autorovi

doktora Gordona
Livingstona
Příliš
brzy
snirý,
příliš
pozdí'
moudrý přilákal desetitisíce čtenářů, kteří si tři­
cet skálopevných pravd o životě vzali k srdci.
V této své v pořadí druhé knize Naše životy
ovládají paradoxy
Gordon
Livingston,
viet­
namsky válečný veterán, psychiatr a rodič,
který přišel o dva syny, nabízí dalších třicet
životné důležitých moudrostí.
Doktor Livingston se mimo jiné zabývá násle­
dujícími pravdami: Odpuštění je dar. který
dáváme sami sobě. Manželství ničí mnohé
dobré vztahy. Formuje nás to. čeho se bojíme.
Všichni plujeme po proudu řeky. Jeden z nejtěžších životních úkolů je vidět sami sebe lak.
jak nás vidí druzí. Jak stárneme, krása se
vytrácí dovnitř. Mnoho lidí umírá a jejich
vnitřní hudba stále ještě hraje.
/.novu se zde projevují ryzí kvality doktora
Livingstona: hluboké porozumění našim emoč­
ním zmatkům - skrytému pokrytectví, touhám
a výmluvám: neomylný smysl pro podstatné
(neztrácí ani okamžik psaním o nedůležitých
věcech): a vlastní schopnost uchovat si víru ve
svět. o němž ví. že je schopen podrobit nás
nespravedlivému celoživotnímu utrpení.
Tyto kvality plus dokonale vyvážený sm\>-l pro
humor přispěly ke vzniku další výjimečné
knihy, která, stejné jako ta předešla, nabízí las­
kavou, velkorysou a
nezvyklou alternativu
k cestě pokusu a omylu, která činí moudrost tak
drahocenným zbožím.
Copyright © 2 0 0 6 by Gordon Livingston
Translation © Viktorie Košnarová, 2 0 0 7
Copyright © for Czech edition Beta - Dobrovský
Všechna práva vyhrazena.
ISBN 9 7 8 - 8 0 - 7 3 0 6 - 2 9 2 - 7
Mým
dětem
Kirsten,
Michaelovi,
Emily
Nině,
a
Andrewovi,
Lucasovi
O m n o h o přicházíme, ale mnoho zůstává
A
Tatianě,
vnoučatům
Karlovi a
Felipe
našim darům 2 1 . století
Na diskotéce v Tel Avivu zabila bomba dva tucty mla­
dých lidí. Izraelská mládež se nedala zastrašit. Dále
se oddávala čilému nočnímu životu.
Dnes je na místě činu deska se jmény obětí a na ní
prostý nápis:
LO N A F S E E K L I R K O D . Z n a m e n á to „A nikdy
nepřestaneme tancovat".
Gene Weingarten, The Washington Post
Obsah
P o d ě k o v á n í • 11
1
Naše životy ovládají paradoxy • 13
2
Víme, že většina našich myšlenek
je nepravdivá • 21
3
Odpuštění je dar,
který dáváme sami sobě • 25
4
Manželství ničí mnohé dobré vztahy • 31
5
Hněvat se je snazší než truchlit • 3 8
6
7
Činy hovoří za nás • 44
Je lepší vyčerpat se než se šetřit • 49
8
Máš-li co říct, řekni to hned,
protože nevíš, kdy zmlkneš navždy • 55
9
10
11
12
13
14
15
Naše obavy nás formují • 60
Dobrý nevlastní rodiče zasahuje
co nejméně • 67
Jeden z nejtěžších životních úkolů je vidět
sebe tak, jak nás vidí druzí • 72
O d m ě n o u pravého věřícího
je morální jistota • 77
Důstojnosti se vzdej až naposled • 84
O m n o h o přicházíme,
ale m n o h o zůstává • 88
Na důležité otázky nenacházíme
odpověď • 97
16
Vztahy působí m n o h o utrpení • 1 0 2
17
Všichni plujeme po proudu • 1 1 3
18
Můžete se změnit, aniž bystezanevřeli na t o , jací jste byli dřív • 1 1 9
19
Smysluplný život posiluje duši • 1 2 4
20
N e n í dobře býti člověku samotnému • 1 2 8
21
Hlavní rozdíl mezi inteligencí
a hloupostí spočívá v tom,
že inteligence má své hranice • 1 3 4
22
23
24
Uši jsou hlavními orgány svádění • 1 4 0
Na nespavost ještě nikdo nezemřel • 1 4 8
Hrdinství je otázkou vkusu • 1 5 5
25
Všichni jsme schopni všeho • 1 6 1
26
Topíme se v informacích,
ale prahneme po vědění • 1 6 4
27
Štěstí vyžaduje schopnost
snášet nejistotu • 1 7 0
J a k stárneme, krása se vytrácí dovnitř • 1 7 7
29
Každá sněhová vločka v lavině tvrdí,
že je nevinná • 183
50
M n o h o lidí umírá a jejich vnitřní hudba
stále ještě hraje • 1 8 7
O autorovi • 1 9 1
Poděkovaní
T
ato kniha obsahuje myšlenky mnoha lidí. T o , že
je všechny nevyjmenuji, neznamená, že jsem ne­
vděčný. Je jich tolik, že bych nevyhnutelně vynechal
někoho, jehož myšlenky jsem si vypůjčil.
Musím však vzdát hold vynikajícímu redaktorovi
a vydavateli Matthewovi Loreovi. Za jeho přátelství,
vlídnou podporu, nakladatelský ostrozrak a ochotu
věřit v tuto knihu i v její předchůdkyni má můj ne­
hynoucí vděk. J e n málo autorů mělo takové štěstí.
Mé díky patří rovněž váženému Rafe Sagalynovi,
mému agentovi, který mě podpořil i v době, kdy
prožíval velkou osobní zkoušku. Dále jsem zavázán
Jimu Finefrockovi, redaktorovi přehledu San Fran­
cisco Chronicle a Richardu Grossovi, redaktoru prv­
ní stránky Baltimore Sun; oba mi laskavě poskytli
Naše
životy
ovládají paradoxy
prostor, abych se v jejich listech mohl vyjádřit k vě­
c e m , které pro mě byly důležité. Děkuji příteli a k o ­
legovi Tomu Fergusonovi, který si v mém výzkumu
povšiml užitečných pravd a jako první mě vybídl,
abych je sepsal. Své dceři Emily, která je sama nadaná
spisovatelka, vděčím za kritické připomínky k ruko­
pisu a za t o , že mě inspiruje svým zaujetím a toleran­
cí k mým rodičovským slabostem. A nakonec děkuji
své manželce Claře, jež ztělesňuje vše, co obdivuji,
a po dvaatřiceti letech mě stále ještě každý den udi­
vuje svou ochotou sdílet se mnou život.
1.Naše životy ovládají paradoxy
Za třicet šest let naslouchání pacientům jsem zjis­
til, že většina z nás má potíže při zjišťování, co
to znamená být šťastný a jak tohoto žádoucího stavu
dosáhnout a udržet si ho.
Člověk by řekl, že život v nejbohatším státě na svě­
tě se zajištěným blahobytem, prakticky žádnými při­
rozenými nepřáteli, kde je většina infekčních cho­
rob, které ohrožují lidský život, potlačena, by nám
měl zaručit štěstí a spokojenost. Fakt, že tomu tak
není, poskytuje lidem, jako jsem já, živobytí.
Jaký přesně je náš problém? Co nám brání žít tak,
jak toužíme?
J a k o člověk, který pracuje hlavou a srdcem, jsem
vždy obdivoval ty, kdo pracují rukama. Když jsem
byl mladý, žil jsem delší dobu na farmě a mimo jiné
13
Naše
životy
ovládají paradoxy
jsem se naučil proměňovat mrtvé stromy v palivo.
Před pár lety jsem koupil dům na předměstí, poří­
dil jsem si do něj kamna na dřevo a začal jsem shánět
dříví na topení. J e d n o h o dne jsem šel kolem domu,
kde na předním dvorku usychal dub. Zeptal jsem se
majitele, jestli by ho nechtěl pokácet výměnou za
dřevo. M o j e nabídka ho zjevně potěšila.
Tak jsem strom pokácel a během dne jsem ho pro­
měnil ve velkou hromadu polínek. Když jsem odvá­
žel poslední náklad, majitel domu mi poděkoval a svě­
řil se mi, že jedna dřevařská firma za tuto službu
požadovala 5 0 0 dolarů. A tak jsem se rozhodl, že se
pustím do podnikání. Abych se stal „koncesovaným
odborníkem na stromy", musel jsem složit písemnou
a ústní zkoušku. V určený den jsem odjel do hlavní­
ho města našeho státu a ocitl se v místnosti plné
mladých mužů ve flanelových košilích a s třídenním
strništěm na bradě. Písemná zkouška byla docela
lehká, ale pak jsme museli chodit se zkoušejícím po
městě a určovat stromy. Vždycky na jeden ukázal a my
měli zapsat jeho název. Bylo to v zimě, takže zatímco
ti, kdo na tom byli lépe než já, vesele psali, já se plazil
po kolenou a hledal nějaký zatoulaný lístek.
Zkoušku jsem nakonec udělal, dal jsem si inzerát
14
Naše
životy
ovládají paradoxy
do novin a v příštích dvou letech jsem porazil spous­
tu stromů. Připadalo mi to jako daleko užitečnější
cvičení než mučit se v posilovně. Později jsem zapla­
til skutečnému odborníkovi, aby mě naučil lézt na
stromy, což ještě znásobilo mé potěšení. Někteří
majitelé zahrad se však dost divili, když se mi v kapse
ozvalo pípátko a já musel slézt ze stromu a zatelefo­
novat do nemocnice.
Mé exhibice na stromech a jejich prořezávání ob­
vykle přilákaly dav čumilů. J e d n o u jsem lezl na bílý
ořešák, větev, za kterou jsem se chytil, se ulomila
a já sletěl z výšky devíti metrů na trávník. M ě l jsem
štěstí, protože jsem málem skončil na dlážděném
chodníku mezi diváky. J a k jsem tam tak ohromeně
ležel, přiskočil ke mně jakýsi muž a začal mi ohma­
távat ohryzek, přičemž mě uklidňoval: „Ničeho se
nebojte, já jsem d o k t o r . " „Jaký druh d o k t o r a ? " zají­
mal jsem se. „Dermatolog," odpověděl. To už se z dál­
ky ozvala siréna přijíždějící sanitky. Krátce poté, co
se mi zahojila zlomená páteř, jsem dřevařinu pověsil
na hřebík.
Vyprávím tuto historku proto, že obsahuje, stejně
jako naše životy vůbec, spoustu dobrých i špatných
zpráv. Sny o tom, že si budu vydělávat na chleba
15
Naše
životy
ovládají paradoxy
v potu tváře, se sice naplnily, ale utrpělo tím mé
zdraví. Abyste se mohli elegantně zhoupnout na le­
zeckém laně, musíte napřed vylézt na strom. Lidé se
obdivují těm, kdo dokážou fyzicky riskovat, ale stej­
ně zábavné je, když spadnou na zem. M á m spoustu
dříví, ale bolavá záda mi brání odnést ho do domu.
A tak dále.
Nabyl jsem dojmu, že v lidských životech působí
jedna mocná síla, kterou by bylo možné nazvat ur­
čující úloha paradoxu. Někdy se nám cosi přihodí
a teprve po letech zjistíme, zda to bylo prospěšné,
nebo katastrofální. Tuto pravdu vyjadřuje řada na­
šich lidových rčení: „Příliš m n o h o dobrého škodí."
„Člověk, který chce všechno, riskuje všechno." „Bůh
nás trestá tím, že vyslyší naše modlitby." Jsme úspěšní
v práci na úkor vlastních rodin. Lásky našeho mládí
jsou zhoubou našeho stáří. Zkušenostmi moudříme,
ale zdolává nás čas. Čím víc se věci mění, tím zůstá­
vají stejnější.
Největším rozčarováním je zjištění, že „řídit se
pravidly" nepřináší pokaždé, nebo alespoň většinou,
uspokojení, ba právě naopak. Přicházíme na t o , že
mnohá z pravidel, jimiž se řídíme, mají chránit zájmy
někoho jiného, než jsme my. Právě proto se řada lidí
16
Naše
životy
ovládají paradoxy
cítí být v zajetí vlivů, které nedokážou ovlivnit: ne­
přehledné byrokracie, velkých společností, ekono­
mických sil - což jsou všechno společenské motory,
které umožňují honbu za štěstím, ale na cestu k němu
kladou m n o h o překážek.
Při definování „normálnosti" a popisu přijatelné­
ho chování hrají svoji roli instituce pečující o naše
mentální zdraví. Psychiatrie přispěla sestavením Dia­
gnostické
a
statistické
příručky
mentálních
poruch,
nyní už ve čtvrtém vydání. Tento rozsáhlý seznam
obsahuje popis různých druhů chování, které společ­
nost pokládá za abnormální. Jsou zde definovány
závažné duševní choroby - schizofrenie, maniodepresivní psychóza, deprese, různé formy chorobných
obav a úzkostí, které nutí lidi vyhledat p o m o c . Pří­
ručka rovněž popisuje obtížné a těžko přizpůsobitel­
né vzorce chování známé pod souhrnným názvem
„poruchy osobnosti" - což lze chápat jako diagnózu
lidí, kteří dráždí, využívají a znepřátelují si své spo­
luobčany.
Zřejmě jsme geneticky vybaveni pro nejrůznější
varianty chování. Jednovaječná dvojčata vyrůstající
odděleně budou pravděpodobně trpět stejnými du­
ševními poruchami. Existuje rovněž svědectví o znač17
Naše
životy
ovládají paradoxy
né shodě jejich charakterových vlastností, zejména
asociálního chování. T o , jakými jsme, určuje jak pří­
roda, tak výchova, což není nijak překvapující.
Mezi vším tím diagnostikováním a popisováním
lidského chování jsme neustále konfrontováni se zá­
kladními otázkami: jak žít, jak rozeznat, co můžeme
ovlivnit a čemu se naopak musíme přizpůsobit. Dá
se to přirovnat k náchylnosti k srdeční chorobě. Je
jasné, že nás některé věci, především naše rodové
a genetické zázemí, předurčují například k onemoc­
nění srdeční chorobou, kterou nejsme schopni kon­
trolovat. Pokud jste muž a pocházíte z rodiny, jejíž
člen předčasně zemřel na infarkt, udělal byste dobře,
kdybyste nekouřil, hlídal si dietu a pravidelně cvičil.
I přesto je dost pravděpodobné, že vás postihne in­
farkt. Takže si můžete říct „K čertu s tím vším" a jíst,
pít a kouřit po libosti? To záleží na vás.
Jeden autor definoval štěstí jako poměr mezi vý­
sledkem a očekáváním. Pokud je čitatel tohoto zlom­
ku dostatečně vysoký - pokud jsme v životě dosta­
tečně uspěli, ať už si pod tím představujeme cokoli -,
máme naději, že bychom mohli být šťastní. Pokud
jsou však naše očekávání příliš vysoká, mohou pře­
vážit nad našimi úspěchy a budeme nespokojení. Co
18
Naše
životy
ovládají paradoxy
se týče subjektivního pocitu štěstí, jsou obě složky
samostatně
definovatelné.
Co
pro
nás představuje
uspokojující stupeň? Je v souladu s očekáváními, kte­
rá v sobě chováme? O d p o v ě ď na tuto otázku nám
umožní pochopit, proč lidé, které považujeme za
materiálně hůře zajištěné, často žijí šťastněji než my že tudíž za peníze štěstí nekoupíš. (Přestože M a l c o l m
Forbes trvá na tom, že ten, kdo tomu věří, nenaku­
puje na správných místech.)
Nejlepší životní strategií je proto kontrolovat jen
t o , co můžeme, a nedělat si přitom iluze, že můžeme
kontrolovat úplně všechno. Snad je možné to vyjád­
řit
dalším
když
si
paradoxem:
přestaneme
Maximální kontrolu
namlouvat,
že
můžeme
získáme,
kontrolo­
vat vše. Pohybujeme se po tenké čáře mezi bezmocí
a všemohoucností.
Z n í to jako obhajoba umírněnosti a asi tomu tak
opravdu je. Raději o tom však uvažuji takto: M á m e li být šťastní ve světě plném špatných a nečekaných
událostí, musíme uvažovat rozumně a vytvořit si
vůči tragédiím odolnost, která nás ochrání před zou­
falstvím. Musíme se naladit na paradox dobré zprá­
vy/špatné zprávy a vytvořit si kapacitu pro přijímání
nevyhnutelného. Musíme se také naučit věci vypouš19
Naše
životy
ovládají paradoxy
tět - minulost, neřešitelné křivdy, chyby mládí. Z to­
h o t o světa nikdo neodchází živý. Jestliže je pro nás
realita důvodem k zoufalství, nebo nás nutí každý
den ráno sebrat odvahu a vstát - to záleží na přístu­
pu. A my v tomto případě máme možnost volby.
20
2.Víme, že většina našich myšlenek
je nepravdivá
Všichni máme svá bolavá místa - věříme o světě
i o sobě něčemu, přestože skutečnost svědčí o ně­
čem jiném. Podle mých zkušeností psychiatra má
o sobě většina lidí přiměřené mínění. (Pochopitelně
se rovněž setkávám s velkým počtem depresivních
pacientů.) Když se někoho zeptáte, jak starý se cítí,
většinou od svého skutečného věku odečte deset let,
ale jen málokdo tím ošálí sám sebe. Dobře víme, jak
jsme doopravdy staří. Víme, že lžeme, pokud to od­
mítáme přiznat druhým.
J e n málo dospělých je o sobě přesvědčeno, že jsou
výrazně přitažliví, že mají naprosto správnou výšku,
jsou nadprůměrně inteligentní a čeká je velká bu­
doucnost. Díky Freudovi máme pro lidi, kteří si o so­
bě moc myslí, příhodné slovo: narcisistický. (Neboj21
Naše
životy
ovládají paradoxy
te se, nezapomínám na to, že za narcisistickou se
tradičně pokládá „jakákoli osoba, která vypadá lépe
nez ja .
S výjimkou těch, jimž platíme za t o , že nás baví,
má většina lidí sklon podceňovat svoje síly. Zvažte
například, jak byste odpověděli na následující otáz­
ky: Jste bystrý/á? M á t e smysl pro humor? Jste dob­
rý/á řidič/ka? Zkuste se zeptat své rodiny a přátel
a povšimněte si, jak málo z nich na ně odpoví zápor­
ně. I ti nejméně sebezpytující lidé, s nimiž jsem se
kdy setkal, si připisují obrovský dar introspekce.
Nesnažte se jim to vymluvit. Slyšel jsem nejrůznější
vysvětlení všemožných forem emočních nesnází, ale
jen zřídka mi někdo přiznal: „Domnívám se, že pro­
blém je v mé osobnosti, nikdy jsem se doopravdy
nesnažil proniknout pod povrch svého života; jsem
pouze autopilot." Někdy se mi podaří lidi přemluvit,
aby uvažovali o takových věcech, jako jsou podvě­
domé motivy či nepřizpůsobivé chování, někdy se mi
to nepodaří.
Schopnost smát se (zejména sami sobě) je cenný
obranný mechanismus a jedna z nejúčinnějších pro­
tilátek proti mnoha životním tragédiím. Byly doby,
kdy jsem žádal pacienty, kteří o sobě tvrdili, že mají
22
Víme, ze většina našich myšlenek je nepravdivá
skvělý smysl pro humor, aby mi řekli nějaký vtip.
Bylo to nefér a vlastně to o ničem nevypovídalo, jen
o paměti. T e ď pouze nadhodím pár řádek ze slav­
ných rozhovorů a požádám je, aby je dopověděli. J e n
to zkuste:
„To neřeš."
„Nepotěšil jste mě,
ani já vás nepotěším."
„Štěstí je muška jenom zlatá."
„Hliník se odstěhoval do H u m p o l c e . "
Legrace, co? Ne pro každého. Pokud si nevíte
rady, najděte si GordonLivingston.com a klikněte na
„vtipy". (Je to hra pro znalce humoru. Prosím, ne­
riskujte nejbližší vztahy a nezkoušejte to doma.)
O řidičských schopnostech není třeba dlouze mlu­
vit. Lidé mi vyprávějí historky o tom, jak byli předvo­
láni k soudu za překročení rychlosti, o nejrůznějších
řetězových nehodách, jak byli odsouzeni a uvězněni
za řízení pod vlivem alkoholu. Všichni si jsou jistí, že
jsou vynikající řidiči a že se stali obětí nešťastné ná­
hody nebo příliš přísných dopravních předpisů. Kdo
z vás někdy nejel po dálnici a neznervózňovala ho
23
Naše
životy
ovládají paradoxy
představa, že ta žena vedle, která si zrovna maluje
pusu, nebo ten chlap, co vám právě udělal myšku,
jsou zaručeně o sobě přesvědčení, že jsou ti nejlepší
řidiči?
Stejně jako ony tři slavné lži („Sek už je v p o š t ě " ,
„Miluji t ě " , a „Let bude zpožděn asi o h o d i n u " ) , i ty
tři otázky, které jsem uvedl, nám něco řeknou o nás
samých a o životě vůbec. Můžeme toužit po výhře
v loterii nebo po t o m , abychom se objevili v televizi.
Naše životy by se však o hodně zlepšily, kdybychom
se víc smáli, častěji uvažovali o tom, proč na světě
jsme, a s ostatním si nelámali hlavu.
24
3. Odpuštění je dar,
který dáváme sami sobě
Po masakru v roce 1 9 9 9 stálo na kopci nad C o lumbinskou střední školou patnáct křížů připo­
mínajících jména obětí i pachatelů. Pak otec a ne­
vlastní otec jedné z obětí odstranili dva kříže se jmény
viníků. Nezdálo se jim vhodné, aby se vrahové při­
pomínali na stejném místě jako oběti.
A tak zatímco jsme si stále ještě nedokázali poradit
se smyslem této tragédie, pokud vůbec nějaký měla,
museli jsme k ní zaujmout nějaké stanovisko. Po po­
hřbech a zádušních mších začaly události uvadat stej­
ně jako moře květin u školy. Naši veřejní komentá­
toři se obrátili při hledání nových informací jinam
a příběh o tom, jak se dva předměstští výrostci roz­
hodli oslavit Hitlerovy narozeniny, splynul s proudem
událostí, které kolem nás neustále plynou, a upadl
25
Naše
životy
ovládají paradoxy
v pozapomnění, snad jen s výjimkou rodin zabitých
žáků. J e n pozůstalí vědí, jaké to je, žít ve světě, který
si nevšímá jejich nezhojených ran. Pokud jsme stvo­
řeni tak, abychom dokázali zapomínat, měli bychom
uvažovat i o odpuštění.
Nejsme příliš smířlivý národ. Většina našich záko­
nů, takříkajíc základy naší spravedlnosti, je založena
na odplatě, na trestu. Naše kultura má v sobě hlubo­
ce zakořeněnou myšlenku vyrovnání, i když dosáh­
nout toho je zcela zřejmě nemožné. Dva příklady za
všechny: sedmdesát čtyři procenta Američanů straní
trestu smrti a dalo by se říct, že žijeme v nejsvárlivější
společnosti světa. Netoleruje se žádná chyba, af" už
skutečná či virtuální, která způsobila jiným škodu.
Pronásledování a obviňování patří k národním ra­
dovánkám.
N e n í divu, že odpouštět je v takovéto atmosféře
nemoderní. Podle jedné definice toto slovo znamená
„vzdát se oprávněných důvodů ke stížnosti". Často
bývá zaměňováno za zapomínání či smíření, ale není
to ani jedno, ani druhé. Odpuštění je propuštění,
odstoupení. Neuděláme to pro druhé, obdarovává­
me tím sami sebe. Střelci v Columbinské střední ško­
le se odsoudili k smrti. Co jim máme ještě udělat?
26
Odpuštění je dar,
který dáváme sami sobě
Odpuštěním je trestu nezbavíme, jen se sami opros­
tíme od hořkosti. V tomto smyslu je odpuštění spíš
sobecký než lidumilný akt.
Lidé podstupují psychoterapii, protože jsou plni
křivd. Zneužívání v dětství, rodiče alkoholici, špatná
manželství, neštěstí všeho druhu - to vše nabízejí
jako vysvětlení svého současného chování. Nevýho­
da takovýchto formulací spočívá v tom, že i když nás
všechny minulost do jisté míry formovala, není v na­
šich silách změnit, co se již událo. Vyvázat se z moci
minulosti od nás vyžaduje vědomou volbu a para­
doxně k tomu není třeba žádné síly, jenom odvahy.
Takové vyvázání nezbytně zahrnuje i odpuštění, ne­
jen pro ty, kdo nás zranili, ale také pro nás samotné,
za ta mračna chyb, nedostatků a promarněných pří­
ležitostí, která naše životy provázejí.
Prostřednictvím televize jsme se všichni vykoupali
v krvi neviňátek. Snímky z Colorada vystřídaly zá­
běry z Dárfúru a Iráku. Existují hříchy, které nelze
odpustit? Předpokládám, že ano. Kdo může mít za
zlé otci, že odstranil kříže připomínající vrahy jeho
dcery? V jistém smyslu však lze na onen masakr po­
hlížet jako na selhání schopnosti odpouštět. Protože
oba ty chlapce jejich rodina nemilovala a zneužívala,
27
Naše
životy
ovládají paradoxy
vypěstovali si v srdcích nenávist. Jejich zločiny jsou
neomluvitelné, ale chceme-li správně porozumět to­
mu, co se opravdu přihodilo (tvrdíme, že ano), pak
k tomu nesmíme přistupovat ve stejném duchu jako
oni ke svému hrůznému činu.
Odpuštění a spravedlnost nejsou neslučitelné cíle.
Můžeme činit lidi zodpovědnými za jejich činy, aniž
bychom si namlouvali, že zlo existuje jen mimo nás,
nebo že je život tak jednoduchý, jak nám třeba tvr­
dili.
V roce 2 0 0 5 se šestadvacetileté svobodné matce
Ashley Smithové podařilo vyprosit si život a součas­
ně pochopit pohnutky a ztotožnit se s emočními
i duševními potřebami Briana Nicholse, který střílel
v soudní budově v Atlante a toho dne už měl na
svědomí čtyři lidské životy. Hovořila s ním několik
hodin, načež ji nechal odejít a klidně se vzdal policii.
Kdybychom zásluhu za její vlastní záchranu připi­
sovali jen jí samotné, ignorovali bychom mezilidské
vztahy, které vznikly mezi těmito dvěma velmi od­
lišnými lidmi. J e j í rozhodnutí spojit se s Nicholsem
na základě rodiny a víry jí zachránilo život a zároveň
se tím odhalila i složitost jeho osoby. (Její vlastní
28
Odpuštění je dar,
který dáváme sami sobě
složitý psychický stav vyšel najevo, když později přiz­
nala, že se s ním podělila o svou malou zásobu ile­
gálních drog. Byl to údajně násilník a zcela jistě vrah,
ale na ni nezaútočil. Stala se pro něj osobou zasluhu­
jící si život a úctu. Když ji propouštěl, byla si jistá, že
je mu jasné, že zavolá policii.
Pokud si má dotyčný uchovat podobu netvora bez
svědomí, musíme ignorovat skutečnost, že jeho ru­
kojmí přežilo. Abychom si my uchovali naši černo­
bílou představu o životě (v tomto případě doslova),
musíme v něm vidět ztělesnění vlastních obav ze zla
a násilí a tu ženu považovat za hrdinku, třebaže se
celou dobu chovala jen tak, aby zůstala naživu. D o ­
mnívala se, že když s ním bude zacházet jako s lid­
skou bytostí a získá jeho důvěru, mohl by ji propust­
it, což také udělal.
Vypadá to, jako by Brian Nichols na svém útěku
před zákonem cosi hledal, cosi, co se ukázalo být
důležitější než jeho svoboda. V průběhu té dlouhé
noci, kdy spolu rozmlouvali, pochopil, že za tím, že
si tu ženu vybral jako rukojmí, je ruka Boží. „Řekl,
že jsem anděl, kterého mu seslal Bůh. Byla jsem jeho
sestrou a on byl můj bratr v Kristu." Ve skutečnosti
byla spíš jeho dobrá matka. Naslouchala mu, rozmlu29
Naše
životy
ovládají paradoxy
vila mu sebevraždu, nabídla mu svého druhu odpuš­
tění a uvařila mu jídlo.
Náš výběr hrdinů o nás hodně vypovídá: hasiči,
kteří vnikají do budov, které na ně mohou spadnout,
vojáci nahodile umírající v boji, křesťanka, která si
zachránila život díky své intuici a víře.
Co s tím? Ashley Smithová nám poskytla důleži­
tou lekci o schopnosti vcítit se a doufat v to nejlepší
i v zoufalé situaci. Brian Nichols nám ukázal, že ani
ti největší násilníci nejsou imunní vůči laskavosti,
humánnosti a lívancům k snídani.
30
4.Manželství ničí
mnohé dobré vztahy
Toto
je
tyranie
manželství:
nám
umožňují chovat
se
co
třískání dveřmi, grimasy jako
bývá
součástí
nikdo
neřekl.
existuje
jen
mezi
rodičem
nou
však
můžete
se
Neexistuje
C
manželské
Nikdo
jediná
a
není
sliby,
nejhůř.
u
smlouvy.
nám
neřekl,
dítětem...
Vášeň
nekonečná.
za
nás
vážou,
Házení nádobím,
vzteklých dětí- to
bezpodmínečná
pokládat
které
Jenomže
že
na
láska,
mezi
Pokud
to
vše
nám
tomhle světě
a
to
mužem
vydrží
tisíc
láska
a že­
dní,
šťastlivce...
větší osamělost
než
v
manželství.
