bul 38

BULLETIN
Společnosti Otokara Březiny
foto: ateliér J. F. Langhans, Praha 1927
38
Jaroměřice nad Rokytnou
SRPEN 2005
Otokar Březina: Úsměvy času
N
ení bolesti v duši, která by nebyla učiněna tajemnou
konejšivými, šeptajícími hlasy. Není tmy v duši, kde by
nepoletovali neslyšným letem noční motýli hledající svých květů,
jedině za noci otevřených. Není cesty tak smutné, na níž bychom se
nemohli potkati najednou s takovým oblakem vůně, že se až musíme
zastaviti, omámeni.
Unaveni životem pijeme novou sílu ze zdrojů času. Jitrem
vycházejícím z nesmírnosti věků uzdravujeme své zraky, rozbolavělé
polarizovaným světlem země. Neboť jako světlo má i čas svá zrcadlení,
odrážející do duší obrazy dávna, první silná jara na tisíciletí vzdálená,
a budoucí poledne vyzařující na dokonalejší světy v dálce. Každý pohled,
který vysíláme, je schopen potkati se s těmito vzdušnými krajinami
jiných zeměpisných poloh ve věčnosti. V okamžiku, kdy čas stane se
neprůhledným pro naše zraky, zatmívá se i naše pozemské světlo a oči
zavírají se pro vždy vlastní svou tíž.
Všechno, co oceňujeme v životě, oceňujeme tajemně, dle naděje
spojené se všemi věcmi. Myšlenka je tím hlubší, čím více místa má pro
rozpětí křídel snu, čím více oněch soumraků, které mohou býti prozářeny
světlem. Ale všechny myšlenky strhuje a unáší s sebou proud téhož
pohybu, jímž víří kupředu všechny životy a světy. Pohledy, které nám už
daly svá tajemství, jsou pro nás mrtvy. Jsou to cisterny, jichž vody
vyzdvihla žhoucí moudrost slunce, aby jimi osvěžila neznámé prameny
v dálce. Proto láska, jejíž naděje zrála na nejnižších, nejpřístupnějších
větvích zázračného stromu poznání, poskytuje tolik zklamání těm, kteří
nevěděli, že nejvyšší jeho větve vrostly do světla a právě na nich že zraje
po staletí ovoce, které nemůže býti utrženo pro výši, ale spadne jednou
samo na cestu vyvolených. Pád je nadějí tíže, ale světlo a píseň nadějí
éterného chvění.
Nejsilnější život je život největšího množství nadějí. Čím širší
a mocnější rozkošatění haluzí, tím bohatší zachycení květů z výší. Ale
v červáncích jejich krásy jásá přítomnost nesčetných jar, zdržovaných
jen zákonem tohoto života, že nemohou vykřiknouti najednou: otevření
nesčíslných rtů pro silný nápoj světla, oblak zlatého semene letící
do budoucna pro hru příštích větrů. Čím větší síla v duši, tím určitější
přesvědčení o její tajemné svobodě, tím slavnější zamrazení a závrať
odpovědnosti.
1
Evoluce našich nadějí je jednou z nejtěžších, které prožíváme.
Od nejnižších, nejbližších zemí vycházíme, posledními, nevyslovitelnými,
vzlétajícími pod blankyty za všemi našimi obzory, končíme. Nížiny duší
jsou v stálém časovém bezvětří. Čím výše stoupáme, tím mocněji dují
větry času kolem nás. Tím větší naše touha objati všechno jedním
pohledem, všechna moře, hory, země, miliony bratří a jako jiskřící prach
v širokém, světelném pruhu, hvězdy! Tím větší opojení z toho,
co všechno nám náleží! Ale také tím hlubší poznání, že ze všeho
nejsilněji milujeme nenarozené, čekající. Nedočkavost naše vzrůstá silou
našeho zraku; odtud ten smutek, s nímž se vracíme z hřímání časových
vichřic k životu všedních okamžiků, kde vše zdá se tak zkameněle
nehybné, všechny nesčíslné proudy sil tak líně tekoucí.
Ale celý tento rozvíjející se život nadějí, tato lačnost pohybu
a radost z letu je jenom svědectvím, že život náš není sám v sobě ukončen
a že žijeme kvůli tajemné naději duše.
(Prózy I – Hudba pramenů)
2
Dva obrázky z Jaroměřic
Téměř v den čtyřiašedesátých narozenin „největšího výbojce české
myšlenky v rouše básnickém“ spadla černá rouška z bronzového sousoší
z dílny Bílkovy na tichém hřbitově jaroměřickém. V zahradě zelené,
prosvícené zářijovým sluncem jako úsměvem mudrcovým, který tu ve své
posvátné tišině navždy splynul v bratrské spojitosti s přírodou. Téměř v den
čtyřiašedesátých narozenin Otokara Březiny připutovaly zástupy prostých
vesničanů i lidí světa znalých k širokému hrobu, bílou žulou obloženému,
červeným kvítím osázenému, aby uctily vlídného učitele, dobrého člověka,
vzorného občana. Aby se poklonily duchu geniálního básníka, jehož dílo rostlo
z jejich kraje, z pochopení jejich života a práce a uvědomění si významu země,
s níž se vydává duše na hrdinskou pouť k bohu…
Jaroměřický hřbitůvek, přístav usmíření.
Bílkův pomník, sochařsky i architektonicky dobře vyřešený, je tu na této
tiché křižovatce všech světel symbolem. Tvůrce a jeho sestra Bolest, čteme
na stěně nízkého podstavce, u nohou muže, pokorně skloněného nad svým
varytem a odevzdaně přimknutého k přerůstající ho zachmuřené ženě
v řasnatém oděvu. Jako bychom slyšeli hlas mrtvého básníka.
Ušlechtilé sousoší duchovního spřízněnce mystického řešitele tajemství
nekonečných dálek není jedinou ozdobou tohoto hřbitova. Na zdi, lemující
pole, na němž lidské zrno podle víry básníkovy znovu vzejde k věčnému žití,
nacházíme Štursovu plastiku. Poutníka, kynoucího nashledanou nad hrobem
předčasně zesnulého právníka Karla Holčapka.
Po třicet takřka let žil Otokar Březina mezi jaroměřickými sedláky
a řemeslníky. Za živa je nechtěl opustiti, třeba že se mu nabízela učitelská
stolice na univerzitě a jiná významná křesla. Ani po smrti již neopustí přemilé
městečko slavné hudební tradicí! Do roka za ním přispěchal na hřbitov
spolehlivý opatrovník Antonín Rezek a ve jménu nejvěrnějších druhů synovsky
oddaný Matěj Lukšů.
