Almanach oceněných prací - ZUŠ

Transkript

CHVĚNÍ SLOVUHERSKÉ HRADIŠTĚ 2014
Soutěžní přehlídka
LITERÁRNĚ-DRAMATICKÉHO OBORU
ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL
Sólový projev
přednesový
dramatický
loutkářský
Slovesný projev
verše
próza
dramatický text
Vyhlašuje
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR
Ústřední kolo pořádá
Základní umělecká škola Uherské Hradiště
U he rsk é Hradi ště 29.5. - 1.6 . 2 014
ÚSTŘEDNÍ KOLO SOUTĚŽNÍ PŘEHLÍDKY
LITERÁRNĚ–DRAMATICKÉHO OBORU ZÁKLADNÍCH UMĚLECKÝCH ŠKOL ČR
V SÓLOVÉM PROJEVU PŘEDNESOVÉM, DRAMATICKÉM A LOUTKÁŘSKÉM,
VYHLÁŠENÉ MINISTERSTVEM ŠKOLSTVÍ, MLÁDEŽE A TĚLOVÝCHOVY ČR
VE ŠKOLNÍM ROCE 2013/14
CHVĚNÍ SLOV
Uherské Hradiště 29.5. - 1.6. 2014
ORGANIZÁTOR ÚSTŘEDNÍHO KOLA PŘEHLÍDKY
Základní umělecká škola v Uherském Hradišti byla založena už v roce 1939. Je to škola čtyřoborová,
s pobočkami v Kunovicích, Starém Městě, Buchlovicích
a Polešovicích. V současné době má 1699 žáků, které vyučuje více než 60 učitelů.
© 2014 ZUŠ UHERSKÉ HRADIŠTĚ
redakční příprava: Stanislav a Hana Nemravovi, grafická úprava a sazba: Martin Šimčík, ilustrace: žáci výtvarného oboru ZUŠ UH
tisk: Agentura NP v.o.s. Staré Město
akce se koná s finanční podporou Zlínského kraje
Slova
Do celostátního kola postoupilo
v sólovém projevu přednesovém, dramatickém a loutkářském celkem 139 žáků.
Taková těžká těžší vzletu vrány
taková mračná někdy jsou
počinek hořký darovaný
kterousi sudbou nedobrou
hodnotit jejich výkony budou dvě poroty:
Lehká ba lehčí slzy na krajíčku
I. - IV. KATEGORIE - PŘEDNES
ale i z těch si vybrat smím
Eliška Vobrubová
takový verš však na pentličku
Petra Výtvarová Krausová
přiráží dvířka tajemstvím
Hana Šprynarová
Eva Josefíková
Plná plná plnější jsou ticha
a
křehčejší v tůni okřehku
Libor Vacek
ale ať báseň sama si je smíchá
poslední první i ta z prostředku
V. KATEGORIE - PŘEDNES
I. - V. KATEGORIE - DRAMATICKÉ VÝSTUPY
Jednou i nechtě musíš jíti
Dana Jandová
a vydat počet z útrap svých
Eva Willigová
pak za slavného čepobití
Zuzana Varhaníková
rázem se zbavíš nepravých
Iva Šulajová
a
(František Halas)
Radovan Lipus
POROTA
pro sólovou část přehlídky
ELIŠKA VOBRUBOVÁ
Učitelka LDO ZUŠ Frýdlant v Čechách a na SPgŠ v Liberci. Na Katedře dramatické výchovy DAMU v Praze absolvovala závěrečnou prací Hra v roli na základě literární
předlohy. Je autorkou sborníků pro dětský přednes. Její
žáci se úspěšně zúčastňují literárních, recitačních i divadelních soutěží a přehlídek na celostátní úrovni. Působí jako
lektorka a členka porot na všech stupních Dětské scény
a soutěžních přehlídek LDO ZUŠ.
PETRA VÝTVAROVÁ KRAUSOVÁ
Herečka, pedagog dramatické výchovy, lektorka, moderátorka… Narodila v roce 1975 v Prostějově. Vystudovala
herectví na divadelní fakultě JAMU v Brně. Šest let pak
hrála v Klicperově divadle v Hradci Králové. V roce 2001
získala Cenu Thálie pro mladého umělce do 33 let. Od roku
2012 pracuje jako učitelka dramatického oboru na ZUŠ
v Náchodě. Připravuje také uchazeče na studium střední
či vysoké školy v oboru činoherního herectví. Pro dospělé
pořádá zážitkové semináře, workshopy a poskytuje soukromé hodiny hlasové výchovy a rétoriky. Je také moderátorkou dětských dnů, karnevalů a různých společenských
událostí. S manželem se věnuje skládání a nahrávání
muziky. Jejich společným projektem je kapela CestouTAM.
Dále vytvářejí znělky, reklamní upoutávky nebo zvukové
podkresy k webovým aplikacím .
HANA ŠPRYNAROVÁ
Pedagog dramatické výchovy. Narodila se v Prostějově. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. Od roku 1992 vyučuje literárně-dramatický obor na Základní umělecké škole Vl. Ambrose
v Prostějově , v současnosti působí jako zástupkyně ředitelky. S amatérskými divadelníky, i se svými žáky, se zúčastnila řady soutěží a přehlídek. Od Rakovnické Popelky
přes Vysoké nad Jizerou, Mladou scénu v Náchodě, podél
Dětské scény v Trutnově a Svitavách skrz Jiráskův Hronov
do Scénické žatvy v Martine až po Rostov na Donu a zpět
na Wolkrův Prostějov. Pořádá divadelní festival MEDart.
Každý divadelní žánr je výzva. Ještě je třeba vyzkoušet divadelní seriál nebo zdramatizovat návod na pěstování bylinek. Život je hra. Hrajeme si životem. Hraný život. Život
na hraně…..
EVA JOSEFÍKOVÁ
Divadelní a filmová herečka. Divadlu se začala věnovat
v roce 1999 jako žákyně literárně-dramatického oboru
Základní umělecké školy v Uherském Hradišti. DAMU
absolvovala pod pedagogickým vedením doc. PhDr. Darii
Ullrichové, MgA. Evy Salzmannové a Jana Nebeského. Při
svých studiích několikrát hostovala v Národním divadle,
role Barunky v inscenaci Babička a ve hře Konec masopustu, obojí v režii J. A. Pitínského, a ve Stavovském divadle
v roli Niny Zarečné v inscenaci Čechovova Racka a ve hře
Enron britské autorky Lucy Prebble . Ztvárnila role v několika českých celovečerních filmech ( Vejška, Fair play, Donšajni, Signál, Probudím se včera, Čertova nevěsta, Piko),
má zkušenosti i se zahraniční produkcí (dánský historický
seriál 1864).
LIBOR VACEK
Dramaturg, redaktor, lektor uměleckého přednesu, …
Absolvoval VŠE v Praze. Čtrnáct let pracoval v Československém a následně v Českém rozhlase. Později působil
jako dramaturg v České televizi, redaktor Hospodářských
novin, mluvčí několika ministerstev a státních úřadů.
V současné době je slovesným dramaturgem Českého rozhlasu Dvojka. Uměleckému přednesu se věnuje od dětství.
Několikrát zvítězil na Wolkrově Prostějově a na Moravském festivalu poezie. Svým přednesem přispěl do řady
rozhlasových pořadů (za jeden z nich dostal v roce 1993
Prix Bohemia), účinkoval v několika rozhlasových hrách
a v roce 1995 uvedl v život projekt výchovy mladých redaktorů, které dodnes učí mluvenému projevu. Na Moravském festivalu poezie působí od roku 1994 jako stálý člen
poroty, v letech 2009 a 2011 byl předsedou mezinárodní
poroty na Prix Bohemia Radio, pravidelně pracuje také
v porotách Wolkrova Prostějova a Dětské scény. Je členem
odborné rady Artama pro umělecký přednes a již od konce
80. let působí v tomto oboru jako lektor, např. na Šrámkově Sobotce.
DANA JANDOVÁ
Vážená paní,
dovolte mi, abych Vám u příležitosti Vašeho významného
životního jubilea poděkoval za mimořádný podíl na rozvoji českého amatérského loutkového divadla. Vážím si
vynikajících výsledků, kterých jste dosáhla zejména jako
režisérka, výtvarnice, herečka, organizátorka a vedoucí
mnoha souborů, především souboru Střípek Plzeň. Vaše
dílo přivedlo řadu mladých lidí k divadelní tvorbě a umož-
nilo jim se rozvíjet v živých tématech. Vytvořila jste dlouhou řadu pozoruhodných inscenací, které získaly množství
mimořádných ocenění a uznání. Velice oceňuji Vaši dlouholetou a obětavou práci lektorky a porotkyně četných
soutěží a přehlídek, kde se snažíte předávat své zkušenosti
a znalosti dalším generacím mladých divadelníků.
Mgr. Daniel Herman, ministr kultury.
V Praze dne 10. května 2014.
EVA WILLIGOVÁ
Absolventka FF UK Praha a katedry dramatické výchovy
DAMU, účastník Mezinárodní divadelní dílny Scheersberg, recitátor, režisér a scénárista Českého rozhlasu, člen
Sdružení pro rozhlasovou tvorbu a Sdružení Slovo a hlas.
Pracovala jako metodička pro umělecký přednes ÚKVČ
(nyní Artama), v průběhu let 1975 - 2005 porotce národní
přehlídky Wolkrův Prostějov, editor Zpravodaje přehlídky divadla jednoho herce v Chebu, lektor různých stupňů
recitačních a divadelních přehlídek: např. Pedagogická
poema, soutěž Zdeňka Fibicha v interpretaci melodramů,
Národní přehlídka monologů a dialogů Velká Bystřice.
Píše a publikuje básně pro děti, interpretačně se podílí
na křtech děl spisovatelů Západočeského regionu.
ZUZANA VARHANÍKOVÁ
Učiteľka Literárno -dramatického odboru ZUŠ D.Kardoša
Bánovce nad Bebravou, členka predmetovej komisie ZUŠ
za LDO pri Štátnom pedagogickom ústave v Bratislave,
-gestorka Štátneho vzdelávacieho plánu pre Literárno-dramatický odbor na Slovensku, metodik tvorivej dramatiky, pracuje v odborných porotách pre umelecký prednes
na Slovensku. Moji žiaci sú niekoľkonásobní víťazi súťaže
v umeleckom prednese Hviezdoslavov Kubín, držitelia
zlatých,strieborných i bronzových pásiem na celoslovenskej súťaži s medzinárodnou účasťou z Poľska,Ukrajiny
i Čiech „Prednášam, teda som!“ v Kremnici v umeleckom
prednese, monológu i experimentálnom prednese. Predstavenie „ KUFOR“ získalo celoslovenské i medzinárodné
ocenenia a mali sme tú česť hrať ho i na profesionálnych
doskách divadla ASTORKA v Bratislave, predstavenie
„ ZUZA ŠANTAVÁ“ získalo v roku 2013 cenu GRAND
PRIX na medzinárodnej divadelnej súťaži „ WIGRASZEK
„ v Poľskom meste Suwalki, v tvorivom písaní sme získali
viacero ocenení a vydali sme knihu žiakovi LDO Matúšovi
Slamkovi - To sa občas stáva.
IVA ŠULAJOVÁ
Dramaturgyně Slováckého divadla. Absolvovala Filozofickou fakulty Masarykovy univerzity: český jazyk a literatura (2001) - divadelní věda (2003). V roce 2004 obdržela
Cenu Václava Königsmarka za práci Dramatizace české
literární klasiky v devadesátých letech 20. století. Publikovala v časopisech Divadelní revue, Svět a divadlo, Sborník
prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, působí jako
externí divadelní recenzentka pro Deník Rovnost, Brněnský Večerník, Svobodné slovo, Divadelní noviny. Jako dramaturgyně spolupracuje se Slováckým divadlem od roku
2001, má za sebou již přes padesát divadelních her. V současné době jsou na repertoáru Slováckého divadla tyto:
T.  illiams - Kočka na rozpálené plechové střeše, A. Jirásek
- Lucerna, M. Cooney, H. Ibsen - Nora ( její hlavní představitelka byla navržena na Thalii), M. Macourek a A. Bauerová - Jak neuvařit hlavu naměkko.
RADOVAN LIPUS
V letech 1984 - 86 studoval na FF UP v Olomouci obor teorie kultury. Poté vystudoval na pražské DAMU režii. V roce
1991 krátce působil jako asistent režie a lektor dramaturgie v pražském Činoherním klubu. V letech 1992−2008 byl
v angažmá činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (více než 30 inscenací, např. Věc Makropulos,
Cyrano, Romace pro křídlovku atd.), v letech 2008−2010
kmenovým režisérem Švandova divadla na Smíchově.
Nyní režisér ve svobodném povolání. Hostoval v mnoha divadlech, včetně Národního. Autor a režisér úspěšného televizního projektu Šumná města a návazného cyklu Šumné
stopy. Na Filozofické fakultě Ostravské univerzity je členem Vědecké rady, a dále členem oborové rady předmětu
Scénologie na DAMU. Publikuje prózu, fejetony, eseje, je
autorem úspěšného projektu Ostravské příchody. V roce
2013 vydal v pražském nakladatelství Meander dětskou
knihu O smutné továrně.
INFORMACE PRO ÚČASTNÍKY
PROGRAM
Prezence v Redutě, Masarykovo náměstí (vedle kostela)
čtvrtek 29.5. 2014
Telefonní čísla - organizace a štáb
14:00 - 22:00 15:30 - 16:00
16:00 - 18:00 17:30 - 18:00
prezence porada poroty slovesné části přehlídky
diskuse s porotou slovesné části přehlídky
porada všech vystupujících
na slavnostním večeru 18:00 - 19:30
večeře
19:30 - 22:00 SLAVNOSTNÍ VEČER SLOVESNÉ SOUTĚŽE REDUTA - VELKÝ SÁL
prezence
porada vystupujících na slavnostním zahájení
SLAVNOSTNÍ ZAHÁJENÍ
REDUTA - ŠATNA
REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK
REDUTA - VELKÝ SÁL
Čtvrtek 29. 5. 2014 Pátek 30. 5. 2014 Sobota 31. 5. 2014 Ředitel školy: Organizace:
Kancelář: Prezence:
14:00 - 22:00 hod.
8:00 - 22:00 hod.
8:00 - 12:00 hod.
Mgr. Stanislav Nemrava 603 573 495
Mgr. Hana Nemravová 736 473 996
Irena Hartlová 736 473 998
Lucie Janečková 733 502 627
Studentské koleje - dvě budovy
budova UH 4 - Studentské náměstí 1533, Uherské Hradiště
nepřetržitý provoz, tel.: 572 503 738
budova UH 5 - Studentské náměstí 1535, Uherské Hradiště
Domov mládeže Střední odborné školy a Gymnázia Staré Město,
Revoluční ul. 747, Uherské Hradiště (vchod ze zahrady)
Penzion Pod kopcem,
1. máje 236, Uherské Hradiště - Mislerovi - tel.: 777 146 600
Stravování
ve studentské menze, která je součástí budovy kolejí UH 5 - Studentské nám. 1535 (přízemí)
v jídelně Domova mládeže - Revoluční ul. 747
studentská menza
jídelna Domova mládeže
čtvrtek 29. 5. 2014
čtvrtek 29. 5. 2014
večeře 18:00 - 19:30
večeře 18:30
pátek 30. 5. 2014
pátek 30. 5. 2014
snídaně 7:30 - 8:30
snídaně 7:30
oběd 12:00 - 14:00
oběd
12:00
večeře 18:00 - 19:30
večeře 18:00
sobota 31. 5. 2014
sobota 31. 5. 2014
snídaně 7:30 - 8:30
snídaně 7:30
oběd 12:00 - 14:00
oběd
12:15
večeře 18:00 - 19:30
večeře 18:00
neděle 1. 6. 2014
neděle 1. 6. 2014
snídaně 7:30 - 8:30
snídaně 7:30
REDUTA - PŘÍSÁLÍ
pátek 30.5. 2014
Ubytování
vydávání objednané stravy:
REDUTA - ŠATNA
REDUTA - ŠATNA VELKÉHO SÁLU
- 19:30
- 8:30
- 13:30
- 19:30
- 8:30
- 13:30
- 19:30
- 8:30
8:00 - 22:00
9:00 - 10:00
10:00 DRAMATICKÉ VÝSTUPY
8:00 - 9:30
11:00 - 12:20 možnost seznámení s prostorem
I. - IV. kategorie MALÁ SCÉNA SD
MALÁ SCÉNA SD
12:20 - 14:00
oběd
možnost seznámení s prostorem porada poroty MALÁ SCÉNA SD
MALÁ SCÉNA SD - ŠATNA
14:00 - 16:15 16:15 - 16:45
16:45 - 18:30 IV. kategorie porada poroty V. kategorie MALÁ SCÉNA SD
MALÁ SCÉNA SD - ŠATNA
MALÁ SCÉNA SD
18:30 - 20:00 večeře
porada poroty
20:00 - 20:45
21:00 - 22:00
komorní dram. výstupy pro diváky
z I. - V. kategorie/dramatické výstupy porada poroty
REDUTA - PŮDA
PŘEDNES - IV. KATEGORIE
10:45 - 12:00
IV. kategorie - 1. blok
12:00 - 13:30
oběd
13:30 - 16:40
16:40 - 18:00
IV. kategorie - 2. blok porada poroty
18:00 - 19:00
večeře
19:00 - 19:45 komorní dram. výstupy
dobrovolná účast také pro diváky
z I. - III. kategorie/přednes 19:00 - 21:00
21:00 - 22:00 IV. kategorie - diskuse s porotou
komorní dram. výstupy
dobrovolná účast také pro diváky
pro diváky z IV. a V. kategorie/přednes
ABECEDNÍ SEZNAM ŽÁKŮ, KTEŘÍ POSTOUPILI DO CELOSTÁTNÍHO KOLA
REDUTA - PŮDA
REDUTA - ŠATNA
REDUTA - KOMORNÍ SÁL DRAMATICKÉ VÝSTUPY
9:00 - 9:45 10:00 - 10:45 I.- III. kategorie- diskuse s porotou IV. - V. kategorie - diskuse s porotou PŘEDNES
REDUTA - PŮDA
sobota 31.5. 2014
8:00 - 12:00
prezence
19:00 - 20:00
porada vystupujících na závěrečném večeru
20:00 - 24:00 ZÁVĚREČNÝ VEČER Pořadí vystupujících je určeno s přihlédnutím k zaslaným požadavkům, případné problémy budou řešit tajemníci příslušné poroty. Toto pořadí
je zveřejněno na nástěnkách u prezence a u vstupu do sálů.
PŘEDNES I. - III. A V. KATEGORIE
9:00 - 9:30 9:30 - 10:00 10:00 - 12:15 I. kategorie
porada poroty
II. kategorie REDUTA - KOMORNÍ SÁL REDUTA - ŠATNA KOMORNÍHO SÁLU
REDUTA - KOMORNÍ SÁL 12:15 - 13:30 oběd
porada poroty
REDUTA - ŠATNA KOMORNÍHO SÁLU
13:30 - 16:00
16:00 - 16:30
16:30 - 18:00
16:30 - 18:00
18:00 - 18:30
III. kategorie porada poroty
I. - II. kategorie - diskuse s porotou III. kategorie - diskuse s porotou závěrečná porada obou porot 18:00 - 20:00
večeře
11:00 - 12:30
V. kategorie - 1.blok 12:30 - 14:00
oběd
14:00 - 16:30
16:30 - 17:00 17:00 - 18:00
18:00 - 18:30 V. kategorie - 2.blok porada poroty diskuse s porotou v. kategorie
závěrečná porada obou porot
18:00 - 20:00 večeře
REDUTA - KOMORNÍ SÁL REDUTA - KOMORNÍ SÁL REDUTA - PŮDA REDUTA - MĚSTSKÝ SALONEK
I. KATEGORIE
p.č. jméno
1 Kryštof Bednář
2 Ester Kocábová
3 Jan Kunz 4 Eliška Nedvědová
5 Anežka Polehlová
6 Darina Strnadová Kopecká
7 Denisa Vodičková
text
Miloš Kratochvíl: Nevěsty
Daisy Mrázková: Ještěrka
Pavel Šrut : Sám doma
Miloš Macourek: Rosnička
Jan Vodňanský: Kakao se rozlilo
M. Drijverová : Sísa Kyselá a ušmudlaný rytíř Alan Alexander Milne: Schovávaná
vyučující
Martina Longinová
Olga Strašáková
Jana Loosová
Lada Blažejová
Jiřina Krtičková
Markéta Lukášová
Kateřina Petrlíková
ZUŠ
Fr. Kmocha, Kolín
Uherské Hradiště
Litvínov
Mladá Boleslav
Třebechovice pod Orebem
Josefa Kličky, Klatovy
Jana Štursy, Nové Město na Moravě
II. KATEGORIE
p.č. jméno
8 Bartoloměj Bláha
9 Jan Bytel 10 Tereza Engelová
11 Jan Hencl
12 Michal Hodek
13 Kryštof Kanive
14 Anna Kodešová
15 Barbora Kohoutová
16 Pavel Krýda
17 Jakub Látal
18 Vojtěch Polehla
19 Štěpánka Pospíšilová
20 Tereza Rabalová
21 Věra Svitáková
22 Tereza Šedivá
23 Kryštof Švehlík
24 Amálie Tesařová
25 František Tichý
26 Jan Trojak
27 Lucie Valterová
28 Tereza Vrátná
29 Petr Zelinka
text
lja Hurník : O spravedlivém panu soudci
Martina Drijverová: Sísa Kyselá
Lenka Balaštíková: Psí trápení
Hana Doskočilová: O černočerné tmě Daniel Hevier:
Kralovna Alžběta a královna Viktorie František Nepil: Já, Baryk a má vlaštovka
Alan Alexander Milne: Schovávaná
Jiří Žáček:
O medvědovi, který znal nejlepší odpověď
Naďa Klevisová: Fousek z veverčí rodiny
Daniel Hevier: Pirát ve výslužbě
Miloš Kratochvíl: Kuklení
Pavel Šrut: Stěhovavá myš
Daisy Mrázková: Nádherné úterý
Josef Hanzlík: Konec modrého ptáčka
Věnceslava Hrdličková: Popleta Miloš Macourek: O Krištůfkovi, který se schoval v mixéru
Jiří Žáček: Levá nebo pravá?
