docDopisy od kamaráda v PDF
download 
Stížnost Transkript
Dopisy od kamaráda v PDF
Dopisy od kamaráda Jindřich Tioka ii Dopis první Milý Pavle, děkuji a omlouvám se. Nápad, že budeme Tobě, bývalému kronikáři klubu, psát o sobě a svých dalšı́ch přı́hodách, Ty dáš vše dohromady a zapı́šeš do objemné knihy v nových poměrech, je vynikajı́cı́. Jestliže ale budou ostatnı́ členové našeho bývalého společenstvı́ tak liknavı́ jako já (a vypadá to nejinak), mnoho práce mı́t nebudeš. Tvá výzva přišla v půli května. A máme začátek července. Já jsem však skutečně byl celé jaro zaneprázdněn. Stěhovali jsme se. Ty jsi přesı́dlil do Prahy, středu mnohého děnı́. Naše rodina se z Bohunického sı́dliště, jedné z nejmodernějšı́ch částı́ jihomoravské metropole, musila uchýlit na severnı́ okraj města, na periferii, ba ještě... nevı́m jak věrně mı́sto charakterizovat, aby do Tvé kroniky nevnikla nepravda. Tedy: stěhovat jsme se museli. Velký byt byl neudržitelný. Finančně. Ušetřme se podrobnostı́. Rodiče dost nařı́kali. Když přišel otec jednou koncem března domů a šokoval nás rázným a chmurným prohlášenı́m, že odcházı́me do Pı́sečnı́ku, kde kupujeme dům, matka málem omdlela a sestra se chvěla jako osika. Ale čin byl vlastně veden št’astnou rukou. Domek, do kterého jsme se neprodleně začali přemı́st’ovat, je sice malý, no pěkný a poschod’ový. V přı́zemı́ je kuchyňka a obývacı́ ložnice pro rodiče. Nahoře máme se sestrou dva malinkaté pokojı́čky. V jednom ted’ sedı́m. Kdybych byl dokázal provést zde potřebné zednické, natěračské a hlavně uklı́zečské práce rychleji, už bych moc klidně neseděl a chystal se odjet s Quidem a Martinem. Nic mi sice neřekli, mám však pocit, jako by mě právě s sebou potřebovali. Mohou provést neuváženost, měl bych se pokusit jim v tom zabránit. Dozvěděl jsem se o jejich spádech náhodou od jednoho spolužáka a nechce se mi to lı́bit. Znáš je. Nedá se řı́ct, že by si spolu někdy přı́liš rozuměli. A nynı́ chtějı́ podnikat sami. Situace je na mě moc složitá. Maminka totiž onemocněla, možná vlivem vzrušenı́ při přesunu sem, a otec musel odcestovat. Snad si pamatuješ: vodı́ zájezdy a dost mu to vynášı́. Já tu tedy musı́m zůstat. Mám svázány ruce nebo spı́š nohy. Matka potřebuje vı́c hlı́dat, aby nic těžšı́ho nedělala. Sestra, která chodı́ na intenzı́vnı́ jazykový kurs, na tohle jaksi nemá nervy. Na půl dne bych mohl vypadnout bez rizika. Kam? Blı́zké okolı́ znám detailně. Až budu starý, bude mi třeba stačit. Za daných okolnostı́ nejspı́š usedám na Husovském kopci a pozoruji město se směsı́ odporu a náklonnosti. Nejsa však umělcem takovým, abych Ti vylı́čil tyto své chvı́le se všı́m myšlenkovým a citovým bohatstvı́m a napětı́m a zachytil zápasy a touhy jež mnou zmı́tajı́, budu protentokrát končit. Doufám že alespoň část prázdnin bude ve znamenı́ cestovánı́. Zdravı́ Tě Mirek 1 2 Dopis první Dopis druhý Milý Pavle, neodepsal jsi mi a já to ani nečekal. (Vypadá jistě hloupě můj dojem, jako bys byl něco vı́c, stav se obyvatelem hlavnı́ho města.) Ale kupodivu začı́nám ve psanı́ dopisů nacházet zalı́benı́ a mám ctižádost, aby něco z mých zpráv bylo do kroniky zaneseno. Sám si denı́k psát nedokážu. Docela určitě bych své záznamy hned při nutnosti zapsat něco bolestného zničil ohněm. Dopis odešlu. Také co bylo v minulém dopise, považuji za neúplné. Třeba řadu věcı́ určitěji vymezit, osvětlit a to tedy hned zde budu činit, než zapomenu souvislosti. Předevšı́m toužı́m podrobněji popsat Pı́sečnı́k. Přiznám se bez mučenı́, že jsem se do něj zamiloval, je to láska, řekněme, na druhý pohled. Ty nebudeš vědět ani, kde je. To ti sdělit musı́m, co kdybys mě chtěl náhodou někdy navštı́vit, Pražané mı́vajı́ všelijaké choutky. Dřı́v územı́ Pı́sečnı́kem zvané bylo na samém okraji města. Dál před přı́rodou stál jen pás domů při silnici do Soběšic s názvem Kamčatka a rezervoárem pitné vody přiváděné z Březové. Ted’ už řádku let stojı́ na druhé straně silnice, rozšı́řené kvůli nafukujı́cı́ se dopravě, sı́dliště Lesná. Nelı́bı́ se mi, jen je nutné uznat přednost před jinými sdruženı́mi paneláků, nebot’stromů je v nı́ skutečně vrchovatě a také se rozkládá na mı́stě bývalého vojenského cvičiště. Lesnou odděluje od konečné stanice tramvajı́ ve Štefánikově, dřı́ve Fučı́kově, čtvrti, železnice. Vtrhává sem tunelem a spěje na Vysočinu. Je samozřejmě přemostěna, u mostu stojı́ výrazný křı́ž, kousek od něj benzı́nová pumpa, nahoru na Husovský kopec se ježı́ dvě ulice výstavných domků. Mezi tı́m všı́m je v břehu nad tratı́ do těla kopce zařı́znut Pı́sečnı́k. Býval jistě většı́. Dnes měřı́ jeho územı́ snad 300 × 100 metrů. Vstoupit do něj lze bud’ od mostu, nebo z druhé strany sestoupit po úzkých schůdkách ze soběšické silnice. Jinak je prostor, mimo kousek nad dráhou, uzavřen mezi kolmými pı́skovcovými stěnami. Býval to lom. Náš domek stojı́ zkraje stı́sněných mı́st pod prvnı́ strminou a je z těch několika stavenı́ zde nejzachovalejšı́ a jediný poschod’ový. Ještě tři - čtyři chaloupky jsou pěkné, s udržovanými zahrádkami. Ostatek se jevı́ bud’ jako zbořeniště, nebo chátrajı́cı́ drobné objekty. Často jsou to vlastně odstavené vagóny. Nevı́m ještě, kolik lidı́ v této bývalé dělnické a chudinské kolonii bydlı́. Zůstalo tu kus vesnice, též něco ze staršı́ho ovzdušı́ periferie. Auta k domkům mohou vjet jen opatrně. Ruchem prudkého provozu kolejového i nekolejového a blahobytným pohodlným bydlenı́m jsme obklı́čeni. Územı́ je chráněno svou nevhodnostı́ pro jakékoliv podnikánı́. Asi jsem skutečně podivı́n, když nové prostředı́ mi svou zvláštnostı́ bohatě převyšuje viditelné nedostatky. Vždyt’ sem nenı́ zaveden plyn, pro vodu se musı́ chodit přes cestu k hydrantu a když přejı́ždı́ vlak, velmi často, zhasne na chvı́li elektrické světlo. Dokonce jsem chtěl setrvat celé léto, doopravovat, co je zapotřebı́, a na výlety jezdit tak do 3 4 Dopis druhý středu města. Leč znám se. Události, k nimž zřejmě spějı́ naši přátelé Quido a Martin, nabývajı́ na povážlivosti. Znovu mi to připomı́nal zmı́něný kamarád. Je to také horolezec a půjčovali si u něj druhé lano. Patrně tedy, jak se jen otec vrátı́, budu situaci muset urychleně prozkoumat a odjet za nimi. Potřeboval bych vědět, zda se Ti neozvali. Mě nechávajı́ úplně stranou. Vědı́, že bych uhodl jejich záměr a mohl jim stát v cestě. O to se stejně budu muset pokusit. Přı́ště Ti vše vysvětlı́m blı́že. Napiš rychle. Zdravı́ Mirek Dopis třetí Milý Pavle, dı́k za dopis. Neudivuje mě, že se Ti naši podezřelci neohlásili. Chystajı́ výlet do hor, do Svislých skal,však Ti nemusı́m připomı́nat, kde to je a co to znamená. Vı́š, Ty i já jsme si ke konci společných dnı́ uvědomovali, jak je naše lezenı́ nebezpečné. Jaký byl kvůli tomu boj s rodiči máš jistě také ještě v paměti. V jaké já byl zprvu opozici, když naši přišli někdy na naše spády a dělali kázánı́, přednášky a domluvy! Až zpráva o tom, jak v Tatrách na čtyři chlapce celou bouřlivou noc čekali a nedočkali se! Hrůza mě zasáhla. Ne že bych ted’ byl ochoten zatracovat horolezectvı́, šplhánı́, dobývánı́ vrcholů a stěn, ale.... Však mě znáš. Nejsem právě silný v úvahách, posuzovánı́ nebo dokonce ve filozofovánı́. Proto krátce: považuji Quidův a Martinův výlet do Svislých skal, který, jak dost jasně tušı́m, bude zaměřen k jednomu zvlášt’ nebezpečnému cı́li, za riskantnı́ a neschvalitelný. Už včera, ujištěn matkou i sestrou, že mě odpoledne nebude doma potřeba, zajel jsem zjistit stav do Komárova, kde bydlı́ Quido. Jeho rodiče majı́ u kostela svatého Jiljı́ prostorný krychlový dům. Obcházel jsem kolem asi půl hodiny. Nikdo doma, ani známka pobytu. Nemusilo to ještě znamenat že Quido sám už odjel. Je lstivý chlapı́k a chce-li něco podniknout, dovede se zajistit předem proti možným překážkám. Mohl sedět za oknem a neotevřı́t. Komárov je na opačné straně města než Husovice a Pı́sečnı́k. Spojenı́ je, ale cesta trvá dost dlouho. Jezdı́vám tramvajı́ málo a co je takové přemı́stěnı́ za děj, že bych Ti je měl vylı́čit? S ničı́m třeba nesouvisı́. Mě však přesto chovánı́ spolucestujı́cı́ch utkvělo a stále se mi vracı́. Do poloprázdného vozu se ti na jedné zastávce vhrnulo dost stařečků a babiček. Vstávám tedy, uvolňuji mı́sto. Na sedadlo se rychle umı́stil nějaký mně mladšı́ mladı́k a hned byl obklopen sobě podobnými. Chovali se jako pravı́ neomalenci. Chtěl jsem si cestou promyslet, co podniknout dál, ale při výstupu mám dojem, jako by byl můj rozumový potenciál rozházený po zemi. Zastavuji se tedy u křı́že na okraji Pı́sečnı́ku. Sem na kraj chodı́ nynı́ vı́ce lidı́. Hydrant nad tratı́ má údajně zdravějšı́ vodu, než je k mánı́ z vodovodnı́ sı́tě. Na plotě je dokonce umı́stěna tabulka s údaji o složenı́ tekutiny. Přišlı́ si ji prohlı́žejı́ s potěšenými výrazy, pouštı́ hydrant, čepujı́ do kanystrů. Za pumpou se už rýsujı́ střechy, vyspravované a polorozsypané. Pı́sečnı́k. Uvědomuji si najednou, kolik je v něm stromů: ovocných, okrasných, kupodivu zdravých, zakrývajı́cı́ch nuzná obydlı́ oázy, jejı́mž obyvatelem, stále udiven a dumajı́cı́ nad svými domovy, nynı́ jsem. Je hrozné vedro. I vlak se táhne ke Královu Poli sténaje únavou. Život je utlumen a zpomalen. I já jsem unaven tempem, kterým poslednı́ dny pracuji na domku a plotu. Snad otec při návratu správně ocenı́ mé výkony. Už mě začı́najı́ pálit podrážky. Holedbal jsem se setrvánı́m přes celé léto. Ale už se ve mně otevřely štoly touhy 5 6 Dopis třetí a úzkosti. Odcestuji co nejdřı́ve. Napiš obratem, kdybys cokoliv nového věděl. Mirek Dopis čtvrtý Milý Pavle, nenapsals, nevı́š nic. Já Ti tedy v rychlosti pı́ši ještě před odjezdem. Chrlı́m na Tvou adresu dopis za dopisem. Spád událostı́ mě k tomu nutı́ a skutečně bych rád, aby události byly zachyceny Tvým perem. Otec už se vrátil a vypadá osvěženě. Jen po mně mrkl a prohlásil, že si potřebuji udělat nějaký týden volno. Jestli ovšem jsem nezapomněl na školnı́ problémy. Nezapomněl. Samozřejmě. Trápenı́ se těžko pouštı́ k vodě. Připravuji se tedy, do noci listuji v jı́zdnı́ch řádech. Aby to kat spral. Spojenı́ přes Kolmatřovice do Odlehlého mám až v poledne. Snad tı́m neztratı́m přı́liš mnoho. Ráno jsem vzhůru od čtyř. Netrpělivost mě přinutila vypadnout z domu před šestou. Všechny jsem pobudil. Pykám za to ospalostı́. Sedı́m v čekárně na nádražı́ a pı́ši Ti vedle pošty. Budu se snažit Tě průběžně informovat z důvodů dřı́ve popsaných, at’ už se Ti to lı́bı́ nebo ne. Kamarádsko-tulácký vı́tr mě zatı́m vyhnal ze zátišı́ Pı́sečnı́ku. Pěkně jsem se s nı́m ráno rozloučil. Vše bylo ke mně shovı́vavé. Věž Husovického kostela volala sbohem, ruml kolem benzı́nové stanice ironicky kynul nashledanou. Pı́sečnı́k sám v rannı́m vánku zamával stromy a drsně vykřikl: Ahoj, což prý je vlastně křest’anský pozdrav. Jel jsem nejprve do Komı́na, kde bydlı́ Martin. Mělo se k němu zajet dřı́v než do Komárova. Stále vı́c se mi potvrzuje Quidovo lstivé skrývánı́ přede mnou. Martin něčeho podobného nenı́ schopen. A jeho jsem nezastihl, protože skutečně už odjel. O den dřı́v než já. Kam? Na to se mě právě vyptávala jeho matka. A bylo třeba při hovoru s nı́ pěkně kličkovat, přesvědčovat, vymlouvat. Ještěže mám v choulostivých debatách značnou praxi. Nepřı́jemné to bylo dost. Majı́ o Martina strach. A opodstatnitelný. Jenže já jsem se mimo jasný odjezd do Svislých skal nedozvěděl nic nového. Do svého odjezdu jsem měl spoustu času a protože s těžkým batohem je toulánı́ obtı́žné, zakotvuji na čas u jezı́rka na Rakovci, nynı́ ležı́cı́m pod novým Bystrckým sı́dlištěm. Řı́kám jezı́rka,běžı́ spı́š o rybnı́k. Na březı́ch má křovı́, na hladině rákosı́, též divoké kachny a všelijaké čı́rky. Hned ke mně připlouvaly, zvyklé být krmeny. Hryzal jsem chléb a kousky jim házel. Chytaly jı́dlo v letu. Co nestihly, musily přenechat rybám. Otevřené kapřı́ tlamy se co chvı́li objevovaly mezi nimi. Kachny je zaháněly údery zobáků, ale narazily na šupinatý odpor. Voda vı́řila prudkým zápasem ryb s ptáky, dychtivým bojem předbı́hánı́ ve snaze o udrženı́ existence. Ještě bych tam snad seděl a dumal, kdyby se nad stráněmi nezačaly objevovat bouřkové mraky. Myslı́m, že jsem ted’ náchylný zabývat se základnı́mi otázkami v předtuše blı́zkosti zápasu s ohroženı́m. Uvidı́š, jaké nadělenı́ mi neuvážlivı́ horolezci připravı́. I naši něco z mého starostlivého neklidu vytušili a pouštěli mě neradi. Apelovali na mou rozumnost. Přes svou nespornou dospělost bylo mi slyšeti opodstatněné řeči, zatı́mco sestra se na mě závistivě 7 8 Dopis čtvrtý a s pochopenı́m ušklebovala. Takže zdar, vlak už přistavujı́. Odjı́ždějı́cı́ Mirek Dopis pátý Milý Pavle, prvnı́ dopis z mimodomova. Jsem v jı́delně turistické chaty, jediné ve Svislých skalách, kterou znáš. Před chvı́lı́ jsem dorazil, je noc. Cesta sem proběhla poměrně jednoduše. Vlak byl dost obsazený. Měl jsem asi někoho pustit sednout. Jenže nešlo batoh upevnit mezi zavazadla a jeho pád na něčı́ hlavu jsem nemohl riskovat. Po vystoupenı́ v Odlehlém se mi pak poměrně známá cesta sem na chatu jevila podivně. Bylo už přı́šeřı́ a protože splněnı́ této cesty předcházely dlouhé a zmatené úvahy, nebyl jsem si jist, zda skutečně stoupu lesnı́m průsekem veden žlutou značkou, nebo se ve skutečnosti nacházı́m někde jinde. Občas takové stavy mı́vám. V chatě dlı́m sám. Přivı́tala mě chatařova žena, utrápená panı́, jež mi sdělila, že jejı́ manžel odešel do hor v pozdnı́m odpoledni a dosud se nevrátil. Do předvčerejška zde pršelo a dvě tři družstva horolezců po marném čekánı́ na zlepšenı́ počası́, odjela. Včera odpoledne přišli dalšı́ dva mladı́ci. Přespali, dost se s chatařem dohadovali a odešli. Panı́ měla dojem, jako by je manžel varoval před nějakým nebezpečným výstupem, oni si nedali řı́ct a protože se dlouho nevraceli, šel je hledat. To by vše potvrzovalo mé předpoklady a obavy. Jde rozhodně o Quida a Martina. Přijel jsem pozdě. Dostal jsem pokojı́k v podkrovı́, jak to mám rád. Ovšem nevı́m, zda se mi podařı́ spát. Panı́ chodı́ každý den nakupovat do vsi, kde je pošta. Dopis pro Tebe mi odešle. Budu Tě zasypávat zprávami třeba denně, snad mi to trochu ulevı́ v napjatých čekánı́ch. Chatařka nevı́, kam měli ti dva namı́řeno. Já tušı́m s devadesátiprocentnı́ jistotou. Vzpomeň si: už při našı́ poslednı́ společné návštěvě zde (jak jsme také tábořili v lesı́ku u jezera) byl předevšı́m Quido posedlý tı́m vrcholem: Krajnı́kem. Jestli jsi zapomněl, zopáknu Ti, co o něm vı́m. Je to málo známý a nepřı́liš významný štı́t asi dvě hodiny cesty odtud na západ. Bývá označován jako lezecky nevděčný, nevyhledávaný. Quida zaujalo hlavně nadhozenı́, že snad na jeho vrcholu ani nikdo nebyl. Což nebude pravda. Ale přede dvěma lety došlo v jeho stěnách ke značným sesuvům, pádům uvolněných balvanů a v nové podobě ho lezci skutečně nejspı́š nechali na pokoji. To Quidovu ctižádost velmi vybičovalo a zřejmě nemohl zapomenout. Ale půjde skutečně o zapeklitý problém. Také jsem si ten jehlan šel prohlédnout. Vı́š, kdyby šlo jen o lezenı́ ve skále, o stěny, hřebeny, komı́ny. Ovšem tady? Krajnı́k! No, musı́ se lézt přes hladké plotny a také na převis se narazı́, at’jdeš z kterékoliv strany. Hlavnı́m problémem jsou však travnaté police. Skály jsou jimi protkány kolem dokola a proto každý uvážlivý lezec mávne nad plahočenı́m po takových úsecı́ch rukou. Nepřı́stupnost láká vždy. Krajnı́k je prý nakonec přece jen třetı́ nejvyššı́ ve Svislých skalách. Jak vysvı́tá z pojmenovánı́, vypı́ná se na konci řetězce vrcholů, je od nich dost oddělen a z jeho vrcholu musı́ být znamenitý 9 10 Dopis pátý rozhled po celém pohořı́ a vůbec i daleko do kraje. Nynı́ všechno zastı́rá fakt výpravy kamarádů k němu a jejich nevracenı́ se. Je už jedenáct hodin, kolem tma bezměsı́čné noci a přestože den sliboval obrat počası́ ke slunným časům, těžké mraky opět začaly zastı́rat oblohu, vı́tr skučı́ mezi skalami, pode dveřmi a začı́ná i trochu pršet. Musı́m každopádně počkat na chatařův přı́chod, dopis zalepit a dát na stolek u vchodu. Tak ahoj, ozvu se hned, jak se situace začne jasnit a budu leccos vědět. Dej Bůh, aby to nebylo nic zlého. Psal Mirek Dopis šestý Milý Pavle, pı́ši Ti, dle slibu, večer dalšı́ho dne pobytu ve Svislých skalách. Musı́m se silně přemáhat, abych své předsevzetı́ a slib splnil. Den byl skutečně náročný, takřka tragický, situace nenı́ dořešená a já skoro vyčerpaný. Myslel jsem, že vydržı́m vı́c. Ale i chatař, chlapı́k v plné sı́le, zkušený a otrlý, vypadá unaveně a vede beznadějné řeči. Vrátil se včera až k půlnoci. Do poslednı́ho svitu dne bloudil pod Krajnı́kem, pak tápal temnem do chaty. Bylo to přesně tak, jak jsem myslel. To nenı́ chlubenı́m jasnozřivostı́, spı́š konstatovánı́m smutných zkušenostı́ s kamarády. A normálnı́ člověk předvı́dajı́cı́ něco neblahého je konečně raději, nemá-li pravdu. Quido s Martinem se vlastně ani nechtěli zde v chatě stavovat. Ale vede-li jinudy cesta do západnı́ části skal, asi ji neznali. Tak se s chatařem střetli. Poznal je, má znamenitou pamět’. Nezapomene žádnou tvář sem přicházejı́cı́ch odvážlivců. I na Tebe vzpomněl. Mě když v noci uviděl, nebyl překvapen a možná jej i potěšilo, že na to nebude sám. Poslal mě spát a ráno jsme vyrazili s prvnı́m svı́tánı́m. Ověšeni horolezeckým náčinı́m jsme supěli pustým kaňonem, který vede až skoro pod Krajnı́ka. Ani nevı́m, jestli nemluvný muž počı́tal s výstupem na ošidnou skálu. Nebýt té napjaté