Den D:

Tanzanie 2011
KATAVI – požáry a spáleniště
Na autobus z Nairobi do Arushi jsme vyrazili brzy ráno a dvě hodiny předem. To abychom dostali
dobrá místa. Vždyť máme za sebou dlouhý let a probdělou noc, tak si zasloužíme trochu pohodlí.
Asi po půl hodině čekání, podotýkám, že bylo ještě hodinu a půl do odjezdu, přijel autobus podobný
tomu, kterým jsem jezdil v 60. letech do ZDŠ. I mezisedadla měl a jak se později ukázalo, i ta byla
obsazená. Cesta utíkala velice dobře, protože jsme se stejně nemohli ani hnout a byl to rychlík. Pouze
na hranicích jsme si narovnali nohy, když jsme si vystáli dvě půlhodinové fronty na víza. Jak jsme se
panečku těšili zpět do našeho autobusu, abychom mohli pokračovat dál do vnitra Tanzanie. Čím víc
jsme se přibližovali k Arushe, tím víc se z našeho rychlíku stával courák. Dřevěné uhlí, které jsme vezli
na střeše s našimi zavazadly, občas padalo a domorodci na zastávkách ho okamžitě sbírali do
připravených nádob. Uhlí se zde používá jako nejdůležitější tepelný zdroj pro vaření jídla. Naštěstí se
roztrhly pouze některé vaky a naše „bágly“ s fototechnikou jsme si hýčkali na klíně uvnitř autobusu.
Konečně to máme za sebou a jsme v Arushe. Do hotelu se jezdí zásadně zadním vchodem ze
zamřížovaného a hlídaného dvora. Je větší jistota, že se zvláště zavazadla touto cestou dostanou až
na hotelové pokoje.
Co bychom byli za cestovatele, kdybychom alespoň na chvíli neokusili atmosféru nočního života
v Arushi. V místní restauraci jsme si objednali každý dle své chuti a peněženky úplně stejné jídlo, také
tak zaplatili a vrátili se do hotelu. Na lepší spaní jsme si dali panáka, ale protože jsme ten den všichni
užili antimalarika, tak jsme se radši včas odporoučeli na pokoje.
Ráno jsme vstávali hodně brzo. V 5:45, jak je v Africe zvykem, dohodnuté snídaně nebyly připravené.
Naštěstí se přitrousil nějaký místní Arushan a s dotazem „co si dáte“ začal míchat vajíčka. Docela to
ušlo a po instantní tmavé vodě jsme vyrazili na letiště. Právě tam hasiči s majáky vyháněli z ranveje
divoké psy.
Byli jsme rádi, že to je jen zvěř a že se nejedná o nějakou leteckou nepříjemnost. Ty teprve přišly,
když nám zvážili zavazadla a sdělili nám, že se musíme každý vejít do 20 kg, vč. toho příručního. Co
dál, když jen foťáky mají skoro 20 kg, nemluvě o příslušenství.
Pozornost 100 USD měla vliv pouze na to, že zdemontovali z letedla tři sedadla, ale stále to bylo
málo. Protože jsme ještě přibírali pasažéry (ky) při mezipřistání v Serengeti, tak se nám podařilo
domluvit, že uvidíme až tam. Naštěstí to byly čtyři hubené američanky s kompaktními foťáky, bez
dalších zavazadel . Sláva, letíme dál. Po další 1,5 hodině letu přistáváme na čůrání a na dotankování
v městečku Tabora. Po půl hodinové přestávce vzlétáme za dalším dobrodružstvím a po další hodině
letu přistáváme v poledním žáru na prašné kamenité cestě přímo proti pasoucímu se stádu slonů.
Městečko Katavi je vzdálené asi 3 hodiny jízdy autem. To jsme se ale dověděli, až když přistavené
terénní auto odvezlo američanky do jejich smluveného kempu a my zůstali na letišti bez vozidel.
