Stáhnout soubor... - Moderní

Transkript

DRUHÁ
KULTURA
V československu
VII. ročník studentské konference
Gymnázium Olgy Havlové
29 / 2 / - 1 / 3 / 2012
Druhá kultura v ČSSR
Program
konference
Foto: Bohdan Holomíček
I. den 29.2.2012
09.00 / 9.20 / zahájení - Petr Pánek – PANT, Dagmar Juchelková - ředitelka gymnázia
09.20 / 10.00 / emblémy a rysy normalizace – Adam Drda
10.00 / 10.45 / workshopy I., II., III. - Lukáš Bárta, Jiří Hruška a Petr Šimíček
10.45 / 11.00 / přestávka
11.00 / 11.55 / workshopy I., II., III., výměna skupin
11.55 / 13.00 / oběd
13.00 / 13.50 / bytové divadlo, Originální videojournal – Andrej Krob
13.50 / 14.10 / přestávka a občerstvení
14.10 / 14.30 / Šafrán - Petruška Šustrová
14.30 / 15.30 / hudba za normalizace – Josef Rauvolf
15.40 / 16.00 / MOTIVAČNÍ SEMINÁŘ s učiteli pilotních škol
– podmínky a podoby organizace minikonference
Kulturní večer pro účastníky konference klubu Garage v Martinově
17.00 / 17.30 / divadelní kroužek GOH
18.00 / 18.45 / Divadlo na tahu „Vernisáž“
20.00_ koncert The Plastic People of the Universe
II. den 1.3.2012
9.00 / 10.00 / „Cáry starejch filmů“ – František Stárek
10.00 / 11.00 / projekt „underground“ – Monika Stehlíková a studenti z Plzně
11.00 / 11.20 / přestávka
11.20 / 12.05 / workshopy I., II., III., výměna skupin
12.05 / 13.00 / oběd
13.00 / 13.45 / projekce fotografií z normalizace – Bohdan Holomíček
13.45 / 14.00 / přestávka a občerstvení
14.00 _ povídání o životě v 70. a 80. létech 20. STOL. – Andrej Krob, Bohdan Holomíček,
Martin Věchet, Josef Rauvolf, Miroslav Skalický, František Stárek, Londýn
Studentské konference
na Gymnáziu Olgy Havlové
Občanské sdružení PANT ve spolupráci
s Gymnáziem Olgy Havlové pořádá již
VII. ročník středoškolské studentské
konference v Ostravě. Letos se akce
koná v rámci projektu Moderní dějiny
do škol, který je financován z prostředků
ESF a státního rozpočtu ČR
a bude tematicky zaměřena na
neoficiální kulturu v normalizačním
Československu .
Studentské konference na Gymnáziu Olgy
Havlové mají letitou tradici, první se konala
v roce 2006, po ní následovaly každoročně
další, již dvoudenní - vždy tematicky
zaměřené na události dějin 20. století,
pokrývaly tak postupně ve vymezených
časových úsecích jednotlivá zásadní údobí.
V prvních letech tato jedinečná setkávání
tradičně podporoval Magistrát města
Ostravy, proto byla témata prvních pěti
ročníků zaměřena výrazně regionálně. Loni
jsme již zvolili téma obecnější, zaměřili
jsme se na konkrétní fenomén (lágry
v totalitních režimech) a v tomto trendu
chceme pokračovat i nadále. Občanské
sdružení PANT bylo spoluorganizátorem
posledních ročníků konferencí a díky
svým aktivitám je nyní posouvá na
celorepublikovou úroveň.
Letos se konference koná poprvé jako
jedna z aktivit projektu Občanského
sdružení PANT „Moderní dějiny do škol“,
který je financován z prostředků ESF
a státního rozpočtu ČR. Tato skutečnost se
promítla do koncipování konference, která
je pilotní aktivitou, na níž v projektu naváže
aktivita další - studentské minikonference
na pilotních školách. Ostravské konference
se proto zúčastní učitelé z jiných částí
republiky (ze škol zapojených do projektu),
kteří v průběhu roku budou s naší podporou
organizovat se svými studenty vlastní
jednodenní studentské minikonference na
svých školách. Ty jsou další významnou
aktivitou projektu Moderní dějiny do škol,
jejich smyslem je rozšířit tuto netradiční
a velmi efektivní metodu vzdělávání také
do jiných škol v České republice. Tématem
letošní konference na Gymnáziu Olgy
Havlové v Ostravě bude tzv. druhá kultura
v ČSSR. Naším záměrem je představit
studentům, kteří se již narodili do
svobodných poměrů, období normalizační
ČSSR, především na poli kultury. Studentí
získají základní povědomí o cílech oficiální
komunistické kulturní politiky, jejich
konkrétních projevech, ale především
nahlédnou do oblasti neoficiální „druhé“
kultury a undergroundu. Nabídneme jim
pestrý program, zaměřený na dějinné
pozadí, literaturu, hudbu, divadlo, film,
fotografii a žurnalistiku, setkají se také
s výraznými osobnostmi tehdejší neoficiální
kulturní sféry. Součástí programu
bude také kulturní večer pro účastníky
konference, během které zhlédnou
studentské divadlo GOH, Havlovu Vernisáž
v inscenaci Divadla na tahu a koncert
The Plastic People of the Universe.
Základní charakteristika
studentských konferencí
- dvoudenní konference zainteresovaných
studentů a jejich učitelů z gymnázií
a středních škol z Ostravy a dalších měst
České republiky
- probíhá v prostorách Gymnázia Olgy
Havlové v Ostravě-Porubě (kvalitní
technické zázemí, multimediální učebny,
studovna, knihovna, stravovací kapacity)
- ubytování pro účastníky konference ze
vzdálenějších oblastí je zajištěno
v blízkosti gymnázia
- programovou nabídku zajistí
organizátoři z Občanského sdružení
PANT, jednotlivá témata pootevřou
pedagogové a pozvaní hosté (historikové,
pamětníci, žurnalisté, fotografové,
umělci...)
- konference je organizována pro
studenty, kteří se zajímají o moderní
dějiny, popřípadě chtějí studovat historii,
politologii či příbuzné obory na vysokých
školách (z každé oslovené školy tříčlenné
až pětičlenné skupiny studentů
s pedagogickým doprovodem)
- kulturní večer pro účastníky konference
- divadlo a hudba - studenti zkoumají
dobu minulou, ale přesto stále
přítomnou – neprožili ji, výrazně však
poznamenala životy jejich prarodičů
- otevřeno opomíjené téma – není možné
se tvářit, že to je již dávno, že je zbytečné
se k tehdejším událostem a lidským
osudům vracet - téma bude rozkryto
do hloubky, v běžné výuce na středních
školách je tomuto tématu většinou
věnováno málo času a pozornosti – výklady
a interpretace jsou často zploštělé,
povrchní, příliš odosobněné, často vyznívají
jen jako jakási odtažitá a dávná statistika
událostí a jmen
- zprostředkujeme studentům svědectví
pamětníků, jejich prožitky, vzpomínky
- studenti a učitelé vytvoří konferenční
sborník dobových dokumentů, fotografií,
osobních svědectví
- umožníme studentům s podobným
zájmem výměnu názorů a představení
vlastních projektů, vedeme je k umění
argumentace a diskuse
- zapojíme do aktivit pedagogy
z pilotních škol (výměna názorů
a zkušeností), nabídka uspořádání
jednodenní minikonference na jejich škole
- vymezené dějinné fenomény mohou
být prozkoumány mnohovrstevnatě
– nejen popisně s dominancí politických
a hospodářských dějin (jak bývá
bohužel obvyklé), ale taktéž v rovinách
dalších: reference o událostech a jejich
spoluutváření dobovým tiskem, literáty
a umělci, studentským hnutím, události
pohledem osobních svědectví, pohnutých
příběhů a rodinných historií, dochovaných
pramenů atd.
- studenty seznámíme s našimi nedávnými
dějinami a jejich aktéry, příčinami
a důsledky zhoubných ideologií jinou
formou, než nabízí běžná zevrubná
výuka – kombinace tradičních
i netradičních přístupů či metod jako
komunikační a tvůrčí výchova – studenti
nejsou pouhými pasivními příjemci dávek
faktografických informací, ale naopak
aktivními spolutvůrci, partnery v hledání
odpovědí (kreativita, rozvoj verbálních
schopností, prezentace názorů před širším
fórem posluchačů, workshopy, práce texty,
archiváliemi atd. atd.)
- rozšíření okruhu zapojených učitelů
a studentů mimo Ostravu, nabídka
spolupráce pro jiné střední školy - výměna
postřehů, nápadů, myšlenek, vzájemná
inspirace, metodické materiály a náměty
Řekni ďáblovi ne
Svatopluk Karásek
Řekni ďáblovi ne, ďábel je podvodník
a nikoho nevede správně
Say No to The Devil, say No
Devil is The Severe,
he won‘t Gtreat Nobody Dright,
say No to The Devil, say No.
Sejmou Ti podobu sejmou.
Tvář tvou zmažou Ti hlínou,
dají Ti masku posmrtnou.
Sejmou Ti podobu sejmou
Sejmou Tvou bustu sejmou.
Čas už hází proti skále
ty Tvý hlavy sádrový.
Sejmou Ti podobu, sejmou.
Ze zdi Tvý obtazy sejmou,
sejmou, Tvý obrazy sejmou.
Svezou je na velkou louku,
shoří v moři ohnivým,
sejmou Tvý obrazy sejmou.
Pak se pod zdí prázdnou sejdou,
koho teď tak karty sejmou.
Teď padlo jim žaludský eso,
tak ho hned do rámu daj.
Sejmou nám karty sejmou.
Sejmou Ti otisky, sejmou.
Pak teprve poznáš ďábla,
v hlavě se Ti rozsvítí.
sejmou Ti otisky sejmou.
Ivan Martin Jirous, Magor
(23.9. 1944 - 9.11. 2011)
Dagmarce
Víš vždyť víš
oči vyplakat
dovede si každý
V patře nade mnou dvacet dva andělů
přilepilo se na pilastry
deset let dvacet v údělu
lidi zde mají hrozné flastry
/…/
Jenom
něha a láska
jsou navždy
Mrazivý sever horký jih
Je pupek světa v Kartouzích?
Jako tu šíji labutí
kdo ohýbá mě Pane Ty?
Já si k smrti své dolezu sám
Sám si dolezu k své smrti
a nebudu potřebovat ani
úmrtní list
tím jsem si jist
a nebude mě už zajímat
zda nad mou rakví
sněží
či padá podzimní listí
ani mne zajímat nebude
zda nad mou rakví kecají kněží
/…/
Nicméně doufám
že bude sněžit
MEDAILONY
HOSTŮ
ADAM DRDA
Novinář, publicista a rozhlasový
dokumentarista, je ročník 1971. Na Vlastní
nohy se staví v 16 letech. Táhne ho to
k humanitním disciplinám, ale jak sám říká,
jako „výrazně nestudijní typ“ v podstatě
neutrpěl žádné socialistické vzdělání.
Zavrhuje jednu školu za druhou, včetně
příprav na profesi kameníka
i knihkupce. Coby mladistvý pracuje také
jako sanitář v nemocnici a později jako
domovník. V dělnických profesích si
v posledních dvou letech komunistické
totality málem libuje, jelikož preferuje
„čistou hlavu“ a názorovou svobodu.
Zajímá se o indexovou literaturu
a v roce 1988 se sbližuje s kulturním
disentem kolem samizdatové revue
Střední Evrop. Vypomáhá tu s výrobou
samizdatových publikací, po listopadu
1989 se stává nejprve písařem a sazečem,
poté redaktorem této revue. V první
polovině devadesátých let absolvoval
i jeden semestr politologie, nicméně
jeho skutečnou školou byla spolupráce
s autorským okruhem Střední Evropy
např. s básníky Josefem Mlejnekem,
Zbyňkem Hejdou, s politologem Rudolfem
Kučerou, kritikem a básníkem Andrejem
Stankovičem, nebo novinářkou Petruškou
Šustrovou. V diskusích s těmito lidmi
tříbí Adam své názory a ve svých prvních
textech rozvíjí novinářský talent. Ověřuje
si své analytické a kritické schopnosti,
orientuje se na kulturní a politická témata.
Startuje na žurnalistické dráze plně
zodpovědný za svou individuální průpravu
a pevně stojící za svými názory.
Promyšlená a ověřená argumentace se
stává konstantní součástí jeho práce.
Jako redaktor Střední Evropy působí do
roku 1994. Pak pracuje v Českém deníku
jako zpravodaj, reportér a komentátor.
Spolu s Petruškoku Šustrovou a Petrem
Placákem zde vede názorovou rubriku.
Fundované texty na politická i literární
témata píše také pro Revolver revue a její
Kritickou přílohu, kde se pravidelně objevují
jeho statě, týkající se mj. vyrovnání
s komunismem. Po zániku Českého deníku
přejmenovaného na Český týdeník, Drda
nakrátko přechází do tiskové agentury ČTK
a brzy do Lidových novin. Zde rovněž řídí
komentářovou rubriku a spolu s Andrejem
Stankovičem připravuje přílohu Umění
a kritika.
Pro novináře Adama Drdu asi nejdůležitější
etapu představuje šestileté působení
v české redakci BBC- Wolrd Service.
Nastoupil tam roku 2000 jako reportér
a analytik. A jak sám říká, práce
v profesionálním prostředí světově
renomované instituce, byla pro něj
vynikající školou. Zároveň ještě pravidelně
přispívá komentáři do Respektu
a Hospodářských novin. Kromě
toho připravil k vydání řadu knih pro
nakladatelství Prostor, Panevropa
a Institut pro středoevropskou kulturu
a politiku.
V roce 2006 se stal spolupracovníkem
občanského sdružení Post Bellum, které
natáčí vzpomínky politických vězňů,
válečných veteránů a obětí holocaustu.
Drda je i spoluautorem rozhlasového
cyklu Příběhy 20. století na Rádio Česko.
V poslední době navázal spolupráci se
společností Člověk v tísni
a s Úsravem pro studium totalitních
režimů. V seriálu Lidových novin nazvaném
Příběhy bezpráví zaznamenal osudy řady
lidí za komunistické totality. Je autorem
scénářů tří dokumentárních filmů - dva
z nich uvedla Česká televize - jde
o portréty Jiřího Gruntoráda a příběh
Sestry Nebeské, dcery kulacké.
Roku 2006 vydal spolu s Petrem Dudkem
neobyčejně důležitou knihu Kdo ve stínu
čeká moc. Jejich práce je fundovaným
a naléhavě potřebným varováním před
recidivou nějaké formy komunistické moci.
Drda tu ve svých statích neúprosnou
přesností odkrývá podstatu nereformované
KSČM, která se nevzdala ani ideologického
odkazu KSČ ani ideálu násilného
převzetí moci. V této dnes bohužel zcela
vyprodané knize analyzuje hlavní aspekty
komunistického pronikání do politických
a společenských pozic, včetně bezděčné
či naivní nápomoci demokratických
politických subjektů, špičkových politiků,
medií a popkultury. Bytostné zaujetí
a angažovanost proti totalitě obecně
a komunistické zvláště jsou v nejhlubším
základu jeho publicistické činnosti. I to
má Adam Drda společné s Ferdinandem
Peroutkou. Adam Drda v roce 2007 obdržel
Cenu Ferdinanda Peroutky. V posledních
letech se jako autor podílel na publikacích
pro školy společnosti Člověk v tísni
(Příběhy bezpráví - cesta ke svobodě,
Příběhy bezpráví - příběhy vzdoru, Mýty
o socialistických časech).
ZDROJ: www.ferdinandperoutka.cz
Andrej Krob
Andrej Krob se narodil 14. dubna 1938
v Chebu v rodině stavebního inženýra,
volyňského Čecha narozeného na Ukrajině
ve městě Dubno. Matka, Ruska, se narodila
v 1906 v obci Alexandrovo pod Moskvou.
Do Čech emigrovala se svým otcem po
říjnové revoluci. Střídavě učila ruštinu
a byla v domácnosti.
Andrej Krob se vyučil v oboru montér
ocelových konstrukcí v Transportě
Chrudim, studia na průmyslové škole
stavební (Hradec Králové) a strojní
(Praha) nedokončil. V mládí prošel mnoha
zaměstnáními a v roce 1963 zakotvil
v Divadle Na zábradlí. Zde také
v šedesátých letech absolvoval „divadelní
univerzitu“ jako kulisák, později jevištní
mistr a asistent scény u režiséra Jana
Grossmana a scénografa Libora Fáry
v období, kdy zde měly světovou premiéru
první hry Václava Havla.
V roce 1975 založil Divadlo na tahu
a se členy tohoto souboru nazkoušel
v té době zakázanou Havlovu Žebráckou
operu. Představení v Horních Počernicích
v hospodě U Čelikovských - 1. listopadu
1975 - nebylo rozehnáno policií, výslechy
a sankce začala dezorientovaná policie
provádět až šestý den po představení.
Po této inscenaci musel Andrej Krob,
mimo jiné také jeden z prvních signatářů
Charty 77, opustit zaměstnání. Třináct
let poté pracoval v pardubické firmě Tvar
jako montér těsnění oken. Za tu dobu na
okna natloukl nejméně šest set kilometrů
těsnicího kovového pásku, navštívil tisíce
bytů, zpravidla na sídlišti, a posvačil
několik metráků kabanosu.
V roce 1988 nastudoval a natočil na video,
rovněž se neherci, Havlovo Pokoušení.
Na konci osmdesátých let stál Andrej Krob
u zrodu Originálního Videojournalu, který
před sametovou revolucí dokumentoval
mimo jiné nejrůznější disidentské aktivity,
alternativní kulturu činnost, politické
demonstrace a pod. Zpravodajsko
publicistické magazíny si lidé doma
promítali na videokazetách a OVJ tak
v podstatě suploval nezávislá média.
Po listopadu 1989 se Andrej Krob rozhodl,
že nenechá legendu Divadla Na tahu ležet
ladem: obnovil seskupení amatérů a dnes
už i divadelních profesionálů, s nímž během
posledních šestnácti let inscenoval většinu
her Václava Havla, ale také například
Ioneskovo absurdní drama Plešatá
zpěvačka, Beckettovu Poslední pásku
nebo Čechovovy Tři sestry. Předpremiéry
svých inscenací uvádí pravidelně v rámci
zahradních slavností na své chalupě na
Hrádečku v Pokrkonoší.
Neméně úspěšný je Andrej Krob
s inscenacemi Havlových her na
profesionálních scénách, ať už to byla
Audience, Vernisáž a Žebrácká opera
v Polsku v divadle C. K. Norwida
v Jelení Hoře, Pokoušení, či Vyrozumění
v Klicperově divadle v Hradci Králové,
Largo desolato v Karlových Varech, či
Ztížená možnost soustředění v Divadle na
zábradlí. Režíroval také Hamleta v Chebu
a v Klicperově divadle v Hradci Králové
nedávno inscenoval hru Josefa Topola
Sbohem, Sokrate! Natočil také několik
dokumentárních snímků pro Českou
televizi, mezi jinými seriál jedenáct dílů pro
cyklus Samizdaty a sedm dílů pro Ateliéry
či hodinový dokument Magor. Zatím
poslední filmovou prací je dokumentární
film Fenomén Hrádeček aneb Strašidla pod
Břečtejnem natočený v r.2006 ve spolupráci
s producentem Čestmírem Kopeckým.
Autorsky i režijně spolupracuje se svou
dcerou, zpěvačkou Sylvií Krobovou
a Jiřím Reiningerem na představeních Bilbo
Compagnie. V posledních letech se zabývá
režírováním divadelních her současných
českých autorů. Pro profesionální
jeviště objevil například dramatika René
Levínského.
ZDROJ: www.aura-pont.cz
Petruška Šustrová
vznikl. Od května 1990 do ledna 1992 byla
poradkyní náměstka federálního ministra
vnitra a posléze náměstkyní federálního
ministra vnitra České a Slovenské
republiky.
Od roku 1992 pracuje jako novinářka
a překladatelka z angličtiny, ruštiny
a polštiny. Přeložila řadu knih, mezi
jinými Zrození moderní doby od Paula
Johnsona, Bílého orla, Rudou hvězdu
a Mikrokosmos od Normana Daviese a
Gulag Anny Applebaumové. Pravidelně
píše pro Lidové noviny fejetony, komentáře
a články na různá politická témata,
zejména o domácí politice, o vývoji v jiných
postkomunistických zemích, o jejich situaci
a společenských a politických problémech.
Spolupracuje rovněž s Českým rozhlasem,
BBC a několika českými a polskými
periodiky. Léta pravidelně vystupovala
v Českém rozhlase 6 – Svobodné Evropě.
Jako mezinárodní pozorovatelka se
zúčastnila voleb v roce 1999 v Gruzii,
ve stejném roce a v letech 2000 a 2003
v Ázerbajdžánu, a v roce 2004 v Bělorusku.
Je scenáristkou čtyř dokumentárních filmů
pro Českou televizi Gruzie v roce jedna,
Rumunsko – hledání minulosti, Azadlyg
znamená svoboda a Vyhnání a návrat
krymských Tatarů, Bolavá místa jižního
Kavkazu.
Petruška Šustrová se narodila 18. května
1947. V roce 1966 začala studovat češtinu
a dějepis na filozofické fakultě pražské
Karlovy university, v prosinci 1969 byla
uvězněna a strávila dva roky ve vězení,
odsouzená za „podvracení republiky“.
Po návratu z vězení nemohla ve studiích
pokračovat. Šustrová přitom nebyla z
žádné takzvané „reakcionářské rodiny“. Ale
sama si přišla na to, že proti totalitě
je třeba bojovat, smíření není možné.
V prosinci 1976 podepsala Chartu 77,
v roce 1985 byla jednou z jejích tří
mluvčích. Od roku 1979 byla členkou
Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Spolupracovala s různými samizdatovými
časopisy, byla členkou redakce časopisu
Střední Evropa.
Po návratu z vězení oficiálně pracovala
na poště a poté jako uklizečka, od srpna
1982 už nenašla až do pádu komunismu
v listopadu 1989 žádné zaměstnání.
Bezprostředně po 17. listopadu začala
pracovat v Nezávislém tiskovém středisku
a poté v týdeníku Respekt, který z něj
Z polštiny přeložila dvě knihy Andrzeje
Grajewského Rusko a kříž a Jidášův
komplex. Dále pak dílo Andrzeje
Paczkowského o poválečných dějinách
Půl století dějin Polska. Pro Český rozhlas
vytvořila řadu portrétů významných
osobností polského národa – od
předválečných politiků přes účastníky
protiněmeckého odboje až po Lecha
Walesu a Jana Pavla II. Zúčastnila se
v Polsku desítek konferencí, mnohokrát
psala do polských novin a vystupovala také
v polském rozhlase a televizi. Spolupracuje
s Polským institutem v Praze, účastní se
práce Polsko-české solidarity a je členkou
poradního orgánu českého ministra
zahraničí Česko-polské fórum.
V říjnu 2008 Senát Parlamentu České
republiky zvolil Petrušku Šustrovou do
Rady Ústavu pro studium totalitních
režimů. Získala řadu cen a vyznamenání,
mimo jiné od polského prezidenta
Alexandra Kwasniewského státní
vyznamenání Důstojnický kříž za zásluhy
o Polskou republiku a od českého
studentského časopisu Babylon Cenu krále
Ferdinanda Dobrotivého „za obyčejnou
lidskou slušnost“.
Zastavme se ještě u jednoho postřehu.
Měli bychom vzdát hold ženám, které se
zapojily do riskantní činnosti v disentu.
Zvláště těm, které při práci v Chartě ještě
vychovávaly své děti. Šustrová jich má pět.
Nikdo z nás nevyčítá žádné matce,
že byla pasivní v odporu vůči totalitnímu
režimu, protože se obávala postihu svých
dětí, zákazu studií. Petruška se ovšem
vyčerpávajícím způsobem starala o obojí,
o Chartu i o výchovu svých dětí. Vybrala si
roli, která do dneška není dost oceněná ani
v Chartě samotné. Chtěla totiž, aby její děti
především vyrůstaly ve světě, v němž se
nebudou bát říkat ve škole, co slyší doma.
ZDROJ: www.ferdinandperoutka.cz
František Stárek
Zaprvé: „Kdo chce, hledá způsoby. Kdo
nechce, hledá důvody.“ Zadruhý: „Kde je
vůle, tam je i cesta.“ To jsou dvě takový
motta, kterýma se řídím.
František Stárek, zvaný Čuňas, se narodil
1. prosince 1952 v Plzni. Již na základní
škole v Teplicích pro sebe objevil
beatnickou kulturu a od šesté třídy bojoval
za dlouhé vlasy. Po maturitě, kterou
absolvoval v krátkovlasé paruce, Teplice
opustil a získal zaměstnání v Praze, kde
se spřátelil s tamní undergroundovou
scénou. Rozhodl se postupně prolamovat
hranice pražské scény směrem k dalším
neoficiálním společenstvím mimo
hlavní město. Podle předchozích - nikdy
neuskutečněných - projektů nezávislého
média pro undergroundovou scénu začal
v roce 1979 vydávat samizdatový časopis
Vokno. To už měl za sebou osmiměsíční
věznění v Plzni na Borech v roce 1976,
kdy byl odsouzen v procesu proti skupině
The Plastic People of the Universe. Nikdo
ze strůjců procesu tehdy nepředpokládal,
že nespravedlivý rozsudek nad členy
skupiny propojí do té doby oddělené světy
a dá vzniknout Chartě 77. Stárek sám ji
podepsal už v roce 1977.
Když se o dva roky později začal režim
za Chartu tvrdě mstít, spoluzakládal
František Stárek komunu v Nové Vísce
u Kadaně. Rozsáhlá usedlost s velkou
stodolou sloužila jako soukromá scéna
pro undergroundové koncerty a kulturní
akce. V roce 1981 byla cíleně vyvlastněna
a jiný prostor se již nepodařilo kvůli
tlaku ze strany Státní bezpečnosti
koupit. Po rozehnání komuny putoval
Stárek za vydávání Vokna na dva a
půl roku do vězení. Ještě předtím mu
StB zprostředkovala výjezdní doložku
k občanskému průkazu v naději, že by
mohl sám od sebe emigrovat. Místo toho
ale Stárek stačil vyjet do Polska, kde se
setkal s hlavními protagonisty polského
undergroundu a podpořil vznikající
Solidaritu.
Po návratu z vězení v roce 1984 Stárek,
zatížen dvouletým ochranným dohledem
rovnajícím se téměř nevolnictví, ve
vydavatelské práci pokračoval.
S filmařem Michalem Hýbkem
a dalšími přáteli se podílel i na produkci
a distribuci Originálního videojournalu,
který byl rozšiřován podobnými cestami
jako samizdatové Vokno a přinášel
filmové dokumentární pořady o umění,
disidentském prostředí či ekologii. Vokno
přirozeně vycházelo dál. Jako šéfredaktor
byl Stárek znovu i se svou budoucí
manželkou Ivanou Vojtkovou v únoru 1989
zatčen a opětovně odsouzen na dva a půl
roku vězení. 17. listopad roku 1989 strávil
ve vězení, propuštěn byl až 26. listopadu
1989 na amnestii prezidenta republiky.
V následujícím roce nastoupil ke
kontrarozvědce, kde nakonec setrval
až do roku 2007. V současnosti se
jako zaměstnanec Ústavu pro studium
totalitních režimů věnuje badatelskému
a dokumentačnímu projektu k dějinám
československého undergroundu.
V soukromí se zabývá rodinnou genealogií
a organizuje undergroundové festivaly.
ZDROJ: www.pametnaroda.cz
Josef Rauvolf
Josef Rauvolf (* 2. ledna 1953 Cheb) je
český překladatel a publicista. Vystudoval
FF UK, poté pracoval jako domovník
a překládal texty pro samizdat. Za svůj
život přeložil již řadu knih zejména
z okruhu beatnické literatury, např. ‚‘Nahý
oběd‘‘ W. S. Burroughse, knihy Jacka
Kerouaca či Charlese Bukowského. Podílel
se na natáčení několika televizních pořadů.
Vydal monografii s názvem ‚‘Hledání
Jaromíra Nohavici‘‘.
ZDROJ: cs.wikipedia.org
Bohdan Holomíček
Bohdan Holomíček se narodil na Ukrajině
do rodiny volyňských Čechů. Do severních
Čech se přestěhovali, když mu byly čtyři
roky. První fotoaparát Smena dostal
ještě jako dítě. Od té doby se fotografii
věnuje nepřetržitě. Nevystudoval žádnou
fotografickou školu, většinu života pracoval
jako elektrikář, montér, údržbář. Výhradně
fotografií se živí od devadesátých let.
Dlouhodobě se věnuje divadelní fotografii.
Od sedmdesátých let spolupracoval
s Divadlem Na tahu, později s Divadlem Na
zábradlí, Činoherním klubem, Švandovým
divadlem, Divadlem Komedie, Ha Divadlem,
divadlem v Ústí nad Labem, v Hradci
Králové, v Pardubicích a v neposlední řadě
s Národním divadlem, kde dokumentoval
i prostředí zákulisí, dílen a provozu divadla.
V souvislosti s jeho tvorbou se často
mluví o fotografickém deníku. Množství
naexponovaných filmů (bývalo to ročně
přes tisíc) poodhaluje způsob jeho práce.
V obrovském počtu zachycených okamžiků
se rýsuje subjektivní historie nedávných
českých dějin. Subjektivní ve smyslu
osobního přístupu ke světu a k lidem.
Holomíček vypráví a lidé se stávají součástí
jeho nekonečného příběhu o minulosti
zpřítomňované fotografií.
Nezaměnitelný způsob instalování
a popisování fotografií se stal součástí
Holomíčkova autorského rukopisu. Díky
jeho zvětšeninám dodnes víme, co je
obyčejný fotografický papír Dokument.
Podobně jako jiní dokumentaristé
(Hochová, Štreit) nedělal ze snímků výřezy
a nechával fotografii ohraničenou černým
rámečkem (někdy zdvojeným rámem okna
auta). Do zbývajícího bílého místa na
papíru potom vepisoval popisky. Objevuje
se na nich vročení, doplněné
o krátký přepis toho, co tehdy někdo řekl,
často také místo, kde byl snímek pořízen.
Někdy není už zpětně jasné, kde a kdy se
zachycená událost odehrála. V takových
případech se ukazuje, že Holomíček si
nejenom neklade nárok na objektivitu,
ale že fotografie jsou prostředníkem
osobních vzpomínek, třeba už neurčitých:
„vím kde, nevím kdy“, „asi 1986“,
„kousek od…“, „možná 1990“. Od
konce osmdesátých let vystavuje takto
nezvětšované a popsané fotografie
v řadách vedle sebe a nad sebou.
Neprezentuje jednotlivé snímky, ale vytváří
množiny obrazů, které fungují jako celky.
Jako kdyby se význam vyfotografovaného
vytvářel teprve spojením s jinými
zachycenými okamžiky. Mozaika fotografií
umožňuje pracovat s tím, co se nachází
v prostoru mezi. Tento způsob instalace
vytváří fotografiím podmínky, ve kterých se
rozvíjejí jejich další životy.
