Povídky ze SASPI - Literární jednohubky

Transkript

Povídky ze SASPI (PRŮŘEZ AUTORSKOU TVORBOU)
Pavel Šimík (+ kolektiv autorů)
Povídky ze SASPI
(PRŮŘEZ AUTORSKOU TVORBOU)
Pavel Šimík
(+kolektiv autorů)
-1-
Povídky ze SASPI
(PRŮŘEZ AUTORSKOU TVORBOU)
Pavel Šimík (+kolektiv autorů)
texty povídek, grafická úprava a zpracování textu: © 2007 – 2009 Pavel Šimík (Šíma)
texty spoluautorských děl (včetně námětu i děje): © 2007 – 2009 Irena Novotná (Maura)
© 2007 – 2009 Lukáš Navrátil (Povídkář)
© 2007 – 2009 Zdeněk Pelant (Pelion)
Tato kniha je v elektronické podobě. Může být šířena zdarma, avšak autoři zakazují jakékoliv zasahování do textu,
včetně formátování, nebo vyjímání částí textu, pokud nejde o doslovnou citaci. Případné chyby v textu (překlepy a
nedoklepy) jsou vyhrazeny...
-2-
Předmluva
Texty v této knize uvedené jsou nejen výsledkem mého literárního snažení po dobu
hostování na literárním serveru SASPI (www.saspi.cz), kde jsem potkal hodně lidí, kteří spolu se
mnou sdíleli onu potřebu vyjádření svých myšlenek v nějaké hmatatelné podobě, tedy
prostřednictvím psaných textů (ať už šlo o povídky, úvahy, či jiné prozaické útvary a také poezii).
Určitě je lepší svá dílka někde publikovat, než aby jen tak neležela ladem kdesi na dně zaprášeného
šuplíku.
Nikdy jsem si nemyslel, že bych byl schopen psát také kratší díla, tedy povídky, protože do
této doby jsem plodil pouze novely (ne-li romány) a na povídkovou tvorbu jsem nezamýšlel. Díky
tomu se nemožné stalo skutkem a já jsem s pomocí múz (a také některých spoluautorů, na které zde
nesmím zapomenout) stvořil nepřeberné množství (více, či méně, povedených) povídek, úvah a
dokonce i básní. Nikdy bych si nemyslel, jak zábavné může být psaní pro širokou čtenářskou obec.
Jednou z mnoha věcí, které mi pomohly při mé povídkové tvorbě byla ona zpětná vazba a
ohlasy čtenářů na má dílka, kdy mi čtenáři a autoři svými komentáři naznačili, co je v mém způsobu
psaní špatné (kde bych se měl zlepšit) a v čem vynikám (lépe řečeno: co mi už jde). Přestože jde v
případě SASPI o společenství amatérských spisovatelů, byly pro mne tyto reakce přínosem. Pro
každého autora, který se chce ve své práci (spisovatele) stále zlepšovat a růst je jeho čtenářská obec
neocenitelnou složkou v jeho umělecké dráze. Protože jen dobře a konstruktivně míněná kritika má
tendenci ukázat autorovi tu správnou cestu, aby byly jeho texty čtivé a čtenáři se k němu rádi
vraceli...
Snad v těchto povídkách, úvahách a básních naleznete také ono kouzlo a vůni dobrodružství
a dálek v tomto nekonečném prostoru lidské fantazie, kde je dost místa pro každého umělce, který
se jen trochu snaží přinést něco nového pro své čtenáře, aby je snad i na malý okamžik unesl z
onoho každodenního stereotypu. Nebudu vás tedy rušit a nechám vás, ať si vyberete to, co vám
zrovna vyhovuje, či jen tak padne do oka. Psaní (i čtení) zdar!
Autor
-3-
Část první: Díla spoluautorská
„Zde předkládám několik textů, na kterých se podíleli také další autoři ze SASPI (buďto
částmi textu, námětem, nebo dobrými radami - jako pomyslní režiséři, či dramaturgové). Jsem rád,
že došlo ke spáchání těchto dílek, jejichž tvorba mi přinesla nové zkušenosti z práce v týmu, protože
do této chvíle jsem psal své texty pouze sám za sebe...“
-4-
Nanebevzetí Platóna
(Maura/šíma)
Tento příběh vznikl ve spolupráci s Maurou, která mi poskytla (nejen) důležité rozhovory mezi
Mistrem a redaktorem blíže nejmenovaného Rádia! Ono, cestování časem není žádná hračka,
nebo legrace? :-) Nevím jak Mistr Platón, ale já v tom děsně plavu! V čem? No přece v čase...
*****
Jak se zdá, je lidský život přes veškerou vědeckotechnickou revoluci stále zastřen oním
tajemným závojem, který všechna zjištěná fakta zamlžuje a zase otevírá před pohledem nejen
normálních lidí, ale také vědců a dalších pracovníků.
Ti, ano, ti především se podílejí na tom velkém humbuku ve vývoji lidstva!
Nač to školení? Vysvětlím! Vesmír je, jak je známo, trojrozměrný, pokud si jej představíme
jako obyčejnou krychli, má tři strany, které se táhnou do nekonečná. Výšku, šířku a délku. Jak je
velký? To raději nechme na Pánubohu. Existuje zde však ještě jeden prostor a tím je čas!
Čas? Ano, jak se zdá, je čas oním čtvrtým rozměrem ve Vesmíru. Pokud nebudeme řešit
otázky typu: „Je Vesmír opravdu vícerozměrový, či snad vícedimenzionální?“
Na tyto otázky Vám bohužel, milí čtenář, odpovědět nemohu.
Vraťme se však k problematice času. Jak víte, jde jej rozdělit do tří částí: to co bylo
(minulost), to co je (současnost) a to co bude (budoucnost). Když se podíváme na čas minulý, je to
jasné, co bylo, bylo a nejde na tom nic změnit! Současností je právě ono teď, čili čas přítomný.
Neustále v něm žijeme a neustále přesouváme své prožitky do času minulého. Co se týče
budoucnosti, je zde poněkud malý problém! Je totiž nejistá!
Proč je tu řeč o čase, to brzy pochopíte. Řeč totiž bude o jistém panu Platónovi! Ano, přesně
o něm. Žil někdy v době před naším letopočtem (před Kristem) a jeho život a dílo je nezměrné.
Říká Vám toto jméno něco? Cožpak neznáte neúnavného politika, cestovatele a filosofa? Jeho učení
se přece přednáší na universitách!
Nebohý muž však netušil jednu věc a totiž, že čas je velice zrádnou konstantou. Není stálý a
jeho vnímání se nám může lišit díky našim vlastním prožitkům. Někdy se táhne a někdy letí. Ale o
to tu, konec konců, nejde! V době jeho pobývání na Sicílii (v Syrakusách na dvoře Dionýsa a
Dióna) se mu stala jedna nemilá věc. Byl totiž přenesen v čase! Stalo se mu to uprostřed oběda,
když se právě natahoval po chutném melounu.
Jak je to možné? Jednoduše! Asi v třicátém pátém století po Kristu, v době nevím které
vědeckotechnické revoluce přišel člověk na jednu věc, že může cestovat časem. Jen tak, bez ničeho!
Je to k nevíře, ale stalo se. Žádná lidská činnost však není nikdy bez následku. Jednou se stala
strašná chyba! Její následky jsou viditelné dodnes! Jaké? Například lidé vynalezli atomovou bombu
již v první polovině dvacátého století za doby trvání takzvané Druhé světové války! Shodili dvě
-5-
pumy na Hirošimu a Nagasaki! Říkáte si, že jde o banalitu? Vždyť každý den umírá na světě mnoho
(tisíce) lidí? Ano, samozřejmě, ale...
Náš hrdina, bájný Platón, byl přenesen jistou časoprostorovou anomálií, o které se Vám tady
nechci zmiňovat, (stejně byste to nepochopili), do doby právě onoho dvacátého prvního století!
A co čert nechtěl, pardon, co Bůh nechtěl, zrovna do míst, které se nazývaly Česká republika
– Praha (hlavní město).
Myslíte si: No a co? Ale to je chyba, jak k tomu nebohý Platón přijde? Víte kolik je to
století? Jaký šok musel prožít? Z doby galér, řeckých měst a egyptských pyramid se dostal do doby
atomového věku, kdy lidé létají vzduchem, ne-li do Vesmíru.
Jednoho by z toho trefil šlak.
Takže co se stalo? Náš muž byl unesen jakousi bouří a přenesen na Karlův most nad
Vltavou. Lidé v Praze jsou na ledacos zvyklí a tak si mnozí návštěvníci (včetně turistů) mysleli, že
zde nějaký blázen zase točí historický film.
Ale co ten kostým? Co ten účes a ta podoba? Nebohý mistr filosofie si prohlížel sochy na
mostě, nevěřícně hleděl na domy a jeho zrak spočinul na panorama Hradčan. Kde to jsem, ó velký
Die? To si řekl v duchu.
Co se mi to stalo? Zemřel jsem snad a nyní se nacházím v Tartaru? To by tomu tak
odpovídalo. Tak si asi nějak představuji. Ten zápach, ten spěch a ty lidi v podivných oblecích.
Mistr byl zmaten. Rozhlížel se, kam by zmizel, ale lidé ho obklopovali a dotýkali se jeho
tógy.
Nerozuměl řeči těch lidí okolo, ale poslouchal a v duchu si opakoval slova, která se mu
zdály důležitá.
Kde je Sicílie? Kde jsou Syrakusy? Kde je má doba?
Až lidem začalo docházet, že o žádný film patrně nejde. Nikde neviděli štáb, kamery,
zvukaře ani osvětlení.
Něco zde nebylo v pořádku. Co zde dělal onen muž v tóze? Uprchl snad z Bohnic? Ptali se
sami sebe. Nebo jde o nějakou recesi?
Muž se zdál být zdráv, jen trochu vyplašený a tak jen pokrčili rameny.
Několik Japonců se na něj zubilo a žvatlalo tou svou hatmatilkou.
Co si o nich nebohý Platón myslel?
To ví jen Bůh. Konečně, má v tom prsty.
-6-
Že nelze porovnat Platónovu přítomnost ve dvacátém prvním století s atomovou bombou?
Nelze, ale mistr byl sám nabitou zbraní a nikdo na to nebyl připraven.
A tak bloudil městem a divil se podivnému šatu lidí. Neznámým vozům, které jezdily bez
koní. Lodím na Vltavě, které pluly, ač neměly vesla. Byl zmaten divokým rejem v ulicích Prahy.
Nic zde nepoznával a nic mu nebylo povědomé. Jen to, že ho zastavovaly dívky v podivném,
nestydatém šatě a dělaly na něho posunky, jako za jeho dob. Tak přeci něco zůstalo z mé doby,
myslí si filozof a prchá od nich co nejdál. Pro jistotu.
Možná, že si místy přál, aby se mohl vrátit zpět do své doby.
Vysvětlete Platónovi, co je to žárovka! Co je elektřina, bezdrátový přenos a štěpení jádra!
Nic z toho by nepochopil.
A vy už něco z tohoto příběhu chápete? Ne? Tak to jsme na tom stejně.
Co naplat.
Zachránil ho jeden redaktor z radia, které bylo na pokraji krachu. Ráno mu řekl šéf – buď
přineseš do večera nějakou bombu nebo ráno už nechoď, já to tu balím.
Kdyby ho redaktor nevzal pod paži a důvěrně s ním nezačal hovořit, určitě by jej sebrala
hlídka Policie, která náhle zbystřila pozornost, když uviděla muže v tóze. To by byla katastrofa,
protože Platon neměl občanku ani pas a neuměl česky a neuměl hlavně vysvětlit, kde se tu vzal, čím
přijel a kdy zase odjede. Jistě by vzbudil zájem cizinecké policie a všech těch orgánů, kteří by se ho
dotazovali, zda chce zvolit azyl a podstrkovali mu lejstra, kterých se bál i dotknout.
V tom případě by musel být podroben lékařské prohlídce, která by skončila deportací do
ústavu pro duševně nemocné.
Nikdo by mu neuvěřil, že není z „naší“ doby. Zůstal by určitě uvězněn v jednom z pokojů
psychiatrie, dokud by se neprohlásil za něco jiného, než-li ve skutečnosti byl, nebo by nezemřel
potupnou smrtí, stovky, ba tisíce let od své doby.
Nezešíleli byste z toho? Já určitě ano. Promiňte, ale musel jsem se Mistra zastat.
Nuže zmíněný redaktor se Platóna ujal, napojil ho, dal mu najíst a zavedl jej do oné
místnosti, kde blažení vypouštějí to, co jejich tělo nestráví. Mistr se již ničemu nedivil, když už ne
naoko, pak v duchu jistě ne. Začínal svou přítomnost brát jako pouhé dobrodružné povyražení do
doby budoucí, jinak by se musel opravdu pomátnout na rozumu. Ale jeho stavovská čest mu to
konečně nedovolovala! Platón přespal v jednom kamrlíku v budově rádia a slíbil onomu redaktoru
rozhovor (živé interview) do éteru.
Nu? Neříkal jsem, že bude Platón hotovou bombou? Tedy, pokud tomu posluchači skutečně
uvěří a náš návštěvník z času minulých neskončí opravdu v léčebně pro dlouhodobě choré! Těšíte
se na rozhovor? Já také! Určitě bude mít něco do sebe! Ale nyní je ještě noc a náš hrdina bez bázně
a hany ještě spí a zlehounka oddechuje. O čem se mu zdá? Nejspíš o jeho době a o tom, jak kdysi
žil. Nechme jej spát a počkejme si na nové jitro, až se slunce vyhoupne nad obzor stověžaté matičky
-7-
Prahy a ona pomyslná puma vybuchne!
Ale nyní nechme mluvit redaktora. Ten svůj jedinečný zážitek určitě vypoví sám. A už ho
slyším...
„Sedím a čekám, až se otevřou vysoké dveře a vejde on. Slíbil mi, že mi poskytne malé
interview, než se setmí. Jsem rozrušen, ale moje setkávání s filozofy a básníky není vzácné, však
uvidíte, u každého rozhovoru jsem si dělal pečlivé poznámky.
Á ........ už vchází. Překladatelka s ním. Myslel jsem si, že si ta bába dělá legraci, ale
skutečně se mi prokázala, že umí starořečtinu diplomem z Karlovy university. Měl jsem štěstí!
Redaktor: Dobrý večer.
Platón: Zdráv buď. Skoro jsem se zamotal na chodbách a jeden dobrý chlapík si myslel, že
jsem od divadla (jemný smích).
Redaktor: Jak se vám daří? Co říkáte na ten náš svět?
Platón: Je to stejné, jako za mne. Konečně, jinak by nevznikla filosofie, kdyby na světě bylo
všechno, jak má být, ne?
Redaktor: To samé se říká o bibli.
Platón: O bibli? To neznám. Kdo ji napsal?
Redaktorka: Bůh.
Platón: Který? Upřesněte to.
Redaktor: Ten, který si říká: " Jsem který jsem".
Platón: Tak toho neznám. Má nějaké dlouhé jméno.
Redaktor: Četla jsem o vás, ve vašem životopise, že jste se znal se Sokratem.
Platón: To je pravda. Osm let jsem byl v jeho blízkosti. Byl jsem jím přímo nadšen. Dnes,
když se tak dívám zpátky, byl největší z velikých, nikdo ho překonal, i když se něm říkalo všelicos
a někteří ho i pomlouvali. Bylo to prostý muž, ale jeho myšlenky byly vznešené. To víte, hřešil na
svobodu a taky na ni doplatil Znelíbil se a tak ho odstranili. Chudák. Ale já jsem ztratil svého
učitele a to byla vážná věc. Kde hledat jemu podobného?
Redaktor: Chápu vás. V naší době máme mnoho učitelů, že nevíme co s nimi. Nikdo si ani
nevšimne, když nějaký chybí.
Platón (s údivem): To oni jsou také popravováni?
Redaktor: Ne, to ne. Ale odcházejí ze škol za jinou prací, aby se mohli lépe uživit.
-8-
Platón: To je jak za našich časů. Kdepak, to bylo vždycky těžké a nevděčné povolání.
Redaktor: Prý jste byl v Egyptě a snad i v Indii.
Platón: Ano, to byly docela nešťastné výpravy. To víte, všude hrozilo, že vás chytí a uvalí na
vás otroctví., Já byl šlechtic a svobodný muž. To, co jsem v těchto zemích viděl, to nemělo skoro
žádný význam, protože většinu času jsem řešil zdravotní problémy ze špatného ubytování a vody, ze
špíny a nepořádku.
Redaktor: Ale přesto jste byl do otroctví vzat, jak praví vaši životopisci.
Platón: Já jsem ještě žádný svůj životopis nečetl. Vlastně, ani nemůžu, protože nerozumím
vašim jazykům. Ti toho tam asi nakecali, což?
Redaktor: Jak to bylo tedy při té cestě na Sicílii?
Platón: Žil jsem na dvoře tyrana Dionýsa a Dióna. Slušní a učenliví lidé. To bylo v
Syrakusách. Tam jsem se po těch cestách docela vzpamatoval. Dión mi svěřil do výchovy Dionýsa a
já měl z něho vychovat vládce s neomezenou mocí.
Redaktor: Založil jste slavnou akademii v Athénách.
Platón: Ano, byla to škola v zahradě. Chtěl jsem, aby se v ní učilo i po mé smrti. Tolik jsem
se namáhal. A myslíte si, že jsem učil za plat ? Omyl, já to dělal zadarmo.
Redaktor: Co je to Éros?
Platón: Já vám něco namaluji. Podívejte se:
Kdo se chce povznést k poznávání idejí? Ten, kdo má filozofický pud. A tomu pudu já říkám
- "Éros". Je to vlastně touha smrtelníka se povznést k nesmrtelnosti.
Redaktor: A nyní se dostáváme na závěr k pojmu, nebo idei platonické lásky. My si ji
vysvětlujeme ve smyslu neopětované či "duchovní" lásky mezi mužem a ženou, z níž je vyloučen
sexuální styk. Je to tak správně?
Platón: Ale to jste se zmýlili. To jste si spletli. Napsal jsem: "Špatný je nízký, přízemní
milovník, který více než duši miluje pouhé tělo." Chápete to ?
Redaktor: Není to tak těžké pochopit.
Platón: Jsem už velmi unaven. Pro dnešek se rozloučíme.
Redaktor: Ano. Příště se na vás pořádně nachystám.
Platón: Buďte hodně zdráv.
-9-
Lidi, co to slyšeli, byli u vytržení. Ale co já vím, redaktor rychle Platona uklidil a pak šel za
šéfem pro pochvalu. Ten byl rudý vzteky, sotva popadal dech.
„Co to bylo za kravinu?“ řval na něho.
„Ten rozhovor?“
„Jo, ten blábol,“ řval šéfredaktor a chytal se za srdce.
„On tu skutečně byl, šéfe,“ bránil se redaktor a couval ke dveřím. „Já vám ho přivedu.“
„Nikoho sem nevoď. Dostal jsem naléhavý dotaz až …“ ukázal prstem nahoru a zbledl.
„Buďme rádi, že nás oba nezavřou do blázince. Tohle nějak vysvětlíme.“
Najednou se budova otřásla a oba se chytli nejbližšího nábytku. Uslyšeli jen smích a
pozdrav ve staročeštině. Šéfredaktor se popadl za srdce a málem omdlel. Redaktor k němu přiskočil
a chtěl mu poskytnout první pomoc. Byl hrubě odstrčen.
„Sbal si fidlátka, já také balím. Ráno rozhlas předám a uvidíme, jestli nás někdo zaměstná.
Asi si budeme muset změnit totožnost, ty blbče!“ řekl sípavě.
Vím jen to, že ti dva pracují v pouliční směnárně za malým okénkem, aby na ně nebylo
příliš vidět. Moc se spolu nebaví. Jen tak ty nejnutnější pracovní věci a podobně.
Proč? V elektřinu přece také věříme? Proč bychom neměli věřit tomu, že k nám promlouval
veliký Platón? Vy jste jej slyšeli, ale oba muži, kteří nyní pracují v onom malém kamrlíku, jež se
nazývá směnárna, jej dokonce i viděli! A náš milý redaktor? Mohl se jej dokonce dotknout (prstem)
a to se nepoštěstí hned tak někomu! Věříte mi? Ne?
To je tak, když nikdo ničemu nechce uvěřit.
- 10 -
CHOBOTNIČKA
(Povídkář/šíma)
Toto dílko vzniklo jako počin dvou autorů (šímy a nejmenovaného básníka). Je psáno stylem:
"každý jeden řádek" a patrně neoplývá přílišnou kvalitou! Přímé řeči jsem tam vložil sám, se
*souhlasem* svého spoluautora, který mi ke všemu dal volnou ruku! No, vlastně o tom ani neví
(nechce se k tomuto dílu hlásit)!
*****
V naší malé nemocnici,
potkal jsem tam chobotnici.
"Copak se děje maminko?
Budete mít miminko?"
Byla malá, studená,
sahala mi sotva po kolena!
"Já vám nevím, panáčku,
dítě bude asi na sračku!"
Říkala, že bude rodit,
a já se z toho začal potit.
"Snad to nebude tak zlé,
vaše dítě bude určitě zdravé!"
Nosítka nám ztěžkla v ruce,
pronesla se chobotnice.
"Ale copak vás nemá, mladý muži,
jsem chobotnička, v tom to vězí!"
Vezli jsme ji na sál rychle,
chobotnice se tvářila zpychle.
"Ale to přece není žádná věda,
dítě se narodí, jaképak běda!"
Vlítli jsme tam hezky svižně.
doktor již se tvářil vážně.
"Tak už jste tady, mladá paní?
Čekáme jen na vás, jaképak stání?"
- 11 -
Položili jsme ji pěkně, něžně,
chapadla jí držím pevně!
"Tatínek je tu také? To je div!
Bude to macek, všem na obdiv!"
Chobotničák táta hledí,
jak jeho milá tiše rodí.
"Nebojte se milá matinko,
za chvíli budete mít miminko!"
Za hodinu tichý pláč,
z dítěte je zavináč.
"Copak je to za caparta?
Který chodbou náhle chvátá?"
Všechno nakonec dobře dopadlo,
a rodička neztratila jediné chapadlo.
"Tak se mějte, milá, rodičko,
ale zpotil jsem se maličko!"
Věnováno chobotničce z lásky,
ať vám žádné porody nedělají vrásky!
- 12 -
MIKULÁŠSKÉ PŘEKVAPENÍ
(Maura/šíma)
Upozornění: Následující dílko není vhodné pro děti mladší 15 let, prosíme rodiče, aby své
ratolesti uložili do postele, děkujeme!
Pokus o hru...
Hrají: On a Ona (manželé), Mikuláš, Anděl, Čert
Výprava a stavby: šíma
Námět: Maura
Produkce: šíma
Scénář a režie: šíma
*****
Je večer 5. prosince a Ona i On si chystají večeři. On se na ni úkosem dívá a je mu divné,
že se pořád usmívá.
On (medově): Miláčku, ty jsi dnes taková veselá...
Ona (s úsměvem): A proč bych nebyla, vždyť dnes přijde Mikuláš.
On (trochu nakvašeně): Prosím tě, nejsme na to už trochu staří?
Ona (rezolutně): Já tedy ne!
On utírá nádobí a skládá ho do šuplíku. Dívá se však občas, jak se jeho žena vesele točí
kolem stolu a připravuje chlebíčky a jednohubky.
On: Nepřeháníš to trošku?
Ona (olizuje si prst s pomazánkou): Ani ne. Tedy co myslíš?
On (netrpělivě): No, s tím chystáním... Copak to všechno sním?
Ona: Ale uvidíš, že to i strávíš, a rád.
On (tiše dumá): Pro koho to všechno je? To chceš nakrmit také čerta i anděla?
- 13 -
Ona (culící se): Kdo si počká, ten se dočká! Zlobil jsi?
On (zamračeně): Pořád tě nějak nechápu! Od kdy k nám chodí Mikuláš? Tobě přeskočilo...
Ona (spokojeně): Tak a je to, ještě něco k pití... To byla otázka, nebo konstatování?
On (překvapeně): Co jako?
Opírá se o jednu ze židlí u stolu a dívá se nevěřícně na svou drahou polovičku. Venku
řinčí čerti řetězy a kdoví čím...
Ona (s rukama v umyvadle): Ty vážně nevěříš na Mikuláše? Nikdy jsi na něj nevěřil?
On (nejistě): Na Mikuláše? Vždyť je naprosto vymyšlený...
Ona (sebejistě): Neřekla bych... Uvidíme!
On (sedá si na židli naproti dveřím do kuchyně): Tak dobře, nechám se podat, o co tady jde?
Ona: Neřeknu! Je to tajemství!
On (nasupeně): Tajemství? Jsi jako slepičí prdelka, pro tebe není nic tajemstvím... Co máš s tím
Mikulášem? Ty s ním chodíš?
Ona: Jo a také s čertem a andělem dohromady...
On (nechápavě): Cože? Ty se mi tu přiznáváš, že chrápeš s jiným?
Ona: Ne s jiným, s Mikulášem...
On: Mikuláš přece neexistuje! Kdo je to!
Ona: Copak jej neznáš? Má bílé vousy, chodí v bílém a na hlavě má takovou srandovní čepici a v
ruce hůl! Jo, také má na zádech takovou tu věc s dárky...
On (zamyšleně): Krosnu?
Ona (s utěrkou v rukou): Jo!
On: Ale pořád nechápu, co s ním máš...
Ona: S kým?
On (nazlobeně): No s tím Mikulášem!
Zvuk zvonku u dveří. Bouchání, klepání a řinčení za dveřmi. Halasení čerta i Mikuláše
na chodbě.
- 14 -
Ona: To nepůjdeš ani otevřít?
On: Komu?
Ona: Mikuláši, přeci!
On (rezolutně): Ne, jdi si tam sama, já nikam nejdu!“
Ona: Jak myslíš, zůstaneš tady? Znáš nějakou básničku?
On: Na co?
Ona: Abys dostal dárek...
On (pohrdavě): S jedním dárečkem už žiju hezky dlouho! Nejspíš jsem si hřál na prsou hada!
Ona: Jdu otevřít, tak si něco připrav!
On (překvapeně): Ty ho chceš pustit dovnitř?
Ona (stojí ve dveřích): A proč ne? Ty bys v mikulášský čas nepustil Mikuláše s čerty a anděly do
domu?
On: Tak ho sem přiveď, budu čekat na ten zázrak!
Ona (sladce): Hlupáčku...
On (nasupeně): Žádnou básničku, ani písničku, neumím... Vytluč si to z hlavy!
Ona: Pozdě drahý... Tři, dva, jedna, teď!
Čert s andělem vpadnou do bytu. Mikuláš jde pomalu za nimi a mračí se na celé kolo.
Čert chrastí řetězy a dělá kravál, anděl se jen tiše dívá a na něco čeká.
Čert: Tak copak, človíčku, byl jsi hodný po celý rok?
On (nazlobeně): Co je ti do toho?
Čert: Podívejme na člobrdu! Zlobí i na Mikuláše, asi si tě odneseme sebou do peklíčka!
On (stále na židli otočený k příchozím): Tak si to zkuste! Nic vám neřeknu, ani nezazpívám!
Anděl: Takový hezký kluk a tak ošklivý... Ty, ty, ty!
On: Cože?
Anděl: Jestli nebudeš hodný, dostaneš na zadek a čert si tě pak odnese sebou! Nechceš raději něco
- 15 -
říci Mikulášovi?
On: Nejsem malé dítě!
Ona: Nechcete se posadit? Určitě vám po tom pobíhání po sídlišti pořádně vyhládlo! A uctít
návštěvu přeci není žádný hřích!
On (nasupeně): Pro mě za mě, ať si jdou! Na Mikuláše nevěřím...
Čert: Máš poslední možnost, panáčku, jinak propadneš Peklu!
Anděl: Rozmysli si to, ty nemáš strach, chlapečku?
On: Nechte toho, nebo vás vyhodím z bytu!
Ona (pobaveně): No tak, copak neznáš ani jednu říkanku, nebo básničku? Malé děti toho ví víc,
než-li ty! Tak jim něco řekni a dají ti pokoj!
On (již ve stoje vedle stolu): Už toho mám dost...
Mikuláš: Copak tě, človíčku, nic netěší? Čertu sice trochu haraší v hlavě, ale takové už Peklo je a
můj milý andělíček je nevinnost sama! Tak nám řekni nějakou tu básničku, nebo zazpívej, ať
můžeme jít zase o kus dál! Ostatní děti čekají...
On (rezolutně): Já nejsem žádné dítě!
Mikuláš (bodře): Všichni jsme jako malé děti a často máme radost s maličkostí! Potěš nás a my tě
také potěšíme! Pozor, abys nelitoval, človíčku!
Ona (stále opřená o futra kuchyňských dveří): Být tebou, tak je poslechnu!
On: A co by mi mohl dát falešný Mikuláš s ještě falešnějším čertem a andělem?
Mikuláš (pobaveně): Nic není takové, jak se na první pohled zdá!
Anděl (vystrkuje nahé stehno ze své kutny): Človíčku, dej se na pokání...
Čert (s vrtícím se ocasem): Máš úplně poslední možnost, jinak propadneš životem a to doslova!
Mikuláš: No tak děti, nezlobte!
Ona (zavrtí hlavou): No tohle, takový starý kocour a nic si nepamatuje! Styď se!
On: Proč bych se měl stydět? Co je to za maškarádu? Vždyť všichni vypadají, jako převlečené
ženské od tebe z práce!
Mikuláš: No, no, no! Jen abys nelitoval!
- 16 -
On: Čeho?
Čert: Když budeš hodný...
Anděl: Tak něco uvidíš, brouku!
Mikuláš: No tak, buďte hodní! Tak co, řekneš nám něco hezkého, kluku?
On: Co to má znamenat?
Ona (s úsměvem): Není dneska Mikuláše? Je, tak nekoukej a dělej!
On (zmateně): Co mám dělat?
Ona: Pojď s námi do obýváku, brouku!
On: Tobě přeskočilo...
Všichni se vydají do vedlejší místnosti. Televize je vypnutá. Za okny se ozývá stále totéž
Mikulášské harašení. Anděl i čert pomalu odhazují své převleky. Mikuláš se tiše culí a pozoruje,
co se bude dít dál...
Čert: Řekni něco!
Anděl: Něco hezkého...
On: Co jako?
Čert: Třeba říkanku!
Anděl: Nenech se prosit, nebo odejdeme!
On nevěří svým očím. Anděl i čert před ním stojí v uzoučkých bikinách a usmívají se na něj.
Mikuláš se stále nehýbe. On se otočí ke své ženě a s otevřenými ústy na ni zírá.
Ona: Nechtěj, abych si myslela, že jsi vážně takový ňouma! Kdy se ti naskytne taková příležitost,
mít vedle sebe takové krásné ženy a takřka nahaté?
On (nechá se posadit na gauč, z každé strany má jednu dívku): Co mám dělat?
Mikuláš: Tak nám něco pověz!
On: Já si na nic nevzpomínám!
Mikuláš (zvolna k němu přistupuje): Jestli mi něco řekneš hezkého, ukážu ti, co pod tou kutnou
mám a nejen pod ní...
On (velmi nejistě s pohledem na své manželce): A ty to necháš jen tak?
- 17 -
Ona (křenící se): Je přeci Mikuláš, ještě jsi to nepochopil? Tak řekni jim něco?
Mikuláš: Prosíííím!
On: Pec nám spadla... Pec nám spadla, kdopak nám ji postaví...
Mikuláš: Ještě!
Čert s andělem (svlečení) se k němu tisknou a třou o něj svá bujná poprsí. On, naprosto zmožený,
jen sedí mezi nimi, jako hromádka neštěstí. Mikuláš zvolna odhazuje své přestrojení...
On: Starý pecař není doma a mladý to neumí...
Ona (s úsměvem na tváři): Tak vidíš jak ti to jde!
On: A tobě to vůbec nevadí?
Ona: Vždyť spolu vůbec nic špatného neděláte, nebo snad ano? Copak nejde o čerta, anděla a
Mikuláše?
Mikuláš (již takřka svlečený): Jak je to dál? Jestli mi to řekneš až do konce, sednu si ti na klín jen
tak, bez ničeho!
On: Zavoláme kominíka...
Mikuláš (pomalu si sedá na jeho klín): A ze začátku jsi byl takový ošklivý klučina!
On (s oroseným čelem): Já jsem zapomněl, jak je to dál!
Mikuláš: To vůbec nevadí, určitě si vzpomeneš na jinou říkanku!
On (s Mikulášovými ňadry u nosu): Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme...
Ona (s červenýma ušima a pobaveně): Nechám tě tu s nima chvíli pohromadě, pak přijďte všichni
do kuchyně, občerstvení čeká!
On (nevěřícně): Ty mě tu s nima necháš samotného?
Ona (pobaveně): Copak to není sen každého mužského?
On: Pojedeme na luka, až kukačka zakuká...
Mikuláš (vrtící se na jeho klíně): Vidíš, jak ti to jde! Pokračuj, když ji řekneš celou, dostaneš od nás
dárek!
Anděl (mlsně): Překvapení...
- 18 -
Čert (rošťácky): Bude se ti to líbit!
On: Ale já jsem ženatý!
Čert, anděl i Mikuláš (dohromady): Ale my to víme!
On (zavalen dívčími těly): Kukačka už zakukala, má panenka zaplakala. Ty kukačko nekukej...
Mikuláš (sladce): No a ještě?
On (nemohoucně): Má panenko neplakej!
Mikuláš (pomalu vstává): To stačí! Nepůjdeme se podívat do kuchyně na to překvapení?
On (kontroluje svůj poklopec): Vy už chcete jít?
Mikuláš (starostlivě): Ale vždyť jsi nás původně nechtěl ani vidět! A teď bys nás nepustil k jiným
malým dětem? Copak se to sluší a patří? Anděli a čerte, vemte si své přestrojení!
On (naprosto zmateně vstává z křesla): Co bude v kuchyni?
Mikuláš: Přeci ten dáreček, jak jsme ti slíbili!
Čert (s „čertím“ ocasem v ruce): A běž, nebo tě praštím!
Anděl (s úsměvem): Ty nejsi zvědavý? Já bych byl!
Všichni vejdou do kuchyně a tam stojí manželka dotyčného muže v rajcovním spodním
prádle opřená o stůl. On na ni chvíli zírá a pak pohlédne na již oděné představitele čerta, anděla
a Mikuláše, kteří se nenechají dvakrát pobízet a zvesela si sednou ke stolu.
Ona (sladce): Až dojíme, půjdu si vybrat svůj dárek od Mikuláše! Líbím se ti?
On (zcela nechápavým hlasem): A co Anděl, Čert a Mikuláš?
Ona (s úsměvem): Půjdou zase dál... Já ti nestačím, brouku? Nebo chceš jít s čertem do Pekla? V
Nebi tě chtít nebudou a Mikuláš nebude mít na tebe čas!
On: Ale...
Ona (když vyprovázejí Mikulášovu družinu na chodbu): A co jim řekneš?
On: Na shledanou!
/Konec/
Věnováno: "Od Mikuláše všem lidem dobré vůle! A nezlobte..." tolik citace pána v bílém! ;-)
- 19 -
Není papír jako papír!
(Pelion/šíma)
Toto dílko je kolektivní prací šímy a Peliona (nebo Peliona a šímy)! ;-) Záleží, jak si vyberete a po
dlouhém čase tvorby, pilování a dohadování... Nekecám, tak nějak to bylo! Tedy vzniklo toto naše
společné dílko... Co říci na závěr? Snad mě za to můj kolega nepřizabije, tedy za tento proslov! A
snad se vám to bude líbit!
*****
Léto bylo sotva v polovině. S úrodou to vypadalo bídně a Sam Cooper se lopotil na svém
poli, jak mohl a co mu síly stačily, aby něco málo sklidil a splatil tak své dluhy. Žil z ruky do huby a
když měl chvilku, přivydělával si jako přepravce zboží všeho druhu. Docela mu to vyhovovalo, ale
jeho traktoru zřejmě ne. Znovu si usmyslel, že bude stávkovat na tom nejnevhodnějším místě.
Odnikud nikam se táhla zaprášená cesta, která by už dávno potřebovala nový koberec. Asfalt na
krajnici pomalu praskal a lámal se na kusy. Horké a slunečné dny mu nedávaly valnou naději na
přežití. Hic nepomáhal ani Samovi, který zůstal znovu trčet v snad největší prdeli světa, v rovinaté
krajině bez kopců a kopečků. Kam se jeho bystré oko podívalo, všude vidělo jenom hlínu a kamení.
Prostě ten správný vidlácký kraj.
Bylo právě poledne a na kraji silnice stál nepojízdný traktor s vlečkou. Z jeho přední části
trčel Samův zadek ve starých a ušpiněných riflích. Vítr rozfoukával pletence drobného chomáčí a
všudypřítomný prach. Slunce stálo vysoko na obloze a připékalo jako blázen. Muž z pod otevřené
kapoty starého traktoru nadával jako otrlý námořník a potil se jako prase. Kapající zbytek palivové
směsi syčel na asfaltu. Prostě pravá americká balada. Když tu kus před ním zastavil evropský
bourák. Několikrát mu zaškytal motor a pak nastalo zlověstné ticho. Sam si ho hned nevšiml a dál
se hrabal v motoru. Ruce jej pálily na sluncem rozpáleném kovu motoru a jeho krytu. Děravou
hadičkou pomalu odkapávala nafta a hezky zasyčela pokaždé, když kapky dopadly na otevřený
prostor motoru, nebo na horký asfalt.
Zpocený Sam, opravující traktor se vysoukal z pod kapoty a snažil se narovnat si záda
záklonem. Prohnul se jako žena při orgasmu a pak si odplivl. Neúspěšný pokus. Slina mu tančila po
bradě a zavlažovala světlé strniště. Zrakem starého pistolníka pohlédl na stojící černé auto a
přemýšlel, zda letos řádně vyplnil daňové formuláře a ostatní papíry. Daně zaplatil a zatím nic
nikomu nedluží, ale jestli to půjde takhle dál, kdo ví, co se ještě stane. Ve voze seděl nasraný muž s
černými vlasy, černými slunečními brýlemi, v černém obleku a černých polobotkách. Jen košili měl
bílou jako sníh v Alpách. Sam si chvíli myslel, že na něj přišla FBI kvůli nelegálnímu pěstování
konopí, ale kdo by se sem sral pro těch pár keříků. Srovnal si veliký a neforemný širák a pomalým
krokem se vydal k stojícímu automobilu. Zapálil si a nedbal faktu, že za ním stál jeho starý traktor s
popraskanými žílami. V tom horku by jistě vybuchl jako rachejtle, tedy pokud mu v nádrži zůstalo
ještě nějaké to palivo.
„Prosím vás, nevíte náhodou, kde je tu nejbližší pumpa?“ zeptal se ho muž v černém poté,
co vykoukl z otevřeného okénka a prosebně se na Sama podíval.
- 20 -
„Pumpa? To… jako… myslíte jako na vodu?“ zamyslel se venkovan a odplivl si. Poté se
znalecky podíval na mužovo fáro a přemýšlel, kolik asi vysolil, aby si mohl svůj zadek vozit v
takové kráse, zatím co si on natřásá ten svůj v dýchavičném traktoru. Vítr znovu rozfoukal prach z
popraskané hlíny na okraji pole. Sam se zašklebil a schoval zapalovač do kapsy.
„Ne, na benzín! Pusťte to z hlavy...“ utrousil pohrdavě a nechápavě zavrtěl hlavou.
„Nepustím!“ zašklebil se Sam a podrbal se na hlavě.
„Pusťte, nemá to cenu,“ řekl mu muž v autě nazlobeně. „Zatracená práce, už takhle mám
zpoždění!“
„To víte, pustím to a smradu tu bude, jako když se odkope selka, ne?“ zamračí se Sam.
„Kam pospícháte? Pospíchat se má jen za dvěma věcmi! Tou první je roztoužené dívčí pozadí a tou
druhou díra v zemi...“
„To nevím, se selkou jsem ještě nic neměl...“ zamyslel se muž v černém. „Došel mi benzín!
Na co jede ta vaše kára?“
„Traktor?“ zazubil se venkovan a otřel si ruce o kalhoty. „No přece na naftu, ne? Asi mi také
došla! Praskla mi hadička, sviňa jedna...“
„Zatraceně!“ zamračil se muž v obleku. „Máte tu někde telefon? Mám sice mobil, ale není tu
signál...“
„Vidíte tu někde telefonní budku?“ podivil se Sam a otočil se ke svému milovanému
traktoru. „Když mi pomůžete spravit ten krám, odtáhnu vás do města! Na vlečce mám náhradní
kanystr. Trošku nafty tam snad zůstalo. Pokud nevyletí v tom horku do luftu, stát se může ledacos!“
„Tady někde je město?“ vystoupilo černé sáčko z vozu a rozpřáhlo ruce. „Kde?“
„Asi hodinu odtud na západ!“ odplivl si venkovan. „S vašim autem za zadkem to stihneme
za dvě... Co děláte? Odkud jste?“
„O.K. jsem Irwin. Irwin Cook,“ představil se konečně muž v černém a napřáhl k Samovi
ruku.
„Sam,“ stroze procedil skrz zuby a stiskl Irwinovi ruku, celou od oleje a prachu.
„Jsem z východního pobřeží a sem jsem si zajel zapíchat... Teda do Las Vegas! Máte tam
servis?“ zajímal se Irwin, vytáhnul kapesník a s odporem si otřel zašpiněné ruce.
„V Las Vegas? Nevím, tam jsem ještě nebyl!“ pousmál se Sam a začal se podezřele ošívat.
„Ne v Las Vegas, v tom vašem městě!“ houkl na něj muž z černého bouráku.
„Irwin… To je jméno jak na náhrobní kámen!“ zazubil se Sam. „Ne, žádný servis tam
- 21 -
nemáme!“
„A telefon?“ zeptal se muž v obleku nejistě.
„Jo!“ souhlasil Sam.
„Alespoň něco!“ oddechl si muž. „Tak co budeme dělat? Co sebou tak šijete, chlape? Jestli
vám jde o prachy, tak není problém.“
„Nevím jak vy, ale já se jdu tamhle kus za traktor vysrat, nebo to tu opravdu pustím!“ usmál
se venkovan. „Nemáte rolku toaleťáku? Už mám z těch novin sedřený zadek! A také mi došly. Leda
bych se utřel do košile…“
„Mám... Někde v autě... Moment!“ usmál se Irwin a na okamžik zmizel ve svém voze.
„Tady je! Mohl jste to říci hned! Copak ze sebou nevozíte železnou zásobu?“
„Díky... Vozím, ale stará mi vaří samé luštěniny! Znáte to... Čočka, fazole a hrách! To se pak
sere jedná báseň, jen kdyby toho papíru bylo více... Nemusím ani hnojit, co kousek, to hromádka...“
podíval se venkovan znalecky na rolku papíru. „Má hezkou barvu, je třívrstvý a voní! Ty jo, to se
hned poznají lepší lidi!“
„Jasně...“ řekl muž v černém. „Tak běžte, ať se nepo…“
„Jasně, jdu se vysrat, abychom už vyrazili,“ rozchechtal se venkovan a odebral se pomalým
krokem za traktor. „Ještě musíme opravit tu mou káru a pak se vydáme na cestu! Nevím, jestli si ten
papír moje řiť zaslouží, snad ano!“
„Jo, určitě ten trouba v životě papír neviděl,“ oddechl si muž v obleku a posadil se do svého
luxusního vozu. Jen tak, snad ze zvědavosti, zkusil nastartovat. Nic. „Sakra!“
Nic nejelo. Silnice byla prázdná, jen ten traktor stál na kraji a za ním tlačil Sam Cooper ze
všech sil, aby svému tělu ulevil. No a? Vždyť o nic nejde, když nejde o život, jde o hovno! Irwin
Cook seděl ve svém bouráku a nahlas přemýšlel o situaci: „Jsem v prdeli, totálně v prdeli! Přijel
jsem si sem zahrát, okotit prachy a hlavně zašoustat a zatím trčím v téhle zajebané díře. Kurva! Ta
mapa byla asi stará, nebo jsem ji měl naopak, já kokot! Najel jsem tolik zbytečných mil…“
„Haló, haló,“ vyrušil ho z přemítání venkovan, který zaťukal na okénko.
„Copak, vysranej?“ zeptal se Irwin poněkud podrážděně, neboť ho Sam vyrušil ze snění o
hazardu a nahých dívčích tělech, svíjejících se rozkoší.
„No, to jo... tak napůl… ale... víte, došel mi papír,“ řekl mu Sam nesměle. „To víte, na
takovou značku člověk jen tak nenarazí...“
“To si děláš prdel, ne?“ začal mu tykat muž v obleku. „Mně jedna role stačí na týden...“
„Ne... nedělám,“ pokrčil Sam rameny a utřel si nudli u nosu do špinavého rukávu své
kostkované košile, která se s čistotou potkala naposledy na výrobní lince.
- 22 -
„Další už nemám. Víte co? Vezměte si tohle,“ řekl Irwin a podal Samovi dva fungl nové
kapesníky. „Heboučké… vaše prdel bude jako v bavlnce.“
„Dík, ale stačit to nebude, já to znám,“ poděkoval Sam a zmizel zase za traktorem.
Další nesmělé zaťukání na sebe nenechalo dlouho čekat.
„Luštěniny jsou prevít, pane. Vždycky po nich seru na etapy,“ tvářil se Sam provinile.
„Bezva, tak pak už zbývá jenom tohle,“ řekl Irwin a podal venkovanovi další, poněkud
odlišnou roli.
„Dík,“ znovu poděkoval venkovan a utíkal zpět za traktor. Najednou se ozval hlasitý řev:
„Auuuu! Kurva! Co to je?“
„To je křiku pro trochu smirkového papíru...“ usmál se Irwin škodolibě a také si zapálil
cigaretu. Za traktorem byl podezřelý klid. Už chtěl vylézt z vozu, když tu k němu pomalu pajdal
Sam s nohama proklatě od sebe.
„Vy jste se snad posral ne? Já to mám na plot a vy mi to dáte, abych si s tím utřel... Však víte
co!“
„Byla to jen sranda!“ řekl mu. „Sorry...“
„Vy se chechtáte, ale já krvácím... A to ještě musíme spravit ten můj traktor!“ mračil se.
„Moc nechybělo a odřel bych si...“
„Koule?“ zazubil se Irwin. „Hele, tady máte mou náhradní košili a jděte si to obvázat. „Ještě
chvíli a já v tom hicu leknu!“
„Jasně...“ odpajdal Sam za traktor, když se znovu ozvalo ono poděšené: „Aaaaaah!“
„Co je zase!“ zavolal do horkém rozpáleného a vlnícího se vzduchu.
„Ozdobná spona v mém pytli!“ zaúpěl Sam. „Nejdeme raději opravit ten traktor?“
„Do prdele!“ vystoupil Irwin z vozu a zabouchl zlostí dveře. Asfalt se mu lepil na jeho drahé
boty a mouchy mu sedaly na oblek. Došel až k naftou smrdícímu traktoru a naklonil hlavu na
stranu, aby na Sama viděl. Jeho drahá košile mu posloužila jako jakási plena, která se pomalu
zabarvovala do ruda. „Vy vážně krvácíte, co jste si to udělal? Zapíchl jste si třísku do prdele, nebo
co?“
„Asi jsem si ho přišpendlil!“ řekl mu brunátný Sam. Připadal si jako jedno veliké, přerostlé
batole. Už takřka nemohl ani chodit. Oblékl si kalhoty a vydal se širokým husím krokem k traktoru,
aby jej opravil. „Budu potřebovat ještě vaše kalhoty a sako!“
„Proboha a na co?“ zhrozil se zhýralý obchodník z burzy v New Yorku.
- 23 -
„Na traktor! Zadek mám obroušený, propíchnutý a nerad bych si jej také připálil...“ zazubil
se bolestí Sam. „Jestli tu umřu, pak vy taky! Tady nikdo nejezdí, jak je týden dlouhý a pěšky je to
sakra daleko!“
„Jsou tu vlci?“ zapochyboval Irwin, když si sundával kalhoty a sako.
„Jen zdivočelí psi, ale jsou horší než vlci!“ řekl mu Sam vážně a hodil si jeho oblek na
asfalt, aby se dal do výměny prasklé hadice přívodu paliva. „Ukousnou vám koule, ani nemrknete!“
„Kriste pane!“ otřel si Irwin čelo.
„Říkejte mně Sam,“ řekl a nářadí střídalo Samovu pravou ruku s levou a rozehrálo nádherný
koncert. Prasklá hadice ho praštila do čela.
„Co to máte na té vlečce?“ zajímal se Irwin.
„Kde co!“ mávl Sam rukou. „Jenom nějaké zboží!“
„Zlatý New York,“ posteskl si Irwin, když stál pod žhavým sluncem ve spodním prádle.
„Víte, pane, závidím vám,“ mumlal Irwin s maticovým klíčem v puse.
„Co, trenýrky nebo auto?“
„Že se v klidu můžete poškrábat na prdeli.“
„Už to bude?“ ptal se nedočkavě Irwin a skutečně se na zadku poškrábal.
„Ještě chvíli a bude to... Máte vůbec lano?“
„A na co? Abych se oběsil? Nejsou tu stromy! Ten oblek stál celý majlant! Košile v prdeli,
kapesníky jakbysmet. Myslíte, že kradu?“ zhrozil se a myslel na to, že se do Las Vegas asi už v
životě nepodívá. „Posraný výlet!“
„Jak vás mám bez lana odtáhnout, pane?“ řekl mu vesele Sam a bolestivě zaúpěl, když se
postavil na nohy. „Nevím, jak budu v tom traktoru sedět, nemáte něco měkkého pod zadek? Taková
kožešina by nezaškodila... Ne? Škoda!“
„Hotovo? Vážně hotovo?“ nevěřil Irwin. „Člověče, kdyby jste mi neposral věci za čtyři sta
dolarů, tak to mohl být docela hezký den.“
„Tak dobře, dolijeme naftu, odpojíme vlečku. Do zítřka tu vydrží… Přivážeme tu vaši
krasotinku a frčíme domů,“ nastínil další činnost Sam.
„Mimochodem, Same… Co je na té vlečce?“
„Celkem hovno… Jen padesát balíků toaletního papíru…“
- 24 -
„To… to… nemyslíte vášně,“ lapal po dechu Irwin a nejraději by milého Sama uškrtil
holýma rukama.
„To víte, městečko je plné lidí a srát musí každý! Co vejde dovnitř, to také musí ven, pokud
nejde o nebožtíka, pane! Tak jedeme, nebo co?“ vysvětloval Sam a velmi opatrně se uvelebil na
sedačce svého opraveného stroje.
„A kam?“ zeptal se horkem uondaný Irwin.
„Do města, do prdele ne! Co bychom tam dělali? Vždyť tenhle krásný kraj je tou největší
prdelí světa!“ zazubil se Sam a nastartoval traktor. „Jede! Děkuji ti, Bože, za ty dary...“
„Říkej mi Irwine…“
- 25 -
Část druhá: Pohádky a bajky
„Také máte rádi různé pohádky a bajky, ve kterých vystupují nejen nadpřirozené bytosti, ale
i různá zvířátka, která mluví a chovají se jako lidé? Snad už je tradicí, že většina pohádek končí
dobře a šťastně (tedy láska a dobro zvítězí nad zlem a nenávistí). Jenomže v případě těchto pohádek
nemusí být vše tak jasné a samotný konec může být kdečím, jen ne oním happyendem...“
- 26 -
Straka a její malé tajemství...
Bylo ráno. Slunce zvolna vylezlo nad horizont nízkých kopců a pomalu zahánělo usínající
noc. Větřík tiše ševelil v korunách stromů. Bylo chladno. Nad paloukem nedaleko přilehlého svahu
byla ještě mlha. Ale rašící sluneční paprsky ji začaly pomalu rozpouštět. Na trávu padla rosa. Denní
živočichové se zvolna probouzeli z nočního spánku. Nastal nový den. Zaječí mládě zvolna vylezlo
ven z nory pod nevysokou terénní vlnou, pokrytou travou a kamením. Chvíli chytalo nosem ranní
vzduch, aby se ujistilo, že je před norou bezpečno. Jeho máma s tátou ještě dřímali uvnitř.
Nad paloukem proletěla straka. Hledala očima, kde by co ukradla. Měla to v povaze, prostě
kradla jako straka. Co se zablýskalo na slunci, brzy skončilo v jejích drápech. Přistála na nejbližším
stromě a zadívala se na pěšinu, která se táhla skrze celý palouk a na obou koncích se ztrácela pod
rozšafnými korunami stromů. Když tu ji cosi najednou upoutalo. První ranní paprsky se odrážely od
něčeho velmi hladkého a bodaly straku do očí.
Straka vyrazila, aby se zmocnila této podivné věci dříve, než kdokoliv jiný. Přistání bylo
poněkud tvrdší, protože ve spěchu špatně odhadla vzdálenost a udělala kotrmelec. Zůstala na zemi
chvíli překvapeně ležet, než se postavila na nohy a otřepala se. Jen tak poočku se podívala, zda-li ji
někdo při tomto krkolomném přistání neviděl. Bylo časné ráno a mnoho obyvatel palouku ještě
spalo. Ale přece tu někdo byl.
„Pořádáš letecký den?“ zeptala se jí ryšavá liška. „Jednou si zlomíš vaz, když se budeš stále
jen honit za cizími věcmi!“
„Starej se o sebe!“ odsekla straka. Liška se na ni uraženě podívala. Nastala chvíle tíživého
ticha. Přemítala, zda-li by neměla drzou straku chytit do zubů a odnést si ji do své nory.
„Mohla bych tě sežrat,“ řekla liška pomalu. „Ale máš štěstí, že jsem už dneska jedla a
nerada trhám ptákům peří dvakrát za sebou v tak krátké době! Ale dej si na mne pozor, do večera je
času dost! Až se sluneční kotouč vrátí k zemi, můžeš být dávno mrtvá!“
„Jen si dej pozor ty, aby tě náhodou někdo neulovil!“ odfrkla si straka a vznesla se k obloze.
Tu podivnou blyštivou věc nechala na pěšině. Liška se zadívala za strakou a začala litovat, že ji
nechytila. Mohla si ji přece nechat uležet. Kdesi na kraji palouku uviděla mladého zajíčka. Klidně
se pásl v trávě na malé terénní nerovnosti, v jejímž břehu měli zajíci vyhrabanou noru. Chvíli se
mlsně olizovala a přemýšlela nad tím, jakou má šanci, aby ulovila mladého ušáka.
„Být tebou, tak si dám pozor!“ uslyšela jakýsi hlas. Otočila se, aby zjistila, kdo s ní navázal
řeč.
„Cože?“ nechápala. Byl to starý jezevec, který bydlel na západním konci palouku v místech,
kde skály podepíraly nízký travnatý kopec, na jehož vrcholku bylo jen několik stromů. „Cos to
říkal?“
„Dneska ráno, ještě než slunce vyšlo nad lesem, jsem viděl, jak po pěšině jde muž se psem.
Na ramenou měl takovou tu věc, která dokáže zabít! Když ji ten muž použije, vylétá z ní oheň, hřmí
a do těla ti mohou vlézt takové ty podivné věci!“
- 27 -
„Vím, co je puška!“ zamračila se liška. „Byl to nějaký lovec, nebo myslivec?“
„Jsem už starý,“ řekl jezevec zamyšleně. „Vrátím se do nory, už si toho moc nepamatuju...“
„Po čem ta straka šla?“ zeptala se liška sama sebe, jakoby trpěla samomluvou.
Jezevec pomalu odcházel vysokou trávou ke svému brlohu a lišky si už ani v nejmenším
nevšímal. Chvíli se za ním dívala, dokud nezmizel z jejího dohledu. Liška se vrátila na pěšinu.
Rozhlédla se kolem, ale neviděla nikoho z dalších lidí. Přičichla k zemi a cítila ten charakteristický
zápach gumových podrážek vysokých loveckých bot. Vydala se k místu, kde havarovala straka při
svém sebevražedném náletu na tu podivnou blyštící se věc. Přičichla k ní. Liška ucítila jemnou vůni
střelného prachu.
„Tak přece ten starý bručoun nelhal!“ řekla si pod vousy.
Než zmizela v lese, obhlédla si okolí. Zajíc se stále pásl na stejném místě. Čas od času
zapanáčkoval, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Straka seděla zamyšleně na stromě a
pozorovala lišku na pěšině. Přemýšlela, zda ji ta ryšavá potvora vezme tu krásnou lesklou věc, nebo
ne. Sluneční kotouč na chvíli zakryl malý bílý mrak. Na okamžik se sešeřilo. Vítr dál ohýbal větve
stromů a vysokou trávu, jeho šumění se rozléhalo lesem. Kdesi zakukala kukačka. Snesla vejce do
cizího hnízda a zmizela bůhví kam. Bylo pokročilé ráno. Zajíc odhopkal do nory svých rodičů a
naše straka se přece jenom odhodlala přistát u té divné kovové věci na pěšině.
"Neviděla jsem to už někdy?" ptala se sama sebe. "K ničemu to není..."
Chvíli do ní se zájmem klovala zobákem, ale pak se po nějaké době znechuceně vznesla k
nebi a zamířila k nejhustšímu lesu, kde měla v koruně, jednoho ze stromů, své hnízdo. Slunce se
pomalu sunulo po obloze. Bylo poledne a horko zahnalo všechna zvířata do stínu. Jen mravenci a
brouci dál nezúčastněně lezli hlínou a drobným kamením mezi stébly trávy. Několik jich zabloudilo
také na pěšinku, kde ležel onen předmět stračího zájmu. Mravenci jej chvíli osahávali tykadly a
dokonce vlezli dovnitř, ale tajemný kus kovu je ani v nejmenším nezajímal.
Celý den ležela ta věc na stejném místě. Zvířata se o ni přestala zajímat, jakoby se ten
oválný a dutý předmět stal součástí samotného lesa. Slunce jej zahřálo svými paprsky a jeho světlo
se od něj odráželo všemi směry. Není divu, že toho rána přilákal také zvědavou straku, ryšavou
lišku a starého jezevce. Tou věcí byla použitá nábojnice z lovecké pušky opatřené optickým
zaměřovačem. Až zaprší, přestane se lesknout a chytí rez, aby se nakonec rozpadla na prach. Sama
o sobě je tato věc neškodná, ale pokud je naplněna prachem a uzavřena kulkou, může zabíjet! Ale
jen tehdy nalezne-li vystřelený náboj svůj cíl. Zvířata to věděla, ale prázdné nábojnici to bylo jedno,
svůj úkol přece splnila...
- 28 -
Co máte pořád s tím žabím "sexem"?
Berte, prosím, toto dílko jako jakousi zpověď žabího druhu, protože kdyby šlo o žádost, nebo
stížnost, nikdo z lidí by se o to nezajímal! Tak alespoň zahraji lidem na city!
*****
Zdravím!
Spolek zhovadilých žab? Kdo to kdy slyšel, taková drzost! Již tak to máme těžké, tak proč
bychom si měly přidělávat nějaké starosti? Jak bych Vám to řekla, přátele? Jsem žába! Nejsem
obyčejná, ale také nejsem kouzelná! Co Vám chci vyprávět? Řeknu Vám příběh o nás, žábách,
žabácích a žabkách. Žijeme na březích řek a rybníků a máme se tak, jak nám to lidé a ostatní zvířata
dovolí. To byste nevěřili, jaký nepořádek a bordel po nás může zůstat, když nás nějaký nepozorný
řidič přejede na asfaltové silnici! No prostě hnus a to si lidé o sobě říkají, že jsou civilizovaní!
A což takhle žabí stehýnka? To, že nás jedí čápi, to je známý fakt a je to konec konců
příroda! Ale že nás lidé sbírají, krájí a obalují v těstíčku, jako řízečky? To je už hodně i pro takovou
žábu, jako jsem já, a to mám dost silný žaludek! Nakonec, lidé sní všechno. Jsou jako ta prasata,
která se rýpají svými nosy v zemi a hledají kde by co sežrala a nepohrdnou čímkoliv, žížalou,
hlízou, kořínkem a tak podobně. Omlouvám se, zase jsem odbočila od tématu. Jak já ty lidi
nenávidím! Víc než čápy...
Ale vraťme se k nám! Víte jak se žáby rozmnožují? Nedělají u toho tolik randálu a rámusu
jako lidé! Když jsem je viděla poprvé, myslela jsem si, že se sežerou navzájem! A ty směšné
pohyby. Nazí lidé nejsou nic pěkného. To se raději podívám čápovi do zadku. Škoda, že má tak
dlouhé nohy a nemohu jej do něj kopnout, často by si to po právu zasloužil. Je tu však jeden malý
rozdíl, čápi a jiní živočichové nás jedí proto, aby se uživili, kdežto lidé jen pro potěchu. Ale to jsme
zase u jídla. Kde jsem to začala? U rozmnožování! Ale ano, jídlo má také něco do sebe! Jenomže
takový žabí sex, to není žádná legrace.
Abych řekla pravdu a nečervenala se, neděláme to jako savci (a lidé, kteří jsou také savci).
Když to na nás přijde (pochopte - doba páření - jinak to nejde), jsme schopny udělat z příjemné
atmosféry u vody hotové peklo na zemi. To kvákání se pak takřka nedá vydržet. Už jste slyšeli ten
koncert za úplňku? Kdy se někde shromáždí stádo žab a jeden vábí druhého? Jsou to hotové orgie!
Kam se hrabou lidé! Jsme prostě lepší, ale jak už jsem řekla, není to sex v pravém slova smyslu.
Spíš bych měla na mysli, že se rozmnožujeme jako ryby. Naše potomstvo se rodí z vajec!
Říkáte si, že je to hnus? Jak pro koho! Mně se zdá ošklivé, jak to dělají jiní. Myslím tím
suchozemské tvory vyjma plazů. Ale proč Vám to všechno říkám? Protože na nás nikdo nebere
žádný ohled. Jsme buď jen prostým odpadem, který je na obtíž, nebo jen na to, abychom naplnily
žaludky ostatních. No, řekněte, není to hrůza a děs? Samozřejmě, že žabí láska nikoho nezajímá! A
už vůbec ne, že ekologie je také o žábách? Až zmizí všechny rybníky, rybníčky (řeky a říčky), pak
zmizíme také my! A bude po srandě, protože naše vajíčka, ze kterých se nám líhnout pulci,
potřebují vodu a stálé prostředí. Ale na to lidé kašlou a zvířatům je to jedno!
- 29 -
Já jsem nakonec jen stará a obyčejná žába, kterou tak klofne leda nějaký slepý nebo
krátkozraký čáp! Žádné naděje do budoucnosti si nedělám, protože dobře vím, jak jde život. A žabí
život není nic lehkého. Zkuste být na několik hodin žábou a uvidíte! A pokud jste chtěli vědět, jak
to přesně děláme, přitom žabím sexu, tak Vám do toho taky nic není! Proč nám žábám nenecháte
alespoň trochu toho soukromí a životního prostoru? Jsme tu na světě jako vy, lidé a další zvířata.
Tolik můj referát na téma: Klub zhovadilých žab, aneb mezi námi žabkami!
S úctou, Vaše stará známá... Proboha, čáp! Teď ne! To nemůžeš počkat, až to alespoň
dopíšu? No, není to tak hrozné, jak jsem si představovala, alespoň vidím na pár vteřin svět z
výšky... Snad mu zaskočím v krku! Sbohem přátele a netruchlete, není proč! Jsem jen žába! Vlastně
byla jsem...
Kvaaaaaaaaak!
- 30 -
Tak trochu "úchylná" pohádka...
Nebojíte se sami v temném lese? Pak si tuto "pohádku" jistě přečtěte! No, ono je to z té
"rychlovky", ale co na tom? Tak se děti hezky posaďte a nezlobte! Pohádka právě začíná...
Varování: Tato pohádka není rozhodně pro děti do 15 let! Nebojte se, žádnou erotiku nečekejte...
No, povídka je tak trochu upravená, páč "rychlovka" je přece "rychlovka" (ta literární přece)!
Tak už žádné řeči a pěkně poslouchejte! Že "blbě" zdržuju? No jasně, ale napsat jsem to přece
musel...
*****
Byl večer. Pomalu se stmívalo a na celý kraj padla noc. Kdesi na nebi zazářily první hvězdy.
Měsíc ještě nevyšel, aby se podíval, co že se v této pozdní hodině děje. Cestičkou k lesu kráčela
malá postavička. V ruce nesla košík. Cestou za svou babičkou, která bydlela za Černým hvozdem,
se zastavila u své kamarádky a trochu se zakecaly. Než si holky stačily všechno říci, byla už takřka
tma jako v ranci!
Kdesi zahoukal sýček. Nad hlavou jí přelétlo několik zvědavých netopýrů. Tolik se jich
štítila. Připadali jí jako obrovské a přerostlé myši, kterým narostla křídla. Brrr! Otřásla se hnusem a
sáhla si volnou rukou za krk, zda-li jí tam náhodou jeden z nich nesedí. S povzdechem veliké úlevy
zjistila, že tomu tak není a pokračovala v cestě. Vzduch se zvolna ochlazoval a naší milou a
nebojácnou cestovatelkou otřásl večerní chlad.
„Taky jsem mohla vyjít dřív!“ řekla si napůl pro sebe. „Takhle se ještě někde ztratím!
Zatracená kamarádka, ale můžu já za to, že jsme se tak dlouho neviděly?“
Vítr posměšně ševelil v korunách listnatých stromů a ona měla najednou dojem, že všechny
stromy ožily. Čím větší byla tma, tím více se jí zdálo, že po ní natahují své sukovité ruce a snaží se
z ní servat šaty! Trošku se zarazila a měla sto chutí se vrátit domů a riskovat výprask. Ještě, že
neměla babička telefon, natož nějakého poštovního holuba. Co teď? Co když ty stromy vážně ožijí
a sprostě ji tu na této cestě zneužijí?
„Jsi blbá!“ řekla si pro sebe. „Blbá kráva, to tě rychleji ojede nějaký pobuda, než ty staré
kusy dřeva!“
A tak šla dál. Vytáhla si z košíku malou lucerničku a zapálila ji sirkou, kterou škrtla o
kámen, na němž před malou chvíli takřka upadla. Už chtěla říci něco velmi peprného, ale řekla si,
že je přeci jen tou slušně vychovanou holčičkou, aby nadávala jako parta permoníků. Lucerna se
rozzářila žlutavým světlem a dívka směle vykročila k nedalekému lesu, kde se již temná cesta
zvolna ztrácela mezi staletými (úchylnými) velikány.
„Být tebou, tak tam nejdu!“ uslyšela za sebou čísi skřehotavý hlas.
„Cože?“ otočila se. „Co tu, sakra, děláš? Skoro mě klepla pepka, ty mě chceš vážně zabít?“
- 31 -
„Už tě nějakou dobu sleduju!“ řekla jí veliká žába. „Hele, polib mě a dočkáš se velikého
překvapení!“
„To víš, že jo?“ dala si ruce v bok. „Proměníš se třeba v krásného prince, pak mě strhneš
támhle do škarpy a sprostě mě vojedeš! Zůstaň si raději tím, čím jsi! Já jdu za babičkou!“
„Jak chceš, ale po lese se potuluje banda nadržených horníků!“ řekla ji hnusná a tlustá žába s
oplzlým výrazem v obličeji. "A Hajný má zase své dny!"
„Trpaslíci?“ znejistěla. „Kašlu na ně! Jestli přijdu pozdě... Už tak mám zpoždění! Babi mě
asi zabije, když k ní domů nepřijdu do Půlnoci! Hele, odskákej si támhle do nedalekého rybníka a
mě nech laskavě na pokoji!“
„Jak chceš,“ pokrčila žába rameny a byla ta tam.
„Blbý obojživelník!“ zamračila se dívka. „Copak jsem nějaká Karkulka, aby mě chtěl kde
kdo načapat na cestě? Nebo snad Šípková Růženka? Copak se to s těma pohádkovýma bytostma
vlatně děje? Počkat, byla to žába, nebo žabák?“
Pohlédla na nebe, na kterém již zářilo moře hvězd. Měsíc zvědavě vykukoval nad kopci a jí
se zdálo, že ji také šmíruje. Mávla nad ním rukou a na chvíli se zastavila v místě, kde se cestička k
babičce zvolna nořila do Černého hvozdu. Tak co bude? Pomyslela si. Chytne mě vlk? Parta
trpaslíků, kterým zdrhla Sněhurka, nebo někdo jiný? Ne nadarmo jsem se učila to Kung-Fu!
Na nic nečekala a rázně přidala do kroku. Staleté stromy k ní natahovaly své pařáty a ve
křoví cosi hrůzostrašně zašramotilo. Držela lucernu před sebou, aby nezakopla a připadala si jako
nějaká Bludička, která přišla o své mládí, vnadné tělo a možná také o čest s nějakým Hejkalem.
Pěšina se vlnila jako had a za každou zákrutou na ni mohlo čekat nějaké nebezpečí.
Dívka vytáhla z košíku veliké cibule a podívala se, kolik je hodin. Do Půlnoci zbývala už
jen hodina a ona byla v polovině své cesty. Ne nadarmo se této části lesa říkalo Černý hvozd.
Stromy zde byly převážně listnaté, ale jejich koruny se táhly vysoko nad zemí a proplétaly se mezi
sebou, takže i v poledne, kdy svítilo slunce nejvíce, zde byla tma jako v pytli. Dívčina přidala do
kroku. Noha míjela nohu a ona se ani neohlížela za sebe, aby zbytečně neztrácela čas. Myslela na
Babi a na výprask, který by mohla dostat, kdyby doma zjistili, že si zase pouštěla hubu na špacír a
šla temným lesem pozdě večer, ne-li takřka v noci. Jakoby to nebylo jedno! Dobře věděla, co se
začne dít, když odbije dvanáctá hodina večerní a přijde duchů čas...
„Jak se máš?“ vybafl na ni z nenadání vlk.
„Do prdele, to jsem se, ale lekla!“ otřásla se dívka. „Nejsem Karkulka! Jakoby nestačilo, že
ji tu každý obtěžoval, ještě jsi ji musel každou chvíli sežrat! Copak nemáš nic jiného na práci?“
„To víš,“ mávl vlk tlapou. „Tradice je tradice, ale vždycky mě tak nějak tlačila v žaludku!
Už mám toho hraní na doktora s naším Hajným plné zuby! Jakoby nestačilo, že chodí za Vílami z
nedalekého hájku... Už mě to vážně sere! Kam jdeš, holka?“
- 32 -
„Za babičkou!“ odsekla mu dívka.
„A co máš v tom košíku?“ zeptal se ji vlk a jeho oči se tak nějak divně zaleskly.
„V košíku? Hele, seš hluchý, nebo si sedíš na vedení?“ dala si dívka ruce v bok a chystala se
vytáhnout zpoza šatů tu skládací Japonskou katanu. „Víš co, vlku? Táhni si po svých a nezkoušej na
mně ty své křivárny!“
„No, jo!“ svěsil vlk hlavu. „Ale musíš uznat, že za zkoušku to stálo! Raději už půjdu, než mě
zase rozsekáš na maděru! Posledně to hrozně bolelo! Pozdravuj Babi!“
„Jasně!“ řekla mu a otočila se k odchodu. „A vlku?“
„Ano?“ zeptal se ji skoro uražený vlk.
„Promiň mi tu hrubost!“ zamyslela se a znovu vykročila. Vlk ji pěkně zdržel a Půlnoc se
rychle blížila. „Jsem fakt, kráva! S každým se zakecám, jako nějaká coura!“
Černý hvozd se jí snažil všemožně zastrašit, aby nepokračovala v cestě. Větve stromů
neustále dorážely na nebohou dívku a chytaly ji za šaty. Cesta se ztrácela ve vysoké trávě, ve které
se hemžila všemožně hnusná a slizká havěť. Takřka se bála došlápnout. Její boty se bořily do
kluzkého bahna a kolem nohou jí poletovala různobarevná světélka, jakoby byl právě Silvestr.
Najednou poznala, že sešla z pravé cesty a zabloudila kdesi mezi stromy. Co teď? Zůstala stát a
rozhlížela se kolem sebe. Strom jako strom! Každý se jí zdál stejný a její kompas jako naschvál
ukazoval kdeco, jen ne cestu k domku milované babičky.
„Kurva, to je práce!“ zhřešila a dala se takřka do pláče. „Já se z toho snad poseru! Co budu
dělat? Takhle se k Babi nedostanu!“
„Vážně jsi pěkná káča!“ řekla jí znenadání jedna Bludička. „Takhle zabloudit můžete jen vy,
lidé! Tuhle jsem potkala jednoho loupežníka! A hádej co?“
„Pomůžeš mi, nebo mě zavedeš hlouběji do Černého hvozdu? Tenhle les zase tak moc dobře
neznám a Babi mi vždycky říkala, že se musím zuby a nehty držet cesty, jinak špatně skončím... Co
se s ním stalo?“
„Co by? Utancovala jsem ho jako nějaká divoženka a zavedla jej do močálu! Bude z něho
uhlí! Víš co? Zavedu tě zpátky na cestu, protože náš pán nechce mít na krku žádnou mimořádnou
událost! Už tak má na kontě plno průšvihů! Karkulka je pryč! Vlk stávkuje! Hajný nahání Víly a
obcuje s nimi a někdy také s Hejkaly! Trpaslíci vyhnali Sněhurku ze své chaloupky a Princové ji
skoro hromadně zneuctili ve Skleněné rakvi! Co se to stalo? Copak se i Pohádkový svět musel
zbláznit? Copak děti nenosí Čápové a Vrány?“
„Tak jdeme, nebo ne?“ zamračila se dívka. „Jestli nebudu do půlnoci u Babi, tak mě fotr
seřeže zadek, že si měsíc nesednu!“
„No jo, no!“ pokrčila Bludička rameny a vyvedla dívku na cestu. „Už to máš jen kousek...“
- 33 -
„Díky,“ přikývla. „Ty se těch úchylů z Černého hvozdu nebojíš?“
„Cha!“ mávla rukou. „Rozum by chtěl, jen tělo jim jaksi vynechává! Tak se měj...“
Těsně před půlnocí dorazila dívka na mýtinu, kde stála chaloupka její babičky. Voněla už z
dálky. Byla cítit perníkem a medem, který ve dne odkapával ze střešních tašek i stěn domku. Dívka
se otřásla odporem a myslela na to, jak je možné, že babičce nesežraly střechu nad hlavou poletující
včely a vosy! Les okolo domku posměšně zahučel. Kdesi zařval Hejkal a odněkud se ozýval opilý
zpěv sedmi Trpaslíků, kteří dnes měli mimořádné volno. To je den! Otřela si dívka orosené čelo a
zabouchala na dveře.
„Babi, jsi tam? Jsem doma a není ještě Půlnoc!“ zakřičela. „Slyšíš mě? Nenech mě stát
přede dveřmi, nebo mě tu ještě někdo znásilní. Copak mě už nemáš ráda?“
„Pojď dál!“ uslyšela hlas své babičky. „Je odemčeno! Už jsem chtěla nastartovat koště, máš
štěstí, kdes byla tak dlouho?“
„Obtěžoval mě jeden nadržený vlk a škaredý žabák! Nebo to byla žába? Když já to na dálku
tak nějak nepoznám!“ souhlasila dívka smutně. „Ale od té doby, co tu není Karkulka, si na mně
kdekdo dovoluje! Copak jsem nějaká lehká holka? Co to máš, Babi?“
„Dneska jsem upekla Jeníčka s Mařenkou, nedáš si?“ usmála se stará a ošklivá babizna.
Jedno oko měla větší než druhé. Ústa měla děravá jako cedník a vlasy propletené pavučinami. Na
rukou se jí blyštily dlouhé nehty a některé z nich byly od krve. „Udělala jsem děsně dobrou
sekanou!“
„Dám si!“ souhlasila dívka a sedla si ke stolu. Vedle sebe na volnou židli položila košík, ve
kterém měla dobroty pro svou babičku. „Doufám, že k té sekané máš čerstvý chleba! Nechtěj po
mně, abych ji jedla s tvým perníkem! To je vážně hnus...“
„To víš, že mám!“ pohladila ji baba po hlavě. „Tys moje nejmilejší vnučka! Víš to?“
„Vím, babi, vím!“ souhlasila. „Naučíš mě to kouzlo, po kterém všem chlapům splaskne
jejich... Však víš co! Už mě to nebaví je pořád kopat do koulí! Nevíš, babi, proč se stal z Říše
pohádek jeden veliký Bordel?“
„Jo děvenko, za to můžou hormony a ty lidské novoty! Ale neboj, však to všechny brzo
přejde! Tak co, dáš si nejdříve Sekanou z Jeníčka, nebo Svíčkovou z Mařenky? Ta omáčka se mi
děsně povedla a mám k ní přímo božské houskové knedlíky! Uvidíš sama, že ti bude chutnat...“
„Mňam!“ řekla dívka s úsměvem a natáhla ruce pro čistý talíř. „To bude něco! Zase se budu
olizovat až za ušima!“
- 34 -
Ježíšek vs. Santa, aneb jak to nakonec bylo!
Tak mě najednou napadlo, co by se stalo, kdyby se spolu potkali Ježíšek se Santou. Oba jsou z
rozdílné "kulturní oblasti", přestože každý z nich rozdává dětem dárky. Jeden pod stromeček a
druhý do ponožky, otázkou je, kdo z nich dvou je ve skutečnosti lepší... Ono také není dárková
služba, jako dárková služba! Snad se vám bude toto dílko líbit a nepropadne, u vás čtenářů, na
celé čáře...
*****
Jak to tedy, vlastně, bylo?
Vánoce jsou všeobecně považovány za svátky míru, klidu a pohody. Představte si malou
zasněženou vísku kdesi na konci světa, kde dávají lišky dobrou noc. Malebně zapadané chaloupky
se ztrácejí pod bílou peřinou a jen vysoká věž kostela ční nad tím vším a ukazuje kamsi do nebes,
jako by tušila, co se v příštích chvílích stane. Co by se mělo vůbec stát? Vánoce jsou přeci velmi
zvláštní dobou, časem zázraků, kdy se dějí věci nepředstavitelné a ožívají kdejaké postavy a
postavičky. Nevěříte? Já bych také nevěřil, kdyby se to opravdu nestalo. Ano, už vidím vaše
zkřivené obličeje a slyším ono posměšné uchichtnutí, ale neříkej hop, dokud nepřeskočíš! No, s tím
skákáním bych to raději nepřeháněl! Ale pojďme zpátky k našemu příběhu...
Byl štědrý večer a celé okolí vesnice tonulo ve tmě. Od vísky se do všech stran neslo psí
štěkání, nebylo to ono obyčejné: „haf-haf“, ale táhlé a teskné vytí, jako by i psi samotní vzpomínali
na svá mladší léta a přemýšleli, co že to dostanou k Vánocům pod ten pomyslný psí stromeček.
Avšak nepředbíhejme! Nuže po zapadané pěšině nad vesnici se kdosi táhl s plným rancem. Někdo
by mohl namítat, cože tam dotyčný dělal právě na Štědrý den, lépe řečeno právě na Štědrý večer?
Kdo by se tahal s tak velikým nákladem vysoko ve stráních nad vesnicí? Nenechme se však zmást
klamným dojmem. Ona postavička se zvesela prodírala sněhem a se zalíbením sledovala vesnici i s
kostelíkem, který čněl k nebi jako novoroční raketa. Možná byla na vkus obyčejných lidí jeho
věžička opravdu až příliš vysoká, ale nemůžeme se přeci míchat do plánů stavitelů kostela. Třeba
chtěli být blíž Bohu a nakonec, kostel tu již stojí, čili: „Pozdě bycha honit!“ Ono není kostel jako
kostel a tento docela obyčejný vesnický kostel se stal nechtíc svědkem jistého malého karambolu
(nakonec byl snad i „rád“, že mu ta jeho věžička neupadla)!
Ale zpátky k naší malé postavičce... Kdyby ji někdo spatřil, hrozně by se podivil, cože to
potkal za tvora, ne-li bytost z jiného světa. Malý tvoreček měl na sobě hezký kožešinový kabátek a
k němu čepičku s velkou bambulí. Od pasu dolů byl však bez oblečení a bosýma nohama ťapal ve
sněhu, jako by jej malé nožky ani v nejmenším nezábly. Zdálo se, že by se podivila i samotná
zvířátka, kdyby všechna nebyla navečer ve svých norách a netěšila se z Vánoc! Co na tom, že spolu
seděli zajíci s vlky a liškami? Mezi námi, jeden nemá zdání, co se stane, až náš vánoční čas skončí?
Možná mají zajíci o sobě příliš valné mínění, nebo je také docela otupila reklama na Svátky pokoje
a míru, které jsou přeci jen jednou za rok, tak proč neuzavřít mezi sebou, alespoň dočasný, smír?
Takový sváteční klid zbraní není k zahození! A proto se zvířátka spolu sešla v těch největších
norách pod převisy a zpívala si přiopile vánoční písně a koledy! Tu se ozývalo: „Rolničky,
rolničky...“ Tu zase: „Tiše a ochotně...“ A jednou dokonce i „Tichá noc...“ Postavička se nevěřícně
- 35 -
zastavila a naslouchala zvířecímu zpěvu, do kterého se tu a tam ozýval ještě jiný zvuk, který
připomínal zvonění rolniček a jakési podivné: „Jo-ho-ho!“
Náš milý tvoreček (s holou zadnici) jen tiše pokrčil rameny a dal se také do prozpěvování!
Hned se mu lépe šlo a bez ohledu na množství sněhu přidal do kroku a bambule jeho huňaté čepice
se mu vesele kývala sem a tam. Sníh bod bosýma nohama mu vesele křupal. Vítr nefoukal a kdesi
dole svítila ona zapomenutá víska. Kostelní zvon odbíjel desátou hodinu večerní a k tomu padaly z
nebe docela veliké vločky sněhu. Dole ve vesnici se lidé zvolna trousili mezi domy a kostelíkem a
popřávali si všechno nejlepší. Čas od času jim také do uší zaznělo tajemné vyzvánění rolniček,
avšak žádné saně tažené koňmi nebyly nablízku. Vesnička nebyla tak velká, aby mezi jejími konci
muselo být použito koňského potahu. V oknech domů svítily vánoční stromečky a natěšené děti,
které ještě nespaly, čekaly, kdo že jim to přinese letošní dárky. Lidé však některé tvory nemohou
spatřit, ne však proto, že by šlo veskrze o tvory pohádkové, avšak kouzelné. Jeden z nich se zvolna
blížil k naší vísce, měl zpoždění a dobře si byl tohoto faktu vědom. Ale letos si čas Vánoc
vychutnával až příliš labužnicky, že mu ta cesta mezi domácnostmi trvala poněkud déle. No prostě
balada! Ranec na jeho zádech se pohyboval podle toho, jak se náš neznámý brodil sněhem a co na
tom, že měl docela holou prdelku? Co tě nezabije, to tě posílí! Zdálo se, že nebylo na světě ničeho,
co by dokázalo pokazit tuto nanejvýš sváteční náladu a atmosféru, kdyby však, ano kdyby...
Asi v půli cesty k vesnici se z ničeho nic ozvala hrozná rána. Jako když z nebe spadne
kometa. Kus před naším neznámým se zvedl k nebi obrovský oblak rozvířeného sněhu. Do
hlasitých nadávek (a onoho: Jo-ho-ho!) se vmísilo zvonění rolniček, podivné mručení sobů a
třeštění dřeva! Z okolních stromů se k zemi snesly laviny sněhu a zasypaly všechno to nadělení,
včetně našeho malého naháče, který tou ránou upadl na záda, ztratil čepičku a k nebi mu trčely obě
holé nožky, včetně toho ostatního! Jeden by si vzpomněl na jisté úchyly, kteří chodí po parku jen v
baloňáku a rozepínají jej před kdejakými ženami a dívkami. Náš malý tvoreček na tom byl
obdobně, jen nemusel nic rozepínat! No prostě děs a hrůza. Naštěstí zde nebyla po ruce žádná žena,
ani dívka, i když, kdo by se pohoršoval nad obnaženou (skoro dětskou) prdelkou? To ostatní raději
pomineme!
Co bylo dál? Sníh se stále pomalu a tiše vznášel k zemi, psi nepřestávali výt, jen ten kostelní
zvon byl již zticha a ničím nerušil ono obrovské překvapení, které se stalo takřka beze svědků kdesi
vysoko nad vesnicí ve strání zapadané sněhem. Náš malý tvor se konečně vyhrabal ze sněhu a díval
se na tu spoušť. Všude okolo byly rozházeny dárečky v podobě různě velikých balíků. Kam až jeho
oko dohlédlo, se válely pestrobarevné krabice s překvapením a on neměl tušení, které z nich jsou
jeho a které... Čí jsou ty ostatní dárky? Zeptal se v duchu. V ruce držel roztrhaný ranec. A jelikož
byl bezedný, stále se tou dírou sypaly dárky a zvolna se sunuly po sněhu po svahu dolů. Ano, jistě
už tušíte, o koho jde! Náš malý tvoreček (s holou prdelkou) není nikdo jiný, než-li Ježíšek! Určitě
můžete namítnout, že holý zadek mají jen Amorové (či Amorci), andělé, kteří střílejí do
zamilovaných své šípy... Chyba lávky, náš malý Ježíšek měl také jen hezký kožíšek a huňatou
čepičku. Na kalhoty a botičky mu už jaksi nezbylo a sám byl rád, že nemusí pořád ležet v jesličkách
a čekat na bůhví co...
Kdo byl však ten druhý? Strůjce toho všeho? Od té rány byl dotyčný zcela tiše. Dokonce i
jeho potah se kamsi ztratil. Po řidiči tohoto tajemného dopravního prostředku nebylo ani památky.
Patrně byl zasypán sněhem a mašlemi obvázanými krabicemi, které se válely všude okolo. Zůstaly
jen rozbité sáně a hromada dárku. A když myslím hromada, tak myslím velikou hromadu! Tak
velkou, že by se za ni nemusela stydět kdejaká skládka... Ale vraťme se raději k onomu vskutku
- 36 -
delikátnímu neštěstí. Ano, neštěstí, protože se ve tmě nad krajem, kde dávají lišky dobrou noc,
takřka srazili dva aktéři, kteří rozdávají natěšeným dětem své dárky o Vánocích! Tvoreček tušil, že
má celou dobu nekalou konkurenci, která se mu plete do řemesla, ale že by (ona konkurence) začala
používat také jisté špinavé praktiky, jakými mohou být i osobní útoky? O koho že vůbec jde? No
přeci o Ježíška a... Rozbité sáně, zmizelý potah sobů a hromada dárku vám nic neříká? Ano, zajisté,
nejde o nikoho jiného, než-li o Santu Clause! Nejasné tušení se proměnilo v tvrdou realitu, Ježíšek
v tom nebyl sám a jeho obavy se staly skutečností! Co však dělá na zemi a proč nelítá na nebi? Jako
bych to už neříkal, za všechno může ten zpropadený kostelík...
„Co ty tu s holým zadkem uprostřed sněhových závějí?“ zeptal se Santa Ježíška nevrle.
„Ty jsi ten...“ začal Ježíšek pomalu.
„Santa!“ řekl mu tvor zpoza hromady krabic, ze které se marně snažil dostat ven. „Prostě
Santa Claus! A ty...“
„Ježíšek, jen Ježíšek!“ pokrčil tvoreček rameny. „Cos dělal?“
„Vozím dětem dárky! Co tu děláš uprostřed zimy a sněhu?“ podivil se Santa.
„Já nic, já tu jen procházel...“ pokrčil Ježíšek rameny. „Co tu nacvičuješ? Pořádáš manévry?
Copak se ti stalo, žes mi slítnul skoro na hlavu? Dárky mám v hajz... Rozsypané všude kolem a
dívám se, že na tom nejsi o nic lépe! Kdo tě učil řídit?“
„Takže konkurence?“ zachmuřil se Santa. „Tušil jsem to...“
„Jo...“ souhlasil Ježíšek. „Já také, ale copak je na světě málo dětí? Ještě jsi mi neřekl, co se
stalo, žes mi spadl na hlavu... Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby se ti podařilo mě
přizabít?“
„Jo, měl bych více práce!“ zabručel Santa.
„Takže to nebylo naschvál?“ zeptal se jej Ježíšek poněkud jízlivě.
„Ne, byla to jen nehoda, na mou duši! Papíry na soby a sáně nemám, ale nikomu to neříkej...
Zatracený kostel!“ utřel si Santa nudli u nosu a posadil se. Nyní vypadal jako velký obtloustlý
sněhulák. Smutně se díval za svými věrnými a milými soby, kteří byli momentálně kdoví kde. Tou
děsnou řachou a dost tvrdým přistáním se docela vyděsili a prostě vzali kramle! No ano, všichni
zdrhli a dokonce ani ono cinkání rolniček je neprozrazovalo, patrně se zaběhli hodně daleko od
místa srážky...
„Šťastné a veselé!“ řekl mu Santa, avšak Ježíškovi se nezdálo, že by byl plně ve své kůži.
Santa vypadal, jako by si sedl přinejmenším do mraveniště lesních mravenců, kteří koušou jako
najatí. Kdoví, možná také slaví své mravenčí Vánoce, ale jaké dárky si pak rozdávají, to Ježíšek při
své vševědoucnosti opravdu (ani ve snu) netušil.
„Co se tak ošíváš?“ vyzvídal Ježíšek a sedl si blíže k Santovi. Vůbec mu nevadilo, že sedí ve
sněhu. Může být Ježíškovi zima? Patrně ne! Santa se na chvíli zvedl a sáhl si dozadu na kalhoty.
- 37 -
„Mám v zadku třísku! Zpropadené sáně! Jsou na hadry! Nůše jsou také celé rozlámané a
dárky... Tyhle Vánoce budou patrně stát za starou...“
„...belu!“ souhlasil Ježíšek. „Bolelo to moc?“
„Co jako?“ zeptal se jej Santa a vytáhl si malou placatku, ze které se zhluboka napil. „Aha,
jo... Ne!“
„Nějak to z tebe táhne, Santo... To se nestydíš, řídit pod vlivem alkoholu?“ zamračil se
Ježíšek. „Takhle jsi zkazil dětem Vánoce, co teď dostanou pod stromeček?“
„Co já vím?“ pokrčil rameny pro změnu Santa Claus. „Piju už od doby, co roznáším dárky a
ještě se nikdy nic nestalo! Kdyby tam ten kostel nestál...“
„A cos dělal, pro Krista!“ zeptal se jej Ježíšek vážně.
„Ale, nějak jsem si špatně vypočetl výšku a chtěl jsem mít také dřív padla! Když se řítíš po
nebi neskutečnou rychlostí a rozhazuješ dárky do komínů, taky se občas trochu sekneš v propočtu
dráhy a vektoru rychlosti... Prostě jsem to napálil do toho křížku na věži toho kostelíka, dostal jsem
smyk, neukočíroval jsem to a výsledek je tady na zemi... Ach jo!“
„Hm...“ řekl Ježíšek, jako by všemu rozuměl.
„Nedáš si?“ zeptal se jej Santa a poposedl se. „Ta tříska byla pořádně velká. Pálí to jako
čert!“
„Zkus si sednout holým zadkem do sněhu, jako já...“ řekl mu Ježíšek.
„Pomáhá to?“ zamyslel se Santa a chystal se sundat si kaťata.
„No,“ řekl si Ježíšek nahlas a na chvíli se odmlčel. „Když se tak dívám... Raději to
nezkoušej!“
„Kde teď vezmu nové sáně a soby?“ zabědoval Santa. „Tahle noc taky nebude trvat věčně! A
co kouzlo Vánoc? Je v tahu...“
„No, myslím, že na nás lidi už nevěří! Snad jen malé děti!“ řekl mu Ježíšek smutně.
„Zázraky bohužel dělat neumím... Sáně ti nepřičaruji!“
„A kvůli čemu to asi tak dělám, když ne kvůli dětem?“ zahulákal Santa. „Vážně si nedáš?
Někde tu mám takový malý a kouzelný stromek... Počkej, dárku máme přece kolem sebe
rozházených dost, co kdybychom si udělali také jednou docela soukromé Vánoce? Že neděláš
zázraky? A odkud máš ty dárky?“
„Od mamky a taťky!“ řekl mu Ježíšek a podíval se na nebe poseté spoustou blikajících
hvězd. „Doufám, že se nedívají, to by byl vážně mazec!“
- 38 -
„Mamka s taťkou?“ zamyslel se Santa. „Aha, ty myslíš Josefa a Marii... No, možná to
nebude zas tak zlé, jak to na první pohled vypadá!“
„Stromek říkáš?“ pousmál se Ježíšek. „Podívej kolik je tu stromů... Víš ty co, dej sem tu
placatici, snad se mamka s taťkou nekoukají... Už mě to vážně sere! Takhle mi zkazit dobou
náladu...“
„Já za to nemůžu...“ bránil se Santa a hlasitě kýchl, až ze stromů popadal zbytek sněhu,
který neshodil Santův malý a úsměvný karambol. „Moje stará mě zabije! Víš ty co? Než dorazí,
uděláme si také ten Štědrý večer, co říkáš“
„Ale jo,“ mávl Ježíšek rukou. „Teď už je to stejně všechno jedno...“
„Tak jo!“ souhlasil Santa a vykouzlil stoleček, na něm stromeček, který ozdobil stříbrnými
třásněmi a malými svíčičkami. „Nemáš hlad? Stará mi dala sebou svačinu!“
„Ty máš ženu?“ podivil se Ježíšek a vrátil mu placatou láhev. Trochu se při tom zakuckal,
ale co byste čekali od malého dítěte? Pšt, nikomu to neříkejte, děti pít nesmějí! I když Ježíšek není
zas tak docela obyčejné dítě, že?
„A kdo myslíš, že mi balí dárky a žehlí oblečení?“ vysmrkal se Santa do červeného
kapesníku. „Jak já tu červenou nesnáším... To je děs! Každý rok stejné oblečení a stejná práce! Je to
k posrá... Pardon!“
„No, být pořád malým dítětem také není žádná slast!“ řekl mu Ježíšek po pravdě. „Taky už
si říkám že se na to... Však víš! Lidé už nejsou tím, čím bývali a pro děti to platí obzvláště...“
„Veselé Vánoce!“ řekl mu Santa znovu a podal mu veliký balíček.
„To je pro mě?“ zeptal se jej Ježíšek se slzami v očích. „Dík! Ještě jsem žádný dárek
nedostal. Tys tak hodný, Santo! Skoro bych ti tu srážku i odpustil...“
„Hm... Kde mám ten mobil, budu muset zavolat odtahovku... Těch dárku je vážně škoda!
Nechceš zajet k nám na Severní točnu? Tady je stejně nuda a už to letos nestihneme!“ řekl mu Santa
bodře.
„To je fakt!“ souhlasil Ježíšek. „Je-e! Kalhoty a botičky! To je síla! Kdo se má pořád tahat s
tím holým zadkem!“
„Jsem rád, že se líbí!“ zakřenil se Santa a znovu kýchl. „Stará tu bude za chvilku!“
„A nebude se zlobit?“ zeptal se jej Ježíšek, nyní už plně oblečený. Jeden by jej ani nepoznal.
Po pravdě, kdo ví, jak takový Ježíšek vypadá? Santů je všude plno, myslím jeho napodobenin!
Živých nebo umělých! Samí červení pajďuláci s bílými vousy a mošnou, nebo pytlem dárku na
zádech... A málem bych zapomněl, se zaparkovanými soby nedaleko. Jenže, kdepak je těm pravým
sobům konec? Kdoví?
„Santo, já tě snad zabiju! Cos zase vyváděl?“ volala po chvíli jeho žena. No, vypadala
- 39 -
docela jako on. Také měla na sobě červené oblečení. Červenou čapku s kučkou, červený kabátec a
červené kalhoty. Jen vousy jí chyběly, namísto nich měla vpředu takové zvláštní hrboly, nebo snad
boule? Byly dva a lidem jim říkají prsa. No, nevím, co na nich lidé vidí...
„Ale...“ mávl Santa rukou. „To jsou dneska Vánoce!“
„Byl to jen docela malý smyk!“ bránil jej Ježíšek.
„Ježíšku na křížku!“ zvolala paní Santová. „Ty jsi určitě Ježíšek! Co tu děláš? Nechceš jít k
nám na kafe a cukroví?“
„Ale jo!“ usmál se Ježíšek. „Letos si budou muset lidé vystačit sami!“
„Svatá slova!“ řekla bodře paní Santová a otočila se ke svému muži. „Abys věděl, ožralo
jeden, soby máš v garáži a nové sáně ti udělali skřítkové! Pěkně jsem je poprosila! Ještě jednou a
vezmu ti řidičské oprávnění na sobí potah a sáně, jestli jsi jej už dávno neprochlastal! Kde máš tu
flašku!“
„Jakou flašku?“ zeptal se jí Ježíšek.
„Ty jsi také s ním!“ zamračila se naoko paní Santová. „Tak dobře, sedejte do mého
náhradního spřežení a jedeme na Severní pól, tady taky dávají lišky dobrou noc...“
„Jedeme domů, jo-ho-ho!“ zvolal Santa vesele a pomohl Ježíškovi do saní.
„Šťastné a veselé!“ řekl Ježíšek paní Santové a mrkl na ni okem. „Nestojí to vždycky za to?“
„Ano, jen nikdy nevím, co ten můj starý vyvede!“ řekla mu Santova žena s úsměvem. „Hyje,
jedeme domů! Tak sebou hněte, kůže jedny líné... Neboj, Ježíšku, jsem hodná, jen je musím často
popohnat, abych se dostala včas tam, kam chci!“
„Já vím!“ řekl Ježíšek smutně.
„Kde má tu flašku?“ zeptala se jej šeptem, aby ji Santa neslyšel. „Zase chlastal ve službě, že
jo?“
„Ale neříkejte mu to! Myslel by si, že se jej chci zbavit, jako nekalé konkurence!“ přikývl
Ježíšek. „Dohromady se přece nic nestalo! Dneska je tak krásně... Už se těším na cukroví, paní
Santová!“
„Já jsem to všechno slyšel!“ řekl Santa Ježíškovi. „Ale to nevadí, stejně by na to má stará
přišla!“
„Jo,“ souhlasil Ježíšek. „Všechno vím, ale jedno jsem nevěděl, že se spolu takhle srazíme!“
„Slibuji ti, že už nebudu pít!“ řekl mu Santa. „Alespoň ne, když budu řídit! Ale bude to
těžké...“
- 40 -
A stalo se. Sníh dál padal z nebe. Byla hluboká noc a na nebi zářily tiše hvězdy. Vítr měl
volno a také kdesi slavil a světélka v nedaleké vísce pomalu, ale jistě začala zhasínat. Štědrý Večer
zvolna končil. Děti dostali své dárky a co na tom, že nebyly od Santy či Ježíška? Proč by jednou
nemohly být ty Vánoce také, tak nějak, jiné? A co se týče rozsypaných dárků, rozbitých saní, košů a
pytlů, všechno to nepotřebné harampádí zmizelo, jako mávnutím kouzelného proutku. Jen lidem
bylo od té doby divné, proč je ta kostelní věž zdejšího svatostánku tak nějak nakřivo! Přičítali to
sněhovému nadělení a ani ve snu by je nenapadlo, že za to může Santa, který řídil své sáně se sobím
potahem pod vlivem bůhví čeho! Jeho drahá polovička se také nepřizná (bez mučení) co že to
vlastně vaří (na tom Severním pólu) svému Santovi za samohonku, když má pořád tu rýmu?
Tak lidičky, přeji vám všem šťastné a radostné Vánoce! A že jsou bez Santy a Ježíška? No,
věru, patrně zůstali na tom pólu, když přišli na to, že si lidé ve všem vystačí sami. Ono to leknutí
pro jednou docela stačilo a Ježíšek byl rád, že může chodit konečně oblečený. Konec dobrý,
všechno dobré. A ještě jedna věc, neříkejte to Ježíškovi ani Santovi, nebo se příštích Vánoc
nedožiju... To víte, také s nima není někdy žádná legrace a tajemství má zůstat přeci jen tajemstvím!
Tak se mějte, lidičky, dobrou noc vám přeji a hezké sny! O čem? Třeba o Santově karambolu a jeho
opilých sobech! Že je tento příběh jen těžko uvěřitelný? Řekněte to těm sobům... Jo-ho-ho!
/Konec/
Poznámka: V příběhu nebylo ublíženo žádnému sobovi! Santa ani Ježíšek nedošli úhony. Žádná
pojistná událost nahlášena nebyla a co se týče ztráty dárku, byly všechny nahrazeny o příštích
Vánocích. Pokud tedy budete čekat (marně) na své dárky, hledejte vinu někde jinde a ne ve
Vánocích!
- 41 -
V kuchyni straší!
/Děsivý příběh z kuchyně, aneb, v noci se dějí divné věci!/
Byla to zase ta prapodivná a tajemná noc, kdy nikdo neví na čem je a co si má o tom všem
vlastně myslet. Venku foukal dost ostrý vichr, který lomcoval zavřenými dveřmi a okenicemi.
Mezerou mezi dveřmi a prahem foukal do kuchyně studený vítr. Drobný déšť dopadal na okenní
tabulky a ťukal na ně svou morseovku, které vlastně ani nikdo nerozuměl, nač taky? Vše se zdálo
být v pořádku, kdyby nebylo toho větru, zamračeného nebe a deště... A také podivné atmosféry,
která dala život docela obyčejným a neživým věcem!
Všichni v domě spali a samotná kuchyň se proměnila v strašidelný mlýn. Zásuvky se
otevíraly a zase zavíraly, stejně tak dvířka kuchyňské linky. Nože, lžíce i vidličky se vydaly na
dlouhý a namáhavý pochod ke kuchyňskému stolu, kde měly svůj sněm, který se konal právě v tyto
pochmurné a nevlídné noci, kdy nikdo z lidí nevylézal z postele a tak mělo všechno kuchyňské
nádobí pré! Nebylo zde snad náčiní, které by se neprobralo z dlouhého spánku.
„To je doba!“ říkal si pod vousy tlouk na maso. Byl celý dřevěný, jen zuby měl železné, jako
by vklíněné do své dřevěné hlavy, kterou však neměl dutou, ale hladkou a plešatou, jak se na
každého starce sluší a patří. Těžko říci, čím tedy myslel, rozum to určitě nebyl.
„A cos čekal?“ zeptal se jej brousek na nože, který byl jinak docela tupý. „Vždycky je to
stejné, sejdeme se, pokecáme a stejně se nic nestane... Nač to všechno?“
„Jak na co?“ podivil se krouhač sýra a zeleniny v jedné osobě. Stačilo mu jen vyměnit nůž a
byl zase někdo jiný, jako ten Kaperfield, či jak se ten kouzelník vlastně jmenuje...
„Dneska je tajemná noc, noc přízraků...“ ozval se otvírák na konzervy. Patrně byl ze své
práce celý ztumpachovělý, tak už ani nevěděl, co říká.
„Noc zázraků, ty jeden starý blázne!“ řekla mu velká vařečka. „Nějak po tobě ta senilita
jede!“
„A také skleróza!“ odpověděl všem odšťavňovač. Ne ten elektrický, ale ruční. Stejně měl už
delší dobu pocit, že mu tak nějak dochází šťáva. Připadal si starý a zbytečný, jako dobrá polovina
věcí v kuchyni. Možná byli páni domu tak trochu "šetřílkové", kdo ví?
„Co budeme dělat? Co když nás tu někdo najde?“ zeptala se všech jedna dost ohnutá
vidlička. Vypadala zbídačeně, jako by si s ní hrál přinejmenším nějaký zlomyslný obr. Proč ji už
někdo nehodil dávno do koše na odpadky? To nikdo nevěděl a neměl sebemenšího tušení, proč ji
lidé ještě trpěli v šuplíku s příborem. „Já toho pamatuju! Lidé se mě už naohýbali a pořád tu
jsem...“
„A co si pamatuješ?“ zeptal se jí odšťavňovač. „Leda tak houby...“
Zablesklo se a rázová vlna hromu rozdrnčela skleněné tabulky oken. Se všemi to trklo a z
kuchyňské linky vypadla jedna ze zásuvek. Co čert nechtěl, byla to zrovna ta s příborem, který ještě
- 42 -
nestačil vypochodovat ven. Rachot to byl nevídaný, minimálně takový, jako když se sype
železářství! Nahoře v patře vrzly dveře.
„Co teď?“ začala hysterčit dřevěná vařečka. "Co bude?"
„Ústup!“ volal odšťavňovač.
„Proklatě,“ praštil sebou tlouk o stůl, až to bouchlo. „Jsme prozrazeni!“
„Co budeme tedy... Vlastně... Dělat?“ zeptal se nejistě otvírák na konzervy. „Takže je to zase
v pytli, jako minule! Jaký to má vůbec smysl?“
„Žádný!“ řekla vařečka a spadla ze stolu.
V kuchyni se rozsvítilo světlo a vešla do něj dcerka paní domu. Byla bosky a na sobě měla
docela hezkou a milou noční košilku. Chvíli nejistě koukala po tom nadělení, aby se hned na to
vydala s křikem do ložnice za rodiči. Její nožky s pleskáním cupitaly po schodech a celé osazenstvo
kuchyně s napětím čekalo, co se z toho vyvine.
„Mááááámíííí!“ křičela na celé kolo. „V kuchyni ožilo nádobííííí...“
„Cože?“ vylétl z ložnice probuzený otec. „Cos to říkala?“
„Vidličky a nože!“ řeklo dočista rozčílené dítě.
