Reflex, 49/2013, "Útěk od Babiše"
Transkript
rozhovor Útěk TEXT Miroslav Cvrček foto Ngyuen Phuong Thao Nikdo po revoluci nechtěl zavírat zadní brány, všichni chtěli jenom jásat, jenom vítat zlaté hochy z Nagana, ale nikdo nechtěl pracovat. Proto dnes máme blbou náladu. od Babiše Úspěšný podnikatel Tomáš Březina: „Potřebujeme méně doktorů, soudců, úředníků a povalečů!“ Tomáš Březina (56) je podnikatel roku 2007, majitel úspěšné firmy Best na výrobu betonové dlažby. V druhé polovině devadesátých let byl také poslancem a do sněmovny se letos málem vrátil. Jenže pár týdnů před volbami se s hnutím ANO Andreje Babiše rozešel. Proč? Jste symbolem úspěšného pod nikatele, který se vypracoval bez účasti na privatizaci. Byl jste už i poslanec a letos jste se mohl do sněmovny po letech vrátit na kandidátce ANO. Chtěl jste se zaměřit na hospodářství. Jak? Nevěřím, že zásahy státu shůry dokážou nahradit to, že česká ekonomika produkuje málo kvalitních výrobků. Hledáme různé makroveličiny, se kterými se pokoušíme manipulovat, třeba tím posledním zásahem České národní banky. Musíme však mít víc fabrik, víc lepších služeb. Musíme změnit poměr produktivní a neproduktivní sféry. Ať se nám to líbí, nebo ne, musíme mít méně učitelů, méně lékařů, méně soudců, méně úředníků, méně vojáků, méně politiků, méně záškodníků, co se doma válejí na kavalcích a berou jen dávky. Jakákoli vláda, která má ambici něco změnit, k tomu musí přistoupit. Je 22 X REFLEX 49–13 to těžké, nepopulární, ale je to jediná možnost. Je zklamání, že Andrej Babiš, který má aureolu toho, kdo právě toto má umět, to dělat nebude. Už je to zřetelně vidět. Kdybyste z kandidátky ANO ne odešel, co byste dnes dělal? Říkal jsem s jistou nadsázkou, že vezmu ministerstvo průmyslu, do kterého bych sloučil ministerstva dopravy a místního rozvoje. Celkem by mělo být maximálně dvanáct ministrů. Rodící se vláda chce ministerstvo pro sport, ministerstvo bez portfeje. Proč má mít země velikosti New Yorku osmnáct ministerstev? Babiš o snižování počtu ministrů aspoň mluvil. Teď se chystá opak. Aby Sobotka vyhrál stranický zápas, rozdává pozice. Vy jste na začátku roku říkal, že za chvíli budeme vzpomínat na idylické doby, kdy vládl prezi dent Klaus a premiér Nečas. Proč? Politická kultura, o které všichni neustále hovoří, s novým prezidentem zase spadla. Ať už byl prezident Klaus, jaký byl, tak jsem ho nikdy neslyšel říct sprosté slovo, neviděl jsem ho pod vlivem alkoholu a to, co řekl, mělo vždycky hlavu a patu, i když se to řadě lidí nelíbilo. A to nejsem žádný klausofil. Nečasova vláda ale pořád zvedala daně, to se vám líbit nemohlo. Nečas neměl žádné charisma, zvoral, co mohl, ale přesto na něj vzpomínám, protože je pořád lepší než to, co máme teď, a to, co bude. Představa, že premiéra bude dělat Bohuslav Sobotka, člověk, který nikdy nepracoval, přišel jako student do Parlamentu, neví o reálném životě, na byt našetřil údajně z poslaneckých náhrad, je pro mě děsivá. Připomenu ještě jeden váš citát, tentokrát z roku 2008. „Budovat politickou stranu není jen o tom, že se do čela postaví známá osob REFLEX 49–13 ` 23 rozhovor V Kanadě jsem poprvé viděl skutečnou svobodu. Viděl jsem svůj průmysl. I v Kanadě rozbíjeli asfaltové cestičky a dělali si chodníky z betonových tvarůvek. Viděl jsem, že to funguje. nost. Je to spousta mravenčí prá ce kolem vybudování struktury, vazeb na oblasti a regiony.