V Praze bude vystavovat DaviD LaChapeLLe, nejextravagantnější

f o t o © D avid L a C hapelle , c o u r t e s y F red T o rre s C o llab o ra t i o n s
téma
Russian Bath House,
Moskva, Crystal Arc
2003
3 2 X RE F L E X 4 6 – 1 1
Obrazy se
špatnou pověstí
V Praze bude vystavovat David LaChapelle,
nejextravagantnější fotograf dneška, který fotil
Davida Bowieho, Lady Gaga, Eltona Johna a pracoval
pro časopisy Interview, Vogue či Vanity Fair.
TEXT Marek Gregor
RE F L E X 4 6 – 1 1 ` 3 3
f o t o © D avid L a C hapelle , c o u r t e s y F red T o rre s C o llab o ra t i o n s
f o t o © D avid L a C hapelle , c o u r t e s y F red T o rre s C o llab o ra t i o n s
f o t o i s ifa . c o m
t é m a
David LaChapelle
(1963)
Amanda Lepore: Addicted to Diamonds (1997) Se slavnou newyorskou transsexuálkou Amandou
Lepore váže Davida LaChapella dlouholeté přátelství.
f o t o © D avid L a C hapelle , c o u r t e s y F red T o rre s C o llab o ra t i o n s
Legendární americký fotograf a dnes
i režisér David LaChapelle pochází
z Fairfieldu, malého přímořského města
na břehu Atlantského oceánu. Koncem
sedmdesátých let zběhl z tamní školy
do New Yorku, kde se stal součástí
uměleckého kvasu v East Village. Tam
se také ve Studiu 54 potkává s Andym
Warholem, který mu dává první práci
pro jím založený měsíčník Interview,
kde se záhy dostal k portrétování
nejznámějších osobností své doby.
Během přibližně dvacetileté kariéry
časopiseckého fotografa (již ukončil
v roce 2006) pracoval snad pro všechny
největší světové magazíny. Před jeho
fotoaparátem defilovali Madonna,
Eminem, Lance Armstrong, Pamela
Andersonová, David Bowie, Uma
Thurmanová, Elizabeth Taylorová, David
Beckham, Paris Hiltonová, Jeff Koons,
Leonardo DiCaprio, Hillary Clintonová
nebo Muhammad Ali. Během
posledních let natočil také několik
videoklipů pro Christinu Aguilerovou,
Mobyho, Jennifer Lopezovou nebo
Britney Spearsovou. Neopominutelné
jsou také jeho reklamní fotografie,
asi nejznámější jsou série vzniklé pro
společnosti Diesel, Siemens, Galliano
či Maybach. V současné době se jeho
fotografie přestěhovaly především
do světových galerií. Pražská výstava
Tak pravil LaChapelle v Galerii
Rudolfinum (7. 12. 2011 – 26. 2. 2012)
se stane jedním z jeho zatím největších
výstavních projektů. Se spolupořádající
uměleckou agenturou Pavleye Art
and Culture připravil kurátor Otto
M. Urban (například Decadence Now!
2010) kolekci přibližně 120 raných
černobílých, pozdějších barevných
časopiseckých, reklamních i současných
fotografií, které věrně dokumentují
LaChapellův umělecký vývoj během
posledních třiceti let.
3 4 X RE F L E X 4 6 – 1 1
Lonely Doll I. Nude (1998) V reakci na tuto fotku napsal deník New York Times: „LaChapelle je
nejšpatnější chlápek ze všech. Jeho práce jsou ,cool, hip, kicky a hodně icky‘.“
Archangel Michael (2009) Fotosérii s Michaelem Jacksonem pořídil David LaChapelle v průběhu jeho příprav
na plánovanou a kvůli úmrtí nerealizovanou bombastickou sérii padesáti koncertů v londýnské O2 Areně.
RE F L E X 4 6 – 1 1 ` 3 5
t é m a
f o t o © D avid L a C hapelle , c o u r t e s y F red T o rre s C o llab o ra t i o n s
Naomi Campbell:
Cat House (1999)
Snímek slavné
fotomodelky Naomi
Campbellové pochází
z fotoeditorialu pro
časopis Playboy.
