Týnecké listy - Březen 2016

TÝNECKÉ
LISTY
Měsíčník obce Velký Týnec - 26. ročník - číslo 3/2016 - cena 10,- Kč
14 Jak si doma zpíváme
29-30 Povídání s otcem Gorazdem
2
Úvodník, kronika
ÚNOROVÉ KALENDÁRIUM
ÚVODNÍK
Velevážené čtenářky, vážení čtenáři, tak už ji vynášejí!
Letos jí však bylo jen tak do dlaní. Když nad tím přemýšlím, je mně
jí skoro líto. Taková malá zima. No raději si s ní nebudu moc zahrávat,
aby jí ještě nechytl nějaký amok. Sníh by z toho už nebyl, jen nějaká
škoda. Snad jaro pořádně zaleje, aby se trochu doplnil deficit z loňského
roku. Mám moc rád takové ty nezávazné „anglické“ řeči o počasí.
U normálních lidí většinou nevyvolávají nějaké emoční reakce,
protože není důvod k protichůdnému názoru.
Když svítí slunce, tak svítí. Když prší, tak prší.
Takový hovor o počasí prostě lidi sblíží.
Navzájem se ujistí, že žijí pod jedním nebem, jsou si navzájem názorově
blízcí, a tudíž jsou vlastně přátelé. Takže díky za každý hovor o počasí.
S klidnou komunikací to teď bývá mezi lidmi trochu horší.
Všichni jsou pořád jaksi uštvaní a tím trochu naštvaní a hned cení zuby
kvůli každé maličkosti. Zrovna nedávno jsem byl v Albertu svědkem toho,
jak jeden dobře vypadající pán pokousal a poslintal paní prodavačku,
protože mu dala jen jeden pytlík na dva tvarohy.
Z mého pohledu vypadal celý incident naprosto zbytečně.
Vždyť stačilo říci: „Prosím vás, dala byste mi ještě jeden?“
Ale proti tomu, co se děje na internetových sociálních sítích
prý je taková scéna jen slabý čajíček. Sám osobně z této stoky zachytím
jen zprostředkovaný odér. Nejsem na žádnou takovou síť napojen
a ani to nehodlám udělat. Někdy dokonce vyhlásím „rádiový klid“
a třeba celý víkend nezapnu počítač.
Život hned nabude zářivějších barev.
Všimnu si osamoceného lístku na holém stromě, slyším
kočičí ťapkání po střeše a i ten čaj chutná lépe, když se na jeho pití
plně soustředím. Člověk se rád o to dobré podělí, tak občas vezmu náš
přijímač internetového signálu na procházku.
Moc se mu to líbí, že slyší vítr a vidí mraky na obloze.
A co teprve, kdybych ho vzal na výlet, které tak krásně plánuje
náš sazeč pan Peňaška. Ten by teprve hleděl!
Doma však nastane záhy chaos. Ztichlý dům ožije práskáním dveří,
dupotem po schodišti a zoufalými výkřiky: „Nejde mi internet!!!“
„Kousl se mi noťas!!!“ „Co s tím může být???!!!“
„Já se z toho zblázním!!!“
Chvíli je nechám, a až se přežene to největší zoufalství,
pak „routříka“ vyměním za nasekání třísek, vyloupání ořechů
nebo alespoň prostý úklid chlapeckých pokojů.
Domnívám se, že za všeobecnou podrážděnost může příliš mnoho
špatných zpráv, které na nás vyskakují z novin, televize a internetu.
Vraždy, krádeže, havárie, přírodní katastrofy, sociální krize, války,
podvody, neštěstí… A už raději dost!
Nechme si v té temnotě, která mne už jen z pouhého výčtu pojmů
doslova zahaluje, malou skulinku.
Otevřeli jste Týnecké listy. Ty jsou o životě. O životě obyčejných lidí.
Většina zpráv v nich je pozitivních a inspirujících.
Kdo čte Týnecké listy, ten je v pohodě!
Úsměv na tváři a v srdci mír Vám přeje Stanislav Denk
Obecní úřad Velký Týnec
Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1
Úřední hodiny pro veřejnost:
pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30
Telefonické kontakty:
Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph.D. ........ 585
585
fax: 585
Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .................. 585
Místostarosta - Jaroslav Chytil ......................... 585
Sekretariát - Radka Tomečková ........................ 585
Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová ......... 585
Stav. úřad - Ing. Bc. Karla Šimarová Brzobohatá .... 585
Stavební záležitosti - Eva Krkošková ................. 585
Účetní obce - Radana Procházková ................... 585
Správce obecního majetku - Petr Drápal ........... 585
Obecní policie Velký Týnec ............................... 725
391
151
391
151
151
151
151
151
151
151
151
544
495
113
506
110
119
111
115
118
114
116
112
540
Elektronické adresy:
[email protected], [email protected]
TÝNECKÉ LISTY
Periodický tisk územního samosprávného celku - Měsíčník Obce Velký Týnec.
Vydává Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Vel. Týnec 1, IČO 00299669. Ev. číslo MK ČR:
E 12522. Ročník XXVI., č. 3 vyšlo v březnu 2016. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce:
Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec, e-mail: [email protected]. Šéfredaktorka:
Mgr. Vendula Vránová. Redakční rada: PhDr. Petr Hanuška Ph.D., e-mail: starosta@velky
tynec.cz, Mgr. Stanislav Denk e-mail: mistostarosta@velky tynec.cz. Grafická úprava: Pavel
Peňaška, e-mail: penaska.pavel@ centrum.cz. Tisk: EPAVA, Chválkovická 5, 779 00 Olomouc.
Poznámka redakce: Uveřejněné dopisy nemusí být totožné se stanoviskem redakce.
2. – 3. února
Zápis dětí do základní školy
- ZŠ Milady Petřkové
6. února
Dětský karneval ve Vsisku
- rodiče a kamarádi dětí - restaurace U Facků - 14.00 hodin
13. února
Sportovní ples
- TJ Sokol Velký Týnec - společenský dům - 20.00 hodin
20. února
Zlatá liga stolního tenisu 2016 – 1. kolo
- KŠKS – sportovní hala – 9.00 hodin
Dětský karneval v Čechovicích
- KŠKS - 14.00 hodin
Junácký ples
- Junák Velký Týnec a Čechovice - společenský dům - 20.00 hodin
24. února
9. zasedání Zastupitelstva obce Velký Týnec
- společenský dům - 16.30 hodin
25. února
14. zasedání mikroregionu Království
- OÚ Blatec - 9.00 hodin
Foto: V. Vránová
Dětský maškarní karneval v Čechovicích
DALŠÍ UDÁLOSTI
Dne 11. února předal zástupce Policie ČR p. Michalčík starostovi obce
zprávu o evidenci spáchané trestné
činnosti na katastru obce Velký Týnec. S jejími závěry se můžete seznámit v aktuálním čísle Týneckých
listů.
Dne 11. února proběhla koordinační
schůzka mezi vedením obce a zástupci Olomouckého kraje, na níž by-
ly projednány podrobnosti projektu
rekonstrukce krajských komunikací
v ulicích Týnecká a Ke Mlýnu v Čechovicích. Samotná stavba by měla
být zahájena v červenci letošního
roku.
Dne 22. února od 10.00 hodin proběhlo v pracovně starosty obce jednání rady mikroregionu Království.
POČASÍ
Měsíc únor měl netypický „nezimní“
průběh. Po většinu měsíce se noční
teploty udržovaly kolem nuly, ty
denní pak vystupovaly do plusových
hodnot. Příznivým faktorem byl občasný déšť, který nahrazoval chybějící sněhovou pokrývku. I když loňský výpadek nenahradil, neprohloubil další srážkový deficit. Zajímavostí byl také odskok odpolední
teploty v pondělí 22. února, kdy padaly teplotní rekordy po celé zemi.
U nás teplota dosáhla 19 stupňů Celsia!!!
První dekáda. Noc: 2, 6, 4, 2, 2, 1, 1,
3, 6. Den: 2, 2, 5, 0, -1, 10, 9, 7, 7, 2.
Druhá dekáda. Noc: 2, -1, -1, 0, 4, 0, 3, 5, 0, -3. Den: 6, 1, 0, 6, 3, 0, -1, 5, 1, 2.
Třetí dekáda. Den: 1, 7, 7, 2, -1, -4, -5,
1, 2. Noc: 10, 19, 7, 2, 5, 0, 0, 10, 6.
Foto: P. Peňaška
Březen se přihlásil o slovo
zimou a sněžením
OBECNÍ SERVIS
KANALIZACE V ČECHOVICÍCH IV.
Rekapitulace
provedených prací
Kompletně dokončená a přepojená
stoka D2 a D2.1 (ulice U školy a Zámostí). Dokončena páteřní síť na stoce D3 /ulice Ke mlýnu a Revír/. Provedeny tlakové a kamerové zkoušky.
K přepojení domovních přípojek dojde až po napojení stoky D a D4 do
uzlového bodu v křižovatce ulic Týnecká, Ke Mlýnu a Náves. Dokončena páteřní síť na stoce D6 nad kaplí
včetně zkoušek. Zatím nejsou připojeny domovní přípojky. S napojováním domovních přípojek se na celé
stavbě započne, až budou propojeny
páteřní sítě.
Prováděné práce. Stoka D 7 vedena
v krajnici státní cesty na Velkou Bystřici. Na stoce D5 byly práce zatím
zastaveny u č.p. 28, protože tam
dochází ke křížení staré dosud užívané kanalizace s trasou nové. Od
14. 3. 16 je povolena částečná uzavírka silnice na Velkou Bystřici a tak
by se započalo s pracemi od křižovatky směrem ke kapli. Na šachtě 59
by došlo k propojení obou částí a bez
problémů by se mohla připojit i stará
kanalizace. Stoka D4 se vzhledem ke
svažitému terénu a omezené průjezdnosti této uličky začala rekonstruovat shora dolů (od č.p. 19).
S díky za trpělivost Stanislav Denk
3
Týnecké
informatorium
» březen 2016 «
12. března
Velikonoční dílnička
v Čechovicích
13.března
Vynášení Moreny
v Čechovicích
26.března
Týnecký košt
Foto: S. Denk
2. dubna
Dětský bazárek
RC Čmelda
6. dubna
Svoz bioodpadu
9. dubna
Sběr velkoobjemového
a nebezpečného
odpadu
20. dubna
Svoz bioodpadu
23.dubna
Zájezd do Polska
(ČČK Čechovice)
23.dubna
Zlatá liga stolního
tenisu 2016 – 2. kolo
(Sportovní hala)
30.dubna
Skautské pálení
čarodějnic na Hradisku
30.dubna
Pálení Čarodějnic
ve Vsisku
4
OBECNÍ SERVIS
BŘEZNOVÁ JUBILEA
V měsíci březnu blahopřejeme k životním výročím
těmto spoluobčanům
80 let
92 let
Ministrová Anežka, V. Týnec
Marek Josef, V. Týnec
Prečanová Růžena, V. Týnec
75 let
Smékalová Anna, V. Týnec
89 let
Hrudníková Anna, V. Týnec
Zatloukalová Marie, V. Týnec
UMĚNÍ Z PŮDY
Zámecká galerie pro jeden obraz
70 let
Živcová Zdenka, V. Týnec
Guba Juraj, V. Týnec
Pospíšil Petr, Vsisko
Voglerová Marie, Čechovice
87 let
Kubisová Irena, Vsisko
85 let
Grygar Zdeněk, V. Týnec
60 let
Stiborová Zdenka, Čechovice
Palucha Jaromír, V. Týnec
Bartl Jan, V. Týnec
83 let
Novotný Josef, V. Týnec
Hadašová Marie, V. Týnec
82 let
Macenauerová Bohumila, V. Týnec
VZPOMÍNÁME
Odešel, ale v našich srdcích stále zůstane
Dne 9. 3. 2016 vzpomeneme 2. výročí úmrtí
mého manžela, tatínka, dědečka, pana
Recenze vystaveného obrazu
Václava Dosoudila
Autor: Lacek
Prosíme, kdo jste ho znali, věnujte mu
tichou vzpomínku v modlitbě
Děkuje za celou rodinu manželka
Jiřina Dosoudilová
Krajina s mlýnem
Obraz pochází ze zápůjčky paní Moniky Bohaté, které bych chtěl poděkovat za
trvalou přízeň, jež věnuje naší galerii.
Musím se přiznat, že jsem dlouho váhal nad vystavením tohoto obrazu.
Jeho umělecká hodnota je poměrně sporná. Řadil bych ji spíše do oblasti
tak zvané lidové tvořivosti. Práce na obraze přinášela jeho tvůrci určitě
radost a pocit zadostiučinění. Seděl pěkně doma a maloval. Lepší než
kdyby chodil po hospodách a obtěžoval svoje okolí. Možná i obdarovaní
přátelé se dokázali z takového obrazu těšit. Je to přece jen originál. Ale
jeho hodnota se nachází spíše v oblasti citové. A ta je v podstatě
nepřenosná. Je tedy logické, že takový obraz po jisté době skončí na
půdě. To byl ten pravý důvod, proč jsem tento obraz vystavil. Jako
typického zástupce toho, že ne všechno, co je uloženo na půdách, má
nějakou cenu. Některé věci tam prostě patří. Dodávají půdám onu
nezapomenutelnou tajuplnou atmosféru. A já slibuji, že po měsíci tam
obraz určitě vrátím.
Všechny zájemce o umění srdečně zve
Stanislav Denk
ca
ili
n
H
l
e
v
a
P
a
Firm
Velký Týnec,
Zábraní 244
isu,
žby pneuserv
lu
s
í
tn
le
p
m
nabízí ko
vou přepravu
ro
e
jn
te
n
o
k
a
ilů
STK automob
tnosti 8 tun.
o
m
h
o
d
lu
á
materi
iment
ompletní sort
k
á
v
á
d
ro
p
Dále
dí,
hradního nářa
a
z
a
y
ik
n
h
c
zahradní te
u
včetně servis
ílů.
náhradních d
h
íc
ln
á
in
g
ri
o
zů
za použití
broušení řetě
í,
n
e
z
ří
e
s
,
e
viz
Pravidelné re
íkům.
žbou zákazn
lu
s
u
o
n
ž
ě
b
atd. jsou
OBECNÍ SERVIS
KINO
Velký Týnec
4. března 2016
10:00 hodin
KRTKOVA
DOBRODRUŽSTVÍ
I.
Představení pro MŠ
Produkce ČR,
vstupné Kč 10,-
NOVÉ KNIHY
Místní knihovna Velký Týnec
Místní knihovna Čechovice
Marta Ivančíková
Zuzana Denková
Beletrie
Bradford, B. T.: Nebezpečné tajemství
Caspari, S.: Laguna plameňáků
Cílek, R.: Zásnuby se smrtí
Cook, R.: Vražedná aplikace
Dillon, R.: Na sto kusů
Kessler, B.: Bez dětí neodejdu
Kidd, S. M.: Křídla ve větru
Kubica, M.: Hodná holka
Lehmann, S.: Butik Astor Place
Největší hřích krále mejdanů
Voosen, R.: Jako zvěř
Vondruška, V.: Králův dluh
Zacharnik, F.: Abeceda zvířátek
B. Matthaei, A. Trőkes: Kuchařka podle jógy
Raina Telgemeierová: Úsměv
F. M.Dostojevskij: Zločin a trest
F. M. Dostojevskij: Bratři Karamazovi
V. Nabokov: Ada aneb Žár
I. Levin: Rosemary má děťátko
P. May: Ostrov Entry
Naučná literatura
Ruzek L. dar - kniha
en
Otevírací doby knihov
Čechovice - úterý 16.00 - 18.00 hod.
V. Týnec - pondělí a středa 15.00 – 18.00 hod.
4. března 2016
18:00 hodin
Čtenářský deník
NIKDY NENÍ
POZDĚ
aneb poslední přírůstky v týnecké knihovně
Hudební komedie,
v hlavní roli
Meryl Streep.
Produkce USA,
101 minut,
Vstupné Kč 50,Přístupno od 12 let
Knihovny ve Velkém Týnci, v Čechovicích i ve Vsisku jsou každý měsíc
zásobovány novými přírůstky, jejichž seznamy vycházejí pravidelně
na stránkách Týneckých listů. Z posledních novinek vybíráme:
11. března 2016
18:00 hodin
MuŽ NA LANĚ
Po povrchu Měsíce se
prošlo 12 lidí. Prázdnotou
mezi věžemi Světového
obchodního centra ale
přešel jediný člověk.
Drama. Thriller.
Produkce USA,
123 minut,
vstupné Kč 50,-
18. března 2016
18:00 hodin
DÁREK
To, co jste si nepřáli.
Psychologický thriller.
Produkce USA,
107 minut,
vstupné 50,- Kč
Přístupno od 12 let
Sukova knihovna ve spolupráci
s Klubem dětských knihoven SKIP
vyhlašují anketu s názvem
„Suk - čteme všichni”
- anketa o nejoblíbenější knihu
pro děti a mládež vydanou
v roce 2015
Děti, máte možnost vyhrát knihu, po
vyplnění prémiové otázky dokonce
až 3 knihy!
Hlasovat můžete do 23. 3. 2016
na adrese http://npmk.cz/node/698.
5
Sandra Brown - Nízký tlak
Bellamy bylo pouhých dvanáct let,
když její starší sestra přišla násilně
o život. Když po osmnáct letech napsala podle skutečných okolností
Susaniny vraždy knihu, novináři odhalili její totožnost a Bellamy se stala terčem neznámého útočníka. Ve
snaze tohoto útočníka identifikovat
se mladá žena musí postavit duchům minulosti a vypořádat se nejen
se složitým pletivem rodinných vztahů. Přesto se nehodlá zastavit, dokud se jí nepodaří Susanina vraha
odhalit. K úspěchu této knihy přispěl
zvolený způsob vyprávění, které se
odvíjí spirálovitě a k dané kostře příběhu se tak nabalují stále nové informace. Zároveň se nejedná o typický
romantický román, autorka dovedně propojila milsotný příběh s humorem, napětím a detektivní zápletkou. Kvalitu knihy ovšem trochu sráží poněkud prkenný překlad.
Praha, Ikar 2015, 429 stran.
Cecelia Ahern - S láskou, Rosie
„V životě je jen málo věcí jistých, ale
jedna podle mě rozhodně - ať uděláš
cokoliv, následky si neseš celý
život.“
Nejlepší přátelé Rosie a Alex se musí
vinou osudu rozloučit na neurčito,
aniž by si dokázali navzájem přiznat
pravdu o svých citech. Jejich přátelství pokračuje dlouhé roky pouze
prostřednictvím e-mailů, dopisů
a dlouhých telefonních hovorů, které
si vyměňují přes oceán. Žijí své
vlastní životy a hledají štěstí a „poklad na konci duhy“. Přijdou na to, že
ho mají na dosah ruky už dávno
a dostane jejich láska druhou šanci?
S láskou, Rosie je předlohou stejno-
jmenného úspěšného filmu. Vtipné,
smutné, pravdivé, praštěné, reálné... aneb sám život. Až si člověk
říká, zda je to vůbec možné (ale je).
Oceňuji zvolenou formu komunikace
přes e-maily a dobře zvolené posuny
v ději. Autorka si nelámala hlavu
s popisem všeho, prostě na to jen
odkázala, jednoduché a účinné.
Praha, Motto 2015, 450 stran.
Zpracovala Kamila Grmolenská
6
OBECNÍ SERVIS
ANKETA
V měsíci knihy nás zajímal vztah ke
knihám. Požádali jsme proto o odpovědi na tyto otázky:
1. Dáváte přednost knize tištěné, či čtečce (elektronické knize)?
2. Přečetli jste nějakou knihu, ke
které se stále vracíte, nebo která vás v životě ovlivnila?
Petr Hanuška, starosta obce Velký
Týnec, redaktor TL
1. Nechci si hrát na staromilce, ale
přednost dávám klasické tištěné
knize. Vnímám ji nejen jako nositelku
příběhu či básnického sdělení, ale
i jako artefakt sám osobě. Dobře
„udělaná“ kniha je pro milovníka
literatury požehnáním, darem, radostí. Proměna formátu, inspirující
ilustrace, nápaditá sazba - to vše je
i dnes v době všeobecné unifikace
něco, co si zaslouží naši pozornost
a lásku. Čtečku samozřejmě mám,
ale používám ji velmi málo. Rád si do
ní stahuji tituly z české literární klasiky, kterou postupně digitalizuje
Městská knihovna v Praze. A když
cestuji, s potěšením využiji jejich
služeb. Zalistuji a ponořím se do
světů, které obdivuji a v nichž se
cítím bezpečně.
2. Těch autorů a titulů je nekonečná
řada... Karel a Josef Čapkovi, Jaroslav
Hašek, Vladislav Vančura, Jaroslav
Seifert, Konstantin Biebl, Bohumil
Hrabal, Milan Kundera, Ludvík Vaculík, Miloš Urban, Irena Dousková…
A ještě zase po časové ose zpět Karel
Hynek Mácha, Božena Němcová,
Alois Jirásek, Jan Karafiát a celá řada
dalších. Pokud byste opravdu trvala
na uvedení jednoho titulu, uvedu
knihu, která pro mě byla v dětství
nedotknutelným rájem křehkosti,
lidského porozumění, štěstí - a zůstala jí doposud: Karafiátovi Broučci.
Stanislav Denk, místostarosta
obce Velký Týnec, redaktor TL
1. Tištěné knize.
2. Ano. Několik. Vladimír Holan –
Sebrané spisy, Bohuslav Reynek –
Básnické spisy, Bible.
Pavel Peňaška, grafik Týneckých
listů
1. Jelikož musím číst ve svém zaměstnání, tak odpočívám jinak, než
u čtení knih. Ale když už se do něčeho pustím, tak je to rozhodně klasická kniha.
2. Nevracím se, ale kdo ví, kdy mě to
napadne.
Vendula Vránová, archeoložka,
šéfredaktorka TL
1. Jednoznačně tištěné knize. Čtečka jen na cesty, kdy je třeba zvážit
každý gram zavazadel.
2. Ano. Několik. Například verše od
Jana Skácela. Nebo Rok vdovou od
Johna Irvinga.
Michal Jareš, literární historik,
Ústav pro českou literaturu AV ČR
1. Jasně že tištěné knize, čtečce
neuděláte oslí rohy, špatně ji lámete
hřbet (jde to!) a ani u ní nepoužíváte
záložku z nalezených papírů. Ostatně čtečka je nudný patron, netypografická a strojová věc, u které když
vám dojde šťáva, tak jste pěkně
v háji; zato tištěný svazek má přece
své neodolatelné pachové stopy, též
nabízí různou barvu, polaskáte se
i s celulózou, pořežete si prsty
o stránky a někdy vás může pořádná
knihovna i zahřát (třeba při obléhání
či blokádě).
2. Tak to jsou dvě otázky v jedné vracím se k některým knihám neustále, třebas pracovně. Ale to ovlivnění je věc jiná: ovlivní vás třeba
Salinger v osmnácti a ve třiceti je
vám k smíchu (to tedy není zrovna
můj případ, protože mi byl k smíchu
už v těch osmnácti). Ovlivní vás
třeba typ příručky Anthonyho Greenbanka „S.O.S. Jak si zachránit kůži,
když člověka bez varování něco
potrefí“ (Mladá fronta 1971), stejně
jako dobře napsaná a nafocená
kuchařka, když nevíte, co si udělat
k jídlu. Jako pokud myslíte takovou tu
srdeční záležitost, kterou byste si
vzali na pustý ostrov, tak nevím, jestli jsem s to říct jeden titul. Ale
napadá mne: co třeba nějakou
čtečku s dvaceti tisíci svazky?
Martin Nodl, historik, Centrum medievistických studií Praha, redaktor
nakladatelství Argo
1. Mám sice čtečku plnou knih, ale
sahám po ní jen zcela výjimečně. Ne
proto, že bych k ní měl odpor, ale
prostě kniha mi je na čtení bližší,
přece jen je z ní cítit ono tiskařské
řemeslo a člověk za papírem vidí víc
psaní než za elektronickým inkoustem.
2. Ke knihám se nevracím. Když si
totiž vezmu do ruky knihu, kterou
jsem již četl a moc rád bych si ji
přečetl znovu, hned se mi začne
vybavovat jak kniha samotná, tak
zároveň pocity, které jsem při jejím
prvním čtení měl. A pak už bych
nečetl knihu, ale odbíhal od ní ke
svým dřívějším pocitům. A to by k té
knize nebylo fér. Tak si ji raději
nechávám v sobě takovou, jaká byla
kdysi.
Kamila Grmolenská, redaktorka
TL
1. Jednoznačně tištěné knize, je pro
mě artefaktem... vůně, způsob zpracování, kvalita papíru, výběr vazby...
Čtečku ani nemám, manžel ví, že by
mi takovým dárkem radost neudělal.
A na moje "bichle" zatím místo při
cestování máme.
2. Velice mě ovlivnila kniha Osvoboďte se s feng-shui. Do té doby
jsem měla potřebu věci doma hromadit (co kdyby se někdy hodily), po
přečtení tedy třídím, třídím, třídím,
aby náš byt mohl dýchat. Jinak se
pravidelně vracím k anglickému vydání děl Williama Shakespeara,
k oblíbené Dámě z růže od Sandry
Worth, k básním Ortena, Skácela
a podle životních etap a nálad našich
dětí k úžasným knížkám o výchově
doktorky Pekařové.
Andrea Thunová, redaktorka TL
1. Určitě tištěné.
2. Ne, ke knihám se nevracím.
Zpracovala Kamila Grmolenská
OBECNÍ POLICIE INFORMUJE
Reflexní prvky pro chodce
Vidět a být viděn je základní pravidlo
bezpečnosti na silnicích. Mít na sobě
reflexní prvek je pro chodce od začátku března 2016 povinností tehdy,
když se pohybuje mimo obec za snížené viditelnosti (tedy nejen v noci,
ale i za šera, mlhy apod.) po krajnici
nebo po okraji vozovky v místě, neosvětleným veřejným osvětlením.
Z hlediska vlastní bezpečnosti je
však samozřejmě dobré využít reflexních prvků všude tam, kde hrozí,
že řidič automobilu nemá možnost
chodce bezpečně rozeznat, aby mohlo včas reagovat a zabránit případné srážce.
Je nanejvýš vhodné pořídit reflexní
doplňky pro děti a seniory; avšak
reflexní označení je velmi důležité
i u osob, které se vracející např. z restaurací, a to většinou v pozdních
nočních hodinách. Obec Velký Týnec
nechala vyrobit speciální pásky z retroreflexního materiálu, které vám
na požádání věnuje strážník obecní
policie.
Jak zvýšit viditelnost
chodců a cyklistů
(ibesip.cz)
Používejte reflexní a fluorescenční
materiály a kombinujte je, abyste
byli dobře vidět za světla i za tmy.
Reflexní předměty umístěte nejlépe
ke konci rukávů, blízko ke kolenům
a do úrovně pasu (cyklisté také na
přilbu a kolo).
Dětem pořiďte oblečení, školní brašny a doplňky opatřené reflexními
a fluorescenčními bezpečnostními
prvky.
Reflexní a fluorescenční předměty
nejsou drahé. Nejrůznější přívěsky,
nášivky, nažehlovací prvky, samolepky, pásky na ruku apod. pořídíte
například v galanteriích nebo v obchodech s jízdními koly.
Nejenom automobily mají povinnost
svítit. Cyklista je povinen za snížené
viditelnosti mít rovněž za jízdy rozsvícen světlomet s bílým světlem
svítícím dopředu a zadní svítilnu se
světlem červené barvy nebo přerušovaným světlem červené barvy.
Varovné blikající koncové světlo lze
spatřit až do vzdálenosti 1000 metrů. Řidič auta tak může cyklistu
včas vidět a přizpůsobit rychlost
jízdy dané situaci.
Filip Raclavský
Mgr. Filip Raclavský
strážník obecní policie Velký Týnec
725 544 540
[email protected]
Úřední hodiny:
pondělí 10:00 - 17:30
úterý
9:00 - 12:00
středa 9:00 - 12:00
Podrobnější informace o činnosti a dostupnosti obecní policie Velký Týnec
naleznete na www.velkytynec.cz
OBECNÍ SERVIS
Statistika PČR - srovnání trestné činnosti v letech 2012 - 2015
7
Placená inzerce
OBECNÍ SERVIS
9
OTÁZKY PRO...
Milana Kozáka, správce počítačové sítě OÚ Velký Týnec
Milane, ty a tvůj kolega Jaroslav
Martínek jste novými správci počítačové sítě na našem obecním
úřadu. Můžeš vaši firmu představit? Čím vším se zabýváte
a co nabízíte svým zákazníkům?
S Jardou Martínkem se v oboru pohybujeme profesionálně už více jak
15 let a za tuto dobu jsme nasbírali obrovské množství zkušeností
a know-how. Díky tomu jsme dnes
schopni klientům nabídnout téměř
jakékoliv služby v oblasti IT - od instalací domácích počítačů, přes
opravy a konzultační činnost, až po
kompletní dodávky vybavení velkých datových center. Jsme systémoví integrátoři, takže spojujeme
jednotlivé systémy v jeden funkční
celek. Mezi naše klienty patří jak
drobní podnikatelé a živnostníci, tak
i velké firmy a státní instituce. Jarda
své znalosti dále uplatňuje jako
soudní znalec ve čtyřech oborech ekonomika, elektronika, elektrotechnika a kybernetika. A já se dále
prezentuji jako autor článků v časopise Linux Expres a jako spoluautor
a odborný korektor v několika knihách o Linuxu. Oba se zajímáme
o bezpečnost a naším posledním husarským kouskem bylo „hacknutí“
stránek českého operátora T-Mobile
( h t t p s : / / w w w. t - m o b i l e . c z / b u g bounty/zed-slavy).
Náš obecní úřad je v porovnání
s obdobnými městskými institucemi poměrně malý. Jak si v porovnání s nimi stojíme s technickým vybavením?
Technické vybavení má svůj životní
cyklus a je v rámci finančních možností úřadu řádně obměňováno. Za
velký úspěch považuji to, že se nám
loni podařilo na obecním úřadě vymýtit všechny stanice s operačním
systémem Windows XP, u kterého již
výrobce ukončil podporu. Na spoustě jiných úřadů tomu tak bohužel
dodnes není, což je samozřejmě
špatně. V krajním případě by u tohoto systému mohlo dojít i k úniku
osobních informací. Zainvestováno
bylo ale i do jiných oblastí - například
některé dosluhující tiskárny byly
vyměněné za nové, úspornější a rychlejší, nakoupil se dataprojektor
nebo přibyla možnost poslechnout si
hlášení místního rozhlasu ze záznamu - přímo z webových stránek
obce. Návštěvníky obecního úřadu
pak také zcela jistě potěší přítomnost WiFi sítě s volným přístupem.
Letos plánujeme výměnu centrálního serveru a spuštění nových webových stránek obce.
Chystáme nový obecní web.
V čem by mohl být pro uživatele
příjemnější, bohatější?
Těch změn je hned několik. V první
řadě mají samozřejmě nové obecní
stránky zcela nový a neokoukaný
vzhled. Majitelé mobilních telefonů
a tabletů pak na nich určitě ocení
responzivní web design, kdy se rozlišení stránek upravuje podle velikosti displeje na zařízení, které
stránky zobrazuje. S novými webovými stránkami se také úzce pojí
výběr nového loga obce. Našim cílem bude také stránky zjednodušit důležité údaje dát na viditelná místa, zpřehlednit obsah, promazat
staré a nevyužívané kategorie nebo
třeba dopsat kroniku obce. Více již
nebudu prozrazovat - nechte se překvapit.
Ptal se Petr Hanuška
10
OBECNÍ SERVIS
REDAKČNÍ DOTAZNÍK
Představujeme členy redakce Týneckých listů - Vendula Vránová, šéfredaktorka
V jakém jsi narozena znamení?
Odpovídá jeho obecná charakteristika tvé osobnosti?
Jsem poměrně typická Ryba.
Jsi svobodná, nebo vdaná? Pokud platí druhá možnost, jakých
vlastností si na svém partnerovi
ceníš?
Vdaná, za inteligentního, tolerantního, velkorysého muže s vlastním
názorem a se smyslem pro humor
a nadhledem.
Přestěhovala ses z Týnce do
Čechovic. Jak se ti tam líbí?
Moc.
Jakých lidských vlastností si nejvíce ceníš? Které naopak zavrhuješ?
Oceňuji smysl pro spravedlnost, sebeironii a sebereflexi, schopnost naslouchat druhému, toleranci. Nemůžu vystát aroganci a sebestřednost,
tupost a závist, malost a pomluvy.
Jakou vykonáváš profesi? Proč
sis ji zvolila, co tě na ní pořád
přitahuje?
Jsem archeoložka. Tehdy i teď mě na
archeologii baví různorodost. Můj
obor má v sobě dávku dobrodružství, ale i potřebu trpělivosti. Líbí se
mi z pár kůsu kostí a střepů vzkřísit
obraz minulých lidí, objevovat jak žili, co jedli, v co věřili. Nebo odhalovat, co vedlo ke konci jejich společnosti. Možnost se poučit. Doufat,
že se lidé někdy poučí z minulých
chyb.
Jsi workoholik, nebo přísně odděluješ čas na práci a na odpočinek?
V mé práci je občas nezbytné si ji
přinést domů. Někdy nelze jinak, než
články nebo přípravu na konference
dělat i po večerech. Naštěstí mi díky
mé vrozené zahálčivé povaze workoholismus nehrozí. Vždycky dám
před prací přednost posezení s kamarády nebo knize.
Jak nejraději trávíš volný čas?
Jaké máš koníčky?
Nudně. S přáteli a rodinou, sama
s knihou nebo filmem a skleničkou
dobrého vína. Miluju divadlo. Jsem
schopná kvůli představení, které
chci vidět, jet kdykoliv i na otočku do
Prahy, Brna, Zlína. Taky mě baví
plavat, běžkovat, powerjoga.
Tvůj oblíbený spisovatel - malíř,
výtvarník - hudební žánr – skupina – zpěvák – zpěvačka.
Haruki Murakami, Josef Čapek, Hana
Hegerová, Amy Winehouse, Zaz,
Verdi, V hudbě nemám vyloženě
oblíbený žánr. Poslouchám z každého něco podle nálady. A vesměs
se mi nelíbí barokní umění, kromě
hudby.
Nakolik tě oslovují média jako
internet, televize či rádio, resp.
počítačová „subkultura“? Kolik
s nimi trávíš času?
To záleží. Obecně internet ano. Televize, rozhlas občas. Facebook atd.
ne.
Máš přání, které bys zařadila do
kategorie nesplnitelných?
Mám. Několik. Například cestovatelské. Jet Orient expresem z Paříže
do Istanbulu nebo absolvovat cestu
Transsibiřskou magistrálou na Bajkal.
Připravil Petr Hanuška
Foto: archiv V. Vránové
OTÁZKY PRO...
Stanislava Denka, místostarostu pro finanční a legislativní záležitosti
Pane místostarosto, jak dopadl
pro obec fiskální rok 2015?
V oblasti daňových příjmů se podařilo vládě dorovnat deficit ze začátku
roku a příjmy obce byly dokonce
o 3,1% vyšší. Díky vyváženým investicím tedy obec ukončila rok s disponibilní rezervou ve výši 7,8 milionů.
To je dobrý základ pro to, abychom
dostáli všem závazkům uzavřeným
v uplynulém roce. Týká se to hlavně
akce Dokončení kanalizace v Čechovicích, kdy doplatek z obecního rozpočtu v roce 2016 činí 3,2 milion korun. Díky polštáři můžeme sahat i po
dotačních titulech vyhlašovaných
v letošním roce.
Jak bys charakterizoval dosavadní priority schváleného rozpočtu obce na rok 2016?
