cena: kč / polo vina pr o pr odejce
Transkript
PROSÍME, KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! CENA: 40 KČ / POLOVINA PRO PRODEJCE 336 V PRODEJI OD 8. ZÁŘÍ 2009 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři Spisovatel Bohuslav Vaněk-Úvalský rád dával k dobrému, že existuje-li časopis Žena a život, jeho snem je rozjet vydávání časopisu Muž a smrt. Není to tak laciný bonmot, jak by se mohlo zdát, protože celkem pravdivě vyjadřuje stav věcí. Muž je skutečně tak nějak víc spojen se smrtí a zánikem. Zatímco ženy jsou velebeny jako nositelky a dárkyně života, údělem mužů bylo odjakživa životy brát. To se s námi táhne už od pradávna. Zatímco ženy sbíraly lesní plody, muži se věnovali lovu a zabíjení. Za neolitické revoluce ženy pečovaly o posvátné háje, muži klučili a vypalovali nová pole. Také uchránit vlastní rod v drsných dobách vyžadovalo značnou dávku otrlosti. Není tedy náhoda, že ženy téměř nepáchají násilné trestné činy a nestávají se tyrany a diktátory. Mužskou frustraci z neschopnosti porodit nový život si musíme nějak odreagovat. Nezbývá tedy, než se zabývat věcmi umělými, neživými. Mnozí mužští šovinisté rádi zdůrazňují, o kolik je více mužů než žen mezi významnými umělci, vědci a vynálezci, nemluvě o objevitelích či politicích. Proti tomu se přímo nabízí argument, že ženy se prostě místo toho zabývají něčím rozumnějším a smysluplnějším. Až s postupujícím věkem, kdy jim roste hladina mužských hormonů, pociťují větší touhu prosadit se v mužském světě. Často však už bývá pozdě, protože místo je obsazeno muži, pracujícími na svých kariérách už od puberty. Svou novinářskou kariéru jsem zahájil ve vydavatelství, vlastnícím hned několik pánských magazínů. Vždy mě fascinovalo, s jakou křečovitostí drželi onu linii chlapáctví a fascinace vším neživým. Příroda do záplavy technohraček pronikala jen jako dějiště katastrof nebo kulisa válečných operací. Ženy zase jen jako nutný atribut úspěchu, takže se to v nich hemžilo radami, jak je efektivně dobýt, případně se jich bezbolestně zbavit. Nejsmutněji mi ale bylo z pomyšlení, že podobné tituly hojně čtou i ženy, v touze porozumět nám mužům. Snad je i toto vydání NP přesvědčí, že je to notně pokřivené zrcadlo. OBSAH fejeton: ČESKÁ VOLBA: HUMLA NEBO CÍSAŘE? ON DNES IT‘S A MAN‘S WORLD ON DNES MUŽSKÉ VÝKŘIKY DO TMY ON DNES O MUŽÍCH A DĚTECH /Budka/ /Fiala/ /Křížková/ /Stern/ Pošli to dál 4–5 UNICEF: DĚTI VE VÁLEČNÝCH KONFLIKTECH referát: SOUKROMÍ JE MRTVO, AŤ ŽIJE MRAVENIŠTĚ /Gomba/ /Kotrba/ 12 – 13 komiks: SAMOROST /Bažant, Novák/ 8–9 6–7 14 – 15 kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ reportáž: FESTIVAL BEZ ZDROJE 10 – 11 rozhovor: TOMÁŠ HANÁK /Havlín/ /Doležálková/ 16 – 17 18 – 21 kultura: LITERATURA kultura: HUDBA /Marečková/ /Veselý/ /Ptáček/ křížovka 22 23 kultura: DIVADLO kultura: FILM /Harasimowicz/ /Prejdová/ 24 25 uličníci: ZÁCHRANNÝ KRUH V DIVOKÉM PROUDU světozor: WARM BEER AND COLD WAR /Heitfield/ /Budka / 26 27 28 Alexandr Budka Foto na obálce: David Kumermann SPOJENÍ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 sms: +420 774 789 079 e-mail: [email protected] www.novyprostor.cz Flexibilita je přikázáním doby. Někdy se ale vyplatí, být trochu nepřizpůsobivý. Stále se měnící svět vyžaduje takovou míru pružnosti, až hrozí naprostou beztvarostí. O solitérech i korouhvičkách více příště. 30 3 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jan Stern ČESKÁ VOLBA: HUMLA NEBO CÍSAŘE? Vážení, muži mají sex-appeal. Pokud vám tuto informaci dosud zapírali, tak vám ji s rozhodností sobě vlastní předkládám. Ten sex-appeal je někdy tak velký, že ženám vážně nezávidím, když si musejí mezi jeho jednotlivými generátory vybrat. Ale vybrat si musí. Zvolit si, to je osud každého z nás. I já si jako chlapec chtěl volit mezi dvěma druhy mužského sex- appealu. To když jsem na obrazovce spatřil agenty CI 5 Bodieho s Doylem a bylo mi jasné, že s jedním z těch hochů bych se měl identifikovat a načerpat z nich esenci mužství. Jenže ještě než jsem stihl opravdu zvolit (jako citlivý hoch bych samozřejmě zvolil Doyla), moji vychovatelé mně jasně naznačili, že tudy cesta v této zemi nevede a s jakousi posvátnou hrůzou mne jednoho dne posadili před jiný televizní seriál, kde řádili dva úplně jiní akční hrdinové: Evžen Huml a Bohouš Císař. Ano, byli to Chalupáři. Moji vychovatelé dobře věděli, co