Jihovýchodní Asie 2006

Transkript

Jihovýchodní Asie
2006
Indonésie, Malajsie, Korea
Malajsie a Indonésie 2006
Jihovýchodní Asie
2006
Indonésie, Malajsie, Korea
Autor textu i fotografií: Karel Mezihorák
Vydal: Between
Email: [email protected]
Web: http://between.wz.cz
Copyright © Karel Mezihorák 2007
1/60
2/60
Obsah:
Obsah:........................................................................................................................................ 3
Mapa cesty po Jihovýchodní Asii: ............................................................................................ 5
Cesta do jihovýchodní Asie ....................................................................................................... 6
1. den - 21.8. pondělí.......................................................................................................................................... 6
2. den – 22.8. úterý............................................................................................................................................. 7
Malajsie...................................................................................................................................... 8
3. den – 23.8. středa ........................................................................................................................................... 8
4. den – 24.8. čtvrtek ........................................................................................................................................ 11
5. den – 25.8. pátek .......................................................................................................................................... 13
6. den – 26.8. sobota ........................................................................................................................................ 15
7. den – 27.8. neděle......................................................................................................................................... 17
8. den – 28.8. pondělí ....................................................................................................................................... 19
9. den – 29.8. úterý........................................................................................................................................... 22
10. den – 30.8. středa ....................................................................................................................................... 24
11. den – 31.8. čtvrtek ...................................................................................................................................... 25
12. den – 1.9. pátek .......................................................................................................................................... 27
13. den – 2.9. sobota ........................................................................................................................................ 30
Indonésie.................................................................................................................................. 31
14. den – 3.9. neděle......................................................................................................................................... 32
15. den – 4.9. pondělí ....................................................................................................................................... 34
16. den – 5.9. úterý........................................................................................................................................... 35
17. den – 6.9. středa ......................................................................................................................................... 37
18. den – 7.9. čtvrtek ........................................................................................................................................ 39
19. den – 8.9. pátek .......................................................................................................................................... 41
20. den – 9.9. sobota ........................................................................................................................................ 43
21. den – 10.9. neděle....................................................................................................................................... 45
22. den – 11.9. pondělí ..................................................................................................................................... 47
23. den – 12.9. úterý......................................................................................................................................... 49
24. den – 13.9. středa ....................................................................................................................................... 50
25. den – 14.9. čtvrtek ...................................................................................................................................... 51
26. den – 15.9. pátek ........................................................................................................................................ 53
Korea ........................................................................................................................................ 54
27. den – 16.9. sobota....................................................................................................................................... 54
Přehled nákladů a dalších informací: .................................................................................... 56
Náklady na 27 dní v jihovýchodní Asii:............................................................................................................ 56
Doprava: .......................................................................................................................................................... 57
Ubytování:........................................................................................................................................................ 59
Vstupy:.............................................................................................................................................................. 60
3/60
4/60
Mapa cesty po Jihovýchodní Asii:
Z Prahy jsme letěli do Kuala Lumpur (Malajsie) s přestupem v Soulu (Korea). Autobusy jsme se dopravili do
George Town (Malajsie) odkud jsme pluli lodí do Medanu (Indonésie). V Indonésii jsme autobusy dojeli do
Padang odkud jsme letěli do Jakarty (Indonésie). Návrat domů do Prahy byl opět s přestupem v Soulu (Korea).
5/60
Cesta do jihovýchodní Asie
1. den - 21.8. pondělí
Naše cesta do Asie začala v 18h na Ruzyňském letišti. Sešli jsme se u balírny zavazadel do fólie, kde jsme si za
75 kč nechali zabalit batohy. Povídali jsme si a pomalu se přesunuli k odbavení. Času do odletu bylo dostatek,
skoro 1,5h a tak jsme nikam nespěchali. Na check-inu nebyli žádní cestující, tak jsme přišli rovnou na řadu.
Požádali jsme pani zda by jsme mohli sedět 4 pohromadě. Letuška nám řekla, že to asi těžko, jelikož před námi
odbavili již 274 cestujících. Poznamenala také že check–in byl otevřen již od 16h. To nás trochu překvapilo. V té
době byly problémy s cestováním do Londýna a odbavení tam probíhalo velmi dlouho kvůli zvláštním
bezpečnostním opatřením. Avšak těžko říct, proč to bylo otevřené tak dlouho dopředu i pro let do Asie. Nevím
jak to funguje, ale museli jsme čekat než nám najdou nějaké místo v letadle. Zatímco jsme čekali na umístění v
letadle do Soulu, tak nám vystavila letenky ze Soulu do Kuala Lumpur, kde nebyl problém abychom seděli u
sebe. Při odbavení jsme na váze zjistili, že můj batoh měl 14,5 kg, Šárce vážil 11 kg, Ellen 18 kg a Alešův 23,5
kg. Nakonec nám našla místa v letadle. Řekla, že Aleš bude sedět u nouzového východu, kde je víc místa na
nohy, což se zdálo jako že na tom bude nejlépe. Následně řekla, že ostatní 3 budeme roztroušení v business třídě,
která se stala částečně economy třídou. Takže jsme měli ještě více místa jelikož tam bylo jen 6 sedadel vedle
sebe místo standardních 8 sedadel. U brány k našemu letadlu byla dlouhá fronta a tak jsme se v klidu posadili na
lavičky a čekali až to opadne. V 19:30, deset minut před časem odletu, jsme se také zvedli a mezi posledními
prošli branou. Jedinou nevýhodou jít mezi posledními je, že už nemusí mít noviny, které zdarma dávají u vchodu
do letadla.
Můj soused v letadle se nabídl, že se prohodí se Šárkou, takže jsme nakonec aspoň
my dva seděli pohromadě. Drobné zklamání bylo, že jsme neměli každý svoji
televizi na sedadle před sebou, takže bylo jasné že si nebudeme moct vybírat
z několika filmů. Mapka s trasou letu a informacemi o letu však na monitoru
běžely, což bylo pozitivní. Dráha letu vedla mírným severním obloukem přes
Moskvu, Ulánbátar, Peking a letěli jsme ve výšce přes 12 km, rychlostí až 950
km/h. Během přeletu dlouhého 8250 km jsme měli dvě jídla kde jsme si mohli
vždy vybrat mezi typickým korejským jídlem a hovězím. Když se do Koreje
nepodíváme, tak jsme aspoň zkusili jejich jídlo. Letuška nám vysvětlila jak to
máme jíst a dala nám i návod na papíře, kde jsme si přečetli, že se to jmenuje
„bibimbap“. Polívka byla voda s něčím zeleným, asi řasy a bylo to cítit rybinou.
Druhé jídlo byla rýže s bibimbap, což byly další řasy, houbičky, cuketa a ještě se
to zalilo sezamovým olejem a přidala se pálivá pepřová pasta. K tomu byl salát asi
z chilli papriček a malý dortík. K pití jsme si dali červené víno, džus a čaj. Bylo
po 22h doma a po 5h v Koreji, když letadlo pozhasínalo a lidé se snažili usnout
během této zrychlené noci.
Pohled na mraky z letadla
6/60
2. den – 22.8. úterý
Jako obvykle jsem měl problém
v letadle usnout. Mezi 8 a 10h
korejského času jsem si přerušovaně a
velmi lehkým spánkem aspoň trochu
odpočinul. Pak přišlo opětovné
rozsvícení a bylo ráno. Při pohledu
z okýnka jsme viděli vyprahlou krajinu
Mongolska, zřejmě poušť Gobi.
K snídani byl opět výběr mezi
palačinkou a korejským jídlem. Nedalo
mi to a opět jsem zkusil korejské jídlo.
Rozmočená ryže do niž se nasypaly
nějaké řasy a ještě něco. Ani jedno
korejské jídlo nebylo špatné, ale přeci
jen dost zvláštní a jíst ho častěji bych
nemusel. Chyba byla, že jsem to zapil
sezamovým čajem. To bylo na mě už
příliš exotiky. Špatně se mi sice
neudělalo, ale tu pachuť sezamu jsem
musel zajíst tatrankou z vlastních zásob.
V Koreji jsme přistáli včas ve 12:28.
Letiště v Soulu, Koreji
Po krátké prohlídce letištní haly jsme si zalezli na sedačky mezi další podřimující cestující. Holky ulehly a
snažily se dospat. S Alešem jsme pročítali průvodce a další informace. V 17:45 se teprve objevilo z jaké brány
odlétáme a tak jsme v mírně svižnějším tempu šli skrz dlouhou letištní halu, aby nám nezavřeli bránu. Ze Soulu
jsme odletěli chvíli po 18:15, jelikož se ještě na někoho čekalo. Letadlo nebylo plně obsazeno, takže jsme se
roztáhli po sedadlech a udělali si větší pohodlí. K jídlu jsme měli na výběr mezi kuřecím a hovězím, takže
tentokrát žádná specialita. I přesto se mi podařilo opět vypadat trochu jako barbar. Při prvním letu jsme žádali o
sůl na bibimbap, což letuška nechápala. Nyní jsem chtěl cukr k čaji, což se sice letušce nezdálo, ale samozřejmě
mi opět ochotně vyhověla. Náš druhý let byl dlouhý 4600 km, letěli jsme ve výšce 11 km rychlostí 900 km/h.
Nejdříve jsme letěli podél pobřeží korejského poloostrova na jih a pak nad mořem okolo Tchaj-wanu. Po
pěkném západu slunce se rozprostřela kolem tma. Když jsme byli nad mořem tak jsme viděli desítky světýlek
pod námi. Asi rybářské lodě. Náš přibližně 6h dlouhý let s jednou hodinou časového posunu zpátky probíhal
v poklidu s občasnými turbulencemi. Letušky byly opět roztomilé jak se vždy klaněly, velmi úslužně a
s oddaným úsměvem plnily přání cestujících.
Trochu pozdvižení přineslo, když pilot zahlásil zda není mezi cestujícími lékař. Ellen a Šárka se vydaly podívat
co se děje. Jeden cestující měl problém s tlakem a na nějaké prášky pil alkohol. Nakonec mu jen změřily tlak a
řekly, že se to srovná. Letušky jim byly vděčné za asistenci a tak jim daly láhev vína a nějaké oříšky. Během letu
byla vidět nad námi nádherná obloha plná hvězd a pod námi osvětlená města. I tak zajímavý výhled ještě
zpestřila bouřka na horizontu. Bylo velmi pěkně vidět jak mezi hvězdami a městy jsou mraky kterými létají
blesky. Nemohl jsem se vynadívat jak blesky prosvětlovaly mraky a přitom byly vidět hvězdy i osvětlená města.
Ze země se takový pohled nikde nenabízí.
7/60
Malajsie
V půl dvanácté v noci, malajského času, jsme přistáli na letišti v KL (Kuala Lumpur) a než jsme si vyzvedli
batohy byla půlnoc.
3. den – 23.8. středa
Vlak i autobus do centra jezdí do
půlnoci a tak jsme řešili zda pojedeme
taxíkem nebo zůstaneme na letišti do
rána. Vyhrála varianta, že přespíme
v hale na letišti, kde se vyzvedávají
velké batohy. Byl to pořád chráněný
prostor a tudíž menší šance, že by
někdo obtěžoval. Nevěděli jsme zda nás
někdo nevyhodí a tak jsme na lavičkách
začali hrát karty. Hráli jsme je docela
dlouho a popíjeli jsme becherovku. Po
3h ráno jsme ulehli na lavičky a snažili
se usnout. V hale byl klid a jen občas
prošel nějaký uklízeč. Přesto jsem
pořádně neusnul a při každém šustnutí
sledoval okolí zda někdo nekrade naše
věci.
Kolem 6h jsme vstali a šli zjistit jak se
dostat do centra. Autobus byl levnější
Letištní hala v Kuala Lumpur, Malajsii – místo naší první noci
než vlak a tak jsme jím jeli na zastávku
Sentral KL station. Za necelou hodinu jsme tam byli a přestoupili na vlak, který zde jezdí jako MHD. Měli jsme
tip na ubytování blízko china town a tak jsme jeli jen jednu stanici na KL station. Proplétali jsme se uličkami
plných aut jezdících vlevo, smogu, hluku a nijak vábného vzhledu. První dojem z města nebyl nijak pěkný, ale
bez problémů jsme našli náš hostel. Ubytovali jsme se ve dvou dvoulůžkových pokojích, odložili si batohy a
prohlídli si terasu na střeše hostelu odkud byl výhled nejen na KL Tower (vyhlídková věž). Za chvíli jsme již
vyráželi na procházku. Jako cíl jsme si vybrali Lake Garden, které leží na jihozápad. Cestou jsme viděli
komerční centrum Dayabumi Complex, které vypadalo z venku pěkně. Kousek dál jsme zašli do National
Mosque (národní mešity) kam je umožněn vstup turistům. Od prvního vchodu kam jsme přišli nás sice vykázali,
ale u druhého vchodu byla pani a věšáky s hábity pro turisty. Muži je standardně nemusí mít jelikož tu všichni
chodí v dlouhých kalhotách, ale my
jsme si je museli vzít abychom přikryli
naše obnažená lýtka. Holky si je musely
vzít rovněž a navíc ještě šátek přes
hlavu. Světlá vykachlíčkovaná mešita
působila trochu sterilně, ale jinak byla
zajímavá. Budova Islamic Center,
nedaleko mešity je veřejnosti
nepřístupná a tak jsme kolem Islamic
Arts Museum došli k národnímu
planetáriu. U planetária jsme si
prohlédli několik informačních cedulí a
z telefonní budky jsem zavolal Jessice.
Jessicu jsem znal přes internet a byli
jsme domluveni, že se v KL sejdeme.
Po trošku komplikované domluvě o
místě a času setkání jsme se dohodli na
15h u vchodu do Petronas Twin
Towers, což bývala nejvyšší budova
světa (nyní je druhá nejvyšší). Od
planetária
jsme pokračovali k ptačímu
Národní mešita, KL
8/60
parku. Podél silnice byly dopravní značky upozorňující na opice, ale zatím jsme žádné neviděli. Nikomu z nás se
moc do ptačího parku nechtělo a tak zůstalo jen u odpočinku na lavičce. Stánku se zmrzlinou, který stál před
vchodem, jsme však neodolali. Nedaleko ptačího parku je orchidejová zahrada, kde byl vstup zdarma. Mnoho
orchidejí, ibišků a dalších rostlin jsme mohli vidět v této pěkné zahradě i když bohužel zrovna toho moc
nekvetlo. Během procházky po zahradě jsme viděli také první volně žijící opičky (makaky), které z venku lezly
do zahrady a okusovaly květy. Jsou zvědavé, bystré a rychlé. Kolem jezera Lake Gardens jsme se vraceli
k městu. Blížil se čas srazu s Jessicou a tak jsme se již moc nezdržovali. Jezero s ostrůvky bylo pěkné a daly by
se půjčit i šlapadla. Na konci jezera bylo info centrum v kterém jsme zjistili jak se dostat do Batu caves a
národního parku Taman Negara, což byly naše cíle následujících dní.
Okolí jezera Lake Gardens:
„pozor opice“, květ, makak
Vlakem jsme popojeli na zastávku KLCC, kde jsou Petronas Twin Towers. S Jessicou jsme měli sice sraz u
vchodu, ale zjistili jsme, že jich je tam víc. Šel jsem do obchodního centra, které se nachází pod věžemi a snažil
se jí dovolat z budky. Byl to bohužel problém a když jsem se dovolal tak se to během chvilky přerušilo. Nakonec
jsem se vrátil s nepořízenou a Aleš jí poslal SMS z mobilu. Jessica za chvíli dorazila i s kamarádkou. Jen co jsme
se sešli, tak jsme vyrazili na jídlo. Od rána jsme nejedli a tak jsme měli velký hlad. Nejblíže bylo nákupní
centrum pod věžemi a tak jsme zašli tam. Holky nás zavedly do sekce jídelen, které jsou snad na celém světě ve
stejném fast food stylu. Pokecali jsme s dvěmi novými kamarádkami, které byly čínského původu. Po jídle jsme
zašli ještě na kafe a naučili je karetní hru „do nebíčka“.
Ulice KL po dešti; Večeře v čínské čtvrti KL
Bohužel dvě probdělé noci se na nás podepsaly. Jelikož jsme usínali, tak jsme se museli po 17h rozloučit. Venku
byl hrozný slejvák, hodně blesků a hromy se až děsivě rozléhaly mezi domy. Chvíli jsme vyčkávali u zastávky
vlaku zda to nepřejde, ale to bylo dost naivní. Holky si koupily deštníky, které operativně podle počasí prodávali
u východu ze zastávky. Než jsme přeběhli kousek od vlaku do hostelu, tak jsme byli promočení. Holkám
9/60
deštníky trochu pomohly, ale jelikož foukal dost vítr tak byly taky trochu mokrý. Ulice byly pod vodou a
změnily se spíš v řeky. Na pokoji jsme byli kolem 18h a hned jsme ulehli.