Myslím, že se jako obec po dlouhých
letech, kdy jsme realizovali velké ak-
ce rozvíjející infrastrukturu, dostáváme k stavebním aktivitám, jež jsou
vidět na první pohled. Obec se eufemisticky řečeno začíná oblékat.
Chceme se věnovat opravě a úpravě
obecních objektů. Tím myslím nejenom stavby, ale i místní komunikace a chodníky. Větší investice budou spojeny s krajskou rekonstrukcí
silničního průtahu v Čechovicích,
kde kraj opraví silnici, obec zbuduje
přilehlé chodníky a zálivy. Čeká nás
první etapa opravy místní komunikace v Komárově. Dále rekonstrukce havarijního stavu kanalizace v ulici Tovární a s tím spojená úprava
povrchu. Z budov bychom se chtěli
věnovat obecnímu domu č. p. 439,
úřadovnám ve Vsisku a Čechovicích, zdravotnímu středisku a požární zbrojnici.
Nakolik bude obec podporovat
obě školy, resp. církve, společenské a sportovní organizace?
V předchozích letech obec investovala střídavě do budov základní
i mateřské školy, takže všechny mají
nový kabát. Zbývá dofinancovat zateplení a výměnu oken v mateřské
škole (něco přes 400 tisíc korun),
přičemž příspěvek na běžný provoz
činí 780 tisíc korun. Základní škola
dostane v letošním roce na provoz
3,3 milionů korun. V této částce je
zohledněno i zahájení budování nových tříd. Zájmové a neziskové organizace podpoříme souhrnnou částkou 1,1milionů korun.
Počítá rozpočet se ziskem případných dotačních prostředků
a s doložením vlastní částky?
Těch želízek v ohni máme v této
chvíli už několik. Zateplení a výměna
oken na hasičské zbrojnice ve Vel-
kém Týnci, kde se předpokládá podíl
obce ve výši 1,5 milionů korun. Úprava úřadovny v Čechovicích s obecními náklady zhruba 200 tisíc korun.
Počítáme s podáním žádosti o dotaci
na výstavbu bytů pro seniory nad
zdravotním střediskem, se zmiňovanou opravou místní komunikace
v Komárově (podíl obce v 1. etapě
bude minimálně 2 miliony korun).
Dotace ze státního rozpočtu nebo
z rozpočtu EU jsou dobré pro překonání finančně náročných projektů,
ale jinak jsou spojeny s permanentní
nejistotou, zda úspěšně zvládneme
všechna administrativní úskalí spojená s jejich přidělením, čerpáním
a následným vyhodnocením akce.
Proto stejně jako ty i já jsem ostražitý
v čerpání těchto finančních prostředků.
Ptal se Petr Hanuška
VÝROČÍ
11
Březnová výročí středomoravského regionu
Před 150 lety – 8. března
1866 se narodil ve Velkém
Týnci olomoucký arcibiskup a metropolita moravský, teolog ThDr. Leopold
PREČAN.
Studoval Slovanské gymnázium
v Olomouci, kde v r. 1885 maturoval
a poté studoval bohosloveckou fakultu. Vysvěcen na kněze byl v červenci 1889 a kněžskou primici
odsloužil v kostele svého rodiště.
Poté jako novokněz kaplanoval u Příbora v Bartošovicích. V listopadu
1894 byl jmenován adjunktem na
teologické fakultě a zároveň ustanoven lektorem Písma svatého
v kněžském semináři. V r. 1902 se
stal suplentem církevního práva a 18. 6. 1914 byl prohlášen doktorem
teologie a záhy byl jmenován docentem. Souběžně s pedagogickou činností
působil v l. 1916-21 jako kancléř arcibiskupství, o rok později byl generálním
vikářem arcibiskupa Stojana a v dubnu 1923 byl jmenován sídelním
kanovníkem olomouckým. Po Stojanově úmrtí byl posvěcen na arcibiskupa
olomouckého a metropolitu moravského. Měl velkou zásluhu o zvelebení
arcidiecéze po stránce správní a ekonomické. Velice se věnoval rozvoji
církevního školství i činnosti charitativní. Proslul též jako znalec umění
a ochránce památek. Od r. 1938 byl čestným členem Družiny literární
a umělecké v Olomouci. V Olomouci- Hejčíně dal postavit nový farní chrám
Cyrila a Metoděje. V době fašistické okupace se uchýlil na Svatý Kopeček,
kde také po válce 2. 3. 1947 zemřel. Pochován byl podle svého přání do
krypty hejčínského kostela. Jeho památku připomíná pamětní deska na
chodbě Obecního úřadu ve Velkém Týnci a také v kostele.
(Tichák, M.: Paměti obce Velkého Týnce. Olomouc 1998. * Žáček, Jan: Katedrála. Rosice u Brna 2001. * Ševčíková, H.: Malá galerie nejen význačných
rodáků a občanů Velkého Týnce. In.: Čtení o Velkém Týnci. Velký Týnec 2007.
S. 72.)
Před 115 lety – dne 8. března 1901 se ve Velkém Týnci
narodila Olga KOŠUTOVÁ-KLAPÁLKOVÁ, učitelka a spisovatelka.
Studovala na Učitelském ústavu v Olomouci, ale po vyloučení ze školy
v r. 1915 kvůli rozšiřování protirakouských letáků dokončila středoškolské
studium maturitou na České reálce až v r. 1921. Záhy poté začala učit na
obecné škole v rodišti, kde působila jeden rok. Provdala se za legionáře,
důstojníka čs. armády a pozdějšího armádního generála Karla Klapálka
(1893-1984) do Užgorodu na Podkarpatskou Rus. V l. 1932-37 pobývala
s dětmi a manželem v Hranicích, který zde vyučoval na vojenské akademii.
Poté se rodina přestěhovala do Českých Budějovic, kde působila jako odborná učitelka. Od září 1942 byla i se starší dcerou vězněna v koncentračním
táboře ve Svatobořicích, od dubna 1945 v Plané nad Lužnicí. Od setkání
rodiny ve 2. pol. května 1945 žila v Praze, kde také zemřela 10. 2. 1989.
Literárně přispívala paní Olga Košutová- Klapálková zprvu do časopisů:
Národní osvobození (1935-1938), Český dělník (1941) a Literární noviny
(1940-1941). Knižně debutovala románem Slunce nad údolím (1942). O dva
roky později vyšel její román Láska zůstává (1944). V r. 1946 vyšel soubor
jejích povídek a baladických příběhů z karpatských polonin v povodí Černé
Tisy nazvaný Černá Paraska. Zážitky z internace vyšly v souboru próz U Svatobořic (1946) a válečné vzpomínky manžela a jeho portrét zpracovala
v knize Voják vypravuje (1948).
(Lexikon české literatury 2/II. Praha, Academia 1993. * Tichák, M.: Paměti
Velkého Týnce. Olomouc 1998. * Ševčíková, H.: Malá galerie nejen
význačných rodáků a občanů Velkého Týnce. In.: Čtení o Velkém Týnci. Velký
Týnec 2007. S. 69-70.)
Před 90 lety – dne 9. března 1926 se v Olomouci narodil Josef PRUCEK, archivář, vlastivědný spisovatel
a publicista.
Maturoval na Slovanském gymnáziu a poté vystřídal několik zaměstnání.
Nejdéle však pracoval jako archivář Okresního archivu v Olomouci, kde
působil od r. 1968 s pověřením vedení samostatné pobočky ve Šternberku
a později od r. 1971 i depozitáře v Uničově. Souběžně se věnoval vlastivědné
badatelské a publicistické činnosti, v níž pokračoval i po odchodu do důchodu v r. 1986. Publikoval ve vlastivědných sbornících, odborném a regionálním tisku. Hojně přispíval do Kulturního zpravodaje Šternberka, a to zejména
v l. 1974-86. Jeho práce najdeme ve sbornících: Historická Olomouc, Severní
Morava, ve Výročních zprávách Památkového ústavu i Ročenkách Státního
okresního archivu v Olomouci. Publikoval také ve Stráži lidu, Kdy-kde-co
v Olomouci, Zprávách Vlastivědného ústavu v Olomouci, Vlastivědných listech a v Lidové demokracii. Zemřel 16. 9. 2011.
(Spáčil, V.: K šedesátinám archiváře J. Prucka. Bibliografie jeho prací z let
1969-1986. In: Ročenka Okresního archivu v Olomouci 1986.S.44-49.* Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberskem. Šternberk 2010 a 2015.)
Před 90 lety – dne 13. března 1926 se v Olomouci
narodil Ing. Milan VOJNAR, ekonom a středoškolský
pedagog.
Studoval Obchodní akademii v rodišti, kde maturoval v r. 1945. Poté odešel
do Prahy, kde absolvoval Vysokou školu ekonomickou. Po vojenské základní
službě se vrátil do rodiště a v l. 1953–86 působil na Střední průmyslové
strojnické škole jako pedagog. V průběhu času sepsal i Učebnici ekonomiky
pro průmyslové školy. Po odchodu do důchodu ještě externě vypomáhal na
škole. Zemřel 20. 10. 1991 v Olomouci.
(Kronika SPSŠ v Olomouci za období 1949-1994)
Před 65 lety – dne 17. března 1951 zemřel v Brně
Štěpán VYCHODIL, ředitel
týnecké a holické měšťanské školy.
Narodil se 16. 2. 1886 v Tučapech
u Dubu nad Moravou v rodině rolníka
jako jeden z deseti dětí. Absolvoval
reálku v Prostějově. Doplňovací maturitu si udělal na Učitelském ústavu
a poté ještě zkoušku učitelské způsobilosti a odbornou zkoušku z předmětů prvního odboru (český jazyk,
zeměpis, dějepis). Zprvu působil na
škole v Luboměři a pak v Tršicích.
V r. 1922 byl jmenován ředitelem na
nově založené měšťanské škole ve
Velkém Týnci, kde působil do r. 1936.
V r. 1936 byla postavena nová školní
budova a založena měšťanská škola
v Holici u Olomouce. Štěpán Vychodil vyhrál konkurz a stal se od 1. 9. 1936 ředitelem holické školy, kde působil
do 31. 8. 1941. Poté byl německým vedením jako politicky nespolehlivý
předčasně penzionován. Po osvobození v r. 1945 se do holické školy opět
vrátil a působil zde jako ředitel ještě od 1. 11. 1945 - 7. 2. 1949. Zemřel
v brněnské nemocnici na zhoubný nádor hlasivek. Týnecká i holická škola
dosahovaly za jeho vedení velmi dobrých výsledků. Pracoval veřejně v Sokole a v obecní knihovně. Otec Zdeňka Vychodila (*1925).
(Vychodil, Zdeněk: Významné holické osobnosti. Rkp. Základní škola Holice
1936–1996. Olomouc 1996. S. 7 a 9. Fotografie.)
Před 100 lety – 18. března
1916 se v Lašťanech
u Bělkovic narodil Josef
BRYKS, československý
voják a letec, účastník
čs. protinacistického odboje a oběť komunistického teroru.
Českou měšťanskou školu vychodil
ve Šternberku. Poté absolvoval
Obchodní akademii v Olomouci
a v r. 1935 nastoupil na armádní
školu pro jezdecké důstojníky v Košicích. Po jejím ukončení nastoupil
na Vojenskou akademii v Hranicích,
kde v průběhu dvouletého studia
přestoupil na letecké oddělení. Po
vyřazení v hodnosti poručíka se specializací leteckého pozorovatele
sloužil v Leteckém pluku dr. Ed. Beneše v Olomouci, posléze se přeškolil na stíhacího pilota v Prostějově
a pak do r. 1939 působil u 33. stíhací
letky v Olomouci. Začátkem r. 1940 odešel přes Slovensko, Jugoslávii,
Turecko a Francii do Anglie, kde nastoupil u 310. stíhací perutě RAF v Cosfordu. V červnu 1941 bylo jeho letadlo ve Francii sestřeleno a on byl Němci
zajat. Po osvobození v r. 1945 se nemohl kvůli zraněním znovu vrátit do
aktivní vojenské služby a byl v hodnosti majora přidělen jako učitel létání
a profesor angličtiny v Leteckém učilišti v Olomouci. Počátkem r. 1948 poslal
svou druhou manželku s dcerou do Anglie, ale sám už nestihl odjet. Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen na deset let a uvězněn za úklady proti
republice. Zemřel v uranových dolech v Jáchymově 11. 8. 1957. Jeho životní
osudy vyšly najevo až po r. 1989 díky šternberskému rodáku Václavu Kamarádovi (1929-2007) a Konfederace politických vězňů v Olomouci. Životní
příběh odvážného vlastence J. Brykač inspiroval anglické filmaře k natočení
filmu Srdce v zajetí. Manželovy osudy zachytila jeho manželka v knize
Naděje a beznaděje (2003). Josef Bryks je nositelem řady vojenských vyznamenání. V r. 2004 mu byla udělena Cena města Olomouce, v r. 2006 obdržel
Řád bílého lva a v říjnu 2008 byl povýšen na brigádního generála in memo-
12
VÝROČÍ
riam. Ostatky Josefa Brykse byly tajně uloženy v Praze Motole a spolu
s ostatky jeho dcery i manželky Trudie byly převezeny do rodinné hrobky
v Bohuňovicích.
(Hlůzová, Vlasta: Prošli Šternberkem. Šternberk 2015. S. 15-16.)
Před 90 lety – dne 21. března 1926 se v Příkazích u Olomouce narodil Boleslav VACA, hanácký písmák, kulturní a národopisný pracovník.
Narodil se v rolnické rodině jako nejmladší ze čtyř sourozenců. Obecnou
školu navštěvoval v rodišti a pak se věnoval hospodářství. Vztah k dokumentaci života obce získal už od rodičů, kteří mu předali album dnes již
historických fotografií rodiště a okolí. První album s názvem Kamarádská
čtyřka, kde zachycuje kroniku čtenářského klubu Mladý hlasatel, vytvořil
ve 14 letech. Od mládí také miloval koně. Lásku k nim zdokumentoval
v neobyčejné sbírce kreseb, fotografií, básní a další literatury. Lásku k rodišti, předkům, kulturní tradici, historii obce i okolí a k uchování národopisných zvyků a lidové kultury vůbec dokumentoval v albech: Cesta životem,
Vzpomínky, Pěvecký sbor v Příkazích, Koně a jejich osud, Potopa 1997, Rod
fotografů v Příkazech, Rodáci a nerodáci, Vzácná a milá setkání, Z tatínkova
zápisníku, Přátelé ze zámoří aj. Články a fotografie ze života obce začal publikovat před více než čtyřiceti lety. Některé vyšly pod značkami –VA-, -VB-,
-BV-, -AC- na stránkách regionálního a celostátního tisku, např. Obrana lidu
(1964), Květy (1976), Zemědělské noviny (1976, 1990), Stráž lidu (1988),
Hanácké noviny (1990, 1992, 1996), Puls (1992). V r. 2003 se stal vedoucím
redaktorem občasníku Pod hanáckým žudrem. Řada zajímavých příspěvků
byla pojata též do národopisných sborníků Lidová kultura na Hané a do
ročenky Hanácký kalendář. Spolu s Pavlem Pospěchem se podílel na tvorbě
monografie Příkazy (Čtení o hanácké vesnici), která vyšla r. 2000. Člen
obecního zastupitelstva, školské a kulturní komise, sboru pro občanské
záležitosti, vedoucí místního Seniorklubu byl filmově zvěčněn na VHS Jiřím
Linhartem. Videosnímek pod názvem Vyznání rodáka z Hané - aneb chvíle
s Boleslavem Vacou zaznamenal všechny tvůrčí aktivity příkazského jubilanta.
Před 135 lety – dne 22. března 1881 se v Příkazích
u Olomouce narodila Marie Kazimíra HAVELKOVÁ, generální představená provincie sester dominikánek.
Vyrůstala ve zbožné hanácké rodině. Její otec byl šafářem a matka se po
ovdovění často uchylovala k řádovým sestrám do Řepčína a Kokor, kde
pomáhala v zahradě. Malá Maruška tak od svých osmi let poznávala život
v klášteře. Také její tetička Antonína Juliána Havelková měla na její životní
dráhu velký vliv. Po vychození měšťanské školy byla přijata do řepčínské
přípravky a v l. 1896-1900 studovala na soukromém vychovávacím a vzdělávacím ústavu. Ve IV. ročníku, když se zakládal klášter sester premonstrátek
na Svatém Kopečku, byla požádána, aby vstoupila do jejich řádu a stala se
tak jeho zakladatelkou. Ale Marie se rozhodla už dříve pro kongregaci sester
dominikánek, kam byla přijata koncem dubna 1900. Po maturitě v Brně v červenci téhož roku měla obláčku 9. září 1900 a další den nastupovala jako
výpomocná učitelka do Klimkovic. Zde ochořela s dolní končetinou a pro neúspěšná léčení v Brně, Olomouci i ve Vídni jí musela být v r. 1904 amputována.
Na podzim r. 1909 složila zkoušky způsobilosti v Hradci Králové vyučovat
kromě němčiny a náboženství i ženským ručním pracím a nauce o polním
hospodářství. Od r. 1910 zastávala úřad představené kláštera v Kokorách.
Od r. 1918 působila 21 let ve Vlaštovičkách u Opavy. V r. 1939 byla poslána
jako představená do Brna a na generální kapitule v červenci 1943 zvolena za
třetí generální představenou, kterou vykonávala nepřetržitě po dobu 25 let do r. 1968. V období od 6. 7. do 17. 9. 1947 vykonávala visitaci u sester dominikánek v USA. Po odsunu sester z Řepčína v září 1950 přesídlila ctihodná
Matka Kazimíra s generální radou do Kokor. Dne 28. 6. 1952 byla odvezena
do izolace v Hejnicích a tam žila - kromě tříměsíčního pobytu v Oseku
u Duchova v roce 1954 - v duchovním společenství 70 sester z 23 kongregací
až do 26. 5. 1955. Pak se navrátila do Kokor, odkud byla 25. 3. 1961
přemístěna do charitativního domova v Kadani, kde zemřela 18. 2. 1973.
Slavnostně byla pohřbena do hrobky sester dominikánek ležícím na ústředním hřbitově v Olomouci dne 22. 2.
(Pepřík, E.: Marie Kazimíra Havelková (1881-1973) rkp. a církevní dokumentace.)
Před 30 lety – dne 24. března 1986 zemřel v Olomouci
Doc. Ing. PaedDr. František HAVELKA, matematik a vysokoškolský pedagog.
Pocházel z Podolu u Jistebnice na Táborsku, kde se narodil 10. 7. 1905.
Střední školu absolvoval v Táboře, kde maturoval v r. 1926 na reálce a poté
odešel studovat PřF Karlovy univerzity a ČVUT do Prahy. V r. 1931 promoval
a získal kvalifikaci pro vyučování matematiky a deskriptivní geometrie na
středních školách. První pedagogické kapitoly jeho životní cesty začaly se
psát na měšťanské škole ve Starém Hobzí u Jindřichova Hradce. V l. 1934-40
působil jako středoškolský profesor na reálce v Lipníku nad Bečvou a poté
v l. 1940-52 v Přerově. Zprvu na gymnáziu a po dosažení titulu Ing. v oboru
zeměměřičství po dálkovém studiu VŠT v Brně uplatnil tyto znalosti
v l. 1949-52 na Zemědělské technické škole Přerov. Pedagogické vzdělání si
rozšířil studiem pedagogiky a psychologie na PdF UP v Olomouci, kde
v r. 1953 obhájil disertační práci a získal titul Paeddr. Dráhu vysokoškolského
pedagoga započal v r. 1955 na Vysoké škole strojní a elektrotechnické
v Plzni jako odborný asistent a později zástupce docenta pro obor deskriptivní geometrie. Odtud přešel v r. 1957 do Olomouce na PřF VŠP, později
UP, kde se v r. 1963 habilitoval a byl ustaven docentem na Katedře algebry
a geometrie PřF UP, kde působil až do odchodu do důchodu v r. 1976.
Expertizní činnost na technické univerzitě v Káhiře vykonával v l. 1971-1974.
Byl znám též jako autor a spoluautor učebnic pro střední a vysoké školy.
(Krutský, František: František Havelka. In: Zakladatelé a pokračovatelé.
Olomouc, UP 1996. S. 58-59.)
Jubilantovi k významnému jubileu srdečně gratulujeme
a přejeme pevné zdraví i trvalý tvůrčí elán!
Připravila Hana Ševčíková
Staré týnecké pohlednice
Dobová pohlednice
archiv Vítězslava Kollmanna
Koupelka v Komárově, rok 1933
zdroj: www.tynecak.cz
Z ANÁLŮ PAMĚTI
13
Týnecký rychtář František Marek (1737-1804) a jeho rodina
3. část
Parcelace týneckého dvora a abolice robot
„Na roboto, be palece letěle,
mosem jiť ‒
daňko, to mě nehodpusti, abech
kde měl jo vziť;
vemlatim-li to měřico,
bech hotržil za ňo něco,
jož ho brane na vše strane čeka na
mě konzoch,
jestli nemam, peněz nedam ‒
abech veslik kožoch.“
Tomáš Kuzník:
Hanácké písně z časů roboty
Jednou z nejvýznamnějších reforem
provedených za vlády Marie Terezie
byla tzv. raabizace. Tato reforma
pojmenovaná na počest svého tvůrce Františka Antonína rytíře Raaba
představuje na panstvích, kde byla
provedena, největší změnu hospodářských poměrů v 18. století.
Ilustr. obrázek robotnického patentu
Počátky „Raabovy aboliční soustavy“ musíme hledat už v roce 1769.
Toho roku byl předložen Marii Terezii
pamětní spis neznámého autora,
který vystihoval podstatu budoucí
Raabovy reformy. V lednu 1770 následoval další anonymní spis obhajující pozemkovou reformu, a tak Marie
Terezie nařídila vyzkoušet navrhovaný systém na dvou dvorech pardubického komorního panství. Katalyzátorem provedení reformy zemědělských poměrů se ale staly především selské bouře v roce 1775. Toho
roku nabídl dvorní rada Raab Marii
Terezii „systém robotní abolice a dělení panských popluží“ jako jeden
z prostředků k uklidnění selských
vzpour v Čechách. K tomuto záměru
sepsal spis popisující podstatu a průběh raabizace, jak se později reforma označovala, „Unterricht über
die Verwandlung der k. k. böhmischen Domainen in Bauerngütter“.
Podstata raabizace spočívala v tom,
že vrchnost zbaví poddané nevolnictví a roboty, rozdělí mezi ně poplužní pozemky, prodá jim dvorská
stavení a dobytek, náhradou však
dostane své důchody ve výši průměru zisku velkostatku za posledních 10 let. Panské pozemky a dvory
měly zmizet a měly je nahradit menší selské usedlosti. Tato zemědělská
reforma byla zcela v souladu s myšlenkami fyziokratů a populacionistů, kteří měli na vídeňském dvoře
tehdy silné zastoupení. Raabova reforma byla následně provedena na
105 panstvích komorních, nadač-
ních, klášterních a městských a také
na statcích některých soukromých
vrchností. V době panování Josefa II.,
roku 1782, byl Antonín František
hrabě Raab z funkce vrchního ředitele komorních a bývalých jezuitských statků odvolán a nahrazen
Janem Pavlem Hoyerem. Ten Raabův
systém upravil do podoby, která
byla pro šlechtu přijatelnější. Hoyerův aboliční systém (také označovaný jako Hoyerova raabizace) sice
také dělil panské dvory mezi poddané, ale nepropůjčoval pozemky do
dědičného nájmu, nýbrž pouze na
určitou dobu (např. šest, devět nebo
dvanáct let).Nejdříve byl vypočítán
průměrný čistý zisk dvora, který byl
základem pro stanovení budoucího
ročního příjmu, renty, která měla být
vrchnosti placena. Souběžně byl
prováděn soupis žadatelů o půdu. Po
vyměření veškeré půdy byly sepsány definitivní smlouvy (aboliční
smlouva, nazývaná také kontrakt),
které přesně stanovovaly nový poměr mezi vrchností a poddanými
a určovaly platy a dávky. Tuto aboliční smlouvu podepisovali rychtář
s konšeli, zástupce vrchnosti a aboliční komisař. Platnost smlouva nabývala po schválení krajským úřadem a podpisu majitelem panství.
Rozkaz provést pozemkovou reformu spojenou s abolicí robot na statku Velký Týnec dostal kanovník Jan
Matyáš, svobodný pán Rolsberg,
roku 1786. Aboličním komisařem byl
jmenován Joachim von Stettenhofer.
Celková výměra týneckého dvora
v roce 1786 byla 565 měřic a 5 měřiček, z toho 462 měřic polí, 30 měřic
luk, přes 10 měřic zahrady a 63 měřic pastvin. Ovocná zahrada ve dvoře, ve škarpě a poblíž Chaloupek
byla rozdělena 17 familiantům pod
zámkem a 4 větším dominikálním
usedlostem vzniklým ve dvoře
(č. p. 119, 120, 121 a 122). Dvorské
budovy z dobrého materiálu byly
prodány usedlým ve dvoře na „světničky“. Nejvýznamnějším procesem
bylo rozdělení dvorských pozemků.
Ty byly rozděleny následovně:
4 nové větší dominikální usedlosti
- 29 měřic 6 měřiček
- celkem 116 měřic 8 měřiček
19 familiantů
- 6 měřic 6 měřiček - 7 měřic 1 měřička
- celkem 130 měřic 12 měřiček
3 domkaři bez polí
- 4 měřice 12 měřiček
- celkem 13 měřic 4 měřiček,
30 chalupníků
- 10 měřic a 2 a 5/12 měřičky
- celkem 304 měřic 8 měřiček.
Celkem byly pozemky rozděleny mezi 56 usedlostí, z nichž více než polovinu držitelů představovali chalupníci, kteří také získali územně největší část pozemků. Vznikem nových
26 usedlostí se počet usedlostí ve
Velkém Týnci zvýšil z 66 na 92.
Ve dvoře vznikly 4 středně velké dominikální usedlosti, každá s poli o výměře 29 měřic a 9 měřiček. Z parcelační tabely z doby těsně po provedení parcelace, zjistíme následující údaje:
usedlost č. p. 119: Jan Marek,
(číslování z 18. století)
usedlost č. p. 120: Josef Marek,
usedlost č. p. 121: Tadeáš Gregar,
usedlost č. p. 122: František Marek.
Václav Nešpor vyslovil hypotézu, že
3 z těchto 4 dominikálních usedlostí
koupil, zřejmě ze spekulativních důvodů, rychtář František Marek pro
sebe a své dva syny. Jak už je výše
psáno, František Marek měl skutečně syny jménem Jan a Josef. Usedlost
č. p. 119 zakoupil roku 1786 Jan Marek, syn Františka Marka. Tuto usedlost držel až do roku 1798, kdy ji prodává Františku Zacpalovi, ten ji
o 10 let později odstupuje svému otci Jakubovi. V koupi usedlosti č. 119
nevidím spekulaci, jako Václav Nešpor, ale spíše snahu zajistit vlastní
usedlost druhorozenému synu Janovi. O tom, že se prvorozený syn Isidor neujme otcova statku, nebylo
pravděpodobně v této době ještě
rozhodnuto. Dominikální usedlost
č. p. 120 podle Václava Nešpora
zakoupil Josef Marek, syn rychtáře
Františka Marka. V týnecké matrice
ale nacházíme od roku 1788 do roku
1804 záznamy o dětech Josefa a Barbory Markových z domu č. p. 120.
V roce 1788 bylo Josefu Markovi,
synu Františka Marka, ale pouhých
6 let, a proto se nemůže jednat
o Františkova syna Josefa. V této
době žil ve Velkém Týnci ještě jeden
Josef Marek, a to nevlastní bratr
rychtáře Františka Marka, narozený
18. března 1762. Dominikální usedlost č. p. 120 tak nezakoupil Josef
Marek - syn Františka Marka, ale Josef Marek - bratr Františka Marka.
V knize dominikalistů nacházíme zápis o koupi usedlosti č. p. 120 Josefem Markem v roce 1786, následující zápis je až z roku 1809 o prodeji usedlosti Ondřeji Pulchrtovi Josefem Markem. Poslední dominikální
usedlostí, kterou zakoupila rodina
Markových, byla usedlost č. p. 122,
kterou zakoupil František Marek. Václav Nešpor ve jménu Franz Marek
viděl rychtáře Františka Marka. Pokud se ale podíváme do knihy dominikalistů, najdeme hned druhý zápis
o odstoupení usedlosti bratru Bernardovi (Bernard von sein Bruder
Frantz Marek) v roce 1792. Rychtář
František Marek však žádného bratra Bernarda neměl na rozdíl od Františka Marka - syna rychtáře Marka.
Pro hypotézu, že se jednalo o rychtáře Františka Marka, by stál nízký
Františkův věk, pouhých 16 let. Ale
hned další zápis o odstoupení statku
Bernarda Marka bratru Vendelínovi
o rok později ukazuje, že Vendelín
převzal statek také ve věku pouhých
16 let. František Marek (syn) odstoupil usedlost bratru Bernardovi v roce
1792, v roce, kdy nastoupil studium
na Akademickém gymnáziu v Olomouci. Protože Isidor byl potenciálním dědicem otcova gruntu a Jan
již držel usedlost č. p. 119, byl Bernard logickou volbou, za kterou lze
hledat především snahu otce Františka Marka majetkově zajistit své
syny. Vzhledem k věku Jana a Františka (mladšího) Markových lze předpokládat, že iniciativa využít příležitosti k majetkovému zabezpečení
vyšla od otce, Františka Marka. Tři
usedlosti, které rodina Markova získala, však nepřipadly rychtáři Františku Markovi a jeho synům Janovi
a Josefovi, jak se domníval Václav
Nešpor, ale nevlastnímu bratru Josefovi (č. p. 120) a synům Janovi
(č. p. 119) a Františkovi (č. p. 122).
I vzhledem k pozdějším přesunům
usedlostí mezi bratry nevidím v koupi dominikálních usedlostí synům
Františkovi a Janovi spekulaci jako
Václav Nešpor, ale snahu majetkově
zajistit dva své syny. Spekulaci lze
však hledat v zakoupení chlévů,
které byly součástí budov panského
dvora. Kupců chlévů a jiných hospodářských budov bylo kromě Františka Marka několik, mezi nimi i pozdější rychtář Jakub Zacpal. Chlévy,
které zakoupil rychtář František Marek, byly přestavěny na jednotlivé
domy a v letech 1798 - 1799 je František Marek prodal Václavu Žlábkovi
(dům č. p. 133), Cyrilu Polívkovi
(dům č. p. 134), Sebastiánu Pacholkovi (dům č. p. 135) a Janu Dosoudilovi (dům č. p. 136). Kromě přerozdělení panské půdy mezi poddané
byla nedílnou součástí pozemkové
reformy (ať už Raabizace nebo Hoyerova systému) abolice robot. Nejvýznamnějším pramenem pro abolici
je aboliční smlouva uzavřená mezi
vrchností a poddanými 27. března
1787 ve Velkém Týnci. Obsahuje celkem 15 bodů, které zakotvují nové
poměry mezi vrchností a poddanými. Definitivní smlouva je provedena v dvojjazyčném německoučeském vyhotovení. Po obsáhlé
úvodní formuli vyměřuje první bod
výši peněžních a pracovních povinností poddaných. Týnecká obec se
zavazuje ročně platit vrchnosti 1115
zlatých a 42 krejcarů jako náhradu
provádění robot. Kromě peněz se zavazuje ročně dopravit 72 fůr stavebního dřeva po 8 centech do olomoucké rezidence a tamtéž dovézt
216 sáhů palivového dříví. Poddaní
se ve smlouvě zavazují platit včas
všechny platy, a to jak rentu, tak
kontribuci, řádně spravovat své
grunty a bez vědomí vrchnosti je
neprodávat ani neopouštět. V případě nedodržování smlouvy má vrchnost „neposlušné poddané a váhavé plátečníky s vostrostí k placení
a vykonávání jejich povinnosti“ přivést. Vrchnost si také vyhrazuje právo vyhnat poddané z gruntu, a to ve
třech případech: kdyby poddaný nedobře obdělával usedlost, kdyby statek zadlužil částkou přesahující sumu 2/3 hodnoty statku a kdyby neplatil své závazky vrchnosti a řádně
to neodůvodnil.
Smlouva také zabezpečuje desátky
faráři v dosavadní nezměněné podobě a rychtáři zavádí za prováděné
služby roční plat ve výši 24 zlatých
namísto odpuštění robot. Výhodu
pro poddané představoval poslední
bod, který nebránil vzniku nové aboliční smlouvy v případě, že by bylo císařem nařízeno snížení robot. Smlouvu podepsali za Velký Týnec rychtář
Fr. Marek, pudmistr Jan Hrabal a konše-é Urban Koutný, Tomáš Sekora,
Pavel Švehla a Vávra Němčík.
Martin Drozda
14
Z ANÁLŮ PAMĚTI
JAK SI DOMA ZPÍVÁME
aneb Červenobílý a Francek mlátil Kašpara
Ruku na srdce, v našem případě spíše na ústa, neb jde o intimní dotaz,
zda si při ranním vstávání také
zpíváte. Tak jako to činím já. Ne, že
bych tak rád vstával, ale když už není zbytí a vstát musím, tak spustím
z plných plic oblíbený repertoár obsahující dvě písně. Jedná se buď
o Křižník Varjag nebo o sprostonárodnější Když jsi chtěla pannou býti.
Nepropadejte však omylu, že to
u nás hlaholí každé ráno, ale spíš se
pěje tak dvakrát za uherský rok. Tak
třeba loni tomu tak bylo dvakrát,
naposledy v říjnu...
Tím větší bylo překvapení mé manželky, když jsem spustil pění ráno na
Tři krále a navíc s písní Zelené háje.
V očekávání nemoci jala se hledat
zdravotnický teploměr. Tato pomůcka však nebyla na svém místě v šuplíku u okna ani v lékárničce. Nastala
diskuze, kdo za to může, a bylo po
Zelených hájích, lásce mých let
a možná je pro letošek odezpíváno.
V celé domácnosti, manželka si tu
a tam sice cosi pobrukuje, ale k veřejnému zpěvu jako já to má dost
daleko.
Táži se jednoznačně, jak je tomu ve
vaší domácnosti? Odpovězte si každý sám, protože se vám ta odpověď
může hodit. Probíhá totiž celostátní
výzkum přes telefony, kdy se tazatelé anonymně dotazují právě na
zpěvnost lidu, jestli si doma zpívají,
ve kterou denní dobu a jaké písně si
zpívala. Dotaz směřuje i na další členy rodiny. Výzkum je to anonymní
a záleží jen na každém dotazovaném, jak odpoví. Už jsem slyšel námitku, že jde o rušení soukromí
apod. Odpověď je jednoduchá - řeknu tazateli, že nemám zájem a zavěsím telefon.
Podobné výzkumy „zpěvnosti lidu“
nejsou moderní novinkou a provádějí se v jiné formě už nejméně sto let.
Tehdy ovšem ne telefonicky, nýbrž je
prováděli páni učitelé nebo třeba
i kněží, a to „výslechem“ třeba dětí
ve školní třídě. A je zajímavé, že se
dochovaly v archivech a podávají
nám obraz doby, o které si leckdo
myslí, že byla ideální, pokud se lidového zpěvu týče. A ono tomu tak
vůbec nebylo. Je pravda, že v domácnostech i mezi dětmi se zpívalo
více, ale rozhodně se to neprojevovalo v nějaké kvalitě, jak o tom
svědčí souhrnná zpráva týneckého
nadučitele z roku 1905. Zkrátka
a dobře bylo „vyzkoumáno“, že se sice zpívá dost, ale špatně, prostě
nevhodné písně, a to už i u školní
mládeže. A tyto nevhodné písně
znají až na výjimky i děti z rodin dosti
zámožných. „Ano i v rodinách vzdělaných se služebnictvu trpí prozpěvování vojenských, zhusta velmi nemravných odrhovaček,“ a pan řídící
uvádí hned jako příklad „otřesné to
písně“ Stojí panna šejdrem, šejdrem
nebo Landveráku, pojď jen blíž, snad
se ženské nebojíš...
