číslo 3 květen 2011

číslo 3
květen 2011
Tak nám uběhlo zas několik týdnů a my Vám přinášíme nové články a zajímavosti ze všech možných
i nemožných odvětví, o které se člověk zajímá. A na co se v dnešním čísle můžete těšit?
V první řadě nám profesionální fotografka Tereza z Davle věnovala fotografie do časopisu, dále
rozjíždíme nový seriál o možných medailistech na olympijských hrách v Londýně, dozvíte se něco
o indiánském životě i o bitevním nasazení vojáků. Prostě je opět co číst a my doufáme, že se s námi
budete bavit jako při prvním čísle.
A když už jsme zmínili první číslo, tak vám mohu sdělit, že k 15. květnu bylo staženo celkem 240x, což
nás velice mile překvapilo.
Mnozí si také všimli, že naše „grafické studio“ pracuje naplno a že jsme upravili logo časopisu. Stejně
tak prošly úpravou některé hlavičky článků. Doufáme, že se Vám líbí.
Martin Štulla
Obsah
BAMBIRIÁDA - historie i současnost se skupinou Desperado
3
JAK ŽIJÍ INDIÁNI
5
DOSTAVNÍK - Turistika na koni
6
POVÍDKOBRANÍ - Hřbitov
7
NADĚJE PRO LONDÝN - Zuzana Hejnová
8
SKAUTÍK PÍŠE… - Ono se řekne, hrát si na vojáky…
9
FOTOALBUM – Tereza z Davle
13
PONY EXPRESS - díl 3.
14
PŘEDSTAVUJEME – Skipping Boys
16
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Použitá literatura a internetové stránky pro tvorbu časopisu:
desperado.wz.cz, www.bambiriada.cz, www.crdm.cz, archiv Pony Expressu, alik.idnes.cz, noobik.pise.cz
Použitý obrazový materiál:
Soukromý archiv – taneční skupiny Desperado, Vašek Janhuba, Martin Štulla, Pony Express, Monika Zuzaníková,
Radek Hawran Schunkaha Na-Pin, Skipping Boys, Tomáš Valenta, Ivan Vaněk
Speciální poděkování za kresbu dívky pro příběh Hřbitov patří Míťu Kolevovi
Redakce časopisu:
šéfredaktor
Martin Štulla
Redakční rada
Martin Štulla, Jana Henkrichová, Monika Zuzaníková
redaktoři
Karel Halberštádt, Monika Zuzaníková, Martin Štulla,
Lidka Tošovská, Radek Hawran Schunkaha Na-pin a další
korektura
Jana Henkrichová, Míťa Kolev
2
Bambiriáda a Desperado aneb Jak to tehdy bylo
dle kroniky Desperado a informací z ČRDM zpracoval Martin Štulla
Máme tu květen a s ním i největší přehlídku občanských sdružení a středisek volného času, které pracují
s dětmi a mládeží v České republice. Proto doufám, že omluvíte délku tohoto článku. Tato akce
si to opravdu zaslouží.
Po prezentačních akcích na Pražském hradě a výstavišti se nově vzniklá Česká rada dětí a mládeže (dále
ČRDM) rozhodla změnit povahu a ráz dosavadních akcí. Jejich „duchovní otec“, Martin Bělohlávek nám
prozradil: „Prosadila se myšlenka aktivní prezentace, někdy i mírně improvizované. Místo výstavy
je naplněné především aktivními ukázkami z činnosti. Nechybí ani možnost ochutnávky, kdy
si návštěvníci mohou některé zajímavé disciplíny sami vyzkoušet.“ Pro tuto akci se ujal název
Bambiriáda. Termín byl stanoven na poslední květnový víkend. Prvním místem konání byl v roce 1999
pražský Střelecký a Dětský ostrov.
Taneční a westernová skupina Desperado (tehdy ještě
Dancing Club Kolín) byla mezi prvními dobrovolníky, kteří
spolupracovali s Českou tábornickou unií a kteří se do chodu
Bambiriády v Praze zapojili. Po celé čtyři dny se starali
o řádný chod „lodní dopravy“ mezi ostrovy. Tehdy se do
Prahy sjela snad všechna možná sdružení z celé České
republiky. Po prožití pěkných dnů na akci naplnila všechny
organizátory nejistota, co bude s Bambiriádou dál. Naštěstí
se všichni dočkali pokračování a zároveň rozšíření o další
města. Jako první se k Praze přidalo Brno, dále České
Budějovice, Chomutov, Krnov, Mladá Boleslav, Plzeň a Zlín.
„Tím sice došlo k jisté decentralizaci akce, ale z tohoto rozšíření je zřejmé, že nejde jen o jakousi krajovou
libůstku, ale o dění mající vliv v celé zemi,“ poznamenal Martin Bělohlávek. O další rok později, v roce
2001, bylo měst již deset. Novinkami tohoto ročníku bylo například propojení měst společným
programem či online zpravodajství.
Desperado se zatím všech Bambiriád účastnilo pouze jako řadový
pořadatel. Zlomový rok měl teprve přijít. Byl jím rok 2002 a úzká
spolupráce s taneční skupinou Čarodějky na přípravě pódiového programu
v Praze. Tímto se skupina dostala i na Bambiriádní podium, které se v té
době nacházelo na letenské pláni, kam byla celá Bambiriáda přesunuta.
Počet návštěvníků se tu začal pohybovat v řádech desítek tisíc
a organizátoři hledali v Praze pro akci prostor, který by lépe vyhovoval
zájmu veřejnosti. Počet účastnících se měst i nadále rostl a dosáhl čísla 14.
V roce 2003 Bambiriádu hostilo již 19 českých a moravských měst pod
mottem „Tvoříme barevný svět.“ Počet návštěvníků se pohyboval přes sto
tisíc. Stále se nikde neplatilo vstupné a města zajišťovala volné vstupy
na různá místa.