okolnosti, vlastně by mě to přes všechno varovánı́ velmi zajı́malo. Nebudu se totiž mýlit v údaji: chatař byl v třı́členném družstvu, které před časem Krajnı́ka zdolalo. Věděl by tedy nejlı́p, jak na skálu vyzrát. Ve mně pak touha po extrémnı́ch činech samosebou ještě nevyhasla. Avšak nebylo mi dopřáno zúčastnit se dalšı́ho pokusu o výstup. Jenom, jak před námi vyvstal z rannı́ch mlh děsivý monolit, k němuž jsme směřovali, skrývajı́cı́ tajemstvı́ zmizenı́ mých kamarádů, uvědomil jsem si dvě věci. Kupodivu mě nejprve napadl dvojı́ původ jeho pojmenovánı́. Tady nešlo jen o zdůrazněnı́ polohy na kraji západnı́ strany skalnatého kraje. Do názvu vložil oznamovatel i předpoklad, že ten, kdo chtěl vystoupit na Krajnı́kův vrchol, musil své sı́ly napnout do krajnosti. Druhým aspektem byl silný pocit přı́tomnosti děsivé přı́hody, která mezi skalnı́mi lezci může pramenit z jediného: z tušenı́ pádu ze stěny, převisu nebo komı́na. Z vědomı́ plı́ženı́ smrti mezi srázy. Někde zde muselo ležet tělo... roztřı́štěné... Prostor k jeho nalezenı́ nebyl veliký. Už bylo úplné světlo, oči bystré, předtucha neomylná. Našli jsme ho během deseti minut. Ležel na malém sut’ovisku. Na boku, jakoby spal. Martin. Dı́ky Bohu, ne rozbitý. Srdce mu slabě bilo. Chtěl jsem hned křı́sit, byly vidět jen odřeniny, žádná hluboká rána. Chatař mě zadržel. Obával se vnitřnı́ho zraněnı́, mdloba vypadala hluboká. Bylo třeba jej odnést. Kde ale mohl být Quido? Chatař prohlásil: musı́me zachránit předevšı́m prvého. Dva bychom stejně neunesli a dalšı́m hledánı́m se mohlo ztratit mnoho cenného času pro 11 12 Dopis šestý záchranu už nalezeného. Bylo to logické. Mohl jsem jen zavolat. Společnı́k řı́kal, že v noci volal také. Ale to skučel vı́tr, byla bouře a žádná odpověd’ se neozvala. Ted’ se můj hlas rozlehl s mnoha ozvěnami. Žádná odpověd’. A pod horou nikdo. Zatı́m tedy nešlo pro Quida nic podniknout. Opatrně jsme zvedli Martina a nesli jej k chatě. Byla to dřina. Naštěstı́ chatař je jako z ocele, já taky nejsem žádná třtina a Martin nenı́ velká vazba. Přesto jsme před cı́lem museli bezvládné tělo na chvı́li položit. Hoch se dosud neprobral. Zaběhl jsem nezatı́žen do chaty a zburcoval chatařku, aby zavolala záchranku. Na nic se neptala a doba čekánı́ na lékařskou pomoc byla skutečně minimálnı́. Nemocnice v Odlehlém má terénnı́ sanitnı́ vůz, k chatě se rychle vyšplhal. S Martinem do nemocnice jsem jel já. Nebylo to třeba ale... no, někdy je nutné se rozhodnout bleskově a já tedy kodrcal po rozbité cestě vedle raněného. Na jednu chvı́li se dokonce probral, zdálo se, že mě poznal a slabě se usmál. Do nemocnice vjı́žděl opět bez sebe. Čekal jsem asi dvě hodiny na lékaře, který mi slı́bil řı́ct, jak je úraz závažný. Jeho zpráva byla dost potěšujı́cı́: slabý otřes mozku. Zlomeniny: prst na pravé ruce, klı́čnı́ kost. Podle odřenin musel sletět s pořádné výšky a měl veliké štěstı́. Vážné nebezpečı́ nehrozilo. Po poledni návrat do chaty. Budu muset psanı́ ukončit. Tužka mi doslovně padá z ruky a klapky několikrát spadly přes oči. Dobrou noc. Vysı́lený Mirek Dopis sedmý Milý Pavle, pokračuji ve vypisovánı́ zpráv o svých přı́hodách. Je opět večer a mám za sebou dalšı́ perný den. Jsem skoro stejně unaven jako včera. Navı́c otřesený. Úzkost se ve mně rozložila a naděje pohası́najı́. Spánek mě sotva přepadne, vzrušenı́ překonává vyčerpánı́. Dosud nemám ponětı́, co se stalo s Quidem. Jako by se do země propadl. Dobrý muž chatař, třebaže hubujı́cı́ na adresu nezkušených hazardérů, věnoval ještě kus včerejšı́ho odpoledne pátránı́ po něm. Od půl druhé se mnou bloudil ve skalách. Bezúspěšně. Navečer prohlásil, že už se nedá nic dělat, at’se stalo cokoliv. Pomáhal jsem mu horlivě znovu prohledávat okolı́ Krajnı́ka a chtěl jej přimět k výstupu. Odmı́tl. Tvrdil: takové riskovánı́ by bylo opodstatněno jedině jistotou nalezenı́ bezmocného kamaráda na vrcholu. Na něm však nynı́ rozhodně nikdo nenı́. Musili bychom ho vidět a na opětovné volánı́ se nic neozývá. Aby ležel někdo schoulený na skalnı́ špici v mdlobách... ne, to považoval za zcela nelogický předpoklad. Dále přemýšlel: pod vrcholem je vhloubenı́, lepšı́ stanoviště pro člověka v nouzi. Ale ne... i tam by byla postava pozorovatelná. Jen at’ se pořádně podı́vám. Konec. Smı́řenı́?! Jen s donucenı́m jsem klopýtal pryč od nelı́tostné skály. S nenávistı́ v srdci i ke krásnému večeru. Chatař tišil mé zoufalstvı́. Těšil mě jako malého. Vzpomı́nal, jak už několikrát takhle záhadně lezec zmizel, kamarádi jej hledali, a on zatı́m bez potı́žı́ sestoupil a prostě z hor odešel. Quido bude kdovı́kde a zdráv. Což se zase nelogické zdálo mně. Skutečně noc na dnešek byla velmi krásná. Ležel jsem a hleděl otevřeným oknem na hvězdné nebe. Jakoby spoután hypnotickým pohledem vesmı́rných očı́. Zmatené kombinovánı́ pro rozuzlenı́ přı́hod uplynulých dnı́ a hodin jsem pro ty chvı́le prohlásil pošetilostmi a při všı́ trvajı́cı́ úzkosti se na mě snášelo podivné vyrovnánı́. Cı́til jsem se společnı́kem v utrpenı́ všech přátel ve všech dobách a mı́stech země a ve vanutı́ mužné milosti jsem k půlnoci usnul. Ovšem probuzenı́ bylo zase trpké a tvrdé. Pod tlakem dalšı́ho návalu těžce přiznávané bezmoci bych se nejraději zase rozběhl na mı́sta skrývajı́cı́ záhadu. Avšak řekl jsem v nemocnici, že se dopoledne přijdu zeptat a podı́vat na Martina, a tomu nešlo uhnout. Včerejšı́ dopis jsem tedy házel v Odlehlém do schránky sám. V nemocnici pak mě nechali opět přes dvě hodiny čekat. Bylo mi nanic. A doktorova zpráva byla méně povzbudivá než včera. K Martinovi mě nepustili. Potřebuje klid, začı́ná vnı́mat a rozpomı́nat se velmi zvolna. Zlomeniny jsou bolestivé. Zı́tra odpoledne už bude moci jistě mluvit. Tak má úcta. S doktory je těžké pořı́zenı́. Sotvakdy Ti řeknou, co vědı́, a když vědı́ málo, zas to nepřiznajı́. Ale třeba věřit, že celkový Martinův stav je uspokojivý. A stejně nutné bylo se zase po obědě hnát pod Krajnı́ka. Už sám. Chatař i jeho panı́ mě přemlouvali, dokazovali, jak je to zbytečné. Zakázat mi to ovšem 13 14 Dopis sedmý nemohli, a tak mám za sebou dalšı́ problouděné a provolané odpoledne ve stejných mı́stech jako včera. Přece však něco navı́c. Půjčili mi silný dalekohled a pomocı́ něj i já došel k nezvratnému přesvědčenı́ opuštěnosti Krajnı́ka od paty až po temeno. Abych byl přesvědčen stoprocentně, vykonal jsem výstup na sousednı́ skálu, která je skoro stejně vysoká, a z nı́ž je toho vidět co nejvı́c. Skutečně. Nikdo na Krajnı́kovi. I skrýš pod vrcholem byla vidět celá a prázdná. Mělo by mě to uklidnit, začı́nal jsem zvolna připouštět chatařem ve mně zakotvenou možnost Quidova nedefektnı́ho sestupu a neproblematického odchodu ze skal. Nehrál tu ovšem fakt Martinova pádu. Nechtěl jsem připustit možnost, že by jej nechal Quido zraněného ležet a odešel. To by bylo hodno padoucha a Quido přece, přes svou jistou drsnost a sveřepou umı́něnost, byl v podstatě charakternı́m dobrákem. At’jakkoliv, byl jsem v koncı́ch. Už mě to nerozzuřovalo a při sešplhávánı́ se skály, jež se tušı́m jmenuje Bodlák, neměl jsem při doteku kamene pocit jako při máknutı́ na hada, ale spı́š to bylo zase jako pohlazenı́ pevné přátelské dlaně. A máme dalšı́ den pryč. Obloha se zase zatahuje, z dálky tiše hřmı́. Protože jsem s přı́rodnı́mi ději svázán vı́c než kdokoliv mi známý, z drsné, bouřlivé noci mi poplynou nové tı́sně a bolesti. Proto se dokonce modlı́m, nikdo mě nevidı́, poklekám. Co člověk zmůže v neřešitelné situaci. Dovolávám se Boha dost pozdě. Dřı́v jsem se modlı́val před každou cestou, také když měla maminka záchvaty a sestra plakávala nad špatnými známkami. Jak bylo dobře, už se mi zbožnost vzdalovala. U někoho to bývá obráceně. Vidı́š, jsi přes své přestěhovánı́ stále mým nejlepšı́m přı́telem. O Tvé vı́ře nevı́m ale nic. Co jsme se nadebatovali třeba o Verneovkách. Že většina hrdinů těch milých knih jsou přirozeně věřı́cı́ lidé, nás vůbec nenapadlo. To jen tak namátkou. Bůh s Tebou. Opět jen Mirek Dopis osmý Milý Pavle, tento dopis Ti odešlu až odněkud z cesty. Odjı́ždı́m. Uplynulo dost času, musı́m se vrátit. Jestliže mohu situaci dořešit, tak ne v horách, s nimiž se loučı́m. Dnes byl návštěvnı́ den v nemocnici, ovšem až od dvou hodin. Od rána lilo jak z konve, jedna bouřka honila druhou. Bylo o strach, zda se alespoň v slušném stavu dostanu do Odlehlého, natož abych pomýšlel na dalšı́ cestu do skal. Ještě dokrápávalo, když jsem sbı́hal po rozmoklé cestě dolů. V nemocnici mě čekal otřes, který bylo částečně možno i při mé nezkušenosti předvı́dat. K Martinovi mě pustili, to ano. Ležel na lůžku celý zafáčovaný, zcela při vědomı́. Pohled měl sice kalný a chabý, avšak poznal mě a skoro něžně a jaksi omluvně se usmál. To bylo také vše, co mezi námi mohlo vzniknout za spojenı́. U postele seděl muž vysoké postavy, který hned při mém přı́chodu rázně povstal. Martinův otec. Rychle ke mně přistoupil a ostrým šeptem, doprovázeným výhrůžným pohledem mi doporučil, abych okamžitě odešel nebo se mi stane něco strašného. Chtěl jsem protestovat. Nedal mi možnost. Prakticky mě z pokoje vyhodil. Stačil jsem se jen letmo podı́vat na Martina. Tvářil se nepřekvapeně a smutně. Samozřejmě nikdo neměl právo se mnou takhle jednat. Křiky v nemocnici by ale rozhodně nešly uskutečnit. Nebylo ovšem těžké vše pochopit. Martinův otec mě jednoduše považoval za Quida. Nebo za toho, kdo s Martinem lezl. Jestli si ovšem nemyslel, že v nehodě jeho syna máme prsty všichni, kteřı́ jsme s nı́m kdy chodili na hory a tůry. Zda mu Martin mohl vysvětlit omyl, ted’, později, nebo to vůbec nešlo, anebo se ani nechtěl pokusit... Ale na tom nezáleželo. Sebral jsem zbylé sı́ly, snažil se na přı́pad hledět rodičovskýma očima a vyhledal si lékaře. Stručně mě uklidnil: Martin je zcela mimo nebezpečı́. To vı́š, pokořený a naštvaný jsem byl pořádně. Martina mám velice rád a kvůli své omylem uražené ješitnost jsem mu nechtěl dělat komplikace. Den se zase rozzářil velmi spanilý a krása hor kolem mě zvolna uklidňovala. Vracel jsem se pro své věci a také chatařovi a jeho ženě poděkovat a dát zprávu o Martinově dobrém stavu. Chatu nacházı́m prázdnou a zavřenou. Můj batoh uvnitř. Třeba čekat. To se snadno řekne. Mé nervy dostaly v uplynulých dnech pořádně zabrat. Přecházı́m alespoň půl hodiny po louce, pak, jakoby mimoděk, začı́nám zase vystupovat tı́m úzkým údolı́m západnı́m směrem. Několikrát se zastavuji a vrtı́m nad svým zbytečným počı́nánı́m hlavou. Magnet umı́stěný ve skalách Krajnı́ka, pod nı́mž se, zase jako samozřejmě dostávám, mě k sobě přitahuje nekompromisně. Co dělat. Ještě znovu prohledávat mı́sta, kam by mohl spadnout lezec z těchto zrádných stěn? To už přes svou úzkostlivost považuji za zbytečné. Proto asi si vı́c prohlı́žı́m sut’ovisko pod nejdivočejšı́ stěnou, v nı́ž je několik převisů, a pod nı́ž jsme vždy předpokládali spı́š nezdar pátránı́, protože tudy 15 16 Dopis osmý se nikdo s trochou rozumu nemohl pustit. Martin byl nalezen na opačné straně. Kdyby spadl přece sem, ležel by nejspı́š v malé hluboké rokli, jejı́ž vyhloubenı́ měl na svědomı́ proud dešt’ové vody, stékajı́cı́ při lijácı́ch po staletı́ z komı́na vedle hrozivé hrany. Někdy v nı́ bývá i jezı́rko. Ted’ se již ztratilo a jak jsem se na vyschlé dno skoro tupě dı́val, zazdálo se mi, že na břehu té děravé nádrže ležı́ nějaký předmět. Ano, takto neodrážı́ slunečnı́ paprsky žádný kámen. Opatrně slézám do propasti. Nenı́ to nebezpečné ani obtı́žné. Za chvı́li jsem dole. A nestačı́m se divit. Mezi kameny, zabalena do igelitu, ležı́ menšı́ knı́žka. No, nemı́nı́m Tě napı́nat. Své myšlenkové a citové pochody nebudu lı́čit. Zkrátka: našel jsem Quidův denı́k. Ty, jak Tě znám, bys jistě chtěl, abych Ti z něj hned vypsal nejdůležitějšı́ pasáže, které osvětlujı́ záhady a dobrodružstvı́ kolem výstupu na Krajnı́ka, jejich problémy a co z nich vyplynulo. Což nelze. Takový zápis, jež by nám vše osvětlil v denı́ku nutno hledat a mohu předběžně řı́ct, že sotva existuje. Musı́š prostě přijmout, jako já, jako jedinou slabou jistotu, nenalezenı́ Quida samotného kdekoliv poblı́ž skály. Přistupuje dalšı́ fakt: nalezen byl denı́k, ne jeho původce a majitel. Samozřejmě jsem už trochu prozkoumal poslednı́ stránky. Ale znovu opakuji: vysvětlenı́ se dá sestavit jen z podrobného zkoumánı́ a zápisů vcelku. Denı́k je složitý. Vlastně jej znám a Ty bys ho jistě také poznal. Nemá ovšem smysl opisovat z něj záznamy našich starých podniků z přednı́ch stránek. Odkud začı́ná něco, co pomůže rozluštit záhady kolem dvou podivných kamarádů, to musı́m teprve nastudovat. Jestli by Quido souhlasil s mým počı́nánı́m, je dalšı́ otázka. Vidı́š tedy, jak je to zapeklité, a že jsem dost zmatený. Jistě se k tomu vrátı́m a budu ve své podivné korespondenci pokračovat. Ale napřed musı́m... denı́k neuteče. Už je skoro zase půlnoc. Pořádně na psanı́ nevidı́m, natož na stránky denı́ku, který je mı́sty, zvláště ke konci, psán obyčejnou tužkou. Dnes zde na chatě, kde jsem nucen zůstat ještě jednu noc, zase jednou nejde elektrický proud, svı́čka mi prská a dohořı́vá. Přeji dobrou noc. Unavený Mirek Dopis devátý Milý Pavle, jsem zase doma ve svém Pı́sečnı́ku. Jak už se stalo pravidlem, je opět po večeru, konec dne nedaleko. A já zase skoro na konci sil. Čı́mž se omlouvám za bı́dné pı́smo, pravopisné chyby, nahodilou stylizaci, neobratnost v jednánı́ a vůbec za všechno, co Ti pı́ši i nepı́ši. Velmi Ti děkuji za dopis, který tu na mě za dva dny čekal. Moc jsi mě potěšil a vlastně rozptýlil v mém jednostranném pátránı́. Přeji Ti úspěchy na umělecké škole a jsem rád tomu vzácnému, pro které si můžeš zařı́dit život podle svých představ. Snad nezapomeneš na naše mladistvá odhodlánı́. Nevı́m, zda Ti mám závidět. Máme skutečně cesty velmi odlišné. Což by v pokračovánı́ skvělého kamarádstvı́ nemělo vadit. Zřejmě se Ti nelı́bı́ mé napı́nánı́ stran přı́hod ve Svislých skalách. Co bys ale z toho měl, kdyby se mé psanı́ hemžilo jen samými domněnkami a nedořešenostmi. Podı́vej, hned po dnešnı́m probuzenı́, ještě v horské chatě, mi byla jasná nutnost opakovánı́ návštěvy v nemocnici. S doktorem jsem se už dobře znal. Jenže jsem se s nı́m setkal o půl deváté, zatı́mco Martin byl o půl osmé propuštěn domů. Sláva. Tı́m pro mě, jistě na značně dlouhou dobu, je zdroj ústnı́ch informacı́ zamezen. Zraněný přı́tel si poležı́ v domácı́m ošetřovánı́ hezky dlouho. A nemá smysl se pokoušet o návštěvu u něj. Jeho otec má nepravidelné zaměstnánı́ a jeho bratr, který nám nikdy nepřál a i krutě se nám občas vysmı́val, pracuje ve dvoře protějšı́ho domu. Matka je v domácnosti a může se mnou vyběhnout hůř, než se mi toho zatı́m dostalo. Pokynul jsem horám a odjel. Pı́sečnı́k mě přivı́tal skoro slavnostně, vyšňořen nádherou pozdnı́ho léta. Je v něm hodně ovocných stromů a obyvatelé své maličké zahrádky obdělávajı́ do poslednı́ pı́dě. Také chovajı́ dost drůbeže, takže charakteristické zvuky venkova jsou zajištěny. Vznikla zde zvláštnı́ enkláva a mně je už drahá. Co Ti mám povı́dat, změna, kterou mi léto dalo pocı́tit při přechodu z pobytu ve Svislých skalách k přebývánı́ zde, je tak markantnı́, že mě nahlodává jakási pochybnost o skutečnosti mých zážitků, ba i o prostředı́, v němž jsem se v minulých dnech pohyboval. Věru, kdybych neměl trochu rozbitou nohu od včerejšı́ho sestupu do strže pod Krajnı́kem a na stole záhadný Quidův denı́k, zamyslel bych se vážněji nad skorou absurdnostı́ svého zážitku. Konečně to nešikovné koleno se dalo rozbı́t i při slézánı́ pı́skovcové stěny bývalého lomu, jı́ž vede výstup z našeho dvorku nad trat’, ale nechme toho... Quida jsem navštı́vil dřı́v, než jsem dorazil domů. Zase to byl spı́še pokus o návštěvu. Kde ten chlap vězı́? Jeho počı́nánı́ přesahuje všechny meze. Hle, já, vzorný, poctivý a slušný člověk. Nad zvědavostı́ prozkoumat jeho obsáhlé a zmatené zápisky, což je možné jen doma v plném světle slunce nebo žárovky, vı́tězı́ diskrétnost a jedu mu denı́k vrátit. Přede mnou opět tichý dům. Nápis na lı́stku přilepeném u poštovnı́ schránky: jsme 17 18 Dopis devátý na dovolené, dopisy, noviny předejte laskavě... zuřı́m, zvonı́m. Záclony v poschodı́ se pohnou a po chvı́li mi vycházı́ vstřı́c Quidova sestra. Tak tohle mi ještě scházelo. Už dlouho jsem ji neviděl. Nenı́ to ted’ nesmělé děvčátko, občas naslouchajı́cı́ našim schůzı́m v zahradnı́m altánku, ale sedmnáctiletá krasavice, hnědooká, s mocnou pavézou vlasů a s šibalským, ironickým úsměvem. Fotografie mě, kdyby ji někdo pořı́dil v těch chvı́lı́ch, by mohla zı́skat cenu na přehlı́dce kuriozit. Zarostlý otrhanec, špinavý, ospalý, navı́c u toho plotu nejapně zmatený. Byl jsem však přesto bezpečně poznán a také jsem se nemohl ubránit dojmu, že jsem byl na slušný počet procent očekáván. Byla tu rozhodně výhoda přı́pravy na můj přı́chod a já dopadl jak hubkař. Nicméně hlavnı́ věc je už dál jasná: Quido je živ, zřejmě i zdráv. Skrývá se. Zase. Protože okolnosti jeho jednánı́ ve Svislých skalách a návratu z nich jsou, mı́rně ohodnoceno, problematické. To bude asi dogma, které jsem ustanovil po uváženı́ všeho a po rozhovoru s dı́vkou. Je to sice chytrá holka, jednala obratně a opatrně. Bylo však už podle znalostı́ kolem Quidova podniku jasné, že nenı́-li zasvěcena do jeho tajů, je alespoň přesně instruovaná. Jinak by na Krajnı́ka musela vystoupit také, což je nesmysl. Jednánı́ zpustlého těžkopádnı́ka se suverénnı́ krasavicı́ s rychle pálı́cı́m mozkem zpravidla vypadá pro něj jako fiasko. Naštěstı́ mám, když nic, pamět’, v nı́ž uvı́zne každé slovo rozhovoru. I přemı́tám, jen co si odpočinu, do denı́ku se pustı́m, zprávu vyčerpávajı́cı́ podám. To Ti slibuje Mirek z Pı́sečnı́ku Dopis desátý Milý Pavle, karta se obrátila a všelijak zprohýbala. Nynı́ tedy nastal mohutný tlak korespondenčnı́ od Tebe ke mně. To jsem Ti vážně vypěstoval zvyk denně dostávat dopis? Považ přı́teli: já Ti skutečně posı́lám stránky z denı́ku, jež bych nezachoval, a při psanı́ si ozřejmuji záhadné okolnosti a ulevuji poněkud i tı́sni na duši. Dalšı́ mé dopisy si žádajı́ jiného podkladu. Tvá zvědavost, hraničı́cı́ s netrpělivostı́ projevovanou výtkami, mě poněkud mate. Měj slitovánı́, nynı́ se už sotvaco převratného přihodı́. Dokonce jsi mě nařkl, že jsem Ti, maje stenografickou pamět’, nereprodukoval přesně rozhovor s Quidovou sestrou. No, pochybuji o přijitı́ na něco důležitého z přı́mého záznamu těch řečı́. Tvé pak podezı́ránı́ mě ze začı́najı́cı́ch milostných citů k dı́vce, je předčasné a trochu nekamarádské. Také ironizuješ mou poctivost ohledně denı́ku a ptáš se, proč jsem jej nedal pro Quida přı́mo jı́. Ale hochu, to mi nenapadlo. A nemohl podobný nápad vzniknout ani v hlavě jejı́, Quida samého a vůbec nikoho, u každého z jiného důvodu. Ty jsi můj slavný psycholog a společenský defétista. Já jsem prost’áček. Podle tónu Tvého dopisu i lı́čenı́ způsobu života, jež nynı́ vedeš, se nepodivuji, když mi nevěřı́š, co mám práce. Musı́m nahradit zameškané. Matka dělá jen nejnutnějšı́ práci, sestra se učı́ nebo je někde mimo. Otec by se rád do lecčehos pustil, ale nenı́ kutilský typ. Já mám jen trochu vı́c odvahy, prý je to mládı́m. A možná, chlubenı́ stranou, když s uměřeným elánem pracuji ve službě pro rodinu nebo vůbec pro druhé, nebude jinak, než že Bůh mi požehná. Nechci působit dojem výkonného pracovnı́ka, nenı́ večer a nejsem vyčerpán. Je po obědě a bránı́m se lenivému spánku pouštěnı́m si malého větráku do obličeje. Otec si uvařil kávu, já ji odmı́tl neodpustiv si poznámku o drogách. Až dopı́ši, čeká mě pořádná fuška ve sklepě. Malá zahrada nám urodila něco ovoce a je třeba udělat pro uskladněnı́ dřevěné police. Budu-li s nimi do večera hotov, podám dobrý výkon. A nejen pro práci samou. Sklep je mı́sto pro muže silných nervů. Rozhodně by i Tobě na nervy řádně zabrnkal každý vlak mimo se řı́tı́cı́. Sklep je vyhlouben ve skále směrem k tunelu. Nedovedu odhadnout, jak jsou prostory od sebe vzdáleny, kolik metrů zeminy je od sebe dělı́. Průjezd vlaku se ohlašuje temným hukotem a jemným chvěnı́m lampy. Hřmot dostává tón, sı́lı́, stává se akordem, klenby se otřásajı́, pět vteřin trvá vrchol hluku. Následujı́cı́ vzdalovánı́ pokračuje v obrácené intenzitě. Kdybych byl zbabělec, nešel bych do našeho sklepa zanic, ani Ti o tom nepsal. Harašenı́ techniky, které zatı́m mezi domky v Pı́sečnı́ku v stı́sněných a slepých uličkách nemůže naplno bouřit a otravovat, útočı́ z podzemı́. A to ještě vlak je jistě dopravnı́ prostředek nejmilejšı́, nejnutnějšı́, omezený jen na své koleje. A býval prý romanticky přı́jemnějšı́. Otec, který se něco nacestoval, s obdivem i smutkem 19 20 Dopis desátý hovořı́vá o parnı́ch lokomotivách, supı́cı́ch horách železa, zmizelých zřejmě navždy. Vidı́m ovšem sám jak mému psanı́ docházı́ dech. Nedovedu si nic zajı́mavějšı́ho vymyslit a dokreslenı́ událostı́, jež se skoro zázračně nedávno přihodily na mé jinak všednı́ cestě, skutečně nemohu mı́t ještě hotové. Dělám, co mohu, snad Ti přı́ště už napı́ši podle Tvého gusta. Zdar. Mirek. Dopis jedenáctý Milý Pavle, ani nevı́m, zda v hlavičce tohoto dopisu je přiléhavé, nejen mechanické oslovenı́. Milým se nejevı́š. Vedeš zcela nespravedlivé a nepřátelské řeči. Vyhrožuješ nepsanı́m. Jak chceš. Já se zavázal k vylı́čenı́ historky až do nejzazšı́ho mnou dosažitelného vyřešenı́. Slib splnı́m, záležı́ jen na Tvém svědomı́, co s mými dalšı́mi dopisy podnikneš. Připadáš mi jako značná část čtenářů knih, kteřı́ chtějı́ jednoduše děj, něco napı́navého, co nejméně skutečného, těžko řešitelného, s přı́chutı́ senzace. Jakmile se v textu objevı́ lyrické pasáže, úvahy, odraz takzvaného obyčejného života, jež si pomýlený spisovatel bere za základ k vyjádřenı́ třeba i všeplatného, je zle. Tı́m nechci řı́ct, že popisovánı́ přebývánı́ v Pı́sečnı́ku považuji za literárně cenné psanı́. Omlouvám se Ti,už ani slovo o mně a o mém bydlenı́. Jen ještě obrana: budeš-li chtı́t, všimneš si, že nedokáži nic pořádného udělat v kvapu, pod tlakem nervosnı́ho, ustrašeného snaženı́. Jsem těžkopádný, chci být proto důkladný. Tak jediná št’astná okolnost pobytu ve Svislých skalách bylo nalezenı́ Martina. A našel jej předevšı́m chatař. Vše ostatnı́ bylo vı́ceméně polepené úměrnou dávkou i trochu vonné smůly. Bylo snad štěstı́m i nalezenı́ denı́ku? Ještě se uvidı́. Než jsem jej doma otevřel a začal čistit a čı́st, zase mě úzkostlivost přinutila zvážit hlavně otázku, zda jsem skutečně povolán proniknout tajemstvı́m Quidova života, jeho zvláštnı́ osobnosti a nevysvětlitelných přı́hod. Pro byla zprvu rozhodujı́cı́ jen okolnost Quidova skrývánı́ a jeho jednánı́ provinilce, at’už jı́m je či nenı́ a je nucen k němu jakkoliv. Brzy jsem však narazil na zaznamenanou skutečnost, že Quido denı́k neztratil. Zbavil se jej dobrovolně, chtěl se jı́m ospravedlnit a sdělit někomu důležité věci. Jen proto Ti o tom napı́ši. Nebudeme to, pravda, roztrubovat po střechách a mikrofony, pěkně to zapı́šeme a uvidı́me, zda někdy bude dobré nabyté vědomosti použı́t. Tak tedy: Quidův denı́k se rozpadá na tři oddı́ly. Zpočátku jsou v něm zápisy z našich společných výletů, které Ty máš, podle toho, co vı́m, zapsány důkladněji. Proti Tvému, řekněme realisticky objektivnı́mu popisu, jde u Quida spı́š o letmé zachycovánı́ charakteristických dojmů a okolnostı́. Přitom celkem nic významného nenı́ vynecháno. Následujı́cı́ zápisy, z doby kdy jsme se museli rozejı́t, jsou jen kusými větami, tu a tam na stránku hozená poznámka nebo myšlenka. Graficky se tu jevı́ spousta bı́lých mı́st, prázdných řádků, datovánı́ je ještě zachováno, někde nenı́ psáno celý měsı́c, v zimě. Druhý celek, nejobsáhlejšı́, tvořı́ většinou týdennı́ zápisy, pořizované vždy v neděli večer, o době od loňského listopadu do letošnı́ho června. Jsou to záznamy podniků a zážitků toho, co s Martinem dělali od svého znovuseznámenı́, o výpravách, snech i debatách. Potom se náhle nacházı́ uprostřed jedné stránky silná, robustnı́ a výjimečná čára oddělujı́cı́ třetı́ část, několikastránkovou zprávu se 21 22 Dopis jedenáctý závěrečným osvětlenı́m a vlastně jakoby poselstvı́m, psaným ve stı́sněných a pohnutých chvı́lı́ch na vrcholu Krajnı́ka, již se poctivě snažı́m doslova pı́smeno po pı́smenu rozluštit v jejı́ hrozné nečitelnosti. Co tedy z toho mám Ti vypsat? Nezlob se, ale nemohu vyhovět přánı́, abych tedy, dělám-li takové cavyky, Ti denı́k poslal, a že Ty už budeš nejlı́p vědět, jak s tı́m naložit, co zapsat a podobně. Považ však, že denı́k jsem našel já. Může to být jistě náhoda, ale uvrhla na mě jistou zodpovědnost. Můžeš se smát a také mě považovat za dı́tě. Možná jednám právě dospěleji než Ty. Předpokládám Tvé slovo, že nedáš vplen nic, co Ti vypı́ši, at’ už budu sledovat Quida slovo za slovem nebo udělám z těch počmáraných a málem šifrovaných stránek výcuc a napı́ši jen to nejpodstatnějšı́. Jinak bych Ti nemohl napsat nic. Což ovšem musı́m udělat už ted’ a pro dnešek zase končit. Otec, štráchajı́cı́ na půdě, začal kašlat a nadávat. To znamená: nemůže něco důležitého najı́t. Musı́m mu přispěchat na pomoc. Mé úlohy pacifikátora na všech stranách, jak vidno, pokračujı́ a žádajı́ si mě stále. Zdar Tobě. ,,Tvůj‘‘ Mirek Dopis dvanáctý Milý Pavle, plnı́m slovo. Hle, zápisky ze začátku Quidova denı́ku: prvý je o našem výletu do údolı́ řeky Jihlavky. Quido spisovatel začne hned zkraje přesně uvádět základnı́ údaje: počası́ ráno pošmurné, je konec řı́jna, a hned vysvětluje, proč začı́náme s klubovnı́ činnostı́ v pokročilé ročnı́ době. Jak jsme chtěli začı́t už zhruba před rokem a v létě 1989 už nabeton. Ale jak vládl ještě stále zakořeněný strach ze sledovánı́ nedovoleného scházenı́, které mohlo mı́t za následek vyhazov ze školy. A jak jsme vůbec byli režimem okradeni o junáka a kluby. Pak se bez přechodu pı́še o vlacı́ch a cestě, dělá se legrace, hlavně z Tebe, takže nevı́m, zda by Ti šla pod fousy přesná citace, a už je vykouzlena radostná nálada, jı́ž oplýváme, hrnouce se proti proudu řeky a pátrajı́ce po skalách zvaných Baby, jež hodláme slézat. Zde jsem praštil tužkou. Quido tvrdı́, že já jsem zavinil omyl a přiměl vás ke šplhánı́ přes mechem porostlé plotny, kam se zejména Martinovi nechtělo. A jak jste mě za trest hodili do bláta, když se stálo později pod skutečnými Babami. Nenı́ to vůbec pravda. Jistěže to nestojı́ za řeč, je-li však Quido takový informátor, co nám sdělı́ pravdivého? On sám rozsévá semeno nedůvěry. Třeba hned v následujı́cı́ch zápisech. Týkajı́ se našeho zapojenı́ do listopadové něžné revoluce. Preferuje sebe jako jediného z nás, kdo pracoval v prvnı́ linii: lepil plakáty, jezdil přesvědčovat na venkov, uklı́zel v ulicı́ch. Mě urážı́ nejvı́c, protože nevěřı́ v mou, až do ledna trvajı́cı́, nemoc. V dalšı́ch řádcı́ch je naopak velmi dojemně, až přehnaně záslužně, lı́čena naše návštěva v ústavu nenormálnı́ch dětı́ na Kociánce. To máš jistě také zapsáno. Quido hodnotitel se vychyluje na obě strany od objektivity. Překresluje. Nemám ovšem nárok jej kritizovat. Sám si denı́k nedokážu vést a proto Tě také prosı́m, abys mé dopisy nevyhazoval, pokud jsi s tı́m už nezačal, a po čase mi je poslal zpět, třeba z nich přece jen udělám nějaký celek. Konečně myslı́m, že Tvá zloba vůči mě už přı́liš nevzroste, když budu většinou Quidův text spı́š různě komentovat a glosovat, pokud mě jeho psanı́ přı́liš otrávı́. Vidı́m ted’ ale také nutnost přiznat se ke dvěma věcem: za prvé k divné touze být spisovatelem. Samozřejmě: jak neuskutečnitelné. Já ve své netrpělivé nesoustředěnosti! Pravděpodobně běžı́ ke hledánı́ apatiky, ve které si dali řı́ct a zbožı́, jež nekoupı́š, se přece pokusili objednat. Bylo by zatı́m přece vyloučené zasednout na dlouho za stůl, dokonce nejspı́š s psacı́m strojem a psát a psát, tvořit?! Ale toulat se krajinami, cestovat, poznávat, zapisovat... Pár dnı́ zůstat na mı́stě a vše ucelit. Snad bych se na řemeslo i soustředil, ale kde brát nápady a touhu zavděčit se. Nedovedu vymýšlet věci fantastické, dobrodružné, zajı́mavé děje. A psát o poznaném, o běžném životě, mi připadá zbytečné, neúčinné. Což možná bude hlavnı́ chyba. Hledat v životě poezii. Jak? Nebo spı́š: jak se učinit pro čtenáře 23 24 Dopis dvanáctý poetickým. Druhá věc: povážlivé přiznánı́: já vlastně Quida nemám rád. Je to děsná bı́da, vı́m. Mám však být neupřı́mný? Myslı́m si o sobě, že nejsem povaha agresivnı́. Podnikavý snad jsem. Quido je to obojı́. A já se neshodnu s takovým člověkem. Kalı́ pro mne život kolem sebe. Stavı́ se stále na přednı́ mı́sto, jež mu povětšině nepatřı́. Vlastnı́ chtěnı́ je vždy hotov vyhlásit za zákon. Těžká práce. Jako křest’an, dle přikázánı́, miluji každého. Ale poněkud zaznı́t v souladu s touto obtı́žnostı́ může se mi podařit jen při rozjı́mánı́ v klidu, úkonem rozumu, v lı́tostivé modlitbě. A tak mé jednánı́ často z touhy po klidu uchyluje se k útěku. Snad dělám, co je v mých silách, aby to interpretaci mých zpráv z Quidova denı́ku nezkreslilo. A přikvačuje dalšı́ přiznánı́, milé i nepřı́jemné. Naproti tomu výše řečenému, Quidova sestra, jmenuje se nejspı́š Radmila, se mi lı́bı́. Nemluvı́m sice o měnı́ ji rád. Raději se držı́m i zde zpět od jakýchkoliv přánı́ a myšlenek, pravda: opatrný pán, bojı́cı́ se výsměchu. Nebot’ ona nedává nic najevo mrknutı́m oka a o dobyvatelstvı́ na tomto ošidném poli budu asi nejprve muset něco nastudovat z přı́slušné literatury. Jak vidı́š, podstatně jsem zfrivolnil tón svého sdělovánı́, to je signál, abych toho nechal. Brzy se zase ozvu, já Mirek Dopis třináctý Milý Pavle, ó, dostal jsem od Tebe dopis, jsem poctěn. A dopis moudrý. Nechám žertovného tónu, mám skutečnou radost, nebudeme se dále tesat. Sérii zlých psanı́ bych si za rámeček nedal, ač si hledı́m připustit vhodnou kritiku. Chceš na ukázku něco přesné citace Q. denı́ku. Dobrá, užij si. Možná mě nebudeš nadále vinit z nepřejı́cnosti požitku z vzácné četby, ze zamezenı́ jejı́ho proniknutı́ do vznešeného ovzdušı́ našı́ drahé metropole. Zde viz: (1990) ,,15. března. Prvnı́ den jakž takž počası́. Pavel navrhl výlet mezi Velké Meziřı́čı́ a Třebı́č. Prý kraje Demlovy a Zahradnı́čkovy. Mart’. a Mirk. podpořili, co já svedu. Kraj krásný. Blátivý. Pěšky z vlaku z Osové Bı́týšky. Holubı́ Zhoř, Tasov. Od Zahr. jsem četl: Jeřáby, od Demla nic. Řeka Oslava, hrad Dub. Rybnı́ky. Odpoledne, poblı́ž vesnice Smrk jsem zakopl a hrozně mě to bolelo. Odtud zůstávám pozadu. Ne že bych nesnesl trochu bolestivé námahy pro udrženı́ tempa. Ale musı́m při takových přı́ležitostech polohlasně nadávat a tı́m bych se shodil. Po úsecı́ch čekajı́ na mě a moc št’astnı́ nejsou. 22. 3. Lije. Měl bych se učit. Taky mám knı́žku o Dhaulágiri. 29. 3. Bı́lá sobota. Zı́tra se asi přinutı́m a půjdu do kostela. Řı́kal kaplan (kdysi): největšı́ svátek v roce. I kdybyste byli takovı́, že celý rok na mši nepůjdete, jděte na Božı́ hod Velikonočnı́. 31. 3. Stejně jsem nebyl. Ráno jsem měl horečku. Taky jsem pak nemusel provádět povinný mrskut. Kluci nevolali. 12. dubna. Reprezentačnı́ výprava, řekl bych. Navı́c nás přišla lacino. Martinův otec jel s dodávkou do Hluku a vzal nás s sebou. A hned v tom městečku na rynku jsme chytli dalšı́ stop. Byl to náklad’ák, vlezli jsme si na korbu a za chvı́li se octli ve Vlčnově. Pak už jsme prakticky celý den stoupali k severu a do většı́ nadmořské výšky směrem k Provodovu a Zlı́nu. Pohledy na Bı́lé Karpaty byly úžasné. V lehkém oparu rozvı́jely nám před očima jemně modelované panoráma. Ona vůbec celá ta krajina působı́ podmanivou měkkostı́, i já jsem byl dojat, což přiznávám jen denı́ku. Slovácko. Moravské Slovácko. Měl jsem vždy nejraději Vysočinu, zadumaný nekonečný kraj. Ale tady si mě najednou podmaňuje většı́ světlost, zvláštnı́ něha jakoby vycházela ze země i ze všech lidı́. Z těch, co jsme potkávali, i z mých souputnı́ků. Nikdy bych jim to nepřiznal, ale všelijaké zábrany mezi námi, které asi soužı́ nejspı́š jen mě, někam zmizely a pro ty chvı́le nás zajala vláda veliké dobroty. Asi Velký Ořechov se jmenovalo mı́sto, které... visı́ nad krajem... dále už se stoupe jen..... U Provodova už jsou hlubšı́ lesnatá údolı́, působı́ smutněji. 26. 4. Zase nemoc. Letos se mi pořád vracejı́ angı́ny. Kluci někam šli. Nechtěl jsem ani slyšet, 25 26 Dopis třináctý kam. 10. května. Bez Martina, škoda. Předklášteřı́ by se mu jistě lı́bilo. I celá cesta proti proudu Loučky, Libochovky a Haldy až na Nı́hovské nádražı́ na vlak. Martin by možná cestu radostně komentoval a já bych věděl, co si o nı́ zapsat. Takto vı́m, že byla sice krásná, ale pro mne jaksi nepestrá. Úkol pro básnı́ka. Do toho mám daleko. 11. 5. Proč ale, hrom aby bil, nechodı́me na výlety v neděli. I v neděli. Se sobotou dohromady. Takto si s nedělnı́m odpolednem nevı́m rady. Čapek o tom někde pı́še. Pracovat je určitě pochybné, na to mohu přı́sahat. Měl bych vyzkoumat, zdaž když jste dopoledne v kostele, se to vyvážı́. 24. 5. Jen učit, dřı́t, zblbnout. Rozumnou dennı́ přestávku s výletem neprosadı́m. A jı́t sám? Potkám nejspı́š strašidla, i za bı́lého dne v rozkvetlém lese. 21. června. Teprve. Zato konečně na dva dny. Však už noci probělávajı́ nedočkavostı́ jiter a cest. Ha, taky básnı́m. To nejspı́š dokáže léto ve mně vykřesat, co skepse zimy nepřipouštı́. Vzhůru na Slovensko. Leč ouha, dráha je velmi drahá. Stopem bych se styděl a kolegové, odrostlejšı́ kluci, taky. Navı́c s takovými bágly. Byly s nimi potı́že ve vlaku a hlavně ve vláčku z Teplé do Teplic. Ani při cestě lázněmi, pěstěným parkem, jsme se necı́tili svı́ mezi naleštěnými lázeňskými hosty za zvuku kolonádnı́ho koncertu. Vápeč – 5 hodin. Šli jsme k němu dlouhými dolinami – Skalnatá vrata. Můj návrh jı́t přes rozložitý Žihlavnı́k, opět neprošel. Stejně dobře. Bı́lé skály ve stránı́ch, listnaté lesy. Vápeč je smělá špička nad vsı́ Hornı́ Poruba. Byla dřina vylézt na něj. Ale byli jsme velice št’astnı́, zvláště já. Mě takové vršky, složené ze skal nejrůznějšı́ch tvarů mezi strmými travnatými plochami, nesmı́rně vábı́. Někde u osady Kopec tábořı́me a spı́me. Jsem ve stanu s Martinem. Je to dost tajnůstkář. Stále něco ustrašeně schovává. Nejvı́c hnědou menšı́ tašku, v nı́ž se zdá mı́t ukrytý obrázek nějakého děvčete. Počası́ jedinečné, až moc horko. Na Strážov to ještě šlo. Přechod přes Čičmany nás dost otrávil a zaprášil. ,,Na Suchů dušu‘‘ dost vyčerpalo. Klak vábil. Z Fačkovského sedla jsme na něj vystupovali už v mracı́ch a z hor potom rychle prchali po svých, autobusem a vlakem. Vlastně byl dobře naplánovaný jen prvnı́ den. Nejspı́š z nechuti k návratu.