Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv
Transkript
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv doktorská disertační práce Vypracoval: Školitel: Ing. Jiří H N I L I CA prof. Ing. Eva Kislingerová, CSc. ∆ιὸ δὴ πᾶς ἀνὴρ σπουδαῖος τῶν ὄντων σπουδαίων πέρι πολλοῦ δεῖ µὴ γράψας ποτὲ ἐν ἀνθρώποις εἰς φθόνον καὶ ἀπορίαν καταβαλεῖ. Πλάτων, Ἡ Ἑβδόμη Ἑπιστολὴ Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem doktorskou disertační práci s názvem „Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv“ vypracoval samostatně. Podkladové materiály, které jsem při práci využil, uvádím v přiloženém seznamu. Mělník, 16.12. 2002 Jiří HNILICA Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 3 Obsah Slovo úvodem 7 K Internetu a mravencům 7 K cílům a struktuře disertační práce 9 1. Role předpokladů v ekonomických teoriích 11 1.1 Arbitrážní oceňovací modely 12 1.2 Oceňování s teoriemi očekávaného užitku 13 2. Mikroskopické modelování 14 3. Racionalita člověka ekonomického 15 3.1 Teorie rozhodování a její axiomy 19 3.1.1 Rozhodovací tabulky 19 3.1.2 Rozhodování za jistoty 20 3.1.3 Rozhodování za nejistoty 21 3.1.4 Rozhodování za rizika 21 4. Rozhodování, riziko a teorie očekávaného užitku 23 4.1 Racionalita, rozhodování a experimenty 25 5. Teorie prospektů (Prospect Theory) 27 5.1 Aplikace vah na objektivní pravděpodobnosti 27 5.1.1 Efekt jistoty (certainty effect) 27 5.1.2 Efekt velmi malých pravděpodobností 29 5.2 Shrnutí výsledků z experimentů (Tab. 1 – 4, předchozí příklad) 30 5.3 Hodnotová funkce (value function) 33 5.3.1 Změna bohatství versus celkové bohatství 33 5.3.2 Pozitivní versus negativní prospekty 35 5.4 Shrnutí poznatků o vlivu změn bohatství 36 5.5 37 5.6 Averze k riziku a zásady stálosti rozhodování (principle of invariance) Referenční body (reference points) při rozhodování 5.7 Rozhodování a řídící pracovníci 42 5.8 Některé další vlivy na tvorbu referenčních bodů 44 39 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 4 5.8.1 „Decison Framing” – vliv kontextu na rozhodování 44 5.8.2 Vliv množství informací na kvalitu rozhodování 45 5.8.3 Averze k neurčitosti (ambiguity aversion) 47 5.8.4 Lítost nad rozhodnutím 48 6. Mikroskopické modelování 50 6.1 Zásady postupu při aplikacích metod MS 51 6.1.1 Identifikace „stavebních jednotek” modelu 51 6.1.2 Rozhodnutí o detailech pro model (ne)podstatných 52 6.1.3 Volba množství mikroskopických prvků vstupujících do modelu 52 7. Porovnání diskrétních a spojitých systémů ve vědě 53 8. Model počítačové simulace 55 8.1 Typy investorů v modelu 55 8.2 Výnos a funkce užitku investorů 56 8.3 RII – dokonale racionální investoři 57 8.4 EMB – investoři spoléhající na efektivitu trhů 60 8.5 Odchylování se od konceptu dokonalé racionality 60 8.6 Podmínka čistící trhy (market clearance condition) 61 8.7 Dynamika modelu 61 9. Výsledky benchmarkového/základního modelu 61 9.1 Nulový objem obchodování 62 9.2 Náhodná procházka log-cen 62 9.3 Nízká volatilita 62 10. Model s přítomností EMB investorů 63 10.1 Homogenní EMB v modelu 64 10.1.1 Velké objemy obchodování 65 10.1.2 Nadměrná volatilita 65 10.2 Dva typy EMB investorů v modelu 65 10.3 Celé spektrum EMB investorů v modelu 66 10.3.1 Nadměrná volatilita 67 10.3.2 Velké objemy obchodování 68 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 5 11. Přežijí EMB útoky sofistikovaných RII 68 12. Poznámky k doplnění a rozšíření modelu 73 13. Návrhy pro další výzkum 75 14. Racionalita a iracionalita v rozhodování 77 14.1 Filosofický exkurz 78 14.2 Komplikace s pojmy „racionální” a „iracionální” 80 14.3 Dedukce a indukce 81 14.3.1 Dedukce a indukce při ztrátě ve městě 81 15. Dedukce a indukce v ekonomickém rozhodování 83 15.1 Problém baru v El Farol 84 16. Dedukce a indukce při tvorbě cen 87 16.1 Shrnutí – indukce, dedukce a racionalita při tvorbě cen 89 16.2 Koncept omezené racionality 90 16.3 Induktivně tvořená očekávání a cenová dynamika aktiv 91 17. Behaviorální finance a iracionalita 94 18. Komplexita a ekonomické prostředí 99 19. Komplexita, rostoucí výnosy z rozsahu a strategie 102 19.1 Strategie a svět klesajících výnosů z rozsahu 108 19.2 Strategie a svět rostoucích výnosů z rozsahu 108 Slovo závěrem 112 K cílům disertační práce 112 Ke kontextům a teoriím současného (ekonomického) světa 113 Seznam literatury 115 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 6 Poděkování: Velmi rád bych poděkoval paní prof. Ing. Evě Kislingerové, CSc za neobyčejně vstřícný postoj a podporu při zpracovávání této disertační práce a panu prof. Bent Jesper Christensenovi, PhD za rady a připomínky při mém studijním pobytu na Aarhus Universitet v Dánsku. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 7 Slovo úvodem Internet a mravenci V počátcích roku 2001 jsme prakticky ve všech sdělovacích médiích byli bombardováni zprávami typu „Internetový zázrak se nekoná“ či „Kruté vystřízlivění nyní zažívají investoři, kteří vsadili na akcie technologických a zejména internetových firem”. Celý předchozí rok 2000 se média předháněla v tom, kdo výstižněji pojmenuje nový internetový zázrak. Kdo nemluvil o internetu, ten jako by nebyl, což ve světě velkých peněz platilo dvojnásob. A ten, kdo neinvestoval do internetových akcií, mohl těm, kteří tak učinili, pouze závidět. „Nová ekonomika“, tehdy spojovaná výhradně pouze s nástupem Internetu, se stala symbolem doby. Historie investování je důkazem toho, že čas od času investoři hromadně podlehnou iluzi, že je možné na něčem rychle zbohatnout. Ne jinak tomu bylo - a možná ještě je - v případě akcií internetových společností. Ty převzaly štafetu od svých biotechnologických sester, které naopak úspěšně popletly investorům hlavy v osmdesátých letech. Schéma je obdobné - lákavý příběh, netušené možnosti a investorova lehkovážnost. Výjimkou nebyly případy společností, které po té, co oznámily, že přesunují své aktivity na internet, zaznamely nárůst své tržní kapitalizace až o několik set procent. Chrámem investorů vyznávajích technologické desatero se stal mimoburzovní trh Nasdaq, kde se soustředí většina nově vzniklých technologických společností, a to zejména kvůli nižším kapitálovým nárokům pro vstup na tento trh. Pokud byste investovali na počátku devadesátých let do indexu Nasdaq Composite, tak nyní bezpochyby ležíte pod karibským sluncem a popíjíte Martini. Během poslední dekády se totiž tento index zhodnotil o neuvěřitelných 560 procent, což představuje každoroční nárůst o stejně mamutích osmdesát osm procent, zatímco zbývající nejsledovanější akciové indexy rostly vesměs polovičním tempem. Částečně to připomíná japonský mirákl z druhé poloviny dvacátého století, kdy tržní hodnota japonských akcií neustále rostla a rostla a v roce 1990 se japonské akcie podílely 45 procenty na celkové světové tržní kapitalizaci. V loňském roce ovšem nastal obrat, který svou dynamikou předčil předcházející růst. Ostrý zlom nastal na konci prvního kvartálu předminulého roku. Technologiemi tažený index Nasdaq Composite dosáhl 10. března 2000 svého historického maxima, aby se následně dostal do svého největšího „medvědího” trhu v historii. Ještě za loňský rok dokázal tento index propadnout o téměř 40 procent. Očividně se jednalo o obrovský propad s dynamikou podobnou propadu indexu Dow Jones v třicátých letech (tím ovšem téměř veškerá podobnost s tímto obdobím končí). Je důležité si uvědomit, že index Nasdaq Composite je vážený tržní kapitalizací v něm obsažených společností. To v praxi znamená, že větší společnosti mohou výrazněji ovlivnit vývoj indexu než společnosti s menší tržní kapitalizací (tržní kapitalizace je celková peněžní hodnota všech veřejně obchodovaných akcií). Podrobnější pohled na masivní nárůst a později i pokles indexu naznačuje, že za těmito rapidními změnami skutečně stálo několik vybraných společností. Jedenáct společností (jako například Cisco Systems, Microsoft, Intel, Oracle, Ericsson, Sun Microsystems, Yahoo, Dell Computer) mělo ve skutečnosti na svědomí polovinu nárůstu celkové tržní kapitalizace trhu. Není třeba podotýkat, že stejné společnosti později také stáhly trh dolů. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 8 Jak se vedlo patrně nejznámějším internetovým titulům ukazuje následující tabulka, která snad ani nepotřebuje komentáře. Ceny akcií vybraných firem 9. 2. 2000 26. 3. 2001 změna 362,31 14,19 -96,08 % Amazon 80,25 10,94 -86,37 % America Online 57,75 40,89 -29,19 % 164 38,44 -76,56 % Yahoo eBay V polovině 80. let provedli entomologové sérii studií1 orientovaných na pozorování chování mravenců. I když se jednotlivé pokusy od sebe vždy nějak lišily, měly všechny jedno společné – na dvě různá místa ve stejné vzdálenosti od mraveniště umístili entomologové dvě naprosto stejné misky s potravou. Obsah potravy byl neustále kontrolován a doplňován tak, aby misky byly neustále stejně plné. Pro mravence tak neexistoval jediný důvod, proč by měli preferovat jednu misku před druhou. Cílem studií bylo zjistit, jak mravenci přistoupí k využití těchto dvou identických zdrojů potravy. Teorie racionálních očekávání (společně s prostým selským rozumem) by předpovídala, že mravenci budou využívat obou misek rovnoměrně, v poměru 50:50. Nicméně nic podobného se při pokusech neobjevovalo, mravenci se chovali úplně jinak. Jakmile jeden z mravenců objevil jednu z misek, vracel se nadále zpravidla k této misce. Současně však předával informaci o nově objeveném zdroji potravy ostatním mravencům, které při své cestě potkával, čímž dal vzniknout pozitivnímu efektu zpětné vazby: čím více mravenců navštíví jednu misku v jednom okamžiku, tím více mravenců navštíví stejnou misku i v budoucnosti. I když by se mohlo zdát, že mravenci si vyberou pouze tu z misek, kterou první naleznou, je situace ve skutečnosti mnohem složitější. Občas některý z mravenců se totiž vydá i jiným směrem a podaří se mu tak náhodou objevit druhou doposud opomíjenou misku s jídlem. Samozřejmě, že o svém nálezu okamžitě informuje další členy mraveniště, což může vést k tomu, že se situace obrátí a mravenci masově přejdou ke druhé misce. Někdy je vlna přechodů pouze dočasná („módní vlna“), jindy opravdu dochází k úplné změně zájmu – většina mravenců bude upřednostňovat druhou z misek. Popsat chování mravence pomocí počtu pravděpodobnosti je vcelku snadné. Obtíže s popisem nastávají, když chceme nějakým pravděpodobnostním modelem zachytit chování celého mraveniště. Není možné nijak určit, kdy dojde k přesunutí těžistě zájmu mezi miskami a není ani možné předvídat, zda oscilace bude pouze „módním výstřelkem“, či zda se bude jednat o dlouhodobější změnu mravenčích preferencí. Pavel Kohout2 výstižně přirovnává rozhodování mravenců k některým aspektům chování lidí. Zajímavé na příkladu s mravenci je to, že i když lidé – jednotlivci v některých případech prokazují vyšší inteligenci než mravenci, tak inteligence davu (trhu) mnohdy nepřevyšuje inteligenci davu mravenců, tj. inteligenci mraveniště. Například „politický trh“ vykazuje 1 2 Kohout, P., Hlušek M.: Peníze, výnosy a rizika, Ekopress, Praha, 2002 ibid Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 9 podobné charakteristiky, zejména při většinovém systému hlasování. Mravenci se stávají i přiléhavou metaforou finančních trhů. I když jsou finanční trhy složitější než dvou-miskový systém, tak při odhlédnutí od některých detailů, je možné tento jednoduchý systém využít. Budou-li misky představovat dvě základní polohy trhu, růst nebo pokles, býci nebo medvědi, optimismus nebo pesimismus, tak podstata jak v „mravenčím” nebo tržním kontextu zůstává stejná. Slovy Pavla Kohouta: „Přestože nervová soustava makléře je mnohem složitější než nervová soustava mravence, chování velkého počtu mravenců se od chování velkého počtu makléřů v zásadě neliší.“ Mravenec, podobně jako spekulant, má v každém okamžiku tři možnosti. Za prvé, svůj názor neměnit (ať už se jedná o volbu misky nebo o názor na vývojovou tendenci např. akciových indexů). Za druhé, nechat se přesvědčit kolegou a přijmout názor opačný. A třetí možností je náhodně svůj názor přehodnotit bez ohledu na to, co si myslí ostatní. Matematicky se jedná o velmi jednoduchý systém definovatelný pomocí dvou konstant, z nichž první určuje pravděpodobnost, že se mravencec (či aktér na trhu) nechá přesvědčit kolegou, druhá pak stanovuje pravděpodobnost spontánní změny názoru mravence (či aktéra na trhu) nezávisle na ostatních. Je určitě fascinující, že i takto jednoduše definovatelný systém vykazuje vlastnosti, které jsou nepopsatelné hlavním proudem ekonomie. Entomologové zjistitli, že preference mezi miskama se mohou pohybovat ve velmi širokém rozmezí, například od 80 : 20 až k 20 : 80, a že k těmto změnám může docházet velmi rychle. Například stejně rychle, jako index NASDAQ během prvních tří měsíců roku 2000 dosáhl rekordní výše 5 132 bodů a následně v průběhu několika následujících týdnů zase ztratil 40% své celkové hodnoty. V rámci „mravenčího modelu“ se dá tato záhada docela dobře vysvětlit. Standardní ekonomie však mlčí. K cílům a struktuře disertační práce Cílem této disertační práce je věnovat pozornost různým pohledům na (nejenom) ekonomické procesy se záměrem kriticky posoudit jejich schopnost vysvětlovat skutečně probíhající ekonomické procesy. Speciální důraz pak je přikládán ekonomickým procesům, které probíhají v prostředí, kde jednotliví aktéři spolu reagují nikoliv osamoceně, ale i mezi sebou. Zatímco standardní ekonomie vidí jednotlivé tržní participanty jako individuálně se rozhodující jedince – mravence, nevidí už tak dobře celek – mraveniště, které jednotlivci svým jednáním vzájemně utváří. Ukazuje se totiž, že trh nelze chápat jako sumu individuálně se rozhodujících subjektů vzhledem k tomu, že mezi jednotlivci se vytváří různé vazby (např. feedback). Současně ale i zdůrazňuji, že existují situace, kdy i zcela nereálné teorie mají své místo. Při práci s teoriemi je nutno vždy zvažovat, do jakého kontextu jsou teorie aplikovány. Proto hned v prvních kapitolách ukazuji, jak i velmi zjednodušující teorie, jakou je v tomto případě standardní (neo) klasická ekonomie, představená v kapitole 3 a 4, může být užitečná. I když jsou aplikace standardních přístupů v dnešních kontextech přinejmenším velmi omezené, umožňují svým pojmovým aparátem vznik teorií jiných, které na nich nějakým způsobem – třeba i v negativním slova smyslu – staví. Například klasická teorie rozhodování jako svůj základní předpoklad vyžaduje dokonale se rozhodujícího jedince, což je samozřejmě fikce. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 10 Tím, že v rámci této standardní ekonomie je definován pojem „dokonalého rozhodování“, je ale možné odvodit, kdy je rozhodování „nedokonalé“. Tímto směrem se vydali Daniel Kahneman a Amos Tversky. Jejich „Teorie prospektů“ je dodnes nejvlivnější alternatitou klasické teorie rozhodování. Kromě toho, že byla hlavní příčinou vzniku nového oboru „Behaviorální finance“, který dnes úspěšně intervenuje jak do teorie, tak zejména praxe investičního managementu, umožnila – za daných kontextů – detekovat naše špatná rozhodnutí a současně i poskytnou návod k tomu, jak bychom se – za daných kontextů – rozhodovat měli. „Teorie prospektů“ a její podněty k dalším analýzám a pohledům je náplní stejnojmenné kapitoly 5 této práce. Vzhledem k tomu, že při jiných než „klasických“ předpokladech je „klasická” matematická analýza problému velmi obtížná či dokonce nepoužitelná, je nutno použít numerických přístupů při hledání řešení problému. Při numerické analýze problému se nevyhneme využití počítačů. O počítačových simulacích v rámci tzv. „mikroskopického modelování“ pojednávají kapitoly 6 a 7. V kapitolách 8 až 13 pak čtenáři představuji konkrétní počítačový model simulující cenovou dynamiku aktiv za různých předpokladů – těch nejméně reálných a i těch mnohem reálnějších. Představený počítačový model vychází z teorie prospektů, která zase spočívá na korekci některých předpokladů klasické teorie rozhodování. To samozřejmě opět implikuje omezenost výsledků simulace pouze na určité situace, určité kontexty. Uvedením do kontextu, kde použitelnost obou, vlastně antagonistických přístupů, je velmi omezená, se zabývají kapitoly o induktivním stylu uvažování a o úloze kognitivních přístupů při rozhodování. Jsou to kapitoly 14 – 16. Práci uzavírají kapitoly 17 – 19 s tím, že kapitola 19 navíc k lepšímu objasnějí vlivu kontextu na aplikace teorií i skutečně používaných metod rozhodování, využívá oblast strategického rozhodování. Znovu zdůrazňuji, že se v žádném případě nesnažím tvrdit, že standardní přístupy jsou špatné, mylné či nepoužitelné. Rád bych pouze ukázal, že každá teorie má svá omezení a její použitelnost vždy vychází z kontextu, do kterého se snažíme teorii aplikovat. Jednoduše řečeno – za určité situace jsou standardní teorie dobrými aproximacemi skutečně probíhajících procesů, zatímco v situacích jiných jsou nepoužitelné. Asi tak jako slovo „house“ znamená něco jiného v kontextu „a new house“ a něco jiného v kontextu „žluté house“. Či podobně jako ekonomie redukuje člověka na homo oeconomicus, redukuje chemie sloučení vodíku s kyslíkem na pouhé rekombinace molekul, 2H2 + O2 → 2H2O. Obě redukce ale zcela opomíjejí ty obrovské výbuchy, kterými jsou většinou doprovázeny. Uměním při ekonomickém rozhodování – teoreticky i prakticky orientovaným – je rozpoznat, kdy „výbuch” je důležitým faktorem, a kdy ho lze opominout. K tomu by mohla napomoci tato práce. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 11 Fyzik, kněz a ekonom uvíznou na opuštěném ostrově. Zbyla jim konzerva s jídlem, avšak nemají otvírák. Ráno se rozhodli, že každý z nich popřemýšlí, jak tuto spletitou situaci rozřešit, s tím, že se večer opět sejdou a sdělí si svá řešení, ke kterým jednotlivě dospěli. I stalo se. Kněz doporučil modlitbu. Fyzikovým řešením bylo rozdělat oheň pod plechovkou a nechat ji explodovat tak, aby po výbuchu každý z nich si mohl chytit svoji porci. Celou tuto proceduru podložil velkým množstvím precizně provedených propočtů. Ekonom začal slovy: „Předpokládejme, že máme otvírák ... .” 1. Role předpokladů v ekonomických teoriích Asi každý ekonom si uvědomuje, že většina (neo) klasických ekonomických modelů je založena na předpokladech, které jsou přinejmenším problematické. K ilustraci postačí například model oceňování kapitálových aktiv (CAMP)3, ve kterém investoři maximalizují svoje von Neumann - Morgensternovi4 očekávané funkce užitku a který navíc vyžaduje další specifická omezení – dokonalé trhy s nulovými daňovými a transakčními náklady, výnosy normálně rozdělené, investiční horizont ve velikosti pouze jednoho období a homogenní očekávání investorů. Nelze přehlédnout, že mnoho předpokladů u většiny klíčových modelů finanční ekonomie je nesprávných. V neprospěch teorie očekávaného užitku svědčí mnoho empirických důkazů. O zemi bez transakčních poplatků a s nulovými daněmi si můžeme nechat pouze zdát. Současně je více než zřejmé, že investoři se ve svých očekávání, investičních horizontech a konečných rozhodnutí liší. Nabízí se tak otázka: Jsou běžně používané modely v ekonomii či financích jako CAPM (The Capital Asset Pricing Model), APT5 (The Arbitrage Pricing Theory), Black-Scholesův model oceňování opcí6 či Modigliani-Millerův model7 oceňování a kapitálové struktury postaveny na písku? Samozřejmě, že ekonomové si jsou vědomi zjednodušení aplikovaných v ekonomických teoriích, ale mají zároveň i dostatek argumentů pro obhajobu jejich použití. Jedním z nich je, že model s problematickými předpoklady je lepší než model žádný8. Dalším z nich je proslavené friedmanovské tvrzení: „Jako těleso podstatných hypotéz by teorie měla být posuzována podle své předvídací síly pro třídu jevů, které hodlá vysvětlit.”9 3 Sharpe, W. F.: Capital Asset Prices: A Theory of Market Equilibrium under Conditions of Risk, Journal of Finance, 19, 1964; jak je známo, k podobnému modelu dospěli na sobě nezávisle ještě další tři autoři: Lintner, J.: The Valuation of Risk Assets and the Selection of Risky Investment in Stock Portfolios and Capital Budgets, Review of Economics and Statistics, 47, 1966; Mossin, J.: Equilibrium in a Capital Asset Market, Econometrica, 34, 1966 a Treynor, J. L.: Towards a Theory of Market Value of Risky Assets, nepublikovaný rukopis 4 Von Neumann, J., Morgenstern, O.: Theory of Games and Economic Behavior, Princeton University Press, 1944 5 Ross, S. A.: The Arbitrage Theory of Capital Asset Pricing, Econometrica, 1976 6 Black. F., Scholes, M.: The Pricing of Options and Corporate Liabilities, Journal of Political Economy, 1973 7 Modigiliani, F., Miller, M.: The Cost of Capital, Corporation Finance and the Theory of Investment, American Economic Review, Volume 48, Issue 3, 1958; 7 Modigiliani, F., Miller, M.: Replying to Heins and Sprenkle, American Economic Review, 1969 8 Stigler, G.: The Theory of Price, Macmillen, New York, 1966 9 Friedman, M.: Metodologie pozitivní ekonomie, Grada, Praha, 1997 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 12 Kvalita modelu je tedy zcela nezávislá na svých předpokladech, ty mohou být jakékoliv. Co je podstatné pro zamítnutí či přijetí modelu (teorie) je síla, s jakou dokáže předvídat ekonomické jevy. Například zcela určitě většina investorů nepoužívá při svém rozhodování kalkulus očekávaných hodnot užitku, ale chovají se, jako kdyby10 ho používali. Avšak na druhé straně existuje množství důkazů, že argument „jako kdyby” neplatí vždy. Vzpomínám si na jednu židovskou aneknotu: Rabín je požádán, aby vysvětlil vznik deště. Učiní tak tím, že oblaka považuje za nasáklé houby, z nichž po vzájemném nárazu prýští voda. Pochybující žák se ptá: „A jaký důkaz máte pro to, že tomu skutečně tak je?, „Vždyť to přece vidíš: Prší!” Jedním ze závažných důvodů, proč aparát ekonomie pracuje s nerealistickými přepoklady je snaha, aby vzniklý model měl analytické řešení – jinými slovy, aby prostě řešením modelu byl nějaký vzoreček, do kterého lze dosadit. Dobře patrné je toto úsilí například při odvozování modelu pro oceňování opcí Blackem a Scholesem. Ti si svými předpoklady zaručili právě tu vlastnost, aby jejich model měl analytické řešení a tak se do něj dalo pouze dosadit několik parametrů a získat správnou cenu opce. Jakmile totiž předpoklady nejsou dostatečně „pěkné”, tak se nám nepodaří sestavit model, který by pouhým dosazením mohl generovat výsledky, tedy který by měl analytické řešení. Ekonomická či finanční teorie čelí dvěma základním problémům: – teorie staví na nerealistických předpokladech z důvodu zajištění analytické řešitelnosti modelů – výsledky modelů z teorií nejsou konformní se zkušeností, s empirickým pozorováním 1.1 Arbitrážní oceňovací modely Modigliani - Millerova11 propozice o kapitálové struktuře a oceňování, Rossova12 arbitážní teorie oceňování či Black - Scholesův13 model oceňování opcí jsou fundamentálními modely finanční teorie. Protože jsou to modely arbitrážní, nevycházejí z teorie očekávaného užitku. Jediný axiom, které tyto teorie vyžadují, je axiom nenasytelnosti (non-satiability axiom), se kterým i ti nejzarytější odpůrci teorie očekávaného užitku souhlasí. Nejpozoruhodnější na těchto přístupech je, že i když např. 80% investorů bude ignorovat zisky plynoucí z možných arbitráží, a zbývajících 20% investorů arbitráží využije, tak platnost modelu - existence rovnovážné ceny obchodovaného aktiva - je zajištěna. Dokonce čistě teoreticky by k tomu stačil i jeden jediný investor. Podstatnou výhodou teoretických přístupů tohoto typu je, že nevyžadují, aby se většina investorů chovala racionálně. Nicméně okamžitě odhalujeme velký nedostatek, těchto jinak teoreticky velmi elegantních modelů – vůbec nevysvětlují, jak to ve skutečnosti vlastně „chodí”. K odvození ModiglianiMillerových závěrů se musí předpokládat dokonale operující trhy (firmy i jednotlivci si 10 v anglické terminologii pak tzv. „as if” argument Modigiliani, F., Miller, M.: The Cost of Capital, Corporation Finance and the Theory of Investment, American Economic Review, 1958; 11 Modigiliani, F., Miller, M.: Replying to Heins and Sprenkle, American Economic Review, 1969 12 Ross, S. A.: The Arbitrage Theory of Capital Asset Pricing, Econometrica, 1976 13 Black. F., Scholes, M.: The Pricing of Options and Corporate Liabilities, Journal of Political Economy, 1973 11 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 13 mohou půjčovat a zapůjčovat za stejné úrokové sazby, neexistují transakční náklady, prodeje na krátko jsou bez omezení). K odvození Black-Scholesovy formule pro oceňování opcí se navíc vyžaduje Brownův pohyb jako proces generující výnosy podkladového aktiva, jeho směrodatná odchylka je předem známa a na její výši se shodnou všichni investoři. Pokus dopátrat se, co by se stalo, kdyby nějaký z předpokladů nebyl platný či byl z teorie vypuštěn, je – zdá se – dílo vskutku nadlidské. Nicméně zásadní otázky jsou právě podobného charakteru – co se stane, neplatí-li nějaký z axiomů, bude-li vypuštěn či nahrazen jiným? Jaký vliv lze očekávat na ustanovení rovnovážných cen? Povšimněme si následující dosti zarážející skutečnosti. Pokud by směrodatná odchylka pokládajícího aktiva byla předem známa a odsouhlasena jednomyslně investorským publikem, potom – ceteris paribus – by zcela zamrzl jakýkoliv obchod s opcemi na toto aktivum. Jestliže by z nějakého důvodu byla opce podhodnocena, pak by ji všichni investoři chtěli koupit, ale nenašel by se nikdo, kdo by byl ochoten ji prodat. K žádným transakcím by nedošlo, cena by se nezměnila. 1.2 Oceňování s teoriemi očekávaného užitku Model oceňování kapitálových aktiv (The Capital Asset Pricing Model, CAPM) vychází z teorií očekávaného užitku. Rozhodování firmy je cíleno maximalizací své tržní hodnoty a tedy i maximalizací užitku všech akcionářů. Navíc je zapotřebí mnoho dalších předpokladů, zejména proto, aby bylo dosaženo analytické řešitelnosti problému. Obtíže s tím spojené osvětleme například v rámci již několikrát zmiňovaného modelu CAPM. Ke zdárnému odvození je zapotřebí předpokládat, aby výnosy investičních instrumentů byly normálně rozděleny, aby všichni investoři usilovali o maximalizaci svého užitku a aby všichni měli zcela identická očekávání s investičním horizontem jednoho období. Dedukcí opět zjistíme, že by tato množina předpokladů implikovala nulový objem obchodů. Pokud by jeden investor chtěl prodat nějaký investiční instrument a možná protistrana sdílela ta samá očekávání, proč by měla být ochotna nakupovat? Obchod by neexistoval, ceny by se neměnily – skutečně absurdní závěr. Opět se nabízí hned několik otázek: 1. Jak by se predikce modelu CAPM změnily, pokud bychom do modelu implantovali investory s heterogenními očekáváními? 2. Jaká by byla rovnovážná cena aktiva, jestliže by se investoři lišili ve svém investičním horizontu? 3. Existovalo by něco takového jako je rovnovážná cena v případě, že na trhu by participovali rozdílní investoři? 4. Jak by byla ovlivněna cenová dynamika, kdyby nebyli všichni investoři racionální – např. by na trh vstupovali i tzv. noise traders? Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 14 2. Mikroskopické modelování Staré scholastické rčení říká, „De principibus non sit disputacio”, ”O principech se nediskutuje”.14 Zabývat se takovými „nepěknými vlivy” v rámci paradigmatu (neo)klasické ekonomie je vyloučeno. Budeme-li tedy chtít se pokusit vypátrat dopad některých „nepěkných vlivů”, musíme vystoupit ze stávajícího paradigmatu, a vytvořit si jiný. Například prozkoumat vliv rozdílných očekávání a představ nelze provést v rámci klasických přístupů. Nabízí se ale možnost využít potenciál počítačů a vytvořit pro tento účel počítačové modely, ve kterých – pokud jde o volbu vstupních parametrů - „anything goes”. Solomon a spol.15 pojmenovali tento přístup mikroskopické modelování (microscopic simulation). Mikroskopické proto, jelikož definováním mikrostruktury počítačového modelu dostáváme makroskopické chování, které není na první pohled z mikrostruktury patrné, avšak sama mikrostruktura ho celé určuje. Chování modelu na makroúrovni můžeme pozorovat, „až když model běží”. Makroskopické chování nevydedukujeme z chování jednotlivých částí modelu (z jeho mikrostruktury), jelikož již například efekt zpětné vazby (feedback) zavádí do celého rámce modelování další úroveň složitosti, která úplně narušuje stálost vzniklých vazeb v systému. Mikročásti reagují na podněty mezi sebou a současně na vzor (pattern), který samy na makroúrovni vytváří. Analytické řešení modelů s takovýmto charakterem je možné pouze výjímečně. Návrhem autorů mikroskopického modelování je tedy rozšířit rámec - ať už finanční či i obecné ekonomie - o oblast užití počítačových simulací. Modely s počítačovou podporou umožní zkoumat chování vznikající z interakcí jednotlivých elementů zkoumaného systému a počítačem generovaná data potom mohou vstupovat do navazujících statistických šetření a být porovnávána se statistickými vlastnosti reálných dat. Není pochyb o tom, že ekonomické či finanční systémy se skládají z velkého počtu vzájemně (inter)reagujících částí. Tyto části (např. investoři) využívají ke svým analýzám data z trhů, ale současně se nelze domnívat, že využívaná data, která vstupují do modelů investorů, jsou nezávislá na rozhodnutích investorů – že jsou daná vně systému. Sami investoři data svým chováním vytvářejí a ovlivňují. Zde se právě setkáváme s již zmiňovanou další vrstvou složitosti16, jakou je zde například efekt zpětné vazby (feedback). S počítačovou podporou řešení otázek typu: 1. Budou platit závěry teorie přibližně stejně, i když odstraníme některé předpoklady? 14 „De principibus non sit disputacio - „O principech se nediskutuje”- to je jeden z fundamentů scholastiky. Mimochodem, tento fundament sám nevysloveně a nechtěně předpokládá jednoznačnost jsoucna, jinak by jej totiž jakožto fundament vůbec nebylo možno položit. Naučíme-li se vidět jsoucno jako jednoznačné, a případnou nejednoznačnost zkušenosti jen jako klam, omyl nebo nedostatek poznání, pak můžeme vstoupit do školy, přijmout disciplínu některého ze školních oborů a něco se v něm naučit. Diskuse o principech by znamenala, že přinejmenším přecházíme do jiné, a to obecnější disciplíny, než ta, které jsme se měli věnovat. Diskuse o principech by mohla znamenat i to, že jsme už mimo vědu, mimo školu, že marníme školní čas něčím mimoškolním. V krajním případě by diskuse o principech znamenala, že nejsme schopni nebo dokonce ochotni vnímat jsoucno jako jednoznačné – pak bylo ovšem naší chybou chodit do školy. ” in: Kratochvíl, Z.: Výchova, zřejmost, vědomí, Praha, Herrmann a synové, 1995 15 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 16 Systémy této složitosti se označují jako komplexní (complex; substantivum complexity). Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 15 2. Které modely po nějaké úpravě nezmění své chování, a které se naopak zcela zhroutí? 3. Jak se bude chovat Black-Scholesova formule pro oceňováni opcí, pokud zavedeme investory s heterogenními představami o velikosti směrodatné odchylky podkládajícího aktiva? Další jemnosti samozřejmě nejsou vyloučeny. S tím, že model nebude analyticky řešitelný, se prostě v tomto novém paradigmatu nemusíme vůbec zabývat. Oblast potenciálního vědeckého výzkumu se s tímto paradigmatem velmi rozšiřuje. Nyní místo axiomaticky stanoveného racionálního chování můžeme sledovat, jak se lidé (investoři, manažeři, obchodnící atd.)17 skutečně chovají, jak se rozhodují a nikoliv pouze, jak by se rozhodovat měli. Přístupy zkoumající systémy podle toho, jak se vůči sobě a celku chovají jeho jednotlivé části jsou dnes zaštítěny oborem nazývajícím se Complexity (objevuje se i české „komplexita”) nebo i Complexity Science18 s aplikacemi zcela zásadně přesahujícími hranice ekonomie. Podaří-li se jim prosadit i v rámci ekonomie je otázka budoucnosti. Avšak již dnes je patrné, že původní (neo) klasické modely jsou v mnoha případech jen stěží použitelné. Zmiňovaná alternativa přínáší lepší výsledky – dokonce v sobě zahrnuje i původní přístupy – je tedy obecnější. Jisté také zůstává, že ekonomie bude muset vyjít ze svých slonovinových věží a navázat spolupráci s vědci jiných oblastí. 3. Racionalita člověka ekonomického Člověk ekonomický či homo oeconomicus je smyšleným abstraktním pojmem, který charakterizuje ekonomicky se rozhodujícího aktéra jako tvora maximalizujícího svůj individuální užitek za existence různých omezení (důchod, ceny, čas, riziko apod.). Subjekt, jenž jedná podle této maximy, pak jedná ex definicione racionálně. Racionalita se následkem toho chápe jako jednání na základě rozumové úvahy. Tato úvaha pak musí být v souladu se soustavou pravidel vymezených preferencemi rozhodujícího se subjektu. Preference ekonomie chápe exogenně jako dané vně systému (jakési deus ex machina). Navíc se předpokládá, že člověk je schopen všechna svá možná rozhodnutí posoudit, a když už nikoliv přímo ohodnotit, tak alespoň setřídit podle preferencí. K dalším aspektům tohoto neoklasického přístupu patří samozřejmě přísně logické jednání subjektů – neustálé balancování uspokojování potřeb a újem potřebných k jejich satisfakci (užitně-nákladový kalkul). Dále to pak je egoismus a individualismus. V rámci liberální ideologie je pak takto chápané racionální jednání, jakožto rozhodování podle individuálních motivů, které maximalizuje individuální užitek, vydáváno jako přirozené. Filosofické základy koncepce ekonomického člověka jsou spojovány s utilitarismem Jeremy Benthama, populárního anglického filosofa žijícího v letech 1748 – 1832. Ve svém hlavním 17 Tato problematika se dotýká všech lidí. Já ale zůstávám v ekonomickém diskurzu. „Complexity” dnes existuje jako samostatný vědní obor a zahrnuje, či zobecňuje mnoho metod klasických vědních disciplín (biologie, fyzika, genetika, chemie, ale i sociální vědy jako sociologie, psychologie či i ekonomie). Novost této oblasti vědeckého zájmu způsobuje i terminologickou nejednoznačnost. Místem, kde se dnes soustředí výzkumy v tomto oboru, je americké Santa Fe. (www.santafe.edu) – viz závěrečná část této disertace. 18 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 16 díle The Principles of Morals and Legislation (1789) plně ve shodě s duchem tehdejšího osvícenství píše: „Nature has placed mankind under the governance of two sovereign masters, pain and pleasure. It is for them alone to point out what we ought to do, as well as to determine what we shall do. …The principle of utility recognizes this subjection, and assumes it for the foundation of that system, the object of which is to rear the fabric of felicity by hands of reason and law.“19 Následně Jeremy Bentham vysvětluje, co míní pod pojmem „utility“: …that property in any object, whereby it tends to produce benefit, advantage, pleasure, good or happiness. …when the tendency it has to augment the happiness of the community is greater than any it has to diminish it.20 Benthamovým nástupcem se stal William Stanley Jevons (1835 – 1882), který plně pokračuje v benthamových šlépějích, ale již s mnohem ambicióznějšími vidinami. V souladu s převládajícím novověkým racionalismem spojeným s touhou po akurátnosti vědeckého poznání pomocí těch metod, které se v té době jevily jako naprosto dokonalé a jedině správné, si za cíl pokládá kvantifikaci a samozřejmě i matematizaci benthamových myšlenek21. Ve své stěžejní práci z roku 1871, The Theory of Polical Ekonomy, začíná slovy: „Value depends entirely on utility.“ a pokračuje, „We have only to trace out carefully the natural laws of the variation of utility, as depending upon the quantity of a commodity in our possession, in order to arrive at a satisfactory theory of exchange.“ 22 Teorii rozhodování posunul o pěkný krok vpřed i Blaise Pascal. Když psal své slavné Pensées, popsal současně i další dva listy papíru. Ty se staly později známé jako Pascalova sázka – le pari de Pascal. Touto sázkou je rozhodnutí, zda Bůh je, či zda nikoliv. K jaké variantě bychom se měli přiklonit? Rozum nám nedá odpověď. Pascal při řešení tohoto dilematu vychází právě z rámce hazardních her, o kterých předním již několikrát psal. Tím je představa o hodu mincí, který proběhne v nekonečně vzdáleném časovém okamžiku – panna (Bůh je), orel (Bůh není). Někdy provádíme rozhodnutí na základě minulé zkušenosti či na základě provedených experimentů. Avšak žádným experimentem nemůžeme prokázat Boží existenci. Jedinou alternativou je prozkoumat budoucí dopady buď víry v Boha, či jeho odmítnutí a zvolit mezi sázkou na jeho existenci či neexistenci právě na podkladě preferencí následků z volby – „a choice in which the value of the outcome and the likelihood that it may occur will differ because the consequences of the two outcomes are different.“23 Hacking tvrdí, že právě těchto několik stránek značí počátek teorie rozhodování: 19 in: Bernstein, P. L.: Against the Gods – The Remarkable Story of Risk, John Wiley & Sons, Inc., 1998 ibid 21 Galileova slova, že „velká kniha přírody je psána jazykem matematiky a číst v ní může pouze ten, kdo se s tímto jazykem seznámil“ se stala nedílnou součástí metodologie moderního vědeckého aparátu. 22 in: Bernstein, P. L.: Against the Gods – The Remarkable Story of Risk, John Wiley & Sons, Inc., 1998 23 ibid 20 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv „Decision theory is the theory of deciding what to do when it is happen.“24 17 uncertain what will Dalším podstatným krokem je publikace kláštera v Port-Royal z roku 1662, La Logique, ou l´art de penser. I když je dodnes autor neznámý25, dočkala se tato kniha mnoha vydání, byla přeložena do několika jazyků a jako učebnice byla používána až do 19. století. Kromě toho, že se zde poprvé objevuje pojem pravděpodobnosti26 jako měřitelné veličiny, se zde dočítáme o vztahu pravděpodobnosti zasažení bleskem a strachu z této události, „but many people … are excessively terrified when they hear thunder. …Fear of harm ought to be proportional not merely to the gravity of the harm, but also to the probability of the event.27 V tomto díle se poprvé objevuje myšlenka, že do teorie rozhodování by kromě závažnosti následků z události měla vstupovat i pravděpodobnost této údalosti. Dnes bychom tuto větu museli mírně poupravit. Rozhodnutí se by mělo obsahovat intenzitu naší touhy po určité události a i míru naší víry v to, s jakou pravděpodobností se objeví. „Intenzitu naší touhy „ můžeme nahradit slovem „užitek“. To se poprvé objevuje v článku z roku 1731 Specimen Theoriae Novae de Mensura Sortis pro Akademii věd v St. Petersburgu. Jeho autorem je švýcarský matematik Daniel Bernoulli (1700 – 1782). Píše28: „Ever since mathematicians first began to study the measurement of risk, there has been general agreement on the following proposition: Expected values29 are computed by multiplying each possible gain by the number of ways in which it can occur, and then dividing the sum of these products by the total numer of cases.