nevadnoucí karafiáty - Univerzita Hradec Králové
Transkript
Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * NEVADNOUCÍ KARAFIÁTY Před třiceti lety zvítězila v Portugalsku revoluce Jan Klíma Před půlnocí 24. dubna 1974 se z rozhlasové vysílačky Emissores Associados de Lisboa ozvalo: „Je za pět minut jedenáct. Zazpívá vám Paulo de Carvalho z Eurofestivalu 74. Potom, co vám dám sbohem.“ Byl to první signál pro zasvěcené jednotky. Velení povstaleckých sil a letecká základna zahájily přípravy k akci a očekávaly druhý signál. Přišel 20 minut po půlnoci. Stanice Renascença zahrála zakázanou píseň oblíbeného písničkáře Josého Afonsa Grândola Vila Morena. Většina Portugalců stále odpočívala a netušila, co se děje. Až o půl osmé ráno dne 25. dubna 1974 přečetl Luís Filipe Rocha do rozhlasových mikrofonů informaci, na kterou všichni čekali už léta: „Dnes ráno zahájily ozbrojené síly řadu akcí směřujících k osvobození země od režimu, který ji už dlouho ovládá.“ Po Lisabonu a velkých portugalských městech v té době vítězně postupoval nekrvavý převrat. Protože si vojáci demonstrativně vetkli květy do hlavní samopalů, vešlo odstranění jednoho z posledních evropských autoritativních systémů do historie jako „Karafiátová revoluce“. Marcelismus bez reforem Po čtyřiceti letech zvláštní osobní diktatury devětasedmdesátiletý portugalský předseda rady ministrů (užší vlády) António de Oliveira Salazar 3. srpna 1968 spadl ve svém sídle v Estorilu ze skládací židle. Úder do hlavy přivodil hematom, který sice lékaři 7. září odsáli, ale mozková příhoda ze 16. září vyřadila diktátora z politiky. Překvapený prezident republiky, admirál Américo Tomás čekal na posudky lékařů, než si dovolil ustanovit nového premiéra. Už 27. září se však Salazarův nástupce musel chopit řízení kabinetu. Nový předseda vlády Marcelo Caetano byl celým svým životem spjat se salazarismem; první významné posty získal v totalitní Portugalské mládeži (Mocidade Portuguesa), později v jediné preferované politické straně, Národním svazu (União Nacional). Na druhé straně byl vynikající právník a jako akademický funkcionář před několika lety otevřeně protestoval proti represím politické policie PIDE mezi vysokoškoláky. Caetanova volba tedy měla zajistit jak kontinuitu nacionalistického a korporativistického režimu, který vznikl v meziválečné době, tak http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * modernizaci nefunkčního systému. K inovaci se nabízelo přijetí španělského modelu pozdního frankismu, který přes zachování osobního rozhodování a tvrdou perzekuci oponentů, zejména komunistů, vsadil na ekonomický rozvoj a otevřenost vůči západním investicím. Portugalsko ovšem řešilo zcela jiné zásadní problémy než sousední Španělsko. Francisco Franco trval na rozvoji unitárního státu budovaného podle hesla España una, grande, libre (Španělsko jednotné, velké, svobodné), nikoli na zachování zbytků impéria. Španělsko oželelo roku 1956 svou část Maroka, ačkoli se Franco pyšnil exotikou osobní „marocké gardy“, bez problémů se v roce 1968 zřeklo Rovníkové Guineje. Naproti tomu smyslem celé dlouhé Salazarovy epochy se stala obhajoba imperiální státní ideje zakotvené v ústavě z roku 1933 a v ústavním dodatku z roku 1951; všechny zbytky dávné koloniální říše tvořily podle této koncepce provincie unitárního státu. Jakmile 4. února 1961 začala v Luandě ozbrojená konfrontace mezi portugalským státem a nacionalistickými skupinami v koloniích, byla „integralistická“ státní idea otřesena obrovskou podporou, které se odboji v Angole, Portugalské Guineji a Mosambiku dostávalo z Východu, Západu i ze strany rozvojových zemí. Veškerá energie evropského Portugalska byla vynakládána na koloniální válku, která sice mohla být na konkrétních bojištích vyhrána, ale tím jen oddalovala jediné politické řešení, které byl světový řád ochoten připustit: dekolonizaci. Namísto konsolidace a rozkvětu nadcházelo tedy po těžkých obdobích hospodářské krize, válečné blokády a nevalné poválečné konsolidace pro Portugalsko bezvýchodné obhajování mýtu portugalské velikosti. Už anexe takzvané Portugalské Indie 18. a 19. prosince 1961 armádou Indické republiky ukázala, že nelze pokračovat v koloniální tradici, která sice vykazovala některá pozitiva jako multikulturalitu nebo splývání ras, ale v zásadě oponovala trendu světového vývoje. Kdyby měl Marcelo Caetano skutečně Portugalsko modernizovat, musel by vyřešit – kromě mnoha méně významných - tři zásadní otázky. Nejprve by musel rozrušit soustavu petrifikovaných salazaristických institucí ovládaných úzkou skupinou funkcionářů Národního svazu. Vzájemně propojená stavba se opírala o tak kuriózní relikty meziválečné ideologie, jako byla parlamentní Komora korporací se značnými pravomocemi, i o zdegenerované totalitní organizace, do nichž byli kdysi zahnáni odboráři, chlapci, dívky, ženy, studenti, adepti politiky i vyznavači branných sportů. Premiér by musel také rázně ukončit koloniální válku. Na třech frontách v Guineji, Angole i Mosambiku však nebylo dost dobře možné úplně vyloučit rozptýlenou partyzánskou válku masivně podporovanou zvenčí, navíc rozsáhlá podpora koloniální myšlence nedovolovala