a máchala ve
vzduchu malíčkem. Zmizel tak rychle,
jak rychle se objevil. Kylie se podívala
na kamarádky, které se obě hystericky
smály. Položila si ruku na srdce, které
hrozilo, že jí vyskočí z hrudi.
„Už mě nikdy nepřesvědčuj, abych to
ještě jednou zkusila!“ zaječela Kylie.
„Nebyl to… bože, jak se jmenuje?“
zeptala se Della. „To byl nějaký herec,
ne?“
„No jasně,“ povzdychla si Miranda.
„Zac nebo tak nějak.“
„Připomínal tak trochu Stevea,
nemyslíte?“ řekla Della.
„Jděte do háje!“ vykřikla Kylie
a schovala si rudé tváře do dlaní.
„Neublížila jsem mu, že ne?“
„Ne,“ odpověděla Miranda a pořád se
smála.
„To bylo dost dobrý,“ pochválila ji
Della a radostně si zamnula ruce.
„Přivolej ho ještě jednou zpátky. Chci se
podívat, jestli opravdu není podobný
Steveovi.“
„Dělejte si srandu z někoho jiného!“
obořila se Kylie na Dellu. Pak se
podívala na Mirandu a zeptala se:
„Nebude si to pamatovat, že ne?“
„Ne. Stalo se to tak rychle, že si bude
myslet, že se mu to jenom zdálo. Kromě
toho, není to tvoje vina.“ Miranda se
znovu zasmála. „Za to může Della.“
Miranda na ni namířila ukazováček
a ušklíbla se.
„Proboha, jak můžeš z něčeho takovýho
obviňovat upírku?“ zakřičela na ni.
Miranda protočila oči. „No ty sis
vytvořila nějakou představu v mysli…
a z nějakýho důvodu se tu objevil Zac.“
Miranda se usmála. „Vypadá to, že se ti
líbí.“
Kylie to chtěla popřít, ale než stihla
něco říct, ozvala se Della. „Tak za tohle
já teda nemůžu.“
Miranda se na ni podívala. „Myslím,
že jsem tě měla předem upozornit, abys
byla zticha. Promiň.“
Přikryla si dlaní ústa, když se znovu
rozesmála. Pak zvážněla, narovnala se
v židli a podívala se na Kylii. „Ale… to
byla bomba. Musím ti říct, že jsem
překvapená. Protože jenom ty
nejmocnější čarodějky dokážou přemístit
člověka. Tohle neumí ani moje máma.“
„Fakt si nemyslíte, že vypadal jako
Steve?“ zeptala se znovu Della.
Kylie se posadila ke stolu. „Je mi
úplně jedno, jak vypadal. Už to nikdy
nebudu ani zkoušet. Neumím to a nevím,
jak bych se to měla naučit. Určitě bych
zase něco zvorala.“
„Právě proto potřebuješ praxi. Kromě
toho, nic špatnýho se nestalo,“
poznamenala Miranda.
„To myslíš vážně? Přičarovala jsem
polonahou filmovou hvězdu sem k nám
do srubu!“
„A co je na tom špatnýho?“ zeptala se
Della. „I když to nerada říkám, tak snad
poprvý v životě uznávám, že být
čarodějkou musí být paráda.“
„Díky,“ Miranda se narovnala a hrdě
se na ni podívala.
„Myslíš, že si můžeš vykouzlit, co
budeš chtít? Třeba nadrženýho chlapa?
Nebo sklenici nulky? Nebo třeba nový
džínsy?“ zeptala se Della.
„Tohle radši vůbec nezkoušej,“ řekla
Miranda. „To by bylo proti všem
čarodějnickým pravidlům.“
„Ale…“ Kylie se podívala na
Mirandu. „Ale vždyť jsi mi to v podstatě
nařídila ty.“
„Jasně, protože jsi nováček. To se
nepočítá.“ Miranda se podívala zpátky
na Dellu. „Abych ti to vysvětlila.
Nemůžu si vyčarovat, co chci. Když je to
pro dobrou věc, tak je to v pořádku.
Nebo když tím někomu pomůžu, dobře,
má to svůj důvod. Když dostanu
tuňákový sendvič a chci s krůtím masem,
tak se taky moc nestane. Je to jen
výměna jednoho masa za jiné. Ale
kdybych to zneužívala často, tak by si mě
předvolali.“
„A kdo?“ zeptala se Della. „Bohové
vína a jídla?“
Miranda se zamračila, znechucená tím,
že si z ní Della dělá legraci.
„Čarodějnická rada.“
„Počkej,“ přerušila ji Kylie. „Chceš
říct, že vědí, co jsem provedla?“
Della si odkašlala, jako by chtěla Kylii
varovat. Ta však její upozornění
nepochopila. Byla příliš zaujatá
myšlenkou, že rada čarodějů ví o jejích
chybách.
„Jasně,“ kývla Miranda. „Jsou jako
Santa Claus, který má své křišťálové
koule a knihu hříchů a ví o každém dítěti,
co provedlo. Moc dobře vědí, kdo je
mizera a kdo se drží kouzelnických
pravidel.“
„Super! Takže teď se někdo někde dívá
do křišťálové koule a ví, že jsem si sem
přičarovala polonahého herce?“ zeptala
se Kylie.
„Cože jsi udělala?“ ozval se hluboký
mužský hlas ode dveří.
Kylie ztuhla, obávajíc se, že Zac se
zase vrátil. I když si v duchu musela
přiznat, že by to až tak nepříjemné
nebylo. Pak ale v mysli zanalyzovala
hlas a poznala, kdo je jeho majitelem.
Do prdele! pomyslela si. To jsem
v pořádným průšvihu.
Kapitola dvacátá
Kylie se otočila a dívala se do tváře
zmateného Lucase. Měl na sobě černé
džínsy a jednobarevné světle modré
tričko. Tričko, které ho těsně obepínalo,
takže si Kylie všimla, že by se svým
břichem klidně mohl konkurovat Zakovi.
Lucas se na ni stále díval a čekal na
vysvětlení. „Říkala jsi –“
„Ale ne… jen jsem zase zvorala nějaké
kouzlo. Před chvilkou jsem sem
přičarovala jednoho chlapíka.“
Za normální situace by Kylie v tuhle
chvíli zrudla, ale protože se na něj
zlobila, nepřipadala si trapně. Byla sice
ráda, že ho vidí, ale pořád ještě měla
vztek. Chtěla ho políbit, ale nejradši by
ho odsud vyhodila a rozplakala se.
„Cože?“ Lucas stále nechápal a díval
se z Delly na Mirandu, jako by čekal, že
mu to vysvětlí. Než se jich ale stihl na
něco zeptat, obě vstaly a zamířily ke
dveřím.
„Budeme na verandě,“ prohlásila
upírka chladným hlasem.
„Díky.“ I když se jim Kylie se svými
obavami ohledně Lucase nesvěřila,
věděla, že obě to na ní poznaly. Stejně
tak jako ona na nich poznala, když měly
problémy. Dívala se za nimi a byla ráda,
že jí poskytly soukromí, aby si mohla
s Lucasem promluvit.
Lucasovy modré oči ji propichovaly,
dokud se za kamarádkami nezavřely
dveře. Kylie se odvrátila a dívala se na
lednici, snažíc se rozhodnout, jak se
vlastně cítí – kromě toho, že ji
bolelo srdce. Jen aby nějak zaměstnala
ruce, otevřela lednici.
„Dáš si něco k pití?“ zeptala se, i když
věděla, že v lednici mají jen zbytek láku
z okurek a sklenici krve pro Dellu.
„Psal jsem ti dneska aspoň třikrát
a poslal ti několik mailů. Ani jednou jsi
mi neodpověděla.“ Kylie z hlasu
poznala, že se cítí ublíženě.
Zavřela oči a snažila se zaplašit pocit
viny, který se jí usídlil v žaludku.
„Nekontrolovala jsem si dneska poštu.“
Zavřela lednici a posadila se k počítači.
„Co to děláš?“ zeptal se.
„Kontroluju si maily. Říkal jsi, žes mi
psal.“ Znělo to hloupě. No nejen, že to
tak znělo, ono to hloupé bylo. Ale Kylie
potřebovala chvíli, aby si mohla
rozmyslet, co dál.
Byla snad chyba, že se na něj zlobila?
Nebo to bylo správné?
Posadila se ke stolu, vzala do ruky myš
a klikla, aby si otevřela mailovou
schránku. Rychle přejela očima seznam
a vyhledala Lucasovo jméno. V kolonce
předmětu vždy stálo: Chybíš mi.
Hrdlo se jí stáhlo.
„Ty se na mě kvůli něčemu zlobíš?“
zeptal se.
„Jo.“ Stále se dívala na obrazovku
a slyšela, jak jí hlasitě buší srdce, jako
by chtělo prorazit hrudník. Pocítila tupou
bolest na hrudi a těžce se jí dýchalo.
Polkla „Ne.“
„Tak ano, nebo ne? Zlobíš se?“ Zdálo
se, že ho to mrzí. Nebo se na ni taky
zlobí? Možná obojí, pomyslela si.
Znovu zavřela oči, a přestože ho
neslyšela, vytušila, že k ní přišel blíž.
Jako by jeho vůně, nádherně zemitá
a mužná, zaplnila celý prostor pokoje.
Nadechla se. „Možná.“
„Hmm.“ Jeho hlas se ozýval zblízka.
Byl příliš blízko. Hned za ní. Stačilo jen
se zaklonit a dotýkala by se ho.
Ač to bylo sebelákavější, neotočila se.
Dívala se na obrazovku počítače
a zadržovala dech.
„Je snad tohle privilegium žen, že
mohou takhle měnit názor?“ V jeho hlase
byl znát náznak humoru.
„Může být,“ zamumlala.
„Je to kvůli tomu, že jsem se za tebou
včera večer nezastavil? Nechal jsem ti
vzkaz. Přišel jsem, když už jsi spala.“
„O tom to není.“ Stále se dívala na
obrazovku a všimla si, že jí přišly tři
zprávy od otčíma. Další problém, s nímž
se musí vypořádat. S tím, že si matka
našla přítele, s tím, že se s otčímem asi
nikdy nedají dohromady. Proč musí být
život tak komplikovaný?
Kylie zamrkala.
„Tak proč se zlobíš?“ Lucas jí položil
ruku na rameno. Vnímala teplo, které mu
proudilo z dlaně. „Protože zrovna teď
bych tě hrozně rád políbil, ale nevím,
jestli můžu. Nevím, jestli jsi na mě
naštvaná.“
Nadechla se, srdce se jí rozbušilo jen
při pomyšlení, že ji políbí. Jen
z představy, jak se jejich těla budou
k sobě tisknout.
„Zlobím se, protože se mi vyhýbáš,“
řekla. „Odstrkuješ mě od sebe.“
Pohladil ji po rameni. „Jen do té doby,
než mi dá otec svolení vstoupit do Rady.
Vím, že je to pro tebe těžký. Ano, je to
teď složitější, když je tu v táboře Clara,
ale… Potřebuju to tátovo svolení.
A myslím, že už to nebude dlouho trvat.“
Kylie zamrkala. Najednou si toho
všimla v seznamu příchozích mailů.
Čtyři… ne, pět zpráv, které v kolonce
předmětu měly jediné slovo: mlha. Bylo
to vůbec možné?
„A do prdele!“ Všimla si jiného mailu,
který měl stejného odesílatele, ale
v předmětu bylo napsáno: promluvit si.
„Proč do prdele?“ zeptal se.
Užuž mu chtěla říct, o co jde, ale
nakonec se rozhodla mlčet a vypnula
obrazovku počítače. Nemohla mu
přiznat, že dědeček pronásledoval
Claru… nechtěla mu to říct, protože to
nepovažovala za správné.
Kdyby mu řekla, že se chce setkat
s dědou, aby o tom nevěděl Burnett,
Lucas by s tím nesouhlasil. Byl přehnaně
starostlivý a trval by na tom, aby to
Burnettovi oznámila.
A to Kylie nechtěla. Protože kdyby
o tom Burnett věděl, nedovolil by jí
setkat se s dědou. Leda že by u toho byl
i on sám. A Kylie měla pocit, že děda se
s Burnettem setkat nechce.
Věděla, že se s dědečkem setkat musí,
ať už u toho Burnett bude, nebo ne.
Jediný děda jí mohl dát informace, které
potřebovala. Kolikrát jí Holiday říkala,
že odpovědi na otázky musí hledat a že
musí následovat hlas srdce? A srdce jí
právě teď říkalo, že promluvit si
s dědečkem je to správné. Lucas to
prostě musí pochopit.
V tu chvíli si uvědomila, že Lucasův
životní úkol je dostat se do Rady. A aby
se mu to podařilo, musí předstírat
– alespoň dočasně –, že Kylie pro něj
není důležitá. Jak by se kvůli tomu tedy
na něj mohla zlobit? Copak ona nemá
před sebou svůj úkol, který je pro ni
stejně důležitý?
Takže musí být k Lucasovi mnohem
tolerantnější. Jestliže jeho úkol
vyžaduje, aby spolu neseděli při jídle,
aby nedávali najevo, že se milují, pak to
musí Kylie pochopit. Stejně tak jako on
musí chápat její úkoly.
Kylie se otočila a podívala se na něj.
„Promiň, trochu jsem to přehnala.“
Položila mu ruce na hruď.
Díval se na ni překvapeně. „Ty se už
nezlobíš?“
Usmála se na něj. Úsměv jí vycházel
z hloubi duše. To, že se dědeček nevzdal
možnosti se s ní setkat, že se snažil
jakýmkoli způsobem se s ní spojit, ji
uspokojovalo a vyvolávalo vzrušivé
chvění kolem páteře. Po očku se
podívala na vypnutou obrazovku
počítače a pak na Lucase. „Pocit, že
u tebe hraju druhé housle a všichni
ostatní jsou pro tebe přednější, mně sice
není příjemný, ale –“
„Ty přece nehraješ druhé housle.
Jakmile se dostanu do Rady, tenhle
nesmyslný předsudek změním. Mladí
vlkodlaci chtějí mít svého zástupce
v Radě, který by hlasoval za ně
a bojoval za jejich názory. Budu mít
jejich podporu a prosadím nové zákony.
Rada starších pak už nebude moct
nikomu nařizovat, s kým se smí
vídat a s kým smí žít. Mladí už nebudou
platit za chyby svých rodičů. Jen tě
prosím, Kylie, dej mi čas.“
„Jistě, Lucasi. Omlouvám se, že jsem
tě hned nepochopila a chovala se jako
potvora.“
„Nikdy jsem o tobě neřekl, že jsi
potvora.“ Přitáhl si ji k sobě. Tak
blízko, že cítila jeho teplo, které jí
vyvolávalo příjemné hřejivé vzrušení po
celém těle.
„Já vím,“ přikývla. „Teď už to chápu.“
Podívala se na něj a olízla si nervózně
rty. „Neříkal jsi před chvílí náhodou
něco o líbání?“
Lucas se maličko zamračil, ale usmál
se. „Myslím, že holkám nikdy rozumět
nebudu.“
„O to se ani nesnaž.“ Kylie si stoupla
na špičky. Chtěla ho jen políbit a říct
mu, aby šel za svým cílem. Aby splnil
svůj úkol a dostal se do Rady vlkodlaků.
Navíc potřebovala teď být sama,
protože musela zjistit, co jí vlastně chtěl
děda ve svých mailech říct. Jakmile se
však Lucasovy rty dotkly jejích, když se
jeho teplá hruď přitiskla k jejímu tělu
a ruce jí vklouzly pod triko, aby
ochutnaly hebkost její pokožky, rozhodla
se, že maily můžou ještě chvíli počkat.
Bylo to… magické. Bylo to kouzlo,
které mohla dělat, aniž by něco zvorala.
V noci ležela Kylie na posteli, oblečená
v džínsech a tričku, a čekala, až se
Miranda vrátí z rande s Perrym. Jejich
společné večerní povídání se
odehrávalo čím dál později. Ale ne, že
by z toho Mirandu vinila. Věděla moc
dobře, jak těžké pro ni bylo odtáhnout se
od Lucase při jejich krátkém polibku
– dokonce i když věděla, že na ni čekají
maily od dědečka.
Z Lucasova roztouženého těla
vycházelo spokojené brumlání a Kylie
nemohla být šťastnější. Líbil se jí
způsob, jakým mladí vlkodlaci sváděli
své dívky. Jeho doteky byly tak něžné, že
je nedokázala zastavit. Bylo stále těžší
a těžší mu nepodlehnout. Ale… musela
jejich polibek přerušit.
Možná kvůli dědečkovým mailům.
Možná proto, že nechtěla, aby jejich
intimní chvíle byly narušeny něčím
jiným, co se jí honilo hlavou.
Možná proto, že věděla, že Lucas má
před sebou důležitý úkol, který musí
nejprve vyřešit.
Ale největším důvodem byl
pravděpodobně fakt, že Miranda
s Dellou seděly venku na verandě.
Konečně Kylie našla sílu se od Lucase
odtáhnout… dřív, než jejich polibek
zajde dál, odkud už nebude návratu.
Skutečnost, že s Lucasem skončili na
pohovce a líbali se a mazlili, zatímco
její dvě nejlepší kamarádky seděly
přede dveřmi na verandě, jí vehnala
červeň do tváří, když se na ně podívala
poté, co Lucas odešel. Když si
uvědomila, že Della musí cítit feromony,
které se jí uvolňovaly z těla, bylo jí ještě
hůř.
Doufala však, že se jí podaří uskutečnit
plán na dnešní noc. Plán, který se jí
zrodil v hlavě, když si přečetla dědovy
maily, že s ní chce mluvit o samotě na
fallenském hřbitově.
Zjistil snad děda pravdu? Že až
donedávna byla jeho žena, Kyliina
babička, pohřbená právě tam
v nesprávně označeném hrobě?
Napsala mu stručnou odpověď:
Udělám všechno pro to, abych tam byla
v jednu v noci.
Děda jí však už neodpověděl, což ji
trochu zneklidňovalo. Ale on se zeptal,
ona mu odpověděla. Takže asi víc
nebylo potřeba. To jí ale nebránilo
v tom, aby každou čtvrthodinu
nezkontrolovala mailovou schránku.
Největším problémem celého jejího
plánu byla lež, kterou musela říct svým
kamarádkám. Lež, která bude fungovat
jen tehdy, když Della nebude věnovat
pozornost jejímu srdci, protože by
okamžitě zjistila, že si Kylie vymýšlí.
Pokud si vymyslí něco, čemu Della uvěří
a nebude o tom vůbec pochybovat, pak
ani nebude zkoumat její srdce. Tedy
aspoň to si Kylie myslela.
O několik minut později zaslechla
Kylie Mirandu s Perrym na verandě.
Vyskočila z postele a tiše se vplížila do
obývacího pokoje, aby počkala na
Mirandu, až vejde dovnitř. Tušila, že
Della je vzhůru a ví, že Kylie sedí
v pokoji.
Dveře se otevřely, a když ji Miranda
zahlédla, zalapala po dechu.
„To jsem já,“ zašeptala Kylie.
„Co tady děláš?“
Kylie neotálela a ihned rozjela svůj
plán. „Viděla jsi ho?“ zeptala se.
„Koho jsem měla vidět?“ Miranda se
na ni podezřívavě zadívala. „Už máš
zase nějakou noční vidinu?“
„Ne. Ptám se, jestli jsi viděla Lucase?
Měl se tu za mnou zastavit a… měli jsme
spolu jít někam, kde bychom byli sami.“
Stočila pohled k oknu a zadívala se do
tmy. „Už ho vidím,“ zalhala a bodlo ji
u srdce. „Tak já jdu.“
Miranda ji chytila za loket. „Jdeš
kam…?“
Možná si to Kylie jen představovala,
ale zdálo se jí, že Della vylezla
z postele. „Můžeš říct Delle, že chci být
s Lucasem sama? Řekni jí, že vás o to
prosím. Nechte nás chvíli o samotě, jo?“
Kdyby teď Della poslouchala Kyliino
srdce, poznala by, že mluví pravdu.
Kylie opravdu toužila být s Lucasem
sama.
Kylie věděla, že si musí pospíšit
a vypadnout dřív, než do pokoje vtrhne
Della. Vyběhla ze dveří do tmy
a nechala překvapenou Mirandu stát
v pokoji s otevřenou pusou.
Byl konec srpna a noční vzduch byl
chladný. Kylie ho vdechovala plnými
doušky, když se snažila co nejrychleji
dostat se co nejdál od srubu.
Prosím, ať mi ten plán vyjde. Prosím,
ať si můžu promluvit s dědou,
opakovala si v duchu věty jako nějakou
mantru. Tělo jí hořelo nedočkavostí
a vědomím, že následuje hlas srdce.
S každým krokem, jak se vzdalovala od
srubu, narůstala Kyliina sebedůvěra.
I když jí v hlavě hučela Burnettova
slova, aby se nikdy nepouštěla sama do
lesa, věděla, že to je nejkratší cesta, jak
se dostat z tábora. Musí to riziko
podstoupit. Možná na ni někde číhá
Mario nebo některý z jeho kamarádíčků,
ale to riziko stojí za to, říkala si
a snažila se nevnímat pocit, že ji někdo
sleduje. Snažila se potlačit pocit viny, že
lhala nejlepším kamarádkám.
Musela lhát. Byl to její úkol.
A riskování už patřilo k jejímu životu.
Nemůže do toho zatahovat kamarády,
kteří mají pocit, že ji musejí hlídat.
Nesmí už nikdy nikoho vystavit
nebezpečí, které jí hrozí od Maria.
V kapse jí cinkl telefon oznamující
příchozí zprávu.
Derek.
„Sakra!“ zamumlala a její hlas zněl
jako ozvěna v nočním tichu.
Derek bezpochyby vycítil její napětí
a dělal si o ni starost. Ale kdyby se mu
svěřila, tak stejně jako Dellu i Mirandu
by ho napadlo, že musí jít s ní. Zastrčila
telefon do kapsy a běžela ještě rychleji.
Když uhýbala větvím a přeskakovala
křoví, vnímala obvyklé noční zvuky lesa
– uklidnila se, protože věděla, že kdyby
nastalo úplné ticho, nevěstilo by to nic
dobrého. Kdyby ji sledovala Della, už
by se jí určitě ohlásila. Kylie se
domnívala, že její plán zafungoval.
Della se uklidnila, když zjistila, že chce
být o samotě s Lucasem.
Rozhlédla se kolem a zjistila, že už je
blízko plotu, který ohraničoval pozemek
tábora Údolí stínů. Srdce se jí rozbušilo
strachy, protože na tomhle mohl její plán
ztroskotat. Burnett určitě hranice
pozemku pečlivě střežil.
Nebylo však žádnou výjimkou, že
táborníci občas pravidla, že nikdo nesmí
opustit hranice tábora bez vědomí
vedoucích, porušovali. Třeba Perry,
který přímo nesnášel, když ho někdo
omezoval, pokud se převtělil do nějaké
nestvůry. Nebo Lucas a členové
jeho smečky, které si pravidelně zvali
starší vlkodlaci na shromáždění.
Možná – ale opravdu jen možná
– Burnett ani nezjistí, že ten, kdo narušil
hranice pozemku, je zrovna Kylie.
Kylie už zahlédla plot. Tyčil se před ní
do výšky nejméně osmi stop. Kylie
zadržela dech. Rychle se rozběhla
a doufala, že hradbu před sebou
přeskočí. Cítila, s jakou lehkostí se její
tělo vzneslo do výšky, v dostatečné
vzdálenosti od vrcholku plotu, a pak
dopadla na druhou stranu. Tak tvrdě, že
se skutálela o pár metrů dál. Zvedla se,
oprášila si rukou loket, na který spadla,
a vydechla. Bolest se otupila a převládl
pocit spokojenosti. Zvládla to.
Na dlani jí ulpěla lepkavá krev
a nozdry naplnila vůně lesních plodů.
Kdo by si pomyslel, že vlastní krev jí
bude tak vonět? Běžela dál, rychleji
a rychleji, aby byla co nejdál od tábora.
Stále kolem sebe slyšela obvyklé noční
zvuky, což ji uklidňovalo. Žádný upír
nenarušil svou přítomností klid. Žádné
mrtvolné ticho, které by znamenalo
nebezpečí. Byla sama.
Přeběhla silnici a vydala se mezi
stromy, které ji lemovaly. Pokud se
nemýlila, byla už jen pár mil od
hřbitova.
Konečně bude mít příležitost setkat se
s dědou a dozvědět se pravdu.
Rozlousknout tajemství, kdo je a kam
patří, zjistit, co vlastně znamená být
chameleonem. Na rtech se jí objevil
úsměv.
Pocit vítězství se jí rozlil v hrudi,
dodal jí odvahu a Kylie ještě přidala na
tempu. Běžela lehce s představou, že cíl
má už na dosah ruky.
Najednou noční ticho prořízl mužský
hlas. „Co si, zatraceně, myslíš, že
děláš?“
Srdce se jí zastavilo, protože v první
chvíli nepoznala, komu ten hlas patří.
Tedy kromě toho, že s jistotou věděla, že
to není Burnett. Ale bylo jí to jedno,
nestarala se, kdo to je, protože s nikým
teď nechtěla mluvit. Měla před sebou
úkol a nepotřebovala žádnou společnost.
A to se taky chystala neznámému
návštěvníkovi říct.
Na místě se zastavila – tedy pokud to
šlo, protože běžela velmi rychle. Kolena
se jí podlomila. Zachytila se rukama
nejbližšího stromu, aby zabránila
nepříjemnému pádu. I když stále
nevěděla, kdo ten neznámý za ní je,
držela se pevně stromu, jako by jí dával
sílu, ale neohlédla se. Noční ticho
narušil jiný hlas: „Měl jsem na jazyku tu
samou otázku.“
Kapitola dvacátá
první
Celým tělem jí projelo zklamání. Teď už
měla za sebou dva nezvané hosty. Chtělo
se jí křičet, ale vzduch zůstal uvězněný
v plicích a z hrdla jí nevyšel jediný
hlásek. Zlostně se otočila, aby se
podívala do tváří pronásledovatelům.
Byla hrdá na jednu věc: měla pravdu
– správně rozpoznala, že se kolem
nepohybují žádní upíři.
Jenom jeden přemoudřelý měnivec
v podobě velkého ptáka a jeden hodně
naštvaný vlkodlak.
Kylie konečně vydechla, sehnula se
a rukama se opřela o kolena. Čekala, až
se jí dech trochu zklidní. Když se jí do
mozku konečně dostalo trochu kyslíku,
byla schopná přemýšlet. Hlavou jí
bleskla jediná myšlenka: nenechá se od
nich zastavit.
Odhodlaně se podívala Perrymu
zpříma do očí, pak pohled přesunula na
Lucase. „Jdu za svým úkolem. Nechte
mě být, musím to udělat.“
„Copak ses úplně pomátla?“ zeptal se
Perry.
„Co chceš dělat, Kylie?“ domáhal se
odpovědi Lucas.
Kylie se na něj podívala. „To, co jsem
už říkala. Jdu za svým úkolem, musím ho
splnit. Chci, abyste mě nechali na
pokoji. Je to pro mě fakt důležitý.
Nežádám vás, abyste odešli, ale
nařizuju vám to. Nechte mě být!“
Doufala, že hlas jí zní tak sebejistě, jak
měla v úmyslu. Každou chvíli čekala, že
les kolem nich ztichne a objeví se
Burnett. Věděla, že Lucase a Perryho
zvládne, ale Burnetta by přemluvila jen
těžko. Měl autoritu, kterou nebylo
snadné neuposlechnout.
Než si to stačila rozmyslet, zeptala se:
„Burnett o tom ví?“
Lucas zaskřípal zuby a zlostně se na ni
podíval. Její chování ho evidentně
překvapilo.
„Jak jsi mě našel?“ zeptala se měnivce
ve chvíli, kdy se kolem něj začaly rojit
zářivé jiskřičky, jak se Perry
proměňoval do lidské podoby.
„Když jsem vyprovodil Mirandu, chtěl
jsem se ještě trochu proletět kolem.
A zahlídl jsem tě, jak jsi přeskočila
plot.“
Kylie se podívala zpátky na Lucase.
„A ty?“
Oči mu žhnuly hněvem, a když Kylii
odpovídal, mračil se čím dál víc.
„Burnett byl přesvědčený, že to já jsem
spustil alarmy. Zavolal mi a já najednou
dostal nutkání přesvědčit se, že je
všechno v pořádku. A pak jsem viděl
tohohle velkýho ptáka letícího –“
„Velkýho ptáka?“ Perryho hlas byl
plný znechucení.
„To je jedno,“ pokračoval Lucas.
„Viděl jsem tě a musel jsem zjistit, o co
ti jde. Co máš za lubem.“
„Co mám já za lubem?“ Perrymu oči
zářily stejně oranžově jako Lucasovi.
„No, ne tak docela,“ řekl Lucas, aby
zmírnil jeho hněv. „Myslel jsem, že bys
mě mohl dovést k někomu, kdo vnikl do
tábora.“ Pohledem střelil na Kylii.
„Tedy spíš dostihnout někoho, kdo
utekl.“ Tvářil se pořádně zakaboněně.
Svou pozornost teď obrátil ke Kylii.
„Ale to není důležité. Mnohem
důležitější je, abys nám vysvětlila, proč
se vystavuješ takovému nebezpečí. A ty
moc dobře víš, že ti hrozí opravdu velké
nebezpečí. Takže se pojďme teď všichni
vrátit, než na to Burnett přijde.“
Přesně tohle teď musela Kylie zastavit.
Musela je poslat zpátky a sama
pokračovat v cestě na fallenský hřbitov.
Jestli Burnett přijde na to, že utekla
z tábora, pěkně jí to spočítá.
Podívala se na hodinky. Za pět minut
jedna. Čas neúprosně běžel. Měla pocit,
že dědeček nebude patřit mezi ty, kterým
nevadí nedochvilnost.
Uvědomila si, že není tak úplně
bezmocná. Zahýbala malíčkem na pravé
ruce… i když představa, jak ho teď bude
muset použít, se jí zrovna dvakrát
nezamlouvala.
„Tak fajn,“ souhlasila. „Vysvětlím to
krátce. Musím se s někým setkat. Takže
buď to uděláme jednoduše, nebo budu
muset zvolit komplikovanější způsob.“
„S kým se musíš setkat?“ zeptali se
Lucas i Perry jednohlasně.
„S dědou. Ozval se mi a –“
„Jak se ti ozval?“ zeptal se Lucas.
„Mailem,“ odpověděla a ani netušila,
proč si myslí, že když mu řekne pravdu,
že to bude fungovat. Ale jinou možnost
nepovažovala za správnou. Zvlášť když
uvážila, že s kouzlením nemá velké
zkušenosti, a tudíž je výsledek nejistý.
Vzpomněla si na chudáka Zaka.
„A ty tomu věříš,“ zakroutil hlavou
Perry. „Jak si můžeš být tak jistá, že ti to
napsal opravdu on?“
„Vím to,“ řekla Kylie naprosto
přesvědčeně a potlačila myšlenku, že by
Perry přece jen mohl mít pravdu.
Opravdu to mohl být jen trik, jak ji
vylákat z tábora. Ale instinkt jí
napovídal, že je to jinak. Jestli se mýlí,
pak tu chybu zaplatí životem. A pokud
má pravdu, tak najde odpovědi, které
hledá od první chvíle, kdy přijela sem
do tábora Údolí stínů.
Riskuje? Možná. Ale člověk musí
v životě podstupovat určitá rizika.
„A teď je na řadě další věc,“
pokračovala Kylie. „Buď mě vy dva
necháte na pokoji, nebo –“
„Ne,“ Lucasovo tělo se napjalo.
„Nemůžeš –“
Kylie už nemohla dál čekat. Máchla
malíčkem do vzduchu a představila si
obrovskou pevnou síť snášející se
z oblohy, padající na oba kluky
a zabraňující jim, aby ji pronásledovali.
Opravdu ji zahlédla nad sebou a měla
co dělat, aby uskočila a sama nepadla do
vlastní pasti.
„Omlouvám se,“ vykřikla a rozběhla
se. Použila všechnu sílu, která jí ještě
zbývala, aby se od nich dostala
dostatečně daleko, než se stihnou
osvobodit.
Kylie běžela. Ne, to nebylo správné
slovo. Uvědomila si, že neběží, ale že
letí. Kdyby tolik nepospíchala, určitě by
si nový nadpřirozený dar vychutnala
a ocenila by ho. Ale chyběl jí čas.
Potřebovala se dostat dostatečně daleko
od Perryho a Lucase, aby ji nemohli
pronásledovat. Konečně zahlédla
rezavou hřbitovní bránu vyčnívající ze
země jako ostré bodáky, na něž by se
člověk snadno nabodl. Když se dostala
nad hřbitov, jako by tma byla ještě
temnější. Hrdlo se jí stáhlo strachy
a v hlavě jí zazněla Perryho otázka: Jak
si můžeš být tak jistá, že ti to napsal
opravdu on?
Nebyla si jistá. Jen tomu slepě věřila.
Ale stačí to?
Zpomalila a vrátila se nohama zpátky
na zem. Zastavila se jen pár centimetrů
před kovanou železnou bránou. Chtěla
vejít dovnitř, když ji najednou zadržel
nějaký pohyb na hřbitově. Srdce se jí
zastavilo. Když se tím směrem podívala,
vzduch zůstal uvězněný v plicích.
Tváře, desítky a desítky tváří, které ji
pozorovaly přes zrezivělé tyče. Jejich
oči bez života ji sledovaly a prosily
o pomoc. Kéž bych jim všem dokázala
pomoct. Kéž bych mohla máchnout
rukou, zakroutit malíčkem a vyřešit
všechny jejich problémy, které jejich
duše drží tady na zemi.
Hlavou jí probleskla další myšlenka.
Jsou někteří z těchto duchů spojení
s peklem? Jsou mezi nimi ďáblovy duše,
které s sebou mohou do pekla stáhnout ty
nevinné, aby se samy očistily? Skvělý!
pomyslela si Kylie. Proč mě zrovna teď
tohle napadlo?
Přinutila se udělat krok k bráně.
Představa, že bude muset projít bránou
a uličkou mezi stovkami duchů, jí
sebrala odvahu. Vzpomněla si, jaké
pocity tu zažívala, když přišla sem mezi
duchy, kteří na ni mluvili jeden přes
druhého a dotýkali se jí. Na bolest,
kterou cítila u srdce, jako by jí ho někdo
rval z těla ven.
Ale stojí to za to, jestli na mě děda
čeká někde tam uvnitř. Stojí to za ty
informace, co se od něj konečně
dozvím. A kromě toho, není to pro mě
nic nového. Už jsem tu byla dvakrát,
přesvědčovala sebe samu. Ale ne v noci.
Ne, když všude kolem byla tma a ticho.
Černou tmou pronikaly pouze stříbrné
paprsky měsíce, odrážející se
v prázdných pohledech duchů. Celé
místo tak vypadalo mnohem…
strašidelněji.
A taky že bylo. K tajuplnosti
a strašidelnosti přispíval ještě chlad,
který vyvolávaly stovky duchů. Chlad
tak mrazivý, až Kylii naskakovala husí
kůže. Podívala se k bráně a všimla si,
jak dvě duše vyšly před bránu a zamířily
přímo k ní. Kylie ztuhla a kolem páteře
ji nepříjemně zamrazilo. Znovu
přesvědčovala sebe samu, že to udělat
musí. Přinutila se k dalšímu kroku
dopředu… musím jen projít bránou
a mezi těmi duchy. Musím najít dědu.
Je to, jako bych měla skočit do bazénu
s ledovou vodou a přeplavat ho. Nutila
nohy posunovat se dopředu… když tu
najednou se blízko – až příliš blízko
– jejího ucha ozval hlas: „Já bych tam
nechodila.“
Kylie vyjekla a vyskočila strachy, když
jí došlo, komu ten hlas patří. Zhluboka
se nadechla, aby se uklidnila.
Vedle ní stála Hannah. Kylie si znovu
v mysli přehrála slova, která před
chvilkou Hannah řekla. Ví snad něco víc
než já? Mýlím se snad? Kdo na mě čeká
uvnitř hřbitova?
„Proč bys tam nechodila?“ zeptala se
Kylie, nervy stále zjitřené strachy.
Hannah se k ní naklonila a znovu
zašeptala: „Je tam spousta duchů.“
Kylie se na ni překvapeně podívala.
„Ale –“
„Vím, já jsem taky mrtvá,“ mávla
rukou Hannah, jako by Kylii četla
myšlenky. „Stejně tak jako ty dvě holky,
co jsou se mnou v hrobě. Ale když je
tady tak všechny vidím,“ popošla
směrem k bráně, „pořád mě to děsí
k smrti.“
Kylie se znovu podívala na hodinky;
zbývaly jí ještě dvě minuty. Musí jít
dovnitř. Ale nejdřív musí přinutit
Hannah, aby mluvila. „Podívej, někdo
tam na mě uvnitř čeká. Ale já nejdřív
potřebuju vědět, proč jsi přišla za mnou.
Co ode mě chceš?“
Hannah zavřela oči, ale ještě předtím
v nich Kylie zahlédla hrůzu.
„Neutíkej,“ řekla rychle Kylie, protože
si uvědomila, že chlad kolem ní už není
tak mrazivý. „Potřebuju to vědět. Vím,
že jsi za mnou přišla kvůli něčemu
důležitému. Chápu, že je těžké
o tom mluvit. Ale někdy musíme dělat
věci, které nás děsí. Někdy to pomůže.
Podívej se na mě, taky půjdu na hřbitov,
i když se hrozně bojím.“ Podívala se
dopředu k bráně a na stovky mrtvých
duší, které na ni prosebně upíraly zrak.
Hannah otevřela oči, panenky měla
velké a černé strachy. „Je blízko.“ Hlas
jí pomalu slábl.
„Kdo je blízko? A co ti udělal?“ Když
Hannah neodpovídala, Kylie zkusila
hádat. „Jde o toho chlapíka, co se
jmenuje Blake? O toho, který volal
Holiday, když jsme byly u vodopádu?“
Hannah se zadívala na sepnuté ruce
před sebou. „Milovala ho. Dostala
vždycky všechno, co chtěla. Chtěla jsem
jen poznat, jaké to je – být šťastná.
Hodně jsem toho tenkrát vypila. On
taky. A to byla chyba.“
Kylie si pomalu dávala dohromady
jednotlivé dílky skládačky, ale nebyla si
ještě příliš jistá. A tak se zeptala: „Byl
Blake muž, co si ho Holiday chtěla
vzít?“
Hannah přikývla, a když se podívala na
Kylii, měla oči plné slz. Ve tváři se jí
zračilo provinění.
„Byl to on, kdo tě zabil?“ zeptala se
Kylie.
Hannah si dala ruku před ústa, jako by
u ní ta otázka vyvolala nevolnost.
„Tak byl to on?“ zeptala se Kylie
znovu.
Když Hannah spustila ruce podél těla,
Kylie si všimla, že se jí třesou. „Já…
nevím, jestli to byl Blake.“ Oči měla
vytřeštěné hrůzou a strachy. Vypadala
velmi smutně. „Myslím, že to tak mohlo
být. Nepamatuju si, jak se to stalo.“
Odmlčela se. „Jenom si vzpomínám…
na jeho auru.“ Bolest se jí odrážela
v očích. „Na detaily si nemůžu
vzpomenout. Nevím, jak se jmenoval,
jak vypadal, ale vím, že byl jako
posedlý ďáblem, když mě zabíjel… na
to nikdy nezapomenu. A teď to tady
cítím znovu. Občas se vrátí k místu, kde
nás pohřbil. Slyším, jak chodí po
podlaze nad námi. Všechny tři v tu
chvíli mlčíme jako hrob a předstíráme,
že naše duše už v klidu odešly.“
Hannah se objala kolem hrudi, jako by
ty vzpomínky nemohla unést. „Většinou
se mu daří svoji auru dobře maskovat.
Má moc ji ovládnout, takže vypadá
celkem normálně. Ale když se nesnaží,
je jeho aura temná jako aura ďábla.“
„A když se tedy snaží předstírat, je
jeho aura jako Blakeova?“ zeptala se
Kylie.
„Nevím. Nejsem si jistá. Myslím, že by
to tak mohlo být. Nikdy jsem se o jeho
auru nezajímala. Jsou jiné, co mě…
pronásledují.“ Hannah ztichla, jako by
se jí myšlenky vydaly jiným směrem.
Z jejího výrazu Kylie poznala, že ne
zrovna správným. „Myslí si, že zabíjení
mu přinese sílu – proto to udělal. V ten
den, kdy jsem byla v Údolí stínů, jsem
věděla, že je nablízku. Cítila jsem ho
a věděla jsem to. Věděla jsem, že jsem
do tábora přišla kvůli němu. Nestačí
mu, že zabil mě. Chce Holiday.“ Jako
by se její poslední slova nesla jako
ozvěna nočním vzduchem. Hannah
zaklonila hlavu a podívala se na tmavou
oblohu.
„Co je?“ zeptala se Kylie a bála se, že
vrah je tu blízko.
„Myslím, že je tu ten divný měnivec
z tábora. Ten blonďák, co mění každou
chvíli barvu očí.“
Strach o Hannah a z vraždícího monstra
najednou vyprchal, ale změnil se v jiný.
Jestliže ji Perry našel, pak ani Lucas
nebude daleko. A možná, že se tu brzy
objeví i Burnett. Došla těsně k železné
bráně a doufala, že tak bude míň vidět.
Rozhlédla se po mrtvých tvářích, které
vypadaly, jako by hřbitov střežily.
Nevěděla, jestli si ji pamatují z minula.
Nebyla si jistá, jestli vůbec vědí, že je
vidí. Jedna věc však pro ni byla jasná:
jestliže teď hned nepůjde dovnitř, může
se s dědečkem minout.
Kylie se podívala na Hannah stále
upírající zrak k obloze. „Viděl nás?“
zeptala se a sáhla po klice, aby bránu
otevřela.
„Je to ona. Říkala jsem ti, že je to
ona,“ ozval se jeden z duchů za bránou.
Pak se k ní najednou začaly skrz bránu
natahovat jejich ruce a dotýkat se jí.
Kylie nevnímala nic jiného než ty
mávající ruce snažící se dosáhnout na ni
mezi železnými tyčemi brány. Chlad jí
zasáhl kůži a vyvolal mrazivé chvění až
do morku kostí. Kylie se kousala do rtu,
aby se ubránila panice, a rychle otevřela
bránu.
„Mě nevidí. Nevím, jestli vidí tebe,“
pronesla Hannah za ní. Jakmile Kylie
prošla bránou, duchové se rozestoupili.
Ale po pár krocích ji znovu obklopili.
Mrtvolný chlad duší vyvolal v Kyliině
těle mrazení a na rtech se jí objevila
jinovatka. Bolest ji málem srazila na
kolena. Přinutila se pohybovat, krok za
krokem postupovala dopředu. Duchové
jí udělali místo a Kylie si oddechla.
Věděla však, že pocit úlevy nebude trvat
dlouho.
Otočila se zpátky k Hannah. V očích
měla vepsanou hrůzu – její pohled byl
stejně prázdný a mrtvý jako pohledy
všech ostatních duchů kolem.
„Nemůžu dovnitř,“ hlesla Hannah.
„Jeden z nich by mohl být mrtvý anděl.
A jestli mě chtějí za mé hříchy poslat
do pekla, ať to klidně udělají.
Zasloužím si to, ale ne dřív, než bude
Holiday v bezpečí.“
„Neřekla bych, že tě chtějí poslat
do…“ Kylie se odmlčela, když si
všimla, že postava Hannah začíná
blednout.
„Zachraň ji kvůli mně, Kylie. Prosím,
zachraň mou sestru!“ Slova se
rozplynula ve tmě.
Teplota kolem klesla ještě o pár
stupínků. „Prosím,“ řekla Kylie a dívala
se z jedné popelavě šedé tváře na
druhou. „Potřebuju trochu místa.“
Duchové o kousek ustoupili. Kylie se
ohlédla přes rameno a doufala, že
zahlédne aspoň nějakou tvář patřící do
světa živých. Její naděje byly marné.
Všude, kam se podívala, viděla jen smrt.
Tma zahalila náhrobky, takže Kylie
neviděla téměř nic. Z předchozích
návštěv věděla, že hřbitov je rozlehlý.
Ví děda, že jsem tady? Myšlenka, že to
nemusí být vůbec děda, kdo tady na ni
čeká, že mail, který dostala, vůbec
nemusel psát on, jí znovu probleskla
hlavou. Kylie ji však rychle zaplašila.
Udělala pár kroků a přemýšlela o tom,
jaké starosti si dělá Hannah o Holiday.
Vytáhla z kapsy telefon a vyťukala číslo
jediné osoby, o níž s jistotou věděla, že
jí pomůže.
„Jsi v pohodě?“ ozval se Derek hned
po prvním zazvonění.
„Nemám moc času, ale potřebuju, abys
pro mě něco udělal. Jdi se podívat na
Holiday. A zůstaň u ní. Ale nebuď ji.
Udělej to tak, aby nevěděla, že ji hlídáš.
A neodcházej, dokud tam nepřijdu.“
„Do prdele! Kylie, co se děje?“ chtěl
vědět Derek.
„Nemůžu ti to teď vysvětlovat. Jen tě
prosím, udělej, co jsem ti řekla.
Prosím.“
„Kde jsi?“ zeptal se. „Vím, že nejsi ve
svém pokoji.“
Kousla se do rtu, až ucítila sladkou
pachuť krve. „Prosím.“ To slovo bylo
plné zoufalství.
„Holiday je v pořádku. Burnett hlídá
její srub.“
„Proč? Jak to víš? Stalo se tam něco?“
„Ne, zdálo se mi, že máš nějaké
potíže, takže jsem se na tebe šel
podívat. Náhodou jsem narazil na
Burnetta stojícího před Holidayiným
srubem. Říkal, že nechce nic podcenit,
po tom, co se dozvěděl o Hannah a těch
dalších holkách.“
„Tak fajn.“ Uvažovala, jestli tohle byl
důvod, proč si Burnett zavolal Lucase
a nešel zkontrolovat situaci sám, když se
spustil alarm.
„Mám pocit, že jsi vyděšená k smrti,
Kylie. Řekni mi –“
„Musím už jít.“
Stiskla tlačítko a zastrčila telefon do
kapsy. Rozhlédla se kolem po davu
duchů, kteří se pomalu pohybovali s ní
a připomínali jí hladové zombie čekající
na vhodnou příležitost, aby se na ni
mohli vrhnout a sežrat ji zaživa. Rychle
zaplašila černé myšlenky a připomněla
si, že i tihle bývali kdysi jenom lidmi.
Jen ztracené duše, které někdo okradl
o život. Duše, které byly nešťastnou
náhodou svázány s tímto světem.
Rozhlédla se a zeptala se jich: „Je tady
ještě někdo jiný?“
„Já jsem tady,“ ozval se jeden duch.
„Já taky,“ příval stejných slov
vyslovovaných jedním duchem za
druhým naplnil Kyliiny uši jako děsivá
bouře. Všichni se hlásili a doufali, že
jim Kylie pomůže.
Příval citů zaplnil Kyliinu hruď. „Je
tady kromě mě ještě někdo živý?“
„Není tu nikdo jiný, kdo by nás
viděl,“ promluvil jeden
z duchů a vypadal velmi nešťastně
a zoufale.
„Ale někdo jiný tu je?“ zeptala se.
Znovu přemýšlela o tom, proč si
dědeček vybral jako místo k setkání
zrovna hřbitov.
„Tam úplně vzadu, u zdi,“ odpověděl
jí duch mladé dívky ukazující kamsi do
tmy. „Zahlédla jsem je tam u těch dubů.
Skrývají se v jejich stínu.“
„Díky,“ zamumlala Kylie, zadívala se
nahoru a doufala, že ji nesleduje
naštvaný měnivec kroužící po temné
obloze. Mraky musely zahalit měsíc,
protože viděla jen pár probleskujících
hvězd. Dala se do kroku a modlila se,
aby v nejzazším a nejtmavějším koutě
hřbitova ve stínu vzrostlých stromů našla
skutečně dědečka. A s ním i odpovědi,
po nichž tak toužila.
Kapitola dvacátá
druhá
Zadní část hřbitova byla ponořená do
tajuplného ticha. Vztyčené náhrobky
vypadaly, jako by držely čestnou stráž
nad hroby. Většina hrobů byla pokrytá
uschlými výhonky révy. Některé byly
v dezolátním stavu, poničené vandaly
nebo působením času. Hlavy soch se
válely ve vysoké trávě. Kylie měla
pocit, jako že ji pozorují, když se tak
pomalu sune po štěrkové cestě.
Najednou si uvědomila, že je sama.
Otočila se a zjistila, že zástup duchů
pomalu zmizel a teplota stoupla. Byla
opravdu sama.
Duchové dál za ní nešli? Proč?
Strachem se jí stáhlo hrdlo. Věděli snad
víc než ona? Cítila, jak v ní narůstá
panika. Nutila se pokračovat v chůzi,
modlila se, aby rozhodnutí vydat se
v noci sem na hřbitov bylo správné.