“ To je naprostá pravda. A není to stavění známých osob ností do čela bez mravenčí práce případ ANO? Politická strana má vznikat na základě jasné nosné ideologie, jasných nosných myšlenek. Okolo nich se mají sdružovat lidé, kteří s těmi myšlenkami souznějí. Protože mají společné téma, způsob, jak posunovat vývoj dál. Jakýkoli politický subjekt, který vzniká jinak, je podle mě problematický. Samozřejmě záleží na kontextu doby. Třeba Občanské fórum bylo jeden velký protest a pak se logicky rozpadlo. Některé vzniklé subjekty byly úspěšné jako ODS. Jiné – jako Občanské hnutí – ne, protože se rozpadly na pár osobností, které se neshodly na ideologii. Strana má mít ideové ukotvení, i když si umím představit v revolučních dobách i jiný vznik politického subjektu. Je toto revoluční doba? Pocit potřeby změny řada lidí měla, dokonce i po prvním pokusu s Věcmi veřejnými, jenž nevyšel. Jistý revoluční nádech to mělo. A jak je na tom Babišovo ANO? ANO nemá nosnou ideologii. Aspoň já ji neviděl. To byl hlavní důvod, proč jsem toto uskupení opustil. A nešlo to vidět dopředu. 24 X REFLEX 49–13 Poznával jsem to až v každodenním chodu podle struktury lidí, podle jejich myšlenkových pochodů. Zjistil jsem, že chybí ideová linie, že je to opravdu hodně marketingový projekt. Musím říct, že to byla od poradců skvěle vedená kampaň, byl to dokonalý politický marketing. Nevedla se však ideologická diskuse. O čem se tedy diskutovalo? Tam probíhalo posuzování a úkolování, jak se máme chovat v tuto chvíli, abychom měli co nejlepší volební výsledek. Prostě dokonalý marketing, klobouk dolů. Má šéf strany vybírat lídry kan didátek? Je to teď jediná možnost, jak dostat do politiky skutečné osobnosti. Protože žádný úspěšný člověk se nepřihlásí do místního sdružení strany, neodkroutí si čtrnáct let, než bude skutečně mít možnost něco podstatného dělat. Neudělá to, shodil by celý svůj život, profesi, své minulé úspěchy. Proto jsem stoupencem většinového systé- mu, v němž lidé volí konkrétního člověka, který vahou své osobnosti přesvědčí voliče. Pak je možné, že do voleb půjde úspěšný člověk, jenž má něco za sebou v reálném světě. Mimochodem Klaus ještě v roce 1996 nasazoval lídry i proti vůli místních sdružení. Pak se to v ODS pod tlakem regionů zvrhlo a teď mají voliči volit lidi, jejichž jediná zásluha je třeba ta, že jsou tam opravdu od roku 1990. Tím chci říct, že hnutí ANO našlo v tomto zamrzlém volebním systému skulinu, jak dostat do politiky osobnosti. Čili ANO má osobnosti, ale nemá ideový základ? Nezakládal jsem žádnou stranu, ale já osobně bych stanovil ideologii, kterou mám vrozenou a žiji jí, udělal bych stanovy a pak teprve bych se rozjel do krajů a oslovoval bych osobnosti a budoucí lídry kandidátek v souladu s myšlenkami toho uskupení. U ANO mi to chybělo. Možná to bylo i proto, že Babišovi spousta lidí odmítla. Mluvil jste s ním o tom? Kdo je Tomáš Březina. Podnikatel, majitel a zakladatel firmy Best, která vyrábí betonové prvky. Na českém trhu je zcela dominantní. Za své podnikání získal několikrát ocenění. V letech 1996–1998 byl poslancem za ODS, odkud odešel a na poslanecký mandát rezignoval. Letos, měsíc