Ukrajina 2010 deník

Ukrajina 2010
Plán cesty na východ vymyslela Ančí. I když jsem tajně doufal v cestu do severní Evropy,
Ukrajině jsem se výrazněji nebránil. Aspoň uvidím, co se tam během třech let změnilo.
Od začátku bylo jasné, že tentokrát půjde o hromadnou akci, takže organizace odjezdu byla
složitější. Osobně jsme se před odjezdem sešli ve větším množství pouze jednou v Brně a stejně
nás tam byla asi jen polovina. Pak už probíhala komunikace jen přes e-maily.
Na Ukrajinu se dostaneme stejně jako před třemi lety. Takže nejdřív vlakem do Michalovců a
pak autobusem do Užhorodu. Jízdenku na vlak kupuji v Hradci Králové. S prodavačem
v mezinárodní pokladně se ale nemůžeme dohodnout na ceně. Stále mi tvrdí, že zpáteční
jízdenka stojí necelé tři tisíce, přitom mám z jiného nádraží zjištěnou cenu skoro poloviční. Po
několika minutách se problém vyjasňuje. Prodavač viděl Ančí a myslel si, že chci lístek i pro ni.
Jenže režijkáři si jezdí i po Slovensku zadarmo. Závidím. Nakonec mě zpáteční jízdenka stála
1526,-, což je v pohodě.
S Ančí se scházíme v úterý 15. července v Hořicích a zařizujeme tu nákup jídla. Z obchodu se
vracíme obtěžkáni hromadami paštik, kupami číňanů, salámy (které potom budeme rozdávat),
rýží a hlavně pivem, které mi bude zpříjemňovat cestování. Po zabalení batohů se dostáváme na
váhu 22kg a 27kg. Už se těším až něco odjíme.
Vyrážíme ve středu 14. 7. odpoledním vlakem z Hořic. Už tento první motorák má 20 minut
zpoždění. Hezky nám to cestování začíná, ještěže jsme vyrazili s hodinovým předstihem. Tu
hodinku jsem chtěl využít k občerstvení v Pardubicích, ale aniž bychom sedli do vlaku, už to
vypadá, že z nádražky nebude nic. Naštěstí v Hradci na nás vlak do Pardubic počkal a nádražka
se nakonec konala. Po rychlém pivu zaujímáme místo na nástupišti a dáváme se do jídla.
Potřebujeme sníst dvě igelitky jídla, které máme nachystané do vlaku. Je děsný vedro, přes 30°C.
Za chvíli se k nám přidávají Honza s Pecou, takže pro Pardubice jsme kompletní. Čekání na vlak
EC je nekonečné. Opět má zpoždění, které začíná na 20 minutách a postupně narůstá. Začínáme
mít obavy, zda stihneme přestup v Bratislavě. Když už jsme byli trochu zoufalí, vlak opravdu
přijel. Zpoždění = 45 minut. Ve vlaku se scházíme s Petrou, která jede už z Prahy. V dnešním
vedru si užíváme klimatizovaných vozů a likvidujeme plechové kozlíky a bráníky. V Brně
přistupuje zbytek výpravy, celkem je nás 12.
V Bratislavě jsme měli mít na přestup téměř 60 minut, nakonec stíháme přestup jen o minuty.
Hledáme prázdná kupé a pokračujeme v likvidaci zásob piva. Musíme to vypít dřív, než se
budeme tahat s batohem na zádech. V kupé, kam jsme se s Ančí uchýlili, sedí jen jeden Slovák.
Když se tam začínáme stěhovat, rychle mění pozici a rázem zabírá 3 místa k sezení. Zatím je
nám to jedno, jdeme se chladit do uličky. Než se vrátíme, i roztahovačný chlapec stíhá pochopit,
že zabírat polovinu kupé je docela nepohodlné, takže na každého z nás zbývají 2 sedačky, a to na
spaní docela dobře stačí. Někteří z nás si noční jízdu vlakem opravdu užívají a vůbec se jim
nechce spát. My ostatní jsme jejich výkon docenili teprve ráno, když jsme objevili kupu
prázdných plechovek. V Žilině náš spolucestující (kterého interně nazýváme prudič) vystupuje a
my zaléháme celé kupé = ideální situace☺
čtvrtek 15. července 2010
Místa v kupé jsme měli sice dost, ale přesto se během noci budíme. Definitivně vstáváme až za
Trebišovem, tedy asi půl hodiny před Michalovcemi. Tam jsme před 7h ráno. Cítíme, že noc
nestála za moc. Někteří dávají ranní pivo. Nutně potřebujeme sehnat hřivny. Směnárna na
nádraží je zavřená. Smůla. Čekáme na autobus do Užhorodu.
V jízdním řádu objevujeme autobus, který český idos nezná…měl by jet v 8:50. Naopak jeden ze
dvou busů, které máme z idosu tady vůbec nevedou. Chvíli debatujeme jakým autobuse se
vydáme, buď v 7:35 nebo v 8:50. Milanovci totiž potřebují ještě udělat nákup jídla, a i když
slovenská Hypernova sice vypadá důvěryhodně, otevírá až v 8h. Po troše zmatků se rozhodujeme
pro bus v 7:35 s tím, že kluci nakoupí v Užhorodě. Na nástupišti čeká hromada lidí. Dopadá to
tak, že my už se do autobusu nevejdeme. Řidič jen něco zamumlal o tom, že za 10 minut jede
něco z Košic.
To něco v jízdním řádu samozřejmě nebylo, ale k našemu překvapení autobus opravdu přijel.
Stroj vypadá docela zachovale, jaký rozdíl oproti roku 2007, kdy jsme jeli shnilou Karosou
s roztrhanými sedačkami. V klimatizované Karose se vezeme vstříc státní hranici. Na Slovensku
už začaly žně a cestou několikrát dojíždíme kombajny a traktory. Pokusy o předjíždění stojí za
to. Snad pokaždé je to v nepřehledné zatáčce, nebo před horizontem a nikdy první pokus nevyšel
– docela nápor na nervy i na žaludky. V autobuse vyplňujeme imigrační formulář, což je docela
dobrodružná záležitost. Největší haló vzniklo se SPZ autobusu. Řidič nám ho sice 2x diktoval,
ale přesto jsme to nikdo neměli dobře.
Na hranicích poznáváme důležitost úředníků. Netušíme, co kontrolují, ale čekáme tu asi hodinu.
Sluníčko zatím praží a v autobusu je jako ve skleníku. Zkusili jsme vystoupit. Venku je mnohem
příjemněji, jenže spolucestující nás upozorňují, že za vystoupení z autobusu bez pasu se platí
pokuta. Takže nezbývá než trpět do chvíle, než celníci zjistí, že nikdo z nás asi na Ukrajinu krást
nejede a pustí nás do své země.
Za chvilku přistáváme na užhorodském nádraží – rozbitá silnice (spíš prašný plac), kupy
žebráků, valutščici nabízející „výhodný“ kurz a široko daleko linoucí se vůně nádražní toalety,
kterou někteří odvážlivci za 20 kopějek navštěvují. Prý to byl takový zážitek, že 20 kopějek
nemůže odpovídat hloubce, do jaké se vryl návštěvníkům do paměti. Nevím, já zůstal mezi
skupinou sice potřebující, ale málo odvážných.
V nádražní hale jsou vypsané autobusy. Do Usť Čorné nám to jede v 16:15, takže máme asi 5
hodin času. Jdeme zakempovat do parku, kde skládáme batohy, které vždy část z nás hlídá,
zatímco zbytek bloumá po městě. Ve směnárně získáváme hřivny, kurz je 1 USD = 7,8 UHR a 1
ECU = 10 UHR (za 30 USD dostávám asi 250 UHR). S Ančí procházíme město. Jdeme se
pokochat na vlakové nádraží – klimatizovaná hala, uprostřed fontána, žádní žebráci ani
bezdomovci a vůbec čisto je tu takové, že by všechna česká nádraží mohla jen bledě závidět. Ale
na druhou stranu je to asi takový malý ukrajinský zázrak. Při procházce městem jsme zabloudili i
do sídliště. Hromada otlučených bytovek z cihel a mezi nimi spousta zeleně. Stromy mají kmeny
natřené na bílo. Chvilku nám to připadá divné, ale pak jsme pochopili. Mimo hlavní silnice tu
nemají veřejné osvětlení. Silnice v sídlišti vypadají jak po cvičení armády – díry v silnicích
připomínají jámy od granátů a jsou úplně všude. Jen občas se mezi nimi objeví i kousek
neporušeného asfaltu. Auta tu jezdí rychlostí chodců, protože jinak by s nimi bylo brzo amen.
Parčíky mezi domy jsou také synonymem hnusu. Mezi stromy nenarazíte na trávu – všude
hliněné pěšinky a hlavně hromady odpadků. V jedné kupě odpadu seděly dvě cikánky a cosi
přebíraly. Jít tu po dešti musí být opravdu nechutnost.
Mezi domy, odpadky a stromy jsme trochu bloudili, a když jsme se konečně vymotali, stáli jsme
na hlavní třídě u nového kostela. Zdrželi jsme se už dost dlouho, v trafice se ještě ujišťujeme
kudy k „autovakzalu“ a mažeme přímo k parčíku s batohy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme
do parčíku dorazili, ale tam byly všechny lavičky obsazené domorodci a batohy fuč. Instinktivně
se vydáváme k nádraží. Za chvíli objevujeme naši skupinu. Kde jinde než v hospodě ☺
Přidáváme se, objednáváme piva, kolu, boršč, šnycl a pelmeně. Paní vrchní projevuje
neobyčejný obchodní talent. Bohužel je to na úkor talentu kuchaře. Jídlo nestojí za nic. Boršč je
pouze zeleninový a šnycl je uklohněn z mletého masa. Snad jen pivo bylo v nesnesitelným horku
dobrý. V čem je silná stránka této hospody jsme měli zjistit až na úplný závěr. Při kasírování tam
na posledního z nás zbylo překvapení v podobě 7 hřiven, které nikdo z nás neprojedl ani
nepropil. Asi jsme dávali malé dýško, či co. Každopádně poslední platící Vajcl to radši vyrovnal,
protože těžko říct, co by s ním energická číšnice byla schopná jinak udělat. Jináč ať na tuto
hospodu jen nenadávám. Měli tu regulérní evropský záchod i s papírem. Mimochodem tady jsme
všichni poprvé na vlastní oči viděli ekonomicky namotaný papír, totiž bez roličky.
Zatímco my jsme dopíjeli piva a střídavě běhali do blízkých potravin, kde jsme brali útokem
hlavně regál s vodou a mrazák s nanuky, holky koupily jízdenky do Usť Čorné. Cesta přišla
každého z nás na necelých 50 UHR, což je oproti 3,5 ECU za cestu Michalovce – Užhorod
docela sranda. Jináč v obchoďáku se nám podařilo narazit na místní slané minerálky. Je to fakt
humáč (Poljana Kvasova a nevím jaké další), každopádně ten, kdo šel do bonaquy, sice nepoznal
místní vodu, ale zato se mohl normálně napít.
V 16:15 nasedáme do busu a odjíždíme směr Usť Čorná. Něco málo k autobusu: fialový stroj
značky Tata (že by made in India), kapacita asi 30 míst k sezení, do zavazadlového prostoru se
vejdou asi 3 batohy, zbytek musí na zadní sedadla = zabíráme téměř polovinu autobusu. Zavírání
zavazadlového prostoru není na zámek, ale jen na nějakou pružinu. Docela nedůvěryhodná
záležitost, obzvlášť když jsem tam dal svůj batoh. Ještě než se dáváme do pohybu, tipujeme dobu
jízdy a pak hurá na cestu. Uvnitř je vedro k chcípnutí, navíc nějaký děda sedící před námi, stále
zavírá okénko. Nastává menší boj o okno – my se snažíme nenápadně zvětšit větrací skulinu, ale
děda si toho vždy nakonec všimne a máme smůlu. První přestávka je v Mukačevu, někdo se
osvěžuje zmrzlinou, jiný cigaretou, já jdu hledat WC do ruiny jakési už dlouho rozestavěné
budovy. Až na vzrostlé kopřivy to tu ujde, určitě lepší než užhorodské veřejné WC na nádraží.