Karel Čapek: Dášeňka čili život štěněte
Daisy Mrázková: Auto z pralesa
Alena Vostrá: Jak se princezna vdala
Jan Vladislav: O učenlivé děvečce
Josef Kolář: Z deníku kocoura Modroočka
vyučující
Dana Bláhová
Helena Kostečková
Martin Šíp
Ivana Zajáčková
ZUŠ
Praha 3
Praha 8
A. Dvořáka, Karlovy Vary
Most
Alena Pavlíková
Jiřina Krtičková
Lena Slámová
Děčín 4
Rakovník
Litvínov
Milena Klinecká
Zuzana Nováková
Jiřina Krtičková
Jiřina Krtičková
Jana Turčanová
Vítězslava Trávníčková
Andrea Pavlíčková
Roman Švehlík
Adolfa Voborského, Praha
Žerotín, Olomouc
V. Ambrose, Prostějov
Veselí nad Moravou
Horšovský Týn
Uherský Brod
Kateřina Urbánková
Lenka Pařízková
Kateřina Michlová
Alena Pavlíková
Renata Hradecká
Renata Klečková
F. A. Šporka, Lysá nad Labem
Litoměřice
B. Smetany, Karviná
Děčín 4
Liberec
Chrudim
III. KATEGORIE
p.č. jméno
30 Michal Busta 31 Michael Dolejší
32 Antonín Doležal
33 Viola Durdová
34 Štěpán Halama 35 Markéta Macáková
36 Šimon Mareček
37 Mariana Matějíčková
38 Patrik Možíš
39 Klára Nozarová
40 Vojtěch Ondra
41 Robin Plitz
42 Šárka Rubášová
43 Kateřina Sokhan
44 Johanna Szpyrcová
45 Antonio Šoposki
46 Mariana Telekesová
47 Kateřina Tomšů
48 Štěpán Válek
49 Petr Vaňáček
50 Matěj Velička
51 Jana Vítová
IV. KATEGORIE
p.č. jméno
52 Jan Blažek
53 Petr Matyáš Cibulka
54 Sára Erlebachová
55 Jiří Fencl
56 Eliška Floriánová
57 Saša Floriánová
58 Alžběta Fojtová
59 Dominik Fuksa
60 Markéta Gajdošová
61 Eliška Hluštíková
62 Hugo Hron
63 Vojtěch Hýbl
64 Lucie Chodilová
65 Veronika Jásková
66 Lenka Jechová
67 Alžběta Johánková
text
Jiří Holub: Jak jsme jeli na exkurzi Luděk Nekuda: Pojednaní o Šemíkovi
Ephraim Kishon: Střet generací
O. D. West: Pavouk a moucha
René Goscinny: Návrat po prázdninách
Tomáš Pěkný: Havrane z kamene Gianni Rodari: Popletená pohádka
Daisy Mrázková: Světlo a stín
Lubomír Feldek: 0 motýlu Otýlii
František Nepil: Ruce
Viktor Hugo: Dítě
Robert Fulghum: Pavouci
Hester Mundis: Odměněná trpělivost
Jacques Prévert: Nespokojený dromedár
Jiří Dědeček:
Jak prasisko vzalo do sobě vlastních
Alena Ježková: Dračí polévka
Lauren Myracleová:
Neobyčejný deník obyčejné holky
Ilja Hurník: Jak se chtěl šnek proslavit
Peter Bichsel: Zachar nechává pozdravovat Viliam Klimáček: Zločin v šatníku
Astrid Lindgrenová: Bratři Lví srdce Robert Fulghum: Prase a Popelka
text
Miloš Macourek: Sedmá hlava
Alexander Uvěděnskij: Jistý počet rozhovorů
Sheila Ochová : Blbá ovce a sůl země
aneb můj šílený život s dědečkem
Andrev Barto: Mula Bill a bicykl
Jiří Holub: Jak se zbavit Mstivý Soni
Jan Skácel: Uspávanka se starými domy
Jiří Holub: Markéta byla rychlejší
Robert Fulghum: Když je nádobí umyté... Michaela Fišarová: Nikolina cesta
Ludvík Aškenazy: Milenci z bedny
Alexander Kumlosi: Uvádí svého nejlepšího kamaráda
Rudolf Křesťan: Jak jsem mutoval Wisława Szymborská: Pokus
Ivan Vyskočil: Zrádce Pavel Tomeš: Zápisky malého tyranosaura
Josef Škvorecký: Rebeka
vyučující
Renata Klečková
Jiří Polehňa
Jana Doleželová - Franková
Zoja Oubramová
Josef Bičiště
Jiřina Krtičková
Renata Klečková
Zdeněk Štokman
Andrea Pavlíčková
Jaroslav Vojáček
Ivana Sobková
Jana Marková
Svatava Bezpalcová
Marcela Kovaříková
ZUŠ
Chrudim
Střezina, Hradec Králové
Praha 4 - Spořilov
Praha 9
L. Janáčka, Havířov
Rakovník
Chrudim
Hulín
Horšovský Týn
Fr. Jílka, Brno
Praha 3
Františkovy Lázně
Semily
Třinec
Ivana Měkotová
Lukáš Horáček
Světlá nad Sázavou
Liberec
Irena Hůlková
Jan Chytil
Olga Marková
Lucie Veličková
Eva Suková
České Budějovice
Rožnov pod Radhoštěm
Ořechov
Ostrov
Rakovník
vyučující
Zuzana Jirsová
Josef Kopecký
Klára Kvasničková
ZUŠ
V.Nováka, Jindřichův Hradec
Třinec
Zuzana Jirsová
Veronika Kourová
Berit Hönigová
Hana Nemravová
Gustav Řezníček
Libuše Vrtišková Hájková
Petr Pidrman
Jana Jurkasová
V. Nováka, Jindřichův Hradec
Žatec
Tišnov
Uherské Hradiště
Otrokovice
Liberec
Louny
Uničov
Lucie Kráčmerová
Kateřina Šteidlová
Jana Hodinová
Jaroslava Holasová
Dana Žáková
J. A. Bendy, Benátky nad Jizerou
Praha 4 - Kunratice
F. A. Šporka, Jaroměř
J. Jindřicha, Domažlice
p.č. jméno
68 Klára Machová
69 Veronika Matušů
70 Anna Mikezová
71 Klára Ondrová
72 Jan Peškar 73 David Petrželka
74 Jan Poul
75 Jan Procházka 76 Klára Rončková
77 Anna Řehůnková
78 Dušan Sárička
79 Lenka Strádalová
80 Viktorie Štochlová
81 Matěj Šumbera
82 Damián Tejkl
83 Emma Ulovcová
84 Tomáš Vojtíšek
text
Arnošt Goldflam: Tatínek a divadlo
Martina Drijverová : Evžen
Ivan Wernisch: Dobrá rada
Rudolf Těsnohlídek: Liška Bystrouška
Marian Palla: Jak jsem ohrozil firmu Sony
Michal Černík:
Vzpomínka na pravěké doby aneb zlatý věk
René Goscinny: Konečně ji taky máme!
Jiří Suchý: Brahmaputra aneb vražda kapra
Alexandra Berková: Když se táta s mámou....
Jenny Dowhamová: Ještě než umřu
Ivan Vyskočil: Masák
Petr Šabach: Voda se šťávou
Jan Skácel: Uspávanka s kožíšky a peřinou
Raymond Queneau: Stylistická cvičení
Daniel Charms: Jak jsem se narodil
Alice B. Coatsová: Horác
Jan Werich: Všude byl, všechno zná, všechno ví
vyučující
Dana Žáková
Michaela Vymazalová
Helena Malehová
Martina Kolářová
ZUŠ
Boskovice
Liberec
Fr. Kmocha, Kolín
Mohelnice
Velké Opatovice
Jana Loosová
Lucie Semančíková
Eva Kubelková
Lena Slámová
Milena Hercíková
Markéta Světlíková
Pavla Masaříková
Petr Hofmann
Ivana Sobková
Aleš Povolný
Litvínov
Pardubice - Polabiny
Litvínov
Liberec
Dolní Újezd
B. Martinů, Havířov
Rychnov nad Kněžnou
Praha 3
Praha 10 - Strašnice
V. KATEGORIE
p.č. jméno
85 Markéta Aranyossyová
86 Lenka Benešová
87 Judita Brodská
88 Natálie Dunglová
89 Eva Hadravová
90 Tomáš Havlík 91 Šárka Jedličková
92 Ludmila Ješutová
93 Václav Kallus 94 Kryštof Krhovják 95 Veronika Kvapilová
96 Adam Langer
97 Anna Laštovičková
98 Vít Malota
99 Barbora Mechůrová
100 Silvie Młynarczyková
101 Jan Mrázek
102 Klára Němečková
103 Zuzana Novotná
104 Eva Osohová
105 Karel Pešek
106 Kateřina Prášilová
107 Martin Řehák
108 Barbora Úlehlová text
Dino Buzzati: Proč padají děvčata
Dorota Maslowská: Královnina šavle
Dagmar, Tomáš Kudrna, Josef Jan Kopecký: To všechno z lásky
Karel Poláček: Život ve filmu - Láska mateřská
Ivan Blatný: Dějiny
Ludvík Aškenazy: Vajíčko
Jurij Vynnyčuk: Vždy připraven
Christian Morgenstern: Hříčka přírody
John Lennon: Randolfův večírek
Helmut Heisenbüttel: Svatební společnost
lidová píseň + Jaromír Švejdík: Láska v písních
Cormac McCarthy: Cesta
Patti Smith: Čistička sraček
Vladimír Procházka: Nádraží
Ludvík Aškenazy: Romeo
čínská poezie: Stesk po milém
Karel Čapek: Kaifáš Milan Kundera: Falešný autostop
Karel Šiktanc: Modlitba k bohyni paměti
Eleanor Farjeonová : Krejčí
James Thurber: Všechno je divočina
Ronald David Lang: Uzly
Edgar Allan Poe: Umění stát se lvem salónů
Jan Werich: Chlap, děd, vnuk, pes a hrob
vyučující
Irena Konývková
Magda Ada Veselá
Josef Kopecký
ZUŠ
Ostrov
Iši Krejčího, Olomouc
Olga Strnadová
Věra Slunéčková
Vladimír Jopek
Roman Švehlík
Jan Brůček
Stanislav Nemrava
Radka Veselá
Alena Palarčíková
Ivana Němečková
Jiřina Lhotská
Radka Veselá
Kateřina Michlová
Jiřina Lhotská
Alena Palarčíková
Jana Portyková
Olga Strašáková
Josef Kopecký
Jaroslava Holasová
Helena Malehová
Lenka Urbanová
Petra Ebena, Žamberk
Praha 4 - Nusle
Harmonie, Praha
Uherský Brod
Václava Pichla, Bechyně
Uherské Hradiště
Žerotín, Olomouc
Žerotín, Olomouc
Strakonice
Strakonice
Žerotín, Olomouc
Uherské Hradiště
F. A. Šporka, Jaroměř
Fr. Kmocha, Kolín
Hulín
DRAMATICKÉ VÝSTUPY
p.č. jméno
14 Marek Hanousek
text
Karel Čapek a Josef Čapek: Adam stvořitel, monolog Adama
vyučující
Jan Bouchner
ZUŠ
Kralupy nad Vltavou
15 Šárka Hlaváčková
Mikuláš Suchodol
Tereza Junková
autorský výstup s loutkou: Etudy šatní
Olga Strnadová
16 lva Heribanová
Richard Nash: Děvčata z Broock Valley
Henrietta Ctiborová
Jaroslava Kvapila, Brno
17 Kateřin Pešková Irena Dousková: Hrdý Budžes
Matěj Mužík
Hodonín
18 Tomáš Sourada
autorský výstup s loutkou: Vítejte v Tomášovu nad Souradou
Olga Strnadová
19 Johana Starková
Anežka Hrubá
Astrid Lindgrenová: Pipi se nudí
Anna Císařovská
Kladno
20 Lucie Šlezingrová Viktor Valíček
Neil Simon : Hodný pan doktor (část Konkurz) Jaroslav Vojáček
Fr. Jílka, Brno
I.KATEGORIE
p.č. jméno
1 Anna Marie Hrušková
Anna Kravčuková
text
Anonym: Písně Tašerit
vyučující
Hana Trázníková
ZUŠ
Praha 1
2
Daisy Mrázková: To se čte Trofi Bohumila Plesníková
Bystřice pod Hostýnem
text
Irena Konývková: Piha, monolog Lenky
vyučující
Irena Konývková
ZUŠ
Ostrov
21 Viktor Valíček TomášLysoněk
Neil Simon : Hodný pan doktor (část Chirurgie) Jaroslav Vojáček
Fr. Jílka, Brno
Vladimír Leština: Jak si medvěd pochutnal
Darina Heráková
Břeclav
22 Jiří Vízner
Eliška Floriánová
Mark Twain: Dopisy z planety země Alžběta Urbancová
Žatec
text
Mark Twain: Tomovo zasnoubení
vyučující
Jitka Pluháčková
ZUŠ
Staňkov
text
Jaroslav Štrunc: Halušky
vyučující
Dana Žáková
ZUŠ
24 Michele Fulierová
Tereza Junková na motivy čínského příběhu
převyprávěného Janem Cimickým:
Náš drahý oslík
Olga Strnadová
25 Martina Jalůvková
A. P. Čechov: Racek, monolog Niny Jana Doležalová - Franková
Praha 4 - Spořilov
26 Šárka Janíková
Irena Dousková: Hrdý Budžes
Tomáš Omelka
II.KATEGORIE
p.č. jméno
3 Karolina Joo
4
Tomáš Sigmund Marek Štefka
III.KATEGORIE
p.č. jméno
5 Adéla Dudová
Lukáš Fejtek
V. KATEGORIE
p.č. jméno
23 Tereza Bozděchová
Ondřej Kočka
Zuzana Štětinová
6
Teodor Dlugoš Mark Twain: Tomovo zasnoubení Magdaléna Šnajdarová
Dimitra Papadopoulu
7
Eliška Kudláčková
Boskovice
8
Jan Roháč
Mark Twain : Tom a Becky
Heda Navrátilová Irena Konývková
Ostrov
9
Sam Starý
Zdeně Svěrák: Po strništi bos
Milena Nečesaná
Louny
Irena Konývková
Ostrov
IV.KATEGORIE
p.č. jméno
10 Josef Bánovec
27 Nazareno Klug Ernst Jandl: Humanisti
Vojtěch Palm
Markéta Aranyossyová
text
autorská loutková pantomima JOGÍN
vyučující
Věra Dřevíkovská
ZUŠ
Praha 10 - Hostivař
28 Tereza Macošková
Jane Martinová: Graceland
Kateřina Michlová
11 Matěj Bereckei
Tomáš Dianiška: Přísně tajné: Hrubá nemravnost,
variace monologu Alana - Kolo
Liberec
29 Soňa Mucinová
Markéta Masárová
Magdalena Frydrychová: Sedm životů Marcela Kovaříková
Třinec
Michaela Homolová
Liberec
12 Daniel Bleha
Valerie Bílková
Jiří Šotola: Róza Rio Lucie Veličková
Ostrov
30 Michaela Palaščáková Federico García Lorca: Neprovdaná paní Rosita neboli Mluva květů
Daniela Fischerová: Princezna T
Blansko
31 Kateřina Zapletalová
Michae Goldschmid
13 Pavlína Filoušová
Martina Drijverová: Koho má člověk rád
Leonard Gershe: Motýli
Nedopsa(tel)né chvění
ALMANACH OCENĚNÝCH AUTORSKÝCH PRACÍ
žáků základních uměleckých škol
ALMANACH OCENĚNÝCH AUTORSKÝCH PRACÍ
žáků základních uměleckých škol v ústředním kole soutěžní přehlídky
literárně-dramatického oboru
VE SLOVESNÉM PROJEVU
v ústředním kole soutěžní přehlídky
literárně-dramatického oboru
Uherské Hradiště 2014
VE SLOVESNÉM PROJEVU
Ve slovesné části
soutěžní přehlídky
se sešly literární práce nejrůznějších žánrů
ze všech čtrnácti krajů České republiky
Porota ve složení
Eliška Vobrubová,
Lenka Chytilová,
Zuzana Jirsová,
Jaroslav Kovanda,
Radovan Lipus,
Radek Malý
a
Jiří Pelán
vybrala bez ohledu na kategorie a žánry
30 vítězných prací.
U he rsk é Hradi ště 2014
Ty, které jsou pro svůj rozsah krácené,
budou ve své původní verzi umístěné na webu
Základní umělecké školy Uherské Hradiště
www.zusuh.cz
POROTA
slovesné části přehlídky
ELIŠKA VOBRUBOVÁ
elektrizující síla dvou ryb
láká v tu i onu stranu
individualita každé z nich
šokuje
každou chvíli
avizovaným rozporem
velectěná
obrovitá
boule příběhová
rybím zrakům neztajená
utichá ve šplouchání vln
břehy omývajících
odpoledne uvadá
ve večer proměňuje se
áčko mollové písně poslední
LENKA CHYTILOVÁ
Básnířka, redaktorka a středoškolská učitelka literatury.
Je členkou Obce spisovatelů a českého centra PEN-klubu.
Vydala básnická díla: Dopisy, Třetí planeta, Proč racek
přemýšlí, Průsvitný Sisyfos. V letech 1975 - 1989 nesměla
publikovat. Vystudovala Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně (obory čeština a němčina). Od roku
1975 do roku 1989 působila jako redaktorka v nakladatelství Kruh v Hradci Králové. Po podpisu petice Několik
vět byla zbavena redaktorského místa. Krátce pracovala
v Ústavu sociální péče v Bystrém u Poličky. V roce 1990
se ale opět vrátila do nakladatelství Kruh, kde pracovala
do roku 1992. Od roku 1992 je redaktorkou v nakladatelství Ivo Železný v Praze a do roku 2011 učila na Gymnáziu
J. K. Tyla v Hradci Králové. V poslední době publikuje převážně v Literárních novinách.
ZUZANA JIRSOVÁ
Pedagog dramatické výchovy, přednesu a divadla. Narodila se v Praze, ale vyrostla v malinkém jihočeském městečku jménem Kamenice nad Lipou. Vystudovala SPgŠ
v Prachaticích a pak poměrně dlouho učila v mateřské
škole. Nějakou dobu se s nepříliš velkým nadšením věnovala úřednické práci. Později vystudovala výchovnou dramatiku na DAMU a začala působit na ZUŠ v Jindřichově
Hradci a na čas i na Gymnáziu Třeboň. Její žáci a soubory
se pravidelně a úspěšně zúčastňují celostátních přehlídek.
Ona sama často působí jako lektorka a porotkyně na celostátních akcích v oblasti dramatické výchovy. Miluje lesy
a stráně.
JAROSLAV KOVANDA
Básník a publicista. Žije ve Zlíně. Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti. Živil se jako
učitel, korektor, kulisák, topič, jevištní mistr a scénograf.
Několik let učil literárně-dramatický obor na základní
umělecké škole, působil také jako její ředitel. V letech 19972006 vydával a byl šéfredaktorem časopisu pro současnou
poezii Psí víno. Kromě literatury se věnuje malířství, sochařství a typografické práci. Poezie Jaroslava Kovandy
představuje od pozdního oficiálního debutu Za oknem
Erben svébytný jazykový experiment, v němž se prolínají
archaické výrazy s dialektem, autorskými neologismy, ale
i s vizuálně atraktivními kreacemi, které navazují na tradici tuzemské konkrétní poezie. Další sbírky básní: Legenda
o Svedrupovi, Odpolední klid, Nebe nad kantýnou, Chlapec hrající si s krabem, Žádný žebř, Výlet na Kost,. Jeho
román Gumový betlém byl v roce 2011 nominován na literární Cenu Josefa Škvoreckého.
RADEK MALÝ
Vysokoškolský učitel, básník, autor knížek pro děti, a překladatel z němčiny. Na Univerzitě Palackého vystudoval
bohemistiku a germanistiku. Publikoval pět básnických
sbírek, přeložil poezii Georga Trakla, Ericha Kästnera,
Rainera Marii Rilka, Paula Celana aj. a připravil antologii
německé expresionistické poezie Držíce v drzých držkách
cigarety. Dětem jsou určeny knížky František z kaštanu,
Anežka ze slunečnic, Kam až smí smích, Listonoš vítr,
Poetický slovníček dětem v příkladech a Kamarádi z abecedy. Radek Malý vyučuje na Literární akademii v Praze
a na Katedře bohemistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci. Dvakrát získal cenu Magnesia litera: v roce 2006
za poezii a v roce 2012 za knihu pro děti a mládež.
RADOVAN LIPUS
V letech 1984 - 86 studoval na FF UP v Olomouci obor teorie kultury. Poté vystudoval na pražské DAMU režii. V roce
1991 krátce působil jako asistent režie a lektor dramaturgie v pražském Činoherním klubu. V letech 1992−2008 byl
v angažmá činohry Národního divadla moravskoslezského v Ostravě (více než 30 inscenací, např. Věc Makropulos,
Cyrano, Romace pro křídlovku atd.), v letech 2008−2010
kmenovým režisérem Švandova divadla na Smíchově.
Nyní režisér ve svobodném povolání. Hostoval v mnoha divadlech, včetně Národního. Autor a režisér úspěšného televizního projektu Šumná města a návazného cyklu Šumné
stopy. Na Filozofické fakultě Ostravské univerzity je členem Vědecké rady, a dále členem oborové rady předmětu
Scénologie na DAMU. Publikuje prózu, fejetony, eseje, je
autorem úspěšného projektu Ostravské příchody. V roce
2013 vydal v pražském nakladatelství Meander dětskou
knihu O smutné továrně.
JIŘÍ PELÁN
Doktor filozofie, studoval sociologii, pedagogiku, jazykovědu a literaturu. Pracoval jako vedoucí katedry filozofie
a OV na PedF MU a vedoucí ateliéru dramatické výchovy
Divadelní fakulty JAMU. Dlouhodobě se zajímá o umělecký přednes a divadlo poezie. Publikuje v oblasti filozofie
pro děti - filozofování dětí, v oblasti reference o dětském
divadle a zajímá se o literární tvorbu dětí, působí v porotách sólového přednesu. Má mezinárodní zkušenosti
ze studijních a pracovních pobytů v Anglii /University
College of Ripon and York/,z práce v holandsko-českém
projektu o výchově a vzdělávání učitelů, v projektech Slovensko-českých/Bratislava,Prešov/, a Rakousko-českých
/Wien-Graz-Brno/. Získal ocenění za práci v holansko-českém projektu s tématem výchovy a vzdělávání učitelů.
VÝSLEDKOVÁ LISTINA - SLOVESNÝ PROJEV
V.KATEGORIE
POEZIE
I. KATEGORIE
POEZIE
Aneta HRABALOVÁ DÁMA V BÍLÉM KOŽÍŠKU Jiřina Krtičková
ZUŠ Rakovník
Jan HOFEREK Markéta MASÁROVÁ OČAROVANÉ KYTIČKY a OČAROVANÉ KYTIČKY 2
Lucie Semančíková
ZUŠ Bedřicha Smetany, Karviná
PRÓZA
HUDEBNÍ MORČE a FÍKUS
SKLÁDAČKA KOUZELNÝ DÉŠŤ Václav Budinský
Irena Konývková
Hana Sokolová
ZUŠ Kladno
ZUŠ Ostrov
ZUŠ Tachov
SBORNÍKY
PŘEKRÁSNÝ ZÁŽITEK Radmila Mrázová
ZUŠ Uherské Hradiště
VI. KATEGORIE
PRÓZA
Jiří SEMANČÍK Karolína ONDROVÁ Eliška BÍLKOVÁ Petr ZVĚŘINA II. KATEGORIE
POEZIE
Nela FIALOVÁ Karolína JOO Eva MILANOVSKÁ PRÓZA
Nikola BENEDÍKOVÁ III. KATEGORIE
POEZIE
Dana Žáková
Markéta Jurošková
Bezručová
ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice
ZUŠ Krnov
Jiřina Krtičková
Berit Hönigová
Dana Žáková
ZUŠ Třebechovice pod Orebem
ZUŠ Tišnov
ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice
ZUŠ Jana Štursy, Nové Město na Moravě
Ivana Němečková
Aleš Povolný
Hana Sokolová
Zuzana Nováková
Jaroslav Pokorný
Zuzana Nováková
ZUŠ Žerotín, Olomouc
ZUŠ Jana Štursy, Nové Město na Moravě
ZUŠ Praha 10
ZUŠ Tachov
ZUŠ Střezina, Hradec Králové
POUZE PRO DVĚ OSOBY Silvie Vojíková
ZUŠ České Budějovice
STRACH MÁ VELKÉ OČI Jana Jurkasová
ZUŠ Uničov
PRÓZA
LEBKA CESTA BANÁNŮ ALBERTA A AUGUSTA NEDĚLNÍ KOLÁČ IV. KATEGORIE
POEZIE
Mikuláš KUPKA VSTUPUJI DO DŽUNGLE PRÓZA
Adam LANGER SKLEP Jaromír CHROUSTOVSKÝ DUCH
Tomáš VOJTÍŠEK O BALÓNU Lucie KOSTUROVÁ OTEC A DÍTĚ Jan ŘEHÁČEK SÍDLO V LESE Vojta ZÁHORA TO BYL ALE ŠTĚDRÝ VEČER Martin ZATLOUKAL ELFSKÁ PRINCEZNA DRAMATICKÝ TEXT
Anna GAŽIOVÁ KOMIKS
Alžběta ZDRAŽILOVÁ Hana Nemravová
Tereza Strmisková
ZUŠ Uherské Hradiště
ZUŠ Třinec
VEČERNÍ PROCHÁZKA TAŽNÍ PTÁCI KLIŠÉ Helena Malehová
Pavla Masaříková
Josef Bičiště
ZUŠ Fr. Kmocha, Kolín
ZUŠ Bohuslava Martinů, Havířov
ZUŠ Pavla Kalety, Český Těšín
Vítězslava Trávníčková
Lukáš Horáček
ZUŠ Veselí nad Moravou
ZUŠ Liberec
Magda Ada Veselá
ZUŠ Iši Krejčího, Olomouc
PŘÍBĚHY INFINITIVNÍ O KOČKÁCH A MYŠÍCH Petra MELICHAROVÁ MYŠÁK PLYŠÁK Adéla ŠPIČKOVÁ BALADA O KRÁSNÉ PANÍ Barbora HAVELKOVÁ František FLORIÁN Karolína HOLÁ KRUH a ČÍSLO 7 LENKA VII. KATEGORIE
NĚCO KRÁSNÉHO Aneta Hrabalová
DÁMA V BÍLÉM KOŽÍŠKU
Dáma v bílém kožíšku
se drbe packou na bříšku.