Před sebou uviděla řadu stromů. Pod
jejich spletitými větvemi, vytvářejícími
příkrov nad několika polorozpadlými
hroby, byla tma, v níž se mohlo skrývat
cokoliv… nebo kdokoliv. Jak se blížila,
slyšela vlastní dech a v dálce zakřičel
jakýsi pták, jako by ji chtěl před něčím
varovat. Zastavila se pár metrů od
stromů. Vypadalo to, jako kdyby se
jejich dlouhé těžké větve po puklých
náhrobcích natahovaly.
„Je tu někdo?“ Kyliin hlas se vytratil
v tichu noci.
„Přece jen jsi přišla,“ odpověděl
neznámý hlas, hluboký a vážný.
Kylie přestala dýchat, zahlédla
postavu, jak vyšla ze stínu stromu. Byl to
Malcolm Summers, Kyliin dědeček.
Vypadal o něco mladší, než jak si ho
pamatovala z návštěvy v táboře. Tehdy
zřejmě hrál roli pana Brightena.
Vzpomněla si, že jí jednou Della říkala,
že nadpřirození nestárnou tak rychle jako
obyčejní lidé.
Podíval se na ni. Přestože byla tma,
v obličeji mu zářily bleděmodré oči.
Kylie si uvědomila, že mají úplně
stejnou barvu jako její. Prohlížela si ho
v obličeji a rozpoznala pár
charakteristických rysů otce, a dokonce
i svých.
Najednou si připadala nejistě,
nevěděla, jak se k němu chovat. Píchlo ji
u srdce. Měla by ho obejmout? Nebo
raději ne?
„Omlouvám se,“ vyhrkla Kylie.
„Za co?“ zeptal se děda.
„No…, že jsem s tebou nemohla mluvit
už tenkrát v tom lese.“
„To nebyla tvoje chyba,“ řekl někdo
další. Kyliina prateta vystoupila ze stínu
a stoupla si vedle Malcolma. Usmívala
se.
Než stihla Kylie zareagovat, žena ji
objala. Její objetí bylo pevné a teplé
a Kylii to překvapilo.
Když se konečně odtáhla a Kylie si ji
mohla lépe prohlédnout, usoudila, že
stejně jako děda vypadala prateta tenkrát
na návštěvě v táboře mnohem křehčeji
a stařeji. Kylie rychle v duchu počítala.
Ženě muselo být tak kolem sedmdesáti,
osmdesáti let, ale nevypadala starší než
na padesát.
Chameleoni se zřejmě vyznačují
dlouhověkostí. Odsunula tuhle myšlenku
do paměti na později.
„Podívej se na ni,“ řekla prateta. „Je
tak krásná.“ Žena se otočila na dědu.
„Co je s tebou, Malcolme? Copak svoji
vnučku ani neobejmeš?“
Muž se váhavě přiblížil. „Nejsem moc
na nějaký něžnosti a objímání, ale
myslím, že tohle setkání si to zaslouží.“
Objal ji. A stejně jako u pratety bylo
jeho objetí vřelé a horké, ale krátké.
Kylie si ho užívala stejně, jako když ji
objímal Daniel, nebo dokonce otčím
ještě předtím, než se jejich vztah
pokazil.
„Jsi v tom dobrý,“ řekla Kylie.
„Cože?“ zeptal se nechápavě.
„No… v objímání.“ Oči se jí naplnily
slzami, když zahlédla bouři citů v jeho
obličeji. V duši se jí rozhostil klid.
„Vypadáš stejně jako táta.“
„Taky jsem si toho na těch fotografiích
všiml.“
„Musím se vás na tolik věcí vyptat,“
řekla Kylie.
„My víme.“
„Jsme chameleoni, že jo?“ Zadržela
dech a čekala, až děda potvrdí to, co jí
říkal táta. Nebo snad má pravdu Holiday
a chameleon znamená úplně něco
jiného? Bude se muset Kylie smířit
s tím, že je opravdová čarodějka?
Při pohledu do dědečkova obličeje se
Kylie zachmuřila a obavy pomalu začaly
přerůstat ve strach. „Jak jsi na to
přišla?“
„Táta mi to prozradil,“ odpověděla
Kylie, plná pochybností. Mýlil se snad
otec? „Říkal –“
Malcolm stál nehybně. „Ale je přece
mrtvý.“
„Umí mluvit s duchy,“ prateta chytila
vzrušeně muže za ruku. „Říkala jsem ti,
že cítím přítomnost nějakého ducha, když
jsme byli v táboře.“ Její pohled se
přesunul na Kylii. „Tvoje prababička
měla taky tenhle dar. Byla by na tebe tak
hrdá.“
„Takže je to pravda? Jsme
chameleoni?“ zeptala se Kylie znovu.
„Ano,“ odpověděli oba současně.
Kylie se nadmula hrdostí a pocitem
vítězství. Hned se jí na jazyku formovaly
další otázky. V hloubi duše cítila, že
skutečné vítězství však přijde až poté, co
odpovědí na další otázky.
Kylie se snažila vstřebat každou
informaci, kterou dostala, aby toho co
nejvíc zjistila. Její prababička byla tedy
taky duchařka. Ale na další dvě generace
pak tenhle dar vymizel. Takže
chameleoni nemají stejné nadpřirozené
dary? Fungovalo to snad takhle?
„Táta taky uměl mluvit s duchy,“ řekla
Kylie a uvědomila si, že se vlastně ani
nepodívala na jejich obrazy mozku.
Zakmihala obočím a překvapeně se na
ně zadívala, když viděla, že oba mají
obyčejné lidské obrazy. Ale vždyť
vlastně ona sama taky nedávno měla
stejný obraz. „Co vlastně ten chameleon
znamená?“
„Takže ty ses s ním setkala?“
Z Malcolmova hlasu byl slyšet smutek.
„Ano, i babičku jsem viděla.“ Znovu se
zadívala na dědečkovo čelo. „Můžu se
zeptat?“
„Heidi?“ Vyslovil to jméno s takovou
láskou, až Kylii bodlo u srdce.
„Ano. Vlastně to ona řekla tátovi, že
jsme chameleoni. Ale nikdo tady
v Údolí stínů neví, co to znamená.“
Prateta s dědou se na sebe podívali.
Pak prateta kývla. „Tak jí to řekni.“
„Řeknu,“ odpověděl děda. „Ale musíš
jít s námi.“
Kylie zaváhala. „Proč si o tom
nemůžeme promluvit tady?“
„To není jenom o mluvení.“ Položil jí
konejšivě ruku na rameno. Teplo jeho
dlaně pronikalo Kylii pokožkou
a rozlévalo se po celém těle. Kylie si
uvědomila, že ten dotyk je velmi
podobný Holidayinu i Derekovu doteku.
Znamená to snad…
Dědeček pokračoval: „Musíš jít s námi
a žít se svým druhem.“
„Žít?“ Žít? Opustit Údolí stínů? Kylie
zakroutila hlavou. „To nemůžu.
Nastoupila jsem teď do internátní školy
Údolí stínů.“
„Nechápeš, v jakém nebezpečí ses
ocitla, dítě,“ zamumlal.
„Ohrožuje mě snad…Mario?“ zeptala
se Kylie.
Děda se zamračil. „Je Mario součástí
FVJ?“
„Ne.“ Kylie váhala, zda se pustit do
rozhovoru o FVJ. „Je členem nějakého
nebezpečného gangu.“
„To, čeho by ses měla bát, je FVJ. Sice
vystupují v roli ochránce vašeho tábora,
ale nejsou takoví, jak se zdá. Mám
podezření, že to oni jsou zodpovědní za
smrt tvé babičky.“
Kylie nechtěla lhát, a tak přikývla: „Já
vím.“
Dědečkův výraz zpřísněl. „Co víš?“
Když Kylie hned neodpovídala,
pokračoval: „Říkala ti o tom něco?“ Tón
jeho hlasu odpovídal výrazu – byl
přísný, strohý, dožadující se odpovědi.
Kylie si nebyla jistá, jestli mu může
stoprocentně důvěřovat, ale připadalo jí,
že by bylo mnohem horší držet si od něj
určitý odstup. Přikývla: „Stalo se to při
operaci, kterou prováděli na vás obou.
Zabili ji.“
Malcolmovy oči byly plné bolesti.
Stiskl ruce do pěstí. „Vrahové! Bastardi!
Do té školy se vrátíš jen přes mou
mrtvolu!“
Kylie se snažila na jeho výhrůžku
nereagovat. Ano, považovala jeho slova
za výhrůžku. Zhluboka se nadechla, aby
se uklidnila. „Chápu, jak ti teď je. Taky
jsem na ně měla šílený vztek. Ale
Burnett mě ujistil –“
„Burnett pro ně pracuje!“ vykřikl
dědeček a zdálo se, že i stromy se
zalekly jeho vzteku.
Kyliina prateta si stoupla vedle něj
a konejšivě mu položila ruku na paži.
Kylie si vzpomněla, jak byl její dotek
hřejivý a uklidňující, když se jí tenkrát
dotýkala v Holidayině kanceláři,
předstírajíc, že je paní Brightenová.
Byla snad ta žena víla? Možná poloviční
víla.
„Jasně,“ odpověděla Kylie. „Burnett
sice pracuje pro FVJ, ale ujistil mě, že
lidi, co to babičce provedli, už tam
dávno nejsou. A –“
„A ty jim věříš, když víš, co udělali?
Věříš jemu, když víš, komu se
zodpovídá?“
„Nevěřím FVJ, ale Burnettovi ano,“
řekla Kylie. „Je na naší straně. A ze
všeho nejvíc věřím Holiday.“
„Jsi naivní a mladá. Nevíš, co je pro
tebe dobré.“
Kylie se snažila, aby nedala znát, jak ji
jeho slova urážejí. „Mladá ano, ale zase
tak naivní už nejsem,“ odpověděla. „Jdu
za tím, co mi říká srdce.“
„Ale srdce nemusí mít vždycky
pravdu,“ odpověděl děda. „To
moje nemělo. Věřil jsem jim. Byl jsem
slepý, když jsem neviděl, co jsou
opravdu zač. Heidi to věděla… nebo
spíš to tušila, ale tenkrát jsem ji
neposlouchal.“
„To je mně líto,“ zamumlala Kylie,
„ale já nemůžu –“
„Ale můžeš,“ trval na svém dědeček.
„Ne, Malcolme! To dítě se musí
rozhodnout samo.“ Prateta mluvila sice
k Malcolmovi, oči ale měla stále upřené
na Kylii. Nevypadala, že je rozzlobená,
v obličeji měla ale výraz podobný
zklamání. Kylii píchlo u srdce, když si
uvědomila, že těmhle dvěma blízkým
lidem ublížila. Nemohla se jim ale
podvolit.
Dědeček se otočil a zadíval se na řadu
stromů. Jeho smutek, hněv a pocit ztráty
naplnil vzduch kolem a zasáhl Kylii
plnou silou. Došla k němu, a i když si
tím nebyla jistá, měla pocit, že potřebuje
nabídnout útěchu.
„To poslední, co bych chtěla, je ublížit
vám. Už jste si toho v životě prožili
dost. Mrzí mě, že nemůžu udělat to, co
bych si opravdu přála, ale musím jít tam,
kam mě táhne srdce, a dělat, co si
myslím, že je správné.“
Koutkem oka zahlédla Kylie na obloze
nepatrný pohyb. Nepodívala se nahoru,
ale tušila, že ta tmavá skvrna se jmenuje
Perry. Bylo jasné, že ji objevil. Její čas
na rozhovor s dědou a pratetou vypršel.
„A co když se mýlíš? Co když budu
muset zase čelit smrti blízkého člověka?
Člověka, kterého jsem zatím ani neměl
možnost poznat?“
„Myslím, že to se nestane,“ prohlásila
Kylie.
Malcolm se díval na zem a vypadal
zlomeně.
Kylie věděla, že jí už moc času
nezbývá, a tak pokračovala: „Pořád je
ještě spousta věcí, na které se vás chci
zeptat. Prosím, pomozte mi zjistit, kdo
jsem.“
Podíval se na ni a Kylie viděla, jak mu
zlost z očí mizí. „Nemůžu ti během
chvilky vysvětlit všechno, co potřebuješ
vědět. Dokonce by nám na to nestačila
ani hodina, ani týden. Abys to
pochopila, potřebovali bychom spolu žít
dlouhé roky.“
„Slibuju, že za vámi určitě přijdu
a budeme spolu,“ kývla Kylie. „Ale
prosím, odpovězte mi aspoň na jednu
otázku. Co to znamená, že jsem
chameleon?“
Prateta došla k ní. „Je to stejné jako
u opravdového chameleona. Dokážeme
se měnit podle toho, v jakém prostředí
se pohybujeme. A abychom se vyhnuli
různým perzekucím a pronásledování,
musíme svou identitu skrývat.“
„Skrývat se před FVJ?“ zeptala se
Kylie.
„Bohužel přede všemi,“ odpověděla
prateta. „Na ty, kteří se skrývat nechtěli,
se vždycky dívali jako na vyvrhele,
blázny a monstra, co nepatří do žádné
skupiny nadpřirozených. Nejdřív se
myslelo, že trpíme zvláštním druhem
mozkového nádoru, a považovali nás za
choromyslné.“
Kylie nemohla popřít, že by se
s takovým názorem nesetkala.
Uvědomila si ale, že na většinu
předsudků se před lety pohlíželo
mnohem hůř než dnes. I když sama někdy
měla pocit, že je zvláštní hříčkou
přírody, musela uznat, že většina lidí
v táboře ji přijala mezi sebe.
„Takzvaní odborníci z FVJ nás
zkoumají jako nějaké laboratorní krysy,“
ozval se znovu děda. „Stařešinové
a rady všech nadpřirozených druhů na
nás koukají jako na nějaké mutanty.
Někteří z nás byli dřív nuceni pracovat
pro ostatní nadpřirozené jako otroci.“
Jejich slova Kylii zraňovala, ale
musela se to dozvědět. Chtěla slyšet
všechno. „Ale co tedy jsme? Nějaký
nový neznámý druh?“
„Ne tak docela,“ odpověděla prateta.
„Za normální situace potomci
nadpřirozených bytostí zdědí DNA
dominantního rodiče. Pokud se mezi
sebou kříží jednotlivé druhy
nadpřirozených, nebo dokonce dojde ke
spojení s obyčejným člověkem, pak se
nadpřirozená síla samozřejmě oslabuje.
U dětí, které se narodily rodičům
stejného druhu, tyto vlastnosti zůstávají
nezměněné, někdy se dokonce mohou
násobit. Chameleoni pak dědí DNA po
obou rodičích, a dokonce i DNA všech
svých předků. Chameleoni si tedy nesou
vlastnosti všech nadpřirozených druhů.“
Dědeček se jí podíval do očí. „Můj
otec byl vlkodlak a upír. Matka byla
víla, čarodějka a měnivec.“
„Počkej,“ ozvala se Kylie, „chceš tím
říct, že mám dary všech nadpřirozených
druhů?“
„Pokud máš jejich obraz mozku, tak
ano. S výjimkou…“ V očích mu Kylie
zahlédla obavy. „Jestliže se u někoho
projeví dar spasitele ve stejné míře jako
dary ostatních nadpřirozených druhů,
pak ten člověk nemůže své schopnosti
využít k vlastní ochraně.“
Kylie zatřásla hlavou a snažila se
vstřebat dědečkova slova. „Tvůj obraz
mozku je teď stejný jako obraz
obyčejného člověka,“ poznamenala.
„Je bezpečnější předstírat, že jsi jeden
z nich,“ odpověděla prateta.
„Ale já jsem napůl obyčejný člověk,“
řekla Kylie. „Tak jak je možné, že jsem
tak zvláštní?“
„Na první pohled se zdá, že to nedává
smysl,“ vysvětlovala jí prateta. „Ale
když jsme prostudovali rodokmen tvé
matky, zjistili jsme, že pochází z –“
„– jednoho amerického indiánského
kmene,“ dokončila za ni Kylie.
A najednou jí to došlo. „Znamená to
tedy, že moje máma je taky
nadpřirozená?“
„Není přímo nadpřirozená, jen
obdařená zvláštním talentem,“
pokračovala prateta.
„Jakým?“ zeptala se Kylie.
„Může být médiem. Nebo může mít
empatické schopnosti,“ vysvětlil děda.
„Příslušníci tohohle kmene dokážou
rozlišit nadpřirozené od obyčejných lidí
– někdy si to ani nemusí uvědomit, ale
prostě je to k nadpřirozeným přitahuje.
Statisticky je dokázané, že jeho
příslušníci si berou nadpřirozené bytosti
mnohem častěji než obyčejné lidi. I když
to není příliš velký kmen a počet jeho
členů je mezi lidmi zanedbatelný.“
Zadíval se na Kylii, rozkmihal obočí
a studoval její obraz. „Tvůj obraz mozku
se mění velmi rychle. Většina
chameleonů není schopna se takhle měnit
v mladistvém věku. Dokážou to až tak
kolem dvaceti let.“
„No, možná že se vyvíjím, ale zatím
o tom nemám ani páru. Nevím, jak se to
dělá, jak můžu změnit obraz svého
mozku nebo jak ho ovládat.“
„Proto bys měla jít s námi.“ Dědeček
se zamračil.
„To nemůžu. Ale musím tomu
porozumět.“ Podívala se na oblohu a teď
si byla jistá, že je to Perry. „Nejdřív
jsem měla obraz normálního lidského
mozku. A pak jsem najednou dokázala
jen silou vůle mrštit těžítkem přes celou
místnost a… no, zrovna se mi to
nepovedlo. Ale možná že se tak rychle
vyvíjím proto, že jsem spasitelka. Tedy
aspoň ostatní si to myslí. Ale pravdou
je, že sami nevědí, co si o mně mají
myslet.“
Prateta se usmála. „Už jsme zaslechli,
že jsi možná spasitelka. To je ale velká
čest.“
„Asi.“ Kylie si nebyla jistá, jak
všechny ty nadpřirozené dary
a schopnosti fungují.
Dědeček se jí znovu podíval na čelo.
„Jestli nejsi schopná je vědomě ovládat,
pak vytváříš obraz mozku instinktivně.
Vědomé ovládání svého obrazu se dá
naučit, ale chce to hodně zkušeností
a většinou to trvá velmi dlouho. Ty zatím
nejspíš potřebuješ nějakou vnější sílu,
která u tebe změnu intuitivně vyvolá.“
„Sílu?“ zeptala se zmateně Kylie.
„Myslím, že síly se to netýká.
Kamarádka pořád nemohla přijít na to
správné kouzlo a –“
„Kouzlo?“ zeptal se dědeček.
„Teď zrovna jsem čarodějka.“
odpověděla sebejistě Kylie.
„Ne, už nejsi…“
Kapitola dvacátá
třetí
„…jsi upírka,“ řekl dědeček.
Kyliinou první myšlenkou bylo to
popřít. Nemohla být upírkou. Ale proč
by jí děda lhal? Dotkla se vlastní paže,
aby zjistila, jestli má studené tělo. Ale
chlad necítila. Kdyby se však její
tělesná teplota změnila, cítila by to? Pak
si uvědomila, jak jí připadaly doteky
pratety i dědečka horké.
Hlavou jí prolétla další myšlenka.
Vzpomněla si, jak doslova letěla ke
hřbitovu, když se na chvíli zbavila
Perryho a Lucase.
Lucas!
Vzduch jí vibroval v plicích, když se
zhluboka nadechla. Jak se bude Lucas
tvářit, až zjistí, že zase změnila obraz
mozku? Nebyl příliš potěšený zprávou,
že je z ní čarodějka. Až se dozví, že je
upírka…
„Stalo se něco, drahoušku?“ zeptala se
starostlivě prateta.
Kylie stála zaraženě a snažila se
vstřebat myšlenku, že je upírkou.
Představovala si – nebo spíš na to
nechtěla ani pomyslet –, jak bude Lucas
reagovat. Pak ji napadlo, jestli bude
muset taky pít pravidelně krev.
Při té představě začala slinit
a vzpomněla si na pronikavě sladkou
chuť lepkavé tekutiny.
„Zlato?“ zeptala se znovu teta. „Možná
by sis radši měla sednout. Vypadáš
bledě.“
„Opravdu?“ Byla to snad další známka
upírství? Instinktivně si přejela špičkou
jazyka po zubech a málem si ho zranila
o vyčnívající špičáky. Do prdele! Teď
jsem fakt upírka! blesklo jí hlavou.
Zatímco propadala strachu z té
neočekávané změny, vzpomněla si, jak
úžasný pocit zažívala, když letěla lesem.
Tenhle druh síly bude určitě návykový,
pomyslela si. Ale co je dobrého na síle,
kterou nedovedu ovládat? Třeba můj
supersluch – je příjemné ho mít, ale
když ho nevyužiju pro dobrou věc,
k čemu je? Pak mi jsou moje dary
k ničemu.
A Kylie rozhodně nechtěla být
neužitečná.
„Jak se můžu naučit svoje schopnosti
ovládat?“ zeptala se. „Vysvětlete mi to.“
Dědeček si povzdechl. „Není to
jednoduché. Musíš dlouho a pravidelně
trénovat mysl. Nevím, jak bych ti to
vysvětlil. Nejde prostě říct, je to takhle,
a bude to fungovat. Ovládat mysl chce
spoustu trpělivosti, sebeovládání a času.
Může to trvat celé roky. A do té doby
můžeš být nebezpečná nejen okolí, ale
i sama sobě.“
„Tady v Údolí stínů to zvládnu.“
Malcolm se zamračil. Trhl hlavou
jedním směrem, jako by zrovna zachytil
nějaký pach. Z hrdla se mu ozvalo tiché
zavrčení, které jí připomínalo Lucase.
Způsob, jakým větřil ve vzduchu
nezvaného hosta.
„Někdo je tu s tebou.“ Dědečkův hlas
zněl najednou zklamaně.
„Snažili se mě pronásledovat. Cestou
jsem je zastavila, ale zřejmě se jim
podařilo uniknout a znovu mě najít.“
Starostlivě a s obavami se na ni
podíval. „Pojď s námi. Pomůžeme ti,
abys všechno pochopila a naučila se.
Musíš zjistit, kdo jsi, Kylie, a co umíš.
Sama to nezvládneš.“
Pomalu zakroutila hlavou. „Nemůžu
s vámi jít.“
„Jsme tvoji příbuzní. Máme stejnou
krev. Osamocený chameleon jen těžko
přežije. Podívej se na svého tátu. Jeho
smrt byla tak zbytečná. Myslíš, že by si
otec nepřál, aby ses k nám připojila
a zjistila, kdo jsi?“
Kylie se nadechla. „Táta mi říkal,
abych vždycky šla za hlasem srdce. A to
mi teď říká, že Údolí stínů je pro mě to
nejlepší místo na světě.“
Malcolm se zamračil a podíval se na
pratetu. „Musíme už jít. Někdo sem jde.“
Obrátil se na Kylii. „Neříkej nikomu, že
jsi chameleon. Nech je, ať si o tobě
myslí, co chtějí. Čím míň budeme
o svém stavu mluvit, tím míň nás budou
pronásledovat.“
„Počkejte,“ vyhrkla Kylie. „Jak se
s vámi znovu spojím? Mám tolik otázek,
na které znáte odpovědi jen vy.“
„Já ti dám vědět,“ odpověděla prateta
a chytila Malcolma za ruce.
„Jak?“ zeptala se Kylie. „Jak mi –“
Ale prateta už neodpověděla. Přesně,
jak říkal Perry tehdy, když je sledoval
po návštěvě v táboře, prostě zmizeli.
Frnk… a vypařili se.
Kylie stála na místě jako opařená.
Užaslá a zároveň rozzlobená, že tak
najednou zmizeli. Jak mi prateta dá
vědět? A jak udělali to zmizení? Prostě
luskli prsty a… frnk. Zvládnu to i já?
Otázky jí vířily hlavou. Za sebou
zaslechla dusot nohou, jak k ní někdo
rychle běžel. Otočila se a myslela si, že
uvidí Burnetta. Ale bylo to něco mnohem
horšího.
Lucas zpomalil. Tělo měl napjaté,
vztek a obavy se v něm svářily. Když
přišel blíž ke Kylii, všimla si, že oči mu
zlostí oranžově žhnou. Byl nepříčetný
kvůli tomu, že se opovážila na něj
a Perryho hodit síť a zabránit jim, aby ji
sledovali. Podívala se za něj a byla si
jistá, že se objeví i Burnett. Věděla, že
to od něj pořádně schytá.
Vzpomněla si taky, že je teď upírka.
Odvrátila se od Lucase, protože se bála,
co tomu bude říkat. Bála se, že v jeho
očích uvidí odpor.
„To byla tedy pěkná blbost,“ vyštěkl na
ni.
Kylie věděla, co tím myslí. „Nebyla to
taková blbost.“ Stále se na něj
nepodívala. „Byl to můj děda.“
„A co?“ zeptal se.
„Dozvěděla jsem se informace, které
jsem potřebovala.“ Vydala se po
štěrkové cestě k bráně hřbitova. Lucas
šel vedle ní.
„To mi tak nedůvěřuješ, žes mi
nemohla říct, že jdeš sem?“ naléhal na
ni.
Kylie pokrčila rameny, ale pohled
měla stále upřený dopředu. „Myslela
jsem si, že bys mě od toho odrazoval
a nedovolil bys mi to. A teď jsi mi
dokázal, že jsem měla pravdu.“
„Tak jsi mi to měla vysvětlit
a přesvědčit mě, že to je nutné. A ne na
mě hodit tu pitomou síť.“ Jeho slova
zněla jako hrozivé vrčení.
„Neměla jsem čas ti to vysvětlovat.“
„Tak jsi mi to měla říct už předtím. To,
že mi nedůvěřuješ, mě dohání
k nepříčetnosti.“
Stejně tak jako nedůvěřuješ ty mně,
pomyslela si. „Vím přesně, jak ti teď
je,“ odpověděla Kylie a nechala ho, aby
si smysl jejích slov domyslel sám.
„To je přece něco úplně jinýho,“
vyštěkl.
„To teda není.“ V krku jí narůstal
knedlík, ale odmítala se na něj podívat.
Bála se, že až si přečte její obraz, bude
se asi divit, co zjistí. A, bože, pomoz mi,
protože pak se teprve naštve, pomyslela
si Kylie.
„Tvrdila jsi mi, že mě chápeš. Sama
ses přiznala, žes to trochu přehnala, když
ses na mě zlobila… ne zlobila, vlastně
asi trochu jo. Sakra, jsem z tebe úplně
mimo!“
„To jsem říkala,“ připustila. „A chápu
tě, nebo se tě aspoň snažím pochopit, ale
když nejsi ochotný brát ohledy na mě,
tak nemám důvod se snažit tě chápat.“
„Takže jsme zase zpátky u toho, že jsi
ženská a měníš si názory, jak se ti hodí,“
ušklíbl se.
„Jasně!“ odsekla Kylie a slzy se jí
hrnuly do očí. Přidala do kroku.
Prošli kolem dvou rozbitých soch,
kterým chyběly ruce. Všimla si, že se na
ně Lucas podíval. Kolik úsilí ho to stálo,
aby za ní přišel na hřbitov? Určitě stejně
jako devadesát procent
všech nadpřirozených bytostí hřbitovy
nesnášel. Byl to snad důvod, proč se
dědeček chtěl sejít právě tady? Věděl, že
jen velmi málo nadpřirozených se sem
odváží.
Ale Lucas se odvážil. Měl větší strach
o ni, než byl jeho vlastní strach z duchů.
Odvážil by se sem vejít, kdyby tušil, že
je upírka? Zajímal by se o ni, kdyby se
teď k němu otočila čelem a dovolila mu
přečíst si obraz mozku?
Slova se jí honila hlavou, strach z jeho
odpovědí ji popoháněl dopředu větší
rychlostí. Právě teď by nejradši byla
sama. Aby mohla uvážit a rozebrat každé
slovo, které děda řekl.
Chtěla se těšit z poznání, že se konečně
dozvěděla pravdu.
Chtěla si rozmyslet, co to pro ni
znamená.
Ano, byla chameleon. Tedy zrovna teď
byla upírka. Ale na jak dlouho? Jak
dlouho jí bude trvat, než se naučí tenhle
blázinec se svým mozkem ovládat?
U brány na ni čekal dav duchů. Všimla
si, jak se Lucasovo tělo napjalo, jako by
je cítil. Zpomalila jen na nezbytně
nutnou dobu, aby otevřela vrzající bránu
a v duchu slíbila mrtvým duším
natahujícím po ní ruce, že se brzy vrátí.
Jakmile chladný poryv větru za nimi
s bouchnutím zavřel bránu, nabrala na
tempu a rozběhla se. Jedna noha dopadla
na zem, pak druhá… běžela rychle,
protože si přála být zpátky v bezpečí
domova. Chtěla být zpět v Údolí stínů.
Jsme tvoji příbuzní. Máme stejnou
krev. Osamocený chameleon jen těžko
přežije.
Dědečkovo varování jí znělo v uších,
ale odmítala mu uvěřit. Už jen pomyšlení
na to, že by opustila tábor, ji bodalo do
srdce jako ostrý nůž. Nemůže odsud jen
tak odejít.
I když se vracela do jediného místa na
světě, o němž věděla, že je pro ni
správné, do místa, které považovala za
nejbezpečnější, věděla, že odpovědi tam
nenajde. Ty musí hledat u dědečka
a pratety.
Srdcem jí projela další bodavá bolest.
Slzy jí vytryskly z očí a stékaly po
tvářích. Na chladné upíří pokožce
vnímala jejich horkost. Třásla se
obavami při představě, že než se dostane
do svého pokoje, bude muset
pravděpodobně čelit rozzlobenému
Burnettovi.
„Zpomal,“ dožadoval se Lucas.
Kylie se rozběhla ještě rychleji.
Burnettův hněv byl nic ve srovnání s tím,
že se bude muset podívat do očí
Lucasovi. Jeho zaujatost vůči upírům ji
právě teď zraňovala víc, než byla
schopná unést.
Brána do tábora Údolí stínů se tyčila
přímo před nimi. Kylie slyšela tlukot
vlastního srdce a modlila se, aby
Burnettovo kázání netrvalo dlouho.
I když tělo neměla rychlým a dlouhým
během vůbec vyčerpané, měla pocit, že
srdce už víc nezvládne.
„Sakra, Kylie,“ ozval se Lucas znovu.
Přerývaně dýchal a nohy se mu už skoro
motaly, takže Kylie poznala, že je na
pokraji sil.
„Řekl jsem, abys zastavila!“ ozval se
zblízka.
Zrovna když se chystala ke skoku přes
plot, Lucasova ruka ji chytila kolem
pasu. Než dopadli tvrdě na zem, Lucas ji
objal, aby ji uchránil před nárazem. Na
zemi se několikrát převalili.
„Co se to s tebou děje?“ zeptal se.
Kylie ležela na něm a horkost jeho těla
jí znovu připomněla, jak studené je
její… upíří. Podívala se mu do tváře
a snažila se vstát. Držel ji pevně.
„Tak co se děje?“ zeptal se znovu.
Přetočil se, takže teď pro změnu ležel
on na ní. Kylie, bojíc se, že Lucas si
přečte její obraz, odvrátila hlavu
a zadívala se do křoví. Z očí jí znovu
vytryskly slzy.
„No tak.“ Tentokrát zněl jeho hlas
mnohem něžněji. Bylo jasné, že si
konečně všiml jejích slz. „Podívej se na
mě.“
Nepodívala se. Nemohla. „Chci, aby
tohle už všechno bylo za námi,“ obořila
se na něj.
„Co všechno?“ Hruď se mu zdvíhala,
jak těžce dýchal.
„Setkání s Burnettem.“
„Ale on o tom vůbec neví. Jestli ale
teď přeskočíš ten plot do tábora, tak se
o všem okamžitě dozví.“
Kylie se na něj zadívala. „On o tom
neví?“
„Ne. Dostal jsem se ven, aniž bych
aktivoval alarm. A když mě teď budeš
poslouchat, myslím, že se dostaneme
dovnitř a Burnett o tom vůbec nemusí
vědět. Máš na vybranou, buď mě
poslechneš, nebo přeskočíš ten plot
a skočíš přímo do jeho naštvaný
náruče.“
Kylie si uvědomila, že se opět dívá
Lucasovi do očí, a rychle odvrátila
hlavu.
„Kvůli tomu se chováš tak divně,
Kylie! Sakra, vždyť já už to vím.“
Podívala se překvapeně na něj
a nevěděla, co tím Lucas myslí. „Co
víš?“
Zamračil se. „Že jsi upírka. Víš… cítil
jsem to, hned jak jsem za tebou vešel na
hřbitov.“
Jeho urážka ji zabolela. Roztřásly se jí
rty. „Když tedy tak smrdím, proč ses
vůbec obtěžoval tam za mnou jít?“
Lucas si ji zamračeně prohlížel. „Šel
jsem za tebou, protože jsem si myslel, že
ti hrozí nějaké nebezpečí.“ Hlasitě
vydechl. „Nebudu ti lhát. Nelíbí se mi to
a trochu to komplikuje celou tu záležitost
se smečkou a tak, ale…“ Podíval se jí
do očí. „Ale to, co je pro mě důležitý,
není tady.“ Dotkl se jejího čela. „To je
tady.“ Položil jí dlaň na hruď a palcem
přejel přes vrcholek ňadra.
Kylie slyšela, jak jí buší srdce. Jeho
dotek vůbec neměl být intimní, přesto ho
Kylie tak vnímala.
„Přitahuješ mě od chvíle, kdy jsem tě
poprvý uviděl. Jako malou holku ze
sousedství. Nevěděl jsem, co jsi zač,
a ano, přál jsem si, abys byla taky
vlkodlačice. Ale na tom nezáleží. Chytil
jsem se do tvé pasti.“
Po tvářích se jí koulely slzy. Najednou
ji do nosu udeřila jemná vůně a Kylie
věděla, že je to jeho vůně smíchaná
s vůní lesa.
„A pořád v té pasti jsem.“ Otřel jí slzu
z tváře. „Je mi jedno, jestli jsi napůl
čarodějka, nebo napůl upírka.“
„Nejsem ani jedno,“ zašeptala.
Zmateně se na ni podíval. „Fajn. A co
tedy vlastně jsi?“
Usmála se skrz slzy. „Jsem chameleon.
Což znamená, že jsem kousek od
každého nadpřirozeného druhu.“
Vzpomněla si na dědečkova slova, aby
se o tom nikomu nezmiňovala. Ale Lucas
nebyl jen tak někdo.
„Máš v sobě i kus vlkodlačice?“ zeptal
se.
Kylie přikývla. „Jenom ještě neumím
jednotlivé dary a schopnosti ovládat.
Nevím, kdy se v co proměním,“
povzdechla si. „Proto vám všem
připadám jako nějaký blázen.“
„Mně připadáš bláznivě krásná,“ řekl.
„Dokonce, i když jsi upírka.“ Sklonil se
a přitiskl rty na její. Polibek chutnal
sladce a nevinně. Bylo to bláznivé, ale
Kylie si najednou vzpomněla, že už ji
kdysi takhle líbal. Kdysi dávno. Ještě
předtím, než přišla sem do tábora. Vzala
jeho tváře do dlaní, a když se odtáhl,
zeptala se: „Vyšplhal jsi… někdy do
mého okna, když jste bydleli vedle nás?“
Zatvářil se provinile, ale ne moc. „Jen
jednou. Přísahám. Nechala jsi celou noc
otevřené okno. A nemohl jsem… chtěl
jsem –“
„Mě políbit?“ zeptala se. Ta představa
ji vůbec nerozzlobila.
„Byla to moje… první pusa,“ řekl.
Zasmála se a pak si jeho rty přitáhla ke
svým. Sotva se jich dotkla, když se
Lucas znovu odtáhl. „Ale pořád se na
tebe zlobím, žes na mě hodila tu síť.“
Vydechl. „Ale nemůžu se na tebe
zlobit dlouho.“
Znovu ji políbil, ale tentokrát to nebyl
žádný nevinný polibek. Kylie si však
nestěžovala. Chutnal vášnivě, divoce
a sladce. Jejich těla se vzájemně
doplňovala přesně tam, kde měla. Jeho
tiché předení, vibrování hrudi, jí
prostupovalo tělem na místech, kde se jí
dotýkal. Vracela mu polibky, chtěla ho
cítit na svém těle, chtěla ho ochutnat.
Rukama ji držel v pase, jeho teplé dlaně
ji hřály na holé pokožce. Vklouzl
hlouběji pod tričko a dlaní přikryl jedno
ňadro. Dotyk v ní vyvolával sladkou
bolest a toužila, aby se jí dotýkal
mnohem víc.
Rty pomalu přesunoval k hrdlu. Při
jeho sladkých polibcích ztrácela nad
sebou kontrolu.
A když se jeho prsty dotkly zapínání
podprsenky, prohnula se v zádech, aby
mu to usnadnila. Jakmile ucítila jeho
dlaň na sametové pokožce ňadra,
roztřásla se čirou touhou.
Stáhl jí tričko přes hlavu a jeho oči
spočinuly na jejím nahém těle. Myslela
si, že jí bude trapně. Ale nebyly to
rozpaky, co cítila…
„Jsi tak krásná,“ řekl chraplavým
hlasem.
Ano, to bylo přesně to, co v ní
vyvolával. Cítila se krásná, chtěná.
Ostře se nadechl. „Asi bychom neměli
–“
Položila mu prst na rty. „Chci to.“
Objala ho kolem krku, prsty zajela do
hustých černých vlasů a přitáhla si jeho
ústa ke svým. A během chvíle se ztráceli
jeden v druhém.
Kapitola dvacátá
čtvrtá
Vášnivý polibek rozehříval chladné
upíří srdce. Ani si nevšimla, kdy si
Lucas sundal košili, dokud neucítila jeho
nahou kůži na svých prsou. Zachvěla se
rozkoší. Jeho rty se pomalu přesouvaly
na hrdlo a pak ještě níž. Vzrušení ji
donutilo prohnout se v zádech a šeptat
jeho jméno.
Najednou mu zazvonil v kapse telefon.
Lucas ztuhl a zavrčel hlubokým tichým
hlasem. Zvedl hlavu a Kylie si všimla,
jak jeho oči září, modré duhovky hořely
touhou. „Nenávidím… nesnáším tuhle
moderní techniku.“
Kylie se usmála.
Lucas se skulil do trávy vedle ní
a vytáhl telefon z kapsy. Jakmile se
zadíval na malý svítící displej, jeho
výraz se změnil z roztouženého na
zamračený a starostlivý.
„Volá Burnett,“ zavrčel a na chvíli
zavřel oči. „Měl bych… měl bych to
vzít.“ Podíval se omluvně na Kylii.
„Jasně,“ přikývla, a když si uvědomila,
že před ním leží od pasu nahoru nahá,
rychle zkřížila ruce na hrudi.
Lucas se na ni podíval a sáhl pro
podprsenku a tričko, které ležely vedle
něj, a podal jí je.
Přitiskla je k sobě, aby se alespoň
trochu zahalila. Jejich pohledy se znovu
setkaly. Oba věděli, že Burnettovo
volání přišlo v pravou chvíli, aby je
zastavilo dřív, než by bylo pozdě.
„Nelituju toho,“ zašeptala.
„To je dobře.“ Bez košile vypadal
Lucas tak přitažlivě, tak mužně…
„Protože já taky ne.“
„Díky,“ špitla Kylie.
„Za co?“ Lucas se znovu podíval na
vyzvánějící telefon a zamračil se.
„Žes za mnou přišel na hřbitov,
i když… nesnášíš duchy.“ Za to, že ke
mně nemáš odpor, protože jsem upírka.
Jeho výraz v obličeji zvážněl. „Šel
bych třeba do samotného pekla, abych tě
zachránil, Kylie Galenová.“
Kylie mu v tuhle chvíli věřila.
Stiskl tlačítko a přijal Burnettův hovor.
Kylie strávila zbytek noci v posteli, ale
nemohla usnout a neustále sebou házela
a převalovala se. Burnett se jen
ujišťoval, zda Lucas nenašel při kontrole
spuštěných alarmů něco podezřelého.
Potom společně s Lucasem přeskočili
plot, držíce se za ruce, takže
v bezpečnostním systému to vypadalo, že
se dovnitř dostala jen jedna osoba. Jak
na to Lucas přišel, Kylie netušila
a neptala se ho. Ale představa, že Lucas
kvůli ní Burnettovi lhal – a koneckonců
stejně tak i Perry – se jí příliš
nezamlouvala.
Ležela na zádech, zírala do stropu
a v hlavě si přemílala vše, co se dnes
v noci dozvěděla. Je chameleon, což je
velmi vzácný typ nadpřirozených
bytostí. Zrovna teď je ale upírka. A to
taky vysvětlovalo, proč – i když se o to
velmi snažila – se nemohla ve snu
přenést k Lucasovi. Upíři totiž nemůžou
mít snové obrazy. Znovu se převrátila na
druhý bok a přemýšlela o tom, co budou
ostatní říkat, až uvidí její nový obraz
mozku.
Hlavou jí zněla pratetina slova. Na ty,
kteří se skrývat nechtěli, se vždycky
pohlíželo jako na vyvrhele, blázny
a monstra, která nepatří do žádné
skupiny nadpřirozených.
Dovedla si živě představit, jak si
ostatní táborníci šeptají za jejími zády.
Podívej se na Kylii… Nikdy nevíš, co
zrovna je!
Ne, že by schopnost mluvit s duchy
považovali za něco skvělého.
Supersluch však měla vynikající. Nejen
že slyšela, když se Miranda i Della
otočily v posteli, ale slyšela i ptáčata
zoufale volající v hnízdě matku, aby jim
přinesla nějakého červíka a zvrátila jim
ho do zobáčků. Tedy ne, že by zvrácený
červ byl příjemnou představou.
Myšlenky se najednou stočily úplně
jiným směrem a Kylie přemýšlela
o Lucasovi a jejich společné chvilce,
než přeskočili plot zpátky do tábora.
Popadla malý polštářek a přitiskla si ho
k hrudi. Na rtech se jí objevil úsměv.
I když se to všechno zdálo být naprosto
bláznivé, přesto… přesto byla
přesvědčená, že se o ni Lucas opravdu
zajímá. A bere ji takovou, jaká je. Což
bylo úžasné. A měnilo to spoustu věcí.
Kylie jen nevěděla, jak.
Znovu cítila jeho doteky na hebké kůži
a tělem jí prostupovalo příjemné teplo.
Možná neměla pokožku horkou, když se
vezme v úvahu, že jako upírka měla
tělesnou teplotu celkově nízkou, ale
vsadila by se, že tváře má rudé.
Myšlenky udělaly další obrat
a najednou jí hlavou zněla dědečkova
slova. Jsme tvoji příbuzní. Máme
stejnou krev.
Nutnost znovu se setkat s dědečkem
a dozvědět se co nejvíc o minulosti
rodiny a o jejím odkazu ji tížila na srdci.
Ale opustit Údolí stínů…?
To nebylo možné. I když ji někteří
táborníci nepřijali mezi sebe úplně,
věděla, že sem patří.
S postupující nocí se snažila přemýšlet
o tom, co – pokud vůbec něco – má říct
Holiday a Burnettovi. Něco bude muset
vysvětlit i Delle, Mirandě a Derekovi…
Nemohla jim všem lhát. Nebo snad ano?
Osamocený chameleon jen těžko
přežije. Dědečkova varovná slova jí
hučela hlavou a tížila ji u srdce.
Přitiskla si polštář ještě pevněji
a posadila se. Nejsem osamocená,
pomyslela si. Mám Holiday a Burnetta
a všechny ostatní tady v táboře. Jen se
teď musím rozhodnout, co všechno jim
mám vyprávět.
Místností se ozvalo kručení žaludku
a Kylie si uvědomila, že má hlad. Vstala
a vyrazila do kuchyně. Otevřela
ledničku, aby si vzala pomerančový
džus, ale ruka jí na půli cesty ztuhla,
když zahlédla Dellinu sklenici červené
tekutiny.
Della mě asi ráno zabije, ale…
„…kde mám krev?“ Dellin hlas vibroval
celým srubem.
Kylie se zděsila, zastavila vodu
a vylezla ze sprchy. Rozhodovala se
mezi bílým a červeným ručníkem,
nakonec zvolila bílý – jako symbol
čistoty, pomyslela si. Jestli mě Della
zabije, tak aspoň budu v bílém.
„To už jsi mi ji zase rozlila?“ hulákala
Della. Její slova byla bezpochyby
zaměřena na Mirandu.
„Nic jsem s ní neudělala,“ bránila se
Miranda. „Ani jsem se jí nedotkla
a vyhýbám se jí na sto honů.“
Kylie si přitáhla ručník k tělu.
„Přiznej se, ty čarodějnice!“ obořila se
na ni Della.
„Říkám ti pravdu,“ odsekla Miranda.
„Vyčisti si pořádně ty svý upíří uši
a poslechni si moje srdce.“
Jejich hádka se dostávala do
nepříjemného varu. Kylie rychle vyšla
z koupelny plné páry a zamířila přímo na
bojiště.
„Uši mám v naprostým pořádku,“
zavrčela Della. „Nejsem ta, která dovolí
jednomu měnivci, aby jí žužlal lalůčky.“
„Tak to už by stačilo.“ Kylie vešla do
místnosti a zvedla ruce nad hlavu.
„Už ti nikdy nic neřeknu,“ zamumlala
Miranda a zdálo se, že ji Dellina slova
ranila.
„Díkybohu!“ vyštěkla Della. „Myslíš si
snad, že mi dělá radost poslouchat tě,
jak ti někdo cucá uši?“
„Potvoro!“ zuřila Miranda.
„Tak dost!“ vykřikla Kylie.
„Nikdy jsem ti neříkala, že mi je
cucal,“ vyprskla Miranda. „Říkala jsem,
že mě jemně kousal do ucha.“ Vydala se
směrem k Delle s malíčkem napřaženým
jako zbraň.
Della vycenila špičáky a vyrazila
dopředu. „To je úplně jedno. Je to stejně
nechutný!“
„Tak přestaňte už!“ zakřičela Kylie
a stoupla si mezi obě kamarádky.
„Vylila mi krev!“ obvinila Della
Mirandu.
„Nic takovýho jsem neudělala!“
ušklíbla se Miranda.
„Má pravdu.“ Kylie se podívala na
Dellu. „To… to jsem udělala já.“
„Tys mi vylila krev?“ zeptala se Della.
„Ne. No, víš… vypila jsem ji.
Promiň.“
Kylie zvedla ruku a nabídla Delle
zápěstí. „Vezmi si trochu mojí.“
Della na ni překvapeně zírala,
zakmihala obočím a… otevřela pusu
dokořán. „A do prdele! Ty jsi upírka!“
„Ne, je čarodějka,“ prohlásila hrdě
Miranda, stojící za Kylií.
„Už ne,“ řekla Della. „Podívej se na ni,
ty slečno Přemoudřelá, a uvidíš to sama.
Nebo ti Perry ožužlal i oči?“
Kylie nechtěla, aby se ty dvě dál
hádaly, a otočila se k Mirandě, aby se
sama přesvědčila.
„Do háje!“ vydechla Miranda. „Co se
stalo? Vyspala ses s Lucasem? Copak
sex může změnit obraz mozku?“
„Ne,“ odpověděla Kylie.
Della si dala ruce v bok. „Proč si
myslíš, že sex s vlkodlakem by někoho
změnil v upíra?“
„No, nevím,“ odsekla Miranda.
„Možná to byl fakt děsně super sex.“
Della zvedla vztyčený prostředníček
a pak se obrátila na Kylii. „Fakt ses
vyspala s Lucasem?“
„Ne.“ Kylie nervózně zatahala za
ručník omotaný kolem těla. „Jen jsme…
se mazlili.“
„A jak daleko jste zašli?“ Della
zastřihala obočím.
„Myslela jsem, že takový věci nerada
posloucháš,“ podotkla Miranda
rozzlobeně.
„Jenom ty o žužlání ucha. To je fakt
hnusný.“
„Potvoro!“ Miranda se vrhla na Dellu,
která si to však nenechala líbit.
Kylie chytila Mirandu jednou rukou za
košili, do druhé chytila Dellu. V tu
chvíli jí ručník sklouzl k zemi. Nahá
a pěkně naštvaná si dupla. „Řekla jsem
dost!“
Della s Mirandou se zajíkaly smíchy,
protože nahá a naštvaná Kylie vypadala
opravdu směšně.
Pustila je a shýbla se pro ručník. „Jak
chcete. Mám pár věcí, které jsem vám
chtěla říct, ale když se budete takhle
hádat, jdu pryč a třeba se tu zabijte.“
„To už jsi na nás jednou zkoušela,“
řekla Della. „Ale bohužel, nezabily jsme
se.“ Zavrčela na Mirandu. „Což ale teď
nemusí platit.“
Kylie obrátila oči v sloup. „Tak
přestanete se konečně hádat, nebo ne?“
„Možná,“ prohlásila Miranda. „Tedy
jestli nám chceš vysvětlit, jak jsi, do
háje, dokázala změnit obraz svýho
mozku. A samozřejmě chceme slyšet
všechny detaily toho mazlení
s Lucasem.“
Kylie se podívala na Dellu. „Takže
příměří?“
„Jasně,“ zavrčela Della. „Jo, jen tak
mimochodem, teď jsem naštvaná na tebe,
žes mi vypila krev. Jsi upírka a ještě
k tomu zlodějka.“ Vycenila na ni
špičáky, ale pak se usmála. „A Miranda
má pravdu. Chceme detaily úplně
všeho.“
O hodinu později, když jim Kylie
dovyprávěla všechny podrobnosti – tedy
takové podrobnosti, které se jim
rozhodla sdělit –, vyrazily všechny tři ke
kanceláři. Kylie se jim přiznala, že byla
v noci na hřbitově. Tušila, že Della se
bude zlobit, že ji obelstila, a měla
pravdu. Ale považovala za důležité jim
o tom říct. Nejen proto, aby uchlácholila
své svědomí. Kdyby se potřebovala
s dědečkem ještě někdy setkat,
potřebovala spojence. A Della
s Mirandou byly ty nejlepší spojenkyně.