“ Bernoulli odmítá tuto hypotézu, jelikož ta odhlíží od následků30, které událost danému rozhodovacímu subjektu může způsobit. „Although the facts are the same for everyone, the utility is dependent on the particular circumstances of the person making the estimate.“31 24 Hacking, I.: The Emergence of Probability: A Philosophical Study Of Early Ideas about Probability, Induction, and Statistical Inference, Cambridge University Press, London, 1975 25 Panují dohady, že pravděpodobným autorem by mohl být jeden z nejvýznamnější teologů oné doby Antoine Arnauld. 26 Ve všech předchozích dosud známých napsaných dílech se používá místo termínu pravděpodobnost (Wahrscheinlichkeit, probability) termín „chance“, který lze asi nejlépe přeložit jako „šance“. Latinské „probabilitas“, které proniklo do anglického i francouzského jazyka téměř beze změny, pochází z latinského „probare“, znamenající zkoušet, posuzovat, schvalovat, učinit přijatelným či doporučit, a z „ilis“, schopen být. Původní pojem slova byl tedy spojen s důvěrou, což dokládají i slova Galileova o Koperníkově teorii pohybu země kolem slunce: „Such a theory was improbable because it did not meet with approval.“ O necelé století pak Leibnitz a stejné teorii prohlašuje: “Incomparably the most probable“. Spojení tohoto pojmu s veličinou, kterou lze měřit, nebylo tedy v té době něčím samozřejmým. (citace in: Bernstein, P. L.: Against the Gods – The Remarkable Story of Risk, John Wiley & Sons, Inc., 1998) 27 Hacking, I.: The Emergence of Probability: A Philosophical Study Of Early Ideas about Probability, Induction, and Statistical Inference, Cambridge University Press, London, 1975 28 ibid 29 „expected value“, česky očekávaná hodnota či matematická expektance 30 viz část této kapitoly pojednávající o Pascalově sázce, Le Pari de Pascal 31 Hacking, I.: The Emergence of Probability: A Philosophical Study Of Early Ideas about Probability, Induction, and Statistical Inference, Cambridge University Press, London, 1975 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 18 Právě popisovaná skutečnost může být ilustrována následujícím příkladem. Představte si pasažéry letadla během turbulencí. Někteří z nich vědí, že cestovat letadlem je statisticky bezpečnější než cesta autem a následkem toho zůstávají v klidu. Další zase budou muset být neustále v péči letušek či alkoholu. Zdá se, že právě sklony k riziku či způsoby, jak riziko vnímáme, jsou tím, co trhy udržuje v neustálé dynamice. Ti, co rádi riskují, jsou ochotni (přikládají vyšší užitek) přijmout vyšší riziko spojené s vyšším výnosem a naopak. Jiní mohou mít preference opačné a jsou ochotni tak například s rizikem „obchodovat“. Těžko si představit, jak by to ve světě chodilo, kdyby všichni měli fobii z létaní v letadle či z investic do začínajících společností. Poté, co Daniel Bernoulli ve výše zmíněném článku vysvětlil, proč se domnívá, že objektivní pravděpodobnosti nestačí, ale musí být – jak bychom dnes řekli – přehodnoceny funkcí užitku, zavádí ideu, která je dodnes základem celé (mikro)ekonomie hlavního proudu: „The utility resulting from any small increase in wealth will be inversely proportionate to the quantity of good previously possesed.“ V čem tkví brilantnost této myšlenky? Zatímco role faktů je poskytnout jednoznačnou odpověď na otázku očekávané hodnoty32, jejich subjektivní zpracování dá vzniknout tolika odpovědím, kolika lidí se dotýká. A navíc určuje i tendenci, jak jedinec subjektivně preferuje více před méně – preference se pohybují nepřímoúměrně s již vlastněným množstvím. Zatímco Cardano, Pascal či Fermat navrhli metodu pro kalkulaci rizika při hře v kostky, Bernoulli definuje motivace osoby, která se rozhoduje hrát. Bernoulli tak nepoložil intelektuální základy jenom pro ekonomii, ale i pro teorie o lidském rozhodování všeobecně, o volbách v každém životním ohledu. Zajímavé je, že k těmto převratným výsledkům došel Daniel Bernoulli nikoliv cíleně, ale při řešení tzv. Petrohradského paradoxu: Petr a Pavel hrají hru s mincí. Petr hází mincí do té doby, dokud nepadne panna. Dojde-li k této události při prvním hodu, obdrží Pavel dva dukáty. Padne-li panna při druhém hodu, dostane Pavel čtyři dukáty atd. S každým dalším hodem se potencionální výhra zdvojnásobí.33 Otázka: Kolik by bylo rozumné Pavlovi, který může vyhrát v této hře mnoho peněz, zaplatit za to, aby nám hru přenechal? S metodou očekávané hodnoty se u této hry dostáváme do obtíží: ∞ 1 2 3 ⎛1⎞ ⎛1⎞ ⎛1⎞ E ( X ) = ∑ xi pi = 2 ⋅ ⎜ ⎟ + 2 2 ⋅ ⎜ ⎟ + 2 3 ⋅ ⎜ ⎟ + ... = ∞ ⎝ 2⎠ ⎝ 2⎠ ⎝ 2⎠ 1 1 Nicméně zcela určitě nikdo nebude platit za tuto hru nekonečné množství dukátů. V roce 1738 řeší Bernoulli tento paradox – vyjádřeno dnešními termíny – pomocí logaritmické 32 Zde se otvírá velmi často diskutovaná otázka, co je to „fakt“, a zda skutečně jsou fakta pro všechny lidi stejná. Není bez zajímavosti uvést, že původ tohoto slova je od latinského „facio“, dělat. „Faktum“ je pak participium perfekta, znamenající tedy „to, co bylo uděláno“. Nabízí se zde domněnka, zda si fakta nevytváříme sami. Čelíme zde dodnes nerozřešenému filosofickému dilematu o naší jednoznačné poznatelnosti světa, který vždy v nějaké předběžně předpokládané formě jako zamlčený předpoklad vstupuje do všech vědeckých teorií. 33 Kupní síla dukátu tehdejší doby odpovídá přibližně dnešním 40 dolarům. (in: Bernstein, P. L.: Against the Gods – The Remarkable Story of Risk, John Wiley & Sons, Inc., 1998) Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 19 užitkové funkce34. Podstata řešení spočívá v nahrazení očekávané hodnoty výhry hodnotou užitku.35 „The accepted method of calculation [expected value] does, indeed, value Paul´s prospects at infinity [but] no one would be willing to purchase [those prospects] at a moderately high price …Any fairly reasonable man would sell his chance, with great pleasure, for twenty ducats.“36 Klesající funkce mezního užitku, kterou nám Daniel Bernoulli navrhuje, má zajímavé implikace například při rozhodování se zda hrát, či nehrát „spravedlivou hru“, tj. hru s nulovou očekávanou střední hodnotou. Bude-li totiž funkce užitku růst čím dál tím méně, tak v pozici při našem celkovém bohatství x, je pro nás ztráta (x-∆x) bolestivější, než potěšení z výhry (x+∆x), protože funkce užitku u z důvodu své konkávnosti klesne více se zápornou změnou x, než se stejnou kladnou změnou vzroste, ∆u(x-∆x) > ∆u(x+∆x). Pro jedince s klesající funkcí mezního užitku, tedy pro riziko-averzní, je každá hra s nulovou očekávanou hodnotou vždy pouze prohrou. 3.1 Teorie rozhodování a její axiomy I když základy teorie rozhodování za rizika lze datovat mnoho století zpět, teprve v roce 1944 došlo k jejímu podrobnému matematickému rozpracování autory John von Neumannem a Oscarem Morgensternem.37 Dodnes je jejich teorie rozhodování z roku 1944 chápaná jako vzorová a vstupuje do mnoha ekonomických či finančních modelů. 3.1.1 Rozhodovací tabulky Většina rozhodovacích problémů může být zestručněna do formy tabulek (decision tables). Základní myšlenka tohoto zjednodušení je, že důsledky našich činů nejsou předurčeny pouze činem samým, ale současně i mnoha dalšími faktory. Úplný popis těchto neznámých externích faktorů se nazývá stav světa (state of the world, state of nature). Kdyby rozhodovatel věděl, který stav světa nastane (znal by hodnoty externích faktorů), mohl by s jistotou předvídat důsledky všech svých rozhodnutí. V teorii rozhodování se předpokládá, že ačkoliv rozhodovatel neví, který stav světa nastane, tak ví, které stavy světa jsou možné. 34 Další řešení je k nalezení v: Mantegna, R. N., Stanley, H. E.: An Introduction to Econophysics – Correlations and Complexity in Finance, Cambridge University Press, 2000. Autoři tvrdí, – v paralele např. k teorii chaosu a fraktálovým strukturám, – že se hráči snaží určit charakteristický rozměr či měřítko pro problém, kde něco takového jednoduše vůbec neexistuje. 35 I když se na první pohled zdá, že jde pouze o akademické cvičení, má tento modelový příklad zcela klíčové postavení při řešení problematiky oceňování růstových firem. Blíže viz: Kohout, P.: Peníze, výnosy, rizika, Ekopress, Praha, 1998 36 Hacking, I.: The Emergence of Probability: A Philosophical Study Of Early Ideas about Probability, Induction, and Statistical Inference, Cambridge University Press, London, 1975 37 Von Neumann, J., Morgenstern, O.: Theory of Games and Economic Behavior, Princeton University Press, 1944 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 20 Pro zjednodušení budeme dále uvažovat pouze konečný počet vzájemně se vylučujících stavů světa; jednotlivé stavy označíme Θ1, Θ2, ..., Θn. Obdobně budeme předpokládat pouze konečný počet našich činů/způsobů jednání a1, a2, ..., an. Z našeho rozhodnutí vyplývá vždy pouze jedno možné jednání. Bude-li xij důsledek naší volby konktrétního činu ai, kdy Θj je stav světa, který při tom nastal, potom rozhodovací tabulka dostane následující podobu: Činy (ai) Důsledky (xij) a1 a2 . . . am Θ1 x11 x21 . . . xm1 Stavy světa (Θj) Θ2 ... ... x12 ... x22 . ... . ... . ... ... xm2 Θn x1n x2n . . . xmn Vzhledem k tomu, že xij nemusí být nutně číslo (a většinou ani není), předpokládá se dále, že subjekt rozhodování je schopen jednotlivým důsledkům rozhodnutí za různých stavů světa xij přiřadit nějakou numerickou hodnotu uij. Matematicky formulováno: f(xij): xij → uij, kde f(xij) je nějaká reálná funkce, která přiřazuje jednotlivým důsledkům (reálné) číslo. Většinou se jedná o tzv. funkci užitku, která musí splňovat podmínku, že f(xij) > f(xkl) tehdy a jen tehdy, pokud důsledek xij je rozhodovatelem preferován před xkl. Očekává se tedy, že rozhodovatel je schopen provést zhodnocení svých činů za všech stavů světa. Podle toho, co jsme schopni znát o možných stavech světa, člení se rozhodovací situace do tří podskupin: 1. 2. 3. Rozhodování za jistoty Rozhodování za nejistoty Rozhodování za rizika „Uncertainty must be taken in a sense radically distinct from the familiar notion of Risk, from which it has never been properly separated. … It will appear that a measurable uncertainty, or ”risk” proper … is so far different from an unmeasurable one that it is not in effect an uncertainty at all.”38 3.1.2 Rozhodování za jistoty Za této situace se předpokládá, že rozhodovatel před vlastním rozhodnutím k činu s jistotou ví, jaký stav světa nastane – může s jistotou předpovídat důsledky svých činů. Rozhodovací tabulka se zjednodušuje tak, že ze sloupců stavů světa zbyde pouze jeden – ten, který opravdu (s jistotou) nastane. 38 Knight, F. H.: Risk, Uncertainty & Profit, New York, Century Press, 1964. (původně vydané 1921) Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv Důsledky (xij) Činy (ai) a1 a2 . . . am 21 Stav světa Θ1 u11 u21 . . . um1 Pravidlem pro optimalizaci rozhodnutí je zvolit ten čin aopt, který má za následek maximální hodnotu užitku: m aopt = max(u j1 ) j =1 3.1.3 Rozhodování za nejistoty V této situaci rozhodující se subjekt není schopen kvantifikovat možnosti výskytu jednotlivých stavů světa (např. pomocí pravděpodobností). Jediné co ví, jsou jednotlivé stavy světa Θ1, Θ2, ..., Θn. Z důvodů nejistoty neexistuje jedno jediné optimální rozhodnutí. Rozhodovatel má k dispozici pouze několik pouček, z nichž většinou každá poskytuje jiné výsledky. Jsou jimi například pravidla jako například Waldovo maximin, maximax, Laplaceovo kritérium apod. Zájemce odkazuji na další literaturu.39 „The prevalence of surprise in the world of business is evidence that uncertainty is more likely to prevail than mathematical probability. The reason, Knight explains, is this: Any given ”instance” ... is so entirely unique that there are no others or not a sufficient number to make it possible to tabulate enough like it to form a basis for any inference of value about any real probability in the case we are interested in. The same obviously applies to the most of conduct and not to business decisions alone.”40 3.1.4 Rozhodování za rizika Rozhodování za rizika znamená, že rozhodovatel sice neví, který stav světa nastane, ale je schopen kvantifikovat možnost výskytu každého z nich. Pro kvantifikaci se většinou využívá počtu pravděpodobnosti. Výše uvedený požadavek by pak znamenal, že rozhodovatel zná pravděpodobnostní rozdělení stavů světa, tj. P(Θ1), P(Θ2),..., P(Θn) (v diskrétním případě)41. 39 French, S.: Decision Theory – an introduction to the mathematics of rationality, John Wiley&Sons, 1986 Bernstein, P. L.: Against the Gods – The Remarkable Story of Risk, John Wiley & Sons, Inc., 1998 41 Bez větších obtíží lze teorii rozšířit i o spojité případy. 40 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 22 Rozhodovací tabulka bude vypadat následovně: Důsledky (xij) Činy (ai) a1 a2 . . . am Pravděpodobnosti stavů světa Θ1 u11 u21 . . . um1 P(Θ1) Stavy světa (Θj) Θ2 ... ... u12 ... u22 . ... . ... . ... ... um2 P(Θ2) Θn u1n u2n . . . umn P(Θn) Při splnění určitých požadavků (axiomů, viz níže) pak kritériem pro optimální rozhodnutí by byl požadavek volby takového činu aopt, pro který platí, že n ∑ P(Θ )u j j =1 kj m ⎧ n ⎫ = max ⎨∑ P (Θ j )ukj ⎬ . i =1 ⎭ ⎩ j =1 Teorie rozhodování za rizika je matematickou teorií a byla poprvé zaxiomatizována v roce 1944.42 I když dnes existuje více axiomatických systémů rozhodování za rizika, všechny více či méně vycházejí z původní práce publikované v roce 1944. Vzhledem k tomu, že se jedná o obtížnější záležitost, která navíc není přímo tématem této práce, omezím se pouze na několik základních axiomů. Rozhodování za rizika chápeme jako rozhodování mezi prospekty (loteriemi). Prospekt ( x1 , p1 ; x 2 , p 2 ;...x n , p n ) , znamená, že výstup xi nastane s pravděpodobností pi. Současně se požaduje, aby suma pravděpodobností přes všechna n byla rovna jedné, n ∑p i =1 i =1. Klasická teorie rozhodování je založena na následujících axiomech (diskrétní případ)43: Axiom 1: Užitek prospektu je jeho očekávaná (střední) hodnota. U ( x1 , p1 ; x 2 , p 2 ;...x n , p n ) = p1 ⋅ u ( x)1 + p 2 ⋅ u ( x) 2 + ... + p n ⋅ u ( x n ) 42 Von Neumann, J., Morgenstern, O.: Theory of Games and Economic Behavior, Princeton University Press, 1944 43 Další axiomy, které zde neuvádím, se týkají vztahů mezi preferencemi (úplnost, transitivita, monotónnost, nezávislost, substitualita, spojitost). Blíže např. French, S.: Decision Theory – an introduction to the mathematics of rationality, John Wiley&Sons, 1986, popř. Von Neumann, J., Morgenstern, O.: Theory of Games and Economic Behavior, Princeton University Press, 1944 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv Axiom 2: 23 Prospekt ( x1 , p1 ; x 2 , p 2 ;...x n , p n ) je přijatelný v pozici w rozhodovatele právě tehdy, jestliže U ( x1 + w, p1 ; x 2 + w, p 2 ;...x n + w, p n ) ≥ u ( w) Axiom 3: u(x) je konkávní funkce44 Budou-li splněny výše uvedené (plus některé další) axiomy, pak lze zkonstruovat funkci užitku U(X) tak, že optimálním pravidlem pro individuální volbu mezi danými prospekty bude jednoduše imperativ k maximalizaci očekávané hodnoty této funkce: E[U(X)] → max. Tento požadavek se plně shoduje i s výše uvedeným kritériem, kterým je m ⎧ n ⎫ Θ = P ( ) u max P(Θ j )ukj ⎬ . ⎨ ∑ ∑ j kj i =1 j =1 ⎩ j =1 ⎭ n 4. Rozhodování, riziko a teorie očekávaného užitku Roku 1952 se v Paříži konala konference o rozhodování za rizika. Zúčastnila se jí světová ekonomická a statistická elita. Maurice Allaisovi45 se tam povedl husarský kousek. Účastníkům konference rozdal dotazník se sérií dvojic peněžních sázek. Respondenti měli z každé dvojice vybrat sázku, která jim připadá výhodnější. Má-li taková série rozhodnutí odpovídat tradičnímu modelu maximalizace očekávaného užitku, musí splňovat určité podmínky. Tyto podmínky však svými odpověďmi porušila řada účastníků konference – dokonce i slavný statistik Leonard Savage, jeden z duchovních otců zmíněného modelu maximalizace očekávaného užitku, který svůj model lidského rozhodování popřel svoji vlastní volbou. Allaisovy dotazníky tak podkopaly důvěru v realističnost ekonomických modelů lidského myšlení a staly se podnětem, z nějž v následujících letech vznikalo čím dál více nových pohledů na rozhodování a riziko. 44 Tento předpoklad znamená averzi k riziku rozhodovatele. M. Allais byl francouzským ekonomem, kterému byla v roce 1988 udělena Nobelova cena za ekonomii (nikoliv za tento paradox). Svá pozorování zveřejnil rok po konferenci v časopisu Econometrica, který v té době představoval nejprestižnější časopis pro ekonomické modelování. (konkrétně: Allais, M.: Le Comportement de l´Homme Rationnel devant le Risque, Critique des Postulates et Axiomes de l´Ecole Americaine, Econometrica, 1953, No. 21) 45 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 24 Zkuste se nyní sami rozhodnout a posoudit, zda i ve Vašem případě je narušen předpoklad maximalizace očekávaného užitku: Představte si, že se máte ze dvou následujících variant vybrat ty sázky, které považujete za atraktivnější. První varianta nabízí volbu mezi sázkami A a B. Druhá pak mezi sázkami C a D. Zvažte, jaké sázky byste preferovali v rámci obou dvou předkládaných variant. Než se podíváte, jak dopadli skutečné experimenty, zkuste se sami rozhodnout: Varianta I A B výhra ($) 1.000.000 0 1.000.000 5.000.000 pravděpodobnost Varianta II 1 C 0,01 D 0,89 0,10 výhra ($) 0 1.000.000 0 5.000.000 pravděpodobnost 0,89 0,11 0,90 0,10 Jaké byli Vaše preference z nabídek první varianty? Domnívám se, že v tomto případě pro Vás byl přijatelnější volit A. Pokud jde o variantu druhou, tak jste pravděpodobně upřednostnili sázku D. Jestliže jsem Vaše rozhodnutí odhadl správně, pak Vaše volby dopadly stejně u jako u většiny subjektů, kteří se zúčastnily rozhodovacího experimentu na konferenci v Paříži – i Vaše preference odporující požadavkům teorie očekávaného užitku. Označíme-li U funkci užitku, pak preference A před B lze zapsat pomocí následující nerovnosti: 1U(1) > 0,01U(0) + 0,89U(1) + 0,1U(5) Obdobně pak projevená přednost D před C se zapíše následovně: 0,9U(0) + 0,10U(5) > 0,89U(0) + 0,11U(1) Budeme-li dále upravovat výše uvedené nerovnosti, dojmeme k pozoruhodnému výsledku: První nerovnost lze zapsat jako: 0,01U(0) + 0,1U(5) < 0,11U(1) Druhá nerovnost může být zapsána jako: 0,01U(0) + 0,1U(5) > 0,11U(1) Jak je z obou upravených rovnic patrné, získáváme dvě zcela protikladné nerovnosti. Teorie očekávaného užitku jako popisná/deskriptivní teorie rozhodování za rizika selhává – vyprodukovala totiž kontradikci. Howard Raiffa46 rozlišuje mezi třemi přístupy k analýze rozhodování. Normativní analýza se zabývá racionálním řešením rozhodovacího problému. Definuje ideály, kterým by se skutečná rozhodování měla snažit přiblížit. 46 Raiffa, H.: Decision Analysis, Addison-Wesley, 1968 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 25 Deskriptivní analýza hledá, popisuje a shrnuje způsoby, jakými se lidé ve skutečnosti při rozhodování řídí. Preskriptivní analýza by pak měla poskytovat praktická doporučení a pomáhat se racionálněji rozhodovat. Ekonomické modely vycházejí téměř výhradně z předpokladu, že aktéři rozhodují tak, jak doporučuje normativní analýza. Z předem nadefinovaných předpokladů (axiomů) logickou metodou dedukce vytvářejí svá rozhodnutí, která následně mají (v modelu) vliv na cenu či cenovou dynamiku aktiv. Při bližších zkoumáních odhalují badatelé (zejména z oborů psychologie), že lidské rozhodování se může velmi významně odchylovat od predikcí racionálně rozhodujícího se jedince. Nabízí se otázka, zda třeba právě tyto odchylky nejsou tím, co (alespoň z části) způsobuje, že i celé trhy se někdy chovají zcela jinak, než by předpovídaly klasické teorie. Dnes již není žádných pochyb o tom, že skutečné rozhodování lidí se liší od ideálů normativní analýzy. Chceme-li pak zkoumat skutečnou cenovou dynamiku aktiv – která vzniká na základě interakcí jednotlivých subjektů – musíme kalkulovat s tím, jak se aktéři rozhodují a nikoliv vycházet z toho, jak by se rozhodovat měli. Teprve na základě těchto znalostí můžeme pochopit, co se vlastně na trzích děje a příjímat potřebná opatření například pomocí hospodářských politik. To ale neznamená, že by normativní analýza neměla mít své místo v ekonomických modelech. Normativy nám vždy budou doporučovat, jak bychom se měli správně v daných situacích rozhodovat. Nicméně ty by neměly nikdy vstupovat do modelů, jejichž cílem je zachytit skutečné chování individuálních subjektů a z toho plynoucí dopad na vývoj trhu. V tomto případě dochází k jejich selhání. 4.1 Racionalita, rozhodování a experimenty Richard Thaler47 na počátku 70. let pracoval na své disertační práci na University of Rochester, instituci proslavené svým důrazem na teorie vycházejících z předpokladů racionality. Téma, které si zvolil, se zabývalo hodnotou lidského života. Thaler se snažil dokázat, že správným měřítkem hodnoty lidského života je částka, kterou bychom byli ochotni zaplatit za záchranu života. Po studiu mnoha rizikových zaměstnání (hornictví, těžba dřeva apod.) se rozhodl přerušit práci na statistických modelech (jenž byli po něm vyžadovány) a začal se lidí přímo vyptávat, jakou hodnotu by přisoudili svým životům. Výzkum začal tím, že lidem pracujícím v rizikových zaměstnání pokládal následující otázky: 1. Kolik byste byl ochoten zaplatit za eliminaci rizika 1:1000 okamžité smrti. 2. Kolik by Vám muselo být zaplaceno, abyste byl ochoten stejné riziko přijmout? Odpovědi na výše zmíněné otázky Thalera doslova fascinovaly: 1. Nezaplatil bych více než 200$. 2. Riziko navíc bych přijal za více než 50.000$. 47 V té době Richard Thaler ještě neměl pojetí, že podobným diskurzem se ubírají i další dva vědci: Amos Tversky a Daniel Kahneman. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 26 Disparita mezi „prodejní“ a „nákupní“ cenou rizika je velmi zajímavá. Po tomto experimentu se rozhodl vytvořit si seznam „anomálních chování“ – chování porušujícím principy standardních racionálních přístupů. V seznamu byly zahrnuty i rozdíly cen, za které byli respondenti ochotni prodat a koupit stejnou věc. Později dokonce vymyslel pro tyto nepoměry název „vlastnický efekt“ (endowment effect) – popisující naši tendenci stanovovat vyšší prodejní ceny za to, co vlastníme (či, čímž jsme obdařeni), než bychom byli ochotni zaplatit (nákupní ceny) za identickou položku, kterou ale nevlastníme. V jednom z článků48 Kahneman a Knetsch shrnují experiment se studenty, kterým rozdali hrnečky na kávu s tím, že si je mohou odnést domů. Současně byli dotázáni, za jakou nejnižší cenu by byli ochotni uvažovat případný prodej svého hrnečku. Obdobně ostatním – těm, kteří hrneček nedostali – byla položena otázka, za jakou nejvyšší cenu by si hrneček byli ochotni koupit. Průměrný vlastník by neprodal pod 5,25$, zatímco průměrný kupující by nezaplatil více jak 2,25$. Další experimenty pouze potvrdili konsistentnost vlastnického efektu. Vlastnický efekt také silně ovlivňuje naše investiční rozhodování. Porovnejme například závěry, ke kterým dospívá klasická Markowitzova teorie portfolia, kdy každý z nás by měl držet identické portfolio, se skutečným počtem a diverzitou finančních instrumentů v majetku jednotlivců. Realita je úplně jiná – portfolia jednotlivců se velmi liší. Vysvětlením může být, že jakmile něco vlastníme, není snadné se s tím rozloučit, ať už reálné ocenění nám o tom říká cokoliv. Podobně lze vysvětlit proč je tak nízká diverzifikace v rámci jednotlivých států. I když se mezinárodní diverzifikace investičních portfolií v posledních období neustále zvětšovala, tak například Američané stále drží většinu portfolia v domácích finančních instrumentech a podobně Japonci upřednostňují držbu domácích instrumentů, i když americký akciový trh tvoří 35% a japonský 30% z celého světového akciového trhu. Jako jedním z protiargumentů se nabízí cena za informace, která samozřejmě je nižší v rámci domicilia. Ale toto vysvětlení je nejspíše nedostačující, uvážíme-li neochotu investorů vlastnit další instrumenty tvořící 65% až 70% všech investičních příležitostí. Problémů s rozhodováním a chyb, kterých se dopouštíme, je skutečně ohromné množství. Cílem této práce ale není je všechny vyjmenovat. Zájemce o hlubší problematiku odkazuji na další zdroje velmi dobře shrnuté v Shillerově článku49. Znalosti některých iracionálních chování se snaží badatelé z této oblasti uplatit i při obchodování s cennými papíry. Tato dnes velmi populární oblast nese jméno „Behavioral Finance”50. Richard Thaler je dnes ani nejznámnějším propagátorem této oblasti.51 Nebudu ale předbíhat, jelikož počátek všech těchto „psychologických vedlejších proudů” ekonomie se datuje do roku 1979, kdy se poprvé objevuje název „Prospect Theory”. 48 Kahneman, D., Knetsch, J. L.: Experimental Tests of the Endowment Effect and the Coase Theorem, Journal of Political Economy, Vol. 98, No. 6, 1990 49 Shiller, R. J.: Human Behavior and the Efficiency of the Financial System, prezentováno na konferenci „Recent Developments in Macroeconomics” při Federal Reserve Bank of New York, 27. -28. 2. 1997. (Ke stáhnutí přímo z internetových stránek autora.) 50 viz kapitola „Behaviorálni finance” 51 www.fullerthaler.com, www.undiscoveredmanagers.com, www.behaviouralfinance.net Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 27 5. Teorie prospektů (Prospect Theory) V roce 1979 Daniel Kahneman a Amos Tversky52 poprvé publikovali studii, která kriticky přezkoumávala teorii očekávaného užitku jako výchozího modelu pro rozhodování za rizika v rámci skutečných rozhodovacích situacích. Zjistili zásadní odlišnosti v reálném rozhodování lidí od predikcí teorie očekávaného užitku. Dokazují, že jako popisná teorie je teorie očekávaného užitku v mnoha případech zcela zavádějící a současně se svojí kritikou navrhují i teorii alternativní, kterou pojmenovali Prospect Theory (Teorie prospektů). Tato alternativa je do jisté míry podobná teorii očekávaného užitku, jelikož pracuje prakticky se shodným matematickým aparátem – jedinci maximalizují váženou sumu „užitků”, kde ale aplikované váhy nejsou to samé jako pravděpodobnosti a „užitky” jsou určené pomocí „value function”, hodnotové funkce, nikoliv pomocí funkce užitku. Modifikací původní funkce užitku se může vysvětlit mnoho „anomálií” v lidském rozhodování, jakým je například již zmíněný Allaisův paradox, či obliba loterií, jejichž očekáváná hodnota je v důsledku malých pravděpodobností výhry prakticky zanedbatelná. 5.1 Aplikace vah na objektivní pravděpodobnosti V teorii očekávaného užitku jsou užitky připisované jednotlivým stavům světa váženy jejich pravděpodobnostmi. V Prospect Theory jsou skutečné – objektivní pravděpodobnosti – lidským uvažováním při rozhodování většinou transformovány aplikací vlastních – subjektivních vah. Tyto váhy reflektují (subjektivní) ocenění dopadu události, která může nastat s danou pravděpodobností p. Zásadním závěrem je, že při rozhodování existuje obecná (konzistentní) tendence k podceňování velkých pravděpodobností a k přeceňování pravděpodobností velmi malých. Tato tendence je formalizovatelná: w(p): p → w(p), kde p jsou původní objektivní pravděpodobnosti a w je funkce na ně aplikovaná. Funkce vah w přetváří „objektivní” pravděpodobnosti na pravděpodobnosti „subjektivní”. 5.1.1 Efekt jistoty (certainty effect) Tento efekt vystihuje fakt, že lidé při rozhodování upřednostňují stavy, které považují za jisté, před stavy, které mají pouze za pravděpodobné. Varianta I A (18%) B (82%) Výhra ($) 2500 2400 0 2400 pravděpodobnost Varianta II 0,33 C (83%) 0,66 0,01 D (17%) 1 Výhra ($) 2500 0 pravděpodobnost 0,33 0,67 2400 0 0,34 0,66 Tab. 153 – Efekt jistoty (certainty effect) A). Počet dotazovaných subjektů N = 72. 52 Kahneman, D., Tversky, A.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2; Tversky, A., Kahneman, D.: Advances in Prospect Theory: Cumulative Representation of Uncertainty, Journal of Risk and Uncertainty, 5, 1992 53 Kahneman, D., Tversky, A.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 28 Tento experiment je podobný již zmiňovanému Allaisovu paradoxu. Subjekty se musí rozhodnout při první variantě mezi prospektem A a prospektem B. Obdobně v druhém případě mezi prospekty C a D. Jak je z tabulky patrné, tak z celkového počtu 72 dotázaných upřednostnilo ve Variantě I 82% respondentů prospekt B, ve Variantě II 83% respondentů prospekt C. Formálním zápisem obdržíme: 0,33U (2500) + 0,66U (2400) < U (2400) → 0,33U (2500) < 0,34U (2400) pro Variantu I 0,33U (2500) > 0,34U (2400) pro Variantu II Opět jsme svědky nekonzistentního výběru. Kahneman a Tversky pojmenovali tento velmi častý jev při lidském rozhodování „certainty effect”, efekt jistoty, který zdůrazňuje, že lidé v mnoha případech přisuzují jistým možnostem příliš velkou váhu resp. váhu větší, než těm, které jsou pouze pravděpodobné. Věnujme nyní pozornost následující rozhodovací situaci: Varianta I A (20%) výhra ($) 4000 0 pravděpodobnost Varianta II 0,80 C (65%) 0,20 výhra ($) 4000 0 Pravděpodobnost 0,20 0,80 B (80%) 3000 1 3000 0 0,25 0,75 D (35%) Tab. 254 - Efekt jistoty (certainty effect) B). Počet dotazovaných subjektů N = 95. Obě varianty se liší pouze v pravděpodobnostech přidělených jednotlivým výhrám. V rámci Varianty I subjekty dávají přednost prospektu B, kde respondenti okamžitě získávají 3000$, před prospektem A s 80% šancí na výhru ve výši 4000$. Varianta II zachovává vyšší pravděpodobnost výhry u druhého prospektu stejně jako Varianta I, ale jejich hodnoty jsou nižší. Povšimněme si, že C a D lze získat z A a B tak, že C = (A; 0,25) a D = (B; 0,25). Z axiomů teorie očekávaného užitku vyplývá, že pokud je prospekt B prereferován před prospektem A, potom i prospekt (B, p) musí být preferován před (A, p). Experimenty ale tento požadavek vyvracejí. Zcela evidentně redukce jednotkové pravděpodobnosti výhry z 1 na 0,25 má větší vliv, než snížení pravděpodobnosti z 0,80 na 0,20, ačkoliv v obou případech dochází vždy ke snížení pravděpodobností o stejný poměr, tj. o čtvrtinu. K názornější ilustraci vlivu jistoty na rozhodování poslouží následující příklad s tentokrát nepeněžními výstupy. I v tomto případě se obě dvě varianty liší pouze v pravděpodobnostech. Oproti Variantě I jsou pravděpodobnosti ve Variantě II sníženy desekrát: 54 Kahneman, D., Tversky, A.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv Varianta I A (22%) B (78%) 29 Varianta II 50% šance získat třítýdenní C (67%) dovolenou s cestováním po Anglii, Francii a Itálii; Jistá týdenní dovolená po D (33%) Anglii; 5% šance získat třítýdenní dovolenou s cestováním po Anglii, Francii a Itálii; 10% šance na týdenní dovolenou po Anglii; Tab. 355 - Efekt jistoty (certainty effect) C). Počet dotazovaných subjektů N = 95. 5.1.2 Efekt velmi malých pravděpodobností Efekt jistoty není jediným adeptem narušujícím axiomy teorie užitku. Další situací, kde dochází k porušení zmiňovaných axiomů, je způsob, jakým pohlížíme na velmi malé pravděpodobsti stavů světa. Ukazuje se, že velmi málo pravděpodobným možnostem připisujeme příliš velký význam – přisuzujeme jim příliš velkou váhu. Varianta I A (14%) výhra ($) 6000 0 pravděpodobnost Varianta II 0,45 C (73%) 0,55 výhra ($) 6000 0 Pravděpodobnost 0,001 0,999 B (86%) 3000 0 0,90 0,10 3000 0 0,002 0,998 D (27%) Tab. 456 - Efekt jistoty (certainty effect) C). Počet dotazovaných subjektů N = 95. I v tomto případě je porušen jeden z axiomů teorie očekávaného užitku. Ve Variantě I je preferován prospekt B před A. Vzhledem ke skutečnosti, že ve Variantě II nedochází k převrácení velikosti pravděpodobností57 a hodnota výher se nemění, potom i prospekt D by měl být upřednostněn před prospektem C. Experiment ale tento požadavek vyvrací. V rámci Varianty I subjekty dávají přednost prospektu B, kde je možnost s 90% pravděpodobností vyhrát 3000$, před prospektem A s 45% šancí na výhru ve výši 6000$. Varianta II zachovává vyšší pravděpodobnost výhry u druhého prospektu stejně jako Varianta I, ale jejich hodnoty jsou mnohem nižší. Zmiňme ještě, že C a D lze získat z A a B tak, že C = (A, p) a D = (B, p), kde p = 1/450. Zformalizováním získáváme: 0,45U (6000) < 0,90U (3000) → 0,001U (6000) < 0,002U (3000) pro Variantu I 0,001U (6000) > 0,002U (3000) pro Variantu II Znovu jsme postaveni před dva nekonzistentní výsledky lidského rozhodování. 55 Kahneman, D., Tversky.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2 ibid 57 p(A) > p(B) a současně p(C) > p(D) 56 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 30 Povšimněme si, že pravděpodobnosti v rámci Varianty I (Tab. 4) jsou dost velké a → lidé se přiklání spíše k volbě prospektu s jistější (tj. pravděpodobnější) výhrou. Varianta II (Tab. 4) se liší při porovnání s Variantou I pouze co do velikosti pravděpodobností. Ty jsou nyní velmi malé a → lidé inklinují při rozhodování k prospektům s vyšší výhrou. Tato tendence v rozhodování není ničím vyjímečným, ale je nám více či méně inherentní. Nicméně je vysvětlitelná v rámci teorie prospektů použitím funkce, která přehodnocuje objektivně dané pravděpodobnosti. Teorie racionálního rozhodování říká, že nejisté prospekty by měly být ohodnocovány váženým průměrem užitků jednotlivých možných stavů světa, kde vahami jsou jejich pravděpodobnosti výskytu. Pravděpodobnost jako váha implikuje, že možné stavy světa, které mají pravděpodobnost 1% by měly 10krát převážit stavy s pravděpodobností pouze 0,1%. Další konsekvencí by bylo, že přírůstek pravděpodobnosti ve výši 1% by měl mít stejný efekt ať už k němu došlo z 0% na 1%, z 49% na 50% či z 99% na 100%. Ilustrujme naše subjektivní vnímaní pravděpodobností na následujícím příkladě: Stojíte před možností vyhrát 20.000€. Neznáte přesnou výši pravděpodobnosti. Porovnejte tyto případy: A. B. C. pravděpodobnost je buď 0% nebo 1% pravděpodobnost je 41% nebo 42% pravděpodobnost je 99% nebo 100% Jsou jednoprocentní přírůstky v pravděpodobnostech pro rozhodovatele stejně významné? Mohli byste setřídit tyto tři možnosti podle předpokládaných preferencí? Většinou se prokáže, že lidé jsou ochotni připlatit za to, aby pravděpodobnost vzrostla z 0% na 1% nebo z 99% na 100% mnohem více, než za dosažení vzrůstu pravděpodobností ze 41% na 42%. 5.2 Shrnutí výsledků z experimentů (Tab. 1 – 4, předchozí příklad): Subjekty buď - systematicky porušují axiomy teorie očekávaného užitku - a nebo deformují objektivní pravděpodobnosti aplikací vlastních vah. Vzhledem k systematičnosti, stabilitě a univerzalitě výsledků z experimentů, je preference C před D u 73% dotazovaných nejspíš výsledkem aplikace pravděpodobnostních vah na skutečné (objektivní) pravděpodobnosti tak, že w(0,001) > 0,001. Měřítkem pak není skutečná pravděpodobnost p, ale w(p), kde w představuje předpis nějaké funkce, která váží (deformuje) skutečné pravděpodobnosti. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 31 Lidé porušují princip pravděpodobnostmi váženého průměru užitků dosti stabilním a konsistentním způsobem. Vzhledem k nějakému jistému stavu světa (přiřaďme mu hodnotu p = 1), dochází k přecenění malých pravděpodobností a podcenění pravděpodobností středně velkých a velkých; zejména podcenění velkých pravděpodobností je skutečně významné. Lidé tak budou shledávat 1% šanci na výhru 1.000€ přitažlivější, než 10€ dárek. Obdobně pak ochota k připlacení si za zvýšení 99% šance na výhru 1.000€ na 100% z důvodu nenechat si ujít jistý výnos bude v peněžním vyjádření větší než 10€. Vraťme se k Allaisovu paradoxu v úvodu této práce a upravme původní objektivní pravděpodobnosti Varianty I použitím funkce w, která tyto pravděpodobnosti bude transformovat na pravděpodobnosti vážené p → w(p), tak aby zůstal součet vážených pravděpodobností roven jedné, p = 0,01 → w(p) = 0,02 a p = 0,1 → w(p) = 0,09. Následně získáváme 1U(1) > 0,02U(0) + 0,89U(1) + 0,09U(5), což imlikuje 0,02U(0) + 0,09U(5) < 0,11U(1). Tato nerovnost již není v kontradikci k nerovnosti Varianty II. Deformaci původních pravděpodobností aplikací subjektivních vah znázorňuje obr. 1. Není bez zajímavosti, že i když aplikace vah se označuje jako subjektivní, je v populaci do značné míry stabilní a vykazuje shodné charakteristiky. Přímka se sklonem 45º na obrázku zohledňuje stav, kdy pravděpodobnosti zůstávají bez zkreslení, tj. když w(p) = p. Jak je patrné, tak jak pozitivní (w+) tak i negativní prospekty (w-) se od přímé linie odchylují – subjekty upřednostňují některé pravděpodobnosti. Hlavním závěrem z obrázku je existence obecné tendence přisuzovat příliš velkou váhu velmi malým pravděpodobnostem a naopak podceňovat pravděpodobnosti vyšší. Například problém z tab. 2 vysvětluje následující obrázek tím, že hodnoty pravděpodobností ve výši 20% a 25% - vzhledem k tomu, že linie vah je v tomto intervalu menší než jedna – lidé posuzují jako identické a z tohoto důvodu inklinují k volbě sázky (prospektu), která má vyšší výplatní částku. Naopak, pokud výše pravděpodobnosti sázek dosahuje hodnot 80% a 100%, přisuzují lidé 80% pravděpodobnosti současně i mnohem nižší váhu. Jelikož rozdělení vah je v tomto případě velmi nerovnoměrné (v neprospěch nižší z obou hodnot), volí subjekty tu sázku, která vyplací jistý výnos. Modifikace funkce očekávaného užitku substitucí vah, odhadovaných Kahnemanem a Tverskym, na pravděpodobnosti v teorii očekavaného užitku, vysvětluje mnoho „záhad“ lidského chování při riziku. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 32 Obr. 1.58 Objektivní pravděpodobnosti a aplikace vah. „Overweighting of small probabilities contributes to the popularity of both lotteries and insurance.