Líže mléko, smetanu a tak dál,
chystá se dnes na kočičí bál.
Už je sedm! Honem, honem!
Večeři... a řekne: „Sbohem.“
Jede kočárem a říká: „Kočí, ještě dál!“
Určitě se moc těší na kočičí bál.
Na bále pak tančí krásně.
To je konec téhle básně.
I. kategorie, ZUŠ Rakovník,
vyučující Jiřina Krtičková
Jiří Semančík
OČAROVANÉ KYTIČKY
22
Byl jeden krásný zámek. A v něm bydlela hodná královna a hodný král a ti měli
čtyři syny. Před zámkem měli krásnou zahradu plnou nádherných kytiček. Hezky
se o ně starali.
A jednou přišel zlý čaroděj a jeho zlý
sluha černý mrak. A ten čaroděj říkal:
„Dneska ty kytičky krásně uvadnou...“
Ale kytičky, protože jsou jen kytičky, nic
neslyšely a netušily, co je čeká... A čaroděj
strašlivým hlasem přikázal svému sluhovi:
„Mraku, naprš do té nádoby zlý
lektvar!“ A mrak odpověděl:
„Hned to bude, pane můj.“
Pak čaroděj těm kytičkám přičaroval,
že najednou slyšely a viděly. A čaroděj jim
říkal:
„Tady máte jednu čistou vodičku, můžete se ode dneška starat o sebe a podlévat
se samy.“
A jak se poprvé podlily, tak začaly vadnout, a pak ten zlý čaroděj rychle všechny
utrhnul a odnesl si je na svůj tajemný ostrov uprostřed oceánu a tam je přečaroval
na zlé příšery. U fialky se každý lísteček
proměnil v jednu krvelačnou hlavu. Zvonek
měl místo štíhlého zeleného stonku obrovskou kládu jako nohu, po které skákal,
a zvonky se proměnily na dvě dračí hlavy.
Trny růže se zvětšily na obří bodliny ostré
jako meče. A z pampelišky se stala příšera
plivající lepkavý med, který lidi lepil k zemi,
a tím je zabíjel.
A čaroděj jim řekl:
„Ty půjdeš na jednu světovou stranu.
Ty na druhou. Ty na třetí a ty na čtvrtou.
A musíte zničit vše, co cestou uvidíte, musíte zabít všechny lidi, které potkáte. A pak
věznit každý jednu princeznu. A jestli někdo skončí tuto svou práci dříve, tak půjde
na pomoc jinému. Cha, cha, cháááá....“
A příšery ho poslechly. A všude na zemi
bylo jen zlo a hrůza. Až se o té hrůze doslechli i král a královna ze zámku, a tak poslali své syny do čtyř světových stran. Každý
princ bojoval a zabil jednu příšeru. Z každé příšery vypadlo jedno semínko, bylo to
semínko dobra. A princové z těch semínek
vypěstovali nové a hodné kytičky. Čaroděj
přišel znovu k zámku i se svým sluhou černým mrakem, ve kterém se ukrývalo jeho
srdíčko. Jakmile mrak ucítil vůni kytiček, tak
stoupal na obloze výš a výš, až byl tak blíz-
ko slunce, že se ten mrak vypařil.
A pak si každý princ vzal jednu vysvobozenou princeznu.
I. kategorie, ZUŠ Bedřicha Smetany, Karviná,
vyučující Lucie Semančíková
Fíkus cválá mezi klasy,
ve větru mi vlají vlasy.
Jedu v sedle. Svět je můj!
Pak ve stáji kydám hnůj.
II. kategorie, ZUŠ Kladno,
vyučující Václav Budinský
Nela Fialová
FÍKUS
Je to pravda, moc se necul,
můj mazlík je koník hucul.
Volám na něj: „Fíkusi!“
Vyvádíme psí kusy.
Jeho oči mám moc ráda,
jsou to oči kamaráda.
Když se na mě podívá,
tuším, že se usmívá.
Karolina Joo
SKLÁDAČKA
Velká skládačka
klapky a kolíčky
zatáhneš, zadýchá
vyskočí nožičky
(tahací harmonika)
Někdy se i pěkně řehtá,
asi, že ho moucha lechtá.
Hřívu nosí do čela,
má styl koně rebela.
…
Ze všech nejvýš sedí
na vše svrchu hledí
slunce ho vždy pohladí
V sadu se má jako v ráji,
jablka tam právě zrají.
Večer, když se zešeří,
dám mu seno k večeři.
déšť mu nikdy nevadí
(klobouk)
II. kategorie, ZUŠ Ostrov,
vyučující Irena Konývková
23
daly by se skládat básně!
A když déšť ustane,
vše dobré zůstane.
II. kategorie, ZUŠ Tachov,
vyučující Hana Sokolová
Nikola Benedíková, 9 let
PŘEKRÁSNÝ ZÁŽITEK
Eva Milanovská
KOUZELNÝ DÉŠŤ
Začalo pršet.
Nejdříve byly slyšet jen kapky kap, kap, kap.
Pak bylo slyšet jen tóny
houslí, pian a harf,
až si člověk myslí,
že přišel orchestr,
ale on je to kapající mrak,
co dělá kapy kap.
Je to kouzelný déšť,
spláchne například úsměv,
radost, starosti, a dokonce i nemoci.
Ptáci cvrlikají,
co se to děje?
Ach, jak je to krásné,
Jednou jsme si hráli u nás za vsí. Běhali
jsme, honili se a nakonec skákali. Skákali jsme vysoko a daleko jako na závodech.
Když došlo na mě, hezky jsem se rozběhl
a hup! Skočil jsem dobře, ale tak prudce,
že jsem se zabořil celý do měkké půdy.
Kluci ovšem hned přiskočili,
aby mě vytáhli, ale já už byl zatím celý
v zemi a stále jsem se propadal. Jel jsem
dolů jako po skluzavce a bylo to docela
hezké, ale nic jsem neviděl, protože dole
byla tma jako v pytli. Najednou jsem se ocitl v takovém světle, jako by tam pálili červený bengál. Koukal jsem a leknutím jsem
se kousl do jazyka. Já byl v pekle!
Opravdu v pekle, které tonulo celé
v červeném světle. Všude jsem viděl řady
malých i velkých kotlů, a pod každým plápolal oheň. Podle nápisů na kotlích jsem
viděl, že v některých jsou lháři a v jiných
darebáci. Na některých kotlích byly také
nápisy: „líní a nepořádní kluci“. U každého
kotle byl rohatý topič a několik pomocníků.
Kníže pekel Satanáš seděl na vysoké stolici
a tloukl špačky.
Čerti kuchaři zatím připravovali jídlo pro celé peklo. Máčeli pilně stará
košťata v černé kolomazi a potom je opékali na pánvích jako šišky. Ze starých pneumatik dělali gumový guláš nebo je krájeli
na nudličky a sypali místo perníku pilinami. Jídlo zapíjeli černou kávou ze šňupavého tabáku a tuze si libovali. Místo salátu
chroupali bodlák s kopřivami a uhlí cucali
místo čokolády.
Zatím čerti muzikanti naduli tváře
a zahráli skočnou na hřebeny a na starou
almaru, kterou měli místo basy. Celé peklo
se zvedlo a rejdilo kolem Satanáše.
Bylo to tam zvláštní. Moc se mi
tam nelíbilo, dokud jsem koutkem oka nezahlédl jednu čertici. Hned jsem se do ní
zamiloval. Úplně jsem zapomněl na svou
milou Belu, kterou jsem tak miloval. Dostal
jsem nápad. Čerti v pekle určitě mají provaz. Hned jsem jeden zahlédl, vzal jsem
ho, vyhodil nahoru a vylezl ven. Běžel jsem
domů pro čertí oblek.
Doma nikdo nebyl, tak jsem
se do něj nasoukal a utíkal zpátky. V tom
jsem zahlédl Belu, jak jde na koupaliště.
Vzpomněl jsem si, že ji mám pořád rád.
Tak jsem zahrabal ten čertí oblek, doma
jsem si dal plavky a šel za Belou. Na koupališti jsem jí všechno vyprávěl a pak ji objal
a řekl, že ji mám rád....nadevše.
II. kategorie, ZUŠ Uherské Hradiště,
vyučující Radmila Mrázová
Najednou však ten můj plyšák
z mé poličky seskočil,
vzal do tlamy kousek sýra,
ocásek si namočil
a za chvíli už nám mizí
ve své díře pod skříní.
A ve spíži?
Skoro prázdno...
- nebyl asi jediný.
III. kategorie, ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice,
vyučující Dana Žáková
Adéla Špičková
BALADA O KRÁSNÉ PANÍ
Krásná panna modlí se,
svého manžela postrádá.
Bílé šaty má, ruce spjaté u hrdla,
lucernu rozžíná,
s modlitbou začíná:
„Je tomu již rok,
co můj muž na vojnu odešel.
Petra Melicharová
MYŠÁK - PLYŠÁK
„Hele, koukni - tam je myšák.“
„Ha, ha, vždyť to je jen plyšák!“
Dej, ať se mi vrátí.“
Dlouho panna čekala,
klekla tedy znovu pod obraz,
kde modlívá se.
25
lucernu rozžíná,
„Jsou tomu již tři roky,
Z krásné panny je již dáma stará.
lucernu rozžíná,
„Je tomu velice dávno, dávno, dávno,
Dlouho však panna čekala
na svého manžela.
Tu se však zázrak stal,
její muž mířil domů z vojny.
Tam ho však čekalo smutné překvapení.
Jeho žena mrtvá byla,
lucerna již nesvítila.
III. kategorie, ZUŠ Krnov,
vyučující Markéta Jurošková Bezručová
Barbora Havelková
LEBKA
/ukázka/
Ani to není tak dávno, ale když to takhle
vyprávím, připadá mi, že uplynula staletí
od doby, kdy se to všechno událo. Příběh
se odehrál na vesnici. A na vesnici to bývá
tak, že když je tam pár dětí ve stejném věku,
automaticky založí partu. Tady to bylo stejné. Taky tu byla parta. A skvělá. Kamarádili
se už od pěti let a jejich kamarádství vydrželo až dodnes - do třinácti.
Někdy to bylo těžké, zejména kvůli
Lídě, která byla naprosto nezvladatelná,
tvrdohlavá a ráda se prala. Pravý opak Ilony. Ilona měla slabost pro nákupy a byla
maličko přecitlivělá. V té době chodila s Arniem (to je jen přezdívka, poameričtění
jména Arnošt, které jeho nositel nesnáší).
Jestli tenhle kluk někdy chodil s nějakou
holkou víc než měsíc, muselo by to být zapsané v kronice. Pak tu byl ještě Karel, průměrný kluk, věčně zahrabaný v knihách.
Asi tak před rokem do města přijela
pouť. Parta se tam seznámila s jednou dívkou, dcerou jednoho z majitelů pouťových
atrakcí (konkrétně horské dráhy, ale to není
tak důležité). Jmenovala se Kristýna. Všichni
si ji oblíbili. Arnie s ní ten týden, co se pouť
zdržela, chodil, ale potom spolu už nekomunikovali. Neměl totiž její telefonní číslo.
Nikdo z nich si ho nevzal. Také to bylo úžasné překvapení, když zjistili, že pouť přijede
znova! Zase se uvidí s Kristýnou! Tentokrát
už si vezmou její telefonní číslo a musí zůstat v kontaktu… bude to paráda!
Konečně nadešel ten den, kdy se pouť
měla konat. Všude byly plakáty, vracely
partě hezké vzpomínky. Také se tam hned
ráno všichni sešli.
„Pouť. Jsme tady. Konečně. Ale jak
tady najdeme Kristýnu?“ položila poněkud
hloupý dotaz Ilona.
„Ty asi moc nepřemýšlíš, co? Její táta
vlastní horskou dráhu. Bude někde poblíž.“
Horská dráha byla nejméně dvakrát větší,
než všechny ostatní atrakce, nebylo možné
ji přehlédnout.
Všichni si ještě dnes živě vybavovali,
jak na ní jeli poprvé. Byly to šťastné chvíle. Ale teď všechno vypadalo jinak. Barvy
byly vybledlé, atmosféra zkažená. Taky tam
byla místy cítit plíseň. Na oprýskané lavičce
před dráhou seděl pán a vybíral vstupné.
Nevypadal příliš šťastně.
Parta v něm poznala Kristýnina otce.
Ilona přistoupila blíž:
„Dobrý den, vzpomínáte si na nás?
Jsme kamarádi vaší dcery, Kristýny. Mohli
bychom s ní mluvit...?“
„Ne, to byste teda opravdu nemohli!“
skočil jí do řeči.
„Proč...? Něco se stalo...?“ zarazila
se Ilona.
„Třetího března ji nějakej šílenec shodil
z horské dráhy. Už jsem se o to postaral.
Je hezky za mřížema.“
Všichni byli jako opaření. Prohodili jen pár slov s upřímnou soustrastí a šli
domů. Nikdo už neměl náladu na hlučné
atrakce.Najednou se Arnie zastavil.
„Arnie, jdeš?“ otočila se za ním Lída.
„Jo... Jděte napřed. Já... já si jdu... něco
koupit,“ odpověděl nejistě. Lída nad ním
jen protočila oči.
„Jak může mít v takovou chvíli pomyšlení na nákupy?!“ pomyslela si a šla s
ostatními. Arnie si ale nic koupit nešel. Zastavil se a zíral do jednoho bodu. Když byli
všichni z dohledu, vydal se tím směrem. Na
zemi u jednoho krámku s cukrovou vatou
jenom tak ležela lebka. Všichni lidé kolem
ní procházeli, jakoby ji ani neviděli, a tak
se k ní sehnul, aby ji sebral. Jakmile se jí
však dotkl, lidé se za ním začali otáčet a zírali na něj.
„Neztratil jste tu někdo lebku...?“ řekl
spíš pro sebe, protože věděl, že je to pěkná kravina. Nehledě na to, že by otázkou
mohl někoho urazit. Najednou se všechny
zvuky začaly míchat v nesrozumitelný šum.
Arniemu se před očima dělaly mžitky. Začal
se třást po celém těle a úplně ztratil pojem
o čase. Zavřel oči a čekal, až se to uklidní.
A pak uslyšel hlas. Nepřicházel k němu, byl
slyšet odevšad, dokonce i z něho samého.
Nebylo rozumět, co říká. Po neurčité době
Arnieho z „transu“ vytrhla prodavačka,
která s ním zatřásla a zeptala se ho, jestli
je v pořádku. On se na ní podíval, rozhlédl
se a pak odpověděl:
„Ne. Nic mi není. Nashle.“ A odešel.
Hodně lidí se za ním dívalo. Běžel domů
a obvolal ostatní, aby s nimi sjednal schůzku u Ilony ve sklepě. Byli tam dřív než on,
protože, na rozdíl od něj, už byli dávno
doma.
„Kdes pro všechny svatý byl?! Sedíme tady už půl hodiny!“ řekla Lída.
„Zmlkni už. Potřebuju vám něco říct!”
okřikl ji Arnie a otevřel batoh. „Podívejte se,
co jsem našel.“
„Lebka? Kdes to, k sakru, ukradnul?“
prohlížela si ho podezřívavě Lída. Arnie
začal vypravovat všechno, co se mu stalo,
vyjma divného pocitu a hlasu v jeho hlavě.
Asi by simysleli, že mu přeskočilo.
„Hele, vy, víte, co je na tom vůbec
nejdivnější? Ten nápis, co má lebka na temeni. Všiml jsem si ho teprve před chvílí.
3.3. 2013. Co to asi znamená?“ Všichni na
to místo upřeli zrak, potom se nechápavě
podívali na sebe navzájem.
„Arnie,“ začal nejistě Karel. „Tam...
žádný nápis není.“
„Cože..?“ Arnie se podíval na lebku,
nápis tam byl. „Ale...ale...“ začal koktat.
Díval se střídavě na lebku a na své přátele. Z nějakého důvodu ten nápis neviděli
a on ano. Všichni na něj zírali jak na blázna.
„To je jedno. Stejně už musím... domů.“
Hořké zklamání v hlase. A odešel.
Po cestě o tom všem přemýšlel. Dělali
si z něj legraci? Nebo se fakticky zbláznil?
Hrozná představa. Co si asi teďka o něm
kamarádi myslí... Je to divné a tak trochu
magické... Blbost!!! Nic jako magie, duchové, kletby a příšery neexistuje! Prostě ne!
Teď se toho jednou provždy zbavím! A hodil lebku do příkopu.
Šel domů s vylepšenou náladou. Cestou zavolal Iloně, aby ji někam pozval.
Jak se s ní tak bavil, cesta utekla, a on došel domů, do pokoje a jeho pohled se upřel
na podlahu, kde ležela LEBKA. Arniemu
vypadl mobil z ruky. Displej se roztříštil
a baterka vyletěla. Obrazovka zhasla. Z Arnieho byste slovo nedostali.
III. kategorie, ZUŠ Třebechovice pod Orebem,
vyučující Jiřina Krtičková
František Florián
CESTA BANÁNŮ ALBERTA
A AUGUSTA
/ukázka/
Kdysi dávno žili dva banánové. Albert
a August. Rostli na banánovníku v Africe.
Narodili se dvanáctého března v roce dva
tisíce tři. Narodili se velmi, velmi zelení.
Po pár dnech co trochu vyrostli, je přišli
utrhnout dva černí lidé a hodili jejich trs do
velké krabice, kde se bratři octli mezi úplně
neznámými banány. Byli ještě stále velmi
zelení. Cítili, jak je lidé nesou a jak se celá
krabice třepala. Najednou se třepat přestala. To bylo tím, že je lidé dali na loď.
Za chviličku se začala loď houpat. Plula přes celý Atlantický oceán až k Německu.
Za celou dobu krabici otevřeli jen dvakrát.
Poprvé při kontrole, že jsou v tom opravdu jen trsy banánů a podruhé proto, že šel
všechny krabice zkontrolovat sám ředitel
celé lodi. Cesta byla velmi dlouhá. August
a Albert byli ještě stále zelení, ale dva banány v jejich krabici už úplně zhnědly. August
ani Albert neměli naštěstí mořskou nemoc,
takže si cestu trochu užívali. Věděli, co se
s nimi stane. Dají je do velkých obchodů,
kde si je budou kupovat lidé na jídlo. Jejich
maminka jim říkala, že když banán někdo
sní, je to pro banán velká čest. Tím totiž
splní svůj životní úkol. Jejich tatínek odjel,
když byli ještě úplně malí. Oba slyšeli, jak
mu maminka říkala, že jen doufá, že splní
svůj úkol.
Jejich maminka svůj úkol nesplnila.
Po pár dnech, co jejich tatínek odjel, celá
zhnědla a odpadla od banánovníku na
zem, kde úplně shnila. To ale nebylo nijak
neobvyklé. Banány padaly a hnily v jednom kuse. Třeba Albertův a Augustův bratr
Adam. Ten byl nejstarší a shnil jako úplně
malý banánek. To ještě nebyl August ani
Albert na světě. Mezi banány se mluvilo
Banánštinou, což je velmi tichá řeč, takže
ji slyší jen banány a nikdo jiný. Existoval
pán, Matěj Tománek, který tvrdil, že slyšel banány mluvit. Dodnes se neví, jestli
měl pravdu, ale každopádně ho zavřeli
do blázince. Na jednom trsu bylo většinou
tak pět nebo šest banánů. Na trsu Alberta
a Augusta bylo banánů pět. August, Albert,
Adam, maminka a tatínek. Z těchto banánů
se do obchodu dostal jen tatínek. Zatím,
protože Albert i August jsou již na cestě.
Byli už za polovinou cesty, když cítili
obrovský náraz. Ani jeden z nich nevěděl,
co se stalo. Aha, pomyslel si August. To
budou mořští celníci. Mořských celníků
se banánové na cestě báli nejvíce. Životní
úkol mořských celníků je prostý. „Prohledej
a vyhoď.“ To znamenalo, že prohledávali
krabice a vyhazovali nahnilé banány. Né takové ty úplně shnilé. Nahnilé znamená nezelené. Tím zničí banánu jeho životní úkol.
Mořští celníci čekali ve svých lodích na to,
až přijede nějaká loď a tu pak prohledali.
August řekl Albertovi, co se děje a Albert si
oddychl, neboť si myslel, že loď ztroskotala. Za pár minut celníci otevřeli krabici a začali banány vyndávat a prohlížet. August
ani Albert se neměli čeho bát, ale viděli asi
pět banánů, které celníci dali do jiné krabice. Do krabice pro „nahnilé“. Žádný banán neví, co se s „nahnilými“ děje dál. Poté
banány vrátili do krabice a šli prohledávat
dál. Když loď znovu cukla, což znamenalo, že už je hotovo, August i Albert spali.
Probudili se velmi časně, protože cítili, jak
se krabice začíná zase třepat.
„Teď nás nesou do aut, aby nás mohli
rozvést do měst a možná i do dalších států“
pomyslel si Albert.
August a Albert cítili náraz a motor
auta. Slyšeli, jak někdo křičí „Du kanast fahren“ a auto se rozjelo. Auto chvíli drncalo, ale pak najelo na asfaltku a jelo plynule.
Albert řekl Augustovi, ať se vyspí, protože
mají-li splnit svůj úkol, musí být odpočatí.
August si také všiml, že už trošku žlutovatí,
a hned zašeptal bratrovi, že se už nemůže
dočkat, až splní svůj úkol. Probrali se kvůli
ostrému světlu ze Slunce, které na ně dopadalo. Krabice byla otevřená a stála někde venku.
Albert a August slyšeli, jak si lidé poví-
dali. Došlo jim, že si povídají češtinou.