před volbami, se rozhodl odejít z čela středočeské kandidátky ANO 2011. Mně Babiš řekl, že ANO je pravicovější než ODS. Uvěřil jsem mu. Věděl jsem, že je tam pár chytrých lidí s nezničenou pověstí. Až pak jsem přišel na to, že je to zcela v rukou politických marketérů. Oni pracovali velmi profesionálně. Měli pečlivé průzkumy a na nich nám ukazovali, kam se má napřít naše pozornost, aby výsledek byl lepší. To samozřejmě znamenalo kličkování. Když to zjednoduším: do ANO jsem v pondělí přicházel jako do pravicového, v úterý se posunulo zprava dál, a když jsem ve středu odcházel, tak bylo široce středově rozkročené, protože političtí marketéři řekli, že ještě můžeme vyzobat dvě procenta voličů, když se budeme chovat jako středová strana. Jak vypadal okamžik, kdy jste se rozhodl, že to neskousnete? Byl to proces. Původně jsem se domníval, že ANO se může stát novým pravicovým hegemonem s potenciálem sjednocení pravice. Tahle země něco takového potřebuje. O mně se mluvilo, že bych mohl být členem vlády. Ale já bych neskousl, že bych najednou byl ve vládě, kde premiérem bude Sobotka nebo Hašek. To já bych prostě nevydržel. Přijal to Andrej Babiš? Nevím, Babiš to asi dodnes nepochopil. Navíc jsem pro něj byl logicky téma jen pár hodin okolo mého odchodu. Zaznamenal jsem, že říká, že jsem věděl, jakou má minulost. Je spousta lidí, kteří si myslí, že to byl hlavní důvod a že jsme se hrozně pohádali. Tak to opravdu nebylo. Nevadila vám jeho minulost? S jeho poradci jsem se rozcházel v názoru na to, jak by se svou minulostí měl zacházet. Myslím, že je nevhodné, aby kdokoli, kdo tím byl poznamenaný, to lehce smetl se stolu větou: Moje máma mi poradila, abych tam šel, že se budu mít líp. Přijde mi to nedůstojné. Věděl jsem, že jdu s panem Babišem, který je sporným způsobem zapleten s StB a nesporně byl v KSČ. Hodně jsem to zvažoval. Nakonec jsem se rozhodl, že do toho půjdu, i když jsem věděl, že mi to u řady lidí ublíží. Proč? Mám tři děti, které jsou de facto v cizině, protože, mimo jiné, nevidí naši republiku jako místo skvělé k životu. Já chci, aby se sem někdy vrátily, chtěly vrátit. Říkal jsem si, že mám vzhledem ke svému věku skoro poslední šanci tady s tou zemí něco udělat. ANO mi dávalo smysl, byl jsem lídr, rýsovala se tím naděje na to, že budu mít možnost skutečně něco udělat. Podařilo se ANO dostat do vysoké politiky osobnosti? Babiš a ANO mě zklamali tím, že Babiš promarnil čtrnáctidenní náskok, nevyužil rozpadu ČSSD, čekal na Sobotku, vygumoval pravicový potenciál. chytří lidé, jako je Ivan Pilný, jsou teď upozadění. Paní Jourová, nic proti ní, zažila ve svém životě hrozná dramata, je jako místopředsedkyně hnutí na správném místě, ale jsou tam objektivně daleko chytřejší lidé s daleko větším potenciálem. A ona – bývalá členka ČSSD – stejně jako bývalý socialista pan Faltýnek naplňují moje obavy, že to jde doleva. Babiš promarnil čtrnáctidenní náskok, nevyužil rozpadu ČSSD, čekal na Sobotku, zcela vygumoval potenciál pravicovosti. Roky vyprávím, že Češi jsou levicoví, ale ukázalo se, že to tak úplně pravda není. ČSSD a KSČM nemají ani zdaleka většinu, která se dlouho čekala. Volby dopadly pravostředově, a přesto to faktičtí vítězové voleb ani nepoložili na stůl a dobrovolně se odevzdali Sobotkovi, který