Jízda pokračuje, další pauza je v Chustu, opět za necelou hodinu. Autobusák vypadá jak
prostranství v JZD, prašný plac s kupou výmolů, od JZD se liší snad jen tím, že je tu špinavá
restaurace. Příští přestávka byla v Tjačevu, ale tady nás už řidič nenechává vystoupit a ochladit
se. Jen běží do budovy a vrací se několika lahvemi vody, které lije do chladiče. Rozjíždíme se,
cesta pokračuje, křižovatku s odbočkou na Usť Čornou řidič zcela ignoruje a jedeme někam do
Teresvy. Tady stojíme delší dobu u hasičárny a řidič zase běhá pro vodu. Další vesnice už docela
splývají. Dopravní značky nevidíme (možná tu ani nejsou), jen údolí, kterým projíždíme je celé
osídleno. Silnice se výrazně zhoršují a přibývá úhybných manévrů mezi výmoly. Slušně to
s námi hází. Kousek za Tjačevem přistupuje starší rodinka, na které nás všechny zaujal děda.
Vypadá jak starý pastevec, má zlaté zuby a hlavně smrdí něčím těžko identifikovatelným, zato
řádně pronikavým. Děda se postavil do uličky právě mezi Vajcla a mne, stále se dotýká našich
hlav a ramen a co chvíli hrozně mlaská. Opravdu silný zážitek. Na jedné zastávce vystupuje větší
množství lidí, děda nás opouští a jde svou přítomností potěšit Milana, vedle kterého se uvolnilo
místo. Chudák Milan asi nevýslovně trpí a hned na další zastávce mění místo a jde někam
dozadu mezi Jarka a batohy.
S tím jak se blížíme do hor, přibývá těžkých náklaďáků se dřevem, děr v silnici a zastávek pro
doplňování vody. Od Dubového je zřejmé, že tu před chvílí museli mít pořádný slejvák – jámy
v silnici se mění v kaluže a citelně se ochladilo. Před půl desátou vystupujeme v Usť Čorné.
Setkáváme se s Čechem, který tu značí turistické stezky. Doporučuje nám nocleh na fotbalovém
hřišti, radí, kterou hospodu navštívit a seznamuje nás s náčelníkem místní horské služby,
s Jurijem. Také nám poskytuje cennou informaci o tom, že tu denně pořádně prší, ale vždy až
odpoledne.
Jdeme tedy na hřiště, ale má to háček, musíme překonat řeku. Buď tedy půjdeme přes most,
který je prý vzdálený 2km, nebo přebrodíme Teresvu. Je už pozdě, takže volíme variantu brod.
Místní nás navigují na místo, kde není hloubka. I tak je to docela dřina, Teresva není úplně
klidným potůčkem. Jsem rád, že mám těžký batoh a trochu nechápu, jak mohli vojáci za války
brodit řeku, kterou měli až po ramena. Voda do půli stehen úplně stačí. Holky a Tom to vzdávají
a jdou hledat most. Nám ještě chvilku trvá, než řeku zdoláme, a pak vylézáme přímo na hřiště.
Trochu nás překvapuje, že jen pár minut po nás přicházejí holky s Tomášem. Zacházka to byla
asi kilometr a ne čtyři. Na hřišti je spousta odpadků, ale i turecké WC. Někteří rozbalují stany,
většina z nás se však usidluje pod zánovním dřevěným přístřeškem, kde je na místní poměry
velice čisto. Původní plán jít do hospody vzal za své. Po večeři se tam vydává jen Honza s Pecou
a to jen proto, že potřebují vodu. My ostatní po 23h usínáme.
pátek 16. července
Sluníčko mě budí vcelku brzy – okolo 7:30. Ostatní ještě spí, využívám času, dopisuju deník (je
to docela časově náročné a letos jsem se vůbec nehorázně rozepsal o všech možných blbinách,
doufám, že tím vyčerpám jen téma a ne čtenáře). Taky se jdu projít po okolí hřiště – zvykám si
na všudypřítomné odpadky. Trochu mě znervózňuje, že opět musím na latrínu a způsobně jdu
omrknout zdejšího turka – docela ucházející, moc nepoužívaný, takže je tu spousta pavučin, ale
smrad ani mouchy mě neobtěžují.
Postupně se probouzejí i ostatní. Chci posnídat bramborovou kaši z večera, ale překvapuje mě,
že do zavřeného ešusu se dokázal dostat škvor a navíc kaše do rána pěkně ohnila. No nic dáme si
chleba s povidly.
Po snídani se jdeme (Ančí, Peca, Honza a já) projít po vsi. Hledáme zbytky maďarského
opevnění ze 2. světové války – linie Arpád. Nenašli jsme sice nic, ale zato jsme viděli jiné věci.
Třeba jak se dá i se zánovní Audinou kličkovat mezi několikadecimetrovými výmoly –
úctyhodný výkon. Našli jsme i mostek, kudy jezdila lesní železnice, dodnes tam jsou kolejnice
(z kolejnic je zřejmě celý mostek, zábradlí určitě). Z lesní železničky se okolo Usť Čorné
zachovalo několik náspů, kde se pásly krávy, se kterými se kamarádil Peca, dále pár pražců
v silnici a 2 vagóny ve stádiu rozkladu. I budovu nádraží v areálu pily jsme odhalili. Na pile
zrovna kompletovali skládaný srub – v něčem tu docela drží krok s Evropou. Na hřiště se
vracíme vcelku pozdě, sluníčko už pěkně připaluje. Kluci co nám hlídali batohy, se vydávají
hledat „kešku“ a my jdeme za ostatními ke studánce dobrat vodu.
Asi v 11:15 vyrážíme po červené směrem do kopce. Ančí je vyřízená už po pár desítkách metrů,
takže nezbývá než přeskládat batohy. Mám pocit, že moje zátěž je snad 30kg, ale do kopce to tak
nevadí, hlavně, že se Ančí dokázala rozejít. Stále stoupáme, chvílemi je to nechutně strmý,
chvílemi odpočinkový kopec. Na společných odpočinkových místech kontrolujeme nadmořskou
výšku. Dneska nás čeká nastoupat cca 900 výškových metrů. Po překonání drátěného plotu
zažíváme také 1. setkání s ovčáckými psy. Hafani nás pěkně vyštěkávají. Vyzbrojujeme se
klacky, seskupujeme se a postupujeme vpřed. Bača si nás všiml a odvolává všechny psy. Teda až
na jednoho, který si dělá, co chce, a my mu prostě strašně vadíme. Tenhle prevít nás všech 12
zahnal do lesa. Jako zázrakem turistická značka vede právě tudy. Konečně jsme psa setřásli.
Seznamujeme se zvláštním úkazem, kterak bačové kácí stromy. Najdou strom s dutinou a
v dutině rozdělají oheň, pak jen přikládají a čekají, až strom spadne. Když jdeme okolo, máme
docela obavu, abychom nebyli svědky i této závěrečné fáze. Už jen závěrečné stoupání a jsme na
polonině. Tady se jde už mnohem lépe. Převýšení se s cestou v lese nedají srovnat. Stoupáme na
bezejmenný vrchol 1378 m. n. m. a pokračujeme dál pod vrchol Tempa 1634 m. n. m. V sedle
pod Tempou přemýšlíme o stanování. Většina rychlejší skupiny je pro sestup do údolí, takže se
podřizujeme. Zbytek výpravy, tj. Milanovci a Honza s Pecou sestupovali pro vodu v předchozím
sedle, takže teď si mohou dovolit zůstat nahoře kousek pod sedlem. My ostatní sestupujeme
o 150 výškových metrů a je to fakt hnus. Bolí mě kotníky i kolena, ulevuju si jen nadáváním. Po
dokončení sestupu hrozím lidem, kteří sestup vymysleli = Honzovi, Vajclovi a Jarkovi, že je
zapíšu do deníku. Takže tady to máte! Je pravda, že místo na stanování je tu hezké, ale to dokážu
ocenit až po pár minutách regenerace. Protéká tu několik potůčků, kde provádíme hygienu. Jen
s pitnou vodou je to trošku boj – v prameni jsou červi. Nakonec nabíráme vodu o trochu níž a
somrujeme od ostatních dezinfekci, kterou jsme si chytře nevzali. Večeříme číňana a rýži
s taveňákem a půl konzervy lunchmeatu od Jarka. K tomu ještě jako odměnu za dnešní výstup
vaříme čaj.
Během večeře těsně okolo nás prochází stádo ovcí a zastavují se u nás 2 hafani. Milanovci nás
svrchu pozorují a baví se. Hafani jsou ale úplně v pohodě, spíš to jsou jen zvědavci, kteří se
nechali zahnat. Dnešní den končí hromadným klábosením u ohně.
sobota 17. července
Ráno nás opět probouzí slunko. Nespěcháme. V klídku dáváme společnou snídani, během které
se okolo nás opět přehnalo stádo ovcí. Dnes je to i s bonusem – za ovcemi jdou kozy, které jsou
pěkně drzé, strkají nám hlavy do stanu. Samozřejmě nechybí psi. Ti jsou oproti večeru taky
pěkně oprsklí, lezou přímo k nám a hledají zbytky jídla. Jeden z hafanů se po průzkumu usídlil
opodál a hlídal nás až do doby, než jsme odešli.
Vyrážíme. Stoupání do sedla jde oproti očekávání vcelku dobře. Cestou míjíme ležení horní
skupiny – sklízíme trochu výsměchu ohledně ovčí návštěvy. Společně pokračujeme vzhůru vstříc
Tempě. Podle mapy bychom měli vrchol obejít traverzem, ale červená značka míní jinak. Jdeme
přímo nahoru. Trocha potu stála za to. Nahoře je úplně nový kříž, rozcestník a hlavně krásný
rozhled. Po krátké pauze pokračujeme krátkým, ale docela prudkým sestupem. Jdeme po široké
kamenité cestě, slunce praží, na obloze ani mráček a na polonině se není kam schovat. Tak to jde
několik kilometrů. Přepadá mě únava. Když míjíme stádo koní, ani nevytahuju foťák. Sundávat a
pak nahazovat batoh se mi prostě nechce. Na další pauze se snažím dostat z krize – pomoct by
mi měla becherovka a chleba s vysočinou. Salám ale nebyl dobrou volbou, cítil jsem ho až do
večera. Pokračujeme dál po slunku. Převýšení jsou úplně v poho, ale to vedro mi dává zabrat.