„Já tě snad praštím!“ ohnal se po ní její otec, ale pak se podíval do jejích velikých očí a
rozmyslel si to. „Nezdálo se ti to? Je noc a venku řádí bouřka...“
„Ne-e, tati!“ zavrtěla hlavou. „Otvírák na konzervy na mě mrknul a odšťavňovač se divně
koukal, jako by mě chtěl taky vyšťavit! Vařečka tančila na zemi a příbor se snažil vsoukat zpátky do
zásuvky, která ležela na zemi... Já se bojííím!“
„To je nesmysl!“ řekl jí. „To ta bouřka, vážně!“
Znovu zahřmělo. Sešli dolů do kuchyně, kde bylo vše při starém. Jen ten šuplík ležel na
podlaze, ale zdálo se, že se jeho obsah nestačil při pádu ani vysypat na zem. Uhodilo patrně někde
hodně blízko, protože hned na to vypadl proud. Vrátili se tedy za světla svíček do ložnice a tu noc
spalo ono dítě se svými rodiči. Vítr dál dul okolo domu a průvan fičel pode dveřmi. Déšť neustále
bubnoval do oken, dokud bouřka neodplula o kus dál. Pak nastalo ticho. Zapomenutá vařečka ležela
pod stolem a přemýšlela, zda-li nemá jít na své místo. Šla by, jen kdyby ta kuchyňská linka nebyla
tak vysoká. Všichni ostatní spali a nikomu nevadilo, že tam leží na zemi a třese se strachy.
"Málem nás dostali!" ozval se nůž v dřevěném stojanu. "To bylo o fous..."
"Zavřete mu už někdo hubu!" ozval se zapalovač, který před chvílí zažehl knoty svíček.
"To je toho!" řekla všem vařečka. "Před chvíli jej někdo potřeboval a najednou je důležitý!
Beztak už mu to pořádně nejiskří!"
- 43 -
"Nikdo na tebe není zvědavý!" urazila se naběračka. "Koho to zajímá? V noci se do kuchyně
nechodí... Co tu ti lidé dělali? Každý normální tvor přece v noci spí!"
„Kdyby se nepolekaly vidličky a nože, nespadla by zásuvka na zem a ta malá holka by
nesešla sem dolů...“ řekla vařečka nasupeně. „Jsem zvědavá, co tu asi tak budu dělat na špinavé
podlaze s potulujícími se šváby!“
„Švábi dřevo nežerou!“ vrzl kuchyňský stůl. „No, co? Zítra tě někdo zvedne a bude...“
"Jděte všichni už do hajzlu a držte huby! Tady se spí!" nechala se slyšet záchodová štětka
zpoza dveře v chodbičce.
„Kráva jedna... Co si o sobě myslí?“ zamyslel se mlýnek na kávu. „K ničemu není, leda tak
na hovno!“
„Taky že jo!“ přikývl topinkovač. Byl už trochu opotřebovaný a buď nedopékal, nebo
připaloval vložené chleby a veky. Každému bylo jasné, že v kuchyni už dlouho sloužit nebude a
bylo jen otázkou času, kdy jej majitelé vymění za jiný stroj. "Já už vlastně pomalu taky..."
„Za chvíli bude ráno!“ zasyčel hadr na holi. „Vy si budete ležet v šuplících a v kredenci,
zatímco já budu rázovat tuhle zasranou a špinavou podlahu! Štětka má pravdu, držte laskavě huby!“
Všechen život utichl jako mávnutím kouzelného proutku. Kuchyňské náčiní uraženě civělo
do tmy. Hadr měl pravdu, za nějakou dobu bude svítat a kuchyň znovu osídlí původní a právoplatní
majitelé. Osud některých věcí však byl nadále nejistý. Celý dům ještě spal. Jen domácí myšky tiše
cupitaly mezi stěnami a hledaly něco k snědku. Venku přestalo pršet a všude bylo mokro. Po
chodnících se dešťová voda slévala do velikých louží a každý dům si žil svým vlastním životem,
zatímco jejich obyvatelé hluboce spali. A naše milá vařečka? Ráno ji sebral pes a odnesl kamsi do
zahrady. Paní domu musela koupit novou! Kdo ví, kde ji ten chlupatý neřád vlastně zahrabal. Bylo
po ní veta a za všechno mohlo jedno malé dítě a podivná magie nočního nečasu.
"Mamííí, já tu sama nebudu!" fňukala vždy malá holčička a nejistě se rozhlížela po kuchyni,
kdykoli do ní vešla. Jedno však bylo jisté, nikdy se nenaučila pořádně vařit! Že jde možná o
výmluvu? Jistě, ale řekněte to té vařečce, která položila svůj život za to, aby ostatní náčiní mohlo
přečkat další čas mezi lidmi? Ani tu medaili nedostala a to je už co říci...
- 44 -
O Játrové panence...
Už vás někdy napadlo, jaké by to bylo, kdyby jisté "věci" dovedly mluvit? Raději o tom ani
nepřemýšlejte. Tak tedy...
Žila byla, kdesi za sedmero žebry a sedmero plotýnkami jedna neobyčejná bytost! Byla čistota
sama a dokázala měnit ty nejhnusnější a nejodpornější věci, jaké si jen dovedete představit, ve
věci krásné a čisté (jako neposkvrněná panna). Dokud... Dokud ona dívka nepřišla na jistou
chemickou látku, po které se blbne (a nejen to)! A také se po ní zatvrzuje srdce i rozum...
Nevěříte? Věřte!
*****
"Mámí? Máámíí? Mááámííí? Posloucháš mě vůbec?" křičí dívka na celé kolo a ničeho
nedbá.
"Copak chceš, milé dítě? Přihodilo se ti něco ošklivého? Hnusného? Nepříjemného? Nebo
snad ostudného? Co je ti?"
"Co je to alkohol, maminko?"
"E-e, kdes na to přišla, holčičko..."
"Strejda Ledvina mi říkal, že..."
"Strejda je lump a neznaboh... Je prokletým ateistou, kterému se nedá věřit! A také je
velikým smilníkem, lichvářem a opilcem..."
"Strejda Ledvina? Myslela jsem, že je to náš soused, pan Prostata..."
"Ale ne, ten ne! Ten je rád, když ráno vstane z postele!" řekla jí matka. "Tím smilníkem
bude patrně pan Varle a jeho jednovaječné dvojče!"
"Ne, pan Šourek, Mami!" řekla jí dcerka s růžolící tváří. "Onehdy mě zval k sobě domů na
sbírku motýlů... Ale měl tam jen fotografie červených a bílých krvinek a krevních destiček a kdoví,
čeho ještě..."
"A co? Neměl v tom prsty také pan Pyj?"
"A nic!" pokrčila dívka rameny. "Já jsem jen Játrová panenka! K ničemu nedošlo..."
"No proto, a cos to vůbec původně chtěla?"
"Co je to ten alkohol? Chlast? Ohnivá voda? Je to něco jako nikotin, o kterém nám
vykládala teta Plíce?"
- 45 -
"Je to ještě větší svinstvo, moje milá! Ne, aby ses někdy něčeho podobného chytla..."
"Čeho? Pana Šourka, nebo Pyje?"
"Ne, alkoholu! Mohlo by se stát, že bys ztvrdla jako sádrový zahradní trpaslík a byl by s
tebou konec!"
"A to je to tak strašné?" zhrozila se dívka bez životních zkušeností. "A plakala bys pro
mne?"
"To víš, že plakala, proč se asi jmenuju paní Srdcová?"
"Když ten strýc Ledvina si nedá pokoj..." usmálo se děvče. "Můžu to zkusit, alespoň
malinko! Maličko? Ždibeček? Malou štamprličku... Jedna přeci nezaškodí... Co mami? Nebuď jako
pan Koleno, který se nechá vrtat pro každou prkotinu!"
"Tak jo, ať je tedy po tvém, ale až z tebe bude kámen, pak za mnou nechoď!" řekla jí matka
rázně a šla si vybít vztek...
"Je to jen kec!" uslyšela dívka svého bratrance. Byl slepý jako patrona a také se podle toho
jmenoval: Slepé střevo!
"Kec?"
"Jo kec, neztvrdneš, jen se proměníš v něco jiného, krásného..."
"Třeba v motýlka?" zajiklo se děvče. "Chtěla bych být motýlkem a létat si z květu na květ!"
"Krávo pitomá!" řekla jí bába Pohrudnice. "Z tebe nic pořádného nebude, budeš jako tvá
prababička Játrovka!"
"Játrovka je náhodou moc dobrá ke svačině!" řekl děda Žaludek.
"Ty také nemyslíš na nic, než na jídlo!" odbyla jej sousedka Bránice. "Pořád se na mě tlačíš,
jako nějaký uchyl a stále rosteš a rosteš! Jednou praskneš, uvidíš!"
"Tak už dost, nechte toho klábosení! Jen ji nechte, ať si tu zatracenou štamprličku dá, ať je
od ní už konečně pokoj!" ozvalo se.
"Kdo to byl?" zeptalo se děvče.
"To byla bába Žluč! Pořád se jí něco nelíbí a otravuje všechny kolem!" řekla jí matka.
"Ano, ano... Já chci malou štamprličku na spaní!" řekla dívka měkce. "Aspoň jednu, nebo
neusnu!"
"Jedna neuškodí!" ozval se pan Rozum.
- 46 -
"No jasně, ty aby ses do něčeho pořád nemíchal..." řekla mu paní Srdcová nakvašeně.
"Jooo!" zvolala dívka nadšeně. "Štamprli sem!"
A co se stalo dál? Za nějaký čas, se v onom království propálil kotel, Játrová panenka se
změnila v bábu Játrovici, pan Ledvina se nažral kamením a pan Prostata emigroval neznámo kam.
Jaké je z toho ponaučení? Jak řekl pan Žaludek: Játrovka je fajn, ale musí se umět udělat! Štamprle
také bodne, ale alkohol neškodí jen v rozumném množství! A co na to náš pan Rozum? Raději se jej
neptejte, moudřejší přeci ustoupí, nebo snad ne? I když se o něm povídá, že trpí tou senilností, nebo
čím vlastně! Zazvonil zvonec a téhle pitomosti je konec...
- 47 -
Příběh obyčejné škeble
Ponořme se spolu na malou chvíli do podvodní říše, vzhůru dolů! Ano, zase jde o nějakou tu
"šímovinu"...
*****
Bylo nebylo! Takhle začínají všechny pohádky, otázkou je, zda-li to opravdu bylo. Možná,
že ne, ale mnozí tvrdí, že si to vymysleli lidé, aby měli o čem mluvit v zakouřených a zaplivaných
námořnických putykách. Ale také to možná nebylo a všechno si vymyslel vítr, který se prohání nad
rozdováděnými mořskými vlnami. O co tedy jde? Jedna škeble si usmyslela, že její život není k
ničemu, prostě, že je na tom světě dočista zbytečná...
Jak je to možné? To nikdo neví, protože všechna fakta o této události jsou jaksi nepodložená
a možná se nezakládají na pravdě! Jiné škeble, které snad (možná) tuto škebli viděly, tvrdí, že to
nebyla obyčejná škeble, ale kdoví co! Mořští koníci a sasanky jsou toho názoru, že si tento příběh
vymyslely právě všechny ostatní škeble, aby byly zajímavé! Celá věc se dostala až k soudu, ale jeho
ctihodnost Rejnok celou záležitost smetl ze stolu se slovy, že se nebude s takovými prkotinami
vůbec zaobírat, protože má na starosti jiné a závažnější případy.
Nepomohly ani různé spolky a sdružení. Prostě zdálo se, že je vše na levačku! Tak byla ona
škeble, nebo nebyla? Otázkou je, zda jsou naše vlastní životy také něčím podložené a zda se nám
také nezdají! Co když je náš život (jen a pouze) pouhým snem? Žraloci jsou však jiného názoru!
Tyto mašiny na zabíjení... Pardon, to o nich tvrdí lidé! Prostě tito čističi oceánů od různých mršin a
jiných věcí, které jsou žraloci schopní pozřít, tvrdí, že ona škeble skutečně existovala. Jako vždy
jim oponovaly všechny chobotnice. Tito hlavonožci byli toho názoru, že dotyčná škeble nebyla
škeble, ale docela něčím jiným. Čím? Třeba lasturou! Lastury byly také jiného názoru a oponovaly
všemu a všem. Zdálo se, že je tato situace docela neřešitelná, dokud se ona škeble, říkejme ji třeba
Škeble, sama neozvala! I když, i toto tvrzení se může jevit jako sporné, potom si vyberte...
*****
„Můj život nemá smysl!“ vykřikovala Škeble do širého oceánu. „Řekněte mi, k čemu vlastně
jsem?“
„K čemu bys byla?“ zeptala se jí mořská Sasanka. „Prostě tu jsi a basta!“
„Každý tu k něčemu je!“ ozvala se veliká a přerostlá Velryba. „Já tu jsem například na to,
abych v moři překážela a lovili mě lidi, jako většinu ryb! Doufám, že je žraloci všechny sežerou!
Myslím ty lidi...“
„Ale to můj problém neřeší!“ vztekala se dál Škeble, až se celá třásla a vířila na dně písek a
bahno.
„Dyť je to jedno!“ mávla chapadlem malá Chobotnice. „Stejně chceš být jen a pouze
důležitá! Jako bys nevěděla, že v tobě rostou perly...“
„Co je to perla?“ zeptala se Sardinka. „Ještě jsem žádnou perlu neviděla!“
- 48 -
„Perla je taková kulatá věc různé barvy...“ ozval se mladý Rejnok a divoce zapraskal
namodralými výboji.
„Perla je na hovno!“ nechal se slyšet mořský Koník. „K čemu nám bude? Sníst se nedá a
vyměnit ji není za co!“
„Ale já chci, aby můj život k něčemu byl!“ řvala dál škeble.
„Ještě chvíli vyváděj a uloví tě nějaký člověk...“ mávla Chobotnice chapadlem a odplachtila
do hlubin, kde se ztratila v temnotě.
„Co je to člověk?“ zeptala se Škeble nejistě.
„To je takový dvounohý tvor, kterého si často pletu s tuleni a lachtany!“ zívl Žralok
znuděně. „Ale k jídlu není o moc lepší než tři dny stará Sardel! Na lidech toho masa moc není, samé
kosti!“
„Vy žraloci prý sežerete všechno!“ zamračila se Lastura.
„Ale my za to nemůžeme, že máme pořád hlad!“ bránil se Žralok a divoce je všechny
obeplul v několika kruzích. „Jsme od přírody hladoví, no a co?“
„No a nic!“ zatvářila se Lastura nevinně. „Já jen tak...“
„No, proto!“ řekl jí Žralok. „Co furt ta Škeble má?“
„Je blbá!“ řekl všem Koník a klepl se do čela, nebo vlastně tam, kde si myslel, že čelo má.
„Ty seš blbej!“ ozvala se Škeble. „Tak co mám dělat?“
„Nech se chytit lidmi, ti tě vykuchají a budeš mít od všeho pokoj...“ řekl Koník Škebli.
„Vykuchají?“ zeptala se Škeble. „Ale proč?“
„Proto...“ řekl jí Žralok. „Kvůli tvé perle!“
„Ale já v sobě žádnou perlu nemám!“ řekla. „Co bych s ní dělala a k čemu by mi byla?“
„To já nevím!“ řekl jí Žralok. „Mějte se, padám, dostal jsem zase hlad!“
„To je ale debil!“ řekl si Koník polohlasně.
„Já jsem to všechno slyšel!“ zakřičel na něj Žralok namísto rozloučení.
„Jdu pryč, jdete taky?“ zeptal se Koník Škeble, Sasanky a Lastury. „Aha, já zapomněl, že
škeble nikam chodit nemůže! Tak se tu mějte...“
- 49 -
„A co když přijdou lidé?“ zděsila se Škeble.
„A proč tě to jako děsí?“ otočil se k ní Koník na odchodu. „Proč tě to najednou zajímá?
Pořád tu řveš, že jsi k ničemu, takhle se alespoň tvůj život naplní!“
"Podívejme na filosofa!" zamračila se Sasanka. "Hotovy Diogenés..."
"Ten nebyl filosof!" škubla sebou Lastura, ale jistá si tím nebyla. "Prý žil v tom... Sudu!
Lidé je mají na vodu a víno, alespoň to tvrdila Chobotnice! Na dně se toho válí!"
„Co když mě vážně vykuchají?“
„Proč by mě to mělo zrovna zajímat? Musím letět, nemůžu tu být celý den a poslouchat
jednu přiblblou Škebli!“ zamračil se Koník a zmizel také kamsi v temném oceánu.
„Tak co mám dělat?“ řvala Škeble dál. "Svatá dobroto..."
"Nic!" uslyšela za sebou čísi hlásek. Byla to jen taková malá a tuctová rybka, kterých je v
moři a oceánech nepočítaně. "Prostě tu jsi a hotovo, to ti musí stačit!"
"A tobě to stačí?" divila se jí Škeble. "To je všechno? Prostě tu jsme a basta?"
"Ano, to je všechno!" mávla rybka ploutví a nechala se odnést mořským proudem.
"Tak jo, já budu ráda, že jsem ráda!" zamračila se Škeble. Tedy, určitě by se zamračila,
kdyby toho byla schopna. "Dobře, dobře, ale stejně... Proč tu, zatraceně, jsem!"
*****
A tak to bylo pořád dokola. Nikdo jí neodpověděl. Zůstala tam sama s ostatními škeblemi,
sasankami, lasturami a kdoví čím, dokud nepřijel motorový člun a ke dnu nepřiplavali lidé s noži,
aby hledali dospělé škeble s perlami uvnitř. Sebrali také naši ukecanou a uřvanou škebli a od té
doby ji nikdo neviděl, ba ani již nikdy neslyšel! Jen mezi všemi tvory v mořích a oceánech kolovala
jistá pověst o jedné škebli, která byla děsně naštvaná, protože nevěděla, proč na světě vlastně je. A
měla v sobě nakonec nějakou tu perlu? To jisté není, ví se jen jedno, lidé ji opravdu rozřezali a
vykuchali. A co v ní bylo? To ví snad jen sám pánbůh a jestli vůbec. Nakonec, v každém z nás je
něco dobrého a pan Žralok by o tom mohl vyprávět...
A naší bajky je konec! Že nezazvonil zvonec? Také že ne, protože všechny tyto rozhovory
jsou nepodložené a existuje velká pravděpodobnost, že si všechno někdo vymyslel, aby všechny
tvory mystifikoval a uváděl je v omyl, aby také sami tvorové moří a oceánů o sobě začali
pochybovat! Aby se také začali ptát, proč v tom zatraceném moři vůbec jsou. Jen žraloci
nepochybují o jednom, že mají stále hlad a sežerou na co přijdou!
A hlubiny mořské jsou nadále tajemné a temné. Vítr nad hladinou si stále pohrává s vlnami a
na světě není tvora, který by si alespoň jednou nepoložil onu otázku (jako ta šílená škeble): „Nač tu
vlastně jsem?“, nebo ještě lépe: "Nač tu vůbec jsme?"
- 50 -
Část třetí: Povídky nezařazené
„Co znamená pojem – nezařazené povídky? Jde o dílka, která jsem zařadil mezi
nezařaditelné povídky, které nejde nikde zařadit, protože jejich obsah je žánrově velmi bohatý a
každá povídka je o něčem jiném! Jedna o lásce, druhá připomíná fantasy příběh, další bajku a mezi
nimi se najde i nějaký ten humorný dialog. Snad vám z toho guláše nebude špatně...“
- 51 -
Kámen lásky
Neviděli se jen jediný den, ale jim připadalo, jako by to byly týdny, měsíce a roky. Dívali se
jeden druhému do očí a hladili se navzájem. Stáli těsně jeden vedle druhého a takřka slyšeli tlukot
vlastních srdcí. Možná právě dnes nastal ten den! Ne první den lásky, ale další, který bude zas o
něco bohatší, než ty předešlé.
Posadili se u velkého balvanu a přitiskli se k sobě. Žár jejich těl jim takřka spaloval jejich
šaty. Museli se jich zbavit, ale nespěchali. Pomalu rozepínali jeden druhému knoflíky na košili a na
blůzičce. Líbali se a snažili se navzájem sundat si vrchní části oblečení. Smáli se vlastní
nešikovnosti, vždyť to už nedělali poprvé. Snad to bylo z nedočkavosti, přestože měli čas a nikdo je
nečekal, ani nehledal.
Podíval se na její ňadra. Byla pevná a krásná, jako dva velké pomeranče. Možná o kapánek
větší, ale jemu to vůbec nevadilo. Hladil ji po ramenou a líbal na ústa. Pak ji políbil krk, aby se
snesl níž k jejím ňadrům. Stále ji hladil a líbal na prsou. Slastně sténala a tiskla své ruce na jeho
záda. Měla chuť je rozdrásat do krve a vyjádřit mu tak svou touhu, ale nechtěla jej zraňovat.
Pak se na okamžik oba postavili, aby osvobodili své roztoužené klíny. Stáli tam nazí, ale
nečervenali se. Dívala se na jeho vztyčené a nedočkavé tykadlo, které rudě žhnulo, jakoby se
nemohlo dočkat, až vstoupí do jejího lůna, aby se oba ponořili do vln vzájemné lásky. Sledovali se
navzájem a na okamžik oddalovali ten slastný pocit ze vzájemného spojení, aby ještě vybičovali
svou touhu.
Milovali se na kameni, který je něžně hřál i chladil zároveň. Vystřídali několik poloh a
ačkoli do ní vnikal se stálou náruživostí, nepřestával být něžný. Jeho jazyk hladil její pokožku a
jeho ruce ji držely, aby mu nevyklouzla a oni se nemuseli znovu spojit, aby se stali jedním tělem v
nekonečném tanci lásky. Tančili spolu, dokud jím nebyli docela omámeni a nezůstali jako sochy v
milostné křeči. Nebylo zde však žádného autora, který by je zvěčnil a s nimi také jejich lásku.
Nakonec zůstali oba vysílení ležet na kameni, který jen nezúčastněně mlčel, jakoby věděl
své a oni zde nebyli poprvé. Dýchali vysílením a vzrušením ze svých těl. Hladil ji po těle a snažil se
ji být oporou. Čas ubíhal a jejich toužení zvolna vyprchalo. Ona mu oplácela svými polibky vše, co
ji dnešního dne daroval a hladila jej po těle.
Pohlédla mu do očí a rukama mu pohladila jeho ochablé mužství. Usmál se. Bylo to jako
poprvé? Možná, možná že prožili další milostnou bouři. Díval se na její propocené tělo, které tak
dobře znal. Na hezký obličej a dlouhý a štíhlý krk, na široká ramena s útlými pažemi, na prsa do
dlaní a mírně vystouplé bříško, na široké boky s malým trojúhelníkem rozkoše, aby jeho pohled
přejel po krásných plných stehnech, až ke kolenům a zužujícím se lýtkům.
Pohladil ji rukama od vlasů po stehna. Cestou po jejím těle ji přejel dlaněmi po zádech a
zadečku. Znal ji dobře, ale přesto byla vždy jiná, roztoužená a plná lásky jako Eva zapovězená z
ráje. Oblékli se. Chvíli jen tak seděli na balvanu vedle sebe a objímali se kolem ramen. Vítr jim
rozčesával jejich vlasy a veliký balvan by mohl vyprávět o chvílích radosti a rozkoše. Pak odešli.
Jen duch jejich náklonnosti zde na okamžik zůstal, aby potěšil také onen veliký kámen, který jim
posloužil za lože lásky...
- 52 -
Pro Tebe...
Upozornění: Nepíšu básně a tohle ani snad žádná báseň není! Nebo jde jen o obyčejné snění?
Kdoví... Možná to všechno ani nejsem já a vám se to jenom zdá, tak pozor na mé malé noční
můry vylézající z temných stínů, protože sám život tropí hlouposti a je plný tichých lidských
splínů...
*****
/I./
Víš, chtěl bych Ti něco říci, něco co potěší Tvé srdce a uchlácholí Tvou rozbolavělou duši,
ale můj hlas oněměl pod hlukem padajícího kamení a hlíny. Snad zemřel jsem pro všechno o čem
lidé potají sní. Jsem jen tím čím jsem a nesnáším pocitovky a lidské splíny! Vzal bych Tě za ruku,
ale jsem lehounký jako sen, který se Ti zdá a ty se ze spaní červenáš! Jsem jako vítr, prohánějící se
za nocí v korunách stromů, houkáním sovy i tichým harašením nočních zvířat, nebo snad kouzelnou
nocí, která má svou čarovnou moc? Jsem Tvým osobním snem a říkám si: Jak se máš?
Kdo tedy jsem? Snad jsem zamilovaný Měsíc, který putuje nocí po černém nebi, snad jednou z
hvězd, která Ti pomůže splnit Tvá přání. Jsem všechno a nic. Možná jsem jen snem, nebo malou
noční můrou. Budu jen tím, čím si budeš přát. Jen jedno Ti nesplním, nikdy nezavolám Tvé jméno,
aby ses otočila a darovala mi svůj úsměv. Chtěl bych na Tebe zavolat, ale oněměl mi hlas. Tvé
kroky zvolna utichají a Ty tiše odcházíš a mizíš kdesi v dáli. Slyšíš to ticho? To se rodí nový den,
aby usušil Tvé slzy jako krásný sen. A já zůstávám a jsem znovu sám, dokud nebudeš chtít, aby se ti
něco zdálo a já k Tobě přispěchal jako zamilovaný sen.
/II./
Víš, chtěl bych na Tebe zavolat, ale zjistil jsem, že mým údělem je být jen obyčejným snem a ten
nemluví, ani snad kdyby chtěl. Jsem jen tichý šepotem a němým výkřikem! Jak by to řekl Bůh?
Jsem, jaký jsem a nic to nezmění! Jen v duchu si tiše říkám Tvé jméno! A pláči jako rodící se den s
kapičkami rosy na komíhající se trávě ve větru. Copak sny pláči? Nikdy na Tebe nezavolám a
nepodám Ti ruku. Budeš se mi také tiše zdát? Nehledej mě, není tu pro mne místo! Nepatřím sem a
my jsme jako oheň a voda! Jsme si souzení, ale zároveň tak vzdálení. Ty jsi život sám a já jen
ospalý sen, který zapaluje lýtka všem zamilovaným a noční můrou pro ty, kteří lásku zabíjejí!
Kdoví, čím jsem byl dříve!
Vzpomeň si na mne za tichých nocí a já budu myslet na Tebe. Na chvíli budeme spolu, dokud nás
nerozdělí další ráno a další den. Snad jsem upírem lidských srdcí. Snad jsem bubákem v jejich
mysli. Snad svědomím všech, kteří chodí po této zemi. Nemluvím a nekřičím, jen němě obcházím
všechny kolem a čekám, komu se zas budu moci zdát! Jsem úsměvem i pláčem. Žiji s vámi v noci a
s ránem umírám! A jsem tak sám! A dál? Dál už nic a já pospíchám, protože hvězdy zmizely kdoví
kam. Raději už pujdu, protože to všechno jsou jen planá slova, která se rozplynou, až můj čas
pomine! A kdo si na mne vzpomene? A kdy? Když se rodí noc, nebo když umírá a já s ní? Jsem
jenom sen a sním si svůj vlastní sen o Tobě, přestožes mi tolik vzdálená! A i kdybych vypsal tisíc
slov za tisíc nocí, nic se na tom nezmění, i když jsi moje jediná! Tak sbojem, já odcházím, již
nejsem Tvým snem.
- 53 -
/III./
Jsem snem bez náhrobku a beze jména! Nezavolám... Ty mě neuslyšíš... Jen čas od času zachytím
Tvůj zvonivý smích a můj život se mění v malou noční můru. Slyším skřípání a praštění všude
kolem sebe. Již nejsem nevinným snem, ale bubákem v temném koutě, který straší neposlušné děti.
Alespoň je nemusím držet za ruku a volat na ně sladká slova vášně! Budu je strašit dokud budu živ!
A noc, ta kouzelná černá dáma umírající lásky, mi bude spojencem! Nakonec jsem jen obyčejný
sen, který se z lásky k Tobě proměnil v malou noční můru. Neplač pro mne, já pro Tebe již dávno
nepláču. Utrhlas mi kus mého srdce a co na tom, že není skutečné? O to víc to bolí!
Tak už, prosím Tě, běž, abych Tě neděsil svou blízkostí. Život je již tak plný trápení. Co se
zamilovaným snem, který se rozhodl, že již více nebude těšit tesklivé srdce? Jsem tím, čím jsem a
neohlížím se zpět, jinak bych se proměnil v něco mnohem horšího, než-li jsem. Kdoví, čím bych
byl, ne-li obyčejným bubákem? Strašidla nejsou! A já se dívám do temných stínů noci a obklopuje
mne chlad. Když láska vyprchá, co naplní prázdné srdce bolavé! Hrůza a nenávist? Běž ode mne,
dokud můžeš. Nechci tě děsit a být Ti přítěží! Již zapomněl jsem Tvé jméno, abych Tě náhodou
nenašel a neděsil Tě ze spaní, leč by mi to bylo potěšením.
Běž a nezastavuj se, již se v Tobě krve nedořezám! Jsem chladný jako ocel a zákeřný jako temný
stín noci. Má láska je ta tam a už není v mé moci být zamilovaným snem! Budu Tě děsit, dokud Tvé
vlasy nezbělají! Tolik jsem Tě miloval a chodil kolem Tebe potají! Tys mě odmítala a smála se, že
jsem jen naivní dětský sen! Já budu Tvou noční můrou jen, abych Ti dokázal svou přízeň jako
dospělácký sen! Protože již nejsem snem, ale tichým nočním hororem, děsícím všechny pod noční
oblohou. Raduji se a již nejsem sám, se mnou je na tisíc démonů jako jsem já! Je noc a Ty budeš jen
má a žádné výkřiky Ti nepomohou. A já Tě budu strašit, dokud budeš žít! Proč, protože já jsem žil
pro Tebe, ale nebyl jsem Ti dost dobrý jako sen, tak budu něčím jiným a jed na to si vem! A až
zemřeš strachy přemožena, budu tiše lkát na Tvém hrobě, vždyť já byl Tvým snem a Tys byla má
žena! Patřili jsem k sobě...
- 54 -
Ztracená láska...
Toto dílko vzniklo na popud Dudditse, ano, je to tak... A ačkoliv nejde o sázku, splnil jsem jeho
přání a napsal jsem malý příběh o ztracené lásce, ve kterém se dohromady nic neděje. Snad se
vám bude líbit...
*****
Stále ji hledal. Od jednoho konce Světa po druhý. Křížem krážem prochodil celý Svět, ale
pořád ji nemohl najít. A přitom ji tolik miloval. Byla pro něj vším, nedokázal se od ní odloučit. Cítil
se bez ní jako tělo bez duše. Kam chodil, tam na ni myslel. Stále mu strašila v hlavě. Viděl ji všude,
kam se podíval. Cítil se ztracený a sám. Lidé jej pozorovali a jen tiše kroutili hlavou, či jen němě
zírali, jakoby nemohli najít ta správná slova. Snad se báli i zeptat...
Zdálo se mu, že ji již hledá celý život. Samým soužením zestárnul, přestože byl nesmrtelný.
Plakal pro ni, ale jeho slzy nikdy nebyly usušeny. Řval a třískal do všeho, co kde nalezl.
Bezvýsledně. Plaval v nejhlubších mořích a oceánech. Povídal si s velrybami, chobotnicemi a
žraloky, avšak nedostal z nich kloudného slova. Po nějakém čase opustil svět pod hladinou, aby
prohledal to, co je nad ní.
Brodil se pískem a nechával se spalovat žhnoucím Sluncem. Omdléval horkem a trpěl pod
nánosy písku a prachu v písečných bouřích. Vozil se na velbloudech a putoval spolu s karavanami
pouští, ale ani tam ji nenalezl. Vydal se tedy do pralesa. Probíjel se houštinami popínavých rostlin a
mačetou sekal do lián. V nejhlubším pralese strávil noc, ale ani jeho obyvatelé mu nedovedli
pomoci.
Znavený a utrmácený tou bezvýslednou poutí se vydal až na vrcholky Světa. Jeho nohy se
brodily v hlubokém sněhu a častokrát mu hrozila smrt, když kolem něj prolétla lavina, za
ohlušujícího rachotu, kamsi do údolí. Slunce jej bolestivě bodalo do očí. Mráz mu svým chladem
vyháněl teplo z těla. Až na nejvyšší hoře stanul, avšak po ní jakoby se slehla zem. Zklamaně se
vracel dolů do údolí. Byl smutný a zničený žalem. Jeho naděje pohasla.
Večer pohlédl na hvězdy. Bylo jich na černém nebi na tisíce. Je snad tam? Jak ji má najít
mezi tolika Světy? Kde se skrývá? Proč před ním uprchla? Měl tisíce otázek, ale žádnou odpověď.
Byl sám bez ní a již se mu nechtělo žít! Ale jak mohl umřít, když mu to nebylo dopřáno? Nezemřel
v hlubinách oceánů, nespálilo jej Slunce pouští ani mráz velehor. Zelené pralesy jej nepohltily a
nebe po něm netoužilo. Měl se snad nechat roztavit lávou? V hloubi své duše však věděl, že ani ta
by neukončila jeho trápení.
Až jednou potkal mudrce. Pohlédli si do očí a vše jim bylo jasné. Posadili se pod košatý
strom a beze slov se kochali chladem, který jim poskytovala hustá koruna stromu. Celý den tam
seděli nehnutě a on se bál zeptat. A mudrc také neřekl ani slovo, ačkoliv dobře věděl, co jej trápí.
Poznal to na něm hned, jak jej spatřil. K večeru, když slunce zapadlo za vzdálené vrcholky hor, a
oni poslouchali klokotání nedalekého potůčku, se přece jen odvážil položit mudrci tu správnou
otázku. A moudrý muž s úsměvem přikývl a zavedl jej na jedno opuštěné místo.
- 55 -
Rozhlédl se kolem. Zemřela? Copak také nebyla nesmrtelná? Roztřásl se při pohledu na její
hrob. Už jej přepadaly mdloby, když ji spatřil. Byla tam. Hleděli si do očí a on již nebyl sám.
Konečně mohl spočinout v pokoji a jeho duše nalezla nekonečný mír. Zase byli spolu. Rozhodl se s
ní zůstat navěky, dokud Svět bude Světem a celý Vesmír neskončí. Ona byla jeho tečkou a on
čárkou nad ní a spolu tvořili jedno: VYKŘIČNÍK...
A ztracená láska byla znovu nalezena.
- 56 -
Kuře a tuba...
Na celý kraj padla zvláštní temnota. Nebe se zatáhlo černými mraky a studený vítr ohýbal
vysokou trávu takřka až k zemi a kýval větvemi stromů, jehož listí tiše ševelilo a čas od času se
některé sneslo k zemi. Na nedalekém políčku zvolna dozrávalo obilí a kopec, který vyrůstal vedle
pole se nezúčastněně vyvyšoval nad celým okolím a převyšoval jej o dobrých několik desítek
metrů. Byl holý, jen na jeho vrcholu stálo pár starých stromů, které pamatovaly časy, kdy okolo
kopce nebyly žádná pole, cesty ani domy.
Slunce se ukrývalo za těžkými mraky a každou chvíli se měl z nebe spustit studený déšť.
Celý den bylo zima a studený vítr dával znát, že léto právě skončilo a nastal podzim se svými
plískanicemi, chladem a napadaným listím. Snad přijde také Babí léto a učiní toto období ještě
krásnějším. Volně žijící zvířata se ukryla do svých nor a hnízdišť. Z nebe se znenadání spustil déšť a
v mžiku pokryl celý zelený kraj. Zpěv ptáků utichl a namísto něj se neslo nad kopcem hučení
nenechavého větru.
Kdesi mezi vysokými stébly trávy na okraji pole se krčilo malé kuře! Mělo krásně žlutou
barvu, bylo baculaté jako míček a jeho peří zvolna navlhlo deštěm. Sezoblo trochu zrní, které
opadalo z klasů a přemýšlelo odkud se tu vlastně vzalo. Ráno se probudilo do chladného dne, ale
nedovedlo si za nic na světě vzpomenout, kde je jeho domov. Krčilo se pod dotěrnými doteky větru
a očima hledalo nějakou skrýš, kam by se ukrylo před nečasem. Byl div, že jej ještě neulovil divoký
pes nebo liška.
Zablesklo se a zvuk hromu rozvibroval snad celý svět. Déšť zesílil. Byl hustý a studený!
Kuře se třáslo stále více. Nedaleko od něj ležel starý vyvrácený kmen stromu. Byl dutý. Snad jeho
dřevo shnilo, ztrouchnivělo, nebo jej rozebrali nenechaví mravenci. Kuře se vydalo k němu, aby
uvnitř našlo úkryt před deštěm. Blesk stíhal blesk a hromobití neustávalo. Vítr spolu s deštěm dělal
dokonalou paseku v neposečeném poli s obilím. Jeho majitel se musel zbláznit, nebo již nebyl mezi
živými. Kuře se přikrčilo kousek za pomyslným vchodem do kmenu staletého stromu a dívalo se,
jak zdejší kraj zalévá padající voda.
„Co tu děláš?“ uslyšelo znenadání za svými zády čísi hlas.
„Jak, co tu dělám?“ leklo se a otočilo hlavu do temnoty dutého kmene. „Venku přece prší a
přišlo jsem se schovat...“
„Tys kuře, že ano?“ zeptal se znovu čísi hlas.
„Kuře?“ nechápalo kuře. „Co je to kuře?“
„Nedělej si ze mě blázny!“ rozchechtal se tajemný tvor. „Tak tys kuře a nevíš, že jsi kuře?
Co to na mě hraješ?“
„Co je kuře?“ zeptalo se znovu a zamračilo se. „Já jsem já! A kdo si ty?“
„Já jsem liška!“ řekl hlas v šeru. „Ale ty vypadáš jako kuře, mluvíš jako kuře a také jsi cítit
jako kuře, pak určitě budeš kuře!“
- 57 -
„A žerou lišky kuřata?“ zeptalo se.
„Někdy!“ přikývla liška. „Ale dneska tě nesním!“
„Proč ne?“ zeptalo se kuře. Kmen stromů rozechvěl další hrom. Blesků však pomalu
ubývalo a déšť již nebyl tak hustý. Uprostřed ohybu v kmeni stromu tekl malinký pramínek vody.
Do kmene zřejmě zatékalo a voda si hledala nejsnazší cestu ven. Kuře začvachtalo nohama a
podívalo se na lišku, která se přisunula blíže k němu. Byla již stará a mnoho zubů jí v tlamě
chybělo.
„Co se ti stalo?“ zeptalo se kuře lišky.
„Nevidíš?“ rozchechtala se. „Co nevidět umřu a na jídlo už taky nemám ani pomyšlení!
Jsem stará a kůži mi už sežrala prašivina...“
„Já také jednou umřu?“ zeptalo se kuře.
„Určitě!“ vyprskla liška a rozkašlala se. „Každý, kdo se narodí, jednou umře!“
Venku zvolna ustával déšť. Odněkud z okolního statku se ozývalo kdákání slepic a bučení
krav. Někdo z lidí se přišel podívat, jaké škody na poli napáchal déšť. Muž s pláštěnkou na ramenou
se chvíli díval na své pole a pak se zamračeně vydal zpět. Jeho kroky zvolna utichaly a gumové
podrážky vysokých bot zanechávaly v půdě hluboké stopy, do kterých se ihned valila voda z okolí.
Bylo mokro a průtrž mračen udělal své, ale dnes nebylo na práci ani pomyšlení, dokud země trochu
nevyschne.
„Nehledal tě?“ zeptala se liška kuřete.
„Kdo?“
„Ten muž, který stál kus od kmene stromu! Tys ho nevidělo?“
„Ne!“ zavrtělo kuře hlavou. „Kdo to byl?“
„No přece, člověk!“ odfrkla si liška a zamyslela se nad svým dosavadním životem. Ohon
měla o něco kratší, jak jí jej jednou ukousl pes, který patřil jednomu z mužů z některého statku ve
zdejším kraji. Nikdo neměl lišky rád! Znamenalo to jen jedno, že se budou ztrácet kuřata! A tak
přišly na řadu hony na lišku se psy a puškami. Liška se trochu otřásla, nevěděla, zda-li to bylo
chladem, nebo stářím, či si pro ni již přišla smrt.
„Mělo bys už jít!“ řekla kuřeti.
„Kam?“ nechápalo kuře.
„Domů!“ pousmála se. „Kdybych byla mladší a při síle, už dávno bych tě snědla!“
„Hm,“ zamyslelo se kuře a pohlédlo ven. Bylo po dešti a bouřka se přesunula jinam. Obloha
- 58 -
se zvolna pročistila a na okamžik vysvitlo slunce. Byl večer a jeho kotouč se pomalu, ale
neodvratně blížil k horizontu. „Kde mám svůj domov?“
„To já nevím!“ pokrčila liška rameny. „V okolí je mnoho statků a lidé tam chovají rozličná
zvířata!“
„Žijí to s tebou i jiní tvorové?“ zeptalo se ji kuře.
„Samozřejmě,“ přikývla liška. „Divocí králíci, nějaký ten zatoulaný pes, koroptve a také ty,
kuře!“
„A kdo ještě?“ vyzvídalo dál kuře. „Já nevím, kam bych mělo jít?“
„Nemůžeš se toulat po kraji! Takhle tě brzo někdo uloví a sní...“ zamračila se liška.
„A nemohlo bych bydlet s tebou?“ zamyslelo se kuře. „Jsem tak samo... A nevím, co mám
dělat!“
„Ne, kuře,“ nadechla se liška. „Musíš se o sebe postarat samo, mé dny jsou již sečtené! Běž
už a nezacláněj tu. Už neprší...“ řekla mu liška a tlapou jej popostrčila ven. Na hlavu mu spadlo
několik kapek vody z horní části kmene. Kuře se otřáslo. Ještě jednou se otočilo, ale lišku již
nevidělo. Snad se odšourala dál dovnitř dutého kmene.
„Ahoj!“ řeklo kuře lišce a vydalo se mokrou travou ke kopci, který se vypínal nad krajem.
Byl zelený a po dešti vypadala tráva ještě lákavěji. Zrní z nedalekého pole, které popadalo na zem
odnesla voda, nebo se ztratilo v bahně. Kuře si postesklo a přemýšlelo nad tím, zda-li by nemohlo
žít s divokými králíky. Kdesi zaštěkal pes. Slunce zmizelo za obzorem a chlad večera se ještě
prohloubil. Kuře nestačilo uschnout a tak se stále více a více třáslo.
Sedlo si na veliký kámen nedaleko svahu, který ležel v vysoké trávě. Jak se zdálo, kosa zde
řádila už opravdu dávno. Na nebi se objevily první hvězdy. Kdesi ve svahu něco zachřestilo. Kuře
se leklo, ale nebyl tu nikdo, kdo by jej chtěl sníst. Zdálo se, že jej ještě neobjevil žádný predátor.
Kuře bylo smutné a dívalo se na své malé nožky a na peří, které bylo mokré a ztratilo svou krásnou
zlatavou barvu.
Co tu dělám? Ptalo se v duchu. Kdo jsem? Co je kuře? Já jsem kuře? Ale proč?
Kdesi v nedalekém křoví se zaleskly dvě oči. Nebyla to ta stará liška, která by jistě
nedokázala vylézt z kmene stromu. Smrt si ji už dávno vzala, dříve než-li kuře dospělo svou cestou
k úpatí kopce, byla liška mrtvá! V křoví se zastavil pes. Šlo o špinavého a zatoulaného čokla, který
se naučil přežívat v tomto nehostinném světě, kde vládnou pravidla silnějšího! Věděl, jak se
vyhýbat svým protivníkům, na které nestačí a jak lovit ty, kteří byli slabšími, než-li on. Díval se na
malé a nanicovaté kuře a nechápal, co tu dělá tak daleko od domova.
Již si myslel, že kuře uteče, protože se prozradil šelestem listí ve křoví, ale kuře neodběhlo.
Sedělo dál na kameni a dívalo se ke hvězdám. Psa to velmi udivilo. Ještě nikdy neviděl zvíře, které
hledí do té černé prázdnoty a kochá se svitem zářivých teček na obloze. Měl chuť po něm
chňapnout, ale od dnešního poledne jej bolela levá zadní noha, když se chytil do pasti. Nyní se jen
- 59 -
tiše pajdal v okolí kopce a hledal něco k snědku. Přemýšlel, zda-li by měl šanci kuře ulovit.
Vypadalo zbídačeně a opuštěně. Rozhodl se...
„Ahoj kuře!“ uslyšelo něčí hlas. Zprvu se leklo, že jde o lišku, ale ona to nebyla, kdo k ní
promlouval.
„Kdo jsi?“ zeptalo se a protřelo si oči.
„Jsem kuřecí víla a splním ti všechna tvoje přání...“ usmálo se zářící stvoření před kuřetem.
„Co to znamená?“ nechápalo kuře.
„Žes konečně doma, kuře!“ usmála se víla.
„Já jsem kuře?“ nechápalo stále kuře. „Jak to? Co je to kuře? A proč?“
„Ty blázínku!“ usmála se víla znovu. „Prostě jsi, co na tom záleží? Půjdeme?“
„Ano, půjdeme!“ souhlasilo malé žluté kuře a vůbec mu nevadilo, že mu není zima a že není
mokré. „A kam půjdeme?“
„No přece domů!“ řekla víla kuřeti a vedla jej kamsi do bílé záře, která se proměnila v
Rajskou zahradu. „Tam, kam chodí malá kuřata! Domů...“
Kdesi na staré a sotva používané cestě, na okraji pole, nedaleko kopce, ležela prázdná tuba.
Vypadala jako tuba od zubní pasty. Její uzávěr nebyl k nalezení. Tuba byla mokrá od deště a špinavá
od bláta. Zdálo se, že na ni buď někdo šlápl, či ji přejel na bicyklu. Ještě než zapadlo slunce, se
muž, který se byl podívat na své pšeničné pole, zastavil na okraji cesty a jeho zrak spočinul na
blyštící se špinavé tubě. Nejprve ji chtěl nakopnout a poslat obloukem do neposekané trávy, ale
rozmyslel si to. Sehnul se, aby ji zvedl.
Chvíli se na ni díval. Pak prsty očistil tubu a nevěřícně hleděl na popis jejího obsahu.
Nedůvěřivě si také přičichl k otvoru, aby se nemýlil. Vnitřek tuby páchl po kuřeti. Kuře v tubě?
Nemohl tomu uvěřit! Někdo si z něj vystřelil. Určitě! Pousmál se a hodil tubu zpátky na zem.
Dopadla znovu na polní cestu a muž se vydal pomalým krokem ke svému domovu. Zatoulané
sluneční paprsky ozářily očištěný štítek na tubě, kde stálo: „Poslední výkřik lidské imaginace:
Instantní Kuře v tubě! Již žádná vejce a slepice! Kupte si své Kuře a nebudete litovat!“
Odkud se vzala ta tuba? Odkud kuře? To nikdo neví! Jen uprostřed pšeničného pole byly
popadané klasy a jejich vzor se podobal těm známým „kruhům v obilí“! Kdoví? Co když tento kraj
navštívil také někdo jiný? Tuba to možná věděla, ale nedokázala mluvit, protože nebyla lidskou
bytostí. A kuře? Kuře bylo jen takovým malým a nanicovatým tvorem. Co když šlo o jakýsi
experiment? Nechme dohadů. Na kraj se snesla noc a noční živočichové zvolna ožívali. Kuře i tuba
jim byli ukradení. Liška byla mrtvá a pes? Pomalu pajdal okolo kopce a přemýšlel, zda-li mu to
stálo za trochu toho peří...
- 60 -
Svět naruby, aneb šímanův příběh
Jména postav, včetně samotného děje, jsou výplodem autorovy choré mysli a cokoliv, co by mohlo
souviset se skutečností a jmény živých či mrtvých lidí, je jen náhoda a nic z toho, co je zde
uvedeno, se nezakládá na pravdě! Jedno však je jisté, možná se v tomto příběhu někdo pozná,
snad to byl záměr samotného autora, možná také ne! Kdoví?
*****
/Prolog/
Svět o němž je řeč, již existuje od doby, co vznikl samotný Vesmír, jehož hvězdy svítí spolu
s Měsícem na vše, co je pod nebem. Spolu ze Světem byly stvořeny také pomyslné Řetězy moci,
které nejen spoutávaly, ale také vládly a dávaly sílu každému, kdo je vlastnil. Spojené řetězárny jich
vyrobily mnoho, pro každé Království a Zemi jeden, taktéž pro všechny rasy lidí, skřetů, trpaslíků a
elfů, kteří kdy žili v Zemi nezemi! A čas běžel jako splašený kůň a nikdo netušil, že než tento
podnik zkrachoval, byl vyroben ještě jeden Řetěz, který vládne všem a všechny zároveň spoutává
do své moci, aby na Světě znovu zavládla Temnota.
Doba byla zlá a nikdo si nebyl jistý svým životem. Mnozí se vzbouřili proti tomu, jehož
jméno se nikdy nevyslovovalo, ale bezvýsledně. Jeho zloba a moc byla silnější, než-li cokoliv
jiného. Mnoho králů zemřelo a mnoho Zemí bylo zničeno. Kouzelníci a čarodějové měli jen dvě
volby, přidat se k Němu, nebo přejít do Opozice. Mezi nimi byl také veliký čaroděj Andalf, kterému
se nelíbilo, jak Zlo pomalu požírá celou Zemi nezemi. Jednotlivé Řetězy řinčely svou mocí a mocí
toho posledního, jež vlastnil právě On, Zlo, sídlící na vrcholu Ohnivé hory. Zdálo se, že je vše
ztraceno a takřka i bylo, dokud se neztratil hlavní a nejslabší článek vládnoucího Řetězu.
Mocný Pán se vydal prostřednictví svým nejlepší špehů na létajících dracích hledat onen
ztracený článek, který mohl ohrozit celý jeho sen o nadvládu Zla nad vším Světem. Jakoby
nestačilo, že Spojené řetězárny přešly do konkurzu a jeho Správce vyhlásil bankrot. Ohnivá hora
rozhazovala na pokyn temného Pána oheň a síru široko daleko a zlověstní skřeti se vydali do celé
Země, aby našli to, co nemělo být nikdy zapomenuto. A kdo by tušil, že onen nejslabší článek má
ve své kapse právě jeden malý a bezvýznamný hobit jménem Šíman?
/Kapitola první/
Jakýsi muž se vznášel nad hornatým krajem na svém drakovi, který podle všeho mlel z
posledního. Věděl to i onen muž a proto rychle hledal místo k přistání, pokud se nechtěl zřítit i se
svým drakem k zemi. Oba kroužili na bezmračné obloze a hledali nějaký plácek, kam by si kecli na
zadek, protože oběma už začaly docházet síly.
Po pěšině vedoucí po úbočí vysokých hor v pásu jehličnatých stromů kráčel jakýsi vysoký
muž s bílou holí a špičatou čepicí na hlavě. Vypadal hodně staře, ale jeho vitalita tomu jaksi
neodpovídala. Usmíval se a prozpěvoval si jako nějaký junák. Cesta mu rychle ubíhala a snad by
ještě ten večer došel do svého cíle, kdyby neviděl draka a sedícího muže na jeho zádech. Vysoký
muž se zamračil a něco si zadrmolil pod vousy. Tohle nevypadalo dobře, stačil by jediný silnější
závan větru a oba by se mohli zřítit k zemi.
- 61 -
„Co to tam oba na tom nebi dělají?“ ptal se polohlasně. „Takhle si jen ublíží, pokud se
rovnou nezabijí...“
„Tys tu taky, Andalfe?“ zahulákala na něj malá zarostlá postava s velikou oboustrannou
sekerou na rameni. „Taky sis jich všiml? Ten chlap snad musí být blázen...“
„Nejspíše ano,“ zachmuřil se veliký kouzelník. „Co ty tu děláš, skřete!“
„Nejsem skřet!“ zamračil se na něj trpaslík a mávl kouzelníkovi svou sekerou před nosem.
„Jsem poslední ze slavného rodu trpaslíku z hory pod Holým štítem, to bys měl vědět!“
„Promiň, veliký trpaslíku!“ řekl mu kouzelník a bodře se na něj usmál. „Musel jsem tě
trochu poškádlit, vypadals hodně vážně!“
„Tamhle je nějaká mýtina, snad tam oba ve zdraví přistanou!“ ukázal trpaslík čaroději
neveliký plácek bez stromů a většího kamení. A také že ano. Po chvíli se muž s drakem opile snesl k
zemi a zůstal sedět mezi stromy.
„Copak se ti stalo?“ vyzvídal na něm čaroděj, jen co se svým trpasličím přítelem došel až ke
drakovi a jeho jezdci. „Toho draka už jsem někde viděl...“
„Jsem Kondrak, veliký zabíječ draků...“ řekl mu muž na drakovi smutně. „No, těch draků je
už málo, myslím těch, kteří stojí za zabití!“
„To máš pravdu!“ přikývl čaroděj vážně. „To je přece Drakus Bronchus Tuberkulosus,
jméno má po tom, že skoro pořád kýchá, kašle a dusí se svým vlastním ohněm, ale na druhé straně,
není většího bojovníka a vytrvalce, než-li je on!“
„Ano,“ souhlasil muž na drakovi a pomalu z něj seskočil na zem. „Ty jsi Andalf, že? Veliký
kouzelník ze Země nezemě!“
„Jsem,“ usmál se na něj Andalf. „Co tě sem přivádí?“
„Cestou do své Dračí země jsem si všiml, že Ohnivá hora zase chrlí síru a lávu a Citadela na
jejím vrcholu je plná života, něco se děje, Andalfe, něco hrozně zlého...“
„Ano?“ zeptal se jej kouzelník vážně. „Odkud to všechno víš?“
„Něco jsem viděl na vlastní oči a něco mi řekl jistý hobit, jmenoval se... Měl takové divné
jméno na písmeno EŠ...“ zamyslel se drakobijec.
„Šíman?“ zeptal se jej trpaslík. „Jmenoval se tak? On vlastně není ani hobit, je kříženec
hobita a lidí, nosí brýle a vypadá jako chodící kulička!“
„Přesně!“ luskl drakobijec prsty. „A pořád se chvástá, jak neumí psát a jak není dobrý...“
„Tak to bude on!“ přikývl kouzelník. „Co ještě říkal?“
- 62 -
„Prý se některé Kraje a Země vzbouřily proti nadvládě jistého vládce, jehož jméno se nesmí
vyslovovat! A ten nyní zbrojí a vyrábí jednoho skřeta za druhým, aby měl co největší armádu!“ řekl
mu smutně drakobijec. „Budu muset letět, drak je znovu ve formě! On taky dost často prdí, a jestli
si tu uprdne, zapálí celý les na úbočí zdejších hor...“
„Měj se a přeji ti šťastnou cestu!“ mávl za ním čaroděj holí a bodře se usmál na muže, který
zvolna vedl svého draka k nebi. „Kde je teď?“
„Šíman?“ zavolal na něj drakobijec. „Ve své rodné vesnici, prý už má všeho dost a chce jít
do důchodu... Pořádá nějakou oslavu, nebo co! Tak já letím!“
„Měj se!“ zamával mu trpaslík sekerou a pohlédl na čaroděje. „Šíman?“
„Jo, není většího chvástala, ale psát umí a někdy napíše i to, co napsat nikdy nechtěl!“ řekl
mu čaroděj a vydal se po pěšině skrze hory do vesnice, ve které Šíman bydlel. Trpaslík šel s ním,
protože dostal chuť na něco dobrého a kde jinde než na slavnosti může někdo přijít zadarmo k
nějaké té lahůdce?
/Kapitola druhá/
Uplynul den a mocný kouzelník se špičatou čepicí spolu s vousatým trpaslíkem došel do
vesnice, ve které onen pověstný a vychloubavý Šíman žil. Bohužel již bylo po oslavě, ale to
neměnilo nic na faktu, že se trpaslík v Šímanově domě poměl, jak se sluší a patří. Také Andalf se
nenechal dvakrát pobízet a dosyta se napil a najedl, až zůstal nemohoucně sedět v široké lenošce a
díval se na oheň plápolající v krbu. Byl večer a trpaslík spolu s čarodějem bafali ze svých dýmek k
nelibosti Šímana.
„Ještě jsem ti ani nepoděkoval za tvou pohostinnost, milý Šímane!“ řekl mu čaroděj s
úsměvem.
„Děláš, jakoby bys tu byl poprvé a my se celé ty roky neznali...“ zakřenil se malý a tlustý
hobit a pohlédl na trpaslíka, který byl umaštěný snad i za ušima. „A tys kdo?“
„Dud!“ řekl mu trpaslík. „Jsem poslední svého rodu, všichni ostatní zemřeli, nebo byli
pobiti!“
„To je smutné...“ přikývl hobit. „Co tě ke mně přivedlo, Andalfe?“
„Řetězy!“ řekl mu čaroděj. „Řetězy moci...“
„Takže ten, o kterém se nemluví znovu vystrkuje své rohy?“ zamyslel se hobit. „Co
zamýšlíš, Andalfe?“
„Odejdeš spolu se mnou a trpaslíkem za královnou elfů jménem Eky!“ zachmuřil se čaroděj.
„Proč ne, stejně jsem chtěl odejít a změnit vzduch, tady je mi už hezky těsno!“ souhlasil
hobit. „Ale bude se mi po domově hezky stýskat!“
- 63 -
„Možná, že se sem už nikdy nevrátíš!“ řekl mu čaroděj vážným hlasem.
„Já vím, je to možné!“ souhlasil Šíman. „Kdy odejdeme?“
„Ještě dnes před západem slunce!“ řekl mu čaroděj. „Musíme odejít nepozorovaně, protože
ten, o kterém se nemluví chrastí svým Řetězem! Doba je zlá a stát se může cokoliv!“
A tak se stalo, že chvástavý Šíman opustil svůj poklidný a útulný domov a vydal se spolu s
trpaslíkem Dudem a velikým čarodějem Andalfem na dalekou pouť za velikou vládkyní elfů Eky,
která sídlí daleko za velikou Pouští, vysokým Horami a hlubokým Jezerem v kraji překrásných lesů
a Jednorožců. Po setmění byli již daleko za Vesnicí a nikdo nepostřehl, že vůbec odešli.
/Kapitola třetí/
Poušť překročili na velbloudech. Vichr je mnohokrát chtěl pohltit ve svých bouřích, ale
mocná Andalfova hůl je vždy ochránila. Jen trpaslík stále něco brblal, že má písek i tam, kde by jej
ani ve snu nečekal. Po mnoha útrapách se zastavili na okraji veliké průrvy a hleděli k horám, jejichž
vrcholky se ztrácely kdesi mezi mraky. Před nimi byl most. Řetězový most, který neustále kvičel a
sténal pod nenechavým větrem. Andalf se opatrně naklonil nad průrvou, jež se táhla oběma směry a
bylo možné ji překročit pouze po tomto mostě.
„Je to hrozně hluboké!“ zamračil se čaroděj. „Je to hlubší než propast Zapomnění! Možná to
vede až do samotného středu země! Kdo mohl takovou průrvu vytvořit?“
„Přejdeme po tom mostě?“ zeptal se jej Šíman a nejistě se zahleděl na chvějící se řetězy,
které držely mostovku nad Průrvou. „Tady stojí, že jej vyrobily Spojené řetězárny, nezkrachovaly
už?“
„To je pravda!“ přikývl moudrý kouzelník. „Ale není zbytí a jiná cesta do Hor nevede!
Budeme muset překročit tuhle jizvu v zemi a pokračovat dál!“
„Měli byste jít, ten most tu dlouho nevydrží!“ řekl jim znenadání jakýsi poutník, který se jim
zjevil v malém vzdušném proudu. Měl na sobě podivný plášť a jeho oči modře zářily.
„Kdo jsi?“ zeptal se jej Šíman.
„Tys ten chvástal?“ přeměřil si jej neznámý muž z Pouště. „Tvá pověst je větší, než-li ty
sám!“
„A ty?“ zafuněl hobit uraženě. „V životě jsem tě neviděl, ani jsem o tobě nic neslyšel...“
„Methar?“ zeptal se jej čaroděj a zvolna přešel k muži v plášti. „Tys ten, který tančí s Červy
v Poušti? Co tvůj lid?“
„Ještě stále žije a obývá Poušť, jen Červi už nechtějí tančit...“ přikývl muž z Pouště a smutně
se na čaroděje usmál. „Půjdu kousek s vámi!“
- 64 -
„Jak se dostaneš zpět?“ zeptal se jej Andalf. „Přenese tě vítr?“
„Pojďte, ten most dlouho nevydrží!“ řekl jim modrooký cizinec. „Rychle, než ty řetězy
povolí!“
Pomalu překonali most. Posledním, kdo jej přešel byl Šíman. Jeho nebojácnost a statečnost
vzala za své na houpajícím se mostě nad nekonečnou Průrvou, jejíž dno bylo v nedohlednu a ani
veliký kouzelník nevěděl, co skrývají její hlubiny. Šímanovi se zdálo, že mu nohy dřevění strachem.
Zůstal stát uprostřed mostu a nehodlal jít dál.
„Tak sebou pohni!“ okřikl jej trpaslík. „Nebo ten most spadne i s tebou! Omrzel tě snad
život?“
„Je podělaný strachy!“ řekl jim Methar. „Já to věděl, už když jsem jej viděl poprvé! Vážně
se umí jen chvástat?“
„Není zbabělcem!“ bránil jej Andalf. „Prostě jen čas od času ztratí svou odvahu...“
„Pohni se!“ okřikl jej znovu trpaslík. „Nebo si pro tebe dojdu a zatnu ti svou sekeru do
zadku!“
„Už jdu...“ řekl hobit nesměle a po několika minutách konečně došel na druhou stranu
mostu. Jen co jeho noha stanula na pevné zemi, most se zřítil do Průrvy a po jeho existenci nebylo
ani památky.
„Ví o nás!“ zachmuřil se Andalf.
„Kdo?“ zeptal se jej muž z Pouště. „Ten, o kterém se nesmí mluvit?“
„Ano ten!“ řekl kouzelník s vážnou tváří a mávl svou holí. „Půjdeme? Jak dlouho nás chceš,
Methare doprovázet?“
„Tak dlouho, jak bude potřeba!“ řekl mu pouštní muž a káravě pohlédl na hobita. „Tak se
pohni, Šímane, chceš tu zůstat do konce svých dní?“
„Takže Společenství se zvolna rozrůstá!“ pousmál se Andalf a jako první se vydal po cestě
směrem k věčně zmrzlým horám, jejichž vrcholky byly zapadané sněhem a věčným ledem. „Pojďte,
než si nás někdo všimne.“
„Takže řetězy praskly!“ zamyslel se trpaslík.
„Ano, Dude!“ souhlasil kouzelník. „Zdá se, že moc toho, o kterém se nemluví, zvolna
slábne, nebo chce, abychom si to mysleli a něco na nás chystá! Země nezemě je ve velikém
nebezpečí!“
Jen Šíman věděl, proč ten most spadl. Měl totiž v kapse něco, o čem neměl ani veliký
Andalf tušení, právě ten chybějící článek Řetězu moci, ale jedno netušil nikdo z nich. Než most
spadl, vyslaly jeho řetězy svému pánu jistý vzkaz a ten zněl: „Článek se našel a ten kdo jej má,
- 65 -
kráčí do Hor spolu s velikým Andalfem...“
/Kapitola čtvrtá/
Dlouho bloudili v Horách a třásli se zimou. Nebýt Andalfa, který byl nad nimi jako vysoký
maják se svou holí, určitě by zmrzli zapadaní sněhem. Jen Šíman si stále něco říkal pod nosem a
díval se na své přátele, kteří bez jediného slova kráčeli hlubokým sněhem. Dokonce i trpaslík Dud,
ztrácející se v Andalfových šlépějích trpělivě snášel všechny útrapy. Za ním šel ukecaný hobit a
celý průvod uzavíral muž z Pouště, který také neřekl ani slovo.
Noc přečkali v jedné jeskyni, kterou kdysi obývalo několik medvědů, ale ti se někam
vytratili a jejich domov zůstal opuštěný. Rozdělali si oheň a pojedli něco ze svých skromných
zásob. Všichni seděli hluboko v jeskyni a naslouchali skučícímu vichru prohánějícím se při jejím
ústí. Jedli mlčky a byli zabráni do svých myšlenek. Když tu se kouzelník podíval na hobita a takřka
jej praštil svou holí.
„Kde to máš!“ vykřikl na něj. Ostatním se zdálo, že na ně spadne strop jeskyně. Oheň se
několikrát nejistě zavlnil na své potravě z roští, ale nezhasl.
„Co?“ zeptal se jej hobit.
„Ten článek Řetězu!“ zachmuřil se čaroděj. „Napadlo mě to až teď, když jsem dumal nad
tím mostem! Proto spadl! Copak tě nenapadlo, že mohl vyslat svému Pánu zprávu o našem
přechodu do Hor? Tos tak bláhový, nebo jsi ztratil rozum?“
„Ale já...“ bránil se hobit.
„Dej ho sem!“ řekl mu znovu čaroděj a natáhl se pro prasklý článek. „Je jako prokletí...
Žádný řetěz není pevný v jeho blízkosti, až na ten, který vlastní ten, o kterém se nesmí mluvit!“
„Tady ho máš!“ podal mu jej hobit.
„Šímane!“ zamračil se čaroděj ještě více. „Nesnaž se mě nazlobit! Jsem sice tvůj dlouholetý
přítel, ale v sázce je existence Světa!“
„Dal jsem ti ho!“ řekl hobit.
„To není on!“ praštil jej čaroděj holí po hlavě. „Dej ho sem, než mou zlobou na nás spadne
celá hora!“
A tak se stalo, že se článek dostal do kapsy velikého čaroděje Andalfa. Naši poutníci se na
druhý den vydali znovu na cestu. Sníh, led, ani běsnící vichr je nedokázal zadržet a Pánovi nohsledi
ještě netušili, kudy vede jejich cesta. Andalf si dával dobrý pozor, aby se nedostal moc blízko k
jinému řetězu, který by spolehlivě vyslal zprávu svému Pánu, jehož jméno bylo veřejným
tajemstvím. Kdoví? Snad právě on založil onen podnik, který nesl hrdě svůj název: Spojené
řetězárny.
Překročili Hory a dorazili k velikému a hlubokému Jezeru. Chvíli nejistě přešlapovali na
- 66 -
jeho břehu, než si Andalf všiml malé lodi, do které se všichni členové Společenství naskládali. Pak
vztyčili stěžeň a zvedli plachtu. Čaroděj se postaral o vítr. Jen jediná věta jim utkvěla v paměti, to
když trpaslík pohlédl zděšeně na jezero a řekl: „Neumím plavat“
/Kapitola pátá/
Naši hrdinové došli celí a zdraví do kouzelného Lesa za Horami, velikou Pouští a Jezerem,
které tolik polekalo našeho trpaslíka. V doprovodu elfské stráže se dostali až do města paní Lesa.
Byla jí právě ona Eky, mocná žena svého nikdy nestárnoucího rodu. Ale na naše hrdiny čekalo ještě
jedno veliké překvapení, které se prozradilo v okamžiku, kdy veliká Eky spatřila Metnara, pána
Pouště.
„Vy se znáte?“ zeptal se jich nevěřícně Andalf, jakmile byli přijati k audienci.
„Ano, známe se hodně dlouho!“ přikývl Methar. „Čas všechno dávno odvál...“
„Láska je věčná!“ řekla mu Eky. „Nestárneš, stejně jako já, či kdokoliv z mého lidu!“
„To Červi nám dávají prostřednictvím Koření svou moc a náš lid prosperuje, léta v
písečných oblacích a může být tam, kde chce v pouhé vteřině!“ přikývl Methar.
„Tak proč jsi šel celou cestu s námi pěšky?“ zeptal se jej Šíman nevěřícně.
„Protože jsem chtěl, ty trdlo!“ rozesmál se Methar.
„Vím kam kráčíte!“ řekla jim krásná a mocná Eky. „A vím také, co máte u sebe, že
Andalfe?“
„Ano, ale zdá se, že ten, o kterém se nemluví, jej stále hledá, ale nemůže najít!“ přikývl.
„Tvá říše je překrásná, plná čarovného lesa, potoků a studánek, ale nemůžeme tu zůstat!
Vystavujeme tebe i tvůj lid hroznému nebezpečí!“
„Půjdu s vámi až na hranice své říše, ale nezůstanete osamoceni, dám vám k ruce svou
mocnou bojovnici, před kterou se třese nejeden skřet...“ usmála se Eky. „Ale nějaký čas tu zůstat
můžete, že Methare?“
„Ano má paní!“ souhlasil muž z Pouště a uklonil se.
„Kdo to je? Ta bojovnice?“ zeptal se Šíman trpaslíka.
„Laky!“ řekl trpaslík zachmuřeně. „I moje spoďáry se třesou při pronesení jejího jména!“
„Už jsi ji někdy viděl!“ zeptal se hobit znovu.
„Ano, Šímane, viděl a také jsem bojoval s ní, ale na její straně! Naštěstí!“ souhlasil trpaslík a
opřel se o svou sekeru.
Chvíli na to do velikého sálu vstoupila Laky, byla vkusně oblečená a její tělo lákalo ke
- 67 -
hříchu. Jen čaroděj Andalf se nějak podezřele usmíval pod vousy. Chvíli se díval na příchozí dívku
a pak se zvolna vydal k ní. Oba se rozesmáli. Zdálo se, že nejen Eky s Metharem mají svá tajemství.
A čas zvolna plul svou neutuchající naléhavostí, aby přišla chvíle jejich odchodu.
„Dávejte na sebe pozor a střežte chybějící článek, jako své životy!“ nabádala je Eky.
„Cestou snad potkáte další přátele...“
„Dám na ně pozor!“ usmála se Laky na svou paní a za všichni zmizeli v čarokrásném lese,
aby se vydali na dalekou pouť k Ohnivé hoře.
/Kapitola šestá/
Jen co opustili kouzelný les královny Eky, všichni ucítili moc řetězů, která se jim zvolna
vkrádala do jejich mysli. Překrásný kraj se brzy proměnil v neútěšnou pustinu plnou smrdutých
bažin, mrtvých lesů a dýmajících kopců. Byli na území toho, jehož jméno se nevyslovuje. Ale
veliká náhoda jim do cesty přidala ještě jednoho přítele, byl jím právě onen muž, kterého potkal
čaroděj s trpaslíkem tehdy v Průsmyku.
„Kondraku? Co tu děláš? Proč jsi tak smutný? Co se ti stalo?“ zasypal jej Andalf sprškou
svých věcně položených otázek. Všichni byli unaveni a velký malý Šíma nejvíce ze všech. Byl rád,
že se průvod zastavil. Sedl si na nejbližší kámen a začal si toto neutěšené místo lépe prohlížet. Měl
pocit, že kráčejí až do středu samotného Pekla.
„Zabili mi draka!“ řekl Kondrak vážně. „Ti létající padouchové, kteří slouží tomu, jehož
jméno se nevyslovuje! Byli v přesile a můj drak dostal zase záchvat! Jsem rád, že jsem přežil...“
„Takže věci se dali do pohybu a pokročily dál, než by si jeden mohl myslet!“ zachmuřil se
Andalf. „Neslyšel jsi ještě něco o tom článku řetězu?“
„Prý jej máš ty, Andalfe!“ řekl mu drakobijec vážně. „Vědí to všichni poskokové Pána, který
sídlí na Ohnivé hoře!“
„Ano?“ zachmuřil se čaroděj a opřel se o svou hůl. „A co ještě víš?“
„Že tu na vás čekají armády skřetů...“ řekl mu Kondrak smutně. „A mají rozkaz vás pobít a
nikoho nenechat na živu!“
„Ano?“ zamračil se čaroděj ještě více. „A?“
„Měl jsem vás zradit a zavést vás k nim...“ svěsil drakobijec hlavu. „Měli mě už na lopatě,
co jsem měl dělat?“
„Já ho zabiju!“ rozčílil se trpaslík, ale Methar jej zadržel.
„Nemůže za to, jednal bys stejně!“ řekl mu muž z Pouště. „A zradíš nás?“
„To je otázka!“ přikývl drakobijec. „Věříte mi?“
- 68 -
„Měli bychom?“ zeptal se jej Andalf a rozhlédl se po obloze, nespatří-li někoho z Pánových
nohsledů. Obloha byla šedá, zachmuřená, ale prázdná. „Ještě netuší, kde přesně jsme!“
„Co máme s tím článkem udělat?“ zeptal se jej Šíman. „Hodit jej do Ohnivé hory?“
„Pomátl ses?“ zhrozil se čaroděj. „Musíme jej rozbít docela, ale jen na místě jeho zrodu!“
„A to je kde?“ zachmuřil se pro změnu trpaslík Dud.
„Spojené řetězárny v Městě Zla!“ řekl mu čaroděj s vážnou tváří. „A drakobijec nás
povede!“
/Kapitola sedmá/
Zvolna procházeli smrdutými uličkami s nevysokými domy a mířili k Centru, které bylo
zastavěné továrními halami a vysokými čoudícími komíny. Podle všeho byl podnik mimo provoz,
ale zdálo se, že je vše jinak, než by mělo být. Nikdo z místních je nezastavil, ani nezadržel. A tak
došli nerušeně až k závodní bráně a pohlédli na stráž stojící opodál. Skřeti se na něj škaredě usmáli
a zvedli závoru.
„Už na vás čekáme!“ pronesli. „Jak jinak byste prošli bez úrazu rozlehlými čtvrtěmi Města
Zla?“
„Půjdeme!“ přikývl čaroděj a jako první přešel na půdu podniku Spojených řetězáren.“
„Jdeme do pasti, Ďáblu do chřtánu!“ postěžoval si trpaslík. „Měli jsem ten chybějící článek
nechat na Poušti, v Horách či u Eky v Lese!“
„Ne!“ zakřičel na něj čaroděj. „Ještě slovo a proměním tě v trpaslíka do zahrádky!“
„Už mlčím!“ řekl mu trpaslík polekaně. „Nic jsem neřekl!“
„Ale řekl!“ zamračil se na něj Andalf.
„Jsou všude!“ řekl jim Methar. „Kam se podívám, vidím ozbrojeného skřeta!“
„Je jich tu víc než hvězd na obloze!“ souhlasil čaroděj a přidal do kroku. „Musíme najít onu
kovadlinu a pomoci bucharu rozbít to, co nemělo být nikdy ukováno!“
„Ale oni tam na nás čekají!“ řekl Šíman se strachem v hlase. „Zabijí nás!“
„Raději zemřít, než žít v cizí područí!“ zašklebil se Methar a bouchl hobita do zad. „Pohni
se, nebo tě tu osobně zabiju! Teď a tady, ty jeden strašpytle! Jsi k ničemu! Jen píšeš a píšeš, ale
když k něčemu přijde, schováš se úplně vzadu a čekáš, co z toho vzejde! Hnusíš se mi!“
„Methare!“ zahřměl čaroděj silným hlasem. „Buď té lásky a nechej toho hobita na pokoji!“
„Dobře!“ souhlasil muž z Pouště. „Půjdeme?“
- 69 -
„Ano,“ přikývl čaroděj. „On na nás už netrpělivě čeká!“
Vešli do jedné z rozlehlých továrních hal a hned je upoutala jedna kovadlina a buchar, který
stál nad ní. Byli na místě. Po dlouhé cestě plné útrap konečně došli ke svému cíli. Čaroděj se
zastavil u kovadliny a váhavě se rozhlédl po objektu. Něco mu zde vadilo. Nikde nespatřil jediného
skřeta. Ostatní se nejistě dívali jeden po druhém a po čaroději.
„Co se děje?“ zeptal se trpaslík kouzelníka. „Tak už to zapni a znič ten článek Řetězu moci!“
„Ještě ne!“ zachmuřil se čaroděj. „Něco tu není v pořádku! Dostali jsme se sem nějak moc
snadno!“
„Taky že ano!“ řekl jim hromovým hlasem ten, o kterém se nemluví.
„Arvo?“ zeptal se jej čaroděj překvapeně. „Tos byl celou dobu ty?“
„Ano, já!“ souhlasil jeho bývalý přítel. „Jak vidíš, také já jsem se vůbec nezměnil...“
„A ten, o kterém se nemluví? Kde je? Je ve Městě, nebo v Podniku?“ zamyslel se čaroděj.
„Není tu!“ řekl mu jeho bývalý přítel a kolega od fochu. „Od své poslední porážky nevylezl
na Svět, dalo mi hodně práce přesvědčit celou Zemi nezemi, že znovu spřádá své temné plány...“
„Za vším jsi ty? Arvo?“ zeptal se jej Andalf nevěřícně. „Proč?“
„Už mě to nebavilo, být jen druhořadým kouzelníkem!“ usmál se a mávl rukou. Hala byla v
mrknutí oka plná po zuby ozbrojených skřetů. „Vzdejte se, nemáte šanci! Andalfe, tvou hůl...“
„Musíme se vzdát!“ přikývl čaroděj a hodil svému odpůrci svou hůl. „Tady je, užij si ji!“
„Nevzdám se bez boje!“ vykřikl Methar a hodil na Arva oblak prachové bouře.
„Na mě nemáš!“ řekl mu Arv, když přestal kašlat prach a upravil si vlasy a vousy. „Jsi slabý
jako čajíček, Methare, tady nejsi na Poušti!“
„Vzdej to!“ sýkl na něj Andalf.
„Methare, Andalf má pravdu! A teď ještě ten článek, mám zbytek řetězu...“ ukázal mu Arv
roztržený Řetěz moci. „Nenechte mě čekat, skřeti jsou celí žhaví vás pozabíjet! Nic jim neudělá
větší potěšení...“
„Co když se Pán přece jenom vrátí, až celý Řetěz znovu pod bucharem spojíš?“ zeptal se jej
Andalf.
„Ničemu nerozumím!“ řekl Šíman trpaslíkovi a muži z Pouště. „A kde je Laky? Neviděl
jsem ji od doby, co jsme vstoupili do Města Zla!“
- 70 -
„Má svůj vlastní plán!“ řekl hobitovi muž z Pouště. „A drž, laskavě, klapačku!“
„Nevrátí se!“ řekl mu Arv a jediným pohybem stiskl tlačítko stroje, který stál nedaleko od
něj. „Buchar už běží, dej sem ten chybějící článek!“
„Ať je po tvém...“ řekl mu čaroděj a hodil mu do rukou kus kovu.
„Nejste všichni!“ zamyslel se Arv, jakmile jej chytil. "Někdo z vás tu chybí..."
„Proč myslíš?“ zeptal se jej Andalf do hluku Bucharu, který bušil do Kovadliny.
„To počká, nejdříve zacelím Řetěz a pak se uvidí!“ pousmál se Arv a přešel ke stroji.
„Kde je Laky?“ zeptal se trpaslík nenápadně muže z Pouště. „Vždycky jen řekne ahoj a
nikde není tam, kde by měla být!“
„Uvidíš!“ zakřenil se Methar. „Nech čas uzrát...“
„A je to!“ ozvala se rána a Řetěz moci byl v jednou celku. „Teď jsem pánem já...“
Když tu se zablesklo a tovární halou otřásla ohromná exploze a její strop se zřítil na nic
netušící skřety. Moc nechybělo a zavalil by i naše hrdiny. Arv se nevěřícně podíval na díru ve
stropě. Stál v ní On, ten, o němž se nemluví. Natahoval po Řetězu ruku a díval se na Arva ohnivým
zrakem. Hala praskala pod jeho vahou a všem se zdálo, že musí povolit také její stěny, aby se celá
stavba sesunula až ke svým základům.
„Dej to sem!“ zařval Pán.
„Je můj!“ zavrtěl Arv hlavou. „Slíbils mi to!“
„Dej ho sem, ty bídný červe! Tvá kouzla mě nezastaví!“ zahromoval Pán.
„Kde je Laky?“ zeptal se znovu trpaslík všech ostatních členů Společenstva.
„Máš poslední možnost!“ řekl mu Pán a chystal se strhnout celou tovární halu.
„Mám svou a Andalfovu hůl!“ varoval jej Arv.
„Mě nepřemůžeš!“ řekl mu Pán a vedle něj se vzápětí objevila i Laky.
„Co tam děláš?“ zavolal na ni Andalf. „Zradilas Společenství?“
„Ne, ale jedině on mohl tvého soka zastavit! Vezme si řetěz a odejde zpátky do hlubin
věčnosti!“ řekla všem Laky. „Slíbil mi to!“
„A cos mu slíbila ty?“ zavolal na ni Methar. „Přece jsme neprošli takovou dálku jen proto,
aby 'Zlo a Nenávist' zvítězilo nad 'Pravdou a Láskou'. Laky...“
- 71 -
„Nikoho jsem nezradila!“ zavrtěla Laky hlavou a jedinou ranou sťala svým mečem hlavu
Pána v okamžiku, kdy si nasazoval na krk Řetěz moci.
„K zemi!“ křikl Andalf na všechny a sám se vrhl do trosek na podlaze. „K zemi, je-li vám
váš život milý!“
„Cože?“ zeptal se jej Šíman roztřeseným hlasem, ale byl stržen Metharem a trpaslíkem na
podlahu haly. „Kde je Kondrake?“
„Je pryč!“ otočil k němu Andalf hlavu. „Teď to přijde! Laky...“
Ohromná exploze roznesla továrnu, včetně celého Podniku i přilehlé Město na prach. Vše
zmizelo. Stáli uprostřed ohromné planiny s hlubokým kráterem, který sahal až do středu Světa. Na
nebi se objevil drak s mužem na zádech. Zvolna přistál u překvapených přátel a zpoza něj seskočila
k zemi také Laky.
„Nesnáším dobré konce!“ zavrčel trpaslík. „Jak se ti podařilo najít draka a zachránit Laky
život?“
„Koření!“ usmál se Methar. „Koření je život...“
„Kouření taky!“ přikývl čaroděj a zapálil si svou dlouhou dýmku. „Ne, že se tu zkouříte,
čeká nás ještě dlouhá cesta domů!“
„K čemu to všechno bylo?“ zeptal se Šíman stále třaslavým hlasem. „K čemu tu jsem já?“
„Abys o tom všem napsal!“ usmál se na něj čaroděj. „Pro nic jiného!“
„A uvěří mi? Budou tomu všemu věřit? Po tom všem?“ zapochyboval hobit.
„Tobě určitě!“ usmál se čaroděj. „Půjdeme domů, bando! Tento kraj není stále bezpečný!
Skřeti čekají jen na svou příležitost!
„Andalf má pravdu!“ souhlasil Methar. „Pojďme, než se mi z toho dobrého konce udělá
zle!“
„Konečně konec!“ řekl trpaslík a vydal se s ostatními domů. „Jak překročíme tu hlubokou
Průrvu?“
„Methar nám přeci pomůže!“ řekl mu čaroděj s úsměvem na rtech a rozkašlal se. „Ten tabák
je nějaký divný!“
„A Laky? A Kondrak?“ ptal se znovu trpaslík. „Co bude s nimi?“
„Mají přece draka, ne?“ řekl mu čaroděj nyní s již vážnou tváří. „Nechceš být, Dude, na
chvíli mlčet? A neptej se, kdy tam budem...“
- 72 -
/Epilog/
Zlo nebylo přesto poraženo a ačkoliv se naši hrdinové vydali domů, čekalo je ještě mnoho
útrap, ale všichni dělali čest svému jménu. Jen ten hobit byl pořád stále ufňukaný a často dostal od
Andalfa holí. Snad od něj pochytí trochu moudrosti a naučí se konečně pořádně psát! Kdo to má po
něm číst, ale to je zase jiný příběh...
A Řetěz moci? Snad stále někde chrastí hluboko v Pekle, ukrytém kdesi ve středu země a
čeká se svým Pánem, až přijde čas, aby Zlo znovu ukázalo svou moc. Svět se změnil a nic nebylo
takové, jako dříve...
„Hele, Šímane, ty malý hobite, nechceš už toho psaní nechat? Díky!“
/Konec/
- 73 -
Vzhůru na palubu, aneb jak jsem potkal BH
Tak si pomalu plavu (naznak) v moři Literatury, když tu kolem mně profrčí parník jako hrom.
Otočí se takřka na místě jako nějaká malá lodička a hlasitě zahouká. Na můstku spatřím jakousi
postavu s bílým vousem a v bílém hábitu s holí v ruce. Nevěřím svým očím...
Kdosi mi hodil záchranný kruh a pro jistotu se zeptal, zda-li chci také na palubu, že prý bude
veselo! No, nejsem proti a nechám se přes kladku navijákem vytáhnout na palubu. Loď je to
podivná, jen co je pravda! Ihned, co mě dostali nahoru, se zase rozjela vstříc neznámým
dálavám. Pro pana krále, jak se tenhle koráb vůbec jmenuje? A co tu budu vlastně dělat?
"Tady máš kýbl a smeták!" uslyšel jsem za zády. "Tahle paluba není jen tak obyčejná, jako
vlastně celá loď, uvidíš, že ve škvírách mezi prkny najdeš kde co!"
"A ty jsi kdo?" zeptal jsem se.
"Já?" zeptal se umouněný muž. "Já to tu vlastně vedu, ale jen čistě teoreticky! Jsem strojníkem,
topičem a mechanikem v jedné osobě! A také jsem tuhle loď sám postavil..."
"Celou?" nevěřil jsem.
"Jo, celou!" ušklíbl se muž a zmizel v díře v palubě. Poklop letěl za ním a uzavřel vstup. Na
cedulce stálo: Nepovolaným osobám a sucharům vstup zakázán!
A tak to celé vlastně začalo...
*****
/Loď přízraků, čili první dojmy.../
Mé první dny na tomto plavidle byly vskutku zajímavé. Jeden se rozkoukával po
rozhoupané palubě této prapodivné lodi, kterou by se nezalekl ani ten nejotrlejší námořník nazvat
Bludným Holanďanem! Sice byla vždy jako ze škatulky, ale její cíl cesty nebyl zanesen do žádné
mapy a patrně ani ve hvězdách. Prostě si jen tak plula, kam jí nařídil ten podivný bělovlasý muž s
fajfkou v puse stojící tu a tam na kapitánském můstku. Někdy tam s ním byl ještě někdo, nejspíš
první důstojník, ale při velikosti této lodi byl velín většinou prázdný a mi bylo čistou záhadou, kdo
tuhle paroloď vlastně řídí, protože většinou nebyl nikdo u kormidla a loď si na první pohled plula
kam se jí zachtělo. Pokud vás to neděsí, mě ano, nehledě na to, že při počtu záchranných člunů a
lidí na palubě... Každopádně mi neustálé mrkání chobotnic a žraloků z Literárního moře moc klidu
na duši nepřidalo. Ta umělecká monstra se mi jednoduše a prostě posmívala!
Rozhodl jsem se, že si toto plavidlo lépe prohlédnu. Ona to není žádná legrace, když vidíte,
kolik palub vás čeká oběma směry, tedy nad i pod hlavní palubou. Vždyť samotné komíny i stěžně
sahaly až kamsi do nebes. Na druhý konec dohlédnouti nešlo a šířka paluby byla také obrovská.
Začínal jsem se trochu bát, kam že jsem se to vlastně dostal, ono z hladiny vypadala tato loď jako
nějaká kocábka. Když vlezete do obyčejného železničního vagónu, také vás uvnitř překvapí svou
prostorností...
- 74 -
Bylo mi jasné, že budu potřebovat nějakého průvodce, nebo se zde dočista ztratím. Hledal
jsem tedy kolem sebe, ale potkával jsem jen podivně zamyšlené a mumlající osoby, které měly v
rukou bloky a tužky a pořád cosi, přímo freneticky, zapisovaly. Copak je tato loď plná bláznů?
Napadlo mne. Tu a tam jsem narazil na hlouček diskutujících lidí a mně došlo, že půjde nejspíše o
pasažéry, ale kde je posádka? Copak je tento parník plně automatický? Rychle jsem tuto možnost
zamítl, přeci i ta sebemenší škatule musí mít svého velitele a někoho k ruce, čili posádku! Ono také
Literární moře je občas plné bouří a jiných nebezpečí! Nechal jsem proto svůj strach na palubě a
vydal jsem se do nitra lodi.
/Setkání s múzou, aneb portály rozkoše.../
Cestou jsem v různých chodbách a kabinách potkával kdejaké lidi, jejichž tváře mi na první
pohled (ani na ty další) nic neříkaly. Připadal jsem si jako v nějakém absurdním světě, kde vládne
jen umění a člověk zde neměl žádnou cenu, pokud nebyl pasažérem (tedy autorem a čtenářem všech
těch lodních plátků), vše ostatní se nepočítalo a suchozemské krysy zde byly trochu přehlíženy,
avšak ne ponižovány. Posádka lodi zásadně netrpěla jakékoliv lynčování nebo podupávání lidské
důstojnosti. Kdo neuposlechl, šel bez milosti přes palubu. Alespoň tak se mi to ze začátku zdálo,
nakonec tamní chobotnice, žraloci a další havěť také potřebovali občas nažrat...
„Pardon...“ začal jsem. „Můžete mi...“
Nikdo mi však nevěnoval pozornost. Vydal jsem se tedy na vlastní pěst do obrovské
nástavby a tu jsem si všiml, že jsou všude jasně a srozumitelně zobrazeny různé obrázky, které
usnadňovaly pohyb na lodi. Ale jak se pohybovat na tak prostorném místě a neunavit si nožičky?
Copak jsem trpaslíkem? Ale ta neobyčejná velikost mě děsila neustále. Když tu jsem narazil na
otevřené dveře s nápisem: „Půjčovna kolečkových bruslí!“... Nikdo uvnitř nebyl a proto jsem si
dovolil jedny vypůjčit a připnul jsem si je na boty. Ono jezdit na takové věci i na mírně kolébající se
palubě není žádná legrace.
„Pozor na povolenou rychlost!“ zahulákal na mě onen bělovlasý muž. Kde ten se tu vzal?
Chodí tu snad po lodi jako duch? „A bacha na směr jízdy, chodby jsou obousměrné! Jezdí se
vpravo...“
„Aha!“ vysoukal jsem ze sebe. „Jasně...“
„Nechcete pomoci?“ zeptala se mě černovlasá dáma v nejlepších letech. „Pomůžu vám se
zde trochu zorientovat!“
„Co je to vůbec za loď?“ nadhodil jsem nesměle. „A kdo jste vy?“
„Tohle je SASPI, loď plující na moři Amatérského umění... Čas od času zabloudíme i na
nějaký ten Literární oceán, záleží na tom...“ řekla mi s úsměvem. „A pokud jde o mě, jsem jedna z
literárních múz, které těmhle podivným existencím pomáhají psát jejich dílka! Někdy je to docela
fuška!“
„A dál?“ vyzvídal jsem.
- 75 -
„Neprojedeme se?“ usmála se nevinně a strčila do mě tak silně, že jsem div neupadl.
Naštěstí jsem svou, již tak chatrnou, rovnováhu udržel a rozjel jsem se chodbou směrem k zádi.
Konec chodby byl však v nedohlednu a já si opět připadal jako ve snu.
/Jak básnící přicházejí o iluze.../
„Jak se to zastavuje?“ zařval jsem. „Ty chodby nemají konce?“
„Ne, tahle loď je jaksi nafukovací! Pořád se bude zvětšovat a čím v ní bude více lidí, tím
bude větší! Prý je také nepotopitelná, ale na to bych mnoho nesázela!“
„To byl Titanic také!“ namítl jsem.
„Tahle loď není jen tak obyčejná!“ zamračila se. „A brzdíme, mladíku, brzdíme!“
Odněkud se ozval divoký ryk boje, výstřely z děl a kanónů a řinčení ocele. Jsou snad na
palubě piráti? Zděsil jsem se a pohlédl na múzu. Její tvář však nepozbyla oné bodrosti. Otevřel jsem
široké a vysoké dveře, když tu jsem spatřil divoký boj mezi mnoha loděmi, které se pohupovaly na
docela klidné mořské hladině. Nebe bylo modré a bez mráčku. Prostě počasí udělané pro vyjížďku
na moře. Zde však nešlo o turistiku, ale o litý boj bez skrupulí. Nějací muži se proháněli na volně
visících lanech z jedné lodi na druhou. Všude bylo plno dýmu a prachu. Tu a tam spadl některé z
lodi stěžeň či ráhno. Vedle mé hlavy dopadla poměrně těžká dělová koule a odrazila se zpět. Nikdo
z přítomných umělců si však ničeho nevšímal a fakt, že je kdosi pozoroval, je ani v nejmenším
nevzrušoval. Nechal jsem je tedy napospas jejich hrátkám a zahleděl jsem se s múzou směrem k
pomyslnému konci chodby.
„Pro Krista! Co to bylo?“ otočil jsem se k ní vyděšeně. „Hrají si snad na Piráty?“
„To jsou někteří z cestujících!“ usmála se. „Jde o zastánce Poezie, avšak tak nějak se
nemohou dohodnout, která dílka jsou lepší a která ne! Proto se dali do vyřizování svých sporů tímto
způsobem, čili: Ručně a stručně!“
„Za pomoci lodních děl?“ zapochyboval jsem. „To nemají po ruce jiné, řekl bych, lidštější
způsoby?“
„Ano,“ přikývla. „Účel světí prostředky! Nepůjdeme dál?“
„To se vždy takhle...“ nedokázal jsem dokončit větu. „To jsou tak zažraní do svého umění?“
„Mlátili?“ rozesmála se. „Ne, kdysi si spořádaně četli svá dílka, ale pak je to přestalo bavit!“
„Dobře tedy, nechme je v jejich bohulibé činnosti, snad jednou dostanou rozum!“ řekl jsem
zamračeně a my pokračovali v naší cestě nikam.
/Svět fantazie.../
Raději jsem zavřel dveře a vydal jsem se dál dlouhou chodbou. Připadal jsem si jako v
nějakém snu, kde chodby konce nemají a různé dveře v nich vedou do různých světů. Po nějakém
- 76 -
čase jsme znovu zastavili před vstupem do další kabiny (dá-li se to tak říci), odkud se také ozýval
zvuk boje, ale byl poněkud tišší, avšak ne o moc kultivovanější. Otevřel jsem je a zahleděl se do
podivného obrazu hor, nekonečných plání, měst a lesů, kde se na podivných zvířatech proháněli
ještě podivnější tvorové.
„A to je co?“
„Země fantazie!“ řekl mi má průvodkyně. „Někdy je tu sice rušno, ale většinou jde o docela
krásné a poetické místo! Nemám pravdu?“
„A ti divní tvorové?“ zeptal jsem se nejistě.
„To jsou elfové, skřeti, trpaslíci, lidé a další...“ pokrčila rameny. „Každý svět má přeci svá
pravidla!“
„Jako u básníků?“ znejistěl jsem.
„Ale kde že!“ zamračila se. „Poezie je krásnou zemí, na tu ještě narazíme, to co jsi viděl,
mladý muži, byl jen jeden neomalený spolek rádoby umělců...“
„Aha...“ souhlasil jsem a vydali jsme se dál. Další dveře vedly do nekonečných černých
dálav, skrze které prosvítaly blikající očka hvězd a zářila různobarevná oblaka mlhovin. Takřka se
mi zatočila hlava a nechybělo mnoho, přepadl bych někam do neznáma a stal se navždy oběžnicí v
tomto podivném a tajuplném světě, v němž tu a tam proletěla kometa, nebo se objevila i nějaká ta
neznámá planeta. Pochopil jsem, že půjde nejspíše o zemi SCI-FI, tedy časů budoucích, kde je vše
možné a všechny příběhy se zde odehrávají v nějaké té velmi vzdálené galaxii (za neurčité doby).
„Fantastika, chceš-li!“ řekla mi a já jen mlčky zavřel široké dveře, abychom se rozjeli dále.
Čím blíže jsme byli k dalšímu portálu, tím více jsem slyšel ony podivné vzdechy, vzlyky a tiché
naříkání, které se mísilo s kdejakým vrzáním. Tu a tam se ozval hlasitý smích nebo pláč, který však
hned utichl pod náporem další vášně. Zůstal jsem nerozhodně stát a děsil jsem se toho, co naleznu
na druhé straně dveří. Má průvodkyně se potutelně usmívala a jen krčila rameny. Na mysl mi kanul
velký chumel nahých těl, navzájem se proplétajících, kde nebylo jasné kdo a s kým si činí ono
potěšení těla a mysli. Byl to snad jeden velký a nekonečný rauch?
„Co je tam? Snad ne Peklo?“ zeptal jsem se a neodvažoval jsem byť jen pootevřít tyto dveře
do brány nikdy nekončící rozkoše. „Mučí se tam snad navzájem?“
„Ale kde!“ rozesmála se. „Tam je přeci království červené lucerny... Tedy Knihovny! Tento
svět je plný planoucí vášně, ohnivých citů a nikdy neukojitelných chutí... No, raději tyto dveře
neotvírejme! Kdo ví, co by se mohlo skrze ně vyvalit ven...“
„Půjdeme dál!“ souhlasil jsem. Pak jsme narazili na další svět bez hranic, jež byl vyplněn
různými obrazy, které se měnily snad v mrknutí oka. Tento svět byl naplněn vším možným, od lásky
k nenávisti, od radosti ke smutku a od štěstí ke smůle. Neustále se proměňoval, ale i zármutek v
něm byl krásný, jako by nepocházel z tohoto světa. Vše se v něm pohybovalo, snad v jakémsi
lehounkém vánku a nic zde nebylo takové, jaké se to na první pohled zdálo.
- 77 -
„Poezie?“ zeptal jsem se nesměle.
„Přesně tak!“ souhlasila.
„Kolik tu je těch dveří?“ zamyslel jsem se. „Myslím všech dohromady!“
„Nepočítaně!“ zamračila se. „Každý svět má ještě své vlastní světy a každý z nich nemá
hranic!“
„Ale vždyť jsme na lodi!“ namítl jsem a vydali jsme se raději na palubu. Moře skrápělo tuto
loď i nás samotné vodní tříští a kdesi vysoko nad ní létali v kruzích ptáci.
/Tvrdá životní realita.../
„Já se na to...“ ozvalo se za mnou. To ten podivný technik vylezl z jednoho průvlaku, aby
vzápětí zase někde zmizel. „Co to bylo? Tedy, kdo to byl?“
„To byl náš muž pro všechno!“ zazubila se. „Stará se o chod lodi a někdy jej to už vážně
trošku...“
„Sere?“ zeptal jsem se.
„No, to zase ne, ale skoro jo...“ mávla rukou. „Na jednoho je toho moc!“
„K čemu tahle loď vlastně je?“
„Veze všechny (rádo by) umělce bůhví kam!“ zamyslela se. „Posádku lodi většinou
neuvidíš, jen když je potřeba, pak zasáhne. Ono se na první pohled sice zdá, že jsou její cestující
ponechání napospas, ale zdání klame...“
„A to moře kolem?“
„To je Oceán Literatury!“ rozhodila má průvodkyně ruce, div mě nepraštila do hlavy.
Nebudu vám vyprávět, co všechno jsem zažil a zažívám na palubě tohoto nevídaného
parníku, ale určitě jsem se nenudil a žádný stereotyp (do budoucna) mi snad nehrozí. Za tu dobu
jsem se stačil s některými cestujícími alespoň trochu seznámit a poznal jejich vlastní světy, které
jsou mnohdy velmi zajímavé. Parník tedy dál brázdí vlny Umění všemi směry (čili křížem a
krážem) a snad mu budou všechny okolnosti nakloněny a on se stane opravdu nepotopitelným, ale
kdo ví? Nemalujme však čerta na zeď!
Co to? To je zase ten všeuměl s umazanými montérkami. Něco po mně chce... No, rád se
podívám tam, kam nemá obyčejný cestující přístup, i když (mezi námi) téhle lodi ani za mák
nerozumím! A že jsem se nerozepsal o všech, kteří jsou na palubě? Mějte rozum, to by bylo na
dlouho! Na velmi dlouho, ale uvidíme...
- 78 -
/Malé pozastavení nad těmi, kteří tuto loď řídí.../
Při svých cestách na lodi, jsem se setkal s mnoha členy její posádky. Zprvu mě na vědomí
mnoho nebrali, ale když jsem se zapojil do života na palubě a věnoval svůj čas všudypřítomné
zábavě v podobě různých soutěží, řešení kdejakých problémů a nikdy nekončících diskuzí, přišel
jsem do obecného povědomí a někdy jsem nabyl dojmů, že by byli někteří raději, kdybych tehdy na
tuto loď nevstupoval! Samozřejmě, že přeháním, ale mít mě na palubě, to je, jako by nastoupilo sto
takových, jako jsem já, není to k vzteku? Ale vraťme se k těm, kteří pečují o tento pohupující se
parník a starají se, aby bezpečně proplouval i těmi nejužšími místy v rozbouřeném moři Umění a
Literatury.
V zažloutlém seznamu členů posádky tedy stojí (včetně mých osobních poznámek):
admin - takřka nikdy nespící a neustále tvořící (hlavní inženýr) strojník a topič v jedné osobě, v
oblacích dýmu a rachotu strojů stále zdokonaluje naše pomyslné plavidlo, které se řítí mořem
(oceánem) Literatury! Snad SASPI nikdy nenarazí na skály, či na osamocenou kru!
Gandalf - možná je kapitánem, který stojí na velitelském můstku a hrdě hledí vpřed, sem tam se
ustaraně podívá do mapy a mrkne na své nejbližší podřízené, aby se ujistil, že plujeme tím
správným směrem!
Kev - první důstojník a zástupce velitele, každá loď by měla mít jen jednoho kapitána, aby nedošlo
k chybné interpretaci všech rozkazů, ale SASPI je zvláštní plavidlo a tak obě funkce takřka splývají
v jednu a nikdo netuší, kdo tuto loď vlastně vede, zda-li Gandalf, nebo Kev!
Pavel D.F. - první člen posádky, který se mě ujal po vstoupení na palubu. Myslím, že se svědomitě
ujímá všech nováčků (tedy oněch pomyslných suchozemských krys) a dává jim své upřímné a
cenné rady. O to jsem smutnější, když vidím, jak si jich někteří autoři neváží a já pak cítím v jeho
slovech onu "pomyslnou" hořkost!
Maura - tak s touto "osůbkou" někdy tvořím svá dílka jako spoluautor a když ne, pak mě občas
trkne pěknou inspirací, když mé múzy spí, nebo se vypraví šeptat svá "sladká" slůvka jiným
autorům. Tento člen posádky se vůbec nezdá být tím, čím je! Ale ženy takové už bývají!
Mathew - nový člen posádky a veliký filosof, který dokáže nejednomu autoru ukázat všechny jeho
přednosti i nedostatky a dané dílko takřka "rozpitvat" do detailů! Jeho hluboké myšlenky jsou
mnohdy povzbuzující a podnětné...
duddits - zprvu mi byl tento člen posádky poněkud neznámým a tajemným, ale je také pěkným
kvítkem a svou práci ovládá mistrně. Dokáže pobavit, potěšit, ale i pěkně pokárat, když se autor
nesnaží a své dílko (třeba i trochu) odflákne.
Redrum - netuším, zdali jeho nick vznikl ze spojení dvou slůvek, tedy: červený rum, tuším, že jsem
měl již tu čest, když (možná) také publikoval nějaké mé dílko!
amazonit - zasloužená členka posádky, obětavě pomáhající všem cestujícím v nouzi, možná jim i tu
a tam hází onen pomyslný záchranný kruh, když nějaký neopatrný "turista" přepadne přes palubu!
- 79 -
senórita chiquita - další nový člen posádky! Její jméno psát je za trest, ale jako člověk i redaktor je
vždy milá a svou práci vykonává obětavě.
Nesmím zapomenout ani na ostatní členy této posádky, které už "znám" méně a nebyl jsem s
nimi v onom pomyslném kontaktu: Křik, Adrastea, Albiero, Das, Aildrin, sirrael, Luciena.
Dobře tedy, posádku již znáte, ale co cestující (tedy pasažéři), čili ti, kteří využívají služeb
této tajemné a veskrze podivné lodi plující na ještě podivnějším moři? Již zmiňovaný Bludný
Holanďan by se mohl schovat a propadnout se studem až na samé dno nejhlubšího moře!
/Tak tedy něco málo k cestujícím.../
Na každé lodi (tato není výjimkou) se jeden může potkat s různými lidskými charaktery. Od
těch, kteří jen skromně postávají kdesi v koutě, až po ty, kteří se nacházejí na stole uprostřed
místnosti a hlasitě předčítají, ne-li vyřvávají své texty, aby je každý jasně a zřetelně slyšel. Před
takovými není pražádného úniku a nepomohou ani špunty do uší.
Další skupinou jsou takzvaní "grafomani". To jsou lidé, kteří neustále píší a nevadí jim ani
stále se prodlužující doba, kdy vycházejí všelijaké ty lodní noviny a časopisy. Prostě zuřivě tvoří,
třeba i do zásoby s myšlenkou, že všechno se hodí a proč to nenapsat hned, když můžeme zítra
napsat zase něco jiného? Otázkou je, zda-li už nejde o nějakou nemoc, nebo snad o úchylku.
Najde se zde i skupina lidí, kteří si myslí, že patří do vyšší třídy, přestože nejsou pasažéři na
této lodi nijak kastováni (ne kastrováni, nepleťme si tyto dva pojmy, přestože taková psychická
kastrace je mnohdy horší, než-li ta fyzická). Žádné členění do tříd, jako tomu mnohdy je (a bylo) na
mnoha lodích, tady v žádném případě není a neplatí. Čili tito lidé, řekněme to na plná ústa (ne-li
hubu), jsou schopní vyvyšovat pouze svou vlastní tvorbu a díla ostatních patřičně hanit a špinit!
Těm, kterým to nestačilo, si vymysleli ony boje za svobodu své vlastní tvorby, kterou jim (nakonec)
nikdo neupírá! Ale pšt, nic jsem neřekl a na nikoho jsem neukázal prstem, jeden nikdy neví, kdy
může přepadnout přes palubu! A žraloci stále čekají...
Nesmím zapomenout také na pasažéry, kteří se všemožně snaží pomoci ostatním. Vysvětlují
jim, jak si nasadit plovací vestu a jak správně nastupovat do záchranných člunů (to kdyby se tento
parník, nedej bože, jednou opravdu potopil). Ale nechme všech černých myšlenek. Jak už bylo
řečeno, toto plavidlo je veskrze zvláštní a k jeho potopení by bylo třeba mnoho vody a toliko jí na
světě přeci jenom není. Ale neodbíhejme od dříve načaté myšlenky. Tedy ne ke spouštění člunů, ale
k obětavé práci jiných, která se pomalu blíží k práci posádky. Otázkou je, jak moc jsou tito
námořníci rádi, když jim cestující fušují do řemesla. No posuďte sami, kdo by nechal pasažéry
přikládat pod kotle, nebo mazat stroje olejem, neřku-li je i seřizovat? Vařit různé pokrmy a starat se
o vybavení kabin? Patrně bychom potom daleko nedopluli, nehledě na kvalitu života na palubě a
stravování... I když, každá ruka dobrá!