Tvrdým spánkem jsem spal 2 hodiny a pak jsem se probudil. Pořád se mi chtělo spát, ale chtěl jsem napsat aspoň
kus deníku než znovu ulehnu. Asi po 10 minutách přišla Šárka, která byla někde na internetu. Chtěla někam jít
na jídlo a jelikož hlad jsem měl taky tak jsme vyrazili. Na nedalekém tržišti v čínské čtvrti jsme zašli do jedné
stánkové restaurace a dali si jídlo aniž by jsme přesně věděli jaké. K jídlu jsme samozřejmě dostali hůlky místo
příboru. Byla to naše premiéra s hůlkami, ale snažili jsme se. Šlo to pomalu, ale šlo to. Já měl polívku a Šárka
smažené nudle (každý za 6 RM). Během našeho snažení s hůlkami jsme měli dostatek času nasát rušnou, ale
příjemnou atmosféru tržiště. Když jsme dojedli tak jsme se vrátili na pokoj a já po rychlé sprše zase vytuhnul.
10/60
4. den – 24.8. čtvrtek
Skybridge – Petronas Twin Towers, Kuala Lumpur (já, Šárka, Ellen, Aleš)
Vstup do Petronas Twin Towers, druhé nejvyšší budovy
světa, je sice zdarma, ale počet návštěvníků je omezen.
Čekalo nás tedy vstávání před 7h a jednoduchá cesta
metrem. K pokladně jsme došli v 7:40 a již tam stála
fronta několika desítek lidí. Zařadili jsme se do fronty,
povídali si a sledovali jak se za námi fronta prodlužuje.
Místní ostraha musela několikrát požádat lid, aby frontu
zhustili a všichni se vešli do omezeného prostoru před
pokladnami. V 8:30 otevřeli okýnko s výdejem
vstupenek. Někteří nechtěli jít hned, možná v naději, že
se rozplyne opar a tak čekali ve frontě k pokladně, kde si
mohli zvolit čas. Jeden ze zřízenců procházel frontu a
dával lístky na okamžitou prohlídku. Neviděli jsme
důvod čekat na pozdější dobu a navíc jsme měli v plánu
další program, takže jsme šli rovnou. S lístky jsme
popošli k turniketům kde jsme vyfasovali barevnou
šňůrku s cedulkou návštěvníka. V malém kině jsme
shlédli video o historii a vývoji stavby této budovy.
Když zahlásili, že žlutá skupina může jít tak jsme šli
k výtahu. Vyjeli jsme do 41. patra kde je dolní patro
dvoupatrového Skybridge spojujícího dvě věže Petronas.
Na „mostu“ jsme měli asi deset minut na prohlídku KL
ze shora. Drobný opar snižoval viditelnost, ale i tak to
bylo pěkné. Čas na prohlídku stačil, ale škoda, že se
nedá jít i na vrchol budovy.
Abychom se dostali k jeskyni Batu Caves, popojeli jsme k Central marketu. Původní informace, že to jede přímo
od Central marketu byla bohužel chybná, ale jedna pani nám poradila. Vedle je Bangkok bank a zastávka
autobusu 11, který jede k Batu Caves. Ačkoliv jsme nevěděli, kde vystoupit, tak z autobusu byla po pravé straně
vidět velká socha a jeskyně, takže jsme to našli bez problémů. Uvítala nás spousta opic, které lezly po všem
kolem a vyjídaly odpadky. Po víc než 270 schodech jsme vystoupali k vstupu do jeskyně. Prošli jsme ji, prohlídli
si několik sousoší, pozorovali makaky jak si obratně poradí s různými druhy odpadků a pak řešili co zbytek dne.
Našli jsme na mapě Templer park, nedaleko od Batu Caves a tak jsme si řekli, že to zkusíme. Zjistili jsme, že
žádný autobus tam nejede a museli by jsme se vracet do KL. Taxikáři na parkovišti nechtěli slevit pod 25 RM.
Přišlo nám to dost a navíc se nám nelíbila jejich neústupnost. Vyšli jsme na hlavní silnici a tam jsme již taxikáře
ukecali na 20 RM. Taxikář nás sice vysadil u parku, kde byl název Hutan Lipur Kanching, ale zůstali jsme tam.
11/60
Neřešili jsme zda je to jen záměna jmen nebo nás schválně zavezl jinam. Prošli jsme se podél říčky s kaskádami
a několika lagunami v kterých se koupali lidé. Z džungle kolem na nás zakukovalo spousta makaků, kteří doufali
že někdo odhodí nějaký odpadek nebo zbytek jídla. U horní laguny, kde nebyl skoro nikdo jsme také smočili
nohy a užívali si klidné atmosféry oproti KL. Zpátky do KL jsme jeli již zas autobusem. Nakoupili jsme
v supermarketu a začalo poprchávat. Stejně jako den před tím začal velký slejvák před pátou hodinou. Seděli
jsme na střeše našeho hostelu, jedli a pozorovali ten silný déšť a mnoho blesků kolem doprovázených hromy.
Další schůzka s našimi novými kamarádkami se zrušila kvůli dešti. Když déšť ustál zašli jsme do Central
marketu na jídlo. Večerní procházka nejen skrz čínskou čtvrť ukončila náš poslední den v KL.
Batu Caves, Kuala Lumpur
12/60
5. den – 25.8. pátek
Čekalo nás opět brzké vstávání a cesta k národnímu parku Taman Negara. V 8h jsme byli sbalení a došli jsme si
na recepci pro tři toasty s máslem na snídani, které byly v ceně. Pán z recepce nám poradil, abychom šli na
Puduraya autobusové nádraží, které bylo jen kousek pěšky. Bohužel když jsme došli na autobusové nádraží, tak
jsme zjistili, že to bylo špatně a žádný autobus z tohoto nádraží nejede tam kam jsme chtěli. Sedli jsme na vlak a
dojeli na zastávku Titiwangsa, kam jsme měli původně namířeno. Bylo po deváté hodině když jsme se vyptávali
na autobus. Přímý spoj do Jeranutu jel až 11:30. Holky jsme nechali s batohy na zastávce a s Alešem jsme
vyrazili narychlo najít směnárnu, abychom mohli jet alespoň do Temerlohu v 10 hodin. Doufali jsme, že tam
snad chytíme nějaký navazující dřívější spoj do Jeranutu. Procházeli jsme ulice, ale žádnou směnárnu jsme
neviděli. Ptali jsme se i v bankách, kde se tady peníze nemění. Když jsme se ptali už ve třetí bance tak konečně
pani vypadala, že nám smění dolary. Odešla se zeptat šéfa a když se vrátila, ptala se nás proč si nevyměníme
peníze ve směnárně. Znělo to dost legračně a tak jsme ji řekli, že tu směnárnu už nějaký čas hledáme. Ona
s námi ochotně vyšla před banku a ukázala nám směnárnu asi o 20 metrů dál. Konečně jsme vyměnili peníze a
zpátky jsme to vzali poklusem abychom stihli autobus.
Za KL byla trochu dopravní zácpa, jelikož
opravovali cestu a tak cesta trvala přes dvě
hodiny. V Temerlohu jsme čekali do 13 hodiny na
autobus do Jeranutu. Jen co jsme vystoupili
v Jeranutu tak se nás ujal taxikář s tím, že nás
zaveze do Kuala Tembeling, odkud ještě stihneme
poslední loď do Kuala Tahan. Bylo 14:10 a loď
měla odplouvat 14:30 takže to neznělo moc
reálně. V každém případě jsme se tam potřebovali
přesunout, takže jsme neotáleli a nasedli do
taxíku. Jel hodně rychle a cestou dvakrát zastavil.
Snažil se z budky dovolat do přístavu, aby na nás
počkali, ale nedovolal se. Když jsme přijeli do
přístavu tak tam byl již klid. Loď jsme nestihli.
Do Kuala Tahan jede nejen loď, ale i autobus.
Autobus však měl jet za dlouho a navíc prý za 30
RM na osobu, takže jsme se opět domluvili
s taxikářem a ten nás tam zavezl. Škoda, že jsme
tam nejeli rovnou z Jeranutu, jelikož jsme si
mohli ušetřit dost času i nějaké peníze.
Čistý a pohodlný autobus do Jeranut
Dlouhá cesta vedla mezi rozlehlými plantážemi palem z jejichž plodů se vyrábí palmový olej. Za necelé tři
hodiny jsme byli v Kuala Tahan. Taxikář nás dovezl k prvnímu ubytování, které jsme si řekli. Bylo plně
obsazeno a tak nás bez problémů a změny původně dohodnuté ceny dovezl k dalšímu. V druhém hostelu jsme se
již ubytovali. Sprcha a praní předcházelo procházce. Informační budka nad přístavem byla po celou dobu našeho
pobytu zavřená. Na řece Sungai Tembeling, která nás dělila od parku Taman Negara je kromě přívozu na druhý
břeh také několik plovoucích restaurací. Do jedné z nich jsme zašli a povečeřeli. Vybral jsem si mix nějakých
mořských plodů. Bylo to dobré, ale přebírání se malými krevetami a jinými plody moře není nic pro mě.
Atmosféra na mírně se pohupujících restauracích je příjemná a s pěkným výhledem na řeku a okolní džungli.
13/60
Plovoucí restaurace, Kuala Tahan
Pohled na řeku Sungai Tembeling, Kuala Tahan
14/60
6. den – 26.8. sobota
Chtěli jsme mí dostatek času na výlet po národním parku a tak jsme vstali abychom byli již v 7 hodin v přístavu
a první lodí přejeli na druhý břeh. Na druhém břehu řeky vládl ještě klid. Po chvilce hledání a vyptávání jsme
zjistili, že povolení do parku, které potřebujeme, se vydává až od 8 hodin. Naše brzké vstávání bylo tedy trochu
zbytečné a škoda, že jsme to nevěděli. Zařídili by jsme si povolení den před tím. Zašli jsme do místní restaurace
na čaj, abychom přečkali než otevřou. Při odchodu nám naúčtovali za čaj 5 RM, což je hodně drahý. Pro
zajímavost jsme nahlédli do minimarketu, kde byla například balená voda 1,5 litru za za 4,40 RM, což je
extrémně drahý. Cokoliv kupovat na této straně řeky je mnohem dražší a je rozhodně dobré vše nakoupit před
tím než se přepluje řeka.
Canopy walkway – procházka korunami stromů
Moje nohy po kousnutí třech pijavic
Ještěr vyhřívající se na sluníčku
Dostali jsme za poplatek povolení ke vstupu do parku a fotografování a vyrazili po Canopy way vedoucí
k lanovému mostu. Vysoká teplota a vlhkost způsobovaly velké pocení. Po necelých dvou kilometrech jsme
přišli k lanovému mostu vedoucímu korunami stromů, kde se vybíralo vstupné a navíc to otvírají až od 9:30.
Museli jsme několik minut čekat, ale naštěstí ne moc dlouho. Po několika schodech jsme vyšli na věž odkud
začínala cesta korunami stromů. Skládalo se to z několika úseků vedoucích od stromu ke stromu a docela dost
15/60
vysoko nad zemí. Muselo se chodit v odstupech minimálně 5 až 10 metrů aby nedošlo k přetížení mostů. Bylo to
zajímavé a pěkné procházet se po pohupujících plošinách v úrovni korun stromů, přestože zde nejsou vidět žádná
zvířata. Je to příliš turistické než aby se zde zdržovaly. Vrátili jsme se ke stezce, která vedla podél řeky.
Pokračovali jsme džunglí střídavě nahoru a dolu přes kameny a kořeny. Na zemi jsme viděli malou „píďalku“ a
sledovali ji jak chodí po koncích svého těla a občas se zastaví a rozhlídne. O něco dál si Aleš všiml, že má na
noze pijavici. Byla to ta „piďalka“ jen již větší, plná krve. Prohlídl jsem se a zjistil, že mám tři zakouslé pijavice
na nohou a dalších asi pět jsem jich odcvrnknul dřív než
se zakously. Stáhli jsme si nohavice a přivázali je
tkaničkami k botám. Šli jsme až k odbočce na vrchol
Bukit Indah. Do Trenggan lodge zbývalo 5 kilometrů,
což v těchto podmínkách bylo ještě na dlouho a tak jsme
se rozhodli jít na vrchol a pak zpátky. Po 500 metrech
jsme byli na plácku s vyhlídkou, kde jsme sundali další
pijavice a pořádně se prohlédli. Posvačili jsme u
pěkného výhledu, který se nám nabídl na řeku a okolní
kopce. Na cestu zpátky jsme se již dobře zašněrovali,
takže se nám žádná pijavice nedostala na kůži ani do bot
a jen jsme je sundavali z vnějšku nohavic. Cestou jsme
viděli kromě spousty pijavic, také termity, mnohonožky,
ještěra, mnoho lián a jiných zajímavých rostlin. U
Canopy mostu jsme si udělali okliku přes vrchol Bukit
Teresik a místo Lubok Simpan, kde se dá koupat. My
jsme se nekoupali a pokračovali až k přívozu. Přepluli
jsme lodí zpátky a chvíli se rozhodovali zda se jít nejdřív
najíst nebo si dát sprchu. Oboje by přišlo vhod jelikož
jsme byli splavení i hladoví. Vyhrálo jídlo a zašli jsme
opět do jedné z plovoucích restaurací na jídlo a
vychlazené džusy. Byla to pohoda jen tak sedět a popíjet
výborné studené džusy. Po jídle jsme došli k hostelu, kde
jsme si dali sprchu, něco málo zas vyprali a jen tak
lelkovali. Když se opět dostavil pocit hladu, tak jsme
zašli opět k přístavu na jídlo, jelikož jinde než v přístavu
jsme nenašli podnik kde by jsme mohli povečeřet. Den
Pohled na řeku s plovoucími restauracemi
jsme zakončili na verandě hostelu u karet a láhve fernetu.
16/60
7. den – 27.8. neděle
Pohled z lodi; Loď jezdící mezi Kuala Tahan a Kuala Tembeling
Nevěděli jsme v kolik přesně odplouvají lodě a jak je těžké dostat se na nějakou, tak jsme vstali s
časovou rezervou. Po snídani jsme se rozloučili a šli do přístavu. U prvního domku s nápisem Kuala Tembeling
jsme domluvili loď a stálo to 28 místo 25 RM, které jsme očekávali, ale nějak jsme to neřešili. Posadili jsme se a
čekali až se něco bude dít. Chvíli před 9h se nás zeptali jestli jsme připraveni, což jsme samozřejmě byli a pak
jsme vypluli. K našemu překvapení jsme dopluli jen o několik baráků vedle, kde nás vysadili a řekli ať čekáme.
Bylo to místo odkud odplouvali všichni turisti a pokud si to člověk koupil přímo tam, tak to bylo právě za těch
25RM. Za chvíli jsme nastoupili do lodě a vypluli. Uháněli jsme po proudu a kolem byly nádherně zarostlé
kopce. Po dvou hodinách a něco jsme dopluli do Kuala Tembeling.
Kolem přístavu bylo asi 50 pošťáků na
motorkách, kteří objížděli kraj. Dne
31.8. je nejen den nezávislosti Malajsie,
ale také den pošťáků a proto se vydávají
na několika denní jízdu zakončenou
poslední den v srpnu. Byl tam autobus
čekající na organizovanou skupinu a
řidič řekl, že nás vezme taky. Bylo to
dražší než taxi, ale pohodlnější. Když
jsme přijeli do Jeranutu, tak nám nabídl,
že ve 13h jede do KL a za 30 RM nás
vezme. To bylo drahý a tak jsme
odmítli. Nabídl nám, že nás zadarmo
sveze na autobusové nádraží a tak jsme
s ním popojeli. Bohužel díky končícím
prázdninám byly všechny přímé spoje
do KL vyprodané. Taxi do Temerloh by
bylo za 36 RM a pak jsme zjistili, že
jede nějaký autobus do Temerlohu, ale
nebylo jistý že se tam dostaneme. Jeden
Pohled na KL od nádraží Puduraya
taxikář se nabídl, že se vrací do KL a že
nás tam hodí za dobrou cenu. Nevím jak
to myslel, ale nadhodil cenu 180 RM. Řekli jsme mu, že to je hodně mimo a že za 60 RM tam pojedeme. On že
za 100 RM a my slevili na 80 RM. Pořád to zkoušel, ale řekli jsme mu, že víc nedáme a že jdeme tedy na
autobus. Nakonec souhlasil. Svižnou jízdou jsme byli za 2h na kraji KL. Pak jsme se chvíli trápili v zácpách,
jelikož nás hodil až na Puduraya nádraží, odkud nám jely autobusy ke Cameron Highlands. Lístky přímo do
Tanah Rata byly již vyprodaný na poslední autobus v 15:30. Koupili jsme si tedy lístky na 17h jen do městečka
17/60
Tapah, které je cestou. Měli jsme dost času a tak jsme zašli do nedaleké restaurace na jídlo a pak jsem zašel ještě
do směnárny a hodit pohledy do schránky. Čekali jsme na nástupišti 13, kde se zpožděním přijel náš autobus.