premiérovi ustoupit od imperiální ideje. Poslední zásadní problém představovala politická policie PIDE (Polícia Internacional e de Defesa do http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Estado). Tou měrou, jak od druhé světové války ztrácel autoritativní systém podporu i smysl, se zvyšovaly pravomoci PIDE. Ta se stala postrachem všech Portugalců i nacionalistů v zámoří, její koncentrační tábory na Azorech, ve věznici Aljube v Lisabonu, v pevnostech Caxias nebo Peniche, v kapverdském Tarrafalu i v „trestných koloniích“ v Angole, Mosambiku a na São Tomé byly známé mučením, nerespektováním lidských práv a možností prodlužovat vazbu bez jakékoli obžaloby. Represe proti skutečným i domnělým oponentům a cenzura sdělovacích prostředků každodenně ztrpčovaly Portugalcům život a vyvolávaly atmosféru strachu; stalo se zřejmé, že právě privilegované postavení PIDE umožňuje přetrvávání nedemokratického antiparlamentárního systému. Nový předseda vlády svázaný tuhým předivem institucí i osobních vazeb, které nemohl přetrhat, v reformách neuspěl. Změnil poněkud rétoriku, namísto Salazarova „Nového státu“ se zmiňoval o svém „Sociálním státu“, povolil návrat socialistického předáka Mária Soarese do vlasti. Represe PIDE však okamžitě rozmetaly naděje na „marcelistické otevření“ (abertura marcelista) systému a vyvolaly ještě koncem roku 1968 protesty „pokrokových katolíků“ i univerzitních studentů. Caetano tedy v listopadu 1969 nahradil nenáviděnou PIDE „Hlavním vedením bezpečnosti“ – DGS (Direcção Geral de Segurança), ale na podstatě, podřízení Ministerstvu vnitra i na praxi této policejní složky se vlastně nic nezměnilo. DGS dál tvrdě pronásledovala levicové opozičníky a studenty. Cenzurovala tisk do nejmenších podrobností, list Expresso měl problémy, když napsal, že rozloha Portugalska činí 89 000 km2 – opomenul totiž ostrovy v Atlantiku a hlavně obrovskou rozlohu zámořských „provincií“. Ještě v dubnu roku 1974 varovala DGS veřejnost, že „od počátku měsíce se projevila značná aktivita některých komunistických organizací při šíření letáků a dalších propagandistických materiálů vyzývajících k revolučním vystoupením na 1. máje.“ Přechod některých ultralevicových organizací na ozbrojené formy boje proti režimu spíše legitimizoval perzekuci DGS. Parlamentní volby v říjnu 1969 opakovaly schéma jediné kandidátky UN a omezení volební účasti na pouhých 20 % obyvatel; nepřinesly tedy nástup nové generace politiků ani reformu zprofanované ideologie. Ryze formální bylo následné přejmenování Národního svazu na Národní lidovou akci (ANP – Acção Nacional Popular). Jako nedostatečnou přijali Portugalci devátou revizi portugalské ústavy ze 16. srpna 1971, v níž nenašly uplatnění ani mírně reformní návrhy „liberálního křídla“ vládnoucí strany. Zámořským územím nabídl Caetano jen nevýznamné možnosti autonomie; formálně se sice Angola a Mosambik nazývaly od roku 1973 „státy“ a zde i ve všech ostatních zámořských teritoriích bylo posíleno zastoupení domorodců, ale neřešilo to ani koloniální válku ani definitivní statut zámoří za http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * naléhavého světového tlaku na dekolonizaci. Na druhé straně se bělošské menšiny v Angole i Mosambiku začaly inspirovat „rhodéskou cestou“ jednostranné nezávislosti, protože Lisabon nedokázal zajistit bezpečnost, rozvoj ani perspektivu rozsáhlých zámořských zemí. Opětné „zvolení“ 78letého admirála América Tomáse prezidentem republiky úzkým kolegiem volitelů 25. července 1972 symbolizovalo zastaralost režimu. „Marcelismus“, který se mohl stát přechodem od salazarismu k demokracii, nenaplnil naděje na změnu. Odhalil se jako pouhý postsalazarismus a musel být odstraněn. Jednou ze závažných příčin dlouhé historie autoritativního režimu v Portugalsku byla naprostá nejednotnost opozice. Od vojenského převratu v roce 1926 až do pádu Marcela Caetana v roce 1974 nebyla řada společenských a zájmových skupin s diktaturou premiéra Salazara a poté Caetana spokojena. Opozice se však příkře dělila na vojenskou a civilní, po druhé světové válce na provýchodní a prozápadní, na komunistickou a demokratickou, nikdy nebyla schopna jakékoli koordinované akce. Všechny složky opozice se shodovaly v jediném bodu: odsuzovaly koloniální válku (nikoli proto, že by žádaly pro zámoří nezávislost). Roli likvidátora režimu tedy musela převzít armáda, jediná celostátní organizace disponující potřebnou silou. Armáda sice kdysi stála u počátků nedemokratického režimu, ale nyní mohla protiválečným postojem sjednotit všechny opoziční směry. Po třinácti letech krvavé koloniální války byly portugalské ozbrojené síly morálně otřeseny. V Angole a Mosambiku se sice nedočkaly porážky, ale nemohly ani zabránit všeobecné destabilizaci; zato guinejští partyzáni vybavení nejnovějšími sovětskými zbraněmi zahnali portugalské vojáky do několika kasáren a kontrolu většiny území korunovali 24. září 1973 jednostranným vyhlášením nezávislosti Guineje-Bissau. Mezi vojíny, nižší i vyšší důstojníky portugalské armády po celá léta pronikala levicová rétorika afrických nacionalistů; Cabralova PAIGC v Portugalské Guineji, Netova MPLA v Angole a Machelovo