Sborník KSD FAMU 2012

Sborník
textů
katedry
scenáristiky
a dramaturgie
Obsah
Martin Ryšavý / Úvodní slovo
3
Milada Mašinová / Úryvky z novely kočky (příběh o strachu)
4–7
Adam Hobzik / Vennovy diagramy
8–9
Eva Taubrová / Akademikové
10–13
Hynek Trojánek / Satan sei mit uns!
14–17
Dagmar Pokorná / Když Vídeň dávno není
18–21
Kristina Dufková / V šeru
22–25
Lucie Bokšteflová / Abedace
26–29
Vašek Hašek / Výlet na chatu
30–33
Honza Úšela / Posel
34–35
Petr Koubek / Fejdauty
36–39
Kristina Nedvědová / Jeden den s K.
40–42
Lukáš Hrdý / Obraz
42–43
Adam Struhala / Čekání na Mikoláše
44–46
Úvodní
slovo
Ke studiu scenáristiky se obvykle hlásí lidé, kteří rádi píšou.
Píšou povídky, někdy delší prózy, někdy dramata, někdy verše.
Texty určené ke čtení, hotová díla, která mají oslovit čtenáře.
Málokdy se starají o to, zda lze na jejich základě směřovat
k filmu.
Během studia začnou psát scénáře. Texty, které čte obvykle
jen ten, kdo musí, neboli režisér, producent, herci, možná
kameraman. Nehotové věci, polotovary, návody k realizaci.
Ne vždycky zbudou čas a chuť a dobré důvody snažit se o to,
aby takový text – mimo všechno, čím být musí – byl ještě také
dobrou literaturou.
Tento sborník dává najevo, že mezi studenty KSD je dost
takových, kterým záleží nejen na tom, aby jejich texty byly
přetvářeny v procesu natáčení, ale také čteny, jejichž literární
myšlení a filmové myšlení se navzájem nepopírají a nepotírají.
Témata, kterými se studenti na KSD zaobírají, příběhy, které
vyprávějí, projekty, které promýšlejí, rozhodně stojí za
pozornost, často se však nad nimi vznáší otázka, jak si o tu
pozornost mohou říct. Tak třeba takhle. Dobrý způsob.
A skromnost stranou.
Martin Ryšavý
Milada
Mašinová
Milada Mašinová se narodila v roce 1988 ve znamení vah.
Z toho víceméně vyplývá, že má ráda kočky, zlatý inkoust,
literaturu, tlumené osvětlení, klavírní hudbu
a dobré jídlo.
Úryvky z novely Kočky
(Příběh o strachu)
VILA U MOŘE
Anton se narodil brzy ráno. Matka unavenýma očima
vnímala ptačí zpěv, žádostivě natáhla ruce po dítěti.
Avšak první se svého syna dotkl otec. Vstoupil do
ložnice, úzká brada mu trčela dopředu jako brokovnice
připravena k výstřelu. Chladnýma rukama sebral ještě
zkrvavené dítě z podušky. Mávl na doktora. Zmizte.
Zasyčel. Doktor se bezradně rozhlédl po pokoji a velikou hlavou rozvířil stojatý vzduch. Rodička zavřela
oči, znaveně složila prázdné paže podél těla. Doktor mlaskl tlustými rty, jako by se chystal něco říct.
Mlčel. Otec ovíjel své dlouhé prsty kolem krku novorozence; zamyšleně si potěžkával jeho miniaturní tělo.
Vypadněte, už vás tu není třeba. Zvedl hlavu a probodl
doktora pohledem. Tlouštík se omluvně zašklebil na
matku, která pokojně spočívala v peřinách, oči zavřené,
tvář bledou; zdála se být mrtvá. Otcovy zornice skoro
mizely v očních důlcích, byla vidět jen bělma. Sinal.
Nehty tiskl krk svého syna. Doktor se spěšně uklonil
a vyběhl z pokoje. Nerad by si hrál na hrdinu. Z Kocha
měly hrůzu všechny rodiny v širokém okolí a doktor
obecně vzato důvěřoval veřejnému mínění.
Otec vyzvedl syna do výšky.
Bylo to první dítě, které držel v náručí. Nelíbilo se
mu. Mělo bílé svraštělé tváře, bezzubé dásně, vyděšený
pohled. Ani zdaleka nebylo buclaté a růžové, jako bývají
malé děti na obrázcích v magazínech. Bylo doslova
vyzáblé. Velké asi jako kotě. Otec se zachmuřil na
matku.
Porodila jsi hnusné dítě. První dítě bylo mrtvé, tohle je
zrůdné.
Matka se usmívala pokojným úsměvem. Otec teď
držel syna jen za jednu krátkou nožičku; pohupoval se
hlavou k zemi jako chcíplý králík. Nekřičel. Důvěřivě si
prohlížel svět, do kterého se narodil. Místnost páchla
krví. Otec sáhl do kapsy. Obrazy ve zlatých rámech
chladně zíraly do prázdna. Vytáhl jehlici. Slonovinové
sošky na prádelníku strnule setrvávaly ve svých
nevýstižných pózách. Držel ji mezi prsty. Hrot se
přibližoval k dítěti. Křišťálový lustr lhostejně trčel
v mdlém vzduchu ložnice. Otec semknul rty. Jeho tvář
se vypínala z černého obleku, cynický vtip. Syn visel
za nohu jako chcíplý králík. S důvěrou hleděl na perský
koberec. Jehlice přejela dítěti po hrudníku. Vzdálila se.
Otec napřáhl paži. Matka s klidným úsměvem hleděla
k oknu. Jehlice bodla. Dítě se rozkřičelo bolestí. Otec
mlčel. Na zcela apatický perský koberec stékalo
Antonovo levé oko. Matka rozevřela náruč. Hodil jí syna
do nohou postele. Odešel, ledabyle zasunuje jehlici do
náprsní kapsy.
Matka zvolna vytáhla z nočního stolku lahvičku se
sladkým mlékem. Dítě sálo, ale řev neutichal. Zalykalo
se. Za oknem seděla toulavá kočka.
Bezcitní. Myslela si.
Antonovo dětství vonělo santalovým dřevem
a lékořicí. Chřestilo šperky, zvonilo českým křišťálem.
Bylo vykládané drahokamy a zlatem, ozdobené mistrovskými olejomalbami, lemováno antickými sochami.
Učesané perleťovým hřebínkem. Útulné jako klec sdílená s hyenou.
Brzo se odnaučil plakat, vyvlékal se matce z náručí
a lezl po terase. Až úplně na kraj, objímal rukama zábradlí a pravým okem sledoval oceán. Bál se ho, hrozně
moc se ho bál.
Matka vyšívala. Klidná a upravená jako vždy. Anton
si ji nedovedl představit jinak, jen v béžových šatech
s límečkem, s popelavou tváří lemovanou řídkými
prameny nevýrazných vlasů. Vodovýma očima plavala
po předmětech; úsměv jako by jí byl dán z nebes. Tak
vyrovnaný, tak nepohnutý, tak lhostejný! Na prsou,
schovaný pod šaty, nosila znak ryby; Antonovi nedovolila, aby se ho dotkl.
Volala na něj, ať nechodí tak blízko, ať neprostrkuje
hlavu zábradlím, ať se nenaklání nad moře. Nikdy
neodložila vyšívání. Nikdy se nepokusila mu v ničem
zabránit. Anton si lezl, kam se mu zachtělo, matka
neopouštěla své ratanové křesílko. Antonovi se zdálo,
že své nejútlejší dětství strávil výhradně na terase.
Lhostejno zda pršelo, padaly kusy ledu nebo se blýskalo.
Matka vyšívala. On se nakláněl nad oceán a pozoroval
vlny. Často mu byla zima. Lezl kolem matky a vrhal
kradmé pohledy na prosklené dveře, které vedly do
tepla. Kutálel si s barevnými nitěmi, olizoval náprstky,
pozoroval vlny. Zavíral oko před bouří.
Až jednou v listopadu, když se matka klepala chladem,
zkamenělá ve svém nepohodlném křesle, zkřehlýma rukama tlačila na jehlu a s klidným úsměvem pozorovala
první sníh létající vzduchem, tehdy vyšel ze své pracovny otec. Zasmál se, dolil si portské a s pompézním
gestem zestárlého herce pokynul své ženě:
Ale drahá, přece už je čas jít dovnitř.
Matka zvedla košík s šitím, vzala Antona za ruku
a vešli do salónu.
ZÁBAVNÍ PARK
Réva stála pod kamenným schodištěm, načesaná,
s dlouhými měděnými copy, s narůžovělými tvářemi,
v květovaných šatech s mašlí vzadu. Zelené oči se jí
leskly očekáváním. Šaty dostala od paní Hrůzové.
Zbývalo ještě dvacet minut, Réva věděla, že přijedou
přesně včas – jako vždy – ale líbilo se jí na ně čekat.
Líbilo se jí, že jí vychovatelky důvěřovaly natolik, aby
ji nechaly samotnou postávat v hale, zatímco ostatní
dívky ve dvojicích obcházely hřiště na vybíjenou
a zvedaly ruce podle hvizdu píšťalky paní Muškátové.
Zachtělo se jí udělat něco nečekaného, něco nevhodného – rozbít sádrové sochy dětí, které postávaly na
odpočívadlech schodiště a byly otřesné ve své trapné
podlézavosti. Zhoupnout se na lustru, lehnout si na
podlahu a křičet blahem, rozbíjet okna. Ale neudělala
by nic z toho, protože čekala na Hrůzovi a ti ji měli rádi
a líbilo se jim, že je hodná a zdvořilá a uklízí si po sobě
věci a nikoho neobtěžuje křikem. Nechtěla je zklamat,
chtěla, aby si ji vzaly s sebou domů – do jejich skvostného mramorového domu s hedvábím a stříbrem
– a aby u nich vyrostla v dokonalou, zaopatřenou mladou dámu. Její radost se rozlézala po stěnách. Z okna
viděla jejich vůz. Bílý lakovaný automobil s koženými
sedadly. Vpředu seděla paní Hrůzová, upravovala si
klobouk a přepudrovávala obličej v zrcátku spolujezdce.
Usmívala se svým laskavým úsměvem měkkých rtů.
Měla dokonalou pleť a světlé krátké vlasy a mohlo jí
být nanejvýš pětadvacet. Pan Hrůza zastavil nedaleko
živého plotu a vystoupil. Obešel vůz, aby otevřel své
manželce. Byl vysoký a štíhlý, v saku s vázankou, na
hlavě světlý, decentně neformální klobouk. Měl hezké
tmavé oči a miloval svou ženu k zbláznění. Nakonec
vystoupila jejich holčička Hana. Byla stejně stará jako
Réva – bylo jí osm. Působila nezdravě a zakřiknutě.
Krásné šaty na ní nešťastně visely, rty zkřivené smutkem činily její tvář starší. Rukama si neustále objímala
tělo, jako by se bála, že jí někdo napadne a ublíží jí. Paní
Hrůzová ji co chvíli hladila po vlasech nebo líbala na
tvář. Hana to snášela s do očí bijící apatií.
Otec vzal holčičku za ruku a vedl ji ke dveřím ústavu.
Réva jim běžela vstříc. Paní Hrůzová ji políbila do vlasů.
Pan Hrůza jí laškovně rozcuchal copy. Hana klopila oči
a nepřijala ruku, kterou jí Réva podávala.
Réva seděla na zadním sedadle vedle Hany a žaludek
se jí stahoval nadšením. Automobil se hladce vznášel po
vozovce, rozkvetlé stromy voněly jarem a paní Hrůzová
se každou chvíli otočila za dívkami dozadu a usmála se
na ně. Pan Hrůza držel klidně své štíhlé ruce na volantu
a říkal:
„Musíš Haně ukázat, jak se děti baví, Révo. Je hrozně
vážná, potřebuje si trochu povyrazit. Byla jsi někdy
v zábavním parku?“
„Nikdy! Je to tam krásné?“
„Příliš krásné, jistě. Jsou tam horské dráhy a ruské
kolo – to je tak vysoké, že z něj uvidíme až k oceánu.“
Réva nebyla schopna slova. Štěstí prostupovalo celé
její tělo. Napínala zrak, aby už už zahlédla vysoké
konstrukce atrakcí. Konečně v dálce, na obzoru zelenorůžové krajiny vysvitl transparent se jménem parku
– Karoo. A za chvíli už Réva spatřila i vrchol ruského
kola a ohromný tobogán a zvláštní rotující ramena
jakéhosi kolotoče a věž trčící do vzduchu a hlásající
zábavu a dobrodružství na všechny strany. A blížili se
a za chvíli byla cítit cukrová vata a pražená kukuřice
a pečené kaštany a Réva byla tak šťastná, že strašlivě
pevně chytla Hanu za ruku a řekla jí, že musí jít úplně
na všechno a že to bude nejlepší den jejich života.
I Hana se nechala zmámit jejím nadšením a usmála se
a stiskla jí dlaň. Révu to udivilo a nadchlo a začala věřit
tomu, že říká pravdu.
Konečně pan Hrůza držel v ruce vstupenky (s rodinnou slevou), konečně vstoupili do království štěstí. Réva
s otevřenými ústy pobíhala od jedné atrakce k druhé
a vykřikovala:
„Pojďme sem, tady je nejdelší dráha světa! Ne ne, tamhle – tam je vodopád a jízda na kajaku! Ale ne! Tamhle
– do strašidelného hradu! Nebo ne, na kolotoč – ten
s těmi koníky, ten co hraje!“
Přepjaté nervy jí nedovolovaly souvisle uvažovat
a paní Hrůzová jí s laskavým pohlazením vzala kolem
ramen a uklidňovala ji.
„Máme celý den, Révi, všechno stihneme, neboj se.“
Pan Hrůza vedl Hanu, která se jen trošinku usmívala
a rozšířenýma očima si prohlížela blikající světla
a barevné stuhy, které všude vlály, a květiny, které
obrůstaly stánky s kukuřicí a s cukrovím. Byla bledá,
ale co chvíli pohlédla na Révu a pan Hrůza cítil, že jeho
malá ubohá dcera je ráda, že Réva je s nimi.
Byl to omamný den. Slunce oslňovalo světlem, vůně
se vpíjely do všech pórů těla, radost proudila krví. Lidé
v nedělním oblečení křičeli lechtavým strachem, zvedali
ruce nad hlavy, když sjížděli vozíkem ze strmé kolejnice
horské dráhy a vítr jim cuchal vlasy a odnášel špatně
přišpendlené klobouky. Děti loudily na rodičích kornouty s praženými oříšky v cukru a lízaly zmrzlinu
a turecký med. Arabští šejkové na chůdách se
promenovali po cestičkách a rozsypávali na všechny
strany okvětní lístky, zamračení, ozdobení svými
stříbrem prošitými turbany. Dámy v afrických šatech
obcházely s ošatkami a rozdávaly dětem papírky
s osudem. Cikánky věštily z karet i z ruky, eskamotéři
nechávali zmizet pětikorunové bankovky a polykali
oheň. Všude visely barevné žárovky, jejichž zář byla
zastíněna sluncem. Všude se třepotalo peří a barevné
stuhy. Všude posedávaly hračky.
Réva s Hanou byly na Divokém korábu – obrovské
lodi, která se houpala do nedozírných výšek a opravdu
vzbuzovala pocit mořské bouře. Jezdily na Krysí dráze
– vozítku, které se zběsile prohánělo nahoru a dolů
a točilo se při tom kolem své osy. Všichni společně
– i s panem a paní Hrůzovými okusili vodopád Nilu
– atrakci, při níž se všichni promočili na kůži a užili si
neuvěřitelnou legraci. Hana se smála, protože se jí vlasy
lepily k obličeji a neviděla před sebe a Réva se jí pokusila
pomoci a při tom spadla do vody a namočila se celá
i se svými šaty. Aby se usušili, navštívili Pouštní hrad,
ohromný pískový palác plný tepla a přeludů – každý
z nich spatřil jinou fata morganu – paní Hrůzová si
myslela, že vidí svůj oblíbený obchodní dům s látkami,
pan Hrůza měl dojem, že přichází jeho šéf a ustanovuje
ho ředitelem továrny na rukavice, Réva s otevřenými
ústy obdivovala nádherný zámek, ve kterém prý měla
bydlet. A Hana? Hana se zběsile rozběhla kupředu – za
svou vidinou – a volala: Révo, Révo, počkej na mě!
Zdálo se jí, že vidí Révu, jak s ní jde první den do školy,
jak ji drží za ruku; jak odhání všechny děti, které se
Haně smějí, protože je tichá a smutná a bledá a vypadá
nezdravě. Z toho se paní Hrůzové zalily oči slzami
a pan Hrůza ji musel obejmout a posadit na písečnou
dunu. Zatímco Hana se oddávala přeludu, zavolali si
Hrůzovi Révu a vážně k ní promluvili. Začal pan Hrůza:
„Révo, nemusíme ti říkat, že tě máme rádi.“
Réva stydlivě zakývala hlavou.
„Vzali jsme tě na výlet už několikrát a vždycky jsme
byli velice mile překvapeni tvou zdvořilou a laskavou
povahou. Trápila nás jedině Hana – víš jak je plachá
– doufali jsme, že někdo s takovým temperamentem,
jaký máš ty, by jí mohl více zapojit do života. Na druhou
stranu jsme se báli, abys ji nevyděsila, a aby tě měla
ráda. Dnes se konečně ukázalo, že Hana – ač to ještě
nedává příliš najevo – si tě oblíbila a byla by tě ráda
měla za sestru. Tedy se ptám – chceš s námi žít, Révo
Šeříková, stát se členem naší rodiny, být nám dcerou
a Haně sestrou? Chceš bydlet v našem domě a chodit do
školy v naší čtvrti a snídal cereálie s mlékem?“
Paní Hrůzová si klekla k Révě a vzala ji za ruku.
„Chceš to miláčku, že to chceš?“
Réva měla před očima mžitky. Jistě, věděla, že jednou
to přijde, věděla, že ji mají rádi, ale tak najednou! V tak
skvělý, dokonalý den přijde zpráva jako je tato! Štěstí
existuje a já jsem jeho součástí, myslela si Réva, když
padala Hrůzovým do náručí. Po chvíli přiběhla i Hana
a letmo, nejistě Révu pohladila po vlasech.