Holomíček rád vysílá fotografie zpátky do
oběhu – rozdává je lidem, kteří jsou na nich
zachyceni. Nebo vytváří a pointuje příběh
tím, jak fotografie seřadí v autorských
knihách. Zdá se, že jeho hlavním cílem
je prostřednictvím fotografií budovat
sítě vztahů (a to jak mezi jednotlivými
snímky, tak mezi lidmi). Zapadá do toho
i jeho oblíbené tvrzení, že není důležitý
cíl, ale cesta. Holomíček nafotil nespočet
nejrůznějších lidí, od těch úplně obyčejných
až po ikony disentu (v sedmdesátých
letech se seznámil s Václavem a Olgou
Havlovými a stal se dokumentátorem
společenských a kulturních událostí na
Hrádečku i jinde). K jednomu motivu se
ale celý život vrací a je to právě taková
obyčejná cesta, vedoucí ze silnice. Ona
jedna konkrétní cesta, která ho dodnes
přitahuje, zachycená na ohromném
množství záběrů v nejrůznějších dobách,
odráží jeho myšlení. Někdy se v záběru
objeví fotografova ruka, připomínající jeho
vlastní přítomnost, jakoby si chtěl sáhnout
na okamžik, kdy se přítomnost mění na
minulost.
V nekonečné sérii autoportrétů vytváří
Holomíček ten nejsubjektivnější dokument
o nedávné minulosti a současnosti. Ačkoliv
tvrdí, že žádná témata nesleduje, věnuje se
svým tématům i po té, co přešel po r. 2003
na digitální technologii. Hledání autorství
a cesty spojuje černobílou analogovou
minulost s digitální přítomností. Rozsáhlý
archiv postupně digitalizuje a v poslední
době prezentuje fotografie formou
promítání.
a západních Čech. Za to byl spolu s
Havelkou a Stárkem v červenci 1976
v první fázi tzv. procesu s PPU odsouzen,
na Borech měl strávit osmnáct měsíců
nepodmíněně.
ZDROJ: artlist.cz
Odvolací soud zkrátil trest na polovinu,
Skalák jej strávil v dolech ve Zbůchu.
Těsně před propuštěním se postavil
proti tomu, aby ho ostříhali, výsledkem
bylo čtrnáct dní v korekci, jejíž podmínky
připomínaly padesátá léta. A samozřejmě,
že ho nakonec ostříhali, ale vlasy alespoň
tajně vylovil z odpadkového koše, má je
schované dodnes. Po návratu z vězení
spolu s Karlem Havelkou - Kocourem,
Františkem Stárkem – Čuňasem a dalšími
koupil dům na Nové Vísce u Chomutova.
Víska se na řadu měsíců stala příkladně
fungující nezávislou undergroundovou
komunitou, kam se na víkendové koncerty
či přednášky sjížděly stovky lidí, to vše
samozřejmě za bdělého dozoru státní
i veřejné bezpečnosti. V roce 1977
podepsal Chartu 77 a dál obtěžoval
„orgány“ svými námitkami proti
porušování občanských a lidských
práv, dokladem je např. jeho reakce na
estébácký publicistický pořad „Atentát na
kulturu“, v němž státní televize ovládaná
politickou policií představila skupinu The
Plastic People of the Universe a další
undergroundové kapely jako spolek opilců,
narkomanů a špinavých deviantů řízených
západními špionážními centry.
Miroslav Skalický
Narodil se v roce 1952 v Plzni, kde se
vyučil tesařem. Už od dětství projevoval
svobodného ducha i smysl pro humor,
o povaze režimu neměl především
díky rodičům žádné iluze. Jeho první
„záškodnickou akcí“ byly návštěvy
služebny Veřejné bezpečnosti, kde
s kamarádem nahlásili ztrátu deseti haléřů
a žádali příslušné orgány o zaprotokolování
a patřičné vyšetření.
V roce 1968 se přestěhoval do Chomutova
a rychle se zapojil do života severočeské
undergroundové komunity. Začal psát
texty, ale nikdo je nechtěl hrát, zdály se
příliš provokativní, proto si (navzdory
faktu, že neuměl na žádný hudební
nástroj) založil vlastní kapelu The
Hever and Vazelína Band. Její vtipné,
syrové a přímočaré texty provázely
undergroundovou komunitu celou
normalizaci. Martin Jirous vzpomíná, jak ho
dokonce dva bachaři v kriminále požádali,
aby jim zazpíval Skalákovu píseň Červený
vejložky (předtím ovšem za zpěv napařili
Jirousovi zvláštní trest). Nejpopulárnější
písní Heveru a Vazelíny se stala Tesilová
verbež.
V prosinci 1975 spolu s Karlem Havelkou
a Františkem Stárkem zorganizoval Večer
poezie a hudby v Přešticích u Plzně.
Náplní bylo promítání filmů, čtení Zprávy
o 3. hudebním obrození jejím autorem
Ivanem Martinem Jirousem a následně
vystoupení muzikantů Svatopluka Karáska
a Charlieho Soukupa. Skalák podle obalu
desky Franka Zappy vyrobil pozvánku a do
Přeštic pozval řadu přátel ze severních
Československá Televize Praha
Vyjádření k pořadu „Atentát na kulturu“
z 8.6.1977
K dovršení blbosti našich hromadnejch
sdělovacích prostředků, přispěl po
novinách a rozhlase i vynález, který máte
k dispozici zneužívat, tedy televize.
Je až neuvěřitelné, jaké sousta
předhazujete svým „kulturním“
bačkorovým slepovačům.
Lži, výmysly, lži, pomluvy, lži, oblbování,
lži, žvanění, lži, nesmysly…… Televize,
Estráda, Šaškárna, Bzukárna…..
Proč se bojíte říct savcům, kteří si rádi
říkaj „lidi“ pravdu?
Proč je voblbujete, když jsou dost voblblí
jinýma systémama, například právem na
práci?
Co je vám, nebo komukoliv jinýmu do
zábavy, smýšlení, či způsobu žití
a vyjadřování jiných, rozumnějších lidí, kteří
na rozdíl od vás již vše pochopili?
Něco si zas vymyslete a zavřete všechny.
Vládněte nám, učte nás. Likvidujte nás….
Jenom nám prosím vás nelžete a nebojte
se nás.
My vás chápem, smějem se vám,
posloucháme vás. Rádi pomáháme všem,
kteří to potřebujou. Nepište mi prosím,
jestli vám mám zaslat bonboniéru, nebo
kytičku fialek.
Těším se na odpověď a následky.
Chomutov 8.6.1977
Miroslav Skalický
Podílel se na vydání prvních dvou
čísel časopisu VOKNO, ale v roce 1980
začala StB intenzivně vyhrožovat jeho
rodině včetně malé dcerky. Znechucen
poměry v zemi, kde drtivá většina lidí
držela pusu a krok, a naplněn obavami
o osud rodiny emigroval do Vídně, kde
se rychle zapojil do práce na podporu
opozice v Československu. I zde ale
musel překonávat počáteční nedůvěru
„spořádaných“ exulantů k „máničkám“.
Velkou oporou mu byli Pavel Tigrid
a Karel Schwarzenberg. Skalák organizoval
pašování exilových časopisů do vlasti,
v létě objížděl jugoslávské pobřeží
a rozdával československým rekreantům
časopisy Svědectví a Listy, podílel se
na protestních akcích proti porušování
lidských práv v ČSSR. Při návštěvě
komunistického prezidenta Gustava
Husáka například polepil cestu z letiště do
středu Vídně tisíci stylizovanými zatykači.
Po listopadovém převratu koupil na
Vysočině rozbořený mlýn a dvacet let
ho přestavoval. Dnes je Skalákův mlýn
v Meziříčku u Želetavy nejen svědectvím
architektonicky odvážného ducha specificky
inspirovaného Gaudím, ale především
místem, kde se každoročně setkávají
lidé věřící, že undergroundu neodzvoní
v žádném režimu a bude ho stále třeba.
Ve mlýně se každoročně pořádá festival
Magorovo Vydří a řada dalších akcí.
Skalák poskytuje prostor hlavně mladých
začínajícím kapelám včetně technařů.
I když sám techno nemá rád („chodím tu
se špunty v uších“), dobře si pamatuje, jak
těžko si alternativní hudba hledá místo
na slunci. Zášť k jinakosti a odlišnosti
nebyla specifikem komunistů a těch, kteří
by chtěli diktovat, co je v umění „krásné“
a „správné“, je bohužel v každém režimu
dostatek. Svým otevřeným přístupem
k alternativě si vysloužil nenávist
velké části místní komunity a je po léta
šikanován samosprávami okolních obcí
a řadou místních lidí. Skalák vše snáší se
stoickým klidem – výhružky vypálením
mlýna, řada neodůvodněných udání na
policii, administrativní obstrukce, pomluvy
a zášť vůči obyvatelům mlýna včetně psa
a koz nejsou v jeho životě nic nového, ustál
už ale horší věci.
Tereza Kališová, Michaela Fecková,
Miloš Jan Pavlata, Václav Rašpl, Monika
Stehlíková. Gymnázium Plzeň, Mikulášské
nám. 23, Plzeň 326 00
Nominační dopis na Cenu příběhů bezpráví,
kterou Miroslav Skalický získal 1. listopadu
2011.
Martin Věchet
Geronimo
Zakladatel nejstaršího rockového festivalu
pod širým nebem, odehrávajícího se
v Trutnově. Počátky tohoto festivalu
sahají do roku 1987, tehdy byl ještě StB
rozehnán. Martin vzešel z undegroundu,
což ovlivňuje jeho život doteď – na jedné
straně přátelství s Václavem Havlem
a dalšími známými disidenty, na straně
druhé komplikovaný vztah s úředními
autoritami. Jeho hudebně-organizátorské
aktivity mají stále politický podtext, což
se na festivalu dodnes projevuje. Martin
Věchet si libuje v indiánské symbolice
a rétorice a používá přezdívku Černý válčící
los, kterou kdysi získal mezi kanadskými
indiány.
Zpráva o třetím
českém hudebním obrození
Ivan Martin Jirous
Ve velkých kulturních revolucích je jedinou
metodou pro lidi, aby se osvobodili sami,
a nesmí být užito žádné metody, která dělá
věci za ně.
Věřte lidem, spoléhejte na ně
a respektujte jejích iniciativu. Odhoďte
strach! Nebojte se Zmatků. Ať se lidé
Vychovají sami V tomto velkém revolučním
hnutí.
Mao Ce-tung
I
Na sklonku roku 1974, den před Silvestrem,
jeli jsme Vlakem na koncert do Líšnice,
malé Vesnice západně od Prahy. Vystoupili
jsme na nejbližší železniční zastávce
a pěšky šli asi čtyři Zbývající kilometry.
Bylo to na kraji soumraku, šli jsme přes
poloumrzlá bažinatá luka nejkratší cestou
k vesnici. Bylo nás čtyřicet pět. Věděli
jsme, že Z druhé strany, od autobusové
zastávky, se k Líšnici blíží jiní naši přátelé,
a mnozí další přijedou Vozy. Měli jsme
radostně vzrušenou náladu. Byl konec
roku a před námi nesmírně hmatatelná
naděje, že ho oslavíme hudbou; šli jsme na
první koncert skupiny Umělá hmota, a hrát
měli ještě Plastikové, DG 307 a další. Jak
jsme se přesouvali pustou krajinou, plno
z nás zakoušelo intenzivně pocit, který
někteří formulovali slovně. Připomínalo
nám to chození na hory prvních husitů.
Když to bylo řečeno, žertovali jsme na
toto téma a rozvíjeli je. Jak přijdeme do
Líšnice, a tam již budou čekat panští - dnes
establishmenťáci - rozeženou nás.
Tak se i stalo. Přesto, že se jednalo
o předsilvestrovské setkání přátelhudebníků a venkovského hasičského
sboru, s nimiž tito hudebníci hrají fotbalová
utkání, v sále veřejné restaurace - přesto,
že místní národní výbor předběžně schválil
toto setkání - byli shromáždění na místě
vyzvání, aby se rozešli, jinak že proti
nim bude použito násilí. Rozešli jsme se.
Protože lidé, kteří dnes chodí poslouchat
hudbu, kterou mají rádi, tak jako kdysi
chodili jiní poslouchat na hory slovo,
které chtěli slyšet, nemají prozatím jinou
možnost než násilí ustoupit. Ve stejné
době, kdy museli vyklidit sál restaurace
v Líšnici, odbývala se v lokále téže
restaurace oslava myslivců s dechovkou,
jejíž decibely se vyrovnají decibelům
rockové hudby a s rozsvíceným
stromečkem, tím laskavým symbolem
Vánoc. Účastníkem této oslavy byl i muž,
který zakázal druhým bavit se způsobem,
který jim vyhovuje, arogantně odmítl mluvit
s jejich zástupci a zavolal na ně policii.
Byl to Zástupce tajemníka MNV v Líšnici.
Kdysi bychom mu asi říkali sluha
Antikristův, dneska je to zástupce
establishmentu.Nezaslouží si pozornosti,
která je mu zde věnována. je jedním
z mnoha bezejmenných byrokratů, kteří
od počátku sedmdesátých let znemožnili,
zakázali či rozehnali řady jiných hudebních
setkání. Je příznačným atributem doby,
která obrací svoji zášť a podezíravost proti
lidem, kteří nechtějí nic víc než vytvářet
takové umění, jaké vytvářet musí, kteří
tvrdohlavě odmítají přistoupit na to, že by
umění mohlo sloužit ještě něčemu jinému
než oslovování lidí, kteří si spolu s ním přejí
žít v pravdě.
II
Ani ne tak o tom, co tito lidé dělají, protože
hudbu je především třeba slyšet - jako
o tom, jak to dělají a proč to dělají, se
pokusím mluvit v této zprávě. Týká se
třetího českého hudebního obrození
- doby, která začíná v první polovině
sedmdesátých let, nejspíš tak v roce 1973.
Kdy vlastně bylo první české hudební
obrození (bylo-li vůbec někdy), není v této
souvislosti důležité. Náš termín vznikl
vzpomínkou na někdejší výrok Karla Vojáka
z okruhu skupiny The Primitives Group:
označil totiž za druhé České hudební
obrození sklonek šedesátých let, dobu,
kdy došlo k netušené eskalaci rockových
(nebo bigbeatových, jak se jim tehdy říkalo)
skupin především v Praze, ale i kdekoli
v Československu.
Jenom v samotné Praze jich bylo několik
set. Z nich jen málo dosáhlo veřejného
uznání nebo dokonce slávy. O to nejde.
Důležité bylo, že u nás dostali příležitost
dělat umění lidé, kteří by se k tomu nikdy
nemohli dostat přes filtry dané handicapy
původu, nevědomosti o tom, co je to
vlastně vzdělání, neochoty podstoupit
vzdělání v případě, že měli představu
o tom, jak obtížné a nepříjemné je dostat
se k němu za současného systému
školství. Nejpodstatnější je právě to
množství rockových kapel v té době. Ať
byly jakkoli kvalitní, vytvářely podhoubí pro
přirozený výběr. Kapely hrály a rozpadaly
se a sdružovaly se v nové. Jak jinak se
o sobě mohou dozvědět lidé spřízněných
názorů a povah než tím, že si navzájem na
relativně veřejném fóru předvedou to, co
dovedou?
Za jeden z největších zločinů současného
establishmentu považuji informační
blokádu, kterou obklopuje mladé lidi
v tomto nejdůležitějším věku 16-19 let,
kdy se člověk formuje pro celý budoucí
život. Bere mne čert, když slyším názory,
že ten, který je k něčemu určen, se k tomu
dostane, že si to najde. Kde si to má najít,
když je obklopen zdí neprostupného mlčení
a nevědomosti? Josef Janíček, nynější
kapelník Plastiků, působil tři roky v kapele
The Swimmers, než se stal
v devatenácti letech členem skupiny
The Primitives Group. Milan Hlavsa, když
založil v devatenácti letech The Plastic
People of the Universe, měl za sebou
činnost ve skupině The Undertakers
a dvě vlastní kapely s jepičím životem.
Jak mají zakládat nové životaschopné
skupiny mladí lidé dneska, když nemají
potřebné spontánně vznikající hudební
zázemí, v němž by se mohli srovnávat,
setkávat a rozcházet se podle své
svobodné vůle, vedeni pouze svým
svobodným hudebním cítěním a především
vzájemnou náklonností? Ať je tomu jakkoli,
ty doby jsou nenávratně pryč; toto krátké
ohlédnutí do historie české rockové hudby
je uváděné koneckonců jenom pro srovnání
se současným stavem, jak o něm budu
mluvit za chvíli. Záměrně jsem nejmenoval
žádnou z kdysi slavných českých rockových
skupin, spíše mi šlo o to upozornit na
obrovskou šíři rockové hudby v té době.
Ale existovala V Praze kapela, kterou
si nelze nepřipomenout: The Primitives
Group.
III
Když Se mění modus hudby,
když se modus hudby změnil,
když se mění modus hudby,
třesou se hradby města.
The Fugs
S odstupem let můžeme dnes již bez
nadsázky říci, že se vznikem skupiny
The Primitives Group se v Praze objevuje
v hudbě fenomén undergroundu - i když
zatím nikoli vědomě, ale v rovině pocitové.
To je také důvod, proč jsme nezmiňovali
jiné kapely ,,slavné“ éry českého beatu.
Žalostně promrhaly svoje možnosti i svoji
povinnost. Bylo s úžasem pozorovat, jak
rychle zástupci nejmladšího odvětví umění
předstihli v komercionalizaci
a zkonzumnění staré zavedené pokleslé
žánry. Jak se úběžníkem jejich úsilí stala
kariéra na půdě tzv. divadel malých forem,
jak dbali o zakademičnění svého projevu,
aby jim nic nemohli vytknout duchovně
nemohoucí kritikové, kteří posuzují oblast
rockové hudby odumírajícími kritérii, která
se již nehodí na nic, ani na ty oblasti umění,
z nichž byla kdysi převzata.
V tomto komerčním moři duchovní bídy, do
něhož se jedna za druhou nořily oficiálně
přijímané kapely, nebylo možno The
Primitives Group přehlédnout. Byla to
drsná a surová skupina, na hony vzdálená
jakékoliv uhlazenosti, Spíše podvědomě
usilující o pravý opak. Neměla svůj původní
repertoár; ale osvědčila dokonalý cit
prohodnoty, hrajíc skladby Jimi Hendrixe,
Erica Burdona, The Grateful Dead,
The Pretty Things, The Doors, The Mothers
of Invention, The Fugs. Na sklonku
šedesátých let bylo uvádění anglosaských
skupin na českou scénu naprosto
nezbytné, měla-li se příští rocková česká
hudba pozvednout na světovou úroveň.
Trh tenkrát nebyl zdaleka tak nasycen
zahraničními gramodeskami jako dnes.
Když Primitivové hráli prvně Franka Zappu,
znala ho v Praze hrstka zasvěcenců.
Ale to by ještě z Primitives Group
neudělalo kapelu, od níž lze legitimně
sledovat underground jako hnutí, které
vytváří stranou zavedené společnosti
vlastní svébytný svět s jiným vnitřním
nábojem, jinou estetikou a v důsledku toho
i jinou etikou. Byla to především orientace
na jeden směr současné hudby,
tzv. psychedelic sound. Tady již byli
Primitivové zcela tvůrčí. Již proto, že
v době, kdy se na tuto hudbu orientují,
nevědí o ní o moc víc, než co si pod těmito
slovy představují. Vyložili si je ovšem
naprosto správně. Usilují svojí hudbou
způsobit u posluchačů zvláštní stav mysli,
který člověka alespoň na chvíli osvobozuje
od všeho a obnažuje mu primární základy
jeho bytosti. Kromě hudby k tomu
slouží řady jiných prostředků, používání
bezprostředního působení živlů - vody
(FISH FEAST), vzduchu (BIRD FEAST)
a především ohně, postupy převzaté
z výtvarného umění nebo související
s hnutím happeningu. Podrobně to bylo
popsáno na jiných místech, a hlavně to žije
v legendách. Ke Skupině The Primitives
Group již jen stručně: když tento enfant
terrible české rockové scény začínali
oficiální kritici rockové hudby brát na
vědomí, skupina z vlastní vůle přestává
existovat. Neznamená to přerušení vývoje
psychedelické hudby v Praze. Primitivové
se rozcházejí V květnu 1969; tehdy již pět
měsíců účinkují The Plastic People of the
Universe.
IV
Krásný je Svět
ale plastičtí lidé to nevidí
krásné jsou květiny
krásný je Západ Slunce
jen jedna věc je pro jejich oči
jen jedna věc je pro ně hezká
Plastičtí lidé v podzemí
Vesmírná Symfonie
The Plastic People of the Universe se
hlásili k undergroundu vědomě;
ale obdobně jako vytvořili The Primitives
Group Z neznalosti a neinformovanosti
svéráznou Verzi psychedelické hudby, byl
pojem underground chápán Plastiky ryze
pocitově, jako v podstatě doslovný výklad
slova podzemí. Nesmírně významným
přínosem pro další vývoj rockové hudby
v Praze byla skutečnost, že se zakladatel
Plastiků Milan Hlavsa ukázal být
vynikajícím komponistou. Původní hudební
tvorba s sebou nesla i původní texty,
z nichž byl v průběhu prvního - říkejme
mu mytologického - období Plastiků
podán jakýsi nárys kosmogonie podzemí.
Underground je v něm chápán mytologicky
jako svět odlišné mentality, lišící se od
mentality lidí, žijících v establishmentu.
Texty Michala Jerneka a Věry Jirousové,
rezonující s Kabalou Cornelia Agrippy
z Nettesheimu (jehož symboliku využívali
již The Primitives Group ve svých svátcích
živlů), představují lid undergroundu
v polohách, které plně opravňují přídomek
,,of the Universe“ - ,,vesmíru“ v názvu
skupiny. V charakteristické skladbě tohoto
období The Sun Plastici zpívali: „Všechny
hloupé mozky jsou na Slunci, náš mocný
národ žije v sametovém podzemí“.
Ve skladbě The Universe Symphony
and Melody about Plastic Doctor oslavili
jednotlivé planety sluneční soustavy; část
věnovaná Zemi je nazvána Plastic People
in Underground. V Písni dvou
nepozemských světů o mytickém ptáku
Fafejtovi jsou jak narážky mytologické,
především na mytologii keltskou
a Agrippovu Kabalu, tak na svět rockové
hudby (Lennona a Yoko Ono), který je
opět prezentován skrze mytologický
výklad. Pokud Plastici v té době obracejí
svůj zájem konkrétně ke světu, jak by se
to mohlo jevit ve skladbě Kulový blesk,
oslavující oblíbenou postavu skupiny,
podivínského vynálezce Prokopa Diviše,
jsou reálie příběhu tak změněny (Diviš sedí
v chýši v kanadském pralese s přáteli, mezi
nimiž je např. Roy Estrada, basový kytarista
skupiny The Mothers of Invention),
že nenechávají nikoho na pochybách, že jde
opět o mytické vidění skutečnosti.
Působení skladeb je umocňováno
vizuálními prostředky, skrze něž Plastic
People vědomě navazují na činnost
skupiny The Primitives Group. Na scéně
hoří ohně, obsluhované kostýmovanými
ohňostrůjci, členové kapely hrají
pomalováni v obličejích, ve skladbě Kulový
blesk vystupuje plivač ohně. Na premiéře
Vesmírné symfonie V Klubu výtvarných
umělců v Mánesu obětují Plastici bohu
Marsu slepici, při Vystoupení konaném
týž večer, kdy na Měsíci přistáli první
lidé, zapálili létající talíře, do té doby
neodmyslitelnou součást jejich scény.
Skupina ztrácí profesionální statut; slabší
povahy ji opouštějí a jádro příštích Plastiků
- soustředěné kolem Hlavsy a Janíčka,
začíná prakticky z ničeho - bez aparatury,
bez nástrojů, bez viditelného zázemí, ale
s naprosto jasnou koncepcí: že je povinnost
hudebníka hrát takovou hudbu, jakou mu
velí hrát jeho svědomí a jaká mu přináší
radost; jedině tak může svoji radost
z tvoření předat publiku.
Kromě původní tvorby navazují The
Plastic People na The Primitives Group
i v ,,osvětové“ činnosti. Uvádějí na
pražskou scénu nezapomenutelné
skladby Warholovy skupiny The Velvet
Underground a seznamují publikum
s valnou většinou Sandersových
a Kupferbergových The Fugs. Samozřejmě
že hrají i novější skladby Franka Zappy.
Takhle nějak to vypadalo v dobách,
kdy přídomek ,,of the Universe“ nosila
skupina plným právem. Plastici se jmenují
stále stejně i dnes, z věrnosti ke jménu,
které si kdysi dali. Ale mezitím se staly
věci, které je přiměly zakotvit pevně na
zemi. Z undergroundu mytologického
se stal underground ve smyslu kulturně
sociologickém, tak jak byl zamýšlen
a proklamován na počátku šedesátých
let Sandersem, Ginsbergem, Nuttallem,
Learym a mnoha jinými pionýry tohoto
hnutí. Dokonce se odvažuji říci, že se teprve
v podmínkách našeho establishmentu stal
undergroundem v pravém smyslu tohoto
slova.
Když se po delší přestávce, v níž se
formovali Plastic People v novém složení
- doplnil je především virtuózní houslista
Jiří Kabeš (a nějaký čas s nimi zpíval i Paul
Wilson) -, představili v zimě roku 1971 na
taneční zábavě v Ledči nad Sázavou, bylo
již lidem jasné, že je to jediná významná
rocková skupina, která dokázala, že není
třeba v ničem slevit z uměleckých nároků
ani z atributů, které rockovou hudbu
provázejí. Do Ledče přijely desítky lidí
z Prahy, z Karlových Varů a z jiných měst.
Začala se tvořit atmosféra toho, co nám
později připomínalo ,,chození na hory“, jak
se o tom zmiňuji v úvodu této zprávy. Když
v Ledči nad Sázavou viděl Milan Hlavsa
tyto desítky přespolních, kteří vlaky, auty
i stopem dorazily na koncert Plastiků,
pronesl památný výrok: ,,My se na to
nemůžeme vykašlat, i kdybychom chtěli.
Jakou by pak ještě měli ty lidi zábavu?“
V
Opět pojal ho ďábel na horu vysokou
velmi a ukázal mu všecka království
světa, i slávu jejich, a řekl jemu: „Toto
všecko tobě dám, jestliže padna budeš
se mi klaněti.“
Evangelium sv. Matouše
Na počátku sedmdesátých let dochází
v Praze k drastickým opatřením, jimiž
establishment prakticky likviduje rockovou
hudbu jako hnutí. je zakazován anglicky
zpívaný repertoár, jsou měněny anglické
názvy skupin, řada předních rockových
hudebníků se stává politováníhodnými
doprovodnými hráči komerčních hvězd pop
music. The Plastic People of the Universe
nehodlají učinit a také neučiní žádné
změny, ani v názvu, ani v repertoáru, ani ve
svém vzhledu, které by jim byly vnuceny
cizí vůlí, které by nevyplynuly z charakteru
a vnitřní potřeby hudebníků samých.
Kapela Plastic People se ocitla ve
výjimečném postavení jediné podzemní
rockové Skupiny v Čechách. Celou svojí
existencí dokazovala, že underground není
efektní nálepka, kterou se označuje nějaký
nový hudební směr, že je to především
životní a duchovní postoj. Vždycky jsem
měl za zlé ostatním poměrně slušným
pražským rockovým skupinám, že na
počátku sedmdesátých let začaly vyklízet
pozice, ustoupily establishmentu a za cenu
toho, že budou moci veřejně hrát hudbu,
jakoukoli hudbu, odvrhly možnost, že by
mohly dělat umění.
Proč to ti hudebníci udělali? Myslím,
že jim chybělo a doposud chybí vědomí
toho, co je umění, jaká je jeho funkce ve
světě a co je povinností těch, kterým se
dostalo daru umění vytvářet. Kdo v tomhle
nemá jasno, snadno se dostane na scestí.
Plastici si zachovali svoji tvář ne proto,
že jsou dobří hudebníci; v ostatních
rockových skupinách té doby by se možná
našli hudebníci lepší - ale i v nejtěžších
dobách, kdy jim chyběla aparatura, kdy
neměli zázemí, o něž by se mohli opřít, jim
bylo jasné jedno: Je lepší nehrát vůbec než
hrát hudbu, která nepramení z hudebníkova
vlastního přesvědčení je lepší nehrát vůbec
než hrát to, co si přeje establishment.
A i takhle je to řečeno přespříliš mírně.
Není to lepší, je to nutné. Toto vzdání
se všeho, na něž musí být v dnešní
situaci kdykoli připraven každý, kdo chce
být umělcem, je základní podmínkou,
předcházející veškeré veřejné konání ve
sféře ducha. A to ne teprve tehdy, kdy jsou
věci již zjevné. Jakmile je totiž učiněn první
ústupek, ať pod pokryteckou omluvou nebo
poctivým dojmem, že na tom nezáleží, je
ztraceno vše.
Jakmile položí ďábel (který dnes mluví
ústy establishmentu) první podmínku,
přistřihněte si vlasy, jenom tak trošku,
a budete moci hrát, je třeba říci ne.
Jakmile ďábel (který dnes mluví ústy
establishmentu) řekne - změňte si název
a budete moci hrát dál to, co hrajete, je
třeba říci - ne, nebudeme tedy hrát.
A přitom - vždyť to ani takto nestojí. Není
v moci establishmentu zabránit hrát těm,
kteří se zřekli všech výhod, které plynou
z pozice profesionálního hudebníka.
Establishment může přiskřípnout
jenom toho, kdo se chce mít lépe než
druzí. Na toho, kdo chce líp žít, ne ve
smyslu hmotného zabezpečení, ale ve
smyslu hledání a sledování pravdy, má
establishment malé drápky. Jenom ti
umělci, kteří pochopí, že dar umění jim
byl seslán proto, aby skrze něj oslavovali
svoje bližní, a ne proto, aby se měli lépe
oni, ponesou napříště toto jméno. ,,Velký
umělec zítřka půjde do undergroundu“
napsal na sklonku svého života Marcel
Duchamp. Nemyslel tím underground jako
nálepku označující nějaký nový umělecký
směr. Myslel tím underground jako
nový duchovní postoj čestného umělce,
reagujícího na odlidštění a zkurvení hodnot
ve světě konzumní společnosti.
VI
Jestliže jsme řekli, že Plastic People
se stali jedinou skutečně podzemní
rockovou skupinou u nás, neznamená to,
že byli jedinou podzemní skupinou vůbec.
Existovala kromě nich po krátký čas ještě
skupina Aktual. Rámcově byla sice rovněž
vřaditelná do oblasti rockové hudby,
ale nad tímto základem u ní převládaly
postupy aleatorické hudby a seriálních
kompozic, jimiž se její leader Milan Knížák
v podstatě hlásil k proudu nové hudby,
jak ji představoval především John Cage.
Knížák, který byl v první řadě tvůrcem
happeningů, environmentů a events,
založením téhle kapely o něco ,,předběhl“
dobu. Na rozdíl od Plastiků neměl
vytvořeno široké zázemí v publiku, které
by tuto hudbu přijímalo (v tom smyslu se
osvědčila pomalá cesta, kterou bylo od dob
The Primitives Group publikum soustavně
vzděláváno a postupně přiváděno k novým
hudebním formám). Došlo k paradoxní
situaci: na společném koncertě Aktualu
a Plastic People v Suché v říjnu 1971
několik set posluchačů s nadšením
uvítalo hudbu Plastiků (hráli tehdy téměř
výhradně skladby The Velvet Underground,
doplněné několika vlastními kompozicemi)
a Aktual u nich zcela propadl. Jediní,
komu se Knížákova hudba líbila, byli
právě Plastikové a jejich bezprostřední
spolupracovníci.
Neuchvátila je jenom hybnost, živost
a variabilita vystoupení, kdy byly
použity nezvyklé nástroje - sudy od
asfaltu, startující motocykl - či na
dalším společném koncertě obou skupin
v pražském Music F clubu elektrická
vrtačka, štípání dříví na pódiu a házení
polínek a hrstí rýže do obecenstva atd.