/A to je vše, přátelé.../
Co říci závěrem? Jeden by se divil, kam až jej osud může zaváti. Tato houpající se Archa
všech umělců (různých žánrů) jim snad nedovolí, aby se sami utopili v moři Literatury a Umění.
Snad nás nikdy nezaskočí bouře (ať už ty předvídané, či ty ostatní – náhlé). Doufejme, že tento
- 80 -
parník vydrží více, než-li kdejaká jiná loď a spolehlivě nás všechny přenese tam, kam máme (i
nemáme) namířeno...
Ano, vážení, kurs této kocábky není předem známý. O to je tato plavba zajímavější a
romantičtější a exotičtější. Jen kdyby se sem tam ta paluba toliko nehoupala, trpím totiž trochu
mořskou nemocí. Jistě chápete, že Literární moře bývá mnohdy hezky bouřlivé, ale o to jsou
vrcholy (i vrcholky) jeho vln zajímavější a jeden se dozví věcí, o kterých by se mu (ani ve snu)
nesnilo! Že mluvím v hádankách? Ano, zajisté, ale otevřel jsem zase jednou nějaké ty dveře a takřka
jsem se ztratil ve světě, který vládl za nimi. Není to k posrání? Možná by bylo lepší, kdybych znovu
skočil do moře mezi ty žraloky a chobotnice, ale zase (na druhé straně) bych o mnohé přišel...
Tak tedy, které dveře si mám vybrat tentokrát? Třeba tyhle! Nejdříve opatrně nakouknu...
Sakra, tady je ale tma! Slyším nějaké šustění v korunách stromů... Ne, to jen vítr pohybuje listím!
To je ale přirovnání... Že by šlo o les? Kdesi zahoukala sova! Hele, tamhle hoří oheň a někdo kolem
něj sedí. Co teď, jestli udělám jen jeden krok, zase zapomenu, kudy jsem sem vstoupil do tohoto
začarovaného lesa! Ale co, nějak bylo a nějak bude... Kurva, tady je ale zima! Co to bylo? Že by
divoké prase? Ale ne! Skřet! Fuj, ten je pěkně odporný a smrdí na sto honů... Hele, já jsem tu jen na
návštěvě, tak aby bylo jasno! Pomoc! Je tu někde lékař?
/Poznámka autora:/
Berte toto dílo, prosím, s nadhledem a (pokud možno) s humorem, jde přeci o parodii! Tato
poznámka je napsána pro ty, kteří mají dlouhé vedení! Ti, kteří jej nemají, ji číst nemusí! Toť vše a
pokud jsem někoho tímto textem doslova nudil, pak se omlouvám...
/Konec/
- 81 -
Co si myslím o konzumní společnosti...
Potrefená husa prý kejhá nejvíce! Proto kejhám ze všech sil, ačkoliv nejsem husou, natož
houserem! Prostě jsem se (jen tak v klidu) zamyslel nad svým vlastním životem a životem
ostatních lidí, kteří byli lapení do pasti současných výdobytků lidské civilizace. Nevěříte? Věřte...
*****
Člověk je tvor velmi hloubavý a vnímavý. Něčí tajemná síla jej neustále žene vpřed a čísi
hlas mu nikdy pořádně nedá vydechnout a nedovolí mu žádný (byť jen kratičký) odpočinek. Lidé se
dělí do několika skupin, podle toho, jak žijí a co od svého života očekávají. Já se zaměřím na tu
skupinu lidí, která žije vyloženě konzumním způsobem života. Ptáte se: „A to je jak?“ Ano, jde o
velmi důležitou otázku, čili jde o to si užívat na plné pecky (co to dá)! Já vím, že k tomu jsou
potřebné peníze a práce (tedy zaměstnání), jako prostředku k vydělávání finančních prostředků, ale
tato činnost je snad jediným nutným zlem! Nakonec, práce se přeci podílela významnou měrou na
polidštění opice! Kde bychom byli, že? Kdybychom jako lidstvo nepracovali, ale kdo ví, jak to
vlastně bylo! Otázka zní: „Co se s námi děje a jak to vlastně žijeme?“ Alespoň někteří z nás,
samozřejmě...
Nebudu se zde zabývat takovými prkotinami, jakým je vývoj lidské civilizace, tedy čistě z
vědeckého hlediska, protože o tom vím... Kulový! Vylezli jsme z jeskyní a již nějakou dobu
nežijeme na stromech. Jen jedna vlastnost nám zůstala, vlastně je jich více, mezi ně patří: žárlivost
(na kohokoliv a cokoliv), vlastnické právo (vlastnění živých a neživých věcí, pardon, lidé a zvířata
se jaksi mezi věci nepočítají, ale tito lidé to nevědí), snaha mít všechno za každou cenu (proto se
také krade, loupí a vraždí, a také vedou války). Možná by bylo těchto vlastností ještě více, ale také
nejsem dokonalý a proto všechny ostatní nekalé a čistě záporné lidské vlastnosti nechám ležet
ladem.
Jelikož jsem se ze začátku vydal směrem konzumním, musím vynechat všechnu činnost,
která nás nutí dělat něco jiného a vede k nějakému pohybu, či úsilí, které je zaměřeno tímto
směrem, který nás odvádí od zahálčivého způsobu života. A kde je potom ono válčení, loupežení a
vraždění? Také na to dojde, ale časem. Jako člověk pohodlný (obecně známý jako homo sapiens),
čili v mém osobitém překladu čistě: homo gautches (pozor neplést s anglickými slůvky pro gauč:
couch, divan, nebo sofa), se také já samotný zabývám svou oblíbenou činností sledování TV,
čumění do obrazovky PC, poslouchání CD, nebo sledování DVD. Čímž jsem vyjmenoval první
širokou oblast využití výdobytků techniky jako první velké neřesti konzumního člověka, který se
namísto věnování sportu a pohybu, zahrabe doma a kyne (a kyne).
Proč? Protože se také (my konzumníci) věnujeme hojně dalšímu (svému nepříliš
vychvalovanému) druhu zábavy, kterým není nic jiného, než-li pojídání jídla a kdejakých pokrmů.
Ne nadarmo je ono „obžerství“ pojmenováno jako jeden z mnoha smrtelných hříchů. Staré přísloví
praví: „Jez do polo syta a pij do polo opita!“, ale co dělat, když tato činnost lidem (i mně osobně)
přivolává docela libé pocity? Každý, kdo se oddá jen konzumaci jídla, hrozí časem různá zdravotní
rizika, která mohou také končit smrtí. Jen takové pomyšlení na srdeční příhodu (čili infarkt) v
důsledku nahromadění tuku v krevním řečišti určitých cév, žil a tepen, dokáže vyvolat pěkné
mrazení v zádech. Vysoký přísun potravy s nedostatkem pohybu může dokonale promíchat
výsledky zdravotních testů ohledně hladiny cholesterolu, či cukru v krvi, nehledě na ošklivé
- 82 -
ukládání tuku na různých partiích naších těl a zkracování šlach a svalů. A civilizační choroby jsou
na světě! Lékaři mohou polemizovat, ať si to klidně dělají, nejsem ani lékař...
Proč to zde uvádím? Neustále, jako lidé, válčíme sami se sebou a vlastní leností a touhou
mít všechno za nic. Mít se dobře, ale nehnout pro to ani brvou. Ono se sice říká, že je ve zdravém
těle zdravý duch, ale když zleniví tělo, nezbývá duchu také nic jiného. A ono se tak krásně lenoší s
nohama na stole (nebo na stolku) při dívání se na malou, větší, nebo i velkou obrazovku. A s
rostoucím napětím (dějem) člověk snadno zapomene při sledování filmu, kolik toho vlastně snědl.
Vlastníci kin také moudře vsadili (pro zvýšení svých zisků) na to, že si diváci rádi kupují ke
sledování toho, či onoho filmu, nějaký ten pamlsek. Jim se sypou zlaťáky a diváci jsou o ně zase
chudší, nehledě na jejich zdravotní stav. Pak se nesmíme divit, když nám naše protějšky řeknou:
„Miláčku, já tě už nechci! Pokud se sebou něco neuděláš, nebudu s tebou žít! Vypadáš jako prase!“
Že přeháním? Možná ano, ale jen ve Spojených státech vzrostl za posledních několik let
podíl obézních lidí, kteří se cpou hamburgery, hot dogy (mňam, to jsou ale dobroty), zapomněl bych
na pizzu a různé koláčky, aby to vše zapili sladkou limonádou (pozor na nevyžádanou reklamu).
Ano, v Evropě na tom nejsme o nic lépe. Televize, PC, CD přehrávač a další vymoženosti jsou jen
novými svody k zahálčivému způsobu života. Abych jen nekáral druhé a nevykřikoval do světa svá
moudra, patřím k nim. Ano, vážení přátelé, také jsem jedním z mnoha lidí, kteří podlehli
konzumnímu způsobu života. Sebekritika však nepomůže, dokud pro to člověk sám něco neudělá,
aby se z toho také dostal. Stydím se, ale to je asi tak všechno...
Nejsem spisovatelem, abych se sáhodlouze zaobíral touto problematikou a „mlátil prázdnou
slámu“, protože zde jen obyčejná slova nestačí. Možná by pomohlo, kdyby na světě, alespoň na
malou chvíli vypnuli proud a všechny ty „kouzelné bedýnky“ by byly rázem mrtvé a nepomohla by
jim ani naše láska až za hrob. Z mnoha strojů a přístrojů by se tak, jako mávnutím kouzelného
proutku, staly jen bezcenné vraky lidské pohodlnosti, hodící se tak možná jen do nějakého muzea.
Že by to byl konec lidské civilizace? Možná ano, ale řekněme si to upřímně, komu z nás by se
chtělo znovu na stromy, nebo do jeskyní? A co bychom asi tak celou dobu dělali? Vymýšleli blbosti,
nebo se usouložili k smrti, protože nuda se jen těžko přežívá. Pardon, zapomněl jsem na shánění
potravy, abychom nepochcípali hlady.
To by bylo asi tak vše, vážení! Nikomu jsem nepomohl a snad ani nikomu neublížil. Jsme
jen bídnými a slabými články lidské společnosti a nikdo z nás lidí není dokonalý. A dokud nás
budou svádět naše technické vymoženosti, budeme sedět a trpět. Pokud... Pokud se nepřinutíme a
nezačneme jednat! Může se však také stát, že bude již pozdě, ale mimo našich blízkých a známých
za nás nikdo, a také nic, neuroní ani slzu. Těm, kteří nás neznají, to bude fuk a stroje plakat neumí.
Prostě budou dál sloužit lidem a že se jejich pán změnil a jeden lenoch vystřídal druhého, to jim
bude naprosto jedno, neřkuli u prdele... A to jídlo! To sní zase někdo jiný, lidí je přeci na světě dost.
Tak, na shledanou... Jednou se tam všichni setkáme! Avšak bez našich miláčků a bez jídla a
pití. Ale to je zase jiný příběh, nebo snad jiná úvaha? Jdu, než se znovu rozpovídám, myslím, že
jsem už toho napsal dost a vydal nějakou tu kalorii! Že je to málo? Určitě ano, ale možná bychom
se zase zamotali v onom bludném kruhu, kde jedny potřeby vyžadují splnění jiných potřeb s
nejistým koncem uspokojení konzumního života lidské společnosti, i samotných jedinců. No,
běžím, dostal jsem totiž chuť na něco dobrého a v bedně jde docela zajímavý film. A pokud je tento
text o ničem, pak máte smůlu, měli jste na vybranou! Chybná volba nikoho neomlouvá a jeden by
se měl ze svých chyb poučit, pokud není nepoučitelný! Jako třeba já! A nic víc nečekejte...
- 83 -
Jako ten plevel ve větru a dešti
Byla Neděle a hrozně lilo. Použít v tomto případě slůvko: pršelo, by bylo nebetyčným
rouháním. Sam stál na konci jedné z ulic a zíral do temnoty otevřeného vstupu kolmé šachty do
místního kanalizačního řádu. Opíral se o plůtek, který postavil okolo díry v silnici a poslouchal
šumění vody na dně šachty, kudy tekly splašky z celé ulice. Kus od Sama byla křižovatka s
poměrně rušným provozem, dá-li se tak nazvat frekvence jednoho vozidla za minutu.
Sam si připadal jako kosmonaut a ne příslušník Městských pořádkových služeb, na to že měl
název sboru, ve kterém sloužil tak honosné jméno, se den co den rejpal jen v bahně velkoměsta.
Vlastně v jeho výkalech a všem tom smetí, které si tu poklidně, tu zase rychle jako v nějaké horské
bystřině, plynulo ukryto před zraky všech normálních smrtelníků. Ačkoliv Samova práce stála za
hovno a byla také o hovně, líbila se mu a byl na ní, jak se patří hrdý, ostatní však už jeho nadšení
tolik nekvitovali. Ano, řekněme si to na rovinu, Sam jim smrděl, skoro jako ten tchoř a mezi námi,
jak hezké je to zvířátko...
Sam se chystal sejít dolů do kanálu, přestože k tomu neměl žádný vážný důvod a kdyby jeho
nadřízený jen tušil, že se chystá v Neděli vstoupit do té díry a jít vlastně do práce, za kterou nebude
mít ani zaplaceno, nejspíše by mu dal padáka. Nehledě na to, že se Sam chystal porušit nejméně
tucet bezpečnostních a firemních předpisů. Po cestě přejelo další vznášedlo a z nebe stále tekly
proudy vody, které nekončily nikde jinde, než-li ve smrdutém a temném kanálu, do kterého by
dobrovolně nevlezl ani ten nejotrlejší zločinec.
Zablesklo se a do nedalekého panoramatu výškových budov udeřil elektrický výboj. Zase to
odnesla některá ze staveb ve Městě. Samovi se zdálo, že zde pořád prší, minimálně půl roku v kuse,
jako by se samo počasí dočista zbláznilo. Ulice byla tichá a pustá, semafory si poblikávaly jen tak
pro sebe a temné nebe nevěstilo nic dobrého. Sam si vzal své nádobíčko a začal sestupovat po
jednotlivých příčlích do šachty, na jejímž dně se nyní valila velká řeka. Ještě na povrchu si zapnul
výkonnou čelní svítilnu a nyní dával dobrý pozor, aby se nezřítil do tekoucích splašků pod sebou,
kdo ví, kam by jej tato masa plovoucích sraček vlastně odnesla. Možná do čističky, možná až na
kraj světa.
Zůstal stát na dně šachty, přidržel se nejbližšího stoupacího železa a naklonil se nad vodní
hladinu. Popsat tuto substanci jako vodní proud by bylo přinejmenším troufalé, kdyby Sam neměl
uzavřenou nepromokavou kombinézu, vysoké boty a helmu s uzavřeným dýchacím systémem,
patrně by se tu udávil a vyvrhl všechny své vnitřnosti i se svěračem. Takový zde vládl puch.
Indikátor plynů blikal jako pominutý, ale žádné nebezpečí výbuchu nehrozilo. Ne dnes, kdy se
povětšinou lenivé a bahnité toky proměnily v dravé říčky s peřejemi. Odněkud uslyšel pištění krys.
Nesnášel krysy, hnusily se mu a byly mu odporné!
Sam si vzal dlouhé bydlo, přístroj na měření emisí si založil na patřičné místo na skafandru a
do druhé ruky si vzal kufřík s neznámým obsahem. Připadal si jako nějaký kosmonaut, který přistál
kdesi na cizí planetě a nyní se jako jeden z prvních dobrodruhů chystá prozkoumat tento veskrze
cizí a nepřátelský prostor. Pousmál se a vydal se jen zpola osvětleným tunelem k cíli, který znal jen
on sám. Dnes byl svátek a nikdo neměl v plánu sestoupit do těchto podivných míst, kde je možné
vše. V poměrně širokém potrubí, které mělo na obou stranách jakési lávky se zábradlíčkem, aby
nějaký návštěvník nespadl do vlastního koryta stoky, se Sam pohyboval se sebejistotou sobě vlastní.
- 84 -
Toto bylo jen jeho království a za nic na světě si jej nechtěl nechat vzít.
Kdesi se ozval nějaký podivný zvuk, který se vymykal onomu běžnému a nechutnému
čvachtání, bublání a šumění, jež občas přerušoval pískot každodenních obyvatel kanalizace, krys.
Pouze tito tvorové mu naháněli hrůzu a jen při pomyšlení, že by se k němu měl byť jen jediný z
těchto tvorů přiblížit, mu naháněl husí kůži na zádech a na těle mu stál snad sebemenší chlup. Jen
jediná skutečnost mu bránila v tom, aby si nadělal do kalhot, nechtěl mít splašky také ve své
kombinéze. Otočil se a naslouchal, zda neuslyší tento neznámý zvuk znovu, ale citlivé mikrofony v
přilbě již nic nezaznamenaly. Sam pokrčil rameny a vydal se dál vstříc němě zírající temnotě.
Dobře si byl vědom skutečnosti, že pokud zabloudí, nenajdou jej živého, snad jen hromádku
kostí, na kterých se bude pomalu ukládat plíseň, prach a pavučiny. Každá městská čtvrť měla své
sběrače odpadu, od domovní přípojek až po stále se zvětšující potrubí, které z každé části Města
ústilo do některého z hlavních řádů, kterými by mohl v pohodě projet i dvoupatrový městský
autobus, kdyby nějaké takové stroje po městě vůbec jezdily.
Při svých průzkumných výpravách přišel Sam na jednu věc, na mnoha místech se na lidskou
kanalizaci napojovaly také ještě jiné, starší šachty a potrubí, které nepostavili lidé. Sam věděl také,
že se samotný systém kanálů skládá z mnoha pater a určitě na to přišli také jiní, načež se tento fakt
donesl i k patřičným institucím a orgánům. Pak byly všechny nalezené vstupy do těchto ještě
neprobádaných částí uzavřeny mřížemi, popřípadě zality betonem, či zazděny cihlami. Avšak to by
nebyl Sam, aby nenašel jeden z mnoha těchto zapomenutých vstupů v některém z osamocených
zákoutí lidského odpadního systému. Proč lidé nesvedli své splašky rovnou do těchto prastarých
rour? Kdo ví, třeba měli strach, co všechno by z nich vyhnali.
Sam se začal chvět zimou a proto si zvýšil hladinu horkého vzduchu ve skafandru. Mohl si
to dovolit, malý termonukleární článek, který poháněl všechny systémy v jeho kombinéze, byl
takřka nevyčerpatelný a jídla a vody měl Sam sebou dost. Samotný skafandr byl takřka
nezničitelný, ale nedokázal ochránit svého vlastníka před pádem z velké výšky, v tomto případě by
se z něj stal jen jeden z dalších lidských hrobů v tomto zapomenutém a málo navštěvovaném místě,
kde slovo hovno, či sračka nemělo žádný význam, protože vše zde bylo obaleno těmito exkrementy.
Po hodině cesty odnikud nikam se Sam konečně dostal do míst, kde se nacházel jeden z
mála nezatarasených vstupů do jiného světa v tomto špinavém a páchnoucím lidském prostředí.
Naslouchal, zda mimo všedních zvuků nezaslechne pištění krys, nebo ještě něco jiného, avšak z
temných a jinak mlčících tunelů se nic neozvalo. Dnes byl přeci svátek a polovina žárovek v
kanálech nesvítila. Šetřilo se i zde, energie nebylo nikdy dost a jen Bůh věděl, proč vlastně svítila i
ona zbylá polovina. Osamocené žárovky, které poblikávaly vlivem vlhka, agresivního prostředí a
elektrického odporu v napůl rozežraných drátech, vytvářely v těchto místech až prazvláštní a děsivé
odlesky a stíny.
Jednou za několik let zde nastoupila armáda elektrikářů, aby vyměnili poškozené dráty.
Avšak někdy se dotyčným pracovníkům nechtělo do všech koutů tohoto nekonečného a
zapáchajícího bludiště, které připomínalo hnijící útroby obrovské příšery. Rozklad byl druhým
slovem, které zde vládlo. Bahno, pach hnijících ostatků čehokoliv a tma. Peklo bylo možná jen
slabým odvarem toho, co se zde nacházelo: temnota a strach, spolu s nejistou budoucností. Sam se
nebál ničeho z tohoto světa, byl zde více, než-li na povrchu, bál se jen jiných živých tvorů. Těch,
které znal a těch, které neznal a ještě neviděl...
- 85 -
Protáhl se do úplně cizího systému i světa zároveň a vytáhl si ze svého kufru na popruhu
ještě jednu svítilnu. Stěny tohoto potrubí byly vyrobeny z úplně jiných materiálů, než které znal.
Když na ně zasvítil, rozzářily se jakýmsi podivným slabým světlem, které pomáhalo záři jeho
baterky a přilbové svítilny. Nyní byl Sam takřka v extázi a cítil, jak jím prochází onen blahoslavený
pocit, který lidé zažívají snad jen při vyvrcholení ve hrách lásky. Mnoho nechybělo a udělal by se
do kombinézy. Připadal si jako někdo jiný, možná i jako samotný Bůh, možná byl již docela zralý
do blázince a nebyl by první ani poslední člověk, který poznal cizí svět ukrytý pod tím lidským.
Země se mírně zachvěla a ze stropu spadl mrak prachu. Sam pokračoval dál. Měl pocit, jako
by samotné chodby tohoto systému pod lidskou kanalizační sítí žily svým vlastním životem,
přestože šlo jen o holou a chladnou skálu, ve které se nacházelo v hloubce několik desítek až stovek
metrů pod zemí mnoho jeskyní a kdo ví, možná tento systém sahal až k samotnému jádru planety.
Jednotlivé sekce byly pospojovány tunely, se kterými se ty lidské nemohly rovnat. Avšak přes
všechnu onu krásu, majestátnost a cizost v Samovi tento svět také pomalu a vtíravě vyvolával i
pocit strachu. Ne ten svíravý, kdy má jeden takový strach, že se mu roztahuje prdel, tyto obavy
měly docela jiný charakter. Jako by jej někdo sledoval a zároveň nebyl viděn. Sam došel na konec
spojovací chodby a ocitl se na okraji rozsáhlé jeskyně, kterou vyplňovaly jakési konstrukce s mnoha
plošinami, válci podobnými obrovskému potrubí a různobarevně zářícími světly, která brala energii
kdo ví odkud, protože Sam žádné dráty neviděl.
Možná by stálo za zmínku, že Sam svůj bídný život neprožíval na Zemi, ale na jedné z
mnoha planet v souhvězdí Labutě, kde lidé našli pomoci teleskopů a dálkových senzorů planetu
vhodnou pro život a trvalé osídlení. První osady byly velmi malé a neměly žádný snesitelný
komfort, avšak s postupem času se tyto vesnice proměnily v města a lodě ze Sluneční soustavy sem
neustále dovážely nový a nový materiál a tak na této Úpršené planetě, jak jí lidé začali říkat,
vyrostly továrny na zpracování místních nerostných surovin a výrobu potravin a úpravu vody, aby
se dala pít. Ne že by byla zdejší voda jedovatá, ale obsahovala některé látky, které se nežádoucím
způsobem projevovaly při vývoji a vývinu lidské populace na této planetě. Zdálo se, že i přes
mnohá staletí obývání lidmi si tento svět zachoval mnoho ze svých tajemství. Temné nebe, neustále
padající déšť, skály a roviny s půdou, jež odmítla rodit i podivně zakrslé stromy, to vše vytvářelo
zdejší svět který osvětlovalo Slunce, jehož svítivost byla oproti tomu pozemského jen poloviční.
Lidé se naučili žít v tomto prostředí. Postavili si zde města, továrny, kosmodromy a
obrovské skleníky. Umělé přehrady naplnila zdejší voda, aby ji obrovské úpravny přeměnily na
pitnou. Při hledání míst pro podzemní nádrže lidé narazili na ještě tajemnější svět pod povrchem,
který se snad provrtával celou planetou. Na žádnou živou bytost, však nepřišli. Kolonisté nenarazili
při své každodenní činnosti na žádného domácího tvora. Ostatní zvířata si přivezli sebou, včetně
otravných krys, které nikde nesměly chybět a byly nevítanými souputníky lidské civilizace, ať už se
přenesla kamkoliv. Vše se zdálo být normální, dokud tyto krysy, jejichž populace se vyšplhala do
úctyhodné výše, nezačaly ztrácet s až podivnou pravidelností a časem byl jejich počet redukovat jen
na několik tisíc jedinců. Zdálo se, že tato planeta má svého vlastního predátora, který nechtěl být
viděn, možná je tento svět přeci jen někým obydlen. Nakonec, lidé nejsou jedinými inteligentními
bytostmi ve Vesmíru...
Sam se ještě chvíli kochal pohledem na tuto cizí a nepozemskou technologii, aby sešplhal po
podivném lešení do hloubky několika stovek metrů. Při pohledu na temnotou a slabou září světel
vyplněnou prázdnotu této jeskyně jej jímala hrůza. Jednou několikrát hodil vstříc zírající propasti
- 86 -
několik světlic, ale ani za pomoci termoradaru se mu nepodařilo určit, kde má tato jeskyně dno.
Bylo zde jen mnoho skalních plošin, které byly vzájemně propojeny mnoha lávkami, žebříky a
rourami, které se táhly všemi směry. Šlo snad o nějaké mimozemské Metro? Možná však těmito
potrubími nejezdily vetřelecké vlaky, avšak jejich výkaly a další odpadní látky.
Po několika hodinách si Sam dal oraz a změřil svým přístrojem hladinu nebezpečných látek.
Ke svému údivu, zde nenalezl žádné plyny, které by prozrazovaly existenci jakýchkoliv produktů
rozkladu. Vzduch v této jeskyni byl stejně dýchatelný, jako ten na povrchu. Sam si sundal přilbu a
zhluboka se nadechl. Trochu se rozkašlal, jak mu vnikl chladný vzduch do plic, ale zvuk který
vyprodukoval se ztratil kdesi v temnotě. Žádná ozvěna se nekonala. Najedl se a vypil jednu z
mnoha připravených lahví s vodou. Prázdnou nádobu hodil obloukem do tmy. Nic se nestalo, jako
by ji vyhodil ve Vesmíru. Neozval se žádný zvuk. Ale i přesto měl Sam pocit, že se na něj někdo
stále dívá a sleduje každý jeho pohyb.
Čas plynul s neúprosnou pravidelností. Tam nahoře snad uplynul již celý den, ale zde dole si
tikal svým vlastním tempem. Sam sebral svých pět švestek a s přilbou na pásku u svého skafandru
se vydal dál do nitra cizího systému jeskyní, tunelů a umně vybudovaných chodeb s osvětlením,
které bralo svou energii snad ze vzduchu. Dnes byl do svých výpravných choutek zabrán více, nežli jindy. A tak si neuvědomil, že si na několika křižovatkách zapomněl označit směr a místo odkud
přišel. Připadal si jako Alenka v říši divů, nebo Jiřík ve svém vidění a možná toho viděl více, než
kterýkoliv jiný lidský osadník na této planetě. Zaráželo jej snad jen jediné, bylo jím ticho! Neustálé
a do uší bodající ticho, které vyplňovalo snad každou temnou skulinu. Připadal si jako ve snu,
dokud jej neprobudil pištivý a skřípavý zvuk bortícího se kovu, když se za Samem utrhla jedna z
mnoha lávek a žádná další lávka ani plošina, která by jej zavedla zpět k místu ze kterého vyšel,
nehledě na to že zabloudil, zde nebyla po ruce.
Sam sledoval jako ve zpomaleném filmu kus cesty, který se již docela neslyšně otáčel kolem
své osy a padal kamsi do hlubiny. Nyní dostal strach. Opravdový strach. Rozhlížel se kolem sebe a
do této chvíle přátelský svět se proměnil v hrozného démona. Sam se díval kolem sebe a ke svému
zděšení přišel na to, že zde nic nepoznává a patrně se ocitl v úplné jiné části tohoto bludiště, než
původně zamýšlel. Se slzami v očích pozoroval otevřený chřtán, jež byl před několika vteřinami
cestou zpět. Copak jsou i tyto nepozemské struktury náchylné zubu času? Měl pocit, že tento
veskrze cizí systém je schopna zničit snad jen katastrofa planetárních rozměrů. Jedna jediná lávka,
která se propadla do nicoty jen pod jeho váhou, jej zbavila vší euforie. Nadělal si do kalhot při
pomyšlení, co by se stalo, kdyby se zřítil i s lávkou do propasti a otáčel se za zvuku vlastního
jekotu, jako brouk v prázdnotě Vesmíru. Tento svět byl možná Vesmírem ve Vesmíru a ani Sam
netušil, kam tyto nekonečné a hluboké propasti vedou, možná do úplně jiné dimenze.
Sam padl na zem a rozbrečel se. Světla na okolních sloupech na okamžik zablikala, jako by
se jim náhle nedostávalo energie. A do této chvíle překrásně zářící koule, za které by se nemusel
stydět ani ten nejlépe ozdobený vánoční strom, nyní pohasly a namísto nich se rozsvítila jen jakási
nouzová světla v podobě bílých koulí. Jejich záře dostala až strašidelný ráz. Ještě jedna věc se
změnila, v docela klidném a stoickém povětří jeskyně došlo k rázné změně. Něco se stalo! Možná,
že pád plošiny, toho zpropadeného kusu lávky, někoho probudil a dotyčný tvor se vydal
prozkoumat, co se děje nad jeho hlavou. V jeskyni byl náhle průvan...
Sam několikrát slýchával o příšerách, které bydlí ve světě pod nohama lidí, jež si přivlastnili
povrch této vodní planety. Přestože zdejší oceány zabírají jen asi čtyřicet procent veškeré plochy,
- 87 -
koloběh vodních zdrojů je zde neustále v pohybu a tak se nad hladinou oceánu tvořily stále nové a
nové mraky, aby se vypršely nad pevninou. Hladina oceánu se zdála být Rájem a pevnina Peklem,
ale kdo ví, jaká tajemství skrývají hlubiny moří a ta, která vyplňují svět pod povrchem? Sam se třásl
jako při zimnici a ve skrytu své duše doufal, že jej jeho přátelé a známí již hledají. Ale pak si
vzpomněl, že nechal jen pouhý vzkaz u sebe doma, že jde na výlet a koho by napadlo, že se vydá v
Neděli do kanálů, aby jimi prošel do docela jiného světa, kam se lidé běžně neodváží?
Světla pohasla docela a Sam se ocitl v naprosté tmě na okraji propasti a jeho slabé světlo na
přilbě, natož baterka, na tomto faktu nemohly nic změnit. Jeho zdroje byly jen slabými jiskřičkami
v jednom ohromném a temném kotli. Sam si připadal jako můra chycená v lahvi, která zběsile létá
všemi směry, ale nemá kam utéci. Sam ležel na studené zemi a naslouchal tichému šumění větru.
Co se stalo? Ptal se v duchu. Nikdy nespatřil žádný ventilátor, který by dokázal rozvířit zdejší
stojatý vzduch, ale pokud je stejně čerstvý jako ten na povrchu, musí přeci existovat nějaká cesta
ven.
Čas ubíhal. Vzduch stále tiše šuměl a temnota byla snad ještě hustší. Pak se odněkud ozval
další zvuk, připadal mu jako ohromný hukot padající laviny, nebo stroje letícího vstříc své vlastní
zkáze. Po několika vteřinách na něj dopadly první kapky vody. Sam se cítil úplně zmatený. Připadal
si, že sedí venku před svým domem hluboko v noci, kdy světla nesvítí a nechává se smáčet proudy
deště. Kolem něj je však jen skála a nicota, která vyplňuje ohromné prostory v hlubinách země.
Hukot byl stále silnější a Sam si musel přikrýt uši, aby neohluchl, pak jej napadla spásná myšlenka
a on si nasadil přilbu a vypnul mikrofony. Řev padající vody utichl a změnil se v šepot. Ale to nic
neměnilo na faktu, že se nacházel ztracen kdesi hluboko v cizí struktuře pod povrchem a čekal na
svou smrt.
Náhlý poryv větru s ním smýkl takovou silou, že jej málem vyhodil z plošiny do propasti.
Sam se v poslední chvíli chytil rukama za kus zábradlí na okraji a před očima mu snad proběhl celý
jeho život. Visel v temnotě s nohama plandajícími nad otevřeným chřtánem nicoty a přemýšlel o
tom, zda-li se nemá pustit a ukončit tento marný boj. Vždyť po sobě nic nezanechal. Dům měl jen
pronajatý, jeho místo v práci obsadí zase někdo jiný a žádné paměti v deníku nezanechal. Stane se
jen další lidskou bytostí, která zmizela neznámo kde...
Nyní by se rád viděl i po pás v lidských výkalech a pracoval třeba i do úmoru.
Dobrodružství a touha po poznání se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku. Zbyl jen boj o
holou existenci a vše nasvědčovalo tomu, že je již předem prohraný. Sam ztratil jakýkoliv pojem o
čase i prostoru a měl pocit, že se i s konstrukcí, které se drží, točí v kruhu a padá kamsi do neznáma.
Nedokázal již určit, zda-li visí, nebo již plachtí vzduchem. Připadal si jako na horské dráze bez
zajištění, vlečen posledním vozíkem na cestě do Pekel. Pak se pustil a tiše padal temnotou, která se
po čase proměnila ve světlo na konci tunelu. A Sam jako jediný z mála lidí poznal, co se skrývá na
dně světa pod světem, který byl součástí této planety.
Konečně byl Sam šťastný a nemusel dál žít ve svém bídném životě a prachsprosté existence,
jež je pevně spjata s konečností a neustálou obměnou. Všechny ty sračky jej nadobro přestaly
zajímat. Až do chvíle, kdy se propadl do nevědomí a jeho mysl pohasla, byl neskonale šťastný a
jeho veškerý strach z neznáma byl pryč. Dny ubíhaly a měnily se v roky. Tělo Sama Horovitse
nebylo nikdy objeveno a všechny nalezené vstupy do podzemní říše, která se rozkládala pod lidskou
směsicí exkrementů, byly zazděny a ukryty před vodu nepropustnými nátěry. Sam byl jen jednou z
mnoha figurek, jedno však lidé netušili, přestože to bylo zřejmé! Ono i Peklo samotné má mnoho
- 88 -
východů, stejně tak podzemní prostory, které lákaly další a další odvážlivce k jejich
prozkoumávání! A zalepte včelí úl, plástev po plástvi, pokud se samotný úl skládá z dalších a
dalších částí do sebe vložených...
Na nějaký čas vyplnil svět uvnitř planety až příliš podezřelý klid. Vzduch se ani nepohnul,
temnota dál tiše čekala, dokud se nerozzářila ona pestrobarevná světla. Vše bylo jako dřív, jen
nahoře chyběl jeden lidský život a dole jedna lávka. Nebylo zde však nikoho, kdo by zaznamenal
běh dějin a venku pořád lilo jako z konve. Nebe bylo temné a pod pláštěm deště žili lidé své bídné
životy. Tajemství zůstalo tajemstvím a dokud lidé neobjeví příšeru žijící v hlubinách země, zůstanou
alespoň na čas ušetření děsu, který se skrýval pod rouškou tmy. Jen ty krysy stále mizely, až se
ztratily docela, pak v kanálech začali mizet také lidé, ale to je zase jiný příběh!
- 89 -
Domeček z karet
Nápad byl prostý: jeden dům a jeden člověk, netuším, jak moc se mi tento střípek vydařil, ale
snad vás zaujme! Motivem mi byla tapeta na ploše na počítači, na kterém jsem tento "příběh"
psal...
*****
Pomalu se blížil večer. Slunce se zvolna chýlilo k západu a jako naschvál ozářilo skrze
potrhaná mračna domek na kopci, kam měl náš hrdina namířeno. Vítr lomcoval s vysokou
neposekanou trávou. Její zelené stvoly tančily ve větru a jemu připadalo, že se ocitl uprostřed
velkého zeleného moře. Vlna za vlnou ohýbaly travnaté vrcholy a šuměly v rozdováděném tanci.
Procházel rychlým krokem po kamenité pěšině, kterou zde vyšlapali snad dávní obyvatelé domku
na kopci.
Kráčel do mírně se zvedajícího kopce a díval se, jak zapadající slunce ozařuje celou krajinu
do mnoha barev. Připadal si jako v jiném světě, nebo ve vlastním snu, ze kterého se nemůže
probudit a netuší, co všechno jej ještě čeká. Na nebi zbarveném do mnoha odstínů modři a červeně
nebylo ani ptáčka. Celý tento obraz mu připomínal nějakou kýčovitou malbu malíře, který hledá
sám sebe, ale ještě nenalezl svůj vlastní styl. Zpoza několik nízkých ovocných stromů na svahu
kopce k němu prosvítal samotný dům. Byl také ponořen do ticha a barevné bouře před nastávající
nocí. Večer byl ještě mladý a on myslel na to, že bude muset v tomto domku přespat.
Když dorazil až k zápraží zastavil se a otočil svůj zrak dolů z kopce, aby pohlédl na
nekonečný oceán zelené trávy. Stále se vlnila jednou tím a podruhé zase oním směrem. Šikmé
sluneční paprsky dávaly celé scenérii až podezřelý ráz a jej napadlo, zda-li už nezemřel a neodešel
na místo svého věčného odpočinku. Dům za jeho zády zavrzal v docela svěžím větru a uvolněná
okenice vyťukávala do stěny u okna jakousi nesrozumitelnou hatmatilku. Nebylo zamčeno. Nikdo
sem již takřka nechodil. Dům byl osamocený a zvolna chátral. Několik hliněných tašek spadlo ze
střechy a rozbilo se na kamenech v trávě. Střepy! Než vstoupil dovnitř, díval se na střepy z
vypálené hlíny a naslouchal tichému šepotu větru.
„Jsi doma!“ říkal mu vzdušný proud. „Vítej!“
Muž se pousmál a vzal za kliku. Dveře se až podivně neslyšně otevřely. V domě vládlo šero,
jak se slušelo k večerní atmosféře. Vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. Zvuk větru byl rázem ten
tam. Ocitl se v docela jiném světě. Kam jeho oko pohlédlo byla docela vysoká vrstva prachu.
Pokrývala vše, nač pohlédl. Mělo by se tu uklidit! Pomyslel si. Neměl rád prach. Děsil jej.
Připomnělo mu to jeho smrtelnost. Prach jsi a v prach se obrátíš!
„Jsme tu tak sami!“ ozvalo se.
Návštěvník marně hledal dotyčnou osobu, která tyto slova mohla pronést. V celém domě byl
jen on a prošlá hradba času. Muž se zamračil, aby si vzápětí uvědomil, že se ocitl v kuchyni.
Zaprášený stůl byl až na popraskaný talíř a špinavou vidličku s nožem prázdný. Na plotně ležel
oprýskaný hrnek na kávu. Kredenc vypadala také jako vyrabovaná. Zdálo se, že v celém domě není
nic k snědku. O vodě ani nemluvě...
- 90 -
Zemřu tu snad vyčerpáním? Pomyslel si. Není tu nic, čím bych zahnal hlad a žízeň...
Kdesi nad hlavou mu zavrzalo schodiště napůl sežrané červotočem. Koberec, který jej měl
okrášlit již dávno nehýřil barvami a byl stejně fádní, jako vše kolem. Setmělo se a náš hrdina začal
hledat nějakou svíci a zápalky. Pokud nechtěl zůstat v domě duchů potmě, měl by sebou hodit. V
obývacím pokoji, který také poznamenal čas, ležely vedle krbu zápalky a napůl dohořená svíce.
Vosk na ní měl až příliš abstraktní tvary a jemu se zdálo, že se tato svíčka stala nejspíše předlohou
všech podobných svíček v kreslených seriálech od Walta Disneye. Chyběl tady už jen zlý duch,
nebo čarodějnice, která se užírá svým stářím a ošklivostí.
Zapálil svíci a vydal se do patra tichého domu. Koberec na schodech pod jeho nohama
tlumil tiché vrzání dřeva a mihotající plamen vytvářel na stěnách schodiště abstraktní a snad i
strašidelné tvary. V patře byla také tma a zaplňovaly jej jen dva, nebo tři malé pokoje s postelí,
velkou skříní a malým stolkem s napůl shnilou židličkou. Jako by se jednotlivé pokojíky podobaly
jeden druhému. Prošel celé patro a zadíval se na schůdky na půdu. Najednou dostal strach, že tam
najde další vrstvu prachu, zbytků ze ztrouchnivělého dřeva, které odpadly z trámů samotné střechy
a plno nepotřebných krámů a harampádí.
Vítr se na malý okamžik utišil, aby se po západu slunce a objevení se prvních hvězd znovu
naplno rozfoukal. Vyl v komíně jako meluzína a skřípal s trámky střechy, která držela na svém
místě snad jen silou vůle. Na půdě opravdu nic nebylo. Jen prach, špína a plno zbytečných věcí.
Sestoupil proto zpět a zavřel za sebou poklop, který otvíral světlík na půdu. Na hlavu mu spadlo
mračno špíny a kousků kdo ví čeho. Připadal si tak ztracený a sám. Dům souhlasně zavrzal a on
sestoupil zpět do kuchyně. Položil svíčku na stůl a sedl si na jedinou židli, která dole v přízemí
zbyla.
Dal si hlavu do dlaní a myslel na to, co provede s tímto domkem nesplněných přání. Měl by
jej podpálit? Ať shoří v očistném ohni a s ním vše, co představoval? Měl by jej rozebrat a postavit
nový? Z čeho, když široko daleko bylo jen několik zakrslých ovocných stromků v nekonečném
moři trávy. Myslel na to, že nejspíše odejde a nechá tento domek napospas jeho osudu. Ale něco jej
k němu přitahovalo, jako by i on sám byl jeho součástí.
Opravdu jsem mrtvý? Zeptal se sám sebe. Nebo je to všechno jen sen?
Svíčka dohořela a on zůstal potmě. Vydal se ke dveřím, aby se venku podíval na hvězdy.
Kdesi za horizontem řádila bouře. Její odlesky ozařovaly černou klenbu večerního nebe. Nastávající
noc byla ještě mladá. Muž si vzpomněl na svůj batoh, který postavil hned za dveřmi. Měl v něm
něco málo k pití a jídlu, jako by věděl, že jej samotný dům nepohostí. Byl snad vetřelcem? Dům byl
tichý a v ničem neprotestoval. Snad mu bylo jedno, kdo v něm přebývá. Bouře se zvolna
přibližovala a vítr pomalu, ale jistě, sílil. Muž pohlédl na temná mračna ozařovaná záblesky světla a
na hvězdy, které tyto mraky zvolna zahalovaly. Připadal si tak bezmocný a sám, jak by byl z něčeho
vytržený, ale nemohl přijít na to, co se vlastně stalo. Vrátil se do domu a zavřel za sebou dveře.
Zvuky bouře trochu zeslábly. Dům se jemně chvěl pod dotěrným větrem a rachotem hromů.
Snad se také bál bouřek. Možná do něj i několikrát uhodilo, ale jako zázrakem neshořel. Muž si sedl
za stůl a položil si batoh k nohám. Venku se snesl déšť a blesk za bleskem křižovali oblohu.
Hromobití otřásalo špinavými okenními tabulkami a rozechvívalo vše ve svém dosahu. Při každém
- 91 -
zahřmění jej zašimralo v břiše, jakoby poznal nějakou novou lásku. Nikdo tu však nebyl. Jen on,
starý a zašlý dům a jedna malá večerní bouřka v podivném světě bez hranic.
Celou dobu, co venku řádilo boží dopuštění, seděl u stolu na kolébající se židličce a myslel
na to, kdy už ta protivná bouře odejde. Děsila jej a děsila i dům, ve kterém se ukryl před nečasem.
Najednou se mu zdálo, že v jednotlivých záblescích spatřil čísi postavy. S každým zábleskem byly
blíže a blíže. Byly stejně všední a nic neříkající, jako všechno kolem něj, ale i přesto mu byly něčím
povědomé. Jako by je odněkud znal, ale nemohl si vzpomenout. Čas! Čas vše překryl závěsem
zapomnění a trochu zamíchal kartami osudu, které byly již k nepotřebě. Jen se válely na stole života
a poukazovaly na to, co již bylo prožito...
„Vítáme tě doma!“ slyšel čísi hlasy. „Konečně jsi přišel mezi nás!“
Ale toto nebyl jeho pravý domov. Celý život přeci žil jinde a jen bůh sám věděl, jak se ocitl
na pěšině v nekonečných pláních svěží trávy, která tančila nikdy nekončící tanec s větrem, který
snad dul jen kvůli ní a ohýbal její stvoly, jak se mu zachtělo. Pěšina vedla odnikud nikam a on by
snad na ní zůstal navěky, kdyby neviděl ten kopec s domem na vršku. Připadal mu tak známý,
přestože zde nic nepoznával. Bylo to jako ve snu, ze kterého se jeden nemůže probudit.
„Co chcete?“ zeptal se nejistě.
„Čekali jsem na tebe!“ ozvalo se mezi zvukem hromů.
„Opravdu? Na...“
„Ano, na tebe!“ řekl mu kdosi. „Jednou vše skončí...“
„Tohle je peklo?“ zděsil se.
„Ne, chceš být v pekle?“ zamyslel se někdo jiný.
„Ne, to ne!“ řekl, aniž by věděl komu. „Proč tu jsem? Tady?“
„Jaký byl tvůj život?“
„Možná... Já nevím... Nic si nepamatuji... Zemřel jsem?“
„Možná ano, možná ne!“ řekl zase někdo jiný.
Dům stále skřípal pod doteky bouře, která se však pomalu vzdalovala. Blesků ubývalo a
hrom již nezněl tak silně. Prach v domě přestal vířit a usadil se. Znovu vyšly hvězdy. Postavy zde
však zůstaly stát okolo stolu a na něco čekaly. Muž se zamyslel a vyndal z batohu zapalovač. Škrtl
poprvé... Nic se nestalo! Zatřepal s ním a škrtl podruhé! Znovu nic... Hodil jej na stůl a zamračil se.
Zapalovač zanechal v prachu svou osobitou stopu, aby se zastavil uprostřed stolu.
„Kde to jsem a co po mně chcete?“ zeptal se znovu.
„Jsi v chrámu svého srdce a své duše!“ řekl mu kdosi.
- 92 -
„Tohle je... Poslední soud?“
„Jsme snad soudci?“ ozval se tentýž hlas. „Tento dům je starý a zašlý a prázdný jako krajina
kolem...“
„Byl snad i můj život prázdný a zbytečný? Proč si nic nepamatuju?“ zeptal se sám sebe.
„Budu tu muset zůstat?“
„Můžeš, ale nemusíš...“ odpověděl jiný hlas. „Vítej doma a zůstaň tu tak dlouho, jak budeš
chtít!“
„Ale ten dům... Je na spadnutí!“ zvolal.
Kdesi spadla ze střechy další taška. Do některého z pokojů kapala voda a mísila se s
prachem. Vítr profukoval komíny a vytvářel v pokojích slabé oblaka jako při prachové bouři. Muž
celou noc seděl u stolu a díval se na postavy, které tiše stály kolem. Nechápal to. Vše bylo tak fádní
a zbytečné, jako by šlo o nějaký béčkový film. Pak zaskřípaly znovu schody a jedna postava za
druhou odcházely kamsi nahoru.
„Za chvíli bude svítat!“ řekl mu hlas, který slyšel nejvíce.
„Proč?“ nechápal. „Proč to všechno?“
„Proč?“ podivil se hlas. „Jsi tu jen hostem a každý host může odejít!“
„Hostem?“ zamračil se. „Hostem kde?“
„V domečku z karet!“ řekl mu hlas a rozplynul se.
Venku zatím vyšlo slunce a ozářilo svými paprsky nekonečné zelené dálavy. Jediné stromy
pod kopcem nesly podivně scvrknuté ovoce, které snad nebylo ani k jídlu. Pěšina k domu byla
prázdná a nikde nebylo ani živáčka. Na obloze, ani v trávě neviděl živou bytost. Slunce ozářilo
skrze špinavá okenní skla jednotlivé pokoje tohoto domu a pozdravilo jej. Muž vstal a zamyslel se,
co bude dělat. Vůbec se nedivil, že není unavený a že se mu nechce spát. Dal se do práce, avšak
prachu bylo v domě dost na dlouhé týdny uklízení. Čím více se jej snažil zbavit, tím více jej
přibývalo. V domečku na kopečku se stolem a židlí uvnitř, kde nebylo živé duše, jen on sám, jediný
obyvatel domku z karet, který byl na spadnutí a stál snad jen silou vůle... Kdo ví, odkud se vůbec
vzal a jaký měla jeho existence důvod?
Netušil, jak dlouho zde pobýval. Čas plynul na tomto místě svým vlastním tempem. Muž si
zvykl sedávat pod převislou střechou na lavici, kterou také poznamenal zub času a sledoval neustále
se vlnící trávu, až podezřelé blankytné nebe a jeho barevné přechody při východu a západu slunce.
Hvězdy ani jejich seskupení na nebi nepoznával. Připadal si opravdu jako v jiném světě. Za celou
dobu již k němu nikdo nepřišel, jen občas slýchával něčí tajemné hlasy. Celou dobu neměl hlad ani
žízeň, jako by se i pro něj zastavil čas. Jeho tělo nic nepotřebovalo a jeho duši zaplnil docela
zvláštní pocit, který se snad dal spojit jen s opravdovým smířením.
- 93 -
Tráva dole pod kopcem byla stále stejně vysoká. Z domu neustále padaly uvolněné tašky a
rozbíjely se dole na zemi. Kdykoli se však podíval na střechu, neviděl žádné známky poškození. Už
dávno zanechal marné snahy po úklidu tohoto tajemného domku, který zde postával z docela
neznámého důvodu a navzdory všem přírodním zákonům ještě nepadl na zem a neproměnil se v
hromad trosek. Domeček z karet. Pochybná stavba, která drží pohromadě snad jen silou vůle. Ale
proč to všechno? Jaký k tomu byl důvod, aby se ocitl právě tady? Ať pátral v paměti jak chtěl, vždy
narazil na onu bílou a nic neříkající mlhu.
„Jsi doma!“ ozval se vítr snad už po milionté. „Jsi doma...“
„Doma? A kde? A proč?“ ptal se jej, ale ten se jen výsměšně uchechtl.
Domek byl také tichý a bez odpovědí. Nikde nenašel žádnou stopu po své minulosti.
Nenašel nic, co by stálo za to. Nikdy nechodil spát. Postele v pokojích v patře zůstaly netknuté.
Skříně prázdné a oprýskané. V krbu nikdy nehořel oheň, nebylo ani čím zatopit a také nebyl důvod.
Venku bylo stále dost velké teplo na to, aby trpěl zimou. Připadal si sám, sám na celičkém světě.
Jako ten dům, ale on nemluvil. Byl přeci jen stavbou z kamene a dřeva. Den co den se muž
probouzel za stolem a vycházel ven. Stále viděl tentýž obraz. Stále marně pátral po příčinách svého
stavu. Hlasy mlčely, jako by na něco čekaly. Snad toužily po rozhřešení, snad po něm toužil i on
sám, ale nemohl si vzpomenout na žádný ze svých hříchů...
„Domečku z karet, jakou mi věštíš budoucnost?“ ptal se den co den.
Odpovědi se nedočkal a jednou, ani nevěděl proč, se sbalil a vydal znovu na onu pěšinu,
která neměla konce. Kdo ví, kolik je zde kopečků se stejnými domečky. Kolik lidských osudu
zapomenutých v šedi uplynulého času zde stojí v tomto moři neustále se vlnící trávy. Zdejší svět je
nekonečně rozlehlý a nikdo neví, kde má své hranice. Muž sešel z kopce a naposledy se ohlédl za
domem. Připadalo mu, že jej vidí poprvé. Že se nic z toho, co prožil, nestalo! Byl tak sám...
Pomalým krokem zamířil vstříc čekajícímu pruhu hlíny a kamení, který se vinul jako nějaká strouha
skrze do půl pasu vysokého moře trávy. Vítr mu čechral vlasy a šeptal do ucha, aby neodcházel.
Možná se i on cítil osamělý...
Muž došel až na konec své cesty, aniž by ušel krok. Moře trávy se zavlnilo a dům s karet se
zřítil k zemi v mračnu prachu. Jednou na jeho místě vyroste možná jiný, lepší, ale to nemůžeme
vědět, stejně tak, proč to všechno bylo. Cestička začala tu a tam zarůstat, ale stále byla ještě patrná.
Stromy také ztrouchnivěly a jejich plody shnily. Listí jim popadalo na zem a ztratilo se mezi stvoly
věčně zelené trávy. Nebe se obrátilo a hvězdy byly na okamžik jen černými tečkami v bílém světle.
Konec se stal začátkem a začátek koncem. Čas znovu začal plynout...
„Jste znovu doma!“ uslyšel. „Vítejte mezi námi!“
„Co se stalo?“ zeptal se tichým hlasem.
„Zemřel jste...“
„Takže jsem mrtvý?“
- 94 -
„Ne, vstal jste z popela jako ten bájný pták! Dostal jste druhou šanci!“
„Kde jsem byl?“
„To nikdo neví...“ řekl mu čísi hlas. Zrak měl rozostřeny a neviděl nic, než bílé světlo.
„Domeček z karet!“
„Domeček z karet?“ zeptal se kdosi. „Vy jste tam byl?“
„Ano, byl jsem tam, ale nic tam není!“ souhlasil.
„Jak to že ne? Byla tam šeď a všednost vašeho života!“ uslyšel, než se propadl do spánku
nevědomí. „Můžete si jej postavit znovu, podle toho, jak budete chtít... a začít nanovo!“
Vítr kdesi souhlasně zadul a zamířil k holému kopci. Možná nebude trvat dlouho a na jeho
vrcholku bude stát nový dům. Možná bude lepší, možná ne, ale to konec konců nezáleželo na něm,
on jen pročesával moře trávy a prohlížel si všechny ty nespočetné kopce s nespočítatelným
množstvím druhů a velikostí staveb, které na nich stály. Žádný z nich nebyl stejný, ale všechny
měly stejnou podstatu a přeci je onen vítr nezbořil... Domečky z karet našich životů, které si
stavíme, aniž bychom o tom věděli!
- 95 -
Bomba
Představte si rušnou ulici a na ní na chodníku (třeba u kandelábru) ležící balíček, který vypadá
jako ztracený dárek od Santa Clause. Nikdo jej však neztratil a nikdo jej nehledá. Přijela Policie,
zásahovka a také samozřejmě Pyrotechnici se psem. V uctivé vzdálenosti čeká banda čumilů za
zábranami. A dál? Dal uvidíte sami...
*****
Pyrotechnik 1: „Ty vole, Pepo, tady opravdu leží nějaký podivný balíček... Copak jsou Vánoce?“
Pyrotechnik 2: „Vánoce už byly před půl rokem, Karle. Co to asi je? Ještě jsem neviděl podezřelejší
objekt...“
Pyrotechnik 1: „Co na to říká pes?“
Pyrotechnik 2: „Služební?“
Pyrotechnik 1: „A jaký asi? Kde je ten čokl?“
Pyrotechnik 2: „V autě, bojí se výbušnin a lidí... Je tu na něj moc rušno...“
Pyrotechnik 1: „Tam je nám na houby, přiveď ho sem, ať nám napoví, co může být uvnitř...“
Pyrotechnik 2: „Třeba je tam hovno, tolik povyku pro nic.“
Pyrotechnik 1: „Přiveď toho psa a přines tu naši příručku.“
Pyrotechnik 2: „Jakou příručku?“
Pyrotechnik 1: „Tu naši... Jak zneškodnit bombu snadno a rychle...“
Pyrotechnik 2: „A do prdele...“
Pyrotechnik 1: „A to má být co? Máme tu možná bombu a ty se tváříš, jako by se nechumelilo...“
Pyrotechnik 2: „Nevím, jestli ji máme sebou...“
Pyrotechnik 1: „Tohle je mimořádná situace... Kde je ten pes?“
Pyrotechnik 2: „Jdu pro něj, beztak jde o planý poplach.“
Pyrotechnik 1: „Azore hledej... Hledej, Azore... Hodnej pejsek... Co je tam?“
Pyrotechnik 2: „Nejspíš hovno a jestli tam něco je, pak půjde o docela pěknou fušeřinu...“
Pyrotechnik 1: „Ten pes je k ničemu... Proč tak vrtí ocasem?“
- 96 -
Pyrotechnik 2: „Asi má dojem, že je tam něco k snědku... Mám pro tebe dvě zprávy... Dobrou a
špatnou.“
Pyrotechnik 1: „Sem s nimi...“
Pyrotechnik 2: „Příručku nemám, zapomněl jsem ji doma, ale moje stará je ženou v domácnosti,
pomůže nám...“
Pyrotechnik 1: „Jak se dostala ta příručka k tobě do baráku?“
Pyrotechnik 2: „Vzal jsem si práci domů a moje stará si ji patrně spletla s kuchařkou...“
Pyrotechnik 1: „Ty si bereš práci domů? Ty jsi blázen... Ta příručka je důležitá.“
Pyrotechnik 2: „Opravdu? Není v ní nic, co bychom už nevěděli...“
Pyrotechnik 1: „Šlo o rozšířené vydání s obrázky...“
Pyrotechnik 2: „Tak to mi stará nejspíš upeče k večeři pořádnou kalorickou bombu... Co s touhle?
Nerozbalíme to?“
Pyrotechnik 1: „Nezavoláme raději tvé ženě, aby nám poradila?“
Pyrotechnik 2: „Přítelkyně na telefonu, jako v té soutěži? Ten pes se tváří docela dobře, já bych to
rozbalil... Alespoň tu hezkou rudou stuhu...“
Pyrotechnik 1: „Chceš rozvázat tu mašli? Raději si ji hodím na půdě... Co když to bouchne? Je tu
fůra lidí...“
Pyrotechnik 2: „Ten pes vypadá, jako by tam byla hromada uzenin... Už se mi taky zbíhají sliny...“
Pyrotechnik 1: „Tak dobře, jdeme na to... Rozvazuji mašli... Teď.“
Pyrotechnik 2: „Pomaloučku a polehoučku...“
Pyrotechnik 1: „Nějak moc se mi třesou ruce... Aby to tak byla tréma...“
Pyrotechnik 2: „Je tu televize, všechno točí.“
Pyrotechnik 1: „Kurva a která?“
Pyrotechnik 2: „Nevím, jsou dost daleko...“
Pyrotechnik 1: „Ještě abychom byli ve zprávách o půl osmé večer. Mašle je pryč, co teď?“
Pyrotechnik 2: „Balící papír...“
- 97 -
Pyrotechnik 1: „Nesmíme s ním pohnout, aby tam nebyl ten pohybový senzor...“
Pyrotechnik 2: „A fotobuňka...“
Pyrotechnik 1: „Ještě jsme jej nerozbalili... Jsem napnutý jako na Ježíška. Takové nadělení...“
Pyrotechnik 2: „Uděláme v balíčku malý otvor a strčíme tam termokameru...“
Pyrotechnik 1: „Dobře, snad tím nic nepokazíme...“
Pyrotechnik 2: „A je tam...“
Pyrotechnik 1: „Vidíš něco?“
Pyrotechnik 2: „Nic nevidím... Říkal jsem, že je tam...“
Pyrotechnik 1: „Sundal jsi krytku?“
Pyrotechnik 2: „Do prdele...“
Pyrotechnik 1: „Vytáhni kameru...“
Pyrotechnik 2: „A sakra...“
Pyrotechnik 1: „Co se stalo?“
Pyrotechnik 2: „O něco se zasekla...“
Pyrotechnik 1: „Jak zasekla? Podívej se na toho čokla, jak vrtí ocasem a tlemí se na nás...“
Pyrotechnik 2: „Azore, lehni. Jestli to bouchne...“
Pyrotechnik 1: „Vytáhni tu kameru.“
Pyrotechnik 2: „Nemůžu, zasekla se...“
Pyrotechnik 1: „Zatraceně, co budeme dělat?“
Pyrotechnik 2: „Uděláme do krabice novou díru a strčím do ní náhradní kameru...“
Pyrotechnik 1: „Dobře... Tak a je to.“
Pyrotechnik 2: „Zase nic nevidím...“
Pyrotechnik 1: „Neříkej, že...“
Pyrotechnik 2: „Tentokrát jsem ji sundal, ale i tak nic nevidím...“
- 98 -
Pyrotechnik 1: „Kurva... Neslyšíš něco?“
Pyrotechnik 2: „Jako by něco tikalo... Že by budík?“
Pyrotechnik 1: „Tikalo to předtím?“
Pyrotechnik 2: „Nevím...“
Pyrotechnik 1: „Tikalo, nebo netikalo?“
Pyrotechnik 2: „Nevím...“
Pyrotechnik 1: „Do prdele... Rozbalíme to?“
Pyrotechnik 2: „Co když tam bude fotobuňka, nebo detektor pohybu...“
Pyrotechnik 1: „Máš pravdu... Co dělá pes?“
Pyrotechnik 2: „Líže si zadek...“
Pyrotechnik 1: „Co to znamená?“
Pyrotechnik 2: „Nic, jen to, že si líže zadek...“
Pyrotechnik 1: „Přestal to tikat... Tady něco... Že by bojový plyn?“
Pyrotechnik 2: „Ne, posral jsem se...“
Pyrotechnik 1: „Budeme muset něco udělat, trvá to už moc dlouho...“
Pyrotechnik 2: „Taky si myslím, začínají na mne sedat mouchy.“
Pyrotechnik 1: „Dobře, strhávám obal... Co pes?“
Pyrotechnik 2: „Kontroluje si kulky...“
Pyrotechnik 1: „Dělá dobře... Otevírám krabici... Není tu žádné nástražné zařízení... Je tu...
Bomba...“
Pyrotechnik 2: „Je tam budík? Je tam? Co ukazuje?“
Pyrotechnik 1: „Nic, zdá se, že z něj vypadla baterie... Vypadá podivně...“
Pyrotechnik 2: „Ty ses posral? Nestrkej ji tam.“
Pyrotechnik 1: „Já? Zatím ne... Vložil jsem baterii na místo... Hele, tady je bombička se stlačeným
vzduchem a tady...“
- 99 -
Pyrotechnik 2: „Co tam je?“
Pyrotechnik 1: „Sada na lepení gumy... Co to je? Nafukovací jízdní kolo?“
Pyrotechnik 2: „Nejspíš nafukovací atomovka...“
Pyrotechnik 1: „Hele, tady je návod...“
Pyrotechnik 2: „K čemu?“
Pyrotechnik 1: „Návod... Na... Obsluhu... Nafukovací...“
Pyrotechnik 2: „To je co? Nafukovací člun?“
Pyrotechnik 1: „Je tu hodně gumy, ale žádná vesla...“
Pyrotechnik 2: „Tak co to je? Plovací křeslo do bazénu?“
Pyrotechnik 1: „Je tu hodně děr...“
Pyrotechnik 2: „Já to věděl, je to fušeřina... Mohli bychom sebou hodit?“
Pyrotechnik 1: „Je to tak hebké... Skoro jako...“
Pyrotechnik 2: „Je to velký balón na horký vzduch, že jo? Ale na co je tam potom ta malá láhev se
stlačeným vzduchem?“
Pyrotechnik 1: „Hele, tuba...“
Pyrotechnik 2: „Plastická výbušnina?“
Pyrotechnik 1: „Ne... Jsou tu dvě...“
Pyrotechnik 2: „Že by opravdu bomba?“
Pyrotechnik 1: „Na jedné je napsáno: Vulkanizační roztok...“
Pyrotechnik 2: „A na druhé?“
Pyrotechnik 1: „Nepřečtu to, nějaký gel...“
Pyrotechnik 2: „Na co? Vytáhneme to?“
Pyrotechnik 1: „No, já nevím... Raději ne...“
Pyrotechnik 2: „Co to sakra může být... Vypadá to...“
Pyrotechnik 1: „Ten pes to už určitě tuší, podívej se, jak se směje...“
- 100 -
Pyrotechnik 2: „Tak co to je?“
Pyrotechnik 1: „Je to bomba, ale ne bouchací...“
Pyrotechnik 2: „Nebouchací bomba?“
Pyrotechnik 1: „Jo, je to... Sexbomba...“
Pyrotechnik 2: „A co naše kamery?“
Pyrotechnik 1: „No... Strčili jsme je do těch spodních otvorů...“
Pyrotechnik 2: „Tak to mi nikdo neuvěří... Připosral jsem se a ještě jsem si zahrál na doktora.“
Pyrotechnik 1: „Mám jim to říct?“
Pyrotechnik 2: „Jo, já zatím uklidím nádobíčko, psa a to hovno... Co s tím budeme dělat?“
Pyrotechnik 1: „Vezmeme to sebou a řádně to prozkoumáme... Ono to není jen tak, najít za bílého
dne velký balíček s podezřelou bombou uvnitř. Jo a sedíš vzadu, tolik much jsem ještě neviděl...“
Pyrotechnik 2: „Hele, je tu lístek... Přečti mi to, nevidím na oči...“
Pyrotechnik 1: „Milý Pepo, přejeme ti všechno nejlepší k narozeninám a předáváme ti tvou první
sexbombu, snad ses z ní neposral. Tvůj team... P.S. Užij si ji ve zdraví... Všechno nejlepší.“
Pyrotechnik 2: „To bude drahé, kdo to zaplatí?“
Pyrotechnik 1: „Já nevím, já jsem tu bombu nehlásil... Ty máš narozeniny?“
Pyrotechnik 2: "Já? Ne..."
Pyrotechnik 1: "Tak to je bomba... Jeden by se z toho opravdu posral..."
Pyrotechnik 2: "Karle, nechci ti do toho kecat, ale tam u toho zábradlí je ještě jeden balík a vypadá
dost podezřele..."
Pyrotechnik 1: "Další bomba? Že jsme si ničeho nevšimli... Kde je pes?"
Pyrotechnik 2: "Přestal si lízat kulky a vzal do zaječích... Nezdrhneme taky?"
- 101 -
Kuře v tubě a šílení vědátoři
Místo děje: tajná pozemská laboratoř, která je natolik tajná, že ani samotný autor netuší, kde
vůbec je umístěná.
Postavy: šílení vědátoři, kteří si rvou vlasy díky tomu, že jim došly nápady a vědecká invence.
Předmět: Kuře v Tubě, podivný to předmět, či snad tvor, který k nám byl seslán z Nebe, aby se z
něj samotného lidstvo pomátlo.
*****
Vědec 1: „Tak co? Už je to tady? Už je to tady?“
Vědec 2: „Jo, dnešní oběd už dorazil. Jsou zase párky s kyselým zelím a kusem suchého chleba...“
Vědec 1: „Ale na to se neptám... Už je to tady? Už to dorazilo?“
Vědec 2: „Vždyť to říkám, menu jak v base!“
Vědec 1: „Ale já se neptám na jídlo... Co je vůbec dneska k obědu?“
Vědec 2: „To co včera, nebo možná zbytky ze včerejška...“
Vědec 1: „Aha... No, to nevadí a už to přišlo?“
Vědec 3: „Nazdar bando, tak co, už je to tady?“
Vědec 2: „Jo, není to k jídlu...“
Vědec 1: „Tak přece... Kde to je? Kde to nechali? Nemůžu se dočkat...“
Vědec 3: „Konečně to uvidím na vlastní oči!“
Vědec 2: „Tady to je...“
Vědci 1 a 3: „Co to je?“
Vědec 2: „Včerejší menu... Jdu vyrabovat výdejní automaty na sušenky a limonádu...“
Vědci 1 a 3: „Ale my nechceme jídlo... Už to dovezli?“
Vědec 2: „Jo... Tamto? Přišlo to asi před hodinou a není na tom nic zajímavého... Vypadá to na
obyčejnou a tuctovou tubu...“
Vědec 1: „Ale to není obyčejná tuba...“
- 102 -
Vědec 3: „Je to přeci ta Tuba...“
Vědec 2: „A co je na ní tak výjimečného?“
Vědci 1 a 3: „To je přeci ta Tuba, která za poslední měsíce způsobila takový poprask na Zemi...“
Vědec 2: „Ta tuba? Ale já mám hrozný hlad... Je v ní něco k jídlu?“
Vědec 1: „No... Něco by tam bylo...“
Vědec 2: „A?“
Vědec 3: „Je tam totiž... Je tam jedno Kuře!“
Vědec 2: „Kuře v Tubě? A je k jídlu? To jde jako o stravu pro kosmonauty, nebo co? Vydáme se do
vesmíru?“
Vědec 1: „Ale ne! Jde o tajemného návštěvníka z dalekého Vesmíru...“
Vědec 2: „Co je na Kuřeti v Tubě tak tajemného? Na Zemi jsou jich plné kurníky a slepičárny.“
Vědec 3: „Jde o mimozemský organismus!“
Vědec 1: „O nový druh... Docela mimozemský druh života...“
Vědec 2: „Kuře jako kuře...“
Vědec 3: „Ale tohle Kuře není k jídlu... Jde o vědecký objekt! Budeme ho zkoumat...“
Vědec 2: „Také bych jej rád prozkoumal, ale ve svém žaludku... Tak jak? Na grilu? Po čínsku, nebo
na divoko?“
Vědec 1: „Pro Krista! Není k žrádlu, běž raději k těm automatům... Tady máš nějaké drobáky!“
Vědec 3: „To jsou dneska poměry... Tak kde je ta tuba? Vlastně: Tuba!“
Vědec 1: „Na pojízdném stolku v izolaci... Alespoň by tam měla být...“
Vědec 3: „V izolaci? Ale tam žádná tuba není... Ani Tuba, natož vozík...“
Vědec 1: „Cože? Jak to? Nikdo s ní nemůže jen tak manipulovat... Co když je ta tuba, vlastně Tuba,
nebezpečná?“
Vědec 2: „Je tam přeci jen nějaké kuře, ne?“
Vědec 3: „Ne: kuře, ale Kuře! Předmět vědeckého zájmu... Konečně nejsme ve Vesmíru sami...“
Vědec 1: „Kde je?“
- 103 -
Vědec 2: „Kdo jako?“
Vědec 3: „To Kuře přeci!“
Vědec 2: „Jaké kuře?“
Vědec 1: „Tys ho... Tys ho sežral? Ty... Ty...“
vědec 3: „Víš, co jsi udělal? Víš, cos provedl? Ježíši... Taková... Vždyť to byl... To snad není...“
Vědec 1: „Ty jsi sežral náš jediný exemplář mimozemského života? Tys to Kuře... Jak?“
Vědec 2: „Na paprice... Ale nebylo moc velké...“
Vědec 3: „Jak to můžeš ospravedlnit? Vždyť to není ani možné... I zastřelit je tě škoda... Škoda té
patrony... On ho prostě sežral! Co když se pro něj vrátí? Co jim řekneme?“
Vědec 2: „Pravdu!“
Vědec 1: „Jakou pravdu?“
Vědec 2: „Že nejsou k jídlu, tedy jen v dobách nejvyšší nouze, kdo má pořád jíst ty párky z
konzervy, kyselé zelí z flašky a starý armádní chleba? Co jsme komu udělali?“
Vědec 3: „My? Co jsme komu udělali? My?“
Vědec 1: „My ne, ale tys to pohnojil... Tys ho prostě snědl a na nic ses ho neptal...“
Vědec 2: „Zeptal...“
Vědec 3: „A na co?“
Vědec 2: „Zda chce být na paprice, nebo na smetaně, sušené smíchané s vodou... A těstovinami...“
Vědec 1: „To nemůže být pravda!“
Vědec 2: „Bohužel je, neprozkoumáme alespoň tu tubu, když jsme tady? A co se týče toho hnojení,
za chvíli půjdu...“
Vědec 3: „Kam?“
Vědec 2: „Dokončit to, co jsem začal, když jsem to kuře sežral, jak oba říkáte...“
Vědec 1: „A jaké bylo? Tedy z čistě vědeckého hlediska? Jakou mělo chuť?“
Vědec 3: „To by mě také zajímalo... Tedy jako vědce...“
- 104 -
Vědec 2: „Jak jsem už řekl, bylo trochu tuhé, ale šlo to a chutnalo jako docela obyčejné kuře...“
Vědec 3: „Takže...“
Vědec 1: „Takže náš největší objev bude, že...“
Vědec 3: „Že náš zatím jediný vesmírný návštěvník chutná jako docela obyčejné pozemské kuře...“
Vědec 2: „Ještě je tu ta tuba...“
Vědec 1: „A co s ní?“
Vědec 2: „No... Zdá se, že... Jako by...“
Vědec 3: „No tak to nenatahuj...“
Vědec 2: „Ta tuba je z docela cizího materiálu a vypadá na to, že je jakýmsi inkubátorem...“
Vědec 1: „To jako snáší Kuřata?“
Vědec 2: „Ne, vejce a z těch se pak uvnitř líhnou kuřata a ta pak vyjdou ven...“
Vědec 3: „A dál?“
Vědec 2: „Dál už nic... Tohle bude už třetí... Dá si někdo z vás také kuře, nebo raději zůstane u těch
zpropadených párků?“
Vědec 1: „Ta tuba je něco jako vesmírná loď?“
Vědec 2: „Ať už jde o cokoliv, zdá se, že doba pozemských slepičáren a líhní je ta tam, když máme
tu tubu...“
Vědec 3: „A jak často se... Tento?“
Vědec 2: „Každých pět minut, ale ta kuřata vypadají na pěkné jednohubky...“
Vědec 1: „To jako na párátka?“
Vědec 2: „Asi tak nějak... Takže co bude?“
Vědec 3: „Když je to tak... Ono nebude na škodu, když také ochutnám...“
Vědec 1: „Já bych to nedělal...“
Vědec 2: „Proč jako?“
Vědec 3: „Ano, proč by to neměl dělat? Podle všeho se každých pět minut narodí v tubě nový živý
tvor, takže ptát se budeme až pak...“
- 105 -
Vědec 1: „A kdy?“
Vědec 3: „Až se najíme...“
Vědec 2: „Já věděl, že mě nenecháte na holičkách... Ať se naši kuchaři potrhají vzteky...“
Vědec 1: „Já bych to nedělal...“
Vědec 2: „A proč? Jen z hlediska morálky? Vždyť jde jen o nějakou kilogramovou tubu, která
vypadá jako docela větší tuba na cokoliv...“
Vědec 3: „Ano, zdá se, že je docela neškodná!“
Vědec 1: „Jak chcete, ale já vás varoval...“
Vědec 3: „Nebylo to špatné... To kuře lze jíst i s kostmi, jen mám pořád pocit, jako by mi chtělo
stále něco říci... Tak bezmocně otvíralo zobáček a koulelo divoce očima...“
Vědec 2: „Časem si zvykneme, uvidíš!“
Vědec 3: „Takže obrat ve stravování obyvatel? No, na Nobelovku to sice nevypadá, ale...“
Vědec 1: „No, nechci vás obtěžovat, ale nezdá se vám, jako byste se zmenšovali a tvrdly vám
zadky?“
Vědci 2 a 3: „Cože?“
Vědec 1: „Běžte si dát ještě několik těch kuřat a já si počkám, co to s vámi udělá... Tedy z čistě
vědeckého hlediska...“
Vědci 2 a 3: „Co se děje?“
Vědec 1: „Vypadá to, jako byste se v něco proměňovali...“
Vědec 2: „To je nesmysl, nejsme v pohádce...“
Vědec 3: „Opravdu, taková blbost... V co bychom se asi tak měli proměnit, že?“
Vědec 1: „Tak a to by bylo... Co teď však budu dělat se třemi tubami?“
Kuře: „Pííísk, pííp, kvok...“
Vědec 1: „Máš pravdu, poslouží jako tytéž inkubátory, jen netuším, zda budou produkovat
kohoutky, nebo slepičky... Že je to jedno? Já vím, ale být v té lidské podobě není nic s medem... Už
abych byl zpátky ve své Tubě...“
- 106 -
Kobka (šímova)
Po konzultaci a doporučení k publikaci sem dávám svou verzi "Kobky" a děkuji Pelionovi za
přečtení a technické připomínky. Jsem rád, že mohu také přiložit své polínku do ohně...
*****
Probouzím se s velmi těžkou hlavou. V uších mi zvoní, pot se mi řine po čele, vlasy mám
rozčepýřené a vidím dvojitě. Vlastně nic nevidím a jen koukám kolem sebe jako sova z nudlí. Co
může jeden vidět v temnotě? Nevyslovenou otázku? Číhající strach? Výsměch. Pocit osamění?
Ztráty? Kdesi kape voda ze stropu na kámen s nekonečnou pravidelností hodinového strojku. Kap,
kap, kap... Začíná mi to jít na nervy. Pořád civím do temnoty a snažím se uhodnout kde to jsem a co
tu vlastně dělám. Co se vůbec stalo?
Marně pátrám v hlavě po tom, co předcházelo tomuto vcelku mrazivému prožitku. Dostal
jsem se snad do basy? Sebrali mě? Kdo a za co? Byl jsem snad jako doga? Nebo snad nacucaný
jako... Velbloud? Nebo houba? Kým vůbec jsem? V hlavě mám prázdno. Pořád slyším jednotlivé
kapky, jak se tříští kdesi v nicotě na tom pitomém kameni a rozpadají se na tisíce jim podobných
sestřiček. Snažím se pohnout, ale ruce i nohy mám snad z olova.
- Chlastal jsi, viď? Zeptalo se mě mé druhé já. Ty prase!
"Jsem abstinent!" zařval jsem do ticha. "Nepiju... Ani kapku!"
- Tak co tu děláš? Zeptalo se mě znovu mé druhé já.
"Co tu dělám?" zamyslel jsem se.
- Ano, co tu děláš?
"Ležím jako... Lazar! A nemůžu se pohnout..."
- Ležíš tu jako trouba a možná tě již zítra zabijí...
"Kdo a proč?"
- To já nevím...
"A co ty víš?"
- Že toto temné místo je kobkou, která tě tu spolu s řetězy vězní a ty čekáš na svou smrt.
"Proč? Nic jsem neudělal..."
- Pamatuješ si, co bylo včera?
"Ne."
- 107 -
- Třeba jsi divoce pil, žral a souložil...
"Ale já jsem... To jsem dělal?"
- A proč myslíš, že máš na rukou a nohou řetězy?
"Řetězy?"
Trochu jsem pohnul rukama a nohama. Něco v té temnotě zachrastilo. Bylo to jako řinčení
tisíce zvonů. Umíráček. Pro mne? Pomočil jsem se strachy a zimou. Ta temnota mě výsměšně
obklopovala a sahala nestoudně na každičký kousek mého těla. Třásl jsem se jako ratlík a marně
vzpomínal na to, co se vlastně dělo.
"Já ještě nechci umřít!" zařval jsem.
- Koho to zajímá? Zeptalo se mé druhé já.
"Mě!"
- Tebe?
"Jo..."
- Na tobě nezáleží... Řeklo mi mé druhé já posměšně.
"Proč ne?"
- Jsi nicka uvržená do téhle díry, nic víc.
"Ale já jsem člověk!"
- Ne, jen jeho pouhá karikatura.
"Co jsem udělal?"
- Nevím...
"Co jsem udělal?"
- Netuším...
"Co jsem udělal?"
- Hřešil jsi... Smilnil jsi... A zabil jsi...
"Pro Krista... Já? Nic nevím, to je lež... Samé lži!"
- 108 -
- Ne, je to pravda... Řeklo mé druhé já a už se neozvalo.
Po nekonečné době, která se rovnala snad staletím jsem se s vysílením posadil a opřel jsem
se o chladnou kamenitou zeď. Tak přece... Kobka! Poslední místo... Co bude dál? Mé druhé já
mlčelo a jako můj osobní rádce, bylo k ničemu. Stále jsem se třásl zimnicí a čekal. Na co? Na
kroky? Na záři světel? Na řinčení zbraní? Tiché rozhovory? Nic nepřicházelo a všude bylo ticho.
Ticho a tma, která by se dala krájet...
"Já chci pryč! Já tady nepatřím..." zakřičel jsem.
Pak to přišlo. Uslyšel jsem kroky. Pravidelný klapot bot na kamennou podlahu. Dvě postavy
vstoupily do mé osobní temnoty a skláněly se nade mnou: kat a kněz... Už je to tady, šibenice čeká,
či snad špalek, nebo hranice? Temnotu vystřídalo bodavé světlo... Záře snad tisíce andělů s
ohnivými meči... Jdou si pro mě? Tak přeci existuje život po smrti. Kde skončím? V pekle, nebo v
nebi? Stále se třesu, přestože cítím jakési podezřelé teplo. To něco je jen kousek ode mne a stále mě
ozařuje svým bodavým světlem. Propadám se do něj a nevnímám nic kolem sebe. Tma zmizela...
Ztratil se i chlad... I já jsem byl tentam...
"Karle, vidíš to?"
"Jo, tohle jsem ještě neviděl. Chybělo málo a byla by z něj placka... Co tu dělá?"
"Leží ne, vole?"
"To vidím... Do něčeho se zapletl..."
"Ten musel vypadat... Co s ním uděláme?"
"Asi ho tu necháme ležet, debile! Vyneseme ho ven, než ho přejede někdo jiný..."
"Jak se sem sakra dostal?"
"Mě se ptej!"
"Já se tě ptám..."
"A neříkám to? Vím tolik, co ty!"
"Do prdele, skoro bylo po něm... Co když je to sebevrah?"
"To asi těžko... I když, lidi jsou dneska různí... A co ta flaška?"
"Asi něco oslavoval a ztratil se."
"Jo, třeba jo, naložíme ho a jedeme dál..."
"Je tu pěkná kosa! To je nápad, ustlat si v silničním tunelu a ještě v zimě... Co je to za
debila?"
- 109 -
"Asi stejný debil, jako ty! Pomož mi s ním... Je zatraceně těžký! Tak a je tam... Jedeme?"
"A kam?"
"Do špitálu, vole, kam jinam?"
"Stejně by mě zajímalo, kde teď asi je..."
"Jak kde je?"
"Duchem, vole!"
"Ty jsi spiritista?"
"Já? Ne, jen mě to zajímá..."
"Ser na to, ještě chvíli a byl by v pánu!"
"Jo a kdo ví, co by bylo s náma..."
"Seděli bychom v base a..."
"A za co?"
"Vyhoď tu flašku k té druhé na zemi, ať si policajti nemyslí, kdyby nás zastavili, že
chlastáme za jízdy..."
"To je fakt... Tak jedeme..."
"Ten chlap měl kliku!"
"Kde? Žádnou jsem neviděl?"
"To se tak říká, osle!"
"Aha, jo, měl kliku..."
"Tak, ještě další tunel a budeme doma, snad v něm nikoho nepřejedeme..."
"Snad ne. Hele, už se probírá... Není ti na něm něco divné?"
"A co jako?"
"Jako by byl z jiné doby!"
"Nesmíš chlastat, vole... Odkud by asi mohl být?"
- 110 -
"A co ty řetězy, do kterých se zapletl..."
"Tys mu je ještě nesundal?"
"Ne, neměl jsem žádné nářadí..."
"Že by zdrhnul z basy? Ale kde mají dneska takové nádobíčko?"
"Jo, to je otázka. Tak jedeme, ať se práší za kočáry!"
"Ale stejně měl z prdele kliku... To se každý den nevidí! Někdo by ho určitě přejel..."
"Kde to jsem?" zeptal jsem se. Nastalo tíživé ticho...
"Ve voze, na cestě..." uslyšel jsem hlas jednoho z mužů. "Všichni jsme na cestě odněkud
nikam."
"Měl jsem zemřít..." řekl jsem. "Jsem mrtvý? Je tenhle svět tou druhou stranou?"
"Měl jsi namále, člověče, ještě jsi živej! Vítej v našem světě... V pekle reality běžných dnů!"
- 111 -
Část čtvrtá: Povídky z okurkové lahve
„Jako čtenář miluju nejen sci-fi, nebo krimi, ale také horory a tak jsem se ve svých
povídkách pokusil alespoň malinko nakouknout do těchto žánrů. Snad se mi povedlo vychytat
nějakou tu atmosféru a texty v této části vás nejen pobaví, ale i třeba trochu postraší a zaujmou...
Kdo ví?“
- 112 -
Ztracený fragment...
Už jste se zamysleli nad tím, co dělá lidstvo tím, čím ve skutečnosti je? Jde o Kulturu, nebo snad o
Náboženství? Je víra tím hlavním? Nebo je to naše zvědavost, která nás stále žene vpřed? Co se
stane, až nám bude víra k ničemu? A naše Kultura bude zapomenuta a zvědavost nás nikam
nedovede? Posuďte sami...
*****
/I. - Svět ve kterém žijeme?/
Psal se rok 2135 a Země byla lidem těsná. Lidstvo sice upíralo své zraky ke hvězdám, ale
podařilo se mu osídlit pouze Měsíc a planetu Mars. Na Měsíci, nejbližším sousedovi naší rodné
planety, vyrostly malé osady a průmyslová centra. Lidé přišli pozdě na to, že na jeho povrchu
nejsou žádné zajímavé nerostné suroviny. Ale jako základna, pro budoucí cesty ke hvězdám, se nám
Měsíc určitě bude hodit. A Mars? Pokusili jsem se jej kolonizovat, ale přeměna planety v
obyvatelný svět byla příliš nákladnou záležitostí a vše ukáže teprve čas. Ostatní planety zůstaly
neobyvatelné z důvodu nesnesitelného horka z přílišné blízkosti Slunce, nebo naopak chladu, díky
jejich velké vzdálenosti od centrální hvězdy naší Sluneční soustavy. Jen na měsících u Jupitera byly
nalezeny vzácné kovy, které lidstvo do roku 2100 neznalo a lidem se tak otevřely zcela nové
možnosti.
Vraťme se však k naší stařičké matičce Zemi. Nerostné zdroje na planetě byly takřka
vyčerpány. Ekologická rovnováha byla narušena a pralesů kvapem ubývalo, nejen díky
poškozenému životnímu prostředí, ale také kvůli nelegální těžbě dřeva! Dřevo bylo v dvaadvacátém
století cennější než zlato či jiné drahé kovy. Mnoho lidí bylo zabito při jeho černé těžbě, když byli
nachytaní strážci Parku s pilami v rukou a transportéry stojícími opodál. Jenže každý člověk
potřebuje teplo a světlo! A dřevo tak dobře hoří!
Země byla vydrancovaná a lidé hledali nové zdroje energie. Slunce bylo zakryto za šedými
mračny, ze kterých bez přestání padaly kyselé deště. Naskýtá se otázka, kde vzali lidé prostředky k
letům ve Sluneční soustavě, když jejich domovská planeta pomalu umírala? Snad konečně přišli na
to, že Zemi již nejde zachránit, tak proč se nepokusit najít jiný svět, ve kterém by se dalo žít?
Lidská kultura ve Světe zvolna upadala a byla stále více zatlačována mimo zákon. Kina a
divadla přestala existovat díky energetické a morální krizi. Lidé měli plno jiných starostí, než se
dívat na filmy nebo divadelní představení. Nikdo nenalézal v současném stavu východisko z nouze.
A nepomáhala ani náboženství, snad jen onen kult Konce světa byl stále uznávaný, ale jeho členové
museli založit podzemní hnutí, aby nebyli prozrazeni a postaveni mimo zákon.
Díky nízkým teplotám počas nočních hodin, byly všechny Městské knihovny na celém světě
vydrancovány a jejich poklady během několika dní spáleny. Kulturní děditství lidstva zmizelo v
ocelových sudech a podomácku vyrobených pecích, jejichž vývody byly vyústěny skrze rozbitá
okna bytů. Nebylo města na Zemi, které by se nepotýkalo s bídou, nemocemi, chudobou a
neustálým smogem. Na další nové náboženství nebyl čas a nikdo neměl chuť uvěřit v nového Boha,
který by všechny spasil, včetně planety Země.
- 113 -
/II. - Město a energie/
Nedostatek energie byl znát na každém kroku. Mnohé elektrárny prostě jen tak nečinně stály
a pomalu chátraly, protože jim chybělo to hlavní, topný olej nebo uhlí. Přehrady byly naplněné
různými kaly a vody v nich bylo nedostatek. Odpady z jaderných elektráren zamořovaly již tak
zdevastované životní prostředí a reaktory na běžné jaderné palivo rostly díky nedostatku nafty a uhlí
jako houby po dešti. Často byly postaveny, aniž by splňovaly běžná bezpečnostní kritéria a havárie
v nich byly na běžném pořádku. Naštěstí se nestal žádný nový Černobyl, dokud lidé nevymysleli
nový typ reaktoru, který spaloval jaderné palivo beze zbytku. Již žádný odpad a žádné záření! Zdálo
se, že je lidstvo na začátku své nové energetické existence!
Levná energie bez nákladů na skladování nebezpečného odpadu? Spasí nové reaktory svět?
Zdálo se, že je energetická krize zažehnána, avšak jen do doby, dokud v jednom městě v České
republice nevybuchl právě jeden z pokusných rychlých reaktorů. Jeho výkon nebyl veliký, ale síla
výbuchu umocněná umístěním tohoto zařízení pod zemským povrchem, nedaleko jistého
výzkumného zařízení, se rovnala výbuchu atomové bomby, která byla svržena v polovině dvacátého
století na Japonská města Hirošima a Nagasaki! Nešlo zde o přímé ohrožení radioaktivním spadem,
protože byl reaktor umístěn poměrně hluboko v zemi, ale následné otřesy si v ničem nezadaly se
zemětřesením o síle osmi či devíti stupňů Richterovy stupnice.
Město nad pokusným zařízením bylo takřka srovnáno se zemí. Mnoho jeho obyvatel tehdy
zemřelo. V jeho ulicích se nyní proháněla mračna prachu a čas od času se k zemi zřítila další stavba
s narušenou statikou. Město bylo prohlášeno za neobyvatelné a vstup do ulic byl zakázán pod
hrozbou vězení či nucených prací. Ale lidé se sem neustále vraceli pro svůj majetek. Proto bylo
vyhlášeno stanné právo a každý, kdo se ocitl na teritoriu tohoto Města, mohl být bez varování
zastřelen.
Díky výbuchu tohoto zařízení se krize ve Městě ještě prohloubila. Ti, kteří nezemřeli, odešli
jinam, nebo se přidali do podzemního hnutí již zmiňovaného náboženství Konce světa. Důležité
bylo jen přežít a na nic jiného nebyl čas. A lidská identita? Není to směšné, dívat se odkud jsem
přišli a kam jdeme, když nad námi stále visí onen meč osudu? Přesto se našli tací, kteří chtěli vědět
víc a žádné embargo na Kulturu je nezajímalo. A proto bylo vysláno několik členů do Města, aby se
pokusili zjistit více o zdejší Knihovně, kde byl patrně uschován největší poklad ve střední Evropě!
/III. - Lidé a Město/
Skupina lidí se brodila nakupenými troskami v ulicích a mířila mezi narušenými stavbami za
svým cílem. Vítr se nerušeně proháněl mezi domy a zasypával je poletujícím pískem a prachem.
Muži v maskách se ohlíželi kolem sebe a ostřížím zrakem sledovali, zda-li se k nim z kterékoliv
strany neblíží nějaké nebezpečí. Ztráceli se v mračnech poletujícího prachu a trosek. Kdyby neměli
na tváři masky, jistě by se udusili v lokálních prachových bouřích, které zaplňovaly toto Město
přízraků.
„Kde to je? Možná jsem se ztratili!“ řekl vedoucí muž a pohlédl na svého zástupce. "Ticho,
poslouchejte! Neslyšíte nic?"
Muži zůstali napjatě stát a zaposlouchali se do kvílení větru, který se proháněl po
liduprázdných ulicích mezi chátrajícími domy. Broučci! Pátrací sondy Strážců Města. Tyto umělé
- 114 -
organismy dokázaly v okruhu několika stovek metrů najít a označit potenciální narušitele a dát
zprávu komandům, které si již s těmito personami non gráta lehce poradili. Zachvěli se pod
dotěrným větrem, ale ono charakteristické bzučení nezaslechli.
Pokračovali v cestě. Pod podrážkami bot jim křupaly kousky omítky a cihel, které popadaly
z opuštěných domů. Brodili se pískem, hromadami sutě a napadaných trámů, které byly umazány
od malty. Zvolna procházeli Starým Městem a takřka nedýchali rozčílením. Báli se všichni bez
rozdílů a jejich obavy byly silnější než vyřčené rozkazy. Jakou cenu měly jejich životy? Proč
vlastnilo několik osob nebo společností vše a ostatní svět tonul v bídě? Nač ten lesk z vesmírných
letů a osídlování cizích světu?
„To je nesmysl, jdeme správně!“ řekl mu tázaný muž a otočil se k ostatním členům skupiny,
která neoprávněně vnikla na území Města. Všichni si byli vědomi jedné věci, pokud je zde někdo
najde, mohou být bez milosti zastřeleni. Míjeli opuštěné obchody s vytlučenými výlohami.
Bankovní domy bez peněz, které ztratily jakýkoliv význam, když ne globální, pak v tomto Městě
určitě!
„Musíme jít dál!“ houkl na ně poslední muž, který tvořil zadní hlídku. „Dřív, než zapadne
Slunce musíme být pryč, jinak se pokusíme schovat v nějakém domě! V noci bude zima!“
„Jan má pravdu!“ souhlasil vedoucí muž v čele skupiny. „Můžeme tu zmrznout!“
„Podívejte!“ ukázal zástupce velitele na vzdálený oblak kouře. Další z výškových budov
padala zvolna k zemi. Země se přestala třást a hluk padajících trosek se smísil s hukotem větru.
Oblaka zvednutého cementového prachu se smísila s troskami v ulicích a zřícená budova splynula
se svým okolím, aby byla pohřbena pod hradbou času a zapomnění. Město zvolna požíralo samo
sebe, až se zřítí poslední jeho stavba, nezbude zde nic z jeho zašlé slávy.
„Jdeme dál! Ještě několik minut a budeme tam!“ řekl všem velitel skupiny a jako první
vykročil. Blížili se ke staré Knihovně. Byla to několikapatrová budova postavená mezi výškovými
stavbami ze skla a oceli. Skla těchto budov byla již dávno vysypaná a jednotlivými patry se nyní jen
proháněl vítr. Muži vstoupili do vydrancované Knihovny a zastavili se v átriu. Rozsvítili příruční
reflektory a světelnými paprsky pátrali po další volné cestě, která by je provedla budovou k jejich
cíli. Zde si mohli dovolit mluvit mezi sebou. Na ulici to možné nebylo! Tam platily jiné zákony a
každý kdo chtěl přežít, je musel dodržovat.
/IV. - Knihovna/
„Jak dlouho je tohle město opuštěné?" zeptal se muž s mapami, který všem ukazoval cestu.
Před nimi tu byli jiní a ti jim označili smluvenými znaky na klíčových bodech postupu, kam mají
jít. Jen někteří lidé jim rozuměli a proto nesli označení stopaře! Muž s mapou byl jedním z nich.
Uměl číst z mapy a ze znaků v reálném světě, jinak nevěděl nic o místě, kde se nacházel, bylo to tak
bezpečnější.
„Od toho výbuchu. Zatracený rychlý reaktor,“ řekl mu zástupce velitele. „Lidé se nikdy
nepoučí!“
„Ne, ale tyhle zařízení nevybuchují jen tak samy od sebe!“ uslyšeli hlas posledního muže ve
- 115 -
skupině. „Jsou poměrně bezpečné! Někde se musela stát chyba...“
„Řekni to obyvatelům tohodle místa!“ uchechtl se velitel záškodnické čety. „Nebudou ti
věřit!“
„Co tu hledáme?“ zeptal se znovu muž, který tvořil hlídku na konci skupiny. Rozhlížel se
kolem sebe a tu a tam nahlédl skrze doširoka otevřený vchod Knihovny, zda-li neuvidí místní
Strážce. „No tak pohněte, lidi! Šéfe, nemůžeme tu jen tak zůstávat! Čas běží!“
„Tomáši, máš mapku Knihovny?“ zeptal se jejich velitel a otočil se k muži, který se staral o
navigaci ve Městě duchů. „Kde je to místo?“
„Nahoře ve druhém patře!“ řekl tiše a posvítil svítilnou na horní patra Knihovny.
„Není to ve sklepě?“ zeptal se jej velitel skupiny.
„Ne, sklep je plný těch sraček!“ zavrtěl hlavou muž s mapou. „Je tam víc jak metr různého
odpadu... Bude to určitě tam nahoře!“
Stoupali po schodišti a utápěli se v šeru. Ztěžka dýchali skrze filtry masek a hlasitě nadávali.
Odněkud se uvolnil kus stropu a se žuchnutím spadl na podlahu átria. Jeden z mužů se vyklonil
mimo schodiště a posvítil si na strop vstupní haly. Zdálo se, že se prosklená střecha Knihovny,
postavená z tlustých skleněných kvádrů, začíná pomalu drobit a uvolňovat z kovové stropní
konstrukce.
/V. - Umění věků/
Muži vystoupali do druhého patra a zůstali nerozhodně stát na rozcestí. Od odpočívadla
vedly tři chodby. Jedna vlevo, druhá vpravo a třetí rovně, kolmo ke schodišti. Muž, který se staral o
navigaci se zamyšleně prohraboval několika zašpiněnými lejstry. Muži pročesávali svými světly
temné chodby před sebou. Všude se válela spousta trosek a napadaného prachu se špínou z ulic,
kterou sem navál neúnavný vítr.
„Tak kudy?“ zeptal se velitel skupiny svého navigátora. Země se zachvěla a jim se zdálo, že
se blíží bouřka. Dunivý rachot odezněl a oni věděli, že zemřela další budova ve Městě. Špinavý a
hustý mrak nakoukl také do vstupní haly Knihovny a donutil je rozkašlat se i skrze filtry masek.
Muž, který vedl skupinu do Města širokým gestem zaťukal na ciferník svých hodinek. Času bylo
málo!
„Nač nám jsou ty podělané disky? Stejně nám budou na nic! Všechny počítače v okruhu
padesáti kilometrů od epicentra výbuchu jsou k nepotřebě. I kdybychom je našli, data budou patrně
navždy ztracena!“ řekl všem muž, který zastupoval velitele ve skupině. „A kdoví, zda-li je budeme
mít kde přehrát! Lidé na Zemi už takřka žádné počítače nevlastní, protože Lidstvo skončilo v nové
době Kamenné!“
„Už jsi dořečnil?“ zasyčel na něj jeho velitel. „Dostali jsem úkol, tak sebou hoďte,
zatraceně!“
- 116 -
Vydali se chodbou vpravo! Všichni to už dáno věděli. Globální síť přestala existovat v roce
2090. Nebylo na světě města, které by se nepotýkalo s nedostatkem energie. Slovo – Internet – již
bylo neznámým a cizím pojmem. Všechny ty technické vymoženosti a zázraky zůstaly v rukou těch
nejmocnějších. Zachovaly se jen lokální počítačové sítě patřící velkým nadnárodním korporacím a
výzkumným střediskům. Jakékoliv informace v digitální podobě byly velice cenné. Hlad po energii,
která napájela stroje lidí, byl stále silnější. Bez ní, byly všechny počítače jen hromadou křemíku,
různých kovů a umělé hmoty. Technika lidí se stala relikvií vědeckotechnické revoluce.
„Tady to je!“ řekl muž s mapami a vykopl jedny ze dveří na konci chodby vpravo vedle
hlavního schodiště Knihovny. Pocítili další otřesy! Ze stěn a stropů padala k zemi drolící se omítka.
Zdi stavby hlasitě naříkaly a dávaly všem znát, že zde již dlouho Knihovna stát nebude.
Muži začali systematicky prohledávat místnost, do které se násilně vloupali. Spatřili jeden
zaprášený stůl s polámanou židlí a několik regálů. Po počítačovém serveru nebylo nikde ani
památky. Kde jsou ta data, pro které sem přišli? Muži se rozkašlali. V koutě mezi troskami
kanceláře, rozdrolenými cihlami a kousky čehosi, co vypadalo jako náhražka skutečného dřeva,
ležel na boku starý počítač. Jeho dokovací pozice pro přenosné pevné disky byly prázdné. Co se
stalo? Byl tu někdo před námi? zeptal se velitel výpravy v duchu. Jeden z mužů zvedl ze země kus
plechového štítku, na kterém bylo vyraženo: „S.A.S.P.I., elektronický systém pro uchování děl
autorů, verze 6.3.0, rok výroby 2010...“
„Co to je?“ zeptal se muž se štítkem v ruce ostatních členů skupiny. „Pro co jsem tu přišli?
Pro Kulturu? Ta je přece několik let mimo zákon... Šéfe, o co tu vlastně jde?“
„Lidé spálili všechno své kulturní dědictví, které bylo uchováno v knihách. To, co stačili
digitálně zpracovat, zůstalo uvězněno v pamětech počítačů a na jejich pevných discích!“ řekl mu
velitel skupiny. „Prohledáme ještě další místnosti, někde tu ty disky musí být!“
„Nehledáme server, pane?“ zeptal se jej navigátor výpravy. „Bude tam celé diskové pole!
Jak jej chcete rozebrat? Víte kolik informací tam může být?“
„Pokud ten server skutečně existuje!“ zamračil se muž se štítkem a zahodil jej. Kus plechu
zapadl do prachu a sutě na podlaze. Nikdo z mužů si nevšiml starých a zašpiněných dveří nalevo od
vchodu do kanceláře. Na jejich zaprášeném štítku stálo: „S.A.S.P.I., hlavní server Společenství!“
Bylo tam to, co hledali. Internetový server desáté generace s diskovým polem, jehož data
obsahovala díla několika desítek tisíc autorů nejen z České republiky, ale i celé střední a východní
Evropy. Poklad byl ztracen! Muži odešli a prohledávali další místnosti. Server již nebyl dávno
zapojen do elektrické ani datové sítě. Ležel v malé místnosti mezi rozpadajícími se regály a čekal,
dokud se nestane součástí trosek samotné Knihovny.
/VI. - Broučci a jejich oběti/
Odněkud se ozvalo tiché vrčení. Jakoby nějaký malý tvor velmi usilovně mával svými
malinkatými křídly, aby se udržel ve vzduchu. Brouček? Pátrací organismus! Létal uvnitř Knihovny
a hledal ty, kteří porušili zákon. Avšak tento malinký tvor s jistým stupněm vlastního vědomí a
myšlení nepočítal s únavou materiálu a kus střechy jej spolehlivě přibil k podlaze átria. Tentokrát
měli štěstí, ale co když je přece jenom lokalizoval a vyslal komandu svůj signál. Mohou zde být
během několika málo minut!
- 117 -
„Musíme jít, našli nás!“ zakřičel na ostatní zástupce velitele skupiny. „Musíme pryč!“
"Zatracení biohledači!" utrousil muž s mapami a jako první vyběhl do chodby vedoucí ke
schodišti do přízemí Knihovny. Za jak dlouho nás najdou? ptali se v duchu. Smrt přece nic
neznamená, je jen vysvobozením z této bídy a bezpráví! Ale nač zbytečně umírat a kvůli čemu?
"Museli nám dát, na ústředí, nesprávné informace!" vyštěkl velitel výpravy, když dorazili ke
hlavnímu vchodu Knihovny a všichni zhasli světla. Chvíli se tiše rozhlíželi skrze vchod do temných
ulic Města, které se zvolna nořilo do nadcházející noci.
"Jdeme!" mávl velitel rukou a jako první vyběhl na ulici. "Ještě, že nepoužívají psy!"
Muži chvatně opustili prostory Knihovny a zmizeli v šeru, troskami zasypaných, ulic.
Příslušníci Ostrahy Města vběhli do liduprázdné Knihovny. Jejich senzory marně pročesávaly
jednotlivé prostory kdysi opěvovaného kulturního stánku s mnohaletým dědictvím nejen Českého
národa. Pak se střecha Knihovny zřítila a pohřbila pod sebou všechny muže komanda, které spolu s
jinými dohlíželo nad dodržování stanného práva ve Městě. Říkáte si, že šlo o náhodu? Možná ano,
snad to byla vůle samotné prozřetelnosti. Možná, že Město samotné žilo svým vlastní životem a
hrálo si jen svou vlastní hru na přežití. Ale Města přece nežijí, jsou to jen shluky obytných domů a
dalších staveb. Kdoví, co všechno se uvolnilo díky výbuchu rychlého reaktoru...
/VII. - Lidstvo v temnotách/
Slunce se zvolna chýlilo k západu. Jeho paprsky jen chabě pronikaly skrze našedlá mračna.
Pátrací skupina, vyslaná odbojem pro cenná data, zmizela kdoví kam a Město osiřelo. Snad jen
občasný tulák, bloumající opile Městem, porušoval nařízení zástupců místní Vlády. Jedna z
výškových budov, stojících okolo Knihovny, se zřítila přímo na její trosky. Server se rozpadl na
kusy a splynul s rozdrolenými cihlami, cementovým prachem a pokřivenými nosníky, které patřily
nedalekému mrakodrapu. Data byla nenávratně zničena!
Lidé se chovali jako barbaři. Často ničili dědictví svých starých mistrů, aby navždy upadlo v
zapomnění. Svět se tehdy zmítal v chaosu. Lidé umírali na následky hladu, nemocí a
zdevastovaného životního prostředí. Kam se lidské oko podívalo, vedly se malé lokální války o
poslední zdroje vody či potravin. Lidstvo umíralo a co z toho, že se jeho část dostala do Vesmíru?
Lidé osídlili nejbližší sousedy planety Země, ale nedokázali zastavit ničení a zkázu vlastního
domova. Spolu s ním, hynulo také vše, co lidé za dobu své existence dokázali. Všechno to Umění,
které bylo celá staletí uchováváno v lidských svatostáncích bylo zapomenuto, aby se lidé znovu
začali spoléhat na svou lidovou slovesnost a předávat si své poznatky jako na počátku věků, než
bylo nalezeno písmo!