FRELIMO v Mosambiku šířily i mezi portugalskými pěšáky, letci a námořníky teorie třídního bratrství, komunistické revoluce a spravedlivého světa po provedení revoluce, dekolonizace a zásadní změny režimu. Právě v Africe, nejzřetelněji v Guineji, se zformovalo „hnutí kapitánů“, které začalo organizovat ráznou protirežimní opozici. Jakou revoluci? Ani portugalská armáda nebyla ve svých názorech jednotná. Za hluboké krize režimu a bezvýchodnosti koloniální politiky podporovala řada důstojníků bezvýhradně ideu zachování impéria všemi prostředky. „Hnutí kapitánů“ však postupně sílilo. V říjnu roku 1973 si zvolilo http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Koordinační komisi jako orgán, který měl řídit protivládní odpor. Teprve 24. listopadu na schůzce v Estorilu však Hnutí poprvé překonalo platformu požadavků a nastolilo jasné cíle: ukončit koloniální válku a nastolit svobodný demokratický režim. To znamenalo svrhnout Caetanovu vládu a celou soustavu postsalazaristických institucí. K tomuto cíli měla dopomoci nová Koordinační komise 19 důstojníků zvolená 1. prosince 1973 v Óbidosu. Koordinační orgán se sešel 8. prosince, aby zvolil výkonný výbor (Vasco Lourenço, Otelo Saraiva de Carvalho, Vítor Alves) a ustavil několik speciálních komisí pověřených přípravou vojenského převratu. Nebyla to však jediná armádní iniciativa. Konzervativci připravovali svůj vlastní převrat. Generál Kaúlza de Arriaga známý svými úspěchy v koloniální válce nebo bývalý guvernér několika kolonií Silvino Silvério Marques opření o přátele považovali Caetana za příliš slabého. Aby zvrátili tlak levice, hodlali nejprve zlikvidovat generály Costu Gomese a Antónia Spínolu a potom nastolit tvrdý kurs. Ultrakonzervativní směr se však nedokázal účinně zorganizovat, chtěl pouze využít vojenské mašinérie fungující v zásadě v intencích vládní politiky. Potvrdilo se však, že ústředním problémem je koloniální otázka. Proto Hnutí kapitánů zahájilo 23. ledna 1974 informační kampaň odhalující ztroskotání „zámořské politiky řežimu“ a varující před nastolením bělošských režimů podobných jihoafrickému apartheidu v Mosambiku a v Angole. Kniha zasloužilého guinejského reformního guvernéra, generála Antónia Spínoly Portugalsko a budoucnost zapůsobila ihned po svém zveřejnění 23. února 1974 jako rozbuška: po odsudku neúčinné koloniální politiky Spínola žádal liberalizaci režimu, přidružení k Evropskému hospodářskému společenství a přetvoření impéria na federaci víceméně nezávislých států. Tak na veřejnost pronikly logické a široce pochopitelné názory schopné zajistit širokou podporu případné armádní akci. Na schůzi v Cascaisu se Hnutí kapitánů 5. března přejmenovalo na „Hnutí ozbrojených sil“ (MFA – Movimento das Forças Armadas). Byl zde schválen základní programový dokument „Hnutí, ozbrojené síly a národ“, který měl být šířen po kasárnách mezi vojáky. Zároveň vedení navázalo styky s opozičními politickými stranami a hnutími. Události se zrychlily, zatím však nebylo jasné, zda se prosadí ultrakonzervativní nebo naopak levicové pojetí převratu. Spolek válečných veteránů naznačil první alternativu, když svolal shromáždění, které vládu i válku v Africe podpořilo a vydalo provolání Nebudeme generací zrádců. Ale tato iniciativa nijak neovlivnila většinu vojáků a důstojníků. Vláda podráždila ozbrojené síly tím, že generály Francisca da Costu Gomese a Antónia de Spínolu, kteří se 14. března nedostavili na důstojnické shromáždění podporující „zámořskou politiku“ vlády, zbavila funkcí velitele a zástupce velitele generálního štábu armády. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Právě to podnítilo Spínolovy stoupence, aby už vystoupili. Ale izolovaný pokus o povstání 5. pluku pěchoty dislokovaného v Caldas da Rainha 16. března skončil porážkou a zatčením 33 důstojníků. Vláda se domnívala, že se tím zbavila oponentů. Koordinační komise MFA se však z neúspěchu poučila a přitvrdila své cíle. Především však musela překonat obavy z dalšího neúspěchu, proto přijala systém hesel šířených rozhlasem po celém území státu. Na poslední tajné schůzce 24. března se vůdci revolučního štábu rozhodli provést dobře organizovaný převrat v týdnu od 20. do 27. dubna 1974. Konkretizovaný operační plán odevzdal major Otelo Saraiva de Carvalho 23. dubna poslům v zalepených obálkách. Důvěrníci se měli prokázat výtiskem novin Época a předat instrukce předpokládající provedení převratu v noci z 24. na 25. duben 1974. Velitelé rozhodujících vojenských složek Vasco Lourenço a Melo Antunes dostali téhož 23. dubna od Otela Saraivy telegram: „Tetička Aurora odjíždí do USA 25 03 00. S pozdravem bratranec António.“ S několika důstojníky se setkal Otelo Saraiva osobně. Předal pokyny, zajistil si nečinnost letectva a ověřil si, že většina posádek půjde do revoluce. Akce mohla začít. Potlesk pro vojáky Už po prvním rozhlasovém signálu, po druhé hodině ráno, se dal do pohybu pluk dislokovaný v Mafře. Kapitáni Rodrigues, Ajuda a Albuquerque vedli jednotky k Lisabonu s cílem obsadit letiště. Další jednotky z okolí Lisabonu vyrazily obsadit státní rozhlasovou vysílačku. Jednotky z Tancosu a pluk ze Santa Margaridy zahájily přesun k obsazení strategického mostu přes Tejo ve Vila Franca de Xira a k posílení povstaleckých sil v Lisabonu. Další jednotka zaujala výšinu pod monumentem Krista na jižním břehu ústí Teja v Lisabonu. Už ve tři hodiny ráno bylo zřejmé, že se úkoly daří, rota Teófila Benta se zmocnila i televize. Po čtvrt na čtyři zachytili povstalci telefonický rozhovor mezi ministrem pozemních sil a ministrem obrany. Dva muži, kteří měli bránit Caetanův režim, se ujišťovali, že neexistuje „žádný problém nikde po celé zemi.