Všechny naše vesnice patří do farního obvodu, jehož centrem a

Všechny naše vesnice patří do farního obvodu, jehož centrem a

Všechny naše vesnice patří do farního obvodu, jehož centrem a sídlem jsou Těšetice.
Kromě Těšetic a Rataj s Vojnicemi přísluší do těšetického farního obvodu i obce Luběnice a
Ústín.
Název vesnice Těšetice se během
dějinného vývoje příliš nelišil od dnešní
podoby. Ve středověkém období se na
nejstarších listinách nazývala tato ves jako
Tiesseticzi, Tusatici, de Teyesseticz, ale i
Tiesseticz nebo roku 1358 Teczeticze či roku
1512 Tiesseticze. V pozdější době pak stejně
tak i roku 1606 (Tiesseticze), roku 1633
Tessotitz, roku 1677 Tiessetitz, roku 1720
Teschetitz, roku 1846
Tieschetitz nebo i
Těsseticz, roku 1872 Tieschetitz i Těšetice.
Samotný název Těšetic vznikl od osobního jména Těšata
připojením přípony -ice, což znamenalo ves lidí Těšatových.
Staročeské Těšatice se během doby změnilo na Těšětice a poté na
Těšetice. Základem jména Těšata je osobní jméno s komponentem
těch- ve smyslu těcha, útěcha, těšiti. Změkčením těch- vzniklo potom
těš-.
Ani podoba názvu druhé námi
zkoumané vesnice, Rataj, se během doby
příliš výrazně neměnila, pouze šlo o
stejnou variantu téhož jména v latině,
němčině nebo češtině. Nejstarší zmínka o
vsi z roku 1141 má tvar Ratagih, roku
1364 in Ratays, roku 1398 de Ratay.
Později roku 1718 Rattey, ale i roku 1720
Rattay, roku 1751 znovu Rattey, roku
1846 Rattai i Ratag, roku 1872 Rattay i
Rataje. Název Rataj není žádným
filologickým
oříškem, protože jeho původ můžeme vidět ve staročeském rataj tedy
oráč nebo rolník. Toto jméno patří do skupiny starobylých
obyvatelských jmen označujících zaměstnání. Tyto vesnice bývají
považovány za součást tzv. služebné knížecí organizace (k tomu víc
kapitola o dějinách Rataj).
Na rozdíl od dvou předešlých názvů
námi sledovaných vesnic, poslední,
Vojnice, má nejsložitější vývoj svého
jména. Nejstarší známá podoba vsi
pochází z roku 1275 (de Woyniz), roku
1296 de Woynycz a roku 1356 in
Woynicz. Ale roku 1485 v Ojnicích, roku
1502 v Woyniczych, roku 1508 ve vsi
Oyniczych, roku 1518 z Oynicz, roku
1606 Onicze, ale již roku 1609 Ohnicze,
roku 1617 znovu v Oniczych, roku 1677
Ohnitz i Onitz, roku 1720 Onitz, roku
1751 Ohnitz, roku 1846 Ohnitz i Ohnice,
kdysi Oynice, roku 1872 Ohnitz i Ohnice, nakonec ale roku 1881 Vojnice. V roce 1924 se
jmenují Vojnice, dříve Ohnice. Název vesnice pochází od osobního jména Vojen.
Podstatou tohoto jména je Voj- ve smyslu bojovník, vojín. K tomuto jménu byla připojena
přípona -ice. Šlo tedy o ves lidí Vojenových. Pokud bychom vycházeli přesně ze jména
Vojen, měla by se naše vesnice jmenovat Vojenovice. Došlo však ke zkrácení jména Vojen a
použití pouze jeho základní části a odtud tedy správný název Vojnice. Nejde zde o žádnou
naši ničím nepodloženou úvahu, neboť podobné případy jsou celkem běžné a my si je
můžeme ukázat u jména Prosimír (název vesnice Prosenice) nebo u jména Radoslav (jméno
vesnice,Radenice).
