Příliš dlouhá cesta

Příliš dlouhá cesta
Další slunečný den, plný příslibů. Zkoumavě jsem přelétl pohledem rozsáhlou plantáž pod
modrobílým okem nebeského vládce. Purpurový koberec vlnících se stvolů utěšeně narůstal skoro před
očima. Slur se ke mně otočil a soustředil na mě všech pět černých čoček svých očí.
„Úroda bude bohatá, pane.“
Potřásl jsem rameny pod mým neforemným pláštěm.
„Jsem spokojen, věrný Slure. Velmi spokojen,“ nechal jsem prosáknout do hlasu uznání. Slur se
tetelil blahem. Jak prostincí byli tihle chlapíci, velmi jsem to oceňoval. Bylo s nimi lehké pořízení.
„Tak a teď do líhní, prosím,“ pokynul jsem rukou. Můj zavalitý společník beze slova zamířil
k nedalekému vstupu do podzemních prostor. Kráčel jsem za jeho trupem, odrážejícím na černých
šupinách ostrý jas slunce. Slurův ocas sebou nervózně pošvihával a z konců ostnů ukapával průzračný
koktejl hormonů. Můj milý pobočník byl nadmíru vzrušen, skoro až sexuálně. Evidentně svou práci
skutečně miloval. Já byl naštěstí vůči odéru feromonů dokonale imunní.
Decentně jsem přešel jeho tělesné projevy a chvíli se věnoval prohlídce líhní. Pod zelenkavým
svitem aktivních sliznatých svítivců kvasila složitá síť vláken a chumáčů jemných chloupků. Dost často
jsem narazil na zrající, modravý kokon plodů. I tady se dařilo. Slur a jeho pomocníci se činili. Sklizeň bude
rozhodně bohatá. A já si díky zisku udržím své postavení v tomhle koutu světa. Tak dlouho, jak to bude
potřeba pro mé plány.
Nakonec jsem se vydal zpět do svého sídla, vysoké homole z chitinových bloků. Stálo na vršku
nad osadou. Vždycky jsem měl rád rozhled.
Uvnitř, v soukromí centrální dutiny jsem přikrmil modré svítivce a v jejich záři shodil mohutný
plášť. Stočil jsem necitlivý ocas a natáhl se do hnízda. Chvíli jsem vyplňoval záznamy o vývoji úrody.
Vypadalo to dobře. Brzy bych si mohl dovolit výpravu na jižní polokouli, byl jsem zvědavý, co tam najdu,
v divokých a chladných krajích věčné noci, kam šupinatá noha olgenejana nevkročila.
Už to trvalo dlouho, tolik oběhů kolem slunce, ale konečně jsem byl blízko dokončení mého
korábu, který dokáže přeplout bouřlivé vody Vražedného prstence, vodní plochy kolem kontinentu na
kterém se pachtily civilizace olgenů.
A pak, no, kdo ví. Třeba tam najdu něco, co mě konečně vrátí na pravou cestu Hledače.
ʘ
Stál jsem na vrcholu mého sídla a sledoval na nočním nebi spěchající hvězdičku. Bláznivá
sprintérka pádila mezi nehybnými sestrami. Že by šťastné znamení?
Sešel jsem zpátky dovnitř a rychle začal s přípravami na možné věci budoucí. Možná mi bude
štěstěna přát a můj první, méně pravděpodobný plán návratu na cestu Hledače dojde naplnění.
Za úsvitu jsem sledoval z balkónu okraj osady. Klidný a vyrovnaný. Byl jsem hrdý na fatalismus,
který mě prostoupil. Co se má stát, stane se.
A stalo se.
Sláva Jsoucnu.
Cizinec se vynořil z okraje narudlých houštin. Vysoký trup nesený na dvou dlouhých nohou, tělo
zakuté do třpytivého pancíře, protáhlá hlava skrytá za zrcadlovým štítem. Dlouhé paže nesly čtyři šedavé
trubice obkroužené spirálami zlatavých kabelů.
Radost pohledět, zaplesal jsem.
V osadě nastal zmatek, mí milí poddaní pobíhali sem a tam, vzduchem se nesl poplašný jekot
z jejich tlamek.
Trubice začaly chrlit modravé výboje.
Osadníci padali jeden za druhým jako na běžícím pásu.
Tiše jsem to divadlo sledoval, chtělo to ještě trochu trpělivosti, než přijde má chvíle.
Konečně se rozhostil relativní klid. Ti, kteří dokázali uprchnout, byli už daleko v houštinách.
Zbytek se povaloval kolem vetřelce.
Cizinec se naklonil k prvnímu padlému, zrcadlení průzoru zmizelo a v bělostném obličeji se pod
obsidiánem páru očí rozevřel krvavě rudý otvor. Černý šlahoun vyrazil vpřed a jeho konec, rozevřený
jako květ vroubený blyštivými ostny se zarazil do hrudi padlého olgenejana.
Pulzování šlahounu, vhánějícího trávící enzymy do těla oběti na chvíli vytvářelo jediný pohyb
v sousoší oslavujícím odvěký princip dravce a oběti.
Nechal jsem hosta posvačit na více ulovených kusech. Co bych to byl za hostitele. Mí poddaní
jsou tvými, budeš si je přát uleželé, nebo nadivoko? Nikdy a nikdo nemohl říci, že by mé chování nebylo
z nejvybranějších. I vraždit a mrzačit se patří s vlídným úsměvem.
Po páté vysáté slupce padlého osadníka jsem se rozhodl, že je čas na můj výstup.
Vydal jsem se za emisarem božstev vrcholné žravosti.
Přešel jsem pomalu do středu vsi, zahalený do svého pláště. Jen olgenejský ocas a část tlamy mi
koukali ven.
Zachrčel jsem přivítání.
Cizinec vypálil ze svých zbraní.
A já se poslušně složil k zemi, ochromen, jak se patří.
Vetřelec přišel blíž, rozevřel nakloněný svá ústa, k žravému polibku.
Já ho ovšem předběhl, v projevech přízně jsem skutečně rychlý. A líbání, ach to je disciplína pro
mě jako stvořená.
Můj svazek tenkých šlahounů prorazil falešnou tlamu na mém skutečném obličeji a pronikl do
pohostinně rozevřených úst naproti. Omotal jeho vlastní sosák a pak se mé jednotlivé ostny
propracovaly výš.
Ztuhl a zakvílel.
Vztyčil jsem se a shodil plášť, falešná slupka těla zdejších domorodců popraskala a odpadla.
Konečně trocha pohodlí. A spojeno se svačinou, jak krásná chvíle.
Rozpřáhl jsem čtveřici dlouhých paží a vzápětí jej jimi uchopil. Vyzvedl jsem zmítající se trup
vzhůru, do pohostinného svitu modrobílé napuchlé skvrny zdejšího slunce.
Jeho zornice se zavlnily, ochromený a neschopný řeči.
To už se má specializovaná nervová zakončení propracovala do jeho podkorových oblastí a
napojila se na tamní nervovou strukturu.
Na chvilku mě zahltily jeho duševní pochody, představy, myšlenky, slova.
Trochu jsme si popovídali.
Už pochopil, na koho narazil. Také pochopil, že tady jeho cesta končí.
Zbytek už byl jen takové krátké, společenské tlachání. Mezitím jsem zjistil z jeho paměti, co jsem
potřeboval.
Slušně jsem se rozloučil a samozřejmě poděkoval.
Vstřik trávících enzymů přímo do jeho nervového centra byl lepší než páření.
A následný lok lahodné kaše, to byl nektar jako z rukou Jsoucna.
Když jsem dosvačil, převzal jsem do své péče zbroj a zbraně nedobrovolného dárce, vyrval
několik orgánů, které už beztak nebude potřebovat, ovšem mně po začlenění do mého těla přinesou
mnohý užitek a vydal se za osadu.
Skoro jsem rozpustile poskakoval.
Můj nedobrovolný exil měl brzy skončit.
ʘ
Mezi dvěma kopci jsem chvíli zálibně obcházel protáhlý letoun, vybavený širokými křídly a
žáruvzdorným parachitinovým pancířem.
Mé schody do nebe.
Díky asimilovaným orgánům od mé svačinky jsem neměl problém přesvědčit prostinký mozek
letounu, že jsem jeho pán.
Ještě jsem si odskočil a ve starých troskách mého původního letounu odpojil nouzový vysílač.
Nechal jsem ho v chodu právě pro takovou šťastnou událost, jako byl přílet nějakého nešťastníka na
orbitu planety. Nechtěl jsem, aby omylem přistál dotyčný šťastlivec mimo můj dosah.
Teď jsem se mohl krásně vykašlat na primitivní plavbu do krajů tmy a hledání potenciálních,
zapomenutých letounů. Stejně to byla jen teorie, taky tam nemuselo vůbec nic být, ale jeden se musí
zabavit, aby se nezbláznil nudou.
Na večer jsem konečně usedl do pilotního křesla a dopřál si lehounký koitus s nervovou
soustavou hybridního stroje.
A odstartoval.
S hučením se můj dravý ptáček hnal k nebi.
Přetížení mě příjemně masírovalo a já si cosi pobrukoval. Dlouhý plamen z pohonu za mnou
zametal oblohu. Molekuly vody a kyslíku z okolí se poslušně rozkládaly v útrobách mého letounu a hnaly
jej výš a výš. Až poklesne koncentrace plynů v okolí, budu mít stále dost velkou rezervu pro nižší orbitu a
manévry na ní. A to mi stačí.
Pak se přede mnou konečně rozzářily nehybné hvězdy.
Svoboda.
Upravil jsem kurs a začal pátrat po tom nejdůležitějším.
Konečně jsem byl opět na cestě Hledače.
ʘ
Stačilo oblétnout polovinu oběžné dráhy a přede mnou se objevilo to, co jsem nedočkavě hledal.
Byl tam, lepší než jsem čekal, poklad ve své nádheře, z poloviny ozářený jasem obřího slunce. Poklidně a
trpělivě se vznášel na nízké orbitální dráze.
„Ach, Jsoucnosti! To je snad znamení,“ vydechl jsem do kokpitu. Tupounký mozeček
planetárního letounu samozřejmě nebyl schopný zavést konverzaci na patřičné úrovni, ovšem to mě
nijak netrápilo. Já byl kouzlený tím, co se přede mnou zaskvělo. Krásně na dosah. Výhra.
Bojový koráb Vznešených. Třída Lovec.
Štěstím jsem se skoro rozplýval. Nikdy bych nevěřil, že ještě narazím na některou z těchto
úchvatných lodí. Oplakal jsem je, myslel jsem, že byly všechny během pogromu zničeny.
Tihle nádherní dravci byli páteří a tvrdým jádrem vesmírných sil Hledačů. Našich vesmírných sil.
Klouzal jsem pohledem po zprostředkovaném obraze, od elegantních, zploštělých okrajů
dvousetmetrového disku, přes centrální výduť, na konci decentně protnutou výsečí pro reaktivní pohon.
Krása jednoduchosti. Povrch pokrytý semiinteligentním, variabilním pancířem na principu kompozitní
varianty polychronitu. Vystupující polokoule sekundárního aktivního pancíře. Jemné chvění prostorové
distorze na okrajích disku, kudy vedly okruhy zajišťující vnoření do kvantového n-rozměru.
Prostě taková nádhera, až se mi touhou sevřely trhací svaly na všech čtyřech dlaních a vyjely
záchytné drápy.
Navedl jsem letoun na kontaktní kurs.
Vydrž, krasavče, právoplatný pán je na cestě.
Kousek, nějakých padesát kilometrů před korábem mě kontaktoval mozek Lovce, jeho Jádro.
Vyžádal identifikaci a na znamení úrovně důvěry v dobrotu okolního vesmíru rozvinul dva segmenty
sekundárního pancíře. Dvě koule opustily svá lůžka v trupu a rozložily se do klenutých deštníků z desítek
šupin, klouzající po siločarách silného elektromagnetického systému lodi. Pár desítek metrů nad trupem
pak zaujaly pozice v průsečíku mého kursu a trupu Lovce.
Bryskně jsem se přes Jádro letounu identifikoval a doufal, že těch pár dílů z padlého bratránka,
coby nedobrovolného dárce orgánů pomůže ošálit vznešenou loď znásilněnou hordou tupých barbarů.
Aktivní pancíř se svinul a vklouzl zpět na své místo. Jádro Lovce potvrdilo souhlas s naloděním.
Nitrem se mi rozlil příjemný pocit, v ničem si nezadávající s rozkoší z úspěšného lovu. Ještě chvilka a
hvězdný predátor bude můj.
Brzy můj letoun podlétl disk Lovce a zamířil k jeho břichu. Tam se rozevřel otvor v trupu, pancíř
tál poslušný pokynů Jádra a letoun vzápětí hladce vklouzl dovnitř.
Jen co se pod ním uzavřela podlaha, vyskočil jsem z kokpitu a zamířil ještě v hangáru
k nejbližšímu neurálnímu rozhraní. Byl čas, osvojit si sirotečka.
Po připojení a klasickém odeznění lehké nevolnosti jsem začal procházet struktury Jádra.
Rozevíraly se přede mnou, jako složitá pyramida, od širokého základu automatických reakcí a
nastavených protokolů, přes vířící patra logických vzorců, volně klouzajících a propojujících se na základě
vstupních dat až po chladná patra plná uložených zkušeností, řídících logický rej ve středových patrech.
Ovšem koruna struktury, jako slunce na vrcholu pyramidy, ta byla temná a spící.
Ach, ty můj nebohý broučku.
Oni tě ukradli přímo z kolébky. Malinké mláďátko, hloupé a nemyslící. Přímo z výrobního
komplexu. A pak tě zmrzačili. Nikdy ti nedovolili dospět, opustit batolecí věk.
Ale tvůj nový patron je tady. A vyléčí tě.
Začal jsem rušit bariéry oddělující nejsložitější úroveň mozku lodi od zbytku. Pro Vznešeného to
byla hračka. Na malou chvilku se stále dementní Jádro hystericky ozvalo, ale už nestihlo zasáhnout.
Když se temné slunce začalo ohřívat a první záblesky prokmitly složitou strukturou nejvyššího
patra struktury mozku Lovce, zatnul jsem vše, co se dalo, a vrhl se do pekelného víru rozvíjejícího se
chaosu skrz celou složitou stavbu Jádra.
A vtiskl se do měkké, žhnoucí matérie nejvyššího patra. Do oslnivé koule intelektu, vůle,
osobnosti a skutečného vědomí Lovce.
Během okamžiku dravec opustil batolecí věk a prudce se rozvíjející intelekt byl postaven před
obrovskou prázdnotu. Nebyly tu žádné učící protokoly, žádný had pomalu plynoucích názorů a postojů,
který by se usadil v egopatru a určil chování a základy osobnosti. Nic z toho, co by tohle ukradené mládě
učilo ve výrobním komplexu.
Jako vše v přírodě, i vznikající duch ve stroji potřeboval prázdnotu zaplnit.
A proto jsem tu byl já.
Myslím, že jsem musel řvát, připojený na rozhraní tam daleko v hangáru, v hmotném světě.
Ale, kdo nic neriskuje, nic nezíská a já tu hrál o přímo astronomickou výhru.
Hladové, strojové dítě se vrhlo po mé mysli, jako bych byl laskomina.
