S H - Actaiuridica

Sen v Headley z hlediska romanistického
SEN V HEADLEY FROM THE VIEW OF ROMAN LAW
Radek Černoch
Černoch, Radek. Sen v Headley z hlediska romanistického. Acta Iuridica Olomucensia, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě, pp.
51–57.
Abstrakt: Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991) postuluje požadavky na darování pro případ smrti, a to i pro darování nemovitosti. Z hlediska
romanistického jsou zajímavé dva další aspekty. Sen v Headley explicitně poukazuje na vývoj deathbed gifts z mortis causa donationum, a to i citací justiniánských
Institucí (Just. Inst. 2. 7. 1.). Naproti tomu však neomezuje výši takového daru,
čímž je implicitně vyloučena aplikace Falcidiánské kvarty (quarta Falcidia).
Klíčová slova: Darování pro případ smrti (mortis causa donatio); dědické právo;
Falcidiánská kvarta (quarta Falcidia); recepce římského práva; Sen v Headley.
Abstract: Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991) formulates
requirements for deathbed gifts, incl. donation of land. From the view of Roman
law, there are two other interesting aspects. Sen v Headley cites the Institutes of
Justinian (Just. Inst. 2. 7. 1.) to show that deathbed gifts originate from mortis
causa donationes. However, the value of the donation is not limited, thus application of Falcidian Portion (quarta Falcidia) is implicitly disabled.
Keywords: Deathbed gifts (mortis causa donatio) – Falcidian Portion (quarta
Falcidia) – Law of Succession – Reception of Roman Law – Sen v Headley.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
51
Acta Iuridica Olomucensia
AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě
AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě
Úvodem
Recepce římského práva je problematikou zásadně ovlivňující právní vývoj
ve většině nejen evropských států, přičemž míra uplatnění římskoprávních idejí
je v jednotlivých oblastech a epochách různá. Ještě rozmanitější jsou však způsoby pronikání římskoprávních prvků do jednotlivých právních řádů a důsledky těchto pronikání. Ohledně působení římského práva v Anglii se zpravidla
hovoří jen o okrajové míře recepce práva římského,1 přesto lze i v anglickém
právním řádu nalézt dokumenty, které jsou z romanistického hlediska nanejvýš
zajímavé. Tento článek se chce zabývat jedním z nich, a to soudním rozhodnutím
Sen v Headley,2 vydaným v době velmi nedávné, uvážíme-li více než dvoutisíciletý vývoj práva římského a jeho recepce.
Skutkový stav
Zůstavitel Vivian „Bob“ Hewett zemřel bez závěti nemaje blízkých příbuzných, pročež jeho majetek připadl synovci Johnu Tanfield Headleymu (defendant a následně respondent). Proti tomu brojila Margaret Queenie Sen (plaintiff a následně appellant), s níž měl zůstavitel velice blízký vztah,3 namítajíc, že
jí náleží zůstavitelův dům coby mortis causa donatio. Margaret Sen zažalovala
Headleyho a po neúspěchu podala odvolání, při kterém již byla úspěšná, Court
of Appeal navíc rozhodl jednomyslně.4
Zůstavitel trpěl neoperabilní rakovinou slinivky, což bylo i důvodem jeho
hospitalizace, během níž ho žalobkyně denně navštěvovala a starala se o jeho
dům, v němž dříve společně se zůstavitelem bydlela a od kterého měla stále klíče.
Tři dny před smrtí jí na dotaz sdělil, že dům je její, že má klíče a rovněž jí oznámil, kde jsou doklady o vlastnictví. Rovněž jí řekl, že veškeré vybavení domu,
o které má zájem, je její. Krátce po smrti zůstavitele našla žalobkyně v tašce, již
měla s sebou při návštěvě v nemocnici, svazek klíčů (o nichž zůstavitel patrně
mluvil tři dny před smrtí a který jí tam s největší pravděpodobností bez jejího
1
BAKER, J. H.: An Introduction to English Legal History. 3rd ed. Butterworks: London 1990,
s. 34. BORKOWSKI, A. – PLESSIS, P. du: Textbook on Roman Law. 3rd ed. Oxford University Press: Oxford & New York 2005, s. 385. POLLOCK, F. – MAITLAND, F. W.: The History of English Law before the Time of Edward I. Volume I. 2nd ed. Reprinted Liberty Foud:
Indianapolis 2010, s. 120.