- Dani Shapiro, Picturing the Wreck
o to je, co nás tak neodolatelně táhne k man­
želství? Nepochybně je to očekávání, se kterým
vyrůstáme: - že najdeme n ě k o h o , s nímž utvoříme
31
Naše
životy
ovládají paradoxy
pár, což má celou radu praktických výhod - daňo­
vými úlevami počínaje a konče dělbou práce, která
zjednodušuje výchovu dětí. Manželství pro řadu lidí
také znamená konec dlouhého hledání partnera a únik
z neklidné oblasti plné úzkosti a sebepodceňování,
v níž se pohybují nezadaní lidé.
Ať už jsou výhody svobodného života jakékoli nezávislost, pružnost, možnost vzrušujícího sexu s růz­
nými partnery -, pohled na kteroukoukoli populární
seznamovací stránku na internetu prozradí, že prak­
ticky každý touží navázat pevný vztah.
Když už se nakonec rozhodneme, že skoncujeme
se svobodou, všichni kolem nás se radují. Nastoupí­
me do svatebního rychlíku, který nás neúprosně od­
veze k tomu největšímu (a nejnákladnějšímu) dni na­
šeho života. Setkal jsem se s mnoha lidmi, jejichž
manželství se rozpadalo a oni stáli na pokraji rozvo­
du, a ti hovořili o tom, jak jejich obavy s blížícím se
dnem svatby rostly. Jejich rodiny, které byly odhod­
lané je za každou cenu provdat nebo oženit, nad
jejich úzkostmi mávly rukou. Slyšel jsem to znovu
a znovu: „Už jsme rozeslali pozvánky" nebo „Květi­
ny jsou zaplacené" - to bývá vysvětlení, proč tenkrát
neposlechli onen tichý hlásek pochybností.
32
Manželství
ničí mnohé dobré vztahy
A tak tito nejistí ženichové a nevěsty pokračují ve
svazku dál, aby posléze v nejméně polovině případů
zjistili, že se z té osoby, kterou si vzali, stal někdo
jiný, někdo, koho již nemilují. Co je vedlo k tomuto
objevu? Nevěra, hrubost, někdy pouze nuda. „Odci­
zili jsme s e , " říkají; „Našel jsem si někoho j i n é h o " ;
„Už ty hádky nesnesu". A když se jich zeptám, o co
se hádají, je to pokaždé to samé: děti, peníze, sex,
tchán nebo tchyně, všechny ty věci, které ničí man­
želství, když už se partneři nemilují. Selhávající man­
želství je jako špatné jídlo: příliš málo t o h o , co máme
rádi, příliš m n o h o t o h o , co nesnášíme.
Pak přijde hořký rozvod, při němž bojují najatí
náhradníci v bitvě, kterou nikdo nevyhraje. N a k o ­
nec jsou bývalí milenci rozvedeni a mohou se znovu
pustit do nejistého dobrodružství hledání spřízněné
duše. Fakt, že se z celého t o h o bolestivého procesu
nepoučí, je zřejmý ze skutečnosti, že druhá manžel­
ství selhávají ještě častěji než první.
Proč je tak těžké udělat to správně? M o ž n á za to
mohou naše matky. B u ď nás milovaly tak m o c , že se
s nimi žádný dospělý nemohl rovnat, nebo nás milo­
valy tak málo, že jsme nedospěli a stále ještě hledáme
ten bezpodmínečný souhlas, který nám může poskyt33
Naše
životy
ovládají paradoxy
nout jen velmi málo partnerů. Snad to vše souvisí
s očekáváním nereálného. M o ž n á za to může Holly­
wood.
M n o h é z nás do manželství přivede romantická
představa, že jsme našli osobu, která nás doplní.
Vzhledem k tomu, že se jen málo z nás cítí být kom­
pletní, není divu, že hledáme p o m o c . Potíž je v tom,
že v době, kdy pátráme po někom, kdo na sebe vez­
me ten náročný úkol, jsme ještě - jak to jen vyjádřit
delikátně? - příliš hloupí. N e b o alespoň bez zkuše­
ností, nevíme, jak to na světě chodí a co můžeme od
jiných rozumně očekávat. Většinou nemáme dost
informací o tom, jak poznat, který mládenec či dívka
je dobrý/á či špatný/á, a tím hůř dokážeme odhad­
nout, jaký/á bude za dvacet let, ba i za deset nebo za
pět.
A tak děláme chyby. Když hodiny a hodiny po­
slouchám, jaký strašný člověk je něčí partner nebo
partnerka, často nakonec řeknu něco jako: „Patrně
se změnil tak, jak byste to nikdy neočekával/a." O d ­
pověď obvykle zní: „Ano, přesně tak to j e . " Já na to:
„Oukej, tomu se říká chyba. Jedním z životních pra­
videl je, že za chyby se musí platit. T o , co právě cítíte,
je vaše splátka za tu chybu."
34
Manželství ničí mnohé dobré vztahy
Tento druh rozhovoru nebývá vždycky přijímán
dobře. Člověku, který si stěžuje na chyby druhých,
je nepříjemné, když mu někdo připomene, že si tu
osobu vybral sám z tisíců možných kandidátů. T í m ,
že na sebe vzal tuto zodpovědnost, zároveň udělal
první krok k další zodpovědnosti za to, co se později
v manželství přihodí. Všichni děláme chyby, které si
musíme promíjet a z nichž se musíme snažit poučit,
nicméně výběr nevhodného partnera patří k těm nejzávažnějším.
Základní otázka svědčící o naší připravenosti
k manželství zní: Je možné milovat jiného dospělého
stejně jako sebe sama? J a k zjistíme, jestli jsme toho
schopni? Nejlépe se to pozná z toho, jak se chováme
v jeho přítomnosti. Můžeme pravdivě říct, že nikdy
záměrně neuděláme nic, co by jej mohlo zranit? Pří­
buzná a stejně důležitá otázka je: J a k nás tato osoba
nutí o sobě smýšlet? Chováme se v její přítomnosti
co nejlépe?
Následuje zhodnocení, jakou má ta osoba schop­
nost lásky. Hlavní kvality, které v tomto případě
oceňujeme, je laskavost a nezištnost. Ta druhá vlast­
nost na první pohled vypadá jako sebeobětování,
avšak v kontextu skutečně milujícího vztahu se hra35
Naše
životy
ovládají paradoxy
nice mezi dáváním a přijímáním zamlží a přání a tou­
hy toho druhého nabudou stejné závažnosti jako
naše vlastní.
Je na místě povšimnout si, že to, co se ve většině
manželství pokládá za náklonnost, připomíná spíš
smlouvu a naše ochota dávat závisí na t o m , jak m o c
od partnera sami dostáváme. To vyžaduje hodně
účtování: já byl nakoupit posledně, teď je řada na
tobě. Takové rozhovory naznačují, že je vztah v krizi.
Podobně když dochází k handrkování o sex, o jeho
kvalitu či frekvenci, stojíte před velkým problémem.
Stejně jako v jakékoli jiné oblasti mezilidských vzta­
hů platí základní pravidlo: Máme nárok na stejný
obnos,
jaký jsme
sami
připraveni
vydat.
Obligátní moudrost o manželství říká, že každý
intimní vztah je dřina a vyžaduje ochotu k nekoneč­
ným kompromisům. Tento názor mi vždycky připa­
dal spíš jako banální výrok „manželského e x p e r t a "
než jako cíl, jehož mají páry dosáhnout. Třebaže
riskuji, že budu vypadat jako beznadějný romantik
a snílek, trvám na t o m , že dobré manželství závisí na
tom, jak chytře si oba partneři vyberou. Pokud jsme
si vybrali druha, který je laskavý a ochotný udělat
z nás střed svého života, a pokud jsme tyto ctnosti
36
Manželství
ničí mnohé dobré
vztahy
v dostatečné míře pěstovali i v sobě, můžeme tu teo­
rii o manželství jako o dřině odmítnout, odhodit lo­
paty a krumpáče a ponořit se do nekonečné rozkoše
stále se obnovující lásky.
37
5.Hněvat se je snazší než truchlit
Standardním
omylem populární psychologie je, že
otevřený projev hněvu ve všech oblastech našeho
života, zejména při psychoterapii, má být podporo­
ván. Přece bychom nechtěli, aby lidé potlačovali své
pocity. Každý ví, jak je to škodlivé a dokonce nezdra­
vé. Stěžujete si na něco? Poslechněme si to. Zlobíte
se na někoho? Dejte mu to pocítit. Když se mu to
nebude líbit, je to jeho problém.
Tohle platí zejména pro terapii párů, k níž lidé
přistupují s pocitem, že když dají průchod hněvu,
který obvykle špatná manželství charakterizuje, „pro­
čistí se tím vzduch" a vydláždí cesta k usmíření.
Pravdou je, že hněv plodí hněv. Když je někdo napa­
den, je pro něj velmi obtížné reagovat rozumně.
Ptávám se lidí, jak spolu (a často i s dětmi) obvykle
38
Hněvat se je snazší než truchlit
komunikují, a slyším historky o opakovaných kon­
fliktech, při nichž každý zúčastněný pociťuje potřebu
se hájit. Všichni víme, že nejlepší obrana je útok.
Takové bitvy obvykle začínají kritikou.
Žasnu nad tím, jak snadno a bezmyšlenkově lidé
přijímají jako samozřejmost, že žít s někým znamená
být zdrojem i terčem kritických připomínek. „Vždycky
nechává špinavé nádobí na kuchyňské lince." N e b o :
„Děti prostě trousí své věci po celém d o m ě . " Pokud
k podobným prohřeškům dojde, dotčená strana ni­
kdy neváhá na ně upozornit, většinou podrážděně
a s častým použitím slov jako „vždycky" a „nikdy".
A tak se jich ptávám: „Jaký by asi byl váš život,
kdybyste se navzájem nekritizovali a nerozkazovali
s i ? " Tato otázka pokaždé vyvolá skeptické pohledy,
jako bych je požádal, aby přestali dýchat nebo si už
nikdy nečistili zuby. O čem t o , propánakrále, mluví?
Kdybych nepoukázal na její chyby a bezohlednost,
kde bych byl? N á d o b í by se hromadilo, olej by nebyl
nikdy vyměněn a v domě by zavládl chaos.
Pokud se podaří dosáhnout dohody o zdržování
se kritiky, atmosféra v domě se rozjasní. Vztahy se
změní a primárním úkolem už nebude zaznamenávat
navzájem své prohřešky, nýbrž udržovat pořádek
39
Naše
životy
ovládají paradoxy
natolik, aby byly věci k nalezení a mohli se zvát hos­
té. Vyloučí se tím pasivně agresivní chování, jímž
se projevují lidé, kteří se cítí bezmocní a ukřivdění.
Laskavost
vyvolává
laskavost.
Z n í to snadněji, než se to provádí. Tam působí síla
zvyku. Většina lidí pochází z domovů, které jejich ro­
diče socializovali p o m o c í „disciplíny" a kritizování.
(Po případě potomky rozmazlovali a nevedli k zod­
povědnosti.) Tento způsob výchovy dělá z dětí, které
jsou ponechány samy sobě, vzpurné nepořádníky.
Když rodiče hovoří o svém mezkovitém potomkovi,
často říkají: „On prostě neposlouchá!" nebo „Pořád
jí to opakuju, ale ona zkrátka nedokáže pochopit, jak
důležitá je tvrdá práce a dobré známky."
Za podobných okolností se stává hněv normálním
způsobem komunikace s blízkými. Ve chvíli, kdy za
mnou lidé přicházejí, už do jisté míry chápou, že
způsob, jakým spolu běžně jednají, je poněkud vad­
ný. Změnit to je jiná věc. Ve vztazích, které nefun­
gují, převládá smutek. Lidé, které jsme chtěli milovat
navěky, nás najednou rozčilují. (Případně nudí, což
je horší, ale prozatím zůstaňme u hněvu.) Takže za
bojem o moc a nepřátelstvím, jímž se navenek pro­
jevuje naše nespokojenost, leží hluboký zármutek
40
Hněvat se je snazší než truchlit
z nenaplněného očekávání. Takhle jsme si to nepřed­
stavovali.
Bývaly někdy časy, kdy i drobný projev hněvu mohl
způsobit velký problém? Pokud ano, jsou definitivně
pryč. Z e m ě je ve válce, děláme si starosti s násilím
na silnicích, zábavní průmysl nás zásobuje nekoneč­
ným proudem krve, oblíbené divácké sporty ukazují
srážky aut a lidi utloukající se do bezvědomí. Naše
národní dějiny, vlastně světové dějiny, jsou nekoneč­
ným sledem konfliktů. Většina z nich se týká t o h o ,
jaké božstvo uctívat. Žijeme ve společnosti, která má
víc zbraní než obyvatel.
Ve skutečnosti mi připadá, že za tím hněvem, kte­
rý je zjevný a často záměrně vyvolaný, se skrývají
dvě emoce, které je daleko obtížnější vyjádřit: strach
a smutek. Na oba tyto velmi běžné lidské city pohlí­
žíme jako na slabost a netolerujeme je. J e d n o u ces­
tou, jak jim uniknout, je rozzuřit se a někoho obvi­
nit. Podaří-li se nám najít cíl, můžeme si vychutnat
hněv a svalit vinu za vlastní utrpení na někoho jiné­
ho. Tak se z nás stane oběť.
S tím se dostaví nej různější privilegia, z nichž nejdůležitější je ujištění, že t o , co se nám přihodilo, není
naše chyba. Dostali jsme licenci na stížnosti (často
41
Naše
životy
ovládají paradoxy
i veřejnou platformu, na níž je můžeme vyvolávat.)
Vzpomínám si, jak jsem se jako dospělý dozvěděl, že
jsem byl adoptován. Do pochyb o totožnosti a obav,
jež doprovázely toto šokující odhalení, se mísilo per­
verzní uspokojení, že po letech života privilegované­
ho bělocha jsem se nyní stal členem ukřivděné mi­
nority dospělých osvojenců. Začal jsem si veřejně
stěžovat na legální překážky, které mi brání zjistit,
kdo jsou mí biologičtí rodiče. Hlasitě jsem kritizoval
nespravedlnost t o h o , že neznám zdravotní historii
své rodiny. Neúspěšně jsem se pokoušel přimět le­
gislativu státu, v němž žiju, aby mně, dospělému mu­
ži pátrajícímu po svých rodičích, zpřístupnila zázna­
my o adopci. Rozzuřilo mě, že o mně noviny, které
o mém příběhu psaly, hovořily jako o „adoptova­
ném dítěti". Zlobil jsem se.
Nakonec mě ten zápas unavil a jako m n o h o osvo­
jených přede mnou i po mně jsem začal pátrat sám
a objevil jsem svoji biologickou matku. Později jsem
si uvědomil, že ta obtížná cesta, kterou jsem musel
absolvovat, učinila naše shledání ještě sladším. Ona
věděla, čím jsem musel projít, než jsem ji našel, a mně
to hledání poskytlo čas na úvahy, proč to vlastně
podnikám, a na t o , abych se vyrovnal se smutkem
42
Hněvat se je snazší než truchlit
z tak dlouhého odloučení. N e m o h u však popřít o n o
uspokojení z příslušnosti k utlačované menšině, tře­
baže trvalo jen krátce.
Takže až se příště na něco nebo na někoho rozzlo­
bíte, zejména je-li to někdo, s nímž byste se chtěli
sblížit, zeptejte se sami sebe, jestli ta zloba není spíš
náhražka jiného pocitu - ztráty či bezmoci. Dále se
sami sebe zeptejte, jestli byste nemohli něco udělat,
abyste to změnili. Pokud nemůžete změnit lidi kolem
sebe, můžete je alespoň překvapit.
43
6.
Činy
hovoří za
nás
B
yl jsem na předsunutém plukovním velitelském
stanovišti, když zapraskalo rádio a oznámilo, že
se k 9 3 . vojenské nemocnici blíží helikoptéra se zra­
něným. Skočil jsem do džípu a ujel desetiminutovou
vzdálenost do Long Binh, zrovna když přistávala.
Čekali na ni dva zdravotníci s nosítky. Připojil jsem
se k nim a pomohl jim naložit zraněného levého střel­
ce na vozík. Dostal to do břicha a šeptal, že nemůže
hýbat nohama.
Zdravotníci ho rychle připoutali a rozběhli se s ním
k příjmu. Než jsem se vydal za nimi, ohlédl jsem se
zpátky k helikoptéře. Pilot Kurland se na mě díval
a v jeho očích byla otázka. Věděl jsem, že zraněný
Heyser bude v několika minutách na sále; v tu chvíli
už jsem pro něj nemohl nic udělat, a tak jsem se
44
Činy hovoří za nás
vrátil. Když jsem lezl do otevřených dveří helikopté­
ry, uklouzly mi boty na krvi. Kurland zvedl helikop­
téru do vzduchu. Připojil jsem se k interkomu. Byl
ve spojení s velitelstvím. „Potřebuju střelce H N E D .
Přepokládaný přílet za tři minuty."
Jakmile jsme se ve víru prachu dotkli země, přiběhl
mladý střelec s leteckou přilbou v ruce. Skočil na
palubu a při pohledu na krví potřísněné sedadlo
u kulometu zbledl. Sedl si, připoutal se a přezkoušel
zbraň. Už jsme byli zase ve vzduchu a mířili k místu
střetu. Kurland křikl na průzkumné letadlo. „Chci
zprávu o situaci!"
„Oukej, šéfe. Momentálně přestali střílet. Asi od­
táhli. Zůstali tam dva rákosníci."
„ C o dělají?"
„Jen tak sedej pod stromem."
„Oukej, budem tam tak za pět."
Vršek kopce, kde se bojovalo, byl rozstřílený napadrť. Zjevně tam vykonalo návštěvu letectvo. Ze
stromů zbyly pahýly a půda byla plná kráterů. Když
jsme se přiblížili, viděli jsme dvě průzkumná letadla
kroužící kolem jako vážky a nad nimi dvě kobry.
Kurland zpomalil - a opravdu, uprostřed té měsíční
krajiny seděly dvě temné postavy a opíraly se zády
45
Naše životy
ovládají paradoxy
o strom. Neviděl jsem u nich žádné zbraně. Otáčeli
za námi hlavy. „Zabte j e , " řekl Kurland. „Rozu­
m í m , " odpověděl jeden z pilotů kobry a změnil kurz.
„Počkej, F r a n k u , " ozval jsem se do interkomu.
„Nebojujou. Proč je nezajmeme?" V t o m kobra za­
útočila a místo, kde ti dva seděli, vybuchlo v oblaku
prachu.
„Kapku jste se opozdil, d o k t o r e . "
„ C o kdybychom přistáli a přesvědčili s e , " navrhl
jsem. Věděl jsem, že výzvě lékaře své letky neodolá.
„Přestaňte střílet a kryjte nás. Sebereme j e . "
Na úpatí kopce byla malá mýtina, sotva tak velká,
aby na ní mohla helikoptéra dosednout. Věděli jsme,
že ještě obtížnější bude znovu vzlétnout, obzvlášť
s větším zatížením. Nechali jsme tam druhého pilo­
ta a velitele posádky a Kurland, já a chudák střelec,
který ještě před třiceti minutami poklidně obědval,
jsme se vydali do kopce.
Les při úpatí byl hustý, takže jsme práskání výstře­
lů ostřelovačů zaslechli, až když jsme se dostali k roz­
střílenému vrcholu. Bůhví, odkud to přicházelo, ale
stejně jsme nebyli ve spojení s bojovými vrtulníky
kroužícími nad námi. Kurland a střelec měli M 1 6 .
Já byl vyzbrojený jen brašnou první pomoci a svou
46
Činy hovoří za nás
osvědčenou frází, kterou jsem chtěl použít na zajat­
ce: „Toi la bac-si." Zajímalo by nějakého vietkonga,
že jsem doktor? Silně jsem o tom pochyboval.
Když jsme se přiblížili k dvěma tělům pod stro­
mem, k mému překvapení na nás jedno nich divoce
zamávalo. Střelec byl tak ohromený, že vystřelil, ale
minul. „Ale no tak, k á m o , " řekl jsem mu. „Vypadají,
že s tebou chtějí b o j o v a t ? " Opravdu, když jsme při­
šli ještě blíž, viděli jsme, že jeden z mužů má po
útoku kobry prostřelené stehno. Druhý jako zázra­
kem zůstal nezraněný a zíral na nás rezignovaným
pohledem člověka, který ví, že bude popraven. Ten
zraněný muž byl optimističtější a naznačil, že chce
napít. Podal jsem mu svou polní láhev a on vděčně
pil.
„Sakra, pohněme odtud," vrčel Kurland a gestem
vybídl nezraněného vietkonga, aby vstal. Já zatím
rychle obvázal raněného a vytáhl jsem ho na nohy.
Když se mi to podařilo, znovu se sehnul a sebral
plátěnou mošnu. Podíval jsem se do ní. Byla plná
léků, obvazů a zápisníků. Zjevně to byl zdravotník.
Pomalu jsme se vydali z kopce a nervózní střelec
nám kráčel v patách. Raněný se občas zapotácel, ale
nedával najevo bolest. Kdykoli jsem se na něj podíV
47
Naše životy
ovládají paradoxy
val, usmál se, jako kdyby naše setkání na tomto pe­
kelném kopci bylo předem dojednané.
Vrátili jsme se k čekající helikoptéře a vznesli jsme
se. Hlavní vrtule urazila cestou vzhůru pár větví a na
okamžik jsme si mysleli, že hoříme. Naši zajatci vy­
padali, jako že letí v helikoptéře poprvé. Když jsme
doletěli na velitelství pluku, dohadoval jsem se se
zpravodajci o tom, že by neměli vyslýchat raněného
vietkonga předtím, než bude odvezen do nemocnice.
J a k o obvykle jsem prohrál. Než ho odvlekli, ještě
jednou se na mě usmál a podal mi svou brašnu s prv­
ní pomocí. V zápisnících jsem objevil nádherné ana­
tomické kresby mozku a krevního oběhu. Ještě je
mám schované. Doufám, že přežil válku. Pokud si
přečte tento příběh, přál bych si, aby o sobě dal vědět
a já mu mohl vrátit jeho kresby.
48
7. Je lepší vyčerpat se než se šetřit
Často se ptám pacientů: „Pro co se šetříte?" Lidé
tráví spoustu času schraňováním energie, za­
tímco čekají na nějaký vnější popud, který je pohne
k akci. Někdy to vypadá, že čekají na mesiáše. Vždyc­
ky jsem si myslel, že ti, kdo věří v blaženost na věč­
nosti, jsou šťastní. Ani ne tak proto, že budou spase­
ni, zatímco my ostatní budeme trpět, ale protože tím
mohou ospravedlnit to čekání, kdy mají na práci jen
uctívání a velebení a připravují se na přímou cestu
do nebe.
Ti z nás, kteří nemají útěchu víry, si musí pro
nečinnost vymýšlet omluvy. Pro některé je to výzva.
Pasivita je nepřítel pokroku v terapii. V případě, že
se někdo snaží změnit si život, konvenční model
lékaře poskytujícího pacientovi léky a instrukce ne49
Naše
životy
ovládají paradoxy
účinkuje. Proces objevování t o h o , co není v pořádku
s naším vnímáním, jak funguje svět (což je v proti­
kladu s tím, jak by se nám líbilo, aby fungoval),
a oprava našich představ, je časově náročný. A často
rovněž nepohodlný, protože musíme konfrontovat
události a osobnosti, které nás zformovaly, a překo­
nat sílu netečnosti a zvyku, která nám brání stát se
takovými, jakými bychom chtěli být.
Poté co jsem před časem vydal knihu o lidském
životě, řada lidí, někteří i ze vzdálených míst, mi
zatelefonovala a domluvila si se mnou schůzku. Na­
šli v mé knize porozumění i poučení a očekávali ode
mě p o m o c . Jeden z nich mi řekl: „Už jsem byl
u mnoha psychoterapeutů. Vy jste moje poslední na­
děje." Lichotilo mi to a doufal jsem, že těmto pa­
cientům poskytnu nové a kvalitní zkušenosti. Ve sku­
tečnosti byla většina z nich zklamaná a po několika
sezeních přerušili terapii. Nesplnil jsem jejich očeká­
vání.
Vzpomínám si, že J o h n Updike kdesi napsal, jak
ho jako mladíka otrávilo, když se setkal se spisova­
teli, jejichž díla obdivoval. Vyklubali se z nich opilci,
náfukové a vůbec se velmi lišili od jeho představ.
Později, když se sám stal obdivovaným spisovatelem,
50
Je lepší vyčerpat se než se šetřit
viděl stejné zklamání v očích lidí, kteří toužili po
setkání s ním. Necítil se dostatečně hlubokomyslný
ani vtipný, aby naplnil očekávání obdivovatelů svých
děl.
T i , kdo hledají pokyny, jimiž by změnili svůj život,
mimo sebe, čeká podobné zklamání. Pokud se oprav­
du chceme změnit, musíme všichni zmobilizovat svo­
ji vlastní kapacitu, musíme si upřesnit, čeho chceme
dosáhnout a jak budeme postupovat, a nepředstavo­
vat si, že nás zachrání někdo jiný.
Většinou se dokážeme přinutit ke změně, teprve
když se náš současný stav stane natolik bolestivý, že
už ho nedokážeme dále snášet. Když nám začne do­
cházet, že život není žádná divadelní zkouška. Náš
čas, jakkoli nejistý, je omezený. Každý den umírají
lidé nejrůznějšího věku a většina z nich za sebou ne­
chává hodně nedokončených věcí.
Každý z nás si v sobě nese představu o tom, jak by
měly naše životy vypadat. Obrazy úspěchu, jimiž
jsme bombardováni, jsou většinou povrchní a ne­
reálné. Vytrvalost a odhodlání nejsou tak obdivovány,
jak by zasluhovaly. Konzumní společnost ve skuteč­
nosti holduje rychlým řešením, lékům, které rychle
uleví, staré nahrazuje novým, dává přednost formě
51
Naše
životy
ovládají paradoxy
před obsahem. Tyto skutečnosti, které nás obklopují
jako vzduch, jejž dýcháme, nás matou a nemáme
jasno o t o m , co nás činí šťastnými.
M á m ještě jednu oblíbenou otázku: „Rozpakujete
se dělat věci jinak; pokládáte se za příliš zranitelné?"
Vyhlídka na změny téměř vždy budí úzkost, a tak
není divu, že se do nich lidem nechce. Stále nám
opakují, jak důležité je napřed „vychladnout"; slý­
cháme rady, abychom „nedělali z komára velblou­
d a " a „pluli s proudem". N e n í proto divu, že lidé
považují úzkost za něco abnormálního a snaží se jí
vyhnout.
Celý rozvinutý farmaceutický průmysl žije z t o h o ,
že není potřeba snášet úzkost déle než po dobu, než
stačíme spolknout pilulku. V jistém smyslu se tato
svůdná myšlenka stala základem medializace lidské­
ho utrpení.
Nedávno se u mě objevil jeden pacient. Byl to ve­
terán několika psychiatrických terapií a konzument
značného množství léků. Své problémy vyjmeno­
val následujícím způsobem: „Úzkost, deprese, poru­
cha pozornosti, nespavost, dočasná zástava dechu ve
spánku, narkolepsie." Bral samozřejmě antidepresiva a léky tlumící úzkost. Navíc ještě metamfetamin
52
Je lepší vyčerpat se než se šetřit
pro zlepšení pozornosti a hypnotika, aby mohl spát.
Nechal si operovat měkké patro, aby se zbavil chrá­
pání, a každý večer se připojoval k dýchacímu apa­
rátu, aby se ujistil, že ve spánku nepřestane dýchat.
Psychoterapie ho vlastně příliš nezajímala. Byl plně
medikalizovaný.
Někde uprostřed tohoto prosazování pilulek, kte­
ré podporují nejen výrobci léků, ale i společnosti, jež
ovládají fondy péče o duševní zdraví, jsme částečně
ztratili schopnost nést odpovědnost za své životy
a vypořádat se se změnami nálad, které jsou součástí
normální existence.
T í m nechci říct, že léky nejsou pro lidi trpící du­
ševními chorobami, jako je schizofrenie, bipolární
choroba a těžká deprese, nezbytné. Léky také m o ­
hou dočasně pomoci u problémů se životem: žalu,
obav o zaměstnání, posttraumatického stresu. Po­
kud však jediné, co psychiatr pro pacienta udělá, je,
že mu předepíše nějaké léky, pak obětoval to pod­
statné ze své profesní identity. Dává tím rovněž pa­
cientovi najevo, že pokládá tento pasivní způsob
léčby psychických problémů za ideální.
Osobně raději vyzývám lidi, aby se vzchopili, pře­
stali čekat na odpovědi zvnějšku, zmobilizovali od53
Naše
životy
ovládají paradoxy
vahu a rozhodnost a zkusili zjistit, jaké změny by je
přiblížily ostatním a udělaly z nich lidi, jakými by
chtěli být.
54
8. Mdš-li co říct, řekni to hned,
protože nevíš, kdy zmlkneš navždy
Tento dopis jsem napsal své nejmladší dceři Emily, když absolvovala střední školu:
Drahá Emily,
nacházíme se v období, kterému říkám „hloupá
sezona", kdy se hovoří o budoucí kariéře a mno­
ho mladých lidí „usiluje o dokonalost". To sice je
hodnotný cíl, ale přál bych si, aby některý řečník
také oslavoval kvalifikovanost. Ve světě, v němž se
běžně setkáváme s nedokonalými výkony, bych si
přál, aby byli lidé prostě natolik dobří v t o m , co
dělají, aby nás svou neobratností nepoškozovali
nebo dokonce neohrožovali.