Byl to nejstarší a nejhorší autobus jaký jsme tam viděli, ale nebylo to tak zlý. Za tři hodiny jsme přijeli do Tapah,
již za tmy. Žádný bus nahoru do Tanah Rata už nejel a taxík nám nabídli za 90 RM, což bylo dost. Zjistili jsme
aspoň, že první autobus nahoru jede v 8 ráno. Zašli jsme o jednu ulici vedle rovnoběžnou s tou kde je autobusové
nádraží a poptali se tam na ubytování. V prvním to bylo za 55 RM pro čtyři lidi, v druhém měli místo jen pro dva
za 60 RM a v třetím to bylo opět za 55 RM pro čtyři. Další hotel jsme již nezkoušeli a zůstali tam. Nahluchlý
Číňan neuměl moc anglicky a tak domluva byla těžší. Smlouvat se nedalo vzhledem k jazykové bariéře a jeho
pomalejšímu chápání, ale dohodli jsme se. Den jsme zakončili krátkou procházkou po nočním městečku, kde nic
moc nebylo.
18/60
8. den – 28.8. pondělí
Před 8h jsme byli na autobusovém
nádraží a s několika místními jsme
vyjeli na velmi klikatou cestu, kde
rovných úseků moc nebylo. Silnice, na
jejíž jedné straně byl sice sráz dolů, ale
byla udržovaná, s dobrým asfaltem a
svodidly, což vzbuzovalo pocit důvěry.
Silnice není příliš široká, ale nezdá se
ani extrémně úzká až do doby než
v zatáčce autobus potká druhý autobus
nebo náklaďák. My jsme měli pocit, že
se asi srazíme, ale náš řidič autobusu
ani náznakem neprojevil překvapení
z náhlého protijedoucího vozidla v ostré
zatáčce. V klidu trochu víc přitáhl
volant do zatáčky a aniž by nohu sundal
z plynu, tak se těsně minul
s protijedoucím vozidlem. Jen jednou,
když jel těsně za náklaďákem a najížděl
Hlavní ulice Tanah Rata
si do ostré zatáčky tak, že využil celou
šířku cesty strhnul volant o něco prudčeji. Objevil se tam motorkář, kterého vůbec neviděl. Nicméně tak jako tak
ani motorkář ani náš řidič nejevili nějaké známky překvapení ze vzniklé situace. Za 2h jsme vystoupili v Tanah
Rata, výchozím městečku Cameron Highlands. Jen jsme vystoupili, tak se nás hned ujal nahaněč z Father’s
Guest house. Nabízel, že nás doveze k hotelu autem a můžeme se na místě rozhodnout. Ceny na letáčku, který
nám ukazoval, byly dobré a tak jsme s ním jeli. Kousek jsme se vrátili zpátky na křižovatku s informačním
centrem, kde jsme se dali doleva. Po pár metrech byl vchod pro pěší a o kousek dál vjezd pro auta. Pán nám
ukázal restauraci, TV místnost s několika PC na internet, recepci a pak pokoje. Vypadalo to celkově pěkně i
když ne o vše co nám ukázal jsme stáli.
Na pokojích se teprve uklízelo, takže
jsme využili restauraci a dali si snídani.
Když jsme dojedli tak jsme se již mohli
ubytovat.
Bez velkého otálení jsme vyrazili na
trek 9A, který jsme si během snídaně
vybrali podle nástěnné mapy. Prošli
jsme na druhou stranu městečka po
hlavní ulici a za autobusovým nádražím
jsme odbočili doprava po první větší
ulici. Po levé straně jsme měli dětské
hřiště. Šli jsme podél potoka, minuli
jsme odbočku k Mardi až jsme došli na
konec cesty, která končila v nemocnici.
Jednoho postávajícího pána u brány
jsem se ptal kudy máme jít dál.
Ukazoval mi že zpátky a doleva.
Bohužel jsme odbočili po schodech
Ostnatý kmen – ochrana proti zvířatům
nahoru doleva hned po pár metrech
zpátky, což nás navedlo těsně k plotu nemocnice podél kterého jsme se prodírali křovím. Po několika metrech
jsme to vzdali s tím, že to musí být špatná cesta, což také byla. Vrátili jsme se na silnici a šli kus zpátky k místu
kde potok podtékal silnici a odbočili jsme doleva souběžně s potokem. Po dalších pár metrech vedl další most
přes potok u kterého již byly cedule označující začátek treku 9.
Úvod byl po kluzkých dlaždicích a chvíli na to byl vodopád Robinson Falls. Pěkný vodopád, ale kolem byly
odpadky a to kazilo celkový dojem. Pěšinou v husté vegetaci jsme šli dál, minuli jsme odbočku na trek 8 až jsme
došli k trochu zchátralé železné brance. U ní jsme se dali doleva a pokračovali po treku 9A zatímco trek 9
pokračoval skrz branku. Cesta džunglí nebyla tak atraktivní jako v Taman Negara, ale bylo to vcelku p ěkné.
Místy byla pěšina velmi úzká a v prudkém svahu takže to dost klouzalo. Když jsme vyšli z hustého porostu tak
19/60
se před námi rozprostřely zeleninové
plantáže. Přes tyto zeleninová políčka
jsme došli k silnici v místě kde
nedaleko stál malý chrám. Měli jsme
dost času, takže naše kroky směřovaly
po silnici doleva k čajovým plantážím a
továrně na čaj. Cesta vedla do mírného
kopce a podle ukazatele to měly být tři
kilometry. Když jsme došli k patníku
vedle silnice na kterém bylo 0 km, tak
jsme byli uprostřed cesty a nikoliv u
cíle. Pokračovali jsme dál po cestě, kde
nás zastihl liják před kterým jsme se
schovali pod malým přístřeškem.
Nedlouho na to déšť ustal. Ušli jsme asi
2 kilometry, podél dalších zeleninových
plantáží, když jsme přišli k bráně u
které byla cedule oznamující 1 km
k továrně. Od brány začínaly čajové
plantáže, takže už to vypadalo nadějně.
Stroj, který splynul s přírodou
Na ceduli byl bohužel také nápis, že
pondělí je den kdy je továrna zavřená. Přesto jsme pokračovali dál a prohlíželi si okolní kopce plné čajových
keříků. Míjeli jsme česače těchto čajových lístků, kteří je pytlovali na kraji silnice.
Vyhlídku nad továrnou a informačním centrem jsme trochu komplikovaně hledali, ale nakonec jsme ji našli. Ze
strany z které jsme přišli k vyhlídce jsme se museli prodírat čajovými keříky, zatímco z druhé strany byla
pohodlná cestička po schodech. Kam oko dohlédlo, tam všude byl čaj. Po svačině a odpočinku jsme z vyhlídky
šli již po správné cestě. Kopec s vyhlídkou se měl obejít zleva a nikoliv zprava. Pod kopcem čekal pán
s dodávkou a že nás sveze. Nabízel buď cestu k autobusu za 5 RM na osobu nebo za 9 RM na osobu až do Tanah
Rata. Po váhání a smlouvání jsme jeli do Tanah Rata za 7 RM. Řidič nám vyprávěl svůj životní příběh, jak pálil
a ničil, za což dostával peníze od protivníka vlády té doby. Později byl za to 7 let ve vězení. Když se vrátil tak se
oženil s ženou, kterou mu vybrali rodiče a on ji poprvé viděl na svatebním obřadě. První noc byla prý úžasná a
ačkoliv se neznali před svatbou tak jsou spolu a má ji stále rád. Věří prý rodičům, že pro něj chtějí to nejlepší a
že mu vybrali vhodnou ženu. Cestou jsme se zastavili u stánku s jídlem, kde muslimové dělali mimo jiné Roti
Canai, což jsou rýžové placky s kari omáčkou. K pití jsme si samozřejmě dali čaj BOH, který se sklízí na
zdejších plantážích. Příjemná zastávka u příjemných lidí. V závěrečných serpentinách jsme dojeli holku, která
šla pěšky. Řidič se jí ptal zda chce svézt. Svezla by se, ale když s ní začal mluvit o ceně tak ho odmítla a šla dál.
Nakonec jí přeci jen svezl zadarmo. Zbytek dne jsme lelkovali a dohodli se, že ráno odjedeme busem v 8h do
Ipoh, odkud budeme dále směřovat na ostrov Pangkor. Zašli jsme do městečka koupit lístky, dali si večeři a pak
ulehli.
20/60
Čajové plantáže – továrna na čaj
21/60
Před 8h jsme byli u autobusu a po dvou hodinách jsme dojeli do města Ipoh. Nejprve jsme autobusem minuli dvě
autobusová nádraží po levé straně a na třetím, které bylo po pravé straně jsme vystoupili. Bylo to nádraží odkud
odjíždí autobusy do přístavního města Lumut. Městem procházel průvod na oslavu dne nezávislosti, který byl
31.8. 1957, což malinko komplikovalo průjezd ulicemi, ale dojeli jsme tam. V průvodu byly policejní, požární i
vojenské oddíly. Kromě různých transportérů, děl, motorek nás také zaujal jeden vojenský ženský oddíl v němž
byly jen muslimky v šátcích. Tento průvod směřoval do města George Town, kam měl dorazit v den
nezávislosti. Koupili jsme si lístek na 11 hodinu a povídali si tam s jedním pánem, který nás informoval, že příští
rok budou oslavy větší v Kuala Lumpur k 50. výročí nezávislosti. Při čekání na autobus jsme se ho vyptávali na
různé věci a mimo jiné nám řekl, že průměrný plat je 1000 RM a lidé s platem pod 600 RM jsou považováni za
chudé.
Průvod městem Ipoh – vojenská, policejní a požární přehlídka k blížícímu se dni nezávislosti
Další dvě hodiny jízdy autobusem nás
posunuly do přístavního městečka
Lumut. Hned se nás ujali nahaněči,
kteří nám nabízeli ubytování na ostrově
Pangkor i lístky na loď. První nahaněče
jsme odmítli jelikož jsme chtěli zjistit
jaká je situace. U další byla cena za
lístek na loď stejná a tak jsme je již
koupili na loď ve 13:40. S mírným
zpožděním jsme ve dvě hodiny
odplouvali žlutou, krytou, přehnaně
klimatizovanou lodí. Po půlhodině
plavby jsme vystupovali na ostrově
v Pangkor town. U přístavu čekalo
mnoho růžových taxi dodávek, které
slouží na ostrově jako jediná veřejná
doprava. U parkoviště je cedule
s pevnými cenami podle místa kam
člověk chce a počtu osob. Podle
průvodce jsme měli vyhlídnuté místo na
Muslimky v barevných šatech čekající s námi na loď
spaní a taxikáři stačilo jen říct název
Nazri Nipah Camp. Jeli jsme na druhou
stranu ostrova do 6 kilometrů vzdáleného místa s pěknými plážemi. Měli volné akorát A-frame, což jsme nejdřív
nevěděli co je. Pán nám ukázal malé dřevěné chatky do tvaru písmene A, které měly hodně šikmou střechu skoro
až na zem. Ostatní bylo rezervované na následující den pro lidi, kteří přijedou v předstihu na oslavy dne
nezávislosti.
22/60
Růžové taxíky jako veřejná doprava na ostrově Pangkor
A-frame pro 2 - naše ubytování
Ubytovali jsem se, něco málo vyprali a
šli na jídlo do jedné z restaurací na
hlavní cestě podél pobřeží. Pak jsme
vyrazili na pláž s touhou smočit se
v moři. Na pláži skoro nikdo nebyl, ale
přeci jen jsme chtěli kousek popojít od
domků. Po pláži jsme došli ke
kamenům, které jsme přešli po
schodech. Dá se jít i okolo nich po
silnici, která je však úzká a trochu
nepřehledná v zatáčce. Na pláži za
těmito kameny, kde již bylo klidněji,
jsme se uložili pod jeden strom. Po
jemném písku jsme vběhli do vln a
okusili vodu Andamanského moře
v Indickém oceánu. Voda nás
překvapila svoji teplotou. Byla skoro
stejně teplá jako vzduch, takže
k žádnému velkému ochlazení nedošlo.
Velmi příjemné a klidné místo. Na
konci pláže byl nějaký malý chrám, tak
Skupina muslimek v moří
jsme se šli k němu podívat. Nebyl
přístupný, ale po kamenech jsme kolem něho prošli dál. Po místy nepříliš schůdném břehu jsme prošli až
k malému kamennému ostrůvku. Na ostrůvku jsme se rozhlíželi po kraji a užívali si zdejšího klidu. Zatímco
Šárka s Ellen ležely a klábosily, tak jsme s Alešem obcházeli okolí a fotili. Kolem dokola jsme pozorovali kraby
a jiné mořské potvůrky. Na obzoru byla vidět také pěkná plachetnice, která v nás budila trochu dojem jako
kdybychom byli v dobách pirátů. Když se začalo šeřit a padat první kapky, tak jsme se vydali zpátky k hostelu.
Cestou podél pláže jsme viděli obrovskou medůzu uvízlou na pláži. Skupina muslimských holek se koupala
v moři a i ve vodě byly zahaleny do šátků.
Osprchovali jsme se od soli a vyrazili do vedlejší ulice na večeři do doporučené TJ restaurace. Dobré, levné
jídlo, dobré šejky a pěkné místo. Ve 22h zavíral a tak jsme šli spát.
23/60
V noci pršelo a déšť setrval až do rána. Náš plánovaný šnorchling nevypadal dobře jelikož po dešti je voda víc
rozbahněná. V klidu jsme kolem 10h posnídali a přemýšleli co dál. Před 11h jsme vyrazili na pláž vykoupat se
s tím, že během koupání se rozhodneme, jestli pojedeme pryč nebo zůstaneme. Kousek od pláže jsem viděl
zoborožce a tak jsem si ho šel prohlédnout. Mladík, který se tam válel a neměl co dělat jelikož si nikdo zrovna
nechtěl nic půjčit si mne všimnul jak se zájmem pozoruji toho ptáka. Mladík začal házet zoborožci toust a já
koukal jak ho ten zoborožec chytá ze vzduchu do zobáku. Ve 12h jsme si řekli, že tam zůstaneme ještě jednu noc
a pojedeme šnorchlovat. Před tím jsem si chtěl dát se Šárkou oběd, tak jsme vyrazili opět do TJ restaurant. Bylo
12:30 a obědy se dávají až od 13h a tak jsme si dali snídani, kterou ještě servírovali. Banánová palačinka
s medem a banánový šejk. Později dorazili i Aleš a Ellen a dali si jen pití.
Pláž na ostrově Pangkor; Připraveni ke šnorchlování
V hotelu jsme si domluvili výlet lodí na
14h. Sbalili jsme si svačinu a vyrazili.
Loď byla pro 4 a kormidelníka. Seděl
jsem na přídi, zády ke směru jízdy. Při
skákání přes vlny jsem pěkně
nadskakoval a můj zadek dostal trochu
zabrat. Vysadil nás na ostrově a zas
odjel. Oblíkli jsme si vesty, šnorchl a
vydali se na průzkum podmořského
světa. Viditelnost nebyla tak dobrá, ale i
tak bylo pěkný sledovat pod sebou
hejno ryb a pod nimi o něco hůř
viditelné dno s korály. Se šnorchlem mi
to nějak nešlo a tak jsem pozoroval
podmořský život se zatajeným dechem
a nadechoval se nad hladinou. Když
jsme si dali pauzu od vody, tak se
k nám přišla podívat opice. Ze začátku
jen očumovala, ale pak začala být
agresivní. Když jsem si ji chtěl vyfotit,
tak na mě zaútočila, ačkoliv byla výrazně
menší. Naštěstí jsme nebyli přeci jen tak
blízko sebe a i ona pak uznala, že by
nebylo dobré se střetnout. Držela se
opodál a když jeden místní po ni začal
házet kamínky tak se ztratila ve větvích.
Zkoušel jsem fotit pod vodou, ale
výsledek byl hodně špatný. Byla tam
s námi i skupina turistů, která přijela na
ostrůvek s průvodcem. Průvodce jim
vylovil z moře ježka, aby se na něj mohli
podívat a tak jsme ho také viděli. Do 17h
jsme se poflakovali na ostrůvku a pak
nás přijel vyzvednout náš člověk s lodí.
Nasedli jsme a tentokrát to houpalo o
něco méně jelikož jsme jeli po směru
vln. Těsně před pláží trochu zrychlil a
zvedl vrtuli motoru nad hladinu. Vyjeli
jsme až na pláž a mohli vystoupit suchou
nohou. V hotelu jsme si dali sprchu a
vyrazili na večeři opět do TJ restaurant. Kromě standardních dobrých šejků a večeře si Aleš s Ellen dali kraba.
Prodávali tam čerstvé ryby a jiné mořské potvory vystavené na ledu a na co si člověk ukázal, to mu připravili.
Krab měl 350 g a 100 g stálo 3,5 RM. Bylo tam dlouho dost lidí a tak obsluha vázla. Kolem 21h jsme odcházeli
a já si dal cestou ještě hamburger na ulici. U karet jsme zakončili den.