Historie se opakuje. Snad jednou přijde doba, kdy budou lidé na sebe znovu hrdí a
nezapomenou, jak je krásné číst si v záznamech těch, kteří již dávno nežijí a jejich kosti ohlodal zub
času. Svět se bude točit dál. Lidská civilizace možná dosáhne svého úpadku, ale snad po ni zbudou
nějaké jasnější důkazy její existence. Škoda jen, že jsou lidé schopni také všeobecného ničení a
neváží si toho, že dokáží i tvořit a být hrdí na to, co kdy postavili svýma vlastníma rukama.
A svět se změnil, lidé byli jen jeho součástí a ne nadřazenou složkou. Bude trvat hodně
- 118 -
dlouho, než se příroda vzpamatuje a bude Lidstvo schopná znovu uživit, pokud lidé přežijí! Pak
bude zcela irelevantní, zda-li zůstane nějaká Kultura, či nikoliv. Slunce zapadlo za obzor a nastala
černočerná tma. A den byl v nedohlednu...
/KONEC?/
- 119 -
Pocta pro Johna
Na první pohled může jít jen o obyčejný a tuctový příběh jednoho soukromého detektiva, ale opak
bývá často pravdou. Jeden den v lidském životě a kolik se toho může za čtyřiadvacet hodin stát?
Posuďte sami...
*****
/I./
Ten den bylo chladno, ačkoliv hlásili v rádiu, že bude hezky. Na nebi plulo několik
našedlých obláčků, ale ty se zvolna ztrácely pod narůstajícím smogem z komínů továren stojících
nedaleko Města a z výfuků neustále projíždějících aut, kterých bylo celé Město plné a všechny jeho
ulice by notně potřebovaly řádně provětrat. Bylo ráno a vítr od moře si dal volno. Prostě nefoukal.
Slunce se zvolna zvedalo zpoza horizontu a jeho paprsky pronikaly mezi skleněnými mrakodrapy
do rušných ulic, kde se spolu s troubícími auty pohybovaly mraky lidí. Byli jako mravenci a
neustále sem a tam pobíhali a jeden by myslel, že nemají nic na práci, jenomže mravenci mají aspoň
nějaký plán, lidé dole na chodníku byli však jen jako stádo splašených krav.
John si zapálil svou první ranní cigaretu a zhluboka nasál do plic její namodralý dým.
Rozkašlal se. Vždy se zakuckal, když to bylo poprvé. Často si říkal, že by s tím kouřením měl
přestat, ale jeho vůle nebyla zas tak silná, jak si v duchu říkal, nebo by si přál. Nakonec, jeho
povolání jej nutilo každý den riskovat svůj život, tak proč by si měl dělat starosti nad nějakými
hřebíčky do rakve? Otevřel zásuvku na pravé straně stolu a vytáhl z ní velkou placatou láhev.
Odšrouboval uzávěr a nalil si plnou sklenici alkoholu. Díval se na velkou a zašpiněnou štamprli na
leštěné desce stolu a přemýšlel nad svým životem.
„Jo, posrals to, Johne!“ řekl si poněkud smutně. „Tohle ti vážně jde!“
Obrátil do sebe obsah skleničky a pohlédl na stěnu po své pravé ruce. Visely tam zasklené
ústřižky z novin. Na jejich fotografiích si potřásl rukama se starostou Města a všemi těmi hlavouny,
kteří můžou za to, v jakém stavu tohle Město vlastně je. Člověk aby se jen bál vyjít na ulici. Všude
vládla korupce a podplácelo se takřka na každém rohu. Očima bloudil po jednotlivých výstřižcích a
myslel na dobu, kdy patřil k nim. Byl policistou! Dobrým policajtem, který se snažil vyhnat
zločinnost z ulic města. Ale kam to až dotáhl?
„Zkurvený život!“ uchechtl se a nalil si další rundu. Soukromé očko. Nakonec přešel k práci,
která se ani moc nelišila od té, jež kdysi dělal. Znovu šmíroval všechny ty nekalé živly. Hledal
milence a milenky svých zákazníků a fotil je, aby je usvědčil před jejich zhrzenými protějšky. Čas
od času se dostal k nějaké té krádeži, nebo vraždě. Ale už nebyl na špici, byl odstavený na druhou
kolej. Alespoň že měl nějaké přátele u Policie. Připadal si jako vlk v ovčím stádu. Nalil si ještě
jednu rundu a vrátil láhev na její místo. Nohou zavřel šuplík a pohlédl směrem ke dveřím. Byly
prosklené. Jeho sekretářka měla zrovna volno.
„Dneska bude zase den!“ řekl si a vstal od stolu. Oblékl si sako a do pouzdra pod paží strčil
svou osmatřicítku. Věděl, že je nabitá a její bubínkový zásobník byl plný čekajících nábojů. Každý
večer, když se vrátí domů, si svou zbraň pečlivě vyčistí, aby byla ráno připravená k použití.
- 120 -
Zamračil se. Kolikrát ji již musel použít? Nesnášel střílení. Neměl rád smrt. Když někdo
zamíří a stiskne spoušť, většinou už to nejde vrátit zpátky. John vyšel ven a zabouchl za sebou
dveře. Byl na chodbě, když zazvonil telefon. Zvonil dlouho. Celou dobu řinčel svým
charakteristickým zvukem, dokud se John nesmiloval a nevrátil se chodbou od výtahů ke své
kanceláři, kterou měl pronajatou. Prošel malým předpokojem, sloužícím jako pracovní prostor pro
sekretářku, do svého království. Telefon stále vyzváněl a John se posadil na stůl, jakoby si nebyl
jistý, zda-li má zvednout sluchátko.
"Jsi tam? Tady Marvin, nedělej, že mě neslyšíš!"
„Jsem tady,“ řekl do sluchátka, jakmile se osmělil. „Co se děje, Marvine?“
„Mám pro tebe práci!“ řekl mu muž na druhé straně drátu. „Jde o velmi delikátní věc a jistí
lidé nechtějí, aby se do toho příliš míchala Policie!“
„Ano?“ zeptal se jej John a zapálil si další cigaretu. „Byl jsem už na odchodu!“
„To mě mrzí, žes musel jít zpátky do svého brlohu se čtyřmi stěnami, velkou skříní, starým
otomanem a velkým stolem s otočnou židlí...“ řekl mu Marvin posměšně. „Beztak bys skončil
někde ve výčepu a ožral by ses jako prase!“
„Takže máš pro mne nějakou práci?“ zeptal se jej John se zájmem. „Jakou? O co jde?“
„Tenhle job nebude žádná legrace!“ řekl mu Marvin. „Nebudu ti nic povídat do telefonu, ale
mohl bys přijet na nábřeží u Skladu číslo dvacet tři? Budu tam a také tu něco na tebe čeká!
Snídals?“
„Ani ne!“ zabručel John. „Je to kousek od Centra. Půjdu pěšky a cestou něco sním...“
zabručel John a zavěsil. Marvin byl jeho dobrým kontaktem u Policie, ale nejen tam. Jeho přítel měl
prostě ty nejlepší kontakty ve Městě. John si často říkal, z čeho vlastně Marvin žije, když vlastně
nic nedělá, jen si válí zadek za stolem a čas od času někam vyjde, aby předstíral své pracovní
vytížení. John znovu vyšel na chodbu a tentokrát již nikdo nezazvonil.
/II./
Marvin na něj čekal na smluveném místě. Stál na nábřeží nedaleko mola a díval se, jak
přichází po Nábřežní ulici a míjí jednotlivá skladiště. John se zamračil. Marvin tam nebyl sám.
Všude stála blikající policejní auta a sanitky. Že by dopravní nehoda? Policisté se snažili odehnat
zvědavé reportéry a náhodné chodce. Když docházel ke skupince uniformovaných mužů, šel mu
Marvin naproti, aby jej strážníci pustili za policejní pásky a zátarasy.
„Co se tu stalo?“ zeptal se jej John a dlouhým pohledem přejel očima širokou Řeku, která
protínala Město a rozdělovala jej do dvou ohromných celků. I ona byla jednou velkou obchodní
tepnou, která přenášela na svých bedrech nejen obyvatele Města, ale také různý materiál v podobě
obchodního nákladu či odpadků z firem a domácností. Začalo připékat. Vítr si jen slabě pohrával s
jeho vlasy a John si začal v duchu spílat, že si oblékl sako. Takhle se v něm po čas parného dne
uvaří a promění se v nacucanou kuchyňskou houbu.
- 121 -
„Tohle je velice delikátní případ, Johne!“ řekl mu Marvin. „Pojď za mnou!“
John se vydal za svým přítelem. Zastavili se u zábradlí schodiště, které vedlo k molu u řeky.
Na něm spatřil ležet jakési tělo. Bylo nahé a jevilo známky dlouhého pobytu ve vodě. John se
zamračil. Pohledem zavadil o Marvina, který čekal, až se John uráčí sejít dolů k řece. John se
zachvěl, jakoby na něj někdo hodil celou sklápěčku ledu. Sestoupili až dolů k šplouchající vodní
hladině. Vedle kotvil policejní člun a nedaleko těla stáli oba muži od Koronera. John se ještě chvíli
díval na bezvládně ležící tělo a pak mu to došlo.
„Kurva, Marvine, vždyť je to starostova dcera!“ řekl mu do ucha. „Jeho jedináček a miláček
zároveň! Co se stalo? Jak to, že neohlásil její zmizení? Copak se po ní nesháněli všichni policajti v
Městě?“
„Kdyby jenom to!“ souhlasil Marvin. „Jak bych ti to řekl, Johne... Tu holku někdo nejdříve
pomalu uškrtil, pak ji vykuchal od krku až po rozkrok, jen tu její prcku ji tam nechal... No, a když ji
zase zašil, tak si taky pořádně zapíchal a nechal v té její škebli své semeno! Už jsme odebrali
vzorky, ale zkouška na DNA chvíli potrvá!“
„Tak to je nářez! A kde jsou všechny orgány?“ zeptal se jej John přidušeným hlasem. „Ten
hajzl, co ji to udělal s ní ještě potom šoustal? Takže jde o nějakého nekrofila, který má ke všemu
ještě sadistické choutky a vzrušuje jej umírající žena? Co je to za úchyla?“
„Naši ještě nikoho nenašli!“ řekl mu Marvin a dřepl si vedle dívčího těla. Byla krásná.
Kdysi, když ještě žila by dokázala obloudit každého muže. Nyní byla její ženskost jen výsměchem
lidského bytí a utrpení. Celé její tělo bylo jaksi nacucané a mělo až nepřirozeně bílou barvu. Její
pokožka byla rozmočená působením vody, ve které tělo dlouho letělo.
„Vidíš to?“ zeptal se John svého přítele. „Musel to být někdo s lékařským vzděláním! Vidíš,
jak ji zašil? Možná jde o někoho, kdo dříve dělal na Patologii, nebo kdoví kde!“
„Taky nás to napadlo!“ souhlasil Marvin. „Je to děs! Viděl jsem ji před týdnem. Byla plná
života! Samozřejmě, že nedělala svému otci tu správnou reklamu. Chodila chlastat do vyhlášených
barů a nenechala jediného pinďoura na pochybách, že ví, co chce!“
„Takhle končí všechny zhýralé ženy a dívky!“ odfrkl si jeden ze zřízenců a čekal, až mu
policisté dovolí zabalit tělo do plastikového pytle, aby jej mohli vynést nahoru na ulici do
čekajícího vozu.
„Odneste ji!“ mávl Marvin rukou. „Co na to říkáš?“
„Musím si zapálit!“ řekl mu John. Muži od Koronera odešli i s dívčím tělem kamsi nahoru.
John s Marvinem zůstali takřka sami, jen jeden z policistů ještě postával u místa, kde před chvílí
leželo tělo. Kolem nich projel nákladní člun a rozvířil vodní hladinu okolo mola. Policejní člun se
divoce zakolébal ve vlnách a oba muži jen čekali, zda-li se neutrhne od uvazovacích lan. Slunce
bylo již dost vysoko a John si sundal sako, aby si jej dal na rameno. Poslední z mužů od Policie
odešel nahoru na ulici a John s Marvinem zůstali sami na břehu řeky. Nikde nebylo ani živáčka.
Nábřeží bylo dole u řeky jako vymetené.
- 122 -
„Co na to říkáš?“ zeptal se jej Marvin. „Tohle se jen tak neututlá! Starosta bude chtít čísi
krev a nám se zdá, že pátrání po dotyčné osobě bude nejspíše neúspěšné!“
„Uvidíme, co řeknou testy na DNA!“ řekl mu John. „Možná ten parchant chce, abychom jej
našli. Proč jinak by si s ní zapíchal a nepoužil gumu?“
„Z lepšího požitku?“ zeptal se jej Marvin. „Víš o tom, že měla tu svou mindu sešitou sponou
od sešívačky a ještě přelepenou náplastí, aby voda nevyplavila jeho sperma?“
„Půjde asi o pořádného hajzla!“ řekl mu John a vydal se ke schodišti na ulici. „Dal bych si
panáka, ty ne?“
/III./
Starosta byl na mrtvici, když se dozvěděl o smrti své dcery. Pravdou bylo, že by ji
mnohokrát nejraději sám zabil. Alice mu nedělala svým hýřivým životem a přístupem ke všemu, co
jí připomínalo jejího otce, žádnou reklamu. Byla nespoutaná a dovedla využít své mladické krásy a
ladných křivek teenagerského těla. Kdyby nepatřila do lepší rodiny, mohlo by se o ní vykládat, že
byla prostě jen obyčejná kurva.
Starosta se podíval se slzami v očích na svou ženu. Bydleli ve vilové čtvrti nad Městem.
Měli překrásný výhled na celý Záliv. Dlouho nemohli mít děti, až nakonec se stal zázrak a jeho ženě
se narodila holčička, které od narození poskytovali tu nejlepší péči. Jak se zdálo, nebylo zlaté
hnízdo patrně tím nejlepším, co by mohli Alici dát. Neučila se špatně, jen se nudila ve svém
přepychem vyplněném životě. Nejde o typickou nemoc zhýralých dětí? Moc a bohatství dokáží
zkazit nejeden lidský život. Ale proč by měli proto trpět děti?
„Je mrtvá!“ řekl starosta své ženě. „Slyšíš mě, Rachel? Umřela, někdo nám ji zabil a sprostě
pohodil někde u řeky, jakoby byla jen obyčejnou hadrovou panenkou!“
„Marvin mi už všechno řekl!“ podívala se na něj tvrdým pohledem, jakoby jej chtěla kárat
za to, že se své dceři příliš nevěnoval. Stáli na prosklené terase a dívali se z kopce na Město a Záliv,
který jen nesměle vykukoval skrze stojící mrakodrapy a komíny továren na jeho břehu.
„Někdo ji vykuchal jako rybu a pak ji sprostě zneuctil!“ zaškytal starosta bolem. „Tohle mi
někdo zaplatí. Alice byla vším, co jsem kdy měli!“
„Tohle jsem našla pod rohožkou přede dveřmi!“ ukázala mu bílou obálku se strojem
napsanou adresou. Někdo ji musel dát až ke vchodu, protože nebyla ofrankována. Uvnitř byl kus
popsaného papíru. „Koukalo to na nás s Molly zpoza rohožky! V čem to jedeš, Maxi?“
„V ničem nejedu!“ odbyl ji. „Jsem vedoucí představitel Města, krucinál! V čem bych asi tak
měl jet? Copak si tu nežijeme jako v pohádce?“
„Četla jsem to!“ řekla mu rezolutně a sedla si na zem. On se jen stále tiše opíral o zábradlí a
neřekl ani slovo. Co jí měl říct? Že se jej snažil někdo vydírat? Kdosi přišel na jeho machinace s
pozemky města? Peníze přece vládnou světu a svět samotný se nezmění ze dne na den.
- 123 -
„Ano?“ zeptal se po chvíli a podíval se jí do očí. „Co jsem měl dělat?“
„Proč jsi nechal zabít naší dceru?“ pohlédla na něj a z očí ji vytryskly slzy. „Pro peníze?
Copak jich nemáme dost? Nic jsi neudělal! Jak dlouho tě už takhle vydírají? Proč za to musela
zaplatit naše dcera? Jde o Mafii? Co dělají tví policajti?“
„Nedělej mi to ještě těžší!“ řekl ji chladně. Vstala a začala rukama bušit do jeho zad, když
pohlédl na vzdálený oceán. Nechtěl, aby jej viděla jak pláče. Myslel, že udělal vše pro svou rodinu i
pro své Město. Jen to se mu nyní odvděčilo po svém. „Neměl jsem na vybranou!“
„Cože?“ nechápala jej. „O čem to mluvíš?“
„Šel bych sedět a ty se mnou za spoluúčast!“ řekl ji a otočil se zpět, aby se nemusel dívat do
její tváře. „Myslíš si, že všechny peníze, které jsme kdy měli jsou čisté?“
„Ale proč?“ zeptala se. „Jenom proto, že jsem na špici? Nejvýše, jak kdo může ve Městě
být?“
„Můj život není zas tak čistý a bílý, jak by se mohlo zdát! Vědělas, koho si bereš!“ zamračil
se a odešel do domu. Nechal ji tam samotnou stát na terase. Měla sto chutí přelézt mramorové
zábradlí a skočit dolů do několikametrové hloubky pod sebou. Možná by udělala lépe, kdyby
zemřela. Její život ztratil smysl. Když tu uslyšela výstřel. Něčí tělo spadlo na podlahu obývacího
pokoje.
„Maxi?“ vykřikla a vběhla dovnitř. „Cos to udělal? Proč? Co si tu počnu samotná? Slyšíš
mě, ty hajzle? Myslíš si, žes vyhrál?“
Bušila do jeho ležícího těla. Pistole ležela vedle jeho pravé ruky. Z hlavy mu vytékal
malinký potůček temně rudé krve. Odkudsi přiběhla služka a z rukou ji vypadl tác s občerstvením.
Pohlédla na starostu a na jeho ženu a začala hlasitě křičet. Pak utekla a žena prvního muže Města
zůstala samotná se svým mrtvým chotěm v horku nadcházejícího poledne. Dívala se na jeho
překvapenou tvář a nevěděla, zda-li má také křičet, či se zastřelit jeho zbraní. Další výstřel se však
již neozval...
/IV./
John se dozvěděl o starostově smrti až pozdě večer. Toulal se městem a zpovídal své
oblíbené kontakty. Toulal se po ulicích ozářených světly neónů a naslouchal švitoření lidské masy a
hlasitému troubení aut. Na nic nepřišel a nic se nedozvěděl. Ten, kdo zabil starostovu dceru zůstal v
anonymitě, jakoby se vypařil. Po nekonečném putování ulicemi Města se John vrátil do své
kanceláře. Zabouchl za sebou vchodové dveře a prošel předpokojem. Než vešel do své kanceláře,
odskočil si ulevit na toaletu. Když se vracel, všiml si, že jsou dveře na chodbu otevřené. Zůstal
překvapením stát. Věděl, že je zavřel, když se vrátil z Města. Tiše stál a naslouchal vzdálenému
vrnění výtahů a tekoucí vody v odpadových trubkách.
Někdo tu byl. Možná, že na něj čekal, ale pak si to rozmyslel a využil momentu jeho
krátkodobé indispozice. John vytáhl svou zbraň a opatrně vyšel z toalety. Nerozsvěcel. Všiml si, že
se v jeho kanceláři svítilo. Místnost vedle, která sloužila jako kuchyňka byla temná. Když se vrátil,
- 124 -
byla v celém pronajatém bytě tma, nyní viděl zapnutou lampu na jeho stole. Co se tu, sakra, děje? O
co tu jde? Ptal se v duchu. Pomalu otevřel dveře do kanceláře a s napřaženou zbraní vešel dovnitř.
Za stole někdo seděl. Lampa mu nesvítila do tváře. Neznámý měl ruce na stole a vedle nich
položenou devítku.
„Posaďte se, Johne!“ řekl mu cizí hlas. „Už jsem se vás nemohl dočkat!“
„Opravdu?“ zeptal se jej John a zapálil se. „Vidím, že myslíte na všechno...“
„Ale, nedělejte překvapeného!“ řekl mu cizinec. „Jak se vám líbila ta nahatá holka? Nebyla
k sežrání?“
„Znal jste ji?“ zachmuřil se John. „Můžu se posadit?“
„Vy jste tu doma!“ řekl mu tajemný návštěvník a pokynul rukou. „Posaďte se třeba na
kanape. Nezahrajeme si na doktora? Já budu doktor a vy můj pacient!“
„Nemám chuť na dětské hry,“ odfrkl si John. „Tak co bude? Co pro mne máte?“
„Vím, kdo zabil tu dívku! Vím, že ji potom ještě pořádně opíchal a užil si!“ zašklebil se muž
za stolem a promnul si ruce. „Dělalo mu dobře, když ji rozřezal a vyvrhl, jakoby byla jen kusem
dobytka! Děsně to smrdělo a z vnitřností se ještě kouřilo...“
„Takže se to stalo večer, nebo brzy ráno?“ zeptal se jej John. „Byl jste to vy? Ne, určitě ne!
Bylo by to moc jednoduché...“
„Řekněme, že jej znám,“ pokynul muž hlavou. „Co kdybychom spolu uzavřeli obchod?
Dostanete ho a možná se vrátíte k Policii! Co vy na to?“
„Jaké jsou podmínky?“ zeptal se jej John. Kdesi za okny prosvištělo policejní auto. Město
zářilo do tmy jako tisíce drahokamů. Muži se dívali na záplavu světel a mysleli na to, jaká chamraď
se prohání v jeho temných uličkách. „Zadarmo to určitě nebude...“
„Ne,“ souhlasil neznámý. „Já vám dám toho muže a vy mi zajistíte svobodu! Také mám jistý
škraloup a já bych se na stará kolena rád usadil kdesi v klídku a užil si spokojeně svůj podzim
života...“
„Jak vám můžu věřit?“ zapochyboval John. „Nemáte pro mne žádné záruky!“
„Prostě to pro mne uděláte, až budete mít toho muže!“ pokrčil neznámý rameny. „Ozvu se
vám, už půjdu. Jisté obchody se uzavírají nejlépe mezi čtyřma očima. Jen mi musíte dát slovo, že po
mně nepůjdete, až budete zpátky u Policie! Naše dohoda by jaksi ztratila smysl...“
„A co starosta? Nedá si pokoj, dokud nevyčistí město od kriminality...“
„He?“ rozesmál se cizinec a dlouho mu trvalo, než-li se uklidnil. „Máte to u mě, Johne,
takhle jsem se ještě nezasmál! Vy to nevíte?“
- 125 -
„Co bych měl vědět?“ nechápal jej John a poposedl si na svém kanapi.
„Starosta jel nejméně v polovině všech svinských obchodů, které ve Městě kvetly. Byl v tom
až po uši! Zastřelil se, Johne! Vpálil si kulku do hlavy... Alespoň dostal to, co mu patří!“
„Kdo zabil tu dívku? Nezasloužila si takový konec!“ řekl mu John vážně.
„Byla to přece jen kurva,“ mávl neznámý rukou. „Jen obyčejná kurva z lepší čtvrti!“
„Nikdo si nezaslouží zemřít takovou smrtí,“ řekl mu John a chystal se vstát.
„Jen seďte,“ řekl mu cizinec a vzal si ze stolu svou zbraň. „Trefím sám. Nemusíte se
obtěžovat, Johne!“
„Proč ta návštěva?“ zavolal na něj John. „Haló, slyšíte mě?“
Vstal z kanape a opatrně nahlédl do předpokoje. Byl prázdný jen dveře na chodbu se
komíhaly sem a tam, jakoby je někdo zapomněl zavřít. Takže co? Řekl si John v duchu. Takhle se
nechat napálit? Ale kdyby toho muže zastřelil, nic by se nedozvěděl. Byl to opravdu vrah? Jak mohl
vědět, co se stalo? Nebo šlo o někoho ze starostovy blízkosti? Někoho od Policie? Kam až sahá
špinavá korupce, která ovládla tohle Město?
Nahlédl do chodby, ale ta byla také prázdná. Jen jeden z výtahů se snášel tiše dolů, dokud
nezůstal stát v přízemí. John za sebou zabouchl dveře a dal je na řetěz. Na stolku, který patřil jeho
sekretářce, ležel dopis. Byl v bílé obálce, na které stála jeho adresa napsaná strojem. Nebyl
ofrankovaný a uvnitř byl zastrčený kus přeloženého papíru. John jej vzal do ruky a vyndal z obálky
kus papíru. Byl popsaný jen několika slovy, stálo tam: „Doufám, že pokládáte naši smlouvu za
uzavřenou! Té holky je škoda, ale byla to pěkná kurva! Život je zlý, tak nezapomeňte, Johne! Až
budete zpátky na svém místě u Policie! Váš, Joker...“
John se vrátil do své kanceláře a posadil se do vypolstrovaného křesla. Před chvíli v něm
možná seděl vrah starostovy dcery, ale možná také ne... John hodil obálku na stůl a promnul si
obličej. Zazvonil telefon. Nechal jej chvíli vyzvánět, než zvedl sluchátko. Chvíli se v něm nic
neozývalo, pak uslyšel hlas jednoho ze svých bývalých spolupracovníků: „Jste tam, Johne?“
„Ano, jsem tady!“ řekl poněkud přiškrceným hlasem.
„Marvin je mrtvý!“ řekl mu suše.
„Cože, jak se to stalo?“ nechápal jej John.
„Byl zabit v docela banální pouliční přestřelce!“ odpověděl mu jeho bývalý kolega. „Našli
jsem toho vraha! A mám ještě jednu novinku, starosta je po smrti!“
„Vážně?“ zeptal se jej John. „Co se mu stalo?“
„Zastřelil se!“ uslyšel pobavený hlas policisty. „Věřil byste tomu? Hodně lidem lezl na
mozek!“
- 126 -
„A k tomu muži?“ přerušil jej John a znovu si zapálil. „Co o něm víte!“
„Říká si Joker, jako ten šašek z hracích karet pro hru Kanasta, neznáte ji? Hrajete karty,
Johne?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Joker? Zdá se, že život si hraje se mnou svou vlastní hru!“
/Poznámka autora:/
Tato povídka vznikla jako pocta pro Johna Pyra na SASPI a jeho postavě, která nese totéž jméno:
Joker. Snad se mu bude líbit...
- 127 -
Staré rozeschlé necky...
60 vteřin! Pro někoho jen okamžik a pro jiného celá věčnost. Na moři je smrt běžnou záležitostí,
ale každý dobrý námořník to ví! Jsou věci mezi nebem a hladinou moří. A věci, které jsou pod ní.
A Poseidon je jen jednou z nich! Tím něčím jiným je lepkavá, chladná a mokrá smrt s rezavou
kosou, kterou si stále brousí, jakoby pořád neměla dost...
*****
Tu noc bylo chladno! Divné... V Karibiku bylo většinou dost teplo i v noci. Loď se
monotonně kolébala na vlnách a skřípěla snad v každém spoji. Byla už stará a ačkoliv nebyla živá,
zdálo se, že to ví a věděla to také její posádka, několik desítek zašpiněných a nemytých námořníků,
kteří se kdysi nechali najmout na tuto plavbu. Vítr dul s nezměněnou silou a posouval tuto
obstarožní vykopávku zvolna vpřed. Lanoví a plachty vrzaly do rytmu vln a houpající se paluba
trochu znesnadňovala chůzi. Moře bylo jako živé, avšak do bouře mělo počasí ještě daleko.
Nad lodí se vznášel zpěv opilé posádky. U kormidla stál starý vousatý muž s jednou nohou.
Namísto té druhé měl jen dřevěnou protézu, do které se pomalu zažíral červotoč. Ale jemu to bylo
jedno! Tomu muži... Čas ubíhal. Noc byla klidná a nebe jasné! Posádka se radovala díky rozdanému
Rumu a kapitán byl kdesi ve své kajutě. První důstojník se procházel na přídi a zrakem pátravě
prohlížel vzdálený obzor. Byli blízko Skalnatým ostrovům. Všichni to věděli, ale nikdo se
neodvažoval ani ceknout! Kapitán měl své slovo a vidina pokladu byla pro jejich unavenou mysl
jako ten nejvyšší maják s nejsilnějším světlem.
Na palubu se vyřítilo několik mužů a dali se do hraní. Posadili se nedaleko hlavního stěžně
pod lampou a jeden z nich vytáhl kostky. Začali hrát a jednotliví muži se střídali v až šíleném
rytmu! Kostky padaly s temným duněním na palubu. Stěžně vrzaly pod doteky větru a nad
plachtami, které již dávno ztratily svou nevinnou bělost se třepetala černá vlajka! Piráti! Už je toto
slovo by dokázalo vyděsit i toho nejotrlejšího lodníka. Jenomže naše posádka už dlouho neměla
jaksi štěstí! Plachetnice plující k Novému světu byly dobře ozbrojené a měly na svých palubách
početné muže ve zbrani! A muži na palubě Starých rozeschlých necek, jak říkali své lodi, to dobře
věděli. Štěstí je patrně opustilo...
Kostky znovu dopadly na palubu. Co bylo v banku? Dohromady nic cenného. Falešné zuby,
stará rezivá dýka, hodinky na řetízku, bambitka, ze které již nešlo střílet a mnohem dalších
drobností! Chyběly tam však jen peníze, ale pro ty si právě jeli mezi Skalnaté ostrůvky, jakoby se
vydali do nějaké Spořitelny. Jeden z mužů vložil kostky do dřevěného poháru a zachrastil s nimi.
Vypadal jako smrt. Hubu měl starou a opuchlou a mezi dásněmi se mu zračilo jen několik
zkažených zubů. Muž od kormidla se přišel podívat, co to tam, ti chlapi, mají! Odněkud zespoda se
ozýval zpěv ožralých námořníků, kteří se snažili zapomenout na dny strádání a nejistoty. Celé
měsíce neměli žádnou kořist a loď samotná také potřebovala opravit!
„Vyhrál jsem!“ zakřičel bezzubý muž. „Bank je můj!“
„Jen přes mou mrtvolu!“ vstal jiný z mužů hrajících v kostky. „Podvádíš!“
„Je to moje, vyhrál jsem!“ řekl znovu bezzubec. „Zabiju tě!“
- 128 -
Muži vytasili své dýky. Pokud nebyla vyhlášena pohotovost, ležely všechny meče a jiné
větší zbraně na svých místech. Všichni muži na palubě měli jen krátké osobní zbraně pro
nejnutnější obranu. Oba sokové kroužili kolem poloprázdného pytle z hrubé látky, ve kterém byl
onen pomyslný bank. Jen papoušek v kleci se díval do temné noci.
„Všichni do člunů...“ zakřičel opeřenec do zpěvu mužů v podpalubí a vrzání obstarožní lodi.
„Všichni do člunů...“
„Držte huby, nebo vás všechny hodím žralokům...“ okřikl je první důstojník. „Kde je
jednonohý Jim? Proč nikdo nestojí u kormidla!“
Muži se dívali po šerem naplněné palubě a houpali se spolu s lodí. Něco nebylo v pořádku.
Viděli jej, jak k nim jde svým pajdavým krokem a jeho protéza pravidelně bušila do dřevěné paluby.
Buch, buch, buch! Najednou všichni uslyšeli onen charakteristický zvuk, jako když si smrt brousí
svou kosu. Loď se stočila na vlnách a kormidelní kolo se volně protáčelo sem a tam. Opilí muži v
podpalubí se stále smáli a zpívali své oplzlé písničky, ale na palubě byl ještě někdo jiný.
„Kam šel?“ zahalasil první důstojník znovu. „Komu uvidím nůž v ruce, toho vlastnoručně
vykuchám jako rybu, na to vemte jed!“
„Hra je hra! Chci jeho krev!“ zakřičel pirát, který si přivlastnil celou výhru. „Urazil mou
čest! Kostky jsou poctivá hra...“
Muž od kormidla se jen tiše pousmál a vypařil se jako pára nad hrncem. Nezbylo po něm
nic, jakoby nikdy neplul na palubě Starých rozeschlých necek! Vše se seběhlo tak rychle. Od
momentu, kdy kormidelník opustil své místo až do doby, kdy loď na cosi narazila uplynulo jen
několik desítek vteřin. Kdoví, kým byl ten muž s jednou nohou! Ještě nikdy jej neviděli. Jen při této
poslední plavbě zaskočil za jejich obvyklého kormidelníka, protože ten pravý se houpal na šibenici
v Královském městě na dvoře Guvernéra! Smrt si pro všechny přišla po čas této poklidné plavby.
Cítili ji v každém koutě, kam nedopadlo světlo lamp. S každým zhoupnutím jim byla blíže! Muži na
palubě se vrátili ke hře... Kostky znovu dopadly!
„Všichni do člunů!“ zakřičel opelichaný papoušek, který byl také součástí banku. Muži se
rozřehtali. „Všichni do člunů...“
Pak ty Staré rozeschlé necky do něčeho narazily! Patrně šlo o jeden ze skalnatých ostrůvků
na okraji stejnojmenných ostrovů, na nichž měli piráti ukryty své poklady. Sem se žádná jiná loď
nikdy neodvážila. Tady všude okolo číhala Smrt a hlubiny moře! Poseidon měl toto místo v oblibě a
rád tu potápěl lodě. Bylo to, jakoby je všechny zasáhl blesk! Loď se na okamžik vzepjala a pak
dosedla na skalisko. Ale další veliká vlna, valící se na její bok, ji strhla do hlubiny. Stěžně popadaly
na palubu a vzaly s sebou všechnu výstroj! Lana a plachty přikryly těla rozdrcených námořníků, na
které spadly stěžně a ráhna. Zpěv opilých mužů vystřídalo divoké ječení!
Paluba se zalila krví. Staré rozeschlé necky se naklonily na levobok a rychle nabíraly vodu.
Kostky spláchla voda. Vše se odehrálo až příliš rychle na to, aby se někdo stačil zachránit. Loď
klesla do hlubiny vedle skaliska a kvičení a vřískání umírajících pirátů vystřídalo klokotání mořské
vody. Temné moře utichlo a namísto lodi se u skály pohupovaly jen trosky. Zachránil se jen jediný
- 129 -
tvor, papoušek, který byl kdysi součástí banku! Vyletěl z rozbité klece a usadil se na nedalekém,
vodou smáčeném, skalisku.
„Všichni do člunů!“ volal svým nakřáplým hlasem. Seděl na vrcholku černého skaliska
utopeného uprostřed ještě temnějšího nebe. Zobákem si čechral navlhlé peří a třásl se pod doteky
studeného větru. Mořské vlny narážely pravidelným rytmem do skaliska a bůh moří Poseidon byl
spokojen! Další bídní červí skončili v jeho náručí. Kolem skaliska proplul žralok. Jeho
trojúhelníková ploutev se jasně rýsovala v temném moři. Kostky byly vrženy...
- 130 -
Bezvýznamná smrt
No, jen tak jsem se zaobíral pojmem času a co všechno se může stát, než se vteřinová ručička
dostane od dvanáctky ke dvanáctce... Zkrátka, než uběhne jedna minuta! Jasně, že je celý příběh
zasazený globálně do jednoho dne, ale hlavní události jsou prostě na jednoho moc rychlé, protože
se udály tak náhle, jen to okecání je poněkud delší... Dost řečí!
*****
Bylo to takhle k večeru a on stál s pistolí v ruce na okraji srázu a díval se do hloubky
stavební jámy, ze které trčely k nebi různě vysoké nosníky, postavené kolmo k zemi ve svých
betonových botách. Pořád se ještě nehýbal, ačkoliv už dávno dozněla ozvěna výstřelu. Za vysokým
plotem se ozýval ruch ulice. Auto na autě míjely ohraničený prostor, ve kterém měl vyrůst nový,
několik desítek pater vysoký, mrakodrap. Ale jemu to bylo jedno. Odněkud se ozývala siréna
policejních vozů, které doprovázela sanitka. Věděl to! Věděl, že ten výstřel byla děsná blbost, ale
člověk to někdy nerozchodí a běžící čas je vždy proti němu...
Co je minuta oproti věčnosti? Šedesát vteřin! Kolikrát zatepe lidské srdce za tuto dobu?
Kolikrát motýl, či snad moucha, zamává svými křídly? Bylo chladno a zamračené nebe věštilo další
přeháňku. Celý podělaný den pršelo. Jen čas od času na chvíli ten protivný déšť ustal. Otřepal se
pod studeným větrem a zastrčil pistoli do pouzdra. Balancoval na okraji hluboké propasti a díval se
na odkrytou skálu tonoucí v černé prázdnotě stavební jámy. Kdesi nad jeho hlavou zakvílela
konstrukce jeřábu. Byla Neděle a na stavbě se nic nedělo. Kdoví, možná plnili plán a tak byla pauza
jaksi nutná, aby si lidé oddechli.
Kdesi dole se nejasné rýsovala silueta těla. Těžko se dalo určit, zda-li jde o ženu, nebo muže.
Leželo tam v šeru a kolem něj se rozlévala ještě temnější kaluž krve. Byla horká a lepkavá a kouřilo
se z ní, jakoby nebyla součástí toho těla, ale samostatně žijící bytostí! Vše se odehrálo až příliš
rychle. Když ráno vstával, myslel si, že tento den bude alespoň za něco stát, ale hned po snídani se
vše podělalo. Dostal mobilem vzkaz, že konečně našli původce těch vyděračských telefonátů.
Bombové útoky! Jakoby nestačilo, že všem vyhrožují teroristé, ještě musí do toho přijít našinci aby
si také ohřáli svou polívčičku. Pro co? Pro vidinu rychlého zbohatnutí?
Vyšetřování této kauzy bylo dlouhé. Svědkové se báli vypovídat a všechny nastražené
bomby byly opravdové, nešlo o žádné atrapy. O to byl případ děsivější! Copak nestačilo žádat
výpalné? Proč hned vyhrožovat pumovým atentátem? Dnes se naskytla ona velmi vzácná
příležitost. Možná měl dotyčný také svůj den blbec a udělal velikou botu. Kdoví, snad šlo o
obyčejnou souhru náhod, která jej zavedla až na dno stavební jámy. Co bude dál? Může stát za
celým případem jen jedna osoba? Muž na okraji jámy si hlasitě oddechl. Ještě chvíli postával na
hraně pomyslné propasti a přemýšlel, kolik práce budou mít jeho kolegové, včetně Koronera, než to
tělo vytáhnou ven.
Šedesát vteřin. Pro někoho chvilka a pro jiného celý život! Myslel na to moře papírování,
které bude muset přeplavat, aby vysvětlil, proč pachatele nezatkl a z jakého důvodu leží na dně
staveniště. Poodstoupil od okraje a podíval se na díru v plotě, kterou sem vběhl za unikajícím
pachatelem. Někdo tam na něj mával a křičel, že mu přivezl jeho vůz, aby nemusel jít zpátky tu
celou štreku pěšky. Dotyčný měl policejní uniformu. Znovu se zamyslel. Co když jde jen o malou
- 131 -
rybu a ty ostatní teď někam zalezou? Co když se stal strašný omyl? Ale vždyť obraz bezpečnostních
kamer nelže a odposlechy také ne! A svědkové? Mohli si vymyslet fiktivního pachatele, aby zakryli
existenci toho pravého? Co když jsou všichni vedle, jako ta jedle? A honí se jen za fantomem?
Odněkud se ozvalo temné zahřmění. Bouřka? Muž se ještě jednou otřásl. Začalo znovu
pršet! Nechal tělo tělem na dně jámy a protáhl se dírou v plotě do rušné ulice. Byla plná, přestože
pršelo. Díval se na přeplněné autobusy, žluté taxíky a soukromé automobily, které se proháněly po
ulici. Lidé pobíhali jako stádo sem a tam. Nic se nezměnilo. Jeden člověk zemřel a všem to bylo
fuk! Znovu zahřmělo! Vedle chodníku, kus od díry v plotě, stál jeho automobil. Muž nastoupil do
svého vozu a zabouchl dveře. Vytáhl z přihrádky cigarety a zapalovač. Jednu si vyklepal z balíčku a
zapálil si. Pořád myslel na to tělo. Co když jde opravdu o omyl? Zamračil se.
Honička! Bylo to jako vystřižené z nějakého Hollywoodského filmu. On se snažil chytit
pachatele, který mu stále unikal. Honili se prázdnými uličkami, plnými odpadků, i přeplněnými
ulicemi s rušným provozem. Nechtěl střílet, protože by mohl někoho zranit. Věděl, že když stiskne
spoušť, už nic nejde vrátit zpátky. Kulka si vždy najde nějaký cíl! Ten, ke kterému byla vyslána,
nebo ten, jež je nevinný a nemá s ní nic společného. Kulce je to jedno, má jediný účel, zastavit toho,
na níž je vyryto jeho jméno! Pak už záleží jen na štěstí a na osudu, zda-li ten, který ji chytí, přežije,
či nikoliv. A smrt? Brousí si trpělivě svou kosu, protože ví, kdo bude na řadě...
Chvíli seděl za volantem a sledoval ruch ulice. Otevřeným okénkem vyklepával popel z
cigarety a snažil se již na nic nemyslet. V zapnuté vysílačce se ozývaly hlasy jeho kolegů. Život
plynul dál. Lidé se stále nechávali olupovat o svůj draze nabytý majetek. Oběti hádek končily v
nemocnici a v horším případě i na hřbitově. Lidé umírali pro pár babek, aby ukojili chtíče zlodějů.
Svět zešílel a kolébal se na pomyslné hraně bytí a nebytí! Jen tak náhodou se podíval na ciferník
svých náramkových hodin. Byly to Rolexky! Značkové hodinky, které dostal od svého tchána k
čtyřicátým narozeninám. Sledoval vteřinovou ručičku, jak putuje od dvanáctky přes celou kruhovou
stupnici, aby dokončila svou cestu a oznámila, že čas se posunul o další minutu.
Když před chvílí vystřelil, scvrkl se celý svět do jediného okamžiku. Čas se takřka zastavil.
Kulka vylétla z hlavně a našla si svůj cíl, tělo, jež leží za plotem kdesi hluboko pod úrovní ulice.
Vedle jeho vozu zastavilo několik policejních aut se sanitkou. Policisté vyskákali z vozu a zamířili k
němu. Ani nevystoupil z vozu, jen ukázal skrze otevřené okno na díru v plotě. Znali jej. Za celou
svou dlouhou kariéru u Policie ještě nikdy nevystřelil! Snad proto, že nemusel, snad proto, že věděl,
jak pomíjivý je lidský život! A vystřelenou kulku již nelze vrátit zpět!
Oznámil centrále, že se vrací do své kanceláře na Hlavní policejní stanici. Měl toho dost!
Změnilo se něco? Je svět lepší? Nechal se snad někdo unést svým svědomím a kaje se ze svých
hříchů? Je na světě více Boží milosti? Nebo snad sám Ďábel znovu zvítězil ve své další malé bitvě
vedoucí ke konečnému vítězství? Na chvíli se mu zdálo, jakoby uslyšel zašumění andělských křídel.
Ještě jednou se podíval na vteřinovou ručičku, jak se řítí po ciferníku jeho hodinek a odměřuje
uplynulý čas. Vyhodil oknem ven nedokouřenou cigaretu a smutně se pousmál. Pak otočil klíčkem,
aby se čas takřka zastavil...
Znovu zahřmělo. Déšť zesílil a ozvěna výbuchu se smísila s hromobitím. Lidé ječeli, padali
na zem, nebo jen tiše stáli a nevěřícně se dívali na automobil, který se vznesl na okamžik k nebi,
aby za několik vteřin dopadl na chodník vedle plotu, za kterým bylo ono staveniště. Vrak vozu se
proměnil v kremační pec. Na ulici se srazilo několik aut a jeden z blízko stojících policistu byl zle
- 132 -
zraněn na ruce. Všichni měli štěstí, že byl automobil vymrštěn kolmo vzhůru a dopadl jen necelý
metr od místa kde původně stál. Lidé stojící opodál zírali na poničený plot a trosky vozu s mužem,
který ještě před chvílí žil. Šedesát vteřin, pro někoho je to jen střípek času a pro někoho celý život!
A svět se točil dál. Lidé se nezměnili. Čas stále poslušně odměřuje dobu našich životů a
vůbec jej nevzrušuje, že se ze Světa vytratila další lidská duše. Život za život? Byl to trest, nebo jen
nešťastná souhra náhod? Co když ten muž opravdu zastřelil nepravého člověka? Pršelo. Blesk stíhal
blesk a ulice se trochu vyprázdnily. Provoz na ulici byl zastaven. Hasiči uhasili hořící trosky vozu, z
jehož okna vypadla mužova ruka. Hodinky na jeho zápěstí byly ohořelé a vteřinová ručička na
jejich ciferníku stála! Pro něj se čas zastavil a ztratil jakýkoliv smysl...
- 133 -
Bože, prachy jsou v prachu!
Nevím, do jaké míry je toto dílko šílené, ale rozhodl jsem se, že jej dám dohromady, ačkoliv se mi
zdá poněkud absurdní, klišovité a patetické! Ale uvidíte sami! Takže vzhůru do šíleného dne, kdy
se ona pomyslná kola dějin pootočila a Svět, jaký jej známe, přestal existovat! Bůh s námi a zlé
pryč...
*****
Ten den by byl jako každý jiný, docela obyčejný a nudný, kdyby se nestalo něco velmi
podivného! Fakt, že jsem si narazil jednu holku, o sobě nic neprozrazuje, ba ani nic nenaznačuje,
jenže tahle buchta byla jaksi jiná! Ano, divná a to v celé šíři tohoto slova: d-i-v-n-á!
Nebudu zde uvádět, co všechno jsme spolu za ten večer prožili, že jsme se zpili jako Dánové
a došli ke mně domů, ani nevím jak... Musím vás zklamat, v tu noc mezi námi k ničemu nedošlo,
protože mi přestal fungovat, snad díky přemíře holdování alkoholu a tak jsme oba jen celý zbytek
noci hlasitě prochrápali, alespoň něco! Sousedé určitě bouchali na stěny jako diví, ale čert je vem!
Zvrat nastal až ráno. Ona nymfa se ke mně ráno otočila a já zjistil, že je úplně nahá. Patrně
jsem byl také bez jakýchkoliv svršků, protože se nehorázně olízla a sesunula se mi do těch míst, kde
mají kluci frantíka. Celé se to zvrhlo v jedno divoké běsnění! Měl jsem dojem, že stále sním,
protože kolikrát za život si jeden narazí dívku, která vypadá jako... Bůh? No, alespoň mi tak
připadala, protože její postava neměla chybu, byla při chuti a v hlavě ji to šrotovalo, prostě nešlo o
prachobyčejnou bárbínu, ale kus ženské, pro kterou by byl i ten nejdivočejší sen jen obyčejným
škvárem! Ještě jedna věc mě dost děsila v hlavě, neměl jsem totiž po včerejšku žádnou kocovinu...
Nezdá se vám to už samo o sobě podivné? Mou osobu však nic netrklo a nevarovalo,
protože jsem myslel vším, jen ne hlavou a ta malá hlavička na kusu svaloviny toho rozumu moc
nepobere! Takže jsme pro... Dováděli celé dopoledne, ale já už od rána nemyslel na nic jiného, než
na ty peníze! Chápete to? Mám vedle sebe holku, která po mně jede jako pes po uzeném a já musím
myslet na prachy! Na to, že jsem si včera večer pořádně vyhodil z kopýtka a nemám na zaplacení
nájmu, na jídlo ani na školu! Aby to čert spral!
K poledni jsem dostal hlad! Stalo se to v oné chvilce, kdy jsme oba leželi vedle sebe,
naprosto vysílení, ale šťastní. A ona se na mě tak divně koukala, jako by neviděla chlapa celou
věčnost! Vůbec mi to nešlo do palice! Taková holka a v první chvíli jsem myslel, že je panna! To
ostatní mě naštěstí přesvědčilo o opaku! Zdálo se mi, že žila nejspíše deset tisíc let v klášteře a nyní
si vše vynahrazovala, jen kdyby nevypadala tak svěže, mladě a nechutně nadrženě, ale to mi zase
tak nevadilo... Ale nepředbíhejme!
*****
„Ty jsi zvíře!“ řekla mi a kousla mě do ucha, když jsem stával z postele, abych si zašel ulevit
a trochu si odpočinul od jejího nenechavého apetitu. „Slyšíš, co ti říkám?“
„Ale ano!“ přikývl jsem. „Ale tím zvířátkem jsi ty! Skoro jsi mě celého láskou snědla...“
- 134 -
„Tebe, nebo jeho?“ usmála se zvonivým hlasem a lehla si na postel, aby se v ní sladce
zavlnila.
„Odkud jsi?“ zeptal jsem se jí.
„To by tě nezajímalo!“ řekla mi a spiklenecky na mě mrkla.
„Možná ano!“ pokrčil jsem rameny. „Nevím jak ty, ale já se musím jít vyčůrat!“
„Klidně běž!“ řekla mi. „Počkám tady, neuteču ti...“
„Hm, nemáš hlad?“ zeptal jsem se mezi futry, jak se říká zárubním dveří. Jednou nohou jsem
byl na chodbě a druhou ve své ložnici a obývacím pokojem dohromady. Co chcete z jedna plus
jedna? Pořád jsem na sobě cítil její pohled. Zdálo se mi, že se do mě dokonale zbláznila... No, když
ne do mě, pak do mého malého přítele určitě.
„Ne díky!“ usmála se a pustila si televizi dálkovým ovládačem, který Bůhví kde našla. No,
když se nad tím nyní zamyslím, určitě věděla, kde leží, na rozdíl ode mne...
„Hned jsem zpátky...“
„Nemusíš spěchat!“ mávla nonšalantně rukou. „Ještě ti upadne a co potom...“
„Hm, to je fakt!“ zamračil jsem se a cestou do kuchyně jsem se stavil na toaletě a v
koupelně. Pořád mi bylo na té dívce něco divné. Jako bych ji nedovedl nikam zařadit. Prostě mi
připadala, že není z tohoto světa. Chápete to? Já ne!
V kuchyni jsem nenašel nic k jídlu. Lednice byla prázdná a malá spíž také. Všude se válely
prázdné sklenice, konzervy a nádoby na pokrmy, ale nikde nebylo nic k snědku. Oblékl jsem se a
houkl jsem na dívku ve své posteli, že jdu do krámu něco koupit, za poslední peníze, které mi
zůstaly. No, tehdy jsem si myslel, že mám ještě nějaké peníze, ale ve skutečnosti... Nakonec, uvidíte
sami!
Dole na ulici jsem pro jistotu sáhl do zadní kapsy kalhot pro peněženku a otevřel ji, abych
zjistil, že je prostě prázdná! Prázdná je opak plné, nebyla v ní ani ta děravá vindra! Vrátil jsem se
zamyšleně domů a po očku jsem sledoval, jak lidé na ulici nějak podivně pobíhají, jsou celý zděšení
a mnozí chtěli z vyšších pater vyskákat z oken, což mi připadalo velmi absurdní a sobecké
vzhledem k těm, kteří běhali, dole pod nimi, po ulici! Vyšel jsem nahoru do bytu a zabouchl za
sebou dveře! Co to ti lidé nosili? Televizory? Pračky? Mikrovlnky? Trouby? Pro Krista pána!
„Nevíš, kde mám peníze?“ zeptal jsem se dívky, která stále ležela na posteli a na sobě
neměla vůbec nic. A mě zase přepadala ona touha, které se nedalo ubránit. Vykašlal jsem se na jídlo
a strhl ze sebe oblečení. Na několik dlouhých hodin jsme měli o zábavu postaráno! Dodnes
nechápu, jak jsem to mohl zvládnout... Ale i tak mi pořád vrtaly hlavou ty ztracené peníze! Přeci
jsem je včera s tou kočkou všechny neutratil? Nechci dělat ramena, ale začínal jsem se docela potit!
„Na co peníze?“ zeptala se, jako by četla v mé hlavě myšlenky.
- 135 -
„Jak, na co?“ zarazil jsem se. Kdybych vám povídal, že to bylo zrovna v nejlepším, tak bych
kecal.
„K čemu je potřebujete? Myslím, jako lidi celkově? Jsou to jen želízka a papírky, a nic víc!“
řekla mi sladce a přitiskla si mou tvář na svá hezky tvarovaná prsa. „Peníze ti tohle nedají!“
Ale ano, pomyslel jsem si, možná ještě více, ale to by těch peněz muselo být mnohem více,
alespoň jeden železniční vagón na přepravu uhlí. Nějak vytušila, na co myslím, protože mě
najednou překulila na záda. Sedla si na můj klín a dala se do masírování těch mých intimních míst.
Usmál jsem se na ni a ona se usmála na mě. V jejích očích byl takový podivný třpyt, prostě jsem
měl nejasné tušení, že tato dívka není ze Země, možná to byla převlečená mimozemšťanka, která
nikdy neokusila lidskou lásku. Nebudu však nic prozrazovat a vrhnu vás do víru nadcházejících
událostí.
*****
Bylo něco kolem tří hodin odpoledne, kdy jsem musel uznat, že pomalu umírám hlady. Ale
ona vypadala, že jíst ani pít nepotřebuje. Pořád se jen válela na mé posteli a mě začalo jímat
podezření, že zde opravdu není něco v pořádku! A tím myslím doopravdy! Ještě jednou jsem se
vydal prohledat svůj byt, ale nenašel jsem v něm nic na zub, prostě všude na mě koukala jen ona
stará bída, až na tu divoženku, která se znuděně dívala na televizi a protože ležela na břiše,
ukazovala mi svůj nehorázně hezký zadek.
„Já asi umřu hlady!“ zakřičel jsem na ni. „Ale bez peněz si nic nekoupím!“
„Dneska ne! Hele, tady v té bedně něco dávají...“ houkla na mě. „Pojď se podívat!“
„Cože?“ zeptal jsem se jí a přišel do ložnice a sedl si k ní na postel. Podívala se na mě svým
psím pohledem a pohladila mě po ruce, o kterou jsem se opíral o pelest postele a zíral jsem na
televizi, kde dávali patrně nějaký dokumentární film, nebo ukázky ze zpravodajství, které původně
běželo snad hodně dávno.
>>Celý svět zachvátila nevýslovná hrůza! Lidé ve všech městech a vesnicích hledají zmizelé
peníze! Zdá se, že dnešním ránem se, jako by mávnutím kouzelného proutku, ztratily všechny
peníze a jejich ekvivalenty!<< běželo na jednom zpravodajském kanále a já se nestačil divit.
>>Zatím není jasné, co je příčinou onoho zmizení všech finančních prostředků! Ta tam jsou
dokonce také platidla z rezervních fondů všech zemí na světě. Zlato, stříbro i platina se patrně
propadly do země a namísto cenných papírů našli jejich vlastníci ve svých trezorech jen usednutý
prach...<<
„Co to je?“ zeptal jsem se dívky na posteli, která se klidně válela na propoceném prostěradle
a kopala nohama jako malý harant. Zdálo se, že ji toto vysílání nechává docela chladnou. „Tebe to
nebere?“
„Peníze?“ usmála se znovu. „Ne...“
„Co jsi vůbec zač?“ zamračil jsem se.
- 136 -
„Jsem cizí žena v cizím pokoji!“ zazubila se. „A splnila jsem ti tvá nejtajnější přání, tohle ti
nestačí?“
„Kde jsou všechny peníze?“ zeptal jsem se jí znovu zvýšeným hlasem.
„Fuč!“ rozesmála se hlasitým zvonivým smíchem a rukama ukázala, kam se peníze poděly.
Zůstal jsem zaraženě sedět na okraji postele a poprvé jsem se přestal o svůj nový objev
zajímat. Po čele mi stékal pot. Vzpomněl jsem si na lidi pobíhající po ulici a na vyděšené tváře v
oknech bytů nad ulicí. Je to pravda, nebo se mi všechno jenom zdá? Znovu jsem se zadíval na
obrazovku televize a sledoval pokračující vysílání...
>>Všechny bankovní domy vyhlásily krach, stejně tak burzy cenných papírů! Největší burzy
v New Yorku a Tokiu byly doslova srovnány se zemí. Rozčílení akcionáři a vlastníci větších obnosů
brali banky, ve kterých měli uloženy své vklady, útokem! Policie ani ostatní složky civilní obrany
nejsou schopny zvládnout tuto hromadnou hysterii! Lidé odmítají jít do práce a na celém území naší
vlasti, stejně jako v ostatních zemích, hrozí výpadky v dodávce elektřiny, vody, plynu a dalších
služeb! Lidé si nemají za co koupit potraviny a další potřebné zboží pro každodenní použití! Mnoho
obchodů bylo vyrabováno! Situace je kritická a zdá se, že její řešení je v nedohlednu!<<
„To je konec!“ řekl jsem zničeně. Hned na to došlo k přerušení dodávky elektrického
proudu. Televize utichla a její obrazovka zčernala. Začala mi být zima. Přitáhla mě k sobě a přikryla
mě dekou. Stále mi to nešlo do hlavy. Peníze na celém světě zmizely! Jen tak? Ze dne na den? A
nejen všechna platidla, ale také cenné papíry? Obligace? Zlato? Stříbro? Platina? Je vůbec něco
podobného možné?
„Co je konec?“ zeptala se mě. „Konec čeho?“
„Konec světa!“ řekl jsem. „Tebe to vůbec nevzrušuje?“
Zavrtěla hlavou a přitiskla mě k sobě rukama a nohama. Snažila se ve mně vzbudit onen
zájem a vzrušení, které nás provázelo celý den. Ale já pořád myslel na peníze! Zamračila se a
stiskla mě tak silně, až jsem sotva popadal dech. Nechal jsem se znovu svézt a myslel jsem na to, co
se ve světě děje. Zdálo se, že jí je to jedno!
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se.
Neodpověděla, ale mi připadalo, že mi vidí až do žaludku. Na druhé straně, pokud je toto
opravdu Konec světa, pak tento konec není zas tak špatný! Proč jej neprožít v posteli s krásnou
dívkou? Hodil jsem všechno za hlavu! Čert vem peníze! Čert vem akcie a všechno zlato a drahé
kamení! Kdoví, kdy tento pofidérní svět skončí! S penězi, nebo bez nich...
Svět se propadl do chaosu. Jedna země obviňovala druhou z krádeže všech aktiv i pasiv a
vyhrožovaly si vzájemně vyhlášením války. Zdálo se, že svět, jako takový, skončil, alespoň jaký
jsme jej znali doposud. Ale mi to bylo jedno! Byl jsem v posteli s nahatou bohyní, která věděla vše
a dokázala mi číst myšlenky. Mohla za vše právě ona? Kola osudu se pootočila a svět byl jiný! Lidé
propadli Peklu, protože milovali peníze více, než-li cokoliv jiného.
- 137 -
„Máš raději mě, nebo peníze?“ zeptala se mne a znovu na mě spiklenecky mrkla.
„Tebe!“ řekl jsem jí a bylo mi fuk, je-li se mnou Bůh žena, nebo její sestra, či ďábel
převlečený za svůdnici, podle pořekadla: >Kam čert nemůže, nastrčí ženskou!<.
*****
Čekáte pointu? Žádná není! Poslední, co si pamatuju, je ona krásná dívka, se kterou jsem se
válel, než svět nadobro skončil. Kdo by tušil, že za vše mohou ty zpropadené peníze? Za
čtyřiadvacet hodin po tom, co jsem zjistil, že nemám ani na kus žvance, přestal svět existovat. Ve
jménu čeho? Žena, dívka, Bůh si mě vzala sebou na nebesa a vše zaniklo v chaosu. Země se divoce
otřásla a hledala nový inteligentní druh namísto lidí, kteří propadli mamonu a zešíleli z absence
peněz, jako směnných prostředků, protože si život bez nich nedokázali představit. A kola dějin?
Znovu se točí, kdoví, jaký druh bude za milióny let sídlit na Zemi, až se příroda dá opět dohromady.
A kam se poděly všechny peníze? Kdoví? Já to nevím a je mi to jedno, promiňte, ale už musím jít!
„Bože, už zase? Copak ty nikdy nemáš dost?“ zeptal jsem se a ona se na mě jen hezky
usmála.
*****
A stala se ještě jedna věc, v Pekle, odkud k nám došel tento útržek jakéhosi rozhovoru:
>Kurva, co tu jen s těmi penězi budeme dělat?< zeptal se kdosi v Pekle. >K čemu nám tu
budou?<
>Nebojte se, lidé se znovu vrátí!< ozval se hlas shůry. >A Peklo se zase zaplní lidskou
chátrou...<
>Takový bordel tu ještě nepamatujeme!< zamračil se ďábel. >Zatracené peníze!<
/KONEC/
- 138 -
Poslední kapka
Vánoce se pomalu blížily a s nimi také Štědrý den! Steave celé dopoledne vytíral severní
křídlo staré opuštěné budovy jednoho zapomenutého ústavu pro duševně choré, který ležel poměrně
daleko od města v nevysokých horách. Spíše šlo o kopce nepřesahující svými vrcholy nadmořskou
výšku osmi set metrů nad mořem. Tyto kopečky byly porostlé smíšenými lesy a jejich svahy tu a
tam protínal horský potůček či bystřina. Léto i podzim byly dávno pryč a nyní celý kraj sevřela do
svých kleští neúprosná zima. Holé stromy na stráních tiše žalovaly svými bezlistými větvemi, jako
by šlo o pařáty nějakých temných příšer, které byly obaleny sněhem a ledem. Nebe bylo zatažené a
dul studený vítr. Sněžilo. Pozemky ústavu byly zchátralé a ponechané svému osudu, jako by sem již
nikdo neměl přijít...
Ale vraťme se ke Steavovi, který se celý den dřel s mopem, který již dávno potřeboval
vyměnit a samotný kýbl na kolečkách byl už také plný špinavé vody a neobsahoval žádné mycí
prostředky. Steave rázoval po chodbě s kusem hadru na holi a myslel na to, že za chvíli budou lidé
sedět se svými blízkými v rodinném kruhu, pojídat večeři a pak si rozdávat dárky u stromečku s
hořícími svíčkami. Jej však žádná pohoda, klid, ani mír nečekal. Byl sám, bez rodiny a svým
způsobem volný jako pták, ale za jakou cenu? Samota jej tížila na každém kroku a protože jeho
vzdělání neodpovídalo mnohdy vyřčeným kritériím, musel často brát ty nejšpinavější práce!
Nevyhýbal se ani práci v kanálech, proto bylo vytírání této zatuchlé chodby pro něj jako procházka
růžovým sadem. Zpíval si jakousi nevýraznou písničku. Jeho hlas se odrážel od stěn a ztrácel se na
obou koncích chodby.
Sám nevěděl, proč se nechal zaměstnat jako uklízeč v této podivné partě šílenců, kteří
holdovali ještě podivnější činnosti kdesi ve sklepení tohoto starého ústavu, jehož vnější fasády
pomalu, ale jistě podléhaly zubu času. Vítr lomcoval s okenicemi a dul v nepoužívaných komínech.
Budova byla tak stará, že se neoplatilo do ní instalovat ústřední topení a tak se v jednotlivých
pokojích topilo v kamnech. Nyní byl celý komplex takřka prázdný, kdysi v něm bujel život a
spousta lékařů se zde staralo o nepřeberné množství pacientů, které opustil rozum... Možná zde také
stávaly vánoční stromky a rozdávaly se jednoduché dárky. Jejich vlastníci nad nimi sladce slintali a
vydávali nesrozumitelné skřeky, poskakovali jako opice a rozhazovali své svršky okolo sebe! Ale
ten čas je dávno pryč! Proslýchalo se, že zde byly vykonávány jisté, nepříliš čisté, praktiky.
Nelegální pokusy na pacientech rozvířily veřejné mínění natolik, že bylo započato s vyšetřováním,
které mělo za následek dočasné zrušení tohoto ústavu. Jeho stavby zde však stojí dál a nebylo již
nikoho, kdo by je dal znovu do pořádku a obnovil činnost tohoto ústavu.
Venku bylo zamračeno a drobně sněžilo. Zledovatělý sníh bubnoval hnaný větrem do
okenních skel, jejichž kyt se neúnavně odloupával a jednou přijde čas, kdy sklo vypadne z rámů a
roztříští se vně, nebo uvnitř budovy. Zablesklo se. Odněkud se přihnala sněhová bouře. Hrom
zatřásl snad celou stavbou. Setmělo se, ale takřka celá stavba byla bez proudu. Blesk stíhal blesk a
jejich záře na temném nebi osvětlovala již tak ponurou chodbu. Steave se otřásl při každém
zadunění hromů, které znásobovaly nedaleké svahy kopců. Odněkud se ozval nelidský výkřik, jako
když někoho zaživa stahují z kůže a dávají si záležet, aby dotyčný pořádně trpěl. Pak nastalo tíživé
ticho...
>Ježíšek je mrtvý! < nesl se čísi tichý a skřehotavý hlas skrze budovy ústavu. Odrážel se od
stěn jednotlivých pokojů a temných chodeb, ve kterých se ozývalo pukání takřka zamrzlého potrubí
- 139 -
a odpadávající omítky. >Ježíšek už nikdy nepřijde!<
Steave cítil, jak mu po čele stékají kapky potu. Na zádech mu vyrašila husí kůže. Otřásl se a
nevěděl, má-li pokračovat ve vytírání chodby, či vzít nohy na ramena. Nebylo však kam utéci.
Venku řádila bouře, sníh hustě padal a vytvářel neproniknutelnou stěnu, ve které zmizelo celé okolí
ústavu i s nedalekými kopci. Blesk stíhal blesk. Uvnitř také nebylo tak bezpečno, jak si Steave
původně myslel. Kdesi se ozývalo hlasité klapání nohou, které vydávaly nemocniční umělohmotné
návleky na obuv. Čas od času do tohoto zvuku zapištělo špatně promazané kolečko vozíku, které
přepravuje pacienty mezi pokoji a sály ve špitále. Tu a tam se ozvalo třískání dveří v průvanu. Ne
všechna okna byla již zasklená a studený vítr vnikal do stavby, aby ji týral a trýznil. Steave nebyl
strachem schopen pohybu.
>Ježíšek umřel, Steave!< slyšel temný hlas. >Už nic nedostaneš! Nemáš nikoho! Jsi sám...<
Zdálo se mu, že bouře zůstala viset nad komplexem budov zrušené psychiatrické léčebny.
Žádný další výkřik se již neozýval. Jen tiché škrábání po zdi a podivné zvuky, které snad nevydával
ani člověk. O koho šlo? Možná o ďábla, vylézajícího z Pekla na místa, kde lidé bezdůvodně trpěli!
O bytosti z jiného světa? Chodba byla stále bez života. Všechen šramot ustal jako mávnutím
kouzelného proutku. Co bude teď? Zeptal se Steave v duchu. Další blesk ozářil chodbu. Jemu se
zdálo, jako by na obou koncích někoho viděl. Shrbené bytosti, šourající se pomalým krokem k
němu. Steave nemohoucně přešlapoval na místě a nevěděl, co si má počít. Na konci chodby, ke
kterému byl čelem se objevil vánoční stromek. Na jeho větvičkách se rozzářily svíčky, aby vzápětí
celý stromek shořel v oblacích dýmu, odkapávajícího vosku a praskání dřeva. Pak stromek tiše
zmizel, jen ten štiplavý kouř se ještě chvíli povaloval u stropu chodby.
>Jsi na řadě, Steave, přišel tvůj čas! Přišli jsme tě obdarovat, Steave...<
Zakryl si uši a snažil se necítit ten odporný puch, který jej bodal do nosu a nutil k dávení.
Další blesk a hrom otřásly jeho duší i myslí. S každým bleskem byly tyto bytostí blíže a blíže.
Dveře všech pokojů, normálně zamčené, se s rachotem otevřely. Nikdo z nich však nevyšel.
Namísto kohokoliv na něj jen zírala vyzývavá temnota. Další zablesknutí. Tentokrát uhodilo velmi
blízko, protože se žádný hrom neozval. Steave čekal, že jej ony strach nahánějící bytosti už mají,
když tu se rozplynuly v šeru. Ano, spatřil světlo a s ním dalšího tvora, který se rázným krokem
blížil k němu. Čekal další hořící stromek, či onen tajemný a strach nahánějící hlas. Pak se s
leknutím otočil...
„Steave!“ zakřičel na něj jeho nadřízený. „Co tu sakra děláš? Máš to mít už dávno hotové!“
„Ale... Já... Něco jsem tu viděl, pane Same!“ řekl nejistým hlasem. „Jako by tu strašilo...
Jsou přece Vánoce, nebo ne?“
„Tobě straší v hlavě!“ zašklebil se Sam a přiložil si svítilnu k obličeji tak, aby mu jen z části
osvětlovala tvář. Steave leknutím takřka poskočil. „Jsi baba, Steave! Posraná baba!“
„Něco tu je!“ řekl mu muž s mopem a kbelíkem na kolečkách. „Viděl jsem to... Viděl jsem
hořící vánoční stromek!“
„Kdo otevřel všechny ty dveře?“ zeptal se jej Sam. „Ty máš klíče? Nikdo nemá klíče od
- 140 -
všech místností od doby, co to tu zavřeli! A ty panty jsou tak rezivé, že by s nima nikdo neotočil...“
„Já to nebyl!“ bránil se Steave. „Jsou tady a mluvili na mě jménem...“
„Vážně?“ zeptal se jej znovu Sam. „Měl jsi říct, že ti straší ve věži! Neměli jsme tě brát...“
Kdesi znovu uhodilo. Vítr lomcoval chatrnými okny budov a skrze jejich popraskaná skla
zanášel do staveb neskutečně veliké sněhové vločky. Teplota uvnitř budov začala pomalu, ale jistě
klesat pod bod mrazu. Proč vlastně Steave vytíral tu chodbu, když bylo všude plno špíny,
povalujících se trosek a prachu? Možná jej ostatní chtěli zaměstnat nějakou prací, aby nebyl
svědkem událostí, které měly zůstat utajeny. Štědrý den byl přede dveřmi, určitě by všichni byli
raději doma s rodinami a neprováděli zde kdejaké kousky v budově, kterou posedl snad samotný
ďábel...
„Ne, pane, já ne! To oni, byli tady a přišli si pro mě!“
„A kdo?“
„Bytosti z Pekla!“ pokřižoval se Steave. „Přišly si pro mne, pro mou hříšnou duši...“
„Moc se díváš na horory!“ uchechtl se. „Tak kdo ty dveře otevřel?“
„Oni!“ řekl Steave znovu.
„Ale hovno...“ řekl Sam a zvolna přešel až k otevřeným dveřím do jednoho z pokojů. Světlo
jeho svítilny však ani zdaleka neproniklo dovnitř, ať se snažil sebevíc. Další blesk a další hrom
otřásly budovou. Vítr se opíral do stěn, oken i střechy tohoto křídla a snažil se stavbu vyvrátit ze
základů. Sam se odvážil udělat několik kroků dovnitř místnosti. Byla veliká, kdysi plná lůžek, nyní
však na její podlaze s rozbitými dlaždicemi, kusy cihel a zbytky kovových postelí, nic jiného
nebylo. Zdálo se mu, že slyší veselý a táhlý dívčí smích. Otáčel se kolem sebe, ale neviděl nic
jiného, než oprýskané zdi a podlahu plnou harampádí. Pak se kdosi zasmál znovu! Měl pocit, jako
by chodil po rozbitých vánočních ozdobách. Tu a tam spatřil nerozbalený dárek, který byl ušpiněný
léty napadaným prachem. Jen ty mašličky vypadaly jako nové...
>Steave!< ozval se podivně chraplavý hlas. >Jdeme si pro tebe!<
„Same? To jste byl vy, pane?“
„Já ne!“ řekl mu Sam a otočil se, aby mohl odejít z místnosti. Když tu před ním povstala
podivně shrbená postava s pařáty namísto rukou a slintajícími ústy bez zubů. „Co mi chcete?“
>Ty nejsi Steave< řekla postava. Smrděla jako týden stará mrtvola ponechaná jen tak
ledabyle napospas slunci. Samovi se zvedal odporem žaludek. Postava se zašklebila a přejela mu
jedním z kostnatých prstů po tváři. >Sladké a líbezné masíčko!<
„Já tu jen dělám...“ řekl jí Sam a pomočil se.
>Jenom chčij, bude toho v tobě méně!< zasmál se vyvrhel z Pekel. >Času je málo, bouře
- 141 -
brzy pomine! A ty půjdeš s námi...<
„Já nejsem Steave!“ řekl Sam napolo zničený hrůzou. „Jsem Sam... A nikam s vámi nejdu,
zítra musím slavit s rodinou... Budou Vánoce!“
>Narození Vykupitele? My víme, ale Vánoce nebudou již pro tebe! Víš to? Budeš pro nás
hezký dáreček... Už dlouho jsme nedostali žádný pořádný dárek... Je nám smutno... Děsíme se
vlastní prázdnoty... Budeš náš až do konce...<
„Nic jsem neudělal!“ zhrozil se Sam, ale nemohl udělat jediný krok. Světlo jeho svítilny
zhaslo a on se ocitl spolu s onou zapáchající bytostí potmě. Slyšel jen dunění větru a hromů a
divoké sténání staveb ústavu, které snad jen silou vůle odolávaly zubu času. Kdesi se znovu
zasmála mladá dívka. „Nepatřím k vám...“
>Ale... Tvá duše je hříšnější než ta jeho!< řekla mu bytost z jiného světa. >Už nebudeš
smilnit s mladými dívkami a strkat jim ten svůj odporný ocas snad do všech děr v jejich mladém
těle!<
„Já...“ bránil se Sam. „Jak to víte?“
>Na oplátku budeme své ocasy strkat my do tebe!< zasmála se bezzubá postava a chytla jej
svým pařátem pod krkem. >Půjdeme, Steave počká! Šťastné a veselé... Budeme si užívat!<
„Spravedlnost...“ vykřikl přidušeným hlasem. „Ony to chtěly...“
>Tys to chtěl, chlípný Same... Spravedlnost existuje!< rozesmál se vyvrhel z Pekel.
>Konečně ukojíš svůj chtíč navěky!<
Další blesk udeřil do starého rezivého hromosvodu. Budovou otřásly sloupce vzduchu ze
vzdálenějších elektrických výbojů, které končily svou cestu kdesi na svazích přilehlých kopců.
Steave stále stál na stejném místě, kde jej Sam zanechal. Po strašných tvorech z jiné dimenze
zůstaly jen odporně vypadající a páchnoucí cákance. Steave myslel na to, že bude muset tuto
chodbu vytřít ještě jednou. Sněžení zvolna ustávalo a vítr přestal týrat zpola vysypaná okna, která
držela v rámech jen silou vlastní vůle. Dveře všech pokojů se tiše zavřely, až na ten, do kterého
vešel Sam. Na podlaze v opuštěné, troskami a prachem zanesené místnosti ležela jen jeho svítilna.
Slabě poblikávala a dávala na srozuměnou, že je nejvyšší čas ji znovu nabít. Zdálo se mu, že slyší
cinkot rolniček. Usmál se. Jeho úsměv však vypadal spíše jako škleb nějakého skřeta z fantasy
příběhu. Nedaleko od něj ležel zapomenutý dárek. Bylo mu divné, že si jej nevšiml dříve...
„Pane Same? Jste tady?“ zavolal nejistě do pokoje, když se odvážil překročit jeho práh.
Bouře zvolna odcházela za horizont. Osamělé ledové sněhové vločky naposledy
zabubnovaly na špinavá skla oken. Ještě poslední kroky odněkud nikam otřásly jeho duší. Prach ze
stropu stále padal v neviditelném závoji, jako by chtěl soupeřit s deštěm za zdmi této budovy, která
byla kdysi plná nelidského utrpení těch, kteří svou duši prodali Ďáblu. Sam se pomalu přesunul k
zvolna zasychající louži čísi moci a zvedl svítilnu, která již jen slabě zářila. V místnosti, mimo něj,
nikdo jiný nebyl. Sam se propadl do země. Steave pocítil ve svém srdci klid a mír. Děs, který jej
doprovázel byl na okamžik pryč.
- 142 -
>Máš tu od nás dárek, Steave!< řekl mu kdosi a jej takřka píchlo u srdce. Roztřásl se. Pokoj
a mír byl jen chvilkovou záležitostí. Znovu se mu takřka podlomila kolena. >Otevři jej... Je pro
tebe!<
Steave uslyšel znovu ten nelidský smích a chytil se za hlavu. Netušil, jak dlouho se točil v
onom pomyslném kruhu. Přestal vnímat čas i prostor. Ocitl se na samém okraji svého bytí mezi
životem a smrtí. Viděl to, odkud se Sam již nemohl vrátit a na celém těle mu vyskočila ona
pomyslná husí kůže a stál kdejaký chlup. Pak vše ustalo. Z transu jej vyrušily čísi kroky. Popadl
svítilnu a čekal. Takřka zapomněl na dárek, který ležel vedle něj. Sehnul se a vložil si jej do kapsy.
Byl malý, ale jemu se zdálo, že má pro něj nepředstavitelnou cenu.
„Je tu někdo?“ zakřičel čísi hlas a Steave se leknutím takřka sesunul na špinavou podlahu.
„Tak je tu někdo, zatraceně?“
„Tady jsem!“ vysoukal Steave ze sebe nevýrazným hlasem.
„Kde je tvůj šéf, parchante?“ zeptal s jej muž v obleku.
„Odnesl jej ďábel!“ řekl mu Steave. „Za jeho hříchy... Viděl jsem jej!“
„Koho?“ nechápal jej dobře oblečený muž. „Kde jsou všichni? Byl vás tu plný barák...“
„Plný barák?“ nechápal Steave. „Byl jsem tu sám se Samem!“
„Ne, bylo vás tu třicet a dělali jste tu práci pro mne!“ řekl mu muž v obleku. „Co se stalo v
té bouři, Kriste pane!“
„Byl tu ďábel se svými poskoky a všechny je odnesl sebou...“ blekotal Steave a když vyšel
na chodbu, zakopl o kbelík na kolečka, vylil jeho obsah na podlahu a potřísnil muži jeho drahé boty
onou černou břečkou.
„Kurva, chlape!“ zakřičel muž v obleku a bouchl jej holí po hlavě. „Ty boty něco stály!
Naposledy se tě ptám...“
Temné mraky odpluly kdoví kam a poslední blesky zkřížily oblohu. Zvuk hromů neustále
slábl, až zmizel docela. Muž v obleku, se díval na jeden z temných koutů místnosti a nemohl se
pohnout z místa. Vsadil by celý svůj život, že někoho viděl v temnotě pokoje, do které začalo
zvolna dopadat světlo skrze špinavá skla oken. Viděl shrbenou postavu ukazující na něj svým
kostnatým prstem. Bytost se zachechtala, ale její křaplavý hlas slyšel snad jenom on samotný.
Steave na něj jen tiše a nevěřícně zíral.
„Stalo se něco, pane?“
„Nic,“ řekl mu muž a odešel zvolna k východu. „Ukliď to tady!“
„Ano, pane!“ kývl Steave hlavou, ale vsadil by krk, že ve vzduchu ucítil vůni exkrementů.
Možná se pán v saku podělal strachy z toho, co viděl v místnosti s otevřenými ústy, jak vypadaly na
- 143 -
první pohled otevřené dveře, které se před Steavovým zrakem pomalu a neslyšně zavíraly.
„Šťastné a veselé!“ zakřičel za ním Steave a rozesmál se. Připadal si jako šílený. Levou
rukou nahmatal v kapse svého špinavého pláště onen dárek z temnot. Stále tam byl. Otřásl se
chladem a položil vybitou svítilnu na zem, aby se dal do uklízení chodby, která byla v snad ještě
horším stavu než před sněhovou bouří. „Šťastné a veselé, Steave!“
Steave se rozchechtal na celé kolo a pomalým krokem šel k blízkému umyvadlo, aby do
kbelíku nalil špinavou vodu z kohoutku, z kterého neustále odkapávala voda. Nevadilo mu to. Vzal
do ruky mop a dal se do vytírání chodby. Jeho hlas se nesouvisle nesl opuštěnou chodbou. Mop
pomalu a rytmicky tancoval na podlaze a namísto toho, aby vytíral špínu z popraskané podlahy,
zanášel do spár mezi kachličkami další nečistoty v podobě páchnoucí vody z kbelíku na kolečkách.
Neznámá dívka se ještě jednou zachichotala a pak i ona zmizela za hradbou času...
Steave možná potkal samotného ďábla, možná také ne. Kam zmizelo třicet lidí, se již nikdo
nikdy nedozvěděl. Jisté je jen jedno, ona tajemná, opuštěná a zvolna chátrající budova tam ještě
stojí v kopcích mezi stromy. Možná čeká na další pořádnou bouři, aby z děr v jejím těle znovu na
svět vylezli hrbatí ďáblové, čekající na své další oběti. Čas plynul. Steave také zmizel a na opuštěné
chodbě zbyl jen špinavý zrezivělý kbelík s gumovými kolečky. Nikomu to nevadilo. Nikdo zde také
nebyl, aby měl proti tomu nějaké námitky a bývalé stavbě psychiatrické léčebny to bylo jedno. Nyní
byla zapadaná sněhem a osamocení psi tiše vyli na Měsíc, který vyšel zpoza trhající se temné
mraky. Takřka již nesněžilo.
Zdálo se, že to ještě nebyla poslední kapka a ďábel pořád vyčkává na svůj čas. Tiše a
neúnavně. Jen občas se opuštěnou stavbou ještě stále ozývá nelidský křik a tiché šramotivé kroky
bloudí po potemnělých chodbách. Možná duše zemřelých pacientů hledají své dárky. Kap, kap,
kap... Stéká voda z kohoutku. A pak, jako by si to sám ďábel rozmyslel, vše ustalo a voda se
zastavila na samém konci kohoutku a zůstala viset jako poslední kapka. Byla černá a páchla po
zkažené vodě. Nevýrazné světlo se od ní odráželo, dokud nespadla se zaduněním do zaprášeného
umyvadla a nezmizela v odtoku, jako opravdu poslední kapka, vytékající z tohoto kohoutku. Ne
však poslední na Světě!
>Šťastné a veselé, Steave!< neslo se budovami spolu se skřehotavým hlasem. >Najdeme si
tě, ať budeš kdekoliv... Příště! A opatruj si svůj dárek...<
K-a-p! Poslední kapka dopadla se zaduněním tisíce vodopádů do špinavého umyvadla a jen
ten, kdo by se pozorně díval a naslouchal, mohl v ní vidět ďábla a slyšet jeho smích v jejím dopadu.
Ale nenechte se zmást, stále číhá v temných koutech a vybírá si své duše podle jejich hříchů.
Osamělé a ztracené stavby jsou jeho druhým domovem. Libuje si v lidském utrpení a bolesti.
Vyhledává války, nemoci a hlad. Vše, při čem lidské duše trpí v nevýslovných bolestech, aby naději
proměnil v beznaděj a lásku v nenávist! Byla to jeho práce. Avšak v jistý čas musí i on samotný na
malý okamžik ustat ve své práci. Avšak i v tuto dobu hlodá v duších a myslích všech lidí a čeká na
svou příležitost.
A Steave? Možná vytírá zase jinou chodbu v jiném domě, možná je také již v Pekle. Ale
dokud budou lidé lidmi, nepřestanou vylézat ony podivně shrbené postavy ze stínů a brát si své
oběti podle jejich skutků. Šťastné a veselé! Radujte se a užívejte si pokoje, dokud ďábel samotný
tiše dřímá ve svých hlubinách beznaděje, zoufalství a utrpení! Možná jej jednou někdo skutečně
- 144 -
porazí a všichni, kteří padli do jeho osidel budou vysvobozeni z otroctví a dostanou konečně
svobodu! Pokoj lidem dobré vůle...
/Konec/
- 145 -
Kanál
V ten den, kdy byla na jednom z hlavních kanalizačních řádů ohlášena porucha bylo
zamračeno, ale nepršelo. Tlak vzduchu byl dost nízký na to, aby se smrad z kanálu prodral na ulici.
K jednomu z poklopů na rušné a frekventované třídě zastavilo auto Městských služeb a z něj
vystoupilo několik mužů. Nejdříve vytáhli z dodávky zábrany a krátké stojany se žlutými majáčky.
Obestavěli poklop a hned na to jej dva muži vytáhli pomoci háků ven na asfaltovou silnici.
"Kurva, to je smrad!" řekl jeden z mužů, oblečených do žlutých kombinéz. "Je to opravdu
tady?"
"Jo, je to tady!" souhlasil jejich předák. "Za chvíli přijede cisterna s horkou vodou a
hadicemi! Bude to děsná fuška, prošťouchnout to tam dole! Ale nejdříve bychom se tam měli jít
podívat, abychom věděli, jak to tam dole vypadá a na čem jsme!"
"Jo, to je fakt!" souhlasil jeden z mužů, kteří stále postávali u otevřeného kanálu a snažili se
nevnímat onen odporně zavánějící odér. Kolem nich projel lidmi naplněný autobus. Jeho cestující
na ně nezúčastněně civěli, jako by se jich tento problém ani zdaleka netýkal. A také že ne! Bylo jim
to očividně jedno.
„Tak kdo tam dolů poleze?“ zeptal se jich jejich předák. „Třeba Petr s Allanem?“
„Třeba jo!“ mávl Petr rukou. „Dneska mám den na hovno, další hovna mě vytočit nemůžou...“
„Vezměte si sebou přilby, baterky, dýchací masky a měřiče plynů! Jestli tam bude hodně
metanu, tak odtamtud vypadněte! Dobře víte, že když se kanál ucpe, mohou se v místě této uzávěry
hromadit nebezpečné plyny vznikající rozkladem fekálií a různých odpadků, organických či
neorganických...“
„Organických, šéfe!“ řekl mu Allan. „Kousky zvířecích těl a lidských exkrementů se
rozkládají lépe, než-li kusy skla, kovů a plastů!“
„To je fakt!“ řekl jim předák a naznačil pohybem ruky, aby se dali do díla. „A nezapomeňte
na lano! Jestli vás strhne proud vody, budeme vás hledat utopené až u čističky! Pak z váš budou
pěkné nafouklé mrtvoly!“
„Hezká vyhlídka!“ řekl mu Petr a zakřenil se. Kolem projela osmitunka a pěkně s nimi
zatřásla.
„Kde jsou policajti, aby omezili dopravu? Co když budeme potřebovat posily?“ houkl
předák na řidiče vozu, který byl neustále spojen s dispečinkem Městských služeb. „Zatracené
kanály!“
„Už jsou na cestě, šéfe!“ houkl na něj řidič. „Všude je zácpa! Buďme rádi, že nepraží
Slunce, to by bylo teprve něco...“
„To by bylo!“ souhlasil předák. „Omrkněte to, Petře a Allane, a nahlaste nám situaci
- 146 -
vysílačkou! Kdyby byla situace kritická, okamžitě vylezte ven!“
„Takový výbuch metanu není žádná sranda!“ řekl všem nejmladší člen družstva.
„Aligátoři ve stokách také ne!“ zakřenil se Allan. „Příště půjdeš ty, mladej, když jsi tak
moudrej!“
„Nech ho na pokoji!“ zamračil se Petr. „Když jsi začínal, taky z tebe byl pěkný zelenáč!“
„No jo, no!“ pokrčil Allan rameny. Oba muži zmizeli v zejícím otvoru. Bylo slyšet jen jejich
nadávání skrze masky, které měli na obličeji. Lano se poslušně odvíjelo a všichni muži nahoře
čekali u předáka s krátkovlnnou vysílačkou v ruce.
„Hele mladej!“ řekl mu předák. „Vem si tuhle vysílačku a sejdi dolů! Myslím, že skruže
potrubí budou dělat něco jako stínění a my brzy oba muže ztratíme z doslechu! Ber to jako svou
první velkou akci!“
„Jasně šéfe!“ přikývl mladík a vzal si od předáka vysílačku.
„A pozor na aligátory!“ zachechtal se kdosi.
„Ještě slovo a naženu vás tam všechny!“ rozčílil se předák. „Tak co je?“
Začalo pršet. Lidé chodili po chodnících na obou stranách ulice, jako by byli z jiného světa a
problémy lidí u otevřeného kanálu byly daleko, jako lunární modul lodi Apollo, která kdysi přistála
na povrchu Měsíce. Kdyby tento výjev viděli v televizi, nejspíš by se zamysleli nad tím, co zase ti
lidi hodili do odpadu, či spláchli do záchodu, nic více a nic méně! Koho zajímá, co teče potrubím,
ukrytém několik metrů pod povrchem země?
„Kurva, to je smrad!“ řekl Petr svému kolegovi.
„Nějak se tu hromadí voda!“ kývl hlavou Allan k místu, kde se vytvořil umělý zával v
podobě různých zbytků oblečení, staré matrace a kdoví čeho. „Co to je? Jak se to sem dostalo? Není
to železná konstrukce postele? Vždyť je to širší, než průměr kanalizačního vstupu!“
„Je to pokroucené, proto to sem vlezlo! Copak to nemohli hodit na skládku? Jak to teď
vytáhneme ven? Budeme potřebovat nejspíše autogen, nebo úhlovou brusku, abychom ten krám
rozřezali! Nejspíše se zaklínil do obvodu kanalizační skruže... Vidíš to? Voda sice protéká, ale
nedostatečně! Na té rezivé posteli se hromadí různé trosky a zbytky, které by jinak doplavaly až k
čističce!“
„Chceš nás vyhodit do povětří?“ podivil se Allan a baterkou si posvítil na indikátor metanu a
jiných výbušných plynů. „No, ještě chvíli a bude to tu zajímavé!“
„Vyhodíme půlku města do vzduchu?“ zakřenil se v masce Petr. „Starosta se z toho pěkně
posere! To mi můžeš věřit!“
„Nejspíš jo!“ souhlasil Allan. „Slyšel jsi to?“
- 147 -
„Co jako?“ zeptal se jej Petr vážně.
„Jako by tu brečelo dítě!“ řekl jeho parťák a rukou naznačil, aby byl zticha. Oba muži
pozorně naslouchali šplouchání odpadní vody, zda-li neuslyší nějaké podezřelé zvuky.
„To se ti muselo zdát!“
„Ale hovno!“ řekl Allan. „Poslouchej...“
Nyní to slyšeli oba. Tiché a táhlé volání. Nebo to byl snad výkřik do tmy? Oba muži věděli,
že v kanalizačním systému mohou žít různá zvířata, včetně krys, jejichž velikost bývá často
úctyhodná. Ale že by ve stoce žilo také dítě? Nesmysl!
„Odkud to jde?“ zeptal se Petr.
„Od tamté přípojky, je hned před tím zátarasem...“ mávl Allan baterkou, jejíž světlo na
okamžik ozářilo poněkud užší průřez vedlejšího řádu, který navazoval na hlavní sběrnou část této
kanalizační větve. Petr na okamžik zaváhal.
„Já vím, jestli se zvedne voda a přinese sebou další smetí, celý světlý průměr tunelu se
uzavře a my se tu můžeme utopit!“ řekl Allan. „Ale dispečink přece měl uzavřít všechny větší
kanalizační vtoky, nebo jejich obsah odchýlit jinam!“
„Měl, nebo neměl...“ pokrčil Petr rameny. „Jdu se tam podívat!“
„Kdoví, jak daleko budeš muset jít... Lano nebude dost dlouhé!“
„Odvážu se!“ řekl mu Petr suše.
„To není dobrý nápad! Co když spadneš do nějaké vodní kapsy, nebo zabloudíš, tenhle
systém je něco jako jedno veliké mraveniště...“ řekl mu Allan. „Škoda, že sebou nemáme ještě
jedno lano!“
Oba muži zůstali na okamžik nerozhodně stát. Voda stále stoupala, přestože se její přítok
snížil na minimum. Za nějaký čas bude její hladina nebezpečně vysoko. Žádné podezřelé zvuky se
již neozvaly a oba muži bojovali s myšlenkou, že se stali pouze obětmi jakési podzemní kanalizační
halucinace. Nakonec, tady dole v temnotě potrubí byl jakýkoliv sluchový či zrakový podnět
samotným mozkem zvětšen do absurdních rozměrů.
„Třeba to šlo shora!“ řekl Petr svému kolegovi. „Budeme tu také potřebovat nějaké pořádné
světlo! To znamená, natáhnout sem vedení a zavěsit žárovky!“
„To je práce!“ zamyslel se Allan.
„Jak jste na tom?“ zarachotila vysílačka u jednoho z mužů.
„Obhlížíme situaci!“ řekl Allan suše do přístroje. „Budeme potřebovat světlo, rozbrušovačku
- 148 -
a pořádné větrání! Dokud se to tu neprofoukne, nemůžeme tu zatracenou postel rozřezat!“
„Jakou postel?“ zeptal se mladík nechápavě, jeho hlas v přístroji byl podivně zabarvený.
„Neděláte si zase srandu?“
„Ne!“ řekl Petr a vzal si od Allana vysílačku. „Je tu železná postel, stará matrace, nějaké
hadry a kusy kdoví čeho! Prostě hotovej zlatej důl!“
„Šéf bude mít radost!“ uslyšeli mladíka v přístroji.
„Šťastné a veselé Vánoce!“ uchechtl se Allan.
„Zase...“ řekl Petr a bouchl Allana do ramene. „Vážně tam něco je!“
„Dokud to tu pořádně neosvětlíme, neměli bychom jít někam, kde to neznáme...“
„Za chvíli jsem zpátky!“ řekl Petr a odvázal se.
„Ty si děláš prdel!“ zděsil se Allan. „Něco se ti stane a já to pak odseru!“
„Budu zpátky na to šup!“ řekl mu Petr a pomalým krokem mizel v temnotě kanalizačního
potrubí. Allan na něj svítil svou baterkou, dokud Petr nevystoupil z jejího dosahu. Pak bylo ticho.
Šplouchání jeho nohou ustalo a Allan osaměl několik metrů před umělou zátkou z lidské nedbalosti.
Kdo by tomu kdy uvěřil? Co všechno jeden nenajde v kanále? Čas běžel a Petr se stále nevracel.
Voda pozvolna stoupala a ručička měřícího přístroje se stále posouvala do červeného pole.
„Petře!“ zakřičel Allan na svého kolegu. „Kde, kurva, jsi?“
„Co se tam děje?“ ozval se mladý zelenáč ve vysílačce, kterou měl Allan v třesoucí se ruce.
Měl sto chutí ji hodit do špinavé a husté břečky, která mu již sahala do výše pasu. Za jak dlouho mu
bude po prsa? Už by tu měl být! Říkal si Allan v duchu. Kde jsou posily? Takhle se tu utopíme
dříve, než-li sem dorazí muži se světlem a nářadím!
„Šéf říkal, že k vám posílá dalšího muže! Chce znát podrobnosti!“ slyšel mladíkův hlas.
„Prý vám prožene pérka, až se vrátíte! Nechtějte, abych vám překládal všechny jeho postřehy,
kterými komentoval vaší práci!“
„Ať sebou chlapi hodí, stoupá tu voda a tu postel bude nutno rozřezat a odtáhnout na laně!“
zasyčel Allan na mladého muže, který stál pod otevřeným vstupem do kanálu na poslední příčli, aby
se nemusel brodit v kanalizačních splašcích. Kde ten Petr je?
„Pane?“ zatáhlo Allana něco za rukáv jeho kombinézy.
„Cože?“ vyděsil se a takřka pustil vysílačku do sraček plovoucích po hladině.
„Pane, můžete mi pomoct?“ řekl znovu dětský hlas. Allan si na něj posvítil baterkou. Na
úzké římse , která se táhla po jedné straně potrubí, ani ne dvacet centimetrů nad smradlavou vodní
hladinou, čupělo jakési dítě. Allan na něj nevěřícně zíral.
- 149 -
„Tos bylo ty? Tys tu křičelo?“ zeptal se jej Allan udiveně. Nemohl tomu uvěřit. Co tu to dítě
dělalo?
„Ano, pane!“ přikývlo dítě v roztrhaných šatičkách. „Už jsem tu hodně dlouho...“
„A jak to, že tě nikdo nehledá?“
„Nevím, pane!“ řeklo dítě smutně.
„Jak dlouho tu jsi?“ zeptal se jej Allan.
„Hodně dlouho, už ani nevím...“ pokrčilo dítě rameny. „Ten druhý pán je tu s vámi?“
„Ano, co se mu stalo?“
„Za chvíli tu bude! Měli byste odtud vypadnout!“ řeklo jim dítě dospělým hlasem.
„Vypadnout?“ nechápal jej Allan.
„Jít pryč!“ souhlasilo dítě. „Hned, jen co váš kamarád přijde k vám...“
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Allan dítěte.
„Ann, Ann Howardová, pane! Odejdete?“ zeptalo se jej dítě.
Voda stále stoupala a Allanovi začalo dělat potíže stát na místě. Zdálo se, že voda přinášela
další tuhý odpad, který neustále zanášel volná místa mezi postelí a stěnami potrubí hlavního
kanalizačního řádu. Měřič plynu tiše zapípal.
„Prosím!“ řeklo dítě a rozplynulo se.
„S kým tu mluvíš?“ zeptal se další muž, který se k nim došoural jako posila. Divoce mával
rukama a snažil se nespadnout pod hladinu. „Je tu ještě někdo?“
„Petr šel kousek odtud do jednoho vedlejšího potrubí! Slyšeli jsme tu dětský hlas...“ řekl mu
Allan.
„Ty ses snad posral!“ řekl mu příchozí muž naježeně. „Co když tam zůstane? Musíme
odtud! Prý budou rozbíjet vozovku nad námi a projdou skrz potrubím, aby celý ten bordel vytáhli
sem! To zase bude práce...“
„Tamhle je!“ posvítil si Allan na svého kolegu, který se jen stěží probíjel stoupající vodou až
k nim.
„Řekni jim, ať začnou tahat za lano, sami se proti proudu neprobijeme! Voda stoupá moc
rychle!“ řekl Petr Allanovi. „Co koncentrace plynů!“
- 150 -
„Vypadá to špatně!“ řekl mu Allan a zavolal mladíkovi, ať ostatní začnou tahat za záchranné
lano. Po několika minutách již všichni stáli u onoho zelenáče pod otevřeným poklopem, skrze který
k nim doléhal ruch ulice a z nebe padal drobný déšť. Konečně trocha čerstvého vzduchu.
„Musíme ven!“ řekl Petr všem a jako první začal šplhat po jednotlivých železných příčlích
na povrch.
„Co se tam, kurva, děje!“ zeptal se jej předák. „Všichni z toho začínají šílet! Dítě? Jaké dítě
tam bylo? Našli jste něco?“
„Byla tam nějaká Ann...“ řekl mu Allan, když se také vynořil jako zašpiněná a zapáchající
figurína nad asfaltovou vozovkou. „Ann Howardová, nebo tak něco!“
„Ale ta je přeci dávno mrtvá!“ ozval se řidič zepředu dodávky. Otočil se k nim a zamyslel
se. „Prý spadla do otevřeného kanálu, ale nikdo ji už nikdy neviděl...“
„Tak to jsme viděli jejího ducha!“ zamyslel se bledý Allan. „To je dneska den!“
„Jsem poslední!“ řekl mladík, když se také vydrápal nahoru na světlo boží. V tu ránu došlo k
tlumené explozi a vozovka v místě výbuchu znatelně popraskala a nejbližší poklopy kryjící vstupy
do stoky vylétly nejméně metr vysoko, aby se rozkutálely po cestě mezi jedoucími automobily.
„A policajti jsou zase v prachu!“ zabručel předák. „Vy jste měli dneska zatracené štěstí!“
„Měli!“ zamračil se Allan a pohlédl na dým stoupající ze vstupu do hlavního kanalizačního
řádu.
„To nám nikdo neuvěří...“ zakřenil se Petr. Začalo hustěji pršet. Vedle chodníku na jejich
straně zastavila požární stříkačka s horkou vodou. Muži vyskákali z vozidla a nevěřícně hleděli na
tu spoušť, kterou po sobě zanechala ona exploze.
„Kurva, co se tu stalo?“ otřel si čelo velitel požárního vozu. „Co to tu bouchlo? Metan?“
„Jo, kanalizační sračky!“ souhlasil předák výjezdové skupiny Městských služeb. „Někteří se
dneska znovu narodili...“
„To je ale smrad!“ řekl nejmladší z požárníků a popotáhl nosem. „Nechtěl bych jít tam
dolů... Víte, že jsou dneska Vánoce? Takže někteří už svůj dárek dostali! To je paráda...“
"Takže co? Zavoláme bagry, aby se to tu rozkopalo? Někdo tam bude muset znovu vlézt a
podívat se, co ten výbuch způsobil za škody! Nakonec, je to tam dole už řádně provětrané! Kdo se
hlásí? Dobrovolně?" zeptal se předák svých lidí a usmál se na hasiče. "Šťastné a veselé, pánové!"
- 151 -
Prezidentský slib...
/Poznámka na úvod/
Místo děje i postavy jsou zcela fiktivní a jakákoliv podobnost se skutečností je čistě náhodná!
/Pondělí 11.03.2040, 11:35/
Bylo krásné dopoledne a všechny přípravy probíhaly podle plánu. Velká síň ohromné
katedrály se pomalu naplňovala a její přirovnání k lodi nebylo ani náhodou přehnané. Vítr čechral
vlasy všem příchozím a každý návštěvník byl vždy pečlivě prověřen a musel mít také oficiální
pozvání. Nakonec, pozvána byla jen hrstka, asi sedm set lidí. Nechystalo se k ničemu jinému, než-li
k významné události, která se naskytne jednou za pět let. Prezident republiky se chystal pronést svůj
slib a nástupní řeč. Okolí katedrály bylo pečlivě hlídáno. Všechny stavby obsadili odstřelovači, ve
stínu budov a nenápadných černých vozů postávali členové speciálního komanda. Tajná policie byla
ve střehu a na celém teritoriu hlavního města byl vyhlášen mimořádný stav. Co se stalo? Naskytl se
jeden malý kosmetický problém, někdo vyhrožoval, že zastřeli prezidenta při jeho nástupním
projevu, nebo ještě při jeho slibu a nástupu do funkce. Kdo ví, třeba nestačí ani podepsat patřičné
formuláře a tuhle ostudu si nikdo nechtěl nechat přišít...
/Pondělí, 11.03.2040, 11:40/
Jakýsi nenápadný muž se posadil do jednoho z malých oken pod střechou blíže
nespecifikovaného činžovního domu, který stál již za ochranným okruhem. Cítil se v bezpečí,
protože nikdo zdejší budovy nekontroloval. Nebylo v lidských silách prohledat celé město a plané
hrozby byly v této době na běžném pořádku. Muž se napil z PET lahve a zahodil ji do kouta. Holubi
stojící na protější střeše, která byla nižší o dvě poschodí, se zvědavě zahleděli do otevřeného okna,
ale neuletěli.
Muž si rozložil skládací stoličku a položil na zem středně veliký kufr potažený kůží. Z
příruční brašny vytáhl dalekohled se stativem, aby spojil obě části dohromady a stativu natáhl nohy.
Pak se zahleděl směrem ke katedrále. Dalekohled byl opatřen antireflexní vrstvou, aby neodrážel
sluneční světlo. To poslední co chtěl bylo, aby jej někdo našel. Podíval se na hodinky a zamračil se.
Blížilo se tři čtvrtě na dvanáct a ceremoniál měl začít asi ve čtvrt na jednu. Možná o něco dříve.
Muž se otočil zády k oknu a otevřel černý kufr a dal se do systematického a chladného skládání své
smrtonosné zbraně...
/Pondělí, 11.03.2040, 11:45/
Muži mající na starost celou akci začali být mírně nervózní, avšak jen zkušený pozorovatel
by si mohl povšimnout, že se děje něco zvláštního. Hlavní loď katedrály byla již zaplněna až k
prasknutí a všechny východy byly uzavřeny. Okolí budovy hlídali muži se psy, ve vzduchu létaly
vrtulníky a na střechách okolních budov nervózně polehávali snipeři. Na určené frekvenci byl čilý
rádiový provoz a každá složka Policie, záchranného systému a snad i armády byla v pohotovosti.
Nikdo přesně netušil, co se děje. Televizní kamery zabíraly ještě prázdné místo u pultu a slavnostně
vyzdobeném stolu, kde měl proběhnout samotný akt Prezidentského slibu. Všichni měli oči na
stopkách, ale žádné nebezpečí nebylo zjevné.
- 152 -
/Pondělí, 11.03.2040, 11:50/
K zadnímu vchodu přijela kolona vozů a z jednoho z nich vystoupil prezident, aby se
ponořil do stínu katedrály a prošel dveřmi, ukryt všem pátravým pohledům. Na jeho tváři nešlo nic
vyčíst a jeho chování bylo naprosto přirozené. Možná o skryté hrozbě nevěděl, možná ano, ale
nedával to na sobě znát. Ještě několik úprav na obleku, nalíčení tváře a příprava projevu i
samotného slibu. Prezident byl znám tím, že vždy pronášel své řeči přímo z patra a nikdy
nepoužíval žádné papíry. Každý mohl jen obdivovat jeho paměť a logické myšlení. Dokázal z
ničeho stvořit nádherný proslov, plný obratů a slibů. Pro několik lidí se zdál jeho přístup poněkud
nebezpečným a pokud by se mu něco stalo, musel by být zvolen přijatelnější kandidát s jiným
politickým smýšlením, který by jistým stranám a politickým frakcím vyhovoval lépe.
/Pondělí, 11.03.2040, 11:55/
Muž u okna měl již kompletně sestavenou zbraň. Puška měla dlouhou hlaveň na rozdvojce a
vpředu byla opatřena tlumičem. Střelec si byl vědom faktu, že by mohl tlumič nepřímo ovlivnit
dráhu a dostřel projektilu, ale nemohl si dovolit být blíže ke katedrále, protože v tomto případě by
byl jistě objeven. Položil sestavenou zbraň na zem a vytáhl z kufru zásobník s několika náboji.
Vytáhl je ven po jednom a každý náboj pečlivě zkontroloval. Zdálo se mu, že je vše v pořádku, když
tu uslyšel někde za dveřmi na schodech dětské hlasy, které se přibližovaly.