“ V té době revoluce bez výstřelu vítězně postupovala. Po čtvrté hodině ranní obsadili povstalci lisabonské letiště a jejich „Vysílač svobody“ se obrátil na občany, aby nevycházeli z domů a zachovali naprostý klid. Ačkoli revolucionáři už několikrát narazili na vojáky a policisty věrné vládě nebo váhající, teprve po druhé rozhlasové informaci MFA se o převratu ujistili představitelé režimu. Ředitel DGS Silva Pais volal před pátou hodinou Marcelu Caetanovi: „Pane předsedo, revoluce je v ulicích…“ Ministři okamžitě svolávali věrné jednotky. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Salgueiro Maia hnal ze Santarému svých 10 obrněných transportérů, 12 nákladních vozů, dvě sanitky, jeden džíp a jeden rekognoskační automobil, aby obsadil v Lisabonu Portugalskou banku a Obchodní náměstí v srdci hlavního města. Strážníci Policie veřejné bezpečnosti (PSP – Polícia da Segurança Pública), kteří tu patrolovali, nejenže nevystoupili proti vojákům, ale pomohli jim obsadit prostor a hlídat ho před civilisty, kteří by mohli přijít k úhoně. Caetano se v kasárnách Národní republikánské gardy (GNR – Guarda Nacional Republicana) na Karmelitánském náměstí (Largo do Carmo) obklopil svými lidmi a pověřil vojenského podvelitele Lisabonu Junqueiru Reise protiútokem. Ale vládní síly už pociťovaly obklíčení. Zejména z pozic pod sochou Krista Krále mohli povstalci blokovat most přes Tejo a tím spojení mezi severem a jihem země, mohli odtud střílet na lodi kotvící v rozšířeném estuáriu řeky. Mohli také snadno sestřelit kterýkoli vrtulník, který by se pokusil bombardovat povstalecké síly na Obchodním náměstí. Po sedmé hodině se k tomuto neuralgickému místu blížila rekognoskační jednotka vládního 7. jízdního pluku. Jejich veliteli však nezbylo, než se bez podpory vzdát. Hned poté se objevily čety GNR, ale tváří v tvář vojákům z místa utekly. Kapitán Maltez Soares z PSP naopak nabídl své muže povstalcům. Ale povstalci ještě neměli vyhráno. Kolem deváté hodiny začaly v ulicích vyvolávat nepřehledný chaos lidé valící se do pekáren a k benzinovým pumpám. Velitel střeleckého pluku Pinheiro de Azevedo poslal jednu četu obklíčit sídlo DGS na ulici Antónia Marii Cardosa. Ta však cíle nedosáhla. Po deváté hodině se do ústí Teja přímo před obrněné transportéry Salgueiry Maii začala přesouvat fregata Almirante Gago Coutinho. Velitel dostal rozkaz zahájit palbu na „rebely“. Zmatek na palubě nakonec skončil tím, k čemu se zasvěcení velitelé válečného loďstva předem zavázali: námořníci odmítli střílet. Junqueira Reis tedy vsadil na útok pěchoty. Rozdělil vládní síly do dvou operačních skupin; jednu poslal po nábřeží proti jednotkám Salgueiry Maii, druhou sám vedl z druhé strany ulicí Arzenálu. Vojáci z první skupiny, příslušníci 7. jízdního pluku, celou akci rozhodli: namísto střelby se kamarádům vzdali. Junqueira Reis se však se svými lidmi vzdát odmítl. Hodiny ukazovaly jedenáct, vládní síly se rozpouštěly a na Obchodním náměstí a v přilehlých ulicích se už tísnily davy civilistů. Všichni hlasitě vyjadřovali své sympatie revolucionářům. Rozhodující strategické body zůstávaly pod kontrolou povstalců, Jaime Neves dal velitelům Portugalské Legie (LP – Legião Portuguesa) lhůtu čtvrt hodiny, aby se vzdali; když předáci branné opory režimu uviděli kulomety mířící na ně z protilehlých budov, splnili požadavek bez odporu. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Bylo půl druhé. Posledním ohniskem odporu už mohli být lidé kolem premiéra v kasárnách GNR na Karmelitánském náměstí. Salgueiro Maia začal směrem na Carmo přesouvat své síly z Obchodního náměstí. Po hlavních ulicích Dolního města ho doprovázela hlasitá euforie obrovského davu. Už nějakou dobu letělo Lisabonem heslo „Všichni na Carmo!“ Povstalecký velitel se stal miláčkem veřejnosti, lidé nadšeně vyskakovali na nákladní auta a transportéry, aby tak vyjádřili svou podporu vojenskému převratu. V těchto hodinách už zprávy o vojenské akci a jejím smyslu dolétly až do posledního domu v zemi. Proti kasárnám GNR sice mířily kulomety a hlavně obrněných transportérů, ale Junqueira Reis rozmístil své jednotky na Camõesově náměstí, jedna jednotka GNR zaujala pozice v důležité přístupové ulici, takže Salgueiro Maia musel žádat o posily. Povstalecké velení rychle zmobilizovalo jednu rotu z posádky v Estremozu a ta se hnala do Lisabonu. Došla právě včas, aby svými kulomety zablokovala vládní jednotky z vnější strany. Ačkoli sídlo DGS nebylo cílem povstalců, lidé se spontánně houfovali, aby na vedení nenáviděné policie zaútočili. Na výkřiky „Pryč s PIDE!“ a „Pryč s fašismem!