Starec a omre-cs4.indd

Jakub Němeček
Stařec a omře
(Michalu Ajvazovi)
Stařec přistál na cizím světě v malé raketce. Na jediném kontinentu planety právě začínalo jaro. Louky byly plné bílých
a žlutých květů a na mořském pobřeží honil svěží vítr vůni
chaluh.
Většinu planety zabíralo moře. Starcova raketa dosedla na
jednom pobřežním útesu a tam se také kosmonaut zabydlel.
Z vnitrozemí za ním přišla delegace domorodců s olivově zelenou pletí a dlouhými černými vlasy. Považovali jej za boha,
ale on jim trpělivě vysvětloval, že je obyčejná lidská bytost jako
oni a že přiletěl do jejich světa jenom rybařit. Tomu rozuměli.
Moře bylo jejich životem.
Když ale zjistili, že stařec všechny nalovené ryby pouští zpátky do vody, poklepali si na čelo.
„Tohle je nějaký bláznivý bůh,“ řekli stařešinové kmene.
„S tím my nemůžeme ztrácet čas.“ A dál se o něj nestarali.
Starce pravidelně navštěvoval jenom jeden malý chlapec
a vyplouval s ním téměř každý den na lov.
Stařec chytal ryby. Nejrůznější ryby, kterých bylo v oceánu
tolik druhů, jako je hvězd na nebi. Lovil růžové ryby podobné snům, zpívající ryby podobné zpěvačkám, duhové ryby,
průhledné ryby, zrcadlové ryby, obrněné ryby, střílející ryby
i hranaté bílé ryby podobné těžkým matracím.
Vždycky, když dorazili ke břehu, chlapec pomohl starci
vynosit úlovek do veliké nádrže a pak čekal, co se bude dít.
Dělo se vždycky totéž. Stařec stiskl tlačítko na otřískaném
boku své staré rakety a z té se vysunula klaviatura. Stařec usedl na připravenou rozvrzanou židli, kterou si vynesl z rakety,
(1)
zahleděl se na moře, nasál jeho vůni, pohlédl na stébla trávy
vlající ve větru, potom na jednu z ryb, a potom cosi na klávesách zahrál. Neozval se žádný zvuk, ale po chvíli to v raketce
zabzučelo a vysunula se mechanická ruka, která podala starci
injekci s opalizující bílou tekutinou. Stařec vzal modrou rybu
podobnou klobouku a tekutinu jí vstříkl do těla. Pak rybu přemístil do druhé, prázdné nádrže.
Potom se podíval na jinou rybu, třeba na bílou s černými
puntíky a dlouhými růžovými trny, zamyslel se… a vše se opakovalo. Tentokrát podala mechanická ruka starci tekutinu,
která svítila oranžově.
Když byly všechny ryby ve druhé nádrži, stařec s chlapcem je
odnosili do moře. Potom měli po práci a stařec poslal chlapce
domů.
Tak to šlo den za dnem.
Po nějaké době se chlapec odvážil starce zeptat, co to má
všechno znamenat. Stařec mu vysvětlil, že ryby jsou jako čistý
papír a barevné tekutiny jako znaky, kterými je popisuje. Chlapec tomu nerozuměl, protože v jeho vesnici nikdo nevěděl, co
je to papír, ani co je to psát. Stařec mu tedy řekl, že je to jako
vyprávění příběhů večer u ohně a ryby představují jednotlivá
slova. Tomu už chlapec rozuměl, ale chtěl vědět, pro koho stařec vypráví.
Stařec mu řekl, že v mořích planety žije bájná obluda omře
a že on, stařec, se s ní snaží dorozumět. Chlapec o žádném takovém netvoru nikdy neslyšel, a stejně tak nikdo ze stařešinů
kmene. Ti si jen dál ťukali na čelo.
Tak to šlo spoustu let.
Chlapec vyrostl a byl z něj teď ztepilý mladík, ale stařec se
téměř nezměnil. Byl velmi starý už v době, kdy na planetu
přilétl, a víc už zestárnout nemohl. Neustával v rybolovu ani
v tom, co s rybami dělal, a nevynechal ani jediný den.
A pak najednou všechno skončilo. Jednoho dne stařec svému
pomocníku oznámil, že ryby už dál lovit nebudou. Vše prý už
je hotovo. Vyplouvali však stále na moře a veslovali po něm
(2)
křížem krážem sem a tam. Mladík, kterému se už dávno všichni ve vesnici smáli, mezitím dozrál k definitivnímu rozhodnutí
starce opustit a najít si nějaké pořádné zaměstnání. Přišel mu
to oznámit.
