Program opery najdete zde.

RUSALKA
PRVNÍ DĚJSTVÍ
Na palouku u jezera obklopeného lesy za svitu
měsíce tančí a zpívají tři lesní žínky. Čekají, až
se vynoří Vodník. Když se tak stane, škádlí ho,
že by si jistě rád vzal jednu z nich za ženu. Vodník
přistoupí na jejich hru a snaží se některou z nich
polapit, avšak marně a žínky pak utečou do lesů.
Tu se na Vodníka obrací jeho dcera, vodní víla
Rusalka. Přiznává mu, že by chtěla opustit vodní
říši a stát se člověkem. Vodník nechápe:
člověkem, „tvorem smrtelným“? Rusalka odpoví,
že jí sám zjevil, že lidé mají duši, kterou obyvatelé
vodní říše nemají, a duše jde po smrti člověka
k nebi. Vodník ji zrazuje, neboť duše je naplněna
hříchem! Rusalka se ve svém nadšení nedá
přesvědčit, vždyť duše je „plna lásky!“ Vodník tuší,
že jeho dcera miluje člověka. Rusalka mu pak
vypráví o muži, jenž sem přichází, a když se
koupe v jezeře, bere ho do svého objetí. Avšak
dokud je vílou, nemůže ji vidět, a aby ji mohl vzít
do náručí, musí se ona stát člověkem. Vodník,
chápaje, že její přání je nezvratným, jí poradí,
aby se obrátila na Ježibabu. Než tak Rusalka učiní,
vzhlédne k měsíci a prosí jej, aby jejímu milému
pověděl, kdo tu na něj čeká! Pak povolává na
pomoc Ježibabu, a když se tato objeví, svou mocí
Rusalce umožní opustit meze vodní říše a chodit
po zemi. Ježibaba se ptá, co jí za pomoc dá.
Rusalka je schopna obětovat vše, učiní-li ji
člověkem! Ježibaba má tušení, že jí jde o poznání
lidské lásky. Rusalka potvrdí své přání: chce
lidské tělo, lidskou duši! Ježibaba jí slibuje
vyhovět, avšak chce po ní oplátkou její průsvitný
vodní šat a řekne jí, že pokud na světě neokusí
lásku, či pokud ztratí lásku, po které prahne,
propadne kletbě vodní moci. Ve světě bude
pro všechny lidi němou! A padne-li kletba na ni,
padne i na jejího milého: „Stane se navždy obětí
věčného tvého prokletí!“. Rusalka je pevně
odhodlána vše podstoupit a věří, že „čistou
lidskou duší“ její láska „všechna kouzla zruší“.
Ježibaba ji tedy bere do svého příbytku a za
čarování zde připraví kouzelný nápoj a dá jej
Rusalce vypít.
Za úsvitu první paprsky slunce ozáří jezero a z dáli
se ozvou lesní rohy, ohlašující blízkost lovecké
družiny zdejšího prince. Z hlubiny vod se ozve
smutný hlas Vodníka, naříkajícího nad svou
dcerou. Lovci se přiblíží a ozve se zpěv jednoho
z nich: o mladém lovci, jenž v lese zahlédl bílou
laň. Lovec ve své písni stihatele bílé laně vybízí,
ať na ni nestřílí a ať se varuje „jejího těla“!
V odpověď na lovcův zpěv z lesa vyjde princ, jenž
zahlédl „podivnou zvěř“; ta mu však zmizela,
a teď cítí, že jej k sobě vábí vody jezera a jako by
se jej zmocňovalo jakési kouzlo. Lovcova píseň ho
dále varuje: laň to nebyla… Bůh chraň tvoji duši!
Ostatní lovce princ posílá pryč, chce být sám.
Po jejich odchodu usedne u jezera a tu spatří
Rusalku, oblečenou v nuzném šatě, s krásnými
splývajícími vlasy. Princ je uchvácen jejím zjevem
a klade si otázku, zda vidí člověka či snad
pohádkovou bytost. Přišla prosit za lesní zvěř, či
se sama chce stát kořistí lovce? Rusalka k němu
vztáhne své ruce, nemůže však promluvit. Princ
na to nedbá a věří, že jsou-li její ústa němá, vylíbá
„odpověď z nich!“ A má-li ho ráda, nechť mu zjeví
svůj cit. Rusalka mu padne do náručí, tu se však
ozvou z vod hlasy jejích sester, které zjistily,
že jedna chybí, a ozve se i smutný hlas Vodníkův.