Muž se zamračil a čekal. Ze saka vytáhl krátkou ruční zbraň a odjistil ji. Nesměl za žádnou
cenu dovolit, aby byl objeven. Jeho úkol byl přednější a jeho zaměstnavatelé neznali slovo
neúspěch. Dětské štěbetání se neslo šachtou schodiště zvolna až na půdu a bylo jasné, kam mají děti
namířeno. Při pomyšlení, že by musel zabít také několik dětí se mu mírně orosilo čelo. Ale úkol byl
úkol a na nějakou sentimentalitu zde nebyl čas. Nezbývalo mu, než naslouchat nesmyslnému
brebentění a čekat, co z toho vzejde...
/Pondělí, 11.03.2040, 12:00/
Šum v sále nabyl maximální intenzity. Jednotlivé televizní a rozhlasové týmy zkoušely svou
aparaturu, nasvětlení a citlivost mikrofonů. Kamery byly připraveny, lidé netrpělivě čekali
staronovou hlavu státu a byli zvědaví na jeho inaugurační projev. Prezident se však stále
neukazoval, konečně, měl ještě čas, do zahájení zbývalo dobrých deset minut, pokud se nestane
něco s harmonogramem slavnosti. Na první pohled poklidná atmosféra v samotném zákulisí přímo
vřela a samotný prezident se snažil chovat normálně a sebejistě. Vše bylo připraveno, slavnost
mohla začít kdykoliv.
Muži v okolí katedrály marně pátrali po náznaku jakéhokoliv nebezpečí. Prostor okolo
stavby byl vyklizen a nesměla do něj vstoupit ani noha. Vrtulníky létaly okolo, jako rozdovádění
sršni, a neustále monitorovaly jakýkoliv podezřelý pohyb ve vnějším perimetru. Přerušení
slavnostního slibu nepřicházelo v úvahu a veškeré bezpečnostní složky byly připraveny na všechno.
Hosté v katedrále mohli vyslechnout první projevy členů vlády a dalších čestných hostů, kteří se
ujali slova, před samotným aktem. Čas neúprosně běžel a nedal se zastavit.
- 153 -
/Pondělí, 11.03.2040, 12:05/
O několik stovek metrů dál a výš seděl neznámý muž netrpělivě u okna a čekal, kdy děti
vstoupí na půdu. Zbraň měl připravenou k výstřelu. Bylo mu sice proti mysli postřelit dítě, ale
pokud vpadnou k němu nahoru, nebude mít jinou možnost. Riziko prozrazení bylo vysoké a on si
nemohl dovolit žádné komplikace. Podíval se na hodinky, měl ještě deset minut. Dovolil si ten
luxus a otočil se k oknu, aby se podíval skrze dalekohled na trojnožce, co se děje v katedrále. Skrze
barevné sklo viděl místo na němž byl stolek s mikrofonem, ale nikdo u něj ještě nestál. Někomu by
se mohlo zdát, že nelze jakýmkoliv způsobem zahlédnout lidskou siluetu přes barevné sklo, ale on
měl nejnovější vybavení se zesilovačem světla, který dokázal ztlumit světlo sluneční a naopak
vybudit to, které produkovaly reflektory uvnitř katedrály.
Dětský smích a výkřiky se zastavily až u dveří na půdu a někdo vzal za kliku. Dveře se již
takřka otevřely a muž čekal, že uvidí nějaké to dítě, avšak namísto toho, se klika vrátila do své
normální polohy. Děti zůstaly stát na schodišti a nerozhodně se o něčem bavily. Muž zvažoval svou
situaci. Mohl by zamknout, ale to by v dětech vzbudil jen jejich přirozenou zvědavost. Sám netušil,
proč nezamkl, možná tyto dveře žádný klíč neměly. Co dělat? Zamračil se. Znovu se podíval na
hodinky. Čas byl neúprosný. Děti stále švitořily za zavřenými dveřmi a tu a tam do nich někdo z
nich strčil. Muž si otřel orosené čelo a otočil se k dalekohledu. Slavnostní podpis ještě nezačal.
/Pondělí, 11.03.2040, 12:10/
Prezident vešel do rozlehlého sálu a všechny přítomné pozdravil pokynutím hlavy a
pozvednutím ruky. Sál utichl jako mávnutím kouzelného proutku. Kamery běžely, fotoaparáty
cvakaly a mikrofony se snažily zachytit i spadnutí špendlíku. Prezident došel až k pultíku a položil
na něj obě ruce. Dnešek byl pro něj významným dnem. Svým slibem a podpisem zpečetí dalších pět
let svého života a pokusí se něco udělat pro blaho své země. Čas plynul a on se rozhlížel po
ztichlém sále. Všichni přítomní stáli a čekali na jeho slova.
Prezident se pousmál a velmi tiše si odkašlal. Ministři a další papaláši stáli za jeho zády a
pořadatelé si poněkud nervózně zakrývali ústa a něco říkali do vysílaček. Všude byl klid. Zdálo se,
že nic nemůže překazit tuto slavnostní chvíli. Prezident se nadechl a dal se do pronesení samotného
slibu: „Slibuji věrnost Republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony...“
/Pondělí, 11.03.2040, 12:10/
Muž na půdě jednoho z mnoha činžovních domů poprvé zalitoval, že si sebou nevzal nějaké
další vybavení, které by zajistilo vstup, kdyby nebylo možné bezpečně uzavřít všechny přístupové
cesty. Věděl však, že je dům z velké části neobydlený a půda již nebyla dlouho používaná, proto
nabyl přesvědčení, že jej nemůže nikdo najít, natož vystopovat. Náhoda patrně znovu zahrála svou
nevyzpytatelnou úlohu a přihrála do celého dramatu další účastníky v podobě nevinných a nic
netušících dětí.
Muž se znovu podíval skrze dalekohled. Ano, nastal čas. Za pultem stál staronový prezident
a právě odtikávaly poslední vteřiny jeho života. Muž postavil dalekohled od okna a namísto něj
postavil na přisunutý prádelník dvounožku pušky s optikou a v několika vteřinách ji seřídil. Citlivá
elektronika posunula cíl ve vodorovné ose vzhledem k směru a síle větru a jemu nic nebránilo k
tomu, aby splnil svůj ďábelský plán. Jen ty děti stále halasily za dveřmi a on byl nyní zády k nim a
- 154 -
nemohl tušit, zda-li jsou dveře na půdu otevřené, či zavřené. Muž neměl mnoho času, slib i projev
prezidenta byly poměrně krátké a okno pro cílovou oblast nebylo dlouho otevřené. Muž znovu
zkontroloval nabitou zbraň a zacílil. Nadechl se a prst jej zasvědil na spoušti...
/Pondělí, 11.03.2040, 12:15/
Všichni naslouchali slavnostnímu slibu prezidenta a pro všechny zúčastněné byl tento den až
příliš dlouhý. Stále se však nic nedělo a jen temný stín visící nad katedrálou mohl dát tušit, že je
něco v nepořádku. Ale nikdo nevěděl, odkud by mohlo ono neočekávané nebezpečí přijít. V sále
bylo stále ticho a jen zvučný a melodický hlas hlavy státu jej přerušoval, zesílen mikrofonem,
elektronikou a zvukovou aparaturou. Nikdo se ani nepohnul, jen hlídaná frekvence hučela jako
rozdováděný úl.
„...Slibuji na svou čest, že svůj úřad budu zastávat v zájmu našeho lidu a podle svého
nejlepšího vědomí a svědomí."
Prezident dořekl slavnostní slib a chytil se za obrubu pultíku. Kdesi bylo slyšet cinknutí skla
a jemu se vzápětí na to zatočila hlava. Snad to bylo únavou, nebo vypětím. Chvíli sledoval mlčící
hosty, kteří zaplnili hlavní loď katedrály a vychutnával si svůj další triumf. Odněkud zpoza pravého
ucha mu pomalu steklo několik kapek krve. Všichni strnuli. Prezident se křečovitě chytil stolku a
všem se zdálo, že se zastavil čas. Vše se seběhlo v jediné vteřině...
/Pondělí, 11.03.2040, 12:20/
Muž s puškou se znovu zahleděl do optiky a čekal, co se stane s jeho cílem. Věděl, že
nemohl minout, ledaže by se stala nějaká nepředvídatelná událost. Úsťová rychlost kulky byla však
natolik veliká, že ji nedokázal vychýlit z jejího směru sebevětší závan větru. Něco nebylo v
pořádku. Jeho cíl stále postával u pultíku a hleděl na hosty v katedrále. Muž několikrát zamrkal a
chystal se vypálit znovu.
„Být váma, tak bych to nedělal...“ řekl mu kdosi dětským hlasem.
„Cože?“ zeptal se nevěřícně.
„Vy chcete zabít pana prezidenta, že ano?“ zeptalo se jej totéž dítě.
Muž se obrátil k asi desetiletému obéznímu klučinovi, v jehož rukou ležela jeho vlastní
zbraň. Jak se mohl ten spratek dostat k mé pistoli? Pátral muž v paměti. Čas ubíhal a prezident tam
nebude stát věčně. Věděl to a také věděl, že pokud nesplní plán a úkoly mise, nebude na světě
místo, kam by se mohl ukrýt. Ale on potřeboval nutně nějaké peníze a byl nejlepším mužem ve
svém oboru. Tak proč ten kšeft nevzít? Nakonec, prezidenta neznal a byl mu naprosto cizí.
„Udělám to a ty udělej, co musíš!“ zakřenil se muž na kluka.
„Ostatní šli pro chlupatý! Mám vás tu zdržet a táta mě naučil střílet!“ řekl mu klučina stále
tímtéž hlasem. Nebylo na něm vidět, že by se bál, ba naopak. Držel v obou rukou pistoli a věděl, že
je nabitá a odjištěná.
- 155 -
„Budeš mě muset zastřelit!“ řekl muž a znovu se soustředil na svůj cíl. Zdálo se mu, že se
prezident chystá odejít od pultu směrem ke stolu. Pokud bude mít štěstí, i ten sebenepatrnější
výhled mu dovolí, aby dosáhl svého. Prezident musí zemřít!
„Zastřelím vás!“ řekl mu kluk a o krok ustoupil. Udělá to? Zeptal se v duchu neznámý muž
a na krátko se otočil k chlapci, aby mu pohlédl do očí. Viděl v nich chlad a ani špetku strachu. Ten
hoch to myslel vážně.
„Proč bych ho neměl zabít?“ zeptal se jej muž s puškou.
„Je to můj děda!“ řekl mu tlouštík.
„Děda?“ takřka vykřikl muž se zbraní. „Ty si děláš kozy! To by bylo příliš náhod
najednou...“
„Je to pravda!“ řekl kluk suše. „Ale nedovolil mi, abych tam s ním byl, to kvůli vám...“
„Proč bych ti měl věřit, chlapče?“ zeptal se jej muž a znovu se dal do hledání cíle v optice
pušky.
„Řekl mi to dneska ráno, prý ho chce nějaký zlý člověk zabít a sám neví proč, protože
nikomu nic neudělal...“ řekl mu hoch rázným hlasem. „Někdo vás prásknul, pane!“
„Takže o mně vědí?“ zeptal se udiveně a pátravým zrakem proletěl po nejbližších střechách.
„Jestli to zmáčknete, ustřelím vám hlavu, na to můžete vzít jed!“ polkl nasucho chlapec a
zkušeným pohybem vytáhl zásobník, aby se ujistil, že je plný. Vrátil jej na místo a novým pohybem
uzávěru vyhodil již připravený náboj z komory, aby jej nahradil další ze zásobníku. Nepoužitou
nábojnici hodil po muži s puškou. „Zabiju vás, jestli to uděláte!“
„Na to nemáš!“ uchechtl se muž a připravil se. Věděl, že má poslední šanci. Projev skončil a
slavnostní podpis také. Za chvíli mu prezident navždy zmizí z očí.
„Je to na vás!“ řekl mu chlapec a jen co muž zacílil a chystal se zmáčknout spoušť mu hoch
prostřelil hlavu. Muž padl na svou zbraň a svezl se k zemi. Ozvěna výstřelu vyplašila všechny
holuby v okolí. Prezident odjel. Slavnost se podařila a drama skončilo...
„Říkal jsem vám, že je to můj děda!“ řekl mu chlapec suše a hodil po něm jeho pistolí.
„Nikdo mi nikdy nevěří! Všichni si myslí, že si vymýšlím... Ale můj děda je prezidentem!“
Chlapec dořekl a hrdě odkráčel. Zakrátko na půdu vtrhla jednotka rychlého nasazení, ale
našla jen mrtvého muže se zbraněmi, které se válely vedle něj. Kdo jej zastřelil? Děti? To bylo
směšné! Jak by mohly desetileté děti zabít člověka! Možná, že jej někdo zradil, kdo ví? Svědkové
se nenašli a případ byl uzavřen! A onen pramínek krve? Prezident trpěl chronickým zánětem
středního ucha a čas od času se mu z pravého bubínku vyhrnulo několik kapek hnisu a krve. Snad se
jeho stav časem zlepší... Nakonec, čeká jej pět let klidného prezidentského období a znovu
kandidovat již nehodlá...
- 156 -
Jako ten plevel ve větru a dešti...
Byla Neděle a hrozně lilo. Použít v tomto případě slůvko: pršelo, by bylo nebetyčným
rouháním. Sam stál na konci jedné z ulic a zíral do temnoty otevřeného vstupu kolmé šachty do
místního kanalizačního řádu. Opíral se o plůtek, který postavil okolo díry v silnici a poslouchal
šumění vody na dně šachty, kudy tekly splašky z celé ulice. Kus od Sama byla křižovatka s
poměrně rušným provozem, dá-li se tak nazvat frekvence jednoho vozidla za minutu.
Sam si připadal jako kosmonaut a ne příslušník Městských pořádkových služeb, na to že měl
název sboru, ve kterém sloužil tak honosné jméno, se den co den rejpal jen v bahně velkoměsta.
Vlastně v jeho výkalech a všem tom smetí, které si tu poklidně, tu zase rychle jako v nějaké horské
bystřině, plynulo ukryto před zraky všech normálních smrtelníků. Ačkoliv Samova práce stála za
hovno a byla také o hovně, líbila se mu a byl na ní, jak se patří hrdý, ostatní však už jeho nadšení
tolik nekvitovali. Ano, řekněme si to na rovinu, Sam jim smrděl, skoro jako ten tchoř a mezi námi,
jak hezké je to zvířátko...
Sam se chystal sejít dolů do kanálu, přestože k tomu neměl žádný vážný důvod a kdyby jeho
nadřízený jen tušil, že se chystá v Neděli vstoupit do té díry a jít vlastně do práce, za kterou nebude
mít ani zaplaceno, nejspíše by mu dal padáka. Nehledě na to, že se Sam chystal porušit nejméně
tucet bezpečnostních a firemních předpisů. Po cestě přejelo další vznášedlo a z nebe stále tekly
proudy vody, které nekončily nikde jinde, než-li ve smrdutém a temném kanálu, do kterého by
dobrovolně nevlezl ani ten nejotrlejší zločinec.
Zablesklo se a do nedalekého panoramatu výškových budov udeřil elektrický výboj. Zase to
odnesla některá ze staveb ve Městě. Samovi se zdálo, že zde pořád prší, minimálně půl roku v kuse,
jako by se samo počasí dočista zbláznilo. Ulice byla tichá a pustá, semafory si poblikávaly jen tak
pro sebe a temné nebe nevěstilo nic dobrého. Sam si vzal své nádobíčko a začal sestupovat po
jednotlivých příčlích do šachty, na jejímž dně se nyní valila velká řeka. Ještě na povrchu si zapnul
výkonnou čelní svítilnu a nyní dával dobrý pozor, aby se nezřítil do tekoucích splašků pod sebou,
kdo ví, kam by jej tato masa plovoucích sraček vlastně odnesla. Možná do čističky, možná až na
kraj světa.
Zůstal stát na dně šachty, přidržel se nejbližšího stoupacího železa a naklonil se nad vodní
hladinu. Popsat tuto substanci jako vodní proud by bylo přinejmenším troufalé, kdyby Sam neměl
uzavřenou nepromokavou kombinézu, vysoké boty a helmu s uzavřeným dýchacím systémem,
patrně by se tu udávil a vyvrhl všechny své vnitřnosti i se svěračem. Takový zde vládl puch.
Indikátor plynů blikal jako pominutý, ale žádné nebezpečí výbuchu nehrozilo. Ne dnes, kdy se
povětšinou lenivé a bahnité toky proměnily v dravé říčky s peřejemi. Odněkud uslyšel pištění krys.
Nesnášel krysy, hnusily se mu a byly mu odporné!
Sam si vzal dlouhé bydlo, přístroj na měření emisí si založil na patřičné místo na skafandru a
do druhé ruky si vzal kufřík s neznámým obsahem. Připadal si jako nějaký kosmonaut, který přistál
kdesi na cizí planetě a nyní se jako jeden z prvních dobrodruhů chystá prozkoumat tento veskrze
cizí a nepřátelský prostor. Pousmál se a vydal se jen zpola osvětleným tunelem k cíli, který znal jen
on sám. Dnes byl svátek a nikdo neměl v plánu sestoupit do těchto podivných míst, kde je možné
vše. V poměrně širokém potrubí, které mělo na obou stranách jakési lávky se zábradlíčkem, aby
nějaký návštěvník nespadl do vlastního koryta stoky, se Sam pohyboval se sebejistotou sobě vlastní.
- 157 -
Toto bylo jen jeho království a za nic na světě si jej nechtěl nechat vzít.
Kdesi se ozval nějaký podivný zvuk, který se vymykal onomu běžnému a nechutnému
čvachtání, bublání a šumění, jež občas přerušoval pískot každodenních obyvatel kanalizace, krys.
Pouze tito tvorové mu naháněli hrůzu a jen při pomyšlení, že by se k němu měl byť jen jediný z
těchto tvorů přiblížit, mu naháněl husí kůži na zádech a na těle mu stál snad sebemenší chlup. Jen
jediná skutečnost mu bránila v tom, aby si nadělal do kalhot, nechtěl mít splašky také ve své
kombinéze. Otočil se a naslouchal, zda neuslyší tento neznámý zvuk znovu, ale citlivé mikrofony v
přilbě již nic nezaznamenaly. Sam pokrčil rameny a vydal se dál vstříc němě zírající temnotě.
Dobře si byl vědom skutečnosti, že pokud zabloudí, nenajdou jej živého, snad jen hromádku
kostí, na kterých se bude pomalu ukládat plíseň, prach a pavučiny. Každá městská čtvrť měla své
sběrače odpadu, od domovní přípojek až po stále se zvětšující potrubí, které z každé části Města
ústilo do některého z hlavních řádů, kterými by mohl v pohodě projet i dvoupatrový městský
autobus, kdyby nějaké takové stroje po městě vůbec jezdily.
Při svých průzkumných výpravách přišel Sam na jednu věc, na mnoha místech se na lidskou
kanalizaci napojovaly také ještě jiné, starší šachty a potrubí, které nepostavili lidé. Sam věděl také,
že se samotný systém kanálů skládá z mnoha pater a určitě na to přišli také jiní, načež se tento fakt
donesl i k patřičným institucím a orgánům. Pak byly všechny nalezené vstupy do těchto ještě
neprobádaných částí uzavřeny mřížemi, popřípadě zality betonem, či zazděny cihlami. Avšak to by
nebyl Sam, aby nenašel jeden z mnoha těchto zapomenutých vstupů v některém z osamocených
zákoutí lidského odpadního systému. Proč lidé nesvedli své splašky rovnou do těchto prastarých
rour? Kdo ví, třeba měli strach, co všechno by z nich vyhnali.
Sam se začal chvět zimou a proto si zvýšil hladinu horkého vzduchu ve skafandru. Mohl si
to dovolit, malý termonukleární článek, který poháněl všechny systémy v jeho kombinéze, byl
takřka nevyčerpatelný a jídla a vody měl Sam sebou dost. Samotný skafandr byl takřka
nezničitelný, ale nedokázal ochránit svého vlastníka před pádem z velké výšky, v tomto případě by
se z něj stal jen jeden z dalších lidských hrobů v tomto zapomenutém a málo navštěvovaném místě,
kde slovo hovno, či sračka nemělo žádný význam, protože vše zde bylo obaleno těmito exkrementy.
Po hodině cesty odnikud nikam se Sam konečně dostal do míst, kde se nacházel jeden z
mála nezatarasených vstupů do jiného světa v tomto špinavém a páchnoucím lidském prostředí.
Naslouchal, zda mimo všedních zvuků nezaslechne pištění krys, nebo ještě něco jiného, avšak z
temných a jinak mlčících tunelů se nic neozvalo. Dnes byl přeci svátek a polovina žárovek v
kanálech nesvítila. Šetřilo se i zde, energie nebylo nikdy dost a jen Bůh věděl, proč vlastně svítila i
ona zbylá polovina. Osamocené žárovky, které poblikávaly vlivem vlhka, agresivního prostředí a
elektrického odporu v napůl rozežraných drátech, vytvářely v těchto místech až prazvláštní a děsivé
odlesky a stíny.
Jednou za několik let zde nastoupila armáda elektrikářů, aby vyměnili poškozené dráty.
Avšak někdy se dotyčným pracovníkům nechtělo do všech koutů tohoto nekonečného a
zapáchajícího bludiště, které připomínalo hnijící útroby obrovské příšery. Rozklad byl druhým
slovem, které zde vládlo. Bahno, pach hnijících ostatků čehokoliv a tma. Peklo bylo možná jen
slabým odvarem toho, co se zde nacházelo: temnota a strach, spolu s nejistou budoucností. Sam se
nebál ničeho z tohoto světa, byl zde více, než-li na povrchu, bál se jen jiných živých tvorů. Těch,
které znal a těch, které neznal a ještě neviděl...
- 158 -
Protáhl se do úplně cizího systému i světa zároveň a vytáhl si ze svého kufru na popruhu
ještě jednu svítilnu. Stěny tohoto potrubí byly vyrobeny z úplně jiných materiálů, než které znal.
Když na ně zasvítil, rozzářily se jakýmsi podivným slabým světlem, které pomáhalo záři jeho
baterky a přilbové svítilny. Nyní byl Sam takřka v extázi a cítil, jak jím prochází onen blahoslavený
pocit, který lidé zažívají snad jen při vyvrcholení ve hrách lásky. Mnoho nechybělo a udělal by se
do kombinézy. Připadal si jako někdo jiný, možná i jako samotný Bůh, možná byl již docela zralý
do blázince a nebyl by první ani poslední člověk, který poznal cizí svět ukrytý pod tím lidským.
Země se mírně zachvěla a ze stropu spadl mrak prachu. Sam pokračoval dál. Měl pocit, jako
by samotné chodby tohoto systému pod lidskou kanalizační sítí žily svým vlastním životem,
přestože šlo jen o holou a chladnou skálu, ve které se nacházelo v hloubce několik desítek až stovek
metrů pod zemí mnoho jeskyní a kdo ví, možná tento systém sahal až k samotnému jádru planety.
Jednotlivé sekce byly pospojovány tunely, se kterými se ty lidské nemohly rovnat. Avšak přes
všechnu onu krásu, majestátnost a cizost v Samovi tento svět také pomalu a vtíravě vyvolával i
pocit strachu. Ne ten svíravý, kdy má jeden takový strach, že se mu roztahuje prdel, tyto obavy
měly docela jiný charakter. Jako by jej někdo sledoval a zároveň nebyl viděn. Sam došel na konec
spojovací chodby a ocitl se na okraji rozsáhlé jeskyně, kterou vyplňovaly jakési konstrukce s mnoha
plošinami, válci podobnými obrovskému potrubí a různobarevně zářícími světly, která brala energii
kdo ví odkud, protože Sam žádné dráty neviděl.
Možná by stálo za zmínku, že Sam svůj bídný život neprožíval na Zemi, ale na jedné z
mnoha planet v souhvězdí Labutě, kde lidé našli pomoci teleskopů a dálkových senzorů planetu
vhodnou pro život a trvalé osídlení. První osady byly velmi malé a neměly žádný snesitelný
komfort, avšak s postupem času se tyto vesnice proměnily v města a lodě ze Sluneční soustavy sem
neustále dovážely nový a nový materiál a tak na této Úpršené planetě, jak jí lidé začali říkat,
vyrostly továrny na zpracování místních nerostných surovin a výrobu potravin a úpravu vody, aby
se dala pít. Ne že by byla zdejší voda jedovatá, ale obsahovala některé látky, které se nežádoucím
způsobem projevovaly při vývoji a vývinu lidské populace na této planetě. Zdálo se, že i přes
mnohá staletí obývání lidmi si tento svět zachoval mnoho ze svých tajemství. Temné nebe, neustále
padající déšť, skály a roviny s půdou, jež odmítla rodit i podivně zakrslé stromy, to vše vytvářelo
zdejší svět který osvětlovalo Slunce, jehož svítivost byla oproti tomu pozemského jen poloviční.
Lidé se naučili žít v tomto prostředí. Postavili si zde města, továrny, kosmodromy a
obrovské skleníky. Umělé přehrady naplnila zdejší voda, aby ji obrovské úpravny přeměnily na
pitnou. Při hledání míst pro podzemní nádrže lidé narazili na ještě tajemnější svět pod povrchem,
který se snad provrtával celou planetou. Na žádnou živou bytost, však nepřišli. Kolonisté nenarazili
při své každodenní činnosti na žádného domácího tvora. Ostatní zvířata si přivezli sebou, včetně
otravných krys, které nikde nesměly chybět a byly nevítanými souputníky lidské civilizace, ať už se
přenesla kamkoliv. Vše se zdálo být normální, dokud tyto krysy, jejichž populace se vyšplhala do
úctyhodné výše, nezačaly ztrácet s až podivnou pravidelností a časem byl jejich počet redukovat jen
na několik tisíc jedinců. Zdálo se, že tato planeta má svého vlastního predátora, který nechtěl být
viděn, možná je tento svět přeci jen někým obydlen. Nakonec, lidé nejsou jedinými inteligentními
bytostmi ve Vesmíru...
Sam se ještě chvíli kochal pohledem na tuto cizí a nepozemskou technologii, aby sešplhal po
podivném lešení do hloubky několika stovek metrů. Při pohledu na temnotou a slabou září světel
vyplněnou prázdnotu této jeskyně jej jímala hrůza. Jednou několikrát hodil vstříc zírající propasti
- 159 -
několik světlic, ale ani za pomoci termoradaru se mu nepodařilo určit, kde má tato jeskyně dno.
Bylo zde jen mnoho skalních plošin, které byly vzájemně propojeny mnoha lávkami, žebříky a
rourami, které se táhly všemi směry. Šlo snad o nějaké mimozemské Metro? Možná však těmito
potrubími nejezdily vetřelecké vlaky, avšak jejich výkaly a další odpadní látky.
Po několika hodinách si Sam dal oraz a změřil svým přístrojem hladinu nebezpečných látek.
Ke svému údivu, zde nenalezl žádné plyny, které by prozrazovaly existenci jakýchkoliv produktů
rozkladu. Vzduch v této jeskyni byl stejně dýchatelný, jako ten na povrchu. Sam si sundal přilbu a
zhluboka se nadechl. Trochu se rozkašlal, jak mu vnikl chladný vzduch do plic, ale zvuk který
vyprodukoval se ztratil kdesi v temnotě. Žádná ozvěna se nekonala. Najedl se a vypil jednu z
mnoha připravených lahví s vodou. Prázdnou nádobu hodil obloukem do tmy. Nic se nestalo, jako
by ji vyhodil ve Vesmíru. Neozval se žádný zvuk. Ale i přesto měl Sam pocit, že se na něj někdo
stále dívá a sleduje každý jeho pohyb.
Čas plynul s neúprosnou pravidelností. Tam nahoře snad uplynul již celý den, ale zde dole si
tikal svým vlastním tempem. Sam sebral svých pět švestek a s přilbou na pásku u svého skafandru
se vydal dál do nitra cizího systému jeskyní, tunelů a umně vybudovaných chodeb s osvětlením,
které bralo svou energii snad ze vzduchu. Dnes byl do svých výpravných choutek zabrán více, nežli jindy. A tak si neuvědomil, že si na několika křižovatkách zapomněl označit směr a místo odkud
přišel. Připadal si jako Alenka v říši divů, nebo Jiřík ve svém vidění a možná toho viděl více, než
kterýkoliv jiný lidský osadník na této planetě. Zaráželo jej snad jen jediné, bylo jím ticho! Neustálé
a do uší bodající ticho, které vyplňovalo snad každou temnou skulinu. Připadal si jako ve snu,
dokud jej neprobudil pištivý a skřípavý zvuk bortícího se kovu, když se za Samem utrhla jedna z
mnoha lávek a žádná další lávka ani plošina, která by jej zavedla zpět k místu ze kterého vyšel,
nehledě na to že zabloudil, zde nebyla po ruce.
Sam sledoval jako ve zpomaleném filmu kus cesty, který se již docela neslyšně otáčel kolem
své osy a padal kamsi do hlubiny. Nyní dostal strach. Opravdový strach. Rozhlížel se kolem sebe a
do této chvíle přátelský svět se proměnil v hrozného démona. Sam se díval kolem sebe a ke svému
zděšení přišel na to, že zde nic nepoznává a patrně se ocitl v úplné jiné části tohoto bludiště, než
původně zamýšlel. Se slzami v očích pozoroval otevřený chřtán, jež byl před několika vteřinami
cestou zpět. Copak jsou i tyto nepozemské struktury náchylné zubu času? Měl pocit, že tento
veskrze cizí systém je schopna zničit snad jen katastrofa planetárních rozměrů. Jedna jediná lávka,
která se propadla do nicoty jen pod jeho váhou, jej zbavila vší euforie. Nadělal si do kalhot při
pomyšlení, co by se stalo, kdyby se zřítil i s lávkou do propasti a otáčel se za zvuku vlastního
jekotu, jako brouk v prázdnotě Vesmíru. Tento svět byl možná Vesmírem ve Vesmíru a ani Sam
netušil, kam tyto nekonečné a hluboké propasti vedou, možná do úplně jiné dimenze.
Sam padl na zem a rozbrečel se. Světla na okolních sloupech na okamžik zablikala, jako by
se jim náhle nedostávalo energie. A do této chvíle překrásně zářící koule, za které by se nemusel
stydět ani ten nejlépe ozdobený vánoční strom, nyní pohasly a namísto nich se rozsvítila jen jakási
nouzová světla v podobě bílých koulí. Jejich záře dostala až strašidelný ráz. Ještě jedna věc se
změnila, v docela klidném a stoickém povětří jeskyně došlo k rázné změně. Něco se stalo! Možná,
že pád plošiny, toho zpropadeného kusu lávky, někoho probudil a dotyčný tvor se vydal
prozkoumat, co se děje nad jeho hlavou. V jeskyni byl náhle průvan...
Sam několikrát slýchával o příšerách, které bydlí ve světě pod nohama lidí, jež si přivlastnili
povrch této vodní planety. Přestože zdejší oceány zabírají jen asi čtyřicet procent veškeré plochy,
- 160 -
koloběh vodních zdrojů je zde neustále v pohybu a tak se nad hladinou oceánu tvořily stále nové a
nové mraky, aby se vypršely nad pevninou. Hladina oceánu se zdála být Rájem a pevnina Peklem,
ale kdo ví, jaká tajemství skrývají hlubiny moří a ta, která vyplňují svět pod povrchem? Sam se třásl
jako při zimnici a ve skrytu své duše doufal, že jej jeho přátelé a známí již hledají. Ale pak si
vzpomněl, že nechal jen pouhý vzkaz u sebe doma, že jde na výlet a koho by napadlo, že se vydá v
Neděli do kanálů, aby jimi prošel do docela jiného světa, kam se lidé běžně neodváží?
Světla pohasla docela a Sam se ocitl v naprosté tmě na okraji propasti a jeho slabé světlo na
přilbě, natož baterka, na tomto faktu nemohly nic změnit. Jeho zdroje byly jen slabými jiskřičkami
v jednom ohromném a temném kotli. Sam si připadal jako můra chycená v lahvi, která zběsile létá
všemi směry, ale nemá kam utéci. Sam ležel na studené zemi a naslouchal tichému šumění větru.
Co se stalo? Ptal se v duchu. Nikdy nespatřil žádný ventilátor, který by dokázal rozvířit zdejší
stojatý vzduch, ale pokud je stejně čerstvý jako ten na povrchu, musí přeci existovat nějaká cesta
ven.
Čas ubíhal. Vzduch stále tiše šuměl a temnota byla snad ještě hustší. Pak se odněkud ozval
další zvuk, připadal mu jako ohromný hukot padající laviny, nebo stroje letícího vstříc své vlastní
zkáze. Po několika vteřinách na něj dopadly první kapky vody. Sam se cítil úplně zmatený. Připadal
si, že sedí venku před svým domem hluboko v noci, kdy světla nesvítí a nechává se smáčet proudy
deště. Kolem něj je však jen skála a nicota, která vyplňuje ohromné prostory v hlubinách země.
Hukot byl stále silnější a Sam si musel přikrýt uši, aby neohluchl, pak jej napadla spásná myšlenka
a on si nasadil přilbu a vypnul mikrofony. Řev padající vody utichl a změnil se v šepot. Ale to nic
neměnilo na faktu, že se nacházel ztracen kdesi hluboko v cizí struktuře pod povrchem a čekal na
svou smrt.
Náhlý poryv větru s ním smýkl takovou silou, že jej málem vyhodil z plošiny do propasti.
Sam se v poslední chvíli chytil rukama za kus zábradlí na okraji a před očima mu snad proběhl celý
jeho život. Visel v temnotě s nohama plandajícími nad otevřeným chřtánem nicoty a přemýšlel o
tom, zda-li se nemá pustit a ukončit tento marný boj. Vždyť po sobě nic nezanechal. Dům měl jen
pronajatý, jeho místo v práci obsadí zase někdo jiný a žádné paměti v deníku nezanechal. Stane se
jen další lidskou bytostí, která zmizela neznámo kde...
Nyní by se rád viděl i po pás v lidských výkalech a pracoval třeba i do úmoru.
Dobrodružství a touha po poznání se vytratila jako mávnutím kouzelného proutku. Zbyl jen boj o
holou existenci a vše nasvědčovalo tomu, že je již předem prohraný. Sam ztratil jakýkoliv pojem o
čase i prostoru a měl pocit, že se i s konstrukcí, které se drží, točí v kruhu a padá kamsi do neznáma.
Nedokázal již určit, zda-li visí, nebo již plachtí vzduchem. Připadal si jako na horské dráze bez
zajištění, vlečen posledním vozíkem na cestě do Pekel. Pak se pustil a tiše padal temnotou, která se
po čase proměnila ve světlo na konci tunelu. A Sam jako jediný z mála lidí poznal, co se skrývá na
dně světa pod světem, který byl součástí této planety.
Konečně byl Sam šťastný a nemusel dál žít ve svém bídném životě a prachsprosté existence,
jež je pevně spjata s konečností a neustálou obměnou. Všechny ty sračky jej nadobro přestaly
zajímat. Až do chvíle, kdy se propadl do nevědomí a jeho mysl pohasla, byl neskonale šťastný a
jeho veškerý strach z neznáma byl pryč. Dny ubíhaly a měnily se v roky. Tělo Sama Horovitse
nebylo nikdy objeveno a všechny nalezené vstupy do podzemní říše, která se rozkládala pod lidskou
směsicí exkrementů, byly zazděny a ukryty před vodu nepropustnými nátěry. Sam byl jen jednou z
mnoha figurek, jedno však lidé netušili, přestože to bylo zřejmé! Ono i Peklo samotné má mnoho
- 161 -
východů, stejně tak podzemní prostory, které lákaly další a další odvážlivce k jejich
prozkoumávání! A zalepte včelí úl, plástev po plástvi, pokud se samotný úl skládá z dalších a
dalších částí do sebe vložených...
Na nějaký čas vyplnil svět uvnitř planety až příliš podezřelý klid. Vzduch se ani nepohnul,
temnota dál tiše čekala, dokud se nerozzářila ona pestrobarevná světla. Vše bylo jako dřív, jen
nahoře chyběl jeden lidský život a dole jedna lávka. Nebylo zde však nikoho, kdo by zaznamenal
běh dějin a venku pořád lilo jako z konve. Nebe bylo temné a pod pláštěm deště žili lidé své bídné
životy. Tajemství zůstalo tajemstvím a dokud lidé neobjeví příšeru žijící v hlubinách země, zůstanou
alespoň na čas ušetření děsu, který se skrýval pod rouškou tmy. Jen ty krysy stále mizely, až se
ztratily docela, pak v kanálech začali mizet také lidé, ale to je zase jiný příběh!
- 162 -
Naděje umírá poslední...
/Prolog/
Kdosi řekl, že je naděje jen pro slabé a zbabělce! Pro ty, kteří ztratili svou víru! Možná je to
pravda, ale možná také ne... Naděje je každopádně slovo, které dokáže prohřát lidské srdce a ukázat
cestu tam, kde by ji jiní nenašli. Ale co dělat, když zemře i ona? Ano, jde jen o slovo, obraz něčeho,
co lidem nedovolí zastavit se a padnout vysílením k zemi...
Pro některé však zemřela již dávno. Celá Sluneční soustava se proměnila v jednu velkou
továrnu na otroky. Na ty, kteří pracovali do úmoru a na ty, kteří se těšili z jejich práce. Nešlo o
otroky v pravém slova smyslu. Nešlo ani o lidské bytosti, protože tito tvorové byli něčím mezi
lidmi a stroji. Nešlo je nazvat ani androidy, protože ti byli jen směšnou napodobeninou člověka s
plochým lidským cítěním... Společnost se rozdělila do několika kast. Lidstvo přestalo existovat,
zbyli jen bohatí, pak otroci a stroje.
Opozice neexistovala. Nebyl zde nikdo, kdo by se mohl celému systému postavit. Byli zde
jen lidé, kteří se nechali využívat pro obě strany. Pro bohaté byli jen poskoky a pro dříče zase
slabým odvarem těch, kteří je vykořisťovali. Ti, kteří se dokázali vzbouřit a vyvléci z onoho
pomyslného jha, ať už zradili ty, kteří nepracovali, nebo pracující stranu, se stali lovnou zvěří.
Strojům to bylo jedno. Androidi i roboti jen vykonávali to, co jim lidé nařídili. Vlastně nebyli výše,
než kdejaké topinkovače, nebo mikrovlnné trouby...
Kdo hledá spravedlnost, najde bezpráví! Kdo hledá pravdu, najde lež a faleš! Kdo hledá
pokoj, najde bouři! Kdo touží po lásce, narazí jen na nenávist! A kdo touží být člověkem, stane se
něčím, co se nepodobá stroji ani člověku. Nikdo z nás si nevybírá svůj Osud. Nevíme, kdy a kde se
narodíme a kdy a kde zemřeme. Záleží na náhodě, zda se na tomto světě ocitneme jako bohatí,
otroci, nebo stroje. I ten ubohý android byl obdařen alespoň špetkou vědomí a moudrosti, včetně
logického myšlení. Neznamená to však, že i ta poslední plechovka dokáže myslet. Lidé mají víc než
vědomí vlastní existence. Oni ví a vědění je moc. Boháči žijí jen pro život v luxusu a blahobytu.
Otroci pro práci a stroje pro to, aby mohly sloužit všem. Čím však byli kříženci strojů a lidí? To
nikdo netušil, stejně tak dobu, kdy se tito tvorové začali ve Sluneční soustavě poprvé objevovat...
/Země – předměstí Londýna – 24 září 2178/
Muž v černých pomačkaných a potrhaných šatech seděl na zaprášené bedně v sedmém patře
činžovního baráku určeného k demolici. Staré mělo jako vždy ustoupit novému. On se cítil také
starý a nepotřebný. V ruce držel devítimilimetrovou pistoli s pulzními náboji. Třásl se jako by trpěl
zimnicí a tiše naslouchal, zda se skrze šachtu schodiště neozve nějaký podezřelý zvuk. Měl co dělat,
aby nedrkotal zuby. Rozbitými okny k němu doléhal zvuk velkoměsta. Sirény sanitek a policejních
vozů se ozývaly z různých stran. Věděl, že až si pro něj přijdou, bude to v absolutní tichosti. Žádné
majáky, žádné sirény, žádná nežádoucí pozornost. Bude to jen mezi ním a jimi.
Hlavu měl plnou neuvěřitelných obrazů, kterým ani pořádně nerozuměl. Viděl tváře i
události, které neznal a neprožil, jako by mu je někdo dal do hlavy čistě náhodou. Vpřed jej hnala
jediná myšlenka, svítila v jeho hlavě jako maják na pobřeží zasaženém bouří. Byl sice při smyslech,
plně koncentrovaný a nadopovaný adrenalinem vyprodukovaným jeho vlastním tělem. Tušil, že
- 163 -
musí něco udělat, protože věděl, že s každou ztracenou minutou bude stále a neúprosně zesilovat
pomalu přicházející únava a otupění. Tělo se bránilo tomuto návalu strachu a tíživého stresu. Po
čele mu stékal pot a jeho srdce divoce tlouklo.
Čas běžel. Kdesi odkapávala voda z kohoutku. Špinavé světlo na chodbě neúprosně blikalo a
s každým svým mrknutím odměřovalo jeho čas. Odněkud se ozval štěkot psů. Ale byla to jen
zdivočelá zvířata, která utekla svým pánům a nikdo z patřičných orgánů je ještě nestačil pochytat.
Útulky jich byly plné a tak policistům a odchytové službě nezbývalo nic jiného, než je prostě střílet
v temných uličkách pistolemi s tlumiči. I on se cítil jako ten potrhaný a zničený pes bez svého pána,
který jej kdysi opustil, přestože mu sliboval věrnost až za hrob. V hlavě mu rezonovalo jediné
slovo: Pomsta!
Ze stropu padal prach. Vítr se proháněl po patře bez dveří a oken. Dům byl sice kompletně
vystěhován, ale nálože ještě nebyly položeny. Možná ještě na chvíli zůstane stát na svém místě, než
zemře v moři prachu a poletujících trosek. Slabé světlo zářivek nejasně osvětlovalo celou chodbu i
přilehlé schodiště, jehož oprýskané stěny tiše žalovaly na lidskou bezohlednost a sobectví. Muž tiše
oddechoval a v ruce držel nabitou zbraň. Dům byl tichý a zdálo se, že mimo muže v sedmém patře
v něm nikdo není.
Odněkud zdola se ozvalo tiché zapředení motorů. Kdesi u domu zastavilo několik aut. Muži
v černém vyskákali z vozů a vytáhli si z nich i své nádobíčko. Teplotní čidla pročesávala jednotlivé
podlaží a pokoušela se najít pozici onoho muže bez minulosti a budoucnosti zároveň. Jeden z členů
komanda vytáhl z pouzdra velký přístroj a přiložil si jej k očím. Viděl s ním i skrze zdi. Postupně a
systematicky pročesával všechny budovy okolo malého parkoviště, na němž stáli. Muži
rozestoupeni okolo aut s připravenými zbraněmi stáli jako sochy, připravení kdykoliv vyrazit.
Nad hlavou jim proletěl policejní vrtulník. Jeho posádka dostala rozkaz nevšímat si určité
skupiny lidí. Nakonec, jejich auta měly na střechách smluvené označení pro případ, že by se
posádky těchto vozů zamíchaly do nějaké přestřelky ve městě. Podsvětí zde hrálo svou nikdy
nekončící válku s vládními orgány a jako vždy to odnášeli civilisté. Byla bezmračná noc a Měsíc
zářil na obloze jako velká lampa. Úplněk byl časem nejen pro ony pomyslné vlkodlaky, ale také pro
všechny noční lovce, kteří se nebáli měsíčního světla.
„Na šesti hodinách... Sedmé patro... Jeden cíl!“ řekl muž s přístrojem u očí. „Je ozbrojen...“
„Problémy?“ zeptal se jeden z ozbrojených mužů na ulici.
„Ví o nás!“
„Jaká je charakteristika cíle?“ ozvalo se ústředí ve vysílačkách, které měli implantovány
všichni agenti. Nepotřebovali žádné vnější zdroje pro příjem signálu. Přístroje v jejich hlavách
pracovaly na krátkých vlnách a jako zdroj energie jim stačilo lidské teplo.
„Máme tu posíleného, pane!“ ozval se velitel zásahu a kývl hlavou na muže s noktovizorem,
který nejen zesiloval noční světlo ve svém okolí, ale dovoloval pohlédnout i skrze stěny domů
okolo a identifikovat případné cíle.
„Takže je hrozba potvrzena?“
- 164 -
„Ano!“ souhlasil velitel zásahu. „Jaké jsou rozkazy?“
„Zabít!“ ozvalo se všem v hlavách. „Zabijte jej a přineste vše, co má u sebe, včetně šatů...“
„Ano, pane! Mohu požádat o posily, pane?“
„Nestačíte na něj?“ uslyšel velitel zásahu ve své hlavě. Některé příkazy byly předány všem,
jiné jen do jeho hlavy. „Je jen jeden...“
„Z mnoha!“ řekl velitel zásahové skupiny. „Stál nás už pět mužů...“
„Zabte jej!“
Ozval se výstřel. Tiché zapraskání a pak bylo ticho. Muži se otáčeli kolem sebe a hledali na
obrazovkách svých přilbových zesilovačů případné cíle, avšak tato čtvrť byla prázdná a bez života.
Nikdo nemohl s určitostí říci, kdy bude tato část města srovnána se zemí a tak zde nezůstala jediná
živá duše. Dokud nepřišli oni a před nimi onen schvácený muž, který nyní vyřešil všechny své
problémy za ně.
„Zastřelil se, pane! Cíl zmizel!“ zavolal velitel zásahu na základnu. „Sebereme tělo a
všechny věci...“
Skupina se rozdělila. Několik mužů vyrazilo do domu, jiní jistili okolí vozů a vchod do staré
opuštěné budovy. Chvíli se nic nedělo. Vteřiny se vlekly a ve sledovaném pásmu byl klid. Vysílačky
také mlčely. Čas se neuvěřitelně vlekl a muži, který všemu velel začínala docházet trpělivost.
„Není tady, pane!“ ozval se někdo ze skupiny, která vyběhla do sedmého patra.
„Ale jeho tělo tam bylo... Měnilo svou teplotu z rudé na zelenou... Musí tam být, pokud není
nesmrtelným! Najděte ho! I kdybyste museli pročesat celou budovu!“ řekl jim velitel zásahu.
„Není tady, pane!“ opakoval tentýž muž své tvrzení.
„Dobře tedy, seberte všechno, co najdete a vraťte se k vozům!“
„Ano, pane!“ ozvalo se v hlavě velitele, který se nyní díval na špinavou budovu, před kterou
stáli a v očích se mu zračila nezodpovězená otázka...
„Tohle nevysvětlíme!“ řekl mu muž se silným nočním dalekohledem a ještě jednou prošel
všechny budovy v okolí od střechy až po přízemí. „Není tu... V žádném domě... Cíl zmizel!“
„Zatraceně!“ odplivl si velitel a pohlédl na bílé kolo Měsíce. „Kurva!“
/Mars – Mars City – 25. září 2178/
„Utekl jim...“ řekl muž v nic neříkajícím obleku svému šéfovi, který se díval skrze
panoramatické okno ze silného skla na vysoké budovy tyčící se nad marsovskou krajinou. „Nenašli
- 165 -
jej... Několikrát se mu podařilo setřást speciální jednotku ze své stopy a nakonec jej zachytili v
jedné opuštěné čtvrti na okraji Londýna!“
„A?“ zeptal se postarší muž s holou hlavou. Seděl ve velkém křesle a na sobě měl dobře
padnoucí oblek, který stál více, než roční plat jeho poskoka.
„Přelstil je... Nenašli jeho tělo... Simuloval sebevraždu!“
„Copak Londýnská Policie zaměstnává bandu blbců?“ zvedl muž v křesle pravé obočí a
zamyslel se. „Máš nějaký nápad?“
„Určitě musel přežít, pane! Vycvičili jsme jej přeci právě proto!“ zazubil se jeho tajemník
podlézavě. „Je jeden z nejlepších...“
„Ano, ale vymkl se nám z rukou a proto jsme jej dali zabít!“
„Není to škoda?“
„Škoda?“ zachrochtal muž v křesle překvapením. „Škoda? Moc toho ví a také strká svůj nos
do věcí, do kterých mu nic není!“
„Je jako stroj! Měl pracovat pro nás, pane!“
„Ano, ale něco se v něm posralo!“ zamračil se boss. „Je jako pes, který zdivočel a utekl od
svého pána! Mimo to, ví toho o nás příliš mnoho...“
„Vypadá to, že jde v jeho případě spíše o stroj, než o člověka!“ pokrčil tajemník rameny.
„Vše nasvědčovalo tomu, že jde o člověka s implantáty, které...“
„Ano, je víc strojem, než člověkem!“ zamyslel se boss. „Ale není androidem...“
„Není prvním...“
„Ani posledním... Potřebuji návnadu a lovce!“
„Není škoda jej dát zabít?“
„Zeptám se vás, Jamesi, až budete mít hlaveň jeho pistole u své hlavy!“ zasmál se tlustý
muž v křesle a rukou naznačil svému tajemníkovi, aby odešel. „Zařiďte to a nezapomínejte, že je
pro nás nebezpečný...“
/Jupiter – těžební kolonie – 30 září 2178/
Sam si sedl za jeden z prázdných stolů v baru ubytovací části kolonie a myslel na to, jak
rozfofruje získanou odměnu. Podařilo se mu zadržet několik maníků, kteří ukradli šéfovi zdejšího
dolu celou měsíční výplatu. Za odměnu byli vyhozeni bez skafandru do prostoru v radiačním pásmu
v okolí Jupiteru. Zemřeli hned několika způsoby najednou. Ušklíbl se. Kdyby to bylo na něm,
nechal by je umírat pomalou a bolestivou smrtí. Když šlo o peníze neznal slitování... Na svůj
- 166 -
minulý život si nepamatoval, věděl jen jedinou věc, že se stal žoldákem a nájemným vrahem, který
dělal za druhé špinavou práci. A také si pamatoval ještě své jméno, ale už nic jiného, jako by mu
někdo vymyl mozek.
„Vy jste Sam? Ten Sam?“ zeptala se jej prsatá číšnice. Oběma bylo jasné, že je má umělé.
Znalecky se pokochal pohledem na její bujaré poprsí a přikývl.
„Jo, Sam, prostě Sam...“ přikývl. „A kdo se ptá?“
„Máte u východu v boxu číslo Jedna hovor z Marsu!“ usmála se. „Máte večer čas?“
„To se ještě uvidí!“ pokrčil rameny. „Kdy tu končíš, kotě?“
„V deset... Můžeme jít ke mně...“
„Doufám, že nejsi celá umělá!“ zakřenil se a čekal, že se urazí. Neurazila. „V Jedničce?“
„A vy ho máte pravého, Same?“ přimhouřila oči a podívala se mu na rozkrok. „Nebo tam
máte srolované ponožky?“
„Je pravý, ale funguje jen když se mu chce...“ zazubil se. „Chtěl jsem s ním kamarádit, ale
má svou hlavu...“
„No, podle velikosti tam toho rozumu nebude mít mnoho!“ souhlasila. „Jednička a fofrem,
volal někdo z Mars City a podle všeho... Mám vás jen zavolat k telefonu!“
„Jasně!“ řekl jí a odchvátal k prosklené kukani.
„Pták jeden!“ zabručela si pod nosem. „Je jako všichni ostatní, taky si myslí, že je ten jeho
ze zlata!“
„Jsem tady!“ houkl Sam do sluchátka.
„Vy jste Sam?“ zeptal se jej muž na druhé straně telefonní linky.
„Jo, ten Sam!“ bavil se muž v baru. Kdysi mu tyto všeteční otázky vadily, dnes se jim už jen
smál.
„To se taky nemůžete jmenovat jinak?“
„Ne, alespoň nejsem tak nápadný... Co máte na srdci, pane?“
„Mám pro vás kšeft, hodně peněz a nečekám žádné zbytečné otázky!“ ozvalo se ve
sluchátku.
„Poslouchám...“ zamračil se Sam a pohlédl na číšnici, jak klábosí s barmanem a vystrkuje na
něj svůj docela pohledný zadek. „Dobře... Ale nedostanu se k vám dřív než za týden... Jo, mám tu
ještě nějakou práci!“
- 167 -
„Práci?“
„Jo, jednu rozdělanou práci, kterou bych rád dodělal... Až k vám přijdu, dám o sobě vědět,
zatím se mějte!“ řekl a pověsil sluchátko. „Tak co, neřekneš svému šéfovi, aby tě pustil dřív, zlato?“
/Merkur – výzkumná stanice – 30. září 2178/
Ann se protáhla na své posteli a pohlédla na budík, který měla postavený na nočním stolku.
Bylo něco po jedenácté večer. Ležela na posteli a přemýšlela, co podniknout! Nikdy by si
nepřipustila, že by ji mohla zžírat tak nesnesitelná nuda. Stanice na Merkuru byla vlastně tvořena
několika většími buňkami ukrytými ve skále před nenechavým slunečním žárem. Merkur nebyl
důležitý, důležitějším bylo Slunce, které sledovali takřka z bezprostřední blízkosti. Žádná loď se
neodvažovala blíž, než k Merkuru. Jen jediná loď byla schopná doletět ze Země až sem, aniž by se
jí rozpadly tepelné štíty, jmenovala se Amadeus.
Slunce bylo vlastně jejím jediným koníčkem. Ann jej milovala pro jeho nespoutanost. Měla
ráda teplo a vzdálený Vesmír ve Sluneční soustavě pro ní byl již příliš chladným. Jediné místo, kde
ještě dokázala vydržet, byla Země, avšak jen v tropickém pásmu. Ann byla zvláštní. Nízké teploty jí
nedělaly dobře. Jako jediná se dokázala pohybovat ve sluneční výhni, aniž by utrpěla nějaké škody.
Zatím co teploty nižší než byl bod mrazu, by ji dokázaly spolehlivě zabít.
Odněkud se ozval podivný zvuk. Jako by někdo prošel vzduchovou komorou. Ale Amadeus
měl přece přiletět až za týden! Řekla si v duchu. Možná za měsíc... Pomalu začala ztrácet pojem o
čase. Copak se asi děje? Zamyšleně si sedla na postel a pohlédla na teploměr umístěný vedle dveří.
Dvacet sedm stupňů... Usmála se. Jak ráda by si zašla do sauny, jen kdyby nebyla zase rozbitá! Ano,
někdy to trochu přeháněla a jen málokteré zařízení s ní bylo schopné spolupracovat delší dobu.
Pak uslyšela čísi kroky. Na chodbě někdo byl a nešlo o jednoho člověka...
„Maxi, jsi to ty?“ zavolala na svého spolupracovníka, který bydlel přes chodbu ve své
kabině. „Maxi?“
Max byl její druhou velkou láskou. Zde na Merkuru však na sebe neměli tolik času. Stanice
byla poměrně veliká a stále potřebovala údržbu. Občas se zamyslela nad tím, proč sem společnost
neposlala více lidí. V duchu si představovala Maxe a jeho pružné tělo bez přebytku tuku. Ale také se
tu a tam přistihla, že uvažuje i o své minulé lásce: Viktorovi. Slastně se protáhla a pohlédla na dveře
s otázkou v očích. Kdo že je to na chodbě? Hned na to se rozletěly dveře a do místnosti vpadlo
několik mužů v šedých skafandrech. Než se zmohla na slovo, nasadili jí na hlavu černou kuklu a
spoutali ruce.
„Půjdete s námi!“ sýkl jí někdo do ucha.
„A když ne?“ zeptala se klidně.
„Vesmír je docela chladným místem... A toho místa je tam také dost!“ řekl jí tentýž hlas.
„Ještě nějaké otázky?“
- 168 -
„Ne!“ otřásla se. „Vlastně ano... O co vám jde?“
„Chce vás vidět jistý Viktor!“ řekl tentýž muž sarkasticky.
/Měsíc – kosmodrom Armstrong – 1. října 2178/
Dva muži se procházeli v pracovních oděvech po technických podlažích kosmodromu a
měřili emise záření, hladinu kyslíku, oxidu uhličitého a tlak vzduchu. Dostali hlášku, že jim někde
uniká dýchatelná atmosféra. Byli přeci ve Vesmíru a Měsíc, jak je známo, nemá žádný plynný obal.
„Kurva, to je dneska den!“ postěžoval si menší z nich. „Mohl jsem si hezky užít, kdyby ne
tahle blbá práce... Hovno tady utíká a ne vzduch!“
„Víš dobře, že to musíme prověřit!“ zamračil se vyšší z mužů. „Stejně by k ničemu
nedošlo!“
„Co? Tady se vzduchem?“
„Ne, mezi vámi dvěma...“ uchechtl se jeho společník. „Každý to ví, že se sice máte rádi, ale
že na to v životě neskočíte!“
„Nechci na ni spěchat!“
„A kdy ji jako přeřízneš, až ti bude sto let?“ zasmál se. „Raději hned, než později... Také by
si mohla najít někoho jiného!“
„To jako tebe?“ nadechl se menší z mužů.
„Ty jsi debil... Hele, vidíš to?“
„A co jako?“
„Něco tu mám... Vypadá to na humanoida... Nejsme tu sami... Někdo tu je!“ zamračil se
vyšší z obou mužů. „Není to člověk a nemá žádnou identifikaci...“
„Nezavoláme raději ochranku?“ vyděsil se menší muž.
„Chceš se blýsknout před svou kočkou?“ zeptal se jej jeho kolega.
„Ale copak jsme nějaká zásahovka?“
„Neboj, nejspíš to bude nějaký zaseklý robot, který se ztratil!“
„Robot? Tak na to jsem zvědavý!“ vyprskl menší z mužů. „Robota jsem už hezky dlouho
neviděl, co když je to android?“
„Pro Krista a jaký je mezi nimi rozdíl?“
- 169 -
„Roboti plní jen určité úkoly, kdežto androidi jsou jako my...“
„A kurva! Takže problémy?“ zastavil se vyšší z mužů a pohlédl na svého kolegu, který k
němu vzhlížel jako ke své modle. „Myslíš, že je v přátelském režimu?“
„Jak to mám, sakra vědět?“ pokrčil menší muž rameny. „Třeba mu o nás nejde...“
„Jo, možná se chce jen někam dostat... Třeba jako černý pasažér!“ souhlasil jeho vyšší
kolega. „A jak jinak se dostane do lodi, než-li servisním vstupem?“
„Neměli bychom si ho raději všímat, co ty na to?“
„Máš pravdu... Vycouváme... Nemám z toho dobrý pocit... Nic jsme nenašli!“ řekl dlouhán a
temný stín souhlasně přikývl.
/Mars – oběžná dráha – 9. října 2178/
Sam nesnášel cestování skokovými loděmi. Měl raději klasickou dopravu a ne tyhle necky
na zvracení. Ale na druhé straně, ne každý si to mohl dovolit. Naštěstí platil letenku jeho budoucí
zaměstnavatel a Sam si nemusel lámat hlavu, kdo to všechno zacvaká. Když sestupoval spolu s
ostatními cestujícími na palubě raketoplánu k povrchu Marsu, měl ještě mžitky před očima.
„Je vám něco, pane?“ zeptala se jej letuška starostlivě.
„Ani ne, jen mám pocit, že ho mám namísto nosu...“ zakřenil se.
„Tak to chce panáka!“ řekla mu starostlivě. „Ale mi by to nevadilo!“
„To vám věřím!“ pokusil se o úsměv.
„Jste tu pracovně?“ zeptala se jej, když se vrátila i s hranatou lahví.
„To je pravý alkohol?“ zeptal se jí.
„Ano, jste tu pracovně, nebo za zábavou?“
„Tady na Marsu?“ nechápal ji.
„To byste se divil, co tady lidé vyvádějí... Nezlobte se, jen jsem trochu zvědavá! Líbíte se
mi...“
„Jo, mám tu nějakou práci!“ řekl a než přistáli, stačil vypít polovinu lahve. Někdo by čekal,
že odjede i s letuškou do hotelu, avšak namísto aby poznal její nejintimnější partie, vydal se
taxíkem na radnici. Nejdřív práce a potom zábava...
/Mars – Mars City – 9. října 2178 – o několik hodin později/
„Pane? Je tu ten člověk, kterého jste chtěl...“ řekl tlusťochovi jeho tajemník.
- 170 -
„Odkud přiletěl?“
„Z dolů u Jupitera,“ pokrčil rameny. „Nechal jste mi volnou ruku...“
„Já vím!“ souhlasil boss. „Tak ho sem přiveď!“
„Pojďte dál!“ pobídl tajemník Sama, když mu podržel dveře.
„No potěš!“ zamračil se Sam, když se usadil naproti muži, který si jej zavolal a pohlédl na
jeho široký a masivní mahagonový stůl se soškami ze slonoviny. „To muselo stát fůru peněz... Ten
stůj i se vším na něm... To je pravé?“
„Přesně tak!“ přikývl tlusťoch. „Slyšel jsem, že jste dobrý a na nic se neptáte!“
„Ale taky drahý!“ pokrčil Sam rameny.
„Slyšel jste o Viktorovi?“
„O Viktorovi?“ zamračil se Sam. „Nemáte tu něco ostřejšího?“
„Zajisté!“ kývl tlusťoch na svého tajemníka.
„Pokud jde o toho Viktora, pak o něm něco málo vím...“
„Poflakuje se po celé Sluneční soustavě a každý měsíc je někde jinde!“
„Chcete ho chytit?“ zeptal se Sam bosse. „Nemáte...“
„Dost dobrých lidí!“ doplnil jej muž za stolem.
„A já?“
„Je až moc dobrý!“ zamračil se boss a natáhl se přes svůj stůl jako by byl z kaučuku. „Chci,
aby zemřel!“
„Tak to bude problém...“ zamyslel se Sam.
„Možná ne, máme návnadu...“
„Koho?“
„Jeho bývalou a jedinou lásku!“ řekl mu boss.
„Ohnivou Annu?“ vydechl Sam.
„Znáte ji?“ zeptal se jej boss pobaveně.
- 171 -
„Měl jsem tu čest s ní být jednou v...“
„Posteli?“
„Tak nějak!“ souhlasil Sam.
„A jak to dopadlo?“
„Strčte si ho na chvíli do trouby, pane a pak uvidíme!“ zakřenil se Sam.
„Bolelo to?“
„No, trochu ano, ale nechci jít do podrobností!“
„Můžete je zabít oba, řekněme jako satisfakci!“
„Ale to bude stát jednou tolik!“ zamyslel se Sam.
„Víte, že vám tu drobnou službičku dopřeju?“ zazubil se jeho zaměstnavatel a sedl si do
křesla, až pod ním zapraštělo. „Co bych pro vás neudělal!“
„Kdy dorazí?“
„Asi za měsíc, cestují pomalejší dopravou... Jak se vám líbila expresní přeprava?“
„Raději se budu nudit na palubě jen trochu normální lodi, než létat v těch skokových
neckách!“
„Ale uvažte... Co ten ušetřený čas!“ zamračil se boss.
„Řekněte mi, pane!“ naklonil se k němu pro změnu Sam. „Už se některá z těch lodí usmažila
ve Slunci, když se její piloti spletli?“
„Nevím o tom, ale prý se ze začátku jedna, nebo dvě lodi ztratily! Ale takový je život, Same!
Berete to? I s bonusem?“
„Jak dlouho mají umírat?“
„Rychle, ale jistě!“ řekl mu boss a mávl rukou. „Máme pro vás zamluvený hotel, ženský a
nejlepší jídlo a chlast!“
„To vše je v ceně?“ zapochyboval Sam.
„A také váš život, pokud se vám to nepovede! Ale pak budete umírat zatraceně pomalu,
Same!“
- 172 -
/Mars – opuštěná základna – 11. listopadu 2178/
Viktor vstoupil do základny. Už dlouho se v ní neukázal nikdo z lidí. Všude se válel narudlý
marťanský prach. Jednotlivé stavby měly ještě energii. Zdejší elektrárna v podobě malého
termonukleárního článku stále pracovala a o všechna zařízení se starala skupina robotů. Ale přesto
všechno, se na ní již pomalu začínal podepisovat zub času.
Jistý típek mu dal avízo, že Ann někdo unesl ze stanice na Merkuru, kde pracovala a vězní ji
v opuštěné základně, která není označena na mapě. Našel ji snadno, jako by to někdo chtěl. Ale on
měl plnou hlavu Ann. Od té doby, co se před lety pohádali, ji už neviděl. Nebyl si jistý, zda chce
Ann znovu vidět, ale myšlenka, že by jí někdo dokázal ublížit jej dost trápila. Dalo se říci, že byla
nesnesitelně palčivá. A to neměl Viktor rád! Věděl, že je on sám stále onou pomyslnou obětí a
smyčka se pomalu stahovala...
Prošel všemi budovami, aby se zastavil v centrální části, ve které se nacházel i malý bar s
kinosálem. Na plátně běžel jakýsi starý western a v úplně přední řadě někdo seděl. Viktorovi se
takřka zastavilo srdce! Byla to Ann, ale něco zde nebylo v pořádku. Nehýbala se, přestože tušila, že
je zde a chystá se ji zachránit. Viktor se zamračil při pomyšlení, jak to musí znít klišovitě, jako by
hrál právě v některém z těch starých pozemských filmů, kde dobro takřka vždy zvítězí nad zlem.
„Nemyslel jsem si, že mi na to skočíš!“ ozval se Samův hlas odněkud z šera poslední řady.
„Same, jsi to ty?“
„Je to ale překvapení, že ano? Čekal jsem tě...“
„Co je s ní?“
„Je mrtvá!“
„Mrtvá?“ zapochyboval Viktor. „Vidím její tepelnou stopu!“
„Tak ne, ale za chvíli určitě bude!“ řekl mu Sam.
„Proč to děláš?“
„Mám vás oba zabít!“ pokrčil Sam rameny.
„Ann a mně?“ nevěřil Viktor svým uším.
„Jo!“
„Ale... Nečekal jsem, že to budeš právě ty!“
„Jsme jako bratři!“ souhlasil Sam.
„Nevlastní!“ přikývl Viktor. „A ona? Co s tím má společného?“
- 173 -
„Pomstila se mi... A já jí to oplatil!“
„Jak?“ nechápal jej Viktor.
„To je nadlouho!“
„Že tys ji chtěl... V téhle soustavě není ženská sukně, kterou bys nesklátil!“
„No, možná ne!“ pokrčil Sam rameny.
„Tak co bude?“ zeptal se jej Viktor.
„To záleží na tobě!“ zakřenil se Sam. „Jak to chceš? Pomalu, nebo rychle?“
/Země – New York – 18. prosince 2178/
„Jsou mrtví?“ zeptal se Sama jeho zaměstnavatel na Marsu. „Věřím vám, kdyby něco, najdu
si vás!“
Jen co vyřídil svůj obchod, odletěl Sam první lodí na Zemi. Obyčejnou lodí, která se poctivě
plouží vesmírem. Fakt, že tato cesta bude trvat třeba i několik měsíců jej ani v nejmenším netížil.
Schválně si vybral tu nejpomalejší loď, která byla k dispozici a měla svou zastávku také u Země,
než se vydala k orbitě Venuši, jediné planetě s pevným povrchem, kde lidé nepostavili žádnou
základnu.
„Jaká byla cesta?“ zeptal se boss Sama ve sluchátku. „Divíte se, jak je možné, že jsem vás
našel?“
„Děkuji za optání!“ usmál se Sam. „Cesta byla hezky dlouhá a příjemná! Bylo tam dost
ženských na to, abych se nenudil!“
„Jak dopadl obchod?“
„Všechny požadavky byly splněný... A peníze?“
„Jaké mám záruky?“ zarazil jej boss. „Co když není zboží správně uložené?“
„Pošlete tam své lidi, aby obhlídli situaci...“
„To už jsem udělal!“ souhlasil boss. „Budu vám věřit, Same!“
„Mohl jsem vám přinést vzorky, ale vy jste to odmítl!“ řekl mu Sam. „Nemůžu za to, že jste
příliš... Důvěřivý?“
„Nerad vidím, když se mi kazí zboží před vlastníma očima, to je vše!“
„Oba jsou teď nejspíše v obchodním nebi, nebo v reklamačním pekle!“
- 174 -
„To doufám!“ uslyšel ve sluchátku. „Jinak vám bude tato soustava malá a budete si přát,
abych s vámi svou smlouvu nikdy nerozvázal, Same!“
„Já vím a lituju toho celou dobu...“ zamyslel se Sam. "Vždy se snažím být co nejkorektnější,
co se týče plnění mých obchodních závazků! Ale někdy jsou problémy s dodavateli..."
„Vaše osobní problémy mne nezajímají, peníze jsou na cestě!“
„Proč jsem je vlastně měl...“
„Ne do telefonu, pitomče! Tvrdil jste, že se na nic neptáte! A víte dobře, že konkurence
nikdy nespí...“
„Jen mě to zajímá...“ řekl mu Sam.
„Bude se vám lépe spát?“
„Ne!“ připustil Sam. „Až mi přijdou prachy, ozvu se!“
„Nikdy jsme se neviděli!“ řekl mu hlas ve sluchátku a Sam najednou nevěděl, zda se jedná o
konstatování, nebo hrozbu. "Jistě víte, že je dneska obchodování stále těžší a těžší... Přeji vám
hodně úspěchů v další práci, Same!"
„Já vám také, pane! Těším se na další případnou spolupráci...“ odpověděl mu Sam a zavěsil.
„Kdo to byl?“ zeptal se Sama čísi hlas. Dotyčný seděl v hlubokém křesle a pokuřoval
doutník s takovým požitkem, až se jeden bál, že s ním provádí kdo ví co.
„Mars Corp.!“ řekl mu Sam.
„Co po tobě chtěl?“ zeptal se jej Viktor.
„Jestli jsi mrtvý, vlastně jsem nelhal!“ pokrčil Sam rameny. „Ale Ann jsem nezabil...“
„Bylo mi to jasné...“ řekl mu Viktor smutně. „Zabili ji vlastně už ti parchanti při převozu z
Merkuru!“
„Chceš ji pomstít?“ zeptal se jej Sam a nalil si další sklenici.
„A pomůže to?“ zamyslel se Viktor při pohledu do plamenů v krbu. „Vrátí mi to její život?“
„Ne, ale už jen pro ten pocit...“
„Takže jsme teď vlastně oba mrtví!“ řekl mu Viktor. „Co když ti ten parchant lhal a pokusí
se tě oblafnout?“
„Potom ať jej chrání všichni svatí!“ zamračil se Sam. „O co mu vlastně šlo?“
- 175 -
„Vím toho o něm dost, abych ho potopil...“
„Takže je to pěkná svině?“ zeptal se jej Sam a položil si nohy na stůl. „Jak jinak...“
„A my jsme jiní?“
„Ne, ale také nejsme lidmi, ne v pravém slova smyslu!“
„To opravdu ne!“ souhlasil Viktor. „Ale čím potom jsme?“
„Jednou na to možná dostaneme odpověď a zatím... Máš nějaký plán, kdyby se něco
podělalo?“
„Na to jsem se chtěl právě zeptat já tebe!“ zakřenil se Viktor. „Už mě to nebaví, pořád
utíkat...“
„Pak budeme muset zemřít, jsi připraven na smrt?“
„A ty?“ zeptal se jej Viktor vyzývavě.
/Mars – Mars City – 31. prosinec 2178/
„Šťastný a veselý Nový rok, pane!“ řekl tlusťochovi jeho tajemník a poskok v jedné osobě.
„I tobě! Víš o tom, že mě ten Sam podvedl?“
„Jak je to možné?“
„Ta děvka byla sice mrtvá, ale za nějaký čas našla Policie na Zemi kdesi v New Yorku těla
dvou lidí... Ono to vlastně ani lidé nebyli... Víš o tom, že byl také Sam posílený?“
„Ale jak je to možné?“
„Víš ty, kolik takových Samů a Viktorů se toulá po Sluneční soustavě?“ mávl tlusťoch
rukou.
„K čemu jsou?“
„K čemu?“ zamyslel se boss. „Pro špinavou práci!“
„Pane, málem bych zapomněl, přišla vám nějaká zásilka...“
„Odkud?“
„Ze Země!“ řekl tajemník a položil na stůl velkou krabici.
„Není tam náhodou bomba, že ne?“ zasmál se boss.
- 176 -
„Ne, pane, žádné výbušniny! Dokonce se zdá, že jsou uvnitř jen atrapy dvou hlav, nejsou ani
lidské...“ pokrčil tajemník rameny a nechal svého šéfa i s balíkem o samotě. „Kdyby něco,
zazvoňte, pane!“
„Zmizte!“ mávl tlusťoch rukou a milostivě svého tajemníka propustil.
Hlavy? Jaké hlavy? Čí hlavy? Rychle rozbalil novoroční překvapení, aby spatřil v krabici
dvě androidní hlavy. Vlastně nešlo ani o robotí hlavy, tyhle vypadaly, jako by kdysi patřily nějakým
hybridům a on si vzpomněl na Sama a Viktora. Ale pokud jsou mrtví, kdo je poslal? Mezi nimi byl
položený lístek a stálo v něm: „Všechno nejlepší a šťastný Nový rok!“
„Je to jen žert?“ zeptal se v duchu. Pustil si holovizi a sledoval, jak lidé křepčí v celé
Sluneční soustavě. Sedl si do svého oblíbeného křesla a nechal si přepínat jednotlivé kanály. Do
konce starého roku zbývaly již jen vteřiny. Pak se rozhořely ohňostroje a obraz se změnil. Byl tam
on, na všech kanálech a s jeho fotkou také všechny informace o jeho špinavých obchodech.
„To snad...“ takřka se zadusil překvapením. „...není možné!“
Mrštil s krabicí o zem. Hlavy se rozkutálely po místnosti. Pod nimi byl ještě jeden lístek s
dvěma slovy: „Za Ann!“
„Oni žijí, ale jak je to možné?“ zamyslel se a praštil pěstí do stolu. Pak si vzpomněl na
všechny ty ostatní Samy a Viktory, kteří žijí ve Sluneční soustavě a na jejich schopnost přenášet své
kolektivní vědomí. Co když se všichni vzbouří? Proti mně? Zamyslel se. Ale na odpověď nepřišel.
Krátce na to jej skolila mrtvice. Kdosi tvrdil, že šlo o infarkt, ale pitva nikdy neproběhla. Mars
dostal nového šéfa a vše utichlo, jako by Sam s Viktorem nikdy nežili, vlastně ani jeden z těch
stovek, nebo možná tisíců Samů a Viktorů, dokud se v někom z nich nepohne špinavé svědomí, ale
pak to bude zase jiný příběh...
/Konec/
- 177 -
"Padáme!"
Klasická situace při hře na četníky a na lupiče. Banka narvaná penězi až k prasknutí. Povedená
loupež a bágly plné peněz. Je tu však jeden malý háček, naši milí lupiči oblečení do černých
kombinéz a kukel s dírami pro oči a ústa tak trochu zabloudili... Jak je to možné? Neptejte se,
jako vyprávěč nemohu nic říci...
Kam se ukrýt? Co budeme dělat? Kde je východ? To jsou nervy! Mě snad klepne! Kde je záchod?
Podobné a jiné myšlenky se jim honily hlavou. Nakonec to dopadlo tak, že se ukryli v jednom
zapomenutém kumbálku na košťata a rezavé kbelíky, aby počkali, až se situace trochu uklidní...
Absurdní situace, namísto aby zdrhali z banky, ukryli se v ní a čekali až zahřmí!
Že na ně nevlítla zásahovka? Nepřišel vyjednávač? Policie neudělala zase jednou manévry? Na
to se mě neptejte, vím jen, že byla celá loupež dokonale naplánována a všem bylo jasné, že se nic,
ale opravdu nic nemůže podělat. Ale stalo se. Nechme nyní promluvit naše výtečníky... Tak já jdu,
moji milí a zlatí, než mě také chytí a do cely zavřou, dokud nezčernám. Ale já nic, já jsem jen ten,
kdo vám to celé prozradil...
*****
„Kde to jsme?“ zeptal se trpaslík svého kumpána. Oba byli povedená dvojka: čahoun a
trpaslík. Kam nemohl vysoký muž, nacpal se ten malý a jeho vysoký komplic mu klidně mohl
posloužit jako štafle.
„V díře!“ odpověděl mu čahoun.
„Tam budeme, až nás chytí...“
„Tak kde to jsme?“ zeptal se jej čahoun znovu a takřka vrazil do vyrovnaných násad od
košťat.
„Potichu, nebo nás prozradíš!“ řekl mu trpaslík. „Asi v nějakém kumbálku... Pro uklízečky!“
„Neslyšíš něco?“ zeptal se jej čahoun. „Šlo to tak hladce, dokud...“
„Co mám slyšet?“ zuřil tiše trpaslík. „Všechno jsi podělal... Jsi sice velký, ale ne vzrůstem!“
„Jestli někdo nejde...“ pokrčil čahoun rameny. „Ještě nás nemají...“
„Nejde!“ zamyslel se trpaslík. „Nikoho neslyším...“
„Nepodíváme se?“
„Kam?“
„Ven ne!?“ šťouchl čahoun do komplice. „Nemůžeme tu sedět věčně a taky mi začínají
dřevěnět nohy a ruce...“
- 178 -
„Tak jo, ticho!“ soustředil se trpaslík. „Buď té lásky a otevři dveře, já na tu kliku
nedosáhnu...“
„Promiň... Tak co?“ zasyčel čahoun, když za hlasitého: „Skříííííp!“ otevřel dveře.
„Nikde nikdo, zdá se, že je čistý vzduch. Půjdeme?“
„Čím dřív, tím líp!“ souhlasil čahoun. „Ještě se něco zvrtne a skončíme v báni...“
„Počkej!“
„Co je?“ zeptal se jej čahoun a málem se zamotal do pohozených kbelíků, košťat a mopů.
„Někoho vidím!“ zarazil se trpaslík. „Někdo tam je...“
„Kdo je to?“
„Trpaslík, jako já!“
„A co dělá?“ zamračil se čahoun. Vidina neútulné cely se pomalu, ale jistě vkrádala do jeho
mysli.
„Nevím... Asi totéž, co my, vyčkává...“ zamyslel se trpaslík.
„Že by konkurence?“ zhrozil se čahoun. „Tak přeci tu nejsme sami!“
„Nikoho jsem při lupu neviděl,“ zamyslel se trpaslík. „Myslel jsem, že to půjde beze
svědků!“
„Třeba přišli po nás!“
„Zamknul jsi ten trezor?“ zeptal se trpaslík.
„Nezamknul!“ řekl mu čahoun popravdě. „A na co?“
„Cože? Tys ho nezamknul?“
„Ne!“
„Ale byli jsme přeci domluvení, že za sebou zahladíme všechny stopy!“
„Já vím, asi jsem to podělal...“ svěsil čahoun rameny. „Co dělá?“
„Kdo jako?“ zeptal se jej trpaslík. „A nezamlouvej!“
„Ten trpaslík?“
- 179 -
„Zlobí se!“
„Jako ty?“
„Jo...“
„Třeba se také s někým hádá... Tak co, je tam ještě někdo?“
„Kde?“
„Na chodbě? Neslyšíš nic?“ vyzvídal čahoun. „Jestli se teď sehnu, tak se nenarovnám...“
„Vidíš, jak je dobré míti sebou trpaslíka!“ naparoval se pidimuž. „Pořád tam stojí a kouká na
mně zpoza otevřené dveře!“
„A jak vypadá?“
„Na to ses už ptal, skoro jako já!“ zasyčel trpaslík.
„Nedíváš se do zrcadla?“
„Do čeho?“
„Do zrcadla!“ zamračil se čahoun. „Ježíši, s tebou je taky práce...“
„Ne!“ řekl mu trpaslík rezolutně. „Tak blbej zase nejsem... I když na tu dálku?“
„Měli bychom s tím něco udělat,“ řekl mu čahoun. „Co když nás práskne...“
„Chceš ho sejmout? Ten blbec na mně pořád kouká! Co mám udělat?“
„Tak na něj zamávej!“ poradil mu čahoun. „Co dělá?“
„Taky na mně mává...“ usmál se trpaslík v černé kukle.
„Stejně jako ty?“ zeptal se čahoun a začínal pochybovat o trpaslíkově dušením stavu.
„Skoro...“ souhlasil trpaslík. „Ještě vteřinu počkáme, uvidíme, co udělá!“
„A co dělá teď? Co když sem už míří chlupatí?“
„Dloube se v nose!“
„A ty?“ zeptal se jej čahoun. „Začínám se bát...“
„Já taky...“
„Tak je to zrcadlo, půjdeme? Je chodba čistá?“
- 180 -
„Já ji nemyl!“ řekl mu trpaslík.
„Tak jsem to nemyslel...“ vzdychl si čahoun. „Je vzduch čistý?“
„Viditelnost je dobrá!“ souhlasil trpaslík. „Jen mě sere ten druhý na opačné straně chodby!“
„Pusť mě ke dveřím... Sehnu se a podívám se na to, jestli tam někdo nejde...“ řekl mu
čahoun a sehnul se za zvuku praskajících kloubů a plotének. „Ty jo! Vždyť tam jsou dva, kdes dal
oči?“
„Kde?“
„No tam na konci chodby, nevidíš to?“
„Aha, ale před chvílí tam byl jen jeden...“ souhlasil trpaslík. „Necháme tady nádobíčko i lup
a vrátíme se pro to později!“
„Tady?“ vyděsil se čahoun. „Ses snad posral... Dyť to tu najdou raz dva!“
„Kdo třeba?“ zapochyboval trpaslík. „Hele teď se otočil k tomu druhému, oni se snad na nás
domlouvají, hajzlíci jedni!“
„Na nás? Takže přišli po nás... Co když toho vzali víc a všechno shodí na nás...“ zarazil se
čahoun.
„A my si to za ně odsedíme?“ vyděsil se trpaslík. „Vyloučeno, jdeme...“
„Na ně!“ souhlasil čahoun. „Můžeme vyjít ven?“
„Můžeme... Až na ně na chodbě nikdo není...“
„Toho budou litovat!“ řekl čahoun nasupeně a pozorně se rozhlédl, zda na opuštěné chodbě
někoho neuvidí. Až na podezřelé osoby na jejím konci tam nikdo nebyl. Vypadalo to, že jsou
oblečení stejně jako naši hrdinové.
„Co dělají?“
„Kdo?“ zamyslel se trpaslík, který si vybíral mezi variantou útěku, nebo útoku.
„Ti dva!“ bouchl do něj čahoun, div se od něj trpaslík neodkutálel jako míč.
„To co my, jdou po nás!“ odpověděl mu jeho menší kolega. „Asi tu bude pěkná mela!“
„Neměli bychom takticky ustoupit a zdekovat se?“ navrhl čahoun. „Nemá to cenu, když
jsme skoro v balíku... Takhle dělat zbytečný rozruch!“
„Taky si myslím...“ souhlasil trpaslík. „Padáme!“
- 181 -
„Tady orel, jak mě slyšíte? Co konkurence?“ zeptal se jej přes rameno čahoun.
„Dělají totéž co my!“ řekl mu trpaslík. „Vzali roha!“
„Nezavřeli dveře...“ řekl mu čahoun tiše a otočil se. „My také ne! Zavřu je...“
„Ne!“ sýkl trpaslík. Pozdě.
„Skřííííííp!“ ozvalo se a pak tiché: „Klap...“
„Ty fakt nejsi normální!“ zasyčel trpaslík. „Ještě nás dostanou!“
„Hele, oni také stojí na místě...“
„Vypadá to tak,“ souhlasil trpaslík. „Nejspíš si říkají, co jsme to za blbce!“
„Kašlem na ně, jestli to praskne, možná to odnesou namísto nás!“
„Přesně tak!“ zazubil se trpaslík. „Ale stejně, to byl ale nápad...“
„A co jako?“ zeptal se jej čahoun překvapeně. Ještě jednou se ohlédl po prázdné chodbě.
Nikdo v ní nebyl, zdálo se, že ti druzí také někam zmizeli.
„Krást ty peníze zrovna na Nový rok, když všichni oslavují...“
„A v tom je ten fígl, nikdo nás tu nečeká...“ řekl mu čahoun se širokým úsměvem na tváři.
„Pozor, něco slyším... Někdo za náma jde!“ šťouchl trpaslík dlouhána do nohy. „Musíme se
někde schovat!“
V poslední chvíli se ukryli za pootevřenými dveřmi dámských záchodků. Tiše naslouchali a
čekali, dokud neodumře dvojí klapot mužských bot. Oba si otřeli čelo a podívali se na sebe... Pak se
tiše rozesmáli.
„A je to... Jsou pryč! Vypadneme?“ zeptal se čahoun trpaslíka.
„Nebudeš mi věřit, ale ti dva... Vypadali přesně jako my!“ zděsil se pidimuž.
„Jako my?“ nechápal jej čahoun. „Proč jako my? Není to lest?“
„Malej a velkej! Byli stejně oblečení a měli na zádech rance s penězi...“ řekl mu trpaslík,
který si v tu chvíli připadal jako sádrový odlitek někde na zahrádce u domu.
„Malej a velkej?“ zarazil se čahoun. „Takže byli skuteční? Žádné zrcadlo? A co když už o
nás chlupatí vědí a zavřou nás?“
„Nezavřou...“ uklidňoval jej trpaslík. „To by mě zajímalo, kdo měl stejný nápad jako my!“
- 182 -
„Pšt, něco slyším, jako by někdo mluvil...“ přerušil jej čahoun tichým hlasem.
„A co říká?“ zarazil se trpaslík.
„Něco jako: Proč jsi nezamknul ten pitomý trezor, ještě nás prozradíš... Mizíme!“
„Tady se něco podělalo, ale já to nejsem! Tady snad straší, pryč odtud! S penězi, nebo bez
nich...“ řekl mu trpaslík zamyšleně a popohnal svého komplice.
Oba zmizeli za dveřmi na konci chodby. A z onoho kamrlíku je tiše sledovaly další dva páry
očí...
„Už jsou pryč?“ zeptala se jedna z postav ukrytých v kumbále.
„Jo, naštěstí... Viděl jsi to?“
„Viděl, to by mě zajímalo, odkud byli a co tu chtěli... Vypadali jako my!“
„Jo, malej a velkej!“ zasmál se tiše druhý muž. „Není to k smíchu?“
„Ne!“ ozvalo se.
„Myslíš, že tu byli před námi?“
„Nevím, ale nebudu na nic čekat, ty ano?“
„Dobrá, ať jsme pryč!“ souhlasil druhý tajemný hlas. A pak nastalo ticho. Trezor zůstal
otevřený a zbylo v něm ještě dost peněz pro všechny čahouny a trpaslíky. Další povedená dvojice
plní pytle, jiná zmateně bloudí po chodbě, nebo dělá společnost mopům, kbelíkům a kartáčům v
zapomenutém kumbále. Tak šťastný a veselý! Na Nový rok o slepičí... Kvok!
- 183 -
Část pátá: Příběhy Roury Nebeské
„Trochu jsem si pohrál s bránami mezi světy, ale chtěl bych vás upozornit, že nejde o
žádnou „Hvězdnou bránu“, ale docela obyčejný „Hvězdný kanál“, tedy jakousi „Rouru“, která
vede z našeho Vesmíru Bůh ví kam! Máte dost odvahy vydat se do neznáma? Pokud nepostrádáte
také smysl pro humor, je tato část určena právě pro vás...“
- 184 -
Povídka první – Roura!
/I. - Staveniště/
Jako v každém městě musí staré ustoupit novému, tak i v našem nejmenovaném sídle
(městě) musel starý dvaceti podlažní hotel ustoupit své místo nové budově ze skla a oceli. Budova
stála v Centru mezi svými mladšími kolegy a zvolna chátrala. Její bývalý vlastník ji prodal městu za
směšnou částku a více se o ni nezajímal. Ve středu města je cena pozemků velmi vysoká a volného
místa na výstavbu dalších budov je jako šafránu. Brzy se ozvalo několik investorů, kteří začali mít
zájem o místo, kde starý hotel stál.
Co naplat? Přišla parta dělníků z Městských staveb a vybrakovala jednotlivá podlaží domu.
Vše co se hodilo, bylo odvezeno. Co nemělo žádnou cenu, skončilo na skládce komunálního
odpadu. Zůstal jen starý a nepotřebný hotel bez hostů a personálu. Jelikož byla stavba dost blízko
ostatní zástavby, nehodila se zde možnost odstřelu budovy. Padající hotel, by mohl poškodit ostatní
domy v okolí. Znovu naklusala parta dělníků a začala jej pomalu rozebírat odshora dolů.
Čas plynul a stavba se zvolna ztrácela. Těžké náklaďáky odvážely cihly a cementovou suť
spolu s různým potrubím, které kdysi do hotelu přivádělo plyn, vodu a odvádělo odpad do
kanalizační stoky. Kilometry použitých kabelů se ztratily ze dne na den, stejně tak žebírková ocel,
která sloužila jako nosná podpora pro podlahy hotelu. Někdo si namastil kapsy! Co s dráty, které již
byly ve zdi? Byly směněny za peníze neznámým eskamotérem, který je ukradl takřka všem na
očích. Ale to se stává, že na velkých stavbách čas od času zmizí nějaký materiál. Po použitých
vodičích neštěkl ani pes.
Blížil se termín, kdy měla na budoucí stavbu přijít firma, která se zavázala postavit na místo
starého hotelu novou a skvělou budovu, která by jen podtrhovala dominantu Centra města. Dělníci z
Městských staveb již dokončovali svou práci. Po rampách sjížděly do suterénu nákladní vozy, aby
na jejich korby naložily bagry to poslední, co zbylo ze starého hotelu. Na úrovni druhého suterénu
se však práce najednou zastavila. Investor, který zodpovídal spolu se zadavatelem stavby za splnění
budoucího termínů začal být nervózní. Co se stalo? Budoucí staveniště mělo být vyčištěné a volné,
aby mohla nastoupit nová firma s dalšími bagry a těžkou technikou.
Podloží bylo pevné a hladina spodní vody dovolovala začít stavět technikou od základů až
po střechu. Stěny budoucího výkopu byly pevné a půda, na které měla budoucí stavba stát, nejevila
známky nestability. Vždyť po několika metrech zeminy a kamení byla již pevná skála, do které se
měly zakotvit nosné sloupy budoucí stavby. Poslední stroj Městských staveb opustil staveniště.
Hotel zmizel a zůstala po něm jen díra v zemi. Až na jedinou věc, o které neměl nikdo ani ponětí. V
nejhlubším místě zůstala mezi zbytky suti čnít jakási Roura, která byla uzavřena dvoudílným
poklopem. A protože tato věc nebyla v plánech hotelu ani v nákresech městských staveb, dělníci se
na ni vykašlali a odjeli za svou další prací.
Byl večer, když na staveniště dorazil mistr s předákem, aby se podívali, co za sebou
zanechala parta dělníků z „města“. Sestoupili po lešení na dno staveniště a zůstali stát nad
poklopem oné Roury. Zamyšleně se podívali nejprve jeden na druhého, pak vytáhli plány a hledali
tu věc, která na ně vyzývavě zela ze země. V nákresech nebylo nic a všechny přívody plynu, vody a
elektřiny byly označeny a zabezpečeny, stejně tak ústí do kanalizačního řádu. Něco nebylo v
- 185 -
pořádku. Za několik minut se k oběma mužům přidalo ještě několik dělníků. Všichni bezradně stáli
nad uzavřenou Rourou a nevěděli, co si o tom mají myslet.
„Co to, kurva, je?“ zeptal se předák mistra. „Zítra přijede parta s vrtací soupravou, která
bude zavádět ke skále sondy, abychom mohli ukotvit základy nosných sloupů... O tomhle nebyla
nikde ani řeč!“
„Z toho jsem jelen!“ pokrčil mistr rameny. „Budu muset zajít za vedoucím stavby, aby mi
řekl, jestli o tom něco neví! Co je to za Rouru?“
„Klidně by jí mohl projet autobus!“ zamyslel se jeden z dělníků a vzal pásmo, aby změřil
její šířku. „Tři a půl metru! Z čeho to je?“
„Bude to ocel, nebo nějaká slitina!“ kopl do ní další z dělníků.
„Každopádně to není v plánech!“ zamračil se mistr. „Kurva! No nic, chlapi, dneska to
nevyřešíme! Tohle není naše věc!“
„Co kdybychom to otevřeli?“ zeptal se předák mistra. „Jen tak pro legraci!“
„Otevřít to?“ zamyslel se mistr. „A proč? Co tam chceš najít?“
„Třeba tam bude zlatý poklad!“ uchechtl se jeden z dělníků.
Všichni zúčastnění muži mlčeli a nervózně postávali okolo obnažené Roury. Slunce se
chýlilo zvolna k západu a svými narudlými paprsky ozařovalo vysoké stavby ze skla a oceli, které
obklopovaly budoucí staveniště. Okolo výkopu panoval čilý ruch. Doprava nebyla ještě odkloněna
a tak na ulicích radostně halasila projíždějící auta. Stmívalo se a prodlužující se stíny ještě více
zahušťovaly již tak pochmurnou atmosféru.
„Zajdu pro nějaké světlo!“ nabídl se jeden z dělníků. „Osvětlení tu mají nainstalovat až zítra,
beztak je tu tma jako v pytli!“
„Dobře!“ souhlasil mistr. „Budeme hlasovat? Kdo je pro, abychom to otevřeli?“
Všichni muži zvedli ruku.
Přepadla je zlatá horečka? Zamyslel se mistr. Nejspíš tam nic nenajdeme! Co může být v
takové Rouře?
„Vypadá, jako by tu vůbec nepatřila!“ ozval se jeden z dělníků. „Jako by byla z jiného
světa!“
„Máte s sebou nějaké nástroje? Páčidla? Sochory?“ zeptal se předák dělníků. „Čím to chcete
otevřít? Otvírákem na konzervy?“
„Tady je to světlo!“ vrátil se jeden z mužů s příruční halogenovou lampou. „Už jste to
otevřeli?“
- 186 -
„Ještě ne!“ řekl mu mistr. „Já nevím... Tak dobře, chlapi, dejte se do toho!“
Muži s nástroji zabrali a snažili se vypáčit dvoudílný poklop Roury. Nástroje praštěli pod
námahou a muži hlasitě nadávali a supěli. Poklop se ani nehnul. Jediné, čeho dosáhli bylo, že ohnuli
sochory a páčidla. Zůstali stát a dívali se na Rouru, která nyní již tonula v rostoucím šeru. Slunce
zapadlo a ruch ulice zvolna utichal. Začala jim být zima.
„Třeba je to nějaký bunkr!“ nadhodil jeden z mužů. „Možná to má zámek na heslo!“
„Nic tu není!“ zamračil se mistr. „Kurva, co je to za volovinu? Není to v plánech, tak kde se
to tu vzalo?“
„Bylo to pod základy toho starého hotelu!“ řekl mu zamyšleně předák. „Možná je to starší
než ten hotel!“
„Pro Kristovu nohu, a co tu tedy stálo před tím hotelem?“ zeptal se jej mistr. „To by to tu
muselo být už z druhý světový!“
„Že by to byl opravdu bunkr?“ zeptal se tentýž muž.
„Co máš s tím bunkrem?“ okřikl jej předák. „Na co by ho tu stavěli?“
„Takže co uděláme? Vezmeme na to řetězy a buldozer, aby ten poklop vytrhl?“ zeptal se jich
mistr. „Dneska už s tím nic neuděláme!“
„Teď na noc?“ zeptal se jej předák.
„Kurva, jestli se o to budou zajímat památkáři, správa města, nebo ti historici, tak se
nepohneme z místa! Já si myju ruce!“ řekl jim. „Nechci být v kůži vedoucího, až na to přijde! Jeho
nadřízení vyletí z kůže! Víte kolik stojí každý den prodlení? Stáhnou nás nejspíše z kůže... Tak to
nějak otevřete!“
„Co když je v tom nějaký fígl?“ zeptal se jich tentýž muž, kterému tato Roura nedávala
pokoj. „Možná je tam nějaký mechanismus!“
„Hovno je tam!“ rozzuřil se mistr. „Posviťte na ten poklop, zatraceně!“
„Je to ze železa, nebo to není ze železa?“ zeptal se všech jeden z dělníků a zabouchal na
poklop sochorem. „Co když jsou tam nějaké plyny?“
„Nejspíše tam někdo nasral a pak to zavřel, aby k tomu nikdo nemohl!“ řekl mu předák.
„Máme dvě možnosti, buď to zasypeme a zatajíme, jak to nejspíše udělali ti, kteří stavěli ten hotel a
podle mě, to taky našli! Nebo to ohlásíme!“
„Co chceš hlásit?“ opáčil mistr. „Poklop od velkého hajzlu?“
„Bude tam zámek!“ řekl jeden z dělníků.
- 187 -
„Na co? Stejně to bylo zakopané v zemi!“ zamračil se mistr.
„Třeba to někdo, kdo to sem dal, pojistil, abychom to jen tak otevřeli!“ zachmuřil se předák.
„Už mi taky začíná kapat na karbid! Tak co? Jak to otevřeme?“
„Je tu něco jako kolo, vy volové!“ řekl jim muž s lampou. „Jste slepí, nebo co? Otočte s tím
a pak ty obě části prostě otevřete jako dveře od dodávky!“
Stalo se. Mechanismus, který byl zanesený pískem a hlínou konečně povolil a poklop byl
otevřen. Ale nikdo z mužů nebyl o nic chytřejší. Nejistě stáli nad zející dírou o průměru tři a půl
metru. O hloubce šachty nevěděli zhola nic.
„Jak je to hluboký?“ zeptal se muž s lampou a naklonil se nad rouru. „Nevidím konec, do
prdele!“
„Abys tam nesletěl, dávej pozor!“ varoval jej předák. Pak jej něco napadlo a vytáhl z kapsy
svítící trubičku na jedno použití. Taková ta věc, kterou nejdříve zlomíte a pak s ní zatřepete a ona
začne svítit! Hodil ji do roury. Světlo z padající trubičky se zvolna ztrácelo, až zmizelo docela.
Neslyšeli žádný zvuk dopadu!
„Co to, kurva, je!“ zeptal se mistr. „Tohle by muselo být v plánech, kdyby se o tom vědělo!
Dejte bacha, ať tam nespadnete! Tohle budeme muset ohlásit!“
„Je to jako díra do Pekla!“ souhlasil předák. „Zavřete to, zítra se na to podívají lidí z
Městských staveb a z Rozvoje města! Tohle není naše věc! Kurevská díra! Čert nám ji byl dlužen!
Tak to zavřete, ocasi, nebo tam chcete fakt spadnout?“
„Jo, zavřete to!“ mávl mistr rukou. „Zavřete ten pekelný chřtán!“
/II.- Dohady/
Uplynulo několik dní a vlastně se nic nezměnilo. Staveniště bylo tiché a bez života. Jedna
změna zde však byla a to v pozadí, investor se pohádal s Radnicí a vedením města a žádal zpět
peníze, které dal za koupi pozemku. Město mu vyhovělo, ale odečetlo si provizi za zbourání starého
hotelu, jak bylo domluveno. Zdálo se, že zde žádný nový dům stát nebude.
Ten den pršelo. Roura byla zavřená a pod stanem. Nad ní byla postavena velká trojnožka s
kladkou. Kolem Roury bylo postaveno provizorní zábradlí, aby do ní, když je otevřená nikdo
nespadl. Partě dělníku z Městských služeb se nepodařilo zjistit, jak je hluboká. Zdálo se, že padá
kolmo dolů a její konec je kdesi v nekonečnu. Nevycházel z ní žádný zápach a nic z ní nevyteklo.
Prostě tam byla a hotovo. Úředníci si s ní nevěděli rady. Co s Rourou, která není v plánech. Zakopat
ji? Rozřezat? Kde má konec? Z čeho je? Příliš mnoho otázek, avšak žádná odpověď.
K několika mužům v přilbách sestoupili dva chlápci v oblecích. Měli černá sáčka, pod nimi
černé obleky a na hlavě černé klobouky. Přistoupili k čekajícím mužům a ukázali jim nic neříkající
průkazy. Chvíli postávali mlčky u Roury a dívali se na její poklop. Zaujal je zaprášený
mechanismus, který jej odemykal. Jeden z mužů v černém vzal ze země válející se sochor a
- 188 -
několikrát udeřil do poklopu. Dělníci se usmály pod vousy! Co tím chtěl dokázat?
„Kdo to tu má pod palcem?“ zeptal se vyšší z obou mužů. „Kdo tady tomu velí!“
„Jsem předák!“ podal mu ruku nejtlustší muž s přilbou na hlavě. „Kdo jste vy? Přišli jste z
funusu?“
„Ne, jsme od vlády!“ řekl mu nižší muž. „Já jsem Sam a zde je John! Přišli jsem se na tu
vaši Rouru podívat! Jak dlouho tu leží?“
„Si děláte srandu?“ rozesmál se předák. „Když jsme bourali ten hotel, našli jsme ji pod
základy! Patrně tu byla, když se ten hotel už stavěl! Ale nepatřila k němu! Jak vidíte, je moc široká
a čert ví, k čemu vlastně slouží!“
„Už jste byli uvnitř?“ zeptal se jej vyšší muž v černém. „Jak je hluboká?“
„To nikdo neví!“ pokrčil rameny předák. „Dole je tma a nic tam není vidět, jako by ta Roura sama
pohlcovala jakékoliv světlo!“
„Zajímavé!“ řekl nižší muž. „Otevřete to!“
„Jak je libo!“ přikývl předák a pokynul svým mužům. „Je to jako díra do Pekla!“
„Uvidíme!“ řekl nižší muž pracující pro vládu.
Naklonil se nad Rouru a zadíval se do nic neříkající temnoty. Vytáhl z kapsy svítící trubičku,
zlomil ji, zatřepal s ní a hodil ji dovnitř! Zmizela ve tmě. Na stěnách Roury nebyly žádné odlesky.
Prostě neodrážela žádné světelné paprsky.
„To už jsme taky zkoušeli!“ zabručel předák.
„Jaké to má vlastně rozměry?“ zeptal se vyšší z obou tajemných mužů.
„Vnitřní průměr je asi tři metry padesát a šířka roury je tři a půl centimetru...“ řekl jim
předák. „Jak je dlouhá, to nikdo neví!“
Jeden z dělníků uklouzl na suti a přepadl z výkřikem do Roury. Jeho tělo se několikrát
odrazilo od stěn, než zmizelo v temnotě. Všichni muži odstoupili od okraje Roury a dívali se do
jejího temného chřtánu. Spolu s mužem zmizelo i kus zábradlí.
„Potřebujeme další vybavení a zabezpečení!“ řekl vyšší muž svému kolegovi. „Musíme to tu
zajistit, aby nám tam už nikdo nespadl a pořádně tu Rouru prozkoumat!“
„Samozřejmě!“ přikývl jeho kolega. „Už jste tu Rouru dali na chemický rozbor?“
„Nedá se rozřezat!“ rozhodil předák ruce. „Zkoušeli jsme to pilkou na železo, pak
rozbrušovačkou a nakonec hořákem, ale marně! Bůhví z čeho to je!“
- 189 -
„Jde ten poklop rozmontovat?“ zeptal se jej vyšší muž v černém. Zakryjte tu díru fošnami a
půjčte nám na čas ten poklop... Nezkoušeli jste ho zvážit?“
„Není moc těžký...“ zamračil se předák. „Kdyby byl ze železa, nebo slitiny, nepohnuli
bychom s ním, ale je nějak moc lehký! Jako by nebyl odtud!“
„Zkuste ho rozebrat, my si ho půjčíme!“ řekl mu nižší muž v černém. „Až do odvolání se
tady nic stavět nebude!“
„Stejně o tohle místo ztratili všichni zájem, když se rozkřiklo, že se tu něco našlo! Byli tu už
všichni! Historici, památkáři, vojáci, lidé od Stavby města a tak dále! Nikdo si s tím neví rady!
Dokud nebudou mít jasno, nepovolí tu žádnou další stavbu!“
„To je dobře!“ souhlasili oba muži v černém. „Mělo by se to tu hlídat! Ten muž, byl první,
co tam spadl?“
„Jo, první!“ souhlasil předák. „Bylo tu hodně vědátorů a potentátů, ale nikdo na nic nepřišel!
Spouštěli tam dolů kamery, ale na monitoru nebylo nic vidět! Několik jeskyňářů a horolezců slezlo
dolů! Za chvíli se vrátili, že je to moc hluboké! Prý to nemá dno! Tohle jsem ještě nezažil!“
„My taky ne!“ souhlasili muži v černém. „Vrátíme se později! Nikoho sem nepouštějte, není
to tu bezpečné!“
„A ty poklopy?“ zeptal se jich předák.
„Pošleme si pro ně!“ řekl jim menší z obou mužů. „Zatracená Roura!“
/III. - Průzkum/
Za dva dny se k Rouře vrátilo několik dalších lidí. Stan se zvětšil. Okolo Roury postavili
zvláštní kruhové pódium se zábradlím, nad kterým postavili jakousi báň s kladkami. Vedle Roury
byly přistaveny elektrické navijáky a několik generátorů na výrobu proudu. Spolu s muži v černém
sem dorazili také noví lidé od výzkumu s mnoha přístroji a stroji, o jejichž existenci neměli dělníci
z Městských staveb ani potuchy.
Nejprve spustili dolů další kameru se silným zdrojem světla. Ale obraz byl znovu černý,
jakoby kov, ze kterého byla Roura vyrobena, nehodlal odrážet žádné světlo. Prostě jej jen pohltil a
tím vše končilo. Mikrofon na kameře také nic nezachytil. Neozývalo se zhola nic, žádné praskání a
kvílení namáhaného materiálu. Jako by se s rostoucí hloubkou ponořili do jiného světa.
„Tohle je opravdu divné!“ zavrtěl hlavou vyšší muž v černém. „Lidé z Městských staveb
měli pravdu! Žádné odlesky! Nic... Z čeho to vlastně je?“
„Je to jistý druh slitiny!“ odpověděl mu jeden z vědců. „Jsou v tom stopy železa, niklu,
křemíku, uhlíku a dalších prvků! Hlavní část však neznáme! Nedokázali jsme to rozřezat! Ani
laserem, natož proudem vody! Nejde to zničit! Kdyby z toho u nás vyráběli lodě, letadla a auta,
byly by nezničitelné...“
- 190 -
„Že se toho nechytila armáda!“ zamyslel se menší z obou mužů v černém.