Velice rychle jsme se skamarádili s černými hochy, kterým na rameni visely „samopaly“, a začali
společně řešit co dál. Kamarády najdeš všude. V jednom místě se nám podařilo zachytit signál a
mobilem poslat nějaké SMS. Vše se nakonec rozhýbalo a přibližně po hodině přijela dvě auta a
odvezla nás do kempu vzdáleného asi hodinu jízdy. Údajně na nás čekali na jiném „letišti“. Cestou do
kempu jsme získali první dojmy o místní fauně a floře. Je to tu dost zalesněné a hlavně všude popel a
spálené stromy. Zvěř jsme nějakou také zahlédli - slony, žirafy, buvoly. Jsou ale stále v houští, takže
fotograficky to bude hodně náročné. V kempu jsme úplně sami. Zpočátku jsem měl dokonce i pocit,
jestli nejsme první návštěvníci vůbec. Po příjezdu jsme si umyli ruce v připravené nádobě se
studenou vodou, občerstvili se tuhým hovězím s rýží a za doprovodu chlapíka se samopalem jsme se
odebrali do svých obydlí. Letěli jsme za dobrodružstvím a toho jak se zdá bude skutečně dost.
Přesně v 01:30 mě vzbudil rachot muchlajícího se igelitového pytle. Oni tu snad uklízejí v noci! Když
však venku začal splachovat záchod, znejistěl jsem. Vyluzované zvuky 2 metry vedle mé postele
dávaly jasně najevo, že to není od lidské činnosti, ale že to je projev nějakého velkého zvířete.
Muchlání igelitu a splachování se ozývalo v pravidelných intervalech a stále blíž a blíž. Naprostá tma a
otevřené okno mi docela naháněly hrůzu. Asi po půl hodině hlučného pojídání stromu u mého okna
sloni odešeli. Docela se mi ulevilo, ale trvalo mi další půl hodinu, než jsem usnul.
Ráno vyrážíme v naprosté tmě, protože elektřina je tu puštěná jen na tři hodiny večer. Snídani
domlouváme až na 11. hodinu, pak někdy oběd a hlavně zase co nejdřív vyrazit na fotolov. Asi hodinu
cesty džípem je to k vyschlému jezeru „Katavi“. Víc mi to tu připomíná bažinatý Pantanal, než
vyprahlou Afriku. Jsou tu volavky, pelikáni, kolpíci, pisilky a spousta jiného drobného ptactva. Jakých
zvířat je tu naprostý dostatek, to jsou hroši. Nedaleko našeho „kempu“ je bahnitý a kalný zbytek řeky,
kde jsme napočítali v jednom místě 150 statných jedinců. Když je úplné sucho, tak je jich údajně
v malém rybníčku, který zůstane z řeky, až 600. Mačkají se ve vlastních výkalech, vydávají strašidelné
zvuky a pravděpodobně zajišťují bohatou obživu mouchám CC, kterých je tu neuvěřitelné množství.
Bez repelentů se tu vůbec nedá pobývat venku.
Dnes při obědě jsem si zajišťoval opravu nesplachujícího záchodu u místní kempové komunity. A
světe div se! Během polední pauzy byla reklamace vyřízena. Přinesli mi kýbl – červený.
Každý den najezdíme desítky kilometrů v zarostlých porostech buše a na břehu jezera, abychom našli
nějaká zvířata. Obrovská území jsou zde spálená po požárech. V černých, zuhelnatělých plochách
sporadicky začíná bujet zelený život. Smutný je pohled na umouněné žirafy, které z torz stromů
obírají vyrážející listy. Z ostatních čtyřnohých zvířat většinou nacházíme jen stáda buvolů, antilop a
všudypřítomné hrochy.
Nespornou výhodu nám však zdejší park poskytuje tím, že se zde pohybujeme v přírodě nedotčené
jakýmkoliv turistickým ruchem. O co máme menší příležitosti k fotografování zvířat, o to víc
poznáváme skutečný život zdejších obyvatel. Při silnici posedávají na mnoha místech špinaví
domorodci prodávající dřevěné uhlí. Kouří tu milíře a táhne se vůně spáleného dřeva. Večer nejsou
„uhelníci“ vůbec vidět a je možno je poznat jen podle ohníčků, které hoří při okrajích cest. Asi proto
je tu všechno vypálené a ohořelé. Snad to i zapalují záměrně, aby měli část práce ulehčené. Jsou to
chudáci, spí jen v malých přístřešcích udělaných z klacků a křoví. Uhlí prodávají v pytlích, které jsou
nahoře propletené proutím, takže navrch musí dávat velké kusy. Chtěl jsem o uhlířích získat nějaké
informace a tak jsem si při jedné cestě nechal zastavit u kouřícího milíře. Za mírný „bakšiš“ jsem
pořídil i pár snímků. Taky jsem se zde dověděl, že uhlíři jsou vlastně sezónní zemědělci a uhlí pálí jen
v období sucha, aby si přivydělali na živobytí. Ukázali mi také, jak se milíře staví, jakým způsobem se
zapalují a následně zahrabávají, aby došlo k zuhelnatění.