Šestý ročník nabídl ve 28 městech ve všech krajích ČR malým
návštěvníkům i jejich rodičům pestrou škálu podnětů, inspirací a nápadů
k mimoškolní činnosti. Podobně pestré bylo ovšem i počasí, které
Bambiriádu v celé republice provázelo. Sluneční pohodu vystřídaly
3
prudké bouře, zima a déšť. Bambiriádu od čtvrtka do soboty navštívilo
na 176 000 lidí, z toho 42 000 v Praze. Nejzajímavější událostí ročníku
byl fakt, že Bambiriáda 2004 dostala mezinárodní rozměr. Uskutečnily
se první ročníky v Žilině na Slovensku. V roce 2005 vystřídal Letnou
vrch Vítkov. Organizátoři v tomto roce napočítali přes 32 000 rozdaných
bambiriádních vstupenek v Praze, v celé ČR překročil jejich součet
230 000. Sedmý ročník, který proběhl ve 27 městech, uvedlo motto „Na
křídlech dětské fantazie.“ V předstihu ji jako jednodenní akci uspořádali
podle českého vzoru ve dvou slovenských (Žilina, Námestovo) a poprvé
dokonce i v jednom polském (Bielsko-Biala) městě.
Rok 2006 byl dalším přelomovým rokem pro taneční skupinu
Desperado. Ke svému stalému působišti v Praze přidává i Nymburk, kde
se koná Středočeská Bambiriáda a která byla přizpůsobena pro
nevidomé. K již zaběhlým zahraničním městům (Žilina, Námestovo,
Bielsko-Biala) se díky děčínským pořadatelům mohlo přidat i saské
město Pirna. Bambiriádní „Báječný dětský svět“ (motto pro rok 2006)
se uskutečnil celkem ve 26 městech ve všech krajích naší vlasti.
9. ročník Bambiriády zaznamenal rekordní návštěvnost – ukázky programů dětských sdružení navštívilo
ve 27 městech téměř 250 000 lidí. Cestu na Bambiriádu si našel každý čtyřicátý Čech. Ve dvou městech
se dokonce mohli pochlubit i vlastními sprejery.
I Desperado se následující rok rozjelo po více městech a absolvovalo BAMBIRIÁDNÍ TURNÉ. Tábor,
České Budějovice, Nymburk a Praha byli ony města, kde se zastavili a předvedli své taneční vystoupení.
Součástí turné byla i návštěva tenisového VIP turnaje v Praze. A že nás během několika dní viděla řada
hvězd - Karel Poborský, Roman Pastorek, Jiřina Bohdalová, Filip Renč, Jiří Krampol a řada dalších.
Bambiriáda 2008 byla 10., jubilejním
ročníkem této přehlídky činnosti sdružení dětí
a mládeže a středisek volného času. Pod mottem
„Nestůj, pojď se přidat! Máš právo mít
kamarády.“ se konala celkem ve 28 českých
městech. Pořadatel akce, kterým je stále Česká
rada dětí a mládeže (ČRDM) tímto sloganem
chtěla upozornit na skutečnost, že pro děti
je jednou z nejdůležitějších věcí právě
kamarádství. Součástí se stal i informační portál
www.bambibod.cz.
Jedenáctým ročníkem Bambiriády začalo pro
Desperado
nové
období.
K pódiovému
programu, kde již několik let prezentují své
vystoupení, přidali i prezentaci formou
westernových soutěží. Děti si mohly vyzkoušet například házení podkovou či pravým honáckým lasem.
V celkovém měřítku Bambiriády se i přes rozmary počasí počet návštěvníků přiblížil 220 000. Dvanáctý
ročník Bambiriády hodně ovlivnila povodňová vlna, která se přehnala hlavně přes Moravskoslezský kraj,
ale návštěvnost se udržela prakticky v mezích předchozích let. Kromě naší republiky se Bambiriáda 2010
uskutečnila v předstihu i v sousedním Slovensku, kde bylo možné akci navštívit v Žilině, Námestove,
Liptovském Mikuláši, Martine a Ružomberoku.
A JAKÁ BUDE BAMBIRIÁDA 2011?
NAJDĚTE SI SVÉ MĚSTO NA
WWW.BAMBIRIADA.CZ
4
Jak žijí indiáni - Radek Havran Schunkaha Na - pin
BRATŘI A SESTRY. LIDÉ MATKY ZEMĚ. Do našich srdcí nikdy nevstoupí strach ze smrti. Tak
žijeme! Nemáme potíže s náboženstvím ani jinou vírou nikoho jiného. Respektujeme jiné a oni, si váží
nás. Láska a dobrý způsob života okrášlí i ostatní věci! I ve vašem bytí. Musíme přemýšlet, jak nejlépe
využít svůj čas pro to, abychom mohli sloužit svým lidem a žít v souznění s matkou zemí!! Na den, kdy
přijde konec, se připravit důstojně, mít svou píseň smrti. Vždy si promluvit nebo se pozdravit s přítelem.
Pozdravit cizince na osamělém místě. Mít v úctě lidi, ale neplazit se před nimi. Ráno poděkovat za jídlo
a mít radost ze života. Jestliže nevidíte zač děkovat, chyba je ve vás!! Nezneužívejte nic a nikoho!!
I moudrý, který by tak jednal, se promění v blázna a je obrán o ducha vidění. Když přijde čas konce, nebýt
jako ti, jejichž srdce se naplní strachem ze smrti tak, že pláčou a prosí o trochu času navíc. Řekněte si:
,,Dnes je dobrý den na smrt,“ zazpívejte svou píseň smrti jako hrdina, který se vrací domů. ahaůůůůů.
