Příběh indiána z kmene Lakotů

"BUDE Z TOHO PĚKNÝ PŘÍBĚH"
(Vzpomínky Indiána z kmene Lakotů)
. . . Hlas Větru, takřka neslyšný, přichází . . .
vzdálený, ale je tu, sílí . . . a pak, pod ním, do něj vpletený
- hukot? Křik? obvykle koně: A lidé? Příznaky rychlosti:
Pohyb: nezřetelný, přízračný . . . něco - ale ať je to
cokoliv, je to tu jen chvíli: ve Větru . . . pak ochabuje,
ztrácí se - okamžik Ticha: Vítr - potom: - Buvol! volání
buvola: jednou, dvakrát (tlumeně): třetí volání - z plna
hrdla . . . a vzápětí: křik Lakotů Ou - Ah - He - Yíá - Ya!
(chyť mě, jestli můžeš) . . . ozvěna křik vrací . . . převaluje
jej nahoru, odvádí až nakonec slábne a mizí: ve Větru . . .
Všudypřítomný Vítr . . .
Země až navěky. Velké Pláně Severní Ameriky se táhnou od Severního Mexika až do
Kanady a, možná, jak říkával můj Děda, až do nebe. Je to skutečně země plná Nebe. Země bez
stromů. Země koňů a, pochopitelně, buvolů. Je to také země Slunce a Světla -- země Trávy.
Země Prostoru, Pohybu a především země Větru . . . Všudypřítomného Větru. . . .
Velké Pláně pokrývají jednu pětinu plochy Spojených států, což je z deseti států Západu
více než padesát procent . . . jsou větší než Francie, Španělsko, Německo, Itálie, Irsko a státy
Beneluxu a Spojeného Království dohromady . . . více než jeden a půl milionu km2 . . .
"Prostoru". Původní obyvatelé, předchůdci jezdců Plání, měli pocit bezbřehé, neohraničené . .
. nekonečně prostorné Země . . . a Prostor znamená . . . Pohyb: Posun -- Šhkahn!!
To je určovalo od samého počátku. Pro rané obyvatele plání to bylo prosté: Prostor a
Pohyb ve vzájemném spojení . . . Splynutí . . . Totiž: Pohyb potřebuje Prostor -- Prostor si
žádá Pohyb. Stačilo jim dívat se . . . Nad sebe: Na sebe: Kolem sebe: . . . "V pohybu" bylo vše
. . . Hvězdy, planety, mraky . . . Lidské srdce, krev v žilách . . . listy na stromě, vody v
potocích, Vítr na planinách . . . Pohyb: Posun-- Šhkahn!!
"Pohyb v prostoru" byl pro myšlení původních amerických Indiánů nejen fyzickou
daností jejich prostředí, ale stal se základem toho, co bychom mohli nazvat " směřováním
života " . . . ve Světě těchto lidí byl prostor mnohem více než pouhou "dimenzí", než
"vlastností" . . . byl představou o "bytí", o tom jak "žít", a to nejpodstatnější . . . byl to způsob
"vidění" . . . Šhkahn Tahkoo Šhkahn. Šhkahn, jak tito Lidé říkali, když mluvili o sobě: byli
"to, co je v Pohybu": Lidé v Pohybu, nejen z místa na místo: Ale od Události k Události . . . ze
Života do Života: Nekonečný Proces: Neustálá Obnova: Šhkahn!!! Existence !
Šhkahn !!! Být! Žít! Vidět! . . . Tedy: Jednat! V Pohybu! Šhkahn Tahkoo ŠhkahnŠhkahn . . . Něco v pohybu!
V době, kdy přišlo pět Velikých kmenů: Čejeni, Crowové, Pawneeové, Arapahové a
Siouxové (nebo, jak se nazýváme ve svém vlastním jazyce: Lakotové), bylo vše již dáno . . .
Lovecké kmeny Plání kočovaly: Podle dešťů. Každý rok cestovaly tisíce a tisíce kilometrů ve
směru Velikého Kruhu Života od jihu k severu, pak zpět na jih k Posvátné Hoře: Paha Sapa,
podle bílých mužů Black Hills . . . Paha Sapa: kde "sny se zhmotní a člověk se dotkne
pravdy",místo posvátného kamene -- a Wah -kiin jahn: Létajících mystérií : Paha Sapa: tady
byly jeskyně, Životodárná voda a dřevo. Rostla tam semena a plody. A maso . . . protože na
zimu přicházeli na Paha Sapa mnozí: Liška, Králík, Vlk, Puma, Antilopa, Had - a také Kojot.
A všichni, jako vždy, každý po svém se podíleli na Společném. Protože i když lidé lovili a
jedli zvířata, nechávali na Posvátné Hoře ležet nepohřbené mrtvé a umírající. Ty, které
nesnědla zvířata, po čase pozřela Zem a vrátili se tam, odkud vyšli. Veliký Kruh Života se
uzavřel :. . . Ti, kdo přežili . . . pokračovali, ti, kdo zemřeli . . . tu zůstali, aby nasytili Zemi . . .
Neboť Země Až Navěky . . .
Počátkem jara se Lidé opět vydávali na cestu. Brali s sebou jen málo a zůstávali jen
nakrátko, jak se pohnuly deště, pohnuli se i oni: Indiáni z Plání se stěhovali s počasím . . .
poslušni pohybů Kruhu jako jsou stíny poslušny Mraků. Kde byla čerstvá Tráva, tam šla stáda
Buvolů a za nimi Lidé z Plání, aby je lovili a jedli, sbírali byliny, plody a květiny, které
vyrazily ze Země, když na ně padly deště a přinesly Život. Vše záviselo na Deštích: jako Vše
je závislé na Veškerém, a Veškeré na Prvém: Jako Deště závisí na Mracích a Mraky na Větru .
. . tak byli Indiáni závislí na Buvolech.
Lakotové, jak si říkají, jsou "Spojenci" buvola -- podle bílých mužů bratři, nikoliv
spojenci . . . neboť ve světě bílých si člověk své spojence "vybírá", spojuje se s druhými za
nějakým účelem -- ale bílí muži nerozumějí: Indián nemluví o Boji (ačkoliv také bojuje) nemluví o Účelu (ačkoliv i ten je obsažen) - mluví o "Životě". Bílý muž nerozumí Životu:
nerozumí Kruhu. Život je Kruh a všechno v tomto Kruhu je propojeno jedno s druhým,
"Sjednoceno", "Spojeno" . . . před Počátkem . . . neboť všechno vzešlo z jedné Země, z té
samé hlíny. Bílí muži vytvořili tzv. teorii "vývojových vztahů", kterou by rádi uplatňovali i na
Pláně a tak zvaná . . . "pouhá" zvířata - ale ať už tím mínili kohokoliv, nikdy ne sebe: Nebyli
snad "Kapitány Zeměkoule"? "Pány všeho co dohlédli"? Samozřejmě, že byli: jejich Bůh jim
to řekl - postavil je mimo Kruh. Bílý muž byl jiný než . . . ti "Druzí" -- bílý muž se spojoval s
tím, koho si zvolil. Takové bylo jeho myšlení.
Ale pro indiánské obyvatele Plání, a zvláště pro Lakoty, byl pohled bílého muže hluboce
pochybený. Byl vlastně doslova šílený . . . dokonce nebezpečný. Jít po takové Cestě by
narušilo Kruh a poranilo Zemi. Všechno bylo součástí Celku - včetně bílého muže - ať už
věřil čemukoliv. A Celek vytváří Kruh: uvnitř tohoto Kruhu je si všechno rovno, jedno se
podílí na druhém -- všechno Je Spojeno včetně Země. Pro Lidi, kteří povstali ze Země, kteří
si váží Trav, kteří žijí "ve Větru" -- je vše propojeno: Zvířata, Indiáni, Stromy, Tekoucí vody:
Vše, co se plazí, šplhá, plave, létá, skáče: a, pochopitelně, i bílý muž - Co-Koliv . . . KdeKoliv . . . i Kámen. Všechno je součástí Manitoua: "Síly Života" a, jak bylo řečeno, je
"Spojeno" . . . už proto, že to existuje. Název: Lakota znamená Spojenec . . . a jde o toto
"Spojenectví" S-a-Mezi-Tím-Vším -- to je Manitou: který drží Kruh Neporušený . . . který
dovoluje Životu proudit . . . Který umožňuje Veliké Matce Zemi Dýchat . . .
Samozřejmě, Lakotové, největší a nejsilnější kmen z Plání, měli mnoho spojenců:
Lakotové byli spojenci Arapahů: a Čejenů, kteří všichni znali burcující Vidění Rudého
Oblaku o tom, že se "bílí vojáci stáhnou zpět do ležení", a vydali se na prašnou cestu k Little
Big Hornu . . . aby se připojili k Bláznivému Koni a k Lakotům v bitvě proti Custerovi. Ne
všichni spojenci pocházeli z Velkých Plání. Říkalo se, že Lakotové jsou spojenci vzdálených
Yaquiů, severomexických Indiánů. A to je pravda: spojenectví mezi Lakoty a Yaquii je
prastaré, až z časů mého prapraděda, který se mezi Yaquii ukryl, když se jej v roce 1882
pokusili bílí vojáci zabít . . . a ještě dál, z dob kdy Pět Velikých Kmenů vytlačilo Apače na jih
. . . a ještě dál, k létu, kam paměť nesahá, kdy Yaquiové táhli Severními Pláněmi a rozdávali
své Peyotové Sny . . .
Každopádně, mezi Lidmi Sedícího Býka, Bláznivého Koně a Rudého Oblaku . . . bylo
dávné spojenectví . . jehož počátek se ztratil kdesi v uplývajícím čase . . . kdy Žena Bílého
Buvola přinesla k Sedmi Ohňům Všechno Vědění. Pro Lakoty, "Rudé Rytíře Prérie", jak je
bílí muži s naprosto hloupou povýšeností nazývali (nebyli ani rudí, ani rytíři, ba ani nežili na
prérii) . . . byl největším spojencem . . Tatanka: Buvol. . . .
To proto, že ve Velkém Kruhu Života, jak jej znali Indiáni z Plání, byl Buvol Všechno:
Jídlo, Oděv, Nářadí, Zbraně, Koření, Palivo, a to nejdůležitější: Duchovní podstata založená
na Svobodné Vůli . . . neboť Buvol měl možnost se Lidem vyhnout, nevydat svou kůži -mohl zmařit snahu lovců jej nalézt. A hledat Tatanku nebylo jednoduché -- i přesto, čemu
zřejmě věřil Kevin Costner. Nestačilo ujet pár kilometrů a -- "Hle, co nevidím: Buvol! Wow .
. " A to přesto, že kolem roku 1880 bylo v Southern Range přes 50 milionů buvolů, vždyť
Velké Pláně jsou tak rozlehlé a jejich víc než 1, 5 milionů km2 je tak propastných -- ¨díky
jejich nikdy nekončícímu horizontu - je tam tolik čistého "Prostoru" . . . že se v něm Buvol
může doslova schovat . . . zmizet v jejich nezměrné prázdnotě. Představte si, že byste byl
Indián - jakýkoliv: Lakota, Crow, Čejen - tábořil byste v pozdním létě v Bruselu a nejbližší
Buvol by se pásl, třeba, v Barceloně - jak byste jej našel? Kde byste začal hledat?
Samozřejmě, kdybyste byl Ol Kevin, vsedl byste na koně, jel mnoho kilometrů a . . . a Co?
Nic!!! Byl byste v Belgii . . . a Tatanka ve Španělsku!
Nebylo to jednoduché. Obřad, který Lakotové vykonávali, aby jim Tatanka dobrovolně
nabídl svůj život, trval pět dní -- 24 hodin denně. Tatanka musel být nejprve zpozorován ve
vzdálenosti nejméně deset dnů cesty od tábora : tedy asi 150 km. Tam musel zvěd rozpoznat
směr a rychlost, kterou se stádo pohybuje . . . nebylo to tak složité, neboť zvěd stádo stopoval
a zjistil, jakým směrem je spásána tráva a podle toho, jak sežraná tráva hnědla, usoudil, kdy
se stádo páslo. Když Indián určil směr a pravděpodobnou rychlost stáda, odhadl co
nejpřesněji, kudy bude stádo procházet vzhledem k současnému tábořišti kmene:
pozorovatel se vrátil 150 km zpět do tábora, aby upozornil Radu, poté pomohl přestěhovat
tábor na nové místo blíže předpokládanému tahu buvolů -- ne příliš blízko, aby buvoli tábor
nerozšlapali, ale také ne příliš daleko, aby nebylo obtížné dopravit do tábora maso. Když byl
tábor přestěhován, a to mohlo zabrat celý den, tehdy - a jedině tehdy -- mohl začít Obřad
Letní Obnovy: Kewahnee Ohwahpee . . . Probouzení Země.
Tatanka byl Všechno: Buvol je zvláštní zvíře, většinou povolné, Dobytčí . . . ale když se
vyděsí . . óóóh, ten utíká. Stáda byla obrovská: 250 000 zvířat v jednom - čtvrt milionu nebylo v minulém století výjimkou. Často se stávalo, že vlak musel zastavit na celý den,
protože přes koleje přecházelo stádo. A jak stádo procházelo, zastiňovalo celý horizont a táhlo
se ještě mnoho a mnoho kilometrů dozadu. Velká stáda se obvykle pohybovala pomalu,
průměrnou rychlostí kolem 15 km denně -- zhruba, samozřejmě, nebylo nic co by je "honilo" způsobilo paniku. Ani Vlk, Kojot, Blesk, Husté Deště -- Vítr . . . ani Sarančata . . . téměř nic
je nezahnalo na útěk -- ale když už se to přihodilo, tak jejich rychlost byla neuvěřitelná.
Nicméně,bezpečí jim nezaručovala rychlost, ale mohutnost . . . Když se Dvě stě Padesát
Tisíc Býků -- Celých Čtvrt Milionu -- sražených k sobě valilo pláněmi rychlostí 60 - 65 km v
hodině, působilo to hrozivě - nic jim nesmělo stát v cestě!