Díky tomu, že ves leží v oblasti nářeční hranice vo-/o-,
docházelo často k odsouvání počátečního písmene V- (z Vojnice
na Ojnice). Z Ojnice vzniklo německé Ohnitz, které se pak
rozšířilo i do češtiny na Ohnice. Návrat ke jménu Vojnice v
moderní době můžeme považovat za správný a odpovídající
nejstarším podobám tohoto jména.
Pravěké osídlení a "Královský kopec" u Těšetic
Rovinatá krajina v širším okolí řeky Moravy byla velmi vhodná k osídlení již v
nejstarších dobách, které jsme schopni archeologicky zachytit. Nejinak tomu bylo i v okolí a
katastrech našich tří sledovaných vesnic. Dokonce poblíž mlýna Spálence již ale v katastru
obce Ústína se nachází významná pravěká památka známá v literatuře jako „Královský
kopec” u Těšetic. Nejdříve se podíváme, jaké nálezy byly zachyceny na území našich tří
vesnic, a poté se zaměříme na tuto nejdůležitější pravěkou „královskou mohylu”.
V roce 1887 darovala M. Pospíšilová z Těšetic
do olomouckého muzea neolitický mlat.
Z rozsáhlého pohřebiště mezi stavem a
hřbitovem v Těšeticích v tzv. Hliníku (u silnice k
Loučanům) bylo v letech 1893 a 1895 vyzdviženo
10 nádob lužické kultury (cca 1200- 750 před
naším letopočtem), které předali do olomouckého
muzea M. Alexa, T. Knopp, F. Kaplan a T. Hrubý.
Při kopání hlíny k výrobě cihel přišli dělníci na
rozpadlé i celé nádoby. Kromě dělníků plnil úlohu
archeologů i déšť, který odkrýval části keramiky.
Později tamtéž vykopal významný moravský
amatérský archeolog A. Gottwald nádherný hrob
s 15 nádobami, bronzové pukličky, knoflík, jehlice
a osmičkovou točinku. V roce 1904 u hřbitova v
Těšeticích vyorali jehlici lužické kultury, v roce
1913 u hřbitova nalezl T. Los žernov volutové
kultury.
V dubnu 1966 oznámil tajemník MNV v
Těšeticích, že při stavebních pracích na staveništi
hospodářských budov mezi Těšeticemi a Ratajemi
byly nalezeny nádoby. Při odborné prohlídce
místa nálezu bylo zjištěno, že průkopem pro
kanalizaci byla zachycena malá část hrobu, z něhož byly vyzvednuty části tří nádob kultury
zvoncovitých pohárů (mísy, poháru a džbánku, cca 2700- 2400 př. n. l.). V hrobě byl
kromě kostry ještě malý džbánek a pazourkový úštěp. I když byla kostra špatně dochována,
bylo určeno, že se jednalo pravděpodobně o mladého jedince.
V červnu téhož roku nahlásili pracovníci JZD „Rovnost” v Těšeticích, že při stavebních
pracích na výše zmíněném staveništi mezi Těšeticemi a Ratajemi byl zachycen hrob v místě
asi 20 metrů od prvního zkoumaného v dubnu 1966. Při odborném archeologickém výzkumu
provedeném 16. - 18. června 1966 byl odkryt velký kostrový hrob patřící kultuře se šňůrovou
keramikou (cca 2900-2600 př. n. l.). V hrobě byly nalezeny kromě kostry čtyři nádoby,
sekeromlat, sekerka s kamennou podložkou a zlomky kostěného nástroje. Kostra ležela v
poloze s nohama silně skrčenýma pod trupem na pravém boku hlavou k jihozápadu. Lebka
se při vyjímání ze země téměř úplně rozpadla, ani ostatní části těla nebyly dobře dochovány
(z páteře a žeber zůstaly jen nepatrné stopy). Na rozdíl od Těšetic máme z Rataj méně
nálezů a to z roku 1890, kdy byl na poli nalezen E. Fialou kamenný kyj a z roku 1914, kdy J.