„Jsme v Česku,“ jásal August.
III. kategorie, ZUŠ Tišnov,
vyučující Berit Hönigová
Karolína Holá
NEDĚLNÍ KOLÁČ
Jen tak si čtu a najednou... Něco mi zavane přes nos. Co to je? Hmmm … Možná
borůvky nebo … jahody … a taky je tam
perníkové těsto. Ha! Už vím co to je! Sladký borůvko - jahodový koláč. Naší babičky.
Už se těším, až nám ho po obědě dá ( jako
každou neděli). Celý týden jsem se na něj
těšila. Ale až po obědě! A to je až za půl hodiny.
No, ale určitě by neuškodilo, kdybych
ochutnala. No, pro jistotu! Vždyť - co kdyby
byl ten koláč přemaštěný a nebo dokonce
jedovatý. To přeci musím pro dobro rodiny
udělat. A udělám to jako špionka! Hlavně
potichu!
Seběhla jsem ze schodů a pomaloučku otevřela dveře jídelny. Na stole stál talíř
přikrytý ubrouskem. Odkryla jsem ho …
a … a nic!
Nic - jen drobečky. No teda. To byl určitě brácha. Jen počkej, až tě chytnu!
„Brácho, pojď sem!“ Zařvala jsem. Pak
jsem něco zaslechla z obývacího pokoje.
To se musí prověřit! Otevřela jsem a málem
mě trefil šlak. Babička s dědou seděli na gauči a jedli - MŮJ KOLÁČ!
„Tak, jak tak na to koukám, vidím, že
do mé tajné špionážní organizace přibyli
další dva členové! Viď babi a dědo?“ Babi
s dědou se na sebe usmáli a podali mi druhý plech.
III. kategorie, ZUŠ J. Jindřicha, Domažlice,
vyučující Dana Žáková
29
Adam Langer
SKLEP
Stalo se to toho dne, kdy maminka přikázala
Alexijovi, aby zašel do sklepa pro brambory.
Osmiletý školák otráveně zavrčel. Byl čtvrtek.
Nemusel do školy, úkoly odložil na víkend
a v rádiu zrovna běžela rozhlasová hra o letadlech a pilotech se samopaly a kulomety
a Němci dostávali na frak.
A navíc se do sklepa bál.
„Nezapomeň to. Zvládneš to, že ano?“
Prý jestli to zvládne. Už to přece dokázal
několikrát. A tmy se rozhodně nebojí. Vždyť
se dá dole rozsvítit. A jinak tam vlastně
nehrozí žádné nebezpečí. Přece už dávno
není prcek. Je špičkovým pilotem polských
legionářů a na palubní desce v kokpitu má
dvacet zářezů.
„Jasně že to zvládnu. Vždyť tam chodím
skoro pořád,“ pronesl hrdě, ačkoli tam šel
za tento školní rok teprve dvakrát.
„A fakt musím?“ zavolal protáhle směrem
ke kuchyni.
„Dobře, pilote,“ řekla maminka. „Jen dej
pozor, abys nespadl na schodech.“
„Jestli chceš obědvat, musíš.“
Chvíli hleděl do maminčiných zelených očí.
Odrážela se v nich celá jejich voňavá kuchyně. Byly tak zelené, až by si je člověk spletl
s kočičíma.
Alexij pomalu vstal. S trpitelským výrazem se
odvrátil od rádia a neochotně se šoural
objal a promluvil na něj tlumeným hlasem,
tak, jak mluvil, když si povídali jako chlapi.
„Podívej, kamaráde. Ta kočka možná přenáší
nebezpečné nemoci a už ji stejně nikdo nevyléčí. Nemůžeme si ji vzít domů. Kdybychom
to udělali, jen bychom jí i sobě přitížili. Víš?“
Alexij si otřel slzy loktem, popotáhl a kývl.
Pořád odmítal kočku nechat samotnou
na ulici, ale odporovat tátovi taky nechtěl.
Tatínek se odmlčel a pokračoval:
„Tahle doba je těžká pro nás pro všechny,
Aleki. Jak pro lidi, tak pro kočky. Až budeš
větší, tak to pochopíš.“
Alexij znovu přikývl. Až bude větší.
--Teď už se ale nestřílelo a Alexij byl už velký.
z pokoje. Rozpažil ruce jako křídla, nastartoval motor, zapnul vrtuli a letěl do kuchyně.
Cestou sestřelil několik Němců. V předsíni
musel udělat výkrut, protože se mu dostal
messerschmitt za ocas. Nasypal do něj kulometnou dávku a nepřátelský letec se zřítil
k zemi. Cesta do kuchyně byla volná.
Přistál na zemi. „Posádko, opusťte stroj! Zajistit prostor! Vrrnnrnnnrrrrnnnrnnnnvrrn.“
Když motor utichl, maminka ho pohladila
po rezavých vlasech, řekla, ať nezlobí a nasadila mu kolem krku šňůrku s klíči.
„Tím si odemkneš. Tenhle je od bytu,“ ukázala na klíč s fialovým označením, „a tenhle
od sklepa.“
(ten velký černý klíč, co v ruce studí)
času trávil u okna svého špinavého bytu,
kouřil cigarety, koukal ven na ulici a v jednom kuse nadával. Alexij za ním občas chodil
trochu mu poklidit a uvařit mu čaj (to ho
naučila maminka, protože Alexij už dávno
není nějaký malý špunt). Rád poslouchal
vyprávění pana Rydze, protože zažil obě dvě
světové války a povídal, jaké to bylo. Také
malého Alexije rád škádlil a děsil ho, že se ke
konci války ve sklepě oběsil jeden německý
voják a ten tam dodnes straší.
„Tehdy už skopčáci věděli, že mají válku prohranou,“ chraptěl opovržlivě pan Rydz.
„Jeden se ukryl v tomhle činžáku při bombardování,“ pokračoval pomalu. „A když
Rusáci vtrhli do baráku, oběsil se. Na potrubí
v prádelně. Přímo v tomhle sklepě, věřil bys
tomu, hochu? Ale teď si potřebuju zapálit.
Podal bys mi tu krabičku, Aleki? Však ty víš,
kterou.“
--Alexij si na jednu kočku vzpomněl. Tehdy
mu byly čtyři roky. Našel ji na ulici v létě, kdy
po ulicích jezdily tanky a kdy si Alexij nesměl
jít hrát ven. Po pár dnech, když už venku
začal být zase klid, mu to ale táta dovolil
a tehdy Alexij nedaleko popelnic narazil
na kočku s přeraženou packou. Byla krásně
mourovaná a měla jasně zelené oči. Táhle
mňoukala a třásla se. Přeraženou packu držela strnule před sebou. Alexij si ji chtěl vzít
domů a postarat se o ni, ale táta to nedovolil.
Prý mají svých vlastních starostí víc než dost
a zablešená kočka, která trousí klíšťata všude
po bytě, by jim akorát tak scházela.
Alexij brečel. Bylo mu zraněné kočky líto
a zoufale jí chtěl pomoct. Maminka tehdy
cosi pošeptala tatínkovi a ten Alexije po chvíli
„Neboj. Dám pozor,“ ujistil maminku a šel si
obout boty. „Tak ahoj,“ řekl, když už je měl
nazuté. Tkaničky už mu nedělají problém.
„Ahoj,“ rozloučila se s ním maminka, dala
mu mlaskavou pusu na čelo jako obyčejně
a zavřela za ním dveře. Alexij zaslechl, jak
cvakla klika, maminka se šourá do kuchyně
a pak bylo ticho.
A Alexije čekalo poslání. Musí zaletět do sklepa a převézt odtamtud přeživší do bezpečí.
Žádný problém, vojáku. Vždyť jsme zvládli
už i těžší věci.
Ale dole je tma. A pan Rydz říkal, že tam
straší.
Pan Rydz bydlel v bytě nad nimi. Většinu
Alexij ten příběh pověděl doma a maminka
panu Rydzovi řekla, prosím vás, co to dítě
tak strašíte, ještě mi nebude chodit do sklepa
pro brambory.
Pan Rydz se tomu smál. Měl malého Alexije
rád a vždycky ho u sebe v bytě rád viděl.
Říkal, že ten kluk je to poslední, co v tomhle
všivém světě ještě funguje, jak má.
Alexij k němu chodil, když neměl co na
práci nebo když potřeboval pomoct s úkoly.
Nevzpomínal si, že by pan Rydz někdy vyšel
z bytu ven. Podle všeho neměl žádné příbuzné ani přátele. Pár lidí za ním sice občas
zajde, ale to je jen paní Mrhadzowá (ta milá
tlustá paní, co sem někdy přijde zametat
a Alexijovi dala bonbón, že je tak šikovný
a stará se o pana Rydze) a slečna Dabrowská
31
(ta drobná paní s vykulenýma očima, která
panu Rydzovi občas přinese noviny a pan
Rydz je stejně nikdy nečte).
do tmy.
Alexij seběhl pár schodů a zastavil se na odpočívadle v třetím patře. Chytil se oběma
rukama zábradlí a opatrně se přes něj naklonil. Byla to pořádná výška. Zesílil stisk, až mu
zbělely prsty.
Nastalo období, kdy už se pan Rydz nesmál,
nenadával, sousedi k němu přestali chodit
a on sám jen zase seděl u okna a špačky
cigaret házel do vyschlých květináčů. Nechtěl
Alexijovi pomáhat s úkoly a ani mu povídat
o válce.
Pustil se a odstoupil od zábradlí. Otočil se
a přimhouřenýma očima se podíval ven
na sídliště. Viděl šedou příjezdovou cestu,
šedé parkoviště, šedé činžáky. I nebe bylo
šedé. Alexijovi ty barvy přišly smutné. Raději
by měl svět barevný, jako pomalovaného
klauna. Táta říkal, že jestli budeš hodný,
Aleki, vezmu tě do cirkusu. Budou tam klauni
a sloni a lvi, říkal.
Německý pilot využil jeho chvilkové nepozornosti a vypustil na něj dávku, která jeho
letoun málem zasáhla.
„Beng beng beng!“ odvětil Alexij.
Nepříteli na dvou hodinách se začalo kouřit
z motoru a německé letadlo se roztříštilo
o schodiště.
Bummmmm.
Od země se do oblak line černý sloup kouře.
Alexij je opět absolutní vítěz. Cestu do sklepa
si proklestil, teď už stačí splnit podmínky,
které mu zadalo velení.
32
---
Alexije to zmátlo. Ano, pan Rydz vždy býval
takový trochu bručoun, ale děti měl rád a na
Alexije byl vždycky hodný. Proč by se to teď
mělo změnit?
Možná to bude vědět maminka. Ta ví spoustu věcí. Nejrozumnější bude, když se jí na to
po mši zeptá.
Maminka tehdy seděla na posteli a četla si
knížku s červenou obálkou. Tatínek seděl
ve svátečním křesle, četl si noviny a kouřil
u toho jako každou neděli. Alexij se převlékl
do šedé košile a domácích kalhot, umyl si
ruce a zeptal se maminky:
„Mami, proč už se mnou pan Rydz nechce
mluvit? On už mě nemá rád?“
Neřekl to nijak smutně, byl prostě zvědavý.
On sám pana Rydze měl rád a když bude
vědět, co ho trápí, třeba mu dokáže pomoct.
Vždyť už je dost velký na to, aby to zvládl
sám.
Alexij zaváhal.
Maminka s tatínkem se po sobě tehdy podívali a dlouho nic neříkali. Pak tatínek odložil
noviny a maminka řekla:
Dolů ke dveřím to bylo dvanáct schodů.
Přesně dvanáct. Dvanáct schodů vedoucích
„Víš, Aleki, pan Rydz tě má pořád rád, jenže…“ odmlčela se.
„Víš, má prostě těžké období,“ přikývl tatínek. „Není už nejmladší a čím je člověk starší,
tím víc to na něj… tak nějak… no, dolehne,
víš?“
„Takže není smutný kvůli mně?“
zeptal se Alexij.
paní Wierzebowská.
Pan Wierzebowski pohladil svou manželku
po bronzových vlasech.
„Co myslíš, tuší Aleki něco?“
Paní Wierzebowská otevřela oči.
„To víš, že ne, chlape. Určitě ho to za chvíli
přejde,“ usmál se tatínek.
Maminka se taky usmála. Takže bylo vše při
starém. Hned zítra za panem Rydzem Alexij
zajde a řekne mu, ať už se netrápí.
V noci Alexij dlouho nemohl usnout. Převaloval se ze strany na stranu a poslouchal
zvuky domu. Až na podivná, kovová ťukání
nad nimi bylo úplné ticho. Ten zvuk už Alexij
někde slyšel. Nemohl si ale vybavit kde.
Alexij přemýšlel, odkud se ty zvuky berou.
Na strašidla věří jen prťata a Alexij už dávno
není mimino, ale stejně mu to nějak nedávalo spát.
Aby to tak byl ten mrtvý Němec, o kterém
mu vyprávěl pan Rydz.
„Chápeš, myslím o tom, co se děje u Rydze.“
Paní Wierzebowská zívla a řekla:
„Myslím, že ne. Ale mohl by, kdyby do toho
začal šťourat.“
„Mám o kluka starost.“
„To já taky, miláčku.“
„Nechci, aby se do něčeho zapletl.“
„Měl by si víc hrát s kamarády.“
„Nemyslím, že to na něj má dobrý vliv. Možná bychom mu ty návštěvy měli zakázat.“
„Možná ano.“
Alexij se posadil na posteli a poslouchal ještě
pozorněji.
--Vedle v ložnici u rodičů se ještě svítilo. Pan
Wierzebowski se překulil na levý bok a chvíli
pozoroval obrys těla své choti pod bílou
přikrývkou.
„Spíš?“ optal se.
„Hmmm,“ přisvědčila ospale
„Řekni mi, proč to dělá?
Chci říct - komu ty věci rozdává, když k němu
ani nikdo nechodí?“
„Nevím,“ řekla paní Wierzebowská.
Oba přestali mluvit a naslouchali onomu
podivnému ťukání v patře nad nimi.
„On si to neodpustí ani v noci,“ promluvil
opět pan Wierzebowski.
Paní Wierzebowské stekla po tváři slza.
„Vždyť takhle dostane do problémů celý
dům.“
„Rydz si měl dávat pozor. Takhle tu už není
v bezpečí nikdo. Mám toho dost,“ zamručel
pan Wierzebowski pochmurně.
Paní Wierzebowská se k němu přitiskla a pohladila ho vnější stranou dlaně po vousech.
„Alexij u něj není v bezpečí. Každou chvíli
Rydze seberou.“
„Ano, já vím,“ vzal ji pan Wierzebowski
za ruku.
Paní Wierzebowské skápla po tváři další slza.
„Ještě pár dní uvidíme, pak mu to asi zakážeme. Já jen chci, aby to malej ve zdraví přežil.
To všechno okolo.“
vždycky, třikrát, a pan Rydz ho přijme a bude
rád, že ho zase vidí…
Bum.
„Sjuda ty ne možeš. Tuda nělzja,“
hláskoval pěšák pomalu.
Narazil do něčeho měkkého a velkého.
Zapotácel se. Když už myslel, že na schodišti
upadne, čísi ruka ho popadla za rukáv. Byla
to zelená, vroubkovaná ruka. Držela ho pevně. Alexij pomalu zvedl oči a ruka ho pustila.
Ani tomu ale Alexij nerozuměl. Bál se. Co
když ho vojáci odvedou do kasáren a budou
ho vyslýchat, nebo ho rovnou zastřelí? Záda
mu polil ledový pot. Kdyby tu aspoň byl
tatínek, ten by si s nimi věděl rady.
Na schodech stál muž v zelené uniformě
s červeným límečkem. Odspoda až ke krku
Alexij napočítal šest zlatých knoflíků. Na nohou měl vysoké kožené holínky, z kterých mu
vykukovaly nohavice kalhot, také v barvě uniformy. Ramena toho muže zdobily červené
nárameníky, pod nimiž byl provlečen řemen,
na kterém mu na zádech visela puška.
Panebože, co má dělat?
Velká puška.
A určitě nabitá, pomyslel si Alexij.
Oba zvedli hlavu ke stropu.
Cvak cvak. Cvak cvak cvak cvak. Cvak.
Pan Wierzebowski zhasl světlo.
--Den nato běžel Alexij po schodech do bytu
pana Rydze. Určitě ho zase rád uvidí, vždyť
byl na Alexije vždycky moc hodný. Halina
dnes sice nemůže, to je pravda, ale i tak se
spolu jistě dobře pobaví.
Nadšením si na schodech poskočil a málem
zakopl. Jejda, řekl si Alexij, musím být opatrnější. Ale už zase se neubránil trysku a vydupal po schodech nahoru. Teď zaklepe, jako
a na znak na jeho čepici.
Na hlavě měl muž vojenskou zelenou čapku,
na které byla našita zlatá pěticípá hvězda.
Alexij na vojáka několik vteřin beze slova
civěl. Spíš na tu hvězdu. Věděl, že když ten
znak někde vidí, je to špatně a je lepší utéct.
A hvězda stála metr od něho a měla pušku.
Kdyby se obrátil na útěk, určitě by ho Rus
zastřelil.
Vojín se pousmál a pohnul rty. Jakoby z dálky
Alexij slyšel téměř konejšivý hlas.
„Zdrastvuj, malčik, čto tibje nado?
Alexij vojákovi nerozuměl. Rusky uměl jen
děkuji a nashledanou, ale víc nic. A tak tam
zůstal stát a střídavě hleděl vojákovi do očí
Nedokázal už zabránit slzám, aby se mu
začaly kutálet po skráních. Popotáhl a sklopil
zrak. Teď ho určitě zavřou, protože chtěl jít
za panem Rydzem. Co mu asi chudákovi
provedli.
Voják se naklonil dopředu a tiše řekl:
„Nu, ty něbuděš plákat.“
Alexij se rozbrečel ještě víc. Co tomu řekne
maminka, když ho rudoarmějci zavřou? A co
teprve pan Rydz? Kdo se o něj postará? Kdo
mu uvaří čaj? Kdo, když ne Alexij?
Voják zaváhal. Chvíli asi nad něčím přemýšlel, pak zvedl ruku a pohladil Alexije po liščích vlasech. Sehnul se a utřel plačícímu
chlapci slzy z tváří. Alexij zvedl zrak a zahleděl se svýma očima do těch Rusových. Táhla
z něho zvláštní, syrová vůně, která se u nich
linula bytem, když tatínek na Velikonoce
otevřel láhev toho slavnostního nápoje, který
Alexij nesměl ochutnat.
Rusovy oči byly modrošedé, vodové. Alexij
v nich uviděl svůj utrápený obličej. Pláč mu
zacukal rameny, ale už se tišil. Rus se stále
usmíval. Možná přece jen nebude tak zlý.
„Nu, ty naš smělyj polskyj malyš,“ pravil voják měkce. Už z něj nešlo tolik strachu. Alexij
si rukávem rozmazal slzy po obličeji a naposledy popotáhl. Zahleděl se na Rusovu
uniformu a šeptem si pro sebe přečetl nápis:
„C-C-C-P.“
Mladý voják se zazubil. Řekl ještě něco, ale
Alexij ho už neposlouchal. Chtěl jít domů.
Rus to asi poznal.
„Nu chadi, tiger,“ usmál se Rus a vstal. Alexij
se otočil a beze slova odtamtud zmizel.
Zezadu napůl očekával kulku, ale žádná
nepřišla. Díky Bohu.
Seběhl po schodech dolů a zběsile bušil
na dveře od bytu. Ježíšku na křížku, jen ať je
už od nich pryč!
Maminka mu udiveně otevřela, Alexij ji křečovitě objal kolem pasu a všechno jí i tátovi
pověděl.
To všechno se stalo před třemi dny a od té
doby už Alexij k panu Rydzovi nesměl.
--Alexij Wierzebowski byl dole. Zdolal dvanáct
schodů a před sebou měl kovovou mříž,
která na dlani studila. Klíč od ní taky studil.
A strašidelně cvakl do ozvěny, když ho Alexij
zastrčil do zámku.
--Navzdory zákazu uviděl Alexij před dvěma
dny pana Rydze ještě jednou. Ne v jeho bytě,
35
ale venku. Pan Rydz seděl nehybně na schodech v druhém patře, strnule hleděl kamsi
do šedého činžákového prázdna a slabě se
třásl. Na sobě měl jen světle modrý, potrhaný župan. Alexij na něj narazil cestou
do školy.
jsou stateční piloti? Že to překonáš? Slib
mi to, Aleki. Musíš to zvládnout… musíš být
silný.“
„Pane Rydzi,“ oslovil ho udiveně chlapec,
„Co tady děláte?“
„Slibuju,“ zašeptal Alexij bázlivě.
Alexij ještě nikdy neviděl, že by pan Rydz
vyšel z bytu. O to víc ho překvapilo, že sedí
na schodech před cizím bytem, místo aby si
například zašel do trafiky pro cigarety, které
měl rád.
Panu Rydzovi se zatřásla brada
a tiše promluvil.
Pan Rydz se mu celou dobu díval do očí
a mluvil naléhavě.
Rydz po chvíli ruku hocha pustil a už se
na něj nepodíval. Pomalu vstal, zakašlal
a odebral se zpátky nahoru, do svého zakouřeného bytu.
To se stalo před dvěma dny, v úterý. Od té
doby už pana Rydze Alexej nespatřil a to
strašidelné cvakání nahoře ustalo.
---
„Aleki,“ řekl. A když to říkal,
neusmíval se jako kdysi.
Alexij stál na schodech a bylo mu znovu
do pláče. Pan Rydz vypadal stejně zuboženě
jako tehdy ta mourovatá kočka na ulici. Bylo
mu ho líto, ale nevěděl, co má dělat.
„Aleki,“ zopakoval pan Rydz a mohutně si
odkašlal. „Odpusť mi to, prosím tě,“ zachraptěl.
„A co?“ pípl Alexij.
36
Světlo nefungovalo.
Kap. Kap. Kap.
V prádelně protéká voda, pomyslel si Alexij.
Mělo by se to říct paní Mrhadzové. Právě
Aleki by to měl říct paní Mrhadzové. Najednou se cítil velmi zodpovědný a důležitý.
Půjde za paní Mrhadzovou a upozorní ji
na problém. Tak, jak to dělá šikovný Alexij,
který je na svůj věk velice vyspělý, paní
Wierzebowská, já vám toho kluka zlatého
závidím.
Kdyby aspoň šlo rozsvítit, kruci, tady je
hrozná tma.
Odvaha polského hrdiny a špičkového pilota
(už pětadvacet zářezů na kokpitu) byla
rázem tatam. Spínač zmáčkl několikrát, ale
ve sklepě se nechtělo rozsvítit.
Srdce se mu rozbušilo. Blížil se ke dveřím
prádelny.
Alexij tiše polkl. Uchopil klíč od bytu, který
mu visel na krku, jakoby se chtěl ujistit, že
tam pořád je.
Možná by měl jít nahoru a říct to paní
Mrhadzové hned. Ale to by si táta s mámou
mysleli, že je zbabělec. Úkol nesplněn, vojíne
Wierzebowski. Styďte se. Ne, to by nebyl
Alexij. To by nebyl chlapec, na kterého můžete být pyšný, pane Wierzebowski, je na svůj
věk velmi vyspělý a bystrý.
Stařec uchopil chlapce za ruku a jemně s ní
zatřásl.
„Od čeho jsou polští legionáři, viď? Od čeho
Ale pan Rydz to říkal.
„Ty se z toho dostaneš, viď, Aleki?