Stará pravdivá myšlenka jednoho z indiánských náčelníků:
„Teprve až padne poslední strom, teprve až bude otrávená
poslední řeka, teprve až bude ulovena poslední ryba, teprve tehdy
zjistíš, že peníze se nedají jíst.“
A jak to chodilo u indiánů?
Malý indián byl od narození součástí velké komunity. Její
pravidla mu byla vštěpována od té doby, co začal vnímat svět
kolem sebe. Učil se vztahu ke starším, dobročinnosti, úctě
k přírodě i slušnému chování. Indiáni před dětmi nenadávali.
Rodiče i celá komunita se dětem věnovali po veškerý svůj čas.
Dítě nesmělo zůstat samotné. Uhodit dítě bylo největším zlem.
Pokud malý indián něco nevěděl a chtěl znát, vždy se našel někdo,
kdo mu vše trpělivě vysvětlil, dokud to nepochopil. Za každý
sebemenší úspěch bylo dítě chváleno.
Indiánská moudrost o dvou vlcích
Jeden večer vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl mu o bitvě,
která probíhá v nitru každého člověka. Řekl mu: „Synku, ta bitva
v každém z nás, je bitva mezi dvěma vlky. Jeden je zlý. Je to vztek,
závist, žárlivost, smutek, sobeckost, hrubost, nenávist, sebelítost,
falešnost, namyšlenost a ego. Ten druhý je hodný. Je to radost,
pokoj, láska, naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie,
štědrost, věrnost, soucit a důvěra.” Vnuk o tom všem přemýšlel
a po minutě se zeptal: „A který vlk vyhraje?” Starý Indián
odpověděl: „Ten, kterého krmíš.”
5
Turistika na koni – Martin Štulla
Kůň. Je veliký, budí respekt. Když k jeho hlavě natáhnete ruku,
pečlivě ji očichá. Má veliké sametové oči, střapatou čupřinu nad čelem,
unese jezdce, utáhne vůz a pro rohlík nebo jablíčko by šel světa kraj.
Koně bývali v dřívějších dobách běžnou součástí každodenního života
lidí a potkat se s nimi v přírodě nebo na cestě nebylo ničím
neobvyklým. I on k Divokému západu patří, tak jsem se rozhodl toto
téma vložit do mojí rubriky. Proč se s ním tedy neseznámit naživo?
Jednoduše to jde na koňských stezkách.
V České republice je velká síť jednotně značených stezek vhodných
pro koňskou turistiku. Jen v rámci jihočeského kraje je v tuto chvíli
označeno 700 km stezek, Středočeši už označili zhruba 1000 km,
Vysočina do této chvíle 600 km. Značené stezky se najdou i na
Plzeňsku, Karlovarsku či Olomoucku. Krásná je i Vranovská stezka na
Znojemsku, stezky kolem Zlína či ve východních Čechách. Na stezkách
najdete i řadu stanic, kde se může kůň i jezdec napojit a posilnit.
Díky úzké spolupráci s Klubem českých turistů, kde turistika na koni funguje jako jeden z jejích odborů,
se zavedlo i jednotné značení. Stezku vhodnou pro jezdce na koních tak poznáte podle označení bílou
značkou o rozměru 10 x 10 cm s barevným terčem uprostřed. Terč má průměr 6 cm a může být červený,
modrý, zelený nebo žlutý, podle konkrétní trasy. Na plechových tabulkách jsou navíc popsané cíle
jednotlivých tras a kilometráže. Stejný systém začíná používat také Slovensko, napojeno už je na nás i pár
stanic v rakouském příhraničí. Výrazný náskok před ostatními kraji má Jihočeský kraj, který na systému
stezek a stanic začal pracovat už na podzim roku 2003. Dokonce vydává, spolu s Jihočeským pohádkovým
královstvím, speciální koňskou mapu.
Pronajměte si koně i s průvodcem
 Nemáte-li vlastního koně, nevadí. Existuje
spousta výborných jízdáren, kde vám půjčí koně
vhodného do terénu a dají vám s sebou i průvodce.
Domluvit si můžete i několikadenní putování
s veškerým servisem.
 Pokud s ježděním začínáte, dejte na rady
zkušených a vyberte si spíše koně menšího vzrůstu,
který je do terénu vhodnější. Může jít například
o haflingy, huculy, arabské koně i o křížence.
 Dobře ovladatelné koně a zkušené průvodce mají
například v řadě stanic, jejichž seznam najdete
na internetu.
Proto vzhůru do sedel, protože nejkrásnější pohled na svět je ze hřbetu koně.
6
Hřbitov - Nikola Poláchová
Po celém městě bylo vedro k zalknutí, kromě
hřbitova, kde byl příjemný, ale děsivý chládek. Za
velkou zdí se skrývaly stovky nebohých duší. Až
úplně v rohu byl jeden osamocený hrob. Byl jediný
z celé řady. Nikdo k němu nechodil, až na mladou
a překrásnou dívku. Sedávala na staré odřené
lavičce a každý ji viděl jen s ručně vyřezávanou
píšťalkou. Její krásné bílé šaty vlály kolem ní, její
černé havraní vlasy jí plály přes oči, ale dívce to
nevadilo. Jednou byl na hřbitově i mladý chlapec.
Chtěl si jít provětrat hlavu před maturitními
zkouškami. A právě toho dne potkal tu záhadnou
dívku. Přisedl si k ní na lavičku a začal si s ní
povídat. Dívka se chovala vlídně. Několik týdnu se
každý den na tom stejném místě potkávali. Až jednou se chlapec zeptal: „Proč sem vlastně chodíš?“
a dívka začala vyprávět svůj příběh.
„Kdysi jsem tu taky bydlela. Odstěhovala jsem se kvůli jednomu chlapci, kterého jsem hodně milovala.