činí. Věděli, že v této zemi už navždy budu volit mezi Evženem a Bohoušem, spíše nežli mezi Bodiem a Doylem, a že je vhodné, abych do tohoto osudu byl zavčas zasvěcen. Ano, bylo to tehdy něco jako obřízka, když mě s vědoucím pohledem usadili k té nábožné podívané, kde orchestrion nahradil varhany i šofar. Ta volba, před níž jsem byl tehdy postaven, ovšem nebyla vůbec lehká. Dodnes váhám. Kdo z těch dvou byl vlastně více sexy? Koho zvolit? Jistě chápete, milí čtenáři, že nejde jen o nějaký rozmar milovníka pop-kultury, že jde o existenciální drama, neboť Evžen a Bohouš jsou stále s námi a kdykoli je třeba v této zemi něco zvolit, tak či onak stejně volíme jednoho z nich. S železnou pravidelností jinou nabídku ani nedostáváme. 4 Ono je to ale vážně složité. Pokud jde o styl oblékání, je jasné, že Bohouš je mnohem více „in“. Jeho klobouček je prostě cool a vůbec je tak nějak celkově sladěnej. Tak trochu na pohodu a do army stylu, který se neobnosí. Proti tomu Evženovi trochu ujel trendy-vlak. Baret se dá omluvit, neboť mu stydne hlava, jak známo. Ale tesilky a flanel prostě tolerovat nelze. Na druhou stranu, sex-appeal není o hadrech. Pokud jde o techniku milování, není pochyb, že Evžen má jasně navrch. Kdo ho viděl líbat, ví, o čem mluvím. Když vysloví své „Ital se podívá na ženu a zvážní!“, dámám přeběhne mráz po zádech. Proti tomu empírové Bohoušovy triky se „zavlhlýma očima“ už dnes vážně nepůsobí. Jeho sváděcí technika „kurizování“ je dost dětinská a dle dostupných údajů ani nefunguje. Evženovy kejkle s nácvikem „umělého dýchání“ jsou sice trochu nemotorné, ale mají výsledky. Jenže je tu zas jiné hledisko: platí za hotovou věc, že mít Bohouše v baráku je výhra v loterii. Je šikovný, umí leccos vyspravit a umí dokonce nahodit agregát, když vypnou proud a kuřata jsou v ohrožení. O Evženovi v tomto ohledu panuje trocha nejistoty. Organizačně se sice osvědčil při výstavbě kapřína, ale když zboří schody, jen soptí a hází vinu na druhé. O jeho znalosti hub raději nemluvě. Tedy na rovinu: voni jsou to oba docela parchanti. Bohouš Císař je vysloveně záludnej hajzlík, o čemž svědčí jak jeho fórek s kaprem, kterého si koupil v obchodě a chtěl ho vydávat za uloveného, tak jeho intriky s Tondou Balabánem, které měly zabránit tomu, aby se Evžen oženil s Fuchsovou. Evžen je zas někdy doslova k nesnesení, nezapře v sobě třicet let ve funkci revizora, což dobře ilustrují jeho nervní hlášky typu „řízky – jen do mě!“, případně „to je hezký, dělat si legraci z husitů!“ Tím vážně těžko získá body. No ale co naplat. Jednoho z nich si člověk zvolit musí. Leda jen, že by si nenechal vnutit tuhle vypečenou dvojičku a odvážně sáhl po alternativě. Vony možnosti tu jsou, né že né. Tak třeba předseda Mrázek, že. U něho tedy budí jisté pochybnosti, že byl dle vlastních slov už u zakládání družstva, které bylo asi trochu divoké, ale jinak paušálně je to fajn chlap, což o to. Ovšem jeho pilotáž motocyklu tedy v člověku nespouští zrovna soundtrack z filmu Easy rider. Pak je tu třebas Voborník. Ten se jeví celkem sympaticky. To, že se kdysi při divadelní zkoušce líbal s Mrázkem, ho ani tak nekompromituje, ale to, že své ženě vyhrožuje v určité chvíli sekerou, jakkoli ho mnozí chápeme, se prostě omluvit nedá, to patří trochu do středověku. Jako hodně v kurzu je teď Makovec, co jsem tak kolem sebe slyšel. Jak ten hraje pimprlové divadlo! V tom tedy nemá konkurenci. Jeho potácivá chůze by snad taky nevadila, ale slogan „Makovec, známej hladovec“ je varující. Můžeme samozřejmě šáhnout i po úplně marginálních figurách, třeba po mladým Brabcovi. Jenže kdo viděl jeho idylický obraz srnek pasoucích se u projíždějící lokomotivy... Škoda slov. No jo, nemáme to my Češi jednoduché s těmi našimi volbami a sex-appealem. Ale jak pravil Evžen Huml: „Ono manželství je nakonec vždycky kompromis...“ OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Z KŘÍDLA POD KŘÍDLO ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA Konec léta se v Praze tradičně ponese v duchu velké cyklojízdy. Ta letošní bude o to zajímavější, že špalírům cyklistů v ulicích, kudy se běžně valí jen auta, bude předcházet opulentní program. Pořádající hnutí Auto*Mat totiž vyjednalo na 20. září uzavření Londýnské, Jugoslávské a náměstí Míru a dalo je k dispozici šedesáti autorům a kolektivům. Část Vinohrad se tak na den promění v koncertní plochy, kavárny, galerie a divadla. Zažít město jinak nebude jen planý slib. Tenhle model městského korza známe už od roku 2006, kdy Auto*Mat udělal něco podobného s podporou magistrátu na Smetanově nábřeží. „Politici se tehdy chtěli před volbami ukázat,“ vzpomíná jeho člen Michal Křivohlávek. Magistrát ovšem převzal v dalších dvou letech nad akcí kontrolu a cykloaktivisté se přesunuli z role pořadatelů do pozice statistů či doplňkového programu. Den bez aut začal jevit známky duševní impotence. Na nábřeží se prodávaly „staročeské“ frgály a magistrátní dramaturg se jal doprovázet v zásadě uměřenou měšťanskou touhu po klidných ulicích ukázkami dovedností pohybových extremistů: lezlo se po umělé stěně (úlitba Bémům) a u Rudolfina se nešlo vyhnout hochům, podle kterých nepatří kolo do ulic, ale někam vysoko nad hranu U-rampy. Možná šlo o kouzlo nechtěného a radní tehdy mlčky uznali, že městská cyklistika je adrenalinový sport. Auto*Mat je třeba pochválit, že se letos partnerství s magistrátem, proti jehož dopravní (ne)politice trvale bojuje, konečně vzdal. Nic mu nepřinášelo a cyklojízda aspoň nebude muset startovat ze sousedství zoufalé podiové estrády a pivního stanu á la Oktoberfest, u kterého se rožní prase. Bylo nám trapně. Na druhou stranu je ale potřeba připomenout, že nově nabytá svoboda není zadarmo. Cykloaktivisté mají pro tento rok nového generálního partnera – Vodafone – jehož rukopis je patrný i ze samotných plakátů akce, tedy z její tváře. Křivohlávek argumentuje, že bez velkého sponzora by událost podobných rozměrů nešlo uspořádat a připouští, že se Auto*Mat do budoucna podobných projektů možná vzdá úplně. To by nebylo nutné. Předpokladem je, nechápat aktivismus jako zaměstnání, ale jako něco, co člověk dělá i zadarmo. Tomáš Havlín CIZINCEM V CIVILIZOVANÉ ZEMI Cizinecká policie má problém a vypadá to, že s ní i my ostatní. Jde o osobu nového ředitele Vladislava Husáka. Už jenom jeho jmenování budí rozpaky. Potíže se s tímto bývalým příslušníkem SNB táhnou dlouho. Před třemi lety ho coby policejního prezidenta sledovali novináři, jak si jede do práce rychlostí až 190 km v hodině a to několikrát po sobě. V březnu 2007 musel z funkce ředitele rezignovat. Nikoliv díky flagrantnímu zneužívání svého postavení, jak by se po jeho divoké jízdě čekalo, ale proto, že byl vyšetřován Inspekcí ministra vnitra. Zapletl se do kauzy Biolíh a navíc byl spojován s únikem utajovaných informací o ruském agentovi. Na novém místě je již rok, ale až do května jen prozatímně. Poslední srpnový den poskytl Lidovým novinám velký rozhovor, kde komentoval situaci gastarbeitrů v Česku.Od ředitele cizinecké policie zřejmě nelze čekat vstřícný postoj vůči cizincům, zvláště když se ani politici nemají chuť k nim chovat lépe. Určitě lze ale od člověka v jeho postavení očekávat alespoň jistou míru korektnosti, když už ne znalost příslušných zákonů. Protože neznalost komplikované bible jménem cizinecký zákon dokázal hned v prvních odpovědích. Být cizincem v Česku není vůbec jednoduché. Schizofrenní situace, kdy na jedné straně český hospodářský boom do značné míry závisel na levné pracovní síle ze zahraničí a na straně druhé postoj státních institucí včetně cizinecké policie se dal shrnout do jednoduchého hesla: „cizinci tu prostě nemají být“, vyústila pro zahraniční dělníky ve zcela nepřehledné prostředí plné nástrah a pastí. Dokud bylo dost práce, nikdo se o jejich životní podmínky vážněji nestaral. Teď práce je a není. Jak se rychle ukázalo, jsou i v době krize a větší nezaměstnanosti místa, kam Češi už prostě pracovat nepůjdou. Úřady práce ale v současnosti cizincům ve velkém neprodlužují nebo nevydávají nové povolení k práci. České úřady tak sami napomáhají zhoršování jejich situace. Svalovat nyní odpovědnost za tristní stav na samotné zahraniční dělníky, jak to udělal Husák v textu s příznačným názvem: „Cizince jsme nezvali, mohli zůstat doma…“, je nejen velmi nemorální, ale i nebezpečné. Alespoň pokud máme pocit, že tento stát by měl zůstat civilizovanou zemí. Martina Křížková OVĚNČENÝ MAGOR V pátek 4. září bude uděleno čestné občanství města Humpolec Ivanu Martinovi Jirousovi, zvanému Magor. Tuto zprávu přinášíme prefestum, takže se lze jen domýšlet, zda oslavenec dostojí své pověsti a objeví se při ceremoniálu nahý, jak má při veřejných vystoupeních ve zvyku a nevynechá obvyklé oslovení auditoria „dámy a ču...i!