24/60
Loď plující z Pangkor do Lumut
Zoborožci na ostrově Pangkor
25/60
Ráno jsme vstali tak abychom chytili loď v 8h. V 7:25 jsem řekl hoteliérovi jestli by nám nezavolal taxi. Sedl na
motorku, popojel na hlavní silnici a tam jim řekl ať pro nás jeden z nich přijede. Nasedli jsme a v 7:40 jsme byli
v přístavu, kde jsme ještě chytili opožděnou loď co měla jet v půl. V Lumut jsme byli 8:20 takže jsme akorát
chytili bus do Butterworth, který jel v půl. Během 4h ve velmi vychlazeném busu jsme měli naštěstí jednu pauzu,
takže jsme se trochu ohřáli venku. Když jsme vystoupili, tak jsme šli rovnou s davem k trajektu aniž bychom
tušili jak to tam funguje. Vystáli jsme frontu o jejímž smyslu jsme si nebyli jisti, ale většina se do ní zařadila, tak
my taky. Během čekání ve frontě jsme zjistili, že to je fronta na drobné, které se musí házet do turniketu jako
vstup na trajekt. Jelikož jsme opravdu přesně drobné neměli tak bylo dobře, že jsme stáli ve frontě. Protlačili
jsme se s davem skrz turnikety, kde byla trochu tlačenice a celé to tam hlídali strážníci. Za turnikety nás čekal
celkem dost velký a prostorný trajekt na kterém bylo dost míst k sezení, WC i občerstvení. Nastoupili jsme a po
chvilce vypluli. Na to jaký to byl kolos to docela houpalo. Koupili jsme si ve stánku snídani, která byla spíš oběd
jelikož již bylo po poledni. Po krátké plavbě jsme vystupovali v Georgie Town na ostrově Penang.
Podél pobřeží jsme šli k společnosti, která prodává lístky na trajekt do Indonésie. Ti nám řekli, že to odplouvá
ráno v 8:30 a až do dnes to jezdilo denně, ale od 1.9. to jezdí jen některé dny. Tento den byl čtvrtek a to již loď
odplula. V pátek loď nejede a tedy nejdříve v sobotu ráno. Ptali jsme se na letadlo a pán se ochotně nabídl, že
jednoho z nás zaveze na motorce ke kancelářím leteckých společností. Dal mi helmu, zasedl jsem za něho a
vyjeli jsme. Na kruháči se s někým zdravil na motorce vedle a uličkami jsme jeli k centru. Všechny agentůry
měli zavřeno. Jak jinak, když je národní svátek: Den nezávislosti. Když jsme se vrátili tak tam byl akorát Aleš
s batohy a holky jely do nemocnice kvůli vyrážce co měla Ellen. Vzali jsme každý 2 batohy a vydali se hledat
ubytování. Směřovali jsme k jednomu vybranému hostelu a cestou se náhodně poptali v hostelu Broadway, který
byl také v průvodci. Nabídka nebyla špatná, ale pokračovali jsme dál a zjistili, že hledaný hostel již neexistuje.
Nějaký vedlejší byl plný a tak jsme se vrátili tam, kde jsme už jednou byli. Vzali jsme si dormitory pro 6 s tím,
že byly další volné, takže by nám snad neměli nikoho přidat. Docela dlouho jsme čekali na holky než přijedou,
protože jeli busem a pak to nemohli najít. Řešili jsme co dál a zkoušeli jsme se dovolat na místní aerolinky.
Nikdo to nezvedal a tak jsme se dohodli, že holky pojedou na letiště a pokud něco poletí tak nám dají vědět a my
jim tam přivezeme batohy a poletíme.
Vydali jsme se k zastávce autobusu na
letiště. Cestou jsme zahlídli otevřenou
kancelář nabízející letenky. Po delší
domluvě jsme se dostali k tomu, že loď
opravdu pluje až v sobotu a letadlo
v pátek večer za 200 RM nebo možná
v pátek ráno za 295 RM, ale není to
jisté s místy. Po dohadování jsme
nakonec přeci jen koupili lístky na loď
v sobotu a bylo jasno, že v Georgie
Town spíme 2 noci. Další plán bylo
jako již tradičně jídlo. V průvodci jsme
hledali co doporučují a když jsme se
pro jedno místo rozhodli, tak jsme
začali řešit jak se tam dostat.
S překvapením jsme zjistil že ta
restaurace je od nás akorát přes ulici.
Indická restaurace Kaptains vypadala
příjemně. Dlouho jsme váhali co si dát a
pak jsme u vedlejšího stolu viděli nějaké
Pohled z trajektu na město George Town
červené kuře a tak jsme si to dali s „roti“
plackou. Bylo to výborně kořeněné kuře s 2 omáčkami, zeleninou a „roti“. Moc dobrý a jako zákusek jsme si
dali palačinky s banánem nebo jahodami. Aleš četl v průvodci, že toto místo je vyhlášené svými „lassi“. Na
menu jsem to nenašel. Kolem nesli někomu pěkný hustý žluto-oranžový drink a tak jsme se zeptali co to je.
Řekli nám, že to je lassi s příchutí manga. Problém byl vyřešen a dodatečně jsme tedy zjistili, že to není jídlo, ale
pití s jogurtovým základem. Syté sladké a výborné.
Po jídle jsme se šli projít po indický a čínský čtvrti. Cestou zpátky jsem se Šárkou zašel na hodinu na internet.
Když jsme po hodině vyšli, byla již tma. Zvedl jsem oči a přede mnou stály 3 namalované prostitutky. Malinko
jsem se zarazil a rozhlídl. Na druhé straně stály další. Vcelku rychle se změnil charakter téhle uličky lásky, což
26/60
jsme zjistili až dodatečně, že se tak jmenuje. Něco se mi nezdálo na těch prostitutkách, jelikož vypadaly trochu
chlapsky. Asi proto, že to zřejmě opravdu byly „chlapské“ prostitutky. Přes část čínské čtvrti jsme procházeli
k hostelu. Tmavé uličky, po nichž pobíhaly krysy, byly jak dělané pro nějaký zločin. Přesto jsme bez problému
došli k hostelu, kde Aleš mazal Ellen nějakou mastičkou proti té vyrážce. Na pokoji jsme měli trochu smrádek,
ale jinak tam bylo příjemně a usínali jsme pod větráky. Aleš byl přímo pod nimi a tak měl trochu větrnou noc.
Hodiny na věži uprostřed kruhového objezdu,
George Town
27/60
Ráno byla vyrážka Ellen horší a tak se rozhodla jít ke kožnímu. Po 10h jsme vyrazili společně s tím, že zajedeme
na snídani zas ke Kaptains a pak dojdeme na ulici vedle, odkud jezdí autobusy. Po snídani mě a Šárce jel po
chvíli autobus J1B k Penang hill, zatímco Ellen s Alešem čekali na svůj autobus do nemocnice. Za chvíli jsme
vystupovali na křižovatce nedaleko lanovky. Když jsme došli k lanovce a ptali se na pěší trek na vrchol tak nám
řekli, že ten vede ze shora dolu k botanické zahradě. Botanická zahrada byla přeci jen dost vzdálená na to
abychom se tam přesunuli. Změnili jsme plán s tím, že se nejdřív zajdeme podívat na palác Kek Lok Si a až
potom vyjedeme nahoru a půjdeme trek k botanické zahradě.
Vrátit se na křižovatku a po hlavní jít
k paláci, který jsme viděli před sebou na
protějším svahu, nebyl problém.
Nevěděli jsme kudy k vchodu a tak
jsme trochu na závěr bloudili, až jsme
se kolem obytných domů dostali přes
nějaké dvorky do uličky trhovců, která
už vedla k chrámu. Prohlídli jsme si
chrám, za výtah k soše chtěli peníze tak
jsme tam nejeli a že půjdeme pěšky.
Cestou jsme za poplatek došli k pagodě
na kterou jsme vylezli. Pěkný výhled na
město. Času nebylo tolik tak jsme místo
k soše šli pryč na Penang hill. Uličkou
trhovců jsme se dostali tentokrát jinam
než původně. Byl hlad a tak jsme
obhlíželi restaurace. Byly to takové moc
místní v kterých jsme se neorientovali.
Nakonec jsme skončili v jedné
vegetariánské. Těžko říct co jsme jedli,
Pohled z Kek Lok Si na George Town
ale bylo to dobrý. Jeden důchodce se
s námi dal do řeči a vyptával se na
spoustu věcí. Očekával, že když je Šárka doktorka, tak musí být bohatá. Znal český fotbalisty Baroše a
Poborského. Fajn chlápek i když občas mu nebylo rozumět.
Došli jsme k Penang hill a koupili si
lístek na lanovku. Bylo před 16h a první
volná byla v 18h. Dvě hodiny čekání
jsme přečkali v místním bufetu u ledové
tříště. Chvíli před šestou jsme přišli
k lanovce a vstup byl již zavřený.
Nechápali jsme, ale ujelo nám to.
Chvilku po šestý se to zas otevřelo pro
ty co měli lístek na čtvrt. Pán odtrhával
lístky a my s trochou nejistoty jestli nás
pustí šli taky. Nijak to neřešil. Lanovka
to byla podobná jak na Petřín. Dva
vagony spojené lanem a míjející se
uprostřed na vyhybce. Vyjeli jsme
jednou a přestoupili na druhou. Ze
shora byl pěkný výhled na město. Na
mapě byla cesta k botanic garden
značená červeně a na sloupech byla
taky červená a tak jsme šli po silnici
Lanovka na Penang hill
dolů. Podél cesty bylo několik opic a
potulných psů. Na rozcestí červené „značení“ vedlo oběma směry a tak jsme pochopili, že to nebylo značení.
Vrátili jsme se asi 200 m a zeptali se na cestu jednoho pána. Ukázal nám cestu po schodech dolu a řekl, že to je
5km a že to je na 1,5h. Už bylo přeci jen dost hodin a nechtěli jsme jít po tmě, tak jsme zůstali na vyhlídce a
počkali na setmění abychom viděli noční město. Pěkně osvětlené.
28/60
Ve 20:45 jsme jeli lanovkou dolu
(poslední jede 21:15). V lanovce byla
parta pubertálních kluků, kteří se mě
vyptávali na Šárku, která stála o kus dál,
jestli jsme měli svatbu a chodíme spolu.
Vypadali, že nechápou že ani jedno.
Když jsme vystoupili, tak se s námi
chtěli vyfotit. Samozřejmě ani ne tak se
mnou jako s ní. Došli jsme na zastávku,
kde jsme čekali na bus společně
s jedním Američanem. Povídali jsme si
a když déle nic nejelo tak jsem se zeptal
přes ulici u stánkaře. Řekl že poslední
autobus jede 22:30. Bylo 21:50 a tak
jsme chtěli taxík, ale žádný kolem
nebyl. Posledním busem jsme dojeli
k Little India a pěšky šli k hostelu.
Stejně jako noc před tím jsme šli
uličkou lásky, kde stálo opět asi 8
šlapek, které byly zřejmě chlapi.
Rozloučili jsme se s Amíkem, zašli ke
Kaptain’s na pozdní večeři a došli do
pokoje. Ellen a Aleš se na pokoji již
chystali spát. Ellen dostala injekci a
prášky na svoji nově zjištěnou alergii na
kousnutí blechy.
Noční George Town z Penang hill
Most spojující pevninu s ostrovem
29/60
V 7:30 jsme vyrazili do přístavu na loď.
Potvrdili nám, že jedeme a vyplnili
jsme nějaké papíry. Pak se až do 9:30
nic nedělo. Po rychlém odbavení jsme
nasedli na loď a vypluli. Na lodi byla
opět přehnaná klimatizace. Zjistili jsme
kde se ovládá a tak jsem ji dal na
minimum. Seděli jsme úplně vepředu,
kde to nejvíc houpalo. Podjeli jsme pod
mostem spojující ostrov Penang
s pevninou a vypluli na moře. Docela
velké vlny a s lodí to dost házelo jak
nahoru a dolu tak do strany. V zadu
nouzovým východem jsme se dostali na
záď a pak i na střechu lodě. Pěkně to
fičelo a bohužel i pršelo. Každopádně to
bylo zajímavý. Když jsme ulehli tak po
chvíli mi začalo táhnout na záda. Někdo
zesílil klimatizaci. Vypnul jsem ji tedy
úplně a to již vydrželo na zbytek
plavby. Během 6h jsme dostali malou
babetu a byl tam krámek, kde se dalo
něco koupit.
Plavba z Malajsie do Indonésie – Ellen a Aleš na zádi lodi
30/60
Indonésie
V Indonésii nás uvítali taxikáři. Pod dojmem, že autobus do Medanu je zadarmo, což nám potvrdili i na lodi
jsme nastoupili do autobusu. Za chvíli začali vybírat peníze a začali u nás. Nedali jsme se a že chceme vidět jak
to vybírají i u místních. Těm se to taky nelíbilo, ale většina zaplatila, tak jsme zaplatili se Šárkou taky. Aleš s
Ellen neměli, tak se dohodli, že to vyrovnají v Medanu. Pán šel s nimi do směnárny a tam dostal zaplaceno. Ve
směnárně byl kurz 8100 Rp za dolar. Na hranici měnili za 8860 Rp, tak jsme smlouvali a dostali se na 8800 Rp,
což nebyl zásadní rozdíl. Hned nám tam začali nabízet zájezd do Bukit Lawang. Začali na 30$ a i když to bylo
už na 15$ tak jsme odmítli. Průvodce jel i tak s námi což bylo dobrý jelikož nás dostal MHDéčkem na
„autobusák“. Nebýt jeho tak by jsme s tím měli asi docela problém. S přestupem jsme 1,5h projížděli zácpou
tohoto 2. největšího města Indonésie.
Tam jsme rovnou sedli na poslední
minibus do Bukit Lawang, který tam
čekal na nás jelikož mu jeden nahaněč
volal ať na nás počká. Skoro 4h
trmácení po hodně hrbolaté cestě a ujeli
jsme 90 km. V autě sedělo asi 13 lidí a
na střeše dalších asi 6, možná i víc. Již
za tmy jsme šli podél řeky za
průvodcem, který nás vedl k ubytování,
kde měl nějaký kumpány. Cestou jsme
se zeptali v nějakým jiným abychom
měli srovnání. Až poslední domeček
byl Jungle Inn kam nás vedl. Místo to
bylo pěkné včetně pokojů. Cena byla
vyšší, ale něco jsme usmlouvali.
Ubytovali jsme se a zjistili, že sprcha
nemá kohoutek. Po chvilce okecávání
jsme dostali jiný, výrazně větší a lepší
pokoj i když o 10 000 Rp dražší. Po
Původní most přes řeku, který odnesla povodeň, Bukit Lawang
sprše jsme dali večeři jelikož jsme celý
den nejedli. S průvodcem jsme se
dohodli na treku od 8h do 15h na následující den.
31/60
V 7:30 jsme přišli na snídani a už v 8h jsme vyráželi. Šli jsme zpátky do vesnice, kolem zničeného mostu za
kterým byla provizorní lávka přes řeku. Po druhém břehu jsme se kousek vraceli zpátky k zničenému mostu u
kterého se prošlo mezi domečky a pak jsme zas pokračovali po proudu řeky směrem k netopýří jeskyni. Během
treku jsme viděli kaučukové háje, kakaovník a hlavně jsme viděli samici orangutana s mládětem. Vzájemně jsme
se prohlíželi a pak jsme pokračovali. Viděli jsme ještě jednoho orangutana, několik makaků a tlupu „chiky
monkey", které jsme krmili banány. Ochutnali jsme několik stromů, například strom s chininem proti malárii, u
potoka se vykoupali a pak poobědvali. Kromě anglicky mluvícího průvodce celou cestu kolem pobíhal druhý
místní, který zjišťoval kde jsou opice. Na závěr za příplatek nás doprovodil k netopýří jeskyní. Cestou se snažil,
tak nějak sbalit Šárku, ale neúspěšně. Jeskyně s několika set netopýry byla pěkná. Po návratu z jeskyně jsme
chtěli jít mrknout do vesnice, ale začalo pršet, takže jsme šli na večeři v našem hostelu. Byl to hodně silný déšť
s blesky, které osvětlovaly okolní kopce. Nebylo to tak silné jako bouřky v KL, ale vody všude teklo dost.
Vydatně jsme pojedli a popili a před spaním hráli karty. Místní hráli na kytaru, bubny a trochu zpívali zatímco
vypadávala elektrika. Na déšť jsou tam zvyklí takže nic nového.
Před 3 roky tam byla velká povodeň, která vše zničila a zabila několik set lidí. Nicméně vesnice a treking pro
turisty již zas funguje a vše se obnovuje.
32/60
Kakaové plody; Samice Orangutana
Chiky monkey; Makak
33/60
Posnídali jsme a rozloučili se. Pěšky jsme došli do vesnice a po silnici ke hlavní křižovatce. U křižovatky jsme
se zeptali a pán nám poradil, že na autobusové nádraží se jde doleva. Šli jsme podél kaučukových hájů, až jsme
došli k autobusovému nádraží. Stál tam autobus, který už určitě hodně pamatoval. Sedli jsme do něho a na
otázku kdy jede neurčitě odpověděl něco jako že pojede. V mezičase jsme zjišťovali zda by nejela nějaká
dodávka přímo do Berastagi, ale nic přímo nejezdí a nebyly ani tak moc levnější. Turistický autobus stál přes
70 000 Rp, takže jsme radši jeli „local busem“, který na první pohled vypadal dost rozpadle. Druhý pohled byl
stejný a 3h do Medanu po hrbolaté cestě
nebyly úplně pohodlné, ale pořád jsme
měli víc místa na nohy než v dodávce.