Rusalka se chvěje bázní, v princově náručí hledá
útěchu, kterou jí princ dá a pak ji odvádí s sebou
na zámek.
DRUHÉ DĚJSTVÍ
U zámku se potká zdejší hajný s kuchtíkem a chce
zvědět, co se to na zámku chystá, když je zde tolik
hostí. Kuchtík mu vypráví, že princ našel v lese
podivnou bytost, s níž se snad i ožení. „Holka je
ti němá, kapky krve nemá, chodí jako vyjevená“.
Hajný už o tom něco slyšel a tvrdí, že v té lásce
budou nějaké čáry. Vždyť v lesích, odkud holka
přišla, přece straší! A kdo spatří spoře oděné
lesní žínky, propadne chtíči! Kuchtík dodá, že se
princ změnil, „bloudí jako omámen“. I pan farář
ho varoval, ale princ trvá na tom, že si zde holku
ponechá! Hajnému dochází, že se slavnost na
zámku připravuje kvůli ní. Ovšem, jak dodá
kuchtík, vše se může změnit, neboť kvůli princově
vrtkavosti prý již „jeho láska mizí“ a princ se
zajímá o jakousi cizí kněžnu. Hajný dá upřímně
najevo radost nad takovým vývojem událostí,
a být princem, tu cizí holku by vyhnal. Tu se poblíž objeví princ s Rusalkou, krásně oděnou,
avšak smutnou a bledou. Hajný s kuchtíkem na
nic nečekají a odejdou. Princ, hledě na Rusalku,
přemítá o tom, že již týden ji má zde, avšak stále
v ní marně hledá plamen lásky. Má mu to dát
teprve jejich sňatek? Cítí chlad jejího objetí, které
je bez vášně. Přesto je však stále odhodlán v ní
žár lásky vznítit. Tu se poblíž objeví cizí kněžna,
sleduje mladý pár a uvědomí si, že vůči princi
necítí lásku, ale hněv kvůli tomu, že tam, kde měla
Antonín Dvořák (1841 – 1904)
Libreto napsal Jaroslav Kvapil (1868 - 1950).
Premiéra se uskutečnila 31. března 1901 v pražském Národním divadle.
být ona, je nyní jiná. A je odhodlána vztah prince
a Rusalky zničit. Hned se připojí k princi a vytkne
mu, že pro svou lásku zanedbává povinnosti
hostitele; vystupuje před ním svůdně a učiní
letmé poznámky stran Rusalčiny němoty. Princ
kněžninu výtku přijímá a podá jí ruku. Rusalka
dá najevo svou úzkost, ale princ ji pošle do její
komnaty, aby se strojila k plesu. A pak odtud
kněžnu odvádí; na odchodu kněžna prohodí
k Rusalce, že ona má sice princovu dvornost, avšak Rusalka jeho srdce. Rusalka hledí
za princem, jako by ho chtěla pohledem zadržet,
ale pak smutně odchází.
Zatím se zešeří a na zámku začíná slavnost
provázená tancem. V zámeckém rybníku se zjeví
Vodník, a dá najevo své obavy o Rusalku,
zakletou v „nádheru světa“, který jí nemůže dát
to, co vodní říše: byť by byla láska člověka
jakákoli, ona (vzešlá z vodní říše) ho navždy
neupoutá. A má za jisté, že se jeho dcera vrátí
z lidského světa zpět, propadlá své kletbě. Tu
se ozve zpěv hostí, kteří oslavují nadcházející
spojení mladého páru. Princ se však uprostřed
slavnosti okázale dvoří kněžně a Rusalky si
nevšímá. Vodník dá najevo, že Rusalce zde štěstí
nepokvete. Tu se objeví zoufalá Rusalka a u otce
hledá útočiště. Lituje toho, že pro člověka zradila
vodní říši. A zjevuje otci, že jejího milého získala
jiná „divokou lidskou krásou“, a ji, „prostovlasou“
Rusalku, již její milý nezná. Vodník ji vybízí,
aby vytrvala, Rusalka však tvrdí, že je to marné,
neboť ta jiná má mocnou vášeň, již ona, zrozená
chladnou vodou, nemá. Tu se v zahradě
objevuje kněžna s princem; kněžna pozoruje,
že princi plane v oku „divný žár“ a že se k ní princ
chová stále vřeleji, a ptá se ho, jak si to má
vyložit. A kam prchla jeho vyvolená, ta němá
a bezejmenná? Aby viděla, jak se princ změnil!
Princ dá najevo, že osud Rusalky ho nezajímá,
že ji miloval jen krátce a nyní plane novým citem.