Potom jí paní Hrůzová dala stejné stříbrné hodinky,
jako měla na zápěstí její dcera; obřadným tónem
pronesla:
„Vítej do rodiny.“
Slunce už zapadalo, když ji Hrůzovi vysadili v útulku
paní Šeříkové. Zdrželi se ještě u ní v kanceláři, aby
vyjednali podrobnosti adopce a podepsali formuláře. Za
týden měla být Réva oficiálně jejich a mohla se
k nim přestěhovat. Skutečnost krásnější než sen. Poslali
ji umýt se a spát. Na dobrou noc ji políbili a zašeptali jí
„holčičko“.
Jaký půvabný den! Takových není v životě mnoho.
Adam
Hobzik
Několikanásobný mistr ČR v badmintonu.
Po ukončení sportovní kariéry absolvoval
magisterské studium na právnické fakultě
v Brně. Získal ocenění na literárních
soutěžích Ortenova Kutná hora, Sefiertovy
Kralupy a dalších. Od roku 2010 studuje
scenáristiku na FAMU a věnuje se režii.
Natočil krátký film Zátah a dokument No
Pain No Gain (Famufest 2011). V současné
době dokončuje středometrážní film Haka
o skinheadské skupině z konce 90. let.
VENnOVY DIAGRAMY
Stres se stupňoval.
Nejdříve vypadal jako malý, černý panáček s ulízanými vlasy. Jako Pan Tau o velikosti přívěšku na
klíče, akorát bez klobouku. Ale když se mi na maturitním potítku podařilo vypočítat pouze jeden ze
dvou zadaných příkladů a už mě volali před komisi,
změnil se. Stres získal nadživotní velikost, stál vedle
mě a výsměšně mi civěl přes rameno.
„Tak spusťte,“ vyzvala mě zkoušející a já vypsal na
tabuli řešení prvního příkladu. Profesorka jej sjela
kritický pohledem:
„To je sice hezké, že jste příklad vypočítal poměry, ale vaším tématem byl výpočet objemu
trojrozměrného tělesa pomocí goniometrických
funkcí.“
Stres mi mlčky poklepal prstem na rameno.
Rychle jsem smazal předchozí výpočty a začal řešit
rovnici obecně. Jenže než jsem ji stihl upravit tak,
abych do ní mohl dosadit čísla, profesorka prohlásila:
„Jsme právě v polovině vašeho času. Tento příklad
jste nedopočítal, zaměřte se tedy, prosím, na úlohu
číslo dvě.“
Jako by jí nestačil správný výsledek. Jako by mě
nemohla nechat dopočítat ten první příklad, abych
měl jistotu, že mám aspoň půlku správně. Nikdy
jsem si s ní nerozuměl. Kráva.
Stres se za mými zády hlasitě vysmrkal do
kapesníku a zase jej pečlivě uschoval do kapsy svých
nažehlených kalhot.
Následovaly Vennovy diagramy. Skupiny A, B, C,
D, E. Strávníci masokombinátu, spalovny, továrny
na rybí konzervy, plynárny a zdravotního střediska.
Někteří obědvají ve dvanáct, někteří v jednu, pár
z nich, těch výše postavených, si na oběd zajde,
kdy chce, zbytek jí o půl druhé a někteří nejí vůbec.
Vytvořte množiny, ze kterých bude rozpoznatelné,
kolik zaměstnanců si do práce nosí oběd vlastní.
„Představ si ty velké tučné hlavy strávníků masokombinátu,“ poradil mi Stres. Tentokrát už promluvil.
Nech mě, šeptám mu a začnu po tabuli malovat pět
kruhů, které se protínají.
„Máte ještě sedm minut,“ oznámí mi předsedající
komise.
„Přežvykují semleté maso i s těmi konzervami,
o které si vylamují zuby,“ řekne Stres.
„Drž hubu,“ povídám mu. „Hlavně drž hubu.“
A připisuji kruhům značky A až E. Písmenka se mi
začínají motat. Jídelnu mezi třináctou a čtrnáctou
hodinou navštíví celkem 78 osob, říká zadání.
„Pětasedmdesát procent z nich je plešatých, z toho
osm žen. Někteří z nich si neholí podpaždí. Ti patří do
skupiny E,“ pokračuje Stres.
„Pět minut,“ informuje mě zkoušející.
Diagramy na tabuli vypadají jako sněhulák
zaměřený terčem ostřelovací pušky. Čísla, která do
nich píšu, jen hádám, takže je v zápětí mažu.
„Ti, kteří si podpaždí holí, ale nenosí podkolenky,
chodí na oběd o půl hodiny později než skupina
zaměstnanců v bílých pláštích, tedy nepochybně
pracovníků zdravotního střediska, jenž je však pouze
krycí organizací pro nelegální zápasy šlechtěných
veverek hůře placené poloviny pracovníků plynárny.“
„Tři minuty.“
Křída vytváří zběsilé rovnice, jež nedávají smysl.
Profesorka matematiky si dvěma prsty svírá kořen
nosu a pak jimi narovnává brýle, aby nevěřícně
zaostřovala na proces, který se před ní odehrává.
„Někteří z nich pracují na ambulanci, kde vidí strašné
věci, následkem čehož své jídlo zvrací zpátky do talíře.
Má se tedy za to, že obědvali? Ano nebo ne?“
Předsedkyně komise sleduje pohyb vteřinové
ručičky na svém zápěstí. Ten tikot skoro slyším.
Podívám se na Stresa. Je celý bílý. Vidím ho v odrazu
okna, kam zírám poslední chvíle svého výkonu.
Je mu osmnáct a právě maturuje. Zbarvuji tabuli
křídou a s každou přibývající řádkou se před maturitní komisí ohýbám stále níž a níž, než mi Stres
pošeptá:
„To jsi takový srab, že si ani nevytáhneš tabuli? Nejen
že nedokážeš spočítat obyčejný příklad ze středoškolské
matematiky, ale ty se dokonce stydíš vytáhnout si
tabuli!“ posmívá se mi úlisně.
„To není pravda!“ hájím se. A abych dodal svým
slovům na vážnosti, vezmu tabuli za dolní okraj
a v domnění, že není závěsná, nýbrž vytahovací, ji
vytrhnu ze zdi.
„Ježiši,“ zasměje se Stres.
„Ježiši,“ řeknu vyděšeně a rozhlížím se po místnosti.
„Adame,“ řekne zkoušející. „Uklidněte se a laskavě
vraťte tu tabuli zpátky.“
„Ano, prosím,“ odpovím a překlopím desku zpět na
zeď, ze které se nárazem odloupne kus omítky.
„Tak to by bylo,“ ozve se předsedkyně komise.
„Děkujeme vám, ale váš čas už vypršel,“ řekne mi.
Vyjdu z učebny, zavřu za sebou dveře a podívám
se na své sako. Je celé bílé od Vennových diagramů.
Roztřeseně sáhnu do kalhot, abych vytáhl kapesník
a otřel si všechnu tu křídu z oděvu. Ale jediné, co
nahmatám, je gumový přívěšek Pana Tau na mých
klíčích.
Eva
Taubrová
E: Hele a to mam poslat jako ňákou etudu z prváku, jako
tři roky starou??! Já totiž nevim, co z těch novejch
dlouhejch vybrat... vono to ňák samo o sobě asi nic
nehodí...
I: No, spíš ňákou povídku, voni se ty scénáře blbě čtou.
E: Hm. Akorát já asi žádnou nemam.
I: Tak ňákou napiš, ne?
E: Ty jo... to ne.
I: Tak pošli tu zkouškovou, ne?
E: To je blbý, ne?
I: Proč?
E: No jako... že bych asi měla ukázat... jako... chápeš...
že jako jsem hrozně dobrá, ne? A ne že pošlu povídku, co
jsem napsala eště před famu.
I: Hm... to asi blbý je :-)
E: A budu jí muset hodně zkrátit.
I: Hele, du něco dělat.
Akademikové
Jakákoli podobnost s reálným pracovištěm či lidmi je čistě
náhodná.
Ústav španělského jazyka sídlil v místnosti 315, místnosti ne větší než nějakých 18 metrů čtverečních. Měl
5 členů. Doktorky Čilou a Sandovou, docenta Řeháka
a profesory Grégra a Růžkovou. Profesorka, asi metr
čtyřicet vysoká subtilní stařenka, byla už mnohá deseti10
letí jedním z nejpronikavějších mozků současné lingvistiky. Kdysi napsala Knihu a kdykoli potřeboval někdo
z členů ústavu doporučit zdroj, či podepřít vlastní
tvrzení, stačilo říci: „Najdete to v Knize“. Nikdo – ani
knihovnice – už si nepamatoval její název. U studentů
Profesorka vzbuzovala až boží bázeň, a to i přes svůj
komický zevnějšek, jenž si vysloužil mnohá pojmenování. Bylo takřka nemožné držet s ní krok, když
přednášela, a bylo velmi těžké nezavdat jí příčinu
k upřímnému pobavení při jakékoli příležitosti
vyžadující formulaci byť jednoduchých vět ze strany
studentů.
Ostatní členové ústavu kdysi bývali jejími žáky.
Nejstarší, Grégr, se již před několika lety ztratil ve světě
slov. Byl odborníkem na význam, jeho tóny, podtóny
a čtvrttóny, zabarvení a bezbarvost. Volné chvilky si
zpestřoval sestavováním synonymních slovníků. A byly
to dobré slovníky. Docent Řehák byl školní playboy
a moc dobře to věděl. V životě se nejvíc bál toho, že
jednoho dne ho už nebudou na zádech hřát pohledy studentek, jimž se podlamují kolena z pouhého vědomí, že
právě kolem nich prošel. Nedá se říct, že by svého šarmu
zneužíval, spíše si ho – a situace z něj plynoucí – plnými
doušky užíval. Doktorky Čilá a Sandová byly oblíbené.
Působily přístupně a nijak před studenty neskrývaly
svůj respekt ke starším členům ústavu, hlavně k Profesorce. Všichni byli svým způsobem jejími potomky. Mluvili jako ona, mysleli jako ona, chtěli být jako ona.
Měli se rádi a jeden druhého si vážili, koneckonců, byli
ze stejného těsta, jazykovědci. Jejich vztahy a ovzduší
v pracovně bylo takřka domácké, k narozeninám si
navzájem obvykle věnovali sbírky odborných studií,
jež sami napsali, a jednou Grégr dokonce před několika
studenty (a studentkami) oslovil Řeháka „Jeníčku“. Žili
ve svém světě, který milovali. Jistě, museli plnit úvazek
a nepříjemné povinnosti pedagogů (což obnášelo
opouštět rajskou třistapatnáctku), ale jinak na svých
životech neviděli jedinou chybičku. Občas se stalo, že se
k nim donesly fámy, které o nich kolovaly. Že Řehák
s Čilou tohle a támhleto, že Růžková je muž, studenti byli zlí. Rušili jejich kruhy. Bylo celkem běžné, že
některá studentka začala nezdravě často docházet za
Řehákem. V takových případech ústav zmobilizoval,
Řeháka zapíral, vymýšlel konference a nemoci, až to
zahleděné děvče vzdalo.
Tentokrát se v podobné šlamastice ocitla doktorka
Sandová. Zahleděným mladým mužem byl Petr Sosna
ze čtvrtého ročníku. Věděla o něm, že je o dost starší
než ostatní (asi tak v jejím věku), že hodně cestoval,
dobrovolničil pro UNICEF a několik let dělal řidiče
lékařům bez hranic. Věděla také, že je to přesně ten
typ, o kterém už od nějakých třinácti let po odpolednách sní. Neměla ráda rozervané intelektuály, bezduché etno-nadšence, ani sporťáky a smažky neměla
ráda. Každá ostře vyhraněná image, tak příznačná pro
některé druhy studentů, jí připadala jako umíněně
dětinská a prázdná póza. Vždycky chtěla někoho, kdo
nebude spadat do podobných škatulek, kdo bude tak
nějak celý a plný sám o sobě (ani pořádně nevěděla, co
tím myslí...).
Už když doktorka Sandová uviděla Petra poprvé – bylo
to na jejím semináři – tušila, že bude malér. A taky že byl.
Začalo to kradmými pohledy, pokračovalo oboustranně
vnímanou nervozitou, až už si téměř troufali se jeden
na druhého usmát, to vše před naštěstí dostatečně
apatickým a nevšímavým publikem, účastníky semináře
„Vybrané problémy španělské syntaxe“.
***
Čekal hodinu, dvě, tři... Zatím se mu dařilo neusnout,
ale připozdívalo se a jemu začalo být divné, že
z třistapatnáctky nikdo neodešel. Jediný pohyb, který
zaznamenal byl před deseti minutami, když si Grégr
odskočil na záchod . Zarazilo ho, že měl na nohách kostkované bačkory, ale kdekdo se v práci přezouvá a Grégr
nemohl počítat s tím, že tu touhle dobou ještě narazí na
studenty. Stmívalo se. Copak mají tolik práce? Napadlo
ho, jestli třeba něco neslaví, ale když se zaposlouchal,
nic podezřelého neslyšel.
***
11
Teď už bylo jasné, že k němu něco cítí, věděl, že ona
o něm ví, že není žádný zastydlý puberťák, přestárlý,
věčný student, věděl, že ona ví, že má velmi dobře
fungující firmu a dům a psa! Tohle všechno se v něm
převalovalo, až se odhodlal a přece jen vyrazil směrem
ke třistapatnáctce. Vešel ale do vedlejší posluchárny,
o níž se tradovalo, že nad jednou skříní je okno vedoucí
právě do třistapatnáctky.
Musel ji vidět, nesnesl pomyšlení, že za tou zdí třeba
pláče, třeba tam opravdu jsou jiné dveře a je tam úplně
sama! Nevěděl co jiného dělat, tak vylezl na skříň
a skutečně tam bylo okno, které až doposud považoval
za zarámovaný obraz, viděl také, že nalepený papír
s reprodukcí Moneta se v levém horním rohu trochu
odchlípl. Opatrně se opřel o zeď a pomalu přitiskl svoje
levé oko, jak nejblíže ke sklu mu strop a chatrná skříň
dovolovaly. Chvíli se snažil zaostřit, sklo bylo špinavé
a ve třistapatnáctce vládlo podivné šero. První, čeho si
všiml, byly Grégrovy kostkované papuče.
Profesor Grégr se posadil na židli, kromě kostkáčů
měl na sobě ještě pyžamo a župan. Růžková byla oděna
do vyšívané noční košile, která zcela zakrývala její
maličkou postavu. Pohybovala se nezvykle klidně. Petr
si toho všiml až teď, když ji viděl v tomhle oblečení,
zdálo se skoro jako kdyby... ale to přece ne... skoro jako
kdyby levitovala. Od spodního okraje její noční košile
odlétávaly okamžitě mizející mlhové obláčky. Pak se
objevil Řehák, v mužném, modro-modře pruhovaném
pyžamu, vysunul spodní šuplík stolu profesorky
Růžkové. Zašátral hluboko do stolu, vytáhl polštář
a peřinu. Oboje automatickými, ale pečlivými pohyby
natřepal (jako by to dělal každý den!) a v šuplíku – jen
o něco málo větším než byly ostatní šuplíky obyčejných
12
stolů – tím vzniklo útulné místo ke spaní. Růžková mu
kývnutím poděkovala a zaplula do své postýlky tak
přirozeně, jako by snad byla stvořena právě pro tento
pohyb. Mezitím Grégr vyndal ze skříně tři srolované
matrace, rozprostřel je na zemi – čímž zaplnil celou
podlahu třistapatnáctky – do podivného útvaru, tak, že
se mu povedlo, aby měli všichni hlavy u sebe směrem
k loži Profesorky. Ta se momentálně snažila najít
pohodlnou polohu, přičemž každý její pohyb dal
vzniknout dalším a dalším sotva viditelným obláčkům.
Teď si Petr všiml i jí. Pomáhala doktorce Čilé... cosi za
knihovnou... Dvě police se rozevřely, doktorky zpoza
knihovny vyndaly celkem tři polštáře a peřiny a jaly se
je všelijak natřepávat a rozkládat na Grégrovy matrace.
Grégr si zalezl do svých peřin (Petr měl dojem, že byly
bílé s modrým písmenkovým vzorem) a jak si tak lehal,
octla se jeho hlava u třetí zásuvky stolu, odkud hbitě vytáhl ošuntělého spacího medvěda, s nímž se požitkářsky
zachumlal. Čilá mu podávala jeho noční čepici, ale jen se
na ní rošťácky usmál a ještě víc se nasoukal pod peřinu.
Pokrčila rameny a vrátila čepici zpátky do knihovny.
Doktorka Sandová stála před maličkým zrcadlem
a civěla nepřítomně před sebe, vyrušilo ji až skřípání
Řehákova stolu, jak jej rozkládal, aby z něj vytvořil
druhé patro spacích prostor. Peřiny měl důmyslně schované pod židlí, před okolním světem je skrýval složitým
systémem zrcadel. Už už zvedal nohu, že vyleze na svoje
vyvýšené lože, když si všiml, že Doktorka Sandová je
dnes nějak nesvá. Pomalu k ní přikročil, vypadalo to, že
jí chce něco říct, ale tiše, tak, aby to ostatní neslyšeli.
„Co je s tebou?“ Rozhlédl se po pokoji, všechno bylo
v pořádku, veškeré předměty připomínající univerzitní
pracovnu byly dočasně odstraněny (pomocí mecha-
nismu překlápěcích poliček a kladek – jeho vynález),
všechno bylo v pořádku, ostatní jim dvěma nevěnovali
pozornost.
látky, takže měl každý nocležník svá nebesa. V bodě
původního středu stropu odnikud visel stále ještě rozsvícený lustr.
„Já vim... Viděl jsem, jak se na něj díváš.“ Naklonil se
k ní ještě blíž, šeptal. „Udělej to. Neboj se. Tohle pro
tebe neni... to víš moc dobře... někdo musí bejt první.
Já na to nemám...“ Teprve teď se na něj podívala, ale
byla zády k oknu, za nímž pořád ještě seděl Petr, neviděl
jí do obličeje, nevěděl, jak se tváří. Řehák jí pohladil po
tváři – otcovsky samozřejmě – a odešel ke svojí posteli.
Petr si všiml, jak se mu od chodidel sem tam (ne tak
často jako Profesorce) odpaří mlhavý obláček. Z Petrovy
perspektivy vypadalo všechno nějak menší, útulnější,
měl chuť tam být s nimi a záviděl jim ty nadpozemské
obláčky, jak jen to dělají...
„Už zase.“ Nevrle si povzdechla. Dalším gestem
profesorčiny křehké kostnaté ruky lustr zmizel. Byla
tma. „Ta situace... kolem Petra Sosny... je už neúnosná.