V Medanu jsme jen přestoupili na
minibus a přes 2h jeli do Berastagi, kde
byla cesta o něco sjízdnější. Přesto to
dost drncalo a tuhly nám nohy v malém
prostoru. Ve městě se nás hned ujal
nahaněč od hostelu, který jsme měli
stejně vyhlídnutý. Po krátkém
smlouvání jsme se ubytovali ve 2
pokojích se sprchou.
Zašli jsme do informační kanceláře
optat se na výstup na sopku Sibayak a
také cestu k jezeru Toba. Během toho
nám nabídla letenky z Padangu do
Jakarty. Za 105 000 Rp nám nabídla
Local bus z Bukit Lawang do Medanu;
Hezčí, ale nepohodlnější bus z Medanu do Berastagi
turistický bus z Berastagi do Prapatu,
což postupně kleslo na 85 000 Rp na
osobu s tím, že cestou byly 2 zastávky a
to na vodopád Sipisopiso a Batak
Palace. Průvodce na sopku Sibayak
nám nabídli za 175 000 Rp, což bylo
také drahé. Nakonec jsme koupili lístky
na letadlo z Padangu do Jakarty. Na
večeři jsme zašli do jedné restaurace,
kde nám na stůl přinesli asi 20 talířů
s různě upraveným kuřetem, hovězím,
krevetami, saláty a dalšími věcmi aniž
by jsme něco objednali. Nechápali jsme
co se děje a ten co nosil se jen smál a
neuměl anglicky. Jeden anglicky
mluvící nám objasnil, že můžeme sníst
co chceme a zaplatíme jen to co sníme.
Bylo to veselé bavit se s ním a
domlouvat, ale začali jsme jíst.
Dodatečně jsme se zeptali na cenu.
Bylo to dražší než v normálních
restauracích, ale nebylo to zas nijak
extrémní (rýže 4500 Rp, kousek kuřete
9000 Rp, kreveta 4000 Rp). Měli tam
dobré džusy, které jsme se Šárkou
doporučili Alešovi a Ellen, kteří
dorazili později s tím, že nebudou jíst.
Po večeři jsme se domluvili v našem hostelu s průvodcem na sopku Sibayak. Byl levnější než nám nabízeli
v informační kanceláři.
34/60
Ráno jsme vstali, tak abychom byli po snídani v 8h a mohli vyrazit. Minibusem jsme popojeli pár kilometrů
k malému plácku, kde jsme se registrovali. Přes silnici jsme podél ohrady začali stoupat. Obešli jsme ohradu
zleva stejně jako stožár elektrického vedení kousek nad ohradou. Procházeli jsme hustou vegetací a na první
křižovatce jsme odbočili doleva. Stoupali jsme dále džunglí a mírně poprchávalo. Nějakou opici jsme na chvíli
zahlédli v korunách stromů a několik pijavic na zemi. Bambusy a stromy byly někdy velmi nízko a museli jsme
je podlézat až se plazit. Dost to klouzalo a bylo bláto. Vegetace trochu řídla a byla nižší až jsme se dostali přes
pásmo kleče ke kamení a trávě. Náš průvodce se nás vyptával na spoustu věcí o naši zemi a trochu naivně si
myslel jak je USA úžasné a taky že by mohl v Čechách pracovat.
Výstup na sopku Sibayak
Kvetoucí rostliny mezi klečí
Kráter sopky Sibayak 2094 m.n.m.
Kávovník a jeho nezralé plody
Vylezli jsme na hranu kráteru asi za necelé 4h. Trochu se rozjasnilo a bylo vidět dno a několik srčících
čmoudíků ze země. Dali jsme pauzu, posvačili, mrkli k sejsmickému čidlu a vyrazili na sestup. Rozpršelo se
hustě a v lijáku jsme šli půl hodiny k silnici, chvíli po ni a pak zas po kamenné cestě až jsme došli k vesnici. U
vesnice byly nejen kávové plantáže, krávy s hrby, ale i horké prameny. Nádherných několik bazénků z nichž
stoupala pára. Nebyl tam skoro nikdo. Přestalo pršet a my mokrý a prochladlí vlezli do vody, která měla u vtoku
50 stupňů Celsia. My jsme naměřili přes 43 C, ale bylo tam určitě víc protože teploměr potřebuje delší čas na
změření. Bazény byly kaskádovitě nad sebou s postupně chladnější vodou a člověk si mohl vybrat jaká teplota
35/60
mu vyhovuje. Přeci jen ten nejteplejší bazén byl na delší dobu až příliš teplý. Pořádně jsme se prohřáli. Přišla
tam parta asi 20 mládežníků. Kluci se koupali a holky se oblečené máchaly, jen po kotníky. Divná víra nebo
cudnost. Na „naše“ holky koukali dost upřeně jelikož byly v plavkách. Do mokrého oblečení se nám moc
nechtělo, ale nebylo na výběr. Pěšky jsme po silnici došli ke křižovatce a tam stopli minibus do hotelu. Večeře o
několika chodech u číňanů a pak jsme zašli pro letenky. Pani začala, že to má malý problém, což nevěstilo nic
dobrého. Řekla nám, že 12. to neletí a jedině 13., což je normálně dražší, ale že to bude za stejnou cenu. Nebylo
na výběr tak jsme to vzali. Večer jsme hráli jako obvykle karty.
36/60
Pro cestu k jezeru Toba jsme se rozhodli jet veřejnou dopravou se zastávkou u vodopádu Sipisopiso. Cesta byla
s několika přestupy, ale nechtělo se nám platit za drahý turistický autobus. Ranní odjezd jsme trochu natáhli
pomalým balením a v 9h jsme stopli minibus do Kabanjahe, kam cesta netrvala dlouho. Jen jsme vystoupili, tak
se nás ujali nahaněči a nasměrovali nás na autobus do Mereka. Díky tomu jsme bez zdržení pokračovali a obavy
ze zdrženích na přestupech se ukázaly jako zbytečné. V Mereku jsme narazili hned na rykši – motorizovaná
sajdkára, ale chtěli 5000 Rp za svezení k vodopádu. Vodopád nebyl daleko, tak jsme vyrazili pěšky. Po chvíli
nás míjel v protisměru obsazený rykša. Po krátké debatě s ním a dohodě na 4000 Rp vysadil pani, kterou vezl a
otočil se. Přibral ještě druhého a jeli jsme po dvojicích. Malé, drncavé, nepohodlné a pomalé nicméně cca 3km
se to dalo zvládnout. Když nás vysadil tak jsme se domluvili ať pro nás za hodinu přijede.
Vyhlídka na jezero Toba, nedaleko vodopádu Sipisopiso
Motorizovaná rykša – Aleš a Ellen
Popošli jsme na vyhlídku na jezero Toba a pak sešli 1km
dolu k vodopádu. Až k němu jsme nedošli páč by jsme
byli úplně mokrý. Vyšli jsme zpátky nahoru, vyzvedli si
batohy v jednom stánku kde jsme je nechali ať je
nemusíme tahat a koupili si tam pár drobností ať se jim
trochu odvděčíme. Za chvíli přijel rykša a odvezl nás na křižovatku. Nejdříve odvezl Ellen s Alešem a pak se
vrátil pro mě se Šárkou. Po chvíli jel local bus, který jsme nechali ujet a pak jel speedy bus. Jel velmi svižně a
cesta v narvaném minibusu odsejpala. Přestup v Pematangsiantar byl opět rychlý. Akorát jsme si tam koupili
něco malého a jelo se dál. V 16:20 jsme byli v přístavu ve městečku Prapat. Cesta trvala sice o 4h déle než
„turistiko bus“, ale byla asi o 60 000 Rp levnější. O nahaněče, kteří nám nabízeli ubytování, nebyla nouze. Loď
nám jela v 17:30 tak jsme s jedním nahaněčem šli a nechali si vyprávět o ubytování v Tuktuk zatímco jsme jedli.
Ubytování jsme nechali jako otevřenou věc, ale koupili jsme si lístky na autobus do Bukittinggi na 8.9. Nechali
jsme se přesvědčit a připlatili si za lepší autobus, který má záchod a klimatizaci. Bohužel autobus se záchodem a
Vodopád Sipisopiso - 100 m vysoký
37/60
bez klimatizace tady nemají, takže nám nezbývalo než doufat, že v tom autobusu nezmrzneme. Plavba přes
jezero Toba trvá jen chvíli, asi půl hodiny a už jsme vystupovali. S jedním nahaněčem jsme došli k hostelu Tabo.
Pokoje normálně za 65 000 Rp nabízeli za 40 000 Rp, ale nesvítilo světlo a netekla voda. Další pokoj, který byl
normálně za 110 000 Rp, nám nabídla za 60 000 Rp a pak 50 000 Rp páč vedle něco stavěli. Pokoje byly fakt
pěkný, ale přeci jen drahý. Pěšky jsme šli po silnici až jsme došli k Lindas hostelu.
Žádní hosté a byl tam jen pár majitelů s malým dítětem. Ukazovali nám pokoje, které byly v pohodě i když ne
tak pěkný jako vedle. Ostatně byly taky výrazně levnější. Než jsme rozvěšeli mokrý věci tak jsme zjistili, že
neteče sprcha. Pan to řešil a říkal že elektrika je drahá, ale že zprovozní čerpadlo. Do večera sprcha netekla a
voda byla jen z kohoutku. Večeři jsme si dali na místě a bylo to dobře jelikož se opět strhl silný liják. Šárce bylo
špatně a tak ležela na pokoji zatímco my jsme hodovali.
38/60
Tento den jsme chtěli věnovat obhlídce ostrova, který ve skutečnosti je poloostrov. V 7:30 byl budíček a v 8h
snídaně. Šárka se moc neúčastnila, jelikož jí nebylo pořád dobře. U majitele jsme si domluvili půjčení motorek,
jelikož vzdálenosti zde nejsou na pěší prohlídku. Když se zeptal zda umíme jezdit na motorce a my mu řekli, že
ne, tak nám řekl akorát, že se jezdí vlevo. Po snídani jsme si šli sbalit batůžky na denní výlet. Šárka bohužel, že
nejede, takže jsme jeli jen ve třech a ona odpočívala. U motorek nám bylo řečeno jak se startuje, řadí, brzdí,
dávají blinkry a samozřejmě jak se troubí. Když řekl ať to zkusím, tak jsem to rozjel dost svižně aniž bych to měl
pod kontrolou, jelikož jsem neměl v ruce cit kolik dát plynu. Vyzkoušel si to i Aleš a vyrazili jsme na dvou
motorkách směrem na sever k několika zajímavostem. Na úvod jsme jeli dost opatrně. Jako první zastávku jsme
chtěli zastavit u kamenných židlí. Nebylo to však hned u cesty a tak jsme to minuli. Řekli jsme si, že se tam
stavíme cestou zpátky a pojedeme dál.
Pohled na jezero Toba z okna našeho pokoje
Batacký styl střech – tvar buvolích rohů
S motorkou jsme se čím dál lépe sžívali a pozorovali okolní
krajinu. Rýžová pole, buvoli, batacké střechy ve tvaru
buvolích rohů a další zajímavosti. Na několika místech jsme
zastavili a fotili. Chvíli jsem jel s Alešem, aby si Ellen
vyzkoušela taky řídit motorku. Pak se už střídali jen mezi
sebou v řízení. Podél jezera jsme dojeli až k Batackému
muzeu. Několik budov, loďka a malá výstavka. V okolí bylo
mnoho ptáků na stromech a kolem běhala malá prasátka.
Jeli jsme dál a když bylo 13h tak jsme zastavili a posvačili.
Kolem bylo několik skupin školních dětí, které na nás
koukaly. Před námi byly černé mraky a navíc jsme chtěli
zajet do Tomoku, což je kousek jižně od Tuktuk a tak jsme
se začali vracet. Zpátky jsme jeli svižněji, až chvílemi
k 60 km/h. Většinou však pomaleji, jelikož bylo cestou dost
zatáček, díry v silnici, zvířata a lidi na cestě. Míjeli jsme
spousty školáků, kteří na nás zírali a zdravili nás. Rozpršelo
se a tak jsme zastavili u nějakého domku. Prodávali mimo
jiné fantu a chipsy, tak jsme tam na chvíli poseděli. Když
déšť polevil, tak jsme pokračovali.
Na druhý pokus jsme již dojeli ke kamenným židlím. Několik z kamene vytesaných židlí kolem kamenného stolu
a vedle několik staveb. To o co tady asi hlavně jde je sekce 30 stánků se suvenýry. Vrhli se na nás a při malém
náznaku zájmu byl problém se jich pak zbavit. Jako jediní turisti jsme byli v obležení. Za ruku nás k sobě tahali a
zboží nám rvali do rukou nebo házeli přes rameno. Koupil jsem si jedno tričko a pani vedle mi chtěla vrazit další
stejné. Když jsem odcházel tak na mě hodila nějakou deku abych neodcházel. Hodil jsem ji tu deku zpátky a
mizel přes další otrávené trhovce. Pršelo, tak jsme vyčkávali než to trochu opadne.
39/60
Kamenné židle
Já na půjčené motorce
Když jsme znovu vyjeli tak jsme neujeli moc a zase se
rozpršelo. Další zastávka a pauza u čaje. Občerstvení
kde jsme spolu s několika místními vyčkávali až se
zmírní déšť. Chvíli jsme pokecali a i když déšť
nepřestával tak jsme stejně vyrazili jelikož to bylo již
jen kousek.
Kapka „susu kental manis“ - chutná i mravencům
V jedné zatáčce jsem trochu víc brzdil a dostal jsem
smyk. Zadní kolo mě předjíždělo, ale ustál jsem to a
skoro plochodrážním stylem projel zatáčku. Z
původně plánované cesty do Tomoku sešlo kvůli dešti
a v 17h jsme byli zpátky u hostelu, kde relaxovala
Šárka. Zašli jsme společně na večeři, pak jsme si dali
na pokoji zákusek v podobě „susu kental manis“, což
je slazené kondenzované mléko v Indonéštině a
prodává se zde stejně jako u nás v 400g plechovkách.
Hráli jsme karty a pak jsme se Šárkou vyrazili na
internet. Byl drahý, tak jsem ji tam nechal a vrátil se.
40/60
Vstali jsme opět tak abychom byli v 8h na snídani. Pani vařila dobře, ale trochu pomalu. Ostatně jak na většině
míst. Snídaně nám trvala hodinu. Sbalili jsme si věci na cestu a vyrazili do Tomoku, který jsme kvůli dešti
předchozí den neviděli. Šli jsme asi 2km ke křižovatce a další 2km k vesnici. Cestou jsme viděli další buvoli,
rýžová pole, síta na kterých sušili ryby a batacké stavby. Když jsme prošli celou vesnicí, tak jsme se zeptali kde
vlastně je ta Sidabutarova hrobka. Řekli nám, že jsme to minuli a ať se vrátíme. Jak jsme se vraceli tak po pravé
straně byly 3 hroby a na jednom byl nápis se jménem krále. Bylo to dost zarostlé, neudržované a neodpovídalo to
popisu. Vrátili jsme se ještě kousek a na místě, kde jak doleva tak doprava vedla ulička obložená stánky jsme se
dali doleva. Po několika metrech odmítání prodavačů jsme se dostali k hrobům. Několik blíže
neidentifikovatelných hrobek ledabyle ležících vedle sebe. Když jsme šli uličkou mezi stánky dál o dalších 25m,
tak tam bylo muzeum. Což je jedna batacká stavba, která má uvnitř malou výstavku. Na odchodu po nás
vyžadovali příspěvek, tak jsme jim tam pár mincí hodili. Probili jsme se stánkaři zpátky na hlavní silnici a
vyrazili zpět. Po chvíli jel minibus a ostatní s ním chtěli jet. Zaplatili každý 3000 Rp a odjeli zatímco já jsem šel
pěšky. Cestou jsem si vyfotil síta se sušenými rybami, buvoli, rýžová pole a další místa.
Když jsem dorazil k hostelu tak se už
ostatní váleli na břehu jezera a chytali
bronz. Za chvíli projela kolem loď
odplouvající ve 13h do Prapatu. Šli
jsme na oběd, který pani dělala hodinu.
Ve 14:30 jsme vyrazili k molu a čekali
na loď. Zatímco jsme čekali, tak vedle
nás myli nádobí v jezeře místní kluci.
Nádobí z kterého jsme jedli bylo myto
asi stejně. Nebylo nám však do té doby
špatně tak jsme to asi snášeli dobře. Po
bezproblémové plavbě trajektem
Carolina jsme vystoupili v Prapatu.
Po odpočinku stráveném u jezera Toba ,
největšího jezera jihovýchodní Asie,
nastal čas pro jediný dlouhý přejezd
naší cesty, autobusem do města
Bukittinggi. V přístavu se nás hned ujal
nahaněč,
který nám před několika dny
Rýžová pole nedaleko vesnice Tuktuk
prodal lístek na autobus. Byl opět velmi
milý a zavedl nás do své restaurace. Měli jsme hodinu času do odjezdu a tak nás usadil a vyptával se jak jsme se
měli. Hráli jsme karty, popíjeli chlazené nápoje a byli jsme zvědaví co nás čeká.