Vyzývá kněžnu, aby mu byla „žhavým požárem,
kde dosud luny svit plál bílý!“ Kněžna, aby
v něm vzbudila ještě větší vznět, a současně
se vymezila vůči plaché Rusalce, se ho ptá,
co nastane, až ho svým žárem popálí a odejde
daleko od něj, co si pak počne se svou němou
kráskou? Princ jako by nevěděl, zda si namlouvá
ji či jinou! Tu princ vášnivě zjevuje, že i kdyby to
bylo na chvíli, kněžna je ta, po níž toužil, a pro
lásku k ní rád strhá „všecky svazky“! Rusalka,
stojíc nablízku, a vidíc, jak princ kněžnu objal,
se mu vrhá do náruče. Princ ji však, nazývaje ji
studenou krásou, od sebe odstrčí. Tu se zjeví
Vodník a příšerným hlasem vybízí prince, ať jen
spěchá do jiné náruče, neboť objetí Rusalky
(stejně) neunikne! A strhává Rusalku do rybníka.
Princ stojí omráčen a vrhá se k nohám kněžny,
hledaje u ní spásu před tajemnou mocí. Ta ho
však s divokým smíchem posílá od sebe pryč:
„V hlubinu pekla bezejmennou, pospěšte
za svou vyvolenou!“
TŘETÍ DĚJSTVÍ
Nad jezerem nastává měsíčná noc. Na palouku
se objevuje Rusalka, opět ve své domovině,
avšak bledá, vlasy jí zpopelavěly a oči pohasly.
Smutně přemítá o svém osudu; bezcitná vodní
moc ji stáhla k sobě, přišla o své mládí, byla
odsouzena pro svou lásku; kvůli kletbě, jež na ni
padla tím, že ji zavrhl její milý, nemůže ke svým
sestrám, nemůže do světa: „Proč v tom chladu
bez pomoci nezhynu, ach nezhynu?“ Tu se před
ní objevuje Ježibaba a udělá poznámku, že bytí
Rusalky v lidském světě a hry lásky neměly
dlouhého trvání. Nyní je Rusalka zradou člověka
zatracena. Ježibaba jí však dává radu, jak se
kletby zbavit: prokletí živlů musí Rusalka smýt
lidskou krví; opět se stane vílou, avšak jen tehdy,
zahubí-li vlastní rukou toho, jenž ji svedl.
A k tomu jí Ježibaba dává nůž. Rusalka však
rozhodně odmítá: sama bude věčně trpět
v zajetí své kletby, ale její milý musí být šťasten!
Ježibaba se rozchechtá: chtěla jsi do světa lidí
a nemáš sílu prolít lidskou krev? Vždyť právě
člověk je člověkem až tehdy, když prolil krev
bližního! Se slovy „jdi, trp a trp si z věků do věků
– a seschni touhou po svém člověku!“ ji opouští.
Rusalka se pak ponoří do jezera. Z hlubin se
ozvou její sestry a prohlašují,
že se jí, co prokleté, budou stranit. Posílají ji
za bludičkami do bažin; nyní má lákat lidi svým
světýlkem a svádět je do záhuby. To je jejím
údělem, plynoucím z kletby, jíž propadla.
K Ježibabě přicházejí hajný a kuchtík, aby u ní
vyhledali pomoc pro prince, který se pomátl na
rozumu. Kuchtík má strach, hajný tedy bere úkol
na sebe. Ježibaba se objeví a vidíc kuchtíka,
poznamená, že to snad má být odměna za její
radu. Až se vykrmí, bude z něho „křehká
pečínka“! Kuchtík má strach, že ho chce
Ježibaba sníst, ta však pohrdavě prohlásí,
že o takovou pečeni nemá zájem („pro peklo
ať roste, prokletý rod váš!“), a ptá se, co chtějí.
Kuchtík vypráví, že se princ těžce rozstonal, že
ho uhranula jakási kouzelnice, kterou si k sobě
přivedl. Miloval ji z celého srdce, vše jí dal, už se
měla stát jeho ženou, ale když ho úplně zmámila,
zmizela. Ďábel sám si ji odnesl do pekla! Tu se
z jezera vynoří Vodník, který zaslechl tu strašnou
křivdu, a odsuzuje hanebnou lež, vždyť vše bylo
jinak: „on sám ji zradil, uvrh´ ji v prokletí!“ Hajný
s kuchtíkem se dají na útěk. A Vodník přísahá,
že se pomstí!