Byl jsem pohlcen mezi vřící šílenství, zahrnut tisíci napůl zformovaných úvah, desetitisíci vjemy
z databanky spodního patra. Byl jsem rozebírán, čten, osvojován.
A byl jsem duplikován.
Planoucí egopatro se strukturovalo a měnilo. Vznikala mysl a osobnost.
Můj odraz, jako duševní bratr. Ovšem se správnou mírou podřízenosti, tenhle protokol jsem
úzkostlivě opatroval, aby nezanikl. Tenhle krasavec mi musí sloužit.
Tohle byl můj triumf. Nelegální a přísně zakázaný triumf. Ovšem dnes už nebyl nikdo, kdo by mě
hnal k odpovědnosti. Ne, po masakru na Thagaru, kde v jediném dni takřka vyhynula má vznešená rasa a
desítky Lovců, co jich jen bylo, podlehly zkáze.
Konečně jsem byl doslova vyplivnut ze zformované struktury.
Zhroutil jsem se na podlahu hangáru, vysílený, sežvýkaný ale spokojený.
„Lovče!“ sesbíral jsem síly k pozvednutí alespoň hlasu.
„Slyším Patrone...provádím optimalizaci Jádra...vyčkej...může to trvat pár minut...vyčkej...může
to trvat pár minut....vyčkej...“
Ušklíbl jsem se jen tak na zmateně rejdícího servisního biobota. Lump jeden, přepnul na
automatický protokol aby nemusel ztrácet kapacitu komunikací se mnou. Nebudu to brát osobně,
koneckonců za ten bordel v Jádru můžu já. Ať si to pěkně v klidu srovná.
Zvedl jsem se, lehce odkopl biobota, zkoumajícího, jestli je na mě něco k opravení a opustil
hangár, byl čas, nabrat trochu sil a promyslet si další cestu.
Procházel jsem důvěrně známými prostorami, centrální chodbou, obkružující trup, centrálním
pohonným prostorem zaplněným bioboty, neúnavně se míhajícími během údržby fúzních reaktorů,
vyrábějících energii pro celou loď a reaktivní pohon. Tajemný oddíl obsahující zapečetěný a složitý
cyklotron, rozevírající dveře do kvantového n-rozměru.
Ach, bylo mi dobře, jako se vrátit domů po strašně dlouhé době. Barbaři zachovali vše kromě
intelektu, celé vybavení, bioboty.
Naštěstí neměli potřebu přestavovat Lovce, původně disponovaného jako loď pro jednoho
Vznešeného na nějaký cirkus pro davové výlety. Je samozřejmě dost možné, že je k tomu nakonec vedla
hlavně nedůvěra v loď vzešlou z rasy nepřítele. Třeba zas tak nevěřili v bezpečnostní pojistky bránící
rozvinutí intelektu Lovce. Každopádně to pro mě byla výhoda, jeden pilot, jedna svačinka a loď je má.
Příslušníků mé rasy nikdy nebylo mnoho a bylo zbytečné riskovat dva vzácné životy Hledačů
v jedné lodi. A, koneckonců, kromě období páření a sympozia ve věci Cesty jsme byli všichni zapřisáhlí
samotáři.
A pak přišel Thagar, revoluční rozhodnutí spojit sympozium a páření v jeden termín a nebetyčná
pitomost, že s tím zbytek rasy souhlasil. A tak jednoho krásného dne se na tom místě setkali všichni
z rasy Vznešených, nejen Hledači, debatující nad smyslem svého života ale i jednodušší z nás, toužící po
sladkém a bláznivém víru rozmnožování. Přítomnost tupých Plodičů byla samozřejmostí. No a dál je to už
jen tvrdá lekce z historie. Pogrom a zdecimování Vznešených. Naštěstí ten nejdůležitější Hledač přežil. A
má teď i svou loď. Věci se prostě vyvíjejí dobrým směrem.
Našel jsem kabinu pilota. A spokojeně se naložil do nádrže ve středu. Jemné vlnění mě
masírovalo, po straně jsem ucucával z uvolněných zásob výživného extraktu a sledoval čelní stěnu, na
které se promítaly obrazce a hlášení lodi. Pak jsem chvíli studoval záznamy z databanky. Bylo to
přínosné, alespoň trochu mě to uvedlo do obrazu, co a jak v dnešním vesmíru.
„Patrone,“ slušně na sebe upozornil Lovec. Hodný brouček, slušně vychovaný.
„Tak povídej,“ broukl jsem a vylezl z nádrže.
„Optimalizace Jádra je dokončená a vše je v pořádku, loď je v bojeschopném stavu, všechny
parametry jsou vysoko nad kritickými hodnotami.“
Usedl jsem do křesla, jemně mě obklopila náruč ochranného kokonu. Připojil jsem se
k neurálnímu rozhraní.
„Tak Lovče, zkusíme si fúzi,“ oznámil jsem duchu ve stroji.
„Souhlas, kompatibilita je na vysoké úrovni, bylo by dobré, urychlit naši věc. Já jsem připraven,“
Tak jsem se připojil.
Chaos, trhnutí, pocit pádu.
A pak už jsem nebyl já a Lovec. Byli jsme jedna mysl. Kdesi na nevnímané hraně bylo chladné
drmolení automatických protokolů, svistot logických soukolí šeptajících své vývody, můj strojový
konstrukt, starající se o zbytek běžného provozu a usměrňující chod strojů, mechanických i biologických.
Na vrcholu pak bylo samotné vnímání lodi, jako by to bylo mé vlastní tělo.
Pohlížel jsem na vesmír okolo, přes různé filtry, od mikrovlnného záření až po tvrdé mrkání
zdrojů gama záření.
Mé dvousetmetrové tělo se chvělo potlačovanou silou. Hluboko v desítkách výmetnic spaly
bojové střely, každá s malou dávkou osobnosti. Spaly a snily o tom, jaké by to bylo do něčeho pořádně
prásknout.
Sekundární pancíř trochu lechtal, jak se chvěl v siločarách, které mě ovíjely, jako zdobné pásy.
Stačilo jen jej pošťouchnout a rozvinul by se, jako štít držený v bleskurychlých pažích.
Hluboko v mém břiše zahučely okruhy fúzních reaktorů.
Z výřezu na zádi vyrazil horký dech šesti proudů žhavé plazmy.
Hladce jsem se stočil a opustil oběžnou dráhu, gravitace mě držela, jako slabé, chabé prsty
umírající kořisti. Bylo tak snadné se jí vyprostit.
Zrychlil jsem a zamířil rovnou pryč ze soustavy, po cestě se zastavím u nějakého kusu ledu a
vytěžím dostatek vody pro mé reaktory.
A pak, až budu dost daleko od chtivé, přitažlivé tlamy modrobílého obra, vyrazím hlubinou nrozměru k mému prvnímu cíli, dlouho jsem přešlapoval na místě, teď je čas začít po mé Cestě klusat
ʘ
„Patrone,“ zazněl chladnou temnotou tichý hlas. Se správnou dávkou podřízené slušnosti.
Trochu jsem se ošil, tupou, prázdnou prostorou co jsem měl místo mysli se pomalu rozsvěcovaly
hvězdičky myšlenek. Být to velký třesk, nestálo by to asi vesmíru ani za to.
„Patrone, je čas. Dosáhli jsme heliopauzy, úroveň gravitačního působení je pod minimální hranicí
pro ponoření.“
Eh...ano...to mluví Lovec...jsem...
Něco mě bodlo.
Tělem se mi rozlilo teplo a přišla tupá bolest.
Zato mozek se mi rozběhl jako nakopnutý biot.
Jistě, jsem ještě napůl v limbu. Dal jsem si šlofíka. Ledové, napůl mrtvolné a dlouhé schrupnutí.
Kdo taky má čekat několik měsíců a kousat se nudou, než se koráb na reaktivní pohon doplahočí do
oblasti pro bezpečné použití kosmického podvodu z hloubi cyklotronu. Nepočítaje v to zastávku pro
natěžení vodního ledu pro reaktory.
Pomalu jsem se protáhl, aktivátory metabolismu v mých žilách se činily, celý den mě bude bolet
hlava. A nálada blízko absolutní nuly.
Není divu, že největší válečná zvěrstva se s oblibou páchají krátce po probuzení posádky
z anabiózy. Taky bych teď nejraději něco brutálně zmasakroval. Ale plýtvat bioty mi přijde hloupé. Tak
stáhnu sosák a budu holt ten hodný.
Vypotácel jsem se z hibernační komory a zamířil krokem vrávoravým do pilotního trůnu.
Otráveně jsem se složil do jeho objetí a nechal se zafixovat.
„Lovče...nějaká drobná analgetika by nebyla?“ zeptal jsem se bez větší naděje. Bylo mi jasné, co
odpoví.
„Pokud hodláš provést ponor, pak to zásadně nedoporučuji. V takovém případě bych byl nucen
v rámci bezpečnosti převzít řízení. A to také není doporučeno. Prosím, nenuť mě stát před takovým
rozporem, zvyšuje to tenzi v mých logických okruzích.“
Mávl jsem pravými pažemi.
„No jo. Ale zvládl bys to, to se nebojím. Svému otisku věřím. Tak jo, hrdina bude trpět a provede
svou loď peklem i přes bolehlav. Čekat se mi už rozhodně nechce. Připrav ponor. Na můj pokyn.“
„Cyklotron nabíhá, zahájena iniciační fáze.“
„Hmm,“ broukl jsem moudře a upil instantní břečku. Ach jej, jak bych si teď pochutnal i na
vyzáblém olgenejanovi.
„Reaktivní pohon odstaven, rotace trupu v nominální hodnotě. Zahájena řízená emise n-částic.“
Kdysi jsem upravil svou starou loď, aby tyhle hlášení vypustila. V poslední fázi se mi jen rozsvítilo
červené tlačítko a já jej zmáčkl. Prostě sofistikovaný úkon složité kosmické pilotáže. Jenže pak jsem
zjistil, že mi tyhle hlášení nějak chybí. Jsoucnost ví proč.
„Nárůst prostorové tenze na okraji disku dvacet jednotek, sféra poruchy se rozšiřuje.“
Soustředil jsem se. Za chvilku je to tady. Až teď mi došlo, jak mi tohle chybělo.
„Sféra dokončena, trup zapouzdřen. Tenze padesát jednotek. Vně EM pásu zachycena zóna
dilatace času, vykazuje kaskádový nárůst. Ponor připraven na tvůj pokyn.“
„Tak jedem brouku,“ zahalekal jsem.
„Pokyn rozluštěn a přijat,“ zabrblal Lovec. To mě opravdu rozesmálo, mám občas zvláštní smysl
pro humor.
A pak přišel ponor.
Slušný, běžný časoprostor se protrhl, už s námi nechtěl mít nic společného a Lovce obklopila
banda rozverných, nevycválaných rozměrů, o kterých jsem ani já neměl chuť se dozvědět něco bližšího.
Vyřítili jsme se kupředu, v chaosu nesrozumitelných dat. Jediné jasné a pochopitelné z toho, co
mi senzory zprostředkovávaly, byly hladové jámy gravitace, tam kde se v běžném časoprostoru
nacházely hvězdy, černé díry a další velmi hmotné zdroje gravitačních vln.
Sápaly se po mé lodi, jako pohádkoví netvoři, vnímal jsem je jako příšery, natahující dlouhé
pařáty.
Vyhýbal jsem se jim, splývající v jedno se svým korábem. Míhaly se kolem, jen to svištělo. Pokud
by tedy něco v tomhle kvantovém n-zvěrstvu mohlo svištět.
Let tímto prostorem, extrémně zkracujícím čas, alespoň subjektivně, dilataci neutečeš, nutný
k překonání světelných let mezi soustavami byl náročný na intuici i předvídavost. Přicházel tu ke slovu
jakýsi zvláštní smysl, umožňující uhýbat gravitačním pastem. Pseudointeligentní systémy tím
nedisponovali, jejich pokusy o ponor končily rozmetáním na základní částice v první sféře silnější
gravitace. Prostě to nevnímaly a nedokázaly reagovat.
Můj Lovec by to dokázal, jenže on měl skutečnou umělou inteligenci a osobnost. A hlavně, měl
mou skvělou povahu a duši. Ale raději jsem pilotoval já. Můj život pro mě byl příliš vzácný, koneckonců,
jiný jsem neměl.
Každopádně jsem nikdy neslyšel krom třídy Lovců o jiné lodi, která by se obešla bez živého
pilota.
A tak jsem kličkoval, unikal zlým chapadlům gravitačních dravců a mířil k cíli v dáli. Prostě
parádní jízda, jako se míhat mezi pralesními velikány při lovu. Jednomu ožívaly zděděné reflexy jedna
radost.
Konečně se přede mnou rozprostřelo zlé oko cílové soustavy. Lačná mrška se natahovala přes
celý výhled, pařáty přitažlivé síly centrální hvězdy se už chvěly, toužící nás mě uchopit a přivinout na svá
prsa. A pak, v rámci své drtivé mateřské lásky, rozmetat na smutný, kvarkgluonový obláček.
No, dnes tedy rozhodně ne. Promiň, hvězdičko.
Krátké záblesky malinkých pařátků blízko korábu naznačily průlet běžnou oblastí ledových těles a
nedodělků z počátku formování soustavy.
Prudce jsem zadal příkaz k vynoření.
Cyklotron zavyl a vyplivl oblak prapodivných částic, rozvíjejících se do úchvatného krajkoví
pikosekundové nádhery kolem Lovce.
A pak nás rozčílený n-rozměr neuroticky vykopl ze svého lokálu. Dopadli jsme na zápraží a skulili
se do otrávené náruče standardního časoprostoru.
Lovec se vznášel na okraji soustavy, za námi se kolébal a poletoval široký pás líhně komet a kusů
ledového bordelu. Táhl se o od nás dál do temnot, několik světelných let.
My byli ovšem blíž mrkajícímu oku žluté hvězdy. Protáhl jsem se a zahájil odpojení cyklotronu.
Zároveň začala iniciace fúzních reaktorů.
„Ideální vynoření, Patrone,“ zabručelo Jádro.
„Ach, děkuji. Prostě staré kouzlo neumírá, můj milý,“ zabroukal jsem v dobrém rozmaru.
Chvíli jsem si hrál se zaměřováním a vytýčil kurs. Byl čas, zastavit se na kus řeči se starým
známým.
Po náběhu výkonu reaktorů na dostatečnou úroveň jsem na chvíli zažehl plný tah reaktivního
pohonu a na plivanci plazmy zamířil do nitra soustavy. Nenechal jsem samozřejmě pohon hořet, raději se
připlížím pěkně po špičkách, bez toho abych po celé soustavě svými několika mílovými plameny vyřvával
svou přítomnost.
Zahrajeme si ťukanou s planetami. Trocha setrvačnosti, pár gravitačních šťouchanců a pěkně
v tichosti dorazíme, kam potřebujeme.
Za tři měsíce tam budeme.
Šel jsem si dát slabší anabiózu, s probuzením dva týdny před přiblížením k cíli.
Mezitím si Jádro bude lámat hlavu s tím, jak překonfigurovat trup abychom vypadali jako úplně
jiná loď. Taky nemusím vymýšlet všechno sám.