“59 Tím je například obecně platný enthusiasmus pro loterie vyplácející vysoké částky, ale s prakticky zanedbatelnou hodnotou očekávaného výnosu, jelikož pravděpodobnosti vyšší výhry jsou velmi malé. Tento přístup umožňuje vysvětlit i záhadu (anomálii) na trhu s opcemi poeticky nazvanou „option smile“. Je jí rozdíl mezi skutečně obchodovanými cenami opcí a jejich teoretickými cenami odvozených z Black-Scholesova vzorce. Opce označované jako „deep-in-the-money“ a „deep-out-of-the money“ mívají mnohem vyšší ceny než opce „near-the-money“, které jsou většinou podle zmiňovaného vzorce správně oceněné. Vyjádříme-li tuto skutečnost nikoliv v cenách opcí, ale v implikovaných volatilitách, tak při zakreslení bodů do grafu, kdy na horizontální osu zobrazujeme implikovanou volatilitu opcí a na vertikální osu realizační cenu, získáme známý „úsměv“. Křivka je vyšší jak pro nízké realizační ceny (out-of-the-money) opcí a pro vysoké realizační ceny (in-the-money) opcí při poměru ke správně oceněným opcím. Vysvětlení je podle Kahnemana a Tverského přesně v intencích již zmiňovaných zkreslení skutečných pravděpodobností – přecenění malé pravděpodobnosti, že cena 58 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Tversky, A., Kahneman, D.: Advances in Prospect Theory: Cumulative Representation of Uncertainty, Journal of Risk and Uncertainty, 5, 1992 59 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 33 podkládající aktiva překročí realizační cenu opce a podcenění možnosti, že cena zůstane na úrovni realizační ceny. Skutečná rozdělení pravděpodobností a jejich vahami přeformované tvary zachycuje následující obrázek: Obr. 2.60 Distribuční rozdělení a jejich zkreslení aplikací vah. 5.3 Hodnotová funkce (value function) Na základě výše uvedených skutečností, navrhují Kahneman a Tversky pro praktické aplikace použít „value function”, hodnotovou funkci, místu „utility function”, funkce užitku. Hodnotová funkce se od funkce užitku liší v několika ohledech. 5.3.1 Změna bohatství versus celkové bohatství Očekávaný užitek je definován na množině konečných stavů bohatství, b + x. Nicméně se ukazuje, že naše rozhodování tomuto předpokladu odporuje – označíme-li změnu bohatství x a celkový stav bohatství b, pak v mnoha situacích se rozhodujeme spíše na základě změny bohatství x, než podle dosaženého celkového konečného stavu, tedy b + x. 60 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 34 výhra ($) pravděpodobnost 1000 0 0,50 0,50 B (84%) 500 1 Varianta II (subjekty obržely na začátku hry dodatečných 2000$) C (69%) výhra ($) pravděpodobnost -1000 0 0,50 0,50 -500 1 Varianta I (subjekty obržely na začátku hry dodatečných 1000$) A (16%) D (31%) Tab. 561 Vliv počátečního bohatství. Počet dotazovaných subjektů N = 70. Je-li každému rozhodujícímu se subjektu na počátku hry přiděleno 1000$, tak ve Variantě I upřednostňuje celých 84% prospekt B – jistou výhru 500$, před sázkou, ve které lze vyhrát s pravděpodobností 50% 1000$. Je-li počáteční dotace 2000$ a subjekty se rozhodují mezi prospekty C a D, preferují raději ztrátu 1000$ s pravděpodobností 50%. Teorie očekávaného užitku však předpovídá volbu prospektu D, jelikož prospekty B a D jsou z pohledu celkového bohatství identické, podobně jako A a C. B = 1000 + 500·1 = 1500 = D = 2000 – 500·1 = 1500 A = C = (2000; 0,50; 1000; 0,50) Při tomto experimentu se subjekty při svém rozhodování řídí spíše změnami bohatství, než celkovým konečným bohatstvím; zcela evidentně do svého rozhodování nezahrnuly bonus, který obdržely před každou hrou. Tato skutečnost je opět v rozporu s teorií očekávaného užitku, v jejímž rámci by celkovému bohatství b měl být přiřazen stejný užitek bez ohledu bylo-li tohoto bohatství dosaženo z pozice b – x nebo b + x. Následkem toho by pak volba mezi celkovým bohatstvím řekněme b = 100.000€ a stejně pravděpodobnými možnostmi, kdy b´ = 95.000€ či b´´ = 105.000€ měla být naprosto nezávislá na tom, zda jsme na pozici b´ nebo b´´. Výsledek rozhodnutí z Varianty II tuto nezávislost vylučuje. S předpokladem averze k riziku by v každém z výše uvedených variant měla být upřednostněna jistota. Tato preference ale platí pouze za předpokladu, kdy výše bohatství před rozhodnutím je rovna nižší ze zmiňovaných částek. V dalším z experimentů62 autoři dospěli k závěru, že se lidé rozhodují podle „path-dependent utility“. Jinými slovy, že nejsme indiferentní k tomu, zda 200€ obržíme hned, či zda stejnou částku získáme ve dvou 100€ splátkách řekněme s dvou týdenním intervalem.63 61 Tversky, A., Kahneman, D.: Advances in Prospect Theory: Cumulative Representation of Uncertainty, Journal of Risk and Uncertainty, 5, 1992 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 35 V tabulce nalezneme 3 páry různých možných voleb. V každém z případů se objevuje vždy stejná událost – buď ve stejný den (pro A) nebo o dva týdny později (pro B). Otázkou pro respondenty bylo, zda si cítí šťastnější, nastane-li příjemná událost jako A nebo jako B či nešťastněji, pokud nastane nepříjemná událost jako A nebo B. Shrneme-li jde o to, jak hodnotíme přícházející události – zda je preferujeme spíše odděleně, nebo je nám příjemnější pokud se objevují společně. Úloha I Úloha II Úloha III Vyhrajete x$ v loterii (A) nebo vyhrajete ½x$ a za dva týdny opět ½x$ (B). Co je pro Vás příjemnější? A 25% B 63% indirefentních 15% N = 65 Daňový úřad Vám vyměří nedoplatek v daňovém přiznání a vy musíte zaplatit celou částku x$ najednou v jeden den (A) nebo Vám přijde nedoplatek ve dvou dopisech, kdy v prvním musíte zaplatit ½x$ a v dalším, který přijde za dva týdny, opět ½x$. Co je pro Vás méně příjemné? A 57% B 34% indirefentních 9% N = 65 Obdržíte pokutu za parkování ve výši x$ a nebo dvakrát ve výši ½x$ s časovým rozdílem dvou týdnů. Co je pro Vás méně příjemné? A 75% B 17% Indirefentních 7% N = 65 Tab. 664. Path – dependent utility. Odpovědi na první úlohu svědčí o tom, že lidé preferují, když příjemné události (výhry) přicházejí postupně. S použitím stejné logiky by lidé ale měli preferovat, aby se nepříjemné události (ztráty) objevovaly najednou. Nicméně subjekty nevyjadřovaly tuto strukturu preferencí. I tento experiment podporuje hypotézu, že se lidé rozhodují podle možné změny, které čelí, spíše než podle možného konečného celkového stavu bohatství. V rozhodování jsme tedy krátkozrací (myopic) – rozhodujeme se podle změny bohatství. Tato skutečnost má zcela zásadní vliv na fukční tvar užitkové funkce. „These observations show that the effective carriers of values are gains and losses, or changes in wealth, rather than states of wealth as implied by the rational model.”65 5.3.2 Positivní versus negativní prospekty66 Všechny předchozí experimenty se zabývaly preferencemi v rámci pozitivních prospektů, resp. s prospekty, u kterých nedocházelo k celkové ztrátě (vyjma tab. 6). Zajímavé výsledky obdržíme, pokud průzkum preferencí provedeme se stejnými pravděpodobnostmi a s 62 Thaler, R. H., Johnson, E.: Gambling with the House Money and Trying to Break Even: The Effects of Prior Outcomes on Risky Choice, Management Science, 36, 1990 63 kdy diskontní faktor je irelevatní či roven nule 64 Thaler, R. H., Johnson, E.: Gambling with the House Money and Trying to Break Even: The Effects of Prior Outcomes on Risky Choice, Management Science, 36, 1990 65 Tversky, A., Kehneman, D.: Rational Choice and the Framing Decisions, Journal Of Business, 1986, Volume 59, Issue, 4 66 Definice pojmu „prospekt” viz kapitola „Rozhodování za rizika” Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 36 absolutně stejně velkými, ale negativními prospekty. Pozitivní prospekty zahrnují prospekty se vždy kladným peněžním dopadem z jakékoliv volby, opačně negativní prospekty znamenají vždy ztrátu, tedy ať volí subjekt kterýkoliv prospekt, pokaždé volí z prospektů se záporným peněžním výsledkem. Jak je patrné z prvního řádku následující tabulky, tak 80% respondentů preferovalo jistých 3000$ před 4000$ s pravděpodobností 0,80, i když očekávaná hodnota u druhé možnosti je vyšší. 4000·0,80 = 3200 > 3000. Očekávaná hodnota jako kritérium pro správnou volbu selhává. Z této skutečnosti lze odvodit, že subjekty vykazují averzi k riziku v oblasti pozitivních prospektů (risk-averse). Nyní prozkoumejme preference pro stejný, ale negativní prospekt (pravá část tabulky, první řádek). V této situaci subjekty preferují vyšší očekávanou ztrátu, před menší jistou ztrátou. Očekávaná ztráta jako kritérium opět selhává, -4000·0,80 = 3200 < -3000. Podle prvního řádku můžeme usuzovat, že respondenti v případě záporných prospektů riziko vyhledávají (risk-seeking). Tuto a další preference shrnuje následující tabulka. Pozitivní prospekty N = 95 (4000, 0.80) (20%) N = 95 (4000, 0.20) (65%) N = 66 (3000, 0.90) (86%) N = 66 (3000, 0,002) (27%) < > > < Negativní prospekty (3000) N = 95 (-4000, 0.80) (80%) (92%) (3000, 0.25) N = 95 (-4000, 0.20) (35%) (42%) (6000, 0.45) N = 66 (-3000, 0.9) (14%) (8%) (6000, 0.001) N = 66 (-3000, 0,002) (73%) (70%) Tab. 767 Pozitivní vs. negativní prospekty. > (-3000) (8%) < (-3000, 0.25) (58%) < (-6000, 0.45) (92%) > (-6000, 0.001) (30%) Pro každou ze čtyř výše uvedených možností platí, že preference pro negativní prospekty je zrcadlovým obrazem preferencí pro prozitivní prospekty. Závěry učiněné pro první řádek tak lze zobecnit i pro zbývající část tabulky. 5.4 Shrnutí poznatků o vlivu změn bohatství Shrneme-li poznatky o vlivu změn bohatství (s rozlišením prospektů na pozitivní a negativní) při porovnání s efektem celkového bohatství, získáme místo funkce užitku U(xu) již na počátku této kapitoly zmiňovanou hodnotovou funkci – value funcion, V(xv). Od funkce užitku se hodnotová funkce liší v několika zcela zásadních ohledech: 1. argument funce Funkce užitku U(xu) je funkcí celkového bohatství. Argument xu funkce U(xu) zahrnuje jak aktuální stav bohatství, tak i jeho očekávanou změnu. Argumentem xv hodnotové funkce V(xv) jsou pouze očekávané změny bohatství . 67 Tversky, A., Kahneman, D.: Advances in Prospect Theory: Cumulative Representation of Uncertainty, Journal of Risk and Uncertainty, 5, 1992 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 37 2. konkávnost a konvexnost V oblasti pozitivních prospektů je hodnotová funkce stejně jako funkce užitku konkávní (V(xv)´´ ≤ 0). Jinak řečeno při rozhodování mezi prospekty „kolik vyhrát či kolik vydělat” vykazují subjekty averzi k riziku. Jakmile se ale octneme v prospektech znamenající volit mezi sázkami typu „kolik ztratit či kolik prohrát”, stávají se z rozhodovatelů jedinci se sklonem k vyhledávání rizika (V(xv)´´ ≥ 0). Graf hodnotové funkce – zahrnující obě dvě odlišnosti – zaznamenává následující obrázek. Obr. 368. Value funcion. 5.5 Averze k riziku a zásady stálosti rozhodování (principle of invariance) Zásadní podmínkou v obecné teorii rozhodování je „principle of invariance“, princip invariance či zásada stálosti: odlišné prezentace stejného rozhodovacího problému se neliší co do preferencí. Jinými slovy – preference mezi volbami přicházejícími v úvahu by měly být zcela nezávislé na způsobu, jakým jednotlivé volby popisujeme. Požadavek invariance je natolik elementární, že je mlčky předpokládán, než explicitně vysloven a předložen jako testovatelný předpoklad. Jak ale dokazují mnohé studie, dochází v četných případech k porušení tohoto zcela zásadního předpokladu teorie rozhodování. „Alternative descriptions of a decision problem often give rise to different preferences, contrary to the principle of invariance that underlies the rational theory of choice.“69 68 Kahneman, D., Tversky, A.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 38 Uvažujme situaci70, kdy na určitém místě ve světě propukla nějaká zřídka se vyskytující smrtelná choroba. 1. Situace předložená v kontextu „těch, co přežijí“ Očekává se, že zahubí 600 lidí. Pro boj s touto zákeřnou chorobou jsou dostupné pouze dva programy. Přijmeme-li program A, podaří se zachránit 200 lidí. Pokud se rozhodneme pro program B, tak se odhaduje, že s pravděpodobností 33% se podaří zachránit všechny lidi, zbývajících 67% připadá na možnost, kdy se nepodaří zachránit ani jednoho člověka. Který program byste volili? Jestliže se většina z nás dá řadit mezi riziko-averzní jedince, pak racionálním rozhodnutím by bylo volit program A, který slibuje s jistotou záchranu pro 200 lidí, před programem B, který se sice neliší v očekávané hodnotě, avšak zahrnuje riziko, že s pravděpodobností 67% zahynou všichni. Provedením experimentu se plných 72% dotázaných přiklonilo k programu A, čímž se potvrzuje převládající averze k riziku. Prozkoumejme nyní zcela stejný rozhodovací problém, ale předložme ho poněkud jinak: 2. Situace předložená v kontextu „těch, co zemřou“ Nechť přijmutí programu C s sebou nese smrt 400 lidí z celkového počtu 600, a program D pak má za následek 33% pravděpodobnost, že nikdo nezemře a 67% pravděpodobnost, že zemře všech 600 lidí. Za zdůraznění stojí, že nyní je rozhodoveli postaven před situaci definovanou jako „kolik lidí umře” a nikoliv jako v předchozím problému programů A a B, „kolik lidí se podaří zachránit”. Není bez zajímavosti, že 78% respondentů se rozhodlo pro program D, implikující v tomto případě pozitivní sklon k riziku (risk-seeking). Proč tato změna? Pro většinu z nás – pochopitelně – nelze tolerovat jistou smrt 400 lidí. Dva zcela identické rozhodovací problémy prezentované v rozdílných kontextech mají za následek dvě zcela odlišná rozhodnutí. Opět jsme ve střetu s předpoklady racionálního chování jedince. Podobných experimentů byla provedena již nesčíslná řada a většinou ve všech případech s podobnými výsledky. Dopad způsobu prezentace rozhodovacího problému měl naprosto podstatný vliv nejen na studenty obchodních škol, ale i na samotné lékaře či pacienty. Následující příklad71 zahrnuje již pouze peněžní částky. Každý z respondentů měl určit, který z uvedených prospektů by preferoval, kdyby museli zvolit současně jak z Varinaty I tak i z Varianty II. 69 Tversky A., Kahneman, D.: Rational Choice and the Framing of Decisions, Journal of Business, Volume 59, no. 4, Part 2, 1986 70 Kahneman, D., Tversky, A.: Choices, Values, and Frames, American Psychologist, Vol. 39, No. 4, 1984 71 Tversky A., Kahneman, D.: Rational Choice and the Framing of Decisions, Journal of Business, Volume 59, no. 4, Part 2, 1986 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 39 Varianta I A (84%) výhra ($) 240 pravděpodobnost Varianta II 1 C (13%) výhra ($) -750 pravděpodobnost 1 B (16%) 1000 0 0,25 0,75 -1000 0 0,75 0,25 D (87%) Tab. 8.72 Zásada stálosti rozhodovánéí (failure of invariance). Z celkového počtu 150 respondentů se 84% při Variantě I rozhodlo pro prospekt A (což signalizuje averzi k riziku) a 87% při Variantě II upřednostnilo volbu D (implikující pozitivní sklon k přijímání rizika). Výše uvedený příklad je plně ve shodě s již dříve postulovaným chováním při riziku v rámci pozitivních a v rámci negativních prospektů. Ačkoliv subjekty porovnávali obě dvě varianty simultánně, preferovali portfolio A a D před portfoliem B a C. Avšak zamítnuté portfolio B a C ve skutečnosti dominuje portfolio A a D. A&D: 25% pravděpodobnost vyhrát 240$ a 75% pravděpodobnost prohrát 760$. B&C: 25% pravděpodobnost vyhrát 250$ a 75% pravděpodobnost prohrát 750$. Jsou-li volby předloženy v této agregované formě, většinou všichni bychom správně zvolili dominující portfolio B&C. Respondenti zcela zřejmě ohodnotili prospekty v tabulce 8 zcela odděleně – v prvním případě pak prokazovali známou averzi k riziku v pozitivních prospektech, v druhém pak sklon k riziku při prospektech negativních. Plně racionální jedinec by měl do svého rozhodování zahrnout jak Variantu I tak Variantu II současně, a nikoliv je posuzovat odděleně. Kahneman a Tversky interpretují toto chování nikoliv skutečností, že lidé jsou riziko averzní – neváhají volit sázku, považují-li ji za vhodnou. Ale čím tedy jsou, když nejsou pouze riziko averzní? Hnací silou je averze ke ztrátě (loss aversion). „It´s not so much that people hate uncertainty – but rather, they hate losing”73 Ztráty budou pocitově větší, než jak vnímáme zisky ve stejné absolutní velikosti. Ztráty, které nelze nahradit (např. ztráta dítěte), mohou vést k velmi emocionálním a iracionálním reakcím.74 5.6 Referenční body (reference points) při rozhodování Lidé se v mnoha případech nerozhodují na základě jejich celkového bohatství, ale zvažují pouze změny bohatství, které rozhodnutím připadají v úvahu. Navíc jsou pravděpodobně mnohem citlivější na podněty s možným negativním než pozitivním dopadem. Tuto skutečnost podporuje i naše schopnost představit si pouze několik situací, které by nám přinesly pocit štěstí, ale pokud jde o situace zhoršující aktuální pocit k horšímu, nacházíme 72 Tversky A., Kahneman, D.: Rational Choice and the Framing of Decisions, Journal of Business, Volume 59, no. 4, Part 2, 1986 73 Kahneman, D., Tversky, A.: Choices, Values, and Frames, American Psychologist, Vol. 39, No. 4, 1984 74 Averze k riziku má za následek strmější sklon hodnotové funkce v rámci negativních prospektů. Viz dále. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 40 jich neomezeně. V tom případě bernoulliovské „The utility resulting from any small increase in wealth will be inversely proportionate to the quantity of goods previously possessed.” nachází pouze omezenou platnost. Referenčním bodem (reference point) našeho rozhodování je stav, ze kterého ohodnocujeme jednotlivé prospekty. Tím je často výše našeho aktuálního bohatství, ze které se rozhodujeme. Způsob rozhodování avšak nevychází z ohodnocování jednotlivých konečných stavů našeho bohatství, ale z dopadu našeho rozhodnutí na změnu našeho aktuálního bohatství. „The value funcion differs from the utility funcion in expected utility theory in a very critical respect: the function (of wealth or payout) has a kink in it at a point, the „reference point”, the location of which is determined by the subjective impressions of the individual. The reference point is the individual´s point of comparison, the „status quo” againts which alternative scenarios are contrasted.”75 Existence referenčního bodu je zapříčiněna již mnohokrát zmiňovaným vztahem lidí k negativním a pozitivním prospektům. Budeme-li se pohybovat z referenčního bodu do domény pozitivních prospektů, jednáme jako riziko averzní jedinci, avšak při pohybu opačném – při rozhodování mezi prospekty s negativním výstupem – se naše preference obrátí a stávají se z nás jedinci vyhledávající riziko. Právě referenční bod je zlomovým bodem, kdy se prudce mění sklon křivky hodnotové funkce. Kromě dvou již zmíněných zásadních odlišností hodnotové funkce V(xv) od funkce užitku U(xu)76 přistupují další dvě: 3. Refenční bod rozhodování V referenčním bodu hodnotové funkce dochází k nespojité změně chování funkce. I když to na obrázku v původní práci Kahnemana a Tverského z roku 1979 není přímo vidět, uvádějí později tito i další autoři, že hodnotová funkce nemá v referenčním bodu derivaci. 4. Sklon křivky hodnotové funkce v obou doménách Křivka hodnotové funkce je mnohem strmější pro negativní než pro pozitivní prospekty. Je to následek výše popsané averze k riziku, „loss aversion”. Dalo by se parafrázovat – pociťovaná nepříjemnost z prohry je větší, než příjemnost z výhry se stejnou absolutní velikostí. Jak jsme viděli, tak při našem hodnocení rizikových rozhodnutí přikládáme mnohem větší důležitost aktuálnímu referenčnímu stavu (bodu), k němuž případné výhry nebo ztráty vztahujeme, než ke konečnému stavu našeho celkového bohatství. Motivací pro rozhodování tak není to, jak jsme právě bohatí, ale zdal-li rozhodnutí, které zvolíme, bude mít za následek naše případné zchudnutí, či zbohatnutí. 75 Shiller, R. J.: Human Behavior and the Efficiency of the Financial System, prezentováno na konferenci „Recent Developments in Macroeconomics” při Federal Reserve Bank of New York, 27. -28. 2. 1997. 76 viz kapitola „Shrnutí poznatků o vlivu změn bohatství” Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 41 „our preference … can be manipulated by changes in the reference point.77“, varuje Tversky a uvádí další následující příklad, kdy dotazovaní byli postaveni před rozhodnutí mezi politikou 1. vysoké zaměstnanosti a vysoké inflace 2. nižší zaměstnanosti a nižší inflace. Pokud skutečnosti byly „zarámovány“ do údajů o 5% a 10% míry nezaměstnanosti, téměř jednohlasně si všichni přiklonili k volbě přinášející sice vyšší inflaci, ale současně i vyšší míru zaměstnanosti. Pokud se v okolnostech pro rozhodnutí začalo s 90% či 95% zaměstnanými, jevila se nižší inflace důležitější, než pokles zaměstnanosti o pět procentních bodů. Další experiment vyzdvihuje výše uvedené varování o manipulacích s referenčními body. Thaler navrhuje ve třídě studentů, všem kteří právě vyhráli 30$ sázku na hod mincí, při které 1. padne-li panna vyhrává jednotlivec okamžitě 9$, v opačném případě okamžitě prohrává 9$ 2. versus možnost zřeknutí se sázky a skončit tak s již vyhranými třiceti dolary. 70% dotázaných se rozhodlo vsadit na hod mincí. Jestliže ale dalším studentům byla nabídnuta možnost, při které z nulového počátečního bohatství (bez původních 30$) mohli vsadit na hod mincí s konečnou výhrou - podle toho, co padne – buď 39$ nebo 21$ versus 30$ jistých, pouze 43% se rozhodlo vsadit na hod mincí. Thaler popisuje tento výsledek jako „house money effect“. Ačkoliv je konečná výplata pro obě skupiny studentů naprosto identická – bez ohledu jestli studenti měli nebo neměli na počátku vstupní částku třiceti dolarů – všichni čelí možnému konečnému výsledku ve velikosti: 1. 39$ resp. 21$ 2. versus 30$ jistých Studenti se tedy nerozhodovali jak by předpovídal Daniel Bernoulli na základě částek 39$, 21$ nebo 30$. Rozhodujícím momentem byla skutečnost, z jakého referenčního bodu se měli rozhodnout – pro jedny to byla 0$, pro druhé pak 30$. 77 Kahneman, D., Tversky, A.: Choices, Values, and Frames, American Psychologist, Vol. 39, No. 4, 1984 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 42 Obr. 478. Tvar hodnotové fukce při referenčním bodu w0 5.7 Rozhodování a řídící pracovnící Hlavní kritika všech dosud zde uvedených experimentů směřuje k tomu, že subjekty experimentů jsou pouze univerzitní studenti zodpovídající pouze hypotetické otázky. Jakob Marchak79 konstatuje, že podobné experimenty mají svá omezení při aplikacích na reálný svět financí či obchodu. „Tentative explorations performed ...on graduate students or by these students on their wives do supply some preliminary evidence that deserves to be treated in a more rigorous way. It would be worthwhile to perform such experiments on mature executives rather than on students.” Na tuto kritiku reaguje R. O. Swalm80. Ve svém experimentu se dotazoval 100 výkonných vedoucích pracovníků a zkoumal jejich rozhodování při riziku a nejistotě. Za zmínku stojí, že všichni vedoucí pracovníci v dotaznících reagovali z pozice vedoucího pracovníka a nikoliv z pozice rozhodujícího se jedince – peněžní toky, v jejichž rámci se rozhodovali, tak představují peněžní toky korporací, které řídili. Následující příklady shrnují typické rozhodovací situace, kterým byli vedoucí řídící pracovníci v experimentu vystaveni. Závěry z nich, ve formě grafu funkce užitku na obr. 5, jsou více než výmluvné. 78 Kahneman, D., Tversky, A.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2 Marchak, J.: Actual vs. Consistent Decision Behavior, Behavioral Science, duben, 1964 80 Swalm, R. O.: Utility Theory – Insights into Risk Taking, Harward Business Review, 1966 79 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 43 Situace I – pozitivní prospekty: Předpokládejte, že jste postaveni před volbu mezi dvěmi následujícími možnostmi. První zahrnuje volbu nového projektu. Pokud bude projekt úspěšný, vydělá firma, kterou řídíte 100.000$. V případě neúspěchu pak budete nucen uhradit náklady na tvorbu projetku, čímž dospějete k čistému nulovému zisku. Informace, které máte k dispozici vás opravňují přiřadit pro oba dva případě 50% šanci. Situace II – negativní prospekty: Vaše firma je žalována pro porušení smlouvy o patentu. Váš právník soudí, že šance na výhru či prohru v soudní při jsou vyrovnané. Pokud při prohrajete, bude to firmu stát 1.000.000$, v opačném případě nic. Protistrana nábízí mimo soudní vyrovnání za 200.000$. Rozhodnete se pro soudní při či mimo soudní vyrovnání? Zpracováním těchto a podobných rozhodovacích situací získává Swalm typický tvar funkce užitku pro řídící pracovníky. Není náhodou, že výsledky potvrzují experimenty prováděné na studentech – funkce užitku je opětovně rozdělitelná na dvě oblasti – v kladné části převažuje averze k riziku, v záporné části pak preference rizika. Uvažíme-li navíc, že tito řídící pracovníci pracují s bohatstvím w převyšujícím dopady negativních prospektů x, w + x > 0 pro všechna x, není nesprávné očekávat, že jak pro x < 0, tak i pro x > 0 by se měly odrážet stejné preference k riziku, jelikož se pořád pohybují v pozitivní doméně rozhodování. Nicméně ve skutečném rozhodování tomu tak není. Pro většinu řídících pracovníků můžeme rozdělit funkci užitku na dva segmenty, podle tohoto zda x < 0 či x > 0. Tento předěl pak znamená, že funkce užitku těchto pracovníků (podobně jako v experimentech se studenty) je funkcí změny bohatství, a nikoli funkcí bohatství celkového. Obr. 5.81 Typická funkce užitku výkonných pracovníků. 81 Swalm, R. O.: Utility Theory – Insights into Risk Taking, Harward Business Review, 1966 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 44 Snad nejdůležitějsím závěrem ze Swalmovy studie je, že řídící pracovníci nejsou vždy ve svém rozhodování konsistentní, o čemž svědčí body na obrázku 5, které se odchylují od linie křivky funkce užitku. „But, alas, most businessmen are not prefectly rational men; rather, they are as inconsistent as all mortals are: there is no need to have a prescriptive theory of utility for the perfectly rational man. Just tell him to do what comes naturally. The raison d´être for utility theory is that most of us are not supermen – we make errors of judgment and are inconsistent in our choices. And knowing this, some of us, when faced with an important and complex problem, might wish to employ, in a conscious manner, decision aids that will help police out inconsistencies and help guide us to an appropriate course of action. Utility theory purports to be such a decision aid.“82 5.8 Některé další vlivy na tvorbu referenčních bodů Dnes již existuje nesčíslné množství materiálu – ať už knižního či ve formě článků – o tom, jak se dopouštíme některých chyb při našem rozhodování. Následujících několik příkladů by mělo alespoň zhruba naznačit, o jaké další situace se může jednat. 5.8.1 „Decison Framing“ – vliv kontextu na rozhodování „Decision Framing“ – styl, jak je rozhodovací problém předložen rozhodovateli či dalo by se i doslova přeložit jak je pro rozhodovatele „zarámován“, má fundamentální vliv na konečné rozhodnutí. Jednou z jeho podob jsme se již setkali v kapitole o averzi k riziku a zásadě stálosti rozhodování (principle of invariance). „The failure of invariance is both pervasive and robust. It is as common among sophisticated respondents as among naive ones … . Respondents confronted with their conflicting answers are typically puzzled. Even after reading the problems, they still wish to be risk averse in the „lives saved“ version; they will be risk seeking in the „lives lost“ version; and they also wish to obey invariance and give consistent answers to the two version. … The moral of these results is disturbing. Invariance is normatively essential [what we should do], intuitively compelling, and psychologically unfeasible.“83 Způsob, jakým jsme zasvěcováni do rozhodovacího problému, má naprosto zásadní vliv na naše konečná rozhodnutí. Okolnosti či výběr kontextu, za jakých útočí otázky z reklamních kampaní, nás mohou přimět k volbě, která zdaleka nemusí být tou optimální. Výzkum veřejného mínění také často získává protichůdné výsledky, je-li ta samá otázka různě zaobalena. Kahneman a Tversky zjišťují, že při našem rozhodování často vycházíme pouze z fragmentů celku, a těmto potom přikládáme důležitost pro naše rozhodnutí. Tak si v mnoha případech vůbec neuvědomujeme, že naše konečné rozhodnutí může ovlivňovat nějaký celkový rámec, 82 83 Swalm, R. O.: Utility Theory – Insights into Risk Taking, Harward Business Review, 1966 Kahneman, D., Tversky, A.: Choices, Values, and Frames, American Psychologist, Vol. 39, No. 4, 1984 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 45 který ať už vědomě či nevědomě ignorujeme. Při našem rozhodování si pro některé situace vytváříme jakési „analytické účty“, a ignorujeme jejich vliv na „účty syntetické“, mám-li zůstat u účetnické metafory. Následující často citovaný příklad je názornou ukázkou našeho „mentálního účetnictví“: 1. Představte si situaci, že jste při cestě do kina na představení ztratili předem zakoupený lístek v ceně 40$. Koupili byste si lístek nový? 2. A nyní se pokuste vžít do obdobné situace, kdy si avšak kupujete lístek až těsně před představením. Koupili byste si lístek, kdybyste zjistili, že jste někde před chvílí ztratili 40$? V obou případech, ať jste už ztratili lístek nebo hotovost v celkové hodnotě 40$, musíte dohromady zaplatit za návštěvu představení 80$. V případě, že se rozhodnete vzdát se představení, ztrácíte pouze 40$, a je naprosto irelevantní, zda-li k tomu došlo ztrátou lístku, či ztrátou hotovosti. Při dotazování se ukázalo, že většina lidí by se rozhodla představení vzdát, kdyby ztratila již zakoupený lístek, zatímco při ztrátě hotovosti by neváhala si koupit lístek nový. Opět se setkáváme s jevem, kdy lidé nejsou při volbě mezi identickými rozhodujícími situacemi invariantní (failure of invariance). Pokud shledáváte částku 80$ více, než jste ochotni za představení zaplatit, potom jediným správným racionálním rozhodnutím je nenahrazovat lístek při jeho ztrátě, ani si kupovat lístek při ztrátě hotovosti. Ochota zaplatit za návštěvu kina, by neměla být ovlivněna ani jednou z obou možných ztrát. Kahneman s Tverskym ve své Prospekt Theory navrhují, že lidé při výše zmiňovaném rozhodujícím problému využívají dva „mentální účty“ (mental accounts), jeden pro cestu na představení, druhý pak pro další využití 40$, např. za oběd v příštím měsíci. Ztrátu 40$ zaúčtují ve prospěch (aktivního) účtu další využití 40$, čímž sníží disponibilní prostředky na tomto účtu, zatímco účet cestu na představení, je stále disponibilní k zaúčtování návštěvy kina. Je více než pozoruhodné, že sám Kahneman se přiznal, že občas takto odděleně „účtuje“. Jak si totiž při svých experimentech uvědomil, ztráta pokud je spojena s nějakou další ztrátou, je mnohem méně bolestivější, než pokud jaksi ční osamoceně. Když ztratíme 100$, je to pro nás méně bolestivé, když nedlouho předtím jsme již 100$ ztratili, než když jde o dvě zcela časově oddělené ztráty. Tuto znalost o lidském chování aplikoval Kahneman i sám na sebe, když se nastěhovával do svého nového domova – s koupí domu ihned pořídil i všechen potřebný nábytek. Kdyby totiž na koupi nábytku pohlížel jako na zcela oddělenou událost, či jako na zcela jiný účet, pak by nejspíš koupil méně kusů nábytku, než potřebovali. 5.8.2 Vliv množství informací na kvalitu rozhodování Klasickým předpokladem modelu racionálního uvažování je, že s dostatkem informací se kvalita rozhodnutí zlepšuje. Avšak některé experimenty tento předpoklad vylučují. Psychologové upozorňují na okolnosti, při kterých dodatečná informace může poškodit Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 46 kvalitu lidského usuzování a současně poskytnout prostor pro manipulace s druhem rizik, které jsou lidé na sebe ochotni vzít. Dva lékařští výzkumníci zjišťovali, jak citlivé je rozhodování lékařů na zvyšující se počet možných způsobů léčby.84 Rozhodování pro typ léčby je pro každého lékaře vždy velmi riskantním rozhodnutím – nikdy si nemůže být jistý, jaké důsledky s sebou může léčba přinést. Ve všech Redelmeierových a Shafirových experimentech se prokázalo, že přidání každé další případné volby vede ke zvýšení pravděpodobnosti, že rozhodující lékař se přikloní k původní volbě nebo neučiní žádné závazné rozhodnutí. Jeden z mnoha experimentů je toho výmluvným příkladem – několik stovek lékařů se má rozhodnout pro způsob léčby 67 let starého muže s chronickými bolestmi v pravé kyčli. Lékařům byla předloženy dvě volby: 1. předepište dané léky 2. pošlete pacienta k ortopedovi a nezačínejte žádnou novou léčbu. Přibližně polovina lékařů se rozhodla pro první volbu, další polovina pro volbu druhou. Když se ale počet možných voleb rozšířil na tři, tak plných 75% všech dotázaných lékařů se přiklonilo k druhé volbě, tj. k poslání pacienta na ortopedické vyšetření. Podobný vliv zvyšujícího se množství disponibilních informací přinesl i výzkum mezi studenty na Stanford University.85 Autoři výzkumu věří, že „probability judgments are attached not to events but to descriptions of events …the judged probability of an event depends upon the explicitness of its description.“ a svoje přesvědčení dokládají tímto příkladem: 120 studentů bylo dotázáno, co si myslí o pravděpodobnosti různých možných příčin smrti. Každý student ohodnocoval pouze jeden ze dvou seznamů příčin; první seznam obsahoval specifické druhy úmrtí, zatímco druhý je shrnoval obecně pod „přirozené důvody“ úmrtí. Příčiny úmrtí Skupina I Srdeční choroby Rakovina Další přirozené příčiny Přirozené příčiny - celkem 22% 18% 33% 73% Nehoda Zabití Další nepřirozené příčiny Nepřirozené příčiny - celkem 32% 10% 11% 53% Tab. 986. Rozhodování lékářů a počet alternativ. 84 Skupina II Skutečný stav 58% 34% 23% 35% 92% 32% 5% 1% 2% 8% Redelmeier, D. A., Shafir, E.: Medical Decision Making in Situations That Orfee Multiple Alternatives, Journal of the American Medical Association, Vol. 273, No. 4, 1995 85 Tversky, A., Koehler, D. J.: Support Theory: A Nonextensional Representation of Subjective Probability, Psychological Review, Vol. 101, No. 4, 1994 86 ibid Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 47 Studenti silně nadhodnotili pravděpodobnosti násilných úmrtí, a podhodnotili umrtí z přirozených důvodů. Pozoruhodným odhalením ale je, že odhadované pravděpodobnosti (v případě obou příčin) v rozšířeném seznamu – tj. kdy není seznam rozdělen pouze na „přirozené příčiny” versus „nepřirozené příčiny”, ale ke každému z těchto důvodů jsou ještě připojeny i možnosti v rámci každého z nich – jsou vyšší, než pouze pokud se studenti rozhodovali pouze mezi přirozenými a nepřirozenými příčinami bez dalšího podrobnějšího členění. V obou experimentech (a mnoha dalších) se zcela jasně prokazuje, že čím podrobnější a širší pole možností, tím vyšší pravděpodobnosti se jim přisuzují. 5.8.3 Averze k neurčitosti (ambiguity aversion) Daniel Ellsberg publikoval již v roce 1961 článek, ve kterém definoval tzv. „ambiguity aversion”87, volně přeloženo asi jako „averze k neurčitosti, nejasnosti”, znamenající, že pro rozhodovatele je přijatelnější přijímat riziko, pokud znají pravděpodobnosti, než když nemají o pravděpodobnostech žádnou informaci. Tuto averzi demonstruje na následujícím příkladě: Máte před sebou urnu, která obsahuje černé a červené kuličky. A. Vsaďte předem na barvu kuličky, kterou z urny vytáhnete. Víte, že v urně je celkem 100 kuliček – 50 černých a 50 červených. V případě, že kulička bude Vámi předem zvolené barvy, vyhráváte 10.000$. Jinak nevyhráváte nic. B. Situace je shodná jako v předchozí variantě A s tím rozdílem, že nevíte nic o proporcích černých a červených kuliček v urně. Poměr může být jakýkoliv. Víte pouze, že jich tam je 100. Kolik byste nejvýše zaplatili za příležitost hrát hru A? A kolik za hru B? Nebo, pokud by obě sázky stály stejně – řekněme 5.000$ – a vy byste si museli jednu z nich vybrat, kterou byste zvolili? Pro většinu lidí je hra B mnohem méně atraktivnější než hra A, ačkoliv pravděpodobnost tahu kuličky zvolené barvy je v obou případech stejná a rovna ½. Abych ukázal, že pravděpodobnosti jsou v obou hrách stejné, označme pb poměr červených kuliček v urně při hře B. Pb může nabývat celkem 101 různých hodnot: 0/100, 1/100, ..., 100/100. Jelikož neexistuje jediný důvod proč bychom měli dát přednost jednomu z poměrů, pak očekávaná hodnota je rovna váženému aritmetickému průměru možných poměrů, kde váhou budou pravděpodobnosti jednotlivých v úvahu připadajících poměrů – ty jsou pro všechny stejné – s frekvenční definice pravděpodobnosti je to právě 1/(počet všech jevů). 0 ⎞ ⎛ 1 1 ⎞ ⎛ 1 100 ⎞ 50 ⎛ 1 = 0,5 ⋅ ⋅ ⋅ ⎟= ⎟ + ... + ⎜ ⎜ ⎟+⎜ ⎝ 101 100 ⎠ 100 ⎝ 101 100 ⎠ ⎝ 101 100 ⎠ Není třeba ani provádět výše uvedenou kalkulaci, jelikož ke stejnému závěru lze dospět i intuitivně: Jaká jiná pravděpobnost by to měla být, když ne 50/100? Nemáme-li žádnou další informaci, pak volba 50/100 je tou nejpřirozenější hypotézou. 87 Ellsberg, D.: Risk, Ambiguity, and the Savage Axioms, Quaterly Journal of Economics, Vol. LXXV, 1961 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 48 LaPlace tvrdí, že pokud nevíme nic a skutečném stavu světa, je to jako kdyby všechny možné stavy světa měly stejnou pravděpodobnost výskytu.88 Tversky a Fox89, se rozhodli probádat tento fenomén averze k neurčitosti hlouběji a po provedení mnoha experimentů došli k závěru, že tyto preference se nemění ani v dalších situacích, tedy že platí i jinde, než pouze v rámci sázek, „people will bet on vague beliefs in situations where they feel especially competent or knowledgeable, but they prefer to bet on chance when they do not. … Ambiguity aversion is driven by the feeling of incompetence“. Například lidé, kteří se považují za dobré hráče v šipky, budou raději hrát šipky (s neurčitými pravděpodobnostmi) než hazardní hry či sázky (s matematicky přesně danými pravděpodobnostmi). A naopak v rozhodovacích situacích, pro které se nepovažujeme příliš kompetentní, upřednostní hazardní hru či sázku. 5.8.4 Lítost nad rozhodnutím Zvažte následující scénář. Minulý týden jste se po dlouhé době otálení rozhodli prodat akcie firmy IMB za 80$ kus. Dnes se prodávají za více než 90$. Jaké by asi byly vaše pocity? Psycholog David Bell říká, že „lítost nad rozhodnutím“ (decision regret) vzniká z toho, že naši pozornost v mnoha případech zaměřujeme na aktiva, která bychom bývali mohli mít, kdybychom se byli rozhodli správně90 a svá slova ozřejmuje tímto: Máte se rozhodnout buď vsadit, a získat 10000$ vyhrajete-li, nebo nic v případě prohry. Versus 4000$ jistých. Jestliže se rozhodnete si vsadit a nic nevyhrajete, tak si možná řeknete, že jsme byli příliš hamižní a osud vás za to potrestal. Ale zvažte situaci, kdy si zvolíte 4000$, a následně zjistíte, že v loterii byste byli vyhráli oněch 10000$. Kolik byste byli ochotni zaplatit za to, abyste se nikdy nedozvěděli, jak sázka dopadla? Asi není nezajímavé se zamyslet nad tím, zda „lítost nad rozhodnutím“ není motiv ke koupi většího počtu akcií z obavy před tím, že bychom nevlastnili akcii s nejlepším výnosem, spíše než že by nás ke koupi motivovala Markowitzova rada k diverzifikaci. Podobné motivace mohou mít investoři svěřující svá portfolia aktivním manažerům, i když většina z nich nikdy výkon trhu nepřekoná. A ti, kterým se to příležitostně podaří, si vedou o to hůře v období pozdějším.91 Keynes už ve své Obecné teorii tuto lítost vnímal: 88 Laplace, P. S.: Essai Philosophique sur les Probabilites, Dover, New York, 1952 (původně Paříž, 1825) Fox, C., Tversky, A.: Ambiguity Aversion and Comparative Ignorance, Quaterly Journal of Economics, Vol. CX, Issue 3, 1995 90 Bell, D. E.: Risk Premium for Decision Regret, Management Science, Vol. 29, No. 10, 1983 91 Právě tento fenomén (i když nikoliv z oblasti finančních trhů) se stal původním podnětem ke spolupráci Kahnemana a Tverského. Po studuji článků Francise Galtona na téma „regression to the mean“, kde Galton zkoumal průměrné výšky jedinců v rámci rodiny a jejich závislosti, si oba vědci položili otázku, zda k obdobnému jevu (tj. k regression to the mean) nemůže docházet i v jiných kontextech – kdy v dlouhém období se vývoj událostí často vrací ke svému dlouhodobému průměru/normálu. 