Tatanka neměl přirozeného nepřítele: pokud nebyl buvol nemocný nebo zraněný,
nemohlo jej nic porazit: dokonce ani Grizzly, když se zatoulal na Pláně, do boje s buvolem se
nepustil . . . pro jeho křivé, ostré rohy a tlustou býčí šíji . . mohl medvěda rozpárat stejně
snadno jako zabít vlka. Ba co víc -- Tatanka: znal jediného možného nepřítele: Vítr. Většina
dobytka, -- kravky, býčci, jiní bizoni - mohli být lehce Větrem "odneseni" . . . proto se vždy
museli držet zadky ve směru přicházejícího Větru . . . a nechat se jím postrkovat . . . Vítr na
Pláních ale mění směr každých pár minut, velice rychle, takže mohli být brzy naprosto
zmateni -- proto musel být "obyčejný" dobytek držen v ohradách. Kravky a býčci nemohli
vyhrabávat trávu zpod sněhu, který přinesl blizard . . . a v nižších teplotách, v období
studených větrů . . . by bez tepla stáje zmrzli nebo zemřeli hladem. Ne tak Tatanka: Když vál
blizard, buvoli se zastavili: a obrátili se do něj . . . potom . . . se semknuli, sehnuli obrovské
hlavy . . . a "čekali". Jako "Mlčící kamenné masivy", jak říkal můj Dědeček. Povídal, že
nejednou byl donucen udělat na cestě velikou okliku, když uprostřed blizardu objížděl . . .
čekající stádo. Když jej konečně objel a vrátil se na svou cestu . . . říkal, že . . . když se ohlédl
a podíval se . . . vypadalo to . . . jako by hleděl na pět stop vysoký bílý kamenný masiv . . .
sem tam s černými skvrnami . . . který působil . . . jako by se táhl celou Zemí . . .
Indiáni a Buvoli byli Spojenci, spojovalo je, že žili společný život . . . na němž se
podíleli. Neboť bez Buvola . . . by nebylo lidí. Indiánské kmeny z plání si nedělali žádné
zásoby. Potrava jim rostla před očima a oni si ji brali, používali ji a přemísťovali se k dalšímu
živému zdroji . . . Horizont vždy před sebou: pořád stejně vzdálený . . . Země . . . Nová . . .
Otevřená . . . Prázdná . . .
Na Pláních nejsou překážky. Je zde pouze Vzdálenost: A Slunce: A obloha: A Prostor . .
. A všudypřítomný Vítr. Země až navěky. Rovný povrch Plání, nepřítomnost stromů,
umožňují Větru si pohrávat, vířit . . . tančit po celé Zemi: měnit směr podle libosti . . .
Stoupat: a Padat. . . . Vanul bez konce . . . On Zpíval!! . . . Dnem i Nocí . . . Odkudkoliv,
Kamkoliv . . . A, stejně jako jsem součástí Země, jsem i součástí Větru . . . Když vsednu na
koně: když s ním splynu -- jedeme po Zemi . . a jsme její součástí, jsem -- jak říkáme v našem
původním jazyce: Lakota . . . jsem opravdu "ve Větru" . . . Jsem opravdu . . . Až Navěky . . .
Jako malého chlapce mne na Pláních Dědeček seznámil s Větrem . . . a naučil mne hrát
si s ním . . . protože Vítr byl můj přítel -- Až Navěky, jak říkal Děda. Měl jistě pravdu . . .
dokonce i co se týká blizardu, který nás onu hrůznou noc smýkal po prázdných Pláních . . .
Byl to podivný Vítr, jiný než obvykle. Ale to jsem tehdy nevěděl . . . nevěděl jsem, jak
může být nebezpečný . . . kolik trápení by mohl přinést . . . a vůbec už ne, jak zásadně změní
můj život -- . . . po vší bolesti, po všem, co jsem ztratil - po letech proklínání . . . měl Děda
pravdu . . . neboť i tento Vítr . . . byl mým Přítelem . . .
Veliké Blizardy Plání, nevznikají tam -- přicházejí ze Severu, někdy až ze vzdálené
Aljašky. Tento však ne: "Kanadský Vítr", jak říkal Děda, když seděl na svém obvyklém místě
v Tipi . . . nikdo o žádném Větru nemluvil . . . ani žádný neslyšel . . .
Vzpomínám: stál jsem před vchodem a podíval jsem se na Dědu: cosi v jeho hlasu mne
děsilo . . . ale udělal malé znamení rukou, říkající "Neboj se", a já jsem se usmál . . . v tu
chvíli jsem uslyšel tlumené kojotí "jip" . . . když Kojot zjistil, že se mění počasí . . .
Přicházel: z místa, které je pět set kilometrů přímo na sever, vanul od rezervace Oglalů
Pine Ridge (Borový hřeben) . . . a začalo sněžit. Byl 21. prosinec 1942 . . .
Když jsem vyšel z Tipi, byla chladná noc, třásl jsem se nejen zimou -- měl jsem také
strach. Zůstal jsem chvíli bez hnutí a čekal na nové volání kojota -- měl jsem po něm jméno . .
. a mnohokrát mi ukázal Cestu . . . ale krom tlumených hlasů z Dědova tipi byla noc tichá.
Starý Měsíc byl kulatý a díval se z vysoka jako Wi na stmívajícím se nebi . . . Kráčel jsem k
ohradě a vypadalo to, že Měsíc jde se mnou. Zazdálo se mi, že se mezi stíny vlevo něco
pohnulo, pohlédl jsem tím směrem, ale nic tam nebylo . . . Doufal jsem, že je to Kojot a že
mne sleduje. Na zemi ještě ležel sníh od posledního Blizardu . . . nebylo ho mnoho, ale mrzlo
a musel jsem dávat pozor, abych při chůzi mezi chatkami neuklouzl. Neviděl jsem nikoho . . .
a většina chatek byla temná: Lidé odešli. Také většina mých přátel odešla . . . jen Malý Jelen a
Šedý Sokol zůstali. Zbývalo tu jenom dvanáct rodin včetně nás -- to místo by se dalo označit
nejspíš slovem "District", jak tomu říkala vláda -- ti, kteří zbyli, byli příliš ubozí, unavení,
poražení, než aby mohli tvořit Společenství. Byli dobyti. Ztratili ducha. Slíbil jsem Dědovi:
Nenechám se porazit: Nedostanou mne . . . Neztratím svého Ducha . . . Zůstanu věrný Wi . . .
Slunci.
Ale bylo to těžké. Žil jsem na Paha Sapa, na posvátném místě. Bílí muži je nazývali
jinak. Bílí muži měli pro všechno jiné jméno-- jiný jazyk. Místo, kde jsem žil, nazývali "Černé
hory" ("Black Mountains"). Děda říkal, že když bílý muž něco ukradne, první co udělá je, že
tomu dá nové jméno. Paha Sapa už nebyla Lakotů . . . kvůli tomu, co leželo pod Zemí . . .
nejdřív to bylo Zlato . . . pak Stříbro . . . pak Uhlí . . . pak Nafta . . . nyní to nazývají
"Uranium". Zítra to bude zas něco jiného: Bílý muž si vždycky najde důvod . . aby si mohl
vzít víc naší země: už si vzal většinu. Občas nabízí za zemi peníze: Země, říká Dědeček -- a
peníze: jsou nesměnitelné . . . bílý muž je přesvědčen o něčem jiném. Děda říkal, že Paha
Sapa jsou nyní součástí nějakého Státu . . . ale já jsem nevěděl, co je to Stát. Věděl jsem, že je
to něco důležitého, ale nevěděl jsem, proč. Ačkoliv jsme žili pod Posvátnou Horou, bylo to
odporné místo. Bydleli jsme s Dědečkem v tipi, ale většina Lidí žila v malých brlozích z bláta
a slámy. Vybudování těch brlohů prohlásili bílí muži za "pokrok". Ale Děda říkal, že jestli je
podle nich pokrok vyměnit teplé tipi za studenou díru -- podle něj tedy ne -- Krom toho říkal,
že chatky spadnou - za moc nestojí. Já jsem si nebyl jistý. V tipi mi byla občas zima -- a byla
tam spousta štěnic. Vídal jsem jich nejméně dvacet - a nepovažoval jsem je zrovna za přátele .
. . Ale to, co Děda říkal o domcích byla pravda. Podle něj byla rezervace místem, kde bydleli
Indiáni a které obklopovali zloději . . . a já tomu věřil . . ale ani bílí muži by v chatkách
nekradli. Chatky byly staré a padaly . . nebyla tam elektřina ani voda -- Lidé neměli nic. Byly
to barabizny: Celá rezervace byla ošklivá. Vedlo tudy několik cest a půda byla ubohá -- nic tu
nerostlo. Většina mužů neměla práci. Spousta rodin trpěla hladem . . . vysoko z Posvátných
hor, z vrcholu, kterému bílí říkali Mount Rushmore (Vrch sítin) . . . nás sledovaly nenáviděné,
obhroublé tváře našich tyranů . . . a nedělaly nic jiného. . . . A tak lidé odcházeli . . . jeden po
druhém odcházeli co nejdál na druhý konec rezervace. Dědeček říkal, že se chtějí vyhnout
hlavně "Véčkám" -- vládním správcům. Tím myslel FBI. Byli to všechno běloši: měli krátce
zastřižené vlasy, chodili stejně oblečeni a nebylo snadné je rozeznat. Blýskali svými odznaky .
. . a přicházeli a odcházeli, jak se jim zachtělo. Bez zaklepání vstupovali do našich příbytků,
parkovali na našich zahradách a pokřikovali na naše dívky nehezké věci: Prohledali vše, co si
zamanuli, a když se jim zachtělo, odváděli muže pryč. Někdy je dlouho nepřiváděli zpět . . .
stávalo se, že se odvedení nevrátili vůbec. Toto se později trochu změnilo. Když začala válka,
nepřicházeli již tak často a v tak velkém počtu. Děda říkal, že je to proto, že bílí bojují sami
mezi sebou . . . a FBI nyní muselo sledovat Žluté. V tom viděl naši naději.
Proto jsem tehdy šel pro koně. Ohrada byla pár kroků za poslední chatrčí . . . kde bydleli
moji rodiče. Kdysi se starali o Dědovy koně . . . ale teď už ne. Nyní jsem se o ně staral já -nikdo jiný tu nebyl. Neměl jsem žádné bratry ani sestry -- řekl bych, že jsem měl jen Malého
Jelena a Šedého Sokola a -- možná -- děvče ze školy v rezervaci, Jenny Žluté Zrno . . . která
mi kdysi darovala žvýkačku. A, samozřejmě, Dědečka. Děda říkal, že jeho budu mít pořád . . .
dokonce i poté, co vkročí do Kruhu . . . a uzavře jej jednou provždy. Říkal, že tu bude pořád . .
. někde ve Větru. Bude na mě čekat. Byla to příjemná představa . . . a často jsem na ni myslel.
Když jsem na to myslel, neměl jsem takový strach.
Baráček mých rodičů byl také temný . . . ale to byl většinou. Málokdy rozsvěceli
lampičku. Vzpomínám si: zastavil jsem se a pohnul se blíž k baráku . . . přiložil ucho k oknu .
. . a naslouchal . . . Doufal jsem . . . Ale uvnitř bylo ticho. Nemyslel jsem si, že spí. Nebyl
jsem si jist, jestli vůbec kdy spí. Nevídal jsem své rodiče často -- někdy jsem je neviděl i celé
týdny . . . a potom jsem je pozdravil . . . a pak stál a čekal, zatímco oni přemýšleli co mi říct.
Většinou neřekli vůbec nic . . . Matka se dívala do země . . . otcův pohled mne míjel. I pro ně
to bylo těžké.
Dědeček říkal, abych se na ně nezlobil. Že jsou nemocní . . . ale věděl jsem, že za to
může alkohol: Máma a táta byli takto "nemocní" už dlouho. A mnozí na tom byli podobně. To
nebylo těžké poznat. Můj učitel ve škole v rezervaci říkal, že alkohol je "Indiánská Nemoc",
jako kdyby, jak říkal Děda, spadla z nebe. Ale můj učitel byl běloch a ti vždy říkali - "to je
indiánské" -- ať už šlo o cokoliv. Nejčastěji šlo o "indiánský přestupek" . . . ale mohla to být
také "indiánská slabost . . . "indiánská krutost" . . . nebo "indiánská pitomost" . . . Měli mnoho
způsobů jak to říct. Bílý muž uměl zacházet se slovy velice dobře.
To byl hlavní důvod, proč jsem se učil jazyku bílých . . . hledal jsem v něm klíč . . .
chtěl jsem najít odpověď: Pokud přežiji, pokud vydržím, pokud mne nedostanou, musím
objevit jeho tajemství. Jazyk je klíčem k myšlení, a v jazyce bílých byl, podle Dědy, klíč vždy
na té správné straně dveří, nachystán k použití. Pokaždé, když člověk potřebuje otočit klíčem,
musí jej napřed vsunout do zámku. Ten, kdo to nepotřebuje, nad tebou dříve či později
vyhraje: na to můžeš vsadit, říkal. Jazyk bílých mužů jim umožňuje myslet v přímých liniích .
. . jít přímo k hledanému bodu -- zasáhnout cíl: Ihned. Jako dobře tvarovaný šíp. Ale nový
druh šípu, říkal Děda, byl tvarován "Jinak". Nebyl to Přírodní Šíp . . . bílý muž se vydělil z
Přírody: jeho myšlení jej postavilo mimo Kruh . . .
Indián, říkal, je jiný. Indián se nevydělil z Přírody . . . a ani nemohl: On byl Přírodou. A
příroda nemyslí v přímkách. Wi je naším Otcem -- Antipu Wi, Veliké Slunce . . . a jeho cesta
po obloze je naší cestou: Kruh bez konce . . . Posvátné Kolo. Indián je součástí Kruhu . . .
neboť Kruh je srdcem jeho myšlení . . . srdcem jeho jazyka: ve srovnání s bílým mužem,
Indián nemá klíč nachystaný na té správné straně dveří -- a nikdy nebude. Děda říkal, že i
kdyby Pět Velikých Kmenů z Plání dalo dohromady milion bojovníků, když bílí muži přišli,
stejně bychom nevyhráli . . . a to díky jejich jazyku . . . díky tomu, jak mysleli a zacházeli se
životem. Jednou dokážu jako bílý muž . . . jednou použiji jeho vlastní slova proti němu . . .
byl jsem přesvědčen, že to je jediný způsob jak přežít. Děda se mnou nesouhlasil: jestli je
jazyk klíčem k myšlení a myšlení bílého muže jej postavilo mimo Kruh, přihodí se mi totéž.
Buď opatrný, říkával . . .