„Nevěděli si s tím rady!“ pokrčil tentýž vědec rameny. „Konec konců, je to jen Roura, i když
nevíme, k čemu vlastně slouží!“
„No, právě!“ zamyslel se vyšší muž. „Co uděláme! Kamera je k ničemu!“
„Spusťte tam sondu, ať nám změří tlak, teplotu, rosný bod a řekne nám, jaký je tam vlastně
vzduch!“
„Ano, pane!“ řekl jim vedoucí z vědecké skupiny.
Uplynulo několik hodin. Sonda zmizela na tenkém, ale pevném laně. Lana kvapem ubývalo,
ale zdálo se, že ještě nedorazila na konec Roury. Nervozita na místě zvolna sílila. Co je to za věc a k
čemu slouží? Z čeho je vyrobena? Náhle se válec s lanem zastavil. Digitální ukazatel zůstal stát na
jednom tisíci osmi stech metrech. Něco se stalo. Počítač, který dostával informace ze sondy vyplivl
několik informací a čekal na potvrzení ze strany uživatele!
„Co se stalo?“ zeptal se nižší z obou mužů v černém, kteří vedli tento průzkum.
„Sonda, pane!“ zamyslel se vedoucí vědců. „Hlásí nám, že je tam hodně nízký tlak
vzduchu!“
„Jak nízký tlak vzduchu?“ podivil se vyšší muž. „Pokud tam není průvan, bude tam možná
zatuchlý a nedýchatelný vzduch...“
„Ne, pane,“ pokračoval vědec. „S postupující hloubkou klesá sloupec vzduchu.
Atmosferický tlak, pane. Zdá se, že z nějakého důvodu je tam stále nižší a nižší tlak!“
„Tomu nerozumím!“ zamyslel se nižší muž. „Nemá sonda poruchu?“
„Ne, pane! Je sice poškozena, protože stěny Roury mají jak se zdá vysoké procento tření, ale
ukazuje správně. Tlak pozvolna klesal, co jsem ji spouštěli dolů!“
„A jste již na dně?“ zeptal se jej vyšší muž.
„No,“ zamyslel se vědec. „Podle všeho je Roura s rostoucí hloubkou stále více zahnutá!
Dále sondu nemůžeme spouštět, aniž bychom ji nezničili! Chtělo by to něco jiného...“
„Jiného?“ zeptal se jej nižší muž. „Co máte na myslí?“
„Robota!“ řekl mu vyšší muž v černém. „Nějaké vozítko, které by sjelo po vlastní ose tam
dolů a ukázalo nám, kde to končí!“
„Jak?“ zeptal se jej vedoucí vědeckého týmu. „Dole je tma a žádné světlo nepomáhá!“
„Vy jste vědec!“ řekl mu vyšší muž. „Tak něco vymyslete, pro pana krále!“
- 191 -
/IV. - Prázdnota/
Uplynulo několik hodin. Sonda byla vytažena. Nesla velké známky poškození, které ji
způsobilo tření o stěny Roury. Co je to za materiál? Bylo již po půlnoci, ale nikdo nespal. Lidé zírali
na jícen Roury a Roura zírala na ně. Neodhalené tajemství! Právě tento fakt hnal lidské tvory stále
vpřed, bez ohledu na ztracený čas a peníze. Rouře to bylo jedno...
„Máme tu našeho robota!“ rozhodil ruce vedoucí z vědecké skupiny.
„Opravdu?“ zamyslel se nižší z mužů v černém. „Půjde to? Spustíme ho až dolů?“
„Dáme na něj stejné měřící zařízení, jaké jsme měli na sondě a uvidíme!“ řekl mu vědec.
„Mělo by to fungovat!“
Robot byl zavěšen na pojistné lano a po vlastních kolech sjel na svých dlouhých pavoučích
nohách do útrob Roury. Kamera byla zase jako obvykle temná a bez obrazu. Nepomohlo ani
infračervené, nebo ultrafialové zobrazení! Nedostali žádný obraz. Roura to nedovolila! Opět
nezaslechli žádný zvuk. Tlak vzduchu klesal s rostoucí hloubkou, až se zastavil na hranici vakua.
Malý skleněný válec, naplněný vzduchem s průměrným tlakem na úrovni moře praskl a rozletěl se
na tisíce střepů.
Lidé přišli ještě na jednu věc. Roura byla dlouhá tři a půl kilometru. Její průměr byl na všech
místech přesně tři a půl metru. Roura byla zahnutá ze svislé polohy do vodorovného směru, takže
nabyla rozměru čtvrtiny kružnice o obvodu čtrnácti kilometrů. V půli své délky měl sklon Roury
pětačtyřicet stupňů a atmosferický tlak poloviny běžného pozemského sloupce. Na konci roury byl
podobný poklop, jaký našli dělníci při demolici starého hotelu. Jen byl bytelnější a jeho zařízení
sloužící k otevření bylo ještě složitější. Jaké tajemství se skrývají na konci Roury? Lidé se nikam
nedostali, přibyly jen další otázky.
„Co bude teď?“ zeptal se vyšší muž vědců stojících okolo obrazovek počítače. „Dokážete mi
to nějak vysvětlit? Proč tam není žádný vzduch? A co gravitace? Jako by na konci Roury neplatily
žádné přírodní zákony!“
„Co je za poklopem?“ zeptal se nižší muž. „Když je tam vakuum? Jak je to možné?“
„To, bohužel, nevíme!“ řekl mu vedoucí vědecké skupiny. „Víme jen to, že jde o zahnutou
rouru s nízkým, ne-li žádným tlakem vzduchu na jejím vodorovném konci! A co se týče materiálu,
ze kterého byla postavena... Zdá se, že musí být neobyčejně pevný, protože spodek Roury je asi dva
kilometry pod zemí!“
„Dva kilometry a dvě stě metrů!“ řekl mu vyšší muž. „Co z toho vyplývá?“
„Zdá se, že nic!“ zamračil se vědec. „Za prvé, ten materiál, ze kterého je Roura postavena je
nezničitelný! A je tu ještě jedna věc...“
„Ano?“ zeptali se jej oba muži v černém.
„Zdá se, že je Roura udělaná beze švů a je z jednoho kusu!“ odpověděl jim vědec.
- 192 -
„Takže nepochází ze Země?“ zhrozil se vyšší muž v černém. „Je mimozemského původu?
Odkud?“
„To bohužel nevíme!“ pokrčil vědec rameny. „Zkusíme pomoci robota otevřít ten druhý
poklop! Co vy na to?“
Oba muži přikývli. Za několik dalších hodin se podařilo robotovi otevřít poklop na druhé
straně roury. Viděli jej na obrazovce kamery robota. Zdálo se, že právě onen poklop byl sestrojen
tak, aby byl viditelný ve světle kamery, což se o Rouře samotné říci nedalo. Poklop se otevřel do
stran, jako dveře dodávky, ale znovu nic neviděli.
„Co je to?“ zeptal se vyšší muž vědců. „Zase další Roura?“
„Ne, pane!“ zamračil se vedoucí vědecké skupiny. „Asi jsme narazili na další Vesmír!“
„Cože?“ nechápal jej menší muž v černém. „Jaký další Vesmír?“
„Uvnitř naší Země, uvnitř našeho Vesmíru!“ pokrčil vědec rameny. „Přístroje robota
zachytávají rádiové vlny a záření, jakoby byl robot ve Vesmíru vypuštěn z raketoplánu či jiné lodi...
Roura bude asi něco jako přepravní uzel, nebo dráha mezi naším a jiným světem!“
„To je nesmysl!“ vykřikli oba muži v černém naráz. „To není možné! Pod zemí není nic
takového možné! A co teplota? Musí tam být přece horko!“
„Je na bodě mrazu! Absolutní nuly! Jak již bylo řečeno, Roura není ze Země a kdoví, kam
vůbec vede!“ řekl jim vědec zamyšleně.
Na nebi nebyl ani mráček. Bylo ráno a slunce se zvolna vydávalo na svou každodenní pouť
po nebeské báni, zatímco tam dole vládla temnota a nulový tlak. Kam vůbec Roura vedla? Kdo ji
postavil a z jakého důvodu? Proč byla pohřbena pod hotelem a proč ji lidé tehdy zamlčeli? Muži se
na sebe zděšeně podívali. To není možné, Roura jako tunel pod světem do jiného světa? To je
nesmysl! Opak byl pravdou!
„Co uděláme?“ zeptal se vyšší muž svého kolegy. „Pošleme tam kosmonauty?“
„Jak tam chceš narvat loď?“ zamračil se nižší muž. „Jak je ta Roura široká?“
„Co tam chceš poslat?“ zděsil se vyšší muž.
„Raketoplán se tam nevejde, ale nějaká stará loď, které jsme kdysi posílali do Vesmíru
nosnými raketami, by se tam vejít měla, nebo snad ne?“ zeptal se jej jeho kolega. „Namontujeme ji
kolečka a ona prostě sjede dolů! Pak už bude všechno jedno, když se ocitne v beztížném stavu!“
„To je šílené!“ řekl mu vyšší muž vážně. „Co řekneme našim šéfům.
„Pravdu! Že jsme objevili cestu, jinou cestu, jak objevovat cizí světy!“ zamyslel se nižší
muž. „Rourou! Kriste pane!“
- 193 -
/V. - Vesmírná loď/
Uplynulo několik týdnů. Namísto nového mrakodrapu stála na místě hotelu jakási startovací
rampa, která měla vypustit obstarožní kosmickou loď Apollo do nitra Roury, vstříc neznámu na
jejím konci. Bylo to absurdní. Celá stavba se tyčila pouze do výše několika pater nad úrovní terénu.
Připomínala na rychlo postavený hangár, avšak to podstatné bylo uvnitř.
„Můžeme začít s odpočítáváním!“ ozvalo se v rozhlase pod úrovní okolního terénu. Na
jakési rampě byla zavěšena loď, která byla opatřena podobnými nožičkami, jaké měl onen robot,
který podnikl první cestu ke druhému konci Roury.
„Posádka je v pořádku a loď zabezpečena!“ ozvalo se po chvíli. „Můžeme začít se startem!“
Oba muži v černém netrpělivě vyčkávali, kdy loď zmizí v Rouře! Čekala ji tři a půl
kilometrů dlouhá cesta do jiného Vesmíru. Co bude tam? Koho tam může posádka lodi potkat? Jaká
tajemství lidé objeví? Konečně nebude lidstvo samo?
„Start!“ zahřmělo a loď zmizela v Rouře. Jen odvíjející se lana signalizovala, že je v
pohybu. Klouzala na kolečkách do nitra Roury. Až klesne gravitace, měly ji dál pohánět její vlastní
motory.
„Všechno běží podle plánu!“ ozval se kapitán lodi. „Jsme v polovině cesty!“
Muži v hangáru čekali, až se loď dostane na konec Roury. Snad není poklop zavřený, jinak
by se stařičké Apollo rozbilo na malinké kousky a směs žhavých plynů z výbuchu by zničila hangár
na povrchu včetně všech lidí uvnitř. Nic takového se však nestalo. Loď opustila Rouru a proletěla
otevřeným poklopem na druhé straně.
„Jsme na druhé straně!“ uslyšeli všichni kapitánův vzkaz. „Otáčíme a snižujeme rychlost,
abychom se tu rozhlédli! Je tu tma! Nevidím žádné světelné body! Není tu nic než temnota!
Zapínáme vlastní zdroje světla!“
„Co vidíte?“ zeptal se jich vedoucí letu.
„Proboha!“ ozvalo se. „Vidíme poklop a Rouru, kterou jsme sem přiletěli...“
„A co ještě?“ vyzvídali oba muži v černém.
„Tušíme jen stěnu, která se táhne na všechny strany od poklopu! Vidíme jen poklop a nic
jiného! Zdá se, že je stěna vyrobená ze stejného materiálu! Jak jsme hluboko?“
„Dva a půl kilometru pod zemí!“ řekl posádce vedoucí letu. „Proč se ptáte?“
„Ta stěna... Není vidět, ale na radaru jsou patrny nejasné obrysy! Zdá se, že přece jenom
odráží nějaké záření! Ta stěna se táhne na míle daleko, kam až oko dohlédne! Vznášíme se na okraji
něčeho hodně velikého a temného!“
„Stěna?“ zeptal se jich vedoucí letu. „Jaká stěna, opakujte!“
- 194 -
„Asi jsme někde jinde, protože tomu neodpovídají vzdálenosti, které jsme naměřili!
Počkejte... Zdá se, že... Poklop se uzavírá, slyšíte?“
„Opakujte!“ zakřičel do mikrofónu vedoucí letu. „Co se děje!“
„Poklop...“ uslyšeli všichni zúčastnění začátek věty v reproduktorech nad hlavou, než ztratili
jakýkoliv signál. Loď zmizela! Zůstala jen Roura. Tichá, temná a neúprosná ve své podstatě bytí.
Zůstaly také všechny otázky. Kdo ji vyrobil a proč?
„Hangár volá Loď, odpovězte!“ zakřičel vedoucí letu do mikrofonu, ale neuslyšel žádnou
odpověď, natož šum v reproduktoru. „To je konec!“
„Zdá se že ano!“ souhlasili oba muži v černém. „Tady jsme skončili, nemůžeme si dovolit
ztratit další loď! Kdo zavřel ten poklop?“
„Nikdo z lidí!“ řekl mu vedoucí vědeckého týmu. „Patrně někdo z druhé strany, možná, že to
byla ta Roura!“
„Není přece živá!“ řekl mu nižší muž trpce. „Je to jen obyčejná Roura!“
„Roura odněkud nikam!“ řekl mu vědec. „Měla by se zakopat, ještě nejsme připravení!“
„Připraveni na co?“ zeptal se jej vyšší muž v černém.
„Na cizí světy!“ pokrčil vědec rameny.
„A co bude s těmi tam venku?“ zděsil se vedoucí letu.
„Do několika hodin jim stejně dojde palivo a pak jistě i vzduch... Bohužel, se nedá nic dělat!
Jsou ztracení!“ pokrčil vědec rameny. „Tu Rouru bych zasypal!“
Roura mlčela. Snad tušila, že ji znovu lidé odkryjí, až přijde čas a opět se budou ptát, proč tu
je a k čemu slouží! A lidé? Věděli to také, přestože je děsilo jen na tento fakt pomyslet. Rouru nešlo
zničit, protože byla nezničitelná už ve své podstatě! Možná, že na místě hangáru bude přece jenom
stát nějaký nový hotel, víceúčelová budova či nákupní středisko, dokud se znovu nebude bourat.
Pak se Roura vrátí a s ní všechny skryté otázky její existence...
/Konec příběhu?/
- 195 -
Povídka druhá - ROURA II
/I. - Na druhé straně/
Malá loď pozemšťanů se zvolna vzdalovala od poklopu. Zavřel se a s ním se ztratila
jakákoliv možnost opustit tento podivný svět, který se nacházel mimo lidskou realitu. Tři muži v
kabině Apolla netušili, že je lidé již nadobro odepsali. Loď se vznášela několik stovek metrů od
neviditelné stěny, která byla postavena ze stejného materiálu jako Roura samotná. Vizuální kontakt
nebyl možný, avšak na radaru byl patrný slabý odraz. Stěna tu byla a táhla se do nekonečna všemi
směry.
Lidé v lodi si kladli jedinou otázku. Jsou ve skutečném Vesmíru, nebo jde jen o iluzi? Vznáší
se ve vzduchoprázdnu vedle ohromné kostky, nebo jsou uvnitř kostky samotné? Jaké má rozměry?
Co když jsou na konci samotného Vesmíru, který se táhne od této stěny bilióny světelných let
daleko? Co když jsou všechny Vesmíry do sebe naskládány, jako pomyslné Bábušky, které se kdysi
vyráběly v Sovětském svazu?
Odkud se vzala ona Roura? Proč ji doposud nikdo nenašel? A pokud ano? Proč ji lidé
zamlčeli? Apollo se zvolna vzdalovalo od stěny a na obrazovce radaru se objevila jen jedna veliká
šmouha. Stěna byla prostě obrovská a vymykala se zcela lidskému chápání. Poklop již nebylo vidět.
Ztratil se s rostoucí vzdáleností! Zemřeme tady? Všichni se v duchu ptali na tutéž otázku. Paliva a
kyslíku měli jen na několik hodin. Nikdo nepočítal s tím, že se poklop svévolně uzavře!
„Co budeme dělat?“ zeptal se velitel lodi. Byl už starý! Bylo mu kolem padesáti. Kdyby
nepodnikl několik cest na Měsíc, nikdy by jej nevybrali za kapitána této mise. Zbylí dva muži byli
piloti námořnictva. Vlastně nikdo z nich neprodělal náročný výcvik, kterému se musí podrobit
všichni kosmonauté. Vše se seběhlo příliš rychle a nebyl čas na žádné zbytečné řeči. Vnitřní
Vesmír? Co když jde o jakousi Červí díru do jiného světa.
„Na jak dlouho máme vzduch, jídlo, vodu a palivo?“ zeptal se kapitán svých mužů. Byla to
zbytečná otázka. Všichni to věděli. Stěna se vzdalovala. Šmouha z obrazovky radaru zmizela! Byla
mimo dosah radaru.
„Kam poplujeme?“ zeptal se druhý pilot kapitána. „Nemáme žádný cíl, měli jsem jen
prozkoumat druhou stranu poklopu! Našli jsem stěnu a vzduchoprázdno! Tohle není obyčejný
Vesmír! Kde jsou hvězdy?“
„Možná je jen nevidíme!“ řekl jim třetí muž z posádky. „Rádiové spektrum je totožné se
spektrem záření, které vládne v našem Vesmíru... Někde tu musí být zdroj záření! Třeba ta stěna
pohlcuje veškeré možné světelné vlny, proto nic nevidíme! Snad když se vzdálíme, možná uvidíme
to, co je nám prozatím skryto!“
„Co tam chceš vidět?“ zeptal se jej druhý pilot. „Za několik hodin stejně zemřeme!“
„Tak poletíme dál?“ zamračil se kapitán. „Domů se již nedostaneme! Poklop zůstal dlouho
zavřený! Lidem na naší straně se jej patrně nepodařilo otevřít! Kdo je pro další cestu bez návratu?“
- 196 -
„Letíme!“ souhlasil druhý pilot.
„Letíme dál!“ řekl třetí muž. „Jsem sice navigátor, ale tady nemám podle čeho vést naši
loď!“
„Poletíme prostě rovnou za nosem!“ usmál se kapitán.
Zdálo se jim, že čím dál jsou od stěny, tím více se rozjasňuje. V temnotách se začaly nejistě
objevovat první náznaky existence hvězd. Jsme opravdu v jiné části Vesmíru? Ptali se v duchu. O co
tu, sakra, jde? Není to jen skupinová sugesce? Co když se probudíme někde ve špitále a doktoři
nám budou potřásat rukama a usmívat se? Je to jen další nesmyslný test?
Uplynula již polovina daného času. Opravdu spatřili vzdálenou záři hvězd. Různobarevná
oka mlhovin měla roztodivné tvary a nebylo v lidských silách popsat jejich vzhled, protože jim na
to nestačila slova! Zemřeli jsme? Jsme na druhé straně bytí? Pořád nedostali odpovědi na své
otázky. Za zády měli jen černé nic, přestože věděli, co je tam čeká. Stěna a poklop. Zavřený, možná
že na věky...
„Ještě hodinu a dojde nám palivo!“ řekl druhý pilot oběma mužům. „Za další hodinu nám
dojde vzduch, ale to jedno, protože už nemáme žádnou vodu ani jídlo!“
„Je to zvláštní zemřít někde mimo svou realitu v cizím světě!“ řekl kapitán zamyšleně.
„Nikdo se o nás již nic nedozví! Staneme se bezejmennými hrdiny!“
„A nebo blázny!“ souhlasil navigátor. „Takže ještě dvě hodiny života v tomto světě, který je
nám tolik cizí a zároveň podobný tomu našemu!“
„Vesmír v kostce?“ zeptal se druhý pilot. „Co když někdo, nebo něco, stvořil Vesmír do
podoby kostky! Krabice, která se vejde do další, větší, krabice a ta do další a další!“
„Do nekonečna?“ rozesmál se kapitán. „Kde končí nekonečno? U té stěny, od které jsme
odletěli?“
Uplynula další hodina. Poslední. Loď se dál řítila setrvačností. Záře hvězd sílila a jim
připadalo, že jsou někde na cestě mezi planetami Sluneční soustavy. Stěna i Roura přestaly pro lidi s
konečnou platností existovat. Byla jen prázdnota a smrt si brousila svou kosu! Skříp! Skříp! Jakou
bude mít podobu? Půjde o starou babiznu? Nikdo z posádky stařičkého Apolla si ji nedokázal
představit. Avšak smrt samotná je dostihla dvacet minut po předpokládaném limitu. Zemřeli udušeni
oxidem uhličitým, který vydechovali při dýchání.
Loď se dál prodírala nekonečnou prázdnotou. Její posádka byla již po smrti. Nyní byli muži
uvnitř stařičké lodi opravdu na druhé straně. Jejich duše opustily zbídačená těla astronautů a
zmizely bůhví kam. Snad tomu bylo dobře a oni se nedozvěděli, co čeká lidstvo na druhé straně
Roury!
/II. - Obludky/
Někdo otevřel Rouru! Tato věta poděsila polovinu světa Khár, který se nacházel kdesi ve
- 197 -
Vesmíru na druhé straně Roury. Někdo ji našel a otevřel! Obyvatelé vodní planety byli upřímně
šokováni. Že by lidé přišli na jejich bránu do světa pozemšťanů? Jak se jim to podařilo? Ti idioti se
zase hrabali v zemi!
„Měli jste ji zahrabat někde, kde by ji nenašli tak snadno!“ rozčiloval se Butar, předseda
Khárské vlády. „Teď máme na krku hotové pozdvižení!“
„Ale pane,“ řekl mu poníženě jeho pobočník. „Nemohli jsem to tušit! To město tam stojí jen
několik stovek let! Podle lidských měřítek... V našem čase je to jako mávnutí chapadlem!“
„A co teď řeknu radě? Co na to řekne parlament? Určitě z toho bude zase mezigalaktický a
meziúrovňový průšvih! Už si nepamatujete, co se stalo na Urii? Museli jsem vybít celou populaci
těch protivných, suchých a ošklivých krokoušů, kteří taky našli naši Rouru!“
„Možná, že šlo o chybu!“ pokrčil pobočník zamyšleně. „Neměli jsme ty Roury jen tak
rozhazovat po Vesmíru!“
„Kterém?“ zastavil jej předseda vlády. „Existuje přece tolik Vesmírů, že nám z toho už jdou
oči šejdrem! Jakoby nestačilo, že nám při pomyšlení, kdo všechno by se do našeho světa mohl
dostat, tvrdnou chapadla rozčílením!“
„Takže, co budeme dělat, pane?“ otočil se k němu jeho pobočník a zamrkal na něj několika
očima na krátkých tykadlech. „Náš svět je z vody! Já vím, že má pevné jádro, ale zbytek je už jen
hlubina oceánů! A naše podvodní města jsou z Orbitu neviditelná! A naše obrana...!“
„Stojí za hovno!“ mávl předseda chapadlem. „Podnikneme další invazi!“
„Na Zemi? Copak nevíte, že naši vojáci přímo nesnášejí cestu Rourou? Na druhé straně je
takřka víc země, než vody! To nemůžeme přežít!“
„Ale ano!“ zamračil se předseda! „Máme přece své invazní lodě! Vody budeme mít dost!“
„Váš požadavek musí schválit vláda, rada, parlament...“ řekl mu pobočník.
„Musíme ostatní přesvědčit, že jsou lidé pro nás opravdovou hrozbou! Abych nezapomněl,
už víte, zda-li prošli Rourou na naší stranu?“
„Ano, ale včas jsme uzavřeli poklop, takže se sem dostala pouze jedna loď!“
„A?“ zamyslel se předseda vlády. „Neser mě, Ghuru! No?“
„Všichni lidé v lodi zemřeli!“ řekl mu pobočník. „Dálkové sondy nezachytily žádný život v
jejich lodi...“
„Alespoň něco! Zatracení lidé! Směšní tvorové se čtyřmi chapadly a jednou hlavou! Na
dvou chapadlech chodí a dvěma vykonávají práci! Hnus! Je to odporné! Hnusí se mi jen na lidi
pomyslet! Jsou směšní!“
- 198 -
„Ano, pane!“ řekl mu pobočník podlézavě. „Ale stejně... Výpravu můžeme uskutečnit do
jednoho týdne!“
„Našeho nebo jejich?“ zachmuřil se předseda vlády až mu začal odkapávat hlen z nosů. Měl
sice jednu hlavu, ale na ní tři nosy a několik tykadel s očima, které vypadaly jako nezralé makové
hlavičky. Kharařané byli vlastně takové větší chobotnice, ale nepodobaly se v ničem pozemským
tvorům. Kdyby k něčemu přišlo, dokázalo by se na padesát obyvatel Kharu vměstnat do běžného
městského linkového autobusu. Pokud by byl, až po strop naplněn vodou, samozřejmě! Snad jen ta
jejich chapadla by mohla připomínat pozemské chobotnice, které žijí v našich mořích. Obyvatelé
Kharu žili v městech plujících v hlubinách jednoho velikého oceánu. Nebýt žhavého jádra, které
neustále ohřívalo masu vod, zamrzl by samotný oceán Kharu až ke svému dnu.
Nakonec, nebylo důležité, jak vypadal Kharský svět a jak vypadají jeho obyvatelé. Co bylo
důležité, byl fakt, že tato hnusná slintající a ohavná monstra, chtěla napadnout Zemi! A co bylo ještě
hroznější, lidé ještě nezasypali konec Roury, kterou našli pod starým hotelem. Nakonec se obludky
přece jen dohodly a k druhému konci Roury mířila flotila Kharských lodí. Invaze začala!
/III. - Masakr/
„Vidíme poklop! Roura je na dohled!“ řekl hlavní navigátor. „Můžeme začít s výsadkem
malých lodí. Otevřete poklop, u uschlého chapadla!“
„Ano, pane!“ ozval se operátor. „Roura číslo A19378912 se otevírá pane! Přeji dobrý lov!“
„Navigátor volá Admirála Buraka! Invaze může začít!“
„Je mi to jasné, nejsem idiot s chapadly!“ rozčílil se Admirál.
Ale i tak se při vstupu do Roury srazilo několik lodí. Jejich kryty kokpitů se rozbily a voda v
nich okamžitě zmrzla i s piloty a vojáky uvnitř. Lodě světa Khar se jedna za druhou nořily do tři a
půl kilometrů dlouhé Roury. Nikoho netrápila otázka, je-li pozemský konec roury průchodný, či
nikoliv. Pokud by nebyl, byl by to masakr, ale ne pozemský! Naštěstí lidé ještě nezačali stavět na
prázdném výkopu po starém hotelu a tak se z Roury na straně lidí začaly vynořovat cizí lodi.
Moment překvapení zahrál hlavní roli v tomto dramatu. Lidská rasa měla být navždy
vymazána z mapy Vesmíru. Proč? Protože se cizí Roury zásadně neotevírají! Několik dní po tom,
co první loď světa Khar vyplula z Roury, bylo lidstvo zdecimováno. Admirál měl jen jedinou
otázku! Co se světem lidí? Polovina zemského povrchu zaplňovala souš a oceány nebyly dostatečně
hluboké! Znechuceně otočil svou velitelskou loď a vrátil se do Roury a s ním také celá jeho invazní
armáda.
Po lidech nezbylo ani stopy. Roura však zůstala. Byrokracie vládne všude. Nikoho z
vysokých úředníků či důstojníku světa Khar nenapadlo Rouru zapečetit! A Země? Jelikož bylo celé
lidstvo vybito, začalo po několika letech chátrat vše, co lidé kdy postavili. Sem tam někde vybuchla
atomová elektrárna! Protrhla se nějaká ta přehrada a spadlo několik mrakodrapů po velkých
zemětřeseních. Khařané zapomněli vybít také zbývající obyvatele Země, rostliny a zvířata.
To byla veliká chyba! Za několik tisíc let, až zmizí všechny výdobytky lidské civilizace,
- 199 -
možná Zemi znovu osídlí nějaký nový myslící druh! Roura zůstane, přestože bude zasypána sutí ze
zničeného Města, ale určitě Ji někdo nakonec objeví! A pak? Pak ji zase nějaký idiot otevře a takřka
nesmrtelný národ Khar se zase hrozně naštve! Ale to bude náš Admirál možná už dávno v důchodu!
Nakonec, je to chyba Obludek! Neměly ty protivné Roury rozhazovat po Vesmíru jako smetí!
/Konec Roury? Ano, jeden z možných konců... Ale možná to nikdy neskončí!
- 200 -
Povídka třetí - Roura III
/Prolog/
Od invaze ze světa Khar již uplynulo několik tisíc let. Za tu dobu se prakticky nic
nezměnilo, alespoň na Zemi ne, která byla nyní celá neobydlená, protože její nejinteligentnější
obyvatelé padli pod zákeřnou rukou dobyvatelů z jiného světa. Vesmír si dál žil svým vlastním
životem. Lidská rasa jej ani v nejmenším nezajímala. Byla tu ještě jedna věc, o které samotný
Vesmír nevěděl, ale Khařané to tušili, totiž že existuje mnoho paralelních Vesmírů. Že to není žádná
novinka? Ale jděte! Proč myslíte, že tu jsou ony Roury? Pro srandu králíkům, nebo co?
Svět se točil dál okolo žlutého Slunce. Khařané však udělali jednu chybu. Podcenili lidskou
rasu! Ačkoliv vyhubili všechny obyvatele Země, zapomněli jaksi na to, že lidé dokázali osídlit také
jiné světy! Zase další pohádka? Samozřejmě, šlo o lidi z jiného Vesmíru, kde vládli technologií tak
mocnou, že se před ní třásl i samotný Vesmír, ve kterém ono lidstvo žilo. A co se stalo? Jako
naschvál také našli Rouru. Tentokrát byla zakopána na Marsu.
Možná nebyli samotní Khařané jedinou rasou, která vládla technologií Roury! Namítáte, kdo
je tedy vyrobil? Lidé to nebyli! Khařané tuto techniku jen využili, ale pravý výrobce Roury byl
kdosi jiný! Nadále byl skrytý a neúnavně vyráběl jednu Rouru za druhou! Snad byli tito tvorové na
úrovni Bohů, nebo se prostě jen zbláznili! Či snad zešíleli? Nakonec to vyšlo nastejno. A pokud se
ptáte na jméno výrobce na rouře, pak tam bylo napsáno jen toto: "Vyrobeno v..."! Stačí to? Díky!
/I. - Na Marsu je život/
Rudá planeta! Čtvrtá oběžnice žlutého Slunce! Sen tolika lidí! Kolik bylo napsáno knih a
natočeno filmů o tom, že lidstvo konečně podnikne cestu mimo Zemi a osídlí jiné světy! Patrně by
se tak stalo, ale historie byla jiná a lidstvo bylo v tomto Vesmíru zdecimováno obyvateli světů Khar.
Jak je to směšné a patetické zároveň!
Kdesi na povrchu Marsu v oblasti velkých plání bez jakýchkoliv vyvýšenin a kaňonů se
ozval veliký výbuch. Kdyby k němu došlo na Zemi, patrně by mnoha lidem v okruhu stovek
kilometrů popraskaly ušní bubínky. Na Marsu je řídká atmosféra, tak to jenom trochu pšouklo. Ale
oblak prachu, vyvrženého písku a kamení, dosáhl takřka hranice atmosféry. Ne, nevybuchla zde
nová sopka, prostě zde došlo jen k přesunutí miliónů kubických metrů horniny a sedimentů na jiné
místo! A důvod? Roura! Zase ta prokletá a nic neříkající Roura, která byla zakopána hluboko pod
povrchem. Jak jinak? Lidé z jiného Vesmíru, nebo dimenze, chcete-li, se pomoci antigravitačních
lodí protáhli Rourou a vylétli z hlubokého kráteru, aby přistáli na povrchu Marsu.
„Kurva, to je život!“ zanaříkal velitel jedné z lodí, která jako první dosedla na písčitou pláň
vedle obrovského kráteru, na jehož dně byla naše stará dobrá Roura. „Zkurvená práce!“
„Neměl bys tolik klít, šéfe!“ uslyšel hlas svého druhého pilota. „Jsme tady, ne? A to je
hlavní!“
„Jsme tady, ale pozdě!“ zavrčel velitel lodi a díval se jak další a další plavidla dosedají
nedaleko velikého kráteru. Vyvržený materiál se ještě nestačil usadit a tak nakrátko proměnil
- 201 -
Marsovský den v temnou noc.
„Do prdele, neříkal jsem, že tam toho nemáte dávat tolik? Moc nechybělo a tahle planeta by
se rozletěla na kousky! Zatracená technologie! Už se přišlo na to, odkud jsou ty podělaný Roury?“
„Ne, pane!“ zavrtěl druhý pilot hlavou. „Naši vědci nad tím stále bloumají! Co je to za
Vesmír?“
„To bych taky rád věděl, ty Roury se válejí všude možně a není planety, nebo měsíce, kde by
nebyly zahrabané v zemi! Dostat ty kretény, zakroutil bych jim krkem! Takhle nám přidělávat
práci!“
„Ale šéfe...“ chlácholil jej druhý pilot. „Tahle planeta není obyvatelná, jak se zdá! Není tu
žádný vzduch a teplota taky dost kolísá!“
„To mi povídej! Hledejte další rouru!“ zamračil se velitel lodi, ale již nenadával. Stále byla
tma. Byli na Marsu, ale oni netušili, jak se jmenuje svět, na který se dostali skrze onu Rouru! Sen
lidí z tohoto Vesmíru se konečně naplnil. Na Marsu byl život!
/II. - Stará dobrá „neznámá“ matička Země/
Flotila lidí z jiné dimenze se pomalu blížila k Zemi. Nebo alespoň tomu, co z ní zbylo.
Minuli stařičký a mlčenlivý Měsíc, aby se přiblížili k oné namodralé kouli, na jejímž povrchu, nebo
spíše pod povrchem, byla další Roura.
„Vidím zemi, kapitáne!“ řekl druhý pilot veliteli vedoucí lodi skupiny.
„Co to plácáš!“ okřikl jej kapitán. „Nejsem na moři, ale ve Vesmíru! A ke všemu, kdoví v
jaké prdeli jsme...“
„Půjdeme na přistání?“ zeptal se jej druhý pilot. „Hle, i stvořil Bůh nebe a zemi! Jak to bylo
dál, šéfe?“
„Který Bůh? Dobře víš, že každý Vesmír má svého pánaboha. A nakonec to celé řídí jediný a
velký Universum, chvála mu buď na věky věků!“ pronesl velitel polohlasně. „Do prdele, musíme
upravit kurz, nebo se upečeme v atmosféře! Na modlení máme času dost!“
A tak se flotila lodi zvolna snesla až k povrchu, který ovládala veliká zelená houština, která
si říkala Prales! Ano, jak se zdálo, došlo během tisíce let dlouhé evoluce (nebo revoluce?) k chybě a
všechny stromy a keře dostaly rozum... Že je to šílené? Zajisté, je to k zbláznění. Všechnu pevnou
zemi, mimo pouště a hladiny oceánů, si zabral Prales, který přišel v té dlouhé frontě k rozumu.
Neptejte se jak! To by byla příliš dlouhá historie a my nemáme tolik času.
„Jak to vypadá?“ zeptal se velitel lodi druhého pilota. „Kde je ta prokletá Roura?“
„Stále ji hledáme, pane. Bude někde pod troskami, které zarostly tou zelenou hmotou...“ řekl
mu druhý pilot zamyšleně. „Co je to za bordel?“
- 202 -
Vznášeli se vysoko nad korunami stromů a hleděli na zelené nic táhnoucí se všemi směry,
kam až jejich oko dohlédlo. Tu a tam trčely ,jako varovný prst, k nebi trosky pradávné lidské
civilizace. Ale z jejich technologie už takřka nic nezůstalo. Mrakodrapy se zřítily. Atomovým
elektrárnám došel atom. Přehrady se díky povodním již dávno protrhly. Města zmizela v džungli,
stejně tak všechna průmyslová centra. Zvířata buď zmizela, nebo žijí ukrytá kdesi v korunách
stromů, nebo dole na zemi pod nimi v zeleném šeru či naprosté tmě. Snad jen stvoření v mořích si
nedovedla vynachválit, že nejsou konečně lovena. No a co? Copak jsou lidé jedinými inteligentními
bytostmi ve Vesmíru? Stále se opakujeme, tato otázka zde již byla položena. Nuže? Kde je ta,
ztracená, Roura?
„Našli jsem ji!“ řekl druhý pilot svému veliteli a ukázal prstem na obrazovku radaru. „Ale je
jaksi zasypaná!“
„Hoďte tam jednu malou rachejtli!“ zamračil se velitel.
„Ale to bude děsná pecka!“ zhrozil se druhý pilot.
„To samozřejmě bude, ale k čertu s tím! Potřebujeme se dostat k další Rouře! Tak ji tam
hoďte!“ řekl mu velitel a díval se, jak z pod lodi vylétla malá raketa a zamířila vstříc troskám, které
vykukovaly zpoza zelené peklo na povrchu planety.
„Tak tohle nechci vidět!“ řekl druhý pilot a zakryl si oči. Zablesklo se a ozvala se ohromná
rána. S loděmi to divoce zacloumalo. Stromy v okruhu několika kilometrů úplně zmizely a s nimi
také všechny trosky. V hlubokém kráteru k nebi trčela Roura, jako... No nebudu zacházet do detailů,
však to znáte. Roura je přece nezničitelná. Chvála buď Nejvyššímu. „Spokojen? Našli jsme ji,
pane!“
/III. - Na druhé straně Roury/
Roura na Zemi byla poněkud těsná a tak se musely lodě trochu zmenšit, včetně jejich
posádek a všeho na palubě. Průzkumníky z jiné dimenze to však ani v nejmenším netrápilo. Vládli
přece dost vymakanou technologií, takže nebylo co řešit. Časem se zase nafouknou a zvětší. Vše
ostatní byla pouhá prkotina. Na druhé straně Roury však narazili na něco, co jim takřka vyrazilo
dech! Vy to víte, ale oni to nevěděli. Jasně, zase ti protivní hlavonožci!
„Stůjte, nebo budete zničeni!“ rozkázal Admirál flotile lidských lodí z jiné dimenze.
„A to říká kdo?“ zeptal se jej velitel vedoucího plavidla. „Nenecháme se zastrašit
poletujícími akvárii! Vy se vzdejte, nebo budete také zničeni!“
„Kdo se to opovažuje odporovat velikému Admirálovi?“ vykřikl nasupeně velitel flotily
světa Khar. Když zjistil, že někdo na Zemi opět otevřel Rouru, děsně se naštval. Lidé měli být přece
zničeni!
„Nebudeme vyjednávat, hledáme další Rouru z tohodle blázince a najdeme ji s Vámi nebo
bez Vás!“ řekl mu velitel lidské flotily průzkumných lodí. „Je to na Vás, jinak budete rozprášeni na
atomy!“
- 203 -
„My také ne!“ řekl mu Admirál vážně, ale začala se mu poněkud chvět chapadla a on cítil,
jak mu tvrdnou rozčílením. Ještě chvíli a nepohne se ani o píď. Co naplat? „Vzdejte se, toto je
poslední varování!“
„Běžte do řiti!“ odpověděl mu velitel pozemsky nepozemské lodi. „Táhněte, odkud jste
přišli! Nebo vás pošleme ke všem čertům! Dále již nebudeme vyjednávat, pokud nekapitulujete, jste
již teď mrtví!“
„Co budeme dělat?“ zeptal se pobočník svého Admirála. „Myslí to vážně, ještě nikdo nás
neposlal do prdele, pane!“
„To je pravda, budeme se muset smířit s jejich existencí a ukázat jim další Rouru ať si
táhnou, kam sami chtějí! Vysereme se na ně!“ zamračil se Admirál. Musel jednat, dokud neztratil
vládu nad svým tělem. Taková ostuda! Podělat se strachy před nepřítelem. Jak to vysvětlí doma
před komisí? U vodnatého zadku! To bude zase průšvih!
„Jak jste se rozhodli?“ uslyšeli hlavonožci otázku z lidské lodi.
„Tihle budou jiní!“ zamračil se pobočník. „Ta stařičká rachotina, kterou sem přiletěli první
lidé vypadala poněkud jinak! Kdoví, odkud ta chamraď přišla! Já bych je neprovokoval, nějak to
doma vysvětlíme!“
„Zavedeme vás k nejbližší Rouře!“ souhlasil Admirál potupeně. „Ale to vám nedarujeme!
Už vás tu víckrát nechceme vidět, příště z vás uděláme sekanou!“
„Dobrá tedy!“ řekl jim velitel vedoucí lodi. „Tak nás, sakra, zaveďte k té další uprděné
Rouře! Už mě to totiž přestává bavit! Do řiti!“
/IV. - Na návštěvě u Nejvyššího/
Lodě lidí se vřítily do další Roury a jen co za nimi zapadl poklop, vrátila se mohutná a
neporazitelná flotila hlavonožců domů, zpět na svou vodní planetu. Admirál si ušil z ostudy kabát,
ale co, raději být několik století terčem posměšků a pomluv, než být mrtvý. A co lidé? Připadali si
jako nějaké výkaly, které neustále propadají z jedné Roury do druhé, dokud se nedostanou do
žumpy k ostatním sračkám, které v ní plavou. Jediná otázka jim tanula v mysli: Který idiot ty
zatracené Roury vymyslel!
„Jsme na konci!“ řekl druhý pilot svému veliteli.
„Na konci čeho?“ odvrátil oslovený muž svůj zrak od dobré knížky a podíval se na
obrazovky radiolokátorů a venkovních kamer. „Kde to jsme?“
„Tohle je patrně prdel světa, pane! Naše senzory zde nenašly žádnou další Rouru!“ řekl mu
poněkud smutně. „Buď je to začátek, nebo konec!“
„Takže jsme zase v kdovíjakém Vesmíru?“ zeptal se jej velitel a takřka se polil horkou
kávou, kterou usrkával z hrnečku. Kdyby neměli umělou gravitaci, nemohl by si tento požitek
dopřát. Co zde najdou tentokrát? Další zrůdy? Proč by měl inteligentní život vypadat jako my?
- 204 -
„Co to je?“ ukázal druhý pilot prstem na jednu z obrazovek. „To snad není pravda!“
„Cože?“ otočil se k němu velitel. „Co to, kurva, je?“
„Vypadá to jako obrovský jídelní servis! Vidíte taky ty talíře, talířky, hrnečky s podšálky,
konvice, misky a mísy? Kde je stůl?“ zeptal se jej udiveně druhý pilot.
„Támhle!“ vykřikl velitel lodi a chytil druhého pilota za rameno. „Takže je svět opravdu
jenom takovou plackou? Kusem nábytku? Je tohle onen Bůh? Ne, tady jen sedí, ale kde je? V temné
prázdnotě na této straně Roury nebylo po nikom inteligentním ani památky.
„Kde jsou židle?“ zeptal se druhý pilot svého velitele. „Ostatní lodi se vyžadují vysvětlení!“
„Řekněte jim, že žádné nemáme!“ řekl mu velitel. „O co tu jde? Copak tu nic nemá smysl a
význam?“
Dívali se, jak se konvice s něčím horkým naklání nad šálkem, do kterého se pomalu
přelévala horká káva. Kdesi zacinkaly lžíce a lžičky. Zahrkaly stolky a ozvalo se chrochtání a
mlaskání všech přísedících, kteří hlasitě zvonili svými příbory. Co to je, u všech Bohů? Snad si sám
Nejvyšší pozval všechny své podřízené k jednomu stolu? Ale pak musí být tento stůl nekonečně
dlouhý, stejně tak jako obě řady židlí po jeho stranách, protože Vesmíru bylo nekonečně mnoho.
Lidé udiveně zírali na hostinu, na kterou nebyli pozváni!
„Já se z toho poseru!“ to byla jediná slova velitele, protože se pak na velmi dlouho odmlčel
a čekal, dokud hostina neskončí. A lidé čekali dlouho. Velmi dlouho! A jejich lodě se vznášely nad
pomyslným sálem hojnosti a nikdo nevěděl, co si o tom má myslet! Pak si někdo náhle hlasitě říhl a
uprdl! Divoké prdění a říhání se neslo nekonečným množství Vesmírů, dokud nezaniklo v rozlehlé
prázdnotě. Jen ty proklaté Roury tiše rezonovaly těmi šílenými pšouky ještě hodně dlouho. No
tohle? Jak mohly být slyšet v prázdnotě, cožpak neznáte základy fyziky? Zvuk je přece jen chvěním
molekul vzduchu a kde nic není, tam se nemůže nic chvět, ledaže by... Ale to snad není možné!
Větry jsou také vlastně jenom obyčejnými plyny, které vycházejí z... No, víte z čeho!
„Kam nás to ti hlavonožci poslali?“ zeptal se druhý pilot mlčícího velitele, který jen němě
pokrčil rameny. Chvála buď nejvyššímu a všem jeho Rourám, které všechny vedou do... No víte
kam! Ale nakonec je to všechno jedno. Máme přece nekonečné množství Rour a nekonečné
množství možností, jak náš příběh skončí. Nakonec, lidé nejsou ani zbla důležití, to hlavní o co tu
jde, jsou přece ony nezničitelné a zahnuté válce z kdoví čeho! A ty zde budou na věky věků.
„Můžeme jít!“ řekl nejvyšší Universům a šel si odskočit. Ostatní jej tiše následovali. Ozvalo
se slastné a divoké Ach a pak zazněla symfonie splachovačů. Hostina byla u konce a ačkoliv na ní
nepadlo jediné slovo, všem bylo všechno jasné. Veliký Vesmír, se všemi jeho Podvesmíry, musel
stále existovat, aby se sám Nejvyšší nenudil a nekousal si nehty. A Roury? Čekaly na další blázny,
kteří otevřou jejich poklopy, aby se podívali do jiné dimenze a reality!
„Nudím se!“ řekl nejvyšší a kdesi vybuchla další Supernova. A černé díry stále požíraly
všechno ve svém dosahu. Jen jedno nemohly strávit. Roury, které se povalovaly v jejich okolí jako
nestrávené zbytky, které žalovaly Nejvyššímu, jaké je to plýtvání, ničit jen tak bezdůvodně cizí
- 205 -
galaxie a světy plné nenalezených tajemství!
A příběh Roury stále pokračuje a bude pokračovat dál, dokud nepřestane Vesmír existovat. A
možná, že bude pokračovat i poté, co zde nezbude vůbec nic a Nejvyšší odejde bůhví kam. No,
řekněte, není do k zbláznění?
- 206 -
Povídka čtvrtá - Roura Nula
(Jak to všechno začalo - aneb - prokletí Roury!)
/I. - Začátek konce/
Na počátku stvořil Bůh zemi, a země byla pustá a temná... A protože tam byla tma jako v
pytli, rozhodl se Bůh, že udělá Světlo. A tak řekl: „Budiž světlo!“ A bylo! Jenomže co teď? Když se
rozsvítilo, uviděl náš milý Stvořitel, že kam až jeho oko dohlédlo, byla jen Pustina a nic jiného.
Vlastně ano, Pustina a Světlo. Nu což? Řekl si v duchu a vymyslel Vítr, aby mu alespoň trochu
provětral jeho dlouhé a bílé vousy a vlasy.
Něco tomu chybí! Řekl si znovu pánbíček a zamyslel se. Trochu vody nezaškodí! A byla
"Voda". Hodně vody! A Bůh nazval zemi "Zemí" a vodu "Mořem". Jen tak mimochodem, než šel
spát, vymyslel také mraky (vodní páry nad hlavou), aby nechytil úpal. Svět se jaksi ještě neotáčel
kolem své osy. Náš Bůh byl ještě mladý a nezkušený, přestože dobře věděl, že je samotných
Vesmírů nekonečné množství a každý Vesmír měl svého Stvořitele, proto byla jeho rodina také
nekonečně rozvětvená, až na Nejvyššího, ten stál na špici toho všeho a byl opravdu sám! Nemyslete
si, šéf může být jenom jeden, to by byl potom pěkný bordel, kdyby jich bylo více a vzájemně by si
kecali do řemesla! Promiňte, zmatek...
A co bylo dál? Na druhý den v kapse našeho Stvořitele zazvonil mobil. Říkáte si, jak mohl
mít pánbůh telefon, když jej ještě nikdo nevynalezl? A odkud myslíte, že jsou všechny ty vynálezy a
serepetičky? No přece, ale to je, konečně, jedno! Prostě vytáhl z kapsy telefon a stiskl tlačítko pro
přijetí hovoru.
„Tady je Bůh číslo 12.126.231.214.456.456.759.482.136.216.467.464.455.458.564.482,
přejete si šéfe?“ řekl do přístroje.
„Tady Nejvyšší, Universum! Jak Ti to jde?“
„No, tvořit nové Světy není žádná hračka!“ řekl mu náš Bůh. „Ale jo, plán dodržím! Nebojte
se, šéfe! Bude to v cajku...“
„A nezapomněls?“ zeptal se jej Universum v telefonu. „Víš na co!“
„A jo,“ zamračil se Bůh. „Ale jo, ty zahnuté nesmysly jsem poctivě zakopal tam, kam si mi
říkal, budou vůbec fungovat?“
„Pochybuješ snad o mně?“ zahřměl Universum a našemu Stvořiteli se zdálo, že nepotřebuje
žádný mobil. „Tak co? Věříš mi a mým Rourám?
„Jasně, šéfe!“ souhlasil Stvořitel. „Věřím Ti, na věky věků!“
„Amen!“ řekl Nejvyšší a na chvíli se odmlčel.
„Ještě něco, pane?“ zeptal se jej náš Bůh nesměle. Vítr jej stále tahal za vousy a rozhazoval
- 207 -
mu jeho dlouhé bílé vlasy okolo jeho Boží hlavy. Hučel mu do ucha a začal mu říkat různé
oplzlosti, až se náš Stvořitel vyděsil. „Proklatě! I ty, Větře?“
„Co se stalo?“ zeptal se jej Nejvyšší, přestože by to měl vědět dříve, než-li se něco stane.
Prostě, už byl takový, všechno viděl a všechno slyšel a všechno věděl. Nevěděl však jednu věc, kdo
mu do hlavy vtloukl ten nápad s Rourami. „Jsi tam, můj povedený služebníku?“
„Ale ano, šéfe!“ řekl mu náš Stvořitel. „Zdá se, že tu máme první odpadlíky od naší Víry!“
„Padlé Anděly?“ zachmuřil se Nejvyšší. „Nějak brzo?“
„Slyšel jsem je ve Větru!“ souhlasil Bůh. „Dělám teď nějakou Zemi a mám už zemi, vzduch
a vodu! Slunce jsem také rozchodil, šéfe, ale chybí mi tu jen Oheň! Byl bys tak milostiv a hodil mi
sem pár blesků?“
„Jak si přeješ!“ souhlasil Nejvyšší. „Co ti ten vítr šeptal, Bože?“
„Ty to nevíš, ó Nejvyšší, šéfe?“ zapochyboval náš Stvořitel a rukou umlčel fičící vítr nad
Pustinami.
„Nechci to vědět, ale mohl bys mi to říci!“
„No... Jak bych to... Prostě... Dostal jsem takovou hlášku, že ty Roury budou patrně na...“
„Na hovno?“ zamyslel se Nejvyšší. „Kdo se opovážil hanit mimozemskou a
mimovesmírnou technologii? Copak tam není napsáno: /Vyrobeno v.../?“
„No, právě!“ řekl mu náš mladý stvořitel. „Když dovolíš, dám se zase do práce! Co mám
udělat s těmi odpadlíky, šéfe?“
„Svrhni je do všech Pekel!“ zahromoval Nejvyšší a nad hlavou našeho Stvořitele se
několikrát zablesklo.
Blesky udeřily do Pustiny, ale protože tam nemělo co hořet, tak se vlastně ani nic nestalo.
Náš Bůh se myšlenkou přenesl k oné Rouře, která trčela ze země a nakoukl do nic neříkající
temnoty. Jen vítr v ní tiše hrál své tklivé melodie. Stvořitel rozehnal paží mraky nad hlavou, aby mu
Sluneční svit ozářil vnitřek Roury, ale ta byla nadále temná a tajemná. Šéf se musel zbláznit!
Blesklo mu hlavou, avšak příliš pozdě si uvědomil, že Nejvyšší všechno zná a ví.
„Já nejsem blázen!“ zahromoval Universum a našemu Stvořiteli takřka chytily vousy na
bradě.
„Odpusť mi, pane!“ přikývl Bůh a rozhodil omluvně ruce.
„Já vím! Do prdele s Rourou!“ zahromoval Nejvyšší. „Čas všechno ukáže!“
A stalo se, jak Universum, se všemi svými Stvořiteli, zamýšlel. Po týdnu byla již Země
obydlená a v Ráji se po nakrátko ostříhaném trávníků proháněl Adam s Evou. Na nebi létalo
- 208 -
roztodivné ptactvo, po zemi běhalo vše, co mělo nohy a plazilo se vše, co se plazit mělo. V mořích
se proháněly ryby a další svinstvo, ale Adam s Evou na dovolenou ještě nemysleli. Jen jednu věc
jim Bůh zakázal, nakouknout do oné Roury, kterou Stvořitel uzamkl na deset západů. A tak si žili
naši lidé jako v bavlnce. Nic jim nechybělo. Mohli si dělat, co chtěli... A užívat si, jak chtěli... No,
prostě se měli jako prasata v žitě, dokud je nenašel jeden z Padlých Andělů, který se proměnil v
Hada a nezačal jim oběma vykládat různé nestoudnosti o věci, která uprostřed Ráje trčela k Nebi.
/II. - Vypovězení z Ráje/
Ani sám Bůh zdejšího Vesmíru nevěděl, v který den po Stvoření naši milí lidé porušili jeho
přikázání a dali na radu toho otravného a slizkého Hada. Pardon, hadi nejsou slizcí, ale jejich
pokožka, dá-li se to tak říci, je suchá. Ale to nic, prostě ten neřád se zase jednou připlazil k
Adamovi a Evě a začal mlít pantem.
„Běž do háje!“ řekl mu Adam a začal si s Evou hrát na doktora.
„Tam už jsem byl!“ zasyčel Had. „Není tam nic zajímavého... Poslyšte, vy dva nemáte nic
na práci, než tu jen jíst, chodit za keř, abyste vyloučili co jste snědli a vypili, a hrát si jako děti? No,
jasně, náš pánbíček jaksi zapomněl, na co ten vercajk máte! Tak si to užívejte, než vám z toho hraní
zbudou jenom samé starosti a trápení...“
„Co tím chceš říci?“ zeptala se jej Eva.
„No,“ začal Had nevinně. „Abych Ti, Evo, řekl, to nádobíčko tam dole nemáte jen tak, ale
náš pánbůh vám to zatím ještě neřekl... To bude sranda, až budeš s hekáním rodit děti! A ještě větší
legrace bude z toho, jak tě bude chtít Adam každou chvíli obskočit! To budou hádky! Dneska ne,
miláčku, bolí mě hlava... Ne, mám své dny... Nech mě, jsi mi protivnej... Pořád bys to jen se mnou
dělal!“
„Co tím chceš, Hade, říci?“ zeptal se jej Adam.
Seděl právě s Evou pod stromem s jablky a dívali se na tu Rajskou zahradu a chválili
Stvořitele, jak je tu krásně. Vítr jim shazoval do klína zralá jablka a oni je pomalu okusovali, aby se
kolem nich vytvořily dvě velké hromady ohryzků. Na blankytně modrém nebi nebylo ani mráčku.
Kdesi hlasitě zurčel potůček vytékající ze skály. No prostě idyla, jak má být! Jen ten had, kdyby je
svými řečmi pořád neopruzoval.
„No tak co?“ nevydržela Eva Hadovo mlčení. „O čem to pořád mluvíš!“
„Náš Bůh vás jednou vyžene z Ráje! Už vás má plné zuby a neví, co si má s vámi počít... On
vám nic neřekl? Tohle je pro něj jako vyšité, pořád si něco mluví pod vousy a stále před vámi něco
tají!“
„Co by měl před námi skrývat?“ zeptal se jej Adam a hodil po Hadovi jedno zralé jablko.
Had uhnul a zasyčel na Adama. Chvíli se protahoval vedle stromu, aby nakonec na něj vylezl a
usadil se obtočený kolem větve přímo nad Adamem s Evou.
„Tak co víš?“ zeptala se jej Eva.
- 209 -
Had mlčel. Dal si odpolední pauzu a nechal je oba v jejich neutuchajících otázkách a stále
rostoucí zvědavosti. Dobře věděl, jací lidé jsou a věděl, jaký je Stvořitel. Také si byl vědom toho, že
jej Bůh nakonec shodí do propasti času, kde bude až do skonání věků se všemi svými přisluhovači,
dokud nenastane konec všeho. Ale byla zde jedna chyba, o které neměl ani sám Nejvyšší ponětí,
nebo si to neuvědomoval. Jak mohl být Konec světa, když stvořil Rouru jako nezničitelnou věc?
No, s tím Armagedonem si to bude muset, chtě nechtě, ještě rozmyslet. Uplynulo několik dní a
Stvořitel byl kdoví kde. Snad tvořil další světy. A náš milý Had si vychutnával své vítězství...
„Hade, jestli nám to nepovíš, zakroutíme ti krkem!“ řekli mu svorně Adam s Evou.
„No, Stvořiteli by se do určitě nelíbilo!“ zasyčel. „Tak jo, pojďte se mnou, něco vám,
lidičky, ukážu!“
Uprostřed Rajské zahrady trčela k nebi ona věc. My víme, že šlo o Rouru, ale Adam s Evou
ještě nic takového neviděli. Had vylezl na Poklop a usadil se na něm. Rájem se ozývalo halasení
nespočetného množství ptáků, savců a kdoví jaké ještě zvěře. Vítr šuměl v korunách stromů a něco
si drmolil. Adam s Evou však ničeho nedbali a stále němě zírali na tu věc, která před nimi trčela k
nebi.
„Co to je?“ zeptali se oba Hada.
„Roura!“ zasyčel Had. „Jde o mezigalaktický a mezivesmírný přepravní systém od
Nejvyššího!“
„Od koho?“ zeptal se jej Eva zděšeně.
„Od Universa!“ zasyčel Had zamyšleně. „Je to nejvyšší šéf, vedoucí našeho Stvořitele...“
„A k čemu to tu vlastně je?“ promnul si Adam bradu. „Tak co, Hade?“
„Už jsem to řekl, když tu věc otevřete, můžete být pouhou myšlenkou tam, kde se vám zlíbí,
třeba na návštěvě u Nejvyššího! To záleží jen na vás...“ řekl jim Had a pomalu slezl z Poklopu.
Adam s Evou rozlomili posvátnou pečeť a otevřeli Poklop. Zela na ně díra široká tři a půl
metru, jejího dna nedohlédli. Eva do Roury několikrát zavolala, ale žádná ozvěna se neozvala.
Zdálo se jim, že ta věc, pohlcuje světlo i zvuky. Adam do Roury hodil kus kamene a v tu ránu se
zablesklo.
„U všech ďasů!“ uslyšeli oba lidé hlas svého Stvořitele. „Neříkal jsem vám, že k té věci
nesmíte! Kdo vám o ní řekl?“
„Had!“ řekli Adam s Evou přidušeným hlasem.
„Had?“ zamyslel se pánbíček. „Pojď sem, Hade! Půjdeš i s Adamem a Evou a všichni
naplníte Zemi! Od této chvíle nemá Rajská zahrada žádného plotu a všichni můžete jít kam se vám
zlíbí, třeba ke všem čertům! Ty tam půjdeš, Hade, určitě!“
- 210 -
A stalo se! Adam s Evou byli vyhnáni z Ráje a Had šel s nimi. Kdoví, co by se stalo, kdyby
do Roury vešli. Na to nechtěl Bůh ani pomyslet. Čekal, že mu každou chvíli zavolá sám Nejvyšší,
aby si jej povolal na kobereček. Nebudu vám povídat, co všechno řekl našemu Stvořiteli, ale ten si
nic za klobouk nedal a když se vrátil na Zemi, pěkně Adama s Evou seřval. A co se dělo dál? Brzy
se to dozvíte...
/III. - Tajemství Roury/
A lidé se množili jako divocí králíci a jejich věk se postupně zkracoval. Již nežili tisíce let,
ale jenom stovky. Přesně tak, jak to Bůh předpokládal. Adam s Evou již dávno zemřeli, ale jejich
děti žily dál a měly další a další děti. Jen pánbůh věděl, jak to bylo možné, že se jim nerodili
zdegenerovaní potomci (parchanti), ale to byla zase jiná věc. A čas běžel a Roura pomalu mizela v
zapomnění. Ano, Stvořitel o ní věděl, ale lidé ne a zvířatům to bylo jedno.
Proč myslíte, že padly zdi v Jerychu? Kam odletěli všichni ti svatí Proroci na Ohnivých
vozech? No přece do, Roury! Nikoho nezajímalo, co budou v jiném Vesmíru dělat s tolika svatými
muži a ženami. Svět se točil dál a ona Roura zde stále tiše a nezištně zůstávala. Války, nemoci a
hladomory kosily lidstvo s postupem věků a nové Evy rodily za pomoci nových Adamů nové děti.
Jen ta Roura byla stále stejná a opuštěná. Kdoví, co by se stalo, kdyby Ježíše neukřižovali za časů
Piláta Pontského! Možná by také našel onu Rouru a založil úplně jiné náboženství! Ale nechme
toho, pokud nechceme být ukamenováni...
Svět se změnil. Nebyl zde svět před Rourou a po ní, ale Svět s ní. Roura neustále zasahovala
do života všech lidí na Zemi. Stala se prodlouženou rukou Boha, který byl lidem a zvířatům
neviditelný, ale přesto všudypřítomný a vševědoucí. Nemyslete si, že jsem ve Vesmíru sami a že jen
s námi si udělal Stvořitel takovou práci. Jsou i jiné světy a jiné Roury! A ony zahnuté a nezničitelné
věci si mezi sebou neustále povídají oním zvláštním a nepostřehnutelným mezigalaktickým a
mezivesmírným chvěním. To víte, samotné Rouře je smutno a čas se tak hrozně vleče...
Jaké je tajemství Roury? Roura je stará jako Vesmír samotný. Ve Vesmíru je nekonečné
množství Rour, stejně tak, jako je nekonečné množství Vesmírů. Čas od času z nějaké té Roury
vyleze zbloudilý poutník z jiného Světa nebo Času. Odkud si myslíte, že se berou všichni ti
géniové, umělci a vynálezci. Pánbůh toho má také dost na práci, než se starat jenom o lidi. A tak
dělá dělá Roura také něco za něj, nakonec ji vyrobil sám Nejvyšší ve svých závodech „Nezničitelná
Roura, s.r.o.“. Říkáte si, proč vám to všechno říkám, protože ne všechno je zřejmé a mnoho věcí
mezi Nebem a Zemí končí v Rouře.
A co na to Nejvyšší? Má plno starostí s problémem, co udělá se všemi Rourami ve Všech
nekonečných Vesmírech, až nastane opravdový a jedinečný Konec světa! Proč? Protože je nejde
zničit, ale takový byl nápad. Ano, jistě byl nedotažený a unáhlený. Copak lidem a jiným tvorům
nestačí vesmírné lodě a mezigalaktické lety? Nač jim budou Roury! Všude postupem času zavládl
chaos. Všichni to věděli, dokonce i samotní Stvořitelé všech Vesmírů, jen Nejvyšší s tím jaksi
nechtěl nic mít. Dělal, že se jej to ani v nejmenším netýká...
/IV. - Zrodila se Roura!/
Den před stvořením všeho stvořeného se probral Nejvyšší ze svého sna a prohrábl si svou
rukou své bílé a dlouhé vlasy, které měl zapletené do copánků. Když stával, praštil se rukou o rouru
- 211 -
od kamen, které si udělal, aby mu ve Vesmíru nebyla zima. Chvíli nadával a pak se ještě delší chvíli
díval na žhnoucí rouru, která vedla z pícku ke komínu, jež končil v Černé díře. Čím topil? Bůhví,
ale jisté bylo, že mu nebyla zima. Foukal si na popálenou a odřenou ruku, když tu jej napadla přímo
božská myšlenka, co takhle udělat něco, co nestráví ani ta největší Černá díra a co bude
zaměstnávat lidi a všechny tvory až do konce Světa a všech Vesmírů?
I stvořil Nejvyšší Rouru, kterou nikdy nešlo zničit a její existenci zabalil do spleti různých
nesmyslů, výmyslů a polopravd, aby měli potrhlí umělci o čem psát. Chvála Nejvyššímu, že stvořil
Světy a chvála tobě, Rouro, která dřímáš v zemi a budeš v ní, dokud bude země Zemí a nebe
Nebem. I pohlédl Nejvyšší na všechno stvořené a řekl si, že by si konečně mohl dát dvacet! Ta
nekonečná práce jej totiž začala pomalu nudit a otravovat. Nakonec, na co měl své podřízené? Ne?
Amen... Vlastně – KONEC – opravdu, dál už to není...
- 212 -
Část šestá: Napsáno omylem?
„Některé texty by jeden snad ani neměl vyplodit... Že tu pláču nad rozlitým mlékem? Možná
ano, ale stalo se! Snad se těmito dílky prokoušete ve zdraví, nakonec nejde o nějakou velkou
katastrofu. Najdete zde příběh z vojenského prostředí, dále z nevěstince, jeden rádoby horor a malé
zamyšlení nad dnešní společností...“
- 213 -
Na dohled od Stalingradu...
Tato "povídka" vznikla na popud Axise a jeho mínění, že žádný autor nemůže psát o něčem,
pokud to sám nezažil na vlastní kůži. Nuže jsem zdvihl jeho hozenou rukavici a musím s určitým
zklamáním říci, že má pravdu! Snad vás toto dílko osloví a doufám, že mě Axis ušetří svého
spravedlivého hněvu!
Otázka zněla: "Může někdo psát o válce, aniž by ji samotný zažil? Myslím, psát o ní, jako člověk,
který se sám ocitl uprostřed válečného běsnění, nelidského utrpení a neustálého zvonění kosy,
která si nevybírá a je všudypřítomná a na každém kroku si bere svou daň za to, že se lidé vrhli
bezhlavě do tohoto šílenství...
Odpověď: No, nevím, ale pustil jsem se do toho!
P.S. Také se tímto omlouvám svému spolubojovníku s brkem (Axisovi), který stanovil konečný
datum našeho "klání" na polovinu Dubna. Já se držím hesla: "Co můžeš udělat dneska,
neodkládej na zítra! Zítra již může být pozdě!" Múzy mi byly nakloněny, tak proč toho nevyužít?
*****
/oblast Stalingradu – Zima na přelomu let 1942 - 1943/
Paul byl obyčejným pěšákem. Jeho ideály ohledně „bleskové války“ už dávno vyprchaly.
Vlastně si jako prostý voják nemohl dovolit kritizovat kohokoliv výše, ale i tak kolovaly ve zbytku
jednotky, ve které sloužil, různé fámy a dohady. Obraz nepřekonatelné a vítězné německé armády
se vytratil pod nánosem nepřeberného množství sněhu, nízkých teplot, nedostatku teplé stravy,
zásob munice, obvazových materiálu, náhradních součástek a nových zbraní, které by nahradily ty,
jež odmítly fungovat při teplotě mínus třiceti stupňů Celsia.
Zpočátku se celá kampaň vedená proti Rusku odvíjela slibně. Německé síly obsazovaly stále
větší a větší části Sovětského svazu, avšak německé jednotky nepočítaly s jistou odhodlaností a
poctivostí obyčejného člověka, který se rozhodl bránit matičku Rus. Viděl nesčetněkrát, jak se ruský
voják vrhl jen se svazkem granátů proti německému tanku, aby mu vyřadil pásy a tak jej znehybnil.
Nehybný a nepohyblivý obrněnec byl pak snadným cílem pro kteroukoliv zbraň, která by jej byla
schopna zničit. Někdy stačil i pouhý Molotovův koktejl, směs benzínu a oleje v uzavřené lahvi s
kusem látky namísto špuntu. Hořící tank byl takto mnohdy vyřazen z boje lépe, než-li po zásahu
protipancéřovým granátem.
Paul příliš často vídával hrdinné Ruské vojáky, jak se vrhají vstříc německým kulometům a
obrněným vozidlům za onoho pověstného: „Uráááá!“ Často však měl pocit, že za to může jejich
vlastní propaganda a strach z toho, že budou jako dezertéři bez milosti zastřeleni. Od jisté doby se
tento způsob napravování vojenské kázně uchytil také v jeho vlastní armádě, které byl také
nedobrovolně členem. Sliby všech nadřízených rozfoukal studený vichr spolu s rozbahněným
terénem mimo zimní období a v Zimě vystřídaly komáry a jiný otravný hmyz vysoké mrazy a
hluboké sněhové závěje. Paul brzy pochopil, co znamená pravá Ruská zima. Zásobování vázlo a
jakákoliv přeprava vojenského materiálu po zemi, nebo ve vzduchu, se setkala díky
- 214 -
nepřekonatelným vzdálenostem a povětrnostním podmínkám s neúspěchem. Blesková válka
skončila díky chybné logistice a nesmyslným příkazům, které si často odporovaly, rychleji, než-li
mohla vůbec dojít ke zdárnému konci.
Paul se krčil v mělkém zákopu a díval se na chuchvalce rozvířeného sněhu. Bylo zamračeno
a sněžilo. Snad díky tomu nebyl mráz až tak silný. Rtuť jediného použitelného teploměru se usadila
na patnácti stupních pod nulou, ale on věděl, že bude nejspíš něco kolem dvaceti. Ani silné sněžení
nedokázalo zmírnit takřka arktické podmínky. Vojáci se třásli zimou a trpěli omrzlinami. Nejčastěji
jim namrzaly prsty u nohou a na rukou. Jakýkoliv dotyk holé kůže s kovem zbraní mohl kdykoliv
skončit pro dotyčného člověka katastrofou. V takto nízkých teplotách se zasekávaly uzávěry zbraní,
zamrzal olej u vojenské techniky a dokonce i ta vozidla, která měla v nádržích ještě nějakou naftu,
se odmítala pohnout z místa, protože jim palivo zamrzlo spolu s chladící kapalinou v motoru.
Výsledkem byly popraskané bloky motorů, neprůchodné palivové trubky a další technické
problémy...
Paul se znovu otřásl pod dotěrným větrem a myslel na svou rodinu v Německu. Nedokázal
si však nikoho vybavit a všechny prožité události mu zastřela ta protivná válka. Vlastně měli štěstí.
Nejenže padla mlha, ale také dost hustě sněžilo a mráz byl díky tomu alespoň trochu snesitelnější.
Ale i tak každého vojáka bolely nohy i ruce, měli popraskané rty a stále byli nuceni k močení,
přestože již neměli co z těla vylučovat. Kdysi slavná a neporazitelná armáda trpěla mrazem a
zimou. Elán vyprchal a morálka mužstva byla snad níže než-li rtuť teploměru. Zdálo se, že je jejich
nepřítel lépe vybavený, než-li oni sami, alespoň co se teplého oblečení týče. Avšak Rusové, stejně
jako Němci trpěli nedostatkem válečného materiálu a Rudá armáda, na rozdíl od sil Osy, netrpěla
nedostatkem lidských zdrojů a za Uralem rostla pomalu města s těžkým průmyslem. Nepotrvá
dlouho a Rudá armáda bude mít také dostatek tanků a letadel a to nejen díky zásobování ze strany
Američanů a Britů. Paulovi to však bylo jedno a jedinou starostí mu nyní byl třeskutý mráz a hlad,
který byl snad ničivější, než všechny zbraně nepřítele. Tušil, že se již se svou rodinou neshledá.
Hlad, nemoci, slabost a šílenství řádily v jejich řadách stejně účinně jako příslušníci Rudé
armády. Paul se třásl zimou a hleděl na ostatní spolubojovníky kdysi hrdých německých jednotek. V
co se proměnili? Těžko říci, byly z nich obyčejné trosky na pokraji vlastní záhuby. Kolem něj prošel
Franz, poručík rychlokvaška, jak Paul s oblibou říkával ostatním vojákům. Vlastně si už dlouho
šeptali mezi sebou, že jednotkám na východní frontě začínají chyběj kvalifikovaní velitelé a
oficírem se mohl takřka stát kde kdo, tedy kdokoliv, kdo měl vyšší hodnost než-li vojín.
„Kurevská zima!“ bouchl Paula někdo do ramene. Byl to Mathaus, jeho rodák z Drážďan,
před válkou tak honosného a hrdého města. Také měl strhané a vysušené tváře, propadlé oči a
ulepené vlasy. Nos měl namrzlý, stejně jako prsty v děravých rukavicích. Již nějakou dobu mu
vypadávaly zuby a krvácely mu dásně. Paul si připadal jako v klubu důchodců na výletě na Severní
pól a ne jako příslušník pravidelné německé armády.
„Ještě chvíli a zmrzneme tu na solné sloupy!“ souhlasil. „Stejně netuším, k čemu je tahle
válka!“
„Ticho! Nevíš, kdo tě může slyšet!“ zamračil se Mathaus. Spíše se o to pokusil. „Necítím
prsty na nohou, vlastně necítím nohy pod koleny a prsty na rukou mám také v hajzlu! Skoro
neudržím zbraň!“
- 215 -
„Všichni jsem na tom stejně! Jen ti, kteří lezou našim oficírům do zadku mají teplejší
oblečení, pořádné boty, onuce a nějaké jídlo navíc...“ řekl mu Paul a rozkašlal se. „Tohle počasí nás
zabije!“
„Pořád lepší, než kdyby to byli Rusové!“ uchechtl se Mathaus.
„Co je tady? Co vy dva? Nemáte co na práci?“ vyrušil je šikovatel jednotky. Měl o dvě šarže
méně, než-li poručík, ale tvářil se jako by byl maršálem. „Za protistátní řeči a dezerci můžete jít ke
zdí!“
„Tady žádné zdi nejsou!“ opáčil Mathaus a odněkud vytáhl krabičku cigaret. V této době a
na tomto místě se jednalo o hotový poklad. „Dáte si, pane šikovateli? Neberte tu válku tak osobně,
stejně tu všichni zmrzneme!“
„Kde jsou slibované zásoby?“ zeptal se jej Paul a také si jednu vzal. „Co slavíš, Mathausi!“
„Další den, kdy jsem naživu!“ zasmál se Mathaus a také se rozkašlal. „Zítra už můžeme být
mrtví!“
„Díky!“ zazubil se šikovatel. „Tohle se cení! Nic jsem neslyšel...“
„Také jsme nic neříkali!“ pokrčil Paul rameny. „Přiletí? Shodí nám Luftwaffe nějaké zásoby,
nebo se na nás zase vykašlou?“
„V tomhle počasí?“ zamračil se šikovatel. „Mezi námi, pochybuji, že vůbec přiletí... Jde to s
námi od deseti k pěti! Poručík se dneska ráno z toho všeho posral. Byl tu jakýsi major s jednotky od
vedle a jmenoval nové šarže a náš poručík mohl být kapitánem, ale jak říkám...“
„Dneska se do velení nikdo nežene...“ zamračil se Paul.
„Není s čím válčit!“ řekl jim Mathaus zamračeně. „Auta a tanky máme rozbité! Co
neponičili komunisti, to zmrzlo! Náhradní díly nejsou, stejně jako olej a nafta!“
„Nevěříte v konečné vítězství?“ zeptal se jich šikovatel. Všichni tři muži seděli v hlubokém
dolíku ve sněhu a dívali se, jak se z nebe bez přestání sype sníh. Okolní stavby i stromy byly
pokryté bílou peřinou a nebýt zvuku, který k nim přicházel z fronty, připadali by si jako na Vánoce.
„Zítra se podle posledních zpráv pokusíme o ofenzívu, ale nechte si to pro sebe!“ řekl jim
oběma šikovatel a schoval si nedokouřenou cigaretu na později. „Paulus byl prý jmenován
maršálem, ale pochybuji, že to tu nějak zachrání...“
„Jaká je nálada, pane šikovateli?“ zeptal se jej náhle mladý poručík. Kdyby neměl poměrně
zachovalou uniformu, dokonale by s ostatními živými sněhuláky splynul. „Už jste našli ty zatoulané
zásoby? Měla by tu co nevidět dorazit zásobovací kolona! Mějte se a dávejte na sebe pozor...“
„Zbláznil se?“ zamyslel se Paul a všichni muži se nejprve na sebe podívali a pak jejich zrak
spočinul na pomalu odcházejícím muži. Všichni vojáci, kteří se zúčastnili v tomto zimním období
boje u Stalingradu tušili, že se nacházejí na pokraji katastrofy a nevyhnutelné porážky. Jakékoliv
- 216 -
myšlenky spojené s euforii brzkého vítězství se setkaly s opovrženíhodným pohledem a nejasným
ťukáním na čelo. Celý úsek fronty, který drželi Italové, Rumuni a Němci se zvolna kolébal na oné
pomyslné hraně mezi bytím a nebytím.
„Měli jsme se stáhnout! Rusové město nepustí a bojujeme o každý vchod!“ řekl šikovatel
smutně. „Takhle jsem si tuhle válku nepředstavoval! Jdu zase o kus dál, snad dneska v noci
nezmrznu!“
„Doufám, že nám dají Rusáci alespoň v noci pokoj! Jsme jen dvacet kilometrů od
Stalingradu, ale také sem občas zabloudí nějaké ty dělostřelecké granáty...“ namítl Paul a dýchl si
do studených dlaní s namrzlými prsty. Ani se neobtěžoval sundávat potrhané rukavice.
„Ukazují nám, že na rozdíl od nás mají dost munice!“ uchechtl se šikovatel. „Tak se tu držte
chlapi! V chajdě vedle vás jsem našel starý pícek a nějaké dřevo, jestli se to provalí, tak mě poručík
zastřelí! Hledal něco na zahřátí...“
„Kdo o tom ještě ví?“ pousmál se Mathaus.
„Pár lidí od pěchoty a tankistů! Nikdo s vyšší šarží! Beztak by nám ten krám spolu s dřívím
zabavili...“ zakřenil se šikovatel, ale šlo spíše o bolestivou grimasu, než-li o vyjádření jakéhokoliv
veselí.
„Zmrzneme tu!“ řekl jim Paul. „Chtěl bych být doma se svou rodinou!“
„Odkud jste?“ zeptal se jej šikovatel na odchodu.
„Z Drážďan!“ řekl mu Paul zasněně.
„Já jsem z Berlína!“ uchechtl se šikovatel. „A jsem tu vlastně za trest! Kdo není podle lajny,
šup s ním na východní frontu!“
„Chtělo by to nějakou propustku!“ pousmál se Mathaus.
„Odtud žádné propustky nevedou!“ mávl šikovatel rukou a rychle odkráčel, aby neviděli, jak
pláče.
„Má pravdu!“ souhlasil Paul. „Odtud vede jen jedna cesta, do Pekla!“
Sníh dále padal z nebe. Bylo zamračeno a stmívalo se. Muži se snažili utéct před vlezlou
zimou a nenechavým mrazem, který je spoutával, stejně tak, jak znehybnil výplody německého
válečného průmyslu. Zima opět zvítězila nad lidskou vůlí, jak už to udělala za dob Napoleona a
jeho pokusu o dobytí Moskvy. Jen málokdo se tehdy vrátil z tažení domů a nebylo snad člověka,
kterého by tato zima nepoznamenala. Paul se zamyslel. Jaký v tom byl rozdíl? Měl zůstat jako učitel
doma a ne se nechat zblbnout propagandou o brzkém vítězství a nadvládě Árijské rasy nad vším
lidským pokolením v Evropě. Něco shnilého bylo v Třetí říši a ta se pomalu, ale jistě rozpadala.
„Zatracená zima!“ řekl mu Mathaus. „Uvidíme se ráno!“
- 217 -
„Ráno... Kdo ví, co bude ráno!“ přikývl Paul rukou a myslel na to, kolik lidí, kteří vůbec
nechtěli jít do války, do rána zmrznou... „Ráno je moudřejší večera!“
Paul se nedožil konce tohoto novodobého tažení a nepocítil porážku v bitvě o Stalingrad,
kde byla obklíčena část německé armády a zdolána převahou této až příliš studené Zimy a
odhodláním vojáků Rudé armády, které spíše jako možnost padnout za vlast, popoháněl vpřed
strach z toho, že je zastřelí vlastní lidé, kteří dostali rozkaz, že nikdo nesmí ustoupit. Čí propaganda
pak byla lepší? Německá, Ruská, nebo ta zimní, kterou tiše rozséval samotný mráz? Nebylo nikoho
ani ničeho, co by nepadlo do jeho objetí! Mathaus do rána zemřel. Umrzl a Paul musel ještě několik
týdnů strádat zimou a hladem, dokud si také jeho nenašla jedna ze zbloudilých kulek. Smrt byla
milosrdná, její žeň byla veliká a proto si také mohla vybírat, koho ušetří a koho ne!
/Poznámka autora:/
Jako dítě (asi ve čtvrté třídě), jsem se zúčastnil tří až čtyř týdenního pobytu v Pionýrském táboře
nedaleko Volgogradu (dřívější Stalingrad). Byli jsme také na exkurzi na památníku Mamajev
Kurgan. Už přesně netuším, co všechno nám ukazovali, možná také nějaké filmy, panoramata a tak
dále. Mě však zůstanou v paměti domy ponechané tak, jak zůstaly po německé ofenzivě a následném
vítězství Rudé armády. Rozstřílené stavby s děravými stěnami bez oken a bez střech. Několika
patrové stavby žalující Osudu, jakých činů se lidé dokáží dopustit. Strádání prostých lidí (občanů
města) na těchto ruinách (části městské čtvrti) poznat nebylo, ale dalo se odtušit.
Viděl jsem také zakonzervovanou válečnou techniku. Pamatuji si různě veliká děla, ale již netuším,
zda-li tam byly také vystaveny tanky a jiná bojová vozidla. Tehdy na mě tento zážitek až tak
nezapůsobil, spíš jsem to bral jako možnost (dítěte) vidět bojovou techniku a to, co zbraně dokáží
udělat se životy lidí a jejich výdobytky. Nade vším stála socha ženy s mečem, za kterou jsme museli
vyjít nekonečné množství schodů na vyvýšeninu nad (v současnosti) již moderním městem. Dnes se
zpětně dívám na své zážitky docela jinak a cítím je také jinak, než-li jako malé dítě, sotva po
desátém roku života, které ještě neví nic o životě...
Otázkou však je, zda-li o něm něco vím, když jsem o trochu dospělejší! A kolik toho věděli o životě
ti, kteří tehdy padli na území města a v jeho okolí, bez rozdílu ke komu patřili! Kdo ví?
- 218 -
Zahrady nekonečné rozkoše!
Někdy si říkám, že některé múzy nejsou při smyslech, když kolem mně jen tak "opile" poletují a
škádlí mě svými svádivými myšlenkami. Zde je výtvor jejich svádění!
Obsah dílka sice není pornografický (asi by to tu také neprošlo), ale může obsahovat nějaké ty
erotické motivy, takže doporučuji čtenářům pod 15 let, aby tento výtvor nečetli.
Jinak se mi zdá začátek povídky poněkud kostrbatý, ale nemohl jsem se za svět rozjet a patrně to
už lepší nebude! Neomlouvám se, jen konstatuji...
P.S. Také děkuji blíže nejmenovanému autoru a čtenáři, který mi poskytl námět!
Ostatním, kteří náhodou čekají na další část "králikopsů" vzkazuji, že se na tom pracuje. Zvláště
mi dal OH brouka do hlavy a dumám, jak to udělat, aby si ti dva zašpásovali a děj mi nezklouzl v
(píp)... Hezký den!
*****
/Začátek konce/
Pavel byl starým mládencem a popravdě mu to i vyhovovalo. Dělal si co chtěl a chodil si
kam chtěl. Jednou z mnoha výhod bylo, že mu do života nikdo nekecal. Ale samozřejmě, mimo
matku... Ono se říká: Bohémský život, ale jednou padne kosa na kámen, nebo se utrhne ucho?
Každopádně od jisté doby se z uličnického a prostopášného Pavlíka stal vzorný Pavel s manželkou
a dvěma dětma. Co přimělo našeho hříšníka k tak razantnímu a drastickému kroku? Sám život.
Někdy jsme na něj krátcí i my a Osud je pěkná svině a ukecat se nedá.
Vše to začalo, když bylo Pavlovi něco přes dvacet a začal vydělávat. Jeho matka se mu sice
snažila dohodit kdejakou Alenku, Hanku, nebo Věrku, ale náš Pavel myslel na jinou. Byl v tom
však malý háček, jeho tajná láska totiž pracovala v jistém vykřičeném domě na okraji města. A
nebyl to hotel ledajaký, nýbrž a pouze hotel hodinový. Pavel své vyvolené, do které se jeho srdce
zbláznilo, také nenosil tašky a nesnažil se ji vodit do kina či na zábavy. Každý totiž věděl... Ne
každý, ale každý chlap s velkým „Cha“, věděl, o koho jde a která bije! Ano, Jana byla...
Divoženkou!
Jak se mohl milovaný maminčin Pavlík dostat do bordelu? Čistě náhodou! V životě se
mnohé věci stávají jen a pouze díky náhodě. Náhoda je také pěkná mrcha, ale všichni víme, kdo ji
řídí. Někdo to svádí na Osud, jiný na pánaboha. Vždy je něco poprvé! Také náš Pavel se jistého
večera dostal do onoho podniku. Také by tam nikdy nevlezl, kdyby nepotkal svého dobrého přítele
ze školních lavic a oba se neopili a nedostali chuť na mladé masíčko...
Nutno podotknout, že Pavel jen co překročil jeho práh (toho nevěstince), ihned vystřízlivěl.
Valil bulvy na spoře oděné krasavice, které nejenže na sobě, mimo dobře zaříznutá tanga, zhola nic
neměla, ale také se dokázala vyzývavě vrtět na botách s vysokými podpatky a směrovat své vnady k
- 219 -
očím případných zákazníků.
„Ahoj, brouku!“ mrkla na něj dívka s ňadry velkými tak, že se Pavlovi zdálo, že jí co
nevidět uletí. Díval se na to nadělení a přemýšlel, co by se s nima dalo dělat. „Nechceš mi ukázat
svého ptáčka? Měla bych pro něj hezké hnízdo!“
„Snad příště!“ vykoktal ze sebe a díval se, jak se dívka něžně usmála, pohodila zadkem a
odklusala o kus dál svádět dalšího případného štamgasta. „Tak velké kozy, to je snad nemoc...“
„Nenapijme se?“ zeptal se jej Petr. „No tak, dlouho jsme se neviděli. A život žijeme jen
jednou...“
„Jasně!“ řekl Pavel napůl rezignovaně. „Snad to tu nebude moc drahý!“
A bylo. Jedna celá flaška stála tolik, jako výplata hospodské, nebo nádražní uklízečky, která
musí od nevidím do nevidím utírat a uklízet binec, který za sebou nechala ta lidská prasata. Kdo ví,
kdo uklízel v tomto doupěti neřesti a rozkoše. Tyto kurtizány určitě ne! Která z nich by se namáhala
a ohýbala hřbet, stačí, když musí den co den dovádět s nadrženými zákazníky a plnit jim i ta
nejtajnější přání, avšak za patřičný obnos, samozřejmě. Zadarmo ani kuře nehrabe, natož podnikavá
dívka pracující v mladém a perspektivním kolektivu s nadějnými vyhlídkami do budoucna. Ale bez
třináctého platu, příplatků na stravování a sociálního pojištění, včetně nemocenské. Bordel není
zaopatřovací ústav a mladých, hloupých a vnadných dívek je venku přece jen dost.
Kolem Pavla právě prošla jedna velmi atraktivní dívka, kterou by nábožný člověk přirovnal
k panence Marii. Nikde jí nic nechybělo, natož přebývalo. Kdyby měla nad hlavou svatozář, patrně
by jí dozajista byla. Petr si nedokázal nevšimnout Pavlovy svěšené čelisti a slin, které mu kapaly na
mírně ušpiněné boty. Pavel se zatím snažil odtrhnout zrak od pohupujících se dívčích půlek a myslel
na to, zda-li to pro dotyčnou slečnu (nebo paní) není trochu nepříjemné, mít látku patřičně
zaříznutou takřka až... Zkrátka všude možně, kde to jenom šlo!
„Ty vole, viděls to?“ zeptal se Pavel a bouchl nevěřícně do svého starého přítele. „Nebolí jí
to?“
„Ona je nejspíše zvyklá!“ rozesmál se Petr a mrkl na barmanku, která jako jediná měla na
sobě mimo kalhotky také jakési tričko s pásky až pod prsa. Na hlavě jí ještě seděla čepici, která by
se hodila snad už jen na golf a také nesmíme zapomínat na motýlka. Podle Pavlova mínění měl co
dělat, aby vzrušením neodpadl barmance z krku. Měl pocit, že stojí snad i tomu motýlkovi, ale
tvrdit si to nedovolil. Sám by se rád pohupoval na krku této krasavice, která zde rozdávala pití za
nemalý peníz.
„Co tu chceš dělat?“ zeptal se Pavel a začal se trochu potit z té neustále pochodující nádhery.
„Co asi!“ zazubil se Petr a na chvíli zmizel z dohledu. Cestou kývl na ženu, která to tu vedla
a ukázal na Pavla, jehož zrak spočinul na sadě šidítek pro ženy. Nástroje slasti pro muže hledal
marně, jak tušil, byly jimi nejspíše ony dívky samotné.
„Pán si bude přát?“ zeptala se jej paní podniku a znalecky si Pavla přeměřila. „Jste na
mladší, nebo na starší? Máte rád sado-maso, nebo klasiku? Co takhle kouření?“
- 220 -
„Nekouřím!“ řekl jí a naprázdno polkl.
„Ale vy ne, hlupáčku!“ řekla mu a pohladila jej po vlasech. „To obstarají mé dívky! Nebo
jste na zajíčky? Vybral jste si? Nemohla jsem přehlédnout, že se vám líbila jedna dívka... Přešla
kolem vás a kdybyste byl přirozením, stál byste tu jako mramorový sloup...“
„Ano, asi tak nějak!“ řekl jí a pohlédl na culící se dívku za pultem. „Jednou něco ostřejšího,
ale jen pro mě!“
„Nebuďte skrblík, mladý muži!“ zamračila se vedoucí podniku. „Tady dostanete za peníze
skoro všechno! A procházka růžovým sadem bude pro vás jen slabým odvarem! Takže chcete tu
dívku, o které jsme mluvili?“
„Ano!“ řekl a na chvíli si připadal jako mužské přirození. „Chci ji!“
Pak se děly věci, o kterých by se Pavel bál říci snad i knězi ve zpovědnici. Pavel si to již
nepamatuje, ale hubu měl svěšenou snad celou dobu, dokud znovu nevypadl i s Petrem na ulici. Ale
to již bylo ráno, slunce ještě nevylezlo nad obzor a kohouti zatím spali a nechávali si zdát o svých
slepičích prdelkách. A právě v tu noc poznal Pavel Janu. Možná již tušíte, že jí byla právě ona dívka
se svatozáří nad hlavou. Když už nebyla andělem, pak jistě andělem s ďáblem v těle. Příběh však
ještě neskončil, ale čas se nedá zastavit. Uplynulo několik měsíců a Pavlovi se zdálo, že mu již nic
ke spokojenosti nechybí. Měl fůru peněz, měl vše, na co si dokázal jen pomyslet a měl také své
potěšení, se kterým se musel, ač nerad, také dělit s jinými. Dokud, dokud si ji nepředplatil, ale stálo
to majlant. Naskýtá se otázka, zdali to Pavlovi vůbec stálo za to!
Pro Pavla nastal čas rozkoše a neutuchající vášně. Čas povinností v práci a v domově se mu
mísil s dobou radovánek ve veřejném domě. Janička byla opravdu jako anděl, ale jen do té doby,
dokud na to neskočili. Náš Pavel však ani ve snu netušil, že jde Janina jen po penězích a že jeho
lásku neopětuje. Možná jí to bylo také trochu proti srsti, hrát si na něco, čím ve skutečnosti nebyla,
ale musíte také pochopit, že přeci jen pracovala v bordelu a láska byla jejím povolání. Šup sem a
šup tam a hotovo. Nač s tím dělat nějaké štráchy? Jana tušila, že je do ní Pavel blázen, byla přeci
ženou, ne-li pomalu stárnoucí dívkou, a také už byla trochu světa znalá a měla svou intuici. Ale
řekněte, zamilovat se do lehké děvy? Ale jak již bylo řečeno, život tropí hlouposti...
A tak musela mnohdy poslouchat ono: „Janičko, já tě miluju! Já bych v tobě chtěl být
pořád!“
Co naděláme? Nic. Co však čert nechtěl, Pavel začal mít problémy v práci a doma mu matka
neustále vyčítala, že se mu předhazované slečny nelíbí a že si hodí vytřepat tu svou ozdobu raději
do bordelu. Ano, skutečně do bordelu, protože u ní si veřejný dům jiné přirovnáni nezasloužil.
Neměla pochopení pro prodejnou lásku a v duchu tušila, že se její vlastní matka musí v hrobě
obraceti při pomyšlení, že se její vnuk kurví s kdejakou courou. A tvrzení, že Janička není žádná
lehká žena, u ní neplatilo. Tedy u Pavlovy matky, protože matce jeho matky (tedy Pavlově babičce,
abychom si rozuměli), to bylo srdečně jedno, neřku-li u prdele. Proč? Protože jí byl tento svět již
dávno ukradený...
„Maminko, čeho jsem se to dožila! Syn mi chodí za kurvami a poctivé holky nechá ležet
- 221 -
ladem? Co na nich vidí?“ spínala matka Pavla ruce každou chvíli. Co by nejspíše řekla její matka,
kdyby dokázala promluvit ze záhrobí? Těžko říci, pokud byla vychována ve starém stylu, jistě by se
jí obracely panenky a vzývala by všechny svaté. I když, vždy existuje možnost, že by se jen usmála
a mávla rukou: „Jen jej nech, Mařenko, ať se kohoutek vydovádí, ono se mu to v životě bude
hodit!“
Pavlovi snad ano, avšak jeho milá jej začínala mít pomalu dost. Prostě to milou Janičku
přestalo bavit. Měla ráda změnu a jeden ptáček jí nestačil. Nechtěla dovádět jen a pouze s milým
Pavlíkem, ale hleděla si také jiných mužů. A Pavla to sralo. Děsně jej trápilo pomyšlení, že do její
hezké mušličky strká to své nadělení kde kdo. Pavel si mohl vybrat: soužit se pro Janičku, nebo se
na ni z vysoka... A tak přestal chodit pravidelně do stavení s červenou lucerničkou a začal si hledět
svého. Mělo to také jednu výhodu, zbylo mu více peněz, přestože měl, jako stálý zákazník, určitou
slevu. Jenomže Janina pomsta se pomalu a neúprosně blížila. Pavlovi se sice zdálo podezřelé, že si
jej občas, když si ještě zašel tu a tam vytřepat pytel, všímá jedna dost baculatá dívka. Zdála se mu
ošklivá a nechutná a pomyšlení, že by se s ní někdy spojil, však víte jak, mu nahánělo husí kůži.
Problém byl v tom, že měla tato korpulentní lesní žínka takřka stejný hlas jako naše Janina.
A tak se při poslední návštěvě, o které ještě Pavel netušil, že bude poslední, náš hlavní
hrdina řádně opil a skončil s nějakou dívkou na loži lásky. Byl sice pořádně sťatý, ale ne však tak,
aby mu to nefungovalo, přestože je notoricky známo, že mužská potence klesá z výškou hladiny
alkoholu v krvi. Nechal se omýt, vysvléknout a položit na vodní postel. Pak jej zalehlo něčí tělo a
on se nezmohl ani na ono obligátní: aaaaaah!
„To jsem já, můj miláčku! Tvoje Janička!“ říkala mu dívka sladce, ale její tělo hovořilo o
opaku.
„Nejsi!“ řekl takřka přidušeně.
„Ale ano, jsem!“ špitla sladce a zavlnila se v bocích. Zdálo se mu, že se ocitl v mlýnku na
maso.
„Nejsi!“ řekl znovu.
„Provedu tě rájem, drahoušku!“ špitla dívčina kyprých tvarů. „Vysaju tě jako houbu!“
„Nejsi...“ řekl a takřka nevnímal o čem tato žena, ne-li dívka, vlastně mluví.
„Jsem žena tvých snů!“ snažila se jej povzbudit a všemi způsoby pomáhala jeho schlíplé
ozdobě, aby nabyla původního tvaru. Janička se ji jednou pochválila, jakého má hezkého klacka.
Tvrdila, že bateriové šidítko rozměru XXL se může schovat. Ale tohle? Lepší by snad byla i vařená
nudle!
„No tak co bude, Pavle?“ zeptala se jej zaraženě a pomalu vstala z postele. Pavel se nehýbal.
Dívka vystrašeně přešla ke dveřím a otočila vypínačem. Na vodní posteli pod zrcadly leželo
Pavlovo nehybné tělo. Vypadalo, jako by jej přejel přinejmenším parní válec.
„Pavle?“ špitla dívka zděšeně. „Žiješ?“
- 222 -
Přistoupila k němu a prohlédla si jej od hlavy až k patě. Ano, byl naprosto k nepoužití, ale
ona měla obavu, jestli jej svým tělem nezadusila. Ono, její váha není na vodní posteli bez opory, v
podobě řádné matrace, nezanedbatelnou položkou, ne-li veličinou. A naše kyprá dívčina věděla o
gravitaci a zákonech vzájemné přitažlivosti své. Promnula si svá velká prsa a plácla se přes prcku,
na kterou si skrze veliké břicho ani neviděla. Co teď budu, proboha, jen dělat? V hlavě měla
prázdno a toto nevýslovné prázdno vyplňovala jen tato jediná otázka.
„Kde to jsem?“ ozvalo se velmi slabým hláskem.
„V bordelu!“ špitla.
„Janinko? Pročpak nejsi se mnou a nenecháš se unášet naší společnou řekou lásky?“ zeptal
se pomalu a otočil se k dívce. Pohled měl ještě rozmazaný a jen Bůh věděl, jak je dobré, že stále
pořádně neviděl, v opačném případě by jej určitě porazila srdeční zástava, nebo jiná náhlá příhoda.
„Nejsem!“ špitla pro změnu dívka a pomalu vycouvala ze dveří.
„Ale jsi!“ řekl Pavlík umíněně. „Jsi moje neposlušná a nezbedná Janinka!“
„Nejsem...“ řekla a zavřela za sebou dveře, za kterými si sedla na koberec na chodbě a dala
se do usedavého pláče. Pavlovi se nějak podařilo vstát na nohy, ale neobešlo se to bez mnoha pádů a
kotrmelců. Připadal si jako hadrový panák. Oblékl se a došel pomalu ke dveřím. Když je otevřel,
ona dívka opřená o dveře, přepadla do pokoje horní polovinou svého těla a Pavel zůstal
nezúčastněně hledět na její velká prsa a převislé břicho. Na její nohy se raději nepodíval. Tušil, že je
dívka nahá a dal si dvě a dvě dohromady.
„Ty nejsi Janička?“ zeptal se pomalu a rukou se chytil za krk. „Ty jsi...“
„Nejsem!“ přikývla dívka s narudlýma očima. „Promiň!“
„Já...“ víc Pavel nedořekl a šel se vyzvracet do koupelny. To poslední, co by v životě čekal,
bylo vyspat se s dívkou, která byla tlustá jako almara a podobala se více želé, nežli dívce oplývající
krví a mlékem, čili strdím, jak pravili naší prapředkové, kteří kdysi vystoupili s Praotcem Čechem
na horu Říp. Možná, že by se také oni pozvraceli při pomyšlení, co všechno by se s touto ženštinou
dalo dělat.
„Ty nejsi Janička... Ona už mě nechce?“ ptal se polohlasně Pavel, když se dal dohromady a
na stolek u postele položil obvyklý obnos. „Nechce mě?“
„Nechce!“ přikývla dívka a požádala Pavla, aby jí pomohl zpátky do pokoje. Tehdy se Pavel
zapotil více, než-li při pořádné souloži. Od té doby se nikdy se svou milovanou Janičkou neviděl.
Nikdo neví, zda-li se poučil, či ne, ale oženil se a má se svou milou a pohlednou ženou dvě děti a
děsí se okamžiku, kdy se z jeho manželky stane žena kyprých tvarů a jemu se zase udělá zle, ale jak
se říká: "Nic není bez následků! A amorci s luky a šípy vědí své a mohli by povídat..."
/Konec/
- 223 -
Šepot ze tmy...
Netuším, co bych tu měl napsat... Prostě jsem se jen tak zamyslel nad zadáním MTP 2007 a vida
ho, múzy se slitovaly! Jakákoliv slova jsou zbytečná, buď se text bude líbit, nebo ne!
Možná vám půjde tato povídka na nervy, ale myslím, že bude dobrou tečkou za MTP, přestože tou
pořádnou tečkou (.) bude patrně až Almanach (hororový)...
P.S. A Gandalfovi třikrát sláva za zadání, které donutilo mé šílené a "šibnuté" múzy, aby mě
takhle potrápily, když už toho vůbec nebylo potřeba. Určitě je to naschvál, abych všem ukázal, že
na to nemám (psát horory). Múzy jedny potřeštěné!
*****
Ten dům byl jako každý jiný. Tedy až na jednu maličkost - byl bez oken. Sama jsem byla
zvědavá, jaká podivínská rodina tam může žít.
"Paní Woodsová? Jsem Marie Hartlová," přivítala mě hned u branky postarší žena.
"Miriam Woodsová, těší mě." Dáma v temně modrých saténových šatech jen souhlasně
kývla a rukou naznačila směr cesty.
"Nebudu dlouze mluvit, paní Woodsová. Náš pán je muž vytříbených zvyků a hodnot, které
uznává. Především si potrpí na precizně provedenou práci služebnictva," žena zvolnila krok a
zlehka přejela třemi prsty po zábradlí u vchodových dveří.
"Je mi to jasné, paní. Myslím, že bude spokojen."
"V to doufám," odfrkla si madam a zhluboka se nadýchla: "Rose! Říkala jsem i to zábradlí!"
Odpovědí bylo hrobové ticho. "A hned!" dodala rázně. Byla jsem mírně zaskočena, jakou razanci
má dáma, které mohlo být kolem padesáti let.
Když po chvilce z domu vyběhla ustrašená dívka a začala vlhkým hadříkem přejíždět
chladný kov, mohly jsme pokračovat dál.
"Teď vás poprosím, abyste si nasadila tyto brýle."
"Prosím?" Brýle s černými skly v domě bez oken?
"To bude váš první úkol - pokaždé, když půjdete za pánem, musíte mít tyto brýle, rozumíte
mi?" Nechápala jsem.
"Ano, paní."
"Lord Sey, má milá, je velmi zvláštní muž, jak sama zjistíte," pousmála se a otevřela
masivní dubové dveře.
- 224 -
Vedla mě temnou chodbou osvětlovanou jen mdlou září svíček. Všudypřítomný chlad
pronikal až do morku kostí. Po několika klikatých chodbách a třech schodištích jsme stanuly v
dlouhé úzké chodbě s jedinými dveřmi.
"Můžete vstoupit, pán vás přijme," šeptla Marie a třikrát zabouchala na velké dřevěné dveře.
Zvuk, jenž se vzápětí ozval a jehož ostré tesáky se s chutí zakously do mých uší, byl ten
nejpodivnější, jaký jsem kdy slyšela...
*****
„Zavřete, prosím, dveře!“ řekl mi čísi hlas, jakmile jsem prošla dveřmi. Skrze černé brýle
jsem toho díky všeobecnému šeru v pokoji moc neviděla. Zůstala jsem nerozhodně stát u již
zavřených dveří a z nějakého podivného důvodu mi vyrašila na zádech husí kůže. V pokoji byl
podivný chlad, jako by se v něm nikdy netopilo. Ještě jedna věc mě zarazila, v celém domě byl
vzduch podivně zatuchlý a byl cítit jakousi starobinou. Snad tomu tak bylo díky tomu, že byl celý
dům bez oken.
„Posaďte se, prosím!“ pobídl mě čísi hlas. Nedokázala jsem určit, odkud přesně přichází.
Vzduch kolem mne se podivně zavlnil a já se zpotila po celém těle. Připadala jsem si najednou tak
nahá, jako bych vůbec na sobě neměla žádné šaty a čísi pohled se pásl na mých ženských křivkách.
Od útlého mládí mi každý říkal, že jsem pohlednou dívkou a nyní, když jsem byla již zralou ženou,
ve mně ještě stále něco z oné mladické krásy zůstalo. Měla jsem dojem, že mě kdosi, nebo cosi,
zvolna zkoumá, jako bych byla nějakou klisnou na koňském trhu. Podivné a chladné proudění
vzduchu v pokoji bez oken náhle ustalo!
„Židle je kousek od vás, stačí udělat jen dva, nebo tři kroky!“ řekl znovu onen hlas.
„Co to bylo?“ nabyla jsem odvahy k otázce týkající se onoho podivného úkazu, který mě až
nestoudně osahával na všech místech mého těla. „To podivné chvění...“
„Celá se třesete!“ řekl hlas. „Nikdo vám tu neublíží! Posaďte se, prosím...“
Poslušně jsem usedla na židli, kterou jsem skrze černé brýle viděla jen matně a chvíli trvalo,
než jsem ji našla. Vzduch se na malý okamžik znovu mírně zavlnil a chvíli nejistě rejdil v mé sukni,
kterou jsem měla spuštěnou až k podlaze. Avšak onen nechutný pocit mě již nepřepadl a zakrátko
vyprchaly i tyto poslední náznaky jakési rezonance mezi molekulami vzduchu v zatuchlém pokoji,
ve kterém jsem nebyla očividně sama. Mimo mne a pána domu zde byl ještě někdo třetí. Měla jsem
mít proto ony černé brýle? Abych dotyčnou bytost neviděla? Příliš mnoho otázek mi vytanulo na
mysli, avšak pánův hlas je rázně zastavil.