89 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 49 „eccentric, unconventional and rash in the eyes of average opinion will only confirm the general belief in his rashness; and … if his decisons are unsuccessful … he will not receive much mercy. Worldly wisdom teaches that it is better for reputation to fail conventionally than to succeed unconvetionally“.92 Teorie prospektů při predikcích potvrzuje slova Keynese o volbách upřednostňovaných při rozhodování o nákupu akcií – za prvé, absolutní výkonnost akcie, kterou se rozhodujeme koupit, je relativně nedůležitá; vliv má referenční bod, výkon kupované akcie v poměru k výkonu jiné akcie, podle které se rozhodujeme k nákupu té naší; za druhé, averze ke ztrátě a úzkost z toho plynoucí způsobí, že potěšení z případného zisku kupované akcie bude menší, než rozmrzelost spojená s možnou ztrátou. Doporučením je pak kupovat pouze „blue chips“. A když výkon „blue chipsového“ portfolia bude podprůměrný, můžeme obvinit „hloupý trh“, než sami sebe. Pan Pavel vlastní akcie společnosti A. Během posledního roku zvažoval akcie firmy A prodat a koupit akcie firmy B. Nakonec se ale tak nerozhodl. Nyní zjistil, že kdyby býval učinil to, co měl původně v úmyslu, vydělal by 20.000$. Paní Věra vlastnila akcie firmy B. Během minulého roku akcie ale prodala a nakoupila akcie firmy A. I ona nyní zjišťuje, že svým rozhodnutím ztratila příležitost vydělat 20.000$. Kdo je více rozhořčen? Asi každý souhlasí s tím, že je to paní Věra, kdo je rozhořčen více, ačkoliv ekonomicky dopadli oba dva stejně. Rozdílem je, že paní Věra lituje toho, že něco učinila (regret of commission), zatímco pan Pavel lituje toho, že něco učinit mohl, ale neučinil (regret of omission). „The difference between two occasions for regret is related to the well-documented difference between losses (which people feel acutely) and opportunity costs (failure to gain), which seem to cause relatively little pain.“93 S tím souvisí i velmi výstižná poznámka pro finanční poradce (dle mého nejenom pouze pro poradce ve finančních oblastech), kterou je možné vyvodit z praktického dopadu spojení psychologie a ekonomie: „The anticipation, diagnosis, and the management of investor discomfort and regret are central elements of responsible financial advising and therefore part of the financial advisor´s job description. … 1. Investment decisions have both emotinal and financial consequences over time. …A financially optimal decision (the one that fully rational investor would make) is of little use to an investor who cannot live comfortably with uncertainty. … 2. No one likes to lose, but regret makes losing hurt more. Clearly, the losing investor who believes that he should have anticipated the poor performance of his investments feels worse than if he believes the failure could not have been predicted. 3. Those prone to regret are also likely to blame their financial advisors for what they perceive as mistakes. The combination of hindsight bias94 and regret creates a powerful toxin.“95 92 93 Keynes, J., M.: The General Theory of Employment, Interest and Money, New York, Harcourt, Brace, 1936 Kahneman, D.: Aspects of Investor Psychology, Journal of Portfolio Management, Vol. 24., No. 4, 1998 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 50 6. Mikroskopické modelování Představme si pro jednoduchost finanční trh, na kterém obchodují pouze tři investoři: obchodník vycházející z fundamentální analýzy, portfolio manažer neustále optimalizující (rebalancující) svoje portfolio a obchodník využívající pouze technickou analýzu. Dále předpokládejme, že máme dokonalé znalosti o strategiích, které tito investoři používají pro své rozhodování; například, že: a. Obchodník s přístupy založenými na fundamentální analýze aplikuje Gordonův diskontní dividendový model k výpočtu vnitřní (fundamentální) hodnoty akcie a podle své funkce užitku a vztahu vnitřní hodnota vs. tržní cena akcií nakupuje nebo prodává. b. Portfolio manažer investuje 70% svého bohatství do akcií. c. Obchodník využívající technickou analýzu nakupuje akcie poté, co jejich kurs třikrát po sobě vzrostl a prodává, kdy kurz následně dvakrát klesl. Nechť v rámci tohoto modelu je všechno zcela deterministické. „Vybavíme-li” naše hypotetické investory na počátku obchodování nějakým počátečním kapitálem, jsme schopni určit cenovou dynamiku na trhu s akciemi? Konvenční techniky modelování by pro řešení výše předloženého problému nejspíše začaly s hledáním vhodných (diferenciálních, diferenčních) rovnic pro odvození cenové dynamiky, jakožto funkce času. Pro tyto rovnice by se potom snažili nalézt řešení. Je docela dobře možné, sestavit množinu rovnic pro cenu akcie v čase t. Ale bohužel ve většině případů se nepodaří nalézt analytické řešení. Jestliže je nemožné nalézt analytické řešení i pro takto jednoduchý systém, jak složité by to asi muselo být, kdybychom model přiblížili více realitě, například tak, že bychom odstranili deterministický charakter modelu. Nekonvenční postup – s využitím počítačové simulace, tj. mikroskopické modelování – by vypadal asi následovně: uvažujme 3 subjekty, dejme jim „papírové” peníze podle toho, jak jsme určili počáteční výši jejich kapitálu, přiřaďme jim role a strategie obchodování a nechme je obchodovat; zaznamenávejme cenu obchodovaného aktiva. The main idea of the microscopic simulation method is to study systems by representing and keeping track of each individual microscopic element of the system on the computer (in the previous example, the microscopic elements are the investors) and by recording macroscopic variables of interest (such as prices, volume, etc.).96 Obrovskou výhodou počítačově podporovaných simulací je, že studovaný systém nemusí vůbec být řešitelný analytickou cestou. Všechny předpoklady implementované především pro dosažení analytického řešení, jimiž se jak finance tak i celá ekonomie jenom hemží, mohou být vypuštěny a empiricky pozorované fenomény mohou být začleněny do modelu. 94 Inklinace myslet si o tom, co se právě událo, že bylo naprosto jasné a předpověditelné. Česky by se dalo asi říci, že „po bitvě je každý generálem“. 95 Kahneman, D.: Aspects of Investor Psychology, Journal of Portfolio Management, Vol. 24., No. 4, 1998 96 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 51 Mikroskopické simulace (MS) byly jako metoda poprvé využity fyziky97 v rámci A-Bomb Manhattan projektu a souvisejících termonukleárních reakcí. Docela je to i pochopitelné, jelikož vědci pracující v oblasti řízení štěpných reakcí nutně potřebují nějaký spolehlivý postup, který by jim umožnil popisovat, vysvětlovat a předvídat makroskopické jevy (např. štěpení jádra), které vznikají z mnoha mikroskopických interakcí, tj. na úrovni elementárních prvků (např. poločas rozpadu). Dnes jsou optimální geometrická konfigurace a bezpečné řízení jaderných reaktorů navrhovány právě podle výsledků mikroskopických simulací. Štěpné řetězové reakce mohou být za pomoci MS řízené – nevyústí v nekontrolovatelou explozi, ani zcela neustanou. 6.1 Zásady postupu při aplikacích metod MS „In fact, the most severe and costly failures of a traditional science are due to the mistaken identification of the appropriate level of representation. Some of these failures can often be traced up to the traditional partition of science into disjoint departments. The result of these artificial boundaries is that the phenomenology of a problem often falls within one discipline while the appropriate concepts/objects for finding and representing its solutions lie outside disciplinary boundaries.”98 Přes jednoduchost základní myšlenky, musíme před tím, než naše požadavky předáme počítači, rozhodnout o třech zásadních bodech: a. Identifikace „stavebních jednotek” modelu. b. Rozhodnutí o tom, které detaily jsou pro model podstatné a které lze zase vynechat. c. Volba množství mikroskopických prvků vstupujících do modelu. 6.1.1 Identifikace „stavebních jednotek” modelu Indentifikace základních stavebních („elementárních”) prvků modelu je stěžejní záležitostí pro kvalitu výsledku výzkumu. Pokud jsou stavební jednotky příliš blízko makroúrovni (příliš malé rozlišení), ztrácí model vysvětlující sílu. Podobně stanovíme-li stavební jednotky příliš „jemně”, nemusíme vystopovat, co je pro chování na makroúrovni vlastně podstatné. Jak přílišná obecnost, tak i přílišná detailnost jsou ke škodě celkové kvality modelu. Při vědecké práci budeme muset vždy čelit konceptuálnímu dilematu: „to describe an ocean storm in terms of ill-defined, ephemeral „waves” or in terms of the well-defined, perennial (but useless) water molecules.99 97 Metropolis, N., Rosenbluth, A. W., Rosenbluth, M. N., Teller, A. M., Teller, E.: Equation of State Calculations by Fast Computing Machines, Journal of Chemical Physics, 2, 1953 98 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 99 ibid Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 52 Neexistuje žádné správné a předem dané řešení. Vždy bude záležet na naší intuici, které stavební jednotky jsou pro charakteristiku zkoumaného systému podstatné. Jediným vodítkem je provádět testování modelu na několika úrovních – jak těch jemnějších, tak i těch hrubších. Pokud se výsledky při stále jemnějším „naladění” modelu nebudou významně lišit, doporučuje se použít spíše hrubší nastavení zcela v intencích Occamovy břitvy o parsimonii vysvětlujících příčin. Encia non sunt multiplicanda praeter necessitatem. Námitky proti tomuto za jiných situací dosti zrádnému postupu nejsou v tomto případě opodstatněné.100 Někdy je identifikace stavebních bloků modelu natolik zamlžena, že je zapotřebí provést několik simulací a vyjasnit nastavení modelu.101 6.1.2 Rozhodnutí o detailech pro model (ne)podstatných „The popularity of the MS method in the fields of statistical physics and particle physics is partly due to the discovery that many of the large-scale properties of the macroscopic systems are independent on the details of the microscopic elementary interactions.”102 Kdy přijde další krach? Otázka objevující se ve finančním kontextu téměř denně. Makroskopicky nesmírně zajímavý jev, který avšak vzniká na základě interakcí na mikroúrovni – z mikroskopických interakcí jednotlivých stavebních jednotek – investorů. K možnému řešení této otázky musíme použít metodu pokusu a omylu. Tím, že provedeme simulace, zjistíme, jak je model citlivý na „mikroskopické detaily”, což by mohlo být dobrým vodítkem k odhadu celkové stability zkoumaného systému. MS nikdy nebude predikovat přesné datum krachu, ale může identifikovat situace, za kterých je krach pravděpodobnější, než v situacích odlišných. 6.1.3 Volba množství mikroskopických prvků vstupujících do modelu „Fortunately, in many systems the fact that the model is a coarse version of reality does not effect the macroscopic properties much: a small number of simulated elements produce macroscopic behaviour that is also characteristic of the more refined real system, which has a larger number of microscopic elements.”103 Existují situace, kdy je nevyhnutelné začlenit do modelu velké množství interreagujících prvků a výsledné simulace pak trvají velmi dlouho či dokonce nemusejí ani skončit v reálném čase. Nicméně i přes tuto obtíž je možné využít MS aparátu s tím, že sice do modelu 100 Někdy je tato poučka pro vědeckou práci karikována: Co věda touto břitvou ořízne z celku zkušenosti, šikovně zamete pod koberec (tzv. Occamovo koště), aby to raději nebylo vidět a spíše se na to zapomnělo. Přeci se nebude vytahovat na světlo boží, co věda není schopna nebo nechce vysvětlit! 101 Například při nedávném výzkumu diabetu 1 se zjistilo, že místo popisu dynamiky onemocnění na úrovni imunních buněk, zcela postačuje rozlišení na úrovni pankreatických ostrůvků. 102 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 103 ibid Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 53 zahrneme menší počet prvků, ale současně pro určité případy dnes již existují početní postupy k odhadu chyby, které se tímto zjednodušením dopouštíme. Současné analýzy o výsledné velikosti systému pro MS aplikace jsou zajímavé zejména v následujícím kontextu: Kolik investorů skutečně ovlivňuje vývoj cenového indexu? Příchod internetových obchodů nadále zesiluje důležitost odpovědi na tuto zásadní otázku. Jak pro obchodní taktiky, tak i například pro formování makroekonomické politiky je zcela fundamentální znát, zda díky možnosti elektronického obchodování rostoucí počet obchodů prakticky nemění dynamiku trhu, či naopak, zda se ocitáme v naprosto odlišné situaci, než která převládala přes nástupem Internetu. Možné dopady a následně i volbu hospodářské politiky si nelze v takto složité situaci představit bez pomoci počítačových simulací. 7. Porovnání diskrétních a spojitých systémů ve vědě Tradičním přístupem při studiu dynamických systémů je využití aparátu (parciálních) diferenciálních rovnic. Po identifikaci vhodné soustavy rovnic se hledá řešení – nejlépe analytické či alespoň numerické. Není ale tento přístup proti naší každodenní zkušenosti? Existuje vůbec něco takového jako je distribuční funkce našich přátel, aut či funkcí užitků? Abychom mohli využít metodiku diferenciálních rovnic, musíme celá (přirozená) čísla přeměnit na čísla reálná, tím že určité partie zprůměrujeme – to lze provést buď zprůměrováním velkých objemů nebo přes dlouhé časové období. For instance, for cells in the immune system, the density is a few thousands units per cubic cm which means the continuity assumption breaks already for phenomena in which there are significant spatial variation at distances of the order of 1 mm.104 Ve finančních systémech se cenové dynamika zcela jasně skládá z mnoha skokových událostí. Nikdy nedojde k tomu, že by se cena například na burze měnila spojitým způsobem. Cena se mění skokově podle toho, jak jsou zadávány příkazy k obchodování. Jsou-li rozdíly ve velikosti po sobě jdoucích cen významné, pak předpoklad spojitosti nemá v modelování vývoje ceny opodstatnění. Existuje mnoho dokladů o tom, že některé systémy nelze vůbec modelovat s využitím předpokladu jejich spojitého chování (vývoje). In conditions in which the continuum equations predict the population extinction, the individuals self-organize in spatio-temporally localized adaptive patches which insure their survival and development. This phenomenon admits multiple interpretations in various fields: - 104 if the individuals are the carriers of specific genotypes represented in the genetic space, the patches can be identified with species, which rather than becoming extinct, evolve between various genomes (locations in the genetic space) by abandoning regions of low viability in favour of more viable regions. This adaptive speciation behaviour emerges in spite of the total randomness we assume for the individuals motions in the genetic space (mutations) Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv - 54 interpreted as financial traders, the individuals develop a “herding” behaviour in spite of the fact that we do not introduce communication or interaction between them. This leads to the flourishing of markets which the continuum analysis would doom to extinction. All these phenomena have in common the emergence of large, macroscopic structures from apparently uniform background due to the amplification of small, microscopic fluctuations which originate in the individualized character of the elementary components of the system. This mechanism insures in particular that on large enough 2 dimensional surfaces, even if the average growth rate is negative (due to very large death rate), adaptive structures always emerge and flourish. In particular, most of the species in nature could be in this regime: negative naive average macroscopic growth rate but actual survival and proliferation. Similarly, markets which might look unappealing when averaging over the various investing possibilities might prove lucrative enough …as to maintain them in the competitive range. In fact this line of thought might provide an explanation to the emergence of life from the random chemistry of its component molecules in spite of the formal extreme improbability of the event. Equally it might explain the paradoxes in finance between the efficient market hypothesis (absence of systematic profit opportunities in equilibrium markets) and the actual profits which investors extract daily from the market.105 Průměrování může být jak dobrým postupem, tak i postupem zcela mylným. Ani v rámci MS se nelze průměrování vyhnout. Analyzujeme-li výsledky mnoha simulací, musíme je zprůměrovat. Nicméně je zde jeden obrovský rozdíl: Průměr konečných výsledků simulací modelu není to samé, jako konečný výsledek zprůměrování dynamiky modelu. Například když budeme vysílat lodě na otevřené moře, zjistíme, že se jich v průměru tolik a tolik vrací zpět a tolik a tolik se ztrácí. Ale tento průměr by byl vysoce nadhodnocen, kdybychom ho počítali za naivního předpokladu, že lodi plují po zprůměrované dynamice oceánu, kdy průměr velkých a malých vln vede víceméně ke klidné hladině. Na tomto příkladě je patrné, jak vědecké metody a technický pokrok si jdou ruku v ruce. Od dob Isaaca Newtona či Wilhelma Leibnitze až do objevu počítačů nebylo možné složitost systému zkoumat jinak, než s využitím infinitezimálního kalkulu. Velikost a zásadnost objevu těchto postupů je zcela nezpochybnitelná. V rámci zkoumání nebeské dynamiky má tento postup (do určité míry) své uplatnění. Nicméně dnes je evidentní, že pro zkoumání některých systémů je tento postup zcela nevyhovující. Dochází-li ke vzájemné interakci mnoha prvků systému, potom je zpochybnitelné – podobně jako v příkladu s lodí – předpokládat spojitost. 105 Shnerb, N., Louzon, Y., Bettelheim, E., Solomon, S.: The Importance of Being Discrete, submitted to\\y Proceedings of the National Academy of Sciences, a http://xxx.lanl.gov/ps/adap-org/9912005 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 55 8. Model pro počítačové simulace Snad žádný ekonom není přesvědčen o tom, že investoři jsou „infinitely rational machines”. Investoři se liší svými investičními horizonty, informacemi, které mají k dispozici a způsobem, jak obdržené informace interpretují.106 Kdybychom se pokusili všechny tyto rozdíly začlenit do modelu, je téměř jisté, že nedosáhneme analytického řešení. Převládající představa, že model s nerealistickými předpoklady je schopen zachytit podstatu zkoumaného systému a může proto následně sloužit jako benchmarkový model, je naprosto neopodstatněná, vzhledem ke skutečnosti, že výsledky takto postavených modelů jsou v rozporu s realitou – modely končí s následujícími předpověďmi: nulové objemy obchodování, nulové autokorelace výnosů a cenová volatilita aktiva je nižší než volatilita jeho fundamentální hodnoty107. Závěry empirických zkoumání jsou přesně opačné: - objemy obchodování mohou být značně rozsáhlé108 výnosy akcií vykazují krátkodobě pozitivní autokorelace (momentum) a dlouhodobě korelace negativní (mean-reversion process)109 výnosy akcií jsou vysoce volatilní v porovnání k vypláceným dividendám110 Tyto a mnohé další jevy nelze vysvětlit prostřednictvím modelů založených na racionálně jednajících aktérech a jsou proto často v jejich ránmci označovány jako anomálie či záhady. V této kapitole bych rád představil jeden z možných modelů111, který respektuje empiricky doložené chování investorů. Model současně umožňuje sledovat dopad různých typů investorů (odlišně se chovajících investorů) na ceny aktiv a dynamiku trhu. 8.1 Typy investorů v modelu Investoři, kteří jsou součástí následujícího modelu, jsou rozděleni do dvou základních skupin: - 106 RII: rational, informed, identical; jsou dokonale informovaní o processu generujícím dividendy a jednají podle maximy racionálně uvažujícího investora - maximalizují svoji funkci očekávaného užitku; investiční rozhodnutí vycházejí z diskontovaných budoucích hotovostních toků Etymologicko-filosofická poznámka: Termín „informace” se odvovuje od latinského „in-formare”, což lze volně přeložit asi jako formování uvnitř. Informace neexistuje jako „něco” objektivně daného. Filosof Gregory Bateson vystihuje povahu informace jako „zprávu o rozdílu”. Samu informaci definuje nepřeložitelným „a difference which makes a difference”. Je příznačné, že současní evolucionisté mají sklon definovat „gen” rozdílem v projevu. (in: Neubauer, Z.: Smysl a svět, Moraviapress, 2001) 107 Zde je fundamentální hodnota akcie chápána jako diskontovaný tok budoucích dividend.. 108 Karpoff, J.: The Relationship between Price Changes and Trading Volume: A Survey, Journal of Financial and Quantitative Analysis, 1987, 22; Admadi, A., Pfleiderer, P.: A Theory of Intraday Patterns: Volume and Price Variability, Review of Financial Studies, 1988, 1 109 Fama, E. F., French, K.: Permanent and Temporary Components of Stock Prices, Journal of Political Economy, 1988, 96; Poterba, J. M., Summers, L. H.: Mean Reversion in Stock Returns: Evidence and Implications, Journal of Financial Economics, 1988, 22 110 Shiller, R. J.: Do Stock Returns Move Too Much to Be Justified by Subsequent Changes in Dividends?, American Economic Review, 1981 111 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv - 56 EMB: efficient market believers; tito investoři věří, že aktuální cena akcie odráží všechny relevantní kurzotvorné informace; nesnaží se tedy vyhledávat špatně oceněné akciové tituly nebo „time the market”, „časovat trh”; jejich investiční rozhodování jsou zaměřena pouze na sestavení optimálního portfolia; k tomu potřebují znát ex-ante parametry rozdělení výnosů; požadované parametry odhadují z ex-post dat112 Experimenty navíc dokládají, že investoři se pokoušejí odhalovat nějaké skryté významy z minulých dat, i když jim bylo předem řečeno, že ex-post výnosy jsou k tomu zcela irelevantní.113 „Subjective beliefs (which probably vary from one investor to another) seem to be based on the assumption that past stock price changes are relevant for future decisions. Models based on these beliefs presumably reflect common, though not necessarily accurate, knowledge about the behaviour of risky assets in actual rather than experimental markets. The term „bear market” and „bull market” have become part of our language. When interrogated informally, most of the subjects expressed their belief that ´stocks follow trends´ ” 114. Protože tento typ investorů ke kalkulaci ex-ante parametrů využívá historických dat, existuje nesčetné množství způsobů, jak tyto propočty provádět. Nabízí se hned několik otázek: 1. Jak moc „stará” data bychom do kalkulace měli zahrnout? 2. Měla by novější data mít větší váhu než data starší? Z těchto otázek je patrné, že různé způsoby pro analýzu historických dat k predikci budoucich trendů zavádí další prvek složitosti do zkoumaného systému a přispívají k větší „diverzitě investorské populace”. Podstatnou záležitostí při modelování trhů aktiv je stupeň investorské racionality. Dokonale racionální investor je takový investor, který maximalizuje svoji funkci očekávaného užitku. Jak jsem ale ukázal v předchozích částech této práce, existuje u tohoto přístupu mnoho problémů. Nikoliv všichni a nikoliv vždy se investoři rozhodují tak, jako by byli „expected utility maximizers”. Některé jiné modely se snaží vylepšit tyto nedostatky tak, že k dokonale racionálním investorům zahrnou i investory, jejichž rozhodnutí nemají přímý vztah k budoucím očekávaným hotovostním tokům. Většinou se tento modelový typ investorů nazývá „noise traders”. Model, který zde představuji, nevychází z takto vypolarizované situace – racionální investor a iracionální (noisy) investor. I když vychází z předpokladu, že všichni investoři maximalizují svoje funkce užitku, tak se ale někteří, pod vlivem různých faktorů, odchýlí od takto zidealizovaného rozhodování. 112 Existuje dost důkazů o tom, že mnoho investorů využívá historickou výnosnost k odhadu výnosnosti budoucí. Tento způsob uvažování je racionální pouze za podmínky v čase stabilního rozdělení výnosů. Nicméně sklon k extrapolacím z minulosti do budoucnosti je nějak zakotven v lidské nátuře, i když k tomu neexistuje opodstatnění. (viz např.: Gilovich, T., Vallone R., Tversky A.: The Hot Hand in Basketball: On the Misperception of Random Sequences, Cognitive Psychology, 1985, 17) 113 Kroll, Y.,Levy, H., Rapoport, A.: Experimental Test of the Mean-Variance Model for Portfolio Selection, Organizational Behavior and Human Decision Processes, 1988, 42 114 ibid Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 57 8.2 Výnos a funkce užitku investorů Investoři v modelu mohou obchodovat s dvěmi investičními instrumenty: akcie (popř. akciový index) a dluhopis. O dluhopisu se dále předpokládá, že je bezrizikový a na trhu je ho vždy dostatek za pevně stanovenou výnosovou míru rf. Naproti tomu akciová nabídka je omezená. Na trhu je k dispozici N kusů (outstanding) akcií. Výnos z akcie zahrnuje dvě položky: kapitálový zisk a dividendu. Předpokládá se, že dividenda je náhodná veličina generovaná náhodným procesem. Tím je zde multiplikativní náhodná procházka (multiplicative random walk). Výnos akcie je určen poměrem ~ ~ ~ P + Dt Rt = t , Pt −1 ~ ~ ~ kde Rt je výnos v čase t, Pt cena akcie v čase t, Dt dividenda vyplácená v čase t, Pt −1 cena akcie v čase t-1. Vlnovka nad proměnnou označuje její stochastickou povahu. Dividenda je náhodná proměnná tvořená procesem multiplikativní náhodné procházky: ~ Dt = Dt −1 (1 + ~ z), z náhodná proměnná z intervalu (z1, z2) s danou pravděpodobnostní distribuční funkcí. kde ~ Aby dividenda mohla růst i klesat, platí, že z1<0 a z2>0. Všichni investoři maximalizují své von Neumann-Morgenstern funkce užitku ve formě: U (W ) = W 1−α , 1−α kde α parametr odráží averzi k riziku; předpokládá se, že je stejný pro všechny investory, i.e. homogennost v averzi k riziku mezi investory. Určení parametru α vychází z empirických pozorování o konstatní relativní averzi k riziku.115 Ta implikuje, že optimum investora je nezávislé na časovém horizontu – investoři tvoří svá optimální portfolia jako kdyby se rozhodovali pouze v jednodobém časovém horizontu. Tato skutečnost někdy nese název „investorská krátkozrakost”, myopia. Za tohoto (empiricky ověřeného předpokladu) lze všechny kalkulace velmi zjednodušit, protože investoři maximalizují pouze svoje funkce užitku jenom přes jedno období (one-period-ahead expected utility). 8.3 RII – dokonale racionální investoři RII investoři věří, že aktuální cena obchodovaného instrumentu se navrací ke své fundamentální hodnotě, a podle toho utvářejí svá investiční rozhodnutí: pokud je cena titulu mimo svoji fundamentální hodnotu, nakupují/prodávají v důvěře, že cenová nerovnováha brzy zmizí (v tomto modelu se předpokládá, že ke konvergenci obou cen dojde hned v 115 Friend, I., Blume, M. E.: The Demand for Risky Assets, American Economic Review, 1975, December; Levy, H.: Absolute and Relative Risk Aversion: An Empirical Study, Journal of Risk and Uncertainty, 1994 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 58 následujícím období; tento předpoklad však neovliňuje výsledky modelu, pokud k této události dojde i v pozdějších obdobích či naopak dříve. K odhadu výnosu v příštím období potřebují RII investoři odhadnout parametry distribuční ~ akcie pro následující období. Znají dividendový funkce generující cenu P~t +1 a dividendu D t +1 proces a proto mohou využít Gordonův dividendový diskontní model k výpočtu fundamentální hodnoty akcie: Pt +f1 = [ ] ~ Et +1 Dt + 2 , k−g [ ] ~ kde horní index značí fundamentální hodnotu, Et +1 Dt + 2 je dividenda připadající na období t+2, ale očekávaná v období t+1, k diskotní míra nebo výnos požadovaný trhem, g je z2 z) = f ( z )dz . očekávané tempo růstu dividend, i. e. g = E ( ~ ∫ z1 Protože investoři věří v pouze dočasné odchýlení tržní ceny aktiva od jeho fundamentální hodnoty a v následnou korekci, předpokládá se, že Pt +1 = Pt +f1 . ~ Očekávaná dividenda Dt + 2 v čase t+1 závisí na realizované dividendě v čase t+1: [ ] ~ E t +1 Dt + 2 = Dt +1 (1 + g ) Věří-li investoři ve vyrovnání obou hodnot v následujícím období, pak: Pt +1 = Pt +f1 = Dt +1 (1 + g ) k−g Dt +1 v čase t není známa, a tudíž Pt +f1 je nejistá. Avšak, je-li daná Dt, znají investoři rozdělení ~ Dt +1 jako náhodné proměnné: D (1 + ~ z )(1 + g ) ~ ~ ~ Dt +1 = Dt (1 + ~ z ) a proto lze psát, že Pt +1 = Pt +f1 = t k−g Nejistotou, které investoři čelí, je cena aktiva v příštím období. V tomto modelu se předpokládá, že investoři s jistotou znají míru růstu dividend g, diskontní míru k, a fakt, že cena konverguje ke své fundamentální hodnotě vždy v následujícím období. V tomto rámci je tedy jediným zdrojem nejistoty výše dividendy následujícího období.116 116 Obecně může být zdrojem nejistoty jakýkoliv parametr modelu. Nicméně i tato možnost může být snadno zkoumána za využití mikroskopického modelování. Omezení zdroje nejistot pouze na jeden faktor je z důvodu tvorby a vypovídací schopnosti tohoto do určité míry benchmarkového modelu. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 59 V dalším kroku investoři odhadují výnos příštího období a hledají optimální mix akcií a dluhopisů svého portfolia maximalizující jejich fukce užitku. ~ ~ Pt +1 + Dt +1 ~ Rt +1 = Pt Dt (1 + ~ z )(1 + g ) z) + Dt (1 + ~ k−g , = Pt kde ~ z , růst dividend následujícího období, je zdrojem nejistoty. Poptávka po akciích je odvislá od jejich ceny. Pro jakoukoli hypotetickou cenu Ph kalkulují investoři, jak velkou část x svého bohatství by měli investovat do akcií tak, aby maximalizovali svoje funkce užitku. RII investor i věří, že investuje-li část x svého celkového bohatství do akcií v čase t, pak úhrnná výše jeho bohatství v čase t+1 bude rovna [ ] ~ ~ Wt i+1 = Whi (1 − x)(1 + r f ) + xRt +1 ) , ~ kde Rt +1 je výnos akcie (viz výše) a Whi značí velikost bohatství investora i v čase t , je-li cena akcie Ph v čase t. Jestliže je cena akcie v čase t hypotetická cena Ph, potom v t+1 je očekávaný užitek investora i dán následující funkcí, ve které x je poměr bohatství určený pro investici do akcií. { [ ~ ~ EU (Wt i+1 ) = EU Whi (1 − x)(1 + r f ) + xRt +1 ]} ~ Dosadíme-li Rt +1 , substituujeme-li Ph za Pt a použijeme-li mocninnou funkci užitku, potom očekávaný užitek je definován následující funkcí argumentu x: ⎡ ⎛ Dt (1 + z )(1 + g ) ⎞⎤ + Dt (1 + z ) ⎟⎥ ⎜ ⎢ i 1−α z2 (W ) k−g ~ ⎟⎥ ⎢(1 − x)(1 + r f ) + x⎜ EU (Wt i+1 ) = h ∫ ⎜ ⎟⎥ 1 − α z1 ⎢ Ph ⎜ ⎟⎥ ⎢ ⎝ ⎠⎦ ⎣ 1−α f ( z )dz 117 Každý investor najde numericky optimální proporci xh pro jakoukoli hypotetickou cenu Ph, tak že maximalizuje výše zapsanou funkci.118 Mají-li všichni investoři stejný parametr averze 117 Jestliže z je rovnoměrně rozdělené v intervalu (z1, z2), potom f ( z ) = (W i )1−α 1 ~ EU (Wt i+1 ) = h 1 − α z 2 − z1 = ∫ z2 z1 ⎡ ⎤ ⎛ x k +1 ⎞ Dt ⎟⎟(1 + z )⎥ ⎢(1 − x)(1 + r f ) + ⎜⎜ ⎝ Ph k − g ⎠ ⎣ ⎦ 1 . Substitucí a úpravou obdržíme: z 2 − z1 1−α ⎤ (Whi )1−α 1 k − g Ph ⎧⎪⎡ x k +1 Dt (1 + z2 )⎥ ⎨⎢(1 − x)(1 + rf ) + (1 − α )(2 − α ) z2 − z1 k + 1 xDt ⎪⎣ Ph k − g ⎦ ⎩ dz = 2 −α ⎡ ⎤ x k +1 − ⎢(1 − x)(1 + rf ) + Dt (1 + z1 )⎥ Ph k − g ⎣ ⎦ 2 −α ⎫⎪ ⎬ ⎪⎭ Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 60 k riziku α, potom je optimální proporce xh zcela nezávislá na absolutní výši bohatství W hi a všichni investoři mají stejnou optimální výši proporce bohatství určené pro investici do akcií. Počet akcií poptávaných individuálním investorem se vypočte z: N ih ( Ph ) = x hi ( Ph )Whi ( Ph ) Ph 8.4 EMB – investoři spoléhající na efektivitu trhu EMB investoři si nemyslí, že by existoval nějaký optimální počet minulých údajů výnosnosti k odhadu ex-ante parametrů. EMB investor i se domnívá, že postačí, pokud použije celkem mi posledních údajů, z kterých následně kalkuluje parametry budoucích rozdělení výnosů. Není-li jiný důvod, potom jediným nevychýleným odhadem je přiřadit všem hodnotám z mi stejné pravděpodobnosti. 1 ~ P i ( Rt +1 = Rt − j ) = i pro j = 1, 2, …, mi m Očekávaný užitek EMB investora i je: (Whi )1−α 1 EU (W ) = 1 − α mi i t +1 mi ∑ [(1 − x)(1 + r j =1 f ) + xRt − j ] 1−α Sumace je provedena přes množinu všech posledních mi ex-post výnosů, x je míra bohatství investovaná do akcií, Whi je bohatství investora i v čase t za předpokladu, že Ph je cena akcie v čase t. Je-li dána množina mi posledních výnosů, potom optimální portfolio EMB investora i je taková míra celkového bohatství x*i investovaná do akcií (a 1- x*i do dluhopisů), kdy x*i maximalizuje funkci očekávaného užitku.119 8.5 Odchylování se od konceptu dokonalé racionality Odchylky od dokonalé racionality mohou být způsobeny mnoha faktory: finanční náklady na informační zdroje potřebné pro optimalizaci portfolia, čas, přístup k informacím, výpočetní technika apod. Zde se předpokládá, že odchylky od dokonale racionálních rozhodnutí jsou ovlivněny pouze bílým šumem – vlivy jsou náhodné a nezkorelované. Z centální limitní věty platí, že celkový efekt velkého počtu malých a vzájemně nezkorelovaných vlivů má za následek normální rozdělení těchto vlivů: 118 Xh je omezeno tak, aby 0 ≤ xh ≤ 1 . Vyhneme se tak případům s negativní výší bohatství či cen a současně se vyvarujeme i situaci úpadku (neexistuje možnost půjček a krátkých prodejů). Samozřejmě, že v rámci MS je možné, aby obecně platilo a ≤ x h ≤ b a model rozšířit (stanovením limitů na výpůjčky a na krátké prodeje). 119 Obecně nelze x* vyřešit analyticky. Tato skutečnost ale není v rámci MS problémem, jelikož vždy je možné – s předem zvolenou požadovanou přesností – nalézt řešení numerickou cestou právě použitím MS. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 61 x i = x *i + ε~ i , kde ε~ i je náhodná proměnná s normálním rozdělením, s nulovou střední hodnotou a směrodatnou odchylkou σ.120 Šum lze zahrnout jak mezi RII tak i mezi EMB investory. V tomto modelu jsou šumem ovlivněni pouze EMB investoři a RII tvoří základní/benchmarkovou skupinu. 8.6 Podmínka „čistící” trhy (market clearance condition) Cena akcie v čase t je dána za předpokladu vyčištění trhů: Pt je jedinou cenou, za kterou se celková nabídka N (outstanding shares) rovná celkové poptávce. ∑ N hi ( Pt ) = ∑ i i x h ( Pt )Whi ( Pt ) =N Pt 8.7 Dynamika modelu Nejdříve je nutné stanovit počáteční hodnoty v modelu: P0 a D0 – počáteční cena a vyplácená dividenda, bohatství a počet akcií v držbě jednotlivých investorů v čase t = 0. V čase t = 1 dojde k výplatě kupónu z dluhopisu a k výplatě dividendy121. Investoři předkládají svoje požadavky, N ih ( Ph ) , spočte se cena, která čistí trhy (rovnovážná cena). Tím je zakončena fáze první periody a celý tento proces se může neustále opakovat.122 9. Výsledky benchmarkového/základního modelu Benchmarkový model zahrnuje pouze identické dokonale racionální investory (RII). Proto se nelze divit, že výsledky modelu jsou plně konformní s výsledky jiných modelů vycházejících z podobných předpokladů (homogenní, plně racionální subjekty; např. CAMP). Vlastní cenová dynamika akcie je ilustrována na obr. 6. 120 ε~ i je generováno odděleně pro jednotlivé investory tak, aby platilo, že 0 ≤ x i ≤ 1 . Tím se vyhneme problému negativních bohatství, cen a úpadkům. stanoveno náhodně 122 Opět bych rád zdůraznil, že i takto velmi triviální model není možné řešit analytickou cestou, protože optimálni proporce investic xh(Ph) jsou analyticky neřešitelné. Existuje pouze jedna vyjímka, kdy lze analytické řešení obdržet – jsou-li výnosy generované normálním rozdělením a je-li použita exponenciální užitková funkce. Tato exponenciální funkce ale s sebou nese tzv. konstantní absolutní averzi k riziku, což znamená, že by investoři investovali vždy stejně vysokou absolutní peněžní částku do rizikových aktiv a to je v rozporu s empiricky doloženými fakty. Jedinou možností zůstává numerické řešení získané využitím počítačových simulací. 121 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 62 9.1 Nulový objem obchodování Jelikož všichni investoři jsou identičtí, vždy se shodnou na stejné struktuře optimálního portfolia. V důsledku této skutečnosti přinášejí jejich portfolia stejný výnos a poměry bohatství mezi jednotlivými investory se neliší od svých počátečních hodnot. Wt i W0i = Wt j W0 j Jelikož bohatství investorů zůstává ve stejném poměru, a protože všichni investují stejnou část svého bohatství do akcií, zůstavá i poměr počtu akcií v držbě jednotlivých investorů nezměněn. x tWt i N ti Pt Wt i W0i = = = N tj xtWt j Wt j W0 j Pt Celková nabídka akcií je konstantní, což implikuje, že každý investor drží stejný počet akcií objem obchodování je nulový. 9.2 Náhodná procházka log-cen V benchmarkovém modelu je fundamentální hodnota akcie odvozena z dividendového diskontního modelu, ke které v následujícím období skutečná cena konverguje. Jediným náhodným prvkem modelu je výše vyplacené dividendy v dalším období. Náhodnost je (z předpokladu) zajišťována nezkorelovaným náhodným procesem s normálním rozdělením. Mělo by se tedy očekávat, že i ceny by měly zůstat nezkorelované. Po provedení více než sta simulací, kde každá simulace se skládala z 1000 period, se neobjevily žádné statisticky významné korelace. 