V mírném stoupání začínám ztrácet a je mi čím dál víc blbě. Na další pauzírovací místo se sotva
doplazím, lehám si vedle batohu a jen jako z dálky vnímám, jak se ostatní baví, jestli půjdeme
ještě 6 nebo 9 kilometrů. Já mám pocit, že dneska už neujdu nic. Seznamuju ostatní se svým
stavem, takže na mě čekají hned v příštím sedle. Dostávám teploměr a výsledných 38,5°C mě
pro dnešek vyřazuje z dalšího pochodu. Preventivní léčba = 2x ibalgin a 2 x endiaron. Zatímco
ležím jako lazar v sedle, ostatní hledají vodu a místo k nocování. Přicházejí se na nás podívat i
koně, které si někteří snaží ochočit. Sestupujeme jen o pár metrů a stavíme stany. Ulehám, je mi
hrozně. Pavel mi dává nějaká antibiotika, snažím se usnout, ale nejde to. Pocitově je mi čím dál
hůř, mám křeče do břicha a někdo mi vrtá střídavě ve všech kloubech. Ančí mi vaří čaj, ale vypít
ho je takřka nad mé síly. Venku začíná pršet, po okolních kopcích putuje pořádná bouřka. My
jsme zasaženi jen krátkým deštěm. Po dešti se obloha rychle projasňuje, takže ve stanu je
zakrátko pěkně hnusnej vzduch. Lezu i se svým nemocničním lehátkem před stan. Nakonec se
jdu vyblít a výrazně se mi ulevuje. Dobrá nálada i pocit dobrého zdravotního stavu mi vydrží asi
10 minut. Pak dostávám zimnici a mám co dělat, abych zalezl do stanu. Pokračuju ve snaze
usnout.
Mezi tím se dělá zle i Ančí, taky zvrací. Ostatní sedí u ohně, popíjejí a diskutují. Usínám. Budím
se někdy v noci. U ohně je stále živo. Hlavním tématem je rakovina prostaty. Za chvíli jdou
všichni spát, ale mě to nějak nejde, takže civím do stropu (jestli má stan nějaký strop) a každou
chvíli si měřím teplotu – stále přes 38°C. Netrvá dlouho a zvenčí k nám doléhá hlasité zvracení,
které nás pak bude provázet po celou noc. Tipujeme, kdo je další obětí nákazy. Spí se nám
mizerně. Nejen že mi je blbě a strašně se potím – spacák je durch a začíná stydnout, řeším to
pláštěnkou, takže za chvilku je mi jako v sauně, ale stan máme postavený tak blbě, že ujíždíme
ke straně a navíc pod podlážkou je solidní tankodrom. Konečně spánek.
neděle 18. července
Po ránu je mi výrazně líp, což se bohužel nedá říct o Ančí. S prvními paprsky sluníčka vyhazuju
ze stanu propocené oblečení a spacák. Jdu se projít okolo našeho ležení, ale cítím velkou slabost.
Jdu si radši zpět lehnout.
Za chvilku vstávají ostatní. Kanec s Petrou prozvraceli celou noc a je jim pěkně blbě. Zdravá
část výpravy je s námi polomrtvolami solidární a souhlasí s tím, že dneska nikam nepůjdeme (jen
si stěžují na nedostatek alkoholu a hecují Vajcla, aby doběhl někam do údolí pro soudek☺ )
Milanovci staví provizorní přístřešek proti sluníčku a my lazaři se dáváme dohromady ve stínu
stanů. Sluníčko má fakt pekelnou sílu, na každý mrak se strašlivě těšíme.
Během dopoledne se nic zvláštního nestalo, jen my chorobní mezi sebou konzultujeme projevy
našich nemocí – porovnáváme zvratky, výkaly i moč. Ale naštěstí jen v ústním podání☺ Okolo
poledne mi teplota klesla ke 37°C a když ležím, cítím se už docela dobře. Petra se snaží rozšířit
nápad, že bychom odpoledne mohli zkusit vyrazit aspoň za nejbližší vrchol. Většina z nás její
nadšení nesdílí. Kanec je jednoznačně proti, Ančí neříká nic, jen leží a přidává se jí k chorobě i
průjem. Já jsem rád, že chodím a představa batohu na zádech a vrcholu před námi mi dobře
nedělá.
Okolo poledne přichází první přeháňka. Chvilku trvalo, než nás zahnala do stanů, s chutí se
chladíme kapkami vody. Zkouším i něco sníst, volba padla na müsli tyčky a suchý chleba. Honza
s Pecou se jdou vykoupat dolů do jezera a Milan s Pavlem se vydávají nahoru k prameni, kde
nabírají vodu pro celý náš tábor. Zbytek zdravých (Vajcl, Jarek a Tomáš) vaří oběd. Krásně to
voní. Dostávám chuť na pořádné jídlo, ale bolavý žaludek je proti. Za chvíli si i Vajcl stěžuje na
nevolnost, ale nebude to nic vážného, protože přiznává, že do sebe během 10 minut nasypal celé
balení hroznového cukru. Nakonec se i já odvažuju vařit, nejdietněji vypadá rajská polévka,
kterou ale musím jíst ve stanu, protože se přihnala další bouřka (je cca 15h). Náš stan opět usíná.
Po dešti se Honza, Vajcl, Peca a Jarek vydávají do blízkých kopců prozkoumat terén. K večeru
se účastním výpravy pro vodu. Sestupujeme dolů k jezeru, je to asi 100 výškových metrů. Sestup
je docela strmý, ale nalehko to jde. Výstup už ale docela pociťuju. S batohem bych dnes opravdu
nikam jít nechtěl. Kancovi je zase víc blbě než po většinu odpoledne. Měří si teplotu a všechny
nás šokuje – trhá můj dosavadní táborový rekord, má 38,9°C. Tohle už není moc sranda. Probíhá
hromadná konzultace nad mapou, jak nastalou situaci vyřešit. Odtud to jsou do civilizace 2 dny
chůze, což je v nastalé situaci příliš daleko. Nakonec odkládáme řešení na zítřejší ráno, kdy
uvidíme, jak jsme na tom, a jestli budeme vůbec schopni pochodu.
K večeru i Ančí vylézá ze stanu, kde strávila skoro celý den. Mezitím se kousek nad naším
tábořištěm usidluje velká skupina turistů mluvících slovanskými jazyky. Někdo tvrdí, že slyší
ruštinu, někdo zase polštinu… Večeříme bramborovou kaši a já se osměluji a zkouším i tuňáka.
Zatím to vypadá dobře, drží se ve mně. Rychle se ochlazuje. Zatímco většina výpravy se snaží
rozdělat oheň, my zalézáme do stanu a jdeme spát.
Ještě jsem zapomněl napsat, že okolo poledne se po cestě mezi nejbližšími vrcholy prohánělo
několik lidí na motorkách. Tipujeme to na skupinku bačů. Netušíme, co tím sledovali, ale
očividně je to bavilo.
Pondělí 19. července
Ráno máme netradiční budíček – frkání koní. Za chvilku začíná okolo tábora létat několik
krkavců a během snídaně přichází i stádo ovcí vedené asi 10letým bačou, který je evidentně
vůbec nezvládá. Ani psi mu nepomáhají, jsou to spíš psi kamarádi. Jeden se od nás nechává i
pohladit. Shodujeme se, že jsme schopni chůze.
Těsně před 10h vyrážíme. Čeká nás mírné stoupání do sedla, pak naše síly prověří bezejmenný
vrchol tyčící se do výšky 1763 m. n. m. Větší část výpravy nabírá cestou vodu v prameni pod
bezejmenným vrcholem, zatímco zbytek zahajuje výstup. Vlastně vzhůru šplhá jen Jarek, já
s Ančí se vysloveně plazíme. Moc nám to po včerejšku neběhá. Nahoře kluci rozebírají Ančí
batoh. To kdybych při opouštění tábořiště věděl, nejen, že bych jí ty nejtěžší věci nebral, ale ještě
bych tam přihodil nějaké svoje☺ To by byla ale sviňárna☺ No nic, nebudu fňukat, beztak váha
batohu už není tak hrozná. Na vrcholu potkáváme 3 ukrajinské motorkáře. Jsou to kluci asi
v našem věku a jedou z padesát kilometrů vzdáleného Velkého Byčkiva. Trochu zíráme, jak je
možné, že se svými stroji vyjeli tak vysoko. Motorky vypadají obsahově nanejvýš na 80ccm, no
jedna byla možná 125ccm, každopádně vzhledem jedna dosti připomíná babetu. Jeden
z motorkářů nám tvrdí, že zdejší poloniny jsou nejkrásnějším místem v Evropě. V ranním slunci
je to tu fakt nádhera, ale přesto se většina z nás nad jeho rezolutním soudem lehce usmívá.
Po tomto výstupu nás na dlouho žádný vrchol nečeká. Několik kilometrů budeme mírně klesat,
případně půjdeme po vrstevnici. Traverzujeme nevýznamné vrcholky a cesta nám vcelku rychle
utíká. Držím se v zadní části skupiny. Částečně je to ze solidarity s Ančí, kterou stále
pronásledují střevní obtíže, ale větší část pravdy bude asi taková, že rychlejší tempo by bylo nad
mé síly. Počasí je příjemné, slunce se co chvíli schovává za mraky a vane docela silný vítr.
Cestou potkáváme stáda koní. V jednu chvíli nám asi 50 koní cestu zcela zastoupilo. Nezbývá
než projít skrze stádo. Někteří jsou docela zvědaví a nechávají se hladit.
Pomalu sestupujeme do sedla Dragobrat. Pod sedlem jsou hotely a nahoru do sedla vede lyžařský
vlek. Je tu i rozcestník: na Velkou Bliznici je to prý 2 h chůze a 4 km, do Kvasů 5 h chůze a 14
km. Teď je asi 14 hodin, takže pauzírujeme a před výstupem na nejvyšší hory Svidovce plníme
žaludky, někteří dokonce vytahují bomby a vařiče a chystají teplé jídlo. Počasí se začíná kazit.
Zvedá se silný vítr a blíží se k nám černé mraky. Schováváme se v závětří za kontejnerem
z kamionu. Sice vůbec netušíme, jak se sem ten ohromnej krám dostal, ale teď se hodí. Z dálky
se ozývá bouřka a Peťan jde vyzkoušet svou vodivost – leze na kontejner, od kterého my ostatní
ustupujeme. Ťukáme si na čelo. Počasí hrozí deštěm, někteří se halí do pláštěnek. Zahajujeme
výstup ze sedla Dragobrat na vrchol Žandarm (1763 m. n. m.). Stoupání je pěkně drsné a táhlé.
Už už si myslím, že je vidět vrchol, ale za zatáčkou se objevuje další stoupání. Takhle se situace
opakovala asi čtyřikrát. Následuje krátký mírný sestup do sedla a ještě jeden vrchol. Ten ale není
zdaleka tak drsný. Za tímto vrcholem na sebe čekáme. Je tu několik koní a taky parta 4 Čechů.
Kluci jsou podle všeho sváteční turisté. Na Ukrajinu přijeli Formanem, pak se stavili na
diskotéce v Rachivě – nemůžou ji vynachválit, a do hor se dostali tak, že se nechali vyvézt autem
k hotelům pod Dragobratem. Dneska byli na Bliznici a za 4 dny chtějí sejít do Usť Čorné.
Zatímco se dozvídáme tyto informace, naše skupinka se zkompletovala. Zahajujeme výstup na
Velkou Bliznici, nejvyšší vrchol Svidovce – 1881 m. n. m. Jde to ztuha. V příkrém svahu jsou
kamenité cesty, které za deště slouží jako odtok vody. Chvílemi jsou tu takové skoky, jako
bychom stoupali po schodech. Na Bliznici je docela živo. Vrchol je označen kovovým jehlanem,
na kterém se slovy: „ Zabíráme to, co nám vždycky patřilo“ vztyčujeme českou vlajku a
provádíme hromadné focení. Někdo ještě dodává, ať si Slováci jsou samostatní, ale tohle území
bychom měli k ČR zpátky připojit. Mraky se nám stále honí nad hlavami, ale zatím neprší.
Jdeme tedy rychle obsadit další vrchol – Malou Bliznici (1872 m. n. m.). Na Malé Bliznici už
není na srandičky pomyšlení. Počasí se rychle zhoršuje a vypadá to, že brzy zmokneme.