On mě dřív také miloval, dávali jsme si dárky, kytice a tak. Jedním z jeho dárků byla tahle píšťalka. Ale
po nějaké době mě přestal mít rád. Nedokázal mi to ani říct. Jen mě přehlížel a chodil za jinými. Jednou
jsme si tu dali sraz, ale on nepřišel.“ Dívce se vhrnuly slzy do očí, ale pokračovala. „Čekala jsem na něho
celé minuty, hodiny. Ale on stále nepřicházel. A od té doby tu stále čekám.“ Chlapec se na dívku zadíval,
setřel jí slzy z obličeje a povídá: „Každý není takový,“ a dal dívce pusu. Dívce najednou přeběhl před
očima okamžik, kdy si dala svou první pusu s nejoblíbenějším klukem od nich ze třídy. Jakmile se přestali
líbat, chlapec chytl dívce ruce a podivil se, že je má tak hladké, ale studené. A najednou uviděl, že dívka
má ruce popálené a pořezané. Zalekl se toho, a jak
to dívka viděla, vysmekla se mu a odběhla pryč.
Další den chlapec opět přišel, ale dívka nikde
nebyla. Čekal hodiny, ale ona nikde. Pak mu
proběhl mráz po zádech a napadlo ho, aby se otočil.
To udělal a zadíval se na hrob, který stál za ním.
Pomalu se k němu přibližoval. Jako první se zadíval
na fotku. Byla to ona! Ta dívka, se kterou se zde
chlapec poprvé líbal, na které našel jizvy po
popáleninách a sebepoškozování. Chlapec se na
fotku upřeně díval a najednou mu začali po tvářích
téct slzy. „Teď už to chápu,“ prohodil a klekl si na
kolena. Nevěděl, co si má myslet, jestli má být rád,
že se duše dívky dostala do nebe, nebo jestli má
truchlit, že ztratil milovanou osobu.
7
překážkářka Zuzana Hejnová - Karel Halberštádt
Kdo to je:
Zuzana Hejnová je česká atletka, která se specializuje na 400 metrů
překážek. Narodila se 19. 12. 1986 v Liberci. Mezi její největší
úspěchy patří 4. místo na ME 2010 v Barceloně, 7. místo na OH 2008
v Pekingu a 2. místo v Diamantové lize 2010.
7 nej Zuzany Hejnové:
jídlo - bramborový salát
hudba - Phil Collins, Genesis, U2, Sting, REM
film - Amélie z Montmartru, Mamma Mia, Pelíšky
herec/herečka - Meryl Streep, Simona Stašová
kniha - Čisté radosti mého života, Návrat čistých radostí.
místo - V přírodě, na chatě
životní vzor – „Nemám, jsem fanoušek Rogera Federera.“
5 otázek pro Zuzanu Hejnovou:
Kvůli čemu jste si vybrala právě atletiku?
Abych pravdu řekla, nijak jsem si ji nevybírala. Od mala jsem ráda závodila, soutěžila a byla jsem velmi
hyperaktivní dítě. Moje sestra se věnovala atletice přede mnou. Líbilo se mi to a také jsem chtěla
vyhrávat. Tak mě rodiče jednoho dne přihlásili na atletiku. I když jsem původně chtěla dělat sportovní
gymnastiku, jsem ráda, že mě rodiče dali právě na atletiku.
Jak moc musí vrcholová atletka trénovat, aby se držela ve světové špičce?
Je to asi různé a každý trénuje jinak. Konkrétně já trénuji 6x týdně, když jsem v Praze.
Na soustředění jsou to pak tréninky 2x denně.
Jak vypadá Váš závodní den? V čem se liší od tréninkového?
Závodní dny bývají v podstatě více odpočinkové než tréninkové. Záleží, v kolik hodin závodím,
ale většinou to bývá k večeru. Dopoledne se do sytosti vyspím, nasnídám se a chvíli si odpočinu
na pokoji u knížky nebo filmu. Před obědem se jdu lehce rozcvičit, abych celý den jen neležela
a protáhla trochu ztuhlé tělo. Nebo se jdu jen chvíli projít. Pak jdu na oběd a odpoledne je čas zase jen na
odpočinek před závodem. Co se týče tréninkového dne, je to náročnější. Většinou trénuji dopoledne. Pak
jdu na oběd a odpoledne se věnuji regeneraci (masáž, bazén, sauna, kryokomora, ...). Na soustředěních je
trénink dopoledne i odpoledne a pak ještě regenerace.
Najdete si kromě atletiky čas i na jiné sporty?
Mám ráda spoustu jiných sportů, ale díky atletice se jim nemohu věnovat tak, jak bych ráda. Mám hodně
ráda lyže i snowboard. Když je hezky, tak in-line brusle nebo golf. Také ráda plavu.
Po skončení atletické kariéry se na všechny tyto aktivity moc těším.
Máte ještě nějaký nesplněný sen, který byste si chtěla splnit?
Jako téměř každý atlet jsem měla sen zúčastnit se olympiády. To už se mi splnilo. Teď je další cíl nebo
sen získat medaili na MS nebo olympiádě a prožít tak tu skvělou atmosféru se vším všudy.
8
Ono se řekne, hrát si na vojáky ... - Monika Zuzaníková
Sekavě, ale přesto prudce si sedám. Nepřemýšlím, co
se děje. To je ta automatika. Zvenku se ozývá ostrý křik:
„Kontakt! Poplach! Vstávejte!“ zvuk střel, výbuchy.
Začínám cítit zápach dýmovnice. „Vstávejte! Kontakt!“
slyším až zbytečně zřejmě, když jakýsi dobrák obíhá stany
s železnou tyčí a mlátí do nich, až to v člověku vážně
hrkne. To bude poručík Heller, bleskne mi hlavou.