“ reagovali někteří političtí policisté výstřely ze služebních pistolí. Civilisté zde i přesto zůstávali a svolávali další, aby bylo obklíčení policejního velitelství úplné. O půl třetí odpoledne vysílali povstalci důležité komuniké: vyjmenovali impozantní seznam všech obsazených bodů v hlavním městě a oznámili, že „Jeho Excelence prezident Américo Tomás a Jeho Excelence profesor Marcelo Caetano a členové vlády jsou obklíčeni silami Hnutí v kasárnách Národní republikánské gardy.“ V tu chvíli už vzdorovalo právě jen velení GNR a vojenská policie v západních čtvrtích města. Vláda se ovšem stále nevzdala, proto byli povstalci připraveni dokončit převrat tím, že rozstřílí vrata kasáren a vniknou dovnitř. Jeden z vládních činitelů, který byl ve městě, se však ujal zprostředkování dialogu se zabarikádovanými ministry. Na základě této iniciativy Marcelo Caetano zatelefonoval generálu Spínolovi, aby za ním přišel. Spínola prohlásil, že se přímo na převratu nepodílí a že by musel jednat s velením MFA. Povstalci však už potřebovali případ uzavřít, proto pověřili Spínolu, aby požádal vládu o kapitulaci. Před 18. hodinou se na náměstí objevil tmavý vůz. Bylo tu už tolik lidí, že Spínola jen stěží projel vraty kasáren. Zatímco se uvnitř jednalo, obsadili povstalci Mincovnu a několik posádek ve městě. Až o půl osmé Spínola jednání s Caetanem ukončil. Bylo však obtížné zajistit bezpečný odchod zadržených ministrů; Salgueiro Maia teď ztrácel popularitu, když uklidňoval krvelačné choutky davů. Nakonec nastoupili Caetano a dva jeho ministři do obrněného transportéru a odjeli do štábu MFA. Lidé nenávistně volali: „Vrahové!“ http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Večer ve 20 hodin přenášely rozhlasové stanice prohlášení Hnutí ozbrojených sil, že revoluce zvítězila a tvoří se Výbor národní spásy (JSN – Junta de Salvação Nacional) jako orgán přebírající moc. Převrat skončil, revoluce začínala. Změněné Portugalsko Ředitel DGS major Fernando Silva Pais během noci několikrát volal Spínolovi a snažil se vyřešit své obklíčení v živé lisabonské čtvrti Chiado. Na žádost civilistů se už kolem sídla nenáviděné politické policie rozvinovaly vojenské jednotky. Ale vojáci chtěli zrušit DGS pouze v evropském Portugalsku a ponechat ji jako Vojenskou informační policii v zámořských územích, kde dál trvaly ozbrojené konfrontace s nacionalistickými skupinami. Revoluční předáci stejně tak hodlali zachovat Justiční stráž, která měla vyšetřovat se starými lidmi zločiny proti vnitřní a vnější bezpečnosti státu. Veřejnost s takovým opatrnictvím nebyla spokojena. Prezident Tomás, premiér Caetano a dva další ministři byli ráno 26. dubna nuceni odletět na Madeiru, aby odtud pokračovali dál do exilu. Mezitím žádal radikalizovaný lid ostřejší postup proti ozbrojeným organizacím padlého režimu, zejména proti politické policii. Když se 26. dubna vzdaly poslední lisabonské posádky věrné vládě, došla řada i na DGS. Po delším vyjednávání nabídli její představitelé o půl desáté dopoledne kapitulaci. Jednotky válečného námořnictva obsadily odpoledne také odbornou školu DGS ve čtvrti Sete Rios. Kolem 70 příslušníků DGS se muselo vzdát vojákům téhož dne dopoledne v druhém největším městě Portu. V noci na 27. duben obsadila pěchota sídlo DGS ve Faru, 27. dubna padlo sídlo DGS v Coimbře. Po celé zemi vítězil vojenský převrat a předáci politické policie mohli být rádi, pokud unikli lynčování na ulicích tím, že je vojsko zavřelo ve věznicích, do kterých před nedávnem sami posílali své odpůrce. Teprve 27. dubna se konečně otevřely brány káznic v Caxiasu a v Peniche, odkud vyšli političtí vězni. Od 28. dubna, kdy se vrátil z exilu socialistický předák Mário Soares, a od 30. dubna, kdy byl po dlouhých letech v Portugalsku uvítán komunistický vůdce Álvaro Cunhal, dostával vojenský převrat stále zřetelněji levicový charakter. Lidová demokratická strana (PPD – Partido Popular Democrático) založená bývalými „marcelistickými“ liberály, prezident republiky António Spínola ustanovený 15. května i liberální profesor Palma Carlos jako první předseda nové prozatímní vlády se pokoušeli udržet otevřenou demokracii, ale vývoj v zámoří i masové akce v samotném Portugalsku tlačily Výbor národní spásy doleva. Vlna stávek a svévolné obsazování nemovitostí donutily generála Spínolu, aby v Portu 29. května veřejně http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * prohlásil, že „idejí demokracie a svobody zločinně zneužívají síly směřující k ničení a anarchii.