A nebezpečná. Budeme ji muset začít řešit.“
Doktorka Sandová zaryla prsty do peřiny, opatrně
a neslyšně, obě ruce sevřené v pěst. Petr sklouzl na zem,
chtěl chvíli počkat, než odejde, aby si mohl být jistý, že
usnuli. Opřel se zády o zeď, jíž takřka hmatatelně prosakovala atmosféra třistapatnáctky, a usnul.
Grégr si nakonec pro svoji čepici přece jen došel,
doktorka Sandová nepřítomně vklouzla pod svojí
peřinu, nahnula se přes Čilou a vytáhla z poličky jakousi
měňavě barevnou (!) verzi Knihy. Podávala ji Čilé.
„Dneska ty, ne?“ Čilé se po tváři rozlinul spokojený
úsměv. Opřela se o lokty a začala předčítat. Nečetla
dlouho, ale bylo to dost dlouho na to, aby Petr stačil
do nejmenších detailů prozkoumat výrazové kontury
obličeje doktorky Sandové. Byl tam zmatek a zasněnost,
zase trocha touhy – to už znal, měl neurčitý pocit, že
vidí i záblesk vzdoru a odhodlání. Jistý si však být
nemohl. Čilá dočetla a odložila knihu. Bylo ticho.
Profesorka mávla rukou (ve vzduchu samozřejmě
zůstala mlžná a tentokrát dokonce jiskřivá stopa). Strop
místnosti tři sta patnáct se proměnil v několik do sebe
propletených kleneb, z nichž visely umně nařasené
13
Hynek
Trojánek
Hynek Trojánek (* 1989, Praha). S kolektivem Ramus
pořádá volnočasové aktivity pro mladé lidi s postižením.
Pracuje v kavárně na Pankráci. Dlouhodobě se zajímá
o umění ve veřejném prostoru.
SATAN SEI MIT UNS!
4. 7. 2010 / 18:00
Čirej kalkul. To, že jedu na detox, jsem věděl od
začátku, teď je na čase uvědomit si, od čeho že vlastně.
Už 10 minut jen tak sedím a přemýšlím.
4. 7. 2010 / 22:00
Všude hrozný ticho. Procházka po areálu. Když jsme
přijeli, přivítala nás hrbatá metr a půl vysoká Sestra.
Tak nám byla představena – Sestra. Jakási prezenční
místnost, mrtvolná atmosféra, umělé květiny, pochybné skulptury.
Klienti sanatoria posedávají na lavičkách a koukají do
fontány. Neustále někde někdo kašle, chroptí, trhaně
vykřikuje či se pokouší smát. Do toho bučí krávy.
Komplex budov tvořících zařízení plynule přechází
ve vesnici. Vesnice je dokonalá. Porost zastřižen, domy
opravené. Na zahradách zvesela tryskají proudy vody,
zatímco majitelé sedí a užívají průměru svého satelitu.
Žije tu 21 000 lidí. Potkal jsem dva.
5. 7. 2010 / 9:30
Právě jsem zaspal bohoslužbu. Od teď už se tu se
mnou nebude nikdo bavit. Probudily mě zvony.
Na okně seděli dva ptáci, dívali jsme se na sebe se
vzájemným porozuměním.
14
Sen pro tento den: Iva, což je spolužačka, se kterou
jsem přijel z Prahy, přišla ke mně do pokoje a skočila za
mnou pod peřinu. Střih. Jsme ve sprše, zvoní telefon.
Že co prý to vyvádíme, Sestra má okno přímo proti
nám… Odvezli ji do nemocnice…
Druhý sen pro tento den: vstal jsem a na stole byl
počítač. Zkoukl jsem všechny sociální sítě. A nic.
5. 7. 2010 / 22:47
Žeru tu německou mentalitu.
„Hallo,“ povídá Sestra
„Hallo,“ povídám já.
Sestra: „Vy ale mluvíte výborně německy!“
Chodím po zdejším prostoru a se všemi se zdravím,
jako bychom se znali už léta. Mnoho klientů je tu od
druhý světový. Někteří i déle. To je fuck off všemu. To je
alternativa. Ty maj celej svět totálně v píči.
Není co psát. Je to tak upřímný a reálný, že si to snad
ani nezaslouží žádnou nápodobu.
Z těch osmi, se kterými jsem trávil den, mluví vlastně
dva. Albert nemluví, spíš reaguje na řeč, vždy chápavě
a s úsměvem. Šli jsem spolu na zmrzlinu. Werner má
tlustou knihu, píše do ní svoje jméno a příjmení,
s naléhavostí a důrazem hodným bible. Stránky jsou
vydřené propiskou. Nevimzatimjaksemenuje – musí se
přivazovat k židli. Jinak by vše kolem popatlal jídlem či
vlastními exkrementy. Čekání ve vaně, až se pustí voda.
Odevzdaně. Bílé rukavice. Do rytmu se kývat. Mouchy
bzučí, krávy bučí… Albert stále mlčí. Fotky rodičů
vystavený v pokoji. Celá police v lednici zabraná masem
– šunkou a salámy všech druhů.
Trip do nedalekého kamenolomu. Kaňka veliká na
tom lunaparku všude kolem. Obrstroje na kopci jako
hrozící pěst přírodě vůkol. Televize vypnutá jen během
modlení a večeře. Kulí se, kulisa, celým prostorem,
vlastně ji nikdo nesleduje. Reportáž o psovi, co ho
páníček učí potápět se.
Ta, co vyšla z pokoje, jmenuje se Michaela, bydlí tady
se mnou a s Ivou. My jsme tu na dva týdny, ona na rok.
Mám hrozný hlad. Snídaně a obědy máme v jídelně,
večeře je na nás, záleží, co si ukradneme v bytech, kde
působíme. Styděl jsem se a teď za to pykám. Jdu se sytit
literaturou. Úžasná dobrodružství Kavaliera a Claye.
Josef Kavalier utekl z Prahy kvůli Hitlerovi a je to velký
milovník Harryho Houdiniho.
6. 7. 2010 / 9:43
Michaela je krásná Němka s obrovskýma očima.
Celá ta vesnice… Nejde jít dál. Je to dokonalé. Na
dětském hřišti jsem ještě neviděl děti, jen spoustu
uklízecích čet snaživě hledajících nepořádek.
6. 7. 2010 / 18:45
V televizi hlásili, že je mezinárodní den líbání. Před
obrazovkou se nikdo nelíbal. Maximálně slintal.
Šel jsem s Thomasem (ten, co se musí přivazovat)
k doktorce. U doktorky jsem usnul a probudil mě anděl.
Mluvil pomalu, tak abych rozuměl, a řekl přesně to, co
jsem potřeboval slyšet od někoho jiného, než od sebe.
„Komunikace s lidmi s postižením je těžká, ještě
k tomu v cizí řeči, že?“ Visel jsem mu na rtech.
„Je těžké přijet z velkého města do malé vesnice, že?“
Chtěl jsem ji na místě obejmout, doktorku Quinnovou.
Holení vousů je nekonečný proces. Koná se každý den
po obědě. Střídají se na židli, já nad nimi stojím a strojkem jim hrubě jezdím po tváři. Vyhaslé pohledy. Těla
zfetované prášky. Občas ucuknou.
Mně vousy prakticky nerostou.
6. 7. 2010 / 22:30
Byli jsme s Ivou na procházce. „Život má být radost,“
řekla a zakopla o kámen.
Není to o tom, snažit se něco změnit. Je to o tom
zastavit se na místě a vnímat.
„To bude asi nějaký název něčeho,“ okomentovala Iva
ceduli.
Doma se mě zeptala, jestli nemám sirky. Na svíčky,
víš.
„Na tom semináři etikoterapie jsem seděli v kruhu, jo
no a princip je v tom, že člověk, který sedí naproti tobě,
vlastně zrcadlí tvůj vlastní život. Je to propojený. A já to
cítím i tady, že jsem sem měla jet. To není náhoda.“
Nakoukl jsem jí do pokoje. Na stole byl jakýsi improvizovaný oltář: dvě velké svíce a fotka Marie. Fotka
Marie? Obrázek Marie.
Přivázat Thomase k židli a hned poté odříkat modlitbu. Německy, samozřejmě.
Hory, zubatý jako diagram. A kopce vlnitý a pod nimi
rozčepýřená číra klasů.
Vždy sem přijdu a koukám na mobil. S tou závislostí
na reakci už asi nikdy nic neudělám.
Dlouho jsem dnes pozoroval krávy, je zvláštní, když
serou, vůbec tomu neuzpůsobují pohyby těla, což mě
vede k myšlence, zda o tom úkonu vůbec ví.
Thomas, ten o tom asi věděl, když se pod ním začala
rozrůstat loužička svobody. Přepadla ji armáda mopu,
hygienických rukavic a Thomase čekaly zase ty pouta na
židli, na suchý zip.
15
To tak čtu, mám tady mraky blbostí. A to, že mě
Thomas kopl do nohy a doktorce šlohl tlakoměr, jsem
nezmínil.
7. 6. 2010 / 19:54
Co se týče České republiky, mladí Němci znají fotbalisty či hokejisty, podle toho, co zrovna frčí, starší znají
pornoherečky a ti nejstarší Karla Gotta.
Jedna ženská tady má na starosti kulturní život
klientů – cvičí divadlo, jezdí s nimi do kina. Je akční,
má hrozně moc energie. Mohli bychom z ní tu energii
odvádět a vytápět s ní baráky.
Co se divadla týče, její teorii stínů jsem asi nepochopil,
ale zaujala mě. To, že se stále něco děje, někdy stínově,
někdy barevně, podstata se asi nemění? Zřejmě.
Torsten neslyší, musí se na něj tleskat.
Stačí zatleskat a oni se hýbou.
8. 6. 2010 / 8:20
Vzpomínka: falešné oznámení bomby na základce.
Lucka si sebou vždycky brala ten barevný dětský kufřík
určený na výtvarné potřeby. Stáli jsme, z dálky se dívali
na školu a čekali, až vybuchne.
Včera večer grilování. Pak fotbal Německo proti
Španělsku, vpravdě společenský večer. Bezmyšlenkovitě
mávali vlaječkami a radovali se, když dali Španělé gól.
Ani na jednoduchý konflikt dvou barev je člověk nenachytá. Dal jsem si pivo a celá ta situace mi přišla ulítlá
jako ten fotbalový míč.
8. 6. 2010 / 17:12
Iva: „Seš hrozně čistej. Myslím, že to ze mě vytáhlo ty
traumata.“
Traumata jako panoramata.
Thomas má erekci, zase mě bouchl do břicha.
Reality show o dvou rodinách, které si prohodí dcery.
Jedna ta holka je tvrdá punkerka a její dočasná rodina
nemůže přenést přes srdce, jak hrozně chodí oblečená
na snídani. Sedíme na gauči. Kroutím hlavou, Peter už
po tisící pomalu obrací stránky rok starého televizního
programu, Hartmut kouká z okna. Werner stojí ve svém
16
pokoji, poslouchá dechovku a přešlapuje do rytmu.
9. 6. 2010 / 9:20
Vrací se mi město. V silných křečovitých návalech.
9. 6. 2010 / 22:43
Snažím se přistihnout krávy jak spí ve stoje, snažím
se zapomenout heslo ke všem světům, s potěšením (už
jsem chtěl napsat s postižením) zjišťuji, že známka na
dopis vypadá podobně jako simka a že tlačit invalidní
vozík je jako tlačit vozík nákupní. Všechno se něčemu
podobá zkrátka.
Zas a znova musím tam už konečně (potřetí!) dojít,
zdá se, a s těmi dopisy vymyslet něco… zpomalit čas.
Německo má takový ty obálky, že se jenom odtrhne,
netřeba olizovat. Kultivovaná země, anebo jsem jen
dlouho neposílal dopis a doba pokročila.
Ich bin unglaublich neznamená nejsem věřící, nýbrž
jsem neuvěřitelný. Píšu si.
10. 6. 2010 / 12.55
Je 38 stupňů. Propásl jsem další Thomasův epileptický
záchvat. Takhle se tady nic nenaučím. Chci vidět, jak to
probíhá.
Čištění bot a holení beďarů.
Přemýšlím, jestli i dnešní generace dejme tomu
čtyřicátníků bude ve stáří poslouchat dechovku, protože
se to tak prostě dělá? Nebo zůstane věrná svým stylům.
Představuji si skupinku starých lidí, poslouchají Black
Flag, vohulený na plný koule.
Werner a jeho pozitivní reakce na televizní reklamu
Kinder Bueno. Poznamenáno. Bude ze mě cool-hunter.
Ty bílý rukavice mě vážně ba. Ruce se zapotí a na
dlaních se vytvoří upocený vizuál.
Proč jsem si s sebou nevzal notebook:
1) nechtěl jsem si kazit oči,
2) strach, že tu bude wifi (prý tu je),
3) zasekl bych se nostalgicky na fotkách,
4) zbytečně bych uždiboval realitě.
11. 6. 2010 / 16.15
Zdálo se mi, že… To je jedno.
Stydím se za to, co se mi zdá.
12. 6. 2010 / 9.18
S Ivou řešíme sezení na lavičce, což je aktivita, která
tu všem klientům bez ohledu na stupeň postižení zabírá
nejvíce času. Nebylo by lepší je nějak aktivizovat? Nebo
je to jedno? Výsledek je stejný? Svět nespasíš.
12. 6. 2010 / 14.00
Iva mě přerušila, zrovna když jsem dělal rekord
v mobilní hře Pinball.
„Viš, mně se třeba nechce už moc přemýšlet, když už
mluvím.“
13. 6. / 12.00
Bazén a radosti dosti.
Chlupatá podpaží žen okázale vystavena na odiv…
A západní svět se tolik snažil!
Včera jsem si vyšel na výlet, pronásledoval jsem
stopy auta, abych se neztratil. Po třech hodinách chůze
vjelo to auto do lesa a tam se zjevila mýtina, na ní
malý domeček a oplocený pozemek. Pán vystoupil a
něco hrozně řešil. Ptal jsem se ho, jak se dostanu pryč.
Nerozuměl on mě, nebo já jemu?
13. 6. 2010 / 20:30
Splynul jsem s přírodou.
Zdály se mi zajímavé věci. Nic si nepamatuji.
Konečně regulérní prohlídka celého komplexu. Je to
pecka. Doktorka s notebookem. Někdo už 6 let leží
v posteli. Někdo staví z jakéhosi merkuru hračky – třeba
motorku, balí ji a posílá k prodeji. Někdo si vždy
k narozeninám a vánocům přeje plyšové opičky nebo
panenky černé pleti. Má jimi zasekaný celý pokoj.
Někdo nechce mít v pokoji vůbec nic. Jen postel.
Stoupání se Sestrou na nějaký kopec, nahoře je
klášter. Jsme přímo na hranici západního a východního
Německa. Právě zde byl plot, právě zde zařvalo x lidí při
pokusu o přechod.
Výhodou tady těch výletů je, že až se vrátím, můžu si
vymyslet, co chci. A ONI MI UVĚŘÍ.
Mám občas jen tak potřebu si něco napsat. Ale ne
moc.
14. 6. 2010
V teleshoppingu běžela reklama na cejchovač steaků.
Stačí objednat a poštou vám dorazí kus železa s vaším
jménem. Až budete pořádat zahradní párty, můžete
všem kamarádům vypálit jméno do steaků. Měli by si
uvědomit, komu vděčí za to, jak výborně se baví.
15. 6. 2010 / 16.39
Najednou se dospělo k tomu, že odjedu. A já nechci
být vlastně ani tady, ani tam.
Ahoj. Čechy, to já znám. Palach. Karlova Univerzita je
druhá nejstarší v Evropě. Zažil jsem východ slunce na
Sněžce.
V televizi běžela reality show o tlustých lidech, kteří se
snaží hubnout.
„Koupila jsem si ty hrníčky z jejich dílny, ani nevím
proč. Já na keramiku moc nejsem. A hlavně se mi to
s sebou nechce tahat.“
Dvě misky a dva hrníčky. Pinball.
„Já jsem si říkala, že si ty hrníčky nechám. Víš, přece
jenom ty lidi mám ráda. A co ty, už se těšíš domů?“
Včera s nimi jela do kina. Jeli prý na nějaký film
o upírech. Ale vlastně to moc o upírech nebylo. Moc
tomu nerozuměla.
Ten film se jmenoval Das weisse Band.
Bílá stuha. Koukal jsem na to pár dní před tím, než
jsem odjel z Prahy. Film se odehrává na malé vesnici pár
měsíců před vypuknutím první světové války a kritizuje
německou katolickou společnost. Ve vesnici je neznámo
kým brutálně týrán mladý kluk s postižením.
Kruh se uzavřel.
Text vznikl během dvoutýdenní praxe v jednom německém
městečku, kde funguje již přes sto let zařízení, ve kterém
bydlí a pracují dvě stovky lidí s mentálním a kombinovaným
postižením.
17
Dagmar
Pokorná
Dagmar Pokorná (* 1991, Třebíč). Absolventka
Gymnázia Třebíč, studentka scenáristiky a dramaturgie na FAMU v Praze, básnířka, prozaička,
dramatička. V letech 2009–2011 byla opakovaně
oceněna v literární soutěži pro mladé básníky
Ortenova Kutná Hora. V oboru próza obdržela první
cenu v soutěži při festivalu Hořovice Václava Hraběte
2010 a druhé místo v soutěži Cena Waltera Sernera
2010, vyhlašované mezinárodním Festivalem
spisovatelů Praha. Její divadelní hra „V sobotu bude
sedmnáctého“ byla nominována do finále Cen Alfréda Radoka 2009. Práce publikovala v časopisech Psí
víno a Host. Pět jejích básní se stalo součastí almanachu ženské milostné poezie Královny slz a ostružin
(2010, ed. Sylva Lauerová). V roce 2010 vyhrála
celostátní soutěž rukopisů Nadačního fondu Cultura
Bohemica, v důsledku čehož jí u nakladatelství Růže
vyšla prozaická prvotina A bez šály odešel.
Když Vídeň dávno není
Daniilovi Petroffovi, i když neví, co je to kusá kolej.
I. Na nákladovém nádraží
Daniil Petroff se opřel o sloup po své pravici. Nebýval zde
dole moc často. Ale ne, zase musel svoje myšlenkové po18
chody opravovat, nebyl tam vůbec nikdy, až teď. Lidé mají
chodit pěšky a tady má jezdit zboží. Daniil jednou viděl
obrázky takových posunovacích hal a představoval si,
že když byly postaveny tak velké, bude potřeba řádného
hemžení, aby se zaplnily celé. Proto se sem vydal,
v kapse potvrzení, že by na světě nikomu nechyběl.