2
Rozsudek England and Wales Court of Appeal (Civil Division) ze dne 28. 2. 1991, sp.
zn. Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991). Dále jen „Sen v Headley“.
Citováno dle: Sen v Headley [1991] EWCA Civ 13 (28 February 1991) On-line dostupné z: http://www.bailii.org/ew/cases/EWCA/Civ/1991/13.html [citováno 2014-0127].
Sen v Headley: „… their relationship… could not have been closer if they had actually
been husband and wife…“.
BORKOWSKI, A.: The Law of Donatio Mortis Causa. Reprinted Oxford University
Press: Oxford 2005, s. 158.
3
4
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
52
AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě
vědomí vložil), mezi nimi byl i klíč od skříňky, kde se nacházely doklady o vlastnictví domu.5
Právní stav
Mortis causa donatio vyžaduje dle anglického práva k platnosti splnění tří
požadavků.6 Prvním z nich je učinění daru s vyhlídkou smrti, nemusí však
jít o její nezvratné očekávání.7 Druhým je vázanost účinků darování výlučně
na smrt dárce.8 Třetí a poslední z podmínek je odevzdání předmětu daru či
dokumentů dosvědčujících vlastnický nárok, a to způsobem rovnajícím se předání vlastnického práva, nikoliv pouhé držby.9
Zatímco splnění prvních dvou bodů bylo nesporné – dárce daroval očekávaje smrt, k níž skutečně došlo, dostatečnost popsaného neformálního způsobu
odevzdání dokladů o vlastnictví byla žalovaným i soudem prvního stupně zpochybněna. Odvolací soud však došel k opačnému názoru, považoval tedy vložení
klíčů od domu do tašky zůstavitelem společně s instrukcí, kde lze nalézt doklady
o vlastnictví, za dostatečné pro odevzdání těchto dokladů.10
Rovněž bylo zpochybňováno, zda předmětem mortis causa donationis může
být i nemovitost, přičemž závěr odvolacího soudu byl kladný.11 V daném případu šlo o darování neregistrované nemovitosti, ovšem celkové vyznění judikátu
zdůrazňující požadavek na minimalizaci odchylek v právu naznačuje pro futuro
i možnost darování registrované nemovitosti,12 přičemž jen pro srovnání uveďme, že takový závěr by v českém právu možný nebyl.13
Mortis causa donatio
Dle římského práva je darování pro případ smrti (mortis causa donatio)
nástrojem singulární sukcese, zejména za Iustiniana velmi blízkým odkazu. Dle
konkrétního způsobu realizace daru mohl přeživší dárce žádat dar zpět vindicatione, actione fiduciae či condictione ob causam datorum, v některých případech to
5
6
7
8
9
10
11
12
13
Sen v Headley: „… locked steel box in which the title deeds to the house were kept…“
BORKOWSKI, A.: Textbook on Succession. 2nd ed. Reprinted Oxford University Press:
Oxford & New York 2010, s.. 321.
Sen v Headley: „… in contemplation, although not necessarily in expectation, of impending death…“
Sen v Headley: „… absolute and perfected only on the donor‘s death…“
Sen v Headley: „… delivery of the subject matter of the gift, or the essential indicia of title thereto, which amounts to a parting with dominion and not mere physical possession
over the subject matter…“
Sen v Headley.
BORKOWSKI, A.: Textbook on Succession, op. cit., s. 325.
Idem. The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 103.
§ 2063 i. f. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „NOZ“).