“ Koncem června navázala portugalská vláda diplomatické styky s komunistickými státy východní Evropy, na obrovských shromážděních hřímali socialisté a komunisté za pokračování revoluce. Palma Carlos podal 9. července demisi a za neshod ve vedení JSN byl do čela vlády 18. července postaven plukovník Vasco Gonçalves. Portugalský lid nadšeně zaměnil obvyklou pasivitu za utopický radikalismus. Vzdělaní politikové jako Freitas do Amaral nebo Amaro da Costa pokládali za nutné založit 19. července Demokratické sociální centrum (CDS – Centro Democrático Social) pro obhajobu pluralitní demokracie. Dekret z 27. srpna uznal právo na stávku. Vedení MFA zakázalo 28. září manifestaci „mlčící většiny“, která hodlala podpořit v tuto chvíli už konzervativně působícího prezidenta Spínolu. Prezident se pokusil o odpor, ale levice zasáhla: barikády na přístupech do Lisabonu znemožnily jakoukoli vojenskou akci. Spínola 30. září odstoupil. Do nejvyššího úřadu okamžitě nastoupil generál Costa Gomes a za čistky ve vedení JSN byla zreorganizována i vláda. Portugalci byli 5. října zmobilizováni na pracovní brigádu na podporu obnově země. Radikalizace zasáhla všechny vrstvy a všechny instituce. Příslušníci PIDE/DGS a Portugalské legie byli z pochopitelných důvodů vystaveni veřejné hanbě. Samosoudy probíhaly však také na univerzitách. Jako reakční element byl studenty vyhnán z univerzity kupříkladu vynikající historik Joaquim Veríssimo Serrão. Když se v Portu konal 22. ledna 1975 sjezd CDS, obklíčily Křišťálový palác davy s úmyslem lynčovat “pravičáky” a pouze zásah pořádkových jednotek zajistil bezpečnost delegátů. Na jihu začala kampaň za rušení velkostatků doprovázená samovolnými zábory půdy bezzemky. Za krajního napětí se pravicové křídlo v armádě kolem generála Spínoly pokusilo 11. března 1975 o převrat. Porážka tohoto pokusu vyvolala ještě divočejší radikalizaci. Moc sice převzala Revoluční rada slučující pravomoci Výboru národní spásy a Státní rady, ale ona ani další státní orgány už nedokázaly uklidnit zjitřené dění. Začaly útoky na sídla politických stran – CDS, křesťanských demokratů PDC, PPD – označených za pravicové a kontrarevoluční. Samo vedení MFA se 7. dubna přiklonilo k socialistickému vyznění portugalské revoluce. Volby 25. dubna 1975 přinesly vítězství Socialistické straně (PS – Partido Socialista). Proti jejím 38 % hlasů a 12,5 % hlasů pro komunisty (PCP – Partido Comunista Português) se pravice a střed (PPD – 26,4 %, CDS – 7,6 %) mohly stěží výrazněji prosadit v parlamentu. Oslavy prvního máje 1975 proběhly jako série srážek a vážných incidentů. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Spory zasáhly i levici samotnou. Od poloviny května rázně vystupovala PS proti snaze PCP uchvátit vliv v médiích. Krajní levice skutečně obsadila Rádio Renascença a šířila odtud komunistické ideje. Dokument ustavující takzvanou Alianci Lid-MFA schválený 8. července odsoudily strany PS, PPD a CDS jako snahu komunistů zmocnit se vedení státu. Radikalizovaly se už i nelevicové síly. Uprostřed července začala vlna přepadávání kanceláří různých marxistických skupin a „Pracovních středisek“ PCP. V Lisabonu a Portu žádaly davy 16. července aby bylo před krátkým časem demokraticky zvolené Ústavodárné shromáždění rozpuštěno a nahrazeno „dělnickou kontrolou“ či „lidovou vládou“. Krajní levice volala po vytvoření „lidové revoluční armády“. Pátá prozatímní vláda, která nastoupila 8. srpna 1975, pokračovala ve znárodňování – nacionalizovala Národní sklářskou společnost, důlní podniky, pivovary a loděnice. Zatímco v srpnu útočili komunisté na sídla jiných politických stran, na Azorských ostrovech napadali oponenti kanceláře PCP. Vasco Gonçalves padl a 25. srpna nastoupil do čela šesté prozatímní vlády Pinheiro de Azevedo. Téhož dne se spojili komunisté s krajní levicí do Sjednocené revoluční fronty (FUR – Frente Unida Revolucionária). Vytlačený premiér prohlásil v Lisabonu 27. srpna na manifestaci, která mu vyjádřila podporu, že “naše revoluce je v nebezpečí.” Zmatek rozložil i armádu. V Portu byla založena organizace “Sjednocení vojáci zvítězí” s nepříliš jasnými cíli. “Bojová kampaň” s účastí vojenských invalidů se pokoušela vyvolat protivládní akci, proti níž musel zasáhnout pluk dislokovaný v lisabonském předměstí Amadora. Prezident Costa Gomes zahájil 1. října oficiální návštěvu SSSR. O tři týdny později obsadila krajní levice znovu Rádio Renascença, které dal předtím premiér zavřít. V Lisabonu se 23. října konala další obrovská manifestace na podporu „lidové moci“. Stavební dělníci vnikli 12. listopadu do sídla vlády a parlamentu a napadli tam poslance. Vláda neschopná čelit zmatku se 20. listopadu 1975 sama rozpustila s poukazem, že nemá potřebné pravomoci. Proti bezprostřednímu nebezpečí občanské války vystoupila znovu armáda. Parašutisté ze školy v Tancosu, kterou chtěla Revoluční rada zrušit, zmobilizovali další jednotky a 25. listopadu 1975 obsadili strategické komunikace v Lisabonu. Prezident republiky vyhlásil výjimečný stav. Pluk z Amadory potlačil radikály v některých armádních jednotkách. V té chvíli odstoupili levicoví důstojníci z vysokých funkcí a armáda projevila ochotu předat aktivitu politickým stranám. Vláda Pinheira de Azeveda začala 28. listopadu 1975 znovu pracovat. Portugalsko vyčerpané revolučním dramatem žádalo klid a jistotu. Poměry se pomalu uklidňovaly. Volby 25. dubna 1976 svěřily 107 křesel v prvním řádném „Shromáždění republiky“ socialistům, které komunistická radikální konkurence zatlačila spíše k ideologickému středu; PPD získala 73, CDS 42, PCP 40 a UDP 1 mandát. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * Generál Ramalho Eanes se stal 27. června 1976 už v prvním kole prezidentem republiky. Krajnosti se vyčerpaly a Portugalsko začalo myslet na konsolidaci a na spojení s demokratickou Evropou. Vedla ho k tomu největší změna v jeho dějinách: rozpuštění zámořské říše. Konec impéria Nejsilnějším motivem vojenského převratu bylo nepochybně absolutní odmítnutí koloniální války a imperiální ideje většinou vlád světa bez ohledu na jejich ideologický profil, církvemi včetně katolické, mezinárodními organizacemi a světovým veřejným míněním. Okamžitě po převratu projevili předáci MFA ochotu dekolonizovat poslední koloniální říši na planetě. Nikomu z nastupujících politiků nebylo jasné, co nový pojem „dekolonizace“ znamená a jak se bude v praxi takový proces provádět. V prvních dnech po revoluci se pomýšlelo především na ukončení válečných operací, dohodu s africkými nacionalistickými organizacemi a na postupné hledání politického řešení. To mohlo mít podobu federace, jakýchsi „spojených států portugalských“, nebo tvar portugalského commonwealthu. Na opuštění Angoly, Kapverd, Guineje, Mosambiku, Svatého Tomáše a Princova ostrova i Portugalského Timoru nepomysleli zprvu ani vůdci armádní revoluce. Ještě rychleji, než uvolněný běh událostí unášel portugalskou politickou scénu, však vývoj běžel v zámoří. Směr vyjasňování pojmu „dekolonizace“ naznačovaly už kampaně probíhající v samotném Portugalsku. Levice vyvolala hned po revoluci vlnu „národního sebeobviňování“. Překvapený národ se dovídal, že budování koloniální říše bylo zločinem už za časů Jindřicha Mořeplavce a Vaska da Gamy. Celá pětisetletá historie portugalské expanze do zámoří, kterou pak napodobily všechny ostatní evropské mocnosti, byla ve všech svých projevech vyložena jako zločin proti koloniálním národům. Takové přesvědčování nedokázalo vyvrátit nesmírně silnou vazbu národa na zámoří, zejména na nesmírně populární Angolu. Portugalské mínění ani portugalské instituce však už nedokázaly řešení zámořského problému řídit. Světové supervelmoci, které dosud podporovaly různá odbojová hnutí, tlačily přímo i nepřímo na jediné pojetí dekolonizace: rychlé udělení nezávislosti všem zámořským součástem dosavadního portugalského impéria. Jednání se stranou PAIGC (Africká strana nezávislosti Guineje a Kapverd) ukázalo že bude nutné přistoupit na požadavek nezávislosti a vládní vyjednavač Mário Soares se tomuto požadavku dlouho nebránil. Radikalizace posledních portugalských jednotek v Guineji vylučovala jakýkoli nátlak ze strany Lisabonu; když bílí vojáci opouštěli svá stanoviště za http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * doprovodu svých bývalých protivníků z PAIGC, zpívali společně Internacionálu. Koloniální stav skončil 26. srpna 1974, Portugalsko uznalo 10. září 1974 Republiku Guineu-Bissau de iure. Také Kapverdy se pod vlivem PAIGC rozhodly pro nezávislost, kterou 5. července 1975 vyhlásily, aniž by bylo jasné, zda vytvoří podle původních koncepcí jeden stát s nedalekou Guineou-Bissau, nebo zvolí naprostou samostatnost. Pro nezávislost se rozhodly i maličké ostrovy v Guinejském zálivu pod vedením jediné organizace MLSTP (Hnutí za osvobození svatého Tomáše a Princova ostrova), která vedla politická jednání, nikoli ozbrojený boj. Vyhlášení Republiky São Tomé e Príncipe 12. července 1975 bylo od počátku jistým dobrodružstvím vzhledem k naprosto nedostatečným kapacitám nepatrného území. V Mosambiku zahájilo ozbrojené hnutí FRELIMO (Mosambická osvobozenecká fronta) ihned po 25. dubnu ozbrojenou ofenzívu za získání vlivu na celém obrovském území. Portugalské jednotky už žádný odpor nekladly. Podle Lusackých dohod ze 7. září 1974 měla řídit zemi prozatímní vláda, v níž tvořili Portugalci jen symbolickou část. Vyhlášení nezávislosti země 25. června 1975 bylo spojeno s komunistickou ústavou a vládou jedné strany. Na východní části Timoru Portugalci vyvolali poněkud uměle vznik několika politických stran, které však brzy zahájily ozbrojený boj o moc. Přechodná vláda se nedokázala v roce 1975 prosadit, naopak jednostranné vyhlášení nezávislosti stranou FRETILIN (Fronta za nezávislý Východní Timor) vyvolalo koncem roku zničující indonéskou okupaci. Timorský problém se pak jako zátěž mezinárodního práva vlekl až do roku 2002. Nejsložitější a nejničivější dekolonizaci zažila Angola. Zdejší odboj ovlivňovaly supervelmoci už od počátku koloniální války: MPLA (Angolské lidové osvobozenecké hnutí) mělo své příznivce v Moskvě, FNLA (Angolská národní osvobozenecká fronta) ve Washingtonu, UNITA (Národní svaz za úplnou nezávislost Angoly) zpočátku v Pekingu. Pokus dát angolské dekolonizaci graduální a klidný ráz ztroskotal, a ačkoli přechodná vláda se po obtížném jednání s každou ozbrojenou skupinou ujala práce, realitou se stala ničivá občanská válka. Když António Agostinho Neto vyhlašoval 11. listopadu 1975 jménem MPLA nezávislost „Angolské lidové republiky“, nedošlo k řádnému předání moci z portugalské strany, zato začínala nová fáze drastické občanské války. Na přelomu let 1974 a 1975 se ekonomika a politika v zámoří zcela zhroutily. Portugalsku vznikl problém „navrátilců“ (retornados) – především z Angoly a Mosambiku se do portugalského „horkého léta“ vrátilo přes půl milionu lidí (většina bělochů, ale i mulati a http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * černoši, kteří trvali na portugalském občanství), které bylo obtížné umístit do