Byly to především Knížákovy české
texty, bezprostředně sdělující provokující
myšlenky publiku, zvyklému do té
doby u dobré rockové hudby (pomíjím
pseudotvorbu kapel úrovně Olympicu)
především na angličtinu jako závazný
jazyk tohoto hudebního odvětví. Pravda,
Plastic People používali již od svých
začátků ve skladbách části českých textů,
ale byly to výhradně jakési recitativy,
které svojí neobvyklostí spíše zvyšovaly
bizarní a manýristický ráz vystoupení,
než aby sloužily k bezprostřednímu
oslovování lidí. Knížák byl naproti tomu
vždy důsledně přesvědčen, i v dobách, kdy
to zdaleka nebylo populární, že současná
hudba vznikající v tomto teritoriu má lidi
oslovovat jazykem, kterému rozumějí.
Právě proto, že vysoce oceňuji Knížákův
vliv na další rozvoj vlastní tvorby Plastic
People - ne vliv přímý, ale vliv ve smyslu
impulsu a provokativního srovnání -, nelze
se mi nezmínit i o úskalí, které jsem
u Knížákova Aktualu viděl a které zřejmě
později vedlo i k jeho rozpadu. Souvisí
s rozporuplností Knížákovy osobnosti
Vůbec. Ačkoli vždy proklamoval téměř
anonymitu uměleckého tvoření, skrývající
se v případě jeho a jeho spolupracovníků
za název Aktual, ve skutečnosti vždy
zůstal individualistou, vůdčí, byť fascinující
osobností, vysoce přečnívající své okolí.
S Výjimkou bubeníka a flétnisty Jana Marii
Macha vlastně Knížák používal ostatní
členy skupiny jako hudební nástroje,
na které hrál on sám silou svého ducha
a své vůle, kterou dokázal nesporně
obdivuhodným způsobem přenášet na
své společníky. je to jistě funkční co do
konkrétního či uměleckého účinku.
Ale nestačí to v situaci, kdy je nutno
v zájmu přežití stavět kapelu jako
společenství rovnocenných individualit,
z jejichž vzájemných interakcí vzniká
jednolité dílo. Odpovídalo by to tak ostatně
tomu, co Knížák sám proklamuje. Již
podruhé se ve vztahu Aktualu a Plastiků
musím zmínit o paradoxu: zdá se mi
nesporné, že Aktual nepřímo ovlivnil další
hudební vývoj Plastiků, ale aby se kruh
uzavřel myslím, že nejširší společenství,
které dnes existuje kolem kapely
The Plastic People of the Universe,
uskutečnilo v praxi to, čím se Aktual,
v důsledku vzato, zabýval jenom
symbolicky (bude město Aktuálů).
VII
Jistým bodem počínaje není již návratu.
Tohoto boduje třeba dosáhnouti.
Franz Kafka
I v době, kdy se už Plastic People stali
undergroundem v pravém smyslu slova co
do kulturně sociálního působení, přežívala
u nich v repertoáru jakási lyrická nota.
Zhudebňovali básně Williama Blakea, text
Fairy Queen od Edmunda Spencera,
který staletí před nimi použil Henry Purcell,
texty Jiřího Koláře z jeho poválečného
romantického období. Nebylo to pro kapelu
ani pro publikum bezvýznamné. Obdobně
jako The Fugs si skrze tyto vybrané
náklonnosti uvědomovali, že ani současná
rocková hudba není jev spadlý s nebe,
odtržený od celé šíře kulturního dědictví
západní civilizace, jejíž jsme součástí.
Ovšem jádro repertoáru (s výjimkou
Kolářových textů) bylo zpíváno anglicky
- to kapela, především její spiritus agens
Milan Hlavsa, začínala pociťovat jako
handicap.
Poslední kapkou, kterou Plastici
potřebovali, aby se stali truvéry, u nichž
označení underground již nepřipouští
nejmenší pochybnost, bylo setkání
s tvorbou pražského básníka Egona
Bondyho, kterou od té doby téměř výlučně
zhudebňují. Bondy je totiž básník, který se
zabývá těmi nejhlubinnějšími záležitostmi
člověka, od jeho rozměru společenského až
po jeho zraňované a nedokonalé biologické
bytí. Ve své poezii bezděky splňuje jeden
z bodů programu, který formulovali
představitelé undergroundu v roce
1964: ,,Vykořenit naprosto a navždy
svatopavelskou lež, mlčky předpokládající
v křesťanské konvenci, že lidé neserou,
nechčijí a nešoustají.“ Neexistuje snad
tabu, které by v Bondyho poezii nebylo
porušeno; ale nikdy to není samoúčel
nebo záměrná provokace, je to pouhé
vyslovování pravdy o životě a pozici
člověka ve světě. Tím, že Plastici začali
zhudebňovat texty básníka, jemuž
establishment nikdy neumožnil zveřejnění
ani jediné básně, dali jasně najevo, že jim
tisíckrát víc než o zaujetí místa v oficiální
kulturní struktuře jde o to, aby vytvářeli
a zprostředkovávali svým posluchačům to,
co oni sami za kulturu považují.
Jádro skupiny je tehdy již natolik silné,
že si to mohou dovolit. Vzácně se v něm
shodují a doplňují neklidný duch Milana
Hlavsy, který má nezkrotnou tendenci hnát
hudební vývoj ustavičně kupředu; Josef
Janíček, mnohostranný hudebník
s úžasnou vnitřní kázní, který tvoří v kapele
jakýsi protipól klidu; Jiří Kabeš, který byl
u počátku české rockové hudby a pak po
léta nehrál až do doby, kdy ho Plastici
vyzvali ke spolupráci; ostrý zvuk jeho
elektrické violy dodává Hlavsovým
skladbám poněkud nadzemský charakter;
a konečně poslední stálice, saxofonista
Vráťa Brabenec, s sebou přinesl
spontánnost a především humor, který se
právě při zhudebňování Bondyho textů tolik
osvědčuje.
Jak je tomu v tradici české psychedelické
hudby, ani nyní, kdy Plastic People
zhudebňují texty, které zřetelně oslovují
jejich posluchače, neopomíjejí scénickou
stránku představení, která se někdy
zčásti mění v hudební happening. V závěru
vystoupení v Klukovicích u Prahy v červnu
1973, při skladbě s klímovským názvem
jak bude po smrti, aleatorické elektronické
kompozici, využívající podivuhodný nástroj
theremin, byl před pódiem rozvinut
obrovský transparent s nápisem AJ
OBEŠEL JÁ POLÍ PĚT, který zcela zakryl
pódium a hudebníky. Vystoupení zakončil
básník Pavel Zajíček, který stál na stole
v pozadí scény s rozsvícenou žárovkou
před ústy, kouleje při tom očima,
střemhlavým skokem skrz transparent
skočil mezi shromážděné diváky sedící na
zemi před pódiem.
Nejucelenější scénický útvar předvedli
Plastici na koncertě ve Veleni u Prahy
v prosinci 1973. V naprostém rozporu
s obvyklou atmosférou rockových
hudebních událostí byl udán ráz ve stylu
venkovských tancovaček s dechovkou: Do
lesíčka na čekanou. Na scéně byl vytvořen
environment z obrovského množství
habrových větví; byly tam pařezy, na nichž
hudebníci nenuceně svačili jako dřevorubci,
popíjeli pivo a bavili se, jako kdyby
publikum neexistovalo. Na kraji pódia
stál v azbestovém stříbřitém skafandru
Zajíček a říkal do mikrofonu sen, který se
mu zdál uplynulé noci: „Prvního prosince!
Plastic People of the Universe concertino!
Šestadvacátého prosince, každý pytlík
fazolí a do hor! Anti! Vystrč hlavu
z polštáře - zbav se konečně tíhy - zbav se
hroznýho vladaře - vodpráskni kilo stíhy jdi-pij-blij-žij-pij-pyj! Běžím
s hovnem proti plátnu - do plátna to hovno
zatnul“ Pak přešel k monotónnímu výkřiku
„Anti!... Anti!...“, který opakoval několik
minut v nezměněném zpomaleném rytmu,
přerušovaném občas výkřiky:
„DG 307 Zdraví Pražice! - Teta Hendrix,
obecní cestář v Ostrohu! – Seeberg!‘ Zjevná
kontradikčnost jeho schizoidního projevu
vůči tomu, co se odehrávalo na scéně (kde
hudebníci naprosto neteční
k jeho vystoupení nerušeně svačili
a posléze zazpívali píseň Do lesíčka
na čekanou, falešně a způsobem,
jaký se ozývá v hospodách těsně před
uzavírací hodinou), je obdobou způsobu,
jaký používají Plastici v zacházení se
zhudebněnými texty. Nejlíbeznější melodie
jsou vyhrazeny slovům typu ,,Včera
v neděli hrozně mě svrbělo v prdeli“ apod.
Dráždivé napětí, které vzniká z rozporu
mezi drsností textu a krásným tělem, do
něhož je oděn, je jedním z nejúčinnějších
prostředků psychedelické hudby. Když
konečně začali Plastici hrát, neuslyšelo
konsternované publikum rockové
skladby, na jaké bylo připraveno, ale sérii
elektronických skladeb s happeningovými
prvky - například Kohoutkova kometa, kdy
Ivo Pospíšil z kapely DG 307 chodil
v hvězdném hábitu po jevišti s kometkou
vyrobenou dětmi na tyči, zatímco Hlavsa
kokrhal. Po několika skladbách pro
Plastiky tradičního typu se pak v závěru
ozvala skladba Do lesíčka na čekanou, kde
základní dechovková melodie, sledovaná
saxofonem a violou, byla rušena v opačném
rytmu hudbou obvyklé rockové struktury.
Přes všechny prvky elektronické hudby,
které byly Plastikům zprostředkovány jak
zasvěceným poslechem současné rockové
hudby, tak poučením u Edgara Varèse, přes
některé aleatorické postupy, přes jazzové
názvuky, které jsou Brabencovým přínosem
k výslednému hudebnímu profilu skupiny,
zůstává základem skladeb Plastiků živý
a důrazný rockový rytmus, z něhož dnes
vyrůstá hudba kultivovaná, místy až
manýristická, ale nikdy ne akademická.
Podstatným rysem hudby Plastiků je,
že se nikdy nezřekli užívání hlasu jako
nástroje k oslovování lidí. Není asi
náhodou, že hudebně relativně zajímavé
současné české či slovenské skupiny mají
převahu své tvorby ryze instrumentálního
charakteru. Hlas je oslovující a tudíž
nebezpečný; kapely, které nechtějí zpívat
pokleslé lyrické nesmysly a neodváží se,
nebo je ani nenapadne zpívat texty,
které by lidem skutečně něco sdělovaly,
řeší tento problém absenci hlasu vůbec.
Kapela The Plastic People of the Universe
se právě důrazem na hlas a oslovení, přes
veškeré bohatství a komplikovanost svého
hudebního projevu, řadí ke kapelám typu
The Fugs nebo David Peel, mnohem spíše
než třeba k současné podobě The Mothers
of Invention.
VIII
Proč Vlastně označujeme za počátek
třetího českého hudebního obrození právě
rok 1973? V tomto roce jednak vznikly
dvě nové kapely - Sen noci svatojánské
band a především DG 307 -, jednak začínají
společné akce, na nichž se podílejí kapely
různých hudebních orientací; mizí někdejší
nesnášenlivost mezi rockovou hudbou
a jinými hudebními formami. Lidé
se začínají starat spíš o to, co je
spojuje v odporu vůči kulturní politice
establishmentu, než co je rozděluje v jejich
náklonnosti či averzích týkajících
se způsobu uměleckého projevu.
Na jaře 1973 byl v Praze na návštěvě člen
Křižovnické školy z jedné západní země,
který jezdil do Prahy předtím několik let
každé léto. A mluvil o tom, jak je překvapen
tím, že všichni zvážněli. Znal nás jako
divokou spontánní společnost a najednou
našel skupinky lidí, kteří jako by - alespoň
on to tak vyjádřil - zintelektuálněli. Bylo
třeba tohoto pohledu zvenčí, abych si
uvědomil, jak jsme se všichni unavili za tu
dobu od devětašedesátého roku. Bylo to
období, kdy nám všem začalo docházet, že
to, v čem žijeme, není provizorium, že je to
na dlouhou dobu, nejspíš navždycky. Byla
to poměrně mrtvá sezona, rozhodně pokud
jde o kolektivní činnost; doba útlumu
a kocoviny z oficiální kulturní situace, jak
se vybarvila na počátku sedmdesátých
let. Mám pocit, že právě rok 1973 byl
rozhodující pro překonání této krize. Bylo
třeba, aby se lidé přestali spoléhat na
to, že se stane něco, co znovu umožní
hudebníkům veřejně hrát, básníkům
publikovat, malířům vystavovat. Spoléhání
na zázraky ochromuje tvůrčí práci a hlavně
kolektivní činnost: nic nestojí za to dělat,
dokud to nebude možné. Ale jakmile
jednou člověk uvědoměle pochopí, nebo
podvědomě pocítí, že je něco navždy, musí
ho nutně zaplavit pocit osvobození. jestliže
svět už nikdy nebude vypadat jinak, není
třeba se rozptylovat čekáním na záchranu.
Musíme se zabydlit v existujícím světě tak,
abychom v něm žili vesele a důstojně.
IX
Sen noci Svatojánské band vznikl jako
kapela Křižovnické školy čistého humoru
bez vtipu; založili ho tři výtvarníci Karel Nepraš, Míla Hájek a Milan Čech,
inženýr chemie Petr Lampl a všestranný
hudebník Vráťa Brabenec (týž, který hraje
S Plastiky). Přítomnost Neprašovy osoby
v kapele není náhodná a je do jisté míry
určující pro kontinuitu i směr, kterým
se Sen noci Svatojánské band ubírá.
Obdobně jako Karel Nepraš navazuje
svojí činností v Křižovnické škole na to, co
dělal v neodadaistické skupině Šmidrové,
obnovuje autentickým způsobem ve Snu
noci svatojánské bandu pozici, kterou kdysi
v pražském kulturním kontextu zaujímalo
Šmidří dechové těleso, které bylo složeno
výhradně z malířů a sochařů, kteří ve své
většině byli součástí tehdejší výtvarné
avantgardy. Pro Neprašovo vnitřní ustrojení
je příznačná skutečnost, že zatímco jeho
někdejší druhové ze skupiny Šmidrové
pořádají tzv. Milionářské večírky za
přítomnosti Helenky Vondráčkové a jiných
představitelů pop music, Nepraš je jedním
z iniciátorů skupiny v níž žije skutečný
duch šmidrovství. Nechme stranou úvahy
o tom, jak snobové, které dnes oslovují
ostatní šmidrové, oceňují jejich aktivitu.
Spíš nás zajímá, jakého se dostalo přijetí
Snu noci Svatojánské v prostředí, které
ještě nedávno odmítalo jakoukoli jinou
hudbu než rockovou. Na Soukup‘s Marriage
- hudebním parníku realizovaném okruhem
kapely Plastic People v červnu roku 1973
- byl Sen noci Svatojánské právě tímto
publikem přijat se spontánním nadšením.
Kapela Sen noci Svatojánské band totiž
naplňuje jednu z bytostných potřeb
svobodně myslícího člověka - smysl pro
humor. V dokonalé persifláži
a s naprostou vážností - mírněnou pouze
zakalkulovanými hudebními nedostatky předvádí slavné skladby vážné hudby
a slavné kýče pop music, v osobité úpravě,
někdy dokonce integrujíc oba žánry
najednou. Kmenové skladby Snu noci Mozartova Malá noční hudba a Krásné je
žít - slova z filmu Doktor Živago na hudbu
Johanna Strausse, zlidověly v této úpravě
mezi publikem, které přijalo Sen noci
Svatojánské band mezi své favorizované
kapely, protože dovede citlivě rozpoznat
autentičnost tohoto monstrózního
hudebního útvaru, který by nikdy nemohl
najít milost u jakéhokoli soudného
hudebního kritika.
Nejslavnějšími akcemi Snu noci
Svatojánské se staly dva výletyhappeningy, které s nimi uspořádal Olaf
Hanel. Druhého jarního dne roku 1973 to
byl výlet na Blaník, kde na pódiu, jímž je
vrchol tohoto legendárního kopce ozdoben,
hrál Sen noci do ouška blanickým rytířům.
O rok později, kdy byl celým kulturním
světem slaven Rok české hudby (ale
Křižovnická škola u příležitosti založení
Snu již rok předtím vyhlásila, že nastává
Křižovnické hudební jaro, které
dosud nebylo zrušeno), jel Sen noci
Svatojánské se svými přáteli v najatém
autobusu k pramenům Vltavy a nazpět
a hrál na odpovídajících místech jednotlivé
motivy ze symfonické básně Bedřicha
Smetany Vltava.
Sen noci je nesporně vřaditelný do širokého
proudu dadaistických reminiscencí, jak se
objevují v moderním umění v posledních
třech desetiletích. Ale je tady patrný
významný posun proti dobám, kdy se
podobným záležitostem věnovala jenom
úzká intelektuální elita. Tato zdánlivě
výlučná či spíše polosoukromá záležitost
našla dnes široké fórum u lidí, kteří
vycítili, že duchovní spřízněnost není
zprostředkovávaná hudebním stylem
nebo zastávaným uměleckým směrem,
ale postojem lidí, kteří tyto hodnoty
vytvářejí, k establishmentu a v upřímnosti
jejich vztahů k sobě navzájem. Při všem
potěšení, které nám poskytuje poslouchání
a pozorování Snu noci Svatojánské, je
třeba uvědomit si jeho místo v současném
hudebním kontextu a jeho omezení. Není to
kapela, která by proměňovala vědomí lidí
a zasahovala jejich myšlení. je v podstatě
privatissimem. To není výtka lidem, kteří
ji dělají. Těžiště jejich práce, jak vidíme na
příkladu kapelníka Karla Nepraše, je někde
jinde. Nepraš je koneckonců především
sochař a kreslíř, a v této oblasti se jeho
humor, uplatněný ve Snu noci Svatojánské
ve své laskavé podobě, stává důrazným
mementem, upozorňujícím nás na
deformace a skryté hrůzy lidských vztahů.
Sen noci poskytuje svým posluchačům
prostor radosti, v němž se odehrává
nevázaná a nezávazná hra. Jak vzácné
a potřebné je to ve strnulém světě, kde
musíme žít! Ale k hudbě, která nás oslovuje
důrazněji a zběsileji, se musíme obrátit
jinam: ke skupině DG 307.
X
DG 307 se narodili někdy v polovině
roku 1973 jako výsledek těsné duchovní
symbiózy dvou přátel - Hlavsy a Zajíčka.
Nevznikli z intelektuálního záměru, spíše
z nezbedné spontaneity. Je s podivem,
jakou hudební schizofrenii v ní Hlavsa
projevil. Kompozice, které vytvořil pro
Zajíčkovy texty, se nikterak nepodobají
hudbě Plastiků, v níž jako by byl vázán
vlastním hudebním vývojem, kultivovaným
dnes až do manýristických poloh, avšak
neztrácejících původní ostrost a živost.
Jestliže se dnes Plastici místy až
nebezpečně blíží vážné hudbě, jsou DG 307
mladší, daleko víc osvobozeni od rockových
a jakýchkoli jiných hudebních konvenci. Je
to zdůrazněno i vizuálně používáním řady
netradičních nástrojů - hraje se na železný
řetěz, tyč od vysavače, psací stroj atd.
Značný prostor je ponechán i náhodě - je
to dáno již proměnlivostí hudebníků, kteří
doplňují základní dvojici. Ve zpracování
textů se Hlavsa pohybuje od zřetelnosti
a snahy o sdělnost, jak to vyhovuje
jejich někdy až apelativnímu charakteru
(Očišťování), až k úplné derealizaci textu,
který je rozpracován na slabiky a používán
jako zvukomalebný materiál, znemožňující
bezprostřední sledování textu bez znalosti
jeho písemné předlohy (Utopenec).
Podivuhodný rozkmit mají i Zajíčkovy
texty - od temného humoru, zasvěceně
komentujícího bytí vyvržence, vyvržence
společnosti a alkoholika (,,Když tě čapne/
ranní Svěrák/ myslíš že / vysvobodil by
tě/ smrťák / kterej tě sekne / do tejla /
todle známe dobře/ voba dva /já i Mejla /
já i Pavel“ ), až po deskriptivně přesný
popis pozice lidí undergroundu ve světě
konzumní společnosti, kde navenek hrají
role více či méně neškodných bláznů
nebo šašků, ve skutečnosti pak pro ni
plní funkci špatného svědomí. Ostatně
humor se z posledních textů DG 307 spíše
vytrácí. Zajíček jako by za poslední dva
roky existence skupiny zestárnul víc,
než je biologicky možné. Stal se z něho
chiliastický kazatel, apelující jazykem u něhož je přes všechen slang, neologismy
a úzkostlivou Zajíčkovu snahu mluvit tak,
jak mu zobák narostl, cítit poučení z četby
Nového zákona - na nás všechny, kdo jsme
se rozhodli tvořit a žít v undergroundu,
abychom neztratili odvahu a lidskost.
Název DG 307 si skupina původně zvolila
v domnění, že se jedná o diagnózu
schizofrenie, ale definice diagnózy
přechodných situačních poruch, která patří
pod číslo 307, daleko přesněji vyjadřuje
pozici kapely a okruhu jejich posluchačů ve
světě.
Zní takto:
Patří sem: situační poruchy přechodné
u osob bez zjištěné předchozí duševní
poruchy, například:
- velká stresová reakce (panická reakce)
- bojová únava - poruchy adaptační
schopnosti v dospívání a ve stáří
- afektivní poruchy jednání
- zkratové jednání
- psychopatická reakce u normální
osobnosti na silnou stresovou situaci.
Kapela DG 307 je výkřikem zoufalství
normálních osobností, neschopných
přizpůsobit se té tváři světa, jakou nám
nastavuje současná konzumní společnost.
Jejich skladby by se možná daly srovnat
s časnou produkcí The Fugs; ale za jejich
divokou podobou se skrývá hluboká
vážnost, kterou jsme zdědili z tradic
středoevropské kultury. Jestliže DG křičí ,,Symbol degenerace, to jsme my!“ -, není
to jenom černý humor: je to i svědectví
o sebereflexi generace, jejímž výrazem
je tato hudba. Nepochybně je to hudba
dekadentní v nejlepším smyslu slova. Ale
jaká jiná progresivní hudba - považujeme-li
za rys progresívnosti adekvátní odpověď
na to, čím nás svět oslovuje - může
vzniknout v prostředí, ve kterém je nám
dáno žít?
Oproti Plastikům, kteří vytvořili a vytvářejí
konkrétní prostor pro setkání lidí dobré
vůle (i vznik DG 307 byl jejich existencí
podmíněn), je v aleatorickém charakteru
DG 307 obsažena i možnost jejich
neexistence. Ale i kdyby DG 307 přestali
hrát - načas či navždycky -, vepsali do
hnutí pražských rockových kapel a pražské
podzemní hudby nezapomenutelnou
kapitolu. l kdyby to byl jen výkřik, ještě
dlouho budeme slyšet jeho ozvěnu.
XI
Umění budou jednou dělat všichni.
Comte de Lautréamont
Když jsem před lety prvně četl slavný
Lautréamontův výrok, příliš jsem s ním
nesouhlasil. Nejvíc asi z podvědomého
pocitu elitářství, které je často chorobou
intelektuálů, a z něho vyplývající nedůvěry
v to, že by v každém člověku mohla
být obsažena schopnost vyjádřit se
neopakovatelným, tvůrčím individuálním
činem. Dnes je mi jasné, jak to bylo míněno.
Nezbytným předpokladem k uvolnění
skrytých tvůrčích vlastností kteréhokoli
jedince je prostor svobody v němž žije,
který mu neklade žádná omezení a zákazy.
Není-li tomu tak dnes v Praze
v hudebním světě všeobecně, vyznačuje
se naproti tomu společenství, jehož
mluvčími jsou Skupiny The Plastic People
a DG 307, otevřenosti, s níž je přijat bez
podezíravosti i takový tvůrčí výraz, který
by byl jistě zcela odsouzen těmi, kteří
místo autentičnosti a poctivosti projevu
oceňují technickou dokonalost a míní tím
přizpůsobivost tvůrce tomu, co je za umění
dosud považováno nebo vydáváno.
Mluvím o skupině Umělá hmota. Její hudba
není vybroušeným uměleckým tvarem, jako
je tomu u Plastiků, ani agresivní výzvou,
jak ji na nás křičí DG 307. Nejspíš bychom
ji mohli označit za foklór undergroundu.
Dotvrzuje, jak skutečné lidové umění
vždy Znovu vzniká v prostředí, kde je
dostatečně podněcující tvůrčí atmosféra
zprostředkovaná tzv. vyššími uměleckými
formami. Nejsou důležité až nehorázné
technické nedostatky této začínající
skupiny, která je ostatně
s bezděčnou rafinovaností vysvětluje
slovy svého kapelníka: ,,Ladění považuji
za zbytečnost buržoazní hudby.“ Důležité
je, že nevstoupila na podzemní scénu
jako chladná mrtvola, jak se to stává řadě
skupin oficiálního hudebního dění, ale
jako horké tělo schopné života a výrazu;
a především jako tělo s ústy, která mají
lidem, kteří je pozorně poslouchají, co říci.
Jestliže by se totiž hudbě Umělé hmoty,
kdyby o to šlo, dalo vytknout až příliš,
její texty se vyznačují pozoruhodnými
kvalitami. Je v nich dokonale obsaženo
to, čemu kdysi Jiří Kolář říkával městský
folklór - například v textu o umělé ženě
Barbaře nebo ve skladbě Nejhezčí děvče
z podzemí, v níž jsou pozornýma očima
viděny reálie Prahy, města, ve kterém se
narodili členové kapely jako prostí dělníci,
kterým se nedostalo než základního
školního vzdělání. Ale dimense skladeb
jako Konec světa nebo Nejistoty, v nichž
jsou zřetelné ozvuky lidového českého
baroka, o kterém tvůrce těchto textů
v životě neslyšel, nás zavádějí již někam
docela jinam: k chiliastické atmosféře
pražské podzemní hudby, o níž budeme
mluvit za malou chvíli.
XII
Na podzemní hudební scéně se nepohybují
jenom kapely. Na Hanibal‘s Wedding I. hudebním festivalu druhé kultury v září
1974, se vedle nich objevují i zpěváci Sváťa
Karásek a Charlie Soukup.
Charlie Soukup zpívá o jídle, o televizi,
fotbalu, rádiu; nenechává na pokoji jedinou
posvátnou hodnotu konzumní civilizace.
Ale jeho písně nemají obvyklý trapný
charakter tzv. protestsongů. Soukup
neprotestuje, ale s jemným jazykovým
citem ironizuje. Není to křikloun, ale skrytý
komentátor tuposti těch, kdo nahradili
stádními požitky možnost být svobodnými,
pestrými a rozmanitými; a především pak
možnost být lidskými.
Pro ty, kteří označují účastníky koncertů
Plastic People slovy lůza a chátra
(tak to říkal okresní soudce v Českých
Budějovicích), nebo o nich dokonce tvrdí,
že to nejsou lidi (jak to bylo řečeno
příslušníky VB po koncertě v ZK ČKD
Polovodiče Krč v Praze), by bylo možná
překvapením, s jakou pozornosti toto
publikum vyslechlo a s jakým nadšením
přijalo písně Sváti Karáska. Až na jednu
výjimku jsou to písně náboženské. Karásek
vychází obvykle z úvodní sloky anglicky
zpívaného spirituálu; podle zvukových
asociací začíná český text například
,,stounavej“ - ,,stone away“, který pak
rozvíjí zcela nezávisle na obsahu výchozího
textu. Tam, kde se obě textové složky anglická i česká - významově doplňují,
dosahuje Karásek maximálního účinku,
jako je tomu v písni Řekni ďáblovi ne
(„Say no to the devil, say no! “ - ,,Sejmou
ti podobu, sejmou!“. Že si vybírá religiózní
témata evangelický duchovní Sváťa
Karásek, je spíš přirozené než divné. Ale
i ironik Soukup má ve svém repertoáru
písně věřím v Boha všemohoucího nebo
na obzoru hvězda vychází. Umělá hmota
zpívá v Nejistotách: ,,Na vrcholu hory / Sedí
poutníci / Tiše hovoří/ o životě
a o smrti...“ Mluvili jsme již o Zajíčkovi jako
o chiliastickém kazateli. Říká: ,,Každý ráno
bychom se měli očišťovat/ každou noc
bychom se měli milovat/ každou vteřinu
bychom měli bejt / připravený na konec“
(Očišťování). ,,Prožíváme hodně radostí/
uprostřed marností/ bídu sme si uvědomili/
abychom žití naplnili / tento pozemskej
azyl/ není konečnej cíl“ (Naši známí). ,,Sme
nosiči strachu /sme předzvěstí prachu“
(Co jsme?), a Plastic People zpívají v jedné
z posledních skladeb: „My žijeme v Praze,
to je tam, kde se jednou zjeví Duch Sám.“
Chápu, že z toho má establishment malou
radost. Ale i my máme malou radost
z establishmentu. Připomněli jsme již,
že způsob, jakým se schází publikum na
koncerty zmiňovaných hudebních skupin,
připomíná husitská chození na hory. Se
všemi důsledky. Nemá smysl vypočítávat
všechny zakázané, znemožněné
či rozehnané koncerty. Stačí snad
vzpomenout událostí kolem koncertu
v Rudolfově u Českých Budějovic
z 30. března 1974, kdy pohotovostní
policejní oddíly zmasakrovaly několik set
jeho účastníků z celé republiky. Chiliastické
nálady nutně vznikají v dobách, kdy
duchovní útlak ze strany světské moci
začínají lidé pociťovat jako neúnosný.
Samozřejmě jenom někteří lidé; nemluvíme
o konzumentech. Mluvíme o lidech, kteří
žijí spolu v duchovním ghettu, které není
obehnáno zdí, ale roztroušeno v cizím
a nepřátelském světě.
Toto společenství, založené na duchovní
spřízněnosti, vzájemném respektu
individualit a toleranci, je v neustálém
pohybu a zrodu. Filosofické aspekty takto
existující vrstvy lidí, nebo subkultury,
jak se jí říká cizím slovem, do důsledků
domyslel a básnickou formou sdělil Egon
Bondy v utopickém románě Invalidní
sourozenci. Pasáže, kde popisuje
vzájemné chování ,,invalidů“ - vyvrženců
společnosti konzumní -, by se daly beze
změny vztáhnout například na I. hudební
festival druhé kultury, pořádaný v malé
vesničce Postupicích na Benešovsku.
Nikdy by nevzniklo tak pevné, semknuté
a přitom neorganizované společenství,
kdyby tlak establishmentu nebyl tolik
nesnesitelný. Je to společenství vzájemné
záchrany lidí, kteří chtějí žít jinak, v jejichž
hodnotovém žebříčku stojí výše touha po
ukojení duchovních potřeb než snaha o
dosažení hmotného zabezpečení, jak jim ho
nabízí establishment, za cenu zřeknutí se
všeho, co činí z člověka neopakovatelnou
individuální svobodnou bytost.
XIII
Musíme si rozumně počínat v tomto světě
zla, v prostředído něhož nás
Bůh neodvolatelně umístil.