Všichni kolem nás mají sklon přehánět, a tak
jsou lidé, kteří ze sebe sotva vypraví tón, předsta55
Naše
životy
ovládají paradoxy
vováni jako „umělci", o někom stěží gramotném
se hovoří jako o „autorovi" a politikovi bez inteli­
gence a morálních zásad se říká „vůdce". Tato de­
gradující tendence, podporovaná kulturou celeb­
rit, která vede pouze k cynismu a znehodnocení
vkusu, křiví naše vnímání lidí, kteří skutečně něco
dokázali. Pokud upadají naši hrdinové, stejně upa­
dá i náš smysl pro velké, odvážné činy. Právě proto
mám rád sporty. Profesionální atleti sice mohou
být nemravně přeplácení a často lidsky vadní, ale
přece jen nám poskytují představu o své kvalitě
a někdy dokonce výjimečnosti.
Víš, jak obdivuji Charlese Lindbergha. Přeletět
Atlantik v roce 1 9 2 7 v jednomotorovém letadle
vyžadovalo značnou dávku odvahy, ale ještě víc si
cením, že po letu dlouhém 1 5 0 0 mil přistál na
irském pobřeží jen s třímílovou odchylkou od sta­
noveného kurzu. Jistě v tom sehrálo roli štěstí, ale
já to pokládám za výjimečný příklad skvělé na­
vigace. Kdybychom všichni dělali svou práci tak
dobře, svět by fungoval lépe. (Stejně jako já se
dobře oženil.) Později sice zabloudil k antisemitis­
mu, ale vykoupil ho jeho zájem o životní prostředí.
Zestárl důstojně.
56
Máš-li co říct, řekni to hned.
Sdílíme spolu skepticismus a potřebu pochy­
bovat o autoritách. V situacích, kdy jde o život v záchranném člunu, když se ztratíš v divočině,
v boji -, se člověk naučí, že pravá autorita se pro­
jeví, že je to přirozený vztah mezi věděním a nein­
formovaností.
Takže toto je chvalozpěv na kompetentnost. Vy­
niknout dokáže jen málokdo. Všichni však jsme
povinni (a rozhodně to pomáhá žít déle) vytrvat,
dělat svou práci co nejlépe a pečovat o sebe a o ty,
kdo na nás závisí.
Dále bych se rád zmínil o důležitosti humoru,
ale rozpakuji se, protože ty jsi jím dostatečně ob­
dařená a navíc dokážeš rozesmávat i druhé. Často
jsme se na sebe s tvou matkou v noci usmáli, když
jsme za tvými dveřmi zaslechli mumlání telefonic­
kého rozhovoru následované tvým nakažlivým
smíchem. To je jedna z věcí, kterou budu hodně
postrádat, až nás opustíš. Když jsem někdy klesal
na duchu, často jsem z tvého optimismu a schop­
nosti radovat se znovu načerpal sílu.
Kdysi kdosi řekl: „Smysl pro humor nemáš ty,
smysl pro humor má t e b e . " Myslím, že je to prav­
da. Často jsem - i v těch nejsmutnějších situacích
57
Naše životy
ovládají paradoxy
- zažil, jak lidé překonali strach smíchem. Pama­
tuješ se na ten falešný titulek, jemuž jsme se smáli
po jedenáctém září? „Amerika je silnější než kdy­
koli předtím, říkají důstojníci Quadragonu."
Neexistuje nic, co by se nedalo parodovat. (Pře­
čti si někdy Skromný návrh od Jonathana Swifta.)
Já si, jak jistě víš, rád dělám legraci z vážných lidí
a vážných věcí. Smrt dodává životu jak naléhavost,
tak i nezbytnou absurditu. Naše nejsvětější ideály,
nejsilnější vášně a nejvytouženější sny se všechny
jednou promění v prach. T o , že je pokládáme za
důležité a zároveň se můžeme smát jejich (a naší
vlastní) pomíjivosti, je - alespoň pro mě - znám­
kou odvahy. Další druh humoru, který miluju, je
stavět věci vzhůru nohama. M ů j oblíbený příklad
tohoto humoru je citát Abbieho Hoffmana z šede­
sátých let: „Správná otázka týkající se svobody
projevu není, zda je legitimní křičet , H o ř í ! ' v pl­
ném divadle, nýbrž zda je dovoleno křičet d i v a d ­
l o ! ' v plném o h n i . "
J e d e n popis člověka říká, že je to „zvíře, které se
směje". Může to být pochopitelně další z našich
omylů. (Možná že se psi smějí nám, a my ten vtip
nechápeme.) Myslím si však, že jsme mezi pozem58
Máš-li co říct, řekni to hned...
skými stvořeními unikátní v tom, že jsme si vědo­
mi své smrtelnosti a můžeme si vybrat, jak vážně
se bereme.
Je m n o h o forem důstojnosti - fyzická, intelek­
tuální, sociální, duchovní - a každá z nich je svým
způsobem ohromující. Avšak vyrovnat se s nevy­
hnutelnou ztrátou, čelit životu ve všem jeho zmat­
ku a absurditě, a přesto si uchovat schopnost ra­
dovat se, smát se a věřit, že naše snahy mají smysl,
to je vítězství.
S láskou
táta
59
9. Naše obavy nás formují
Strach je silný stimul chování, ale zřídka nás do­
vede tam, kam bychom chtěli. Je pravda, že lidé
trpící vážnými úzkostnými stavy pro to v mnoha
případech mají biologické dispozice, ale úzkost se dá
také naučit. Děti vyrůstající v rodinách, v nichž
oba rodiče dávají najevo zvýšené obavy, jsou samy
náchylné k nejrůznějším strachům. Počet dospělých,
kteří se bojí létat, pobývat v uzavřených prosto­
rách, přecházet mosty nebo řídit, je překvapivě vy­
soký. Těsně pod povrchem zjevných fobií je často
skryto zkreslené vnímání světa jako nebezpečného
místa.
J e d n o u , když jsem zpovídal rodiče úzkostlivého
teenagera, jsem se zeptal, jestli iracionálními obava­
mi trpí ještě nějaký jiný člen rodiny. M a t k a odpově60
Naše obavy nás formují
děla: „Ne, jenom jsme opatrní, například se nikdy
nesprchujeme za bouřky." Když jsem se zeptal, jestli
už někdy slyšela nebo četla o někom, do koho udeřil
blesk ve sprše, odvětila: „Ne, ale stát se to m ů ž e . "
Takovýto přístup k možnostem, které nejsou prav­
děpodobné, nahrává loterii. T i , kdo si dělají starosti
s věcmi, k nimž nikdy nedochází, často své obavy
přenášejí na své okolí.
V riskantním světě je důležité, abychom předali
svým dětem informovaný přehled o nebezpečí, jimž
čelíme. Podaří-li se nám přesvědčit je, aby si zapínaly
bezpečnostní pásy, nosily přilbu, když jedou na kole,
nekouřily, moc nepily, nehrály si se zbraněmi, vy­
zbrojíme je proti potenciálnímu ohrožení jejich živo­
tů. Chceme-li být opravdu dobrými rodiči, přidáme
pár lekcí o tom, jak rozeznat lidi, kteří by jim mohli
zlomit srdce.
Podle t o h o , jak dalece dokážeme čelit obavám, se
dá posoudit míra naší odvahy. Amerika sice miluje
oslavy hrdinů, ale na události reaguje jako pacient
trpící úzkostnými stavy. Okamžitě po jedenáctém
září byl v N e w Yorku otevřen nový obchod. Prodá­
valo se v něm užitečné zboží jako ochranné oděvy,
čističe vody, antibiotika a padáky pro skoky z výško61
Naše životy
ovládají paradoxy
vých budov. Poté co se naše panika vyvolaná tero­
ristickými útoky změnila v chronické obavy, zase za­
nikl. T o , že vůbec existoval, je hold našim strachům.
Jistou odpovědnost za rozdmýchávání našich obav
nesou média, zejména kanály vysílající zprávy čtyřia­
dvacet hodin denně. Záleží na tom, čemu věnujeme
pozornost, podle toho se pozná, jak jsme bázliví.
Někdy to vypadá, jako by mělo zpravodajství jediný
úkol: vyděsit nás. Snad to dělají proto, aby nás za­
ujali, ale řada zpráv, zejména lokálních, působí, jako
by měly spíš lekat než informovat.
Velmi významným měřítkem našich obav je prodej
osobních zbraní. Po jedenáctém září se celonárodně
zvýšil. Nezáleží na tom, jak absurdní je myšlenka
chránit se před teroristickým útokem revolverem.
Jakmile se cítíme ohroženi, nakupujeme zbraně. To
z nás dělá Američany.
Většina z nás žije chráněným klimatizovaným ži­
votem zasvěceným snižování rizika. Když hovořím
s úzkostlivými depresivními pacienty, často se jich
ptám, jakou nejriskantnější věc kdy udělali. Bývají
překvapeni. Myšlenka, že by mohli riskovat, jim vů­
bec nepřišla na mysl. N e n í to však úplně planá otáz­
ka. Deprese je „bezpečný" stav, který se m n o h o lidí,
62
Naše obavy nás formují
lhostejno jak moc trpí, bojí opustit. Úkolem psycho­
terapeuta je zmobilizovat jejich odvahu, aby se k to­
mu odhodlali.
Tady funguje rčení rodilých Američanů: „Kdyby­
chom žili věčně, neexistovala by odvaha." Vědomí
naší smrtelnosti nás činí lidskými a nutí nás čelit
nevyhnutelným ztrátám nás samých i těch, které mi­
lujeme, nutí nás uvažovat o velkém tajemství života
a být odhodláni žít tak dobře a tak dlouho, jak do­
kážeme, beze strachu.
Když hovořím s rodiči, slýchám o jejich obavách,
že své potomky nedokážou chránit před různými
nebezpečími: drogami ve školách, násilím ve filmech,
sexu v televizi, útočníky v obchodech nebo na inter­
netu. Ptávám se jich, jak podle nich tyto obsedantní
obavy působí na jejich děti. Policie v mém městě
každý rok o Halloweenu doslova rentgenuje pohoš­
tění a pátrá (zatím marně) po oné příslovečné žiletce
ukryté v jablku. J a k é poselství tím našim dětem pře­
dáváme o tom, jak pohodlně žít? Necítíte ironii
i v tom, že společnost, často charakterizovaná jako
„soustředěná na děti", je zcela lhostejná k tomu, že
její zbytečná snaha o dokonalé bezpečí může přená­
šet virus strachu?
63
Naše
životy
ovládají paradoxy
Časté předvádění vlastenectví a opěvování hrdinů
je vlastně „statečnost v zastoupení". J a k o by nás osla­
vování odvážných těšilo, aniž bychom museli dělat
víc, než klanět se a mávat vlaječkami, namísto aby
nás inspirovalo k jejich napodobení. Zvlášť nápadné
je to při některých ceremoniích, kdy můžeme pozo­
rovat vůdce národa, kteří se vyhnuli všem válkám své
generace, jak vzdávají čest těm statečným smolařům,
kteří za nás položili životy. Takové oběti si vážíme,
ale nedokážeme si představit, že by byla požadována
od nás.
T o , že dokážeme tolerovat nejistotu života, aniž
bychom upadli do úzkostného stavu či deprese, je
svým způsobem zázrak, a že to většina z nás dokáže,
je příkladem konstruktivního odmítnutí a potvrzuje,
že druhá možnost, život ve strachu, připravuje život
o potěšení.
Snad nejdestruktivnější úzkostí je strach z důvěr­
ností. Někteří lidé by udělali cokoli, jen aby se ne­
museli otevřít druhé lidské bytosti. Opakovaně slý­
chám osamělé lidi hovořit o tom, jak opatrný člověk
musí být, aby nebyl zraněn. Na internetu lidi od
kontaktu odrazuje záhadný vrah. T i , kdo prožili
zklamání v lásce, jsou zcela zaujatí strachem z další64
Naše obavy nás formují
ho odmítnutí. Často je preferována osamělost před
rizikem něčí blízkosti.
Na strach jsme si zvykli. Než nás začal děsit tero­
rismus, báli jsme se zabijáckých včel, žraloků, pan­
demie chřipky, sexuálních útoků a nukleární zkázy.
Nikdy nebyl nedostatek nebezpečí či lidí, kteří s ná­
mi mají špatné úmysly. Za sledování děsivých filmů
platíme peníze. D o k o n c e je možné tvrdit, že existuje
hluboká lidská potřeba nějakého symbolu zla, který
nás současně děsí i sjednocuje.
Mohli bychom se hodně naučit od občanů Izraele,
kteří dennodenně žijí s terorismem takového stupně,
jaký by nás zcela jistě paralyzoval. J e n si představte,
jak by veřejný život ve Spojených státech ovlivnilo
pár výbuchů v nákupních střediscích nebo vypuštění
biotoxinu do vzduchu. Musíme zmobilizovat síly,
abychom dokázali čelit skutečným hrozbám a pře­
stali se děsit fantomů.
J e d n a pacientka mi vyprávěla následující příhodu.
V roce 2 0 0 3 byla na koncertě Baltimorského symfo­
nického orchestru. Hráli Brahmsův houslový kon­
cert, když najednou zhasla světla. V naprosto temné
koncertní síni ji okamžitě napadlo, že v Baltimore
65
Naše
životy
ovládají paradoxy
došlo k teroristickému útoku, a tuto obavu s ní ne­
pochybně sdílelo m n o h o přítomných posluchačů.
N e n í si jistá, jak dlouho byli ve tmě, než se rozsvítila
mdlá nouzová světla - patrně to bylo jen pár vteřin -,
ale připadalo jí to delší. Nejvíc ji však ohromilo, že
orchestr hrál dál. Hudebníci seděli ve tmě, neviděli
ani noty, ani dirigenta, ale pokračovali v hraní. Bez
sebemenší chybičky. Nikdo z publika ani nehlesl
a ovace po koncertě byly obzvlášť mohutné.
Nestává se často, že musíme dokazovat odvahu
s nasazením vlastního života. Tichým odhodláním
tváří v tvář úzkosti však posloužíme vlasti i sami
sobě. Atmosféru, v níž žijeme, vytváří náš přístup
a chování a to ovlivní konečný výsledek boje proti
terorismu více než vojenská akce. V tomto procesu
v sobě můžeme objevit vlastnosti, jimiž bychom se
mohli oprávněně chlubit.
66
10. Dobrý nevlastní rodič zasahuje co nejméne
V
dnešní době se všemi těmi rozvody a novými
manželstvími hodně lidí vychovává cizí dítě.
Nebývá to pokaždé snadné. Když se vyptáte dětí
z rozvedených rodin, většina z nich vám řekne, že by
si ze všeho nejvíc přály, aby se k sobě jejich rodiče
vrátili, třebaže jejich manželství nebylo šťastné. Lidé
obvykle rozvod odůvodňují tím, že není rozumné
vychovávat děti v rodině plné partnerských hádek
a rozporů, ale děti téměř všeobecně touží po tom,
aby jejich rodiče žili spolu, a sní o tom ještě dlouho
poté, kdy je jasné, že k tomu už nikdy nedojde.
Nejviditelnějším důkazem, že je rozvod konečný,
je nový sňatek rodičů. Tento krok bývá mnohdy
stejně obtížný i pro zúčastněné dospělé. Dobře se
pamatuji, jak mi moje bývalá žena dva roky po roz67
Naše životy
ovládají paradoxy
vodu oznámila, že se znovu vdává. Kvůli dětem jsme
udělali, co jsme mohli, abychom uchovali přátelské
vztahy, takže jsem ze sebe vypravil: „Víš, setkali jsme
se, zamilovali jsme se do sebe, pak jsme se vzali a měli
děti, později jsme se přestali milovat, rozvedli jsme
se a já se znovu oženil a teď se znovu vdáváš i ty.
M á m pocit, že se od sebe vzdalujeme."
Pokud se jedná o nenávistný rozvod, v němž byly
děti používány jako figurky na šachovnici, vzniká
další riziko, že budou mít potíže s přijímáním no­
vých rodičů. „Ty nejsi můj o t e c ! " nebo „Ty nejsi moje
m a t k a " - to jsou odpovědi, jež mnozí nevlastní ro­
dičové často slýchají jako reakci na své pokusy o ká­
zeň. Skrývá se v nich veškerá bolest a protesty dětí,
které prožily rozčarování z rozvodu svých rodičů,
zlost z přehazování od jednoho k druhému, a roz­
dělená loajalita způsobená vzájemným osočováním
dospělých, které nejvíc milovaly. Je daleko snazší
a emočně bezpečnější zuřit na nevlastního rodiče než
na skutečného otce či matku.
Nevlastní rodiče mezitím zápasí s vlastními po­
tížemi: učí se milovat děti někoho jiného a bojují
s frustrací z nejasných rolí, které se uvolili hrát. Běž­
ně bývají zastánci odlišné výchovné metody než je68
Dobrý
nevlastní rodič zasahuje
co
nejméně
jich partneři a musí to sladit a přitom se vypořádat
s mnohdy nepřátelskou opozicí dětí, jejichž životy
byly převráceny vzhůru nohama. V případě „smíše­
ných rodin", v nichž si do nového svazku přivedli
děti oba partneři, je to ještě komplikovanější a vel­
kým problémem se tu stává obviňování z protěžová­
ní vlastních potomků.
J a k o u strategii má tedy zaujmout člověk, který
vychovává cizí děti? Podle mých zkušeností je nejlepší
ponechat
udržování disciplíny
na
vlastním
ro­
diči dítěte. Bude to asi vyžadovat značnou dávku
sebeovládání, obzvlášť má-li nevlastní rodič pocit, že
je provokován, nebo je-li přesvědčen, že je vlastní
rodič příliš laxní. „ C o si mám počít, když dítě začne
vyvádět a můj manžel není p ř í t o m e n ? " Odpověď:
N i c ; to není váš problém. Jakýkoli zákrok nevlastní­
ho rodiče dítě rozzuří a následný konflikt poškodí
vyhlídky na zdvořilý a láskyplný vztah mezi nevlast­
ním rodičem a dítětem.
Proč myslíte, že mezi standardní pohádkové ničemnice patří „zlá macecha"? Protože tohle není
nový příběh a nevlastní rodiče děti vždy braly ja­
ko podřadné. Kdo je pokládán za typického sexuál­
ního zneuživatele dětí? Nevlastní otec. Přetrvává po69
Naše
životy
ovládají paradoxy
věra, že člověk nemůže cizí dítě milovat jako vlastní.
M ě l o by být samozřejmé, že se nevlastní rodiče
nikdy nedají svést ke kritizování pravých rodičů dí­
těte. Je zřejmé, že by to mohlo vzbudit velkou hoř­
kost. Děti mají obecně sklon své rodiče chránit,
a jakmile zjistí, že se je nevlastní rodič snaží nahradit,
zareagují útočně. Už jen otázka, jak mají svému ne­
vlastnímu rodiči říkat, může být ošidná. Většinou
bývá nejlepší používat křestní jméno. Pokusy přinu­
tit dítě, aby nevlastnímu rodiči říkalo „tati" nebo
„mami" mohou vyvolat bouřlivý odpor.
Ve většině případů nejlépe funguje strategie mají­
cí za cíl vytvořit přátelský neautoritativní vztah,
v němž je nevlastní rodič emočně přístupný, ale ne­
nechá se zatahovat do typického konfliktu rodič dítě. To ponechává skutečnému rodiči. M n o h a ne­
vlastním rodičům, kteří zaujali tento postoj, se ule­
vilo, když nebyli nuceni napomínat, poučovat, ukázňovat
a
vůbec
vychovávat
vzdorné
dítě.
Když
hovořím s dospělými, kteří v dětství žili s nevlastním
rodičem, slýchám od nich jako největší kompliment
následující: „Byla tu vždycky pro mě, byla mi vždyc­
ky k dispozici." Jinými slovy, bez nutnosti projevo­
vat se jako skutečný rodič je nevlastní rodič schopen
70
Dobrý
nevlastní rodič zasahuje
co
nejméně
poskytnout dítěti cosi unikátního: přátelský neodsu­
zující pohled na svět.
M n o h o průvodců po výchově dětí nevlastním ro­
dičem se řídí základním pravidlem všech mezilid­
ských vztahů: Je to tvrdá dřina plná stresů, tak se do
toho opři a modli se, ať máš sílu. Překvapuje mě, jak
málo rádců říká také: „Život jako takový a dobré
vztahy mezi lidmi zvlášť nemusí být obtížné. Pokud
ano, měli byste zvážit svůj přístup." Často mám dojem,
že celý ten rádcovský svépomocný průmysl je zalo­
žen na heslu „Život je těžký, tak umři". Mají-li prav­
du, pak ovšem potřebujete spoustu rad a vedení. To
sice zvýší prodej nejrůznějších knih rad, ale očekává­
ní lidí to podle mě nenaplňuje a probouzí to v nich
stres. Součástí této neblahé filozofie je výchova ne­
vlastních dětí. Pokud si myslíte, že vyžaduje neustá­
lou dřinu, železnou disciplínu a časté střety názorů,
podlehli jste jednostrannému pohledu na věc. Pokud
se dokážete uvolnit, najít kapku humoru a přátelství,
možná zjistíte, že život s dětmi někoho jiného nemusí
být tak krušná zkušenost, jak se nám snaží namluvit.
Chtěl bych na
co
své
vím o
tomto místě oznámit,
výchově nevlastních dětí,
manželky
ze doslova vše,
jsem
se naučil od
Claře.
71
11. Jeden z nejtěžších životních úkolů
je vidět sebe tak,
jak nás vidí druzí
Většina z nás nenávidí zrcadla. Patrně p r o t o , že
když se do něj podíváme, býváme se svým vzhle­
dem nespokojení. Kdo je ta osoba? Kdy jsem tak
zestárl? Kde se vzaly ty vrásky? Kdo kromě mé matky
mohl tenhle obličej milovat? Konvenčnímu ideálu
krásy se blíží jen málokdo a většině z nás se nelíbí,
když je nám to připomínáno.
Radu lidí jejich nedokonalost trápí natolik, že jsou
ochotni utratit spoustu peněz, jen aby to napravili.
Vůbec máme sklon posuzovat lidi podle jejich vzhle­
du. Na internetových seznamovacích stránkách sice
lidé hovoří o svých zájmech a výkonech, nicméně
o tom, zda na jejich nabídku někdo odpoví, většinou
rozhoduje věk a vzhled. (Existuje zde jistá odlišnost
mezi pohlavími. Výzkum naznačuje, že se ženy zají72
Jeden
z
nejtěžších
životních
úkolů...
mají víc o t o , jaké mají muži zaměstnání, než jak
vypadají.)
Jakmile někoho poznáme blíž, začnou nabývat na
významu další rysy jeho osobnosti. Náš pohled na
vlastní osobu však jen zřídka souhlasí s tím, jak nás
vidí ostatní. Většina lidí se pokládá za poctivé, spo­
lehlivé a soucitné. Podle mých zkušeností z praxe
však tyto obdivuhodné vlastnosti nejsou mezi popu­
lací příliš rozšířené. Když lidé reagují při nějakém
hromadném neštěstí, jen málokdo se chová dobře.
Před pár lety kupříkladu došlo v baltimorském vnitř­
ním přístavu k nehodě. Poryv větru převrhl vodní
taxi s dvaceti lidmi na palubě. Stalo se to brzy na jaře
a voda byla studená. Když se objevily záchranné člu­
ny, většina lidí byla na převržené pramici a křičela
na ně, že pod ní jsou uvězněni další cestující. Nikdo
zjevně nepoložil otázku, která byla nasnadě: „Tak
proč tam jen tak stojíte?" Když zachránci konečně
prám obrátili, vyplavala čtyři mrtvá těla. J e d n o z nich
bylo dětské.
Kdo z nás může říct, jak by se zachoval v takovéto
situaci? Rádi bychom věřili, že bychom se zachovali
statečně, zvlášť byly-li ohroženy životy dětí. Tváří
v tvář nebezpečí však obvykle zavládne taková pani73
Naše životy
ovládají paradoxy
ka, že musíme zapochybovat, zda bychom dokázali
jednat nesobecky.
D o k o n c e i v obyčejnějších situacích, s nimiž není
spojeno velké riziko, je někdy těžké najít lidi ochotné
zachovat se v rozporu s vlastními zájmy. Před něko­
lika lety jsem byl požádán, abych svědčil v případu
pěstounské péče, v němž jsem posuzoval oba rodiče.
V průběhu terapie vyšlo najevo, že matka udržuje
mimomanželský homosexuální vztah. Manžel se to
pokusil použít proti ní, aby získal dítě do své péče.
J e h o advokát na mě naléhal, abych potvrdil, že to je
pravda.
M o j e profesionální čest mi velela, abych neřekl
nic, co by mohlo poškodit rodiče nebo jejich děti;
také jsem pochyboval o tom, že by matčina aféra ně­
jak ovlivnila její péči o dítě. Takže jsem se rozhodl
vypovídat tak, abych neporušil důvěru mezi pacien­
tem a lékařem. Soudce mě přísně upozornil, že podle
marylandských zákonů jsou případy svěření dítěte
do péče jednoho z rodičů z tohoto privilegia vyňaty
a on mě může „přinutit", abych odpověděl. Roz­
hlédl jsem se, kde má mučicí nástroje, ale pak mi
došlo, že mi vyhrožuje obviněním z pohrdání sou­
dem a následným vězením.
74
Jeden
z
nejtěžšťch životních
úkolů...
Zajímavé bylo, že tento právník vůbec neměl po­
chopení pro etickou stránku věci, kterou jsem já
pokládal za podstatnou. Bylo jasné, že je natolik
zvyklý na t o , že lidé jednají hlavně ve svém vlastním
zájmu, že nedokázal jiné chování vůbec pochopit.
Pro něj jsem byl jenom smítko v hladkém fungování
jeho soudu a nedokázal si představit, že bych risko­
val vězení tím, že bych se mu protivil. Nakonec moje
klientka, když viděla, co mi hrozí, svolila, abych
svědčil. Z chování tohoto soudce vyplývá, jak snad­
no může být každý z nás zastrašen.
Ať už je důvod selhání našich dobrých úmyslů
jakýkoli, cesta do pekla je dlážděná pokrytectvím.
J a k často nás napadne, že mezi tím, jak se vidíme
sami, a tím, jak nás vidí ostatní, může být rozpor?
Hodně licoměrnosti a antagonismu, které cítíme vů­
či těm, kdo se od nás názorově liší, se dá připsat
částečné slepotě, s níž pohlížíme na vlastní chyby.
Psychoterapie pochopitelně přitahuje lidi, kteří se
ocitli v nesnázích. Kromě rutinní konfrontace s cho­
robnou úzkostlivostí a depresí se každý psychotera­
peut denně setkává s lidmi, kteří musí skrývat své
skutečné touhy a sklony, aby si neohrozili pohodlný
život. Manželství, které ztroskotá poté, co vyjde na75
Naše
životy
ovládají paradoxy
"
V
jevo nevěra, nedostatek lásky, nesoulad mezi slovy
a činy, to vše naše nejbližší vztahy nenávratně ničí.
T o , co mi lidé vyprávějí o své výchově, není po­
každé plné obdivu k rodičům. Rodičovství je pole,
na němž nadělá pokrytectví nejvíc škod. Tady je v sázce
nejvíc. V rodině je nejtěžší skrýt to, v co opravdu
věříme, a rozpor mezi slovy a činy je tu nejzjevnější.
Pro rodiče, kteří se snaží chovat se ke svým dětem lé­
pe, než jak se jejich rodiče chovali k nim, jsou typické
srdceryvné příběhy o alkoholismu, sexuálním zne­
užívání, zanedbávání a sobectví.
Připadá vám příliš smělé žádat od vás, abyste žili
tak, aniž byste ubližovali druhým? Tvrdit, že jste
dělali, co jste mohli, když vaše okolí svědčí o opaku,
nemá smysl. A také moc nesejde na tom, jestli něko­
mu ublížíme záměrně, nebo bez zlého úmyslu. Když
někoho přejede náklaďák, může být oběti jedno, jestli
to řidič udělal schválně. Na druhé straně nelze před­
stírat nevědomost, pokud se jedná o následky naše­
ho chování, které postihly ty, o něž máme povinnost
pečovat. Rodičovství je posvátné poslání a soudy
o našich nejbližších si musíme vzít do hrobu.
76
12. Odměnou pravého věřícího
je morální jistota
Víra
pak jest
nadějných
věcí podstata
a
důvod nevi­
ditelných.
Epištola sv. Pavla k Židům ( 1 1 , 1)
Vyrůstat jako katolík ve čtyřicátých a padesátých
letech minulého století bylo jako cvičení v ovlá­
dání strachu. Cítil jsem, že mě má církev v moci na
základě slibů, že budu spasen, pokud budu dbát zá­
kazů. Jinak mi hrozí tresty. Zajišťovalo to, že budu
tvárný, úzkostlivý a provinilý.
Nejvíc mě zastrašovala neustále zdůrazňovaná jed­
nota „myšlenek, slov a činů".
Sny a city se nepovolovaly. Když jste jim přece jen
podlehli, bylo to pokládáno přímo za zločin. O b ­
chodní génius církve byl zjevný z t o h o , že jediná
77
Naše životy
ovládají paradoxy
cesta k úniku pro naše nesmrtelné duše vedla přes
zpovědnici.
Každý týden jsem před ní sedával a pátral v paměti
po hříších, které by působily přesvědčivě, ale nevy­
nesly větší pokání než pár růženců. Namlouval jsem
si, že kdybych prozkoumal ohavné hlubiny své mla­
distvé fantazie, objevil bych hříchy, za které by mě
čekalo
přinejmenším veřejné bičování.
Pravidel­
ně jsem se zpovídal z trestuhodného pojídání masa
v pátek, kterýžto hřích měl tu výhodu, že sice patřil
k těm smrtelným, ale napravilo ho pár Otčenášů
a Zdrávasů.
J e d n o u ročně kongregace v kostele svatého Pavla
apoštola povstala a slíbila poslušnost církevnímu or­
gánu, jenž rozhodoval, které knihy a filmy jsou ne­
vhodné pro věřící. J e d n o u v neděli, když mi bylo
šestnáct, jsem se konečně odtrhl od katolické víry své
matky tím, že jsem odmítl povstat a přísahat, že budu
respektovat rozhodnutí katolické cenzury.