“. Ať už to dopadlo jakkoli, je nutno humpolecké radní ocenit za jejich odvahu. Magor si ocenění rozhodně zasluhuje, tím spíše, že si jich mnoho neužil. Ač jeden z nejzasloužilejších, neobdržel po revoluci žádnou prebendu a zůstal věrný svému životnímu stylu, ačkoli na rozdíl třeba od kolegy Knížáka má vysokoškolské vzdělání. Lze si jen přát, že humpolečtí nezůstanou na půli cesty a v případě potřeby se o svého čestného občana postarají. Důchody básníků nebývají největší, zdraví je podlomené normalizačním kriminálem i alkoholem a spadne-li mu statek v Prostředním Vydří na hlavu, sociální bydlení od rodného města se bude hodit. Alexandr Budka 5 FOTO: CLIFF1066 / FLICKER.COM Voskový James Brown - muzeální příklad klasického macha, včetně násilí vůči manželce. 6 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Alexandr Budka It‘s a Man‘s World „JE TO MUŽSKÝ SVĚT“, PRAVÍ ZNÁMÝ SOULOVÝ HIT A JE PRAVDA, ŽE TO V ČEM ŽIJEME, JE NAVZDORY PROKLAMOVANÉ ROVNOSTI POHLAVÍ VÝSLEDKEM PŮSOBENÍ MUŽŮ. PŘESTO SE DNES MUŽI ČASTO CÍTÍ NEJISTĚ, JAKO BY UŽ PRO NĚ VE SPOLEČNOSTI, KTEROU STVOŘILI, NEBYLO MÍSTO. ČEKAJÍ OPRAVDU MUŽSKÉ POHLAVÍ NĚJAKÉ DRAMATICKÉ ZMĚNY NEBO DOKONCE ZÁNIK? Podobné úvahy bývají vděčným námětem médií v okurkové sezóně. I letos jsme se mohli dočíst, že díky novým vědeckým objevům už nebude třeba spermií či mužského chromozomu Y při rozmnožování a zánik mužského pohlaví je tak jen otázkou času. Toto proroctví bývá doplněno krátkým historicko-antropologickým souhrnem, ve kterém se konstatuje, že v dnešním postmoderním světě už není třeba se ohánět kyjem ani lovit velké šelmy, ba dokonce už ani bušit těžkými kladivy do ozubených kol a války se odbývají mačkáním spouští a tlačítek, což, jak vidíme ve zprávách, zvládnou i malé děti, takže mužů už není na nic třeba. BEZHLAVÁ HLAVA RODINY Ženy jsou prý navíc mnohem flexibilnější, zvládají dělat víc věcí najednou, umějí lépe spolupracovat v týmu a lépe se učí ve škole. To vše je ve znalostní ekonomice předurčuje k úspěchu. Ne že by to tedy zatím způsobilo nějaký dramatický zlom v genderovém zastoupení. Politika a velký byznys jsou dál ovládány muži a o věku žen se stále mluví jako o blízké budoucnosti, na jejímž prahu stojíme, ale stále nám jaksi uniká. Stačí to však na to, aby muži přišli o svůj monopol a byli notně znejistěni. Patriarchální model rodiny je minulostí, ženy už nejsou na mužích existenčně závislé a s touto ztrátou moci není snadné se smířit. Muži vytvořili svět, ve kterém panují vysoce konkurenční vztahy, vítěz bere vše a prohra je neomluvitelná. Náhle jsou však konfrontováni se situací, že ani ve hře, jejíž pravidla stanovili, nemusí být jedinými nezpochyb- nitelnými vítězi. Ve stále nejistějším světě se muži ukazují být tím „slabším pohlavím“. Stoupá počet vzdělaných, asertivních žen, které v nevzdělaných a názorově (i citově) zaostalých mužích nenacházejí partnery. Muži jsou vytěsňováni ze svých tradičních rolí, stále více ztrácí otcovskou funkci a místo aby kreativně pracovali na hledání nového smyslu mužství, útočí na feminismus a vystavují na odiv dávno překonané atributy mužství, které budí spíše útrpný posměšek než respekt. Jsme tak v médiích svědky jakéhosi boje mezi machismem a zkarikovaným feminismem, vedeným muži, kteří nedokáží uvěřit, že je ženy netouží nahradit v rolích vládců světa. K nim se občas přidávají okázale neemancipované ženy, které zdůrazňují, že nejsou žádné feministky a touží po chlapákovi, který se o ně po všech stránkách postará. Obstát v takových stále se zvyšujících nárocích ale není snadné, takže chlapáci se často pod tlakem ekonomické krize a jiných osudových ran hroutí a projevují se spíše jako malí kluci brečící nad rozšlapanou bábovičkou. FALOKRACIE BES FALU Narůstá počet mužů, propadajících neurózám a nejistotám ve své mužské roli. Ta už totiž není jasně definována, tradiční dělba práce mezi pohlavími vzala za své a je třeba ke svému mužství hledat individuální vztah. V tom však muži oproti ženám fatálně zaspali. Mystika ženy je dnes všeobecně rozšířená a společensky akceptovaná. Na trhu je nepřeberné množství knih, seminářů a terapeutek, pomáhajících objevovat pravé ženství. Vagína a její symbolika jsou probírány ze všech stran, pořádají se o ní výstavy, točí filmy a hrají divadelní hry. Umělecká díla tvořená pomocí menstruační krve už nikoho nepřekvapí. To vše