A taky nejlepší kamarádky.
To byl taky důvod, proč Kylie nemohla
udělat to, co po ní dědeček chtěl:
přestěhovat se a žít u něj. Tenhle detail
Kylie ze svého vyprávění vypustila.
„Přiznáš se Burnettovi a Holiday?“
zeptala se Miranda, když se blížily ke
kanceláři.
„Nevím.“ Kylie se podívala na
verandu a zaposlouchala se. Měla pocit,
jako by uvnitř slyšela někoho dýchat. Co
když se šíleně naštvou a zakážou jí se
znovu s dědou a pratetou setkat?
Udělala by to Holiday?
Asi ne. Ale chápala by, kdyby to udělal
Burnett.
Kylii bylo těžko u srdce, když si
uvědomila, že si musí promluvit
i o něčem jiném než jen o dědečkovi.
Nastal čas. Čas promluvit si s Holiday
o její sestře. Ale nejdřív si bude moct
promluvit s Burnettem o všem, co se
dozvěděla od Hannah. Burnett by o tom
měl vědět, aby si udělal obrázek
o Blakeově povaze.
Ani na jeden rozhovor se Kylie vůbec
netěšila.
„Do prdele!“ Della chytila Kylii za
paži. „Jestli řekneš Burnettovi o tý
schůzce s dědou, tak to pořádně slíznu,
protože jsem tě nehlídala. Bude mu
jedno, že jsem si myslela, že chceš být
s Lucasem sama.“
„Stejně tak to schytám já.“ Miranda se
zamračila.
„Neschytáte to ani jedna,“ prohlásila
Kylie. „Vezmu to všechno na sebe.“
„Jo, jako by to Burnett pochopil,“
zavrčela Della.
„A cos čekala? Je to přece upír,“
ušklíbla se Miranda.
Kylie si nevšímala jejich neustálého
handrkování a zadívala se do okna
Holidayiny kanceláře. Našpicovala uši,
aby slyšela, jestli je tam i Burnett.
Ale jediné, co slyšela, bylo ťukání na
klávesnici.
Rychle vyběhla na verandu, ale ještě
ani neotevřela dveře, když najednou
rozpoznala tu vůni. Vůni vycházející
z Holidayiny kanceláře. Vůni, která
ovšem nebyla Holidayina.
Ani Burnettova.
Co proboha ten dělá v Holidayině
kanceláři?
Mávla na kamarádky a stoupla si přímo
do dveří do místnosti. Derek, zabraný do
čehosi na monitoru, ji vůbec neslyšel.
Dívala se na něj a vzpomněla si, jak mu
volala ze hřbitova. Byla přesvědčená, že
on je jediný, na koho se může
spolehnout.
Povzdechla si při vzpomínce na to, jak
jí říkal, že ji miluje. Připomněla si, že to
bylo právě s Derekem, kdy ochutnala
horké vášnivé polibky.
„Ahoj,“ Kylie potlačila vzpomínky
a soustředila se na Dereka.
Do slova a do písmene vyskočil ze
židle.
„Sakra!“ Pročísl si prsty vlasy. „To jsi
ty… vyděsila jsi mě.“ V očích se mu
zračilo provinění.
„Co tady děláš?“
„Něco, co bych neměl.“ Povzdechl si.
„Holiday mě poprosila, abych ji na
chvíli zastoupil v kanceláři. Když jsem
si sedl na židli, rozsvítil se monitor
a objevila se její mailová schránka.
A…“
Kylie se na něj nevěřícně podívala.
„Ty jí čteš soukromé maily?“
„Jen proto, že tenhle se týká Hannah.“
Derek došel až k ní a zavřel za ní dveře.
Kylie se také cítila provinile, ale kdyby
jim ta informace pomohla… „A cos
zjistil?“
„Mail je od soukromého detektiva.
Holiday si ho najala, aby jí našel
sestru.“
„A zjistil něco?“ Kylie padla na židli
vedle Dereka.
„Ne. Ale to jsem nevěděl, dokud jsem
ho neotevřel.“ Znovu si zajel rukou do
vlasů. „Což jsem asi neměl dělat.
Otevřel jsem ho, protože jsem si myslel,
že by nám to pomohlo odhalit pravdu.“
„Asi bych udělala úplně to samý,“
řekla, ale nebyla si jistá, jestli je to
pravda. Řekla to jen kvůli tomu, aby
Dereka povzbudila. „Kde je Holiday?“
„Tvrdila mi, že jde za Burnettem.“
Kylie zaslechla na verandě těžké kroky
a během chvilky se dveře rozlétly. „Za
mnou tedy rozhodně nešla.“ Burnettův
pohled byl upřený na Kylii. „Kdo je to
Blake?“
Kylie si vzpomněla, jak jí Hannah
říkala, že je to možná člověk, který ji
zabil. Obestřel ji nepříjemný pocit.
„Proč se ptáš?“
„Kdo je sakra Blake?“ zeptal se
Burnett a nedovolil Kylii, aby vyšla
z místnosti.
„Její bývalý snoubenec.“
Burnettovi žhnuly oči žárlivostí.
„A taky je to možná člověk, který zabil
Holidayinu sestru a ty dvě další holky.“
Místo žárlivosti se objevila
starostlivost a zpod horního rtu mu
vykukovaly špičky zubů. Otočil se
a rychlostí blesku zmizel.
Kylii trvalo jen vteřinu, než si
uvědomila, že dokáže běhat stejně rychle
jako on. Podívala se na Dereka, a když
viděla, jak se překvapeně a vyděšeně
tváří, došlo jí, že vidí její špičáky
vykukující ze rtů. Teď nebyl čas mu to
vysvětlovat. Elektrizující brnění, které
pocítila vždy, když se u ní probudily
ochranitelské vlastnosti, začalo bublat
v žilách. Kylie se modlila, aby tohle
brnění bylo zbytečné a aby Holiday
nehrozilo žádné nebezpečí.
Kapitola dvacátá
pátá
Kylie zavětřila a ucítila Burnettův pach
a během chvilky už letěla vedle něj.
Nezastavili se, dokud se nedostali do
malé restaurace na hlavní třídě ve
Fallenu. Před ní parkovalo Holidayino
auto.
I když měl teď Burnett jiné starosti,
zastřihal rychle obočím, aby si přečetl
Kyliin obraz. Neřekl nic, ale Kylie si
všimla jeho překvapeného výrazu
v očích, než se obrátil k restauraci.
Rychle se přesunuli k oknu. „Tam
vzadu, v rohu,“ řekla Kylie a trošku se jí
ulevilo, když viděla Holiday živou, ale
velmi nešťastnou. Zdálo se, že jí žádné
nebezpečí nehrozí. Muž sedící naproti ní
měl na sobě modré džínsy a světle
modrou košili. Byl vysoký, snědý a…
Kylie si málem pro sebe dodala
atraktivní, ale rychle se zarazila.
„Jak jsi věděl, že ji najdeš tady?“
zeptala se.
„Když jsem si všiml, že odjela, zavolal
jsem jí. Říkala, že je v kavárně, a když
někdo vešel, zaslechl jsem, jak říká jeho
jméno.“
Kylie se znovu podívala oknem dovnitř
a našpicovala uši, aby zaslechla jejich
rozhovor.
„Chci se tě jen zeptat, jestli jsi ji
viděl,“ řekla Holiday.
„Přišel jsem ti vysvětlit, co se vlastně
stalo,“ odpověděl Blake. „Udělal jsem
chybu. Už jsou to skoro dva roky
a nemůžu na tebe přestat myslet. Miluju
tě.“
Burnett zavrčel a vydal se ke dveřím.
Kylie ho chytila za loket. V černém
oblečení vypadal divoce.
„Počkej,“ zašeptala Kylie.
„Na co?“ Burnettovi se rozšířily
nozdry.
„Potřebujeme vymyslet nějaký plán.“
„Jeden už mám.“ Oči mu oranžově
žhnuly, když viděl, jak se Blake dotkl
Holidayiny ruky.
„Jasně, ale vymysli takový, kde nebude
nějaká vražda,“ zamumlala Kylie a pak
dodala: „Nemůžeš tam jen tak vtrhnout
jako žárlivý milenec.“
„Nejsem žárlivý,“ zavrčel.
Kylie slyšela, jak mu buší srdce. Bože,
to je paráda.
„Fakt?“ Kylie uznale nadzvedla obočí.
„Zabil její sestru,“ hájil se Burnett.
„Řekla jsem, že je to možná člověk,
který ji zabil.“
„To mi stačí.“ Znovu se vydal ke
dveřím. Kylie ho opět zastavila.
„Opravdu chceš, aby se Holiday
o smrti sestry dozvěděla tímhle
způsobem? Takhle na veřejnosti?“
Burnett se stáhl zpátky a z výrazu Kylie
poznala, že jí rozumí. „Dobře, a jaký
plán máš ty?“
Neměla žádný. Ale přesto řekla:
„Musíme se držet zpátky a pozorovat
je.“
Zamračil se. „Klidně může vytáhnout
kudlu a zabít ji dřív, než ji stihnu
zachránit.“
„Na veřejnosti?“ zeptala se Kylie.
„No není to moc chytrý, ale tenhle
chlapík je nabuzený a kdysi o Holiday
přišel. Musím říct, že je idiot, když ji
nechal být.“ Burnett neodtrhl oči od
okna. Oči mu teď svítily zeleně. Ze rtů
mu splynulo hluboké temné zavrčení.
„Už se jí zase dotýká.“
„Ale proto jsem ti nevolala, Blakeu.“
Holiday stáhla jeho ruku zpátky. Rudé
vlasy měla volně rozpuštěné, splývaly jí
na ramena. Kontrastovaly se žlutými
šaty, které měla na sobě. „Chci jen najít
Hannah.“
„Nedovolí mu, aby se jí dotýkal,“ řekla
Kylie. „Pojďme, než si nás všimnou.“
Pozdě.
Holiday vzhlédla a oči se jí rozšířily
překvapením, když si jich všimla, jak
stojí venku za oknem.
„Máš plán B?“ zeptal se Burnett.
„Protože mně to vůbec nemyslí.
A vypadá to, že Holiday je pořádně
naštvaná.“
Kylie se málem rozesmála, když viděla
hrůzu v jeho očích a slyšela jeho
roztřesený hlas. „Nic jí neříkej, dokud
se nedostaneme zpátky do tábora,“ řekla
Kylie rychle.
Dveře se rozlétly, jak Holiday vyběhla
ven. Podívala se na Burnetta, pak na
Kylii. „Co se stalo?“
„Musím s tebou mluvit,“ řekla Kylie
a improvizovala.
„O čem?“ Když nikdo neodpovídal,
Holiday se znovu zeptala. „Co se děje?“
Burnett chtěl odpovědět. Bojíc se, že
by mohl Holiday říct pravdu, Kylie
rychle vyhrkla: „To já.“ Ukazováčkem si
zamířila na čelo.
Holiday zakmihala obočím a oči se ji
překvapením rozevřely. „Proboha!“
Zvonek na dveřích do restaurace za
jejich zády znovu zacinkal a ven vyšel
Blake. Zastavil se vedle Holiday. „Je
všechno v pořádku?“ Střelil pohledem
po Burnettovi.
Burnett s hořícíma očima si přitáhl
Holiday k sobě.
„To záleží na tom,“ zavrčel Burnett,
„jak rychle odsud pohneš tím svým
zadkem.“
Naštěstí Blake rychle kývl Holiday na
pozdrav a bez řečí zmizel. Kylie
uvažovala, zda to nebylo proto, že je
podezíral a tušil, že znají pravdu. Podle
výrazu v Burnettově obličeji vytušila, že
si pravděpodobně myslí to samé, když
odcházejícího Blakea sledoval. Tiché
vrčení vycházející z Burnettovy hrudi
napovídalo, že tohohle chlapíka nenechá
odejít jen tak. Dřív či později si ho
znovu najde.
Burnett s Kylií se do tábora vrátili
společně s Holiday. Během cesty
vedoucí tábora zasypala Kylii otázkami.
„Kdy ses proměnila v upírku? Bolelo
to? Změnily se ti i ostatní dovednosti?“
Nakonec se do vyptávání zapojil
i Burnett, protože i jeho zajímalo, jak
k té změně došlo.
Kylie odpovídala mlhavě, jak jen to
šlo. Nechtěla zatím mluvit o setkání
s dědečkem. Bylo jí jasné, že bude muset
spoustu věcí objasnit. Ale když uvážila,
co musí s Holiday projednat nejdřív,
nechtěla jí přidělávat ještě větší starosti.
Když vešli zpátky do kanceláře,
Holiday odhodila kabelku na pohovku
a podívala se na Burnetta i Kylii.
V očích měla jasně říkající výraz: tak
řekněte mi už konečně pravdu, nebo
umřu. Kylie přemýšlela, jestli to
náhodou neodkoukala od její mámy,
protože tenhle pohled u ní Kylie viděla
velmi často.
„Tak, teď mi vysvětlete, o co tu
opravdu jde,“ vyhrkla Holiday. „Protože
vím, že je za tím něco jinýho.“
Kylie se kousala do rtu. Burnett
postoupil o krok dopředu. Narovnal se
v ramenou, v očích měl soucitný výraz.
Nadechl se a podíval se na Kylii. Ta
přikývla, jako že mu dává svolení.
Obrátil se k Holiday a hlubokým hlasem
řekl: „Kylie ti potřebuje něco říct.“
Kylie překvapením otevřela ústa
a uvědomila si, jak je to typické:
Chlapům vždycky dojde řeč, zvlášť když
jsou do toho zapletené city.
Holiday střelila pohledem po Kylii,
která najednou pocítila velký smutek.
Přesně takový, jaký za chvíli padne na
Holiday. Smutek, který Kylie v poslední
době zažila několikrát. Když přišla
o babičku, když ztratila otčíma – i když
tady nešlo o úmrtí, přesto to Kylie cítila
stejně – a v neposlední řadě i při
ztrátě skutečného táty, jehož návštěvy
jako ducha ustaly. A pak tu byla Ellie.
Kylie dokonce pocítila stejný smutek,
když zemřel zrzek, tedy vlastně Roberto.
Nadechla se a kývla na Holiday, aby se
posadila. Vedoucí tábora si ji pozorně
prohlížela a pravděpodobně četla její
myšlenky a emoce. Kylie došla ke stolu
a posadila se na židli na druhé straně.
Židle pod její vahou zavrzala. Zdálo se,
že je to v tuhle chvíli jediný zvuk
v místnosti.
„Tak o co jde?“ zeptala se Holiday
znovu.
Kylii se stáhlo hrdlo. „Nemluvila jsem
s tebou o tom, protože jsi mi říkala, že…
že bys to nechtěla vědět. Žít zítra je
příliš pozdě, žij dnes… Neřekla jsem ti
o tom, protože jsem si nejdřív myslela,
že jsi to ty.“
Holiday se naklonila a opřela se
o desku stolu. „Nechápu tě.“
„Jde o tvář toho ducha, o kterém jsem
ti říkala, že ho znám. Myslela jsem si, že
jsi to ty. Ale nejsi…“
Holidayiny zelené oči se naplnily
slzami a Kylie věděla, že si Holiday
dala všechny kousky skládanky
dohromady. Burnett – k jeho cti – se
postavil vedle ní a jemně jí položil ruku
na rameno.
„Je mrtvá?“ Holiday se zachvěla, když
nabrala do plic čerstvý vzduch. Slzy jí
tekly po tvářích. „Proč… proč nepřišla
za mnou?“
Kylie si setřela vlastní slzy z tváře.
„Myslím, že se stydí za to, co se stalo.“
„Vyprávěla ti o tom… že jo?“
„Ano,“ zašeptala Kylie, že ji bylo
sotva slyšet. Burnett se na ni podíval,
jako by přemýšlel, co všechno mu ještě
neřekla.
V místnosti se rozhostilo ticho a tíživá
atmosféra dopadala na každého. „Co se
stalo?“ zeptala se Holiday. „Lezla na
horách? Říkala jsem jí, že je to
nebezpečné, když je v horách sama.“
Kylie zakroutila hlavou. „Nebyla to
nehoda.“
Ve výrazu Holiday se objevil vztek.
„Byla zavražděná? Kdo ji zabil?“
„Nevíme to jistě.“ Burnett se posadil
na roh Holidayina stolu. Pohled, kterým
se díval na Holiday, Kylii hřál u srdce.
Dělal si o ni starosti. Kylie doufala, že
celá ta záležitost s Blakem jejich
počáteční vztah nerozbije.
„Mezi hlavními podezřelými je Blake,“
řekl Burnett.
„Blake?“ Holiday se ostře nadechla.
„Ne, tomu nevěřím…“ zarazila se, jako
by ji najednou něco napadlo. Utřela si
dlaní tváře a podívala se na Kylii.
„Fajn, řekni mi všechno, co víš.
A neopovažuj se něco vynechat.“
Odpoledne seděla Kylie ve srubu
u jídelního stolu.
Dnešní oběd byl opravdu velmi
„zábavný“ a ne, že by po něm Kylie
neuvažovala, že večeři snad raději
rovnou vynechá. Nebylo snad jediného
člověka, který by na ni nezíral
s otevřenou pusou a vytřeštěnýma očima,
nebo který by neudělal nějakou
„vtipnou“ poznámku na Kyliin nový
– upíří – obraz mozku.
No dobře, nebyla to tak úplně pravda.
Její nejbližší kamarádi na ni nezírali
– přinejmenším se snažili na ni nezírat.
A Jonathon s Helen byli tak zabráni do
sebe, že se po sobě jenom zamilovaně
koukali a nevěnovali pozornost ničemu
jinému. Ale pak Jonathon došel ke Kylii
a přivítal ji v upíří komunitě a pozval
ji k jejich stolu.
Kylie to odmítla. Z výrazu některých
upírů totiž poznala, že by tam nebyla
vítána.
Když do jídelny vešel Perry, podíval
se na ni, zastřihal obočím a pak se na ni
usmál. Bylo zřejmé, že se na ni kvůli té
noční epizodě se sítí nezlobí.
Kylie cítila, jak na ni ti tři noví
profesoři překvapeně zírají. Myslela si,
že aspoň oni by měli mít dostatek
vychování, ale zjistila, že si z ní utahují
stejně jako ostatní studenti.
A pak se stalo něco, díky čemuž se
oběd proměnil na něco, pro co stálo za
to být tam. Když se smějící se
Fredericka naklonila k Lucasovi
a ukázala na ni, Lucas jen pokrčil
rameny a zamumlal: „Jo, už to vím.“
Podíval se na Kylii – nezíral na ni
– a mile se usmál.
Ten úsměv spolu s rošťáckým
mrknutím jí řekl vše. Kylie zčervenala
a už si nepřipadala jako nějaký exot, na
kterého každý zírá, zatímco se cpe
burgery a míchanými vajíčky. Její
spokojenost ale netrvala dlouho. Vzápětí
totiž někdo v její blízkosti opět prohodil
rádoby vtipnou poznámku o jejím mozku.
Přála si, aby dokázala své nadpřirozené
dary ovládat. Zatímco ještě nedávno se
ze supersluchu těšila, dneska si toužebně
přála, aby ho dokázala vypnout. A to
natrvalo. Kdo by taky chtěl slyšet, jak ho
ostatní za zády pomlouvají?
Zadívala se na ruce položené na stole
a věděla, že její pochmurná nálada
zčásti pramení i z toho, že ublížila
Holiday. Chtěla jí pomoct, ale vedoucí
tábora si přála být sama.
V počítači cinklo a na obrazovce se
objevilo oznámení nově příchozího
mailu. Kylie se rychle přesunula
k počítači a doufala, že to bude zpráva
od dědy nebo pratety. Měla nutkavou
potřebu kontrolovat schránku každou
chvíli a zvlášť teď, když zjistila, že
adresa, ze které jí předchozí zpráva
přišla, byla již dlouho nečinná.
S nedočkavostí otevřela mailovou
schránku a zadržela dech.
Nebyl ani od dědečka, ani od pratety.
V políčku ODESÍLATEL se objevila
otčímova adresa. Kylie klikla na mail
a přečetla si ho.
Nazdar princezno, těším se na tebe,
v sobotu přijedu. Chybíš mi, stejně jako
tvoje matka.
Kylii znovu přepadl smutek, když si
vzpomněla na rozvod rodičů. Vyskočila
ze židle tak rychle, až židle spadla na
zem a rozpadla se na čtyři kusy. „Do
hajzlu!“ vykřikla. Vnitřnosti jí svíral
strach. Došla k lednici a zprudka
otevřela dveře. Čekala, že ji do obličeje
udeří chladný vzduch.
Ale necítila ho, protože sama měla tělo
studené. Byla přece upírka!
Utřela si slzu z tváře a zadívala se
znovu na počítač. Proč otčím musel zase
zmínit matku? Kylie si byla zatraceně
jistá, že nechce být tím, kdo otčímovi
hodí bombu a řekne mu, že si máma
našla přítele.
Uvědomila si, že otčím napsal, že se na
ni přijede podívat. Už dřív dostala od
mámy mail, kde se jí ptala, jestli by jí
nevadilo, kdyby na rodičovský den
s sebou vzala toho husí kůži
nahánějícího chlapíka, který ji chce vzít
do Anglie a píchat ji do bezvědomí.
Kylie byla běsná a toužila okamžitě
matce odpovědět: Jasně, vadí mi to.
Ale bylo by férové zhatit jí plány?
Neměla bych být radši spokojená, že je
máma konečně šťastná? Přála bych si
ale, aby byla šťastná s otčímem. Chtěla
bych, aby se život zase vrátil do starých
kolejí tak jako dřív.
Na chvíli se jí vybavilo, jak to
vypadalo dřív. Když si myslela, že je
obyčejný člověk, když netušila, že
existují nějací upíři a vlkodlaci. Kdyby
se nedostala do tábora, nikdy by
nepoznala Dereka. Nesetkala by se po
letech s Lucasem. Neznala by ani
Mirandu ani Dellu.
Kylie si najednou uvědomila, že už ji
život, jak ho znala před tím, než přijela
do tábora Údolí stínů, nepřitahuje.
Kromě toho, že by chtěla, aby se máma
s otčímem dali zase dohromady.
Kylie zaslechla, jak se Della obrací
v posteli, pak její kroky na podlaze.
Rychle si setřela slzy z tváří a doufala,
že Della nepozná, že brečela. Upíři totiž
nikdy nebrečí.
„V lednici je láhev pozitivního béčka,
kterou jsem přinesla místo mlíka,“ řekla
Della ode dveří.
„Díky.“
„Jak ti je?“ zeptala se.
„Fajn, proč?“
Della vešla do pokoje. „Protože
obvykle ten, kdo tříská nábytkem,
v pohodě moc není.“
Kylie se podívala na rozbitou židli, ale
neodpověděla.
„I když musím říct, že mě překvapuje,
žes netrpěla žádnými symptomy proměny
v upírku. Ale jsem ráda, protože věř mi,
to není žádná sranda.“
Kylie vytáhla láhev krve. „Víš přece,
že to nebylo naposledy.“
„Že jsem ti přinesla tu krev?“ zeptala
se Della. „Můžu jí sehnat víc.“
„Ne, myslím to, že jsem se proměnila.
Nejsem vlastně upírka… tedy chci říct,
že jsem jenom částečná upírka.“
„Ale vypadáš jako čistokrevná,“ řekla
Della a pak se zeptala: „Jak ty proměny
vlastně děláš?“ Došla k jídelnímu stolu.
Kylie otevřela láhev a najednou se jí
při představě, že by se měla napít,
udělalo špatně. Copak se už zase
změnila v něco jiného? No prima! Pokud
ano, tak už se nemohla dočkat snídaně,
když na ni budou zase všichni zírat
a celý den si z ní dělat legraci.
Utáhla víčko sklenice a snažila se před
Dellou skrýt nevolnost. „Vůbec nechápu,
jak to funguje. Nevím, jak to udělat,
abych se proměnila, nebo jak tomu
zabránit.“
Podívala se na Dellu. „Jsem pořád
upírka?“
Della přikývla. Kylie si z jejího výrazu
uvědomila, že ví, že tu před chvílí
brečela.
„No tak, řekni mi to,“ spustila Kylie.
„Chceš mi naznačit, že musím být tvrdá
a neústupná, když jsem teď upírka?“
„Je mi jedno, jestli jsi drsňačka,“
odpověděla Della upřímně.
Kylie najednou měla pocit, že je
všechno marné… ze všeho nejvíc teď
toužila utéct k Holiday, ze všeho se
vypovídat a vyslechnout si její rady.
Teď to však nebyla Holiday, kdo pro ni
měl odpovědi. Lidé, kteří jí je mohli
poskytnout, ale nechtěli mít s táborem
nic společného a navíc nebyli zrovna
„dostupní“.
Osamocený chameleon jen těžko
přežije.
Právě teď se Kylie cítila velmi
osamocená.
Slzy se jí koulely po tvářích.
„Nesnáším, když se na mě každý kouká
jako na nějakýho cvoka,“ zamumlala.
„A nelíbí se mi, že se se mnou děje
něco, co neumím ovládnout.“
Myšlenky se jí zatoulaly k Hannah.
Hlavou jí bleskla její slova, že se někdo
snaží Holiday ublížit. Jsem vyděšená,
když kolem mě lidi umírají.
„A děda ti neřekl, jak bys… tohle měla
zvládnout?“
Kylie si povzdechla. „Řekl mi, že to
bude trvat hodně dlouho, než se to
naučím.“
„Chceš říct, že se měníš z jednoho
druhu na druhý a přitom nejsi schopná to
ovlivnit?“
„Vypadá to tak. Ale já fakt nevím.“
Kylie dosedla na židli.
Po chvíli ticha se Della zeptala: „Co si
vlastně o dědovi myslíš?“
„Co tím chceš říct?“
„No… jestli ho máš ráda, nebo ne. Je
to už starej páprda, kterej je jednou
nohou v hrobě?“
„Ne, není tak… starý. Vypadá docela
dobře. Skoro jako můj táta. Ale taky mi
trochu připomíná Burnetta – je přísný
a vážný.“
„Ale?“
„Neřekla jsem žádné ‚ale‘.“
„Jasně, nahlas ne. Ale vypadalo to,
jako by sis to myslela.“
Kylie vydechla. „Když ti teď něco
řeknu, nevyžvaníš to… nikomu?“
„Přísahám na svý studený srdce,“ řekla
Della a zvedla dva prsty. Snažila se
vyloudit Kylii úsměv na rtech, ale
nepodařilo se jí to.
Kylie zůstala vážná. „Chce po mně,
abych se k nim nastěhovala.“
Della se na ni překvapeně podívala
a smích jí z obličeje zmizel. „Ale
neuděláš to, že ne?“
„Ne,“ prohlásila Kylie. „Myslím, že
ne.“
Hlavou jí znovu zazněla dědečkova
slova. Pojď s námi. Pomůžeme ti, abys
všechno pochopila a naučila se. Musíš
zjistit, kdo jsi, Kylie, a co umíš.
„Myslíš, že ne?“ opakovala Della její
slova. „To vypadá, že o tom přemýšlíš.“
„Ne,“ řekla Kylie.
Nepřemýšlím o tom, přesvědčovala
sama sebe. Opravdu ne.
I když neměla moc na výběr…
Kapitola dvacátá
šestá
Večer šla Kylie brzy spát, protože
minulou noc toho moc nenaspala.
Doufala, že usne, jako když ji do vody
hodí. Byla unavená k smrti… cítila se
jako vyhladovělý upír, co se mu ale
zvedá žaludek jen při pomyšlení na krev
a který má totálně vyplivnutou duši.
Bohužel to štěstí neměla. Ležela
v posteli na zádech, zírala tupě do stropu
a bezmyšlenkovitě hladila kotě. Dělala
si starosti o Holiday a přála si, aby jí
Lucas zavolal. Kotě spokojeně předlo,
vyskočilo si na Kyliinu hruď a jemným
čumáčkem ji šťouchalo do brady.
Kylie se na ně podívala. „Počkej, až se
proměním ve vlkodlačici. To jsem
zvědavá, jestli mě budeš mít taky takhle
rádo? Nezapomeň, že já tě taky měla
ráda, i když jsi bylo skunk.“
Kotě zamňoukalo a Kylie se
domnívala, že to bylo ano.
„Myslíš, že Holiday ví, že ji máme
rádi?“ zeptala se Kylie.
To, že si povídala s kotětem, jí
pomáhalo. Sáhla po telefonu, ale nebyla
si jistá, komu chce vlastně zavolat.
Lucasovi? Nebo Holiday?
Holiday odpověděla na třetí zazvonění.
„Ahoj, stalo se něco?“
„Ano, já jen… bála jsem se o tebe.
Myslela jsem, že bych za tebou mohla na
chvíli zaskočit.“
Na druhé straně spojení bylo ticho.
„Vážím si tvé nabídky, ale… myslím, že
teď potřebuju být sama.“
„Jasně,“ ujišťovala ji Kylie, ačkoliv
měla chuť ji obejmout a poskytnout jí
trochu útěchy.
„Nenavštívila tě zase?“ zeptala se
Holiday.
„Ne.“ Kylie přejela prstem sametový
kožíšek kotěte.
„Kdyby se objevila, mohla bys… řekla
bys jí, aby přišla za mnou? Řekni jí, že
už se na ni nezlobím, že… že se s ní
musím vidět.“ Holidayin hlas zněl tak
smutně, až to Kylii rvalo srdce a do očí
jí vhrkly slzy.
„Řeknu jí to.“ Mezi nimi se rozhostilo
bolestné ticho. Jediné, co Kylie vnímala,
byl Holidayin zármutek. „Holiday…“
„Ano?“ Hlas se jí trochu třásl.
„Mám tě ráda. Vím, že to zní asi trochu
pitomě, ale ty a Údolí stínů pro mě
hrozně moc znamenáte. Chápeš vůbec,
kolik dobrého jsi pro nás všechny, co
jsme sem přijeli, udělala?“
Jsme tvoji příbuzní. Máme stejnou
krev. Osamocený chameleon jen těžko
přežije… Myslí jí znovu zazněla
dědečkova slova.
„Patřím sem do Údolí stínů,“ řekla
Kylie a trhla sebou, když si uvědomila,
že to vyslovila nahlas.
„Samozřejmě že sem patříš,“
odpověděla trochu zmateně Holiday.
„Jsi… v pořádku?“
„Jasně, že jo,“ zalhala Kylie. „Jen jsem
si o tebe dělala starosti.“
„Neboj, budu v pořádku,“ řekla
Holiday. „A Kylie… taky tě mám ráda.
Promluvíme si zítra, jo?“
Holiday zavěsila. O pět minut později
stále ještě melancholicky naladěné Kylii
zazvonil telefon. Volal Burnett a ptal se,
jestli mluvila s Holiday. „Ano,“
odpověděla Kylie. „Ptala jsem se jí,
jestli nechce, abych se u ní zastavila, ale
tvrdila mi, že chce být teď sama.“
„Mně řekla to samé,“ zamumlal.
„Měli bychom ji respektovat,“
pronesla Kylie.
Burnett vydechl. „Myslíš, že ho pořád
miluje?“
Přestože ta otázka byla z úplně jiného
soudku, Kylie na ni reagovala velmi
pohotově. Skutečnost, že jí Burnett
důvěřoval natolik, že před ní odhalil své
city, ji překvapila. Cítila se provinile, že
sama před ním některé informace tají.
Ale copak mám na výběr? pomyslela si.
„Ne,“ odpověděla a byla si jistá, že
Holiday miluje Burnetta. Ale nebyla to
její věc, aby o tom teď Burnetta
přesvědčovala.
„Budu ho muset někdy navštívit
a promluvit si s ním,“ řekl Burnett.
„Jasně,“ přikývla Kylie. „Ale ne, abys
na něj byl zlý nebo ho z něčeho
obviňoval, jenom proto, že se tak choval
k Holiday.“
„Myslíš, si, že jsem takový?“ zeptal se
Burnett.
„Jo,“ odpověděla upřímně Kylie.
„Viděla jsem, jak ses dneska ráno na něj
díval.“
Burnett chvíli nic neříkal, ale pak se
zeptal: „Mluvila jsi teď někdy
s Hannah?“
„Ještě ne.“
„Moc by nám to pomohlo, kdyby ti
řekla víc.“
Jako kdyby to Kylie sama nevěděla!
„Je to smůla, ale duchové ne vždycky
spolupracují tak, jak bychom chtěli.“
„Když se u tebe ukáže, mohla by ses jí
zeptat, jestli… jestli by se nezastavila
i za mnou?“
„Opravdu to chceš?“ Kylie si
vzpomněla na jeho vyděšenou reakci,
když zjistil, že je schopný taky duchy
vidět.
„Sakra, to víš, že ne. Ale jestli to
pomůže Holiday, udělám to.“ Znovu se
odmlčel, než pokračoval. „Abych
nezapomněl, Derek tě zítra ráno v šest
vyzvedne a dovede tě do kanceláře. Pak
spolu vyrazíme do toho bistra…
Uvidíme, jestli tam něco zjistíme
o Caře M. Díval jsem se, ale na
žádných seznamech pohřešovaných
osob žádná Cara M. není. Myslíš, že tu
jmenovku mohla špatně přečíst?“
„Ne, viděla jsem ji sama několikrát.“
„Tak fajn,“ řekl. „Tak tam zítra
vyrazíme a třeba v tom bistru něco
zjistíme. Měli bychom se vrátit dřív,
než se sem začnou sjíždět rodiče na
návštěvy.“
No super, pomyslela si Kylie. Málem
zapomněla, že návštěvní den je už zítra.
Jakmile Kylie s Burnettem domluvila,
zaslechla tiché klepání na okno.
Čekala, že uvidí známou sojku, ale jaké
bylo její překvapení, když zahlédla
Lucase.
„Proboha proč nemůžeš používat dveře
jako ostatní normální lidi?“ ozvala se
Della z pokoje.
„Protože nejdu za tebou,“ zavolal
Lucas a usmál se na Kylii.
Jeho úsměv zahnal všechny chmury
a prozářil její život. Lucas vskočil do
ložnice a posadil se na kraj postele.
Sklonil se a vtiskl jí polibek. Byl vřelý,
něžný a – jak si Kylie pomyslela – příliš
krátký.
„Nemůžu se tu zdržet dlouho.“
Pohledem sledoval její rty. „I když bych
si to moc přál.“
„Co se děje?“
„Táta už zase chce, abych se u něj
zastavil.“
Kylie se zamračila. „Tvýho tátu nemám
moc ráda,“ zamumlala, ale když si
uvědomila, co řekla, cítila se provinile.
„Promiň, tohle jsem ne-“
Lucas jí položil ukazováček na rty.
„Taky ho nemám vůbec rád.“ Pak se
usmál. „Musím už jít, ale… možná, až
usneš, se ti o mně bude zdát.“ V očích
mu zazářily smyslné jiskřičky.
Kylie se znovu zamračila. „Zkoušela
jsem to minulou noc a nedařilo se mi to.
Asi proto, že jsem teď upírka.“
Teď se pro změnu zamračil Lucas.
„Být upírem musí být děsný.“
Kylie protočila oči.
„Slyšela jsem to,“ ozvala se Della
z vedlejšího pokoje.
„A slyšíš taky tohle?“ Lucas zvedl
prostředníček a kývl směrem ke dveřím.
Kylie ho chytila za ruku. „Neprovokuj
ji,“ zamumlala a pak zavolala: „Jdi spát,
Dello.“
Lucas vydechl. „Už musím fakt jít.“
Ještě jednou se sklonil a políbil ji.
Polibek byl to poslední, na co Kylie
myslela, než upadla do hlubokého
spánku. Znovu se snažila vyvolat snové
představy, ale marně. A tak jen obyčejně
snila. Snila o tom, jak hezké by bylo,
kdyby nemusela řešit žádné problémy,
neměla starosti… kdyby rozuměla tomu,
co obnáší být chameleonem. Snila o tom,
jaké by to bylo, kdyby mezi ní
a Lucasem nestála jeho smečka.
Kylie se probudila okolo čtvrté hodiny.
V ložnici byla zima, takže věděla, že je
tam s ní ještě někdo jiný. Ale duchové se
nikdy nehlásili, jen vyčkávali… což ji
přivádělo k šílenství, protože měla
pocit, jako by ji špehovali. Posadila se
a zašeptala: „Hannah, jsi to ty?“
Nikdo se neozval, ale Kylie měla
dojem, že chlad je jiný.
Kolem páteře jí projelo nepříjemné
chvění. Přitáhla si deku až k bradě,
seděla a vdechovala chladný vzduch.
Byla tu s ní snad jedna z těch holek, co
byly pohřbené v hrobě s Hannah? Nebo
někdo úplně jiný? Cítila, že je to někdo
neznámý. Přišel snad za ní jeden z těch
duchů, s nimiž se setkala na hřbitově?
Vždycky, když se objevil nějaký nový
duch, Kylie by se nejraději svého daru
vzdala.
Asi po dvou minutách teplota v ložnici
zase vystoupala na normální hodnoty.
Kotě vylezlo zpod postele, vyskočilo na
matraci a schoulilo se Kylii v klíně. „Ty
jsi taky pěkný strašpytel, co?“
Kotě tiše zamňoukalo, jako by Kylii
odpovídalo: Zatraceně, to teda jo.
Kylie si ho přitáhla k sobě, uvelebila
se mezi polštáři a doufala, že brzy zase
usne. V příjemném polospánku se
snažila znovu dostat do snových obrazů.
Opět bez úspěchu.
Před očima se jí míhaly postavy mámy,
otčíma, mámina nového přítele, pak se
objevila vzpomínka na Hannah a Kylie
přemýšlela, jestli se jim ráno v bistru
podaří něco zjistit. Přijdou na to, kdo je
Cara M.? A pomůže jim to vyřešit, kdo
je zabil?
V polosedě si Kylie vzpomněla, jak se
Hannah divně chovala, když včera vešli
do jídelny noví profesoři. Chtěla jí snad
svým chováním něco naznačit? „Hannah,
jestli můžeš, zastav se na kus řeči. Byla
bych ráda. Chce s tebou mluvit i tvoje
sestra a dokonce i Burnett. Jsi fakt
oblíbený duch.“
V místnosti bylo ticho a teplo.
Usoudila, že když zůstane v posteli,
přepadne ji strach a smutek, takže rychle
odhodila deku a vstala.
Možná už bude Holiday v kanceláři.
Snad mi Della neutrhne hlavu za to, že
chci tak brzy ráno vypadnout ze srubu.
Musím ještě zavolat Derekovi a říct
mu, aby přišel rovnou do Holidayiny
kanceláře.
Když s Dellou vyšly ven, byla stále ještě
tma. Bylo chladno a čerstvý ranní
vzduch Kylii připomínal atmosféru
u vodopádu. Della jí hlavu neutrhla,
když jí tak brzy ráno oznámila, že se
chce podívat, jestli už není Holiday
v kanceláři. Tedy lépe řečeno jí hlavu
neutrhla, ale určitě chtěla.
Bylo zřejmé, že dělat Kylii osobního
bodyguarda už Dellu unavuje. Ale
nemohla ji z toho vinit. Možná je načase
domluvit se s Burnettem, aby tuhle
povinnost zrušil. Mario se tu nějakou
chvíli neukázal. Kylie tušila, že se
Mario stáhl zpátky, a doufala, že navždy.
Dokonce i Miranda přestala mít pocit, že
se tu poflakuje někdo cizí.
„Sakra, tos musela vstávat takhle
brzy?“ mumlala Della.
„Jestli se mnou nechceš jít, nemusíš.
Budu v pohodě.“
Della s ní držela krok, ale dál si
nestěžovala. „Řekla bych, že to je
dostatečný důkaz,“ zasyčela.
„Důkaz čeho?“ zeptala se Kylie.
„Že nejsi opravdová upírka. Chci tím
říct, že praví upíři se nejlíp vyspí
dopoledne.“
„Říkala jsem ti, že nejsem čistokrevná
upírka. Já…“
Kylie ztichla, protože na cestě uslyšela
něčí kroky. Della se taky zarazila, pak
kývla na Kylii, aby se schovaly na kraji
lesa za křoví. Čekaly a pozorovaly…
tmavou postavu pohybující se po cestě.
Postava měla na sobě černou mikinu
s kapucí, která jí částečně zakrývala
obličej. Kylie nepoznala ani podle
postavy, ani podle kroku, o koho jde.
Kdyby to byl někdo z táborníků, měla by
ho přece poznat, ne?
Della zavětřila. „Ten pach neznám,“
zašeptala.
„Co uděláme?“ zeptala se Kylie.
„Tohle?“ Della vyskočila z úkrytu,
špičáky měla vyceněné a oči jí zeleně
svítily. Doskočila na cestu přímo před
nezvaného hosta.
Kapitola dvacátá
sedmá
Kylie, překvapená kamarádčiným
náhlým výpadem, stála chvíli na místě,
než jí došlo, že by se Della mohla
ocitnout v nebezpečí. Della stála pár
kroků před cizincem a Kylie vyšla z lesa
a stoupla si kousek za něj.
Della zavrčela a udělala krok k němu.
Cizinec uskočil dozadu a vrazil přímo
do Kylie. Rychle se otočil, zlověstně
zavrčel, ale kapuce mu stále zakrývala
obličej, takže Kylie nepoznala,
o koho jde. Nevěděla, co dělat.
„Kdo jste?“ zeptala se Kylie. Cítila,
jak jí začíná v žilách bublat krev
– známka, že se probouzejí její
ochranitelské pudy. Došla k němu, aby
mu strhla kapuci z hlavy.
Uskočil dozadu, směrem k Delle.
„Nechte toho!“ vykřikl.
„Vy toho nechte!“ nařídila mu Della.
Muž si stáhl kapuci. „Takhle tady
zacházíte s učiteli?“ zeptal se Hayden
Yates.
Della se ho však nezalekla. „Když se tu
po táboře plíží jako stíny, jsou
maskovaní jako kriminálníci a slídí
kolem, tak ano. Tak tu s nima jednáme.“
Kylie zvedla ruku, aby kamarádku
uklidnila. Sama ale příliš klidná nebyla.
Její ochranitelská síla byla stále
v pohotovosti, hladina adrenalinu se
šplhala po žebříčku hodnot nahoru.
„Odkdy je procházka považovaná za
slídění?“ nasadil strohý učitelský tón.
„Od té doby, co se plížíte po táboře
v takovouhle ranní hodinu,“ pohotově
vyhrkla Della.
Kylie se pomalu uklidnila. „Já… my…
vyděsil jste nás,“ řekla Kylie.
„Mě tedy rozhodně ne,“ vyštěkla Della.
Pan Yates se zamračil. „Příště, milá
dámo, zkuste nejdřív pozdravit, než
někoho napadnete na procházce.“
„To byl pozdrav,“ odsekla Della.
„Kdybych vás napadla, asi by z vás
crčela krev… nebo byste byl mrtvej.“
„Trochu jsme to přehnaly,“ vložila se
do toho Kylie a uvědomila si, že jí
zrovna tenhle chlapík není moc
příjemný. Když se s ním poprvé viděla,
zdál se jí divný a šel z něj strach. A teď
to tmavé oblečení a kapuce zakrývající
obličej to jen dotvrzovaly.
Kylie však byla dobře vychovaná
a měla respekt ke starším. „Omlouváme
se.“
„Cože?“ zeptala se Della jízlivě.
Kylie do ní strčila, aby pokračovaly
dál v cestě. Než se Della otočila, ještě
jednou se na pana Yatese podívala a zle
se zamračila. Když byly o kus dál,
naklonila se ke Kylii a zašeptala:
„Nelíbí se mi.“
„Mně taky ne,“ odpověděla Kylie, ale
pořád nemohla přijít na to proč.
„Myslíš, že může být ve spojení
s Mariem? Že pro něj může pracovat?“
zeptala se Della.
„Ne. No vlastně… nevím,“ zamyslela
se Kylie. „Ale nedělejme předčasné
závěry.“
Dorazily na paseku, kde stál srub
s kanceláří a budova jídelny. Kylie si
všimla, že v Holidayině kanceláři se
svítí. Najednou si uvědomila, že se
kolem rozhostilo mrtvolné ticho. Nebylo
slyšet jediné pípnutí ptáka, dokonce
i vítr se utišil a listí na stromech se ani
nepohnulo. Della se zastavila a oči jí
zeleně zářily – jasná známka toho, že se
blíží nějaké nebezpečí. Někdo byl
v lese.
„Všechno je v pohodě,“ ozval se
neznámý hlas za nimi.
Kylie i Della se okamžitě otočily. Za
nimi stál muž, něco kolem třicítky,
oblečený v černém obleku. Kylie rychle
zkontrolovala obraz jeho mozku, který jí
prozradil, že je upír. Způsob, jakým
držel před sebou ruce, dlaněmi
otočenými k nim, jí napovídal, že jim
nechce dělat problémy. Pak jí ale došlo,
že je to cizí člověk a je na území tábora.
Kdo to sakra je? A jak se sem dostal?
„To je v pořádku.“ Jeho rádoby
mírumilovný postoj měl na Kylii
pramalý vliv. A ještě menší na Dellu.
„To posoudím sama.“ Záře Delliných
zelených očí odhalila její vyceněné
špičáky.
Muž si rozepnul sako a ukázal odznak
připevněný k opasku. „Jsem agent
Houston z Fallenské výzkumné jednotky.
Jsem Burnettův kamarád.“ Jako by
způsob, jakým řekl slovo „kamarád“,
něco naznačoval. Kylie jen nemohla
přijít na to, co. „Burnett mě poprosil,
abych tu za něj zaskočil, zatímco on šel
zajistit podezřelého.“
„Proč byste za něj měl zaskakovat?
A jakého podezřelého?“ zeptala se Della
nekompromisně.
Agentův pohled se přesunul na Kylii,
jako by věděl, že ona mu rozumí. A taky
že rozuměla. Burnett ho sem přivedl, aby
dohlížel na Holiday. A Burnett se určitě
vydal za Blakem. Ale to, že věděla, proč
tady agent je, z něj nedělalo jejího
spojence. Věřila Burnettovi, ale odznak,
kterým se agent Houston prokázal, ji
nijak nepřesvědčil.
„Nebudu zacházet do podrobností,“
řekl, „ale budete mi muset věřit. Kylie ví
proč.“
Věřit? To sotva, pomyslela si Kylie.
Ale věděla, že kdyby jim lhal, Della by
to okamžitě poznala podle tlukotu jeho
srdce. Podívala se na kamarádku.
„Mluví pravdu.“
„Já vím,“ zavrčela Della otráveně, ale
barva jejích očí naznačovala, že se už
uklidnila. Tedy aspoň do té doby, než
budou s Kylií samy. Protože pak se z ní
určitě bude snažit vypáčit, o co tu jde.
Della totiž nesnášela, když se dělo něco,
o čem nevěděla.
„Jdu za Holiday.“ Kylie se podívala na
Dellu.
„Dneska ráno je o ni pěkný zájem,“
poznamenal agent Houston.
Kylie se zadívala do okna a zahlédla
mužskou postavu. „Kdo tam je?“
„Jeden z těch nových učitelů,“
odpověděl Houston.
Kylie se napjala. „Hayden Yates?“
Podívala se na Dellu. Jak se mohl dostat
před ně? Della vypadala stejně
překvapeně jako Kylie.
„Ne,“ zakroutil hlavou Houston. „Colin
Warren. Říkal, že je nový učitel
dějepisu. Je to pravda?“ Agentův hlas
byl teď hlubší. Zadíval se ke kanceláři.
„Jasně,“ odpověděla Kylie. „Ten je
v pohodě.“ Najednou se na pěšině
ozvaly rychlé kroky.
„Čekáte na někoho?“ zeptal se
Houston.
„Ani ne,“ zakroutila hlavou Kylie, ale
tušila, kdo to je.
A nemýlila se.
Hayden Yates, s obličejem schovaným
pod kapucí, vyšel z lesa a zamířil k nim.
„Dobré ráno.“ Zvedl bradu a zadíval se
na vysokého agenta FVJ, který byl
připraven v případě potřeby zasáhnout.
„Znáte ho?“ zeptal se Houston Kylie.
Pan Yates se narovnal, jako by se
urazil.
„To je taky jeden z těch nových
učitelů,“ odpověděla Della, ale její tón
napovídal mnohem víc. Bylo zřejmé, že
ho vůbec nemá v lásce, a Houston to
hned pochopil. Přistoupil o krok blíž
k panu Yatesovi.