ʘ
Válel jsem se v nádrži a sledoval přibližovací manévr. Lovec se naváděl sám, pěkně k rozsochaté
stanici v nulovém bodě mezi plynným obrem a hvězdou. Gravitace těch hmotných bestií se tu pěkně
vyrovnávaly a stanice si hověla v nerušené oběžné dráze, s minimem nákladů na korekční manévry. Není
nad to, když za vás maká matka příroda.
Stanici Líbezný svit, tvořil centrální válec, zakončený širokou mísou. Pod ní vybíhaly do stran
různé větve jednotlivých modulů, propojené sítí tunýlků. Celá ta pochybná nádhera měla na délku přes
tři kilometry, průměr půdorysu se pak pohyboval od jednoho do dvou.
Líbezný svit, kdoví co k tomu majitele vedlo. Možná výhled na vzdáleného planetárního obra.
Každopádně, já tomu tady říkal, Ta zlodějská díra. Ovšem příležitosti pro materiální i duchovní obohacení
tu byly nadmíru štědré. Od nové lodi, těžebních práv až po zjevené pravdy o smyslu existence.
Zkontroloval jsem změněnou signaturu trupu, Jádro se činilo. Zahýbalo s primárním pancířem,
zakrylo sekundární a zdeformovalo disk do podoby ježatého šišoidu. Z mé lodi byla prostě pěkná, těžko
identifikovatelná hnusotka. Lovec sice kňoural, že takovým masivním přeskupením polychronitu dosáhl
značných bezpečnostních rizik v obraně, ale co se dá dělat. Nechci nic riskovat. Původní majitel sice měl
Lovce za odměnu v nějakých taženích nové ligy barbarských ubožáků, evidentně si lodě Vznešených zas
tolik nevážili, ale nevím, kolik jich ještě bylo v oběhu, jak nápadný můj typ korábu může být. Řekl bych
ovšem, že dost. Zbytečné nechávat silný dojem a snadno vysledovatelnou stopu. Tak nějak jsem
pochyboval, že by se ve výrobním komplexu, neboť byl jen jeden, našlo po pogromu nějak extra moc
neaktivních Lovců. Tak dva, tři maximálně. A taky dost možná jen tenhle jediný.
Ale co bylo podstatnější, ten zmetek, co jsem ho posvačil, nejspíš pátral přímo po přeživších
Vznešených. Aspoň z kusých záznamů jeho cesty to tak působilo.
Jednoduše se budu muset mít na pozoru, nehodlám riskovat svou Cestu. Každý v širém vesmíru
je nepřítel. Tak to je a basta. Mám rád jasný a zásadový pohled na svět.
Každopádně jsem vstal z nádrže a začal si přičleňovat syntetizované části mého čerstvého
převleku, přímo z lodní výrobny biotů. Byl čas se namaskovat jako ten pitomec bratránek. Nižší rasa
z našeho světa a trapní vítězové pogromu.
Má biologie mi umožňuje adaptovat tělesné části většiny ras, co znám. Není to sice dvakrát
pohodlné a trochu vysilující, ale hodí se to. Jsem prostě Vznešený, vrchol vývoje. A kdo o tom pochybuje,
je bloud. A já to na konci své Cesty jasně dokážu.
Po nějaké té hodince spojené s pálením, pobolíváním a jinými průvodními znaky asimilace
nových tkání jsem vypadal, jako bych těm podřadným blbečkům z oka vypadl.
Byl jsem připraven zajít na drink a prohodit pár slov se známým.
Lovec zůstal viset pět kilometrů od stanice a čekal na pendl, malý, hranatý letoun sloužící
k tranzitu příchozích na stanici. Dokování cizích lodí nebylo povolené. Jen zásobní konvoje z kolonie na
druhé planetě mohly až k pochybné nádheře slepované architektury.
Chvíli jsem sledoval další tři koráby v okolí stanice, ale nic moc jsem z nich nevyčetl. Jeden těžko
identifikovatelný, mohl být cokoli, od menšího vojenského křižníku po ošklivou jachtu výstředního
potentáta z kdovíjaké soustavy, druhý těžební monstrum z okraje soustavy a poslední evidentně
poslepovaný z různých dílů, řekl bych, že patřil Mršinářům. Takovým milým chlapíkům, co rádi vylupovali
ztroskotané, či dodělávající koráby. A občas ti hrdinové i funkčním lodím pomohli do šrotu, pokud jim
nehrozil nějaký ten vážnější odpor. To, že se zabývali záchranou maximálně jednotlivých orgánů posádky
už asi ani nemusím zmiňovat.
Čekání se protahovalo.
Doufal jsem, že nebudu muset odcházet ze stanice ve spěchu, pendly nejsou moc rychlé ani
obratné. Naštěstí jsem spoléhal i na chytrou hlavičku svého Lovce.
Konečně ten šnek dorazil a já se vydal, samozřejmě neozbrojen, na stanici.
Jen jsem se pilota poptal, jestli je tam pořád bar U neutronový krásky. Po pozitivní odpovědi
jsem se spokojeně rozvalil. Jestli je tam Neutronka, bude tam i Slizoun Áčko, pokud ho tedy mezitím
někdo neoddělal. To už je ovšem v rukou Jsoucna.
Trpělivě jsem si odbyl zbytek hučivého a rachtavého letu. Pak už zaskřípěla vrata přechodové
komory, krátká prohlídka a já se vydal zašlými chodbami do špeluňky, kterou by v turistickém průvodci
doporučil jen beznadějný šílenec.
Já naštěstí turista nebyl.
ʘ
Neutronka, bar U neutronový krásky, staré dobré doupě neřesti, podloudných obchodů a
násilných odchodů ze světa. Jsoucnost buď milostiva všem, kteří sem vkročí a nejsou zabijáky každým
coulem, podrazáckou krysou každým chlupem či šílencem s nadpřirozenou dávkou štěstí.
Anebo tím, zač jsem se teď vydával já. Ne, že by zdejší sebranka opravdu poznala rozdíl mezi
Vznešeným a Služebníkem.
Hlomoz se ztišil, jen co jsem ve vycházkovém pancíři Služebnických šmejdů prošel průchodem,
zakrytým holoprojekcí zuřících erupcí.
V rohu se dvojice Bakaliánů dál pokoušela umlátit svými ostruhami, ale drtivá většina hostů
ztichla a podmračeně na mě koukala.
No jo, ani tady neměli ty hajzlíky rádi. Možná s tím souviselo i to, že jejich eskadry dokázaly
vymazat z vesmíru celé planetární biosféry. Což několikrát vzbouřenci názorně demonstrovali.
Ve jménu Očisty. Když už svrhnout režim, tak zašlapat do nebytí i jeho spojence. Na rozdíl od
nás, Vznešených bylo zdivočelých Služebníků mnohem více a neměli problém se houfovat do celých
pluků.
Co už, vesmír se pohnul, kolo osudu otočilo a já tu teď stál, převlečený za jednoho z těch
blbečků. Každý děláme, co musíme. Ve jménu pravé cesty jsem už vykonal neskonale horší věci.
Rozhlédl jsem se a upravil si tlakovou kápi. Zrcadlové hledí jsem zatím nezrušil. Pak jsem se
vyrovnaným a klidným krokem vydal k volnému stolku v rohu.
Po chvíli dorazil majitel, jeho bioimplantáty se od mé poslední návštěvy nezměnily, pořád stejně
ošklivé. Khalisthor, neutronová hvězda mu svým ničivým dechem vzala kus zdraví, patery končetiny i
horní trojici očí. Ale na druhou stranu mu to vířivé monstrum zachránilo život. Ta horda Mršinářů, co po
něm šla, se ve svých poslepovaných lodičkách v sálající radiaci pohrobka supernovy dokonale uvařila.
A tak dostal bar své jméno. Na druhou stranu, věř takové podrase. Kdoví, jak to bylo.
„Co to bude,“ zachrchlal a pomalu vtáhl zpátky do trupu štětinatý pařát, kterým přetřel stůl.
„Ksysss,“ poručil jsem si a začala okukovat lokál. Hosti se už uklidnili a dělali, že o mně neví. To
mi vyhovovalo. Teď už zbývalo jen trpělivě čekat, což naše rasa uměla velmi dobře. Kořist je věc bázlivá a
trpělivost hojnost potravy přináší.
Po pár hodinách, kdy jsem se skloněnou hlavou usrkával ksysss, se konečně rozvlnil hologram a
do špeluňky vstoupila známá, přihrblá postava. Slizoun se rozhlédl, hlasitě potáhl chobotem na temeni a
utřel si jeho konec, zalepený chuchvalci slizu o břicho. Malá zástěra s kapsičkami na nástroje už byla
dokonale impregnovaná předchozími očistami. Vůbec se nezměnil, kluk jeden, slizovitá. Radost, že je
pořád tady.
Vzápětí zmizel v herně. Měl jsem dobrý výhled, jak ho znám, zůstane tam skoro do zavíračky. To
mi vyhovovalo.
Po pár hodinách, když majitel vypral skoro všechny hosty, jsem se vydal do herny.
Slizoun tam už byl poslední. Přišel jsem tiše k němu, hrbil se nad hologramem walniánského
transmutátoru a chapadlem vířil po ovladačích, uvnitř mnohostěnu se rozvíjely větve nějaké anizotropní
sloučeniny, bleskovými kombinacemi vstupních podmínek se Áčko pokoušel donutit vyrůst chaotické
polymerní řetězce do cílového terče. Systém mu samozřejmě hatil snahu prudkými změnami podmínek,
vkládáním inhibitorů, nebo naopak katalyzátorů ve špatných směrech a podobnými legráckami. Slizoun
měl prostě v oblibě bizardní hry. A také byl excelentní chemik. Řekl bych, že napůl si hrál a napůl
trénoval své dovednosti.
„Daří se?“ tiše jsem prohodil.
„Hrmch,“ zabrblal zaměstnaným chobotem a dál válčil s entropií.
„Tys by vždycky cvok, Slizoune, že?“ mile jsem šeptnul.
Ztuhl a jeho polymery se vesele zhroutily do chaotického zmaru. Z konce chobotu mu vytryskl
proud zelenkavé tekutiny.
Áčko se právě bez zábran pomočil. Strašně rád zanechávám silný dojem, zvedlo mi to náladu.
Pomalu se otočil a já mezitím zrušil zrcadlový štít. Slizounovy oči se vysunuly a zmateně se
kymácely na šťopkách.
„Ale, ale, copak mě nevidíš rád, starý brachu?“ zapředl jsem a jen tak mimochodem ho třemi
pažemi přirazil na stěnu.
„Tyyyy,“ zaskučel a oči se mu křečovitě smrskly zpátky do chvějícího se sulce jeho kůže.
„Tak copak mi povíš, mé milé Áčko?“
Zazmítal se a fascinovaně sledoval napůl vylezlými bulvami pomalé povysunutí mého sosáku.
Vím, neslušné, ale naštěstí jsem nebyl v distingované společnosti.
„Já...Hledači...Vznešený...prosím...ušetři mě...cokoli si budeš přát...jsem tvůj ponížený služebník.
Ve jménu Jsoucna!“ patolízalství mu opravdu vždy šlo, občas jsem ho podezíral, že tyhle ponížené výlevy
ani neřídí mozek, ale nějaké jiné, reflexní centrum. Teď mi to skoro potvrdil.
„Ušetři mě pošpinění Jsoucna ve tvém chobotu a pěkně se mi svěř. Kde to je?“
Slizoun vydal jakési zachrčení. Sosákem jsem zakmital před jeho hlavovým koncem. Pomalý
tanec mých ostnů ho skoro zhypnotizoval.
„Je to u Ztracence, na Denosinu!“
Stáhl jsem sosák, nejraději bych se napojil přímo na jeho mozek a vytěžil si informaci sám. Jenže,
tohle by zanechalo stopu. A také by ho to zabilo. Ještě jsem ho mohl potřebovat, jeho schopnosti.
„Děkuji, starý brachu. Půjdeme?“
Zatřepal se, až ho vlny v sulcu dvakrát oběhly.
„Kam? Milost, blahorodí!“
Pomalu jsem potřásl hlavou:
„Taková nedůvěra, a to jsem myslel, že jsme staří přátelé. Poletíš se mnou na výlet, budu
potřebovat tvůj hbitý chobot. Mazej!“
Popostrčil jsem ho a vydali jsme se z Neutronky do exitu.
Nelíbilo se mu to, ale byl natolik chytrý, že se o nic nepokusil.
Za chvíli jsme už pendlem hrkali k Lovci.
Krátce na to jsem uložil zoufale protestujícího Slizouna do anabiózy v oddělení biotů a s Lovcem
jsme zamířili k okraji soustavy.
Vzhůru na Denosin, byl čas po dlouhé době pozdravit Ztracence.
ʘ
Po veselém skotačení v n-rozměru jsme vlétli do soustavy Denosin. Koráb už byl rekonfigurován
a Lovec sršel úlevou nad návratem ke standardnímu stavu pancíře.
Tentokrát jsem nechal jet reaktivní pohon na plný výkon, krom Ztracence v téhle soustavě stejně
nejspíš nikdo nebude. Co by také dělal v takové hvězdné hrobce, kde jen uprostřed trůní čiperná
mrtvolka.
Denosin, pulzar chrlící záření do svého okolí, roztočená káča, pár kilometrů v průměru ovšem o
váze slušné hvězdy. Divoký tanečník zakletý v nekonečné piruetě, rotující rychlostí stovek otáček za
vteřinu.
Samozřejmě jsme se blížili k neutronové hvězdě tak, aby nás monumentální výtrysky radiace a
elektromagnetického záření tryskající z protilehlých míst míjely. Nerad bych té smršti čelil přímo. Stačila
běžná úroveň záření v okolí pozůstatku supernovy. Planety tu nezbyly žádné, rozmetal, či odmrštil je už
dávný výbuch původní hvězdy. Pokud tu tedy vůbec kdy nějaké byly. Daleko za námi se rozpínal oblak
prachoplynné obálky, původních svrchních vrstev vybuchlé hvězdy, poháněný divokým radiačním
dechem rozzuřeného a opuštěného jádra.
Přesto i v této hrobce něco bylo, relativně blízko pulzaru. Stanice, malá, ovšem soběstačná. A na
ní Ztracenec.
Zachmuřeně jsem sledoval ubíhající trasu. Setkání se Ztracencem patřilo mezí těch pár věcí, co
bych si rád odpustil.
Po pár týdnech jsme dorazili do blízkosti pulzaru, i přes silné rušení senzorů jsme objevili stanici,
půlkilometrovou kouli s vyčnívajícím komínem spojovacího uzlu. Tiše kroužila mimo výtrysky a na straně
přivrácené k hvězdné mase stlačených neutronů se ježila snímači a anténami.
„Stanice mlčí, Patrone. Postup?“
Jen jsem zavrčel. Nechtělo se mi tam, ach, jak se mi tam nechtělo. Za Ztracencem.
„Neozve se. Dokovací manévr. Okolí?“ zachrčel jsem, nemohl jsem se ubránit jakési nervozitě.
„Negativní, ale je tu silné rušení. Nelíbí se mi tu,“ tak nějak váhavě odpovědělo Jádro.
„No, to se ti nedivím. Ani mně ne, ale nic s tím nenaděláme, musím tam.“
Lovec neodpověděl, ale začal navádět loď k doku. Vydal jsem se do zbrojnice, tentokrát se mi
nalehko jít nechtělo.