‘‘ Stop. Tak, milánku, zde končı́ citace a myslı́m, že Ti na ukázku Quidova způsobu psanı́ musı́ postačit. Jistě statě kriticky na výši porovnáš se zápisy z kroniky a o dalšı́ doslovné opisy mě žádat nebudeš. To neznamená, že k nim sám nadále nesáhnu, když to bude nezbytné. Přı́jemné počtenı́čko. Opisovač Mirek Dopis čtrnáctý Milý Pavle, dnes Ti chci podat výcuc ze zápisů o našem letnı́m pobytu ve Svislých skalách v roce 1990. Jistěže opět Tebou psaná kronika podává obraz těch dnů úplněji, plastičtěji, věrněji, barevněji, slohově vytřı́beněji. Quidovy zápisy jsou pro nás zajı́mavými hlavně vzdáleným osvětlovánı́m událostı́ letoška, jehož podzim už nastal v plné sı́le. Bude dobré si nejprve uvědomit, jak rozdı́lně disponováni jsme my čtyři byli, a možná stále jsme, ve svých vztazı́ch k horám. Společná je nám jistě láska k nim, touha je navštı́vit, vystupovat na ně, obdiv k jejich kráse, jedinečnosti. Ty však sám se od ostatnı́ch odlišuješ svým vědeckým pohledem. Vždyt’ ještě než se probudily Tvé zájmy umělecké, měl jsi velký zájem o geologii. Těžko jsem to vždy chápal, jistě Tě to zvláštně modelovalo. Také vı́m, že znáš na metr přesně výšky snad všech význačnějšı́ch vrcholů světových velehor a hlavnı́ch hor našı́ vlasti, ačkoliv si, pokud vı́m, nedokážeš zapamatovat jediné telefonnı́ čı́slo. Rozdělenı́ a typy horských pásem máš v malı́čku. Martin spı́š vidı́ v horách mı́sta odtrženosti od ruchu světa, blı́ž k nebi. Krása sceneriı́ ho činı́ št’astným, výstupy a podrobnějšı́ znalosti o vrcholech stavı́ až na dalšı́ mı́sto svého zájmu. Nedivil bych se, kdyby v samotě s horami hovořil a jednotlivé skály a stráně jmenoval svými kamarády, bratry a sestrami. Moje maličkost zase je horami stále jakoby šokována a překvapována. Pro mne jsou hory zjevenı́mi. Nechci myslet na to, že vznikly bud’ sopečnou erupcı́, nebo vrásněnı́m ledovců. Vědecké teorie jsou mi suché a obyčejné, což je jistě mladická nezralost. Pohlı́žı́m na horu jako na výtrysk sı́ly země a vzepnutı́ krajiny v extázi, oslavné ódy na Stvořitele. Jejı́ obrys je mi symbolem svobody a znakem cesty k velkým cı́lům. A to nepı́ši, abych ukázal a upřednostnil své náhledy. Možná Quidův přı́stup k věci má s mým leccos společného. U něj však dostává vše charakter sportovnı́ tvrdosti. On chce vystoupit, aby se osvědčil, aby všem ukázal, aby byl prvý, zvláštnı́, vı́tězný. Ctı́m v něm nejznámějšı́ho člena velikého zástupu odvážných, kteřı́ se rozhodli nenechat jediné mı́sto na světě neprostoupené a nedostoupené. Kteřı́ jsou stavu i schválně, zbytečně a nebezpečně vynalézat obtı́žnosti, zvláštnosti, popřı́padě neopakovatelnosti, aby ukojili touhu učinit svou sı́lu a schopnosti slavné, viditelné. Jen si vzpomeň, jak se to, co tvrdı́m, výrazně projevilo právě za našeho pobytu ve Svislicı́ch. V jeho zápisech podobné snahy lze stopovat beze zbytku. Šlo mu předevšı́m a jen o dosaženı́ vrcholů. Ostatnı́ až urážlivě opomı́jel. Pı́še o své nechuti ke zpı́vánı́ u táboráku, přestože se mu pı́sně lı́bı́ a má pěkný hlas, dobrý sluch. Nebavı́ jej večernı́ potlachy při černé hodince, zamýšlenı́ nad životem. Tlachy, pravı́. Zjemňujı́cı́ přátelskou předponu rušı́. Kamarádsky modernı́ typ společného obcovánı́, žertovné rozbı́jenı́ melancholické vážnosti a skepse, 27 28 Dopis čtrnáctý nepostřehl. Tys psal po večerech kroniku, my s Martinem četli své oblı́bené autory (já Londona, on Čepa), Quido prohlı́žel mapy a horolezecké přı́ručky. Kdy vlastně psal denı́k? O tomto asi až doma, skoro jakoby z klubovnı́ povinnosti. Spousta nepřesnostı́. Netrpělivé zaplétánı́ do složitých souvětı́. Ve dvou přı́padech vůbec nedopověděl, zrobil pár teček a zapsal mı́rnějšı́ nadávku. Nejlépe dokreslil mou thezi v poněkud pečlivějšı́m zápisu o nejdelšı́m a nejobtı́žnějšı́m podniku ve skalách, o výstupu na Dračı́ nos. Nám třem se na něj nechtělo. Jedno mı́sto bylo IV a těžká orientace v terénu. Co nám řekl na váhánı́? Půjde sám. Moc nemluvil. Mlčky se chystal a my pak s nı́m. Vzpomı́ná na to pěkně. Byl nadšen. Nemožno řı́ct, že by mu byla lhostejná předevšı́m naše bezpečnost. Na sobě mu přı́liš nezáleželo. Zde jeho nejupřı́mnějšı́ věty: ,,–od prvnı́ho úseku mám v botě shrnutou ponožku a děsně to tlačı́. Nesmı́ to vadit. Ženu se na vrchol. Dobře, že jdou se mnou. Alespoň nejdu slepě a musı́m jistit, jistı́me.‘‘ Popis chvı́lı́ na vrcholu jsou jásotem. Nedostává se mu vhodných slov, uchyluje se k banalitám. Je na svůj, ale i náš, výkon hrdý, do vrcholové knı́žky se však odmı́tá zapsat. My také. Prostě mu podléháme. Nechce se nám kazit prázdniny dohadovánı́m a ustupujeme. Pokud až je to správné, nevı́me. Zajı́mavé: o Krajnı́kovi Quido nepı́še mnoho. Pravděpodobně neviděl význam svého denı́ku tak velký, aby do něj zapisoval něco o tom, co je mu nejdražšı́. Vypsal dál docela neosobně všechny údaje, které večer dne, kdy tu fascinujı́cı́ skálu poprvé spatřil, do noci vytahoval z chataře. Dobrý muž dělal chybu, nebot’ hlavně odrazoval od výstupu a tı́m Quida k tomu vı́c popouzel. Charakteristický obrat horského počası́ k dešt’ům a mlhám, při nichž i největšı́ hazardéři zůstávajı́ zalezlı́ nebo odjı́ždějı́, Quida spı́š rozpálil. V denı́ku čtu slova přı́sahy: ,,Musı́m se sem vrátit.‘‘ Ale k čemu, přı́mo neřı́ká. Přesto, co s chlapem, když je takto rozhodnut?! Zaujala mě závěrečná úvaha, zcela výjimečná. Filozoficky mudruje Quido nad velikými zážitky našeho horolezeckého týdne. Skoro vystihuje obrovský kontrast mezi všednı́m životem v městě, ve škole, doma, a pobytem v divoké přı́rodě. Skutečně existuje, a pro nás, takový kraj, taková krása, mı́sto naplněnı́ silné touhy?! Nestı́rajı́ se nám to v hlavě po návratu hranice mezi sněným a prožitým? Jen přátelé jsou hmatatelnou připomı́nkou. A odřené boty a opálená tvář. (Opět) Tvůj Mirek Dopis patnáctý Milý Pavle, vlastně zmı́nky o pobytu ve Sv. skalách úvahou o jejich reálnosti ještě nekončı́. Konečně, ovlivňujı́ už vše následujı́cı́. Quidův drsný sloh se čte i chápe občas těžko. Je ale také dobře, že mě jeho obtı́žná čitelnost (hrabe jak kocour a kroutı́ věty, slovosled je mı́sty osobitý až běda) nutı́ čı́st některé řádky vı́cekrát. Kupodivu se najednou objevı́ skrytý smysl, rozházený v nahodilostech, at’ již to autor měl v úmyslu, nebo at’ to prostě bez přı́mého záměru vyplynulo na povrch. Přesto bych sešit někdy rád smetl se stolu. Zápisy mezi tı́mto poslednı́m a až dalšı́m opět o Sv. skalách, tedy o obdobı́ celého roku, od léta do léta, jsou hrozně nepořádné. Majı́ vpisky mezi řádky, pak zas je nelogická mezera, někde je psáno z boku, dokonce i svisle. Linkovaný sešit nenı́ a podložit si lenocha – ne, kdesi se tu pravı́: pisatel lenochy nenávidı́. O poměru sebe k sobě pak nepravı́ nic. Možná se však s něčı́m podobným přece pral. Chtěl také nalézt odpověd’ na otázku, zda jeho lezenı́ a vůbec jaká sportovnı́ činnost mimo snesitelný a zdravý rámec rekreace, měla smysl, nebyla mrhánı́m časem. Dost mě jeho kusá prohlášenı́ překvapila. Vždyt’až bezohledná cı́levědomost, jak jsme ji na laně s nı́m poznali, vypadala problémy nepřipouštějı́cı́. Quido rozhodně lenoch nenı́. Mohl jı́m být. Rodiče mu dávali, co chtěl. Jeho vášnivá povaha však nečinnost nepřipouštı́. Chtěl by, v mezı́ch svého formátu, všem dokázat, jak je užitečné vystoupit na jakýkoliv horský štı́t. Že se vyplatı́ riskovat, namáhat se do krajnosti, dlouho trénovat, vynaložit velké částky peněz, opouštět rodinu, rozhlašovat úspěch na všechny strany. Chtěl by... cožpak o to. Jisté je: horolezec spatřı́, co nikdo jiný. Jeho zážitky jsou nevšednı́, často otřesné a jedinečně krásné. Je třeba dokázat, jaký z toho plyne všeobecný užitek. Poctivé je, jak se Quido při zmı́nce o zamilované četbě o výstupech na světové velikány, přiznává k boji se závistı́. O čem je však přesvědčen, že vykonat může, za tı́m půjde neochvějně. V prvých zápisech z podzimu loňského roku, velmi zastřeně, začı́ná přiznávat ještě jiný podnět svého usilovánı́, v těchto souvislostech velmi překvapujı́cı́. V řádcı́ch se totiž najde dalšı́ zmı́nka o Martinově skrývánı́ malé kožené tašky. Zdá se, že ještě ve srubu našeho známého chataře, asi náhodně, spatřil na okamžik kamarádem úzkostlivě tajený obrázek dı́včı́ tváře. Je zde o tom krátká zmı́nka a o stránku dál se k tomu Quido zase vracı́: zahlédl na mžik něco z Martinova tajemstvı́. Mohl jen zjistit, že tvář neznámé dı́vky je krásná. Dokonce neobyčejně krásná. Pisatel si při zmı́nce hraje na drsnějšı́ho než je skutečně, přestává se ale přetvařovat. Koho obrázek představuje? Je to fotografie? Čı́? Bud’ chová Martin u sebe podobiznu nějaké dı́vky, kterou má rád, nebo své sestry, která studuje v jižnı́ch Čechách a již Quido nezná. Za to pak se milý hoch stydı́. Obě možnosti jsou v souladu s jeho jemnou, plachou 29 30 Dopis patnáctý povahou. Zvláštnı́: robustnı́ Quido se ho na to nedokáže zeptat. Alespoň žádný zápis o tom nic nenaznačuje. Když nynı́ opět souvislost zpráv z denı́ku přerušı́m, vzbudı́m Tvou nelibost. Když si budeš myslet, že mě to ani už moc nebavı́, nebudeš daleko od pravdy. Musı́m ale být důkladný. Dnes však mi to už nemyslı́. Doplnı́m své psanı́ zprávou z domova. Nemusı́š čı́st. Jen netrhej. Našel jsem na půdě zvláštnı́ dřevěnou krabici. S vyřezávaným vı́kem, s intarziemi vykládanými stěnami. Otec mě s nı́ málem hnal k starožitnı́kovi. Do té krabice, kralujı́cı́ ted’ na mém stole a také trochu v mém srdci, bych rád ukládal svou korespondenci. Jenže mi nikdo nepı́še. Posı́lej mi tedy, prosı́m, již nynı́ mé dopisy jednotlivě zpět, snad Ti za korunu měsı́čně ještě stojı́m. Nebo z našeho přátelstvı́ a vědomı́ přı́slušnosti k vnitřnı́ klubovnı́ soudržnosti už nic nezbylo, ani pochopenı́? Mohu se v tom přı́padě pochlubit slabostı́: já jsem si skutečně myslel, doufal, kreslil, jak přátelstvı́ nás čtyř zůstane, obstojı́. Ze zmı́něné půdy se dá hledět ven malým vikýřem. Hledět omezeně: ve výseku pohledu do nitra Pı́sečnı́ku se jevı́ podnět k jásánı́ krajináře, jsoucı́ho stavu celý život malovat staré chalupy, stromy v opuštěných zahradách, kousek nebe s táhnoucı́mi mračny, náznak lesnatého kopce v pozadı́. Že je okolo již město, o tom ani nechci mnoho vědět. Ten kousek vidu mi nemálo připomı́ná náš erb, jak jsi jej Ty nekreslil. Bude právě obrazné, jak se horolezecká chata proměnila ve vesnickou chalupu, horské sosny ve staré třešně a jabloně, skály v okrouhlé stráně. Dumej se mnou, zda se naše divoké, dobrodružným lanem poutané kamarádstvı́ dokáže transformovat v trvalé pouto řemenem porozuměnı́, zralosti, účelného pomáhánı́. Kdo z nás toho chce dosáhnout. Zdravı́ Tě, jaký už je, Mirek Dopis šestnáctý Milý Pavle, cı́tı́m na dálku: opět se zesiluje nesouhlasenı́ s mým mudrovánı́m mimo hlavnı́ proud vyprávěnı́. Nedůležité, nepodstatné. Já si však myslı́m: vše na světě má jistý význam a nenı́ správné být obecným podceňovatelem. Je třeba i šokujı́cı́, když obrátı́š v Quidovském čtenı́ stránku a grafika zápisů se náhle ostře měnı́. Začne se psát vlevo nahoře a nebere se v úvahu konec řádku na stránce, pokračovánı́ vidět na stránce vedlejšı́ až do pravého rohu denı́ku. S následujı́cı́mi řádky se to má podobně zmateně. Je třeba dopsáno jen do libovolné délky, vznikajı́ podivné odstavce. A objevujı́ se kresby. Slyšel jsi někdy, že Quido maluje nebo to umı́? Ne. Já ale tušı́m, že kdo maluje a neumı́ to, je přinucen naznačit, nejspı́še jen pro sebe, tajemstvı́, pro něž se nedařı́ nalézt slovnı́ výrazivo. Quido kreslı́ psacı́ tužkou náznak stavenı́, kostela, stromu, zdi. Nebo abstrakci. Snad přece sešit jen tak zdobı́. Anebo nevı́, co který den napsat, nic se nepřihodilo. Aby neměl prázdnou kolonku. Také jistý typ denı́ku. Přes všechno loňský podzim vnášı́ do slohu jistý pořádek. Quido se rozhodl výpravy, podstatnou část činnosti našeho rozpuštěného sdruženı́, obnovit. Zatı́m sólo. Než se objevı́ zprávy o zážitcı́ch na cestičkách, lze čı́st dost obsáhlou a těžkomyslnou úvahu o rozprášenı́ klubu. Začı́ná slovy nevybı́ravými. Na mou a Tvou adresu tryskajı́ z nevycválaných řádků závažné výčitky. Martina šetřı́, jistě právem. Ty ses odstěhoval. I to bere jako křivdu a nepatřičnost. Mě, zcela proti prvotnı́ úmluvě, je připevněno na tělo i na duši jho vedoucı́ho. Čı́mž se jevı́m vinı́kem čı́slo jedna. Budiž. Neohřı́vejme. Přece však se mi lı́bı́ tvrzenı́, za nı́mž také stojı́m: kluby, bratrstva, samozřejmě dobrá bratrstva mladých lidı́, založená na společných zájmech a porozuměnı́, se skutečně docela rozpadat nemusejı́. Styk však musı́ nabýt nových forem. Rodina a zaměstnánı́ postavı́ nové problémy. Dobré přátelstvı́ však nenı́ nikdy na překážku. Vždy může spı́š pomoci. A my? Zbylo naše rozčepýřené dopisovánı́ a Quidovy snahy s Martinem. Do listopadu loňského roku je Quido zatı́m sám. Zářı́: škola a nechut’ k čemukoliv. Řı́jen: v sobotu, desátého, jedou rodiče do Křtin na pout’. Syna berou do auta. Nenı́ vidět žádný zápis o návštěvě kostela. Quido otce a matku opouštı́ a pouštı́ se po silnici na rozcestı́ k Bukovině. Za serpentinami v jedné stráni za tı́m mı́stem odbočuje a po úzké silničce docházı́ do mı́sta rekreačnı́ch stavenı́, souhrnně nazvaných Lhotky. S úžasem registruji jeho silné sociálnı́ cı́těnı́. Začı́ná hubovat na budovatele a vlastnı́ky zdejšı́ch výstavných objektů. Podle něj si nemohli postavit takové hrady za poctivě vydělané penı́ze. Uvádı́ i přı́klady a výpočty na dotvrzenı́ a láteřı́ cestou hlubokými lesy. Zmlká až krásou mı́sta zvaného Hornı́ Řı́čka a vychutnává klid cest po 31 32 Dopis šestnáctý stránı́ch Kalečnı́ka, kudy se přecházı́ z povodı́ Řı́čky do povodı́ Hostěnického potoka. Zde již byl (s námi) a těšil se na rybnı́ček u Střı́brné studánky. Ouha však, znovu se rozpaluje hněvem. Les nad rybnı́čkem je vykácen a Quido přı́mo cı́tı́ rány, které přı́roda utrpěla od surových strojů. Uvádı́ řadu ekologických citátů. Své vlastnı́ výnosy chce začı́t zvolánı́m: ,,at’ se propadnu...‘‘, včas si ale uvědomı́, že v Moravském krasu je to dost nebezpečné. Sám Host’. potok se přece propadá. Q. kluše podél něj jmennou vsı́, kamenitým dolem k jeskyni Pekárně, dál po proudu občas mizı́cı́m a nahoru na mı́sto jménem Hornek, vysoký, pevný skalnatý bod v křovinaté stráni. Odtud, z pohledu na panoráma Chřibů je vzat základ pro dalšı́ výpravu, uskutečněnou 23. tohoto měsı́ce: k tomu nenı́ vypsaná doprava z Brna do Koryčan a také ne zpět z Uherského Hradiště. Připadá jistě v úvahu použitı́ autobusu, nebo někdo známý vzal Q. jako spolujezdce. Zapsáno to nenı́ schválně. Však si na kamaráda musı́me jasně pamatovat, jak ohnivě občas promluvil proti dopravě. Tvrdil dokonce, že člověku by na cestovánı́ měl stačit vlak. Ten má určenu cestu, vı́me kudy jede, kam, kdy. Auta nám málem vjedou do ložnice. Odvezou nás kdykoliv kamkoliv, ale nebylo by to tak naléhavé, kdyby právě mı́sta, kde jsou i ona vyráběna, nebyla tı́m aktem dokonale zošklivena. On vůbec Q. je tak zaostalý, že rychlou dopravu, auty a letadly, považuje za nezdravou a přinášejı́cı́ lidem daleko vı́c problémů, než kolik jich snad pomáhá řešit. Byl-li přinucen nesympatických prostředků použı́t, raději se ani nezmı́nil. Z Koryčan stoupal na Zavadilku po modré značce a postupoval po hřebeni Chřibů k severovýchodu, s odbočkou ke sv. Klimentu. Starověkem posvěcená mı́sta jej vábila. Srubová kaplička inspirovala k drsným slovům obdivu. Jaký je dětina, dokázal tı́m, jak nemohl nechat na pokoji zvony, jejichž tubová těla byla rozvěšena na šibeničce, a t’ukal do nich. Nejprve nesměle, pak už tı́m lesy zvučely. Po chvı́li se někdo vynořil mezi stromy a vynadal mu. Q., asi to nebude pravda, se hájil poukazem na nepřekonatelnost genů, které zdědil po dědečkovi, zvonı́kovi u sv. Leopolda. To by mu ovšem bylo podobné. On totiž, šklebivec, co chvı́li nějaký gen vytáhl ze záňadřı́ a tropil si šašky. Své předky však ctil a kdybych si vzal za úkol rozebrat jeho vztahy, názory, vı́ry a pod., snad bych našel kořen, z něhož vábenı́ k toulkám s cı́ly jako hora Svatoklimentská nebo Velehrad, vycházelo. Dál tramp postupoval hodně rychle mohutnými pohádkovými lesy přes Ocásek, Pilu, scházel k Dlouhé řece a prošel lázněmi Leopoldov-Smrd’avka. Udělal si dost zacházku, která by byla ne... Kamarád Mirek Dopis sedmnáctý Milý Pavle, ...pochopitelná, kdybychom si zde nevzpomněli na jeho obdiv k nevšednı́m názvům mı́st. Dál: Buchlovice, Břestek, Tupesy,Velehrad. Slušně namáhavá tůra. Už se stmı́valo. Kdovı́ jak hluboko zašel do baziliky. Ztratı́ jen jednu uznalou větu pro vznosnou siluetu, délku stavby a přı́jemné prostranstvı́ před nı́. Zdá se, že jeho odchod uspı́šilo setkánı́ s vozı́čkáři, nemocnými, kteřı́ v té doby byli vytlačeni ošetřovateli do nádvořı́ na krátkou večernı́ projı́žd’ku. Q. těžko snášel pohled na neštěstı́ těch lidı́. Nerozumě utrpenı́, se bránil myšlenkám na ně. Nenı́ to jistě hloupost nebo zlá vůle. Spı́š nezralost, bezradnost před svým soucitem. Začne hned mluvit o nemožnosti jı́t se podı́vat na Břesteckou skalku či postupovat údolı́m Zlacké studánky ke Komı́nským skalám a Bunči. To by chtělo dalšı́ den. Tedy ne že by se bál noci v lese. On! Spı́š slı́bil doma návrat ,,dnes‘‘, jak to bývalo i s námi. Trochu na to zaprská a pouštı́ se alejovitými silničkami k Uh. Hradišti. A řı́jen je u konce a pryč. Dny se krátı́, zima se zdá ještě daleko. Dušičky jsou neobvykle suché. Slunce si zakrývá tváře šátkem mlh jen po nos a vı́tr nenı́ stavu se přinutit k drsnějšı́mu tónu. Samota začı́ná tı́žit. Vlastnost, přednosti krbu těžko mladý člověk ocenı́. Ústřednı́ topenı́ nedokáže vydávat lichotné teplo tak bezprostředně. Kdepak má praskot ohně a vůni či občasnou štiplavost kouře z hořı́cı́ho dřeva, kde drahokamovost uhlı́ků padajı́cı́ch z roštu a svı́tı́cı́ch v křı́dlech soumraku. Náhle nezvyklé přánı́ rodičů: zajedeš, zjistı́š, vrat’ se brzy, zde penı́ze na cestu, dva krajı́ce chleba s máslem a šmitlichem a putálka s čajem. Teplý vydržı́ do za pět minut čtvrt na dvě. Jaký rozdı́l mezi vlakem z Židenic do Tišnova a tı́m z pod Květnice přes Štěpánovice a Borač do Prudké a dál, kam už nejedu. Prvý si hraje na napodobeninu rychlı́ku na ostrově Hokaido, druhý skutečně by mohl vyvolat Humoresku Antonı́na Dvořáka. Zastávka v Prudké, před tunelem, je shnilá dřevěná bouda, vyzdobená neetickými recenzisty. Q. sleze s náspu, hodı́ zlým, nevděčným pohledem směrem k papı́rně, přejde unikátnı́ most přes Svratku a podél strouhy se ubı́rá k Matalovu mlýnu. Pı́še o tom hezky: ....,,chtěli (rodiče), abych se podı́val, jak mlýn po malı́řově smrti vypadá. Dřı́v k němu jezdili každý měsı́c. Měli ho velmi rádi a když ted’ mám mlýn před sebou, divı́m se jim méně. Jaké to muselo být skvělé prostředı́ pro debaty, besedy, setkávánı́. Majitel byl velký umělec, odvážný člověk, studnice vědomostı́ a vzpomı́nek. Lepšı́ch časů, po nichž toužil jako málokdo, se nedočkal. Nynı́ je zde klid, pusto vzdor tomu, že uvnitř přece někdo přebývá. Trochu jsem si připadal jako návštěvnı́k na Klondyke dnes. Ale měl jsem dál zjistit, jak vypadá malı́řův 33 34 Dopis sedmnáctý hrob v Lomnici. Je to výš v horách a já se tam trefuji zahambujı́cně dlouhou dobu. Vše zde totiž ležı́ na mohutných svazı́ch rozložité kupy vysokého Sekoře. Stoupu tedy, stoupu stále, v Bělči neodbočı́m, už jsem v lese, stále se rozhlı́žı́m, jsem nadšen a nakonec vylezu až k vrcholovým skalám a úděsné věži. Naštěstı́ se chytı́m žluté značky běžı́cı́ na Skorotice a Lomnice přede mnou náhle vyvstane v podzimnı́m oparu. Na hřbitov se musı́m vyptat a v něm zase na hrob. Nebýt jedné drobné mı́stnı́ babky, sotva bych uspěl. Zprávu podávám věrnou: hrob je bez pomnı́ku jak si to zesnulý přál. Jen rovná plocha s květinami. Záhrobnı́ skromnost. Naši už si s tı́m musı́ poradit. Do Tišnova klopýtám podél potoka Bezénku. Prý býval zlatonosný. Mně cesta přinesla puchýře na nohou, boty mám v záběhu.