Ten se ani nepohnul, jen se podíval na
Kylii, jako by se znovu ujišťoval o svém
postavení. „Nejsem nebezpečný, jen
jsem se po ránu šel trochu projít,“
vysvětlil agentovi smířlivým hlasem.
Kylie pořád měla divný pocit… jako
by něco bylo špatně, jako by ten chlapík
nejednal čestně.
V uších jí zazněla varovná slova
Hannah. V ten den, kdy jsem byla
v Údolí stínů, jsem věděla, že je
nablízku. Cítila jsem ho a věděla jsem
to. Věděla jsem, že jsem do tábora
přišla kvůli němu.
Byl snad Hayden Yates vrahem
Hannah? Mohl se snad přihlásit sem do
Údolí stínů jako učitel, jen aby se dostal
blíž k Holiday? Bylo to velmi
nepravděpodobné, ale Kylie nechtěla nic
riskovat. Jakmile se Burnett vrátí,
rozhodla se, že si s ním o tom musí
promluvit.
Kylie čekala na verandě, až pan Warren
domluví s Holiday. Za chvilku oba vyšli
ze dveří. Pan Warren zdvořile kývl
a tiše pozdravil: „Dobré ráno.“
„Dobré ráno.“ Kylie vycítila, že se cítí
stejně nejistě a nesměle jako ona. Možná
ještě víc než ona. Je to taková mužská
verze Holiday, pomyslela si Kylie.
Nechápala, jak si mohl vybrat povolání
učitele. Pravděpodobně ho k této profesi
přivedla jeho láska k historii. A Kylie
ho musela jen obdivovat.
Jakmile sešel z verandy, Kylie se
podívala na Holiday a objala ji. Jejich
objetí bylo o něco delší než obvykle.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se Kylie.
„Neboj, za chvilku budu,“ odpověděla
Holiday.
Kylie zaslechla pana Warrena, jak na
pěšině mluví s agentem Houstonem.
„Pan Warren ještě nikdy neučil, že jo?“
kývla směrem k němu.
„Jak to víš?“ zeptala se překvapeně
Holiday. „Doporučil mi ho jeden přítel
mého známého. Když dojde na historii,
je skvělý. Tak doufám, že ho při
hodinách dějepisu nerozcupujete na
kousky a nebudete si z něj utahovat.“
Kylie se zasmála. „No, Perryho to
možná napadne.“
Holiday se zamračila. „Slib mi, že se
to nestane. Zdá se, že je to opravdu
prima chlapík, a myslím, že se vypracuje
na perfektního učitele. Byla bych ráda,
kdyby sis ho vzala pod ochranná křídla.“
Kylie se uchichtla. „To bys spíš měla
chtít po Perrym, nemyslíš?“
Holiday se zasmála, i když trochu
nuceně. Podívala se na hodiny na zdi.
„Dneska jsi vstala nějak brzy, ne?“
„Nemohla jsem spát,“ odpověděla
Kylie.
„Objevila se Hannah?“ V Holidayině
hlase zase zazněl smutek a Kylie cítila,
jak se jí dojetím stáhlo hrdlo.
„Je mi líto, ale ne.“ Chvíli bylo ticho.
„Je to kafe, co tady tak voní?“
„Jasně. Obvykle kafe nepiju, ale
dneska ráno jsem si řekla, že bych ho
mohla zkusit. Klidně si nalej. Ale pak
chci od tebe slyšet všechno, co se stalo.
Jak ses přeměnila v upírku a tak.“
Do háje, říkala si Kylie, když zamířila
ke konvici s kávou. Nastal čas buď
Holiday všechno vyklopit a nalít jí
čistého vína, nebo se zahrabat do lží.
Možná by si mohla vymyslet nějakou
historku, které by Holiday uvěřila,
a přitom vynechat detail, jak utekla
z tábora, aby se setkala s dědečkem. Ale
lhát Holiday považovala Kylie za
nejhorší věc na světě.
„Co že jsi udělala?“ zeptala se Holiday
a položila hrnek s kávou na stůl, když
o chvilku později začala Kylie vyprávět.
„Kolikrát ti ještě budu muset
vysvětlovat, že jako spasitelka nemáš
žádnou moc ochránit sama sebe? Vždyť
jsi ani neměla jistotu, že ten mail napsal
skutečně on.“
„Věděla jsem to,“ řekla Kylie.
„A jak?“ Holiday se naklonila
dopředu.
Kylie si kousala spodní ret. „To on byl
ta mlha.“
„Cože byl?“
„Ta mlha, která pronásledovala Claru,
byli děda s pratetou. Nějak se v ni
proměnili.“
„Jak…,“ Holiday se zhluboka
nadechla, zmateně se podívala na Kylii
a pak řekla: „Nemůžeš pořád porušovat
pravidla.“
„Ale uposlechla jsem to nejdůležitější
pravidlo. To, které jsi mi říkala snad
tisíckrát.“ Odmlčela se. „Že mám
následovat hlas svého srdce.“
Holiday se zamyslela. „Ale měla jsi
někoho požádat, aby šel s tebou.“
„Nesetkali by se se mnou.“
„To nemůžeš vědět,“ podotkla Holiday.
„Ale ano, vím to. Zmizeli, jakmile
zaslechli Lucase.“
„Počkej, Lucas šel s tebou? On o tom
věděl?“ V jejím hlase Kylie zaslechla
výtku.
„Ne. On a Perry mě sledovali, ale…
zdržela jsem je a utekla jim. Když mě
ale Lucas znovu našel, děda s pratetou
zmizeli. Nikomu tady nevěří, protože
FVJ je na tomhle táboře taky
zainteresovaná. A když vím, co provedli
babičce, tak se dědovi a pratetě nemůžu
ani divit.“
„Jasně, ale můžu jim vyčítat, že tě
přesvědčují, aby ses vystavila velkému
nebezpečí.“ Holiday se nervózně opřela
v židli.
„Vždyť o Mariovi nic nevědí.
A podívej se na mě, jsem v pohodě. Nic
se nestalo. Musela jsem tam jít. Musela
jsem se dozvědět pravdu.“
Holiday zavřela oči a nechala je
zavřené. Když se víčka po chvilce
pohnula, Kylie si všimla, že napětí, které
na ní bylo předtím znát, zmizelo.
Ramena měla uvolněná. „A jakou
pravdu jsi zjistila, Kylie? Co ti řekli?“
„Že měl táta pravdu. Jsem chameleon.“
„A to přesně znamená co?“ zeptala se
Holiday.
„Že jsem směsí všech druhů
nadpřirozených a zdědila jsem DNA
po všech svých předcích.“
Holiday zakroutila hlavou. „Ale to není
možné. Na dítě přechází vždycky jen
DNA dominantního rodiče.“
„No právě proto se my chameleoni
lišíme od ostatních.“
Holiday se opřela v židli a zdálo se, že
Kyliino odhalení ji vyvedlo z míry. „To
je… ohromný.“ Zadívala se na Kyliino
čelo a zakmihala obočím. „A jak vlastně
vznikne obraz, který právě máš?“
„To nevím… přesně. Říkal, že obvykle
to trvá dlouhé roky, než se chameleon
naučí ovládat své dary a obraz mozku.
Ale pak řekl něco, co mě přivedlo
k jedné myšlence. Že totiž můžu měnit
svou formu a síly tak, jak zrovna
potřebuju.“
„Takže ses změnila v upírku?“
„Ne, já… řekl, že ty proměny musím
ovládat instinktivně. Když jsem se
snažila dostat se co nejdál a nejrychleji
od Lucase a Perryho, potřebovala jsem
se pohybovat hrozně rychle. Tak možná
proto se to stalo.“
„A zkoušela jsi to znovu změnit?“
Holiday zvědavě nadzvedla jedno obočí.
„Ne,“ zatřásla Kylie hlavou. „Při
posledním pokusu, kdys mě přesvědčila,
abych udělala něco, co zrovna dvakrát
neovládám, přišel Burnett málem o své
mužství.“
Holiday se zasmála. Vidět ji takhle
spokojenou a rozesmátou Kylii potěšilo
a vyvolalo jí to na rtech také úsměv.
„Co ještě ti dědeček řekl?“ zeptala se
Holiday.
Kylii se sevřely vnitřnosti. Kdyby byla
Holiday upírkou, určitě by poznala, že
to, co teď hodlá Kylie vyslovit, je čirá
lež. Kdyby totiž Holiday prozradila, že
dědeček chce, aby opustila Údolí stínů,
určitě by to byl pro Holiday důvod, aby
dědečka neměla ráda – důvod, aby Kylii
držela od něj dál. A Kylie
rozhodně nechtěla zůstat stranou
a s dědečkem se již nesetkat.
Nadechla se a trochu bojovala
s pocitem viny, který ji tísnil na srdci.
Holiday sice neuměla poznat lež podle
tlukotu srdce, ale uměla vyčíst pocity
z výrazu v obličeji.
Kylie se narovnala a podívala se
Holiday do očí. „Už skoro nic. Během
chvilky se totiž objevil Lucas a … oni
zmizeli.“
„Kdo zmizel?“ zeptal se Burnett.
Kylie nadskočila a otočila se ke
dveřím. Byla tak zaujatá tím, aby své
pocity před Holiday zamaskovala, že ani
neslyšela, že do místnosti vešel Burnett.
„Našel jsi ho?“ Holiday se na něj
podívala, tělo měla nervózně napjaté.
Kylie se domnívala, že se Burnett
vydal za Blakem, ale překvapilo ji, že
o tom informoval Holiday. „Našel
koho?“ zeptala se, aby se ujistila, že její
domněnka je správná.
„Blakea,“ odpověděl Burnett. „A ne.“
Podíval se na Holiday. „Nechal jsem mu
zprávu jak v práci, tak i na telefonu, že
s ním potřebujeme nutně mluvit.“
„Neměla bych mu zavolat?“ zeptala se
Holiday.
„Ne,“ vyhrkl Burnett. Zakroutil rameny,
jako by potřeboval uvolnit ze stresu,
a podíval se na Kylii. „O kom jsi to
mluvila, když jsem sem přišel? Kdo
zmizel?“
Holiday se podívala na Kylii, která jí
v očích viděla jasnou odpověď: Je jen
na tobě, jestli mu to chceš říct… nebo
ne.
Kylie to ocenila. Když si totiž
představila Burnettovu reakci na to, že
porušila všechna jeho pravidla, byla
rozhodnutá, že mu nic neřekne. Pak jí ale
došlo, že tím dostane Holiday do
situace, kdy ona sama bude muset
Burnettovi lhát. Kylie nechtěla být ta,
která mezi ně vnese rozpor a kvůli níž se
budou hádat. Zvlášť když jejím cílem
bylo dát ty dva dohromady.
„Určitě se naštveš,“ řekla Kylie.
„Jak naštvu?“ zamračil se.
Burnett se naštval, a to pořádně. Kylie si
nakonec oddychla až ve chvíli, kdy se
asi o hodinu později ukázal v kanceláři
Derek a kdy všichni čtyři vyrazili do
bistra, aby zjistili něco o Caře M.
Když Burnett s Holiday vešli do
Cookie’s Café, Derek zdržel Kylii venku
a počkal, až se dveře zavřou. „Je
všechno v pořádku?“ Bylo zřejmé, že si
všiml Burnettovy nálady. I když Kylie
nevěděla, jestli má takovou náladu kvůli
ní, nebo kvůli tomu, že nenašel Blakea.
Podívala se skleněnými dveřmi dovnitř
a všimla si, že je Burnett pozoruje.
Znovu slyšela jeho slova.
„FVJ není žádný nepřítel,“
přesvědčoval ji, když mu Kylie řekla, že
dědeček nedůvěřuje celému táboru
Údolí stínů právě kvůli FVJ.
„Ty určitě nejsi nepřítel,“ odpověděla
mu Kylie. „Ale o FVJ si nejsem tak jistá.
A i když nejsi ochoten si to připustit,
vím, že jim podvědomě taky příliš
nedůvěřuješ. Jinak bys totiž nepohřbil
babiččino tělo na neznámém místě
a netajil bys před nimi některé
informace.“
Burnett jí neoponoval, ale náladu mu to
rozhodně nezlepšilo. Bylo jasné, že stále
váhá mezi loajalitou k Holiday a táboru
Údolí stínů a loajalitou k FVJ. I přesto
mu Kylie důvěřovala. Ale přesvědčit
dědu s pratetou, aby mu taky věřili, byla
jiná věc.
Derek si odkašlal, aby upoutal její
pozornost. Měl na sobě oblíbené džínsy
a šedozelené tričko. „Tak stalo se
něco?“
„Ani ne,“ zašeptala Kylie
a zneklidňovalo ji, jak se Derek naklonil
blízko, takže se jí dotýkal ramenem.
Nebo ji spíš rozčilovalo, jak je jí ten
dotyk příjemný? Snažila se myšlenky na
něj vyhnat z hlavy a natáhla se ke
dveřím.
Najednou měla nutkavý pocit, že ji
někdo sleduje. Otočila se, ale Derek jí
bránil ve výhledu na ulici.
„Co je?“ zeptal se.
„Nic.“ Snažila se přehlédnout ulici
přes jeho rameno. Ale pocit zmizel tak
rychle, jak se objevil. Je snad děda
s pratetou někde poblíž? Ještě jednou se
rozhlédla, doprava, pak doleva. Přízemí
starých domů lemujících ulici byla
zrekonstruována na obchody se suvenýry
a dárky, u obrubníku na jedné straně
ulice stál starý červený tramvajový vůz
sloužící jako stánek. Kylie si
však nevšimla nikoho, kdo by ji
pozoroval. Na ulici nikdo nebyl.
Otočila se tedy zpátky a vešla do
bistra. Okamžitě ji pohltil brebentící
dav.
Bistro se nacházelo v jednom ze
starých domů. Ve vzduchu se vznášela
vůně opečené slaniny, kterou ovšem
Kylie nepovažovala za nějak zvlášť
lákavou. Jedna z nevýhod být upírkou,
pomyslela si. V místnosti byly
rozmístěny stoly, zcela obsazené
hladovými lidmi, kteří vypadali jako
turisté. Cinkání příborů o talíře se mísilo
s hlučným hovorem.
Holiday zamířila k jedinému volnému
stolu. Z kuchyně vyběhla servírka
nesoucí tác s talíři. Kolem se vznášela
vůně skořicových rohlíčků.
„Je to ten stejnokroj?“ zeptal se Derek,
když se posadili.
„Ano.“ Kyliino srdce se rozbušilo
nadějí, že je tohle místo může dovést
k vrahovi.
Druhá číšnice, podle jmenovky na
hrudi CHRIS G., se zastavila u jejich
stolu.
„Tak vážení, máte vybráno?“ Než stihli
promluvit, servírka mávla k vedlejšímu
stolu: „Za minutku.“
„No, abych pravdu řekl,“ pronesl
Burnett, „jsme sem přišli, protože se
domníváme, že bychom tu mohli něco
zjistit o Caře M. Číšnici, která –“
„Ach.“ Chris G. odešla.
„Ach, co?“ Burnett se zamračil, když
zmizela vzadu. Strčila hlavu do dveří do
kuchyně a zavolala: „Hej, Caro! Někdo
tu s tebou chce mluvit.“
Burnett, Holiday a Derek se otočili
a překvapeně zírali na Kylii.
„Nemůže být živá,“ zašeptala Kylie.
„Věřte mi. Je mrtvá.“
Hezká blondýnka se jmenovkou
CARA M se vynořila ze dveří.
„Připadá mi docela živá,“ zasmál se
Derek. „A docela sexy.“ Tváře mu
zčervenaly.
Kapitola dvacátá
osmá
Kylie užuž otevírala pusu, aby něco
řekla, i když vlastně ani neměla ponětí
co. Nebo co by měla udělat.
„Ahoj, Caro,“ ozval se Derek
a podíval se na Burnetta, jako by ho
žádal o svolení převzít iniciativu.
Burnett kývl a Derek pokračoval.
„Chtěli jsme se zeptat na Caru M.“
Dívka ukázala na jmenovku na
uniformě. „Já jsem Cara M. M jako
Mullerová.“
Kylie studovala její obličej a snažila
se ho porovnat s obličejem mrtvé dívky.
Nebyla to ona. Nebo snad ano? Kylie se
snažila vzpomenout si na všechny
detaily, ale viděla před sebou jen
duchovy blonďaté dlouhé vlasy a modré
oči. Což měla i tahle dívka, ale…
„Promiň,“ pokračoval Derek. „Ale my
si mysleli, že Cara M. tu už nepracuje.“
„Jak vidíte, pořád jsem tady. Pracuju tu
už od patnácti, což jsou skoro dva roky.
Proč?“
„A nepracovala tu ještě nějaká jiná
Cara M.?“ Kylie se snažila na ni nezírat,
ale protože se zoufale snažila odhalit
pravdu, nedařilo se jí to.
„Ne.“ Dívka se podívala na Kylii.
„O co tu jde?“
Kylie si všimla, že dívčina jmenovka
má rozepnutý špendlík a visí na
uniformě jen na vlásku. „Co se stane,
když ztratíte jmenovku?“
Cara střelila pohledem k zadní části
bistra. „Šéfka je pořádně naprdnutá.“
„A co bys musela udělat, aby se
nenaprdla?“ Kylie se k ní naklonila.
„Co tím myslíš?“ zeptala se Cara.
„Chce říct, jestli jsi někdy nepůjčila
jmenovku nějaký jiný holce?“ zeptal se
Derek.
Číšnice se naklonila blíž, jako by se
bála, že by ji někdo mohl slyšet. „Šéfka
by si toho ani nevšimla. Ale nechápu,
proč se na to ptáte.“ Usmála se na
Dereka, jako kdyby… jako kdyby s ním
flirtovala! Což flirtovala. Kylie se
zamračila a našpulila rty.
Holiday se dotkla Cařiny ruky. Jistě ji
chtěla uklidnit a povzbudit ji. „Stalo se
někdy, že některá ze servírek… prostě
zmizela?“
Kylie viděla, jak Burnett naklonil hlavu
a poslouchal, jestli ta holka bude lhát,
nebo ne. Kylie udělala to samé.
„No, šéfka je odsud vyhazuje docela
často. Je fakt kretén,“ zašeptala. Burnett
i Kylie poznali, že mluví pravdu.
„A žádná neodešla sama od sebe?
Myslím tím, že ji šéfka oficiálně
nevyhodila?“ zeptala se Holiday.
Cara se zamyslela. „No… jedna taková
tu možná byla. Myslím, že se jmenovala
Cindy, nebo tak nějak. Ale příjmení si
nepamatuju.“
„A půjčila si ta Cindy od tebe někdy
jmenovku?“ vložil se do hovoru Burnett.
„Byla Cindy blonďatá?“ vyhrkla Kylie
vlastní otázku.
„Jasně,“ odpověděla Burnettovi a pak
se otočila ke Kylii. „Byla, proč?“
Holidayin dotyk ji uklidňoval
a Derekův sexy úsměv ji povzbuzoval,
takže jim bez námahy odpověděla na
všechny otázky ohledně Cindy. Než
odešla, Burnett se ještě zeptal, jestli je
tu šéfka nebo majitel.
Cara znervózněla. „Udělala jsem něco
špatně?“
„Ne,“ ujišťoval ji Burnett. „Ale mohla
bys jí říct, že bych s ní potřeboval
mluvit?“ Vytáhl peněženku a ukázal
odznak. Kylie nevěděla, co pro normální
smrtelníky tenhle odznak může znamenat,
ale zdálo se, že působí stejně jako
odznak policejní.
Caře vyprchala z tváří všechna barva.
„A do prdele! Stalo se něco Cindy?“
Stalo, pomyslela si Kylie. Něco se jí
stalo a bylo to něco moc ošklivého.
Než odešli, měl Burnett na lístku
napsané jméno Cindy Shafferové a její
dotazník, který vyplnila při nástupu do
práce, včetně čísel, kam se má volat
v případě nutnosti. Okamžitě poslal
informace přes telefon do FVJ a žádal
o ověření řidičského průkazu. Odpověď
přišla během chvilky. Jakmile uviděli
fotografii z řidičského průkazu, na níž
byla usmívající se mladá blondýnka,
Kylii vhrkly slzy do očí. Byla to ona.
Akorát že Cindy Shafferová už se nikdy
nebude usmívat tak jako na fotografii.
Burnett vyťukal číslo a někomu z FVJ
nařídil, aby okamžitě kontaktovali
Cindyinu rodinu. Holiday zatím
objednala skořicové rohlíčky. Během
chvilky je Chris přinesla, horké
a obalené lepkavou bílou polevou.
Derek snědl dva, Holiday jeden
uždibovala a Kylie s Burnettem si
s nevelkým nadšením taky vzali po
jednom. I když Kylii kručelo v žaludku,
neměla vůbec na nic chuť. Stále před
sebou viděla fotografii usmívající se
Cindy.
„Dáváš si s Dellou krev?“ zeptala se
Holiday tiše.
„Ne pokaždý, ale začnu.“ Kylie nebyla
z té představy zrovna nadšená.
Burnett zaplatil za snídani, a jakmile
vyšli ven a zamířili k autu, Kylie měla
opět pocit, že ji někdo sleduje. Otočila
se a zahlédla mužskou postavu, která
zmizela v jednom z obchůdků. Jen stěží
zahlédla ramena a ruku, ale poznala,
komu patří.
Okamžitě vystřelila přes ulici.
„Co se děje?“ Burnett se rozběhl za ní
a držel s ní krok.
Kylie se zastavila před obchodem.
Pohledem sklouzla na velkou
vyřezávanou desku s nápisem MALÝ
ČTENÁŘ. Sáhla po klice a otevřela
dveře. „Myslím, že jsem někoho
zahlédla.“
Burnett ji chytil za ruku a oči mu zeleně
žhnuly. „Koho?“
Kylie zaslechla, jak na ni Derek na
druhé straně ulice volá. „To zjistím,“
zamumlala Kylie a zmizela v obchodě.
Burnett šel za ní.
První věc, které si Kylie všimla, byla
panenka voodoo se zapíchanými
špendlíky, visící ze stropu. Druhá věc
byl odporný zápach. Rychle si přikryla
pusu i nos dlaní. I když se jí chtělo téměř
zvracet, rozhlížela se po místnosti
a hledala muže, kterého sem viděla vejít.
Nikoho neviděla. Obrátila se na
Burnetta.
„Česnek,“ zamumlal a zamračil se.
„Klidně ho dýchej, ta reakce na něj za
chvilku zmizí. Nezabije nás to, neboj.“
„Můžu vám s něčím pomoct?“ ozval se
hlas za pultem v rohu místnosti.
Kylie se donutila spustit ruku dolů
a podívat se na ženu oblečenou
do těsných šatů zářivých barev
s nápisem na prsou: PODVODNÍKPŘEDSTÍRAJÍCÍ-ŽE-JEJASNOVIDEC. Kylie se snažila zjistit,
co je zač, zadívala se jí na čelo
a zakmihala obočím. Obyčejný člověk,
ale podezřele vypadající. Skutečný
podvodník.
Naklonila hlavu na stranu, jestli
nezaslechne nějaké zvuky, které by
prozradily přítomnost další osoby
v domě. Nic. Neslyšela, že by někdo
jiný v tomhle domě dýchal, kromě nich
tří. A to si Kylie přála, aby raději dýchat
nemusela. Česnekový pach jí svíral
hrdlo. Zaměřila se na dveře. Kam mohl
ten chlap, kterého jsem sem viděla
vběhnout, zmizet? Všimla si, že vzadu
jsou pootevřené dveře. Natočila hlavu
a zaposlouchala se, jestli neuslyší něco
zvenku. Pokud vyběhl zadními dveřmi,
muselo to být před chvilkou.
„Uff…,“ Kylie se přinutila něco říct
i přes dávivý reflex, který vyvolával
česnekový pach. Ale než něco řekla,
všimla si ručně psané cedulky pověšené
na pokladně.
NEOBSLUHUJEME ZÁKAZNÍKY
BEZ BOT A KOŠILE. A V ŽÁDNÉM
PŘÍPADĚ NE UPÍRY SE
STUDENÝM SRDCEM!
Podívala se na Burnetta a pak zpátky na
cedulku.
Burnett se zamračil.
„Mám vám to přečíst?“ zeptala se žena.
„Ne.“ Kylie potlačila nutkání zvracet.
„Před chvilkou sem vešel jeden muž.
Měla jsem pocit, že ho znám.“
„Ano, zvonek cinkl. Ale byla jsem
zrovna vzadu. Když jsem se sem vrátila,
ten někdo zmizel. Asi to byl nějaký duch.
Chodí mi jich sem spousty.“
Kylie aktivovala své schopnosti vycítit
duchy, ale v místnosti byla normální
teplota. Ale kdo by se tomu divil.
Odporný česnekový puch musel odradit
každého. Znovu se podívala na ženu,
kterou teď považovala za naprostého
blázna. Cvoka, který si myslí, že nějaká
pitomá cedulka a puch česneku upíry
vyžene.
Žena si všimla, že se Kylie dívá na
cedulku. „Jen si nemyslete, že jsem
blázen. Vidím jich tu kolem sebe pořád
spoustu. Jsou tak divně cítit…“
„Opravdu?“ zeptal se nevěřícně
Burnett. „Vy věříte na upíry?“
„Nejste jediní, kdo si myslí, že upíři
neexistují. Ale mám důkazy, že existují.
Na zdech jeskyně, která je na pozemku
mé babičky, jsou indiánské malby, co je
zobrazují.“
„Dobrá povídačka.“ Burnett se podíval
na Kylii. „Můžeme jít?“
Jakmile vyšli ven, Burnett vyštěkl:
„Sakra, koho sis myslela, že vidíš?“
Kylie se rozhodla, že před ním nebude
nic tajit. Chtěla si s ním o tom promluvit,
ale ráno neměla čas. „Co víš o Haydenu
Yatesovi?“
„O tom novém učiteli?“
Kylie přikývla.
„Osobně jsem velmi podrobně
prozkoumal a ověřil si životopisy všech
nových profesorů. Proč? Máš snad
pocit, že jsem něco přehlédl?“
„Vyvolává ve mně negativní vibrace.“
„Negativní vibrace?“ zeptal se Burnett.
Kylie znovu přikývla. „Dneska ráno,
ještě než se rozednilo, když jsme šly
s Dellou do Holidayiny kanceláře, tak
nás sledoval.“ Odmlčela se a uvědomila
si, že to není tak docela pravda. „No,
možná nás úplně nesledoval, ale
potloukal se pořád kolem nás. A jednou
mi Hannah tvrdila, že ten, kdo ji
zavraždil, se pohybuje někde blízko
tábora.“
„A ty si myslíš, že jsi ho zahlídla, jak
jde sem do obchodu?“
Kylie přikývla.
Burnett se mračil. „Ale Blake,
Holidayin bývalý přítel, se tu někde
kolem taky poflakuje. Hannah mohla mít
na mysli jeho.“
Burnett chtěl, aby tím hlavním
podezřelým byl právě Blake, Kylie si
tím však tak jistá nebyla, ale… „To vím,
já jen… Možná si namlouvám víc, než
bych měla.“
„Nebo taky ne.“ Burnett vytáhl telefon
z kapsy a naťukal pár čísel. „Dello?“
řekl do telefonu, „zjisti mi, jestli je
Hayden Yates v táboře.“
„A můžu mu rovnou nakopat zadek?“
ozval se Dellin hlas z telefonu.
„Ne. A dej si pozor, ať si nevšimne, že
ho sleduješ. Chci se jen přesvědčit, že je
tam. A udělej to teď hned!“
„Už jsem na cestě,“ odpověděla
bryskně.
Na chvíli bylo v telefonu ticho.
„Fajn… jsem u jeho srubu a koukám
oknem dovnitř. Je rozvalený na
pohovce a čte si noviny. Fakt nechceš,
abych mu ten zadek nakopala? Řekla ti
Kylie, že si myslíme, že nás sledoval?“
„Jo.“
„Je tohle snad povolení zmalovat mu
prdel?“ zasmála se Della.
„Ne!“ vyštěkl Burnett bez jakékoli
známky humoru. „A díky.“ Zavěsil
a podíval se Kylii do očí.
„Takhle rychle by se nedokázal dostat
do kempu, ani kdyby byl upír,“ řekl
Burnett Kylii.
„To vím taky,“ odpověděla. „Možná,
že to nebyl on.“
Burnett se zamračil. „Ale abych si byl
stoprocentně jistý, ještě jednou si ho
pořádně proklepnu.“
Kylie jeho přístup oceňovala.
„Kde sakra jste vy dva?“ ozval se
Derek a stoupl si vedle nich.
„Myslela jsem, že jsem tu zahlédla
někoho známého,“ zavolala Kylie na
Holiday přecházející přes ulici.
„Co se stalo?“ zeptala se.
„Kylie měla pocit, že tu někoho
viděla.“ Burnett se vydal na druhou
stranu ulice. „Měli bychom se vrátit do
tábora dřív, než přijedou první rodiče.“
Do háje! Teď měla Kylie před sebou
celou tu záležitost s rodiči.
Holiday se podívala na hodinky. „Měli
bychom si pospíšit.“
Přešli ulici a nastoupili do auta.
Všech pět.
Ano, pět.
Burnett stiskl tlačítko a centrálně
zavřel všechny dveře auta. Holiday si
sedla na místo spolujezdce. Kylie stála
u zadních dveří, když se k ní Hannah
naklonila a zašeptala: „Zabírám si
místo u okna.“
Hannah, Derek a Kylie nastoupili.
Jakmile se Burnett pohodlně usadil za
volantem, ramena mu ztuhla a otočil se.
Pohled, kterým se díval dozadu, Kylii
napověděl, že není jediná, kdo slyší
– a pravděpodobně i vidí – Hannah.
Burnett řídil v tichosti, ale často se díval
do zpětného zrcátka. Kylie se
z přítomnosti Hannah otřásla chladem.
Zjistila jsi něco dalšího? zeptala se
Kylie v duchu.
Hannah na její otázku nereagovala,
a místo toho se stále dívala na Dereka.
„Je roztomilý.“
„Sakra, to je tady v autě najednou
zima.“ Derek objal Kylii kolem ramen.
Příjemné teplo jeho ruky přecházelo do
jejího těla a sedět tak blízko něj, cítit
jeho vůni – vůni, která konečně zahnala
česnekový pach – jí dělalo v tuhle chvíli
dobře. A právě proto se od něj odtáhla
a střelila po něm varovným pohledem,
který říkal: Nepokoušej svoje štěstí.
Někdy si myslela, že snad zapomíná na
to, že už spolu nechodí.
„Měla by ses už konečně rozhodnout
pro něj.“ Hannah se naklonila ke Kylii.
Ledový chlad projel Kylii až do morku
kostí a vyvolal brnění kolem páteře.
„A když už mluvíme o lásce, ten
chlapík vpředu by měl na sebe dávat
lepší pozor. Nebo ublíží mé sestře –“
„Neublížím,“ zamumlal Burnett.
„Komu neublížíš?“ zeptala se Holiday
i Derek jednohlasně.
„Ale nikomu.“ Burnett sevřel čelist tak
silně, až všichni slyšeli, jak mu
zaskřípaly zuby.
Hannah se naklonila dopředu
a podívala se na Burnetta ve zpětném
zrcátku. Zrcátko zamrzlo. „Jestli jí
zlomíš srdce, přísahám, že až budeš
spát, vykastruju tě.“
Burnett sevřel čelisti ještě pevněji.
Holiday zírala na zpětné zrcátko a pak se
očima doširoka otevřenýma
překvapením podívala na Burnetta. V tu
chvíli se prudce otočila dozadu
a zadívala se Kylii do očí. „Je tady? Je
tu Hannah?“
Kylie ztuhla, jednak chladem
z přítomnosti ducha, a jednak proto, že
nevěděla, co má Holiday odpovědět.
Když Kylie neodpověděla, Holiday se
obrátila zpátky na Burnetta. „Ty ji vidíš?
Ty vidíš duchy? Jak je můžeš vidět?“
„Máme v autě ducha?“ ozval se
vyděšeným pisklavým hlasem Derek.
„Měli jste tady ducha,“ odpověděla
Hannah.
Uslzenýma očima se zadívala na
Holiday a pak se vypařila, zanechávajíc
po sobě tu nejsmutnější náladu, jakou si
člověk vůbec dovede přestavit, která se
vznášela v autě jako jemný kouř.
Ve chvíli, kdy Kylie spatřila matku
s novým husí kůži nahánějícím přítelem,
jak se drží kolem pasu jako nějací
teenageři, zatoužila, aby se uměla
vypařit jako Hannah. Proč si sakra máma
myslí, že vodit si sem přítele je ten
nejlepší nápad? A když už ho sem tedy
musí přivést, mohla by aspoň dát tu ruku
z jeho zadku, dokud budou tady
v táboře?
Kyliina matka totiž opravdu měla ruku
strčenou v zadní kapse Johnových
džínsů. Upřímně řečeno, ten chlap měl
pěkně odporný zadek!
Máma si totiž myslela, že když ho sem
bude vodit, bude mít Kylie příležitost se
s ním lépe poznat, seznámit se s ním
předtím, než… než udělají tu blbost,
jako je vzít se.
Ta myšlenka Kylii vyděsila. Nadechla
se a přesvědčovala sebe samu, že
přehání. Jak jí vždycky říkala babička,
že dělá z komára velblouda.
Máma se rozhlížela ode dveří, až
spatřila Kylii na druhé straně jídelny,
a usmála se. Kylie na ni mávla
v domnění, že matka udělá totéž, že
konečně sundá ruku z toho zadku. Ale
neudělala to.
Kylie se nadechla a falešně se usmála.
Matka se usmála na Johna, který se
sklonil a políbil ji. Dlouze ji políbil…
před všemi Kyliinými kamarádkami
a kamarády.
„Zastřel mě,“ zamumlala Kylie.
„Ale sluší jim to spolu.“ Holiday se
naklonila ke Kylii, jako by vycítila její
emocionální bouři.
„Myslím, že se mi chce blít.“ Kylie si
přísahala, že si musí s matkou promluvit
a zjistit, jak to ti dva spolu myslí
doopravdy. Když se pořád líbali, Kylie
znovu zatoužila zmizet. Prostě lusknout
prsty a vypařit se.
„Zhluboka se nadechni a uklidni se,“
poradila jí Holiday. „Mám pocit, jako
bys měla vybuchnout vzteky.“
Kylie se podívala na Holiday. „Jen se
podívej. Matka se tu přede všemi líbá se
svým přítelem, jako by se nechumelilo,“
zamumlala. „Jasně že mám vztek!“
„Do prdele!“ vykřikla Holiday.
„Proč do prdele?“ zeptala se Kylie
a všimla si strachu v Holidayině hlase.
„Ach, bože, Kylie,“ zamumlala
Holiday. Pak se zadívala přes místnost
a kývla na Burnetta. Její pohled byl
vážný.
„Co se stalo?“ Kylie se zadívala ke
dveřím a lekla se, že se sem dostal
nezvaný host. Třeba Mario.
Ale nebyl to on.
„Sakra! Sakra! Sakra!“ zašeptala
Holiday. „Kylie, kam jsi zmizela?“
„Co tím chceš říct? Vždyť stojím
přímo tady před tebou.“ Kylie se
zadívala na svoje nohy, ale viděla jen
dřevěnou podlahu. Žádné tenisky, žádné
nohy.
A žádná Kylie.
„Do prdele!“ zamumlala a vůbec
nevěděla, co si o tom všem má myslet.
Vzpomněla si, jak jí táta říkal, že
všechno vyřeší spolu. Je to snad tahle
chvíle? Je tohle snad chvíle, kdy jsem
umřela?
Kapitola dvacátá
devátá
Počkat, pomyslela si Kylie. Kdybych
byla mrtvá, neležela bych spíš na zemi
jako zmačkaná hromádka bez života?
„Do háje!“ zamumlala Kylie, když
matka s vyjeveným výrazem ve tváři
zamířila k Holiday.
„Kde je Kylie?“ zeptala se.
„No… odběhla si na… toaletu,
myslím, ale… nejsem si tím jistá.“
Holidayin hlas zněl o oktávu výš.
Burnett se postavil vedle matky
a snažil se něco vyčíst z Holidayina
výrazu. „Stalo se něco?“ Na první
pohled působil klidným dojmem, ale
Kylie si všimla, jak má ztuhlé čelisti,
což u něj byla známka stresu.
„Ale… Kylie… zmizela. Myslela jsem
si, že by ses po ní mohl podívat.“
Zmizela? Takže jsem jen zmizela?
Nejsem mrtvá?
„Zmizela?“ Znepokojeně se podíval na
Holiday a nevěřil svým uším.
Holiday přikývla a upřeně se mu
dívala do očí, jako by mu chtěla říct, že
je to opravdu vážná situace.
Sakra! Jasně že to byla vážná situace.
Došlo jí totiž, že je neviditelná.
„To je šílený!“ Kyliina máma vypadala
zmateně. „Byla tady a pak najednou… se
rozplynula.“
Rozplynula? Kylie si uvědomila, že
poslední, co si přála, bylo zmizet.
Vypařit se jako duch.
Sakra! Sakra! Sakra! Jestli je nějaké
přísloví pravdivé, tak je to tohle. Dej
pozor na to, co si přeješ, mohlo by se
stát, že se ti to splní.
Hlavou jí vířily myšlenky, otázky
nenacházely odpovědi. Jsem pořád ještě
upírka? Nebo jsem se snad proměnila
zpátky v čarodějku, která náhodně
máchla malíčkem, když zrovna myslela
na něco jiného? Anebo je to nějaká
nová, neznámá vlastnost chameleona?
Vzpomněla si totiž na dědu s pratetou,
kteří taky uměli najednou zmizet. Prostě
frnk… a byli pryč. Poprvé tehdy v autě,
když je Perry sledoval, a podruhé na
hřbitově. Je snad takovéhle frnknutí
stejné jako vypaření se?
V uších jí znova zněla dědečkova
slova. Pojď s námi. Pomůžeme ti, abys
všechno pochopila a naučila se. Musíš
zjistit, kdo jsi, Kylie, a co umíš.
Víc než kdy předtím Kylie uvažovala,
zda přece jen neměl dědeček pravdu.
„Vy jste ztratili její dceru?“ vyštěkl
John. „Co je tohle za místo, že se tu
ztrácejí děti?“
„Neztratili jsme ji,“ odpověděla
Holiday, ale Kylie si všimla jejího
vyděšeného výrazu v očích. „Jsem si
jistá, že se tu během chvilky ukáže.“
Matka se trochu uklidnila, ale Kylie
tentokrát necítila z Holidayina hlasu ten
hřejivý a uklidňující tón. Když se
pořádně zaposlouchala, slyšela, jak jí
srdce tluče nepravidelně – jasný důkaz
toho, že lže.
Sakra! Sakra! Sakra! Kylie se snažila
přemýšlet. Musím se z toho dostat
sama, protože… Fajn, zjevně jsem si
tenhle problém sama přivolala.
„Zvládnu to,“ řekla nahlas, aby si
dodala sebevědomí. I když se jí to
všechno zdálo stejně nesmyslné, jako
když jako malá holka psala dopisy Santa
Clausovi.
Snažila se logicky uvažovat. Když si
tohle způsobila tím, že si to přála,
možná, že když své přání odvolá, bude
to fungovat opačně. Začala si mumlat, že
už si nepřeje zmizet, že už nechce být
neviditelná. Zavřela oči a uvědomila si,
že kdyby to fungovalo, objevila by se
jako zázrakem zase mezi všemi. A to by
každému asi připadalo hodně divné.
„Musím se objevit někde jinde,“
mumlala si pro sebe. „Někde
v soukromí.“ Rozběhla se a utíkala na
toaletu. Kolem sebe slyšela hlasy, ale
nevšímala si jich. Vběhla do prázdné
místnůstky. Nadechla se, pomalu
vydechla… zavřela oči a víčka tiskla
pevně k sobě. „Přeju si… přeju si,
abych byla viditelná.“ Otevřela oči
a podívala se na nohy. Tedy spíš na
místo, kde by měly být. Ale nebyly.
V krku se jí utvořil knedlík a strach jí
sevřel vnitřnosti. Copak už navždy
zůstane neviditelná? Co když… Ne! Už
byla v horších situacích.
K čertu! Už ji přece unesli a přivázali
k židli. A přežila to. Shazovali ji z útesu
a taky se z toho dostala. Najednou ji
napadlo, že by to mohlo souviset s jejími
čarodějnickými schopnostmi. Mávala
malíčkem a volala: „Chci být viditelná.
Chci být viditelná.“
Nestalo se nic.
„Sakra! Co budu dělat?“ hrdlo se jí
stáhlo ještě víc, že se skoro nemohla
nadechnout. Začala plakat. „Pomůže mi
někdo, prosím?“ Opřela se zády
o dveře. „Danieli,“ zašeptala otcovo
jméno, i když věděla, že
pravděpodobnost, že by se před ní
zjevil, je skoro nulová. „Můžeš mi,
prosím… prosím, pomoct?“
„Přemýšlej o tom,“ ozval se hlas.
Kylii se zastavilo srdce, když si
uvědomila, že to není ledajaký hlas, ale
hlas Danielův. Odtáhla se od dveří
a všimla si jeho mlhavé postavy
natěsnané mezi záchod a stěnu. „Mysli
na to. Musíš to udělat ve své hlavě.“
„Ale jak?“
„Mysli na to. Hlavou, srdcem… Máš
tu moc –“ Daniel zmizel.
„Ne, neodcházej,“ prosila ho, ale
Daniel už byl pryč.
Setřela si slzy a udělala, co jí otec
řekl. Soustředila se myslí i srdcem, aby
byla znovu viditelná. Aby se tu objevila
fyzicky.
Znovu zavřela oči a silou vůle se
snažila maximálně se soustředit.
Otevřela oči a mrkla na podlahu. Její
nohy nikdy nebyly krásnější.
„Díky! Děkuju moc!“
„Za co?“ ozval se hlas z vedlejší
kabinky. Kylie však byla tak fascinovaná
svou proměnou, že už není neviditelná,
že ten hlas sotva vnímala.
Vyšla z kabinky a okamžitě se zarazila,
když před sebou uviděla Stevea
a Perryho s napůl staženými kalhotami,
jak močí u mušlí. To rozhodně nebyl
příjemný pohled.
Tváře se jí zbarvily do tmavě rudého
odstínu. Dveře vedlejší kabinky bouchly,
jak z ní někdo vyšel.
„Co děláš na pánským záchodku?“
ozval se ten někdo.
Steve, s džínsy stále staženými, se
otočil. Úplně otočil… Kylie si rychle
zakryla dlaněmi oči.
„Nic jsem neviděla, přísahám,“
zamumlala. No, možná trošku,
pomyslela si a tváře měla ještě rudější.
„Co tu sakra děláš?“ zavrčel Steve.
Mezi Perryho záchvaty smíchu slyšela
rychlé zapínání zipu.
„Omlouvám se,“ mumlala Kylie a se
zakrytýma očima se pomalu sunula ke
dveřím ven. Narazila však do zdi.
Perry se znovu rozesmál. „Naši kluci
jsou už v bezpečí. Už můžeš otevřít oči.“
Kylie ho poslechla, ale nedívala se ani
na jednoho z nich. Naši kluci! Vyrazila
ze záchodů a přála si, aby měla chvilku
si všechno srovnat v hlavě, než…
Bylo příliš pozdě.
Holiday už si jí všimla. A stejně tak
máma s Johnem. Všichni tři rychle
zamířili přímo k ní.
Holiday se na ni dívala vytřeštěnýma
očima, v nich Kylie četla spoustu otázek.
Otázek, na něž nedokázala odpovědět.
„Tys vyšla z pánského záchodku?“
zeptala se jí matka a zdálo se, že je
trochu rozzlobená, ale spíš znepokojená.
John se postavil vedle matky a objal ji
kolem pasu. Jeho chování Kylii
znechutilo a vyvolalo v ní představy
nahé matky v posteli s ním. Panebože!
Spali spolu. Kylie to najednou věděla
s jistotou.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se matka. „Jsi
celá rudá.“
„Jasně,“ zamumlala Kylie skřípavým
hlasem. Snažila se potlačit představy,
které se jí míhaly před očima, než si
zase bude přát, aby odsud zmizela.
„Byla jsi támhle,“ řekla matka káravě,
„a jen jsem se na chvíli otočila, už jsi
zmizela.“
Kylie otevřela pusu, aby se omluvila,
nebo spíš aby řekla něco ta hloupého
jako třeba To je dneska krásné počasí,
co? Ale nahlas nevyslovila nic z toho.
„Nikam ses neotočila. Mohla jsi oči
nechat na tomhle idiotovi.“ Nadechla se
a zavřela pusu, ale jen na chvíli. „Ty
s ním spíš, co? Četla jsi vůbec někdy ty
brožurky o sexu, co jsi mi tak dlouho
cpala na noční stolek?“
Matka zalapala po dechu a z tváří jí
zmizela barva. Kylie naopak vzteky
zrudla. Matka se chystala Kylii vynadat,
ale nevydala ze sebe ani slovo. Ani
hlásku.
John si odkašlal a káravým hlasem
pronesl: „To nebylo moc hezké, Kylie.“
Kdo mu sakra dal právo mně nadávat?
pomyslela si Kylie.
„Máte na mysli tu pusu?“ zeptala se
Kylie. „Protože, abych pravdu řekla,
mně se to taky nelíbilo. Bylo to naprosto
trapný.“
Tentokrát si odkašlala Holiday.
„Myslím, že bychom raději měli jít ven.“
„Myslím, že ta holka potřebuje pevnou
ruku,“ řekl John.
Kylie ztuhla a napřímila se v ramenou.
Nebylo by divu, kdyby jí špičáky trochu
povyrostly. Svářily se v ní různé pocity,
že ani nebyla schopná říct, co vlastně
cítí. Kromě hladu a chuti na krev. Kdo
mu dal právo ji takhle poučovat?
„Předpokládám, že jsi nechutně bohatý.
Protože jiný důvod, proč by si tě matka
oblíbila, nevidím.“
Máma zalapala po dechu a stejně tak
Kylie. Opravdu jsem schopná takováhle
slova vyslovit nahlas? Copak jí ta
neviditelnost pomátla rozum? Nebo snad
to, že je upírka, z ní dělá stejně kurážnou
holku, jako je Della?
„Jsi pěkně drzá, dámo.“ John se
podíval na matku.
„Není vůbec drzá!“ ozval se hluboký
hlas za Kylií. Zněl jí povědomě, ale byla
tak rozzlobená, že nemohla přijít na to,
komu patří. Rychle se otočila, aby se
neznámému podívala do tváře.
Do prdele! pomyslela si. Horší to snad
už nemůže být.
„Viděl jsem všechno a slyšel, o čem
jste tu mluvili. A musím říct, že s dcerou
souhlasím. Bylo to fakt nechutný.“ Otčím
střelil po matce rozzlobeným pohledem.
Máma zčervenala. Kylii však došlo, že
to nebylo rozpaky, ale proto, že matka
zuřila. „Zrovna ty mi budeš vykládat, co
je nechutný!“ vyštěkla na otčíma.
Výraz v obličeji se mu změnil a cítil se
provinile. Podíval se na Kylii. „Nevěděl
jsem, že tam Kylie je. Kdybych to věděl,
nikdy bych to neudělal. Omlouvám se.
Byla to chyba –“
„Pojďme se na chvilku projít,“ vyzvala
je znovu Holiday. Ale nikdo se ani
nepohnul.
Kylii chvíli trvalo, než jí došlo, co má
otčím na mysli. Chtěla něco říct, ale co?
Neboj, tati, máma neví, že jsem viděla,
jak po tobě lezla ta malá děvka a téměř
ti strkala ruku do kalhot uprostřed
Fallenu.
Ne, to by nebylo v tuhle chvíli správné.
Takže jen tiše stála a modlila se za
zázrak, protože už neviděla jinou
možnost, jak tuhle situaci napravit.
„Neudělal bys co?“ zeptala se máma,
a když jí otčím neodpověděl, obrátila se
vztekle na Kylii.
„Cos viděla?“ zeptala se jí naštvaně.
Naštvaně bylo slabé slovo.
Kylii se sevřely vnitřnosti pocitem
viny. Ale proč? Vždyť neříct to mámě
bylo přece správné rozhodnutí. Nebo
snad ne?
„Proč nejdeme ven?“ pípla znovu
Holiday a položila konejšivě ruku na
rameno Kyliiny matky.
Matka se trochu uklidnila. Díkybohu za
Holidayin dar, pomyslela si Kylie.
Zdálo se, že i její strach a vztek
polevily.
Pak ale zahlédla, jak se John dívá na
otčíma, a když otevřel ústa, přála si, aby
Holiday dokázala zázraky.
Nepomohlo ani to, že do jídelny vešel
Lucas a stoupl si vedle Kylie. Oči mu
svítily světle oranžově, jak se v něm
probudily ochranitelské vlastnosti. Ne,
že by ji netěšilo, že si o ni dělá starosti,
ale zrovna teď netoužila vysvětlovat
otčímovi, matce a chlápkovi, který s ní
spal, proč má tak podivnou barvu očí.
Jen při pomyšlení, že John spal
s mámou, ji začaly pálit oči. Do háje!
Taky mi teď září nějakou zvláštní
barvou?