Neděláme ani pořádnou pauzu, jen na sebe čekáme. Většina z nás jde opět do pláštěnek, já
zůstávám u své strategie od Dragobratu a spoléhám, že budeme mít opět štěstí. Jenže tentokrát
jsem se seknul. Mírný deštík se rychle mění v pořádnej slejvák, takže při sestupu musím do
pláštěny. Jak jsem mokrý, pláštěnka se na mě lepí a jak se snažím spěchat, ne a ne najít díru pro
hlavu. No prostě než jsem se zakuklil, tak jsem si pěkně zanadával a taky mi všichni zmizeli
z dohledu. Naštěstí cesta byla dobře zřetelná a viditelnost se taky nezhoršovala. Pokračuju
v sestupu, který není ani příliš strmý, ale ani příliš příjemný. Snažím se pospíšit si. Když
konečně přicházím k našim, kteří na mě čekali, jde to podle hesla „poslední dorazili, můžeme
pokračovat“. Teprve teď jsem pochopil, jak se o hodinách TV na gymplu cítili někteří spolužáci.
Ačkoliv jsme původně chtěli někde v sedle pod Bliznicemi rozbít stany, počasí nás žene dál.
Déšť chvílemi slábne, ale to jen proto, aby za pár minut mohl nabrat na intenzitě a pořádně nás
pokropit. Nakonec jsme schytali pěknej lijavec, během kterého se na poloninu začaly z údolí
stěhovat mraky. Prostě hnusný počasí. Blížíme se k hranici lesa a vidíme tam několik salaší.
V mlze to vypadá jak ze strašidelné pohádky. Najednou se u nejbližšího chlívku otevřela dvířka
a přede mnou jdoucí Petra v chlívku zmizela. Za chvilku jsme se v chlívku sešli všichni. Dvě
místnosti rozdělujeme na kuřácké a nekuřácké apartmá. Jelikož nás nekuřáků je víc, získali jsme
pro sebe větší místnost uprostřed vyšperkovanou krásným koňským koblihem. Do salaše trošku
zatýká, ale je tu fajn. Venku zatím zuří pořádná bouřka a chvílemi je vidět jen na nejbližší salaš
= cca 20m.
V chlívku jsme strávili necelou hodinu, pak bouřka ustoupila, a ačkoli déšť trval, zahájili jsme
sestup do údolí. Procházíme mezi salašemi – u některých jsou přivázány krávy. Vida, vesnička
z 19. století je osídlená. Chvíli sestupujeme po cestě, ale pak nacházíme zkratku – lesem přímo
ze svahu. Pěknej humáč – bahno, kameny, listí ze stromů a hlavně sešup jak kráva. Teda vedla
tudy pěšina, ale jsem si skoro jistej, že za deště tudy nikdo ještě nešel. Řada z nás se při sestupu
neudržela na nohou, ale byla to naštěstí jen drobná zavrávorání. Trvá to hodně dlouho, než se
dostáváme zpět na cestu. Pak už následuje monotónní sestup do vsi. Na cestě jsou místy
ohromné louže, kterým se jen s námahou vyhýbáme. Později se cesta mění v řečiště. Voda tu
vymlela dobře 50cm hluboké koryto. Bych chtěl vidět, jak tudy ještě někdy někdo projede, ale
asi to možný bude, protože nahoře u domků v kopci stojí zaparkovaná Lada Niva.
Konečně ve vsi. Úplně mě dorazilo jak na tý rozsekaný cestě, která byla směsicí vody a štěrku
šla nějaká Ukrajinka v lodičkách. Dorazili jsme do údolí k Černé Tise. Ptáme se dvou kluků
kudy tudy do hospody. Navedli nás k nějaké nálevně, ale za ní přes most by měl být hotel. Cesta
k hotelu ale nevede. V Kvasech právě zuří povodeň a voda se valí všude okolo řeky. Cesta je
neprůchodná, jen těžký Zil se prodírá směsicí vody, bláta a kmeny stromů. Tady nás pod Pietros
autem asi nikdo vézt chtít nebude, když mají sami takové starosti. Vydáváme se po proudu řeky
někam do centra hledat jinou hospodu. Hledání je docela zdlouhavé. Když už konečně něco
nacházíme, nevaří tu. Takže domlouváme aspoň nocleh za 40 UHR/osoba/noc. Na to, že se
máme nasoukat do třílůžkového pokoje je cena docela vysoká, ale nikdo z nás nemá sílu na
smlouvání. Za dnešek jsme ušli trasu, kterou jsme plánovali na 2 dny, je už 8h večer a snad
všichni toho máme dost. Jsme rádi za jakýkoli nocleh, protože hledat místo pro stany v okolních
stráních by bylo na dlouho. Jdeme se ubytovat do 2. patra. Cestou míjíme WC, které sice
nevidíme, ale podle „vůně“, která se line už za domem, se nemůžeme mýlit. V pokoji
roztahujeme karimatky a dohadujeme se, kdo bude spát na postelích – o postele není zrovna
rvačka, „privilegovaná“ místa nakonec získal Milan, Peťan a Vajcl. Někdo jde do sprchy a
nakonec se všichni scházíme v blízké hospodě, kde vaří i přesto, že nejde elektřina. Tady nám
Milanovci oznamují, že hor si užili už dost, zítra se od nás odpojí a budou prozkoumávat krásy
Ukrajiny v údolích.
Objednáváme si boršč, pivo a jedno ze dvou možných jídel – maso se sýrem / maso s cibulí.
Jídlo = 17,5 UHR, brambory = 7,5UHR, pivo = 5 UHR, boršč = 6,5UHR. Boršč je opět bez
masa, zřejmě je to tu normální. Maso nebylo špatné, ale do dietního jídla, které by velká část
z nás po včerejších nevolnostech potřebovala, mělo hodně daleko – mastnota z toho jen kapala.
Jen porce byla docela malá – pouze malý talířek a co se týká přílohy, každý z nás dostal
odhadem jednu větší bramboru rozkrájenou na plátky. I tady už pochopili, že turista má peníz a
získat ho od něj se vyplatí. Tedy ne že by to pro nás bylo drahé, ale pro místní ceny zřejmě
nedostupné. Soudím z toho, že za několik hodin, které jsme v restauraci strávili, přišli jen tři
místní. Po 23 hodině se jedna skupina chce odebrat na hotel (Ančí, Petra, Kanec, Honza, Peca a
já). Když chceme platit, čeká nás překvapení. Musíme prý zaplatit všichni dohromady, tj. asi
590UHR. Zkoušíme servírce vysvětlit, že polovička z nás tu ještě zůstává a platit chceme jen
my. Jenže servírka nechápe nebo dělá, že nechápe, co po ní chceme. Nezbývá nám než ustoupit a
podřídit se přání servírky. Platíme všichni a kluci si pak zakládají nový lístek. K dokreslení
atmosféry hospody pár informací: zřízení asi jako u nás, servírka co chvíli mizí v kuchyni a
pracuje spolu s kuchařkou na přípravě jídel. Záchody jsou na dvorku, vlastně spíš záchod. Je
totiž společný pro obě pohlaví. Ale zase to není turek, jen oprýskaný „český hajzlík“, který má tu
zvláštnost, že když se vám podaří spláchnout, část vody poslouží svému účelu, ale dobrá
polovina zásobníku skončí na podlaze. Jsem rád, že mám u sandálů vyšší podrážku, nerad bych
nohy myl dřív než v hotelu. Jináč v hospodě seděl i chlapík, který mluvil velmi dobře česky. Dali
jsme se s ním do řeči. Radí nám kudy tudy na Hoverlu. Odsud je to přes Pietros pěkná dřina,
lepší je jet do Jasini, pak se dostat do Lazečiny a za láhev alkoholu stopnout lesácký náklaďák,
který nás vyveze přes závoru národního parku do kempu v Kuzmesčiku. Prý se tu hrozně krade
dřevo, takže se přes závoru dostaneme jen lesáckým tahačem, jiná auta tam nepouštějí.
Samozřejmě existuje možnost jít i pěšky.
Toť vše, co jsme zjistili a vracíme se zpátky do hotelu. Proud ve vsi už jde, přesto se na ulici
vůbec nesvítí. U sanatoria nás překvapila kráva, která se pásla přímo u hlavní silnice. Když jsem
ji chtěl vyfotit, rozeběhla se proti mně. Naštěstí udělala jen pár rychlých kroků, takže jsem zůstal
celý a i fotka existuje. Na hotelu se jdeme ještě osprchovat. Dokonce teče i teplá voda, až moc
teplá, vlastně regulovat teplotu vody je téměř nemožné, teče buď horká nebo ledová. O půl
dvanácté jsme už ve spacácích. Zbytek skupiny přichází chvilku po našem ulehnutí.
Úterý 20. července
Ráno nás budí příšerně hulákající kohout (ten nekokrhal, ale fakt hulákal) a kvokající slepice.
Jsem vzhůru mezi prvními, je krátce po 8h. Využívám času a dopisuju deník. V pokoji je pěkně
hnusně. I když jsme měli po celou noc otevřené okno, je tu nedýchatelno a věci, které jsme večer
rozvěsili na usušení, jsou stále mokré. Snídat jdu raději na balkón. Je mi trochu šoufl, ale nejsem
sám. Doufejme, že se nebude opakovat situace z neděle. Převážná část naší výpravy jde koupit
něco k snídani, snad jen já s Ančí ujídáme z naší „metrákové“ zásoby jídla a nejdeme nakupovat.
Petra se vrací jako první a líčí nám svou výpravu do obchodu. Na ulici se chytla největšího davu,
který ji do obchodu dovedl. Obchodů bylo několik a jak to tak bývá, ten nejvzdálenější byl
nejlevnější a měl nejukrajinštější atmosféru. Prodávali tam mouku z pytlů – nejmenší jednotka
k nákupu = 10kg. Jináč prý ceny i sortiment v pohodě, tedy až na zeleninu. Ta byla všude shnilá
a strašně drahá, a to i na naše poměry. Asi tu není zvykem si zeleninu kupovat, každý má před
domem zahrádku plnou rajčat, cibule, mrkve,…
Po 10h se konečně vykopáváme z hotelu. Jdeme na autobus. Právě když přicházíme na zastávku,
bus přijíždí. Přemlouváme řidiče, aby minutu počkal, než stihnou doběhnout opozdilci. Máme
štěstí, řidič pro nás má pochopení, takže se v několika okamžicích vezeme postarším Ikarusem
do Jasini. Bus je oproti zdejším zvyklostem docela veliký a staví až v Jasini (po 15km). Dokonce
to vypadá, že má i klimatizaci, ale ta je už asi dlouho mimo provoz. Otevíráme střešní okno a
jede se nám pohodlně. Oproti indickému stroji to v Ikarusu vůbec nehází. Prostě autobus
v kvalitě staré Karosy je tady něco jako malý zázrak.
V Jasini je pěkný vedro. Jdeme nakoupit a střídáme se u batohů, které jsme složili na chodník.
Milanovci se s námi loučí a jdou do hospody, předpokládáme, že bychom se mohli sejít
v Užhorodě. Scházíme se asi za 10minut, když končíme v té samé hospodě. Dávám si opět boršč,
tady mají i variantu s masem. Ostatní zkoušejí i něco k jídlu, ale já mám po včerejší mastnotě
docela strach, aby mě to znova neprohnalo. Každopádně boršč tu mají ze všech, co jsem dosud
měl, nejlepší. Když chceme pivo, nastává kuriózní situace, nemají půllitry, přinášejí nám ho tedy
ve třetince a ve skleničce na víno. Kluci si dávají cosi smaženého, na pohled to vypadá fakt
hezky, ale prý to za moc nestálo. Teda stálo to 30 UHR – smažená kapsa s kapustou, masem a
těstíčkem bez přílohy. I boršč tu měli trochu dražší – s masem stál 12 UHR, ale stál za to.