Téměř každý den přijde někdo z Jaroměřických navštívit básníka
pod žloutnoucími již lípami. Ze všech koutů země, vychválené Boleslavem
Jablonským, budou přicházeti ctitelé Mistra nejhlubší moudrosti! Po téhle
pískové pěšině půjdou, vedoucí okolo slehlého hrobu nějakého Míči, potomka
znamenitého skladatele prvních českých oper, hraných za časů Jana Adama
z Questenberku v barokovém zámku jaroměřickém. Po téhle úzké cestičce, jež
jest však dosti široká, aby přijala zástupy vyznavačů věštce, jehož příbytek je
označen rozevřenou měděnou knihou.
Budou tu časté návštěvy příjemné básníkovi, uvyklému „v tiché klausuře
počet svého žití řešit“? Bude se z nich radovati ten, jehož život byl evangelická
3
prostota a skromnost? Když Otokar Březina dovršil šedesát let, ujel z Jaroměřic
před příliš horlivými oslavovateli. Z jaroměřického hřbitova nelze uprchnouti
hloubavému samotáři! Nezbude básníku nic, než v těsné klausuře hrobu
naladiti tvář k shovívavému úsměvu, jako činil mezi policemi knih, když ho
přišli vyrušovati v domě pekaře Vlčka přátelé a obdivovatelé, zvědavci
a prosebníci, poutníkové úmyslů čistých i mysli záludné…
V Březinově třídě, jež
je úzká ulička s nízkými
chatami,
vybíhajícími
ke hřbitovu, v Březinově
skromné
třídě
je
v jednopatrovém
domě
pekaře Vlčka Březinovo
museum!
–
Úmrtní
dvoupokojový byt v prvém
patře… Předsíň, jež bývala
naplněna hrubými policemi,
přetíženými cizojazyčnými
knihami. Tuhle stál stůl
a tamhle železný věšák.
Na stěnách visely dřevoryty.
V pracovně znovu regály.
Leštěný
stůl,
zavalený
novinami. Nějaké židle
a křídové kresby Bílkovy.
Sousední světnice bývala
ložnice.
Bílé
dveře
do království snů jeho jsou
dnes uzavřeny na sedm
západů. Místnost, v níž
skladatel hymnů a žalmů
vydechl naposledy, nepatří již k síňkám musea…
Nuže, občerstvemež srdce svá zkoumáním památek uložených v prostých
vitrínách, podobajících se selským šatníkům. Nejprve ta světlá předsíň,
vyzdobená známými obrázky! Pět skříní tu stojí u stěn, s bílým oválem štítku
na čele. V každé je zdůrazněna nějaká událost ze života básníka, jehož dílu
přiznáno veliké mravní poslání. Otokar Březina členem České akademie,
čestným doktorem staroslavné České Karlovy university. Otokar Březina
v čase svých šedesátin. Mezi tím stuhy se zlatými nápisy s věnců pohřebních,
jež dávno uvadly. Bílkovy vizionářské kresby, fotografie, studie o práci
4
dělníka, který byl kázeň sama. Za tímto prahem leží dílna básníkova, z níž
nesmělo vyjít nic, co by nemělo význam věštby biblické. Ne nám, nýbrž jemu
náleželo stavěti chrám bohu našemu! Proto krok náš ulehej měkce na podlahu,
popraskávající slabě jako uschlý list kaštanu. Ve skříních, s nimiž se pátravé
oči seznamují, naznačena je cesta pana učitele Václava Jebavého životem.
Na vrchol Parnasu, kde směl obcovati s Múzami jako Otokar Březina. Hle,
mezníky té pouti z rodných Počátek přes malebnou Telč do jinošovské školy.
Otokar Březina pečlivý student. Otokar Březina učí se jazykům. Otokar
Březina svědomitý učitel. Sešity úhledným písmem vyplněné, vysvědčení,
úřední přípisy. Potom se nesměle představí pan učitel jako básník. Roste tu
v těch skříních do nesmírných výšin ducha, do tajemných dálek, provanutých
stříbrným prachem svítání. Pět slavných knih duševního vytržení. Zhudebněné
básně, zobrazené básně. Rodinné fotografie a Bílkovy kresby. Za básníkem
kráčí tu stále kreslíř a sochař, jako jde chápavý vítr za hudbou pramene.
Z dílny, v níž básník vytvářel své kouzelné symboly a metafory, nelze
odejíti, aniž ruka pohladila vděčně nízký stůl, u něhož veliký mystik vysedával
dlouho do noci. Když celé Jaroměřice byly zakryty pláštěm tmy, nad tímto
stolem stálo ještě světlo. Světlo pod papírovým stínítkem, jehož – ku podivu –
potřebovaly oči starého, dobrého pána, uvyklé procházet se v tišinách
nezbadaných tajemství. Ani se nechce věřit, že za tento prostý kus nábytku
bylo zaplaceno deset tisíc korun, aby mohl zůstat ve svém koutě u okna, nikdy
neozdobeném záclonkou. Ani věřit nelze, že tohle je vše, co zůstalo
z chudičkého básníkova bytu! Co by tomu řekl asi Antonín Rezek, věrný
služebník Otokara Březiny? Co by asi řekl sám básník, kdyby zjistil, že za jeho
psací stolek s dvěma horními zásuvkami bylo zaplaceno tolik peněz, kolik jich
nikdy obrýlené oči skeptického samotáře neviděly? Nejspíše by se usmál
filosof, nejspíše by k té hromádce mrzkého kovu přiložil ještě faječku, jež mu
nejlépe chutnala…
Pavel Fink
Poznámka k akci „Největší Čech“
Dopis od Karla Čapka, na který již pro churavost Březina neodpověděl,
přišel 28. února 1929:
Drahý a vážený mistře, dostal jsem z Daily News otázku k anketě, co lze
soudit o možnosti příští války a o prostředcích, jak jí předejít.
Samozřejmě otázka tak závažná mě přivádí hodně do rozpaků; přitom se
mi zdá, že by v té anketě odpověď z Československa měla vypadnout co
možná důstojně. Proto bych raději ve své odpovědi uvedl názory osob
5
význačnějších, než jsem sám, a obracím se s tou otázkou jednak na prezidenta,
jednak na Vás, a prosím Vás snažně, abyste mi k té otázce napsal své mínění,
i kdyby sebestručnější. …
Z toho plyne, že Čapek pokládal za nejvýznačnější tehdejší osobnosti
T. G. Masaryka a Otokara Březinu. O tom se můžete dočíst ve druhém svazku
publikace Otokar Březina Korespondence II na straně 1593. Ti, kteří toto
závažné dílo ještě nemají a měli by o ně zájem, ho mohou obdržet za 800,- Kč
prostřednictvím Společnosti Otokara Březiny.
Ferdinand Höfer
Jubileum Anny Pammrové
Dvojí okrouhlé výročí A. Pammrové (1860 – 1945) bychom chtěli
čtenářům Bulletinu Společnosti O. Březiny přiblížit statí, která vyšla v časopise
pro knihovníky Duha, vydávaném Moravskou zemskou knihovnou v Brně.