je výsledkem emancipačních snah žen a feministického hnutí a nemá v mužském světě obdoby. Zatímco ženy na svém vztahu k vagíně pracují, muži a jejich vztah k penisu zůstává tabu, nanejvýš se dozvíte, že si ho kompenzují silnými auty nebo stavbou mrakodrapů. Jedním z pokusů o rehabilitaci mužství je „mytopoetické mužské hnutí“, jehož autorem je básník Robert Bly. Jeho kniha Železný Jan je dostupná i v češtině. Už více jak dvacet let vede semináře, na nichž muži recitují poezii, oblékají se do kožešin a sborově bubnují, procházejí iniciačními rituály, a to vše proto, aby se naučili neskrývat pocity. Novináři si z jeho nahých mužů, pobíhajících po lese, dělají legraci a ženy se domnívají, že Bly učí muže, aby byli jejich nepřáteli. „Je to přesně naopak,“ ohrazuje se Bly. „Mladí muži ve skupinách nacházejí učitele. Z masmédií se nikdy nenaučí citlivé a zodpovědné mužnosti.“ Nezbývá než doufat, že podobné snahy o vytvoření „nového muže“, které se datují už od šedesátých let, budou úspěšné. Snad přibude mužů, ochotných nastoupit na mateřskou dovolenou, smířených s kariérou svých žen a předávajících svým synům tolik potřebný mužský vzor, aby pro ně otec nebyl jen tajemnou postavou, která na nějakém neznámém místě kdesi venku jakýmsi nepochopitelným způsobem zajišťuje rodinný rozpočet. 7 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jaroslav Fiala Mužské výkřiky do tmy „ŘEKNI MI, CO MŮŽE BÝT HORŠÍHO NEŽ DRSŇÁK, KTERÝ POUŽÍVÁ PĚSTI MÍSTO MOZKU. MLÁTÍ DO VŠEHO, ČEMU NEROZUMÍ,“ ZPÍVAL V 80. LETECH AMERICKÝ PUNKOVÝ ZPĚVÁK JELLO BIAFRA. NEVYSTIHUJE JEHO PROVOKATIVNÍ TEXT DNEŠNÍ POSTOJ MNOHA ČESKÝCH MUŽŮ K FEMINISMU? Občas můžeme slyšet názor, že feministky jsou ženy, které nemají rády muže. Anebo že se kvůli nim muži dokonce stávají zbyteční. Sebevědomé ženy prý zvedly své nároky tak, že jim téměř nelze vyhovět. Muž musí být drsný, ale zároveň něžný a chápavý a musí si umět dupnout. Jenže jak se rozpůlit na dvě rozdílné osoby? Neúměrné požadavky na muže bývají vděčným tématem pánské společnosti, která jako by se bála zhmotněné vize autorů polského sci-fi filmu Sexmise. Z muže se stane vyhynulý druh, nanejvýš nástroj pro potěšení či roztomilý exponát v ZOO. Na čem se strach mužů ze zotročení zakládá? Možná na tom, že sami podobně idealizované představy uplatňovali na ženách. Obraz absolventa univerzity, kulturisty a milujícího otce v jednom se stal součástí mírně paranoidních představ nejednoho muže o tom, jak má vypadat ideální chlap. Tomu je dost těžké se vyrovnat. Sotva se ale liší od podobného obrazu bohyně ženy – trojjediné matky, rafinované prostitutky a inteligentní pradleny zároveň. Tak jaképak nové zotročení? To v Čechách obvykle začíná prozaičtěji – za dveřmi domu. Kdo umyje nádobí a kdo záchod? Kdo dojde na nákup? A kdo se postará o děti? Kdo si dnes prosadí svou? Méně „všedních“ povinností představovalo pro mnoho mužů více než lákavou alternativu. Není divu, že se 8 zápas o domácí krb stal jednou z prvních frontových linií feminismu. Sporem o to, kdo bude vykonávat jakou práci, se ale pro nás začíná odvíjet příběh, ve kterém málokterý hrdina vyvázl bez šrámů. JAKO HOLKY U KAFE „Císař Vilém, hlavní strůjce první světové války, říkal, že pro ženy jsou jenom tři K – Kinder, Küche, Kirche (děti, kuchyň, kostel). Neuvědomil si, že to je to nejdůležitější z hlediska udržení lidstva. Děti – udržení rodu, kuchyň – nasycení rodu a kostel – duchovní hodnoty,“ prohlásil dnes již zesnulý filosof Milan Machovec v rozhovoru s režisérkou Olgou Sommerovou. Přiznat si, že muž přehlížel to podstatné, není od věci. Nemění to ovšem nic na tom, že se žena stala skrytou postavou v pozadí, zakletou v soukromém království „třech K“, z něhož uniká dodnes. Ne nadarmo nese jedna ze stěžejních knih o feminismu název Veřejný muž, soukromá žena. „Dneska jsem moc unavený, budeme si povídat jako holky u kafe – nemusíme při tom myslet,“ říká ironicky Jan, čtyřicetiletý manažer, se kterým sedím v jedné pražské kavárně. Slíbil jsem, že jeho identitu neprozradím. Kodex jeho zaměstnavatele, pod který se podepsal, mu totiž zakazuje vyjadřovat se k politickým otázkám na veřejnosti. Namítám, že se naše téma netýká politiky, jméno však stejně zve- řejnit nechce. Že by si paradoxně vzal k srdci heslo feministek z 60. let o tom, že „osobní je politické“? Nevím, přesto mne názory tohoto manžela a otce dvou dětí zajímají. „Do ženy se nevyplatí investovat tak jako do muže. Za čas odejde na mateřskou, pak je třikrát do měsíce doma s nemocným dítětem. Chápu sice, že je to znevýhodňující, ale uznejte, u muže jste si jistý. To vám spočítá každý, koho znám,“ tvrdí Jan. Uvažuje přímočaře. Žena má v práci nižší ohodnocení kvůli dětem a i když může být stejně kvalifikovaná, je to stále žena. Nedá se s tím prý nic moc dělat: „Muž přeci nerodí děti, takže stejně přirozeně tíhne k práci mimo domov.