3 6 X RE F L E X 4 6 – 1 1
RE F L E X 4 6 – 1 1 ` 3 7
t é m a
David LaChapelle:
„S barevnou fotografií
jsem začal pracovat
v době, kdy jsem zjistil,
že nejsem HIV pozitivní.“
TEXT Marek Gregor
FOTO Isifa.com
Nemám se zač stydět!
Za Davidem LaChapellem jsem se, světe, div se, vydal do Bratislavy.
V prezidentském apartmá tamního hotelu Kempinski jsme se nakonec
zapovídali tak, že nás musel roj jeho asistentů rozhánět. Z původně
slíbených třiceti minut byl nakonec hodinový rozhovor, který můžete vzít
jako pozvánku na jeho rozsáhlou výstavu, jež začíná začátkem prosince
v Galerii Rudolfinum.
3 8 X RE F L E X 4 6 – 1 1
V Praze budete vystavovat v Galerii Rudolfinum, která dříve hostila například Louise Bourgeoisovou, Nan Goldinovou nebo Cindy
Shermanovou.
Jmenujete mé doslova nejoblíbenější umělkyně. Například fotografie Nan Goldinové z East Village
z přelomu sedmdesátých a osmde-
sátých let (mezi lety 1979 a 1986 Goldinová vytvořila rozsáhlé dílo Balada o sexuální závislosti – pozn. autora) jsou
výmluvným dokumentem doby,
kdy jsem se do New Yorku
přistěhoval. I proto jsem se se
spoustou lidí z jejich snímků osobně znal. Goldinová je navíc se Cindy Shermanovou průkopnicí ba-
revné umělecké fotografie z časů,
kdy na tuto techniku teprve začínal reagovat trh. Takže vystavovat v Galerii Rudolfinum považuji
za čest. Víte, s uměním je to jako se
zpěvem. Dílo není hotové do chvíle, než je představíte lidem. Zpívat
doma v koupelně si můžete věčně, ale nebude v tom komunikace.
A o tu jde. A pokud mé fotky uvidí
lidé ve městě, které je od Států geograficky a dosud i lidsky dost vzdálené, je to tím lepší. Kultura lidi
spojuje.
Jednou jste řekl, že kdyby žil Ježíš, měl by se nastěhovat do New
Yorku. Proč?
Občas si tam lidé myslí, že viděli už všechno. Úplně všechno. Já
v New Yorku bydlel od konce sedmdesátých let a nechci, aby to znělo
nostalgicky, ale ta doba je už dávno pryč a z Manhattanu se stala
atraktivní díra pro bohaté. Přesto,
že tehdy po East Village obcházel
děs AIDS, bylo tam opravdu optimistické a inspirující prostředí.
Village měla atmosféru vesnice,
kde se lidé znali navzájem. Umění
vyrazilo do ulic. Jean-Michel Basquiat a jemu podobní byli všude kolem nás. Potkávali jste je na ulici,
pracovali v klubech. Nebyl v tom
cítit dnešní stres typu, na kolik mé
dílo vyšplhá na zítřejší aukci. Tehdejší genius loci nenávratně zmizel
a já ho nenacházím už ani ve Williamsburgu, kam se část umělců
z East Village přesunula. Dodatečně
si uvědomuji, v jak magické době
jsem v osmdesátých letech žil. Byl
to dějinný moment srovnatelný
snad jenom s Paříží dvacátých let
minulého století.
Dnes se New York nejčastěji dostává na titulní stránky novin
především díky vlně demonstrací
Occupy Wall Street.
Mezi lidmi je příliš mnoho beznaděje. Přijdou si zbyteční. Často
mají pocit, že se nemohou podílet na jakékoli změně. Ale když je
pak vidím protestovat, dává mi
to naději, že si uvědomují, že mají
svůj hlas. Spojené státy byly založeny na výjimečných, ctihodných principech svobody, jež jsou
nyní znásilňovány a obcházeny.