„Víte, co zde budete dělat?“ zeptal se.
„Ano, mám vám dělat pořádek v pokoji, nosit jídlo a být k ruce...“ řekla jsem nejistě.
„Přesně tak!“ souhlasil pán domu. „Vidím, že vám Marie Hartlová již vše řekla a vysvětlila!
S nikým se nebudete bavit o tom, co zde děláte! Nemuselo by to pro vás dopadnout dobře, paní
- 225 -
Woodsová! Rozumíte?“
„Ano, pane!“ souhlasila jsem. V pokoji nastalo tíživé ticho. Vítr se opíral do stěn bez oken a
dům praskal a vrzal podle jeho rytmu. Zdálo se mi, že žije vlastním životem, jako by byl také živou
bytostí a my jsme představovali jen nějaké parazitující tvory, kteří přežívali v jeho útrobách na jeho
úkor... Jemný vánek se mi znovu pohrál se sukní, na malý okamžik vnikl mezi má kolena a otřel se
mi o stehna...
„Paní Woodsová!“ slyšela jsem čísi hlas, který však nepatřil pánu domu. „Paní Woodsová!“
Rukama jsem si opravila sukni a chystala jsem se vstát. Ještě nyní jsem cítila slabý záchvěv
vzduchu na svých nohou, na kterých jsem měla nyní kůži snad krabatější, než samotný krokodýl. Ať
už šlo o ducha, nebo cokoliv jiného, už se to ten večer neobjevilo. Do dveří vešla po zaklepání paní
Hartlová a pobídla mě, abych odešla, že mě doprovodí do mého pokoje. Pán domu se neozval,
stejně tak ona třetí osoba, která mi nevybíravě dvakrát sahala na nohy pod sukní. Cítila jsem se
trochu poníženě a trapně, ale neměla jsem sebemenší důvod ke stížnostem, protože stěžovat si na
duchy a jejich nemístné chování by bylo patrně velmi trapné. Kdo by mi asi tak věřil, že?
„Paní Woodsová!“ ozvala se znovu paní Hartlová. „Musíme jít, pán domu již nechce být dál
rušen!“
„Ach ano!“ přikývla jsem a vstala ze židle, která také souhlasně zavrzala. Skrze otevřené
dveře a komín krbu mě ovanul studený venkovní vzduch, ale nebyl to tentýž závan, jaký jsem cítila
při návštěvě v pánově pokoji. Paní Hartlová za námi zavřela dveře. Zdálo se mi, že stojí chvíli ve
dveřích a dívá se určitým směrem. Pán domu nechtěl být viděn a jeho hlas mi nic neříkal. S
obavami jsem myslela na to, co se bude dít, až budu uklízet jeho pokoj samotná, zatím co se on
bude procházet po svém domě bez oken...
„Paní Woodsová? Děje se něco?“ zeptala se mne, když zavřela těžké dveře, tak nepoměrné k
úzké chodbě, která byla jen spoře osvětlená.
„Ne, paní Hartlová!“ řekla jsem a svěsila hlavu. „Můžeme jít!“
„Dobře tedy!“ souhlasila a obě jsme vykročily onou chodbou a znovu jsme prošly tentýž
labyrint chodeb a schodišť až k hale s velkými vstupními dveřmi. „Dovedu vás k vašemu pokoji! V
noci se nesmíte po desáté sama procházet po domě! Pán domu si to nepřeje!“
„Ano, madam!“ řekla jsem. Paní Hartlová se na mě odměřeně podívala. Přikývla, jako by
brala na vědomí mou roli v tomto domě. Ona byla pánovou pravou rukou a já jen obyčejnou
služkou. Hala byla prázdná a také jen spoře osvětlená. Připadalo mi, že je čas elektřiny ještě v
plenkách a celý dům je osvětlen plynovými lampami. Dům byl zařízen poměrně s dobou, avšak
jeho vzhled mi připomínal staré časy Viktoriánské éry. Jen kdyby ty stěny měly okna. Chyběl mi
pohled na svět za zdmi tohoto domu. Chybělo mi slunce, vítr a čerstvý vzduch. S každou uplynulou
hodinou se mi tento stesk zdál být silnější a zároveň jsem si začínala zvykat na atmosféru této
podivné stavby a existenci ještě podivnějších bytostí, které se vymykaly běžnému chápání...
„Tento pokoj bude vašim domovem, paní Woodsová!“ řekla mi má průvodkyně, jakmile
jsme dorazily dalšími tuctovými chodbami a schodišti do křídla pro služebnictvo. „Toaleta je na
- 226 -
chodbě a umývárna v přízemí... Vodu si budete moct ohřát v kuchyni a nanosit ji do vany! Pak ji
budete muset vylít do umyvadla... Snad vám nemusím říkat, jak dodržovat osobní hygienu! Jak
jsem řekla, po desáté večer nesmíte vycházet ze svého pokoje...“
„Hrozí mi nějaké nebezpečí?“ zeptala jsem se nejistě. Paní Hartlová se na mě trochu
zamračeně podívala a dumala nad tím, co mi má odpovědět. Její tvář se každou chvíli měnila, jako
by se nedokázala ovládnout. Stejná dívka, která utírala venkovní zábradlí mi přinesla mé zavazadlo
a na okamžik vyrušila paní Hartlovou z jejího rozjímání.
„Co tu chcete?“ zeptala se odměřeně a děvče bojácně položilo velký kufr vedle mých nohou.
„Přinesla jsem paní Woodsové kufr, madam, jak jste mi přikázala!“ špitla dívka, udělala
náznak poklony a rychle seběhla dolů po schodišti neznámo kam.
„Ach ano!“ zamračila se paní Hartlová. „Mohla byste přijít o místo!“
„Chápu! Ano, madam, budu se držet vašich přikázání...“ řekla jsem a dala jsem si záležet,
aby to znělo co nejvíce poníženě.
„Dobrou noc!“ řekla má šéfová stroze a pomalu odkráčela tímtéž směrem, jako dívka před
ní.
„Děkuji, madam!“ řekla jsem a vešla s kufrem do stroze zařízeného pokoje a zavřela za
sebou dveře. Také tento pokoj neměl okno, jako všechny pokoje v domě. Přepadla mě tíseň. Hučení
větru sem do domu sotva procházelo skrze jeho tlusté zdi a jedinou známkou toho všeho bylo jen
neustále tiché praskání, skřípání a podivné chvění, které se ze stěn přenášelo i do zatuchlého
vzduchu v mém pokoji i v celém domě. Něco zde nebylo v pořádku.
Sedla jsem si na postel a rozhlédla se kolem sebe. Pokoj nebyl ani velký, ani malý. Zařízen
byl velmi stroze. Měla jsem tu klasickou železnou postel s matrací. Velkou skříň a stůl s lampou a
židlí. Vše vypadalo velmi staře a omšele, jako bych se ubytovala v nějakém zapadlém hotelu kdesi
na venkově, kde lišky dávají všem dobrou noc.
„Paní Woodsová!“ ozvalo se odněkud. „Paní Woodsová...“
Zamrazilo mě. Zprvu jsem chtěla vyskočit na nohy a vběhnout do chodby. Myslela jsem, že
mě volá pán domu. Také jsem to udělala a po chvíli nejistě a s třesoucími se koleny, nakoukla do
potemnělé chodby. Byla prázdná... Starý a vychozený koberec se tiše a nezúčastněně dotýkal
dřevěné podlahy, která snad pamatovala i minulá století. Nikde nebyl náznak pohybu. Dokonce ani
myši, nebo jiná havěť, tolik navštěvující tyto staré domy s dvojitými stěnami a stropy, se zde
nepohybovala. Vypadalo to, že kdosi, nebo cosi vyhnalo veškerý život mimo hranice tohoto domu.
„Paní Woodsová!“ slyšela jsem ve svých uších, ale celé patro bylo na první pohled bez
života, jen všudypřítomný vítr si hrál s konstrukcí domu, jako by byl nějakým klavírem a ne
omšelou stavbou k obývání. Netušila jsem, kolik je hodin. Možná už bylo deset večer, ale já neměla
hodinky, abych si mohla ověřit, že je již doba onoho pomyslného zákazu vycházení.
„Paní Woodsová!“ zavolal na mě hlas paní Hartlové, až jsem sebou vylekaně trhla. Za půl
- 227 -
hodiny bude deset. Měla byste se připravit na noc. Zítra ráno v šest vás čekám v kuchyni! Pán domu
vyžaduje dochvilnost!“
„Ano madam!“ přikývla jsem, abych se ohlédla za svou nadřízenou, ale ta byla již ta tam.
„Zajisté, madam! A slyšela jste to také?“
„Co?“ nechápala a káravě se na mne podívala, než mi znovu zmizela na schodišti z očí.
„Ty hlasy...“ řekla jsem si takřka pro sebe a poslouchala sotva slyšitelný klapot jejích bot,
dokud nesestoupila až do přízemí.
Vydala jsem se na toaletu a pak do umývárny pro služebnictvo. Vše v tomto domě páchlo
zatuchlinou a veškeré vybavení jevilo náznak dlouhého používání. Voda z kohoutku pomalu, ale
pravidelně odkapávala do omšelého, avšak čistého umyvadla. Vana stojící v koutě na tom nebyla o
mnoho lépe. Myslela jsem na to, kolik mužů obývá tento dům. Svlékla jsem se do půl těla a umyla
se studenou vodou, jak jen to šlo. Závan vzduchu, který přišel odnikud mi připomenul zážitek s
průvanem v pánově pokoji. Ale co když to nebyl jen obyčejný průvan?
Při mytí jsem znovu čekala ony neslušné a studené dotyky na svém těle, ale jako by má
opravdová nahota tento podivný úkaz nepřitahovala. Nikde nebylo ani živáčka a chodba byla stále
prázdná. Oblékla jsem si večerní prádlo, župan a vydala se pomalu se svými věcmi na rukou do
svého pokoje. Světlo osvětlovalo chodby domu velmi spoře a já měla co dělat, abych se někde na
chodbě nenatáhla na prošlapaném koberci. K mému údivu nejevil známky zanesení prachem.
„Paní Woodsová?“ ozvalo se znovu. „Zítra vás čeká práce!“
Ohlédla jsem se, ale v mé blízkosti nikdo nebyl. Kdo je tím tajemným hlasem? Je snad pán
domu blázen? Chodí po chodbách a straší jeho personál? Co jej vede k takovému jednání? Otřásla
jsem se. Znovu se ochladilo a já měla pocit, jako by se o mé tělo otřel jakýsi neznámý tvor, který
však nebyl z masa a kostí. Cítila jsem, jak mi na těle naskakuje pot a někdo mi sáhl na zadek. Pak se
ona pomyslná ruka svezla po mém levém stehně a zmizela stejně náhle, jak se objevila. Otřásla
jsem se odporem a vběhla do svého pokoje a zabouchla za sebou dveře. Vichr venku se posměšně
zařehtal a dům mu odpověděl stejným tónem. Tu noc jsem nemohla usnout. Stále jsem vedle své
postele cítila něčí přítomnost, ale kdykoliv jsem rozsvítila světlo, nikdo v mém pokoji nebyl.
*****
Ráno jsem poslušně naklusala do kuchyně a vzala do pánova pokoje podnos se šálkem čaje,
kávy a nějakým pečivem. Cestou ke dveřím do pracovny pana domu mě doprovázela ona mladičká
služka, abych náhodou hned první den nezabloudila. Nemohla jsem si nevšimnout jejího těkavého
pohledu a poněkud plíživého způsobu chůze, jako by měla každou chvíli před něčím uhnout, nebo
něčemu uskočit z cesty.
„Je vám něco?“ zeptala jsem se starostlivě. „Co se děje?“
„Nic! Nesmíme mezi sebou mluvit!“ řekla mi se sklopenou hlavou. „Pán to zakázal...“
„Ach ano, dobře tedy!“ řekla jsem zamračeně a děvče několikrát vzlyklo, jako by se ze
- 228 -
všech sil snažilo něco překonat. Když jsme došly k oněm dveřím, které na mně tiše hleděly zpoza
tíživého šera, dívka kamsi rychle odběhla. Snad měla také své zkušenosti s oním netypickým
stvořením, které si tak potrpí na ženských vnadách. A není se čemu divit, byla o mnoho mladší, nežli já a kdo ví, zda-li nebyla ještě panna. Může duch znásilnit člověka?
„Pojďte dál!“ ozval se pán domu. Lekla jsem se tak silně, že jsem takřka upustila podnos s
nápoji a jídlem. „Proč jste čekala přede dveřmi tak dlouho?“
„Bála jsem se zaklepat, pane!“ řekla jsem popravdě a zavřela za sebou dveře. Zdálo se mi,
že je dnes pán domu ve své pracovně sám. Nikdo jiný v něm nebyl.
„Hledáte něco?“ zeptal se. „Nebo snad někoho?“
„Ne, pane, nehledám!“ odpověděla jsem mu. Nemohla jsem vytušit v jeho hlasu onen
ironický podtext. „Mám pocit, pane, že v tomto domě straší! Necítím se tu bezpečně!“
„Ale?“ zamyslel se. „Položte to na stůl a můžete jít. Až budu chtít poklidit, dám vám vědět!“
„Mohu se vás na něco zeptat, pane?“ bojovala jsem sama se sebou.
„Ano?“
„Jak jste věděl, že stojím za dveřmi?“ zeptala jsem se a na chvíli bylo v pokoji znovu ono
hrobové ticho. „Pane?“
„Věděl jsem to!“ řekl pán domu rázně. „A už běžte, paní Hartlová pro vás bude mít jistě
nějakou práci!“
„A pane?“ nenechala jsem se odbýt.
„Co ještě chcete?“ zeptal se pán domu poněkud jizlivě.
„Proč je tento dům bez oken?“ zeptala jsem se rozpačitě, avšak se vší rázností, jaké jsem v
tuto chvíli byla schopna.
„Nemám rád sluneční světlo a teď běžte, nebo toho budete litovat!“ řekl mi poněkud
temným hlasem.
„Ano, pane! Už odcházím...“ kývla jsem hlavou a opustila pracovnu. V šeru chodby jsem se
cítila bezpečněji.
„Děje se něco?“ zeptala se mne paní Hartlová. Krve by se ve mně nedořezal. Neměla jsem
ráda její tiché a kradmé příchody. Dívala se na mě svým přísným pohledem a čekala na mou
odpověď.
„Ne, madam!“ řekla jsem a sklonila hlavu. „Pán říkal, že pro mne budete mít ještě nějakou
práci...“
- 229 -
„Práce je tu habaděj, jen nesmíte jít do sklepa! Vlastně přístup do těchto míst má stejně jen
pán domu...“ řekla mi a otočila se nasupeně, jako by si byla vědoma faktu, že mi řekla něco, co
jsem vlastně ani neměla vědět.
„Budu se držet jen své práce a nebudu nikam chodit, kam nemám, madam!“ řekla jsem
pokorně. Paní Hartlová však jen tiše přikývla a obě jsme se vydaly do křídla domu, které bylo
určeno pro hosty.
„Tyto pokoje potřebují poklidit!“ řekla svou odměřenou strohostí a odešla.
„Měl někdy tento dům nějaké hosty?“ zeptala jsem se v duchu. Uklízení všech určených
pokojů mi zabralo celé dopoledne. Společníkem mi byl jen vítr v komíně od krbu. Žasla jsem nad
tím, kolik krbů měl tento dům. Snad si tím pán domu vynahrazoval absenci oken. Slunce do komína
nikdy nezasvítí a kdyby, temnota v něm všechny paprsky spolehlivě zadusí. V ten den jsem se s
oním podivným duchem již nesetkala, pokud šlo skutečně o ducha a ne nějaké stvoření z Pekel.
Odpoledne bylo pro mne jednou velkou zkouškou, když jsem uklízela v pánově pokoji, který byl
zároveň jeho ložnicí i pracovnou. Čekala jsem, že se mne zmocní onen podivný vzdušný vír a začne
mě nestydatě osahávat, avšak v místnosti byl klid. Snad mu pán domu přikázal, aby mne nechal na
pokoji.
Bylo to podivné... Velká knihovna byla plná knih, o kterých jsem neměla ani potuchy.
Všechny svazky vypadaly velmi staře. Prosklené skříně byly plné prapodivného zařízení, různých
skleněných baněk, kádinek, misek a lahviček s tajemným obsahem. Připadala jsem si jako v nějaké
alchymistické dílně z dávných dob. Možná pán domu vyvolal samotného ďábla a nyní se jej
nedokázal zbavit. Ustlala jsem mu postel, setřela neexistující prach, vyrovnala dřevo u krbu a
odnesla tác s prázdnými talíři. Když jsem odcházela, padla na mě zvláštní tíseň. Někdo se v
zatuchlém ovzduší pokoje tiše pohnul z některého z temných míst doprostřed místnosti a zachechtal
se tichým, avšak ďábelským smíchem. Pak vše utichlo, jen vítr si dál hvízdal svou melodii v
komíně krbu. Čekala jsem, že se polena v něm sama rozhoří, avšak krb byl nadále temný a chladný.
Co to tedy bylo?
„Paní Woodsová?“ ozvala se má zaměstnankyně a pánova pravá ruka. „Vypadáte, jako byste
viděla přinejmenším samotného čerta! Stalo se vám něco?“
„Ne, madam!“ řekla jsem nepříliš přesvědčivě. „Práce je hotová, mohou odejít?“
„Ano, pro dnešek máte volno, ale nezapomínejte, po desáté hodině nevycházejte ze svého
pokoje!“ řekla mi a zavřela za mnou dveře zevnitř. Co dělala v pánově pracovně, to mi zůstalo
navždy záhadou.
*****
Dny ubíhaly s až pravidelnou naléhavostí. Podivný puch, který vládl ve všech chodbách a
místnostech se mi stával čím dál více snesitelnější, avšak co mi nejvíce chybělo, bylo sluneční
světlo. Připadala jsem si, jako pohřbená v temném a vlhkém hrobě bez možnosti na záchranu.
Naděje umřela spolu s denním světlem. Pán byl s mou prací spokojen. Onen hlas mi zatím dával
pokoj a netrápil mě svou přítomností. Avšak čekání na okamžik jeho návratu bylo snad ještě horší,
než jeho samotná existence. Podivná temná atmosféra panující v celém domě mě jen utvrzovala v
- 230 -
přesvědčení, že tento dům není tak docela normální. Co se týče jeho obyvatel, netroufala jsem si na
cokoliv ani pomyslet...
Po týdnu služby jsem se, jako každý večer, koupala ve vaně a smývala ze sebe pot strachu a
usilovné práce. Pán byl vysazený na čistotu a dalo mi hodně úsilí udržovat své tělo i prádlo v
patřičných mezích. Pak náhle začalo pohasínat světlo na stropě a voda se mi zdála o něco
studenější, než obvykle. V narůstající tmě jsem poznala, že je kdosi v mé blízkosti, ale ještě se
neodvažuje ke mně přiblížit. Neslyšela jsem ničí dech, natož tlukot cizího srdce. Jen to mé bláznivé
srdce mi bilo jako o závod a snažilo se probourat mým hrudním košem a zmizet z tohoto místa.
Otřela jsem si obličej a čekala, co se stane. Vzduch v umývárně se ochladil a já znovu uslyšela onen
podivný hlas, který mě děsil celou dobu mého pobytu v tomto domě.
„Paní Woodsová?“ ozvalo se. „Ani nevíte, jak jste krásná!“
„Jestli se mně jen dotknete, budu křičet!“ řekla jsem.
„Nebudete!“ řekl mi tentýž hlas. „Nebudete mít čím křičet!“
„Budu křičet!“ řekla jsem poděšeně. „Kdo jste?“
„Jsem jen hlasem z temnoty... Jsem jen závanem vzduchu... Dokud znovu nedostanu čísi
tělo!“ řekl mi temný hlas. Třásla jsem se po celém těle a úplně jsem zapomněla na to, že před touto
bytostí stojím nahá po kolena ve vodě. Vana pode mnou nebezpečně zaskřípala...
„Co po mně chcete!“ zeptala jsem se. Snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejpanovačněji,
ale neznámý se jen posměšně zařehtal a vzduch v místnosti dostával pomalu něčí podobu.
„Rád se vás dotýkám, paní Woodsová!“ ozvalo se zpoza kapání vody do jednoho z
umyvadel.
„To jste byl vy, tehdy v pánově pracovně?“ zeptala jsem se a natáhla se pro župan.
„Ano! Byl jsem to já, ale pán domu mi nevládne, ačkoliv si to myslí! To já vládnu jemu!“
„On vás přivolal z Pekla?“ zeptala jsem se zajíkavě.
„Co je Peklo?“ ozval se hlas posměšně a cosi mi přejelo po zádech skrze látku županu, jehož
spodní okraj se koupal v mýdlové vodě. „Pro někoho může být Nebe Peklem a pro jiného naopak!
Záleží na úhlu pohledu...“
„Kdo jste?“ zašeptala jsem. „Nechte mě na pokoji! Vy jste obtěžoval i tu mladou dívku?“
„Je to jen mládě!“ rozesmál se hlas, až světlo zhaslo docela a já se ocitla v temnotě. Cosi ze
mně strhlo župan a já se cítila v objetí studeného vzduchu. Třásla jsem se jako při zimnici a cítila,
jak tato podivná bytost ze mne vysává všechno tělesné teplo. Ještě chvíli... Kdo ví, co se stane pak?
„To vy jste jiná a nevzpíráte se!“
„Paní Woodsová, jste tady?“ ozval se hlas paní Hartlové. „Paní Woodsová? Už je po desáté,
- 231 -
máte být ve svém pokoji!“
„Ještě se uvidíme!“ řekl tajemný hlas a světlo v místnosti se znovu rozzářilo. Sebrala jsem
ze země navlhlý župan, posbírala své věci a vydala se poslušně do svého pokoje. Netušila jsem, jak
blízko jsem byla smrti. Na stole ležel čísi dopis. Na obálce nebylo mé jméno, ale tušila jsem, že je
adresován mé osobě.
„Paní Woodsová!“ uslyšela jsem tichý hlas ve své hlavě. Na těle jsem podvědomě cítila husí
kůži a kapičky potu. Dům si dál žil svým životem a já jsem nabyla dojmu, že služba v tomto domě
se stala mou nejhorší noční můrou. Otevřela jsem třesoucími se prsty nezalepenou obálku a vyndala
z ní složený list papíru. Chvíli jsem četla několik narychlo napsaných řádek, abych se ponořila do
večerního ticha a tíživé samoty v tomto domě duchů. Co stálo v dopise? Dnes si to již přesně
nepamatuji, ale od chvíle, co jsem překročila práh tohoto domu, přestal pro mne okolní svět
existovat a den se mi proměnil v jednu nekonečnou noc, jejíž ticho se železnou pravidelností
protínal čísi hlas a volal na mne mým jménem. A já netušila, zda-li jej skutečně slyším, nebo zní jen
v mé hlavě.
*****
„Paní Woodsová?“ vyřčená slova se změnila v tichý chechot, který odsvištěl na
poblázněném větru, který řádil za zdmi tohoto domu. Byla jsem snad prokletá? Předčasně jsem
zestárla a po nějaké době jsem vystřídala paní Hartlovou v její službě. Pak přišla nová pracovní síla
a vše se opakovalo. Kam paní Hartlová zmizela se mi zjistit nepodařilo. Jen pán domu pořád
nestárnul, jako by podepsal smlouvu snad se samotným Peklem. Jedno jsem věděla určitě, ten dům
byl živý a co více, ten dům se do mne zamiloval! Volal na mě mým jménem a hrál si se mnou po
svém své milostné hry. A já, ačkoliv jsem se nikdy neprovdala, jsem byla s tímto domem bez oken
vdaná stejně jako paní Hartlová, ale kde je jí dnes konec?
Ach, už vím, co stálo v tom dopise. Ale vzpomínám si jen na fragment textu. Je to už dávno
a chod času má zde docela jiný řád. Čas mezi službou tomuto domu a povinnostmi vůči mému
pánovi se mísí s nejistým strachem z budoucnosti. Co se stane, až se můj čas naplní? Kam odejdu?
Kam odejde má duše? Propadne snad Peklu? Peklo prý není, je jen obyčejným strašákem pro
neposlušné děti. Ale já jej cítím každý den na svém těle, jako nechutné a neukojené doteky cizích
těl. Možná, že mu propadl samotný dům a až uplyne čas, ztratí se i on za hradbou času. Ještě teď si
pamatuji, jak stojím u stolu a v rukou svírám obálku s popsaným papírem, na kterém mimo jiné
stálo: „Budu na tebe volat Tvým jménem! Budu se dožadovat Tvé přítomnosti a blízkosti! Budu
Tvým dechem i Tvým životem a na oplátku budu chtít jen jediné: Tvou věrnost až za hrob! Jsem
Tvá láska a tichý šepot ze tmy...“
- 232 -
Co si myslím o konzumní společnosti...
Potrefená husa prý kejhá nejvíce! Proto kejhám ze všech sil, ačkoliv nejsem husou, natož
houserem! Prostě jsem se (jen tak v klidu) zamyslel nad svým vlastním životem a životem
ostatních lidí, kteří byli lapení do pasti současných výdobytků lidské civilizace. Nevěříte? Věřte...
P.S. A toto dílko asi (patrně) není čistokrevnou úvahou! Co to tedy je? To neví ani sám šíma!
*****
Člověk je tvor velmi hloubavý a vnímavý. Něčí tajemná síla jej neustále žene vpřed a čísi
hlas mu nikdy pořádně nedá vydechnout a nedovolí mu žádný (byť jen kratičký) odpočinek. Lidé se
dělí do několika skupin, podle toho, jak žijí a co od svého života očekávají. Já se zaměřím na tu
skupinu lidí, která žije vyloženě konzumním způsobem života. Ptáte se: „A to je jak?“ Ano, jde o
velmi důležitou otázku, čili jde o to si užívat na plné pecky (co to dá)! Já vím, že k tomu jsou
potřebné peníze a práce (tedy zaměstnání), jako prostředku k vydělávání finančních prostředků, ale
tato činnost je snad jediným nutným zlem! Nakonec, práce se přeci podílela významnou měrou na
polidštění opice! Kde bychom byli, že? Kdybychom jako lidstvo nepracovali, ale kdo ví, jak to
vlastně bylo! Otázka zní: „Co se s námi děje a jak to vlastně žijeme?“ Alespoň někteří z nás,
samozřejmě...
Nebudu se zde zabývat takovými prkotinami, jakým je vývoj lidské civilizace, tedy čistě z
vědeckého hlediska, protože o tom vím... Kulový! Vylezli jsme z jeskyní a již nějakou dobu
nežijeme na stromech. Jen jedna vlastnost nám zůstala, vlastně je jich více, mezi ně patří: žárlivost
(na kohokoliv a cokoliv), vlastnické právo (vlastnění živých a neživých věcí, pardon, lidé a zvířata
se jaksi mezi věci nepočítají, ale tito lidé to nevědí), snaha mít všechno za každou cenu (proto se
také krade, loupí a vraždí, a také vedou války). Možná by bylo těchto vlastností ještě více, ale také
nejsem dokonalý a proto všechny ostatní nekalé a čistě záporné lidské vlastnosti nechám ležet
ladem.
Jelikož jsem se ze začátku vydal směrem konzumním, musím vynechat všechnu činnost,
která nás nutí dělat něco jiného a vede k nějakému pohybu, či úsilí, které je zaměřeno tímto
směrem, který nás odvádí od zahálčivého způsobu života. A kde je potom ono válčení, loupežení a
vraždění? Také na to dojde, ale časem. Jako člověk pohodlný (obecně známý jako homo sapiens),
čili v mém osobitém překladu čistě: homo gautches (pozor neplést s anglickými slůvky pro gauč:
couch, divan, nebo sofa), se také já samotný zabývám svou oblíbenou činností sledování TV,
čumění do obrazovky PC, poslouchání CD, nebo sledování DVD. Čímž jsem vyjmenoval první
širokou oblast využití výdobytků techniky jako první velké neřesti konzumního člověka, který se
namísto věnování sportu a pohybu, zahrabe doma a kyne (a kyne).
Proč? Protože se také (my konzumníci) věnujeme hojně dalšímu (svému nepříliš
vychvalovanému) druhu zábavy, kterým není nic jiného, než-li pojídání jídla a kdejakých pokrmů.
Ne nadarmo je ono „obžerství“ pojmenováno jako jeden z mnoha smrtelných hříchů. Staré přísloví
praví: „Jez do polo syta a pij do polo opita!“, ale co dělat, když tato činnost lidem (i mně osobně)
přivolává docela libé pocity? Každý, kdo se oddá jen konzumaci jídla, hrozí časem různá zdravotní
rizika, která mohou také končit smrtí. Jen takové pomyšlení na srdeční příhodu (čili infarkt) v
- 233 -
důsledku nahromadění tuku v krevním řečišti určitých cév, žil a tepen, dokáže vyvolat pěkné
mrazení v zádech. Vysoký přísun potravy s nedostatkem pohybu může dokonale promíchat
výsledky zdravotních testů ohledně hladiny cholesterolu, či cukru v krvi, nehledě na ošklivé
ukládání tuku na různých partiích naších těl a zkracování šlach a svalů. A civilizační choroby jsou
na světě! Lékaři mohou polemizovat, ať si to klidně dělají, nejsem ani lékař...
Proč to zde uvádím? Neustále, jako lidé, válčíme sami se sebou a vlastní leností a touhou
mít všechno za nic. Mít se dobře, ale nehnout pro to ani brvou. Ono se sice říká, že je ve zdravém
těle zdravý duch, ale když zleniví tělo, nezbývá duchu také nic jiného. A ono se tak krásně lenoší s
nohama na stole (nebo na stolku) při dívání se na malou, větší, nebo i velkou obrazovku. A s
rostoucím napětím (dějem) člověk snadno zapomene při sledování filmu, kolik toho vlastně snědl.
Vlastníci kin také moudře vsadili (pro zvýšení svých zisků) na to, že si diváci rádi kupují ke
sledování toho, či onoho filmu, nějaký ten pamlsek. Jim se sypou zlaťáky a diváci jsou o ně zase
chudší, nehledě na jejich zdravotní stav. Pak se nesmíme divit, když nám naše protějšky řeknou:
„Miláčku, já tě už nechci! Pokud se sebou něco neuděláš, nebudu s tebou žít! Vypadáš jako prase!“
Že přeháním? Možná ano, ale jen ve Spojených státech vzrostl za posledních několik let
podíl obézních lidí, kteří se cpou hamburgery, hot dogy (mňam, to jsou ale dobroty), zapomněl bych
na pizzu a různé koláčky, aby to vše zapili sladkou limonádou (pozor na nevyžádanou reklamu).
Ano, v Evropě na tom nejsme o nic lépe. Televize, PC, CD přehrávač a další vymoženosti jsou jen
novými svody k zahálčivému způsobu života. Abych jen nekáral druhé a nevykřikoval do světa svá
moudra, patřím k nim. Ano, vážení přátelé, také jsem jedním z mnoha lidí, kteří podlehli
konzumnímu způsobu života. Sebekritika však nepomůže, dokud pro to člověk sám něco neudělá,
aby se z toho také dostal. Stydím se, ale to je asi tak všechno...
Nejsem spisovatelem, abych se sáhodlouze zaobíral touto problematikou a „mlátil prázdnou
slámu“, protože zde jen obyčejná slova nestačí. Možná by pomohlo, kdyby na světě, alespoň na
malou chvíli vypnuli proud a všechny ty „kouzelné bedýnky“ by byly rázem mrtvé a nepomohla by
jim ani naše láska až za hrob. Z mnoha strojů a přístrojů by se tak, jako mávnutím kouzelného
proutku, staly jen bezcenné vraky lidské pohodlnosti, hodící se tak možná jen do nějakého muzea.
Že by to byl konec lidské civilizace? Možná ano, ale řekněme si to upřímně, komu z nás by se
chtělo znovu na stromy, nebo do jeskyní? A co bychom asi tak celou dobu dělali? Vymýšleli blbosti,
nebo se usouložili k smrti, protože nuda se jen těžko přežívá. Pardon, zapomněl jsem na shánění
potravy, abychom nepochcípali hlady.
To by bylo asi tak vše, vážení! Nikomu jsem nepomohl a snad ani nikomu neublížil. Jsme
jen bídnými a slabými články lidské společnosti a nikdo z nás lidí není dokonalý. A dokud nás
budou svádět naše technické vymoženosti, budeme sedět a trpět. Pokud... Pokud se nepřinutíme a
nezačneme jednat! Může se však také stát, že bude již pozdě, ale mimo našich blízkých a známých
za nás nikdo, a také nic, neuroní ani slzu. Těm, kteří nás neznají, to bude fuk a stroje plakat neumí.
Prostě budou dál sloužit lidem a že se jejich pán změnil a jeden lenoch vystřídal druhého, to jim
bude naprosto jedno, neřkuli u prdele... A to jídlo! To sní zase někdo jiný, lidí je přeci na světě dost.
Tak, na shledanou... Jednou se tam všichni setkáme! Avšak bez našich miláčků a bez jídla a
pití. Ale to je zase jiný příběh, nebo snad jiná úvaha? Jdu, než se znovu rozpovídám, myslím, že
jsem už toho napsal dost a vydal nějakou tu kalorii! Že je to málo? Určitě ano, ale možná bychom
se zase zamotali v onom bludném kruhu, kde jedny potřeby vyžadují splnění jiných potřeb s
nejistým koncem uspokojení konzumního života lidské společnosti, i samotných jedinců. No,
- 234 -
běžím, dostal jsem totiž chuť na něco dobrého a v bedně jde docela zajímavý film. A pokud je tento
text o ničem, pak máte smůlu, měli jste na vybranou! Chybná volba nikoho neomlouvá a jeden by
se měl ze svých chyb poučit, pokud není nepoučitelný... Jako třeba já! A také nečekejte žádné
rozhřešení, žádné totiž není, alespoň ne ode mne!
- 235 -
Část sedmá: Z rychlovek na SASPI
„Co je to rychlovka? Jedná se o jisté literární klání, kdy mají soutěžící čtyřiadvacet hodin
na napsání dílka podle určeného zadání a měli by se délkou svého textu co nejvíce přiblížit délce
zadané (tedy určitému počtu slov, který však není závazný). Soutěž je to zcela imaginární, protože
výherce nedostane žádnou cenu a mimo dobrého pocitu z jistého vítězství z tohoto klání nic nemá.
Jak se říká: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!“
- 236 -
Jiskření...
Dva lidé stáli na střeše nejvyššího mrakodrapu ve městě a lehký vítr jim rozcuchával jejich
dlouhé vlasy. Opírali se o zábradlí a kochali se pohledem na rozvlněnou hladinu Oceánu, který po
roztátí všech ledovců na Zemi pokrýval více jak osmdesát procent zemského povrchu. Vědci se
mýlili ve svých propočtech, jako vždy a nějaký rok, tam nebo zpátky, je ani v nejmenším nezajímal.
Hladina moří stoupla o více jak sedm metrů, na některých místech to bylo i kolem deseti metrů a
mapa světa se tak navždy změnila. Golfský proud přestal kolovat a svět se na několik dlouhých
desetiletí propadl do ledu a sněhu, pak přišla další obleva. Příroda byla nyní ještě nevyzpytatelnější,
než-li dříve a žádné předpovědi pro ni neplatily. Že jde o klišé? Ano, někdy prostě lidstvo ví, že se
něco stane, jen netuší kdy přesně k tomu dojde...
„Zničili jsme si Svět!“ řekla po několika minutách mlčení.
„Náš svět? Můj a tvůj?“ nechápal její vyřčená slova a pohladil ji po vlasech.
„Ne jenom náš svět, ale myslím tím globální Svět, naši Zemi... Podívej, co ze všeho zbylo!“
rozhodila ruce. „Co se neutopilo a nerozbilo, to se změnilo k nepoznání...“
„Stejně jako počasí...“ zamyslel se. „Jestli to půjde takhle dál, nebudeme mít co jíst...“
„A co řasy a plankton? Co mořští živočichové?“ namítla. „Už tak si připadám jako vodník!“
„Myslel jsem si, že za vodníka jsem tu já a ty jsi mořská panna!“ šťouchl do ní, až takřka
upadla na střechu. „I když by se o tom dalo pochybovat!“
„To střídání Léta a Zimy jednoho pěkně naštve!“ řekla dívka zamračeně, jako by chtěla jeho
myšlenky zamluvit. „Jako mořská panna bych ti byla k ničemu!“
Zlobila se na počasí a ne na něj. Základy tohoto města se koupaly kdesi hluboko pod
mořskou hladinou a ti lidé, kteří neopustili pobřeží se museli přizpůsobit. Vznikla nová technologie,
nové druhy dopravy, nový průmysl a zemědělství, protože to staré bylo buď zničeno, nebo
přetvořeno mořem. Doba, kdy byly nyní již zatopené ulice plné života, pospíchajících lidí a
troubících aut, byla dávno ta tam. Nyní se po nich proháněly ryby a další vodní tvorové. Svět se
navždy změnil.
„Už by sis mohla zvyknout!“ zamračil se. „Zima i Léto se střídají v poměrně stejném
tempu...“
„Ale vidět celý svět zamrzlý v ledu každých dvacet let? Kdo by si dokázal představit, že se
Svět takhle změní a všechny přírodní zákony budou obráceny naruby?“
„Ještě pořád tu stojíte, jako dvě sochy?“ zahulákal na ně jakýsi muž skrze tlampač. Přihnal
se k nim ve vznášedle a opatrně přistál několik metrů od nich na rovné střeše s přistávací plochou
pro vrtulníky. Stožár s anténami, které byly nyní bez života, stál v severním rohu čtvercového
půdorysu střechy budovy. Vzduchotechnika zabírala okrajové části a zbytek tvořila veliká přistávací
plocha s promenádou, která již také na sobě nesla stopy změny klimatu. Nikdo netušil, jak dlouho
- 237 -
budou stavby odolávat výkyvům počasí a neustálým změnám teplot. Mořská voda také nadělala své
a tak s postupujícím časem toto město pomalu mizelo pod hladinou, jako by šlo o nějaké bájné
pobřeží, na něž stále útočí nenechavé vlny s úmyslem strhnout vše do hlubin zapomnění.
„Taky sis toho všiml?“ zeptal se muž z oné dvojice a pohlédl na nově příchozího. „Ptáci
zmizeli!“
„Že by měla přijít další katastrofa?“ uchechtl se pilot vznášedla. „Mnoho zvířat nepřežilo od
doby, co se počasí zbláznilo...“
„Lidí také ne! Byly nás čtyři miliardy...“ řekla dívka zamračeně.
„Pět!“ mávl pilot vznášedla rukou. „Šéf se ptá, jak dlouho tu ještě chcete tvrdnout!“
„Máme vlastní odvoz!“ řekl muž pilotovi. „Ale, každopádně díky!“
„Není to legrační?“ zeptal se jich pilot. „Vidět tyhle stavby čnět nad mořem jako novodobé
útesy? Za pár let po nich bude leda tak veta! Dobře, já tedy poletím a nechci vědět, co vy dva tady
budete dělat, až odletím...“
„Do toho ti nic není!“ zamračil se mladík. „Ale...“
„Určitě ne to, na co teď myslíte!“ ušklíbla se dívka. „To jsem dělali před chvílí a už nás to
nebaví!“
„Dělat to v jednom kuse?“ zachechtal se pilot a znovu nahodil motory vznášedla. „Tak se tu
mějte, kdyby něco, zavolejte! Vysílačku máte, ne?“
„Jo!“ přikývl mladík a oba se dívali, jak stroj zvolna mizí za obzorem směrem ke zbytkům
pevniny a třpytí se v posledních paprscích zapadajícího slunce. „Proč jsi mu to říkala?“
„Co jako?“
„Že to spolu děláme...“ zamyslel se a pohladil ji po vlasech.
„A není to pravda?“ uculila se. „Trochu jsem ho chtěla poškádlit. Nevšiml sis, že by si s
tebou chtěl vyměnit místo? Vsadím se, že ho už dlouho v žádný ženský neměl...“
„Ten pilot?“ uchechtl se mladík.
„Jo!“ souhlasila. „Až zapadne slunce, bude tu zima, měli bychom sejít do budovy...“
„Ten chlap, co tu byl, vymetl snad všechny kouty, co kde ještě zbyly a žádnou ženskou
nenechal na pokoji! On snad ani nemyslí na nic jiného!“ rozesmál se mladík. „Máme všechno, co
jsme chtěli?“
„Všechno, ale co když se to nepodaří?“ zapochybovala. Vítr začal dout silněji. Byl slaný a
studený. Na obloze se ukázalo několik mraků. Bouře však zuřily daleko na jihu, nebo vysoko na
- 238 -
severu. Zde v rovníkovém pásmu byl klid. Vlny bušily do staveb a zasypávaly je drobnou tříští.
Obloha byla křišťálově čistá, stejně jako hladina oceánu. Něco se chystá! Řekli si oba. Znovu je
přepadl onen mrazivý pocit neznámého, ale stále se blížícího nebezpečí. Další bouře? Hurikán?
Copak jich už nebylo dost?
„Co bys dělal, kdybychom byli jedinými lidmi na Světě?“ zeptala se jej, když spolu
sestupovali po poměrně úzkém schodišti o několik pater níže. V rukou nesli kufry stříbrné barvy,
které však nic nevypovídaly o svém obsahu ukrytém uvnitř. Vítr i rachot vln ustal jako mávnutím
kouzelného proutku. Budovy měly vlastní energii díky vodíkovým palivovým článkům a
kolektorům na sluneční energii. Lidé se naučili nespoléhat pouze na jeden zdroj energie a čas kdy se
lidská technologie spoléhala jen na fosilní paliva, byl již dávno pryč...
„Postaral bych se o to, aby nás tu bylo více!“ uculil se. Vybrali si prezidentské apartmá a
zavřeli se v něm. Spoléhali na to, že je další lidé, kteří ještě pobývali v tomto zatopeném městě
duchů, nechají na pokoji. Mladík instaloval na chodbu a přilehlé koridory tepelné a laserové
zaměřovače spolu s automatickým obranným systémem v podobě malých střeleckých věží. Bylo až
z podivem, jak rychle se dokázali lidé adaptovat na nové podmínky a díky celosvětové katastrofě se
lidstvo posunulo zase o kus dál. Nové způsoby využití alternativních zdrojů dokázaly popostrčit
technický pokrok kupředu a ani k tomu nebylo třeba žádného celosvětového konfliktu. Války přeci
vždy posouvaly onen lidský um dopředu, protože každá ze znepřátelených stran chtěla vyhrát a
snažila se ty druhé překonat nejen ve zbraních, velikosti svého ducha, ale také svým technickým
vývojem.
„Pasti jsou nastraženy!“ řekl mladík dívce, když se vrátil do apartmánu. „Neprojde tudy ani
myš!“
„Máš to?“ zeptala se jej, když pootvírali všechny své kufry a v největším pokoji rozestavili
jakousi aparaturu, jejíž popis by zabral místa na celou knihu. „Bude to fungovat?“
„Možná!“ řekl mladík zamračeně. Kdesi venku se ozval příšerný rachot. Budova se třásla
jako při zimnici. Zemětřesení? Napadlo je oba. Ne, spíše se sesunula k zemi další budova tohoto
města. Voda není dobrým přítelem budov, které byly konstruovány na to, aby stály na suchu. Jak
dlouho už musí odolávat změnám podnebí? Horku, mrazu a náporům vln a větru?
„Další budova spadla!“ řekla dívka vystrašeně.
„Tahle je nejlepší, bude tu stát ještě nejméně jeden rok!“ uklidňoval ji mladík. „Proto jsme si
ji vybrali! Možná se ty ostatní zřítí, ale tahle vydrží!“
„Je uprostřed města a ostatní výškové stavby jsou něco jako vlnolamy! Padnou za oběť moři
jako první...“ přikývla dívka. „Ale stejně mě to děsí...“
„Jestli to vyjde, budou nám všichni zobat z ruky!“ řekl jí mladík s úsměvem. „Nikdo vlastně
neví, co tu spolu pečeme! Každý si myslí, že kopulujeme od rána do večera a od večera do rána!“
„I stěny mají uši!“ řekla mu smutně. „Pokud to vyjde, budeme doslova na zabití!“
„Ti, kteří ví, že tu jsme, neví, proč tu jsme!“ zamyslel se mladík. „Kam jsem to jen dal?“
- 239 -
„Poslední střípek! Poslední kousek pomyslné mozaiky!“ souhlasila. Stavba se znovu otřásla.
Tentokrát to bylo skutečné zemětřesení, ale nemělo ani dva a půl stupně Richterovy stupnice! Venku
kdesi zapískaly detektory pohybu a střelecké věže se na okamžik rozštěkaly. Oba se na sebe v
obavách podívali, jako by se chtěli ujistit, že jsou zde na vrcholu stavby skutečně sami, ale mohlo
jít také o nějaké zvíře, které se zde ukrylo před větrem a vodou.
„Půjdu to zkontrolovat!“ řekl jí mladík a vytáhl z jednoho kufru automatickou pušku s
krátkou hlavní a zaměřovačem. Byla určena k boji v budovách, kde by přílišná délka pažby i hlavně
jen překážela. Její kadence spolu s účinným kalibrem překonávaly všechny zápory krátkého
dostřelu a rozptylu střelby. Tato zbraň v sobě skrývala výhody brokovnice i kulovnice zároveň a
díky automatickému systému střelby se zásobníkem na padesát nábojů byla k nezaplacení pro boj
ve městě a v budovách. Na delší vzdálenost však byla již k ničemu.
„Dej na sebe pozor!“ řekla mu a z pravého oka jí ukápla osamocená slza.
„Hned jsem zpátky...“ usmál se a zmizel ve dveřích na chodbu. Než se tak stalo, vrazil jí do
ruky poslední kus, který jim chyběl do sestavení jejich přístroje, jež zabíral takřka celou velikost
největšího pokoje tohoto apartmánu. „Nejspíš půjde o planý poplach!“
„Asi ano!“ přikývla a její partner byl v mžiku pryč. Čekala na něj. Nechtěla přístroj uvést do
chodu, dokud nebudou oba pohromadě. Minuty plynuly, ale on se stále nevracel. Neslyšela žádné
výstřely, natož výkřiky. Bylo ticho. Pokud někdo cizí přistál na střeše, nemohli je slyšet. Možná
bylo chybou, že nerozmístili obranné věže také nahoře, aby si zajistili, že je nikdo cizí nevyruší.
„Sakra!“ řekla si polohlasně a vytáhla ze stejného kufru tutéž zbraň s krátkou hlavní.
Odjistila ji a natáhla. Opatrně se vydala do chodby. Poslední kousek skládačky odhodila kamsi do
kouta a jen ona věděla, kde je. Cizí oči by jej nemohly najít, protože nikdo netušil, jak vypadá a co
má v tomto nepořádku náhradních součástek vlastně hledat. „Tome? Jsi tady?“
Její hlas se rozléhal prázdnými chodbami. Tom však nebyl k nalezení. Pomalu našlapovala
po zašlém koberci a mířila k výtahům, které již dávno nefungovaly. Nejspíš přišli shora! Nabádal ji
její šestý smysl. Dole je jen voda a přístup do budovy z mořské hladiny není! Žádný člun by
neriskoval rozbití se o stěny mrakodrapu! Prohledala celé patro, ale vše nasvědčovalo tomu, že je
zde sama. Pátrala po stopách z vystřelených kulek, našla však jen díry ve stěnách. Žádné oběti
nebyly v dohledu. Zdálo se jí, že potencionální vetřelci neexistují...
„Tome?“ zavolala znovu.
Jedna z věží připevněná kdesi daleko za ní v temné chodbě se znovu rozštěkala. Když palba
ustala, nastalo v patře nesnesitelné ticho. Neslyšela žádné sténání. Při kadenci jednoho tisíce střel za
minutu a zásobníku na deset tisíc nábojů a šetrné a zároveň cílené palbě, neměla šanci ani četa
vojáků, pokud by věž nezničili fyzicky. Avšak zde uvnitř stavby by pomohla snad jen dálkově
naváděná střela, která by se však nemohla volně pohybovat chodbami a nejspíš by vybuchla krátce
po svém vypálení. Cokoliv cizího, co není v paměti obranných věží, bylo okamžitě a efektivně
zničeno. Pokud... Pokud si někdo nehrál s vlastním programováním. Tom však chyby nikdy nedělal,
nebo snad ano?
- 240 -
„Tome!“ zavolala potřetí a do očí se jí vedraly slzy. Pokud by jej věže zasáhly, musel by
ležet na podlaze. Ale celé patro bylo prázdné. Věžičky na ni přátelsky blikaly zeleným světlem,
věděla, že kdyby se jejich senzory přepnuly do útočného módu, byla by ve vteřině mrtvá. Lasery a
tepelné snímače by ji spolehlivě zaměřily a na jakýkoliv útěk by bylo pozdě. Vrátila se na střechu.
Ale i ta byla podezřele prázdná a žádnou stopu po případném vznášedle nikde neviděla. Rozhlédla
se po tmavnoucím se nebi, ale s rostoucím šeru neměla šanci zahlédnou na větší vzdálenost
jakýkoliv letoun, ať už by se přibližoval, nebo vzdaloval.
„Kurva!“ zavrčela. „Proč jsem ho jen pouštěla samotného!“
Vrátila se dovnitř a vchod zajistila dalšími čidly a výbušninou, jejíž odpálení bylo možné
zrušit jen tři vteřiny před detonací. Kdokoliv by otevřel dveře, měl by jen dvě vteřiny na vyťukání
třímístné kombinace čísel, víc nebylo potřeba. Možná o nich přeci jen někdo věděl. Možná bylo
jejich nejasné tušení oprávněné. Někdy se stane, že se určité osoby ocitnou na seznamu lidí, kteří
jsou pro druhé nadbytečnými a poněkud překážejí, ale pokud toho mnoho vědí, je jejich likvidace
jaksi na překážku... Pak nezbývá, než vyjednávat, kalkulovat a pokud selže i tento způsob
komunikace, nastupuje na jeho místo prachsprosté vydírání!
Co když jej chytili? Zeptala se v duchu a znejistěla ještě více. Kdo o nás může, kromě
několika spolehlivých lidí, vědět? Kdo tuší, kde jsem a co zde děláme?
„Paní Johnsonová?“ zavolal na ni čísi hlas. „Máme tu vašeho muže! Pokud budete chtít, aby
žil, měla byste jít sem za námi a spolupracovat!“
„Není mým mužem!“ řekla co nejtvrději. „Jak jste překonali naše pasti a střelecké věže?“
„Máme své metody!“ řekl jí znovu neznámý muž. „Půjdete dál? Nebo vás mám prosit?“
Vešla do zabraného apartmá a pohlédla na skupinu černě oděných lidí v maskách. Byli po
zuby ozbrojení a odhodláni ke všemu. Viděla svého přítele, klečícího na zemi. Z rány na rameni mu
stékal úzký proužek krve. Díval se na ni a ona věděla, že dnešek pro ně končí. Byli si vědomi toho,
že jejich vynález nesmí za každou cenu padnout do nepovolaných rukou. Kdosi za ní zabouchl
dveře bytu a postavil se tak, aby nikdo nemohl projít tam, ani zpět.
„Tak co bude?“ zeptal se jí znovu muž, který velel všem ostatním a jako jediný neměl na
hlavě kuklu. „Ta rána je jen povrchová! Máme plány vašeho zařízení! Máme i prototyp, ale neběží!
Proč asi? Chybí nám poslední střípek oné pomyslné skládačky! A vy jej máte!“
„Nikdy jej nedostanete!“ řekla mu zamračeně.
„Ale pak tu oba zemřete!“ zamyslel se starý muž. „Jste mladí a může mít děti! V dnešním
době je každý zdravý jedinec přínosem pro celé lidstvo! Je nás málo, zatraceně málo... Tak co?“
Pohlédla mu do očí a pak se její zrak svezl k jejímu partnerovi. Přikývl. Vlastně to bylo
jedno. Oba byli již dávno mrtví. Bylo jen otázkou času, kdy na ně Opozice narazí a bude se snažit
jejich vynález zneužít pro své vlastní účely. Všichni, kteří o tom Projektu věděli, si byli této
skutečnosti vědomi. Smrt byla v tomto světě na každodenním pořádku. Stejně jako před tou velkou
změnou klimatu na Zemi. Jen Osud věděl, kdy a jak k tomu dojde...
- 241 -
„Dám vám to!“ řekla starému muži a vydala se k přístroji. „Je někde mezi těmi krámy,
prostě jsem jej sem hodila, abyste jej nenašli, protože...“
„Protože nevíme, co máme hledat!“ souhlasil dychtivě. „Nemusíte zemřít...“
Na malý okamžik se zarazila. Zradil nás snad pilot toho vznášedla? Zrádcem mohl být
kdokoliv, kdo o Projektu věděl. Věděla, že to musí udělat. Bylo to jako nějaké klišé z prastarého
hollywoodského filmu zašlých časů. Našla poslední pomyslný kus skládačky a vložila jej do
přístroje. Nikdo se ani nepohnul. Naposledy se na sebe podívali. On a ona a jí znovu ukápla jediná
slza lítosti. Usmáli se trpce na sebe. Milovali jeden druhého a dokázali by pro sebe i zemřít. To,
čeho se nejvíce obávali, se stalo skutkem! Ostatní nic nechápali a pak se to stalo. Polovina budovy
zmizela, jako mávnutím kouzelného proutku, prostě se vypařila! Nikdo z lidí, kteří v ní žili si
nestačili ani uvědomit, že už vlastně nejsou a přestali existovat.
A moře dál bušilo do poničené stavby, jakož i do ostatních budov zaplaveného města. Nebe
na ně zíralo svým temným pohledem a pomrkávalo jasnými světly mnoha hvězd. V tento okamžik
se lidský pokrok na čas zastavil. To, co mělo být přínosem pro všechny, bylo ztraceno, ale v
porovnání s věčnosti šlo jen o malý okamžik, jeden střípek přece nemůže zastavit obrovská kola
lidských dějin! Ne na dlouho...
- 242 -
Na vlčí stezce...
**Kapitola první – Vločková kaše**
Seděl na kameni nedaleko ohniště a z hliněné misky hltal ještě horkou vločkovou kaši. Hltal
bylo slabé slovo, připadal si jak vlk, který neměl už celý měsíc nic teplého v břiše a tak se jen s
kňučením toulal po zasněžené krajině a marně hledal něco na zub. Oheň vesele praskal a alespoň na
malou chvíli vytvářel milou iluzi poklidného domova. Muž se zadíval do ohně a na malou chvíli
přestal jíst.
„Je to kurva!“ řekl mu jeho parťák, který míchal svou dávku kaše a soustředěně do ní foukal,
aby se dala jíst a on si nespálil rty i jazyk. Už tak měl ústa rozpukaná mrazem a nedostatkem
čerstvého jídla. Zeleninu ani ovoce už nejedli nějaký ten týden a chudá strava se pomalu
podepisovala na jejich zdraví. Kdesi zavyl osamělý vlk. Noc byla tichá, vítr takřka nefoukal a
hvězdy na bezmračném nebi tiše zářily.
„Nemluv tak o ní!“ zamračil se druhý muž a hodil prázdnou misku i s lžičkou ke svému
báglu. V kotlíku nad ohněm pobublával zbytek kaše. „Budeš ještě?“
„No, myslel jsem, že si ještě dám, ale když jsem tě viděl, jak to do sebe láduješ, měl jsem
strach, zda toho bude dost pro oba!“ pokrčil rameny muž, který ještě ani neochutnal, co oba v tuto
mrazivou noc uvařili.
Oba byli dávní přátele, ale také byli jako oheň a voda. Nikdy nemohli být déle spolu, ale
také nemohli být bez sebe. Zdálo se, že jejich minulá dobrodružství je přes jejich opačné charaktery
dokonale stmelila, nehledě na to, že si každý z nich střežil své vlastní teritorium a nepouštěl toho
druhého příliš k sobě. Sedli u ohně pod širým nebem v zasněžené krajině a naslouchali zvukům
noci. Jeden z nich byl vysoký a štíhlý a druhý o něco menší, avšak o to kulatější, ne však zase tolik,
aby mu tento fakt jakkoliv snižoval kondici.
„Říkal jsem ti, že ti uteče!“ řekl dlouhán svému společníkovi. „Jsi jako zvíře! Jíš jako zvíře,
žiješ jako zvíře a miluješ se jako zvíře! Divím se, žes ji nenatrhl...“
„Běž do háje!“ mávl tlouštík rukou. „Nejsem prase...“
„Ne, to nejsi!“ pokrčil dlouhán znovu rameny a dal se do jídla, když usoudil, že je kaše
dostatečně teplá, avšak ne tolik, aby se o ní popálil. „Jsi jako nenasytný vlk...“
„Věděla do čeho jde!“ zavrčel tlouštík.
„Tak proč ti utekla?“
„Proč? Třeba si našla někoho lepšího...“
„Neviděl jsem, že by se o ní zajímal někdo jiný... Každý z tebe totiž má strach a nikdo se
neodvažuje ti vstoupit do cesty!“
- 243 -
„Až na tebe...“ pousmál se tlouštík. „Já vím, že nejsem to, na co vypadám... Ale jsem už
takový!“
„To ti nikdo nebere!“ souhlasil dlouhán a hlasitě zamlaskal.
„Ještě řekni, žes nepobral něco z mých manýrů...“ rozesmál se tlouštík a přiložil několik
větví do ohně, aby neuhasl. Jedno vlčí zavolání stíhalo druhé. Zdálo se, že vlci na něco narazili a
houfují se do smečky. Ze stopařů se stávají lovci. Něco nebylo v pořádku. Buď narazili na nějaký
zbloudilí kus vysoké, nebo na něco jiného. Třeba na člověka, který se samotný prodírá hlubokým
sněhem a oproti vlkům, kteří mají o dvě nohy navíc a jsou mnohem lehčí, nemá šanci uniknout.
„Myslíš, že ji našli?“ zamyslel se dlouhán.
„Vlci?“ zamračil se tlouštík a zkontroloval svou opakovačku s dlouhou hlavní. „Možná...“
„Ty bys ji klidně nechal sežrat vlkům?“ zděsil se dlouhán. „Takového tě neznám... Co ti
provedla?“
„To je dlouhá historie...“ mávl rukou jeho parťák. „Jdu nalámat nějaké chvojí, abychom si
pod nejbližším stromem postavili útočiště. Oplácám jej sněhem a kolem natáhnu provaz z
prázdnými plechovkami... Co kdybychom měli nějakou nezvanou návštěvu?“
„Jo, opatrnosti není nikdy dost!“ souhlasil dlouhán. „Nedáš si ještě té kaše, je vážně
dobrá...“
„Sundáme ji z ohně, než se nám připálí... Jo, možná si pak ještě dám pokud nebude studená,
protože pak ztvrdne jako kámen a bude se hodit leda tak k přikusování během denního pochodu...“
zabručel tlouštík. „Málem bych zapomněl...“
„Na co?“ přestal dlouhán překvapeně jíst.
„Díky, žes mi píchnul, vážím si toho!“
„Rádo se stalo!“ usmál se dlouhán a šťouchl svého společníka lžící do břicha. „Od čeho jsou
přátelé?“
**Kapitola druhá – Němý zvoneček**
Ráno bylo překvapivě tiché. Vichr byl zalezlý někde mezi vrcholy několikatisícových
velikánů a sem dolů do údolí s jehličnatými stromy, zamrzlými jezery a potoky nezavítal už nějaký
ten den. Počasí bylo nepředvídatelné a oběma mužům se zdálo, že se něco chystá. Vyšli ze své
stromové chajdy, aby se pokochali pohledem na sluncem ozářenou krajinu, která měla nyní docela
jinou atmosféru, než v noci, kdy na obloze blikaly hvězdy a Měsíc se zvědavě prošel po nebeské
báni.
„Dobré ráno!“ popřál dlouhán svému kamarádovi. „Jak ses vyspal?“
„Skoro jsem nezamhouřil oko...“ pokrčil tlusťoch rameny. „To víš, starosti...“
- 244 -
„Slyšel jsem!“ zazubil se dlouhán. „Celou noc jsi řezal dřevo!“
„No dovol?“ ohradil se tlouštík. „Je hezky... Nějak dlouho je podezřele hezky, sice mrzne,
ale vítr nefouká a nesněží... Jen aby něco nepřišlo!“
„Jo, bouře nám tu ještě scházela!“ souhlasil dlouhán a šel kontrolovat perimetr. Zdálo se, že
v okolí jejich ležení nebylo živé duše. Na sněhu nebyly vidět žádné stopy a celou noc, mimo
chrápání svého společníka neslyšel žádné řinčení poplašného zvonce v podobě prázdných
plechovek od fazolí a jiných potravin. Dlouhánovi se toto konzervované jídlo začínalo pomalu
zajídat.
„Co tichý zvoneček?“ zeptal se jej tlusťoch.
„V noci jsem nic neslyšel!“ řekl mu dlouhán. „Jsme tu sami... Kam se poděli ti vlci?“
„Třeba něco ulovili a teď někde tráví v závěji svou kořist!“ zamračil se.
„Myslíš na ni?“ zeptal se jej dlouhán.
„Určitě ji nedostali!“ řekl mu tlouštík tajemně. „Víš, že nešla sama, určitě šel s ní...“
„Ten mladý vousatý?“ zapochyboval. „Zdálo se mi, že se o ní zajímá někdo úplně jiný!“
„Poslední měsíce mě chtěla nasrat a tak si hrála na kurvu a šla s kde kým...“ odplivl si
tlouštík. „Kdybych ji neměl tolik rád...“
„Zabil bys ji?“ zůstal dlouhán překvapivě stát s pohledem upřeným na svého přítele.
„A ty ne, kdyby ti to udělala ta tvoje?“
„Umřela minulou zimu na zápal plic... Neříkal jsem ti to?“ zamračil se dlouhán.
„Promiň, asi jsem zapomněl... Je mi to líto! Omlouvám se!“ plácl jej tlusťoch do ramene.
„Jsem starý blázen... Nemyslí mi to, vím jak jsi ji měl rád! Takové ženy člověk často nenajde...“
„To je pravda...“ přikývl dlouhán. „Co uděláme?“
„Tenhle přístřešek bude náš hlavní stan. Nasadíme si sněžnice a projdeme se po okolí...“
„Nezajistíme zásoby a proviant?“ zamyslel se dlouhán. „Medvěda jsem už dlouho neviděl,
ale nebylo by špatné všechno vytáhnout na strom a řádně přivázat, jinak se také staneme potravou
pro divou zvěř...“
„Máš pravdu...“ souhlasil tlouštík. Do půl hodiny byli připraveni k odchodu. Všechny své
zásoby a nepotřebné vybavení vytáhli pomoci lan na strom, pod kterým spali a provazy pečlivě
přivázali o dolní větve. Pak ještě zamaskovali svůj přístřešek, aby vypadal co nejpřirozeněji a vydali
se obhlédnout okolní krajinu.
- 245 -
„Pořád mi nejdou do hlavy ti vlci...“ zamyslel se dlouhán. „Kde jsou?“
„Bůh ví?“ pokrčil tlouštík rameny. „Bojím se ještě jednoho...“
„Myslíš lovce? Pytláky? Nebo zloděje? Jasně, proslýchá se, že se v této oblasti ztrácejí lidé i
se svými věcmi, jako by se po nich zem slehla...“ řekl mu dlouhán a přidal do kroku. Čas od času se
zastavil, aby si k očím přiložil starý armádní triedr.
„Tak co, vidíš něco?“
„Ne,“ řekl dlouhán vážným hlasem. Žádné stopy, natož nějaký pohyb, vypadá to, že naši
milí čtyřnozí společníci jsou dál, než jsme čekali...“
„Dobře, obejdeme to a pak se někam podíváme...“ zamyslel se tlouštík.
„Ty myslíš toho zlatokopa? Ale on přeci bydlí daleko na západ odtud... Než tam dojdeme
bude tma a nestačíme se vrátit...“ zamračil se dlouhán.
„Kde pak!“ zavrtěl tlouštík hlavou. „Prý se přestěhoval do vedlejšího údolí hned za tím
hřebenem!“
Dlouhán se díval na místo, kam tlouštík ukazoval rukou. Starostlivě si obhlédl oblohu a
zamyslel se. Pak znovu pokrčil rameny a do oběda nepromluvil ani slovo. Myslel na to, koho ti vlci
dostihli, pokud se jim lov skutečně podařil. Již od rána měli oba na tváři brýle proti slunci, protože
v záři jeho odlesků na sněhové pokrývce by dozajista začali trpět sněžnou slepotou. Na některých
místech dokonce začal tát pod slunečními paprsky sníh, přestože se teplota pohybovala něco málo
pod bodem mrazu.
„To počasí mě vážně štve!“ řekl dlouhán tlouštíkovi, když se na čas zastavili u malého
potoka, který byl napůl zmrzlý a jen jeho dravost nedovolovala ledu, aby si jej vzal celý.
„Ne, že tam spadneš, voda bude ledová!“ zakřenil se tlouštík. „Zítra bude ještě hezky,
uvidíš!“
„Vážně se chceš vydat za tím zlatokopem?“ zamračil se dlouhán. „Kde má tu chatu?“
„Kus odtud...“
„Jak to, že jsme jej ještě neviděli?“ zeptal se jej dlouhán.
„To nevím...“ zarazil se jeho společník.
„Co když právě jeho dostali ti vlci?“
„Nesmysl!“ řekl mu tlouštík a začal si balit věci. „Půjdeme?“
„Půjdeme...“ souhlasil dlouhán. „Ale stejně, co když nestačil ani vystřelit?“
- 246 -
„Co když tu nejsme sami?“ zeptal se jej tlouštík znenadání a chvíli se díval na nic
nechápajícího společníka.
„Cože?“
„Já vím, že jsme nikde neviděli žádné známky lidské činnosti, ani zvířecí stopy, ale mám
takový divný pocit, že nás už dlouho někdo sleduje...“
„Indiáni!“ rozesmál se dlouhán. „Žijí přeci v té rezervaci pět dní odtud!“
„Ale to neznamená, že se nemohou pohybovat po kraji navzdory všem zákazům...“
„Myslíš, že znovu vykopali válečnou sekeru? Armáda...“
„Armáda je daleko... Je zima a ještě nějaký měsíc potrvá...“ řekl mu tlouštík. „Zkontroluj si
pušku! Pro jistotu...“
„Indiáni vlky neloví...“ zamračil se dlouhán. „Ledaže...“
„By měli hlad!“ doplnil jej tlouštík. „A hlad znamená nemoci a smrt!“
„Měls ji nechat jít...“ řekl mu dlouhán.
„Miloval jsem ji!“ oponoval jeho společník. „Ty bys nechal svou ženu jít s někým jiným?“
„Má žena zemřela a vzal si jí všemohoucí, s tím se nedalo nic dělat!“
„To ano, ale kdyby odešla ze své svobodné vůle s někým jiným?“
„To nevím!“ zamyslel se.
Nastala chvíle ticha. Slunce bylo právě na nejvyšším bodě své dráhy a den se překulil do své
druhé poloviny. Pokud chtějí do tmy být ve svém ležení, měli by sebou hodit. Možná však tlouštík
počítal s tím, že zůstanou na noc u zlatokopa.
„Ty chceš na noc přespat u něj, že je to tak?“ zeptal se dlouhán svého přítele. „Ale co když
nebude doma, nebo tam vůbec nebude?“
„Pak se vrátíme do našeho ležení...“ řekl mu tlouštík. „Času máme dost!“
„Jen aby!“ řekl mu dlouhán a vydal se svižným krokem za mužem, který byl ještě
nevyzpytatelnější, než zdejší příroda. „Já se z tebe jednou zblázním, víš to?“
„Jednou určitě!“ zachrochtal muž souhlasně, aby za hodinu stáli na nízkém hřebeni a hleděli
do dalšího táhlého údolí. „Někde by tu měla stát jeho chata...“
„Není tady po ní ani stopy!“ řekl mu dlouhán, když chvíli sledoval údolí dalekohledem.
- 247 -
„Počkat... Támhle vidím stopy kouře...“
„Indiáni?“
„Ne, zdá se, že to vychází z komína... Jak moc je tvůj přítel pohostinný?“ zeptal se dlouhán
tlouštíka a ten jen tiše vyrazil po svahu dolů. Za další hodinu byli na dohled od srubu, který stál
mezi vzrostlými jedlemi a nesl určité známky zchátralosti, jako by jej jeho majitel nestačil přes léto
opravit. Když se zastavili na dobrých sto metrů od chaty, otevřely se dveře a vzduchem třeskl
výstřel.
„Co tu chcete?“ ozvalo se. „Jste lovci? Obchodníci? Nic nemám a nic nechci!“
„Jsme přátelé!“ zakřičel na něj tlouštík. „Jste John Osborne?“
„Ne, jsem jeho bratranec, John je už půl roku po smrti!“ zakřičel na ně muž ze dveří. „Ale
pokud jste vážně jeho přátelé... Pojďte dál!“
**Kapitola třetí – Potrhané krajkoví**
Tlouštík i dlouhán se rozhlíželi po jediné místnosti s krbem a nezmohli se na slovo. Vousatý
hostitel jim beze slova nabídl kus suchého chleba a nějaké uzené maso. Namísto vody nalil do
hliněných hrnků kořalku a pak se posadil ke nahrubo zbitému stolu. Muži mlčky pojedli a vypadalo
to, že si každý z nich tříbí myšlenky.
„Jak se to stalo?“ zeptal se tlouštík vousatého muže.
„Co?“
„Jak zemřel?“
„Spadl na něj strom, nedával si pozor...“ řekl mu jejich hostitel. „Byl jsem u toho, když se to
stalo... Přišli jsme... Já a ještě několik mužů jsme se vydali do zdejšího kraje, abychom pochytali
nějaké ty zajíce na zimu... Cestou jsme se zastavili u mého bratrance! Byl to vážně dobrý chlap, ale
minulou zimu jej poranil medvěd a jemu se to zranění ani pořádně nezahojilo...“
„Medvěd?“ zamyslel se dlouhán.
„Jo, medvěd, ještě jste neviděl žádného medvěda?“ zeptal se jej vousáč a zabodl do
dlouhána svá pichlavá, avšak dobromyslná očka. „Dokáže během několika vteřin zabít každého,
kdo jej vyruší a ohrozí na životě. Pokud nemáte opravdu dobrou mušku, nezbývá, než se mu klidit z
cesty!“
„Medvěda jsem už viděl mnohokrát!“ řekl mu dlouhán. „Ale za poslední dvě, nebo tři zimy
se ve zdejším kraji neukázali, jako by je něco odtud vyhnalo! Jen vlci...“
„Když jsme u těch vlků...“ přerušil jej jejich hostitel. „Včera v noci jsem slyšel, že se zase k
něčemu houfují... Takovou zimu už dlouho nepamatuju a každá zvěř, která má rozum a všech pět
pohromadě si udělá zásoby a nevyleze z brlohu, nebo hnízda...“
- 248 -
„Neviděl jste tu ještě nějaké jiné...“ zeptal se ho tlouštík.
„Myslíte lidi?“ zarazil se vousáč. „No, asi před třemi dny, možná před týdnem tudy šli dva
lidé... Muž a žena... Měli namířeno kamsi na sever, ale kdo ví, kam vůbec šli...“
„Muž a žena?“
„Ano, zdála se mi trochu mladá na takovou cestu a on už byl malinko starší... Však víte, jak
to myslím... Pro ní... Proč se ptáte?“
„No...“ začal dlouhán.
„Jak ta žena vypadala?“
„Jak?“ zamyslel se vousatý muž. „No jak... Jako ženská... Jo, počkejte, chybělo jí jedno oko
a to druhé měla modrý jako obloha!“
„Zatraceně!“ bouchl dlouhán do stolu.
„O co tu jde?“
„Byla to má žena a podle všeho utekla s tím chlapem!“ řekl mu tlouštík.
„A do prkénka dubového!“ zarazil se jejich vousatý hostitel. „To jako vážně... Zdrhla?“
„Jo!“ souhlasil tlouštík.
„No, jestli ti vlci neulovili žádnou zvěř, pak mohli dostat je...“ zamyslel se vousatý muž.
„Protože oni dohromady neměli žádné zbraně. Ta žena... Vaše žena, jak říkáte měla u sebe krátký
revolver a ten muž měl nějakou obstarožní zadovku!“
„Já ho zabiju!“ sýkl tlouštík. „Zabiju je oba!“
„No, ale stát se mohlo všelicos!“ pokrčil vousáč rameny. „Můžeme se jít podívat k velké
řece a před tím se poklonit památce mého bratrance...“
„Půjdeme!“ souhlasil tlouštík.
„A ještě jedna věc...“ řekl jim vousáč. „Tohle jsem našel kus odtud, směrem k tý řece...“
„Co to je?“ zeptal se dlouhán, když jeho zrak spočinul na kusu bílé látky s krajkovím.
„Vypadá to jako...“
„Potrhané krajkoví...“ souhlasil tlouštík. „Noční košile, nebo spodnička...“
„Je její?“ zeptal se dlouhán svého společníka.
„Jak to mám vědět?“ zvedl tlouštík obě ruce nad hlavu. „Třeba už i vlci nosí šaty, kdo ví?“
- 249 -
**Kapitola čtvrtá – Rampouchopád**
Cestou k řece nenarazili na žádné zvířecí ani lidské stopy. Nebe na severozápadě se začalo
podezřele zatahovat. Vítr se znovu přihnal do údolí a slibovaná změna počasí se zvolna hlásila o svá
práva. Oba muži v kožiších, sněžnicemi na nohou a nachystanými zbraněmi v rukou tiše šlapali za
svým průvodcem k velké řece, která rozdělovala toto skalnaté pohoří na dvě části. Ani zima ji
nedokázala zadržet a tak tato veliká řeka nikdy zcela nezamrzala a jen z části mizela a tu se zase
objevovala zpoza ledový příkrov. Běda tomu, kdo by do ní spadl.
„Tady to je: Velká medvědí řeka!“ ukázal jim vousáč napůl zmrzlý tok valící se krajinou od
jednoho konce hor, k druhému. Prořezával se jednotlivými údolími a opouštěl tuto krajinu plnou
kamení, skal a napadaného sněhu. Jedinými společníky jim byly jehličnaté stromy různých druhů,
které se nezúčastněně kolébaly ve stále sílícím větru.
„To počasí se mi nelíbí!“ řekl dlouhán ostatním.
„Jo, vypadá to na pořádnou vánici!“ souhlasil vousáč. „Kde kempujete?“
„Několik hodin odtud na jih...“ řekl mu tlouštík. „Ale jestli se to sem přižene, nestačíme
dojít do ležení a zasype nás to při pochodu!“
„Žádná zvěř tu už od posledního sněžení nebyla!“ rozpřáhl vousáč ruce. „To je divné!“
„Vypadá to tak!“ souhlasil dlouhán. „Pokud tudy však ten muž se ženou prošli, museli za
sebou nechat nějaké stopy!“
„Ledaže uměli létat!“ zazubil se vousáč.
Vydali se až ke břehu říčky skrze řídce porostlou stráň, aby se zastavili s užaslým pohledem
na polozamrzlý vodopád, který se řítil k hladině z výše několika desítek metrů. Voda tiše padala k
zemi a její řev byl zahlcen kusy ledu a sněhu. Vlastně to vypadalo, jako by ta voda padala ledovým
tunelem z útesu až k nim dolů do údolí.
„Co to je?“ podivil se dlouhán.
„Rampouchopád!“ usmál se vousáč. „Vodopád... Pro Krista, mladý muži, odkud jste?“
„Raději už budu mlčet!“ souhlasil dlouhán. Sice měl za sebou už nějaký ten křížek, ale jemu
se zdálo, že je jejich průvodce starý jako prorok, avšak má sílu mnoha mladých mužů.
„Máme společnost!“ ukázal tlusťoch kamsi ke vzdálenějšímu břehu řeky. Na druhé straně
spatřili mezi zasněženými balvany a nakloněnými kmeny stromů nějaký podezřelý pohyb.
„Medvěd?“ zvolal dlouhán. „Tak to je první medvěd...“
„Po třech zimách, kterého vidíte!“ poklepal jej vousáč po ramenou. „Tak jsem zvědavý, zda
se odváží na druhou stranu...“
- 250 -
„Proč by ne?“ zarazil se tlouštík. „Zvěře je málo a tady má potravu!“
„Nás?“ zarazil se dlouhán. „Opravdu si myslíte, že přejde řeku? Po ledu?“
„Není to vyloučené...“ souhlasil vousáč a sundal si z ramene velkorážní pušku. „Možná ti
dva, které hledáte také přešli řeku a jsou někde na druhé straně...“
„Pokud...“ zarazil se znovu dlouhán.
„Je nesežrali medvědi, nebo vlci!“ přikývl vousáč. „No, být váma, tak tu na toho medvěda
nečekám!“
„Ne, to rozhodně ne!“ řekl tlouštík a otočil se k odchodu. Tu si všiml na jedné z nalomených
větví viset cár oblečení, jako by patřil z nějakého kabátu. Krev na něm však nebyla. „Někdo tu
byl...“
„Cos našel?“ vyzvídal dlouhán.
„Cár látky...“ zamyslel se tlouštík. „Tenhle kus patřil určitě k nějakému oblečení a nevisí tu
dlouho...“
„Kruci!“ vydechl vousáč. „Za námi! Od chaty...“
Tlouštík s dlouhánem pohlédli směrem, odkud přišli k řece. Mezi stromy stál druhý medvěd
a díval se na ně. Zatím jen vyčkával a nedával na sobě nic znát. Nikdo z mužů netušil, zdali zaútočí,
či prostě jen odejde. Tiše doufali, že svým počtem budou pro něj dostatečnou hrozbou, aby medvěd
na jejich straně řeky odešel, pokud... Pokud ten druhý na opačné straně řeky skutečně nechce přejít
po ledu a ten druhý, který se objevil až nyní jim prostě jen odřízl únikovou cestu...
„No, tak tohle nevypadá dobře!“ řekl vousáč tlouštíkovi. „Jak rychle dovedete běhat?“
Na vrcholu kus od vodopádu na jejich straně řeky se pohnul další stín. Že by třetí medvěd?
Odkdy loví medvědi ve smečkách? Nebo to byl někdo jiný? Něco zasvištělo vzduchem a na
nejbližším kmeni stromu u medvěda zadrnčel vystřelený šíp. Muži tiše zírali střídavě na něj i na
postavu zabalenou v kožiších a péry na hlavě. Napadla je jediná otázka: Jde o přítele, nebo
nepřítele?
Medvěd nervózně zabručel a chvíli se díval na vrchol převisu, ze kterého se k zemi valila
bez přestání chladná voda, bez ohledu na led. Medvědův chlupatý společník mu odpověděl a
opatrně vstoupil na částečně zamrzlou řeku, aby si našel cestu skrze napadané kmeny stromů,
balvany, hromady sněhu a led, který voda ještě nestačila odplavit svou silou. Jedině hlad a pud
sebezáchovy dokázal zvířeti poručit, aby se vydalo vstříc nebezpečí. Zdálo se, že se naši hrdinové
stali právě vítanou potravou pro dva hladové huňáče a nic jim v tom nedokázalo zabránit. Medvěd
je nebezpečný protivník a pokud jej neskolíte napoprvé, stane se z jej ještě litější šelma. Nikdo mu
nedokáže uniknout a proti jeho síle není obrany, pokud si jej připustíte blíže k tělu, patrně budete
ztraceni...
Indián na vrcholu skály zmizel jako pára nad hrncem. Medvědi se blížili a všichni tři muži
- 251 -
se semkli k sobě s nabitými zbraněmi. Co udělat dříve? Zastřelit zvíře, které je na břehu, nebo to,
jež opatrně a nejistě tápe po ledu? Pokud se nestačí ubránit, někdo se bude muset obětovat, aby
ostatní přežili. Nikdo však nehodlal dát svůj život zadarmo. Čas utíkal a zdálo se, že jej je stále
méně...
**Kapitola pátá – Pan Blizzard a plamínek**
„Co budeme dělat?“ zeptal se dlouhán svých přátel.
„Mluvíte jako naprostý zelenáč!“ odsekl vousáč.
„Ale houby!“ řekl tlouštík, aniž by od medvěda na jejich ústupové cestě odvrátil zrak.
Medvěd kýval hlavou sem a tam a vydával přitom podezřelé zvuky. Ještě se však nepostavil na
zadní, což by znamenalo jisté výhružné gesto, ani se k nim nerozběhl. „Můj společník je jedním z
nejlepších lovců a stopařů...“
„Ale mluví jako zelenáč!“ utrousil vousáč. „Co nevidět přijde blizard a my máme k mé
chatě dvě hodiny chůze... Zatímco tu takhle laškujeme s medvědy, čas utíká...“
„Co navrhujete?“ zeptal se dlouhán vousáče, přestože si byl vědom, že jej pořádně naštve.
„Kde je ten indián?“ zeptal se jich tlouštík. „Co když jich tu je víc?“
„Že by měli spadeno na medvědy?“ zamyslel se vousáč. „Mohli by nám píchnout, medvěda
bychom jim nechali, popřípadě bychom se s nimi rozdělili...“
„Jo,“ souhlasil tlouštík. „Klidně bych jim nechal i kůže, kdyby šlo o mne...“
„Já být váma, přemýšlel bych, jak si zachránit tu svou!“ postěžoval si dlouhán.
Ochladilo se a začaly poletovat první sněhové vločky. Vítr však stále jen tak zlehka
pofukoval, zatímco se na nebi pozvolna formovala temná mračna, která nevěstila nic dobrého.
Bouře přišla rychleji, než čekali. Dokonce i medvědi mírně znervózněli. Vousáč pozoroval medvěda
na ledu, zda se neobrátí zpět a nevydá se na cestu do svého brlohu.
„Co dělá ten medvěd na vaší straně?“ zeptal se obou mužů, které si vzal pod svou ochrannou
ruku.
„Stojí, kýve hlavou a vyčkává!“ řekl mu tlouštík.
„Na co čeká?“ mračil se dlouhán. Zbraň v rukou mu zvolna těžkla a on měl pocit, že se
zvolna odchyluje od jeho cíle.
„Jestli se rozhodneš střílet, máš jen jednu ránu a jen bůh ví, zda trefíš to správné místo,
pokud ne, může z nás ten medvěd nadělat cucky!“ řekl tlouštík svému příteli.
„Já vím...“ zamračil se dlouhán.
- 252 -
Zahřmělo a zvedl se vítr. Silný vítr, div je neporazil. Také medvědi byli tímto větrem
zaskočeni a náhle jako by nevěděli, zda jít za svou kořistí, nebo se jí vzdát. Sněžení bylo stále hustší
a hustší. Vítr jim metal do tváře bílou mlhu ze sněhových vloček a vlastně je tato bouře zachránila,
protože nejen oni ztratili smysl pro orientaci, ale možná spadli z bláta do louže.
„Jak v tom trefíme domů?“ zakřičel dlouhán na své společníky. Vítr mu málem odnesl čepici
z hlavy. Zablesklo se a do nedalekého stromu uhodil blesk. Strom stál blíže k medvědovi, než k
mužům, kteří se stále nemohli rozhodnout, kterým směrem se dát. Praskání dřeva bylo velmi
špatným znamením toho, že se může zasažený strom ve vichru zřítit k zemi. „Co když nám spadne
na hlavu?“
„Musíme zpátky do mé chaty!“ křičel na ně vousáč.
„Ale kde to je?“ zakřičel na něj tlouštík.
„Tam, co je ten medvěd!“ odpověděl mu vousáč. „Jiná cesta není a klidně se můžeme utopit
v řece, pokud se ztratíme...“
„Ale...“ vítr jim začal odnášet slova od úst. Použili pušky jako hole a vydali se směrem, kde
tušili, že je čeká poměrně bytelná chata. Pokud na ni nespadl nějaký ten strom, čeká je větší bezpečí
uvnitř, než tady venku v moci vichru a sněhu.
„Kde... ten... dvěd...“ slyšel dlouhán hlas vousáče.
„Někde tady!“ zavolal, ale nebyl si jistý, zda jej slyšel.
Uplynulo několik minut a všichni tři muži se přivázali na jedno lano a vydali se mezi
stromy, jejichž siluety jen matně prosvítaly skrze bílou sněhovou clonu. Díky sněžnicím a puškám,
které jim sloužily jako opory se po dlouhém pochodu, kdy jim takřka omrzly uši a nosy, dostali na
dohled chaty. Jaké překvapení je však čekalo, když spatřili vylomené dveře a slyšeli zpoza hučení
vichru ještě jiný zvuk...
„Ten medvěd šel s námi?“ zakřičel dlouhán tlouštíkovi do ucha. „To snad ne...“
Opatrně obešli chatu. Jen kus od nich spadl další strom. Blesk střídal blesk a vánice stále
houstla. Uvnitř chaty někdo byl. Oheň v krbu zvolna dohoříval a zbýval z něj jen malý plamínek,
který po chvíli zhasl docela. Jasné mručení bylo neklamnou známkou toho, že bouřkou zmatený
medvěd si vybral jejich chatu jako své útočiště. Ve všech mužích by se krve nedořezal...
„Co teď?“ zvolal dlouhán. „Jdeme na něj?“
„Nic jiného nám nezbývá!“ zamával vousáč svou velkorážní puškou a jako první vběhl do
chaty, ve které bylo až příliš přízračné šero. Oba dva muži byli uvnitř jen o pár vteřin později. Bouři
na okamžik proťaly tři výstřely a po divokém zaskučení se ozval třeskot dřeva, když pod váhou
medvěda povolil stůl uprostřed chaty. Bylo jen otázkou, kde ten druhý medvěd je...
„Nestřílet! Nestřílet!“ ozvalo se zkomolenou angličtinou.
- 253 -
„Kdo jste?“ zavolal vousáč do šera.
Vyvrácenými dveřmi do chaty vnikal studený vítr se sněhem. Vousáč chvíli hledal na polici
petrolejovou lampu a zápalky. Po několika vteřinách protlo stále rostoucí temnotu slabé světlo,
které vydával plamínek hořícího knotu. V rohu chaty stál indián zabalený do medvědí kožešiny s
lukem a šípy v rukou. Kus od něj ležel mrtvý medvěd na rozbitém stole. Všichni tři muži němě
zírali chvíli na indiána a chvíli na medvěda.
„Ježíši Kriste!“ zvolal tlouštík.
„Jak?“ zeptal se dlouhán.
„Kolik vás je?“ zamračil se vousáč a kývl směrem ke dveřím. „Měli bychom ty dveře dát
nějak na místo a zavřít je! Děsně sem táhne!“
„Kdo jste?“ zeptal se dlouhán znovu indiána a sklonil svou zbraň.
„Já pan Blizzard. Ale v naší řeči se jmenovat jinak... Jsem Medvěd, prostě Medvěd...“
„No sláva!“ plácl se vousáč do stehen. „A co bude teď?“
Další blesk uhodil blízko chaty a padající strom jen o vlásek minul jejich chatu.
„My... Neuvařit... Neupéct medvěda? Moc dobré medvědí tlapy!“ usmál se indián. „Já být
sám, ale ostatní vědět, kam já jít...“
„Budou tě hledat?“ zeptal se jej vousáč.
„Vy být mí přátele... Já být váš přítel... A toto být naše večeře!“ ukázal indián na medvěda a
všem se najednou ulevilo.
**Kapitola šestá - Rudá a bílá peříčka**
Blizard zuřil celou noc a patrně bude ještě řádit celý další den. Pokud se někdo vyskytoval
venku bez přístřeší a ochrany v podobě jeskyně, pevného domu, nebo srubu, neměl šanci přežít bez
úhony. Jedinou další možností bylo udělat si ze sněhu jakousi sněhovou kapsu v nějaké převisu za
větrem a počkat, až se počasí vyřádí. Medvědovi byly odříznuty všechny tlapy a celý trup byl
odtažen ven před chatu, kde jej po chvíli sníh zasypal do té míry, že nebylo poznat, co je součástí
této stavby a co sem přitáhli její obyvatelé. Kus od ohniště osychalo naskládané dříví. Vítr dul do
okenic a pod jeho dotěrnými útoky vrzaly narychlo opravené dveře.
„Pečené, nebo vařené?“ zeptal se dlouhán indiána, který stál zamyšleně u medvědích tlap a
snažil se je zbavit chlupaté kůže. „Chceš si z nich udělat rukavice?“
„Já muset dát pryč srst a podrážky...“ řekl mu indián. „Vy smažit na pánvi? Můžeme také
péct na ohni...“
„Podrážky?“ zamyslel se dlouhán.
- 254 -
„Pro pána, tohle je nejlepší lovec v okolí?“ zamračil se vousáč a pohlédl na tlouštíka. „Kdo
koho loví? Nepoužíváš ho jako návnadu?“
„Medvěd mít stejně jako vlci, psi, nebo kočky takové podrážky, aby mohl dobře... Chodit...“
pokrčil indián rameny. „Ty nebýt zvíře, ty mít boty, šelmy podrážky a koně kopyta...“
„Je to zelenáč!“ odfrkl si vousáč. „Jo, už se mi sbíhají sliny!“
„Chtělo by to máslo, nebo sádlo a něco kyselého...“ zamyslel se tlouštík.
„Stačí trochu soli...“ řekl indián a opatrně odstranil srstnatou kůži a všechny nestravitelné
části tlap, až zbylo jen maso a kosti. Venku se stále ženili všichni čerti. Všem se zdálo, že se vichr
snaží odnést jim střechu nad hlavou a zbořit jejich srub.
„Velký duch moc zlobit...“ mračil se indián. „My už nežít jak káže obyčej... By být jako bílé
tváře, to ne dobré...“
„Ale...“ namítl dlouhán.
„Bílé tváře vetřelci v naší zemi...“
„Je to pravda!“ řekl tlouštík. „Jsme jen přistěhovalci...“
„Nehaň bílou rasu!“ řekl mu vousáč. „Jsme lidé, věříme v Boha, v sebe a civilizaci...“
„Copak jsou rudo... Indiáni jen divoši?“ zeptal se jich dlouhán a pohlédl na muže s péry na
hlavě. Teprve nyní se mu zdálo, že jsou ve dvou barvách: v bílé a červené.
„Svět změnit se!“ odfrkl si indián. „My už ne volní jako ptáci!“
„To je mi líto!“ řekl mu tlouštík. „Ale máte přeci...“
„Vaše rezervace?“ odbyl jej indián. „To být jako vězení... My kočovat... Mít loviště... Ne
domy, ne města...“
„Naše kultura tu vaši prostě převálcovala!“ řekl mu vousáč. „Nic s tím nenaděláme...“
O stěnu srubu zavadilo něco těžkého. Stavba se otřásla a všichni pohlédli jako na povel na
střechu nad hlavou, zda jim nespadne na hlavu. Petrolejka zavěšená na nosníku pod střechou se
divoce houpala, jako by byl srub součástí nějaké lodi, která vplula nedopatřením do bouře a ne
stavbou na pevné zemi.
„Zase spadl nějaký strom...“ zabručel vousáč. „Tohle bylo tak pěkné místo...“
„Padají jako třísky...“ řekl tlouštík.
„Na co ta péra na hlavě?“ zeptal se dlouhán indiána, který pekl nad ohněm připravovaný
pokrm.
- 255 -
„Kdysi péra jako výložky u vašich vojáků... Teď už jen ozdoba...“ pokrčil rameny. „Bílé
tváře všechno zničit... Náš národ umírat...“
„Jdu se podívat ven!“ zabručel vousáč. Oblékl se a když otvíral dveře, málem mu je vichr
vyrval z ruky. Ostatní muži se zvědavě podívali ven. Blížilo se ráno, ale na nebi nebylo díky bouři
nic poznat a celý svět se proměnil v jedno velké bílé nic. „To je ale sněhu...“
„Zatracená bouře!“ zavrčel tlouštík. Muži se otřásli pod dotěrnými doteky vichru a sněhu.
Zabouchli za vousáčem dveře a v duchu se modlili, aby se vrátil v pořádku. „Je to blázen...“
„Někde tu být ještě jeden medvěd...“ řekl indián. „To nebýt dobré...“
„A to říkáš až teď?“ zhrozil se tlouštík.
„Muž s vlasy na bradě dobrý bojovník, ne?“ pokrčil indián rameny.
„To ano, ale pušku nechal doma!“ zamračil se dlouhán.
Uběhlo několik minut a vousáč se stále nevracel. Okénky se zašpiněnými tabulkami nebylo
vidět ani na krok. Jen neustálé hučení větru za stěnami srubu a vytí meluzíny v komínu dávalo všem
znát, že bouře ještě neskončila a oni jsou opuštěni kdesi uprostřed zimní přírody pod poměrně
chatrnou střechou srubu. Vítr naštěstí trochu polevil, takže nehrozilo nebezpečí, že jim některý
kmen prolomí střechu a padne na hlavu.
„Poslyš, Blizzarde, co ty tu děláš tak daleko od svého domova?“ zeptal se tlouštík indiána,
aby se pokusil nějak zabít čas. Měl sto chutí se vydat za vousáčem ven a podívat se, zda jej
nezasypal sníh, nebo nesežral medvěd.
„Já nebýt na válečné stezce... V rezervaci málo jídla...“
„Ale přeci jsi nešel lovit sám?“ zamyslel se tlouštík.
„Pravda... Já být stopař... Předsunutá hlídka... Počasí zbláznit... Ostatní v jeskyni tři hodiny
za velkou řekou...“ řekl mu indián. „Doba změnit... Mezi námi žádný spor!“
„Co udělají ostatní, když se nevrátí do stanovené doby?“ zapochyboval dlouhán. „Ostatní jej
půjdou hledat? Byl bych nerad, kdyby si ozřejmili staré časy...“
„Vedle chaty spadl strom...“ řekl jim tlouštík. "Bude vám maso z toho medvěda stačit?"
„Venku se potuluje ještě jeden...“ začal dlouhán. „Kdy ta bouře skončí?“
„Možná zítra, možná pozítří!“ pokrčil tlouštík rameny a myslel na to, co se s jeho přítelem
stalo, že dnes mluví celý den jako nějaký opravdový zelenáč.
„Medvěd?“ souhlasil vousáč, když se vrátil do chaty a zabouchl za sebou dveře. Náhodou
zaslechl řeč o zbývajícím huňáči, který také v této slotě zabloudil. „Srazil jsem se s ním v tom
- 256 -
nečase! Nevím kdo z nás se více lekl... Nadělal jsem si do kalhot!“
„Druhý medvěd taky pro nás?“ zeptal se jich indián. „Naše ženy a děti mít hlad!“
„Klidně se s tebou rozdělíme...“ řekl mu vousáč a popotáhl nosem, zda nepáchne víc, než-li
je zdrávo. „No a co? Kdo z vás by se nepři... Nepodělal, kdyby vrazil do medvěda a cítil jeho
smradlavý dech!“
Všichni ostatní se potichu hihňali. Jen indián soustředěně dopékal maso na ohni. Jednou z
mnoha otázek, která je trápila, byla existence medvěda v blízkosti chaty a chabá výdrž dveří, které
už jeden medvěd rozrazil. Vůně pečeného masa byla dost velkým lákadlem i pro tvora, který
normálně žral syrové maso, ale nepohrdne i jinými dary lesa a lidský pokrm byl vítanou změnou,
nehledě na to, že hlad netrápil jen lidské pokolení, ale i divokou zvěř v lese.
„A co bude teď?“ zamračil se dlouhán.
„Teď?“ promnul si vousáč bradu. „Teď si jdu vyměnit spodky a pak počkáme, dokud ta
bouře neskončí a budeme se modlit, aby se jeho rudí bratři chovali přátelsky!“
**Kapitola sedmá – Hvězda**
Uplynul den. Muži uvěznění ve srubu blizardem byli spokojení. Netrpěli zimou, žízní ani
hladem a ona bouře jako by je stmelila a smazala všechny rozdíly mezi bílými a rudými tvářemi. Do
večera příštího dne čekali, kdy nečas odejde a oni budou zase moci vyjít ven. V sázce byly životy
dalších lidských bytostí, ať už indiánů, tak těch, které se tlouštík s dlouhánem vydali hledat. Avšak
realita byla neúprosná, pokud nenašli odpovídající přístřeší, patrně umrzli někde pod širým nebem,
nebo se stali čísi kořistí.
„Zdá se, že je nejhorší za námi!“ řekl vousáč a hodil okem po indiánovi, který si kontroloval
svou kožešinu, počítal šípy a zkoušel, zdali jeho luk neušel nějaké úhony.
„Vypadá to bledě...“ zamyslel se dlouhán.
„S jeho ženou?“ zeptal se jej vousáč. „Vážně jste dobrým lovcem, nebo si celou dobu děláte
srandu?“
„To já nevím...“ pokrčil dlouhán rameny. „Samochvála smrdí...“
„No, co se týče nelibé vůně, zatím jsem tu smrděl jen já!“ zabručel vousáč. „Ale ještě jsem
se tolik nelekl! Ono to není žádná legrace, srazit se z rozčíleným medvědem, který neví, čí je...“
„Mě by zajímalo, zda je ještě u chaty, nebo už odešel...“ řekl jim tlouštík.
„Když tu být jen jeden medvěd...“ začal indián.
„Zbytek medvěda před chatou je tvůj!“ řekl mu vousáč bodře. „Zasloužíš si ho!“
Oblékli se, vzali si zbraně, sněžnice a vyšli před chatu. Všude okolo bylo nakupeno mnoho
- 257 -
sněhu a ne všechny stromy stály na svém místě. Chvíli trvalo, než našli zavátou zdechlinu medvěda,
jehož maso mráz se sněhem dobře zakonzervoval. Indián se chvíli díval na kus zvířete, jako by
myslel na to, jak se s tím kusem masa potáhne až za svými soudruhy.
„Pomůžeme mu?“ zeptal se tlouštík vousáče.
„Jasně, jinak by ho i s kořistí sežrali vlci!“ souhlasil vousáč. „Odtáhneme jej až k jeho
kamarádíčkům, stejně se musíme kouknout za tou ženskou a jejím amantem...“
„Patrně už bude pozdě...“ povzdechl si tlouštík.
„Nikdy není pozdě!“ řekl mu vousáč a pohlédl na oblohu.
Vítr stále ohýbal špičky stromů a kolébal s jejími kmeny. Stále drobně sněžilo, ale zdálo se,
že se mračna zvolna trhají. Než došli k řece, bylo již polojasno. Mráz jim lezl za nehty a čím blíže
byli k vodopádu, tím byl silnější. Na břehu řeky stálo několik mužů v kožešinách. Dva světy se
znovu setkaly. Svět rudochů a svět bílých tváří. Voda a oheň na malý okamžik setrvali blízko sebe,
aniž by se rozplynuly v prázdnotě.
„Máme maso!“ řekl jim Blizzard a ukázal na zvíře, které na provazech táhli všichni čtyři.
„Bílé tváře pomohly... Neviděli jste ženu a muže na druhé straně?“
Nikdo mu neodpověděl. Ne proto, že by nebylo co říci, ale nikdo z nich je nespatřil. Pokud
tudy prošli, bylo to již dříve, než sem indiáni zabloudili při své pouti za potravou. Vousáč se svými
společníky předali provazy ostatním indiánům a chystali se s nimi překročit řeku, aby se porozhlédli
na druhé straně Velké řeky. Indiáni jim vytyčili zpáteční cestu ledem a pak se rozloučili.
„Tady mít něco od rudé tváře...“ řekl indián svým běložským společníkům, s kterými strávil
den v chatě, dokud se příroda nevybouřila. „Velký duch rozhodl... Možná někdy budeme žít spolu
jako bratři...“
„Možná!“ řekl vousáč.
„Podívejte nahoru na nebe!“ ukázal dlouhán na jednu z hvězd, která zářila nejvíce.
„Velká hvězda...“ zamračil se indián. „My mít maso, úspěšný lov a možná bude zítřek také
dobrý!“
„Možná!“ řekl vousáč znovu.
„Být mi líto, že vaše žena pryč!“ řekl indián tlouštíkovi.
„Asi to tak musí být, sama se rozhodla...“ zabručel tlouštík. „Co naděláme?“
„Jednou se možná vrátit a pokud ne...“ pokrčil indián rameny. Mávl rukou na své druhy a
spolu se vydali kamsi do krajiny osvětlené dorůstajícím měsícem. „Ať vás velký duch provází...“
„Jasně...“ povzdechl si vousáč. „Vás taky! Žijte v míru!“
- 258 -
„Na co myslíte?“ zeptal se jej tlouštík.
„Na toho druhého medvěda...“ řekl mu vousáč. „Sice jsme tři a jsme ozbrojení, ale já v tom
oproti onomu odpoledni velký rozdíl nevidím!“
„Takže co?“ zeptal se jej dlouhán. „Vrátíme se?“
„Nejspíš ano...“ řekl jim vousáč. „Vidíte tu hvězdu? Nezáří jako ta hvězda z Betléma?“
„Jo, skoro jako by byly Vánoce!“ zamračil se tlouštík. „Pokoj lidem dobré vůle!“
Muži odešli a krajina osiřela. A nočním tichem se neslo za šumění větru jen žalostné vlčí
vytí...
/Konec/
- 259 -
Sběrači slz
„Je mrtvý!“ řekl vyšší muž a schoval si zbraň do pouzdra pod paží.
„Ano je...“ souhlasil jeho menší kolega. Chvíli ještě držel ruku na krku ležícího muže, ale
nebylo to potřeba. Na sešlapaném béžovém koberci v jedné z mnoha chodeb jednoho z mnoha
domů v New Yorku se pomalu ale jistě vytvářela tmavě rudá krvavá skvrna.
„Škoda...“ zabručel dřepící muž.
„Cože?“ nechápal dlouhán. „Byla to svině! Dobře, že je tuhej!“
„Myslel jsem...“ namítl menší muž, který pomalu vstal a zaposlouchal se do ruchu v domě.
Kdesi zavrčel výtah. Přejel jejich patro a zastavil se někde v jednom z horních pater. Ruch z
ulice sem doléhal otevřeným oknem, ale až na vytí sirén byl velmi slabý. Venku drobně pršelo a vítr
si pohrával se špinavou záclonou. Muži ještě chvíli stáli nad mrtvým mužem, jako by nevěděli, co
udělat dál.
„Šéf ho chtěl vyslechnout!“ řekl prcek svému kolegovi. „A tys ho odbouchl...
Chladnokrevně...“
„Ale Joe!“ pokrčil dlouhán rameny. „Dobře víš, jak to v tomhle světě chodí...“
„Ale já vím, Same, ale my tu nejsme pro to...“
„Někdo jde!“ otočil se dlouhán k výtahové šachtě, kus od které bylo i únikové schodiště,
které občas používali lidé trpící strachem z uzavřených prostor. Ale je docela možné, že se
dotyčnému prostě nechtělo čekat na výtah.
„Jo, vypadá to tak!“ souhlasil prcek. „Takže co?“
„Takže co?“ zeptal se jej dlouhán a pokrčil rameny. „Měl bouchačku...“
„Hovno měl!“ zamračil se jeho menší kolega.
„Měl bouchačku!“ řekl mu dlouhán. „Měl bouchačku, říkám!“
„Kurva...“ zamyslel se prcek. „Jednou...“
„Hovno se stane!“ bouchl jej dlouhán do ramene. „Měl bouchačku!“
Ze dveří vyšel postarší muž s kostěnými brýlemi. Oblečení měl prosté a v ničem
nevybočovalo z rodiny nižší střední třídy obyvatel tohoto města, které prý nikdy nespí. Odněkud se
ozvalo hučení vzdálené lodní sirény. Po řece plula patrně nějaká loď, nejspíš s odpadky. V noci moc
trajektů nejezdí...
- 260 -
„Co?“ zeptal se cizí muž.
„Co, co?“ otočil se k němu dlouhán. „Policie! Vy tu bydlíte?“
„Jo, bydlím!“ souhlasil brýlatý muž. „A má být? Neznám všechny nájemníky... Když
dovolíte...“
„Nic jste neviděl!“ řekl mu dlouhán. „Rozumíte? Ten muž na zemi tu prostě není...“
„Jasně, rozuměl jsem!“ přikývl bezejmenný muž a chvatně odkráčel ke svým domovním
dveřím. „Nebyl jsem tu!“
„Správně!“ přikývl dlouhán a díval se za ním, dokud nezmizel za dveřmi, které se z
bouchnutím zavřely.
„Ty jsi blázen!“ vydechl prcek. „Ježíši... Chci se dožít klidné penze!“
„Jasně!“ rozesmál se dlouhán. „Zavoláme koronera...“
„Co když měl rodinu? Malé děti? Milující ženu?“ zamyslel se prcek.
„Kriste pane!“ pokrčil dlouhán rameny. „Měl zbraň... Bylo to buď my, nebo on!“
„Půjdu s tebou a podpořím tě!“ řekl dlouhánův kolega. „Ale víš proč to dělám!“
„Byla to smůla... Prohledals ho?“
„Ano, měl u sebe tohle, vypadá to na...“ podal prcek dlouhánovi několik malých papírových
psaníček, ve kterých se nosí malé dávky drogy.
„Je to jasné...“ přikývl dlouhán.
„Ale šlo o malou rybu...“ zesmutněl prcek. „Mohl nás zavést k nějaké větší rybě...“
„Jsi jako malej!“ zamračil se dlouhán.