Ty to zvládneš.“
Pomalu postupoval kupředu. Zvuky jeho
pomalých kroků se odrážely od stěn.
Cvak.
Stejně jako na zdech sklepa stále panovalo
stísněné, nepohodlné šero. Chlad se rozlézal
do všech koutů. Alexij udělal pár nejistých,
šouravých krůčků kupředu. Za každým
rohem se mohl skrývat mrtvý Němec, který
tu straší. Tedy, samozřejmě že nestraší. Na to
Alexij už dávno nevěří.
Pan Rydz dlouho mlčel. Pak zasípal:
Až za notnou chvíli chlapec sebral odvahu se
podívat za roh. Nikdo tam nebyl. Ani mrtvý
Němec, ani rudoarmějec, ani žádné jiné
strašidlo. Jen dlouhá, úzká chodba, vedoucí
do prádelny.
Na prádelní šňůře, přivázané k šedým trubkám na stropě prádelny, se houpal mrtvý
Němec.
Neměl ale uniformu ani vojenské holínky,
ani pušku. Byl oblečen do černého obleku, na nohách měl ošoupané polobotky
a na krku červenou vázanku. A modrou prádelní šňůru, která se mu zařezávala do modrého krku.
Alexij tu věc tiše pozoroval, jak tam visí.
Nebál se, ani trochu. Vlastně cítil i cosi jako
pocit vítězství. Měl pravdu. Německý oběšenec existuje, maminku to jistě překvapí.
Zvláštní ale bylo, že v obličeji oběšence
(vyplazený jazyk, nos plný žluté, lepkavé
hmoty, můj Bože a ty oči ty nafouklé oči
Bože ty oči)
nemohl Aleki rozeznat německého vojáka.
Zadíval se pozorněji a pak mu to došlo.
Ve tváři oběšence rozpoznal starého pana
Rydze.
Kap. Kap. Kap.
První, co Alexij v prádelně spatřil, byly nohy.
Vznášely se v šedivém vzduchu asi půl metru
nad zemí. Chvíli trvalo, než Alexijovi došlo,
co vidí.
Alexij věděl, že když se člověk oběsí, tak
umře. Proč by ale na sebe německý voják
bral podobu pana Rydze? Nebo si to udělal
sám pan Rydz? Proč?
Pan Rydz se oběsil ve sklepě na prádelní
šňůře. Což znamená, že už se nevrátí. To je
všechno, co se z toho dá vyvodit. Už nebude
ani kouřit, ani nadávat, ani vyprávět dětem
o válce.
Alexij pozoroval nehybné tělo nebožtíka,
který býval jeho sousedem, jak se houpe nad
modrými kachličkami, kterými byla prádelna
37
vydlážděna. V místě, kde byla šňůra na potrubí upevněna, protékalo prasklinkou pár
kapek vody.
Kap. Kap. Kap.
Teď to paní Mrhadzové říct musí. Pan Rydz
se oběsil ve sklepě na prádelní šňůře. Je
do toho zapletený ten německý voják a maminka čeká na brambory.
Jistě už bude mít o Alexije starost. Alexij si
musí pospíšit.
Možná bude lepší si to nechat pro sebe.
A donést ty brambory nahoru, ať maminka
konečně může uvařit oběd. Co je vlastně
dnes k jídlu? Asi vepřové koleno, když to tak
hezky vonělo. S tou dobrou omáčkou, tou
krémovou, tu má Alexij moc rád.
Zamknul za sebou kovovou mříž a vyběhl
po schodech nahoru. V druhém poschodí
vyhlédl z okna. Do činžákové všudypřítomné
šedi se vrátilo slunce a prozářilo bloky budov
zlatavým třpytem podzimních dnů.
---
Obešel mrtvolu, odemkl malá dvířka a odtamtud do pytlíku nabral deset brambor. To
musí stačit. Zavřel za sebou dvířka od sklípku a začal přemýšlet, co udělá s panem
Rydzem, který se točil dokola na prádelní
šňůře jako nějaký cirkusový atlet na hrazdě.
Nemohl to neoznámit. O tom se někdo
musel dozvědět.
Dřepla si, takže se jí Alexij mohl zpříma podívat do tváře.
Nebo ne?
„Řekni, že to tam nebylo tak hrozné?“
Alexij se zamračil. Neklame ho jeho vlastní mysl? Jako tehdy, když se mu zdálo, že
seshora slyší mrtvého Němce? Není to jen
pohádka, nějaký výmysl, který má strašit
malé děti? On už přece žádné malé dítě
dávno není!
Ty neuvěřitelné zelené oči.
Ale všechno to působí tak opravdově, když
se teď na pana Rydze dívá. Ale co když se mu
doma budou smát? Co když mu řeknou, že
ty jsi na takové věci už velký, Aleki, tak nezlob
a běž si hrát?
„No vidíš, ty jsi můj šikula,“
pochválila ho maminka. „Deset jsi nemusel
brát, stačilo by tak sedm, ale to nevadí. Hlavně že jsi to zvládnul.“
„Ne,“ odvětil Alexij a usmál se. „Nebylo.“
Maminka mu na čele udělala křížek a šla
vařit. Aleki se uvelebil k rádiu v pokoji a pokračoval v poslechu rozhlasové hry. Do toho,
spojenci, vítězství je blízko, a další nepřítel
dole!
Kulomety odjistit!
Cvak!
Alexij chvíli nevěděl, jak dál. Ale to nejde.
38
Dospělý, šikovný, zodpovědný Alexij si přece
nenechá nabulíkovat nic o Němci ve sklepě.
IV. kategorie, ZUŠ Žerotín, Olomouc,
vyučující Ivana Němečková
Jaromír Chroustovský
DUCH
/ukázka/
Arthur McSterlling se nonšalantně
prohrabával v urovnané kupce dopisů, faktur, žádostí a proseb. Najednou se ozval
zvonek. McSterlling uhasil červenající se
konec doutníku značky Curtis and Clarkson
a malým douškem upil ze sklenice
brandy.
„Slečno Thompsonová!“
„Běžím, pane.“
Slečna Thompsonová uvítala v hale
mladou dámu, oblečenou v úzkých šatech
dle poslední módy, a nabídla jí místo. Slečna Thompsonová jí sdělila, že má počkat
na přijetí. Detektiv si stoupnul, upravil košili, sako, kapesní hodinky zasunul do vesty. Vydal se ke dveřím, které dveřmi vlastně nebyly, neboť to byl průchod, a pozval
slečnu do oválné pracovny obestavěné ze
všech stran robustními knihovnami, jejichž
moderní vzhled vyvažovalo sofa ve starém
stylu empíru, na které ji posadil.
„Dobrý den, slečno, tak, řekněte mi,
proč jste za mnou přišla,“ řekl se svým znamenitým skotským přízvukem.
„Dobrý den, pane, jmenuji se Kingstonová, Mary Kingstonová.“
„Tedy... paní?“
„Slečna, pane,“ odpověděla.
„Dáte si něco k pití, slečno Kingstonová?“ zeptal se zdvořile. „Mohu vám nabídnout čaj, nebo si dáte kávu, brandy, či vás
mohu pozvat na brunch?“
„Děkuji, pane,“ odmítla jeho návrh
zdvořile.
„Tak tedy přejděme rovnou k věci. Nebude vám vadit, když si zapálím?“
„Absolutně ne, můj tatínek dost kouřil,
jsem na to zvyklá.“
Zapálil si tedy doutník a zkontroloval
čas na svých hodinkách, které vytáhl zpod
saka zakrývajícího trochu korpulentnější
břicho.
„Můj otec je přesně to, kvůli čemu
jsem se na vás, na tak vyhlášeného detektiva, obrátila.“
„Děkuji za kompliment, ale jsem nucen
vás upozornit, že mám svoji cenu a policie
by to jistě udělala za mne.“
„Ne, pane, je to delikátní, nic pro
natvrdlou policii.“
„To je asi fakt,“ přitakal pobaveně detektiv.
„Je to komplikované...“
„...komplikované, nic není tak komplikované, jak se zdá, a to, co se zdá být
jednoduché, je mnohem komplikovanější,
než si myslíme,“ řekl opět trochu pobaveně, popotáhl z doutníku a usrkl ze sklenky
prvotřídní brandy.
„Můj otec zemřel před dvěma lety,
tedy alespoň jsem si to myslela.“ Arthur
McSterlling pokýval zasvěceně hlavou. Potom si uvědomil, že slečna Kingstonová
řekla něco divného.
„Madam, myslela jste si to?“ odmlčel
se. „Tím myslíte, že je znovu naživu?“
„Přinejmenším to tak vypadá,“ podotkla vystrašeně.
„Vy jste ho viděla?“ přimhouřil oči
a znovu usrkl a popotáhl z doutníku. „Jenom abychom si to připomněli, madam,
jakou smrtí zemřel váš otec a kolik mu bylo
let?“
„Byla to přirozená smrt, bylo mu 72
a zanechal po sobě značné jmění, to víte,
jako náměstek ministra a majitel nábytkářské firmy se neměl nejhůř.“
„A on se zdá být opět naživu?“
„Ne, ne tak docela, nikdo ho neviděl,
nikdo v domě s ním nemluvil, ale 26. 9.,
39
to jest přesně dva roky od jeho smrti, se
na jeho stole objevila zapálená cigareta,
což je přinejmenším zvláštní, protože nikdo
v domě nekouří.“
„To ještě ale nic neznamená, slečno,
třeba někdo začal.“
„Nemyslím si. A to není zdaleka vše.
Jeho skříň je plná oblečení, které nikdo
nekoupil, v jeho koupelně je mýdlo, které
někdo zrovna používal, v prádelně služka pere jeho věci zamazané od čokolády,
v jeho pracovně se kupí nové dopisy, v jeho
dílně na lodní modely je opět cítit lepidlo
a jeho hlas si pobrukuje u jazzových desek.
A pak je tu asi ta nejděsivější věc... Je slyšet
jeho smích... v celém domě je slyšet jeho
smích, a on má být mrtvý.“
„V celém domě?“
„Rozléhá se to, ale vychází to z jeho
pracovny, tam se všechny tyhle věci dějí,
chtěla bych vás tedy požádat, jestli budete
tak laskav a pokusíte se vyřešit, kdo za tím
stojí.“
„Nebojte, to bude jistě v mých silách.“
Pak nastalo ticho a McSterlling přemýšlel, napil se ze sklenky, zkontroloval čas
a po dlouhé pomlce promluvil.
„Mohu se jenom zeptat, bydlí kromě
vás jako vlastníka v domě ještě někdo?“
„Ano pane, bydlí tam služebnictvo, komorná Claris Hastingsová, moje společnice
Helen, služka Dorothy a potom kuchařka
Angela a kuchtička Kathrine, to je služebnictvo a ještě zahradník, zahradník Peter
Murdoch. Potom také rodina, tedy jestli to
tak mohu říci.“
„Pardon?“ řekl tázavě detektiv.
„Moji nevlastní bratři a macecha. Můj
otec byl ženat ještě jednou po tom, co moje
matka zemřela, jmenovala se Elisabeth Petersonová, dej jí Bůh věčný klid, ale moji
bratři John a Jeff jsou milí lidé. Moje mace-
cha Helga je také celkem snesitelná, i když
má svoje nálady, znáte to, stará dáma bez
koníčků a výhledů do budoucnosti.“
„Dobrá tedy, když byl váš otec ženat
dvakrát, kdo zdědil jeho majetek?“
„Já zdědila dům a nějaké peníze. John
dostal akcie v otcově společnosti a nádherný byt nedaleko odsud, Jeff dostal peníze
na nejkvalitnější vzdělání a dnes je právník,
který radí ministerstvu vnitra, takže je zaopatřený.“
„To je přece jenom ale trochu neúměrné k tomu, co jste zdědila vy, není-liž pravda?“
„Otec v ně ale věřil a říkal, že dům patřil vždy nejstaršímu Kingstonovi, a ty peníze, co oni dostali, nejsou malé, rozumíte...“
„Přece jenom by ale nádherný dům
mohl být jistým lákadlem, nebo ne?“
„To opravdu ne, pane, to není možné.“
„A co obdržela vaše macecha?“
„Ta žije z peněz, které jí otec zanechal,
také nemalé peníze.“
„Dobrá tedy, podívám se na tu záležitost, ale budu nucen u vás strávit nějaký
čas, abych se seznámil se všemi podezřelými.“
„Zajisté, Canterbury, Saint John Street
25, Kent. Můžete přijet kdykoliv, budu vás
čekat.“
Detektiv dopil sklenku brandy, uhasil
doutník v popelníku a slečnu Kingstonovou
doprovodil ke dveřím.
„Můžete se na mě spolehnout a pamatujte, že to, co se zdá být komplikovaným,
je tak lehké, a to, co se zdá být lehkým, je
vždy komplikovanější, slečno Kingstonová.
Já na tu záhadu už nějak přijdu, očekávejte
mě do dvou dnů, jen co dořeším jisté věci.“
„Děkuji, budete vítán.“
IV. kategorie, ZUŠ Jana Štursy, Nové Město
na Moravě, vyučující Kateřina Šteidlová
Tomáš Vojtíšek
O BALÓNU
I) Kryštof Adler seděl na zahradě svých rodičů a nudil se. Bylo pěkné odpoledne 25.
června a Kryštof měl narozeniny. A právě
proto se nudil. Za chvíli měla začít jeho narozeninová oslava a kvůli ní nesměl jít dnes
ven s kamarády - jeho matka se bála, že by
se mu něco stalo. Ale proč? Vždyť je mu už
14, není malé dítě! Nebo se rodiče bojí, že
kdyby nepřišel včas, zklamal by všechno
své příbuzenstvo?! Kryštof se zvednul, šel
k již dvě hodiny prostřenému stolu a sebral
z něho vidličku. Připadal si, jako kdyby měl
osud celého světa ve svých rukách. Ve skutečnosti v nich měl jen tu vidličku. Ale to
přece nevadí. Došel k nejbližšímu z balónků, které zdobily vchod na zahradu, a probodl ho. To mu udělalo radost, a tak pro
jistotu probodl ještě další dva. Pak ho napadlo něco lepšího. Došel si do domu, kde
byl příjemný chládek, a vzal si papír a propisku. Tu fialovou, tu má obzvlášť rád. Pak
sešel do kuchyně a vzal petflašku, ve které
měl včera pití. Sedl si ke stolu na zahradě
a začal psát:
Děčín, 5.6. 2013
Ahoj
Jmenuji se Kryštof Adler, právě dneska je mi
čtrnáct let a dost se nudím. Proto Ti píšu.
Je to asi trochu blbý nápad, ale proč ne nudím se fakt hodně. Trochu se Ti představím: Jak už jsem říkal, jmenuji se Kryštof
Adler, je mi 14 let a bydlím se svojí rodinou
v Děčíně, to je úplně u německých hranic.
Tatínek je Němec, maminka je Češka. Doufám, že bude foukat západní vítr, jinak tuhle mojí zprávu dostane nějaký Němec a ten
jí nebude rozumět ani slovo. A německy
teď opravdu psát nehodlám. Němčina je
děsnej jazyk. Nenávidím němčinu. No,
a to je asi všechno. Nedávno jsme ve škole
museli číst Robinsona Crusoe, já to nečetl,
ale učitel říkal, že trosečníci posílají zprávy ve flaškách. Teď si opravdu připadám
jako trosečník. Nudím se, nemůžu jít ven
za kamarády a za chvíli přijde celá moje
rodina a já asi tak milionkrát uslyším větu
o tom, jak jsem vyrostl. Nesnáším to. Jasně,
že jsem vyrostl, je mi 14, chcete snad, abych
zůstal tak velkej, jak si mě pamatují od posledního setkání?! To bylo mimochodem
asi před rokem, tuhle debilní oslavu mých
narozenin máme každý rok, každé mé narozeniny. Budu končit, bolí mě ruka. Jen…
Jen jsem se musel někomu svěřit…
Díky
Kryštof Adler
Stočil svou prosbu o pomoc do ruličky
a tu pak strčil do flašky, zavíčkoval a šel
do kuchyně pro provázek. Pak se zase vrátil na zahradu, odvázal dva vznášející se
balónky od své oslavenecké židle, navázal
je na provázek a druhý konec provázku
připevnil na flašku. Pak zkušeně olízl prst,
nastavil ho do větru a zjistil, že fouká vítr
a že stejně neví, kde jsou jaké světové strany. A pak už jen pustil provázek s flaškou
a ta se začala vznášet. Zamával jí a pak mu
došlo, že už mu je čtrnáct, a rychle dal ruku
do kapsy, protože žádný čtrnáctiletý kluk
by přece nemával pitomé flašce, kterou už
asi nikdy neuvidí… No co… Je to trochu dojemné, ale co… Je to jen flaška…
II) Dominik Trčka seděl v pokoji, koukal
z okna a proklínal vše okolo sebe. Hlavně rodiče. Proč, proč sakra musí bydlet
v Černošicích? Jo, je to tu pěkný, ale výhled
z okna se okouká, nestane se tu nic zajíma-
41
vého. Největší terno je McDonald’s u kruhového objezdu. A musí sem jezdit asi tak
půl hodiny vlakem, vstávat dvě hodiny před
začátkem školy a nemůže jít nikam ven
s kamarády, protože mu vlak jezdí jen každou hodinu a rodiče chtějí, aby byl doma
do tří. Navíc… moc kamarádů nemá, v září
šel na novou školu a nemá čas se tam s nikým pořádně seznámit, protože musí být
do tří doma!
Na počítač nemůže, protože odmítá dělat
úkoly. Tak kouká z okna. A… támhle něco
letí… A vsadím se, že to není z vojenského
letiště, které je v Mokropsech. Dominik otevřel vikýř - měl pokoj v podkroví - a počkal,
až k němu „balón“ doletí. Ani ho moc nepřekvapilo, že má u sebe na provázku připevněnou flašku se zprávou. Nechal, ať se
balónky pozdraví se stropem jeho pokoje
a dokonce jim i dovolil, aby tam spolu zůstaly. Otevřel láhev a přečetl si dopis. Napadlo ho, že odpoví. Stejně nemá nic lepšího na práci. Sedl si a napsal:
10. října 2013
42
Milý Kryštofe,
ani nevíš, jak s Tebou soucítím. Taky se nudím, fakt děsně. Ty máš aspoň štěstí v tom,
že máš narozky, dostaneš nějaké dárky
a tak… To já se tady asi unudím k smrti.
Opravdu. Mám naprosto nemožnou rodinu, která dělá vše proto, abychom se „měli
lépe“, a proto bydlíme úplně mimo civilizaci, a proto mám tak málo kamarádů. Je
mi 15 a chodím do kvinty na jedno víceleté
gymnázium v Praze. Ten nápad s lahví se
mi líbí. My musíme teď číst jen samé divadelní hry, což je naprosto největší pruda,
protože to není souvislý text a čte se to
asi jako složení hořčice. A dost pochybuju o tom, že by třeba Romeo posílal dopis
v lahvi Julii, protože ten jen celou dobu řeší,
jak jí miluj, a pak umře, což jsem mu stejně
celou dobu přál. Byl nesympatickej, mluvil
ve verších. Stejně jako Julie, ale to je holka.
Bylo jí 14a asi byla úplně blbá. No nic, užij
si narozky a zase někdy napiš!
Dominik
Vzal flašku a připevnil ji na balónky, které
se stále ještě vznášely u stropu, a vypadalo to, že je to baví. Pak znovu otevřel vikýř
a poslal balón do vzduchu. Vzápětí mu došlo, „jakej je vlastně idiot“, protože balón
letěl na druhou stranu, než odkud přiletěl.
Ale vždyť je to jedno. Je to jen flaška.
III) Josef Poláňka stál před domem, kouřil
cigaretu a přemýšlel, že když dostane rakovinu, umře. Ale co. Dokouřil a zahodil cigaretu do záhonu s petúniemi, aby nemusel
vážit těch deset metrů k nebližšímu koši,
který se nacházel v kuchyni. Do kuchyně ale
stejně zašel, vzal si chleba, pořádně si ho
posolil a šel zase ven. Přemýšlel o tom, že
když mu kvůli soli odejdou ledviny, umře.
Ale co. Snědl chleba a zadíval se do dáli.
Pak si vyčistil brýle a zadíval se znova. Nebylo mýlky. Byl to balón. A přibližoval se.
Dokonce i klesal. Profesora Poláňku přeletěl a zmizel za jeho domem. Profesor přírodních věd přemýšlel, že když ten balón
klesal, moc daleko nedoletí. Ale co. Zvědavost mu ale přeci jen nedala a pan Josef
Poláňka se vydal na pole za svým domem.
Cestou rozšlápl slimáka. Ale co. Věděl, že
jich je moc a že by je nějaký predátor stejně sežral. Takový to byl chytrý profesor.
Po chvíli našel na sousedově poli balón
a k němu uvázanou pet lahev. Profesor jí
zvedl. Protože se v tuhle roční dobu rychle
sešeřívá, vzal flašku a šel s ní do domu. Ote-
vřel lahev a přečetl si oba dva svitky papíru.
Pak jen rychle napsal:
13. 11. 2013
Pánové,
musím jít koupit hélium, váš balón ztroskotal. Nebýt mě, váš zajímavý projekt by přišel zcela vniveč.
Mějte se krásně,
prof. Josef Poláňka
Vzal flašku i s balónky a běžel na nedalekou
pouť. Byl to pěkný pohled na pana profesora, který peláší jen v přezuvkách a po zemi
vláčí vypuštěné balónky, které už trochu
ztratily barvu. To však díky tmě stejně nejde poznat. Doběhl na pouť a chtěl po kolotočářovi, aby mu napustil hélium. Ten ho
zpražil pohledem, a tak pan profesor běžel
za pánem, co prodává balónky. Cestou si
říkal, proč ho to nenapadlo dřív, co by měl
sakra kolotočář dělat s héliem. Druhý pán
byl velice ochotný, do jednoho balónku dokonce napustil tolik hélia, až praskl. Tento
incident řešil výměnou balónku a přidal
ještě další dva, aby se jako neřeklo. A tak
pan profesor s pánem, co prodává balónky,
naráz pustili balón se třemi zprávami a sledovali, jak pomalu mizí v podzimní tmě.
A bylo jim tak nějak krásně. I když to byla
jen flaška.
IV) Alfons Grëb se konečně ulil z domova
důchodců a šel se projít na zahradu. Začínalo jaro, tráva se zelenala a pan Grëb by
udělal kotrmelec, kdyby při tom neriskoval,
že přijde o život. Ten byl jaksepatří dlouhý
a pan Grëb si ho stále ještě užíval. Byl to
Rakušan, ale na stará kolena jel za vnukem
do Česka a zalíbilo se mu tady. Domluvili
se, že tu zůstane v domově důchodců, kde
se naučil plynně česky, na což byl náležitě
hrdý. Domov důchodců byl vlastně přestavěný zámek. A tak se teď Alfons Grëb procházel po zámecké zahradě a cítil se příjemně. A najednou uviděl, že kousek nad ním
prolétává balón. Nečekal ani minutu. Hbitě
vylezl na lavičku a skočil na záda soše Afrodity, která zvedala nad hlavu amforu. Ta se
hodila, protože pan Grëb mohl vylézt i na ní
a stáhnout ze vzduchu balón. Zapomněl,
kolik mu je, seskočil ze sochy, přišlápl nohou provázek od balónu a odvázal flašku.
Přečetl si konverzaci a jal se hledat tužku.