Celkově tahle restaurace vypadala hodně slušně – čisto, a to i na WC, kde podle zdejšího zvyku
tekla voda horká a vařící, studenou jsem neobjevil. Dokonce tu seděli i místní hosté, s tím jsme
se dosud také nesetkali. Pro většinu hospod je typické, že v nich pracují pouze mladé hezké
holky. A vůbec co se týká místních děvčat, tak hodně dbají o svůj vzhled. Někdy vypadá trochu
komicky, když se namalované holky v minisukních procházejí na vysokých podpatcích po
cestách připomínajících naše polňačky. Ale je to příjemný pohled☺
Jelikož polovina z nás je už delší dobu po jídle a druhá část na jídlo teprve čeká, domlouváme se,
že se rozdělíme a sejdeme se v Lazesčině na křižovatce. Podle mapy je to asi 5km a venku je
pěkný vedro. Spoléháme, že narazíme na nějaký autobus, nebo pojede maršrutka. Stejně
kdybychom chtěli jet všichni, tak se do těch zdejších mrňavých a přeplněných autobusů nejspíš
nevejdeme. Jako předvoj vyráží Peca, Honza, Ančí, Tomáš, Jarek a já. Před hospodou stojí Ford
Tranzit. Míříme k němu a ptáme se řidiče, jestli nejede do Lazesčiny. Nesouhlasně vrtí hlavou.
Naší snahy někam se dostat se chytli dva chlapíci stojící opodál. Nabízejí, že nás do Lazesčiny
hodí dvěma osobáky, auto za 20 UHR. Neváháme a bereme. Ještě domlouváme odvoz i pro
druhou partu sedící v hospodě a už se sáčkujeme, někdo do Mercedesu, někdo do Žigula. Řidič
žigulíku po cestě pěje ódy na svůj stroj. Skoro to vypadá, že příležitostná taxikařina je jeho
živobytí. Cesta do Lazesčiny trvá autem asi 10 minut a všichni jsme rádi, že to nemusíme šlapat
po svých. (Teda u Jarka si nejsem úplně jistej, takže pokud se mýlím, omlouvám se.) Řidič se
nás ptá, kam pokračujeme dál, a nabízí, že nás zaveze až k závoře za vesnici – cca 4km, ale chce
50 UHR za jednu cestu, prý je tam rozbitá cesta. To se nám už nezamlouvá a ptáme se na
náklaďák do Kuzmesčiku. Nejdřív tvrdí, že přes závoru nikdo neprojede, ale pak někam
telefonuje. Nakonec přichází s nabídkou 300 UHR za náklaďák pro všechny z nás. Jenže teď
není jasné, jestli nás doveze k závoře, nebo až do Kuzmesčiku. Takže pěkně děkujeme a šlapeme
pěšky. Druhá skupinka pak ještě říká, že po nich chtěl pět hřiven za to, že na ně u hospody chvíli
čekal, ale že se na něj vykašlali. Domluveno bylo přece 20 za cestu.
Vedlejší cesta v Lazesčině má rozhodně své kouzlo. Potkáváme typické venkovany, vidíme
venkovské domky, hřbitov, rozestavěný kostel a také hromadu náklaďáků se dřevem. Bohužel
s korbou jezdí všechny dolů do vesnice a nahoru jezdí jen tahače s návěsem na klády a tam se
nasednout nedá. Cesta se pěkně táhne, zastavuju se s Vajclem pro pivo. Výborný Oboloň
z lednice nám dodává elán a chuť do dalšího pochodu, přesto zbytek skupiny docházíme až těsně
před závorou. Tady se vyřizují formality typu kolik nocí, kolik lidí, kolik stanů… a platíme –
vstup do parku pro člověka je za 10 UHR a stan/noc 15 UHR. Až projdeme národním parkem,
máme poslat SMS se zněním „maršrut dokončený“.
Pivo je zatím dávno fuč, ale chuť by ještě byla. Vracíme se s Vajclem zpátky do vesnice pro
další. Jestli si to dobře vybavujeme, za 5 minut musíme být u nejbližšího krámku (cestou sem
jsme jich minuli hned několik). Vybavovali jsme si pěkně blbě, než se dostaneme ke krámku,
jdeme aspoň 10 minut. Nakupujeme plnou náruč lahví a rychle zpátky, ať na nás moc dlouho
nečekají. Navíc začíná pršet. Když jsme dorazili k bráně, naši byli schovaní pod přístřeškem a
my docela slušně promoklí, ale piva máme☺. Nesmím zapomenout, že na konci Lazesčiny
parkovala stará Karosa, která podle tabulky za oknem jezdí linku odsud do Rachiva. Hřeje nás
u srdce, že naše stroje obstojí i v takovýchto podmínkách.
Hned za závorou nacházíme zřícený mostek, naštěstí není na naší cestě. Šlapeme rozbahněnou
cestou plnou kaluží a okolo se prohánějí Zily a Kamazy. Převýšení není vůbec náročné, vlastně
nám připadá, že jdeme po rovince, ale cesta se hrozně vleče. Zkouším stopnout náklaďák. Řidič
zpomaluje, cosi mi vykládá (v řevu motoru nerozumím ani slovu), ale nezastavuje. Už je pozdě,
mezi 18 – 19h všechna auta už jezdí dolů. Nezbývá než se smířit s tím, že budeme muset ujít 7
kilometrů od závory do Kuzmesčiku po svých. Krom Jarka jsme v Kuzmesčiku všichni mrtví.
Sice jsme toho dneska moc neušli, ale včerejšek byl náročný, a to se na nás pěkně podepsalo.
Hledání místa pro stan je hrozně ubíjející. Zašli jsme až na konec Kuzmesčiku k ruině ohromné
stavby, nejspíš hotelu, jenže účel, ke kterému měla budova sloužit, dnes už asi nikdo nepozná.
U ruiny začíná přitvrzovat stoupání a není kam postavit stany. Musíme se vrátit. Po pár minutách
nacházíme krásné místo. Když už si rozebíráme fleky pro stany, přišel nějaký děda a ve vší
slušnosti nás vyhodil. Poslal nás dolů k řece, jenže tam to bylo jedna kaluž. Musím se vrátit ještě
o kus. Snad všichni toho už máme dost a místo pro stan stále v nedohlednu. Když už najdeme
jakous takous rovinku, je to buď podmáčené, nebo tam jsou kořeny, případně kupa odpadků.
Začíná to být náročné na psychiku. Nakonec zalézáme do kempu. Honza s Pecou zjistili, že
chtějí 5 UHR/os./noc, což je v pohodě. Vstupujeme do oploceného kempu. Nikde nikdo, kdo by
nás chtěl kasírovat. Tož uvidíme ráno, sami se hlásit nepůjdeme.
Vaříme večeři – gulášovka s těstovinami, no moc dobrý to teda nebylo. Chuť si spravuju pivem,
vyprazdňuju obě lahve (2x 1,5l), přeci to zítra nepotáhnu na Hoverlu.Vajclovi je nějak zle,
nechává pivo pivem a jde spát jako první. Ostatní ještě chvíli táboříme okolo vařičů a ještě před
ulehnutím jdeme vymýt ešusy do řeky. Vedle kempu objevujeme zaparkovaného béžového
Favorita se šumperskou SPZ. To se jim to leze na Hoverlu, když si dojedou až pod kopec –
závidím. Teď jsme asi 900 m. n. m., zítra nás čeká přechod nejvyšší hory východní Evropy,
Hoverly (2061 m. n. m.).
Středa 21. července
Slibovali jsme si, že si ráno přivstaneme, ale zase se nám to nějak vymklo z rukou. Je 7:30, tedy
půl hodiny po domluveném budíčku. Tedy Jarek chtěl budit už po 5. h, abychom mohli v 6
vyrazit, ale na to nikdo z nás nepřistoupil. Vykukuju ze stanu a zírám. Ostatní jsou už všichni
vzhůru a kempují před stany. Že nás nevzbudili, za to může nejspíš naše odlehlé místo. Postavili
jsme stan asi 30m od ostatních, protože máme díru v podlážce a právě tady jsme našli místečko
větvičkami izolované od vlhkosti a navíc ohraničené příkopem. Do mokré trávy za ostatními se
nám nechtělo.
Zdravotní stav naší skupiny se opět zhoršil. Petra s Vajclem v noci zvraceli a řídké problémy
dolehly nejen na Ančí a Honzu, kteří si je nesou už od neděle, ale i na Jarka. Po ránu mi taky
není nejlíp, ale jeden brufen to spravuje a snad poprvé se řadím po bok zdravých členů, kterých
je menšina (Tomáš, Honza, Peca a já). Balení nám jde pomalu. Snídáme bílé pečivo a dopřáváme
si luxus v podobě medu z Jasině. Dělám probírku batohu a vyhazuju kupu věcí, se kterou se
nechci na Hoverlu táhnout – několik cestopisů, špinavé igelitky a propíchnuté pašitky – to je
pěknej humáč, když to teče v igeliťáku.
Dělíme se na dvě party. Rychleji sbalení – Jarek, Ančí a já vyrážíme směr Hoverla „už“ v 9:30,
s tím, že půjdeme pomaleji a ostatní nás cestou dojdou. Když odcházíme z kempu, nakukuju do
místních roubených chatek – zvenčí vypadají vcelku hezky, ale uvnitř je to zhmotnění
nechutnosti. Vážně nechápu, co vede lidi k tomu, aby jakékoli opuštěné stavby plnili bordelem,
případně je ještě rozmlátili.
Když procházíme bránou ven, míjíme partu dělníků, kteří tu cosi betonují. Čekáme, že přijde
chvíle zúčtování. Překvapení, nikdo po nás nic nechce, radši se po ničem nepídíme a jdeme dál.
Nějakou dobu jdeme po cestě, kterou už ze včerejška známe, pak pokračujeme vzhůru do kopce
po žluté značce. Turistické značení se po celou cestu až na Hoverlu objevovalo na zdejší poměry
velice často, takže s orientací nebyl problém. Nejdříve jdeme po bývalé lesácké cestě, ve které
ale voda proměnila vyjeté koleje v metrová koryta. Krom toho je to příšernej krpál. Tady už asi
nikdy nic neprojede. K první pauze u lesa se škrábeme snad hodinu. Potkáváme tu skupinku čtyř
Čechů. Říkají, že na Ukrajinu dorazili včera a hned chtějí dobýt nejvyšší vrchol. Během výstupu
se s nimi ještě několikrát potkáme.
Následné stoupání je už mírnější, procházíme lesem. Vody je tu dostatek, cesta se občas mění
v rybník, ale objevují se i stopy pneumatik – že by koňský potah? Vylézáme na větší mýtinu a
poprvé vidíme Hoverlu. Je to ještě zatraceně vysoko a navíc je nahoře černý mrak. Stoupání
pokračuje směrem k salaši, Jarek se ptá jakéhosi domorodého turisty v holínkách, kde bychom tu
našli pitnou vodu. Domorodec mává rukou k salaši, ale to je dost mimo cestu, takže na to
kašleme. Značka náhle mění směr. Už nekopíruje cestu, ale začíná se strmě stoupat do stráně. Je
to docela dřina, navíc začíná pršet. Oblékáme pláštěnky a pokračujeme ve stoupání.
S přibývajícím deštěm se cesta čím dál víc podobá řece. Když se blížíme k horní hranici lesa,
přidává se k dešti ještě bouřka. Pokračujeme dál do sedla a najednou to prásklo kousek od nás.
Pěkně hnusnej pocit. Radši sestupujeme do lesa pod sedlo a čekáme, až bouřka ustane. Čekání se
protahuje na hodinu. Ochlazuje se a do nás se dává zima, Jarek dělá dřepy, já a Ančí se
oblékáme. Stále prší. Necháváme se dojít zbytkem skupiny. Bouřka mezitím ustoupila, takže
můžeme pokračovat dál.