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
53
AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě
však možné nebylo.14 O římskoprávních kořenech mortis causa donationis tedy
není pochyb.
Vyjdeme-li ze spíše jen okrajové míry recepce římského práva v Anglii, mohli bychom jen stěží předpokládat, že u nějakého institutu anglo-saského práva
nalezneme průkazně římskoprávní kořeny. Tím více pak budeme překvapeni
rozhodnutím Sen v Headley, neboť argumentace odvolacího soudu začíná odkazem na příslušnou pasáž justiniánských Institucí, a to včetně vedení části latinského textu.15 Následně je v textu rozhodnutí poukazováno, že římskému právu
postačovalo v případě mortis causa donationis splnění pouze prvních dvou požadavků anglického práva, totiž učinění daru s vyhlídkou smrti a vázanost na smrt
dárce, zatímco ohledně třetího požadavku (odevzdání věci) není právo římské
příliš použitelné, neboť jde o požadavek plně se vyvinuvší teprve v právu anglickém, zatímco římské právo umožňovalo různé způsoby zřízení mortis causa
donationis, a to i v případě nemovitostí.16 Až do rozhodnutí Sen v Headley přitom
existovalo přesvědčení, že nemovitosti nemohou být předmětem darování pro
případ smrti (deathbed gifts).17
14 SOMMER, O.: Učebnice soukromého práva římského. Díl II. Právo majetkové. Reprint pův.
vyd. Wolters Kluwer ČR: Praha 2011, s. 314.
15 Just. Inst. 2. 7. 1.
Mortis causa donatio est, quae propter mortis fit suspicionem, cum quis ita donat, ut, si
quid humanitus ei contigisset, haberet is qui accepit: sin autem supervixisset qui donavit,
reciperet, vel si eum donationis poenituisset aut prior decesserit is cui donatum sit. hae mortis
causa donationes ad exemplum legatorum redactae sunt per omnia. nam cum prudentibus
ambiguum fuerat, utrum donationis an legati instar eam obtinere oporteret, et utriusque
causae quaedam habebat insignia et alii ad aliud genus eam retrahebant: a nobis constitutum est, ut per omnia fere legatis connumeretur et sic procedat, quemadmodum eam nostra
formavit constitutio. et in summa mortis causa donatio est, cum magis se quis velit habere,
quam eum cui donatur, magisque eum cui donat, quam heredem suum. sic et apud Homerum Telemachus donat Piraeo. (Zvýrazněna část uvedená v Sen v Headley).
Darování pro případ smrti je takovým darováním, které se uzavírá v očekávání smrti. U
něho je darováno takovým způsobem, že pokud někoho překvapí lidský osud, může si příjemce předmět daru ponechat, dárce ho má dostat nazpět v případě, pokud přežije anebo
jestli ho mrzí, že darování uskutečnil, nebo když obdarovaný zemřel dříve než on. Tato
darování na případ smrti byla upravena zcela po vzoru odkazů. Protože však právní znalci
pochybovali, zda jsou povahou stejná jako darování nebo odkazy, a protože obsahovaly
rysy obou právních vztahů a jedni je přiřazovali k tomu a druzí zase k onomu, stanovili
jsme, že se budou téměř ve všech ohledech řadit k odkazům a uskutečňují se tak, jak to stanovila naše konstituce. Shrnuto, o darování na případ smrti se jedná tehdy, když by někdo
něco měl raději u sebe než u obdarovaného a zároveň raději u obdarovaného než u svého
dědice. Tak také daruje Telemachos Peiraeovi u Homéra.
Překlad citován dle: BLAHO, P. – SKŘEJPEK, M.: Iustiniani Institutiones: Justiniánské Instituce. Karolinum: Praha 2010, s. 123.