„Nemáš právo ji soudit po tom, cos jí
provedl.“ John se postavil před otčíma
a v Kylii se probudily její ochranitelské
pudy. „Není divu, že tvoje dcera nemá
žádné vychování a respekt k ostatním,“
dodal ještě.
Žádné vychování? Respekt
k ostatním? Kylie cítila, jak jí rostou
špičáky, a v hrudi jí bublal vztek. Ani si
nevšimla, že do jídelny vešel Derek.
Což ovšem nepřehlédl Lucas, protože
temně zavrčel.
Holiday si stoupla mezi Kyliinu matku
a Johna a oběma položila ruce na
ramena. Na chvilku napětí mezi všemi
polevilo.
Kylie vyslala k Holiday tiché
poděkování. Když ale zahlédla otčímův
výraz, věděla, že její poděkování bylo
předčasné.
„Kdo si sakra myslíš, že jsi? Nemáš
vůbec žádné právo urážet mou dceru,“
řekl otčím. Holiday se podívala z matky
na Johna a pak znovu na otčíma. Chudák,
měla jen dvě ruce. Než ho kdokoli stačil
zastavit, otčímova pěst vyrazila kupředu
a tvrdě dopadla na Johnův nos. Všichni
upíři, včetně jí, zavětřili a ucítili ve
vzduchu sladkou vůni.
Lucas se snažil Kylii odtáhnout
stranou, ale nedala se. Kyliina matka
vykřikla. John začal boxovat pěstmi
proti otčímovi, ale netrefil se. Podařilo
se mu však strefit se do Holiday.
Burnett okamžitě přelétl místnost
a srazil Johna na zem. A všichni… úplně
všichni v místnosti – jak táborníci, tak
jejich rodiče, noví učitelé a zejména
Hayden Yates, sledovali, jaký zmatek
v Kyliině životě nastal.
Znovu se soustředila na bitku před
sebou a připadala si, jako by byla nějaká
hvězda šílené reality show: Rodiče se
neumějí chovat. Naprosto ponížená
sledovala dění okolo.
John si stoupl a omluvil se Holiday.
Matka zuřila.
Otčím se snažil něco vysvětlit
rozzlobené matce.
A Holiday se pokoušela svými dotyky
uklidnit všechny ostatní.
Burnettovi z očí nepřestávaly sršet
zelené blesky dokazující, jak těžké je
pro upíra omluvu přijmout. Kylie ho
však z ničeho neobviňovala. Klidně ho
zabij, povzbuzovala naštvaného upíra
v duchu.
Lucas nepřestával vrčet na Dereka, ten
ho však úplně ignoroval.
Všichni se chovali bláznivě. Všichni
kromě Kylie. Ta se ani nepohnula,
nemohla se téměř nadechnout. Stála jako
vrostlá do země a soustředila se.…
soustředila se na to, aby si nepřála
vypařit se a zmizet, protože právě tohle
teď bylo její jediné a vroucí přání.
Kapitola třicátá
Burnett vyvedl všechny zúčastněné
hádky ven před jídelnu. Kylie se
pohybovala jako robot, jedna noha před
druhou, stále se soustředila na to, aby
její pocity nevybublaly na povrch.
Děsila se toho, co by se teď mohlo stát.
Buď by zase začala někoho urážet, nebo
by se vypařila. Obojí by byla
nenapravitelná chyba.
Jakmile vyšli ven, následovaní
Lucasem a Derekem, zaslechla Kylie
jednoho z rodičů, jak poznamenal:
„Nevíte, proč vždycky lidi musí způsobit
takový poprask?“
Kylie se nadechla sluncem prohřátého
vzduchu a snažila se nebýt naštvaná ani
na mámu, ani na otčíma. Nemyslela na
to, jak celá tahle hádka působila trapně.
Podívala se na Holiday, která odváděla
mámu s Johnem do kanceláře. Burnett
chvilku počkal a pak velmi nepříjemným
hlasem nařídil otčímovi, aby šel s ním.
Pravděpodobně do jeho kanceláře. Kylie
tušila, že všichni asi za své chování
dostanou pořádné kapky. Ale zaslouží si
je, pomyslela si, i když… Připadalo jí
divné, když viděla rodiče odcházející
do „ředitelny“ na pohovor.
Vzpomněla si na to, co před chvíli
řekla matce a Johnovi, a předpokládala,
že další na řadě bude ona sama.
Jakmile se za Burnettem a otčímem
zavřely dveře, Kylie se otočila
a netoužila po ničem jiném než padnout
Lucasovi do náručí. Potřebovala trochu
lásky a něhy. Někoho, o koho by se
mohla opřít. Ale Lucas tu nebyl.
Zadívala se zpátky k jídelně a viděla ho,
jak právě vstupuje dovnitř. Zjevně se
vracel zpátky ke své smečce.
Ať už to bylo správné či ne, Kylii
zabolelo u srdce. Najednou se vedle ní
objevil Derek. Oči ji pálily, v krku se jí
vytvořil chuchvalec… a další, co si
pamatovala, bylo, že se mu ocitla
v náruči. Teplé, silné ruce ji pevně
objímaly a nabízely jí útěchu.
To by nemělo být. Je to špatně.
Musela to zastavit. Nechtěla být závislá
na Derekovi.
„Přestaň proti tomu bojovat, Kylie.
Přestaň se pořád obviňovat,“ zašeptal jí
Derek, který jí opět četl myšlenky, do
ucha. „Jsem fakt jen tvůj kamarád.
A kamarádi si přece pomáhají, ne?“
Ne, pomyslela si. Byl kamarád, který
ale chtěl být víc než jen kamarádem.
Přítel, který se jí svěřil s tím, že ji
miloval… a miluje ji stále. Byl někdo,
na koho Kylie vždycky myslela, když se
dostala do nepříjemných situací; někdo,
o kom věděla, že se na něj vždycky může
obrátit, a kdo ji nikdy nezklame. Ale
nebyla to jeho náruč, ve které chtěla teď
spočinout; nebyl to on, koho
potřebovala, aby ji držel.
O chvíli později vyšla Holiday
z kanceláře a zamířila k ní. Skvělý,
pomyslela si Kylie, takže je čas, abych
dostala kapky já. Smířila se s tím, že si
potrestání zaslouží, narovnala se a vyšla
Holiday vstříc. Avšak Holidayin výraz
nenapovídal, že by se na Kylii zlobila.
Došla k ní a okamžitě ji objala. „Bože
můj, Kylie. Jsi v pořádku?“
„Jasně,“ zalhala Kylie.
Holiday si oddechla. „Ty mě vždycky
k smrti vyděsíš. Co… co se vlastně
stalo?“
Když se Kylie zadívala do zelených
starostlivých očí vedoucí tábora, dech
se jí zastavil. „Mě to taky vždycky
vyděsí, věř mi. Jen… prostě jsem se
vypařila. Viděla jsem tě i slyšela, ale tys
nevěděla, kde jsem. Neslyšela jsi mě.
Prostě jsem udělala… frnk.“ Přesně
jako dědeček s pratetou.
Holiday chytila Kylii za paži, aby jí
poskytla trochu útěchy. „No dobře,
musíme si o tom spolu promluvit. Přijít
na to, co se stalo. Ale nejdřív to vyřiď
s rodiči a rozluč se s nimi.“
Kylii se sevřelo hrdlo dojetím, když si
uvědomila, jak moc se jí Holiday snaží
pomoct. Věděla však, že s tímhle jí
pomoci nemůže. Potřebovala si
promluvit s dědečkem a pratetou.
Osamocený chameleon jen těžko
přežije. Pojď s námi. Musíš zjistit, kdo
jsi, Kylie, a co umíš.
Všimla si, že si ji Holiday soustředěně
prohlíží, a vyhrkla: „Říkala jsem
strašlivé věci. Ale Johna nemám ráda.“
„No, jestli ti to trochu pomůže, tak ti
řeknu, že já taky ne.“ Holiday stiskla
Kylii ramena. „Teď si s nimi jdi chvilku
popovídat. Řekla bych, že všichni
pochopili, že vina je na jejich straně.
Tvůj otec je v mé kanceláři, máma
s Johnem v návštěvní místnosti.
Promluvíš si s nimi?“
Kylie přikývla.
Než odešla, Holiday ji pevně objala.
„Všechno bude v pořádku, uvidíš. Není
nic, co bychom nedokázaly vyřešit.“
Kéž by to byla pravda!
Kylie vešla do Holidayiny kanceláře.
Otčím seděl na pohovce, ale jakmile se
objevila, vstal a šel k ní. V obličeji se
mu odrážely city – výčitky svědomí,
lítost, smutek.
„Je mi to tak líto, zlato. Choval jsem se
jako idiot. Slibuju ti, že tohle už se nikdy
nebude opakovat.“
Kylie přikývla. „Jo, občas se stane, že
se něco vymkne z rukou.“
Otčím se na ni smutně podíval. „Ale
aspoň to bylo k něčemu dobré. Donutilo
mě to, abych se podíval pravdě do očí.
Potřeboval jsem to.“
Hlas se mu třásl. Nebo se to jen Kylii
zdálo? „Jaké pravdě?“
„Podepsal jsem matce rozvod. Chce
ho, má ho mít.“
Z očí mu Kylie vyčetla porážku. To
u něj nikdy předtím neviděla. V mysli jí
vytanula dvě slova: Je zlomený. Vidět
ho takhle poraženého Kylii bodalo do
srdce!
„Tati, myslím, že mamka jen –“
„Ne.“ Zvedl ruce nad hlavu. „Nechci
tím říct… neviním z toho tvoji matku.
Připouštím, že jsem to všechno zavinil
sám. Jenom nechápu, jak se mi to takhle
podařilo, když ji tak miluju od první
chvíle, kdy jsem ji uviděl na škole.“ Oči
se mu zalily slzami. Vzal Kyliin obličej
do dlaní a stiskl ji. „Nikdy radši
nikoho nemiluj, princezno. Zatraceně to
bolí.“
Jeho slova jí zněla v hlavě, když si
vzpomněla, jak se otočila, aby hledala
útěchu v Lucasově náruči, a on tam
nebyl. Uvažovala, jestli na tuhle otcovu
radu nebylo už příliš pozdě. Ale
potlačila vlastní city, protože teď její
pomoc potřeboval otčím.
Zhluboka se nadechl. „Její ztráta mě
zabíjí, ale zasloužím si to. Musím se
s tím naučit žít, ale nemohl bych žít,
kdybych… kdybych ztratil tebe. Ode
dne, kdy mi tě doktor položil do náručí,
jsem tě miloval.“
Kylii vhrkly do očí slzy. „Neboj, já tě
neopustím.“
„To jsem rád, protože jsem tvůj táta
a nechci, abys na to někdy zapomněla.“
Ale ty nejsi můj táta. Slova
„nezapomenu na to“ ji svrběla na špičce
jazyku, ale nahlas je vyslovit
nedokázala. Odvrátila zrak, nechtěla,
aby poznal, co si právě myslí.
Stejně to poznal. Kylie zaslechla, jak
se ostře nadechl. Podívala se mu do očí
a viděla to tam. Bylo jí jasné, že poznal,
že ví, že není jeho dcera.
„Máma ti to řekla, že jo?“ spíš
konstatoval, než aby se jí na to ptal.
Bolest v jeho očích byla nesnesitelná
a stejný pocit svíral Kyliinu hruď. „Ne.“
Přišel za mnou můj opravdový táta,
který vstal z hrobu. Musím vymyslet
nějakou přijatelnou lež, a to hodně
rychle. „Našla jsem váš oddací list
a došlo mi, že máma už byla těhotná,
když jste se brali. A tak mi nějak
všechno zapadlo do sebe.“
„Nemiloval bych tě víc, kdybys byla
moje vlastní. Nikdy bych nechtěl, aby sis
myslela, že jsem tě právě kvůli tomu
neměl rád.“
„Já vím,“ odpověděla Kylie. „To, že
mě miluješ, i když nejsem tvoje, pro mě
hodně znamená.“ Říkala to proto, aby
otce uklidnila, neboť jeho bolest z něj
prýštila a naplnila celou místnost. Ale
pak si uvědomila, jak jsou ta slova
pravdivá. Miloval ji, i když vůbec
nemusel.
Dělal s ní všechny ty věci, které tátové
s dcerami dělají: prodával s ní skautské
sušenky, pomáhal jí postavit autíčko, aby
se mohla zúčastnit školních závodů,
chodil s ní na výlety. A pak tu byla
objetí, v nichž máma nikdy příliš
nevynikala. Naklonila se k němu,
potřebovala, aby ji teď objal, a doufala,
že to udělá, protože to taky potřeboval.
Vychutnávala si jeho náruč. Vždycky se
jí to líbilo. Slyšela jeho přerývaný dech,
tlukot srdce a plakala mu na rameni tak,
jako to dělala mockrát, když byla jeho
malou holčičkou. Uvědomila si, že
nastala chvíle, aby mu odpustila. Nebyl
to špatný táta; jen udělal pár chyb.
Byl to, koneckonců, jen člověk.
Když táta odešel, Kylie se rychle dala
dohromady a vyrazila do návštěvní
místnosti promluvit si s mámou
a Johnem. Ať už se jí to líbilo, nebo ne,
musela se jim omluvit. Čím dřív to bude
mít za sebou, tím líp.
Kyliina matka vyskočila z křesla a John
ji následoval. „Promiňte,“ řekla Kylie.
„Já –“
„Ne, my se omlouváme. Že, Johne?“
vyhrkla matka.
„Jasně, trochu jsem se unáhlil.“ John se
sice omluvil, ale v očích lítost rozhodně
neměl. „Byla to chyba a už se to nebude
opakovat.“
„Jsi jen člověk,“ řekla Kylie opatrně
a sledovala, jaká bude jeho reakce.
Nebyla žádná. Musí přestat s tím, aby
každou chvíli zkoumala jeho obraz.
Napadla ji děsivá myšlenka: co kdyby
nebyl obyčejný člověk? Co kdyby byl
taky chameleon? Vzpomněla si na zrzka,
který obětoval svůj život, aby ji
zachránil. Tehdy jí řekl, že je ten samý
druh jako ona, akorát se nenarodil
o půlnoci. Takže… Mario musí
být chameleon! A kdyby byl chameleon
i John, mohl by být spolčený s Mariem?
Určitě přeháním. Její sympatie – tedy
spíš nesympatie – k Johnovi určitě
pramení z toho, že pokud se bude motat
kolem mámy, otec nikdy nedostane šanci
vrátit se zpátky k ní. Rozhodla se však,
že pro jistotu poprosí Burnetta, aby
o Úlisňáku Johnovi zjistil všechno, co
půjde.
Máma se obrátila ke svému příteli.
„Johne, mohl bys nás nechat chvilku
o samotě?“
Teď jsou na řadě pořádný kapky.
Kylie se kousla do jazyku a říkala si, že
by měla být ráda, že se matka rozhodla
ušetřit ji trapností, kdyby jí nadávala
před svým miláčkem.
Nicméně „miláček“ vypadal poněkud
nešťastně, když zamířil ke dveřím. Kylie
se znovu kousla do jazyku. Sakra!
Tenhle chlap v ní vyvolával to nejhorší,
co v ní bylo.
Ve chvíli, kdy se za Johnem zavřely
dveře, Kylie vyhrkla: „Omlouvám se,
neměla jsem říkat takové věci.“ Bylo jí
to opravdu líto, ale ne proto, že je řekla
Johnovi, ale proto, že tím matku ranila.
A to nechtěla.
„Ne, Holiday má pravdu. Přijet sem
s ním nebyl asi ten nejlepší nápad. Jen
jsem…“ Matka zčervenala. „Jsem s ním
šťastná, Kylie. Nikdy jsem tohle
neplánovala, ale zažívám s ním stejně
krásné chvilky jako s tvým skutečným
otcem.“
Kylie si vzpomněla na něco, co říkal
dědeček: že některé lidi to
k nadpřirozeným bytostem přitahuje. Její
podezření vůči Johnovi ještě vzrostlo.
„Přála bych si, abys ho líp poznala,
protože… protože je pro mě důležitý.
A –“
Panebože, tohle je těžký poslouchat.
Ještě předtím, než si to stačila rozmyslet,
pronesla: „Tátovi je tohle všechno
hrozně líto, mami. Jestli jsi sem přivedla
Johna jen kvůli tomu, abys tátu naštvala
a vzbudila v něm žárlivost, tak se ti to
podařilo. Vím, že ti táta ublížil, ale jestli
ho pořád ještě miluješ… on tě miluje.“
Máma zavřela oči, jako kdyby hledala
ta správná slova. Když se znovu
podívala na Kylii, zračilo se v nich
provinění. „Chtěla jsem, aby mě tvůj
otec viděl s Johnem, ale nemůžu…
S tátou už společně žít nemůžeme.“
Vzala Kylii za ruku. „Je mi to hrozně
líto, holčičko. Ale nemůžu…“
Kylie stiskla mámě ruku. „Chápu tě.“
Matka si povzdychla. „Opravdu?“
Kylie přikývla. Srdce ji sice bolelo
jako čert, ale rozuměla jí.
Matka si znovu vzdychla, jako by si
myslela něco jiného. „Prosím, zkus se na
Johna dívat z té lepší stránky.
Nezpůsobil to, že jsme se s tátou
rozešli.“
„To vím.“ To bylo všechno, co Kylie
ze sebe dokázala dostat. Nebyla si jistá,
jestli je vůbec možné na Johnovi něco
lepšího najít.
Máma se kousla do rtu a zašklebila se.
„A teď k otázce, na kterou ses ptala.
Jestli jsme s Johnem… Jestli…“
„Jste spolu spali?“ dokončila Kylie za
ni, protože bůhví proč máma nebyla
schopná se bavit o sexu.
Matka zčervenala. „Jsem dospělá
a můžu se v tomhle ohledu sama
rozhodnout. A ty jsi příliš mladá a…“
Matce se oči rozšířily překvapením.
„Ale tys… tys ne-“
„Ne, mami, neboj. Já ne,“ odpověděla
Kylie. „Ale jednou určitě budu.
A nerada bych, abys dostala infarkt, až
se to dozvíš.“
Máma vypadala zděšeně. „No
doufám… že to bude, až ti bude třicet.“
Kylie protočila oči. „Mami!“
„No dobře, tak devětadvacet.“
Odmlčela se. „Víš, je hrozné vidět tě,
jak dospíváš.“
„To vím, protože vidět tebe, jak
dospíváš, taky není nic jednoduchého.“
Matka se zamračila. „Cože?“
„Chtěla jsem říct, že není jednoduché
vědět, že ses s někým vyspala. Myslela
jsem, že nemáš ráda, když se o tom
mluví přímo.“
Máma zakašlala a ve stejnou chvíli se
v místnosti ochladilo. Zase ten známý
chlad. Přišel snad Daniel? Rychle se
rozhlédla po místnosti a viděla, že se
nemůže zviditelnit. Ale věděla, že se
o to snaží.
Matka se usmála, natáhla se a Kylii
objala. „Představ si, že někdy, když jsem
takhle s tebou, tak skoro cítím, jako by tu
s námi byl tvůj táta.“
„Já taky,“ řekla Kylie a uvažovala, co
vlastně matka cítí.
Teplota v místnosti ještě klesla, ale
Kylie vycítila, že duch se zlobí. Zaslechl
snad táta něco z jejich rozhovoru
a udělal si vlastní závěry z toho, že
máma spí s Johnem?
Já vím, tati, řekla Kylie v duchu. Já ho
taky nemám vůbec ráda.
Jakmile matka s Johnem vyrazili
z parkoviště před hlavní bránou,
Holiday i Burnett vzali Kylii mezi sebe.
„Tak povídej,“ vyzvala ji nedočkavě
Holiday.
Kylie se zadívala zpátky k jídelně.
„Neměli byste být náhodou tam?“
„Hezky jedno po druhém,“ odpověděla
Holiday a s Burnettem zamířili do
kanceláře.
„Jak se ti sakra podařilo tak zmizet?“
zeptal se Burnett na to nejdůležitější.
„Fakt nevím.“ Kylie vešla do místnosti.
„Ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se
matka líbá s Johnem, přála jsem si
zmizet jako duch, a pak… jsem
zmizela.“
„Přála sis, abys byla neviditelná?“
zeptala se Holiday.
„Myslím, že jo,“ kývla Kylie.
„Ale jak ses pak dokázala vrátit
zpátky?“ Burnett za nimi zavřel dveře.
„No…, že jsem si to nepřála.“ Věděla,
že to zní bláznivě. Podívala se na
Holiday a sedla si na pohovku. „Je to
podobný, jako když jsi mě učila
odmítnout návštěvu ducha.“
„Představivost.“ Holiday zvedla obočí,
jako by ji to ohromilo.
Kylii to tedy rozhodně neohromovalo.
„Bylo to děsivější než peklo. Vzpomněla
jsem si, že mi táta říkal, že toho
chameleona jednou spolu vyřešíme.
A tak jsem si myslela, že jsem mrtvá.“
Odmlčela se. „Jak to mám zastavit, aby
se to nestalo znova?“
Holiday se podívala na Burnetta, jako
kdyby od něj čekala nějakou moudrost.
„Cože?“ Zvedl ruce v obranném gestu.
„Copak já vím. Vždyť se teprve učím jak
se vypořádat s duchy.“
Holiday obrátila oči v sloup. „Tys četl
všechny zprávy na FVJ. Psalo se v nich
něco? Nebo jsi po jejich přečtení sám
došel k tomu, jaké jsou nadpřirozené
dary chameleonů?“
„Ne. Jediná věc, co jsem tam našel,
byla, že se prováděly nějaké rozbory
týkající se samotných chameleonů. Ale
možná, že víc toho bylo v ostatních
zprávách. Ale ty nějak zmizely.“
Právě v tuhle chvíli si Kylie
vzpomněla, jak ji dědeček varoval před
FVJ.
„Musíme si přečíst i ty ostatní zprávy,“
prohlásila rozhodně Holiday a zadívala
se na Burnetta. „Jak se k nim
dostaneme?“
Kylie zavřela oči. Nevěděla, co mají
v úmyslu ti dva, ale věděla naprosto
přesně, co udělá ona. Ze všeho nejdřív
se musí znovu setkat s dědou a pak…
Tělem jí projela prudká bolest. Měl
snad dědeček pravdu? Bude muset
opustit Údolí stínů a jít za ním, aby se
dostala k informacím, které potřebuje?
Chvíli se Burnett s Holiday snažili přijít
na nějaké řešení a nakonec dospěli
k závěru, že Kylie by měla být hodně
opatrná v tom, co si přeje.
Skvělý, pomyslela si. Jako kdybych
tohle nevěděla sama.
Burnettovi zazvonil telefon. Stiskl
tlačítko. „Ano,“ řekl do telefonu. „A jak
dlouho už se pohřešuje?“ Holiday
i Kylie se snažily předstírat, že
Burnettův hovor neposlouchají, ale
nedalo jim to, protože věděly, že se
mluví o Cindy, číšnici z bistra – o té
milé usměvavé blondýnce z fotky na
řidičském průkazu, která teď leží
v hrobě s Holidayinou sestrou.
„Fajn,“ řekl Burnett. „Pošlete mi tu
složku. Zjistili jste už něco i v té druhé
záležitosti?“ Burnett se podíval na Kylii
a naznačil jí, že ta „druhá záležitost“ se
týká jí.
Burnett poslouchal a najednou si to
Kylie uvědomila! Neslyší jejich hovor.
Co se se mnou stalo… „Hej,“ zavolala
na Holiday. „Jsem pořád ještě upírka?“
Holiday zakmihala obočím a vytřeštila
oči. „Ne.“
„A co tedy jsem?“ zeptala se Kylie.
„Vítej v mém světě,“ ušklíbla se
Holiday.
„Jsem víla?“ No super, to zas bude
další podívejte-se-jak-se-Kylie-zasezbláznila. Jako kdyby nestačila ta
dnešní hádka rodičů, aby měli ostatní
o čem povídat.
Před očima jí vyvstala postava pratety
a její slova: Na ty, kteří se skrývat
nechtěli, se vždycky dívali jako na
vyvrhele, blázny a monstra, co nepatří
do žádné skupiny nadpřirozených.
Holiday přikývla a soucitně se na ni
usmála. Soucit byl tak silný, že ho Kylie
nejen viděla, ale i cítila. Burnett musel
jejich rozhovor slyšet, protože jakmile
domluvil do telefonu, zadíval se jí na
čelo a řekl: „A sakra.“
„Tak cos zjistil?“ zeptala se ho
Holiday, jako by vycítila, že Kylie nemá
zrovna náladu bavit se o svém neustále
se měnícím obrazu mozku.
„Cindy Shafferová zmizela před šesti
měsíci.“
„Takže až po tom, co zmizela Hannah,“
zamyslela se Holiday.
„Ale víme jistě, že Hannah nezmizela
jen tak, ale…“ Odmlčel se a smutně se
zadíval na Holiday.
„…ale, že byla zavražděná,“ doplnila
ho Holiday a víc vyslovit nedokázala,
protože se jí lítostí stáhlo hrdlo. Kylii
bolelo srdce, když ji viděla. Kylie
vždycky soucítila s ostatními, ale to, co
cítila vůči Holiday, bylo něco mnohem
víc.
To nebude procházka růžovým sadem,
pomyslela si Kylie. Být vílou vyžaduje
čas si na všechno přivyknout, ale jedna
věc na tom je dobrá: aspoň budu zase
moct normálně jíst. Vzpomněla si na
Dereka, jak jí vyprávěl, že jen těžko
zvládá své city. Muselo to pro něj být
opravdu těžké.
Burnett pokračoval. „Policie její
zmizení vyšetřuje. Mají podezření na
jejího bývalého kluka, ale nic mu zatím
neprokázali. Projdu si jejich zprávy, ale
podle toho, co víme, si nemyslím, že by
tam bylo něco pro nás zajímavého.“
„A co ještě ses dozvěděl?“ zeptala se
Kylie, když si vzpomněla na Burnettův
pohled při telefonování.
„Ještě jednou jsem nechal prověřit
Haydena Yatese.“
„A?“ zeptala se Kylie, ale už předem
věděla, že se jí odpověď nebude líbit.
„Je čistý. Nenašli jsme nic, co by
dokazovalo, že je něco jiného než to, co
o sobě tvrdí.“
Kylie vydechla a nevěděla, jestli tomu
má věřit, či ne. Byla si tak jistá, že na
panu Yatesovi je něco divného. Pak si
vzpomněla, že ještě něco po Burnettovi
chtěla.
„Mohl bys nechat prověřit i máminýho
přítele?“
„Ty si myslíš, že to nějak souvisí
s vraždou Hannah?“ zeptal se zmateně
Burnett.
„Ne, s tím to nemá nic společného. Já
jen… nelíbí se mi.“
„Mně taky ne,“ přidal se Burnett, „ale
to ještě neznamená, že je to kriminálník.
Je tolik lidí, kteří se mi nelíbí.“
Kylie se zamračila. „Nahání mi hrůzu
a cítila bych se líp, kdyby –“
„Jasně, prověřím ho,“ řekl Burnett, ale
Kylie cítila z jeho myšlenek, že si myslí,
že je to ztráta času.
„A ještě o jedné věci jsem s tebou
chtěla mluvit,“ dodala Kylie.
„Proč mám pocit, že se mi to nebude
líbit?“ zeptal se Burnett.
Kylie se podívala na Holiday, která
vypadala taky znepokojeně. „Myslím, že
je načase, abys konečně zrušil to moje
hlídání. Už nepotřebuju, aby mi někdo
pořád dělal stín,“ vyhrkla.
„Ne!“ zatvářil se Burnett zděšeně.
Kylie se narovnala a cítila, jak jí páteř
ztuhla. „Už mě nebaví být pořád
s někým, chci mít taky nějaký soukromí.“
„Máš soukromí ve svém pokoji,“
oponoval jí Burnett.
„Jo, a Della poslouchá každé šustnutí.
Nemůžu dělat vůbec nic. Chci mít zase
normální život. Mario se o nic už dlouho
nepokusil a i Miranda tvrdí, že se tu
nikdo cizí po táboře nepoflakuje. Já
mám taky pocit, že tu není. Možná to
vzdal.“
„Takoví jako on se jen tak lehce
nevzdávají. Čeká na první příležitost
a pak udeří.“
„Slibuju, že budu opatrná, a když se mi
něco nebude zdát, budeš první, komu to
řeknu.“
„Ne!“ zopakoval rozhodně.
Kylie cítila zvláštní druh energie, který
vyburcoval její vnitřnosti. Instinkty jí
říkaly, že má pravdu, že ji k ničemu
nikdo nemůže nutit. Cítila sílu, že se jim
dokáže teď vzepřít.
„Nejsem tvůj vězeň,“ prohlásila. „Mám
taky do toho co mluvit.“
„Mluvit do toho, jestli tě někdo zabije,
nebo ne?“ zeptal se rozzlobeně Burnett.
„Nehodlám se nechat zabít.“ Hrdě
zvedla bradu a podívala se na Holiday.
Doufala, že aspoň ta jí bude rozumět.
„Chceš to proto, že se potřebuješ znovu
setkat s dědečkem, co?“ zeptala se jí
Holiday. I když vycítila nesouhlas,
všimla si také soucitu v jejích očích.
„No, možná jo.“ Kylie jim nehodlala
lhát. Věděla, že jí v tom nemůže nikdo
bránit. „Ale to není všechno. Už mě fakt
nebaví, aby na mě pořád někdo
dohlížel.“
Burnett chtěl něco říct, ale Holiday ho
umlčela. „A slíbíš, že nebudeš chodit
sama do lesa?“
„Kylie nikdy sliby příliš
nedodržovala,“ poznamenal kysele
Burnett.
„Slibuju.“ Kylie si jeho poznámky
nevšímala.
Holiday se naklonila dopředu. „Slíbíš,
že nám předem řekneš, kdy se s ním
setkáš?“
„A slíbíte mi vy, že mě nebudete
pronásledovat?“ zeptala se Kylie.
„Slibuju ti, že vždycky situaci
prověříme, a zasáhli bychom jen tehdy,
když by ti hrozilo reálné nebezpečí.“
„A kdo to posoudí?“ zeptala se Kylie.
„Někteří lidé mají představu
o bezpečnosti hodně zkreslenou.“ Kylie
zůstala klidná, i když se zadívala na
Burnetta, který mimochodem vypadal
opravdu rozezleně. Kylie vnímala jeho
zlost všemi póry těla.
„To je nesmysl. Mojí prací je tě
ochraňovat,“ zabručel Burnett.
„Ne,“ opravila ho Holiday. „Naše
práce jako správců školy je naučit Kylii,
jak přežít v normálním lidském světě.
Ať se ti to líbí, nebo ne,“ podívala se na
Kylii, „má právo odsud kdykoliv odejít.
I když je to ta poslední věc, kterou
bychom si teď přáli.“
Kylie znovu pocítila ten příval energie,
který jí zaplavil celé tělo. Byl to snad
dar víly, nebo to patřilo ke schopnostem
chameleonů? Nevěděla. Ale připadalo jí
to naprosto skvělé, i když ji to děsilo.
„Mám na výběr?“ vyštěkl Burnett.
„Ne,“ odpověděly Kylie i Holiday
jednohlasně. Burnettovi podivně zapípal
v kapse telefon. Vytáhl ho, namačkal
několik tlačítek a podíval se na displej.
„Někdo přeskočil hlavní bránu.“ Otočil
se, aby vyrazil obhlédnout situaci, a v tu
chvíli se ve dveřích mihla postava.
Blake, bývalý přítel Holiday a možná
vrah její sestry, se objevil v místnosti.
„Slyšel jsem, že jste mě sháněl.“
Kylie vyskočila z pohovky a postavila
se vedle Burnetta, připravená Holiday
bránit.
Ale Holiday se chovala, jako by ani
žádnou ochranu nepotřebovala. Vstala
a zadívala se Blakeovi do očí. „Udělal
jsi to?“ zeptala se a z očí jí sršely
blesky.
„Jestli jsem udělal co?“ obořil se na
ni.
„Zabil jsi Hannah?“
Kapitola třicátá
první
„Cože?“ střelil pohledem po Kylii, pak
se podíval na Burnetta a nakonec na
Holiday. V očích měl naprosto
nevěřícný výraz. „Hannah je mrtvá?“
Kylie se snažila zaposlouchat se do
tlukotu jeho srdce, ale protože už nebyla
upírkou, neslyšela nic. Ale mohla aspoň
přečíst jeho emoce a myšlenky. Zdálo
se, že jsou upřímné, ale může jim věřit?
„Tak odpověz mi, sakra!“ Holiday ho
bouchla pěstmi do hrudi.
Její city byly teď pořádný balík
bolesti, jeho zrada ji píchala do srdce
jako dýka.
Burnett si stoupl vedle ní, něžně ji
pohladil po zádech. Oči mu však zeleně
žhnuly a nekompromisně a varovně se
dívaly na Blakea.
Blake se nadechl a vypadal velmi
znepokojeně. „Tak to jste na špatný
adrese! Dostali jste se do slepý uličky.“
„Ne, nedostali,“ odpověděla Holiday.
„Hannah se mi svěřila, žes byl skoro
nepříčetný, když ti řekla, že mi chce
povědět pravdu.“
„No jasně, že jsem byl nepříčetnej.
Měli jsme se přece brát. Miloval jsem
tě. Tvrdila mi, že když se na vlastní
svatbě ukážu, řekne pravdu a ten obřad
zruší.“
„Zabil jsi ji?“ trvala na odpovědi
Holiday a vzduch byl plný její bolesti
a sklíčenosti.
Blake na ni zíral a v očích se mu
zračila křivda. „Znáš mě ze všech lidí
nejlíp, Holiday. Opravdu si myslíš, že
bych byl schopný Hannah zabít?“
„Do prdele! Co si myslím, není vůbec
podstatné,“ zavrčela Holiday. „Taky
jsem si myslela, že nespíš s mojí
sestrou. A nebyla to pravda. Spal jsi.“
„Byli jsme oba opilí a… bylo to hned
ze začátku, kdy jsme spolu začali chodit.
Byla to strašná chyba. Hned potom jsem
si uvědomil, jak moc tě miluju. A pořád
tě miluju, Holiday. Jasně, chtěl jsem se
ti k tomu tenkrát přiznat. Ale bál jsem se.
A pak… Hannah se nejdřív chovala tak,
jako by se to ani nestalo, takže jsem
nabyl dojmu, že –“
„Že vlastně o nic nejde? Že se to klidně
mohlo stát?“ Oči se jí zalily slzami,
pomalu jí stékaly po tvářích.
„Ne, myslel jsem si, že jedna chyba
nemůže rozdělit dva lidi, kteří se milují.
Že nemůže zabránit tomu, aby byli
šťastní.“
„Tak dost!“ Burnett došel k Blakeovi
a chytil ho za ruku. „Půjdeš se mnou.“
Blake se mu vytrhl a oba muži se na
sebe zlostně dívali.
„Teď ne.“ Holiday se podívala na
Burnetta. „Chci si s ním promluvit.“
„Už jsi s ním mluvila,“ vyštěkl Burnett.
„Chci s ním mluvit o samotě,“ řekla
Holiday.
Bylo vidět, jak se Burnettovi napnuly
všechny svaly. Žárlivost mu crčela ze
všech pórů. „Je to podezřelá osoba,
Holiday. Může to být masový vrah.
A navíc nelegálně pronikl na území
tábora Údolí stínů. Musím ho zadržet
a odvést do kanceláře FVJ.“
„Masový vrah?“ Blakeovy oči svítily
nenávistí a bojovností. „Neublížil jsem
ani Hannah, ani nikomu jinému.“
„To říkají všichni,“ řekl úsečně Burnett
a znovu ho chtěl chytit za ruku. Blake
rychle ustoupil a oči mu rudě žhnuly.
„O to tady jde?“ ušklíbl se Blake na
Burnetta. „Máš snad strach, že by mě
mohla ještě milovat?“
Holiday došla k Burnettovi, položila
mu ruku na paži a konejšivě promluvila.
„Burnett nemá žádný důvod, aby měl
z tohohle strach. Chci od tebe slyšet jen
pravdu, Blakeu, nic víc. A pak od tebe
chci, aby sis zase zalezl do té
nejčernější díry, v který ses až doteď
schovával.“ Mávla rukou na Burnetta
a Kylii, aby ji nechali na chvíli
samotnou.
Burnettovo napjaté tělo a výraz, který
měl v obličeji, napovídaly, co si
o tomhle nápadu myslí. Kylie však měla
dojem, že Holiday potřebuje být chvíli
s Blakem sama, a kývla na Burnetta, aby
s ní odešel. Dotkla se jeho paže a cítila,
jak z ní přechází uklidňující teplo, které
Burnettův pohled zjemnilo. Než vyšel
z místnosti, ještě jednou se na Holiday
podíval. Kylie se zahleděla na Blakea
a v tu chvíli pochopila, že on opravdu
není ten, kdo Hannah zavraždil.
Ale když to tedy není Blake, kdo to je?
Vzpomněla si, když jí Hannah říkala, že
svého vraha cítí tady. Že je někde tady
v táboře Údolí stínů. Nemohla si
pomoct, ale znovu pomyslela na
Haydena Yatese. A nezabránilo jí v tom
ani to, že ho Burnett znovu prověřil
a tvrdil, že je čistý. Tomu chlapíkovi
prostě nevěřila. A bůh ví, že tam, kde se
bude tenhle učitel pohybovat, bude mít
Kylie oči na stopkách.
Burnett zůstal stát hned za dveřmi
a Kylie byla přesvědčená, že poslouchá
každé slovo, které uvnitř padlo. Kvůli
Holidayině bezpečnosti, samozřejmě, ne,
že by chtěl narušovat její soukromí.
Tedy aspoň to si Kylie myslela.
Neslyšela, co si uvnitř povídají,
a i když jí nikdy nebylo příjemné
poslouchat cizí rozhovory, zrovna teď by
se jí to hodilo. Měla nutkavou potřebu
Holiday chránit.
„Mluví Blake pravdu?“ zeptala se
Kylie a doufala, že přečetla jeho pocity
správně.
Burnett se zadíval přes Kyliino
rameno. „O čem?“
„Když tvrdí, že Hannah nezabil.“
„To je teď jedno,“ zavrčel Burnett
a podíval se na dveře.
„Je to jedno?“ zeptala se Kylie.
Zatřásl hlavou. „I srdce může lhát.
Lidi, a zejména ti spojení s peklem,
kterým svědomí vůbec nic neříká,
nemají s lhaním problém.“
Kylie si vzpomněla na to, co jí Della
kdysi říkala. Ale i když si přála věřit, že
Blake je skutečně podezřelý z vraždy,
necítila z něj zlo. „Ale jeho pocity
a myšlenky se mi zdají pravdivé.“
„Myslíš to, jak říkal, že ji pořád
miluje?“ vyhrkl Burnett a žárlivost na
něm byla znát na první pohled.
Kylie polkla. „Ne, myslela jsem to, jak
se tvářil šokovaně, když slyšel, že
Hannah zemřela. Ale… to taky.“
Burnett zavřel oči a opřel se rukama
o dveře.
„Ale stejně tak byla pravdivá slova
Holiday, když tvrdila, že jediné, co od
něj chce, je slyšet pravdu. Nemiluje ho,
Burnette.“
Podíval se na ni s očima plnýma
smutku a bolesti. „Ale milovala ho.“
„A je to teď důležité?“
„Je, pokud jí láska a zlomené srdce
nedovolují, aby si k sobě někoho
pustila,“ odpověděl. Chvíli bylo ticho,
a pak, jako by chtěl změnit téma, dodal:
„Nesouhlasím s Holidayiným
rozhodnutím zrušit tvoje hlídání.“
„To je mi jasný,“ řekla Kylie. „Ale
řekni mi – jak by bylo tobě, kdyby
s tebou pořád někdo musel chodit?“
Slyšela jeho polknutí a vycítila, jaká je
jeho odpověď. Nevydržel by to ani
jeden den.
Najednou kolem nich opět poklesla
teplota. Jasná známka toho, že je
navštívil duch. Náhle se vedle Burnetta
objevila Hannah, vyděšená a křičící:
„Je tady! On je tady! Musíš ho zastavit!
Jinak se ji pokusí zabít!“
„Kdo je tady?“ zeptala se Kylie.
Burnett nečekal na odpověď a bez
rozmýšlení vyrazil dveře do kanceláře
takovou silou, až vylétly z pantů
a s hlučným bouchnutím dopadly na
podlahu. Přešel hromadu třísek
a podíval se Blakeovi do očí.
Kylie sledovala celou scénu z chodby.
Blake vyskočil z pohovky a vztekle se
na Burnetta podíval.
Holiday seděla u pracovního stolu
a vyděšenýma očima oba muže
sledovala. Vyskočila ze židle se
značným zpožděním, čímž dokázala, jak
pomalé jsou reakce víly ve srovnání
s upírem.
Burnett s rukama zaťatýma v pěsti
promluvil na Blakea: „Můžeš si vybrat,
buď to půjde po dobrém, nebo po zlém.“
A pak dodal: „Je mi jedno, co si
vybereš.“
Kylie se podívala na ducha. Hannah
stála jako přimražená a sledovala scénu,
která se před ní odehrávala.
Obklopovala ji odporně hnědá aura.
Přestože byla mrtvá, pod ledovým
příkrovem smrti bublala spousta emocí.
Kylie zachytila jednu – tu nejsilnější:
pocit hanby. A pak viděla, jak Hannah
něco překvapilo. Bylo to zvláštní.
Počáteční panika a hrůza v jejích očích
najednou vyprchaly.
Něco tu nehrálo. Jako by Hannah
nevěděla, že je Blake
s Holiday v kanceláři. A pokud to
nevěděla, tak jak by potom mohl vyvolat
ten strach, s nímž se Hannah objevila?
„Udělal to Blake?“ zeptala se jí Kylie
a zrychleně dýchala. Duch jí
neodpověděl. „Hannah?“ zavolala Kylie
její jméno znovu. Ale duch zmizel.
„Co se děje?“ zeptala se rozzlobeně
Holiday Burnetta. Kylie sledovala
všechny tři v místnosti.
Blake se podíval na Holiday. „Já to
neudělal. A zdá se, že druhou šanci být
s tebou si už nezasloužím. Ale takovéhle
jednání nemám zapotřebí.“ Obrátil se
k Burnettovi. „Jdu s vámi
a odpovím vám na všechny otázky. Ale
jestli na mě jen sáhnete, zabiju vás.“
Kylie viděla všechny jeho emoce jako
obláček páry kolem něj. Jeho výhrůžná
slova byla myšlena stejně upřímně jako
Burnettova.
Bylo líné nedělní odpoledne a zdálo se,
že vzduch je nakažený špatnou náladou.
Miranda měla vztek, protože jedna
z nových studentek – taky měnivec
– házela zamilované pohledy na Perryho.
Holiday se zlobila, protože… Jako by
nestačilo, že svou sestru už jednou
ztratila. Teď, když si s ní potřebovala
promluvit, se Hannah vytratila a zatím se
neobjevila. A Burnett zuřil,
protože nemohl najít jediný důkaz proti
Blakeovi, a tudíž ho nemohl zadržet.
A Kylie byla naštvaná na všechno,
hlavně na to, jaká katastrofa je její život.
Jediný, kdo neměl špatnou náladu, byla
Della. Kylie, i když teď – jako víla
– uměla číst emoce a myšlenky, ale
netušila, jakou náladu Della má. Tahle
upírka se kolem ní poslední dobou
motala jako ztracené štěně.
Dokonce i teď, když si Kylie
kontrolovala maily, cítila, že Della stojí
za ní a kouká jí přes rameno. Kylie se
otočila a zamračila se. „Co je?“
„Co co je?“ zeptala se Della.
„Čteš mi maily přes rameno. Už mě
nemusíš hlídat. Nejsi už můj stín.“
„Ale já tě nehlídám. A netušila jsem,
že tvůj mail je tak soukromý,“ ušklíbla
se Della.
Najednou Kylie pocítila obrovskou
úzkost, smutek a zlost, které vířily kolem
Delly. „Co je s tebou?“ zeptala se jí.
„Vůbec nic!“ Della dopadla na
kuchyňskou židli.
Kylie se rychle podívala na monitor
a klikla na tlačítko PŘIJMOUT POŠTU.
Žádná nová zpráva. Nic od…
„Čekáš na zprávu od dědy, co?“
zeptala se Della.
Kylie se na ni podívala. „Možná. Proč
se ptáš?“
Della se zamračila. „Chceš bydlet
s nima, že jo? Chceš odsud odejít…“
Otázky se Kylii zařezávaly do srdce
jako ostrý nůž. Jak má Delle vysvětlit, že
odchod z tábora je tou poslední věcí,
kterou by chtěla udělat? Jedna část duše
jí ale říkala, že to může být jediný
způsob, jak zjistit, co vlastně chameleon
je a jaké má schopnosti.
A když sledovala překvapené obličeje
kamarádů, kteří nevěřili vlastním očím,
když viděli její nový vílí obraz mozku,
tak takhle část její duše ji
přesvědčovala, aby byla s lidmi, kteří ji
za to nebudou odsuzovat. Čím dřív se
naučí ovládat své proměny a síly, které
s tím souvisejí, tím dřív se bude moct
vrátit sem do Údolí stínů a zapadnout
mezi ostatní.
„Tak o to jde?“ zeptala se Kylie.
„Jo, o to jde. A nemysli si, že jsem si
nevšimla, žes to nepopřela.“
Kylie pečlivě volila slova. „Nemám
v plánu to udělat.“ Byla to pravda. Stále
si přála, aby tohle nebyl jediný způsob,
jak zjistit pravdu.
„Ale ta tvoje vílí hlavinka už o tom
přemýšlela, ne?“ ušklíbla se Della.
„Jasně že jo, že o tom přemýšlela, ale
–“
„Žádný ale! Rozhodně tě nenechám
odejít, Kylie.“ Do očí malé upírky
vhrkly slzy. „Už jsem ztratila Leea,
přišla jsem o rodiče a ségru a o všechny
kamarády doma. Ty s Mirandou jste
jediný, koho mám. Slečinka čarodějka je
teď posedlá jistým měnivcem, takže ani
nemám čas se s ní hádat.“
Della si stoupla a otřela si tváře. „Už
mě fakt šíleně štve přicházet o lidi, které
mám ráda.“
Kylie si taky stoupla. „Ale mě přece
neztratíš.“ V očích měla také slzy.
I kdyby musela na nějakou dobu odejít,
určitě by se do tábora vrátila. Patří sem
a Della to určitě moc dobře ví.
Della se na ni obořila: „Příští víkend tu
nebudu, musím něco… něco zařídit, co
jsem slíbila Burnettovi. A jediný, na co
musím myslet, je to, že až se vrátím, tak
tu nebudeš.“
„Ale já…“ Kylii konečně došlo, co
vlastně Della řekla. „A kam jdeš?“
Della se zamračila. „To nemůžu
prozradit.“
„Do prdele.“ Kylie zakroutila hlavou,
když si vybavila, jaký strach viděla
v kamarádčiných očích. Bojí se něčeho?
Jasně že se bojí, usoudila Kylie. Ale
i kdyby se zeptala, Della by to nikdy
nepřiznala. Kylie došla až k ní a objala
ji. Sice se to Delle nelíbilo, ale
neodtáhla se. „Ať už děláš pro Burnetta
cokoliv, dávej na sebe setsakramentský
pozor. Nepouštěj se do něčeho, co by
bylo nebezpečný.“
„Hurá, skupinové objímání!“ zavolala
Miranda a vběhla do pokoje.
„Ne.“ Della se rychle odtáhla. „Tohle
bylo jen od Kylie,“ řekla a snažila, aby
jí hlas zněl normálně. Ale Kylie si
v jejích očích přečetla, že jí to není
příjemné a cítí se rozpačitě. „Jdi si
objímat Perryho.“ Della vběhla do své
ložnice a práskla za sebou dveřmi.
„Co jí sakra vlezlo do hlavy, že má tak
skvělou náladu?“ zeptala se Miranda.
Kylie obrátila oči v sloup. V počítači
oznámilo cinknutí příchod nové zprávy
a Kylie se vrhla k monitoru, aby zjistila,
od koho je. Psala jí matka.
Myšlenky se jí honily hlavou a Kylie
přemýšlela, co by řekla rodičům, kdyby
musela tábor na chvíli opustit. Zadívala
se na Mirandu. „Možná bys měla Dellu
trochu vyprovokovat a pohádat se s ní,
abys jí dala najevo, že tě ještě zajímá.“
Na počest zahájení nového školního roku
se konala slavnostní večeře. Knížky
a rozvrhy hodin jednotlivých přednášek
byly rozdány. Kylie s Dellou měly
všechny přednášky stejné. Miranda měla
s Kylií společné dvě přednášky z pěti.
Kylii okamžitě napadlo, že tohle byl
Burnettův nápad; takhle ji totiž mohla
Della stále sledovat, aniž by to bylo
oficiální.
Kylie odsunula myšlenky, jestli ji stále
hlídají, či ne, stranou, protože si
nehodlala zkazit slavnostní večer.