“ Janovým názorům jako by dávalo za pravdu i klima v naší společnosti. V České republice náleží otcům právo využít rodičovskou dovolenou teprve od roku 2001 a v Evropě tak patříme mezi země, které tuto možnost přijaly poměrně pozdě. Na Západě byla využívána mnohem dříve. Třeba ve skandinávských zemích pečovali otcové o své děti v rámci rodičovské dovolené už od 70. let minulého století. Možná i proto je u nás lehčí ženy diskriminovat a náležitě si to zdůvodnit. Podle údajů Českého statistického úřadu může činit v některých částech republiky průměrná měsíční mzda u mužů až 28 445 Kč, zatímco u žen je to jen 20 639 Kč. Rozdíl téměř osm tisíc korun. Je to rozdíl „přirozený“, nebo projev zaostalosti? OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ FOTO: ARCHIV ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Sexmise, kultovní film zobrazující svět bez mužů. Základním stereotypem, proti kterému feminismus bojuje, je specifické ztotožnění biologických rysů ženy s rolí, kterou má hrát ve společnosti. Příkladem takového diskriminačního myšlení je právě onen předsudek o tom, že plození dětí předurčuje nutnost zůstat doma a neplést se do světa mužů. Feministky však dnes podle manažera Jana chtějí muže hlavně vyřadit ze hry: „Ženy nás dnes nutí, abychom jim doma víc pomáhali. Já si nakonec myslím, že je to správně, protože v dobrém vztahu je třeba sdílet povinnosti. Feministky ale rád nemám. Myslím, že jsou to ženské, které mají nějaký problém. Odmítají muže, myslí si, že jsou špatní, ale já se jim směju. Všechny přece potřebují muže,“ dodává s potutelným úsměvem. SMÍCH, ZNEJISTĚNÍ A KŘIK Filosofovi a přednímu českému feministovi Mirku Vodrážkovi to však moc směšné nepřijde. Nad sklenkou nealkoholického piva vysvětluje, že posměch je jednou z prvních mužských reakcí na tento převratný způsob myšlení. „Počáteční reakce na feminismus po první světové válce byla, že to bylo považováno za něco bizardního a směšného. Za první republiky sice došlo k posunu a tehdejší feministky si uvědomily, že by se mohly začít více politicky angažovat, pak ovšem přišel zlom s nástupem nacismu a stalinismu. Vše se zastavilo. Navíc jsme na čtyřicet let ztratili kontakt se Západem, kde mezitím došlo k radikální proměně společnosti. Po roce 1989 se proto lidé znovu na feminismus koukali jako na něco bizardního. Nevěděli si s tím rady,“ vysvětluje Vodrážka náš historický kontext. Podle tohoto myslitele se specifickým rysem Čechů stalo zesměšňování feminismu. Muži mu nerozumí, a tak na něj útočí. Pokud se na Západě upozorňovalo na domácí násilí a diskriminaci, u nás to bylo banalizováno slovním spojením jako „sexuální harašení“. „Vážnější situace ovšem nastala od druhé poloviny devadesátých let. Přeci jen se tu etablují feministické skupiny a toto téma proniká na univerzity. Navíc tu existuje tlak od Evropské unie, aby se ženská agenda dostala na veřejnost. České vlády začínají vytvářet první poradní výbory a to, co bylo směšné, bylo náhle ve státních institucích. To však neznamená, že česká společnost feminismus přijala. Zejména reakcí mužů bylo velké znejistění a strach.“ Feminismus dnes není neznámý. Posměšky a nejistota jsou však důkazem toho, že se práva žen prosazují pomalu a že se o feminismus doopravdy zajímá málokdo. Jinými slovy, v české společnosti zatím stále převládají patriarchální vazby, kdy muž má hlavní slovo. Mirek Vodrážka to charakterizuje takto: „Největším nedostatkem Čechů je, že tu feminismus chybí na úrovni každodenního prožitku. Případ, kdy třeba žena podepisuje v práci závazek k tomu, že nesmí několik let otěhotnět, je jen jedním z mnoha takových ostudných momentů. Navíc se proti tomu většinou sama nevzbouří. Přesto vkládám naději do mladší generace. Musí přijít mladí lidé, kteří budou schopni vyvolat zásadnější otřes hodnot celého systému,“ přemítá. Samozřejmost rodičovské dovolené pro oba rodiče, tvrdé