Byl jsem totiž ve své adolescenční posedlosti sexem
odhodlán zhlédnout nový film Psanec ( „ S E N Z A C E !
To se nedá p o p s a t ! " ) , kde se vyskytovala scéna, v níž
plně oblečená J a n e Russellová leze do postele s Billy
Kidem (Jack Beutel). Tenkrát mě ve skutečnosti nej78
Odměnou
pravého
věřícího je
morální jistota
víc zaujala speciální visutá podprsenka slečny Russellové, zkonstruovaná Howardem Hughesem.
Touha vidět nějaký film se může jevit jako triviální
důvod pro odtržení od víry, v níž byl člověk vycho­
ván, ale tak tomu bylo. Myslím, že mě prostě unavo­
valo pořád se cítit provinile kvůli myšlenkám a po­
hnutkám, které byly, jak jsem věděl, naprosto běžné.
(Tenkrát jsem si ovšem neuvědomoval, jak dalece
jsou rozšířené - a někdy i provozované - samotnými
kněžími, kteří tak ovládali naše duchovní životy.)
Když jsem byl na West Pointu, očekávalo se, že
budeme v neděli chodit do kostela, a tak jsem si
vybral protestantskou kapli, kde se hrála lepší hudba,
nikdo nemluvil latinsky a text písně „Vzhůru, křes­
ťanští vojáci" se dal chápat doslovně. O pár let poz­
ději jsem se ocitl ve Vietnamu.
Asi by mě nemělo překvapit, že sbor vojenských
kněží, stejně jako lékařský sbor, je plnohodnotnou
součástí armády a zabývá se teologickým ospravedl­
ňováním bezprostředních vojenských úkolů. Místo
aby prostě pečoval o duše vojáků. Večerní brífink
pravidelně každý den uzavírala modlitba. J e d n o u se
náš velící důstojník, plukovník George S. Patton III.,
obrátil na kaplana a zeptal se h o : „Za co se dneska
79
Naše
životy
ovládají paradoxy
pomodlíme, kaplane? Co takhle abychom pobili vel­
ký počet nepřátel?" Kaplan mu vyhověl následujícím
způsobem: „Pomoz nám, ó Bože, naplnit trvalý pří­
kaz našeho pluku. D e j , ať najdeme ty bastardy a dá­
me jim co p r o t o . "
Proč si z těch klamů, jimiž ovlivňujeme své životy,
nevybrat nějaký, který ostatním škodí co nejmé­
ně? Problém s jakoukoli hluboce zakořeněnou vírou
spočívá v t o m , že její stoupenci a vyznavači na ni
pohlížejí jako na jedinou správnou. Nejenže je tako­
vý předpoklad arogantní, ale mezi fundamentalisty
navíc často panuje přesvědčení, že mají právo vnu­
covat svou víru jiným.
V nejneškodnější formě se tato touha obracet na
víru stává snahou „sdílet dobré zprávy" o spasení.
Výhoda tohoto přístupu z hlediska širší společnosti
spočívá v tom, že ti, které to nezajímá, mohou pře­
pnout kanál; nikdo není nucen naslouchat. Jedince
naplněné Svatým duchem však naneštěstí neuspoko­
juje pouhé přesvědčování. Dříve či později se u nich
projeví potřeba přinutit ostatní, aby jim naslouchali.
A tak vnucují veřejné sektářské modlitby student­
stvu, začínají atletické soutěže vzýváním Krista nebo
80
Odměnou
pravého
věřícího je
morální jistota
trvají na tom, aby byl Bůh zapojen i do o n o h o vel­
kého světského náboženství, jímž je vlastenectví.
D o k o n c e i kdybychom byli všichni nuceni k veřej­
ným modlitbám (člověk si říká, jestli ten všemohoucí
Bůh opravdu vyžaduje tak časté modlení), nebylo by
to nesnesitelné. Slova ovšem obvykle nestačí. T i , kdo
jsou zasvěceni, požadují, aby ti, kdo odmítají poslou­
chat, byli přinuceni řídit se slovem Božím. Nestačí
jim, že nevěřící přijdou o duše a naději na věčný
život, musí ztratit právo žít i na tomto světě podle
své vůle.
Každá nátlaková fundamentalistická víra, ať už je
to víra v islám nebo ve starozákonního pánaboha,
požaduje, aby všechny sociální a vládní složky jed­
naly podle předpisů koránu či bible (tak jak si je vy­
kládají praví věřící). Taliban v Afghánistánu a mulláhové v Iránu nám poskytli představu o tom, jak
taková společnost, v níž církev rovná se stát, vypadá.
Není to hezký obrázek a kupodivu hodně připomíná
společenskou strukturu ateistického komunismu so­
větských vůdců ve dvacátém století.
Podstata demokracie (a shodou okolností i dušev­
ního zdraví) tkví ve svobodné volbě, možnosti žít
svůj život podle libosti, pokud tím neporušujeme
81
Naše
životy
ovládají paradoxy
práva druhých. Základem fundamentalistické víry je
však omezení výběru (všechna přikázání začínají sla­
bikou n e . . . ) . Šedé zóny morálního relativismu odsu­
zují jako laický humanismus. Trvají na morálních
pravdách vyjádřených jejich osobním výkladem bible.
Hluboce věřící lidé jsou si svými soudy o základ­
ních otázkách lidského bytí jisti. Věřící se vůbec vy­
značují naprostou důvěrou v (neověřitelnou) exis­
tenci toho kterého boha a jistotou o správnosti svého
vlastního výkladu toho kterého souboru rukopisů,
jimiž onen bůh vyjevil svoji vůli.
Jakýsi podivný důvod, možná láska k dobrému
příběhu, vede lidstvo k vytváření metafyzických ztě­
lesnění vybraného božstva, ztělesnění zla, které jen
tak z ničeho vysvětluje korupci a snaží se získat naše
nesmrtelné duše. Právě tento vesmírný konflikt, kte­
rý zapříčinil dvojznačný výklad lidského života, tak
neblaze zapůsobil na mezilidské a mezinárodní vzta­
hy v tomto znepřáteleném nepřehledném světě.
Toto je jedna z lekcí jedenáctého září: sebevražed­
ní teroristé byli přesvědčeni, že svým útokem na
srdce nevěřících vykonali hluboce náboženský čin.
O tom nelze pochybovat, stejně jako o tom, že jejich
poslední slova byla Alláh akbar, „Bůh je velký".
82
Odměnou
pravého
věřícího
je
morální jistota
Podstata demokracie spočívá v jistotě, že nikdo ne­
má patent na pravdu. Všichni jsme chybující a omyl­
ní a snažíme se vytvořit svět, v němž bude respekto­
váno právo na to, aby všichni mohli hledat odpovědi
na základní životní otázky podle svého a jak jim to
nejlépe vyhovuje. Pokud existuje ještě něco mimo
tento svět, pak to nemůže být místo, kam bude vpuš­
těna jen nepatrná část lidstva, která se narodila na
správném místě a ve správné víře.
V průběhu dlouhých dějin lidstva bylo vymyšleno
mnoho příběhů vysvětlujících původ a příčinu živo­
ta, které nám pomáhají smířit se s neštěstími a ne­
spravedlností, jež nás obklopují, a dodávají nám na­
ději a sílu čelit smrti. Člověk prahne po příběhu,
který bude prosazovat myšlenku, že naše pojetí Boha
a jeho role v našich životech je rozličná a kulturně
determinovaná. Ať už jsou naše představy o nebi
jakékoli, snahy povyšovat jednu víru nad druhou
vytvářejí na zemi peklo. Už dlouho toužím po tom,
aby se objevila víra obsahující pokoru a toleranci.
Základní myšlenkou takovéto církve by bylo, že si
Bůh víc cení dobré práce než zbožnosti. A nejdůležitější přikázání by znělo: „Svoje náboženství si necháš
pro sebe."
83
13. Důstojností se vzdej až naposled
Ve Spojených státech nyní žije třicet pět milionů
lidí starších šedesáti pěti let - to je třináct pro­
cent populace. Jejich počet neustále roste a se zdráhavou p o m o c í výjimečně plodné minulé generace tu
v roce 2 0 3 0 bude sedmdesát milionů starých lidí.
V poslední době jsem stárnutí z pochopitelných
důvodů věnoval větší pozornost. J a k o psychiatr ví­
dám vybraný vzorek seniorů, avšak mohu rovněž
čerpat ze zkušeností svých přátel a vrstevníků. Obec­
ně to není m o c příjemná vyhlídka.
Jedním z rizik, jimž v životě čelíme, je, že se z nás
může stát kulturní klišé. Může k tomu dojít v kaž­
dém věku: vzpurní puberťáci, naivní novomanželé,
zištní mladí zbohatlíci, obezřetní lidé ve středním
věku, neteční důchodci. V posledním stadiu života
84
Důstojnosti se vzdej až naposled
je však riziko nejvyšší. Hrozí nám, že se z nás po
všech ztrátách a hlodání času stanou bezvýznamní
starci, které jsme litovali v mládí.
V průběhu let přicházíme o řadu zástěrek, pod ni­
miž jsme ukrývali své pravé já. Bojíme se mnoha věcí,
ale nejvíc nás děsí neúprosnost smrti. Snažíme se ze
všech sil vymazat viditelné příznaky své smrtelnosti,
o čemž svědčí miliardy dolarů vydané na kosmetiku,
rekonstrukční chirurgii a absurdní konzumaci „potra­
vinových doplňků". Jediné, co pochopitelně potře­
bujeme, je však odvaha čelit tomu, co se z nás stalo:
starci.
Staří lidé jsou přehlíženi společností, snášeni v malých dávkách - svými dospělými dětmi, a tak
mají sklon se sdružovat se sobě rovnými, s lidmi,
kteří mají také spoustu volného času a nedostatek
představivosti. Když přestaneme pracovat a skončí
nám rodičovské povinnosti, stáváme se nepotřebný­
mi jak sobě, tak i společnosti.
To je podle mého názoru důvod, proč si staří lidé
právem vysloužili pověst kverulantů. Pokud se pře­
hnaně zabýváme svým tělesným stavem v mládí, po­
kládají nás za hypochondry. Uvažujeme-li a hovoří­
me především o svých bolestech ve stáří, jsme prostě
85
Naše
životy
ovládají paradoxy
špatní společníci. Často se setkávám s dospělými,
kteří se děsí rozhovoru se svými rodiči prostě proto,
že vědí, že budou vystaveni litanii neduhů, kterou už
slyšeli tolikrát. Nic není tak nezajímavé, dokonce
i u osob, které milujeme, jako opakované odříkávání
c h o r o b , na které nestačí ani lékařská věda, natož
lapený posluchač. Nevadí-li nám, že nudíme ostatní,
co se stane, až začneme nudit sami sebe?
Z n á m jednu ženu ve středních letech, kterou už
naslouchání matčiným stížnostem a nevyžádaným
radám natolik unavuje, že kdykoli spolu telefonují,
drží sluchátko tak daleko od ucha, aby slyšela hlas,
ale nerozuměla slovům. Jakmile se matka odmlčí,
řekne „Ano, m a m i " a pak zase sluchátko oddálí od
ucha. A tak dál. Tuto techniku jsem doporučil něko­
lika dospělým dětem, jejichž rozhovory s rodiči po­
strádají t o , co se obyčejně rozumí slovem komunikace.
J a k stárneme, naše fyzické schopnosti se snižují
a s nimi mizí i radost ze života. Překvapuje mě ku­
příkladu, jak málo starých lidí, které znám, umí pra­
covat s počítačem. Podle jednoho průzkumu jen jed­
natřicet procent lidí starších šedesáti pěti let vůbec
někdy bylo na internetu či obdrželo nebo poslalo
e-mail. (V další generaci, dnes mezi padesáti a šede86
Důstojnosti se vzdej až naposled
sáti pěti, to je sedmdesát procent.) M í t jako jediné
okno do světa televizní obrazovku je nesnesitelně
smutné.
Když vyšla má poslední kniha, mezi kritikami se
ozvalo, že vlastně nepatří mezi svépomocné příruč­
ky, jichž jsou v knihkupectvích plné regály. T e ď tedy
následuje několik rad pro ty, kdo se zaručeně hodlají
dožít vysokého věku:
1. Přestaňte si stěžovat. O pár generací dřív už byste
byli deset let mrtví.
2. Pokud se nezabýváte něčím, co vás přiměje zapo­
menout na čas, musíte si něco najít.
3. Chodíte-li k doktorovi častěji než desetkrát do
roka a nemáte nějakou smrtelnou nemoc, měli
byste si najít jiného koníčka.
4. Už celých třicet let nesložili žádnou dobrou hud­
bu. Vaše děti i vnuci ale o tom nechtějí ani slyšet.
5. Kdyby někoho zajímalo, jaký byl život, když jste
byli v jeho věku, zeptal by se vás na to.
6. Nedělejte si starosti s vyhýbáním se pokušení. J a k
stárnete, začnou se vám vyhýbat sama.
7. Vykašlete se na důstojné umírání; snažte se dů­
stojně žít.
87
14. O mnoho přicházíme,
ale mnoho zůstává
Šance zúčastnit se Transpacifického závodu pla­
chetnic z Los Angeles do Honolulu, který se koná
každé dva roky, je v sedmdesáti letech mizivá. Lloyd
Sellinger udělal t o , co by udělal každý pořádný
sedmdesátník, který se chce dostat na Havaj: lhal
o svém věku. „Řekl jsem kapitánovi, asi tak čtyřicát­
níkovi, že je mi devětašedesát. Lip to z n ě l o . " Když
ho přesto odmítl, Lloyd se mu dokonale pomstil. Pro
Transpac 2 0 0 5 vystrojil vlastní dvanáctimetrovou
plachetnici a všichni členové její posádky museli být
starší šedesáti pěti let.
Když zveřejnil své plány v kalifornském jachtařském časopise, přihlášky se jen hrnuly. První zatele­
fonoval Andy Szasz, stáří šedesát sedm. Andy byl
členem maďarského olympijského družstva, třída
88
O mnoho přicházíme,
ale mnoho zůstává
Finn v roce 1 9 5 6 , a pětadvacet let obchodoval
s jachtami a plavil se na svém Petersonu 30 u newportského pobřeží. J m é n o jeho lodi je Babe a to vám
řekne všechno, co o Andym potřebujete vědět.
M i k e Gass, šedesát šest, je odborník na optometrii
a žije se svou ženou na třináctimetrové dvoustěžňové
plachetnici Suzannah ve stejném přístavu na Seal
Beach, kde kotví i Lloyd, i když se nikdy předtím
nesetkali. Byl zapsán jako navigátor.
Herb Huber, šedesát sedm, dodavatel vybavení
a lodní inženýr ze San Franciska, veterán mnoha
závodů plachetnic, který se nyní plaví na svém Ericsonu 35 v Sanfranciském zálivu, a J i m Doherty, še­
desát sedm, spojovací technik, dědeček třinácti vnu­
ků a majitel Islandera 36 z Los Angeles, byli další dva
členové posádky, kteří byli přijati na základě kon­
kurzu.
V té době jsem se o tom dobrodružství doslechl i já
v dalekém Marylandu a taky jsem se přihlásil. Lloyd
měl tehdy několik dalších uchazečů, a tak mi napsal,
abych mu zaslal svůj životopis. Naštěstí pro mě os­
tatní kandidáti buď na lodi rozbíjeli věci, viditelně
se třásli nebo trvali na tom, že na příď polezou po
čtyřech. A tak mi Lloyd e-mailoval a já v lednu 2 0 0 5
89
Naše
životy
ovládají paradoxy
přiletěl do L. A., abych se zúčastnil zkušební plav­
by. Zdůrazňoval jsem svoji pětatřicetiletou zkuše­
nost v závodění na malých plachetnicích, ale o tom,
že jsem se nikdy neplavil na ničem delším než devět
metrů, jsem raději pomlčel, stejně jako o tom, že
jsem nikdy nebyl z dohledu pevniny. V můj prospě­
ch zapůsobilo, že jsem lékař, třebaže fakt, že jsem
psychiatr, vyvolal jisté (většinou nevyslovené) obavy.
Zkušební plavba dopadla dobře. Rozeznal jsem
pravobok od levoboku, nespadl jsem přes palubu
a dalo se předpokládat, že dva týdny na moři prav­
děpodobně přežiju. Byl jsem vybrán do kolektivu,
který později proslul jako „Půltucet špinavců". Sou­
hlasil jsem, že každý měsíc přiletím do Kalifornie
trénovat či závodit, než bude v červenci odstartován
Transpac. Slíbil jsem taky, že si opráším své znalosti
praktické medicíny a první pomoci a přestanu hovo­
řit o všech potenciálních zdravotních potížích a zra­
něních jako o „psychosomatických". Nejdůležitější
bylo, že jsme spolu nakonec všichni dobře vycházeli.
Nebyli mezi námi žádní drsňáci ani lidé, kteří si
mysleli, že sežrali všechnu moudrost. Při zpětném
pohledu se Lloydův intuitivní výběr posádky a tole­
rantní velení ukázaly být správné. Za celý půlrok, co
90
O mnoho přicházíme,
ale mnoho zůstává
jsme byli spolu, mezi námi nepadlo jediné hrubé
slovo. Přestože jsme se na začátku mezi sebou vůbec
neznali, na konci z nás byli přátelé.
Jakmile náš plán vyšel ve známost, museli jsme se
pochopitelně vypořádat s vtípky o viagře. Sponzo­
ruje nás její výrobce? (Ne, ale požádali jsme jej o to.)
Nakonec jsme si vymysleli uspokojivou odpověď:
Bereme si nějaké pilulky viagry na cestu, ale jen
proto, abychom nepadali z kójí.
Dlouhá zámořská cesta, jako každá výprava, v so­
bě skrývá naději i cestu do hlubin vlastní duše, pod­
stoupenou z důvodů, které mají málo co do činění
s výsledkem. Při našich raných zkušebních plavbách
do M e x i k a a kolem ostrova Sv. Barbary jsme zjistili
pár věcí. Zaprvé, naše plachetnice z roku 1 9 6 9 , dvanáctimetrováBwfrű/ű (což v jidiš znamená „ M i l á č e k " ) ,
a její obstarožní oplachtění nám prakticky znemož­
ňovaly udržovat krok s lehčími loděmi, zkušenějšími
posádkami a vyššími rozpočty. Zadruhé, vůbec to
nevadilo. Byli jsme tu, abychom dopluli na Havaj,
jak nejrychleji to dokážeme. Žádný z nás se dosud
Transpac nezúčastnil. M ě l a to být naše životní cesta
a stačilo nám se toho zúčastnit.
Závod dlouhý dva tisíce pět set mil začínal u Point
91
Naše
životy
ovládají paradoxy
Fermin západně od Los Angeles. Vál jen lehký větřík,
a jak den pokročil, skoro utichl. Za normálních
okolností bychom obeplouvali ostrov Catalina asi
v pět odpoledne, ale při rychlosti dvou uzlů jsme
míjeli blikající maják na západě až ve dvě ráno. Dru­
hý den nás proud zahnal o míli zpátky k pobřeží.
Nakonec se zvedla lehká bríza a my jsme učinili roz­
hodnutí, které se ukázalo jako špatné - že zamíříme
na sever k ostrovu Sv. Mikuláše, poslednímu severo­
americkému bodu před otevřeným Pacifikem. Když
jsme se v noci blížili k ostrovu, rozhodli jsme se, že
poplujeme ještě kus na sever kolem shluku roztrou­
šených skalisek. Vítr se změnil a najednou nás hnal
na severozápad, směrem k Aleutským ostrovům. Když
jsme zase byli schopni křižovat zpátky a kolem těch
skal, ztratili jsme na lodě, které v silnějším větru
mířily na jih, celé hodiny.
Tou dobou jsme také zjistili, že některé nové bate­
rie na lodi nefungují. To nás donutilo vypnout všech­
na světla a omezit rádiové spojení na ranní hlášení
pozice a večerní „kontrolu před spaním". Také to
zkřížilo naše plány spojit se občas s rodinami na
krátkých vlnách a přijímat zprávy o počasí z našich
počítačů.
92
O
mnoho přicházíme,
ale mnoho zůstává
Jakmile jsme zavedli systém hlídek - tři hodiny
služba/tři hodiny volno -, začali jsme vnímat nové
zkušenosti. M n ě poskytl nekonečný oceán lekci o mé
vlastní nepatrnosti. Bylo nemožné uvažovat o svém
okolí, aniž by si člověk naléhavě neuvědomil vlastní
zranitelnost. Měli jsme co jíst, vodu k pití a jeden
druhého k rozhovorům, ale celých čtrnáct dní jsme
nezahlédli jediný náznak lidské existence - ani loď,
ani letadlo. Jiní, zejména osamělí mořeplavci, proží­
vají daleko hlubší izolaci, ale pro mě to jako připo­
menutí naší odloučenosti, bezmoci a závislosti na
nepředvídatelných pohybech větru stačilo.
L o ď je, podle Samuela J o h n s o n a , jako vězení s do­
datečnou možností utonutí. Malá loď na širém moři
je vlastně mikrokosmos lidských zkušeností: osamě­
losti, spolupráce a stálé víry, že obratností, odhodlá­
ním a s trochou štěstí dokážeme překonat síly daleko
mocnější, než jsme sami. Jsme smítko vědomí ve
vesmíru, který je k našemu osudu naprosto lhostej­
ný. Přesto můžeme zvítězit, najít zemi a další přísluš­
níky lidského druhu.
Jakmile jsme se dostali do oblasti severovýchod­
ních pasátů, ověřili jsme si, že to je nejspolehlivější
systém počasí na zeměkouli; přesto jsme se modlili,
93
Naše
životy
ovládají paradoxy
aby vydrželo. Chvílemi jsme se ocitali na hranici
svých sil, když vítr vál rychlostí třiceti uzlů a my se
řítili po zpěněném moři jako blesk. Udržet kurz v no­
ci v těchto podmínkách vyžadovalo divoký taneček
u kormidla a hodně balancování.
Závod přes Pacifik na sklonku života je přesvědči­
vou metaforou o t o m , jak nejlépe čelit perspektivám
naší západní společnosti - při maximálním výkonu,
pod napnutým spinakrem, s vyskakujícími delfíny
po boku, ve společnosti spřízněných duší. Co může
být lepší?
Polovinu cesty jsme oslavili šampaňským a přitom
se zamysleli nad tím, že se nacházíme na místě, kte­
ré je vůbec nejvzdálenější od pevniny na celé země­
kouli.
Přestali jsme poslouchat hlášení o pozici z ostat­
ních lodí, protože nijak nepomáhala naší morálce ani
našim dalším plánům. Pasáty vály silněji či slaběji, ale
nikdy nás nezradily, a večer patnáctého dne jsme
spatřili záři světel z havajského ostrova Maui. Už
nám zbývala jen u sousedního Molokai poslední
změna kurzu a posledních dvaatřicet mil. Ukázalo se
však, že taky musíme naposledy čelit smrti.
Rozhodli jsme se vytáhnout relativně malý spi94
O mnoho přicházíme,
ale mnoho zůstává
nakr, který byl na lodi od šedesátých let. Když jsme
se v noci blížili k ostrovu M o l o k a i , bylo stále obtíž­
nější plachtu ve větru o rychlosti dvaceti uzlů ovládat
a nakonec se omotala kolem čelní podpěry stěžně.
Všichni vyběhli na palubu a snažili se plachtu stáh­
nout. Tři byli na přídi a tři v kokpitu, když kormidelník najednou na chvíli přestal dávat pozor. Vítr se
opřel do hlavní plachty a se zvukem, na jaký do smrti
nezapomenu, ji přehodil z jedné strany lodi na dru­
hou. Ve chvíli, kdy mi ráhno přesvištělo nad hlavou,
jsem si pomyslel, že to někoho zabilo a spadl přes pa­
lubu, nebo jsme přišli o stěžeň. Ukázalo se, že k žád­
nému z těch neštěstí nedošlo, a tak jsme přitáhli spinakr a pod blednoucím měsícem vpluli do svítání.
Když jsme dorazili na úroveň O a h u , vyšlo za námi
slunce a zaplavilo Diamond Head jasnou září nové­
ho dne. Za zvuků starého hitu Eagles „Už je to vyří­
zeno" z nás léta jako by spadla a na okamžik jsme se
cítili silní jako zamlada. Skončili jsme víc než dva dny
za první lodí v naší třídě; ztratili jsme na rychlosti,
ale nikoli na duchu či v srdci. Konečně, bylo nás šest
starých mužů na staré lodi a spěchali jsme do náručí
těch, kdo nás milují, a v jejich očích jsme už stejně
byli hrdinové.
95
Naše
životy
ovládají paradoxy
Již světla míhají se ve skaliskách,
den bledne, měsíc vstává pomalu,
hloub mnohohlasně sténá. Pojďte druzi,
čas ještě máme hledat nový svět!
Dost možná, že snad pohltí nás proud,
dost možná, šťastné ostrovy že stihnem...
Alfred Tennyson,
(překlad
96
Jaroslav
Odysseus
Vrchlický)
15. Na důležité otázky
nenacházíme odpověď
L
idé přicházejí za psychiatrem s mnoha otázkami.
Už samotný psychoterapeutický proces vyžaduje
sokratovskou metodu otázek a odpovědí. Terapeu­
tovým úkolem je formulovat doplňkové otázky. N e ­
očekává přitom definitivní odpovědi, nýbrž doufá,
že se osoba hledající jeho pomoc zamyslí nad svým
životem způsobem, který jí umožní změnit jej k lep­
šímu.
Veřejnost však od terapeutů naneštěstí očekává
rady. Je celkem jasné, kde tato mylná představa pra­
mení. Lidé, kteří se objevují v televizi a píšou knihy
typu „pomoz si s á m " , většinou vystupují velmi sebe­
jistě, jako kdyby byli obdařeni zvláštní moudrostí,
která je opravňuje radit ostatním, jak mají žít své
životy, jak vychovávat děti a řídit vztahy. N e n í tudíž
97
Naše
životy
ovládají paradoxy
nic zvláštního, když mi pacient, zejména na počátku
léčby, vypoví svůj příběh a zeptá se: „ C o bych měl
dělat?" Někdy je otázka o něco konkrétnější: „Mys­
líte, že bych se s tím chlapem měla rozvést?" Pacienti
většinou nemají rádi, když jim tu otázku vrátíte: „Co
myslíte vy, že byste měl/a dělat?" Předpokládají, že
to vím, ale z nějakých tajemných důvodů chci, aby
na to přišli sami. Ve skutečnosti to pochopitelně
nevím.
Domnívat se, že lidé jsou schopni rozhodnout se,
co je pro ně nejlepší, je věc důvěry. V tom spočí­
vá můj problém s televizními léčiteli. Přestože jejich
rady obvykle znějí rozumně, s člověkem, který sedí
před nimi, se většinou právě seznámili, ačkoli by ho
měli znát natolik dobře, aby rozpoznali, co je v jeho
zájmu a že by řešení měl najít sám. Potíž je v tom, že
skutečná psychoterapie vyžaduje čas, a to se před
televizní kameru nehodí, zatímco poradit je možné
hned na místě. Pokud je obecenstvo s odpovědí te­
levizního léčitele spokojeno, zatleská mu; osoba, kte­
rá u něho hledala p o m o c , spokojeně přikývne a za
pár minut je vše vyřízeno. J e n zřídkakdy se takové
pořady k jednotlivým případům vracejí a zjišťují, co
bylo dál.
98
Na
důležité otázky
nenacházíme
odpověď
Otázky, které klademe sami sobě, jsou odstup­
ňovány. Ty triviální se týkají každodenních rozhod­
nutí: Do čeho se mám pustit? Jakou barvou si vyma­
luji ložnici? Zvolím papírové, nebo plastové tapety?
Otázky vyššího stupně se týkají zásadnějších věcí:
Kde budu žít? S kým se ožením? J a k á práce by se mi
líbila? A v pozadí se tyčí ty nejdůležitější otázky: J a k
dodám smysl svému životu? Co se s námi děje po
smrti? Proč se hodným lidem stávají zlé věci?
Právě otázky druhého, vyššího stupně jsou vodou
na psychoterapeutův mlýn, přestože v centru pozor­
nosti jsou většinou symptomy:
Proč jsem pořád
smutný? Proč ve mně určité situace vyvolávají úz­
kost? Proč mě ta osoba, s níž jsem se oženil, rozčilu­
je? Proč jsou naše děti tak nevychované? Při hledání
odpovědí na tyto otázky často zjistíme, že hovoříme
o smyslu života, třebaže tyto velké otázky patří do
kompetence náboženství a příliš se netýkají praktic­
kých zájmů, které mají lidé obvykle na mysli, když
touží, abychom je zbavili emočních nejistot.
Naše životy a štěstí jsou však s velkými otázkami
bytí neoddělitelně spojeny. T o , že na ně nelze odpo­
vědět způsobem použitelným pro všechny, dělá hle­
dání odpovědí tak důležitým. Například vědomí
99
Naše
životy
ovládají paradoxy
vlastní smrtelnosti dodává času na závažnosti a nalé­
havosti. Víme, že úsloví „a pak žili na věčné časy"
platí jen v pohádkách. Obyčejní lidé mají čas vyme­
zený a je pro ně výzvou využít jej co nejlépe.
Toužíme po všem, o čem se domníváme, že by nás
učinilo šťastnými. Oblíbené je hromadění peněz,
přestože není jasné, zda jsou bohatí šťastnější než ti
chudší. Sníme o nekonečném vzrušení a jsme zkla­
máni, že se nám jej nedaří dosáhnout. Když se lidé
diví, proč někdo užívá drogy, které mu nevratně ničí
život, vždycky si myslím, že odpověď je zřejmá: tyto
látky způsobují, že se cítí dobře, tak jak toho nelze
jiným způsobem dosáhnout. (Nosíval jsem s sebou
samolepky, a kdykoli jsem objevil na parkovišti auto
s nápisem na nárazníku LÁSKA JE LEPŠÍ N E Ž DÁV­
KA, nechal jsem na předním skle vzkaz: „Zkusili jste
obojí?")