Bryskně rozepínám spacák a sype se ze mě hned několik
vulgárních výrazů, způsobených neštěstím nad pocitem,
že jsem sotva usnula.
Automaticky se soukám do promrzlých maskáčů
a snažím se zapnout jejich nesmyslné čtyři knoflíky.
Letmo pohlédnu na vedlejší postel. Petra spí, jak jinak, nováčci, zítra bude venku
po prvním výstřelu. „Vstávej!“ okřiknu ji ostře a pokračuji v přípravách. Tkaničky na kanadách můžu
zavázat později, stejně jako zapnout ten čtvrtý knoflík. Nepřipravila jsem si blůzu - chyba. Ve spěchu
si převlékám tričko. Ztrácím tím zbytečně několik sekund, ale nepřipadá v úvahu, abych v noci vylezla
v bílém, to by byla sebevražda. Samopal je pod postelí, to vím jistě. Mechanický pohyb pravou rukou,
levou do něj dávám zásobník. Petra panikaří, to mě nepřekvapuje. Tma, stres, křik a strach - ještě párkrát
a zvykne si. Blůzu nevidím, už není čas, jasný limit 2min. I tak mám co dělat, abych stihla doběhnout na
stanoviště. Nasazuji si brýle a Petře házím na postel svítící baterku: „V klidu, všechno najdeš!“ říkám jí,
když nohou rozrážím stanové dveře.
Rychle se přikrčím ke stěně stanu a zkontroluji okolí. Nevypadá, že by mi něco hrozilo. Rozbíhám
se proto prudce na stanoviště. Radek už je tady:
„Kde je Dan?“ ptám se spěšně a proložím větu další dávkou vulgarismů. Tady končí mechanicky naučené
úkony. Začínám uvažovat a to není dobře. Začíná mi být zima. Není taky divu, v tom krátkém rukávu.
A i přes veškerý zvyk se psychika projevuje a člověk se klepe zimou, i když už si organismus na chlad
zvykl…
„To by mě taky zajímalo!“ odpovídá Radek na mou otázku a rozčiluje se nad rozpadávajícím
se kolimátorem na své zbrani. Zatím je tu klid, sedíme v krytu a sledujeme nejdůležitější část základny bránu. Ale na zadním perimetru se něco děje, slyším střelbu a tlumené povely. Povely. Ano, teď už
uvažuji. Začíná mě tížit pocit, že mám zodpovědnost za své lidi. Jsem v pozici, kdy velím, a to není
jednoduché!
K sakru! Už jsme se dávno měli hlásit druhé polovině Brava, která obsadila modrou linii. Pomalu
se k nám blíží Dan. „Kde jsi vole?!“ okřikne ho Radek. „Co je?“ dodávám, aniž bych očekávala nějakou
odpověď. „Tady vám budu stejně na nic, s tou mojí zasekanou manuálkou!" říká rozzuřeně Dan a snaží
se něco opravit. „Bunkr na pozici!“ křičím přes celou základnu na druhou polovinu týmu, co jen můžu, ale
přesto vím, že budu ráda, pokud mě přes ten hluk vůbec uslyší. „Modrá na pozici!“ ozývá se za pár sekund
Robert z druhé strany. To mě uklidňuje.
„Co s tím zas máš?“
Dan agresivně šoupe pojistkou na zbrani sem a tam.
„Seká se to, nevím, jestli to dokáže vystřelit víc jak 2x po sobě...“
9
„Sakra, jak to? No teď to nevyřešíme, zalehni a hlídej červenou, přes tu optiku tam možná něco uvidíš,
nikdo se snad nepřiblíží, přes ten ostnatý drát by teď nikdo nelezl. Kdyby něco, zkus ho sejmout. Kdybys
potřeboval, řekni, Radek ti pomůže.“
Začínají se na nás sypat první střely od potoka. Jejich intenzita se zvyšuje.
„Kontakt u brány!“ hlásím opět přes celou základnu a mé oznámení putuje jako ozvěna od jednoho vojáka
k druhému tak, aby o tom každý věděl. S Radkem prakticky nemůžeme vystrčit hlavu z bunkru. Ale
nemůžeme ani čekat, protože se jinak přiblíží nepřítel a jediným granátem nás dostane všechny.
„Radku, musíme!“ křiknu na něj a on jen souhlasně přikývne hlavou. Nepřítel zřejmě přebíjí, je třeba
využít situace. Prudce se nadzvedávám a v polodřepu mačkám spoušť. Mířit nemá cenu. Je to buď a nebo.
Nic nevidíme.
Evidentně jsme ho, nebo dokonce je, ještě nedostali. Střelba se opakuje. Teď už ale i z červené. „Jsou
tam!“ křičí Dan a marně se snaží zprovoznit pojistku na zbrani. „Sejměte ho někdo, mě
to nejde!“ říká značně vyděšeně. "
„Teď nemůžu!“ reaguje Radek a společně se snažíme dostat nepřítele, zřejmě ležícího někde
na svahu u potoka. Ale jak je možné, že nikdo neopětuje palbu z našich pozic?
„Kdo je na té červené?“ ptám se a zase si uvědomuji nesnadnou roli velitele. Nadávám. Nezbývá mi nic
jiného.
„Mrkev a Grunta!“ odpovídá mi Radek. To jsem si mohla myslet. Populární dvojice Mrkvička
a Grunta, proč jsme je probůh dali k sobě na pozice?!
„Grunta! Mrkvička! Hlaste pozice!“ křičím, až začínám chraptět. Nikdo se neozývá. To mi ještě scházelo.
„Já to zkusím,“ říká ochotně Radek, „dokážu zařvat víc.“ a křičí můj povel podruhé, místo mě,
až se sám rozkašle.