Poslouchal jsem ještě chvíli u okna, ale nic jsem neslyšel: i kdyby moji rodiče věděli, že
tam jsem, asi by nevyšli: nesetkávali se se mnou rádi . . . Ale nevadilo mi to: za mnou čekal
Dědeček: věděl o mně. Oddělil jsem se od baráku a přeběhl poslední metry k ohradě. Koně
byli neklidní, protože cítili změnu počasí. Cítili i to, že k nim přicházím . . a přišli mne
pozdravit. Kůň byl můj přítel: tak jako Kojot -- Šank-Manitou, mé jméno, znamená Kojot:
Šank-Tanka znamená veliký Kojot nebo kůň: Šank-Manitou: Šank-Tanka -- Mechuntaj: mé
Srdce -- Střed . . . Kojot nosí Lidem Dary . . . Kůň je k těm Darům přináší -- všichni jsou
příbuzní: Kojot mi ukazoval cestu. Kůň mne po ní nesl. Kůň nese Jezdce . . . Viděl jsem
Jezdce . . . Dědeček mu říkal Jezdec Plání, já jej viděl na poušti -- ale nezáleží na tom kde,
jak říkal Děda -- důležité bylo Vidět. Já jsem Jezdce Viděl: Brzy, řekl mi, začne Veliká
cesta: a přinese úžasný Příběh . . . Příběh, který nesmím nikdy zapomenout. Vítej Chmuru,
řekl Dědeček. To ti pomůže nezapomenout. Zase . . . Nerozuměl jsem: nebyl jsem smutný -byl jsem šťastný! Bylo velmi důležité, že jsem viděl Jezdce -- a Koně. Dědeček říkal, že Kůň
dělá Lakotu. Kůň, říkal, nám umožnil lépe cestovat -- putovali jsme dále a mohli snadněji
dostihnout Veliká Stáda. Na koni mohl Lakota lovit přímo uvnitř stáda a . . . byl vyvýšen nad
okolní Krajinu: Čněl -- střílel na buvoly shora, mohl lépe ovládat Luk a Šíp -- s větší
přesností: a bylo to méně nebezpečné než pěšky. Kůň z nás udělal lepší Lovce Buvolů . . .
Kůň z nás udělal také lepší Vojáky -- ačkoliv Dědeček to slovo neměl rád. Bylo to
slovo bílých mužů, které patřilo k jejich způsobu válčení. Indiáni bojovali jinak. Nebyli
opravdovými vojáky, ale Gladiátory, srdcem. To se mi líbilo. Indián bojoval tak, jak chtěl:
když chtěl a jen když chtěl. Kdykoliv mohl přestat a jít domů. Bílý muž dostával rozkazy!
bojovat -- na povel! a nesměl skončit, dokud nedostal příkaz!, aby skončil -- nesměl domů.
Bílý muž bojoval: ke Smrti . . . až do úplného zničení, do zrušení existence . . Jeho
konceptem byla Genocida: Indiánský národ neměl žádné koncepty ani slova pro povely ke:
Konečnému Řešení nebo Etnické Čistce - Vyvraždění Všech Příslušníků Jednoho Rodu. To
bylo doslova -- Nemyslitelné! Pokud tohle může být nazýváno válkou, pak musí být nalezeno
jiné slovo pro indiánský způsob válčení. Indiánská představa boje neumožňuje to, s čím
naopak počítají bílí muži: povolené ztráty. Indián může zemřít, pokud si to zvolí -- je to jeho
právo -- a někteří je využívají: vědí, že je důležité rozpoznat den, který je dobrý pro
umírání. Ale pro velitele boje neexistuje válečník, kterého by mohl obětovat. Indiánská forma
boje dovoluje veliteli disponovat pouze lidskými prostředky -- nemůže obětovat své přirozené
příbuzné: Pláně a Zvířata. Za starých časů, říkal Děda, byla Válka hrou mužů, kteří tak v létě
prokazovali svou odvahu -- nebyla na smrt. Válečníci nebyli zabijáci, nepřátelské ázemí bylo
jen cvičným prostorem, nemístem, naněmž se z válečníků měli stát vrazi. Smrtí bylo pár,
neboť kmeny byly malé a nemohly si dovolit ztrácet muže, kteří nebyli jen válečníky -- ale v
první řadě lovci: živitelé svých soukmenovců. Koně letní války zrychlili a rozšířili -- přinesli
novou možnost: krádeže koní . . . Neboť koně znamenali bohatství kmene a byli živými
symboly statečnosti bojovníků. A co bylo nejdůležitější, říkal Dědeček, čím víc měl kmen
koní, tím rostla jeho šance bojovat proti bílému muži. Koně, říkal, umožňovali bojovat proti
bílému muži: Déle: A ostřeji. Díky tomu jsem byl šťastný . . . Když jsem potichu šeptal
koňům do hřívy a každého se dotkl . . . byl jsem vděčný za všechno to, co koně pro nás dělají .
. . Nikdy nezapomenu . . .
Naše ohrada byla jednoduchá: několik dlouhých kůlů, vytesaných ze stromů, které rostly
vysoko na Paha Sapa, zabodnutých do země tak, aby vytvářely Kruh. Kolem nich byl ovinut
silný provaz z buvolích chlupů, který držel kůly, aby je neporazil vítr. Koně nebylo třeba
přivazovat . . . chápali, že mají zůstat uvnitř Kruhu. Vypadalo to, jakoby Měsíc stál přímo
nade mnou, když jsem pěti koňům jednomu po druhém dával na krk udidla z provazu a
odváděl je pryč od toho, co zbylo z Dědova stáda. Kdysi, v dobách Bláznivého Koně a
Sedícího Býka, měli Lakotové tisíce koní. Dědeček říkal, že jeho otec jich měl víc než pět set
-- ale to všechno se změnilo. Ještě nedávno měl Dědeček dvacet koní: pamatoval jsem si je.
Každého z nich jsem znal. Teď už jich zbylo pouze sedm. Brzy nebudou žádní, vzdychal
Děda: žádní koně . . žádní Lakotové. . . .
Těch pět, které jsem tu noc vybral, byly klisny: měli jsme pět kobyl a dva hřebce. Bylo
by nerozumné vzít kobyly i hřebce -- museli jsme je udržet v klidu . . . tam, kam jsme šli, bylo
třeba ticha. Ne tak, jako když jsem opouštěl ohradu: dva koně, kteří zbyli: hřebci . . . volali na
své nevěsty, na klisny -- a začali běhat okolo. Kobyly zaváhaly a pokoušely se mi utéct . . . a
volaly na hřebce! Ale držel jsem je za uzdy a pokračoval v chůzi. Rychle jsem je vedl podél
pustých baráků k Dědovu tipi a tam jsem se je pokusil uklidnit. Napřed se bránily a vzpínaly,
ržály na hřebce . . . ale po chvíli se ztišily, a já jsem je osedlal. Koně cítili, co se chystá . . . a
myšlenka na krev je děsila. . . .
Tipi mého Dědečka bylo vysoké a příjemné: 14 kůží, 17 kůlů,zadní část nebyla tak
šikmá jako přední, aby bylo vzadu víc prostoru a lepší ventilace, protože uprostřed tipi byl
oheň. Větší zkosenost vepředu zase pomáhala chránit proti severozápadním větrům. Vnějšek
tipi byl pomalován barevnými výjevy z lovu: vlky, kojoty, orly, buvoly, koňmi . . . MetahKooyeh Ohyahsin -- Všemi mými Příbuznými. Děda říkal, že tipi je skvělý domov -- kdyby
je vytvořil bílý muž, říkal, bydleli by tak všichni. Byl to domov, který bylo možno rychle
přemístit -- což bylo pro Lakoty důležité. Buvolí kůže, kterými bylo tipi pokryté, i klády -které je držely, byly schopny udržet i několik stovek kilogramů . . . mohly dvě lakotské ženy
během hodiny složit a připevnit ke koňům -- a stejně rychle je mohli i postavit. Podle zvyku
všech, Ocheit Šakowan, Sedmi Táborových Ohňů -- nebo sedmi kmenů národa Lakotů,
vchodem k Východu, k Wi -- první co jsem ráno spatřil, bylo Slunce. Slunce ráno zaťukalo na
dveře a budilo mne. Byli jsme Oglalové -- a Děda říkal, že Slunce ťukalo na dveře Oglalů dřív
než bílí lidé uměli mluvit. Byl jsem šťastný, že jsem Oglala, že jsem Lakota . . . ale někdy,
když byl Dědeček rozzlobený, říkával, že tohle všechno jsou slova bílých . . a že jsme byli
Eeche Wechahshah, Opravdová Přirozená Lidská Stvoření . . a byli jsme Svobodní a Divocí.
A Pravdiví. Těšilo mne slyšet tohle z Dědových úst. Líbilo se mi být Svobodný a Divoký. A
Pravdivý. Ale, někdy jsem propadal obavám: Jestli Lakotové byli: Opravdová Přirozená
Lidská Stvoření, co pak byl můj čejenský kamarád Zlomené Křídlo, který žil mezi námi? On
nebyl také: Opravdové Přirozené Lidské Stvoření? Když jsem se na to zeptal Dědy, potřásl
hlavou a povzdechl si. "Kanawa" říkal o mně. A měl pravdu . . . protože já jsem se zeptal
znovu. Potom mi řekl, že "existují věci, které se odehrávají pouze v lidském srdci, ne mimo
něj . . . a o těch se nedá mluvit". Pochopitelně jsem mu nerozuměl a zůstal s otevřenou pusou
a on mě znovu nazval "Kanawou" . . . a poslal mne . . . abych "přinesl dříví na oheň -- a
nedovolil, aby mu Pláně ukously prdel". Rozesmál jsem se a odběhl . . . Ale byl jsem
znepokojen. . . .
Byl jsem často znepokojený . . . mnoha věcmi: Bylo tolik věcí, kterým jsme nerozuměl.
Nerozuměl jsem tomu, proč Černé obleky bili mne a Šedého Sokola, když jsme ve škole v
rezervaci mluvili Lakotsky: nechápal jsem, proč někdy bylo tak málo jídla, když bílí muži jej
měli vždycky dost. Nechápal jsem, proč Bílá policie odváděla naše mladé muže - a vůbec už
ne, proč Děda říkal, že je zabijí -- ačkoliv právě proto se stalo: že jsem viděl Jezdce.
Nerozuměl jsem ani poselství Jezdce. Věděl jsem, že byl důležitý -- Děda mi to řekl -- ale
nevěděl jsem proč. Nechápal jsem, když Wastay říkal, že bílá policie se na Dědečka zlobí,
protože radil mladým mužům, aby nebojovali ve válce bílých: proč by někdo chtěl někoho
zabít proto, že říká jiným, aby neválčili? Když Lakotové budou bojovat ve válce bílých mužů,
nebudou moci jít domů? Bylo toho tolik, čemu jsem nerozuměl . . a o čem jsem potřeboval
přemýšlet . . . ale bylo těžké přemýšlet. Obzvlášť, když mne byla zima a stál jsem před tipi. . .
.
V tipi bylo teplo, světlo a bezpečí. Děda seděl na svém obvyklém místě u ohně, nohy
složené pod sebou. Viděl jsem ze strany jeho obličej a uvědomoval si, jak jej miluji. Nedíval
se na mne. Ale věděl, že jsem tam. Po jeho levici, zády ke mně seděli mí dva přátelé: Šedý
Sokol a Malý Jelen -- byli stejně staří jako já. A zprava vedle Dědy seděl také s nohama pod
sebou Wastay - lakotský vypravěč příběhů. Tu noc, ale nevyprávěl žádné příběhy. Tu noc si
chtěl pamatovat - aby o ní mohl vyprávět v budoucnosti . . . všem Lidem od Sedmi
Táborových Ohňů. Musel jsem všechno správně vykonat . . . protože budu v jeho Příběhu. Být
v Příběhu byla veliká čest. Wastay už byl rozhodnutý . . . Tento Příběh nazve:
- Poslední lov buvolů Oheň v tipi dohoříval . . . brzy se vydáme na svou Cestu. U vchodu bylo připraveno
jídlo, voda, pět pokrývek na koně, Velký Nůž mého Děda, Wastoyův Dlouhý oštěp a
hromádka kůží: to všechno vezmeme s sebou. Cítil jsem se v tipi dobře . . . protože Zem
pokrývalo mnoho kůží, hlavně buvolích . . . a jiné visely na stěnách. Napravo od Dědy, na
tenké černé kůži, byl jeho luk se dvěma zvláštními šípy a přímo před ním, na jeho Bílé Buvolí
Kůži, troubelem k Východu . . . ležela Posvátná dýmka:
DÝMKA: SYMBOL PRAVDY
A: VŠE CO JE PRAVDIVÉ JE POSVÁTNÉ
Protože: NIC NEPŘIROZENÉHO NEEXISTUJE
DÝMKA:
HLAVIČKA A TROUBEL: SRDCE A CESTA K SRDCI
DÝMKA:
STŘED A CESTA KE STŘEDU
DÝMKA: ZEMĚ -- A DRŽENÍ ZEMĚ; PRAVDA -- A DRŽENÍ PRAVDY
ALE HLAVIČKA A TROUBEL -- BEZ ČLOVĚKA -- NIC
ČLOVĚK: TO VPRAVDĚ POSVÁTNÉ
DÝMKA: VÝRAZ VPRAVDĚ POSVÁTNÉHO
TAK TO ŘÍKAL MŮJ DĚDA
Dýmka byla prázdná . . . a suchý popel z Dědova posledního kouření byl umístěn do
koženého váčku, který ležel u jeho nohou . . . Děda ukončil celý rituál -- trvalo mu to pět dní.
Ponese popel s sebou, u srdce -- a ukáže jej Buvolům. Požádá je o jejich Buvolí srdce. Až se
vrátíme, vykoná další rituál -- použije popel . . a To Srdce. A Posvátnou dýmku. Dědeček
nemluvil o dýmce často. Říkal, že dýmka je na kouření, ne na mluvení . . . Byla Posvátná. Ale
jiní o ní mluvili. Někteří Staří Muži tvrdili, že je to dýmka P´Taj Sahn-Ween, Ženy Bílého
Buvola -- vyřezaná z kosti levé nohy Buvolího telete, a předaná Lidem před dávnými,
dávnými časy . . . když ještě první lakota chodil Zemí. Věřil jsem, že je to pravda.
Wastay tomu věřil také. Byl to jeden z Příběhů, které vyprávěl. Miloval jsem jeho
Příběhy . . . Nikdy jsem nechtěl, aby skončily. Jednou budu Vypravěčem. Ne tak dobrým jako
Wastay - ale zkusím to. Díky této myšlence jsem na Wastaye pohlédl . . . Díval se na mne.
Pokývl a usmál se na mne. Věděl, na co myslím. Bylo to pouhý rok poté, co jsem poprvé v
životě kouřil z Posvátné dýmky . . . pro Příběhy . . "a mnoho jiných dalších věcí," řekl Děda.