‘‘ Tolik Q., poslušný syn. Přı́ležitosti k výletu se chopil rád. Měl nedostatek dalšı́ch vysněných cı́lů a těžko situaci zvládal. Proto zde jeho poznámky v denı́ku jsou nejkratšı́ ze všech. Bı́lá mı́sta. A jsou zde ty abstraktnı́ náčrtky. Nejspı́š souvisejı́ s mlýnem. Q. je přece jen člověk natolik důkladný a zvı́davý, že chce zjistit o člověku, kvůli němuž výlet podnikl, alespoň něco podstatného. A je zaujat. Nedivı́m se. Já jsem na malovánı́ nešikovný maximálně. Neměl jsem nikdy odvahu si ani črtnout. Na výstavy chodı́m ale rád, i na modernı́ch děl. Matal je silný zážitek. Kompaktnı́ originálnı́ výkřik, barevně sugestivnı́. Q. čáránı́ jakoby s tı́m vzdáleně souviselo. Je to spı́š jen dojem a s nı́m protentokrát končı́m. Mám hlad, jsem unavený a ospalý. Škola od rána do poledne, učı́m se na zkoušku před termı́nem, abych toho po Vánocı́ch tolik neměl. Také nám přivezli uhlı́ a otec je nachlazený. Noc prokašlal a budil mě. Takže se spokoj. Zdravı́ Tě kdo? Mirek Dopis osmnáctý Milý Pavle, v dalšı́m pokračovánı́ Q. denı́ku si budu muset dovolit dost věcı́ domyslet. Kdybych interpretoval věrně pouze rozluštitelné, nikdo by tomu později nerozuměl a mé zkoumánı́ by mělo pramalý smysl. Dejme si však takové pracovnı́ zhodnocenı́ a považujme těch několik vět, které mlhavě charakterizujı́ dobu zhruba od půlky listopadu do půlky prosince (loňska) na dobu významnou ba klı́čovou pro události pozdějšı́. Jde o Q. sblı́ženı́ s Martinem a jeho důvody. Předesı́lám: bude zcela normálnı́, že se Q. ve své společenské krizi obrátil právě k němu. Mně bránı́ nejenom skromnost, nýbrž i obdiv k objektivnı́ realitě, být udiven po rozpadu klubu svou nenalezitelnostı́ po Q. boku. Ty samozřejmě svým odjezdem ustoupils dobrovolně do pozadı́. Snad Tě neranı́m, když si budu myslet, že by na věci sotvaco změnilo, kdybys zůstal. Podı́vej, Martin je z nás nejmladšı́. Když se nad tı́m stále znovu zamýšlı́m, vyjde mi skoro variace na často opakovaný pohádkový motiv, v němž starý král měl tři syny a nejmladšı́ byl nejúspěšnějšı́, ač na to zprvu nevypadal, a vyhrál královstvı́, princeznu, přı́zeň lidu, přı́padně nepřehledno drahokamů. Něco z toho si dobil Mar. mezi námi. Ty, Q. a já jsme měli k sobě jistě řadu výhrad, jež jsme se ale snažili vždy nechat čekat venku za dveřmi klubovny při schůzkách a na nádražı́ při odjezdu na výpravu. Mar. jsme měli všichni rádi a nemusili se k tomu nutit. Moc nemluvil, ale dost nás stmeloval. To už jsou tacı́ lidé, s nimiž je ti dobře a ani se ti nechce analyzovat proč. Q., ač to nebylo potřeba, rád vystupoval jako jeho ochránce. A také M., i když nikdy nefňukal ani nenadával, a nepostrádal ani jistou imponujı́cı́ mužnost, nechal se dost snadno o lecčems přesvědčit, byl ústupný. Patrně to bylo ze zásady. Což ovšem vı́m pořádněji až dnes. Těžko řı́ct, kolik si toho před rokem uvědomoval Q. Ze zápisků vyčteš pramálo. Zato ale, jak jsem naznačil, právě na těchto stránkách nacházı́m velmi důležité přiznánı́. A už třetı́, směřujı́cı́ k témuž předmětu: k Martinově tašce s obrázkem. Jestli toto táhlo Q. k M. nejvı́c? A co o tom věděl Q. sám...? To je otázeček, panečku. Také můžeme otevřı́t debatu o Q. upřı́mnosti a družnosti. V denı́ku viděl přı́tele a zpovědnı́ka, ale jen jakoby na chvı́li. Avšak neodrážı́ se tu něco z celkového poměru i literárně konzumnı́ho člověčenstvı́ k zápisnı́kům, kronikám, denı́kům, itinerářům? Znáš přece, co se je naposmı́váno třeba památnı́kům. Dı́ky jen hudebnı́m skladatelům. Dokázali třeba i geniálnı́mi drobnůstkami oslavit naivnı́ zprávičky šestnáctiletých děvčátek ,,Lı́stky do památnı́ků‘‘. Hovořı́m, pı́ši, kecám, zlobı́š se. Ale když už usednu a uchopı́m následnı́ka brku, proud myšlenek někdy přerušuji až násilı́m. Postupem téhle práce stalo se mi esseystické mudrovánı́ málem dražšı́m a důležitějšı́m, než přı́běh sám. Nebýt Tebe, bud’bych utonul v náplni propisovaček 35 36 Dopis osmnáctý nebo se stal básnı́kem v próze... Ne. Znám svou povinnost. Základnı́ vlákno dosoukám. Roztrhni papı́r, bude to trvat dlouho. Zatı́m upozorněnı́: skutečně přı́mého a vyčerpávajı́cı́ho se ani později o nejvlastnějšı́m podnětu mnoho nedozvı́š. Zda skutečně touha zjistit, koho obrázek v tašce chráněný znázorňuje, a snaha vyrvat M. tajemstvı́ byl hlavnı́ motiv podmaněnı́ si a vehnánı́ do nebezpečného dobrodružstvı́?! Až to skončı́m, pátrej si sám. Avšak varoval bych Tě, kdybych přesněji věděl proč. Já to totiž neudělám. Ve mně se vše nějak rádo dokončuje. Přı́běh bych nerad nechal trčet do prázdna. Možná je to i vliv Pı́sečnı́ku. Div se. Kdybys jen znal trpce sladkou uzavřenost prostoru, ve kterém bydlı́m. Která zvláště na podzim, když už on přibı́rá zmrzlá rána, ti hledı́ přemı́tavě do duše... M. Dopis devatenáctý Milý Pavle, pax. Pojednám ještě o vzhledu Q. denı́ku, o jeho deskách. Jsou z kůže, takový sešit, denı́k, nedostaneš běžně koupit. Musel by Ti jej udělat knihař a patrně by měl potı́že s materiálem. Nepoznal bych pravou kůži od kvalitnı́ napodobeniny, ale otec se v tom vyzná a prý mohu na pravost obalu vzı́t jed. V záhlavı́ se nacházı́ malá Q. zmı́nka, jak tento trvanlivý exemplář vlastně zı́skal: vyhrál jej v soutěži. Nenı́ napsáno v jaké. Dovedu si těžko představit tu plodı́cı́ seanci, jsem společenský barbar. Nekupuji losy, nevěřı́m v přı́zeň osudu. Nevěřı́m vůbec v osud. V monstrum a fátum, přı́šeru se dvěma tvářemi, strašáka na dospělé děti. Moje názory sem ovšem nepatřı́. Howg. Chtěl jsem poukázat na jinou věc, charakteristickou pro Q. Kdyby denı́k nevyhrál, rozhodně si ho nekoupı́. Na to je přı́liš šetrný. Což je krásný výraz, mám poněkud horšı́ vzpomı́nky: Q.-šetřı́lek, Q.-škrt’a. Ne, to také nebude ono. On hlavně nerad nakupoval, kupoval, platil, počı́tal penı́ze, manipuloval s nimi. Nechtěl slyšet, kolik stojı́ cesta vlakem, zda bude mı́t na oběd a podobně. Mám, dám. Nemám, nazdar. Hrozný člověk. Citoval T. G. M. pravı́cı́ho, že na penězı́ch lpı́ zvláštnı́ kletba. Citoval jiné, horšı́, skoro neslušné definice. Aha, také jsi slyšel. Snad ho chytila Chestertonova zešı́levšı́ ctnost. Ale v zaprášené tornistře tahá vzácně vázaný předmět. Estetický cit má možná i vytřı́bený. To mohu doložit přikročenı́m k dalšı́ etapě denı́kem vymezené éry, zahrnujı́cı́ předevšı́m Vánoce. Dobře se mi chronologicky hodı́. Mám zpožděnı́ a konec roku se blı́žı́ i letos. Q. zcela nečekanou, velmi netradičnı́ oslavu třetı́ prosincové třetiny Ti opı́ši a považuj ji i za mé přánı́. ,,Vánoce mě smiřujı́ dokonce s městem. Nebudu to rozpitvávat žiravinou počtů. Prostě od konce adventu po Tři krále se cı́tı́m lépe. Zimu jinak nemám přı́liš v lásce. Zvláště tu z přelomu nynějšı́ch let, černou, špinavou, jaksi atomovou. Náčrtek tužkou, uhlem. Rozhodně vidina českých Vánoc v závějı́ch se krčı́cı́ch vesničkách by byla lákavějšı́. Svátky, svátky... rtut’ na teploměru měřı́cı́m nálady stoupe. Jistá milovaná bytost se rozhodně přiblı́žila a nařı́zla slupku našı́ skepse, pesimismu, sobectvı́. Každý strom v zahradě se sklánı́ nad jeslemi. Každá skála je z prahmoty stěn Betlémské jeskyně. Zvony, budı́cı́ mě vždy ráno o šesté, nevznikajı́ jen sveřepými údery tvrdých kovů, vyrobených v dı́lnách životem nešetřených lidı́. Otevřu starou, odmı́tanou čı́tanku a s dojetı́m si čtu Vrchlického báseň a tiše si zahvı́zdám signál dobrotivého porozuměnı́, vždyt’on ten cit, ženoucı́ mi do očı́ slzy jež nesmı́ nikdo spatřit, ještě ověnčil poeziı́, dnes zastrčenou v pavučinovém koutku knihovny.‘‘ Tak co, řekl bys tohle na Q? Asi odfrkneš jako vždy a procedı́š skrze námořnicky zasvı́tivšı́ 37 38 Dopis devatenáctý chrup: paradox. Ovšem. Parodox je též, že já zde syčı́m citem jak papiňák na plotně a přitom se bojı́m, že mně od Tebe dojde dopis zvı́cı́ přednášky univerzitnı́ úrovně s refrénem nelahodné pı́sně: ,,zdržuješ!‘‘ Ale podı́vej se: já ted’ čtu Bı́lou velrybu od Melvilla. Velmi Ti knihu doporučuji. Mimo poučenı́ je to škola trpělivosti a znamenité literárnı́ dı́lo, takže účinek budeš mı́t trojı́. Veliký spisovatel, význačné dı́lo. Děj má prostinký, ale té popisné práce kolem, než se k němu dostane! Abych všemu nasadil korunu, opı́ši Ti na závěr ještě dalšı́ pasáž z našeho denı́ku, uzavı́rajı́cı́ loňské stránky: ,,Když se před Novým rokem rozjasnı́ a jsou vidět skvrny modrého nebe, zasvı́tı́ slunce, je náhle vlaho a po cestách se zalesknou kalužiny. Šik ptáků letı́ nebem, z kopců na obzoru se kouřı́ a ohlı́žı́m se, kdo to tiše zpı́vá. Je přı́liš smělé myslet na jaro i předjařı́. Jenže vidina jara, léta, to je milost naděje. A ona jak by spala v šedivých dobách a nechtěla tě zbytečně vzrušovat, vždyt’ může trápit a bolet nesplněnými a nesplnitelnými sny. Avšak jejı́ spánek je lehoučký. Přijde vše, po čem toužı́š. Bláhový člověče. Hledej nejskvělejšı́ poklad a naplňuj touhy, dcery dálek. Jejich záře neuhası́ná.‘‘ Pokojné Vánoce a dobrý Nový rok Ti přeje Mirek Dopis dvacátý Milý Pavle, denı́k to dál bere hopem a je po časové stránce co nejdı́ravějšı́. Zápisy z půl roku na pár stránkách. Předpokládal jsem opak. Asi jim to nešlo podle původnı́ch plánů a představ. V textu se objevuje něco nelibých kritik školnı́ch problémů obou výtečnı́ků. A asi se přı́liš neshodovali v názorech na způsob a druh výletů. Známe. Q. si dokáže odpı́rat oddych, svede pracovat celé soboty, neděle i noci třeba nastavı́, aby pak měl vı́ce volna a mohl podniknout něco většı́ho. Martin se spokojı́ spı́š s dennı́mi výpravami a nevadı́ mu, když vedou opakovanými trasami. Je dalšı́m důkazem, jak Q. stál o M. společnost, když s nı́m šel v březnu na vı́tánı́ jara na Šmelcovně. Samozřejmě to pro ně proběhlo velkoryseji než u běžných účastnı́ků té milé slavnosti. Šli z Veverské Bı́týšky, na Šmelcovně se krátce zastavili a šli dále údolı́m proti proudu Bı́lého potoka. Vypadá, že se i zde neshodli a dokonce pohádali. Poznamenáno: M. za obcı́ Křovı́ pokračoval podél vlastnı́ho toku do Velké Bı́teše na autobus, zatı́mco Q. šel po přı́toku k Velkému Vlkovskému rybnı́ku na vlak. Rozkmotřenı́, podnikli dalšı́ až začátkem května. Nezapsáno kam. Před prázdninami měli zřejmě málo času a opět provedli něco jednodennı́ho. Q. nelibost. Zašli asi zase na Vysočinu, na Drahanskou. Pisatel neuznává nutnost podrobnějšı́ho zápisu, nevzdálı́-li se od města dál jak šedesát kilometrů. Napı́še pár slov o počası́, o přı́rodě, jak se šlo. Pro mě stačı́ k probuzenı́ závisti. Jak rád bych také... Ale i když i nad Pı́sečnı́kem se prohánějı́ předjarnı́ větry, mé sympatie k zapomenutému kousku města nepolevujı́. Nemysli ovšem, že touha cestovat třeba najednou přeze mě nepřeletı́ jako žhavá vlna. Vyhlı́dky jsou prabı́dné. Školu bych zvládl, předposlednı́ ročnı́k mi nepřipadá obtı́žný. Jenže rodinná situace mě poutá k baráčku a vzbouřenı́ je vyloučeno. Matka nenı́ zdravá a já ji mám velmi rád. Nevypadá sice tak špatně jako loni, ale déle jak půlden ji samotnou nechat doma nemůžeme. Otec má mnoho nabı́dek na zájezdy, je to jeho zaměstnánı́. A sestra, však už jsem psal. Také si sem budeme muset vzı́t otcovu osmdesátiletou matku. Bydlı́ zatı́m v Soběšicı́ch. To nenı́ daleko, snad pamatuješ. Jezdı́vám za nı́ na kole. Je dosud soběstačná. Jejı́ sousedky, se kterými žila ve vzácném společenstvı́, rychle vymı́rajı́ a ona si stýská stále vı́c. S otcem jsme o tom předevčı́rem vedli až filozoficky zabarvenou debatu. Do půlnoci. Nedá se nic dělat. Přicházı́m do věku plné dospělosti, mé sı́ly tělesné i duševnı́ jsou, majı́ být, plně rozvinuty. Už patřı́m k lidem střednı́ho, produktivnı́ho ,věku. A ti se musı́ starat o malé i převelké, kteřı́ již a ještě toho nedovedou. Kdo na tento přirozený řád světa nic nedá, bývá obvykle sobec. Nechci jı́m být. To neznamená, že přistřı́hnutá křı́dla nebolı́ a po letu netoužı́. Dovršenı́ studia se blı́žı́, bude 39 40 Dopis dvacátý definitivnı́ konec s výpravami. Vojna, zaměstnánı́, samá nejistota. Zdali se oženı́m? Necı́tı́m se patřit k lidem povolaným k osamělému životu. Neměl bych asi sı́lu k poslánı́ bez rodiny. Už nynı́ se mi zdá, že družka mého života se pohybuje nedaleko. Ale nějaký ten výlet přece ještě během léta podniknu, snad na kole, pěšky, stopem, překonávaje ostych. Nejspı́š sám. Q. a M. se snažili ještě loni si mládı́ prodloužit. S nevelkým úspěchem a ztroskotali velmi podivně. V červnu, jak sleduji dalšı́ vývoj jejich usilovánı́ a vyrovnávánı́, je zapsán o nich výlet na Chlumy. Přejitı́ dvou kopců vyrůstajı́cı́ch ze dna Boskovické brázdy mezi Doubravicı́ nad Svitavou a Bořitovem u Černé Hory. Oproti zvyklosti je při něm vyznačena doba odjezdů a přı́jezdů, za jak dlouho se ušel který úsek, po které značce. Počası́, dokonce stupně Celsia. Působı́ to jako zlostná zábava. Následuje prudký kontrast. Nakresleno P.S. jako v dopise a už se tlumočı́ rozhovor na vrcholové loučce Malého Chlumu. Je pro nás velmi zajı́mavý. Napı́ši Ti o něm přı́ště. Zatı́m pá. Mirek Dopis jedenadvacátý Milý Pavle, sliby se slibujı́ a... ale ne, Ty nejsi blázen a proto ses asi neradoval. Znajı́c už mé metody, nepočı́tals zatı́m se skončenı́m šlamastrik mých dopisů. Nechci své loudalstvı́ znovu omlouvat. Dnes už, nedělám-li nic špatného, ba snažı́m se postupovat podle svých možnostı́ a svědomı́, je mi jedno, co si kdo o mně myslı́. Existuje jedna okolnost, o nı́ž jsem se dosud podrobněji nezmiňoval. Tou je Q. rukopis. Lépe pověděno: škrabopis. Třeba jsem zaujatý, divu by přı́liš nemělo být. Estetický projev nenı́ snad ani tak zlý. Ovšem čitelnost... pokud je použito propisovacı́ tužky, až na malé detaily, rozluštil jsem s jistou námahou všechno. Důležité zápisy, jež následujı́ a nejsou psány doma u stolu, majı́ skutečně ráz skrývačky a doplňovačky. Je na ně použita tužka obyčejná, za podložku jistě sloužı́ koleno či kámen. Vlastně už rozhovor mnou Ti v závěru minulého dopisu slı́bený, je psán tužkou. Sice inkoustovou. Maže se, rozmazává. Thema je jediné: Krajnı́k a plán výstupu na něj. Na to Q. celý rok nezapomněl a sám to představuje jako hlavnı́ pohnutku, jež ho vedla k obnovenı́ styku s M. Q. zřejmě chce přesvědčit sám sebe. Stále se snažı́ vysvětlit výjimečnost Krajnı́ka a snad v předtuše neštěstı́, při varovném hlasu vlastnı́ho, jistě bystrého, rozumu, dokázat potřebnost, nezbytnost, nutnost svého podnikánı́. Jakoby sám sebe zaslepoval. Tvrdı́ kupřı́kladu, že lidé, zde horolezci, jsou povinni sobě a všem, navštı́vit a prozkoumat obtı́žně přı́stupná mı́sta. Je ochoten své tvrzenı́ podepřı́t i filozoficky, dovolává se výroků vědců. Zapisuje je, žel, velice chvatně, hieroglyficky a já nemám, při nejlepšı́ vůli, možnost Tě v této podivné při mezi chtěnı́m a varovánı́m lépe informovat. Ještě se mi podařilo vyčı́st stat’ o skále samé, o jejı́ skrytosti a nelákavosti polohové, špatné pověsti a zbabělosti těch, kteřı́ se pod nı́ ocitli a nezlézali. Nejevı́ se mi to vše jako pravda a spodnı́ polovina stránky, na nı́ž se tyto moudrosti vyskytujı́, pravděpodobně na vrchu samém navlhla a je úplně ztracená. Dalšı́ stránky přinášejı́ náčrtky Krajnı́ka. Je jich šest, jsou provedeny doma a dokonce perem. Srozumitelně. Šest návrhů