Kdyby měli naši zakladatelé možnost vidět dnešní stav, myslím, že
by byli zaskočeni, že by se za svůj
národ možná i styděli. Opravdový intelekt a kreativita v politice,
to je životní filozofie vycházející
z chuti zajímat se o všechno nové
a odlišné. Vezměte si, že Thomas
Jefferson v době plachtových lodí
procestoval víc zemí než George
Bush junior! Jenže, abyste se dnes
mohl stát prezidentem, musíte nashromáždit alespoň miliardu dolarů. A vést bluechip společnost
nebo zemi typu Spojených států
znamená neustálé vytváření kompromisů, jež vás lidsky postupně
dostanou na dno. Navíc si nemyslím, že tihle lidé jsou jako vy nebo
já. Jim nejde o nic jiného, něž aby
vyrobili o dva centy levněji, lhostejno, zda to bude na Filipínách,
nebo v Číně. Nekoukají napravo
ani nalevo a je jim jedno, že tím
doma způsobí spoustu bolesti, že
mnoho lidí přijde o práci. Potíž je
v tom, že pokud by se takhle nelidsky nerozhodovali, nedostali by
se na vrchol pyramidy a nestali se
z nich CEO, protože by nepotěšili
své akcionáře.
Málo se ví, že jste se kdysi věnoval focení květin. Byla to inspirace Andym Warholem, jenž vám
v New Yorku dal vůbec první pracovní příležitost (David LaChapelle
na začátku osmdesátých let pracoval
pro Warholem založený časopis Interview – pozn. red.)?
Warholovy práce mám rád, ale
mé květiny jsou spíše než jím inspirovány starými mistry. Vždycky mě přitahovala renesance. Šlo
mi o znázornění ideje země a lásky, kterou květina reprezentuje.
Stavíme si monumenty, budujeme
kariéry, cítíme se, jako bychom
byli doslova mistry vesmíru. Pak
zemřeme, jsme pohřbeni, vrátíme
se do země a na nás vyrostou květiny. Vůbec se často snažím různými
efekty, jako pomalou spouští, dodávat svým obrazům náladu děl starých mistrů. Když zvolím při focení
dlouhý čas, na obrazech jsou i při
pohledu z dálky vidět i ty nejniternější detaily.
Jednou jste řekl, že pop art nevnímáte jako formu, ale jako hnutí.
Ptám se, protože jsem před časem
viděl jednu vaši fotografii na výstavě Postmodernismus v londýnském V&A muzeu, další pak
mimo jiné vloni na výstavě Dekadence v Rudolfinu. Myslíte, že
jste právem přiřazován k těmto
pojmům?
Zda jsem popartistou, nebo
postmodernistou? Nevím. Ale co
vím, je, že současné umění často bývá jen uměním uzavřeným
ve svém vlastním světě. V ghettu.
To já dělat nechci. Lidé se v dnešních muzeích a galeriích často
cítí ztraceni. Nevědí, co daná věc
zrovna znamená. Já se snažím
o to, aby lidé mé práci rozuměli
bez vysvětlování muzejních pracovníků. Věřím, že vizuální jazyk
promlouvá napříč kulturami. Ale
protože dnešní svět prošel velkým
zobecněním a globalizací, nepředstavují pro mne pojmy typu postmodernismus nebo pop art už nic.
Pro mne je opravdu nejdůležitější,
aby se mé věci emociálně dotýkaly
diváků.
Na vašich fotografiích se často objevují zpěvačka Courtney Love,
herečka Pamela Andersonová
nebo transsexuál Amanda Lepore, tedy osobnosti, o nichž by se
dalo říci, že je předchází svým
způsobem špatná pověst?
Špatná pověst? To je odvážné
mínění! Nesoudím lidi tímto způsobem. Já v nich hledám krásu.