Nejúpornějším snem je hledání dokonalé lásky.
K přiživování této chiméry bohatě přispěl Holly­
wood. Lidé se věnují většinou marné honbě za oso­
bou, která je má spasit svou bezbřehou podporou
a obdivem, po němž všichni tolik toužíme. J e n má­
lokdy je součástí tohoto hledání otázka: Co bych měl
udělat sám se sebou, abych se stal hodným takové
100
Na
důležité otázky
nenacházíme
odpověď
lásky? Rádi bychom se hřáli na výsluní lásky, která
přehlíží, ba dokonce se kochá našimi chybami. S vý­
jimkou našich matek těžko najdeme n ě k o h o , kdo by
nám takovou lásku poskytl.
Chci tím říct, že pokud se soustředíme na malé či
středně důležité otázky a budeme ignorovat ty oprav­
du zásadní, jen stěží dosáhneme t o h o , po čem touží­
me. Je t o , jako kdybychom se dívali na obraz nebo
ho malovali a soustředili se pouze na popředí. V po­
zadí naší existence je duchovno. Můžeme se držet
nějakého náboženského dogmatu (lhostejno jakého)
a družit se se stejně smýšlejícími lidmi, nebo můžeme
hledat odpovědi, které nám umožní smysluplný ži­
vot, jinde. Ať už budeme či nebudeme odměněni
na nebesích, stejně získáme cosi, co nás povede ma­
toucím labyrintem, jímž musíme denně proplouvat.
Opravdu ztraceni jsme, jen když jsme příliš tupí, vy­
lekaní nebo šílení a nedokážeme si položit ty správné
otázky.
101
16. Vztahy působí mnoho utrpení
Žal
lze jen těžko vyjádřit slovy. Co jiného však
máme k dispozici, chceme-li, aby nám druzí ro­
zuměli? Truchlícího člověka nelze utěšit běžnými
triky ani jinými prostředky. Je to proto, že se indivi­
duální reakce na osobní ztrátu liší stejně jako naše
tváře a osobnosti. Největší naději na úspěch má
osobní přítomnost u truchlícího, ochota být s ním,
naslouchat mu a sdílet jeho bezmoc.
N e n í dobré truchlit o samotě. Často se stává, že
naši nejbližší, kteří se zdají nejvhodnější k tomu, aby
s námi sdíleli náš žal, jsou sami natolik zasaženi ztrá­
tou, že dokážou myslet jen na sebe. Proto mají děti,
které ztratily sourozence, často pocit, že je truchlící
rodiče opustili. A částečně je to i důvodem, proč se
rodiče, kteří přišli o dítě, tak často rozvádějí.
102
Vztahy
působí mnoho
utrpení
Smrt je náš velký nepřítel. Vysmívá se iluzím o tom,
že máme vše pod kontrolou, a ukazuje nám, jak jsme
bezmocní. I když je očekávána - v hospicích, domo­
vech důchodců -, přesto nás děsí. O to horší je, když
k ní dojde nečekaně, na porodním sále, na místě
radosti. Tady bývá naše odvaha podrobena opravdo­
vé zkoušce.
Vkládáme své naděje do dětí. Doufáme, že nás
budou milovat, jak to jenom děti dokážou, přenesou
naše geny do dalších generací, vyrostou ve šťastné
dospělé, kteří o nás budou pečovat, až zestárneme.
Stávají se naší součástí, ještě než jsme je poznali. Dřív
než se narodily, změnily náš pohled na nás i na naše
místo na světě.
Ať už máme či nemáme jiné děti, čerstvá miminka
zabírají velké místo v našich životech. Chránit je po­
kládáme za nejpříjemnější povinnost. Představujeme
si, jak se z nich pomalu, s naší pomocí, stávají své­
bytné osobnosti.
Zatímco se sny o našich vlastních životech scvrká­
vají a mění podle zkušeností, sny o nenarozených
dětech jsou čisté a nemají hranic. Jsou neověřené
skutečností a patří do říše nekonečných možností,
kde vládne mládí a krása, kde se nevyskytují žádná
103
Naše
životy
ovládají paradoxy
zlomená srdce, kde stáří přináší pouze moudrost
a kde čas není naším nepřítelem.
Tyto děti budou dokonalé, tak jak jsme my nikdy
nebyli. Budou skvěle prospívat ve škole. Budou žít
pod naší ochranou, dokud samy nebudou mít vlastní
děti, naše vnoučata, která budou rovněž úžasná. N e ­
narozené děti jsou nevyzkoušené přísliby, ale už pře­
dem je milujeme. Den, kdy se s nimi konečně setká­
me, by měl být plný radosti a pocitu naplnění.
Dětský pokoj září novostí, nad novou koléb­
kou visí chrastítka. Je tu i přebalovací stůl a plenky.
Uklidňující barva stěn byla pečlivě vybrána a houpa­
cí křeslo je připravené ke kojení. A po ruce je i hrací
skříňka s oblíbenou ukolébavkou. V autě čeká dět­
ská sedačka, v níž se dítě poveze z porodnice. Rodi­
na se těší na příchod nového člena.
A p a k . . . jsme pokřtěni ledovou vodou nečekané
smrti a nepředstavitelné bolesti. A nejhorší je vědo­
mí, že už nikdy nebudeme stejní, že tato ztráta je
nenapravitelná, bolest nikdy nezmizí a jediné, v co
můžeme doufat, je jakési otupělé smíření s osudem.
Ať už jsme, jací jsme, nebo se z nás stane cokoli,
navždy zůstaneme truchlícími rodiči. Zaplaví nás
velká vlna zoufalství a osamění a bezbřehý smutek.
104
Vztahy
působí mnoho
utrpení
Snad by bylo milosrdnější, kdyby i nám přestalo bít
srdce.
J a k truchlit a jak utěšovat truchlící, nás nemůže
nikdo naučit. Někteří lidé umějí tišit zármutek lépe
než jiní, ale tak je to u všech mezilidských vztahů.
Snad bychom v tom byli úspěšnější, kdybychom ten
proces lépe pochopili a dokázali do něj přenést své
životní zkušenosti.
Žal a truchlení obklopují nejrůznější mýty. Za
prvé, lidé tyto výrazy používají jako synonyma, přes­
tože to jsou dva odlišné pojmy. Žal jsou myšlenky
a hnutí mysli, které prožíváme, když zemře někdo,
koho jsme milovali. Je to intimní pocit ztráty. Truch­
lení je přenesení žalu navenek. Tento proces úzce
souvisí s konkrétním kulturním prostředím. V dneš­
ní Americe je nutné „dostat se z t o h o " . V kapitole
o osobních
ztrátách v Diagnostické a statistické pří­
ručce duševních chorob Americké psychiatrické spo­
lečnosti se mimo jiné píše: „O chorobné depresi
obyčejně nehovoříme, pokud symptomy nepřetrvávají alespoň dva měsíce po ztrátě." Jinými slovy, na
žal máte dva měsíce a pak se koukejte vzpamatovat,
jinak budete prohlášeni za duševně nemocné.
Podle dalšího rozšířeného mýtu truchlení probíhá
105
Naše
životy
ovládají paradoxy
podle jistého řádu. Tato domněnka je založena na
popisu Elisabeth Kiibler-Rossové, jak lidé reagují na
katastrofální zprávy: napřed je popřou a nakonec se
s nimi smíří. Lidé, kteří utrpěli ztrátu, ve skutečnosti
trpí pod náporem nejrůznějších protichůdných emo­
cí v naprosto nepředvídatelném sledu. Jsou ztráty,
s nimiž se musíme smířit, ale nikdy je opravdu nedo­
kážeme „přijmout".
Podle dalšího mýtu je žal cosi, čemu bychom se
měli vyhnout. Vyhnout se mu však nelze; nelze jej
přemoci, pouze prožít. Jedinou „léčbou" je naučit
lidi snášet zvláště zdrcující emoce, včetně úzkosti,
zmatku a touhy po smrti. Lidé v raném stadiu žalu si
běžně myslí, že „se zblázní".
T i , kteří utrpěli ztrátu, chtějí vědět: „Jak dlouho
mi bude tak strašně? Jaký má tenhle hrozný stav
ú č e l ? " Faktem je, že ztráta někoho blízkého nás ne­
zvratně změní. N e n í zde žádný „ k o n e c " , pouze ztlu­
mení. Dean Koonitz ve své knize Sole Survivor (Je­
diný, kdo přežil) píše:
Pokaždé, když zavítal na schůzky Soucitných přá­
tel, lidí, kteří ztratili své blízké, slyšel, jak ostatní
zdrcení rodiče hovoří o nulovém bodu. Byl to oka106
Vztahy
působí mnoho
utrpení
mžik, kdy jejich dítě zemřelo, od něhož datovali
jakoukoli další událost, ten okamžik, v němž je
ztráta srazila na kolena. Je to chvíle, kdy je vaše
chatrná krabička nadějí a přání - která vám kdysi
připadala jako nádherná skříňka plná zářivých
snů - obrácena dnem vzhůru a vyprázdněna a vy
jste zůstali bez vyhlídek. V jediném tiknutí hodi­
nek přestala být budoucnost královstvím možností
a zázraků a stala se místo toho obtížnou povinnos­
tí. Jediným místem vhodným k životu se vám jeví
nedosažitelná minulost. V tom nulovém bodu
existoval déle než r o k . . .
Další součást kulturní mytologie vážící se ke ztrátě
tvoří to, co nazývám „laciný žal". Ti z nás, kdo pro­
žili nejhlubší formu žalu krátce po smrti dítěte, oka­
mžitě rozpoznají výstižnost slov Teda Kennedyho,
který popsal smutek rodiny po smrti J o h n a F. Ken­
nedyho mladšího jako „nevýslovný". Co si pak má­
me myslet o kolektivním názoru na smrt tohoto mla­
dého muže.'
1
Stejně jako po smrti princezny Diany, emoce vyjád­
řené veřejností po smrti J F K mladšího byly výjimeč­
ně výmluvné. Vlastně jsme se přímo topili ve slovech
107
Naše
životy
ovládají paradoxy
televizních, rozhlasových a tiskových komentátorů,
různých učenců i lidí na ulicích, tvrdících před tele­
vizními kamerami, že „pro mě ztělesňoval styl a ele­
ganci", nebo „měl jsem pocit, jako by to byl můj
přítel". Viděli jsme bezpočet fotografií jeho syna,
ukazovaných jen proto, aby evokovaly alespoň stín
pocitu ztráty, který jsme cítili nad smrtí jeho otce.
Obecně vzato, na tom, že se někdo citově váže
k celebritám, včetně těch, které jsou slavné pouze
proto, že jsou slavné, není nic špatného. Nicméně
mnozí lidé, kteří je nemohou znát jinak než z obráz­
ků, k nim přesto lnou stejně silně jako nereálně.
Pro lidi kolem padesátky byl Kennedy pohledný
syn muže, v něhož kdysi vkládali velké naděje. Mlad­
ším ztělesňoval symbol kultury, která oslavuje mládí
a krásu, nerozlišuje mezi hvězdami a úspěchy a dává
přednost emocionálním zkušenostem v podobě tele­
vizních a filmových prefabrikátů. V tomto smyslu
byla jeho smrt přijata jako další podívaná, jako druh
zábavy, který někomu umožní vychutnat si intenziv­
ní a krátkodobý zármutek.
Co je na tom špatného? Pokud lidé chtějí sami sebe
přesvědčit, že smrt někoho cizího pro ně znamená
něco strašného, kdo může tvrdit, že na citech, které
108
Vztahy
působí mnoho
utrpení
chtějí vyjádřit, je něco neautentického? Tak tedy:
těm, kdo opravdu utrpěli ztrátu, to připadá jako žal
bez následků. Lidé si vychutnávají pláč a vědí, že za
pár dní, nanejvýš týdnů, se otřepou a budou žít dál
bez rozdrásaného srdce, které mívají ti, kdo přišli
o někoho opravdu drahého. T ě m , kdo takto trpěli,
veřejné projevy žalu provázející smrt celebrity připa­
dají prázdné. Jakmile se zpráva o vraždě Kennedyho
dostala na veřejnost, zaznamenala America Online
jednu zprávu za vteřinu. Všechny vlastně byly varia­
cemi na slova „jeho smrt se mě hluboce dotkla".
K podobným poselstvím se často druží vyjádření
sympatií rodině a povrchní přání, aby byli zase všich­
ni brzy šťastní. Pokud měli ti laciní truchlící v úmyslu
někoho skutečně utěšit, udělali by lépe, kdyby to
napsali a poslali těm, kdo zesnulé znali a milovali.
Jejich vzkazy znějí jako samolibá forma skupinové
terapie: jsme všichni smutní, musíte nás obdivovat.
Takový „žal" je parodií na citové zpustošení, tiché
a nenápadné, pociťované těmi, kdo ztratili dítě, sou­
rozence, rodiče. Kam se poděla nekonečná bolest,
bezesné noci, jistota, že je život navždy omezen ná­
hodnou, nevyzpytatelnou smrtí?
Kde je ten nevýslovný žal?
109
Naše
životy
ovládají paradoxy
Ztráta je nevyhnutelným průvodcem lidské exis­
tence. Čím déle žijeme, tím více ztrát utrpíme. Přiro­
zenou reakcí na ztrátu je žal - který hodně připomíná
depresi: smutek, pláč, nedostatek energie, nespa­
vost, nechutenství, problémy se soustředěním. Pro
depresi je také charakteristická ztráta sebeúcty. Truchlíme-li pro někoho drahého, jsme smutní, avšak vět­
šinou se pokládáme za plnohodnotné lidi.
Lidem, kteří trpí dlouhým či opakovaným smut­
kem, se snažíme nabídnout naději. Naše vlastní zku­
šenosti se ztrátou nám p o m o h o u stimulovat v sobě
schopnost utěšovat jiné. Truchlící jsou obzvlášť citli­
ví na klišé, jimiž se ti, jež osobní ztráta nepostihla,
snaží tišit jejich žal. Na internetu jsou stránky osob,
které ztratily někoho blízkého, plné hněvu lidí, kteří
se v nejhorších chvílích života setkávají s dobře mí­
něnými, ale neúčinnými pokusy o útěchu. Některé
z nich - a myšlenky, jež vyvolávají u truchlících jsme zaznamenali:
- Nachází se na lepším místě. (Ale já tam s ním ne­
jsem.)
- M á t e štěstí, že máte ještě jiné děti. (Nejsem šťastný.)
- Vím, jak se cítíte. (Copak vám taky umřelo dítě?)
110
Vztahy
působí mnoho
utrpení
- Co nás nezabije, to nás posílí. (Proč se tedy necítím
silnější?)
- Bůh na nás nenakládá víc, než můžeme unést. (To
se lehko řekne.)
- Jste tak silný; já bych to nesnesl. (Mám snad na
vybranou?)
- Můžete mít další dítě. (Takže tohle bylo na jedno
použití?)
T o , jak každý z nás prožívá žal, svůj osobní i dru­
hých, nás definuje daleko lépe než jiné vlastnosti.
Pokud se nám nepodařilo z vlastních životů tváří
v tvář nesmiřitelnému osudu vydestilovat cílevědo­
most, jak bychom dokázali přenášet naději na ty, kdo
se cítí zdrceni bezmocí a zoufalstvím? Všichni bez
rozdílu se s pomocí všech náboženských i filozofic­
kých názorů, které máme k dispozici, snažíme vypo­
řádat s vlastní smrtelností. Na t o m , zda ti, u nichž
hledáme p o m o c , vyznávají podobnou víru, hodně
záleží: jen tak nám mohou být užiteční. Člověk ne­
musí být zastáncem nějaké zvláštní doktríny, ale po­
máhá, když v něco věří - třeba jen v ušlechtilost
lidského ducha tváří v tvář neznámu.
Být smrtelným znamená nést strašné břemeno času
111
Naše
životy
ovládají paradoxy
a osudu. T í m , že toto břemeno s někým sdílíme, po­
máháme sami sobě stejně jako těm, jimž jsme nápo­
mocni. Děláme to v atmosféře bolesti i naděje, že
naše snahy nakonec probudí radost, která je rovněž
životním darem.
112
17. Všichni plujeme po proudu
Snaha
bránit sami sebe i ty, jež milujeme, je na-
prosto přirozená. Abychom toho dosáhli, budu­
jeme si životy tak, aby byly chráněné před nebezpe­
čím, jak přirozeným, tak umělým. Domy si obvykle
stavíme mimo záplavové území, dáváme své děti
očkovat proti nakažlivým nemocem, snažíme se žít
(pokud je to možné) v lokalitách, kde se vyskytuje
co nejméně zločinů, zamykáme dveře a instalujeme
do domů poplašná zařízení, trváme na t o m , aby
vláda kontrolovala jídlo, které požíváme, a určila
bezpečnostní normy pro auta, jimiž jezdíme, zapíná­
me si bezpečnostní pásy, používáme ochranné opa­
lovací krémy, vyhýbáme se cigaretám, cvičíme a mě­
říme si krevní tlak.
Navzdory těmto snahám o sebeochranu je vše113
Naše
životy
ovládají paradoxy
obecně známo, že dokonalé bezpečí je iluze a že naše
kolektivní vůle vytvořila svět, v němž jsou rizika vyš­
ší než kdykoli dříve. Nějak se stalo, že díky indivi­
duálním potřebám a touhám lidstva vznikla situace,
kdy spalujeme fosilní paliva rychleji než dříve, ničí­
me vzduch, který dýcháme, a rozpouštíme ledové
čepičky na pólech. A přesto žijeme dál a obáváme se
daleko nepravděpodobnějších hrozeb: násilných zlo­
činů, nemoci šílených krav, pandemie chřipky, tero­
ristických útoků.
V jistém hlubším smyslu závisí náš život na zá­
chranném člunu jménem Z e m ě na tom, jak spravu­
jeme svět, který je naším dědictvím. Součástí širší
pravdy je,
že je těžší tvořit a uchovávat než ničit.
Každého osmnáctiletého mládence nebo dívku mů­
žete v několika týdnech dokonale vycvičit ve střílení
na lidi a vyhazování věcí do povětří. Naučit je za­
chraňovat lidi trvá podstatně déle.
Žijeme ve světě, v němž mají všechna naše rozhod­
nutí okamžité následky. Koupíme-li si jednu věc,
nebudeme si moci koupit něco jiného; dáme-li si
panáka, budeme se hned cítit skvěle; pojedeme-li
rychleji, budeme dříve u cíle; koupíme-li si větší dům,
uděláme dojem na ostatní. Dosah našeho myšlení je
114
Všichni plujeme po
proudu
očividně krátkodobý. K získání dlouhodobějšího vý­
hledu, například naplánování odchodu do důchodu,
je zapotřebí jisté úsilí, které m n o h o lidí odmítá vy­
naložit. Oč těžší pak je žádat po lidech, aby uvažovali
o tom, jak bude vypadat planeta, na níž budou žít
jejich děti a vnuci?
Lidskou existenci nejvíc ohrožuje touha přizpůso­
bit svět okamžitému uspokojení všech přání. Což je
pochopitelně základem filozofie konzumní společ­
nosti. J e n se podívejte na vzkazy zašifrované v rek­
lamách, jež nás zahlcují. Znovu a znovu nám ukazují
obrázky lidí, kteří si zjevně užívají daleko víc než my.
Jsou mladší, atraktivnější, mají víc přátel a nekoneč­
nou spoustu volného času. J a k bychom se jim mohli
přiblížit? Utrácením více peněz, samozřejmě. Když
si koupíme lepší auto, módnější šaty, budeme brát
správný lék proti pálení žáhy, zhubneme o patnáct
kil, zbavíme se těch nepěkných vrásek, naše životy
se dramaticky zlepší.
Všichni snad máme tolik rozumu, abychom po­
znali, že t o , jak vypadáme a co máme, nás na stránky
bulvárních časopisů nedostane. Přesto jsme poháně­
ni chronickou nespokojeností. Navíc je těžké žít ve
světě, kde jsou všichni lidé daleko spokojenější než
115
Naše
životy
ovládají paradoxy
my. To vytváří jakýsi druh nevratné společnosti, spo­
lečnosti na jedno použití, která neustále touží po
něčem „novém a lepším". A tento stav mysli plodí
chamtivost a závist, hříchy, jež jsou oprávněně nazý­
vány smrtelnými.
Náš neúnavný hon za posledními novinkami je
m o t o r e m , který pohání konzumní kulturu, jejíž ved­
lejší produkty a jevy jsou hrozivé. Patří mezi ně i zře­
telné zhoršování životního prostředí a kvality naše­
ho života.
Oč bezpečněji bychom se cítili, kdybychom nebyli
závislí na cizí ropě? J a k é by byly naše vztahy se
zbytkem lidstva, kdyby tato potřeba neovlivňovala
naši zahraniční politiku? Co by byl každý z nás ocho­
ten udělat (či obětovat), abychom dosáhli žádoucího
stavu energetické nezávislosti? Tyto otázky bychom
si měli klást místo těch, jimiž se nyní zabýváme.
V současné době se chováme jako národ poháněný
strachem. Proč nás islámští fundamentalisté nenávi­
dí? Co máme dělat, abychom jich co nejvíc zabili
nebo zavřeli? Kolik mučení je přijatelné pro naši
ochranu?
Spojitost mezi nenasytným využíváním světových
zdrojů a naší náchylností používat zbraně pro zajiš116
Všichni plujeme po
proudu
tění národních zájmů nemusí být na první pohled
zřejmá. Život nás však učí, že vše souvisí se vším.
Toto je jedno velké poučení z psychoterapie: Dokud
si nepřestaneme logicky vysvětlovat důvody, proč se
snažíme zbavit zodpovědnosti, nedokážeme pocho­
pit základní pravdu, že jsme stále stejní ve všech
oblastech našeho života. Strážný v koncentračním
táboře se nemůže očistit tím, že byl dobrý rodič
a manžel.
Vojáci ve Vietnamu často hovořili o tom, co budou
dělat, až se jednou vrátí do normálního života, jako
by nic z t o h o , co dělali během války, se zbytkem je­
jich života nesouviselo. Teprve později, když je trá­
pily noční můry a vztahy s nejbližšími byly narušeny,
pochopili, jak moc byla tato domněnka klamná.
Stejně je tomu i s národem. Nemůžeme konzumo­
vat věci a hromadit odpad a znečišťovat prostředí,
aniž bychom za to zaplatili. A stejně tak nemůžeme
bombardovat a mučit a pošlapávat lidská práva, aniž
bychom dali v sázku zdravý rozum. Lidé, kteří mají
strach, se obvykle nerozhodují správně. Proto potře­
bujeme vůdce, kteří zváží důsledky války, dříve než
ji začnou. Potřebujeme od nich, aby se rozhodovali
uvážlivě a říkali nám pravdu.
117
Naše
životy
ovládají paradoxy
Násilí má na světě své místo, pokud je používáno
k sebeobraně a ochraně hodnot, pro něž stojí za to
žít. Pokud se z něj namísto posledního útočiště stane
jakýsi reflex, automatická reakce na nejhlubší děsy,
riskujeme stejně jako ti, koho chceme zničit. Žádné
podnikání, které je primárně destruktivní, nám ne­
zajistí bezpečí. Násilí je svůdné, protože - jako všech­
ny nejjednodušší nápady - funguje okamžitě. Mrtví
nám nemohou ublížit. Co když nás však proces za­
bíjení nějakým základním způsobem změní? Co se
stane, když zabijeme nevinné? Co když z nás zabíjení
udělá stejné tvory, jako jsou ti, které nenávidíme?
Jonathan Shell v článku o národní reakci na obrázky
z masakru v My Lai v časopise Life říká:
Ať
už
se
nám
jen
zamrazí,
naší součástí.
když to
dřív,
naše
potlačit
masakr do
vstoupil a stal se
Volá po
jako
by se nic
avšak
nás
sebezpytování a
volání potlačíme a
které nikdy
telné,
ten
podaří zármutek
pokusíme
nestalo,
nevyprchá,
v
nás
nejcennější schopnosti
a
akci,
nás
ale
se
chovat jako
vědomí o
té události,
způsobí nepostřehnu­
rozhodující vnitřní změny,
zničí naše
tože jestliže se smíříme s tímto,
118
po
nebo
které oslabí
duše.
Pro­
smíříme se se vším.
18. Můžete se změnit, aniž byste zanevřeli
na to, jací jste byli dřív
Nedávno
jsem se vrátil do West Pointu na setkání
po pětačtyřiceti letech. N á m z ročníku 1 9 6 0 je
už šedesát sedm let. Prožili jsme toho hodně: přistání
na Měsíci a válku ve Vietnamu, konec studené války,
do níž jsme se zapojili v roce 1 9 5 6 , nástup internetu,
pouštní války. J e n polovina z nás si odsloužila dva­
ceti či třicetiletou službu v armádě. Zbytek zvolil
civilní zaměstnání jako obchodníci, inženýři, právní­
ci a dokonce se našel i jeden či dva básníci. Z pěti set
padesáti absolventů je dvaaosmdesát mrtvých. Prvního
spolužáka jsme ztratili při autonehodě týden po ab­
solutoriu; poslední zemřel na rakovinu plic dva týdny
před setkáním. Dvanáct z nás přišlo o život ve Viet­
namu. T e ď už, jak se dalo čekat, umíráme rychleji.
Bylo užitečné vrátit se po tolika letech do té pev119
Naše
životy
ovládají paradoxy
nosti našeho mládí. Vypadá to tam skoro stejně.
Pseudogotická žulová kasárna byla rozšířena, aby
pojala více kadetů. Protestantská kaple stále vévodí
areálu z vršku. Vyrostly tu nové stavby a fotbalový
stadion se vylepšil, na rozdíl od fotbalového muž­
stva. Při přehlídce vypadají oddíly kadetů stále ještě
jako nejlépe vycvičené na světě, ačkoliv je mezi nimi,
dokonce i v jejich čele, vidět pochodovat ženy, což
je pro nás starší absolventy, vychované v až klášterní
uzavřenosti výhradně mužského společenství, poně­
kud zarážející.
O t o m , že se to místo opravdu změnilo, jsme se
přesvědčili až v pátek večer při večírku v Eisenhowerově sále, kde J o n Stewart předváděl execírku před
stovkami kadetů. Všichni byli nadšení.
Katedra historie shromažďuje ústní vyprávění ab­
solventů, kteří se zúčastnili boje, patrně ve snaze
poskytnout současným kadetům informace, jež by
jim posloužily v budoucích válkách. Z t o h o důvodu
se i mě mladý seriózní major vyptával na mé zkuše­
nosti vojenského lékaře ve Vietnamu. Nějaké otázky
mi poslal předem. (Jak se mají kadeti nejlépe připra­
vovat na plnění důstojnických funkcí v nestandard­
ním prostředí?) Já však chtěl hovořit o něčem jiném:
120
Můžete
se
změnit..
Co si má počít voják, který zjistí, že odůvodnění
války, do níž byl poslán, vůbec neodpovídá tomu, co
vidí na místě?
Já jsem se ve Vietnamu přesvědčil, že se, navzdory
proklamacím o naší snaze „získat jejich srdce a du­
š e " , k Vietnamcům chováme opovržlivě. Všeobecně
se jim říkalo „rákosníci" a „šikmoocí". J a k o lékař
jsem měl za úkol pečovat o zajatce, kteří byli mučeni
při výslechu. Zpravodajský důstojník našeho pluku
mě požádal, abych zajatcům podával prostředek,
který dočasně paralyzuje dýchací svaly, aby promlu­
vili. Bylo mi to silně proti mysli a po šesti měsících,
při předávání velení novému velícímu důstojníkovi,
jsem proti tomu veřejně protestoval. Byl jsem zatčen
za „chování nevhodné pro důstojníka" a moje karié­
ra ve vojenské medicíně skončila.
Tentokrát to bylo poprvé od chvíle, co jsem se před
šestatřiceti lety vrátil z Vietnamu, kdy West Point
projevil zájem o t o , co se mi tam přihodilo. A tak
jsem ze sebe na videokameru vychrlil vše, co jsem za
hodinu stačil, o tom, co jsem tam viděl, dělal a naučil
se. Kadetům jsem toho m o c neporadil. J e n jsem odvyprávěl svůj příběh a požádal je, aby uvažovali
o tom, kdo jsou a zda se jejich povaha dokáže smířit
121
Naše
životy
ovládají paradoxy
s povinnostmi vojáka, co snesou a co ne. Netuším,
zda tuto nahrávku vůbec kdy nějaký kadet spatří, ale
stejně to pro mě byl významný okamžik. Byla to
zpověď muže, který čelil neřešitelnému konfliktu
mezi loajálností k armádě a nejhlubším přesvědče­
ním o poslání lékaře, amerického vlastence a svo­
bodného muže.
A vším tím se prolínala má láska k West Pointu,
která mě přivedla zpátky, abych oslavil své pouto
k místu, kde jsem se naučil, co znamená čest a po­
vinnost. Snažil jsem se tím celý život řídit, byť za cenu
t o h o , čím jsem chtěl být.
Odpoledne, když jsem odjížděl z domova na toto
setkání, jsem dostal e-mail od matky mladého absol­
venta West Pointu, který nedávno padl v jižní Asii.
Přečetla si moji knihu a chtěla, abych ji utěšil v jejím
zármutku. Poslal jsem jí modlitbu, kterou jsem složil
pro truchlící rodiče po smrti svého šestiletého syna:
Kéž bychom všichni našli klid v naději, že naše děti,
jejichž
krátké
životy
jsou nyní hosty andělů,
lásku,
bezpečně
122
nám
tolik
radosti,
že nás stále milují,
cítí naši
očekávají náš příchod a
uzavřeny
v
našich
přinesly
vědí,
srdcích.