desetimilionové společnosti hledající právě svůj profil. Vznikla i nekončící polemika týkající se zmateného a neúspěšného provedení portugalské dekolonizace. Mnozí portugalští politikové dodnes namítají, že namísto dekolonizace došlo vlastně k pouhému opuštění zámoří. Tato rychlá a radikální metoda, jen zdánlivě progresivní, a přesto radostně aplaudovaná světem, zpřetrhala tradiční ekonomické vazby Portugalska na kolonie a nadlouho prohloubila portugalské hospodářské potíže. Ukázala se však v mnoha případech zničující i pro nově osvobozené země. Ty se propadly do občanských válek a tak destruktivního seriálu převratů, že se z tohoto propadu v některých případech (Guinea-Bissau, Svatý Tomáš a Princův ostrov) nedokázaly vymanit. Výjimečný, protože Čínou řízený případ Macaa, malého portugalského území v Číně, paradoxně ukázal, jak přínosná a bezpečná je pozvolná graduální dekolonizace, která roku 1999 přiřazením Macaa k Číně ukončila dějiny evropského kolonialismu ve světovém měřítku. Odkaz karafiátů Složité a převratné události „karafiátové revoluce“ ukazují teprve po třiceti letech jasně svůj význam. Portugalsko se obrátilo k Evropě. Jeho začlenění do Evropských společenství k 1. lednu 1986 vyřešilo politickou orientaci a zahájilo razantní hospodářskou modernizaci státu, který dříve proslul svou zaostalostí. Dnes jsou Portugalci nepochybnými Evropany, zachovávají si však díky dávným tradicím přehled o světě a nabízejí návštěvníkům své země nádherné památky na slavnou minulost zámořských objevů. Jsou si dobře vědomi ceny demokracie, kterou obtížně probojovávali po zřízení republiky v letech 1910-1926 a poté po převratu z 25. dubna 1974. Nerezignovali na přátelství s bývalými koloniemi a stali se iniciátory Společenství zemí s portugalským jazykem (CPLP – Comunidade dos Países da Língua Portuguesa) založeného roku 1996. Obrat zaznamenávají i bývalé zámořské součásti posledního impéria. Občanská válka skončila v Mosambiku roku 1994, v Angole až 2002 a obě země se pokoušejí obrátit své kapacity k mírové konsolidaci. Nezávislosti a míru se dočkal v roce 2002 také Východní Timor. Klidné Kapverdské ostrovy rozvíjejí příkladně demokratickou společnost i přesto, že jim chybí jakékoli významnější hospodářské zdroje. Nestabilitu projevují ostrovy São Tomé e Príncipe, rozvrat dosud trvá v Guineji-Bissau. Všude v těchto zemích mohou politikové počítat s nezištnou portugalskou solidaritou. Tak se Portugalsko i pro Evropskou unii stává http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php Kabinet ibero-amerických studií * Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové * vyslancem pro další nutné kontakty s Amerikou, kde vznikl největší latinskoamerický národ z portugalské koloniální tradice, s Afrikou i s některými oblastmi Asie. Přes problematické peripetie zůstává revoluce z 25. dubna 1974 pro Portugalsko pozitivním dědictvím, bodem obratu k modernizaci, demokracii a evropanství. Zůstává také významnou událostí evropských dějin, v nichž pádem postsalazarismu a frankismu (1975) definitivně skončila éra pravicových nacionalistických diktatur. Článek pro Dějiny a současnost, č. 2, Praha 2004. Výběr z literatury: CARRILHO, M.: Forças armadas e mudança política em Portugal no século XX. Para uma explicação sociológica do papel dos militares, Lisabon 1985. LEMOS, M. de Matos: 25 de Abril. Uma Síntese e Uma Perspectiva, Lisabon 1986. FERREIRA, H. Gil a MARSHALL, M. W.: Portugal´s Revolution. Ten Years On, Cambridge 1986; REIS, A. (vyd.): Portugal – 20 anos de Democracia, Lisabon 1994. RUAS, H. Barrilaro (vyd.): A Revolução das Flores. Do 25 de Abril ao Governo Provisório, I-III, Lisabon b.d. OLIVEIRA, C.: Os Anos Decisivos: Portugal 1962-1985. Um Testemunho, Lisabon 1993. SARAIVA, J. A. (vyd.): 25 de Abril (sborník statí), Lisabon 1980. SPÍNOLA, A.: País sem Rumo, Lisabon 1987. KLÍMA, J.: Dějiny Portugalska, Praha 1996. KLÍMA, J.: Poslední koloniální válka, Praha 2001. http://fhs.uhk.cz/politologie/ibero/index.php
Podobné dokumenty
30 let od dekolonizace portugalské koloniální říše
nezávislosti euroamerický federalistický model. V roce 1960, který vešel do historie jako Rok
Afriky, pak byla rozpuštěna celá francouzská koloniální říše v Africe a nezávislost získaly
další kolon...
Plínio Salgado a jeho integralistická doktrína: Brazílie 30. let 20.století
(1906) kde se výrobci kávy ze států SP, MG a RJ zavázali chránit svou produkci tím, že trh
vyrovnají nákupem přebytků a zahraničními půjčkami. To je situace, která pak trvala až do
krize roku 1929....
Zveřejněn modlitbení průvodce - Anděl ČR
Anděla“, aby místo, kde je uctívána Matka Boží a šířeno její autentické poselství Fatimy skrze mezinárodní mariánské hnutí Světového apoštolátu Fatimy bylo místem, kde poselství
Fatimy připomíná je...
Vydání Válka REVUE 07-08_2009
úderné flotily, která 26. listopadu 1941 vyrazila směrem k Havajským ostrovům. A byl to
opět on, kdo 7. prosince 1941 vydal rozkaz, na
jehož základě byla na ostrově zničena většina
amerických letec...
generál humberto delgado – hrdina rezistence, oběť salazarismu
Kabinet ibero-amerických studií
* Fakulta humanitních studií * Univerzita Hradec Králové *