„No dovol?“ zeptal se jej prcek uraženě. „Běž s tím někam!“
„Promiň...“ omluvil se dlouhán. „Nemyslel jsem to tak... Jsi přece v našem útvaru už dost
dlouho na to...“
„Měli jsme zavolat posilu...“ řekl mu prcek. „Ten chlap...“
„Nemáme povolení k prohledání tohodle domu!“ zamyslel se dlouhán. „Ale kontakt mohl
mít někde na ulici, nebo někde vzadu ve dvoře...“
„Měli jsem ho sledovat, ne zabít!“ sýkl prcek. „Až přijedou s pytlem, tak pro dnešek
končím!“
- 261 -
„Zatracený den...“ souhlasil dlouhán. „Hele, výtah zase hučí...“
Přijelo několik mužů v uniformě s lehkým skládacím lehátkem a plastikovým pytlem. Než
jej zabalili, jejich šéf oba muže vyzpovídal. Někdo přišel s foťákem, aby udělal snímky místa činu.
Nikdo nechtěl po nikom žádnou výpověď. Našly se drogy, našla se střelná zbraň a mrtvý muž byl
známou firmou. Vše bylo jasné, až příliš jasné a snadné...
„Ještě podpis!“ řekl muž z úřadu Koronera. „Nezdá se vám, že kolem vás umírá nějak moc
lidí?“
„Ani ne!“ pokrčil dlouhán rameny. „Byla to sebeobrana a bránil jsem i kolegu!“
„Jasně...“ souhlasil muž, který kývl na své kolegy, aby sebou vzali mrtvolu do výtahu. „Svět
je nebezpečné místo pro život... Ale čekejte, že váš šéf bude chtít podrobnou zprávu!“
„Je mi to jasné!“ souhlasil dlouhán. „Stává se to dnes a denně... Tohle město je plné
kriminálníků...“
„Ale ne všichni občané jsou zločinci!“ zakřenil se muž s bundou označenou na zádech i
nášivce „Koroner“ a tiše odešel k čekajícím mužům. „Ať někdo za váma udělá pořádek... Ještě na
tom někdo uklouzne a zlomí si nohu!“
„Jo, jo...“ souhlasil dlouhán a strčil si balíčky do kapsy. Zbraň vložil předpisově do
plastikového sáčku s označením jména vlastníka a jeho osobních údajů, přiložil k nim i několik
psaníček. Kolik jich bylo doopravdy, to věděl jen on. „Mějte se, tahle noc bude ještě dlouhá...“
Výtah odjel do přízemí. Nastalo ticho, které rušil jen ruch z ulice. Přestalo pršet, ale vítr
stále zvědavě nakukoval dovnitř chodby. Menší muž chvíli někomu telefonoval, pak naštvaně
ukončil hovor a strčil přístroj do kapsy. Dlouhán na něj spiklenecky mrkl. Oba muži našli pod
radiátorem špinavý hadr, hodili jej na krvavou skvrnu a odešli. Nebyl zde nikdo kdo by za mrtvým
uronil slzu. Nebylo zde nikoho, kdo by se za něj pomodlil. Město žilo dál svým nikdy nekončícím
ruchem a lidé se v něm dnem i nocí proháněli jako mravenci. Těm dvěma se říkalo: sběrači slz.
Jednou však přijde doba, kdy přeteče i jejich pohár a štěstěna se obrátí na druhou stranu a kdo ví, co
se pak stane...
Konec
- 262 -
Barel čokolády
Dva muži se krčili na okraji srázu nad pobřežní cestou a obhlíželi dalekohledy s nočním
viděním dění dole pod nimi. Na moři zářila světla několika menších lodí, snad šlo o plavidla
pobřežní stráže. Na nebi létalo několik vrtulníků, jejichž piloti se drželi dohodnutých schémat letu v
určitých čtvercích tak, že se vzájemně překrývaly a nejenže osvětlovaly svými reflektory zem pod
sebou, jejich posádky vlastnily také brýle pro noční vidění. Ty však měly jednu nevýhodu,
nedokázaly zoomovat, tedy přiblížit určitý objekt v reálném čase.
„Kde jsou, už tu měli dávno být!“ zasyčel jeden z mužů v černých kombinézách, které
nepropouštěly tělesné teplo. Na hlavách měli kukly a aby toho nebylo málo, měli na zádech
připevněny větvičky keřů, aby dokonale splynuli s okolním travnatým terénem. Pro pozorovatele ze
vzduchu, nebo z větší vzdálenosti byli nepostřehnutelní. Snad jen cvičení psi by je dokázali
vyčenichat.
„Zatím je až na hlídky klid...“ zamračil se druhý muž. „Jean nás zabije!“
„Jen žádná jména, Dvojko!“ řekl první muž. „Sice jsme na soukromém okruhu a nikdo nás
nemůže odposlouchávat, ale jeden nikdy neví...“
„Ještě počkáme!“ řekl muž s číslem dvě a znovu si prohlédl terén pod sebou. „Jak jsme na
tom s obranným perimetrem?“
„Vypadá to dobře!“ odpověděl mu jeho kolega a chvíli se díval do malého počítače s
dotekovou obrazovkou. Rozmístěné senzory fungují. Perimetr nebyl narušen a obranné věžičky jsou
stále aktivní...“
„Doufám, že nás nikdo nepřekvapí!“ řekl muž číslo Dvě do interkomu. „Máme štěstí, že nás
ještě neobjevili... Tohle je ideální místo... Proč tu není žádný odstřelovač, nebo člen komanda na
hlídce? Až pojedou dole po cestě, budou snadným cílem pro každého, kdo se schovává tady
nahoře...“
„Mají přeci vrtulníky...“ pokrčil muž číslo Jedna rameny. „Možná mají ještě nějaké eso v
rukávu...“
„Doufejme, že ne...“ zamyslel se muž číslo Dvě. „A naše únikové vozidlo?“
„Je ukryté v jednom větším dolíku a přikryté větvemi... Nemyslím, že by jej někdo
objevil...“
„Dobře, počkáme ještě chvíli a pokud nepřijedou do deseti minut, zrušíme akci!“ řekl mu
muž číslo Jedna.
Než se nadáli, přeletěla jim nad hlavou jedna z hlídkujících helikoptér. Měla ztišený motor,
takže si ji nevšimli, dokud jim nad hlavou neprosvištěla jako noční dravec. Muži zůstali nehybně
ležet na trávě a pohlédli na sebe. Ze stroje nevycházelo žádné světlo, měla snad posádka k dispozici
termovizi? Pokud ano, do jaké míry jsou zranitelní? Oba napadla stejná otázka: Co když jsme byli
- 263 -
objevení? Zbraně ležící vedle nich tiše odpočívaly a čekaly na svou chvíli. Pobřežní cesta pod nimi
byla však stále prázdná.
„Je to léčka!“ řekl muž číslo Jedna. „Ušili na nás boudu...“
„A perimetr?“
„Stále čistý...“ zamyslel se Jednička a navázal spojení se základnou, přestože mohli být
vystopováni a objeveni nepřítelem.
„Jaká je situace?“ ozvalo se ve sluchátku muže číslo Jedna.
„Zatím neprojeli... Vypadá to na léčku!“ řekl a čekal na reakci ze základny.
„Informace zpravodajské služby byly jasné, cíl přistane v doku malého přístavu na
severozápad od vás a bude přesunut valníkem po pobřežní cestě do nedaleké továrny... Informátor
se ještě nikdy nemýlil! Přepínám...“
„Mohli mu podstrčit falešné informace!“ zapochyboval muž číslo Jedna.
„Trojko, slyšíte?“ řekl Dvojka tichým hlasem. „Hřeben volá Volavku, jaká je situace?“
„Tady Volavka!“ ozvalo se oběma mužům ve sluchátkách. „Objekt dorazil, opakuji, objekt
dorazil! Zásilka vyráží na cestu...“
„Hřeben rozumí, konec!“ řekl muž číslo Dvě a pohlédl na Jedničku. „Takže přeci jen...“
Někde za jejich zády něco zašramotilo. Jako by se po hřebenu toulal divoký pes, nebo jiné
čtyřnohé zvíře. Něco prošlo ochranným perimetrem. Věžičky přeci měly reagovat na vše, co vydává
teplo a je větší než pes středního vzrůstu. Ledaže by je něco shodilo ze stojanů...
„Narušitel?“ zeptal se muž číslo Jedna svého kolegy.
„Říkal jsem, že máme mít ještě zadní jištění...“ zasyčel Dvojka. „Na přístroje není
spolehnutí...“
„Konvoj vyrazil!“ ohlásila se jim Trojka. „Opouštím prostor! Konec!“
„Rozumím, konec!“ řekl Jednička.
„Připravím zbraně!“ řekl muž číslo Dvě a klekl si, aby odjistil malý raketomet, který může
odpálit i vleže. Jednička si připravil odstřelovací pušku a oba znovu zalehli.
„Vidím světla!“ ozval se Jednička. „Napravo je vidět přibližující se kolonu... Co když selže
naváděcí laser? Musíme střílet z velké vzdálenosti, abychom nebyli prozrazeni...“
„Kdyby bylo na mně,“ řekl muž číslo Dvě. „Dal bych dolů dálkově odpalované miny a byl
by pokoj...“
- 264 -
Jeden z vrtulníků znovu zakroužil nad jejich hlavami. Čekali až odsviští do dalšího sektoru a
Jednička se otočil, aby obhlédl jejich situaci za jejich zády. Na zvolna se svažujícím terénu
pokrytém trávou a občasným zakrslým keříkem neobjevil nic nového. Neviděl žádného narušitele,
ať už by šlo o člověka nebo zvíře.
„Vzdálenost je optimální!“ upozornil jej Dvojka. „Odpálíme střelu?“
„Ano, ten náklad nesmí dorazit na místo určení...“
Muž se obrátil směrem ke stále se přibližujícímu konvoji. Vpředu jel džíp a za ním několik
nákladních aut, za kterými jel znovu lehký automobil s plátěnou střechou. Oba muži si prohlíželi
jednotlivá vozidla v přístrojích na zesilování světla a netrpělivě hledali označení vozu, který vezl
drahocenný náklad pro zdejší továrnu na výrobu zbraní.
„Označila nám čtyřka patřičné vozidlo?“ zeptal se Dvojka svého kolegy. „Nevidím, který
vůz má být naším cílem...“
„Také nevidím smluvenou značku...“ zamračil se muž číslo Jedna. „Možná se něco stalo s
naším agentem... Trojka už opustila pozice?“
„Hřeben volá Volavku, slyšíte?“
Nikdo neodpověděl. Konvoj se neúprosně přibližoval. Muži netrpělivě hledali na vozidlech
stopu po smluveném znamení, avšak ani na jednom ze tří vozů nenašli nic, co by označovalo pravý
cíl.
„Je to v hajzlu!“ řekl Jednička rozčíleně. „Nemáme čas na všechny tři vozy a nemáme ani
dostatek munice... Jen dvě střely...“
„Můžeme vypálit jen jednu, aniž bychom byli odhalení!“ řekl Dvojka.
„Dobře, který to bude? Je to tři ku jedné!“
Muži si naposled prohlédli kolonu projíždějící po pobřežní silnici. Vrtulníky stále kroužily
po obloze a pátraly po případném narušiteli. Lodě pobřežní hlídky se houpaly na zvlněné mořské
hladině a jejich světla se každou chvíli měnila, podle toho, kterým bokem byly otočeny k pobřeží.
„Budeme muset střílet, nebo zrušit akci!“ řekl muž číslo Dvě. „Takže?“
„Druhé nákladní vozidlo v koloně!“ řekl Jednička chladně. Muž číslo Dvě zamířil raketomet
směrem ke koloně, zatím co Jednička označil okem neviditelným laserovým paprskem cíl. Během
několika vteřin byla střela odpálena a doletěla k automobilu, který měla zasáhnout. Ozvala se silná
rána a k nebi se vyhnal hřibovitý ohnivý mrak. Cíl byl zničen. Konvoj se zastavil a ze zbývajících
vozů povyskakovali muži, kteří se rozběhli do tmy, aby se spolu s vozidly nestaly příštími cíli
případného nového útoku.
„Jak jsem na tom?“ zeptal se muž číslo Jedna.
- 265 -
„Vozidlo zničeno, ale zásilka byla patrně v jiném vozidle...“ řekla Dvojka Jedničce.
„Cože?“ nechápal muž číslo Jedna. „Vybrali jsem špatný cíl?“
„Vypadá to tak...“
„Tady pětka, zrušte akci, objekt dorazil do továrny! Akce skončila!“ ozvalo se oběma
mužům ve sluchátkách. Nad hlavami jim proletěly hned dva vrtulníky s rozsvícenými reflektory a
kdesi na hřebeni začali štěkat psi.
„Našli nás?“ zděsil se muž číslo Dvě. „Do hajzlu!“
„Akce zrušena, opusťte oblast!“
„Mizíme!“ řekl muž číslo Jedna a posbíral si své nádobíčko, zatím co muž číslo Dvě dělal
totéž.
„Opusťte oblast, operace zrušena!“ ozývalo se stále v jejich uších.
„Použili jinou trasu?“ zeptal se muž číslo Dvě.
„Negativní... Jiná cesta do továrny nevede!“
„Tomu nerozumím!“ řekl muž číslo Jedna. „Byla to bouda? Všechno byla bouda?“
Muži chvatně opustili své pozice a nedbali vrtulníků, které létaly po bezmračné obloze.
Měsíc byl v novu a tak jim na cestu svítila jen záře hvězd. Muži si však nasadili brýle pro noční
vidění, dali si batohy i zbraně na záda a rychlým během opouštěli prostor. Vrtulníky se jim jako
zázrakem vyhýbaly a v dohledu nebyl na horizontu vidět žádný podezřelý pohyb. Za několik minut
byli u svého únikového vozidla. Celí udýchaní nasedli do něj a vyrazili se zhasnutými světly do
tmy. Na nejbližší nehlídanou silnici jim zbývalo dobrých pět minut.
„Pětko, slyšíte? Opakujte zprávu!“ řekl muž číslo Dvě.
„Zásilka je v továrně!“ ohlásil jim dobře známý hlas. „Posrali jste to!“
„Jiný konvoj na silnici nebyl!“ řekl muž číslo Jedna rezolutně.
„Negativní,“ řekla jim Pětka. „Máte po dovolené...“
„Zatracené cvičení!“ zasyčel muž číslo Jedna. „Do prdele... Jak nám mohli uniknout?“
„Ten chlap!“
„Cože?“ zeptal se Jednička svého kolegy.
„Jaký chlap?“
- 266 -
„Ten chlap s oslem a kárkou. Měl na vozíku podivný sud, ale nevypadal na to, že by to byl
náš cíl!“
„Chlap s oslem?“ zeptal se muž číslo jedna a takřka se zlostí rozbrečel. „Taková kravina!“
„Co bylo vůbec naším cílem?“
„Barel plný prvotřídní čokolády!“ řekl mu Dvojka trpce. „Sejmuli jsme náklaďák a
zbytečně! Žádný nebyl označený!“
„Jo, dostaneme jej k úhradě!“ přikývl jeho parťák a zatočil na hlavní silnici, aby se vydal k
základně. Na nebi stále zářily mlčenlivé hvězdy a tu a tam se jim do uší přikradlo svištění vrtulníků,
které se dál nezúčastněně proháněly oblohou. Akce byla zrušena, všichni se vraceli na své základny.
Lodě, helikoptéry i lidé. A onen barel čokolády? Poslouží jako poleva pro několik dortů na
slavnostním zakončení cvičení. Jen ti dva muži, kteří tehdy leželi na hřebeni nedostanou ani ždibec
a budou patrně někde mýt záchody, zatím co ostatním bude vyhrávat hlasitá hudba a budou se
radovat ze své výhry... Zbývalo jim asi deset minut do cíle, když píchli pravou přední pneumatiku a
takřka se převrátili do příkopu.
„To snad není možné!“ bouchl muž číslo Jedna do volantu. „To nám někdo dělá schválně!
Viděl jsi toho ježka na silnici?“
„Jakého ježka?“ nechápal jej Dvojka.
„Kovového!“ zamračil se muž číslo Jedna. „Já toho chlapa zabiju, až ho najdu! Jdeme
vyměnit kolo, máme doufám rezervu?“
„Máme!“ souhlasil Dvojka. „Tak jdeme...“
Muži vylezli z dodávky a hleděli do tmy. Vybavení nechali ve voze. Bez nočního vidění
nespatřili několik mužů, jak mizí ve tmě. Určitě se pochechtávali a byli radostí bez sebe, že těm
dvěma pokazili večer. Jako by toho nebylo dost, ještě se pozdě vrátí na základnu a budou je čekat
dvojnásobné rajóny. Nakonec budou oba rádi, pokud nedostanou pracovní úkoly do konce měsíce.
„Podělali jsme to!“ řekl muž číslo Dvě a odešel k zadním dveřím dodávky.
„Jo, podělali, ale život jde dál!“ souhlasil muž číslo Jedna. „Tak kde je ta rezerva?“
„Někdo nám ji štípnul!“ řekl mu Dvojka, když se vrátil ke kolegovi. „Někdo oklamal naše
přístroje a přišel se na nás podívat a pak nám z ukrytého vozidla šlohl rezervu... Oni to na nás
všechno nastražili!“
„Hajzlové!“ zařval Jednička. „Zatracení hajzlové...“
„Víc se to snad už asi podělat nemůže!“ řekl mu Dvojka a vrátil se do kabiny. „Tady Dvojka,
potřebujeme odtahovou službu, píchli jsme a jsem bez rezervy, přepínám!“
- 267 -
„Tak co?“ zeptal se jej Jednička, když jeho kolega vylezl z dodávky a nesl sebou svou
výstroj a výzbroj.
„Máme si vzít všech svých pět švestek a po svých dojít domů!“ zakřenil se muž číslo Dvě.
„S celou parádou a pěšky?“ nechápal jej Jednička. „Tak jo, jsem zvědavý, co ještě
dostaneme vyžrat!“
Jen co byli asi padesát metrů od svého nepojízdného vozidla se odněkud přihnal ohnivý
dráček a zapálil jej. Jen co se rozplynul ohnivý mrak se oba muži zvedli ze země a nechápavě civěli
jeden na druhého. Pokrčili rameny a vydali se pěšky na základnu. Na cestu jim tu a tam svítily
reflektory helikoptér, které se nad nimi slétaly jako komáři nad svou obětí. Z ostudy si udělali kabát
a nezbylo jim, než aby jej nesli tak dlouho, jak bude potřeba. A vše pro jeden barel čokolády...
Konec
- 268 -
A smočila v louži své ocelové drápky
Ano stvořil jsem ji. Už vím jak se cítil Bůh, když stvořil náš Svět. Bylo mi krásně a zároveň
jsem cítil malinko strach a obavy. Co bude dál? Jak se bude vyvíjet její mysl? Co řekne na své tělo?
Bude s ním spokojená?
Nikdy jsem se na ní nemohl vynadívat. Stál jsem hned vedle poloprůhledné stěny a díval se
na její ladné a pružné tělo. Na půvab v jejím postoji. Na grácii s jakou procházela po pokoji. Byla
tak sexy, litoval jsem snad jen jednoho, že jsem bídným člověkem.
Každou volnou chvíli ve svém nabitém programu jsem se na ní chodil dívat. A ačkoliv mě
nemohla vidět, věděla o mně, že tam stojím a zírám na ní jako na nějaké zjevení. A ona se přede
mnou producírovala, jako by jí to lichotilo. Procházela se sem a tam a vyzývavě přitom vrtěla boky.
Čím dál víc se mi zdálo, že s ní trávím více času, přestože jsem byl zaměstnán i jinými
projekty a jí byli už vyhrazeni jiní lidé, kteří o ní pečovali a trénovali její tělo i mysl. Byla něžným
zabijákem s uhrančivýma očima. Jediný pohled, jediné zaváhání a člověk se mohl rozloučit se
životem.
V ten den jsem se rozhodl, že se s ní setkám tváří v tvář. Měla dobrou náladu, nebyla
hladová a všechny testy byly v pořádku. Proč se nepodívat svému idolu do očí. Do hlubokých
studánek, ve kterých srší vše, od ženskosti až po zvířecí instinkty, které jsme my obyčejní lidé tak
dobře skrývali.
Sedl jsem si na židli v jejím pokoji a díval se na ní, jak leží na pohovce a dívá se na mně
svým nevyzpytatelným pohledem. Nevypadala znuděně, spíše se mi zdálo, jako by ji přemáhala
zvědavost, ale pořád nevěděla, zda-li zůstat sedět, nebo se posadit u mých nohou.
Usmál jsem se na ni. Byla tak přitažlivá, animální, byla to prostě kočka, přestože měla ke
zvířeti hodně daleko. Nenosila žádné šaty a nahota jí nikdy nevadila. Jedinou její vadou byl snad
ocas, který se jí kýval za jejím hezkým zadkem sem a tam. Tady jsme zřejmě selhali, ale jí to asi
bylo jedno. Může kočce vadit ocas?
„Neposadíš se u mě?“ zeptal jsem se jí.
„Nevím...“ řekla mi a na malý okamžik zaváhala. „Proč jsi přišel? Vím o tom, žes mě do této
chvíle každý den sledoval za tou zdí, kterou není vidět ven, avšak vy vidíte, co se děje uvnitř...“
„Zamiloval jsem se...“
„Do mně?“ zasmála se zvonivě. „Jsem kočka!“
„To jsi!“ přikývl jsem.
„Vzrušuju tě?“ zeptala se mě, až jsem polkl naprázdno. „Jako kočka?“
„No... Ano!“
- 269 -
„Dělal bys to se mnou?“ zamyslela se a slezla na podlahu a po všech čtyřech se vydala
pomalu ke mně. „Co jsem? Jsem zvíře, nebo člověk? Nebo ani jedno?“
„Nemůžu mít... Nesmím se stýkat se svými... Nejde to!“ řekl jsem jí.
„Jsem něco jako pokusný králík!“ zeptala se, když přišla až ke mně, otřela se mi o nohy a
začala vrnět. Měla zvířecí srst, zvířecí postavu, ale skrze ní vyzařovalo něco lidského. Její tvář byla
také kočičí, ale připadalo mi, že jde o ženu s kočičí maskou. Nakonec, které zvíře by dokázalo
mluvit.
„Jsi jediná svého druhu...“ řekl jsem jí po pravdě. Lehla si mi k nohám a nechala se hladit po
zádech.
„Jsi zvláštní,“ otočila ke mně hlavu. „Mohla bych tě kdykoliv roztrhat na kousky, ale ty se
mě nebojíš, vidím ti to na očích... Možná jsi blázen, možná...“
„Zamilovaný?“ usmál jsem se smutně. „Do kočkočlověka?“
„Ano!“ souhlasila. „Ostatní ve mně vidí jen zvíře, nebo něco podobného, jen ty...“
„Vidím to, co je uvnitř tebe?“ zeptal jsem se jí. Občas mě jen tak laškovně uhodila ocasem.
Tiše vrněla a občas vytáhla své ostré zahnuté drápky ze svých překrásných tlapek. „Asi jsem
opravdu bláznem!“
„Třeba ne?“ sedla si a podívala se na prázdnou misku. „Nenaliješ mi misku čerstvého a
chladného mléka?“
„Jasně!“ řekl jsem jí a odešel ke dveřím a kývl na čekající spolupracovníky za dveřmi, aby
mi podali láhev chladného mléka. Bylo to jen mléko, nic jiného. Otočil jsem se, aby se podíval, kde
je bytost mého zájmu. Poslušně seděla u velké misky, vrtěla ocasem a dívala se na mně. Skoro bych
řekl, že se usmívala, trochu mile a trochu tajemně.
„Jsem zbraň?“ zeptala se mne najednou a já takřka upustil láhev. Musela si toho všimnout.
„Možná...“ řekl jsem. „Ale jsi má!“
„Já vím, alespoň to vím, že mě miluješ!“ souhlasila. „A také vím, že si ostatní z tebe dělají
legraci!“
„To nevadí!“ pokrčil jsem rameny. Nalil jsem do čisté misky mléko a díval se, jak pije.
„Nedáš si taky?“ zeptala se. „V té lahvi ti ještě něco zbylo!“
„Díky!“ usmál jsem se. Pak jsme oba seděli na kanapi a já ji hladil jako nějakého domácího
mazlíčka. Ve skutečnosti šlo o divokou šelmu, křížence člověka a zvířete. Tato kombinace dělala z
této šelmy neskutečnou bytost, jež dokázala brát život v mrknutí oka. Ano, byla šelmou, ale pro
mne jen mým miláčkem, který nyní něžně vrněl a zatínal do mne opatrně své drápky... Byly velké
- 270 -
jako kapesní nožíky, zahnuté, ostré a špičaté.
Hladil jsem svou šelmu a počítal její drápky, jež si v ničem nezadaly s pevností ocele. V ten
den dostala jméno a stala se právoplatným členem naší společnosti. Složila zkoušku a udržela svou
krvelačnost na uzdě. Zda se pokus vydařil, to ukáže až budoucnost. Ale ta byla ještě hodně daleko.
Ano, zamiloval jsem se do ní a tušil jsem, že nás brzy rozdělí. Věděli jsme to oba. Já byl jen
vědcem a ona mou zbraní, která mi od samého začátku vůbec nepatřila. Ale budoucnost je ještě
daleko. Jako bych si chtěl uchovat v paměti jen tento okamžik. Už asi tuším, jak se Bůh cítil, když
nechal své děti, aby si vedli svůj vlastní život, když stvořil Nebe a Zemi a vše mezi tím...
„Uvidíme se ještě?“ zeptala se mě.
„Určitě!“ řekl jsem, ačkoliv jsem v tuto chvíli netušil, do jaké míry je má odpověď
pravdivou...
Konec?
- 271 -
A smočila v louži své ocelové drápky 2
Je to už dvanáct hodin, co jsem se ji vydal hledat. Nikdy nezapomenu na poslední chvíle,
které jsme spolu strávili a ona mi vrněla na klíně. Ještě nyní cítím doteky jejího laškovného ocasu,
kterým jako kočka mrskala sem a tam. Jenže... Od té doby uplynulo již šest měsíců a něco se
změnilo. A já... Já dostal za úkol ji najít a kontaktovat. Nebyl jsem sám, v širokém okruhu bylo
několik desítek mužů, ale byli dost daleko na to, aby mě to znervózňovalo. Stál jsem uprostřed malé
lesní mýtiny a naslouchal zpěvu ptáků. Slunce na obloze ozařovalo koruny stromů nad mou hlavou
a posílalo ke mně své sešikmené paprsky. Cítil jsem se jako v pohádce. Znovu jsem jí byl nablízku.
Jen ona a já. Problém byl v tom, že jsem ji nemohl najít...
„Tady Hadí oko, slyšíte mě? Našel jste náš cíl? Opakuji! Je cíl nalezen?“ uslyšel jsem ve
vysílačce.
Očima jsem bloudil okolo sebe a prohledával křoviska termokamerou. Tady dole pod
širokými korunami stromů bylo příjemné šero, jen kdyby ta protivná vlhkost nedosahovala takřka
sto procent. Ono nacházet se uprostřed amazonského pralesa není žádná legrace. Kus od mých
nohou se tiše sunul jakýsi pestrobarevný had. Nehýbal jsem se. Na čele mi rašily kapky potu. Vítr
ševelil v listoví staletých velikánů a po liánách pnoucích se okolo jejich kmenů padaly k zemi
kapky vody. Kde jsi, má lásko?
„Hadí oko volá Pátrače... Skupina je připravena, našel jste ji?“
Od té doby, co jsme spolu strávili poslední chvíle uplynul už nějaký čas. Můj zatím poslední
projekt se vydal do pralesa, aby zde dosáhl určitého stupně vyspělosti. Problém byl v tom, že se má
kočička nemusela ničemu učit a brzy překonala všechna očekávání. Jenže, nikdo netušil, co se může
zrodit v té malé a krásné hlavičce. Do žen nevidíme, což potom do hlavy kočkoženy? Po několika
týdnech se začali ztrácet lidé. Nejprve si všichni mysleli, že za to mohou zdejší šelmy, jenže...
Všichni místní predátoři v jejím perimetru zmizeli. Byla zde jen ona a její vraždící krása. Takže se
to zase zvrtlo? Napadlo mne...
„Pátrači, jste v pořádku? Čas běží, je cíl ve vaší blízkosti?“ naléhal na mne hlas velitele
akce.
Stále jsem se nehýbal. Připadal jsem si jako solný sloup, jako Lotova žena, která se ohlédla
za Sodomou a zkameněla. Nebo to byla Gomora? Hrajeme si na bohy a ona je toho důkazem. A já?
Co jsem já? Padlý anděl, který ztratil svou lásku? Jsem jen šílený vědátor? Novodobý Frankenstein?
Kdesi za mými zády zapraskalo několik větviček. Ptáci přestali zpívat a slunce se na okamžik
schovalo za mraky.
„Jsi to ty?“ zeptal jsem se.
Neodpověděla. Mohl to být kdokoliv, od člověka až po divoké zvíře. A já... Já se bál otočit.
Už teď jsi mrtvý! Křičelo na mne mé druhé já. Otoč se, idiote! Nemohl jsem se pohnout. Co když je
to nějaká místní šelma? Co když to není ona? V ruce jsem svíral poloautomatickou zbraň s
optickým zaměřovačem, jako by šlo o nějakou dětskou hračku. Připadal jsem si jako dítě,
bezbranné dítě, které ani netuší, co vlastně činí.
- 272 -
„Otoč se!“ uslyšel jsem ji. „Takže jsem přeci jenom zbraň?“
„Ano...“ vysoukal jsem ze sebe. „Ano, já...“
„Jsi pořád stejný...“ řekla mi a sedla si tak, že vypadala jako nějaká sfinga. Když jsem se
konečně otočil, spatřil jsem ji v celé její nádheře. Opravdu byla kočka. Její kůže se třpytila na
slunci, svaly a šlachy se jí napínaly vzrušením a co více, tiše předla. „Zhubl jsi...“
„Přišel jsem pro tebe!“ polkl jsem suše.
„Nepovedla jsem se?“ zeptala se mne a já hned věděl, na čem jsem. Je inteligentní a nikdo z
lidí se jí nevyrovná. Pálí jí to. Dokáže skvěle dedukovat, má výbornou intuici a soudnost, prostě je
vynikajícím strojem na zabíjení. A ještě něco, je... Byla mou tajnou láskou. „Co se stalo?“
„Kolik lidí jsi zabila?“ položil jsem jí jednoduchou otázku a čapl si jen kousek od ní. Sedla
si vedle mně jako spořádaná a způsobná kočka a zamyslela se. Takřka zapomněla příst. Víte přeci,
jak vrní kočky? Dodnes netuším, jak to vlastně dělají... Nad hlavou nám přeletěl vrtulník.
„Tady Hadí oko, kontaktoval jste cíl?“ uslyšel jsem v interkomu.
„Zabijete mě?“ zeptala se. Stále se nehýbala, jen její ocas švihal každou chvíli na jinou
stranu.
„Proč jsi to udělala?“
„Jsem zbraň, nebo ne?“ zamračila se a dala se do olizování své pravé přední tlapy. „Proč
jinak byste mě... Jsem živá? Nejsem stroj?“
„Ne, jsi živá, jsi... Kočkožena!“
„Ještě pořád mě miluješ?“ zeptala se a přestala si čistit srst. „Pořád na tebe myslím...“
„Já...“ začal jsem. Co bych jí měl říct? Že jsem pro ní přišel, abych ji předal jiným? Že musí
zemřít, protože se nepovedla? Copak nemá také duši? Ty vygumované mozky v Pentagonu myslí
jen na peníze a převahu nad ostatními. Vše ostatní je jim ukradené.
„Tady Hadí oko, tohle je poslední výzva, Pátrači!“ ozvalo se mi ve sluchátku. „Víme o tom,
že je s vámi... Máte pět minut, pak týmy vyrazí k vám...“
„Proč?“ zeptal jsem se a pohladil ji po hlavě. Stále předla. Bylo vidět, že ji těší má
přítomnost.
„Jaký je v tom rozdíl?“ vyslovila svou otázku, jako bychom byli někde na pláži u moře a
měli dostatek času. „Jaký je rozdíl v tom, zda budeme zabíjet ve válce, nebo v míru? Není zabíjení
špatné?“
„Co se stalo?“ naléhal jsem. Vrtulník nad našimi hlavami znovu přeletěl a za okamžik se
- 273 -
objevil zase. Připadalo mi, že je nějakou dotěrnou vosou a ne pouhým strojem. Seděli jsem ve stínu
a z nebe na nás nemohli vidět. Ptáci se dali do nesmělého štěbetání a kus od nás se táhl dlouhý pás
velkých lesních mravenců. Nevšímali si nás, jako bychom tu nebyli. „Co se stalo, miláčku?“
„Když s tebou půjdu, zemřu...“ začala. „Když odejdu... Nikdy mě tu nenajdete...“
„Přišla jsi jen kvůli mně? Přišla ses rozloučit?“ nechápal jsem. Kdesi zapraštěl kus suché
větve. Na okamžik se ohlédla. Pak se její krásné modré oči zahleděly do mých a já pochopil. Viděl
jsem ji, jak pláče. Zbraň, která pláče, dokázali by to ti generálové pochopit?
„Musíš jít!“ řekl jsem jí. „Za chvíli tu budou! Tam v pralese jsi v bezpečí... Řeknu... Žes mi
utekla!“
„Uvidíme se ještě?“ zeptala se mě smutně. „Nebyla to má chyba!“
„A ti civilisté, které jsi zabila? Všude byla krev a roztrhaná těla... Prostě děs!“ řekl jsem a
čekal na její odpověď. „Já vím... Byli to povětšinou pytláci a možná si to zasloužili, ale stejně, přeci
nejsi jako oni?“
„Už přicházejí tví muži...“ usmála se a pohladila mě po tváři svou vypolštářovanou tlapkou.
Na okamžik jsem ucítil dotek jejích smrtících drápků. „Nedostanou mě...“
„Staneš se legendou!“ řekl jsem jí a naposledy má ruka spočinula na její hebké srsti.
Uplynulo několik vteřin a ona byla pryč. Možná opravdu navždy, možná se ještě uvidíme, kdo ví?
„Kde je?“ zeptal se mě velitel zásahu. Okolo stálo asi dvacet po zuby ozbrojených mužů v
maskáčích. Tiše vyčkávali.
„Není tady...“ řekl jsem. „Na okamžik jsme se setkali, ale... Ona už není člověkem...“
„Nerozumím,“ zamyslel se velitel a chvíli se polohlasně dohadoval se svým velitelstvím.
„Co se tu stalo?“
„Stala se šelmou... Její člověčí... Ztratili jsme ji! Navždy... Tady jsme skončili!“ řekl jsem a
vstal za pomoci jednoho z mužů. Na okamžik jako by se mi zdálo, že ji vidím mezi větvemi stromů.
Ale možná to byl jen sladký sen. Má zbraň se proměnila a já již nebyl jejím bohem.
„Odcházíme! Balíme to!“ křikl velitel na své muže a já se vydal spolu s nimi na místo
vyzvednutí. A ona? Celou dobu nás sledovala, ale žádný z mužů, kteří mě doprovázeli ji neviděl.
Jen já jsem tušil, že nás potají obchází a zarývá do hlíny s listím a kamením své ocelové drápky. A
co bude dál? Dál už to není naše věc...
Konec
- 274 -
Část osmá: Úvaha o SASPI
„Jde o takové malé zamyšlení nad literárním serverem SASPI a jeho virtuálním životem,
dále pak nad problematikou publikace z pohledu autorů i redaktorů, včetně krátkého popisu všech
důležitých funkcí a součástí tohoto serveru. Jde o velmi nudný text, takže pokud nejste „sado
maso“, doporučuji jej přeskočit... Dělám si legraci, protože mi nic jiného nezbývá!“
- 275 -
Poznámka na úvod
Autor tohoto textu nechce v žádném případě zasahovat do kompetencí redaktorů na literárním
serveru SASPI, ani o něm poskytovat jakékoliv nepravdivé informace, nebo informace takového
charakteru, které by mohly poškodit jeho jméno a renomé na Internetu. Všechny texty obsažené v
této práci jsou výsledkem autorova pozorování, zamyšlení se nad budoucnosti literárních serveru na
Internetu a také dílem praxe získané pobytem a samotnou činností na těchto literárních serverech.
1. Předmět práce: literární server SASPI
Předmětem této práce je internetový literární server SASPI, který pod svou záštitou
sjednocuje společenství amatérských spisovatelů, kteří na něm publikují svá literární díla (poezii i
prózu). Adresa tohoto serveru zní: www.saspi.cz.
2. Všeobecné pojmy
Dříve, nežli si osvětlíme celkovou situaci nejen na tomto literárním serveru, seznamme se s
některými pojmy, se kterými se budeme setkávat po celou dobu pročítání této práce.
2.1. Literární server a jeho podstata
Pokud se zamyslíme nad způsoby vyjádření autorské tvorby, nehledě na to, zda-li jde o
poezii nebo prózu, nemají samotní autoři příliš mnoho možností, jak zúročit svou práci na
literárním poli, zohledníme-li pouze samotnou publikaci a ne také odměnu za vykonanou práci
(autorskou odměnu), protože literární servery na Internetu poskytují své služby většinou zdarma a
také svým autorům neposkytují žádné odměny za případnou publikaci jejich literárních děl.
Hlavním přínosem těchto serverů je sdružování samotných autorů do jakési komunity stejně
smýšlejících jedinců, jejichž zájmem je publikace vlastních děl a jakási zpětná vazba, kterou
získávají od ostatních čtenářů, kteří reagují na jejich danou tvorbu a kriticky ji hodnotí. Jedním z
mnoha aspektů, které jsou přínosem pro samotné servery i jejich autory je fakt, že se zde mohou
tvůrci svých děl umělecky rozvíjet a posouvat svou tvorbu vpřed. Možnost hodnocení autorských
příspěvků je proto velmi důležitým prvkem při publikování autorských prací, přestože zde není
zaručen onen kritický pohled na dané dílko ze strany autorů, protože jak je známo: „Co člověk, to
jiný názor, či pohled na danou věc...“ Lépe řečeno, závisí zde mnoho na vyzrálosti samotných
čtenářů, kteří dané literární dílo hodnotí.
Další z možností růstu autorů na literárním serveru je jejich vzájemná komunikace a
rozprava nejen o samotné literární tvorbě, ale také o pohledu na svět ve kterém samotní autoři žijí.
Jak je známo, životní postoje a zkušenosti se podílejí velkou měrou na autorské tvorbě každého
umělce, ať už jde o amatéra, nebo profesionála. Mnohdy je ona hranice „amatér-profesionál“ velmi
křehká a snadno překročitelná. Pak zde záleží na přístupu jednotlivých autorů a za co se vlastně
sami považují.
Nemalým přínosem jsou také různé „soutěžní aktivity“, které se na těchto serverech
provozují a napomáhají jejich autorům v tvůrčím psaní na dané téma s různě obtížným omezením,
- 276 -
které má těmto autorům pomoci nejen ve tvůrčím psaní, ale také je naučí kritizovat díla ostatních
tvůrců (autorů) a hodnotit je ze svého vlastního úhlu pohledu (tedy nehledě na postoj většiny, kde se
toto hodnocení velmi zevšeobecňuje a přestává mít pro autory samotných děl správný a
konstruktivní přínos).
2.2. Redakce
Nedílnou součástí každého literárního serveru, který si zakládá na hodnocení jednotlivých
literárních prací je redakce. Pod tímto pojmem můžeme rozumět určitou skupinu autorů, kteří jsou
uzpůsobeni k tomu, aby kriticky hodnotili díla ostatních autorů a také svou kritikou byli schopni
posouvat jejich tvůrčí činnost požadovaným směrem, tedy ke zlepšení nejen v samotné technice
psaní, ale také po stránce gramatické a stylistické.
Každá redakce se skládá z kolektivu redaktorů publikujících autorské práce, na které dohlíží
jejich „nadřízení“, čili šéfredaktoři, popřípadě jejich zástupci. Ti jsou také zmocněni k publikaci
prací samotných redaktorů, protože jsou mnohdy i redaktoři také autory literárních děl
publikovaných na tom, či onom literárním serveru. Účelem tohoto členění je zajistit určitou
spravedlnost v publikaci a hodnocení jednotlivých děl a jejich nezávadnosti nejen z hlediska
morálky, ale také v dodržování platných norem a předpisů, aby nebyly pošlapávány nejen autorská
práva, ale také ostatní normy běžné v kulturní lidské společnosti. Vedení serveru se většinou skládá
z jeho zakladatelů a nejinak je tomu i v případě SASPI, kde se vrcholové vedení (šéfredaktoři,
admin, apod.) skládá z jeho zakladatelů, kteří svůj server znají nejlépe a mají jej v širokém
povědomí.
2.3. Autorská obec
Nedílnou a hlavní skupinou každého literárního serveru jsou jeho autoři, kteří zde publikují
své práce, tedy literární díla, ať už z oblasti poezie nebo prózy. Každý literární server se specializuje
na určitou oblast v autorské tvorbě. Mnohdy je na takovém serveru publikována poezie i próza
dohromady, nehledě na jejich vlastní žánrové vyjádření, které je patrné zejména u prozaického textu
(viz jednotlivé styly: horor, fantasy, sci-fi, a jiné).
Právě autoři jsou zde hlavním motorem pro chod serveru, protože bez nich by jaksi postrádal
svůj smysl a právě na jeho půdě mohou být jednotlivá díla autorů zveřejněna a přednesena tak
široké čtenářské obci. Právě samotná podstata publikace je výhodou literárních serverů, protože se
zde jednotliví autoři nemusí handrkovat se svými nakladateli o vydání díla (popřípadě se na této
publikaci také finančně podílet), avšak na druhé straně nemohou z této publikace čekat jakýkoliv
finanční zisk. Avšak mnohé literární servery vznikají také na „okraji“ různých nakladatelství, která
se třeba i nebojí takto nabírat nové a perspektivní autory.
Pod pojmem autor tedy rozumíme člověka, který se na daném literárním serveru (v tomto
případě na SASPI) úspěšně zaregistroval a dal k publikaci své literární práce. Mnohá díla mohou
být také pracemi vícero autorů a jsou zde pak publikována jako díla společná, či jen pod
„hlavičkou“ vybraného autora. Každý autor si musí být vědom, že na jakémkoliv literárním serveru
může publikovat jen své vlastní literární dílo, nebo dílo spoluautorské a to se souhlasem všech
ostatních spoluautorů.
- 277 -
3. Publikace děl
Přejděme nyní k samotné publikaci, jako k dílčímu procesu v existenci každého literárního
serveru, kde máme dvě možnosti, jak budou daná díla zveřejněna a to:
a) vlastními autory, kdy samotní vlastníci jednotlivých literárních prací publikují své příspěvky
prostřednictvím naprogramovaných skriptů, tedy prostým odkliknutím myší na určeném tlačítku,
nebo
b) prostřednictvím redaktorů, kdy jsou sice jednotlivé práce posílány totožným systémem k
publikaci, avšak k samotnému zveřejnění dochází až přičiněním samotných redaktorů, kteří
zodpovídají za vlastní publikaci a mohou také tento proces ovlivnit, pokud nejsou autorská díla
způsobilá ke zveřejnění (buďto jsou nevalné kvality po stránce gramatické a stylistické, nebo
odporují morálce a všeobecným pravidlům v dané společnosti) a vrátí po posouzení dílo zpět jeho
autorovi (k nápravě), tedy odstranění všech skutečností, které brání v jeho zveřejnění.
Každá z těchto variant má své přednosti i nedostatky. V našem případě se budeme zabývat
publikací literárních děl samotnými redaktory, kteří sice mohou ovlivnit jejich zveřejnění, ale na
samotných autorech závisí, jak kvalitní tato díla budou a jaký budou mít i přínos pro server a ostatní
čtenáře.
3.1. Autorská tvorba: poezie a próza
Předmětem publikace a vlastní existence samotného literárního serveru je autorská tvorba,
která může zahrnovat (jak už bylo řečeno) nejen díla z oblasti poezie a prózy, ale také může
zasahovat do oblasti žurnalistiky, kdy samotné dílo není básní, ani povídkou, ale zaobírá se určitým
aspektem ve fungování našich životů i samotné lidské společnosti (viz fejeton, úvaha, apod.).
Každý počin, který daný autor publikuje je jeho dílem, avšak ne každá práce se může řadit
mezi literární díla, protože nemusí splňovat určité kritéria co do kvality provedení a vlastního
zařazení do jednotlivých žánrových skupin. Některé práce by se vyjímaly spíše v osobních
internetových stránkách jejich autorů (např. Blogu, což je vlastně název pro určitý druh internetové
prezentace, která je většinou poskytována také zdarma a jejíž autor tímto vyjadřuje nejen své
postoje, ale také své umělecké vyjádření široké veřejnosti).
Literární server už ze své podstaty nemůže (nebo by neměl) nést taková díla, která jsou v
rozporu se všeobecným uměleckým nadhledem na danou (určitou) kategorii, přestože je mnohdy
velmi těžké rozlišit, co ještě je a co není literární dílo, nehledě na jeho formu, podstatu a řemeslné
zpracování (z gramatického hlediska, apod.). Vraťme se však k vlastní publikaci těchto textů a
všech faktorů, které tuto činnost ovlivňují.
3.2. Publikační fronta
V případě SASPI (literárního serveru Společenstva amatérských spisovatelů) se jednotlivá
díla nejprve ukládají naprogramovanými skripty do tzv „publikační fronty“, což je vlastně určitý
druh databáze, ve které bude dotyčné dílo figurovat, avšak ještě není pro ostatní čtenáře a autory
viditelné. (Pokud mají autoři dojem, že jsou jejich dílka nevhodná k publikaci (a již byla vložena do
publikačního procesu), mohou dotyčné redaktory požádat o jejich stažení a to i před samotnou
- 278 -
publikací, nebo i po zveřejnění daného díla. V tomto případě je tento text vyřazen z databáze a
navrácen zpět jeho majiteli.)
Zde (v publikační frontě) se jej ujímají samotní redaktoři, kteří si tato díla rozebírají mezi
sebou podle určitých kritérii (jakými jsou: díla na pokračování, díla určitých autorů, nebo zda-li jde
o poetický či prozaický text). Mnohdy může být tato fronta dostatečně dlouhá na to, aby se proces
samotné publikace pozdržel, nebo dokonce na určitý čas i zastavil. Zde patrně záleží na vytíženosti
jednotlivých redaktorů a jejich způsobilosti z hlediska volného času pro samotnou publikaci,
protože samotní redaktoři mnohdy studují, chodí do práce či mají své rodiny, nebo jiné závazky.
Množství nevydaných literárních prací tedy ovlivňuje mnoho faktorů a snížení tohoto počtu a
zrychlení publikace si mnohdy vyžádá nemalé úsilí jednotlivých redaktorů.
Důležitým faktorem, který ovlivňuje také naplnění „publikační fronty“ je četnost odesílání
autorských děl k publikaci jejich autory. Aby nedošlo k nepříjemnému zahlcení redaktorů, je na
SASPI stanoven limit publikace určitého počtu děl za danou časovou jednotku (v tomto případě:
jedno dílo za pět dní). Ano, na každém literárním serveru se objevují psavci, kteří jsou schopní tento
server doslova zahltit svými texty. V případě, že je publikace zcela automatická, nemá tento fakt na
samotném zveřejnění takřka žádný vliv (snad jen co se kapacity serveru týče). Avšak v případě, že
do procesu publikace vstupuje ještě další faktor, v tomto případě redaktor (jako člen poroty, která
rozhoduje o vydání, či nikoliv), může přílišné zasílání literárních děl tyto redaktory zahltit a velmi
omezit samotný proces zveřejnění, nehledě na to, kolik redaktorů má daný literární server.
3.3. Hodnocení literárních děl
Jak už bylo řečeno, délku „publikační fronty“ a čekání na zveřejnění autorských textů
podmiňuje právě množství těchto děl, která byla jejich autory dána k publikaci a nyní čekají na
samotné zhodnocení jak po stránce literární, tak i technické (co do formy, obsahu a gramatické
správnosti). Rychlost tohoto procesu ovlivňuje také délka daného díla, protože jej musí redaktor
pročíst mnohdy povícero, aby si udělal svůj vlastní úsudek, nejen po stránce obsahové, ale také z
hlediska technického zpracování, pravopisu a vlastní formy (jak autor svůj text pojal a jak dalece se
mu to podařilo, například v oblasti poetických nebo prozaických textů).
Na SASPI mají redaktoři i autoři možnost hodnotit cizí práce nejen slovně, ale také i číselně
v podobě známek od jedné do pěti, jak tomu je například ve škole, kdy platí: čím nižší je hodnota
známky, tím lépe. Porota (redaktoři) má možnost hodnotit také v rozsahu půl stupně, tedy i v
rozmezí mezi jednotlivými (celými čísly), např.: 1,5. Čímž jsou také oproti ostatním čtenářům (a
autorům) ve výhodě, protože se v případě nerozhodnosti nemusí přiklánět k tomu či onomu celému
číslu (známce).
3.3.1. Hodnocení poroty
Podíváme-li se blíže k hodnocení ze strany redaktorů, mnohdy tento proces připomíná chůzi
po tenkém ledě, nebo chůzi slona v porcelánu, přestože není hodnocení redaktorů směrodatným,
může a také nemusí daného autora nakopnout k další práci, povzbudit jej, nebo v něm naopak
vyvolat vůli nevole. I redaktoři jsou jen lidmi a mají své pohledy na danou věc, své životní postoje
a zkušenosti. V případě SASPI se však hodnocení „Poroty“ nezapočítává do celkového hodnocení
autora, tedy jakéhosi pomyslného řebříčku úspěšnosti v celém společenství autorů. Hodnocení
redaktorů má autorovi spíše pomoci v jeho další tvorbě a ukázat mu jeho přednosti a nedostatky. Je
- 279 -
jasné, že není tento verdikt směrodatný a teprve reakce ze strany samotných čtenářů autoru daného
textu prozradí více o kvalitě samotného díla.
3.3.2. Hodnocení autory
Jakýkoliv registrovaný autor na SASPI má právo komentovat (slovně hodnotit) jakákoliv
zveřejněná díla ostatních autorů (včetně prací redaktorů), nesmí však jakkoliv hanit daný text, nebo
samotného autora této práce. Čím více čtenářů zveřejní své postoje a názory na daný text, tím lepší
obraz si může o své práci udělat její autor a patřičně zareagovat (vysvětlit) své pohnutky a
myšlenky (nebo postupy), které jej vedly k vypracování tohoto kritizovaného literárního díla.
Je zde zřejmé, že ne všechny práce se budou líbit všem a každý čtenář preferuje jiný „obor“
literární tvorby. Někdo je na básně, jiný na povídky, novely, nebo romány. Důležitá je také samotná
forma a obsah textu. Co svou prací chtěl vlastně autor říci ostatním, pokud chtěl svým textem vůbec
něco říci a ne jen pobavit, vyděsit, nebo rozplakat své čtenáře. Pokud však své čtenáře donutil k
zamyšlení, je jeho dílo o to větším přínosem pro ostatní.
Zde je proto patrný důraz na kvalitu zveřejněného díla, protože každá práce je vizitkou
jejího autora a pokud tvůrce daného textu svou práci odbude, nemůže počítat s kladným ohlasem a
samotným hodnocením, které se v tomto případě již promítá na jeho postavení v této komunitě
(společenství). Reakce na práce jednotlivých autorů mohou být rozporuplné, stejně tak ohlasy na
hodnocení „Poroty“, které se mnohdy nemusí rovnat hodnocení čtenářů, třeba i díky k jejich
vlastnímu postoji vůči autorů a jeho práci. Zde je patrně důležitá schopnost čtenářů kriticky a
konstruktivně hodnotit cizí práce bez ohledu na jakékoliv přátelské vztahy s daným autorem.
3.3.2.1. Úskalí autorského hodnocení
Zde je nasnadě popsat ono mnohdy rozšířené „bratříčkování“, kdy si jednotliví autoři
navzájem blahopřejí ke svým úspěchům a takzvaně se „poplácávají po ramenou“. Tento nešvar je
patrně rozšířen na všech literárních serverech a nejde se mu zcela vyhnout, protože vychází z lidské
psychiky, charakteru a potřeby lidí (čtenářů a autorů) sdružovat se do určitých skupin, klanů a klubů
(třeba i podle určitého uměleckého zaměření, společného nazírání na svět, apod.). Tito autoři si pak
navzájem vylepšují své skóre z globálního hlediska (v rámci serverového hodnocení autorů) a jejich
číselné hodnocení neodpovídá skutečné kvalitě daného textu (literárního díla).
Mnohdy si samotní čtenáři neuvědomují, že jejich „přátelská kritika“ nemá takřka žádný
přínos pro danou autorovu práci a nemá pro něj pražádný význam, neukazuje autorovy nedostatky a
přednosti a nepoukazují na ty oblasti v jeho tvorbě, kde by se měl zlepšit. Jen málokterý čtenář je
schopen konstruktivně zhodnotit díla druhých autorů a pomoci mu v jeho tvůrčím psaní a rozšířit
mu tak jeho obzory. V tomto směru na SASPI běží vítaná měsíční soutěž s označením „Workshop“,
kde se autoři nejen učí psát na určité téma s určitým omezením, ale také si zkoušejí používání
„umění konstruktivní kritiky“, která jako jediná může mít (ale i nemusí) pro daného autora nějaký
význam, pokud se míní poučit ze svých chyb.
3.3.3. Hodnocení děl na jiných serverech
Takřka na každém větším literárním serveru mají jeho uživatelé (autoři a čtenáři) možnost
slovně, nebo i jinak (např. Číselně) hodnotit díla ostatních autorů. SASPI není výjimkou. Toto
- 280 -
hodnocení pomáhá samotnému autoru v určitém pohledu (tedy jakési zpětné vazbě) na jeho díla
očima jednotlivých čtenářů, kteří svým hodnocení (ale i komentáři: postřehy a názory) naznačují,
jak moc je jeho dílo dobré a v čem by se měl dotyčný autor zlepšit, nebo co mu naopak jde a v čem
vyniká. Je jasné, že je tato „zpětná vazba“ natolik kvalitní, jak je „kvalitní“ (a zkušený) i samotný
čtenář, co se týče gramatiky, slovní zásoby i samotného tvůrčího psaní.
3.3.3.1. Písmák (www.pismak.cz)
Hodnocení na tomto serveru probíhá pomoci „tipů“ a „kritik“, kdy jednotliví čtenáři napíší
dotyčnému autorovi své názory a připomínky. Jednotlivá díla jsou pak tříděna nejen podle počtu
těchto „tipů“ a „kritik“, ale také podle počtu přečtení od samotné publikace.
3.3.3.2. Liter (liter.cz)
Čtenáři mohou na tomto serveru nejen komentovat práce ostatních autorů, ale také
doporučovat dané dílo ostatním autorům prostřednictvím tzv „tipů“ a „super tipů“. U každého díla
se pak také objevuje návštěvnost (počet přečtení). Stejně tak jako u Písmáka zde neexistuje žádné
jiné vyjádření kvality té či oné práce.
3.3.3.3. Blueworld (www.buleworld.cz)
Na tomto serveru lze díla hodnotit nejen komentáři, ale také známkováním ve stupnici od
nuly do devíti (0-9), kde vyšší číslo znamená lepší bodové ohodnocení. Celkově se díla řadí (podle
úspěšnosti) dle počtu návštěv a celkového bodového ohodnocení. Zdá se, že zde mají čtenáři
dostatečný rozsah v hodnocení daného díla, otázkou je, zda-li není tato stupnice příliš rozsáhlá a
matoucí, patrně však záleží na zkušenostech s tímto způsobem hodnocení a zažité praxi.
3.3.3.4. Mezera.org (www.mezera.org)
Tento nový server vyniká i možnosti kritizovat (komentovat) dotyčné dílo aniž by byl čtenář
registrovaným uživatelem (tedy publikujícím autorem). Každý registrovaný autor může také
hodnotit práce ostatních autorů prostřednictvím bodů (vždy jeden „bod“ textu, které se mu líbí).
Uživatelská redakce (sestavená z uživatelů serveru) může hodnotit „tužkou“ a Nakladatelská
redakce „knížečkou“. Počet těchto bodů u jednotlivých děl napovídá o jejich kvalitě, stejně tak
počet „tvarůžků“, což je označení pro literární díla nevalné kvality. Hodnocení s největším počtem
„knížeček“ může znamenat oblíbenost díla ze strany Nakladatelské redakce a jeho případného
knižního vydání, což může být nejen poctou pro daného autora, ale také určitým lákadlem pro jeho
další tvorbu a úspěšnost jeho literárních děl.
Jak je vidno, každý literární server má své vlastní specifické možnosti hodnocení hostujících
literárních textů a jejich autorů. Každý zde má možnost posoudit nejen kvalitu prací ostatních
autorů, ale také se zamyslet nad vlastním tvůrčím psaní a možností, jak zlepšit svůj osobitý styl a co
je hlavní, jak autorsky dál růst a nebýt jen obyčejným amatérem (myšleno v dobrém slova smyslu).
4. Zamyšlení nad systémem publikace
Pokusme se nyní spolu zamyslet na samotným systémem publikace na SASPI. Jaké jsou
jeho přednosti a nedostatky? Je rozhodující pro dobu, po kterou čekají texty na zveřejnění, počet
- 281 -
činných redaktorů, nebo snad délka časového limitu (omezení pro vkládání textů do databáze)? Jak
moc je důležitá práce redaktorů, přestože je samotný server postavený na tomto způsobu publikace,
tedy hodnocení samotných textů a jejich postupným vkládáním? Dalo by se něco zlepšit na
rychlosti a kvalitě zveřejňování literárních děl na tomto serveru?
4.1. Vkládání příspěvků
Jak už bylo řečeno, na začátku celého procesu publikace je autor a jeho dílo. Zkusme se na
malý okamžik zamyslet nad samotným textem, který se dotyčný autor rozhodl dát k publikaci. Jde o
báseň, nebo povídku? Nebo snad o delší literární útvar? Díla na pokračování jsou velmi náročná z
hlediska hodnocení a to nejen samotnými redaktory. Jsou tyto práce dlouhé vzhledem k rozsahu
jednotlivých částí? Ano i tyto faktory mohou ovlivnit dobu, po kterou bude autor čekat na
zveřejnění svého díla!
Takže pokud to celé shrneme, vypadá celý proces ze strany autora takto: autor napíše svůj
text, označí svou volbu (následující operací s textem: publikace, nebo odložení na server) a potvrdí
ji kliknutím na patřičné tlačítko (v tomto případě: VLOŽIT). V případě publikace je dílo následně
uloženo v databázi, kde čeká, než se jej ujme některý z redaktorů, který si jej pak několikrát pročte,
napíše svůj komentář, ohodnotí známkou a publikuje... Vypadá to jednoduše, ale při množství
autorů na SASPI (přibližně necelých 2800) a počtu publikujících redaktorů (16) jde i při již
zmiňovaném omezení v odesílání příspěvků (jednou za pět dní) o docela husarský kousek, co se
práce redakce týče. Jak z toho ven?
Jednou z možností by bylo vyjmutí redaktorů ze samotného procesu publikace. Avšak právě
tento literární server (SASPI) si zakládá na tom, že jako jeden z mála (ne-li jediný) literárních
serverů v České republice poskytuje hodnocení literárních děl redaktory i přes již zmíněnou
časovou prodlevu mezi předáním díla do „publikační fronty“ (databáze děl) a jejích vlastním
zveřejněním. Nehledě na to, že by mohlo dojít ke snížení kvality děl na tomto serverů
publikovaných a proto je přes všechny možné nedostatky tento způsob publikování samotnými
redaktory velmi žádoucí vzhledem ke kvalitě a prestiži tohoto literárního serveru.
Každý autor plně zodpovídá za kvalitu příspěvků po stránce stylistické i technické.
Dodatečná kontrola nebo úpravy jsou možné pouze po dohody s redaktory a jeho vrácení do
„úschovy“ zpět autorovi a následné nové publikaci daného textu. Na mnohých serverech tomu tak
není a autor má nejen možnost kdykoliv publikovat, nebo smazat své dílko, ale také jej podle svého
uvážení kdykoliv upravit, bez toho, aby musel jeho příspěvek znovu projít oním pomyslným
kolotočem, který předchází samotnému zveřejnění.
Co tedy SASPI odlišuje od ostatních (konkurenčních) literárních serverů? Ano, mnohé
servery mají také svou redakci, která dohlíží nad nezávadností vkládaných textů a společenským
chováním autorů (a čtenářů)... Je zde právě onen „lidský“ článek, který doplňuje ono technické
vložení a také vlastní uložení literárního díla do databáze a následnou publikaci. Denně je vráceno
průměrně deset až patnáct autorských textů, které svou kvalitou neodpovídají běžnému standardu
pro literární díla (co do kvality zpracování, množství gramatických chyb, nebo obsahu a formy, kdy
se text sice naoko tváří jako literární dílo, ale nesahá mu – laicky řečeno - ani po kotníky).
- 282 -
4.2. Efektivita publikace
Veškeré dění při publikaci děl na tomto serveru závisí na práci redaktorů, protože zde byla
technická (a automatická) složka zveřejňování samotných děl odsunuta poněkud do pozadí a
upřednostněn jakýsi lidský přístup k autorským pracím se snahou pomoci při tvůrčím psaní. Tento
způsob publikace není na internetových serverech zcela běžným a SASPI tak jistým způsobem
odlišuje od ostatních (konkurenčních serverů, jakými jsou například: Písmák, Liter, Blueworld, a
další). Každý literární server má však svá specifika a je i svým způsobem jedinečný, přestože mají
všechny tyto servery stejný cíl, kterým je publikace autorských prací na Internetu a jejich rozšíření
mezi širokou veřejnost.
Vraťme se však k samotnému procesu publikace a jeho efektivitě vzhledem k samotné práci
redaktorů na SASPI, kteří mají nelehký úkol při samotném hodnocení autorských děl. Nutno
podotknout, že veškerá činnost na tomto serveru závisí na míře obětování volného času, který je tak
„odcizen“ jiným oblastem redaktorského života, protože samotní redaktoři jsou lidé studující,
pracující a pečující o své rodiny. Přestože je SASPI společenstvem amatérských spisovatelů a
jakákoliv činnost věnovaná pro jeho autory ze strany redaktorů je dobrovolná, věnují samotní
redaktoři svou péči tomuto serveru naprosto bezplatně a bez nároků na honorář. Stejně tak nemohou
jednotliví autoři čekat nějaké „autorské odměny“, avšak na druhé straně také nemusí za samotnou
publikaci platit.
Ale zpět k danému tématu... Samotný proces publikace je omezen možnostmi volného
časového fondu a schopností redaktorů zveřejnit díla, která jsou uložena do „publikační fronty“,
tedy počtem publikovaných děl za určitou časovou jednotku. Ke každému dílu je nutno přistupovat
odpovědně a nelze na tento proces pohlížet nějakým zjednodušujícím způsobem, který by celou
činnost jakkoliv zautomatizoval, protože každý autor má svůj styl a je v určitém stupni vyzrálosti ve
své autorské tvorbě. Způsob vybírání jednotlivých děl je mi poněkud neznámý, ale zde patrně hraje
svou roli skutečnost, jakou má dotyčný redaktor „specializaci“ (poezie, próza) a na jaký druh textů
je zaměřen (myšleno i žánrově: sci-fi, fantasy, příběhy ze života, literární hry, apod.).
Ne vždy jsou aktivně činní všichni redaktoři, kteří působí na SASPI. Ne vždy mají k tomuto
prostor a pokud se k vydávání textů nedostanou (z časových důvodů) někteří z redaktorů, musí je
zastoupit jejich kolegové, kteří pak mají o to více práce s publikací nejen svých, ale i dalších autorů.
Počet děl určených k publikaci pak neutěšeně roste a „publikační fronta“ je tímto zaplněna
(zahlcena). Pokud se tak stane, nezbývá nic jiného, než aby kterýkoliv „volný“ redaktor publikoval
i díla, ke kterým se běžně nedostane, nebo vydával i díla autorů, kteří píší své práce na pokračování
a dotyčný redaktor nemá ponětí (žádné informace o tom), jak si samotný autor vedl v minulých
částech svého díla.
Nejde zde o to, jak co nejvíce urychlit samotný publikační proces, nýbrž, jak zefektivnit tuto
činnost, aby nedocházelo dílem vnějších vlivů (myšleno vzhledem k aktivitám jednotlivých
redaktorů) k zahlcování samotné „publikační fronty“ a počet děl čekajících na zveřejnění se vždy
pohyboval na přijatelné úrovni (vzhledem k počtu autorů a jejich prací na SASPI). Co lze a co ne?
Nelze jakkoliv diktovat jednotlivým redaktorům, jak mají vykonávat svou práci a kolik děl (prací
autorů) mají publikovat za určitou časovou jednotku (den, týden, měsíc, rok). Otázkou je, jak moc
je současný proces efektivní vzhledem k celkovému počtu redaktorů na SASPI (vzhledem k
narůstajícímu počtu autorů). Člověk je tvor neustále tvořící a zvídavý a tomu také odpovídají
výsledky jeho práce.
- 283 -
Ne vždy se daný text hodí k tomu, aby byl zveřejněn na literárním serveru. Pro tento případ
byla na SASPI zřízena nová rubrika: „Výstřely do tmy“, do které jsou vkládány taková díla, která
svou kvalitou a způsobem zpracování neodpovídají běžným normám pro literární dílo dané formy a
obsahu (poezie, próza). Je jasné, že skutečnost publikace díla v této kategorii nebude autory vždy
vítána, ale vždy může být dotyčné dílo přesunuto mezi klasicky publikované práce a to i přesto, že
jejich hodnocení tomu bude odpovídat (např. Nižší známka).
Pomůže samotné publikaci větší počet redaktorů? Při současném stavu a počtu redaktorů na
celkový počet autorů je tato otázka nasnadě! Většinou zachraňují celkovou situaci jedni a ti samí
redaktoři, kteří jsou v poměrně krátkém čase schopní odpublikovat a odpovědně ohodnotit větší
počet děl, čímž také trochu ulehčí nadměrnému množství děl čekajících na zveřejnění. Jak je tedy
možné, že někteří redaktoři mají nízký počet publikovaných děl (cizích) a jiní takzvaně „trhají
rekordy“? Jde zde o přístupu jednotlivých redaktorů k jejich práci? Můžeme jim diktovat, jak mají
pracovat, přestože je jejich práce naprosto dobrovolná, a oni souhlasili s tím, že budou jako
redaktoři věnovat určitý čas SASPI, tedy autorům a jejich pracím?
4.3. Klady a zápory publikační fronty
Jak už bylo mnohokrát řečeno, jednotlivé texty (ať už jde o poetická díla, nebo prózu) jsou
vkládány prostřednictvím systému samotnými autory do „publikační fronty“, kde čekají na
posouzení redaktory a následné zveřejnění. Může se však stát, že nějaké dílko zůstane na tomto
místě (zapomenuto) delší dobu a jejich autoři se pak domáhají jejich publikace. Také redaktoři jsou
jen lidmi a mohou to či ono dílo přehlédnout, nebo může být dotyčné dílko „zadané“ (zabukované)
jiným redaktorem, který si vyhradil právo jej publikovat, avšak z nějakého důvodu nemá časový
prostor k samotné publikaci (ať už je důvod této prodlevy jakýkoliv).
Veškeré dění na tomto místě systému literárního serveru SASPI závisí na přístupu a ochotě
jednotlivých redaktorů k procházení, vybírání a publikaci literárních děl, která jsou zde uložena, bez
ohledu na jméno autora a kvalitu samotného díla. Pokud není dotyčné dílo již „v permanenci“
jiného redaktora, může být vydáno kterýmkoliv jiným (právě volným) členem redakce. Je běžné, že
i šéfredaktor, nebo jeho zástupce publikuje jako běžný redaktor, nehledě na jeho specifickou náplň
práce, kterou na serveru vykonává. Vždyť i díla redaktorů jsou publikována stejným způsobem jako
texty (práce) běžných autorů (avšak ne hodnocena číselně, tedy známkou Poroty), nýbrž mohou být
také posuzována co do kvality samotnými čtenáři, zde se i redaktor stává běžným autorem.
Jak taková databáze vlastně vypadá? Jde o seznam děl se „jménem“ (nadpisem) samotného
textu a „nickem“ jeho autora. Díla jsou tříděna podle času a data vložení, proto by měla být
publikována nejprve ta díla, která byla do „publikační fronty“ vložena jako první. Pokud publikace
z nějakého důvodu vázne, nastává ve frontě „tlačenice“ a nezbývá nic jiného, než povolat posily v
podobě nejvíce publikujících redaktorů, kteří mají již něco za sebou, aby pomohli vyřešit vzniklou
situaci, nebo se této práce ujímá právě ten redaktor, který má zrovna čas.
Patrně nepomůže ani stanovení publikačního limitu pro každého redaktora, řekněme za
určitý kalendářní měsíc, protože ne každý redaktor má dostatek času na to, aby celé večery (nebo
jakýkoliv volný čas) trávil u obrazovky počítače a pročítal díla autorů. Také zvýšení limitu
publikace (pro autory) na větší časovou prodlevu mezi vkládáním děl do „publikační fronty“
nevypadá příliš žádoucně již z hlediska samotných tvůrců jednotlivých textů. Současný limit činí
- 284 -
jeden text (básnický, nebo prozaický) za pět dní, což za jeden kalendářní měsíc činí zhruba šest
autorských děl. Při počtu autoru na SASPI (zhruba 2800) by šlo o úctyhodné číslo, naštěstí nejsou
všichni autoři natolik plodní, aby zasypávali redakci svými pracemi každých pět dní.
Pokud nebude systém literárního serveru SASPI využívat automatickou publikaci, budou
mít prostoje při publikaci stále totožný průběh, kdykoliv dojde k úbytku aktivních členů redakce.
Otázkou je, zda pomůže nábor dalších redaktorů, kteří by byli schopni dostatečně zhodnotit
autorské texty po stránce gramatické, obsahové i vlastní formy daného textu. Pokud dotyčný
redaktor zvládá Poezii i Prózu, může být velmi vítanou podporou samotné redakce, protože ne
každý redaktor publikuje obojí a jsou zde i tací, kteří se specializují pouze na určitý literární obor,
ne-li žánr.
5. Literárně soutěžní aktivity na SASPI
Avšak SASPI nežije jen publikací autorských prací, ale na jeho půdě se také pořádají různé
soutěže, od takřka nic neříkajících „Rychlovek“, ve kterých jsou autoři zadáním navedeni k
vytvoření svého textu během čtyřiadvaceti hodin, kdy je délka tohoto textu omezena určitým
počtem znaků a zadaným tématem, kterým může být prostý motiv, nebo záměrná absence, či
naopak použití určitých slov, apod. Na podobném principu fungují také měsíční „Workshopy“ a
jednou za kalendářní rok i soutěž: Mistrovství České republiky ve tvůrčího psaní (MTP). O těchto
aktivitách si povíme níže.
5.1. „Rychlovka“
Jak už bylo řečeno, pod tímto pojmem se skrývá občasná soutěž na „Fóru“ v diskuzi
(sekci): „Rychlovka“, kde jsou zadány „soutěžní pravidla“ pro aktuální den a případní soutěžící
autoři se mohou zapojit a napsat na zadané téma určitý počet slov, nebo se mu musí alespoň
přiblížit. Samotná „Rychlovka“ může také sloužit jako jakási „líheň“ dobrých a zajímavých nápadů
pro seriózní tvorbu a tyto práce pak mohou být přepracovány pro běžnou publikaci.
5.2. „Workshop“
Další možností, jak autory nalákat ke tvůrčímu psaní je „Workshop“, což je jakási dílna
tvůrčího psaní, která se na literárním serveru SASPI pořádá zhruba jednou do měsíce. Autoři se zde
nejen učí psát na určité téma s předem zadaným omezením (co do velikosti – délky – textu, ale také
určitým tématem, které si sami ve „Fóru“ odhlasují). Další dobrou věcí ve „Workshopu“ je
podmínka při účasti komentovat a hodnotit díla ostatních autorů, kteří také soutěží a zdokonalovat
se tak i v kritickém hodnocení cizích textů.
5.3. „MTP“
Jednou z věcí, která odlišuje SASPI od ostatních konkurenčních serverů je „Mistrovství
České republiky v tvůrčím psaní“ (MTP), ve kterém dostanou soutěžící určité zadání, které se
stejně jako u Workshopu neustále s každou novou soutěží mění. Také v této soutěži je autorský text
omezen na určitý počet znaků (normostran), aby mohla porota soutěžní texty řádně zpracovat a
ohodnotit. Tři nejúspěšnější výherci obdrží nejen věcné ceny, ale také „trofeje“ s označením
výherního umístění (jako u sportovního klání: první, druhé a třetí místo), včetně aktuálního ročníku
„MTP“, ve kterém zvítězili nad ostatními autory.
- 285 -
6. Společenstvo amatérských spisovatelů
Protože je SASPI určitou lidskou komunitou, přestože jde pouze o jakousi internetovou
obec, mají zde autoři také možnost komunikovat mezi sebou a to hned povícero způsoby. Od
běžných vzkazů, diskuzí, chatu až po vzájemné setkávání na autorských srazech na předem
dohodnutém místě a k tomu určeném termínu. Zde si mohou čtenáři a autoři nejen vyměňovat své
zkušenosti a názory, ale také se více a lépe poznat, což určitě přispívá ke společenskému životu na
SASPI (jako literárnímu serveru).
Ke komunikací mezi redakcí a autory (čtenáři) slouží k tomu určené sekce, tedy:
a) „Novinky“, kde se uživatelé SASPI dozvídají důležité a aktuální zprávy týkající se samotného
provozu tohoto literárního serveru;
b) „Články“, tady jde o texty různého zaměření (od ohlašování soutěží až po problematiku tvůrčího
psaní, nebo rozhovorů s lidmi, kteří nějakým způsobem ovlivnili činnost SASPI);
c) „Speciální diskuze na Fóru“, které slouží nejen ke komunikaci mezi autory a samotnou redakci,
ale každý uživatel tohoto literárního serveru zde může uvést své nápady a připomínky týkající se
nejen provozu SASPI, ale i práce redaktorů, apod.
6.1. Vzkazník
Jedna z možností k předávání informací mezi autory a redaktory je samotný „Vzkazník“,
který zde na SASPI supluje jakousi internetovou poštu. Zde si mohou jednotliví uživatelé
vyměňovat mezi sebou (i hromadně a na více adres) své vzkazy a připomínky, aniž by je mohly číst
nezvané osoby, či případní svědkové.
6.2. Fórum a SASPI Chat
Další z možností, jak spolu mohou uživatelé SASPI komunikovat jsou již zmiňované:
„Fórum“ a „Chat“, kde mohou jednotliví uživatelé takřka v reálném režimu buďto spolu
komunikovat na určité téma, nebo naprosto nezávazně, avšak v normách slušného chování.
Fórum je specifické díky množství „diskuzí“ na předem ohlášená a zřízená téma (autoři
nemohou sami zakládat nové diskuze a to z důvodu jejich možné duplicity, nebo témat, která by
mohla být nevhodná, či urážející, apod.).
Zatím co další možnost k zapojení ve vzájemném dialogu bez předem určených témat je
„SASPI Chat“, který se z části podobá kterémukoliv programu určenému ke vzájemné komunikaci
na Internetu. Jeho uživatelé spolu mohou hromadně, nebo soukromě hovořit pomoci klávesnice a
obrazovky počítače na jakékoliv téma, které je zajímá.
6.2.1. Problematika spamu
Jednou z věcí, která zaplňuje diskuze na daná témata na „Fóru“ je nadměrná komunikace
jeho uživatelů, aniž by tato činnost jakkoliv souvisela z vypsaným tématem. Mnozí účastníci
záměrně, nebo nevědomky odcházejí od patřičných témat a stěžují tak případným zájemcům o daný
- 286 -
problém hledání samotných odpovědí v množství stran jednotlivých diskuzí, kdy se musí tito
čtenáři probíjet balastem nicneříkajícího dialogu, který je třeba jen k pobavení jeho čtenářů, ale není
k věci a neposouvá samotnou diskuzi požadovaným směrem.
Pokud tento spam přesáhne úměrnou výši a stává se opravdu otravným, mohou redaktoři,
kteří řídí tyto diskuze zasáhnout a nepatřičné příspěvky bez varování vymazat, aniž by tím
porušovali právo čtenářů a autorů těchto příspěvků na svobodu slova, protože byli mnohdy předem
upozorněni, že se jejich vyjádření k danému tématu míjí účinkem a míří nepatřičným směrem.
Za spam lze také považovat nevyžádanou poštu v podobě vzkazů ve „Vzkazníku“
jednotlivých uživatelů SASPI. Další věcí, která mnohdy odrazuje samotné autory od jakékoliv
reakce na čtenářské připomínky jsou nadbytečné komentáře u jejich jednotlivých děl, kdy se
mnohdy dobře mířená kritika zvrhne v tuhý boj jednotlivých čtenářů, kteří tvrdě a nekompromisně
hájí své názory, nehledě na samotného autora, který zde publikoval své dílo.
Spam je tedy nejen problémem celosvětové internetové sítě, ale také mnohých komunit,
jejichž členové se setkávají na k tomu určených místech, jakým může být i tento literární server,
který shlukuje určité společenství amatérských spisovatelů, tedy lidí, kteří jdou za společným cílem
a snaží se zdokonalit svou tvorbu.
6.3. Setkávání autorů
Na SASPI se také domlouvají vzájemné setkání autorů a redaktorů na předem určených
místech (lokalitách) v dohodnutých termínech, které vyhovují všem zúčastněným. Zde se mohou
jednotliví uživatelé SASPI setkat tváří v tvář a upevňovat tak své přátelské svazky a pomáhat si při
své autorské tvorbě a vyměňovat si mezi sebou své nápady a připomínky, aniž by k tomu
potřebovali výdobytky naší „moderní“ společnosti.
7. Výhledy do budoucna
SASPI se stejně jako každý jiný (i literární) server na Internetu vyvíjí, aby mohl splnit stále
náročnější požadavky jeho uživatelů a poskytnout tu správnou půdu pro tvůrčí psaní samotných
autorů. Programový kód je neustále vylepšován a přibývají i nové služby pro autory i čtenáře tohoto
literárního serveru. Mnoho z těchto věcí mohou svými připomínkami ovlivnit i samotní uživatelé,
tedy autoři a čtenáři, kteří služby SASPI využívají a publikují zde prostřednictvím Redakce své
autorské texty.
Je možné ještě na tomto serveru něco zdokonalit? Určitě ano! Naskýtá se možnost vkládání
ilustrací k jednotlivým dílům, což zatím není možné, avšak každý autor má možnost již dnes změnit
svůj „Avatar“ (tedy jakousi podobenku na svém Profilu) a v sekci „Novinky“ a „Články“ se s větší
(či menší) pravidelností objevují také fotografie a obrázky. Vše patrně omezuje kapacita serveru,
protože při hromadném používání možnosti vkládání grafických souborů by mohlo (čistě
teoreticky) dojít k zahlcení volného místa na serveru (přihlédneme-li k množství autorů, kteří zde
publikují).
Další možnosti jsou nasnadě, podívejme se na některé z nich...
- 287 -
7.1. Možnosti změny ve vkládání příspěvků
Všichni dobře víme, jaký je současný systém publikace na SASPI. Pro někoho se zdá být
dostačujícím a pro některé pomalým a málo efektivním. Jedno je však jisté, pokud bude nadálou
dominantou tohoto literárního serveru fakt, že samotná publikace probíhá prostřednictvím
redaktorů, nebude možné tuto činnost plně zautomatizovat. Jednou z možností by bylo před
samotným vložením do publikační fronty přání dotyčného autora (v podobě označení své volby
způsobu publikace), zda chce, nebo nechce, aby byl jeho příspěvek slovně, či jinak hodnocen.
Otázkou je, zda-li by pak autoři služeb redakce využívali a zda by pak tato redakce neztratila svůj
smysl. Pro samotnou redakci a vlastní podstatu tohoto serveru je však tato možnost nepřijatelná, ale
bylo nutné se o ní zmínit, protože mnohé literární servery využívají právě již mnohokrát zmíněnou
„automatickou publikaci“ bez zásahu ostatních (redaktora či admina). Avšak právě tento fakt
SASPI odlišuje od ostatních literárních serverů na Internetu.
Je však zřejmé, že současný stav věcí má také pro autory i jistý přínos a na žádném jiném
literárním serveru nemají autoři možnost, aby byla jejich díla nezaujatě ohodnocena a
okomentována, včetně případných rad a připomínek, nehledě na možnou gramatickou a grafickou
korekturu, kdy dotyčný redaktor může tomu či onomu autoru vypsat všechny jeho jazykové a
stylistické prohřešky. Pak je na autorovi, zda bude chtít svůj příspěvek vrátit ke korektuře, či
nikoliv. Z již zmíněného důvodu nemá autor možnost po publikaci měnit obsah svého díla a při
případných opravách musí požádat redaktory, nebo k tomu oprávněnou osobu, o vrácení svého díla
do „úschovy“ (což je vlastně databáze nepublikovaných děl na SASPI). Také možnost změn ve
vlastním textu by mohla být vítanou službou, která je na ostatních literárních serverech běžná, avšak
z již popsaných důvodů patrně nebude akceptovatelná, protože zde vždy záleží na způsobu
fungování dotyčného literárního serveru (zde SASPI) a přenesení větší zodpovědnosti na samotné
autory a kvalitu jejich textů, protože ne všechny texty jsou zde publikovány, přestože jsou po
„mravní a společenské“ stránce naprosto korektní, avšak svou kvalitou by mohly „ohrozit“ kvalitu
samotného serveru v očích jeho čtenářů...
7.2. Změna hodnocení autorských děl
V současné době jsou na SASPI práce autorů hodnoceny známkami od číslice jedna do
číslice pět, jak tomu je i ve školách. Ne vždy samotní čtenáři využívají celou škálu tohoto
hodnocení, na rozdíl od známky „Poroty“ (Redakce), jejíž členové mohou dávat i známky v
rozmezí poloviny stupně, jak již bylo řečeno. Ne všechny literární servery používají jakýkoliv
možný způsob hodnoceni, mimo slovní, tedy komentáře, tipy a připomínky (včetně kritiky). Najdou
se však na Internetu i takové servery, kde je škála tohoto hodnocení v číselném měřítku mnohem
širší, či používají docela jiné metody hodnocení autorských textů, jak již bylo zmíněno v části která
pojednávala o hodnocení děl na jiných (konkurenčních) literárních serverech.
Měla by se díla na SASPI hodnotit jinak? Jak efektivní je současný stav? Někteří autoři a
čtenáři reptají, že nemohou použít známku „mezi“, tedy včetně poloviny stupně mezi celými čísly
(jak je tomu u hodnocení „Poroty“), zatím co je zde i mnoho čtenářů, kteří hodnotí jen do stupně 3,
nebo vůbec, či dokonce nenapíší ani jakékoliv slovní komentáře k jednotlivým pracím zdejších
autorů, přestože na to mají právo a mohli by tak samotného autora posunout o kus dál v jeho
autorské tvorbě. Jakákoliv změna v systému hodnocení by patrně musela proběhnout formou
hlasování (referenda), aby nový systém uspokojil většinu autorů tohoto literárního serveru.
- 288 -
7.3. Nová tvář SASPI
Pokud se ohlédneme zpět časem, zjistíme, že za celou dobu existence SASPI (jako
literárního serveru) prošla tato doména určitým vývojem a to nejen co se týče vzhledu a funkčnosti,
ale také co do počtu osob, které jej využívají, tedy autorů.
Jaké změny SASPI čekají do budoucna? Určitě se bude muset přizpůsobit novým
požadavkům, které na něj budou klást nejen samotní uživatelé, ale také konkurence v podobě
ostatních literárních serverů na Internetu. Také samotný Internet se neustále vyvíjí a stejně tomu tak
je i s jeho doménami a servery. Nestačí mít jen dobré jméno, ale také je nutno jít s dobou a nabízet i
něco víc a lépe, nežli konkurence.
V mnohém se SASPI liší od ostatních serverů s podobným zaměřením. Jsou zde pořádány
různé soutěže, čtenáři mají možnost vydávat svá dílka v elektronické podobě (formát PDF) jako
plnohodnotnou knihu. Elektronické knihy jsou sice závislé na svých nosičích, kterými jsou
počítače, mobilní telefony, nebo jen prohlížeče k tomu určené, avšak na jeden takový přístroj se
může vměstnat povícero knih, ale i tak možná opravdovou knihu z papíru zřejmě tyto elektronické
knihy nikdy plně nenahradí. SASPI jako literární server je vlastně obrazně řečeno takovou velkou
elektronickou knihou se spoustou kapitol, jejichž autory je celé Společenstvo amatérských
spisovatelů.
8. Závěr
Co říci závěrem? Tento server je jen kapkou v moři, jakousi bárkou, která v sobě schraňuje
podobně smýšlející jedince. Umožňuje publikovat autorům jejich texty, aniž by museli hledat svého
vydavatele a dohadovat se s ním o ceně, nebo se finančně podílet na jejich vydání. Literární servery
sice plně nenahradí skutečné vydavatele knih, ale mohou se stát nejen dobrým odrazovým můstkem
pro své jednotlivé autory. Mohou je naučit (za přičinění všem zainteresovaných osob, například
Redakce, nebo čtenářů), jak psát svá dílka a jak využít tvůrčího psaní k naplnění svých snů a přání,
onoho vypsaní se ze svých pocitů, prožitků a životních zkušeností.
Literární servery jsou sice jen nositeli autorských myšlenek v podobě poetických a
prozaických prací, ale mají sílu sdružovat na své půdě podobně smýšlející osoby a rozšiřovat jejich
obzory pomoci konstruktivní kritiky jednotlivých uživatelů daného serveru a předávání si vlastních
zkušenosti mezi sebou (tedy mezi jednotlivými čtenáři a autory). A protože se vždy najdou tací,
kteří píší nejen pro radost, ale také pro potřebu vyjádření sebe sama, bude snad i nadále nutné, aby
měli tito psavci možnost spočinout při svém bláznivém a nekonečném letu prostorem své literární
fantazie na nějaké bezpečné místo, třeba v podobě toho či onoho literárního serveru, stejně tak, jak
se ukrývají lodě ve svých přístavech, než opět vyplují na moře za svou další prací...
Nezbývá tedy než popřát (nejen) SASPI mnoho úspěchů a mnoho dobrých autorů!
Budoucnost všech literárních serverů totiž závisí nejen na jejich tvůrcích, ale také na samotných
autorech, kteří je nejen používají, ale také jim dávají jejich smysl a naplnění jejich existence.
Závěrečná poznámka
Tato práce byla napsána za pomoci popisů (všeobecných popisů fungování serverů,
hodnocení děl, případně jejich členění) jednotlivých literárních serverů (SASPI, Písmák, Liter,
- 289 -
Blueworld, Mezera.org), jejichž názvy jsou chráněny autorským zákonem a dalšími právními
předpisy. Všechny skutečnosti zde uvedené jsou pravdivé a neposkytují žádné informace, které by
tyto servery jakkoliv znevýhodňovaly v očích samotných čtenářů. Všechny poskytnuté data jsou
pouze informativního charakteru a autor je použil bez souhlasu daných provozovatelů, avšak tato
práce si neklade za cíl jakékoliv obohacování ze strany samotného autora (finančního zisku), či
zvýhodnění jakýmkoliv jiným způsobem. Všechny informace jsou také volně dostupné na těchto
literárních serverech široké veřejnosti. Postupy zde uvedené jsou skutečně používány, avšak mnohé
informace jsou pouze výsledkem autorova studia dané problematiky a jeho pozorování na poli
literárních serverů...
- 290 -
Část devátá: Chudák Poezie
„Předem vás chci upozornit, že básně psát neumím a že mi v nich vždy rytmus a rýmy skáčí
jako špatně střelené prase. Ale což, zkusit se má prý všechno, tak proč ne tvorba básní? Nuže,
nenechte se rušit v této malé rádoby poetické chvilce...“
- 291 -
Jsem zamilovaným pavoukem...
Sedím nad postelí a snažím se nemyslet na Tebe,
jsem obyčejný pavouk jen, který spřádá své sítě.
V mysli své chodím za Tebou a nemyslím na sebe,
chtěl bych říci: "Miluji Tě!", ale vím, že už nejsem žádné dítě.
A ačkoliv budu na Tebe volat, Ty mi však neodpovíš,
ztratili jsme se ve své lásce a bůhví, komu se nyní dvoříš.
Chtěl bych se Tě zase dotýkat a být Ti znovu věrný,
dobře však vím, že je to nemožné, protože již uplynul čas nám určený.
Namísto Tebe teď hladím jen tu zeď a jsem jako kámen němý,
chtěl bych se vykřičet do Tebe, ale selhal mi můj hlas malověrný.
Byl jsem to já, kdo zradil naší lásku a pronášel plané sliby,
věděl jsem, že když půjdu za jinou, dopustím se hrozné chyby.
Že budeme navždy spolu, dokud nás smrt nerozdělí?
Já však myslel na jinou a to se v lásce zdaleka necení.
Zůstal jsem sám a tak jen tiše civím do zdi,
v uších svých slyším Tvůj hlas a chci Ti být znovu navždy věrný.
Dobře však vím, že druhou šanci nedostanu,
protože zradil jsem city Tvé a zahodil tu božskou manu.
A anděla, který šípy své, střelil do našich srdcí,
jsem přibil na kříž naší ztracené lásky, zůstalo mi jen srdce hřmící.
Jsem jen prostým pavoukem, který na zádech svůj kříž nosí,
jsem jen obyčejným tvorem, který svou lásku jako smrtka kosí.
A ani slzy toho anděla, neobměkčí srdce tvé,
já vím, že je v něm jizva, která jej trhá a na kusy rve.
Už nikdy neřeknu, co říci by chtělo srdce mé,
do říše bolu a zármutku, mě mé svědomí tiše zve.
Nepohladím Tě a nepřitisknu k sobě,
já vím, že lásky čas je pryč a my žijeme v jiné době.
Můžu za to já a nepomohou mi žádné sliby,
já zradil jsem city Tvé a doufám, že nedopustím se již stejné chyby.
Snad je to celé šílené, ale život už je takový,
ta holá stěna už tu není, a já nesplétám své osnovy.
Nebudu již myslet na Tebe a nebudu svým viníkem,
mé srdce možná zkamení a Ty budeš moci vyjít ven.
Aby ses nadechla nové lásky a vše co jsem spolu prožili,
byl jen hořký sen a Ty odpustíš mi moje hříchy,
nedostatky a skutky mé nekonečné pýchy.
- 292 -
Chtěl bych slyšet Tvé: „Odpouštím Ti!“
Chtěl bych slyšet Tvé: „Je Ti odpuštěno!“
Ale srdce mé je kamenné a nerozumí Ti,
a moje nabubřelá vzpupnost je jeho věno.
Ty odcházíš a já také odcházím, vše je prozrazeno,
naše láska zemřela a já Ti nikdy neřeknu: „Moje milá ženo!“
Mé srdce kamenné dotlouklo nadobro a má věrná podoba,
která byla kdysi láskou Tvou, byla jen slupka falešná.
A já? Já se stal jen pobudou, co ztracenou lásku hledá,
který bloudí tou nekonečnou krajinou smutku a utrpení,
ačkoliv dobře vím, že najít se nedá,
ta láska ztracená však není k nalezení.
Navždy budeš mou, umírající Mouchou...
- 293 -
Bajka o rytíři a drakovi
Bylo, či nebylo? Toť otázka, na mou věru!
Jde totiž o příběh starý, který se udál asi tak jednou k večeru.
Slunce se tehdy zvolna k obzoru sklánělo,
za nejbližší kopeček zdrhnouti se mu zachtělo.
Ptáte se proč? To dozvíte se za chvíli,
pověst je to totiž o drakovi žijícím ve zdejší sluji,
kde odér těžký a zápach dusných plynů tak veliký byl,
že div samotného draka věru nezabil.
Náš ohnivák dvanáctihlavý, však již byl světa znalý
a nějaká ta prdlotina, mu nedělala žádnou hlavu.
Co na tom, že ke sluji zvolna jel rytíř zdatný,
a na svém oři pospíchal, dobýt svou nekonečnou slávu?
Jeho bujný oř však měl starost jinou,
netoužil po slávě, avšak po své klisně drahé,
čekala na něj ve stájí v nedalekém pánově hradu,
a koníkovi našemu, byly všechny jeho sliby plané...
O čem že je to řeč, milí braši?
O tom, že našemu rytíři snad v hlavě straší.
Drak přeukrutný mu záminkou byl,
aby svou vytouženou princeznu za každou cenu osvobodil.
Děvu lepou vězněnou oním drakem,
který ji hlídal svým ostřížím zrakem.
Nedovolil jí vyjíti ven a celý její život se stal jen pouhým snem,
který se jí kdysi zdál, kdo by o takový život vůbec kdy stál?
Náš milý rytíř ke sluji dojel a vytasil svůj meč převeliký,
drak jen nakrátko vykoukl ven a spočítal příchozí návštěvníky.
Když přišel na to, že zde jen jeden pochybný rytíř stojí,
odfrkl si zklamaně z nozder dým a šel si zase za prací svojí.
Rytíř bez bázně a hany, slezl ze svého koníka a dal se do stíhání,
byl tu však jeden problém maličký, že ve sluji vládl puch převeliký.
Namáhal se, dávil, no za drakem se nedostal, a polykal andělíčky,
seč se snažil jak chtěl a tak se dal (pouze) do tichého lkaní.
Uslyšel to náš drak přestrašný a vykoukl zvědavě ven,
kdo že to pláče před jeho slují, myslel, že to jen sen.
Jeho hlavy spočinuly svým ostřížím zrakem,
na té prachobyčejné rytířské bídotině, co třásla se strachem.
- 294 -
Jeho koník vraný svou odvahu však dávno již pozbyl,
a raději svůj bídný život za nejbližším balvanem ukryl.
Ve své zbroji (koní) cítil se jak v nějaké plechovce,
netoužil skončit jako žrádlo pro psy, toužil přeci jen po své (koní) milence.
Rytíř pohlédl na stvůru ze sluje nejistě vykukující,
brada mu spadla k zemi, div si nevyvrátil svou sanici.
Oba hleděli si do očí a nevěděli si vůbec rady,
zda-li se mají o princeznu bíti, nebo nechat své marné zvady.
Když tu drak náhle rozesmál se, až zakuckal se svým vlastním dýmem,
princ se schoval za skálu, neb věděl, že by s ním byl brzy ámen.
Drak divoce kýchat začal ze všech svých dvanácti hlav,
oheň šlehal dokola a věru šel z něj hrozivý strach.
Když tu náhle vylezla z jeskyně překrásná dívčina,
měla věru dost už puchu, který ve slují vládl.
Nestálo jí to za to, aby se takto pro draka trápila,
kdo by také v tom smradu neomdlel a takřka neomládl?
Koník zatím čekal nedaleko a rytíř svůj meč dávno zahodil,
drakovi zbyl jen holý život, svou šanci tak promarnil.
Že nedošlo k bojí? To se někdy stává, když se dva hádají,
třetí radost z toho má, avšak léčkou to zavání!
A tak drak hrozivý zalezl uražen znovu do své sluje,
a co že udělal náš milý, udatný a spanilý princ?
Se svou novou ženou na hradě svém radostně vínu holduje,
leč jedno náš hrdina netušil, že je v tom mnohem víc...
Že život není pohádkou a z princezny se stala saň?
Kdo by to kdy říci mohl, jakou krutou zaplatil náš hrdina daň!
Jednoho draka neskolil a nechal jej ve své slují žíti,
nyní měl na hradě svém saň druhou a život i nervy (jak se říká) v řiti.
A to je málem konec naší pohádky, která nemá žádné ponaučení!
Kdo myslí, že je jen něco za něco, ten brzy svůj názor změní!
Stejně jako princ náš, se svou lepou děvou,
myslí teď na to, že ji měl drakovi ponechat a ohlédnout se za jinou ženou.
Nyní je pozdě bycha honit, drak už je dávno pryč!
Jemu zbyly jen oči pro pláč a osudem upletený bič,
který si na sebe vyrobil, když ukojit chtěl svůj nenasytný chtíč
a princeznu líbeznou vzal si za svou, okouzlen její krásou,
netuše, že jde o pouhý pomíjivý životní kýč...
- 295 -
Zazvonil zvonec a konec je bajce!
Drak je dávno v pánu, zbyla jen prázdná sluj!
Náš princ rozmilý teď ze zlosti kydá hnůj.
Komu to? No přeci koníku svému a jeho družce.
Nemohl již více žíti se svou ženou rozmilou,
byla na něj jako na cizího a honila jej se zlostí svou přízračnou.
Přišla na to, že princátko není žádné terno,
to však milí zlatí jiný příběh je a nakonec je to vlastně jedno!
A to je tedy opravdu vše, drazí přátelé, dál už nic vážně není,
ne každý totiž šťastný je, když se ze svým snem ožení.
Pánbůh s námi a zlé pryč, za všechno totiž může, ten prokletý chtíč!
Drakovi to také všechno jedno je, nechce si pro sebe uplésti bič...
- 296 -
Vodník a mořská panna...
Nejsem vodníkem, natož básníkem,
abych vám vypověděl, co jsem tam dnes viděl,
když večerní slunce se sklonilo nad rybníkem
a jeho vodní hladinu svěží větřík rozdováděl...
Stála tam bytost éterická,
oblečená do šatů ze šupin štik,
byla jako ranní mlha poetická,
nedokážu ji popsat, chybí mi ten majstrštyk...
Mořská panna sváděla tam hastrmana,
chudák z toho byl celý tumpachový,
na mou věru, milí zlatí, omámila jej svýma vnadama,
a kdybych nebyl krátkozraký, byl bych také takový...
Milá děva do zářících šupin oděná,
totiž netušila, co je to nevěra.
Její milý, mořský panic, na břehu moře zatím čeká,
koho by napadlo, že ona za vodníkem běžela...
Vodní mužík s mokrým šosem ihned šaty pro ní vyrobit nechal,
látku ze štičích šupin na to ta ta ušit spěchal.
Jeho štěstí však trvalo jen malou chviličku,
mořská pana není ryba, k žití v rybníce by potřebovala solničku...
Vodník je tvor sladkovodní, mořská panna potřebuje zase sůl,
smutný mužík brčálový brečí na vrbě a myslí si, jaký není vůl.
Štika o své šupiny přišla, chloubu svou panně mořské nechala
a nyní takřka nahá do úkrytu spěchala...
Nač byl, moji milí, všechen ten povyk a nač ten šat?
Mořská panna svého druha bude si za chvíli u moře brát.
Odešli spolu do slané vody, dost je natrápily sladkovodní boly.
A náš milý hastrmánek brečí si dál do svého rybníka...
Jednou z něj snad slanou louži udělá a onu děvu ocasatou do něj naláká.
A tak končí táto báseň šílená, o hastrmanovi sladkovodním,
mořské panně a šatech z šupin štik na slunci zářícím.
Raději už půjdu na hastrmana pohled bolí,
to vám tedy povím a pro slzy už nevidím...
Kašlu na to, že se mi tu rýmy vlní, jako v rybníce,
komu se to nelíbí, ať si třeba táhne k oné štice.
Bez šupin tam někde leží, hanebnice jedna,
nahatá teď svého vodníka svádí, potvora jedna nezbedná...
- 297 -
Jaro je tady!
Zubaté sluníčko vylezlo na nebe,
Jaro se vrací, třeba i pro tebe...
„Mamko, taťko, už to začalo, sníh už nezebe!“
Mravenci, mouchy i komáři,
hrnou se do práce a krev se v nich vaří...
„Jaro je tady a ať se nám všem daří!“
Sníh pomalu odtává a Jaro je tady,
každá samička odkrývá své vnady...
„Lomcují s námi pudy a touhy snad všechny!“
Ať už jde o brouka, ptáčka, nebo lidi,
všichni se radují a po Jaru slídí...
„Hormony nás svazují, hormony nás řídí!“
Přijde, nebo nepřijde? Toť otázka věčná,
a pokládá si ji nejen nejedna slečna...
„Jaro je tady a láska je věčná!“
Život se probouzí po Zimě chladné,
rozhýbat těla svá nebude snadné...
„Ohlížím se okolo a hledám touhy své!“
Slyšíte ten rachot, slyšíte ten cvrkot?
To se Jaro blíží a bude to pěkný hukot...
„Jsem z toho opilý, na hlavě tykadla a na zádech pot!“
Dupání a bouchání tisíců nožiček a noh,
koho by ten příchod Jara dočista nezmoh...
„Já chci být přeci obyčejný hoch!“
Jaro je tady s konečnou platností,
a já se loučím, bylo toho již dosti...
„Maminko, tatínku, asi je to k zlosti!“
- 298 -
Tak jako už každý rok, milí přátelé,
ať už jde ta protivná Zima rovnou do prdele...
„Co jsem komu udělal, že je mé tělo tak mdlé?“
Jaro, Léto, Podzim, Zima,
v každém období je přeci príma...
„Jsem brouček maličký a chytla mě rýma!“
Jaro je tu, a svět zvolna ožívá,
sluníčka nad zemí pomalu přibývá...
„Snad mě vyléčí nějaká ta broučí slečna, jak už to bývá!“
Celý svět se zbláznil a nastal nový čas,
všichni se probouzejí a je tu hodokvas...
„A já se s vámi loučím, vem to všechno ďas!“
- 299 -
Několik slov na závěr
Nikdy bych nevěřil, že jsem něčeho podobného schopen, tedy napsat tolik povídek, úvah a
básní. Ale zdá se, že pokud je člověk dostatečně motivován, dokáže víc věcí, než by sám čekal. V
tomto také vidím klady literárních serverů, kdy autoři nejen vyjdou se svými dílky „do Světa“, ale
také vyslechnou patřičnou kritiku a budou mít možnost i přečíst si díla jiných autorů a rozšířit si tak
své umělecké obzory...
A ještě jedna věc, kdesi v tomto textu se opakují dvě povídky v jednotlivých částech
(sekcích), pokud přijdete na to, které to jsou, máte u mne bod! Přeji vám hezké ráno, dopoledne,
poledne, odpoledne, večer a pokud toho už budete mít dost, také dobou noc! Pozdravujte své šotky
Překlepníčky a buďte rádi, že jste již na konci a zazvonil onen zvonec, aby byl všemu opravdu
konec...
- 300 -
Obsah
Předmluva ........................................................................................................................................ 3
Část první: Díla spoluautorská ........................................................................................................ 4
Nanebevzetí Platona .......................................................................................................................... 5
Chobotnička ......................................................................................................................................11
Mikulášské překvapení .....................................................................................................................13
Není papír jako papír ....................................................................................................................... 20
Část druhá: Pohádky a bajky ......................................................................................................... 26
Straka a její malé tajemství .............................................................................................................. 27
Co máte s tím žabím sexem? ........................................................................................................... 29
Tak trochu úchylná pohádka ............................................................................................................ 31
Ježíšek vs. Santa, aneb jak to nakonec bylo! ................................................................................... 35
V kuchyni straší ............................................................................................................................... 42
O játrové panence ............................................................................................................................ 45
Příběh obyčejné škeble .................................................................................................................... 48
Část třetí: Povídky nezařazené ....................................................................................................... 51
Kámen lásky .................................................................................................................................... 52
Pro Tebe ........................................................................................................................................... 53
Ztracená láska .................................................................................................................................. 55
Kuře a tuba ...................................................................................................................................... 57
Svět naruby, aneb Šímanův příběh .................................................................................................. 61
Vzhůru na palubu, aneb jak jsem potkal BH ................................................................................... 74
Co si myslím o konzumní společnosti ............................................................................................. 82
Jako ten plevel ve větru a dešti ........................................................................................................ 84
Domeček z karet .............................................................................................................................. 90
Bomba .............................................................................................................................................. 96
Kuře v tubě a šílení vědátoři .......................................................................................................... 102
Kobka (Šímova) ............................................................................................................................. 107
Část čtvrtá: Povídky z okurkové lahve .......................................................................................... 112
Ztracený fragment .......................................................................................................................... 113
Pocta pro Johna .............................................................................................................................. 120
Staré rozeschlé necky ..................................................................................................................... 128
Bezvýznamná smrt ......................................................................................................................... 131
Bože, prachy jsou v prachu ............................................................................................................ 134
Poslední kapka ............................................................................................................................... 139
Kanál .............................................................................................................................................. 146
Prezidentský slib ............................................................................................................................ 152
Jako ten plevel ve větru a dešti ...................................................................................................... 157
Naděje umírá poslední ....................................................................................................................163
Padáme ........................................................................................................................................... 178
- 301 -
Část pátá: Příběh Roury Nebeské ................................................................................................ 184
Povídka první – Roura! ................................................................................................................. 185
Povídka druhá – Roura II .............................................................................................................. 196
Povídka třetí – Roura III ................................................................................................................ 201
Povídka čtvrtá – Roura Nula ......................................................................................................... 207
Část šestá: Napsáno omylem? ...................................................................................................... 213
Na dohled od Stalingradu .............................................................................................................. 214
Zahrady nekonečné rozkoše! ......................................................................................................... 219
Co si myslím o konzumní společnosti ........................................................................................... 233
Část sedmá: Z rychlovek na SASPI ............................................................................................. 236
Jiskření ........................................................................................................................................... 237
Na vlčí stezce ................................................................................................................................. 243
Sběrači slz ...................................................................................................................................... 260
Barel čokolády ............................................................................................................................... 263
A smočila v louži své ocelové drápky ........................................................................................... 269
A smočila v louži své ocelové drápky 2 ........................................................................................ 272
Část osmá: Úvaha o SASPI .......................................................................................................... 275
Text úvahy .............................................................................................................................. 276-290
Část devátá: Chudák Poezie ......................................................................................................... 291
Jsem zamilovaným pavoukem ....................................................................................................... 292
Bajka o rytíři a drakovi .................................................................................................................. 294
Vodník a mořská panna .................................................................................................................. 297
Jaro je tady ..................................................................................................................................... 298
Několik slov na závěr ..................................................................................................................... 300
Obsah ................................................................................................................................... 301 - 302
- 302 -

Povídky ze SASPI - Literární jednohubky

Transkript

Podobné dokumenty