že jsou
navěky
Můžete
se
změnit...
V průběhu setkání se konala vzpomínková b o h o ­
služba za naše zemřelé spolužáky, při níž jejich jména
vyvolávali ti, kdo byli jejich nejbližšími přáteli. M o d ­
lili jsme se za jejich nesmrtelné duše a zazpívali jsme
školní hymnu. Poslouchali jsme obligátní vzpomíná­
ní starých generálů ve výslužbě, plná klišé o cti a po­
vinnostech a svobodě, které jsou pro muže, ať už
zemřeli hrdinsky či ne, zcela nepodstatné a tak vzdá­
lené jejich dávným myšlenkám a obavám, jež nijak
nesouvisely s vlasteneckým hávem, do něhož chce­
me nyní zahalit jejich duše.
V kapli ve West Pointu, stejně jako před černou
žulovou zdí ve Washingtonu, jsem si vzpomněl na
své spolužáky padlé ve Vietnamu, věčně mladé, ne­
smrtelné v mé smrtelné mysli. Ti nezestárnou a nezeslábnou jako my ostatní. Nebudou dohasínat na
bolestných lůžkách. Snad měli prese všecko štěstí. Co
ale ty nezazpívané písně, nenarozené děti a vnukové,
klidné radosti dlouhotrvající lásky? To vše jim bylo
odepřeno.
Kruh se, jak se zdá, nikdy neuzavře. Obávám se,
že mladí muži a ženy stále ještě umírají z důvodů,
které za čtyřicet pět let ode dneška přimějou další
skupinu starých absolventů vzdát čest jejich památce.
123
19. Smysluplný život posiluje duši
Ze všech důvodů, proč pracujeme, je snaha zanechat po sobě stopu nejzávažnější. Během praxe
mezi lidmi, kteří se k vám obracejí o p o m o c , lze
snadno upadnout do lékařského stereotypu diagnó­
za - léčení. Rozeznat depresi a úzkost, dvě nejobvyklejší poruchy, kvůli nimž lidé vyhledávají psychiatra,
není nic těžkého. Skutečnost, že nyní máme léky,
které dokážou odstranit toto těžké břemeno, může
poněkud zamlžit fakt, že štěstí je daleko víc než
nepřítomnost deprese.
Často lidem říkám, že lék, který jim předepíšu, jim
má pouze ulevit od deprese: od té tíhy, temného
mraku, okovů, které olupují jejich životy o radost,
noci o spánek a nejbližší vztahy o potěšení z druž­
nosti a důvěrnosti. M n o h a lidem to stačí. Jsou vděč124
Smysluplný život posiluje
duši
ní za vytouženou úlevu od bolesti. Pro mnohé je to
jako vysvobození z vězení, přestože důležitá otázka
zůstává: osvobozeni k čemu?
A přece, radost není nedostatek žalu a zdraví není
nedostatek bolesti. Šťastnými nás činí t o , co dělá­
me a s kým jsme. Naše smrtelnost nás konfrontuje
s otázkou po smyslu života. Jaký smysl má každo­
denní pachtění? Většina z nás má nyní čas na to, aby
zvážila důvody pohánějící naši práci i naše hry.
Z prosté rovnice mezi prací a konzumací čiší prázd­
nota. („Nakupuji, tedy jsem.") Žádný z nás není tak
mladý či bohatý, aby dokázal žít jako ikony, které si
vytváříme, abychom přiložili pod kotle obchodu.
Nikdo není vůči těmto vlivům imunní, všichni jsme
ohroženi jejich plytkostí. Obrázky lidí, kteří po sobě
v obchodech doslova šlapou, aby získali výhodný
nákup, zejména o trefně pojmenovaném „černém
pátku" po Díkůvzdání, jsou výmluvné a znepoko­
jivé.
V každodenním životě se otázky hodnoty osob­
nosti často vracejí, ale málokdy bývají vysloveny.
Nejvíc je to patrné na životech čerstvých penzis­
tů. J s m e natolik definovaní naší prací, že je bez ní
ohrožena naše identita. Pokud nemáme něco jiného,
125
Naše
životy
ovládají paradoxy
u čeho bychom mohli zakotvit, hrozí nám, že zmizí­
me, že začneme být pro ty, kdo jsou ještě produktivní,
neviditelní. Nejsamozřejmější spojení se smyslupl­
ným životem představují naše rodiny. V této společ­
nosti je však postavení postarších občanů natolik
znehodnocené, že jsou i rodinná pouta zatížena men­
tálním a fyzickým úpadkem.
Základy tohoto nezáviděníhodného stavu jsme
položili volbou v mládí. Povaha většiny práce - opa­
kující se a neuspokojivé - působí, že svá zaměstnání
nepokládáme za víc než prostředek k obživě, který
nám umožňuje ve volném čase dělat t o , co se nám
skutečně líbí, takže obecně příliš nepřispívají k naše­
mu sebevědomí. Krátce řečeno, strádáme nedostat­
kem smyslu.
J s e m přesvědčený, že tato prázdnota může za to,
že máme tak rádi náboženské organizace. Jsme ne­
spokojení, znepokojuje nás smysl života, bojíme se
konečnosti smrti, zoufale toužíme po vysvětlení své
existence a dychtíme po ujištění, že za naším každo­
denním pachtěním je nějaký záměr. T í m , že přijme­
me boží soubor pravidel, vyžadující pouze, abychom
se pravidelně scházeli se spoluvěřícími, abychom se
utvrdili ve víře, ujistíme se, že nejsme sami tváří
126
Smysluplný život
posiluje
duši
v tvář velkým mystériím života a smrti, a ať jsme
v životě jakkoli nešťastní, nakonec nás čeká spása.
Víra však nepředstavuje jedinou cestu ke smyslu­
plnému životu. Našeho světa a lidí, kteří tu žijí, je
možné si vážit, přijmout nejistotu, která je pro něj
příznačná, a věřit v naše lepší stránky. A navíc by
nám prospělo, kdybychom netrvali jen na vžité kon­
cepci etiky a byli ochotni přijmout nenásilně hlásané
jiné pojetí, byť je nám v podstatě cizí. Pokud doká­
žeme spasit vlastní duše, ať už to pro každého z nás
znamená něco jiného, můžeme to pokládat za obrov­
ský úspěch.
127
20. Není dobře býti člověku samotnému
Manželské páry tvoří méně než polovinu ame­
rických domácností. M n o h o lidí žije v jakémsi
„netradičním" uspořádání. Pro některé je to dočasná
situace, období, kdy hledají vhodného partnera. J i n í
zůstávají svobodní úmyslně a dobrovolně.
Největší pozornost je věnována svobodným lidem
mezi dvaceti a třiceti lety. Ti bývají tématem zábav­
ního průmyslu. Záměrně oddalují manželství a od­
dávají se „kmenovým zábavám" mezi důvěrnými
přáteli. Na lidech, kteří mě vyhledávají nejčastěji, nic
fascinujícího není. Obyčejně jsou ve středním věku
a pokoušejí se po letech prožitých v manželství vy­
rovnat se se samotou.
Ať už někdo někoho opustí sám, nebo je opuštěn,
rozpad vztahu, do něhož jsme vložili mnohé naděje
128
Není dobře
býti
člověku
samotnému
a dlouhé roky života, je skličující zkušenost. Fakt, že
to může znamenat i finanční katastrofu a kompliku­
je to výchovu dětí, má za následek, že řada lidí raději
setrvává v nešťastném svazku.
Jsme natolik společenští, že pokládáme za normál­
ní, aby se vesmír skládal z lidí, kteří žijí v párech,
a nebýt součástí páru s sebou nese společenské stig­
ma. Svobodní lidé se po dosažení určitého věku cítí
méněcenní. M a j í sklon sdružovat se v organizacích,
jejichž hlavním cílem je najít jim partnera. Čtyřicet
milionů Američanů používá internetovou seznamku
a osobní inzeráty na internetu představují pětisetmilionový obchod. Inovace jako „rychlé rande", „tiché
rande" a „schůzky p o t m ě " slouží lidem s nedostat­
kem času či trpělivosti pro tradiční způsob setkávání
jako zkratky. Zábavné televizní pořady ze skutečné­
ho života, reality show, zobrazují proces hledá­
ní partnera jako emotivní ekvivalent kontaktních
sportů.
T i , kdo se rozhodli zůstat svobodní, se mohou
připojit ke společenstvím, která si mezi sebou posi­
lují sebevědomí, jako quirkyalone.net nebo agresiv­
ní leatherspinsters.com. Tato společenství hlásají, že
lidé mohou žít šťastným svobodným životem, aniž by
129
Naše
životy
ovládají paradoxy
byli omezováni „tyranií dvojic". Jediné, co by měli
udělat, je zapojit se do sítě stejně smýšlejících lidí.
Všechna tato hnutí mají společný problém: co je
podstatou štěstí a za jakých okolností ho lze dosáh­
nout. Ze všech věcí, po nichž lidé touží - finanční
zajištění, smysluplná práce, uspokojivé trávení vol­
ného času, přátelství -, se nejvíc pídí po dlouhodo­
bém důvěrném vztahu s jinou lidskou bytostí, obvyk­
le - ale ne nezbytně - opačného pohlaví. Uspokojení
z takového vztahu je založeno na rozmnožovacím
instinktu a překonává všechny ostatní pudy, které
nejsou přímo spojeny s přežitím.
D o k o n c e i v době, kdy už lidé po rozmnožování
netouží či už není možné, neztrácí psychická potřeba
intimního vztahu na síle. J e n málo z nás dokáže být
šťastných, když jsme delší dobu sami. T i , kdo to
dokážou, obvykle mají nějakou stejně mocnou ná­
hražku, jako třeba náboženství, řešení nějakého vý­
znamného úkolu či jinou zajímavou dobrodružnou
činnost.
Většina z nás cítí potřebu milovat a být milován
víceméně neustále. Pokud jsme o tuto zkušenost při­
praveni, stáváme se zahořklými a znechucenými.
Lidé, kterým zemřel druh nebo družka, si mohou
130
Není dobře
býti
člověku
samotnému
lásku a věrnost ztracenému partnerovi uchovávat ce­
lá léta. Přestože již nejsou součástí páru, nikdy se
nepřenesou přes svůj žal a celá léta žijí ze vzpomínek
a naděje na shledání na věčnosti. Po rozvodu se něco
podobného vyskytne jen málokdy, pro tuto situaci
je charakteristický pocit marnosti a vztek. Někdy
není lepší milovat a ztratit.
Třebaže se to snažíme popírat („Jsme svobodní
a h r d í ! " ) , jen málokdo netouží po tom, být součástí
páru. M o ž n á jako svobodní fungujeme stejně dobře,
pracujeme stejně produktivně a máme stejně uspo­
kojující přátele, ale k hledání někoho, koho bychom
mohli hýčkat, nás v každém věku pohání něco silněj­
šího než nátlak rodičů nebo společnosti.
Je to víc než touha po společnosti. M á m e potřebu
odrážet se v očích někoho, kdo nás bere jako nepo­
stradatelnou součást svého života. Hledáme (a jen
málokdy nacházíme) bezvýhradnou lásku. Hodně se
diskutuje o tom, zda je vůbec možné něco takového
očekávat od dospělého, který není naším rodičem.
Často musíme ve svých požadavcích o hodně slevit.
Nejdůvěrnější vztahy, zvláště ty dlouhodobé, mají
charakter dohody a jeví se víceméně jako nepsaná
přátelská smlouva o vzájemném poskytování služeb.
131
Naše
životy
ovládají paradoxy
Z hlediska tradice je to celkem logické: muž se
staral o prostředky k životu a žena poskytovala do­
mácí a vychovatelské služby. Na oplátku tvořily obě
strany společenství zahrnující pravidelný (třebaže
nudný) sex, ekonomicky životaschopný svazek, sta­
bilní prostředí pro výchovu dětí, které pak naplňo­
valy naše osobní i společenské očekávání.
Manželská fronta se začala hroutit s dostupností
spolehlivé antikoncepce a větší ekonomickou nezá­
vislostí žen, které často z důvodu budování kariéry
odkládaly porod na později. Od mužů se začala oče­
kávat pomoc v domácnosti a o m o c a rozhodování
se museli dělit se ženami, které už nebyly finančně
vázány na manželství. Rozvod se stal snadnějším
a méně stigmatizujícím, a tak bylo vidět stále víc
mužů a žen, kteří pochopili, že není důvod žít a být
nevěrný lidem, jichž už si neváží a nic k nim necítí.
Ironií tohoto vývoje je, že namísto aby přibylo svo­
bodných, máme nyní více lidí v druhých a třetích
manželstvích.
Rada nadějných dobrých nápadů z šedesátých let
minulého století se však nikdy neosvědčila: napří­
klad život v komuně, který měl zrušit důvody k žár­
livosti. N e b o formální svatební smlouvy specifikující
132
Není dobře
býti
člověku
samotnému
odpovědnost obou stran. N e b o sliby, že zůstane­
te s tím druhým „dokud se oba budeme milovat".
O tom už se teď nemluví ani nepíše. Lidé dávají
zjevně přednost trvalým slibům, které plní jen polo­
vina z nich.
N e m á smysl stále opakovat, že by věci mohly být
jiné. Ze bychom měli být všichni spokojení sami se
sebou, radovat se, že máme spoustu přátel a tolik
příležitostného sexu, kolik se nám zachce, aniž by­
chom zatížili vztahy manželstvím. V touze po jiné
osobě, která nám s vážnou tváří slíbí, že nás bude
milovat věčně, nehraje logika žádnou roli. I když to
asi tak dlouho nevydrží, alespoň chvíli budeme vy­
padat jako „normální" lidi. Ostatně, vždyť to může­
me zkusit znovu.
133
21. Hlavní rozdíl mezi inteligencí
a h l o u p o s t í s p o č í v a v tom,
že inteligence má své hranice
Lidé
hodně sází na lidský rozum. Domníváme se,
J ž e právě rozum nás odlišuje o d všech stvoření
pobývajících na zemi. Proč tedy většina našich debat
na národní úrovni zní jako schůzka spolku oslů?
Vzpomeňme na dlouze se vlekoucí dohadování
o instalaci pomníku Deseti přikázání. Nechce se věřit,
že konflikt mezi křesťanskými fundamentalisty a námi
ostatními je jaksi stejně legitimní jako rozpravy o svo­
bodě vyznání a ustanovení prvního dodatku ústavy.
Napřed proberme uctívače pomníku. (Lepší pří­
klad „zlatého telete" aby pohledal. Kde je ten Mojžíš,
když ho potřebujeme?) M ů j spolužák z West Pointu
a vrchní soudce Nejvyššího soudu v Alabamě, R o y
M o o r e , dal před několika lety umístit v předsálí
soudní budovy v Montgomery pomník Deseti přiká134
Hlavní rozdíl
mezi
inteligencí a
hloupostí...
zánř, vážící skoro patnáct centů. (V současné době
pomník putuje po zemi na plochém valníku.) V sou­
vislosti s tím prohlásil, že ta přikázání jsou „morál­
ním základem amerického práva". Hloupější odůvod­
nění snad už neexistuje.
Sedm z deseti přikázání má s americkým právem
společného jen pramálo. Až na zákaz vraždy, krádeže
a falešného svědectví nám zůstávají pouze instrukce
ohledně klení, rytí obrazů, dychtění po něčem, cizo­
ložství a ctění rodičů. Žádná z posledně jmenova­
ných není předmětem současného zákonodárství.
Pro křesťany (a židy) je pochopitelně nejzákladnější:
„Já jsem Hospodin, Bůh tvůj. Nebudeš míti bohů
jiných přede m n o u . " Pro muslimy to zní „Není Boha
kromě Alláha a M o h a m e d je jeho p r o r o k . " Můžete
si vybrat, jste-li pravý vyznavač jednoho z těchto
náboženství, buď toto přikázání přijmete, nebo jste
ztraceni.
Víra dodávala lidem odvahu a morální jistotu bě­
hem boje za lidská práva a posilovala protestují­
cí a jejich vůdce v boji proti zastáncům segregace,
z nichž mnozí, například členové Ku-klux-klanu, se
odvolávali na vlastní verzi křesťanství, údajně ospra­
vedlňující jejich odpor proti rovnosti ras.
135
Naše
životy
ovládají paradoxy
Lidé, kteří se shromáždili v M o n t g o m e r y , aby pro­
testovali proti odstranění pomníku Deseti přikázání,
jsou duchovní nástupci segregacionistů, což dokazu­
je vlajka konfederace, kterou se ohánějí. Na rozdíl
od všezahrnující, nenásilné a všeodpouštějící víry,
která inspirovala účastníky pochodů za lidská práva,
je víra fundamentalistů násilná, povýšenecká a sou­
zní s postojem dalšího alabamského hrdiny z roku
1 9 6 3 , guvernéra George Wallace, který inicioval ob­
čanskou akci proti desegregaci státní univerzity, po­
věstné „stání ve školních vratech".
Zdánlivým pilířem konzervativní víry je omeze­
ní vměšování vlády do lidských životů. Stejně jako
v případě deseti přikázání však konzervativní funda­
mentalisté touží vnutit své názory na společnost os­
tatním, obvykle na morálním a náboženském zákla­
dě. Trvají na určitém výkladu bible, což někdy silně
připomíná íránské teokraty. Nedbají na t o , že si je­
jich výroky protiřečí. Kupříkladu jsou striktně proti
ničení nenarozených
životů,
zatímco podporují,
a dokonce by i rádi rozšířili trest smrti.
Podle mě je důležité si uvědomit, že politická pře­
svědčení neexistují vedle sebe, nýbrž v jakémsi kru­
hu, v němž k sobě mají extremisté na protilehlých
136
Hlavní rozdíl
mezi
inteligencí a
hloupostí..
koncích blíž než ke středu. Extrémní konzervatismus
je fašismus, extrémní liberalismus je komunismus.
Hitler a Stalin - teoreticky na opačných stranách
politického spektra - oba vytvořili totalitní státy
a zavraždili miliony lidí. Geniálnost amerického vlád­
ního systému spočívá v tom, že už více než dvě stě
dvacet let funguje jako jakýsi politický gyroskop,
který se zatím vyhýbá extrémům a všem nám umožňu­
je svobodně prožít své životy a - s výjimkou občan­
ské války - nesouhlasit jeden s druhým bez krveprolití. Významné diskuse, které v této zemi probíhají,
mnohdy nevedou liberálové s konzervativci, nýbrž
extremisté a umírnění.
Harrisův průzkum veřejného mínění z roku 2 0 0 4
je poučný. Nijak nepřekvapuje, že devadesát procent
dospělých Američanů prohlašuje, že věří v Boha. Za­
jímavější však je, že polovina Američanů věří v du­
chy, třetina důvěřuje astrologii a čtvrtina je přesvěd­
čená, že se do nich převtělili jiní lidé. Dvě třetiny věří
v ďábla a peklo (ale nikdo neočekává, že se tam sám
ocitne). Jiný výzkum odhalil, že třikrát více Ameri­
čanů (osmdesát tři procenta) věří, že se Ježíš zrodil
z panny, než v evoluci (dvacet osm procent).
Ach j o . Evoluce. Kreacionisté, neschopní přijmout
137
Naše životy
ovládají paradoxy
vědeckou teorii, která tolik odporuje jejich výkladu
bible, nyní přišli s alternativním výkladem: byl to
inteligentní záměr a spletitost světa svědčí o existen­
ci jakéhosi kosmického designéra, nejvyšší tvůrčí by­
tosti. Proti jasným fyzickým důkazům Darwinovy
teorie sesmolili biblický příběh, který nemůže být
vědecky ověřen, a proto ani nemůže být „teorií" ve
vědeckém slova smyslu. Neexistují žádné experi­
menty ani soubor svědectví, které by ukázaly, že
myšlenka inteligentního záměru není pravdivá. Celé
to spočívá ve víře. T o , že prezident podporuje vy­
učování jak této teorie, tak i evoluce, „aby lidé vědě­
li, o čem je ř e č " , je ohromující příklad ignorance.
Bylo by nespravedlivé malovat všechny konzerva­
tivní myslitele stejným štětcem. Inteligentní lidé
s dobrými úmysly se mohou politicky lišit. S lidmi,
kteří jsou si tak jisti svou pravdou, že se cítí povinni
vnucovat ji těm, kdo s nimi nesouhlasí, se setkáváme
u většiny filozofických škol. H n a c í silou této tou­
hy po moci často bývá náboženství. Ospravedlňovat
vnucování osobních názorů na svět silou vyžaduje
jistotu pravého věřícího.
Ze všech práv, která nám zaručuje naše ústava
a zákony, se právo nebýt obtěžován sice málo probí138
Hlavní rozdíl
mezi
inteligencí a
hloupostí...
rá, ale je všeobecně oceňováno. J e h o uplatňování
znamená nejen právo volby náboženského vyznání,
ale i právo nic nevyznávat. N e n í snad dostatečně
varující, že nám fundamentalisté darovali preziden­
ta, který nás vzal na „křížovou výpravu" proti „zlosynům", z nichž se celkem nepřekvapivě - vyklubali
fundamentalisté jiného ražení?
Smiřování tohoto napětí v americké společnosti,
napětí mezi náboženskými konzervativci, kteří jsou
v současné době u vesla, a těmi, kdo by uvítali tole­
rantnější, pluralističtější prostředí, potrvá ještě dlou­
ho. Přesto se objevily jisté náznaky, že se kyvadlo
vzdaluje od extremismu, který v posledních letech
dominoval národnímu dialogu. Katastrofa v Iráku,
ekonomická nespravedlnost společenských lupičů,
snaha prostřednictvím daní převést více bohatství
na bohaté, opovrhování občanskými právy a lhostej­
nost k mínění zbytku světa, neschopnost vlády a so­
ciální nerovnost odhalená hurikánem - to vše se
spojilo a vyvolalo jistý druh celonárodního odporu
k filozofii, která obsahuje tolik sobectví, netolerantnosti a smrti. Pokud už se kyvadlo opravdu pohnu­
lo, byl nejvyšší čas.
139
22. Uši jsou hlavním orgánem svádění
Každý den se setkávám s potížemi, které mají
systematicky myslící lidé s tím, že život je do
značné míry procvičováním metody pokusů a omy­
lů. Rodiče, kteří své dítě v zájmu disciplíny plácnou,
často překvapí jeho vzpurná reakce. Řídí se myšlen­
kou (kterou obvykle převzali od svých vlastních ro­
dičů), že bolest a zastrašování účinně zvládnou ne­
vhodné chování, a ignorují skutečnost, že metoda,
kterou používají (násilí), je v rozporu s kýženou me­
tou (zdvořilost a poslušnost) a že tím jen zvyšují
zmatek a odpor dítěte. Nejčastěji se jich ptám, jestli
se to osvědčilo, a rodiče na tuto otázku většinou
nedokážou odpovědět.
Pragmatické, na důkazech založené, logické pří­
stupy k řešení problému, zejména z oblasti mezilid140
Uši jsou hlavním orgánem svádění
ských vztahů, jsou výjimečné. Daleko častěji se cho­
váme podle dlouhodobých zvyků. Změnit je vyžadu­
je nejen nové znalosti. Musí tu být i e m o č n í závazek.
Frustrace, hněv, strach, obavy, dokonce i zoufalství
- to vše jsou pocity, které mohou lidi přimět, aby se
zamysleli nad svými životy a zejména nad nejbližšími
vztahy. Primární pohnutkou ke změnám je naděje,
že se tím tyto emoce vyřeší. Terapeut má v takovém
případě za úkol poskytnout v tomto obtížném pro­
cesu změny chování podporu a porozumění.
Nejprve ovšem musí v pacientovi vzbudit důvěru.
Terapeutovi jsou kromě společensky ustálené role
pomocníka připisovány i další úlohy - zpovědníka,
učitele, rodiče a soudce. Představy lidí o psychotera­
pii se zrodily z dlouholetého sledování tohoto pro­
cesu v televizi a v kinech. Psychiatři bývají často vy­
obrazeni jako zločinci (například Hannibál Lecter
z filmu Mlčení jehňátek) nebo jako směšní pomaten­
ci (Mel Brooks jako dr. Richard Thorndyke ve Veleúzkosti). Terapeuti vystupující v rozhlase a v televizi
jsou borci, kteří bleskově tasí své rady, a jejich pri­
márním cílem je pobavit diváky a posluchače. To vše
pacientovy představy zkresluje.
Proč by měl člověk někomu platit za rozhovor?
141
Naše
životy
ovládají paradoxy
Tato zásadní otázka visí nad každým prvním kontak­
tem s pacientem. Za potřebu vyhledat p o m o c při
citových problémech se už není nutné stydět. V po­
sledních padesáti letech bylo vyvinuto m n o h o účin­
ných antidepresiv, takže jsou lidé ochotnější zamys­
let se nad tím, že by se jejich životy mohly zlepšit,
kdyby jim lépe rozuměli. Přesto musí ještě často
uplynout dlouhé období emočního utrpení, než se
určitý jedinec odhodlá vyhledat p o m o c .
První, nač pomyslím, když se setkám s novým pa­
cientem, j e : J a k je ten člověk připraven na změnu?
Lidé často vyhledají psychiatra na nátlak jiných, nej­
častěji členů rodiny, které jejich chování obtěžuje.
Zeny vyhrožující rozvodem, rodiče s rozumem v kon­
cích, rozzuření šéfové a spolupracovníci, ti všichni
mohou donutit jedince, aby se poradil s lékařem.
Pokud se však pacient sám nerozhodne, že nadešel
čas ke změně, terapie pravděpodobně úspěšná ne­
bude.
Když se setkám s někým novým, nejprve poslou­
chám, co mi chce říct, a přerušuji ho co nejméně.
Vypadá to jako samozřejmost, avšak v éře organizo­
vané zdravotní péče, kdy je na každého pacienta
vymezeno patnáct minut, k tomu lékaře nic nevede.
142
Uši jsou hlavním orgánem svádění
Už před mnoha lety mě překvapilo, jak mocným
nástrojem změny je naslouchání. Domnívám se, že je
to proto, že lidé všeobecně touží po t o m , aby jim
někdo naslouchal. Většina našich zábav vyžaduje jen
pasivní účast, vlastně jen poslouchat někoho jiného.
Politikové k nám promlouvají, jako by byli jediným
zdrojem užitečných vědomostí. D o k o n c e i naši nejbližší jsou často tak zaměstnaní, že nemají čas (nebo
zájem) si s námi v klidu popovídat. Za těchto okol­
ností je pro mnohé zkušenost, že jim někdo naslou­
chá, velmi uspokojující. Každý náš příběh si zaslouží
být vyprávěn, ale komu?
Když někomu nasloucháme, projevíme a potvrdí­
me tím svůj zájem. Běžná stížnost žen (které bývají
lepšími posluchačkami, a proto mívají víc přátel než
muži) na jejich partnery je, že je neposlouchají, to
jest nevěnují jim pozornost. Stejně jako m n o h o ji­
ných kulturních klišé, i toto v sobě skrývá hodně
pravdy. Muži jsou od přírody soutěživí a navzdory
vývoji vztahů mezi pohlavími v posledních dekádách
se jim dosud příčí odhalit před jinými, zejména mezi
sebou, cokoli, co by mohlo být pokládáno za slabost.
Třicet let jsem vedl mužskou psychoterapeutickou
skupinu a bylo vzrušující sledovat je, jak hledají po143
Naše životy
ovládají paradoxy
moc jeden u druhého a jak nepřítomnost žen změni­
la dynamiku prostředí. Projevily se tu všechny vlast­
nosti, které muže izolují od jiných lidí, i jejich vlastní
pocity: soutěživost, fetiš soběstačnosti a ohromující
neschopnost byt" i jen pojmenovat vlastní emoce.
Vědecký název pro tyto potíže s pojmenováváním
zní „alexithymie". Naznačuje odtažitost, která lidem
brání vzít na vědomí, a tudíž i pocítit disharmonické
emoce. Pokud někdo není schopen používat slova
jako hněv, radost, strach či láska, je velmi obtížné
rozmlouvat s ním o jeho vnitřním životě a pochopit
ho. Kupříkladu Eskymáci mají třicet slov pro sníh
a žádné pro válku, což naznačuje něco víc než jen t o ,
že žijí v chladných oblastech.
Pro terapeuta, který se snaží, aby se pacient změnil,
je důležité mít to, čemu říkám „vliv". Je těžké důvě­
řovat psychoterapeutovi od prvního setkání a věřit,
že člověku nějak prospěje. Prese všechna společenská
uznání, diplomy visící na stěnách a adresu ve žlutých
stránkách je to přece jen cizinec a člověk je vůči
němu přirozeně skeptický. Teprve když projeví zá­
jem a kompetenci, vytvoří se mezi ním a pacientem
vztah, na jehož základě mu pacient otevře své nitro
a bude poslouchat, co mu terapeut říká. Nejdůleži144
Uši jsou hlavním orgánem svádění
tější je, aby bylo pacientům naprosto jasné, že je
nikdo nesoudí a že je lékař na jejich straně.
O našich mezilidských vztazích vypovídá i to, že
tolika lidem není jasné, jestli je jejich partner podpo­
ruje, nebo s nimi nesouhlasí. Všeobecné přijímání
myšlenky, že se všichni manželé hádají, je produktem
nevysloveného přesvědčení, že manželství je jistý
druh boje o m o c , v němž se partneři musí naučit
vyjednávat a „bojovat fér". Myšlenka, že by druhá
osoba mohla být spolehlivým přítelem, který klade
vaše zájmy naroveň svým, je obecně považována za
naivní.