Seděla u stolu s Dellou, Mirandou,
Perrym, Jonathonem a Helen a před
sebou měla už druhý kousek pizzy. Bylo
příjemné moct si zase užívat normální
jídlo. Tedy ne, že by jí tenká vrstva
pálivého salámu na pizze zlepšila
náladu. Dokonce to ani nebyla slavnostní
atmosféra nebo večírek sám o sobě.
Důvodem její radostné nálady bylo to,
co se mělo stát po večírku.
Podívala se na hodinky – ještě dvě
hodiny, než bude moci odejít.
K jejich stolu přišel Steve a sedl si na
prázdnou židli vedle Delly. Kylie se
málem zasmála, když si všimla, jak
Della krásně zčervenala.
„O co jde?“ zeptal se Steve.
„Ahoj, Steve,“ pozdravila se s ním
Kylie. Ještě než začala party, Della se
přiznala, že prý má na tu misi pro FVJ
s ní vyrazit i Steve. Samozřejmě, že ji to
štvalo. Naoko. Nebyla totiž schopná
skrýt své pocity a Kylie naprosto jasně
viděla, jak je tou představou nadšená.
Jonathon se Stevem se začali bavit
o nějakých přednáškách. Zdálo se, že se
Della uvolnila a už není v přítomnosti
Stevea tak napjatá. Miranda šťouchla
Kylii loktem a naklonila se k ní:
„Myslím, že ji má rád,“ zašeptala. Ale
Della se svým supersluchem
nepřeslechla ani slovíčko a na Mirandu
zavrčela.
„Tak na skvělý první rok!“ Někdo
z druhé strany místnosti pozvedl sklenku
k přípitku. Jak všichni byli v povznesené
náladě, alespoň pro teď zapomněli
sledovat Kyliin obraz mozku. A možná
právě proto i Kyliina nálada byla
veselejší.
Jenže to netrvalo dlouho. Najednou se
jí zježily chloupky v zátylku. Když se
rozhlédla kolem, uviděla Haydena
Yatese. Srdce se jí zastavilo, když si
všimla Holiday, stojící vedle něj.
Nebavila se s ním, ale s druhým novým
učitelem, plachým Collinem Warrenem.
Kylii se nelíbilo, že Hayden stojí tak
blízko Holiday. Přimhouřila oči
a upřeně se na něj dívala, když najednou
– zřejmě se mu také ježily vlasy na hlavě
– se otočil a jejich pohledy se setkaly.
Přísahám, že jestli jí ublížíš, zaplatíš
za to.
Hayden se podíval na druhou stranu.
Kylie si ho však ještě chvíli prohlížela
a doufala, že jejímu vzkazu dobře
rozuměl, protože to nebyla výhrůžka. To
byl slib. Jen pomyšlení na to, že by
Holiday někdo mohl ublížit, jí
rozproudilo krev a tělem jí projelo
elektrizující brnění, neklamná známka
jejích ochranitelských vlastností. Mohla
sice měnit obraz mozku z jednoho
nadpřirozeného druhu na druhý, ale role
spasitelky přetrvávala.
Doufala, že jednou bude na své činy
hrdá, ale teď zatím její ochranářské pudy
byly především něco, čím se jen
odlišovala od ostatních.
Kylie se neotočila od Haydena dřív,
dokud neucítila, že se na ni dívá jiný pár
očí. Tentokrát to byl ale jiný pocit,
tentokrát se jí neježily vlasy, ale kolem
páteře jí projelo příjemné brnění. Na
druhé straně místnosti se objevil Lucas
a mrkl na ni. Všimla si, že se také
podíval na hodinky, a věděla, že i on
počítá minuty do chvíle, kdy se sejdou.
„A sakra!“ vykřikl Jonathon a donutil
tak Kylii odtrhnout zrak od Lucase. „Ty
ses řízla.“ Jonathon držel Heleninu ruku
a krev mu stékala po ruce.
Helen, trochu bledá v obličeji, držela
v ruce zakrvácené jablko a v klíně jí
ležel nůž od krve. „To je v pohodě,“
zašeptala, ale nikdo jí to nevěřil. „Nic to
není. Nebo snad jo?“
Jonathon uvolnil sevření a podíval se
na Heleninu ruku. Oči se mu rozšířily
– bezpochyby pohledem na krev –, ale
překonal slabost a dělal si o Helen
starosti. „Budeš potřebovat asi pár
stehů.“
Helen se podívala na Kylii. „Zvládneš
to?“
Kylii se zastavilo srdce. Byl to už
nějaký ten týden, kdy na své uzdravovací
schopnosti ani nepomyslela. Ale musela
si přiznat, že občas myslela na to, jak
nebyla schopná pomoct Ellii. Při její
záchraně totálně zklamala.
„No… nevím, jestli to zvládnu.“
Podívala se Helen do očí a viděla v nich
bolest. Obestřel ji strach a v krku se jí
vytvořil chuchvalec. „Když jsem byla
upírkou, nedařilo se mi vyvolat
snové obrazy. Možná, že jako víla
nemám léčivou sílu.“
„Ale víly jsou právě známé svými
uzdravovacími schopnostmi,“
připomněla jí Helen.
„No… jasně.“ Kylie si nahlas
povzdychla. „A co když to zvorám?“
Před očima měla krvácející Ellii, které
nebyla schopná pomoct a vyrvat ji ze
spárů smrti. Podívala se na ruce
a vzpomněla si, jak byly potřísněné její
krví.
„Určitě to nezvoráš,“ pronesla
naprosto přesvědčivě Helen.
Kylie se na ni podívala a vzpomněla si,
jak jí Helen pomohla hned, jak přijeli do
tábora, když potřebovala zjistit, jestli
nemá nádor. Tenkrát jí pomohla Helen,
takže Kylie teď odmítnout nemohla.
Přesunula se na židli vedle Helen.
Plachá a důvěřivá dívka zvedla
krvácející dlaň. Kylie se nadechla
a snažila se vyvolat léčivé síly. Bylo to
úžasné. Cítila, jak ji najednou začínají
pálit dlaně. Lehce přejela prstem po
zranění a dotyk vytvořil jemnou stopu
v krvi na Helenině dlani.
Strach zmizel a Kylie přikryla
Heleninu dlaň svou. Chvíli váhala, zda
se má podívat, jestli se už řezná rána
zacelila, když si uvědomila, že celá
jídelna ztichla. Ve velké místnosti nebyl
slyšet ani hlásek, ani cinknutí příboru.
Rychle se rozhlédla kolem a zjistila, že
všichni se na ni dívají. Všichni!
Zatraceně! povzdechla si.
Helen vytáhla ruku ze sevření
a podívala se na ni. Utřela si krev
druhou rukou a na rtech se jí objevil
nesmělý úsměv.
„Zvládla jsi to,“ zašeptala Helen.
Kylie se k ní naklonila. „Proč všichni
tak zírají?“
Helen se zasmála a sklonila hlavu.
„Protože záříš.“
„Zářím?“ zeptala se Kylie.
Helen kývla.
Kylie se na sebe podívala a všimla si
světla vycházejícího jí z pokožky.
„A sakra!“
„Do prdele!“ řekla Della. „Vypadáš
jako svatojánská muška. To je bomba!“
To tedy vůbec není bomba! pomyslela
si Kylie.
Ke stolu přišla Holiday a nevěřícně se
na Kylii dívala.
Kylie se na ni podívala s pocitem
provinění a ponížení. „Zastav to.
Prosím. Prosíííím.“
Kapitola třicátá
druhá
„Kam jdeš?“ zeptala se Della Kylie,
když o hodinu později vyšla z ložnice
s umytými vlasy a vyčištěnými zuby
a – zaplaťpánbůh – už nezářící.
Už málem odsekla Delle, že není její
povinností jí hlásit, kam jde, ale
rozhodla se, že tím, že odpoví, získá
právo Delle položit stejnou otázku, až
bude také vycházet ze srubu.
„Jdu na schůzku s Lucasem,“
odpověděla jí.
Della naklonila hlavu, aby si poslechla
tlukot jejího srdce.
„Nelžu ti,“ zamumlala Kylie.
„Já vím, slyším to,“ kývla Della. „Tak
se dobře bav. A nedělej nic, co bys
sama nechtěla.“
„Jasně,“ ušklíbla se Kylie a snažila se
nevypadat nerudně. „Pak jsou mé
možnosti nekonečné.“
Della se zasmála. „Ale jestli se vrátíš
a budeš zase zářit, nezapomeň, že hned
poznáme, cos dělala.“
„To není žádná sranda!“ odpověděla
Kylie a vyběhla ven.
Díkybohu přestala zářit asi deset minut
po tom, co zahojila Heleninu řeznou
ránu. Naprosto zoufalá se zeptala
Holiday: „Jak se tohle mohlo stát?
Nikdy předtím, když jsem někoho
uzdravila, se to nestalo.“
Holiday pokrčila rameny, a když
odpověděla „To nevím“, ani to Kylii
nepřekvapilo. Ale to byla další z věcí,
která ji utvrdila v tom, že by dědovo
varování měla brát vážně. Co když
takovéhle bláznivé věci budou
pokračovat? Teď byla ve výhodě,
protože se pohybovala mezi samými
nadpřirozenými, kteří ji sice považovali
za hříčku přírody, ale nepřipadalo jim to
zas tak zvláštní. Ale co by se stalo,
kdyby tohle udělala před normálními
lidmi?
Běžela po pěšině a zamířila ke
kanceláři. Z jídelny se ještě ozývalo pár
hlasů, které narušovaly noční ticho. Aniž
by ji někdo spatřil, zamířila kolem srubu
ke kraji lesa. Ve chvíli, kdy spatřila
Lucase, čekajícího na ni u stromu, pocit
úzkosti zmizel.
Běžela rovnou do jeho rozevřené
náruče. Lucas ji přitáhl k sobě, objal ji
kolem pasu a palci zajel pod okraj
trička. Polibek byl sladký a něžný. Když
se odtáhl a usmál se, Kylie věděla, na co
myslí.
„Nemluv o tom,“ řekla a měla pocit,
jako by se zase celá rozzářila.
„Jenom žárlím.“
„Žárlíš?“ zeptala se a přemýšlela, co
udělala špatně. „Na co?“
„Protože bych chtěl být tím jediným
důvodem, kvůli kterému budeš tak zářit.“
Kylie ho bouchla rukou do hrudi.
„Říkám ti to samé, co jsem řekla Delle
i Mirandě. Není to žádná sranda.“
„Ale vypadala jsi úžasně.“ Jeho slova
zněla upřímně. „Jako anděl.“
Kylie se zamračila. „Nechci být jako
anděl. Chci být normální poctivou
nadpřirozenou bytostí.“
„Tak dobře. Už o tom nebudu mluvit.
Místo toho tě radši políbím.“
A jaký to byl polibek! Vřelejší, sladší
a mysl ochromující víc než kdy předtím.
Kylie slyšela tlukot Lucasova srdce,
jeho temné hrdelní vrčení, které bylo tak
typické pro vlkodlaky. V tuhle chvíli
Kylie neměla vůbec nic proti tomu, aby
byla sváděná. Ten zvuk ji zcela pohltil.
„Asi bude brzy úplněk.“ Kylie se
zasmála do jeho rozzářených očí
a věděla, že stejnou touhu má i ve svých.
„Jo,“ Lucas se nadechl, jako by
potřeboval dostat kyslík do plic.
„Přivádíš mě k šílenství. Někdy toužím
jen…“ Odtáhl se a podíval se na ni.
„Pojďme si chvilku promluvit.“
Kylie se zasmála. „Líbí se mi přivádět
tě k šílenství.“
„No právě.“ Přejel jí palcem po tváři.
Nemyslí to vážně, pomyslela si Kylie.
Kylie předem neplánovala, co se dnešní
noci stane. Ale kdyby se to stalo…V tu
chvíli si připomněla Holidayina slova,
když se spolu bavily o klucích, tedy spíš
o sexu. Když už se jednou rozhodneš,
měla bys to pořádně uvážit. Je to
rozhodnutí na celý život, ne jen na tu
jednu noc. Chápeš, jaký je v tom
rozdíl?
Kylie to chápala. Problém byl, že
mnohem jednodušší bylo nechat průběh
osudu, než si něco takového plánovat.
Plánovat znamenalo o tom mluvit. A to
nebylo Kylii příliš příjemné.
Jenže nemluvit o tom bylo mnohem
horší. Kylie si vzpomněla na Sáru
a strach, který měla, když si nebyla
vůbec jistá, jestli je těhotná, nebo ne.
Takže mluvit o tom bylo velmi důležité.
„Co se děje?“ zeptal se Lucas.
Kylie otevřela pusu, aby mu
odpověděla – ale stejně rychle ji
zavřela. O „tom“ si můžou promluvit
později. Později, ale předtím, než
k něčemu dojde, přemítala.
„Nic.“ Vlastní hlas jí zněl jako
skřehotání nějaké žáby.
Prohlížel si její obličej. „Už skoro zase
záříš,“
„Do prdele!“ Zvedla ruce a prohlížela
si je se strachem v očích.
Zasmál se. „Ne, jenom jsi trochu
zčervenala. Kde se toulají tvoje
myšlenky?“
Poklepal jí prstem na spánek. Kylie
nově získanými vílími schopnostmi
poznala, že z něj vyzařuje čistá touha.
„Nikde,“ zalhala. „Jen… promluvme si
tedy.“ Ale ne o sexu. Protože bylo jasné,
že zatím na toto téma není připravená.
Díval se na ni, jako by jí nevěřil. Pak ji
chytil za ruku a propletl si prsty s jejími.
Jeho dlaň ji hřála, ale ne tak, jako když
byla upírkou.
„Dobře, popovídáme si.“ Posadili se
do měkké trávy pod rozložité větve
stromu. „Řekni mi, jak se ti podařilo
zbavit se toho věčného hlídání? Nezdá
se mi, že by se toho Burnett jen tak
lehce vzdal.“
„Nechtělo se mu do toho. Ale…“
Vzpomněla si na divný pocit, který měla,
když stála vedle Burnetta a Holiday.
Jako by síla někoho přemluvit byla…
skutečnou silou. Ale možná, že byla,
pomyslela si Kylie. „Prostě jsem ho
přesvědčila.“
„Ale jak? Není zrovna lehké ho
přesvědčit.“
„No… trochu jsem mu pohrozila, že
odsud můžu odejít.“
„Odejít?“ V modrých očích se objevily
obavy. „Jenom jsi ho lakovala, co?“
Asi ano, ale možná, že to začínám
myslet i vážně. Málem tahle slova řekla
nahlas, ale pak se rozhodla, že zatím
nebude Lucasovi nic říkat. Ne teď, když
mají tak málo času. Tak jen přikývla:
„Slíbila jsem, že nebudu chodit sama do
lesa a že jim řeknu předem, až se budu
chtít znovu setkat s dědečkem.“
„Cože?“ Přehnaná vlkodlačí
starostlivost čišela z celého jeho těla.
„Burnett ti snad chce dovolit, aby ses
znovu setkala s dědou? A sama?“
Kylie přikývla. „Pokud to nebude
nebezpečné.“
„A jak chceš předem poznat, jestli je to
nebezpečné?“ Zatřásl hlavou a tmavé
vlasy se mu rozlétly kolem obličeje.
„Nechoď tam aspoň do té doby, než se
vrátím.“ Vzal jí obličej do dlaní. „Slib
mi to.“
„Až se vrátíš odkud?“ zeptala se.
Lucas se zamračil. „Zase táta.
Tentokrát chce, abych s ním strávil delší
dobu. Týden nebo tak.“
Kylie se snažila vstřebat, co jí Lucas
řekl. „Ale zítra přece začíná škola.“
„Jasně.“ Z hlasu mu zněla jízlivost.
„Ale to tátovi zjevně nevadí.
Nepovažuje vzdělání za nic důležitého.“
„A to mu prostě nemůžeš říct ne? Že se
za ním přijedeš podívat, až bude
návštěvní den?“
„Kéž by to takhle šlo,“ povzdychl si.
„Ale proč na tak dlouho?“ Najednou ji
napadlo, jestli s ním odjíždí
i Fredericka.
Lucas se dotkl její tváře. „Táta je
neústupný, Kylie. Když si něco vezme
do hlavy, musí to dotáhnout do konce.
Promiň.“
Upřímnost v jeho omluvě ji zasáhla
plnou silou. Upřímnost a… pocit viny?
Ale proč?
Zastrčil jí pramínek vlasů za ucho.
„Víš přece, že tohle musím udělat, abych
se dostal do Rady. Nic z toho bych
nedělal, kdyby to nebylo nutné. A… až
to skončí, budu mít klid.“
„Co až skončí? Co chce, abys udělal?“
„Jen… Je posedlý a tentokrát musím jít
s ním. Prosím… ještě chvilku to vydrž.
Ani ne za měsíc už Rada rozhodne.
Potřebuju jen jeden měsíc a pak už se na
tátu a jeho plány vykašlu.“
„Jaké plány?“ V Kylii se vzdouval
vztek. „Nesnáším ta tvoje tajemství.“
„Já vím,“ odpověděl. „Taky je
nesnáším. Ale musíš mi v tomhle věřit.“
Z nějakého bláznivého důvodu, když
vyslovil věřit, Kylie vycítila, že je za
tím mnohem víc. Něco jako…
„Fredericka odjíždí s tebou?“
„Ne,“ zamumlal. „Jenom já.“
„Ani Clara?“ zeptala se a pocity, které
v něm četla, ji mátly.
„Ne. Mohla by tam jet na chvilku, ale
rozhodně by tam nezůstala tak dlouho.“
Přitáhl si ji k sobě a dlouhou chvíli jen
tiše seděli. Srdce ji bolelo pro Lucase,
protože cítila, že tentokrát se mu
opravdu nechce odcházet. Tentokrát
nechce dělat nic, co mu naplánoval otec.
Ale musí odjet a udělat to, co pro něj
otec nachystal. Ať už je to cokoliv.
Kylie věděla, že se cítí provinile. Ale
proč?
„Zavoláš mi?“ zeptala se nakonec.
„Budu se snažit, ale jestli bude hlídat,
kam volám… Nemůžu se nechat
chytit…“
„…jak mluvíš se mnou,“ dokončila za
něj.
Lucas se nadechl a Kylie věděla, že je
to pravda, ještě před tím, než
odpověděl: „Nelíbí se mi to.“
Ani jí ne. Ani trochu.
Po chvilce se Lucas znovu ozval.
„Ještě jsi mi neslíbila, že nenavštívíš
dědu, dokud se nevrátím.“
„To ti nemůžu slíbit,“ zašeptala
a zlobila se, že po ní chce sliby
a odpovědi, a přitom před ní má
spoustu tajemství. „Udělám to, co budu
muset.“ Lucas jen přikývl a smířil se
s tím. Stejně tak jako ona se musela
smířit s tím, co jí řekl, nebo spíš s tím,
co jí neřekl.
V pondělí ráno, v první školní den
internátní školy Údolí stínů měla Kylie
trému stejně jako všichni ostatní. Byla
vzrušená a zároveň zneklidněná, že bude
mezi lidmi, kteří vědí, kam patří, kteří
znají tajemství svého života. Zatímco
ona neví nic. Tedy kromě toho, že je
chameleon.
I když se už dopátrala této pravdy
a i když byla obklopena samými
nadpřirozenými bytostmi, stejně si
připadala jako cizinec – jako jakýsi
plavec, který se vznáší a pohybuje mezi
jednotlivými druhy nadpřirozených
a vlastně nepatří nikam.
Jistě, měla Dellu a Mirandu a byla
schopná se kamarádit s každým, kdo o to
stál… přátelé ji nezavrhovali,
neodstrkovali… ale přesto měla pocit,
že mezi ně nezapadla. A stejně tak tomu
bylo ve staré škole. Jediný rozdíl byl
v tom, že tam měla Sáru, taky takového
odpadlíka ze společnosti.
Zatímco si nanášela mejkap,
přemýšlela o Sáře. Už spolu dlouho
nemluvily a Kylie to chtěla napravit.
I když se obě změnily a už toho neměly
tolik společného jako dřív, přesto byla
Sára… prostě Sára, kamarádka, která jí
dneska hrozně moc chyběla.
V ranním vzduchu už byl cítit podzim.
Rozhodnout se, co si dneska vezme na
sebe a jak se učeše, jí zabralo víc času,
než by mělo. Protože tu Lucas nebyl,
nemusela o tom tak přemýšlet. Ale jak se
zdálo, bylo to nakažlivé, protože
Miranda i Della věnovaly svému
zevnějšku opravdu spoustu času, aby
vypadaly dokonale.
Kylie se pro nikoho neoblékala. Když
se ale Derek na ni podíval od stolu,
u něhož seděli víly a elfové, věděla, že
jí to sluší. Zjistila, že se usmívá. Úsměv
jí ale hned zmizel ze rtů, když si
uvědomila, jak jí Lucas chybí.
Po snídani byla obvyklá hodina
seznamování. Kylie si vytáhla jméno
Nikki, dívky, co ji Miranda obvinila, že
kouká po Perrym. Kylie se obávala, že
se jí nová studentka bude vyptávat na to,
jak to udělala s tím zářením, ale Nikki se
o tom ani nezmínila. Jediné, na co
– nebo spíš na koho – se stále vyptávala,
byl Perry. Ne, že by Kylie Perryho
podezírala, že si s ní něco začal.
Nicméně před tím, než seznamka
skončila, Kylie neopomněla poznamenat,
že je už zadaný.
Nikki to však zcela ignorovala.
Kylie přemýšlela, co z toho, a jestli
vůbec něco, by měla zmínit před
Mirandou. Žárlivost byla hnusná
vlastnost. Kylie měla štěstí, že se
Fredericka nevydala s Lucasem, protože
jinak by s touhle hloupou vlastností
bojovala také.
První přednáškou, kterou měla Kylie
s Dellou, Mirandou a Derekem, byla
angličtina. Na hodině chyběl Lucas.
Nová učitelka Ava Kaneová měla
přirozený šmrnc. Mužské osazenstvo
tábora si nevšímalo ničeho jiného kromě
její postavy. Všichni jí byli fascinováni.
Dokonce i Derek.
Zatímco všichni kluci měli oči jen pro
novou učitelku, Ave Kaneová měla oči
jen pro Kyliino čelo. Copak zase můj
obraz provádí nějaké kotrmelce? Kylie
se obrátila na Dellu a zeptala se jí.
Della ji ujistila, že je pořád nudnou
a otravnou vílou.
Když hodina skončila, slečna Kaneová
se postavila ke dveřím. Když Kylie
vycházela ven, naklonila se k ní
a zašeptala: „Omlouvám se, že jsem na
tebe tak zírala, jen… jen mě prostě
fascinuješ.“
Kylie cítila, že její slova jsou upřímná.
„To je v pohodě,“ zamumlala. I když si
v duchu přála, aby na ni pořád tak
nezírali. Ale aspoň se učitelka omluvila,
což bylo víc, než udělalo devadesát
procent osazenstva tábora.
Další přednáškou v rozvrhu byl
dějepis. Bylo těžké hodinu přečkat. Čím
víc se Collin Warren snažil zamaskovat
nervozitu z výuky, tím třída víc hlučela.
Jeho nervozita naplnila místnost
jako hustý kouř a na rozdíl od slečny
Kaneové mu nikdo nevěnoval pozornost.
Při seznamování Holiday požádala
Kylii, aby si tohoto nesmělého učitele
vzala pod ochranná křídla. Takže když
hodina skončila, Kylie se rozhodla, že
mu dodá trochu odvahy. Studenti opustili
místnost a Kylie zůstala, doufala, že pan
Warren ocení její snahu. Ale zůstal sedět
za stolem, hlavu skloněnou a cosi hledal
v papírech.
Kylie došla ke stolu, ale učitel se na ni
ani nepodíval. Přišlo jí to divné. Sama
byla taky nesmělá, ale tohle už bylo
příliš. To už pomalu vyžaduje návštěvu
u doktora, pomyslela si.
„Dobrý den,“ ozvala se.
Učitel si povzdechl, jako by nebyl
příliš nadšený, že musí s někým mluvit,
ale podíval se na ni. „Potřebujete
s něčím pomoct?“
Kylie z něj měla divný pocit – z jeho
emocí nečetla jen zvláštní nesmělost, ale
možná i strach a úzkost.
„Chtěla jsem vás jen přivítat v Údolí
stínů. Musí být těžké –“
„Potřebuju… jen trochu praxe.“
Odvrátil pohled. „Určitě se to zlepší.“
„Ale já vás nechtěla za nic kritizovat.“
Kylie s ním soucítila, věděla, jak mu
musí první hodina výuky být nepříjemná.
„Babička mi vždycky říkala, že cvičení
dělá mistra.“
Pan Warren se na ni podíval. „Vidíte ji
tady?“
„Koho bych měla vidět?“ zeptala se
Kylie.
„Babičku. Copak nezemřela? Slyšel
jsem, že máte dar promlouvat
s mrtvými.“
Jeho otázka upoutala Kyliinu
pozornost.
„Ano. Chci říct, že babička umřela
před čtyřmi měsíci. Ale teď jsem s ní
nemluvila.“
„Ale s ostatními mluvíte, že? Myslím
s mrtvými.“
Kylie přikývla. „Ano.“ A protože
nemohla z jeho výrazu nic vyčíst,
dodala: „Vím, že to zní asi strašně
potrhle, co?“
„Ale vůbec ne. Líbilo by se mi,
kdybych se mohl bavit s mrtvými.“
Kylie přemýšlela, co si o tom má
myslet.
Zadíval se na papíry na stole. „Myslím
tím… kvůli historii. Víte, jak by bylo
úžasné mluvit s lidmi, kteří tu žili před
námi?“
„To chápu,“ odpověděla Kylie.
Skutečně mu rozuměla, i když jí to
připadalo divné. Většina nadpřirozených
bytostí totiž nechtěla mít s mrtvými
vůbec nic společného. A dokonce
i v tom případě, že měli slabost pro
historii. Podívala se ke dveřím. „Měla
bych jít, než přijdu pozdě.“
Když odcházela, cítila jeho pohled
v zádech. Collin Warren byl ještě větší
podivín, než si myslela. Doufala, že
Holiday opravdu ví, co dělá, když si
takového člověka najala.
Vyšla ze srubu a zamířila po pěšině
k učebně, kde měla další hodinu, když jí
zazvonil v kapse telefon. Podívala se na
displej a zastýsklo se jí.
„Chystala jsem se, že ti večer
zavolám.“ Kylie si povzdechla.
„První den tady ve škole byl strašný.
Všem jsi tu chyběla, a nejvíc mně,“
ozvala se Sára.
„Já vím.“ Kylie si kousala spodní ret.
„Tak jak se daří?“ zeptala se Sára.
„Pořád se kolem tebe motají ti dva
kluci?“
„Už jsem se pro jednoho rozhodla.“
„Pro Dereka,“ řekla Sára spíš jako
fakt než jako otázku.
„Ne,“ opravila ji Kylie, „pro Lucase.“
„Hmm… nevím proč, ale myslela jsem
si, že si vybereš Dereka. Ale Lucas je
taky fajn.“
Proč sis myslela Dereka? „A jak se
máš ty?“ zeptala se Kylie a doufala, že
Sára spustí všechny novinky a nebude se
jí dál vyptávat.
„No… jsem už fakt zdravá,“ řekla.
„Ale to ty víš moc dobře.“
Kylie její poznámku přešla bez
povšimnutí. „To jsem ráda.“
„A kdy přijedeš zase domů?“ zeptala
se Sára.
„Myslím, že rodičovský víkend je za
dva nebo tři týdny.“ Pokud se mi do té
doby podaří zvládnout mizení a záření,
pomyslela si.
„Prima, protože tě musím vidět. Bože,
už zvoní na hodinu. Musím běžet.
Zavolám ti během týdne, jo?“
Během týdne? Byly doby, kdy bez sebe
nemohly být ani jeden den.
Kylie zahnala melancholickou náladu,
která ji přepadla vždycky, když si
uvědomila, jako moc se jí život změnil.
Rychle strčila telefon do kapsy
a pospíchala na hodinu. Pomyšlení na to,
že je to hodina Haydena Yatese, jí
naháněla hrůzu a vysílala nepříjemné
brnění kolem páteře.
Ve chvíli, kdy vstoupila do dveří,
usoudila, že nepříjemné vibrace Collina
Warrena nejsou nic proti tomu, co vysílá
Hayden Yates.
Ten chlap se na ni ani nepodíval,
a přesto Kylie tušila, že ji tajně
pozoruje, že nejenže ví, že stojí u dveří,
ale že na ni už dávno čeká.
Myšlenka, která ji napadla, ji tížila
jako balvan. Je snad on za vraždou
Hannah a těch dvou dívek? A jestli ano,
ví, že ho podezírám?
Když Kylie vešla do třídy, zjistila, že
všichni studenti už si zabrali místa.
Zůstala volná jen jediná židle. Kyliiny
vnitřnosti se stáhly hrůzou.
Hned za ní totiž seděla Fredericka.
Kylie si ani nepomyslela, že by se s ní
setkala na nějaké hodině. Snažila se
nevšímat si jí a posadila se na židli.
Jakmile dosedla, hned zaslechla
vlkodlačin skřípavý hlas. „Hej, kluci,
podívejte. Konečně se tu zase rozjasní
díky tomuhle svítícímu hmyzu.“
Kylie zaskřípala zuby a věnovala se
knize na stolku před sebou.
„Potvora,“ zamumlala Della na druhé
straně učebny.
Kylie najednou dostala vztek, že se za
ni Della musí postavit. Otočila se
a zadívala se na Fredericku. „Kromě
toho světélkování jsem objevila ještě
další dar. Ten se ti určitě bude líbit
– chytrý a krásný vlkodlačice totiž ode
mě zaručeně chytnou prašivinu. Zvlášť
takový, který páchnou jako skunk.“
Několik studentů se zasmálo.
Fredericka vstala a oči jí vzteky
oranžově žhnuly. Když to Kylie viděla,
napadlo ji, jestli bylo moudré si takhle
pustit pusu na špacír. Bylo jasné, že jí to
Fredericka nedaruje. První den ve škole
a hned takovýhle malér…
Kapitola třicátá
třetí
„Sedněte si!“ zazněl přísný hlas pana
Yatese. „Zabíjejte si hloupostmi vlastní
čas, ne můj.“
Kylie se obrátila a překvapilo ji, že
nedovolil té vlkodlačici, aby ji roznesla
na kopytech.
Když začala výuka, napětí v místnosti
zhoustlo. Kylie sledovala pana Yatese,
ale uvažovala přitom, jestli jí
Fredericka nebodne tužku do zad.
Ale nestalo se nic. Hayden Yates začal
přednášku tím, jak adrenalin dodává
lidskému tělu sílu a že si tak lidé mohou
vysvětlovat některé schopnosti
nadpřirozených bytostí. Jeho styl výuky
byl profesionální a natolik zajímavý, že
všichni studenti viseli na každém slovu.
Dokonce i Kylie zjistila, že ji svým
výkladem naprosto fascinuje. Přesto jí
však jakýsi slabý hlásek v mysli stále
opakoval, že sem nepřišel učit.
A protože Hannah tvrdila, že její vrah je
někde poblíž, nehodlala Kylie polevit
v jeho sledování.
Potřeba zůstat na stráži byla ještě
důležitější po skončení hodiny, kdy
Kylie byla už na půl cesty ke dveřím,
když zaslechla, jak si pan Yates odkašlal
a zavolal: „Kylie, zůstaň tu ještě na
chvilku.“
Kylie ztuhla, stále otočená zády
k němu. Della, která rovněž z pana
Yatese neměla dobrý pocit, se k ní
naklonila a zašeptala: „Budu hned za
dveřmi.“
Kylie si přitiskla knihy k hrudi, znovu
jí v mysli vyvstala představa, že tenhle
vysoký učitel kolem třicítky by mohl
klidně být masový vrah, a vrátila se
zpátky ke stolu.
„Provedla jsem snad něco?“ Kylii
okamžitě vyvstala před očima představa
tří zavražděných dívek, jejichž těla se
pomalu rozkládala v hrobě. Jaký šílenec
tohle mohl udělat?
„Ne – vlastně, ano. Jako spasitelka ses
neměla pouštět do bitky s vlkodlačicí.“
„Ale ona si začala,“ bránila se Kylie
a zlobila se na sebe, jak dětinsky její
slova znějí. Tenhle chlap jí naháněl
hrůzu a vyvolával v ní ty nejhorší pocity.
Kylii zajímalo, proč si ji zavolal.
Určitě za tím není jen tohle, pomyslela
si. „To je všechno?“
„Mám pocit, že jsme nevykročili
zrovna správnou nohou, co?“ Zdálo se,
že svá slova myslí upřímně, ale Kylie se
tím nedala oblafnout. Jestliže takový
člověk bez výčitek svědomí dokáže lhát
i upírovi, tak určitě bude ovládat i své
emoce.
Pan Yates pokračoval: „Rád bych tě
přesvědčil, že mi můžeš důvěřovat.“
Říkal snad stejné věci i Hannah a těm
dvěma holkám? Získal si jejich důvěru
a pak je chytil kolem krku a uškrtil je?
Kylie by přísahala, že se jí zrovna dívá
na krk.
Kolem páteře jí projelo mrazivé
chvění. Slyšela ostatní spolužáky, jak
odcházejí z místnosti. Stojí Della pořád
ještě za dveřmi? Kdybych křičela,
vrazila by sem? Měla by dost času, aby
mě zachránila?
„Nejsem příliš důvěřivá,“ odpověděla
Kylie.
„Taky mám ten pocit.“ Učitel udělal
krok k ní. Kylie o krok ustoupila a jeho
blízkost jí nedovolovala se ani
nadechnout. „Tak co ještě nemám
dělat?“ Srdce jí strachy bušilo, ale Kylie
se snažila, aby to na ní nepoznal.
Propletl si prsty. Kylie si nemohla
pomoct a uvažovala, jestli si pan Yates
zrovna uvědomil, jak své ruce použil
jako zbraň.
„Děje se něco, Kylie?“ zeptal se.
Nedovol nikomu, aby ublížil tomu,
koho mám ráda. Kylie se
znovu zaposlouchala, ale zvenku nebyl
slyšet ani hlásek. Jediný zvuk odrážející
se od čerstvě vymalovaných zdí byl zvuk
větráku na stropě.
Odešla snad Della?
Pan Yates naklonil hlavu na stranu.
„Co mi vyčítáš, že jsem udělal?“
„A udělal jste něco?“ Kylie se
nadechla a zadržela dech.
„Nic,“ odpověděl.
Lháři! Vycítila to, věděla, že před ní
něco tají. „Jak jsem už řekla, chvíli mi
trvá, než začnu lidem důvěřovat.“
Otočila se k němu zády a při každém
kroku, který udělala ke dveřím, cítila,
jak se jí jeho ruce obmotávají kolem
krku a vysávají z ní všechen život, tak
jak to udělal ostatním.
O tři dny později, když měla za sebou
další hodinu Haydena Yatese, při níž
nebyla schopná myslet na nic jiného než
na to, jak moc tenhle chlapík ohrožuje
Holiday, vtrhla Kylie do kanceláře.
Holiday už se zase dohadovala
s Burnettem; Kylie je slyšela dávno před
tím, než doběhla na verandu, ale
nestarala se o to.
Jasně, že jí to nebylo jedno, ale teď
měla problém s něčím úplně jiným.
Hayden Yates před nimi něco skrývá.
A to něco je možná to, že je vrah.
A dokud nepřesvědčí Burnetta
i Holiday, aby to prošetřili, je Holidayin
život ve velkém nebezpečí.
Vešla rovnou do Holidayiny kanceláře
a zabouchla za sebou dveře. „Nemám ho
vůbec ráda!“
„Já taky ne,“ zakřičel Burnett.
Holiday se podívala z Kylie na
Burnetta. „Vy dva určitě nemluvíte
o jedné a téže osobě, že ne?“
Kylie se podívala na Holiday a čekala,
že k tomu ještě dodá nějaké vysvětlení.
Ta pokračovala: „Blake se nabídl, že
nám pomůže zjistit, co se stalo s Hannah.
Byl poslední člověk, který ji viděl
naživu, takže si myslím, že bychom jeho
nabídku měli přijmout.“
„Podezřelý, který pomáhá při
vyšetřování. To je, jako bys
chtěla udělat kozla zahradníkem!“
Holiday se opřela lokty o stůl. „Nemáš
jeden jediný důkaz, který by potvrzoval
jeho vinu.“
„Spal s tvou sestrou!“ rozčiloval se
Burnett.
„To je opravdu důkaz pro vraha.“
„Říkám vám oběma,“ snažila se do
hádky zasáhnout Kylie, „Hayden Yates
je vinný.“
„Nemáme žádné důkazy,“ řekli oba
jednohlasně.
„Snaží se skrývat emoce. Pokaždé když
něco řekne, je to jen poloviční pravda.
Cítím to.“
Burnett zakroutil hlavou. „Hrabal jsem
se v jeho minulosti důkladně. Jsem skoro
schopný ti říct, kdy přestal nosit plínky.“
Holidayina židle zavrzala. „Kylie,
kdyby mi chtěl Hayden ublížit, měl by
k tomu už spoustu příležitostí. Poprvé
jsem se s ním setkala v době, kdy jsem
byla na pohřbu tetičky. Na tom
pohovoru jsme byli jen my dva.“
Kylie se zamračila. „To je mi jedno.
Ale pořád –“
„Oba se mýlíte,“ trvala na svém
Holiday. „Neudělal to ani Blake, ani
Hayden. A pokud se budeme pořád
soustředit jen na ně dva, pak nikdy
nemůžeme najít skutečného vraha.
A možná ani nikdy nenajdeme těla
Hannah a těch dvou dívek.“
Burnettovy oči se rozzářily a Kylie se
snažila přečíst jeho myšlenky. Neobával
se toho, že nenajdou těla mrtvých dívek;
starosti mu dělalo to, aby dokázal
ochránit Holiday. Varování Hannah, že
vrah je nablízku, bylo bezprostřední
nebezpečí a Burnett to věděl.
„Kde je sakra Hannah, když ji zrovna
potřebujeme?“ vyprskl Burnett a podíval
se na Kylii. „Neviděla jsi ji od té doby?
Necítila jsi její přítomnost? Nic?“
Kylie si sedla na pohovku. „Naposledy
jsem ji viděla, když tady v té kanceláři
zahlédla Blakea.“
„Vidíš,“ vykřikl Burnett. „Možná si
myslela, že jsme toho grázla chytili.“
„To nejspíš ne.“ Kylie se skoro bála
s Burnettem nesouhlasit, když měl
takovou bojovnou náladu, ale
považovala za důležité, aby se s Hannah
setkali. „Řekla bych, že si rozhodně
nemyslela, že se všechno vyřešilo.“
Burnett si založil ruce na hrudi. „Takže
uspořádáme seanci? Chytneme se za
ruce a přivoláme ji zpátky?“
„Seanci?“ Holiday obrátila oči
v sloup. „Je vidět, že o duchách toho
opravdu víš hodně málo.“
„Je mi úplně ukradené, co vím
o duchách. Jen potřebuju, aby se tu
Hannah objevila a řekla mi jednou
provždy, kdo si myslí, že jí ublížil.“
V pátek ráno Kylie vynechala snídani
i hodinu seznamky. Měla co dělat, aby
stihla hodinu angličtiny.
Bylo jasné, že Burnett není jediný, kdo
se potřebuje naučit spoustu věcí
o duchách. Kylie toho také spoustu
nevěděla. V posledních dnech měla
pocit, jako že se Hannah pohybuje
okolo, cítila její přítomnost i dnes ráno,
ale duch se neobjevil. Kylie vyzkoušela
i metodu, kterou jí doporučila Holiday.
Bez úspěchu. Uchýlila se i k tomu, že
Hannah prosila, ale nebylo jí to nic
platné.
Seděla v lavici v učebně a sáhla si na
kapsu, aby se ujistila, že si nezapomněla
vzít s sebou telefon. Boule na stehně ji
ujistila, že nezapomněla. Přála si, aby jí
Lucas konečně zavolal, nebo poslal
alespoň krátkou zprávu, ale zatím od něj
nic nedostala. A to ji bolelo.
Podívala se na slečnu Kaneovou, která
vyprávěla o známých autorech a knihách,
jež by studenti měli přečíst během šesti
týdnů. Kdo by řekl, že Jane Austenová
a mnoho dalších patřilo mezi
nadpřirozené? Kylie tedy rozhodně ne.
Zaujatá konverzací o knihách si Kylie
toho zvuku skoro ani nevšimla. Nejdřív
to bylo jen slabé škrabání, jako by někdo
špičkami prstů ťukal na dveře. Pak
ťukání přešlo na hlasitější klepání. Kylie
se zmateně rozhlížela kolem a bylo jí
divné, že nikdo jiný na ten zvuk
nereaguje.
Potlačila nepříjemný pocit a dívala se
přímo před sebe. Jakmile zvuk zesílil,
přitáhl Kyliinu pozornost malý pohyb po
pravé straně slečny Kaneové. Dveře
skříně se zatřásly v pantech
a napověděly Kylii, odkud klepání
přichází.
Rychle se rozhlédla na obě strany
a přála si vidět někoho, kohokoli, kdo by
na to reagoval.
Nikdo se ani nepohnul.
Pak jí na předloktí naskočila husí kůže,
jak teplota kolem ní klesla. Z úst jí
vycházela pára a zamlžovala jí výhled
na učitelku, která něco vykládala, ale
Kylie ji kvůli pronikavému bušení sotva
slyšela.
„Kylie? Kylie?“ kdosi volal její
jméno.
Kdo mě volá? Kylie nebyla schopná
přemýšlet. Přinutila se zvednout zrak
a viděla učitelku stojící nad ní a zírající,
jako by čekala na nějakou odpověď.
Kylie se snažila promluvit, ale jen
zamumlala: „Hmmm.“ Nemohla ze sebe
dostat jediné slovo. A najednou to
uviděla. Mlžný opar linoucí se ze
zavřené skříně.
Krucinál! Tohle přece není normální
návštěva ducha. Připadalo jí to jako
začátek nějaké vize.
Při tom pomyšlení jí naskočila husí
kůže po celém těle. Ne proto, že vidiny
byly děsivější než samotné peklo, ale
proto, že většinou končily tím, že Kylie
upadla do bezvědomí, či ještě hůř, že
nesmyslně blábolila.
Ne tady, modlila se Kylie. Ne před
pětadvaceti spolužáky.
Na rameni pocítila ledový dotek.
Ohlédla se a uviděla ženu s popelavě
šedou pokožkou, s tmavě rudými kruhy
kolem šedých očí, která se na ni
soustředěně dívala.
„Potřebuje tě vidět.“ Žena-duch měla
na sobě bílou noční košili a dlouhé
hnědé vlasy jí splývaly kolem ramen.
Zvedla ruku a ukázala ke skříni vzadu
místnosti.
„Kdo jsi?“ zeptala se Kylie
a uvědomila si, že zapomněla
mluvit v mentální rovině.
Všichni spolužáci na ni zírali. Kylie
ale nemohla ani myslet, jaký byl
v místnosti mráz. Téměř necítila vlastní
kůži.
„Kdo je tam?“ zeptala se.
Jakoby z dálky slyšela hlasy ostatních
táborníků. Někdo z nich zavolal její
jméno; možná to byla Della. A pak si
myslela, že slyší Dereka, ale nic z toho
jí nedávalo smysl.
„Potřebuje s tebou mluvit.“
Kylii najednou napadlo, že za dveřmi
skříně může být Hannah. Přinutila se
vstát a zamířit do zadní části místnosti.
I když se rozhodla to udělat, nelíbilo se
jí, že je to před ostatními. Ale jakou
jinou možnost měla? Kolena se jí třásla,
jak se blížila ke skříni.
Všimla si slečny Kaneové, jak rychle
přešla na druhou stranu místnosti
a strachem jí zmizela všechna barva
z obličeje.
Kylie ji naprosto chápala. Vždyť ona
sama byla taky pořádně vyděšená.
Sáhla po knoflíku na dveřích skříně.
Než se ho dotkla, projela dřevem
kostnatá ruka. Chytila Kylii za košili
a protáhla ji skrz rozštípané dveře
dovnitř. Najednou to nebyla skříň.
Tmavé, vlhké a plesnivé místo páchlo
špínou, bylinkami a… smrtí.
Kylie vykřikla. Děsivě a hlasitě.
„Kylie? Kylie?“ Hlasy kolem ní zněly
jako ozvěna a pomalu se vzdalovaly, až
nakonec umlkly úplně. Jediný zvuk,
který teď slyšela – kromě vlastních
výkřiků –, bylo řinčení kovu o kov.
Ležela natažená na zádech. Hrubý
prach a štěrk jí shora padaly na tváře.
Toužila si špínu setřít, ale ruce měla
jakoby připoutané a nemohla se ani
pohnout. Ještě předtím, než otevřela oči,
věděla, kde je.
Byla v hrobě – v hrobě s Hannah
a dalšími dvěma dívkami.
A něco jí říkalo, že se odtud možná
nikdy nedostane!
Kapitola třicátá
čtvrtá
Pohřbená zaživa.
Panická hrůza zastřela Kylii mysl
a sevřela hruď. Když otevřela oči,
viděla jen děsivou tmu, ale cítila, jak jí
písek a prach padá na obličej. Zkusila
zamrkat, ale písek ji škrábal v očích.
Prosím, nechci tady být, křičela
v duchu. Oči si přivykly tmě a slzy ji
pálily v nose, ale jejich vlhkost alespoň
trochu zmírňovala bolest škrábajícího
písku.
Mohla dýchat, ale pusu měla zavřenou;
něco jí bránilo, aby ji otevřela. Plíce se
zoufale dožadovaly kyslíku, takže se
snažila dýchat nosem. Hrdlo měla
sevřené pachem – pachem smrti a těžké
květinové vůně. Přinutila se otočit hlavu,
aby si potvrdila to, co už dávno věděla:
že v téhle vidině leží v hrobě.
Vedle obličeje jí ležel pramen
zrzavých vlasů. Stejně jako při poslední
vizi, kterou měla, byla duchem. Byla
duchem Hannah, jenže na rozdíl od
opravdových duchů dýchala. Pomyšlení,
že je vlastně v mrtvém těle, vyvolalo
další vlnu nevolnosti. Žaludek se jí
zvedal, když uviděla velkého černého
brouka lezoucího jí po obličeji. Jeho
škrábavé nohy se pomalu posunovaly po
tváři a hlavu jí strkal do levé nosní
dírky. Snažila se ho vyfrknout, všelijak
se vzpínala, ale nic nefungovalo. Otočila
hlavu ještě víc doprava a zahlédla
obličej mrtvé Cindy Shafferové. Výkřik
se jí dral z hrdla, ale navenek nevydala
ani hlásku, protože pusu měla stále
něčím sevřenou. Srdce jí bušilo do
hrudní kosti. Cindyiny svaly volně visely
a odhalovaly tak lícní kosti. Ale pusu
měla zalepenou páskou. Předpokládala,
že stejně tak má zalepená ústa i ona.
Rozkládající se tělo, v němž byla
pohřbená, bylo spoutáno řetězy.
Znamená to něco? Udělal tohle jejich
vrah?
Shora se ozvalo další hlasité řinčení.
Kylie se snažila podívat se tím směrem.
Viděla dlouhý železný hrot, jak proniká
škvírou mezi ztrouchnivělými prkny
podlahy. Špička se jí užuž
dotýkala a chladné železo vyvolávalo
mrazení na paži, kterou měla přivázanou
k boku. Na jedné straně hrotu byl jakýsi
ornament, kříž. Kylie poznala stejný
motiv, jaký už viděla na železné tepané
bráně a plotu fallenského hřbitova. Nad
hlavou jí duněly kroky, jako by někdo
odsud odcházel, ale pak se vrátil a dírou
v podlaze protlačil další kus železného
zrezivělého plotu. Tentokrát Kylie
zahlédla i ruku, kterou kdosi prostrčil
dírou. A jak se ruka pohybovala téměř
před jejím obličejem, vyhrnula se
manžeta trochu nahoru a odhalila
stříbrný pásek od hodinek.
Jakou informaci si z tohohle mám
vzít? Co mi to má naznačit? ptala se
Kylie v duchu a dívala se na mrtvou
holku vedle sebe. Další panika jí
ochromila plíce, když zahlédla tlustého,
nejméně šedesáticentimetrového hada
plazícího se jí po hrudi výš až k…
Chladné vlhké tělo plazící se Kylii přes
tvář ji paralyzovalo a v hrdle jí bublal
výkřik, který však nikdo neslyšel.
Musím se odsud dostat!
„…už je to dobrý.“ Tichý uklidňující
Holidayin hlas jí zněl v uších jako rajská
hudba. O chvilku později Kylie otevřela
oči. Rychle se rozhlédla kolem. Byla
v Holidayině kanceláři. Ale
proč byla…?
Vidina se jí znovu přehrávala před
očima jako zrychlený film. Děsivá hrůza
jí znovu svírala srdce. Vyskočila
z pohovky a plácala kolem sebe
rukama… po nohou, po obličeji,
doufajíc, že ze sebe setřese pocit smrti
a všechny ty potvory, které po ní lezly.
„Už je to dobrý,“ zopakovala Holiday.
Ne, nic nebylo dobrý. Byla mrtvá,
odporný had se jí plazil po obličeji
a hnusný brouk si hrál na schovávanou
v nosní dírce. To opravdu nebylo dobrý.