Před Hoverlou nás čekají ještě 2 vrcholy. Ani jeden nemá jméno, ale ten druhý je označen kótou
1850 m. n. m. Jelikož už nemám ani kapku pitné vody (jen 3l nechlorované, a to se pít nedá),
musím doběhnout Petru, protože ta má druhou složku dezinfekce. Daří se mi to na prvním
vrcholku, ale pěkně jsem se zapotil. Další stoupání na kótu 1850 m. n. m. je nad očekávání
náročné, navíc se znovu blíží bouřka. Ani tu neodpočíváme a spěcháme dobýt Hoverlu. Výstup
se mění ve „sprint“. Makáme, co to jde, bouřka nás žene vzhůru. Nahoře jen cvak – vrcholové
foto a úprkem zpět do sedla mezi Hoverlu a nám již důvěrných 1850m. Pod sedlem je útulna,
kde se schováváme před bouřkou. Bouřka se blíží od východu, ze severu, ale i od západu. Útulna
je naštěstí docela čistá a dokonce jsou tu i lavice na sednutí. Přemýšlím o svém zážitku
z Hoverly a zjišťuju, že není vůbec žádný. Že jsem tam byl skoro ani nevím, důkazem bude jen
fotka.
V útulně čekáme pěkně dlouho. Jarek vaří pudink, Vajclovi se dělá opět špatně a Petra s Pecou
rozebírají porody. Trvá to přes dvě hodiny, než můžeme pokračovat dál. Je 18h a my zahajujeme
sestup. Jdeme okolo tábořiště a pokračujeme cestičkou, která je teď spíš potokem. Stále prší a je
docela zima. Sestupujeme na kótu 1537m. n. m., kde je další útulna, jenže už obsazená, okolo
jsou postavené české stany. Místo to není špatné, ale kašleme na to. Podle mapy bychom měli
během pěti kilometrů sestoupit do 900 m. n. m. a tam by mělo být další tábořiště. Rozcestník
nám ukazuje nejbližší dědinu naším směrem, kterou je Usť Hoverla – 17km (4h chůze).
Pokračujeme dál a mizíme v lese. Jde se fajnově, jen o sestupu se první 1-2km nedá vůbec
mluvit. Jdeme po vrstevnici, po pěkné lesácké cestě. I následující sestup je velice mírný a cesta
se pěkně vleče. Od předchozího tábořiště šlapeme víc než 2 hodiny, 5 km máme dávno za sebou,
všichni jsme už utahaní a bolí nás otlaky na nohou. Před 21h sestupujeme pod 1000 m. n. m.
(jsou tu cedule ukazující nadmořskou výšku), z lesa se před námi vynořují 2 budovy a altánek.
Jedno stavení je naprosto vybydlené – část oken vymlácených, okolo kopřivy a uvnitř docela
bordel. Druhý dům vypadá dobře, je tu i několik rozestlaných postelí a na stole zbytky jídla. Ale
je tam i jedna docela prázdná místnost, kde je čisto a dokonce i čerstvě vybíleno. Sem bychom se
na podlahu při troše šikovnosti všichni vešli. Jenže většině z nás se do domku nechce. Panují
obavy z případného návratu lesních dělníků, kteří tu podle všeho někdy přebývají. Dohady
o tom, kde budeme nocovat, jsou pěkně zdlouhavé. Ke stavení panuje nedůvěra, ale venku to
taky není žádnej med. Celé odpoledne propršelo, a i když už přestalo, je strašný vlhko a místo
pro stany tu téměř neexistuje – kde není svah, tam je podmáčená tráva anebo kořeny.
Nakonec se tedy staví stany a já a Ančí, jakožto zastánci ubytování v lesovně, zůstáváme
v altánku. Abych byl úplný, dovnitř chtěla i Petra, ale ta se spokojuje s tím, že jí Honza postaví
stan. Pro nás je důležité, že stan zůstane suchý, takže jsme spokojeni. Ještě vaříme číňana, ke
kterému po drobném ošetření (odkrojení plísně) přikusujeme chleba. Dneska jsme pěkně
vyřízení, jakmile lehneme, usínáme. Je asi 22h.
Čtvrtek 22. července
Včerejší namáhavý přechod Hoverly se podepisuje na všech. Je 9:30 a vzhůru jsme pouze tři,
užíváme si ranního sluníčka (po včerejším hnusném dešti příjemná změna). Krátce po deváté
hodině okolo nás projelo nákladní auto vezoucí dřevorubce. Co se týká chaty, vypadá to, že se
tam během noci nikdo nevrátil. Naše spící stany míjí skupinka turistů, mají malé batůžky a jdou
v keckách. Že by to byli místní? Co se mě týká, při stoupání kamenitou sutí na Hoverlu jsem byl
rád, že mám pořádný pohorky a pak při rozmoklém sestupu bych kecky taky zažít nechtěl. Zdejší
domorodci chodí ale zásadně takto, případně v holínkách a taky to přežijí. Buďto jsou to pořádní
drsňáci, nebo my jsme pěkně rozmazlení…
Někteří z nás si pěkně vychrupují, klidně až do 11h. Konečně nikoho z nás netrápí zvracení, zato
máme snad všichni ze sestupu ošklivě otlačené nohy. Máme problém s nedostatkem pitné vody.
Nezbývá než ji nabrat v řece - Vajcl straší s olejem z náklaďáků, na který bude naše chemie
krátká, takže ji raději převařujeme. Snídáme hrachovou polévku a kotel čaje. Vlastně se nedá
o snídani moc mluvit, podle času se to už trošku prolíná s obědem. Pomalu, ale opravdu jen
velmi zvolna se začínáme balit. Před odchodem Jarek navštěvuje lesovnu a nechává tam
přebytečný bochník chleba. Vajcl dopíjí pivo, které nese až z Lazesčiny. Připraveni k dalšímu
putování jsme až okolo 13h. Je to náš smutný rekord.
Pokračujeme pozvolným sestupem. Chvíli nám trvá, než rozejdeme otlačené nohy, pak už je to
v pohodě. Cesta opět klesá velice zvolna. Podle mapy musíme ještě sejít 300 výškových metrů, a
teprve pak se dostaneme do Usť Hoverly. Cesta vede souběžně s řekou Hoverlou, ze které jsme
ráno nabírali vodu. Není to žádný prťavý horský potůček, ale docela slušná řeka. Asi za hodinu
objevujeme studánku. Dobíráme trochu vody, abychom vydrželi do vesnice. Spoléháme, že tam
narazíme na nějaký obchod. Po chvíli procházíme branou ven z národního parku. Je tu hlídač,
kterému ukazujeme povolení ke vstupu, ale jeho to vůbec nezajímá. Posíláme aspoň SMS na
číslo mobilu hlídače na vstupní bráně, že jsme dokončili cestu.
Od brány NP jdeme asi kilometr a začínají se objevovat první domky a taky pěkná asfaltka.
O takové silnici se většině vesnic v ČR ani nezdá, trochu nechápeme, kde se vzala tady. Cesta
vesnicí se docela táhne, aspoň že je na co koukat. Obytné domy jsou vcelku udržované a skoro
nezajímavé, ale hospodářská stavení poutají moji pozornost. Připadá mi, že vypadají nachlup
stejně jako před třičtvrtěstoletím. Na druhou stranu mě překvapuje, že tu jsou jen 2 oborohy a
snad každé stavení má svůj seník. U několika domů jsou vahadlové studny, jinde zase pěkně
zdobené rumpály (některé vypadají jako malý domeček). Předcházíme čtveřici starších
povídavých Čechů. Je docela vedro. Spěcháme vesnicí ke křižovatce, kde má být zastávka
autobusu a hlavně taky hospoda.
Místní hospoda vypadá jako obyčejný magazin (obchod), který má ještě jednu místnost, kde se
můžete posadit na dřevěné lavice. Tuto místnost samozřejmě obsazujeme. Někdo si dává nanuk,
někdo pivo a někdo obojí. Přitom sledujeme televizi o úhlopříčce cca 20cm. Naladěný hudební
program stojí zato. Ukrajinský punk a disko do ČR zatím nepronikly, takže se kulturně
vzděláváme. Hudba nestojí za moc, ale klipy jsou pro pánskou část výpravy velice inspirativní –
samé pěkné, spoře oděné slečny. Jen to vždycky pokazil nějakej místní frajer, okolo kterýho se
začaly vlnit. Za víc než hodinu, kterou jsme v hospodě strávili, se styl klipů vůbec nezměnil,
režiséři tu nebudou zrovna nejnápaditější. Během našeho pobytu v hospodě přicházejí i výše
zmínění Češi. Dávají se s námi do řeči. Jestli si to dobře pamatuju, jsou z nějaké pražské
technické školy, na Ukrajinu jezdí často a nemohou si to tady vynachválit. Obzvláště doporučují
Krym.
Pod okna restaurace přijíždí starý Zil. Z korby seskakuje hromada lidí. Vezou borůvky a hřiby.
Obsluha restaurace myje nádobí v řece. Začíná pršet. Ve slejváku naskakujeme do autobusu a
jedeme do Rachiva. Na zadních sedačkách Gazu to docela hází. Je mi blbě – kombinace divoké
jízdy a piva dělá své. Konečně Rachiv – autovakzal. Rychlý výsadek a několik z nás prchá do
kolejiště schovat se za jediný vagón. Piva končí v kolejišti. Královská úleva☺ Horší to ale bylo
s autobusy, zjišťujeme, že dnes se už dál nedostaneme (je 18h). Zastavuje se u nás jeden z řidičů.
Ptá se, co potřebujeme, a říká, že on odjíždí zítra ráno v 6h do Užhorodu. Dřív prý nic nejede.
Snaží se nám sehnat nocleh v železniční ubytovně, ale tam pro 9 lidí nemají místo. Nakonec nám
nabízí, že můžeme přespat v jeho autobuse. Bereme to. Nakládáme batohy do busu a dáváme si
sraz na 20:00 s řidičem před autobusákem. Zatím jdeme na prohlídku města.
Rachiv je podle našich informací turistickým městem, tak jsme zvědaví, jak se bude lišit od
ostatních. Pravda je, že hlavní ulice celkem ujde, vedlejší jsou takový ukrajinský standard. Jdeme
si sednout do luxusní restaurace. Dáváme si kávu nebo něco podobného. Je to tu fakt na úrovni,
připadám si jako na Václaváku, jen ty ceny jsou pro nás úplně v pohodě (káva za 5UHR). Cestou
k autobusáku kupujeme ještě nějaká piva, vodu a čokolády s bábuškou. Mimochodem čokolády
tu mají docela drahé, dražší než u nás. Cestou si ještě připomínáme, jak fungovaly české
obchody před lety. Kluci chtějí ještě do potravin, které mají otvíračku do 20h, ale už nejsou
vpuštěni, protože zavírají – je 19:40.
Přicházíme na autobusák, řidič na nás už čeká. Jako výraz vděku mu dáváme vodku a
bonboniéru. Vodka byla za babku, ale bonboška stála skoro 50UHR. Klábosíme s řidičem a
s hlídačem parkoviště. Jsou to milí strejdové. Dovídáme se spoustu informací. Třeba, že největší
ryto pro Ukrajince je jezdit za prací do Moskvy. Vydělat se tam dá víc než na západě, jen tam
funguje mafie, která při cestě domů obírá o velkou část peněz. Nebo že i na Ukrajině se dá
s trochou štěstí sehnat slušně placená práce, někteří dělníci prý mají okolo 1000USD měsíčně.