cesty na vrchol. Zvolili nejspı́š až ten poslednı́. Jeho rozpracovánı́ je nejobsáhlejšı́. Jediný nakreslený naležato přes dvě stránky, jednotlivé trasy výstupu jsou označeny čı́sly a pojmenovány. Něco z toho je mi povědomé, chatař leccos utrousil i přede mnou, loni, předloni. Většinu si Q. vymyslel. Názvy podivné. Týkajı́ se čtrnácti mı́st, patnáctý je vrchol. Prvně je označena nástupová loučka pod západnı́ stěnou: 1/ Těžké slovo. Ovšem. Je nutno se rozhodnout. Jednak zda to přece jen nevzdáme, a když jdem na to, kudy nejlépe. Nejpřirozenějšı́ se jevı́ cesta po žebru, jež je v Q. náčrtku pod svorkou s čı́slicı́ 2 a slovnı́m označenı́m Rameno křı́že. Vážně to tak vypadá. Prohlı́želi jsme si ho společně, jen trochu namáhej pamět’a vizuelnı́ představivost. Q. přitom, tos byl zrovna 41 42 Dopis jedenadvacátý v městečku pro aprovizaci, žebro přelezl, a když já na něj pokřikoval návratová povzbuzenı́ a M. rozpačitě klimbal volným koncem lana, vrátil se. Proto zřejmě označil plošinku, z nı́ž nasupen sestoupil, názvem Prvnı́ vzdánı́ /3/. Vypadá-li terén dál a výš tak, jak vysvı́tá z obrázku přede mnou, přechodně se přı́liš nedivı́m jeho znechucenı́. Vypadá to pak skutečně poněkud snadněji, třebaže přes prvnı́ travnatou lávku. Menšı́ strmost. Nad lávkou je dokonce výrazný zub, kde si oddechneš a rozhlédneš se po horách. Asi od tam vypadajı́ smutně a krásně. Mı́sto označené čı́slem 4 a dáno mu jméno Smutná tvář. A hajdy do těžkého, svislého komı́na. Bude i mokrý a kluzký. Je znamenáno, že je nutno zvlášt’ pečlivě jistit. Svorka, 5 a slova Pozorný spolulezec. Následuje lámavá stěnka. Takové se ve Svislých skalách občas vyskytnou. Jak se při jejich zdolávánı́ trochu odklonı́š od skály, je zle. Jedině těsné přimknutı́ ke kameni, opatrné plı́ženı́ vzhůru, nepřı́lišné zatěžkávánı́ chytů a stupů může být úspěšné. Je to úsek č. 6. Přitištěná stěna. A jsme u mı́sta snad nejznámějšı́ho, to je ono, které chatař jmenoval. Sedmička /7/. Jendovo vypadnutı́. Jistě zde je nejstručněji shrnuta a připomenuta událost možná tragická. Zda byl onen Jenda zachycen, bylo-li to při úspěšné cestě nebo následovalo nucené slaněnı́, kdovı́. Ale čekám od Tebe protentokrát zase dopis s důrazným pokáránı́m, jak ted’ moc a věcně pı́ši. Aby to nebylo tak zlé, končı́m, Ty starý nevděčnı́ku. Milujı́cı́ Mirek Dopis dvaadvacátý Milý Pavle, Přišla od Tebe pohlednice. Moc ses nevycajchnoval. Škoda, bývali jsme si přece dost blı́zcı́. Asi se pletu v předpokladu o pravém přátelstvı́, neumdlévajı́cı́m dálkou, odloučenı́m. V nouzi poznáš přı́tele. Já sice nouzi nemám, promiň mi, jsem ted’ dost citlivý. Ani jsem se, hlupák s maskou necity, nenadál, že mi matka bude tolik chybět. Je v nemocnici. Nejspı́š ničı́m závažným netrpı́, lze-li doktorům věřit. Jejı́ neduhy však doporučili přeléčit neambulantně. Možná se za týden vrátı́. Podle jejı́ bystré dobroty občas promeškávám doma čas a nepodı́vám se nikam ven. Překvapilo mě, jak mi vidı́ do myšlenek. Obvykle toho mnoho neřekne a otec cenı́ v tom jejı́ výjimečnost. Fakt je: kdyby vyžadovala mı́t mě na každé návštěvě v nemocnici, poutala by mě méně, než když mě posı́lá pryč. Jak podivuhodné, hluboké pochopenı́. Vı́ předobře, jak se v nemocnici cı́tı́m strašně nesvůj, jak na mě vane hrůza z každého otevřenı́ bı́lých dveřı́. A všiml jsem si, jak si proto mé návštěvy cenı́. Stačı́ jeden letmý, uznalý pohled. V kuchyni se ji musı́ snažit zastoupit sestra. Na ni zase vše padá tam. Ale i tohle třeštidlo si přiznává užitečnost konů, k nimž ji přinutila ztı́žená situace. To se snažı́m zase ocenit já, potlačujı́c poznámky a ironická slova při žvýkánı́ tuhých pečı́nek nebo srkánı́ podivných omáček a polévek. Ale už usedám opět ke svému stolku a otevı́rám Q. kroniku. Přede mnou je veliký náčrt Krajnı́ka, přestali jsme u sedmé výstupové etapy, zhruba v půlce skály, kamarádem na papı́ře pěkně rozporcované. Jak lze vyrozumět ze všech zpráv, druhá část cesty na vrchol je určitě o dost obtı́žnějšı́ než prvá. Proto také čı́slem 8 je označena řı́msa pod dalšı́ nepřı́jemnou travnatou strminou jako Dobrá rada. Nebezpečı́ úseku je veliké, i o něm chatař nepřı́větivě mručel. A ještě hůř se to má nad nı́m. Převis. Myslı́m jsem jej zdola dobře viděl. Podivně se leskne, možná jsou ve skále rozsety úlomky slı́dy. Jaké na něm mohou být chyty? Nenacházı́m o tom žádný záznam. Zvláštnı́: horolezci celkem rádi vyprávějı́ o strmých cestách a nějaká ta kapka latiny, zveličujı́cı́ obtı́že při výkonech, sem tam skane do úžasem otevřených úst důvěřivých posluchačů. Ale když se skutečně lezec dostane do prekérnı́ situace a je na hranici svých možnostı́, později o tom raději nemluvı́, i když byl třeba velmi úspěšný. Patrně přes všechno cı́tı́ v kostech: neměl jsem to dělat. Anděl strážný nenı́ povinen mě hlı́dat při mých ztřeštěnostech. Hle, jakpak se nezachvět při označenı́ devátého, převisového mı́sta cesty: Liborova mdloba. Opět nic bližšı́ho k tomu. Zastřená historie. A pak výše, ve svorce, se ježı́ skála čı́slo 10 s názvem Nahý žebřı́k. Bude snad vůbec nejobtı́žnějšı́m ze všeho. Kdo jej přelezl a dostal se až nad podivně vypouklé stěnky k mı́stu U čtyř skob, to už máme bod 11, cı́l by měl nadosah. Zbývá poslednı́ travnaté plahočenı́, tak vzdušné, 43 44 Dopis dvaadvacátý že by se za bázeň před nı́m nemusil stydět ani nejstatečnějšı́ horský vlk. Ovšem, je to 12. Název: Patentnı́ klı́č. A třinácté mı́sto je zase ještě nad dalšı́m komı́nem a je mu dáno jméno Pieta. Výš už je jen strmý, dosti krátký žleb, ústı́cı́ v okně, jež je zdola rovněž dobře pozorovatelné, těsném útulku přı́mo pod vrcholem, o kterém už zmı́nka byla a zase bude. Je to čı́slo 14, Poslednı́ spočinutı́. Jednoduchý výšvih a vrchol. 15. A je to. Nechci být rozvleklejšı́ než jasná linie náčrtu. Nad názvy, zvláště poslednı́ch mı́st, by se dalo hodně přemýšlet, fantazı́rovat, kombinovat,vykládat. Dělám to pro sebe po chvilkách. Tobě poskytuji tytéž možnosti, snad je zcela nezavrhneš. Kupodivu na dalšı́ stránce Q. d. je ještě před odcestovánı́m do S. s. záznam o tréningové cestě na Pálavu, podniknuté na přelomu června a července. Dá rozum, jak bylo trochu zalezenı́ před smělým plánem potřebné. Pár kusých slov. Temná, hrozivá skála Martinky zřejmě naše lezce nezvábila. Vylezli si několik cest na Děvı́ně a na Oboře, přespali na Sirotčı́m hrádku, ráno se začali pohybovat na Soutěsce, ale byli zahnáni deštěm. A tu nacházı́m degradaci denı́ku. Alespoň to tak pocit’uji, protože se stále mimo přetlumočovánı́ obsahu snažı́m vystopovat v Q. projevech literárnı́ hodnotu a nevidı́m rád, když sličný sešit je použit na seznam lezeckých potřeb a věcı́ na tábořenı́. Jsou tı́m popsány tři stránky a já je s nevolı́ obracı́m. Vı́m jak je sestava důkladného výstroje důležitá, ale copak nelze jejı́ soupis pořı́dit do obyčejného bloku? Leč počkej, možná se mýlı́m. I to může mı́t svůj mazaně skrytý význam. Q. rozhodně nic uměleckého nesledoval. Přesto mi vzdáleně připomı́ná jednu z metod vynikajı́cı́ho moravského spisovatele, jehož zatemňovaná hvězda vyšla v těchto letech s velmi ostrým jasem, ačkoliv zemřel někdy v půli stoletı́. On vedle velkých básnických vizı́ mocné sı́ly stavěl třeba úryvky z všednı́ korespondence, dokonce i nějakou pomluvu zapsal nebo popis svého nákupu. To o jeho práci hovořı́ kritik. Něco jsem od něj také četl a posudek se mi zdá pravdivý. Avšak běžı́ pravděpodobně o velmi pečlivě promyšlený a aplikovaný zákon kontrastu. O velké mistrovstvı́. Použı́vat křiklavých barev dokáže k dosaženı́ účinku jen zkušená ruka. Já Ti mohu nabı́dnout jako kontrastnı́ kulisu ke svému glosovánı́ kroniky jen pár slov o předjarnı́ mlze v Pı́sečnı́ku, o supěnı́ vlaků za zahrádkou a o zlobenı́ se se sestřinými nákupy. Jinak ahoj. Bádajı́cı́ Mirek Dopis třiadvacátý Milý Pavle, promiň mi, můj dopis bude poněkud con amore, mı́sty možná i appasionatto. Jsem si vědom, že už byl značně překročen interval, v němž Ti své rádobyliterárnı́ nadělenı́ posı́lám, a já se k vypsánı́ dalšı́ch osudů mnou a námi sledované dvojice nemohu pořádně dostat. Matka se vrátila z nemocnice, cı́tı́ se dobře nebo alespoň lépe. Nemá, prostě pověděno, nic dělat. Ji však je třeba hlı́dat, je velmi činorodá a tak je to zase všechno zkomplikováno jinak. Psát ale přesto musı́m. Tah mého dopisového cyklu mě vábı́, dokonce mám chut’prohlásit, že mě opájı́. Včera v noci jsem proto ukradl ze dvě hodiny spánku a snažil se rozluštit stránky, které byly původně přehlédnuty, protože byly nějak slepené. To už samo poškodilo povrch papı́ru a co bylo na něm. Navı́c je také text přeškrtán. No jo, Q. se zpovı́dal svému papı́ru z nalezeného kořene své touhy, svých snah a později zřejmě nechtěl aby to četly cizı́ oči, styděl se sám před sebou. Mně už je to jasné i tak: Q. se chtěl za každou cenu zmocnit M. skrývaného obrázku, rozluštit jeho tajemstvı́. Patrně miloval již neznámou na portrétu a stále doufal, že je to bud’ M. nevlastnı́ sestra nebo některá z jeho sestřenic. Bylo to velmi nepravděpodobné, i když M. je poetická duše a zvláštnı́ povaha. Láska se ovšem chytá i nesmyslných možnostı́ a Q. M. rozhodně nechtěl ublı́žit. I jej měl rád, jak jsme si už mnohokrát řekli. Když pak připočı́táme vášeň po dosaženı́ krajně těžce přı́stupného vrcholu, zjevı́ se nám Q., jak těžce vleče kamaráda i sebe na pusté mı́sto, aby tam vybojoval rozhodujı́cı́ zápas, jehož předboje už delšı́ dobu zuřı́ v jeho srdci. Protože stále nemohu pustit z mysli, jak jsem byl jako lezec i přı́tel opomenut, chtěl bych vědět od Tebe, co si myslı́š: je M. také lepšı́ lezec než já, přı́padně Ty? A byl Q. skutečně z nás čtyř nejlepšı́? Jistě, otázky cloumajı́cı́ Q. vystupujı́ ze stránek přede mnou a zmocňujı́ se i mne. Přece jen jsme byli kamarádi, založili klub a v mnohém si rozuměli. I milostná touha jakoby z jı́m psaných řádek vystoupila a zaplavila mě. Měl jsem již skoro celibátnı́ úmysly, ač vı́m, že nedobrovolná osamělá cesta životem bez družky vlastně by byla nesprávně tı́m slovem označena. Bránil jsem se. Tu náhle jednoho rána se probouzı́m plný úzkosti. Nezcela tak: byl jsem probuzen velkým hřmotem. Úlek. Stále se mi pozdává, že někdo chce ublı́žit starému Pı́sečnı́ku. Jak? Hned u cesty za pumpou se zdravotně nezávadnou vodou se vypı́ná překrásně rozkošatělá břı́za, náruč rozpjatou k nebesům. Je ohrožena. Nenı́ prý stromem užitečným. To máš jednu věc. Jinou obavu mám také z vyhnánı́ pana Jahody, zahradnı́ka a drůbežáře. On snad nemá zcela v pořádku papı́ry od pozemku, stále mu úřady znepřı́jemňujı́ život na jeho drobné farmě. Jaké by to bylo ochuzenı́, kdyby zmizelo z výhledu našeho okna pestré stádo hrabajı́cı́ch a kvokajı́cı́ch slı́pek a k uchu už nedoléhalo kohoutı́ volánı́, signál poklidu a nástupu požehnaného života. A tak 45 46 Dopis třiadvacátý dále. Hned běžı́m zjistit zdroj hluku. Bohu chvála. Hřmot pocházı́ z Lozı́bek, nazdobených uliček vı́c na kopci, z obrácené strany než je železničnı́ tunel. Bude se tam v jedné proluce asi stavět nový dům, bagr pracuje naplno, náklad’áky odvážejı́ zeminu. Stojı́m, civı́m. Z okna naproti vyhlédne dı́vka, se kterou jsem kdysi chodil do školy. Občas ji tu potkávám. Zdravı́m, lı́bı́ se mi. Po chvı́li vycházı́, usmı́vá se. Pár nejběžnějšı́ch vět si vyměňujem. Možná si vyměňujeme daleko vı́c. Jarnı́ slunce laská svěžı́ dı́včı́ tvář, leskne se ve vlasech, světélkuje v očı́ch. Měl bych ji vyprovodit k tramvaji? Ne, až přı́ště. Hledı́m za jejı́m odchodem. Obracı́ se. A z dálky ještě poznovu. Že bych tvořil mužnou siluetu? Vždyt’ trčı́m jako zařezaný. Bagr zatı́m někam odjel a svět kolem si klade otázku, zda by nebylo na čase zkrásnět nejen jarem. Ano, žlut’ zezlátla, šedá dostala střı́brný nádech. Růžová potemněla a ohnivě vytryskla, nad zelenı́ dálek se zjevuje modro nebe. Tedy jakpak mohu kritizovat Q. počı́nánı́? To jsem také nikdy nechtěl. Mělo by to být z mého glosovánı́ jasné. Soudit ne, to mi nepřı́slušı́. Beztak potkáš samozvané soudce prakticky všude. Budiž zdráv a vesel a vezmi si z přı́kladu bláhovce jen, co Ti rozum schválı́. Přeji... Mirek Dopis čtyřiadvacátý Milý Pavle, tak do toho. Hle, řada kusých zápisků z cesty do hor, do S. skal, z večera před přenocovánı́m v chatě, kam jsem nazı́třı́ přicestoval i já. Sám jsem byl vždycky přesvědčen, že přı́stup k té našı́ ošemetné skále je ještě jinudy než kolem chatařova sı́dla u Šedivého jezı́rka. Neměl jsem ovšem čas jej nalézt a sotvakdy budu mı́t, vždyt’vždy znovu mě přepadajı́ myšlenky o neskutečnosti našich pobytů, což zase je zpochybněno denı́kem na mém stolku a nejvı́ce Tebou samotným. Q. cestu reálně předpokládal a hnal se vpřed jako najisto. A zabloudil. Změt’ skal, bludiště údolı́ček, řada klamavých vznosů bočnı́ch hřebenů, pláně bránı́cı́ výhledům a orientacı́m. Putovatelé, obtı́ženi batohy přes hlavu vysoko jim přesahujı́cı́mi, se bezradně zastavili v korytě jen sezónně tekoucı́ho potoka. Kupodivu soutěskou se jim zase otevřel výhled na srub a jezero. Už bylo stejně odpoledne a neměli chut’sami sobě dělat umı́něné nepřı́jemnosti. Q. nicméně chtěl raději rozbı́t tábor a ráno kolem chaty jen přejı́t. Zvı́tězilo však tentokrát M. přánı́: nalézt postel. Razil přesvědčenı́, že budou v chatě vı́tanı́, což Q. popı́ral, dělaje ze své nechuti dobrý úmysl neotravovánı́ jistě unavených lidı́. Během dohadovánı́ k chatě došli. Dokonce uzavřeli sázku ohledně způsobu uvı́tánı́. Skrytá obava původce plánu, aby se chatař rázně nepostavil proti jejich výstupu, nebyla lichá. To vı́m z jeho bručenı́. On je skutečně zrazoval a Q. ve svém zápisu se, kupodivu dost logicky, zamýšlı́ nad právem horského vůdce, strážce hor. Má moc je zadržet? Nese zodpovědnost? Co Ty na to? Já myslı́m: copak může násilı́m zadržet či jinak uhlı́dat v rozsáhlém a nepřehledném komplexu hor dva manı́ky? Skály nelze obehnat ostnatým drátem. Vlastně lze. Dokonce k potěšenı́ těch, kteřı́ na ně z jakéhokoliv důvodu nelezou. V poslednı́ch letech před obratem nesměl do skal nikdo neorganizovaný v nějakém horolezeckém klubu. Členové takového společenstvı́ pak byli suverénnı́mi strážci skal i jejich využivateli. Zde bylo to stále, hlavně prakticky, uplatňované pravidlo, že kolektiv může vše, jedinec nic. A kdo nechával v srdci přı́rody poházené konzervy, nezahlazená tábořiště? Když oni vbili skobu, skála ji asi převzala bez bolesti, kdežto já, my..... Tot’ jedna sloka pı́sně o neustále nových lidských snahách upřednostňovat se. Marná řeč. Takový člověk jako chatař od Šedivého jezı́rka, chtějı́ chránit krásu hor, lidské životy a přitom být kamarádem vášnivým lezcům, to má těžké. Q. a M. nebyli vůbec výjimkou. Jeden, hnán takřka fanaticky k vrcholu, druhý mu seděl bezpečně na tandemu. Asi byla uzavřena úmluva, ale bud’ byla nedodržena nebo přišla smůla. Do určené doby se hoši zřejmě nevrátili a chatař se vypravil je hledat. Pak jsem se objevil na scéně já. Moc jsem se nevyptával, chatař byl nemluva a ted’ těžce tápu v pátránı́ na stránkách neúplných, nezřetelných odstavců. Jaká byla noc před výstupem. 47 48 Dopis čtyřiadvacátý Představuji si, že jim byl vykázán jeden z podkrovnı́ch pokojı́ků, načichlých přes chatařčinu uklı́zečskou pečlivost odýmenými tábornickými kotlı́ky a odřenými lany. S dobrým strážcem si popřáli nemastně dobrou noc, která se už blı́žila k půlnoci. M. spı́. Q. má rozžatou petrolejku a pı́še. (V devět hodin se na chatě občas vypı́ná el. proud. Nenı́ to ani tak z úsporných důvodů. Spı́š jde o zvyk nebo bezpečnostnı́ opatřenı́.) Zápis začı́ná odpovědı́ na dohady o přijetı́ před přı́chodem. Zdá se, že Q. se byl před spanı́m projı́t, nepozorován. V přı́zemı́ se zastavil u dveřı́, za nimiž spolu manželé tlumeně hovořili, a nezvaně vyslechl rozhovor. Interpretoval jej v pı́smě, ale jaký už byl, vyšlo to jako dialog v němž hovořı́cı́ nejsou označeni. Zprvu vysvı́tá rozmrzelost osamělé dvojice, která po deštı́ch tak brzo návštěvu neočekávala. K tomu hochy s tak nebezpečným plánem. Chatař byl vlastně povinen ubytovat kohokoliv. Byl správcem Sv. sk., jakéhosi národnı́ho parku. Snažil se starat o všechny a o všechno, ale spı́š na základě svědomı́ a dobrého srdce. To bylo třeba vždy znovu povzbuzovat ve chvı́lı́ch únavy a znechucenı́, jak to i právě nastalo. Křest’anská zásada přijmout pocestného a pomoci mu, at’už byl jakýkoliv a zaviňoval cokoliv, byla pro chataře zákonem čı́slo jedna. Pro nediskrétnost naslouchajı́cı́ho Q. toto zjištěnı́ muselo být ledovou sprchou. Dobře mu tak. Couvnout už nemohl, i kdyby chtěl. On nechtěl. Pı́še: ,,Nechci nikomu ublı́žit a doufám i ve stanovisko každého dobrého člověka, že totiž já musı́m změnit svůj nepřirozený život, to napětı́, našeptávánı́. Vı́m: budu viněn z bezhlavosti a bezcharakternosti. Ale ty dvě věci musı́m rozřešit. Kdyby se mi to nepodařilo, slibuji si: vyhledám pomoc a radu u nejmoudřejšı́ho člověka, jehož poznám a najdu.