Kylie se zhluboka nadechla, sklonila se
a zvracela – jednou, dvakrát. Obsah
žaludku se najednou ocitl na něčích
černých botách.
„A sakra!“ ozval se hluboký hlas.
Kylie poznala nejen ten hlas, ale i boty.
Zvedla hlavu a podívala se do
znechuceného obličeje naštvaného upíra.
Začala se omlouvat, ale místo toho se jí
znovu zvedl žaludek. Tentokrát se
vyhnula jeho botám, ale zasáhla přímo
jeho košili.
„Bože, fu-“ zamumlal Burnett, ale
slovo nedokončil.
Holiday objala Kylii kolem ramen.
„Dýchej. Zhluboka dýchej. Uvidíš, že to
bude dobrý.“ Vedla Kylii zpátky
k pohovce.
Burnett nevěřícně zíral na svou košili,
držel ruce před sebou a podával Holiday
mokrý ručník, který jí přitiskla k čelu.
Kylie si utřela obličej a pusu a pak se
podívala na Burnetta. „Myslím, že ho
potřebuješ mnohem víc než já.“ Slzy se
jí koulely po tvářích a celá se třásla.
„Promiň.“
Podíval se na košili a pak zpátky na
Kylii. „Nezlobím se na tebe.“
Kylie se podívala na Holiday, nechala
se konejšit hřejivým dotykem a snažila
se vzpomenout si na všechno, co se
stalo. Jak se jen dostala… Paměť se jí
znova vracela do vidiny a Kylie se
znovu roztřásla. „Prosím, řekněte mi, že
se mi to nestalo na hodině angličtiny.“
Holiday se na ni soucitně podívala.
„Není to tvoje chyba. Della tě sem
přinesla hned, jakmile ses dostala z té
zpropadené skříně.“
Kylie si lehla zpátky na pohovku
a přála si zmizet. Naštěstí si včas
uvědomila, že to musí zarazit, než se to
stane. „Nenávidím to. Fakt to strašně
nenávidím.“
Dívala se do stropu. Burnett odešel
a vrátil se v rekordním čase v čisté
košili; zřejmě neměl po ruce nové boty,
protože tu stál jen v ponožkách.
Po chvíli se Holiday Kylie zeptala:
„Chceš o tom mluvit?“
„Byla jsem Hannah. Ale… většinou
jsem při těchhle vizích duchem a… duch
není mrtvý a… v hrobě s broukama
a hadama.“ Kylie začala přerývaně
dýchat.
„Hannah se ti snažila něco ukázat.
O tom všechny ty vize jsou,“ řekla
Holiday. „Pověz mi, co se stalo.“
Kylie polkla knedlík, který se jí utvořil
v krku. „Nevím, co chtěla, abych viděla.
Byli tam hadi a brouci. Viděla jsem jich
strašnou spoustu.“ Otřela si tvář, když si
vzpomněla na tlustého hada plazícího se
jí po těle.
„Řekni mi všechno,“ trvala na svém
Holiday. „Všechny detaily.“
Kylie začala všechno popisovat, od
kroků po ztrouchnivělé dřevěné podlaze,
které jí duněly nad hlavou, silné
květinové vůně a pachu smrti, po úlomky
železa, které – jak se jí zdálo
– pocházely z fallenského hřbitova.
Když skončila, Holiday byla v obličeji
úplně bílá.
„Co to znamená?“ zeptal se Burnett,
když se podíval na Holiday.
„Někdo ví, že se Hannah snaží dostat
z hrobu.“
„Jak to víš?“ zeptala se Kylie.
„Ty pásky přes pusy a řetězy. Říkala
jsi, žes cítila nějaké kytky nebo bylinky
a že se někdo snažil nacpat do hrobu
kusy železa ze hřbitova. Dřív se tomu
říkal rituál chladného železa. Jsou to
obyčejné kusy železa, které však bylo
požehnáno čarodějnickými bohy. Tenhle
rituál má zabránit duchům opustit hrob.
A ty bylinky… existují takové, které
mají bránit duchům mluvit. To se nám
Hannah snaží říct. Je tu někdo, kdo se
snaží zabránit, aby s námi
komunikovala.“
„A Blake ví, že ty umíš s duchy
mluvit,“ pronesl Burnett. „Bylo naprosto
logické, že přijde za tebou.“
„Ale jestli je tohle pravda, tak proč se
je snaží umlčet až teď? Proč to neudělal
hned na začátku?“
„Máš pravdu,“ řekla Kylie. „Musí to
být někdo odsud. To nám tvrdila
i Hannah. A promiň, že to bude znít asi
jako ohraná deska, ale Hayden Yates
nedávno zjistil, že umím komunikovat
s duchy. Tady v táboře to vědí všichni.“
A i kdyby to doteď nevěděli, tak dneska
se to zaručeně dozvěděli.
Holiday si smotala vlasy do pevného
uzlu a podívala se na Kylii. „Nechci tu
nikoho podezírat,“ řekla a podívala se
na Burnetta. „Ale Kylie má pravdu.
Mohl by to být někdo z tábora.
A jestli ty kusy železa byly z fallenského
hřbitova, pak těla Hannah a těch dvou
holek musí být někde poblíž.“
„Fajn,“ zavrčel Burnett. „Znovu si
projdu všechny papíry Haydena Yatese
a pokusím se získat ještě víc informací.
Do té doby se k tomuhle chlapíkovi vy
dvě ani nepřibližujte.“
„Stejně si myslím, že to není on,“
pronesla zamyšleně Holiday.
„Já myslím, že jo,“ trvala na svém
Kylie.
„Kdo jiný by to mohl být?“ zeptal se
Burnett.
„Někdo z těch nových studentů nebo
učitelů,“ přemýšlela nahlas Holiday,
„ale…“
„Většina masových vrahů jsou chlapi.
A nedovedu si představit, že by
takovouhle zrůdnou věc udělal nějaký
puberťák.“
„Hannah o něm mluví jako o vrahovi,
ne vražedkyni,“ upozornila Kylie.
Burnett se zamyslel. „Nejsem si jistý,
jestli by takový Collin Warren byl
něčeho takového schopný. Nedovedu si
představit, že by se na někoho díval tak
dlouho, aby byl schopný ho zavraždit.“
„Ale je divný,“ odpověděla Kylie.
Vnitřní hlas jí však pořád říkal, že to
Hayden Yates něco skrývá a že to není
dobrý člověk.
„To, že je neuvěřitelně nesmělý
a bázlivý, z něj nedělá vraha. Je jen
sociálně nepřizpůsobivý.“
Burnett zakroutil hlavou. „Pro jistotu si
ho taky znovu prověřím. Držte se radši
dál od obou.“
Holiday obrátila oči v sloup. „A jak
mám asi řídit školu, když nesmím mluvit
s učiteli?“
„Taky bych tě mohl zamknout v mý
kanceláři,“ řekl Burnett.
„Myslíš?“ ušklíbla se Holiday.
Burnettovi se rozzářily oči a neznatelně
se usmál. „To bych udělal moc rád.“
Kylie se v duchu usmála, protože
pochopila skrytý význam Burnettovy
poznámky. Vzpomněla si na Lucase
a uvědomila si, jak moc jí chybí. Přála
si, aby tu byl s ní a pomohl jí vypořádat
se s tak složitou situací. Nikdy radši
nikoho nemiluj, princezno. Zatraceně
to bolí.
Otčímova slova jí zněla v uších
a právě teď Kylie zjistila, jak jsou
pravdivá. Došlo jí, že Lucase miluje.
Jako by jí ta myšlenka znovu spustila
myšlenkové procesy, najednou před
sebou znovu viděla skříň v učebně
slečny Kaneové a slyšela vlastní výkřiky
plné hrůzy a děsu. Zavřela oči, rozpaky
jí vehnaly červeň do tváří a pocit
trapnosti ji donutil sklopit zrak. Jestliže
si o ní někteří spolužáci až doteď
nemysleli, že je blázen, tak teď je o tom
přesvědčila všechny.
Kylie si uvědomila, že ji Holiday
jemně objala kolem pasu, jako by si
v jejích očích přečetla strach z prožité
hrůzy. Tentokrát ale Holidayin dotyk
neměl takový uklidňující účinek.
Emocionální bouře, která vířila Kylii
v hlavě, byla silnější; byla zamilovaná
do Lucase, který se s ní však zatím
nemohl ukazovat na veřejnosti, a udělala
ze sebe naprostého blázna, když zrovna
uprostřed vyučování musela mít vidinu.
„Burnette,“ řekla Holiday tiše, „proč si
nedojdeš pro boty? Nechal bys nás tu
chvilku s Kylií samotné?“
Když zůstala Kylie sama s Holiday
v kanceláři, sesypala se. Padla vedoucí
tábora do náruče, položila si jí hlavu na
rameno a rozplakala se.
Holiday ji k sobě pevně tiskla a Kylii
se koulely po tvářích slzy jako hrachy.
Když se vyplakala, ozvala se Holiday.
„Je mi to tak líto. Hannah za tebou
neměla chodit. Jsi příliš mladá na to,
aby ses s takovou hrůzou vyrovnala.“
Její slova vytrhla Kylii z letargie
a smutku. „Ne. Tedy… vím, že je to
šílené, ale udělám to pro ni. Udělala
bych to i pro cizího člověka. Kvůli
Hannah a tobě klidně podstoupím takové
vize.“ A kdyby to mělo zastavit vraha,
který ohrožuje Holiday, budu je
podstupovat tak dlouho, dokud na to
nepřijdu.
Kylie si otřela slzy z tváří a věděla, že
má obličej rudý, napuchlý a plný skvrn
po pláči. Ale bylo jí to jedno. Tohle je
Holiday, její učitelka a sestra. Její
nejlepší kamarádka.
„Kromě toho,“ dodala Kylie, „nejde
jen o tu vidinu. Bojím se o Lucase.
Myslím, že jsem se do něj zamilovala.
Ne – vím to určitě, že jsem do něj
zamilovaná až po uši. Sakra! Proč jsem
se musela zamilovat do kluka, který mě
nesmí mít rád?“
Holiday přejela dlaní po Kyliině tváři.
„Ach, zlato, možná že mu nechtějí
dovolit, aby se do tebe zamiloval, ale to
neznamená, že nemůže. Nebo že by on
sám nechtěl.“
Kylie se zhluboka nadechla a potlačila
touhu se znovu rozbrečet. „Ale neřekl
mi, že mě miluje. Tedy je pravda, že já
mu to taky neřekla, ale… Derek se
přiznal, že mě miluje. A…“ Kylie
zavřela oči a snažila se přijít na to, jak
to správně vyjádřit. „Někdy jsem sama
zmatená a nevím, co k němu vlastně
cítím. Teď, když vidím, co je mezi tebou
a Burnettem, tedy spíš co by mohlo být,
tak vím, že to chci taky. Už mě nebaví
pořád svoje city k němu skrývat, bát se,
co se stane.“
Slzy, které se Kylii tak úspěšně dařilo
potlačit, teď naplnily Holidayiny oči.
„Láska je vždycky komplikovaná
a děsivá.“
Kylie najednou s Holiday soucítila.
„Neměla by být děsivá,“ řekla. „Burnett
tě miluje. Dokonce i já jsem si toho
všimla. A vím, že ty miluješ jeho.
Nenech si utéct něco krásného jenom
proto, že se teď bojíš.“
„Potřebuju čas,“ zamumlala Holiday.
„Čas je právě to, čeho moc nemáme.
Život je křehký a krátký. Podívej se na
Hannah a Cindy a ty ostatní holky.
Nedostaly příležitost, aby se mohly
znovu zamilovat. My tu šanci máme
a nevyužíváme ji. Měla bych se přiznat
Lucasovi, že ho miluju. Měla bych ho
donutit, aby mi víc důvěřoval a bavil se
se mnou o všech věcech, které dělá.
Neměl by přede mnou mít tajemství. A ty
bys měla říct Burnettovi, co se ti stalo
a proč se tak bráníš lásce.“
Holiday se kousala do rtu. „Myslela
jsem, že jsem to já, kdo by tu měl
rozdávat rady a moudra.“
„Jasně, ale karty se obrátily,“ řekla
Kylie. Všechno se změnilo. Kylie jen
doufala, že i když se kolem ní všechno
mění, že tábor Údolí stínů pro ni zůstane
jistotou na celý život. Představa, že by
ztratila Holiday nebo své přátele tady,
dokonce i ty, kteří si o ní myslí, že je
cvok, ji vyděsila a věděla, že by se přes
to nikdy nepřenesla.
Tady byla její rodina.
Tu noc se Kylie pokusila spojit se přes
snové obrazy s Lucasem, ale
nefungovalo to. Posílala mu sms, volala
mu a posílala mu maily, ale ani na jedno
jí neodpověděl. Pak najednou ve dvě
ráno, když se stále převalovala v posteli
a zírala tupě na strop, zazvonil telefon.
Popadla ho, a aniž by se podívala na
displej, se ohlásila.
„Lucasi?“ řekla ve chvíli, kdy
rozsvítila světlo. Chlad ji však zasáhl
dřív, než se rozsvítilo.
„Promiň,“ ozvalo se ze sluchátka. „To
jsem já.“
Kylie se zatřásla a pak se zamračila,
když poznala, kdo jí volá. „Jen jsem
zkoušela –“
„To je v pohodě,“ řekl Derek, ale
z hlasu poznala, že to v pohodě není.
„Vzbudil jsem se a věděl jsem, že si
s něčím děláš starosti. Zkoušel jsem ti
už volat předtím. Chtěl jsem vědět, jak
ti je po tom šíleným zážitku. Ale
nedovolal jsem se a ty ses mi
neozvala.“
Kylie si přitáhla deku až k bradě. Duch
stojící vedle postele zmizel, ale Kylie si
stačila všimnout, že to byla stejná žena
jako včera. Uvědomila si, kdo jí
telefonuje, a hruď se jí sevřela dojetím.
„No… bylo to fakt šílený.“ Dostala
jeho zprávu, ale nechtěla s ním mluvit,
protože zrovna bojovala se svými city
k Lucasovi. A to by nebylo vůči
Derekovi férové. I když nedělala nic
špatného, tušila, že Derek, přestože
tvrdil, že jsou jen přátelé, doufal, že
jednoho dne Kylie změní názor.
„Už se zase přede mnou uzavíráš,“
poznamenal smutně.
„Dereku, to je –“
„Kylie, nemusíš mi nic vysvětlovat. Já
vím.“ Odmlčel se. „To je v pohodě.
Jednoho dne budu určitě schopný to
nejen říct, ale i myslet si to.“
„Jsi úžasný kluk,“ zašeptala Kylie
a bolelo ji pro Dereka srdce.
„Jasně,“ řekl a zasmál se. „To je taky
důvod, proč jsem to ještě nevzdal. Ale
neboj, pracuju na tom. Chtěl jsem jen
slyšet, že jsi v pořádku.“
„Jo, je mi prima,“ odpověděla Kylie.
„Tak pak tedy dobrou noc.“ V jeho
hlase slyšela smutek.
„Dereku, opravdu –“
„Stačí, když řekneš dobrou noc,
Kylie.“
„Dobrou noc,“ zašeptala a nic jí
nepřipadalo smutnější než ztichlá
telefonní linka.
Položila telefon na stolek a rozhlédla
se. Zima v místnosti sice už nebyla
taková, ale Kylie stále cítila chlad, který
oznamoval přítomnost ducha.
„Kdo je tu?“ zeptala se.
Žena neodpověděla. A proč by taky
měla? S duchy to nikdy není jednoduché.
Ale ani s živými, pomyslela si Kylie.
„Kylie! Kylie!“ Hlasité volání vytrhlo
Kylii z hlubokého spánku ještě dřív, než
se slunce vyhouplo nad obzor. Vyskočila
a kolem páteře pocítila brnění, jako by jí
tam běhaly tisíce mravenců. I když
nevěděla proč, krev jí bublala
a probouzela v ní ochranitelské pudy.
Musí někoho zachránit.
Ještě v polospánku si odhrnula vlasy
z obličeje a stoupla si doprostřed
ložnice. Zhluboka se nadechla
a vydechla. Něco se stalo. Cítila to
v kostech.
Někdo ji potřebuje. Někdo ji volá
o pomoc. Potřebuje její ochranu.
Ale kdo?
Hlavou jí vířily myšlenky a vzpomínky,
jak se snažila přijít na to, co ji vlastně
probudilo. A pak si vzpomněla na ten
hlas. Znovu a znovu si ho přehrávala
v hlavě, až ho konečně poznala.
„Ne!“ Popadla džínsy a tričko.
Holiday má problém!
Kapitola třicátá
pátá
Než Kylie vyběhla z ložnice, podívala
se na hodiny na nočním stolku. Bylo pět
ráno. Holiday už jistě bude v kanceláři.
Kylie vtrhla do Delliny ložnice, ale
kamarádka tu nebyla. Možná vyrazila na
ranní upíří ceremoniál, pomyslela si
Kylie a na nic nečekala. Vyběhla ze
srubu a jako vítr letěla do kanceláře.
Jediné, co jí připadalo těžké, bylo její
srdce. Jinak se cítila jako pírko. Jako
kdyby srdce vycítilo, že Holiday je
v nebezpečné situaci. Opravdu velmi
nebezpečné.
Když se dostala až ke srubu, všimla si,
že dveře jsou pootevřené. To nebylo
dobré znamení. A ještě horší to bylo,
když si všimla rozbitého skla na mokré
podlaze na chodbě. Ulomená rukojeť
konvice ležela v rohu, další známka
toho, že tu někdo bojoval o holý život.
„Kde jsi, Holiday?“ Srubem se
rozléhal Kyliin hlas. Oči se jí naplnily
slzami, zatímco se snažila přemýšlet, co
dál.
Burnett. Potřebovala najít Burnetta.
Sáhla do kapsy pro telefon a zjistila, že
ho zapomněla na stolku v ložnici. Rychle
vběhla do Holidayiny kanceláře. Zdálo
se, že je místnost nedotčená. Jestliže se
někdo pokoušel dostat Holiday, tak to
bylo na chodbě, pomyslela si.
Pravděpodobně čekal, až ráno přijde do
kanceláře. Nebo vešel dovnitř, když si
Holiday právě dělala kávu.
Ruce se jí třásly, když brala do ruky
telefonní sluchátko. Nemohla si
vzpomenout na číslo Burnettova
mobilního telefonu. Pak ji napadlo, že se
do jeho srubu dostane dřív, než kdyby
hledala to zatracené číslo.
Rychle vyběhla ven, nohy jako by se
ani nedotýkaly země. Nevěděla, zda se
proměnila v upírku, nebo zda jsou to
mocné dary spasitelky, které jí dodávají
rychlost a sílu. Teď na tom ovšem vůbec
nezáleželo. Jediná věc, která jí hučela
v hlavě, byla… zachraň Holiday. Musí
jí pomoct.
Vběhla do Burnettova srubu a ani se
neobtěžovala s klepáním. Zavolala jeho
jméno, než vešla, ale nikdo jí
neodpověděl. Vůbec nikdo.
Vešla do ložnice, ale postel byla
prázdná.
Znovu si vzpomněla na upíří rituál.
Přemýšlela, kde jí Della říkala, že se
koná. Vyrazila do lesa a kašlala na slib,
který Burnettovi dala. Teď měla před
sebou jediný úkol: zachránit Holiday.
Jestliže se dostane do problémů v takhle
bojovné náladě, tak se snadno ubrání.
Na případné otázky může odpovídat
později.
Prolétala se mezi stromy a vběhla na
paseku. Vítr jí hučel kolem uší, jak se
rychle pohybovala. Zastavila se
uprostřed paseky a uvědomila si, že
kolem stojí asi šest velmi rozzlobených
upírů. Oči jim zářily vzteky nad tím, kdo
se opovažuje přerušit jejich pravidelný
rituál.
Měla štěstí, že upíři v táboře Údolí
stínů nebyli agresivní a neútočili,
protože i když měla ochranitelské síly,
nevěděla, zda by se sama dokázala
ubránit šesti rozzlobeným upírům.
„Kde je Burnett?“ obořila se na ně.
„A Della?“
„Co to má znamenat?“ Burnett se
najednou objevil vedle ní.
Kylie mu neodpověděla. Nemohla,
protože měla hrdlo stažené strachy.
Burnett jí to viděl na očích.
„Jde o Holiday?“ Tón jeho hlasu jí
způsoboval bodavou bolest u srdce.
Krev jí vřela v žilách.
Zadržela dech. „Dostal ji.“
„Kdo?“ zeptal se Burnett a vedle něj se
postavila Della.
„To pořád ještě nevím,“ odpověděla
Kylie a slzy se jí řinuly po tvářích. Měli
by na to přijít ale rychle, než bude příliš
pozdě.
O půl hodiny později, když Kylie
všechno vysvětlila, vydal Burnett pár
příkazů všem upírům, aby prohledali
celý tábor. Jestli Holiday byla stále
ještě na pozemku Údolí stínů, najdou ji.
Burnett zamířil zpátky do kanceláře, zda
se mu nepodaří najít nějaké důkazy
a zkontrolovat, jestli všechny
bezpečnostní systémy fungují.
Kylie se vydala na západní stranu
pozemku. Když ale přecházela pěšinu
vedoucí ke srubu Haydena Yatese,
otočila se a zamířila přímo tam.
Vyběhla na verandu a slyšela
Haydena, jak se uvnitř pohybuje.
Slyšela, jak s někým mluví.
Aniž by se obtěžovala klepáním, vtrhla
dovnitř. Bože, dokonce zapomněla
i dveře otevřít. S hlasitým bouchnutím
dopadly na podlahu. Hayden stál
u pohovky, mikinu s kapucí držel v jedné
ruce, jako by si ji právě svlékl,
a v druhé měl telefon. Tmavé vlasy měl
vlhké od potu, takže vypadaly ještě
tmavší. V obličeji byl brunátný, jako
kdyby běžel. Před čím utíkal?
Lépe řečeno, odkud?
„Kde je?“ vyštěkla Kylie hlubokým
varovným hlasem plným hněvu.
Hayden zaklapl telefon. „Kde je kdo?“
zeptal se nevinně.
„Nehrajte si se mnou.“ Krev jí bublala
v žilách. Trpělivost, pokud vůbec
nějakou měla, jí došla.
Hayden odhodil mikinu i telefon na
pohovku. Kromě těchto dvou věcí na
pohovce ležely i hodinky. Hodinky
s černým páskem.
„Jsi teď upírka, tak si zkus poslechnout
moje srdce, že nelže.“
Kylie si ho už samozřejmě poslechla,
ale to na věci nic neměnilo. Ani to, že
měl hodinky s jiným páskem, než který
viděla ve vizi. Klidně mohl mít hodinky
dvoje. „To funguje jen u lidí, co mají
svědomí.“
„A ty jsi přesvědčená, že ho nemám.“
„Od začátku, co jste sem přišel, něco
tajíte.“ Přiblížila se k němu. Byla
rozhodnutá z něj vytáhnout informace
a nezáleželo na tom jak.
Bylo zřejmé, že Hayden poznal, jakou
má bojovnou náladu, protože zvedl obě
ruce s dlaněmi dopředu, jako by se
vzdával. „Možná, ale není to to, co si
myslíš. Vaší skvělé vedoucí tábora jsem
neublížil.“
„Žádné jméno jsem teď nezmínila!
Neřekla jsem, o koho jde! Tak jak sakra
–“
„Nejsem blázen. Burnett hlídkuje
u jejího srubu skoro každou noc.“
„Jestli jste jí ublížil, zabiju vás.“ Při
těch slovech Kylie nehnula ani brvou.
Myslela je naprosto vážně. Pro Holiday
by byla schopná i zabít.
Ale co když už je pozdě? Co když
nestihla Holiday ochránit?
Vztek, strach a láska se v Kyliině mysli
svářily. Ruce se jí roztřásly.
„Nepochybuju o tom, že bys mě
zabila,“ řekl Hayden a nedohadoval se
s ní. „Vidím, že teď jsou tvoje síly… na
to dostačující.“ Nadechl se a Kylie by
přísahala, že v tuhle chvíli vypadal
naprosto upřímně, dokonce by ho
považovala za zdvořilého.
„Nepřísluší mi, abych –“ na chvíli
zaváhal, „o tom mluvil.“ Projel si rukou
vlasy. „Asi by bylo lepší, kdybych držel
jazyk za zuby. Ale bohužel, na rozdíl od
tebe si myslím, že mám svědomí.“
Znovu zavřel oči, a když je otevřel,
Kylie v nich viděla naprostou upřímnost.
A ještě něco jiného, ale nebyla si jistá,
co. Něco, co jí připadalo… jako by jí
byl svým způsobem Hayden nějak
povědomý. „Dneska ráno jsem zahlédl
Collina Warrena. A tak nějak jsem měl
pocit, že má v plánu něco nekalého.“
Kylie poslouchala Haydenovo srdce,
které jí potvrdilo, že říká pravdu.
Zadívala se mu do očí, z nichž vyčetla
upřímnost. „Kdo jste?“ zeptala se.
Rukama si zajel do vlasů, aby je
odsunul z čela. „Podívej se sama.“
Kylie to viděla. Jeho obraz mozku byl
stejný jako obraz jejího otce. Hayden
byl… chameleon.
Zalapala po dechu. Věděl všechno, co
Kylie potřebovala vědět. Mohl jí dát
odpovědi na otázky, jež se jí honily
hlavou od chvíle, kdy jí otec řekl, že
jsou chameleoni. Ale teď na to nebyl
čas. Protože mnohem důležitější byl teď
Holidayin život. Kylie se podívala
zpátky na pohovku a uvědomila si, že
tam leží jedna věc, kterou by
potřebovala.
Popadla Haydenův telefon a vystřelila
ze srubu tak rychle, že sotva slyšela jeho
nadávky.
Kylie seskočila z verandy. Na horizontu
rozzářil oblohu východ slunce, ale Kylie
neměla čas se tím kochat. Držela v ruce
telefon, ale věděla, že má problém.
Pořád si nepamatovala Burnettovo číslo.
Tak vytočila Dellino.
Della však telefon nezvedla. Sakra!
Kylie jí tedy zanechala zprávu, v níž jí
vysvětlila, že má podezření, že Collin
Warren drží Holiday a že ho jde najít.
Kylie nezpomalila a nezastavila se,
dokud nedoběhla ke srubu Collina
Warrena. Zaposlouchala se, ale zevnitř
nic neslyšela. Musím se sama
přesvědčit, pomyslela si. Chtěla
vyběhnout na verandu, když najednou za
sebou zaslechla kroky.
Srdce se jí zastavilo, otočila se
a očekávala, že uvidí Collina. Místo něj
se ale objevila Fredericka.
„Co tady tak okolo slídíš?“ zeptala se
vlkodlačice.
Kylie neměla čas si povídat, takže se
otočila a zamířila ke dveřím do srubu.
Dveře byly zamčené, proto je vyrazila.
Už jsem to udělala u Haydena, takže
jedny navíc nic nezkazí, pomyslela si.
Za zády se jí ozvalo Frederičino
zalapání po dechu. Kylie si toho
nevšímala.
Vešla do Collinovy ložnice a hledala
nějaké stopy, které by jí pomohly najít
Holiday.
„O co tu jde?“ zeptala se Fredericka
a vešla dovnitř.
„Vypadni! Nemám čas ani chuť se
s tebou vybavovat.“ Otevřela zásuvku
a vyházela všechno ven.
„Tak o co tu jde?“ zeptala se znovu
Fredericka.
Kylie si povzdychla. „Holiday zmizela
a mám podezření, že ji unesl tenhle
šmírák.“
„Do prdele!“ ulevila si Fredericka.
„Věděla jsem, že je nějakej divnej.“
Kylie se vydala ke dveřím.
„Počkej,“ zavolala na ni Fredericka.
„Pár dní jsem ho teď sledovala. Byl
v nějakém starém srubu v té rezervaci
vedle.“
„Kde?“ vyhrkla Kylie a všechny její
ochranitelské instinkty se probudily.
„Počkej… ukážu ti to.“ Zvedla ruce,
jako by se trochu bála.
Vběhly do lesa. Kyliina trpělivost byla
téměř na pokraji, neboť musela zpomalit
kvůli Frederice, ale nahlas neřekla nic.
Za normální situace by vlkodlačici
nevěřila, vykašlala by se na ni
a nečekala by, ale vnitřní hlas jí
napovídal, že si tentokrát nevymýšlí.
Fredericka nepochybně věděla, že
Holiday dělala všechno možné, aby ji
dostala do Údolí stínů a aby ji tu
udržela.
Dostaly se až k bráně do tábora. Kylie
ji přeskočila bez námahy, Fredericka
s tím měla co dělat a tvrdě doskočila na
zem na druhé straně.
Kylie na chvíli zaváhala a ohlédla se.
„Jsem v pohodě,“ zavrčela vlkodlačice
a zvedla se ze země.
Na nic jsem se tě neptala. Kylie se
kousla do rtu. Znovu se rozběhla, když jí
v kapse začal zvonit Haydenův telefon.
Vytáhla ho a podívala se na displej, kde
svítilo Burnettovo jméno. Kylie v duchu
poděkovala Delle, že mu dala tohle
číslo.
„Kde sakra jsi?“ vyštěkl Burnett.
„A jak to, že máš telefon Haydena
Yatese?“
Kylie s Frederickou dorazily ke srubu
dřív než Burnett. Ale řekl jim, že je na
cestě, takže mohly čekat, že se objeví
během chvilky. Polorozpadlá budova
byla zarostlá křovím a mladými stromky,
jako by na ni všichni dávno zapomněli.
Najednou všechno kolem ztichlo a v lese
se neozval ani jeden hlásek. Burnett už
musel být někde poblíž.
Nařídil jim, aby počkaly a v žádném
případě do srubu nechodily. Ale Kylie
zaslechla uvnitř nějaké zvuky.
Soustředila se a jediné, co slyšela, bylo
čísi hlasité dýchání. Bůh mi pomáhej,
pomyslela si. Strachy nemohla ani
dýchat. Krev jí bublala v žilách, až se
málem vařila.
Zachraň Holiday. Zachraň Holiday.
Slova jí zněla v uších jako nějaká
modlitba.
Kylie přistoupila k Frederice a nařídila
jí, aby se držela zpátky. V očích jí
viděla, že s ní Fredericka nesouhlasí.
Kylie však neměla čas se s ní
dohadovat. Vtrhla do budovy, dveře se
rozlétly na třísky a zdi se otřásly.
Collin Warren vyskočil z podlahy.
U nohou mu ležela Holiday.
Nehybná Holiday, která vypadala, jako
že je mrtvá.
Kapitola třicátá
šestá
Strach, který měl Collin v očích, když se
na Kylii díval, ji zarazil. Jako by
v místnosti s nimi bylo čisté zlo.
Kylie popadla Collina Warrena
a mrštila jím přes celou místnost.
Slyšela, jak jeho tělo tvrdě narazilo do
dřevěné stěny srubu, kosti zapraskaly
a tělo se s žuchnutím svezlo dolů. Z plic
mu s hlasitým vydechnutím unikl veškerý
vzduch. Neviděla ale, že by tělo dopadlo
na zem.
Za zády zaslechla nějakou rvačku
a Frederičin křik. Nevšímala si toho.
Rychle si klekla vedle Holiday
a sundala jí provaz, který měla kolem
krku.
„Je mrtvá?“ slyšela, jak se Fredericka
ptá. Otázka visela v místnosti
– nezodpovězená.
Kylie se stále dívala na Holiday. Srdce
jí bušilo strachy, v mysli se jí honily
vzpomínky na to, jak chtěla zachránit
Ellii a zklamala. Jak se snažila pomoct
Robertovi a také se jí to nepodařilo.
Srubem se rozlehly Burnettovy kroky.
Kylie zaslechla, jak se mu ze rtů vydral
povzdech. Věděl to. Věděl, že je
Holiday mrtvá.
Kylie se na něj nemohla podívat.
Jediné, co mohla – v co chtěla věřit
–, bylo soustředit se na Holiday. Tohle
se nemělo stát. Ne Holiday.
„Ne!“ vykřikla zoufale.
Ne zrovna Holiday, která tu vždycky
pro mě byla, která mi vždycky
naslouchala, starala se. Myslí jí
probleskovaly vzpomínky, kdy byly
spolu. Jak se smály, jak seděly vedle
sebe u vodopádu, dokonce před sebou
viděla chvíli, kdy seděly s Holiday
v cukrárně nad zmrzlinou a tlachaly
o klucích a o lásce. Kolikrát mi Holiday
položila ruku na rameno a svým
hřejivým, uklidňujícím dotykem mi
pomohla.
„Nemůžeš takhle odejít,“ řekla Kylie
a vzlykla. Slzy se jí kutálely po tvářích
a padaly na Holidayinu bledou pokožku.
Kylie jí položila ruce na napuchlý krk
plný modřin.
Do rukou jí ale neproudilo žádné
hojivé teplo, zavřela proto oči a modlila
se. Bože dej, abych ji zachránila. Dej
mi sílu a dovol mi, abych ji využila.
Dám cokoliv za to, abych ji zachránila.
Klidně i svůj život. Slyšíš mě? Dám svůj
život za její!
Kylie pocítila záchvěv tepla, nejprve
kolem srdce, pak se pomalu šířilo do
rukou. Brnění v rukou ji uklidnilo, dlaně
měla stále teplejší, až byly horké. Pod
dlaněmi vnímala Holidayino chladné
tělo bez života, ale nehodlala přestat.
Nemohla se jen tak vzdát.
„Už zase září,“ slyšela z dálky
Frederičin hlas.
I když její hojivá zář osvítila malou
ponurou místnost, Holiday na ni nijak
nereagovala. Burnett si povzdychl
a žalem prosycený zvuk se nesl místností
jako ozvěna.
Byl to poslední zvuk, který Kylie
zaslechla před tím, než všechno kolem ní
zčernalo.
Kylii obklopila naprostá tma. Vyčerpání
jí zastřelo mysl. Kde to jsem? Proč jsem
tak strašně unavená? Umřela jsem
snad?
Snažila se otevřít oči, ale bylo to příliš
namáhavé. Vstávej! Probuď se!
dožadoval se Kyliin mozek. Přepadla ji
naléhavá potřeba poslechnout vzdálené
volání; snažila se probudit mysl znovu
k životu, provětrat si hlavu.
Podařilo se jí potlačit zmatení mysli
a únavu a konečně začala vnímat svět
kolem sebe. Někdo ji nesl… někdo s ní
běžel. Kyliino tělo se bezvládně
klimbalo v náručí, jak těžké kroky
dopadaly na zen. Přinutila se otevřít oči
a podívat se na… Fredericku?
Co se to…?
„Pusť mě,“ dožadovala se Kylie.
„Burnett mi řekl, abych se o tebe
postarala,“ vyštěkla Fredericka. „Věř
mi, že se mi to taky vůbec nelíbí.“
„Pusť mě!“ zopakovala Kylie
a vlkodlačice se najednou zastavila a ne
zrovna jemně ji pustila na zem. Tvrdý
dopad Kyliiny zadnice na zem ji probral
z poslední letargie.
Collin Warren držel Holiday.
Holiday… byla mrtvá.
Kylii píchlo u srdce.
Vyskočila na nohy a zahlédla Burnetta,
který drží v náručí bezvládné
Holidayino tělo.
Kylie k němu rychle doběhla. „Pusť ji,
musím to zkusit znovu!“ žádala naléhavě.
„Už jsi to udělala,“ vykřikl Burnett.
„Ale možná tentokrát –“
„Kylie! Už jsi jí život zachránila,“ řekl
Burnett. „Je vyčerpaná a slabá, ale
dýchá. Nech teď Fredericku, aby tě
donesla do tábora, abychom vám oběma
mohli pomoct.“
„Jsem v pohodě,“ trvala na svém
Kylie.
„Ale pořád ještě záříš, Kylie,“ obořil
se na ni. „A nevím, co to znamená.“
Kylie to taky nevěděla. Ale bylo jí to
jedno. Podívala se na Holidayinu hruď
a čekala, až se nádechem zvedne nahoru,
aby dodala do plic potřebný kyslík.
Kylie sama zadržela dech.
Až když si byla jistá, že Holiday
skutečně dýchá, vtáhla Kylie do
vyhladovělých plic tolik potřebný
vzduch.
„Pospěšme si,“ zamumlal Burnett. „Už
jsem volal doktorovi, čeká na nás
v táboře.“
Kylie se donutila k běhu, ale už nebyl
tak rychlý jako předtím. Cítila, jak se jí
napínají všechny svaly, a měla pocit,
jako by ji pálily. Ale nestěžovala si.
Holiday žila a koneckonců i ona si
zachránila holý život. Na ničem jiném
nezáleželo.
Kylie seděla v Holidayině obývacím
pokoji, zamlklá a stále zářící, zatímco
doktor prohlížel Holiday v ložnici.
Burnett nervózně přecházel po místnosti
a stále poslouchal, co se děje za
zavřenými dveřmi.
Ostatní studenti se sešli v jídelně.
Výuka byla přerušená, protože všichni
čekali na nové zprávy o Holidayině
stavu. Kylie přemýšlela, jestli vůbec
Holiday ví, jak je mezi svými studenty
oblíbená. Všichni si dělali starosti,
dokonce i Fredericka.
Všichni kromě… Collina Warrena.
Kylii se v hlavě vynořila spousta otázek.
Podívala se na Burnetta. „Co se stalo
s Collinem?“
Burnett zakroutil hlavou.
Kylii se sevřely strachy vnitřnosti.
Vzpomněla si, jak ho odhodila přes
celou místnost, a v uších jí znovu zazněl
chrčivý zvuk, jak z plic unikl všechen
vzduch. Unikla snad i jeho duše?
Sice by ho zabila kvůli Holiday, a také
to proto udělala, ale při pomyšlení, že
někomu vzala život, jí bylo na zvracení.
„Zabila jsem…?“
Burnett zakroutil hlavou. „Ty ne, to
Fredericka. Viděla, jak se zvedl
a vyrazil k tobě s nožem v ruce. A tak ho
napadla. Chvíli se spolu prali a pak ho
dostala.“
Kylie si vzpomněla, že z dálky slyšela
nějakou rvačku. Pak jí ale došel význam
Burnettových slov a překvapeně se na
něj podívala. „Fredericka mi zachránila
život?“ Do prčic! Netoužila být vděčná
někomu, kdo ji nenávidí. Nemohla si
pomoct a přemýšlela, proč to vlastně
Fredericka udělala. Mohla nechat
Collina, aby mě zabil, pomyslela si
Kylie.
Burnett se na ni díval, jako by jí četl
myšlenky. „Chová se sice jako pěkná
potvora, ale nemyslím si, že by byla tak
špatná, jak si o ní většina lidí myslí.“ Na
chvíli zaváhal. „Tohle je běžné u lidí,
kteří neměli zrovna lehké dětství. U těch,
co si prošli tvrdou výchovou. Lidé si
o tobě myslí jen to nejhorší a někdy je
jednodušší nechat je při tom než se
snažit přesvědčit je a dokázat jim, že jsi
jiná.“ Podíval se znovu na dveře do
ložnice. „Holiday je přesvědčená, že
Fredericku lze ještě zachránit.“
To samé si myslí i Lucas. Kylie se
posadila a přemýšlela o svých citech.
K Frederice, k Lucasovi… chyběl jí.
Přála si, aby tu byl s ní.
Pak si znovu připomněla Burnettova
slova a z hlasu, jakým je pronesl,
vyčetla osobní hořkost. Tohle je běžné
u lidí, kteří neměli zrovna lehké dětství.
U těch, kteří si prošli tvrdou výchovou.
Kousky skládačky, kdo je vlastně
Burnett, do sebe pomalu začaly zapadat.
Nevěděla, proč jí to připadá důležité,
ale věděla, že to tak je. Podívala se na
něj. „Tys byl také v tom pěstounském
programu jako Perry, viď?“
Burnett neodtrhl oči od dveří. „Bude
v pořádku.“ Úsměv mu rozzářil oči.
„Doktor právě říká, že je na nejlepší
cestě se uzdravit.“ Zvedl ruce a propletl
si prsty v zátylku. Když se podíval na
Kylii, stále se usmíval. „Ano, byl jsem
taky zařazený do pěstounského
programu. Proč? Myslíš, že jsem proto
darebák? Protože jsem si prošel tvrdou
výchovou?“
Kylie rozpoznala v jeho hlase náznak
humoru a úlevy a usmála se. Věděla, že
kdyby ho doktorova slova tak nepotěšila,
asi by v tuhle chvíli byl pěkně
rozzuřený, že si dala pět a pět
dohromady. Došlo jí, že teď má
jedinečnou příležitost. „Ne, ale myslím,
že to je důvod, proč je pro tebe tak
složité říct Holiday, co k ní vlastně cítíš.
Přiznat, že ji miluješ. A já si fakt
myslím, že právě tohle teď potřebuje
slyšet.“
Burnett nadzvedl obočí. „Ale nejsem
jediný, kdo od sebe někoho odhání.“
„Ale tys jí vůbec neřekl, že jsi s ní rád,
že je ti s ní dobře. A věř mi, ženy tohle
chtějí vždycky slyšet.“
V místnosti bylo ticho. Kylie věděla, že
Burnett přemýšlí o jejích slovech,
a měla z toho radost. Pak se na ni upír
podíval a Kylie v jeho očích zahlédla
nejistotu. „Jak se mohl Hayden dozvědět
o Collinu Warrenovi?“
Kylie pečlivě volila slova. Neřekla
Burnettovi, že Hayden je chameleon,
a nebyla si jistá, zda mu to má vůbec
prozrazovat.
„Když jsem vešla do jeho srubu, byl
udýchaný, jako by se právě odněkud
vrátil. Vyčetla jsem mu, že něco udělal
Holiday, ale popřel to. Řekl mi, že
venku viděl Collina Warrena a že mu
připadal podezřelý.“
Burnett se snažil vstřebat její slova.
„Collin byl vždycky divný, ale nikdo za
tím nehledal úchylnost a zvrhlost.“
Burnett se odmlčel. „A jak jsi přišla
k Haydenovu telefonu?“
„Když jsem vyběhla z našeho srubu,
zapomněla jsem si svůj na stolku.
A tak… jsem mu ho zabavila.“ Kylie
pokrčila rameny.
„Věděla jsi, že mi poslal zprávu, že
někomu z jeho rodiny hrozí nebezpečí
a že mě prosí, aby mohl na pár dní
odjet?“
Kylie se snažila skrýt zklamání. „Ne, to
jsem nevěděla.“
„Pořád si myslíš, že v tom jede taky?“
zeptal se Burnett. „Jestli mě o tom
přesvědčíš, tak si piš, že ho sem osobně
přitáhnu zpátky.“
„Ne,“ odpověděla po pravdě Kylie.
„Mýlila jsem se. Neměl s Holiday vůbec
nic společnýho. Tedy kromě toho… že ji
pomohl zachránit.“
Burnett si ji soustředěně prohlížel.
„A na tom, že teď chtěl tak rychle odjet,
ti není nic podezřelého?“
„No… možná trošku,“ odpověděla
Kylie, takže ji nikdo nemohl obvinit ze
lži. „Ale jsem si jistá, že nemá nic
společnýho s Holidayiným únosem.“
„Hned jak se tu objeví, vyslechnu ho,“
řekl Burnett.
Já taky. Kylie pokývala hlavou. Jestli
se vůbec vrátí. Srdce jí pokleslo.
Potom si znovu vzpomněla, že má
v kapse stále ještě Haydenův telefon.
Napadlo ji, že Hayden Yates musí
pracovat pro dědečka. A pokud se
nemýlí, pak určitě bude na něj mít
kontakt. Že by měl jeho telefonní číslo?
Pokud si ho dědeček v poslední době
zase nezměnil.
O půl hodiny později vyšel Burnett
z Holidayiny ložnice a kývl na Kylii,
která ho vystřídala. Holiday, jejíž rudé
vlasy se zdály být teď na pozadí bílého
povlečení ještě rudější, byla unavená,
bledá, ale živá. Na krku měla zřetelné
tmavě modré až fialové modřiny.
Holiday se dotkla krku a kývla na
Kylii, aby jí podala sklenku vody, která
stála na nočním stolku.
„Zachránila jsi mě.“ Holidayin hlas byl
skřehotavý a rozbolavěný.
„Ale nepodařilo se mi tě úplně
uzdravit.“ Kylii bolelo srdce, když
viděla zlomenou Holiday a když ji
slyšela mluvit. „Nechceš, abych ještě
zkusila –?“
Holiday zakroutila hlavou. „Myslím, že
už jsi udělala dost. Vypadáš zničeně.“
Kylie se tak i cítila, ale ne natolik, aby
se nepokusila Holiday vyléčit. „Ale
mohla bych –“
„Ne. Jsem živá.“ Holiday vypadala
znepokojeně. „Nepřestala jsi zářit, víš
to?“
„Vím,“ řekla Kylie. „Ale přejde to,
viď?“
Holiday přikývla, ale nevypadalo to,
že o tom je přesvědčená. Kývla na Kylii,
aby se posadila na židli vedle postele.
„Než jsem upadla do bezvědomí, setkala
jsem se s Hannah. Když mě škrtil,
najednou se všechno kolem jakoby
zpomalilo a sestra se objevila vedle mě.
Mluvily jsme spolu a všechno jsme si
vysvětlily.“ V Holidayiných zelených
očích zazářily slzy. „Nic z toho bychom
si nemohly říct, kdyby nebylo tebe. Díky,
Kylie. Znám cenu, kterou jsi musela
zaplatit, a slibuju ti, že budu celý zbytek
života žít tak, abys nemusela zaplatit ani
kousíčkem své duše.“
Kylie ji vzala za ruku a stiskla ji.
„Myslím, že bys ani jinak žít
nedokázala.“
„Budu se snažit.“ Holiday polkla. „Až
teprve blízkost smrti ti ukáže, jak bys
měla žít.“
Kylie se usmála. „Doufám, že teď
myslíš na Burnetta.“
Holiday se zazubila. „Představ si, že
ten šílený upír mě požádal o ruku. Tady,
před chvílí. Myslíš, že jsem chtěla při
tom, až mě někdo bude žádat o ruku,
vypadat, jako bych měla každou chvíli
umřít?“
Kylii poskočilo srdce radostí. „A cos
mu odpověděla?“
Holiday si lokla vody. „Zeptala jsem
se ho, jestli bychom nemohli žít jenom
tak na hromádce.“
Kylie se zamračila, ale pak zahlédla
jakýsi záblesk v Holidayiných očích.
„A?“
„Odpověděl mi, že by to nebyl dobrý
příklad pro studenty. Takže… souhlasila
jsem s tím, že si ho vezmu.“ Přejela si
rukou čelo. „Panebože, do čeho jsem se
to pustila? S tím chlapem není
jednoduché vyjít.“
„Slyšel jsem tě,“ zavolal Burnett
z vedlejší místnosti a jeho chraplavý
smích se nesl vzduchem.
Holiday protočila oči.
Kylie jí stiskla ruku. „Miluje tě,“
zašeptala.
„Jo, to mi taky říkal.“ Holiday se
zabořila víc do polštářů, vypadala
unaveně, ale svým způsobem i velmi
šťastně.
Kylie věděla, že teď je všechno tak, jak
má být. Podařilo se jí to. Tedy
přinejmenším k tomu aspoň trochu
přispěla. Burnett a Holiday se konečně
dali dohromady.
Hlavou jí prolétla myšlenka, jestli
i ona s Lucasem budou mít taky takové
štěstí.
Holiday se zamyšleně zadívala na
strop. „Setkala jsem se i s tvou
babičkou, Kylie.“
„S babičkou?“ zeptala se Kylie. „A co
ti říkala?“
„Nemyslím babičku z matčiny strany.
Myslím tu druhou, Heidi.“
Kylie si uvědomila, že Holidayiny oči
vypadají smutně. „A co říkala?“
„Jenom se s tebou chtěla rozloučit.“
Holiday si povzdechla.
Kylie však tušila, že je za tím něco víc.
Co Holiday skrývá? Co mi nechce říct?
Kylie se jí užuž zeptala, když si všimla,
že se jí zavřela víčka. Věděla, že teď
nemá smysl na Holiday tlačit. Až
později, pomyslela si a sáhla do kapsy
pro Haydenův telefon.
Bylo už po poledni, když se Kylii
konečně podařilo proplížit do ložnice.
Vytáhla Haydenův telefon a hledala
dědečkovo číslo. Bohužel, nebyla tam
žádná jména, jen čísla a čísla. Na tři
z nich Hayden telefonoval nejčastěji.
Kylie se posadila na kraj postele
a zavolala na první z nich.
Zadržela dech, když se ozval vyzváněcí
tón.
Po chvilce se ozval ženský hlas. „To je
dost, že voláš.“
„Kdo je tam?“ zeptala se Kylie
a nevěděla, jak dál v hovoru pokračovat.
„No… jsem Casey. A kdo jste vy?“
„Já…“
„Jak to, že máte Haydenův telefon?“
„Já…“
„Zatracenej bastard! Tvrdil mi, že se
s nikým jiným neschází. Řekněte mu, že
mu vzkazuju, ať táhne k čertu! Stejně
nebyl v posteli nic moc, ale to určitě
víte taky.“ Linka ztichla.