nemá ani osobnostní charakteristiky k tomu, aby mohl této zemi vládnout. To dělá Babiš, jenž má aureolu schopného podnikatele. To je strašné zklamání. Denně si blahopřeji, že tam nejsem. Protože já bych to nevydržel, já bych z toho klubu odešel. Jak vám poradci radili, že se máte vyjadřovat o Babišově minulosti? Překvapilo mě, že z hlediska akceptace jeho minulosti se chce víc, než jsem očekával. Že se po mně chce, abych říkal: StB je v soudním procesu a neví se, jestli byl, nebo nebyl, tak proč se mě na to ptáte? Já jsem to říkat nechtěl. Myslím, že by pan Babiš byl pro spoustu lidí přijatelnější, kdyby tu sebereflexi udělal umnějším způsobem. Ne tak teatrálně, jak to předváděl Jan Fischer, který strašně chtěl být prezidentem a pak v každém televizním přenosu tloukl hlavou o stůl a litoval a omlouval se. Ale přece jen si umím představit lepší věty než: Vždyť o nic nejde, já jsem do komunistické strany musel, abych měl lepší kariéru, máma mi to poradila. Vy jste to udělal? Ne. A to můj táta, který šel ve čtyřicátém osmém v čele průvodu na Hrad za prezidentem a byl následně vyhozen před promocí ze školy, nám po téhle životní zkušenosti radil se smutným výrazem v očích: Vlezte tam, budete mít leh- čí život. Říkal to zlomeně: Aby ses koukal, jak ty největší tupouni, kteří nemají ani schopnost vystudovat, vystudují jen díky režimu a pak dělají největší bosse průmyslu a ty ses s diplomem potloukal po kotelnách, to raději vstup, já se zlobit nebudu. Nikdy nás nenapadlo, že režim padne, že může padnout, ani to, že bych ho měl nějak rozvracet. Přesto jsem tam nevlezl. Babišovi poradila maminka a on tam vlezl. Proč jste nevstoupil do KSČ, jak vám radil otec? Když jsem viděl život svého otce, tak bych věděl, že jsem zradil. Takže jste vnímal rozpor mezi ra dami a tím, jak žije? Ano, rozpor s jeho mravností. Samozřejmě jsem o tom uvažoval. Před revolucí jsem prošel pět nebo šest zaměstnání. Někde jsem vydržel rok a půl, někde tři měsíce a pak jsem vypadnul. Ne z důvodu peněz, ty byly všude stejné, ale viděl jsem, že se nebudu rozvíjet. I v tehdejších omezených možnostech jsem chtěl něčeho dosáhnout. Vlastně jsem v 27 letech dosáhl na vrchol. Byl rozhovor jsem vedoucí odboru a nade mnou už byl náměstek. To bych musel podepsat rudou knížku. Vstup do partaje mi samozřejmě všude nabízeli. Měli jsme navíc malé nedonošené dítě, potřebovali jsme peníze na léky. Nakonec jsem to neudělal, abych si nezlomil charakter. Máte v sebe větší důvěru díky této zkušenosti? Mám pocit, že jsem v tomto směru v minulém režimu neuspěl. Protože já byl v podstatě jenom člen šedé zóny. Neuškodil jsem, ale nepomohl. Když mě donutili, tak jsem se objevil v průvodu na prvního máje. Když mi řekli, abych šel volit, tak jsem šel. Hodil jsem tam kandidáta Národní fronty. Mám z toho špatné svědomí. Nepovažuju se za žádného sekáče. Nenapravil to ani průběh same tové revoluce? Když jsme šli poprvé na Václavák, tak jsme se otáčeli, protože se říkalo, že pošlou tanky. Neposlali. Pak už to žádné nebezpečí nebylo, byla to jenom nádherná euforie. Ve státním podniku Ergon jsem se stal členem stávkového výboru. Vybrali mě kolegové z oddělení investic, protože jsem byl taková držka. Tak jsem šel. Takhle vybraných tam sedělo dvacet lidí. A najednou přišel ředitel