Pamela Andersonová je podle mne
už svou existencí definicí pop artu
nebo, chcete-li, billboardem. Mám
své objekty rád a nepřemýšlím
RE F L E X 4 6 – 1 1 ` 3 9
t é m a
f o t o © D avid L a C hapelle , c o u r t e s y F red T o rre s C o llab o ra t i o n s
I Maybach:
Berlin Stories (2009)
Jeden ze dvou reklamních
snímků kampaně na luxusní
automobil Maybach byl
představen veřejnosti
na uměleckém veletrhu Art
Basel Miami Beach přede
dvěma lety
o tom, v čem lidé nacházejí špatnost. Mně se lidskost nezdá špinavá. Někteří lidé mi říkají, že mé obrazy jsou obscénní, no a co!? Podle
mého byl pojem sexu odjakživa definován nesvobodnou společností,
která jej asociovala se špatnostmi,
útlakem, násilím, bolestí a studem.
Někteří lidé také tvrdí, že vaše
obrazy jsou kýčovité.
Lidé mohou tvrdit cokoli, nakonec každý má své vlastní mínění a to je bezesporu dobře. Ale ti,
co to říkají, v sobě mají zpravidla
něco špatného a to je zase můj názor! Když nevědí, odkud pocházím,
co všechno jsem udělal, neznají
mou práci s tělem, těžko mne mohou soudit. Když si však dají trochu
4 0 X RE F L E X 4 6 – 1 1
času, aby mé práce poznali, možná
že se jim pak začnou líbit. Vždycky tu budou pesimisté, jež všechno
štve, a ti mne nezajímají. Já mám
rád optimisty. Mě zajímají lidé, kteří jsou součástí Occupy Wall Street,
zajímají mne lidé, již si myslí, že
mohou změnit svět k lepšímu, lidé,
kteří věří na krásu.
Občas se setkáváte s cenzurními zásahy. Neumím si například
představit, že by vaše fotografie
vystavovali v Moskvě, kde po galeriích občas pobíhá guerilla moderních náboženských fanatiků,
která ničí z jejich pohledu nevhodná díla.
Kvůli nahotě zrušila mou výstavu v Pekingu čínská vláda. Přitom
já v nuditě nevidím nic podvratného. Jsme součástí přírody, a proč
by tedy mělo být tělo objektem studu? Fotím tělo, i proto neodděluji
vysoké umění od práce, již dělám
pro časopisy. Je to jedna integrální
součást mé tvorby, i když musím
přiznat, že občas byly i mé časopisecké fotoeditorialy odmítnuty pro
obscénnost. A když jsem v roce 2006
skončil s prací pro magazíny, začal jsem si uvědomovat, že návrat
do galerií mi dává až neuvěřitelnou
svobodu.
Před pár lety mne zaujala vaše
reklama na luxusní automobily
značky Maybach, které jsou dnes
součástí koncernu Daimler-Benz.
Objevuje se v ní mimo jiné vaše
kamarádka a bohatá dědička Dafné Guinnessová.
Neskutečný byl už jen fakt, že
mne najali s tím, abych si dělal, co
chci. Takže nevznikla klasická reklama na automobil, ale dva odlišné snímky. Když jsem připravoval
první, na němž je starý maybach,
rok výroby 1931, zamýšlel jsem se
nad tím, co se tehdy v Evropě dělo.
Postupně jsem například zjistil,
že Hitler si maybach pořídil jako
osobní vůz, automobilka později
vyráběla i lehké tanky. V Americe
byla doba velké deprese, v Evropě byla cítit předzvěst druhé světové války. Takže jsem fotografii
zasadil na novoroční večírek roku
1932. Dekadentní doba. Proto jsou
také na snímku i lidé, kteří nebyli
na party pozváni. Skrze okno šmírují oslavu vyvolených. Cítíte tu
velkou separaci bohatých od chudých. Uvnitř lidé tancují, ačkoli nacisté se už pomalu dostávají
k moci. Nabízejí se otázky: Zatančíme si s nimi? Budeme součástí
téhle party? Udržíme se u moci?