„Uf,“ oddechla si Kylie a přemýšlela,
jestli by neměla zavolat zpátky a té ženě
všechno vysvětlit. Ale co jí tak má říct?
Nejsem jeho milenka, jenom jsem mu
ukradla telefon poté, co jsem ho
obvinila, že je masový vrah. To by
celou věc ještě víc zkomplikovalo.
Nejlepší bude, když si to Hayden vyřeší
s tou ženou sám.
„Promiň, Haydene,“ zamumlala Kylie.
Než vyťukala další číslo, telefon pípl
a oznamoval příchozí novou zprávu.
Přemýšlela o tom, zda si ji nemá přečíst,
možná že je právě od té naštvané
milenky. Pak si ale všimla, že číslo
odesílatele je jiné. Po tom, co jsem mu
ukradla telefon, co je to jeden hřích
navíc?
Zabralo jí jenom chvilku přijít na to,
jak zprávu otevřít.
Jakmile to udělala, byla ráda, že se tak
rozhodla.
Prodano 18.04.2013 na
www.Kosmas.cz zakaznikovi
[email protected]
Kapitola třicátá
sedmá
Zpráva nebyla pro Haydena. Byla od
něj.
Ty odpovidas na moje zpravy?
Hayden
Kylie mu odepsala zpátky: Jenom
proto, ze jsem doufala, ze je to od vas
nebo od myho… Zarazila se. Má mu
prozradit, že si myslí, že se zná s jejím
dědečkem? Neviděla žádnou výhodu
v tom, že si bude hrát na hloupou.
…myho dedecka. Odeslala zprávu
a nervózně poklepávala prsty na telefon.
Cinknutí oznámilo novou zprávu. Cos
rekla ostatnim?
Rozhodla se, že k němu bude upřímná.
Jen to, ze jste pomohl zachranit
Holiday. Můzete se vratit zpatky.
Čekala na odpověď, a když
nepřicházela, napsala ještě:
Omlouvam se, ze jsem vas podezirala.
Hayden odpověděl: Kdyby ses spravne
rozhodla a prestehovala se tam, kam
patris, nemusel bych se vracet.
Kylie zvažovala co odpovědět.
Patrim sem do Udoli stinu.
Nedopsala zprávu, protože její
pozornost upoutal její odraz v zrcadle na
prádelníku. Pořád ještě nepřestala zářit.
Jak dlouho si ještě bude myslet, že patří
sem, když všechno jen dokazuje, jak se
od ostatních odlišuje? Jak je jiná než
všechny ostatní nadpřirozené bytosti.
Hrdlo se jí stáhlo při pomyšlení, že by
měla odsud odejít. Rychle tu myšlenku
potlačila. Ale co se stane, až si ji za dva
týdny přijede matka vyzvednout, aby
spolu strávily další rodičovský víkend?
Jak vysvětlí to, že září víc než
padesátiwattová žárovka?
Telefon znovu pípnul. Zustavat tam je
pro tebe nebezpecne. Holiday ani
Burnett nedovoli, aby FVJ neco
udelala. Ale nejde jen o ne. Mas pravdu
v tom, cos rekla dedeckovi. Jde po tobe
gang mizeru.
Kylie polkla knedlík, který se jí utvořil
v krku, a napsala: Mate v telefonu cislo
na dedu?
Trvalo chvíli, než přišla odpověď:
Ano.
Kylie odepsala: Diky. Odeslala
zprávu. Pak si vzpomněla a napsala mu
ještě jednu. Zavolejte svoji pritelkyni.
Mozna jsem ji trosku nastvala.
Když vytočila druhé nejčastěji volané
číslo, ozval se děda. Neobtěžoval se
žádnými formalitami. Bylo zřejmé, že
mu Hayden volal, aby tenhle hovor
čekal.
„Poslal jsem ho tam, protože si dělám
starosti o tvou bezpečnost,“ pronesl
děda a hlas měl o oktávu nižší než
Daniel.
„Nezlobím se na tebe,“ řekla Kylie.
„I když bych byla radši, kdybyste mi
o tom aspoň řekli.“
„Musíš se přidat k nám, Kylie. Není to
tam pro tebe bezpečné. O tom gangu jsi
měla pravdu. A navíc nevěřím, že ti FVJ
nechce ublížit. Myslíš si, že jsou
schopni tě ochránit před všemi
ostatními?“
„Prosím,“ žadonila Kylie. „Nemáš
vůbec představu, co po mně chceš.“ Oči
se jí zalily slzami. „Já… tohle je můj
domov. Jak víš, Burnett taky nemá FVJ
příliš rád. A Holiday… ta mě sem
vlastně vzala. Oba dva se snaží mě
ochránit.“ Hrdlo měla stažené úzkostí.
„Kamarádi tu kvůli mně obětovali život.
Tihle lidé, kterým nedůvěřuješ, jsou
moje rodina.“ Hlas se jí třásl a Kylie si
otírala slzy z tváří.
„My jsme tvoje rodina.“
„Nemůžu odsud odejít,“ zašeptala
Kylie.
V telefonu bylo dlouho ticho. „Pošlu
tam Haydena zpátky, ale musíš slíbit,
že nikomu neřekneš ani slovo.“
„Neřeknu to nikomu, slibuju.“ Znovu
bylo ticho, když Kylie ještě vyhrkla:
„Svítím jako žárovka. Dá se to nějak
zastavit?“
„Záříš?“ zeptal se děda a pak se
odmlčel, jako by přemýšlel. „Máš dar
uzdravování?“
„Jo,“ odpověděla Kylie.
„Takže jsi ho využila.“
„Já… ano, někoho jsem zachránila
před smrtí. Vrátila jsem někoho zpátky
do života.“
Děda chvíli nic neříkal, pak obdivně
hlesl: „Tvoje dary jsou fakt úžasné.“
„Ale jak to mám zastavit?“ Nechtěla,
aby ji obdivoval, potřebovala jeho
pomoc.
„Musíš uvolnit energii, kterou jsi
v sobě nastřádala, abys mohla
uzdravovat.“
„Ale jak?“ zeptala se Kylie.
„Meditací.“
„No, nejsem zrovna přeborník
v meditacích.“ Kousala se do rtu.
„Pak bude nejlepší, když se to naučíš.
A rychle.“ Děda si povzdychl. „Kylie,
jestli někteří mizerové zjistí, jaké máš
nadpřirozené dary, pak se pro ně
staneš velmi cenným zbožím. Budou po
tobě buď chtít, abys s nimi
spolupracovala, nebo tě budou chtít
zabít. Nebude to jen jeden gang, který
po tobě půjde.“
Jeho varování jí znělo v uších. Skvělý!
To jsem ještě potřebovala.
„Pošlu tam Haydena zpátky,“
pokračoval, „ale buď opatrná a mysli
na to, že ti pořád hrozí nebezpečí,
holčičko moje. Zasloužím si poznat
svou jedinou vnučku.“
V pondělí ráno seděla Kylie v jídelně,
přestože na ni všichni zírali. Už nezářila.
Vnitřní žárovka někdy během noci
konečně zhasla.
Zůstala ve svém pokoji celý víkend,
meditovala a spala. Bylo jasné, že
přivést někoho k životu je pro ni
namáhavé a totálně ji to odrovnalo.
Holiday s Burnettem ji pravidelně
zásobovali jídlem, náklonností a láskou
a novinkami, že těla všech dívek byla
vrácena rodinám. Burnett s Holiday teď
jen zářili, ale bylo to naprosto přirozené.
Byli zamilovaní.
To Kylii přivádělo k tomu, jak moc jí
chybí Lucas.
Derek jí během víkendu volal nejméně
dvakrát, jen aby se ujistil, že nic
nepotřebuje, a řekl jí, že na ni myslí.
Lucas se neozval ani jednou. Kylie
dokonce ani nevěděla, jestli se doslechl
o tom, co se v táboře stalo. Jeho mlčení
ji trápilo a bylo těžké se s tím vyrovnat.
Helen s Jonathonem se u ní také na
chvilku zastavili a Miranda, Perry
a Della se na ni chodili dívat skoro
každou hodinu. Dokonce i v noci si
nechali pootevřené dveře a kontrolovali
ji. I když to bylo třeba trochu i tím, že
zářící v noci vypadala fakt suprově.
Klidně by mohli prodávat vstupenky
ostatním spolužákům, aby se na ni
chodili dívat. Tedy ne, že by je to vůbec
napadlo. Byli to opravdoví kamarádi.
Kylie se dívala na míchaná vajíčka
a mračila se, protože si uvědomovala, že
všechny páry očí jsou upřené na ni.
Teď už nebylo problémem její záření.
Problémem byl opět její obraz mozku.
Už zase se změnil. Konečně byla
vlkodlačicí a Lucas se zrovna toulal
někde po světě, takže se z toho nemohl
ani radovat. Musela tedy přiznat, že ani
kotě z toho nemělo velkou radost,
protože celé ráno bylo zalezlé pod
postelí a nevystrčilo ani čumáček.
Předsudky prostě panovaly všude.
I u ostatních vlkodlaků, protože ani
jeden z nich nepřišel, aby ji pozdravil,
nebo třeba i poslal k čertu.
„Doufám, že to nechceš vzdát?“ zeptala
se Della.
„Jasně že ne,“ odpověděla Kylie
a podívala se ke dveřím, kde se objevil
Hayden Yates. Srdce jí radostí
poskočilo. Vrátil se. Potěšilo ji, že tu má
spojence a není v této společnosti sama.
Jsme tvoji příbuzní. Dědečkova slova
jí zněla v uších.
„Ty se stejně nikdy nenaučíš lhát,“
řekla Della.
Kylie se rychle zadívala jinam, aby
Della neodhalila jejich tajemství. Ano,
lhala. Chtěla to vzdát, už mockrát. Byla
zmatená, vyděšená a bála se. Možná se jí
podařilo zbavit se toho záření, ale co
bude dál? Jaká další bláznivina ji
postihne a kdy bude muset volat
dědečkovi nebo utíkat za Haydenem
a prosit je o radu? Jestli opravdu patří
sem do Údolí stínů, tak proč je tak ráda,
že tu má Haydena jako tajnou ochranku?
„Tak jdeme na to,“ oznámil po snídani
Chris, hlavní organizátor seznamovacích
hodinek. Kylie stála venku vedle Delly,
celé tělo jí hořelo a bojovala s touhou se
ovívat.
„První na seznamu jmen není nikdo jiný
než naše nová vlkodlačice.“ Chris střelil
pohledem po Kylii.
Kylii se zastavilo srdce. Za ty, které
Chris vyvolával jako první, mu většinou
ti, co s nimi chtěli strávit nějaký čas,
zaplatili vlastní krví, aby je vybral.
Kylie nervózně polkla a podívala se na
Dereka. Ale ten znepokojeně pozoroval
Chrise.
„Kylie, budeš mít to potěšení těšit se ze
společnosti Fredericky.“
Do prdele! Tahle vlkodlačice mně
zachránila život, jen aby mě mohla teď
zabít.
„Můžu tě nenápadně hlídat, jestli
chceš,“ zašeptala Della a oči jí zářily.
Kylie zakroutila hlavou, unavená tím,
jak ji stále někdo sleduje a opatruje.
„Ne.“
Fredericka vstala a zamířila k ní.
„Chceš se projít k jezeru?“ zeptala se,
když k ní došla.
„Jasně,“ odpověděla Kylie. Proč ne?
Jezero je krásné místo na umření.
„Uvidíme se pak,“ pronesla Della
a v hlase bylo slyšet pro Fredericku
varování.
Vyrazily po pěšině k jezeru a ani jedna
z nich zatím nepromluvila. Kylie se
zaposlouchala a s úžasem si uvědomila,
že skoro neslyší jejich kroky. Schopnost
pohybovat se tak tiše musela být daná
tím, že je vlkodlačice. V mysli jí vířily
otázky, co po ní Fredericka může chtít.
Přemýšlela o tom do chvíle, kdy se
před nimi objevila stará známá sojka
a předvedla před nimi na pěšině svůj
taneček.
Fredericka se zamračila. Kylie mávla
rukou k sojce, aby ji vyplašila. „Kšá!“
Pokračovaly v chůzi a Kylie dál
přemýšlela. Nevěřila tomu, že by ji
vlkodlačice chtěla opravdu zabít. Ale
copak se o to už jednou nepokusila?
Pustit lva do Kyliiny ložnice nebyl
zrovna projev dobrosrdečnosti. Ale
jestli tahle holka fakt plánuje vraždu,
copak neví, že je všichni viděli odcházet
spolu?
Najednou jí hlavou bleskla další
myšlenka. Byla snad
Fredericka naštvaná, že jí Kylie
nepoděkovala za záchranu života?
Chtěla to udělat, ale během víkendu
byla natolik zabraná do toho, aby
zastavila to své záření, že na to
zapomněla. Ale mohla to udělat dneska
ráno. Bylo snad na to už příliš pozdě?
Lepší později než nikdy.
„Burnett mi říkal, žes mi zachránila
život,“ začala Kylie. „Měla bych ti za to
poděkovat.“
Černé vlasy jí volně spadaly kolem
ramen. Fredericka byla asi o osm
centimetrů větší než Kylie a vážila
o dobrých deset kilo víc. Přesto z ní
Kylie neměla strach.
„Možná jsem to udělala spíše kvůli
Holiday než kvůli tobě,“ odpověděla
vlkodlačice.
Možná? „Jasně, to mi došlo,“
zamumlala Kylie. „Ale i tak dík.“
Fredericka přikývla, ale už nic
nedodala a chvíli šly v tichosti. Kylii to
napjaté ticho rozčilovalo. „Zaplatila jsi
Chrisovi krví, že nás dal dohromady?“
Vlkodlačice přikývla. „Třema pintama.
Tvrdil, že riskuje, když má dát
dohromady dvě úhlavní nepřítelkyně.
Takže jsem musela zaplatit víc.“
„Ale to je spousta krve,“ řekla Kylie,
protože ji nenapadalo, co odpovědět.
Řeči o krvi v ní vyvolaly vzpomínku na
pocity, které ji ovládly, když si myslela,
že zabila Collina Warrena. Fredericka
musela cítit to samé, nebo ne? O to víc
teď byla Frederice vděčná. „Mrzí mě,
že… žes ho musela… za- Žes to musela
udělat.“
„Nic to nebylo.“ Fredericka se
podívala na Kylii. „Už jsem zabíjela
předtím.“
Kylii něco napovídalo, že kdyby teď
měla sluch upíra, Frederičino srdce by
říkalo něco jiného.
„Stejně to muselo být hrozný,“
pokračovala Kylie.
„Už je to pryč,“ vyštěkla Fredericka,
ale Kylie z hlasu poznala, že nemluví
pravdu.
I tak je mi to hrozně líto.
Kolem nich se opět rozhostilo ticho. Po
chvíli Fredericka promluvila:
„Zachovala ses hnusně, když jsi na mě
pustila toho tvýho skunka.“
„Ale já ho na tebe nepustila,“ bránila
se Kylie. „Sama jsi ho napadla.“
„I tak to bylo hnusný,“ řekla a zavrčela.
„No, stejně, jako když jsi vpustila toho
lva do mýho pokoje,“ vrátila jí Kylie.
„To bych řekla.“ Fredericka odvrátila
pohled, ale ne dost rychle.
Kylie v jejích očích zahlédla pravdu.
„Tys to neudělala, co?“ Potřásla hlavou.
„Proč jsi lhala a řekla, žes to byla ty?“
Fredericka dlouho neodpovídala.
„Zaslechla jsem, že sis to myslela. Tak
jsem si řekla, proč bych tě u toho
nenechala. Neměla jsem tě ráda.“
„A teď?“ zeptala se Kylie
a přemýšlela, proč tahle vlkodlačice
dala tři pinty krve za to, aby s ní strávila
hodinu.
„Pořád tě nemám ráda,“ odpověděla
věcně. „Ale když jsem viděla, cos
udělala pro Holiday, už tě nenávidím
o trochu míň.“
„Tak to je poklona,“ řekla Kylie
a snažila se trochu odlehčit hovor. Ale
Fredericka na to nereagovala.
Došly k jezeru a vlkodlačice se
zastavila na břehu a pozorovala hladinu.
„Miluju Lucase,“ přiznala se.
Kylie se nadechla a snažila se přijít na
to, kam tím Fredericka míří. Co jí na to
má odpovědět? Rozhodla se pro
upřímnost. „Já taky.“
Vlkodlačice se na ni podívala a Kylie
zahlédla v jejích očích smutek. „Já vím.
Proto jsem taky s tebou chtěla mluvit.
I když tě nemám ráda, ji nenávidím
mnohem víc. Vím, že má o tebe Lucas
zájem. Dokonce už před tím, než ses tu
ukázala, o tobě mluvil. Strašně jsem na
tebe žárlila.“
Kylie se snažila pochopit, o čem
Fredericka mluví. „Nerozumím ti.“
„Mluvím o Monique. Lucas ti nejspíš
říkal, že toho může nechat. Ale nejsem si
jistá, jestli může. Myslím, že bys ho to
neměla nechat udělat.“
„Ale já tě pořád nechápu.“ Kylie se na
ni znepokojeně podívala. Bylo jí jasné,
že to, co se od Fredericky dozví, se jí
nebude vůbec líbit.
Fredericka se otočila. „Do prdele! On
ti o tom nic neřekl? Mně tvrdil, že jste
spolu o tom mluvili a že ho chápeš.
Sakra, ten mizera mi lhal.“
Kylie měla nepříjemný pocit. „Lhal ti
o čem?“
„Dneska večer má Lucas zásnubní
obřad.“
Frederičina slova zněla Kylii v hlavě
jako rány kladivem. „Co má? On… se
bude ženit?“
„Jsou to jenom zásnuby. Ale
u vlkodlaků je to tak, že když jsi jednou
zasnoubená, je to na celej život. Lucas si
sice myslí, že se z toho vyvlíkne, ale já
tomu nevěřím. Nemůžeš jen tak změnit
názor. A navíc, jeho snoubenka je pěkná
potvora. Jestli se s ní dneska zasnoubí,
tak s ní bude muset zůstat až do konce
života.“
„Ne!“ vykřikla Kylie a nevěřila
Frederice ani slovo. Popadl ji vztek.
„Lžeš! Jenom chceš zase vyvolat
problémy. Jsi schopná čehokoliv, jen
abys nás s Lucasem rozeštvala.“
„Potvoro!“ zavrčela Fredericka. „Já se
ti tu snažím pomoct a tohle mám za to?
Jasně, snažila jsem se vás rozeštvat, ale
nepodařilo se mi to. Ale teď ti nelžu.“
Vytáhla z kapsy obálku. Takovou, do
které se dávají pozvánky. „Když mi
nevěříš, přesvědč se sama.“ Podala jí
obálku a otočila se. „Jenom se ujisti,
jestli jsi pořád ještě vlkodlačice.
Protože jinak tě roztrhají na kusy, než
stačíš něco říct.“
Kylie tomu nemohla uvěřit. Víc než
cokoliv na světě si přála, aby tohle byl
jen další trik vlkodlačice, jak se dostat
mezi ní a Lucase. Ale v jednom měla
Fredericka pravdu: musí se přesvědčit
na vlastní oči.
Obřad se konal v sousedním táboře asi
pět mil od Údolí stínů. Jako vlkodlačice
se tam Kylie mohla dostat docela
snadno. Celý den přemýšlela, jestli to
má říct Holiday a Burnettovi, ale
nakonec usoudila, že je lepší prosit
o odpuštění než žádat o svolení. A když
už myslela na odpuštění… přísahala, že
pokud si Fredericka tohle všechno
vymyslela, tak jí nikdy neodpustí
a nepromluví s ní už ani slovo.
A jestli nelže… Kylie si nebyla jistá,
jestli by to někdy odpustila Lucasovi.
Obřad se měl konat o půlnoci, takže by
neměl být problém dostat se z tábora.
V noci vyšla Kylie po špičkách ze
svého pokoje. Della měla otevřené
dveře do své ložnice.
To se lehko řekne, ale hůř udělá.
„Kam jdeš?“ ozvala se Della
a prohlížela si Kylii od hlavy k patě.
„A takhle oblečená?“
Kylie nevěděla, co si má vzít na
vlkodlačí zásnubní večírek, ale usoudila,
že černé šaty a lodičky musí stačit.
„Musím někam jít,“ odpověděla Kylie
neurčitě, aby nelhala. Ani Delle ani
Mirandě nic neřekla. Nejdřív si myslela,
že je to proto, že by ji to příliš bolelo.
Pak si myslela, že by se jí to obě snažily
rozmluvit. A teď věděla, že se bála toho,
že jí obě budou tvrdit: Vidíš, já ti to
říkala.
V poslední době jí Lucase opravdu
rozmlouvaly. Ne, že by ona sama nebyla
podezřívavá. Vždyť se jí Lucas
v poslední době opravdu s ničím
nesvěřoval. A to zatraceně bolelo.
„Máš schůzku s dědou?“ zeptala se
Della a podezřívavě si Kylii prohlížela.
„Ne,“ odpověděla Kylie.
Della se zamračila. „Od tý chvíle, co
sis vyšla s Frederickou, se chováš
divně.“
„Musím už jít,“ prohlásila netrpělivě
Kylie.
„Jdu s tebou.“
„Ne,“ prosila ji Kylie. Tohle musela
vyřídit sama.
Della se nadechla. „Tak mi aspoň
řekni, kam jdeš.“
„Už mě nehlídáš,“ bránila se Kylie.
Della zavrčela. „To ne, ale jsem tvoje
kamarádka.“
Upřímnost v jejím hlase Kylii zasáhla.
„Podívej, musím se pokusit setkat se
s Lucasem.“ To byla pravda – aspoň
částečná.
„Myslela jsem, žes o něm v poslední
době neslyšela.“
„Fredericka mi řekla, kde ho najdu.“
Della se zašklebila. „Ty tý prolhaný
potvoře věříš?“
„Moc ne,“ řekla Kylie. „Ale stejně to
musím zkusit. A jako tvoje kamarádka tě
prosím, abys mě nechala jít.“
„Nelíbí se mi to,“ řekla Della.
Kylie přemýšlela, jak to Delle
vysvětlit. „Taky se mi nelíbí, když plníš
úkoly pro FVJ, ale respektuju to.“
Della se zamračila. „Ale na to nejsem
sama.“
Jasně, Della plnila úkoly se Stevem.
Ne, že by tím byla nadšená, ale na tom
teď nezáleželo. Musím ji přesvědčit,
aby mě nechala jít. Musím zjistit
pravdu, ať už to bude tak nebo tak.
Přiznala sama sobě, že je do Lucase
zamilovaná. Teď ale musí vědět, jestli to
náhodou nebyla naprostá hloupost.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se Della
otočila a zašla zpátky do pokoje.
O deset minut později už Kylie
přeskakovala plot tábora. Věděla, že
Burnett o tom asi bude vědět. Ale
protože se toho obřadu zúčastní asi víc
vlkodlaků z tábora, spoléhala na to, že si
Burnett bude myslet, že je jedna z nich.
Pak jí došlo, že vlastně je jedna z nich.
Když běžela, cítila se zvláštně lehce.
Bylo to něco jiného, než když byla
upírkou. Jako by se jí nohy vůbec
nedotýkaly země.
Srdce se jí sevřelo, když si vzpomněla,
jak s ní chtěl Lucas běhat po lese, kdyby
byla vlkodlačice. Prosím, prosím, ať se
Fredericka mýlí.
Snažila se neporušovat slib, který dala
Burnettovi a Holiday, a vyhýbala se
lesu, pokud to šlo. Aby se dostala rychle
do vedlejšího tábora, neměla ale jinou
možnost. Pohybovala se lehce. Její
pozornost přitáhl měsíc. Opět měla
pocit, jako že ji vábí… láká a přitahuje.
Jako voda přitahuje žíznivého.
Jakmile vběhla do lesa, kolem se
setmělo. I měsíc zmizel za hustým
příkrovem listů. Byla teplá noc, možná
až příliš. Kylie měla pocit blížícího se
nebezpečí.
Nevšímala si toho a běžela dál.
Nezastavila se. Ne do chvíle, než si
uvědomila, že není sama…
Kapitola třicátá
osmá
Zpomalila, když si uvědomila, že se
kolem ochladilo. Rozhlížela se kolem,
aby viděla, který duch ji navštívil.
Byla to žena – ta, která se jí zjevila ve
třídě chvíli před tím, než se ponořila do
vidiny. Bílé šaty kolem ní vlály
a dlouhé hnědé vlasy jako by tančily ve
větru. Kylie se na ni zadívala a v tu
chvíli zakopla o kořen a spadla
s žuchnutím na zem. Zvedla se na rukou
a vdechovala pach vlhké země. Duch se
vznášel nad ní. „Kdo jsi?“
„Na mně nezáleží. O tebe tady jde.“
Zvedla ruce a objevil se dlouhý, krví
potřísněný meč. „Musíš ho zabít.“
Kylie se postavila a zadívala se na
duchovy zakrvavené ruce; červená hustá
tekutina stékala na meč a odkapávala na
zem. Jedna kapka za druhou…
Kylie pochopila symbol spojený
s duchovním světem. Tenhle duch měl na
rukou krev. Aby se zachránil, chtěl po
Kylii, aby udělala to samé.
Kylie se narovnala a v duchu řekla:
Nevím, co jsi slyšela, ale já… nikoho
jsem nezabila. A budu ráda, když to tak
zůstane.
Žena se dívala na Kylii šedýma
mrtvýma očima, bez emocí, bez duše.
Strach projel Kylii kolem páteře. Na
tomhle duchovi bylo něco podivného,
něco jiného než na těch ostatních. Něco
děsivého.
„Pak tedy taky zemřeš,“ řekl duch,
jako by to nic neznamenalo. Najednou
bez varování zmizel. Ale na místě, kde
stál, zůstal led.
„Tos mi to nemohla říct dřív?“
zamumlala a pak vykřikla: „Ne!“ Zaťala
ruce v pěsti. „Teď na nic takovýho
nebudu myslet.“
Srdce jí bušilo v hrudi, když se znovu
rozběhla. Za Lucasem, nebo spíš za
pravdou, jak to mezi ní a Lucasem
vlastně je.
Vzpomněla si na jeho poslední polibek,
na to, jak ji držel v náručí, na pocit, kdy
se cítila tak milovaná… Fredericka si
tohle všechno musela vymyslet. Musela
lhát!
O chvilku později Kylie vycítila, že není
sama.
Kolem ní byli další vlkodlaci.
Nebyla si jistá, jak to ví, ale bylo to
tak. Nechtěla, aby si jí hned všimli,
takže se zastavila a dál už pokračovala
pomalou chůzí. Doufala, že na ní nebude
vidět, jak rychle sem běžela. Ze zápěstí
sundala gumičku a stáhla si vlasy do
ohonu.
Když se blížila k táboru, zaslechla
hlasy. Radostné a šťastné. Měla pocit, že
poznává Willův hlas. Zastavila se
a skryla se za strom, aby se s ním
nepotkala. S ním nebo s některým
z dalších vlkodlaků z tábora Údolí stínů.
Poslední věc, kterou by si přála, by
bylo, aby ji tu někdo poznal.
Když hlasy utichly, pokračovala dál.
Když vyšla z lesa, uviděla dav lidí, kteří
se shromáždili na pasece. Byly tam
stovky vlkodlaků. Někteří v poslední
řadě se otočili a prohlíželi si ji.
Díkybohu ani jeden z nich nebyl z Údolí
stínů.
V uších jí stále znělo Frederičino
varování: Jenom se ujisti, jestli jsi
pořád ještě vlkodlačice. Protože jinak
tě roztrhají na kusy, než stačíš něco
říct.
Všimla si, že několik okolostojících
zkoumalo její obraz, a přála si, aby byla
pořád vlkodlačicí. Zadržela dech
v plicích, dokud se spokojeně neotočili
zpátky s tím, že je jedna z nich.
Kylie však neměla pocit, že by sem
patřila. Píchlo ji u srdce, když si
uvědomila, že Fredericka nelhala.
Málem se rozhodla vrátit se zpátky do
tábora Údolí stínů, ale včas se zarazila.
Možná, že celý tenhle ceremoniál se
Lucase vůbec netýká. Možná jen
Fredericka plánovala, že uvidí tenhle
dav lidí a uvěří jí.
Narovnala se a postavila se do
poslední řady. Bylo jasné, že vlkodlaci
nepotřebují sedět, protože tu nebyly
žádné židle. Výhled jí blokovalo několik
vyšších postav, ale na druhou stranu to
znamenalo, že lidé zepředu neuvidí ani
ji.
Najednou se ozval hlas, který vítal
všechny přítomné. Kylii znovu píchlo
u srdce, když poznala ten hluboký tenor.
Nebyl Lucasův, byl to hlas jeho otce.
„Dnes v noci bych vám chtěl představit
svého syna Lucase a jeho snoubenku,“
oznamoval Lucasův otec. „Budete
svědky jejich přísahy, jejich vzájemných
slibů.“
Kylie zavřela oči. Snažila se vstřebat
ta slova. Nočním vzduchem se rozléhala
hudba – pomalá píseň podobná zvonění
kostelních zvonů, kterou však Kylie
téměř nevnímala.
Uličkou mezi přítomnými právě
procházela mladá žena s tmavými vlasy
ozdobenými květinami oblečená
v dlouhých tmavých šatech. Všichni
přítomní vzdychali nad její krásou.
Dokonce ani Kylie nemohla popřít, že jí
to velmi sluší.
Dav před ní se posunul a Kylie
zahlédla Lucasova otce. Vedle něj stál…
Lucas. Kylii se zastavilo srdce. Měl na
sobě tmavě šedý smoking, který mu
dokonale padl. Slzy jí vhrkly do očí,
když viděla, jak se natáhl a chytil svou
budoucí nevěstu za ruce.
Dav se znovu pohnul, takže Kylie
ztratila výhled. Ale slyšela každé slovo.
Slova přísahy.
Slova věrných slibů.
Lucas Parker dal svou duši Monique.
Svou duši.
Jeho hlas se Kylii zařezával do srdce
jako nůž. Chtěla utéct, zmizet odsud, ale
nohy měla jako vrostlé do země.
Vyčkávala. Přerývaně dýchala
a upřeně se dívala před sebe. Vlkodlaci
před ní se rozestoupili a Kylie znovu
viděla dopředu. Všechno kolem ztichlo,
když vzal Lucas svou snoubenku do
náručí a políbil ji. Políbil ji stejně, jako
se líbal s Kylií…
Kylie se nemohla ani nadechnout.
Vztek a pocit zrady jí naplnil mysl
i duši.
Otočila se, aby utekla; neuvědomila si,
že se za ní vytvořila další řada
přihlížejících, a do někoho vrazila.
„Promiňte,“ zamumlala.
„Kylie?“ Slyšela, jak někdo za ní
vyslovil její jméno.
Snažila se utéct, ale dav kolem se
semkl, začal tleskat a skandovat.
„Promiňte,“ mumlala Kylie a snažila se
protlačit řadou vlkodlaků.
„Kylie?“
Znovu zaslechla své jméno. A tentokrát
se ohlédla a uviděla, jak se k ní snaží
dostat Clara. Dav ji sevřel a Kylie
neměla kam utéct. Znovu se ohlédla.
Lucas se objímal se svou snoubenkou.
Vypadal spokojeně. Opravdu šťastně.
Víc než co jiného si Kylie přála zmizet.
Prostě se odsud vypařit. Uvědomila si,
že to pro ni není problém. Soustředila se
a přála si to celým srdcem. Clara se
konečně protlačila davem a postavila se
vedle ní. Rozhlížela se kolem… a dívala
se přímo skrz Kylii.
„Neviděli jste tu takovou blondýnku?
Před chvilkou tu byla…,“ ptala se Clara
okolostojících.
Kylie si oddechla a tlačila se davem
lidí dál. Jakmile se dostala z největší
tlačenice, nadechla se a rozběhla se
zpátky do tábora.
Zpátky se už neohlédla. Nemohla.
Vběhla do lesa a plakala. Plakala,
i když ho proběhla. Možná že tohle je
osud, pomyslela si. Protože teď konečně
věděla, co musí udělat.
Když přeskočila plot zpátky do tábora,
neběžela ke svému srubu. Zamířila
přímo za Haydenem. Nevěděla, jestli je
stále ještě neviditelná, až do chvíle, kdy
Hayden otevřel dveře a podíval se na ni.
Na ni, ne skrz ni.
„Co se stalo?“ zeptal se znepokojeně.
„Zítra,“ vzlykla Kylie a slova se jí
zarazila na jazyku. „Zítra odsud odejdu.“
Hayden si pročísl prsty rozcuchané
vlasy a podíval se na ni rozespalýma
očima. „Můžeme vyrazit hned teď. Bylo
by to snazší.“
„Ne.“ Kylie zakroutila hlavou. „Musím
se se všemi rozloučit.“
Zamračil se. „Nenechají tě odejít.“
Kylie se odhodlaně nadechla.
„Nemůžou mě zastavit.“
Když došla ke svému srubu a uviděla,
kdo na ni čeká na verandě, srdce se jí
zastavilo. Chtěla utéct, ale uvědomila si,
že tím by se nic nevyřešilo.
Stále měl na sobě tmavě šedý smoking,
ale motýlek si už sundal a rozepnul si
košili u krku. Když se pohled modrých
očí setkal s jejím, Kylie pocítila smutek
a lítost.
Vyšla na verandu, zatímco Lucas ji tiše
pozoroval. Kylie silou vůle zadržovala
slzy, které se jí tlačily do očí. Nechtěla
před ním plakat.
„Vrať se zpátky, Lucasi,“ řekla. „Všem
na tom večírku určitě chybíš.“
„Tohle nedělej,“ zavrčel. „Říkal jsem
ti, že musím udělat něco, co mi nařídili.
Ale nic to pro mě neznamená.“
Jistě, celý ten ceremoniál vypadal,
jako by o nic vážného nešlo.
„Ale měl by pro tebe něco znamenat.“
Dal jsi jí svou duši. Kylie mávla rukou
směrem ke dveřím. „Jsem unavená,
nevadilo by ti, kdybych si šla lehnout?“
„Zatraceně, Kylie! Jakmile se dostanu
do Rady vlkodlaků, tyhle zásnuby
okamžitě zruším. Musel jsem to udělat,
aby mi otec dal svolení. Říkala jsi mi, že
to chápeš.“
Kylie se kousala do rtu. „Jak dlouho se
s ní už stýkáš?“
Lucas zavřel oči. „Otec to plánoval už
pár měsíců. Bral ji vždycky s sebou, ale
nechtěl jsem –“
„Už dost!“ Kylie zatřásla hlavou.
„I když jsi přede mnou tajil spoustu věcí,
nikdy bych si nepomyslela, že budeš
skrývat právě tohle.“
„Zkus se na to podívat taky z mýho
pohledu,“ požádal ji smutně Lucas.
„To dělám,“ odpověděla a opravdu se
o to snažila. „Udělal jsi, co jsi musel.
I když je to pro mě hrozně těžký,
rozumím tomu.“ Lucas patří své smečce,
svým lidem.
Stejně tak jako já.
Lucas se k ní natáhl, ale Kylie o krok
ustoupila. Nemohla mu dovolit, aby se jí
dotkl. Příliš by ji to zraňovalo. Zvedla
ruku. „Ne.“
Lucas zakroutil hlavou. „Prosím,
nedělej to. Zatraceně!“ Sevřel ruku
v pěst, zavřel oči. Když je po chvilce
otevřel, díval se jí přímo do očí.
„Miluju tě.“
Teď jí říká tohle? Právě teď? Kylie
zvedla bradu. „Myslím, že dneska večer
jsi slíbil svou lásku i duši Monique.“
Otočila se, vešla do srubu a zavřela za
sebou dveře. Zevnitř se o ně opřela
a objala se kolem pasu. Srdce měla
rozbolavěné a rozpadlé na tisíc kousků.
Nikdy radši nikoho nemiluj,
princezno. Zatraceně to bolí.
Znovu slyšela otčímova slova
a uvědomila si, jak moc jsou pravdivá.
Když slyšela, jak se Lucasovy kroky
vzdalují, zadržela dech.
„To je ale kus vola,“ ozvala se Della.
Kylie zvedla hlavu a všimla si, že
Miranda s Dellou stojí v kuchyni.
Slyšely všechno? Slzy se jí vyřinuly
z očí a tiše stékaly po tvářích.
„Sedni si.“ Miranda vytáhla židli zpod
stolu. „Vyndám nějakou zmrzlinu.“
„Ne… teď ne.“ Kylie neměla sílu jim
něco vysvětlovat, natož o své návštěvě
Lucasových zásnub vyprávět.
„Až zítra,“ hlesla a zmizela ve svém
pokoji.
Kotě vykouklo zpod postele, ale rychle
se do svého úkrytu zase vrátilo.
Dokonce i ta kočka mě zradila,
pomyslela si. To byla poslední kapka.
Kylie padla do postele a plakala tak
dlouho, dokud neupadla do milosrdného
spánku.
Nespala ale dlouho. Ve čtyři ráno
zaklepala na Mirandiny dveře. „Musím
s tebou mluvit.“
Della už byla vzhůru a stála
u kuchyňského stolu, ospale
a podezřívavě si Kylii prohlížela.
Během chvilky se objevila Miranda
v bačkorách ve tvaru kachny a prsty si
pročísla rozcuchané vlasy. „Kolik je
hodin?“
„Brzy,“ odpověděla Kylie. „Omlouvám
se, ale… Musím s vámi oběma mluvit.“
Buď stručná a milá. Stručná a milá.
Tato slova si Kylie opakovala celou
dobu, co se probudila.
Rozhodnutí opustit tábor bylo správné.
Ale ani správné rozhodnutí nemusíte
vždycky vnímat jako dobrou věc. Když
přijela do tábora Údolí stínů, myslela si,
že je to to nejhorší, co ji mohlo potkat.
Nakonec ale zjistila, že je to právě
naopak. A tohle byl jen další krok
v jejím životě. Krok, který musela
udělat.
Kylie doufala, že jednou bude moct
opravdu dělat to, po čem touží, a ne jen
to, co musí. Ale ten čas zatím nenastal.
„Ne,“ řekla Della.
„Co ne?“ zeptala se Miranda.
„Chce nám říct, že odsud odchází.“
Delliny oči byly plné smutku a bolesti.
„Ne, to neudělá,“ vyhrkla Miranda.
Stručná a milá, pomyslela si znovu
Kylie. „Della má pravdu. Musím teď
odejít k dědovi a žít s ním. Ale není to
navždy. Vrátím se.“ Bože, sama tomu
chtěla tolik věřit.
Miranda na ni vytřeštěně zírala
a nevěřila svým uším. „To nemůžeš
udělat. Co tomu řekne tvoje máma?“
„O tom jsem zatím nepřemýšlela. Ale
budu jí to muset taky říct. Jen chci,
holky, abyste mě pochopily a nezlobily
se na mě. A…“ Oči se jí naplnily
slzami. „Postarejte se mi tu o kotě,
protože nechce… nechce jít se mnou.“
„Ona nás opravdu opouští,“ zamumlala
Miranda. „To nemůžeš! Jsme tvoje
spolubydlící, tvoje nejlepší kamarádky.“
Della stála tiše, bez hnutí a v tmavých
očích jí zářily slzy. Každou slzu, která jí
sklouzla po tváři, si otřela.
Kylie došla k Mirandě, aby ji objala.
Čarodějka začala plakat a Kylii se její
vzlyky zarývaly do srdce jako ostré
dýky. Nemohla se ani nadechnout. Když
se obrátila k Delle, upírka jen zvedla
ruku. Oči měla plné hněvu a zlosti.
„Ach, ne! To ne!“ vykřikla. „Jsi blázen,
že odsud odcházíš. Neobjímám se
s lidmi, kteří mě opouštějí.“ Upírka se
otočila a zmizela ve své ložnici. Kylie
jen slyšela, jak za sebou práskla dveřmi.
Už tak rozbolavěná duše ji bolela ještě
víc.
Vrátila se do ložnice, vzala kufr
a vyšla ze srubu dřív, než to pro ni bude
ještě těžší. Cítila se raněná. Dřív nebo
později to přebolí, přesvědčovala sebe
samu.
Před srubem stál Derek. Jako by se
právě probudil, bez přemýšlení na sebe
něco navlékl a doběhl sem. Neměl
dopnuté džínsy ani košili.
Kylie netušila, jak to zjistil, ale
poznala, že vše ví. Viděla mu to v jeho
zelených upřímných očích.
„Proč?“ zeptal se, když k němu došla.
„Protože musím zjistit pravdu a vyřešit
spoustu věcí.“
„Ale už jsi toho přece spoustu
rozlouskla, i když jsi byla tady.“
„Já vím,“ řekla Kylie. „Ale je čas,
abych udělala další krok.“
Nesnažil se jí to vymluvit. Po celou
cestu ke kanceláři s ní nepromluvil.
Kylie ale cítila, že čte každou myšlenku,
která jí bleskne hlavou. Když přišli ke
kanceláři, Kylie se na něj podívala.
Vzpomněla si, když ho poprvé uviděla
– seděl vzadu v autobusu a netvářil se
vůbec šťastně.
Položila kufr na zem a objala ho. Pevně
ho k sobě přitiskla. Cítila, že je mezi
nimi zvláštní pouto. Nedokázala to
přesně definovat, ale věděla, že si o něj
vždycky bude dělat starosti. Stejně jako
Derek o ni.
Zvedl ruku a dotkl se její tváře. Nic
neříkal, ale ten dotyk jí prozradil
všechno.
Stále ji miloval.
Zvedla kufr a vyšla na verandu.
Zavolala Haydenovi brzy ráno a řekla
mu, že se tu sejdou ve čtyři třicet.
Předpokládala, že tu už bude. Nezdálo
se, že to je člověk, který chodí pozdě.
„Holiday,“ zavolala a došla ke dveřím.
„Jsem v kanceláři,“ ozvala se Holiday.
„Právě jsem ti nalila hrnek kávy.“
Kylie vešla dovnitř. Holiday seděla
u stolu, rudé vlasy měla volně
rozpuštěné. Vypadala… šťastně. Zdálo
se, že Burnettova láska jí svědčí.
„Dneska jsi vstala nějak… brzy,“ řekla
Holiday.
Dva šálky kávy už čekaly na stole.
Copak Holiday věděla, že se tu
objevím? Kylie došla ke stolu
a posadila se. „Jak –?“
„Lucas se u mě v noci zastavil,“
přiznala se vedoucí tábora.
Kylie polkla. Stručně a mile. Nechtěla
zrovna teď mluvit o Lucasovi. „Musím
na nějaký čas odejít k dědovi. Jen na tak
dlouho, dokud nezjistím, jak se svými
dary nakládat.“
V Holidayiných očích se objevilo
zoufalství. „To nemůžeš…“
Kylii se dojetím sevřelo hrdlo. Jen
stěží ze sebe dostala: „Musím na to
přijít.“
„Ale to přece zvládneme spolu,“
zamumlala Holiday a smutně se na ni
dívala. Ale nebyla by to Holiday, aby
tvrdě za něco nebojovala. Ačkoliv…
Kylie si vzpomněla, že když Holiday
umřela, říkala, že mluvila s Heidi, s její
babičkou. „Řekla ti, že musím jít, že
jo?“ Holiday se na ni zmateně podívala,
a tak Kylie dodala na vysvětlenou:
„Myslím Heidi. Řekla ti o tom, co?“
„Ne…,“ Holiday se odmlčela. „Řekla
mi, že ti nemám bránit v tom, co si sama
vybereš.“
„Tohle je moje volba.“ Sakra, proč to
tak strašně musí bolet! „Vrátím se
zpátky. Ty to víš.“
Holiday přitiskla obě dlaně na stůl.
„A co mám říct tvým rodičům?“
Kylie chvíli přemýšlela. „Rozmyslím
si to a dám ti vědět.“
Holiday se nadechla. „Burnett bude
vzteky bez sebe.“
„Já vím. Proto jsem taky chtěla mluvit
jen s tebou. Vím, že ty mu to nějak
vysvětlíš. Myslím, že teď bych asi
nebyla schopná s ním mluvit.“
„Nelíbí se mi to.“ Holidayin hlas zněl
smutně.
Kylie se slzami v očích vstala. „Della
se odmítla se mnou rozloučit. Prosím,
neříkej mi, že ty uděláš to samé.“
Holiday vstala. „Obejmu tě za sebe, za
Dellu i za Burnetta.“
Dlouhou chvíli se k sobě tiskly. „Mám
tě moc ráda,“ řekla Holiday. „A doufám,
že mi ještě dneska večer zavoláš. A pak
každý den. Každý ráno i večer.“
Kylie přikývla. „Dík, že se mě nesnažíš
přemluvit.“
Holiday vzala její obličej do dlaní.
„Nemysli si, že bych to nejradši
neudělala.“
„Ale myslíš si, že dělám správně?“
zeptala se Kylie a zlobila se sama na
sebe, že potřebuje alespoň trochu
podpory ve svém rozhodnutí. Zatraceně,
proč mám pocit, že dělám chybu?
Holiday se nadechla. „Nevím, jestli je
to správné rozhodnutí. Ale nechci ti
bránit.“ Zamračila se. „Řeknu ti jen
tohle. Jestli je to kvůli tomu, co se stalo
dneska v noci s Lucasem –“
Kylie se zamyslela. „To není jen kvůli
němu.“ Opravdu nebylo. Lucas byl jen ta
poslední kapka.
Holiday si povzdechla. „Někdy se
stane, že když se cítíme ublížení, tak
uděláme rozhodnutí, která bychom za
normální situace neudělali.“
Kylie zakroutila hlavou. „Pamatuješ,
jak mi táta říkal, že brzy spolu tohle
tajemství odhalíme? Myslím, že tím my
měl na mysli chameleony.“
Holiday se zamračila. „Nemůžeš vědět,
jestli si myslel zrovna tohle. Nejdřív sis
myslela, že ti chtěl naznačit, že umíráš.
Možná, kdybychom se vydaly
k vodopádu, že bys přišla –“
„Ne, tohle je správné rozhodnutí,“
odpověděla Kylie a část její duše tomu
skutečně věřila.
Holiday přerývaně dýchala a třásl se jí
hlas. „Pak ti tedy nemůžu bránit, i když
s tebou nesouhlasím.“
Znovu se objaly.
Stručně a mile, měla stále na paměti
Kylie. Pak vyšla ze dveří.
Ta zatracená sojka skočila přímo před
Kylii. Skrz slzy Kylie skoro neviděla.
„Kšá!“ mávla rukou do vzduchu. „Je čas
opustit hnízdo. To platí pro nás obě.“
Otočila se a uviděla Haydena
čekajícího u brány. Zvedla kufr, ten
samý, s nímž v červnu přijela sem do
tábora Údolí stínů. Vydala se pěšinou
k bráně, když najednou kolem ní něco
prosvištělo. Známý zvuk ji donutil se
zastavit.
Delliny ruce ji objaly. „Slib mi, že se
sem brzy vrátíš. Je mi fuk, jestli jsi
vlkodlačice, nebo něco jinýho. Sakra,
slib mi to!“
Kylie už zase měla slzy v očích a tiskla
k sobě Dellu takovou silou, že nemohla
ani dýchat. Vždyť je to moje nejlepší
kamarádka, pomyslela si. „Slibuju,“
odpověděla. „Slibuju, že se sem co
nejdřív vrátím.“
Byl to slib, který Kylie hodlala
dodržet. Della, která loučení neměla
příliš v lásce, rychle zmizela. Kylie se
ještě jednou ohlédla. Viděla plačící
Mirandu s Perrym, jak běží na hlavní
paseku. Zastavila se a mávla na ně.
Věděla, že Miranda přemluvila Dellu,
aby se alespoň krátce rozloučila. Bože,
jak mi obě budou strašně chybět.
Pak se Kylie znovu podívala ke
kanceláři. Na verandě stála Holiday, ale
nebyla sama. Vedle ní stál Burnett. I na
tu dálku viděla v očích jeho nesouhlas,
ale taky si všimla, jak láskyplně objímá
Holiday kolem pasu. Teplo
a spokojenost naplnily Kyliinu duši.
V tomhle sehrála svou malou roli.
V hloubi duše věděla, že tohle je její
osud.
Najednou si všimla Dereka stojícího
vedle srubu. Díval se na ni a usmíval se.
Kdyby ji tolik nebolelo srdce, usmála by
se na něj taky. Než se otočila zpátky
k bráně, vycítila, že je tu s ní ještě
někdo. Věděla, že odněkud mezi stromy
ji pozoruje pár modrých očí. Věděla, že
i on má zlomené srdce, stejně tak jako
ona.
Vydala se k bráně, kde na ni čekal
Hayden. „Můžeme jít?“ zeptal se.
Ne, volalo její srdce, ale rozum jí
říkal, že je čas. Netušila, co všechno ji
u dědečka čeká, ale nic už nebude tak
jako tady v táboře Údolí stínů.
„Je těžké se s tímhle místem loučit,“
řekl Hayden.
„Vrátím se sem,“ odpověděla rozhodně
Kylie. „Přísahala jsem, že se sem
vrátím.“
Věřila tomu víc než čemukoliv jinému
na světě.