Horliter uvádí, že je na hospodářích,
aby se jejich chasa chovala mravně
a dítka neměla od koho „neslušné
cajdáky vyslechnout“ a vidí východisko v tom, aby čeledínové a dívky
při práci ve chlévě pěly školní nebo
nábožné písně. Též v hostincích by
mělo být dbáno, aby se při konzumaci zpívalo slušně. Nemravné písně dle výzkumu znala již i dítka 12
až 14 letá.
Opusťme staré Rakousko z roku
1905 a přeskočme do 1. republiky.
V roce 1923 se totiž prováděl na školách další výzkum zpěvnosti lidu.
Otázky byly velmi podobné těm minulým a dá se říct, že i výsledky.
Ubylo sice nemravných vojenských
písní, ale přibylo něco ještě primitivnějšího, a sice popěvek Francek
mlátil Kašpara. Celé to zní Francek
mlátil Kašpara, až mu pr... praskala,
Kašpar mlátil ještě víc, až mu teklo
z nohavic... A tohle prosím znaly již
děti desítileté! Kde se na Francka
hrabaly donedávna zakazované písně sokolské nebo jiný ve škole prosazovaný popěvek Červenobílý to se
mi líbí, to má každý rád!
„Trudný je obraz dědiny, když z každého druhého stavení slyšeti rakouskou odrhovačku o Franckovi
a málokde jen republikánské Červeno-bílého“ napsal do zprávy tehdy
pan ředitel školy. No a vidíte, to byli
naši dědové a „vylízali“ se z Francka
s Kašparem.
Položíte mi otázku, co „letělo“ v letech padesátých? Odpovídám, že si
nevzpomínám, ono se už mezi žáky
ve škole moc nezpívalo. Bylo toho
dost ve zpěvu, tehdy předmětu u nás
mnohých dosti neoblíbeného.
Tak mne nepadá, je ještě vůbec
předmět zpěv ve školních osnovách,
nebo je nahrazen něčím modernějším - přínosnějším době?
Jak by dnes dopadla školní anketa
„Co si zpíváš ty a co tvoji rodiče?“, si
ani nedovedu představit. Ono je to
dáno i životními podmínkami. Když
jsem byl malý školák a nebyla některý den škola, což se za války
občas stávalo, a bylo zrovna úterý,
tak nás budil matčin a stařenčin
zpěv, jak praly na valše prádlo. Dodnes se mi o tom občas zdává a vybavují se mi i ty písně. Od Lístečku
z javora až po Hochy od Zborova...
Dnes by to nebylo možné. Místo drhnutí valchy by jen tiše vrněla
pračka…
S vojenskými písněmi je to obdobné.
Vojna není a my staří se znalostí nemravných vojenských písní se můžeme jít vycpat. Nikdo už nebude
zpívat „hity“ jako Když jsi chtěla
pannou býti, Písecká porodnice a nebo Keď zme išli z krčmy apod.
Přiznejte si, kolik rodičů si před dětmi
zpívá…
Jaroslav Chytil
PŘEDPOVĚĎ POČASÍ
Když si pustíme rádio, na každé stanici slyšíme každou hodinu předpověď počasí, dokonce i častěji. Dozvíme se, jak je kde v Evropě a jak bude
celý příští týden. Takové informace
ocení řidiči náklaďáků, agronomové
v zemědělských podnicích, ale i další
lidé. Ti třeba dostávají rady, co si
obléci, že si mají vzít zítra s sebou
deštník, rukavice a šálu. Jede-li se na
dovolenou, mají-li se těšit na sluníčko nebo na přeháňky. Většinou nás
ale skutečnost zklame.
Poručíme větru, dešti, kdy má pršet
a kdy vát, proměníme celou zemi
v rudých květů zahradu! Ta pýcha
hlásaná všemocnými rudými cary
a primitivním proletariátem urážela
slušné lidi, zemědělce, sedláky, kteří
se samozřejmostí respektovali přírodní zákonitosti a předané zkušenosti předešlých generací. Dobře si
pamatuji, jak tehdy lidé rozhořčeně
odsuzovali lhaní, pýchu a povýšenost nových pánů - soudruhů.
Vzpomínám, že jsem již jako školák
pozorně přejímal krátké heslovité
předpovědi, jak bude zítra, co přijde
do večera a podobně. Třeba - ráno
belo červeno, do večera přende
dyšť. Dež fučel selný dulni (jižni) větr, do dvůch dni to přenese dyšť.
Sevorozápadni větr s potentovanyho kúta ze šedýma mračnama donese dýšť nýjmiň na tře dni. Bůřke
chodile nývic od Drahanský vysočine
- od Kosiřa a od Dobo, miň od Kopečka nebo Hostýna (Záchlomi).
A od teho Kosiřa přejela na ohnivym
koňo, teda belo hodně blesku. Taky
se říkalo, že na Zámoravi decky napršelo vic, jak o nás. Chlom mračna
zvihl a vic potom pršelo na Záchlomi.
Týnec s Chlomem je ve srážkovym
stino. To taky znamená, že chlomsky
dřevo je hosty, kvalitníši pro stavbe,
ale taky na střeche kostelu a kaplí.
To sem se dověděl od staříčka Skopalíka z Gregova, kerý eště decky
dodal, že Chlom je majetek Olomůcký Kapitule. Ještě připomenu, že
při sušení sena a jetelovin se začalo
používat dřevěných trojatých stožárů na dosušování venku, v poli. Seno
neleželo na zemi, vzduch proudil
pod složeným senem. Někdy až týdenní deštivé počasí proto nenadělalo tolik škod na kvalitě suchého
krmení. V zimním období několik dní
studený vítr polák, co fučel z Oderských vrchů od Bílého kamene - to
byla pravá zima. Naši předkové také
uměli hospodařit s vodou, která byla
odedávna hlavní nutností k životu.
Zabydlování začalo vždy okolo dolin,
kudy tekla voda, okolo potoků a potůčků. I po stu letech je viditelné, že
tzv. scelování (úprava katastrálního
území cele naší obce) bylo provedeno velmi odpovědně, k usnadnění hospodaření. Neúrodné bažiny
byly také soustavami drenáží přeměněny v ornou půdu nebo na úrodné louky. Konstatuji však, že se již
30 let neprovádí údržba a čištění
toků. Také nepromyšlený trend velkých lánů minulých socialistických
podniků je v katastru ke škodě, dochází ke splavování ornice ze svahu.
Jedná se o Štampile, Hráče, Políchna
a svahovité pozemky na Hradisku
a v těsném sousedství lesa Chlumu.
Splavování ornice bránily příčné polní cesty vzdálené od sebe 200 až
300 metrů. To vše také usnadňovalo
obdělávání polí a formanku. U některých polních cest byly funkční příkopy odvádějící přebytečnou dešťovou vodu do potoků. Okolo příkopů
byly vysázeny ovocné stromy, ovoce
(třešně, jablka, hrušky) prodávala
obec občanům za symbolické ceny.
Vše se spotřebovalo, také tráva na
příkopech se prodávala těm, co neměli vlastní pozemky. A přímo v dědině rostly ovocné stromy, ne jehličnany a lískáče. Po zcelování Týnecký
okrašlovací spolek prosadil výsadbu
asi 10 smutečních vrb a 20 lip na
výstavišti a v zahradě Společenského domu. Vrby a lípy – to byla první
pastva pro včely. O tom jsme slýchávali doma i při sousedských debatách na lavičkách. Příkladné bylo
rozhodnutí o založení obecního tře-
šňového sadu na Hradisku. Pronajímal se sadařům. Obec každoročně
získávala finance a ještě pronajímala
pole mezi alejemi třešní. Část stromů se nabídla i občanům, kteří nevlastnili zahrady. A třesně na Hradisku lákaly v létě hlavně kluky z Komárova a Cihelny, chodilo se na pajt.
A starší školáci chodívali také třešně
trhat, vydělali si sami pár korun.
Přídanek
Hrudníkovi za komunistů pravidelně
chodili do kostela v Týnci, nikam
v okolí. Také rodiče jako soukromí
zemědělci odolali donucovacímu
teroru, do JZD nikdy nevstoupili.
A my, jejich děti jsme byly na ně hrdí.
Připomínám, že Dokládalův grunt
č. p. 72 byl jedním z těch nejméně
deseti, které si přivlastnilo založené
týnecké JZD a zadarmo využívalo
obytných i hospodářských budov.
Některé majitele ve jménu budování
nového socialistického řádu vystěhovalo, některé zavřelo do kriminálů
nebo je zcela zlikvidovalo jakožto
kulaky. Na pravdu o skutečnostech
při budování socialismu u nás si národ musí počkat!
Vojtěch Hrudník
DUCHOVNÍ SLOVO, ČLÁNKY
Co mi dává víra....
Víra je obrovský dar. Tolik člověku
dává! Musí však projít dílnou utrpení,
musí se ,,zkusit“. Kdo ji má, unese
mnohé a mnohým pomůže. Když
člověk obstojí, ví své, jako ti dva
učedníci putující kdysi do Emauz Lk
24,13-35.
Hodně toho tenkrát zažili. Bylo to
těžké a náročné, ale Pán je v tom
nenechal. Tragické v dobré obrátil!
Jejich emauzský prožitek se potom
stal lekcí pro budoucí generace. Dřív
nebo později tou cestou projde každý z nás. Co si z ní odneseme, budeme mít.
Když ve třicátých letech minulého
století evangelický pastor Wilhem
Busch začínal ve své farnosti, zažil
zajímavý příběh. Udál se v Porúří.
Bylo tam velké shromáždění. Nějaký
učenec celé dvě hodiny dokazoval,
že Bůh neexistuje. Předložil veške-rou svou moudrost. Sál byl plný lidí.
Mnozí nešetřili chválou a nadšením:
„Bravo! Když není Bůh, můžeme si
dělat, co chceme!“ Když řečník po
dvou hodinách skončil, vstal předseda shromáždění a řekl: „Teď bude
diskuse. Kdo chce něco říci, ať se přihlásí!“ Nikdo ovšem neměl odvahu.
Každý si myslel:
„Takovému učenému muži sotva
mohu odporovat.“ Jistě tam byli
mnozí, kteří s jeho výkladem nesouhlasili, ale kdo by měl odvahu vystoupit na pódium, když dobře tisíc
přítomných řečníkovi přitakávalo!
A přece! Vzadu na sebe upozorňovala nějaká stará babička. Když se
hlásila, předsedající se zeptal:
„Babičko, chcete něco povědět?“
„Ano, chtěla bych něco říci,“
odpověděla stařenka. Přišla dopředu
na pódium, postavila se za řečnický
pult a začala: „Pane řečníku, mluvil
jste dvě hodiny o své nevěře. Dovolte mi, abych hovořila pět minut o své
víře. Ráda bych vám řekla, co pro
Vodné a stočné
mne udělal můj Pán, můj nebeský
Otec. Když jsem byla mladá, stalo se
mému muži na dole neštěstí. Přinesli
mi ho domů mrtvého. Zůstala jsem
s třemi malými dětmi sama. Tenkrát
bylo sociální zabezpečení velice
skrovné. Když jsem stála nad manželovou mrtvolou, byla jsem úplně
zoufalá. A přece. Bůh mě začal tak
těšit, jak to nikdo z lidí nedovedl. To,
co mi říkali lidé, byly jen prázdné
řeči. Ale On, živý Bůh, mě potěšil.
Řekla jsem mu: „Pane, teď musíš být
otcem mých dětí ty.” Často jsem večer nevěděla, kde vezmu peníze,
abych příštího dne nasytila děti.
Tehdy jsem opět řekla Spasiteli: „Pane, ty přece víš, jak jsem na tom bídně. Pomoz mi!”. A pak se ta stará
paní obrátila k řečníkovi a řekla: „On
mě nikdy nezklamal a neopustil. Měli
jsme mnoho těžkostí, ale nikdy nás
nenechal v tísni. Bůh učinil ještě
daleko víc: poslal svého Syna, Pána
Ježíše Krista. Ten za mne zemřel a
vstal z mrtvých a v jeho oběti jsem
nalezla očištění od všech svých
hříchů. Teď jsem už stará. Brzo umřu.
A přece. On mi dal jistou naději
věčného života. Až zavřu oči, procitnu v nebi, poněvadž patřím Ježíši. Toto všechno On pro mne učinil. A teď
se ptám vás, pane řečníku: Co pro
vás udělala vaše nevěra?“ Tu se řečník postavil, poklepal babičce na
rameno a řekl: „Ach, takové staré
ženě přece nechceme víru brát. Pro
staré lidi je víra docela dobrá.“ Ta
stará žena energicky řekla: „Ne, ne!
Položila jsem vám otázku a chci
slyšet vaši odpověď! Řekla jsem
vám, co pro mne učinil můj Pán. Teď
povězte vy, co pro vás učinila vaše
nevěra!“ Řečník upadl do rozpaků…
Ta stařenka byla moudrá žena. Dovedla bez bázně vyznat svoji víru.
Buďme podobnými i my.
Připravil P. Václav Haltmar
Děti z mateřské školy
na exkurzi
V oddělení Sluníček a Koťátek jsou
samá zvídavá dítka. Proto jsme pro
ně připravily exkurzi do svíčkárny firmy Rodas, která se nachází nedaleko
Olympie.
Ve svíčkárně nás přivítali nejen zástupci firmy, ale také dva jejich opeření miláčci papoušci Ara, kteří nám
létali těsně nad hlavami. To byl pro
děti velký zážitek.
Nejprve jsme zhlédli dokument o výrobě svíček a mýdel. Poté následovala zábavnější část. Děti byly
rozděleny do dvou skupin. První skupina si vyzkoušela sypání barevných
léčivých solí do průhledné skleničky.
Děti to velice bavilo, neboť hned viděly výsledek své práce. Druhá sku-
pina dostala dvě bílé svíčky, které si
mohly podle své fantazie dotvořit
ponořením do barevných tekutých
vosků. Každá svíčka tak byla originální. Potom se skupinky dětí ve
tvoření vyměnily.
Kdo z dětí dostal od rodičů i nějakou
tu korunku, mohl si v obchůdku zakoupit již nazdobenou svíčku pro své
blízké.
Děti byly plny dojmů a ani se jim nechtělo odjet zpět do školy. Rádi se
sem opět všichni vrátíme, protože
jsme si nestihli vyzkoušet vyrobit
své vlastní voňavé mýdlo.
Na základě podnětu od jednoho přemýšlivého občana se alespoň v krátkosti vrátím k rozboru platby za
vodné a stočné. Oba tyto poplatky
byly stanoveny na základě finanční
analýzy ministerstva zemědělství.
Obec obdržela v roce 2010 dotaci na
vybudování vodovodu a v roce 2014
na rekonstrukci čistírny odpadních
vod. Podmínkou obou dotací bylo
stanovovat poplatky v dalších 20 letech na základě závazné cenové
analýzy. Ministerstvo zemědělství
postupně zastavilo poskytování dotací na tyto projekty. Obce si musí
vytvořit fond obnovy a z něj pak financovat opravy, údržbu a případné
rekonstrukce těchto zařízení. V platbě je tato skutečnost zahrnuta včetně valorizační doložky. Na základě
žádosti obce byla valorizace snížena
z 5 na 2%. Platba také může být stanovena v rozmezí + - 10 %. Obec volila dolní hranici tohoto rozmezí z důvodu, že je provozovatelem obou zařízení. Nemá tudíž tak vysoké provozní náklady jako podnikatelský
subjekt, který logicky generuje zisk.
Oproti loňskému roku tudíž došlo ke
zvýšení o pouhou 1 korunu za m3
u pitné i odpadní vody - 29,- Kč za pitnou vodu, 20,- Kč za odpadní. Pro
srovnání a vaši představu: Olomouc
- vodné 39,77 Kč, stočné 44,44 Kč.
Šumperk - vodné 39,10 Kč, stočné
39,70 Kč. Shrnul bych to do lapidár-
Bohatý je ten, kdo se rozdává,
zlobě přátelským gestem zamává,
nezahořkne zlým, s úsměvem jde
spát.
ního prohlášení. V Týnci se žije
prostě levněji. Obec poskytuje srovnatelné služby za daleko nižší ceny.
Jedinou nevýhodou pro občany, kterou sám na svém účtu taktéž pociťuji, je jednorázová platba stočného. Při této příležitosti často čelím
dotazům: Proč se nevybírají měsíční
zálohové platby? Proč obec nerozesílá složenky a výzvy k platbě?
Jednoduchá odpověď. Protože jsme
o 10 Kč levnější. Pokud bychom začali platby vybírat jiným způsobem,
zvýšila by se administrativní zátěž
a museli bychom přijmout dalšího
pracovníka a tím pádem zdražit.
Částka 720,- Kč za osobu a rok se jeví
jako velká suma. Zkuste si ji však
přepočítat na denní tarif. Dojdete
k částce 1,90 Kč. To je částka, za kterou po vás obecní čistírna vod uklidí
veškeré vaše odpadní vody. Možná
je tato částka srovnatelná s tou, kterou vydáte denně za toaletní papír
a pastu na zuby. V době, kdy prokazatelně ubývá sladkovodních zdrojů,
je naší povinností se i ke splaškové
vodě chovat zodpovědně. Ostatně
některá světová velkoměsta už čistí
odpadní vodu do pitné podoby. Takže
tam pijete vodu, kterou už před vámi
někdo pil. To se určitě s tou panenskou vodou, kterou pijeme my, srovnat nedá. Važme si proto svého místa na zemi.
Stanislav Denk
Dětský karneval
v Čechovicích
V sobotu 20. února 2016 se v hostinci Na návsi v Čechovicích uskutečnil
každoroční dětský karneval. Čechovice jsou obec nevelká, ale i tak přišlo přes třicet dětí v krásných maskách. Bezkonkurenčně nejoblíbenější postavou byla v letošním roce
u holčiček princezna Elsa z Ledového království a u kluků Spiderman.
Na parketu nám také dováděli motýlek, myšičky a kočičky, kovbojové,
piráti, čarodějnice, piráti, indiánka
nebo karkulka. Všichni, a myslím, že
i my dospělí, jsme se dobře bavili
Zapsala Alena Kolářová,
učitelka
Úsměv příteli
Málo postačí, vřelý úsměv jen.
Stačí pozdravit každý všední den,
otevřenou dlaň podat příteli.
15
„Díky Davidu Menšíkovi, žáku 3. A
a jeho nadšené hře na klavír, která
mě inspirovala, vznikla tato drobnost. Díky Davide.“
Eva Kvítková
Foto: V. Vránová
s klaunkami Jožinou a Olinou, které
dětem naservírovaly hotový gejzír
zábavy, her a tancování.
Také chceme poděkovat všem z hostince Na návsi za jejich pomoc. Bez
jejich vstřícnosti by konání našich
čechovických akcí zejména v zimních měsících nebylo možné. A velký
dík patří paní Sklenářové za napečení úžasných sladkých věnečků pro
děti. Moje neteř Ella jich snědla
sedm a určitě by zvládla i víc, kdyby
nemusela domů.
Vendula Vránová
16
ČLÁNKY
Dopis váženému panu Miloslavu Dokládalovi!
Vážený pane, nevím, zda jste Týnečák, nebo jen čtenář Týneckých
listů. Ty měly a mají - i ty nové - velkou úroveň. Úvodníky pana učitele
Denka jsou milé. Je vidět, že má rád
přírodu. Já se na ně vždy těším.
Možná Vy máte raději řinkot tramvají
a návštěvy kaváren. My staří jsme
rádi za publikované fotografie, protože nejsme schopni se účastnit pořádaných akcí. I když ve svém věku
dobře vidím, na menší fotografie si
vezmu lupu. To radím i Vám. To jen
k úrovni Týneckých listů!
Nyní připomínka k roku 1948. Kdybych sama nezažila slasti totality,
asi bych se zasmála odboji, který popisujete Vy. Vytahování zákolníků
a házení drátů do obilí… Vážně si
myslíte, že to položilo na lopatky komunismus? Již v roce 1948 byla na
Hostýně orelská pouť, které se zúčastnilo 150000 lidí na protest proti
sjednocené tělovýchově. Organizaci
zabezpečili orli ze Svatého Kopečku,
Velkého Týnce, Grygova a z ústředí
Orla z Brna. Také to vládnoucí strana
ocenila. Všichni činovníci a náčelníci
jednot byli pozatýkání, někteří již
o Vánocích roku 1948, a ostatní - jako
můj manžel - v lednu 1949. A odměněni různými tresty. V červnu
téhož roku se sešli všichni v nechvalně známém Uherském Hradišti.
V červnu v Brně na Cejlu, odkud je
vozili k soudu. Tresty byly od jednoho
roku do patnácti roků. Potom hned
Jáchymov! Někteří byli v Jáchymově i
deset roků, do amnestie. Rozsudky
dostali do rukou až v roce 1990, po
rehabili taci, a věřte, že to není veselé čtení.
Další rok, přesně již ne vím (1985),
vypískali lidé soudruha Himla, který
se jim sna žil vysvětlit, jak to s národem myslí dobře. I o tom, jak nemohly děti z věřících rodin na školy,
vím své. Náš syn byl díky nebojácným lidem přijat na Masarykovu
universitu do Brna. Následoval dopis
z KSČ, jak je to možné, vždyť rodiče
chodí do kos tela?! Syn si to vyříkal
s panem rektorem a úspěšně dostudoval. Že po listopadové revoluci ne
byl nikdo potrestán, to se nelíbilo ani
těm nejvíce postiženým. Ale trestat
až „vetché starce“ byla dle mne již
jen ostuda a fraška. Je dobře, že Vojta Hrudník o tom píše. Podobně
postižené rodiny jsem znala i já. I rodinu Hrudníkovu.
Věřte, že i když jsem v té době zažila
a vydržela hodně zlého, Váš článek
mne velice zamrzel a rozzlobil, a nakonec tím odbojem, o kterém píšete,
i pobavil! Přeji Týneckým listům samé dobré čtenáře. Ať je podobné
kritiky neodradí od náročné práce.
Nás věrné čtenáře by to velice mrzelo. Již se na další číslo s úvodníkem
pana učitele Denka těším!
Zlata Nováková
Vážená redakční rado!
Chtěli bychom tímto příspěvkem reagovat na jeden negativní článek ve
vašich Týneckých listech. Nám všem se vaše listy líbí. Jsou plné zajímavostí, nápadů, článků, které osloví každého čtenáře. Dovídáme se o současném dění v obci, ale i o historii některých slavných osobností. Nezapomínáte ani na poezii a zaujala nás recenze obrazů ve vaší mini galerii. To
se tak hned nestává, aby občané přinášeli do galerie svá díla, která mají
někdy i velkou historickou cenu. Jsme nadšeni, že uveřejňujete Historický
kalendář. Je to milé se dozvědět, co se v kterém měsíci v historii událo. To
se v našem Zpravodaji nepíše. U nás je zaměřen na jednání zastupitelstva
a rady a pak to vypadá takto: „ZH schvaluje rozbor hospodaření /…/ TMSS
a ZS-A za IV. čtvrt. v předloženém znění…“ apod., což tedy k počtení není
a ze zkratek nechápete, co to znamená. Proto buďte pyšní na vaše Týnecké
listy! Redakční radě a všem autorům článků a fotografií přejeme, aby tak
nadále pracovali a přinášeli radost všem svým čtenářům.
Rodina Vodákova ze Slavkova u Brna
Vážená redakce,
byli jsme nemile překvapeni
z toho, co píše p. Miroslav
Dokládal v listech č. 2/2016.
Velice hrubě napadl listy, jejich
obsah a tím i práci celé redakce
a Všech co se na listech podílejí. Právě opak je pravdou.
Kvalita listů je čím dál lepší.
Bereme je už 8 let a čteme,
luštíme, nevynecháme nic. Jak
bylo v Týnci dříve i nyní co, se
chystá, informace z kultury,
sportu atd. Už 1/2016 bylo pro
nás překvapením svým novým
pojetím - moc dobré, jako vždy.
Nesouhlasíme v tomto s p. Dokládalem. Ať si pořádně rozmyslí, než napíše takové pomluvy.
Děkujeme Všem co na listech
pracují a těšíme se na další
čísla.
Somolovi
Rady zahrádkářům
V předjaří a na začátku jara je vhodné se zaměřit na přezimující škůdce
ovocných dřevin. Prohlížíme nejen
větvičky, ale i květní a listové růžice.
Velcí (tržní) pěstitelé dokonce odebírají vzorky větviček a na nich podrobně hodnotí počty jednotlivých
vajíček, larev, housenek, případně
i dospělců, a podle toho, kolik jich
připadá na určitý velký počet
hodnocených 2 až 3letých segmentů
větví s plodonoši (30-60), vypočítávají tzv. ekonomický práh škodlivosti. Podle něho se pak rozhodují,
zda ochranu provést a případně
jakými přípravky. U drobných pěstitelů se však většinou provádí průzkum jen orientační nebo se o případné ochraně rozhodujeme podle
výskytu škůdců v předchozím vegetačním období.
Jedná se zejména o vajíčka mšic,
mer, píďalky podzimní a tmavoskvrnáče zhoubného (dříve známého jako píďalka zimní, resp. píďalka zhoubná). Housenky obaleče jabloňového (může přezimovat i ve formě vajíček), obaleče pupenového, zimolezového, ovocného aj. přezimují v zápředcích v trhlinách borky nebo jiných podobných skrýších. Kromě
toho na stromech přezimují i různé
štítenky (nejčastěji štítenka čárkovitá, ústřicová a zhoubná, která je
známá i pod starším názvem červec
San José) nebo puklice (nejčastěji
puklice švestková). Ve formě dospělců (imag) na stromech většinou přezimuje podkopníček ovocný a podkopníček spirálový.
Regulace těchto přezimujících stadií
škůdců není jednoduchá a je možné
použít jedině přípravky obsahující
oleje např. Biool nebo Ekol. Princip
účinnosti spočívá v tom, že na povrchu vajíček, larev či dospělců se vytvoří vrstvička oleje, která zabrání
jejich dýchání. A protože dýchají
celým svým povrchem, dochází k jejich úhynu. Účinnější je provádění
ošetření až v době, kdy je většina
přezimujících škůdců již vylíhnutá
a jsou proto nejen lépe viditelní, ale
i citlivější k ošetření. Je to ve fázi tzv.
„myšího ouška“ až po fázi zeleného
nebo i růžového poupěte. V tuto
dobu je velmi účinné ošetření přípravkem Calypso 480. Ten ale bohužel již není na trh dodáván. Možné je
použít i přípravek patřící do stejné
chemické skupiny s názvem Mospilan 20 SP nebo přípravek SpinTor, ale
i organofosfátový přípravek Reldan
22. Možné je použít i přípravky ze
skupiny pyretroidů, jako je Agrion
Delta, Biolit - přípravek na ochranu
rostlin, Decis Mega, Decis Protech,
Fast K, Fast M.
Tyto přípravky jsou sice prakticky
neškodné pro teplokrevné živočichy
(včetně člověka), ale vysoce toxické
nejen pro škodlivý hmyz, ale také
i užitečný hmyz (včely, přirozené nepřátele škodlivého hmyzu apod.)
a hmyz ve vztahu k člověku indiferentní. Proto je používáme výhradně
jen na začátku vegetace. Jestliže se
na stromech vyskytují především
svilušky, pak je možné použít speciální akaricidní („protisviluškové“)
přípravky na bázi draselné soli přírodních mastných kyselin (Neudosan, Neudosan AF, Zdravá zahrada
přípravek proti škůdců - všechny tři
působí i na mšice) nebo přípravek
Nissorun 10 WP. Teplota v době provádění ošetření má být vyšší než
5 - 7 oC, lépe nad 10 °C. Koncem zimy
je možné ještě na větve ovocných
dřevin nebo na révu vinnou přivazovat plstěné pásy s dravým roztočem
Tychlodromus pyri, který při dodržení pravidel jeho použití (především nepoužívání některých pro něj
toxických přípravků na ochranu rostlin) se namnoží a dlouhodobě udržuje škůdce (svilušky a třásněnky) pod
hladinou škodlivostí.
Jaroslav Rod
Jablko poškozené mšicí jabloňovou
Foto: 5x archiv J. Roda
Mšice jabloňové na listu jabloně
Konec letorostu jabloně poškozený
obalečem jabloňovým
Štítenka zhoubná na jablku
Poškození listu třešně
podkopníčkem ovocným
SKAUTSKÉ OKÉNKO
Slovo vůdce oddílu
O prázdninách minulého roku jsem
se společně se svým kamarádem vydal na dosud největší dobrodružství.
Podnikli jsme putování po Rakousku,
Itálii, Francii a Německu. A to stopováním, popřípadě po svých. Tato cesta však neznamenala jen navštívení dalekých míst a jejich poznání,
měla i tak trochu význam pouti. Společně jsme trávili veškerý čas, veškeré radosti i starosti, a to po mnoho dnů. Samotné líčení zážitků by
bylo na jiný článek.
Osobně si myslím, že bych nebyl kdy
podnikl takové dobrodružství, nebýt
skautem. Umět se postarat sám
o sebe, ale i o druhé, věřit si, vědět,
co dělám, proč to má smysl a mít
z toho radost. Mít radost, i když kráčíte v bouřce ve tři hodiny ráno dva
tisíce kilometrů od vaší teplé postele. To jsou hodnoty, které skauting pomáhá u jedinců budovat.
To však neznamená, že musíte být
skauty, abyste něco takového získali! Existují další „zázemí“, která
nabízí tuto možnost. Například rodina. Na skautingu je ale přece něco
zvláštního, skrze těch několik jedinců, skautů, tyto hodnoty dokáže šířit
dál do okolí. U mladého člověka dochází často k situaci, kdy opouští
skautský život. S životní událostí přechodem na vyšší stupeň školy
např. - přestane chodit na schůzky,
jezdit na výpravy… Ale přece jen
u něho přetrvávají vlastnosti, které
se ve skautu učil těch několik let.
I tento již „neskaut“ může získanými
hodnotami pozitivně ovlivnit své kamarády. Bude podle nich jednou učit
třeba i své děti. Příkladem může být
dokonce svým rodičům. Ať už to děláme úmyslně či nepřímo, skauti
dělají svět kolem sebe lepším. Jako
když nějaká zápalná šňůra zapálí
svíce okolo sebe krásným jasným
plamenem. Dobrem.
Tom - kamarád z našeho putování nebyl nikdy skautem.
Jakub Hadaš
Družina Sojek
kům.
Životní styl.
Přátele a sbírání zkušeností.
Co ti skaut do života dal?
Zkušenosti.
Zábavu.
Naučila jsem se vnímat různé věci
jinak, dělám více dobrých skutků.
Spoustu zážitků a přátele.
Foto: archiv skautů
Každé pondělí se od 17:00 do 19:00
v klubovně schází družina jménem
Sojky. Tato družina má celkem 11
členek ve věkovém rozmezí 10-14
let. Na schůzkách nehrajeme jen
pohybové a slovní hry, ale učíme se
i skautské dovednosti jako uzly, morseovku nebo skautské zákony. Na
jedné lednové schůzce jsme se ptaly
členek a rádkyně družiny na různé
otázky:
Proč vlastně chodíš do skautu?
Co tě na tom baví?
Mám tady kamarády, se kterými
hraju hry.
Do skautu chodím, protože mě baví
společné hry s ostatními.
Hraju s holkami hry, jezdíme na výpravy a tábory. Většinou tady zažijeme hodně srandy. Většina lidí je tu
přátelských a mají smysl pro humor,
taky se mi hodně líbí naše tábory.
Baví mě akce, například tábor byl
super.
Baví mě hry s ostatními, ráda poznávám na různých akcích nové lidi.
Už si to bez skautování ani nedokážu
představit. Je tu široká škála akcí,
a čím jsem starší, tím jich je více.
Co pro tebe skauting znamená?
Skauting je pro mě zábavný koníček.
Pomocí skautingu poznávám nové lidi.
Rozhodně je to pro mě něco víc než
obyčejný kroužek. Znamená pro mě
kamarádství a učí mě dobrým skut-
Skautský ples ve Velkém Týnci
V sobotu 20. února se konal již tradiční skautský ples našeho střediska. Ples je známý svou přátelskou
atmosférou a ani tentokrát tomu nebylo jinak.
Letošní specialitou a atrakcí zároveň
byl fotokoutek, kde měli návštěvníci
(ale ani pořadatelé neodolali) možnost nechat si udělat fotku od zkušených fotografek. O zábavu se ale
kromě hudební kapely postaralo vystoupení doloplazského oddílu. A pozor, letos přišel i ten tolik slibovaný
kouzelník!
Ples jsme hodnotili jako velmi vydařený, měl klidný a příjemný průběh.
Organizačně se nejvíce podíleli
skautky a skauti z Čechovic a Velkého Týnce. Těmto desítkám organizátorů srdečně děkujeme za jejich
pomoc s přípravou a realizací plesu.
Poděkování s velkým Ď posíláme
i naším sponzorům. Velikánský dík
patří obci Velký Týnec.
Pevně věříme, že si návštěvníci ples
užili a potěší nás svou účastí i příště!
Koordinátoři plesu
Šíp, Jirka, Jelen
Foto: archiv skautů
Máš nějaký nezapomenutelný
zážitek ze skautu?
Když jsme jednou na táboře hráli
bahenní zápasy a potom jsme celí od
bahna běželi jako opice do vody před
všemi lidmi.
Těch je moc. Každý tábor a výprava
je jimi plná. Ale usínat pod hvězdami
nebo plout v lodi při západu slunce
nebo těsně neprohrát čing-čong
o pět špinavých ešusů je parádní
věc.
Kristýna Dvořáková,
Marie Zdráhalová
a holky z družiny Sojek
18
SKAUTSKÉ OKÉNKO
70 let od prvního poválečného tábora skautů
Přibližně rok po založení skautského
oddílu v Čechovicích se v červnu 1946
připravují jeho členové na svůj první
tábor. Na jednom z jarních výletů našli
zajímavé místo pro zbudování tábora.
V polovině června přinášejí do klubovny materiál na stavbu jako pily, sekyry, hřebíky a další. Táboroví kuchaři
připravují jídelní lístek, ostatní zase
program pro pobyt na táboře. Důležité
bylo také to, komu rodiče povolí 14-ti
denní táboření. Táboříme ve „Velkém
lese“ u Podštátu.
Ukázka zápisků v kronice
„Konečně přišla neděle 30. června,
kdy od rána do večera se nosily poslední věci a hlavně jídlo. Bylo rozhodnuto, že se pojede s malými ručními
vozíky. Vozíky jsme ještě téhož dne
naložili a dali k Richtrům pod kůlnu.
1. VII. 1946 - Dnes vyrazila první skupina na náš tábor, který bude trvat
14 dnů. Vyjeli jsme o 5 hod. s velkým
vozíkem, který vážil 7q, všichni starší,
vedoucí byl Vojta. Další hoši byli Karel
K., Tonda a Franta Z., Josef Š., Leoš B.,
Zdeněk N. Jeli přes Doloplazy, Daskabát, Vel. Újezd, Kyjanici do Kozlova
a odtud na místo k táboru. Do kopce
směrem ke Kozlovu se velmi zapotili,
protože má velké stoupání a dlouhý je
2 km. Na místo tábora jsme přišli o 1/4
12hod. Ihned jsme složili všechny věci
a pustili se do práce. Vyžali jsme trávu, postavili sklep a také jsme stavěli
šporák. Za zásobárku nám sloužila
dřevěná bouda. Odpoledne rychle
uběhlo, a proto jsme si zrobili narychlo
stany. Vojta a Tonda spali v zásobárně,
byli kuchaři.