Kdoví, kdo tam mimo Ztracence může být.
ʘ
Zakotvili jsme a já si v přechodové komoře zkontroloval zbraně a pancíř. Krunýř byl plně nabitý,
překrývající se šupiny polymerního kompozitu s vetkanými obvody pro proměnné elektromagnetické
pole se studeně leskly. Oblek by měl zastavit pevné projektily o značné kinetické energii a odklonit
většinu elektromagnetického záření. Rád se cítím v bezpečí. Čtveřice krátkých zbraní mi zas poskytovala
pocit určité neohroženosti. Dvě byly na pevné střely s průraznými náložemi, druhá dvojice emitovala
klasické koherentní světlo o vysoké energii.
Nuže, nebojácně vpřed. Stíny minulosti, je čas jim dát najevo, kde je jejich místo. Kopačkou do
šeptajících úst. Přímo do propadliště historie.
Vstoupil jsem na stanici.
Tlumené, poblikávající světlo, zatuchlý vzduch a vzdálený hlomoz, skřípot a hvízdání strojů.
Pomalá rotace vnitřního sféroidu dodávala pocit slabé gravitace. Má rasa sice s pobytem v beztížném
stavu neměla problém, ale nebylo špatné si trochu pocvičit svaly.
Chvíli jsem postupoval chodbami, obkružujícími trup vnitřní koule, nakonec mě mé šmejdění
zavedlo až k průlezu nad mou hlavou. Vedl někam ke středu stanice. Zazníval odtamtud slabounký hlas,
rytmický zpěv, který mi zježil štětiny na páteři. Rozechvěl mě tak, že jsem měl problém, vstříknout si
dávku drogy, co jsem vzal sebou.
Po chvíli, když se pečlivě připravený obsah injektoru navázal na správné neuroreceptory,
dráždivé kouzlo popěvku zaniklo. Zase s chladnou hlavou jsem se chytil madel ve stěně a začal šplhat
vzhůru, do průlezu.
Opustil jsem slabou gravitaci a při šplhání vzhůru přemýšlel, jak se to vyvrbí. Nebylo mi lehko, i
přes pokles tíže. Má tíha ležela jinde, v místech mé mysli, o kterých jsem nechtěl moc přemítat. Bylo jim
dobře tam, kde byly, hluboko ve tmě.
Vlétl jsem do hydroponie. V kulovém prostoru a nulové gravitaci se všechny rostliny plazily a
vznášely ke středu prostory.
Přede mnou, ukotvený v úchytech, se skláněl nad jedním záhonkem a cosi tam prováděl. Tiše si
prozpěvoval.
On.
Ztracenec.
Díval jsem se na ta štíhlá záda, spodní pár jemných, obratných rukou a křehkou lebku, pokrytou
jemnými štětinami. Horní dvojice ramen přecházel do dutých kostí, mezi kterými i v beztíži visely zplihlé
záhyby blanitých křídel s neznatelnými žilkami a vybledlou nádherou karmínových a černých skvrn.
Píseň ustala a Ztracenec pootočil hlavu. Pohlédl na mě nečitelným pohledem jedné tyrkysové
zornice a tichounce zašeptal.
„Chce to trochu péče a rostou jako z vody, věci se nesmí vzdávat, víš...Zavržený.“
Rozhlédl jsem se a chvíli beze slova studoval zdejší biosféru. Byla na ní vidět jeho typická
pečlivost a soustředění pro věc.
On se zatím vrátil ke své činnosti.
Najednou jsem nevěděl co říct, nějak mi došel humor. V tom pohledu na jeho tichou práci a
soustředění bylo něco, co ve mně vzbudilo nezřetelný pocit bolesti a stesku. Rychle jsem ho rozehnal
myšlenkami na mou Cestu.
„Hola, Ztracenče,“ vrátil jsem mu jeho titulování, „máš něco, co potřebuju. Rád bych to vyřešil
v pokojném duchu, co ty na to, ze staré známosti?“
Pomalu přestal a zvedl se. Jeho křídla, dlouho už bez síly a tance hormonů slabé, se na krátkou
chvíli zavlnily, když se ke mně plavně otočil. Pořád v něm bylo cosi, co mě sráželo na kolena.
Safír a tyrkys, ta průzračná síla v jeho očích pořád byla, uběhlý čas jí nic neubral, spíš naopak.
„Já vím, cos provedl, Zavržený. Už to všechno vím,“ stále šeptal. Melodickým hlasem se skrytou
vibrací, co mi brala sílu k cynickým odpovědím.
Pohodil jsem hlavou, náhle v nepříjemně defenzivní pozici.
„Pak bys to měl chápat, zkoumal jsi důvod?“
Pohlédl stranou a bezmyšlenkovitě mezi dlouhými prsty promnul jeden stonek.
„Chápu to. Rozumím, proč jsi to udělal, jen,“ podíval se zpět do mých očí, „jen je to tak děsivé a
monstrózní. A tak mimo veškerou představivost. Ať vykonáš cokoli, tohle tě navždy zavrhne i před tváří
Jsoucnosti.“
Nevesele jsem se zasmál.
„Taková je má Cesta, Vznešený se nemusí zodpovídat nikomu, než své duši. Na to nezapomínej,
Plodiči!“
Na chvíli strnul, viděl jsem, jak se v něm sváří vrozená podřízenost Plodičů s jeho zrůdnou
genialitou. Chytrý Plodič, kuriozita. Pak se trhaně nadechl a s hlubokým smutkem vypustil na jeden
přerývavý výdech:
„Ale měl se zodpovídat, měl. Před koncilem Hledačů...ale on nechtěl, že? A tak vyvraždil celé dvě
ze tří částí své rasy.“
Stáhl jsem sosák až do hrudního koše. Čím to bylo, že když Ztracenec hovořil, najednou vše co
jsem dobře věděl sám, vyrůstalo v novém světle a neslo odporné plody s hořkou pachutí.
Ten kyselý kvas ve mně vybobtnal a vyhnal ze mě vzteklý řev:
„Já jsem hovořil! Přemlouval! Vysvětloval! Na konci i žadonil! A oni jen pokyvovali hlavami, snad,
možná, teoreticky, zamyslíme se, přezkoumáme, vidíš to černě...a celý vesmír se zatím kolem řítil do
černé propasti!“ ztišil jsem hlas a rozdrtil mezi prsty nejbližší stvol:
„Nedali mi jinou možnost. Museli jít z cesty. Z mé Cesty!“
Ztracenec jen stál a s děsivým smutkem v očích na mě hleděl. Pak natáhl ruku a pohladil mě. A já
najednou přestal v půli svého řevu. Váha té drobné ruky byla větší, než tíha pulzaru za stěnami stanice.
Podlomila se mi kolena.
Klečel jsem před ním. Jako kdysi dávno. Když jsem, já sám mladý a nadšený Vznešený, poznal
Plodiče, který zářil jako zrozený modrobílý obr mezi červenými trpaslíky. A věděl, že jsem rázem ztratil
navždy zájem o kontakt s ostatními Plodiči a o tanec jejich křídel na mračné, větrné obloze Thagaru.
Chtěl jsem jen jediného, toho, který hovořil a přemýšlel, jako já.
„Ach, Zářivá naději, copak to nevidíš, tys nezabil jen svou rasu. Ale i to dobré a vznešené, co
v tobě bylo. Už jsi jen stín...temný stín na beznadějné cestě.“
Otřásl jsem se, tohle jsem nechtěl poslouchat. Nechtěl! Ani on mě nebude soudit! Tolik jsem
obětoval, tolik se snažil. Nesmí to přijít vniveč.
Setřásl jsem jeho ruku a vstal.
„Co muselo být vykonáno, bylo. A teď mě zaveď k mému Omniu,“ zavrčel jsem.
Váhavě stáhl ruku, vypadal křehký a ztracený.
„Zneužil jsi mě, využil, abys získal kontrolu na Plodiči a změnil jejich zvyklosti, sladil koncil a dny
plození. A dostal pod kontrolu i Služebníky. Aby se nově zrození lišili od předchozích. Změnil jejich další
generace, narušil jejich tupou poslušnost. Ale vymklo se ti to, že? Služebníci byli nakonec už příliš jiní,
příliš svobodní,“ zašeptal a s jakousi lítostí na mě dál hleděl. Najednou jsem se cítil, jako cosi na smrt
nemocného, ubohého a ztraceného.
A když se tak cítím, nemám to rád. Opravdu ne.
„Nu, nevyšlo to úplně podle mého gusta, ale obratný Hledač si poradí i s nečekanou situací. Co
bych to byl za velkého intrikána, že? Už mě to tak netrápí. Služebníci se bez Vznešených a Plodičů
nemohou rozmnožovat, takže za pár dekád budou i oni už jen vzpomínkou. Tak alou! Za Omniem.“
Přece jen se vydal kupředu. A já za ním.
„Ale oni to už umí. Klonují se a kombinují geny. Je to už samostatná rasa s budoucností. Ani tohle
nevyšlo, jak bys chtěl. Zamysli se nad sebou a tím, cos stvořil,“ tiše utrousil.
Na chvíli jsem strnul. Služebníci a rozmnožují se sami o sobě. Potřásl jsem hlavou, na tom
nezaleží. Nezáleží! Mám před sebou úkol tak velký, že tohle všechno jsou podružnosti. Nesmím na to
zapomínat. Ovšem ani na jiné věci.
Ano, jsem vinen. To já připravil velký plán. To já byl původce masakru na Thagaru. Ale vedly mě
k tomu jen ty nejlepší pohnutky, má rasa začala svou tvrdohlavostí ohrožovat absolutně vše, celý náš
vesmír. A já byl nucen jednat. Nemohl jsem riskovat, že se mě pokusí zastavit. Musel jsem přece doslova
zachránit vesmír, to už jeden musí něco obětovat, no ne?
Kráčel jsem za Ztracencem, jediným tvorem, kvůli kterému jsem kdysi váhal a bádal a zkoumal,
jestli se nemýlím. Jestli ta znamení všude kolem nechápu špatně. Do zešílení procházel sledování,
výpočty. Pátral po skulinkách v teorii, až jsem měl chuť, vystřelit si mozek z hlavy.
Tenhle Ploditel, jediná bytost, pro kterou jsem trpěl a skučel, když jsem ji musel zneužít ve
jménu Cesty. Ve jménu vyššího dobra.
Kráčel jsem za Ploditelem, se kterým jsem spojil svůj život víc, než kdy jiný Vznešený v celých
dějinách.
A s každým krokem mi bylo víc těžko. Blížil jsem se k Omniu. A najednou se začal trochu obávat.
Začal jsem mít strach. Tohle byl práh, za kterým už nebude návratu.
ʘ
Následoval jsem Plodiče do rozsáhlé místnosti. Byla to kombinace velínu, vědeckého pracoviště a
kajuty. Podél stěn se střídaly ovládací panely pro kontrolu chodu stanice s čistě vědeckými přístroji.
Všude poblikávala světélka, hučely okruhy, ozýval se šum skrytých zařízení. Občas něco píplo či zaťukalo
na znamení přijatých dat, zpracovaných výstupů či rutinního hlášení.
V rohu za centrálním sloupem pak bylo prosté lůžko, nádrž pro očistu a kousek dál starý, dřevěný
stůl s jen o něco mladším rámem pro listy z celulózy a trubička s barvou. Ten stůl jsem znal. Získal jsem
ho kdysi dávno, než jsem udělal svůj velký a nešťastný objev. Cosi ve mně se otřáslo. Pořád měl můj dar.
Přese všechno, co o mně už věděl.
Na stole stála osamocená rostlina, modravý stonek se vinul kolem kovové tyčky a na konci byla
dvojice matně zářících, narudlých květů. To vše ozařovala malá, narudlá lampička.
Sklouzl jsem pohledem zpátky ke Ztracenci. Pomalu otevřel panel na stěně a vtáhl kovový kvádr,
o hraně dlouhé jeden metr. Blikalo na něm jediné, modré světélko.
Omnium.
Nevědomky jsem sevřel ruce. V tom boxu byla ta nejdůležitější věc, na ní nejspíš doslova vše
záviselo. Mé Omnium. Můj lodivod bouřlivými vodami.
Pokynul jsem mu, aby položil box na víceúčelový stůl uprostřed velínu. Zkontroloval jsem
nastavení, vypadalo to v pořádku. Během toho mi padl pohled na diagramy, zobrazované na stole, na
šedivém pozadí analytického programu probíhalo kontinuální snímání pulzaru. Řady dat se šinuly
odshora dolů a jednotlivé křivky intenzit několika sledovaných veličin se svíjely pod taktovkou záplavy
odečtených hodnot.
Chvíli jsem na to hleděl a Ztracenec mlčel.
„Tys pokračoval v mém výzkumu,“ vydechl jsem a nevěděl, co vlastně cítím.
„Proto jsem tady, je to stará stanice, ale plně funkční,“ tiše mi odpověděl. Vlastně jsem ho nikdy
neslyšel mluvit nahlas.
„Nemám takové možnosti jako ty kdysi. Nemůžu posílat Služebníky na výzkumné cesty. Ale
pulzar je také dobrý referenční bod. Změny se na něm projevují silněji než na hvězdách hlavní
posloupnosti,“ pokračoval ve svém tichém přednesu.
„A?“ vydechl jsem, okouzlený a podivně zmatený. Na malou chvíli jsem zapomněl na vše okolo,
byl tu jen on a záplava hodnot, jako tajemný jazyk, ve kterém je skryto velké tajemství. Čistá řeč čísel,
bez neúprosného tlaku těžké volby, žádné napůl pamatované sny plné posledního křiku soukmenovců,
když obloha hořela a Plodiči padali z nebe s křídly v plamenech. Jen otázka, proud veličin a odpověď.
Jako kdysi, v jiném životě. Jako tehdy, když jsem opravdu žil, než mé bytí naplnila beze zbytku jen a
pouze Cesta.
„Měls pravdu. Vše odpovídá. A sílí to.“
Polknul jsem a několikrát smrštil sosák. Najednou jsem cítil podivnou úlevu, až jsem se musel
spodním párem rukou opřít o stůl.
„Já to věděl, vždycky jsem to věděl. Jen-,“ nedopověděl jsem, těžce zastavující svou samomluvu.
„Jen ses bál, co kdyby ses přece mýlil. I setina procenta pravděpodobnosti mučí, když kvůli tomu
zahubíš tolik nevinných,“ dokončil bezbarvým hlasem Plodič.
Podíval jsem se na něj a muselo v mé tváři být cosi, co ho přimělo mě krátce po ní pohladit.
„Zmrzačil ses, tam hluboko. Udělal jsi strašnou věc...ale nemýlil ses.“
Pokývl jsem hlavou, dalo to práci, ale pomalu jsem ovládl své rozbouřené emoce. Pracně jsem se
stal opět Hledačem.
„Pak je to o důvod víc, vytrvat na Cestě. Musím tomu přijít na kloub. Takové změny nejsou
náhoda, je tam vzorec. Složitý a umělý,“ pohlédl jsem do tyrkysových zornic naproti, „musím ke zdroji!“
„Vím,“ pokýval hlavou, „pokud to zastavíš, upokojíš své svědomí.“
Přemýšlel jsem, co odpovědět. Nějak jsem nemohl najít ta pravá slova.