‘‘ A tak vidı́š, at’ se Ti to zdá nebo ne, šlo do tuhého. Ale najednou, jako polı́ček, přicházı́ zase kontrast, převýšenı́ dolů, šok. Seznam věcı́: dvě lana (jedno půjčené), osm skob, kladivo, tři karabiny,stan, dvě putálky s čajem, vařič na lı́h, lı́h, půlka chleba, salám, sirky, 2 celty, 2 pláštěnky, dvě mapy, buzola, dva spacı́ pytle, svazek igelitů, konzervy, sušené mléko, čaj, cukr, sůl, polévky (3), kotlı́k, ešus, denı́k, můj denı́k. Na vı́c nevzpomı́ná. Jasně, zas se ozvu. Trpělivý Mirek Dopis pětadvacátý Milý Pavle, výstup na Krajnı́ka. Doufám, že to základnı́ o něm je jasné: byl skutečně Q. a M. vykonán. Asi nešlo o prvovýstup. Q. to alespoň nikde netvrdı́, ačkoliv se o takové možnosti před námi namluvil až dost. K jistému zřı́cenı́ skal v terénu sice v poslednı́ době skutečně došlo, nebylo však dozkoumáno, zda mohlo ovlivnit, ztı́žit či jinak změnit výstupovou trasu. Pisatel nemá ve zvyku mluvit o nedořešenostech, budu jej následovat. Jednı́m z údajů vyčetnitelných z denı́ku je doba dosaženı́ vrcholu (důležité): 20 hodin 15 minut. Tedy prakticky skoro za tmy. Výstup sám vedl přesně podle nákresu, jež jsem Ti popsal v dopisech č. 22 a 23. Zde, na stránkách popsaných na vrcholu skály, přı́padně v okně Poslednı́ho útulku při baterce, přidává se k výčtu přelezených mı́st jen pár speciálnı́ch lezeckých údajů. Zápis je opět z nejnezřetelnějšı́ch v kronice. Pořı́zen rukou krajně unavenou, dokonce poraněnou, červené skvrny od krve jsou jasně patrny. Propátrejme se k pravdě o tom, proč vystoupili tak pozdě. Co je zdrželo. Z chaty vyšli po ránu, samozřejmě za dvě hodiny byli u nástupu. Že by jim trvalo zdolánı́ zhruba třı́ set metrů skoro deset hodin? Někde uvı́zli, měli malér? Na některé mı́sto prostě nestačili? Vzpomı́nám, jaké bylo ten den počası́. Deště skončily, bylo spı́š pěkně. Q. si několikrát stěžuje na vı́tr. Snad čekali, až ustanou nebezpečné poryvy jinak u nás spı́š kamarádského živlu, který ve městě i na vesnicı́ch skučı́ po půdách a po ulicı́ch honı́ mastné papı́ry. Nasvědčuje tomu skutečnost, že když se chatař ocitl na suti pod nimi, slyšeli jej sice volat, ale on jejich odpověd’ neslyšel, protože vanulo od něj k nim. Zeptat, proč on jim šel na pomoc až navečer, jsem se neodvážil. Jakou měl jinou, důležitějšı́ práci, když v horách nikdo jiný nešplhal? Úmluva? Možná. Přes všechno měl, podle mých dost zcestných domněnek, úctu k hrdosti horolezců, nechtěl jim být v patách ze strachu, z pocitu zodpovědnosti, čı́mž by snı́žil jejich suverenitu. Ještě dalšı́ podrobnosti výstupu. (Slyšı́m Tvůj netrpělivý hlas.) Luštı́m: nejhoršı́ byly travnaté police, nynı́ navlhlé, na něž neexistuje žádná skálolezecká technika. V převisu Q. patrně dvakrát vypadl a přiznává, jak nakonec jej zdolal M. Ano, to byla dokonce jeho specialita. Je lehký, pružný, má silné prsty. Přesto se chtěl několikrát vrátit. Pak byl na vrcholu št’asten. Normálnı́ reakce. Strohý Q. věnuje velmi charakteristický odstavec lı́čenı́ nadšeně se rozhlı́žejı́cı́ho druha, jak málem v extázi volá: ,,Krása, vidı́š, kvůli tomuhle jsem na světě rád.‘‘ Nevı́m zda Q. záměrně chtěl zdůraznit rozdı́l mezi sebou a kamarádem. Avšak zachytil dalšı́ situaci, při nı́ž jemu samému vypadla z kapsy peněženka. Zřejmě se mu málem vysypaly bankovky i drobné do údolı́. Rozvzteklil se a prohlásil: ,,Vidı́š, a kvůli tomu zase já jsem na světě nerad.‘‘ Mohl tı́m kamenem úrazu myslet penı́ze nebo 49 50 Dopis pětadvacátý také svou nešikovnost a smůlu. Na pozadı́ jeho znechucenı́, rvoucı́mu mu z úst pesimistický výrok, byla asi také neblahá skutečnost nutnosti bivaku. Přemýšlı́m, jestli také M. se tı́m nechal disgustovat. Přı́slovı́ pravı́, že člověk s čistým svědomı́m usne i na kameni. Pravdivost rčenı́ majı́ možnost horolezci vyzkoušet lépe než kdokoliv jiný. M. máme oba ve vzpomı́nkách a představách, jistě právem, jako bezúhonného mladı́ka. Jakpak to mohlo po této stránce vypadat s Q.? Bivak tedy musil být. Ne na vrcholu. Na ten se dva sotva spolu postavili. V Poslednı́m útulku je jistě mı́sta mnohem vı́c, seskupenı́ skal chránı́ dokonce i před deštěm. Nebylo třeba se na noc ani přivazovat. Proto si v dané situaci hoši neměli moc na co stěžovat. Noc pak dále byla již klidná. Hvězdy, k ránu měsı́c. Však jsme to také prožili. Když si člověk zvykne přespávat pod širákem, zažije kouzelné chvı́le, nikde jinde nenalezitelné. A bivak, přespánı́ ve stěně, na vrcholu... To máš širák nejen nad hlavou, ale i po stranách a pod sebou. Třeba tedy znovu přiznat horolezcům spatřenı́ mı́st, panoramat, prožitı́ chvil v kráse hor a světa pro jiné nedosažitelných. Naskýtá se otázka, u kolika z nich převládá schopnost na základě toho pozvednout duši k výšinám. Snad ne u všech je na prvém mı́stě sportovnı́ aspekt, upřednostněnı́ sebe, svého družstva, fyzické sı́ly a dovednosti. Mně, přiznávám, kalila náladu při tůrách, výstupech, šplhánı́, bivacı́ch, složitost podnikánı́. Možná ještě mnohokrát mě odradı́ od plánované cesty za krásným a zajı́mavým cı́lem kupa věcı́, at’ neřeknu: krámů, jež člověk musı́ táhnout na hřbetě s sebou. Vı́c, čı́m náročnějšı́ je cı́l. Otravuje mě fakt, že přemnohé cı́le právě ve skalách a vysokých horách by byly nedosažitelné bez technických pomůcek, průmyslových výrobků. Mnohokrát, prakticky vždy, a od každého jsem za tento svůj postoj sklidil posměch a vyčiněnı́, skoro obviněnı́ z nenormálnosti. Zatı́m si nemohu pomoci. Naznačené skutečnosti nedovedu beze zbytku spolknout. Avšak když už, snil jsem častokráte o podstatně důkladnějšı́m zapřaženı́ lidského vynalézacı́ho génia, o využitı́ chytrých schopnostı́ k tomu, aby popřı́padě i lidé méně schopnı́ si mohli troufnout na obtı́žné vrcholky a při tom samozřejmě přı́roda nebyla v nejmenšı́m porušena. Jak si to představuji? Moc toho konkrétně nemohu řı́ci. Ale třeba by nám úžasně pı́chl těžko zničitelný oblek, elastický, lehký a regulovatelný podle výkyvů horského počası́, v němž bych mohl bez obav spát na holé zemi bez potřeby dalšı́ho. Aj, kamaráde, poloutopické sny mě unášejı́. Třeba se mi dnes bude v noci zdát něco rozumnějšı́ho. Pak Ti napı́ši. Zase zdravı́ dramatik Mirek Dopis šestadvacátý Milý Pavle, vše přejde. Tvůj vztek na mé psanı́ i noc na vrcholu Krajnı́ka. Je po ránu, pod skálu přicházı́ chatař a já a nacházı́me zraněného M. ležet na sut’ovisku. Spadl při výstupu? Ne. Obracı́m pár poslednı́ch zaplněných listů v kronice. Jsou Q. popsány dopoledne, patrně až když jsme s M. tělem zmizeli v úžlabině, když jsem se, třebaže narychlo, snažil volánı́m marně zjistit, kde Q. sám vězı́. At’nynı́ povı́ on, proč mlčel, neozval se a jak to vše bylo. ,,Všechno, co jsem si dosud zapisoval, je jen můj podklad pro vzpomı́nánı́. Zde tento, poslednı́, zápis je ale určen pro toho, kdo můj sešit najde, přı́padně na to, abych sám podle slov zde se mohl obhájit, jestli to bude nutné a potřebné a jestli mi bude vůbec na tom záležet. A také ovšem jen v přı́padě, zůstanu-li na živu, o čemž po událostech dnešnı́ho rána silně pochybuji. Také se pokusı́m nad papı́rem srovnat tragedii v hlavě, možná se brzy budu zodpovı́dat před Bohem samotným. On však stejně vı́ vše. Vı́ lépe než já, jak jsem byl sem vehnán svou vášnı́ po dosaženı́ fantastického vrcholu a v touze vyrvat Martinovi, po dobrém nebo po zlém, tajemstvı́ kolem dı́vky, skryté v obrazu, jež stále nosil s sebou v kožené tašce. Snad to prvnı́ nenı́ hřı́chem. Alespoň ne běžným. Přece tolik horolezců provádı́ ze ctižádosti daleko riskantnějšı́ věci. Martin pak šel se mnou dobrovolně, spı́še rád. Jenom aktivita byla moje, cizı́ jeho povaze. A ve skále je on lepšı́ než já. (Nebo, nedej Bože, byl.) Už včera ráno, cestou sem od chaty, snažil jsem se vyzvědět mezi obratnou řečı́ na přı́teli, koho jen jeho úzkostlivě skrývaný obrázek představuje. Zahlédl jsem jej jen dvakrát a vždy tak letmo, že jsem vlastně ani nemohl přı́sahat, jakou má dı́vka na něm tvář, zda skutečně krásnou. To však se stalo podružným, láska k neznámé ve mně vzplála, at’ se to zdá sebedivnějšı́m, a po čase mi bylo jasné, že at’ uvidı́m a zjistı́m cokoliv, láska nepomine. Jen ale nalézt představovanou bytost. Martin mlčı́, odvádı́ řeč jinam, červená se, klopı́ oči, nechce prozradit ani půl slůvka. Jak blaženěji, lehčeji by se mi lezlo, kdyby promluvil. Myslı́m nakonec, i kdyby šlo o Martinem milovanou dı́vku, bylo by to lepšı́ než stálé utrpenı́ nejistoty. Nevı́m to ale jistě. Večer na vrcholu, vidı́c jak je můj spolulezec št’asten a kamarádský, pokoušı́m se znovu. Stejný výsledek. Začı́nám být drsnějšı́, i když i já mám blažený pocit, jsem konečně na vrcholu Krajnı́ka. Znovu mlčenı́. Protivec, paličák jeden. Co mu na tom záležı́, čeho se bojı́ ?! Obviňuji jej z nekamarádstvı́. Mluvı́m zatrpkle a nevraživě. Slézáme o kousek nı́ž, do okna a chystáme nocleh. Při něm jsem já nezamhouřil oka celou noc. A to vı́tr, který zpočátku na vrcholu skoro nefoukal, ale bouřil pak až do půlnoci, později ulehl a bylo velmi klidno. Leželo se nám celkem slušně, mohl to být čarovný zážitek. Ale obdivujme krásu a divokost hor, přı́rody, když se duše zmı́tá v prudké, sžı́rajı́cı́ nejistotě. Ted’ vı́m: naivně jsem doufal, aniž 51 52 Dopis šestadvacátý to bylo rozumnou úvahou podložené, že společné dosaženı́ skvělého cı́le nás v přátelstvı́ natolik skove dohromady, aby v rámci důvěry nebylo mezi námi tajemstvı́, vše se dozvı́m, vše bude dobré. Bývá to tak. U nás však, oproti očekávánı́, čı́m jsme na sobě byli závislejšı́ fyzicky, tı́m se naše duše sobě vzdalovaly. V noci, nalepeni v úzkém prostoru na sobě, bloudili jsme každý za svým problémem. Martin měl zřejmě ze mě strach. Já pak omı́lal v myšlenkách jediné: co udělám, co podniknu s tı́m tajnůstkářem ráno. Jak sestoupı́me, bude teprve po všem veta. O tom jsem byl skálopevně přesvědčen. Již se mnou nikdy nebude chtı́t nic mı́t. Byl ovšem v právu. Ale co jsem si měl počı́t? Jak ho přesvědčit o nutnosti dozvědět se pravdu. Samozřejmě: bezpočtukrát jsem se snažil zapomenout, namluvit si, jak je vše jen škodolibá souhra pokušitelských náhod a fikcı́. Dobrá: byl jsem připraven přijmout jakkoli tvrdou ránu. Ale i ta odmı́tala zasáhnout. Někde jsem si zde do sešitu zapsal nutnost vyhledat nějakého rádce, zkušeného člověka, jenž by mi poradil, vyvedl z osidel, zakročil, otevřel oči. Nebyl nikde. Oba druzı́ členové našeho rozpadlého sdruženı́? Pavel v Praze. Mirek - dosažitelný, chytrý kluk, ale ted’ napřı́klad mě naštval nepochopenı́m mých plánů, ačkoliv sotva mohl tušit mé záměry a problémy. Vůbec jsem se nedivil, že nás sledoval až sem, ale také mu jednou možná budu vděčný jako svědkovi. Ale to zatı́m nenı́ vůbec důležité. V horách svı́tá brzo. Prvnı́ náznak rána a vstáváme. Nikdy mi nebylo tak krušno, a kdyby nebylo těchto chvil, ano, právě když tu ted’ pı́šu, myslel bych, že hroznějšı́ muka ani nemohu vydržet. Člověk ale skutečně vydržı́ mnoho a ačkoliv na sebemenšı́ filozofovánı́ byl ten nejméně přı́hodný čas, uvědomoval jsem si jasně potřebu vědět, jestli celé mé utrpenı́ má nějaký smysl. Musel jsem se násilı́m přinutit k úvaze o sestupu, který rozhodně bude opět vyžadovat značnou pozornost. Martin se dostal do jakési letargie, odpovı́dal tak na půl úst a když jsem opětovně začal kroužit kolem základnı́ho problému, znovu pevně odhodlán přinutit jej k doznánı́, přestal mluvit vůbec. Napětı́ se rychle stupňovalo. A to jsme měli viset na společném laně. Náhle jsem zatoužil rychle sestoupit a hned pod skálou se s Martinem navždy rozejı́t a vše, co bylo, vyrvat si ze srdce, zapomenout, začı́t nový život, vysmát se své nesmyslné lásce a touze. Začal jsem chystat slaněnı́. Uprostřed práce se otočı́m a vidı́m, jak mě Martin nehybně pozoruje. Hleděl na mě čistě, bezelstně, v očı́ch se mu jevilo přátelstvı́ a snad i láska a jako soucit. Dojalo mě to, ale asi bylo už pozdě sebrat sı́lu k porozuměnı́. Začı́nám zase řeč za dosaženı́ splněnı́ jediného přánı́. Domnı́vám se, že jednám obratně. Ted’ se mi to jevı́ spı́š neomalené. Výsledek zde byl coby dup. Jindy uzavřený a mı́rný Martin se jaksi vzchopil, vytkl mi netaktnost a mnoho jiných věcı́. Neřı́kal je urážlivě, spı́š pravdivě, a tı́m mě zranil vı́c, než kdyby byl hrubý a bezohledný. Skoro jsem ztratil sluch a také jej viděl matně. On na tom možná nebyl o mnoho lı́p. Držel v ruce svou část lana, tu delšı́, vypůjčenou, kterou bylo třeba kvůli dlouhému slaněnı́ spojit uzlem s mým a nervozně jı́m trhal. Dopisy od kamaráda 53 A tu vidı́m,že mu náhle z kapsy vypadla jeho hnědá taška, ano, ta s tı́m skrývaným obrazem. Vrhl jsem se po nı́ jako šelma, jinak to nemožno charakterizovat. Přesto on byl rychlejšı́. Stačil předmět uchopit a chtěl jej zase co nejrychleji schovat. Stál na samém okraji srázu. Udělal řadu bleskurychlých pohybů, nějak zakopl o lano, přesně to nevı́m, a zřı́til se dolů. Mrtvý hrůzou jsem přihlı́žel celému pádu. Vždycky už budu vidět před sebou hlavně jeho ruce, snažı́cı́ se zachytit. Mám v paměti přesně jako ve filmu zaregistrováno kolikrát se skutečně i trochu přichytil a zmı́rnil tak pád. Jednou zůstal dokonce na pár vteřin nehybně viset. Ale už neměl sı́lu a byl možná napůl v bezvědomı́. Opět se odtrhl a vzápětı́ zůstal ležet dole na suti.‘‘ Ted’ musı́m skončit. Je už půl jedné z půlnoci, před chvı́lı́ přerachotil rychlı́k s odjezdem 00.00 hodin. To vı́š, že to za pár dnı́ dokončı́m. Už jinak nemohu: ráno musı́m s matkou na kontrolu do nemocnice. A pak, je to vyčerpávajı́cı́ psanı́, věř mi. Tak zdař... Upsaný Mirek 54 Dopis šestadvacátý Dopis sedmadvacátý Milý Pavle, pro své týdennı́ zdrženı́ mám jistě dostatečnou omluvu. Chodil jsem s maminkou po řadě vyšetřenı́, doktoři nás pořádně vyděsili. Já jejich diagnozám, však vı́š, stoprocentně nevěřı́m, ale třeba si uvědomit závažnost těch sdělenı́. Konečně je však zase trochu klidu. Bolesti přešly, sestra udělala důležitou zkoušku, otec je doma. Znovu se zahloubávám do Q. denı́ku. Je až kupodivu, jak je úplně poslednı́ stránka jasně napsaná, poznat, jak mu záleželo na čitelnosti, zřetelnosti podaných zpráv. I když mohl správně předpokládat, že nebudeme mı́t čas se po něm moc brzo shánět, a mohl si svá slova dobře rozmyslet, jeho výkon je heroický, hleděl skutečně ve tvář smrti, nejistotě na dvou stranách, budoucnost se jevila jako hrozivý tunel trestu, bolesti, ztráty cti i života. Dále tedy pı́še: ,,Prvnı́ mé myšlenky mě splašeně nutily, abych se vrhl za nı́m. Když se mi podařilo vsugerovat si naději, že přes všechno milovaný přı́tel, vzhledem ke zmı́rněnı́ pádu, nemusı́ být mrtvý, rychle jsem začal vážit možnosti sestupu. Prosı́m, aby mi bylo uvěřeno: nezáleželo mi v té chvı́li za mák na mém životě, chtěl jsem ho zachovat jen kvůli pomoci Martinovi. Podmı́nky rychlého sestupu však byly pro jednoho prabı́dné. Lano, které Martin držel před pádem v ruce, zmizelo v hlubině s nı́m. Zůstalo nejspı́š někde viset, nebo zapadlo mezi velké kameny na úpatı́. Ani nynı́, kdy se rozplynula lehká rannı́ mlha, je nikde nevidı́m. A má část lana je ještě podstatně kratšı́. On nosil těžšı́, delšı́ kus, já zase měl na starosti vařič a stan. Snad bych se dostal bez většı́ch potı́žı́ k Pat. klı́či, ale nı́ž, přes převis... tam bude potřeba největšı́ho soustředěnı́, chladné rozvahy... a mně se chvěly ruce, bylo mi špatně, hlava se točila. Co jsem to jenom udělal?! Jak dalece jsem zavinil přı́telův tragický pád. Mohu jen zapsat co nejpravdivěji, jak vše bylo. Nevı́m, jak to skončı́ s Martinem, jak skončı́m já, kdo z lidı́ nás bude soudit, co si budeme mı́t možnost povědět. A kdo by se lépe a mužněji zachoval na mém mı́stě?! Skutečně jsem nemusel být natolik bezradný? V okamžiku, kdy jsem se už rozhodoval k cestě dolů za každou cenu, vynořily se dole v kaňonu dvě postavy. Věděl jsem hned o koho jde, kdo se blı́žı́. Samozřejmě předevšı́m chatař a po chvı́li šlo jasně identifikovat i jeho společnı́ka. Mirek. Jı́m jsem byl přece trochu překvapen a jaksi i potěšen, jeho přı́tomnost znamenala starost o nás, náklonnost, a ta se na černočerném obzoru nad mým nitrem jevila jako laskavá hvězda. Dobrák chatař ovšem prohlásil už předevčı́rem a znovu včera, že se po nás podı́vá hned, jak se mu bude zdát naše nepřı́tomnost nebezpečně dlouhá. Za jak dlouho to bude, neřekl. Včera za soumraku se k nám sem nahoru sice několikrát donesly zvuky, jež mohly být jeho volánı́m, avšak vı́tr skutečně hvı́zdal ve skalách a vše přehlušoval, a pak, my byli přı́liš zaposlouchanı́ do svého problému. Ted’ byl tu 55 56 Dopis sedmadvacátý a s Mirkem překvapivě rychle Martina nalezli. Byl jsem připraven volánı́m je na něj upozornit. Nebylo toho skutečně zapotřebı́. Bylo jasně vidět, jak jej opatrně zvedajı́ a nesou pryč. Přitom volali mě. Zbytečně. Považoval jsem v té chvı́li sebe za nejzbytečnějšı́ho tvora na světě. Zjevit se před nimi jako bı́dák a zcela selhavšı́ element....to nešlo snést. O Martina se postarajı́ určitě dobře, se mnou by se jen zdrželi. Možná se kvůli mně vrátı́, možná ne. Bylo mi to lhostejné. S úlevou jsem pozoroval jak zkoumajı́ Martinův stav, a že nejsou zoufalı́, pečlivě s přı́telem zacházejı́. Mrtev tedy nebyl, to bylo hlavnı́, i když samozřejmě může být vážně zraněn. Za tu krůpěj naděje... Po jejich odchodu jsem ležel pod vrcholem úplně vyčerpán. Nevı́m jak dlouho. Probrala mě až vysoká poloha slunce, bylo půl desáté, hodinky běžely bezpečně a já byl tı́mto prostým faktem překvapen a dojat. Horský letnı́ den zářil čistý, nádherný. Neuvěřitelné. Co dál. Byla mi jasná nutnost pokusu o sestup. Budu musit počı́tat s největšı́mi obtı́žemi, čemu, doufám, unikne Martin, čeká ve srázech, hlubině, na mě. Třeba to tak musı́ být. Kde ležı́ Martinovo lano?... Sestoupil jsem, až kam mi to mé krátké dovolilo, ke komı́nu Piety. Nikde nic. Lezl jsem i do boků, dotyk skály mi vrátil trochu klidu a rozvahy. Už jsem chtěl šplhat zpět do okna k batohům. Nejlepšı́ bude, když je oba shodı́m dolů, at’ se potrhajı́ jakkoliv, a lehký se pokusı́m sešplhávat, kudy nás vedla cesta vzhůru. Možná existuje lehčı́ sestup. Ale zde to alespoň trochu znám. Skála jakoby mi pod prsty zvučela známou pı́seň a ujišt’ovala o nevůli ublı́žit. A tu jsem spatřil na jedné malé travnaté polici vedle hornı́ho ústı́ komı́na ležet Martinovu hnědou tašku. Ano, jeho tělo tudy padalo a zde konečně svůj poklad, kvůli jehož obraně ztratil rovnováhu, pustil z ruky. Zı́ral jsem nevěřı́cně na ten předmět. Najednou se zvýraznilo vědomı́ o tom, jak během poslednı́ch dvou strašných hodin pracovaly ve mně sı́ly, jež připravily pevné dveře k zavřenı́ za mou vášnı́. Klı́č na uzamčenı́ byl Martinův pád. Co tedy má znamenat, když ted’ budu mı́t v ruce to, o co jsem po dobrém skoro celý rok usiloval? Muselo to mı́t nějaký smysl. Udušená zvědavost a chtěnı́ vybuchly ve mně s novou silou, i když zase naopak se slyšitelným skřı́pěnı́m zněl brzdı́cı́ hlas, nutkajı́cı́ nechat tašku ležet, kde je, navždy, napospas větru, slunci, dešti, horám. At’měsı́c pohlı́žı́ na záhadnou tvář, jejı́ž krása byla přede mnou hájena až po smrt. Ani jsem si přı́liš neuvědomoval nepřı́stupnost mı́sta, kde pouzdro leželo. Bylo těžké dostat se k němu pro skalnı́ho lezce, který zdolal, přemohl Krajnı́ka? Skutečně nevı́m. Prostě jsem náhle držel tašku v ruce, pak v zubech a plazil se po svislé skále a strmou, zrádnou trávou ke konci lana a na vrchol. Ach, konečně! Snad zemru sražen bleskem nebo výškou, drsnou rukou skal, ale nejistota zmizı́. Odpust’mi, Martine... Tašku jsem otevřel a obraz překrásné, lı́bezné dı́včı́ tváře mi hleděl do očı́. Vše se se mnou točilo, srdce jsem cı́til v hrdle, naplněnı́ touhy bylo přespřı́liš silné. Když záchvat přešel, všiml jsem Dopisy od kamaráda 57 si slabého kruhu kolem té andělské hlavy. Bože můj, to je přece... Otočil jsem obrázek. Byl tam zapsán nějaký letopočet a jméno mı́sta. Pak jméno malı́řovo a dále: Matka Božı́, Panna Maria...