Máme sice v Jaroměřicích řadu příznivců, kteří o jubilantce i tišnovské
Společnosti A. P. mnoho vědí, přesto snad nebude zbytečné předložit znovu
nárys jejího tvůrčího profilu a shrnutí desetileté existence pammrovského
občanského sdružení. Obě témata adresujeme hlavně těm členům Společnosti
O. Březiny, kteří neměli zatím možnost se s dlouholetou básníkovou přítelkyní
seznámit.
Jak vyplyne ze závěru našeho příspěvku, budeme v Tišnově i ve Žďárci
výrazněji připomínat šedesáté výročí jejího skonu.
V září 1945 zemřela na samotě poblíž Žďárce u Tišnova málo známá
spisovatelka a filosofka Anna Pammrová. Žila tu půl století v dobrovolné
izolaci jen ve společenství s knihami, dopisy Otokara Březiny
a v bezprostředním kontaktu s lesem, který byl pro ni jediným přirozeným
prostředím. Literárně se realizovala jen sporadicky; v první třetině 20. století
občas přispívala do regionálních moravských časopisů – mezi lety 1917 až
1936 vytvořila čtyři úvahové texty převážně s feministickou tematikou.
Po smrti dlouholetého přítele, jaroměřického básníka, napsala několik
vzpomínkových statí. Záhy po její smrti nastává doba nepřející duchovním
hodnotám. Důkazem je i úpadek zájmu o dílo Otokara Březiny, s jehož
osobností byla Pammrová nejčastěji spojována zejména díky téměř čtyřicet let
trvající korespondenci. Právě tento mimořádný korespondenční soubor,
označovaný např. literárním kritikem Jaroslavem Medem za „epistolografický
skvost “, je jedním z nejdůležitějších zdrojů poznání vnitřního bohatství „ženy
s duší lesa “.
6
Přes nevelký rozsah jejího literárního díla zůstává Anna Pammrová
osobností hodnou zájmu. Bylo to právě téměř půl století zapomnění, které
změnilo tuto pozoruhodnou bytost v nejasný obraz odrážející se v zamlženém
zrcadle. Do dnešní doby se setkává její myšlenkový odkaz mnohdy
s nepochopením, a to i v regionu, kde dlouhá léta žila.
Když se na začátku devadesátých
let zvedla vlna zájmu o dlouhá léta
do pozadí odsunuté autory, přišel i čas
Anny Pammrové, a to především
v souvislosti s obnovením činnosti
Společnosti
Otokara
Březiny
v Jaroměřicích. Začala se také
objevovat nová hodnocení jeho ještě
důsledněji zapomenuté přítelkyně.
Na jedno z nich upozornil v roce 1992
březinovský badatel Petr Holman.
Jednalo se o úvod k dalšímu
korespondenčnímu souboru, jehož byla
v tomto případě Pammrová autorkou,
Dopisům Anny Pammrové rodině
Havlových. Ten vyšel samizdatově
na začátku osmdesátých let a úvodem
jej opatřil Ivan M. Havel. Autor, který
Pammrovou v dětství osobně poznal
při letních pobytech na Moravě,
naznačil zcela přesvědčivě, proč je jí
třeba věnovat pozornost: „Zvláštní
vyzrálá prostota a jemná pozornost
k věcem a lidem, s nimiž přicházela do styku, nás přesvědčují o tom, že se
celým svým zdánlivě výlučně osamělým myšlením stále intenzivněji přibližovala
životu.
Hlubší je prožívání a vnitřní chápání než racionalistické poznávání – to
bylo hlavním motivem její životní filosofie, o které by bylo laciné a především
falešné říci, že je překonána. Je tak málo překonána jako společenská a obecně
lidská situace, na niž reagovala. V tomto světě organizovaného ekologického
devastování, stále důslednější byrokratická manipulace jednotlivci
a skupinami ... není dávno překonána potřeba naslouchat skrytým hlasům
přírody, lidského svědomí, vybojované osobní svobody a víry."
Jméno Ivana Havla se v souvislosti s Annou Pammrovou objevovalo
i v průběhu devadesátých let. Leží před námi dopis z 18. ledna 1999, v němž
7
do Prahy na Rašínovo nábřeží putují informace o činnosti Společnosti Anny
Pammrové v souvislosti s pořadem České televize Brno vysílaném v listopadu
1998: Tento zdařilý pokus o portrét osobnosti širšímu okruhu publika takřka
neznámé byl se značným zájmem sledován v Tišnově a jeho okolí, zejména na
místech blízkých Havlovu. Ohlasy z vesnic, které jste ve svém dětství a mládí
osobně poznal, se ozvaly také na několika setkáních Společnosti Anny
Pammrové, občanského sdružení, které se od roku 1995 snaží zvýraznit
povědomí o neprávem zapomenuté myslitelce a spisovatelce. Byla nás nejdřív
jen hrstka, když jsme se opakovaně vypravovali po turistických stezkách
k Havlovu, od dob paní Pammrové a vaší rodiny k nepoznání změněnému,
do Drahonína a k Šafránkovu mlýnu, také do Žďárce a na místní hřbitov
k jejímu pietně upravovanému hrobu. Postupně se počet členů našeho
společenství rozrostl takřka na sedmdesát – jsou mezi námi učitelé, lékaři,
výtvarníci, studenti a kulturou žijící senioři. Snaha poznat co nejvíce stop, které
Anna Pammrová v našem kraji, ale i v literatuře zanechala, má více podob –
scházíme se na literárních večerech, spolupracujeme s Tišnovským komorním
orchestrem, jezdíme do středních škol na besedy se studenty a navázali jsme
kontakty především se Společností Otokara březiny v Jaroměřicích a také
brněnským nakladatelstvím Vetus Via, které už nyní připravuje zatím nevydané
práce naší protagonistky.“
O rok později se plány spolupráce staly skutkem. Nakladatel J. E. Frič
vydal v souvislosti se 140. výročím narození Pammrové rozšířenou verzi jediné
básnické sbírky Zrcadlo duše pod pozměněným názvem Divočinu slov mi
nech. Ta se stala čtvrtým svazkem, který Společnost za dobu své existence
vydala. Do současnosti máme na svém kontě další tři tituly, z nichž
nejzávažnější je první vydání části autorčiny autobiografie Antieva.
Klíčový pammrovský text vyšel díky tišnovskému nakladatelství Sursum,
s nímž již delší dobu spolupracujeme. Na vydání se zasvěceným doslovem
podílel básník Jiří Kuběna, který se společností Anny Pammrové realizoval
řadu akcí vedoucích k dalšímu poznání. Díky jeho iniciativě byla odhalena
pamětní deska spisovatelky na žďárecké škole.