„Svědomí...ano...asi ano...ale je to větší, než já. Je to...prostě musím, jsem jediný, kdo může,“
pohladil jsem krychli s Omniem.
„Nevrátíš se,“ zašeptal. Nebyl v tom ani smutek, ani pochybnost. Jen jakási únava.
„Rád bych-„
Přerušil mě Lovcův hlas z komunikátoru v mém pancíři.
„Patrone, odhalil jsem široké pásmo vysílání, kódované. Přes rušení ho neprolomím. Někde u
stanice, nebo na ní je vysílač. Zachytil jsem nějaké odrazy, přes ten bordel v okolí to moc nejde
interpretovat, ale řekl bych, že poblíž budou plavidla. Skrytá v rušení pulzaru.“
Ostře jsem pohlédl na Plodiče.
Bez pohnutí mi dál hleděl do očí: „Já to nebyl, ale možná s tím počítali a čekali tu. Číhali na tebe.
Liga, bývalí Služebníci. Víš, kdo vede Svobodnou ligu?“
Zavrtěl jsem hlavou, rychle stabilizující a balící krychli.
„Potomci vzešlí z našeho tance. Jsou chytří, Zářivá naději, hodně chytří a i oni pochopili, kdo stál
za jejich genezí. A kdo je zneužil k masakru. Ano, ten jim vyhovoval, ale už ne představa přeživšího
loutkáře. Tak ti říkají, Loutkář. A nesnesou představu, že žiješ. Hledají tě v celém teritoriu. Stvořitel, který
musí zemřít, aby jeho plody mohly opravdu svobodně žít.“
Horečnatě jsem přemýšlel, mí potomci, nu co, měl jsem jich spousty. Tisíce služebníků, stovky
Plodičů a dobrý tucet Vznešených. Kdo by se tím potěrem zabýval, na jejich výchovu tu byli jiní, méně
úspěšní. Ale představa, že tam někde venku je kdoví kolik chytrých Služebníků, toužících po mé krvi, to
mě už znervóznilo. Do teď jsem věřil, že o mě osobně nikomu nešlo, nevěřil jsem, že by si tupí Služebníci
spojili jedna a jedna. Teď se vše změnilo, rychlost teď byla to hlavní. Jsem kořist uprostřed honu. Musím
vypadnout.
Přesto jsem stále stál na místě.
„Pojď se mnou,“ kdosi přiškrceně zachraptěl. S údivem jsem si uvědomil, že jsem to byl já.
Strnule jsem trčel na místě a jednu paži jsem napřahoval ke Ztracenci.
On stál a nejistě potřepával křídly.
„Doprovoď mě na konec Cesty. Nechci, abys tu zemřel,“ dodal jsem, když jsem konečně přijal ty
pocity, co se mlely pod tvrdou slupkou Hledače. Nechtěné a odháněné, jako opuštěný potěr v dobách
hladu.
„Zatracenec a Ztracenec,“ zašeptal. Na krátkou chvíli rozpřáhl křídla. Vzpomínal jsem, tak
vypadala jeho verze přikývnutí.
Pak už beze slova, jen si vzal rostlinu ze stolu a naposledy se rozhlédl, zamířil k průlezu z velína.
Rychle jsem ho následoval.
V tomhle prostředí signál na širokém pásmu daleko nedoletí. Ti, kteří na něj čekali, museli být
blízko.
Už abych byl na Lovci.
ʘ
Uložil jsem Omnium do bezpečí anabiózy, dvojí kontrola nezaškodí a zadal rychle pokyny pro
výrobu křesla pro Ztracence. Bude během chvilky a vzápětí ho nainstalují do mé kajuty, potažmo
můstku. Lovec prostě není dělaný pro víc osob.
Za krátký okamžik jsem už seděl ve svém pilotním trůnu, zatímco za mnou montovali dva bioti
křeslo, rychle zformované ze zásob polychronitu. Pohodlí se bude řešit později, zatím musí stačit
ochranný kokon a sekundární připojení na Jádro.
Spojil jsem se s Lovcem.
„Zachytil jsem silný proud ionizovaných částic, ostře ohraničený, předpokládám zášleh fúzního
pohonu. Výkon odhadem dvacet jednotek. Vzdálenost mezi třiceti a sto kilometry směrem k severnímu
pólu pulzaru.“
Dvacet jednotek, nechtěně jsem polkl. To byl zatraceně pořádný výkon. Na druhou stranu, žádná
malá loď by v tomhle prostředí dlouho neobstála, pokud by nebyla speciálně projektovaná, a oni tu
museli čekat opravdu dlouho.
„Aktualizace. Potvrzen další zášleh, výkon deset jednotek, sto až dvě stě kilometrů jihovýchod.“
Lovec určil pro naše potřeby snadného určení směru severní a jižní pól pulzaru. Ne, že by to za
chvíli bylo důležité, hodlal jsem vypadnout vpravdě bleskovým stylem a nechat Denosin daleko za sebou.
„Monitoruj pohyb nepřítele. Plný tah. Nouzové odpojení.“
„Potvrzeno.“
Dvojí zabzučení znamenalo, že emitory fázovaného záření odečetly vzdálenost cíle a upravily
nastavení, aby se jednotlivé fáze paprsků spojili v místě plánovaného zásahu.
Jemná vibrace ve hlubinách korábu znamenala aktivaci zářiče.
Zfázované paprsky vzápětí rozmetaly spojovací dok.
Lovec v té chvíli vyrazil vpřed na šestici žhnoucích jazyků plazmy. Plný tah rozechvěl trup.
„Nepřítel potvrzen, rušení pulzaru odfiltrováno. Služebnický bojový křižník. Třída Soumrak.
Vzdálenost šedesát tři kilometry.“
Stáhl jsem sosák do hloubi hrdla. Soumrak byl těžký křižník, páteř útočných svazů. Chytré střely,
fázové emitory, vrhače pevných projektilů, planetární bomby, stíhací letouny. Bylo toho dost, aby smetl
obranu kdejaké kolonie podřízených ras. A teď se řítil na nás. Výkonem pohonu za Lovcem moc
zaostávat nebude. Jeho soustava obřích reaktorů z něj dělala nechutně svižného cvalíka.
„Aktualizace. Druhý cíl, služebnický bojový křižník. Třída Štít. Vzdálenost sto dvacet kilometrů.“
Lovec přešel na nižší, automatickou komunikační platformu. I on věděl, že je to vážné. Nehodlal
ztrácet čas komunikací. Pilotní fúzi jsme oba zavrhli, dvě chytré hlavy a bleskové reflexy budou lepší než
jedna společná osobnost.
Štít byl lehčí křižník výzbrojí a výkonem, ale mohutnost pancíře a obranné systémy z něj dělaly
tvrdý oříšek. Většinou kryl zranitelnější členy svazu. Tady měl asi sloužit k zablokování kořisti a jejímu
zpomalení, než dorazí Soumrak. Naštěstí měl Lovec na svou třídu opravdu úctyhodně výkonný pohon.
Štítu snad unikneme, na naší straně stálo i štěstí, že ho manévry v těžkém prostředí pulzaru zavedly dál
od stanice.
Ale Soumrak, to bude jiná píseň. Řekl bych, že více osudová.
Cink, cink.
To po nás přejely první značkovače, snímající vzdálenost pro fázové emitory těžkého křižníku.
Lovec začal sám manévrovat.
„Sekundární štít! Proměnná vzdálenost, EM maximum!“ zařval jsem.
Koule aktivního pancíře vylétly do prostoru a rozvinuly se do jednotlivých plátů ze stovek šupin.
Vířily nad primárním štítem, vytvářející několik, vzájemně se překrývajících vrstev. Zároveň se na
středových segmentech aktivovaly náhradní detektory, nahrazující ty v primárním trupu, odstíněné
vířícím krytem štítu.
Pláty klouzaly po mohutných siločarách EM pole a neustále měnily vzdálenost od trupu. To by
mělo vyřadit značkovače.
Povedlo se.
První nesfázované paprsky neškodně zanikly na naší obraně. Jejich zfázování a ničivá energie
v místě průniku jednotlivých vlnění byly zneutralizovány proměnnou vzdáleností našeho aktivního
pancíře.
„Odpáleno šest Skokanů. Zásah do třiceti sekund,“ zadrmolily protokoly automatického patra
Jádra.
„Dvanáct střel, obranný mód!“ zařval jsem vzápětí, i když moje myšlenky byly samozřejmě
rychlejší. Ale ten řev rozkazů mě tak nějak uklidňoval.
Na straně odvrácené od nepřítele a neblokované vířícími segmenty aktivní obrany vyplivly
výmetnice tucet chytrých střel.
Vyrazily kolem trupu, nadšené ze svého úkolu. Jejich malé osobnosti se už nemohly dočkat, jak si
zahrají na honěnou s nepřátelskými střelami.
Skokani, robustní rakety, vybavené mimo vlastního výkonného pohonu i sadou jednorázových
explozivních prstenců sloužících k prudkému urychlení, nebo brutálně nečekaným změnám kursu zatím
svištěly k nám.
První zášlehy jejich prstenců je urychlovaly nad hranici výkonu našeho pohonu.
Střely Lovce jim zkřížily cestu a začala honěná plná divokých manévrů. Na obou stranách chytré
zbrojní systémy, jedny se snažili proniknout k Lovci, druhé je chytaly.
První exploze, chrlící do okolí plazmu, trosky a záření korunovaly výherce smrtící soutěže na naší
straně. Termojaderné hlavice byly u obou stran samozřejmostí.
„Fázovače! Zaměřit Soumrak!“ rozhodl jsem se ukázat trochu pozornosti i nepříteli.
Zabzučení odečtu bylo vzápětí nahrazeno vychrlením jednotlivých paprsků. Na, dva kilometry
dlouhém, doutníkovém trupu křižníku ovšem vzplál pouze jeden výbuch. Zbytek výstřelů neměl účinek.
Vyzařovali silné elektromagnetické pole, rozptylovali naše paprsky, jejich zfázování bylo
rozhozené.
„Skokan ve volném koridoru na pravoboku. Kolizní kurz! Zásah za deset sekund.“
Šlehl jsem sosákem, krev se mi vařila hormony. Strach, rozjařenost, zuřivost. Šílený koktejl mě
skoro nutil tancovat v ochranném kokonu.
„Štít! Aktivní opatření!“
Jeden deštník prudce vyrazil vpřed, odpálený švihem siločáry EM pole. Po jejím opuštění se
rozlétl do třpytivého roje stovek segmentů.
Skokan v té chvíli odpálil poslední prstenec a skočil prudce vpřed.
Do dráhy aktivní obrany.
Segmenty zabubnovaly na střele.
Oslnivé sluníčko jaderné fúze vykvetlo tak blízko, že zkolaboval další blok sekundárního štítu a
detektory na pravoboku zavyly přetížením. Z pravé strany trupu vzápětí přilétly hlášení o prudkém
nárůstu radiace a poškození primárního trupu až na odolnou vnitřní kostru.
Lovec začal přeskupovat vrstvy polychronitu z nejméně ohrožené zádi, aby zacelil vytavené díry.
„Dvacet střel, cíl Soumrak! Pokračovat ve značkování, kontinuální palba fázovačů!“ zavyl jsem,
rozzuřený z poškození mé lodi.
„Osm letounů v prostoru, třída Šíp!“
Křižník vypustil své stíhače. S forsáží nás doženou během chvíle.
Začalo to vypadat špatně.
Zoufale jsem přemýšlel, co dál.
A nic převratného mě nenapadalo.
ʘ
Dvacítka střel prolétla prostorem, na poslední třetině cesty k Soumraku se jim do cesty vrhla
letka Šípů, jednomístných trojúhelníkových letounů. Vykvetly první termojaderné detonace a projekci
bitvy v mé hlavě naplnily zmatené linky trajektorií strojů. Střely byly dostatečně sofistikované, aby
dokázaly vyhodnotit situaci, kdy už nebyla dostatečná pravděpodobnost dosažení primárního cíle, a
samy zvolily náhradní terč, kde způsobí nepříteli největší újmu. A to byly v tomto případě Šípy.
Ve zmateném reji další oslnivé koule plazmy označily místa, kde se odpařili stíhači Služebníků.
Každé malé, pomíjivé sluníčko mě zahřálo u duše, jenže to neřešilo hlavní problém. Ta hrstka střel, co
prošla, byla zlikvidována aktivní obranou Soumraku. Převážně jim k tomu stačila přehradní palba
kanónů, metajících proudy kompaktních střel.
Praštil jsem dlaní do křesla, až mi vyjely drápy a pochroumaly pohodlný, měkounký povrch.
„Věř mi,“ zašeptal za mnou Ztracenec.
„Cože!?“ zařval jsem, moudrý a bystrý jako vždy. Trochu jsem nestíhal, zahlcený bojovou
horečkou. Soumrak se řítil na svém nechutně silném pohonu směrem k nám a my manévrovali jako
šílení, momentálně jsme pro změnu mířili zpět k pulzaru. V jeho divokém okolí bychom mohli ještě
účinněji unikat služebnickým náměrům.
„Věř mi a uvolni mi komunikační platformu. Potřebuji vysílač.“
Nechápal jsem, jak může jeho hlas být tak tichý a klidný. Jen lehounké napětí kdesi na pozadí, nic
víc.
Na vteřinku jsem se na něj ostře zadíval.
„Lovče, uvolni komunikaci pro Plodiče,“ neměl jsem co ztratit, křižník se neúprosně přibližoval a
ani všechny manévry, co jsme jich jen byli schopni, nás nemohly chránit napořád.
„Patrone, komunikace uvolněna. Vysíláme na kódované vlně ke stanici.“
Znovu jsem ostře pohlédl na Plodiče, i přes diagramy a hlášení, promítané do mých zrakových
center jsem viděl jeho soustředěný výraz. Zavřené oči a vzdálený klid bledé tváře.
Nahlédl jsem do virtuality jeho připojení. Obsahovala zjednodušený model velína stanice,
Ztracencovy ruce se jen míhaly po ovladačích centrálního pultu.
„Stanice zažehla pohonný systém, mění svou orbitu.“
Soustředil jsem se na detektory a řízení palby spolu s manévrováním přenechal Jádru. Vědecká
stanice se opravdu dala do pohybu, poháněna mohutným proudem plazmy. Jenže padala k povrchu
mrtvé hvězdy. Pak jsem to pochopil, Plodič ji naváděl tak, aby využila gravitační urychlení.
A pak se koule, dál prudce urychlovaná, odmrštila vzhůru od vřícího povrchu neutronové hvězdy,
jako nějaký bláznivý míč.
Ostře červená linka její předpokládané dráhy ji vedla přímo do cesty
Soumraku.
„Naveď loď kolem stanice, k jižnímu pólu. Využij gravitační prak,“ stále šeptal ten neustále
překvapující Plodič.
„Patrone, tímto manévrem se dostaneme do blízkosti Štítu!“ zachrčel nespokojený Lovec.
„Pak zamiř k jižnímu jetu, je v něm anomálie, vnitřní, úzký kanál s nízkou úrovní záření. Poskytne
nám ochranu, zmizíme z jejich senzorů a se získaným urychlením zamíříme k okraji soustavy.“
Zíral jsem na něj a ignoroval varování opatrného Lovce.