Nízký a tlumeně osvětlený prostor měl však o mnoho
komornější podobu než v jeho představách a hlavně byl
liduprázdný, a to ho skličovalo. Nikdo se mu nepokusil
zabránit ve vstupu. Očekával velký hluk, místo toho byl
konfrontován s prázdnotou, absencí takřka čehokoliv.
Mimo dvou lesklých stop úzkokolejky a jedné řady
podpůrných šedých sloupů neviděl vlastně nic.
Potom si kousek od sebe všiml malého kulovitého
skleníku na vysoké noze. Snad jakýsi dávný pozůstatek
lidské civilizace, usmál se. Stářím udýchané stroje, které
uvnitř udržovaly růstové klima, povážlivě vrčely, ale ten
zvuk se v rozsáhlých prostorách ztrácel. Rostliny uvnitř
polouschle živořily. Vybavil si Darju, která by nad tím
zaplakala. Pomyslel si, že lidé jako ona už měli dávno
vyhynout. Před nimi se měly důsledně tajit i plameny;
nikdy neměli být přinuceni k tomu, aby žili na spáleništi.
Číslice šest na tabuli se změnila na sedmičku. Vlak se
blížil. Po kolejích se připlazil jakýsi chladný proud
vzduchu a otřel se o paty zdí a vyšplhal i po sloupu a do
Daniilových nohavic. Ještě tam pořád byl.
V prosklené kukani se pohnul kontrolní pracovník.
Bylo mu všechno jedno. Ani se nedíval na schéma, kde
se vlak zrovna nachází. Myslel na kávu a proč se jí říká
vídeňská, když Vídeň dávno není, myslel na porcelán a
proč se mu říká míšeňský, myslel na nenávist a proč se
lidem říká lidé. Myslel na hlučné ticho a papírové knihy
a právo každého člověka zemřít, myslel na to, že už pět
let neslyšel o tom, že by jeden člověk zabil druhého pro
peníze. Myslel na hudbu a myslel na hudebnice, myslel na
krásnou cellistku, kterou měl jeho prastrýc na praplakátě
ve svém pokoji v ústavu pro staré lidi a nedal na ni
dopustit. Myslel na to, odkud se vlastně bere světlo a jídlo
a radost a láska a myslel na to, proč lidé pořád nosí čepice
a proč se nezbouraly staré domy, když se nad nimi stavěly
nové. Myslel na to, jak kdysi vypadaly autobusy, myslel na
to, že člověk je vlastně tak směšné stvoření, považuje nespokojenost za matku pokroku a tak se pomalu oklešťuje
tím, co už objevil, až po něm zbude jenom několik zklamaných pohledů dvou mladých milenců, kteří spolu už
přes půl hodiny nepromluvili jediné slovo. Myslel tak
dlouho a tak tvrdě a tak moc a s takovou něhou, až mu
vhrkly slzy do očí při pohledu na malou šedou budku, ve
které seděl.
Pomačkal pár tlačítek, která spustila automatické vykládání z vlaku, který už mezitím přijel, a potom si říkal,
proč se kávě říká turecká. A také přemýšlel o blonďatých
vlasech neexistující cellistky a nevěděl, že Daniil Petroff
je pořád přítomen v hale, ale už se neopírá o sloup, a že
ho oči lidské ani oči kamer v tomto okamžiku nejsou
schopny zahlédnout. Zato ale věděl, že až přijde večer
domů, nebude číst zprávy a půjde rovnou spát.
II. Heleno, miláčku, podej mi sirky
„Heleno, miláčku, podej mi sirky.“
Helena rozmrzele zavrčela.
Odlepila svoje ucho od žeber ústředního topení
a nasadila si zpět brýle.
Džungle rozházeného pokoje na ni nasupeně hleděla
s pozotvíranými skříňkami a zásuvkami, z nichž schlíple
visely jazyky papírů a ponožek. V kuchyni to vypadalo
zrovna tak. Střepy z talířů a sklenic vyvržených ze skříněk
se válely pod holými chodidly Heleninými. Nepoznávala
úhledný byt, který dříve toho odpoledne objevili.
„Nevím, kde tu mají sirky,“ převrátila palcem u nohy
velký zavařovací hrnec dnem nahoru a sedla si na něj.
Richard se lednice netkl, podívala se tam sama.
„Copak nemáš svoje sirky?“ ozýval se jeho hlas odněkud
z hloubi bytu.
„Nenosím je, co jsem přestala kouřit.“
Její pozornost upoutala šlehačka ve spreji. Vyndala ji,
protřepala, odstranila kryt. Hrot nástavce byl ověnčen
korunkou plísně. Setřela zelenkavý chomáček
a nastříkala si trochu šlehačky na hřbet levé ruky, odkud
poté bílou hmotu olízla.
Richard byl v koupelně, nějakým způsobem se potýkal
se sprchovou růžicí. Jakmile zaznamenal Heleninu
19
přítomnost, procedil mezi zuby: „Kdy jsi přestala kouřit?“
„Nikdy jsem ani nezačala.“
„Nezačala přestávat?“
„Nezačala kouřit.“
Nanesla mu trochu šlehačky přímo do úst, přitiskla se
k němu zezadu, cítila, jak se otřásl, když polknul. Byl to
hnus.
„Nic jiného tu není,“ zašeptala.
„Není,“ třískl růžicí vztekle o zem a otočil se k Helenině
tuláctvím vyhublému tělu. „Ani sirky nejsou, je to totální
fiasko.“
„Počkej,“ hodila plechovku na zem a labužnicky pohodila rameny, něco ji napadlo. Vyšla na chodbu. Na
zaprášeném betonu po ní zůstávaly krvavé stopy, opravdu
se předtím pořezala o střepy. Žádné boty z botníku, co
objevili, se jí ale nelíbily, tak co s tím.
Zazvonila u vedlejších dveří.
„Dobrý den, nemohl byste mi prosím poskytnout
krabičku sirek,“ řekla bez intonace a bez úsměvu. Ten
chlápek jí je donesl bez ptaní. Poděkovala a vrátila se za
Richardem. Zapálili nejdřív postele v zadním pokoji
a v ložnici, potom vyškrtali zbytek sirek na koženkový
gauč v obývacím pokoji.
„Neudělali jsme to z radosti z násilí, udělali jsme to jen
z radosti,“ spontánně pronesla Helena.
„Protestujeme proti společnosti?“ zeptal se Richard,
když jim žhavý vzduch začal podezřele hladit tváře a oni
museli ustupovat, aby se jim žárem nezkroutily vlasy
nebo aby snad nechytily plamenem.
„Ne,“ řekla Helena.
III. Poslední kapitola
Maminka si ho sice všimla později, ale jakmile při
pohmatu na inkriminované místo uslyšela praskání,
utěšovala se nadějí, že ještě úplně pozdě není. Richard
z ní úplně nadšený nebyl, ale stejně vzal lampičku a šel
s nimi potmě do ošetřovacího stanu, kde chlapce hezky
přivítal a posadil na stoličku. Ten byl v 21:27 už trochu nevrlý, a proto vůbec nemluvil. Navíc mu Richard
připadal moc vysoký a celý takový nečlověčí, mechanický,
s těmi nacvičenými pohyby a strništěm a rukavicemi.
No, tak to je docela v háji, myslel si Richard potichu, když
si prohlížel útvar poblíž chlapcova zápěstí. Jedna ryba byla
shnilá, jak se zpívá v jedné písničce.
„Jak se vám to zdá, Richarde?“ naklonila se Natálie blíž
k nim a lehce uhodila syna přes druhou ruku, kterou si
strkal do úst, aby si mohl okusovat nehty. „Říkala jsem
si, že by to možná počkalo i do rána, ale vy jste nás sám
nabádal…“
„Já vím, Natálie,“ ujistil ji Richard a narovnal se, takže
jeho obličej zmizel ve stínu, což ženu příliš neuklidnilo.
„Že když máme podezření, ať klidně přijdeme…“
pokračovala v mluvě dál, zmatena doktorovým chováním.
Richard si sundal rukavice a šel se ještě podívat na chlapcovy záznamy. Potom se otočil k mamince a vzpřímen
mlčel.
„Že kdyby snad epidemie, že je lepší se trošku vyplašit,
že v každou denní hodinu… nebo noční,“ propletla prsty
obou svých rukou v nenuceně prosebném gestu a zarazila se konečně ve vodopádu slov, aby se Richard mohl
nadechnout.
„Budeme tu ruku muset uříznout,“ řekl.
Natálie najednou viděla všechno zeleně.
„Ale bude to myslím stačit u lokte.“
Ten chlapec měl v ruce jenom třísku. Dlouho o ní ani
nevěděl, potom se to zase bál říct. A protože nebyl moc
čistotný, tak se často stalo, že si ani neumyl ruce po
návratu ze záchodu. Za nehty mu ulpěly anaerobní bakterie a ty se přes ránu po třísce dostaly do měkkých tkání.
Na ruce se mu udělal edém, ale on pořád nic nikomu
neřekl, vždyť znáte tady ty desetileté kluky. Takového
podivného otoku si ale vždycky dříve či později někdo
všimne.
Za nějakou dobu, jakmile skončil, odložil všechny
nástroje, kluka na nosítkách odnesli pryč, posadil se Richard ve sterilním stanu na stojan a zíral tupě před sebe.
Před ním, zhruba v tom místě, kam dopadal kužel jeho
ostrého vidění, byla nádobka z chirurgické oceli
a v ní spočívala neohrabaná ruka dítěte. A nebo se tam
možná díval právě proto, že tam ta nádobka byla.
Byl si jistý, že Darja za ním přijde. Představoval si, jak se
dotkne oné ruky, ona, která vždycky měla někde nějakou
20
jizvu. Potom se položí, na sobě asexuální oděv, na tváři
omámený výraz, roztáhne paže, roztáhne nohy a on je
jednu po druhé operativně odstraní a ona bude mít důvod
ho nenávidět a tím pádem i milovat, protože tyhle city
nerozlišovala, nikdy to nedokázala. A nebude už silná,
bude jako Helena… skořápka. Překrásná naděje, o kterou
se dva muži budou přetahovat, i když Egejské moře už
dávno vyschnulo a dá se po něm přejít a podat si ruce
a společně dýchat otrávený vzduch.
A samozřejmě že přišla. Nepromluvila jako první.
„Obejměte se,“ utrousila useknutá ruka do nastálého
ticha jako by tušila, co přijde.
„Já jsem nad tím přemýšlela a myslím, že už nejsem
zamilovaná do Daniila,“ zašeptala Darja ještě cizejším
hlasem než předtím. „Myslím, že jsem ho přestala milovat.“
Zelený ručník se varhánkoval víc a víc pod tlakem její
ruky, začal klouzat volným koncem přes okraj stolu
k zemi, ale ona ho udržela.
„Proč nejdeš a nestiskneš spíš Richardovu paži nebo
snad přímo dlaň?“ divila se ruka v chirurgické vaničce
neodbytně.
Richard zvedl oči a hned vzápětí se cítil zděšen
pohledem do Darjina obličeje. Měl za to, že se uměl
ovládat natolik, aby nevyzařoval animální touhu. Darja to
na malý okamžik v něm uviděla. Svaly v obličeji se jí divně
stáhly. Chtěla jenom, aby se necítil špatně, ne aby se cítil
dobře. Žádal po ní moc, tedy selhal. Ona selhala také, ale
na tom tolik nezáleželo, ona se tak chovala vždycky. To se
odehrálo v jedné vteřině. V té druhé už si oba mysleli, že
to udělali naschvál, aby byli k tomu druhému upřímní. To
se pletli, nedokázali ovládnout své podvědomí. Považovali
to za důkaz toho, že si nerozumí.
„Vždyť už je sedm let po smrti,“ řekl Richard.
Darja se držela za krk, astmatem zdeformované
průdušky skřípaly a šustily. „Myslíš si, že to nevím?“
Ruka už to ve své nevýhodné pozici nemohla vydržet,
vyskakovala nad okraj, skoro křičela: „On tě nechce urazit,
jenom by si přál, abys mluvila dál!“
„Ale já nechci mluvit!“ ohradila se Darja zlomeným
hlasem.
V téhle fázi už stejně nemuseli nic moc říkat. Milovat
Daniila v žádném případě neznamenalo milovat Daniila,
pro Darju to znamenalo držet se určitého vnitřního řádu
a pro Richarda to znamenalo doufat, že se to jednou
změní v milovat Richarda. Tohle čekání teď skončilo.
Nastalo teď nebo nikdy.
„Myslel jsem, že mi to nějak vysvětlíš.“
Darja zavřela oči. „Vždycky jsem chtěla, abych mohla
říct, že nic nechci. Taky jsem to často říkala, ačkoliv to
nebyla pravda. Někdy jsem si to i myslela. Tím víc to
nebyla pravda. Ale teď, teď už to tak je.“
„Vždyť se nic nezměnilo.“
„Já jsem se změnila. Teď už můžu jít.“
Jít – kam? Richarda strašně bolela hlava, nechtěl teď
vést takové fatalistické rozhovory. Jestli se k něčemu
rozhodla, kvůli němu svoje rozhodnutí nezmění. Ne,
kvůli němu ne. Dokonce ani kvůli sobě. Jenom kdyby
to zastavovalo skoky a zabržďovalo vlaky. A vůbec, proč
nad tím má přemýšlet. Proč po něm vždycky chce, aby
přemýšlel.
„Ty bláho, teď je to všechno na tobě. Čeká, jestli jí za to
stojíš.“
Darja měla vymyšlenou ještě poslední repliku, ale
protože Richard mlčel, tak ji neřekla. Nasadila si masku
a v tom gestu bylo mnohem víc smrti a konce než ve
všech chirurgických nástrojích, které toho večera Richard
znehodnotil. Najednou to věděl. Řekla jít a myslela tím jít
pryč.
„Právě jsem uřízl ruku desetiletýmu děcku, nemůžu ti nic
dokazovat. Tobě se člověk nezavděčí: koupím ti cedník a teče,
zaletuju ho a necedí. Když nemyslíš na sebe, mysli na mě.
Ve svojí hlavě jsi stejná, tady nebo jinde, a ty žiješ hlavně ve
své hlavě. Můžu zalít kytky, když se ti nebude chtít. Vím, že
nejsem Petroff, ale zůstaň,“ brblala si ruka tiše a ostentativně
zírala do stropu. „Všechno jsou to totální blbosti, stejně tak
hloupé jako její proslovy o chtění nic nechtít. Všichni to víme.
Ale to je právě ono! Já jsem tu symbol toho, že to můžete
zvládnout!“
Richard neřekl nic z toho. Nakonec se ve sterilním stanu
na odcházející ženu-oheň ani nepodíval. Bylo mu to v tu
chvíli docela jedno.
21
Kristina
Dufková
Kristina Dufková (15. 2. 1988). Po studiu produkce
na FAMU se nyní věnuje především scenáristice
a dramaturgii, kterou také studuje na FAMU. Spolupracovala na několika českých filmech: absolventský
film Zuzany Špidlové Bába, který získal hlavní cenu
Cinéfondationna festivalu v Cannes, Občanský
průkaz, Lidice nebo V peřině. Pro společnost Movie
(Lidice, Bobule) připravuje společně s Andreou
Jarošovou celovečerní hranou komedii s realizací
plánovanou na rok 2012.
V šeru
„Luki, podívej! Z pětky!“
Pavel tím myslel pátou větev olše sklánějící se nad
vodní hladinou. Stojí teď opřený o kmen a v nepravidelných intervalech zatíná pěst.
Ani jsem neměl potřebu mu odpovídat, protože všichni
víme, že z pětky umí skočit jenom on.
Pavel se přidržuje šestky, ze které se nedá skákat,
protože je prohnilá. Pomalu ručkuje, na nohách má husí
kůži. Skočí výstavní šipku, sledujeme to s obdivem, ale
když se vynoří, předstíráme, že se bavíme o něčem jiném.
„Ty vole, viděli ste to?“
Souhlasně zabručíme. „Dneska už desetkrát,“ špitne
Ondra.
Spiklenecky se smějeme a Pavel se vzteká, z vody totiž
neslyší, co sme říkali.
22
Slunce zapadá, začíná mi být zima, tak si přes plavky
obleču tepláky.
Je nám třináct, třináct a půl a Pavlovi čtrnáct.
Já se jmenuju Lukáš a jsem z kluků nejmladší.
Berou mě, vím, jak na to: stačí ve stánku šlohnout
časopis, donýst čokoládu, pivo nebo knížku sprostejch
vtipů. Občas si půjčím od bráchy starý rádio a s tím
se dá machrovat. Je to snadný. Pak je samozřejmě
komplikovanější pole a to pozice v partě. Hlavní bejt
nemůžu, na to nemám svaly a věk. Z kluků rozhodně
nejvíc čtu. Nejradši mám Ondru, protože je vtipnej
a nedělá ze sebe machra. Nejmíň rád mám Zbyňka,
protože… protože je to prostě idiot.
Zbyněk, to je ten idiot, se zrovna snaží otevřít pivo
zubama. Je svejma zubama úplně posedlej. Při praní
kouše a umí jíst písek. Klukům to přijde vtipný, tak se
směju taky.
Do party patří ještě Jakub a Milan, což jsou bráchové,
ale moc se spolu nebaví. Jakub je druhý nejstarší
a nemá rád Pavla.
Dolejzá za náma ještě Dominik. Je mu deset a vypadá
jako holka, abych to upřesnil – vypadá jako svoje matka.
Nos jako knoflík, hustý, tmavě zrzavý vlasy a opuchlá
držka. I když, kdybych mluvil o jeho matce, řekl bych
s úctou plné rty. Od loňska dost zhubnul, tehdy to ještě
vypadalo, že bude mít i prsa po mamince.
Dnešní program je, že pijeme pivo (jedno pro všechny)
a bavíme se o filmu, co sme včera viděli z videokazety
u Milana s Jakubem. Oni dva viděli Souboj Titánů snad
dvacetkrát a uměj ho celej nazpaměť.
se dotknu rtů, v celé puse se mi rozlije sladce železná pachuť
krve. Jakub a Milan běží pro tátu, protože byl na vojně
zdravoťák.
Pátrám po šrámu a nacházím ho vzadu na hlavě. Sedřená
kůže i s vlasy. Krev nepřestává téct. Najednou se mi setmí
před očima a vidím všechno tmavší, svět zeleně pulsuje.
Omdlívám.
Dominika si odnáší jeho máma. Nevíme, co s ním bude.
Otec Jakuba a Milana je veze autem pryč, srovnává na zadním sedadle deku, aby krev nezamazala potahy. Vyrážejí.