2. táborový den - 2. VII. o 1/2 7 hod. zazněla trubka svoji známou skautskou
melodii. To již kuchaři měli navařenou
kávu. Rychle jsme se umyli, posnídali
a pokračovali v práci. V 10 hodin byla
již postavena kuchyně, takže se již
vařil oběd na šporáku. O 1/2 11. hod.
za námi přijela další skupina 5 bratrů
a sice St. Pilný, Mir. Richter, Fr. Bican,
Jos. Kroutil a Meťa Pilný. Odpoledne
jsme začali stavět podsady. Na návrh
J. Škurka jsme je dělali z kůry, kterou
Ilustrace ze skautské kroniky
jsme vozili a loupali nedaleko od nás,
kde dřevorubci káceli stromy. Po večeři, která byla o osmé hodině, jsme
šli spát. Hlídky byly od 9 do 6 hodiny
ráno. Celý den byl pěkný, slunný, plný
shonu a práce.“
A ještě průřez z dalších táborových
dnů, jak je zaznamenáno v kronice.
3. den - Měli jsme 4 stany, dva velké
německé a dva malé. Dnes se spalo
v podsadách, ale bez lůžek. Stany byly rozestaveny do půlkruhu. Studánku
jsme měli asi 150 m dolů skopce přes
potok, který teče pod táborem.
4. den - Stožár na vlajku připravil Karel a Mirda, byl asi 14 m vysoký. Ve
2 hodiny byla slavnostně vztyčena
vlajka. Nakupovat chodíme do Podštátu. Dnes jsme také označili cestu
od Kozlova až do tábora, protože očekáváme zítra návštěvu.
5. den - O sedmé hodině nás pan Zavadil opustil, byl velmi překvapen naším zařízením a spokojeně odjížděl
domů. Dnes večer byl náš prvý táborový oheň. Zpívali jsme různé písně
a vyprávěli veselé příhody. Spát jsme
šli o 10 hodinách.
6. den - Dnes se také štípalo a řezalo
dopoledne dříví. Pan Bican, který
k nám včera večer až po táboráku
přišel, nám pomáhal. Po obědě byl
odpočinek a potom jsme se rozdělili
na dvě skupiny a šli střílet: jedna vzduchovkou a druhá lukem.
7. den - Hosté spali ve druhém staně
a Mirda spal tu noc u Staně a Frantík
v třetím staně. V noci asi v 10 hodin
začalo pršet, potom se strhla velká
bouře a trvala až skoro do rána. Tuto
noc myslím žádný nespal, protože se
tak silně blýskalo a hřmělo, jako někde na frontě.
8. den - Fánek a Franta šli k „Zelenému
kříži“ pro mléko již o půl šesté, aby
snídaně byla na půl sedmé. Každý den
jsme chodili pro mléko k hajnému. Dostávali jsme denně 5l á 4,- kč za litr.
Vždy jsme tam ale musili být v šest
hodin. Od tábora je to vzdáleno asi
1800 m.
9. den - Po večeři byl táborák, při kterém rádci složili slib. Ve 20:30 byl slavnostně podpálen rádci. Potom složili
slib, kterým se zavázali po celý život
být dobrými junáky. Dnešní noc se ale
málo hlídalo. První hlídka budila Jošky,
dala mu hodinky a šla spát, protože
říkal, že už jde. Usnul a spal až do tři
čtvrtě na tři. Potom se vzbudil a vzbudil celý stan, že tady má hodinky
a hlídku ještě neměl.
10. den - středa 10. VII. 1946 - O půl
páté nás navštívil pan Netesal a velebný pán P. Kostrbel. Prohlédli si tábor
a pěkně prý to máme všechno zařízené. Zvláště se jim líbil sporák
a pěkně vhodné místo. Velebný pán
nám také řekl, že tady byli včera večer
asi o půl 11. Ale nemohli nás najít, tak
jeli domů. Přišli prý až k tomu močálu.
Přijeli s p. Kremláčkem.
11. den - Dnes se šlo zase nakupovat.
Šli tři bratři Mirda, Leoš, Fánek. Přišli
o 10 hod. Od rána byli zase závody ve
střelbě. Po obědě byla zuřivá bitva
Šiškami.
12. den - Poslední hlídku měl Vojtěch.
Vařil snídani a několik minut před
šestou se sekl do prstu. Zbudil Fánka,
aby mu to ošetřil. O devíti hodinách
nás navštívili nějací čtyři páni. Prohlédli si tábor a hlavně skálu a odešli. Byli
asi z ministerstva. Když odešli, kuchaři nám dali snídani a šli jsme na vycházku do Skelných hutí.
13. den - Asi osm nás šlo na borůvky
do Skelných hutí. Fánek zůstal v táboře. Tonda a Mirda, když šli o několik
minut dříve také na borůvky, chytili
nedaleko od tábora živou kunu. Měla
zlámané zadní nohy. Dnes je již poslední den, zítra nastupujeme cestu
domů, po mnoha zkušenostech. Večer
byl táborák, při kterém všichni táborníci složili slib.
14. den - Neděle - Rychle jsme skládali
své věci a bourali celý tábor. Rychle
mizel z očí a v 9 hodin jsme již stáli připraveni k odjezdu. Nedaleko tábora
byl močál, přes který jsme museli jet,
abychom nemuseli objíždět. Proto
jsme nasbírali dřeva a naházeli naň.
Šťastně jsme přejeli a byli jsme brzy
na cestě. Na velký vozík jsme si zhotovili brzdu, protože se většinou jelo
z kopce. Seděli jsme na vozíku a Franta nám troubil. Tonda se bál sednout
a tak za námi klusal a brzdil. Za necelou hodinu jsme byli v Újezdě. Domů
jsme přijeli v plné výzbroji. Před námi
šel Franta a vytruboval. Hned byla
plná dědina lidí a hochů a děvčat.
Zpracoval Jan Pečínka
ZE ŽIVOTA NAŠICH ŠKOL
Projekt EDISON
5. reprezentační ples školy
V sobotu 30. ledna ve Společenském
domě ve Velkém Týnci proběhl 5. reprezentační ples ZŠ Milady Petřkové.
S nacvičováním jsme začali přibližně
v půlce října pod vedením paní učitelky Ireny Richterové a manželů Čadílkových. Na hodinu tance jsme docházeli každou středu do naší školy.
Tančili jsme na známou písničku
z oscarového filmu Titanic. Ze začátku jsme se učili pouze jednoduché
taneční kroky a menší sestavy. Bohužel asi od ledna odpadlo několik
tanečníků, což začal být velký problém. Nakonec zbylo pouze 8 párů,
které to nevzdaly, vydržely až do
19
konce a Titanic nenechaly potopit.
Nacvičování uteklo rychle jako voda
a byl tu ples. V plném sále se na nás
dívalo přibližně 250 lidí. Nervozita
byla znát, ale naši rodiče nás ohromně podpořili a my jsme odtancovali
celou choreografii bez jediné chybičky.
Tímto bych chtěl za všechny tanečníky poděkovat našim učitelům tance, že s námi měli ohromnou trpělivost, a pomyslnou štafetu předáváme žákům dnešní 8. třídy.
Libor Tomeček , 9.třída
Foto: archiv ZŠ
Projekt EDISON spojuje mladé lidi
odlišných kultur a národností, aby se
seznámili se zvyky, tradicemi a
situací v jiných zemích a stali se tak
generací, která prolomí prohlubující
se mezikulturní bariéru.
Foto: archiv ZŠ
Návštěva ze zahraničí
Ve dnech 1.– 5. 2. naši základní školu
navštívilo šest zahraničních studentů, kteří v hodinách různých ročníků
prezentovali své země. Peter byl
z Egypta, Lima byla z Jordánska,
Clara byla z Brazílie, Neal byl z Číny,
Lika byla z Gruzie a Lisa byla z Japonska. V hodinách mluvili vždy jen
anglicky a žáci se snažili rozumět
a naučit se něco nového. Ve svých
prezentacích nám říkali o tradicích
své země, o historii, kultuře, typickém jídle a o všem, co se týkalo dané
země. S Japonkou Lisou jsme zkoušeli skládat origami, u kterého byla
veliká legrace, protože to mnohým
nešlo. Od Číňana Neala jsme se dozvěděli, že v Číně se nový rok slaví až
Foto: archiv ZŠ
8. února. Egypťan Peter nám vyprávěl o mumiích a s Clarou jsme si popovídali o fotbale, tedy hlavně kluci.
Vždy, když skončila prezentace, tak
se s nimi chtěli všichni vyfotit,
a chtěli, aby se jim podepsali. Cizinci
byli velmi ochotní a milí a vždy všem
vyhověli. Byla s nimi legrace a někteří se s nimi seznámili i mimo školu
přes sociální sítě. Řekli bychom, že
to byl zajímavý a velmi poučný týden, díky kterému jsme se naučili
mnohem lépe dorozumívat se anglicky. Dost jsme se s nimi spřátelili
a myslíme si, že většině budou moc
chybět.
K. Drábková a P. Verešová,
8. třída
Vizí projektu je tolerance a příznivé
společné soužití české společnosti
s různými kulturami a národy, a to na
základě jejich porozumění a omezení předsudků a stereotypů. Díky multikulturní atmosféře, vyvolané zahraničními stážisty, oživuje výuku
a zvyšuje zájem o studium mezi žáky
a studenty a učí je nebát se odlišného.
Projekt Edison je projektem společnosti AIESEC, což je mezinárodní studentská organizace, která zprostředkovává praxi studentům formou zahraniční stáže nebo členstvím v organizaci. Díky tomu napomáhá rozvoji mladých lidí po celém
světě.
Do České republiky přijela skupina
vysokoškolských studentů z různých
zemí světa a u nás, ve Velkém Týnci,
strávila jeden týden - od 1. do 5. února 2016.
Na naší škole jsme tak přivítali šestici studentů - Liku z Gruzie, Petera
z Egypta, Limu z Jordánska, Neala
z Číny, Claru z Brazílie a Lisu z Japonska.
Prostřednictvím poutavých prezentací nám představili nejen sebe, ale
i svou zemi, její zajímavosti a způsob
života. Vše v anglickém jazyce. Byl
to zcela jedinečný a neopakovatelný zážitek. Všichni si porozuměli
a v praxi pak ověřili, že lidé celého
světa mohou najít společnou řeč.
„Praktikanti“ si připravili nejen prezentace o své zemi, vedli také
diskuze se žáky, zodpovídali dotazy
na různá témata, hráli s nimi hry
apod. Během přestávek pak čelili
náporu dětí, které se s nimi spontálně fotografovaly a přicházely si pro
autogramy. Angličtinu si v tomto týdnu procvičily až do morku kosti,
s postupem času ztrácely ostych
a mluvily a mluvily a mluvily…
Tento multikulturní vzdělávací projekt pomohl oživit výuku a pro žáky
se stal skutečně atraktivním. Najednou měli možnost „kontaktu se
zahraničím“ i z jiné stránky a od někoho, kdo jim není zas až tak věkově
vzdálený. Pro většinu z nich to byla
velká motivace ke zlepšení se v angličtině - poznali, jak je důležité učit
se cizímu jazyku jako dorozumívacímu prostředku. (Vždyť tito lidé nejsou rodilí mluvčí, ale učí se angličtinu stejně jako oni!).
Děti měly možnost srovnání různých
zemí s ČR - po stránce historie, ekonomiky, kultury, zvyků, každodenní
rutiny atd.
A co druhá strana? Zahraniční studenti si pobyt na naší škole opravdu
pochvalovali! Moc se jim u nás líbilo
a to, že dokázali naše děti oslovit
a zaujmout, poznávali z jejich nadšených tváří. Každý pak napsal své
pocity - vyznání v angličtině i ve své
mateřštině - speciálně pro vás, čtenáře TL!
Taťána Hanušková, zástupkyně
ředitele ZŠ Milady Petřkové
20
PŘEDSTAVUJEME TÝNECKÉ FIRMY
Po analýze problému už jen „stačí“, aby to někdo vyřešil,
říká Slavomír Skopalík
Velký Týnec nedisponuje pouze běžnou občanskou vybaveností typickou pro střediskovou obec, ale sídlí
zde také několik firem. Jednou z nich
je firma Elekt Labs s. r. o., jež si za dobu své existence vydobyla významné postavení ve svém oboru a jejímž
jediným majitelem je dnes Ing. Slavomír Skopalík.
Společnost byla založena v roce
2003 a od svého vzniku se zaměřuje
na vývoj a nasazení systémů pro
plánování, optimalizaci a sběr dat ve
výrobě v průmyslových podnicích.
Hlavním produktem firmy je informační systém MASA (Měřící a statistická aplikace), jehož úkolem je
identifikovat problémová místa ve
výrobě, ta odstranit a přispět tak
k podstatné úspoře nákladů, zvýšení
jakosti a kvantity výroby.
V uplynulých letech firma instalovala svůj systém ve významných výrobních společnostech jako např.
Toray Textiles Central Europe s. r. o.,
která je předním výrobcem textilních látek, či Ball Aerocan CZ s. r. o.,
zabývající se výrobou hliníkových
obalů pro aerosolové spreje, jež
následně využívá řada kosmetických firem. Nejvýznamnějším zákazníkem firmy Elekt Labs s. r. o. je od
počátku společnost Kingspan Group
a. s., jež je čelním dodavatelem izolačních a zateplovacích systémů pro
stavební průmysl.
V současné době firma Elekt Labs
s. r. o. zaměstnává 10 pracovníků na
plný úvazek a plánuje další rozvoj.
informačních systémů pro průmyslové podniky. Někdo považuje lidi pracující v oblasti IT za
experty hodné obdivu, jiní zase
za počítačové šílence pohybující
se mimo realitu. Dají se podle
tebe nějak zobecnit osobnostní
a znalostní předpoklady k výkonu profese typu vývojář softwarových aplikací?
Klasický „ajťák“ je člověk, jenž má
na starosti pomáhat ostatním lidem
s výpočetní technikou. Pro ty je
naprostou nutností psychická vyrovnanost a nekonfliktnost. Odborné
znalosti zde jsou sice pořád důležité,
ale osobnost je důležitější.
Oproti tomu úkolem vývojářů, tedy
lidí, co pracují v mé firmě, není krátkodobé řešení problému, ale systematicky a dlouhodobě budovat své
dílo. Součástí našich programů je
např. kód, jenž jsem psal v roce 1992
v Tubo Pascal, verze 5.
K nám vývojářům se dostává úkol
zhruba formulovaný takto: „Prosím
zastavte se, máme problém s …“.
Zde by mohl být velmi dlouhý seznam různých problémů, ke kterým
jsme byli voláni. Prvním krokem vývojáře je tedy analýza situace. Dává
ten úkol vůbec smysl? Pokud ano,
není to past na začátečníky v podobě
některého ze známých běžnými prostředky neřešitelných úkolů? Po vyjasnění si problému se zákazníkem,
což je ta nejnáročnější a nejdůležitější část, pak už jen „stačí“, aby to
někdo vyřešil. Vývojář musí umět
pochopit reálný problém a navrhnout realizovatelné řešení, a to jak
finančně, tak funkčně a časově. Z toho důvodu se většina z nás specializuje jen na relativně úzkou oblast.
Já se například specializuji na výrobní informační systémy v průmyslových podnicích.
Majiteli firmy jsem položila několik
otázek.
Automatické měření plechovek
přístrojem Keyonce -Ball Aerocan
Ing. Slavomír Skopalík prezentuje svou
firmu na konferenci
Je práce pro průmysl něčím specifická?
V našem oboru je to především dlouhodobost vztahů, kdy ani nám, ani
zákazníkovi nejde o jednorázový
profit, ale o dlouhodobou spolupráci.
Většina mých zákazníků mi umožňuje, abych si vzal nového potencionálního zákazníka a ukázal mu,
jak to funguje v konkrétním provozu.
Z toho pak vyplývají takové drobnosti jako pořád fungující džentlmenské dohody nebo odbornost
všech zúčastněných, která je nezbytně nutná pro zajištění konkurenceschopnosti finálních výrobků.
Slávku, z jakých oborů se rekrutují zaměstnanci tvé firmy?
Jsou to především lidé profesně zaměření na elektro - slaboproud, matematiku, informatiku.
Tvoje firma se zabývá vývojem
K tomu, aby se člověk zabýval
vývojem informačních systémů,
nestačí pouze příslušné vzdělání. Co takový člověk musí znát
a umět?
Není ani tak důležité, co člověk umí,
mnohem důležitější je, čeho chce
dosáhnout. Pokud má motivaci, tak
je práce s takovým člověkem velmi
snadná. Když ji nemá, je to jako
cesta pouští bez kapky vody.
Druhou věcí je, že člověk nesmí věřit
tomu, že škola do něj vtluče vše, co
bude v životě potřebovat. Já říkám
mladým lidem, že škola je jako snídaně formou švédského stolu. Je
zcela na vás, jak dobrá a zdravá ta
snídaně bude. Pokud se špatně
nasnídáte, máte zkažený den. Pokud
špatně vystudujete, máte zkažený
celý život.
Takže co by měl člověk znát? Jednoznačně matematiku. Je univerzální,
bude se hodit v každém politickém
zřízení a za každého náboženství.
Potom angličtinu, zapomeňte na
český jazyk. Nejde o to se domluvit,
ale být schopen si přečíst, získat informace bez prostředníka. V neposlední řadě pak schopnost komunikace.
Něco, co se prakticky v žádné škole
rozumně nevyučuje. To není o tom,
že vím, jak se píše dopis, ale že dokáži spolupracovat s kolegou, informovat zákazníka, nenechám se odbýt u svého dodavatele.
Ve své firmě zaměstnáváš nejen
zkušené vývojáře, ale nabízíš
také možnost stáží studentům
středních a vysokých škol. Jaké
zkušenosti mohou ve tvé firmě
získat?
Prakticky vše od základních pracovních návyků, tj. že úkol končí tehdy,
když jej zákazník převezme, nikoliv
tehdy, když si myslím, že mám hotovo. Že do telefonu se neříká „haló“,
že e-mail je formální dopis a podle
toho by měl vypadat a další.
V odborné oblasti si osvojí znalosti
z automatizace, a to průmyslové
i domácí. (Kdo byl u mne doma na
exkurzi, jistě chápe.) Nemine ho
programování od jednočipů (kam
počítám i 32bit procesory ARM) přes
PLC, serverové služby, aplikace pro
koncové uživatele s vysokými nároky na ergonomii až po tvorbu webových aplikací. Dále si prohloubí
znalosti z matematiky, a sice od základních problémů po aproximace
funkcí, statistiku či regresní analýzu.
Samostatnou kapitolou jsou databáze. Velmi rozšířená věc založená povětšinou na transakčním zpracování a relační algebře. Kdo ji opravdu
dobře zvládne, ten má pak cestu
k profesní kariéře výrazně ulehčenou. U nás ve firmě se pak může
naučit vše okolo SQL databází
střední velikosti. Samozřejmostí je
pak účast na konferencích zaměřených na tuto problematiku, kde sám
často přednáším.
Stážista má možnost participovat na
dlouhodobých projektech, kde se
spolupracuje s dodavateli například
z Německa, Itálie, Japonska a dalších
zemí.
Častým tématem dneška je právě nedostatek technicky zaměřených odborníků. Co je podle
tebe příčinou takové situace?
Je to kombinace několika faktorů. Za
jeden z nich považuji fakt, že u nás
nejsou dostatečně ctěny a popula-
Unikátní měřící zařízení pro online
měření šavlovitosti plechu
- Kingspan Group
rizovány osobnosti z oblasti průmyslu, techniky a vědy. Jejich práce je
vnímána jako něco všedního. Dále
pak je to nevhodná forma výuky matematiky a přírodních věd obecně.
V neposlední řadě změna paradigmatu. Chceme-li dosáhnout účinnosti, rychlosti, kvality a ceny, je
nutné volit složité technologie.
Složité technologie pak potřebují
vzdělané lidi.
Nicméně se s tímto problémem potýká celý svět, takže tuto skutečnost
beru spíše jako přirozenou součást
života.
Práce na vývoji informačních
systémů v sobě nese nejen komerční, ale i vědecké hledisko.
Své projekty prezentujete na
odborných konferencích. S jakým ohlasem?
Například jsme takto získali druhého
nejvýznamnějšího zákazníka - firmu
Ball Aerocan. V každém případě nám
kvalitní příspěvky, byť je jich v poslední době méně z důvodu pracovního vytížení, zaručují respekt jak
u zákazníků, tak u konkurence.
Osobně toto považuji za dobrý způsob marketingu, který zatím funguje.
Není pro tvou firmu Velký Týnec
příliš malý?
To je trochu zrádná otázka. Místa je
tu dost. Co však chybí a na co si stěžují dojíždějící kolegové, je dopravní
dostupnost. Z Velké Bystřice nebo
z Mariánského Údolí je Velký Týnec
prakticky nedosažitelný.
Kolegové tak hojně praktikují „carsharing“, aby se vůbec dostali domů. Skutečnost, že zaměstnanec
musí mít vlastní auto, část uchazečů
o práci eliminuje.
Pak jsou tu takové drobnosti jako
obědová restaurace nebo internetová konektivita.
V současné době zvažuji zřídit vývojovou kancelář také v Ostravě.
Důvodem je větší koncentrace průmyslu, lepší dopravní dostupnost
a více odborníků. Olomoucko bohužel svým zaměřením není optimální
místo k podnikání v mém oboru.
Rozhovor připravila
Andrea Thunová
SPORT
21
ZIMNÍ PŘÍPRAVA TÝNECKÝCH FOTBALISTŮ
Vážení příznivci kopané!
Vzhledem k tomu, že se množí dotazy na přípravu týneckých fotbalistů
jak anonymně na internetovém fóru,
tak osobně u členů výboru, informujeme tímto o současném dění.
Muži pod vedením pana Vratislava
Filipa zahájili přípravu těsně po vánočních svátcích. V měsících lednu
a únoru absolvovali týdně tři tréninkové jednotky. Fyzická příprava byla
pestrá, tradiční výběhy do terénu byly střídány spinningem a plaváním
v bazénu. Přípravu absolvovalo 18
hráčů - 14 stálých členů kádru + 3
dorostenci + Tomáš Ehrenberger. Do
přípravy se zatím nezapojili následující hráči: Roman Kovář, František
Kuča, Ondřej Vereš, David Dvořáček,
Tomáš Danilko. Nejoblíbenější tréninkovou jednotkou byl spinning
a nejméně oblíbenou plavání. Účast
na tréniku je vysoce uspokojivá a nadějná. V polovině února měli 100%
účast T. Mádr a P. Glier. Výbor se po
dohodě s trenérem a staršími hráči
rozhodl nezajišťovat další hráče do
kádru. Jarní část sezóny bude věnována zabudování mladých nadějných hráčů do kádru, včetně dorostenců, kterým končí dorostenecký
věk, aby v příští sezóně již byli všichni plně použitelní v družstvu mužů.
Určitě všechny zajímá, kdy a s kým
budou naši hráči absolvovat přípravná utkání. Přesné časy a místa konání utkání se budou upřesňovat
v dalších dnech i v závislosti na meteorolgické situaci .
19. 3. hřiště a čas bude upřesněno
soupeř Šternberk B
Dorostenci rovněž trénují od začátku
ledna. Tréninky mají zatím 2 x týdně
v týnecké tělocvičně. Účast bývá ovlivněna školními povinnostmi
a zdravotním stavem hráčů.
Doufáme, že v jarní části soutěží
nám nebudou dělat radost jen benjamínci, ale i družstva mužů a dorostenců. V každém případě spokojenost a účast zvláště mužů na trénincích je vysoká a doufáme, že se
odrazí ve výkonech.
www.fotbalvelkytynec.cz
Některá přípravná utkání už jsou
odehraná a další program přípravy
je následující:
26. 2. 2016 - hřiště Holice
Grossmugl (Rakousko) - V. Týnec 7:5
5. 3. 2016 -hřiště Mohelnice,
Moravičany - V. Týnec 4:0
13.3. hřiště UT Heyrovského, 13:30
soupeř Loštice
Foto: archiv TJ Sokol
Ve dnech 28. 1 - 1. 2. 2016 se uskutečnilo zimní soustředění mládežnických
fotbalových oddílů, které se, myslím opět vydařilo.
Po roce opět na lyžařském soustředění fotbalistů
Rok se s rokem sešel a malí i větší
fotbalisté opět vyrazili na zimní soustředění.
28. ledna odpoledne nasedáme v ještě hojnějším počtu než vloni do autobusu a vyrážíme opět směr Karlov
pod Pradědem do hotelu Moravice.
Loni nás bylo 38, letos už 60. Pokud
to takhle půjde dál, budeme muset
objednávat dva autobusy! Na druhou stranu už většina dětí i dospělých věděla, do čeho jde, takže jsme
přece jen měli menší obavy, jak to
celé zvládneme. Děti se také už tvářily zkušeně…
Nejdůležitější úkol pro dospělé byl
unavit děti! Každé ráno přijížděl autobus, který pro nás posílali provozovatelé vleků, abychom nemuseli
pěšky. A vyrážíme na kopec! Dospělí
si rozdělili lyžaře dle pokročilosti,
zkušení lyžaři vytvořili družstvo
o počtu 5 – 6 dětí. Začátečníci si opět
mohli dopřát luxus „osobního trenéra“ - každému začátečníkovi se věnoval jeden dospělý. Celé dopoledne
probíhal lyžařský výcvik, kdy se nelyžaři učili základní postoj a pohyby,
mírně pokročilí pak vylepšovali
oblouk a postoj. Někteří účastníci
zvolili i výuku jízdy na snowboardu.
Jsme rádi, že naši malí sportovci jsou
tak všestranní. Na svahu samozřej-
mě i patřičně vyhládlo, a proto pod
svahem čekal po loňsku již zkušený
zajišťovací tým s dostatečnou zásobou čajů, párků v rohlíku, buchtiček
a perníčků, které napekly maminky.
Každý večer bazén, fotbalový trénink v tělocvičně, společenské hry,
opět se hrálo na kytaru a zpívalo.
Tentokrát na promítání filmu málem
ani nedošlo, protože nebyl čas.
Moc oceňujeme rodiče, že všichni
vyslyšeli naši prosbu a doporučení
nedávat dětem tablety. Nikdo si na
tablet ani nevzpomněl, nikomu nechyběl. A jen taková poznámka na
okraj. Ve druhé části hotelu s námi
byla nějaká škola na lyžařském výcviku. A když jsem viděla děti z tohoto kurzu sedět na chodbách s mobilem v ruce, moc toho spolu kluci
a holky nenamluvili, jen ťukali do
mobilu. Byl to smutný pohled. Byla
jsem ráda za tu hromadu práce, co
máme s našimi dětmi! Jasně, ono je
to pohodlnější dát jim tablet do ruky.
Děti byly opět super! Podle hodnocení trenérů ještě hodnější než vloni.
Dospělí, kteří s námi byli poprvé, byli
překvapení, jak dobrými lyžaři většina dětí je! Ale to my přece víme, že
máme v našem oddíle samé šikovné
děti!
Celkem nám vyšlo i počasí. I sněhu
Rozpis fotbalového jara
Dorost
3. 4. 10:00 V. Týnec - Mohelnice
9. 4. 13:45 Lipník n. B. - V. Týnec
17. 4. 10:00 V. Týnec - Určice
24. 4. 10:00 V. Týnec - Černovír
1. 5. 14:15 V. Losiny - V. Týnec
8. 5. 10:00 V. Týnec - Chválkovice
14. 5. 16:30 Opatovice - V. Týnec
Muži
26. 3. 15:30 Přáslavice - V. Týnec
3. 4. 15:30 V. Týnec - Příkazy
9. 4. 16:00 Horka - V. Týnec
17. 4. 16:00 V. Týnec - FC Drahlov
24. 4. 16:00 V. Týnec - TJ Blatec
1. 5. 16:30 Šumvald - V. Týnec
8. 5. 16:30 V. Týnec - Střelice
22. 5. 10:00 V. Týnec - Chomoutov
15. 5. 16:30 Újezd u Un. - V. Týnec
28. 5. 14:15 Nemilany - V. Týnec
22. 5. 16:30 V. Týnec - Chomoutov
5. 6. 10:00 V. Týnec - Kostelec
12. 6. 14:15 Konice - V. Týnec
29. 5. 16:30 Kožušany - V. Týnec
5. 6. 16:30 V. Týnec - Dl. Loučka
11. 6. 16:30 Červenka - V. Týnec
na sjezdovkách dost! Jen v letošní
špatné zimě nebyl v provozu snowtubing. Opět nám hodně pomohl
také provozovatel lanovky, který nás
zdarma vozil dvakrát denně kvůli návratu na oběd autobusem od hotelu
k vlekům, aby to děti měly úplně pohodlné. A poskytl nám úschovnu na
lyže.
Ubytování v hotelu Moravice, který
patří pod hotel Kamzík, Karlov pod
Pradědem, bylo jednoduché, ale čisté a dostačující. Tentokrát bylo soustředění „laděné“ na téma populárních Mimoňů, takže na pokojích bydleli Stuartovci, Kevinovci, Bobíci.
Měli jsme pokoj Ledového království,
pokoj trenérů byl U padouchů, aby
nikdo nezabloudil.
V pondělí odpoledne nastal čas, kdy
jsme se chystali k odjezdu domů. Přijeli jsme všichni pěkně utahaní,
vždyť jsme byli v zápřahu každý den
od 7 hodin ráno do 9 hodin večer.
V autobuse bylo úplné ticho. I kluci
byli utahaní, klidní a tišší (až na
hlášku jednoho benjamínka, že „přijede domů a bude spát jako prase!“ –
docela to trefil, vždyť prase divoké
spí až 21h denně). Ale také byli
nadmíru spokojení, že se soustředění líbilo a nikomu se (až na jedno naražené zápěstí) nic nestalo.
Nakonec bych chtěla poděkovat
i všem dospělým, kteří se podíleli na
organizaci a výcviku a vzali na sebe
tu zodpovědnost starat se o tolik relativně malých dětí. Trenérům za
opravdu velké nasazení v průběhu
celého soustředění. Děkuji maminkám za poskytnutí a přípravu svačinek pro děti i dospělé. Sponzorům za
poskytnutí drobných cen použitých
jako odměny pro děti. Všem, kdo
chystali hry, diplomy, medaile a plno
dalších drobností, které ale celkově
udělaly strašně moc a přispěly
k úspěchu celé akce. A v neposlední
řadě také Obci Velký Týnec za zaplacení autobusu na dopravu do Karlova a zpět.
Odkaz na foto z celé akce najdete
internetových stránkách týneckého
fotbalu www.fotbalvelkytynec.cz
Jak to tak vidím, organizace zimního
soustředění v roce 2017 nás opravdu nemine. Takže těšíme se na akci
Hory 2017!
P. S. Vlastně jsem si vzpomněla na
dvě výtky k letošnímu soustředění:
jeden malý fotbalista si stěžoval, že
se mu nelíbí bílé povlečení, on má
radši barevné! No a nám dospělým
chyběl Pepa.
Lenka Charvotová
Výsledky Zlaté ligy
stolního tenisu 2016 - 1. kolo
Registrovaní hráči
Finále: Honnemann - Bráblík Jiří 3:0
O 3. místo: Strohalm - Koudelka 2:3
O 5. místo: Kočí - Valuch 1:3
Amatérští hráči:
Finále: Hynek O. - Hynek J. 3:0
O 3. místo: Chrobok - Svrchokryl 3:0
Ženy:
1. Mihalová Hana
2. Tomíková Vladimíra
3. Nekoksová Lucie
Děti:
1. Novotný Radek
2. Dvořáček Jakub
3. Zdráhal Antonín
4. Kábrt Jan
5. Kábrt Petr
6. Hejtmanová Lucie
7. Škrachová Kamila
2. kolo Zlaté ligy stolního
tenisu se bude konat
23. dubna 2016
22
KŘÍŽOVKA
Zkr. býv
Pašované 2. část
mládež.
zboží
tajenky
organiz.
Zkr.
krevního
tlaku
Nízká
cena
Nebyl
bdělý
Citoslovce
podivu
3. část
tajenky
Četl jsem,
Který
viděl
zastarale
jsem,
souhlasím
Výbava
lodi
Kofein
obsažený
v čaji
Jenom
Pouhá
(nářeč.)
Druh
rovnokřídlého
hmyzu
Jindy
Mírný
běh
Léčivá
rostlina
Náš
písničkář
Už
Římský
1106
Hlemýžď
Krytosemenná
dřevina
Značka
pracího
prášku
KŘÍŽOVKA
Odbyt
strojů
a nářadí
Jméno
psa
Okresní
hygienic.
stanice
Konec
žen. jm.
Krist...
Hony
Kód
Norské
koruny
Osobní
zájmeno
Planeta
Modrá
barva
Anglicky
den
Marián.
poutní
místo
Zkr. evr.
měny
Holand.
žen. jm.
Necit
Druh
krému
Duševní
otřes
Znaménko
sčítání
Zk. minist.
zeměděl.
Bylina
Greenwichský
čas
Verneův
kapitán
Nautilla
Otevřené
ohniště
Slavnost.
fanfára
Křup
Okvětní
prášek
(knižně )
Angl.
souhlas
Věštec
Jm. spis.
Bradburyho
Bikarbonát
Jeskyně
Skrýš
Zápalka
Křik
Darebák
Anglicky
vyrobeno
Sok
Zn. fotogr.
objektivu
Trnovník
Oříšky
Syndrom
selhání
imunity
Náš
buditel
(J. K.)
Časně
Část
svíčky
Koření
Homosexuál
Opak
lesku
Domácky
Aneta
Směneč.
ručení
Fáze
hodu
Tábor
Korálový
ostrov
Značka
hodinek
Vlákénko
Správné znění tajenky zašlete poštou, e-mailem nebo ho zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon: 585 151 111, e-mail [email protected], a to do konce
aktuálního měsíce.
Palác
kultury
(zkr)
Angl.
čas
Regionál.
kon. org.
Tajenkou březnové křížovky je výrok připisovaný
StředoJanu Werichovi (1905 - 1980) patřícímu k našim divěký
vadelním a filmovým legendám
nájezdník
Do
kterého Domácky 1. část
tajenky
Eliška
prostoru
Vojenská
jednotka
Vojenský
oblek
Římsky
1105
Úspěšnou řešitelkou křížovky z minulého čísla a výherkyní
knihy je paní Věra Břízová z Havlíčkova Brodu.
Výherkyni blahopřejeme.
Tajenka: Stát se moudrým je maličkost. Je třeba umět
skrývat svou hloupost.
Akt
Zkr. Něm.
Slovensky
Zkratka
jiskra
městské Dvě oblé
policie
samohlásky
Úder
Zn. tuku
Opak
zevnitř
Částka k
zapůjčení
(obráceně)
(loan to value)
Název
Dvě
hlásky N
samoZkr. pro
hlásky
Sloven.
s háčkem
republiku
Ne draze
(obráceně)
Okresní
muzeum
Hřib
Osobní
zájmeno
4. část
tajenky
Hlavní
myšlenka
Římských
1495
Výpůjčka
peněz
Pomůcka:
Rmen, Tyl, GMT,
Ray, Vidi, Lenk,
Seiko, Benar
ZA PL TEM
Jaké si to uděláme, takové to máme, říká
starostka Majetína Miroslava Zavadilová
rosty obce. Mé plány byly jasné. Pokračovat v nastavené linii, udržet
chod obce na vysoké laťce, kterou
Ing. Dočkal nastavil.
Foto: archiv M. Zavadilové
V naší zemi se obecně žehrá na malý
počet žen stojících včele firem, společností, resp. zaangažovaných ve
státní správě. Nedaleká obec Majetín tento trend nepotvrzuje. Deset
let tam vykonává funkci starostky
obce paní Miroslava Zavadilová.