John Milton
Častokrát tady padlo slovo underground
a dvakrát termín druhá kultura. Na
závěr bychom si měli ujasnit, co to
je. Underground není vázán na určitý
umělecký směr nebo styl, přestože
například v hudbě se projevuje převážně
rockovou formou. Underground
je duchovní pozice intelektuálů a umělců,
kteří se vědomě kriticky vymezují vůči
světu, ve kterém žijí. je to vyhlášení boje
establishmentu, zavedenému zřízení. Je to
hnutí, které pracuje převážně s uměleckými
prostředky, ale jehož představitelé si
uvědomují, že umění není
a nemá být konečným cílem snažení
umělců. Underground vytvářejí lidé, kteří
pochopili, že uvnitř legality se nedá nic
změnit, a kteří ani neusilují do legality
vstoupit. Ed Sanders Z newyorských The
Fugs to formuloval jasně, když ohlásil
,,totální útok na kulturu“. Tento útok
mohou uskutečnit pouze lidé, kteří stojí
mimo ni. Stručně řečeno, underground je
aktivita umělců a intelektuálů, jejichž dílo
je nepřijatelné pro establishment, a kteří
v této nepřijatelnosti nejsou trpní a pasivní,
ale snaží se svým dílem a svým postojem
o destrukci establishmentu. Nezbytnými
vlastnostmi těch, kteří si zvolili
underground za svůj duchovní postoj
a prostor, je zběsilost a pokora. Komu tyto
vlastnosti scházejí, nevydrží
v undergroundu žít.
Je smutným a častým jevem na Západě,
kde byl underground na počátku
šedesátých let teoreticky formulován
a ustanoven jako hnutí, že někteří umělci,
když dosáhli skrze působení v něm ocenění
a slávy, vstoupili do kontaktů s oficiální
kulturou (budeme jí pro naše potřeby říkat
první kultura), která je s jásotem přijala
a pohltila, jako přijme a pohltí nové
karosérie automobilů, novou módu či
cokoli jiného. U nás se věci mají podstatně
jinak, daleko lépe než na Západě, protože
žijeme v ovzduší naprosté shody: první
kultura nás nechce, a my nechceme mít
s první kulturou nic společného. Odpadá
tedy pokušení, které je pro každého, i toho
nejsilnějšího umělce, semenem zhouby:
touha po uznání, úspěchu, získání cen
a titulů a v neposlední řadě i po hmotném
blahobytu, který z toho všeho vyplývá.
Zatímco na Západě žije ve zmatku řada
lidí, kteří by pro svoji mentalitu tady
možná patřili mezi naše přátele, u nás
byly Věci vymezeny jednou provždy
naprosto přesně. Nic Z toho, co děláme,
se nositelům oficiální kultury nemůže líbit,
protože je to nepoužitelné k vytváření
dojmu, že věci jsou v pořádku. Věci totiž
nejsou v pořádku. Neexistuje v lidských
dějinách období, které by bylo bezezbytku
obdobím šťastným, a skuteční umělci
byli vždycky ti, kteří upozorňovali na to,
že věci v pořádku nejsou. Proto je jedním
z výsostných znaků umění vytváření
neklidu. Cílem undergroundu na Západě
je přímo destrukce establishmentu. Cílem
undergroundu u nás je vytvoření druhé
kultury. Kultury, která bude naprosto
nezávislá na oficiálních komunikačních
kanálech a společenském ocenění
a hierarchii hodnot, jak jimi vládne
establishment. Kultury, která nemůže mít
za cíl destrukci establishmentu, protože
by se mu tím sama vehnala do náruče.
Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou chtít
připojit, skepse, že se nedá nic dělat,
a ukáže jim, že se toho dá udělat mnoho,
když ti, kdo to dělají, chtějí málo pro sebe
a víc pro druhé. Jedině tak se dají důstojně
přežít zbývající léta života, která čekají nás
všechny, kdo souhlasí se slovy táborského
chiliasty Martina Húsky: „Člověk věrný jest
cennější než jakákoliv svátost.“
Únor 1975
K pojmu
„undergroundová
kultura“
Pojem je vymezen odlišně od jeho širšího
chápání, jak je běžné zejména v angloamerické kulturní oblasti, kde je v jádře
ztotožnitelný se všemi „neoficiálními“,
„alternativními“, „antisystémovými“ či
„kontrakulturními“ aktivitami uměleckého,
literárního, ale třeba i jen publicistického
typu. V aplikaci na historicky uzavřenou
situaci v bývalých satelitech Sovětského
svazu lze toto chápat jako úhrn aktivit
realizovaných především prostřednictvím
samizdatu, tj. de facto činnosti v rámci
totalitních systémů vnímané jako víceméně
„ilegální“ či alespoň trestně postižitelné.
Pro potřeby daného projektu je vymezen
tento pojem úžeji, ostatně v souladu
s názory většiny historiků české literatury
a kultury, kteří se tímto fenoménem
zabývají. Jde o literární a umělecké projevy,
případně o samizdatové vydavatelské
aktivity, jejichž původci byli v 70.a 80.
letech předními osobnostmi společenství,
které se po r. 1968 utvořilo kolem rockové
skupiny Plastic People of the Universe,
jejího uměleckého inspirátora Ivana
Martina Jirouse, a dále též o spřízněné
komunity či autorské okruhy, vzniknuvší
postupně během těchto dvou dekád kolem
samizdatových časopisů Vokno a Revolver
Revue.
Šlo o společenství se specifickou ideovou
orientací a hodnotovou preferencí, jak je
teoreticky na Západě vyjádřili koncem
60. let např. Jeff Nuttall, Ralf-Rainer
Rygulla či Michael Horovitz, jak je již
v roce 1961 předpověděl Marcel Duchamp
svým často citovaným výrokem a jak je pak
pro české kulturní prostředí zdůvodnil
a přeformuloval právě I. M. Jirous v celé
řadě textů.
Takto vymezenou undergroundovou
kulturu nelze ovšem vnímat jako entitu od
ostatního dění zcela izolovanou. Aktivity
jejích představitelů je nutno zkoumat:
v kontextu horizontálním, tj. např.
v souvislosti s řadou uskupení
regionálních, a rovněž v propojení s mnoha
samizdatovými edičními počiny, jejichž
záběr se neomezoval toliko na autory
undergroundové, a ovšem též v rámci
širšího společenství českého, zejména
chartistického disentu;
v kontextu vertikálním, tj. na
časové ose: v souvislosti s aktivitami
undergroundových protagonistů, kteří
byli literárně a umělecky činní ještě před
vznikem undergroundového společenství
ve vlastním slova smyslu, přičemž tato
jejich předchozí působnost byla posléze
v undergroundu přijata tak říkajíc „za
vlastní“. Jde především o dílo Egona
Bondyho a jeho „protoundergroundového“
okruhu z počátku 50. let, o aktivity Milana
Knížáka ze 60. let, o činnost některých
výtvarníků a básníků z okruhu
tzv. Křižovnické školy a ovšem též o široké
spektrum „bigbeatové kultury“ 60. let;
v kontextu „parakulturním“
či „subkulturním“, v němž jsou
registrovatelné nejen artefakty, literární
díla apod., ale též způsob života daný
spontánně sdílenými hodnotami členů
undergroundového společenství, kteří sami
nebyli umělecky či literárně činní,
ale přispívali k vytvoření „undergroundové
kultury“ v širším slova smyslu.
Tato tzv. druhá kultura, jak underground již
v 70. letech též označoval Ivan M. Jirous,
má kořeny již v první polovině šedesátých
let a touto dobou lze též datovat počátky
její perzekuce, počínaje každodenní šikanou
rockových skupin a jejich příznivců a konče
mnohaletými tresty odnětí svobody, jimiž
byli postihováni její přední představitelé
v době tzv. normalizace. Právě stranou
kulturních a společenských center v Praze
či v Brně znamenala uskupení příznivců
undergroundu často jediná společenství,
jejichž orientace se vyvíjela ze spontánního
vzdoru ke zřetelně formulované opozici
vůči totalitnímu režimu (především
v severních a západních Čechách). Z toho
vyplývá, že musí též jít o zkoumání historie
„všedního dne“ prostředky sociologickými,
případně psychologickými, obecně
kulturologickými. Právě touto cestou je
možno dobrat se i širšího a obecnějšího
pohledu jednak na fenomén undergroundu
v jeho úhrnu, jednak též na metody
represivních složek, uplatňované vůči takto
chápané undergroundové kultuře
a subkultuře.
ZDROJ: http://www.ustrcr.cz/cs/historie-ceskehoundergroundu
vokno, vons
Samizdatový časopis Vokno vydával od
roku 1979 František Stárek spolu se svými
přáteli jako hlavní periodikum kulturního
undergroundu (od 7. čísla byl na obálce
uveden podtitul „časopis pro druhou
i jinou kulturu“). Do časopisu přispívali také
členové Výboru na obranu nespravedlivě
stíhaných, například Ivan Jirous a Dana
Němcová.
Je zde publikováno všech čtrnáct
samizdatových čísel časopisu Vokno.
Jejich elektronická verze byla připravena
ve spolupráci s knihovnou Libri prohibiti,
kde jsou uloženy originály. Bibliografii
časopisu Vokno (1979-1989) sestavila Jana
Růžková, na stejné webové stránce je také
dostupný rozhovor s vydavateli časopisů
Vokno a Revolver Revue z roku 1992.
také po listopadu 1989, kdy se věnoval
novelizaci trestního řádu, uklidňování
bouřlivých situací ve věznicích či přípravě
generální amnestie a rehabilitačních
zákonů. Členové VONS se také snažili
o očištění justice, avšak s minimálním
úspěchem. Členové na setkání 3. července
1996 rozhodli o přerušení činnosti výboru
na dobu neurčitou.
Redakce také záhy vydávala knihy
ve stejnojmenné samizdatové edici.
V souvislosti s vydáváním časopisu
Vokno (při přípravě šestého čísla, které
se nepodařilo dokončit) byli v roce 1981
zatčeni a později odsouzeni
k nepodmíněným trestům odnětí svobody
František Stárek, Ivan Jirous, Michal
Hýbek a Milan Frič. Po návratu Františka
Stárka z vězení bylo vydávání časopisu
opět obnoveno a postupně začal také
vycházet informační bulletin Voknoviny
a videomagazín. Redakce také pořádala
výstavy, přednášky a koncerty. V roce 1989
byl František Stárek (spolu s manželkou
Ivou Vojtkovou) opět zatčen a odsouzen
ke dvěma a půl roku vězení. Původně
samizdatový časopis Vokno vycházel i po
listopadu 1989.
Kompletní elektronická verze
samizdatového časopisu (1979-1989) je
umístěna na webové stránce VONS
www.vons.cz/vokno
Výbor na obranu nespravedlivě
stíhaných (VONS)
Webové stránky http://www.vons.cz
vznikly v rámci grantového projektu,
který má za cíl zmapovat dějiny této
nezávislé inicitiavy. Ve spolupráci
s knihovnou Libri prohibiti a dalšími
badatelskými institucemi jsou zde
především publikovány ukázky archivních
pramenů a svědectví pamětníků. Přehled
postupně zveřejňovaných textů
a dokumentů je uveden v rubrice Aktuálně.
Výbor sledující případy nespravedlivě
stíhaných založila 27. dubna 1978 skupina
signatářů Charty 77.
Jeho členové pomáhali postiženým se
zajišťováním právního zastoupení
a zprostředkováním finanční i jiné pomoci.
Při dodržení právních formalit se svými
sděleními obraceli na československé
úřady a žádali je o nápravu. Zprávy
o sledovaných případech předávali rovněž
do zahraničí, odkud se prostřednictvím
rozhlasových stanic Rádio Svobodná
Evropa, Hlas Ameriky či BBC dostávaly
zpět do Československa. Za svou
činnost byla řada členů VONS postižena,
nejznámější je soudní proces s šesti členy
v roce 1979. Naprostá většina sdělení
VONS byla publikována v samizdatovém
časopise Informace o Chartě 77. Výbor na
obranu nespravedlivě stíhaných působil
Revolver Revue
Roku 1985 vznikl v prostředí pražského
undergroundu samizdatový časopis
Jednou nohou, od 5. čísla přejmenovaný na
Revolver Revue. Časopis, který v kontextu
samizdatových periodik vynikal pečlivou
ediční a grafickou úpravou i poměrně
vysokým nákladem, se stal platformou
nejmladší undergroundové generace.
Své básně a prózy v něm zveřejňovali
například Jáchym Topol, J. H. Krchovský,
Petr Placák či Vít Kremlička. Letos
Revolver Revue slaví 25. výročí nepřetržité
existence, v současnosti vychází jako
obsáhlý čtvrtletník, v němž se příspěvky
z české i světové literatury a výtvarného
umění setkávají se stránkami věnovanými
designu, architektuře, filmu, divadlu
a kritickému myšlení. Výrazný profil
Revolver Revue je dán nejenom spoluprací
s vyhraněnými umělci, překladateli či
kritiky, ale také důrazem na osobitou
grafickou úpravu a rovněž zájmem
o významné, ale obecněji dosud málo
známé osobnosti.
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10290259112revolver-revue/21057223070/
Jazzová sekce
Jazzová sekce Svazu hudebníků ČSR (též
Jazzová sekce, JS SH ČSR, JS). Od srpna
1983 též Jazzová sekce pražské pobočky
Svazu hudebníků ČSR.
Jazzová sekce byla zájmovou organizací,
která sdružovala na základě dobrovolnosti
širokou jazzovou obec (profesionální
i amatérské hudebníky a jazzofily).
Sídlo měla v Praze. Jejím úkolem bylo
napomáhat jazzu spolkovou činností,
šířením informací a pořádáním koncertů.
Statut Jazzové sekce byl zcela amatérský,
veškerá činnost aktivistů a publicistů byla
dobrovolná, neplacená. Byla aktivní v
letech 1971-1986.
Pražských jazzových dnů (dále PJD)
1974-79, pokusy uspořádat další ročníky
PJD skončily zákazem. V říjnu 1976 získává
JS podnájem v rodinném domku na adrese
Ke Krčské stráni 611 v Praze 4, poprvé
tak má kancelář pro redakci a pro styk se
členskou základnou a vlastní telefon.
Do té doby se vše potřebné dělalo v bytech
aktivistů. V roce 1983 členové upravili
sklepní prostory domku, v nichž se po
3 měsíce konaly výstavy výtvarníků. Státní
bezpečnost výstavní činnost zakázala
jako nepovolenou. Členové rovněž osázeli
stráň pod sídlem stromky, které jsou tam
dodnes, vč. těch co vysadili spisovatelé
Vonnegut a Updike.
Jazzová sekce sdružila v prvních letech
existence ortodoxní jazzovou obec
v počtu několika set členů z celého
Československa. Byla zaměřena na pomoc
organizátorům jazzových akcí po celé
republice a na šíření informací
o tuzemské i světové jazzové scéně.
K tomu vznikl členský bulletin Jazz
a jeho četné přílohy. Od počátku se JS
zaměřovala na pomoc amatérské scéně,
což se stalo vedle vydavatelské činnosti
podstatným a kontroverzním článkem.
Důvodem bylo, že oficiálně se amatérská
umělecká scéna ještě dále dělila na
oficiální a neoficiální, což JS neuznávala,
v druhém případě nad ediční činností JS
neměly státní orgány žádnou kontrolu.
Projeví se to výrazně ve vývoji dramaturgie
Koncem 70.let se rozhodla JS rozšířit
nabídku tiskovin pro své členy o zajímavé
tituly autorů z řad JS a jejích příznivců.
Vznikly edice Jazzpetit a Situace. Jazzpetit
byla knižní brožovaná edice tematicky
nijak neomezená, Situace byly sešity
věnované umělcům působících mimo
oficiální struktury. Uvolnění od ortodoxního
jazzového programu směrem k širšímu
pojímání kultury nastalo už v koncepci
PJD, které vedle jazzu nabídly v hudbě
prakticky vše, co se dělo za hranicemi
oficiální kultury, počínaje amatérským
rockem, přes soudobou hudbu až
k formující se alternativní scéně. JS se
stala z hlediska státu nekontrolovatelnou
a ideologicky nepřijatelnou. Po zrušení
SH jako celku JS považovala své vlastní
rušení za protiprávní, s odvoláním na
mezinárodní úmluvy bojovala za svou
existenci a pokračovala v činnosti. Činnost
tohoto období 1984-86 pak stát považoval
za ilegální a nastalo kriminalizování
představitelů JS podle zákona
o nedovolené činnosti. Sledování aktivistů
JS však probíhalo už od druhé pol. 70.let.
V roce 1987 byly vyneseny tresty: Srp 16
měsíců a Kouřil 10 měsíců nepodmíněně,
Skalník 10 měsíců, Huňát a Křivánek po
8 měsících podmíněně. Členové vzniklého
Pracovního výboru aktivistů s postupně se
vracejícími vězni z vazby a vězení zahájili
pokusy o obnovení činnosti a státní orgány
v gorbačovské éře předstíraly možnost
povolení pod jinou hlavičkou. Tak došlo
k založení přípravného výboru celostátního
Sdružení Unijazz ještě na podzim 1987
(povoleno až v únoru 1990) a přípravného
výboru organizace Artforum (povoleného
pouze s pražskou působností v červnu
1989).
JS se významnou měrou podílela
na prezentaci domácí jazzové scény, na
podpoře amatérské rockové scény
a na šíření informací a textů nedostupných
v oficiální kultuře. Jazzovou scénu tak
uváděla do širších kulturních souvislostí
nejen hudebních. Její činnost nebyla
zaměřena generačně, ale především na lidi,
kteří se nesmiřovali s duchovním stavem
„normalizačního“ Československa.
http://www.unijazz.cz/
Originální videojournal
Originální videojournal byl hlavním
audiovizuálním samizdatem s kulturně
politickým a publicisticko-zpravodajským
zaměřením. Od roku 1987 natočila
skupina nezávislých filmařů sedm dílů
tohoto unikátního zpravodaje z oblasti
nezávislého společenského dění v
normalizačním Československu. Příčinou
jeho vzniku bylo především to, že
oficiální média řízená pokyny KSČ téměř
neinformovala veřejnost o skutečném
politickém a kulturním dění nebo tak činila
jen tendenčně a sporadicky. Originální
videojournal tudíž plnil totalitním režimem
paralyzovanou službu veřejnosti. Mohl tak
činit díky pevnému zakotvení
v disidentském světě a díky důvěře
a kontaktům, které z toho vyplývaly.
V zahraničí projekt Originálního
videojournalu podporovali František
Janouch z Nadace Charty 77 ze
Stockholmu (Švédsko), Vilém Prečan
z Československého dokumentačního
střediska ze Scheinfeldu (SRN) a Ivana
a Pavel Tigridovi z pařížského Svědectví
(Francie).
Videojournal byl natáčen amatérskými
videokamerami, propašovanými ze
zahraničí, a načerno stříhán a opatřován
komentáři v profesionálním studiu. Byl
vydáván v originále, za nějž nesla redakce
odpovědnost, dále pak byl velmi spontánně
kopírován a distribuován. Takto vznikly
stovky nahraných kazet.
Redakce originálního videojournalu
se měnila, stálicí byl ale Ondřej Krob.
Ten po letech popsal některé situace z
natáčení. Reportéři videojournalu s tehdy
nesmírně vzácnou videokamerou vyráželi
dokumentovat i „protistátní demonstrace“,
kde se potkávali s dalšími kameramany,
ti ale patřili k StB. „Pozdravili jsme čest
práci,“ říká Krob. Estébáci totiž netušili,
kdo jiný by mohl vlastnit drahé zařízení
a zda tedy náhodou nejde o partu z jiné
složky tajné policie.
ČT24
http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/129887ct24-pripomina-zlate-casy-originalnihovideojournalu/
Libri prohibiti
knihovna samizdatové
a exilové literatury
Unikátní knihovna, v jejímž čele stojí
chartista, vydavatel a knihovník Jiří
Gruntorád.
Knihovna Libri prohibiti vznikla v říjnu 1990
z potřeby soustředit „zakázané knihy“,
tj. produkci exilových a samizdatových
vydavatelů. Představuje v ČR ojedinělou
sbírku , která dnes obsahuje asi 19.000
knihovních jednotek a na 1.600 titulů
periodik.
Knihovna Libri prohibiti vznikla v říjnu 1990
z potřeby soustředit „zakázané knihy“,
tj. produkci exilových a samizdatových
vydavatelů. Představuje v ČR ojedinělou
sbírku , která dnes obsahuje asi 19.000
knihovních jednotek a na 1.600 titulů
periodik. Jejím cílem je shromažďovat
a zpřístupňovat širší veřejnosti co
nejúplnější a nejkvalitnější sbírku knih,
časopisů a dalších materiálů, které byly
vytvořeny českým exilem, i veškerou
dostupnou produkci domácí opozice.
V souvislosti s její činností vyšla od
roku 1995 řada úspěšných a důležitých
publikací.
Její fondy obsahují:
Samizdatovou českou a slovenskou
literaturu z let 1960 - 1989 včetně
časopisů
Exilovou českou a slovenskou literaturu
z let 1948 - 2008 včetně časopisů
Samizdatovou polskou literaturu z let
1979 - 1989 včetně časopisů
Literaturu čs. válečného exilu z let
1939 – 1945
Literaturu ruského a ukrajinského exilu
z let 1920 - 1990 včetně časopisů v omezeném rozsahu
Cizojazyčnou literaturu, vztahující se
k Československu včetně časopisů
Materiály vytvořené československou
a polskou domácí i zahraniční opozicí
(letáky, pohlednice apod.)
Dokumenty VONS, Charty 77 a dalších
nezávislých iniciativ
Nosiče zvukového a obrazového záznamu,
vytvořené naši domácí i zahraniční opozicí
Libri prohibiti
Senovážné nám. 2
110 00 Praha 1
tel/fax: 224 22 59 71
http://libpro.cts.cuni.cz/
otevřeno: po-čt 13-17 hod
egon bondy
20. 1. 1930 - 9. 4. 2007
JAROMÍR ŠAVRDA
25. 5. 1933 - 2. 5. 1988
Kdo byl Jaromír Šavrda?
„Byl jen o deset roků starší než my, jeho
studenti,“ vzpomíná Irena Hrubá, kterou
Jaromír Šavrda učil na jedenáctiletce
v Ostravě-Porubě na přelomu 50. a 60. let.
„Český jazyk ovládal způsobem, který mi
imponoval. Poskytl nám správnou odpověď
na každý dotaz ze svého oboru, nedal se
však vtáhnout do rozebírání tajů jazyka,
byl očividně zaujatý jinou sférou, literární.
Od konformních pedagogů se radikálně
lišil, oni přednášeli, co měli předepsáno,
zatímco on říkal, co si o něčem myslí
… A co se týká disidentských let
a strádání ve vězení, o těch jsem věděla
teprve od roku 1988, když jsme slyšeli
zahraniční vysílání. Co jsem se přitom
dozvěděla, bylo velmi nečekané. Rozsah
angažovanosti Jaromíra Šavrdy mě
zaskočil, nedařilo se ho vydírat ani
zastrašovat. O jeho osudech v údobí, kdy
ho normalizace zbavila i těch posledních
iluzí o možnosti obrody komunistické
ideologie, jsem se dozvěděla s velkým
časovým odstupem. Jaromír Šavrda
skutečně pomáhal zakázaným autorům,
vydával svou samizdatovou edici na území
okupované země a byl za svou činnost
a postoje perzekvován, poznal naprosto
nové prostředí a napsal o něm, dostal se
však k těmto nezvyklým zkušenostem proti
své vůli, rozsudky komunistické justice.
Poznal nové lidi. Získal mezi nimi přátele,
spojily ho s nimi útrapy, které vyměřil
komunistický režim disidentům. Myslím,
že Cena Jaromíra Šavrdy by našeho
bývalého profesora českého jazyka hodně
potěšila…“
Narodil se v Ostravě 25. května 1933
a zde také v nedožitých 55 letech zemřel
2. května 1988. Pracoval jako knihovník,
středoškolský učitel a novinář. V roce 1972
založil vlastní samizdatovou edici Libri
prohibiti. Bylo mu znemožněno věnovat se
zaměstnání odpovídajícímu jeho vzdělání,
pracoval manuálně, ale kvůli zdravotním
problémům odešel do invalidního důchodu.
Byl šikanován a pronásledován pro své
aktivní působení v samizdatu a na konci
70. let přišlo první uvěznění. Kladlo se
mu za vinu, že opsal nejméně čtrnáct
knih. Měly mezi nimi být Úsměvy Jana
Masaryka, Solženicynovo Souostroví
Gulag, Švandrlíkovi Černí baroni či povídky
Šimka a Grossmanna. Druhý trest, který
nastoupil v roce 1983, měl na jeho zdraví
fatální vliv. „Jaromírův zdravotní stav byl
velice vážný, ubral osmnáct kilogramů
a těžce se pohyboval,“ popisuje Dolores
Šavrdová druhé věznění svého muže.
Marné byly dopisy tehdejšímu prezidentovi
Gustávu Husákovi, které mu kromě
zástupců československé opozice posílali
i mnozí evropští spisovatelé. Všichni
upozorňovali na podlomené zdraví muže,
který se provinil opisováním knih na stroji.
Jako spisovatel byl Šavrda nesmírně
všestranný; psal detektivky, sci-fi povídky,
básně, divadelní hry, literárně zpracoval
rovněž své zkušenosti s pronásledováním
státní bezpečností a s pobytem
v komunistickém vězení. Na počest
Šavrdovy samizdatové edice byla
pojmenována knihovna shromažďující
nejen československou, ale i polskou,
ruskou či ukrajinskou samizdatovou
a exilovou literaturu.
CENA JAROMÍRA ŠAVRDY
U příležitosti Dne lidských práv uděluje
Občanské sdružení PANT od roku 2008
Cenu Jaromíra Šavrdy za svědectví
o totalitě. Ocenění připomíná spisovatele
Jaromíra Šavrdu, těžce zkoušeného
totalitním režimem, a je každoročně
udělováno osobnostem, které aktivně
vydávají svědectví
o realitě totalitního Československa.
Občanské sdružení PANT usiluje o to,
aby osudy a činy statečných a čestných lidí
z období mezi únorem 1948 a listopadem
1989 nebyly zapomenuty. Takových
postojů a skutků si současný mediální
průmysl nevšímá, a proto považujeme
za důležité, aby se informace o zločinech
komunismu dostaly mezi lidi, aby mladá
generace slyšela o praktikách totalitního
komunistického režimu v Československu.
Cena Jaromíra Šavrdy ukazuje míru
nesvobody na osudech konkrétních lidí,
kteří se porušování lidských práv postavili.
Členové výboru
Členy výboru udělujícího cenu Jaromíra
Šavrdy jsou předseda občanského sdružení
PANT Petr Pánek a signatáři Charty 77
a blízcí kolegové Jaromíra Šavrdy:
Dana Němcová, Tomáš Hradílek,
Václav Malý, Jiří Gruntorád.
Cenu Jaromíra Šavrdy
doposud obdrželi:
2008 – Antonín Huvar
2009 – Eva Vláhová
2010 – Václav Havel
2011 - František Zahrádka
Tesilová verbež
The Hever and Vazelína Band
Tesilová verbež kráčí na čaje,
tesilová verbež kráčí na čaje,
na čaje kráčí, na čaje kráčí, tesiloví sráči.
Pořadatel s pleší stojí u dveří,
plešatej pořadatel stojí u dveří,
u dveří stojí, u dveří stojí, pohazuje s pleší.
Nažehlený puky tlačej se dovnitř,
nažehlený puky tlačej se dovnitř,
dovnitř se tlačí, dovnitř se tlačí, tesiloví sráči.
Pořadatel čumí, čumí na kvádra,
plešatej pořadatel čumí na kvádra,
na kvádra čumí, na kvádra čumí, pohazuje s pleší.
Ve vodřenejch džínách přichází chuligán,
ve vodřenejch džínách přichází chuligán,
chuligán vchází, chuligán vchází, vlasama si hází.
Pořadatel s pleší na něj vyskočil,
plešatej pořadatel na něj vyskočil,
vyskočil na něj, vyskočil na něj, tlusťoch vostříhanej.
Já na ten váš bordel klidně můžu srát,
já na ten váš bordel klidně můžu srát,
můžu srát na něj, můžu srát na něj, skálou chcem se stát.
Po devíti kačkách nakoupili bóny,
vykoupili všechny módní salóny,
všechny rajóny a všechny salóny, vždyť měli bony.
Teď stojí před Tuzexem fronta na džínky,
to jim poradily progresivní maminky,
jejich maminky, pivní kvasinky, teď maj chuť na džínky.
Tesilová verbež už nosí džíny,
nesmíme je míti za manekýny,
za harlekýny, za manekýny, vždyť už nosej džíny.
Pořadatel v džínsách s kravatou u krku,
pleší už nehází, už nosí paruku,
kukurukuku, kukurukukuku, už nosí paruku.
Jenom chuligáni dělaj vostudu,
no a jak se máte - How do you do?
How do you do? How do you do? , já dělám vostudu.
Zakázali čaje, zakážou texasky,
SSM vyfasujou plynový masky,
klacky na pásky, opasky na pásky, na Sváti Karásky.
václav havel DRAMATIK
(5. 10. 1936 - 18. 12. 2011)
Počátky Havlovy dramatické tvorby
spadají do konce 50. let, kdy se v Divadle
Na zábradlí podílel na hře Autostop
a představení Nejlepší rocky paní
Hermanové. Roku 1963 se pak výrazně
prosadil dramatem Zahradní slavnost.
Ústředním tématem hry, jež konstituovala
českou formu absurdní komedie a zároveň
předjímala konstanty celé další autorovy
tvorby, je vztah člověk–systém a lidská
identita. Mladý hrdina dosáhne horlivou
adaptabilitou úspěchu v systému,
v němž je lidská jednotka zaměnitelnou
součástkou, avšak zaplatí tento
úspěch odlidštěním, ztrátou totožnosti.
Míří-li Zahradní slavnost k destrukci
pseudomyšlení a realizuje-li se ve sféře
řeči, následné Vyrozumění je založeno na
demonstraci pseudoaktivity. Mocenský boj
v blíže neurčeném úřadu probíhá
v příznačném kruhovém pohybu: umělý
úřední jazyk ptydepe je nahrazen novým,
stejně nesrozumitelným chorukorem,
ale na samotné podstatě absurdní
instituce se nic nemění. Obě dramata mají
charakter abstraktního modelu, vypovídají
však o zcela konkrétních mechanismech
fungování totalitního systému, a proto
byla chápána jako zpochybnění iluzí o jeho
reformovatelnosti. Hra Ztížená možnost
soustředění akcentovala existenciální
aspekt: člověk usilující o „totální“ lidství
pouhým množením zážitků a požitků
dospívá k životu stereotypizovanému,
neautentickému. – Po srpnu 1968 Havel
ztratil živý kontakt s divadlem. Na novou
politickou situaci se pokusil reagovat
politickou fraškou Spiklenci a osobitou
adaptací Žebrácké opery Johna Gaye.
V polovině 70. let našel novou inspiraci
v osobní a politické situaci disidentů.