Jiří Kuběna bývá častým hostem redaktorky Českého rozhlasu Brno
Aleny Blažejovské v jejím literárně publicistickém pořadu Zelný rynk.
Vícekrát zde hovořil i o Anně Pammrové a uvedl ji do povědomí posluchačů,
kteří mohli o „žďárecké poustevnici “ slyšet na vlnách brněnského rozhlasu už
nejméně desetkrát. Výrazným počinem A. Blažejovské byl zejména hodinový
pořad Žena s duší lesa, vysílaný v červnu 2000 na stanici Vltava. Pammrová se
brzy poté octla v rozhlasovém cyklu Moravský literární okruh ve společnosti
O. Březiny, J. Demla nebo Bohuslava Reynka. S Českým rozhlasem Praha 2
spolupracujeme prostřednictvím básníka a publicisty Miloše Doležala.
8
Potěšitelné je to, že se mezi přátele Anny Pammrové hlásí další zájemci.
Přitahuje je i okolnost, že se nevěnuje jen naší protagonistce, ale i osobnostem
s ní spojenými osudem, dobou nebo duchovním bohatstvím. Znovu a znovu se
vracíme díky jaroměřickým přátelům k Otokaru Březinovi, tasovský Karel
Švestka a jinošovský Josef Pěnčík jsou našimi průvodci po stopách
Demlových, navštěvujeme Jiřího Kuběnu na Bítově, opakovaně jsme měli
možnost poznávat tajemství Staré Říše. V poslední době jsme navázali kontakt
s oběma syny Bohuslava
Reynka Jiřím a Danielem.
Naše návštěvy petrkovského
dvora můžeme už dokonce
chápat jako přátelská setkání.
Řada těchto činností
přispívá
k proniknutí
povědomí o tišnovském
regionu a našem památném
starobylém
městě
i
do vzdálenějších
krajů
republiky. Prvořadé je však
vnitřní obohacení, které
poznání spojené s Annou
Pammrovou přináší těm
zájemcům
o
literární
a kulturní dění, s nimiž jsme
si podali přátelsky ruce.
K předloženému textu
časopisecké stati připojujeme
aktuální
dovětek.
Již
v souvislosti se zmíněným
autobiografickým
dílem
Pammrové Antieva jsme
spolu s vedoucími činiteli
nakladatelství
Sursum
uvažovali o vydání její první
ucelené autobiografie, jejíž
autorkou je Alma Křemenová, neteř A. Pammrové. Významný titul, k němuž
dal zřejmě podnět brněnský publicista Lumír Kuchař, vychází z osobních
vzpomínek spisovatelčiny blízké příbuzné, velmi cenné jsou početné citace
z jejího deníku. Na hodnotu tohoto textu upozornil Petr Holman ve zmíněném
roce 1992, kdy též publikoval řadu deníkových záznamů Pammrové. Největší
9
hodnota připravovaného životopisu spočívá v jeho autentičnosti, což editor
souborného vydání korespondence O. Březiny, v němž mají dopisy určené
Anně Pammrové nezastupitelné místo, potvrdil též na setkání se členy
Společnosti A. Pammrové v Tišnově v dubnu 2005.
Osudy připravované knihy prošly řadou peripetií, složitými se jeví
i současné přípravy vytvoření konečného tvaru. Přesto pevně doufáme, že se
dílo podaří a výročí naší „paní ze samoty “ připravíme pokud možno důstojně.
Vlasta Urbánková
Anna Pammrová
(29. 6. 1860 Kralice, obora – 19. 9. 1945 Žďárec)
Tato svébytná a nedoceněná myslitelka bývala často označována málem
za spolutvůrkyni Březinova díla. Ve skutečnosti se oba setkali za Březinova
působení v Jinošově jen asi třikrát či čtyřikrát. Poprvé se o ní zmiňuje Březina,
tehdy ještě ovšem pouze Václav Jebavý, 4. března 1888 v dopise příteli
Františku Bauerovi. Všechny ostatní zmínky v dopisech Bauerovi se týkají
Leonory Pammrové. Znovu se setkali s Annou až v létě roku 1925 a 1927
v Tasově u Jakuba Demla a naposled v létě následujícího roku, kdy za ní přijeli
Březina s Demlem do Žďárce.
Po odchodu z Jinošova do Nové Říše neodpověděl Březina Anně
Pammrové na dva dopisy. Poprvé jí napsal 8. května 1889, naposledy
26. listopadu 1928, mezi 10. květnem 1893 a 17. dubnem 1896 se odmlčel.
Březinovy dopisy Pammrové z let 1889 – 1905 vydal roku 1932 (a znovu roku
1936) Emanuel Chalupný. Další soubor dopisů, především z let 1905 – 1928,
vydal roku 1933 Jakub Deml. Své bývalé přítelkyni Žofii Podhorecké Anna
napsala:
Dostala jsem se také v pozdním věku před forum prostřednictvím
publikace dopisů O. Březiny; ale netěší mne to, ačkoli mám z nich peněžitou
podporu. … Psala jsem kdysi o tom, že žena sebe znehodnocuje, opírá-li se
o muže. Je to přímo výsměch genetického zákona. – Nevím, jak dalece chápete
můj způsob revolty tvořivé. Ani Ot. Březina nevyznal se v mých dedukcích.
Nedovedl sám se vymaniti z vlivů dresury. Je toho mnoho, o čem bych měla se
ženami hovořiti. Ale nedovedu svoji logiku vtěsnat v příslušnou mluvu, byť
bych dnes mohla lépe formulovati půlstoletý odpor k neřádnému
společenskému řádu. Dík skalám mne obklopujícím a povrchní znalosti
literatur všelijakých, vzdaluji se čím dál tím více od člověčských moudrostí a
pošetilostí – vše pobízí mne jen k pohrdání tím pokryteckým chumlem.
(30.7.1935). A o sedm let později:
10
Každá kultura na této světokouli vyvrcholila v šílenství a katastrofy
dokončí také moderní ztřeštěnosti - - Ani moudrost dávného Orientu neláká
mne: byla jen vzplanutí paprsků, ty však pohasly rozplozováním ďáblat. …
Nesmířím se s Evangeliem ani s jinými spasitelskými traktáty… (12.4.1942).
V tomto směru neuznávala Anna ani šťastné manželství své sestry Leonory.
Přes její domněnky jí Otokar Březina rozuměl dobře a občas si její názory
v dopisech dobíral. To proto si Anna myslela, že jí nerozumí.
Třebaže jsou její básně vesměs jen průměrné nebo špatné, protože bylo
podle ní nutno psát poezii tak, jak se mluví a její názory na některé
„společensk é konvenc e“
zkres len é či postižen é
životními
nezdar y
a ztroskotáními, zůstává stále
pozoruhodnou ona část díla
Anny Pammrové, kde se
teoreticky zabývá postavením,
které by měla mít žena ve
společnosti. V tomto směru
daleko předstihla svou dobu.