9.3 Nízká volatilita RII investoři věří v návratnost tržní ceny akcie ke své fundamentální hodnotě v navazujícím období. To způsobuje, že modelované ceny se příliš nevzdalují od své vnitřní – fundamentální – hodnoty. Není tedy důvod se domnívat, že by tržní ceny měly být více volatilní, než je volatilní tok dividend. K důkazu je použit metodologický aparát R. J. Shillera123: Pro každou časovou periodu se spočítá aktuální cena Pt a fundamentální cena Pt f . Protože ceny vykazují rostoucí trend, je nutné je předem detrendovat, abychom mohli spočítat smysluplné měřítko volatility. K nalezení průměrného exponenciálního růstu použijeme tuto regresi: 123 Shiller, R. J.: Do Stock Returns Move Too Much to Be Justified by Subsequent Changes in Dividends?, American Economic Review, 1981 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 63 ln Pt = bt + c + ε t Detrendovaná cena pt je potom pt = Pt . Podobně se vypočítá i detrendovaná cena ˆ e bt fundamentální ptf . Z takto získaných hodnot se spočítají a porovnají jejich směrodatné odchylky σ(Pt) and σ( Pt f ). Pro simulace s 100 000 periodami vyšlo, že σ(Pt) je rovno 22,4 a ( Pt f ) je 22,9. Jak se očekávalo, volatility obou cen téměř neliší. Shrnu-li: Jsou-li všichni investoři plně racionální, informování a identičtí, potom výsledky simulace jsou plně v souladu s analyticky řešenými (neo) klasickými modely. Obr. 6124. Cenová dynamika v základním modelu. 10. Model s přítomností EMB investorů EMB investoři věří, že se trhy chovají efektivně a odhadují ex-ante rozdělení výnosů z expost údajů. Jak bude dále patrné, umožňuje tato nepatrná modifikace modelu vysvětlit mnohé fenomény na trzích, které jsou většinou v rámci (neo) klasického paradigmatu označovány jako „anomálie”. Ty se v předchozím modelu neobjevovaly. Tato skutečnost je dosti pádným důkazem k tomu, že chování investorů podstatným způsobem spoluvytváří celkovou tržní (cenovou) dynamiku. Znalost motivů investorů při rozhodování je tedy zcela klíčovou záležitosti, chceme-li dynamice trhů porozumět. 124 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 64 10.1 Homogenní EMB v modelu Při porovnání se základním modelem, zavedení malého množství EMB investorů do modelu, zcela dramaticky mění jeho celkovou dynamiku. Obr. 7 zobrazuje typické chování cen v simulaci, je-li 95% investorů typu RII a pouze 5% EMB. EMB investoři pro odhad budoucích rozdělení výnosů v tomto případě využívají posledních deset výnosů. Směrodatná odchylka náhodného šumu je stanovena ve výši 0,2. Prvních 150 period simulace se příliš neliší od dynamiky modelu základního. Po uplynutí této doby se ale objevuje zcela odlišná dynamika. Od tohoto okamžiku dále je trh zmítán neustálými boomy a krachy. Je skutečně velmi zarážející, že pouze 5% odlišně se chovajících investorů může tak významným způsobem změnit chování modelu. Vtírá se přirozeně otázka, proč tomu tak je. Zaměřme nejdříve svoji pozornost na chování EMB investorů (obr. 7). Investoři tohoto typu sledují vždy posledních deset výnosů pro kalkulaci parametrů ex-ante rozdělení výnosů, které okamžitě využívají pro stanovení struktury svého optimálního portfolia. Z tohoto důvodu se optimální portfolio s každou novou periodovou mění. Během prvních 150 period se daří investorům RII udržovat cenovou dynamiku modelu. Avšak jakmile se jednou objeví příliš vysoká dividenda (bod a), realizuje se i vysoký výnos, který podnítí EMB investory více investovat do akcií a zvýšit tak podíl akciového instrumentu ve svých portfoliích. Takto nově vzniklá poptávka je natolik velká, že ovlivní ceny v následujícím období, což dále akceleruje poptávku po akciích ze strany EMB v další z period. Investoři EMB se stále rozhodují na základě posledních 10 výnosů – vznikne tak vlna, „a positive feedback loop is created”. Obr. 7125 . Cenová dynamika modelu. 5% EMB a 95% RII. S rostoucí cenou si RII uvědomují, že cena akcie je příliš vysoká ve vztahu ke své fundamentální hodnotě a omezují tak množství akcií ve svém portfoliu. Tato protiakce ale zatím nemůže zastavit tvorbu bubliny, jelikož EMB pořád agresivně nakupují. Efekt pozitivní zpětné vazby tlačí cenu dále až do bodu b, ve kterém EMB drží ve svém portfoliu pouze akcie. V tomto okamžiku „positive feedback runs out of gas”. Je-li cena akcie vysoká, 125 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 65 dividendový výnos je malý a proto i celkový výnos z akcií je nízký (body b-c). Nicméně minulé vysoké výnosy nadále tvoří podstatnou váhu z deseti posledních výnosů. Po uplynutí 10 period se již s vysokými výnosy nekalkuluje (bod c) a na scénu přichází krach (body c-d). Jakmile se cena akcií přiblíží ke své fundamentální hodnotě, vstupují na trh RII a dramatický krach zastavují. V tomto okamžiku je cenová dynamika trhu s akciemi opět v rukách RII. Po dalších 10 periodách zmizí z kalkulací EMB nízké výnosy a vytváří se tak příležitost pro další boom (bod e).126 10.1.1 Velké objemy obchodování Jak je z předchozího patrné, akcie neustále mění v průběhu simulace své majitele. Boom spojený s vysokými výnosy je impulsem pro EMB k horečnatému nákupu akcií. Naopak RII jsou ochotni prodávat, jelikož považují ceny akcie za příliš vysoké vzhledem k jejich fundamentální hodnotě. Při krachu se akcie pohybují opačným směrem. Ceny akcií jsou pod svoji fundamentální hodnotou, a proto RII akcie začnou nakupovat. Pro EMB investory se naproti tomu akcie staly neatraktivní, a podávají příkazy k prodeji. Rozdílné názory na cenu v poměru k její fundamentální hodnotě zajišťují neustále čilé obchodování na trhu aktiv. 10.1.2 Nadměrná volatilita Cenová dynamika není způsobena pouze tokem dividend, jak předpokládájí standardní přístupy, ale současně s volatilitou dividend přistupuje ještě vliv EBM investorů, kteří významně přispívají k odchylkám tržní ceny od své fundamentální hodnoty. Tento dodatečný zdroj fluktuací vytváří podstatný rozdíl mezi volatilitou skutečných cen σ(Pt) a volatilitou odpovídající ceny fundamentální σ( Pt f ). Výsledky ze simulací se 100.000 periodami jsou: průměrná σ(Pt) je 46,4 a průměrná σ( Pt f ) pak 23,5 – v modelu se objevuje 100% nadměrná volatilita. 10.2 Dva typy EMB investorů v modelu One justification for using a representative agent in economic modelling is that although investors are heterogeneous in reality, one can model their collective behaviour with one representative or „average” investor. In this section we show that this is generally not true.127 V této části jsou uvažováni pouze dva typy EMB investorů: první s m = 5 a druhý s m = 15. Každý z nich tvoří pouze 2% celkové investorské populace. Zbývajících 96% připadá na RII investory. Můžeme být v pokušení se domnívat, že dynamika modelu by mohla být podobná dynamice předchozí - s jedním průměrným investorem s m = 10. Obr. 8 nás vyvádí z tohoto omylu. Místo abychom byli svědky periodických cyklů o délce trvání 23 až 25 period (které jsou relevantní pro průměrné m = 10) vidíme, že utváří místo toho dosti nepravidelné chování. Tato komplexní dynamika odráží nelineární interakce mezi různými subpopulacemi investorů. 126 Na první pohled se může jevit cenová dynamika jako nerealistická z důvodu své periodicity, což samozřejmě zvyšuje možnost predikce cen. Nicméně účelem takto postaveného modelu bylo ukázat, jakým způsobem mohou být některé jevy na finančních trzích utvářeny. V další části textu bude homogenita v m opuštěna a výsledky se stanou mnohem reálnější. Avšak princip tvorby cen zůstane tentýž. 127 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 66 Utváření dynamiky je velmi spletité, nicméně lze vyvodit obecné principy. E.g. populace, která se stane dominantní a začne utvářet ceny, bude vykazovat spíše horší výsledky z obchodování. Svým chováním přímo ovlivňuje pohyb cen: tlačí ceny vzhůru, když nakupuje, čímž nakupuje draho; při prodávání pak prodává za příliš nízké ceny, jelikož nyní naopak tlačí ceny svým rozhodováním dolů. Nicméně současně s tímto argumentováním je zapotřebí zohlednit i další vlivy a strategie. Celková analýza toho, co se v modelu děje, se stává velmi obtížnou. Pro sofistikovanější analýzu odkazuji zájemce na další literaturu.128 Závěr o metodologii jednoho reprezentativního rozhodovatele: Naprosto zásadním závěrem ze simulací s přítomností dvou typů EMB investorů je, že snaha autorů některých modelů nahrazovat skutečnou rozmanitost v chování rozhodujících se subjektů pouze jedním subjektem reprezentativním (tj. zprůměrovaným), může být mylná a zavádějící. Dynamika modelu se dvěma typy investorů a s jedním průměrným je naprosto odlišná. Obr. 8129. 2% EMB, m = 5; 2% EMB, m = 15 10.3 Celé spektrum EMB investorů v modelu V realitě neočekáváme, že by na trhu participovaly pouze dva druhy investorů – spíše je intiutivně správnější se domnívat, že jich může na trhu existovat celé spektrum. Jak uvidíme dále, roustoucí diversita typů investorů má značný vliv na dynamiku modelu. Vývoj ceny je za tohoto předpokladu mnohem blíže realitě: boomy a krachy jsou mnohem méně frekventované a méně dramatické, ale přitom jako „anomálie” zůstávají nedílnou 128 Levy, M., Persky, N., Solomon, S.: The Complex Dynamics of a Simple Stock Market Model, International Journal of High Speed Computing, 1996, 8 129 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 67 součástí výstupu modelu. V tomto modelu každý investor používá odlišný počet ex post pozorování pro odhad parametrů ex ante rozdělení. Investor i pozoruje soubor mi posledních akciových výnosů. Z předpokladu je mi rozděleno normálně se střední hodnotou mavg a směrodatnou odchylkou σm. Rozdělení je v m = 0 oříznuto (truncated normal distribution), protože hodnoty m menší než nula nemají smysl. Obr. 9 ilustruje vývoj ceny kdy, 90% investorů je typu RII a 10% investorů jsou heterogenní EMB s mavr = 40 a σm = 10. Dynamika vývoje cen akcií se jeví jako velmi realistická, s „hladšími” a mnohem více nepravidelně rozdělenými cykly. Krachy jsou někdy dramatické, ale méně časté a nepředpověditelné. Autokorelace jsou přesně ve shodě s empiricky doloženými hodnotami.130 V krátkém období jsou autokorelace pozitivní (tzv. momentum) - empiricky dobře doložený jev, který znamená, že nízké výnosy bývají následovány ještě nižšími výnosy a naopak, že vysoké výnosy bývají následovány výnosy ještě vyššími. V dlouhém období jsou korelace negativní, což je výsledkem procesu známého jako „mean reversion”, nebo-li tendence cen se navracet ke svému dlouhodobému normálnímu výnosu. Krátkodobé momentum a návrat k dlouhodobému průměru/normálu dává vzniknout typickému U-tvaru autokorelační funkce (obr. 10). Pro ještě delší období pak autokorelace mizí a blíží se nulové hodnotě. 10.3.1 Nadměrná volatilita Obdobně jako v předchozím případě je cena obecně determinována fundamentální hodnotou akcie a příležitostnými odchylkami od této hodnoty způsobenou EMB investory. Zprůměrováním 100 nezávislých simulací a s použitím Shillerovy metodologie pro detrendaci ceny akcie byla volatilita skutečných cen σ(Pt) rovna 27.1 and volatilita ceny fundamentální σ( Pt f ) se pak rovnala 19.2. Z těchto čísel dostáváme, že nadměrná volatilita dosahovala 41%. Obr. 9131. Cenová dynamika. Heterogenní EMB investoři (10% EMB, 90% RII). 130 Fama, E., French, K.: Permanent and Temporary Components of Stock Prices, Journal of Political Economy, 1988, 96; Jagadeesh, N., Titman, S.: Returns to Buying Winners and Selling Losers: Imlications for Stock Market Efficiency, Journal of Finance, 1993, 48; Poterba, J. M., Summers, L. H.: Mean Reversion in Stock Returns: Evidence and Implications, Journal of Financial Economics, 1988, 22 131 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 68 10.3.2 Velké objemy obchodování Investoři v tomto modelu měli rozdílné informace – RII znali dividendový proces, zatímco EMB nikoliv – ti se snažili odhadnout použitím historických cen charakteristiky budoucích rozdělení cen. Tyto skutečnosti přispěly k tomu, že objemy uskutečněných obchodů byly značné. Zcela určitě zajímavým faktem je, že mezi velikostí změny ceny a objemem obchodování existuje pozitivní korelace. Ta je způsobena odlišnými percepcemi tržní dynamiky. Typickou situací je efekt zpětné vazby mezi oběma typy investorů – pokud jedni chápou cenový trend jako příležitost ke koupi/prodeji, tak druzí opačně rozumí stejnému trendu jako podnětu k prodeji/koupi. Čím výraznější percepční diference, tím významnější je objem zobchodovaných aktiv.132 Obr.10. Autokorelace výnosů – heterogenní EMB populace investorů. 11. Přežijí EMB útoky sofistikovaných RII? Fama ve své první z vlivných pracích nevylučuje, že se na trhu budou vždy objevovat situace, které lze považovat za neracionální. Nicméně jakmile situace tohoto typu budou objeveny racionálně uvažujícími investory, budou okamžitě odstraněny, jelikož jsou pro ně příležitostmi k vyššímu zisku. „Suppose now that the noise generating process in the stock market is dependent. More specifically assume that when one person comes into the market who thinks the current price of a security is above or below its intrinsic value, he tends to attract other people of like feelings and he causes some others to change their opinions unjustifiably. In itself this type of dependence in the noise generating process would tend to produce “bubbles” in the price 132 Jestliže by všichni investoři upravili svá očekávání stejným směrem, mohla by se cena změnit, aniž by došlo k podstatným objemům uzavřených obchodů. Tento scénář by vedl k nulové, nebo dokonce záporné korelaci. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 69 series, that is, periods of time during which the accumulation of the same type of noise causes the price level to run well above or below the intrinsic value. If there are many sophisticated traders in the market, however, they may cause these “bubbles” to burst before they have a chance to really get under way. For example, if there are many sophisticated traders who are extremely good at estimating intrinsic values, they will be able to recognize situations where the price of a common stock is beginning to run up above intrinsic value. Since they expect the price to move eventually back toward its intrinsic value, they have an incentive to sell this security or to sell it short. If there are enough of these sophisticated traders, they may tend to prevent these “bubbles” from ever occurring. Thus their actions will neutralize the dependence in the noise-generating process, and successive price changes will be independent…...If there are enough superior analysts, their existence will be sufficient to insure that actual market prices are, on the basis of all available information, best estimates of intrinsic values.”133 Z citace jsou patrné hlavní argumenty proti modelům, které v sobě zahrnují prvky semiracionality. Napadá mne krásně česky, „suboptimální rozhodnutí semiracionálních aktérů budou okamžitě vymýceny populací jedinců racionálních”. Tedy i kdyby se většina lidí rozhodovala iracionálně, můžeme tyto skutečnosti přehlédnout, protože do této situace vstupují aktéři racionální, kteří nesprávné ocenění jakéhokoliv instrumentu chápou jako příležitost k zisku a v důsledku svých rozhodnutí vrátí cenu zpět na její rovnovážnou úrověň (arbitráží)134. Nemohu si odpustit možná poněkud obsáhlejší citaci, ale věřím, že bude víc než dobře ilustrovat některé naše další „odchylky od racionality“. Prosím, rozumějte následujícímu textu jako rozšíření počátečních kapitol této práce. „Organismální charakter společnosti vynikne nejlépe při radikálních pokusech o její přestrukturování. Společnost jeví podobné známky regenerace jako živý organismus, která je pro živé organismy tím nejtypičtějším (pomineme-li nečetné podobné fenomény z neživého světa, třeba „hojení“ poškozených krystalů v matečném roztoku popsaném Pasteurem). Tak vidíme nejen, že společnosti „dekapitované“ zničením vzdělaných a zámožných vrstev (Pobaltí po sovětském obsazení, Čechy po 1620) opět vlastní společenskou špičku - dříve či později „zregenerují“, snaha vyhubit kriminální podsvětí je naopak marná. V tomto směru je zejména poučný příklad Velké Británie, která se pokoušela zbavovat svých kriminálníků vývozem do trestaneckých kolonií (zejména Austrálie). K všeobecnému překvapení se z těchto zločinců, doplněných pochytanými prostitutkami na poměr pohlaví 1:1, v novém stanovišti zrestituovala docela normální populace pouze s určitými specifiky (malá důvěra vůči státu, větší příchylnost k alkoholu atd.), zatímco v mateřské zemi „vstali noví kriminálníci“ a celkový efekt nebylo v zásadě vidět (podstatné snížení kriminality v totalitních státech a za válek spočívá zejména v tom, že některé „kriminální“ funkce převezme na sebe stát a jeho aparáty, asi jako se „zestátňuje“ průmysl – celková suma zůstává zhruba stejná). Z tohoto důvodu nemá význam vést boj proti „antisociálním živlům“ přes jakousi míru, která je drží v mezích, ale nemá ambice je zcela odstranit – jinak se stane „antisociálním“ represivní stát.“135 133 Fama, E. F.: The Behavior of Stock-Market Prices, The Journal Of Business, Volume 38, Issue 1, Jan, 1965 viz kapitola „Arbitrážní modely oceňování“ 135 Komárek, S.: Příroda a kultura - svět jevů a svět interpretací, Vesmír, Praha, 2000 134 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 70 A nebo: „Rich people win or lose larger amounts than poor people, so even if all chages are random, wealth will follow Pareto´s law. It need have nothing to do with ability. Chop off the heads of the rich, and a new rich will soon take their place.“136 Z modelů, které jsem v předchozích kapitolách uváděl, ale vyplývá něco analogického. Pouhý zlomek semi-racionálních investorů stačil k tomu, aby se cenová dynamika modelu dostala přesně tam, jak ji můžeme ve skutečnosti pozorovat. Model generoval již zmiňované „tržní anomálie”. EMB investoři na vzdor obrovské početní přesile investorů RII přežívají a proliferují. 1. Jak to, že tato investorská minorita může tak významně ovlivnit cenovou dynamiku akcií? 2. Proč není tato investorská minorita odstraněna plně racionálními investory? Abychom pochopili tento fenomén, musíme nejdříve soustředit naši pozornost na bohatství investorů a na jeho změny během typických cyklů, tedy právě v době, kdy se skutečná cena odchyluje od své fundamentální hodnoty (aby se k ní zase nakonec navracela). Obr. 11 (detrendovaně) jeden z takových zjednodušených cyklů zachycuje. Pokud tržní cena začne být vyšší než její fundamentální hodnota (bod a), RII investoři vstupují na trh – cenu považují za příliš vysokou, a proto podávají příkazy k prodeji a nakupují akcie zpět až v okamžiku, kdy jsou si obě dvě ceny zase blízko (bod d). RII investoři prodávají za mírně vyšší ceny, a kupují zpět za ceny mírně nižší a vydělávají na tomto rozdílu. Chování EMB investorů je opačné. V bodě a, začínají nakupovat a nakupují tak dlouho, dokud se cena nevyšplhá k bodu b, kde veškerá jejich aktiva spočívají pouze v držbě akciových instrumentů. Tuto pozici drží až do situace v bodě c, kdy začínají opětovně prodávat. Výsledkem je, že typický EMB investor kupuje za ceny v bodě a, a prodává za ceny v bodě d. Zisk je pro typického EMB investora nulový. Obr.11. Cyklus a bohatství investorů. 136 Buchanan, M.: That´s the way the money goes, New Scientist, 19. srpen 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 71 Avšak je tu jeden podstatný rozdíl – rozhodování investorů EMB při porovnání s RII investory je založeno na náhodě (i.e. x i = x *i + ε~ i ). Následkem toho nejsou vyloučeny situace, kdy EMB investor nakupuje před nebo za bodem a, a prodává obdobně před nebo i za bodem d. Někteří investoři tedy mohou mít více štěstí. Pokud investor kupuje v bodě a a prodává před bodem c, může naakumulovat bohatství značného rozsahu. Konečný dopad cyklu na relativní bohatství populace EMB investorů při porovnání s bohatství získaným investory RII se může pohybovat oběma směry. Jaká investorská populace dopadne lépe je závislé na mnoha okolnostech. Jednou z nich může být například výše počátečního bohatství. Následující obrázek znázorňuje relaci mezi bohatstvím v držbě populace RII investorů (90%) a v držbě populace investorů EMB. Při prováděných simulacích bylo původní rozdělení bohatství mezi investory rozděleno identicky. Tedy podle zadání, 90% veškerého bohatství bylo rozděleno mezi RII, zatímco pouze 10% pak mezi EMB. „The figure reveals that there is a constant „tug-of-war” between the two populations. It is clear that the EMB population definitely survives this war and is anything but wiped out by the informed population.”137 Obr. 12138. Poměr bohatství v držbě RII na bohatství celkovém (RII + EMB) 137 138 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 ibid Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 72 Výsledky simulace jsou velmi překvapivé a podněcují hned k několika otázkám: 1. Jestliže investorská populace EMB v průměru profituje pouze na náhodném rozhodování, je možné, že pokud by i investoři RII nějakým způsobem částečně zahrnuli prvek nahodilosti do rozhodování, přestaly by být zisky u EMB významné, popřípadě by zmizely zcela. 2. Je výkonnost strategie EMB lepší než startegie RII? Pokud ano, pak by nejpíše RII investoři změnili svoji strategii. Provedení simulací se stejnými vstupy, ale s takovou úpravou rozhodování u investorů RII, která zahrnuje i prvek nahodilosti, neprokázalo kvalitativní změnu výsledků modelu.139 Odpověď na druhou otázku je také negativní. Ačkoliv EMB investoři dohromady zvýšili svůj podíl na celkovém bohatství, tak z pohledu individuálního investora se tato strategie ukazuje jako mnohem rizikovější, než strategie aplikovaná investory typu RII. Zatímco průměrný výnos z jedné periody při strategii EMB je vyšší, než při strategii RII ( rEMB = 6% , rRII = 2,9% ), jsou výnosy u EMB současně rizikovější, než výnosy pro RII ( σ EMB = 8,9% , σ RII = 1,5% ). Analýza kumulativních rozdělení pravděpodobnosti neodhalila ani první ani druhý stupeň stochastické dominance jedné strategie před druhou.140 Proto neexistuje důvod, proč by jedna strategie měla být lepší než druhá. Obě dvě mohou na trhu koexistovat. Záleží pouze na sklonu k riziku u investorů – ten určuje, která strategie je podle jejich prefenčního profilu přitažlivější. „The fact that so many „puzzles” are explained with a simple model built on a small number of empirically documented behavioural elements leads us to suspect that these behavioural elements are very important in understanding the working of the market. This is especially true in light of the observations that a small minority of the non-standard bounded-rational investors can have a dramatic influence on the market and that these investors are not wiped out by the majority of rational investors. As there is no dominance of one investor group over the other, we expect to have a coexistence of the various groups in equilibrium. None of the groups is inferior to the other and therefore none of the groups vanish.”141 139 Důvodem je, že přidání šumu do rozhodování nepřináší současně významné zisky nebo ztráty pro RII investory. Padne-li na nějakého RII investora štěstí a má-li současně zainvestován větší poměr v akciových investicích, než je racionální x*, je pravděpodobné, že si při boomovém cyklu v následujícím období tuto pozici nepodrží, protože s rostoucí cenou klesají u RII poměrně investice do akcií. Tím se vliv šumu pro obě skupiny významně liší. 140 Blíže o stochastické dominanci viz:: Levy, H.: Stochastic Dominance: Investment Decision Making under Uncertainty, Kluwer: Academic Publishers, 1998 141 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 73 12. Poznámky k doplnění a rozšíření modelu Budeme-li rozlišovat na základě metodologického přístupu (nikoliv na základě různých škol), rýsují se dnes podle mého mínění v oblasti ekonomických (finančních) věd dva (různě provázané) proudy: 1. vyhledávání statisticky významných pravidelností v chování některých proměnných (např. cen, výnosů, korelací, směrodatných odchylek apod.) 2. navrhování modelů, jejichž výsledné hodnoty by měly vykazovat stejné statistické vlastnosti jako hodnoty empirické (dle předchozího bodu) V obou dvou přístupech bylo vykonáno mnoho práce, v rámci druhého přístupu bylo navrženo mnoho zajímavých modelů, ale stále existuje dost oblastí, které nejsou pokryty. Velkou část důležitých empiricky doložených fenoménů zatím nelze věrohodně vysvětlit či popsat v rámci jednoho modelu. Některé jevy vzdorují vysvětlení zcela. I když modelů je skutečně ohromné množství, vždy je v rámci jednoho modelu vysvětlováno jenom několik empiricky doložených skutečností (nebo pouze i jedna). Jako měřítko kvality modelu by mohl být použit počet proměnných vysvětlovaných modelem, které jsou současně ve shodě s empiricky provedenými pozorováními. Pokusme se aplikovat takto předložené měřítko na model představený na předchozích stránkách142. Autoři modelu se zaměřili sice na podstatné statistické vlastnosti, které jejich model věrně ve shodě s realitou vykazuje, ale myslím si, že i přes tento zcela evidentní úspěch, není vypovídací schopnost modelu dostatečná i přesto, že generuje velké objemy obchodování, výnosy akcií jsou krátkodobě negativně a dlouhodobě pozitivně zkorelované a jejich volatilita je vyšší, než volatilita jejich fundamentálních hodnot. Autoři se ale vůbec nezmiňují o vlastnostech distribučního rozdělení výnosů. Bylo by určitě velmi zajímavé zjistit, zda i simulované výnosy jsou oproti normálnímu rozdělení mnohem špičatější a s tlustými konci (fat tails), jak už upozorňoval Fama143, popřípadě zda volatilita sleduje GARCH procesy, které souvisejí s jevem známým pod termínem „volatility clustering”144. Neméně zajímavé by bylo prozkoumat, jaká je „variety” výnosů z modelu, tak jak ji pro analýzy tržních dat navrhují a doporučují Mantegna and Lillo145 . 142 tj. z: Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 143 Fama, E. F.: The Behavior of Stock-Market Prices, The Journal of Business, Volume 38, Issue 1, Jan. 1965 144 Mantegna, R. N., Stanley, H. E.: An Introduction to Econophysics: Correlations and Complexity in Finance, Cambridge University Press, 2000 145 Lillo, F., Mantegna R. N.: Variety and Volatility in Financial Markets, Physical Review E 62, 2000, 6126 – 6134; Lillo, F., Mantegna R. N.: Introducing Variety in Risk Management, http://xxx.lanl.gov/PS_cache/condmat/pdf/0107/0107208.pdf Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 74 Autoři zmiňované míry (variety) argumentují následujícím způsobem: Je číslo ve větě: „Včera S&P500 vzrostl 3%” dostatečné k tomu, aby odráželo skutečnou dynamiku trhu, jestliže polovina akcií vzrostla o 5% a druhá polovina klesla o 1%? Vzhledem tomu, že 3% změna indexu mohla být dosažena mnoha způsoby, tak 3% zohledňují pouze průměrnou výslednou dynamiku, ale již nikoliv, jak k ní došlo. Podstatné pro vypovídací schopnost tohoto čísla je (jako pro všechny průměry), jaká je i současně směrodatná odchylka, disperze. „Variety” – jak autoři míru disperze pojmenovali – je definována následovně: v(t ) = 1 N N ∑ (r (t ) − r i =1 i m (t )) 2 , kde ri(t) je výnos aktiva i v čase (dni) t a rm = 1 N N ∑r i =1 i je průměrný tržní výnos aktiv. Statisticky je tato nově navržená míra směrodatnou odchylkou – odmocninou z průměrné čtvercové odchylky od průměrné hodnoty. Jestliže je v řekněme 0,1% , pak se skutečně většina akciových titulů pohybovala v mezích od 2,9% do 3,1%. Kdyby byla „variety” 10%, potom se jednotlivé akcie pohybovaly různými směry a vypovídací síla průměru je mnohem menší, než v případě menší hodnoty v. Toto měřítko disperze má velmi zajímavé statistické vlastnosti146 a navíc tyto vlastnosti nejsou vůbec generovány použitím tzv. single-index modelu147. To znamená, že statistické chování trhu jako celku jednotlivých akcií je odlišné od stejných pozorování, která bychom ale prováděli pouze na úrovni jednotlivých akciových titulů. S tímto poznatkem můžeme provést další šetření na původním modelu a podle výsledků pak model případně upravit tak – bude-li to možné, aby se co nejvíce shodoval s reálnými daty. 146 Lillo, F., Mantegna, R. N.: Empirical properties of the variety of a financial portfolio and the single-index model, http://xxx.lanl.gov/PS_cache/cond-mat/pdf/0009/0009401.pdf 147 Single-index modelem je: Ri (t ) = α i + β i RM (t ) + ε i (t ) , kde Ri(t) a Rm(t) výnosy akcie a trhu v den t; αi a βi jsou dva empiricky zjištěné parametry a εi(t) je náhodná složka (šum) s nulovou střední hodnotou a rozptylem σ e2 . Náhodná složka je většinou normálně rozdělená. Při analýzách se uvažovalo i s jinými typy rozdělení i náhodné složky, ale bez významně odlišných výsledků. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 75 13. Návrhy pro další výzkum Jak jsem již naznačoval, dosud bylo navrženo a vypracováno ohromné množství modelů, které simulují chování burzy cenných papírů nebo pouze cenu jediného aktiva. Složitost modelů se pohybuje od skutečně triviálních, až po vysoce sofistikované s využitím technik samoučení, genetických algoritmů apod. Na druhá straně by nebylo nezajímavé navrhnout co možná nejjednodušší model (třeba tak jednoduchý, že už jednodušší být „ani nemůže”148), který by ale poskytoval netriviální výsledky. Věřím, že model, který jsem v této práci prezentoval, by mohl posloužit jako východisko pro další výzkumy – jeho modifikace či případná zjednodušení. Otázka, které mne zajímá a kterou bych rád zodpověděl s využitím metodického aparátu mikroskopických simulací je následující: „Jak by měl být postaven zcela nejjednodušší model charakterizující cenovou dynamiku aktiv tak, aby zároveň poskytoval netriviální, tj. ve shodě s realitou, výsledky, aniž by bylo nutné uvažovat dichotomicky racionální a iracionální investory?” Získat odpověď na tuto otázku nebude jistě jednoduché. Postupovat se bude muset nejpíše tak, že před vlastní simulací by se měly navrhnout nějaké předpoklady modelu, a ty podle možností postupně opouštět, či zjednodušovat, dokud model a jeho výstup budou dostatečně „jednoduše netriviální”. Nalezením takového modelu by bylo možné obdržet výchozí model pro analýzy složitějších situací. Ty by bylo možné zkoumat pomocí následného rozšiřování modelu o další vyžadované předpoklady či vlivy.149 V této práci prezentovaný model autorů Levyho a Solomona dokázal, že „complete irrationality always matters and can never be wiped out”, což je zajisté obrovský výsledek. Nicméně není od věci si položit následující otázky: 1. Je nutné získat tržní dynamiku pouze za předpokladu neracionálního chování některých investorů? 2. Je nevyhnutelné rozdělit investory v modelu do dvou zcela polárních skupin? Myslím, že je příliš proti intuici vybavit jedny investory „nadlidskými schopnostmi” a druhé odsoudit jako věčně „bludné rytíře”. Zesložitit tento model je vcelku nesložité. Je to pouze otázka býti dobrým programátorem – či si dobrého programátora obstarat. Jako první krok k nalezení „nejjednoduššího modelu z jednoduchých” navrhuji zcela opustit koncept dichotomie v racionalitě a plně soustředit pozornost pouze na první skupinu investorů, tj. na racionální RII, ale mezi tyto investory zavést diverzitu do jejich vnímání a názorů, tj. zavést heterogenní fundamentální obchodníky. 148 Není zapotřebí obdařit modelové investory schopností měnit strategie. Budou-li mít investoři jako v předchozím případě fixně předem dané strategie, tak úspěšnost/kvalita strategie může být měřena přímo prostřednictvím velikosti touto strategií naakumulovaného bohatství. 149 Zde se otvírá prostor pro opravdou interdisciplinární spolupráci. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 76 Existuje mnoho způsobů, jak by se investoři mohli lišit a do jisté míry záleží na štěstí, než se podaří objevit takou vlastnost, která je pro tržní dynamiku opravdu podstatná. Takto navržený výzkum podněcuje k mnoha zásadním otázkám: 1. Averze k riziku Jaká bude dynamika modelu, obdaříme-li investory odlišnými postoji k riziku, tj. změníme-li původně konstantní parametr averze k riziku α? 2. Nerovnoměrná počáteční výše bohatství Jaký vliv bude mít, začneme-li model zkoumat při nerovnoměrném počátečním rozdělením bohatství jednotlivých investorů (hotovost, akcie)? Co se stane, pokud bohatší investoří drží ve svém portfoliu i větší část aktiv, než méně bohatí investoři? Jsou tyto rozdíly zanedbatelné, nebo způsobují zásadní změny v dynamice modelu? Může pouze jeden jediný investor mít vliv na celou tržní dynamiku, vlastní-li např. dostatečně rozsáhlé zdroje? Jak velké zdroje by to musely být, aby k tomu (je-li to možné) došlo? 3. Rozdíly ve vnímání fundamentální hodnoty Co se stane, liší-li se investoři ve svém názoru o výši fundamentální hodnoty? Rozdělme s využitím různých náhodných rozdělení fundamentální hodnoty mezi investory a zkoumejme jejich dopad. Bude fundamentální hodnota konvergovat ke své průměrné hodnotě, nebo začně fluktuovat? 4. Dynamika jedné akcie versus dynamika indexu akcií Jak se bude chovat „variety” při provedení mnoha simulací s jednou akcií a při simulacích s mnoha obchodovatelnými akciovými tituly? Lze trh na podkladě tohoto modelu reprezentovat pouhou sumací a zprůměrováním mnoha simulací, či je nutné rozšiřit nabídky akciových titulů k obchodování? Kolik akcií by stačilo uvažovat? 5. Rozdíly v představách o procesu generujícím dividendy Nechť mají investoři rozdílné názoru o způsobu, jakým jsou generovány dividendy (rozdílné parametry, odlišná rozdělení). Jaké jsou dopady? 6. Role behaviorální psychologie Psychologie odhaluje mnoho lidských vzorů chování, např. v rámci „Teorie prospektů (Prospect Theory)” či obecně v rámci behaviorálních studií150. Většinu z nich můžeme začlenit do modelu a zkoumat jejich vliv ceteris paribus nebo i simultánně s dalšími úpravami modelu. 150 Thaler, R.: Advances in Behavioral Science, New York, Russel Sage Foundation, 1993; Kahneman, D., Riepe, M . W.: Beliefs, preferences, and biases investment advisors should know about, Journal of Portfolio Management, Vol. 24 No. 4, 1998 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 77 Podaří-li se sestavit nějaký dobře fungující model, můžeme testovat stabilitu tohoto modelu zavedením nějakého, různě rozděleného šumu (náhodného procesu) a sledovat, jak se bude měnit a hlavně lišit dynamika modelu s a bez vlivu náhodných perturbací. Respektive můžeme hledat nějakou prahovou hodnotu šumu, která má za následek podstatnou změnu v chování modelu a která tedy významně narušuje jeho stabilitu. Tato zkoumání mohou být velmi užitečná při analýzách skutečné stability (finančních) trhů. Máme-li představy o struktuře trhu (účastníci, instituce, vazby), lze tyto představy následně implementovat do modelu, model podrobovat různým „šokům” a sledovat, jak je vůči nim resistentní, popř. hledat takou výši exogenních šoků, které zcela mění dynamiku modelu (např. způsobí krach). Výsledky mohou významně přispět k pochopení hybných tržních principů a pomoci jak při tvorbě vhodné tržní stategie, tak i při návrzích a aplikacích v rámci hospodářské politiky. Nevěřím, že stát má přímou moc ovlivňovat hospodářské procesy – tedy že zná, jaké prostředky použít, aby trh dospěl tam, kde ho stát chce mít. Socialistické experimenty zatím ve všech případech byly neúspěšné. Jak plyne i ze zde prezentovaného modelu151, tak bohužel ani na „neviditelnou ruku” se nelze plně spolehnout a občas by jí měl někdo klepnout přes prsty. K tomu, jak ji klepnout, by mohli pomoci znalosti získané ze simulací. 14. Racionalita a iracionalita v rozhodování If our brain was so simple that we could understand it we would be so simple that we couldn´t.152 Daniel Kahneman153, Richard Thaler154, Amos Tversky155 a další vycházejí při svých zkoumáních z představy, že lidé jednají racionálně nebo iracionálně. Domnívám se, že racionalita a iracionalita představují pouze dvě pomyslné polarity lidského chování. Málokdo jedná (nebo může jednat) jako dokonale racionální stroj a podobně pouze v málo případech se setkáváme s naprosto iracionálním jednáním. Z takto polarizovaného uvažování, by se dalo i odvodit, že pokud nejednáme racionálně, tak automaticky musíme jednat iracionálně. Ale je tomu skutečně tak? Když něco není bílé, je to snad černé? Vzhledem k tomu, že tento styl polárního uvažování proniká celým evropským myšlením a tedy i současnou vědou, rád bych se na tomto místě zdržel poněkud déle a pokusil se poukázat na možné prameny polárního uvažování jak obecně, tak i následně v rámci ekonomických věd a vyvodil některé důsledky z toho plynoucí. 151 Viz citace z Komárka a Buchanana v kapitole „Přežijí EMB útoky sofistikovaných RII”. Už ani nevím, odkud to mám. 153 Kahneman, D., Tversky, A.: Propsect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica 47, 1979 154 Thaler, R.: Advances in Behavioral Science, New York, Russel Sage Foundation, 1993; Thaler, R.: Quasi Rational Economics, New York, Russel Sage Foundation, 1994 155 Tversky, A., Kahneman, D.: Rational Choice and the Framing of Decision, Journal of Business, 59, 1986; Tversky, A., Kahneman, D.: Advances in Prospect Theory: Cumulative Representation of Uncertainty, Journal of Risk and Uncertainty, 5, 1992 152 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 78 14.1 Filosofický exkurs Myslím si, že obecně polární uvažování je pro evropskou kulturu typické (na rozdíl například od myšlení kultur východních) a že existují dva základního zdroje tohoto typu uvažování: 1. metodologie současné vědy s akcentem na subjekt – objektovou dichotomii 2. lidská tendence vnímat každý z aspektů nás obklopujícího světa (i sebe sama) podvojně, jako dvojici protikladů (dobrý × zlý; duch × hmota; užitečný × škodlivý; pokrokový × reakční; horký × studený) Ad 1: „Každá věda je ovšem funkcí duše a veškeré poznání v ní má své kořeny. Duše je největší ze všech zázraků vesmíru a conditio sine qua non světa jako objektu. Je nanejvýš pozoruhodné, že západní lidstvo až na několik málo mizivých vyjímek tuto skutečnost, jak se zdá, málo uznává. Před ryze vnějšími objekty poznání ustupoval subjekt veškerého poznání dočasně do pozadí, až zdánlivě přestal existovat.”156 Už ze samé podstaty vědy vyplývá, že věda musí rozmanitost světa redukovat – De singularibus non est scientia – jednotlivé vysvětlovat pomocí obecného.157 Existuje nesčetné množství různě vhodných postupů a metod, jak „světa běh” redukovat. Současná moderní věda vychází z principů poprvé explicitně vyřčených jako platná metoda postupu vědecké práce René Descartem. Ten rozčlenil svět na dvě oblasti: subjekt, který poznává (res cogitans) a objekt, který je poznáván (res extensa). Takto pojaté rozumění světu je samozřejmě jednou z možných redukcí. Zde za této redukce subjekt pouze objekt poznává a zanedbává se, že subjekt svými vlastními přáními také výsledky poznávání ovlivňuje – v subatomárním světě „interference” poznávajícího a poznávaného hraje důležitou roli – jde o tzv. heisenbergův princip neurčitosti. V podstatě se jedná o to, že jakmile se pokusíme změřit nějakou veličinu na kvantové úrovni (např. rychlost fotonu), již se nám nepodaří změřit veličinu jinou, jelikož původním měřením jsme foton ovlivnili a tudíž jiná veličina (např. v tomto případě hybnost fotonu) je zkreslena. Na úrovni makrosvěta lze tento jev ilustrovat na případě, kdy se pokoušíme někoho vyfotografovat. Jakmile nás fotografovaný zaregistruje, okamžitě se změní jeho chování. Fotografovaný nějak interferuje s fotografujícím. V oblasti vědy by se dalo říci – vědec a objekt jeho výzkumu se vždy nějak zapletou mezi sebou. Subjekt se s objektem vždy musí nějak zaplést, kontaminovat, aby vůbec bylo možné mluvit o poznání. Podaří-li se nám v některých vyjímečných případech vyhnout této „kontaminanci”, tak se většinou místo toho kontaminujeme použitou metodou. K předmětu zkoumání nelze přistupovat sine ira et studio158, ale vždy (i když třeba nejasně) s nějakými představami či cíli o prováděných analýzách. 