Prostřednictvím postavy Ferdinanda
Vaňka, hrdiny aktovek Audience,
Vernisáž a Protest, konfrontoval
nekonformní společenský postoj
s chováním těch, kteří se přizpůsobili
podmínkám tzv. normalizace. Vedle
těchto groteskně realistických „obrazů
ze života“ představuje hra Horský
hotel krajní bod Havlova dramatického
experimentátorství: téma rozpadu lidské
identity je tu promítnuto do zrušení
kauzálně chronologického řádu děje, do
překračování hranic charakterů a rozpadu
dialogu, komunikace. Trojice celovečerních
her z 80. let představuje druhý vrchol
Havlovy dramatické tvorby. Disidentský
hrdina jeho nejosobnější, nikoli však
autobiografické hry Largo desolato se
těžce vypořádává s údělem-úkolem, který
mu přiřkl okolní přátelský i nepřátelský
svět. Analýza situace je vyhrocena dovnitř
(k existenciálním dilematům hrdiny)
i navenek (k bezohledným manipulátorům
i k sympatizantům, jejichž nároky vůči
druhému jsou jen špatně maskovaným
alibismem). Složitě komponovaná a
divadelně efektní hra Pokoušení je moderní
transpozicí faustovského mýtu s důrazem
na etický moment smlouvy se zlem. Smysl
této morality je jednoznačný: nelze hrát
na obě strany, nelze zároveň všem sloužit
a všechny podvádět, „taktizováním“ se
člověk připraví o vlastní integritu. Drama
Asanace zpracovává téma Vyrozumění
prostředky přímočaré politické alegorie,
zachycující ve zkratce a ve zdrobnělém
měřítku peripetie posrpnového vývoje
s falešnými a marnými pokusy o „asanaci“,
tj. reformu. Na česká jeviště se Havel
anonymně vrátil roku 1988 hrou Zítra
to spustíme. Jemně ironicky nasvícený
historický příběh 28. října 1918 i biografie
ústředního hrdiny Aloise Rašína jsou
dramaticky zhuštěny do jediného večera
a noci, které politik tráví horečným
telefonickým vyjednáváním
s dalšími politickými aktéry. K dokončení
dalšího dramatu se Havel dostal až po
téměř dvaceti letech, kdy na předchozí
dílo navázal hrou Odcházení, další
dramatickou studií ze života mocných:
vlivný a úspěšný politik po mnoha letech
opouští svou funkci a s ní zavedený způsob
života a sociální statut, což se dotýká
i jeho bezprostředního okolí. Ironickým
nahlížením na tíživou existenciální situaci
odcházejícího politika Havel současně
ironizuje ideovou prázdnotu současné
politiky i frázovitost politické publicistiky.
Hrdina je opět do jisté míry ambivalentním
mluvčím samotného autora: jeho portrét se
tak na jedné straně monumentalizuje, na
druhé straně nabývá absurdních rysů.
Hra Vernisáž
Havlova divadelní aktovka z roku 1978
nese zřetelně autobiografické rysy a její
statický příběh, opět o jedné návštěvě,
„která neskončí dobře“, je tentokrát
naprostým opakem tvůrčí metody použité
v Andělu strážném, zde skrze realistický
příběh nahlédneme absurditu života v
komunistickém Československu
(v dobovém vtipu příznačně
přejmenovaném na Absurdistán). Jazyk
i jednání postav ve Vernisáži jsou podány
realisticky a utápějí se v banalitě. Hlavní
hrdina, spisovatel Vaněk, je tentokrát
atakován slovy a slovy svých návštěvníků
a promluví jen zřídka. Obsahem konverzace
je žvást, jeho nesnesitelnost narušují jen
pauzy mlčení z pocitu trapnosti a melodie
hracích hodin. Realita příběhu uzavřeného
do čtyř stěn bytu, který snobská
manželská dvojice zaplňuje nevkusnými
a nesmyslnými předměty, je obrazem
reálně prožívané - či lépe řečeno přežívané
- absurdity života v totalitním režimu,
jehož prázdnotu si někteří zaplnili další
prázdnotou jako manželé Věra a Michal.
Svou rozhlasovou premiéru v českém
jazyce měla Vernisáž v roce 1977
v československém vysílání Rádia
Svobodná Evropa s Karlem Krylem
v hlavní roli.
ZDROJ: Slovník české literatury po roce 1945.
www.audioknihy.net/clanky/id/604/
Nejvýznamnější
samizdatové sborníky
undergroundové
literatury (1975-1989)
Martin Machovec
(březen 2009)
Egonu Bondymu k 45. narozeninám invalidní sourozenci, Praha 1975 (ed. MAGOR [Ivan M. Jirous])
Ing. Petru Lamplovi k 45. narozeninám, Praha 1975 (ed. Magor [Ivan M. Jirous])
Děti dvou sluncí, Praha 1975 (ed. Martin Němec)
Pohledy 1, Praha 1976 (ed. Václav Havel)
DOM, Praha 1977 (ed. Josef Vondruška)
Nějakej vodnatelnej papírovej člověk – Jiřímu Němcovi k jeho pětačtyřicátým narozeninám a Martinu Jirousovi k jeho návratu z Mírova,
Praha 1977 (eds. Pavel Zajíček a David Souček)
Co dům dal, Praha 1977-1978, Praha 1978 (ed. Jiří Mrázek)
Fandovi [Františku Pánkovi] Sborníček k jeho šťastně dožitým 30. narozeninám, Praha 1979 (ed. Olga Stankovičová)
Magorův zápisník I (duben 1979 – duben 1980), Praha 1980 (ed. Ivan M. Jirous)
Věnováno Vráťovi Brabencovi, Zině Freundové, Martinu Hyblerovi [Petruščin sborník], Praha 1983 (ed. Petruška Šustrová)
Cs. underground IA (volume I., part A), edice Mozková Mrtvice, Praha 1984 (ed. Horna Pigment [Ivan Lamper])
Cs. underground IB (volume I., part B), edice Mozková Mrtvice, Praha 1984 (ed. Horna Pigment [Ivan Lamper])
Cs. underground IIA (volume II.,Egon Bondy, sebrané spisy, svazek 1.), edice Mozková
Mrtvice, Praha 1985 (ed. Horna Pigment [Ivan Lamper])
Cs. underground IIB (volume II.,Egon Bondy, sebrané spisy, svazek 2.), edice Mozková Mrtvice,
Praha 1985 (ed. Horna Pigment [Ivan Lamper])
Už na to seru, protože to mám za pár (Výběr z prvních básnických knížek autorů narozených v 50. a 60. letech.), Edice Expedice, svazek
203, Praha 1985 (ed. Andrej Stankovič)
Čert má kopyto..., Praha, edice JUST řada A, Praha 1986 (ed. Jana Veselá)
Básníci pražského undergroundu, Bratislava 1986 (eds. Egon Bondy a Oleg Pastier)
Almanach básníků pražského undergroundu [9 x kontra], Praha 1987 (ed. Luděk Marks)
Sborník pro Jana Lopatku a Andreje Stankoviče k jejich pětačtyřiceti se zpožděním dvou let, Praha 1987 (ed. Olga Stankovičová)
Narozeni v 60. letech – poezie Praha 80. léta, Praha 1989 (ed. Beatrice Landovská)
Podzemní sborníček – díl I., edice © Aliance 1989 (ed. Dušan Hanza)
Sborník Egonu Bondymu k šedesátinám, Praha 1990 (ed. Martin Machovec)
Soupis nejvýznamnějších samizdatových sborníků undergroundové literatury je jen orientační a provizorní, na řadě míst jej bude nutno
průběžně upřesňovat a doplňovat (zejména bude třeba podrobněji rozepsat obsahy jednotlivých sborníků, upřesnit paginaci, zmínit jejich
další samizdatová vydání, případně uvést odkazy na tištěné publikace jednotlivých textů po r. 1989). Dodatečné informace jsou tištěny
v [hranatých] závorkách; místa, u nichž zůstávají pochybnosti a nejasnosti, jsou označena dvěma otazníky v lomených závorkách /??/.
Všechny citované samizdaty jsou k dispozici v pražské knihovně Libri prohibiti; informace o knihovně viz: <http://libpro.cts.cuni.cz>. Za
dešifrování řady autorských pseudonymů děkujeme Jiřímu Gruntorádovi z knihovny Libri prohibiti.
ZDROJ: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/projekty/underground/underground-samizdat-sborniky.pdf
Normalizace
v dobových textech
Workshop I.
Lukáš Bárta
Na základě stanovených úkolů byl dne 15. března 1985 konzultován plán akce PREVENCE se ZN pro StB
OS Praha 8 s. PELTANEM. Objekt akce FAGOT byl zahrnut do plánu prováděných preventivních opatření v
rámci působnosti OS Prahy 8. Dále bylo dojednáno, že veškerá opatřen budou vždy před jejich prováděním
konzultovány ze strany OS SNB Prahy 8 s ŘO objekta, proto, aby nedošlo k narušení vlastních prováděcích úkonů u objekta.
(…) U jmenovaného byl přezkoumán zdravotní stav, přičemž byl obvodní vojenskou komisí přijat závěr,
že PLACÁK trpí duševní poruchou a není tudíž na základě stanovené lékařské diagnozi schopen 1. 4. 1985
nástupu vojenské prezenční služby.
(…) V průběhu prováděných opatření byl zjištěn styk PLACÁKA na osobu Jan DEJMAL, ke kterému jsou v
současné době prováděna prověrková opatření. Další se pak provádějí k osobě Ivana WERNISCHE, který je
důvěrným stykem PLACÁKA. V tomto úkolu bude nadále prověřováno.
Dne 15. února 1985 byl záměr PLACÁKA znovu nastoupit ke studiu na ČVUT proděkanem ČVUT ing. NOVÁKEM, který přislíbil, že k opětovnému přijetí PLACÁK k dennímu nebo dálkovému studiu nedojde. Bude však
nutné, aby s tímto byl nadále udržován kontakt, neboť může dojít ze strany otce PLACÁKA k ovlivňování
jeho známých pro dosažení záměru syna Petra PLACÁKA.
Na základě vyhodnocení akce PREVENCE a vzhledem k tomu, že většina úkolů byla již splněna navrhuji
stanovení nových úkolů:
(…) Nadále dle operativní situace provádět vhodný rozkladná opatření vůči důvěrným stykům jmenovaného. (…) Provést účinná opatření s cílem zabránit PLACÁKOVI k přijetí na ČVUT, přičemž využít v tomto
případě zprávy o zdravotním stavu jmenovaného.
(úřední záznam StB ve spise Petra Placáka datován ke 3. 12. 1984)
PLACÁK bude dne 28. 2. 1985 na 9:00 hod. předvolán do budovy OVS v Praze 8 k ověření všech dokladů před
nástupem na prezenční vojenskou službu. V této souvislosti bude řešen pro přestupek, kdy nesplnil ohlašovací povinnost po ukončení vojenské služby.
(úřední záznam StB ve spise Petra Placáka z počátku roku 1985)
Úkoly k textům:
1. Pokuste se interpretovat obsah, smysl výše uvedených záznamů Státní bezpečnosti
2. Analyzujte texty po jazykové stránce. Najděte pravopisná pochybení.
3. Všimněte si stylistické stránky textů. Najděte chybné formulace a pokuste se text správně přestylizovat.
Včera v neděli
S něžnou opatrností prdím
abych se neposral
Včerejší den
krom toho že jsem měl fazolovou polívku
se nevyznačoval ničím
Včera v neděli
hrozně mě svrbělo v prdeli
Bylo to od toho
že jsem žral tak mnoho
Moucha v ranním pivě
Celý den samá nepříjemnost
moucha v ranním pivě
prší
zaklepeš na dveře, vypadnou z pantů
přišlápneš psa
osloví tě krasavice
nabídka lákavá, cena nízká, ale
chce se ti srát
srát
prší
Egon Bondy
PPU 1974-75
Ivan Wernisch
PPU 1984
Prší, prší
Prší, prší, prší
víc nežli se sluší
ďábel mi sedí na duši
Mlha si sedla za okna
po celém městě je tma
je konec nebo se mi to jen zdá?
Slunce mrtvé stojí
strašidla se rojí
všichni se bojí
Po nebi pluje hrozný tvor
je to lepra nebo mor?
vlci jdou z hor
I elektřina přestala svítit
a plyn nechce od sirky chytit
vrány se rozkřičely smíchy
Egon Bondy
PPU 1974-75
Úkoly k textům:
1. Charakterizujte básně (písňové texty) z hlediska obsahu i formy. Všimněte si tematiky, motivů, jazyka. Odpovídají rysům dobové undergroundové tvorby? Jaká je atmosféra uvedených textů?
2. K jakému stylu (uměleckému směru) inklinuje text „Prší, prší“? Čím je zde vyvolávána grotesknost?
3. Zamyslete se nad kompozicí básně „Moucha v ranním pivě“. V čem spočívá pointa, působivost textu?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
Položili legitimaci,
jako žhář hořící došek
podkládá pod vrata domova.
Položili legitimaci
jako výzvu v dávném sporu,
vyzývavě zběhli od praporu,
věční hrdinové výhradičky,
Tak se tedy odvrátili od Lenina,
každý jejich krok je už jen další mina,
každé jejich slovo jako rozbuška
k explozi přivádí větší nebo menší zrady.
Pro ně není dobrá ani slina.
úryvek z básně Položili legitimaci
Fidele, bratře chleba,
býku stepní krve, červánku (…)
Fidele, stoupající na zářivá pohoří marxismu
už ne s hrstkou, ale se zástupy (…)
Nebýti té jedné noci, v které sotva zdřím
Klement Gottwald, oči zrudlé kouřem,
nevyspáním,
nebýti těch, co stáli s celou stranou za ním,
nebýti té noci, v které mlčky bděli s ním,
Dříve než se smekne ranní mlha z hor,
dřív než sejde rosa z bezového listí,
než pekařům oschne těsto na kopisti,
zazní naše píseň, zazní jako chór.
Rudá se zlatou a jarní kytice
nad hlavami dětí, dělníků a matek,
radost vybuchující jak milióny zátek
naplní dnes, Praho, tvoje ulice.
nebýti té noci, ti, co vylézali jako lišky z děr
a pak snili dvacet let, jak zvrátit kola
zpátky,
ti, co mátli lid u každé křižovatky,
ti by byli tenkrát zvrátili náš směr.
Ten, kdo nad dílem se sklání celý rok,
pracující člověk, který je tu pánem,
se zdviženým čelem kráčí ránem.
úryvek z básně Májový sonet
úryvek z básně Jubilejní
Fidele, ohni romantický jako vulkán,
přesný jak logaritmické tabulky,
Fidele, brunátná a bdělá socho úsvitu (…)
Fidele, včelaři starostlivě nakloněný nad snůškou (…)
úryvek z básně Fidele
Úkoly k textům:
1. Na základě ukázky z básně Položili legitimaci charakterizujte, jak autor označuje nepřátele režimu. Posuďte
metaforiku básně a srovnejte s úryvkem básně Jubilejní.
2. V úryvcích básní Májový sonet a Jubilejní vyhledejte typické rysy socrealistické poezie.
3. Jak je v poslední uvedené ukázce zobrazen hlavní hrdina Fidel Castro? Jaké rysy vykazuje, k čemu je přirovnáván? Pro jaký typ literatury je tento postup typický?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
Václav Havel: „Moc bezmocných“
(výběr z eseje)
Hrádeček, říjen 1978
Památce Jana Patočky
I
Východní Evropou obchází strašidlo,
kterému na Západě říkají „disidentství“.
Toto strašidlo nespadlo z nebe. Je
přirozeným projevem a nevyhnutelným
důsledkem současné historické fáze
systému, jímž obchází. Zrodila ho totiž
situace, kdy tento systém už dávno není
a z tisícerých důvodů už nemůže být
založen na čisté a brutální mocenské
svévoli, vylučující jakýkoliv nekonformní
projev, kdy je ale na druhé straně už
do té míry politicky statický, že téměř
znemožňuje, aby se takový projev natrvalo
uplatňoval v prostředí jeho oficiálních
struktur. Kdo vlastně tito takzvaní
„disidenti“ jsou? Z čeho jejich postoj
vyrůstá a jaký má smysl? V čem je smysl
oněch „nezávislých iniciativ“,
v nichž se „disidenti“ spojují, a jaké mají
tyto iniciativy reálné šance? Je na místě
užívat v souvislosti s jejich působením
pojmu „opozice“? Pokud ano, čím taková
„opozice“ – v rámci tohoto systému
– vlastně je, jak působí, jakou roli ve
společnosti sehrává, v co doufá a v co
může doufat? Je vůbec v silách
a možnostech „disidentů“ – jako lidí, kteří
jsou vně všech mocenských struktur a v
postavení jakýchsi „podobčanů“ – nějak na
společnost a společenský systém působit?
Mohou vůbec něco změnit?
Myslím, že úvaha o těchto otázkách – jako
úvaha o možnostech „bezmocných“ –
nemůže dost dobře začít jinak než úvahou
o povaze moci v poměrech, kde tito
„bezmocní“ působí.
Autor v úvodní pasáži načrtl strukturu
své úvahy na základních otázkách.
Můžete si na první tři z nich stručně (bez
rozepisování argumentů) dopředu dle
vlastních postojů a znalostí odpovědět?
Poznali jste, jaký text je v úvodní větě
parafrázován? Kdo je jeho autorem?
Vyhledejte na internetu původní verzi
formulace a zkuste oba texty srovnat
(interpretujte obsah jejich sdělení). Ve
Slovníku cizích slov vyhledejte význam
slova „disident“. Zamyslete se společně
nad titulem eseje - ke komu se vztahuje
a jaký postoj autora k tématu predikuje?
II
Náš systém bývá nejčastěji
charakterizován jako diktatura, totiž
diktatura politické byrokracie nad
nivelizovanou společností.
Obávám se, že už samo toto označení –
byť jinak jakkoli pochopitelné – skutečnou
povahu moci v tomto systému spíš
zatemňuje než osvětluje. Co se nám totiž
pod tímto pojmem vybavuje?
Řekl bych, že je v našem povědomí
tradičně spojen s představou určité
poměrně malé skupiny osob, která se v
nějaké zemi násilím zmocní vlády nad
většinou společnosti; která opírá svou moc
odkrytě o přímé mocenské nástroje, jimiž
disponuje; a kterou lze poměrně snadno
sociálně oddělit od ovládané většiny.
K této „tradiční“ či „klasické“ představě
diktatury jaksi bytostně patří předpoklad
její dočasnosti, historické efemérnosti
a nezakotvenosti; její existence se nám zdá
být těsně svázána s životem osob, které ji
nastolily; bývá to záležitost spíš lokálního
rozsahu a významu, a ať už se taková
diktatura legitimuje tou či onou ideologií,
svou moc přeci jen odvozuje především od
počtu a výzbroje svých vojáků a policistů.
Jako své hlavní nebezpečí přitom chápe
možnost, že se objeví někdo, kdo bude po
této stránce vybaven lépe a kdo vládnoucí
skupinu svrhne.
Myslím, že už docela vnějškový pohled
musí napovídat, že systém, v němž žijeme,
má s takovouto „klasickou“ diktaturou
pramálo společného:
1) Není lokálně omezený, ale panuje
naopak v celém ohromném mocenském
bloku, ovládaném jednou ze dvou
současných supervelmocí. A i když má
přirozeně své rozmanité dobové a místní
zvláštnosti, jejich rozsah je zásadně
ohraničen rámcem toho, co ho na celé
ploše mocenského bloku spojuje: nejenže
je všude na týchž principech a týmž
způsobem strukturován (tj. způsobem
vyvinutým vládnoucí supervelmocí),
ale navíc je ve všech zemích skrz naskrz
prorostlý sítí manipulačních nástrojů
velmocenského centra a totálně podřízen
jeho zájmům. Tato okolnost – v „patovém“
světě nukleární rovnováhy supervelmocí –
mu dává ovšem ve srovnání s „klasickými“
diktaturami nebývalou vnější stabilitu:
mnohé lokální krize, které by v izolovaném
státě vedly ke změně systému, mohou zde
být řešeny mocenskými zásahy zbývající
části bloku.
2) Jestli ke „klasickým“ diktaturám patří
jejich historická nezakotvenost – mnohdy
se jeví jen jako jakési výstřelky dějin,
nahodilé výsledky nahodilých sociálních
procesů či lidských a davových sklonů
–, pak o našem systému něco takového
zdaleka tvrdit nelze: i když se všem
původním společenským hnutím, z jejichž
sociálního a myšlenkového zázemí
vyrůstal, už dávno celým svým vývojem
odcizil, přesto autenticita těchto hnutí
(myslím tím dělnická a socialistická
hnutí 19. století) mu dává nepopiratelné
historické zakotvení; je to určitá pevná
půda, o niž se mohl opírat, než ho jeho
vývoj postupně konstituoval v onu zcela
novou sociální a politickou realitu, kterou
dnes je a jako která už pevně vrostl do
struktury světa a moderní doby. K tomuto
historickému zakotvení patřilo i dobré
pochopení sociálních rozporů doby,
z něhož původní hnutí vycházelo; že už
v samém jádře tohoto „dobrého pochopení“
byla geneticky přítomna dispozice k tomu
obludnému zcizení, jež přinesl další vývoj,
není přitom podstatné; ostatně i tento
prvek organicky vyrůstal z dobového
klimatu, a i on měl tedy cosi jako své
„zakotvení“.
3) Jakýmsi dědictvím onoho původního
„dobrého pochopení“ je další zvláštnost,
kterou se náš systém liší od různých jiných
moderních diktatur: disponuje nepoměrně
koncíznější, logicky strukturovanou,
obecně srozumitelnou a ze své podstaty
velice pružnou ideologií, která při své
komplexnosti a uzavřenosti nabývá
až povahy jakéhosi sekularizovaného
náboženství: nabízí člověku hotovou
odpověď na jakoukoli otázku, nelze ji dost
dobře přijmout jen částečně a její přijetí
zasahuje hluboko do lidské existence.
V epoše krize metafyzických a
existenciálních jistot, v epoše lidského
vykořenění, odcizení a ztráty smyslu světa,
musí mít nutně tato ideologie zvláštní
hypnotickou přitažlivost: bloudícímu
člověku nabízí snadno dostupný „domov“:
stačí ji přijmout, a rázem je vše opět jasné,
život dostává smysl a z jeho horizontu mizí
tajemství, otázky, neklid a osamělost. Za
tento levný „domov“ platí ovšem člověk
draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí
a odpovědnost: vždyť integrální součástí
převzaté ideologie je delegování rozumu a
svědomí do rukou nadřízených, totiž princip
identifikace centra moci s centrem pravdy
(v našem případě jde o bezprostřední
navázání na byzantský césaropapismus,
v němž nejvyšší instance světská je i
nejvyšší instancí duchovní). Je pravda,
že navzdory tomu všemu tato ideologie –
aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký
vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko,
kde stále ještě asi převládá nevolnické
vědomí s jeho slepě osudovou úctou
k vrchnosti a automatickou identifikací
se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované
s velmocenským patriotismem, pro nějž
jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy
člověka). To však není důležité, protože tu
úlohu, kterou ideologie v našem systému
má (bude o ní řeč), plní právě tato ideologie
– právě proto, že je taková, jaká je –
neobyčejně dobře.
4) K tradiční představě diktatury
patří – pokud jde o samu techniku
moci – nutně prvek určité improvizace;
mocenské mechanismy nejsou většinou
příliš fixovány; je tu hodně prostoru pro
náhodnou a neregulovanou svévoli;
objevují se tu ještě sociálně-mentální
i faktické podmínky pro některé formy
mocenského odporu; je tu zkrátka hodně
povrchních švů, které mohou praskat dřív,
než se celá mocenská struktura stačí
stabilizovat. Šedesátiletý vývoj našeho
systému v SSSR a jeho zhruba třicetiletý
vývoj ve východoevropských zemích
(opírající se navíc o některé dávno hotové
strukturální modely ruského samoděržaví)
vytvořil naopak – pokud jde o „fyzickou“
stránku moci – tak dokonalé
a propracované mechanismy přímé
i nepřímé manipulace celé společnosti,
že jako „fyzický“ základ moci představují
dnes už radikálně novou kvalitu. Jejich
účinnost je přitom – nezapomínejme
– ještě významně zesilována státním
vlastnictvím a centrálně direktivním
řízením všech výrobních prostředků, což
dává mocenské struktuře nebývalé
a nekontrolovatelné možnosti investovat
do sebe samé (například v oblasti
byrokracie a policie) a usnadňuje jí – jako
jedinému zaměstnavateli – existenční
manipulaci všech občanů.
5) Jestli pro „klasickou“ diktaturu bývá
charakteristická atmosféra revolučního
vzrušení, heroismu, obětavosti a
nadšeného násilí na všech stranách,
pak poslední zbytky takovéto atmosféry
ze života v sovětském bloku vyprchaly.
Tento blok totiž už dávno netvoří nějakou
enklávu, izolovanou od ostatního
civilizačně vyspělého světa a imunní
k procesům, jimiž prochází; je naopak jeho
integrální součástí, která sdílí i spolutvoří
jeho globální osud. Konkrétně to znamená,
že se v naší společnosti nevyhnutelně
prosazuje (a dlouhodobá koexistence se
západním světem tento vývoj jen urychluje)
v podstatě tatáž hierarchie životních
hodnot jako ve vyspělých západních
zemích, čili že tu jde de facto jen o jinou
podobu konzumní a industriální společnosti
se všemi sociálními a duchovními důsledky,
které to přináší. Bez zřetele k této dimenzi
nelze dobře porozumět ani povaze moci
v našem systému.
Hluboká odlišnost našeho systému – co
do povahy moci – od toho, co si tradičně
představujeme pod pojmem diktatura,
odlišnost patrná, jak doufám, i z tohoto
zcela vnějškového srovnání, mne provokuje
k tomu, abych pro něj zvolil – čistě pro
potřebu těchto úvah – nějaké zvláštní
označení. Budu-li ho dále nazývat
systémem post-totalitním, pak ovšem
s plným vědomím, že nejde asi o pojem
nejvýstižnější; lepší mne však nenapadá.
Oním „post-“ přitom nechci říci, že by šlo
o systém, který už totalitní není; chci
naopak říci, že je totalitní zásadně jinak,
než jak jsou totalitní „klasické“ diktatury,
s nimiž je v našem povědomí pojem
totality obvykle spjat. Okolnosti, o nichž
jsem hovořil, tvoří ovšem jen okruh
podmiňujících faktorů a jakýsi jevový
rámec vlastní mocenské konstituce posttotalitního systému. Pokusím se nyní
ukázat na některé stránky této konstituce.
Vytvořte myšlenkovou mapu kapitoly:
vypište jednotlivé aspekty srovnávaných
systémů („klasická diktatura“ x
„post-totalitní systém“) a pokuste
se konkretizovat znaky „klasických
diktatur“ na příkladech z dějin.
Které režimy stály a padaly se svými
diktátory?
III
Vedoucí obchodu se zeleninou umístil
do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo
„Proletáři všech zemí, spojte se!“.
Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu?
Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku
spojení proletářů všech zemí? Jde jeho
zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou
potřebu se svým ideálem seznámit
veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň
chvilku o tom, jak by se takové spojení
mělo uskutečnit a co by znamenalo?
Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze
právem předpokládat, že o textu hesel
ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí,
natož aby jimi vyslovovali něco ze svého
názoru na svět.
To heslo přivezli našemu zelináři z podniku
spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu
prostě proto, že se to tak už léta dělá,
že to dělají všichni, že to tak musí být.
Kdyby to neudělal, mohl by mít potíže;
mohli by mu vyčíst, že nemá „výzdobu“;
někdo by ho mohl dokonce nařknout
z toho, že není loajální. Udělal to proto,
že to patří k věci, chce-li člověk v životě
obstát; že je to jedna z tisíce „maličkostí“,
které mu zajišťují relativně klidný život
„v souladu se společností“.
Jak vidět, sémantický obsah vystaveného
hesla je zelináři lhostejný, a dává-li své
heslo do výkladu, nedává ho tam proto,
že by osobně toužil právě s jeho myšlenkou
seznámit veřejnost.
To ovšem neznamená, že jeho počin nemá
žádný motiv a smysl a že se svým heslem
nikomu nic nesděluje. To heslo má funkci
znaku a jako takové obsahuje sice skryté,
ale zcela určité sdělení. Verbálně by je
bylo možné vyjádřit takto: já, zelinář XY,
jsem zde a vím, co mám dělat; chovám
se tak, jak je ode mne očekáváno; je na
mne spolehnutí a nelze mi nic vytknout;
jsem poslušný, a mám proto právo na
klidný život. Toto sdělení má přirozeně
svého adresáta: je namířeno „nahoru“,
k zelinářovým nadřízeným, a je zároveň
štítem, kterým se zelinář kryje před
případnými udavači.
Svým skutečným významem je tedy
heslo zakotveno přímo v zelinářově lidské
existenci: zrcadlí jeho životní zájem. Jaký
to je však zájem?
Všimněme si: kdyby nařídili zelináři dát
do výkladu heslo „Bojím se, a proto jsem
bezvýhradně poslušný“, nechoval by se
k jeho sémantickému obsahu zdaleka
tak laxně, přesto, že by se tento obsah
tentokrát zcela kryl se skrytým významem
hesla. Zelinář by se pravděpodobně zdráhal
umístit do své výkladní skříně takto
nedvojsmyslnou zprávu
o svém ponížení, bylo by mu to trapné,
styděl by se. Pochopitelně: je přece
člověkem, a má tudíž pocit lidské
důstojnosti.
Aby byla tato komplikace překonána, musí
mít jeho vyznání loajality formu znaku,
poukazujícího aspoň svým textovým
povrchem k jakýmsi vyšším polohám
nezištného přesvědčení. Zelináři se musí
dát možnost, aby si řekl: Vždyť proč by se
koneckonců proletáři všech zemí nemohli
spojit?
Znak pomáhá tedy skrýt před člověkem
„nízké“ základy jeho poslušnosti a tím
i „nízké“ základy moci. Skrývá je za
fasádou čehosi „vysokého“.
Tím „vysokým“ je ideologie.
Ideologie jako zdánlivý způsob vztahování
se ke světu, nabízející člověku iluzi, že je
identickou, důstojnou a mravní osobností,
a usnadňující mu tak jí nebýt; jako
atrapa čehosi „nadosobního“ a
neúčelového, umožňující mu obelhat své
svědomí a zamaskovat před světem
a před sebou samým své pravé postavení
a svůj neslavný „modus vivendi“. Je to
produktivní – ale zároveň jakoby důstojná
– legitimace směrem „nahoru“, „dolů“
i „do stran“, směrem k lidem i k Bohu.
Je to závoj, do něhož může člověk zahalit
své „propadnutí jsoucnu“, své zvnějšnění
a svou adaptaci na daný stav. Je to alibi,
použitelné pro všechny: od zelináře,
který může svůj strach o místo zahalit
rouškou svého údajného zájmu o spojení
proletářů všech zemí, až po nejvyššího
funkcionáře, který svůj zájem udržet se
u moci může odít do slov o službě dělnické
třídě.
Výchozí – onou „alibistickou“ – funkcí
ideologie je tedy dávat člověku jako oběti
i jako opoře post-totalitního systému
iluzi, že je v souladu s lidským řádem
a s řádem univerza. Čím menší má
nějaká diktatura pole působnosti a čím
méně je v něm společnost civilizačně
stratifikována, tím se může diktátorova
vůle uskutečňovat bezprostředněji: totiž
pomocí víceméně „nahé“ disciplíny, tedy
bez složitého „vztahování se ke světu“
a „sebezdůvodňování“. Čím jsou však
mocenské mechanismy složitější, čím větší
a stratifikovanější společenství obepínají
a čím déle historicky působí, tím více
jedinců „zvenčí“ musí do sebe zapojovat
a tím větší význam dostává v prostoru
jejich působnosti ideologické „alibi“ jako
jakýsi „most“ mezi mocí a člověkem, po
němž moc přistupuje k člověku a člověk
přichází k moci.
Už proto hraje ideologie v post-totalitním
systému tak významnou roli: to složité
soustrojí složek, stupňů, převodových
pák a nepřímých manipulačních nástrojů,
neponechávající nic náhodě
a mnohonásobně jistící integritu moci, je
bez ní – jako svého univerzálního „alibi“
a jako „alibi“ každého svého článku –
prostě nemyslitelné.
Vytvořte vývojový diagram, který
naznačí nejrůznější varianty zelinářova
vyznání loajality (rozviňte řadu zelinář
+ heslo a pozice odmítá obsah
x souhlasí; vyvěsí x nevyvěsí;
postupujte klidně až do absurdních
a nepravděpodobných závěrů).
Konfrontujte výsledek své práce
s obsahem kapitoly VII. Vyhledejte
definici slova ideologie a připomeňte,
které další „každodenní“ činnosti lidí
v totalitním režimu měly vytvářet
„vznešené“ alibi „nízkým“ základům
moci.