A v prvním čtyřletí ji po boku stála
další dáma - Miroslava Šmídová, která se dnes věnuje vedení své vlastní
firmy. Kolegyni Mirku znám jako
nesmírně aktivního, nápaditého
a kamarádského člověka. Kromě
starostí spojených s vedením své
vesnice nese na svých křehkých bedrech i kormidlování mikroregionu
Království, při němž jí jako členové
posádky příliš nepomáháme. Ona to
však zvládá s ženskou nonšalancí
a chlapskou bravurou, za což jí patří
náš velký dík!
Miri, v čele nedaleké obce Majetín stojíš od roku 2006. Čím ses
profesně do té doby zabývala
předtím?
Zkoušku dospělosti jsem v roce 1991
složila na zdravotnické škole v Olo-
mouci a poté jsem pracovala jako
zdravotní laborantka na oddělení
mikrobiologie ve FN Olomouc.
Foto: archiv M. Zavadilové
Když ses rozhodla kandidovat
do čela obce, s jakou představou
a s jakými plány jsi přicházela?
Byla jsem oslovena Sdružením nezávislých kandidátů obce Majetín
jako náhradník do zastupitelstva.
V té době jsem měla malé děti a angažovala jsem se při pořádání kulturních akcí v obci, a to mě bavilo.
Tehdejší pan starosta Ing. Mojmír
Dočkal se rozhodl, že po 16 letech už
nebude kandidovat do funkce sta-
Máš za sebou dvě volební období. Co všechno se zastupitelstvu
obce pod tvým vedením podařilo
zrealizovat? Na co jsi hrdá?
S chutí, ale také s obavami, co vše
mě čeká, jsem se po zvolení do funkce starostky vrhla do práce. Naše
obec byla již v té době velmi dobře
vybavena. Ale čím víc má obec vybavenosti, tím hůře se udržuje a buduje
další. Řešíme problémy se starou
kanalizací, která byla vybudována
v 70. letech v takzvané akci „Z“. Dotace na opravy kanalizační sítě bohužel zatím nejsou k dispozici. Udržet v provozu koupaliště a saunu je
také docela náročný oříšek. Samozřejmě jsme rádi, že koupaliště
a saunu v naší obci máme. Celý areál
ozdravného centra jsme rozšířili
o hřiště na beach volejbal, nohejbal
a petanque a také zázemí s občerstvením a dětskými prvky. Plánujeme další zvelebení areálu.
V roce 2009 jsme vystavěli inženýrské sítě pro novou výstavbu rodinných domů v ulici Polní, kde již
v současné době stojí několik nových
domů. Dotační prostředky jsme využívali především na rekonstrukce
komunikací, chodníků a polních cest,
na výsadbu zeleně v obci, ale i v jejím okolí. Občané tak mají možnost
využít k výletu na kole nebo na
procházku místní naučnou stezku
„Mezi Královstvím a Olším poznej
obec Majetín“ nebo jen tak navštívit
poutní místo u kapličky v Olší a podobně. Je co obdivovat. Postupně
modernizujeme vnitřní prostory budovy základní a mateřské školy, hasičské zbrojnice, domu služeb, obecního úřadu a připravujeme i úpravy
jejich fasád.
V roce 2010 jsi mě vystřídala ve
funkci předsedy mikroregionu
Království. Jak hodnotíš uplynulou pětiletku v jeho čele? Jak
vnímáš potencionál mikroregionu v současné době?
Myslím si, že setkávání představitelů
obcí je důležité, a to nejenom na
úrovni mikroregionů, ale i v rámci
obcí z jiných koutů naší republiky.
Promluvit s kolegou o problémech,
které trápí většinu z nás, je jakousi
úlevou. Získávají se zkušenosti a rady a lépe se dají zhodnotit záležitosti
v dané obci. V mikroregionu Království se nám společně podařilo
zrealizovat několik větších projektů,
na které jsme získali dotační prostředky. Máme nový systém obec-
ních rozhlasů, povodňové plány
a domácí kompostéry. Každoročně
vydáváme stolní kalendáře a příležitostně další propagační materiály –
pohledy, letáčky, Bulletiny. Novinkou je kniha „Hanácké Království“,
která především pomocí fotografií
zachycuje krásy našich obcí. Všechny mikroregionální příznivce srdečně zvu na její slavnostní křest,
který se uskuteční na akci „Království hraje, zpívá a tančí“ 2. dubna
t. r. v Brodku u Přerova. Velmi mě těší, že jsou kolegové nakloněni pořádání společných akcí, kterých je
každoročně celá řada. Děti se mohou projevit při výtvarné soutěži,
atletické a plavecké olympiádě, dospělí si mohou zasoutěžit na sportovním dni. Celé rodiny si mohou
společně užít pěkný den na akci,
o které jsem se již zmínila - Království hraje, zpívá a tančí, při cyklistickém výletu lesem Královstvím
nebo si zasoutěžit na Královském
triatlonu. Kdo není sportovně založen, může se zúčastnit fotografické
soutěže nebo navštívit výstavu hospodářských zvířat. Společné akce
v roce uzavírá Vánoční koncert v Dubu nad Moravou. Kdo má zájem
a chce se přijít společně pobavit, tak
si tu správnou akci jistě najde. Pro
zastupitele a zaměstnance obcí pořádáme exkurze do mikroregionů
v jiných krajích. Poznáváme tamní
zvyky, získáváme nápady a zkušenosti pro zlepšování u nás.
Foto: archiv M. Zavadilové
Kolik si toho slibuješ od místní
akční skupiny, jejímiž členy jsou
i naše obce?
Co se týká místní akční skupiny, věřím, že má před sebou budoucnost.
24
ZA PLOTEM
Jedná se o spolupráci několika skupin - obcí, místních spolků a podnikatelů. Jsou před námi nové dotační
výzvy a s tím souvisí spousta práce,
ale také hodně štěstí při získávání
dotací.
Majetín byl vnímán očima Týnečáků jako vesnice, o níž lze prohlásit, že je to taková jedna
velká rodina. Platí to i dnes?
Ano, věřím tomu, že většina spoluobčanů má stejný cíl - žít v klidné,
čisté, moderní a společensky aktivní
obci. A tomu i pomáhají. Jsem zastáncem hesla: „Jaké si to uděláme,
takové to máme.“ Ale nemůžeme
nikoho nutit. Kdo chce hledat problémy, tak si vždy nějaký najde. Kdo
chce být nešťastný, tak vždycky bude. Myslím, že to platilo vždy, platí to
i dnes a byla bych asi naivní, kdybych se domnívala, že se to změní.
Jsem moc ráda, že jsou občané nakloněni našim tradičním akcím. Tou
největší akcí je kácení máje, které
míváme každý rok na jiné téma. Zapojují se celé rodiny a věřím tedy, že i
další generace budou mít konec
měsíce května spojen s touto slavností.
Máme několik místních spolků, jejichž zástupci se podílí na organizaci
akcí - hasiči, folklórní soubor Majetínek, spolek Koník dětem i dospělým pro radost, myslivci, fotbalisti
a sokoli. Nabídka zájmových kroužků
je v naší obci velká. Bohužel se nedá
vyhovět všem požadavkům, ale to je
běžné. Některé děti z okolních obcí
dojíždí do kroužků do Majetína a
někteří Maječáci zase využívají
nabídky v jiných obcích a městech.
Co se ti vůbec na tvé obci nejvíce
líbí, proč v ní ráda bydlíš? Vyměnila bys vesnici za město?
Dovedla bych si představit bydlet
v jiné obci nebo městě, ale Majetín
mám ráda. V domě, ve kterém bydlím s mou rodinou a mými rodiči,
donedávna ještě i s mojí babičkou,
se narodil můj děda a maminka.
Každá místnost v domě má své
tajemství, vyslyšela životní příběhy
několika generací, a to je pro mě
velké pouto. Prožila jsem zde dětství
spolu s mými dvěma staršími sestrami. Všechny tři jsme se brzy
vdaly a založily si vlastní rodinu. Jako
nejmladší dcera jsem přirozeně
zůstala doma. Naše obec má výhodnou lokalitu. Bydlíme na vesnici,
ale do města to máme, coby kamenem dohodil - do Olomouce, Přerova i Prostějova. Máme dobré autobusové spojení a na vlak do Brodku
u Přerova je to krásná patnáctiminutová procházka. Když nechci nikam cestovat, mohu na relaxaci
využít nabídky v obci a jejím okolí.
Na počátku jsem se ptal na tvou
původní profesi. Prozraď nám o
sobě více. Kolik máš dětí? Co ti
dělá radost, co tě naopak rozesmutní? Jaké máš koníčky?
Mám skvělou rodinu, bez které si nedovedu představit, že bych mohla
vykonávat svou současnou práci.
Manžel a již dospělé děti, dcera
a syn, jsou mi velkou oporou.
Raduji se i z maličkostí a jsem
smutná, když se mi něco nepovede
Foto: archiv M. Zavadilové
a já jsem to nemohla ovlivnit. Když
něco pokazím sama, to jsem na sebe
patřičně zlá i se všemi důsledky.
Svůj volný čas ráda trávím se svou
rodinou, to je můj největší koníček.
Ráda vařím, ale také ráda ochutnávám speciality jiných. Sportování
není moje silná stránka, ale ráda
plavu, jezdím na kole a věnuji se
dětem v kroužku mladých hasičů.
Kulturní rok 2016 v Majetíně
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Plány do budoucna? Nechám se sama překvapit, kam mě osud zavede.
A tvůj velký profesní či soukromý sen?
Jestli dovolíš, to si nechám jako své
tajemství.
Ptal se Petr Hanuška
ZA PLOTEM
25
POZVÁNKY NA AKCE KONANÉ V MIKROREGIONU KRÁLOVSTVÍ
Hostinec U kříže v Bolelouci vás zve 19. března 2016 na
Turnaj ve stolním fotbálku
Startujeme v 11:00 hodin
Startovné za team je 100,- Kč
Přihlášky je nutno podat do 14. března!
Jednání valné hromady Místní akční skupiny
Hanácké Království konané dne 26. ledna 2016
- Informace o činnosti MAS v roce 2015
Valná hromada po projednání:
1) Bere na vědomí informaci
o činnosti MAS za rok 2015.
Hlavním cílem roku 2015 bylo pokračovat v přípravě MAS na plnohodnotné přerozdělování finančních
prostředků v období 2014 - 2020,
a to zejména získáním příslušného
certifikátu MZe. Tento hlavní cíl se
daří plnit. V prosinci 2015 jsme
získali z ministerstva (MZe) tzv.
Osvědčení o splnění standardů pro
činnost MAS.
2) Dílčí projekty a činnost
2.1. Valná hromada se sešla v loňském roce dvakrát a vždy byla usnášeníschopná. V lednu proběhlo výroční jednání VH (rozpočty atd.),
v listopadu jsme řešili mj. změny dle
požadavků MZe.
2.2. Rada spolku se sešla celkem
čtyřikrát, vždy byla usnášeníschopná. Z jednání jsou vždy vytvořeny
zápisy a usnesení.
2.3. Projekt „Zábavná vlastivěda našich vesnic“.
Naše MAS realizovala společný projekt dvou MAS (s MAS Poodří), jehož
výstupem jsou dvě učebnice o našem území: Prvouka (pro menší žáky) a Vlastivěda (pro žáky 5. tříd),
dále vznikly Pracovní listy. Součástí
projektu bylo 5 interaktivních akcí
v 5 obcích, jejichž obsahem bylo
představení o vzniku knihtisku.
V únoru proběhl vlastní tisk učebnic.
K dispozici je dostatečné množství
pro zúčastněné obce a školy. Projekt
byl z 90% podpořen z PRV EU.
2.4. Projekt „ Příběhy našich
kronik“.
V roce 2015 naše MAS realizovala
společný projekt 5 MAS, jehož výstupem byla publikace obsahující
historické představení jednotlivých
obcí MAS s příběhem z kroniky nebo
historie obce. Cílem bylo připomenout fenomén kronik jako paměť života našich obcí. Součástí projektu
bylo 5 interaktivních akcí v 5 obcích,
jejichž obsahem bylo představení
o vzniku knihtisku. Náklad knížky
1000 kusů. Kniha byla vytištěna
v březnu. Projekt byl z 90% podpořen
z PRV EU.
2.5. Standardizace MAS.
Standardizace MAS je proces ministerstva zemědělství, které jako řídící orgán PRV definovalo podmínky
přijatelnosti MAS pro čerpání prostředků EU. V rámci tohoto procesu
jsme v minulém roce:
- obnovili a „oživili“ všechny povin-
né(!) orgány MAS
- dali jsme MAS do souladu s novým
občanským zákoníkem
- byla vytvořena plnohodnotná kancelář, včetně vybavení
- nově byla provedena definice území (včetně Kokor a Lhotky)
- soulad vnitřních norem (stanovy,
zájmové skupiny, jednací řády)
- funkční webová stránka
Celý proces byl ukončen v červnu
2015. V říjnu jsme dostali připomínky MZe, které jsme pak mj. listopadovou valnou hromadou odstranili.
V prosinci jsme obdrželi schválení
standardizace naší MAS.
2.6. Kancelář MAS.
Kancelář je připravena, vybavena
a rada spolku MAS po schválení rozpočtu projedná další organizaci kanceláře. Plnohodnotný provoz je v závislosti na spuštění implementační
podpory (provozní náklady kanceláře) ze strany IROP, předpoklad únor
2016.
2.7. Zahraniční aktivity.
Snažíme se vytvářet také mezinárodní kontakty s ohledem na přeshraniční možnosti financování projektů. Při evropském setkání MAS
(LAG) jsme navázali aktivní kontakt
s chorvatskou MAS působící na polo-
ostrově Istrija. A byla podána žádost
na podporu přeshraničního projektu
LAG’s for better EU. Žádost byla
schválena a v roce 2015 se uskutečnily dva „eventy“ (Slovensko, Chorvatsko), kterého se zúčastnilo
7, resp. 4 členové/partneři z naší
MAS. Předmětem je výměna zkušeností. Projekt je 100% hrazen z EU.
2.8. Je potřeba zmínit výpůjčkovou službu venkovních mobilních dřevěných stánků.
Během sezóny jsou skoro každý víkend půjčeny zájemcům z řad společenských organizací obcí, které jsou
členy MAS. Jde o dobrou reklamu
MAS.
2.9. Zúčastňujeme se všech jednání Krajské sítě a Národní sítě
MAS.
3) Úkoly pro rok 2016:
- vytvořit nadstavbu strategie: programové dokumenty
- nastartovat čerpání prostředků EU,
resp. vyhlásit první výzvy (v polovině
roku 2016)
- pokračovat v zahraničním projektu
- předkládat náměty na vlastní projekty MAS
Pavel Horák, Ondřej Večeř
26
ZA PLOTEM
Fotogalerie MAS
Projekt LAGs4EU
Foto: 3x hanacke-kralovstvi.cz
MAS a byrokracie
Pozornější čtenář se patrně s názvem Místní akční skupina (MAS)
již setkal. Koneckonců Velký Týnec je součástí MAS Hanácké Království. Tato forma spolupráce
obcí patří v mnoha evropských
zemích k nejrozšířenějším a nejúspěšnějším. To je dáno zcela
jistě zastoupením tří různých segmentů, na nichž spolupráce
spočívá. Kromě zástupců veřejné
správy (nejčastěji se jedná o starosty) jsou to místní zaměstnavatelé (živnostníci, podnikatelé)
a neziskový sektor, který reprezentují především spolky. Platforma MAS je proto ideálním prostředím spolupráce mezi občany
a volenými politiky i na širším
území, než je obec.
V České republice se s přípravou
působení MAS začalo v roce 2001
a nedlouho poté také začaly první
MAS vznikat. Dnes jich máme
v ČR více než 180, řada z nich je
velmi aktivní. V posledních letech
se uskutečnilo několik výzkumů,
které souvisely s činností a hodnocením MAS, respektive venkova jako takového. Autoři ze Sociologického ústavu v roce 2011
zveřejnili detailní studii Samospráva venkovských obcí a místní
rozvoj, v níž se také okrajově dotkli tématu hodnocení samospráv občany, zejména jejich
schopnosti hodnotit činnost
a akceschopnost samospráv.
Základní otázka totiž zní: jsou
občané dostatečně informováni?
Hodnotící faktory této studie lze
jistě aplikovat i na nadobecní
celky, jakými jsou například MAS.
Autoři došli k zajímavým závěrům, například kritičtější jsou vůči samosprávám obyvatelé bytových domů než rodinných domků. Stejně tak kritičtější jsou
obyvatelé přidružených částí
obce. Záleží rovněž na tom, zdali
se jedná o jedince, kteří v obci
vyrůstali od dětství, nebo se do ní
přistěhovali. Pokud jde o typ zaměstnání, pak pozitivněji hodnotí
samosprávy „nepracující důchodci, studenti a učni než živnostníci a podnikatelé“.
V loňském roce Středomoravská
agentura rozvoje venkova realizovala zakázku, v níž jsme zpracovávali Studii současného stavu
výkonu veřejné správy, která byla součástí projektu MAS jako nástroj spolupráce obcí pro
efektivní chod úřadů. Soustředili
jsme se mj. na to, jaké problémy
mají starostové obcí v rámci MAS,
a také na hodnocení jejich fungování. Určitým problémem ČR
je, že má obrovskou obecní rozdrobenost. Máme 6253 obcí!
Dvakrát menší Dánsko jich má
jen 98. V některých obcích občané ani nedokáží sestavit kandidátku, takže se v nich volby nekonají. Ve stovkách kandiduje
právě tolik kandidátů, kolik se
rozděluje mandátů. Řada obcí má
problémy s financováním a zajišťováním adekvátních služeb občanům. Jak to vyřešit? V zásadě
dvěma způsoby: slučováním,
nebo intenzivní spoluprací obcí. V
našem prostředí je výhodnější
ona spolupráce.
V rámci našich loňských výzkumů jsme uskutečnili více než 70
kulatých stolů se starosty a ptali
se jich na to, co je v oblasti veřejné správy nejvíce tíží. Na mapě je zvýrazněno 72 MAS, které
se do našeho projektu zapojily.
Některé stížnosti jsou zobecnitelné, jiné vycházejí z konkrétní
situace. Příkladů, které zástupci
samospráv uvedli, byly desítky.
Pokud chceme provést shrnutí,
respektive jisté zobecnění, pak
hlavní problémy můžeme rozdělit celkem do tří oblastí: 1) přebujelá byrokracie a značné administrativní požadavky, 2) časté
změny zákonů a nemožnost se s
nimi seznámit (nepřehlednost,
nedostatek času aj.) a 3) intenzivní kontrola nejrůznějších
orgánů veřejné správy, přičemž
se nálezy jednotlivých orgánů
nezřídka liší.
Pavel Šaradín,
politolog UP Olomouc
STUDIE
PŘESAHY
Velikonoční pokrmy
ROZHOVOR
s premonstrátem otcem Gorazdem
TEXTY
Karla Faltýnka a Petra Rittera
HISTORIE
Pohled do tváře člověka z pozdní doby kamenné
ZPRÁVY
Vzpomínky na Umberta Eca a Petra Mikeše
RECENZE
Novinka Aleny Zemančíkové
KOMIKS
Zlá ovce podruhé
ĎaS & KAPSÁŘ
28
PŘESAHY - studie
VELIKONOČNÍ POKRMY
Jaké pokrmy se na Velikonoce u nás připravují
a co symbolizují
U Velikonoc nebyl velký výběr jídel,
jaký známe u jiných svátků. V čase
Velikonoc byl dlouhý čas předsunutého postu a tehdy se nejedlo nic
výjimečného, pokud se jedlo vůbec.
K tradici pašijového týdne patří ke
zvláštním pokrmům drobné pečivo
pojídané na Zelený čtvrtek - jidáše.
Jde o drobné točenice nebo pletánky
z kynutého těsta, pro zdraví potírané
medem. Místy se traduje zvyk jíst
v tento den něco zeleného, v nápodobě označení dne. Tato tradice se
různě spojuje s historií, například
s obřadním pokrmem z čerstvých
výhonků u Židů při oslavě Pesach.
Jindy přicházejí na pořad jídla zcela
formálně připomínající jméno dne,
Zelený čtvrtek, a proto se pojídají
pokrmy z kopřiv, pampelišek, nejra-
ději a zcela výmluvně ze zeleného
špenátu.
O vlastních velikonočních hodech to
nebyla jídla nijak svérázná, ale vydatná, jako protipól asketického postu. Tedy pečené maso, jen ojediněle skopové, jinak běžné typy sváteční pečínky, jako moučník mazanec,
někde piškotový beránek. K tomu
vejce, dětem po koledě chutnala vařená, oloupaná z barevné skořápky.
Posléze se z nich dělaly různé saláty,
zejména v posledních generacích.
Specialitou byla někde hlavičkahlavnička - nákyp z několika druhů
masa se zamíchanými vejci, kopřivami, houskou namočenou v mléce vše zapečené a pojídané za tepla
i studena. Tradice tohoto pokrmu se
v mnoha krajích dodržuje dodnes.
Rozdíly mezi velikonočními pokrmy včera a dnes
Výše zmíněné pokrmy patří hlavně
tradici. Dnes se lidé snaží vymýšlet
různé tradiční pokrmy, o čemž svědčí četné velikonoční kuchařky. Ale
základ je jednoduchý, neboť jak již
bylo naznačeno, uctění Velikonoc
nespo-čívalo dříve v jídle samotném,
ale v obsahu duchovním, který
obřadní jídlo vhodně doplňovalo
a slavnost úměrně podtrhovalo.
Dnes je jídelníček, v dojmu že musí
jít o kulinární hody, obohacený ma-
sem všeho druhu s všemožnými
úpravami, kde tradice poněkud skřípá. Jsou to různé majonézy, zelené
výhonky, sladkosti ve tvaru zajíčků
a kuřátek, množství krémových
a ovocných moučníků. Je to značný
rozdíl, ale tradice je prostá a přes
novotvary v podtextu stále dodržovaná. Dokonce mazance a beránky
dostaneme v každé samoobsluze.
Takže kontrast i souvislost.
Ilustrační fotografie
Hledání velikonočního pokrmu připravovaného
„po všechny věky“
Ilustrační fotografie
Jaké suroviny se převážně používají
Výběr jídelních surovin je prakticky
stejný jako u běžných jídel. Jen v minulosti se užívalo k uctění svátků potravin plně kalorických: bílá mouka,
hodně másla a vajec, dobré mléko,
kvasnice, cukr, mandle a rozinky.
To vše na hlavní chloubu hospodyně
- mazance, ale i jmenované jidáše,
k nim med na pomazání. Maso kuřecí, vepřové, uzené i skopové dle receptů, jako přílohy brambory a knedlíky, čerstvý salát, jarní výhonky.
Dominantou Velikonoc jsou přiroze-
ně vejce, do pokrmů i k barvení pro
koledu. Pro tu bylo třeba mít v zásobě vajec velké množství. Nejen pro
malé koledníky, ale třeba i pro vážnou návštěvu.
Někde bylo zvykem, že dceřin nápadník dostal jako velikonoční pomlázku krásně vyzdobená vejce svázaná do uzlíku z drahého šátku.
A muselo jich být kolem třiceti - celá
jarní snůška od jedné slepice. Tak
tomu bývalo na Doudlebsku v jižních
Čechách.
O existenci velikonočního pokrmu
„po všechny věky“ nic nevíme. O jídle se totiž v minulosti tolik nepsalo,
neboť jídlo také nebylo o nejvýznamnějších křesťanských svátcích prvořadé. Věkovitý je ale jistě mazanec, jak vyplývá ze srovnání slovanské tradice. U Slovanů se všude
po staletí k Velikonocům pečou tzv.
obřadní chleby, ve významu chleba
jako hlavního Božího daru. A tak třeba Bulhaři ppřipravují v přímé návaznosti označení - obrjadovyje chjeby,
s krásnou výtvarnou úpravou, zapečenými červenými vejci a reliéfními
tvary pečených ozdob ve tvaru slun-
ce, ptáků a postav, v souznění s ještě předkřesťanskou magií jara.
U Rusů Rusové nalezneme velikonoční korovaje, označením zdůrazňující jejich kulatou formu, tvar věčného Slunce. V Polsku jsou to paschy,
názvem nahrávající biblickým tématům. Všechno jsou to vlastně modifikované bochníky chleba, takže naše mazance s křížkem na vrcholu
jsou skutečně tradiční a věkovité.
Samozřejmě k dávné velikonoční,
a zejména slovanské tradici, patří
vejce - kraslice, malovaná i vařená.
Pokrm i obřadní dárek, symbolizující
příští zdraví, plodnost a život sám.
Kraslice jako symbol obrody života
Nakolik se liší velikonoční pokrmy podle regionů
Jmenované, obecně připravované
pokrmy se v zásadě nijak výrazně
neliší. Snad jen místní recepty na
hlavničku či nádivku, jak se někde
pokrm nazývá. Jinde jsou to speciální
recepty jarních polévek. Při hledání
místního pojetí pokrmů však dojdeme k přesvědčení, že v rozdílech
převažuje jejich vnější forma a úprava. Někde se například vejce zapékala do drobných kousků kynutého
těsta ve tvaru pletených miminek či
hnízdeček. Do nich se zasunula omalovaná kraslice, vše se upeklo a získala se tak houstička s vařeným
vejcem najednou. Navíc objekt půvabný a vhodný jako dárek velikonočním koledníkům.
Obecně se ale kulinářské radovánky
prezentovaly hlavně v dekorativnosti, neboť na skutečné hodování nebylo zjara dost potravin. A tak na
závěr připomeneme jeden opravdu
dekorativní a zároveň jídelní objekt Velikonočního beránka. Je to vpravdě dobrá piškotová buchta upečená
ve formě sedícího beránka. Krásně
se doběla pocukruje, na krček se přiváže červená mašlička s rolničkou,
oči z rozinek a do hubičky se vetkne
snítka asparaglu. Usadí se na talíř
pokrytý zeleným třásničkově vystříhaným papírkem, takže sedí na zeleném trávníčku. A aby nebylo pochyb, že jde o Beránka Božího, na
závěr se ještě do upečeného beránka vetkne papírová korouhvička,
symbol Vzkříšení.
Ilustrační fotografie
Jak jsme již připomněli, u velikonočních jídel je podstatná více než vlastní kulinářská podstata - tedy význam
chuti a dobrého hoštění - jejich obsahová stránka a s ní související výtvarná podoba. Modelem jsou výše
jmenované kraslice – krásná vejce,
jejichž samotný název je odvozen od
staročeského označení pro červenou
barvu, barvu krásnou - barvu krve,
symbolu života. A tak za hlavní
objekty Velikonoc můžeme po dlouhé řadě staletí stále považovat kraslice. Červeně zbarvená i pestře malovaná vajíčka se starobylými i novými vzory, vepsanými veršíky o lásce,
výmluvná ve významu obrody života, tedy velikonoční pomlázky, a zároveň vhodná jako jarní pokrm.
Jiřina Langhammerová
Praha, 10. února 2016
ROZHOVOR
Přeji z celého srdce každému člověku nebe, říká otec Gorazd
Otce Gorazda Františka Krušinu jsem
poznal před několika málo lety při
návštěvě mší svatých konaných
v bazilice Navštívení Panny Marie na
Svatém Kopečku. Myslím, že se nemýlím, když prohlásím, že na sebe
strhává pozornost jak při prvním pohledu, tak následně i při pronesení
prvních slov. Čím? Jednak tím, že
v době, kdy se my věřící v prosincových či lednových mrazech halíme
až po nos do svých zateplených bund
a třeme nohu o nohu, abychom zahnali mráz dotírající na naše prokřehlé končetiny, on s úsměvem na
rtech kráčí ve svém bílém habitu,
pod kterým ho hřeje jeden lehký
svetřík, obut přitom v otevřených
sandálech!!! Nevšimnout si také nemůžete obstojně dlouhého culíku,
v němž má sčesánu svou bohatou
kštici. A pokud se týká projevu, od
prvních slov je patrné, že je to typ
přemýšlivého vzdělaného kněze
a skvělého rétora, kterému neschází
pochopení pro lidské slabosti.
Jak mi v úvodu našeho povídání prozradil, je teplokrevný a v zimním
období se cítí jako ryba ve vodě.
A sandály? Není důležité, zda jsou
otevřené, nebo uzavřené, hlavně
musejí mít vysokou podrážku…
Otče Gorazde, povídáme si v posledních únorových dnech, kdy
křesťané již téměř čtrnáct dnů
prožívají postní období. Přibližme našim čtenářům podrobněji
tento čas.
Čím je pro nás postní čas? Vyjděme
ze základního symbolu 40. Postních
dnů je právě čtyřicet, od Popeleční
středy do Bílé soboty, když odmyslíme neděle, které vždy znamenají
připomínku a oslavu Ježíšova vzkříšení. V židovské tradici písmenko
Mem má hodnotu 40 a znamená vodu a život. Bez vody je život nemyslitelný. Voda znamená také možnost
očisty, leč očista znamená „smrt“
nečistoty. Doba posvátného čtyřicetidení (tak bychom asi i vhodněji
mohli přeložit původní latinské označení tempus quadragesimae) znamená tedy očistu od všeho „neživého“, k smrti vedoucího. Proto ono
dříve používané „umrtvování“.
V modernějším slovníku se dnes používá slova osvobozování, zbavování
pout, návyků.
Vždy to znamená něčeho se vzdát,
něco umět pojmenovat jako nedobré
nebo škodlivé a najít sílu se na to
dané soustředit a vybojovat si odstup, osvobození. Z toho vyplývá, že
půst zdaleka nemusí být vnímaný jen
v oblasti jídla a pití, i když tradiční
pojetí postu je s jídlem a pitím stále
spjat.
Popelec, který přijímáme na začátku
postu, je prastarý symbol začátku
snahy uvědomit si svou pomíjivost
a nebezpečí promarnění času, kdy
nemyslím dopředu, nechávám se
nést proudem, ovlivňovat city, chutěmi, touhou po zážitcích a nemyslím na důsledky a nutné dopady
svého jednání. Popelec je provázený
větou: Pamatuj, člověče, že jsi prach
a v prach se navrátíš! Je dobré si
uvědomit rychlost, s jakou plynou
dny našeho života, a přijmout zodpovědnost za vše, co v těchto dnech
zpívaným velikonočním nešporám
v bazilice, při kterých putujeme
ke křestnímu prameni - křtitelnici
a snažíme se rozjímat nad svým křesťanstvím, které začalo v okamžiku
křtu a nad tím, jak se na nás moc
Ježíšovy smrti a zmrtvýchvstání skutečně projevuje.
Porovnávat živost křesťanství na Hané a na Jižní Moravě bych si netroufal. Olomoucko je obecně dost křesťanské a Svatý Kopeček je navíc
poutní místo, čili návštěvníky baziliky nejsou zdaleka jen naši farníci,
pokud bychom uvažovali v intencích
trvalého bydliště.
Foto: archiv autora
vykonám - protože nic z toho, co
schválí náš rozum a vůle, nebude
promlčeno. Ani dobré, ani zlé. A naše
budoucnost nemusí nutně skončit
v kvalitě popela.
Velikonoce vnímá většinová
společnost redukovaně jako
onen volný den, kdy kluci vyrážejí do ulic na pomlázku. Proč
je křesťané označují za své největší svátky v roce? Soustředí se
jejich pozornost jen do zmiňovaného velikonočního pondělí,
nebo mu předchází cyklus důležitějších duchovních zastavení?
A otázka z druhého konce – je
Pondělí velikonoční posledním
velikonočním dnem?
Opět je dobré vyjít z kořenů, z nichž
vyrůstá křesťanství, ze židovství.
Toto náboženství slaví svou „Velikou
noc“ jako připomínku osvobození
z egyptského otroctví. „Exodus“,
kdy celá židovská pospolitost zabíjela velikonočního beránka, jeho krví
potírala vstup do domu, čímž byl
onen dům chráněn před andělem
smrti procházejícím Egypt, a všichni
se připravovali na povel k vyjití ke
svobodě. Tato velikonoční večeře se
pak slavila v každé domácnosti každý rok jako připomínka osvobození
od otroctví. Není tedy divu, že Ježíš
své vykupitelské dílo, kdy nám nabízí osvobození od nejrafinovanějšího a nejbezohlednějšího otroctví,
od otroctví naší špatnosti, našeho
osobního hříchu, navazuje na tuto
slavnou tradici a začíná je právě při
„poslední večeři“, kdy jí se svými
učedníky tohoto velikonočního beránka.
Ovšem tím jeho dílo teprve začíná,
vzápětí, o pár hodin později, je zajat,
zbičován, trním korunován, odsouzen a popraven na Kalvárii uprostřed
odsouzenců smrtí ukřižováním. První den po sobotě, když zbožné ženy
chtějí dokončit řádné pohřební obřady a pomazat tělo vonnými mastmi,
nacházejí už jen prázdný hrob a ujištění, že Pán vstal z mrtvých. A tato
noc, noc, kdy Pán Ježíš vstal z mrtvých, je základem Velikonoc křesťanských.
Který den je tedy pro nás křesťany
těmi Velikonocemi? Noc zmrtvých-
vstání je ona Veliká noc. Tam máme
nejslavnější obřady za celý rok.
Obřady se konají v noci, jsou poměrně dlouhé, a pokud uvěří v Krista
dospělý člověk, bývá křtěn zpravidla
při těchto obřadech zmrtvýchvstání.
Nicméně Velikonocemi rozumíme
posvátné třídení čili souvislý tok
událostí od čtvrtečního večera, kdy
vše začíná až do této oslavy zmrtvýchvstání. Neslouží se běžné mše,
nýbrž obřady připomínající poslední
večeři (Zelený čtvrtek), Ježíšovo
umučení (Velký pátek) a jeho zmrtvýchvstání (noc z Bílé soboty na neděli Vzkříšení). Velikonoční pondělí
z náboženského pohledu není žádným zvláštním dnem. Jde spíš o tradice spojené se dnem volna, v mnohém ohledu s křesťanstvím nic společného nemající.
Velikonoční období pro nás ovšem
trvá déle. Ježíš se podle evangelií
zjevoval svým učedníkům čtyřicet
dnů a poté, co definitivně vystupuje
na nebe, posílá po dalších deseti
dnech svým učedníkům Ducha Svatého, který vlastně vytváří církev,
jak ji známe dodnes. Tímto dnem,
padesátým od Veliké noci, pro nás
teprve končí doba velikonoční.
Jak prožíváte velikonoční čas na
Svatém Kopečku? A jak jste ho
zažíval v dobách svého mládí?
Vím o vás, že pocházíte z jižní
Moravy, kde má víra v našeho
Pána Boha daleko silnější, početnější zázemí než u nás na Hané…
Běžný chod bohoslužeb se moc neliší. Zvláštností doby postní jsou nedělní a čtvrteční modlitby „Křížové
cesty“, kdy si díky čtrnácti zastavením připomínáme Ježíšovu křížovou cestu, cestu absolvovanou kvůli
nám a pro nás, a snažíme objevovat,
co v mém případě znamená jeho vážná vybídka: Kdo chceš jít za mnou,
vezmi SVŮJ kříž a následuj mě.
V období postu, v období kajícnosti
vždy víc lidí využívá možnost svaté
zpovědi, ať už v kostele, na faře nebo
při různých duchovních obnovách.
V době velikonoční je to podobné.
Bohoslužby zpravidla plynou ve stejném rytmu. Jen o nedělích odpoledne se scházíme ke slavnostním
V Českém rozhlase Olomouc,
resp. v jednom prosincovém vydání pořadu Větrník jste na sebe
prozradil, že nepocházíte z věřící rodiny. Jak se to stane, že
syn se „odrodí“ a cestu k víře
najde? Kdy se to stalo? Vzpomínáte si na ten moment či dobu,
kdy jste si řekl: Ano, to je to
správné rozhodnutí, které chci
učinit?