a sedl si tam taky. Všichni na něj koukali, nikdo ani necekl. Ptám se ho, co tam dělá. A on, že se přišel jenom podívat, že je ředitel podniku a že tam s námi chce sedět. Tak mu vysvětluju, že tam nemůže sedět, že jsme všichni někým nominovaní. Jinak byl ředitel rozumný chlap, ne o moc starší než já. Ale byl ve straně, asi máma mu to poradila. Pak tedy z té místnosti odešel a my měli zvolit šéfa. No a jeden z členů stávkového výboru řekl, že to musím být já, když li toho, co nás brzdilo. Teď konečně můžeme začít pořádně pracovat. A já vám garantuju, že do sedmi let doženeme Rakousko. Ale to znamená, přátelé, že se musíme chovat mravně, hospodárně. Například pan ředitel nemusí mít tři sekretářky, a navíc asistentku. Stačí jedna. Tu zadní bránu, kterou máme stále otevřenou, zavřeme. Tam byl totiž takový koloběh materiálu. Přední bránou se přivezl materiál, někde se na chvíli položil a zadní bránou to všichni během dne rozkradli. To bylo všude. Všichni vyděšeně koukali. Druhý den ráno, nekecám, na vrátnici 150 podpisů – pan inženýr Březina zradil ideály naší svaté revoluce, pryč s ním! Dodnes to mám schované. Takhle to probíhalo všude. Nikdo lé, emigrovali v roce 1987 do Kanady. My chtěli emigrovat za nimi. S manželkou jsme emigrovali přes Rakousko v roce 1989, chtěli jsme do Kanady také. My jsme chtěli emigrovat už dřív, ale narodil se nám v osmdesátém pátém syn, předčasně, takže potřeboval velkou péči. Chtěli jsme pro něj sourozence, aby měl oporu. V únoru 1989 se nám narodila dcera. To už jsme věděli, že v létě emigrujeme. Prodali jsme půl chalupy, báli jsme se prodat celou, aby to nebylo podezřelé. Já blbec v práci ještě rozdal rozlučkové dopisy, že už nepřijedu a co mají dělat. A jeli jsme. Jenže teprve v rakouském lágru jsme se dozvěděli, jak to chodí. Zjistil jsem, že v lágru budeme nejméně rok, budeme rozdělení – ANO 2011 nemá nosnou ideologii. Aspoň já ji neviděl. To byl hlavní důvod, proč jsem toto uskupení opustil. jsem právě vyhodil ředitele. Byla to doba krásné euforie. Je mi líto mých dětí i třeba vás, že jste to nezažili. Do smrti na to budu vzpomínat. Co bylo po euforii? Sundali jsme komunisty, zrušili jsme milice, euforie pomalu vyprchávala. Tak co dál? Byl už tak únor 1990, když jsem na mítinku podniku vylezl na soustruh, pode mnou tisíc lidí, já byl mladý, perspektivní, měl jsem ještě vlasy a hřímal jsem: Co teď? Teď jsme se konečně zbavi- 26 X REFLEX 49–13 nechtěl zavírat zadní brány, všichni chtěli jenom jásat, jenom vítat zlaté hochy z Nagana, ale nikdo nechtěl pracovat. Proto dnes máme blbou náladu, to je příběh, který začal už tehdy. Tak jsem se otrávil, že jsem odtamtud odešel. Dostal jsem nejdřív tři měsíce neplaceného volna a odjel do Kanady. Po návratu jsem dal výpověď. Co jste dělal v Kanadě? To je taková životní náhoda. Naši sousedi ze sídliště, nejlepší přáte- manželku s dětmi bych dva měsíce neviděl. Měli jsme čtyřleté a sedmiměsíční dítě a sto marek. To by žena nevydržela. Ta dlouhá lhůta byla proto, že o naše profese – já stavební inženýr, manželka lékařka – nebyl k našemu překvapení zájem. Vrátili jste se? V Rakousku jsme zjistili, že jediná rychlá cesta do Kanady je letět na Kubu a vystoupit na letištní ploše v Montrealu, kde mělo letadlo mezipřistání. Tam se hned může- me