Každý rok, když Wastay dopověděl své Příběhy a měl se k odjezdu -- na cestu k dalšímu
Táborovému Ohni Lakotů . . . chystal jsem se říct Dědovi: Chci jít s ním. Wastayovi trvalo
přesně rok, než ukončil Kruh: měsíc u každého Táborového Ohně a pět měsíců pouti na
koňském hřbetu. Děda samozřejmě řekl: Ne. A tak jsem na příští rok vymyslel plán: těsně
předtím, než Wastay domluvil, jsem opustil Táborový oheň a běžel čekat na místo, kudy
musel projet. Když Wastay dojel a uviděl mne, jen se usmál, pomohl mi na svého koně . . . a
jel dál . . . Stanu se Vypravěčem Příběhů -- s Wastayem . . . Až Navěky! . . . Noc byla temná a
kůň se znovu rozešel jen stěží . . . a náhle jsem jej uviděl přímo před námi: Děda . . . Čekal . . .
Nikdy jsem nepochopil, jak se to dozvěděl, a jak mohl být tak rychlý . . a nikdy jsem
nepochopil, jak se tam mohl dostat dřív než my. Celou cestu zpátky . . . jsem nejhlasitěji jak
jsem dovedl: Prosil: Vysvětloval: A Křičel . . . Dědeček neřekl ani slovo. Dovlekl mne do tipi,
posadil mne, vzal Posvátnou dýmku, naplnil ji, zapálil, uctil Šest Směrů, předal mi ji a řekl
mi, abych kouřil . . . a přejmenoval mne z Tichého Kojota na Hlasitého Kojota: Kanawa -Byl jsem nyní Kanawa Šunk-Manitou . . Kojot, který nemůže udržet a neudrží pusu
zavřenou. A byla to pravda. I tu noc . . . tu noc, kdy jsem stál v tipi . . . a věděl jsem, že bych
měl . . jsem beze slov nevydržel:
"Přivedl jsem koně," řekl jsem rychle . . . a Wastay se usmál.
"Když při tom nadělá hluku, že by vzbudil i Sedícího Býka," řekl Děda Wastayovi . . .
"tak je to opravdu novina."
Ale věděl jsem, že se nezlobí. Pokynul mi a já si rychle sedl po jeho levici, mezi něj a
Malého Jelena. Nakonec se na mne podíval -- a zakroužil pravou rukou kolem svých úst, byl
jsem šťastný: Moje přítomnost, jak dával najevo tímto znamením . . . Uzavírá Kruh -Byli jsme připraveni.
Byl jsem šťastný . . . Byl jsem s Dědečkem, se svými dvěma nejlepšími přáteli . . . a s
Wastayem . . . Měl jsem osedlaného koně . . . Ve Větru . . . Makah kíín laj, metah-wah
chcah - Vlastnil jsme Zemi ...Nemohl jsem se už víc chtít . . . A nyní . . . všechno mělo
zmizet . . . a všechno tak rychle . . .
Vyjeli jsme z tábora jeden po druhém . . . nejdřív můj Děda, pak já, po mně Šedý Sokol,
Malý Jelen . . . a poslední: Wastay. . . nikdo nás neviděl odcházet -- ale Děda říkal: Lidé to
věděli. Během noci, každá z dvanácti Rodin přinesla do Dědova tipi malý dárek: a pak čekali
ve ztemnělých barácích . . . Čekali . . . když jsme vedli pomalu koně rezervací, kolem školy a pak ven do otevřených Plání . . . a najednou!! Děda hlasitě zařval: Ou-Ah-He-Jia-Ja!!
otočil se na Západ a pobídl koně do prudkého cvalu . . . my všichni jsme zařvali stejně jako on
a následovali jej. "Tři Mladí Chlapci . . . Dva Staří Muži . . A Jeden Starověký Sen," řekl
Wastay . . . "Bude z toho pěkný Příběh".
. . . pěkný Příběh . . .
" . . . pěkný Příběh . . . " To byla stejná slova, jaká řekl Děda, když jsem viděl Jezdce:
Bylo zvláštní slyšet je podruhé . . podruhé na této cestě. Dva roky předtím, v době, kdy si
Děda myslel, že se bílá policie chystá jej zabít, udělal to, co udělal jeho Otec -- v roce 1892 -když se bílí vojáci pokusili zabít jej -- Jedné noci, po setmění, vzali jsme s Dědečkem dva
koně na jízdu - a ještě dva další -- a vyjeli jsme z Jižní Dakoty, skrz Wyoming, Colorado,
Nové Mexiko, Arizonu, do Severního Mexika - k Yaquiům. Cestovali jsme pouze v noci a ve
dne jsme se skrývali mezi Komanči, Navaji, Yumy a Apači -- jak jsme sjížděli dále na
Jihozápad. Trvalo nám šest týdnů, než jsme dorazili do hor, kde mi Děda řekl: Opravdový
Yaqui ještě žije . . A bylo to tam, v bezpečí pouště Sonora, kde jsem prožil svůj první
Peyotový sen -- Můj Děda a jeho Yaquijský přítel, Jesus, mi byli Průvodci -- vcházeli Se
Mnou Do Mého Snu: Po Starém Způsobu . . Snících Lakotských Dvojic. Viděl jsem Jezdce,
ale venku na Poušti . . . a daleko, daleko . . . tak daleko, řekl jsem Dědovi později, že jsem mu
ani neviděl do obličeje. Když jsi neviděl obličej, zeptal se Dědeček: proč říkáš, že to byl
muž? . . Ale na odpověď nečekal. Řekl: Jezdec je nyní Tvým Spojencem, a uvidíš je znovu -Jezdce a Koně . . . na počátku Velké Cesty. Jejich Směr, říkal . . . bude Tvůj Směr: Východ.
Nerozuměl jsem: a ani mě nenapadlo ptát se Dědy, co myslel "Velkou Cestou"? Nezeptal jsem
se . . . také . . . proto, že jsem se bál zeptat: Nechtěl jsem to vědět . . . Ale jsou věci, které
nechceme vědět . . . protože víme . . . A také proto, jak mluvil . . . a jak se na mne díval, když
mluvil o "Smutku" - věděl jsem, že . . . ať už je to cokoliv, je to víc, než mohou říct jeho slova
-- Víc než
. . . jen pěkný Příběh . . .
Ale můj mozek už byl z těch myšlenek unavený -- A krom toho jsem jel na Západ!!
Na Pláních bylo chladno a tma . . . a měli jsme před sebou dlouhou cestu -- ale nebál
jsem se . . . vjížděl jsem do Příběhu. Neustále jsem se ohlížel dozadu . . . Až Slunce zaťuká na
naše dveře, nebudu ve svém tipi, byl jsem vzrušený . . . Ale Děda se smál: To přece není
problém: Slunce má veliké oko, řekl, Slunce si mne najde . . . a byla to pravda: o Hodinu
později . . . zrovna když mne Slunce zpozorovalo . . . Dědeček se obrátil k Severu k řece
Powder . . . a všech pět nás začalo pobízet koně. Kanadský Vítr vál silněji. . . .
V pozdním odpoledni toho dne začalo sněžit a já se otočil, abych se naposled podíval
směrem k Rezervaci . . . a uviděl jsem Kojota: stál asi dvacet metrů ode mne, vedle velikého
trsu pelyňku: skloněnou hlavu -- lehce nachýlenou na stranu, vyplazený jazyk, vztyčené uši . .
. Pozoroval nás, musel být ukrytý v keři, když jsme jeli okolo. Zavrtěl ocasem . . . a potom,
stále ještě nás pozoruje -- bez pohnutí nohou . . . se Kojot pomalu pohnul dozadu, zvedl zadek
. . . široko rozevřel hubu . . . a Zívl -- a já se rozesmál . . . Kojot nás nepovažoval za důležité. .
. . "To je dobré znamení" řekl mi Dědeček -- "Kojot tě bude hlídat." A pak se podíval na
padající sníh -- "To není dobré znamení" řekl. Sněhové vločky byly veliké, studené a začínaly
se nám lepit na vlasy a na ramena: přilnuly ke dvěma orlím pérům, které měl Děda na levé
straně hlavy, a k dlouhému Luku, který měl pověšený přes záda: Sníh už poamlu pokrýval
zemi. Děda otočil Koně a tentokrát jsme jeli pryč rychleji -- hnali jsme Koně klusem. měl
jsem dojem, že jsem zaslechl kojotí "jip" -- a otočil jsem se, abych se podíval . . ale sníh začal
padat rychleji . . . a bylo hůř vidět . . . Kojot byl pryč. . . .
Jeli jsme stále a brzy zvečera jsme překročili hranice mezi Jižní Dakotou a Wyomingem
-- tehdy jsem tato jména neznal, nevěděl jsem, co znamenají -- nevěděl jsem ani, že
přejíždíme z jednoho místa do druhého . . . že existují hranice . . . neviděl jsem, že by Země
měla Pomezní čáry. Jediné, co jsem znal, byla Tahchuntay Chunkoo: Cesta Tvaru Srdce,
která obkličovala Paha Sapa . . . Velké Pláně . . . Zemi Lakotů. . . .
Tu noc se Vítr valil Pláněmi rychlostí 150 kilometrů za hodinu a Blizard nás dostihl na
Východ od řeky Powder -- asi hodinu od místa, kde jsme ji chtěli překročit. Děda říkal, že
nemáme na vybranou -- musíme dál. Mezi Powder a řekami Big Hornu byly řady malých
kopečků, které obklopovaly Západní konec Velkých Plání . . . a za těmi kopečky, roztaženi po
plošinách, po celé cestě až k Big Hornu, byli buvoli. Kopce nás ochrání . . . nás, říkal Děda,
ale já věděl, že myslí Šedého Sokola, Malého Jelena a mne. Ale myslel také na něco jiného -viděl jsem mu to na obličeji . . . neboť noc se rozjasnila. Jak blizard zesílil, vločky byly menší
-- a bylo jich mnohem víc . . tolik, že noc už nebyla tak tmavá -- jakoby si každá vločka nesla
svou lucernu. Zastavili jsme u Great Rock: každý Lakota zná Great Rock: díky své výšce je
viditelný téměř odkudkoliv z Plání. Děda se na mne podíval a pokývl -- potom otočil Koně
tak, že stáli čelem ke Great Rock. Vedle skály rostl veliký keř pelyňku -- oba byly zasypány
sněhem. Děda chvilku přemýšlel, pak se podíval na Wastaye, na sníh . . . a pak se začal velice
pomalu - stále s pohledem upřeným do sněhu a zvedaje ruce k Nebi . . . točit v Kruhu . . . než
se úplně otočil opět tváří k Jihu a zůstal zírat zpátky, směrem, odkud jsme přijeli . . Otočil
jsem se stejným směrem a díval se tam, kam on -- viděl jsem pouze sníh. Věděl jsem, že se na
něco dívá-- ale jediné, co jsem byl schopen si pomyslet bylo: Někde, daleko tímto směrem -zrovna, když mne Slunce pohladilo . . bylo místo, kde jsme se otočili k Severu k Powder . . .
místo, které jsem znal . . . ale které bych znovu nenašel. . . .
Vítr zesílil . . . Sníh vířil kolem něj . . . ale Dědeček seděl velice pevně -- ani Kůň se
nehýbal. Všechno se zdálo být v Pohybu, kromě Dědečka -- vypadalo to, jako by byl sám.
Dlouho takhle seděl a díval se přes Great Rock k Jihu . . . pak spustil ruce a otočil se k
Wastayovi . . . Wastay jej pozoroval . . . čekal - nyní to vím. . . až se Dědeček obrátí. . . .
A když se obrátil . . . jejich srdce se setkala . . . a oni viděli jeden druhého . . . VIDĚLI
jeden druhého -- můj Dědeček a Wastay . . déle než jakýkoliv Lakota pamatoval . . . od
dávného dne, kdy se jako mladí hoši stali Snící dvojicí . . . DVA: kteří VIDÍ jako jeden -- v
Zemi Vidění . . . DVA: jejichž: Manitou -- Směr Života - byl spojen ve VIDĚNÍ . . . ONI:
kteří se stali: VÍC NEŽ JEDNÍM . . . ALE MÉNĚ NEŽ DVĚMA . . když spolu kráčeli . . .
v Jiném Místě.
Šhkahn!! řekl Děda . . . A po dlouhé chvíli -- jako v domluvě . . . Wastay pokývl . . . a
můj Děda se otočil -- a podíval se na nás . . . Nejdřív na Šedého Sokola . . . potom na Malého
Jelena -- a nakonec -- na mne. . . .
Všechno je v pohybu, řekl a držel obě ruce proti točícímu se sněhu. Pamatuj si toto
místo . . řekl můj Děda . . neboť Tady: se otevře Stezka a začne Velká Cesta. Nenech své
srdce zarmoutit, neboť všechno . . je Kruh . . . a to, co tě odvádí . . . tě také navrací . . . Stezka,
která vede pryč . . . je Stezka, která vede také zpět. Taková je cesta, taková musí být. . . .
Pamatuji si: Wastay přikývl . . . Jezdci Plání, řekl, a Jezdci Pouště . . . jsou ti samí. To je
cesta, řekl, Naše cesta . . . ale díval se pouze na mne. . . .
A najednou přišla hrůza . . . Jako kdyby se nějaký zlý, starý duch polekal Wastayových a
Dědečkových slov -- a mocně zaštěkal ze Země . . . všechny dobré věci zmizely. Vítr se zdvihl
se zvukem, který mne děsil, točil se kolem nás plný násilí a vrhal nám do tváře tlusté, mokré
kusy sněhu ze všech stran. Noc, která předtím působila jasně, náhle ztemněla tak, že sníh nakonec působil černě . . . Nakonec, když už jsem nic neviděl -- a když se chlad usídlil v mém
těle . . . zabalil jsem se do kůže a položil hlavu dopředu na krk svého koně . . . a doufal, že
kůň vidí -- a cítí -- aby mohl následovat Dědova koně. Zavřel jsem oči . . a zdálo se mi, že
slyším Kojota . . . ale jeho hlas byl podivný -- nerozuměl jsem mu. Chlad ve mně vzrůstal . . .
a brzy . . . nebylo nic, jenom Vítr . . . řvoucí po Pláních. . . .
Zastavili jsme, ale já jsem jen s potížemi zvedl hlavu. . . Děda a Wastay sesedli a svázali
Koně k sobě: ocas prvního k uzdě druhého, ocas druhého k uzdě třetího, aby všichni koně byli
přivázáni v řadě jeden za druhým -- pak jsme pokračovali. Znovu se ochladilo. Sníh se kupil
až do metrových závějí, které byly úplně mokré. Koňům se šlo stále hůř a pohybovali se velice
pomalu -- bylo jim také zima. A byli unavení. Dvakrát jsem se podíval na Dědečka, skrze sníh
jsem jej sotva zahlédl . . . pokaždé upřeně hleděl nahoru na oblohu: věděl jsem, že sleduje,
kdy začnou z nebe padat drobné krupky ledu, které padaly, když byla velká zima: Děda
doufal, že -- dřív než na nás začnou padat -- dojedeme k horám. Doufal jsem že nás Kojot
hlídá -- a krupky zastaví . . . Věřil jsem tomu. . . .