IV
Mezi intencemi post-totalitního systému
a intencemi života zeje propast: zatímco
život směřuje ze své podstaty
k pluralitě, k pestrobarevnosti, k nezávislé
sebekonstituci a sebeorganizaci, prostě
k naplnění své svobody, post-totalitní
systém vyžaduje naopak monolitičnost,
uniformitu, disciplínu: zatímco život chce
vytvářet stále nové „nepravděpodobné“
struktury, post-totalitní systém mu
vnucuje naopak „nejpravděpodobnější
stavy“. Tyto intence systému prozrazují,
že jeho nejvlastnější podstatou je
orientace k sobě samému; k tomu,
aby byl stále důkladněji a bezvýhradněji
„sám sebou“, tím, čím je; a aby tudíž stále
rozšiřoval svůj akční rádius. Člověku slouží
tento systém jen do té míry, do jaké to
je nezbytné k tomu, aby člověk sloužil
jemu; cokoli „navíc“, tedy cokoli, čím
člověk přesahuje své předem vymezené
postavení, reflektuje systém jako útok
na sebe sama. A má pravdu: každá
taková transcendence ho skutečně – jako
princip – popírá. Lze tedy říci, že vnitřním
cílem post-totalitního systému není, jak
se to obvykle při prvním pohledu jeví,
pouhé zachování moci v rukách vládnoucí
skupiny; tato sebezáchovná snaha jako
sociální fenomén je podřízena čemusi
„vyššímu“: jakémusi slepému samopohybu
systému. Člověk – ať už má jakékoli místo
v mocenské hierarchii – není pro tento
systém něčím „o sobě“, ale jen tím, kdo
má tento „samopohyb“ nést a kdo mu má
sloužit: proto i jeho touha po moci se může
trvale uplatňovat jen potud, pokud je její
směřování identické se „samopohybem“.
Ideologie – jako onen „alibistický“ most
mezi systémem a člověkem – zakrývá
propast mezi intencemi systému a
intencemi života; předstírá, že nároky
systému vyplývají z potřeb života; je to
jakýsi svět „zdání“, který je vydáván za
skutečnost.
Post-totalitní systém se dotýká svými
nároky člověka téměř na každém kroku.
Dotýká se ho ovšem v ideologických
rukavicích. Proto je život v něm skrz naskrz
prorostlý tkání přetvářky a lži: vláda
byrokracie se nazývá vládou lidu; jménem
dělnické třídy je zotročena dělnická třída;
všestranné ponížení člověka se vydává
za jeho definitivní osvobození; izolace od
informací se nazývá jejich zpřístupněním;
mocenská manipulace veřejnou kontrolou
moci a mocenská svévole dodržováním
právního řádu; potlačování kultury jejím
rozvojem; rozšiřování imperiálního vlivu
je vydáváno za podporu utlačovaným;
nesvoboda projevu za nejvyšší formu
svobody; volební fraška za nejvyšší formu
demokracie; zákaz nezávislého myšlení za
nejvědečtější světový názor; okupace za
bratrskou pomoc. Moc je v zajetí vlastních
lží, proto musí falšovat. Falšuje minulost.
Falšuje přítomnost a falšuje budoucnost.
Falšuje statistické údaje. Předstírá,
že nemá všemocný a všeho schopný
policejní aparát. Předstírá, že respektuje
lidská práva. Předstírá, že nikoho
nepronásleduje. Předstírá, že se nebojí.
Předstírá, že nic nepředstírá.
Člověk nemusí všem těmto mystifikacím
věřit. Musí se však chovat tak, jako by jim
věřil, anebo je musí aspoň mlčky tolerovat,
anebo musí aspoň vycházet dobře s těmi,
kteří jimi operují.
Už proto však musí žít ve lži.
Nemusí přijmout lež. Stačí, že přijal život
s ní a v ní. Už tím totiž stvrzuje systém,
naplňuje ho, dělá ho, je jím.
Základním rysem života v posttotalitním systému je život ve lži. Jak se
na různých úrovních existence projevuje?
V práci, médiích, zábavě, rodinném
životě, ve sportu, politice? Jak se
promítl požadavek uniformity, disciplíny
a monolitičnosti do života společnosti?
Znáte nějaké veřejné akce, které
měly výše uvedené rysy společnosti
demonstrovat a posilovat? Jak totalitní
režimy reagují na individuální touhy
člověka lišit se (oděvy, účesy, kultura,
sexuální orientace, životní styl, víra...)?
V
Viděli jsme, že skutečný význam zelinářova
hesla nijak nesouvisí s tím, co text hesla
říká. Přesto je tento skutečný význam
zcela jasný a obecně srozumitelný. Vyplývá
to z obecné známosti daného kódu: zelinář
deklaroval svou loajalitu – a nic jiného
mu nezbývalo, mělo-li být jeho vyhlášení
přijato – jediným způsobem, na který
společenská moc slyší: totiž tak, že přijal
předepsaný rituál, že přijal „zdání“ jako
skutečnost, že přistoupil na daná „pravidla
hry“. Tím ovšem, že na ně přistoupil, sám
vstoupil do hry, stal se jejím hráčem,
umožnil, aby se hra dál hrála, aby vůbec
pokračovala, aby prostě byla.
Je-li ideologie původně „mostem“ mezi
systémem a člověkem „jakožto člověkem“,
pak ve chvíli, kdy člověk na tento most
vstoupí, stává se zároveň mostem mezi
systémem a člověkem jakožto jeho
součástí. Pomáhá-li tedy ideologie původně
– svým působením „ven“ – konstituovat
moc jako její psychologické „alibi“, pak
od okamžiku, kdy je přijata, ji konstituuje
zároveň i „dovnitř“ jako její přímá složka:
začíná fungovat jako hlavní nástroj rituální
vnitromocenské komunikace.
Celá mocenská struktura, o jejíž „fyzické“
členitosti byla už řeč, by totiž nemohla
existovat, kdyby tu nebyl určitý „metafyzický“ řád, který všechny její články
váže dohromady, propojuje a podřizuje
jednotnému způsobu „sebevykazování“;
který dává jejich chodu „pravidla hry“,
totiž určité regule, limity a zákonitosti.
Je to základní a celé mocenské struktuře
společný a ji integrující komunikační
systém, umožňující jí vnitřní dorozumívání
a přenos informací a instrukcí; je to jakýsi
soubor „dopravních předpisů“
a „orientačních tabulí“, zajišťujících jejímu
chodu formu a rámec. Tento „meta-fyzický“
řád je zárukou vnitřní soudržnosti totalitní
mocenské struktury; je to její „tmel“,
vazebný princip, nástroj její disciplíny; bez
tohoto tmelu by musela
– jako struktura totalitní – zaniknout:
rozpadla by se do tříště svých jednotlivých
atomů, chaoticky se navzájem srážejících
svými neregulovanými partikulárními zájmy
a tendencemi; celá totalitní pyramida moci
– zbavena svého tmelu – by se musela tak
říkajíc „zhroutit sama do sebe“ v jakémsi
hmotném kolapsu.
Ideologie jakožto mocenská interpretace
skutečnosti je nakonec vždycky podřízena
mocenskému zájmu; proto má bytostnou
tendenci emancipovat se od skutečnosti,
vytvářet svět „zdání“, ritualizovat se.
Tam, kde existuje veřejná soutěž o moc,
a tedy i veřejná kontrola moci, existuje
přirozeně i veřejná kontrola toho, čím se
moc ideologicky legitimuje. V takových
poměrech tedy vždycky plodí určité
korektivy, zabraňující ideologii, aby se od
skutečnosti úplně emancipovala.
V podmínkách totality ovšem tyto
korektivy mizí, a nic tudíž nestojí v cestě
tomu, aby se ideologie stále víc vzdalovala
skutečnosti a aby se postupně měnila v to,
čím je v post-totalitním systému: ve svět
„zdání“, v pouhý rituál, ve zformalizovaný
jazyk, zbavený sémantického kontaktu
se skutečností a proměněný v systém
rituálních znaků, nahrazujících skutečnost
pseudoskutečností.
Ideologie se ovšem zároveň stává, jak jsme
vidě-li, stále důležitější složkou a oporou
moci – jako její „alibistická“ legitimace
i jako její vnitřní vazebný princip. S růstem
tohoto významu a s postupující emancipací
od skutečnosti získává zvláštní reálnou
sílu, sama se stává skutečností, byť
skutečností svého druhu, která má na
určitých rovinách (a především „uvnitř“
moci) nakonec větší váhu než skutečnost
jako taková: stále víc záleží na bravuře
rituálu než na reálné skutečnosti, která
se za ním skrývá; význam jevů nevyplývá
z nich samých, ale z jejich pojmového
začlenění do ideologického kontextu;
skutečnost nepůsobí na teze, ale teze na
skutečnost. Moc se tak posléze vztahuje
víc k ideologii než ke skutečnosti; z teze
čerpá svou sílu; na tezi je zcela závislá.
To ovšem vede nevyhnutelně k tomu,
že teze, respektive ideologie, nakonec
přestává – paradoxně – sloužit moci,
ale moc začíná sloužit jí; ideologie jako by
moci „vyvlastňovala moc“; jako by se sama
stávala diktátorem. Zdá se pak, že teze
sama, rituál sám, ideologie sama rozhoduje
o lidech, nikoli tedy lidé o ní.
Je-li ideologie hlavní zárukou vnitřní
konzistence moci, stává se zároveň
i stále významnější zárukou její
kontinuity: zatímco v „klasické“ diktatuře
je nástupnictví vždycky poněkud
problematickou věcí – případní adepti
se vlastně nemají čím srozumitelně
legitimovat a jsou vždy znovu odkázáni na
„nahou“ mocenskou konfrontaci –,
v post-totalitním systému se moc přenáší
z osoby na osobu, z garnitury na garnituru
a z generace na generaci podstatně
hladším způsobem: na výběru nástupců
se totiž podílí nový „king-maker“: rituální
legitimace; schopnost opřít se o rituál,
naplnit ho, využít, nechat se jím tak říkajíc
„nést vzhůru“. Samozřejmě:
i v post-totalitním systému existuje boj
o moc, většinou dokonce daleko brutálnější
než v otevřené společnosti (není to totiž
boj veřejný, regulovaný demokratickými
pravidly a podléhající veřejné kontrole,
ale boj skrytý, zákulisní: stěží si lze
vzpomenout na případ, že by se střídal
v nějaké vládnoucí komunistické straně
vedoucí tajemník, aniž by různé branné
a bezpečnostní složky měly přinejmenším
pohotovost). Tento boj však přeci jen nikdy
nemůže – na rozdíl od poměrů v „klasické“
diktatuře – ohrozit samu podstatu systému
a jeho kontinuitu. Maximálně způsobí otřes
mocenské struktury, která se však rychle
vzpamatuje – právě proto, že její základní
vazivo, ideologie, zůstane neporušeno:
ať totiž střídá kdokoliv kohokoliv, vždy
to je možné jen na pozadí a v rámci
společného rituálu: nikdy se to nemůže
dít jeho popřením. Tento „diktát rituálu“
vede ovšem k tomu, že moc se zřetelně
anonymizuje; člověk se téměř rozpouští
v rituálu, nechává se jím unášet a mnohdy
se zdá, jako by to byl rituál sám, co
vynáší lidi z přítmí na světlo moci: anebo
není snad pro post-totalitní systém
charakteristické, že na všech úrovních
mocenské hierarchie jsou individuality stále
víc vytěsňovány lidmi bez tváře, loutkami,
uniformovanými sluhy rituálu
a mocenské rutiny?
Samočinný pohyb takto odlidšťované
a anonymizované moci je jednou z dimenzí
onoho základního „samopohybu“ systému;
jako by si diktát tohoto „samopohybu“
sám vybíral do mocenské struktury lidi
bez individuální vůle; jako by tento „diktát
fráze“ sám zval k moci „frázovité lidi“ jako
nejlepší garanty „samopohybu“ posttotalitního systému.
Západní „sovětologové“ často přeceňují
roli jedinců v post-totalitním systému
a přehlížejí, že vedoucí osoby – navzdory
nesmírné moci, kterou jim centralistická
struktura moci dává – nejsou mnohdy
ničím víc než jen slepou funkcí zákonitostí
systému, zákonitostí, které navíc ani
sami nereflektují a nemohou reflektovat.
Ostatně zkušenost nás přece dostatečně
poučuje, oč silnější než vůle jedince se vždy
znovu ukazuje být „samopohyb“ systému;
pokud nějaký jedinec určitou individuální
vůli má, musí ji dlouho skrývat za rituálně
anonymní maskou, aby měl vůbec v
mocenské hierarchii šanci,
a když se pak v této hierarchii prosadí
a svou vůli se pokusí uplatnit, dříve nebo
později ho „samopohyb“ svou ohromnou
setrvačnou silou přemůže a on je buď
z mocenské struktury vypuzen jako
cizorodé tělísko, anebo postupně donucen
na svou individualitu rezignovat, splynout
opět se „samopohybem“ a stát se jeho
služebníkem téměř nerozeznatelným od
těch, co byli před ním, i od těch, co přijdou
po něm. (Vzpomeňme například na vývoj
Husákův či Gomułkův.) Nutnost neustále
se krýt rituálem a vztahovat
k němu způsobuje, že často i osvícenější
příslušníci mocenské struktury jsou tak
říkajíc „propadlí ideologii“: nedokážou nikdy
dohlédnout až na dno „nahé“ skutečnosti
a vždy ji zamění – byť třebas až v poslední
chvíli – za ideologickou pseudoskutečnost.
(Jednou z příčin, proč Dubčekovo vedení
v roce 1968 nedokázalo být na výši situace,
je podle mého názoru právě to, že se
v mezních situacích a v „posledních
otázkách“ nedokázalo nikdy úplně
vyprostit ze světa „zdání“.)
Lze tedy říct, že ideologie – jako nástroj
vnitromocenské komunikace, zajišťující
mocenské struktuře vnitřní soudržnost
– je v post-totalitním systému něčím, co
přesahuje „fyzickou“ stránku moci, co si
ji do značné míry podmaňuje, a co tudíž
zajišťuje i její kontinuitu.
Je to jeden z pilířů vnější stability tohoto
systému.
Tento pilíř však stojí na vratkém základě:
totiž na lži. Osvědčuje se proto jen potud,
pokud je člověk ochoten žít ve lži.
Jakým způsobem se v post-totalitním
režimu realizuje vývoj společnosti?
Pokuste se vysvětlit Havlův „princip
samopohybu“ a komentovat jej na
příkladu výměny vládnoucích garnitur.
VI
Proč musel vlastně náš zelinář postavit
své vyznání loajality až do výkladní
skříně? Což neprokázal svou poslušnost
už dostatečně různými interními nebo
poloveřejnými způsoby? Na odborových
schůzích hlasoval přece vždycky tak, jak
měl; do různých soutěží se zapojil; voleb
se spořádaně účastnil; ba i „antichartu“
podepsal. Proč se musí deklarovat ještě
veřejně? Vždyť lidé, kteří míjejí jeho výklad,
se tam rozhodně nezastavují proto, aby
si přečetli, že proletáři všech zemí by se
měli podle zelinářova názoru spojit. To
heslo prostě nečtou, ba lze předpokládat,
že je ani nevidí: zeptáte-li se paní, která
se před výkladem zastavila, co tam bylo,
určitě vám řekne, jestli dnes mají rajčata,
ale s největší pravděpodobností si vůbec
neuvědomí, že tam bylo i heslo, natož
aby si vzpomněla, které to bylo.
Požadavek, aby se zelinář vyjádřil veřejně,
se zdá být nesmyslný. Nesmyslný ale není.
Lidé jeho heslo sice nevnímají, nevnímají
ho však jen proto, že taková hesla jsou
i v jiných výkladech, na oknech, na
střechách, na elektrických sloupech, prostě
všude; že tedy tvoří cosi jako panoráma
jejich každodennosti. Toto panoráma – jako
celek – si ovšem uvědomují velmi dobře.
A čím jiným je zelinářovo heslo než malou
součástkou tohoto velkého panorámatu?
Důvodem, proč zelinář musel dát heslo do
výkladu, není tedy naděje, že je někdo bude
číst nebo že někoho o něčem přesvědčí, ale
něco jiného: aby spolu s tisíci jiných hesel
tvořilo právě ono panoráma,
o němž všichni dobře vědí. Panoráma,
které má ovšem také svůj skrytý význam:
připomíná člověku, kde žije a co je od něho
očekáváno; sděluje mu, co dělají všichni
ostatní, a naznačuje mu, co má dělat
i on, nechce-li se vyřadit, upadnout do
izolace, „vydělit se ze společnosti“, porušit
„pravidla hry“ a riskovat tím ztrátu svého
„klidu“ a svého „bezpečí“.
Paní, která se tak lhostejně zachovala
k zelinářovu heslu, možná ještě před
hodinou vyvěšovala na chodbě úřadu, kde
pracuje, podobné heslo. Dělala to víceméně
automaticky, tak jako náš zelinář, a mohla
to tak dělat právě proto, že to dělala na
pozadí celkového panorámatu a s ohledem
na ně, tedy na pozadí toho panorámatu,
které spolutvoří i výklad našeho zelináře.
Až přijde zelinář na její úřad, nebude její
heslo vnímat, tak jako ona nevnímá jeho
heslo. Přesto se ale jejich hesla navzájem
podmiňují: obě byla vyvěšena s ohledem
na obecné panoráma a tak říkajíc pod jeho
diktátem, obě však zároveň toto panoráma
tvoří, a uskutečňují tedy i jeho diktát.
Zelinář i úřednice se adaptují na poměry,
oba ale – právě tím – ty poměry konstituují.
Dělají to, co se dělá, co se má dělat, co se
musí dělat, přitom ale – tím,
že to dělají – potvrzují, že se to skutečně
má a musí dělat. Splňují určitý nárok a tím
ho sami dál vznášejí. Metaforicky řečeno:
bez zelinářova hesla by nebylo hesla
úřednice a naopak, jeden druhému cosi
navrhuje k opakování a jeden od druhého
tento návrh přijímá. Jejich vzájemná
lhostejnost ke svým heslům je jen klamem:
ve skutečnosti jeden druhého nutí svým
heslem přijímat danou hru a stvrzovat tím
i danou moc, jeden druhého prostě pomáhá
udržet v poslušnosti. Oba jsou objektem
ovládání, ale zároveň i jeho subjektem;
jsou obětí systému i jeho nástrojem.
Je-li celé okresní město polepeno hesly,
která nikdo nečte, je to tedy jednak určité
osobní sdělení okresního tajemníka
krajskému tajemníkovi, zároveň je to však
i cosi víc: malý příklad principu společenské
„samototality“: patří k podstatě posttotalitního systému, že vtahuje do
mocenské struktury každého člověka,
nikoli ovšem proto, aby v ní realizoval
svou lidskou identitu, ale proto, aby se jí
zřekl ve prospěch „identity systému“, totiž
aby byl spolunositelem jeho celkového
„samopohybu“, sluhou jeho samoúčelu,
aby participoval na odpovědnosti za něj
a byl do něj zavlečen a s ním zapleten
jako Faust s Mefistofelem. Ale nejen to:
aby touto svou zapleteností spolutvořil
obecnou normu a vykonával nátlak na
své spoluobčany. Ale nejen to: aby se v
této své zapletenosti zabydlil, aby se s ní
identifikoval jako s něčím samozřejmým
a nezbytným a aby mohl posléze – sám za
sebe – eventuální nezapletení reflektovat
jako abnormalitu, jako drzost, jako útok
na sebe sama, jako ono „vydělení ze
společnosti“. Zavlékaje takto všechny do
své mocenské struktury, dělá z nich posttotalitní systém nástroje vzájemné totality,
oné „samo-totality“ společnosti.
Zapleteni a zotročeni jsou ale opravdu
všichni: nejen zelináři, ale i předsedové
vlád. Různé postavení v mocenské
hierarchii zakládá jen různost této
zapletenosti; zelinář je zapleten málo,
ale také málo může; předseda vlády může
přirozeně víc, ale zato je zase daleko
zapletenější. Nesvobodní jsou ovšem oba,
jen každý trochu jinak. Nejvlastnějším
partnerem této zapletenosti člověka
není tedy druhý člověk, ale systém jako
samoúčelná struktura. Postavení
v mocenské hierarchii diferencuje lidi co
do míry odpovědnosti a viny, nikomu však
nedává odpovědnost a vinu bezvýhradnou
a nikoho na druhé straně z odpovědnosti
a viny úplně nevyvazuje. Konflikt mezi
intencemi života a intencemi systému se
tedy nepromítá do konfliktu dvou sociálně
od sebe ohraničených komunit a jen zběžný
pohled dovoluje – a to ještě jen přibližně
– dělit společnost na vládce a ovládané.
V tom je ostatně jeden z nejdůležitějších
rozdílů mezi post-totalitním systémem
a „klasickou“ diktaturou, v níž stále
ještě lze linii tohoto konfliktu sociálně
lokalizovat. V post-totalitním systému
vede tato linie de facto každým člověkem,
neboť každý je svým způsobem jeho obětí
i oporou. To, co rozumíme systémem, není
tedy pořádek, který by jedni vnucovali
druhým, ale je to něco, co prostupuje
celou společností a co celá společnost
spolutvoří, něco, co se sice zdá být
nezachytitelné, neboť to má povahu
pouhého principu, co je však ve skutečnosti
„zachyceno“ celou společností jako
důležitý aspekt jejího života.
Že člověk vytvořil a denně vytváří
samoúčelný systém, kterým sám sebe
zbavuje své nejvlastnější identity, není
tedy nějaké nepochopitelné nedorozumění
dějin, nějaké jejich iracionální vykolejení
či důsledek nějaké diabolické vyšší vůle,
která se z neznámých důvodů rozhodla
část lidstva tímto způsobem trápit. Mohlo
se to stát a může se to dít jen proto, že
v moderním člověku jsou zřejmě určité
dispozice k tomu, aby takový systém
vytvářel nebo aspoň snášel; je v něm
zřejmě cosi, na co tento systém navazuje,
co zrcadlí a čemu vyhovuje; něco, co v
něm paralyzuje každý pokus jeho „lepšího
já“ se vzbouřit. Člověk je nucen žít ve lži,
ale může k tomu být nucen jen proto, že
je takového života schopen. Nejen tedy,
že systém odcizuje člověka, ale odcizený
člověk zároveň podpírá tento systém jako
svůj bezděčný projekt. Jako pokleslý obraz
své vlastní pokleslosti. Jako dokument
svého selhání.
V každém člověku je samozřejmě přítomen
život ve svých bytostných intencích:
v každém je kus touhy po vlastní lidské
důstojnosti, mravní integritě, svobodné
zkušenosti bytí, transcendenci „světa
jsoucen“; každý ale zároveň ve větší či
menší míře je schopen smířit se
s „životem ve lži“, každý se nějak propadá
do profánního zvěcnění a účelovosti,
v každém je kousek ochoty rozpustit se
v anonymním davu a pohodlně s ním téct
řečištěm pseudoživota.
Dávno tu tedy nejde o konflikt dvou identit.
Jde o cosi horšího: o krizi identity samé.
Velmi zjednodušeně by se dalo říci, že
post-totalitní systém vyrostl na půdě
historického setkání diktatury s konzumní
společností: či nesouvisí snad tak obsáhlá
adaptace na „život ve lži“ a tak snadné
rozšíření společenské „samo-totality“
s obecnou nechutí konzumního člověka
obětovat něco ze svých materiálních jistot
své vlastní duchovní a mravní integritě?
S jeho ochotou rezignovat na „vyšší
smysl“ tváří v tvář zvnějšňujícím lákadlům
moderní civilizace? S jeho otevřeností
svodům stádní bezstarostnosti? A není
nakonec šeď a pustota života v posttotalitním systému vlastně jen karikaturně
vyhroceným obrazem moderního života
vůbec a nejsme vlastně – byť vnějšími
civilizačními parametry tak hluboko za
ním – ve skutečnosti jakýmsi mementem
Západu, odkrývajícím mu jeho latentní
směřování?
Jak rozumíte autorově interpretaci
krize identity člověka, kterou vidí
jako memento západního vývoje? Proč
lze tak těžko vést linii mezi vládci
a ovládanými? Z jakého důvodu se
jednotlivci zříkají svých identit
a zapojují se do vzájemného budování
„samo-totality“? Lze tyto myšlenky
aktualizovat na stav současné
společnosti, v níž došlo k vyprázdnění
tradičních duchovních a mravních
hodnot? Jaká „vyznání loajality“ chce
po nás dnešní společnost? Co by měl
(obrazně řečeno) náš zelinář strčit do
výkladu dnes? Formulujte aktuální
hesla.
VII
Představme si nyní, že se v našem zelináři
jednoho dne cosi vzbouří a on přestane
vyvěšovat hesla jen proto, aby se zalíbil;
přestane chodit k volbám, o nichž ví,
že žádnými volbami nejsou; na schůzích
začne říkat, co si opravdu myslí, a nalezne
v sobě dokonce sílu solidarizovat se s
těmi, s nimiž mu jeho svědomí velí se
solidarizovat.
Touto svou vzpourou zelinář vystoupí
ze „života ve lži“; odmítne rituál
a poruší „pravidla hry“; znovu nalezne
svou potlačenou identitu a důstojnost;
naplní svou svobodu. Jeho vzpoura bude
pokusem o život v pravdě.
Účet přijde brzy: bude zbaven místa
vedoucího a přeložen k závozníkům; jeho
plat se sníží; naděje na prázdninovou cestu
do Bulharska se rozplyne; bude ohroženo
další studium jeho dětí. Nadřízení ho budou
šikanovat a jeho spolupracovníci se mu
budou divit.
Většina vykonavatelů těchto sankcí nebude
ovšem jednat ze svého autentického
nutkání, ale prostě pod tlakem „poměrů“,
týchž poměrů, pod jichž tlakem zelinář
dříve vystavoval svá hesla. Zelináře budou
pronásledovat buď proto, že to je od nich
očekáváno, nebo proto, aby vykázali svou
loajalitu, anebo prostě „jen“ na pozadí
obecného panorámatu, k němuž patří
i vědomí, že takto se takové situace
řešívají, že takto se musí řešit, že tak
to zkrátka chodí, – kdyby to člověk
neudělal, mohl by se sám stát podezřelý.
Vykonavatelé sankcí se tedy zachovají
v podstatě jen tak, jak se – v té či oné
míře – chovají všichni: jako součástky
post-totalitního systému, jako nositelé
jeho „samopohybu“, jako drobné nástroje
společenské „samo-totality“.
Bude to tedy sama mocenská struktura,
která prostřednictvím vykonavatelů sankcí
– jako svých anonymizovaných článků –
zelináře ze sebe vyvrhne; bude to sám
systém, který ho skrze svou odcizující
přítomnost v lidech za jeho vzpouru
ztrestá.
Musí to udělat z logiky svého
„samopohybu“ a jeho sebeobrany:
zelinář se totiž nedopustil jen nějakého
individuálního poklesku, uzavřeného do své
jedinečnosti, ale udělal něco nepoměrně
závažnějšího: tím, že porušil „pravidla
hry“, zruší hru jako takovou. Odhalil ji
jako pouhou hru. Rozbil svět „zdání“,
tuto základní oporu systému; narušil
mocenskou strukturu tím, že protrhl její
vazivo; ukázal, že „život ve lži“ je životem
ve lži; prolomil fasá-du „vysokého“
a odkryl skutečné, totiž „nízké“ základy
moci. Řekl, že král je nahý. A jelikož král
je skutečně nahý, stalo se něco nesmírně
nebezpečného: svým činem oslovil zelinář
svět; každému umožnil nahlédnout za
oponu; každému ukázal, že lze žít v
pravdě. „Život ve lži“ může fungovat
jako konstitutivní opora systému jen za
předpokladu vlastní univerzality; musí
obepínat všechno a prostupovat vším;
nesnese jakoukoli koexistenci s „životem
v pravdě“: každé vystoupení z něj ho popírá
jako princip a ohrožuje jako celek.
Je to pochopitelné: dokud není „zdání“
konfrontováno se skutečností, nejeví
se jako zdání; dokud není „život ve lži“
konfrontován s „životem v pravdě“, není
tu perspektiva, která by odkrývala jeho
lživost. Jakmile se k nim však objeví
alternativa, bytostně je ohrožuje v tom,
čím jsou, v jejich podstatě a celistvosti.
A vůbec přitom nezáleží na tom, jak velký
prostor tato alternativa obsazuje: její
síla není vůbec v její „fyzické“ stránce,
ale ve „světle“, kterým ozařuje ony
opory systému a které vrhá na jejich
vratký základ: zelinář neohrožoval přece
mocenskou strukturu svým „fyzickým“
významem, svou faktickou mocí, ale
tím, čím jeho čin přesahoval sám sebe,
čím vyzařoval do svého okolí, – a ovšem
nevypočitatelnými důsledky tohoto
vyzařování.
„Život v pravdě“ nemá tedy v posttotalitním systému jen dimenzi
existenciální (vrací člověka k sobě
samému), noetickou (odhaluje skutečnost,
jaká je) a mravní (je příkladem). Má navíc
i zřetelnou dimenzi politickou.
Je-li základní oporou systému „život ve
lži“, pak není divu, že jeho základní hrozbou
se stává „život v pravdě“. Proto ho musí
stíhat tvrději než cokoliv jiného.
Pravda – v nejširším slova smyslu – má
v post-totalitním systému zvláštní a v
jiném kontextu neznámý dosah: daleko víc
a hlavně jinak v něm hraje roli mocenského
faktoru či přímo politické síly.
Jak tato síla působí? Jakým způsobem se
pravda jako mocenský faktor uplatňuje?
Jak se její moc - jakožto moc – může
uskutečnit?
Vytvořte myšlenkovou mapu, ve které
postihnete dimenze „života v pravdě“
ve vztahu k jednotlivci a k jeho okolí.
...
XVIII
Je-li základní rovinou práce „disidentských
hnutí“ služba pravdě, tj. skutečným
intencím života, přerůstá-li tato služba
nutně v obranu člověka a jeho práva
na svobodný a pravdivý život (v obranu
lidských práv a v boj za respektování
zákonů), pak další – a zatím, zdá se,
nejvyzrálejší – fází této cesty je to, co
Václav Benda formuloval jako rozvoj
„paralelních struktur“.
...
O jaké struktury jde?
Ivan Jirous u nás poprvé rozvinul a
prakticky uplatnil koncepci „druhé kultury“,
a i když měl původně na mysli především
oblast nekonformní rockové hudby
a jen některé literární, výtvarné či „akční“
projevy, nekonformním hudebním skupinám
blízké, rozšířilo se užití tohoto pojmu záhy
na celou oblast nezávislé a potlačené
kultury, tedy nejen na umění a jeho
rozmanité proudy, ale i na humanitní vědy
a filozofickou reflexi. Tato „druhá kultura“
si docela přirozeně vytváří své elementární
organizační formy: „samizdatové“ edice
a časopisy, soukromá představení
a koncerty, semináře, výstavy apod.
...
Kultura je tedy sférou, kde lze „paralelní
strukturu“ zatím sledovat v nejrozvinutější
podobě. Benda se ovšem zamýšlí o
perspektivách nebo zárodečných podobách
takových struktur i v jiných sférách: od
paralelní informační sítě, přes paralelní
vzdělání (soukromé univerzity), paralelní
odborové hnutí, paralelní zahraniční
styky až po jakousi hypotézu „paralelní
ekonomiky“. Z půdy těchto „paralelních
struktur“ pak odvíjí představu „paralelní
polis“; respektive v nich vidí organizační
výraz zárodků takové polis.
...