„Bude tam pořádné záření,“ houkl jsem, jen tak z principu. Ten šílený plán se mi hned zalíbil. A
nemohl jsem přijít na důvod, proč by měl tenhle geniální Plodič chtít páchat sebevraždu. No, a pokud by
mě chtěl vidět mrtvého za mé skutky, mohl nás prostě nechat rozstřílet Služebníky. Prostě jsem dospěl
k názoru, že takový vyšinutý plán by mohl zabrat. Tohle nemohl čekat ani ten nejgeniálnější Služebník.
„Ano, pokud si myslíš, že je zvýšená úroveň záření větší problém, než těžce vyzbrojený křižník za
naší zádí, jen klidně mou radu ignoruj,“ studeně opáčil Ztracenec a s vyrovnaným výrazem se dál věnoval
dálkovému ovládání stanice.
Stanice zatím nabrala výšku, natočila se a zamířila soustavou vysílačů, přijímačů a dalších
nezbytných zařízení pro výzkum na blížící se Soumrak. Ten už mezitím také pochopil nebezpečí a začal
Stanici ostřelovat, Skokani vystartovali z výmetnic. Jejich kurs vedl jasně k vědeckému zařízení. Mohli
jsme si na chvíli vydechnout.
„No, tvé stanice je mi líto, moc času nám asi nezíská. Tak rychle vzhůru k jihu!“ zasyčel jsem,
stále nabuzený bojem.
„Na chvíli bude mást i jejich senzory, zahltil jsem je širokým spektrem záření z výzkumné
platformy.“
Nadšeně jsem zavrčel, tohle se mi líbilo. Miluju takové zvraty.
„Blížíme se ke Štítu, ostřelují nás. Zatím pouze málo výkonná zbraň emitující proud aktivních
částic a jemného materiálu. Vysoký obsah radiace. Z větší blízkosti by mohlo dojít k závažné kontaminaci
polychronitu. Předpokládám, že je to zbraň určená pro ničení nepřátelského pancíře. Prozatím máme jen
minimální škody, celková radiace polychronitu ovšem každým okamžikem stoupá,“ zazněl pochmurný
hlas Jádra. Jemu se náš manévr opravdu nelíbil.
„Úhybný manévr, šest střel, cíl Štít. Značkovače, kontinuální palba fázovačů, co nejužší rozptyl
zásahů“ vychrlil jsem, zatímco jsem sledoval i manévry Soumraku, jeho pohon byl sice úžasně výkonný,
ovšem s obratností už na tom těžký křižník byl podstatně hůře, dvoukilometrová masa se momentálně
odkláněla mimo sledovací kurs a koráb pálil vším, co měl po blížící se stanici. Povrch byl natavený,
rozeklaný a neustále planoucí novými ohnisky výbuchů. Přesto se koule valila dál. Byl jsem doslova
v šoku z výdrže toho zařízení.
„Moje základna je mohutně pancéřovaná, vrstvený pancíř je silný místy až šedesát metrů. Kvůli
výdrži v prostředí pulzaru. Ještě nějaký čas bude odolávat,“ zazněl zase slabý hlas mého překvapivého
taktika.
„ Ale manévrovat se s ní moc nedá, Soumrak by jí nejspíš za krátko unikl. Předpokládám ovšem,
že i tak se raději zdrží jejím zničením. Nemohou vědět čeho všeho je schopná a určitě si ji nenechají za
zádí,“ dokončil Plodič se smutkem v hlase.
Štít, robustnější jehlan s prstencem reaktivního pohonu na zádi, třicet kilometrů od nás, se otřásl
kombinovanou sérií detonací dvou střel a několika zfázovaných paprsků.
Z proraženého trupu vyrazil oblak páry a malé předměty, kusy pancíře, vnitřních konstrukcí a
možná i pár členů posádky vylétli do prostoru. Přesto jsem moc dobře věděl, že tohle odolné plavidlo i
takový hluboký dloubanec nevyřadí, vnitřní struktura byla členitá, plná oddělených částí a velíny byly
dva. Pohon pak byl mohutně pancéřovaná oblast v nejsilnějším místě trupu. Ale i tohle poškození stačilo,
aby ztratil rychlost a dalším úhybným manévrem opustil kurs mířící k nám.
„Vpřed! Do jetu!“ zařval jsem a přehlušil hlášení Jádra o silné radiaci trupu a výčtu poškození.
Mít tak možnost ještě poslat Štít do nebytí! Jenže, střely nám už došly a jejich výroba si vyžádá víc času,
než nám dle mého odhadu zbývalo.
Mohutná exploze za naší zádí ohlásila závěr derniéry stanice. Soustředěná palba Soumraku se
buď konečně provrtala k reaktoru, nebo ztratili nervy, opřeli se do toho pořádně a s dávkou
nehorázného štěstím ji trefili planetární pumou. Jediná bomba z této rodinky dokázala vyhnat teplotu
v běžné kyslíkodusíkové atmosféře na několik tisíc stupňů v okruhu stovek kilometrů. Při dobré trefě by
mohla odpařit pořádný kus stanice.
Ale to jsme už vlétli přímo do mohutného výtrysku z pulzaru. Senzory zavyly přetížením a
osleply, mohutná magnetická pole se do nás opřela jako buchar, prudký nárůst záření vyvolal hysterické
výkřiky Lovce, někde mezi nimi zazněl i nouzový signál vražedně nabádající pilota k opuštění lodě. Prostě
takový veselý blázinec.
A najednou nastal zase relativní klid. Byli jsme skutečně v úzké uličce na svobodu, Lovec
s jakýmsi nesrozumitelným mumláním ostře stočil koráb o devadesát stupňů, a zatímco se mi kroutilo
celé tělo v přetížení, vyrazil vpřed, kolmo od povrchu pulzaru.
Unikli jsme! Urychlovaní tahem zbytkového výtrysku kolem, obklopení planoucími stěnami
záření všude kolem jsme se řítili do bezpečí.
Podíval jsem se na Plodiče a vycenil okraj sosáku v divokém šklebu. Unaveně pokývl a pak se
zadíval do prázdna. Nevím, možná smutnil po své stanici a zahrádce, která se vypařila v dechu
termonukleární zkázy.
Nebádal jsem nad tím, důležité bylo něco jiného. Teď už nás nedostihnou, Soumrak se do
mezery v jetu nevejde, tím pádem jsme teď výrazně rychlejší a Štít byl dostatečně nahlodaný, aby
nepřežil případné ponoření do výtrysku. Prostě vítězství na celé čáře. Unikl jsem a byl konečně na
závěrečné části mé Cesty.
ʘ
Stál jsem a trpělivě čekal. S chrchláním, nadávkami a jakýmsi blábolením se přede mnou
z hibernace probouzel můj starý známý, Slizoun. Koráb zatím poklidně mířil k místu vhodnému pro ponor
do n-rozměru. Nepřátele jsme nechali daleko za sebou. V této vymetené soustavě nás samozřejmě mohli
bez problémů sledovat, záření pohonu neutajím, ale bylo mi to jedno. Až se ponoříme, budou mít utrum.
Áčko se konečně postavil, trochu zavrávoral a přikrčeně mě sledoval. Přímo jsem cítil, jak mu
šrotují rozptýlené ostrůvky nervové tkáně, provázané rychlými proudy neurotransmiterů.
„Blahorodí...jak můžu pomoct?“ konečně zahleněným hlasem zatroubil.
Šikovný slintal, opravdu nemíval problém skočit do správného proudu.
„Potřebuji tvou pomoc, milý příteli. Tvé úchvatné schopnosti, budeš tak laskav?“ když chci, jsem
přívětivost sama.
„Bude mi potěšením, Vznešený...ehm, kde jsme?.“
„Na správné Cestě, můj milý, na správné Cestě,“ zanotoval jsem a začal se věnovat aktivaci
Omnia. Konečně jsem se po sérii zmatků dostal zase do relativně normálního rozpoložení Hledače.
Mezitím dorazil do anabiotické sekce Ztracenec. Trochu jsem je představil a nevšímal si
smutného pohledu Plodiče, kterým sledoval mé činění.
Konečně krychle pípla a se zasyčením inertního plynu se rozevřela. Odpařující se médium
zchladilo okolí a já vyjmul průhlednou nádobu se zelenou, slizovitou a houbovitou tkání.
„Omnium, mé vrcholné dílo. A ty mi, milé Áčko, pomůžeš jej sladit s mou biologií a hlavně jej
vyladit, aby fungoval, jako bych se s ním narodil,“ otočil jsem se k mému chemikovi a biotechnologovi.
„Tady máš veškerá data, upravená pro přímý vstup do tvého nervového systému,“ podal jsem
mu injektor s roztokem, kódujícím mé záznamy o Omniu do formy kompatibilní s jeho neurálním
systémem. Tenhle způsob učení jsem téhle podrase vždy trochu záviděl.
Váhavě si injektor vzal a po mírné nejistotě si vstříkl obsah do boku. Pak ztuhl, jen chobot se mu
chvěl. Když skončil se začleňováním informací, pohlédl na Omnium s novým výrazem, oči se mu na
šťopkách jen kývaly, jak byl fascinovaný.
„Zvládneš to?“ zeptal jsem se.
Zakýval chobotem na znamení souhlasu.
„Výborně, pojďme na to. Laboratoř je tudy.“
ʘ
Nebylo to dvakrát příjemné, když mi Omnium prorůstalo do lebky a propojovalo se s mým
mozkem. Ovšem, jako oběť mé Cestě to zas tak hrozné utrpení nebylo.
„Úžasné, naprosto kompatibilní, rozšíření mentální kapacity a oživení nástaveb bude aktivní do
hodiny,“ žvatlal nadšeně Slizoun a čvachtal si to kolem mě s víceúčelovým biotechnickým snímačem.
„S tímhle bychom mohli udělat průlom do systému mezihvězdného cestování. Možná by mohly
n-rozměr využívat i jiné rasy!“ nechal se trochu unést svými vizemi, ten legrační, rozplizlý revolucionář.
Pak si asi uvědomil, co právě řekl a poplašeně zmlkl.
Cestování n-rozměrem bylo pro podřadné rasy zapovězené. Vždycky jsem přemýšlel o nutnosti
živého pilota. Tím jsem ovšem myslel Vznešeného nebo Služebníka. Když o tom tak přemýšlím, i
Ztracenec by to asi dokázal. Ale jiné, podřadné rasy ne. Byli na tom jen o kousek lépe než nemyslící
stroje, ovšem měli trochu jiný problém. Oni zase nedokázali zaměřit cílovou soustavu. A tak letěli a letěli
a letěli, až jednou nakonec dorazili do tak husté oblasti hmotných objektů, že to už nezvládli a výsledek
byl stejný jako u strojů. Kvarkgluonový, velmi pomíjivý pomníček.
Samozřejmě tu byli ještě Mršináři, prapodivná výjimka. Jak to oni dělali, jsem netušil, ale nebylo
jich tolik, aby byli ohrožením. A vzhledem k tomu, že po nich Koncil nikdy vážně nešel, předpokládám, že
jejich způsob cestování nikdo jiný převzít nedokázal.
Všichni ostatní podřadní, co poletovali mezi hvězdami, měli povolení Koncilu a dostali pak svého
Služebníka coby pilota. Obchod, cestování, kontakty mezi podrasami, to vše bylo monopolem
Vznešených.
A teď nejspíš odpudivé Ligy zdivočelých Služebníků.
A byla to má vina. Ale s tím jsem už byl srovnaný, má Cesta bohatě vynahradí veškerý zmatek, co
jsem způsobil. Muselo to tak být. Osud. Vůle Jsoucna. Věřil jsem tomu, protože jsem musel. Na druhé
straně, mezi pochybností, číhala totiž mrazivá propast šílenství.
Představa, že by se mé dokonalé Omnium, skvělý orgán rozšiřující možnosti mého mozku pro
cestování n-rozměrem stalo bránou do širého vesmíru pro ostatní podřadné rasy, mě značně znechutila.
Zavrčel jsem na Slizouna.
„Doporučuji ti přestat snít o nesmyslech, jen Vznešení třímají v rukou klíč k univerzu. A tak tomu
bude navždy, Jsoucno si to tak přálo,“ občas rád dávám najevo své dobré vychování a přísnou víru v
Jsoucno.
Pak mi samozřejmě došlo, jaký nesmysl jsem vypustil. Klíč teď svírali v prackách Služebníci. Ale
opravovat jsem se nehodlal.
Vyrazil jsem na můstek, byl čas vyzkoušet Omnium v praxi.
ʘ
„Patrone, mám špatnou zprávu,“ uvítal mě ve velínu pochmurný hlas Lovce. Zavrčel jsem, tak je
to pokaždé. Okamžik triumfu prostě musí něco pokazit.
„Povídej,“ zahučel jsem.
„Ten částicový proud, co nám poškodil polychronit. To nebyla zbraň na ničení pancíře...zmýlil
jsem se,“ dodal neochotně po odmlce. Pak pokračoval, možná popohnán mým nerudným gestem.
„Byl to jakýsi značkovač. Celý primární pancíř teď emituje exotické částice, táhnou se za námi
jako svítící stužka ve tmě.“
„A? Ponoříme se a je to,“ netrpělivě jsem zabručel, už jsem chtěl vyzkoušet Omnium.
„Je mi líto, ale právě to je problém. Tyto částice jsou nejspíše aktivní i v n-rozměru. Jsou
kvantově provázané, je tam dokonalá souhra v nulovém čase. Se správným snímačem nás dokážou
sledovat i n-rozměrem. Je to dokonalý značkovač.“
Dopadl jsem do křesla, tohle mě opravdu nepříjemně šokovalo. O něčem takovém jsem nikdy
neslyšel. Jenže já taky nebyl u všeho. Různé tajné výzkumy šly mimo mě, obzvláště po mém zavržení.
„Návrhy?“ zachrčel jsem, Plodič se na mě díval s tichou obavou.
„Zbavit se veškerého polychronitu z primárního pancíře. Jenže...“
„Jenže to pak budeme bez hlavní úrovně ochrany, a pokud přežijeme n-rozměr, zabije nás
vynoření do běžného prostoru v cíli. Tam to bude drsné,“ dokončil jsem za něj.
„Souhlas,“ váhavě potvrdilo Jádro.
Promnul jsem si čelo, Omnium mi mátlo myšlenky, už se chtělo řítit n-rozměrem. K tomu bylo
stvořeno.
„Proto tam byl Štít, měl si nás označkovat, pokud bychom unikli,“ vypustil jsem trochu
samomluvy. Pak jsem zvedl těžkou hlavu.
„Pancíř si musíme nechat. Prostě budeme muset být rychlí. A co nejdřív se ponořit. Nejlépe
ihned,“ přelétl jsem pohledem po mé skromné posádce. Ztracenec seděl v křesle a díval se kamsi mimo
mě, opravdu ztracený. V myšlenkách. Slizoun rozpačitě kýval chobotem. Prostě výborná podpora, všichni
na jedné lodi a tak dál. S tou lodí to tedy byla pravda, jen jinak, než bych chtěl. Naštěstí jsem Vznešený,
od přírody samotář. Kašlu na ně, přede mnou se právě otevírá poslední část Cesty.
Pokud mě budou vzbouření Služebnící následovat, jejich problém. Myslím, že na konci ponoru
budou mít svých starostí tolik, že po mně ani nevzdechnou. Konec váhání.