Asi za dvě hodiny jsme dojeli k Řece. Powder tekla rychle . . . rychleji, říkal Děda, než
kdy viděl: zdivočela stejně jako Vítr . . . Děda a Wastay se rozjeli opačnými směry po břehu
Řeky, aby nalezly nejbezpečnější místo na přechod. . . . Seděl jsem, čekal na jejich návrat: -prostydlý, unavený a plný strachu: myslel jsem na "Tiché Kamenné mohyly" Buvolů, o
kterých mi Děda vyprávěl . . . začal jsem si představovat, že jsem jedním z nich . . . že se
pomalu měním v led . . . na Velikých Prázdných Pláních. . . .
Najednou jsem ucítil pohyb Koně a Wastaye, který mne hladil po tváři a říkal mi, abych
nespal -- uvědomil jsem si, kde jsem: byl jsem se Sluncem . . . a s Kojotem . . . a s Jenny
Žlutým Zrnem. Dala mi znovu žvýkačku . . měl jsem velikou radost. Pak náhle -- jsem byl
zpátky v Blizardu. Dědeček a Wastay nás vedli k místu, které vybrali pro přebrodění Řeky,
pak nás převedli přes vodu a nahoru na druhý břeh -- a do hor. Pak ihned sesedli a začali
válečnými tomahavky kopat díru do sněhu, která by pojmula naše tři malá těla: svlékli nás,
zabalili do kůží, položili nás jednoho vedle druhého tam, kde odklidili sníh, který pak na nás
začali velice rychle hrnout zpátky -- v tom okamžiku jsem pocítil, jak se něco ledového otřelo
o můj obličej . . . první malé krupky ledu začali padat z nebe . . . Kojot nás ochránil . . .
Dědeček a Wastay nás přikryli sněhem -- nechali nám jen malinký otvor na dýchání . . . ihned
jsem se cítil tepleji . . . a věděl jsem, že nyní už mohu bezpečně usnout. . . .
Blizard řádil celou noc . . . a já snil . . Větry se stávaly hlasitější a divočejší - vzduch
chladl . . . ledové krupky byly větší a tvrdší. Někde daleko pod sny jsem slyšel, jak bubnují do
země . . . a chvílemi jako bych cítil, jak dopadají na sníh, kterým jsme byli pokryti. Ale bylo
mi teplo . . . a byl jsem v bezpečí. . . .
Zdálo se mi o Dědečkovi a o Kojotu . . . snil jsem o Bláznivém Koni, a protože jsme
byli blízko Little Big Hornu, zdálo se mi i o pitomém dlouhovlasém Custerovi. Dědeček říkal,
že nenávidí i jen vzpomínku na něj -- viděl Custera: v roce 1875 byl patnáctiletý kluk, když
Rudý oblak měl své vidění a on -- a Wastay -- byli mezi těmi, kteří jeli dlouhé prašné míle k
Little Big Hornu, aby bojovali po boku Sedícího Býka a Bláznivého Koně . . . ale snil jsem o
mnoha věcech . . . příjemnějších věcech . . . nejvíc ze všeho, se mi tu noc . . . zdálo o Jenny
Žlutém Zrnu . . .
Snil jsem o tom, jak mi kdysi dala žvýkačku. Předtím jsem nikdy žvýkačku neviděl . . . a
když jsem ji viděl stát na schodech školy v rezervaci, jak otevírala pusu nahoru a dolů a malé
bubliny se jí zjevovaly u pusy a zase mizely, šel jsem k ní a díval se. Dlouho mne nechala se
dívat . . . a pak se usmála, mile se na mne usmála -- a dala mi kousek žvýkačky. Byl jsem tak
šťastný. Žvýkal jsem a žvýkal - nikdy se mi nepovedlo udělat ani bublinku, ale žvýkal jsem
celý den a nemohl se dočkat, až se vrátím do tipi a ukážu vše Dědečkovi. Dvakrát během dne
se na mne Jenny Žluté Zrno otočila a zase se tak mile usmála. Podruhé jsem se usmál také - a
ona se rozesmála. To bylo divné: Ona se smála -- ale já jsem byl ten, kdo byl šťastný . . .
Tomu jsem těžko mohl rozumět, ale neměl jsem čas příliš přemýšlet -- musel jsem žvýkat.
Škola skončila a já téměř celých pět kilometrů do tipi utíkal - a pořád jsem žvýkal. Bylo
celkem teplo, a Dědeček seděl před tipi a obrušoval křemen, aby z něj udělal hlavice šípů -běžel jsem k němu, postavil jsem se přímo před něho . . . a žvýkal. Chvíli se na mne nedíval,
pak však položil roh malého jelínka, kterým obrušoval kámen, a odložil kousek kůže, kterým
si chránil ruku . . . a podíval se na mne. Žvýkal jsem, tak hrdý, jak jsem jen mohl být -nakonec se mne zeptal: "Co to dělá tvoje pusa? ". . . .
Vysvětlil jsem mu všechno o žvýkání -- a o Jenny Žlutém Zrnu, a o tom, jak se na mne
usmála a já se na ni také usmál: "Myslím, že je mojí ženou," řekl jsem. Dědeček se na chvíli
zamyslel . . . a znovu se na mne podíval . . . pak pokýval hlavou . . . a řekl: „Pokud se ústa
ženy hýbají a nemluví na tebe nebo tě nelíbá -- tak to není tvoje žena." Bylo to pro mne těžké - nevěřit Dědečkovi . . . ale tenkrát . . . jsem mu možná i nevěřil. . . .
Později mi Wastay řekl, že když mne odkryl, ještě jsem spal . . . a moje pusa . . žvýkala.
...
Spali jsme pod sněhem . . . celou noc až do příštího dne. Stále ještě lehce sněžilo a Vítr
se neutišil . . . ale ačkoliv Slunce ještě nevyšlo, už nebyla taková zima -- a všechny ty ledové
krupky zmizely. Když nás odkopali, rychle jsme se oblékli a pomohli odklidit sníh na větší
ploše, aby se Koně mohli nažrat Trávy. I v Zimě byla na Jižní straně hor trocha Trávy -- ne
mnoho, ale přeci jen dost, aby se Koně před další cestou alespoň trochu posilnili. Děda a
Wastay zatkli své dva válečné tomahavky a Dědův ostrý nůž hluboko do Země a Koně k nim
přivázali. Byl jsem rád, že vidím Koně . . . Kůň byl rád, že vidí mne. . . .
Pojedli jsme a vyrazili. Cítil jsem se dobře . . . Šedý Sokol a Malý Jelen vypadali, že se
také cítí dobře . . . A Wastay: vypadal v pořádku . . . Ale můj Děda. . . . Od toho Vidění u
Veliké Skály (Great Rock) -- byl „jiný“. Kolem něj bylo „Ticho“ - Ticho jeho těla. Děda
neměl moc rád slova, používal je jen málo. Říkával, že to nechává na mně - moje pusa jich
byla vždycky plná. Říkal, že obsah slov je v tom, jak jsou řečeny. Říkal, že nechává mluvit
své tělo. A jeho tělo říkalo mnohé, to věděl každý, kdo jej znal. Já jsem to věděl. Díval jsem
se na něj a uvědomoval jsem si, že jeho tělo je tiché - - že nemluví. Mělo to určitě něco
společného s Jezdcem - - víc jsem však nevěděl. . . poprvé v životě jsem viděl -- že Děda
vypadá unaveně. Dědovi bylo asi 84 až 85 let. Narodil se, jak mi jednou říkal . . "V roce
Velikého Ohně", což bylo, jak jsem se později dozvěděl od bílých lidí, v roce 1860 nebo 1861
-- oba tyto roky byly na Pláních obrovité ohně --, ohně, které hořely měsíce. Měl jsem o Dědu
starost. Jel jsem přímo za ním a pozorně jej sledoval -- aniž o tom věděl. Ujeli jsme pouhých
pár kilometrů, když . . aniž by se otočil . . . aniž se vůbec otočil . . . Děda zvolal: "Jestli mne
budeš pořád takhle sledovat, sníh vyskočí a ukousne ti prdel!"
Zaslechl jsem Wastayův hlasitý smích . . a následujících několik kilometrů na mne Šedý
Sokol a Malý Jelen neustále pokřikovali: . . "Dávej pozor, Kojote, sníh ti pokouše prdel!". . . .
O pět hodin později jsme minuli poslední horu . . a uviděl jsem Buvoly. Pokrývali celou
plošinu, kam jsem jen dohlédl, celou cestu až k Little Big Hornu -- byly jich tisíce a tisíce . .
Zrovna tak, jak tomu bylo za dob Dědova a Wastayova mládí . . Akorát nyní . . všichni
Buvoly patřili vládě . . . a bylo protizákonné je zabíjet. Vláda by tě zavřela do vězení. Děda
říkal, že vězení není dobré místo . . . Vězení, říkal . . . ti užírá ducha. . . .
Když jsme sjížděli dolů z hor a blížili se k Buvolům, stádo trochu zneklidnilo: velicí,
mohutní samci se začali -- zatím jen občas -- ohlížet naším směrem -- samice a mláďata se
začaly pomalu přesunovat dál od nás. Když jsme dojeli na plošinu, Děda natáhl ruku vzhůru,
zastavili jsme se a zůstali úplně nehnutě -- nemluvili jsme: velcí samci se zformovali do
půlkruhu -- tváří k nám . . . a dlouho stáli a pozorovali nás . . . obrovské hlavy skloněné -- oči
upřené nahoru . . . náhle se otočili zpátky a začali se znovu pást . . . ale věděli, že jsme tam.
Dlouho jsem je tiše pozoroval a naslouchal jejich hlasitému řevu, obzvlášť mláďat . .
Kanawa! -- nikdy nebyli zticha: miloval jsem buvoly -- byl jsem spojenec Buvolů . . . Po
chvíli jsem se zeptal Dědy, jak si Buvola vybereme. Děda mi řekl, že si nebudeme vybírat. . . .
Řekl, že to bude Tatanka, kdo si vybere -- že stádo vybere toho, kdo nám pomůže. Řekl, že
Lakotové a Buvoli jsou Hunka -- Příbuzní . . a že Příbuzní si vždy pomáhají . . . věděl jsem,
že je to pravda. . . .
Rozdělali jsme tábor u úpatí hor, kousek od Stáda: nedělali jsme oheň -- Děda říkal, že
oheň by stádo poděsil . . . Věděl jsem to . . . ale bylo mi zima. Čekali jsme, začalo se stmívat - zeptal jsem se Dědy, kdy stádo vybere toho, který nám pomůže. Řekl, že právě vybírají . . a
že když vydržím delší dobu se zavřenou pusou a otevřenýma očima -- uvidím je, jak vybírají.
Řekl také, že to pravděpodobně neuvidím, protože neustále otevřená pusa mi blokuje oči.
Díval jsem se . . . se zavřenou pusou -- ale bylo to těžké. . . .
Zůstal jsem vzhůru tak dlouho, jak jsem byl schopen -- déle než Malý Jelen, déle než
Šedý Sokol . . . ale nakonec, když mi mé oči sdělily, že jsou z dívání příliš unavené, lehl jsem
si, přikryl se kůžemi -- a šel spát. Děda a Wastay seděli jeden vedle druhého ve tmě . . . Budou
se dívat. . . .
Ráno jsem se vzbudil vůní jídla . . . opékaného na ohni! -- rychle jsem se posadil a
hledal Buvoly . . . pořád jsem je ještě viděl . . . ale daleko, daleko odtud . . . Jako velikou
černou skvrnu na Zemi -- jako Stín, na Slunci. Zatímco jsem spal, stádo se posunulo k Severu
podél Řeky . . . všichni kromě jednoho: obrovského samce: Býka -- asi tak osm nebo deset let
starého. Stál bez pohnutí -- nejedl, hlavu v jedné rovině s tělem -- se díval pryč k horám -- a
někam za ně . . k Velikým Pláním. . . . Čekal. . . .
Děda také čekal . . . vypadal unaveně -- unaveněji než noc předtím. Seděl stejně nehnutě
jako Býk . . . a díval se stejným směrem . . . a já věděl, jak Stařec říkal, že jdou jeden vedle
druhého -- Děda a Tatanka . . vydávali se stejným směrem: společně! Brzy bude čas. . . .
Wastay mne pozoroval a udělal rychlé znamení, kterým mne upozorňoval: hýbej se
pomalu -- a nemluv. Vstal jsem, a hodně opatrně jsem si šel stoupnout vedle něho. Udělal
pohyb rukou, kterým mne pozdravil -- a já si sedl . . . A, také, jsem čekal. . . .
Po dlouhé chvíli se Dědeček náhle pohnul . . . a najednou -- Býk také: pohodil hlavou, a
zatřásl tělem . . . Kopnul do země -- a hlasitě zařval . . . a pak znovu tiše stál . . . byl vybrán . .
. A souhlasil. . . .
Šedý Sokol a Malý Jelen ještě spali a Děda mi pokynul, abych vstal a šel je vzbudit.
Udělal také znamení pro "zavřenou pusu" a já jsem se rozesmál. On se nezasmál. Vypadal
smutně . . Cesta s Buvolem byla obtížná. Ale pak se jeho oči oteplily a udělal posunek, jímž
naznačoval "blízko mému srdci" . . . věděl jsem, že myslí mne a byl jsem moc rád. Šel jsem
rychle -- a potichu-- k místu, kde spali Malý Jelen a Šedý Sokol -- a probudil je . . potom jsem
se díval jak Dědeček shromažďoval věci, které potřeboval na to, aby důkladně "pozdravil
Tatanku" . . . Když skončil, obrátil se k Šedému Sokolovi a Malému Jelenovi, a pokynul jim,
aby rychle jeli zaujmout své pozice: měli jet dolů po Řece a sledovat obě silnice na druhé
straně Big Hornu: měli hlídat, aby tudy nešel Bílý muž, nejel automobil Bílého muže, nebo
neběželi krávy Bílého muže, nebo psi -- protože kdyby "ti" se objevili, přijde Bílý muž ihned
za nimi. nasedli, odjeli a vzali s sebou ostatní Koně. Díval jsem se za nimi a cítil podivný
smutek. Zaslechl jsem ještě jednou Wastayova -- a Dědečkova -- slova a náhle jsem měl
strach. Věděl jsem, že Wastay mluvil o "Jezdci". Nechci Jezdce -- nechci aby Děda byl
smutný -- nechci Dědu opustit -- nikdy. Budeme vždy spolu . . Slíbili jsme si: počkáme na
sebe. . . .