Na konverzi nelze zapomenout. Asi
bych to nenazýval „odrozením“, spíš
probuzením, nebo oživením zasetého semínka. Byl jsem jako malé dítě
pokřtěný a pak jen nenásledovala
výchova k víře. K té jsem přišel na
střední škole díky věřícímu spolužákovi a taky díky vynikajícím kněžím,
kteří v té době působili v Brně a s nimiž jsem měl to štěstí se seznámit.
Bylo to ještě několik let před revolucí
a tito mladí kněží nám studentům
ukazovali, jak je křesťanství živé, jak
není zdaleka jen pro starší generace,
jak dává svobodu i přes politickou
nesvobodu. I díky těmto osobnostem se zřejmě začalo rodit mé budoucí kněžské povolání.
Kde jste absolvoval svá bohoslovecká studia a jak jste se dostal
k premonstrátům do Strahovského kláštera? Jaký je rozdíl
mezi životem a duchovní praxí
běžného městského či vesnického kněze a kaplana, který patří ke klášterní komunitě?
Svá studia jsem začal jako bohoslovec brněnské diecéze, ale ještě během nultého ročníku jsem se začal
na radu jednoho kněze, který mě už
pár let znal, zajímat o řád premonstrátů. Jsem mu vděčný. Dnes si neumím moc představit život samotáře
na faře - myslím, že v tom právě tkví
základní rozdíl mezi řeholníky a diecézními kněžími. My, premonstráti
a mnozí jiní řeholníci, máme v základu svého života a spirituality život
v komunitě. Je tak větší prostor pro
specializace. Každý se můžeme věnovat určitému okruhu lidí nebo
určité činnosti, můžeme si pastoraci
lépe rozdělit a navíc prožíváme společenství, které alespoň pro sebe
považuji za naprosto nezbytné.
Někomu možná samota fary vyhovuje, mě by to asi zničilo.
Představa běžného člověka o životě uvnitř kláštera je v polistopadové době vytvářena a zkreslována především různorodou
filmovou produkcí. V lepším případě dominuje názor, že tam žijí
30
PŘESAHY - rozhovor, texty
lidé zcela odtržení od praktického života, kteří se jsou pasivní,
resp. se jen a jen modlí. Nakolik
je to pravdou? Máte prostor i pro
svůj „soukromý“ život, koníčky,
kontakty s lidmi z okolí, s přáteli,
s rodinou? Jak vypadá váš běžný
denní rytmus?
Základ našeho dne je daný třikrát
denně společnou modlitbou: ráno
v 5:45, v poledne a v 17:00 hodin. Ne
vždy se daří všem být na všech částech, ale to je základ. Vedle toho
máme společnou snídani a oběd.
Tam se mimo jiné plánují akce, domlouvá se aktuální týden, řeší se
společné nebo společenství se dotýkající věci. Mezitím je prostor pro
osobní aktivity: školy, hospic, katecheze, setkání se snoubenci, rodiči
před křtem dítěte, biblické nebo
vzdělávací hodiny. Další otázkou je
kancelář, kde musí někdo být jednak
kvůli návštěvám, jednak kvůli alarmu v kostele, který je napojen na policii a poměrně často jej někdo spustí. Mimo tyto věci je pak už na nás,
jak zbytek dne strávíme, co naplánujeme, komu se budeme věnovat.
Jestli jsme odtrženi od praktického
života? To musejí posoudit ti, kdo nás
znají. Doufám, že nejsme. Naopak
mám občas dojem, že do mnoha věcí
vidíme zasvěceněji, než se má za to.
Velkou část našich rozhovorů s lidmi,
i díky svaté zpovědi nebo prosbám o
modlitbu, tvoří témata bolestná, velice „lidská“ a praktická, neduchovní: nemoci, smrt, krize, vyčerpání,
odcizení… Myslím, že do lidských
osudů máme vhled poměrně
aktuální a konfrontací s tou nejbolestnější stránkou života našich farníků jsme udržováni v realitě více
než dobře.
V Olomouci učíte na dvou školách. Kde vás vaši posluchači
najdou a co jim přednášíte? Je
v těchto školách i prostor pro celebrování mše či pro zpověď?
Vedete nějaká duchovní cvičení
i mimo školní prostředí?
Učím na Základní škole sv. Voršily
V Olomouci, která stojí u olomoucké
tržnice - tam mám na starosti výuku
náboženství na druhém stupni. Vedle toho učím na konzervatoři ve
druhém a třetím ročníku gregoriánský chorál. Na základní škole jsem
zároveň spirituál - školní kaplan, čili
tam i pravidelně zpovídám a jednou
za měsíc máme školní mši svatou
v kostele sv. Kateřiny. Konzervatoř
má svého spirituála. Je to evangelická škola, tudíž tam se má činnost
omezuje jen na učení, případně na
rozhovor nebo svatou zpověď, osloví-li mě přímo některý student. Školním spirituálem jsem ještě na škole
Caritas. Zde neučím, mívám jen pravidelná setkávání s pedagogy a pro
studenty jsou k dispozici jednou týdně konzultační hodiny, které každý
může využít, jak potřebuje: rozhovor, svatá zpověď, prosba o modlitbu, příprava ke svátostem. Každé
pondělí tam také mívám v kapli Božího milosrdenství mši svatou.
Kolikrát za týden sloužíte mši
v chrámě na Svatém Kopečku?
Jak se na ni připravujete? Znám
vás jako skvělého rétora a inspirativního vykladače Písma
svatého, který však cestou interpretace starozákonních i novozákonních textů dovede velmi
živě promlouvat k naší každodenní životní praxi.
Na Svatém Kopečku sloužím mše
zhruba čtyřikrát až pětkrát týdně.
A jak se připravuji na mše? Součástí
našeho režimu je rozjímání, pravidelně ráno po modlení, zhruba mezi
6:30 až 7:15 hodin. To je jakási
vzdálená příprava. Totiž jde o základ
naší zbožnosti, růstu v poznávání
Boha. Jde o celoživotní formaci, témata si volíme každý sám. Vedle
toho pak je příprava na jednotlivé
mše. V tomto případě mnohdy čerpáme z oněch osobních rozjímání,
ale ke každé mši se pak připravuji
přímo. Doba bývá různá, podle toho,
jak je mi který text blízký, srozumitelný, jak na mě promluví. Jistě jinak
se taky připravím na kázání ve všední den, jinak v neděli nebo ve svátek.
Otče Gorazde, vaší láskou je
také hudba a zpěv. Stojíte v čele
chrámového sboru Schola Liberi. Prozraďte nám, proč jste zvolil právě tento název? Kdy vznikl, kdo jej tvoří, jak dlouho existuje, jaký je jeho repertoár?
Náš sbor jednou někdo někde uvedl zcela správně - jako „sbor předbarokní hudby“. Je to tak. Zpíváme zásadně hudbu mezi gregoriánským
chorálem až renesanční polyfonií,
dál nejdeme. Osobně to považuji za
skutečně nejduchovnější hudbu,
zvlášť chorál je kritériem duchovní
a liturgické hudby. Je postaven na
rozjímání textu. To je kritérium duchovní hudby. Zdaleka ne každá
skladba, která má zbožný text, je
skutečně duchovní a liturgická.
Název Liberi vznikl na oslavě svatby
jednoho z našich členů. Vnímali jsme
se jako mládežnický sbor a na té
svatbě nás napadlo, jestli máme na
přívlastek „mládežnický“ vlastně ještě právo, když se nám členové pomalu žení a vdávají. Do té doby jsme
si ještě nijak neříkali. A tam se objevila ona myšlenka „Liberi“. Jde
o slovní hříčku - znamená to jak
„svobodní“, tak „děti“. Jde tedy částečně o žert, konfrontaci stavu
ženatých/vdaných a svobodných,
o což jako křesťané stále usilujeme.
O svobodu v Duchu Svatém, a zároveň připomínku Ježíšova velmi důležitého výroku: Kdo nepřijme Boží
království jako dítě, jistě do něho
nevejde (Mk 10,15).
Foto: archiv autora
Každý bilanční rozhovor - a takovým náš částečně je - by měl
končit nějakým přáním. Jak by
znělo to vaše?
Přeji z celého srdce každému člověku nebe. Vím, že každý může do
nebe vejít, vím, že to ale zdaleka
není samozřejmé. Věřím, že nic na
světě není důležitější. Přeji všem
v této době postní umět rozpoznat to
důležité od nedůležitého a najít sílu
změnit to nedobré. Bůh všem
žehnej!
Ptal se Petr Hanuška
TEXTY
POVĚSTI ZE ŽÁDLOVIC
3. ČÁST
Minule jsem sliboval, že se budeme
tak trochu bát. A jelikož se sliby mají
plnit, zařazuji hned na úvod téměř
170 roků starou novinovou zprávu
(Moravské Noviny z 18. 9. 1849), pojednávající o strašlivém zločinu. Ten
ve své době vyděsil celé široké okolí.
V následných dvou ukázkách týkajících se téže události uvidíme, jak v
průběhu doby působila na lidovou
obrazotvornost. Jde o názorný příklad vzniku mýtů a legend. Dnes je
však tento dávný kriminální čin
v kraji již dávno zapomenut. Naše
doba si žije svými vlastními skandály. Připodotýkám, že ve zprávě
z roku 1849 je zmínka o pivovaru.
Nejde o omyl, ten v Žádlovicích, a to
nedaleko hospody „Na Pešti“, skutečně stával. Poslední památka na
něj zanikla teprve relativně nedávno
a níže o ní ještě bude řeč.
Karel Faltýnek
VRAŽDA ŽIDOVSKÉHO
PALÍRNÍKA FRISCHE
V dopisu „Z Mírova 13. září“ čteme:
Minulý týden přihodilo se nám na
blízku hrozné neštěstí v Žadlovicích,
dvě hodiny od Mírova. Přepadli zde
loupežníci arendaře (nájemce Frische) žida, a ukrutným způsobem ho
zavraždili. Právě o půl noci se odebrali do jeho bytu, kdež sám se svým
synem pevně na posteli spal. Syn
dříve ze sna procitnuv nežli otec, nabyl ještě tolik času, že mohl oknem
uklouznouti a tím život svůj zachrániti. Přijda na silnici křičel, že hoří,
chtěje tak lid k pomoci svolati. V pivovaru hned vedle palírny byla
právě várka, i slyšeli tam volání o pomoc, vyjdouce ale ven, nikde nebezpečenství nepozorovavše, mysleli,
že si někdo jen šašky tropí a zase
k práci své se navrátili. Podomek
židův dodal si ale tolik zmužilosti, že
šel pánu svému na pomoc. Sotva
ale, že vkročil do světnice, dostal do
hlavy tak silnou ránu, že omámen
k zemi klesnul. Syn brzy na to se navrátil se sousedy, přišli ale bohužel
již pozdě: loupežníci byli již ti tam,
a ubohý otec ležel na posteli mrtvý
s rozpáraným břichem, maje to na
těle 27 hlubokých ran nožem zasažených. 1700 zl. stř. v židli uchráněných vzali loupežníci sebou. Všichni se zděsili nad strašným tímto
výjevem a hnali se za loupežníky,
jichž prý bylo 5, nedostali je však.
Podomek sotva okřeje. Nyní přišli
loupežníkům již na stopu: jsou prý to
známí ničemové z blízkých měst,
kteří již po delší dobu v naších lesích
se potloukají, z krádeže toliko se živí.
Dejž Bože, aby je brzy zastihl
zasloužený trest, a okolí naše bylo
zbaveno nelidských takových neřádův!
Tatáž událost z Kroniky obce Žádlovic, zápis Jana Švece z roku 1925:
Nájemce lihopalny byl žid Fisch,
u chudého lidu oblíbený pro častou
pomoc v nouzi poskytovanou. O lihopalně dle současných pamětníků
slyšel jsem vypravovat následující
příhodu: V roce asi 1854 (vypravovatel nemůže se přesně na rok upamatovat) přišel zmíněný Fisch domů, byl asi za obchodem a ve výčepu čítal peníze, které přinesl ze
světa, bylo jich asi 600 zl. na tehdejší
měnu, před hosty kteří tou dobou
byli právě u něj. V noci na to byl přepaden ve svém bytě, zavražděn
a o peníze oloupen. Syn nemohl otci
jít na pomoc, neboť i jeho lupiči ohrožovali, dostal se konečně k oknu, jež
vedlo k rybníku, a byl nucen skočit
do vody, na jeho pokřik lupiči zmizeli. V rodině zavražděného Žida
byla hluchoněmá služka, která tou
dobou spala v kuchyni na lávce,
a byla od lupičů ušetřena v domnění,
že jich nemůže vyzradit, tato však si
je dobře zapamatovala, a když později při nové loupeži v Mohelnici byli
chyceni, byla též ona služka k soudu
povolána a tam lupiče usvědčila. Oni
lupičové mívali shromáždění v hospodě na Palonínské silnici zvané
„Dokoupilka“ a pocházeli někteří
z Bukové u Studené Loučky.
Vyprávění jistého starého muže
(*1905) z roku 1990:
Tam jak je dneski [poblíž] sépka
v Žadlovicích f [zámeckém] parkô,
tak tam béval gdêsê pivovar. Lednice [nedávno zbouraný cihlami klenutý sklep] k němô bêla f tym břehô
ô Peště. Ô têho pivovarô stávala takê
palirna, kerá patřêla jednymô žêdovi, keré tam pálêl kořalkô. Jednó
tam ale přêšil Otto Jiří Grázl a teho
palirnika, aji z jeho ženó, zavraždil.
Voni ale mělê hlôchoněmó slôžkô,
a ta se gdesê skovala a přežêla to.
A gdêš bêl pak sód, tak teho Grázla
ôsvědčêla, jaksê tema prstama jim
to vokázala, a voni teho Grázla pak
vodsódilê. Vona bêla jako kôrônni
svědek. Toto vim z doslechô.
Nyní se tak trochu vrátíme k pověstem o podzemních chodbách. Tento
druh vyprávění bývá nejčastější,
a ještě dnes je možno je tu a tam
uslyšet. Obyčejně se o těchto chodbách hovořívá jako o „tajných“. Je to
poněkud zvláštní, zejména tehdy,
když odkud kam a kudy přesně mají
vést, mnohdy ví kdejaká babička.
Nic přitom „nevadí“, že tyto chodby
„protínají“ trvale zamokřený terén,
rozsáhlá horstva, případně i několik
kilometrů široké říční nivy. Ale to
jsme již u technických otázek, které
s romantikou nemají nic společného.
PŘESAHY - texty
31
O STARÉ LEDÁRNĚ V ŽÁDLOVICÍCH
Úryvky zápisů kronikáře Aloise Hekeleho z průběhu 2. poloviny 70. let
20. století z Kroniky obce Žádlovic:
„…Demolice starého zchátralého pivovarského sklepa pod Peštem
[č. parcel 210 a 208] o půdorysných
rozměrech 8 m délka, 12 m šířka
a 7 m výška, podpovrchová délka
s cihlovou vyzdívkou cca 28 m o výšce 5 m. Dále pak byla nízká, zasypaná chodba, jež vedla směrem na
Chlomek. Majitel sklepa MěNV jej
nabízel různým organizacím. Nebyl
zájem, a tak byl vydán souhlas na
demolici. Tak PO a Ob. výbor za použití techniky nadpovrchovou část strhli a provedli úpravu terénu. Dnes již
nerozeznat od okolí, kde stál starý
pivovarský sklep, který sloužil svému účelu 3 století (tj. od r. 1560
do 1865). Tak byl zlikvidován jeden
objekt z doby feudálů…“
„…Majitelé panství používali pro své
stavby cihly pálené. Výroba a pálení
byla soustředěna v prostoru [severně] nad hrobkou Mirbachů [č. parcely 220, rovněž zdemolované na
konci 70. let 20. stol.]. Cihle se vypalovaly dřevem v tzv. kozelcích.
Majitel panství měl dostatek dřeva
pro tyto účely. Byly použity při přestavbě zámku 1771/73, zahradních
domků 1798 [tam, kde podle pověsti
možná stávala původní žádlovická
tvrz], kontribuční sýpky 1804 [dosud
stojící v severovýchodní části zámeckého parku], při přestavbě stodoly dvora, chléva v r. 1850 [dosud
stojící několik stovek metrů jižně od
hostince „Na Pešti“ naproti budov
bývalé lesní správy], dále při stavbě
lesní správy 1896 [v jehož kůlně jsou
dosud zachovalá renesanční sgrafita]. Přestavba pivovarského sklepa
byla prováděna v r. 1816. Toto datum je uvedeno na pískovcové zárubni se jménem Czikl. Tento starý
ležácký sklep byl součástí zrušeného
pivovaru, likvidace v r. 1870. Sklep
byl v dezolátním stavu, střecha ledovny se propadala, vlastní vyzděná
asi 40 m klenba byla vadná a JZD
znemožňovala řádné obdělání půdy
nad sklepem. Stará pověst, jež se
traduje v okolí Žadlovic uvádí, že
v pokračování sklepa vede chodba
ke kapličce na Chlomku [kde kdysi
stávala šibenice], ovšem myšlená
chodba jest zavalena. Od kapličky
[na Chlómku] má tato chodba vést
až do Loštic, kde má navazovat na
staré židovské sklepy, které jsou
místy dvoupatrové. Dosud nebyl
proveden průzkum. Nakonec veřenost nemá zájem a ani prostředky na
nákladné a nevýznamné objevy.
O využití sklepu neměla žádná organizace zájem. Proto MěNV v Lošticích po dohodě s nadřízenými orgány dal souhlas k demolici. A tak v XII.
1978 byly sklepy zlikvidovány.
Výpověď jistého starého muže
(*1921) z roku 1991:
„…To je tak jak mê sme hledalê-. Tadê f kaštanové aleji bêl sklep [č. parcel 210 a 208]… …Fčêl to tam zahrnôlê a hotovo. A je tam-. Tak mê sme
tam jednó hledalê, jeslê z têho sklepa néni vzadô chodba-. Mê sme si
mêslêlê, do té kaplêčkê na-, na
Chlómkô, ale nenašlê sme nic…
…Nenašlê sme-, vono, tam bêl pivovár… …No a ten bêl-, fčêl ôš ê tô kaplêčkô [hrobku rodu Vorst-Gudenau, parcela č. 220, poblíž bývalé
lesní správy s čp. 14 a zachovalými
sgrafity v kůlně] zbóralê. A ten bêl
vedle té kaplêčkê, gdêš tam vlezeš,
tak je tam taková propadlina [místo
s č. parcely 223]. Tam ten pivovár
stál… …To se pomalinkô potom tak
zaváželo, a vokolo só tê lêpê, nebo
co to tam je, dokola tê stromê. Za
chvilô ôš nebôde vědět nigdo nic…“
Výše uvedené zápisy jsem ponechal
v původním znění. Sice takto působí
poněkud těžkopádně, za což se
omlouvám, ale jsou dokumentem
doby a obrázek si jistě každý utvoří
sám. Nicméně je poněkud s podivem, jak veskrze barbarský čin, kterým demolice 400 roků starého sklepa bezesporu je, se dá „obrátit“ div
ne v oslavné ódy… Mnohé výše popsané památky, ať již tam podzemní
chodby byly či nebyly, dnes tak ani
ten nejzvědavější turista bohužel již
nenajde.
Nyní zase něco o strašidlech. První
vyprávění je podle vzpomínek jedné
staré ženy (*1919) z roku 1991,
druhé podle jistého muže (*1943)
z roku 1989, je však doplněno o informace i od jiných respondentů.
POKUŠENÍ „NA GANDEJÍCH“
Ještě do druhé poloviny 70. let 20.
století bývala mezi Horními Krčmami a hospodou „Na Pešti“, tam jak se
říká „Na Gandejích“, anebo taky „Na
hraničkách“, krásná silnice. Někde
vprostřed této cesty, snad trochu blíže k Horním Krčmám, stával pískovcový kříž s vyrytým letopočtem
1765. Obojí však pominulo, dnes je
tam jen obrovský nedozírný lán.
Jednou, už je to snad sto roků, se tudy vlahou žňovou nocí, vracel domů
stařeček Špičků. Zaměstnání měl
v Mohelnici u povozníka Šlésingera,
a to byla věru nelehká služba. Dě-
doušek kráčel zamyšlen, ale cesta
mu i tak rychle ubíhala. Za chviličku
byl u kamenného kříže, no a odtud
už jsou Žádlovice, co by jen kamenem dohodil.
„Už abych byl doma a měl po večeři,“ říká si.
„Dnes byl těžký den!“
Stařeček zvolnil krok, pohlédl k nebi,
a pak do tmy směrem k domovu.
Avšak co to? Náhle leknutím strnul
a krve by se v něm nedořezal! Z obilných snopů, které stály při cestě
úhledně srovnány v panácích, vyletovaly do vrchu celé chomáče obilí!
OHNIVÝ PES
„NA ZLATNÍKÁCH“
Také dědoušek Kašpar z Loštic býval
formanem.
Jednou se se svým spřežením vracel
z Pavlova. Někde se zdržel a zastihla
jej tma. Tenkrát se ještě nejezdilo
dnešní silnicí přes Žádlovice, ale muselo se zahnout do Lechovic a pak
lesem a poli tak zvanou „Lechovskou
cestou“ dále. Když byl stařeček
v lesním údolíčku, tam jak se říká
„Na zlatníkách“, najednou mu cestu
zastoupil ohnivý pes! Oči to zvíře
mělo jako talíře a z otevřené tlamy
mu šlehal plamen! Tiše stál, vůbec
se nehýbal a cenil svoje obrovské
zuby. Koně se hrůzou vzpínali a nechtěli jet dál, ať stařeček dělal, co
chtěl. Trvalo to skutečně notnou
chvíli, než se podařilo psa objet a povoz se pomalu hnul kupředu. Koně
šli, co noha nohu mine, třásli se,
splašeně pořehtávali a stařeček je
stále musel bičem popohánět.
A pes? Ó hrůzo! Ten se pomalu plížil
za vozem a dědoušek i z dálky cítil
na zádech jeho horký dech! A tak to
bylo skoro celou cestu!
Až teprve když dojeli do Loštic, do
místa, kterému se říká „Na valše“,
tam kde dodnes stojí kamenný kříž,
teprve se hrozivé zvíře ztratilo.
Staří lidé ze Žádlovic říkávali, že
„Zlatníky“ mají svůj název od toho,
že prý tam kdysi nějací chlapíci skutečně zlato hledali. Jestli jej opravdu
našli, to nikdo neví. Tamější malý
potůček, který se jmenuje „Zlatnička“ a pramení v polích jižně od Pavlova, mívá ale v těch místech občas
úplně rezavou vodu, což je způsobeno železitými minerály. Říká se také,
že prý někdy v průběhu 1. poloviny
19. století nechal kníže Salm pro své
blanenské železárny svými inženýry
po celé Moravě hledat železnou rudu. Jestli tito lidé dorazili až do Žádlovic, to nikdo neví. Ale možná je tenkrát „Na Zlatníkách“ přeci jenom
někdo viděl. Navíc okolní les nese
dodnes podivný název „Rodlen“, což
se někdy vysvětluje jako „na rudlině“, ale staroněmecky se údajně
říkávalo „rutleim“, česky to pak znamená „červená hlína“. Lidé z Pavlova a Rádnice „Zlatníkům“ říkají
„Ô zlatyho dola“. Proč vlastně, to už
sami nevědí. Kdysi tam prý ale někdo měl v kořenech vyvráceného
stromu najít hrnek zlatých penízků.
Co z toho všeho je nakonec pravda,
to je dnes už jen těžko rozhodnout.
Panáky se neviditelnou silou třásly
a jako by po poli poskakovaly! Nic
nebylo slyšet, ale o to byl celý výjev
hrozivější. Stařeček stál nehnutě jako by mu nohy do země vrostly!
Hrůzou nemohl udělat jediný krok.
Když už to trvalo nějakou chvíli, uvědomil si, že stojí právě u kříže. Rychle
se přežehnal tímto svatým znamením, a hle! Zjevení ustalo! Dal se do
běhu a domů se dostal víc mrtvý, než
živý. Když se vzpamatoval, vše vyprávěl stařence.
„To byly dozajista nepokojné duše,“
povídá babička.“
„Když tu cestu stavěli, nepěkně se
tam hádali. Jedni si ji přáli, druzí ne.
Nedbali ani toho, že tam stojí svatý
kříž, a i u něho na sebe zle pokřikovali a sobě hrozili. Teď za trest nemají
v hrobě pokoje.“
Silnice se stavěla v průběhu 2. poloviny 19. století, a pravdou je, že skutečně na úkor jiných, tehdy mnohem
potřebnějších cest. Svoji neblahou
roli přitom sehrály národnostní rozbroje mezi Čechy a Němci. Ti druzí
měli tenkrát v silničním výboru
převahu.
O SOŠE SVATÉ BARBORY
NA „MASNICÍCH“
Poslední vyprávění vkládám naprosto beze změny, tak jak je 22. 11.
1940 uveřejnil v Litovelských novinách autor, podepsaný šifrou –rf–.
Také jeho vysvětlení podivného názvu „Masnice“ bych jen stěží zvládl
lépe. Bohužel socha sv. Barbory dnes
již neexistuje. O to vzácnější je její
přiložená fotografie ze 60. let 20.
století. Pochází z fondů Havelkova
muzea v Lošticích, nyní ve správě
Vlastivědného muzea v Šumperku.
Tím se pověstí a zkazkou loučíme se
Žádlovicemi. Na shledanou příště,
a to pro změnu na Litovelsku…
Socha sv. Barbory na „Masnici“
u Loštic u křižovatky silnice Žádlovice - Vlčice s polní cestou Loštice Lechovice byla postavena r. 1864
cechem hrnčířským. Obnovena byla
r. 1893 a posvěcena r. 1896 P. Špičkou, farářem v Mor. Ostravě a loštickým rodákem. Vypráví se o ní tato
pověst: Jednou večer jel nějaký
sedlák domů ze mlýna. Cestou se
zastavil v ho-spodě a podnapil se. Na
fůře měl naloženo mnoho pytlů. Cestou usnul na fůře a kůň znaje cestu
jel domů. V místě, kde nyní stojí
socha sv. Barbory, kůň se něčeho
lekl a splašil se. Sedlák se probudil,
klel, bil koně, ale ten se plašil ještě
víc, až sedlák spadl s vozu. Kůň doběhl domů potlučený, ztrativ cestou
mnoho pytlů. Zůstal státi na dvoře
a ržáním vzbudil selku. Ta vyšla ven,
a když s hrůzou poznala, co se stalo,
vzbudila sousedy a šli hledat sedláka. Na cestě potkali lidi, kteří ho
mrtvého odnášeli domů. Na místě
neštěstí byla pak postavena socha
sv. Barbory.
Proč právě tam byla postavena socha sv. Barbory, když sv. Barbora je
ochránkyní horníků a také hrnčířů?
Trať „Masnice“ měla totiž v dějinách
města Loštic důležitou úlohu, neboť
se zde odedávna dobývala zvláštní
hlína, hodící se pro řemeslo hrnčířské. Loštice také už dávno splynuly s hrnčířstvím. A dobrý jíl z „Masnice“ se výborně míchal s cihlářskou hlínou na výrobu t. zv. červeného zboží. V jílu se nacházelo
a dosud nachází hojně ulit a lastur
mořských měkkýšů a mnoho sádrovce. Prohlubeniny a doly, v nichž
se hlína dobývala, jsou místy patrné
v celém okolí Loštic a rovněž i u železniční trati od Doubravy až k obci
Července.
POVÍDKA
Starý muž
Petr Ritter
Na chodníku před vchodem do obchodního domu, naproti bance stojí stařec. Nahnutý v nepřirozeném
předklonu, celou vahou se opírá
o masivní, léty ohlazenou hůl, oči má
zabodnuté před sebe do země, jako
by se o ten pohled snažil zapřít. Ruka
křečovitě svírá ohyb hole, ztuhlé tělo
v tmavém dyftýnovém saku se znatelně chvěje.
Vedle něj, těsně u silnice, stojí čtyřicátník - náhodný kolemjdoucí. Drží
starce formálně za loket a rozhlíží se
rozpačitě po lidech spěchajících kolem, jimž tato podivná dvojice vždy
na několik vteřin padne svou mírnou
nepatřičností do oka.
Starý muž dostal infarkt. Čekají na
sanitku, kterou před chvílí slíbila přivolat kolemjdoucí sekretářka - trochu vyděšeně a trochu štítivě. Tak to
možná přišlo, myslí si stařec. Tohle je
už možná ono.
Kdysi byla smrt tak vzdálená jako vyhasnutí Slunce, znamenala účet bez
doby splatnosti, nevyplněnou směnku. Povinnost jednou zemřít bylo něco, co dodávalo životu napětí a činilo
jej pikantnějším. Jednou to nastane,
jednou, uvidíme; a kdoví…
Býval uznávaným úředníkem, svědomitým a pečlivým. S maturitou
nastoupil jako řadový referent, ale
jak v pokračovacích kurzech získával
další vysvědčení a certifikáty, stal se
z něj postupně odborný referent, pak
vedoucí oddělení, správní ředitel,
a když odcházel do důchodu, dostal
osobní dar od ministra - vázu se
svým vybroušeným jménem. Neradi
se s ním loučili a on věřil, že to říkají
i tehdy, když je neslyší. Tenkrát
v úřadě už myslel na smrt jinak.
Neměla by ještě přijít, neměla by mít
důvod, pořád ještě byla nepravděpodobná jako návštěva z vesmíru,
ale stejně si uvědomoval, že mu někde uvnitř může tepat zrádná cévka,
která způsobí nečekané zatmění.
A říkal si prosebně a s nadějí: ne, teď
ještě ne! Ještě až postoupím na místo vedoucího oddělení, ještě až mi
zvýší plat a pomůžu dětem splatit
auto, a pak byt, ještě až se stanu
ředitelem, aby o mém odchodu psali
v novinách.
Snazší by to bylo, kdyby vypukla
válka, uvažoval tenkrát; svět takový
byl. Opravdová, smrtelně vážně míněná válka všech a o všechno. Nukleární válka, která nakonec neušetří nikoho, nejen jeho, děti, ženu, ale
pohltí lidi - jednoho každého z lidského rodu. Člověk se bojí smrti proto,
že má opustit svět, který tu ale bude
dál. Jen bez něj. To je to hrozivé: svět
tu bude dál, ale bez něj. Opravdová
nekompromisní válka skýtá naději,
že lidský svět už dál nebude.
Není čeho litovat. Všichni
o něj přijdou. Nebude nikdo,
kdo by si ho dál užíval. Svět,
ne že tu bude bez něj, on
nebude vůbec. Umírající s lítostí opouští své blízké, svůj
dům, svůj parčík. Takhle by je
neopustil - všechno by odcházelo současně s ním.
Lítost je vyloučená. Nastala
by absolutní svoboda oproštěná od veškeré odpovědnosti a strachu. Láká to jako
závrať nad propastí. Kde končí všechny soutěže a soupeření, tam nastává svrchovaný, vyrovnaný klid.
Děti měl pozdě, a když přišly,
jeho myšlenky na smrt, na
jeho privátní smrt, už trochu
zvážněly. Sledoval jejich batolivou bezbrannost, a když
mu v sobotu ráno prstíky otevíraly oči a ptaly se: spíš?,
zdálo se mu, že se ujišťují,
jestli jim neumřel. Asi to tak
nebylo, byl pro ně věčný. Jeho
úkolem bylo být silný a nesmrtelný. Nesměl jim sebrat tu
opěrnou zeď jistoty. Cítil povinnost
vydržet. Povinnost, jejíž splnění nemohl zaručit - vždycky může nastat
výpadek proudu, každá sklenice může nenadále puknout - ale přesto se
zapřísahal, že nesmí selhat. Aspoň
až vyjdou školu, až odmaturují, až
budou přinejmenším na vysoké, až
začnou vydělávat dost, aby ho nepotřebovali…
Syn vystudoval jadernou fyziku – se
slušným prospěchem, pak ještě nějaký postgraduál, a nádavkem šest
měsíců na univerzitě v Americe. Dosáhl vzdělání, které v téhle zemi nebylo možné využít. Odešel do Paříže
do Evropské kosmické agentury
a domů jezdí dvakrát ročně; za
otcem jednou. I dcera mu dělá radost. Dobře se vdala, narodilo se jí
pět krásných dětí a stařec má dnes
jedenáct pravnoučat, přes které se
jako teleskopem dívá daleko dopředu, tak daleko, že už ani nemůže
dohlédnout, jen tuší, doufá, že barva, která na ně tam vepředu čeká,
bude růžová. Dcera je mateřský typ,
zůstala doma z práce a matky všech
dětí, ať již do jejich rodiny přivdané,
anebo vlastní, jí je vodí hlídat. S dětmi to umí, je s nimi ráda, a když brblá, tak většinou proto, aby všichni
uznali, jaké má zásluhy. On sám ji
obdivoval. Když k němu děti měly
přijít, dva dny se na to těšil, pak s nimi byl půl hodiny šťastný a zbytek
návštěvy čekal, až si je odvedou, on
vrátí všechny věci zpět, kam patří,
a byt zase bude vydávat jen těch
několik tichých zvuků, které zná. Byl
starý.
A poté co se jednou vrátil z města ze
zbytečných pochůzek, jejichž důvody si vymýšlel a jejich závažnost
zveličoval, a před domem uviděl stát
pohřební vůz, který odvážel jeho ženu, byl rázem již úplně starý. Nebyla
to mezi nimi už po těch létech láska
jako z filmu, a jestli, tak z dobrého,
kde režisér ví, že v ní musí být i dávka nenávisti a vzájemné alergie,
nechuti a úmornosti. Když ale žena
tak nečekaně a znenadání nebyla,
zůstala po ní studená prázdnota jako
na zrušeném nádraží. Vždycky si
v přípitcích k narozeninám přávali,
aby si nikdy jeden druhému nezůstali na obtíž, ale ten ostrý střih se
mu najednou zdál mnohem krutější.
Známý byt, který spolu léta zařizovali, mu byl najednou cizí, neuměl
v něm najít čisté ručníky, zapnout
troubu, nevěděl, jak vyčistit plotnu
vařiče po vzkypělém mléce, jak se
platí noviny, televize. Tenkrát ho
poprvé překvapila myšlenka, že by
smrt mohla být i úlevou.
Bydlí u syna, ale vlastně u snachy,
protože syn je většinu času v Paříži.
Má svůj byt nahoře v patře, udělali
mu tam výtah, muselo to být drahé,
ale syn to určitě rád investoval, vydělává asi opravdu dost, tolik, že mu
může přispívat víc, než dělá jeho důchod, a když mu chce stařec děkovat, jen mává rukou, že to nestojí za
řeč. Snacha mu vaří, pere, a posílá
k němu nahoru i placenou uklízečku;
ale je jí čtyřicet a nebaví ji ho poslouchat. Jeho vzpomínky, jeho názory na vládu a prezidenta, na mravy, dějiny a televizní program. On jí
vlastně ani netouží nic vyprávět,
propast let je příliš velká, ale i pocit,
že kdyby chtěl, neměl by v ní posluchače, je skličující. Neruší je, oni
neruší jeho, žije nahoře sám jako na
majáku. Na Vánoce někdy sejde
k jejich stolu, některý rok jen poprosí, aby mu přinesli smaženého kapra
a bramborový salát.
Vlastně celý jeho život se teď už
odehrává jako na majáku. Jako na zapomenutém majáku, který nepotřebuje žádná loď. Pořád je mu trochu
zima. Obléká si dvojí někdy i trojí
spodní prádlo, nechce ale, aby si toho dole všimli, a nedává je proto
k vyprání tak často, jak by měl. Ví, že
páchne starobou a někdy asi i močí,
nemůže si pomoci. Bolí ho klouby,
někdy tak, že stěží přejde z pokoje do
kuchyně. V kolenou a kyčlích jako by
měl písek. Snaží se, aby to na něm
nepoznali, zvlášť děti. Ke skuhrajícímu dědkovi by si hrát nechodily.