Anna Pammrová zemřela
19. září 1945 na své lesní
samotě u Žďárce, jak si přála.
Plánek její pracovny
a zároveň ložnice nakreslila
neteř Alma. V červnu 1945,
tedy v tomtéž měsíci, kdy
zemřela její sestra Leonora,
nechala Anna ocenit zařízení
své pracovny. Jeho hodnota
byla stanovena na 3 080
korun.
Alma Křemenová – Vaňková (19. 2. 1890 Koryňovka u Kyjeva – 27. 6.
1971 Velké Meziříčí) z tohoto zařízení převzala 2 dřevoryty, fotografie Pavly
Moudré a Pavly Kytlicové a věšák. Mimo to obdržela část rukopisů,
korespondence a knih.
Svou literární část pozůstalosti po Anně Pammrové odkázala Alma
v přípisu ze dne 5. března 1947 Společnosti Otokara Březiny. K naplnění
tohoto odkazu patrně nedošlo. Jednalo se o obsah poličky v jejím obývacím
pokoji a obsah kufru na verandě, kde se nacházely rukopisy, korespondence,
knihy a fotografie. (rz)
11
Leonora Pammrová
(19.2.1863 Arnoštův dvůr zvaný Kozínek, 15.6.1945 Velké Meziříčí)
Mládí prožila v myslivně na Vlčím Kopci u Kladerub a v Březníku. Otec
ji vodil do lesa a seznamoval ji se životem zvěře a zejména ptactva. Také jí zde
ukazoval, jak se modelují a vyřezávají lesní zvířata. Tuto dovednost pak
Leonora mnohokrát využila.
Z Březníka se rodina
přestěhovala v roce 1881 do
Jinošova. To již pracovala Leonora
jako šička v Brně. Zde se poznala
s velkomeziříčákem
Antonínem
Vorlem, otcem malířky Zdeňky
Vorlové-Vlčkové. Ten ji uvedl do
brněnských vlasteneckých kruhů,
kde se setkávala
s knězem
a básníkem Vladimírem Šťastným,
rodákem z Rudíkova, archivářem
Vincencem Brandlem, feministkou
Eliškou Machovou a dalšími
významnými
osobnostmi.
Na
Vorlův popud absolvovala kurz pro
pěstounky mateřských škol a roku
1883
vykonala
zkoušku
způsobilosti. Inspektor Vorel ji pak
umístil nejprve ve školce na
Pekařské ulici a později na Starém
Brně. Mezi její chovance patřili
například i pozdější významný
sochař Václav Mach nebo Miloš
Šebesta, pozdější významný kritik,
Anna a Leonora (sedící) Pammrovy, asi 1888
píšící pod pseudonymem Miloš
Marten.
Byla velmi aktivní, a proto ji Vladimír Helfert označil za jednu
z nejlepších kulturních pracovnic tehdejšího českého Brna.
V Jinošově se Leonora několikrát setkala s učitelem Václavem Jebavým,
který učil na jinošovské škole ve školním roce 1887 / 1888. To již působila
několik let v Brně. Později věnovala tomuto setkání báseň.
Ve svých šestadvaceti letech, 25. února 1889, se v Jinošově provdala za
Jana Křemena, který byl zahradníkem a měl na starosti park u Schönwaldu.
12
Hned po svatbě odjeli novomanželé do Kyjeva, kde byl Křemen zaměstnán
v semenářském závodě. V předměstí Koryňovka, kde bydleli, se jim pak
narodila 4. února 1890 dcera Alma. V roce 1891 se Křemenovi vrátili na
Moravu a usadili se v Brně. Zde však J. Křemen nenašel trvalou práci, a tak
přijal místo u továrníka Löwa, pro něhož měl založit park u nově stavěné
žilinské továrny. Bydleli na hradě Budatín, který továrník zakoupil jako
ubytovnu pro své zaměstnance. Zde se Křemenovým narodil 30. října 1893 syn
Vladimír.
Na Budatíně se seznámili s MUDr. Dušanem Makovickým, pozdějším
lékařem a tajemníkem L. N. Tolstého. Během jejich pobytu je zde navštěvovali
Vítězslav Novák, Karel Kálal, Josef Kalus a řada dalších kulturních osobností.
Vzhledem k tomu, že školy zde byly jenom maďarské, musela Leonora učit
děti sama. Roku 1902 se odstěhovali do Kateřinek u Opavy, zde však pobyli
jen dva roky a J. Křemen si musel hledat další místo. Zaměstnal ho hrabě
Greudenthal
z Immendorfu
v krásném
zámeckém
parku
poblíž
Oberhollabrunu. Rodina zde bydlela v domku přímo v parku.
Roku 1909 vypravila Leonora dceru Almu na její první učitelské místo,
které dostala ve vynikající škole Světlá ve Velkém Meziříčí. Synové Jaromír
a Vladimír pracovali s otcem. V následujícím roce se přestěhovali na
Slovensko do Veľkých Uherec u Topolčian. Zde pobývali až do roku 1930.
Bydleli na zmodernizovaném hradě, který kdysi rád maloval Alois Kalvoda
a kde Leonora psala své obrázky z přírody, básně a pohádky.
Alma působila v letech 1922 – 1937 v Bratislavě, kam se za ní roku 1930
rodiče odstěhovali. Na Slovensku si Leonora připomněla dávnou zálibu
v modelování a vyřezávání zvířat a podle svého slibu poslala Otokaru
Březinovi do Jaroměřic jelínka, o němž se básník zmiňuje v dopise ze 14. 3.
1928 Anně Pammrové.
V roce 1937 zemřel Jan Křemen a matka s dcerou se ještě téhož roku
přestěhovaly do Velkého Meziříčí, kde v domě Na ostrůvku, nad soutokem
Oslavy a Balinky dožila. Zde také vznikla asi její poslední báseň „Oslava“,
která vyšla 18. ledna 1942 ve Velkomeziříčsku.
Knižně:
Něco pro děti.
Sbírka básniček, říkání a písní. Drobné mládeži a jejím
přátelům věnuje Leonora Pammrová-Pohorská. Fr. A.