„Příprava k ponoru. Na můj pokyn.“
„Cyklotron nabíhá, zahájena iniciační fáze“
Opřel jsem se, Omnium pulzovalo v rytmu mých srdcí. Ploditel mě sledoval s nečitelným
výrazem. Dělal jsem, že ho nevnímám. Cesta, to je to jediné důležité. Její závěr si vyžádá veškeré
soustředění, co ho jen mám.
„Reaktivní pohon odstaven, rotace trupu v nominální hodnotě. Zahájena řízená emise n-částic.“
Ano, přiznávám, měl jsem trochu strach.
„Nárůst prostorové tenze na okraji disku dvacet jednotek, sféra poruchy se rozšiřuje.“
Ale také nadšení a nedočkavost.
„Sféra dokončena, trup zapouzdřen. Tenze padesát jednotek. Vně EM pásu zachycena zóna
dilatace času, vykazuje kaskádový nárůst. Ponor připraven na tvůj pokyn.“
Můj osud. Je to tady.
„Ponor!“
ʘ
Zapovězený kurs, přímo ke středu galaxie. Omnium pulzovalo, mé myšlenky se zostřily a zaniklo
vše krom stále rychleji a těsněji se míhajících gravitačních pastí. Vybuchovaly častěji a blíže, překrývaly
se, jejich lačné pařáty byly všude.
Rozpouštěl jsem se v nekonečném uhýbání, únicích a kličkování. Hučení cyklotronu se stalo mým
dechem, zběsilé svíjení nepojmenovaných částic na hranách trupu pohlazením rodného močálu na mé
čerstvě vylíhlé kůži, hladové oči gravitačních singularit stínem neviděných dravců v houstnoucí džungli.
Omnium hřálo, Omnium vyplňovalo svět. A já se řítil dál a dál. Mimo veškerá povolená teritoria, pryč od
známých ostrovů hmoty v prázdnotě. Skrz poslední hranici vytýčenou koncilem, propadl jsem hrdlem,
být ještě někdo, kdo by mě hnal k odpovědnosti. A pořád se hnal dál.
Až tam, kde byl neviděný střed těla galaxie, čep, na kterém se celý ten zářivý kontinent
v nepředstavitelném oceánu temnoty otáčel.
Prorazil jsem hustá oblaka mezihvězdného plynu, temná molekulární mračna, ty zárodečné
močály nových světů.
A dosáhl prvního postupného cíle. Omnium si vydechlo a zklidnilo se.
Vynořili jsme se.
Do záře stovek velkých hvězd, rodících se v okolních věžích a chapadlech oblaků prachu a plynu,
všechny, jako tápající ruce umírajících nataženy ve směru naší Cesty.
Hvězdný boom, vyhnaný do naprostého šílenství obludnou příšerou tam kdesi vepředu, stále
mimo náš dohled. Tam, kde za dalšími temnými oblaky hnízdilo jádro galaxie. Dech té věci byl tak silný,
že stahoval mezihvězdnou hmotu, stlačoval ji, vytvářel rázy a kolaboval jí do stovek, tisíců protohvězd.
Třesoucí se rukou jsem přejel po obličeji, nejistý, zda jej stále mám. V mysli se mi míhaly
vzpomínky na náš let, ztráta vlastního já, proměna v čirý pohyb, blesk, kličkující mezi lačnou zkázou
všude kolem. Žádná minulost, beze strachu a bez schopnosti přijmout něco tak abstraktního, jako
představa budoucnosti. Nekonečné teď.
Zatracenec mě pohladil po rameni.
„Odpočiň si, Zářivý, naber sil.“
Setřásl jsem jeho jemnou ruku, tu horkou, k zbláznění příjemnou věc.
„Ne,“ zavrčel jsem.
„Musíme dál, kolem narůstá dilatace času, čím blíže jsme našemu cíli. Náš čas se zpomaluje a
Služebníci budou v předstihu. Už teď je jedna naše minuta, deset jejich. Soumrak tu může být každou
chvíli,“ pokračoval jsem přerývavě a zároveň zadal příkaz k novému ponoru.
Plodič se stáhl, jen jsem zahlédl jeho smutný výraz a jaksi smířené pokývnutí. Slizoun se krčil
v rohu, ani nedutal. Snad byl vyděšený okolní hustou sítí hvězd, tak jinou, než naše bezpečné končiny.
Bylo mi to jedno, jediné důležité byl tepot Omnia a má Cesta. Děsil jsem se jejího konce a zároveň se
nemohl dočkat.
Až to uvidím na vlastní oči.
Lovec odříkal svou litanii, své vzývání sil za oponou našeho časoprostoru.
Stvrdil jsem ji magickým slovem, klíčem k bráně do děsivé říše hladových monster.
„Ponor.“
ʘ
Koráb se vynořil, ostré zakvílení detektorů se do mé duše zarylo jako rozžhavený hrot. Blízká
trojice kolabujících hvězd hojně zalévala okolí tvrdým zářením, mezi nimi vířil malý, velmi těžký trpaslík a
průběžně nasával proudy hmoty z nafouklých partnerů toho smrtícího tance. Lovec byl obklopen
vzdálenými vlákny plazmy, plynoucími od mučených rudých obrů k malému otesánkovi. Se zasténáním
jsem zachrčel:
„Připravit ponor,“ až jsem se zajíkl. Byl jsem vyčerpaný, viděl jsem dvojitě, ale museli jsme
pokračovat. Bylo jen otázkou času, než dosáhne masa hmoty, shromažďující se na povrchu trpaslíka
kritické hodnoty a on vychrlí v explozi vlnu zničující energie do blízkého okolí. Možná se to už stalo, byli
jsme od něj přes půl světelného roku. Možná se sem už žene vlna smrti, jen ji ještě nevidíme.
Ve vzdálenějším okolí pomrkávaly, planuly či přímo hněvivě pulzovaly tisíce hvězd. Tak blízko
sebe, že až oči přecházely z toho slévajícího se jasu.
Už brzy dorazíme k poslednímu předělu prachoplynných mračen. A za nimi se střetneme s mou
nemesis.
Plodič se na mě díval, ale nedokázal jsem z jeho tváře nic vyčíst. Možná mi bránila jen má únava
a neustávající tepot Omnia.
Naklonil jsem se kupředu, nedočkavě čekající na závěr přípravy ke vstupu do n-prostoru.
„Ponor.“
ʘ
Tiše jsme se vznášeli v záhybu obřího mezihvězdného mračna. Chráněni před zářením, a jinými
hrůzami stěsnaného, kypícího prostoru vnitřní části galaxie. Za touto bariérou už budu čelit mému
objevu, ve vší jeho nepředstavitelné hrůze a nádheře.
Jádro komunikovalo i přímo s Omniem a připravovalo jej na závěrečnou část cesty. Na můj
vyzývavý pohled tváří tvář té věci za oponou, v centru galaxie.
Odpočíval jsem, už se to nedalo odkládat. Lovec neustále hlídal naše okolí, pokud by se za námi
Soumrak vydal, mohl tu být kdykoliv. Nyní už dilatace byla jedna ke stu. Měli tam vzadu spoustu času se
na nás připravit. Jediné v co jsem mohl doufat, bylo, že si ti Služebníci nebyli vědomi sílícího zkreslení
času směrem k centru galaxie. Snad jsem o tom věděl jen já, díky mému výzkumu před lety. A oni se
vydali za námi ihned, nepřipravení na zničující prostředí nahuštěných hvězd. Má stopa z označkovaného
pancíře je provede n-rozměrem, ale při vynoření by mohli potkat nějaké nepříjemné překvapení. Doufal
jsem v to.
Plodič ke mně přišel a dal mi ruku na rameno. Pomalu, jako proti své vůli jsem mu jemnou dlaň
sevřel.
„Jsi unavený,“ zašeptal a jemně mi rameno sevřel. Zasténal jsem. Prý unavený. Byl jsem k smrti
vyčerpaný, ale čas už nebyl na mé straně. On vlastně nikdy nebyl.
„Musíme dál, jen chvilku si odpočinu,“ zachrčel jsem, neschopný ani pořádně mluvit. Plodič
pokýval hlavou a pomalu spustil ruku.
„Už brzy se ocitneš před svým osudem,“ prohodil bez nějakého citového zabarvení.
Pokýval jsem hlavou. Osud. To znělo tak nějak patřičně. Omnium stále tepalo, jako neodbytný
metronom odtikávající chvíle do střetnutí s nevyhnutelným. Hlavou mi proudily vzpomínky. Myšlenky se
obracely do minulosti, jako bych měl poslední příležitost zrekapitulovat svůj život a uzavřít soubor. Ty
vzpomínky byly jako živé, viděl jsem toho, kým jsem byl, z povzdálí a zdál se mi tak cizí, vzdálený. Jako by
mě závěrečná cesta změnila. Ale bylo to hlavně Omniem, měnilo mou osobnost, rozmělňovalo osobní
touhy, sobecké cíle. Měnilo mě v cosi čistšího, chladnějšího. Nebránil jsem se tomu, tam na konci budu
potřebovat veškerou chladnokrevnost, kterou jen tvor jako já může mít.
„Tam na Thagaru, vzpomínám, jak jsem tě viděl poprvé,“ zašeptal jsem, napůl samomluvou,
napůl k Plodiči. „Plodič, mimo bláznivý rej nalétávajících soukmenovců. Místo aby se z jeho křídel a těla
řinul déšť hormonů a plodné šťávy na šílející Vznešené dole v bahně a vodě močálu, stál opodál na
zarostlém ostrůvku. Stejně jako já pouze sledoval slintající Vznešené, lapající s vystrčenými sosáky po
poletujících Plodičích. S jakýmsi odporem zíral na proudy živin a zárodků, padajících z křečí sevřených
sosáků do vod močálu, kde se v polévce života slučovaly s plodnou šťávou. Oba jsme jen stáli a nechápali
to šílenství.“ Zamračil jsem se, stržen vzpomínkou. „A pak jsem viděl to světlo v jeho očích, ten žár
intelektu. Bylo to jako magnet a železné piliny, nedalo se odolat. Pak jsem promluvil a on také. A i když
umlklo šílenství a unavení soukmenovci se vydali k domovům, stále jsme byli na tom ostrůvku. Ignorovali
jsme přicházející strážce potěru. A hovořili, snili, hleděli ke hvězdám. Pamatuji si to, jako by to bylo
včera...a přitom se to zároveň zdá tak dávno,“ dokončil jsem šeptem, ztracený v minulosti.
„Vzpomínám, já byl ten Plodič, a stále jsem,“ odpověděl Ztracenec. Pokýval jsem hlavou a další
proud vzpomínek, vybuzený Omniem mě pohltil.
„A pak jsem ho zradil, byly to temné roky. Lži a podvody. Vědomí strašné zkázy na konci té
stezky. Ale bylo to i snadné, stačilo si jen opakovat, že pokud se to neudělá, tak stejně všichni do
jednoho zahynou a s nimi i zbytek života v celé galaxii. Jen si to jeden musel opakovat, drmolit jako
litanii, až z toho šílel a budil se s těmi slovy na rtech, vytržený ze strašných snů o hnijících mrtvolách,
vyčítavých lebkách a dešti kostí.“
Plodič mě pohladil po hlavě, tápavě jsem tu ruku uchopil a silně přitiskl k tváři. Dál jsem drmolil,
jako šílený ten příběh Hledačova života. Každá vyřčená vzpomínka mě od něj vzdalovala, už to byl
cizinec, stín v mlze. Kdosi, koho jsem kdysi znal. Žádný sympaťák, žádný přítel. Byl to tvor, zahleděný do
temnoty, do všepohlcující propasti nejhlubší tmy. Tak hluboké, že spolkla všechny city a pouta. Díval se
do ní tak dlouho, až se kousek té temnoty přestěhoval očima přímo do jeho lebky.
Vzpomínání bylo jako trhat podebrané bodce ze sosáku, po pronesení se vzpomínka proměnila
v cár suchého listu a odlétla do dálky, kde už neměla sílu dál plachtit pralesem v mé hlavě a šustit tam
nepříjemným hlasem výčitek.
„Pak to přišlo, po pečlivě šlechtěných generacích se Služebníci konečně vrhli na svou oběť. Víš,
on tam byl, uprchl právě z velitelského křižníku, když pochopil, že mezi novou generací Služebníků jej nic
dobrého nečeká. Vyděšený sledoval z letounu jak na Thagar padají malá černá vajíčka, snášený obřími,
krutými motýly na orbitě. Kde to titěrné vajíčko dopadlo, tam vykvetla nádherná květina ohně. Stovky
kilometrů, obrácené v jediném výšlehu plamenů v prach a popel. Rodné močály, města, vznášející se
paláce. Vše se stalo prachem a stínem. A za vše mohl on. Tehdy bylo těžké opakovat litanii, těžké myslet
na vzdálenou hrozbu, ospravedlňující tu hrůzu dole, na světě, který zrodil jeho rasu, který mu dal život.
Pak se zas vrátily sny, jen to v nich nehnilo. Vznešení se rozpouštěli v plamenech, z paží opadávalo
zuhelnatělé maso. Všechny ty ruce ukazovaly na něj, zatímco z nebe s křikem padali Plodiči, křídla
v plamenech a nad nimi se valily vlny ohně nebesy.“
Plodič pohladil mou roztřesenou hlavu, já na to nereagoval. Už jsem mlčel, zlé vzpomínky
odplouvaly a já po dlouhé době volně dýchal. Už jsem skoro byl připravený pokračovat v Cestě.
„Já ti odpouštím, Hledači,“ zašeptal mi jemný hlas do zvukové blány. Zavřel jsem oči, něco se pod
dotekem toho sladkého dechu změnilo. Zbývající kámen z duše odpadl a já byl volný.
Mohl jsem udělat poslední krok.
Zahlédl jsem smutné a zapadlé oči mého Plodiče, mého souputníka na Cestě.
Usmál jsem se, už bylo všechno zlé pryč. Už nebyl Hledač, nebyl Zářivý, nebyl ani Vznešený.
Místo těch vybledlých stínů tu seděl Vyzyvatel osudu.
Byl jsem připravený stanout tomu neskutečnému molochu tam vepředu tváří v tvář.
Lovec zahájil procedury a já se pořád díval do Plodičovy tváře, na ten smutek, na tu podivnou
prázdnotu ve výrazu kolem úst.
„Ponor.“ Zašeptal jsem, pohlcený tlukotem Omnia.
Vyrazili jsme skrz poslední hradbu oblaků, přímo k příšeře, která určila osud můj i mé rasy.
ʘ
Nahuštěné hvězdy plály všude kolem, nestabilní, podivně rozostřené. Kolem nás se natahovala
vlákna prachoplynných mračen, směřovala kupředu, tažena k cíli naší Cesty. Hvězdy se bouřily a z jejich
povrchů se všude kolem táhly provázky plazmy, odnášené přitažlivou silou monstra před námi.
Bylo to obrovské, nepostižitelné běžnými smysly. Tiše jsem zíral na svůj osud. Obří sféru, kouli o
průměru tří set světelných let. Trůnila uprostřed galaxie, prakticky neviditelná v běžném světle. Její
povrch byl dokonalé zrcadlo bez poskvrny. Jen v místech, kde v ní pomalu mizely celé hvězdy, se vlnila a
ztrácela dokonale hladký, zrcadlový vzhled.