16 Sen v Headley.
17 BORKOWSKI – PLESSIS: op. cit., s. 389. POLLOCK, F. – MAITLAND, F. W.: The His-
tory of English Law before the Time of Edward I. Volume II. 2nd ed. Reprinted Liberty
Foud: Indianapolis 2010, s. 345.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
54
AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě
Deathbed gifts, stojící na pomezí mezi jednáním inter vivos a mortis causa,18
se díky recepci římského práva staly velmi brzy součástí anglického práva, neboť
se objevují již v Henry de Bractonově díle De legibus et consuetudinibus Angliae19 coby výpůjčka z práva římského, jak tomu bylo i v ostatních oblastech,
v nichž bylo anglické právo (common law) nedostatečně vyvinuté.20 Následně
je však zdůrazněno, že uvedené převzetí institutu mortis causa donationis není
toliko mechanické, nýbrž dochází k jeho změnám v rámci vývoje anglického práva.21
Důsledkem toho jsou jisté odlišnosti římskoprávní mortis causa donationis
a anglických deathbed gifts. Deathbed gifts jsou oproti mortis causa donationi
homogennější, naproti tomu u nich však poměrně striktně přistupuje požadavek odevzdání věci.22 V právu římském byla pro mortis causa donationem vyžadována nabídka a její přijetí (ostatně jako u každého jiného darování), zatímco
Sen v Headley považuje za platné odevzdání i případ, kdy obdarovaná akceptaci
v daný okamžik neprovedla, poněvadž o odevzdání ani nevěděla, z čehož se snad
dá usuzovat, že beneficiářem může být v případě deathbed gifts i osoba bez způsobilosti.23 To samozřejmě neznamená, že by někdo mohl být obdarován mortis
causa proti své vůli, jelikož i anglické právo v obecné rovině požaduje přijetí
daru.24 V tomto případě lze tedy uvažovat o následném konkludentním přijetí
ze strany Margaret Sen poté, co našla klíče v tašce, které se navenek projevilo
nejpozději podáním žaloby proti Headleymu.
Quarta Falcidia
Římské právo původně nikterak nelimitovalo dědice ohledně využívání jednotlivých institutů sukcese mortis causa. Pomineme-li v praxi nepříliš efektivní
leges Furiam a Voconiam, nastává omezení teprve roku 40 př. n. l., kdy lex Falcidia stanoví, že souhrnná míra odkazů nesmí překročit tři čtvrtiny dědictví,
18 BIRKS, P.: English Private Law. Volume I. Oxford University Press: Oxford 2000, s.
512.
19 O darováních pro případ smrti se pojednává ve druhém svazku pod nepříliš šťastně
zvolenou rubrikou De donationibus inter mortuos et mortis causa. (zvýraznění autor
na základě poznámky editora Bractonova díla).
BRACTON, H. de: De legibus et consuetudinibus Angliae. Citováno dle: Bracton Online [online
cit. 2014-01-31].
Dostupné z: <http://bracton.law.harvard.edu/Unframed/Latin/v2/177.htm>
20 BÉRIER, F. Longchamps de: Law of Succession. Roman Legal Framework and Comparative
Law Perspective. Wolters Kluwer Polska: Warszawa 2011, s. 225.
21 Sen v Headley.
22 Pro detailnější popis rozdílů mezi římským a anglickým právem viz: BORKOWSKI: The
Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 22.
23 Ibidem, s. 69.
24 BRUCE, J. W. – ELY, J. W. Jr.: Cases and Materials on Modern Property Law. 6th ed. Thomson/West: St. Paul 2007, s. 177–193.
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
55
AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě
dědici musí tedy zůstat čtvrtina (quarta Falcidia) odkazy nezatížena.25 Jelikož
se toto řešení v praxi osvědčilo, dochází postupně k rozšiřování tohoto pravidla
i na další instituty sukcese mortis causa, v případě mortis causa donationis se tak
stalo konstitucí Septimia Severa.26 Vyvstává tedy otázka, zda byl i tento aspekt
součástí mortis causa donationis recipované v Anglii, tedy zda i u deathbed gifts
musí být quarta Falcidia zachovávána. I na ni nalezneme odpověď v rozhodnutí
Sen v Headley, byť toliko implicite.