Urbánek, Praha 1894
Štěstí paní Pokorné. Obrazy ze života. Přítel domoviny XIII, sv. ll, Praha
1897
Listy se stromu života. 1919, obálku k básním navrhla dcera Alma
13
Překlady:
Augustin Smetana: Paměti kněze z církve vyobcovaného. Samostatnost,
Praha 1901 ( z němčiny)
Své verše, povídky a překlady mimo to publikovala v letech 1882 –1942 pod
pseudonymem Leonora Pohorská v časopisech a almanaších Obzor, Zora,
Vesna, Besedy času, Dětský koutek, Moravská revue, Výprava Moravanek do
Čech a do Slezska, Ostravský týdeník, Velkomeziříčsko aj.(rz)
Dnes už o něm málokdo ví
Pavel Fink se narodil 1. června 1891 v Zaječově u Rokycan jako syn
venkovského učitele a lidového podbrdského spisovatele Petra Finka. V roce
1903 nastoupil na gymnázium v Příbrami, odkud po roce přešel na reálné
gymnázium v Rokycanech, kde v roce 1912 maturoval. Nějakou dobu pobýval
u strýce, který byl farářem ve Vraném nad Vltavou. Redigoval Stráž Podbrdska
a následujícího roku nastoupil jako redaktor do olomouckých Selských listů.
V létě 1914 narukoval a krátce po příchodu na haličskou frontu přeběhl
k Rusům. Vydával zde v roce 1917 satirický časopis Šlehy. Do legií se přihlásil
až roku 1918. Po roce se stal válečným zpravodajem v sídle generála
Kolčaka v Omsku a později v Čitě – sídle atamana Semjonova. Domů se vrátil
roku 1920 a přivezl si s sebou manželku, původem Lotyšku a dvouletého syna.
V letech 1921 – 1922 byl redaktorem Času, pak pracoval v pražském
Památníku národního odboje. V letech 1925 – 1932 byl vedoucím filiální
brněnské redakce Národního osvobození, v následujícím roce se stal
odpovědným redaktorem Moravské orlice. Ve volných chvílích se věnoval také
malování.
V polovině roku 1939 byl nucen odejít do invalidního důchodu
a odstěhoval se do Jaroměřic nad Rokytnou. Zde zůstal až do roku 1962, kdy se
přestěhoval do Sadské. 17. dubna 1965 podlehl v nymburské nemocnici
infarktu.
Pavel Fink je autorem řady faktografických publikací, povídek a románů,
těžících ze zážitků v obou světových válkách. Časopisecky debutoval v roce
1911, knižně o tři roky později. V letech, kdy pobýval v Jaroměřicích, mu
vyšly knihy Soukromý docent (1941), Zelené zlato (1941 – 2. díl předchozí
knihy), Milióny Graciána Fifejdy (1941), Slavný rodák (1941, 2. díl předchozí
knihy), Zastavení (1941), Hnědá bestie (1945), Voják sedmé velmoci (1941),
Mlhy na pobřeží (1946) a překlady - A. Pogorelskij: Tajemný svět (1945),
V. A. Osejeva: Kouzelné slovo (1945). Souborné vydání díla P. Finka
14
v brněnském nakladatelství Joži Jíchy redigoval Pavel Fink mladší. Vyšlo
v pěti svazcích.
Jan Konůpek, malíř, grafik a ilustrátor
Narodil se 10. října 1883 v Mladé Boleslavi, zemřel 15. března 1950
v Praze. V letech 1903 – 1906 navštěvoval oddělení architektury a pozemního
stavitelství na Vysokém učení technickém v Praze. Potom byl do roku 1908
na pražské akademii žákem prof. M. Pirnera. Stýkal se s Dr. Štechem
a významným architektem J. Janákem. Byl spoluzakladatelem spolku grafiků –
symbolistů SURSUM a členem Svazu českých umělců grafiků HOLAR.
Již za studií začal kreslit
a malovat staropražské motivy
a učil se grafickým technikám,
především leptu, u pražského
mědirytce a tiskaře u Alessandra
de Pian. Začal své grafické
pokusy
nejprve
kopiemi
Rembrandta
a Ostadeho.
Později, asi od roku 1906, začal
zobrazovat
své
umělecké
představy a vize. Záliba ve čtení
ho brzy přivedla k ilustracím
řady klasických i moderních
literárních prací. Ilustroval mimo
jiné Erbenovu Kytici, Máchův
Máj, Odyseu, některé knihy
Jakuba Demla aj. Vytvořil také
grafické cykly na téma Starého
i Nového zákona, Hamleta nebo
Dona Juana. V roce 1947 vydal
svoji knihu Život v umění.
O jeho díle s obdivem psali
A. Veselý, J. Kobliha, J. Pečírka,
A. Friedl a další historici umění
a publicisté.
Ve svém eseji o Konůpkovi Jakub Deml napsal: Jan Konůpek mnoho pro
mne udělal a nemusel jsem nikdy zvláště prosit, on je z těch vzácných
dobrodinců, o kterých píše Otokar Březina, že jenom od nich přijímáme dary
15
bez ponížení. Jan Konůpek se při tom nedíval „na osobu lidskou “, nýbrž
na dílo, a jakmile se rozhodl, že je svým uměním doprovodí, ihned „se do toho
dal“. Se vším všudy: s vědou, citem, fantazií, se zkušenou rukou. Řekl bych se
všemi smysly těla i duše. A vždycky s duchem. Neboť Jan Konůpek je umělec
velmi kultivovaný. On se nechytne na první nápad a laciný symbol. On je ryba
hlubin, která dobře zkoumá kořist …
A v jiném ze svých textů píše: Jan Konůpek chodí zavřenými dveřmi,
prostupuje zdi i časy, ale i když je ve vesmíru a v pravěku, ba i když letí říší
andělů: vidíte, tento člověk nemůže se zbaviti své inteligence – je Vám divné
toto slovo? Řeknu tedy: nemůže odhoditi přítomnost a zhasiti vulkán svého
srdce. (rz)
Josef Marcel Sedlák – Poutník
se narodil 7. května 1895 v rodině novoříšského poštmistra Josefa
Sedláka. Po absolvování měšťanské školy v Třešti a vyšší reálky v Telči, kde
maturoval roku 1914, se stal
učitelem. Ale již po roce
narukoval a sloužil až do konce
války. V této době si začal
dopisovat s Otokarem Březinou
a pod vlivem jeho poezie začal
psát. Po válce opět učil, hojně
cestoval a prohluboval své
vzdělání, zejména jazykové.
Složil
jazykové
zkoušky
z češtiny,
němčiny,
francouzštiny a ruštiny.
Od roku 1926 působil ve
školách pro ženská povolání
Světlá ve Velkém Meziříčí, dále
v Českých
Budějovicích,
Duchcově, Chrudimi, Mladé
Boleslavi a v Olomouci. V roce
1950 odešel na odpočinek.
Zemřel v Olomouci 26. října
1964.