Když se přiblížila 17h, čas našeho odjezdu, tak nám řekli že vyrazíme a přesuneme se na nádraží které je kousek
za městem. Nasedli jsme do minibusu a zanedlouho jsme přijeli k velkému betonovému prostranství, které
sloužilo jako autobusové nádraží. Náš nahaněč zašel do jedné kanceláře, kde je informoval o tom, že nás přivezl,
rozloučil se s námi a odjel. Před kanceláří čekal kromě nás ještě jeden německý pár. Když bylo patnáct minut po
páté, tak přijel autobus. Na první pohled bylo jasné, že z Evropského hlediska tento autobus je vrak. Jediné co
nám posloužilo jako vodítko pro to, že to je opravdu náš autobus byl velký nápis na předním skle „executive
bus“. První dojem, který jsme získali z našeho dopravní prostředku, nebyl úplně pozitivní. Na druhou stránku, již
jsme věděli, že vzhled není všechno a že prostorný vrak je lepší než „vyvoněné“ a nové vozidlo v kterém je
nakonec člověk jak sardinka.
Když jsme, jak my tak německý pár, zpracovali první dojmy z toho jak vypadá náš autobus, který ve finále
nevypadal až tak hrozně a jen jsme měli asi příliš naivní představu co zde znamená „executive bus„, tak jsme šli
nakládat batohy. To jak autobus vypadal a že byl prorezavělý rozhodně neudělalo tak silný dojem jako samotné
nakládání zavazadel. Sledovali jsme tři chlapy jak otvírají kufr autobusu. Víka úložných prostorů byla
přišroubována v rozích a tak museli nejdříve odšroubovat všechny čtyři matky, potom opatrně a stejnoměrně
zvedat víko jelikož ramena na kterých se víko obvykle zvedá byla nějak nefunkční a na závěr když bylo víko
nahoře tak ho provázkem přivázali aby zůstalo v poloze nahoře. Během tohoto úkonu zavazadla již dříve uložena
v kufru samovolně vypadla na zem. Špinavý zavazadlový prostor v němž byla hozena plachta ne o mnoho čistší
se začal znovu plnit zavazadly. Když byl kufr plný, tak odmotali provázek a začali pomalu spouštět víko kufru.
Než se jim to však podařilo spustit dolu, zavazadla znovu vypadla. Celý tento proces se několikrát opakoval.
41/60
Zatímco jsme čekali, až nám naloží zavazadla, tak ze zadní časti autobusu čas od času něco začalo téct. Pochopili
jsme, že nám opravdu nelhali když říkali že je v autobusu záchod. Nakonec se jim přeci jenom podařilo všechna
zavazadla naskládat do kufru, spustit víko a znovu jej přišroubovat.
Usadili jsme se na svá místa v autobusu. Kolem byl na zemi nepořádek, potahy byly potrhané a některé sváry
dílů autobusu nevypadaly zcela důvěryhodně. Přesto vše, klimatizace samozřejmě fungovala, ale naštěstí jen
trochu. Tohle zjištění přebilo veškeré ostatní dojmy a když se k tomu přidalo zjištění, že i pro naše dlouhé nohy
je zde docela dost místa, tak jsme nakonec měli z autobusu celkem dobrý dojem. Přeci jen při vzpomínce na
některé naše přejezdy, kdy již po hodině byl člověk rozlámaný a promrzlý na kost, člověk měl své priority jasně
dány a nebylo tím určitě vzhled autobusu.
Autobus se pomalinku rozjel a my jsme se vydali na cestu z Prapat do Bukittinggi, která měla trvat patnáct
hodin. Při pohledu do mapy jsem zjistil, že tento přejezd je 500 km dlouhý a tedy, že naše průměrná rychlost
bude 35 km za hodinu. Na to, že to je hlavní silnice napříč Sumatrou, bych čekal větší rychlost. Zas to člověka
aspoň uklidnilo, jelikož si uvědomil, že ta pomalá rychlost kterou jsme jeli není asi nic co by narušilo časový
plán tohoto přejezdu.
Po relativně kvalitním asfaltu jsme projížděli vesnicemi a autobus postupně trochu zrychloval. Lidé v autobusu
kolem nás kouřili, krkali, chrápali, poletovali v autobusu komáři a po podlaze mi pod nohami proběhl obrovský
šváb. Atmosféra v autobusu trochu nezvyklá, ale v zásadě cesta pěkně a v pohodě ubíhala. Po osmé večer byla
zastávka v jedné lidové restauraci na večeři. Servírovali tam rýži a k tomu asi osm talířků s dalšími věcmi. Dalo
se celkem rozpoznat co je na těch talířcích, ale například to co jsem si myslel, že jsou brambory, tak se z toho
vyklubala vejce natvrdo. Obsluha nás sice ze začátku ignorovala a až na výzvu nás obsloužili, ale najedli jsme se
a bylo to dobré. Tu pomalou obsluhu jsme jim neměli za zlé a přisuzovali jsme to tomu, že zřejmě ne mnoho
turistů si v takovýchto levných restauracích dovolí jíst. Ostatně například německý pár, který s námi cestoval
autobusem, si zde nic nedal. Restaurace vypadala velmi prostě, ale relativně čistě a sympaticky takže nebyl
důvod nedůvěřovat místní stravě.
V devět hodin jsme pokračovali v jízdě autobusem. Silnice se zhoršovala a pociťovali jsme větší drncání. Během
jízdy se Ellen jako první rozhodla jít na záchod. V autobusu byla tma, tak jsem jí půjčil čelovku a ona se začala
protloukat uličkou dozadu. Po návratu ze záchodu se s námi podělila o dojmy. V uličce spali lidé a tak je musela
přelézat, což bylo místy komplikované. Jednak těch lidí tam bylo docela dost a navíc autobus drncal.
Každopádně se dozadu dostala, kde byl normálně oddělený prostor pro WC. Co už nebylo pro nás tak normální
bylo to, že záchod spočíval v tom, že tam byla díra v podlaze. To samozřejmě vysvětlovalo to, že během
nakládání zavazadel ze zadu „něco“ teklo na zem pod autobus. Tahle normálně banální potřeba byla v drncajícím
autobusu s dírou v podlaze samozřejmě náročná na udržení rovnováhy. Tohle vyprávění Ellen bylo pro nás
dostatečným impulsem pro to, abychom udělali vše pro to abychom tam také nemuseli.
Přicházela na nás únava a pomalu jsme se přesouvali do říše snů. Kolem půl jedenácté večer náš autobus zastavil
v koloně stojících aut. Náš spánek se bez drncání stal přeci jen příjemnější a nikdo z nás neměl chuť pátrat po
tom proč stojíme v koloně aut uprostřed ničeho.
42/60
Když jsme se v půl sedmé ráno probudili, zjistili jsme,
že stojíme stále na stejném místě, nedaleko vesnice
Sipirok, jako jsme zastavili před osmi hodinami.
Ptali jsme se jednoho spolucestujícího co se děje.
V domluvě nám bránila jazyková bariéra, ale měli jsme
pocit, že problém je v tom, že se sesunula silnice a že
budeme čekat dokud ji neopraví. Když jsem se ho zeptal
kdy to asi opraví, tak se zamyslel a řekl, že asi během
dneška. S překvapením jsem se pousmál tomu co řekl.
On se mě nechápavě ptal jestli je v tom nějaký problém.
Spíš ze srandy jsem mu řekl, že za čtyři dny nám letí
letadlo z města Padang, které je nedaleko Bukittinggi.
On se znovu zamyslel a vážně odpověděl „to by jste měli
stihnout“. Nevěděl jsem jak vážně mám jeho vážnost
brát. Každopádně říkal, že to je mimořádná situace a
nikoliv běžná věc.
Vystoupili jsme z autobusu a šli se podívat dopředu.
Zjistili jsme, že před námi je prudké stoupání a silnice už
nemá ani náznak asfaltu. Podle toho co jsme se
dozvěděli tak problém nebyl v tom, že by se silnice
sesunula, ale v tom, že jeden náklaďák stoupání nevyjel
a zůstal stát ve svahu. Cesta byla široká takže ho začali
objíždět až do doby než jiný náklaďák vedle něho také
uvíznul a navíc si asi zlomil nápravu. Doprava se v obou
Ranní pohled na příčinu vzniku kolony
směrech zastavila a všichni čekali na ráno až bude světlo.
Mezi tím začalo pršet, takže rozbahněná cesta ještě víc komplikovala situaci. Ráno opravili náklaďák do
takového stavu, aby ho mohli odtáhnout bokem. Při pohledu na rozbahněný svah jsme polemizovali nad tím co
všechno budou muset udělat pro zprovoznění silnice a jakou těžkou techniku budou na to potřebovat, aby snížili
sklon silnice. Jak se však ukázalo tak řešení bylo mnohem triviálnější. Hned jak se rozednilo mikrobusy a auta
začali zdolávat svah tím způsobem, že se co nejvíc rozjeli a stoupali co to šlo. Když jim asi ve třech čtvrtinách
začaly prokluzovat kola, tak se kolem nich shlukl dav lidí a za jeho pomoci se vyškrábal až nahoru. Tímto
způsobem stoupalo vzhůru auto za autem, zatímco seshora byla veškerá doprava zastavena. Pro menší vozy to
Vlevo šplhají velká auta a vpravo malá
Stav hlavní silnice napříč Sumatrou – těžké, mokré
bláto v prudkém svahu
43/60
bylo řešení, ale pro náklaďáky a autobusy to nebylo reálné. Několik policistů koordinovalo provoz a
dobrovolníky, kteří tlačili auta. Dole pod svahem v přístřešku zatím rozdělali oheň, dali na něj obrovský hrnec
s vodou a prodávali čínské polívky v kelímku. Těžko říct jak často tato situace nastává, ale ten přístřešek,
pohotovost prodeje polívky a samozřejmý klid nasvědčovalo tomu, že to nikoho moc nepřekvapilo.
Netrvalo až zas tak dlouho a rozjel se i první autobus. Tím se rozptýlila definitivně naše naivní představa, že
někdo bude něco dělat se stavem silnice. Autobus stejně jako malá auta jel co to šlo a když mu ve třech
čtvrtinách začala prokluzovat kola tak jeho pomocník hodil špalky za kola, aby nesjel dolu. Nad svahem stál
buldozer s navijákem, který přijel na pomoc velkým vozidlům. Za pomoci buldozeru se dostal autobus nahoru a
postupně ho následovaly další. Kolony aut na oba směry byly dost dlouhé a tímto způsobem se zkracovaly jen
pomalu, ale evidentně jiné řešení se neplánovalo. Za stálého poprchávání jsme se pomalu přibližovali ke
„startovní čáře“. Asi čtrnáct aut před námi konečně vyjelo. My jsme všichni vysedli z autobusu a šli pěšky
nahoru. Svah byl nakloněn do strany a pochopitelně bez krajnic takže hrozilo nebezpečí ujetí do strany a
převrácení. Když se i náš autobus za pomocí navijáku dostal na vrch a my jsme mohli znovu nasednout bylo
akorát půl jedenácté. Strávili jsme na tomto jednom místě dvanáct hodin a to jsme mohli ještě mluvit o štěstí. Za
námi bylo ještě mnoho aut, která čekala na naviják a to nemluvě o těch co chtěli jet dolu a čekali, až se jim dole
uvolní místo, což nebylo v dohlednu.
My jsme pokračovali dál v cestě.
V první vesnici jsme zastavili na oběd a
po několika dalších hodinách znovu na
přestávku. Byla tam restaurace, ale mne
víc zaujal stánek s ovocem vedle.
Povrch ovoce vypadal jak z hadí kůže.
Zvědavě jsem si to prohlížel, až ke mně
přišel jeden mladík a dal se do řeči.
Vzal ze stánku jeden kus ať ochutnám.
Slupka se velmi dobře loupala, chutnalo
to trochu jak ananas a mělo to pecku.
Ptal se kam mám namířeno a když jsem
mu řekl, že do Bukittinggi, tak mi řekl
ať jdu radši s ním na ryby. Kvůli dešti
se prý sesunula zem na silnici o kousek
dál. Zajímavá nabídka, ale přesto jsem
s díky odmítl. Ochutnávka ovoce mne
nalákala a tak jsem koupil tašku toho
ovoce. Přišel jsem do restaurace a
ostatní na mne koukali co to nesu. Taška
Buldozer s navijákem – zachránce dopravního kolapsu
na ovoce byla pletená z nějakých listů
takže zaujala. Když jsem navíc vytáhl
ono zvláštní ovoce a dal jim ochutnat, tak si šli taky koupit. Znovu jsme se rozjeli a dali jsme se do řeči s dalším
pánem z autobusu. Nevěděl jak se to ovoce jmenuje anglicky, ale spokojili jsme se s latinským názvem Salaca
Edulis. Dodatečně jsem zjistil, že se tomu ovoci říká hadí ovoce, což je výstižné vzhledem k jeho slupce.
Jen co jsme vyjeli z vesnice tak jsme se zastavili v koloně aut. Mladík u stánku měl pravdu a opravdu se
sesunula zem na silnici. Tentokrát bylo naštěstí světlo a navíc se již nějaký čas pracovalo na zprůjezdnění cesty.
Nakladač odklízel sesunutou zem ze silnice a bylo opět mnoho přihlížejících cestujících. Za necelé 2h byla cesta
průjezdná. Zbytek cesty již probíhal bez komplikací a my byli za tmy ve 22h, což bylo po 29h jízdy,
v Bukittinggi. Jelikož jsme nevěděli kde jsme a místní nám řekli že do centra to je daleko, tak jsme jeli taxíkem.
Řidiči jsme řekli ať nás zaveze k Orchid hostelu, který jsme měli vyhlídnutý v průvodci. Opravdu to nebylo
úplně blízko. Ubytovali jsme se, zašli na náměstí dát si klasiku „Naší Goreng“ (smaženou rýži) a šli do hajan.
44/60
Nedaleko Bukittinggi je vesnice Kota Gadang, která je známá tím, že je v ní mnoho dílniček na stříbrné šperky.
Ráno jsme vyrazili k této vesnici se stříbrem ulicí Jl. Tengku nan Renceh, která se svažuje do údolí. Pokud se
člověk chce podívat i do Japonské jeskyně (v naší době zavřené – rekonstrukce) a panoramatický výhled do
údolí, tak je lepší odbočit uličkou doleva dřív než se to začne svažovat. My jsme šli dolu a pak jsme se po
schodech zas drápali nahoru. Za poplatek jsme šli do parku, kde je vyhlídková věž okolo které je dost makaků,
kteří loudí od turistů něco k jídlu. V tomto parku jsou i zmíněné Japonské jeskyně, které byly právě
rekonstruované. Po prohlídce parku jsme sešli zpátky po schodech k silnici a pokračovali. Od schodů v první
zatáčce 180 stupňů je těsně za ní malá pěšinka do džungle. Tuto odbočku doleva do údolí jsme na poprvé minuli
a došli až k řece. Tam jsme se poptali a vrátili se k pěšince. Cesta údolím je jednak kratší a asi bezpečnější než
po silnici. Po pěšině jsme došli k mostu a na druhé straně řeky jsme zas vyšlapali schody nahoru. Ze shora byl
také pěkný výhled.
Batacké střechy byly k vidění i ve vesnici Kota Gadang
Jedna z dílniček, kde prodávající byla zároveň
tvůrcem
Za chvíli jsme došli k prvním domečkům vesnice Kota Gadang. Původní představa, že tam najdeme tržiště, kde
se mezi stánky a lidmi budeme prodírat, se ukázala jako úplně scestná. Velmi klidná až vylidněná vesnice, kde
čas od času byla na nějakém domě cedule „silver work“. Malé dílničky, kde bylo vždy několik vitrín s předměty
ze stříbra. Prstýnky, řetízky, náramky, přívěšky, ale i batacké domy, věže a jiné předměty. Těžko říct jestli to
bylo levnější než u nás. Každopádně to bylo ručně dělané a bylo z čeho vybírat. Oblezli jsme asi 5 dílen, až si
holky něco vybraly. Zpátky jsme šli opět pěšky údolím, přestože se nám nabízely dodávky do města. Začalo
trochu poprchávat a měli jsme hlad, takže jsme zapadli do Pizza corner, což byl příjemný podnik kousíček nad
naším hotelem. Po jídle jsme zašli na trhy, což byla standardní všehochuť a tudíž nic moc ke koupi.
Chtěli jsme se také podívat a projít po dřevěném mostu, který jsme viděli nad hlavní silnicí. Most je však
součástí areálu ZOO, takže jsme se prošli jen pod ním. Už se stmívalo a tak jsme viděli na náměstí osvětlený
„clock tower“ (věž s hodinami). Aleš s Ellen si koupili batoh v místním outdoorovém krámku.
Pak jsme šli se Šárkou na internet, ale v první kavárně neměli Windows XP tak jsem šel jinam. Připojovat foťák
v internetové kavárně k počítači se starším operačním systémem je přeci jen komplikovanější ne-li nemožné. Šel
jsem po hlavní dolů, prošel pod osvětleným mostem a kousek za ním napravo byla druhá internetová kavárna již
s Windows XP. Mohl jsem tak poslat nějakou fotku domu a navíc to bylo levnější. Byl to sice ukrutně pomalý
internet, ale nakonec jsem vyřídil co jsem chtěl. Krátká domluva na pokoji, co zítra, ukončila den a kolem 23h
jsme usínali.