Ten večer řešíme, jestli Dominik umře nebo ne. Bojíme se
o něj, ale rádi ho nemáme. Budeme tuhle příhodu řešit až do
konce prázdnin a budeme říkat „krve jako z vola“, „sem se
málem poblil“ a „ty drž hubu, ty si omdlel“.
„Hele, teče ti po noze krev,“ ukazuje Jakub na Pavla.
„Má asi krámy,“ poznamená Zbyněk a sám vyplivne
krvavou slinu, kousek od mojí deky.
Příště si snad vylomíš zub, kreténe… pomyslím si.
Pavel si ránu zmačkne a na mokré kůži se mu krev
rozpije jako kaňka. Cítím lehké trnutí v lícních kostech,
musím se zhluboka nadechnout – z pohledu na krev
jsem už jednou omdlel. Loni na konci srpna.
Chtěl nám dokázat, že se nebojí skočit z šestky.
„Se pod tebou podlomí, špekoune.“
Špekoun dělá, že se ho to netýká. Je spálený do červena,
tmavě hnědé pihy mu vyrazily na rukách a nohách. Dneska
už polykal sirky, Zbyňkův nápad, ale i tak, parádní legrace.
Špekounovi nic nevadí, smějeme se mu, že nás miluje a že je
teplej. On neví, co je to „teplej“ a směje se taky.
Se svojí mámou si dávají mlaskavou pusu, s našpulenými
rty. Pak se k ní tulí jako kotě. Nejhorší trest, co máme je
„dát pusu špekounovi“. Jednou jsem se chlubil ségře, že
s klukama hulíme, a ona to hned mazala napráskat
rodičům. Trest v partě byl jasnej – dej pusu špekounovi.
Kluci Dominika chytli a já mu dal stejnou pusu, co
dostává od mámy. Oba sme si pak odplivli a on na mě civěl
s těma svejma hnědejma, ovčíma očima, jestli náhodou
nejsme kámoši. Buzno, zařval jsem na něj.
Tehdy jsem myslel, že vidím mrtvolu. Malou mrtvolku,
kterou unesu. Pokládám ji na betonové molo a všichni kluci
čekají, že něco udělám. Dávám jí dýchání z úst do úst a když
Pavla přestalo bavit si rejpat nohu a navíc už z ní
nemohl vymáčknout ani kapku. Co budeme dělat?
Slunce už skoro zapadlo. Za chvíli nastane dlouhé šero,
Pavel vyleze z vody a otřepe se jako pes. Kapky z jeho
vlasů mi dopadnou na stránky komiksu. Rozmažu je
prstem. Jezdím po papíře prstem dál, i když vím, že
si do něj vydrolím díru. Nevím, proč to dělám, asi se
nudím.
23
zvláštní polotma, kdy špatně vidím, protože jsem asi
šeroslepej.
Máme hlad, složíme se teda na pytlík chipsů. Každej
dá 2Kč. Bráchové trochu protestujou, najednou jim
připadá, že by měli platit jen jednou, jako za rodinu.
Odněkud se ozve hlásek Dominika: „Kluci, já dám
klidně pětku…“
Bylo mi Dominika líto, přiznávám. Šel jsem se na něj
podívat, když se uzdravoval. Jeho máma nám udělala wafle
se šlehačkou a malinama. Pohladila mě po hlavě a šla si číst
časopis. Dominik nemluvil. Vlastně jsme takhle mohli být
kamarádi, když mlčel. Ovčí oči na mě hleděly a já jim řekl, jak
na to.
„Hele, ty to děláš pěkně blbě. Nesmíš za náma furt tak dolejzat. Ne, když nic nemáš. Já klukům vždycky nosím nějaký
dárky… ale nesmí to zase vypadat tak, že jim něco neseš, aby
si nemysleli, že si je kupuješ.“
Dominik šoupl svoje wafle směrem ke mně.
„No vidíš, hezky si to pochopil,“ snědl jsem jeho wafle na
čtyři kousnutí.
„Základem je, si říct, co kluky zajímá – vlastně je to pár věcí:
auta, filmy, hudba a trochu holky. No a ty jim to musíš dát.
Já beru třeba radio k rybníku, to už je teda vybraný. Třeba
dobrý by bylo, kdybys měl nějaký auto, kam bys mohl vzít i
kluky na projížďku.“
Dominik hlavou naznačil k oknu, kde stála červená
škodovka jeho mámy.
„No jo, auto nemáš... A co táta? Nemáš ňákýho zajímavýho
tátu?“
Dominik jenom zavrtěl hlavou a poklepal si prstem na čelo.
„To je pak těžký. Tak o tom přemejšlej. Já už musím běžet.
Jo a mluv sprostě.“
Ve dveřích se ještě otočím a řeknu mu: „Teplej znamená, že
máš rád kluky a ne holky. Nikdy se tomu nesměj. Když ti to
někdo řekne, tak mu musíš říct to samý a pak se prát.“
„Čau.“
Dominik se to léto už neukázal, máma ho asi za náma
nepustila. Na konci prázdnin zmizel do Prahy.
24
Koukáme na Dominika jako na zjevení. Od loňska
hodně vytáhl, je jen o půl hlavy menší než já.
„Tady nám někdo vstal z mrtvejch,“ zaglosuje Ondra,
ale nikdo se nesměje.
„Tak když Špekoun dá pětku, tak na každýho vychází
ani ne koruna! Špekoune – slaný nebo paprikový?“
Špekoun jen pokrčí rameny.
Hlasujeme a je to 3:2 pro paprikový.
Milan odběhne pro chipsy a my ostatní se sesypeme
kolem Špekouna. Chceme, aby nám ukázal jizvu. Na
hlavě má parádní, tvarovanou do půlkruhu. Jedinej
Zbyněk má srovnatelnou, na zádech, ale na hlavě je to
nějak víc.
„Nepůjdeš si skočit? Šestka čeká…“ zeptá se Pavel
a trochu se už smějeme.
„Ani ne, nechci si zase posrat prázdniny“ odpoví
Špekoun a je to přesně ta jediná správná odpověď, co
mohl použít. Sprostý slovo = deset bodů navíc.
Necháme ho sednout si mezi nás a mlčky ho tolerujeme. I Zbyněk. Kluci se furt bavěj o filmech
a detailně si líčí rozstřílení mozků, často říkají, že je
něco rozstřílený na sračku.
Dominik čte se mnou komiks, ale asi obracím stránky
moc rychle, protože najednou se odvalí na stranu a jen
civí na nebe.
„Kluci, nechcete něco vidět?“ vypadne z něj a ve mně
úplně hrkne. Na mluvení přece nemá dostatečnou
pozici.
„A co prosím tě?” řekne Zbyněk a potměšile se na něj
zadívá.
„No, to vám nemůžu říct.“
„Aha, tak to bude nějaká pěkná píčovina.“ V partě
platí, že jen Pavel skáče z pětky, jen Zbyněk používá
slovo píčovina.
„Vlastně by stačilo, kdybyste zvedli zadek a šli na
druhou stranu rybníka. Stejně je to tady nahovno.“
„Sám seš nahovno,“ chci ho usměrnit.
„Kolik je hodin?“ zeptá se on a teprve teď si všimnu,
že má boty Adidas.
„Půl devátý.“
„No tak máme tak půl hodiny, pak bude po všem,“
kroutí hlavou Špekoun.
Party se zmocní nervozita. Najednou všichni víme, že
tam půjdeme. Buď to bude nahovno a budem si dělat ze
Špekouna srandu, nebo to bude dobrý. Není co ztratit.
Nevím, zda to Špekounovi dochází, ale tohle je jeho
zkouška. Zkouška, jestli letos bude zas polykat sirky
nebo pít pivo. Zvedáme se. Bude tedy po Špekounově,
jen co doběhnou chipsy.
Stojíme na břehu rybníka, kryti houštím. Žerou nás
komáři a nic se neděje. Otvíráme brambůrky a lačně je
jíme. Špekoun je nervózní, potí se.
„Ty vole…“ vzdychne Ondra.
„Pšt!“ zašklebí se na něj Špekoun.
Okřiknout Ondru… Hm, Špekoun hraje vabank.
Najednou uslyšíme kroky. Asi deset metrů od nás
se něco hýbe. Skrz pološero se rýsuje ženská postava,
která se rozhlíží. Jsme skrčeni v trávě a ani nedutáme.
Nevidí nás.
Slyším, jak se ostatním zrychluje dech, chipsy
zůstávají zapomenuty. Žena si sepíná vlasy. Sundává si
tričko a někteří z nás poprvé vidí podprsenku na jiný
ženský než mámě.
Chipsy zachrastí. Všichni se vyděšeně otočíme na Milana, co blbne a gestikulujeme na něj, ať přestane.
Žena si sundává podprsenku. Lituju, že jsem šeroslepej.
Žena si sundává sukni a kalhotky. Mezi nohama má
temnej trojúhelník, kterej jako by spolykal všechno
světlo světa.
Mám pocit, že mám tep 200. Všichni dejcháme jak
po maratónu, nevšímáme si ostatních. Já se nemůžu
rozhodnout, jestli mám mít zavřený nebo otevřený oči.
Žena se chystá do vody. Našlapuje opatrně. Trochu
uklouzne na blátě a prsa se jí zaklepou. Jakub hlasitě
hlesne.
Tohle je nejlepší den prázdnin.
„Mamíííí, mamííí, mamííí!“ zazní to za náma jako
výstřel.
Vyplašeně se otáčíme, ale jen zahlédneme Špekouna
mizejícího v houští.
Žena se lekne a rychle se na břehu obléká.
Přiběhne k ní a obejme ji.
„Co tady děláš?“ řekne žena.
„Pojď pryč, pryč, pryč...” táhne ji a brečí.
Nastane ticho. Náš dech se pomalu zklidňuje. Na
splavených čelech nám přistávají komáři, jejich bzučení
je slyšet všude kolem. Jakub zapálí cigáro a nechává ho
kolovat.
Vracíme se přes lávku a rákosí do chalup svítících do
tmy.
O tomhle asi moc mluvit nebudeme.
Otočím se po klucích. Zbyněk si rukou zajel do rozkroku, totéž udělal i Pavel.
25
Lucie
Bokšteflová
Lucie Bokšteflová ( * 1987, Praha). V mojí mysli je to tak
přesycené a zmatené, že musím omezovat podněty, jež do ní
přicházejí, což mě činí značně tupou: nesleduji televizi, téměř
nečtu noviny, skoro necestuji (a když už, tak se ztratím), rádio
poslouchám jen z donucení atd. Nechci ale být osamocená
a navíc mívám záchvaty tvořivosti. Právě činnost v oblasti umění
mi pomáhá včlenit se do společnosti, s níž více méně souzním, a je
tak podmínkou mého bytí na jisté legrační planetě.
ABEDACE
ABEDACE (2011-dosud) je slepena z veršů Pavla Kopty,
které vyšly v knize ABECEDA (Práce, 1982). Knihu
jsem rozstříhala na jednotlivé řádky a z části z nich
sestavila nové texty. Záhadou mi je, proč jsem to vůbec
udělala. Napadají mě dvě možnosti – buď chtěl mým
prostřednictvím duch Pavla Kopty své básně vylepšit,
anebo jsem prostřednictvím Pavla Kopty chtěla vylepšit
svět.
26
S LÁSKOU JE POTÍŽ
POJĎ PRO PÁR TÓNŮ
TUTOVÝ TYP
Ten večer měl jste trochu vztek
Když jedna z místních baletek
Vás líbala
A říkala
Mé díky vám
Mé díky vám
Tak díky vám tak díky vám
Můj dík
Jen díky vám
Mé díky vám
Tak díky vám tak díky vám
Můj dík
Johann Sebastian Bach
To nechápal by jaktěživ
Že za pár korun za pár piv
Jde někdo hrát
A k tomu rád
Slavíčku zpívej
Mé díky vám
Tak díky vám tak díky vám
Můj dík
Dík za soukromí kajuty
Všem díky vám
Tak díky vám tak díky vám
Můj dík
Mé díky vám
A pak už jen píseň za písní
Z vás každý jistě zná
Jen refrén ohraný
Ale přesto dál a dál
Krákorá o tom že zbývá nám pár
On si jen pořád zpívá
A zpívá zpívá
Dávno znám
SÁM V NEDĚLI
Já nejsem opilý
To se jen skrytá radost hlásí
Mám tady soudek rumu
Tamhle whisky sud
Už běžte spát Proč piju
Co bude dál
Zpaměti znám
On si přesto zpívá
A zpívá zpívá
Ach táto
Můj táto
Nazpaměť už znám
On si přesto zpívá
A zpívá
Protože
Proč valčík z Vídně
Nervy mně drásá
Nechodím už na verandu
Ani na pažit
S tím čeho máme přesmíru
Nedá se dlouho žít
27
JE TŘEBA KE ŠTĚSTÍ
LÁSKO PROKLETÁ
NA LÁSKU PTÁM SE
Něžný lásky cit
Lásko prokletá
Pamatuj že ta
Píseň ohraná
Roztočí se zas
Marná obrana
Lásko prokletá
Lásko prokletá
Chtěl bych tě milovat
Zkušenosti mám
Umím číst a psát
Já jsem letos v září
Na kytaru pilně hrál
Státnici mám z pěti jazyků
Z práv mám doktorát
Lásko prokletá
Lásko prokletá
Když je venku mráz
Počkej do léta
Lásko prokletá
Lásko prokletá
Lásko prokletá
Lásko prokletá
Znám i všechny průvany
Že je to málo
Teď může se ti zdát
Že je to málo
Co dál
Ten božský rajský
A oboustranný cit
Obratlovec malý
Houpe se na párátku
Lásko prokletá
Dřív než začne tát
Nemusíš se bát
A než začne tát
Už začíná tát
Lásko prokletá
Lásko prokletá
Lásko prokletá
Lásko prokletá
28
STAROŽITNOSTI
KRÁSNÝ PŘEDSTAVENÍ
Můj psací stůl
Nechtěl dál u mě stát
Vážení jen dále
Kapelník je v sále
Kapela ladí a bude se hrát
Kapelník kapelu rychle učí
Alespoň trochu hudby
Kapelník chce už nástup dát
Můj gramofon
Na stráň šel a řekl mám tě rád
Mám ho rád
Strašlivou předtuchu mám
Teď seď
To je sofa původem ze Schönbrunnu
Za město jde si hrát
Kubistická kresba kytary
Chce v důchodu být
Mé okolí
Nemá zdání
Jak prázdný mám byt
Dnes bude hrát
Smrt z Nemanic
Svým stylem původním
A zmatek v duši přehluší
Tak dám si vatu do uší
Tak hrej hudbo hrej
Mám z téru krásnej frak
Soused půjčil mi svůj rýč
Vezmu pohrabáč
Já chci s vámi hrát
Už se roztočil sál
Tak hrej hudbo hrej
Jen málokdo to může snést
Je tu řídký vzduch
A hučí telefonní drát
Hrál bych s vámi rád
Už se roztočil sál
Tak hrej hudbo dál
Laso a kolt a v něm pár nábojů
Bič
Funebráků sbor řve z plných plic
My jim tu ukážem
Jak se tančí polka
Dva takty hrajte prosím sami
Máš hrát hochu s námi
Hraj dál hraj dál
Hraj s neúměrnou kuráží
Hraj dál hraj dál
Přestože ti šmytec překáží
Dva takty hrajte sami prosím
Máš hrát hochu s námi
Otup kosu vysuš rosu
Pořád hraj a nebuď líný
Hraj dál hraj dál přestože ti
šmytec překáží
Opilec buší do zdi
Řve z prázdných plic
Hraj dál hraj dál
Uhodí hrom
A v tom
Pořád budem hrát
Dál hraj hochu s námi
Píseň U kanónu stál
A pořád ládo-ládoval
Hraj s neúmornou kuráží
Už se roztočil sál
Tak hrej hudbo dál
29
Vašek
Hašek
Vašek Hašek (* 1986 v Berouně).
Fanoušek zvířat a přírody. Kdykoliv je
možnost, bere batoh a vyráží někam
ven hledat inspiraci. A jednou takhle
na cestě potkal takovou zvláštní
rodinu ve složité životní situaci,
o které píše v přiložené povídce…
−ano, je to opravdu až tak laciný trik.
Výlet na chatu
V zrcadle se odráží unavená ženská tvář. Vlasta odloží
řasenku a chvíli se jen tak pozoruje. Bývaly doby, kdy byla
krásná, dnes už je jen hezká a dá to navíc práci. Dveře
do koupelny se otevřou a dovnitř opatrně nahlédne její
dcera Eva: „Mami, my už jsme připravený,“ oznámí. Eva
jí dělá radost, přestože to mezi nimi teď hodně skřípe. Je
to vysoká blondýna s hezkou tváří, ve které se vyjímají
velké zelené oči. Dobře se učí a sportuje. Nedávno se
sice rozešla s tím klukem, ale v tomhle o ní Vlasta strach
nemá. „Tak běžte počkat dolů a vezměte sebou Františka. Víš,
jak mu to ze schodů dlouho trvá. Já se jenom oblíknu
a vezmu Jozífka.“
„Dobře mami.“ Eva za sebou pomalu zavírá dveře, když v tom ji Vlasta
zastaví: „A Evo?“
„No?“ „Chovej se k němu slušně prosím.“ Eva se na matku nenávistně podívá a dveře za sebou
30
pro změnu prudce zabouchne. Po chodbě přichází její
mladší sestra Alena. Na rozdíl od Evy je menší, podsaditá
a tmavá.
„Tak co?“ zeptá se. „Máme jít počkat dolů.“ „Dobře. Jenom si pro něco skočim,“ řekne Alena a zmizí
ve vedlejší místnosti. Eva přejde do obývacího pokoje, kde
na gauči sedí František a sleduje televizi. Dívka vezme
ovladač a televizor vypne. František nehne ani brvou a dál
upřeně zírá na černou obrazovku. „Máme jít počkat dolů.
Tak poď, pomůžu ti,“ pomůže mu vstát a podá mu jeho
francouzskou hůl. Na jeho pohybu je vidět, že je tělesně
postižený. To je důsledek mozkové mrtvice, kterou
prodělal před mnoha lety. Bylo mu tenkrát pouhých
sedmatřicet – o to to byl větší šok. Jeho tělo pomalu selhává, nedávno navíc podstoupil operaci kyčle. Společně
dojdou ke dveřím, kde na ně čeká Alena.