Zajímavostí jistě je, že přímo nad chudou vesnicí se tyčí soustava vysílačů a mobilní telefony zde frčí
na 100%. Elektřinou je tu ale zásobena jen maličká část vesnice a to centrálně z jednoho agregátu.
Tento luxus si může dopřát jen pár movitějších domorodců a náš kemp, kde je i budova rangerů
národního parku Katavi. U ostatních chýší ve vesnici je večer vidět posedávající skupiny dospělých i
dětí u jednoho ohníčku. Často potkáváme černochy ve velkých vzdálenostech od vesnic, jak táhnou
na rameni opálené kmeny stromů ke svému domovu. Cestování „po svých“ je tu asi jedinou
možností. Není ničím mimořádným potkat samostatně kráčející muže i ženy desítky kilometrů od
nejbližšího obydlí. A to i za naprosté tmy.
Na těchto prašných a úzkých silnicích samozřejmě jezdí i nákladní auta většinou s přívěsy. Jsou
naložená tak, že náklad na korbě je mnohem vyšší než samotný automobil a na nákladu sedí ještě
hodně početná skupina cestujících. Tento oblak prachu a kouře se řítí tmou bez jakéhokoliv osvětlení.
Je s podivem, že zde dopravní nehody nejsou. Pokud jedou auta proti sobě, tak se oblaka prachu
zastaví, řidiči se pozdraví, všichni cestující si zamávají a po rozplynutí prachu se pokračuje dál.
Poblíž letiště, kde jsme přistáli, jsme objevili asi nejzajímavější místo našeho působení v Katavi. Teče
zde řeka, kolem které jsou nádherné břehy plné krokodýlů a vodních ptáků. Lítá tu neskutečné
množství orlů jasnohlasých i stepních. Velká stáda slonů zde zcela pravidelně provádějí koupel v řece
a hlavně je tu volný prostor pro fotografování. Dokonce se nám poštěstilo natrefit na pářející se lvy.
Vyfotili jsme si Nesida, jak právě chytil sumečka a docela dlouho si na něm pochutnával.
Odpoledne jsme opět fotili hrochy na zdejší řece. Místní obyvatelé už z nás mají atrakci. Zvědavé děti
jezdí kolem nás na kole (všechny na jednom) a udivení domorodci nejsou schopni pochopit, proč celé
odpoledne fotíme válející se hromadu masa v zapáchající vodě. U večeře nám řekli, že včera jeden
hroch zabil 15 letého kluka z jejich vesnice. Ten se svým kamarádem lovil sítí ryby ve slepém rameni
řeky a nevšiml si blížícího se nebezpečí. Z večeře nás dnes opět musela doprovázet ozbrojená stráž,
protože se přímo v kempu pohybují dva sloni, velcí jak stodola.
Ráno je opět 10 stupňů a na otevřeném autě pěkná zima. Přes den to vyleze na 32, ale my jsme celý
den v dlouhých kalhotách a trekových botách. Nechceme riskovat malárii, ani spavou nemoc. Tu
přenáší mouchy CC a je jich tu skutečně plno. Vypadají trochu jako česká „hovada“ a zrovna tak
štípou. Balená voda má v autě nechutných 30 stupňů, takže je to jen na doplnění tekutin, ale nikoliv k
osvěžení. V celém 100 km okruhu, kde se pohybujeme, není žádný obchod, ani žádná restaurace.
„Jambo“ znamená svahilsky ahoj. „Asante sana“ je pěkně děkuji. Já si hlavně pamatuji „baridy“, což
znamená v překladu studené. A takové studené pivo přijde k večeři velice k chuti.
Zelená MAHALE a modrá TANGANIKA
Dobré ráno kempe v Katavi. Dnešní noc mě nebudili ani sloni, ani hroši, ale městská policie z České
republiky. Po půlnoci se divočinou rozezněl zvonek mého mobilu, který byl naštěstí způsoben jen
planým poplachem v rodinném domě.