Nenašel ji, a tak strčil flašku do kapsy, balónky vzal do ruky a šel za jedním ze svých
přátel. Slušně požádal o tužku, a když se ho
jeho přítel zeptal, jestli mu přijela pravnoučata, že tu má tolik balónků, raději přikývl,
protože už se těšil, až pošle balón dál. Vypůjčil si rovnou i papír a začal psát:
7. 3. 14
Dobrý den!
Mé jméno je Alfons Grëb a jsem Rakušan!
Líbí se mi ten nápad posílat balón s tím, že
ho může kdykoli a kdokoli chytit. Já kvůli němu třeba lezl na sochu a na amforu.
Ale věřte, že to byl zážitek! Musíte si užívat
života, co to jen jde, nesmíte si jen pořád
na něco stěžovat! (To platí pro ty mladé,
pan profesor už na to určitě přišel taky.)
Hledejte na všem to pozitivní! Život je tak
krásný, užívejte si ho dřív, než na to bude
pozdě. Na druhou stranu - nikdy není pozdě! Třeba před chvílí jsem jak kamzík lezl
po Afroditě. Krásný zážitek, nevěřil bych,
že v pětaosmdesáti letech něco takového
dokážu! Pánové, nevím, ke kolika lidem
se tento balón ještě dostane do rukou, ale
jestli si toto přečte jen jeden člověk a změní
mu to alespoň trošku život k lepšímu, budu
moci spokojeně umřít.
Děkuji,
Alfons Grëb
V) Kryštof Adler seděl na zahradě svých rodičů a nudil se. Bylo pěkné odpoledne 25.
června a Kryštof měl narozeniny. A právě
proto se nudil, za chvíli měla začít jeho narozeninová oslava a on nesměl jít ven. A najednou! Balón! Kryštof vyskočil, a běžel pro
svou vzduchovku, kterou dostal od svého
strýce Bena před rokem. Tři rány mu stačily
na to, aby flaška spadla na zem a on jí mohl
po roce otevřít a přečíst si zprávy, co v ní
byly. Byl šťastný. A byl šťastný po celý den.
Byly to jeho nejlepší narozeniny, co kdy slavil. A ještě ten den poslal nový balón s nadějí, že k němu zase někdy doputuje. S nadějí, že mu do pet lahve na provázku zase
různí lidé napíší něco zajímavého. S nadějí,
že se zase příští narozeniny nebude nudit.
A tak balón plul oblohou a Kryštof Adler se
na něho díval. Pak mu i zamával. Bylo mu
úplně jedno, že mu je už patnáct.
IV. kategorie, ZUŠ Praha 10,
vyučující Aleš Povolný
Lucie Kosturová
OTEC A DÍTĚ
44
Smrákalo se. Sporý sluneční svit zakryly mraky kouřové barvy a uvrhly tak okolní svět do temnoty. V parku, kde jsem se
nacházel, ale stejně bylo stromů tak moc,
že tento stín tu panoval i za prosluněného
dne. Byl jsem pohodlně opřený o kmen jednoho obzvlášť mohutného stromu a užíval
jsem si téměř pohádkového klidu.
Přede mnou byla lavička.
Již delší dobu na ní seděl mladý muž
a v náruči kolébal drobného zlatovlasého
chlapce, který byl jistojistě jeho syn. O kou-
sek dál měl zaparkovaný sytě červený kočárek. Muži nemohlo být více než dvacet
let a já upřímně žasl, že je schopen starat
se o malé dítě s takovou samozřejmostí
a láskou, jakou prokazoval. A když jsem se
pořádně zaposlouchal, mohl jsem slyšet,
jak mu tlumeně zpívá ukolébavku. Pár minut tak zůstal, kolébal dítě a hlasem plným
něhy mu zpíval. Když píseň skončila, muž
asi usoudil, že je čas jít domů, vstal a došel
ke kočárku. Jakmile se ke mně otočil obličejem, zjistil jsem, že se doširoka usmívá.
Na mě nepohlédl; oči měl plné toho světlovlasého zázraku v náručí. Opatrně ho položil do kočárku a se šťastným povzdechem
zamířil velkou, těžkou kovovou bránou
pryč z parku.
Ani přesně nevím proč, ale jako by
na mě v tu chvíli zakřičelo moje podvědomí, ať je sleduji. A lhal bych, kdybych řekl,
že jsem tehdy nechtěl být v přítomnosti té
dokonalé ukázky štěstí a pohody o něco
déle. Vydal jsem se za nimi.
Muže s křiklavým kočárkem jsem dohonil v pouhém okamžiku a dál jsem pokračoval v chůzi těsně za jeho zády. Dorazili
jsme k dlouhému mostu, pod nímž burácely hektolitry vody a dodávaly tak krajině přízračný šum. A u okraje postávalo pár lidí,
porůznu stáli opření o zábradlí a shlíželi
dolů na vodu. Jedno dítě odběhlo od matky a natahovalo ke mně ruku, jako že mě
pohladí.
„Ahoj, pejsku. Jak se máš?“ zeptalo se.
Jeho matka se otočila a hned jak uviděla, že
její dítě natahuje ruku po toulavém psovi,
nadskočila asi půl metru vysoko.
„Jedeš od něj! Ještě něco chytíš!“ zakřičela, chňapla dítě za ruku a spěšným krokem ho ode mě i přes jeho nářek odtáhla.
Smutně jsem se za nimi díval. To dítě vypadalo mile… A jak dlouho už mě nikdo nepo-
hladil? Kdokoliv? Když nad tím tak přemýšlím, rodinu jsem nikdy neměl. A nikdo se
mě za celý můj život nezeptal, jak se mám…
Obrátil jsem se k otci s dítětem. Aspoň
že ten chlapec si může užívat lásky a náklonnosti, jak jen bude chtít. Asi jsem sem
neměl chodit…
A pak se to všechno odehrálo jakoby
ve stejném okamžiku. Jeden postarší muž
ve špinavých šatech, kolem kterého rodinka právě projížděla, se prudce odklonil
od zábradlí. Mladý muž na tu nenadálou
změnu zareagoval, jenže příliš pozdě. Starší muž popadl dítě z kočárku. Lidé se rozječeli. Otec se s překvapeným vyjeknutím natáhl po kabátu onoho muže, ale jeho prsty
minuly látku jen o pár centimetrů a on následkem ztráty rovnováhy upadl. Vyskočil
na nohy a klopýtavě se ho snažil dohonit,
ale muž s dítětem měl příliš velký náskok.
Běžel mým směrem.
Vystrašeně jsem štěkl a o krok couvl.
Připravoval jsem se k tomu, že zbaběle uteču, prostě zmizím z toho místa strašlivého
činu, ale něco mě zastavilo. Dřív jsem si
toho nevšiml, jelikož mnoho lidí ječelo, teď
už ale mnozí přestali a šlo zaslechnout, že
dítě v mužově náručí naříkavě brečí, ačkoli
ještě nemůže chápat, co se s ním děje. Ten
pláč zněl příšerně. Nemohl jsem ho tam jen
tak nechat, chlapce, kterému bylo souzeno
žít si šťastný život plný radosti se svou rodinou, na rozdíl ode mě.
A tak jsem ho tam nenechal.
Následující okamžik byl snad ještě
kratší než předchozí; muž doběhl na mou
úroveň. Skok. Mé zuby se hluboce zatnuly v jeho lýtku. Bolestivý výkřik. Muž padal,
ale já jsem jeho nohu zkroutil tak, aby spadl
zády na zem, a tak ochránil před zraněním
chlapce. Otec k nám doběhl, vytrhnul mu
svého syna z rukou a pevně ho objal. Ostat-
ní lidé po něm skočili a zneškodnili ho.
A pak jsem se mohl dívat na to, jak
chlapeček opakovaně mizí v záhybech bundy svého otce a ten ho se slzami v očích líbá
a objímá. Trvalo dlouho, než muž přestal
tisknout svého malého chlapce k hrudi, ale
když se tak stalo, začal jsem cítit, že bych tu
už skutečně neměl překážet. Ti dva už se
asi jistě chtějí dostat domů a tam se pořádně vzpamatovat z šoku. Pomalým krokem
jsem vykročil.
„Hej, počkej!“ vykřikl za mnou někdo.
Otočil jsem se. Byl to otec dítěte a rychle
ke mně šel.
Klekl si ke mně na zem a bylo vidět, že
dítě doposud křečovitě svírá.
„Ty jsi ho zachránil. Ty jsi - ty jsi mi zachránil mého chlapečka! Panebože - děkuji
ti. Děkuju, děkuju, děkuju…“ muž mě objal tak nečekaně, že jsem neměl ani čas si
uvědomit, co se děje. To objetí mě uvnitř
zahřálo tak jasně, jako by se slunce vytratilo
z oblohy a objevilo se v mé hrudi. Krásnější pocit jsem v životě nezažil. Zavřel jsem
oči, abych si tu chvíli mohl lépe vtisknout
do paměti, a samým štěstím jsem se div
nerozvyl na celé kolo. Ale bohužel, jako
všechno hezké i tohle skončilo. Otec se ode
mě odtáhl, ale jeho synek po mně dál natahoval své malinkaté ručky, jako by mě ještě
chtěl obejmout.
„Líbíš se mu,“ konstatoval muž. „Koneckonců, jen tobě vděčí za záchranu. Kde
máš rodinu?“
Ta otázka mě poměrně zasáhla. Svou
zvířecí rodinu jsem nepoznal. Vždycky jsem
tu byl jen já sám a nikdo další. Muži to
zřejmě došlo. S nevyzpytatelným výrazem
na mě hleděl.
Čekal jsem.
Minutu.
Dvě.
A pak to přišlo.
„Teď už rodinu máš!“
Neudržel jsem se a samým překvapením jsem vyštěkl. Vrhl jsem se muži opět
do náručí, přitom jsem radostně vyl a kolem krku mě svíraly jak velké paže otce, tak
malinkaté ručičky syna. Poté jsme se vydali
domů. Zpod černého příkrovu mraků vykouklo slunce a krajinou se rozprostřelo
jeho hřejivé teplo a já si byl v ten okamžik
jistý, že každý na zemi teď cítí stejné vnitřní
teplo jako já.
IV. kategorie, ZUŠ Tachov,
vyučující Hana Sokolová
Jan Řeháček
SÍDLO V LESE
/ukázka/
Rodinný výlet
Amanda Crow, 16 let, studentka
gymnázia, závislá kuřačka. I takto se dám
charakterizovat. Můj dosavadní život jde
shrnout velice snadno: škola - odpoledne
s kámošema - denní hádka s matkou - postel. Upřímně - mám nejraději tu poslední
část dne.
46
Dnešek je ale něčím výjimečný, a ne
jenom tím, že nastal víkend, začíná totiž každoroční populární akce - velký rodinný výlet. Minulý rok bylo stanování, tentokrát mě
bude čekat třídenní pobyt na horské chatě.
Odjezd. Vrážím sluchátka do uší
a poddávám se pravidelnému natřásání
auta. A usnu, fakt normálně jsem zatuhla!
Rychle vyhlédnu z okna: naskytne se mi
idylická scenérie modrých a zelených zalesněných hor. Dohraje poslední skladba
mého tříhodinového playlistu a auto se zastavuje. Vystoupím do mýtiny v hlubokém
lese, k níž vedla příjezdová cesta. V jejím
prostředku se rozvaluje nechutná chata
německého provedení. Na povel diktátorky (pardon, matky) si vybalím. V mozku se
mi honí různé nadávky, urážky a poznámky
na moji matku, zatímco vyskládávám věci
do dřevěných polic. Mezi negativními úvahami však jediná vyvstává nade všechny.
Říká mi: Už dlouho sis nezapálila, ta saň
tě štve, že? Tak se na vybalování vybodni
a dej si jednu za chatou. Když si pospíšíš,
tak nikdo ani nepojme podezření…. A jistěže jsem podlehla. Vyjdu, zahnu nenápadně za roh. Vytáhnu si krabičku - poslední
cigareta. Fakt, dnešek už nemohl být lepší!
Zapálím si a v tu chvíli, kdy vyfouknu první
obláček kouře, se z ničeho nic přede mnou
zjeví ONA! Matka! Vytrhne mi cigaretu
z úst a zároveň se jí podaří vykloubit mi zápěstí. A do prdele! Jsem v hajzlu… Začne
monolog, obvykle se mnou nic neudělá,
ale dnes je opravdu nesnesitelný: „Co...
Co to...tady ksakru děláš?!“ matka střídavě
bledla a rudla. „Co to má znamenat?! Ty...
ty KOUŘÍŠ?! To myslíš VÁŽNĚ?! Tak tohle jsi přehnala, děvenko! To‘s už opravdu
PŘEHNALA! Nehledě na to, že máš snad
vybalovat, ne? A ne hulit! Kdyby ses alespoň neškodně flákala, ale ty si tu vykuřuješ
jako nějaký baron. Když už jsem u toho,
víš jak je to nezdravé pro tvoje lehce astmatické plíce a vůbec pro tvůj organismus
a okolí?!“ Pak přišla věta, při které by se
neudržel ani psychicky zdravý člověk, natož já. „Ty mě chceš určitě zabít, proto kouříš, ano, máš potřebu mi uškodit!“ Nastala
moje chvíle, abych proměnila lamentovací
monolog v dialog - přesněji v hádku: „Víš
co? Staráš se jen o sebe, všechny komanduješ, nejenom mne, ale i tátu! Mám plné
zuby rozkazů, příkazů a zákazů. Stačí mi to
ve škole! Nemusím je poslouchat i doma!“
Při posledních slovech do mých očí vyhrkly
slzy čirého vzteku, vzdoru a zlosti. Otočka,
čelém vzad! A pádila jsem se zavřenýma
uslzenýma očima co nejdál od NÍ, od chaty
a od dohořívající cigarety, do lesa.
Podivuhodné sídlo…
Běžím, neohlížím se, neotvírám oči plné
slz. Když už mi nohy a plíce vypoví službu,
rozhlédnu se. Fajn, počkám pár minut, než
se sopka vysoptí a vrátím se. Počkat… Kudy
se jde domů?! Moje stopy! Určitě jsem musela svým ne příliš elegantním během zanechat v půdě pořádné díry. Nic. Ani rozhrnuté listí. Sedám na blízký rozložitý pařez
a hodnotím situaci a okolí. Takže: jsem
sama v pustém rozlehlém lese plném jehličí
a listí, bez tušení, kam a kudy jít. Ještěže ten
les není hustý - je tu trochu světla. ! Kolik je
hodin?! Musím pohnout, nebo jsem v keľu.
Vzpomeň si! Jakým směrem jsme jeli k chatě? Na západ! Slunce nám svítilo do očí.
To znamená… Zpátky na východ! Pokud si
správně pamatuju, tak východ je tam, kde
roste lišejník na stromech. Nebo že by to
byl sever? Ne, určitě východ… Tudy!
Po chvilce začíná les houstnout. Trochu znervózním, ale přece to architektonické monstrum bylo na mýtince uprostřed
hustého lesa, takže nemusím jít špatně. !
Světlo! Les se otevírá v mýtinu a na ní …
budova. Avšak ne ta, kterou tak zoufale
hledám. Objevilo se přede mnou obrovské
sídlo, jaké bych zasadila spíš do viktoriánské Anglie - rozložitá křídla stavby, obrovská okna a vstupními dveřmi by prošli i dva
na sobě stojící sloni. Jednoduše velkolepé.
Slunce již zapadá. Je mi to proti srsti,
ale vypadá to, že budu muset strávit noc
zde, pokud tady vůbec někdo bydlí. V hlavě mi proběhne myšlenka na zuřící a vystrašenou matku. Nedá se nic dělat, dnes
už se domů nedostanu. Sesbírám odvahu
a vydávám se ke dveřím. Z dálky jsem ani
nepostřehla, jak jsou zdobené. Kroutící se
vyřezávaní hadi je lemují po okrajích, zatímco klepadla tvoří železní pavouci. Celé
dveře působí shnilým, ztrouchnivělým
dojmem, člověk by se jich bál dotknout,
aby se mu nerozpadly pod rukama. Avšak
na rozdíl od kohokoliv jiného JÁ NEMÁM
na výběr, JÁ MUSÍM ZAKLEPAT, jinak budu
spát v zimě mezi medvědy. Uchopím opatrně klepadlo a ještě opatrněji s ním zaťukám
na dveře.
… a ještě podivuhodnější obyvatelé
V okamžiku, kdy pavoučí zadek dopadl
na dřevo, se dveře rozletěly dokořán. Odskočila jsem a trochu vyděšeně vypískla.
Opatrněji než předtím se znovu přiblížím
a nahlédnu do sídla. Naskytne se mi pohled
na dvojité schodiště pokryté červeným kobercem a na chodby rozbíhající se po obou
patrech do křídel domu. Nikde ani živáčka.
Už chci vejít, když si uvědomím přítomnost
světla. Venku už je celkem šero, takže - svícny! Po celé vstupní místnosti se mihotaly
stíny vrhané sinalými svícemi. Odvážím se
zavolat:
„Ehm, je někdo doma?“ Čekám jednu
vteřinu, dvě, tři. Nic.
„Ale mladá paní, mohu vám nějak pomoci?“ Skoro jsem dostala infarkt. Otočím
se. Ke dveřím se blíží muž v černém fraku.
Čučím na něj jako na mimozemšťana - díky
jeho vzhledu. Je velice pohledný, dlouhé
černé vlasy s fialovým odleskem má stažené do dlouhého ohonu. Nikdy jsem nebyla
na podobné typy mužů, ale tento mě doslova přitahoval. Podvědomě sváděl. Odpovím:
„O-omlouvám se. Ztratila jsem se
v lese, můžu tu prosím přečkat noc?“
47
48
„Jistě, neměl by to být problém, informuji mylorda a mylady. Mé jméno je Lucas, komorník.“ Stejnými tichými kroky se
vzdálil do pravé přízemní chodby. Jsou tu
tři křesla, při pohledu na ně si uvědomím
bolest namáhaných nohou. Nikde nikdo.
Na chvilku si sednu, přece jenom jsem se
už pozvala. Najednou zazní ženský hlas.
„Tiffany, Roberte, stůjte! Vraťte se! Je
čas spát!“ Volání doprovází děsivý smích,
ze kterého by málokomu neběhal mráz
po zádech. Ohlédnu se směrem k volání.
K mým nohám přibíhají dvě odhadem desetileté, blonďaté děti, chlapec a dívka. Podobní si jako vejce vejci. Působily jako z jiné
doby - dívka měla tmavě šedé šaty s volánky, chlapec zase vestičku a kalhoty. Vše dokresloval u obou malý okrasný klobouček.
„Vítej v na -„ „- šem krásném domově!“
Dvojčata se doplňovala s pozoruhodnou přesností, ale co bylo nejpodivnější,
jejich hlasy zněly…dospěle.
„Jak se jme -„
„- nuješ? Jsi k -„
„- rásná, určitě se ti zde b -„
„- ude líbit! Hih i-“
„- hi! Hahaha!“
To už přiběhla majitelka volajícího
hlasu. Služka!? Ale byla překrásná. Kratší světle hnědé vlasy s nádechem zelené jí
v delších pramenech splývaly kolem krku až
na hruď. Zbytek se zastavil na úrovni brady.
Laskavé oči měla nyní zaplavené zlobou.
„Tak a dost! Děsíte hosta a ani jste se
pořádně nepředstavili! No!“
Dvojčata se na sebe podívala a poraženecky se postavila přede mne.
„Omlo -„
„- uváme se za vš -„
„- echno to strašení. Je n -„
„- ám to líto. Jmenuji se Tiffany a t -“
„- ohle jsem já, Robert. Rádi t -“
„- ě poznáváme!“
„Děkuji, já jsem Amanda. Nemám kde
zůstat na noc a tak jsem skončila zde.“
„Á, to znamená, že jste potkala našeho
sluhu - Lucase, nemám pravdu? Pracuji zde
jako chůva a služka. Mesmer, těší mě.“
„Mne také.“
„Oh! Určitě vám musí být zima. Pojďte
se mnou do jídelny, dáte si čaj.“
Chtěla jsem počkat na Lucase, avšak
neznámá síla jakoby pohybovala mýma
nohama a sama jsem následovala Mesmer
do jídelny.
vyučující, Zuzana Nováková
Vojta Záhora
TO BYL ALE ŠTĚDRÝ VEČER!!
„Vlasy, super! Motýlek, cool! Límeček,
srovnaný! Vousy, oholený! Vůně?“ Sahám
po nejbližším Playboy do skříňky a před
zrcadlo předstupuji úplně neodolatelný.
Jestli tohle nezabere, tak už nic, pomyslím
si. Musím trochu zrychlit. Každou chvíli
tu bude a já si ještě nevyčistil zuby. Pastu
kydnu na kartáček, rychle podstrčím pod
proud vody a vrážím do pusy se spoustou
kapiček dopadajících na mou čistou košili. Kartáčkem trhám chaoticky sem a tam
a druhou rukou se pokouším nějak vysušit
mokré fleky. Zvoní zvonek u dveří.
***
Zvonek dozvonil podruhé. „Brácha dělej!“ Pro větší efekt ještě kopu
do dveří. „Už jsou tady, nestihneš jí vzít kabát.“ Říkám to záměrně s loudivým hlasem.
Dveře se rozletí a vidím jen metr osmdesát
vysokou šmouhu, co letí ke dveřím. Stihne na mě ještě zakřičet: „Máš tam volno!“
V mlze, co se valí z koupelny, nevidím ani
na krok. Nadechuji se a pomalu, abych neuklouzla, vstupuji dovnitř. Hledat po hmatu
svůj růžový lesk na rty je stejně těžké, jako
po ránu dostat otce ze záchodu. „Á, tady
je!“ Čapnu ho hned do ruky a stavím se
před zrcadlo. Nic nevidím, ale nepotřebuji.
Ve svých jedenácti letech se už dokážu namalovat i po tmě.
***
„Ten salát je hodně slaný. A ten
kapr vypadá trochu jako leklá ryba, nemyslíš?“ Jestli ještě jednou řekne něco ohledně
mých kuchařských dovednost, tak uvidí.
Tchýně se stále šťourá v salátu, tak mám
ještě chvilku si vydechnout. Pokud tenhle
večer bude katastrofa, nikdo v ulici už nám
nepůjčí ani lopatu na vlastní hrob. „Cukroví
se ti tam na tom topení trochu roztéká, pokud sis toho nevšimla.“ Ten šťouravý hlas
nemůžu ani vystát. „Víte co, maminko?! Co
kdybyste odnesla to cukroví do obýváku
a šla uvítat návštěvu? Děkuji!“
***
Á, jo! Už tu vůni cítí, to je ono. „Podržíš mi tašku?“ špitne a málem si toho nevšimnu. „Jo, jo, jasně! Jé, ono tam sněží.“
vykoktám ze sebe. Pohled, kterým mě zpraží, je něco, co by nikdo zamilovaný nechtěl
zažít. Ono tam sněží? Ono tam sněží? No
bezva, teď vypadám jako infantilní hezoun.
Ale pořád hezoun!
***
No skvěle. Nejlepší rodina z ulice
u nás na Štědrovečerní večeří a můj kapr
vypadá opravdu jako leklá ryba. Do kuchyně přichází návštěva, pochopitelně oblečená dráž než stál náš dům, a všichni brebentí, jak se strašně těší na tu skvělou večeři.
Soused přichází k hrnci s polévkou a v momentě, kdy nadzvedá pokličku, polévka vyletí nahoru. Všichni, i já, mlčí údivem. Jen
on vyřvává něco o svém drahém obleku.
No, první průšvih večera.
