pohádka

Mořské panny I.
Jana Trávníčková
Bylo jednou jedno království víl. V té době vypadaly víly
jako dnešní ženy. Každá víla se starala o jednu věc. Víly se
„líhly“ z vajíček různých květin. Tehdy se dožívaly 100 let.
Jednoho dne pocítila víla moří-Afra, že nadešla její
poslední hodinka. Vyšla ze svého paláce, ze skály, aby se
naposledy nadechla mořského vzduchu. Jak se procházela po
vlnách, spatřila hejno ryb, jejích služebnic.
„Služebnice moje, dobře jste mi sloužily, přejte si něco,
splním vám to.“ „Dej nám podobu víl.“ zněla odpověď. Víla
mávla kouzelnou hůlkou, ale její síla byla poloviční, a tak měly
ryby od shora po pás těla víl a od pasu dolů ocasní ploutev. A
víla moří se rozplynula v prach. Její pozůstatky odvál vítr.
Ryby, tedy teď už mořské panny, byly smrtí své paní
zasaženy, ale zároveň se radovaly, protože alespoň z poloviny
se splnil jejich sen, být podobné vílám. A ta „ocasní“ ploutev?
Ta jim vůbec nevadila. Mohly se pohodlně pohybovat ve
vodě.
„Měly bychom založit civilizaci!“ zvolala nadšeně jedna
mořská panna, Skarlet jí říkali. „Já postavím pomník na počest
naši paní.“ řekla Melánie.
Ale jen jedna mořská panna myslela nato nejdůležitější:
„Kdo bude teď vládnout?“ Všichni se podívali na Skarlet, která
tak moc toužila po civilizaci. „To není jenom tak, milá Skarlet.
Například si musíme zvolit vládkyni, která by zastupovala
Afru. Musíme si vymezit svoje území. Žraloci se budou chtít
určitě zabydlet na našem území. Máme zde dobré skrýše i
potravu. Musíme se bránit.“ řekla s povzdechem Lukrécie.
„Zvolíme si za vládkyni tebe, Lukrécie!“ Zvolala Skarlet a
všichni s ní souhlasili. Tak se Lukrécie ujala zatím vedení.
Všechny mořské panny se dohodly se na jménu své
podmořské civilizace: Amórie.
Lukrécie měla pravdu. Jakmile se žraloci dozvěděli, že
hejno rybích služebnic nemá ochranu, naplánovali útok. To
ještě nevěděli, že se ryby proměnily v mořské panny.
Lukrécie musela přemýšlet. Vplula do jedné mořské skály.
Bylo zde ticho. Lukrécie přemýšlela: „Žraloky samy
nepřemůžeme. Potřebovaly bychom nějakou kouzelnou věc.“
Jak tak přemýšlela, spatřila oslňující záři. A náhle
z jednoho kamene vykvetla podivná podmořská květina.
Lukrécie věděla, že to je kouzelná květina a ten, kdo ji utrhne,
má velkou moc. Opatrně uchopila květinu a odplula na
nádvoří svého sídla.
Když se všechny mořské panny seskupily, řekla Lukrécie:
„Jsme zachráněny! Našla jsem kouzelnou květinu! S její
pomocí se můžeme žralokům bránit.“ V tu připlula
Gvendolína. „Jen jestli to stihneme. Žraloci jsou u hranic!“
„Vyrážíme do boje!“ vzkřikla Lukrécie. Každá mořská panna
nasedla na svého delfína jako na koně, a vyrazily k hranicím
vyznačených kamennou hrází. Na jednom místě už byla
probořená. Ale žraloci nikde.
Až k večeru se z poza hráze vyřítila žraločí legie. Lukrécie
zvedla nad hlavu kouzelný květ. „Za naši říši!“ A z kouzelné
květiny se vyrojila růžová záře, která skočila do tlam
nenasytných žraloků. Velice je pusa pálila a tak prchali jako o
závod. „Zvítězily jsme!“ ozývalo se ze všech stran. Celý průvod
se vypravil zpět k paláci.
Ale jaké to překvapení! Po nádvoří proplouvaly jakoby nic
chobotnice. „Toto je náš palác!“ vykřikla rozzlobeně Skarlet.
„Radím vám, odejděte po dobrém, jinak se vám nepovede
dobře.“ Řekla Melánie, která byla mírnější povahy. Ale
tvrdohlavé chobotnice jakoby neslyšely. Kouzelná květina
pomohla podruhé. Růžová záře se proměnila v mořské víry,
které chobotnice odplavila. Mořské panny měly zpět svůj
palác i zemi. Co je čeká příště?
 VÍLA MOŘÍ-AFRA
 VŮDKYNĚ LUKRÉCIE
S KOUZELNÝM KVĚTEM
MELÁNIE-POSTAVILA POMNÍK NA
POČEST AFRY
Gvendolína
GVENDOLÍNA
SKARLET- TOUŽILA PO CIVILIZACI