zařadit do normálního života a čekat na azyl bez lágru, bez rozdělení rodiny. Ale musím mít aspoň 2000 dolarů, abych měl dostatečnou rezervu na byt a hledání práce. S tím jsem se vrátil zpátky do Prahy, kde už nás všichni odepsali jako emigranty. Naštěstí byl srpen 1989 a už z toho nebyl takový průšvih. Každopádně už v září jsem šel do Rekrey, tehdejší cestovky, a koupil zájezd na Kubu na březen 1990. Byl jsem tehdy soudním znalcem a dřel jsem denně do noci, abych vydělal co nejvíc a sehnal peníze na emigraci. Za ně jsem pak na černém trhu nakupoval marky. Do Rekrey jsem pro ty lístky nakonec už nešel, protože přišla revoluce. Jak jste se tedy dostal do Kanady? Tam jsme odletěli s manželkou regulérně na turistické vízum. Ona se pak za dva týdny vrátila a já jsem tam načerno pracoval, tahal sekačku, natíral ploty. Pomohla vám kanadská zkuše nost v pozdějším podnikání? Nezlepšil jsem sice jazykové vybavení, ale neskutečně mi to pomohlo v tom, že jsem získal obrovskou image, která se mi hodila. Když jsem totiž pak zakládal Best, lidi nevěděli, co jsem zač. Bylo to pro ně nepochopitelný – mladej kluk staví fabriku za sto miliónů. Nejdřív se říkalo, že jsem dítě režimu, bolševik, který nakradl prachy. Druhá varianta pak byla americký reemigrant. Nic z toho nebyla pravda. Já jsem si přivezl 1860 kanadských dolarů. Ale našlapovali okolo mě a říkali: To je on, ten se vrátil z Kanady. Totéž v bance. Nesmírně mi to posloužilo. Takže jste si přivezl podnikatel ského ducha? Ne, ale viděl jsem poprvé skutečnou svobodu. Viděl jsem svůj průmysl. I v Kanadě rozbíjeli asfaltové cestičky a dělali si chodníky z betonových tvarůvek. Viděl jsem, že to funguje. Duch podnikatele je daný geneticky, na to já věřím. Je už v tom, že do té Kanady vůbec jedete a hledáte tam práci, aniž něco víte o svobodném světě. Bytostně jsem přesvědčený, že to, aby se člověk stal podnikatelem a vydržel i v těžších dobách, jako je teď, musí být geneticky vybavený. V porevoluční době mohlo kterékoli kopyto dělat cokoliv, a protože tu nebylo nic, tak se mu dařilo. V dnešní situaci tvrdé konkurence musíte mít genetické vybavení. Musíte umět vidět za roh, mít vize, mít intuici, osobnostní vlastnosti odložené spotřeby, nemůžete si hned koupit jachty a vrtulníky, což řada lidí udělala a dnes už nejsou.
Podobné dokumenty
a vládní zadlužení - Makroekonomická analýza a prognóza
výdajů. To znamená, že dočasný převis výdajů nad příjmy by měl být kryt emisí dluhu (např. v období válek
nebo přírodní katastrofy), zatímco trvalý nárůst výdajů by měl vést ke skokovému růstu vybí...
CO JE TO KVALITA PROSTŘEDÍ
Jaká je dnešní představa lidí o bydlení? Do jaké
míry bere člověk současnosti v úvahu stav
civilizačního vývoje ve vztahu ke svému stylu
života? Jak a podle čeho hodnotí kvalitu obytného
prostoru?
...
Pražský kurýr – Praha 1 – říjen 2014
dìdictví Prahy 1, které pociťuji u vedení této mìstské èásti. Vìøím, že
budeme moci, jako obyvatelé Prahy, obdivovat další a další obnovené památky, a to nejen církevní, ale
všechny, které patøí k ...
24 25 pribjeh ridice.indd
blokuji ulici. Najednou se stal zázrak, od chodníku odjelo zaparkované auto, přesně proti díře
ve zdi do „mého“ dvora. Rozhodnutí bylo dílem
okamžiku. Na protější straně ulice je tiskárna,
také se ...