Kojote!!!
Zvuk Dědova hlasu mne donutil otočit se. . . . Byl připraven: v levé ruce Bílé Orlí pero - v pravé: malý kožený pytlík s popelem z dýmky . . Na levé straně těla mu visel malý toulec z
jemné kůže . . ve kterém měl své dva Výjimečné Šípy: zas jednou měl přes rameno pověšený
luk: vpravo měl pochvu z hrubé kůže, kterou mu kdysi, před mnoha lety, udělal Wastay. . . . V
pochvě byl Dědův Velký Nůž . . . Jeho "medicinový váček" visel vedle pochvy . . na pravém
zápěstí měl pověšenou píšťalku z orlí kosti. Měl namalovaný obličej . . dva pruhy na každé
straně nosu, které sahaly od brady až k očím: na pravé straně dva Černé pruhy -- Černé pro
popel z Posvátné dýmky -- Černé pro Buvola . . . na levé straně dva Bílé pruhy . . Bílé na
znamení toho, že Děda přišel v míru . . Bílé pro Posvátné orlí Pero, které odnese Tatankova
ducha bezpečně zpět ke Stádu.. . . .
Tehdy . . jsem nevěděl, že Děda byl jedním z posledních velikých Lakotských Šamanů.
Věděl jsem jen to, že byl mým Dědou, a že uměl báječné věci. Když jsem ho viděl: jak
vypadal tak vysoký a statečný . . . vlasy svázané do dvou dlouhých copů, s namalovaným
obličejem, se dvěma Orlími pery na zátylku -- v tu chvíli . . . už nepůsobil vůbec unaveně . . .
když jsem ho viděl, všechen můj strach byl pryč . . . a byl jsem hrdý . . Pokynul mi a ukázal na
bílou barvu, která ulpěla na velikém kameni, který použil . . . a já jsem sáhl dolů dvěma prsty
pravé ruky . . . namočil je do barvy a přenesl na pravou stranu svého obličeje k puse, pak jsem
je táhl nahoru po líci. . . . pak jsem rychle učinil to samé levou rukou, a namaloval si dva bílé
pruhy také na levou stranu obličeje Dědovi oči mi řekli, že jsem to udělal dobře -- bylo pro
mne velice těžké, abych se neusmál -- byl jsem rád, když schvaloval mé počínání . . .
obzvlášť, když šlo o něco důležitého. Pokýval hlavou a podal mi malé Bílé Orlí Pírko, stejné
jako měl on, jenom menší . . Kdyby malý kousek Tatankova Ducha spadl z Dědova Bílého
pera . . musel jej malý chlapec s malým pírkem chytit. . . . Tatankův Duch se musí vrátit ke
stádu celý. . . .
Cítil jsem Wastayovu ruku na svém rameni, otočil jsem se a podíval se nahoru na něj -- i
v jeho očích jsem viděl, že jsem vše udělal dobře. Wastayův obličej vypadal jako vždycky -neužíval barvy. Vypravěči Příběhů se nikdy nemalují, říkal často Wastay -- užívají slov. To
jsem věděl . . Jednou, budu používat slova . . . Wastay se na mne dolů usmál -- jako vždycky,
věděl, nač myslím. V levé ruce měl svůj Dlouhý Oštěp. Na vrcholu, tam, kde ostrá čepel byla
připevněna ke dřevu, viselo uspořádáno do kruhu okolo oštěpu -- sedm Bílých Orlích Per. V
té samé ruce, ve které držel oštěp, držel také malý kousek světle pomalované kůže. Wastay se
na mne znovu usmál . . . a pak mi podal světlou kůži. Vzal jsem ji do pravé ruky . . zrovna
když si Děda stoupl vedle mne zprava a všichni tři jsme stáli v řadě tvářemi k pravému boku
Býka. . . .
- Byli Jsme Připraveni Děda zvedl pravou ruku . . . poté přiložil Bílou Píšťalku z orlí Kosti ke rtům . . . a
jednou vysoce zahvízdal . . . Ozvěna hvizd prohnala po celé plošině . .a pak zmizel . . . ve
Větru.
HANTA YO!! zvolal Děda . . . WAHKAHNYAH HEEBOO YAYLO!
Vyčisti Cestu, řekl . . . Přicházím ve jménu Skrytého!
A pak . . . Jsme se pohnuli.
Býk se nepohnul . . . a zůstal bez hnutí po celou dobu, co jsme se k němu přibližovali.
Pět metrů od něj jsme se s Wastayem zastavili: Děda šel dál. Býk stál pořád čelem k horám . .
. a k Velikým Pláním . . Dědova cesta vedla přímo před jeho hlavu -- jen kousíček doleva . . a
stál čelem k Tatankovi. Dal si sáček z měkké kůže do levé ruky, sáhl do něj prsty pravé ruky - a vylovil malé množství popela: ukázal popel Tatankovi a řekl mu, že popel je důkazem
toho, že to byl On, můj Děda, kdo žádal Stádo o Život. A že Stádo souhlasilo. Řekl také
Býkovi, že to byl On, můj Děda, kdo kráčel s Býkem krok za krokem na jeho Poslední Cestě.
Poté Děda ukázal Býkovi Bílé Pero a řekl mu, že s tímto Perem se jeho duch navrátí ke Stádu.
Řekl mu také, že kdyby něco z Býkova Ducha spadlo . . . máme druhé Pero, jímž jej
zachytíme. Děda se na mne podíval a já postoupil dva kroky dopředu a zvedl jsem levou ruku
s Perem, aby Býk Pero viděl. Býk pootočil na chvíli hlavu a pak se zas obrátil zpět. Dědeček
poděkoval Býkovi za jeho život a řekl, že všech sedm Lakotských kmenů se dozví o jeho
oběti.. . . .
Děda se otočil a šel zpátky k nám, položil Bílé Pero a sáček s popelem na zem, pak
sundal ze zad luk, klekl si na jedno koleno a vyndal z toulce jeden ze svých šípů: natáhl tětivu
jak nejdále mohl, chviličku zaváhal, pak vystřelil šíp namířený tam, kde Býkův krk přecházel
v hruď. Býk zachrochtal: jednou otočil hlavu, pak nehnutě stál. Děda vstal, obešel Býka na
druhou stranu, a opakoval to všechno s druhým šípem . . . jenomže tentokrát . . . když Šíp
Býka zasáhl, vydal hlasitý řev, obě přední nohy se mu podlomily -- a on se sesul jako by si
chtěl kleknout: Wastayi! zavolal Děda . . . ale Wastay už běžel . . . Udělal čtyři rychlé skoky
a, přesně podle dráhy prvního Šípu, zabořil dlouhý oštěp do Býkovy hrudi, skrz kůži až do
plic . . . obrovitý Býk zakvílel, pak upadl -- rychleji, než Děda předpokládal . . . jak převaloval
velikánskou hlavu, když se mu překulila na levou stranu, -- zasáhl svým ostrým rohem Dědu
do levé nohy těsně pod kolenem a roztrhl mu kožené kalhoty i maso až ke kosti. . . .
Vyběhl jsem k němu, ale Děda zavolal:
"Stůj!" -- a já jsem ztuhnul tam, kde jsem byl
Děda ani nevykřikl. . . . Ihned vyndal z pochvy svůj Veliký Nůž, uřízl roztrženou
nohavici a zavázal si s ní pevně levou nohu těsně nad zraněním. Potom . . jako by se nic
nestalo, obešel Býka na stranu, kde jsme stáli a zabořil svůj nůž hluboko do jeho hrudi, těsně
pod krkem. Wastay mu stanul po boku . . . a čtyřma rukama držíce Velký Nůž, otevřeli Býkův
krk a Děda vsunul levou ruku dovnitř a vytáhl Býkovo srdce . . . a osvobodil jej. . . .
"Kojote!" zavolal Děda . . . a já nikdy nepochopím, jak jsem se dokázal pohnout -- ale
dokázal jsem to. Rozbalil jsem kůži, kterou mi Wastay podal, běžel jsem a rychle ji podal zpět
Wastayovi, potom jsem utíkal sebrat ze země Dědovo Pero . . . a znovu zpět, zrovna včas,
abych položil Dědovo a své pero vedle sebe na Zem, když Děda uložil Srdce na kůži -- a
Wastay dal kůži na vrchol obou Per. Wastay zabalil Srdce do kůže . . . a po té jsme oba, Děda
a já, vsunuli ruku pod kůži, uchopili naše Pera . . . a když Wastay zvedl kůži -- a Srdce, zvedli
jsme svoje Pera . . . pořád jsme se ujišťovali, že jsou pod kůží . . . aby se ani kousíček
Tatankova Ducha neztratil. . . . ¨
Dědova noha ještě stále krvácela, a když jsme se pomalu vraceli do našeho malého
tábora, kulhal. Když jsme tam došli, Wastay vzal Dědovo Pero do jedné ruky -- a zatímco jej
pořád držel pod Srdcem zabaleným do kůže, podal kůži Dědovi, který ji vložil dovnitř košile
vedle svého Srdce, potom uvázal kožený řemen tak, aby mu drželo na prsou. Vzal si od
Wastaye své Pero a ode mne mé . . a vetknul je jedno vedle druhého pod řemen . . . nakonec
sundal uříznutou nohavici ze své nohy a místo ní uvázal na nohu druhý kožený řemen tak
pevně, že téměř zastavil krvácení. Běžel jsem a přinesl malý kožený sáček, a když jsem jej
vzal, Wastay vydal trojí sokolí skřek. Trojí skřek byl znamením pro Šedého Sokola a Malého
Jelena, aby rychle přišli.
Děda ještě stále stál -- a neřekl ani jediné slovo -- když Šedý Sokol a Malý Jelen přivedli
Koně. Wastay mu pomohl na Koně, nám pokynul, abychom nasedli a vedl nás nazpět k
horám. Bylo mi jasné, že Dědovo zranění není nijak jednoduché . . . kdyby bylo, věnovali
bychom tomuto místu malý obřad a snědli trochu Tatankova masa a potom bychom zrušili a
uklidili tábor. Ale nebyl čas . . . a abych řekl pravdu . . . nikdo na to neměl ani pomyšlení. . . .
Pomalu jsme jeli pryč z plošiny a do hor . . . až k Velkým Pláním. První šel Wastay, pak
Šedý Sokol a Malý Jelen . . . pak já -- vedle Dědy. Děda ještě stále mlčel. Jel s pravou rukou
na obou Perech, která zůstávala za košilí a ležela na kůži, kterou bylo zabaleno Tatankovo
Srdce. Jel jsem po jeho levici a viděl jsem jeho nohu. Byla pokrytá zaschlou krví a zranění
bylo živé a plné špíny. Někde z něj ještě stále tekla krev . . . a díky ztrátě krve, a protože
zranění bylo vystaveno chladu, noha byla úplně sinalá -- pod krví téměř bílá. Wastay řekl, že
by nebylo dobré ránu zakrývat dřív, než dojedeme k řece Powder -- kde rostly Léčivé Rostliny
- a on by ji mohl vyčistit, abychom ji zakryli kůží. Zastavili jsme jednou, a Wastay s Šedým
Sokolem uřízli dva rovné mladé stromky -- věděl jsem, že až dojedeme k řece Powder,
napneme mezi ty stromky kůži, aby na ní mohl Děda ležet a my jej mohli táhnout po sněhu
Koněm. Ačkoliv se to z jeho tváře nedalo vyčíst, Děda zakoušel velikou bolest . . Děda byl
velmi dobrý jezdec. Ale nyní jel s hlavou skloněnou -- měl zavřené oči, neseděl na Koni rovně
jako obvykle, ačkoliv Kůň šel pomalu. Bylo pro něj těžké se udržet. Byla zima, všichni jsme
byli unaveni -- a já jsem se o Dědu bál. Pozorně jsem jej sledoval -- jako předtím -- a doufal
jsem, že mi řekne, že sníh vyskočí a kousne mě do prdele! . . . ale neřekl vůbec nic . . . Ani se
na mne nepodíval. . . .
Stále jsem se na něj díval . . . a odvrátil jsem pohled, teprve když jeho Kůň zastavil.
Wastay stál na vrcholu poslední hory, Šedý Sokol a Malý Jelen vedle něj. Šedý Sokol otočil
Koně a sjížděl dolů ke mně: zůstane s mým Dědečkem, řekl. Jel jsem pomalu nahoru na
poslední kopec, a stoupl jsem si s Koněm mezi Wastaye a Malého Jelena . . . a podíval jsem
se do prostoru Velkých Plání. . . .
A bylo to . . . jako by Pláně zmizely . . jako by je někdo odnesl a vyměnil za rozlehlé
bílé prostěradlo . . . nebylo vidět nic -- ani skalka, ani keř . . . nic -- jen sníh. Veliký Blizard
trval pouze tři dny -- tři dny padal sníh . . . ale ještě dva dny foukal Vítr a rozfoukal sníh po
Kraji -- Všude . . . Kamkoliv. Kraj byl vyčištěný: byl měkký -- a bílý! Pro toho, kdo neznal
Pláně -- Malý Jelen, Šedý Sokol, a já -- nebylo možné určit směr . . nebylo -- obzvlášť ve dne,
v noci budou mraky . . Nebylo možné: určit Sever, nebo Východ . . . nebo Domov. Děda by jej
našel -- ale tomu nebylo dobře. Děda našel všechno: znal na Pláních každou hroudu Země. A,
samozřejmě, Wastay . . . Ten také uměl najít všechno. . . . Wastay nalezne cestu na Pine Ridge
. . . Wastay nalezne Domov. . . .
Seděli jsme tak dlouhou chvíli: Wastay, Malý Jelen a já . . . a dívali se do Plání. Země
působila opravdu: Až Navěky. Pod svítícím bílým sněhem se Matka Země rozkládala až tam,
kam oko dohlédlo -- a dál. Nebe bylo plné velikých, jemně bílých mraků -- Vítr vál, a
postrkoval mraky pomalu po horizontu. bylo to Nádherné . . a Tiché. To byly ty chvíle, jak
Děda často říkal, kdy Země byla pokojná -- a všechno bylo v pohybu. Koutkem oka jsem
zahlédl, jak se něco v dálce pohnulo, a otočil jsem se, abych to viděl . . . bylo to pryč. Podíval
jsem se pozorněji -- ale nic tam nebylo. Otočil jsem se zpět a Wastay mne pozoroval: Usmál
se, pokýval hlavou, jako kdyby byl rád, že jsem si toho všiml. "Šhkahn!" řekl potichu a já se
usmál a podíval se zpátky na Veliké Pláně. Po chvíli se Wastay otočil k Dědovi a pokýval na
Šedého Sokola, pak se podíval na Malého Jelena a na mne: "Hoppeh!" Wastay: "Pojďme!" . . .
otočili jsme Koně a vydali se dolů Na Veliké Pláně . . Děda s Šedým Sokolem nás
následovali. . . .