Výtah v tomto starém činžovním domě není, a tak
musejí po schodech. Ty dělají Františkovi obrovské
problémy, proto všichni tři scházejí velice pomalu. Na
odpočívadle se na chvilku zastaví. „Kam to jedeme?“ zeptá se František, jehož sípavý hlas
zní, jak šoupání almary po dřevěné podlaze. „Už jsme ti přece několikrát řikali, že na chatu,“ odpoví
mu Alena.
Před domem na ně čeká Jirka, který potahuje
z cigarety. Jirka je ten typ člověka, kterému se přezdívá
budižkničemu. Pracuje spíš míň, než víc, a když už tedy,
tak většinou jako barman, jelikož mu je toto prostředí
blízké. Jednou to zkoušel i v pekárně, jenže tohle
prostředí mu blízké nebylo, o čemž se jeho zaměstnavatel
přesvědčil tak, že ho v práci ani jednou neviděl. Vzhledem
připomíná rockovou hvězdu z ostrovů. Vlasy má po ramena a lehce zvlněné. Obléká sako, obouvá tenisky
a věčně nosí tmavé brýle. „Ahooj holky, nazdar Franto,“ pozdraví ležérně.
„Čau,“ odsekne mu Eva. Potom odemkne auto a společně
s Alenou pomohou Františkovi nastoupit.
***
Z domovních dveří konečně vyjde Vlasta s Josífkem
v náručí. „Ahoj miláčku,“ pozdraví ji Jirka, zašlápne
odhozenou cigaretu a chce Vlastu políbit. „Ahoj,“ obměkčí ji, když ho spatří. Pak se ale zadívá do
vozu, kde už sedí její dcery společně s Františkem, a tak
mu místo polibku podá do náruče Josífka: „Vezmi si ho
na klín prosím.“ Jirka se zatváří trochu překvapeně, což
ovšem není pod jeho velkými brýlemi vidět, ale bez námitek nastoupí.
***
Právě opouští Prahu, když Jirka ze saka vytáhne cigarety. „Kde že ta prdel vlastně je?“ zeptá se Vlasty, která
sedí vedle něj a řídí. „Kousek od Kralup.“ Jirka vytáhne z krabičky poslední cigaretu. „Co tam
budeme dělat?“ „Chci si jen tak posedět na zahradě, dokud je ještě
trochu teplo a taky nasbírat nějaký jabka na koláč.“ Zmuchlá prázdnou krabičku. „Kralupy nad Vltavou?“ „Znáš snad nějaký jiný?“ Jirka pootevře okénko. „No, jenom si řikám, víš, že Kralupy, kousek od nich jsou Neratovice.“
„A?“
„Neratovice - Spolana - ty jabka asi nebudou z
nejzdravějších.“ „Odkdy tě zajímá, jestli je něco zdravý, nebo ne?“ diví se
Vlasta.
„Jenom tak přemejšlim.“ Pak oním pootevřeným okénkem tu zmuchlanou
krabičku vyhodí ven. „Pro ptáčky,“ zasměje se, což pobaví i Alenu, která vypukne v smích. Eva nejprve věnuje
vyčítavý pohled své sestře a poté se oboří na Jirku:
„To si snad děláš prdel ne?“ „Evo! O něco jsem tě snad prosila ne?“ rozzlobí se na
svou dceru Vlasta.
„Ty si neviděla, co udělal? Prase.“ „Evo! Přestaň! Ale nekuř tady, Jirko. Jozífek to nemá
rád.“
„Cože?“ nechápe Jirka. „Prostě tady nekuř, nedělá mu to dobře.“ Eva to celé zezadu sleduje a jen nechápavě kroutí hlavou.
***
„Mami, potřebovala bych zastavit,“ řekne Eva. „Co se děje?“ „Potřebuju na záchod.“ „Nemůžeš to vydržet?“ „Ne, nemůžu.“
***
31
„Mami, o něco jsem tě prosila.“ „Viděla si snad, že by se někde dalo zastavit?“ „Co támhle?“ ukazuje Eva před sebe, kde se za
zatáčkou pomalu rýsuje odpočívadlo, sousedící s
hustým lesem. Modrá škodovka sjede z hlavní silnice
a zastaví. Eva vystoupí jako první a vydá se do lesa.
Jirka se na předním sedadle protáhne a zívne. Sebere
z palubní desky cigaretu, kterou tam předtím položil a
chystá se vystoupit. „Počkej, vezmu ho, moh by utéct,“
řekne Vlasta a uchopí Jozífka, který se pohodlně rozvaluje Jirkovi na klíně. Položí ho na zadní sedadlo vedle
Františka, který ho instinktivně začne hladit. Vlasta se
na tu scénu chvíli upřeně dívá a těžko říct, co se jí v tu
chvíli odehrává v hlavě, protože by to nedokázala pojmenovat ani ona sama. Pak se otočí, sebere z přihrádky
cigarety a rychle vystoupí.
Alena zatím sledovala svou sestru do lesa a našla ji,
jak pláče. „Já vim, že tě to trápí…“ snaží se ji Alena utěšit. „Ty? Zaregistrovala si vůbec, co se tady děje?“ odsekne
Eva. „Prosimtě. A co mám dělat? Mám bejt kvůli tomu
věčně naštvaná a tvářit se ublíženě, jako ty? To sis ještě
nevšimla, že tim trápíš hlavně sama sebe?“ Eva si otře slzy, a pak se na sestru podívá: „Nejde
jenom o to,“ na chvíli se odmlčí a pokračuje, „s Kubou
jsme se nerozešli.“ „Jak to myslíš?“ diví se Alena. „Přesně řečeno se on rozešel se mnou.“ „Proč?“ „Řek mi, že ze začátku byl zamilovanej, ale pak zjistil,
že mě vlastně nemiluje. A potom mi začal vysvětlovat
rozdíl mezi tím někoho milovat a bejt jenom zamilovanej,“ rozpláče se Eva ještě víc.
„To je debil. Pocem,“ obejme ji Alena a začne ji
utěšovat.
„No tak, nebreč.“ „Sešli jsme se v jedný restauraci kousek od školy. Já to
vůbec nečekala. Když mi to pak řek, tak sem se nezmohla na nic jinýho, než že sem další dvě hodiny seděla
a přemejšlela, jaký to bude bez něho. Hrozně prázdný,
hrozně. Strašně mi ublížil a já bych stejně ze všeho
nejvíc chtěla bejt s nim.“
Chvíli tam takhle stojí a i přes spoustu slz vypadá
komicky, když se vysoká Eva musí shýbat ke své o hlavu
32
menší sestře, aby ji ta mohla vůbec obejmout.
„Tak pojď, ať zas neni máma nervózní,“ řekne nakonec Alena a začne něco hledat po kapsách. Vytáhne papírové kapesníčky a podá je sestře „Na. Přece
nechceš, aby tě takhle viděli.“ „Děkuju,“ vezme si Eva kapesníčky. Jdou lesem zpátky a Eva už pomalu přestává plakat,
když se najednou znovu rozbrečí, otočí se a zaběhne za
nejbližší strom. Zatím Vlasta přesvědčuje Jirku o tom, že není nutné
zastavit na oběd v restauraci. „Bude v neděli vůbec někde
otevřeno?“ pochybuje Jirka. Vlasta, která už netrpělivě
vyhlíží své dcery, ho ujistí, že bude. V tom se Eva s Alenou
vynoří zpoza stromů. „Kde ste?“ vyjede na ně. „Řikala jsem, že musim čůrat,“ řekne Eva.
„Tak dělejte, nastupte si,“ zavelí Vlasta. „Musíme ještě
nakoupit a uvařit. Jirka už má hlad a Franta určitě taky.“ „Jak to můžeš vědět, nezeptala ses ho,“ řekne vzdorovitě
Eva. „No jó, mám,“ potvrdí František Vlastinu domněnku. „Vidíš, řikala jsem to. Má hlad vždycky.“
***
Jirka, na jehož nohou se už zase spokojeně rozvaluje
Jozífek, zapne autorádio a pokouší se naladit nějakou
stanici. Nenajde ale nic, co by ho zaujalo, a tak ho zase
vypne. Blíží se k malé vesnici a na předním skle se začínají
objevovat první dešťové kapky. „Tak jsme tady,“ oznámí
Vlasta a zastaví u klasických vesnických potravin, které
dříve sloužily družstvu Jednota. „Pojďte se mnou holky, pomůžete mi. Jirko, počkáš
tady s Frantou viď?“ zeptá se a chystá se vystoupit. „Jasně, ale kup mi cigára prosimtě,“ řekne Jirka. Eva ho ale nechce nechávat s Františkem samotného.
„Evo? Tak dělej!“ popožene ji matka, a tak nakonec vystoupí. Venku jemně poprchává, ale v dálce je slyšet blížící se
bouřka. Jirka sleduje, jak všechny tři ženy zajdou dovnitř.
Pak se obrátí na Františka: „To je zase výlet, co Franto?“
František ale kouká před sebe a ignoruje ho.
„Jasně, tak nic. Sice venku prší,“ řekne Jirka. Zašmátrá v
palubní přihrádce, odkud vyndá Vlastiny cigarety, a dodá:
„Ale to přežiju.“ Pak otevře dveře.
***
Hustý déšť bičuje kapotu automobilu, ve kterém teď
sedí samotná Vlasta a přes zběsile se míhající stěrače
sleduje Jirku, jak stojí před jedním z domů na návsi.
Dveře toho domu se otevřou a v nich stojí postarší obézní
žena. Tváří se nepříjemně a dává mu pocítit, že v tomhle
počasí rozhodně není vítaný. Na jeho otázku jen zakroutí
hlavou a zabouchne mu dveře před nosem. Podívá se
prosebně do auta. Vypadá jak zpráskaný pes - promočený
a zoufalý. Vlasta jen pohodí hlavou a pobídne ho, aby
pokračoval.
***
Eva s Alenou a Františkem zatím sedí v místní restauraci, kde jim Vlasta před chvílí zastavila, aby se najedli,
zatímco ona bude s Jirkou v dešti hledat. Eva vezme do
ruky jídelní lístek a zeptá se Františka, co by si přál k jídlu.
Ten jí ale nevnímá a rozhlíží se kolem sebe. „Tati!“ zvýší
hlas, „co si dáš? Máš chuť na Španělskýho ptáčka s rejží?“
„Jo,“ řekne František.
„Nebo by sis dal radši guláš?“
„Guláš,“ přikývne.
„Ještě maj vepřovou krkovici.“ František opět přikývne.
„Tak já nevim, dal by si všechno,“ vzdychne Eva.
„Něco mu vyber. Třeba ten guláš. Objednáme ti guláš,
jo?“ zeptá se Alena a František opět souhlasí. Přichází číšník.
„Jednou guláš a jednou smažák. A ty Evo?“ zeptá se
Alena, ale Eva nemá hlad. „Tak to bude všechno. A prosim vás, neměl byste nějaký
papíry a tužku?“ „Určitě něco najdu,“ slíbí číšník, sebere ze stolu jídelní
lístky a mizí za pultem.
„Prosimtě jak mu moh utéct? Vždyť byl vždycky takovej
línej,“ přemýšlí Alena.
„Prej ho kousnul,“ řekne Eva.
„To je kravina, nikdy nekousal. Jenom jako malej
škrábal.“
Eva pokrčí rameny.
„Co myslíš, že teď udělá?“
„Kdo?“ „Máma.“
„Těžko říct, ale víš, jak má Josífka ráda.“ Číšník přináší příbory, několik listů papíru a tužku.
Mají už dávno dojedeno, když se ve dveřích objeví
rozčílená Vlasta a přisedne si k nim. „Něco k pití?“ zeptá
se číšník, ale Vlasta zakroutí hlavou.
„Zaplatíme,“ řekne a zapálí si cigaretu. „Nikde neni,
já se snad zbláznim,“ řekne zoufale. Eva jí podá papír,
který předtím přinesl číšník, a který je teď popsaný
textem. Vlasta si ho přečte a položí zpátky na stůl. Je
tak rozrušená, slzy na krajíčku. A pak se stane něco
nečekaného, co její dcery neviděly už hodně dlouho. Otočí
se k Františkovi a pohladí ho po tváři. Po mnoha letech to
zase je jeho žena a dívá se na něj s láskou. „Jak ses měl?
Jsi najezenej?“ zeptá se Vlasta a František přikývne.
„Tak pojďte, pojedeme domu,“ řekne.
***
Venku stále silně prší a Vlasta vede Františka k autu, zatímco její dcery odběhly do protější autobusové zastávky. „Pozor na hlavu,“ řekne Vlasta a pro jistotu sklopí svému
muži hlavu, aby se nepraštil o dveřní rám. Jirka, který
zatím čeká v autě, se nadechuje: nejspíš se chce omluvit,
anebo možná připomenout, že to zas tak úplně jeho vina
nebyla. „Mlč,“ zastaví ho Vlasta. Nemá na něj vůbec náladu. Teď
jí dřív než kdy jindy připadá jako malý kluk. Poslechne a
trochu ublíženě se stáhne.
Eva s Alenou vylepily inzerát, který předtím napsaly v
restauraci, na stěnu plechové zastávky. Je to teď jediné
suché místo široko daleko.
„Má smysl psát mainská mývalí kočka? Myslíš, že si pod
tim někdo něco konkrétního představí?“ zeptá se Alena.
„Ty myslíš, že ne?“ „Myslim no. A slyšící na jméno Josífek? Je to kočka Evo,
ne pes.“
„To je pravdu. Přepíšu to.“ Eva si sedne na lavičku a v
rychlosti inzerát napíše znovu, na druhou stranu papíru.
Nakonec v něm stojí:
Dne 8. 9. 2009 se u místního konzumu ztratila zrzavá kočka
Josífek. V případě nálezu odměna. Tel. číslo: 606 254 867
„To je dobrý, už to nech. Poď, je mi zima,“ řekne Alena.
Vrátí se k autu a nastoupí. Uvnitř se jim teď bude dýchat
přece jen o něco lépe, než předtím, i když si Vlasta cestou
domů sem tam zapálí.
***
33
Honza
Úšela
Těžko říct, co jsem zač. Snažím se na
to přijít už 23 let a mé hypotézy se
neustále proměňují. Ve zkratce – jsem
idealista, jsem humanista – jsem věřící
a pořád do všech svých děl cpu svého
Boha, až z toho mají spolužáci srandu.
Jsem hodný kluk, co se snaží být zlým
klukem a moc mu to nejde. Jsem šedá
myš, všedně vypadající, ale znáte to,
přesně tak vypadají i všichni sérioví
vrazi, takže…
Posel
Když se Tomáš Fuk jednoho srpnového rána
vzbudil, svou ženu Kateřinu vedle sebe v posteli
nenahmatal. Rozhlédl se po chatrči, z které se
přes noc stal hangár. Vylezl z postele a porovnal
svatební fotku sebe a Kateřiny u chatrče s nynějším
stavem. Na fotce se krčila jeho obrovitá postava,
vedle ní defilovala oválná tvář Kateřiny s dvěma
vypoulenýma očima. Otočil se do obrovitého prostoru a zaostřil do dálky, aby svou ženu zahlédl.
Dvě hodiny prohledával budovu, za dalších patnáct
minut konečně přišel ke stěně z luxfer a podíval se
proti šerému světlu.
Vylezl z hangáru na ulici, pohlédl k nebi.
34
Oblohoví malíři právě překreslovali nebe do
tmavočerna. Zašel si pro brokovnici, namířil a tři
sestřelil. Jeden se oběsil na komunikačním portu,
když padal z lana rozvěšeného mezi hvězdami,
druhý dopadl do moře a třetí na pevné čelní sklo
projíždějícího auta. Stěrače s radlicemi ho rychle
odklidily stranou.
Pak se Tomáš rozhlédl kolem sebe na pouliční
velkoplošné obrazovky. Ty promítaly jediný obraz
v časové smyčce. Byla na něm žena – Kateřina.
S transparentem „Umučte mě“, který držela nad
hlavou, se postavila doprostřed Hlavního náměstí.
Přicházela řada lidí – v sestřihu šlo vidět důchodce
napřahující se proti tělu svými holemi. Obrovský
kámen v rukou desetiletého děvčete – lusklo to jako
vlašský ořech. Skupinka baseballistů, policie
s obušky, chodítka s ostrými hroty, parní válec.
Tomáš si zavolal taxík. Přijel nový model
s dlouhatánskými obdélníkovými koly. Než se kolo
převalilo z podélné strany na kratší, chvíli to trvalo.
Pak se auto silně zhouplo a celé to pokračovalo
v loudavém rytmu. Řidič byl velká nahnilá mandarinka. Místo končetin z něj trčela čtyři brčka na
konci ucpaná plastelínou. Přesto z něj jeho šťáva
vytékala na podlahu a autem šel cítit nasládlý
zápach. Tomáš s odporem nadzvedl nohy čelící
mandarinkové šťávě. Automobil projížděl kolem
papundeklových vil lemujících Hlavní třídu, než
se dostal na místo. Tomáš vytáhl z kapsy spoustu
zakulacených skleslých chechtáků a zaplatil. Vyšel
ven a bral se na Hlavní náměstí.
Ve středu náměstí ležely zbytky Kateřinina těla
ohraničené zapálenými svíčkami. Tomáš zakřičel
tak, až kočka i požárník slézající z protějšího stromu
skončili v daleké řece. Kočka se utopila, okolní domy
se zavlnily jako sulc. Tomáš špičkou boty posunul
svíčky, vzal torzo a uložil jej do připraveného pytle.
Pytel složil přes rameno a pěšky se vrátil do hangáru.
Položil tělo na stůl a podle starobylé rytiny na zdi
přichystal tradiční pohřební rituál. Nejprve oddělil
hlavu, tělo podélně rozpůlil, pak skalpelem nařízl
obě plosky nohou, přivázal obě torza za ruce k trámu
a začal od nohou pomalu vytlačovat kostru. Pak vzal
maso, rozřezal ho na dvacet částí a usmažil je na
velikých pánvích. Nakonec nechal všechno vypařené
zkondenzovat do připravené zavařovací sklenice.
Esenci Kateřiny v lahvi uzavřel víčkem, zbytky masa
pohodil náboženským uctívačům čekajícím před
dveřmi. Zavařovací sklenici postavil na krbovou
římsu a sedl si k ní.
S lasem v ruce pak honil po hangáru porculánové
prase na kolečkách, než ho konečně dostihl a kladivem z něj vytřískal, co se dalo. Vytáhl zlatá jelita
a uložil si je do tašky. Nahmatal na srdci velkou
ampuli na šňůrce. Rozlomil ji a na dlaň si vysypal
výtrusový prášek. Zavolal dvanáctero bratrů Lysinských. Každému zaplatil prasečími útrobami, pak
jim jednotlivě sypal prášek. Akrobati Lysinští poté
vystoupili na horní křídlo starého dvouplošníku,
zajistili se bezpečnostními lany a vzlétli k nebi.