45/60
Pavouk – u cesty z Kota Gadang
Most nad hlavní silnicí v Bukittinggi
46/60
V 8h jsme byli na snídani a dali si stejně jako předchozí den jeden toust s marmeládou, který byl v ceně. Vyrazili
jsme na autobusové nádraží a v 9:15 odjížděli minibusem směr jezero Maninjau. Jelo to pomalu a na jednom
místě jsme docela dlouho čekali, ale za 1,5h jsme vysedali ve vesnici Matur. Tam se nás hned ujali místní
motorkáři a že nás zavezou k vrcholu nad jezero. Po krátkém smlouvání jsme se dohodli a každý jsme si sedli na
jednu motorku a vyjeli. Docela uháněli, ale dostali jsme se všichni ve zdraví k bráně, kde se platil vstup. Zašli
jsme na nedaleký vršek Sakura hill, kde je zřejmě pěkná vyhlídka na jezero Maninjau. Bohužel jsme přes mraky
neviděli vůbec nic. Chvíli jsme poseděli a pak vyrazili zpátky k bráně. Tam nám výběrčí poplatků nabízel
průvodce, kterého jsme odmítli. Vyrazili jsme po asfaltové cestě doleva. Po pár metrech na nás výběrčí volal, že
jdeme špatně. Nabízel opět průvodce za 20 000 Rp na osobu, což jsme opět odmítli. Pár metrů od brány v první
zatáčce doleva je odbočka do džungle kam vede úzká pěšinka doprava dolu z kopce. Vydali jsme se po ní a
sledovali nejvyšlapanější cestičku. Cestou jsme viděli opět vícero pijavic, které jsme průběžně sklepávali.
Uprostřed džungle jsme došli k několika dřevěným chatkám na kterých byl nápis „home stay“. Byly to opuštěné
a prázdné prostory. Bylo tam rozcestí a šipka ukazující doleva k vodopádům nebo dolů trochu doprava pěšina
bez šipky. Po chvilkovém dohadování kudy dál jsme se vydali k vodopádům. Došli jsme k potůčku kde jsme
ztratili cestu. Mělo to být 2 km, takže zřejmě jsme nebyli u cíle. Každopádně jsme se vrátili a vydali se pěšinou
dolů doprava. Cesta byla kluzká a zarostlá, ale stále pokračovala dolů. Když jsme potkali pána se psem, byla to
známka že se blížíme k vesnici. Vylezli jsme z džungle a rozprostřela se před námi políčka rýže a několik chýší.
Na kraji si několik dětí hrálo a zdravilo nás. Lidé tu jsou obecně přátelští, ačkoliv především děti to občas s tím
zdravením trochu přehánějí.
Klas rýže
Rýžová pole na kraji džungle
Mezi políčky jsme klesali dolů až jsme narazili na krátký úsek asfaltové cesty. Na cestě byly rozložené plachty
na nichž se sušila rýže, vedle cesty ležící místní skot, kolem jednoduchá stavení a rýžová pole.Vydali jsme se
vlevo a klesali k hlavní silnici vedoucí okolo jezera.
47/60
Pláž u jezera Maninjau
Palmy vedle pláže
Když jsme přišli k jezeru, tak jsme nevěděli přesně kde jsme. Vydali jsme se doprava, kde jsme viděli pěknou
mešitu a podle ní zjistili kde jsme. Byli jsme na sever od vesnice Maninjau a tak jsme popojeli minibusem do
této vesnice. Tam jsme se najedli a pak vyrazili na pláž. Mezi domečky jsme kličkovali až jsme došli k malé
pláži před pár domečky. Mě se koupat nechtělo tak jsem fotil zatímco se ostatní koupali. Mezi tím přišli dva
Češi, kteří se tam ubytovávali. Poznal jsem, že to jsou Češi, podle batohu Gemma. Dali jsme se do řeči a sdělili
si vzájemné dojmy z dosavadní cesty. Naše hodina vypršela a museli jsme jít jelikož bylo skoro 17h, což byl
orientační čas kdy jede poslední autobus do Bukittinggi. Mezi domečky jsme kličkovali zas na hlavní a tam jsme
se dali doprava. Po pár metrech jsme na křižovatce, kde byla doleva odbočka k Bukittinggi, čekali na autobus.
Netrvalo dlouho a přijel. Pomalu jsme se škrábali nahoru 44 zatáčkami, zatímco jsme měli pěkný výhled na
jezero.
Po očistě na pokoji jsme zas zašli do Pizza corner a pořádně se najedli. Potom jsme na hotelu hráli karty a
popíjeli místní pivo Bintang.
48/60
23. den – 12.9. úterý
Ráno opět začalo hlasitým zpěvem zvenku. Tentokrát to bylo obzvlášť zoufalé. Jiné modlitby zněly alespoň
melodicky, ale tohle znělo jako „hvězdná pěchota“ ze superstar. Opravdu úděsný zvuk po ránu, který se na rozdíl
od modliteb v jiných dnech nedařilo zaspat. Nasnídali jsme se a po 9h vyrazili směr Harau údolí. V hotelu nám
doporučovali zaplatit si vlastní auto, nejdříve za 100 000 Rp a pak za 80 000 Rp, ale odmítli jsme a jeli po
vlastní ose. Dřív než jsme odešli, zamluvili jsme si auto na druhý den ráno na letiště, jelikož to se musí den
předem. Popojeli jsme opět na autobusové nádraží, kde jsme bez problémů opět rychle našli spoj do
Payakumbuh. Tam jsme sedli na další spoj v domnění že jedeme již do Harau údolí. Jeli jsme, ale pouze na
druhou stranu města odkud odjížděly spoje směr údolí. Nejdříve nám zkusili vnutit něco za 50 000 Rp, ale když
jsme jim jednoznačně dali najevo, že to asi ne, tak nám našli normální spoj za 2 500 Rp. Bohužel ani to nás
nedovezlo k údolí, ale jen do nějaké vesnice na cestě k údolí. Poslední úsek jsme jeli rykšou, která nás provezla
za vstupní bránu (po zaplacení vstupu) k vodopádu, kde bylo několik stánků. Pěkný vodopád vedle kterého
vedou schody nahoru na malou vyhlídku. Cesta na vyhlídku není moc čistá, ale ze shora je vidět část údolí. Po
silnici jsme došli k areálu sloužícímu pro pikniky místních, kteří sem jezdí trávit prázdniny nebo víkendy.
Popovídali jsme si tam s jedním pánem,
který nám řekl, že v údolí nic moc není
akorát rýžová pole, buvoli a několik
vesniček. Vydali jsme se po asfaltce dál
údolím. Nedaleko jsme odbočili po
hliněné cestě po mostu přes potok. Šli
jsme cestičkou mezi políčky a občas
nějakým stavením. V jedné vesničce se
rozdvojovala cesta. Jedna šla doleva
nahoru a druhá doprava k potoku. Přešli
jsme můstek přes potok a po úzké
pěšince mezi políčky pokračovali. Před
námi byla mešita a u ní škola. Děti se
akorát vracely domů ze školy a tak jsme
jich několik potkali mezi políčky. Děti
jako všichni školáci byly ve
stejnokrojích. Na cestě jsme míjeli také
mladou
krávu, která z nás začala šílet.
Stavení v jedné z vesnic, Harau údolí; Rýžová pole v Harau údolí
Byla uvázaná ke kolíku v zemi, tak že
došáhla až na cestičku. Já jsem kolem ní
prošel a Šárka ještě za mnou kolem ní
proběhla. Aleš s Ellen to už radši vzali
na okolo, aby nedošlo k nějaké
konfrontaci z rozhozeným dobytkem,
který probíhal přes cestičku. Došli jsme
k mešitě, kde jsme posvačili, odpočinuli
si a pak pokračovali k hlavní cestě
vedoucí údolím. Když jsme došli zpět
k vodopádu, tak jsme si dali teplou
fantu a popovídali si s paní ve stánku.
Moc nám neporadila a jen řekla, že
něco někdy asi pojede. Vyrazili jsme
pěšky s tím, že něco chytíme cestou. Jen
jsme vyrazili jela kolem rykša. Všichni
4 jsme tam nalezli, což nebylo kdo ví
jak pohodlné, ale dalo se. Vyjeli jsme z údolí branou, kde se platil poplatek a dojeli jsme až tam kde jsme před
tím nasedali na rykšu. Se stejným množstvím přestupů jsme se zas protloukli do Bukittinggi. Cestou jsme měli
jeden přesun s atypicky vybavenou taxi dodávkou. Vepředu uprostřed měl taxikář malou televizi a pouštěl klipy.
Ve srovnání s ostatními, více či méně vraky, to bylo nezvyklé.
Když jsme konečně opět přijeli do Bukittinggi, výlet do údolí a zpátky trval 9h, tak jsme zašli do Monalisa,
čínské restaurace. Byla doporučována i přes svůj na první pohled nelákavý vstup. Ceny trochu vyšší, ale vařili
dobře. Na závěr dne jsme zašli na internet zkontrolovat zda nám potvrdili letenky. Opět hrozně pomalý internet,
ale potvrzení letenek jsme obdrželi.
49/60
Ráno začalo opět hrozným zpěvem linoucím se z venkovního tlampače. Prostě tato záležitost byla námi naprosto
nepochopena a nelibě přijímána. Dali jsme si toust a před 9h nasedali do auta na letiště. V hotelu si
pravděpodobně navýšili cenu a kdybychom si to zařídili přímo, tak by to stálo zřejmě o 10 000 Rp méně.
Každopádně jsme jeli na letiště. Auto budilo dojem pěkného interiéru, ale sedačky byly dost nepohodlné. Za
necelé 2h jsme byli na letišti. Překvapilo nás pěkným vzhledem jak z venku tak vevnitř. Odbavili jsme batohy
(Aleš 17,5kg, Ellen i já 13,5 kg a Šárka 12,5kg), v místním bufetu jsme si dali svačinu a hráli karty, až do doby
nalodění. Mezi tím si ostatní nakoupili košile v letištním krámku, každá za 100 000 Rp a pochvalovali si jak je to
levné. Mě se nákupní horečky drží stranou a zůstal jsem radši u jídla.
Prošli jsme detektory a letuška se nás
zeptala na jména a řekla nám ať se
posadíme a že letadlo ještě nepřiletělo.
V mezičase jsme koukali na TV, kde
běžela nějaká dětská soutěž v které děti
přenášely plyšové červené mrkve skrz
arénu s malým býčkem. Vcelku utužují
děti hned od mala pro místní drsný
život. S drobným zpožděním otevřeli
bránu a lidé se začali hrozně tlačit, aby
tam byli co nejdříve. Nechápali jsme
proč. V klidu jsme vyčkali a jako
poslední nastoupili. Zjistili jsme, že si
lidi sedají jak chtějí, ale přesto jsme bez
problémů našli 4 místa u sebe.
Indonesia Asia Air bylo standardní malé
letadlo pro asi 150 lidí. Rozdíl oproti
běžným letům byl akorát, že to bylo bez
Příprava letadla, kterým jsme letěli z ostrova Sumatra na ostrov
jídla, které bylo možné v letadle
Java
zakoupit. Přes hodinu jsme letěli a
v pohodě přistáli v Jakartě. Podle
návodu, který jsem měl od Shelomity, internetové kamarádky, jsme vyrazili na DAMRI bus jedoucí směrem
k zastávce Blok M. Většina lidí asi jede stejným busem, ale k zastávce Gambir odkud se dá dostat k levným
hostelům. Blok M je zároveň nákupní středisko a tak jsme při přestupu vyměnili peníze, nejedli se a pak
pokračovali k Shelomitě. Vyjeli jsme autobusem 69 a po chvíli uvízli v zácpě. Dal jsem se do řeči s jednou moc
pěknou holkou co uměla anglicky a ona, že nám ukáže kde máme vystoupit. Cestou jsme si povídali o ledas čem,
ale hlavně o tom jak je děsná dopravní situace v Jakartě. Po asi 20 minutách jsme vystoupili a podle mapky se
proplétali uličkami k tomu správnému domu. Bez obtíží jsme to našli a zazvonili. Svítilo se tam, ale nikdo
neotvíral. Když jsem zazvonil po třetí tak vylezla pani přes ulici a iniciativně vešla do domu, kde zřejmě zbudila
sestru Shelomity. Ta nechápala situaci jelikož o ničem nevěděla. Přes počáteční rozpaky jsme si to nějak ujasnili
a ona zavolala Shelomitě. Ta na to zapomněla, že máme přijet a byla mimo Jakartu. Nakonec jsme se dohodli, že
tam můžeme přespat. Ustlali jsme si v jednom pokoji, já s Alešem na zemi a holky na posteli. Chvíli jsme
pokecali se sestrou Andou a pak šli spát.
50/60
Ráno nás kolem 4h probudila modlitba, která vyřvávala z tlampače. Docela dlouho to trvalo, ale nějak jsme se
snažili to zaspat. Před 8h jsme vstali, abychom stihli Andu než odejde do školy. Jen jsme se pozdravili a pádila
do školy. Na stole jsme měli připravenou snídani, což bylo příjemné překvapení. Smažené nudle, něco jako
zeleninovou polívku a rýží. Jídlo nám připravila jejich „služebná“, která se jim starala o dům a vařila. Po snídani
jsme vyrazili do města s tím, že cíl byl park Taman mini. Tento park je zmenšenina celé Indonésie. Nejen proto,
že tam je jezero na kterém je z ostrůvků udělaná malá mapa Indonésie, ale proto, že každá provincie tam má svůj
sektor v němž je přehled kultury té oblasti.
Snídaně u Shelomity s malým překvapením v podobě slepičích pařátků , Jakarta
Na blok M jsme dorazili bez problémů, ale tam se nám nějak nedařilo. Různí lidé nás posílali různě. Jeden
policista nám dvakrát řekl „line 2, bus 80“ tak jsme čekali na druhém nástupišti na autobus 80. Byl to velký
klimatizovaný autobus v kterém jsme jeli skoro sami. Popojeli jsme jihovýchodně, kde nás vysadili a rovnou
nám mávli na projíždějící minibus T15. Byl už dost plný, ale vmáčkli jsme se. Cestou bylo docela veselo jelikož
tam byly dvě babky, které pořád ohmatávali Ellen a pak Šárku a říkaly jak jsou pěkný. Jejich utrpení skončilo a
byli jsme u brány do parku. Zaplatili jsme vstup a o kousek dál jsme v informacích získali mapu parku. Koupili
jsme si lístek na Skylift, což je lanovka projíždějící nad parkem. Viděli jsme se shora na jezeře jednotlivé uměle
vytvořené ostrůvky vytvářející mapu Indonésie. Bohužel se nedalo na konci vystoupit a jeli jsme rovnou zpátky.
Pomalu jsme obcházeli jezero a obhlíželi budovy jednotlivých provincií. Zašli jsme do akvária a také na hmyzí
výstavu. Akvárium bylo pěkné a viděli jsme tam spoustu zajímavých ryb. Hmyzí říše byla přeci jen méně hezká,
ale například létající motýli byli pěkní. Doobešli jsme jezero a u stánku si dali jídlo. „Nasi Goreng Babat“ nebyla
úplně správná volba jak se ukázalo, jelikož babat je něco jako žaludek. Rýže byla dobrá a maso jsem naházel
kolem žebrajícím kočkám, takže jsme nakonec byli spokojení všichni.
Na odchodu z parku nás lanařil taxikář. Začal na 100 000 Rp a my mu řekli 50 000 Rp. Nakonec jsme kývli na
60 000 Rp. Nabízel nám také „tarif lama“, což bylo podle taxametru. Nevěděli jsme jaký je tarif, tak jsme to
nechali na 60 000 Rp. Jak se ukázalo tak s taxametrem by to bylo levnější, ale to by nás zas mohl někde vozit a
nepoznali by jsme to. Za 1 km si účtoval 1 800 Rp plus 4 000 Rp nástupní taxa a plus nevím kolik za minutu
jízdy pod určitou rychlost, což bylo kvůli častým zácpám. Vystoupili jsme u Bloku M. Ostatní se vydali na další
nákupy, zatímco já jsem šel na chvíli fotit na ulici dopravu v Jakartě. Pak jsem zašel na internet a nakonec jsem
v McDonaldovi psal deník a čekal do 20h kdy jsme měli sraz. Nakoupili jsme dárky pro Shelomitu a jeli zas k ní.
Trochu zácpa, ale dojeli jsme v pohodě. Když jsme přišli tak nás čekala večeře. Najedli jsme se a mezi tím
dorazila Shelomita. Konečně jsme se s ní setkali. Povídali jsme si s ní o muslimech, o tom jak Indonésané mají
přehnaně rádi „bílé tváře“ a také o koťátku, které asi před týdnem našla a krmila ho. Po půlnoci jsme ulehli
k naší poslední noci v Asii.