‘‘ Zde zase končı́m, jistě Ti to protentokrát stačı́. Už mnoho nezbývá. Otec mě volá. Je mě rychle potřeba. Bud’ stále zdráv. Překvapený Mirek 58 Dopis sedmadvacátý Dopis osmadvacátý Milý Pavle, vypadá jako zázrak, že jsem dostal včera po tak dlouhém čase od Tebe dopis. A jak obsáhlý. Chci-li abys uznal mé omluvy, musı́m tedy uznat i omluvy a důvody Tvé. Promiňme si. Co se týče Tvých plánů a záměrů, doufám jako Tvůj dosud dobrý přı́tel v prozı́ravost. Jistě budeš svůj život řešit co nejrozumněji. Rozumný jsi byl vždycky a dnes se mi zdá vanout z Tvého projevu jistý chlad. Vidı́š, já jsem si dovolil zpochybnit samu existenci Svislých skal. Rozzlobil jsem Tě. Ty zase moc nevěřı́š v události, jak byly mnou přetlumočeny a odcitovány podle Q. denı́ku. Zlobı́š mě tı́m skoro vı́c. Já si nic nevymýšlı́m, sešit mohu ukázat. A Q. je schopen tisı́ce věcı́ dřı́ve než si takový přı́běh sesumı́rovat. A nejvı́ce mě mrzı́ na Tebe, jak pochybuješ o možnosti, aby takový, jak pohrdlivě pravı́š: obyčejný, a jak shazuješ: kluk, jak ohrnuješ nos, mohl prožı́t obtı́žné a napı́navé dobrodružstvı́, mocné city a tragedii. Jak myslı́š, mým úkolem ted’ je už jen zprávu dokončit. Poslednı́ch pár vět z Q.: ,,Nemohu a nechci rozebı́rat, co jsem cı́til a myslil po rozluštěnı́ Martinova tajemstvı́. Nemám vůbec sı́lu nějak to rozanalyzovat. Natož se jen v náznaku pokusit o názor nebo dokonce o kritiku přı́telova postoje, jeho jednánı́. Co jsem proti němu. Jediné, co jsem svedl, když mě opustila těžká křeč strnulosti, bylo vzı́t denı́k a psát, vypsat se z toho, když nemám nikoho, komu to řı́ct, komu to šeptat, na koho to řvát. Pı́ši doted’. Bez přestávky, nic podobného jsem dosud nedělal. Necı́tı́m hlad, žı́zeň, únavu, nevyspánı́, necı́tı́m prostě vůbec nic. Ovšem vı́m, že to vyústı́ v nutnost všechno si utřı́dit, aby bylo možné jı́t nějak životem dál. Mám z toho hrůzu, ale začı́nám tušit svou povinnost a také už i hanbu z nedostatku odvahy. Vše bude podmı́něno tı́m, zda se mi podařı́ bez vážnějšı́ újmy sestoupit odtud dolů, nezabı́t se. Také ovšem je důležité, jak dopadl Martin. I při jeho vyváznutı́ s třeba úplně zdravou kůžı́ mi může zkomplikovat situaci řada lidı́ za mou neuváženost, za mé viny, at’už skutečné nebo přiřčené. Rozhodně M. otec, znám ho jako přı́sně nekompromisnı́ho pána, mi může šeredně zatopit. Také chatař, i Mirek. A naši, rodiče, co komu dokážu, jak se ubránı́m, zvlášt’ když v právu nejsem a nebudu. Konečně sám Martin... vı́m já co... kdovı́ jestli při tom hrozném pádu se v něm nepošramotila jeho zlatá duše... Dost úvah. Neměly by konce. Už je po poledni, slunce pražı́, kupy mraků se objevily a tmavnou. Může přijı́t bouře a sestup mi znemožnı́ úplně. Tuto svou kroniku zabalı́m do silného igelitu, svážu a hodı́m pod skálu. Tak bude nejspı́š snáz uchráněna, než kdyby sletěla se mnou. Když zemřu, bude-li nalezena, snad pomůže smýt z mého jména pohanu, vinu, nebo alespoň možnou nespravedlnost. Přežiji-li, budu mı́t v ruce pravdivého svědka. Snad svět přece nenı́ takový, aby usoudil že jsem lhal. Může ovšem být: tı́m odvrhnutı́m udělám čáru za svým dosavadnı́m životem 59 60 Dopis osmadvacátý a budu rád, když svědek a připomı́natel kamsi zapadne.‘‘ Konec. Dál jsou jen čisté, vlastně spı́š špinavé, listy. Q. si nemohl při psanı́ mýt ruce. A hned, jak dopsal, udělal co si předsevzal. Denı́k hodil dolů, já jej našel a mimo mě a Tebe o něm nikdo nevı́. Q. pak nejspı́š skutečně chce zapomenout. Ze skály sestoupil a někudy z hor zmizel. Snad hned nepozorovaně domů. Možná nějaký čas bloudil krajinou, avšak myslı́m, že o M. stavu se dokázal informovat rychle a bez skandálu. M. až neuvěřitelné štěstı́ při pádu zachránilo mnohem vı́c než jeho samotného, skutečně mladı́ka nadlehčovali andělé. Nejobávanějšı́ člověk, M. otec, si asi prvý vztek vylil na mně. Dobře tak. Snad Q. denı́k pod skalou hledal a nenašel. Když uvažuji s mı́rou vyššı́ logiky, myslı́m: při skutečně pečlivém hledánı́ by jej úvahy mohly přivést až ke mně. Nevystopoval to tak ale. Já pak časem mohu dospět k názoru, který mě přinutı́ mu denı́k nějakým způsobem vrátit. Těžko řı́ct. Rány stále nebudou tak čerstvé. Dovedu si představit, jaký vypsané situace musely zanechat vliv na Q. předevšı́m a také na M. I na mně, vždyt’jsem se jimi přes rok zabýval, dosud nijak nevyrovnal a Ty pak jim dokonce odmı́táš věřit. Každý své břı́mě. Mé dopisy zatı́m uschovej, uvidı́me. Dobře, že se mi podařilo dopsat obraz té historie. Byla to doba, dal jsem si na čas, uznávám. Léto je přede dveřmi a ačkoliv se na jeho zralou krásu a klid vždycky velmi těšı́m, vı́m že bude plné tı́živých problémů. Maminka se stále necı́tı́ dobře. Sestra si poněkud zvykla na domácı́ práce, dny se svými otravnými povinnostmi probı́hajı́ samozřejměji. Co chvı́li se u nás také objevı́ otcova mladšı́ sestra, teta Majka, která si s námi vždy dobře rozuměla. Venkovanka z Deblı́na. Bydlela poslednı́ dobou v Soběšicı́ch u babičky. Ale pro tu dostali mı́sto v domově důchodců, tak je jı́ volněji, smutněji, zvolna s námi stále vı́c srůstá. Otec má na červenec a srpen tolik přı́ležitostı́ vést zájezdy, zejména s cizinci, že to při své časté unavenosti rozhodně nezvládne. Musı́m mu vypomoct. Organizačně a co do zeměpisně historických znalostı́ s tı́m nebudu mı́t problémy. Musı́m však zkvalitnit své chabé znalosti jazyka germánského a tak zase uléhám s půlnocı́. Po prázdninách poslednı́ ročnı́k. Konečně, studium je moc dlouhé. Rychle stárneme. Známost mám, jak se pravı́, vážnou. Kamila je hodné děvče. Zpočátku se mi zdálo, jakoby mi projevovala jakousi blahosklonnost. Když moje domněnky vystopovala, vysmála se mi, protože jsem své obavy zakládal na původu. Vlastně na bydlišti. Ony Lozı́bky skutečně shlı́žejı́ na Pı́sečnı́k s vrchu a obávám se názoru Kamiliných rodičů, kteřı́ jsou ke mně plni korektnosti, ale tyto trapné názory coby základ problémů sociálnı́ nerovnosti jim asi docela cizı́ nebudou. Mladı́ lidé ovšem věřı́ ve všemoc, nepřekonatelnost své lásky. Neděláme výjimku. Jsme prosti jakéhokoliv pocitu nad nebo podřazenosti a budeme hledět, aby nám to zůstalo. Tobě to také tak přeji. Miroslav S. Dopis devětadvacátý Milý Pavle, co mě nutı́ uprostřed léta (je 14. července) Ti zase psát, když už téma mého cyklu dopisů bylo vyčerpáno a, podle Q. vzoru, nechci dál převracet své domněnky a úvahy z řı́še kdyby a jestli. Právě mám jediný volný den mezi zájezdy do severnı́ch Čech a na jihozápadnı́ Moravu, kam otec a ted’ i já, jezdı́me nejčastěji. Ale zvykl jsem si občas Ti psát a korespondence mi chybı́, i když Ty jsi partnerem skutečně nepatrněprocentnı́m. Navı́c mám jakousi slabost pro čı́sla. Bez dnešnı́ho jsem Ti poslal quidovsko-martinovských dopisů dvacet osm a s tı́m čı́slem se nemohu smı́řit. Také možná je nasměrovaný pı́semný projev jednou eventualitou mého hledánı́ jistot a pevných svazků, které myslı́m začalo našı́m přistěhovánı́m do Pı́sečnı́ku. Dřı́vějšı́ bydlenı́, v Bohunickém sı́dlišti, ač jsem si to tehdy neuvědomoval jsa mladšı́m, spı́š vypuzovalo na toulky s trpkými návraty. Domov byl širšı́ pojem: Morava, Vysočina, snad i bývalé Československo, Evropa... cı́til jsem se světoobčanem. To zcela zvučet nepřestalo. Ale ubohý, rozdrbaný Pı́sečnı́k mě zatı́m už naučil vážit si užšı́ho zakotvenı́ jako vědomı́ po pevných bodech v duchovnı́m vesmı́ru. Nebude náhodné. Zcitlivěl jsem i pro všelijaké znaky. Tuhle se vracı́m domů a vidı́m, jak od křı́že u mostu k Lesné táhne se do nitra Pı́sečnı́ku dlouhá cesta v neširokém zářezu. Jakoby to bylo držadlo pánve, protože dál se stěny bývalého lomu kruhovitě rozestupujı́ a dno klesá. Ostrov klidu. Ovı́jı́ mě obava, že i tato poslednı́ enkláva ztlumenı́ bude zmarněna. Přepadena městem, vzpomenuta a zhanobena. Silnice a ulice s hlomozným provozem nás sešněrovávajı́ jak syčı́cı́ jedovatı́ hadové. Mezi prvnı́mi domky a benzı́novou pumpou se objevil stánek, v němž prodávajı́ zeleninu. Lidé se courajı́ pro vodu, mistři otáčejı́ svá přepychová auta málem u nás na zahrádce. Při hloubenı́ základů pro nový domek v Lozı́bkách, vypadl z přı́kré stráně obrovský kus zeminy a napůl zavalil pozemek pod nı́. Škoda. Byla to sice zpustlá prostora, ale mohla mı́t dobrou půdu a jednou jsme s otcem uvažovali o jejı́ koupi. Tak tedy nechvalně pokračuje oklešt’ovánı́ našeho klidu. Budu se musit cvičit ve snaženı́ skutečně neužitečný, škodlivý chaos světa nechat planout kdesi opodál a založit si v nitru takový Pı́sečnı́k, který by nikdo nedokázal narušit. O těchto věcech mluvı́m nynı́ skoro s každým a jsem s tı́m otravný. To bude zase nejspı́š podmı́něno zatı́m jen zcela nepatrným uskutečňovánı́m ideálu na sobě samém. Vyrovnanost ze mě nikterak nesálá. Ale vážněji: snad Tě bude zajı́mat, co jsem se dočetl před týdnem v novinách: o Svislé skály vzplál lı́tý boj. Ne snad že by tam mezi srázy čı́hali na sebe bojovnı́ uchvatitelé. Běžı́ o bitvu namnoze zákeřnějšı́. O papı́rový zápas s razı́tky, povolenı́mi, zamı́tnutı́mi, schválenı́mi, usnesenı́mi, rozhodnutı́mi a pod. Na jedné straně stojı́ seskupenı́ ochranářů přı́rody podporované několika silnými horolezeckými kluby, 61 62 Dopis devětadvacátý proti nim inženýři, geologové a různı́ představitelé průmyslového podnikánı́, kteřı́ chtějı́ začı́t v našich horách kutat kámen nebo vápenec, možná i něco jiného. Tak si představ. Připadám si jako vypravěč námořnických přı́běhů, jemuž vysušili moře. Protože at’ vyhraje kterákoliv z válčı́cı́ch stran, pro nás už jsou skály ztracené. Vyhrajı́-li ochránci, půjde ovšem o značný zázrak. Nenı́ to vyloučené. Jenže kraj se pak obežene skoro ostnatým drátem, na strategická mı́sta se nastavı́ hlı́dky. Organizované lezce do hor pustı́, pravděpodobně se předpokládá jejich naprostá nedevastačnı́ činnost. Vyhrajı́-li druzı́ – asi nemusı́m lı́čit, co nastane. Přı́kladů bezpočet. Úvah o tom, jak dalece to bude lidem prospěšné, jak mnoho běžı́ o věci potřebné, Tě i sebe raději ušetřı́m. Rozhodně bych řekl i něco chybného, čı́mž by se moje vášnivá stat’ vyvrátila a znehodnotila. A lı́tost nad konánı́m druhých – zatı́m nevı́m, jak by se dala využı́t. Myslı́m, že je to jistá tečka za našı́m mládı́m. Lı́tost nenı́ na mı́stě. Červen přece také nenı́ výrazem smutku nad uplynulým květnem. Navı́c Kamila – je hodné děvče, a na pomezı́ Lozı́bek a Pı́sečnı́ku vyrašila vzácná bylina. Nemohu jejı́ vzrůst zpomalit kormutlivými úvahami nad jejı́ nechutı́ k něčemu, jako je výprava do hor. Musı́m se rozhodnout a své prvnı́ zklamánı́ nenechat vrhnout stı́n na pěkný vztah. Mezi mými rodiči zřejmě bylo něco podobného. Vzpomı́nám, jak matka při hovoru o cestovatelském zaměstnánı́ otcově jen s chápavým, jemným a jen trochu smutným úsměvem prohodila: ,,Tak kdepak je ted’ náš tulák.‘‘ Asi musı́m být rád, dopadne-li to se mnou také tak. Kdo posoudı́, zda je správnějšı́ mı́t potřebu se se svými problémy svěřit starému přı́teli, jako to dělám já, nebo o všem mlčet a ani nenapsat, nejspı́š pohrdat i s občasnou korespondencı́ s dobrákem, jı́mž jsem se snažil vždycky být?! Poněkud posmutnělý Mirek Dopis třicátý Milý Pavle, jsem šokován. Ha, dopis od Tebe. Pěkný, upřı́mný, tak to má být. A Tvá snaha ještě dovzkřı́sit náš zapeklitý přı́pad a neztratit kamarády ve světě! Musı́m konstatovat: toho nedokáži. Zatı́mco Tvá akce hned přinesla ovoce. Nikdo mi nenamluvı́, že se M. objevil poblı́ž našı́ benzinové pumpy náhodně, i když to nepřı́liš šikovně předstı́ral. Během hovoru mi bylo vše jasné. Poslal ho Q., jemuž jsi napsal a, jak se zdá, velmi vkusně, opatrně mu naznačil, kde se dá přı́padně hledat jeho kronika. Q. prý odcestoval. Studijnı́ cesta do Francie. To se podı́vejme. Nicméně M. sdělenı́ nutno brát jako pravdivé. Pozoruhodný hoch. Mluvil o tragických událostech na Krajnı́ku sice pravdivě, shodně s údaji v denı́ku, ale tak obdivuhodně obrousil ostré hrany přı́běhu, že to vypadá, jako by se vlastně nic závažného či dokonce snad špatného ani nemohlo přihodit. Jak všechno mezi sebou dokázali zvládnout, je mi záhadou, a bude třeba v tom vidět skutečné přátelstvı́ a rozvinuté křest’anské ctnosti, předevšı́m samozřejmě u M. Opatrně vyzvı́dal, jak pečlivě jsem kroniku prostudoval, kam jejı́ obsah sdělil, jak jsem ji našel. Bylo na něm vidět, jak se nutı́ do vı́ry v mé slovo, nic jiného mu koneckonců nezbývalo. Možná i takový fakt pomůže k znovuzrozenı́ našeho schlı́plého kamarádstvı́. Bylo by to dobré. Bude záležet zase předevšı́m na Q. Uvidı́me, jak se ten hoch dokázal ze všeho poučit. Možná se poučil i M. Jeho tajnůstkářstvı́ také nemusilo být docela na mı́stě. Trochu mě mrzı́, že jsi takový krok podnikl, aniž ses mě zeptal. Asi bych se časem také odhodlal. Pak by mi mohlo být vynadáno pro váhánı́. Což se mohlo stát i nynı́. Avšak M. nenı́ osoba povolaná k vyplı́sněnı́ někoho. Jen jemně naznačil, jak rádi by kroniku měli u sebe. A to na ni má Q. plné právo. Omlouvám se tedy. M. mávne rukou. Q. chce v psanı́ pokračovat. Nad stránkami se mu nejlépe porovnává, uvažuje, plánuje. Vı́m. Nakonec M. jako mimoděk sáhl do aktovky, a že pro mě má také pár památečnı́ch věcı́. Údivem otvı́rám oči na drobnosti. Při poslednı́ našı́ čtyřschůzce mi nestálo ani za to, abych si všiml jejich osudu... Hledı́me spolu s provinilými a posmutnělými úsměvy na list s kresbami našeho spolužáka, který nás čtyři v karikaturách zobrazil. Pak na malý dřevěný křı́ž, dárek jiného přı́tele, který s námi chtěl být v klubu, ale musil se odstěhovat. Ten křı́žek stával na klubovnı́m stole při našich rozhovorech a besedách. Obě věci mi M. předává a já se neptám, proč si je nenechá on nebo Q. Ještě je mi ukázán otrhaný atlas, tolikrát námi prolistovaný, a také maličký barometr, z něhož věštit vývoj počası́ jsi uměl nejlépe Ty. To si M. chtěl zřejmě odnést, žádný stı́n. Podali jsme si ruce, nic se řešit a rozvádět nebude. Mlčky jsem stanul nad Pı́sečnı́kem a dı́val se do dálek. Na jedné straně v průhledu mezi 63 64 Dopis třicátý vilkami bylo vidět Brno s přı́dı́ Petrova, geometrické tvary všech délek, prsty komı́nů. Na opačnou poraněná hora Hády, pod nı́ kotlina Maloměřic a Obřan, s obrovským rozřad’ovacı́m nákladnı́m nádražı́m, kde v kteroukoliv hodinu vznikajı́ připomı́nky cestovatelských pohybů. Dál se vrstvı́ lehce zamlžené kopce Vysočiny, do nekonečna. Takový pohled bývá zpravidla uklidňujı́cı́. Nechci ze sebe dělat výjimku. Také mě monumentalita dalekých rozhledů dojı́má, těšı́ a okouzluje. Ale mezi přı́tulnostı́ k malému, skromnému, milému kousku domova a silnou touhou obejmout rozpětı́ co největšı́ch prostor stvořeného, je ve mně napjata tětiva nepojmenovatelného citu. Bude úkolem života, abych našel správné šı́py, dobře zacı́lil a neminul se. Bud’ zdráv. Tvůj kamarád Mirek Obsah Dopis prvnı́ 1 Dopis druhý 3 Dopis třetı́ 5 Dopis čtvrtý 7 Dopis pátý 9 Dopis šestý 11 Dopis sedmý 13 Dopis osmý 15 Dopis devátý 17 Dopis desátý 19 Dopis jedenáctý 21 Dopis dvanáctý 23 Dopis třináctý 25 Dopis čtrnáctý 27 Dopis patnáctý 29 65 66 OBSAH Dopis šestnáctý 31 Dopis sedmnáctý 33 Dopis osmnáctý 35 Dopis devatenáctý 37 Dopis dvacátý 39 Dopis jedenadvacátý 41 Dopis dvaadvacátý 43 Dopis třiadvacátý 45 Dopis čtyřiadvacátý 47 Dopis pětadvacátý 49 Dopis šestadvacátý 51 Dopis sedmadvacátý 55 Dopis osmadvacátý 59 Dopis devětadvacátý 61 Dopis třicátý 63