stíhání domácího násilí, zrovnoprávnění platů i počtu žen v kvalifikovaných zaměstnáních, úcta a respekt k jejich pohledu na svět, jejich uznání jako celistvých osobností. To vše jsou věci, které se sice prosazují i u nás, ale se značným zpožděním a skřípěním zubů mnoha mužů, kteří si uvědomují, že přichází o svůj monopol na moc. Zápas o domácí krb je jen prvním z mnoha bojů, kterým při tom procházejí. Britská feministická spisovatelka, Doris Lessingová, napsala ve svém posledním románu Puklina toto: „Napadlo mne, zda muži nejsou nějakou mladší odrůdou, pozdější variantou. Chybí jim vyrovnanost žen, které jsou nadány schopností žít v souladu s přírodou. Muži jsou ve srovnání s ženami nestálí a rozmarní.“ Jako by se jejich nestálost umocňovala i tím, že tváří v tvář feminismu, snaze o dosažení harmonie obou pohlaví, křičí o pomoc. „Křik může být dobrý, neboť vytrhává lidi z lhostejnosti. Čeští muži však zatím jen zmateně křičí ve tmě,“ shrnuje Mirek Vodrážka. 9 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Martina Křížková FOTO: DAVID KUMERMANN O mužích a dětech Honza upřednostnil dceru před prací. V RODINÁCH NA ZÁPADĚ PROBÍHÁ TICHÁ REVOLUCE. ŽENY, KTERÉ JIŽ PŘED ČASEM VSTOUPILY DO VEŘEJNÉHO PROSTORU, NYNÍ UMOŽŇUJÍ MUŽŮM, ABY SE VRÁTILI DO TOHO SOUKROMÉHO. ZMĚNY JSOU VIDĚT I U NÁS, I KDYŽ SLOVY SOCIOLOGICKÝCH FEMINISTEK, JDE STÁLE O POMALÝ POHYB. 10 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Mezi trávou a skleníkem sedí na zahradních křesílkách při odpoledním slunci u malého rodinného domku v pražských Hlubočepích čtyřicátník Honza a jeho partnerka Zuzana. Osmiměsíční Šárku drží Honza na klíně a loupe jí při tom ovoce. Je víkend, ale všichni tři si spolu neužívají jen když je volno. Honza před čtyřmi měsíci nastoupil místo Zuzany na rodičovskou dovolenou. V péči o malou Šárku se střídají. Zuzana pracuje v sezóně jako průvodkyně čínsky mluvících turistů. Od září se vrací na půl úvazku na univerzitu, kde učí. Honzu živí počítače. Občas vezme nějakou zakázku, aby pomohl rodinnému rozpočtu. Jinak je ale plně k dispozici svým dvěma ženám. „Nijak uvědoměle jsme to neplánovali. Prostě se časem ukázalo, že je to tak pro nás nejvýhodnější,“ říká Honza. „Prioritou byla pro nás pro oba od začátku rodina. Takhle ale Zuzana nemusí úplně opustit práci, kterou má ráda. Mně navíc vadilo, že jsem přicházel ze zaměstnání domů a Šárka už spala, takže jsem jí vlastně moc neviděl. Když se ukázalo, že to zvládneme i finančně, rozhodli jsme se celkem rychle,“ dodává. Honzovi, který pracuje ve státní instituci, vyšel zaměstnavatel vstříc. „Sice byli trochu překvapení, ale nedělali mi žádné potíže,“ popisuje, jak na jeho přání zůstat doma s dcerou reagovali v práci. TO NEJLEPŠÍ Z OBOU SVĚTŮ Říká se tomu aktivní otcovství a pod tento pojem se vejdou i partnerské vztahy, proměny rodičovství nebo hledání rovnováhy mezi prací, rodinou a osobním životem. Do podobného dobrodružství jako Zuzana s Honzou se pouští v Česku pomalu, ale jistě, čím dál více lidí. „Změny jsou evidentní. Jak to probíhá přímo v rodinách, přesně nevíme, ale jsou tu signály ze školek a škol, že muži se do péče o děti zapojují ve větší míře než dříve,“ podotýká psycholog Martin Jára z neziskové organizace Liga otevřených mužů. Podle něj není navíc důvod, proč by tak dělat neměli. Až na kojení mohou zvládnout v péči o malé dítě všechno. Emocionálně i fyzicky. Měli by být tudíž schopni fungovat i jako rodiče. Výchozím bodem změny je u nás spíše tradiční model rodiny, kdy žena přeruší kariéru a zůstane doma s malými dětmi. Muž naopak zůstává v práci, rodinu finančně zajišťuje a vídá se s ní o víkendu nebo po večerech. Otec na rodičovské dovolené nezpůsobí lehký poprask jako před pár lety. Vztahy mezi mužem a ženou v rodině mají ale stále k rovnoprávnému postavení poměrně daleko. Stejně jako ve světě je to i v českém prostředí dáno především menší prestiží soukromé sféry. Mocenská rovnováha v západních společnostech je nastavena tak, že oblasti, které se považují za tradičně ženské, a za takovou se rodina bere, nemohou konkurovat oblastem mužským, které nabízí angažmá ve veřejném prostoru a které byly ještě relativně nedávno pouze pánskou záležitostí. Mimo český prostor se v této souvislosti diskutuje o mocenské hegemonii mužství. Ideální hegemonní muž je vykreslován jako běloch ze střední vrstvy, mladšího středního