Svozil odevzdal do olomouckého muzea tupou část sekeromlatu.
Při stavbě Vodovodu Pomoraví v roce 1997 byly v Ratajích v poloze Za humny (na
jihovýchodním okraji obce v blízkosti samoty nad rybníkem při silnici do Luběnic) nalezeny
zlomky keramiky ze sídlištního objektu datované do mladého eneolitu (jevišovická kultura,
cca 3000- 2700 př. n. l.). Vedoucí výzkumu M. Šmíd považuje ratajský nález za velmi
důležitý, protože kolekce keramiky z období mladého eneolitu jsou na střední Moravě velmi
vzácné a na polykulturních lokalitách jsou rozptýlené v nálezech jiných kultur a pro svoji
nevýraznost unikají pozornosti archeologů.
Z Vojnic máme ze starší doby jediný nález. V roce 1908 vyoral čeledín J. Zapletal
„pěknou neolitickou sekerku”, což byl kopytovitý klín kultury lidu s lineární keramikou (cca
5700- 4900 př. n. l.).
Při stavbě Vodovodu Pomoraví v letech 1994-1995 byly v poloze Záhumenky, která se
nachází mezi jižním okrajem obce a silnicí z Ústína do Těšetic, objeveny jámy z pozdní doby
římské (cca 250- 375 našeho letopočtu). O rok později (1996) byly v téže poloze nalezeny
zlomky kultury lužických popelnicových polí (cca 1200- 750 př. n. l.), šlo o materiál ze
sídlištních objektů.
Po přehledu nálezů z katastrů našich tří vesnic se konečně dostáváme k lokalitě,
která proslavila jednu z našich vesnic, Těšetice, po celé tehdejší habsburské monarchii. Tím,
kdo rozšířil povědomí o Těšeticích, byl lékař v hutních závodech hraběte Salma v Blansku
Jindřich Wankel. Wankla daleko více než lékařská práce zajímala archeologie, které zasvětil
celý svůj život. Je znám mnoha objevy hlavně v oblasti Moravského krasu, kde v roce 1872
prozkoumal pověstnou jeskyni Býčí skála. Od roku 1880 pak vedl soustavný výzkum
paleolitického sídliště lovců mamutů v Předmostí u Přerova. Právě roku 1880 se Wankel
kromě výzkumů v Předmostí pustil i do odkryvu velké mohyly označované jako „Královský
kopec” nacházející se nedaleko od Těšetic. Lokalita leží na pravém břehu říčky Blaty
nedaleko mlýna Spálence. V roce 1885 o svém výzkumu podal zprávu, ze které zde budeme
několikrát citovat.
Wankel píše: „Ještě před málo lety viděti bylo několik set kroků jižním směrem od
Těšetic, při řece Blatě, nedaleko mlýna „Spálence” pahorek, zjevně rukou lidskou nasypaný
a asi 10 metrů vysoký, jemuž lid od nepaměti již „Královský kopec” říká a o něm si vykládá,
že král jeden i s chotí svou tam pochováni jsou.” Památná mohyla ležela na majetku
rolníka z čísla 9 v Ústíně (F. Vaca). Majitel dal J. Wankelovi svolení k prozkoumání mohyly.