Obletěli celou zem a všude prach rozsypali. Za tři
hodiny se vrátili.
To už ze země začaly vyrůstat obří muchomůrky –
tyčily se až k nebesům. Za chvíli zaplnily celou zemi
a nastala tma. Tomáš ze sklepa hangáru vynosil
všechny své filmy v kovových krabicích. Házel celuloid do krbu a prázdné krabice dával bokem. Když
byl hotový, sestavil z krabic pyramidu. Pod paži vzal
zavařovací sklenici s Kateřininou esencí, vyšplhal
vzhůru a dostal se až nad klobouky muchomůrek.
Přelezl si na houby a pyramidu shodil. Pak se
podíval ke ztemnělé zemi, kde lidé mřeli
v chladu a temnu. Vymočil se. Na protější klobouk
posadil zavařovací lahev a usedl. Z kapsy vytáhl
dva oříšky, oběma rukama si je přidržel u úst,
okusoval je jako veverka a nepřítomně hleděl na Ni
– Kateřinu.
35
Petr
Koubek
Petr Koubek se s povídkou Fejdouty dostal na
FAMU před dvěma lety. Od té doby žádnou
jinou nenapsal. Pohltily ho odstavce a dialogy
a vůbec všechno formátování, díky kterýmu
nabíhaj stránky. Nadále je vášnivým
pozorovatelem, posluchačem, čtenářem
a motorkářem. To formátování nepohltilo.
Fejdauty
„Honzí...?” sladký, hřejivý slovo s výrazným otazníkem
na konci se prodere šumem klubu. Na pódiu se právě
vyměňují kapely.
„Lenko...?” překvapené oči se trochu rozšíří spolu
s přiopilým úsměvem. Toporně se nahne, stydlivě ji obejme a políbí na obě tváře.
„Já myslela, že mě nechceš vidět...,” sklopí oči jako
mrkací panenka.
„Jak si na to přišla? Dyť se s tebou teď bavim...”
„Ale ne teď...jsem tě viděla ve Varech, koukala sem
po tobě půl hodiny... vypadalo to, že mě přehlížíš...,”
skoro přitiskne svojí drobnou bradu na hrudník, hlubší
podhled už udělat nedokáže.
Nervózně se rozhlédne po klubu, má pravdu, přehlížel:
„Tak to promiň... a jak se máš?”
„Na podzim jsem se měla vdávat...”
„Fakt? A co se stalo?”
„Nějak to nevyšlo... už jsme měli za sebou zásnuby,
návštěvy rodičů... ale sem ráda... v těch Varech ti
to slušelo...,” trochu povolí kolena a pohladí ho po
předloktí.
36
„Díky...,” Honza se rozpačitě rozhlédne po klubu.
„Tak šup... co život? Co holky?” dychtivě na něj vykulí
oči.
„Neuvěříš, koho jsem potkal...,” Honza přiletí ke stolu
a málem zvrhne Jiřímu pivo.
„Lenku! Co se na mě vykašlala tak před třema rokama.
Prostě tři měsíce neodpovídala, prostě zmizela, fade out
našeho vztahu...”
„Jak vypadá?”
„Přesně tak, jak si ji pamatuju, sladká, krásná, přesně
na tenký hranici mezi pornoherečkou a Zlatovláskou...”
„No tedy!” Jiří cinkne svojí lahví o Honzovu.
„Potkal jsem Lenku.”
Kirsten napne svoje vychrtlý dělo, zalomí ruce v zápěstí
do pravého úhlu a napnutými prsty začne šermovat
kolem sebe. Bradu má opřenou o hrudník.
„No to je tak strašně super! Já tě táááák ráda vidím,
Honzíííí! Tobě to táááák sluší! To je tak krááásnýýý,”
na chvíli ztuhne a dlouhý pohled přes rameno přeruší
několika dávkami mrkání. Našpulí pusu.
„Jo, tohle všechno jsem včera viděl...”
„Takže mrkací panenka byla... co stydlivá holčička?”
„Ta taky...”
„Co okouzlená studentka?”
„Moje oblíbená! Samozřejmě. Ke zvrhlé školačce už
jsme se bohužel nedostali, přeci jenom, byli tam lidi,
žejo...”
„Vole...,” rozesměje se Kirsten, „ale tentokrát se do ní
nezamiluješ, že ne?”
„Těžko, je strašná herečka...”
„Ale ty seš trubka, víš to?”
„Je moje neštovice a ty přece nemůžu dostat dvakrát...”
„Dneska jsem zjistil, že tu na začátku listopadu budou
Julliete and the Licks...,” Honza s Jiřím jdou po nábřeží.
Je noc, zima, Jiří má rukávy natažené přes dlaně.
„No a?”
„Před těma třema rokama jsme na ně měli jít s Lenkou.
Pak zmizela...”
„A ty ji na ně chceš vzít teď! Ty seš dobrej feťák emocí!”
Jiří se rozesměje a plácne Honzu po rameni.
„Fade outy sou zbabělý a příběhy by přece měly mít
konce, no ne?”
To: Lenka
Subject: (none)
ahoj, tak jak se ti líbil koncert? jste nějak rychle zmizeli,
pak už jsem Tě nikde neviděl a to jsme vydrželi do zavíračky
:)
„No a pak jsme se tak nějak dohodli, že se spolu
vyspíme... To je...”
„Smutný?” dokončí za Jiřího Honza.
„Ty seš mladej! Co je na tom špatnýho? Ty taky okoráš,
neboj...”
Uraženě se napije piva. Chvíle ticha.
„A co jako uděláš s Lenkou, po koncertě? Se do ní zase
zamiluješ?”
„Ne, to určitě ne... já nevim... jenom tak jako, aby to
mělo nějakej konec, ne? Si to dlužíme... no, možná bych
se s ní chtěl vyspat...”
„ Už okorává!” vykřikne Jiří na celou hospodu.
From: Lenka
Subject: Re: (none)
prchla jsem hned po koncertě do Radosti. Slíbila sem,
že tam budu. Koncert byl úžasnej. Husí kůže každejch
pět minut. A tak mě napadá...že ty máš můj Věčný svit
neposkvrněné myslí a já nějaký tvoje Placebo atd. ... ?!?
„A pamatuješ si vůbec na Lenku? Chodili sme spolu
v prváku...” Honza sedí bez trička u počítače, na obrazovce v tyrkysovém okénku Skype svítí Luciin obličej. Za
oknem je tma.
„Nevim... kdo se má v těch tvejch ženskejch orientovat...”
„Nech toho, kdo mi právě vyprávěl, jak se vyspal
s klukem potom, co ho znal dvacet minut?”
„Ale to bylo výmečně!”
„Jasně... to jak ses vyspala se dvěma klukama za den,
to bylo taky výjimečně!”
„No udělala sem to sice víckrát, ale s tím druhým sem
se vždycky cejtila blbě...”
Honza se zasměje.
„Lenka... to je ta, jak s tebou vytřela podlahu v prváku
a ty si z ní byl tři měsíce v háji?”
„Jo...”
„Bych asi chtěla žít jako ty...”
„Proč jako?”
„Ty si ty ženský hrozně užíváš...”
„Prdlajz, ony si užívaj mě...”
„Ale ty se rád necháš!”
„No, jak kdy...”
„Ty řešíš ženský, jako ženský řešej chlapy... to je super... jediný, co bych fakt nechtěla, je ten váš penis... to
fakt nechápu.”
„Já bych o něj zase nechtěl přijít...”
37
To: Lenka
Subject: Re: Re: (none)
nojo, pro mě taky zatím koncertní událost roku. Věčný svit
bych někde mít měl, Placebo už jsem dávno pohřbil, takže se
s nima rád shledám...vlastně se docela rád shledám i s Tebou.
„Tyjo, zlato... já úplně zapomněl, že máš prsa...” Honza
mžourá z postele na podprsenku pohozenou na koberci
uprostřed pokoje.
Ze dveří koupelny se nakloní Kirsten, má na sobě
jenom obrovský tričko s Mickey Mousem, úplně se v něm
ztrácí.
„Ty seš debil...,” zamumlá přes kartáček, zakroutí hlavou a zase zmizí v koupelně.
Honza pokrčí rameny a začne se sbírat z postele. Je
slyšet, jak Kirsten vyplivne napěněnou pastu do umyvadla.
„Co Lenka vlastně? Odpověděla?” zahaleká z koupelny.
„Už týden ne... asi další fade out...”
„Ale nemrzí tě to, že ne...?”
„Trochu...”
„Neblbni, to je jenom ego... nezájem je sexy... a ty seš
taky ta trubka, žejo.”
„Nemohla by si na mě bejt třeba občas hodná?”
„Hele drahý, my se známe tak dlouho, že k sobě fakt
nemusíme bejt slušný...,” vyjde už oblečená z koupelny,
peněženku drží v puse.
„Proč si všechno strkáš do pusy?”
„Abych to neztratila... když něco nechci zapomenout,
tak si to dám do pusy.”
„Na to si vzpomenu vždycky, když mi dáš pusu...”
„Dyť jo...” políbí ho na obě tváře, sebere tašku a zmizí
za dveřmi.
„Co Lenka?” Honza s Jiřím sedí u Vltavy, pijou pivo
z plechovky, podávají si jointa a sledujou lodě jako při
neuvěřitelně pomalým ping-pongu.
„Nic, furt se neozvala... akorát mi přes fejsbůk poslala
pozvánku na Halloweenskou párty.”
„Nepudeš tam, co?”
38
„ Ne... maximálně někdy v noci a s nějakou krásnou
slečnou. Žárlí ráda...”
„Hehe, dobře ty. Jak může žárlit ráda?”
„Je v tom dobrá...”
„Ty tam vážně chceš jít?”
„To je tvůj hlavní problém, ty máš super nápady, ale
nežiješ je...” Lucie se rozmáchne a praští s kelímkem od
piva do koše, jako kdyby dávala touchdown.
„Pamatuješ, cos mi řekla, když se na mě Lenka
vykašlala?”
„Ne?”
„Že bys taky chtěla umět s chlapama tak vytírat...,”
Lucie se směje jako starej námořník, hrubě, drsně.
„Ty si to takhle pamatuješ?”
„Sem tě za to nenáviděl...”
„Lepší než kdybych ti lhala, no ne?”
„No aspoň občas bys mohla...”
Vejdou do baru. Lenka je převlečená za Mrtvou nevěstu
Tima Burtona.
AhojHonzi,ToBylaHezkaSlecnaCoSiSNiVceraPrisel.KdySiPredameTyDVD?
Nojo, Lucie, to ona hezka je. Akorat je obcas moc chlap. Tobe
to vcera taky moc sluselo. DVD sou mi jedno. Si rekni. Ty ses
tu dama.
TySesTakMilej,Honzi!VisJakMamRadaTimaBurtona,JeTo
MojeLaska. CoTrebaZitraVOsmNaMiraku?
Dobre. Tesim se.
JaTakyMocPusu.
„Takže to zafungovalo?” směje se Jiří a soustředěně
utírá rosu z piva.
„Nojo... ona je fakt srandovní... kdybys viděl, jak na
Lucii kulila oči... úplně slyším, co pak říkala kamarádkám:
ten Honzík přišel s takovou úplně obyčejnou holkou...”
„Hahaha... Takže co bude další krok?”
„Je šest, takže jí tak za půl hoďky napíšu, že se omlouvám, že mi do toho něco vlezlo..”
„No ty vole... neříkal si náhodou, že ty tyhle hry
nehraješ?”
„Nojo... ale kdybys věděl, kolikrát mi ona tohle
udělala...”
„Neni to trochu dětinský se takhle mstít?”
„Ty seš tady dospělák, až budu velkej, tak se taky budu s
holkama na sexu domlouvat...”
Promin, Leni. Nejak to nestiham. Radsi si je vymenime
jindy, abys zbytecne necekala.
ToJeSkoda,UzJsemNaCeste.FaktToNestihnes?
„Ty si jí neodpověděl? To je docela dětinský, ne?”
„Ona se ke mně takhle chovala dva měsíce...”
„Ale právě proto mám ráda tebe a ne jí... děláš blbosti,
drahý... víš jak mě tyhle hry serou...”
„Nemluv sprostě, Kirsten... dyť mě taky... tak já už toho
nechám, no...”
„Ty seš taková moje trubička, viď? Sem ti koupila
kindrvajíčko...”
Ahoj, Leni. Ve ctvrtek je tady Julliett and the Licks. Nechtela bys jit?
MocRada!VzdytVisJakJulliettMiluju.TakSiJesteNapisem
„Tobě to hrozně sluší... ty si začal posilovat?” obejme
rukou Honzův biceps hned jak vystoupí z tramvaje.
„Ne... to fakt ne... taky ti to sluší... ale tobě to sluší
pořád, žejo...”
„Ty seš tak milej! Nesu ti ty DVDčka...” očima na něm
upřeně visí, jako kdyby se bála, že jí něco unikne. Zářivě
se směje.
„No, ale já se teď na Čerňák už nedostanu... to budu
muset spát u tebe...,” Lenka předvede další podhled a
položí Honzovi dlaň na předloktí.
„Klidně, je to pár zastávek...”
„Ty už nebydlíš v Žitný?”
„Už dva roky ne... teď bivakuju na Újezdě...”
„No teda... ty si žiješ. Budou tam spolubydlící?”
„Ne-e. Oba jsou pryč.”
„Super. Julliette byla dobrá, viď?” za chůze se zavěsí
Honzovi do rámě a zimomřivě se k němu přitiskne.
„Jenom občas nebyla moc slyšet....”
„Nojo... bych chtěla mít tvoje uši...”
„Ty máš hezčí...,” řekne Honza tak nějak do noci. Lenka
se na něj nadšeně usměje a přitiskne mu tvář na rameno.
„Ty to tady máš hezký... ty si vždycky měl hrozně dobrej
vkus, viď?” projde pokojem a začne si číst hřbety knížek.
„To se mi na tobě vždycky strašně líbilo, že toho tolik
přečteš... bych chtěla bejt tak chytrá jako ty...jeee beatníci. Ty mám ráda, protože poslouchali Milese Davise
jako já.”
„Co si pamatuju, tak si poslouchala Jamese Blunta,”
zasměje se Honza, “...dáš si něco k pití?”
Lenka se uraženě zamračí a našpulí pusu : „Nojo... sem
měla takový zcestný romantický období... morgana asi
nemáš, co? Chi...”
Honza tahá tričko ze skříně, Lenka ho pomalu zezadu
obejme kolem pasu.
„Můžu se přitulit? Historie se opakuje... bych se bez
toho morgana neodvážila...”
„Myslíš, jak si mi místo vaření večeře skočila do
postele?” otočí se k ní a vezme její hlavu do dlaní.
„Ty to říkáš tak škaredě...,” zase se zamračí a našpulí
pusu.
„Promiň... jsem to tak nemyslel...” políbí jí.
„Jsem skoro zapomněla, jak krásně líbáš, viď... já jsem
z tebe zase úplně mokrá...”
Nechalas u mě ty DVDčka, Leni....
„Přestaň kontrolovat ten mobil. Moc dobře víš, že
nenapíše, ty trubko...”
„Sem to všechno měl pod kontrolou...”
„To si vy chlapi myslíte vždycky a hovno...”
„Nebuď sprostá, Kirsten...”
Podrbal se na předloktí. Znova dostával neštovice.
39
Kristina
Nedvědová
Narodila jsem se 9. 9. 1985 v Českých Budějovicích. Je to fajn
město, ale nakonec žiju v Praze, kde je taky FAMU. Tam studuju.
Proto jsem v tomto sborníku. Můj život je poměrně zajímavý. Moje
rodina ho nechápe, přátelé ano. Někdy přemýšlím nad tím, zda
mám poruchu osobnosti, ale nemám. Snažím se zdravě jíst, hezky
se oblékám a dělám si starosti s pletí. Mám ráda zvířata a západy
slunce. Dokud nebudu matkou, což asi nebudu, myslím, že mým
hlavním tématem bude příroda, podivná mlha, moře, tajemno a já.
Mám nutkání ukazovat čtenářům svět dle mého, je jen na nich, zda
v něm něco najdou. Uvidí to co já? Když ano, budu ráda. Proto píšu,
chci být věrná tomu, co vidím. Nedám moc na fikci. Nejde mi, ale
popíšu to co je kolem mě. Totiž to mě fascinuje, vše je zcela záhadně
utvořeno. Kdybych jednou dokázala popsat okamžiky natolik věrně,
jak jsem je viděla v originální vteřině, byla bych šťastný autor.
Moje texty si můžete přečíst v básnické sbírce Bezhlavá sardinka
(vydáno prosinec 2011) anebo navštivte moje fejetony na
Fashionbook.cz
Jeden den s K.
Ráno…
Mě probudilo bušení do zdi a křik. Nerozuměla jsem
slovům, jen náladě, která se za stěnou řešila. Stará paní
40
Větrovcová umřela někdy v týdnu, ve věku osmdesáti
sedmi let.
Po dlouhé nemoci.
Říkám si, kdy jsem ji viděla naposledy? Asi v ten den,
kdy si myslela, že jsem sestra někoho, kdo v domě nikdy
nežil. Nechala jsem ji v tom a povídala si s ní nějakou
tu minutu na schodech. Říkala vždy, máte jiný obličej,
vy jste si s ním něco udělala? A já přemýšlela, zda je
opravdu ve tváři všechno vidět, anebo je ona blázen?
Tak umřela.
Po dlouhé nemoci, čtu si ten dovětek, ještě jednou
a znovu. Parte visí na lítačkách v přízemí, průvan s ním
pohne sem, ale i tam. Má schránku vedle mě, jméno
už je sloupnuté, uvědomuji si, že ta vůně buchet a
pečeného masa v neděli po ránu, mě nebudila alespoň
několik měsíců. Ale muškáty na chodbě žijí. Ty její
pověstné muškáty, co přežívají snad už deset let. Minulý týden byly zalité, jsem si jistá.
Kde byla? V nemocnici? Nejlogičtější odpověď, kde
jinde? Náhle se mi v mozku zjeví jeden moment.