Dílo Josefa Sedláka, je
roztroušeno ve dvou desítkách útlých svazečků, vydávaných buď nákladem
16
jeho sestry Žofie Harbichové v Nové Říši nebo bratra Julia Sedláka
v Rýmařově. Vzácně je vydával sám v různých jiných městech, kde právě
působil. Některé sbírky byly podepsány pseudonymem Poutník. Vytištěny byly
v předních moravských tiskárnách Kryl a Scotti v Novém Jičíně nebo u Jana
Muchy ve Velkém Meziříčí. Poslední tištěnou básnickou sbírkou je Novoříšská
balada (1945), v níž zbásnil osud novoříšských premonstrátů, umučených
v koncentračním táboře. Jeho poezie i básnické prózy jsou velmi závislé na díle
O. Březiny. Poutníkův literární význam je pouze regionální.
Řada sbírek zůstala v rukopisu. Básníkovu pozůstalost uložila jeho
manželka roku 1972 v Památníku národního písemnictví. Obsahuje i dopisy
od Otokara Březiny, Jakuba Demla, knihovníka Dr. Jaroslava Řezníčka,
PhMr. Otto Rydla, Alberta Vyskočila, Josefa Floriana, P. Ludvíka Vrány
a dalších.
Básně, tisky a úvahy, věnované Otokaru Březinovi jsou především
v publikacích Gotické sny, Hovory s věčností, Meditace, Vlny k druhému
břehu, Památce Otokara Březiny 1868 - 1938. V roce 1997 vyšel v Olomouci
výbor z jeho veršů pod názvem Svatý Kopeček, stejně útlý, jako bývávaly jeho
sbírky, s drobnými kresbičkami Jany Krejčové. Obsahuje některé básně
z pozůstalosti a dvě básně převzaté ze sbírky Žatva (1941). Doslov napsala
Milada Pisková. (rz)
17
Jiří Kuběna
vlastním jménem Jiří Paukert, se narodil 31. května 1936 v Prostějově.
Dětství prožil v Praze, od roku 1948 bydlel s rodiči v Brně.
Studoval dějiny umění na Filosofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty
Purkyně (předtím a nyní Masarykova univerzita), kterou ukončil jako
promovaný historik umění v roce 1959. Doktorát obhájil v roce 1983.
Po ukončení studií působil jako historik umění na Státním památkovém ústavu
v Brně, v letech 1972 - 1974 jako vedoucí pracovník.
V červnu letošního roku se jako jediný z ČR zúčastnil 13. ročníku Prague
World Festivalu. Byli zde básníci z Francie, Izraele, Řecka, Srbska, Německa
a USA. Kuběnův večer byl 5. 6. v divadle Minor na Vodičkově ulici, 8. 6. pak
byla v paláci knihy Luxor autogramiáda a beseda s publikem. Účastníkem byl
i nejslavnější žijící francouzský básník Yves Bonnefoi (83 let). Roku 1966
vznikla neoficiální Společnost přátel Jiřího Kuběny, jejímiž členy byli Václav
Havel, sochař Jan Koblasa, básník a dramatik Josef Topol a překladatelka Věra
Linhartová. V roce 1991 J. Kuběna spoluzaložil Dědictví Jakuba Demla, je
členem Společnosti Otokara Březiny a Společnosti Anny Pammrové. Dne
28. října 1998 mu byla udělena Medaile za zásluhy I. stupně za vynikající
umělecké výsledky. Od roku 1994 je kastelánem milovaného hradu Bítova.
Jeho dílo vyšlo v letech 1953 – 1998 v samizdatu. Nyní je vydává
od roku 2003 nakladatelství J. E. Friče „Vetus Via“. V současné době je
vydáno pět dílů v šesti svazcích. Výrazněji si básníka připomeneme v příštím
roce, kdy oslaví své jubileum. (rz)
SKALNÍ ECHO
Jsi příliš Krásná, Přírodo! Ale čtvero je ročních
dob i živlů a nevím proč bych to tajil. Dvanáct je
měsíců, patnáct slabik má tento verš, ach a člověk
je tak různý ve svých potřebách! Je Jako Ty:
Milovat Tě, byl by Narcis! Ty hrůzně Jediná
stejně jako On! A kdo tě nevidí, kdo se nezná
zlostí – je básník: ke Kráse Krásy – Ty Krásná Kráso
Rouhavá, Nevinně Slepý: Nesmí, Nedá a Musí
v Tobě znát Svůj Obraz: jen svůj na tebe pohled, jako
Země, jako Voda a jako Vzduch, on Plamen. Spadly,
Padají Plody.
(Jiří Kuběna: Dílo IV, Ganymed)
18
Obnova svítidel na náhrobku Otokara Březiny
Na podzim loňského roku schválilo zastupitelstvo města Jaroměřic
nad Rokytnou nutné restaurování svítidel na básníkově náhrobku. Jde o cenné
dílo významného sochaře Františka Bílka, které bylo již značně poškozené.
Práce byla na doporučení Aloise Zlatušky zadána jemnické firmě „Umělecké
kovářství a zámečnictví Fučík“. Obrázky původní podoby svítidel byly
zapůjčeny z knihovny Muzea O. Březiny.
Výroba formy a odlití nových skleněných baněk trvalo sklárně asi dva
měsíce. Při odlévání jeden
odlitek praskl, a proto bylo
třeba celý postup zopakovat.
Byly zhotoveny tři kusy, z toho
jeden náhradní.
Obnova kovových částí
svítidel trvala asi měsíc. Při této
práci nebyly větší potíže.
Tepané trnové koruny byly
mechanicky poškozené a více
než z poloviny zkorodované.
Koroze
byla
odstraněna
kyselinami, ulámané části byly
nahrazeny kopiemi z měděného
plechu, letovanými cínem.
Místa, kde došlo k ohnutí nebo
zborcení kovu byla vyrovnána
a vyspravena. Opravená svítidla
byla očištěna a ošetřena
konzervačním nátěrem. Kovové
části svítidel jsou k náhrobku
připevněny šrouby.
Oproti
původnímu
provedení je možné místo svíček použít i elektrické osvětlení. Restaurátorská
dílna musí ještě podat zprávu Památkovému úřadu v Třebíči o způsobu a
průběhu restaurování. Díky pochopení zastupitelstva města tak byla zachráněna
vzácná a významná umělecká památka.