Ukrajinci prý vůbec mají rádi americké dolary, prý se k nim těžko dostávají a rozhodně jim
důvěřují víc než Euru. Dále se dozvídáme, že autobus, který se za chvíli změní v naše nocoviště
je made in Čína. Řidič si stěžuje, že ho stále musí opravovat. Holkám dává ochutnat domácí
červené víno, má prý vinohrad nedaleko Užhorodu, ale na odrůdu si nedokázal vzpomenout.
Zajíždíme na parkoviště, hlídačovi dáváme každý 5UHR a i on je spokojený. Musíme se chovat
tiše, abychom nevzbudili správcovou. K dispozici máme WC i tekoucí vodu v domku hlídače.
Řidič nám ještě nabízí, že se můžeme jít k němu na ubytovnu osprchovat. Děkujeme mu, ale
nabídky nevyužíváme. Zalézáme do busu, trochu večeříme, koštujeme ukrajinská piva (nejsou
špatná) a klábosíme. Když máme všechna důležitá témata probraná, jdeme spát. Ačkoli jsem
trochu zmaten rozdělováním míst na spaní, zbyla na mě celá pětka vzadu. Moc pohodlí tu tedy
není, ale myslím, že jsem na tom nejlíp ze všech.
Pátek 23. července
Usnul jsem v kraťasech a v tričku a okolo 4. hodiny mě vzbudila zima. Pak už jsem pořádně
neusnul. Noc v autobuse stála za prd – málo místa, nepohodlné sedačky. Nikdo se pořádně
nevyspal. Řidič přišel v 5:30, dáváme batohy do zavazadlového prostoru, který se podle zvyku
asijských autobusů samozřejmě nedá zamknout. Řidič nás posílá někam za roh, za autobusák,
kde nás prý nabere. Po mizerné noci nemá nikdo z nás náladu, takže i vtípků na téma „Jak jsme
naposled viděli své batohy“ nebylo mnoho. Šofér ale drží slovo a krátce po 6. h nasedáme.
Samozřejmě že bez lístku, každý z nás zaplatí obvyklou taxu 50UHR řidiči do kapsy a můžeme
vyrazit. Už chápeme, proč k nám byl šofér tak milý a tolik se staral. Právě si bokem přivydělal
450UHR, což rozhodně není málo. Nevím jak ostatní, ale mému svědomí to nijak nevadí, hlavně,
že se dostaneme do Užhorodu.
Po pár kilometrech se ukazuje, že bus, který dosud vypadal vcelku k světu, je strašná popelnice.
Jakmile se řítíme rychlostí vyšší než 40km/h, strašným způsobem to s námi hází. Když jsme
tohle zažili poprvé při cestě do Usť Čorné, mysleli jsme si, že za to může kvalita silnice, jenže
při cestě starým Ikarusem do Jasině tenhle problém vůbec nenastal. Navíc se cesta neuvěřitelně
vleče. Stavíme na každé mezi a jen cesta do Tjačeva (odhadem 50km) trvá dvě hodiny. Někde
u hranic s Rumunskem nás kontrolují pohraničníci – musíme předložit pasy, což jim naštěstí
stačí. Jak se čas blíží k poledni, dělá se pěkný horko, navíc lidí v autobuse rychle přibývá. Je jich
tolik, že je zaplněná celá ulička a stojí se i na schodech. Najednou slyším něco jako vodopád,
jakási holčička kousek ode mne zvrací. Peca to sledoval „live“ a dělá se mu šoufl. Igelitka
s obsahem žaludku opouští autobus na příští zastávce – zůstává na chodníku. Mají tu opravdu
vytříbený vkus. Vedro už je k padnutí, navíc na jedné straně autobusu nejdou otevírat okénka.
Samozřejmě, že je to na straně, kde sedím. Užívám si život v zajetí čínské techniky. Za chvilku
nejdou otevírat už ani dveře. Řidič musí závadu vyřešit, bere si do ruky nářadí = kladivo a jde se
opravovat. Vzpomínám si na písničku z dětství „Pec nám spadla“, tam se taky opravovalo
kladivem a tam i tady se oprava zdařila. Je to opravdu jen náhoda? Myslím, že význam kladiva je
vysloveně nedoceněn a většina lidí neví, k čemu všemu ho lze úspěšně použít.
Jízda pokračuje. Nikdo z nás nemluví, snažíme se dospat mizernou noc. Kdo nespí, ten se jistě
modlí, abychom už byli v Užhorodě. Ve Vinohradivu přejíždíme poslední úzkokolejku na
Zakarpatí. Smutně zavzpomínám, jak jsem se tudy chtěl svézt… Tak snad někdy příště, teda
když ji nezrušej, stejně jako všechny ostatní. Od Berehova cestuje naším autobusem i starý
nemocný pán (možná nastoupil už dřív, ale v návalu ostatních cestujících jsem si ho nevšiml).
Tenhle pán se stále ptá, jestli už jsme v Užhorodě, vůbec mu nevadí, že zastavujeme ve vesnicích
s pár obyvateli, nebo dokonce v polích… Každopádně od Berehova je autobus poloprázdný,
takže je tu i trochu víc kyslíku. Za Mukačevem vjíždíme na lepší silnici, místy má i 4 pruhy.
Konečně Užhorod! Končí naše sedmihodinové utrpení. Třikrát hurá! Mimo jiné, ten děda, který
se už 2 hodiny neustále dožadoval Užhorodu, teď nechce vystoupit a řidič ho musí vyhazovat.
Jdeme na autobusák zjistit, jak nám jedou spoje do Michalovců. V nádražní hale nás čekalo
překvapení, jsou tu Milanovci. Právě dorazili a koupili si lístek na Slovensko. Do odjezdu busu
nám zbývá asi hodina. Jdeme utratit zbytek hřiven – většinou pořizujeme sýry a vodku. Vracíme
se na nádraží a po zkušenosti, jak nás v Michalovcích první autobus nevzal, si chceme
s předstihem u slovenského řidiče koupit lístky. Tím začíná série zmatků. Řidič prý lístek prodat
nemůže, musíme do pokladny na nádraží. Do odjezdu autobusu zbývá 15 minut. Spěcháme.
Ještěže někteří z nás neutratili všechny hřivny – my ostatní u nich somrujeme, nakonec to
vychází tak akorát – docela klika. Slečna u pokladny docela rychle pochopila, co po ní chceme.
Musím jí napsat jména všech, kdo chtějí jízdenku a pak se začíná pracovat. Fakt netuším, k čemu
naše jména potřebovala, když na jízdence nikde nebyly vyplněný. No nic. Dech nám vyrážejí
jiné skutečnosti. Například, že slečna vypisuje všechny lístky ručně (na každém lístku je
k vyplnění asi 15 údajů). Pochopitelně jí to trvá strašně dlouho. Ujišťujeme se, jestli to stihne do
odjezdu autobusu – prý určitě, protože bez nás odjet nemůže. Nastává čas odjezdu. Část z nás
zůstává u okýnka, zbytek jde zdržet autobus. Pro jistotu dáváme batohy do zavazadlového
prostoru a vysvětlujeme řidiči situaci. Je pěkně naštvanej (ani se mu nedivím). Někam odbíhá,
záhy se vrací a nadává, že s touhle pokladní jsou problémy vždycky a vysvětluje nám, že už je
čas a že musí jet. My mu zase vysvětlujeme, že je nás 9 a že nemůžeme za to, že to pokladní tak
dlouho trvá. Krom toho máme lístky zaplacené a ona nám tvrdí, že autobus na nás počká. Je to
docela pěkněj zmatek. Konečně se vrací kluci s lístky. Naděje, že už je vše OK, trvá jen chvilku.
Lístků je totiž jen šest. Chceme to tedy zrušit a jet pozdějším busem. Jenže lístky zrušit prý nelze
a peníze na další už nemáme. Zmatek nad zmatek. Nakonec Vajcl, Kanec a Jarek zůstávají
v Užhorodě s tím, že pojedou za hodinu a my ostatní po sérii zmatků nasedáme do klimatizované
Karosy. Ve všem tom bordelu, pokřikování a přetahování se o lístky se nám jedna jízdenka
ztratila. Řidič to ale neřeší, je rád, že může jet a na lístek kašle.
Na hranici jsme za chvilku. Ukrajinská kontrola = ukažte pasy, kdo se nám nelíbí, toho pas si
půjčíme. Za 10 minut se celá procedura opakuje. V autobuse je na chcípnutí. Nevýhoda
klimatizovaných autobusů se ukazuje v celé své síle – nedají se otevřít okýnka, a když je
vypnutý motor, klimatizace nefachčí. Pot z nás jen leje. Konečně máme pasy zpět a posouváme
se k bratrům Slovákům. Slovenští pohraničníci mají v uniformách samé vcelku hezké ženské, ale
když nás kontrolují, jsou ostré jak břitva. Některé Ukrajinky nemají platné povolení ke vstupu na
Slovensko = celý odbavovací proces se opět zdržuje. Znova se smažíme ve vlastní šťávě.
Konečně máme zpátky pasy. Bereme si zavazadla a jdeme do odbavovací budovy. Před pár lety
jsme tu ukázali batohy a během 20 – 30 minut jsme pokračovali v jízdě na Slovensko. Tentokrát
to ale vypadalo jinak. Žádní úředníci v hale nejsou a my tu hnijeme dobrou hodinu, aniž bychom
věděli proč. Během této hodiny přichází částečně naštvaný, ale i částečně vyděšený řidič. Mají
s ním jít všichni, kdo seděli vzadu na pětce – jsou to kluci od nás. Vracejí se asi za 10 minut,
měli pod sedačkami kartony cigaret schované v nějakých punčochách či co. Jsme svědky
kriminální zápletky – pašování cigaret. Ale radši bychom si tento zážitek odpustili. Dochází
k důkladné prohlídce autobusu, povolán je i pes. Čas utíká a pořád se nic neděje. Místní, kteří
překračují hranici často, kroutí hlavami, že něco podobného nepamatují. Někteří cestující
konstruují přímo detektivní příběhy – náhle si vzpomínají, koho viděli, že dělal něco
podezřelého. Prostě komedie☺ Ale aspoň ten čas líp utíká.
Situace je částečně přínosná snad jen pro Petru, která se seznamuje s Ukrajinkou studující
v Praze. Takže pár informací od Petry / neznámé Ukrajinky: za vzdělání se na Ukrajině platí a to
prý pěkně tvrdě, dovolit si to může opravdu jen někdo. Holky tu na sebe strašně dbají – malují
se, i když jdou vynést odpadky, na diskotéku se oblékají ve stylu videoklipů, které jsme viděli
v televizi = jako kurvičky. Co se týká vztahů, tak jak spolu mladí začnou bydlet, musí se do roka
vzít. Na žádné dlouhé chození si tu nepotrpí. Svatba má přijít ještě v době prvotního zamilování.
Hned po svatbě má přijít děcko a krátce po něm další. Dokud se děti nemohou postavit na vlastní
nohy (cca do 18 let), ženy nechodí do práce a starají se o rodinu. To je asi vše, na co si
vzpomínám.
Jináč další desítky minut se neděje nic. Mezi tím se za naším prohledávaným autobusem seřadily
další dva slovenské busy, takže kluci, co vyjížděli hodinu po nás, už jsou taky na hranicích.
Konečně kontrola batohů – dejte mi pas, pak dotaz co vezeme a nakouknutí na vrch batohu -
mám tam uzené ryby, které děsně páchnou = prohlídka je skončena. Trvá to jen pár minut a
všichni jsme před budovou, jenže pořád nejedeme. Znova čekáme na pasy. Trvá to docela
dlouho, fakt to nechápeme, vždyť už je přece jednou prohlíželi. Vedro je stále stejné, naštěstí nás
tolerují a můžeme postávat vedle autobusu (tady platí ten inteligentní předpis, že bez pasů musíte
být v autobuse, jinak bude pokuta). Konečně řidič přináší pasy – jsou skoro všechny, chybí asi
jen čtyři ukrajinské a můj. Že bych vypadal jak Ukrajinec? Po pravdě do smíchu mi moc není,
nechci tu tvrdnout další hodinu, než zjistí, že já jsem opravdu já. Za chvilku se opět objevuje
řidič a nese zbývající pasy. Po 2,5h strávených na hranici jsme vpuštěni k nám domů do EU.