Po týdenním pobytu jsme se ráno loučili s místním personálem již „lámanou“ svahilštinou a vyrazili
prašnou cestou na letiště. Cesna zde již stála a pilot nás rovnou upozornil, že do Mahale nás vezme,
ale zpátky z Mahale bude mít plno a musíme snížit váhu zavazadel o 50 kg. Po přistání v Mahale jsme
proto všichni vybalili kufry přímo na dosedací plochu a poslali rovnou tím samým letadlem do Arushy
stativy, rezervní nabíječky a špinavé prádlo. Pilot to skutečně všechno vážil mincířem a dokud to
nebylo těch požadovaných 50 kg, tak jsme museli přihazovat. Slíbil nám, že všechny věci nechá
v kanceláři na letišti v Arushe. Ani cesta letadlem nebyla jednoduchá, dvakrát se tam strachy podělal
“nějakej pětiletej“ černoušek. Ten smrad se snad ani nedá popsat. Hrůza hrůz a okna se samozřejmě
nedají otevřít. Přistávací dráha v Mahale je kamenitá a velice krátká. Začíná hned pod horami a končí
v jezeře Tanganika. Do toho foukal od vody silný nárazový vítr, tak jsme byli rádi, že se letadlo
zastavilo ještě pár metrů před pláží. Asi po hodině čekání jsme se nalodili i se zavazadly na docela
luxusní člun a ten vyrazil směr středisko národního parku. Svištěl asi půl hodiny po hladině jezera a
my jsme se kochali nádhernou scenérií. Křišťálově čistá modrá hladina Tanganiky kontrastovala se
zeleným pralesem na jedné straně a na druhé straně stříbrné reflexy slunce mizely za horizontem. Jeli
jsme po sladkovodním moři. Po vyprahlé a vypálené oblasti Katavi to byl přímo božský pohled. Ve
středisku jsme dostali něco najíst, a pak začala klasická africká anabáze s povolením. Když se vše asi
po třech hodinách povedlo, opět jsme se nalodili na člun. Tentokrát to již to byla veliká motorová
kanoe a ta nás vezla asi metrovými vlnami kamsi do neznáma. Cca po hodině plavby jsme zakotvili u
jakýchsi přístřešků na jinak úplně opuštěném břehu. Věděli o nás, a kupodivu nás i ubytovali. Tím ale
z jejich strany pro dnešek vše skončilo. Není tu žádné jídlo, ani pití. Do nočních hodin čekáme alespoň
na balenou vodu, kterou by měl přivézt náš průvodce za šimpanzy. Dlouhou chvíli jsme si zkrátili tím,
že jsme si na pláži rozdělali oheň a poslouchali, jestli neuslyšíme nějaký přijíždějící člun. Čekali jsme
tam asi 1,5 hodiny. Protože proviant nikde a od vody začala táhnout zima, opět jsme zalezli do svých
chýší. Spánek zvítězil nad lačným žaludkem.
První den stopování šimpanzů bude asi patřit k těm výjimečným dnům, na které se nezapomíná. Trek
za šimpanzy byl pro některé z nás skutečným „sáhnutím si na dno“. Vyrazili jsme ráno v 8 hodin.
Včera jsme se dozvěděli, že se tlupa zdržuje asi hodinu cesty za kempem a také tak jsme se na to
připravili. Náš průvodce se jmenuje Raymond a asi po hodině chůze nám sdělil, že se šimpanzi vydali
do hor, že nás čeká náročná cesta. Měl pravdu. Jezero Tanganika se nachází v nadmořské výšce 760
m.n.m. Z této výšky jsme vyrazili do pralesa. Šimpanzi se pohybují po svých tradičních stezkách, a tak
jsme šli rovnou za nimi. Náš vůdce prosekával cestu mačetou a my jsme se s „bágly“ naplněnými
fototechnikou plazili za ním, zatím stále naladěni na unikátní snímky. V 1100 m na nás nebyla nitka
suchá, došla nám voda a my jsme stále doufali, že už tam budem. Cesta pralesem do stoupání snad
45 stupňů není vůbec jednoduchá, zvláště musí-li se některé úseky brát po čtyřech a ruksak je stále
někde zamotaný v liánách. V 1300 m jsme na tom někteří byli už dost bídně jednak fyzicky, ale hlavně
nám chyběla voda a nějaké ty „iontíky“. Nakonec jsme kýženého cíle dosáhli někdy kolem poledne ve
výšce 1460 m.n.m. Šimpazi se většinou pohybovali v korunách stromů, ale občas proběhli výhružně i
kolem nás. Je náročné vůbec něco vyfotit, natož aby z toho vznikla působivá fotka. Zpětně však už
můžu konstatovat, že my tři, co jsme dofuněli úplně poslední, jsme měli největší štěstí. Statný samec
jménem Darwin zrovna ulovil malou opici Guarézu červenou, kterou před našimi zraky usmrtil a
následně sežral. Zní to brutálně, ale je docela unikátní něco takového vidět, natož to vyfotit. Ostatní
rychlíci už jen tiše závidí. Celou dobu focení jsme museli mít roušky, což jednak hrozně ztěžovalo
dýchání a navíc jsme si „funěli“ do hledáčků fotoaparátů a neviděli vůbec nic. Fotili jsme asi 1,5
hodiny a už nás hnali dolů. Pili jsme vodu z pramenů a říček, na které jsme při zpáteční cestě narazili.