Byla to dlouhá, těžká jízda k Powder. Nejdříve jsme zastavili, očistili od sněhu kus
země, pak jsme uřízli několik větví -- a rozdělali oheň. Dřevo nebylo suché, takže hořelo
pomalu a hodně kouřilo, ale Vítr Plání vál a oheň udržoval . . . a nakonec dřeva shořela až do
černa. Počkali jsme až zchladnou, pak jsme si vzali každý kousek, třeli o něj prsty -- a
namalovali si "černé" pod očima . . aby nám lesk sněhu nepoškodil oči a nezmizel nám
horizont -- a všechno vypadalo bíle. Namaloval jsem oči Dědovi . . . pořád ještě nemluvil, ale
věděl, že jsem to já, takže se mi díval do očí . . . a viděl mne. . . .
Trvalo nám téměř šest hodin, než jsme dojeli k Powder, Koně šli velice pomalu, se
skloněnýma hlavama -- záření sněhu mohlo poškodit oči také Koňům. Sníh nebyl vysoký -méně než půl metru -- ale byl měkký a jako chmýří, pokrýval celou Zemi. Koňům
nevyhovovalo, když Země byla pokrytá, chtěli Zemi vidět. Jel jsem s Dědečkem, před námi
Šedý Sokol a Malý Jelen. Šedý Sokol nesl stromky, které uřízli v horách, a jak jsem zahlédl,
když jsem se otočil od Dědy . . . Malý Jelen nesl Wastayův Dlouhý Oštěp. Wastay byl
unavený. . . .
Ten den nevyšlo Slunce, Nebe bylo plné mraků -- a když jsme dojeli k Powder, už se
stmívalo . . . Wastay řekl, že zůstaneme na noc u řeky. Vyčistili jsme veliký prostor u vody a
rozdělali mohutná oheň, potom jsme s Wastayem pomohli Dědovi z Koně -- rukou stále ještě
svíral obě Pera. Šedý Sokol a Malý Jelen natáhli kůži mezi dva stromky a my jsme s
Wastayem Dědečka opatrně položili k ohni a přikryli dalšími kůžemi. Sledoval jsem Wastaye
velmi pozorně -- byl unavený a hýbal se pomalu. ˇŘekl jsem mu, že s ním zůstanu a pomohu
mu umýt Dědovo zranění. Zůstal jsem s ním tak dlouho, jak jsem mohl, ale nakonec, znovu,
mé oči byly tak unavené z dívání, že jsem se přikryl kůžemi a usnul u ohně. . . .
Nespal jsem dobře -- a mnohokrát jsem se probudil. Jednou, měl jsem pocit, že svítá,
jsem se probudil a slyšel Wastaye, jak zpívá . . . a já věděl, že dokončil čištění Dědova zranění
-- a léčí jej. Když jsem se nakonec opravdu probudil, Slunce už vyšlo, a Šedá Sokol a Malý
Jelen vařili nad ohněm -- byl už jen velice maličký -- jídlo. Děda spal, nohu pevně zabalenou
v kůži -- a Wastay ležel vedle něho. Wastay nevypadal dobře: na čele měl krůpěje vody a ze
spánku každou chvilku zakašlal. Rozhodli jsme se, že jej nebudeme budit -- zůstaneme u
Powder přes den, a zítra, pokud jim bude lépe -- půjdeme dál.
Lovili jsme celý den - a povedlo se nám chytit jenom čtyři králíky. Stáhnul jsem je a
Malý Jelen mezitím rozdělal oheň - upekli jsme je a podali Dědovi a Wastayovi. Snědli
všechno. Wastay se zeptal, jestli ještě máme -- řekli jsme, že se pečou -- a bylo tomu tak . . ale
neřekli jsme, že je nebudeme jíst. Wastay a Dědeček je potřebovali víc než my. My jsme šli
brzy spát - a brzy jsme vstali. Prošel jsem kolem a podíval se na Dědu -- tím se ale Wastay
probudil, otevřel oči a chtěl vstát -- ale začal kašlat a spadl zpátky na zem. Běžel jsem mu
pomoci -- ale on zvedl ruku: necítí se nejlépe, ale vzal si nějaké léčivé byliny a brzy bude v
pořádku -- Musíme jet, řekl -- Tohle je náš čas. . . .
Zatímco Malý Jelen uklízel tábořiště a Šedý Sokol podával Wastayovi jídlo, připevnil
jsem kůži a mladé stromky, na kterých Děda ležel, ke koni tak, aby Dědečkova hlava a kmeny
stromů byly nahoře téměř u hřbetu koně. Větve stromků zůstaly na sněhu a rozkládaly tíhu do
větší plochy, aby se koni lépe táhlo. Když bylo všechno hotovo, Malý Jelen pomohl
Wastayovi na koně . . . a my jsme čekali. Pro wasataye to bylo obtížné, celé čelo měl orosené,
ale když se jednou vyšplhal na koně, držel se už pevně . . . a pak se rozhlédl po Pláních. Po
chvíli odvedl svého koně pomalu kousek doleva, zastavil se, podíval se znovu na Pláně -- a
dodal: "Tady je cesta" -- Tohle je moje cesta: Hahkahmyah Oopo, řekl . . Sledujte mou
cestu . . .
Podíval jsem se na Šedého Sokola a on přikývl, pak vsedl na koně, postavil jej vedle
Wastayova a zamířil stejným směrem. Postavil jsem se před Šedého Sokola, srovnal koně
podle něj a vyrazil po čáře, kterou Wastay vyznačil. Při jízdě jsem se neustále ohlížel, jestli se
neodchyluji od přímého směru -- který Wastay ukázal. Pak jsem dal Šedému Sokolovi
znamení -- asi tak o kilometr dál -- rozjel se ve stopách mého koně -- a oba jsme neustále
kontrolovali, jestli se pohybuje v přesné přímce. Malý Jelen, který svázal koženými řemeny
Dědova a Wastayova koně,jel s nimi po celou dobu vedle mne. . . . Dědeček se klouzal po
sněhu na kůžích přivázaných ke stromkům, pravou ruku stále ještě tiskl ke dvěma Perům pod
košilí, přetaženou přes kůži, do níž bylo zabaleno Tatankovo Srdce. . . .
Jeli jsme pomalu . . . po každém kilometru jsem dával znamení Šedému Sokolovi, který
se pustil po mých stopách . . . tak takhle . . . se nás pět . . . pohybovalo rovně kupředu . . . do
prázdných, zasněžených Plání. . . .
Dědeček a Wastay žili na Pláních téměř celé století, a věděli všechno, co se o Velkých
Pláních dalo vědět. Bylo tam tolik cest, kterými se člověk mohl dostat kam chtěl -- oni znali
každou z nich . . . Ale já je nzenal, ani Šedý Sokol, ani Malý Jelen. Takže, když jsme se vydali
na Wastayovu cestu, nebyl jsem si jist ani jakým směrem vlastně jedeme . . . ale po chvíli:
prozradilo mi to Slunce. Veliké mraky se vrátily, takže Slunce nebylo vidět, ale já jsem
pozorně sledoval cestu, kudy se pohybovalo po obloze -- zleva doprava . . . Jeli jsme na Jih . .
.
Byli jsme na cestě asi šest hodin, když Vítr zesílil. Ochladilo se a Koně byli hladoví a
unavení -- šli už velice pomalu. Měl jsem také hlad a Šedý Sokol a Malý Jelen také. Ráno
jsme nejedli -- jedl jenom Wastay -- neboť jídla bylo málo. Kvůli Dědovu zranění, jsme
opustili tábor tak rychle -- že jsme si nevzali ani kousek Tatankova masa. Z prázdných Plání a
z lesklého sněhu se mi točila hlava -- prázdný žaludek mi jedině přidával. Rozhodli jsme se:
jakmile spatříme nějaké zvíře, které bychom byli schopní zabít Lukem a Šípem, Malý Jelen se
je pokusí ulovit . . . Šedý Sokol a já jsme museli udržovat směr. Ale my jsme neviděli jediné
zvířátko a Malý Jelen také ne. Neviděli jsme nic . . . a na mne začínaly dotírat starosti. Děda
ještě stále nepromluvil a neotevřel oči . . . Wastay ležel na krku svého Koně -- stejně jako já
při Blizardu: oči měl také zavřené. Ohlédl jsme se přes rameno: viděl jsme Šedého Sokola
dobře . . zamával jsme na něj a on mi také zamával, pak jsme se otočil zas dopředu . . . a v tu
chvíli jsme něco uviděl!! Uviděl jsme to, protože to nebylo bílé . . . bylo to malé - a tmavé . . .
A já najednou věděl . . . že přímo přede mnou . . . v dálce . . . vidím Great Rock. . . .
Wastay ani Děda neotevřeli oči ani když jsem zavolal na Malého Jelena a ukázal mu
dopředu, potom jsme se otočil a dal znamení Šedému Sokolu. Šedý Sokol pobídl Koně a
ihned přijel až k nám. Teď už jsme nepotřebovali udržovat směr -- dojeli jsme tam, kam
Wastay věděl, že dojedeme. To, co jsme spatřil, bylo místo poblíž vrcholu Great Rocku, kde
Slunce přes den rozpustilo sníh. Byl jsem šťastný, že vidím něco, co poznávám -- ale zároveň
jsem začal mít obavu . . . neboť tam někde, daleko za Great Rockem, bylo místo, kde se
musíme obrátit na Východ k Pine Ridge . . . k domovu . . k místu . . . o kterém jsem věděl, že
je nenajdu. . . .
Great Rock byl obrovský -- a Děda říkal, že nemalá část byla ještě hluboko pod Zemí.
Neobjalo jej ani deset mužů s rozpaženýma rukama. Byl vyšší než já -- i když jsem seděl na
Koni. Ale ne vyšší než Děda -- když seděl na Koni. Dědeček byl hodně vysoký -- vyšší než
většina Lakotů: vyšší než Wastay. Wastay často říkával, že co se týká výšky, budu po Dědovi.
Děda se na mne vždycky pozorně zadíval, pak potřásl hlavou a řekl: "To není dobré. Budeme
ho muset přehnout přes Slunce" . . občas mne napadlo, že to myslí vážně . . . a Wastay mi to
občas tvrdil také. . . .
Šedý Sokol a Malý Jelen pomohli Wastayovi s Koně a posadili jej tak, aby se zády
opíral o Great Rock, pak mi pomohli stáhnout kůži, na které byl Děda, tak, aby ležel vedle
Wastaye. Dědeček na chvíli otevřel oči a podíval se na Wastaye, pak je opět zavřel -- ale ty
oči byly čiré, léčivé byliny, které Wastay Dědovi dal, mu pomohly. Ruku měl stále na Srdci.
Wastay už neměl pot na čele, ale těžce dýchal a viděl jsme, že je hodně unavený. Slunce
rozpustilo většinu sněhu z šalvějového keře u Great Rocku, Šedý Sokol z něj vzal několik
větví a snažil se rozdělat oheň. Malý Jelen přikryl Wastaye a Dědu kůžemi a já si klekl mezi
ně. Řekl jsme jim, že jsme u Great Rocku a že nevím co dál -- a neví to ani Šedý Sokol ani
Malý Jelen. Nevíme, kde je Pine Ridge . . . Neznám cestu. Dědeček otevřel oči . . . a poprvé
po víc než dvou dnech promluvil: "Škahn" řekl, "Vše je v pohybu. Cesta je otevřená" a
potom řekl to, co jsem slyšet nechtěl:
Najde si tě, řekl.
Byl jsem příliš unavený, abych přemýšlel, co chtěl Děda vlastně říci -- a příliš hladový.
Točila se mi hlava, šel jsem a sedl si k ohni k Šedému Sokolovi a Malému Jelenovi. Po chvíli
jsem se zabalil do kůži, a ačkoliv bylo ještě světlo, lehl jsem si a usnul. Jednou jsem se
probudil -- byla tma, ale mé oči nevydržely otevřené, znovu jsem usnul a probudil se až ráno.
Děda a Wastay spali -- vedle sebe, u Great Rocku. Šedý Sokol a Malý Jelen seděli blízko mne
u ohně. Vstal jsem a podíval se nahoru na Nebe. Viděl jsem Slunce: Slunce stoupalo vzhůru,
napůl skryté za velikým bílým oblakem. Šedý Sokol řekl, že musíme sehnat něco k jídlu:
zahlédl prý králičí stopy -- on a Malý Jelen se pokusí je ulovit. Protože mám nejlepší oči,
mohl bych vylézt na Great Rock a z výšky bych pravděpodobně viděl víc než oni vidí ze Země
-- uvidím také dál -- odtamtud bude snazší zpozorovat pohyb. Vsedl jsem na Koně, šel ke
Great Rocku, stoupl si v sedle -- a vyskočil! na Great Rock. Nikdy jsem nebyl tak vysoko.
Bylo to jako bych viděl . . . Až Navěky. . . .
Šedý Sokol a Malý Jelen šli pěšky kolem Great Rocku tam, kde Šedý Sokol viděl králičí
stopy, a sledovali je směrem k Západu - po mé pravici. Díval jsem se směrem, kterým šli -- a
uviděl jsem Králíka! Vyskočil jsem, zamával na Šedého Sokola -- a ukázal: zahlédl jej a oba s
Malým Jelenem se rozeběhli . . ale já už jsem se na ně nedíval. Slunce vylezlo zpoza mraku a
udělalo mi mžitky před očima, když jsem se otočil pryč . . . uviděl jsem . . . něco . . . daleko . .
. daleko na Jihu. Zaslechl jsem volání Šedého Sokola . . . ale neotočil jsem se . . nemohl jsem
se otočit . . . To, nač jsem se díval, byl . . . Jezdec . . .
Zatočila se mi hlava . . pocítil jsem znovu hlad a zavolal Šedého Sokola. Otočil se -ukázal jsem. Podíval se -- a podíval se zpátky . . On jej neviděl! Ale já jej viděl -- a ještě stále
jsem jej viděl . . . Viděl jsem Je . . . Daleko na Jihu . . . Jezdce -- a Koně. . . .
Když jsem stál přimrazen na Great Rock . . a díval se k Jihu . . vrátila se mi Dědova
slova . . . Jejich směr . . . bude můj směr . . . a ihned mě napadlo . . co když Velká Cesta
začíná -- Tady!! -- jak Děda říkal . . a my půjdeme za Jezdcem na Východ do Pine Ridge,
vidina mého Dědy se naplní -- a bude za mnou. Už nikdy jej nebudu muset opustit. . . .