156 Jung, C. G.: Archetypy a nevědomí, Brno, 1997 Věda sází na to, zda je vůbec možné. 158 Už jenom, že jako lidské bytosti se nemůžeme vyhnout antropomorfismům. 157 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 79 Bohužel moderní věda (a zejména ekonomická) zcela ignorovala fakt, že nikdy nelze nezávisle poznávat objekt zkoumání, že nelze zcela oddělit subjekt od objektu, a postavila lidský rozum za vrcholný a jedině správný (neomylný, resp. se schopností prohlédnout klam) nástroj nestranného poznávání, který je této subjekt – objektové separace bezproblémově schopen. Rozum jako nezávislý arbiter elegantiarum. Koncept dokonalé konkurence a racionalita člověka ekonomického jsou toho nejvýmluvnějším dokladem. Ad 2: Je skutečně zajímavé sledovat, jak jsme jako lidé náchylní vidět svět vždy pouze jako dvě polarity, tj. dva protiklady (dobro × zlo apod.). Tyto „protiklady” jsou prožívány jako kvalitativně různé a mají proto tradičně i rozdílná jména a jsou pokládány za cosi neslučitelného, zcela a úplně opačného. V archaických jazycích a zejména v čínštině je však řada příkladů, kdy jedno slovo původně označovalo oba konce téhož polárního páru: lat. altus – vysoký i hluboký, praestigium – mámení i proslulost, imago – obraz i vzor, řec. farmakon – lék i jed, hagios – svatý i ohavný atd. Někdy bývá v novodobých evropských jazycích pro oba členy polárního páru nějaký zastřešující termín (např. „bankovní operace” pro výběr z účtu i pro ukládání – obě zajisté emocionálně naprosto rozdílné aktivity), častěji však nikoli a u naivního pozorovatele budí oba protiklady dojem naprosté neslučitelnosti. Obdobně je tomu s příslovími – protiklady bývají buď syntetizovány v jednom (čekistické: Důvěřuj, ale prověřuj; arabské: Alláhu věř, ale velblouda si přivaž; popř. nám dobře známé: Kdo není s námi, je proti nám), nebo rozděleny do dvou (Host do domu, Bůh do domu versus Host i ryba třetí den smrdí; Mluviti stříbro, mlčeti zlato versus Líná huba, holé neštěstí; Opakování matka moudrosti versus Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.) Polární pojmy/protiklady vyvolávají rovněž i opačné emocionální reakce, se snahou se k jednomu z protikladů přimknout a prohlásit jej za žádoucí, správný či „dobrý” a druhý pociťovat jako nežádoucí, hodný vyhubení či potlačení. Otázky po primárnosti jednoho či druhého z páru protikladů jsou většinou emocionálně vnímány jako mimořádně lákavé a hodné definitivního rozřešení. Je člověk svou podstatou zlý nebo dobrý? Jsme nebo nejsme determinováni naší genetickou výbavou? Jsme egoisti nebo altruisti? Je člověk produktem dědičnosti nebo výchovy? Jednáme jako lidé racionálně nebo iracionálně? Je jasné, že tyto otázky jsou poněkud divné či dokonce zavádějící a neexistuje na ně definitivní jednoznačná odpověď (na rozdíl od otázky např: kolik dní je v týdnu). Vždy bude nutno na takovéto podivné otázky odpovídat stylem „jak kdy”, „částečně”, „jak v čem” apod. A pokud se jednoznačná odpověď objeví, není odpovědí, ale počátkem ideologie. Polární rozlišování různých aspektů světa pojmovými páry není zavádějící samo o sobě, naopak, přispívá k diferencovanosti našeho vztahu ke světu a naší schopnosti rozlišování. Kamenem úrazu se však stává v okamžiku, kdy podceníme vznik těchto polárních kategorií naším vnímáním a naším rozvrhováním pojmů a pokládáme je za světu imanentní/vlastní a naprosto rozdílné. Často bývá zvykem jeden prohlásit za jedině jsoucí a druhý od něj odvozovat (zlo – jako privatio boni – nedostatek dobra; i iracionalita je vysvětlována pouze jako odchylka od racionality – sama o sobě by byla pojmově neuchopitelná). Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 80 „Obecně vzato jsou nejen věda, ale i značná část evropské filosofie, teologie a etiky uniformní. Takovéto systémy jsou jaksi „více pojištěné”, ale také těžkopádnější - „pořádek” se tu zjednává za cenu izolace a neživotnosti celého systému. Zato ovšem umožňují bezproblémově soudit, hodnotit, odlišovat „dobré a zlé” a prakticky manipulovat. Bipolární systémy, považující oba konce polárního páru stejnou měrou za konstitutivní, jsou v rámci novověkého myšlení relativně vzácné – i hegelovsko – marxovská dialektika je bipolární jen formálně. Skutečně bipolární způsoby myšlení, z těch nových a evropských třeba Jungova psychologie, jsou sice životné a flexibilní, ale zároveň ztěžují hodnotící souzení a jsou jakýmsi způsobem propastné. Vybrat ze dvou polarit tu „lepší”, když už jedna z nich nemůže být ta „pravá”, je obtížné. ”159 „Moře je voda nejčistší a nejšpinavější: pro ryby pitná a prospěšná, pro lidi nepitná a zhoubná.” (Hérakleistos)160 „Hérakleitos kárá toho, kdo napsal: „Kéž mezi bohy a kéž mezi lidmi by zanikly sváry!” Neboť by nebylo harmonie, kdyby nebylo vysokého a nízkého tónu, ani by nebylo živočichů bez samice a samce, kteří jsou protivami.”161 14.2 Komplikace s pojmy „racionální” a „iracionální” Co se vlastně míní pod pojmem „iracionální jednání”. K vysvětlení tohoto pojmu se obrátím na následujcí příklad: Mají-li při experimentu lidé, kteří se ho zúčastní, vytvořit optimální portfolio z předem daných finančních instrumentů a vědí-li, že výnosy jsou generovány normálním rozdělením s tím, že všechny ostatní potřebné parametry vědí také dopředu, pak může být analýza minulých dat jako metoda využitá k hledání struktury optimálního portfolia iracionálním chováním. Známe-li „pravidla hry” předem, potom má smysl využít metod optimálního rozhování a lze (v některých případech) posuzovat, co je a co není pro to racionální. Avšak ve většině ekonomických rozhodování nikdy s jistotou pravidla hry neznáme. Dokonce velmi často ani neexistují a vytvářejí se postupně nebo existují-li, pak se mohou v průběhu „hry” měnit. Kalkulace správných ex-ante parametrů je tedy už z povahy skutečnosti předem vyloučena. A i když se nám někdy podaří parametry odhadnout, nikdy si nemůžeme být a priori jisti, zda-li jsou správné. Vrátím-li se k předchozímu příkladu s tvorbou optimálního portfolia, tak v tomto kontextu nejistoty – buď optimální portfolio existuje, ale my nemůžeme s jistotou odhadnout parametry potřebné k výpočtu (jsou neznámé) nebo prostě něco takového vůbec neexistuje, jelikož parametry jsou v čase nestabilní. V takovýchto rozhodovacích situací se přikláníme k využívání různých hypotéz a heuristik, které v čase testujeme a podle následného testování je nadále využíváme nebo přecházíme k jiným. Nemůžeme se spoléhat na čistě logicko-deduktivní, tj. racionální postupy uvažování. Oba dva pojmy – racionální i iracionální jednání – jsou spojeny se světem, kde je možné provádět dedukce a kde tedy lze stanovit, co je racionální. Jakékoliv jiné jednání, než racionální, je iracionální. Známe-li a priori parametry, spočítáme deduktivně skladbu optimálního portfolia – efektivní hranici. Racionální je volit pouze portfolia na efektivní hranici. Iracionální je mít portfolio ležící mimo oblast efektivní hranice. 159 Komárek, S.: Jazyk vědy a polární myšlení, Kritický sborník 19, Univerzita Karlova, 1999/2000 Svoboda, K.: Zlomky předsokratovských myslitelů, Akademie věd, 1962 161 ibid 160 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 81 14.3 Dedukce a indukce „Dedukcí (deduktivním úsudkem) budeme rozumět každý myšlenkový proces, kterým dospíváme k přesvědčení (správnému či nesprávnému), že jisté tvrzení (označme je „B”) vyplývá z tvrzení jiných (označme je „A1”, „A2”,…, „An”). Tvrzení „B” v této souvislosti nazýváme „závěr” a tvrzení „A1”, „A2”,…, „An” „premisami”. …Deduktivní úsudek budeme považovat za pravdivý, jestliže nás, budeme-li podle něj usuzovat, nikdy nedovede od pravdivých premis k nepravdivému závěru. Dedukce je nepradivá, jestliže existuje případ, kdy jsou všechny její premisy pravdivé a zároveň závěr nepravdivý “ 162 Axiomaticky postavené teorie nás dovedou k vždy pravdivým závěrům, jsou-li všechny premisy teorie pravdivé a postupujeme-li při odvozování (dedukci) korektně. Uvedu příklad z výrokové logiky:163 A1: A2: B: X→Y X Y premisy závěr Víme-li, že platí první implikace (A1) a současně, že platí i X (A2), tak s jistotou můžeme usuzovat, že bude platit i Y (B) (v rámci výrokové logiky). Napadá mne školský příklad dosazení za uvedené výrokové proměnné X a Y. Interpretace výše uvedeného zápisu by byla: A1: A2: Jestliže prší, je mokro. Prší. B: Je mokro. Za předpokladu platnosti premis je jednoznačně racionáním závěrem, že „je mokro”. Jakýkoliv jiný závěr lze považovat za iracionální závěr. Pokud se však mění předpoklady, pak se musí měnit i závěry. Nejsme-li si jisti s předpoklady, pak metoda dedukce nám nebude při rozhodování příliš nápomocna. 14.3.1 Dedukce a indukce při ztrátě ve městě Nyní si představme situaci, kdy se ztratíme ve městě a snažíme se dostat tam, kam se dostat máme, nebo alespoň se dostat zpět tam, odkud jsme původně vyšli. Jak můžeme postupovat při řešení tohoto rozhodovacího problému? V úvahu přicházejí dvě metody – dedukce a indukce. 162 163 Benyovszky, L. a kol.: Filosofická propedeutika 1. díl, Sofis, 1998 Tento argument se používá v logice jako korektní metoda odvozování a je známa jako „modus ponens”. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 82 A. Deduktivní postup: Prozkoumejme deduktivní postup uvažování: Argumentaci lze opět zformalizovat pomocí výrokové logiky, stejně jako v modelovém případu s proměnnými X a Y, kdy za X dosadíme „projdeš všechny uličky” a za Y pak „nalezneš i tu správnou.” První z premis (A1) je implikace X → Y. Druhá z premis (A2) pouze tvrdí, že platí X. Zde se argumentace poněkud zjednodušuje164, poněvadž premisa A2 je současně antecedentem u implikace z první premisy. A1: A2: Jestliže projdu všechny uličky, pak naleznu i tu správnou. Projdu všechny uličky. B: Naleznu i tu správnou. Q.e.d. „Jestliže projdu všechny uličky, naleznu i tu správnou” je implikace, jejíž antecedent je první část věty, „Jestliže projdeš všechny uličky”, a konsekvent pak „nalezneš i tu správnou”. Víme, že implikace je vždy pravdivá, pokud je pravdivý antecedent. Z druhé z premis je patrné, že antecedent platí. Tudíž konsekvent je pravdivý taktéž. Takto předložený způsob deduktivní argumetace je úmyslně pojat dosti karikaturicky. Nicméně obecně naprosto věrně zachycuje, jak deduktivní uvažování probíhá. Většinou jsou ale argumentace mnohem složitější. Induktivní postup: V realitě většinou nelze deduktivní postup využít, ať už z důvodu nejasných premis nebo nerealizovatelného závěru. V této rozhodovací situaci nečelíme obtížím v postavení premis, ale s realizací závěru. Vzpomeneme-li problém obchodního cestujícího, pak bychom cestu mohli hledat i nekonečně dlouho. Proto by správnou cestu asi většina z nás hledala spíše induktivně: Na počátku bychom se nejspíše pokoušeli vyhledat nějaká „privilegovaná” místa v prostoru – kognitivní psychologie by nejpíše v této souvislosti použila pojem „pattern” či „pattern cognition – (např. v Praze věž na Žižkově), podle kterých se můžeme rychle zorientovat a najít správnou cestu zpět nebo někam jinam, kam bychom se rádi dostali. Tento postup vede většinou rychle k nalezení správné cesty (nikoliv však vždy). Jak je z příkladu patrné, existuje logicky správný postup, který nás zavede vždy k správným závěrům, ale je nepoužitelný. Přesunu-li úvahy do kontextu teorie užitku, tak bychom měli 164 stejně jako v předchozím případě Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 83 být (alespoň) v myšlení schopni projít „všemi uličkami Prahy”, tedy abychom mohli volit mezi tím, co preferujeme, musíme být schopni zhodnotit všechny v úvahu přicházející možnosti. Tento způsob uvažování je opravdu „zidealizovaný” (a už nikoliv „ideální”). Myslím si, že v mnoha situacích se rozhodujeme jinak. Někdy nám chybí čas – důležitější je, nějak se rozhodnout, než se nerozhodnout vůbec; někdy prostě náš mozek nestačí k tomu, aby zhodnotil všechna možná řešení situace a vybral to nejpřijatelnější. V některých situacích někdy ani není třeba provádět žádné hluboké analýzy nemusíme, provádět sekvenci DNA králíka k tomu, abychom ho poznali. Prostě koukneme, a vidíme, že to je králík. V některých situacích je postup „kouknu a vidím” výhodnější, než postup logicko-deduktivní analýzy. 15. Dedukce a indukce v ekonomickém rozhodování Rád bych nyní přesunul své předchozí úvahy přímo do oblasti finančně-ekonomických kontextů. Nejdříve bych se rád pokusil přenést poněkud obecné úvahy z kapitoly „Filosofický exkurz” do oblasti ekonomie. I ekonomie, jako většina ostatních věd, byla ovlivněna osvíceneckou snahou po odhalení skrytých mechanismů jak v přírodě tak i v kultuře. Pokud porozumíme, jak (mechanicky) fungují jednotlivé části (ekonomických) systémů, můžeme předvídat, jak se bude chovat i jejich celek.165 Myslím si, že dodnes se mnoho ekonomů nevzdává naděje, že jakási ekonomická obdoba „Teorie všeho” je možná. Z axiomů racionálního rozhodování by se „sestrojila”166 teorie spotřebitele. Tato teorie, společně s teorií firmy (stojící na obdobných principech), by byla základem pro sestavení mikroekonomie. Mikroekonomické principy by následně (nějak) mohly dát vzniknout agregované teorii – makroekonomii. Ekonomové věděli, že s mechanickým chápáním člověka (redukce člověka na stroj) je spojena řada obtíží. Převratná díla psychologů Freuda a Junga na přelomu 19. a 20. století redukci člověka na předvídatelně se chovající stroj vědecky vyvrátila. Objev nevědomí byla zlomová událost a milníkem v představách o „panství člověka nad přírodou”. „Freud a jeho následovníci svým objevem nevědomých procesů v lidské duši (tato tendence měla samozřejmě své předchůdce, jako byl např. C. G. Carus a mnozí autoři pozdní antiky) založili zcela zásadní převrat v novověkém pohlížení na člověka (Freud: „Jsme žiti neznámými, temnými silami ...”). Skutečnost, že v člověku je kromě jeho vědomé záměrnosti (intencionality) ještě další, nevědomá (případně více takových), která může jít i zcela proti intencionalitě vědomé, byl pro přelom století zcela šokující a nezevšedněl zcela dodnes.”167 Dalším vlivem je i technologický vývoj, který způsobuje neustálé změny v prostředí, jimž je nutno se přizpůsobovat či je nějak (ke svému prospěchu, je-li to možné) ovlivňovat. 165 Asi jako hodinový strojek. Nebylo by správné, tyto snahy jednostranně odsoudit, jelikož hodinový strojek byl opravdu v době svého vzniku tím nesložitějším, co se podařilo sestrojit. Otázky typu „Proč by podobně nemohly fungovat i jiné systémy?” se přímo vnucovaly. 166 Někdy se mezi pojmy „vytvořit” a „sestrojit” pokládá rovnítko. Nicméně jak je z etymologie druhého pojmu patrné, souvisí mohem více se „strojem”, než s tvořením něčeho kvalitativně jiného/nového. 167 Komárek, S.: Příroda a kultura – Svět jevů a svět interpretací, Vesmír, Praha, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 84 Vzhledem k těmto neustále přítomným vlivům nelze většinou rozhodovací situace dobře definovat a využívat „řádné či spořádané” modely pro hledání jednoznačných řešení. Standardní přístupy vidí ekonomické procesy jako soubor aktivit, technologií, potřeb setkávajících se v tržním prostředí (tržních) subjektů – rozhodovatelů, jakými jsou například firmy, spotřebitelé, banky či investoři. Jedná se o hmotné (materiální) vidění světa. Alternativním přístupem je pohled poněkud odlišný, který vidí tržní procesy více jako psychologické – nehmotné procesy, jako soubor přesvědčení, vír, očekávání, predikcí a interpretací. Z nich následně vyvozuje vlastní rozhodovací procesy a strategie. Samozřejmě, že oba dva pohledy nelze oddělit: Aktivity na trhu vycházejí z přesvědčení a očekávání. Přesvědčení a očekávání jsou utvářeny na základě „hmotně” vnímaného prostředí, ve kterém se účastnící trhu nacházejí. Proč by měl být psychologický či kognitivní způsob náhledu v ekonomii lepší? „Economic agents make their choices based upon their current beliefs or hypotheses about future prices, or future interest rates, or competitors´ future moves, or the future character of their world. And these choices, when aggregated, in turn shape the prices, interest rates, market strategies, or world these agents face.”168 Názory, přesvědčení či hypotézy jednotlivých aktérů jsou utvářeny subjektivně, individuálně. Proto je možná reálnější, chápat ekonomické procesy jako procesy vycházející z těchto individuálních názorů či hypotéz, které jsou průběžně formulovány, podle nich se rozhoduje/jedná, jsou měněny či se zcela přestávají používat. Naše názory tak spolutváří společně svět, o kterém si názory současně vytváříme. Jestliže si většina lidí domnívá, že cena akcie stoupne a budou proto podávat příkazy k nákupům akcie, tak cena akcie skutečně stoupne. Predikce utvářejí svět, o kterém se samy predikce snaží utvářet předpovědi. Lidé vlastními činy ovlivňují a utvářejí svět, který se snaží předvídat. „Our forecasts co-create the world our forecats are attempting to predict. And if we do not know how others determine their forecasts, mine are indeterminate.”169 Proto je původní představa, že lze subjekt ekonomických procesů (rozhodovatele) oddělit od objektu (ekonomického systému jako celku), neudržitelná. 15.1 Problém baru v El Farol 170 Ilustrujme vliv očekávání na strukturu světa, o kterém si naše očekávání utváříme – neseparovatelnost subjektu od objektu – nejdříve na případě s kontextem víceméně neekonomickým.171 N lidí se nezávisle na sobě rozhoduje každý týden, jestli jít nebo nejít do blízkého oblíbeného baru. Nechť je N například rovno 100. V baru je omezený počet míst a je nepříjemné, pokud 168 Arthur, W. B.: Complexity in Economic and Financial Markets, Complexity, 1, 1995 ibid 170 Tento problém (El Farol Bar Problem) se později stal základem tzv. menšinových her (minority games). 171 Arthur, W. B.: Inductive Reasoning and Bounded Rationality, American Economic Review, 84, 1994; „The problem was inspired by the bar El Farol in Santa Fe which offers Irish music on Thursday nights; but the reader may recognize it as applying to noontime lunch-room crowding, and to other coordination problems with limits to desired coordination” (ibid) 169 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 85 se tam se sejde najednou více než (řekněme) 60 lidí. Neexistuje jediný způsob jak předem odhadnout, kolik lidí se do baru nakonec vypraví. Každý návštěvník se rozhodne jít do baru, pokud odhaduje (očekává), že v baru bude méně než 60 lidí. Naopak dojde-li k závěru, že jich tam bude více než 60, rozhodne se raději zůstat doma nebo jít jinam. Volby jsou na sobě v jednotlivých týdnech nezávislé a mezi návštěvníky neexistují jakékoliv domluvy. Jediná dostupná informace je, kolik návštěvníků bylo v baru v minulých týdnech. Zajímá nás, jak se bude vyvíjet dynamika návštěvnosti v jednotlivých týdnech. Tento rozhodovací problém vykazuje dva pozoruhodné rysy: 1. Kdyby byl k dispozici jeden jediný model pro predikce návštěvnosti baru, který by mohl být rozhodovateli využit, bylo by možné nalézt řešení deduktivní cestou. Nicméně v tomto případě nic takového neexistuje. Je-li jediná informace na podporu rozhodování pouze ve formě čísel udávajících návštěvnost v uplynulých týdnech, lze vytvořit teoreticky nekonečně mnoho rozumných a obhajitelných metod/modelů pro rozhodování. Predikce o počtu lidí, kteří se do baru rozhodnout (ne)jít, závisí na predikcích ostatních lidí. Jejich predikce ovšem zase závisejí na tom, co si myslí ostatní. Dostáváme se do nekonečnému regresu – očekávání o očekávání o očekávání … .Vzhledem k tomu, že nikdy nevíme nic o tom, jaké modely očekávání budou používat ostatní, neexistuje žádný model reprezentativní. „There is no deductively rational solution – no “correct” expectational model. From the agents´ viewpoint, the problem is ill-defined and they are propelled into a world of induction”.172 2. Vše se stane ještě složitější, jakmile začnou být modely očekávání sdílené většinou, dojde totiž k jejich zhroucení – přestanou poskytovat dobré výsledky: Pokud všichni věří, že přijde málo lidí, půjdou do baru všichni. Jestliže všichni věří, že do baru přijde hodně lidí, bude bar prázdný. Obě dvě situace zneplatňují model pro tvorbu očekávání. K nalezení odpovědi na otázku po dynamice návštěvnosti využijeme opět počítačové simulace. Předpokládejme, že 100 rozhodovatelů utváří svá očekávání na základě minulých počtu lidí v baru - například s pomocí následujících pravidel: Návštěvnost v uplynulých týdnech: 44 78 56 15 23 67 84 34 45 76 40 56 22 35 Očekávání o počtu návštěvníků jsou utvářena pomocí následujících prediktorů – hypotéz: a. b. c. d. e. 172 stejně jako minulý týden (35) zrcadlový obraz podle 50 z minulého týdne (65) 67 (67) průměr z posledních čtyř týdnů (49) stejně jako před dvěma týdny (22) … etc. Arthur, W. B.: Inductive Reasoning and Bounded Rationality, American Economic Review, 84, 1994 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 86 Každý rozhodovatel je náhodně vybaven několika prediktory (hypotézami). S jedním náhodně přiděleným začne a podle jeho úspěšnosti ho používá nebo vyměňuje. Výslednou dynamiku návštěvnosti shrnuje následující obrázek. 100 Numbers Attending 90 80 70 60 50 40 30 20 10 0 0 20 40 60 80 100 Time Obr. 13.173 Návštěvnost baru v minulých 100 týdnech Jednotliví návštěvníci jednají jako statistikové – každý s náhodně přidělenými různými modely očekávání či předpovědními hypotézami, které v průběhu modelování buď využívají nebo si vybírají jiné. Rozhodují se s využitím právě nejpřesnějšího modelu. Jednotlivé modely očekávání tak soutěží mezi sebou v ekologii, kterou (spolu)vytváří. Počítačová simulace odhalila, že průměrná návštěvnost baru konverguje k číslu 60. Právě aktivně používané prediktory vytváří rovnovážnou ekologii, kdy 40% prediktorů v průměru předpovídá návštěvnost vyšší než 60 lidí a 60% předpovídá návštěvnost nižší. I když se návštěvnická základna neustále střídá, konverguje poměr aktivně využívaných prediktorů k 60/40 – k jedinému rovnovážnému poměru. Kdyby totiž např. 70% prediktorů předpovídalo celkový počet návštěvníků vyšší než 60, tak by se dostavilo v průměru pouze 30 lidí, což by znamenalo úspěšnost pro prediktory předpovídající počet 30 lidí v baru. To by opět ustanovovalo rovnovážný poměr 60/40. „The Bar Problem is a miniature expectational economy, with complex dynamics.”174 Jedna z oblastí, kde lze podobně strukturované modelování využít, je oblast finančních trhů. Standardní teorie finančních trhů většinou vycházejí z postulátu racionálních očekávání: „Agents adopt uniform forecasting models that are on average validated by the prices these forecast.”175 173 Arthur, W. B.: Complexity and the Economy, Science, 284, April, 1999 ibid 175 Lucas, R. E.: Asset Prices in an Exchange Economy, Econometrica, 46, 1978 174 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 87 Tento přístup dobře vystihuje pouze část dynamiky trhu. Nedaří se mu ale vysvětlit některé situace, které jsou v rámci paradigmatu racionálních očekávání označeny jako „anomálie”, cenové bubliny, krachy, náhodně se střídající periody vysokých a nízkých volatilit apod. 16. Dedukce a indukce při tvorbě cen Jelikož model, na kterém bych rád (snad srozumitelně) psychologicky (kognitivně) chápanou ekonomii přiblížil, vychází ze standardní teorie tvorby cen, která je dosti komplikovaná, dovolím si provést jistá zjednodušení, která ale zachovají jádro celé teorie modelu a doufám, že umožní i linii uvažování poněkud srozumitelněji vysvětlit. Plně rozpracovaný model nalezne čtenář v literatuře.176 V podstatě je logika standardního uvažování následující: v daný časový okamžik vždy existuje fundamentální hodnota dané akcie, a za předpokladu, že všichni investoři sdílejí stejný model očekávání pro její stanovení, bude tato hodnota nakonec realizována (dosaženou cenou) – a proto dosáhne své rovnovážné úrovně (rational expectations´ equilibrium). Problém se objevuje s tvrzením, „…a za předpokladu, že všichni investoři sdílejí stejný model očekávání”. Prozkoumejme výše předloženou argumentaci poněkud zevrubněji: předpokládejme, že v jakýkoliv časový okamžik t, N investorů nakupuje akcie (stejné), jejichž výnosy dt jsou stochastické povahy (exogenně dané). Za zbývající část svého bohatství nakupují investoři bezrizikové aktivum, např. pokladniční poukázky, vyplácející konstatní výnos r. Informace It je informace relevantní pro naše rozhodování k nákupu finančních instrumentů (historická data, zprávy z Reuters, ekonomické ukazatele, nezaručené zprávy apod.), která je dosažitelná v čase t. Nyní nás nezajímá ani tak, jak investoři alokují svá bohatství do aktiv, ale jak se na trhu formuje a pohybuje cena aktiv. Zůstaňme nyní v rámci standardního paradigmatu uvažování a tudíž předpokládejme homogenní investory, kteří se rozhodují na základě informace It při formování svých nezkreslených očekávání E[dt+k|It] o budoucích výnosech (dividendách) v čase t+k. Chci zde demonstrovat, že investoři mohou pouhou dedukcí získat správnou cenu aktiva. Jestliže se aktivum denně aukčně obchoduje, potom není obtížné dokázat, že cena akcie pt by měla dosáhnout hodnoty177 pt = β ( E[ pt +1 I t ] + E[d t +1 I t ) , kde E[pt+1|It] je všemi investory sdílené očekávání zítřejší ceny akcie 1 ). a β reprezentuje diskontní míru ( β = 1+ r Dnešní cena pt je hodnota, která reflektuje očekávané budoucí výnosy za předpokladu, že všichni investoři interpretují informaci (informace) It dostupnou v čase t identicky. Dnešní 176 177 Lucas, R. E.: Asset Prices in an Exchange Economy, Econometrica, 46, 1978 Diba, B. T., Grossman, H. I.: The Theory of Rational Bubbles in Stock Prices, Economic Journal, 98, 1998 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 88 cena však ještě nemůže být stanovena jednoznačně, jelikož je stále závislá na očekávání investorů, tentokrát o velikosti zítřejší ceny – tu lze stanovit analogickým způsobem: E[ pt +1 I t ] = β ( E[ pt + 2 I t ] + E[d t + 2 I t ) Naši dokonale racionální investoři mohou tvořit podobné arbitrážní rovnice v libovolném budoucím časovém okamžiku t + k. Jejich postupnou substitucí do první (původní) rovnice získáme následující výraz: ∞ pt = ∑ β k E[d t + k I t ] k =1 Dedukce při sdílených očekávání vede k diskontované sumě všech budoucí toků dividend. Ta je nestranným odhadem ceny aktiva a bude v průměru dosažena. Samozřejmě, že takto stanovená cena bude fluktuovat podle toho, jak každodenně přicházejí nové kurzotvorné informace It. Tím se dostáváme k populární náhodné procházce zmiňované v literatuře z Wall Street. Shrnu-li: Abychom mohli dosáhnout jedinečného řešení ohledně budoucí ceny (jakéhokoliv) aktiva, musí platit: (i) známá, identická a nestranná očekávání o budoucích dividendách jsou předem dána (ii) investoři vědí, že se pt = β ( E[ pt +1 I t ] + E[d t +1 I t ) (iii) investoři jsou dokonale racionální (iv) předpoklady (i), (ii) and (iii) jsou investorům známy a jsou jimi akceptovány cena bude formovat arbitráží, tak že Jelikož jsou veškeré kurzotvorné informace okamžitě zainkorporovány do ceny finančního instrumentu (aktiva), jsou trhy ex difinicione efektivní a neexistuje jediná příležitost pro spekulativní zisky; technické obchodování je odsouzeno k nezdaru; krachy jsou vyloučeny. Proveďme podobný myšlenkový experiment, ale nechť předpoklad (axiom) (i) neplatí. As mentioned, the available shared information It consists of past prices, past dividends, trading volumes, economic indicators, rumors, news, and the like. But these are merely qualitative information plus sequences of data points, and there may be many different, perfect defensible statistical ways based on different assumptions and different error criteria to use them to estimate future dividends. The information It is a Rorschach inkblot, as it were, and so there is no objective means for one investor to know other investors expectations of future dividends.178 Předpokládejme N heterogennních investorů s individuálními očekáváními Ei[dt+k|It] a Ei[pt+1|It] pro i = 1, …, N. S použitím stejné arbitrážní rovnice získáme: 178 Arthur, W. B.: Complexity in Economic and Financial Markets, Complexity, 1, 1995 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv N pt = β ∑ i =1 89 1 ( Ei [ pt +1 I t ] + Ei [d t +1 I t ) N Podobně jako v předchozím případě obsahuje tento výraz dnešní očekávání o zítřejší ceně. Investor i je může formovat subjektivně nebo s použitím arbitrážní rovnice pro příští období, tj. t+1: ⎡ 1 ⎤ Ei [ pt +1 I t ] = βEi ⎢∑ ( E j [ pt + 2 I t ] + E j [d t + 2 I t )⎥ ⎣ j N ⎦ Abychom mohli postoupit dále, je zapotřebí znát očekávání investora i o očekáváních všech ostatních investorů ohledně dividendy a ceny akcie v čase t+2. Substitucí za tuto cenu dostáváme: ⎧ 1 ⎡ 1 ⎤⎫ Ei [ pt +1 I t ] = βEi ⎨∑ ( E j [d t + 2 I t ] + βE j ⎢∑ ( E k [ pt +3 I t ) + ( E k [d t +3 I t )⎥ ⎬ ⎣k N ⎦⎭ ⎩ j N To vede k tomu, aby investor i zvážil svá očekávání o tom, co očekávají ostatní investoři o očekávání ostatních investorů.179 „This leads agent i into taking into account his expectations of others´expectations of others´expectations of future dividends and prices”.180 V předchozím případě – kdy očekávání byla identická – bylo možno rovnici zjednodušit. V tomto případě je situace mnohem komplikovanější, jelikož stále se opakující rekurze nemají a nebudou mít konce, protože neexistuje pouze jeden jediný způsob, který by nám odhalil, jak se tvoří subjektivní očekávání o subjektivních očekáváních – nejistota se tak s každým dalším krokem zvyšuje. „The predictions some economic agents might form depend on the predictions they believe others might form; and the predictions these might form depend upon the predictions they believe the original group might form. Predictions or expectations can then become selfreferential and deductively indeterminate.”181 16.1 Shrnutí – indukce, dedukce a racionalita při tvorbě cen Je nanejvýš překvapující, že složitost, které investoři čelí za situace rozdílných (heterogenních) očekávání, není v tom, že by špatně (iracionálně) uvažovali. Problém není v jejich schopnostech myslet, ale v tom, že za situace, kdy se očekávání liší, se stane deduktivní způsob uvažování neurčitý a ani naprosto dokonalí investoři nejsou ze samé podstaty věci schopni dosáhnout nějakého jednoznačného či dokonce správného výsledku. 179 Keynes by nejspíš poznamenal:„what average opinion expects the average opinion to be” (in: Keynes, J., M.: The General Theory of Employment, Interest and Money, New York, Harcourt, Brace, 1936) 180 Arthur, W. B.: Complexity in Economic and Financial Markets, Complexity, 1, 1995 181 ibid Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 90 16. 2 Koncept omezené racionality Existují dva základní důvody, které vylučují deduktivní způsob uvažování (dokonalou racionalitu) jako způsob legitimní, tj. vedoucí k cíli, k správnému řešení: 1. Přílišná složitost rozhodovacího problému či situace Pochopitelnou překážkou je jistá mez složitosti, se kterou si náš logický aparát již nedokáže poradit. Problém (situace), kterému čelíme, můžeme být dobře definovatelný nebo struktuovatelný, ale příliš vysoká složitost nám neumožňuje nalézt řešení. 2. Interdependence Mají-li lidé různé představy o tom, „co si myslí ostatní o tom, co si oni myslí o tom, že oni si myslí” (např. jaká je správná cena aktiva či jaká je jeho volatilita), nelze, jak bylo výše dokázáno, deduktivně získat nějakého obecného zástupce pro pojem „správnosti”. Ocitáme se v moři představ a očekávání, která jsou navíc vzájemně závislá – interdependentní, kde objektivní, dobře definovatelné, sdílené předpoklady přestávají platit. Z tohoto důvodu, nejsou-li jasné předpoklady, není možné z nich vyvozovat jakékoli závěry – dokonalý logický kalkul není ex natura rerum použitelný. Ačkoliv jsou si toho mnohdy ekonomové vědomi, nepanuje zatím jednoznačná shoda o tom, jakým konceptem by koncept „dokonalé racionality” měl/mohl být nahrazen. Nicméně mnohem větší shoda na toto téma byla dosažena v oblasti behaviorálních věd. Moderní psychlogie tvrdí, že za situacích, které jsou dostatečně komplikované nebo špatně definovatelné, používají lidé charakteristické a leckdy i předpovídatelné metody uvažování – tyto metody nejsou deduktivní, ale induktivní. V ekonomii se někdy objevuje pro tyto situace termín „omezená racionalita”, „bounded racionality”.182 „How do humans reason in situations that are complicated or ill-definied? Modern psychology tells us that as humans we are only moderately good at deductive logic, and we make only moderate use of it. But we are superb at seeing or recognizing or matching patterns – behaviors that confer obvious evolutionary benefits. In problems of complications then, we look for patterns; and we simplify the problem by using these to construct temporary internal models or hypotheses or schemata to work with.”183 Překročí-li složitost situace, které čelíme, jistou mez, která znemožňuje provést optimální rozhodnutí s využitím dedukce, vytváříme si většinou „lokální” hypotézy, kterými se snažíme vyplnit naší „gnoseologickou mezeru”. Tyto hypotézy pak v realitě testujeme a podle efektu zpětné vazby plynoucího z toho, jak se osvědčují, je používáme i nadále, upravujeme, přetváříme nebo přestáváme zcela využívat a vytváříme si nové – takové jednání je induktivní. Tento typ chování není v rozporu s „rozumem” či s vědou. Ve skutečnosti i věda sama tímto způsobem postupuje a vyvíjí se. 182 183 Sargent, T. J.: Bounded Rationality in Macroeconomics, New York, Oxford University Press, 1993 Arthur, W. B.: Inductive Reasoning and Bounded Rationality, American Economic Review, 84, 1994 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 91 16.3 Induktivně tvořená očekávání a cenová dynamika aktiv Vzhledem k tomu, že je možné řadu hypotéz matematicky (či algoritmicky) formalizovat, lze opět využít metodu mikroskopických simulací pro vyvozování dopadu induktivních metod rozhodování na cenovou dynamiku aktiv. Subjekty rozhodování budou mít k dispozici různé metody rozhodování (hypotézy), které budou v průběhu modelování využívat. Každý subjekt bude mít k dispozici různé hypotézy – pravidla pro tvorbu předpovědí – a současně bude sledovat úspěšnost jednotlivých hypotéz. Při rozhodování bude pracovat s těmi hypotézami, které se mu nejvíce osvědčily. Pokud se používaná hypotéza neosvědčuje, nahradí ji subjekt jinou. Tento způsob vytváří efekt hystereze – rozhodovatelé využívají jednotlivé hypotézy tak dlouho, dokud se osvědčují a to nikoliv proto, že by byly jediné správné. Neexistuje způsob, který by určoval, která hypotéza je správná a která nikoliv. Hypotézy se používají tak dlouho, dokud „jsou k něčemu”. V klasických ekonomických či finančních modelech rozhodovatelé sdílí pouze jeden rozhodovací model (expectational model). V případě světa induktivních uvažování využívají subjekty rozhodování mnoho různých modelů. Takovýto svět je mnohem bohatší a ten předchozí – s jedním modelem – obohacuje. Klasické modely jsou jeho podmnožinou; jedná se tedy o obecnější přístup. Dalo by se bez větších nepřesností říci, že se jedná o model evoluční či spíše ko-evoluční. Podobně jako jednotlivé druhy, které aby přežili a rozmnožili se, musí se osvědčit ve světě, jenž jak oni tak i ostatní druhy spoluutváří. Přeneseme-li se do světa hypotéz, tak „přežívají” pouze ty hypotézy, které se osvědčí ve světě, které ony a ostatní hypotézy spoluutváří. Jedna klíčová otázka zůstává zatím nerozřešena: Jak a kde hypotézy či mentální modely vznikají? Tato – hlavně psychologická - otázka není zatím spolehlivě rozřešena. Psychologické obory se však snaží na tuto otázku nalézt přijatelnou odpověď.184 Zatím je jedinou možností vyjít pouze z poznatků či odhadů o tom, které hypotézy se používají (typy, charaktery) a ty využít pro navazující modelování. Z toho, co jsem dosud uvedl, by mělo vyplynout, že subjekty na trhu – jednotliví rozhodovatelé – nejsou homogenní. Informace, které se na nás každý den valí ze všech možných médií, nejsou interpretovatelné pouze jedním jediným způsobem. I kdyby každý z nás měl přístup ke zcela shodným informacím, existuje nesčetné množství způsobů, jak je interpretovat. „Even if we assume that people interpreting this information are intelligent to an arbitrarily high degree and they all perfectly trained in statistics, they will still interpret this data differently because there are many different ways to interpret the same data.”185 Neexistuje jeden jediný správný model pro tvorbu očekávání. Individuální investor má individuální představy o budoucím vývoji ceny aktiva a neexistuje jeden jediný způsob, jak odhadnout, co si o budoucím vývoji ceny aktiva myslí ostatní investoři. 184 Opět se zde nabízí prostor k meziooborové spolupráci. Arthur, W. B.: The End of Certainty in Economics, in: Aerts, D.: Einstein Meets Magritte, Kluwer Academic Publishers, Dordrecht, 1998 185 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 92 Některá očekávání se vzájemně podporují – jestliže z nějakého důvodu lidé očekávají růst ceny a začnou aktivum nakupovat (domnívají se, že i ostatní se domnívají, že cena vzroste), tak sami svým vlastním rozhodnutím způsobí, že cena aktiva skutečně stoupne; jiná se navzájem ruší – pokud investoři objeví nějaký cyklus ve vývoji cen, začnou kupovat na počátku cyklu a prodávat na vrcholu, čímž cyklus svými nákupy a prodeji eliminují. Situace je tedy nejenom nejasná, „indeterminate“, či obtížně definovatelná, ale navíc nestabilní, jelikož nikdy nemůžeme předem vědět, kdy dojde k odstartovaní nějaké bubliny (self-reinforcing expectations) a jak bude bublina nakonec velká. V roce 1997 publikovalo několik autorů počítačový model oceňování aktiv, který vychází z induktivního uvažování.186 V počítačovém modelu obchodují investoři, kteří si utvářejí názor o budoucím vývoji cen pomocí hypotéz, které vycházejí z interpretace vývoje minulých dat. Např. „Jestliže je dnešní cena vyšší, než její 100 denní průměr, tak pravděpodobně bude zítřejší cena zhruba o 3% vyšší než dnes.