51/60
Pohled na lanovku nad parkem Taman mini, Jakarta
Část mapy na jezeře - od zdola
ostrovy: část ostrova Flores, Rinca,
Komodo, Sumbawa, Lombok, Bali,
Jáva a úplně vpravo nahoře kousek
ostrova Sumatra
Aleš pózuje jako měřítko pro velikost ryby v akváriu, Taman mini
Soška v Taman mini
52/60
26. den – 15.9. pátek
Modlitba byla tentokráte kratší, takže nás to naštěstí tolik neprobudilo a zas jsme v pohodě usnuli. Po 8h jsme
sešli dolu k opět připravené snídani. Smažené nudle a k tomu nějaké kostky ze sojových bobů a vajíčko s chilli.
Posnídali jsme, rozloučili se s Shelomitou a dali spropitné pani domácí, která nám připravovala jídlo. Nevěděli
jsme kolik, tak jsme se řídili radou Shelomity a dali jí 50 000 Rp.
Dojeli jsme k Bloku M, kde jsme nemohli najít úschovnu. Nakonec jsme batohy uschovali u okýnka, kde zřejmě
půjčovali auta. Rozešli jsme se po nákupech a dali si sraz ve 13h u batohů. Koukal jsem po kalhotách, ale ve
slevě měli jen malé velikosti. Nakonec jsem koupil triko a košili. Zašel jsem na jídlo a psal deník, což mi akorát
vydrželo do srazu. Ostatní se šli najíst a já šel ještě do supermarketu koupit nějaký dobroty. Vyzvedli jsme
batohy, dali něco té pani co nám hlídala batohy a kolem 14h jsme šli hledat odkud jezdí DAMRI bus na letiště.
Nastoupili jsme a v zácpě jsme pomalinku popojížděli. Cestou jsem se podíval na letenku a zjistil, že nám letadlo
neletí po 18h jak jsem si myslel, ale až po 21h. Měli jsme docela štěstí, že to nebylo třeba naopak.. Zbývalo nám
tedy hodně času do odletu a tak jsme se uvelebili na sedačkách v letištní hale a čekali.
Doprava na rušných ulicích Jakarty
Jakarta plná motorek a smogu
Občas jsme se prostřídali a šli se projít po hale. Asi 1,5h před odletem jsme zjistili, že již probíhá check-in
ačkoliv náš let nebyl ještě na tabuli odletů. Utratili jsme poslední rupie a šli na odbavení. Milý pán, který opět
znal fotbalisty Baroše a Nedvěda, nám řekl trochu nemilou zprávu a to že se platí odletová taxa 100 000 Rp.
Neměli jsme nic tak jsme museli jít do banky vyměnit každý 10 €. Zaplatili jsme a zbytek peněz jsem vložil do
pasu jelikož se mi nechtělo vytahovat peněženku. Popošli jsme k celníkům kde kontrolovali pasy a bylo to
konečně vyřízeno. Koukl jsem do pasu a zjistil, že tam ty peníze nejsou. Pani to pojala asi jako úplatek přestože
nebyl důvod abych ji uplácel. Kvůli těm pár tisícovkám rupií jsem nechtěl dělat problémy tak jsem to neřešil.
Bez dalších komplikací jsme se dočkali odletu a opustili Indonésii. Čekala nás zkrácená noc během které jsme
přeletěli do Koreje.
53/60
Korea
V 7h ráno korejského času jsme, ne příliš vyspalí,
vystupovali v Soulu. Alešovi nebylo úplně dobře tak se
rozhodl, že s Ellen zůstanou na letišti a nepůjdou se
podívat po městě. Se Šárkou jsme vyrazili do letištní
haly zjišťovat informace jak se můžeme dostat do města.
Získali jsme mapu města a informaci, kolik stojí autobus
do centra. Vyměnili jsme dohromady 30 €, což bylo
akorát pro dva na autobus do centra a zpátky.
Autobusem 605 jsme jeli do centra aniž bychom cokoliv
tušili o Soulu. Podle názvu jsme si vybrali jako výstupní
zastávku „City hall“. Předpokládali jsme, že okolo
radnice by mohlo být víc zajímavostí. V autobuse jsme
začali študovat mapu a snažit se zorientovat. Jeli jsme
kolem stadionu Seoul Worldcup Stadium a KLI 63
Bldg., což byla dominanta a zřejmě jedna z nejvyšších
budov Soulu. Bez problémů jsme sledovali na mapě
kterými ulicemi projíždíme a vystoupili u City Hall na
Seoul Plaza. Prohlídli jsme si náměstí a nakoukli
k vchodu do Deoksungung Palace, kde se platilo
vstupné. Na prohlídku jsme neměli peníze ani čas, tak
jsme se vydali k South Gate. Pěkná brána v původním
stylu vedle hlavní křižovatky a obklopena moderními
budovami. Relativně nedaleko před námi na kopci byla
vidět věž Seoul Tower a tak jsme se vydali tím směrem,
že se pokusím tam dojít. Procházeli jsme přes tržiště
Namdaemum Market kde bylo čisto a domy pro nás
zajímavě přeplácáné korejskými znaky a nápisy, kterým
jsme vůbec nerozuměli, ale líbilo se
nám to. Správnou cestu jsme neznali,
ale směr byl dán a tak jsme se proplétali
uličkami a pomalu stoupali, až jsme
došli k Namsan Public Library. Dál již
cesta vedla parkem, kde byly i ukazatele
kam která pěšinka vede. Bohužel to
bylo pouze v korejských znacích takže
nám to vůbec nepomohlo. Podle
orientačních mapek jsme odhadovali
kudy nahoru k věži. Ačkoliv jsme šli
jinudy než jsme si mysleli, tak jsme
nešli špatnou cestou. Našli jsme veřejné
a moc pěkně udržované záchody, což se
nám hodilo. Později jsme se dostali
k vyhlídce na město, která je kousek
pod horní zastávkou lanovky Cable Car.
Panoramatický výhled na půlku města
za nímž se rýsovaly hory byl nádherný.
Tržiště Namdaemum v Soulu, Korea
Času již nebylo tolik a museli jsme začít
Šárka na vyhlídce nedaleko Seoul Tower, Korea
uvažovat o návratu. Šárce se nechtělo jít
ve spěchu a vedru na vrchol k věži, tak jsem vyrazil sám. Nevěděl jsem jak je daleko jelikož nebyla vidět, ale
kdyby to trvalo dlouho tak bych se vrátil. Ve svižném tempu jsem po schodech stoupal a za chvíli jsem minul
horní zastávku lanovky. Od lanovky, již bez dalšího velkého stoupání, jsem došel za chvíli k věži. Na to jít
54/60
nahoru na věž nebyl opět čas ani peníze, ale věž se dala obejít a člověk měl hezký výhled na celé město i když
bylo trochu v oparu. Dlouho jsem se tam nezdržoval a vrátil jsem se za Šárkou na vyhlídku.
Sešli jsme pod kopec a tentokrát
vyrazili po ulici Banporo, která
navazuje na tunel vedoucí pod kopcem
s věží a která vede přímo k City Hall.
Cestou zpátky jsme si víc uvědomovali
to, že Korea je modernější než jsme
čekali a její úroveň vyspělosti i cen je
srovnatelná se západní Evropou. Také
to, že ulice jsou v centru dost prázdné a
bez lidí. Jednak byla sobota dopoledne
a také centrum je protkáno podzemními
chodbami, včetně obchodů a tak může
člověk přejít na druhou stranu centra
aniž by musel vylézt na povrch zemský
a čekat na přechodech a podobně.
Podzemní „město“ bylo velmi čisté a
udržované. Jelikož jsme se
neorientovali v korejských ukazatelích,
tak jsme několikrát vykoukli na povrch
abychom zjistili kde jsme a zas
pokračovali podzemím. S drobným
Ceremoniál před Deoksungung palácem, Korea
zaváháním jsme se ocitli zas u radnice.
U vchodu do Deoksungung Palace byl shromážděn dav lidí, kteří pozorovali nějaký obřad. Pravděpodobně
výměna stráží nebo něco podobného. V různých kostýmech se tam promenádovalo několik skupin, vzájemně
nějak komunikovali a něco si předávali. My jsme po několika minutách nasedli na autobus jedoucí zpět na
letiště. Bez problémů jsme tam dojeli, prošli kontrolou, kde se jen malinko pozastavili nad tím, že opouštíme
Koreu ten samý den jako máme vstupní razítko a sešli jsme se opět s Alešem a Ellen.
Odletová tabule: Praha
Letiště v Soulu, Korea
Let do Prahy, přes jedenáct hodin dlouhý, nepřinesl nic neočekávaného. Přistáli jsme načas v šest večer, ačkoliv
díky velkému časovému posunu pro nás už byla noc.
55/60
Přehled nákladů a dalších informací:
Náklady na 27 dní v jihovýchodní Asii:
Dní
Rok 2006
kurz (kč) Doprava Ubytování Vstupy
Ostatní
Celkem
12
Malajsie (ringit)
6,1
2 080
644
177
1 317
4 218 Kč
14
Indonesie (rupie)
0,0025
2 351
539
753
2 588
6 231 Kč
1
Korea (won)
0,0243
388
0
0
39
427 Kč
Celkem
4 819 Kč 1 183 Kč
930 Kč 3 944 Kč 10 876 Kč
(kurz: dolar = 22,2 kč, euro = 28,5 kč)
Letenka (Praha-Kuala Lumpur, Jakarta-Praha)
vízum do Indonesie
Lariam (antimalarika)
Pobyt (445$+35€)
Celkem
jaké místo cesty
nejsevernější
nejzápadnější
nejjižnější
nejvýchodnější
nejvyšší
název
George town, Malajsie
Bukit Lawang, Indonesie
Jakarta, Indonesie
Jakarta, Indonesie
sopka Sibayak
27 196 Kč
850 Kč
70 Kč
10 876 Kč
38 992 Kč
kolik (přibližně)
5°20' severní
98°10' východní
6°00' jižní
106°40' východní
2 094 m.n.m.
56/60
Doprava:
Malajsie
Během naší cesty jsme se přepravovali nejčastěji autobusem, ale i lodí, taxíkem, rykšou, na motorce, letadlem a
samozřejmě taky pěšky. Celková vzdálenost, kterou jsme překonali, byla přibližně 3 000 km po zemi a vodě a
27 000km ve vzduchu.
Ceny jsou uváděny v místní měně. (1 MYR = 6,1 kč; 1000 IDR = 2,5 kč; 1000 KRW = 24,3 kč)
odkud - kam
KLIA (letiště) - Kuala Lumpur
KL
KL (denní lístek)
KL - Batu caves
Batu caves - Templer park
Templer park - KL
KL - Temerloh
Temerloh - Jeranut
Jearanut - Kuala Tembeling
Kuala Tembeling - Kuala Tahan
Kuala Tahan - Taman Negara
Taman Negara - Kuala Tahan
Kuala Tahan - Kuala Tembeling
Kuala Tembeling - Jeranut
Jeranut - KL
(Jeranut - KL
(KL - Tanah Rata
KL - Tapah
Tapah - Tanah Rata
tea factory - Tanah Rata
Tanah Rata - Ipoh
Ipoh - Lumut
Lumut - Pangkor (zpáteční)
Pangkor - hostel
hotel - Pangkor
Lumut - Butterworth
Butterworth - Georgetown
Georgetown
Georgetown - Belawan
Celkem - Malajsie
cena
10
3,8
7
2
5
2,5
8,6
4,5
4
15
1
1
28
5
20
12,8
18
12
6
7,5
7,9
6,5
10
2,5
2,5
14,5
1,2
2,8
150
340,8
info
autobus
3x vlak MHD
vlak MHD
autobus
taxi 20/auto
autobus
autobus
autobus
taxi 16/auto
taxi 60/auto
loď
loď
loď
autobus
taxi 80/auto
bus)
bus)
autobus
autobus
taxi 30/auto
autobus
autobus
loď
taxi 10/auto
taxi 10/auto
autobus
trajekt
2x bus MHD
loď
cca 1600 km
57/60
čas
2h
1h
2,75 h
2,25 h
2,25 h
3h
2h
2h
2h
0,5 h
0,2 h
4h
6h
Korea
Indonesie
Belawan - Medan
Medan
Medan - Bukit Lawang
Bukit Lawang - Medan
Medan - Berastagi
hot springs - Berastagi
Berastagi - Kabanjahe
Kabanjahe - Merek
Merek - vodopád Sipisopiso
vodopád Sipisopiso - Merek
Merek - Pematangsiantar
Pematangsiantar - Prapat
Prapat - Tuk tuk
Tuk tuk - Prapat
Prapat - Bukittinggi
Bukittinggi (autobusák) - centrum
Bukittinggi
Bukittinggi - Matur
Matur - Lawang top
(mešita) - Maninjau
Maninjau - Bukittinggi
Bukittinggi - Payakumbuh
Payakumbuh
Payakumbuh - Harau valley
Harau valley - Payakumbuh
Payakumbuh - Bukittinggi
Bukittinggi - letiště Padang
Padang - Jakarta
letištní poplatek
letiště Jakarta - Blok M
Jakarta
Jakarta (Blok M )
Jakarta (
- Taman Mini )
Jakarta (Taman Mini - Blok M)
Jakarta (Blok M - letiště)
odletová taxa z Jakarty
Celkem - Indonesie
Soul (letiště - radnice)
Soul (radnice - letiště)
Celkem - Korea
10 000
8 000
10 000
10 000
7 000
3 000
2 000
3 000
4 000
4 000
10 000
8 000
7 000
7 000
190 000
10 000
6 000
10 000
5 000
1 500
10 000
5 000
3 000
2 500
5 000
5 000
2 500
5 000
35 000
359 000
25 000
15 000
8 000
5 000
3 000
15 000
15 000
100 000
933 500
8 000
8 000
16 000
58/60
autobus
2x minibus MHD
minibus
autobus
minibus
minibus
minibus
minibus
rykša
rykša
speed bus
minibus
loď
loď
executive bus
taxi 10000/osobu
4x minibus MHD
minibus
motorka
minibus
autobus
minibus
2x minibus MHD
minibus
rykša
rykša
minibus
minibus
minibus
letadlo
3h
2h
0,5h
0,5h
29h !
1,5h
DAMRI autobus
4x minibus MHD
autobus
minibus
taxi 60/auto
DAMRI autobus
cca 2200 km (z toho 900 km letadlem)
autobus
autobus
cca 100km
Ubytování:
Indonésie
Malajsie
Náš 27 denní výlet v sobě zahrnoval 26 nocí z čehož 20 nocí bylo placených.
Ceny jsou uváděny v místní měně. (1 MYR = 6,1 kč; 1000 IDR = 2,5 kč)
kde
Kuala Lumpur - Travellers home
Jalan Silang
Kuala Tahan - Tahan
Guesthouse
Tapah - hotel Timuran
Tanah Rata - Fathers
Guesthouse
Pangkor - Nazri Nipah Camp
Georgetown - Broadway hostel
Celkem - Malajsie
Bukit Lawang - Jungle Inn
Berastagi - Ginsata Guesthouse
Tuktuk - Lindas hostel
Bukittinggi - Orchid hostel
Jakarta - u kamarádky
Celkem - Indonesie
osoba/noc
info
2x, pokoj pro dva, snídaně
12,5 (3 tousty s máslem, káva)
2x, dormitory pro 4, WC na
10 pokoji
14 pokoj pro dva, WC na pokoji
12,5
10
7
105,5
20 000
17 500
10 000
pokoj pro dva
2x, A-frame pro dva
2x, dormitory pro 6
10 nocí
2x, pokoj pro dva, WC na pokoji
30 000 snídaně (2 tousty s džemem, čaj)
0 2x
215 000 12 nocí
Ostatní noci:
v letadle Praha - Soul
na letišti v Kuala Lumpur
noční přejezd Prapat - Bukittinggi
v letadle Jakarta - Soul
59/60
Vstupy:
Zde je přehled cen za vstupy na různá místa a ceny organizovaných akcí.
Ceny jsou uváděny v místní měně. (1 MYR = 6,1 kč; 1000 IDR = 2,5 kč; 1000 KRW = 24,3 kč)
Indonesie
Malajsie
co
Batu caves
KL - Orchidejová zahrada
Taman Negara (vstup)
Taman Negara (povolení fotit)
Taman Negara (canopy bridge)
půjčení šnorchlu
výlet lodí ke korálům (20/loď)
lanovka na Penang hill a zpět
Pagoda v Kek Lok Si Temple
Celkem - Malajsie
průvodce v Gunung Leuser (15$/osobu)
příplatek průvodci - k netopýří jeskyni
průvodce na sopku Sibayak (100 000)
Toba - půjčení motorky s plnou nádrží
Toba - Batacké muzeum
Toba - kamenné židle
Bukittinggi - panoramatic park
Sakura hill (nad jezerem Maninjau)
Harau valley
Jakarta - Taman Mini
Taman Mini - sky lift (lanovka nad jezírkem)
Taman Mini - akvárium a hmyzárium
Celkem - Indonesie
Seoul tower
Korea
lanovka k věži
60/60
cena
0
0
1
5
5
5
5
6
2
29
132 670
20 000
25 000
70 000
5 000
2 000
4 000
1 500
1 000
9 000
20 000
10 000
300 170
7000
5500

Jihovýchodní Asie 2006

Transkript

Podobné dokumenty