Do Michalovců přijíždíme asi v 19h, měníme Kyjevský čas za středoevropský a rázem je jen
18h. Za chvilku jsou tu i kluci z druhého autobusu. Plán zní jasně, rychle někam do hospody na
pořádný jídlo. Prvním slušně vypadajícím podnikem byla Biela labuť. Pokud funguje pravidlo,
že hospodu nejlíp poznáš podle záchodů, tak tady by to nemělo být vůbec špatné. Získávají si
nás tím, že tu mají kofolu (1 Euro). Objednáváme si jídlo – trochu nás zaráží, že asi polovinu
jídelního lístku nejsou schopni uvařit. No nic, vybíráme něco jiného. Co se týká cen, nejsou tu
zrovna z nejlevnějšího kraje. Jídlo bez přílohy stojí 4 – 6 Euro. Konečně je jídlo na stole – kuřecí
na mexické zelenině. Nevypadá to nic moc, ale chutná docela dobře. Moje radost z jídla netrvá
dlouho. Kousnu do druhého kousku masa a v puse cítím něco strašně nechutnýho. Maso bylo
zkažené. Rychle jdu udělat dezinfekci ukrajinskou vodkou a pak vysvětluju situaci obsluze
restaurace. Vrchní si ale nechce nechat vysvětlit vůbec nic. Přichází drobná paní s málo zubama,
ale s pěkně proříznutou pusou a křičí na nás, že masu prý nic není a nechápe, co se nám nelíbí.
Nakonec jsem rád, že usmlouvám 50% slevu. Co se týká omluvy, takové věci tu nevedou. Po
všech útrapách, které jsme s jídlem zažili, je toto největší zklamání. Shnilý kus kuřecího má na
talíři i Honza. To je už docela vrchol. Honza je důslednější a jde si to s nimi vyříkat do kuchyně.
Ale není o moc úspěšnější – taky toho moc snědl, takže musí polovičku zaplatit. Po dlouhém
vyjednávání se nám kuchařky i obsluha omlouvají. Překvapuje nás skutečnost, že paní, která
obsluhuje, ta co nejzarputileji tvrdila, že masu nic není, najednou otáčí a říká, že už při příchodu
do práce z toho masa něco cítila. To nás teda dojala.
Jdu si radši spravit chuť do Hypernovy – nakupuju na cestu nějaké vakuované jídlo. Jdeme na
nádraží a chvilku laborujeme s možností, jestli nepojedeme radši přes Horní Lideč. Tato varianta
je o několik hodin rychlejší (kratší trasa a vlak jede za 10 minut), ale Brňáci nemají jistotu
přípoje v České Třebové a navíc máme jízdenky na jinou trasu, takže bychom museli něco málo
připlatit. Nakonec se držíme původního plánu. Pojedeme až za dvě hodiny (ve 22:20) spojem
přes Bratislavu. Někdo jde rovnou do nádražky, někdo pojíst na perón. Nakonec se všichni
scházíme v nádražce, kde právě běží film Vratné lahve. Čas utíká rychle, vlak přijíždí. Máme
kliku, je docela prázdný. Obsazujeme prázdná kupé, rozvalujeme se a jdeme spát. Průvodčímu se
náš systém spaní moc nelíbí, a tak nás straší revizorem, který prý nejspíš přistoupí a až nás uvidí,
naúčtuje nám jízdné za všechna místa, která zabíráme. Chvilku čekáme, co se bude dít, ale
nedělo se nic. Jsme utahaní, kašleme na výhružky a usínáme.
Sobota 24. července
Spánek v jedoucím slovenském vlaku hodnotím jako kvalitnější než spánek ve stojícím čínském
autobusu. Ráno je mi pěkně blbě od žaludku. Nedá se nic dělat, musím provést něco, co jsem
dosud nikdy neudělal a doufal jsem, že mě k tomu okolnosti v životě nedonutí – musím jít využít
vlakové WC k velké potřebě. Včerejší maso mě opouští ve velice nezdravé podobě. Jsem pěkně
naštvanej. Zdravotních problémů z kuřecího jsem si na přelomu června a července užil až až a
teď je to tu znova. Fakt nemám náladu zopakovat si měsíční dietu.
Do Bratislavy přijíždíme téměř na čas, je 6:40, ale přivítání není z nejpříjemnějších – fouká vítr a
je nezvykle chladno. Jdeme se schovat do kavárny. Zatímco zbytek výpravy snídá, já trávím čas
na míse. Křeče v břiše má i Petra – také měla včera kuře. Domlouváme se, že na Bielou labuť
napíšeme stížnost na slovenskou variantu ČOI.
Po 8. hodině pokračujeme přes Brno, kde většina výpravy vystupuje, do Pardubic. Tady i my
přesedáme na lokálku do Hradce a pak dál do Hořic. Doktoři výpravy (lidští i zvířecí) doporučují
vzhledem k vodě, kterou jsme pili a hlavně kvůli problémům, které většina z nás měla, abychom
zašli k praktickému lékaři a nechali se odčervit a vyšetřit na přítomnost motolic. Pecova mamka
nám zařizuje Vermox – tabletky proti červíkům, které mají tu nevýhodu, že způsobují průjem.
Teda nevím, jestli ta srágora je z Vermoxu, nebo z toho podělanýho masa z Michalovců, ale
mám ji ještě teď, když přepisuju deník. Každopádně jsem zvědavej, kdo všechna ta vyšetření
dotáhne až do konce.
Jináč Milanovci poté, co se od nás odpojili navštívili jakýsi průsmyk u Jasině, solná jezera u
Solotviny, bydleli v luxusním hotelu ve Vinohradivu (nebo v Chustu, teď nevím) a hlavně se
svezli úzkokolejkou Vinohradiv – Iršava, což jim budu do smrti závidět. A to i přes to, že
maximální rychlost vlaku byla 17km/h a cesta tímto hlemýždím tempem trvala asi 2,5h.
Co se týká dotahování věcí do konce, nevím, jak to vypadá s lékařskými vyšetřeními, ale na
slovenskou obchodní inspekci jsme poslali minimálně 2 stížnosti na výše uvedený penzion. Věc
je prý v šetření. Jsem opravdu zvědavej, jak to dopadne, jestli to vůbec nějak dopadne.
Tak to je vše. I přes kupu zdravotních problémů, které postihly většinu z nás, hodnotím akci
velice dobře. Cestování ve velké skupině má dost výhod. Prostě to bylo fajn, a doufám, že to
nebylo naposled. Jináč je znát, že Ukrajina se mění a přizpůsobuje se Evropě. Není to žádný
výlet do 19. století, i když pár přežitků z dob našich pradědů se tu ještě najít dá – hospodářská
stavení, nebo koňské povozy. Krávy se někdy pasou v místech, kde by to nikdo nečekal –
uprostřed vesnice a nikoho místního to nevzrušuje. Co se týká fotogenických stařečků a stařenek,
nemám dost drzosti je fotit, ale hlavně bych řekl, že za pár let úplně vymizí a nahradí je pupkatí
strejcové – něco jako řidič žigulíku, se kterým jsme jeli z Jasině. Já jsem dost přes auta, a tak mě
zarazilo, kolik různých značek tu bylo k vidění. Nejvíc bylo žigulíků, ale počet mercedesů,
škodovek, volkswagenů a dalších značek nebyl zdaleka zanedbatelný. Aspoň, že v horách mají
pořád staré sovětské náklaďáky, to je něco, co jsem na západ od Ukrajiny nikde neviděl a co se
mi hodně líbilo. Jen škoda, že jsme se žádným nesvezli…, i když to bych se nad nimi možná už
tolik nerozplýval. Když jsem u dopravy, chtěl jsem se svézt vlakem, jenže na Ukrajině je to
docela zázrak. Busy jezdí skoro pořád a úplně všude, ale vlaky jedou třeba mezi Rachivem a
Jasiňou jen 2x za den v každém směru. Milanovci udělali vlakovou zkušenost a říkali, že je to
narvaný až po střechu a strašně se to plíží – to neplatí jen o úzkorozchodce, ale i o normálním
vlaku. Poslední věc k dopravním prostředkům. Myslím, že nejen mně vyrazilo dech, že na
Ukrajině je významná část autobusů původem z Číny nebo z Indie. Část Gazů je předělána na
plyn – velké lahve s plynem vozí na střeše. Stejně tak i některé náklaďáky. Ale to jsme viděli jen
v okolí Užhorodu. Informace z jiného soudku – potraviny v obchodě jsou jen o trochu levnější
než u nás. Co se týká některého „vzácnějšího“ zboží – třeba značková drogerie, tak je cena
naopak mnohem vyšší nežli v ČR – za přepych se tu tvrdě platí. S cenou vodky je to pro nás už
mnohem příznivější – slušná vodka se dá sehnat od 20 hřiven (necelých 60kč). To samé platí
o cigaretách. Krabička lepších cigár (camel, marlboro, dunhill) se pohybuje někde od 7,5 do 11
hřiven, přičemž něco jako místní „lípy“ stojí skoro polovičku. Někdo tvrdí, že značkové cigarety
s ukrajinským kolkem jsou oproti té samé značce s českým kolkem pěknej humáč…nevím.
Účastníci výpravy:
-
Ančí (ta to spískala)
-
„Milanovci“: Milan, Pavel, Peťan
-
Dvoráci: Peca s Honzou
-
neidentifikovatelná skupina - většinou Brňáci: Honza – Kanec, Petra, Vajcl, Tomáš,
Jarek, (patří sem i Ančí, ale jakožto autorka nápadu, má svou vlastní odrážku) a já
Úplným závěrem ještě ceny a kurzy:
1USD = 7,89UHR
1EUR = 10,2UHR
1 USD = 20,3 Kč (situace k 12. 7. 2010)
1 EUR = 25,2Kč (situace k 27. 7. 2010)
Bus Michalovce – Užhorod: 2,6 EUR + 1 Euro za batoh
pivo v Užhorodě: 3 UHR
voda v obchoďáku (Užhorod): 2,5 – 5 UHR
nanuk v obchoďáku v Užhorodě: 4 – 8 UHR
boršč u nádraží v Užhorodě: 5 – 6 UHR
bus Užhorod – Usť Čorná (cca 5h jízdy): 47,3 UHR + 1,8 UHR (batoh)
nocleh pro osobu v Kvasech: 40 UHR
restaurace v Kvasech: brambory = 7,5 UHR, maso = 15 UHR, točené pivo = 5 UHR
bus Kvasy – Jasiňa: 6 UHR
restaurace v Jasini: boršč s masem = 11 (12) UHR, smažená kapsa = 30 UHR, pivo = ???
bus Luhy/Usť Hoverla – Rachiv: 5 UHR
lahvové pivo Luhy/Usť Hoverla: 4 UHR
čokoláda v Rachivě (100g): 8 UHR
káva v Rachivě: 5 UHR
pivo v pet lahvi: cca 7 UHR / 1,5 litru
bus Rachiv – Užhorod (cca 7h jízdy): 50 UHR (podle všeho řidičovi do kapsy)
bus Užhorod – Michalovce: 50 – 60 UHR včetně batohu (cena záleží na společnosti, se kterou se
jede, tuším, že u společnosti Eurobus lze lístek koupit u řidiče, zatímco u SAD Michalovce to
nejde)