Žijeme ve společnosti toužící vítězit. Ve sportech,
v politice, v obchodě i ve vztazích, všude se snažíme
mít navrch. Tento zjednodušující přístup - vítězství,
či prohra - může fungovat ve fotbale, nicméně igno­
ruje fakt, že se většina našich rozhodnutí rodí z mi­
liard možností. Pokud to nepochopíme, má to za
následek, že lidé jednají s ohledem na t o , že jako
jedinou alternativu vidí akci opačnou. Kupříkladu
když požádáte přísného trestajícího rodiče, aby zvá­
žil své chování, často odpoví: „A co tedy navrhujete?
M á m snad nechat dítě dělat, co se mu zlíbí?"
Tyto dvě alternativy, uvažování ve stylu výhra/pro145
Naše životy
ovládají paradoxy
hra, černá/bílá, ignorují jemnosti a odstíny šedé, kte­
ré jsou charakteristické pro reálný svět, a brzdí naši
schopnost úspěšně se v něm orientovat. Právě pro­
to proces psychoterapie postrádá jasnost a přesnost,
která je nezbytnou součástí populární zábavy. Větši­
na lidských konfliktů je plná nejistoty a nejedno­
značnosti. Řešení rozporů tudíž vyžaduje dívat se na
věci i z pohledu druhého a vzdát se uspokojení ze
zjištění, že měl člověk „pravdu". To každý nedokáže,
což je příčinou, proč tolik lidí shledává tak těžkým
uchovat si fungující vztah.
Dalším nečekaným vedlejším efektem populární
kultury je omezování rozpětí zájmů. Vzhledem k naší
lásce k dálkovému ovládači jsme si zvykli na t o , že
i komplikované a konfliktní situace bývají vyřešeny
během jedné, nanejvýše dvou hodin. Pomalé řešení
skutečných konfliktů nás dohání k šílenství a k smrti
nás nudí. Všude kolem nás jsou příklady rychlého
úspěchu a okamžitého zbohatnutí. Pomalý proces
budování něčeho trvalého, zejména vztahů, nám při­
padá staromódní. Upoutává nás pozlátko, třpyt a pr­
chavá krása pokoušejí naši obrazotvornost. Měníme
se podle t o h o , co vidíme v časopisech a v televizi.
Probouzí to v nás nespokojenost a touhu, které jsou
146
Uši jsou hlavním orgánem svádění
v protikladu k daleko méně vzrušující realitě našeho
každodenního života.
Proto se zajímáme o filmové hvězdy, kupujeme si
lístky do loterie, soudíme se jeden s druhým a ztrá­
címe trpělivost se svými partnery. Tak se projevuje
nespokojenost s tím, co máme a čím jsme. N e n í divu,
že neposkytujeme svým blízkým tolik, kolik bychom
mohli, a nejsme schopni vybudovat a udržet vztah.
Takovýto přístup rovněž brání změnám, lhostejno,
jak m o c si je přejeme. Vzhledem k tomu, že tak moc­
ně toužíme po tom, co nemůžeme mít - po bohatství,
kráse a nekonečném štěstí -, nedokážeme logicky
uvažovat o tom, jak dosáhnout prozaičtějších, ale
déle trvajících a dosažitelnějších potěšení.
Člověk se dokáže soustředit vždy jen na jednu
myšlenku. Pokud se zabýváme podružnostmi, unika­
jí nám důležité věci. Dáváme-li přednost zábavě před
poučením, riskujeme, že nepochopíme, o co skuteč­
ně jde. Proto nedovedeme přizpůsobit své chování
zkušenostem, což je podstata učení. Nedokážeme-li
se učit, stává se z nás pouhá sbírka neověřených ná­
vyků a jsme odsouzeni k bezmyšlenkovitému opako­
vání starých chyb. Z n í to snad jako recept na štěstí?
147
23. Na nespavost ještě nikdo nezemřel
idé, kteří vyhledají pomoc psychiatra, si často
stěžují na potíže se spaním. Někdy je to jejich
jediná stížnost. „Kdybych se mohl alespoň jednou
pořádně vyspat, všechno by bylo pořádku." Vzhle­
dem k tomu, že nespavost často provází depresi a úz­
kostné stavy, zdálo by se rozumné zaútočit na ni
a léčit ji. Já však považuji nespavost za „zvládnutelný
p r o b l é m " a vybízím pacienty, aby přemýšleli o svých
životech a snažili se objevit, jaká je její příčina. Ta­
kovýto přístup však bledne tváří v tvář okamžité
úlevě, kterou lidem slibují farmaceutické společnosti
vyrábějící prášky na spaní.
Nedávno jsem se zúčastnil setkání psychiatrů v jed­
né z nejlepších místních restaurací (pochopitelně
sponzorovaného farmaceutickou společností), jehož
148
Na
nespavost ještě nikdo
nezemřel
tématem byla nespavost. M o j i kolegové diskutovali
o svých přístupech k tomuto problému, ale soustře­
dili se pouze na to, jakým lékům dávají přednost.
Když jsem se zmínil, že se obvykle snažím pacienty
orientovat na příčiny jejich potíží se spaním a hned
jim nepředepisuji návykové látky, koukali se na mě,
jako kdybych navrhoval nějaký směšný staromódní
způsob léčby - něco jako pouštění žilou nebo pijavky. Bylo zjevné, že dávat lidem prášky na spaní je
podle nich nejúčinnější a cenově nejvýhodnější mož­
né řešení. Fungovalo to, splňovalo to očekávání pa­
cientů a umožňovalo to rychle přijmout dalšího na
řadě. Bylo jasné, proč se té farmaceutické firmě vy­
platilo zaplatit nám jídlo, které jsme právě snědli.
Paradox spánku je v tom, že nepřichází, dokud pro
vás není nezbytný. Protože jde o aktivitu nezávislou
na vůli, nelze ho vynutit. To samozřejmě popouzí
lidi, kterým bylo vštěpováno, že těžkou prací lze vše
překonat, a kteří rádi vše ovládají. Ve skutečnosti
platí, že čím víc se snažíte usnout, tím víc vám spá­
nek uniká. Proto obvyklá strategie nespavců - ležet
v posteli, sledovat budík a uvažovat o tom, jak bu­
dou ráno unavení - zaručuje, že neusnou.
Když po mně pacienti žádají okamžité řešení svého
149
Naše
životy
ovládají paradoxy
problému, řeknu jim o tom paradoxu a navrhnu jim,
aby přestali spánku přikládat tak obrovskou důleži­
tost, čímž ho přilákají. Všem nám zdůrazňovali, jak
velký význam pro nás spánek má. Podobně jako
lékařská prohlídka alespoň jednou do roka, vyhýbá­
ní se průvanu a zákaz plavání po jídle patří i nezbyt­
nost osmihodinového spánku mezi mýty. M n o h a
lidem stačí daleko méně hodin a navíc můžeme dů­
věřovat svému tělu, že si spánkový deficit vynahradí,
dřív než padneme únavou.
Dodavatelé a předepisovatelé prášků na spaní nás
neustále varují, že nespavost je nebezpečná epidemie
naší společnosti, že je příčinou smrtelných doprav­
ních nehod a pohromou pro výkonnost amerických
studentů a pracujících. Před časem se v novinách ob­
jevil článek, v němž se podle nejnovějšího vědeckého
výzkumu „nedostatečným spánkem zvyšuje riziko
vážných nemocí včetně rakoviny, srdečních c h o r o b ,
diabetu a obezity". Stejně jako většina jiných forem
úzkostných stavů i nespavost žije sama ze sebe. Ať už
jsme úzkostliví z jakéhokoli důvodu, nyní jsme úz­
kostliví z t o h o , že jsme úzkostliví, bojíme se, že se
bojíme. T e ď už neusneme, jedině po naprostém vy­
čerpání nebo pod narkózou. (To doporučuji lidem,
150
Na
nespavost ještě nikdo
nezemřel
jejichž prvotní příčinu nespavosti nelze vystopovat.)
Lidem tedy říkám následující: (1) nespavost není
příliš zajímavým tématem k rozhovoru; (2) můžete
důvěřovat svému tělu, že vás nenechá zkolabovat;
(3) neusnete, dokud se spánek pro vás nestane nedů­
ležitým. Nejlepší způsob, jak toho dosáhnout, je ne­
zůstávat v posteli déle než třicet minut vzhůru. Pokud
neusneste do té doby, vstaňte a dělejte něco užiteč­
ného - čtěte, pracujte, vydrbejte podlahu v kuchyni.
Nejméně pětačtyřicet minut si znovu nelehejte do
postele. Tento cyklus opakujte podle potřeby. Místo
abyste leželi v posteli ve stavu úzkosti, která brání
spánku, poskytujete svému tělu dvě možnosti: spá­
nek, nebo nějakou jinou konstruktivní činnost. T í m
se zmenší úzkost a v mnoha případech zlepší kvalita
spánku. Kromě toho požaduji, aby pacienti omezili
stížnosti na spánkové problémy na pět minut z kaž­
dého sezení. Nejenže to zmenší moji nudu, ale zajistí
to dost času na důležitější věci.
Jsou-li naše životy šťastné či smutné, uspokojivé či
ne, záleží velkou měrou na t o m , čemu věnujeme
pozornost. Pro ty, koho život děsí a považují svět za
nebezpečné místo plné utrpení a korupce, není těžké
pro to najít dostatek důkazů. Stránky novin jsou
151
Naše
životy
ovládají paradoxy
doslova nepřetržitou kronikou smrti, zkázy a svě­
dectví o těch nejhorších stránkách lidského charak­
teru. Některé lidi čtení takových „zpráv" natolik
zasáhne, že ovlivní jejich náladu i pohled na život.
Většina t o h o , čeho se bojíme, je odrazem t o h o , co
vidíme na televizních obrazovkách.
Právě tak jako mívají pesimisté nakonec pravdu,
tak i těm, kdo vidí svět filtrem médií, jejichž motto
zní „ C o krvácí, to přitahuje", se jejich cynické a hrůzyplné názory na svět potvrdí. A naopak, pokud by­
chom trávili co nejvíc času v přítomnosti krásy a vel­
korysosti, pravděpodobně bychom se pokládali za
šťastlivce a jiným lidem bychom připisovali jen dob­
ré úmysly.
Totéž kupodivu platí i pro způsob, jakým posuzu­
jeme své fyzické a duševní zdraví. Jestliže nás media
přesvědčí, že nám hrozí nemoc šílených krav, možná
si odepřeme potěšení z pojídání bifteku. (Omlouvám
se vegetariánům, kteří nás všechny po zásluze přeži­
jí.) Protože letadla padají, i když ne moc často, ně­
kteří lidé nikdy necestují dál, než kam je dovezou
jejich auta. T i , kdo mají základní povědomí o statis­
tice, jedí lépe a cestují dále.
Ze stejného důvodu důvěřujeme-li svým tělům
152
Na
nespavost ještě nikdo
nezemřel
a duším, že se o sebe dokážou postarat, ušetříme si
m n o h o zbytečných cest k lékaři. Vstoupí-li člověk na
ambulanci v nemocnici v jakoukoli denní dobu, zjis­
tí, že je čekárna plná lidí s drobnými potížemi, které
je momentálně obtěžují, ale nevyžadují žádné ošet­
ření. T i t o lidé, „zdraví n e m o c n í " , jsou ochotni čekat
hodiny, aby je prohlédl přepracovaný lékař, který
většinou buď nemá tušení, co jim chybí, nebo by je
stejně nedokázal léčit. Lidé sem přicházejí a snášejí
tyto podmínky, protože se obávají, že by jejich symp­
tomy mohly naznačovat vážnou nemoc („Mám ka­
šel, tak si říkám, jestli to není S A R S " ) , nebo protože
nedokážou snášet nepohodlí („Nemáte něco proti
tomu bolení hlavy?"). Celé průmyslové podniky žijí
z lidského dojmu, že všechny příznaky nemocí je
možné diagnostikovat a na každou bolest existuje
pilulka. Systém zdravotní péče sám o sobě podporu­
je hypochondru. („Pro jistotu vám udělám několik
testů.") D o k o n c e i hnutí za „holistické zdraví" s ob­
chody plnými „přírodních léků" podporuje názor,
že musíme být ve střehu před věcmi, jako je „syn­
drom narůstající n e m o c i " a otrava těžkými kovy.
Dost už! J s m e skvěle vyrobeni a naše těla dokážou
zázračně regenerovat a hojit se. Důvěřujte jim. Čím
153
Naše
životy
ovládají paradoxy
méně se motáte kolem doktorů, tím lépe se budete
cítit. Máte-li potíže se spánkem, naučte se těšit z ti­
cha a míru časných ranních hodin, kdy nezvoní tele­
fon a nikdo vám neposílá e-maily. Přečtěte si tu kníž­
ku, na kterou už se tak dlouho chystáte, a věřte, že
vaše tělo usne, až bude dostatečně unavené. Pokud
to nefunguje a vy už další bezesnou noc nesnesete,
najděte si heslo „insomnie" na internetu. Za okamžik
se ocitnete na serveru se spoustou nových přátel.
154
24. Hrdinství je otázkou vkusu
N
ěkterá anglická slova přílišným užíváním zasta­
rala nebo ztratila původní význam. Například
slovo awesome (nahánějící hrůzu, děsivý, strašlivý)
bylo zdiskreditováno dospívající mládeží a dospělý­
mi, kteří se snaží mluvit jako dospívající mládež.
Dokonalé příslovce hopefully (slibně, optimisticky,
nadějně) se změnilo (zejména v rozhovorech s atlety)
v náhražku slov I hope (doufám). Z utilize (upotře­
bit, využít, zužitkovat) se stala snobská náhražka use
(užít). Policejní hantýrka nás naučila hovořit o li­
dech odtažitě jako o jedincích. („Jedinec opustil vo­
zidlo" zní daleko úředněji než „Muž vylezl z auta".)
Jsme ochromeni počítačovým slangem (input, out­
put, interface).
Z té degradace jazyka, kterou jsme museli akcep155
Naše
životy
ovládají paradoxy
tovat, je ztráta významu slova hrdina patrně nejpolitováníhodnější. Nyní se takto označuje prakticky
každý, kdo zemře v uniformě. J e d n a z věcí, kterou
se člověk v bojové akci rychle naučí, je, že ten, kdo
je raněn nebo vyletí do vzduchu, bývá jen zřídkakdy
spojován s odvahou, kterou přitom prokázal. Po
pravdě řečeno, smrt na bitevním poli je téměř výluč­
ně otázkou štěstí. Platí to zejména o naší současné
válce, v níž většina obětí zahynula při výbuchu bomb
na ulicích. T o , zda zemřete, nebo budete žít, závisí
na tom, v jakém vozidle jedete.
Válek se samozřejmě účastní lidé, kteří konají sta­
tečné činy, na čemž je založen vojenský systém vy­
znamenání za chrabrost. (Přestože i zde smrt obvykle
zajistí padlému nějaký druh medaile.) Nechat se zabít
však podle mě ještě z člověka hrdinu nedělá. Chybí
zde možnost volby. Někdo by mohl namítnout, že
vzít na sebe riziko a vstoupit do dobrovolnické ar­
mády je samo o sobě volbou, ale co všichni ti záložáci
a národní gardisté a ženy, které se upisují na jednu
akci (studentští dobrovolníci, humanitární akce, dva
týdny aktivní služby v roce) a ocitnou se v nečeka­
ných situacích - ve skutečném boji? Jestliže upíráme
statut hrdiny těm, k o h o zasáhly zbloudilé kulky,
156
Hrdinství je
otázkou
vkusu
nebo kteří vyletěli do vzduchu cestou po silnici, zů­
stane nám daleko menší skupina lidí, kteří stateč­
ně zemřeli při riskantních akcích. M o ž n á by měla
televize přejmenovat část svých celonárodních zpráv
z „padlých hrdinů" na „smolaře". Bylo by to pravdi­
vější, ale nezní to tak zvučně.
Před lety bylo několik amerických letců krátce
zajato v Číně po střetu jejich výzvědného letadla
s agresivní čínskou stíhačkou. Jejich repatriace se
odehrála podle scénáře připomínajícího návrat vá­
lečných zajatců na konci vietnamské války - včetně
záběrů rodinných příslušníků vrhajících se do náručí
vracejících se letců. (Měli jsme si myslet: „Dobrý
Bože, tihle muži neviděli své děti c e l é . . . dva týdny?")
3 0 . srpna 2 0 0 2 bylo Mezinárodní letiště v Newarku přejmenováno na Newarkské svobodné letiště
„na počest obhájců svobody a hrdinů z 1 1 . září".
T o h o osudného dne se nepochybně vyskytla řada
hrdinů (většinou neznámých), ale ty tři tisícovky
obětí teroristických útoků zkrátka měly strašnou
smůlu. Byli to burzovní makléři, sekretářky, údržbá­
ři, zaměstnanci restaurací a další, kteří prostě přišli
do práce. Nevystavili se ohrožení dobrovolně, takže
žádnou rozhodnou zkoušku hrdinství nepodstoupi157
Naše životy
ovládají paradoxy
li. (Zaslouží si jejich rodiny vůbec všechny ty peníze,
celkem přes tři miliony dolarů?) Proč neudělat totéž
pro stejně nešťastné rodiny obětí bombového útoku
v Oklahoma City nebo různých přírodních katastrof?
A co těch čtyři sta šedesát hasičů a policistů, kteří
zahynuli, když se pokoušeli zachránit civilisty? Výběr
těchto povolání znamená přijetí rizik s nimi spoje­
ných. T i , kdo se pro ně rozhodnou, jsou jako celek
stateční lidé, odhodlaní v případě nutnosti bránit
a zachraňovat nás ostatní. Když však na vás nečekaně
spadne dům, nejste ani více, ani méně stateční než ti,
komu se náhodou podařilo utéct. Když jim blaho­
přáli k jejich hrdinství, většina hasičů a policistů od­
povídala: „Dělal jsem jen svou práci." Z n í to skrom­
ně, ale obvykle je to pravda.
Před několika lety jeden pilot nouzově přistál lin­
kovým letadlem se zamrzlými kontrolkami, které
mohl sledovat jedině tak, že střídavě zapínal motory
na křídlech. J e h o dovednost zachránila dvě třetiny
cestujících. Hrdinství? Ani nápad (jak nás několikrát
ujistil). Opět - on si tuto situaci nevybral. Pouze se
neobyčejně dobře vypořádal s obtížemi.
Takže základem hrdinství je svobodná volba a od­
hodlání riskovat ve prospěch ostatních. Smrt sama
158
Hrdinství je
otázkou
vkusu
nestačí. Hledáte hrdiny? Co takhle cestující letu 93
společnosti United Airlines? Celili teroristům ozbro­
jeným noži, a přesto se semkli a spěchali do kokpitu.
Zachoval by se někdo z nás tak skvěle? Nevím, jestli
bych to dokázal. Takové jednání z nich pro mě dělá
hrdiny. (Proč jejich rodiny nedostaly „prémii za sta­
tečnost"?)
A co lidé, kteří se chovají neobyčejně statečně
nejen pár minut, nýbrž po celá léta? J a k o senátor
J o h n M c C a i n , který jako zajatec ve Vietnamu odmítl
předčasné propuštění a zůstal ve vězení se svými dru­
hy. Rodiče nemocných a invalidních dětí běžně pro­
jevují takovou obětavost s oddanost, až to bere dech,
a nikdo si toho valně nevšímá. Lidé bojující se ztrá­
tou svých drahých či čelící vlastní smrtelnosti s nad­
hledem a velkorysostí zasluhují obdiv, ale zřídkakdy
se jim ho dostává. Vlastně jsou v naší celebritami
posedlé společnosti prakticky neviditelní. Je to iro­
nie, protože život je takový, jaký je, a každý z nás
dříve či později dostane příležitost zachovat se sta­
tečně - nebo zbaběle.
Proč jsou tyto věci důležité? Proč neudělit status
hrdiny posmrtně každému vojákovi, který měl tu
smůlu a padl? J e h o či její rodina by to určitě ocenila.
159
Naše
životy
ovládají paradoxy
Tady však jde o víc než jen o devalvaci jazyka. Vždy
jsme se dívali na hrdiny jako na vzory. Rádi si na­
mlouváme, že bychom se v nebezpečných situacích
také zachovali dobře, že bychom byli schopni překo­
nat strach a osobní zájem a pomohli ostatním. Po­
chopitelně nemůžeme vědět dopředu, jak bychom se
zachovali v krizi ohrožující život, ale pokud doufá­
me, že bychom jednali statečně, potřebujeme oprav­
dové hrdiny, abychom podle nich přizpůsobili své
chování. To od herců a sportovců, které běžně obdi­
vujeme, nezískáme. Zoufale potřebujeme skutečné
hrdiny a musíme si je vybírat obezřetně.
160
25. Všichni jsme schopni všeho
Vyrůstal
jsem na severu státu N e w York. Můj otec
měl rád střelné zbraně. První pušku, starou dva­
advacítku Mossberg s ručně ovládaným závěrem, mi
dal, když mi bylo sedm let. Trávil jsem s ní dlouhé
hodiny sám v lesích. Napřed jsem střílel jen na ple­
chovky na plotě. Pak jsem přešel na menší zvířata,
většinou veverky a sviště. Zvykl jsem si na krev a po­
dobně jako mnoho mých přátel jsem chtěl být kov­
bojem nebo vojákem, lovcem lidí. Otec byl pyšný na
moji přesnou mušku. Pušky byly symbolem moci,
ovládání, mužnosti - vlastností, po nichž kluci touží.
J e d n o u , to mi bylo jedenáct, jsme s otcem sázeli
borovice na svahu u naší farmy. M ě l jsem s sebou
pušku pro případ, že by se objevil rys, jako se to stalo,
když matka před pár týdny pracovala v jabloňovém
161
Naše
životy
ovládají paradoxy
sadu. Den byl horký. Strkali jsme sazeničky do země
celé hodiny a já byl z toho hrabání a sázení v kame­
nitém nerovném svahu celý uondaný. Otec však byl
neúnavný. Neměl košili a já sledoval, jak mu pot
stéká po svalnatých zádech.
Při práci jsme téměř nemluvili a já cítil, že z té bez­
duché dřiny není úniku, dokud nebudou všechny
stromky v zemi. O t e c by mě sice nechal odejít do
chladného domu, ale pomyšlení, že by muž o čtyřicet
let starší pracoval usilovněji než já, bylo nesnesitelné.
Udělal jsem si přestávku, přešel k místu, kde ležela
v trávě moje puška, a sedl jsem si vedle ní. Bezmyšlen­
kovitě jsem ji zvedl a zamířil na strom v rohu pozemku.
Pomalu, jako ve snu, jsem cítil, jak se puška po­
hnula, až mířila na otcova záda. Ten se právě pár
metrů ode mě sehnul, aby zasadil další borovičku.
M ě l jsem prst na spoušti a odjistil jsem zbraň. J a k
dlouho jsem tam takhle seděl, jako ztělesnění lásky
a nenávisti mezi otcem a synem? Pamatuji si jen po­
cit moci, který jsem později pochopil jako jistý druh
šílenství. M o ž n á bych nevystřelil. V tom transu,
v bezdechém vedru pozdního dopoledne a vrzání
cvrčků jsem cítil jenom prázdnotu nekonečného léta,
neradostného a nesmyslného.
162
Všichni jsme schopni
všeho
Kdyby se v tu chvíli otec otočil, vyšlo by to strašné
tajemství na světlo a oba naše životy mohly na tom
svahu skončit jako jakýsi druh nevysvětlitelné a ne­
morální primitivní oběti.
Postupně, jakoby o své vlastní vůli, hlaveň klesla.
Zajistil jsem pušku a položil jsem ji do trávy. Otec se
obrátil a odhodil rýč.
„Tak c o , kámo? Co takhle poobědvat?"
„To nezní špatně, tati."
163
26. Topíme se v informacích,
ale prahneme po vědění
Kolik z toho, co „víme", jsou jen nesouvislé útržky
informací? J e n uvažte, kde čerpáme informace
o světě. Většinou z televize či z internetu. Stále méně
jich pochází z knih, novin, časopisů a jiných tisko­
vin. Je to proto, že jako národ čteme stále méně.
Problém se získáváním informací z televize tkví
v tom, že jsou prezentovány příliš lineárně. Po zprá­
vách o válkách a přírodních katastrofách následují
novinky z medicíny, moudra politiků či informace
o známých osobnostech. Z této směsi je obtížné vy­
brat si, čemu se věnovat a co ignorovat. Vzhledem
k tomu, že čtyřiadvacetihodinový zpravodajský ka­
nál má víc času, než dokáže naplnit, bombarduje nás
zprávami, které mohou, ale nemusí být zajímavé, ale
jen málokdy jsou důležité: o pátrání po nezvěstných
164
Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění
běloškách, lesních požárech, novinkách ze zábavní­
ho průmyslu o lidech, kteří vypadají lépe než my
a někdy bývají obviněni z trestných činů nebo něče­
ho jiného. To vše jsou „šumy", které odvádějí naši
pozornost od událostí hodných povšimnutí.
Obrovskou spoustu vysílacího času dále zaplňuje
skupinka lidí, kteří byli z nepochopitelných důvo­
dů vybráni, aby nám vykládali, co si o tom oceánu
informací, v němž plaveme, máme myslet. T i t o
„analytikové" a „experti" většinou na denní události
pohlížejí zvláštním politickým či filozofickým priz­
matem. Často spolu diskutují (většinou mluví najed­
nou a zvýšenými hlasy) dva či tři z nich, přičemž
každý zastává protichůdný názor. To se děje v zájmu
zachování rovnováhy za předpokladu, že každá věc
má dvě strany, a tím, že se vezmou v potaz obě, se
veřejnosti umožní, aby si utvořila vlastní názor. Potíž
je v tom, že některé otázky dvě strany nemají. N a ­
příklad debata prezentující názory lidí, kteří se do­
mnívají, že je přijatelné mučit jiné lidské bytosti,
nemůže být instruktivní.
Náš mozek má velkou, avšak nikoli neomezenou
kapacitu. Naplníme-li jej veteší, nezbude místo pro
důležité věci. Není také možné věnovat pozornost
165
Naše
životy
ovládají paradoxy
víc než jednomu tématu najednou. Kdykoli jsou
zkoumány znalosti lidí, ať už zeměpisné, politické,
matematické, historické či z oblasti současných udá­
lostí, všechny nás překvapuje zjevná nevzdělanost
našich spoluobčanů. Rada lidí nemá ponětí o tom,
kdo jsou jejich zvolení senátoři a poslanci; většina
nezná Listinu základních lidských práv a často po­
kládá její obsah za nepřijatelný; nedokážou najít Irák
na mapě; mnozí nevědí, kdo bojoval ve druhé světo­
vé válce.
Jestliže je obtížné rozeznat, čemu věnovat pozor­
nost v pomíjivých událostech, oč těžší musí být za­
řadit tyto poznatky mezi užitečné znalosti? Znalost
znamená schopnost umístit informace do rámce umož­
ňujícího pochopení. Abychom to dokázali, musíme
si udělat celkovou představu a zjistit, kam jednotlivá
fakta patří. Například setkáme-li se s fotografiemi
dokumentujícími zneužívání vězňů v Iráku, můžeme
je interpretovat jako ojedinělou odchylku od vojen­
ské taktiky humánního přístupu k zadrženým. N e b o
si můžeme vybavit nedávná zvěrstva spáchaná oku­
pačními vojsky včetně našich ve Vietnamu a usoudit,
že takové zločiny jsou nevyhnutelnými důsledky po­
dobných válek.
166
Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění
Je obtížné průběžně třídit a chápat události, pro­
tože nevyhnutelně existují lidé, kteří mají přístup
k veřejnému megafonu a přímo dychtí interpretovat
fakta tak, aby to vyhovovalo jejich záměrům. Tako­
vému tlaku býváme často vystaveni v právních zále­
žitostech, kdy jsou porotě předkládány dva proti­
chůdné názory v naději, že obžalovaného shledá, či
neshledá vinným. „Zabila ho, ale on ji zneužíval."
„Jako výkonný předseda společnosti se obohatil, ale
netušil, že se děje něco nezákonného." „Ano, jeho
D N A byla nalezena na místě činu, ale nastražila ji
tam policie." A tak podobně.
Dlouhá zkušenost ukazuje, že je-li nová informace
v rozporu s našimi osvědčenými předsudky, buď ji
ignorujeme, nebo ji popřeme, nebo se ji pokusíme
interpretovat tak, aby byla v souladu s naším světo­
vým názorem. Jestliže někdo věří v určitou politic­
kou filozofii či náboženskou doktrínu (kupříkladu
v neomylnost bible), přetvoří fakta, která jsou s jeho
vírou v rozporu. A tak se z homosexuality, která je
téměř jistě vrozenou orientací, stane „zvolený život­
ní styl", který lze změnit převýchovou. Existence
fosilií, jejichž stáří bylo radiokarbonovou metodou
stanoveno na miliony let, nesmí ohrozit biblický vý167
Naše
životy
ovládají paradoxy
klad stvoření světa v šesti dnech, k němuž došlo před
šesti tisíci lety. Sebevětší množství studií o neexisten­
ci odstrašujícího efektu trestu smrti nepřesvědčí jeho
obhájce, aby změnili názor. Zdá se, že většina t o h o ,
co se pokládá za vědomosti, jsou jenom zkostnatělé
předsudky a že fakta jsou používána pouze k ospra­
vedlnění našich pověr. Pokud někdo uvěřil, že jeho
národ či etnická skupina je nadřazená všem ostat­
ním, žádná nová informace tuto víru nezmění. Ne­
dovolilo by mu to' jeho sebevědomí.
Nejvýše na žebříku poznávání, nad informacemi
a znalostmi, stojí moudrost. Je výsledkem hlubokých
úvah a dlouholetých zkušeností a je těžko dosažitel­
ná. Kéž by byla moudrost neodmyslitelným doplň­
kem vyššího věku! Chování většiny starších lidí tomu
však nenasvědčuje. Pokud celý život nedokážeme
kultivovat a pozměňovat své názory na základě no­
vých informací, těžko si na to zvykneme ve stáří,
a proto také nebudeme mít pro svá „moudra" důvě­
ryhodné důkazy. Známkou moudrosti je umění vy­
těžit z životních zkušeností představu o tom, jak svět
funguje, která by byla prospěšná ostatním. Taková
schopnost nám umožňuje lépe posuzovat nové situ­
ace a správně odhadovat jejich řešení. Například
168
Topíme se v informacích, ale prahneme po vědění
chování některých lidí mívá předvídatelné následky.