Šla jsem v neděli z nákupu, země voněla po jarním
dešti a paní, co si s mou sousedkou povídala ráda na
lavičce v parku, odcházela po chodníku vedle kontejneru s odpadem, který přivezli na dva dny. Totiž
zvonila na paní Větrovcovou a já tedy procházela kolem
ní a lovím klíče v tašce, až na dně pod nákupem, a ptám
se, jestli chce pustit dovnitř? Přeci ji znám. A ona chvíli
neodpoví, dívá se na zvonek se jménem své kamarádky
a pak jen zakroutí hlavou − radši půjde. Nedozvonila se.
Ty hlasy za stěnou na sebe hulákají, a když konečně
přestanou, ozve se kladivo. Mlátí do zdi, ničí to, s čím
tam paní Větrovcová žila tolik let. Doufám, že je to
přestane bavit, přeci jen bude poledne, čas oběda. A je
neděle.
Venku je zataženo, ptáci zpívají nahlas, tak jak se to
v dubnu má. Otevřu dveře na balkon a zaliji truhlík.
Myslím na ty muškáty. Měly tak krásnou barvu.
Jen, teď nevím, zda růžovou anebo bílou?
Nákup v AlberTu…
Mám na zádech batoh a tak jsem podezřelá.
Z reproduktorů se line nějaká známá líbezná píseň
Bridge over troubled water….
Zářivka na stropě bliká.
Zaměstnankyně v oddělení pekařství odhání mouchu
a utírá si pot z čela žlutým kloboučkem.
Dvě důchodkyně nad pultem se vzorky salátů.
„Chutnají ti sledi?“
„Ne.“
„Ne? Mně jo…“
Dostávám se k prodavačce.
Její odbarvené pramínky se plazí jen do půlky její hlavy.
Kolem ní posmrkané kapesníky.
„Řekněte poslednímu v řadě, že za sebou už nemá
nikoho pouštět.“
Poslední pán ve frontě, se vystrašeně dívá za sebe
a přeje si, aby se k němu nikdo ze zadu nepřiblížil.
Snažím se dostat k východu.
Zastaví mě podivná, snad žena, s hrbem.
To, že si nejsem jistá jejím ženstvím, mě děsí.
Mává mi něčím před obličejem. Bojím se, že je to
policejní pendrek.
„Lilek! Lilek!“
Cítím, jak rudnu.
„Nechcete lileček?“
Snažím se co nejrychleji projít samo-otevíracími
dveřmi.
Zhluboka se nadechnu.
Cesta…
Jela jsem domů tramvají a slunce zapadalo. Za alej
stromů nad olšanským hřbitovem. Jarní listí měnilo
barvu, vše bylo v takovém růžovém oparu.
Někdo si nade mnou stoupnul a telefonoval, ale já jako
bych ho ani neslyšela, jakoby neexistoval ten dopravní
prostředek.
Koleje vřískaly, nebe temnělo. Pampelišky se zavíraly,
slunce se mihotalo za listím.
Někdo cvaknul jízdenku. Dítě se zasmálo, rodič syknul.
41
Přimhouřila jsem oči, zídka skončila, objevila se
křižovatka a žižkovská věž v dálce. Opar houstnul,
ženská zakašlala, někdo se zasmál.
Ticho na duši, růžový opar v hlavě.
Tulipány na záhonu u pošty pokvetou tak za dva dny,
míjíme ten byt s balkónem, kde každé léto kvete snad
všechno a teď ještě nic.
Otevřou se dveře, do tramvaje vnikne vítr.
Ta vlna na mě zaútočí a opře se do očí. Promnu si je,
ale vítr pokoj nedá.
Ucítím vůni jara a chlad. Tramvaj mizí mezi domy,
dveře se zavřou, hledám zmateně růžový opar a blikající
listí.
Ale už je pozdě, tak po sedmé, přitáhnu si k sobě
tašku, cítím se... fakt divně.
Doma…
Usínám. Dívám se do stropu. Myslím na podivné věci,
které se mi dějí poměrně často.
Představuji si, jak kolem mého bytu svítí slabá světla
z bytů mých starých sousedek. Bab, co venčí psy tam,
kde se nesmí. Moje jediné slabé mladé světlo v domě,
který se rozpadá.
Blíží se déšť, závěs vlaje u ventilačky opačným směrem
než jindy.
Myčka vydává šílené zvuky do tmy, podlaha vrže, bůh
ví proč?
Někdy takhle v noci, sama, toužím po tom, aby někdo
ležel na druhé straně postele. Abych slyšela jeho dech,
jeho pohyby, když se mu něco zdá. Chtěla bych, aby tam
ležel třeba jen můj kocour, nebo pes. Někdo, něco.
Poklepu si prstem na nos, opět mě přepadá depresivní
nálada. A začínám se bát.
Je to duch ve skříni? Kdo shodil knížky ze stolu?
Posadím se, sonduju pohledem každý kout. Nic.
Položím se na polštář a zmuchlám ho do pohodlné
polohy.
Zhasnu.
Dívám se na závěs, už prší. Mlátí sebou o okenní rám
jako plachta na lodi.
Z deště se stane bouřka, zavírám oči, randál blesků
a tramvají mě uspává. Myslím na bazalku na balkóně,
zda to přežije?
Závěs téměř vlaje ve větru, jen se utrhnout. Otočím se
na bok a smotám si z druhé peřiny kamaráda. Je tichý,
nenáročný, hřeje. Ale nic se mu nezdá.
42
Lukáš
Hrdý
Jako malý chlapec jsem nenáviděl
slohovky a matematiku a miloval
fotbal. A tak jsem šel studovat
ČVUT Strojní a scenáristiku na
FAMU a na mistroství Evropy
v Ukrajině nejedu. Jsem velmi spokojený, málo pracující muž a občas
si do toho i napíšu básničku. Taky
režíruji, stříhám, natáčím i si občas
zahraji, když se obsadím. Umím
paví stoj.
Obraz
Tma. Teprve rozsvícení odkryje účelně zařízený byt
bez zbytečných okras. Jeden velký pokoj s postelí,
kuchyňskou linkou, gaučem a stolkem. Žádné
květiny, žádné fotky, jen věci, které člověk potřebuje
nutně k životu.
Muž vejde, svlékne kabát a unaveně padne do
gauče. Na rameni a ve vlasech má konfety, v ruce drží
zabalený dárek s mašlí. Otráveně ho hodí na stůl a
nahne se pro vodku. Podívá se směrem k lednici, ale
nakonec si pouze odfrkne a napije se z flašky. Zakloní hlavu a polkne.
Upřeně a otráveně kouká na dárek. Vyndá z poličky
nůž a přeřízne stuhu. Když dárek rozbalí, povzdechne
si. Obraz. Vezme ho a postaví ke zdi. Zhasne. Je
slyšet, jak se svléká, leze do postele a jak se napije
z flašky.
Ráno. Nemá budík, probouzí ho otravné sluneční
paprsky. Vstane, vezme krabici s lupínky a jí je rukama a zapíjí mlékem rovnou z lahve. Má kocovinu.
Otráveně se dívá před sebe, dokud si nevšimne
obrazu. Zpozorní. Zaujme ho. Vlastně velice
překvapí. Zatímco o obrazu přemýšlí, vykonává své
běžné činnosti: čištění zubů, srkání kafe, oblékání.
Když odchází, ještě se podívá na obraz. Pokývá hlavou
a odejde.
Vrátí se se zakoupeným kladivem a hřebíky. Ještě
v obleku a kravatě přibíjí hřebík do stěny a věší
obraz. S úsměvem poodstoupí. Pak se zarazí, vezme
obraz a zkouší, jak by vypadal jinde. Když už si myslí,
že našel to správné místo, přibije hřebík do stěny,
pověsí obraz a znovu ho sejme ze zdi. To opakuje
několikrát, než ho pověsí na původní místo, kde byl
prve.
Druhý den sedí u stolu s dívkou a večeří. Dívá se
na obraz a vypadá zmateně. Naklání hlavu na stranu.
Dívka mu zamává před očima, což ho poněkud vyvede z míry, ale jen na okamžik. Rychle přistoupí
k obrazu a obrátí ho vzhůru nohama. Odstoupí
několik kroků a tvář se mu rozzáří! Začne se hlasitě
smát. A neustane ve smíchu, ani když mu dívka klepe
na rameno, ani když mu nadává a ani když odejde.
Směje se stále a divoce.
zápěstí rozdrápané. Zvedne se, přistoupí
k obrazu, poškrábe se na levém zápěstí a vrátí na
gauč. Nesrozumitelně si mumlá. Zavře oči, mává před
sebou ukazováčkem – nejspíš si připomíná vše, co je
na obraze, pak oči otevře a v tváři se mu objeví nespokojenost. Nemůže přijít na to, co je špatně. Prochází po pokoji, bere do rukou různé věci a pokládá je
na jiná místa. Mouku vysype na podlahu
a prstem si v ní kreslí. Po chvíli vystřídá prst špageta,
která je tenčí. Pak na svůj výtvor vylije vodu a chvíli
se tváří nadšeně, ale hned se zas rozčílí a dupe po
mouce s vodou. Vysílen si lehne na mokrou zem
a tiše pláče nebo spíš skučí. Posadí se a téměř
prosebně se podívá na obraz. Vykřikne! a hodí poloprázdnou flaškou vodky po obraze. Zavře oči, lehne
si a slastně vydechne.
Když se probudí a koukne na obraz, vyděsí se.
Rychle vezme do ruky kus látky a snaží se ho utřít.
Ale čím více obraz tře, tím více ho rozmazává. Uteče
z bytu a nechá dveře otevřené...
Vrátí se pozdě v noci. V ruce drží kufr a nedívá
se směrem k obrazu. Otevře kufr a vyndá malířské
potřeby. Pečlivě si připraví barvy, štětce, vysvlékne se
a předstoupí před obraz. Zavře oči a zůstane nehnutě
stát. Nahý stojí se štětcem v ruce a nedívá se. Pak je
otevře a začne malovat...
Ráno, sluneční paprsky dopadají na ustlanou
postel. V gauči sedí muž a zarudlýma očima hledí
na obraz. Dívá se na něj, jako by mu cosi nesedělo,
rušilo. Vlasy má rozcuchané, košili propocenou a levé
43
Adam
Struhala
V půl litru coly je zhruba dvanáct kostek cukru. V dvoulitrové láhvi je to pak něco kolem osmačtyřiceti. Pijete-li
colu pravidelně, vytvoří se vám na břichu určitá vrstva
tuku. Taková vrstva tuku není nic přitažlivého (jednou
jsem si lehl a koukl se dolů, břicho se tak divně zvrásnilo samo přes sebe, uf). Chcete-li se vrstvy tuku zbavit,
vyžaduje to patnáct minut tvrdých cviků denně a omezení jídelníčku. Především pak slazených nápojů.
ČEKÁNÍ NA MIKOLÁŠE
NOC K RÁNU NA ULICI
Žena (Tutu, malá, snědá, 39 let, tak
nějak, neupravená nebo tak nějak
nepřitažlivá) má na sobě oranžovou
uniformu. Vidíme ji jen z dálky. Je
šero a špinavé město vstává. Žena
v dálce pomalu shrabává cestu.
Týpek (špinavý, tvrdě pracující, 35
let, Jonáš) jde do trafiky, je vevnitř,
kupuje cigára, ale my sledujeme jen
dlouhý záběr z venku na trafiku.
Po čase Tutu přejede vozíkem přes
záběr, kde na vozíku vidíme, že je
barevně vyzdoben. Je tam obrázek
malého prince a další malůvky,
takové hezké, hravé a pozitivní
nákresy na starém hnusném vozíku.
Ona čistí cestu a popojede. Jonáš
44
vyjde z trafiky a zapaluje si cigaretu,
kouká na ní.
Egbert:
Malá cikánka špinavou cestu čistí,
my však můžeme si být jistí,
že rome romales,
hladové krky doma má,
o které se čištěním hajzlu těžce
postará.
hrdinů. Egbert (47, hajzl a prase),
Malý (věkově taky tak, brejlatý,
přijal roli nejinteligentnějšího
z party, přičemž tomu nutně tak
být nemusí) a nám již známý Jonáš.
Egbert pokračuje v jeho „básni”.
Egbert:
A tak na Vanish jí aspoň přispějem.
Ať se s těma hubama
černýma už dlouho neserem.
JÍDELNA
Vidíme pomalovaný vozík, postavený na ulici před jídelnou. Jsme
v jídelně. Je poledne. Je tam hodně
lidí, ne úplně nacpáno, prostě čas
obědů. Někteří stojí v řadě a čekají
na porci. Spíš taková ta třetí kategorie, dělníci, uklízející atd. Dostáváme se ke stolu, kde sedí trojice
Jonáš:
Co.
Egbert:
Tak Vaniš. Skvrn a špíny se zbavíš.
Tak kurva není to pravda?
Malý:
Ta byla slabší.
EGBERT:
Si děláte srandu hoši? Jak slabší!!
MALÝ:
ti-tí, má-rá, em-rem
EGBERT:
Jde o to poselství, to poselství je
důležité, hoši. Ale tak ta je po první
šichtě, začínáme chlapci, nemůžu
na vás vybalit hned tu nejlepší. Do
konce šichty přijdu s mastrpícem.
Však se předveď ty!
MALÝ:
Počkáme na Mikoláše. Už tak bude
nasraný, že jsme začali bez něho.
EGBERT:
Dívejte na ty její pazoury.
MALÝ:
Prý jí zemřel ve válce. To znáte,
Rumuni.
EGBERT:
Zvířata zasraný. Do jednoho.
Mlčící Jánoš pozoruje Tutu a pak
poprvé pořádně promluví.
JÁNOŠ:
Já slyšel, že si to prý vymyslela.
Víte jak, aby byla oblíbenější.
EGBERT:
To je taková štětka! Beztak není ani
Rumunka.
JÁNOŠ
A co je?
MALÝ
Hoši no tak. Pokračujem.
JÁNOŠ:
A co Mikoláš?
MALÝ:
Obědy končí za deset minut, beztak
zas někde asi šuká.
EGBERT:
Jak jí to padá od ruky. Buuu.
Egbert stále pokračuje v urážení
Tutu, vydávajíc u toho
dávicí zvuky.
EGBERT:
Tak? Kdo z vás fretek začne?
Malý si odkašle.
Ukazuje na sedící Tutu opodál. Sedí
opuštěně, osamoceně. Dívá se do
knížky. U toho jí. Na stole oplatky.
EGBERT:
Co by byla... Cikánka to je! A hraje
na city.
EGBERT:
Ble, představte si, že vám honí
ptáka.
JÁNOŠ:
Ty jsi kokot.
Egbert přehnaně předvádí, jak
ptáka těma rukama „pazourama”
neohrabaně drží a pohybuje jimi
ve vzduchu, jazyk má při tom
nechutně vypláznutý.
EGBERT:
To už raději starou Arnu. Tahle že
cigána fakt měla manžela?
EGBERT:
Dokaž mi to.
JÁNOŠ:
Že jsi kokot?
EGBERT:
Ále ty jsi kokot!
MALÝ:
Mrk, chlupatá palice, záda, krk.
Mrky mrk.
Da. Niet. Já pospíchám.
Za pětset ráda ledacos tam dám.
Vrk. Cvrk.
Raz dva tři pěst. Au to bolí.
Chlupatá opička víc nepovolí.
Mrky mrk.
Mrdy mrd.
Prsky prsk.
Fujky fujk.
Vždyt když já se kouknu na ní,
víc než na sex − myslím na sraní.
A depilování.
45
EGBERT:
Doprdele. Ty jsi prasák. To bylo
hanbaté. Chlupaté. Trochu okaté.
Tak akorát na panáka.
JÁNOŠ:
Hm.
Obrázky. Prostě záchody. On akorát
sedí, civí na stěnu, je nesvůj. Jakoby
to na něj bylo moc, to co se kolem něj
děje. Dlouze sedí a dívá se před sebe.
Myje si ruce, utírá se do kalhot. Slyší
z jídelny nějaký rozruch, tak tam jde.
JONÁŠ:
Já sral.
My vidíme, co vzbudilo takové
pozdvižení. Vozík od Tutu hoří, jeho
obsah i on sám. Obrázky na něm se
rozpíjí.
JÍDELNA
EGBERT:
Nebud’ smutný. Nikdo neočekává,
že zrovna ty budeš mít lepší.
MALÝ:
Mám žízeň.
JÁNOŠ:
Potřebuju se vysrat.
EGBERT:
Dívejte jak se jak jí to padá od
huby, to je tragééédie.
MALÝ:
Kde je ten Mikoláš?
Vchází do jídelny. Je tam najednou
nějak živěji. Lidi jsou nalepeni
u oken, někteří jsou venku. Jen
pár jich zůstalo u stolů a jí. Někteří
(pár) pokračují v řadě u výdeje jídla,
využívají tak příležitosti, aby se
rychleji dostali k jídlu.
Arna na Jonáše kroutí hlavou.
Všichni jakoby jsou v pohybu,
jen Tutu stále stejně v klidu sedí
u stolu, kde si čte knihu. Jonáš jí
pozoruje. Vychází z jídelny ven, aby
zjistil, co se děje.
PŘED JÍDELNOU
Egbert se směje svým řečem. Malý
si jde koupit pití. Jánoš prochází
kolem nich a jde na záchod. Cestou
koukne na Arnu u výdeje jídla, ta na
něj jen pozvedne opovržlivě obočí.
Vychází ven. Jsou tam lidi a civějí.
Egbert a Malý mezi nimi.
EGBERT:
Kde jsi byl ty vole.
ZÁCHOD
Sledujeme nejdřív Jánošovým
pohledem stěnu a na ní různé obrázky. Rýhy a nápisy. Telefonní čísla.
Šukající postavičky. Škrtnutá jména.
Vzkazy na sebe navazující.
46
JONÁŠ:
Co se stalo?
EGBERT:
Jsme mysleli, že to nám řekneš spíš
ty.
MALÝ:
Tak to pak musel být...
JONÁŠ:
Mikoláš.
EGBERT:
Ten čurymrd nám zas vysál pekáč.
A ta retardovaná kráva ani neví, že
se něco děje. Ta to ani nechápe!
Jonáš se koukne dovnitř. Na Tutu,
přes prosklené dveře. Ona se po oku
na Jonáše koukla, ale když se otočil
na ní, tak zase rychle, ale v klidu
začala číst. On si toho všiml. Ona
nechce dát znát, že naopak moc
dobře ví, co se kolem ní
děje. A on je tím fascinovaný.
Sborník textů
katedry scenáristiky
a dramaturgie FAMU vyšel
v červnu 2012
při příležitosti festivalu
Skrz Na Skrz v počtu
100 kusů.
www.scenaristika.cz
FAMU
2012