I jim by rád vyprávěl, jenže ony mají
svoje story z komiksů a z filmů. Pamatuje si spousty věcí a příběhů,
které odejdou s ním. Některé mu
vyprávěl jeho otec, některé i o tom,
co ještě zažil jeho děda. Když byly
jeho děti malé a ještě chtěly poslouchat, co povídá, myslel si, že v nich
něco z toho utkvělo. Později mu ale
říkaly, že s nimi nikdy o ničem takovém nemluvil. Nepamatovaly si
a znovu to už slyšet nechtěly. Jím to
končí. V jeho majáku se vzpomínky
ještě slabě mihotají, ale už hasnou.
Až tam po něm pořádně vyvětrají,
průvan je vytáhne a nezůstane nic.
Minulý týden daroval uklízečce zlatou brož s několika rubíny, když
uprostřed úklidu všeho nechala, sedla si proti němu a s rukama sepjatýma mezi koleny mu zaujatě naslouchala, jak se těsně po druhé
světové pořádaly sbírky na pomoc
Rakousku a jak jeho otec už pár let
poté choval ve městě ve sklepě
husy, aby mohl dát své rodině, co si
myslel, že by jí měl dávat. Jak to
mohl udělat, divila se snacha. Vždyť
ten šperk měl cenu kolik tisíc. Cizí
ženské! A z chodby zaslechl synovo
vysvětlení: To je samota, Darinko.
Kdoví, jestli se synovi daří tak dobře,
jak mu říkají. Ale stařec zjišťoval, že
ho to už příliš nezajímá. Celý život že
ho přestává zajímat. Už chci umřít,
vtíralo se mu. Prosím, ať to nebolí,
ale ať už si pro mne přijde. Nejprve
ho to zaskočilo, bál se, že se rouhá,
že ho za takové nechtěně vyslovené
přání stihne trest. Ale přesto se ta
myšlenka za několik dní vrátila,
a pak znovu; usadila se v něm jako
temný neodbytný nápěv. Celý život
měl pocit, že mu chybí čas, že ho má
málo na to, co by ještě chtěl udělat;
až zjišťoval, že už žádný čas nechce.
Teď je však teď. Stojí na chodníku,
strnulý a zaskočený. Takhle se to má
stát? Tady na ulici? Cítí na lokti ruku
cizího muže a je vděčný, že tu s ním
někdo je. Celý je však soustředěný na prozkoumávání oné bolesti
uvnitř. Co dělá? Pokračuje? Má
strach se pohnout. K tomu člověku
vedle necítí nic. Vděčnost si ve svém
stavu nemůže dovolit. Má jen strach,
aby neodešel; jenže se bojí i svého
strachu, který by mohl pomoci palčivé bolesti uvnitř. Ten člověk vedle
něj je asi hodný. Ale kdyby si nás
nahoře chtěli splést a ukázali by
prstem na něj místo na mne, mlčel
bych. Bez výčitek, beze stopy pocitu
provinění, by ho obětoval – výměnou
za to, že by se teď mohl plně nadechnout, narovnat a dojít domů.
Čtyřicátník. Pere se v něm soucit
a pocit trapnosti. Ti lidé okolo nevědí, nechápou, proč tu s tím trochu zapáchajícím staříkem stojí; a v tak podivné poloze. Je na sebe hrdý, že ho
tu nenechal, už ví, že později si za to
bude sám sebe vážit. Možná se bude
i chlubit; nějak neokázale, nerad na
sebe upozorňuje, ale lidé kolem něj
si to mezi sebou řeknou a on jim dá
všem zase znát, že umí dostát své
povinnosti. Je mu toho starce líto,
chce, aby mu ho bylo líto; a ví přitom, že je to lítost veskrze nepravá.
Nemůže s tím nic dělat, ale nelituje
jeho, ale sebe v něm. Soucitem si
uplácí pochopení a pomoc ve své
možné budoucí bezmoci. Jednou se
tak bude držet nějaké paže on. Teď
ještě ne. Teď ještě je jeho úkolem
vydržet; být silný a nesmrtelný.
Nesmí svým lidem vzít opěrnou zeď
jistoty, na níž spoléhají. Když je někdy hodně unavený a napadne ho:
už mě propusťte, rychle tu myšlenku
zaplaší. Také kvůli nim tu teď stojí, až
se to dovědí, ujistí je to, že se na něj
můžou spolehnout.
Ale co když se tomu staříkovi za
chvíli přitíží? Co když ta holka do té
nemocnice nezavolá? Nebo se nedovolá, popíše jim špatně ulici? Kdyby
tu nebyli ti kolemjdoucí, před nimiž
je mu trapně, ale současně ho sem
k tomuhle místu přibíjejí, byla by
tu i možnost prostě odejít. Doutná
v něm.
Čekají.
Někde se rozjíždí sanitka. Někde se
dává do kroku Smrt.
(Z knihy Přátelé, to si poslechněte
vybral pro Týnecké listy autor)
PŘESAHY - historie, zprávy
33
ARCHEOLOGICKÁ ZAJÍMAVOST
Pohled do tváře člověka z pozdní doby kamenné
V březnovém čísle Týneckých listů
bych našim čtenářům místo žhavé
archeologické novinky ráda představila výsledky a závěry výzkumu, které mohou archeologové získat po
zpracování a vyhodnocení všech informací a provedení dostupných přírodovědných analýz. Výzkum kostrového hrobu ze závěru pozdní doby
kamenné (2 900 - 2 500 př. n. l.) proběhl v roce 2005 v Nemilanech, v ulici Lidická. Co archeologové věděli o
tomto hrobě těsně po ukončení výzkumu? Věděli, že se jedná o kostrový pohřeb dospělé osoby, která byla
do hrobu uložena v poněkud netypické poloze - v polosedu a na cestu
na onen svět s sebou dostala 15 milodarů - keramické nádoby, kamenné a kostěné předměty. Vedle lidských byly v hrobě nalezeny také kosti zvířecí.
Po laboratorním zpracování výzkumu a provedení antropologických
a přírodovědných analýz se naše
znalosti o zemřelém značně rozšířily.
Mikroskopická analýza dvou kostěných srpovitých nožíků vyrobených
z kančích klů a také pazourkové čepelky potvrdila, že tyto nástroje byly
používány na zpracování země-
dělských plodin. Osteologická analýza zvířecích kostí zase ukázala, že
zemřelý na cestu do záhrobí dostal
vybrané, lepší a masitější části ovce.
Nevšední předmět představuje kostěný slunečný terčík vypovídajícím
o praktikování slunečního kultu komunitou zemřelého. Tento talisman
také patrně označoval výjimečné
postavení zemřelého, které by podporovalo i neobvyklé uložení nebožtíka do hrobu.
Zajímavé informace přinesla také
antropologická analýza kosterních
ostatků. Ty patřily muži ve věku dvaceti až čtyřiceti let, který překonal
několik nemocí (oboustranný zánět
pohrudnice, artrózu, nezhoubné nádorové bujení). Měl masivní tělesnou konstituci a živil se stravou s vysokým podílem rostlinné složky. Moderní metody a výpočetní technika
také navíc napomohly rekonstruovat podobu obličeje mrtvého muže,
takže dnes můžeme pohlédnout do
tváře výjimečného muže, který žil
v našem regionu před téměř pěti tisíci lety. O tomto muži teď například
již víme, že měl v rámci své komunity zvláštní (vyšší) postavení, že
žil ve společnosti, která se živila
převážně zemědělstvím, mimo jiné
uctívala slunce a jejich medicínské
znalosti byly na takové úrovni, že si
dokázali poradit i s vážnějšími nemocemi. Takže nejenom archeologická práce v terénu, ale také pečli-
vé a mnohdy zdlouhavé analýzy a laboratorní zpracování nalezených
věcí nám pomáhají dotvářet obrázek
o životě pravěkých lidí.
Vendula Vránová
VZPOMÍNKA
Zemřel italský filosof, vědec a spisovatel světového významu Umberto Eco
Ve věku čtyřiaosmdesáti let zemřel v pátek 19. února postmoderní italský spisovatel, filozof, sémiotik a medievalista Umberto Eco. S odvoláním na jeho rodinu to
oznámila italská tisková agentura Ansa.
Eco, o němž se hovořilo jako o věčném
čekateli na Nobelovu cenu za literaturu,
byl širší veřejnosti známý díky svým sedmi románům - zejména debutové knize
Jméno růže z roku 1980, kterou o devět let
později zfilmoval Jean-Jacques Annaud
s Seanem Connerym v hlavní roli. Tou dobou už ve světě vycházely desítky podobně poučených historických próz,
snažících se napodobit Ecův styl psaní.
Jméno růže si Češi poprvé přečetli roku
1985, kdy jej v překladu Zdeňka Frýborta
vydal Odeon. V románu, odehrávajícím se
ve středověkém benediktinském opatství,
čtenářské napětí udržovalo vyprávění
o sérii vražd. Eco zde však především
zužitkoval látku, kterou desítky let předtím popsal jako akademik, když se snažil
vcítit do středověké mentality a pochopit
tehdejší teologické a filozofické spory.
V románu tedy nechal „prozaicky pracovat“ myšlenky ze svého teoretického díla
a oboru, jenž mu byl nejbližší. Šlo o ojedinělé splynutí dvou světů, na jejichž
pomezí se Eco vždy pohyboval a volně
přecházel z jednoho do druhého. Nesčetněkrát si stěžoval, že dokud psal jen
teoretické eseje, téměř nikdo jim nerozuměl a těžko si hledaly čtenáře. Čtenáři
Jména růže pro změnu nemohli přijít na
jméno filmové adaptaci, která teologické
a historické souvislosti románu zplošťovala na pouhé detektivní vyprávění. I proto Eco k dalším filmovým adaptacím
svých děl nikdy nedal souhlas. Komerční
úspěch Jména růže už nepřekonal, knihy
se celosvětově prodalo přes 14 milionů
výtisků. Jen v Česku vyšla ve dvanácti vydáních.
Středověku v próze se Eco dále věnoval
románem Baudolino, napsaným dvacet
let po Jménu růže. Na více než pěti stech
stranách líčil příběh lháře, jenž si získá
přízeň římského krále a císaře Fridricha
Barbarossy a z titulu jeho adoptivního
syna spřádá nejrůznější intriky, aby se
později vydal hledat mytický kraj na
Východě. V dalším svém bestsellerovém
díle Foucaultovo kyvadlo z roku 1988,
které si ze všech svých próz cenil nejvíc,
Eco zjednodušeně řečeno zkoumal hranice mezi fantazií a realitou.
Každá Ecova kniha byla v českém překladu, jež od 90. let publikovalo především nakladatelství Argo, přijímána se
značnou pozorností. Pro Prahu, o níž se
často zmiňoval i ve svých esejích, měl autor slabost. Poprvé ji navštívil dva dny
před 21. srpnem 1968. Když se do metropole o dvaatřicet let nato vrátil, aby zde
převzal cenu Nadace Vize 97, líčil, jak
v osmašedesátém roce číšníci v hotelu Paříž zatahovali rolety, když po ulicích začaly jezdit tanky – a také si pamatoval, jak
Čechoslováci otáčeli dopravní značky,
aby zmátli okupanty. „Cítil jsem se jako
Humprey Bogart v Casablance před invazí
v poslední kavárně, která ještě měla otevřeno,“ řekl později Eco. /…/ Podle české
metropole nakonec pojmenoval i svůj
šestý román Pražský hřbitov, jenž později
vyhrál anketu Kniha roku Lidových novin.
Kniha zasazená do 19. století v „příběhové“ rovině vyprávěla o špionech, politicích a také o pražském židovském hřbitově, kde v románu proběhne důležité
konspirační setkání jezuitů. Protože
protagonista příběhu, padělatel a tajný
agent, byl vychován v odporu k židům,
stává se svědkem či přímo účastníkem
historických událostí včetně Dreyfusovy
aféry či vzniku podvržených Protokolů
siónských mudrců. Těmi se Eco důkladně
zabýval již ve své akademické tvorbě,
k problémům falzifikace a pravdivosti se
tedy v Pražském hřbitově pouze vrátil
a nahlédl je z jiného úhlu.
Poslední Ecův román nazvaný Nulté číslo
v českém překladu vyšel vloni. Zaměřoval
se na obtíže spojené s vydáváním novin,
přesněji s vymýšlením článků určených
k tomu, aby se jimi dali vydírat či zastrašovat političtí nepřátelé majitele listu.
Redaktoři novin v románu kupříkladu vymýšlejí, kdo zavraždil papeže, nebo bájí,
že fašistický vůdce Mussolini za sebe na
konci války nastrčil dvojníka. Ecovi, který
v médiích kdysi sám pracoval, však nešlo
o pouhou kritiku mediálního prostředí.
S odstupem spíš přemýšlel, jak je pro
média těžké „přinášet pravdu“, když ta je
vždy jen interpretací jednoho z mnoha
pohledů na danou událost.
Umberto Eco, rodák ze severozápadního
italského města Alessandria, na svět
přišel roku 1932. Vystudoval práva, jak si
přál jeho otec, stále víc se ale zajímal
o akademickou dráhu a konkrétně si přál
studovat středověk. Chvíli patřil ke skupině avantgardních umělců a novinářů
zvané Gruppo 63, pracoval rovněž v kulturní rubrice italského rozhlasu a televize.
Doktorát získal za práci o katolickém
teologovi Tomáši Akvinském. Od druhé
poloviny 50. let vyučoval v Turíně, později
ve Florencii a Miláně. Roku 1971, ve svých
osmačtyřiceti letech, byl jmenován profesorem na nejstarší univerzitě na světě,
tedy v Bologni. Eco pak psal o lingvistice
či středověké estetice. K jeho klíčovým
odborným pracím bývá řazeno především
sémiotické Otevřené dílo z roku 1962,
které česky vyšlo až po padesáti letech.
Ve své době bylo předzvěstí budoucích
poststrukturalistických teorií a položilo
základ dalším sémiotickým úvahám. Podstatná byla rovněž Ecova kniha Ske-
ptikové a těšitelé (1964), v níž zkoumal
hranici mezi masovou kulturou a uměním,
dále Teorie sémiotiky (1976) či Šest procházek literárními lesy (1994), které
vznikly z jeho přednášek na Harvardu
začátkem 90. let. Známé je rovněž
Hledání dokonalého jazyka z roku 1993,
v němž Eco popisoval snahu nalézt
takovou řeč, jaká by již ve své podstatě
vyvolávala samu skutečnost a nemusela
na ni pouze odkazovat prostřednictvím
druhotných znaků. Eco rovněž vydal čtenářsky vděčné knihy Dějiny krásy a Dějiny
ošklivosti. Navazoval v nich na své starší
práce o středověkém pojetí krásy a umění, které zde ale vykládal v širším kontextu dějin estetiky. V první knize se kromě definic krásy věnoval také výkladům
pojmů bizarní a groteskní. A na tuto linii
pak v druhém titulu volně navázal myšlenkou, že zatímco se středověcí filozofové soustředili na definici krásy, to ošklivé ponechali nevyřčeným. Kromě jiného
psal Eco eseje o literatuře. Například ve
studiích, které česky vyšly pod názvem
Mezi La Manchou a Babylónem, se zaměřil
na své oblíbené autory Jorge Luise Borgese a Jamese Joyce.
V pozdějším knižním rozhovoru s filmovým scenáristou Jean-Claudem Carrierem, jenž byl v tuzemsku publikován s titulem Knih se jen tak nezbavíme, vyslovil
skeptickou tezi, že literatura bude v budoucnu zajímat stále užší okruh čtenářů.
Umberto Eco se nedožil toho, že by se to
přihodilo jeho vlastním knihám.
Petr Fischer,
analytik Hospodářských novin
(Hospodářské noviny 22. 2. 2016 –
přetisknuto s laskavým svolením
autora článku)
34
PŘESAHY - zprávy, recenze
Za Petrem Mikešem
Petr Mikeš (19. 8. 1948 - 8. 2. 2016)
byl básník, překladatel a redaktor;
známý je patrně především dlouholetým úsilím o propagaci moderní
angloamerické poesie. Byl také
činný v předlistopadové neoficiální
a samizdatové kultuře; podílel se na
samizdatové edici Texty přátel (1971
- 1989, s Eduardem Zachou, od roku
1973 rovněž s Rostislavem Valuškem), v níž vyšlo kolem tří set titulů.
Mezi lety 1971 a 1972 ke spolupracovníkům této edice patřil i Jaroslav
Erik Frič, s nímž Mikeš předtím uspořádal v Brně večer věnovaný dílu
Boba Dylana; jeho plánované pokračování se pro zásah Státní bezpečnosti nemohlo uskutečnit. V první
polovině sedmdesátých let se Petr
Mikeš v Brně účastnil i soukromých
autorských večerů Šlépěj v okně.
Patřil k okruhu soustředěnému kolem filosofa Josefa Šafaříka. Před
rokem 1989 pracoval jako noční
hlídač, knihovník a překladatel odborných textů, později jako redaktor
(v olomouckých nakladatelstvích Votobia a Periplum) a soukromý překladatel.
V rozsáhlé Mikešově překladové práci zaujímají nejvýraznější místo díla
angloamerických modernistů, především autorů, jejichž umělecká
nebo životní dráha byla ovlivněna
Ezrou Poundem, s nímž se Mikeš cítil
duchovně spřízněn. Uspořádal a částečně přeložil první české knižní
výbory z Poundovy poesie (Chtěl
jsem napsat ráj, Votobia 1993) a esejistiky (Mistr těch, kteří vědí, Votobia
1995), díky nimž se s básněmi a myšlenkami amerického radikálního
modernisty mohla seznámit generace čtenářů dospívajících v devadesátých letech. Přeložil básnické dí-
Foto: Matthew Sweney, asi 2002
lo spoluzakladatele avantgardního
básnického směru imagismu Thomase Ernesta Hulmea (Modlitba za
úsměv luny, Fra 2002), výbor z básní jeho významných představitelů
(Imagisté, Fra 2002, s Jitkou Herynkovou a Josefem Jařabem), přebásnil
sbírku Jamese Joyce Komorní hudba
(Dauphin 2000) a náročnou básnickou sekvenci britského modernisty Basila Buntinga Briggflatts
(Dauphin, 2000); dále překládal poesii Richarda Caddela, Jacka Kerouaca, Paula Muldoona, Sylvestera Polleta, Kerryho Shawna Keyse, Stephena Wattse ad. V posledních letech se zabýval rozsáhlým a rozmanitým literárním dílem Poundovy
rodiny, přeložil vyprávění Poundova
otce Homera (Syn slavného otce ‒
Otec slavného syna, Dybbuk 2011),
dvě básnické sbírky Poundovy vnučky Patrizie de Rachewiltz (Můj
Tchaj-Šan, H+H 2011; Drazí přátelé,
(† 8. 2. 2016)
H+H 2014) a knihu vzpomínek Mary
de Rachewiltz Diskrétnosti: Ezra
Pound ‒ Otec a učitel (H+H, 2009),
překlady se rovněž podílel na knížce
Rodokmen Mary de Rachewiltz
(Perplex 2011).
S Mikešovou básnickou tvorbou - formálně vytříbenou introspektivní
lyrikou svědčící o autorově úzkostném zápase o duchovně a mravně
autentický život - se mohli do roku
1989 setkávat pouze čtenáři samizdatů. V devadesátých letech pak
Mikeš oficiálně vydal několik výborů
ze sbírek z období totality (Paměť rány, MUKL 1990; Dům je tam, Votobia 1993; Básně v próze, Votobia
1996; Stříbrný pták ve žluté skříni,
Petrov, 1997, Jediné touhy zpěv,
Votobia, 1998). Dvojjazyčný autorský výbor z celoživotní básnické
tvorby vyšel roku 2005 pod názvem
Jen Slova ‒ Just Words v nakladatelství Fra. Nepříliš rozsáhlou pozdní
tvorbu shrnují sbírky Starý dům
(H+H 2008) a Dvojdomí (H+H 2012).
Básně a překlady Mikeš publikoval
mj. ve Světové literatuře, Literárních
novinách, Hostu, Proglasu, Kursu,
Scriptu, Aluzi. Patřil ke spolupracov-
níkům Revolver Revue, vyšly zde jeho překlady poesie Basila Buntinga (č.45/2001), Richarda Caddela
(č. 48/2001), Mary de Rachewiltz
(č. 64/2006) a maltské básnířky
Marie Grech Ganado (č. 72/2008),
přispěl do anket věnovaných LouisiFerdinandu Célinovi (č. 73/2008)
a Bedřichu Fučíkovi (č. 98/2015).
Ukázky z Mikešovy básnické tvorby
byly publikovány v Revolver Revue
č. 66/2007.
Literatura mu byla přirozenou, nezbytnou součástí života, chápal ji jako důvěrné sdílení, svěřování smysluplné řeči mezi přáteli. A jako duchovní gesto zažehnávající životní
tíseň. V závěru života psal Mikeš
výrazově úsporné životopisné záznamy ve formě haiku; osmý záznam knihy Starý dům lze považovat za básníkovo umělecké vyznání
z posledních let jeho života:
Jak vyslovit
to, co mohlo
by žít.
Jakub Guziur,
Psáno pro Bubínek Revolver Revue
a Týnecké listy
S básníkem Petrem Mikešem jsme se poznali v polovině devadesátých let. Týden
co týden jsem se při cestě do studia Českého rozhlasu Olomouc stavoval ve
starém hodolanském domku ležícím za zdejší školou. Petr si zakládal na tom, že
se jeho „stárnoucí“ domek utápěl v divoce rostoucí zeleni. Zahalen cigaretovým
dýmem mi vyprávěl mi o časech, kdy společně s Rostislavem Valuškem a Eduardem Zachou připravovali samizdatové Texty přátel. Věnoval mi řadu svých
knih. Byl jsem u toho, když se radoval ze svých nových překladů i čtenářských
objevů. Založili jsme spolu malé nakladatelství Periplum, které nabízelo především překladovou literaturu. V polovině minulého desetiletí Petr přesídlil za
svou partnerkou Alenou do Prahy. Přestali jsme se vídat, sem tam jsme si zatelefonovali. Vždy vzpomínal na své výpravy do Velkého Týnce, kde ještě v dobách
předlistopadových přijížděl za panem Jaroslavem Dočkalem i za vyhlídkou na
Olomouc, která je našeho Hradiska zcela neopakovatelná. Petr byl tichý společník a kamarád, kvalitní básník i překladatel - a hlavně dobrý člověk. Čest jeho
památce!
Petr Hanuška
RECENZE
Obyčejné životy podané nepřímou řečí…
Alena Zemančíková (1955) není
v současné české literatuře žádným
nováčkem. Čtenářům již nabídla
vlastní svazek povídek nazvaný Bez
otce, dílčími čísly přispěla do povídkové řady nakladatelství Listen
Nech mě žít a Ty, která píšeš, dětem
adresovala knížku Mařenka a Čenda
a literární aktivity završila svazkem
krátkých textů nazvaným Značkování. To vše zvládla v rozmezí let
2006 až 2012, a to vedle výkonu své
profese rozhlasové redaktorky, autorky několika rozhlasových her, dokumentů a pořadů o literatuře.
Přitom přispívala a přispívá do několika tištěných i internetových literárních časopisů. Z toho všeho vyplývá, že její domovinou je Praha. Co
bychom z těchto informací však přímo neodvodili, je skutečnost, že
navíc plní roli matky čtyř dětí.
Brněnské nakladatelství Větrné mlýny ji v loňském roce vydalo román
nazvaný Příběh v řeči nepřímé. Když
jsem jej začal číst, říkal jsem si, že
jsem se opět ocitl na lodi, se kterou
popluji řekou hrdinčiných rodinných
vzpomínek, a že na uplývajícím horizontu spatřím kulisy zatuchlého šedivého předsrpnového a následně
znormalizovaného socialismu. Obá-
val jsem se, že to skončí obžalobou
ilustrovanou obecně známými historickými fakty. Nic víc, nic míň.
Jak naskakoval počet přečtených
stránek, slábla i síla mé předpojatosti a jisté otrávenosti z předem
očekávaného.
Příběh ženské hrdinky se sice skutečně odehrává ve výše popsaných
dobách, ale všeobecně známá realita života v trojúhelníku mezi románovým šumavským Chodovem, Plzní
a Prahou hraje důležitou, ale přece
jen okrajovou roli. Samozřejmě že
vypravěččin život, resp. osudy všech
postav, které do její zpovědi vstupují, jsou determinovány společenskými podmínkami, do kterých se
rodí, v nichž vyrůstají, dospívají, žení
se či vdávají, vykonávají svou profesi, plodí děti, milují, nenávidí, stárnou i umírají. Podstatnější jsou však
ty nejobyčejnější lidské vztahy, které mezi nimi panují. Hodnoty, které
vyznávají. Jejich chování a jednání,
jež mívají dopad na bezprostřední
okolí hrdinů. Prostě sled konfrontací
charakteru konkrétního člověka
vers. charakter jiného konkrétního
člověka.
Zemančíková v titulu zvolila vyprávění „v řeči nepřímé“. Nejen že tím
signalizuje, ale následně i naplňuje
snahu o překročení vyhrocené jednostranné subjektivizace vyprávěného. Odpovídá to koneckonců jedné z definic nepřímé řeči, v níž se
říká, že je „zprávou mluvčího o výroku jiného mluvčího“. Hlavní hrdinka bere čtenáře za ruku, provádí
životními eskapádami svými i vlastní
rodiny, přičemž se nesnaží vetřít do
jeho přízně přesvědčováním o vlastní charakterové bezúhonnosti, mateřské či milenecké obětavosti. Je si
vědoma jisté rodičovské „odvozenosti“, vzorové závislosti. Uctívá
matku, krásnou, rozhodnou, názorově konzistentní, ale i pragmatickou
osobnost, která projeví jistou míru
slabosti až na prahu smrti. Marně
ve střípkách vzpomínek konturuje
obraz otce, se kterým se matka brzy
rozešla a jenž byl jejím mentálním
protikladem. Stejně tak neúspěšně
drží ochrannou ruku nad mladším
bratrem, který matčin stín nikdy nepřekročil a skončil předčasnou tragickou smrtí. Ani několikeré manželství a milenecký vztah, výchova dětí,
cesta za plnohodnotným profesním
uplatněním hrdince nepřináší pocit
naplněnosti a dílčí završenosti vlastního života. Ale ani toto zdánlivě
bezútěšné poznání ji nezbavuje
vnitřních sil, kterých má evidentně
na rozdávání…
Zemančíkové se podařilo skrze osudy svých hrdinů to, co jiní dělají příliš
prvoplánově, okatě. Vytvořila pravdivě šedivý a krutý obraz z časů,
v nichž nic nebylo - i přes oficiální
politické deklamace - jásavě barvité
a vstřícně lidské. Dobový společenský tlak tak deformoval lidské
charaktery, jednání i chování. Byl
zvláště bezohledný k těm, kteří
nezapadali do plánů diktatury Velkého Bratra.
I přes jednoznačně danou časovou
linku příběhu autorka nevypráví
v přísné chronologii. Jakoby se vypravěčka potřebovala opakovaně
a pořádně nadýchnout a znovu se
navrátit k momentům, které nedořekla nebo snad špatně či nepřesně
pojmenovala. Epizodické návraty
tedy nejsou narační neobratností,
ale slouží k hlubšímu poznání podstaty hledaného i pochopení veškerých souvislostí.
Petr Hanuška
Alena Zemančíková.
Příběh v řeči nepřímé.
Brno, Větrné mlýny 2015, 208 str.
PŘESAHY - recenze
35
Osud národa v běhu dějin
Zajímavý přístup k historii, než jakým bývá pouhý výčet letopočtů
a suchopárný popis dějinných událostí, nám skýtá tzv. orální historie,
jež se v historických i jiných společenskovědních oborech stala legitimní metodou výzkumu. Jedná se
o metodu, díky níž jsou získávány
poznatky na základě ústního sdělení
osob, které byly svědky konkrétní
události či doby. Z životních svědectví zpovídaných si pak vědec či čtenář může utvořit plastický obraz
o době nedávno minulé. Spletité
osudy lidí různých generací i společenských vrstev nám pomáhají pochopit atmosféru doby a politickospolečenskou situaci, která jejich životy determinovala.
Významným reprezentantem této
metody je projekt Paměť národa -
rozsáhlá sbírka vzpomínek pamětníků, budovaná po celé Evropě. Jejím
cílem je skrze svědectví lidí poznat
podstatu nedemokratických režimů
20. století - nacismu a komunismu.
Příspěvkem k takovému poznání je
i u nás nedávno vydaná kniha běloruské novinářky Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky/Konec
rudého člověka. Kniha je výsledkem
několikaletého sběru materiálu, rozhovorů s lidmi z různých koutů bývalého sovětského impéria. Před
čtenářem se tak na bezmála pěti
stech stranách rozprostírá obraz národa, který v podstatě nikdy nežil
v demokratickém systému. Osudy
autorčiných hrdinů nemohou nechat
nikoho chladnými, bolestný obraz bídy a bezmoci na čtenáře padá z každé stránky. Příběh ženy, která se
narodila v sovětském gulagu a dětství strávila v sovětském dětském
domově, neboť její matka-vězenkyně se o ni nesměla starat. Osudy rodiny deportované bez jakýchkoli prostředků na Sibiř a ponechané zde
vlastnímu osudu. Příběh muže, jehož
budoucí tchán se mu v opileckém
deliriu svěří se zvěrstvy, které coby
příslušník státní policie prováděl.
Jedna chandra střídá druhou.
I vzepětí demokratických sil v srpnu
1991, kdy do ulic Moskvy vyšly statisíce Rusů, aby se postavily tankům
pučistů, pokoušejících se zrušit demokratické reformy, přinese ve
svém důsledku jen rozčarování.
Anarchie a tržní hospodářství v ruském pojetí spustí inflaci, korupci
a zločinnost. Obyčejní lidé jsou šikanováni novodobými zbohatlíky.
Rozpad Sovětského svazu má za následek krveprolití v národnostních
konfliktech. Zpovídaní se tak ve
vzpomínkách vracejí k poklidnému
životu 80. let, kdy byl Sovětský svaz
velkou zemí, která budila respekt.
Kniha Světlany Alexijevičové (Nobelova cena za literaturu 2015) je
strhujícím čtením o „ruské duši“ a
její rozervanosti. Není divu, že v soudobém Rusku mnohem silněji než
v jiných posttotalitních zemích panují nostalgické nálady. Lidé volají po
vládě těch, kteří jim garantovali základní sociální jistoty, a proto tolik
fandí stávající autokratické moci.
Světlana Alexijevičová: Doba z druhé ruky/Konec rudého člověka.
Praha, Pistorius&Olšanská 2015,
496 stran.
Andrea Thunová
Legionářská historie komiksovýma očima
Komiks jako útvar na pomezí literatury a výtvarného umění prožívá
v polistopadových časech svou renesanci. Patří k oblíbeným komunikačním kanálům zvláště u mladší
čtenářské generace, své zaryté zastánce má však ve všech věkových
čtenářských skupinách. Stále více
a více se stává ve svých nejlepších
projevech „vážným“ uměním, proto
nepřekvapí, když nabízí i seriózní
zpracování různých období naší hi-
storie. K těm, které se teprve učíme
pořádně poznávat, patří i legionářské dějiny.
Přede mnou leží první ze dvou komiksů, jež se vracejí do časů první
světové války. Nese název Stopa
legionáře a vyšel v nakladatelství
Argo před dvěma lety. Autorem textové části je Zdeněk Ležák, kresby
zhotovil Michal Kocián. Čtenářovým
průvodcem komiksového dramatu
je mladý legionář Fanda a mluvící
V šedých tónech
Stalinova násilí
Lině je patnáct a žije život obyčejné
dospívající dívky. Ráda kreslí a doufá, že se dostane na uměleckou letní
školu ve Vilniusu. Jenže poslední dobou se její rodiče chovají dost podivně. Jednoho večera na dveře jejich domu zaklepe KGB a odvleče je
pryč. Transportují je vlaky na Sibiř,
tatínka hned po příjezdu oddělí od
zbytku rodiny. V táboře, kam je Lina s
bráškou a maminkou přepravena,
jsou strašlivé podmínky. Lina se musí
naučit bojovat o svůj život. Jediné, co
jí pomáhá, je kreslení a zapisování
toho, co prožila.
Ruta Sepetysová je Američanka s litevskými kořeny. Možná to ji přimělo
k tomu, aby napsala tento příběh.
Pátrala v archivech, poslouchala vyprávění pamětníků a z nich složila
skvělou, avšak velmi smutnou knihu, za kterou sklidila chválu kritiků
a mnoho literárních cen. V šedých
tónech začalo být velmi časté téma
zvláště na knižních blozích, důvodem popularity je neokoukané téma.
Mnoho lidí neví, co se dělo na východě za druhé světové války. Pobaltské státy byly díky smlouvě Ribbentrop-Molotov připojeny k Rusku. Mezi
lety 1940-1941 probíhaly v pobaltských zemích čistky. Stalin posílal
nepohodlné lidi (inteligenci, umělce…) na Sibiř.
Celá knížka se samozřejmě točí kolem Liny a jejích zážitků. Vyčnívá
z žánru YA (young adult - literatura
pro dospívající), pro který je typická
milostná dějová linka (nejlépe milostný trojúhelník). Láska je tu sice
také, ale je jemně vykreslena na po-
zadí událostí. Nenajdete tu žádné
povzdechy puberťačky nad tím, koho si má vybrat (jestli blonďatého
anděla, nebo černovlasého uličníka). Jejím hlavním úkolem je chránit
maminku s bráškou a nedat se zlomit dozorci.
Rutě se podle mě podařilo dobře
vykreslit atmosféru transportů, táboru i koncentračního tábora na Sibiři. Ve správných momentech vám
běhá mráz po zádech. Občas nevěřícně kroutíte hlavou nad Stalinovými praktikami, jak s nezájmem
jednal s lidmi, jako by to byly jen položky na seznamu, kterých je potřeba zbavit se.
Příběh je napsaný velmi čtivě. Kniha
vás vtáhne do děje hned první větou
a „vyplivne“ vás zničené na konci.
Drží vás v napětí a vy vůbec netušíte, co se stane na další stránce. Je tu
krásně nastíněno, jak se v takových
podmínkách život s nikým nemaže
a bojovat o něj musíte každý den.
Knížka je sice určená primárně puberťákům, avšak žádný dospělý neudělá chybu, pokud si ji přečte. Nepoznáte, že se jedná o autorčinu prvotinu, která jí otevřela dveře do světa
literatury (vydala knížku Potrhaná
křídla, její třetí knížka teprve vyjde).
Kniha se dočká i filmového zpracování - v současné době probíhá natáčení, datum premiéry zatím není
oznámeno.
klis-na Kyra, kteří bok po boku padli
v bitvě u Zborova. Jako navrátivší se
duchové předkládají své vzpomínky
na Velkou válku. V centru jejich vzpomínek se ocitají události týkající se
osudů československých legionářů
od momentu založení České družiny
v Rusku či roty Nazdar ve Francii přes
vysvětlení příčin a popis vývoje událostí odehrávajících se v zákopech
Velké války, resp. během občanské
války v Rusku až po vznik Československa a návrat legionářů do nové
vlasti.
Druhý komiks nese název Svoboda,
s podtitulem Fiktivní válečný deník
příslušníka Československé legie.
Jde o první díl zřejmě rozsáhlejšího
cyklu a zásluhu na jeho vydání v roce 2013 má nakladatelství Meander.