Jiří Prokop - Jemnice
19
Pokračování seznamu fonotéky SOB - audiokazety
Sympozium „Otokar Březina 2003“ konané 17. – 18. 10. 2003
Miloslav Janda, Zdeněk Mareček (kytara, zpěv): tři zhudebněné básně Otokara
Březiny ze sbírky Ruce
Radomil Novák: Inspirace hudbou v díle Otokara Březiny
Pavel Surý:
Otokar Březina a knižní vazby
Emil Černý:
Nové poznatky o zdravotním stavu a okolnostech
předčasného úmrtí Otokara Březiny
Svatopluk Patyřík: Nomina propria v básnickém díle Otokara Březiny
Lukáš Průša:
Společnost Otokara Březiny a její bulletin
Lucie Koryntová: Nad eseji Otokara Březiny
Juří Urbanec:
Bezruč a Březina
Ladislav Selepko: Vývoj obraznosti a příběh lyrického subjektu v pěti
básnických sbírkách Otokara Březiny
Ferdinand Höfer: Dopis Vladimíra Helferta Otokaru Březinovi
Jiří Pechar:
Propojení metafor v Březinově poezii
Ladislav Soldán: Studie Otokara Březiny z pera Miloše Dvořáka
Romana Kolková: Setkání s Otokarem Březinou
Bořivoj Petrák: Březinova symbolika ve středu úvah v Huntingtově Střetu
civilizací
Martin Machovec: Vliv Otokara Březiny na Egona Bondyho?
Petr Holman:
Březinovy dopisy
Jiří Poláček:
Otokar Březina ve vzpomínkách básníků
Aleš Nevečeřal: S Otokarem Březinou po cestách ducha
Z rozhlasových nahrávek
Bohuslav Reynek: Otvírám do tmy
Jan Zahradníček: Zprůsvitnění bolestí mě ještě čeká
Otokar Březina: Zrcadlení v hloubce
Netoužím žízně své …
Z činnosti SOB – besedy, autorská čtení, večery poezie
13. 9. 2003 Večer poezie Otokara Březiny „Pozdraveni buďte bratři
neznámí“
Radovan Lukavský, Miroslav Doležal, Jarmila Doležalová
25. 3. 2004 Vzpomínkový večer k 75. výročí úmrtí Otokara Březiny
Jiří Dušek, chrámový pěvecký sbor pod vedením Ladislava
Šabackého
22. 5. 2004 Autorský večer Aleše Nevečeřala
20
2. 10. 2004
Autorský večer Jiřího Kuběny
„Doryforois i Ganymedes“
13. 11. 2004 Beseda se spisovatelem Josefem Pěnčíkem
16. 1. 2005 „Literární pouť životem a dílem Jana Zahradníčka“
Radovan Zejda, Raymonde Doležalová
19. 2. 2005 “Setkávání a míjení se spisovatelem a literárním kritikem
Bedřichem Fučíkem“ Marie a Josef Hrůzovi
2. 4. 2005
„Život a dílo Vítězslava Nezvala“
Radovan Zejda, Raymonde Doležalová
28. 4. 2005 „Profesor Rudolf Černý, jeho žáci a jeho přátelé“
Marie a Josef Hrůzovi
21
Poděkování
Ferdinand Höfer touto cestou děkuje za přání ke svým narozeninám
všem přátelům a známým, kteří si na něj vzpomněli.
Kámen, na kterém rád odpočíval
Otokar Březina. Pan Josef
Studený byl Jakubem Demlem
požádán, aby v něm vysekal
výklenek pro památeční desku.
K jejímu osazení ale nedošlo.
Kámen se nachází u potoka na
bývalém
pozemku
Antonína
Demla.
Lidmila Dohnalová
Připravujeme:
11. – 18. 9. výstavu grafiky Františka Bílka, Josefa Kapinuse a Josefa Konůpka
v kulturním středisku Komenského náměstí, Jaroměřice n. R.,
vernisáž 11. 9. v 10 hodin
17.9.
Výroční setkání SOB v ZŠ Otokara Březiny s programem:
10:30 pietní vzpomínka na hřbitově, promluví Jiří Kuběna
13:30 výroční setkání
16:00 pásmo z dopisů Otokara Březiny s Annou Pammrovou,
účinkují Jiří Dušek, člen činohry Národního divadla v Brně
a Raymonde Doležalová a chrámový sbor
14. 10.
Alois Plichta, beseda při příležitosti stého výročí narození. Literární
dílo se vztahem k Jaroměřicku.
Před besedou uvede člen SOB, básník, herec a výtvarník Pavel
Herot své verše a výtvarná díla
12. 11.
Z poezie Jana Zahradníčka recituje Radovan Lukavský (změna
termínu není vyloučena)
3. 12.
Poezie Jaroslava Seiferta, účinkuje dramatický kroužek z Jaroměřic
n. R. pod vedením Raymonde Doležalové
ZŠ Otokara Březiny v 16 hodin
22
Besedy Petra Holmana o korespondenci a díle Otokara Březiny připravujeme
v Jihlavě, Ostravě, Olomouci, Hradci Králové, Pardubicích, Plzni.
Praha
25. 10.
Křesťanský domov mládeže na náměstí Míru (kavárna) v 19 hodin
výstava grafiky Františka Bílka s promluvou doktora Kudrny
a s pásmem dopisů: František Bílek - Otokar Březina.
Pobočka Brno
8. 9.
schůzka členů v 18 hodin na rektorátě Masarykovy univerzity
v malé zasedací síni (Žerotínovo náměstí), vede doc. Emil Černý
Upozorňujeme:
• Nakladatelství Academia vydalo vysoce hodnotnou práci Josefa Vojvodíka
„Od estetismu k eschatonu“ s podtitulem Modely světa a existence
v lyrickém díle Otokara Březiny. Bude k dispozici též na našem výročním
setkání.
• Petr Holman vydal postřehy z toulek po USA „Z cest“
Medaile Otokara Březiny
budou zhotoveny v březnu 2006. Nejnižší možná cena provedení v bronzu je
370 korun a ve stříbře 760 korun (další cenově nejbližší nabídky jsou o 100
korun dražší). Březinovo ztvárnění na medaili provede akademický sochař Petr
Bortlík. Omlouváme se za zdržení i změnu ceny. Prosíme ty, kteří si medaili
předplatili a nechtějí čekat nebo jim nevyhovuje cena, aby se ozvali a zálohu
obratem vrátíme.
Děkujeme všem členům, kteří již zaplatili letošní členské
příspěvky a zvláště dárcům, kteří poukázali větší částky.
Bulletin vychází díky finančnímu přispění Ministerstva kultury ČR.
Děkujeme sponzorům: Knihkupectví OTAVA, Jihlava
Tomáš Marek, Brno
Petr Hobza, Jaroměřice n. R.
a třebíčské firmě Stanislav Hort za tisk bulletinu
Bulletin vydává výbor Společnosti O. Březiny v Jaroměřicích n. Rok., Březinova 46, 675 51,
tel.: 603760768. IČO 44065841, č.ú. 1523660379/0800; e-mail na předsedu Mgr. Jiřího Höfra:
[email protected]. Adresa našich stránek: http://otokar-brezina.czechian.net.
Toto číslo sestavil Radovan Zejda, tisk Helena Stejskalová a Miroslava Prokopová.
Autorem ilustrací tohoto čísla je grafik a malíř Jan Konůpek
Příspěvky do č. 39 dodejte laskavě do 31. října 2005
23