Zase nikdo nic. Začínám být nervózní. Pokud se někdo přiblíží zezadu, neuděláme nic. Proto tam mají ti
dva být, ale očividně jsou úplně neschopní. Ráno si to vyřídíme.
Střelba od potoka zeslabuje a nepřítel jen pravidelně střílí jednotlivé střely tak, abychom nemohli
vykouknout z bunkru. Do rytmu střelby se ale dá trefit, chce to jen cvik.
„Máš baterku?“
„Jo.“
„Zkusíš mi tam posvítit a já na něj zamířím,“ podává Radek návrh, aniž by očekával odpověď. „Ale víš, že
pokud ho nesejmeme, je to sebevražda, světlem jen ukážeš, kde jsi.“
„Já vím, ale nemůžeme tady jen sedět a čekat, jestli se sem odváží nebo ne.“
„To jo, takže na tři.“ Dávám před baterku ruku, abych světlo tlumila, a odpočítávám tři sekundy. Poté
se oba rychle zvedáme ze země a v polodřepu osvětluji prostoru potoka, zatímco Radek střílí. Pokud
se netrefí, zabije nás oba. Přesto mu důvěřuji.
10
Nepřítel palbu opětuje mnohem silněji. Prudce padám k zemi a vypínám baterku. Sprostá slova se z nás
jen sypou, teď už je v nás malá duše.
„Musím přebít.“ říká mi ustaraně Radek s domněnkou, že budu krýt.
„Já taky!“
„Do háje, co teď?“
Z červené se zase ozývá střelba.
„Grunta! Mrkvička! Hlaste pozice!“ křičím zase, tentokrát už opravdu vyděšeně.
„Na místě!“ dostávám konečně odpověď slabým, dětským hlasem.
„Tak si to tam k sakru hlídejte!“ přikazuji nekompromisně a hlásím za ně kontakt zbytku, protože těmto
dvěma naopak nedůvěřuji, že by zvládli i tak základní taktiku.
„Musíme to risknout, dej sem baterku. Tady je munice, dosyp ty zásobníky, já ti posvítím. Dane, pojď nás
krýt, kdyby něco začalo.“
Dan se plazí blíž k nám a vystrkuje hlaveň sniperky z bunkru. Třesou se mi ruce, když dosypávám
zásobníky. Najednou se na nás začne sypat bubnová palba od brány. Nepřítel se pravděpodobně přesunul.
To není dobře. Radek rychle vypíná baterku. Na to ale nejsem připravená. Leknu se.
To by se mi stát také nemělo. Polovina munice se válí po zemi. Dáváme zásobníky do samopalů
a opět hlásíme kontakt, tentokrát u brány. Za chvíli slyším kroky těsně za zády. Otáčím se a mířím přímo
na osobu, která přebíhá několik metrů za námi.
„Lopata! Lopata!“ křičí dotyčný heslo a já se otáčím zpět.
„Potřebujete posilu?“ táže se právě příchozí udýchaným hlasem.
Jirka, skvělé, má kulomet, to jsme potřebovali.
„Jo, zůstaň tady, Danovi to nejede a my ho nemůžeme dostat.“ Vysvětluji spěšně a všichni tři
se pouštíme do střelby. Za několik minut je po nepříteli.
Sedíme teď v bunkru a přebíjíme. Na místě, kde ještě před půl hodinou doutnala modrá dýmovnice,
se teď povaluje svítící čelovka. Kdosi kolem ní přebíhá. Dva kroky a padá k zemi. Ten už to má dneska
za sebou. Může si za to sám. Baterka, evidentně připravená past, kolem které
se stačí jen mihnout. Jeden sniper ze strany nepřítele dostane každého, kdo se pohybuje v blízkosti
minimálně deseti metrů.
„Posily na zadní perimetr!“ ozývá se sborově základnou.
„Jdeme tam!“ odpovídám. „Dane, ty běž za Gruntou a Mrkvou, hlídejte červenou a jeden ať kryje bránu,
kdyby to tudy ještě někdo zkusil. Kdyby něco, dejte vědět. A ty dva, ty seřvi za mě, ráno si to vyřídíme!“
Dan se zvedá a za krytí Radka přebíhá několik metrů mezi stany.
„Na místě!“ křičí zpětně.
„Tak to má vypadat,“ pomyslím si spokojeně a pokračuji:
„Jirko, budeš nás krýt, zalezeme za ten krajní
stan zespod a pak budeme krýt mi tebe.“
Jirka vylézá dost nebezpečně z bunkru. Opírá
kulomet o stojan a zalehá k němu.
V okamžiku, kdy mačká spoušť, křikne
na nás: „Kryju!“
Rozběhneme se s Radkem k vybrané pozici
a za několik sekund prudce padáme k zemi,
abychom
se skryli za stan. „Kryjem!“ volám na Jirku
a spouštíme krycí palbu. Za několik sekund
leží vedle nás i on. Tak vypadá týmová práce,
důvěra.
„Co teď, desátníku?“ ptají se kluci a já nevím,
co jim vlastně říct.
Ze zadního perimetru se ozývají výstřely.
Najednou se střílí i kolem nás. Nechápeme,
odkud to může jít. Teď jsme v bezpečné zóně.
Jsme kryti ze všech stran, tak jak to?
11
„Mám! Mám! Au!“ ozývá se odevšad a já netuším, co mám dělat. Nikdo nehlásí pozice nepřítele.
„Raněný! Medik! Medik! Pomóc! Na žluté!“
„Jste někdo medik?“ ptám se obou kluků.
„Já, ale je to daleko, než tam dojdu, dostanu to sám,“ konstatuje Radek a já souhlasím.
Pár sekund vyděšeně čekáme. „Hlaste pozici nepřítele!“ křičím na zbytek základny, protože
předpokládám, že se nepřítel neobjevil jen tak najednou. Ale zase nikdo nic.