Bohužel se v polovině cesty dolů už jednomu kolegovi udělalo tak špatně, že jsme museli rozhodnout,
že tam počká s jedním dobrovolníkem, který má nejvíce sil. My jsme i s průvodcem vyrazili do
japonského střediska pro nějaké občerstvení. Bylo to ale opět asi hodinu cesty a sešup 300 m.
Japonské středisko sestávalo ze dvou hliněných chýší, kde posedávali dva černoši v červených
trenýrkách. Byli velice ochotní, okamžitě udělali sladkou citronovou vodu a průvodce vyrazil zpátky
nahoru. Nás už doprovodil s mačetou jeden z místních. Do našeho kempu jsme dorazili kolem půl
čtvrté a zbylá dvojice s průvodcem kolem páté. Vypili jsme snad všechny zásoby, co tu měli, a pak
jsme si dali zaslouženou koupel v Tanganice. Je to skutečné sladkovodní moře s průzračnou vodou
plnou Cichlid. Za horizont není vidět. Jen lze tušit, že se tam nachází Kongo. U jezera stále hlídá
ranger, protože se stávalo, že ozbrojenci z Konga na lodích přepadávali a okrádali zdejší rangerské
osady. Skutečnost, že zde potkáváte stále někoho ozbrojeného samopalem, už nás nepřekvapuje.
Velice často tady máme pečenou rybu. Jsou to už zmiňované Cichlidy. Nenápadně jsem se díval, jak jí
připravují. Nebudu se zmiňovat o hygieně, ta tu není to podstatné, co se od jídla očekává. Ale recept
je takový: Posolené a zapáchající části ryb vložíme do velkého hrnce. Čím očouzenější jsou, tím lépe.
Místo poklice použijeme plech, který musí být větší, než je průměr hrnce. Na tento plech dáme
rozžhavené dřevěné uhlí až do výšky cca 10 cm. Zapálíme cigaretu a z povzdálí hlídáme, aby nám
hrnec neodnesli paviáni. Po zhruba 10 minutách uhlí shrneme z poklice a přihrneme k bokům hrnce.
Poklici odklopíme. Závěrečná fáze pečení je, že zvedneme hrnec a veškeré ještě žhavé uhlí rozhrneme
do roviny a hrnec na něj postavíme. Říká se tomu spodní pečení. Za 15 minut je hotovo. Kupodivu ta
ryba chutná skvěle.
V Mahale žijí čtyři tlupy šimpanzů. Jednotlivé tlupy jsou označeny písmeny. Ta naše má označení „M“
a je jediná, která je zvyklá na lidi. Celá tlupa má 65 členů, ale samozřejmě není stále pohromadě.
Odhaduji, že jsme jich viděli v horách asi 30. O pohybu této tlupy je trvalý přehled, protože je
nepřetržitě sledována rangery, kteří pracují pro japonské středisko. Byli jsme i svědky, jak zahalený
Japonec se zápisníkem v ruce zaznamenává veškeré dění tlupy. Takto s nimi údajně tráví celé dny a
po 14 dnech se střídají. Následující den jsme při stopování šimpanzů ale měli smůlu. Prochodili jsme
pralesem 5 hodin a nenarazili jsme ani na žádné stopy. Vysílačkou se náš průvodce dověděl, že se
šimpanzi vydali do druhého údolí. To by ale znamenalo překonat výšku 2500 m a nejsou tam už žádné
stezky. Prostě není to pro lidi, ale jen pro opice přesouvající se po liánách. Ve 13 hodin jsme to tedy
vzdali a odpoledne jsme fotili jen v okolí kempu různé ptáky, nebo pijící paviány žluté (yellow
baboon) u jezera. Ani odpolední koupel v Tanganice nechyběla.