Na palouku se objeví tři lesní žínky, dají se do
tance a zpěvu, radují se ze svých předností,
které je činí krásnými, a když se pak zjeví Vodník,
opět ho škádlí. Vodník je však smutně vybízí, aby
ustaly ve svých žertech. Žínky se ho ptají, co je
toho příčinou. Vodník jim sdělí osud Rusalky
(„hluboko na dně sténá, sestrami zavržená“)
a ponoří se do jezera. Žínky sdílí Vodníkův
smutek a dají se na útěk.
Z lesa vyběhne pomatený princ a volá k sobě
svou bílou laň, již hledá po lesích, štván touhou.
Tu se mu Rusalka zjeví a ptá se jej, zda ji (ještě)
zná? Princ prohlašuje, že je-li již dávno mrtva,
nechť ho zničí, a je-li ještě živa, nechť mu dá
spásu. Rusalka mu zjeví že není ani živá, ani
mrtvá, a bloudí tak ve svém prokletí. Kdysi
k němu marně cítila lásku, byla mu milenkou,
nyní mu přinese smrt. Princ prosí o odpuštění.
Rusalka se ho ptá, s jistou výčitkou, proč ji
(tehdy) k sobě volal, proč jí lhal? Teď, když je
pouhým přízrakem, ho spolu s bludičkami svede
do hlubin; kdysi hledal vášeň, kterou neměla,
a teď, když ho políbí, bude ztracen. Princ ji však
vyzývá k polibku, nechť ho ulíbá třeba k smrti!
Rusalka ho ještě jednou varuje, že z jejího objetí
není návratu. Princ však její objetí i smrtící
polibek přijímá, a skonává se slovy: „Polibky
tvoje hřích můj posvětí – umírám šťasten,
umírám ve tvém objetí!“ Z hlubin se ozve Vodník,
prohlašuje, že vůči Rusalčině kletbě je princova
smrt marná, neboť všechny oběti jsou marné!
A Rusalka, která setrvává v tíži své kletby a svého
údělu, mrtvého prince naposled políbí a má pro něj hluboká slova odpuštění, přejíc
jeho duši spásu: „Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou, za všecko, čím
klet jest osud můj – lidská duše, Bůh tě pomiluj!“
Text převzat z anglického originálu dodaného
Metropolitní operou NY.
Překlad textu: Jaroslav Sovinský s přihlédnutím
k dalším zdrojům
Editace textu: Kateřina Viktorová
Antonín Dvořák
RUSALKA
Dirigent
Yannick Nézet-Séguin
Režie
Otto Schenk
Výprava
Günther
Schneider-Siemssen
Kostýmy
Sylvia Strahammer
Světelný design
Gil Wechsler
Choreografie
Carmen de Lavallade
Pomocný režisér
Laurie Feldman
České titulky
Osoby a obsazení:
Rusalka: Renée Fleming
Vodník: John Relyea
Ježibaba: Dolora Zajick
Princ: Piotr Beczała
Cizí kněžna: Emily Magee
Lesní žínky: Dísella Lárusdóttir, Renée Tatum, Maya Lahyani
Lovec: Alexej Lavrov
Hajný: Vladimir Chmelo
Kuchtík: Julie Boulianne
Nastudování v českém jazyce.
Průvodce záznamem: Susan Graham
Přibližná délka představení 3 hod. 16 minut včetně 2 přestávek.
Zuzana Josková
ZÁKAZ POŘIZOVÁNÍ FOTO A VIDEOZÁZNAMU.
Pokud máte zájem o záznamy přenosů z Metropolitní opery, objednejte si je raději na DVD
ve filmové galanterii Terryho ponožky!
Filmová galanterie Terryho ponožky, Vodičkova 41, Praha, T 224 946 829
www.terryhoponozky.cz
Oficiální web projektu:
www.metopera.cz
Držitel licence do ČR:
www.aerofilms.cz
V záznamu jsou užity anglické
titulky. Pokud jsou použity i české
titulky: české titulky vycházejí
z existujícího českého libreta
s přihlédnutím k anglickým
titulkům dodaných Metropolitní
operou NY. Délka českých
a anglických titulků se může lišit.
Titulky mají informativní charakter.
Finanční záštita: The Fan Fox and Leslie R. Samuels Foundation, Inc.
Série přímých přenosů Met: Live in HD se uskutečňuje díky štědrému daru od Neubauer Family Foundation.
Bloomberg je globální sponzor série Met: Live in HD.
Přenosy Live in HD se uskutečňují ve spolupráci
s televizní sítí PBS a za podpory Toll Brothers,
společnosti stavící luxusní domy pro Ameriku.