„Hlaste pozici nepřítele!“ opakuji několikrát dokola, až se ozve jakýsi schopný člověk: „Nevidíme ho!“
Nechápu, jak můžou nevědět, kde je nepřítel, když s ním bojují už víc jak půl hodiny.
„Kryj mě!“ křiknu na Jirku a přikrčeným, rychlým během se dostávám k jídelně.
Pevně se tisknu k její zdi. Uklidňující pocit. Za mé krycí palby se za mnou přesouvá i Jirka. Radek míří ke
stěně provizorní sprchy. Největším oříškem bude přejít most přes potok na zadní perimetr, nikdo odtud
pozici nepřítele opět nehlásí, je tedy dost možné, že je jen několik metrů od nás. Mozek mi jede na plné
otáčky. Mezitím všude kolem nás létají střely. „Je na střeše!“ křičí kdosi naproti mě. Nemám čas vymýšlet
taktiku.
Musím
to
risknout.
Samopal
proti
kulometu.
Jdu
prakticky
do sebevražedné akce. Prudce vybíhám od zdi kuchyně a posílám na střechu dávku střel. Nepřítel zasažen.
Nemůžu tomu uvěřit! Vracím se ke zdi.
„Všichni ze žluté jdou podpořit zadní perimetr!“ křičím na kluky na žluté pozici a vidím, jak
se pomalu stahují k nám.
„Přískoky vpřed, Radek kryje most!“ udávám povely a jako první mířím k mostu. Dva kroky
a přímo před mým obličejem vybuchuje granát. Děsivá rána. Kuličky se mi zarývají do holých rukou
i do obličeje.
Tak jsme to nestihli. Nepřítel přišel dřív. Ruce mě nesnesitelně štípou. Odcházím na mrtvoliště
a odhaduji, zda se ta hrstka, kterou granát nezasáhl, dokáže sama zorganizovat i bez velitele. Ono
se totiž řekne, hrát si na vojáky, ale lehké to opravdu není.
Ale to, že nehraju, má přece jen jednu výhodu. Alespoň se ty dvě hodiny do budíčku ještě vyspím,
myslím si bláhově, když ospale ulehám do vychladlého spacáku. To ale ještě netuším, že za půl hodiny
se budu muset zase prudce zvednout a nabít zásobník…
12
Fotografie použity s laskavým svolením
profesionální fotografky Terezy z Davle
13
Pony Express (díl 3.) – Lidka Tošovská
Historie Pony Expressu v USA
Svoje služby veřejnosti pošta mnohdy organizovala vskutku originálním způsobem. Přesněji řečeno,
neobvyklá bývala především samotná doprava poštovních zásilek, v níž byla tradičně využívána zvířata.
Nikoho patrně nepřekvapí poštovní velbloudi na Sahaře a na Blízkém východě, poštovní saně tažené soby
ve Skandinávii a v nehostinných severních oblastech Ruska nebo poštovní psí spřežení na Aljašce, protože
tato zvířata v našich představách jaksi patří ke koloritu místní krajiny. Horší již to je s velbloudy
v Austrálii nebo v USA, s voly zapřaženými do dvoukolových vozíků v Indii nebo dokonce s bernardýny
táhnoucími nejzapadlejšími kraji Německa žlutý vozík vyzdobený kresbou císařské orlice a poštovní
trubky. Skoro by se chtělo říci, že zvířata toho udělala pro vlastní dopravu poštovních zásilek více než
samotný člověk. A první místo patří bezpochyby koni. S koněm je také spjata jedna z nejpodivuhodnějších
a nejdobrodružnějších kapitol poštovní historie, která se odehrála na severoamerickém kontinentu pod
legendárním názvem Pony Express.
V 19. století USA zažily bouřlivý rozvoj; v důsledku průmyslového rozvoje a rozšiřování obchodu
docházelo i k migraci obyvatelstva. Statisíce nadšenců se vydávalo na západ hledat neobsazenou půdu,
a když v polovině 19. století byla v Kalifornii objevena ložiska zlata a vypukla zlatá horečka, vyrazily na
cestu další statisíce dobrodruhů. Na východě závratným tempem vyrostla velkoměsta Los Angeles, San
Francisco a Sacramento. Největším americkým problémem se rázem stalo spojení západního pobřeží
s téměř čtyři tisíce kilometrů vzdáleným průmyslovým východem. Lidé, kteří osídlili západní oblasti
země, tuto vzdálenost jaksi nebrali na vědomí; touha mít spojení se starým domovem a firmami, které jim
dodávaly vše nezbytné k životu – zbraně, konzervy, pracovní nářadí, oděvy, ale také noviny a poštu, byla
silnější. Ale úspěšné řešení problému spolehlivého spojení zatím leželo v nedohlednu. Panamský průplav
byl hudbou budoucnosti. Námořní cesta ze San Francisca do New Yorku okolo pobřeží Jižní Ameriky
a Ohňové země nebyla nejbezpečnější a trvala nekonečné měsíce. Transkontinentální železnice byla
nanejvýše ve fázi projektu. Cesta napříč kontinentem ve voze taženém několika páry koní byla krajně
nebezpečným dobrodružstvím, v němž život všech zúčastněných prakticky nepřetržitě visel na vlásku.
A to nejen kvůli lukům a tomahavkům v rukách Athabasků, Siouxů a Vraních noh, ale také kvůli koltům
v rukách profesionálních bílých banditů toužících po penězích a zlatu.
14
Situaci mohla zásadním způsobem změnit jen
výstavba železnice. Iniciátorem a hlavním
propagátorem stavby Pacifické železnice se stal
tehdy ještě železniční právník ze státu Illinois,
Abraham Lincoln (později zvolen 16. americkým
prezidentem). V roce 1862 dokázal v Kongresu
prosadit návrh zákona o výstavbě železnice.