„Nikdy jsem tě nedržel,“ zněla odpověď, „ale byl bys hlupák,
kdybys teď nepočkal ještě pár dní.“
Asi po týdnu bezcílných plaveb probodl jednoho rána mořské vlny vedle člunu dlouhý bílý roh mířící kolmo k obloze.
Stařec křikl na mladíka, oba se chopili vesel a hnali loďku pryč
jako o život. Teprve, když byli tak daleko, že roh přes vysoké
vlny téměř neviděli, dovolil jim stařec vesla položit a podívat
se zpět.
Roh se stále vynořoval z vln. Už byl vysoký jako strom, potom jako dva stromy na sobě, potom jako tři stromy, a neustále
se přitom dole rozšiřoval. Po chvíli už čněl z vody tak vysoko,
až si mladík pomyslel, že mu to nikdo ve vesnici neuvěří, a pak
se z vody vynořil ostrov, na němž byl roh upevněn. Ostrov byl
černý a kulatý a pokrytý lasturami přisátých mlžů a také on se
neustále zvětšoval, jak se vynořoval z vody. Mladík si uvědomil, že černá půda ostrova je ve skutečnosti kůže, prastará,
s hlubokými vráskami a záhyby, a že se před nimi z oceánu
vynořuje nesmírná, obrovitá hlava. Nebyla kulatá, ale spíš
protáhlá jako hlava kalmara, a stoupala výš a výš a stékaly z ní
vodopády slané vody; v záhybech kůže obludy se mrskaly malé
i veliké ryby, byly tam tuny chaluh a doupata chobotnic… Obluda, nebo spíše jen její hlava, se teď tyčila z moře jako hora
a stínila jim slunce. Člun jako hračka se pohupoval těsně vedle
ní. Viděli, jak vlny narážejí do černé kůže a shora jim do loďky
pořád ještě padali krabi a ryby.
Potom omře otevřela své jediné oko. Bylo obrovské, větší než
celá vesnice, pomyslel si mladík. Obluda se upřeně zahleděla
dolů na ně na dva a zvolna si je prohlížela. Černá zornice jejího oka měla tvar sedmicípé hvězdy.
Pak příšera promluvila. Vytvářela svůj hlas pomocí moře,
protože dokázala zavírat a otevírat průduchy ve své kůži (snad
(3)
to byly póry) tak, aby modulovaly nárazy mořských vln. Její
hlas vznikal ze šumu a žbluňkání a syčení slané vody v těchto
prohlubních.
„Snědla jsem tvůj příběh,“ řekla omře starci. „Teď si ty vyslechni ten můj, chceš-li.“
A začala vyprávět.
Byl to dlouhý a spletitý příběh, jenž se větvil jako vrásy a záhyby na omřině kůži. Popisoval slávu a pád mnoha říší, osudy
hvězd i osudy lidí, životy na této i na cizích planetách, vyprávěl
o významných vládcích i bezvýznamných skvrnách na zdech
paláců, o slovech obtížených smyslem i nesmyslných slovech
vzniklých z překlepů. Všechno v něm mělo stejné místo a stejnou důležitost, všechno tvořilo jeden jediný celek.
Vyprávění trvalo celý den, po nějž slunce přesouvalo omřin
stín z jedné strany člunu na druhou, i po celou noc, kdy se člun
houpal na vlnách ve svitu tří měsíců a pod putujícími hvězdami
cizích souhvězdí. Mísil se do něj šum moře a skřehotání mořských ptáků, fičel do něj vítr a pleskaly vlny. Člun tiše skřípěl
a stařec i mladík seděli a naslouchali.
Za úsvitu se omře zvolna ponořila do vln oceánu. Vyšlo slunce. Stařec ani mladík nepromluvili ani slova a pomalu, jako ve
snu, střídavě veslovali ke břehu.
Když se vylodili, stařec se na mladíka usmál a rozloučil se
s ním. Oznámil mu, že zítra jeho planetu opustí. Mladík mu
se slzami v očích poděkoval za všechno, čemu se u něj naučil,
a odešel do své vesnice. Umínil si, že se stane vypravěčem.
Stařec zatím spokojeně uléhal ke spánku ve své raketce.
Už věděl, kam poletí zítra; brzy usnul a po dlouhé době zase
tvrdě spal. Zdálo se mu o vlech.
duben 2012
(4)
www.jakubnemecek.com/esop