***
Nuda, nuda a zase nuda. Babička
očišťuje kapesníkem sousedovo sako, s pohledem přilepeným na jeho hrudník, i když
už není co čistit. Sousedka sleduje pohádky
v televizi s opovržlivým pohledem a lepí se
na sedačku. Bratr se zase pro změnu lepí
na jejich dceru a táta, jako obvykle, přilepen k záchodu. Radši se půjdu lepit na mobil.
***
„Takže, ty jezdíš na prkně nebo
na lyžích?“ Pohledem podobným její matce vstane a přesune se na protější postel.
S kuráží přeskočím hned vedle ní. „Sleduješ nějakej seriál?“ odfrkne si, znovu vstane
a přesedá si na sedací pytel na druhé straně
pokoje. Odhodlán svého cíle, napodobuji.
„Chceš vidět můj longboard?“ A tehdy poprvé promluví: „Ty máš longboard? Ukážeš
mi ho?“ Její hlas je jako med. Když jí slíbím,
že po večeři ji ukážu vše, co bude chtít, konečně mám nějakou šanci.
***
Polévka naštěstí neutekla všechna.
To, co ano, se daleko nedostalo. Nejdál
na sousedovo oblečení. Stůl jsem rozkládala sama, protože někdo tu není schopný
vstát a natáhnout si kalhoty. Ani kvůli té
návštěvě. Kromě malých lžiček na kompot máme všeho dost. Věděla jsem, že jich
mám koupit víc. Teď tu budeme mít další
trapas. Do kuchyně přichází tchýně. Došťourala sousedy, teď jde šťourat do mě.
Už jsem připravena na nejhorší. „Hele, ten
soused je docela fešák. A myslím, že bych
ho mohla i klofnout.“ Bože, ne. Na tohle už
sílu nemám. „Když jsem mu chtěla sundat
tu kravatu od polívky, bylo cítit, že zatíná
hrudník. A pak si dokonce rozepnul i něko-
49
50
lik knoflíčků na košili. No co? Pořád jsem
štramanda. I já mám své potřeby a taky
touhy. Jo, jen se směj. Pořád si vyberu líp
než ty!“
***
„Večeře!“ A to jsem si konečně
mohla dát rekord ve hře. „Ségra, neslyšíš? Máma volá k večeři.“ Okolo hopsá
bratr, těsně v závěsu jeho nového objevu,
samozřejmě snažící se ji nenápadně chytit
za ruku. Velmi nenápadně! U stolu sedíme
následovně: já mezi mamkou a sousedkou, vedle sousedky v čele stolu její manžel, na druhé straně vedle něj babička, pak
sousedova dcera, bratr a druhé čelo stolu
je neobsazené. Kdepak asi bude taťulda?
Sousedka se z čekání na něj vrtí jak veš.
„Zlatíčko,“ oslovuje mě „máš tady na puse
nějakou věc.“ Pronese to s ledovým klidem,
ale nezapomene na ten nadřazený tón.
Když se kouknu do odrazu naleštěné lžíce,
ta věc je černá a po celé puse. No, asi to
nebyl lesk na rty! Tak tomu se ten blbeček
tak dutě smál. Trapas!
***
Proboha proč jsem musela zapomenout na ty lžičky. To se určitě roznese. Ta
drbna to řekne ostatním. O, sbohem můj
přátelský knižní klube. Sbohem sobotním
sousedským vínovým večerům. „Ta polévka je vynikající, a vůbec nechutná jako můj
obličej.“ Sousedův pokus o vtip vyvolal jen
vlnu smíchu ze strany tchýně. Pokud tenhle
večer měl někdy šanci na úspěch, ona to
určitě zkazí.
***
Nikdy jsem se nenudila víc. Celý
hod vypadal asi následovně: idiotík si tam
něco pořád šuškal s tou holkou, kterou
od teď shledávám idiotíkovou královnou.
Mamka se celá třásla a její podráždění bylo
jasné v moment, kdy se nepřímo začala na-
vážet do “madam Dokonalé“. Babička jedla
jen jednou rukou a další měla pod stolem.
Asi křeče. Jejím vrcholem bylo vystoupení
s jazykem oblizujícím sklenku. Nechápu,
proč to dělala. Sousedíček se pořád nemohl uvelebit a šil sebou. V jeden moment
dokonce nadskočil a nadhodil celý stůl. Asi
ho ale bolely nohy, protože si to v půlce
rozmyslel a nevstal. Tehdy babička předvedla to svoje něco se sklenkou. Po jídle,
když vstala od stolu a odešla, soused běžel
za ní. Pak odběhli ti dva hlupáci a já tu teď
sedím sama, uprostřed hádky titánů. Kde
jsem jen nechala ten mobil?
***
Skládám noviny. Zapínám poklopec a mačkám splachovadlo. Těchto
momentů si člověk musí užít. Ruce myji
pořádně a pečlivě, dosucha utírám a vycházím ven. Prasknutí hlavními dveřmi mě
vítá v předsíni s ostatními členy rodiny. Syn
v slzách. Na sedmnáct let dost nezvyklý
pohled. Manželka s rudým obličejem, jako
bohyně pomsty. Obvyklý pohled. Dcera
na mobilu. No, zvyknete si. Ptám se: „Už
dorazili?“
IV. kategorie, ZUŠ Střezina, Hradec Králové,
vyučující Jaroslav Pokorný
Martin Zatloukal
ELFSKÁ PRINCEZNA
Šel jsem do lesa. Naštvaný na celý svět.
On mě totiž zradil. Vždyť dvojka není až tak
zlá známka! No... Otci asi víc vadily ty dvě
pětky. Ale že by mi musel zakazovat počítač? A já chtěl zrovna zabít toho bosse. Tři
hodiny se k němu probojovávat... Pak přijde máma a vezme mi ze stolu žákovskou.
A proč i ona chodila do školy a umí číst číslice?
Ze samého vzteku jsem kopl do stromu. Blbá škola! Blbý známky! Blbej les!
A blbej táta!
„To tě ten strom tak naštval, že mu
ubližuješ?“ ozvalo se zpoza mě. Nějaká holka se zcela klidným hlasem plným zájmu.
Nasupeně jsem se na ni otočil. Věnovala mi úsměv svých veverčích zubů. Hlavu měla lehce nahnutou na stranu a na ní
spoustu nepříliš rovných, zrzavých vlasů.
Pohled přímo upřený. Na mne.
Čekala odpověď na svou otázku a já se
konečně probral z překvapení. Nepodařilo
se mi vykoktat nic rozumnějšího, než:
„Emm... Co... Cože?“
„Ptám se, jestli tě ten dub tak naštval,
že do něho kopeš.“
„Aha,“ řekl jsem znovu překvapen, tentokrát otázkou. Už dost chování jako absolutní idiot. Měl bych radši přemýšlet.
„No. To ne,“ zněla má promyšlená odpověď.
„Ale něco tě asi rozzuřilo, co? To vidím,“ nedala se.
Co jí po mně vlastně je?
„Jo, to jo. Mám zakázanej počítač.
Chtěl jsem zabít jednoho blbýho elfa a nemůžu.“
„Ty zabíjíš elfy?!“ zděsila se.
„Jo...?“ Nemělo to znít jako otázka, jenže mě zase zaskočila. Hrozně se lekla.
„Tak to tě budu muset zajmout,“ řekla
ledabyle. „Zajmout, protože já jsem princezna Elfského království. Pojď, zajatče.
Než zapadne slunce. Budu muset domů
na večeři.“
A tehdy mi to konečně došlo - ta holka
je cvok. A musí se s ní tak jednat:
„Promiň, ale já asi půjdu.“
„Ty už jdeš?“ zeptala se zklamaně. „Ale
musíš čelit spravedlnosti!“
„Promiň, nesu důležitou zprávu.“ Lež
zabrala, spolkla to. Ale probudila v ní zájem.
„Aha. A komu?“ Teď musím rychle improvizovat:
„Emm. Trpaslíkům.“
„Jo ták. S těma máme alianci. To radši
běž.“ Nahnula se ke mně a zašeptala:
„Kolem číhaj skřeti.“
Nezmohl jsem se na víc, než nejisté
kývnutí a odchod. A bez ohlédnutí! Jen ať
si něco neusmyslí a nekřikne na mě něco
na způsob: ,Ale oni žijí na druhé straně!‘
Naštěstí se nic nestalo.
Další den. Sobota. Rodiče se udobřili
a zrušili mi trest. Nyní jen obřadně usednout k počítači, protáhnout prsty a uchopit
myš, stroj už nabíhá. Teď spustit hru. A poslední položka mého seznamu - zabiji elfa.
Avšak když přede mnou stanul můj nepřítel, objevila se mi v hlavě ta holka. Její
úsměv. Rádoby elfská princezna.
„Kam jdeš?“ ptala se mě udiveně
máma.
„Do lesa.“
Její překvapení se stupňovalo:
„Do lesa? Nechtěl‘s hrát ty svoje hry?“
„Nemám náladu.“ Přešel jsem její nedůvěřivý pohled bez povšimnutí a vydal se
na cestu.
Asi tak k poledni se přede mnou objevil onen dub. Tak jo. Nikde nikdo, napadlo mě tedy na něj vylézt. Sedím si na větvi
a čekám. Na elfskou princeznu. Ještě včera bych se té myšlence smál. Nejspíš taky
blázním. A přišla. Úplně stejná. Stejné šaty,
stejný úsměv. Stejně nemožné vlasy. Ale
něco se přece změnilo.
Už jsem neviděl cvoka. Sedla si kousek
od stromu, zády ke mně.
Spustit se neslyšně ze stromu nakonec
51
nebylo tak těžké. Ne tak, jako se k ní potichu přiblížit. I to mi ale vyšlo. Nadechl jsem
se.
„Mohu své prohřešky proti říši nějak
odčinit?“
Otočila se. Když mě poznala, zeširoka
se usmála:
„Ale jistěže.“
vyučující Zuzana Nováková
Anna Gažiová
POUZE PRO DVĚ OSOBY
Herečka 1 Herec 2 52
(H1)
(H2)
(jeviště je ponořeno do tmy)
H1: Co se to děje?
H2: To se ptáte mě?
H1: On tu někdo je?
H2: Uklidněte se, to jsem jenom já.
H1: Kdo já??? Co má nějakej já co dělat v zaseknutym, rozbitym výtahu.
H2:
Žádnou paniku, nikdo jiný tu není.
H1: Ještě to tak!
H2: Nikdo jiný totiž nemohl přistoupit, když výtah vůbec nezastavil...
H1: Nezastavil...
H2: Bingo!
H1: Ale vy jste tady...
H2: Klaním se vašemu bystrému úsudku.
H1: Jak to?
H2: Nu, přistoupil jsem.
H1: Aha.
(dlouhé ticho)
H1: Jak to?
H2: Ale to už jste říkal.
H1: Popravdě řečeno jsem to říkala.
H2: Pardon.
H1: Jak... se stalo, že jste přistoupil?
H2: A co jsem měl dělat, když přijel vý
tah?
H1: (rezignovaně) Přistoupit... Poslyšte, vy byste oblbnul i vola.
H2: Což o to, vůl se dá oblbnout celkem snadno, horší je to s vámi.
H1: Děkuji za poklonu, právě se vám to
podařilo.
H2: Což takhle rozsvítit?
H1: Nemožné.
(rozsvítí se)
H1: Ach jo.
H2: Vidíte.
H1: Ano, vidím vás.
H2: Vy jste řekla vtip?
H1: Překvapuje vás to?
H2: No, na to, v jaké jste situaci.
(H1 tázavě zdvihne obočí)
H2: Uvízla jste s naprosto cizím
člověkem ve výtahu a navíc ani
nevíte, jak se sem ten člověk
dostal. Opravdu bych nepředpo-
kládal, že budete vtipkovat.
H1: Znáte vy mě?
H2: Ne.
H1: Víte, proč jsem právě teď v tomhle výtahu?
H2: Ne.
H1: Tak vidíte, jsme na tom úplně
stejně.
H2: Nejsme. Já totiž na rozdíl od vás
vím, jak jste se do téhle kabiny
dostala.
H1: Jenže vy nevíte, proč tu jsem,
kdežto já vím, proč jste tu vy.
H2: Proč?
H1: Abyste mě prudil.
H2: Ne zcela správně.
H1: (pokývne hlavou) Dobrá, jedna nula pro vás.
(dlouhé ticho)
H2: Můžete hádat dál.
H1: Co?
H2: Proč tu jsem.
H1: Už ne, jeden neúspěch stačil a pak
- bez závoje tajemství by vaše
osoba ztratila kouzlo.
H2: (se usměje) Zajímavá úvaha.
H1: A taky správná.
H2: Nebuďte zas tak přehnaně sebejis-
tá.
H1: Já? Přehnaně sebejistá? To bych spíš věděla o někom jiném.
H2: Tak a teď jste mě smrtelně urazila!
H1: Vážně? Tak proč zase neprojdete zdí a nezmizíte?
H2: Zas tak vážná urážka to není.
H1: Hmm...
(dlouhé ticho)
H2: Nějak nám ten hovor vázne.
H1:
Ani bych neřekla.
H2: Poslechněte, nemám tady
čokoládu?
H1: Ne.
H2: Ale to se na mě musíte podívat.
(H1 se na něj podívá a zavrtí hlavou)
H2: To je dobře.
H1: Proč byste ji tam měl mít?
H2: Třeba kdybych se umazal.
H1: Ach tak, to mi nedošlo.
H2: (se usměje)
Ještě že jsem vám to řekl.
H1: Snad nemám pusu od čokolády já.
H2: Ne, jedla jste ji snad?
H1: Popravdě řečeno, nesnáším ji.
H2: Aha, pak se to vysvětluje.
H1: Ale nevěděl jste to.
H2: Ne, nevěděl.
(dlouhé ticho)
H2: Já ji taky nejedl.
H1 Tak proč jste se mě ptal, jestli od ní
nemáte pusu?
H2: Hádejte.
H1: Chtěl jste si mě dobírat?
H2: Špatně, máte ještě dva pokusy.
H1: Já nevím... aby řeč nestála?
H2: Bingo! Ten jeden pokus máte
k dobru.
H1: Děkuji.
H2: Není zač, můžete si přát,
co chcete.
H1: (pro sebe) Já si přeji jenom jediné,
abych se dostala z tohohle výtahu.
H2: Tak to musíme nejdříve zhasnout.
(zhasne se)
H2: Podejte mi ruku...
Konec
IV. kategorie, ZUŠ České Budějovice,
vyučující Silvie Vojíková
Mikuláš Kupka
Vstupuji do džungle
Osvěcuje mě velké lustrové slunce
Vcházím do velké mýtiny
kde je hodně zvířat
Velký medvěd co stojí vpředu
a mlátí tlapou do Baobabu
se ke mně sklání a ptá se:
„Kde seš tak dlouho?“
Neodpovídám protože mě strhnul
proud zvířat která pádí k napajedlu
dávám si zde oběd a opět se vracím
na mýtinu medvěd tu už není je tu
slon kouká na mě zlobným pohledem
Dává mi do rukou cihlu a říká:
„Napiš kolik je pět a pět.“ Já nevím
upadám do transu
a přemítám co se mi teď stane
naštěstí se z lesa ozve křik opic a
já konečně vybíhám ven ze školy
IV. kategorie, ZUŠ Jana Štursy, Nové Město na Moravě,
vyučující Kateřina Petrlíková, Kateřina Šteidlová
53
Jan Hoferek
KRUH
Jakožto arbitr vkusu
jsem udělal z války
módní přežitek
Jakožto arbitr elegance
jsem kontrasignoval jednostranné
pakty a příměří
Jakožto arbitr umění
jsem začal hledat
nové cíle
Jakožto arbitr-vědec
jsem zavrhl vše staré
(tedy až na to, co ne)
Jakožto arbitr ekonomiky
jsem začal objevovat
nové trhy
Jakožto arbitr-politik
jsem ospravedlnil
zbrojní průmysl
Jakožto arbitr vkusu
jsem prohlásil válku
novou módní vlnou
V. kategorie, ZUŠ Uherské Hradiště,
vyučující Hana Nemravová
Markéta Masárová
LENKA
Oknem lezu do tvé duše.
Je tam teplo a suše, líp než venku.
Stydím se, vím,
že lézt bez pozvání je neslušné.
Lezu po žebříku opatrně a nehlučně.
V předsíni je tma,
skrz závěsy tu světlo prosvítá a zahlédnu Lenku.
Jak se tu prochází,
uklízí a dává věci do pořádku, na svá místa.
Je krásná a uvnitř čistá.
Už chápu a tiše pokračuju dál,
v koutě pokoje vidím hračky, se kterými sis kdysi hrál.
Támhle kupu knih a
támhle kupu kreseb, kterými ukážeš, jak vnímáš svět.
Deštník a kupa květináčů a brýle
ti parádí parapet.
Vezmu brýle a kouknu přes ně.
Všechno okolo je náhle jiné.
Barvy pokoje jsou černobílé, stěny živé.
Vidím tě smát se, brečet,
vidím tě zpívat si, ječet.
Slyším kroky a myšlenek toky.
Cítím dotyky a různé pocity,
které se v tobě mísí.
Vidím tebe a ji a pak
je signál přerušen.
Mé poslední kroky
míří do koupelky.
V koupelně je řasenka a rťěnka,
už bych asi měla jít…
Tomuhle srdci vládne Lenka.
V. kategorie, ZUŠ Třinec,
vyučující Tereza Strmisková
Karolína Ondrová
VEČERNÍ PROCHÁZKA
Eliška Bílková
TAŽNÍ PTÁCI
Zvečera kráčí kreveta lesem. V krvavé
záře zapadajícího slunce vrhají stromy nekonečně dlouhé stíny. Jde rychle. Nedočkavá jako malé dítě očekávající první školní
den. Vítr v korunách stromů hraje jí na cestu božské melodie. Konečně mu řekla, co
k němu cítí a on ji pochopil. Sojka zpívá poslední etudy tohoto dne. Na krevetu čeká
u splavu její krásný krokodýl, sleduje supa
snášejícího se k zemi.
Zvečera kráčí kreveta lučinou. Zavírající se květy kynou jí hlavami na pozdrav Kreveta myslí ne maminku. Co by jí asi řekl, nebloudila - li by nyní asfodelovými pláněmi?
Podmanivá hudba cvrčků zastírá celý svět.
Ano, zanedbává své povinnosti, ale musí
přece užít svého mládí. Škoda by byla rozkvetlé třešně. Stín padl na louku, bažantice
na vejcích ukládá se již k spánku. Rychle! Ať
nemusí čekat krásný krokodýl, sleduje supa
vraždícího malou myšku.
Zvečera kráčí kreveta řekou. Sladké
šumění jezu k ní zdálky doléhá. Už je to jen
kousek. Hned za tímto meandrem a tímto
vydřím doupětem a tímto trsem zelenavých
řas a touto veselou vlnkou průzračné vody.
Je tu. Šťastně se zamilovaná k němu vrhne. Však náhle: krokodýl zakroutil krevetě
krkem. Ó kreveto, již křičíš v křupanově
chřtánu! Dočkal se krásný krokodýl, sleduje supa po večeři odlétajícího.
Zvečera kráčí kreveta krokodýlem…
Bylo časné ráno, konec února. Starý
muž se vydal do samoobsluhy. Potřeboval
mýdlo, novou propisku a jeho žaludek si
žádal rohlíky. Koupil hned čtyři. Když se
dostával k pokladně, byl mírně zklamán.
Nenašel mýdlo své oblíbené vůně a musel
si koupit s esencí medu a vanilky. To nesnášel. Mýdlo už ale nutně potřeboval. Vrátil
se domů, nasnídal se a umyl. Vyluštil oblíbené sudoku tak, jak to dělal každé ráno.
Pak se rozhodl ustlat si postel. Narovnal
peřinu a načechral polštáře. Začal skládat
své pruhované pyžamo, když v tom si všimnul střapaté díry. „Ach ne!“ hlesl a sedl si
na okraj postele. Znovu se mu vybavil ten
den.
Byly Vánoce. Venku se třpytil čerstvě napadaný sníh a mráz kreslil na okna
domu jemné pavučiny. Ze střechy visely
rampouchy ostré jako hroty nožů a venku
se rozléhal dětský smích. Doma to vonělo
cukrovím a purpurou. Přítmí v obývacím
pokoji rozhánělo jen slabé světlo vycházející ze svíček na ozdobeném stromečku. Dárky čekaly, až budou rozbaleny, ale ani starý muž, ani jeho žena nespěchali. Pyžamo
zdobené pruhy, střídavě modrými a bílými,
leželo v balíčku úplně dole.
Pamatoval si, že tu noc se ve svém novém pyžamu náramně vyspal. Když ho tehdy rozbalil, netušil, jak drahocenná věc se
z něj brzy stane.
Další jitro začalo jako každé jiné. Muž
vstal brzy, aby manželce nachystal snídani. Ukrojil dva plátky vánočky, namazal je
máslem a pak pořádnou vrstvou hruškové marmelády. Položil je na tác a dal vařit
vodu na čaj. Nebyl si jistý, jestli má uvařit
V. kategorie, ZUŠ Fr. Kmocha, Kolín,
vyučující Helena Malehová
55
brusinkový, nebo raději jahodový, a proto
se šel podívat, zda už jeho žena není vzhůru, aby se jí zeptal. Když otevřel dveře obývacího pokoje, spatřil ji, jak sedí na posteli
a křečovitě si svírá levou stranu hrudi. Tvář
měla bledou a staženou bolestí. Zřejmě se
mu snažila něco říct, on ale nerozeznal nic
jiného než prapodivné zvuky vycházející
z jejich úst. Okamžitě pochopil, co se děje.
56
Od té doby na ni den co den vzpomínal. Poslední věc, kterou od ní dostal, bylo
pyžamo. Pro starce tak tento kus oděvu
nabyl nesmírné hodnoty. Už to nebyl jen
pohodlný noční úbor, ale nenahraditelná
památka na ženu svého života. Silnou, vyrovnanou a upřímnou.
Nyní muž seděl na své posteli a prohlížel si děravý rukáv. Jako kdyby i tato věc
měla předurčený konec. Vždycky si myslel,
že pyžamo tady bude navždy, jako věčná
vzpomínka, která nemůže zemřít.
Dostal nápad. Vstal, převlékl se,
do kapsy kalhot si strčil peněženku a vydal
se do obchodu s oblečením. Doufal, že sežene stejné pyžamo. Po příchodu do prodejny se mu naskytlo příjemné překvapení.
Dole pod regály našel v zaprášené krabici
hned několik pyžam s modrými pruhy.
S úlevou si jedno vybral a vydal se k pokladně. Zaplatil a vrátil se domů. Zbytek dne
strávil u svého dobrého přítele. Přátelsky
klábosili o všedních věcech. Mezi řečí se kamarád zmínil, že si koupil lístek do divadla,
na představení hry „Tažní ptáci.“ Rád by
ji zhlédl, byl ale pozván na oslavu, kterou
nemůže odmítnout. Proto by mu lístek rád
věnoval. Stařec vděčně poděkoval, rozloučil se a odešel.
Doma si oblékl své nové pyžamo a ulehl do postele. Přestože byl unavený, nedokázal usnout. Neustále se převaloval. Asi
po dvou hodinách se mu to konečně podařilo, nespal však dobře. Probudil se brzy
ráno, neodpočatý a se špatnou náladou.
Nevybavoval si žádný sen. Vstal, natáhl se
pro své druhé, stále ještě roztržené pyžamo, obstaral si jehlu, nit a začal zašívat díru
v lokti. Za necelou půlhodinku měl hotovo.