Večer nám místní personál připravil na rozloučenou piknik přímo na pláži. Bylo to příjemné posezení
při západu slunce u ohně. K večeři byly grilované ryby a opečený brambor ve žhavém písku. Seděli
jsme zhruba do 21 hodin, pak už začala být zima, tak jsme se přesunuli do chatiček.
Ráno jsme se rozloučili s Raymondem – ten zde zůstal. Nikolas jako hlavní organizátor tanzanské
strany vyrazil s námi lodí na letiště. Nepodstatná záležitost jako úplné „chcípnutí“ motoru ve vlnách
Tanganiky nás už nechala naprosto klidnými. Zatím si se vším poradili se šroubovákem a kladivem.
Bylo tomu tak i nyní. Měli jsme k dobru 2 hodiny, a tak nás půlhodinová nekontrolovaná plavba ve
vlnách nijak časově neohrozila. Na letišti jsme měli ještě dostatek času, a tak jsme někteří vyrazili fotit
do přilehlé vesnice. Natažené ruce dětí i dospělých se stereotypním „money“ však nebyl dobrý motiv
pro focení. Vesnice je moc blízko letiště a přirozenost domorodců už dávno vzala za své. Neměli jsme
z toho dobrý pocit, a tak jsme to vzdali velmi brzy.
Letadlo přiletělo na čas, vystoupilo pár nadšenců jen tak s batůžky a s kompakty a odebrali se k vodě.
My jsme bez problémů nastoupili na palubu Cesny a po důkladném rozjezdu se jen tak tak odrazili
nad hladinu jezera. Zatím jsme měli vyhráno, ale ne na dlouho. Let trval pouhých 30 minut a přistáli
jsme na dost velkém letišti města Kigoma. Zde sice vystoupila jedna dvojice pasažérů, která Mahale
pouze prolétala, ale zato zde byli připraveni k nalodění čtyři noví pasažéři, z čehož jeden německy
mluvící pasažér měl odhadem tak 200 kg. Pilot z toho byl evidentně nesvůj. Nechal vyložit všechna
zavazadla a došlo k nejhoršímu. Vše se opět převažovalo mincířem a pilot konstatoval, že je nosnost
letadla překročena a že let by byl velice nebezpečný. My jsme postávali opodál, ani nám se nechtělo
podstupovat nějaká rizika. Když už někdo navrhoval, že přiletí až zítra, přišel pilot s rozhodnutím, ať
nastoupíme. Údajně konzultoval váhu s provozovatelem letecké společnosti a ten dal povolení. Ne,
že by nás to nějak uklidnilo, ale věřili jsme, že nás nechtějí zabít. Pravdu se ale asi stejně nikdy
nedovíme. Asi bylo důležité, že rozjezdová dráha je v Kigomě dlouhá a mezipřistání máme už jen
v Taboře, kde je taky kvalitnější letiště. Když jsme dosedli v Arushe na kamenitou plochu, zvedl se
nejen oblak prachu, ale určitě se ozvalo i 12 ran, jak nám šťastným aviatikům spadl kámen ze srdce.
Zajímavé je, že když jsme do hotelu v Arushi přijeli na začátku našeho pobytu, připadal nám dost
laciný a na nízké úrovni. Když jsme se ale vrátili po 14 dnech v pralese, byl pro nás tentýž hotel
naprostým luxusem.
Cesta autobusem do Keni proběhla naprosto bezproblémově. Byli jsme sice špinaví, zaprášení, ale
v Nairobi. Večer jsme vyrazili do známé restaurace Carnivore, kde se za jednotnou cenu konzumuje
různé grilované maso v jakémkoliv množství. Letos byl i velbloud a býčí žlázy. Krokodýl, pštros i lama
byli vynikající, vepřové, kuřecí a hovězí klasika. Osazenstvo stolu na začátku hostiny dostane vlaječku
a ta pokud stojí, tak obsluha přináší další a další masité pochutiny. Už z minulých let jsme věděli, že se
nesmíme na začátku nacpat sekanou a párky, a tak jsme si vybírali jen delikatesy. Po dvou hodinách
vlajka stejně padla.