Pokud dokážeme odhalit, jaké ty následky budou,
a přesvědčit ty, kdo se takto chovají, kdo opakují
stále stejné chyby, aby své chování změnili, pak stojí
za to si nás vyslechnout.
Postoupit z místa sběratele informací na místo do­
davatele vědomostí, který doufá, že jednou zmoudří,
je důležitý krok. Přestože toho dosáhne jen málokdo,
touha zmoudřet nás šlechtí i zušlechťuje a činí z naší
existence cosi víc než pouhé hromadění materiálních
věcí a neúnavné sledování vlastních zájmů. T í m , že
se o to snažíme, se o trochu přibližujeme odpovědi
na základní otázku lidské existence: Proč tu vlastně
jsme?
169
27.
Štěstí vyžaduje schopnost
snášet nejistotu
šichni si přejeme, aby byl život jednodušší.
Prakticky každé citové hnutí, které prožíváme
- strach, úzkost, deprese, zaujatost -, je v podstatě
reakcí na spletitosti okolního světa. Jedním ze způ­
sobů, jak se vypořádat se zmatkem a nejasnostmi
každodenního života, je osvojit si bohorovný, suve­
rénní přístup, který umožňuje v každé situaci pouze
dvě alternativy. Můžeme svět pojímat jako boj me­
zi dobrem a zlem, správným a špatným, vhodným
a nevhodným, námi a jimi.
Vzpomínám si na své zasvěcování do kodexu cti
na West Pointu. „Čest," říkali nám, „je jako těhoten­
ství: buďto jste čestný, nebo n e . " Kadet nesmí lhát,
podvádět či krást, ani to tolerovat ostatním. Co
může být prostšího a uspokojivějšího? jakékoli po170
Štěstí vyžaduje
schopnost
snášet
nejistotu
rušení tohoto kodexu znamenalo vyloučení; jakmile
jste se jednou zachovali hanebně, nebyli jste hodni
žít mezi čestnými muži. Problém je v tom, že je to
nereálné měřítko. J a k má člověk například odpově­
dět na otázku: „Nevypadám v těch šatech tlustá?"
Odpověď „Ano, vypadáš; ty jsi tlustá" sice může být
pravdivá, ale jen stěží upevní manželství.
Když jsem byl na počátku šedesátých let ve Fort
Braggu, navštívil nás prezident Kennedy. Někdo při­
šel s nápadem, že se 8 2 . letecká divize shromáždí na
letišti a každá jednotka bude vystrojena pro jiné bo­
jové prostředí. Takže jsme tam stáli v polních unifor­
mách do džungle, jiní byli oblečeni do pouště a ta
moje byla v bílém s lyžemi. Pekli jsme se pod horkým
karolínským sluncem, řada z nás sníh nikdy neviděla
a tvářili jsme se, že jsme připraveni bojovat v Arkti­
dě. Pamatuji se, že jsem si tenkrát myslel, že je to ještě
větší podvod se závažnějšími následky, než kdyby
někdo zalhal, že si ráno vyčistil boty, což byl přestu­
pek, za který vyhazovali mé spolužáky z West Pointu.
Problém s nepružnými morálními pravdami a ty­
ranským kodexem chování spočívá v tom, že jsou
dlouhodobě nedosažitelné, a proto v nás probouzejí
pocit viny, pokud je svými činy nenaplňujeme. Krát171
Naše
životy
ovládají paradoxy
ce řečeno, přímo vyzývají k pokrytectví. Když se
z nějakého duchovního vyklube sexuální deviant,
nebo když se ukáže, že je autor knihy o ctnostech
nenapravitelným hazardním hráčem, nebo když vy­
jde najevo, že známý hlasatel morálky bere drogy,
naskytne se nám podívaná na lidi, jejichž touha vy­
dávat soudy o jiných se dostala do konfliktu s jejich
lidskou křehkostí. Dokladem tolerantnosti (nebo
hlouposti) naší veřejnosti je, že tito lidé většinou
uniknou následkům svého pokrytectví a podvodů
a nadále nám vykládají, jak máme žít.
Praxe psychoterapeuta vyžaduje ochotu tolerovat
značnou dávku nejistoty. (Pokud ovšem nemáte to
štěstí a neprovozujete tuto praxi na veřejnosti, v kte­
rémžto případě nikdy nesmíte být nejistí.) Problémy,
které lidé terapeutovi předkládají, jsou běžně těžko
pochopitelné i řešitelné. Kdyby byly snadné, pa­
cienti by se na něj neobraceli. Proto dobří terapeuti
šetří radami. Nedělají to ze skromnosti; jsou pře­
svědčeni, že lidé dokážou své problémy nejlépe řešit
sami. A projevují tím také důvěru v jejich schopnost
s trochou pomoci a aktivního naslouchání všechno
sami pochopit.
Další vlastnost, která bývá často těžce zkoušená, je
172
Štěstí vyžaduje
schopnost
snášet
nejistotu
odolnost. Všichni prožíváme ztráty, zvláště jak stár­
neme. Způsob, jakým na tyto útoky na náš smysl pro
pořádek a předvídatelnost reagujeme, ovlivňuje naše
duševní rozpoložení a životaschopnost. Jinými slo­
vy, způsob, jakým přijímáme, co se stalo (nebo co se
mohlo stát), ovlivňuje naši reakci. D o k o n c e i událos­
ti ohrožující život vyvolají u rozdílných jedinců roz­
dílné reakce, krátkodobé i dlouhodobé. Například
ne každý, kdo se zúčastnil bitvy, trpí posttraumatickou depresí.
J e d n o u jsem léčil mladého muže, který jel v autě,
které zastavila policie. Podle tvrzení policisty dělal
na strážce pořádku neslušná gesta užívaná řidiči ná­
klaďáků. Mladík byl agresivní a trval na tom, že
gestikulovat prostředníkem na policii není nezákon­
né. Nebylo divu, že ho zatkli za výtržnictví a strávil
pár hodin ve vězení. Okamžitě po propuštění policii
zažaloval a mimo jiné tvrdil, že následkem uvěznění
trpí posttraumatickými obtížemi provázenými ne­
spavostí, depresemi a děsivými vzpomínkami. Upo­
zornil jsem ho, že si o n o „trauma" z větší míry zavinil
sám a že údajný posttraumatický syndrom nemůže
v žádném případě ohrožovat jeho život. Nepřekva­
pilo mě, že si našel jiného psychiatra, který u soudu
173
Naše životy
ovládají paradoxy
svědčil v jeho prospěch. Porota byla také na jeho
straně a přisoudila mu bolestné jeden dolar - roz­
hodnutí hodné krále Šalomouna.
Snad nejzávažnější (a nejvděčnější situace, při níž
se musíme smířit s nejistotou), je, když se zamiluje­
me. Tehdy naše schopnost důvěřovat a odevzdat se
koliduje s životní zkušeností, která je plná svědectví
o prchavosti lidských náklonností. O nabídce k sňat­
ku se říká, že je t o , jako když člověk za tmy směřuje
k útesu a očekává měkké přistání. Nic v životě není
nejistější. A přece lidé stojí ve frontě, aby to mohli
podstoupit, v očekávání, že právě oni zvítězí. M o ž n á
je k tomu vedou stejné pohnutky, jaké plní letadla
do Las Vegas. Naše nutkání hazardovat, často s ne­
patrnými vyhlídkami na úspěch, se zakládá na pot­
řebě vzrušení a nevyčerpatelné síle naděje.
V jedné mé oblíbené písni se zpívá: „Přál bych si,
abych nevěděl ani teď, co jsem nevěděl tenkrát."
Život nás neustále překvapuje, často nepříjemně. J a k
na tuto nejistou atmosféru reagujeme, do značné
míry ovlivňuje, jak jsme šťastni. Pokud musíme jako
jediným jistotám čelit smrti a daním, je zázrak už jen
to, že sebereme odvahu, abychom ráno vstali. Jenže
ani ložnice není nějak zvlášť bezpečné místo. (Kolik
174
Štěstí vyžaduje
schopnost
snášet
nejistotu
nenapravitelných chyb jsme udělali právě tam?) Zde
se opět projeví příslovečná síla paradoxu: ti, kdo
improvizují, jsou na tom lépe než ti, kdo dokážou
jednat jen
podle
předem připraveného
scénáře.
N e b o jinak řečeno: pokládáme-li se za autory vlast­
ních životních dramat, užijeme si je lépe než ti, kdo
čekají na instrukce od druhých.
Ve skutečnosti lidé, kteří hlásají zjednodušenou
variantu způsobu života, mají sklon nutit okolí, aby
se drželo jejich verze. Naneštěstí je život složitý jak
v molekulární, tak i filozofické rovině. Každého,
kdo studoval biologii a pokoušel se rozluštit Krebsův
cyklus struktury D N A , musí ohromit složitost che­
mických procesů společných všem živým bytostem.
To rozhodně není studium pro ty, kdo se pídí po
jednoduchých odpovědích.
Stejně složité je studium lidského chování, a proto
máme těžkosti s předvídáním, jak se lidé v daných
okolnostech zachovají. Lze se tudíž divit, že jsou naše
pravidla chování a pojetí morálky tak komplikova­
ná? Jsou to koneckonců „mapy", jimiž se řídíme. Je
vůbec naděje, že nějaký jedinec nebo stejně oriento­
vaná skupina lidí vytvoří tu jedinou správnou mapu,
vhodnou pro všechny, která nám umožní žít v míru
175
Naše
životy
ovládají paradoxy
a spokojenosti? To je bohužel velmi nepravděpo­
dobné.
J a k tedy sladíme všechny ty různorodé názory na
to, jak máme žít? Ať už dospějeme k jakémukoli
závěru, osobně se domnívám, že je třeba být tolerant­
ní k chování druhých, k chování, které nám nebrání
sledovat vlastní štěstí.
176
28. Jak stárneme,
krása se vytrácí dovnitř
Existujeme
vše
proto,
abychom
ostatní je jen jistý druh
objevovali
krásu;
čekání.
- Chalíl Džibrán
S výjimkou smrti nás nic neděsí tak jako stárnutí.
S pokročilým věkem si spojujeme ztrátu tělesné
přitažlivosti, zvýšenou neduživost, ztrátu nezávislos­
ti, úpadek rozumových schopností. Na to vše pohlí­
žíme s děsem jako na nezvratné svědectví stáří. D o ­
konce ještě relativně mladí pátráme po prvních
vráskách, lysinách a přibývajících kilech. Abychom
tyto projevy chátrání potlačili, nelitujeme námahy
ani finančních prostředků. Po třicítce pro nás není
nic lichotivějšího, než když nám někdo řekne, že
nevypadáme na svůj věk. Je to další důkaz, pokud je
177
Naše
životy
ovládají paradoxy
ještě nějaký zapotřebí, že žijeme v kultuře, která
upřednostňuje formu před obsahem.
Když uvážíme, že většina z nás touží po dlouhově­
kosti, je ironií, že se tolik bojíme stáří. Opravdu ne­
existuje žádná kompenzace našeho tělesného úpad­
ku? Jedna postarší pacientka mi vyprávěla, jak vtipně
zareagovala na ujištění prodavačky, že nevypadá na
svých pětasedmdesát: „Přesně takhle vypadá pětasedmdesátnice," řekla jí. Proč všichni nedokážeme čelit
svým stárnoucím tělům se stejnou vyrovnaností?
Cestu ke stáří nazýváme eufemisticky „zlatá léta".
Ta jsou zdrojem černého humoru mezi starými lidmi,
zejména když musí čelit nevyhnutelným ztrátám,
které ke stáří patří. Termín „starší o b č a n " je urážlivě
shovívavý popis, který postrádá útěchu a ironizuje
postavení.
Není těžké odhalit jakýsi druh vzájemné zášti mezi
generacemi. Vtipy o pomalosti a neschopnosti star­
ších osob, debaty o t o m , kdy je člověk tak starý, že
už by neměl řídit, tendence přehlížet a izolovat lidi
kvůli věku, to vše prozrazuje neochotu mladých vzít
na vědomí, co se z nich nevyhnutelně v průběhu času
stane.
Staří jsou zase netolerantní vůči vkusu a chování
178
Jak stárneme,
krása se vytrácí dovnitř
nastupujících generací. Nelíbí se jim jejich šaty, jejich
hudba ani jednání. Zcela jistě tu působí závist a lítost
nad tím, co ztratili. Kdo z nás nezáviděl lidem, kteří
mají to, po čem jsme my nejvíc toužili? Pokud t o , po
čem toužíme, později získáme, můžeme se utěšovat
svojí trpělivostí. Jestliže však závidíme mladým jejich
mládí, jaká útěcha nám zbývá?
Existuje nějaká kompenzace za ztráty, které s se­
bou nese stáří? Volný čas} Jak ho naplnit? Finanční
zabezpečení? K čemu? Úleva od věčného snažení? Co
nám
zbude?
Základní urážkou naší lidskosti v každém věku je
být ignorován. To dobře vědí děti. Raději jsou tres­
tány než ignorovány. Pocit, že si vás nikdo nevšímá,
hraničí s šílenstvím a je nesnesitelný. Lidé, kteří se
cítí bezmocní a přehlížení, jsou schopni páchat straš­
livé zločiny. A přece je tento pocit údělem většiny
starých lidí. Zbaveni smyslu života a vážnosti, kterou
společnost přikládá placené práci, jsou staří lidé čas­
to odkládáni do skladišť nabízejících obraz zkázy
a smrti, kde se cítí dokonale umlčeni. Jediné pozor­
nosti se jim dostává ve formě návštěv nevrlých ro­
dinných příslušníků, které jsou řídké, krátké a kona­
né z musu.
179
Naše životy ovládají paradoxy
Jářku, kam se poděla krása? J a k o všechny hodnot­
né lidské vlastnosti - odvaha, laskavost, rozhodnost,
půvab - i krása existuje jen v očích těch, kdo ji do­
kážou ocenit. Jelikož žijeme v povrchním světě, kon­
venční pohled limituje lidskou krásu mládím. Vše­
obecně se uznává, že krásní lidé mají snazší život.
Doslova i obrazně se před nimi otvírají všechny dve­
ře a často se nesprávně předpokládá, že mají ještě
další vlastnosti, které obdivujeme - například inteli­
genci a soucit. M n o h o herců patřících do této vybra­
né skupiny obdivovaných idolů si veřejnost plete
s postavami, které hrají.
N e n í divu, že jsou tyto ikony naší představivosti
ochotny udělat cokoli, včetně vstřikování jedů do žil,
aby si uchovaly mladistvý vzhled. A my je napodo­
bujeme. Jsou to pochopitelně předem ztracené bitvy.
N a d našimi dušemi i těly pokaždé zvítězí čas. Přesto
však stárnutí přináší i kompenzaci průvodních ztrát,
jen kdybychom se z ní dokázali radovat.
Erik Erikson ve své knize Eight Stages of Psychological Development popisuje
léta po
pětašedesátce
jako období „zralosti". Tvrdí, že základním konflik­
tem těchto let je „integrita versus beznaděj" a že
důležitým úkolem je „uvažovat a přijmout život
180
Jak stárneme,
krása se vytrácí dovnitř
i smrt". Je zapotřebí naplnit a vyřešit vztahy s těmi,
které milujeme a kteří nás přežijí.
V tomto výroku chybí jakákoli zmínka o t o m , že
by součástí tohoto stadia mohla být i energie a krea­
tivita. Podle konvenčních představ se důchodová
léta vyznačují spoustou volného času až do chvíle,
kdy nás přemůže mentální či fyzická sešlost a my už
se nedokážeme věnovat svým koníčkům. Také se v něm
vůbec nehovoří o tom, jaké vědomosti a moudra by­
chom měli předat následujícím generacím. N e n í pro­
to divu, že staří lidé přežívají s pocitem, že mohou
okolí nabídnout jen málo, a proto si potřebují užít
co nejvíc „legrace" a pak se připravit na smrt. J a k á
je v tom krása?
Napadlo mě, jestli by toto životní období nemě­
lo obsahovat méně golfu a více komunikace. Dá se
předpokládat, že by to vyžadovalo nějaké úvahy
o smyslu života, jistou velkorysost vůči vlastním chy­
bám a nesplněným snům, což by nakonec vedlo ke
smíření s minulostí a umožnilo nám důstojně opustit
tento svět.
Jedním z prostředků, které nám to umožňují a kte­
rý některé rodiny pěstují, je ústní vyprávění o rodin­
ných dějinách. Každý starší člen rodiny vypráví
181
Naše
životy
ovládají paradoxy
o svém životě. Všechny vzpomínky jsou sebrány a za­
znamenány. Svázaný rukopis ilustrovaný starými fo­
tografiemi poté putuje mezi rodinné příslušníky. Po­
učná a hojivá cena takového činu je nepřekonatelná.
Osobu, která je pro tento účel zpovídána, těší, že o ni
děti a vnuci projevují zájem. Dává jí to příležitost
zamyslet se nad sebou a uspořádat a pochopit svůj
život. A výsledné vzpomínky se pak mohou stát pou­
tem mezi generacemi.
J e d n o takové vzpomínání našeho přítele končí ná­
sledovně:
Navzdory tomu, jaký jsem byl sám mizerný otec,
z mých dětí vyrostli dobří lidé. Všichni jsou úspěš­
ní a milující rodiče, daleko lepší, než jsem byl já.
Zdá se, že jsou se svými životy spokojení. Scházíme
se o prázdninách a při zvláštních příležitostech.
Dobře spolu vycházíme, je to zkrátka skvělé. J s e m
hrdý na to, čeho jsem dosáhl, a jsem hrdý na své
děti a na to, jak žijí. M o h u klidně a s uspokojením
prohlásit, že jsem prožil plný a bohatý život.
182
29. Každá sněhová vločka v lavině tvrdí,
že je nevinná
Pokud jsou naše životy míněny jako cvičení v osobní zodpovědnosti, jak by měl vypadat život ná­
roda? Z našeho současného chování by se dalo sou­
dit,
že jsme povýšenci,
kteří často a otevřeně
prohlašují, že Amerika je ochránkyní plamene svo­
body, poslední nadějí lidstva ve věčném zápasu dob­
ra se zlem. Hřeje nás pomyšlení, že se Bůh usmívá na
nás i na naše dílo. A on dokonce podporuje naše
snahy rozšířit požehnanou svobodu a demokracii na
zbytek světa, ať už o to stojí, či ne.
Není pochyb o t o m , že naše země byla v posled­
ních dvou stech letech v mnoha významných kon­
fliktech na správné straně. Právě tak není pochyb
o tom, že jsme se ve stejné době dopustili řady poli­
továníhodných špatností. V tom smyslu je naše exis183
Naše
životy
ovládají paradoxy
tence jako národa variantou staré dichotomie dobrá
zpráva/špatná zpráva, která v lidských záležitostech
funguje celkem zákonitě. V našem zakládajícím do­
kumentu jsme tolerovali otroctví a pak jsme vybojo­
vali krvavou občanskou válku, abychom je zrušili.
Přesto stále ještě žijeme s jeho dědictvím. Ctíme prá­
va menšin, a přitom tolerujeme nejrůznější druhy
diskriminace. Ve druhé světové válce jsme porazili
totalismus, a přesto jsme v následujících letech pod­
porovali mnoho totalitních režimů. A tak dále.
Víme, že nejsme dokonalí, že v konfliktech s jiný­
mi národy nemáme pokaždé pravdu, a přesto jsme
schopni rychle odsoudit ty z nás, kteří poukazují na
časté rozpory mezi našimi ideály a činy. M á m e ve
velké oblibě vojenská řešení problémů. Je to důsle­
dek filozofie, která na lidské bytosti pohlíží jako na
v zásadě zkažené hříšníky, kteří mohou být ovládáni
jedině pod pohrůžkou trestu. Tato myšlenka souvisí
s dominantním náboženským přesvědčením, že nás
sem umístil Bůh, abychom ho uctívali a aby nás mohl
zkoušet.
Za vůdce si obvykle vybíráme lidi, z nichž vyzařuje
sebejistota a kteří vypadají, že znají řešení takových
problémů, jako jsou bída, drogy a národní bezpeč184
Každá sněhová vločka v lavině tvrdí, že je nevinná
nost - problémů, které přetrvávají i poté, co celé
generace opakovaně volily ty, kdo slibovali, že je vy­
řeší. Všichni tito vůdci nás nemohou zachránit před
námi samotnými. J e n málokdy slyšíme politika říkat:
„Na tyto neřešitelné otázky neznám odpověď. M o h u
dělat jen t o , co mi dovolíte." Tohle zřejmě nikoho
nezajímá.
A přece je to pravda. J s m e jenom tak dobří, chytří
či mocní, jak nám umožní chování kolektivu. Pokud
dovolíme vůdcům, aby bez dostatečně pádných dů­
vodů (nebo, což je ještě horší, na základě lží a chyb­
ných předpokladů) posílali vojáky do cizích zemí,
můžeme se divit, když se některý z nich dopustí vá­
lečných zločinů? Můžeme se zbavit odpovědnosti
tím, že odsoudíme pár ničemů v uniformě? Účel světí
prostředky. Nemůžeme bojovat se zlem prostřednic­
tvím zlovolných akcí ve jménu chvályhodných cílů.
Jakmile začneme debatovat o tom, zda je mučení
jiných lidských bytostí ospravedlnitelné, znamená
to, že bloudíme.
Proč jsme tak nepoučitelní? V soukromém životě
bychom se neodvážili hájit zločin jako prostředek
k prosazení vlastních zájmů nebo osobní filozofie.
Ve skutečnosti jsme vytvořili komplikovaný legální
185
Naše
životy
ovládají paradoxy
systém, abychom mohli potrestat ty, kdo se o něco
podobného pokusí. Proč se tedy jako národ neřídíme
stejnými pravidly?
V jednom z nejošidnějších okamžiků této země
Abraham Lincoln řekl: „Spoluobčané, nemůžeme
uniknout dějinám. B u d o u . . . se nám připomínat na­
vzdory našemu přání. Zkouška ohněm, jíž prochází­
me, ukáže i té nejposlednější generaci, zda jsme v ní
obstáli se ctí či nikoli." Povšimněte si, že neřekl slova
„vítězství nebo porážka". Zmínil se jen o cti. V nejkrvavějším konfliktu našich dějin se zabýval těmito
hodnotami, protože znal evangelium: „Jak muži po­
slouží, získá-li celý svět, když přitom přijde o duši?"
Kritizovat tuto zemi, když její vláda (vždy dočasně)
porušuje základní lidská práva a důstojnost, je vyso­
ce vlastenecké. T i , kdo hlásají myšlenku „stojím za
svou vlastí, ať se mýlí či nikoli", jsou rozvratníci,
kteří mávají vlajkou, aby nás oslepili.
186
30.
Mnoho
lidí umírá
a jejich vnitřní hudba stále ještě hraje
Jednou ze známek stárnutí je, že začnete číst nekrology lidí, které neznáte, zejména těch ve vašem
věku. Stejně jako pohřební proslovy i nekrology mají
sklon zdůrazňovat pozitivní stránky života zemřelé­
ho. Je to přirozené; koneckonců už je po něm, tak
proč vytahovat jeho alkoholismus, sukničkářství a za­
nedbávání dětí?
Snad je to tím, že psaní nekrologů nepatří mezi
příliš oblíbené novinářské činnosti, ale člověk se z nich
moc nedozví. To je škoda, protože by mohly obsa­
hovat užitečné informace. Oč zajímavější by bylo,
kdyby si místo těch nadsazených životopisů nekrolog
psali sami nebožtíci. Vlastně by nám prospělo, kdy­
bychom se o to pokusili. Začněme dvacátými roky
svého života a pokračujme po jednom až dvou le187
Naše
životy
ovládají paradoxy
tech. Je snad nějaký lepší způsob, jak zjistit, kdo jsme,
co děláme, co to všechno znamená a zda se z nás
stávají lidé, jakými jsme si přáli být?
Čas od času své pacienty požádám, aby si vlastní
nekrolog napsali sami. I tohle bývá poučné cvičení,
právě tak jako psaní vlastního epitafu. Co napíšeme
o sobě, může být, stejně jako když o nás píše někdo
jiný, naprosto fiktivní. T o , jak si přejeme, aby na nás
lidé vzpomínali, však zaostří naši pozornost na t o ,
co jsme se svými životy udělali, nebo - což je důleži­
t ě j š í - na to, co jsme neudělali. Nekrology v místních
novinách tam, kde žiji, ztotožňují lidi s jejich povo­
láním - profesor, hostinský, půdní znalec, žena v do­
mácnosti -, jako by právě podle toho měli být zapa­
matováni. Když si lidé píšou nekrolog sami, většinou
se prezentují jako rodiče, dobrovolníci či opraváři
oldtimerů.
Lidé mají rovněž tendenci o svých životech psát
vyrovnaněji než typický autor novinových nekrolo­
gů. T i , kdo překonali nějakou závislost, o tom píší
jako o svém jediném úspěchu. Chyby, kterých se
dopustili jako rodiče, často následují slova lásky
a pýchy na děti. Lidé jsou rovněž moc dobří ve sdí­
lení t o h o , co se, často velmi bolestně a nákladně,
188
Mnoho
lidí umírá..
naučili. Skutečná síla těchto cvičení však spočívá
v tom, že v nich mnozí z nás vyjádří politování (které
v oficiálních nekrolozích nikdy není zmiňováno)
nad nenaplněnými sny.
Ukazuje se, že jen málokdo žil tak, jak si předsta­
voval v mládí. Často jsme na tom finančně lépe, než
jsme očekávali, ale nebývá obvyklé, aby někdo pro­
hlašoval, že je daleko šťastnější, než si v mládí myslel.
Lidé ve středním věku a starší se povětšinou vyzna­
čují jistou nostalgií, souvisící s přáním, aby bývali žili
prostším životem, který by skýtal víc možností než
ten, který ve skutečnosti prožili.
Psaní vlastního nekrologu je výhodné i v tom, že
ho vždycky můžete změnit nebo k němu něco dodat.
Někteří lidé praktikují cosi, co se stalo známým jako
„etické závěti". Na rozdíl od skutečných závětí, ur­
čených k dělení majetku a peněz, je etická závěť vy­
jádřením hodnot, o nichž se autor domnívá, že by
mohly zajímat a vést ty, kdo ho přežijí. Sepisování
podobných posledních vůlí je dobrý nápad, ať už je
píšeme pod dojmem hrozící smrti nebo jako inventář
zkušeností v půli svého života.
Chyba některých závětí, které jsem četl, je v tom,
že obsahují příliš m n o h o rad. Domnívám se, že je to
189
Naše
životy
ovládají paradoxy
další příklad mezigeneračního dialogu, v němž mají
starší pocit, že musí těm mladším vykládat, co mají
dělat. Oč lepší by bylo, kdybychom prostě vyprávěli
své zážitky a nechali na posluchačích, aby se z nich
poučili. V lekcích pro začínající autory se říká „uka­
zuj, nepopisuj". O skutečných hodnotách se lépe po­
učíme sledováním činů než příkazy jako „následuj
své touhy", nebo „nečiň... to a t o " , nebo „žij čest­
n ě " . Většina z nás dobře ví, co by měla dělat; potře­
bujeme pouze příklad, jak ti, kdo žili před námi,
naplnili své předsevzetí.
Nikterak nepřekvapuje, že při úvahách o vlastní
smrtelnosti nás trápí, zda a jak na nás budou vzpo­
mínat.
„Zrození je snadné, smrt je namáhavá," řekl B o b
Dylan. Jeho hudba ho přežije.
190
O autorovi
G O R D O N L I V I N G S T O N , M . D . , absolvent West
Pointu a Lékařské fakulty Univerzity J o h n a Hopkinse, praktikuje medicínu od roku 1 9 6 7 . Je psychiatr
a spisovatel a pravidelně přispívá do listů Washing­
ton
Post,
a Reader's
San
Francisco
Digest.
Ve
Chronicle,
Vietnamu
byl
Baltimore
Sun
vyznamenán
Bronzovou hvězdou za statečnost. Je rovněž auto­
rem
knih
Only
Spring a Too
Soon
Old,
Too Late
Smart, česky Příliš brzy starý, příliš pozdě moudrý
(Beta - Dobrovský 2 0 0 6 ) . Žije a pracuje v Columbii,
ve státě Maryland.
Gordon Livingston
Naše životy ovládají paradoxy
Z anglického originálu
And Nevěr Stop Dancing vydaného nakladatelstvím Avalon
v New Yorku přeložila Viktorie Košnarová
Odpovědná redaktorka Anna Staňková
Vydalo nakladatelství Pavel Dobrovský - BETA
(Praha 4, Květnového vítězství 332)
PRAHA 2 0 0 7
www.dobrovsky.cz
www.knihycz.cz
e-mail: [email protected]
Sazba SF SOFT, Praha
Tisk Ekon Jihlava
Vydání první
G O R D O N LIVINGSTON, M. D.
Absolvoval West Point a lékařskou fakultu
a jako lékař pracuje od roku 1967. Je psychi­
atr a jako spisovatel často přispívá do Was­
hington
Post.
San
Francisco
Chronicle,
Baltimore Sun a Reader's Digest. Je nosite­
lem Bronzové hvězd) /a statečnost ve Viet­
namu a autorem knih Only Spring a Too
Soon Old, Too Late Snuiri (česky Příliš brzy
starý, příliš pozdě moudrý, Pavel Dobrovský
Hela 2006). Ž i j e a pracuje v Columbii
\e sláié Maryland.