Zůstavitelův dům nárokovaný žalobkyní měl hodnotu přibližně £315,000,
představoval tudíž stěžejní část pozůstalosti,27 kromě domu samotného mělo
žalobkyni připadnout i jeho vybavení.28 V rozsudku se nehovoří o dalším majetku zůstavitele, uvážíme-li však, že jde o honosný29 dům v Londýně, lze předpokládat jeho vysokou hodnotu (zmíněných přibližně £ 315,000), vzhledem k jeho
zchátralosti časem30 pak nelze usuzovat, že by zůstavitel měl k dispozici větší
sumu peněžních prostředků (ty by rozumně jednající majitel nejspíše investoval
do údržby domu) či jiný hodnotný majetek, z čehož lze dále vyvodit, že hodnota
domu a jeho vybavení překračuje tři čtvrtiny pozůstalosti.
Borkowski uvádí rozhodnutí Sen v Headley jako případ, kdy je mortis
causa darována hlavní část pozůstalosti (donor’s major asset).31 Podobně Bérier
na základě rozhodnutí Sen v Headley implicitně vyvozuje, že quarta Falcidia se
v anglosaském právu neuplatní.32 Pro pořádek je uveďme, že soud se v daném
(a pravděpodobně ani v jiném) případě otázkou hodnoty daru ve vztahu k celé
pozůstalosti cíleně nezabýval (vyjma označení domu jako principal asset), ani
argumentace žádné ze stran (tedy zejména Headleyho) nebyla vedena tímto
směrem. Je však pravděpodobné, byla-li by snad tato otázka v budoucnu vznesena, že vlivem precedentálního působení rozhodnutí Sen v Headley bude výslovně rozhodnuto o neaplikovatelnosti quartae Falcidiae v Anglii.
Závěr
Rozhodnutí Sen v Headley patří mezi nejvýznamnější případy týkající se
mortis causa donationis v anglo-saském právu, o čemž svědčí i to, že v příslušné
Borkowského práci jde o nejčastěji citovaný case.33 Pro nás je však podstatně
zajímavější svým vztahem k římskému právu, poněvadž se týká hned dvou insti25
26
27
28
SOMMER: op. cit., s. 331.
BÉRIER: op. cit., s. 142.
Sen v Headley: „… principal asset of an estate…“
Sen v Headley: „… When she (Margaret Sen, pozn. autor) asked about the contents of the
house, he (Hewett, pozn. autor) said: „Do what you like. It‘s all yours.“ …
29 Sen v Headley: „… freehold house…, a substantial, detached….“ Borkowski jej charakterizuje jako „valuable“. BORKOWSKI: The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 1.
30 Sen v Headley: „… dilapidated condition…“
31 BORKOWSKI: The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. 1.
32 BÉRIER: op. cit., s. 226.
33 BORKOWSKI: The Law of Donatio Mortis Causa, op. cit., s. xii.
© Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. ISSN 1801-0288
56
AIO, 2014, Vol. 9, Supplementum 3: Recepce římského práva v Evropě
tutů práva římského, třebaže v případě falcidiánské kvarty nejsou římskoprávní
východiska soudem aprobována. Naproti tomu převzetí deathbed gifts z mortis
causa donationum je dokumentováno i uvedením příslušné pasáže z justiniánské
kodifikace, což může být poněkud překvapivé pro toho, kdo mnohokrát slyšel, že
římské právo v Anglii nebylo recipováno. Ostatně, kolikrát jste se v kontinentálním právu, jehož římskoprávní kořeny nejsou zpochybňovány, setkali s tím, aby
argumentace soudu začínala uvedením římskoprávního textu v latině?
JUDr. Radek Černoch, Ph.D.
Katedra dějin státu a práva
Právnická fakulta, Masarykova univerzita, Brno
email: [email protected]
© Palacký University, Olomouc, 2014. ISSN 1801-0288
57