Poštovní známka

Poštovní známka
Jednou tě napadne,
že jsi poštovní známka
a čísi jazyk tě olízne
a pošle spolu s dopisem někam...
Napadne tě, že ten jazyk
je tatínka nebo maminky,
nebo líp – syna a dcery,
a že je to dobrá volba.
Napadne tě, že jsi jen pouhá
známka a kam dorazíš, záleží
na adrese napsané na dopise.
Možná tě napadne, že čím
dražší budeš, tím tě čeká delší
cesta, možná za hranice země,
nebo za hranice kontinentů.
A pak tě napadne, že bude lepší
být na balíku. Na nádraží tě
opatrně ponesou a předají výpravčímu
dlouhémo rychlíku, kde se budeš
natřásat. Také tě napadne, že
obal balíku brzo rozrhají a ty
skončíš v koši. Bude lepší být
asi drahá známka na dopise.
Dostaneš se do rukou velkého
filatelisty v daleké zemi. Nejlépe
na východě, tam jsou hladový
po takových známkách a dali
by za tebe život (obrazně, známko).
Napadne tě, že budeš milován
filatelistou. Nespustí z tebe oči.
Budeš ho těšit až do skončení
jeho dlouhého života.
Také tě napadne, že být obyčejnou
známkou a doručit svůj dopis dobře
je akorát. Napadne tě, že nemůžeš
dopis nedoručit nedobře.
Jsou známky bez ceny. Jsou takové.
Teprve filatelista je ocení.
Napadne tě, že jsi jako malý
kluk odlepoval známky z dopisů
a pohledů nad kouřící konývkou
a bylo to krásné.
A pak tě napadne, že jsi nebyl
malý kluk, který odlepoval známky.
A že jsem to byl já, kdo se nechal
poznat. A že je to pro tebe
neznámé. A pro mě jsi ty
neznámý.
Napadne tě také, že všechny
známky jsou a žádná se neztratila.
A že budou nové. Nové zprávy,
nové dopisy, jazyky, co oblíznou
jednu stranu a tu přiloží na
papír a přitisknou barevný obrázek
tak, že ho skryjí rukama jen na chvíli.
Uvědomíš si, že jsou také mistři,
co tě namalovali. Že jsou ti,
co tě vytiskli a ti, co tě prodali.
Že někomu patříš, aniž by si
pocítil pouto.
(28. ledna 2004, Ostrava)