Wankel najal 10 až 12 dělníků a ti celý týden zmíněnou mohylu prokopávali. Dělníci
prorazili středem mohyly kolmo dolů šachtu „na způsob široké studně” a vyhrabali ji až na
roveň okolních pozemků. Asi tři metry hluboko narazili dělníci na železný šíp a ještě níž na
velké množství kamení složeného do kruhu o průměru asi 6 metrů. Pod tímto kruhem leželo
množství jiných kamenů, střepy tuhovaných nádob, uhlí, napolo spálené zvířecí kosti, zbytky
spálených kostěných výrobků a zuhelnatělé obilí (zvláště proso a pšenice. O čtvrt metru níž
byly odkryty dva hroby. Jeden byl čtyřhranný, dva metry dlouhý, na jihovýchodní straně
mohyly a druhý pětiboký poblíž prvního na severovýchodní straně. Wankelovi bylo divné, že
oba hroby se nacházely daleko od středu mohyly i kamenného krytu. V čtyřbokém hrobě se
vůbec nevyskytl žádný hrobový inventář, v druhém nalezli dělníci část lidské temenní kosti
(části lebky) a v jeho východním konci bronzovou sekerku. Plochá sekerka s drobným
ouškem zdobená na tulejce puncovanými soustředěnými kolečky byla 19 cm dlouhá a
„nádherně, v pravdě po královsku ozdobená”. Oba hroby byly spojené chodbou, která z
mohyly vedla ven. Právě okolnost, že se našlo málo pohřební výbavy a že chodba se
vyskytovala zvenčí až ke hrobům, což u mohyl běžně nebývá, ukazuje, že mohyla byla
vyloupena (šlo o tzv. vykrádací šachtu). Zarazilo i to, že lupiči šli zcela přesně k místu
uložení hrobů, což ukazuje na to, že dobře znali jejich polohu. J. Wankel
dokonce uvažoval, že lupiči mohli být přítomni samotnému pohřbívání, což by znamenalo, že
hrobka byla vykradena brzy po uložení ostatků nebožtíků.
Jiná okolnost ale toto brzké vykradení vylučuje a to je skutečnost, že se našla temenní
kost, protože, kdyby nebožtíci nebyli ještě v zetlelém stavu, nemohla se tato kost sama
oddělit. Patrně lupiči vykradli hrobku až když bylo tělo v rozpadlém stavu a ve spěchu
temenní kost a ostatní předměty zapomněli odnést. Přihlížíme-li k bronzové sekerce, která
v mohyle zůstala a je tak nádherná, že dle Wankela „na Moravě nikde tak ozdobná sekyrka
bronzová nebyla nalezena”, musely být v hrobě pohřbeny vznešené osoby s bohatou
pohřební výbavou. J. Wankel ve svém textu interpretuje lidovou pověst (viz výše), že zde byli
pohřbeni král se svou manželkou pravěké doby a připomíná podobnost „Královského
kopce” s jihoruskými mohylami, kurgany, kde byli pohřbíváni skytští náčelníci. V každém
případě je mohyla příkladem stratifikace tehdejší společnosti, protože obyčejnému
smrtelníkovi by určitě desetimetrovou hrobku nevytvářeli. Wankel zařadil nálezy z mohyly
do své sbírky a tehdejší Františkovo (dnes Moravské zemské) muzeum v Brně pro nedostatek
finančních prostředků jeho sbírku nedokázalo získat a tak pokud bychom chtěli nálezy z
„Královského kopce” u Těšetic vidět, musíme se vydat do Vídně, kam je získalo tehdejší
Dvorské muzeum (dnes Naturhistorisches Museum). Naše mohyla pochází ze starší doby
železné (halštatské, cca 750- 400 př. n. l.) a v mnohém připomíná bohaté knížecí mohyly,
které známe z prostředí jihomoravské halštatské horákovské kultury (cca 750- 480 př.n. l.).
V roce 1885 byl „Královský kopec” již málo patrný, neboť „pluh a kopačka snížily jej
téměř na roveň s okolními rolemi”. Tato charakteristika platí i o dnešním stavu, protože
není v terénu prakticky rozpoznatelná.
Množství nalezených pravěkých památek z našich tří vesnic není příliš veliké, což
neznamená, že zde v pravěku nebylo husté osídlení, ale, že dosud čeká na výraznější výzkum,
který by patrně ukázal široké zastoupení od neolitických až po slovanské kultury. Naopak
„Královský kopec” měl to „štěstí”, že byl prozkoumán (a tím v podstatě i zničen) již v 19.
století při tehdejší úrovni poznání. Kdyby byl zkoumán dnes, dověděli bychom se o jeho
původu podstatně víc.