Nebo budeme rezistentní a budeme
bojovat?! Nastával čas rozhodnutí
a někdo se rozhodl špatně. Druhou
reklamu o novém autě jsem zasadil
do roztřesené země, mezi hořícími
stromy, typově někde v Kalifornii
v průběhu tamních sezónních požárů. Kolem zuří živly a dívku s diamantem chrání uvnitř automobilu
aircondition. Tahle idea života pro
sebe samu je sice dekadentní, ale ne
nutně chybná. Dříve si užíval dekadentní doby například starý Řím,
nyní žijeme dekadentní čas doslova
globálně.
Myslíte, že se jednou vrátíte
k černobílé fotografii, s níž jste
začínal?
Barva pro mne znamená přítomnost, zatímco černobílá fotografie
navozuje staromódní, historickou,
až nostalgickou atmosféru jakoby
z jiných časů, například z dvacátých nebo padesátých let minulého
století.
Je pravda, že jste na barvu začal
fotit až poté, co jste se v polovině
osmdesátých let dozvěděl, že nemáte HIV?
Nevím, zda to byla shoda náhod,
ale když se poohlédnu zpět, je fakt,
že jsem s barevnou fotografií začal
pracovat v době, kdy jsem zjistil, že
nejsem HIV pozitivní (tehdejší přítel
Davida LaChapella byl jednou z newyorských obětí AIDS té doby – pozn. autora).
Mé fotky najednou získaly na lehkosti, což je asi přirozené, protože
do té doby jsem byl přesvědčen, že
opouštím tento svět, že umírám.
Kolem mne tehdy umíral jeden
blízký kamarád za druhým. V New
Yorku jsem bydlel od svých šestnácti let a bylo přirozené, že jsme mezi
sebou běžně měli sex. Z dnešního
pohledu fotografa musím říct, že
kdyby všichni ti skvělí muzikanti,
malíři, režiséři, fotografové a mód-
ní návrháři žili, bylo by tu mnohem
více kreativní energie. Ale oni jsou
mrtví.
Jednou z vašich vedlejších disciplín je i občasné natáčení filmových reklam a videoklipů.
Dělal jste je pro Andyho Warhola, Macy Grayovou, Eltona Johna
a další.
Rád dělám věci jinak. Naplňuje
mne, když mé studio v Los Angeles
funguje i v jiných kontextech. Když
jsem pomalu končil s časopisy a začínal se věnovat výstavním projektům, pocítil jsem najednou až hrozivý klid. Abych si udržel svůj tým,
který je pro mne nesmírně důležitý,
řekl jsem si, že pro něj musím nacházet práci, že musím udržet tok
energie. Takže jsem začali pracovat i na jiných než fotografických
projektech. Téměř tři roky jsem tak
průběžně pracoval na dokumentárním filmu Rize (2005 – pozn. autora)
o dětech ulice v Los Angeles, jenž
měl úspěch i na filmovém festivalu
Sundance. A současně s tím chystal
obří show „Elton John and the Red
Piano“ v Caesar’s Palaci v Las Pegas.
Byl to zvláštní paradox: za peníze,
které jsem vydělal na show pro ikonu gay popu v Las Vegas, jsem si natáčel dokumentární film o mladých
lidech, jejichž rodiče byli na drogách, a tudíž je vychovávala ulice.
Alternativou k členství v pouličním gangu pro ně bylo umění – tanec. Zkušenost z tohohle filmu byla
opravdu zvláštní, na jedné straně
deprese, hnus, na druhé euforie, již
těm dětem přináší tanec. Já vlastně
až tam pochopil, co je to opravdové
ghetto. A pak zase zpátky do Vegas
a užívat si tam té neuvěřitelně rozmařilé a ujeté dekadence. Krátce
poté, co jsem projekt dokončil, jsem
se odstěhoval na Havaj – na ostrov
Maui.
Proto máte i v hotelovém pokoji
na hlavě surfařskou čepici Quiksilver?
Ale ne, já nesurfuji. Raději plavu. Surfaři jsou jako křesťanský
předvoj. Každý dnes chce být surfařem. Říkají, přemlouvají mě, že to
musím zkusit. Snaží se mne konvertovat, ale já odolávám a odpovídám jim: „Víte, já rád plavu, tak mě
u toho nechte.“
RE F L E X 4 6 – 1 1 ` 4 1