Lze říct, že „paralelní struktury“
představují zatím nejartikulovanější projev
„života v pravdě“ a že jejich podpora a
rozvoj je zároveň jedním z důležitých úkolů,
jež si dnes „disidentská hnutí“ před sebe
kladou.
... „paralelní polis“ ... má smysl jedině jako
akt prohloubení odpovědnosti k celku
a za celek, jako nalezení nejpříhodnějšího
stanoviště tohoto prohlubování, nikoli tedy
jako únik od ní a z ní.
Paralelní struktury a druhá kultura jsou
tématem letošního ročníku studentské
konference, pojmenujte společně
témata, která již byla hosty akce
otevřena. Jak je to
s undergroundem, alternativní kulturou
a paralelními strukturami dnes? Vůči
čemu se vymezují? Hlásíte se někdo
k podobnému hnutí, proudu, skupině?
XIX
...
Pokud jde o perspektivu „disidentských
hnutí“ jako takových, zdá se mi být
nejméně pravděpodobné, že by budoucí
vývoj mohl vést k trvalé koexistenci dvou
od sebe izolovaných, navzájem na sebe
nepůsobících a k sobě lhostejných „polis“ –
té hlavní a té „paralelní“. „Život v pravdě“,
pokud zůstane sám sebou, nemůže
neohrožovat systém; jeho trvalé
a dramatického napětí zbavené soužití
s „životem ve lži“ je prostě nemyslitelné.
Vztah post-totalitního systému – pokud
zůstane sám sebou – a „nezávislého života
společnosti“ – pokud zůstane sám sebou
(totiž stanovištěm obnovené odpovědnosti
k celku a za celek) – bude vždycky skrytě
nebo otevřeně konfliktní.
Za této situace jsou jen dvě možnosti:
buď bude systém dál a dál rozvíjet (totiž:
bude moci rozvíjet) své „post-totalitní
prvky“, začne se nezadržitelně přibližovat
nějaké orwellovsky úděsné vidině
světa absolutní manipulace a všechny
artikulovanější projevy „života v pravdě“
definitivně udusí; anebo se bude „nezávislý
život společnosti“ („paralelní polis“),
včetně „disidentského hnutí“, pomalu,
ale jistě proměňovat ve stále důležitější
společenský fenomén, stále zřetelněji
zrcadlící reálná společenská napětí a stále
důrazněji vstupující do života společnosti
jako její reálná součást, ovlivňující – ať už
tak, či onak – obecnou situaci. Samozřejmě
vždycky jen jako jeden z faktorů, působící
na pozadí všech faktorů ostatních, v
souvislosti s nimi a způsobem tomuto
pozadí adekvátním.
Které variantě vývoje konfliktního
společenství oficiálních a paralelních
struktur dal historický vývoj za pravdu?
...
XX
Specifika post-totalitních poměrů, s jejich
absencí „normální“ politiky a nedohledností
jakékoli šance na důsažnější politickou
změnu, má jeden pozitivní aspekt: nutí
nás zkoumat naši situaci na pozadí jejích
hlubších souvislostí a uvažovat o naší
budoucnosti v kontextu dlouhodobějších
a globálnějších vyhlídek světa, jehož jsme
součástí.
...
Naše pozornost se tak nevyhnutelně
obrací k tomu nejpodstatnějšímu: ke krizi
soudobé technické civilizace jako celku,
k té krizi, kterou Heidegger popisuje jako
bezradnost člověka tváří v tvář planetární
moci techniky. Technika – toto dítě moderní
vědy jakožto dítěte novověké metafyziky
– se vymkla člověku z rukou, přestala mu
sloužit, zotročila ho a donutila,
aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy.
A člověk nezná východisko: nedisponuje
myšlenkou, vírou a tím méně nějakým
politickým konceptem, který by mu vrátil
situaci do jeho rukou; bezmocně přihlíží, jak
onen chladně fungující stroj, který vytvořil,
ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze
všech jeho přirozených vazeb (například
z jeho „domova“ v nejrůznějším slova
smyslu, včetně jeho domova v biosféře)...
Jediným sociálním, respektive politickým
pokusem „něco s tím dělat“, který má
v sobě onen nezbytný prvek univerzality
(odpovědnost k celku a za celek) –
pokusem ovšem omezeným jen na určitou
představu, jak diktátu techniky technicky
čelit –, je dnes zoufalý a ve vřavě světa se
ztrácející hlas ekologického hnutí.
...
Zdá se, že perspektivu, v jejímž směru různí
myslitelé a různá hnutí cítí ... východisko,
by bylo možno nejobecněji charakterizovat
jako perspektivu nějaké obsáhlé
„existenciální revoluce“. Sdílím tuto
orientaci a sdílím i názor, že východisko
nelze hledat v nějakém „technickém grifu“,
tj. vnějškovém projektu té či oné změny
nebo revoluce pouze filozofické, pouze
sociální, pouze technologické, či dokonce
jen politické. To všechno jsou oblasti, kam
ona „existenciální revoluce“ může a musí
svými konsekvencemi dolehnout; jejím
nejvlastnějším prostorem však může být
jedině lidská existence v nejhlubším slova
smyslu. Teprve odtud může přerůstat v
nějakou celkovou mravní –
a nakonec ovšem i politickou –
rekonstrukci společnosti.
To, co nazýváme konzumní a industriální
(či postindustriální) společností, co Ortega
y Gasset rozuměl kdysi svou „vzpourou
davů“, všechna myšlenková, mravní,
politická a sociální bída dnešního světa
jsou asi jen různé aspekty hlubinné krize,
v níž se ocitá dnešní člověk, vlečený
globálním „samopohybem“ technické
civilizace.
Post-totalitní systém je jen jednou
– obzvlášť drastickou a o to jasněji
svůj pravý původ dosvědčující – tváří
této celkové neschopnosti moderního
člověka být „pánem své vlastní situace“;
„samopohyb“ tohoto systému je určitou
speciální a extrémní verzí globálního
„samopohybu“ technické civilizace; lidské
selhání, které zrcadlí, je jen jednou
z variant celkového selhání moderního
člověka.
Planetární krize lidského postavení
prostupuje ovšem západní svět stejně
jako svět náš, pouze v něm nabývá
jiných společenských a politických
podob. Heidegger výslovně mluví o krizi
demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje
tomu, že by západní demokracie –
tj. demokracie tradičního parlamentního
typu – otevírala nějaké hlubší východisko.
Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní
ve srovnání s naším světem prostoru pro
skutečné intence života, o to lépe jen před
člověkem krizovou situaci skrývá a o to
hlouběji ho do ní ponořuje.
Skutečně: nezdá se, že by tradiční
parlamentní demokracie nabízely způsob,
jak zásadně čelit „samopohybu“ technické
civilizace i industriální a konzumní
společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před
ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují
člověka, je nekonečně jemnější
a rafinovanější než brutální způsob
systému post-totalitního. Ale celý ten
statický komplex ztuchlých, koncepčně
rozbředlých a politicky tak účelově
jednajících masových politických stran,
ovládaných profesionálními aparáty
a vyvazujících občana z jakékoli konkrétní
osobní odpovědnosti; celé ty složité
struktury skrytě manipulujících
a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu;
celý ten všudypřítomný diktát konzumu,
produkce, reklamy, komerce, konzumní
kultury a celá ta povodeň informací, to
všechno – tolikrát už rozebráno
a popsáno – opravdu lze asi těžko
považovat za nějakou perspektivní cestu
k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.
Solženicyn ve své Harvardské přednášce
popisuje iluzornost svobod, nezaložených
na odpovědnosti, a z toho pramenící
chronickou neschopnost tradičních
demokracií čelit násilí a totalitě. Člověk je
tu sice vybaven mnoha nám neznámými
osobními svobodami a jistotami, tyto
svobody a jistoty mu však nakonec
nejsou k ničemu: i on je posléze jen obětí
„samopohybu“, neschopnou uhájit si svou
identitu a ubránit se svému zvnějšnění,
překročit rámec své starosti o soukromé
přežití a stát se hrdým a odpovědným
členem „polis“, participujícím reálně na
tvorbě jejího osudu.
...
Upínat se však k tradiční parlamentní
demokracii jako k politickému ideálu
a podléhat iluzi, že jen tato „osvědčená“
forma může natrvalo zaručovat člověku
důstojné a svéprávné postavení, bylo
by podle mého názoru přinejmenším
krátkozraké.
Obrat politické pozornosti ke konkrétnímu
člověku vidím jako cosi podstatně hlubšího
než jen obrat k obvyklým mechanismům
západní (anebo chcete-li buržoazní)
demokracie. A jestli jsem si ještě v roce
1968 myslel, že se náš problém vyřeší
založením nějaké opoziční strany, které
bude umožněno veřejně soutěžit o moc
se stranou dosud vládnoucí, pak už dávno
vím, že tak snadno to vskutku nepůjde
a že žádná opoziční strana sama o sobě
– tak jako žádný nový volební zákon sám
o sobě – nemůže garantovat společnosti,
že se nestane brzy obětí nějakého nového
znásilnění.
Diskutujte, jak se od roku 1978
proměnila „krize civilizace“. Které její
aspekty s V.Havlem sdílíte? Dokážete
pojmenovat současné společenské
procesy a tendence, které lze chápat
jako její projevy?
....
XXI
Právem mi nyní může být položena otázka:
co tedy?
Skepse k pouhé apriorní konstrukci
alternativních politických modelů a
k slepé důvěře ve spásnost systémových
reforem či změn není samozřejmě skepsí
k politické reflexi vůbec – a akcent na onen
obrat politiky ke konkrétnímu člověku mne
nikterak nezbavuje práva uvažovat o jeho
možných strukturálních konsekvencích.
Spíš naopak: bylo-li řečeno A, mělo by být
řečeno i B.
Přesto se tu neodvážím ničeho víc než jen
několika velmi všeobecných poznámek:
Perspektiva „existenciální revoluce“
je – co do svých důsledků – především
perspektivou mravní rekonstituce
společnosti, to znamená radikální obnovy
autentického vztahu člověka k tomu,
co jsem nazval „lidským řádem“ (a co
nemůže být suplováno žádným řádem
politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené
zakotvení v univerzu; nově uchopená
„vyšší odpovědnost“; znovu nalezený
vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské
pospolitosti – to je zřejmě směr, o který
půjde.
A politické důsledky?
Nejspíš by asi mohly být v konstituci
takových struktur, které víc než z té či oné
formalizace politických vztahů a záruk
budou vycházet z jejich nového „ducha“,
to znamená především z jejich lidského
obsahu. Jde tedy o rehabilitaci takových
hodnot, jako je důvěra, otevřenost,
odpovědnost, solidarita, láska. Věřím ve
struktury neorientované k „technické“
stránce výkonu moci, ale ke smyslu
tohoto výkonu; ve struktury tmelené víc
společně sdíleným pocitem smysluplnosti
určitých komunit než společně sdílenými
ambicemi směrem „ven“. Mohou a musí to
být struktury otevřené, dynamické a malé;
nad jistou hranicí nemohou už ony „lidské
vazby“, jako je osobní důvěra
a osobní odpovědnost, fungovat
(poukazuje na to Goldsmith). Musí to být
struktury, které ze své podstaty neomezují
vznikání struktur jiných; jakákoli kumulace
moci (jeden z projevů „samopohybu“)
by jim měla být bytostně cizí. Struktury
nikoli jako orgány či instituce, ale jako
společenství. Rozhodně to nemohou být
struktury zakládající svou autoritu na
dávno vyprázdněné tradici (jako tradiční
masové politické strany), ale na svém
konkrétním vstupu do situace.
...
Autorita vůdců by měla vyrůstat z jejich
osobnosti, osobně jejich okolím zakoušené,
a nikoli z jejich nomenklaturního postavení;
měli by být vybaveni velkou osobní důvěrou
a na ní založenou i velkou pravomocí;
jedině tudy vede zřejmě cesta z klasické
bezmocnosti tradičních demokratických
organizací, které se mnohdy zdají být
založeny spíš na vzájemné nedůvěře
než na důvěře, a spíš na kolektivní
neodpovědnosti než odpovědnosti; jedině
zde – v plném existenciálním ručení
každého člena komunity – lze asi založit
trvalou hráz proti „plíživé totalizaci“. Tyto
struktury by měly vznikat samozřejmě
„zdola“, jako výsledky autentické
společenské „samo-organizace“, měly
by žít ze živoucího dialogu se skutečnými
potřebami, z nichž vznikly, a s jejich
zánikem by měly i samy zanikat. Měly by
mít velmi rozmanité a zvenčí minimálně
regulované principy vnitřní výstavby;
rozhodujícím kritériem této „sebekonstituce“ by měl být její aktuální smysl,
nikoli tedy pouhá norma.
...
poznámky:
XXII
... nejsou tato neformální, nebyrokratická,
dynamická a otevřená společenství –
celá tato „paralelní polis“ – jakýmsi
zárodečným předobrazem či symbolickým
mikromodelem oněch smysluplnějších
„post-demokratických“ politických
struktur, které by mohly zakládat lepší
uspořádání společnosti?
Vím z tisíceré osobní zkušenosti, jak pouhá
okolnost společného signatářství Charty 77
dokáže mezi lidmi, kteří se dosud neznali
nebo kteří se znali jen povrchně, okamžitě
založit hlubší a otevřenější vztah a vyvolat
náhlý a silný pocit smysluplné pospolitosti,
tedy něco, co by jim jen vzácně mohla
umožnit třebas i dlouhodobá spolupráce
v nějaké apatické oficiální struktuře. Jako
by samo vědomí společně přijatého úkolu
a společně sdílené zkušenosti
proměňovalo lidi a klima jejich soužití
a jako by i jejich veřejné práci dávalo
jakousi jinde vzácnou lidštější dimenzi.
...
Východisko z marazmu světa neznáme
a bylo by projevem neodpustitelné pýchy,
kdybychom se domnívali v tom málu,
co děláme, nějaké zásadní východisko
spatřovat a kdybychom dokonce sami
sebe, svá společenství a svá životní řešení
nabízeli komukoliv jako příklad toho, co
jedině má smysl dělat.
Přesto si myslím, že na pozadí všech
předchozích úvah o post-totalitních
poměrech a o postavení a vnitřní konstituci
rozvíjejících se pokusů bránit v těchto
poměrech člověka a jeho identitu byly na
místě otázky, které jsem položil. Jako nic
víc a nic míň než impuls k věcné reflexi
vlastní zkušenosti a k zamyšlení, zda
některé prvky této zkušenosti
– aniž si to sami uvědomujeme –
nepoukazují skutečně kamsi dál, za její
hranice, a zda tedy přímo zde, v našem
každodenním životě, nejsou zakódovány
určité výzvy, tiše očekávající okamžik, kdy
budou přečteny a pochopeny.
Je totiž vůbec otázka, zda „světlejší
budoucnost“ je opravdu a vždy jen
záležitostí nějakého vzdáleného „tam“.
Co když je to naopak něco, co je už dávno
zde, – a jenom naše slepota a slabost nám
brání to kolem sebe a v sobě vidět
a rozvíjet?
Pokuste se na základě dosavadního
rozboru textu a především posledních
dvou kapitol sestavit „recept
existenciální rekonstrukce společnosti“.
Které zásadní ingredience by měl
obsahovat? Jakou roli by v jeho přípravě
měly sehrát „paralelní struktury“?
Jak je to s rolí jednotlivce? Vztáhněte
závěrečné pasáže textu k jeho titulu...
v čem spočívá „moc bezmocných“?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
poznámky, mapy diagramy:
Charta 77 pracovní list
pro studenty
text 1
Desítkám tisíc našich občanů je znemožněno pracovat v jejich oboru jen proto, že zastávají názory odlišné od názorů oficiálních. Jsou
přitom často objektem nejrozmanitější diskriminace a šikanování ze strany úřadů i společenských organizací; zbaveni jakékoli možnosti
bránit se, stávají se prakticky obětí apartheidu. Statisícům dalších občanů je odpírána „svoboda od strachu“ (preambule prvního aktu),
protože jsou nuceni žít v trvalém nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí pracovní a jiné možnosti. V rozporu s článkem 13 druhého
paktu, zajišťujícím všem právo na vzdělání, je nesčetným mladým lidem bráněno ve studiu jen pro jejich názory nebo dokonce pro názory
jejich rodičů. Bezpočet občanů musí žít ve strachu, že kdyby se projevili v souladu se svým přesvědčením, mohli by být bud‘ sami nebo
jejich děti zbaveni práva na vzdělání. Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat, rozšiřovat informace a myšlenky všeho druhu, bez ohledu na
hranice, ať ústně, písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je stíháno nejen mimosoudně, ale
i soudně, často pod rouškou kriminálního obvinění (jak o tom svědčí mimo jiné právě probíhající procesy s mladými hudebníky). Svoboda
veřejného projevu je potlačena centrálním řízením všech sdělovacích prostředků i publikačních a kulturních zařízení. Žádný politický,
filozofický i vědecký názor nebo umělecky projev jen trochu se vymykající úzkému rámci oficiální ideologie či estetiky nemůže být zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika krizových společenských jevů; je vyloučena možnost veřejné obrany proti nepravdivým a urážlivým
nařčením oficiální propagandy (zákonná ochrana proti „útokům na čest a pověst“, jednoznačně zaručovaná článkem 17 prvního paktu,
v praxi neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit a marný je každý pokus dosáhnout nápravy nebo opravy soudní cestou; v oblasti duchovní a kulturní tvorby je vyloučena otevřená diskuse. Mnoho vědeckých a kulturních pracovníků i jiných občanů je diskriminováno jen proto,
že před lety legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali názory, které současná politická moc odsuzuje. Svoboda náboženského vyznání,
důrazně zajišťovaná článkem 18 prvního paktu, je systematicky omezována mocenskou svévolí; oklešťováním činnosti duchovních, nad
nimiž trvale visí hrozba odepření nebo ztráty státního souhlasu s výkonem jejich funkce; existenčním i jiným postihem osob, které své
náboženské vyznání slovem i skutkem projevují; potlačováním výuky náboženství apod.
1. Jak rozumíte slovu „apartheid“ v textu? Proč jej zřejmě autoři textu užili?
2. Které svobody a práva jsou dle autorů obyvatelům ČSSR odpírány?
3. Jak se toto porušování projevovalo v každodenním životě?
4. Co občanům hrozilo, pokud se chovali svobodně a využívali práv garantovaných zákonem?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
text 2
Další občanská práva, včetně výslovného zákazu „svévolného zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence“ (čl. 17 prvního paktu), jsou povážlivě narušována také tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími způsoby kontroluje život občanů,
například odposlechem telefonů a bytů, kontrolou pošty, osobním sledováním, domovními prohlídkami, budováním sítě informátorů z řad
obyvatelstva (získávaných často nepřípustnými hrozbami nebo naopak sliby). Často přitom zasahuje do rozhodování zaměstnavatelů,
inspiruje diskriminační akce úřadů a organizací, ovlivňuje justiční orgány a řídí i propagandistické kampaně sdělovacích prostředků. Tato
činnost není regulována zákony, je tajná a občan se proti ní nemůže nijak bránit. V případech politicky motivovaného trestního stíhání
porušují vyšetřovací a justiční orgány práva obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná článkem 14 prvního paktu i čs. zákony. Ve věznicích
se s takto odsouzenými lidmi zachází způsobem, který porušuje lidskou důstojnost vězněných, ohrožuje jejich zdraví a snaží se je morálně zlomit. Obecně je porušován i bod 2 článku 12 prvního paktu, zaručující občanům právo svobodně opustit svou zemi; pod záminkou
„ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je toto právo vázáno na různé nepřípustné podmínky. Svévolně se postupuje i při udělování vstupních víz cizím státním příslušníkům, z nichž mnozí nemohou navštívit ČSSR například jen proto, že se pracovně i přátelsky stýkali
s osobami u nás diskriminovanými. Někteří občané - ať soukromně, na pracovišti nebo veřejně (což je prakticky možné jen v zahraničních
sdělovacích prostředcích) - na soustavné porušování lidských práv a demokratických svobod upozorňují a dožadují se v konkrétních
případech nápravy; jejich hlasy však zůstávají většinou bez odezvy, anebo se stávají předmětem vyšetřování.
1. Které svobody a práva jsou dle autorů obyvatelům ČSSR odpírány?
2. Uveďte příklady nezákonných postupů státní moci?
3. Jak se toto porušování projevovalo v každodenním životě?
4. Co občanům hrozilo, pokud se chovali svobodně a využívali práv garantovaných zákonem?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
text 3
Odpovědnost za dodržování občanských práv v zemi padá samozřejmě především na politickou a státní moc. Ale nejen na ni. Každý nese
svůj díl odpovědnosti za obecné poměry, a tedy i za dodržování uzákoněných paktů, které k tomu ostatně zavazují nejen vlády,
ale i všechny občany. Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve smysl občanské angažovanosti a vůle k ní, i společná potřeba hledat její
nový a účinnější výraz přivedly nás k myšlence vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes veřejně oznamujeme. CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry a různých profesí, které spojuje vůle jednotlivě i společně se zasazovat
o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. Těch práv, která člověku přiznávají oba uzákoněné mezinárodní pakty,
Závěrečný akt helsinské konference, četné další mezinárodní dokumenty proti válkám, násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku, a která
souhrnně vyjadřuje Všeobecná deklarace lidských práv OSN. CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost
o osud ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život a práci. CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její myšlenkou, účastní se její práce a podporuje ji. CHARTA 77 není základnou k opoziční
politické činnosti. Chce sloužit k obecnému zájmu jako mnohé podobné občanské iniciativy v různých zemích na Západě i na Východě.
Nechce tedy vytyčovat vlastní program politických i společenských reforem či změn, ale vést v oblasti svého působení konstruktivní
dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv,
připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat různé obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk,
působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které může bezpráví vyvolat, apod. Svým symbolickým jménem zdůrazňuje
CHARTA 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat
plnění závazků z Helsink. Jako signatáři tohoto prohlášení pověřujeme prof. dr. Jana Patočku, Dr. Sc., dr. h. c., Václava Havla a prof. dr.
Jiřího Hájka Dr. Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito mluvčí ji plnomocně zastupují jak před státními a jinými organizacemi, tak i před
naší a světovou veřejností a svými podpisy zaručují autenticitu jejích dokumentů. V nás i v našich občanech, kteří se připojí, budou mít
své spolupracovníky, kteří se s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet veškerou odpovědnost.
Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé.
1. Jak vnímáte pojem „odpovědnosti“, který autoři několikrát zmiňují v textu?
2. Zkuste na základě prohlášení charakterizovat Chartu 77 – komu je určena, jakou má mít strukturu?
3. Jaký má být hlavní smysl a cíl její činnosti?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
text 4
Celý svět je v pohybu. Náš socialistický svět sílí a rozhojňuje materiální i duchovní hodnoty určené blahu člověka. Svět imperialismu
je zmítán svými vnitřními rozpory a krizemi a jeho útoční jestřábi z nich hledají východisko v tom, že se pokoušejí položit stín na naše
slunečné dílo i na vztahy mezi zeměmi a národy. My však nedopustíme, aby v atomové vichřici, tisíckrát hroznější všech minulých válečných katastrof, shořelo naše dílo, to, co jsme za desetiletí usilovné práce ve svých socialistických zemích vytvořili a dále tvoříme. Náš
socialistický svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz, svým úchvatným příkladem budování komunistické společnosti, tvůrčím využitím
všech objevů vědy a techniky i svou neúnavnou mírovou iniciativou má dosti sil, aby ubránil výsledky své práce. Přitom vytrvale jde a půjde cestou úsilí o mír a přátelské mezinárodní vztahy bez válek a řinčení zbraní, o porozumění a spolupráci mezi národy, jak je to v zájmu
a jak je to i přáním lidu všech zemí. Jsme si vědomi toho, že trvalá postupující proměna světa ve svět stále lepší vyžaduje i naši účast.
Umělec není vyvolený nadčlověk, představitel jakési nadřazené elity, ale je součástí širokého dělného kolektivu s významným nezastupitelným posláním, jež spočívá v tom, aby svým dílem obohacoval člověka novými myšlenkami, novou krásou, pěstoval v něm vyspělé
společenské vědomí a dělnickou solidaritu, povznášel ho morálně i citově, tříbil jeho vnímavost, zušlechťoval ho v jeho lidských vztazích,
přinášel mu potěšení a radost, pocit životní plnosti, aby šířil myšlenky bratrství a mírové spolupráce mezi národy. V tom navazujeme na
vyšším dějinném stupni na nejlepší odkaz naší umělecké a kulturní tradice, na odkaz největších jejích tvůrců, pro něž služba lidu byla
vždy ctí a cílem nejvyšším.
1. Kdo jsou v textu zmiňovaní „útoční jestřábi“?
2. Jak autoři textu charakterizují svět imperialismu a svět socialismu? V jakém vztahu jsou?
3. Co je posláním umělce a smyslem umění v socialistickém státě?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
text 5
Jsme šťastni, že veškerým svým úsilím se včleňujeme do širší, internacionální rodiny. Jsme šťastni, že v tomto úsilí jdeme bok po boku
s umělci Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí, s nimiž máme společný cíl rozvoje socialistického života. Nacházíme dobré
přátele mezi umělci a pokrokovými lidmi různých kontinentů, s nimiž nás spojují myšlenky skutečného humanismu, schopného zajistit
práci, svobodu a životní jistoty, materiální i duchovní potřeby ne vyvolené hrstce, ale milionům lidí. Proto si - ve shodě se Závěrečným
aktem helsinské konference podáváme ruce přes hranice zemí a kontinentů, vědomi si toho, že skutečné umění, skutečná kultura má
pomáhat kupředu jednotlivým národům i lidstvu, má vytvářet porozumění mezi lidmi různých zemí, získávat je pro humanistickou perspektivu míru a vzájemné spolupráce v zájmu šťastného lidského života. Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné
nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě - a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků
a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás přesvědčuje, že duch míru a spolupráce
ve světě sílí, že právě skutečná kultura je jedním z nejúčinnějších prostředků dorozumění mezi lidmi a že každé umělecké dílo spjaté se
životem a světlou budoucností člověka je holubicí humanistického poselství klidu všech kontinentů.
1. Co je posláním umělců a smyslem umění v socialistickém státě?
2. Proč zřejmě užili autoři repliku „ne vyvolené hrstce, ale milionům lidí“ a jak rozumíte rozdílu
mezi humanismem a antihumanismem?
3. Ke komu se autoři negativně vymezují? Proč? Jak ony protivníky pojmenovávají?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
text 6
Nad těmito otázkami se chceme zamýšlet i na svých sjezdech. Budeme na nich hodnotit svou práci uplynulých let z hlediska významného, krásného a zavazujícího poslání, které má umění v socialistické společnosti. Zahledíme se i do budoucích roků, neboť chceme držet
krok s ostatními pracujícími naší země, s její vzrušující dynamikou, chceme plodně využívat plné tvůrčí svobody, kterou nám naše společnost v rozmachu své výstavby poskytuje, chceme, aby naše nová díla v široké paletě námětů i uměleckého projevu co nejlépe naplňovala rostoucí a široce diferencované kulturní potřeby a zájem našich současníků. Jsme přesvědčeni, že takto chápané poslání umělce v
naší socialistické společnosti, na které jsme hrdi a jemuž chceme dát nejlepší své síly i programové cíle, které pro svou další práci vytyčí
sjezdy uměleckých svazů, bude inspirující silou nejen pro členy svazů, ale pro všechny naše umělce, pro všechny tvůrčí síly naší kultury.
Jsme přesvědčeni, že slova sjezdových programů se promění v umělecké činy, v nové romány a básně, v nové symfonie,
v nové písně a komorní skladby, v nové obrazy a sochy, v nová dramatická a filmová díla, v nové umělecké výkony. Jsme přesvědčeni,
že příští léta budou naplněna novými tvůrčími činy spjatými se zájmy našich pracujících, s humanistickými cíli naší socialistické společnosti a s politikou její vedoucí síly - Komunistické strany Československa.
1. Myslíte si, že tvrzení o plné tvůrčí svobodě odráželo realitu doby?
2. Co je dle autorů textu posláním umělců a smyslem umění v socialistickém státě?
3. Co je smyslem zmiňovaných „sjezdů“? Jaký vztah měly zřejmě k umělcům a jejich tvorbě?
........................................................................................................................................................................................................
........................................................................................................................................................................................................
.......................................................................................................................................................................................................
Prohlášení Charty 77
z 1. ledna 1977
Dne 13.10.1976 byly ve Sbírce zákonů
ČSSR (č. 120) zveřejněny „Mezinárodní
pakt o občanských a politických právech“
a „Mezinárodní pakt o hospodářských,
sociálních a kulturních právech“, které byly
jménem naší republiky podepsány v roce
1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975
a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3.
1976. Od té doby mají naši občané právo
a náš stát povinnost se jimi řídit.
Svobody a práva, jež tyto pakty zaručují,
jsou důležitými civilizačními hodnotami,
k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha
pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může
významně pomoci humánnímu rozvoji naší
společnosti. Vítáme proto, že ČSSR
k těmto paktům přistoupila.
Jejich zveřejnění nám ale s novou
naléhavostí připomíná, kolik základních
občanských práv platí v naší zemi zatím bohužel - jen na papíře.
Zcela iluzorní je např. právo na svobodu
projevu, zaručované článkem 19 prvního
paktu.
Desítkám tisíc našich občanů je
znemožněno pracovat v jejich oboru jen
proto, že zastávají názory odlišné od
názorů oficiálních. Jsou přitom často
objektem nejrozmanitější diskriminace
a šikanování ze strany úřadů
i společenských organizací; zbaveni
jakékoli možnosti bránit se, stávají se
prakticky obětí apartheidu.
Statisícům dalších občanů je odpírána
„svoboda od strachu“ (preambule prvního
aktu), protože jsou nuceni žít v trvalém
nebezpečí, že projeví-li své názory, ztratí
pracovní a jiné možnosti.
V rozporu s článkem 13 druhého paktu,
zajišťujícím všem právo na vzdělání, je
nesčetným mladým lidem bráněno ve
studiu jen pro jejich názory nebo dokonce
pro názory jejich rodičů. Bezpočet občanů
musí žít ve strachu, že kdyby se projevili
v souladu se svým přesvědčením, mohli
by být bud‘ sami nebo jejich děti zbaveni
práva na vzdělání.
Uplatnění práva „vyhledávat, přijímat,
rozšiřovat informace a myšlenky všeho
druhu, bez ohledu na hranice, ať ústně,
písemně nebo tiskem“ i „prostřednictvím
umění“ (bod 2 čl. 19 prvního paktu) je
stíháno nejen mimosoudně, ale i soudně,
často pod rouškou kriminálního obvinění
(jak o tom svědčí mimo jiné právě
probíhající procesy s mladými hudebníky).
Svoboda veřejného projevu je potlačena
centrálním řízením všech sdělovacích
prostředků i publikačních a kulturních
zařízení. Žádný politický, filozofický
i vědecký názor nebo umělecky projev
jen trochu se vymykající úzkému rámci
oficiální ideologie či estetiky nemůže být
zveřejněn; je znemožněna veřejná kritika
krizových společenských jevů; je vyloučena
možnost veřejné obrany proti nepravdivým
a urážlivým nařčením oficiální propagandy
(zákonná ochrana proti „útokům na čest
a pověst“, jednoznačně zaručovaná
článkem 17 prvního paktu, v praxi
neexistuje); lživá obvinění nelze vyvrátit
a marný je každý pokus dosáhnout nápravy
nebo opravy soudní cestou; v oblasti
duchovní a kulturní tvorby je vyloučena
otevřená diskuse. Mnoho vědeckých
a kulturních pracovníků i jiných občanů
je diskriminováno jen proto, že před lety
legálně zveřejňovali či otevřeně vyslovovali
názory, které současná politická moc
odsuzuje.