“ Každý investor je „vybaven“ mnoha predikčními modely – hypotézami a rozhoduje se za pomocí aktuálně nejlépe předpovídacího modelu. Jakmile model přestane být dostatečně dobrý, pak s využitím genetických algoritmů je pozměněn (zmutován). Investoři se v počítačovém modelu učí jak z testování hypotéz, které zatím dobře předpovídaly budoucí cenový vývoj, tak z generování nových užitečných modelů (expectational models). Do modelu bylo celkem zahrnuto 100 investorů. Každému byl na počátku přidělen soubor 60 modelů očekávání – hypotéz. Cena se utváří endogenně z nabídek k nákupu a k prodeji. „So they are learning to recognize patterns they collectively creating, and this in turn collectively creates new patterns in the stock price, which they can form fresh hypotheses about“.187 Tento způsob uvažování, tvorby hypotéz, jejich testování a příležitostná změna či výměna, je – jak již bylo mnohokrát řečeno – induktivní. Klíčovou otázkou je: Bude modelovaná cena konvergovat k nějaké rovnovážné hodnotě (rational expectations´ equilibrium) a nebo bude vykazovat odlišný vývoj? Výsledky modelu jsou velmi zajímavé a lze je rozdělit do dvou základních skupin: 1. Homogenní tržní subjekty První skupina je zcela konformní s modelem racionálních očekávání. Pokud investoři začínají s identickými (z nějaké fundamentální hodnoty vycházejícími) modely očekávání, jsou tato očekávání v průměru naplněna a jakékoliv jiné predikční modely jsou vždy nepřesné, a proto nepoužívané. V důsledku aplikací stejných predikčních hypotéz investory konverguje cena ke své dlouhodobé rovnovážné úrovni. Standardní teorie za těchto speciálních přepokladů je platnou teorií. 186 Arthur, W. B., Durlauf, S. N., Lane D. A. (Eds.): The Economy as an Evolving Complex System II, AddisonWesley, Reading, Mass., 1997 187 Arthur, W. B.: Complexity in Economic and Financial Markets, Complexity, 1, 1995 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 93 2. Heterogenní investoři Pokud ale na začátku simulace budou mít aktéři trhu rozdílné predikční modely (náhodně rovnoměrně rozdistribuované) zjistíme, že hypotézy podporující trend trhu budou dostatečně vlivné a vzájemně se podporující a budou neustále udržovat fluktuace ceny. „The situation here is reminiscent of that in certain theory of the origin of life. If a sufficient density of small nucleotide molecules appears in the soup or ocean of molecules, they can become mutually reinforcing and “take off”.”188 Podobně i očekávání, která se vzájemně podporují (self-reinforcing), mohou „take off”, odstartovat oproti dosavadní dynamice zcela rozdílný vývoj. Za situace heterogenních očekávání je dynamika trhu v neustálém pohybu s nepravidelně se objevujícími krachy a boomy různých velikostí. Technické obchodování zde nachází své uplatnění. Další zajímavou vlastností je, že volatilita vykazuje GARCH chování, což je plně v souladu s empiricky doloženými analýzami dynamiky cen. To znamená, že se nepravidelně (a tedy nepředvídatelně) střídají období/periody, kdy volatilita je vysoká s obdobími, kdy je naopak nízká. GARCH procesy v rámci standardní teorie nedávají žádný smysl – neměly by se totiž vůbec objevit (teoreticky). Je-li diverzita mezi hypotézami dostatečně homogenní, tak cena konverguje k nějaké své rovnovážné hodnotě a trh je následně v podstatě „mrtvý”. Pokud je diverzita dostatečně heterogenní, tak trh „ožívá” a v modelu se objevují jevy, které se vyskytují i na skutečných trzích. Autoři modelu se domnívají, že trh operuje právě v tomto druhém, tzv. komplexním režimu. „In the standard view of the economy, which has an intellectual lineage that goes back to the enlightenment, the economy is mechanistic. It can be view as a complicated set of objects (products, markets, resources, technologies, demands) and linkages between them. Subject and object – agents and the economy they perform in – can be neatly separated. The view I am giving here is different. It says that economy itself emerges from subjective beliefs. These subjective beliefs, taken in aggregate, structure the microeconomy. … The subjetive beliefs are a-priori or deductively indeterminate in advance. They co-evolve, arise, decay, change, mutually reinforce, and mutually negate. Subject and object can not be neatly separated. And so the economy shows behavior that we can best describe as organic, rather then deterministic. It´s not a well-ordered, gigantic machine. At all levels it contains pockets of indeterminacy. … The result is not chaos, but an economy of complexity. An economy that is created from the minds of its agents – consumers, managers, decision makers. This economy is cognitive, not physical, and theories that deal with it must recognize its cognitive nature. It is an economy that sits better with our perceptions of the actual world, and the problems it poses to its decision makers challenge their intuitive reasoning as much as their formal reasoning.”189 188 Arthur, W. B.: Complexity in Economic and Financial Markets, Complexity, 1, 1995 Arthur, W. B.: The End of Certainty in Economics, in: Aerts, D.: Einstein Meets Magritte, Kluwer Academic Publishers, Dordrecht, 1998 189 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 94 17. Behaviorální finance a iracionalita Behaviorálni finance (behavioral finance) jsou docela novou oblastí v rámci ekonomie190, o kterou v poslední době projevují nebývalý zájem nejenom akademici, ale i investiční profesionálové. President RJF Asset Management shrnuje následujcím způsobem svůj názor, co pojem behaviorální finance znamená: „I personally describe behavioral finance in the following ways: - behavioral finance is the integration of classical economics and finance with psychology and decision-making sciences behavioral finance is an attempt to explain what causes some of the anomalies that have been observed and reported in the finance literature behavioral finance is the study of how investors systematically make errors in judgment, or “mental mistakes.” “191 Jak jsem již několikrát zmiňoval, vychází standardní ekonomie z následujících předpokladů o chování člověka (tzv. homo oeconomicus): - sledování pouze vlastních zájmů (perfect self-interest) dokonalá racionalita - maximalizace očekávané funkce užitku (perfect rationality) dokonalá informovanost (perfect information) Behaviorální finance zpochybňují platnost těchto (behaviorálních) přepokladů o chování člověka a snaží se současně odhalovat za jakých podmínek dochází k porušování těchto předpokladů. Kognitivní psychologie a vědy zabývající se lidským rozhodováním dokládají na mnoha případech, že se lidé (nejenom) při rozhodování za určitých okolností dopouštějí systematicky řady chyb.192 Připustíme-li, že lidé nikoliv vždy a všude jednají podle výše uvedených předpokladů, podaří se vysvětlit mnoho tržních fenoménů známých jako „anomálie”.193 Objevováním situací, kdy se trh jako celek odchyluje od racionálního jednání, se pokoušejí behaviorálně obchodujíci tržní subjekty dosáhnout vyšších zisků. Z předchozích kapitol vyplývá, že v mnoha rozhodovacích situacích nelze využít dedukce (tj. dokonale racionálního uvažování) a je nutno si utvořit jisté hypotézy či heuristiky - „mental shortcuts” – , které by nám měly být nápomocny se v dané (komplexní) situaci rozhodnout. Jak je ale z tohoto (okolnostmi vynuceného!) způsobu uvažování jasné, nelze vyloučit, že k rozhodnutí použijeme špatnou nebo nevhodnou hypotézu, například z toho důvodu, že nesprávně identifikujeme okolnosti, za kterých se rozhoduje (a wrong pattern recognition). Toto pochybení je dobře patrné při porovnání s optickými klamy. 190 Počátek se datuje shodně s vydaním vlivného článku Wernera DeBondta Richarda Thalera: DeBondt, W., Thaler, R.: Does the Stock Market Overreact?, Journal of Finance, 40, 1985 (samozřejmě úplně první prací z této oblasti je: Kahneman, D., Tversky.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2, p. 273) 191 Fuller, R. J.: Behavioral Finance and the Sources of Alpha, Journal of Pension Plan Investing, Winter 1998, Vol. 2, No. 3 192 Mnohým z těchto chyb je věnována obsáhlá kapitola této práce nazvaná „Teorie prospektů”. 193 Není bez zajímavosti, že mnoho anomálií lze vysvětlit i bez konceptu „iracionality”, např. s již uvedeným konceptem cen tvořených induktivním stylem rozhodování! Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 95 Na obr. 14 jsou dvě úsečky, každá z nich je ale přítomna „v jiném kontextu”. Úsečky jsou zakončeny vzájemně převrácenými hroty šipek. I když jsou obě dvě naprosto stejně dlouhé, jeví se úsečka vpravo delší, než úsečka levá. Heuristika – odhad velikosti úsečky podle toho, jak je vnímána – poskytuje nesprávný výsledek. Zajímavé je, že pravá úsečka se zdá být delší i potom, co jsme ji změřili. Optické klamy a heuristiky Která z úseček se zdá být kratší? Obr. 14. Optické klamy Abychom „viděli” musí mozek najednou zpracovávat ohromné množství údajů pocházejících zejména z oka. Na retině jsou obě dvě úsečky stejně dlouhé, ale při jejich zpracování mozkem dochází k tomu, že je mozek interpretuje prostorově, tj. jako třírozměrné objekty. Pro tuto dimenzionální konverzi využívá mozek heuristických postupů. Objekty, které jsou vzdálenější, jsou větší než se zdají a objekty bližší, jsou menší než se zdají. V tomto případě pravá úsečka je interpretována jako vzdálenější z obou objektů, a proto se zdá být i delší. I když tako heuristika, kterou mozek používá pro převod tří-dimenzionálních objektů, se pravděpodobně v tisiciletém vývoji evolučně osvědčila, je patrné, že v jistých kontextech selhává. Badatelé z oblasti behaviorálních financí (či i obecně behaviorálních věd) se domnívají, že jakmile mozek řeší dostatečně komplexní/složité situace (ve finančním kontextu), může se při využití heuristik, mýlit podobně jako při interpretaci obr. 14. Hovoří pak o „kognitivních iluzích”. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 96 „The primary mental mistakes made by investors are overreacting or underreacting to new information about a company. Research has shown that the longer investors studied company, the harder it is for them to quickly evaluate new data and properly adjust their view because brains rely on shortcuts to make decisions.”194 V investičním procesu mohou kognitivní iluze vést k dočasně nesprávnému ocenění aktiva. Pro behaviorální finance jsou nejdůležitější následující chyby v uvažování (biases, mental mistakes, errors in judgement): - reprezentativnost (representativeness, a bias causing overreaction to new information) Při formování očekávání mají lidé tendenci přiřazovat možným budoucím stavům pravděpodobnosti podle toho, jak moc se podobají stavům, které nedávno nastaly. I když tento postup umožňuje rychle zpracovat obrovské množství dat, tak za některých okolnostech může způsobit, že investoři přikladádají příliš velkou váhu některým jevům při formování svých očekávání (overreaction to new information). Reprezentativnost Marie je tichá, ráda se učí a má zájem o sociální otázky. Na Berkley byly její hlavní studijní obory anglická literatura a otázky životního prostředí. S těmito znalostmi rozhodněte, který z následujících třech případů je pravděpodobnější: → Marie pracuje v knihovně → Marie pracuje v knihovně a hraje ráda golf → Marie pracuje v bankovnictví Obr. 15. Reprezentativnost. Nejlepší odpovědí je, že Marie pracuje v bankovnictví. V bankovnictví pracuje mnohonásobně větší počet lidí než v knihovnách, a proto je mnohem pravděpodobnější, že Marie nepracuje v knihovnictví. 194 Fuller, R. J.: Behavioral Finance and the Sources of Alpha, Journal of Pension Plan Investing, Winter 1998, Vol. 2, No. 3 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 97 Pokud někdo odpovídal, že Marie pracuje v knihovně, zřejmě se dopustil omylu „reprezentativnosti”: usuzoval pouze na základě několika (reprezentativních) údajů (tichá, zájem o sociální otázky), které bychom spíše očekávali u lidí pracujících v oblasti knihovnictví. Ve skutečnosti je ale statisticky mnohem pravděpodobnější, že Marie bude pracovat v nějaké bance. Nejhorší odpovědí je odpověď prostřední, jelikož o Marii kromě zaměstnání v knihovně se navíc domnívá, že i hraje ráda golf. Pravděpodobnost obou dvou stavů musí mít menší pravděpodobnost, než že by pracovala pouze v knihovně. Reprezentativnost může zapříčinit, že investoři na finančních trzích chybně zhodnotí výkonnost některých společností. Například pokud společnost po delší dobu měla horší výsledky hospodaření, přesunou investoři ve svých hodnocení tyto společnosti do kolonky „poor performers” s tím, že společnost bude patřit mezi špatné společnosti i v budoucnosti. Investoři přikládají minulým výsledkům společnosti příliš velký význam (they overreact to past information), budou společnost přehlížet, čímž podhodnotí cenu jejich akcií. Behaviorální investoři se snaží takto podhodnocené akcie vyhledávat a včas zahrnout do svého portfolia. Chyba, které se tržní subjekty dopouštějí, bude s tím, jak společnost začne opět produkovat dobré výsledky, postupně detekována a investoři upraví svá očekávání – cena akcií nakonec stoupne. - zakotvení (anchoring, a bias causing underreaction to new information) Tento omyl v uvažování je spojen s již v úvodních kapitolách této práce zmíněným „referenčním bodem” („reference point”). Při formování některých očekávání vycházejí někdy lidé z určitého počátečního bodu (počáteční velikosti, ceny apod.), ke kterému své odhady vztahují. Dobrým příkladem je zkušený prodejce aut, který začíná nabízet auto k prodeji za poměrně vysokou cenu, ze které postupně sleví. Snaží se zákazníka „ukotvit” k vyšší ceně. Ten se potom bude domnívat, že nižší cena je cenou „dobrou”. Podobně panuje i všeobecné podezření, že realitní kanceláře na svých vývěskách nadsazují skutečnou (řekněme tržní) hodnotu prodávané nemovitosti, čímž si jednak vytvářejí určitý prostor pro slevu, ale také v myslích potenciálních klientů zvyšují jejich subjektivní odhad tržní hodnoty dané nemovitosti. Obecněji řečeno, nabídka se snaží vyformovat poptávku k obrazu svému. V kontextu cenných papírů způsobuje tento mentální omyl jejich nesprávné ocenění. Například pokud společnost začne najednou vykazovat velmi dobré výsledky hospodaření, mohou se objevit situace, kdy trh jako celek podhodnotí (underreact) tuto novou informaci, a bude i nadále podkládat společnost za nepříliš výkonnou, s tím, že lepší hospodářské výsledky jsou pouze dočasné. Ceny akcií se tak nezmění (zůstanou nízké). Investoři samozřejmě revidují svá očekávání a pokud společnost bude výkonná i nadále, přehodnotí svá stanoviska – a ceny akcií nakonec stoupnou. Podaří-li se jim odhalovat tímto způsobem špatně oceněné akcie, mohou dosáhnout zajímavých zisků – o to se snaží právě behaviorální investoři. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 98 Dnes existuje i několik investičních společností, které ve svých strategiích vycházejí právě z výsledků analýz chování lidí (behavioral sciences apod.), které pak aplikují do ekonomického/finančního kontextu (behavioral finance). Fuller & Thaler Asset Management, Inc., společnost specializující se právě na vyhledávání trhem špatně oceněných akciových titulů z důvodů „of behavioral biases”, spravující dnes téměř 1,5 miliardy dolarů, ke své investiční strategii uvádí: „Fuller & Thaler achieves above market returns by capitalizing on market inefficiencies caused by investors´ mis-processing of information. We utilize a bottom-up investment approach that combines fundamental research with insights from behavioral finance to gain competitive edge over the market.” 195 Investoři pro svá rozhodnutí využívají informace. Výhodu nad ostatními mohou získat buď přístupem k „lepším informacím” nebo stávající informace mohou lépe zpracovat, např. využitím kvantitativních metod. Nicméně čerpat výhodu tímto způsobem se stává neustále obtížnější. Prudký rozvoj a rozšíření počítačů a internetu umožňuje prakticky všem získávat obrovské množství dat a ta prakticky okamžitě zpracovávat. Dlouhodobá výhoda, kterou (snad) behaviorálně orientovaní investoři disponují, vychází z následujícího: „Behavioral Finance strategies, however, take advantage of human behavior – and human behavior changes very slowly. The brain has evolved over centuries. Its approach to solving complex problems, and the tools it uses to solve them, are unlikely to change in the near future. And Behavioral Finance investors will be waiting to take advantage when mistake are made.”196 Avšak je důležité mít neustále na paměti, že není jednoduché špatně oceněné akcie na trhu vyhledávat. Většina akcií například s nízkým P/E poměrem bude pravděpodobně správně oceněna. Určit, která z těchto akcií patří mezi podceněné, znamená správně identifikovat situaci, která má potenci ošálit trh jako celek. Investoři většinou správně jednotlivé finanční instrumenty ohodnotí – nicméně existují situace, kdy za určitých podmínek dochází k nesprávnému ocenění – s tím se objevují i příležitosti k vyšším ziskům. I když je převážná část nových infomací bývá investory správně interpretována, objevují se situace, kde se chyby při interpretaci nově příchozích informací mohou stát zdrojem zisku. Četnostní rozdělení správných a nesprávných interpretací shrnuje následující obrázek.197 195 www.fullerthaler.com www.undiscoveredmanagers.com (Oficiální stránky investiční společnosti Undiscovered Managers, LLC) 197 Fuller, R. J.: Behavioral Finance and the Sources of Alpha, Journal of Pension Plan Investing, Winter 1998, Vol. 2, No. 3 196 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 99 100% Behavioral Biases and Errors in Expectation 90% A Distribution of Expectations Based on New Information 80% 70% Correctly processed 60% 50% 40% 30% 20% Overreaction Underreaction 10% 0% 1 2 3 Obr. 16. Behavioral Biases 18. Komplexita a ekonomické prostředí Behaviorálně orientovaní investoři se domnívají, že za každé situace vždy existuje nějaké optimum či nějaké správné rozhodnutí, které mohou lidé svým jednáním dosáhnout, ale z různých důvodů se jim to nedaří. Jako příklad uvadějí optické klamy. Optický klam znamená, že vnímáme něco jinak, než jaké to skutečně je. Obr. 17. Optické klamy Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 100 Na obr. 17 jsou dvě rovnoběžné úsečky. Vzhledem k pozadí (kontextu) se ale jeví, jako by obě dvě byly mírně vypouklé. Pravítkem snadno zjistíme, že tomu tak není – obě dvě jsou vzájemně rovnoběžné přímky. Vzniká otázka, zda je opravdu možné vždy a za každé situce veškerou „realitu” redukovat na to, co je „skutečně reálné”, tj. na objektivní realitu198, tedy i na to, co je a není „správné”, jak si představují behaviorálně orientovaní vědci (behavioralisté). Kdyby bylo možné převést veškerou rozmanitost světa (tedy i světa financí) na něco základního, jedině skutečného, pak je možné, že se budeme při našem rozvažovaní dopouštět chyb a považovat za „realné, skutečné”, co tím není. V předchozích kapitolách jsem dokazoval, že vše je poněkud složitější.199. Nemyslím si, že myšlenka redukce na „to opravdu skutečné” je naprosto špatná. Určitě existují situace, kde redukce tohoto typu má své oprávnění. Zejména čelíme-li nějakému dobře definovatelnému (uchopitelnému) problému. Nicméně většina situací je definovatelná přinejmenším obtížně, některé prakticky vůbec. Mnoho „informací” lze interpretovat více, než jedním způsobem. Pro přiblížení si problému „interpretační mnohosti” dobře poslouží tzv. Neckerova krychle. Obr. 18. Neckerova krychle. Polohu kružnice na krychli je možné vnímat ve dvou modech – jednou v pravém horním rohu čelní stěny krychle, podruhé na stěně (zhruba uprostřed) horní podstavy. Obě dvě interpretace jsou správné a obě dvě dávají smysl. Nelze stanovit, která interpretace je správná.200 198 „Objektivní realita“ pochází jako mnoho filosofických pojmů z latiny. „Obiectum” je to, co je vržené (před námi) a „res” je věc. „Objektivní realita” by tedy měla představovat „věci, které jsou před námi, či o které jaksi zakopáváme”. Není bez zajímavosti, že „realita” byla přejata do angličtiny z latiny téměř beze změny (reality), zatímco německé „Wirklichkeit”, skutečnost, realita, pochází od „wirken”, působit, účinkovat. Z toho pak i jungovské, „Wirklich is, was wirkt”. 199 viz kapitoly „Filosofický exkurz” a „Dedukce a indukce při tvorbě cen” 200 Někdy je Neckerova krychle využívána jako metaforická ilustrace kvantové změny. Polohu kružnice vnímáme buď tak, a nebo tak. Je dost obtížně vnímat kružnici na krychli (a tedy i krychli) v obou modech najednou. Přechod od jednoho „vidění” k druhému neprobíhá postupně, ale najednou – kvantově. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 101 Obr. 19. Dívka nebo stařena. Domnívám se, že jednoznačně definovatelné, jednoznačně rozhodnutelné či jednoznačně interpretovatelné situace se vyskytují pouze ojediněle. Hledání smyslu je spíše „více smyslová”201 záležitost. Asi tak jako na obr. 19 vidí někdo stařenu, někdo pak mladou dívku. „One final point about cognition. Sometimes we can say roughly that there is “correct” meaning – a single, correct association. More often, in any situation of complication, there are multiple interpretations. … My point is that different meanings can be imposed on the same data. Different meanings that come from different associations. Data – literary or economic – have no inherent meaning. They acquire meaning by our bringing meaning to them. And different people, with different experiences, will construct different meanings”202 Jednotlivé interpretace (hypotézy) používáme, pokud a dokud se osvědčí. Stanoviskem moderní kognitivní psychologie je, že naše mysl pracuje jako „fast pattern-completer“. Koukneme, a vidíme. Podle toho, jak se situace jeví, jak ji vnímáme, jaký vytváří „vzorek“, „vzor“, „pattern“, volíme pracovní hypotézy, interpretace, podle kterých se rozhodujeme. Co to vlatně znamená, že naše mysl pracuje jako „fast pattern-completer” ilustruje dobře následující příběh, který vyprávěl Bertrand Russell: 201 „Scholastika využívá schopnosti opírat se o vše určité. Mystika pěstuje schopnost vztahu k bezmeznu. Toto rozpětí bylo tenzí v rámci jedné kultury a výchovy, dokonce ji zakládalo. Typicky středověké spojení fascinace vzdělance jak přesností formální logiky, tak mystickým symbolem nebo ikonou je nám obtížně představitelné. Těžko se vžijeme do mentality 12. století, do doby velkého sporu mezi logiky a mystiky, kdy nejbystřejší logik Petr Abelárd zakládá kláštěr svatého Parakleta (Ducha Utěšitele), kam se za jeho logickým mistrovstvím scházejí obrovské zástupy žáků – zatímco jeho protivník, svatý Bernard z Clairvaux, píše formálně precizně stavěné hluboce mystické spisy.“ in: Kratochvíl, Z.: Výchova, zřejmost, vědomí, Praha, Herrmann a synové, 1995 202 Arthur, W. B.: Cognition: The Black Box of Economics, in: Colander, D.: The Complexity Vision and the Teaching of Economics, Edward Elgar Publishing, Northampton, Mass, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 102 Školák, farář a matematik projíždějí vlakem z Anglie do Skotska. Školák koukne skrz okno vlaku a uvidí černou ovci. Reaguje slovy: „Hele! Podívejte se! Ovce jsou ve Skotsku černé!” Farář chlapce poučí: „Nikoliv. Jediné, co můžeme říci je, že jedna ovce ve Skotsku je černá.” Poté se do rozhodvoru vmísí matematik: „ Ne. Pořád špatně. Jediné, co můžeme tvrdit je, že ve Skotsku je alespoň jedna ovce, jejíž nejméně jedna strana je černá. Kognitivní vědy opakovaně tvrdí, že situace odhadujeme induktivně, podobně jako chlapec v Russellově příběhu. Nemůžeme tvrdit, že tento způsob uvažování nás vždy dovede k správnému řešení situace, ale pravděpodobně je to způsob velmi efektivní. „Evolution has made it so. Our ability as humans a hundred thousand years ago to sniff the air and associate a fleeting humidity with the presence of water a few miles away had real survival value. Completing patterns fast, surmising the presence of water from the faintest of clues, helped us survive. Deductive logic din not; and in all but the most trivial cases we do not use it at all. … I am not saying that association is all the human brain does, but cognitively, association is the main thing we do. And we do it fast. Our neural system searches fast over many associations before settling on one as a „meaning” ”203 Je důležité si povšimnout, že i vědci musí postupovat tímto způsobem. Hledání nápadů, associací je hlavní náplní jakéhokoliv badatele – a to i matematika. Všechny velké matematické objevy byly původně asociacemi v hlavách myslitelů. Jejich deduktivně pojatá interpretace pak sloužila pouze k jejich (objevů, odhalení) rádoby (domněle) interpretačně bezproblémovému předávání ostatním. 19. Komplexita, rostoucí výnosy z rozsahu a strategie Jak jsem již několikrát zdůrazňoval, je možné interpretovat ekonomické procesy jako interakce jednotlivých subjektů, kde tyto subjekty reagují na situace, které samy svým jednáním současně utvářejí. Jednotlivé subjekty interpretují jednotlivé situace rozdílně. Na trhu pak dochází k interakci těchto heterogenně uvažujících jedinců. Common to all studies on complexity are systems with multiple elements adapting or reacting to the pattern these elements create.204 Tato interference či česky „zapletenost“ se stává ústředním bodem přístupů, které jsou zastřešeny pojmem „komplexita“. Určující vlastností takto interpretovaných systémů je, že základní stavební prvky (elements) spoluutvářejí (co-create) prostředí, ve kterém působí a současně na toto spoluutvářené prostředí reagují, čímž vylučují dosažení v mnoha případech (asymptoticky) rovnovážného stavu.205 Jelikož každé rozhodnutí má vliv na rozhodnutí ostatních a dochází tak k soběvztažnosti (self-reference), nelze použít k rozhodování deduktivních postupů. Objektivní, snadno definovatelné předpoklady a dedukcí získané závěry – přístupy většinou používané v klasické ekonomii – zde přestávají fungovat. 203 Arthur, W. B.: Cognition: The Black Box of Economics, in: Colander, D.: The Complexity Vision and the Teaching of Economics, Edward Elgar Publishing, Northampton, Mass, 2000 204 Artur, W. B.: Complexity and the Economy, Science, Apríl, 1999, 284 205 Na kterém prakticky veškeré současné ekonomické uvažovaní staví. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 103 Moderní psychologie se shoduje na tom, že v těchto případech je nutno se rozhodovat jinak – nikoliv deduktivně, ale induktivně. Tento styl rozhodování je jediným použitelným v těchto předem nedefinovatelných situacích. Hrajeme jakousi hru, jejíž pravidla se vyvíjejí společně s tím (spolu-utvářejí), jak hra postupuje. Myslím si, že je tomu tak velmi často, a to nikoliv pouze v oblasti ekonomického rozhodování. Je jen málo oblastí, kde postup čistě deduktivní je výhodnější než indukce. Stačí se trochu zamyslet nad tím, jak se rozhodujeme v běžných situacích. Většinou nějak zhodnotíme situaci, v které se nacházíme (pattern cognition), a poté se snažíme zvolit vhodný postup k tomu, abychom dosáhli vytčeného cíle206. V průběhu celého rozhodovacího procesu se velmi často mění okolnosti, které byly původně základem pro naši volbu prostředků k dosažení cíle. Proto je nutno pozměnit volbu prostředků podle okolností (patterns), či dokonce i změnit samotný cíl. Nelze předem nijak pevně stanovit, které prostředky budou optimální pro dosažení cíle. Klasické metody optimalizace jsou nepoužitelné. Domnívám se, že tato skutečnost je nejvíce patrná právě při sledování současných ekonomických procesů. Prakticky denně čelíme změnám, které jsou velmi obtížně predikovatelné (nebo nejsou vůbec). Co je ale důležité, je naše schopnost na tyto změny reagovat například i tím, že zcela změníme plány, bude-li toho zapotřebí. „Well in our country,“ said Alice, still panting a little, „you´d generally get to somewhere else – if you ran very fast for a long time, as we´ve been doing.“ „A slow sort of country!“ said Queen. „Now here, you see, it takes all the running you can do, to keep in the same place. If you want to get somewhere else, you must run at least twice as fast as that!“207 Je prakticky možné v tomto světě se strategicky rozhodovat – tedy volit určité strategie k dosažení cílů? Co je to vlastně strategie v podmínkách, kde se okolnosti mohou měnit již při implementaci strategie? Vzhledem k tomu, že pojem strategie je starořeckého původu a má souvislost s vojenstvím, volím k nastínění různým stupňů složitosti rozhodování právě vojenskou metaforiku: Situace I: Píše se 18. století a na vrcholku nedalekého kopce si generál velkého vojska prohlíží místo, kde se příštího dne utká se svým nepřítelem. Je jasný den a on tak může přehledně shlédnout všechny rysy krajiny, kde se bude bojovat – řeku a říčky do ní vtékající, pahorky, pole či sady. Také přesně vidí umístění pluků pěchoty a jezdectva jak svého, tak i nepřítelova vojska. Dokonce má i možnost přesně zjistit počet nepřítelových děl umístěných na úpatích okolních kopců. Zítřejší bitva se bude sestávat z pohybu těchto mužů napříč krajinou, z pohybů částečně určených jak rozkazy vydanými na počátku dne jím či jeho přímými podřízenými a současně velením ze strany nepřítele, tak i mnoha nahodilostmi, které vyvstanou, když se obě vojska utkají. Ačkoliv nemůže s jistotou předvídat výsledek těchto nahodilostí, ani bitvy samotné, může si být docela jist, že jeden z relativně malého počtu možných scénařů, které není nemožné předem vytušit, nakonec nastane. 206 207 Někdy není ani potřeba provádět složité analýzy. „Kouknu a vidím.“ Carrol, L.: Alice in Wonderland – Through the Looking - Glass, Wordsworth Edition Limited, 1992 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 104 Situace II: Nyní zvažme situaci kolony jezdectva Spojených států pochodující nezmapovanou částí Montany v 70. letech 19. století. Velící důstojník nemůže znát umístění nejbližší řeky, či zda se před nimi neobjeví nějaký neprůchodný kaňon, který jim zabrání v dalším pochodu ve zvoleném směru. Nemůže vědět, kde indiánské kmeny žijící v oblasti, kde se pohybuje, mají své tábory, a jestli jsou s to bojovat, kdyby na ně jeho vojsko narazilo. Má pouze představu o hrubém směru, kterým by jeho vojsko mělo pokračovat vpřed, ale nemá pro něj smysl, aby zvažoval všechny možné scénáře či situace pro příští den, protože jich existuje velmi mnoho. Místo toho se spoléhá na své zvědy, kteří ho informují o tom, co právě leží či co se děje za horizontem. Je tam vždy v pohotovosti a připraven pro okamžitý boj. Je si jist, že rozpozná jakoukoliv situaci, které bude muset v budoucnu čelit, jakmile se objeví. Situace III: Nakonec si představme situaci bosenského diplomata na počátku září roku 1995, který se snaží ukončit krveprolévání ve své zemi. Je pro něj nesmírně obtížně odhadnout, kdo jsou jeho přátelé a kdo nikoliv. Nejdříve bojuje proti Chorvatům, později s nimi. Jeho armáda bojuje proti armádě skládající se z bosenských Srbů, ale jeho bratranec a další muslimští disidenti vedle nich. Co může očekávat ze strany sil Spojených národů nebo od jednotek NATO, od politiků Západu, od Záhřebu či od Moskvy? Kdo je v celém procesu rozhodujícím pro jeho další vývoj? Na koho se může spolehnout, a na co? Neví – a když si myslí, že ví, situace se následujícího dne zcela převrátí. Nejistota figuruje ve všech třech situacích, ale v každé jinak. Základní rozdíl spočívá minimálně ve dvou důležitých ohledech. Časový horizont nejistoty V první situaci měla generálova nejistota jasné pevné datum: zítra. Výsledkem byla buď výhra nebo prohra. Velicí důstojník v Montaně se snaží dostat své jednotky na místo určení. Jak dlouho to bude trvat? Snad dny, možná týdny. Pro bosenského diplomata nějaké pevné datum rozhodovacího problému vůbec zatím neexistuje. Znalost relevantních možných důsledků, konsekvencí Generál vojska v první situaci ví, v čem je nejistota – nejenom v tom, kdo bitvu vyhraje, ale i možném vlivu událostí, které rozhodují o výsledku boje. Ví přesně, kdo jsou jeho nepřátelé a co chtějí. Může si být vcelku jist, co se může přihodit. Velicí důstojník ze Situace II již tak přesný přehled nemá, ale ví, co by se mohlo stát, až dorazí na místo, které předem prozkoumali jeho zvědové. Vzhledem k obrovskému počtu možných scénářů není pro něj možné, aby měl představu o vývoji situace na počátku celého tažení. Ale je velmi pravděpodobné, že získá včas potřebné informace během pochodu, a bude moc učinit rozhodnutí ve prospěch své mise. Bosenský diplomat neví nic z toho, co znají velitelé v situaci I či II. „Krajina“, kterou se pohybuje, není neměnná a neskládá se ze známých (i když předem nezjistitelných) tvarů. Krajina bosenského diplomata se neustále mění, podle Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 105 toho, jak jedná nejenom on,ale i ostatní. Je spolu-tvůrcem „krajiny neustálých změn a konfrontací“. Nyní se přenesme zpět, do metaforiky jazyka obchodu a firem, do ekonomického uvažování. Zná-li firma dostatečně prostředí, ve kterém působí, a lze-li předpokládat i určitou stabilitu tohoto prostředí, lze strategii chápat jako „precommitment to a particular course of action.”208 Volbě strategie pak může být rozumněno jako „optimizing among a set of specified alternative courses of action”209, jelikož důsledky jednotlivých rozhodnutí lze porovnávat (i když třeba pouze v pravděpodobnostním slova smyslu). Provádět „exploraci“ terénu a následně volit tu nejlepší cestu má smysl pouze tehdy, pokud se prozkoumávaný terén příliš nemění. V podmínkách neustálých změn je nutné provádět „průzkum terénu“ a volbu cesty současně. Za této situace pak strategie nabývá poněkud jiného významu: „strategy as the means to achieve control, či přesněji, - strategy is a process consisting of a set practices, in which agents inside the firm structure and interpret the relationships, inside and outside the firm, through which they both act and gain knowledge about their world.”210 Máme zde tedy dva možné přístupy, jak rozumět strategii. Který z nich je ten správný? Odpověď není opět jednoznačná, jelikož je závislá na tom, jak interpretujeme prostředí, ve kterém se nacházíme. První případ by zhruba odpovídal situaci, kdy je možné pro rozhodování využít deduktivních postupů. Universum diskurzu je jednoznačně definováno, jsou známy předpoklady, a proto je možné z předpokladů deduktivně vyvozovat závěry a následně vybírat ta rozhodnutí, která nám přinášejí optimální konečné stavy. Rád bych se nyní soustředil právě na tyto dva možné strategické přístupy a porovnal je v kontextech, kde každý z nich má svůj smysl a platnost. Jednou z principiálních vlastností, které jsou vlastní systémům s přívlastkem komplexní, je princip zpětné vazby – feedback.211 I když se o tomto principu ví již dlouho, jako možný hybný činitel je poprvé uvažován až v teorii chaosu pod označením „efekt motýlího křídla“. Tento efekt vystihuje tu skutečnost, že závan motýlího křídla v Pekingu vykazuje potenciál umožňující změnit systém bouří v New Yorku. Při dobrých podmínkách tedy nepatrný impuls může vyvolat řetězovou reakci vedoucí k efektu, jehož rozměry jsou naprosto nesrovnatelné 208 Lane, D., Maxfiled, R.: Foresight, Complexity and Strategy, Long Range Planning, 29(2), 1996 ibid 210 ibid 211 V kapitole „Induktivní očekávání a cenová dynamika aktiv” jsem upozorňoval na očekávání, která se vzájemně podporují a mohou se tak samy vyplnit v rámci finančních trhů. Očekávají-li investoři růst ceny aktiva, nakupují ho, čímž automaticky zvyšují jeho cenu. 209 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 106 s velikostí prvotního impulsu, který celý efekt vyvolal. Příkladem může být poslední vločka dopadnuvší na sněhovou plochu, která způsobí, že uvedená sněhová plocha se dá do pohybu a přemění se v lavinu. Vazba impuls – následek je často v komplexních systémech nelineární. Této vlastnosti bylo úspěšně využito v kosmickém průmyslu (spotřeba paliva satelitů), v medicíně (léčba ventrikulární fibrilace) či dokonce i při výrobě praček (řízení pohybu válce). Není žádný důvod proti myšlence o využití této systémové vlastnosti i v rámci ekonomických procesů. Bylo by tak možno mnohonásobně zvýšit poměr efektivity (výstup / vstup) a to právě díky nelineární odpovědi výstupu na vstup. V ekonomii dokonce již částečně existuje pro tento jev adekvátní pojem – rostoucí výnosy z rozsahu. Nicméně od dob Alfreda Marshalla se jim přisuzoval pouze minoritní význam, jelikož postulát rostoucích výnosů z rozsahu s sebou přináší mnoho početních či i obecně matematických problémů. Většinou by ani nebylo možné dosáhnout rovnovážného řešení, což v té době nepřicházelo vůbec v úvahu. Na druhé straně je ale nutné připustit, že mnohé ekonomické procesy za života Alfreda Marshalla vykazovaly klesající výnosy z rozsahu (zpracovatelský průmysl je poplatný tomuto principu dodnes). Těžba černého uhlí či železné rudy, těžká chemie, chov zvířat, kávové plantáže apod. jak za dob marshallových, tak i nyní naráží na své přirozené limity (odběratelská základna, technologická úroveň, úrodnost půdy ...). Není bez zajímavosti pohlížet na tento jev i očima představ tehdejší doby – představa newtonovské determinace doplněná descartovou vědeckou metodou slibovaly dosáhnout úplného poznání, jelikož svět viděný očima těchto představ je „řádný“ a stabilní, tedy i předpověditelný a rovnovážný. Samy představy se stávaly realitou212. Co se ale stane, budeme-li předpokládat opak – rostoucí výnosy z rozsahu. V jazyce marketingu by se to dalo interpretovat asi následovně: Proniknutí produktu na trh implikuje jeho další pronikání. Jednoduše česky řečeno: „Čím více, tím více”. Čím více je produkt nyní rozšířen, tím větší jeho rozšířenost lze předpokládat v budoucnu. Možným příkladem je trh s operačními systémy – jestliže se podaří jednomu systému úspěšně proniknout na trh a získat tak potřebnou zákaznickou základnu, přiláká tato situace softwarové a hardwarové producenty podporující tento operační systém, čímž se dále rozšíří původní klientela - chce-li nový zákazník používat např. ten či onen software, musí současně pracovat pod operačním systémem, který nově vyvinutý software podporuje. Toto je například situace, která dala vzniknout spojení operačního systému DOS a osobních počítačů IBM. Jakmile dosáhne podobná aliance určité tržní velikosti, usídlí se na trhu (lock-in) a není po nějakou předem nepředvídatelnou dobu vymítitelná konkurencí, jelikož se koncovým uživatelům nevyplácí podkládající systém měnit – a to dokonce i když není tím nejlepším!213 „Neboť každému, kdo má, bude dáno i přidáno; kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.”214 212 Vybavuje se mi opět ono klasické jungovské: Wirklich ist, was wirkt. K podobným projekcím představ do reality docházelo i v mnoha jiných oborech. Viz např.: Komárek, S.: Příroda a kultura – Svět jevů a svět interpretací, Vesmír, Praha, 2000 213 Další rána marshallovskému světu – při rostoucích výnosech není pravidlem, že alokace zdrojů je (pareto)optimální. 