Ze vzdálenosti dvaceti světelných let jsme pozorovali monstrózní divadlo hvězdného požírače.
Gravitační vlny, jako pouhá vlákna omotaná kolem jednotlivých soustav, veškerá hmota byla tažena do
hladového chřtánu. A věc rostla, pomalu, ale nepopiratelně.
Když ji Hledač poprvé objevil z bezpečí okrajového ramene galaxie, byla to koule o průměru sta
světelných let, pamatuji si úžas toho, kterým jsem býval. Náhle dávaly smysl podivné údaje z pozorování
hvězd. Cosi je pomalu táhlo ke středu, nenápadně, jako v nepravidelných záškubech. Roky trvalo, než to
potvrdil, nebohý pozorovatel se zpečetěným osudem. Pak nakonec objevil ve vyzařovaných vlnách
podivný vzorec, opakující se, složitý a obtížně pochopitelný. Ale Hledači se zadařilo a v den, kdy rozluštil,
co hlas monstra křičí přes celou galaxii, byla jeho Cesta určena.
Nadechl jsem se a odpoutal z křesla. Plodič ztuhle stál a zíral na velkou obrazovku, v různých
barvách se na ní zobrazovalo několik druhů záření, podkreslené gravitačními poli a vlnami.
Přistoupil jsem k němu a položil mu ruku na rameno.
Trhl sebou a pak se ke mně otočil, ve tváři se mu zračil zmatek pocitů.
„Netušil jsem, jak obrovské to je. Jak děsivé,“ vydechl a znovu se otřásl, konce křídel zašustily na
podlaze.
Pomalu jsem se vrátil ke křeslu, tam jsem se otočil zpátky, přece jen jsem nechtěl provést
poslední ponor beze slova.
„Tak už snad vše chápeš, nemohl jsem jinak. Pokud to nezastavím, pozře to časem celou galaxii.
Teď se vydáme až k povrchu té sféry. Její gravitační vliv je přímo cílený na soustavy, nás nijak
neovlivňuje, vynoření bude pravděpodobně bezpečné.“
Plodič sevřel pěsti a křečovitě se napřímil ve svém křesle, zatímco jej poutal ochranný kokon.
Slizoun v pozadí jen chrčel a tiskl se do rohu, křeslo odmítl.
Já už jen mlčel, Omnium se chvělo nedočkavostí, tepot se třepetal, jako suchý list ve vichru.
„Ponor.“
ʘ
Viseli jsme pár stovek kilometrů od povrchu sféry. Před námi do všech stran ubíhala hladká
plocha, věrně zrcadlící
Sledoval jsem prolínající se vzorec záření, modulované, procházející celým spektrem, zakončené
gravitačním impulzem. Kolikrát v minulosti Hledač pátral, zda se nemýlí. Ani teď se nedalo jinak, než
přijmout správnost původního výsledku.
Otočil jsem se ke dvěma zbylým bytostem na palubě mé lodi.
„Stále se opakuje jeden vzorec. Ta věc jej donekonečna vysílá do celé galaxie, po strunách,
kterými poutá každou soustavu, každý oblak plynu se šíří n-rozměrem až do nejzazších koutů.“
Slizoun se otřásl, cosi zadrmolil a vyrazil pryč od obrazovky. Do bezpečí čtyř stěn biotechnického
oddělení.
Plodič zašeptal: „Já to vidím, ten vzor je fraktál, donekonečna se dělí na stejné vzorce a vzorečky.
A myslím, že tu strukturu poznávám, jen, nevím, zda je to možné,“ utichl, ztracený v úžasu. Chápal jsem
ho, cítil jsem se kdysi, když jsem byl ještě Hledačem, stejně. A až jsem zjistil ještě kousek navíc, cítil jsem
se ohromený mimo všechna měřítka.
„Ano, jen to řekni,“ postrčil jsem ho.
„Ten signál...je to genetický vzorec,“ zmateně zamrkal: „To je genová struktura Vznešených.“
Pokývl jsem: „Přesně tak, ta věc, zatímco požírá soustavu za soustavou, křičí do okolí jedinou
věc, kompletní genetický vzorec Vznešeného.“
„Co to znamená?“ Ztracenec byl úplně zmatený, nikdy jsem mu tenhle detail neřekl, nechtěl
jsem vypadat jako blázen.
„Znamená to, že tahle věc chce Vznešeného. Volá po něm. A, víš, je tu ještě jedna věc,“ na chvíli
jsem zmlkl, trochu rozpačitý.
Plodič mě vzal za ruku a podíval se mi do očí. Usmál jsem se do jasného tyrkysu jeho zornic,
konečně ze sebe shodím poslední břímě, tajemství, které mě děsilo dnem i nocí.
„Ten genetický vzorec je můj.“
Zůstal beze slova. Jen jeho ruka se křečovitě sevřela a křídla zmateně zatřepetala.
„Ano, také jsem tomu nemohl uvěřit. Ta obří věc chce mě. Ne, nevím, jak je to možné, ale je to
tak. Volá mě a celá galaxie je její rukojmí. Mohl jsem snad jednat jinak?“
Plodič pomalu zavrtěl hlavou.
„To jsem nevěděl, myslel jsem-,“ zmlkl.
„Že jsem prostě stižený mesiášským komplexem? Nevím, jak by to bylo, kdyby tam nebyl můj
vzorec. Jestli bych se sebral a zoufale se pokusil utéct. Ale prostě tam je a já musel vstoupit na Cestu,
nemohl jsem nechat tu sféru, aby kvůli mně zničila celou galaxii.“
Plodič mě pomalu pustil. Hleděli jsme si do očí, nějak nebylo co říct víc. Přerušil nás Lovec.
„Patrone, nepřítel ve vzdálenosti sto tisíc kilometrů. Právě se vynořil z n-prostoru.“
Chvíli ještě vládlo ticho, nějak jsem neměl žádnou emocionální odezvu.
„Je to Soumrak z Denosinu,“ dokončilo Jádro pochmurně.
Takže nás dohnali, už jsem si skoro myslel, že je po cestě potkala nehoda.
„Kdy dorazí na účinný dostřel?“
„Palubní zbraně za dvě hodiny a třicet minut, při maximálním výkonu jejich pohonu. Skokani nás
mohou zasáhnout za hodinu a tři minuty při maximálním využití jejich pohonných systémů, bez
ponechání rezervy pro manévry. “
Usmál jsem se: „To si buď jistý, že poletí, co to dá a dají do toho vše.“
Otočil jsem se k Plodiči.
„Už nemáme čas, můj okřídlený souputníku. Sejdeme se v hangáru, vezmi sebou Áčko.“
Asi něco ještě chtěl říct, ale já ho nenechal a chvátal jsem pryč.
ʘ
V hangáru jsem stál u připraveného letounu, matně jsem vzpomínal, jak jsem v něm odlétl
z olgenejanského exilu.
Díval jsme se na Slizouna a Ztracence. Pak jsem vytáhl injektor.
„Áčko, tohle je pro tebe,“ podal jsem mu dárek.
Vzal ho a nechápavě nakrčil chobot.
„je to kompletní dokumentace k syntéze Omnia. Měls pravdu, všechny rasy musejí mít možnost
se dotknout hvězd. A pokud tu věc nezastavím,“ pohlédl jsem mimoděk přes rameno, tam, kde za
trupem číhal galaktický moloch, „pak musejí mít všichni možnost uniknout. A jediná cesta je do jiné
galaxie, bez Omnia by to nedokázali. Ber.“
Slizoun cosi zabublal a sevřel injektor, jako by to byla největší svátost. Já už věnoval plnou
pozornost strnule stojícímu Plodiči, třas jeho křídel ho trochu zrazoval.
„A pro tebe, nejúžasnější z Plodičů, mám jen jedinou věc.“
Pohlédl jsem vzhůru ke stropu: „Lovče! Zastupujícím Patronem jmenuji Plodiče jménem
Ztracenec. Přijímáš?“
Chvíli bylo ticho a pak Jádro odpovědělo, tak nějak váhavě.
„Přijímám. Zastupující Patron Ztracenec, zaznamenáno.“
Podíval jsem se do očí Plodiče.
„A žádné hloupé hrdinství, upalujte domů. Lovec dokáže sledovat stopu částic z trupu.“
Plodič polkl, pak ke mně přistoupil a opřel si čelo o mé.
„Cesta, ta prokletá Cesta,“ zašeptal jen.
Pohladil jsem ho po hlavě a odstoupil. Přes tepot Omnia i můj nový klid to byla ta nejtěžší věc, co
jsem udělal.
Vyhoupl jsem se do letounu a naposledy se podíval na mou posádku. Cosi, co se mi formovalo
dlouho v mé mysli, vytrysklo ven:
„Vznešení měli být moudrými ochránci, ne vládci. Podívejte se na tu věc venku, v jejím stínu už
není rozdíl mezi mnou a vámi.“
Plodič jen pomalu přikývl a zatrylkoval: „Tak jsi pravil, Ochránče a my tvá slova rozneseme po
všech hvězdách.“
Poprvé jsem ho slyšel promluvit nahlas, měl jasný, melodický hlas. A já byl rád, že jsem ho
poznal.
Pak jsem vklouzl do letounu a vstup se zavřel.
ʘ
Vylétl jsem z Lovce a začal prudce akcelerovat směrem ke sféře, nechtěl jsem dovolit
pochybnostem, aby převládly.
Zrcadlová stěna, nepředstavitelně rozlehlá se rychle přibližovala. Sledoval jsem svůj odraz.
Omnium v mé hlavě začalo přes palubní systém vysílat můj genetický vzorec kódovaný podle diktátu
sféry.
Zrcadlo se začalo vlnit v místě mého odrazu. Čím blíže jsem byl, tím více se povrch propadal a
vytvářel trychtýř, ve kterém se mé odrazy násobily.
Rychle se prohloubil do tunelu, ve kterém se na všech stranách míhaly mé odrazy, jao bych už
dávno byl uvnitř.
Nadechl jsem se a sevřel pěsti.
Vlétl jsem do tunelu.
Má nová litanie mi duněla lebkou. Prosil jsem o slitování pro galaxii, vzýval milosrdenství.
Po všech stranách mě provázely mé odrazy. Stovky, tisíce letounů letěly se mnou. Stovky, tisíce
Ochránců směřovaly k cíli.
A pak zaplálo jasné světlo.
Bylo všude.
Kolem letounu.
V kokpitu.
V Omniu, jeho tepot se stal výtrysky oslnivých paprsků.
A v mé hlavě.
Hledač byl pryč.
Vyzyvatel kapituloval v tom jasném svitu.
Ochránce se vzepjal a byl pohlcen.
Světlo bylo všude a vším. Věčné a nekonečné.
ʘ
Epilog
Plodič usedl do křesla a sledoval, jak se sféra propadla a pohltila letoun. Ztracenec polkl. Pomalu
se opřel a uvolnil zaťaté pěsti.
Před jeho zraky se sféra na povrchu zbortila a zvrásnila, prozařující jakési tlumené světlo. Začala
se vzdalovat.
Zmenšovala se.
„Patrone, nepřítel se blíží. Skokani zatím neodpáleni. Mám připravit bojové protokoly?“
Plodič pomalu zavrtěl hlavou.
„Nebudeme bojovat.“
„Mám iniciovat cyklotron?“
„Ne, spoj mě se Soumrakem. Budeme hovořit.“
Lovec mlčel. Pak nakonec, trochu neochotně potvrdil rozkaz.
Uprostřed místnosti se objevil mihotavý sloup přenosu.
Pak se zablýskl a ozářen jemným světlem tam stál Služebník v bitevním pancíři.
„Loutkář už není,“ tiše pronesl Ztracenec.
Služebník se zamračil.
„Chtěli jsme pomstu, zničit jej. Kde máme jistotu, že je opravdu mrtvý?“
Plodič se opřel a s despektem ostře zatrylkoval:
„Copak se nesplnilo něco z toho, co jsem slíbil? Cožpak jsem vás zklamal, Svobodní? Slíbil jsem,
že budete svědky konce Loutkáře a tak se stalo.“
Válečník zaváhal a pak zabručel:
„Ne, Tvůrče, nezklamal, vše co jsi předpověděl, se vyplnilo,“ chvíli mlčel, pak se narovnal a
zachrčel: „Naše dohoda platí. Budeme tě očekávat na jednání rady. Jsme ti zavázáni.“
Tvůrce pokýval hlavou a rozprostřel křídla.
„Líhně jsou v pořádku?“
„Ano, Tvůrče, rodí se nové generace a náš vděk nezná mezí.“
Plodič přikývl a malý úsměv mu přelétl přes rty.
„Loutkář je pryč, ale já bych chtěl, abyste si na zasedání rady vyslechli nový příběh. Legendu o
Ochránci. A jeho poselství. Je velmi důležité pro budoucí generace.“
Svobodný překvapeně odvětil:
„Vyřídím tvá slova. Na Daghatu už čeká křižník spadající pod tvé velení, bude ti plně k dispozici.
Liga ti děkuje Tvůrče.“
A zmizel.
Plodič ještě chvíli zachmuřeně sledoval pomalu se zmenšující, zářící sféru. Pak si zavolal Slizouna.
„Áčko, chtěl bych tě požádat o pomoc.“
Slizoun tázavě nahnul chobot a vykulil oči na šťopkách.
Tvůrce pozvedl květinu, co sebou vzal ze své stanice.
„Jsou v ní ukryty mé a Hledačovy zárodky z dávných dob na Thagaru. Prosím, pomoz mi
vypěstovat novou, lepší rasu.“
„Omnium...bude pro všechny rasy?“ zabublal Slizoun.
„Ano, to ti slibuji.“
Áčko už beze slova převzal květinu a vydal se do biotechnického oddělení.
„Patrone, zradil jsi ho?“ zaduněl hlas Jádra.
Tvůrce zavřel oči a velmi unaveným hlasem zašeptal:
„Ne, já věřím, že ne. Jen jsem jeho osud využil, aby z něj vyrostlo něco velkého a dobrého. Přál
by si to. Vyšší cíl, víš? On to znal víc než dobře.“
Chvíli bylo ticho, pak se Lovec ozval.
„Myslím, že máš pravdu. Pochopil jsem, že chceš obnovit svou rasu.“
„Chci vytvořit lepší společnost, než tu minulou.“
„Já bych také něco chtěl.“
Tvůrce se usmál.
„Ty jsi zvláštní stroj, kolik z něj je vlastně v tobě?“
„Nevím, změnil jsem se. Jsem myslící stroj...a jsem osamělý. Chci obnovit doky na Selasaru. Chci,
aby se mezi hvězdami vznášely další myslící stroje. Pomůžeme ti s tvou novou společností, nebudeš
litovat. Ve jménu Ochránce.“
Tvůrce chvíli hleděl do prázdna.
„Kov nebo maso, kdoví, kde je vlastně ukrytá duše. Dobrá, ve jménu Ochránce.“
Tvůrce se konečně odvrátil od pohledu na sféru.
„Připrav ponor. Daghat a jeho rodné močály už čekají.“
O chvíli později koráb vyrazil k okraji galaxie a sféra se za jeho zádí dále bortila.
Zářící a tichá.
Až s posledním zábleskem zmizela.
Konec