Svoboda náboženského vyznání, důrazně
zajišťovaná článkem 18 prvního paktu,
je systematicky omezována mocenskou
svévolí; oklešťováním činnosti duchovních,
nad nimiž trvale visí hrozba odepření nebo
ztráty státního souhlasu s výkonem jejich
funkce; existenčním i jiným postihem osob,
které své náboženské vyznání slovem
i skutkem projevují; potlačováním výuky
náboženství apod.
Nástrojem omezení a často i úplného
potlačení řady občanských práv je systém
faktického podřízení všech institucí
a organizací ve státě politickým direktivám
aparátu vládnoucí strany a rozhodnutím
mocensky vlivných jednotlivců. Ústava
ČSSR a ostatní zákony a právní normy
neupravují ani obsah a formu, ani tvorbu
a aplikaci takových rozhodnutí: jsou
převážně zákulisní, často jen ústní,
občanům vesměs neznámá a jimi
nekontrolovatelná; jejich původci
nezodpovídají nikomu než sami sobě
a své vlastní hierarchii, přitom však
rozhodujícím způsobem ovlivňují činnost
zákonodárných i výkonných orgánů státní
správy, justice, odborových, zájmových
i všech ostatních společenských organizací,
jiných politických stran, podniků, závodů,
ústavů, úřadů, škol a dalších zařízení,
přičemž jejich příkazy mají přednost i před
zákonem. Dostanou-li se organizace nebo
občané při výkladu svých práv a povinností
do rozporu s direktivou, nemohou se
obrátit k nestranné instituci, protože
žádná neexistuje. Tím vším jsou vážně
omezena práva vyplývající z článků 22 a 21
prvního paktu (právo sdružovat se a zákaz
jakéhokoli omezení jeho výkonu) i článku
25 (rovnost práva podílet se na vedení
veřejných věcí a článku 26 (vyloučení
diskriminace před zákonem). Tento stav
také brání dělníkům a ostatním pracujícím
zakládat bez jakéhokoliv omezení
odborové a jiné organizace k ochraně svých
hospodářských a sociálních zájmů
a svobodně využívat práva na stávku
(bod 1 čl. 8 druhého paktu).
Další občanská práva, včetně výslovného
zákazu „svévolného zasahování do
soukromého života, do rodiny, domova
nebo korespondence“ (čl. 17 prvního
paktu), jsou povážlivě narušována také
tím, že ministerstvo vnitra nejrůznějšími
způsoby kontroluje život občanů, například
odposlechem telefonů a bytů, kontrolou
pošty, osobním sledováním, domovními
prohlídkami, budováním sítě informátorů
z řad obyvatelstva (získávaných často
nepřípustnými hrozbami nebo naopak
sliby). Často přitom zasahuje do
rozhodování zaměstnavatelů, inspiruje
diskriminační akce úřadů
a organizací, ovlivňuje justiční orgány
a řídí i propagandistické kampaně
sdělovacích prostředků. Tato činnost není
regulována zákony, je tajná a občan se
1975. Hrádeček, Václav Havel, Karel Kosík, Ludvík Vaculík, Pavel Kohout, Alexandr Kliment.
proti ní nemůže nijak bránit. V případech
politicky motivovaného trestního stíhání
porušují vyšetřovací a justiční orgány práva
obviněných a jejich obhajoby, zaručovaná
článkem 14 prvního paktu i čs. zákony.
Ve věznicích se s takto odsouzenými lidmi
zachází způsobem, který porušuje lidskou
důstojnost vězněných, ohrožuje jejich
zdraví a snaží se je morálně zlomit.
Obecně je porušován i bod 2 článku 12
prvního paktu, zaručující občanům právo
svobodně opustit svou zemi; pod záminkou
„ochrany národní bezpečnosti“ (bod 3) je
toto právo vázáno na různé nepřípustné
podmínky. Svévolně se postupuje i při
udělování vstupních víz cizím státním
příslušníkům, z nichž mnozí nemohou
navštívit ČSSR například jen proto, že se
pracovně i přátelsky stýkali s osobami
u nás diskriminovanými.
Někteří občané - ať soukromně, na
pracovišti nebo veřejně (což je prakticky
možné jen v zahraničních sdělovacích
prostředcích) - na soustavné porušování
lidských práv a demokratických svobod
upozorňují a dožadují se v konkrétních
případech nápravy; jejich hlasy však
zůstávají většinou bez odezvy, anebo se
stávají předmětem vyšetřování.
Odpovědnost za dodržování občanských
práv v zemi padá samozřejmě především
na politickou a státní moc. Ale nejen na
ni. Každý nese svůj díl odpovědnosti za
obecné poměry, a tedy i za dodržování
uzákoněných paktů, které k tomu ostatně
zavazují nejen vlády, ale i všechny občany.
Pocit této spoluodpovědnosti, víra ve
smysl občanské angažovanosti a vůle
k ní, i společná potřeba hledat její nový
a účinnější výraz přivedly nás k myšlence
vytvořit CHARTU 77, jejíž vznik dnes
veřejně oznamujeme.
CHARTA 77 je volné, neformální a otevřené
společenství lidí různých přesvědčení,
různé víry a různých profesí, které
spojuje vůle jednotlivě i společně se
zasazovat o respektování občanských
a lidských práv v naší zemi i ve světě.
Těch práv, která člověku přiznávají oba
uzákoněné mezinárodní pakty, Závěrečný
akt helsinské konference, četné další
mezinárodní dokumenty proti válkám,
násilí a sociálnímu i duchovnímu útisku,
a která souhrnně vyjadřuje Všeobecná
deklarace lidských práv OSN.
CHARTA 77 vyrůstá ze zázemí solidarity
a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud
ideálů, s nimiž spojili a spojují svůj život
a práci.
CHARTA 77 není organizací, nemá stanovy,
stálé orgány a organizačně podmíněné
členství. Patří k ní každý, kdo souhlasí s její
myšlenkou, účastní se její práce
a podporuje ji.
CHARTA 77 není základnou k opoziční
politické činnosti. Chce sloužit k obecnému
zájmu jako mnohé podobné občanské
iniciativy v různých zemích na Západě i na
Východě. Nechce tedy vytyčovat vlastní
program politických i společenských
reforem či změn, ale vést v oblasti svého
působení konstruktivní dialog s politickou
a státní mocí, zejména tím, že bude
upozorňovat na různé konkrétní případy
porušování lidských a občanských práv,
připravovat jejich dokumentaci, navrhovat
řešení, předkládat různé obecnější návrhy
směřující k prohlubování těchto práv
a jejich záruk, působit jako prostředník
v případných konfliktních situacích, které
může bezpráví vyvolat, apod.
Svým symbolickým jménem zdůrazňuje
CHARTA 77, že vzniká na prahu roku,
který byl prohlášen rokem práv politických
vězňů a v němž má bělehradská konference
zkoumat plnění závazků z Helsink. Jako
signatáři tohoto prohlášení pověřujeme
prof. dr. Jana Patočku, Dr. Sc., dr. h. c.,
Václava Havla a prof. dr. Jiřího Hájka Dr.
Sc., úlohou mluvčích CHARTY 77. Tito
mluvčí ji plnomocně zastupují jak před
státními a jinými organizacemi, tak i před
naší a světovou veřejností a svými podpisy
zaručují autenticitu jejích dokumentů.
V nás i v našich občanech, kteří se připojí,
budou mít své spolupracovníky, kteří se
s nimi zúčastní potřebných jednání, ujmou
se dílčích úkolů a budou s nimi sdílet
veškerou odpovědnost.
Věříme, že CHARTA 77 přispěje k tomu,
aby v Československu všichni občané
pracovali a žili jako svobodní lidé.
Podepsáno prvních 242 signatářů
Prohlášení.
1. ledna 1977
Za nové tvůrčí činy
ve jménu socialismu
a míru
plné znění textu takzvané
anticharty, uveřejněné v Rudém
právu 29. ledna 1977
V jubilejním roce 30. výročí osvobození
Československa Sovětskou armádou
náš lid, svědomitý hospodář své země,
vážil velkolepé dílo výstavby socialismu
ve své vlasti. XV. sjezd Komunistické
strany Československa vysoko ocenil
výsledky úsilí, iniciativy a tvůrčí práce
dělníků, rolníků a inteligence a stanovil
nové programové cíle. Statisícový aktiv
poslanců zastupitelských sborů všech
stupňů v závěru volebního období vydal
počet z úspěšné činnosti našich občanů
a vtělil další náročné úkoly do nových
volebních programů. Výsledky, jichž jsme
dosáhli a jejichž plodem bylo i podstatné
zvýšení životní úrovně, životních podmínek
i jistot našich pracujících, naplňují nás
všechny hrdostí a sebevědomím občanů
země, jejíž socialistický rozvoj uskutečňuje
humanistický program uspokojování
bytostných potřeb a zájmů našeho lidu.
Také my, představitelé umělecké fronty,
připravujeme bilanci své tvůrčí práce. Na
letošní jarní měsíce svoláváme sjezdy
svých svazů českých a slovenských
spisovatelů, výtvarných umělců,
dramatických umělců, skladatelů
a koncertních umělců, aby zvážily
hodnoty vytvořené v uplynulém období
a zabývaly se otázkami dalšího rozkvětu
socialistického umění. Pociťujeme radost
nad tím, že v součtu těchto hodnot jsou
mnohá mimořádná díla a výkony, které jsou
trvalým obohacením duchovního života
našeho lidu a dosáhly zaslouženého uznání
doma i ve světě. Tyto hodnoty, blízké lidu,
nevznikaly ve vzduchoprázdnu. Vznikaly
v sepětí s každodenním dílem všeho
našeho lidu, který naše komunistická
strana vyvedla z let rozvratu, vznikaly
jako součást společného úsilí o bohatý,
socialistický rozvoj života v naší zemi,
vznikaly v příznivém ovzduší péče,
porozumění a optimálních podmínek,
jež naše společnost pro umění a kulturu
vytváří.
Proto jsou naplněny vzrušivou, inspirující
atmosférou těchto let, životem a étosem
naší společnosti. Zvláště radostné je, že
k vrcholným dílům se pojí mnohé další
úctyhodné výsledky živé, stále náročnější
tvůrčí aktivity široké fronty umělců všech
generací, od nejstarších až po početnou
generaci umělců nejmladších, jejichž růst
je rytmován tepem současného života
a vyznačuje se stále hlubším chápáním
poslání umělce v naší socialistické
společnosti. Naše země, v tisíci svých
podob tak líbezná a každému z nás tak
drahá, nám byla dána jako kolébka i jako
domov. Její podobu a také její dějiny
utvářely sny, tužby, revoluční zápasy,
každodenní dílo mnoha pokolení dělníků
rukou i ducha. Všechny nejlepší síly,
utajené v lidu a jeho schopnostech, v jeho
společenských snahách i v celé národní
kultuře, směřovaly vždy k jednomu cíli
- učinit tuto zemi šťastným domovem
člověka, domovem života stále bohatšího a
radostnějšího.
Plamenný výtrysk Velké říjnové
socialistické revoluce ukázal možnost
naplnění tohoto cíle. Velký Říjen
zahájil velkolepé údobí převratných
společenských dějů, kdy z revolučního úsilí,
práce a bojů vyrostl v Sovětském svazu
nový společenský řád, který osvobodil
pracujícího člověka a pronikavě ovlivňuje
dějiny celého světa. Velký Říjen již po šest
desetiletí, jak si právě letos připomínáme,
ozařuje pracujícímu lidu a revolučním
silám celého světa cestu pokroku, cestu
šťastné budoucnosti. To, co bylo snem
dlouhých generací, stalo se i u nás po
osvobození naší vlasti Sovětskou armádou
reálnou možností, postupně naplňovanou
uskutečňováním programu výstavby
socialismu.
A právě tak, jako pochopili dělníci rukou,
pochopili i dělníci ducha, že nastala nová
epocha lidských dějin, dějin materiálních
i duchovních, pochopili potřebu společné
lidské aktivity k dalšímu pokroku života
a dějin vlastní země i celého světa.
V tom je zdroj našich jistot, našeho
hrdého sebevědomí, našeho optimismu
nezaslepeného úspěchy, neotřeseného
žádnými těžkostmi a třeba i dočasnými
neúspěchy, v tom je zdroj naší cílevědomé,
usilovné a radostné aktivity, neboť
s uspokojením měříme své sny a programy
dosaženými výsledky, neboť vidíme, jak
se za pouhá tři desetiletí změnila tvář
naší země a život našeho člověka, jak
každodenní, zdánlivě i všední práce vydává
divukrásné plody, jak se proměnila podoba
světa a poměr sil v něm, neboť cítíme tu
nádhernou, nezadržitelnou energii, s níž se
jako výsledek společného úsilí valí kupředu
dějiny naší země i dějiny světa. A odtud
i ten zákonitý fakt, že od dvacátých let
dodnes drtivá většina mistrů naší kultury
šla a jde ve svém úsilí věrně s dělnickou
třídou, s komunistickou stranou ve
znamení Velkého Října.
Celý svět je v pohybu. Náš socialistický
svět sílí a rozhojňuje materiální i duchovní
hodnoty určené blahu člověka. Svět
imperialismu je zmítán svými vnitřními
rozpory a krizemi a jeho útoční jestřábi
z nich hledají východisko v tom, že se
pokoušejí položit stín na naše slunečné
dílo i na vztahy mezi zeměmi a národy.
My však nedopustíme, aby v atomové
vichřici, tisíckrát hroznější všech minulých
válečných katastrof, shořelo naše
dílo, to, co jsme za desetiletí usilovné
práce ve svých socialistických zemích
vytvořili a dále tvoříme. Náš socialistický
svět, jemuž stojí v čele Sovětský svaz,
svým úchvatným příkladem budování
komunistické společnosti, tvůrčím využitím
všech objevů vědy a techniky i svou
neúnavnou mírovou iniciativou má dosti
sil, aby ubránil výsledky své práce. Přitom
vytrvale jde a půjde cestou úsilí o mír
a přátelské mezinárodní vztahy bez válek
a řinčení zbraní, o porozumění a spolupráci
mezi národy, jak je to v zájmu a jak je to
i přáním lidu všech zemí.
Jsme si vědomi toho, že trvalá postupující
proměna světa ve svět stále lepší vyžaduje
i naši účast. Umělec není vyvolený
nadčlověk, představitel jakési nadřazené
elity, ale je součástí širokého dělného
kolektivu s významným nezastupitelným
posláním, jež spočívá v tom, aby svým
dílem obohacoval člověka novými
myšlenkami, novou krásou, pěstoval v něm
vyspělé společenské vědomí a dělnickou
solidaritu, povznášel ho morálně i citově,
tříbil jeho vnímavost, zušlechťoval ho
v jeho lidských vztazích, přinášel mu
potěšení a radost, pocit životní plnosti,
aby šířil myšlenky bratrství a mírové
spolupráce mezi národy. V tom navazujeme
na vyšším dějinném stupni na nejlepší
odkaz naší umělecké a kulturní tradice,
na odkaz největších jejích tvůrců, pro něž
služba lidu byla vždy ctí a cílem nejvyšším.
A právě tak, jako se před lety stalo sémě
Bezručova hněvného protipanského
protestu v duších horníků revoluční silou
a dnes je převtěleno v hrdost těch, kteří
jsou prozíravými hospodáři svých dolů
a pány svého vlastního osudu, právě tak
jako Smetanova Má vlast, která do sebe
pojala krásu a jímavost rodných obzorů,
v nás vyvolává a znásobuje lásku
k rodné zemi, tak jako z Alšových obrazů,
napojených srdečnou a úsměvnou lidovostí
i vytříbeným smyslem pro dějinnou
velikost vlastního národa stále čerpáme
životní radost a sebevědomou hrdost na
naše dějiny, právě tak chceme, aby i naše
současné umění, živené z tisíce dnešních
pramenů této země a života jejího lidu, se
stalo stejně povznášející zušlechťující
a inspirující silou života dnešní doby, doby
osvobozeného člověka a osvobozené
práce.
Spolu s básníkem, který viděl, jak se ve
světě rozpadají kolesa starých soustav
a jak celá naše země zní pilnou prací lidu, si
dnes může říci každý, kdo poctivě přispívá
ke společnému dílu, každý pracující
člověk naší země, a tedy i umělec: „To já
ostruním budoucnost, už teď hraji na tu
obrovskou lyru, to já osvětlím všechny
kouty planety jarní zelení míru.“ Hrdě se
hlásíme k bratrské sounáležitosti našich
národů, kterou s takovou vroucností
již v minulosti opěvovali mnozí naši
básníci v čele s Hviezdoslavem a jejíž
živoucnost se projevila v letech revolučních
zápasů pokrokových sil, vedených
KSČ, za sociální a národní osvobození
pracujícího člověka, zejména pak v období
Slovenského národního povstání. Když
v letech fašistického temna zaznělo
z banskobystrického rozhlasu zvolání
básníka Sama Chalupky „Mor ho“, byl to
současně i signál k novým časům
v životě naší země, jež ve svém důsledku
vyústily v socialistické přeměny - v největší
historickou hodnotu v životě českého
a slovenského národa.
Jsme šťastni, že veškerým svým úsilím
se včleňujeme do širší, internacionální
rodiny. Jsme šťastni, že v tomto úsilí jdeme
bok po boku s umělci Sovětského svazu
a ostatních socialistických zemí, s nimiž
máme společný cíl rozvoje socialistického
života. Nacházíme dobré přátele mezi
umělci a pokrokovými lidmi různých
kontinentů, s nimiž nás spojují myšlenky
skutečného humanismu, schopného zajistit
práci, svobodu a životní jistoty, materiální
i duchovní potřeby ne vyvolené hrstce,
ale milionům lidí. Proto si - ve shodě se
Závěrečným aktem helsinské konference
podáváme ruce přes hranice zemí a
kontinentů, vědomi si toho, že skutečné
umění, skutečná kultura má pomáhat
kupředu jednotlivým národům i lidstvu, má
vytvářet porozumění mezi lidmi různých
zemí, získávat je pro humanistickou
perspektivu míru a vzájemné spolupráce
v zájmu šťastného lidského života.
Proto však také pohrdáme těmi, kdo
v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti,
sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký
peníz se kdekoli na světě - a také u nás se
našla skupinka takových odpadlíků
a zrádců - odtrhnou a izolují od vlastního
lidu, jeho života a skutečných zájmů
a s neúprosnou logikou se stávají
nástrojem antihumanistických sil
imperialismu a v jejich službě hlasateli
rozvratu a nesvárů mezi národy. Vývoj nás
přesvědčuje, že duch míru a spolupráce
ve světě sílí, že právě skutečná kultura
je jedním z nejúčinnějších prostředků
dorozumění mezi lidmi a že každé
umělecké dílo spjaté se životem
a světlou budoucností člověka je holubicí
humanistického poselství klidu všech
kontinentů.
Nad těmito otázkami se chceme zamýšlet
i na svých sjezdech. Budeme na nich
hodnotit svou práci uplynulých let
z hlediska významného, krásného
a zavazujícího poslání, které má umění
v socialistické společnosti. Zahledíme se
i do budoucích roků, neboť chceme držet
krok s ostatními pracujícími naší země,
s její vzrušující dynamikou, chceme plodně
využívat plné tvůrčí svobody, kterou nám
naše společnost v rozmachu své výstavby
poskytuje, chceme, aby naše nová díla
v široké paletě námětů i uměleckého
projevu co nejlépe naplňovala rostoucí
a široce diferencované kulturní potřeby
a zájem našich současníků. Jsme
přesvědčeni, že takto chápané poslání
umělce v naší socialistické společnosti,
na které jsme hrdi a jemuž chceme
dát nejlepší své síly i programové cíle,
které pro svou další práci vytyčí sjezdy
uměleckých svazů, bude inspirující silou
nejen pro členy svazů, ale pro všechny
naše umělce, pro všechny tvůrčí síly
naší kultury. Jsme přesvědčeni, že slova
sjezdových programů se promění v
umělecké činy, v nové romány a básně,
v nové symfonie, v nové písně a komorní
skladby, v nové obrazy a sochy, v nová
dramatická a filmová díla, v nové umělecké
výkony. Jsme přesvědčeni, že příští léta
budou naplněna novými tvůrčími činy
spjatými se zájmy našich pracujících,
s humanistickými cíli naší socialistické
společnosti a s politikou její vedoucí síly Komunistické strany Československa.
Dokumenty doby
Dokumenty doby
Dokumenty doby
Dokumenty doby
Dokumenty doby
ostravského chartisty Jana Krále
Orlová, 1988, autor neznámý
Jan Král
Narodil se v roce 1967 v ostravských
Vítkovicích. Před listopadem 1989 pracoval
v různých dělnických profesích jako kulisák
nebo jako nosič a stěhovák ve skladu
nábytku v Ostravě. Od roku 1988 členem
nezávislých opozičních iniciativ jako Společnost přátel USA nebo Nezávislé mírové
sdružení.
Sám se řadí k takzvaným dělníkům opozice. Pod jeho rukama primitivní tiskařskou
technikou vznikaly ve druhé polovině
80.let na různých ostravských půdách či ve
sklepích stovky vydání knih Václava Havla,
Ivana M.Jirouse, Alexandra Solženicyna či
ostravského disidenta Vladimíra Liberdy.
Stejně tak v Ostravě vznikaly v „množství
větším než malém“ Informace o Chartě 77,
zvané Infoch, které byly distribuovány po
celé Moravě.
Po podpisu Charty 77 v lednu 1989
v ostravském bytě Dolores Šavrdové a po
pražském Palachově týdnu je Janu Královi
sděleno obvinění z trestných činů útok na
státní orgán a schvalování trestného činu.
Trestní stíhání si vysloužil za sběr podpisů
pod petici žádající propuštění předních českých disidentů z vězení. Případu se ujímá
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
a označuje jej za jeden z nejabsurdnější té
doby. V září slábnoucí komunistický režim
raději sám trestní stíhání zastavil.
Po pádu režimu stojí Jan Král u zrodu
vůbec prvního nově vzniklého deníku v tehdejším Československu – Moravskoslezského dne. Noviny spatřily světlo světa už
v únoru 1990 v Ostravě. Od té doby pracuje
v českých médiích.
Projekt
„Moderní dějiny do škol“
Základním záměrem projektu je
zvýšit kvalitu a efektivitu počátečního
vzdělávání žáků a pedagogů ZŠ a SŠ v
oblasti témat národních dějin 20. století
v mezinárodním kontextu ve školním
dějepise i příbuzných společenskovědních
předmětech. Cílem je také představit
moderní metody výuky soudobých
dějin a konkrétní výstupy projektu
pracovníkům České školní inspekce a
zapojit je do procesu modernizace výuky.
Zásadním cílem je vytvořit a uvést do
praxe dlouhodobý funkčně strukturovaný
vzdělávací model výuky soudobých dějin
založený na prožitkových metodách učení
a na partnerské tvůrčí spolupráci škol.
Významným prvkem je proto vytvoření sítě
partnerských škol.
Do jakých činností se můžete
zapojit?
Honorovaná tvorba výukových materiálů
Základem této aktivity je systematická
tvorba moderních, interaktivních,
tematicky koncipovaných výukových setů
k jednotlivým údobím či událostem dějin
20.století vycházejících z požadavků
učitelů zapojených pilotních škol. Budou
obsahovat stručné, přehledné, odborně
zpracované materiály (výukové prezentace,
metodické listy pro práci žáků, shrnující
texty historiků a politologů, textové a
ikonické prameny, metodiky projektového
vyučování, finální přípravy, konkrétní
návody na jednotlivé hodiny a příklady z
praxe), které budou publikovány na portále
Moderní dějiny.cz.
Čeho se můžete zúčastnit ?
Putovní výstavy
Vytvoříme společně 6 putovních výstav,
které se svým obsahem zaměří na témata
soudobých dějin. Každou výstavu (12
panelů) připraví žáci zapojených škol ve
spolupráci se svými učiteli dějepisu, my jim
poskytneme metodickou podporu
s praktickými radami a návody. Všechny
výstavy budou zahájeny slavnostní
vernisáží, na níž vystoupí žáci - tvůrci
s výkladem zpracovaných témat a
prezentací práce svého týmu. Výstavy
zapojených škol budou během školního
roku putovat po školách ČR (mimo
Prahu). Výběr konkrétního tématu bude
konzultován s odborníky historických
ústavů (promítne se do něj vybavenost
dané školy materiály, unikátními
dokumenty, ale také aktuální výročí
a kulturně-společenský kontext doby, v níž
bude výstava připravována.
Cyklus seminářů k tvorbě metodických
materiálů a jejich využití ve výuce
Struktura seminářů je zaměřena na
praktickou a tvůrčí práci učitelů v oblasti
moderních metodických postupů, využití
zkušeností, postřehů a inovativních
postupů, workshopů s důrazem na
kreativní a moderní výuku. V rámci série
seminářů uspořádáme metodické kurzy pro
přípravu učitelů pilotních škol, workshopy s
ukázkami moderních metodických postupů,
uspořádáme semináře na pilotních
školách, realizujeme mediální metodický
kurz - prezentace metodiky využití médií,
multimediálních technik a pomůcek při
výuce dějepisu (využívání internetu, TV,
filmových dokumentů, tisku, portálu
Moderní dějiny.cz) s praktickými ukázkami
a odkazy a řadu dalších dílen zaměřených
na práci s textovými a ikonickými prameny,
karikaturami, filmovými dokumenty atd.
Speciální seminář, ve kterém představíme
možnosti moderní výuky, bude připraven
pro pracovníky ČŠI.
Film a dějiny
Připravili jsme pro vás komentované
projekce filmů, které se svými tématy
zabývají soudobými dějinami v českém
i světovém kontextu. Promítání doplní
vystoupení odborníka (historik, pedagog)
a pamětníka (podle výběru filmového díla)
a ke každému snímku získáte metodický
a věcný materiál, který vám pomůže se
snímkem následně pracovat ve výuce.
Projekce se budou konat ve vhodných
prostorách v místech zapojených škol.
Studentská konference
Při realizaci této aktivity využije
PANT svých zkušeností s pořádáním
studentských středoškolských konferencí
na Gymnáziu Olgy Havlové v OstravěPorubě a v rámci této klíčové aktivity
připraví tři dvoudenní konference k dílčím
tématům z novodobých dějin. Konference
se zúčastní žáci a učitelé zapojených škol.
Účastníci tak získají inspiraci
a organizátoři jim předají své zkušenosti,
doporučení a rady jak tuto aktivitu
realizovat. Programová náplň konference
bude připravena ve spolupráci s odborníky
a vědeckými pracovníky historických
ústavů, pedagogy a didaktiky. Studenti se
budou podílet na tvorbě obsahové náplně
konference, heuristice pramenů
k vybranému období, prezentací a na
přípravě a realizaci doprovodného
programu, sborníku konference
a multimediální prezentace akce. Každou
konferenci bude doprovázet kulturní
a odborný program (filmová projekce,
workshopy, přednášky, besedy, kulturní
akce, výstava, prezentace studentských
prací).
Studentská minikonference
PANT ve spolupráci s pedagogy
zapojených škol zorganizuje studentské
minikonference - jednodenní setkání žáků
z pořádající školy a spřátelených škol
z regionu. Budou věnovány konkrétním
historickým obdobím s přihlédnutím
k dějinám místního regionu. V rámci
minikonference vystoupí historik
a pamětník, proběhne projekce filmového
dokumentu a studentské workshopy.
Zájemcům o pořádání minikonference
poskytneme metodickou a organizační
podporu, pomůžeme zkontaktovat
pamětníky i historiky a poradíme s tvorbou
sborníku. Pedagogové zapojených škol
budou za vedení svých žáků honorováni
z prostředků grantu. Vybraní z nich budou
výsledky a zkušenosti s přípravou
a realizací „minikonference“ prezentovat na
konferenci škol Moderních dějin. Zapojení
pedagogové se tak stanou „školiteli“ svých
kolegů, kteří budou aktivitu realizovat
v následujícím roce.
Příběh 20. století
PANT na základě dlouholetých zkušeností
s realizací této aktivity ve spolupráci
s pedagogy zapojených škol zorganizuje
tematickou studentskou soutěž. Úkolem
žáků bude, podle připravené metodiky,
zaznamenat a zpracovat svědectví (text,
video) rodinného příslušníka, který byl
svědkem historicky významné události
20. století. Cílem aktivity je přivést
studenty k často prvnímu zaznamenání
části rodinné historie. Kreativní prací se
studenti seznámí s metodou oral history,
pochopí smysl zkoumání minulosti,
ověří si obecné znalosti dějepisu na
konkrétních lidských osudech a uvědomí
si postavení obyčejného člověka, který je
pozorovatelem dějinné události. Porota
složená z historika, novináře a učitele
vybere nejlepší práce, vítězové budou
vyhlášeni na konferenci škol Moderních
dějin. Nejlépe hodnocené práce budou
zveřejněny na portálu Moderní dějiny.cz
a v podobě tištěného sborníku.
Konference škol Moderních dějin
Tato aktivita navazuje na čtyři ročníky
mezinárodních konferencí o výuce
soudobých dějin konaných každoročně
v Ostravě, pořádaných a organizovaných
Občanským sdružením PANT. Tým
odborníků složený z vědeckých pracovníků
historických ústavů, pedagogů a didaktiků
(ZŠ, SŠ, VŠ) a zástupců PANTu vypracuje
podrobný tematický plán konference
a obsah odborných materiálů, které budou
v jejím průběhu zdarma distribuovány
účastníkům. Půjde o dvoudenní akci,
která přinese mezinárodní výměnu
konkrétních zkušeností a výukových
inspirací při výuce soudobých dějin.
Na konferenci v rámci jednoho z bloků
vystoupí také zástupci pilotních a dalších
do projektu zapojených škol, kteří budou
prezentovat své zkušenosti z realizovaných
aktivit.
Webová antologie pramenů
V průběhu realizace grantu bude PANT
na portále Moderní dějiny rozšiřovat
databázi pramenů k výuce dějin 20. století.
Databáze bude obsahovat přepisy či
digitalizované kopie pramenů z dobového
tisku, prohlášení, plakáty, karikatury
reprodukce dobových uměleckých děl
atd. Nedílnou součástí databáze budou
krátké videozáznamy svědectví pamětníků
(oral history) k jednotlivým fenoménům
novodobých dějin. PANT osloví významné
badatelské a archivní instituce, se kterými
v současnosti spolupracuje. Přehledně
strukturovaná databáze se stane
zásadním otevřeným zdrojem pramenů pro
samostatnou práci studentů a pro učitele.
Praktické informace
Termíny jednotlivých aktivit budeme zveřejňovat průběžně v samostatných článcích ve speciální rubrice na našem
portálu a také formou pravidelných newsletterů ředitelům základních a středních škol a také všem mimopražským
učitelům dějepisu v naší databázi.
Účast učitelů na uvedených aktivitách projektu je díky grantové podpoře zcela zdarma.
Práce pedagogů při vytváření metodických materiálů a práce na výstavách jsou honorovány!
Případné dotazy, připomínky či přihlášky na avizované akce zasílejte na adresu: [email protected]
Občanské sdružení PANT
Nábřežní 1272/2a
725 25 Polanka nad Odrou
www.pant.cz/
The _Plastic
People
of the Universe
_DIVADLO NA TAHU
vernisáž (v. havel)
_Divadelní kroužek gyohavl
Garage Club / 29 / 2 / 2012 / 1700 hod.
Koncert u příležitosti studentské konference „Druhá kultura v ČSSR“
občanského sdružení _PANT na Gymnáziu Olgy Havlové v Ostravě.
Pro účastníky konference zdarma

Stáhnout soubor... - Moderní

Transkript

Podobné dokumenty

PROGRAM SCHOLARSHIP