214 Mt 25/29 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 107 Shrneme-li a doplníme-li, platí pro trhy s převládajícími rostoucími výnosy z rozsahu následující: - tržní nestabilita (trhy favorizují již zavedené produkty) mnoho možných scénářů koncového výsledku (za různých okolností by mohly na trhu zvítězit různé operační systémy) nemožnost predikce schopnost udržet si nadlouho již získanou pozici (lock-in) možná predominance inferiorních produktů obrovské zisky pro toho, kdo ovládne trh Rostoucí výnosy jsou základním atributem zejména hi-tech trhů, a to z následujících důvodů: - vysoké prvotní investice Hi-tech produkty – farmaceutické výrobky, počítačový software a hardware, vzdušné dopravní prostředky, vojenská technologie, telekomunikace a podobně jsou vysoce náročné na výzkum a vývoj, tedy know-how, zatímco již méně náročné na „hmotné“ vstupy. Rozpouštění těchto nákladů přináší zisk pouze při velkých objemech prodejů.215 - síťové efekty (network effects) Mnoho hi-tech produktů musí být kompatibilní s dalšími produkty. Čím více programů bude napsáno v jazyce Java, tím více koncových uživatelů bude muset mít tento jazyk nainstalován na svém počítači. - neměnné zvyklosti uživatelů Hi-tech produkty jsou náročné na obsluhu, která vyžaduje v mnohých případech odborné zaškolení (údržba a pilotování airbusu). Opět platí, že čím více je produkt již na trhu rozšířen, tím spíše bude i v budoucnu. In hi-tech markets, such mechanisms ensure that products that gain market advantage stand to gain further advantage, making these markets unstable and subjekt to lock-in. Of course lock-in is not for ever. Technology comes in waves, and a lock-in, such as DOS´s, can only last as long as a particular wave lasts.216 Domnívám se, že je nyní vcelku zřejmé, že můžeme hovořit o dvou základních ekonomických režimech či světech. V každém z nich platí odlišná pravidla. Úspěch rozhodnutí je naprosto závislý na tom, jak si je rozhodovatel vědom obou dvou systémů, jak umí mezi nimi rozlišovat a zdali zná pravidla v nich převažující. 215 216 První floppy disk, který opustil výrobní bránu firmy Microsoft, nesl náklady ve výši 50 mil.$. Druhý již 3$. Artur, W. B.: Complexity and the Economy, Science, April, 1999, 284 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 108 |Shrnu-li základní odlišnosti obou ekonomických „světů”, hovoříme - o světě klesajících výnosů z rozsahu, „a bulk – production world“, nenáročným na know-how, ale náročným na materiální vstupy a - o světě rostoucích výnosů z rozsahu, „knowledge-based world“, kde materiální vstupy hrají až druhořadou roli a na rozdíl od předcházejícího světa zde hrají naprostý prim znalosti. Oba dva světy avšak nefungují zcela odděleně. Například Hewlett-Packard vyvíjí své produkty v Palo Alto v Kalifornii, které pak hromadně vyrábí v Oregonu či Coloradu. 19.1 Strategie a svět klesajících výnosů z rozsahu Ve zpracovatelském průmyslu či obecně při výrobě ve velkém hrají dominantní roli právě ony marshallovské klesající výnosy. Výroba se do jisté míry neustále opakuje, konkurence nastoluje rovnovážné ceny. Pravidla hry jsou předem známá, má tedy smysl deduktivně odvozovat optimální způsoby rozhodování/výroby. Chceme-li být lepší než konkurence, máme k dispozici pouze několik možností, jak toho dosáhnout: včasnost dodávek, zvyšující se jakost výrobků, snižování nákladů. Jelikož prostředí, kde takováto firma působí, je celkem stabilní, je naprostou nutností provádět plánování (společně s optimalizací) a kontrolu. To současně klade i požadavky na organizační strukturu firmy, která by spíše měla vykazovat hierarchické než štíhlé uspořádání. Je-li cílem hladký průběh výroby, není ani nutné monitorovat okolí podniku den co den. Maximální pozornost tak může být věnována optimalizaci výroby. 19.2 Strategie a svět rostoucích výnosů z rozsahu V tomto světě není možné z pevně daných předpokladů dedukovat závěry. Situace se velmi mění – jde o to, abychom změny dokázali maximálně využít ve svůj prospěch, popřípadě abychom se sami stali iniciátory změny. Z výše zmíněných důvodů je cílem podnikatelské jednotky v prostředí rostoucích výnosů z rozsahu být příštím vítězem v oblasti technologie – získat příští cash-cow. Zde platí „winner-take-most markets´ rule“. Organizační struktura se musí naprosto odlišovat od předchozího případu. Měla by být organizována spíše jako „přepadové komando“, neustále vyhledávající tržní příležitosti. Vzhledem k tomu, že příležitost může trvat pouze chvíli217, je zapotřebí zajistit co nejkratší komunikační kanály mezi „přední linií“ a „velitelským štábem“. V tomto světě vítězí pouze ten, kdo první rozpozná, co se příště vynoří „z mlh budoucích technologií“, kdo dokáže pochopit hru, i když se během ní zcela mění pravidla. To podporuje co nejužší organizační struktura. Ta jediná umožňuje okamžitý kontakt s vedením společnosti a adekvátně rychlou reakci. Kolikrát vše závisí pouze na prvoliniových pracovnících, kteří 217 Není bez zajímavosti se podívat na etymologii slova „opportunity“ (příležitost). Toto slovo pochází z latinského ekvivalentu „opportunitas“. Myslím, že toto slovo velmi dobře vystihuje, co vlastně příležitost znamená. Kořenem mu je „porta“ – brána. Ta se otevírá pouze na chvíli a příležitost je nám dána pouze po dobu, po kterou je brána otevřena. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 109 svou taktikou mohou získat zákazníky, z nichž se mohou později stát ti největší obchodní partneři či odběratelé. Proto musí i „první linie“ disponovat dostatečnými pravomocemi. V prostředí měnících se pravidel se musí i firemní pravidla dokázat neustále měnit a přizpůsobovat se, či lépe reagovat na nově přicházející skutečnosti (které se mohou stát příležitostmi). Přijmeme-li metaforicky pojem z biologie, můžeme hovořit o schopnosti adaptace. Jelikož pravidla hry nejsou dány, nemáme žádnou jistotu218 a následkem toho nelze optimalizovat. Intuice, chytrost či „válečná lest“219, schopnost pozorovat, odvaha, rozhodnost – to jsou vlastnosti, které jsou nutnou podmínkou úspěšnosti v turbulentním, neustále se měnícím prostředí. Schopnost adaptace (v proaktivním slova smyslu, nikoliv pouze pasivní se přizpůsobení) je to, co odlišuje vítěze od poražených, nikoliv optimalizace. Nyní se nabízí otázka, zda tedy je možné doporučit nějaké strategie k potenciálnímu dosažení úspěchu v tomto nestabilním prostředí rostoucích výnosů. Obecně se uznávají dvě maximy: 1. buď první na trhu 2. měj nejlepší technologii I když jsou tyto maximy pravdivé, nejsou samy o sobě garantem úspěchu. Firma Prodigy byla první na trhu on-line služeb, ale nebyla úspěšná při vytváření zákaznické základny a efektu rostoucích výnosů tedy nedosáhla. Pracovní stanice Steve Job´s NeXT byla prvotřídní, ale trh již osadily firmy Sun Microsystems a Hewlett-Packard. Projekt pracovních stanic se tedy nezdařil. Proniknutí do již obsazeného trhu se zdaří pouze mnohonásobně lepším produktem, než je produkt stávající. Obě dvě maximy jsou stále příliš pasivními strategiemi. Co je zapotřebí, je aktivní management. Doporučuje se zejména: - uveď nový produkt na trh za nízké ceny! Netscape svůj internetový prohlížeč začal nabízet zcela zadarmo a ve své době se mu tak podařilo získat téměř 70% trhu. Následně mohl začít vydělávat na ostatních svých produktech. I když je tato strategie velmi úspěšná, nebývá často realizována, protože firmy se snaží spíše nasadit vysoké ceny k rychlé úhradě svých investičních výdajů. Avšak ani tato strategie nemusí být úspěšná, pokud se firmě nezdaří v budoucnu z vytvořené základny zákazníků profitovat. „Pavučina“ internetu operuje v rámci seskupení, které zahrnuje prohlížeče, on-line zpravodajství, elektronickou poštu či finanční služby. Farmacie pak zahrnuje sítě lékařů, laboratoří či nemocnic. Na rozdíl od produkce sóji nebo rolované oceli, technologické produkty existují v rámci určitých seskupení - miniekologií - , která se vzájemně ovlivňují a podporují. Právě v důsledku této vzájemné provázanosti, navazuje na zde zmiňovanou strategii strategie následující: 218 219 kromě nejistoty „Lest“ je i jedním z původních pojmů starořeckého slova, ze kterého slovo „strategie“ pochází. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv - 110 využij efektu zpětné vazby! V polovině osmdesátých let představil Novell svůj síťový operační systém Netware, který byl v porovnání s ostatními produkty stejné kategorie mnohem lepší a současně prodáván za mnohem nižší ceny. Novell si ale uvědomil, že pouze s touto taktikou nevystačí. Proto se rozhodl podporovat softwarové producenty k využívání Netwaru a tak získat další možné zákazníky a profitovat na efektu zpětné vazby.220 Strategie byla úspěšná a Novellu se podařilo tehdy ovládnout trh. - uváděj nové produkty do sítě získaných zákazníků! Tato strategie v podstatě znamená využití stávající základny zákazníků pro další či nové produkty. Microsoft získal zákazníky využívající DOS i pro systém Windows. Jde o podobu strategie předcházející s tím rozdílem, že strategie „využij efektu zpětné vazby“ spočívá na křížovém efektu zpětné vazby, zatím co tato strategie využívá efektu zpětné vazby pouze v rámci jednoho trhu. In fact, if technological ecologies are now the basic units for strategy in the knowledge-based world, players compete not by locking in a product on their own but by building webs – loose alliances of companies organized around a miniecology – that amplify positive feedbacks to the base technology.221 Klíčovým faktorem úspěchu je v případě technologií silně proaktivní management pokud jde o tvorbu sítí a následné využívání efektu zpětné vazby, které tyto sítě mohou poskytovat. Znamená to, že spíše, než se pokusit ovládnout celý trh, je výhodnější ponechat „kus ziskového koláče“ dalším hráčům na trhu, za podmínky, že jsou na nás nějakým způsobem závislí. Tak lze zajistit, že i tito konkurenti zůstanou věrni alianci a nepokusí se na nás zaútočit. - psychologizuj! I když se to zdá málo pravděpodobné, velmi dobrých výsledků lze dosáhnout i psychologizováním. Nejznámějším postupem je hlučná reklama na ještě neexistující aliance či ještě nevyráběné produkty. Tato strategie v mnoha případech odrazuje potenciální konkurenci. - opusť trh, je-li ten pravý čas! Někdy může být výhodnější si počkat na zbytkové příjmy z již klesajícího zájmu o náš produkt. V některých případech je ale rozumnější opustit trh (nebo pouze segment trhu) a soustředit svoji pozornost na další „technologickou vlnu“, která by nás mohla vynést do čela. America Online, Computerserve, Microsoft Network přenechali veškeré své sítě internetu. Trh ale neopustily zcela – orientují se na služby využívajících internet. 220 Zákazníci ještě nevyužívající produkty Novellu jsou nuceni si tento produkt pořídit, pokud chtějí využívat jiné softwarové aplikace pracujících v novellovském prostředí. 221 Arthur, W. B.: Increasing Returns and the New World of Business, Harward Business Review, 1996 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 111 Na počátku 20. století dominoval ekonomickým činnostem zejména těžký průmysl s typickou velkovýrobou. Pro 21. století je typický těžký průmysl a „průmysl“ znalostí. Jednotlivé ekonomiky neexistují odděleně, ale různě se proplétají. Nicméně v každé platí odlišné principy, kterým je nutno podřídit veškeré strategické rozhodování. Zatímco první je charakterizována plánováním, kontrolou, optimalizací a hierarchií, pro druhou jsou typické pozorování, ploché organizace, mise, týmová práce a důvtip. Pro manažery v tomto prostředí je nanejvýš nezbytné porozumět „feedback mechanismům“, protože právě tyto mechanismy jsou zdrojem „nelinearit“ systému a mohou vést k obrovským ziskům. Technologické obory, které jsou nejnázornějším příkladem „průmyslu znalostí“ neexistují, jak jsme viděli, osamoceně. Abychom dále zesílili efekty zpětné vazby sítě zákazníků, musíme být schopni určit, do kterých „ekologií“ naše firemní aktivity zapadají. Playing one of the increasing returns games in the casino of technology requires several things: excellent technology, the ability to hit the market at the right time, deep pockets, strategic pricing, and a willingness to sacrifice current profits for future advantage. All this is a matter not just of resources, but also of courage, resolution, will. And part of that resolution, that courage, is also the decisiveness to leave the market when increasing returns are moving against one.222 Myslím si, že v rámci hi-tech skutečně platí jiná pravidla, než v klasické ekonomii. Tato „nová ekonomika“ s rostoucími výnosy z rozsahu v těchto odvětvích převládá. Úspěch se dostaví těm, kdo to pochopí. 222 Arthur, W. B.: Increasing Returns and the New World of Business, Harward Business Review, 1996 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 112 Slovo závěrem K cílům disertační práce Cílem této práce bylo kriticky zhodnotit jak „main-streamové” tak i alternativní přístupy při zkoumání (nejenom) ekonomických procesů. Jak se snad, doufám, při četbě této práce ukázalo, nelze žádný jeden jediný přístup, postup či jedinou metodu nebo teorii absolutizovat223, tj. prohlásit za jedině platnou bez ohledu na okolnosti (kontext), ze kterých vychází. Klasické teorie vycházející z rozhodování izolovaného jednotlivce nelze použít při analýzách ekonomiky jako celku z důvodu tvorby různých vazeb mezi jednotlivci (a jejich nestability v čase). Nicméně výborně slouží jako výchozí teorie pro zkoumání skutečného rozhodování lidí - jednotlivců. Teorie prospektů je na klasických přístupech životně závislá, i když je spíše neguje. Milton Friedman by se pravděpodobně snažil obhajovat argumenty klasických teorií s tím, že teorii je možno posuzovat pouze podle toho, jak úspěšně predikuje jevy,o kterých pojednává. Předpoklady mohou být naprosto nereálné. „Hypotéza je důležitá, jestliže ´vysvětluje´ mnoho pomocí mála, tedy jestliže ze spousty složitých a podrobných okolností obklopujících vysvětlované jevy abstrahuje společné a zásadní prvky a umožňuje platné předpovědi na základě jich samotných. Proto, aby byla důležitá, musí být hypotéza ve svých předpokladech popisně chybná; ...”224 Jak jsem ale ukázal, klasické teorie v mnoha situacích po predikční stránce zcela selhávají – např. nejenom, že nejsou schopny předvídat krachy, ale v jejich rámci krachy vůbec neexistují. Krachy se ale objevují a v poslední době jich bylo docela dost. Teorie, která není schopná vysvětlit situace, které jsou pro jakékoliv hospodářství prioritní (např. situace podporující vznik krachu), mají jen malé celkové uplatnění. Musí být proto nahrazeny teoriemi s většími vysvětlujícími schopnostmi. Z tohoto důvodu se domnívám, že Miltonova metodologie pozitivní ekonomie je mylná. Teorie by totiž měla vycházet právě z co nejreálnějších předpokladů, jelikož kontext situace – který situaci identifikuje – vychází vždy z určitých různých předpokladů. Bez tohoto předpokladu je teorie pouze černou skříňkou (black box) s vypovídací schopností pouze o jevech, při kterých jsou předpoklady teorie splněny. Například CAPM a z ní pocházející koeficienty beta v některých situacích velmi dobře „fungují”, i když CAPM vychází ze zcela nereálných předpokladů. Nicméně schopnost vysvětlovat skutečné ekonomické jevy je u této teorie omezena pouze na situace, kdy předpoklady platí. Alternativní přístupy se snaží nejdříve (s pomocí psychologie, sociologie, genetiky a mnoha dalších vědních oborů) předpoklady teorií co nejvíce příblížit realitě. Nové teorie se pak budují na těchto empiricky doložených předpokladech. Složitost s tímto postupem samozřejmě narůstá a pro další analýzy je zapotřebí využít výpočetní techniku. Nicméně jak jsem v práci ukázal, vypovídací schopnost takto stavěných teorií (a současně i počítačových modelů) vysoce převyšuje klasické přístupy. Předpoklady je možné totiž vždy upravovat tak, aby počítačový model (teorie) vždy generoval výsledky s co možná nejoptimálnějším 223 224 lat. ab-solus, sám ze sebe, sám o sobě Friedman, M.: Metodologie pozitivní ekonomie, Grada, Praha, 1997 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 113 souladem s empiricky pozorovanými jevy.225 Tento přístup je obecnější a proto i klasické teorie jsou v něm současně zahrnuty. Předpoklady jsou podle mého názoru pro teorie velmi důležité, protože pomocí nich definujeme kontext situace, do které jediné může být teorie aplikována tak, aby neztrácela svoji schopnost jevy vysvětlovat. Teorie nemohou vystupovat jako „context-free” teorie, podobně jako (údajně) teorie logických systémů. A když tomu tak je, dochází k jejich nepřípustné absolutizaci. Ze závěrů teorie chaosu vyplývá nemožnost predikce dostatečně složitých jevů (efekt motýlího křídla). Proto i z tohoto důvodu se domnívám, že sebelepší teorie nikdy nebude schopna jevy přesně předvídat (jako například výnos). Co by ale mohlo být velmi přínosné z počítačových modelů je, že by dokázaly analyzovat riziko, které se zkoumaným systémem (s jevy) souvisí. Například by bylo možné analyzovat chování modelu buď drobnou změnou v předpokladech nebo implementací nějakých zcela náhodných perturbací a násleďně tak vyvozovat závěry o jeho stabilitě. Čím větší změny v chování modelu (tj. čím větší citlivost modelu), tím větší riziko. Ke kontextům a teoriím současného (ekonomického) světa S narůstající globalizací a s tím související téměř „on-line” propojeností světa narůstá i jeho složitost a klasické přístupy k jeho analýze přestávají být funkční. Často slyšíme hovořit o „Nové ekonomice”. Prostředí Hi –Tech je jednou z oblastí nárokující si označení jako „Nová ekonomika” vzhledem k rostoucím výnosům, které převažují v této oblasti. Jak jsem v kapitolách věnovaných tomuto tématu ukázal, platí v tomto prostředí jiná pravidla, než v klasickém marshallovském světě klesajících výnosů. V „Nové ekonomice” zpravidla neexistuje pojem rovnováhy – pojem klíčový pro všechny ekonomické analýzy prováděné v kontextu (neo) klasického paradigmatu. Firmy, kterým se podaří se prosadit, si mohou své pozice držet po dlouhou dobu i přesto, že jiné firmy budou nabízet produkt lepší (tzv. lock-in position). Není tedy pravdou, že v tomto prostředí vždy dochází k optimální alokaci zdrojů. Zda je to pro konečného spotřebitele výhodné nebo není je samozřejmě otázkou, ale již samotný fakt problému optimální alokace zdrojů by měl být alarmující a podroben dalším analýzám. Jednou jsem se dočetl, že aplikace myšlenek liberalismu do praxe, je tím největším experimentem, které lidstvo doposud provedlo. Nejspíš to asi jinak ani nejde. Jak bychom mohli analyzovat dopad např. rozdělení bohatství mezi obyvateli na počátku zavedení liberalismu a např. 40 let potom? Zdá se, že nelze nic moc jiného provést, než experimentovat – zavést liberalismus, jelikož žádný jiný systém se doposud neosvědčil. Nicméně je dnes více než jasné, že liberální společnost současně přináší mnoho problémů, které by se měly řešit. Mark Buchachan226 se v jednom ze svých článků ptá, proč prakticky v každé liberální společnosti existuje téměř funkční vztah mezi bohatstvím a počtem lidí, které bohatství vlastní. Pro svou robustnost se dokonce mluví o „zákoně” rozdělení bohatství, respektive o Paretově zákoně. 225 Například výsledná data počítačového modelu této práce se statisticky analyzovala a okamžitě porovnávala se statistickými vlastnostmi skutečných tržních dat. 226 Buchanan, M.: That´s the way the money goes, New Scientist, August, 19, 2000 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 114 „Why do rich people have all the money? This may sound like the world´s silliest question, but it´s not. In every society, most of the wealth falls into the hands of a minoriry. People often write this off as a fact of life – something we can do nothing about – but economists have always struggled to explain why the wealthy take such a big slice of the pie. If JeanPhilippe Bouchaud and Marc Mézard are right, it´s more than a fact of life: it´s a law of nature. ... Rich people win or lose larger amounts than poor people, so even if all changes are random, wealth will follow Pareto´s law. It need have nothing to do with ability. Chop off the heads of the rich, and a new rich will soon take their place.” Zmínění autoři na základě určitých fyzikálních paralel sestrojili počítačový model, který jim do jisté míry umožnil stanovit, jaké jsou hlavní faktory nerovnoměrného rozdělení bohatství a co k němu zejména přispívá. Závěry jsou velmi zajímavé – spíše podporující liberalitu ekonomických podmínek – a zcela určitě by neměly být při tvorbě hospodářských politik přehlíženy. Některé modely jsou ale mnohem méně optimističtější k úplné liberalizaci společnosti. Skupina autorů kolem Sorina Solomona navrhla jistý model a závěry z modelu plynoucí se chystá publikovat. Pracovní název zatím nepublikovaného článku je ”The Risk of Being Unfair: The Unstable Destiny of Globalization”. Původním motivem pro jejich výzkumy byl údiv poté, co si autoři článku uvědomili, že v mnoha případech byl obrovský rozkvět téměr všech národů po celé zeměkouli následován hlubokou krizí, někdy i vymizením celých národů. „Can history serve in this case as a warning flag?”, ptají se. Předpoklady modelu jsou vysoce reálné a myslím, že by se na nich dost akademiků i praktiků shodlo. Matematická analýza efektů globalizace (na základě počítačové simulace) však s sebou přináší jedno velmi podstatné varování: „We show that globalization indeed leads to: an extreme localization of wealth, the destruction of the diversity of the global market and global instability. On the other hand we show that moderate globalization leads to the impressive rise in the total wealth observed during the last 50 years.” Autoři modelu samozřejmě i numericky propočítali, v jakých mezích by se konkurence měla pohybovat, aby jí doprovázená globalizace přinášela více pozitiv, než negativ. „We show that regional open markets, which are protected from an external influence are the optimal economic configuration. This type of market has a large enough level of competition to lead to the rise in the total wealth, but its division into sub-markets protects each region from the crisis which evolves in the other regions. Moreover, help from the surviving regions allows the ready recovery of the crisis affected ones.” Myslím, že závěry modelu by měly být brány v úvahu všemi, kteří se z Evropy snaží udělat jeden velký trh za každou cenu. Ekonomické zájmy by měly být analyzovány dříve než zájmy politické. Závěry modelu nejsou v žádném případě proti společným trhům. Jde pouze o to, aby vždy existovala jistá míra nezávislosti mezi trhy k tomu, aby případné krize mohly být dobře absorbovány. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 115 Nemýlím-li se, tak k podobným závěrů dospěl už před 50 lety (a bez počítače) i Markowitz – dokonalé korelace mezi trhy nepřispívají k diverzifikaci rizika. O další důvod více, aby model autorů kolem Sorina Solomona nebyl přehlížen. Co mají modely zmiňované v této práci společného? Jsou to modely, které si předem nekladou žádné cíle typu „dosažení všeobecné ekonomické rovnováhy”. Jsou to modely, který se snaží do sebe pojmout skutečně vypozorované jevy. Vzhledem ke složitosti je nutné při těchto analýzách využívat výpočetní techniku. Řešení ekonomických problému je prováděno v rámci počítačového modelu. Americká vláda podporuje projekt ASPEN, který právě pomocí počítačových simulací modeluje ekonomiku USA. Na webových stránkách Sandia National Laboratories se dočítáme: „New Economics Model Simulates U.S. Economy: Researchers at Sandia National Laboratories are developing a microsimulation model of the US economy that has the potential to significantly improve capabilities for analyzing and comparing economic policies.”. Model běží na dnes zatím nejrychlejším počítači na světě - Intel Teraflop computer. „Through its use, researchers anticipate that the entire economy can be modeled in sufficient detail to be realistic. This would give Aspen widespread application in the following areas: • • • Economic and financial market forecasting for the government, banks, brokerage firms, or venture capitalists Impact analysis of tax law or government policy changes. Impact studies of technology shifts for industry, consumers, or market research firms.“ Snad se mi v této práci podařilo dastatečným a srozumitelným způsobem poukázat na omezení, která se k jednotlivým teoriím a jejich praktickým aplikacím vážou. Ekonomové se už před 150 a více lety se domnívali, že objevili dokonalou teorii s dalekosáhlými aplikacemi v hospodářské politice. Myslím, že jsem v rámci této práce nastínil hranice těchto teorií. Dnes se jako nejslibnější metoda pro ekonomické analýzy ukazuje využití počítačů při mikroskopických simulací nebo synonymně při „agent-based modelling”. Zcela určitě i tento přístup má také své hranice. Současně ale jeho aparát zdaleka překonává aparát dosavadních (neo) klasických přístupů. Například výše uvedené analýzy Marka Buchanana či Sorina Solomona by neměly být přehlíženy. Pokud jsou si badatelé vědomi limitů všech modelů, vše je v pořádku. Bohužel zdá se mi, že mnoho ekonomů idealizuje fungovaní skutečné ekonomiky a často mezi své dokonale pracující modely a realitu kladou rovnítko. Od nereflektované idealizace je jenom krůček k ideologii. Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 116 Seznam literatury Allais, M.: Le Comportement de l´Homme Rationnel devant le Risque, Critique des Postulates et Axiomes de l´Ecole Americaine, Econometrica, 1953, No. 21 Armstrong, J. S.: Forecasting with Econometric Methods: Folklore versus Fact, Journal of Business, Volume 51, Issue 4, Oct., 1978 Admadi, A., Pfleiderer, P.: A Theory of Intraday Patterns: Volume and Price Variability, Review of Financial Studies, 1988, 1 Anderson, P., Arrow, K. J., Pines D. (Eds.): The Economy as an Evolving Complex System, Addison-Wesley, Reading, Mass., 1988 Arthur, W. B.: Inductive Reasoning and Bounded Rationality, American Economic Review, 84, 1994 Arthur, W. B.: Complexity in Economic and Financial Markets, Complexity, 1, 1995 Arthur, W. B.: Increasing Returns and the New World of Business, Harvard Business Review, July – August, 1996 Arthur, W. B., Durlauf, S. N., Lane D. A. (Eds.): The Economy as an Evolving Complex System II, Addison-Wesley, Reading, Mass., 1997 Arthur, W. B.: Complexity and the Economy, Science, 284, April, 1999 Bell, D. E.: Risk Premium for Decision Regret, Management Science, Vol. 29, No. 10, 1983 Bernstein, P. L.: Against the Gods – The Remarkable Story of Risk, John Wiley & Sons, Inc., 1998 Black. F., Scholes, M.: The Pricing of Options and Corporate Liabilities, Journal of Political Economy, 1973 Bouchaud, J. P., Potters, M.: Theory of Financial Risk, Cambridge University Press, 2000 Buchanan, M.: That´s the way the money goes, New Scientist, 19 August 2000 Carrol, L.: Alice in Wonderland – Through the Looking - Glass, Wordsworth Edition Limited, 1992 DeBondt, W., Thaler, R.: Does the Stock Market Overreact?, Journal of Finance, 40, 1985 Diba, B. T., Grossman, H. I.: The Theory of Rational Bubbles in Stock Prices, Economic Journal, 98, 1988 Ellsberg, D.: Risk, Ambiguity, and the Savage Axioms, Quaterly Journal of Economics, Vol. LXXV, 1961 Fama, E. F.: The Behavior of Stock-Market Prices, The Journal of Business, Volume 38, Issue 1, Jan. 1965 Fama, E. F.: Random Walks in Stock Market Prices, Financial Analysts Journal, September /October 1965 Fama, E. F.: Efficient Capital Markets: A Review of Theory and Empirical Work, Journal of Finance, Volume 25, Issue 2, 1969 Fama, E. F., French, K.: Permanent and Temporary Components of Stock Prices, Journal of Political Economy, 1988, 96 Farmer, J. D.: Physicists Attempt to Scale the Ivory Towers of Finance, Santa Fe Institute Working Papers, 1999 Fox, C., Tversky, A.: Ambiguity Aversion and Comparative Ignorance, Quaterly Journal of Economics, Vol. CX, Issue 3, 1995 French, S.: Decision Theory – an intoduction to the mathematics of rationality, John Wiley & Sons., 1986 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 117 Friend, I., Blume, M. E.: The Demand for Risky Assets, American Economic Review, 1975, December Friedman, M.: Metodologie pozitivní ekonomie, Grada, Praha, 1997 Edwards, W.: Probability Preference in Gambling, American Journal of Psychology, 1953, No. 67 Gilovich, T., Vallone R., Tversky A.: The Hot Hand in Basketball: On the Misperception of Random Sequences, Cognitive Psychology, 1985, 17 Hacking, I.: The Emergence of Probability: A Philosophical Study Of Early Ideas about Probability, Induction, and Statistical Inference, Cambridge University Press, London, 1975 Hnilica, J.: Volatilita volatility, Acta Oeconomica Pragensia, 2001, roč. 9, č. 7. Hnilica, J.: Devitalizujicí teorie efektivních trhů, in: Drdel, S., Littová, J., II. diskusní fórum studentů doktorského studia, Sborník prací, Praha, VŠE FPH, 2001 Hnilica, J.: Co si trhy pamatují, in: Blažková, M. a autorský kolektiv, III. diskusní fórum studentů doktorského studia, Sborník prací, Praha, VŠE FPH, 2001 Hnilica, J.: Classical Doctrines and Alternatives in Decision-Making Under Risk with Respect to Asset Price Dynamics, CAF Working papers, The University of Aarhus, Denmark, WP109, June, 2002 Hnilica, J.: Rationality and Irrationality Revisited, příspěvěk do sborníku z MVK FPM EU, Bratislava, 2002, bude publikováno Hnilica, J.: Rostoucí výnosy z rozsahu, komplexita a strategie, Acta Oeconomia Pragensia, 2002, bude publikováno Jagadeesh, N., Titman, S.: Returns to Buying Winners and Selling Losers: Implications for Stock Market Efficiency, Journal of Finance, 1993, 48 Kahneman, D.: Aspects of Investor Psychology, Journal of Portfolio Management, Vol. 24., No. 4, 1998 Kahneman, D., Knetsch, J. L.: Experimental Tests of the Endowment Effect and the Coase Theorem, Journal of Political Economy, Vol. 98, No. 6, 1990 Kahneman, D., Tversky.: Prospect Theory: An Analysis of Decision Under Risk, Econometrica, 1979, No. 2, p. 273 Kahneman, D., Tversky, A.: Choices, Values, and Frames, American Psychologist, Vol. 39, No. 4, 1984 Kahneman, D., Riepe, M . W.: Beliefs, preferences, and biases investment advisors should know about, Journal of Portfolio Management, Vol. 24 No. 4, 1998 (as well available at: www.ibbotson.com/research/) Karpoff, J.: The Relationship between Price Changes and Trading Volume: A Survey, Journal of Financial and Quantitative Analysis, 1987, 22 Keynes, J., M.: The General Theory of Employment, Interest and Money, New York, Harcourt, Brace, 1936 Knight, F. H.: Risk, Uncertainty & Profit, New York, Century Press, 1964. (původně vydané 1921) Kohout, P., Hlušek M.: Peníze, výnosy a rizika, Ekopress, Praha, 2002 Komárek, S.: Jazyk vědy a polární myšlení, Kritický sborník 19, Univerzita Karlova, 1999/2000 Komárek, S.: Příroda a kultura - svět jevů a svět interpretací, Vesmír, Praha, 2000 Kratochvíl, Z.: Výchova, zřejmost, vědomí, Praha, Herrmann a synové, 1995 Kroll, Y., Levy, H., Rapoport, A.: Experimental Test of the Mean-Variance Model for Portfolio Selection, Organizational Behavior and Human Decision Processes, 1988, 42 Lane, D., Maxfiled, R.: Foresight, Complexity and Strategy, Long Range Planning, 29(2), 1996 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 118 Laplace, P. S.: Essai Philosophique sur les Probabilites, Dover, New York, 1952 (původně Paříž, 1825) Levy, H.: Absolute and Relative Risk Aversion: An Empirical Study, Journal of Risk and Uncertainty, 1994 Levy, H.: Stochastic Dominance: Investment Decision Making under Uncertainty, Kluwer: Academic Publishers, 1998 Levy, M., Levy, H., Solomon, S.: Microscopic Simulation of Financial Markets, Academic Press, USA, 2000 Levy, M., Persky, N., Solomon, S.: The Complex Dynamics of a Simple Stock Market Model, International Journal of High Speed Computing, 1996, 8 Lillo, F., Mantegna, R. N.: Empirical properties of the variety of a financial portfolio and the single-index model, http://xxx.lanl.gov/PS_cache/cond-mat/pdf/0009/0009401.pdf Lillo, F., Mantegna R. N.: Introducing Variety in Risk Management, http://xxx.lanl.gov/PS_cache/cond-mat/pdf/0107/0107208.pdf Lillo, F., Mantegna R. N.: Variety and Volatility in Financial Markets, Physical Review E 62, 2000, 6126 – 6134 Lo, A. W.: The Three P´s of Total Risk Management, Financial Analysts Journal, January/February 1999 Lucas, R. E.: Asset Prices in an Exchange Economy, Econometrica, 46, 1978 Lintner, J.: The Valuation of Risk Assets and the Selection of Risky Investment in Stock Portfolios and Capital Budgets, Review of Economics and Statistics, 47, 1966 Mantegna, R. N., Stanley, H. E.: An Introduction to Econophysics: Correlations and Complexity in Finance, Cambridge University Press, 2000 Marchak, J.: Actual vs. Consistent Decision Behavior, Behavioral Science, duben, 1964 Markowitz, H. M.: The Utility of Wealth, Journal of Political Economy, 1952, 60 Metropolis, N., Rosenbluth, A. W., Rosenbluth, M. N., Teller, A. M., Teller, E.: Equation of State Calculations by Fast Computing Machines, Journal of Chemical Physics, 2, 1953 Modigiliani, F., Miller, M.: The Cost of Capital, Corporation Finance and the Theory of Investment, American Economic Review, 1958 Modigiliani, F., Miller, M.: Replying to Heins and Sprenkle, American Economic Review, 1969 Mossin, J.: Equilibrium in a Capital Asset Market, Economietrica, 34, 1966 Neubauer, Z.: Smysl a svět, Moraviapress, Praha, 2001 Peters, E., E.: Fractal Market Analysis: Applying Chaos Theory to Investment & Economics, John Wiley & Sons, New York, 1991 Poterba, J. M., Summers, L. H.: Mean Reversion in Stock Returns: Evidence and Implications, Journal of Financial Economics, 1988, 22 Raiffa, H.: Decision Analysis, Addison-Wesley, 1968 Redelmeier, D. A., Shafir, E.: Medical Decision Making in Situations That OrfferMultiple Alternatives, Journal of the American Medical Association, Vol. 273, No. 4, 1995 Ross, S. A.: The Arbitrage Theory of Capital Asset Pricing, Econometrica, 1976 Sharpe, W. F.: Capital Asset Prices: A Theory of Market Equilibrium under Conditions of Risk, Journal of Finance, 19, 1964 Shnerb, N., Louzon, Y., Bettelheim, E., Solomon, S.: The Importance of Being Discrete, submitted to Proceedings of the National Academy of Sciences, and http://xxx.lanl.gov/ps/adap-org/9912005 Shiller, R. J.: Do Stock Returns Move Too Much to Be Justified by Subsequent Changes in Dividends?, American Economic Review, 1981 Rozhodování, riziko a cenová dynamika aktiv 119 Shiller, R. J.: Human Behavior and the Efficiency of the Financial System, prezentováno na konferenci „Recent Developments in Macroeconomics” při Federal Reserve Bank of New York, 27. -28. 2. 1997. (Ke stáhnutí přímo z internetových stránek autora.) Simon, H.: Rationality in Psychology and Economics, Journal of Business, Volume 59, Issue 4, Part 2, Oct., 1986 Skořepa, M.: Psychologie proniká do ekonomie, Vesmír 81, číslo 4, 5, 2002 Smith, V. L.: Rational Choice: The Contrast between Economics and Psychology, Journal of Political Economy, Volume 99, Issue 4, Aug., 1991 Stauffer, D.: Can Percolation Theory Be Applied to the Stock Market?, http://xxx.lanl.gov/cond-mat/9810162 Stigler, G.: The Theory of Price, Macmillen, New York, 1966 Svoboda, K.: Zlomky předsokratovských myslitelů, Akademie věd, 1962 Swalm, R. O.: Utility Theory – Insights into Risk Taking, Harward Business Review, 1966 Thaler, R. H.: Advances in Behavioral Science, New York, Russel Sage Foundation, 1993 Thaler, R. H.: Quasi Rational Economics, New York, Russel Sage Foundation, 1994 Thaler, R. H.: From Homo Economicus to Homo Sapiens, Journal of Economic Perspectives, Volume 14, No. 1, winter 2000 Thaler, R. H., Johnson, E.: Gambling with the House Money and Trying to Break Even: The Effects of Prior Outcomes on Risky Choice, Management Science, 36, 1990 Tversky, A., Hoehler, D. J.: Support Theory: A Nonextensional Representation of Subjective Probability, Psychological Review, Vol. 101, No. 4, 1994 Tversky, A., Kahneman, D.: Rational Choice and the Framing Decisions, Journal Of Business, 1986, Volume 59, Issue, 4 Tversky, A., Kahneman, D.: Advances in Prospect Theory: Cumulative Representation of Uncertainty, Journal of Risk and Uncertainty, 5, 1992 Vallone R., Tversky A.: The Hot Hand in Basketball: On the Misperception of Random Sequences, Cognitive Psychology, 1985, 17 von Neumann, J., Morgenstern, O.: Theory of Games and Economic Behavior, Princeton University Press, 1944 Williams, A. C.: Attitudes toward Speculative Risks as an Indicator of Attitudes toward Pure Risks, Journal of Risk and Insurance, 1966, 33
Podobné dokumenty
Pozvánku - Fakulta právnická
Otázky, týkající se všech těchto témat, zaznívají na všech mezinárodních fórech a jde tak
o oblasti, které jsou kriticky diskutovány na těch nejvýznamnějších akcích v mezinárodním
prostředí.
Přivít...
FYKOS, XXVIII. ročník, 3. číslo
Případně můžeme využít jednodušší výpočet přes takzvaný molární objem, který udává objem
jednoho molu částic ideálního plynu za standardních podmínek, s kterými stejně počítáme.
Nyní je potřeba doh...
glosář - K-centrum Noe
společností, knih a časopisů. V ČR vychází od r.2001 odborný časopis
ADIKTOLOGIE.
ADVERZNÍ REAKCE
Škodlivý, neúmyslný nebo nechtěný následek vzetí drogy. Všechny typy drog mohou
produkovat adverzní...
University of Economics, Prague Collection of Papers 2012
Problematika osvobození od DPH v oblasti finančních a pojišťovacích služeb již byla řešena i z
pohledu teorie autory jako např. Grubert et al. (1999), Jack (2000), Auerbach a Gordon (2002),
Harms e...
Článek Úpadek a pád amerického konzervatismu
systematicky snažili Republikánskou stranu ideologicky ovládnout. Nyní toho dosáhli ve
všech třech sférách federální vlády. A když se dnes ohlédneme zpět, co Americe
konzervativci vlastně odkázali?...
í - Česká zemědělská univerzita v Praze
finančního výkaznictví IFRS. V České republice musí účetní jednotky, které obchodují svoje
cenné papíry na burzách členských států Evropské unie, použít pro účtování a sestavení
účetní závěrky plno...