Výsledek nebyl sice žádná sláva, na tom ale
v tuto chvíli nezáleželo. Dokončil své dílo,
uložil zašité pyžamo zpět do police a ustlal
postel. Pyžamo, které si včera koupil, vyhodil do odpadkového koše. Měl výčitky. Jako
kdyby chtěl vyměnit skutečnou vzpomínku
za falešnou.
Během dne se však jeho nálada zlepšila. Těšil se na divadelní představení. Doufal,
že ho hra přivede na jiné myšlenky. Večer si
tedy oblékl své slavnostní kalhoty, nejlepší
košili, uvázal si kravatu a obul pečlivě vyleštěné boty. Do kapsy uložil vstupenku
a vyrazil.
Opona se rozhrnula a na scénu vstoupil herec. Hlavní hrdina celého příběhu,
který se ocitl v nesnázích. Psal se začátek
sedmdesátých let a on měl vstoupit do strany. Pokud to udělá, získá teplé místečko.
Na stanici to tak udělali skoro všichni.
Zbývalo jich už jen několik. Také věděl, že
pokud nepodepíše, čekají ho problémy.
Na stanici přírodovědců, která pozorovala
tažné ptáky v přírodě, kroužkovala je a zaznamenávala jejich výskyt, se mu líbilo. Ti,
kteří podepsali, tvrdili, že jde jen o podpis,
na kterém ve skutečnosti nezáleží. On si to
však nemyslel. Před několika lety dával najevo svou nespokojenost. Na demonstracích se jich scházelo hodně. Věřil, že lidé
mají táhnout za jeden provaz, ale každý
z vlastní vůle, ne proto, že jim to někdo nařídil. Jenže prohráli. V jeho víře v lepší svět
se objevila obrovská trhlina a on měl nyní
předstírat, že ji nevidí.
Starý muž si ve tmě povzdechl. Jako
kdyby se to odehrálo včera, tak živě si to
pamatoval. S ženou kdysi řešili stejný problém. Měli děti, potřebovali peníze. Její nejlepší kamarádka skončila v kanceláři, kde
obě pracovaly, a nastoupla jako uvaděčka
v kině. Manžel této kamarádky dopadl ještě hůř, degradovali ho na kotelníka v jedné
zchátralé budově. Zato vedoucí kanceláře
byla zlá a vypočítavá. Nehezké vlastnosti
se jí ovšem vyplatily. Možná i to jeho ženu
přimělo, že se k některým věcem nikdy nesnížila. Smířila se však s tím, že bude dělat
obyčejnou uklízečku.
Byla tma. Představení dávno skončilo.
Starý muž seděl v liduprázdném sále a mezi
prsty zarmouceně žmoulal kus červeného
molitanu. Pozoroval vlnící se rudou oponu před sebou a šedá smítka prachu, jak
usedají na poškrábané jeviště. Přemýšlel.
Byl zklamán a zdráhal se uvěřit vlastním
myšlenkám. Přemýšlel o lidech. Tažní ptáci,
kteří se ženou střemhlav za sluncem, pomyslel si. Ale oč lepší je to dnes? Doba se
změnila, ale změnili se i lidé? Z jeho úvah
ho po chvíli vyrušil hrubý hlas. Když stařec
zvedl hlavu, uviděl vysokého muže, který se
mu snažil něco naznačit až příliš výraznými
gesty. Pochopil. Beze slova se zvedl ze svého sedadla, omluvně sklonil hlavu a opatrně prokličkoval mezi ostatními sedačkami
k východu.
Ve foyer si přisedl na lavičku vedle
usměvavého mladíka. Ve svých rukou stále
mačkal molitan. Mladík, zjevně nemile překvapen jeho přítomností, se na něj zadíval.
Chvíli váhal a pak prudce vstal a odešel
pryč. Stařec byl příliš unaven, než aby nad
tím dokázal přemýšlet. Pomalu se zvedl, vyšel z divadla a vydal se domů.
Doma se převlékl do svého pyžama
a lehl si do postele. Zavřel oči, a brzy se
oddal nekonečným snům. Snům, které by
vydaly za celé divadelní představení a ještě
kousek navíc. Ve snu byl šťasten. Pohrával
si s bezbřehými představami o lidech. Snil
o lidech, kteří myslí sami za sebe, kteří se
nenechají táhnout davem jako hloupé ovce
na porážku a dokážou prosazovat svůj
vlastní názor. O lidech přesně takových,
jaká byla jeho manželka, která mu dala toto
pyžamo. Pro všechny naprosto obyčejný
kus oděvu, který je k nerozeznání od ostatních. Ne však pro starce, který pochopil,
že obyčejné i kouzelné předměty vypadají
stejně.
V. kategorie, ZUŠ Bohuslava Martinů, Havířov,
vyučující Pavla Masaříková
Petr Zvěřina
KLIŠÉ
Všechna práva vyhrazena, bla bla bla.
Kdysi dávno, před dávnými časy, v dávné říši, v dávných dobách před dávnou
dobou, bylo, nebylo, žil byl starý stařec.
A ten stařec byl mocný čaroděj, či co, jenž
zachránil tento svět před strašlivým zlem
z pradávných časů, které se v příhodnou
dobu na příhodném místě zjevilo. Dvakrát.
A bylo to po mnoha letech, kdy se k tomuto
starci dobral mladý muž. Z nějakého důležitého důvodu tento stařec bydlel na tom
nejvyšším vrcholku té Nejvyšší Hory široko
daleko. Bůh ví, co tam ten dědek jedl. Nicméně, ten mladý muž dodrápal se na ten
nejvyšší vrchol Nejvyšší Hory. Ten vrchol
dotýkal se klenby nebeské, takže tam byla
pěkná kosa a málo kyslíku. Ale protože
hlavní hrdina nemůže umřít, tak nezemřel
ani tento mlaďoch, natož ten stařec. Dalším
57
důvodem, proč tento poutník nemohl umřít, bylo, že měl strašně tragickou minulost,
ve které mu umřeli jeho rodiče tragickou
smrtí, jenž je součástí děje a je později rozuzlena v šokujícím rozuzlení, které nikdo
nepředvídal.
I přistoupil ten mlaďoch k chýši starého hrdiny. Zaklepav, počkavší si na znamení, že můživše vstoupiti. Předchozí věta
není gramaticky správně, ale nezájem, poněvadž jsem autor a můžu si psát, co chci.
Stařec se rychlostí jeden metr za hodinu
dostal ke dveřím, které třesoucí se rukou
otevřel. Jeho ruka se tak třásla, že dveře vyletěly z pantu a roztříštily se na kousky.
Jakmile uviděl mladý muž starce před
dveřmi… nebo spíše před tím, co z nich
zbylo, poklekl.
„Povstaň a vstup, vyvolený!“ přikázal
stařec mocným hlasem nehodící se k jeho
vychrtlému, nehorázně starému tělu.
„Jistě, pane!“ odvětil mladý muž. Protože se mi už nechce furt dokola psát ‚mladý muž‘, tak ho pojmenujeme tím nejlepším jménem ze všech. Týpek s velkým „T“.
Týpek s velkým „T“ se postavil
a vstoupil. A tak započal jeho výcvik, aby se
stal dalším hrdinou, dalším vyvoleným.
„Byl jsi povolán, protože dle Proroctví musíš naplnit svůj osud a stát se králem
nebo tak něco. Stejně je to pěkná ptákovina,“ zaburácel starý muž a podal Týpkovi
svitek. Svitek byl protkán magií, jakou nikdo
nikdy předtím neviděl. Bylo to to Proroctví.
Rozložil svitek před sebe a uzřel svým smrtelným zrakem na onen posvátný text.
Svitek četl: „Jedinečná příležitost! Sleva až 20% na veškerý sortiment zboží! Jedině v Kauflandu!“
„Počkej! Podal jsem ti špatný svitek.
Tady máš ten správný,“ stařec mu rychle
podal ten správný svitek.
A ten svitek četl: „Aurkefkovkanesmy-
slnýtextafsfeaoblablajj.“
Týpek se na tento svitek díval zamyšleně. Hledal v těchto… „slovech“ nějaké tajemné poslání. Otočil svitek vzhůru nohama, ale pořád tam byl jen nějaký nesmyslný
text.
„Co to je za blbost?“ otázal se.
„To, můj drahý chlapče, je Proroctví.“
Týpek zachmuřil obočí:
„Vždyť je tam jen kopa písmenek vedle
sebe,“
„To protože neznáš pradávný zapomenutý jazyk, který jsem si právě vycucal z prstu. Každopádně, na tom svitku je napsané
proroctví, jak se zlý Temný Král Zatracení
vrátí a zničí veškerou existenci. A protože
jsem jen starý dědula, tak ho nemůžu zastavit. Ne tentokrát. Každopádně, píše se tam,
že musíš jít na nejvyšší vrchol Nejvyšší Druhé Hory široko daleko, která leží za sedmero horami, sedmero lesy, sedmero loukami,
sedmero řekami, sedmero potoky, sedmero -“
Povzdech jeho učedníka ho přerušil:
„No jo, chápu, prostě je to zatraceně daleko.“ Stařec však jen směle pokračoval dál.
„Sedmero palmovými stromy, sedmero -“
„Je tohle vážně nutné?“ vložil se
do toho opět Týpek.
„Fajn, dobře. Pak se tam píše, že se musíš z nějakého důvodu na tuto cestu vydat
sám. Dále musíš najít na té hoře pradávný
legendární meč jménem Kokoška Pastuší
Tobolka. Musíš konfrontovat strážce tohoto meče, Batmana, a zabít ho. Jenom pak
můžeš jít na vrchol Třetí Nejvyšší Hory, která je za sedmero horami, sedmero řekami,
sedmero lesy, sedmero loukami, sedmero
potoky, sedmero -“
Týpek umlčel starce dřív, než mohl pokračovat, a to tak, že mu strčil ruku do úst,
což by mělo být fyzikálně i biologicky ne-
možné.
Stařec jeho ruku vypliv a děl: „A nyní
tě naučím, jak porazit Temného Krále Zapomnění v 10 jednoduchých krocích, zasvětím tě do jeho minulosti, která je vitální
pro úspěch tvé mise, a spoustu dalších věcí.
A nyní tě do těchto tajemných tajemství zasvětím -“
Místností se ozvala rána, jak zeď vedle nich dramaticky implodovala. A tak tam,
kde stála zeď, nyní stál portál černý jak černá díra.
Z toho portálu se ozval hlas tak temný,
hluboký a sexy, že by se z toho každá dívka
na míle daleko pominula.
„Já jsem Temný Král Zapomnění. Ave
já! A nyní tě, ty seschlý dědulo, zničím! A jelikož jsem klišé záporák, tak tě zničím právě
teď, když se chystáš předat tajemství mé
minulosti tomuto týpkovi!“
„Hej! Jak to, že znáš mé jméno?“ obořil
se Týpek na hlas z temného portálu.
„Ty se jmenuješ ‚týpek‘?“ dotázal se
hlas z temného portálu, „tví rodiče museli
být ale strašní idioti.“
„Hej, nemluv tak o mých rodičích!“
V tom se z portálu začal ozývat zvuk,
jako kdyby někdo spustil vysavač. Stařec
byl do portálu ihned vcucnut, avšak Týpkovi se nic nestalo.
Hlas z temného portálu zaburácel:
„Hej! Jak to, že to na tebe nefungovalo?
Ksakru s tímhle Ultramoderním Sacím Zařízením 3000: Moderní Edice! Grr!“
Bylo slyšet praskání, jako když někdo
kope do ultramoderního sacího zařízení.
Týpek se odhodlal a tajně utekl dřív, než se
mohl Temný Král Zapomnění vzpamatovat
ze svého neduhu.
Předtím, než však utekl dost daleko,
otočil se a v dramatickém monologu prohlásil k nebesům se slzami v očích:
„Já se vrátím, Temný Králi Zapomnění!
Pak tě zničím a pomstím toho starého chlapa, co tu žil a též tak pomstím i své rodiče,
s jejichž smrtí si nějakým způsobem měl
něco společného. Tak přísahám na svoji
čest!“
Uplynulo mnoho let, a jak bylo psáno,
tak Týpek učinil. Vyšplhal se na nejvyšší
vrchol té Nejvyšší Druhé Hory. Na tomto
vrcholku pak byl hrad plný netopýrů. Poté,
co tyto netopýry vyhnal pomocí svých úžasných magických schopností, které objevil
v momentu svého největšího ohrožení při
cestě na tuto horu, vyšplhal do té nejvyšší
zpropadené komnaty té nejvyšší zpropadené. A v té komnatě stál na podstavci meč
Kokoška Pastuší Tobolka™, světlo z neexistující díry ve stropě dopadající na jeho naleštěnou čepel.
„Konečně!“ zašeptal Týpek a jal se
chopit meče, když tu se ze stínu, jako ten
největší borec, vynořil Batman, přičemž
místností proletělo hejno netopýrů, kteří
zmizeli stejně tak rychle, jak se objevili.
„Kámo, to je můj meč, i když ho nemůžu z dějových důvodů používat,“ jal se
mluviti Batman.
Týpek se zlekl náhlého představení
nové vedlejší postavy. Avšak ve své nekonečné inteligenci vymyslel neskutečně složitý plán. Ukázal na něco za Batmanem
a prohlásil: „Koukej! Za tebou je příhodně
umístěná věc, která tě má rozptýlit!“
Batman pozvedl obočí (ne, neptejte
se mě, jak mohl Týpek vědět, že Batman
pozvedl obočí, když měl na sobě masku)
a otočil se.
Týpek meč vzal a utekl pryč.
Uplynul mnoho let, blablabla, Týpek
konfrontoval Temného Krále Zapomnění.
„Temný Králi Zapomnění, vrátil jsem
se, abych s tebou bojoval! A hle, v mé pravé
ruce, Kokoška Pastuší Tobolka. A hle, v mé
levé ruce… nic. Tak pojď a bojuj se mnou
59
60
jako muž!“
„Ale já jsem žena,“ ozvalo se za ním.
Otočil se. Temný hlas, který znal z portálu,
vlastně pocházel z úst ženy. Velice pohledné ženy.
„Nebudu pokořen tvým vábným vzhledem, Temný Králi Zapomnění! Vím, že toto
je jen iluze, přestože velice pěkná iluze, tak
stejně jen iluze. I když vlastně nevím, jak to,
že to je iluze.“
„Fajn, když radši preferuješ boj s chlapem,“ vtom se ta kráska proměnila v toho
nejvíce klišé záporáka, jaký kdy kráčel
na tomto světě. Vysoký dva metry, zabalený v brnění temném jako noc, všude samé
ostny, rudé oči žhnoucí zpod ostnaté helmy
a nakonec zatraceně velký meč, který kompenzoval velikost jiné části jeho těla.
„A nyní tě rozdrtím, lidský červe!“ zaburácel a vytasil svůj velký meč.
„Do toho!“ odvětil svým vlastním zaburácením Týpek. Oba dva se vrhli do bitvy
tak úžasných proporcí, že překročila hranici smrtelnosti a zapsala se do dějin písmem
velikosti třicet v Times New Roman. Ano,
tak úžasný ten souboj byl!
Když byl všemu konec, stál nad poraženým Týpkem Temný Král Zapomnění,
meč připravený k finálnímu úderu.
„Nějaká poslední přání?“ zeptal se nakonec Temný Král Zapomnění.
„Prozraď mi své plány,“ dožadoval se
Týpek. Moc dobře totiž věděl, že takový
klišé záporák prostě nedokáže odolat dramatickému monologu. Temný Král Zapomnění sklopil meč a jal se monologovat:
„Můj plán je velice lehký. Nejdříve tě zabiju,
pak pomocí temných sil ovládnu celý svět
a z lidí sejmu jejich břímě svobody. Neboli
si z nich udělám otroky. Pak si dám nějaké
hranolky s tatarkou a cheeseburger s dvojitým množstvím sýru. Nakonec -“ jeho monolog se z rázu stal tragickým. Meč Koko-
ška Pastuší Tobolka mu projel zády a nyní
trčela její čepel z jeho hrudi.
Ksakru, pomyslel si Temný Král Zapomnění. Tak úžasný a tragický ten monolog
měl být!
Padnul na kolena, zář jeho očí ztrácející se pod helmou.
„Jediné, co jsem chtěl, bylo, aby mi
někdo udělal hranolky s tatarkou a dvojitý
cheeseburger!“
S těmi slovy zavřel své oči, již naposled, a skácel se k zemi.
„Tragická smrt pro tragického záporáka,“ pravil Týpek a odešel. A nikdo ho nikdy
již nespatřil, protože je jenom logické a reálné, aby někoho tak slavného a známého
nikdy nikdo nespatřil. Konec? Konec.
V. kategorie, ZUŠ Pavla Kalety, Český Těšín,
vyučující Josef Bičiště
PŘÍBĚHY INFINITIVNÍ
část sborníku kolektivu autorů ZUŠ Veselí nad Moravou
Infinitiv je neurčitý slovesný tvar a přesto se řazením infinitivů dá vyjádřit mnohé…
živý sen /noční můry/
Marie Chocholáčová
zubní ordinace
Patrik Břečka
Tereza Janečková
JÍT
NEČISTIT!
PŘÁT SI
ZASLECHNOUT
VYMLOUVAT SE
PŘÁT SI
OTOČIT SE
LAJDAT
TĚŠIT SE
UVIDĚT
BOLET
NARODIT SE
PRONÁSLEDOVAT
JET
RADOVAT SE!
UTÍKAT
SEDĚT
RADOVAT SE
SPĚCHAT
ČEKAT
HRÁT SI
malý bráška
BĚŽĚT
BOLET
VOZIT
BĚŽET
NUDIT SE
KOUPAT
ZADÝCHAT SE
BÁT SE
HRKAT
ZAKOPNOUT
VSTOUPIT
HLADIT
UPADNOUT
OTEVŘÍT
CHOVAT
ZLOMIT
BÁT SE
UČIT SE
BOLET
VYTRHNOUT
BAVIT
LEŽET
VYPLÁCHNOUT
PŘEBALOVAT
BÁT SE
BOLET
UMÝVAT
BOLET
BREČET
NESPAT
BREČET
UKLIDNIT SE
USPÁVAT
KŘIČET
ODEJÍT
KONEJŠIT
KŘIČET
ČISTIT!
KRMIT
PROBUDIT SE
VI. kategorie,
vyučující Vítězslava Trávníčková
ČISTIT
UKLÍZET
UKLÍZET!
ZLOBIT SE!!!
MÍT
MÍT RÁD
61
O KOČKÁCH A MYŠÍCH
NĚCO KRÁSNÉHO
část sborníku kolektivu autorů ZUŠ Liberec
část sborníku textů žáku ZUŠ Iši Krejčího v Olomouci
Kristýna Haringová
MYŠI V KAŠI
Ester Vele
POSLEPU
Kristýna Doubravová
ŠTĚSTÍ
Kristýna Balšánková
Někdy se kočka rozhodne, že si
uloví myš.
Jednou se kočce zdá sen
o myších. Jak chytla sedm myší a stáhla
je z kůže. Hodí je do mixéru a rozmixuje.
Hodí je na pekáč a udělá myší kaši. Jenže
než to stačí ochutnat, vzbudí se, a tak jde
do komory nachytat sedm myší. A přesně
jak v tom snu - stáhne je z kůže a než se
naděje, má udělanou myší kaši. Dala si to
za okno vychladnout. Pak tam přijde kocour a udělá lup! A myší kaše už není! Když
se kočka vrátí, myší kaše tam není. Kočka si
řekne, že to nevadí, v komoře je myší dost,
ale pak si vzpomene, že to byl poslední pár
a že je nikde jinde nenajde. Tak si ubohá
kočka může nechat o myší kaši jen snít.
A ten kocour, co snědl tu myší kaši,
si jen liboval, jaká to byla dobrota.
Jde kočka po zahradě,
vidí myš, jak sedí na lavičce.
Kočka říká: Chytím si myš i poslepu.
Myš se podívá, co to ta kočka dělá?
Tak si říká, že to taky bude chodit poslepu.
Tak chodí spolu po zahradě
a plot je vždycky odrazí.
je kečup na špagetách
Prsty mužské
jsou cukry v amoletách
Paže
Hladí ženu
od maminky
Něžně
Vůně lásky vzduchem
Zní
Tanec v bytě
VI. kategorie, vyučující Lukáš Horáček
Nebo v hlavě
Lucie Stroupková
TAJEMSTVÍ
Sním
Viděl jsem, jak se Alenka naklonila až úplně k Petříkovi a něco mu zašeptala do ouška.
Slůvko vyletělo z jejích úst, Petříkovi v oušku udělalo několik otoček a kotrmelců a pak mu
honem skočilo do kapsy, tak rychle, že ho ani maminka nestihla zachytit.
V kapse se pak slůvko zabydlelo docela rychle. Udupalo si pod sebou pohodlný pelíšek,
do kterého se schoulilo a spinkalo tak pohodlně, že to vypadalo, jako by tam lehávalo odjakživa. Zatímco spalo, začala zpod slůvka vyrůstat zelená tráva. Nejdříve jen pár stébélek, ta
se ale postupně měnila v trsy a rozrůstala se po kapse dál a dál, až v ní vytvořila obrovskou
zelenou peřinu. Pak začala mezi trávou vykukovat poupata. Soukala se vzhůru, sice trochu
rozespale, ale jakmile některé z nich vyrostlo tak, že mohlo přehlédnout přes celou pláň, rozevřelo se v barevný květ, z nějž vyletěl cizokrajný motýl nebo bzučící včela. Pak na té louce
začaly růst stromy. A na nich sladké ovoce a ptáci. Dva největší ptáci vynesli nad krajinu slunce, ti drobnější přifoukali mraky. A na tom místě žila spousta dobrých lidí. A zvířat. A všichni
se tam znali. A měli se tam krásně. A kolem údolí postavili zeď, aby jim ta krása neutekla.
A do zdi zasadili jedinou bránu.
A já jsem čert.
A já tu bránu hlídám.
A víc vám nepovím!
VII. kategorie, vyučující Magda Ada Veselá
63
IV. kategorie, ZUŠ Uničov, vyučující Jana Jurkasová
Alžběta ZDRAŽILOVÁ
STRACH MÁ VELKÉ OČI
1 místo prezence a místo konání přehlídky
Reduta, Masarykovo náměstí
2 místo konání přehlídky
Malá scéna slováckého divadla
2
9
3 ubytování a stravování
koleje, Studentské náměstí
3
4
5
8
10
6
1
7
4 ubytování
Penzion pod kopcem
5 ubytování a stravování
Domov mládeže SOŠ a GYM Staré Město
6 ubytování
Obchodní akademie a Vyšší odborná škola
7 ubytování
Penzion s wellness Uherské Hradiště
(Zimní stadion), Na Rybníku 1057
8 místo setkávání a odpočinku
dům knihy a kavárna Portál Masarykovo náměstí
9 organizace
ZUŠ Uherské Hradiště, Mariánské náměstí
10 MIC - městské informační centrum
Masarykovo náměstí, otevřeno denně
včetně soboty a neděle od 8:00 do 18:00
Základní umělecká škola Uherské Hradiště
děkuje těmto sponzorům:
František Hrňa, Restaurant NET Uherské Hradiště,
a spolupracujícím:
Klub kultury Uherské Hradiště
Slovácké divadlo Uherské Hradiště

Almanach oceněných prací - ZUŠ

Transkript

Podobné dokumenty

Moji drazí sponzoři, S láskou vás zdraví Vaše milovaná Anu Shilpa

Osobní dopis pro ZUŠ od paní Magdaleny Kožené

Rýžová miska

ffiffi ffi__ffiw ffiffi h-ffitr