Kongres zároveň vybral dvě stavební společnosti.
Z Kalifornie směrem na východ stavěla Centrální
pacifická železnice, trasu v opačném směru,
z Omahy na západ, železniční společnost Union
Pacific. Úkolu se ujaly tisíce rukou železničních
dělníků, převážně Irů na trati Union Pacifiku
a Číňanů ve službách Centrální pacifické.
10. května 1869 se obě společnosti setkaly
v Promontory Summit v Utahu. Novináři na
vlastní oči sledovali, a vzápětí zprostředkovali
i celé Americe, jak se pokládal poslední pár
kolejnic, poslední pražec z vavřínu a zatloukal
poslední, zlatý hřeb. Tímto líčením jsme ovšem
poněkud předběhli vývoj událostí. Největší a
nejproslulejší společností, která se zabývala
přepravou poštovních zásilek v dobách, kdy
železnice ještě neexistovala, byla společnost
Wells, Fargo & Co. Ani ona ale nebyla schopná
dopravit
poštovní
zásilku
z východního
amerického pobřeží na západní za kratší dobu než
tři měsíce. Snad právě proto v roce 1860 iniciativní kalifornský senátor William Gwin dohodl
se společností Russel, Major & Waddel zřízení expresní poštovní linky, která měla za úkol spojit Divoký
západ s východním civilizovaným světem. Nová společnost dostala název Pony Express. Linka začínala
v Saint Joseph ve státě Missouri, procházela státy Kansas, Nebraska, Colorado, Wyoming, Utah, Nevada
a končila v 3200 kilometrů vzdáleném městě Sacramentu v Kalifornii. Výjimečnost linky spočívala v tom,
že dopravu poštovních zásilek neobstarávaly tradiční dostavníky, ale vynikající osamělí jezdci na koních,
kteří dokázali celou trasu vedoucí nebezpečnou pustinou s nepřátelsky naladěnými Indiány projet
zpočátku za jedenáct, později za neuvěřitelných osm až devět dní.
Náborový leták společnosti Pony Express nabízel dvakrát vyšší
mzdu, než kolik činil výdělek dělníka v továrně. Poslové vybavení
na cestu střelnými zbraněmi, suchary, špekem a polní lahví
převáželi čtyři kožené brašny, tzv. mochilly, upevněné u sedla
koně a naplněné deseti až patnácti kilogramy poštovních zásilek.
Jejich hlavním služebním úkolem bylo tryskem ujíždět k nejbližší
stanici, která bývala vzdálená deset až patnáct mil (průměrně
zhruba dvacet kilometrů), zde do dvou minut přehodit sedlo
na čerstvého koně a ihned pokračovat v cestě. Samotní jezdci svoji
službu společnosti chápali jako jakýsi druh sportu a snažili
se překonávat rekordy. Legendární jezdec Robert Halsam
ustanovil traťový rekord výkonem sedm dní a sedmnáct hodin,
který později už nikdy nebyl překonán. Addison Clark pro změnu
vytvořil rekord ve „sprintu“. Trať mezi hraničními městy státu
Missouri Hannibalem a Saint Josephem dlouhou 650 kilometrů
ujel za čtyři hodiny a jednapadesát minut, přičemž stačil vyměnit
jedenáct koní.
15
Jen tak si povyskočit – Martin Štulla
V hodinách tělocviku nikdo z nás nemohl
švihadlo ani vidět. Stále skákat nahoru a dolů.
A vidíte, někomu se skákání přes švihadlo
stalo koníčkem natolik, že s ním vystupuje na
kulturních akcích.
Původ samotného švihadla je nejasný,
nicméně první zmínky o tomto sportovním
náčiní pocházejí z Egypta okolo roku 1 600
př. n. l. První švihadlo bylo údajně vyrobeno
z bambusu a vinné révy.
V dnešní době se věnují skákání přes švihadlo miliony lidí po celém světě, především pak ve Spojených
státech. Právě tady okolo roku 1950 vznikl nový sport – Rope Skipping. Tento sport se nyní dostává pod
kůži i českým nadšencům. Jedním takovým týmem je parta sedmi kluků, kteří si říkají Skipping Boys.
Původně byli zakládající členové pouze dva. Ke švihadlům je zlákalo slavné video na internetu, které
podnítilo kluky k další činnosti. Od té doby mají za sebou mnoho hodin společné dřiny na trénincích, jež
následně zúročí na svých veřejných exhibicích. Momentálně mají za sebou asi dvacet vystoupení. Nápady,
triky, kroky či choreografii jednotlivých skladeb si vymýšlejí sami. Samozřejmě nechybí ani moderní
působivá hudba, která choreografiím dodává osobitý ráz. Jejich nezaměnitelný rukopis podtrhuje
i zajímavá či zábavná vsuvka, již tak typická pro Skipping Boys.
Ovšem film herce Corbina Bleu s názvem Jump In! zatím nikdo z nich neviděl. Hrál v něm i Izzy
Daniels, který se věnuje právě soutěžím ve skupinovém skákání přes švihadlo v USA. Z profesních
důvodů se na tento film určitě všichni členové podívají.
A jaké mají plány do budoucna? Tak především chystají vystoupení v Rakousku nebo plánují účast
v talentové soutěži Česko Slovensko má talent. Takže držte palce. Dále je určitě budete vídat na
kulturních a sportovních akcích po celé České republice.
Trochu informací ve zkratce:
počet účinkujících
7 lidí
průměrný věk
19 let
celková délka švihadel
31 metrů
počet skoků ve vystoupení
cca 1000
průměrný čas vystoupení
3 minuty
Internetové stránky
www.facebook.com/SkippingBoys
16