Autor textu se skrývá pod krátkým
jménem Kris a kresby vytvořil JeanDenis Pendanx. Koloring (činnost
kdy se vytváří konečná úprava barev
kreseb) má na svědomí Isabelle Merletová, překlad do češtiny připravil
Richard Podaný. Příběh se začíná
v době, kdy po zrádné dohodě
v Mnichově jedna z hlavních postav
Josef Černý začíná vzpomínat na příhody, které zažil v době svého působení v legiích v Rusku. Druhá hlavní postava komiksu se jmenuje Jaroslav Švejk. Víc jak pravděpodobně
odkazuje na osobnost spisovatele Jaroslava Haška a jeho nejslavnější
literární postavu. Zde je nutné připomenout jinak obecně známý fakt, že
předválečný bohém a mystifikátorský publicista Hašek, než se přidal
k bolševikům, skutečně vstoupil
a několik let působil v československých legiích v Rusku. Děj komiksu je
rozdělen do dvou částí. V té první
méně dynamické hlavní postavy rukují do armády Rakouska-Uherska
a následně jsou odveleny na frontu,
kde záhy upadají do zajetí. Ve druhé
napínavější části jsou Čechoslováci
konfrontováni s politicky nepřehled-
Sepetysová Ruta: V šedých tónech.
Praha, nakladatelství Albatros Media CooBoo, 2013, 288 stran.
Eliška Tomečková
Ilustrační obrázek
nou situací v Rusku během bolševické revoluce a následné občanské
války.
Oba komiksy mají šanci přitáhnout
jak čtenáře, kteří se obávají vzít do
ruky klasickou knihu s obavou, že ji
nedočtou, tak běžného čtenáře či
milovníka komiksů. Svým vizuálním
pojetím tyto kresby připomínají komiksy, jak je známe z časopisu ABC
ani texty neurazí zasvěcené fanoušky malovaných okének s textem.
A i když úplně nesuplují poslání literatury faktu, neboť se v některých
momentech odchylují od přísně doložitelných historických údajů, mohou přitáhnout nové zájemce o relativně mladou historii naší země. Jak
známo, v časech po únoru 1948 byl
zrod naši republiky tendenčně interpretován komunistickou historiografií, a ta pro zakladatelskou roli legií
neměla příliš pochopení, resp. o nich
mlčela. Z občanského i etického hlediska si musíme uvědomit fakt, že
lidé vstupující do legií nevěděli, jaké
pro ně bude mít jejich počínání důsledky, neboť z vlasti odcházeli v časech, kdy jejich země patřila do rakousko-habsburského soustátí! Jejich odhodlání, odvaha, nasazení
jsou jasnou připomínkou toho, že
svoboda není zadarmo.
A ještě poznámka na závěr po případné zájemce. Československá
obec legionářská ke stému výročí
vzniku legií připravila projekt Legio
100, jehož součástí je také Legiovlak. Legiovlak je věrná replika
legionářského vlaku z období let
1918-1920, kdy na Transsibiřské
magistrále v Rusku probíhaly válečné operace Československých legií.
Vlak křižuje od května 2015 celou
Českou republiku. V Olomouci dle
časového harmonogramu by měl být
k vidění ve dnech 13. až 28. 10. 2016
(http://csol.cz/domains/csol.cz/inde
x.php/legiovlak).
Jakub Vrána
36
PŘESAHY - Ze světa knih
Březen - měsíc čtenářů…
…je celostátní akce, kdy si knihovny
své čtenáře snaží hýčkat. Nabízím
výběr toho, co pro vás přichystala
Knihovna města Olomouce.
Knihovna ocení nejlepší školní třídu (třída, která se účastní soutěží,
má vysoký podíl čtenářů, atd.).
Knihovna v budově na náměstí Republiky připravila kojící místnost,
kde se maminky mohou postarat
o své děti. Celý měsíc bude mít
možnost si v oddělení pro dospělé
vybarvit antistresové omalovánky. K dispozici budou i knihy o mandalách, kde můžete zjistit význam
jednotlivých barev... Jako každý rok
i tento je pro vás nachystaná Druhá
šance pro knihu, kdy si můžete vybrat vyřazenou knihu z pobočky náměstí Republiky a odnést si ji domů.
Od 1. března do 30. dubna máte
možnost vidět snímky z každodenního života v rámci výstavy Ludmily
Müllerové, která se jmenuje Na
rozloučení. Výstava se koná na
pobočce Brněnská. V dětském
oddělení pobočky Brněnská je
pro vás celý měsíc nachystaná akce Ivan Binar - Kráva a dědeček.
Každý přečte úryvek z pohádky,
doplní se ilustracemi, omalovánkou
či komixovou bublinou vznikne kniha, která bude zaslána autoru jako
poděkování.
Blízko pobočky Jungmannova bude sousedská knihovnička. Jinak
známá jako knihobudka. Každý si
odtud může odnést knihu a nemusí ji
vracet.
3. března v 15:30 pořádá knihovna
společně s neziskovou společností
EuForAll o. s. v budově náměstí Re-
publiky přednášku s Mgr. Věrou
Mičkovou o Karlu IV.
7. března od 13 do 17 hodin bude
ve spolupráci s organizací ARPOK
připraveno v budově na náměstí
Republiky plno her z různých
koutů světa.
8. března v 16:30 v budově na
náměstí Republiky se podělí o své
zkušenosti a poradí Mgr. Marie Zapletalová, která pracuje jako pečovatelka v Německu.
Dne 15. března v 17 hodin v budově na náměstí Republiky představí svou knihu Život hraje blues,
příběh dívčího kvarteta, Lucie Sára
Závodná. Kromě toho představí spisovatelka zákulisí příběhu.
15. března v 17 hodin na pobočce
Brněnská si můžete poslechnout
Doc. Dr. Rudolfa Smahela, který
bude vyprávět o svém životě, lásce
k práci, knihách a literatuře.
16. března v 16:30 hodin na
pobočce Neředín se dozvíte od
Vladimíra Gračky vše o olomouckém podzemí a olomouckých domovních znamení.
17. března v 17 hodin uskuteční
mladí knihovníci posezení nad erotickými romány. Beseda nazvaná
Svět touhy a vášně se bude týkat
současných děl této literatury.
21. března v 16:30 hodin se můžete setkat na pobočce Jungmannova s autorem Piotrem Horzykym.
22. března od 12 do 17 hodin
máte možnost si vyrobit v dětském
oddělení na náměstí Republiky
velikonoční dekoraci na váš stůl.
Eliška Tomečková
Máte co číst?
Detektivní román
Samuel Bjørk: V lese visí anděl
Policejní detektiv Holger Munch miluje vážnou hudbu, matematické hádanky a cigarety. Chtěl by odejít do
důchodu, jenže Norskem otřásají
hrůzostrašné vraždy šestiletých
holčiček. Vrah je obleče do bílých
šatů a nechá je v lese s cedulkou
„Cestuju sama“ na krku. Munch tak
musí svůj odchod do důchodu odložit, přesvědčit Miu Krügerovou,
slavnou spisovatelskou, aby se vrátila do služby a připojila se k nim,
a spolu se speciální jednotkou vyšetřit tyto vraždy. Podaří se jim to?
(Nakladatelství Plus, 2015)
Historický román
Pauline Simonsová: Měděný jezdec
Ve světě zuří 2. světová válka. Sedmnáctiletá Taťána se v Leningradě
setkává s nadporučíkem Alexandrem Bělovem, do kterého se zamiluje. Jedinou překážkou jejich lásky je
to, že Bělov je vyvolený její sestry
Dáši. Alexandr navíc skrývá temné
tajemství. Dokáže překonat jejich
láska německou blokádu, zimu, hladomor a všudypřítomnou smrt? První díl trilogie Taťána a Alexandr.
(Nakladatelství Ikar, 2013)
Kniha pro děti
Rick Riordan: Percy Jackson, zloděj blesku
Percy Jackson je dvanáctiletý kluk,
který problémy přímo přitahuje. Jeho učitelka matematiky se na školním výletě přemění na příšeru z řeckých bájí. Před ní ho zachrání jeho
kamarád Grover, ze kterého se vyklube satyr. Prozradí Percymu, že je
synem Poseidona, vládce moří. Společně musí dojít až do Tábora polokrevných, kam na ně a další polobohy příšery nemůžou. Avšak tam
obviní Zeus Percyho z krádeže jeho
blesku. Percy a jeho přátele mají 10
dní na to, aby blesk našli a zabránili
tak válce mezi bohy.
První díl z velmi oblíbené knižní série
o řeckých bozích a polobozích.
(Nakladatelství Fragment, 2009)
Fikce
Susanna Clarková: Jonathan
Strange a pan Norrell
Kniha, která získala mnoho významných ocenění, odborníci přirovnávají literární styl k Jane Austenové
nebo k Williamu Thackerayarovi.
Kdysi dávno vzkvétala v Anglii magie. Král Havran vychovaný na elfím
dvoře měl elfí moudrost a lidský rozum. Z toho všeho zbyla jen legenda
a v 19. století v Anglii na kouzla už
nikdo nevěří. Jenže jakmile přijede
do Londýna pa Norrell, aby pomohl
v boji proti Napoleonovi, zpráva
o návratu v Anglii se začne šířit jako
požár. Zde pan Norrell objeví nadaného mága Jonathana Strange
a vezme ho do učení. Pan Norrell se
nikdy nezbavil tajnůstkářství a Jonathana Strange přitahuje postava
Krále Havrana. Jenže jeho experimenty s magií ohrozí nejen přátelství s Norrellem, ale i ostatní.
(Nakladatelství Omega, 2015)
Samantha Shannonová: Young
adult - Kostičas
Kostičas vás zavede do světa podobného tomu našemu, kde je spousta duchů, jasnovidců, šerochodců
a podobných nadpřirozených bytostí. Společnost ovládá organizace
Scion, která se lidi s nadpřirozenými
schopnostmi snaží vymýtit. Píše se
rok 2059 a devatenáctiletá Paige je
krajinochodec, výjimečný typ jasnovidce. Jednoho dne ji Scion odhalí,
přepadne a unese do někdejšího Oxfordu. Toto město údajně zmizelo
před dvěma sty lety. Je zde sice
spousta lidí s nadpřirozenými schopnostmi, ale vládne tu pevná ruka
Refájců, kteří se staví nad ostatní
a vymýšlejí si svá vlastní pravidla.
První díl z plánované heptalogie Kostičas.
(Nakladatelství Host, 2015)
Pro ženy
Jo Piazzová a Lucy Sykesová: Tý
potvoře to nedaruju
Imogen Tateová se vrací po půlroce
do práce. Jenže na její židli šéfredaktorky magazínu Glosy sedí asistentka Eva, lakuje si nehty a dělá
selfie. A jaké je překvapení, když
Imogen zjistí, že se papírový časopis
za dobu, co nebyla, přeměnil na internetový magazín. Čtyřicátnice
Imogen je tak rázem dinosaurus.
Neví, co má dělat s tweety, eshopy,
aplikacemi a selfie. Připadá jí, že
všichni mluví jazykem, kterému nerozumí. Z uznávané novinářky se
stává outsider. Eva je odhodlaná
vystrnadit Imogen z její práce. Imogen má tak dvě možnosti - vzdát se,
nebo začít bojovat.
(Nakladatelství Metafora, 2015)
Eliška Tomečková
50. výročí existence značky Academia
Historie nakladatelství se datuje od
roku 1953, v letošním roce je to ale
právě 50 let, co jeho knihy vycházejí
pod značkou Academia.
V pondělí 1. února 2016 se v Literární kavárně Academia na Václavském
náměstí v Praze uskutečnila tisková
konference věnovaná 50. výročí existence značky Academia.
Na tiskové konferenci promluvili Jiří
Padevět, ředitel Nakladatelství
Academia, PhDr. Markéta Pravdová,
Ph.D., MBA, zástupkyně ředitele
Ústavu pro jazyk český AV ČR,
v. v. i., a Ing. Pavel Janáček, Ph.D.,
ředitel Ústavu pro českou literaturu
AV ČR, v. v. i.
Nakladatelství vzniklo v roce 1953
původně jako nakladatelství Československé Akademie věd (ČSAV). Název Academia získalo v souvislosti
s tehdejším uvolněním politické atmosféry v roce 1966. Od poloviny
šedesátých let začala nejdříve krajská nakladatelství, následně i nakladatelství celostátní, nahrazovat své
původní názvy novými, jednoduššími. Příkladem může být Krajské na-
kladatelství v Brně, které přijalo název Blok, z celostátních to byl např.
Odeon, původně Státní nakladatelství krásné literatury a umění, nebo
Svoboda, původně Státní, později
stranické Nakladatelství politické
literatury. Na změny zareagovalo
i nakladatelství Československé Akademie věd, které přijalo název Academia.
Dle slov Jiřího Padevěta, ředitele Nakladatelství Academia, se na padesáti letech existence značky Academia velmi dobře odráží nejen vědecká, ale i kulturní historie naší země.
Za půlstoletí se nezměnila snaha po
vydávání kvalitních vědeckých děl,
byť tak či onak politicky či společensky ovlivněná. Za posledních dvacet
šest let, to jest od sametové revoluce, která byla nejen pro Academii
mezníkem, se snad podařilo (i přes
krkolomné období devadesátých let)
vybudovat nakladatelskou znač-ku,
která „má dobrý zvuk“. (z rozhovoru pro portál H7O, 27. 1. 2016)
V současné době zaujímá Academia
svou ediční činností přední místo
mezi nakladatelstvími České republiky. Vydává původní vědecké monografie a práce českých vědců, díla
klasiků vědy, překlady zahraničních
autorů, populárně naučnou literaturu, literaturu faktu, encyklopedie
a slovníky. V nakladatelství dále vychází populárně naučný časopis Živa. Kromě nakladatelské činnosti
provozuje Academia síť knihkupectví v Praze, Brně a Ostravě.
Tisk. zpráva, připravil P. Hanuška
S ředitelem nakladatelství a autorem řady populárně-naučných knih
Jiřím Padevětem přineseme v květnovém vydání Týneckých listů.
PŘESAHY - komiks, Dějiny a současnost
KOMIKS
Zlá ovce
37
DĚJINY
A SOUČASNOST
Březnové číslo Dějin a současností...
Chrám věd a múz
450 let vědecké knihovny v Olomouci
V měsíci dubnu bude zahájena velká
výstava, na které bude možné zhlédnout unikáty písemnictví naší země. Vědecká knihovna v Olomouci,
s cenným souborem historických
fondů, patří mezi nejvýznamnější
knihovny v České republice a tento
rok oslaví 450. výročí svého založení. Jádro historických fondů tvoří
sbírky zrušených moravských jezuitských kolejí a také knižní fondy
34 klášterů zrušených Josefem II.
v 18. století. Na výstavě uvidíte i ty
nejcennější a nejstarší skvosty, které knihovna opatruje.
Výstava bude rozdělena do tří expozic na třech místech - ve Vědecké
knihovně v Olomouci, v Muzeu moderního umění a ve Vlastivědném
muzeu Olomouc. Ve Vlastivědném
muzeu najdete informace o dějinách
knihovny, včetně zajímavých informací o jezuitském dědictví knihovny
či o budovách, ve kterých knihovna
za svou dlouholetou tradici sídlila.
Mezi jinými zde bude vystaven na-
příklad vůbec „první“ moderní atlas
zeměpisných map Gerharda Mercatora.
Expozice v prostorách Vědecké knihovny bude zaměřena na zajímavosti historie knihovny a osobnosti
s knihovnou spojené.
Nejcennější exponáty, které knihovna vlastní, budou vystaveny v Muzeu moderního umění. Mezi ně například patří rukopisy z 11. – 16. století, prvotisky či mapy z 15. – 17.
století. Zde si budete moci například
prohlédnout Evangeliář zábrdovický, jeden z nejcennějších iluminovaných rukopisů v českých zemích
z 11. století, nejstarší česky psanou
Bibli boskovickou z roku 1415, která
obsahuje přes 80 krásných iluminací
nebo prvotisk Boccacciových Slavných žen z 15. století.
Výstava bude slavnostně zahájena 7. dubna 2016 a potrvá až do
12. června 2016.
Vendula Vránová
Bible boskovická. Samson holýma rukama zabíjí lva
...se v tematickém bloku podívá na historické kořeny situace na Blízkém východě.
K nepřehlednému dění v Sýrii se pro ĎaS
vyjádřil už v prosincovém čísle francouzský odborník na islám a Blízký východ
Henry Laurens: „Došlo zde k fragmentarizaci celého teritoria. Nastoupily lokální
síly s lokálními milicemi. Zahrnují se pod
široké pojmy jako islamismus či džihádismus, ale primárně jsou to lokální síly.
Těm lze porozumět analýzou dějin jejich
regionu, místního agrárního systému,
proměn exodu z venkova do měst a podobně. V podstatě ale lidé sledují logiku
přežití. Od roku 2011 jsme svědky strašné
války - už teď to v Sýrii vypadá jako
v poválečném Německu, země je zdevastovaná, utíkají odsud miliony lidí. Všichni
jsou tedy připraveni vytvářet spojenectví
podle vlastních okamžitých zájmů, anebo
výměnou za peníze, materiální pomoc či
zbraně. Pokud se ptáte na historii, musíte
si uvědomit různé režimy časovosti. Režim diplomatický hledá řešení na základě
politických kombinací. Snaží se tedy zahrnout do koalic Asada, Írán, Rusko… Prací
diplomata je skládat různá řešení a doufat, že některé z nich jednou přesně zapadne. Dějinné argumenty používají všichni aktéři…“
Součástí čísla jsou recenze knih a také
pravidelné rubriky: Řeč šlechtických sídel
(zámek Velké Meziříčí na Moravě), Středověké prameny (husitské manifesty) či Historik na cestách (norský Ǻlesund).
Březnové číslo očekávejte 18. března.
kontakt: [email protected]
www.dejinyasoucasnost.cz
Historický kalendář
1. března 1456 – narodil se Vladislav Jagellonský, český a uherský král
(† 13. března 1516)
2. března 1896 – francouzský fyzik Henri Becquerel oznámil objev
nového typu záření (radioaktivita)
3. března 1871 – zemřel Michael Thonet, výrobce nábytku
(* 2. července 1796)
4. března 306 – umučení svatého Hadriána (* 278)
5. března 1951 – zemřel Jiří Karásek ze Lvovic, český básník, spisovatel
a kritik (* 24. ledna 1871)
6. března 1616 – zemřel Francis Beaumont, anglický dramatik (* 1584)
7. března 1936 – Německo vypovědělo Locarnskou smlouvu a obsadilo
demilitarizované Porýní
8. března 1921 – v Madridu spáchán atentát na španělského premiéra
Eduarda Data
9. března 1776 – vyšlo dílo Bohatství národů skotského ekonoma
Adama Smithe
10. března 241 př. n. l. – bitva u Aegatských ostrovů mezi flotilami
Kartága a římské republiky (první punská válka)
11. března 1886 – narodil se Edward Śmigły-Rydz, polský generál,
politik a umělec († 2. prosince 1941)
12. března 1646 – narodil se Augustin Strobach, český jezuita a misionář
(† 27. srpna 1684)
13. března 1921 – Mongolsko vyhlásilo nezávislost na Číně
14. března 1681 – narodil se Georg Philipp Telemann, barokní hudební
skladatel a varhaník († 25. června 1767)
15. března 1416 – zemřel Jan z Berry, francouzský vévoda
(* 30. listopadu 1340)
16. března 1521 – španělská výprava pod vedením Fernaa de
Magalhaese dorazila k pobřeží Filipín
17. března 1741 – zemřel Jean-Baptiste Rousseau, francouzský básník
(* 6. dubna 1671)
18. března 1871 – lidé v Paříži si zvolili vlastní vládu – Commune
(Pařížská komuna)
19. března 1911 – poprvé se slavil Mezinárodní den žen, na 8. březen
termín posunut během první světové války
20. března 1916 – Albert Einstein publikoval obecnou teorii relativity
21. března 1871 – Otto von Bismarck jmenován kancléřem
německého císařství
22. března 1471 – zemřel Jiří z Poděbrad, český král (* 23. dubna 1420)
23. března 1896 – narodil se František Tichý, český malíř
(† 7. října 1961)
24. března 1976 – zemřel Bernard Montgomery, britský maršál (* 1887)
25. března 1901 – z továrny Daimler Motoren Gesellschaft vyjel první
Mercedes
26. března 1511 – velké zemětřesení v Čechách a na Moravě
27. března 1676 – narodil se František II. Rákóczi, sedmihradský kníže,
vůdce protihabsburského uherského povstání
(† 8. dubna 1735)
28. března 1241 – zemřel Valdemar II. Vítězný, dánský král
(* 28. června 1170)
29. března 1871 – v Londýně otevřena Royal Albert Hall
30. března 1856 – podepsána Pařížská smlouva o ukončení
krymské války
31. března 1901 – v pražském Národním divadle premiéra opery
Antonína Dvořáka Rusalka
38
PŘESAHY - kapsář
Ani v březnu nezůstáváme v Týneckých
listech bez nové rubriky. Nazvali jsme ji
starosvětsky Kapsář. Chceme do něj ukládat naše postřehy a zážitky, které „nakoupíme“ při návštěvě filmových či divadelních představení, výstavních sálů nebo při sledování televizních pořadů. Nečekejte žádné teoreticko-kritické rozpravy,
spíše pozvánky do světů, které jsou nám
blízké a jež by i vás mohly obohatit, což
nevylučujeme, že sem tam budeme měřit
přísným kritickým metrem…
Z březnového Kapsáře vytahuji zážitky
a postřehy z návštěvy tří druhů umění –
filmového, divadelního a výstavnického.
Na konci února měla premiéru česká filmová pohádka Řachanda. Nikterak se netajím svou sympatií k žánru, který je sice
určen pro zcela jinou věkovou skupinu,
než jsem já, ale jenž se těší trvalé pozornosti našich i zahraničních tvůrců
i početnému věkově různorodému diváctvu. A to jak v podobě hrané pohádky, tak
animovaného filmu. Soudě podle využití
městských, zámeckých i přírodních exteriérů, díky mistrné precizní práci maskérů
i bohaté kostýmové výpravě měla pohádka zřejmě ambice navázat na linii našeho
zlatého fondu reprezentovaného filmovými klenoty typu Pyšná princezna, Byl jednou jeden král, Šíleně smutná princezna,
S čerty nejsou žerty, Tři veteráni ad. Myslím, že zůstalo jen u předsevzetí. Řachanda není vyloženým propadákem, ale
ani žádným majstrštykem. Mottem vyprávění je rčení o tom, že to, co dáváš, se ti
také vrátí. Platí to pro rozmazlenou a uřvanou princeznu Markétku (Denisa Pfauserová), která tyranizuje své okolí v zámku
i podzámčí, stejně jako pro dva přátele Jakuba a Matěje (Aleš Bílík a Vladimír Polívka), kteří svou existenční nouzi řeší neobratnou krádeží. Mají však smůlu, neboť
příliš hlučně sáhnou na majetek královského vyslance Theofila (Boleslav Polívka)
a ocitnou se ve vězení. Lstí se z něj dostanou, prchnou do Černého lesa, kde jim
Paní lesa (Vilma Cibulková) poskytne za
drobnou službu azyl: jeden z nich musí
unést princeznu ze zámku a dopravit ji
k převýchově do lesa. Zda a jak se mu to
podaří či nakolik bude případný pracovněvýchovný proces zhýčkané pubertální tyranky ze zámku úspěšný, resp. zda to
skončí láskou a svatbou, prozrazovat
samozřejmě nebudu. Myslím, že dějová
kostra samotného příběhu není špatná,
ovšem její potencionál není zdaleka využitý. Vstupní dějové sekvence odehrá-
KAPSÁŘ
vající se v potemnělých uličkách, Theofilově domě či ve vězení jsou rozvleklé, nenápadité a zdaleka nevyužívají herecký
potencionál hvězd typu Oldřicha Kaisera
či Petra Čtvrtníčka. Odkrývání charakteru
obou mužských hrdinů trvá téměř půlku
filmu, takže komediální rozměr mladého
Polívky, který je mimochodem mimikou,
gesty i slovním projevem odlitkem svého
otce, působí neurčitě, nevýrazně. Příležitost vyniknout dostává až ve druhé „lesní“ části. Otec Polívka nepřidává své postavě žádnou hereckou nadhodnotu, zůstává prostě ve své standardní póze, kterou známe třeba z televizní Manéže.
Postavy z královského okruhu téměř kompletně vykazují prvky křečovitě komické
demence (chudák Jan Hrušínský!), a to
aniž by většina z nich požila z babiččina
zázračného lektvaru, který lidová léčitelka nevědomky promění na dryják zbavující lidi, jež si jej zakoupili na trhu,
zdravého rozumu. Výjimkou je unylá matka královna, která si naštěstí také lokne a
dočasně zcvokne… První polovina pohádky se tak odehrává v crazy atmosféře,
kterou poté díky zásahu Paní lesa vystřídá
všeobecné vystřízlivění a postupný návrat do normálu. Černý les je plný různých
nadpřirozených stvoření, z nichž vynikají
„zelené avatarky“, jakési modernizované
divoženky s luky a ostrými šípy zavlečené
do našich pohádkových lesů ze známého
filmového trháku. Naštěstí vedle skřítků a
trollů vypůjčených z jiných exkluzivních
pohádkových dramat (jde zřejmě o postmoderně laděné aluze či o úlitbu vůči
poptávce naší nejmladší internetové generace) se na jevišti objeví i domácí
Hejkal. Co musím prozradit, je ta skutečnost, že zlo nakonec utře a láska zvítězí,
ale pocit určitého zklamání u milovníka
domácí pohádkové klasiky to nepřekryje.
A to i přes oponentský argument, který se
jistě vznáší ve vzduchu, že některé
z mnou vyjmenovaných kousků s sebou
nesou dobová politická stigmata. A pokud
Mirka Spáčilová dala pohádce v MFDnes
40%, téměř výjimečně s ní souhlasím
a přidávám 5% navíc. Přec jen taková
troškovina to zase není…
O knížkách Evžena Bočka Poslední aristokratka a Aristokratka ve varu jsem psal ve
své rubrice na stránkách Olomouckého
deníku. Oba díly budoucí trilogie (třetí díl
vyjde letos) jsem označil za reprezentanty
humoristické literatury, která si neklade
žádný jiný cíl než pobavit. Kastelán z jihomoravského zámku Milotice se podle
vlastních slov nudil, a tak napsal příběh
o návratu fiktivního hraběcího rodu Kostků z Kostky z Ameriky na hrad ležící někde
v blízkosti jihomoravské metropole. Sprchu komických situací na knižních stránkách zprostředkovává mladá hraběnka
Marie III., které neschází schopnost ironického nadhledu nad postupně přicházejícími katastrofami… Kniha získala
výroční cenu za nejlepší humoristický titul
roku 2012, a proto bylo otázkou času, kdy
se dostane její upravená podoba na divadelní prkna či filmové plátno. Prozatím je
realitou ta první varianta.
Pro Divadlo Na Jezerce ji připravil proslulý
režisér Arnošt Goldflam. Premiéra proběhla a za ovací publika končila 7. prosince loňského roku. Od té doby jsou představení beznadějně vyprodaná. Na rozdíl
od nadšených diváků kritika už tak „odvázaná“ nebyla a představení označila za
kasovní jistotu, která kromě lidové zábavy
nic soudobému českému dramatu nepřináší.
Žádné převratné objevy jsem od adaptace nečekal ani já. Zajímalo mě, zda měl
Evžen Boček pravdu, když mi před nějakými dvěma lety říkal, že na jeho textu nic
divadelního ani filmového není. Jsem
přesvědčen, že nemá pravdu, a to i přes
fakt, že mě Goldflamovo divadelní převedení zklamalo. První část je snahou o téměř otrocký přepis knižní předlohy,
v němž spojující monology hlavní hrdinky
v podání Aničky Polívkové příliš jednotlivé
komické výjevy nespojují. Odkrývání a formování mentality jednotlivých postav působí poněkud rozpačitě, přičemž knižní
předloha je rýsuje v ostřejších konturách.
Hrabě Kostka v podání Jana Hrušínského
působí příliš civilně, ozvláštňuje se pouze
používáním vulgárních hlášek. Kastelán
Josef (Martin Sitta) je sice nemluva, ale
repliky pronášené v duchu nenávisti
k muflonům (rozuměj návštěvníkům hradu) z něj dělají svérázného glosátora
s nádechem komického sarkasmu. Kuchařka paní Tichá (Jitka Sedláčková) je
onen typ uklízečky, který si dobře pamatujeme ze socialistických časů. Baba,
kolem které se bojíte projít, ale koneckonců ženská s širokým mateřským
srdcem, která bezmezně a nekriticky miluje Helenku Vondráčkovou. Vydařenější
party tak odehrávají Miluše Šplechtová
coby matka Vivien Kostková mluvící rozkošnou americkou češtinou a vyznávající
kult lady Diany a hlavně Petr Pelzer coby
hypochondrický, neustále umírající zahradník pan Krása (v knize má přezdívku
pan Spock). Přiznám se, že u jeho replik
jsem se bavil nejvíce. Ztřeštěnou dceru
právníka Bendy (Libor Hruška) hraje daleko vydařeněji než princeznu v Řachandě
Denisa Pfauserová.
Druhá část představení působí kompaktněji, a to díky prosté skutečnosti, která je
při adaptacích tohoto typu jediným východiskem z nebezpečí otrocké doslovnosti. Režisér vybral čtyři či pět dějových
epizod, které rozehrál v několikaminutové
uzavřené mikrokomedie, jichž se účastní
téměř všechny postavy. Zpovědní můstek
hlavní hrdinky pak konečně funguje jako
ústrojná oddechová svorka, která posouvá děj o kousek dál a během níž se
divák získává čas k nádechu pro vstřebání
dalších komických momentů. Shrnuto
a podtrženo: nečekejte žádné zázraky
(zvláště vy znalci a vyznavači literární
předlohy), které by vás na konci spontánně zvedly ze sedaček. Bránice však
místy zabrat přece jen dostane.
A nakonec pozvání na jednu výstavu.
Obrazy, ilustrace a loutky Jiřího Trnky nabízí ve svých prostorách zámek v Chvalech, který najdete v Horních Počernicích.
Ta daleká cesta stojí za to! Snad nejkomplexnější expozice z jeho díla je tvořena desítkami artefaktů, které z velké
části trvale vlastní soukromí vlastníci.
Organizátoři je rozdělili do výstavních
prostor umístěných ve třech patrech pod
sebou (prohlídku skutečně začínáte nahoře a končíte v suterénu). Kromě klasické
prohlídky můžete sestoupit do Trnkova
ateliéru, v kinoautomatu sledujete oživlé
ilustrace z jeho knih a v malém kině si
sami vybíráte a promítáte některý z Trnkových animovaných filmů. Zkrátka nepřijdou ani děti, které si díky instalované
technice mohou dokonce vyzkoušet loutkovou animaci. K výstavě je připraven
bohatě vybavený katalog. Navíc Studio
Trnka prodává v recepci zámku Mistrovy
knihy a upomínkové předměty s motivy
z jeho tvorby. Stát u loutek, které „hrály“
ve slavných snímcích Špalíček, Sen noci
svatojánské, Staré pověsti české, Ruka či
Dobrý voják Švejk, dívat se na obraz
s breughlovsky laděným Betlémem, kochat se originály ilustrací z Broučků,
Karavany či Aničky skřítka a slaměného
Huberta, to jsou pro milovníka Trnkovy
tvorby nezapomenutelné chvilky. Výstava
trvá do června tohoto roku, běžné vstupné je 100,- Kč.
Petr Hanuška
Umění, které je sice v muzeu, ale má nám co říci
Jména jako Jan Preisler, Josef Čapek,
Jakub Schikaneder, Luděk Marold,
Alfons Mucha, Julius Mařák, Antonín
Chittussi, Vojtěch Hynais ad. zřejmě
upoutají jen znalce vzdělané v příslušném oboru. Proto, nebo právě
přes tuto skutečnost chci zdůraznit
výjimečnost expozice, kterou jsem
v minulých dnech navštívila.
Netušila jsem, jaké významné klenoty vlastní olomoucké Muzeum umění
v zastoupení děl přelomu 18. a 19.
století. V této expozici je zachyceno
zlomové období naší středoevropské
kultury. A to přímo obrazně.
Není třeba jezdit až do Prahy, Drážďan nebo jiných významných galerií po světě. Naše domovina nabízí
v tomto směru opravdu hodnotné
prožití. Dóm umíme najít bez problémů všichni. Centrum Olomouce
je malinké. Vše je otázka několika
kroků. Václavské náměstí, Muzeum
umění, Arcidiecézní muzeum, Vlastivědné muzeum. Vždyť toto jsou
prostory určené nejen pro vysokoškoláky, často dokonce cizince a „ná-
jezdnické“ turisty, kteří mnohdy
ještě nevědí, co hledají, ale hlavně
pro nás, místní občany. A není třeba
utrácet za návštěvy restaurací a kaváren, protože najíst se stihneme
doma. I když samozřejmě i těch je
v těchto malebných koutech dostatek.
Celosvětová vědecko-technická revoluce sice přináší pokrok, často ale
na úkor kultury. Jednotliví odborníci,
kteří prakticky nic jiného už nejsou
ochotni a možná ani schopni vyřešit
či uvidět než to, co je jejich práce,
berou duši radost, sebevědomí a kulturu obecně. Marně si pak hrajeme
na indiány, hledáme v novinách,
v televizi, v náboženstvích. Podléháme svým sklonům a závislostem,
tušíce, že nám něco mocného chybí.
Svoji kulturu musíme střežit jako oko
v hlavě, každý sám na svém místě.
Musíme ji ukazovat a dávat dětem,
ony se pak ve světě jistě neztratí.
Krása, která se jich dotkla v dětství,
se bude ozývat celý život.
Uvidíte krajinné výjevy silných emo-
cí i filozofických úvah o životě. Obrazy, které se snaží objevit pravdu až
na prahu šílenství. Obrazy venkovanů jsou formálně naprosto mistrovské, a přitom podtrhují křehkost
a něhu těchto lidí, a to na pozadí přírody přátelské, někdy i dramatické.
Měšťanské výjevy zase ukazují dosažené bohatství, pohodu, krásné šaty
i prostotu vzájemnosti zároveň. Překrásné momenty i dramata z našeho života, ne tak příliš dávno minulého i současného. Například obraz
teprve sedmnáctiletého Josefa Čapka dává znát vědomí nezměrnosti
mohutných sil skrytých v lidském
nitru a harmonicky spojených s jemnou, mírnou září luny šokuje svou
naléhavostí. Dokumentuje, že své
bohatství a schopnosti si každý neseme v sobě.
Na exponátech tohoto období je možno ještě zřetelně poznat i pro „nevzdělané“ oko, co je na obraze. To
bývá pro lidi obdařené zdravým, selským rozumem úlevné. Výstavu
a krásu mohou směle ohodnotit
a autorovo poselství zažít studovaní
i nestudovaní, neb každý vidí. Malým
dětem stačí, aby prostory prošly.
Odnesou si to, co jejich jest. I kdyby
to byl jen zážitek z pozoruhodných
prostor Arcidiecézního muzea prokombinovaného s moderním funkcionalismem.
Naše zem je příliš malá na to, abychom ji i sebe devastovali mraky
chmurných fantazií, často dovlečených z ciziny v nevědomosti o vlastních, krásnějších a jemnějších výtvorech. To se dnes často děje nejen
umělcům. Pravá krása vychází z nitra, je prostá, každému zřejmá, souzní s přírodou a cudným lidstvím.
Tyto informace zde každý musí, byť i
nevědomky obdržet. Výstava jasně
ukazuje tomu, kdo se namáhá zamyslet se nad obrazy (které vznikly
pod nejrůznějšími popudy), jací krásní, silní duchové na tomto území žijí
a že naše budoucnost tedy může být
jen světlá, nebudeme-li sami chtít
tvrdošíjně jinak.
Zuzana Denková
placená inzerce