Budeme spolu . . . Pořád. Počkáme na sebe . . . To bylo to, co jsem chtěl!!
. . . Celou dobu jsem od nich neodvrátil oči: Jezdec -- a Kůň: Byli ode mne odvráceni:
bez pohnutí . . . Čekali . . . Měl bych . . . se Rozhodnout -- měl bych něco udělat . . ale nic
jsem neudělal. Byl jsem schopný tam nanejvýš stát . . . Někdy, říkával Děda, když se nic
nedělo . . . něco se alespoň chystalo . . .
Žil jsem s Dědečkem téměř celý svůj život -- vzal mne od rodičů když mi byl necelý rok
. . . a věřil jsem všemu, co Děda řekl. A i když jsem Jezdci . . nebo vidině, kterou Děda měl u
Great Rocku . . nerozuměl . . . něco vážného . . . něco opravdového ve mně, věřilo Dědovi . . .
a všem jeho zázračným schopnostem . . . A v ten okamžik, kdy jsem stál vysoko na Great
Rocku . . . pozoroval Jezdce . . . a své dva přátele . . . pode mnou Wastay a Děda, oba
nemocní . . . věděl jsem . . .
. . . že k něčemu dochází . . .
Být:
Konat!
Dělat: Vidět:
V Pohybu!
Šhkahn!!!
Slova mi plynula z úst bez mé vůle . . . a překvapovala mne -- jako bych to ani nebyl já,
kdo mluví. A hlas -- nebyl hlasem hocha, který stál na vrcholu Great Rocku . . . ale
pravděpodobně . . . muže . . . který bude jednoho dne stát na svém místě, na tom samém místě,
neboť můj hlas se rozléhal Pláněmi . . stejně jako hlas mého Dědy. Šedý Sokol a Malý Jelen
mi rozuměli ihned: Všechno je v Pohybu -- a obrátili Koně a vraceli se . . . Všechno bylo v
Pohybu . . . včetně mě: Podíval jsem se: Kůň tam byl stále . . . otočil jsem se, udělal dva kroky
a seskočil z Great Rocku na Koňský hřbet -- a aniž bych cokoliv udělal . . . Kůň se pohnul -jako by cítil stopu . . Jezdce . . . a Koně. . . .
Nakonec . . . jsem věděl co máme dělat. Vedl jsem Koně okolo Great Rocku -- a pomalu
jsem vyjel na Jih . . zrovna když Šedý Sokol a Malý Jelen proběhli kolem mne. Běželi rovnou
k Wastayovi a k Dědečkovi. Věděl jsem, že posadí Wastaye na Koně a přivážou Dědu na
zadek jeho Koně -- a budou mne následovat. Zamířil jsem rovnou za Jezdcem . . . pak jsem se
podíval přes hlavu Koně . . . a Jezdec Byl Pryč! Otočil jsem se jestli se někam nepřesunuli -a uviděl Je znovu! Koutkem oka -- když jsem se otáčel: otočil jsem se zpět -- Byli Pryč!
Podíval jsem se jinam -- Byli Tam! Viděl jsem Jezdce -- a Koně jen když jsem se díval jinam:
Nebyli Tam! když jsem se díval přímo na ně. Nerozuměl jsem tomu. Podíval jsem se -- Byli
Pryč!! odvrátil jsem se -- Byli Tam!! Koutkem oka . . . pořád na stejném místě. Měl jsme
strach otočit hlavu . . . podívat se přímo na Ně . . Mohli by zmizet! -- Až Navěky!! . .
Vzpomněl jsem si . . často, když jsme byli s Dědou na lovu, on něco viděl: králíka, nebo
veverku -- které já neviděl! Já se jej ptal Proč jsem je neviděl a on mi odpověděl . . . někdy,
když chceme Vidět . . . nesmíme se Dívat! Samozřejmě, že jsem mu nerozuměl . . . ale -- v
této chvíli, venku na Pláních -- jsem otočil hlavu . . Viděl jsem -- když jsem se nedíval . . .
Myslel jsem. . . . Pravděpodobně . . . Pravděpodobně jsem porozuměl. . . . Nakonec. . . .
A tak . . . jsem se nikdy nedíval přímo na Jezdce -- a na Koně . . . když jsem je
následoval přes Pláně . . . nedíval jsem se ani nikam jinam . . . jenom na stranu . . . přesně tak,
aby Tam byli! - v koutku mého oka. Zaslechl jsem slabé kojotí "jip!" . . . ale ne přesně jako
Kojot . . a věděl jsem, že Šedý Sokol a Malý Jelen jsou nedaleko za mnou, že sledují mé
stopy. Víc než jednou jsem měl chuť se ohlédnout, abych viděl Dědu a Wastaye . . abych se
přesvědčil, že jsou v pořádku -- ale neodvážil jsem se -- neodvážil jsem se pohnout hlavou -nebo zamrkat očima . . . Troufal jsem si jedině Vidět . . aniž bych se Díval . . . Jel jsem . . .
Koukal se . . a chtěl vědět. . . .
Chtěl jsem vědět Proč vidím jezdce -- a Koně . . a Malý Jelen a Šedý Sokol je nevidí . . .
chtěl jsem vědět Proč, když oni nevidí Jezdce -- a Koně, mi tak věří, že mne následují přes
prázdné Pláně . . . Chtěl jsem vědět jak to, že Jezdec . . . neboť se zdálo, že Jezdec -- a Kůň se
nehýbají . . ale když . . . jsem jel kupředu . . . pořád směrem k nim . . . nikdy se nepřiblížili . . .
byli vždy stejně daleko. Ale já věděl, že se pohybujeme . . . neboť po určité době Malý Jelen
začal vyznačovat vzdálenost, kterou jsme ujeli, tím, že se otočil -- a přitlačil do Země jednu
hůl z Dědových nosítek . . . udělal to pokaždé, když jsme ujeli vzdálenost, na jakou dospělý
muž vyšle Šíp z Luku -- zhruba třičtvrtě kilometru . . Takto značil naši Cestu celé odpoledne. .
..
Pomalu jsme jeli . . a pomalu se smrákalo. Nepřemýšlel jsem o tom, co bude v noci -- co
budu dělat? Uvidím Jezdce? Právě když mne to napadlo -- jako bych onou myšlenkou
zapříčinil, že se to stalo -- Jezdec -- a Kůň . . . Byli Pryč! A znovu, aniž bych cokoliv udělal . .
. Kůň se zastavil . . jako kdyby . . ztratil stopu. Podíval jsem se -- Byli pryč!! Otočil jsem se
jinam -- Nic!! Podíval jsem se -- Nic než tma . . . noc . . . černá nekonečná Pláň. . . .
Dlouho, velice dlouho jsem seděl a díval se na místo, kde jsem naposledy viděl Jezdce - a Koně . . ale věděl jsem, že jsou pryč . . něco bylo jiné. Nakonec jsem sesedl z Koně a šel k
místu, kde stáli Šedý Sokol a Malý Jelen. Vzal jsem si od Malého Jelena Wastayův Dlouhý
Oštěp a vytáhl z pochvy Dědův Velký Nůž a šel zpátky ke Koni, který stál jako předtím -tváří k Jihu -- zatkl jsem Oštěp hluboko do Země a Dědovým velikým Nožem jsem do něj
udělal zářez tam, kde byl Jih. Pak jsem šel zpátky . . . Byl čas říct Dědovi . . . že jsem udělal
chybu -- byli jsme ztraceni. . . .
Děda byl vzhůru, ležel na zádech -- vypadal dobře. Udělal znamení "blízko mému
Srdci" a já byl šťastný -- smutný . . ale šťastný. Ztratili jsme se mou vinou. Řekl jsem mu to . .
on potřásl hlavou --- a pak se na mne usmál . . . jako by chtěl říct: "Hloupoučký hochu. -myslíš, že nevěřím svému vlastnímu vidění? Ráno, řekl mi, udělej vysokou značku, pak jeď
na Jihovýchod tak daleko, jak budeš moci, aniž bys ji ztratil z očí . . . a Dívej se: Byl jsem
připravený: Vidět, řekl jsem. Ne, řekl, jen se Dívej. Pak se vrať a řekni mi, co tam uvidíš.
Nevěděl jsem, co by tam mohlo být . . nebylo tam Nic . . . Nikde . . Wastay měl hlavu nahoře
a opíral se o ruku. Podíval se na mou tvář. "Nebuď smutný," řekl, "Udělal´s to dobře . . a
uděláš toho ještě víc." Dědeček přikývl . . .
Vysokou značku jsem měl - Wastayův Dlouhý Oštěp. Ráno jsem přivázal na vrchol
Oštěpu Dědovu levou nohavici, kterou odřízl. Malý Jelen -- na Koni -- se postavil vedle
Oštěpu tak, aby stál tváří k Jihu, poté Šedý Sokol postavil svého Koně vedle Malého Jelena a
vytvořil pravý úhel tak, že se oba Koně dotýkali zadky -- byl tedy tváří k Východu. Vyndal
jsem ze Země Dlouhý Oštěp a zatkl jej zpátky tam, kde se Koně dotýkali, potom jsem nasedl,
postavil se mezi ty dva -- s Oštěpem namířeným na mne . . . a vyjel jsem pomalu . . . na
Jihovýchod. . . .
Netrvalo dlouho -- Dědeček měl pravdu: hloupoučký kluk. Jel jsem asi čtyři hodiny -- a
uviděl jsem to . . . téměř přímo před sebou . . . v dálce. Jak jsem to mohl nevědět? znal jsme to
celý život . . . vídal každý den . . . pořád na to myslel . . . Paha Sapa . . . Posvátná hora . . .
Mé Srdce . . . Střed. . . .
Do večera jsme dojeli do Pine Ridge. Cestovali jsme pomalu -- ale můj Děda a Wastay
se cítili lépe, Wastay seděl na Koni zpříma a Dědeček na své kůži také téměř seděl. Hodně
jsem ten den -- po cestě zpátky přemýšlel, hlavně o Svobodě. A když jsem přemýšlel o
Svobodě, přemýšlel jsem také o obřadu, který Dědeček vykoná, aby bílý Muž prohrál Válku -aby nás mohl osvobodit Žlutý Muž. Žlutého Muže jsem nikdy neviděl, nevěděl jsem jak
vypadá. Bílý muži nebyli opravdu bílí, rozhodně ne jako barva, kterou jsem se maloval před
setkáním s Tatankou - Žlutý Muž tedy třeba také nebude opravdu žlutý. Ale doufal jsem, že je
laskavý . . . a doufal jsem, že má dostatek Země, takže nebude chtít naši Zem - Zemi Lakotů.
Dědeček říkal, že Bílý Muž není laskavý, protože chce Zemi . . . příliš mnoho. Bílý Muž,
říkal Dědeček . . . je přesvědčen, že každá Země, kterou neobývají Bílí Muži, je . .
nezalidněná. . . . Země Lakotů nebyla nezalidněná . . . My jsme Lidé! Chtěl jsem vědět,
jestli Žlutý Muž tomuhle rozumí . . . jestli rozumí Lidem. Musel jsem o tom hodně přemýšlet.
...
Když jsme přijeli do rezervace, všichni nás přišli přivítat, stáli v řadě a my jsme
projížděli kolem nich -- byli na nás hrdí. Zůstal jsem s Wastayem, zatímco Děda šel vykonat
obřad, kterým nás měl osvobodit -- musel u toho být sám. V rezervaci žilo 11 rodin -- 37 lidí - takže po Obřadu Děda musel zbytek Tatankova Srdce, který nepoužil, rozdělit na 37 dílů, ty
umístit na zvlášť vybranou kůži a Já, Wastay Děda jsme je museli každému zvlášť přinést a
nabídnout . . . Byli jsme všichni spřízněni . . . Byli jsme všichni Spojeni . . s Tatankou. . . .
Když jsme se Děda, Wastay a Já vrátili do tipi, zůstali nám tři kousky. Když jsem pro
jeden z nich natáhl ruku, aby poslední dva zbyli pro Wastaye a Dědu, Děda položil svou ruku
na mou -- a zastavil mne. Podíval se na Wastaye a Wastay přikývl -- a každý z nich si vzal
svůj kousek. Díval jsme se na ně - a byl jsem strašně hrdý . . Za celou dobu neviděli mé slzy.
Že jsem byl tak statečný, choval se tak důstojně, říkali, vezmu si poslední kousek. Uzavřu
Kruh. . . .
FBI trvalo 11 dní, než zjistili, kdo Buvola zabil. Brzy ráno dvanáctého dne si pro Dědu
přišli. Dva muži, oba FBI . . a jeden indiánský policajt z Rezervace -- Indiáni s koňským
ohonem, jak jim říkal Děda. Pracovali pro Vládu a zajímala je akorát jejich moc -- a co by
mohli kde ukrást. Byli horší než Bílý muži, říkal Děda. Zaparkovali auto na naší zahradě a
vstoupili bez zaklepání do tipi. Jeden z mužů z FBI držel v ruce papír a vydával pusou zvuky
Bílých Mužů, potom Indián s koňským ohonem dal Dědovi na ruce želízka.
"Jdi za Wastayem" řekl mi Dědeček.
Vyvedli jej z tipi a posadili na zadní sedadlo auta, Indián s koňským ohonem si sedl
vedle něj. Oba muži FBI si sedli dopředu a všichni odjeli. Sledoval jsem auto, dokud
neopustilo tábor a zmizelo . . . v prachu. . . .
Téměř celý den jsem se toulal po rezervaci, až jsem si uvědomil, že jestli zůstanu poblíž
Dědova tipi, přijedou si i pro mne . . . a tak jsem tu noc vzal dva Koně a jel za Wastayem.
Nikdy mne nenajdou. Ale neměl jsem pravdu . . . znovu jsem nerozuměl. Děda to ve svém
vidění viděl správně: Jejich směr, řekl, Jezdce -- a Koně, bude můj Směr: na Východ!
Cesta od Great Roku . . kde jsem viděl Jezdce . . do Rezervace . . směřovala na Východ -- Ale
byl to jen počátek Cesty!! Dědeček však také říkal -- Cesta, která odvádí . . . je Cesta, která
přivádí zpět. . . . Takže se vrátím . . . ale teď musela Velká Cesta pokračovat: Indián s
koňským ohonem rozuměl tomu, co mi Děda říkal . . . a za čtyři dny si přišli pro mne. Bylo mi
osm let. Už nikdy jsem nespatřil Jenny Žluté Zrno . . . Vídal jsem ji však často ve snech...
Jenny Žluté Zrno ..se ve své židli ještě jednou otočí ... a mile se . . . na mne . . . usměje . . .