věku, heterosexuál, soutěživý až agresivní, který se prosazuje ve veřejné sféře a obchodě, jeho vlastnostmi jsou síla, úspěch, schopnost, spolehlivost a kontrola. Jak se ukazuje, ne mnoho mužů dokáže takovému předobrazu ve skutečnosti dostát, většina z něj však dokáže těžit. Když navíc sdílí spíše slasti než strasti rodinného života, mají dle Ivy Šmídové z brněnské Fakulty sociálních studií „to nejlepší z obou světů“. TUČŇÁCI DOMA Čeští muži byli před čtyřiceti lety ušetřeni masivního nástupu feministického hnutí. Dnes jsou proto sváděni k větší angažovanosti u domácího krbu spíše argumenty o přirozenosti péče o děti než úvahami o neudržitelnosti současného stavu. Dokládá to i jinak velmi sof istikovaný sborník Aktivní otcovství. Vydalo ho před dvěma lety občanské sdružení Nesehnutí. Čtenář se v něm může dočíst: „I v přírodě můžeme naleznout příklady skupinové rodičovské péče, kdy se o mláďata starají všichni samci i samičky jedné tlupy zároveň, což platí třeba u vlků. Stejně tak se vyskytují příklady, jako jsou některé druhy tučňáků, kde o mláďata pečují výhradně samci.“ Větší podíl mužů na rodinném životě mění ale pozitivním způsobem celou společnost. „Muži, kteří mají vlastní zkušenost s péčí o děti, si více váží žen,“ říká jeden z autorů sborníku Lukáš Sedláček. Jak je vidět na příkladu premiantských skandinávských zemí, dostávají pak ženy větší možnost se prosadit v politice nebo ve vedení velkých firem. Blahodárně to působí i na přátelskost veřejného prostoru. Dokud o něm rozhodují jen muži bez praktických každodenních zážitků s dětmi, není pro rodiny nijak příjemné se v něm pohybovat. Prokazatelně se zmírňují i takové jevy jako je domácí násilí. Obvykle tato tichá revoluce prospívá i partnerským vztahům. „Dokud Honza chodil každý den do práce, vůbec nic jsem nestíhala. Ráno jsem vstala, pak bylo poledne a hned večer,“ říká Zuzana. „Byl to vlastně velký stereotyp pro nás oba,“ doplňuje ji Honza. Martin Jára popisuje tradiční model rodiny jako rigidní. „Mnoho párů ztroskotá na tom, že potom hledá nějakou změnu a naivně to řeší změnou partnera,“ říká. Ani za českým obzorem však věci nejdou tak rychle, jak by se mohlo zdát. Podle Sedláčka za to může neústupný patriarchát, který tu prostě je už hodně dlouho. Ve Skandinávii je proměna společnosti například možná jen díky mohutné podpoře státu. Vlídnost k mužům pečujícím o děti je zabudována přímo do sociálního systému. Rodiny jsou motivovány i finančně k tomu, aby praktikovaly sdílenou starost o domácí záležitosti. Zároveň jsou to však i země, kde se platí jedny z největších daní z příjmu na světě. V Česku zatím nikdo tak daleko nezachází. „Myslím si ale, že když muž chce opravdu jít na rodičovskou dovolenou, tak může. Jediné, co je překvapující, je nedostatek informací. Nevěděli jsme, a ani na úřadech nám to často neřekli správně, na jaké dávky máme nárok, jak je to s pojištěním a podobně,“ vysvětluje Honza. NA DRUHÝ BŘEH Šárka vydrží na klíně jen dokud jí. Pak si chce sáhnout na všechny předměty v dosahu. Zajímají jí postupně klíče, květiny, boty, knížka, telefon. Dlouhá konverzace ji trochu nudí, takže si ji Honza se Zuzanou začnou navzájem předávat. Jeden si s ní hraje a druhý odpovídá na otázky. Šárka není nijak mimořádně neklidná holčička. Přesto dokáže oba rodiče plně zaměstnat během okamžiku. „Nevěděl jsem, jak je to náročné. Představoval jsem si nejdříve, že když s ní budu doma, budu moci třeba pracovat mnohem více, ale obvykle si nestihnu ani přečíst emaily,“ vypráví Honza. Ve chvíli, kdy se někdo stará o dítě, nemá podle něj čas na nic jiného. Pokud se nechce stresovat, musí jít ostatní věci prostě stranou. „Člověk to dlouhodobě nemůže zvládat sám,“ říká usměvavý programátor. „Rodičovství by mělo být chápáno jako sdílený úvazek, kdy se partneři vykrývají navzájem,“ dokončuje jeho myšlenku psycholog Jára. Současný model rodiny tíhne k tradičnímu pojetí za podpory nepsaných a příliš neartikulovaných pravidel společnosti. Už jen fakt, že ženy stále vydělávají méně než muži, donutí mnohé páry k tomu, aby zvolily výše popsanou cestu: žena doma, muž v práci. Díky emancipaci žen a jejich proniknutí do veřejného prostoru se ale rovnováha přeci jen změnila. Ženy se dokázaly dostat do mužských rolí, k vlivu a rozhodování, etablovaly se v mužském světě. Podle Sedláčka př i tom ale neztratily svoji ženskou část. Zbouraly tím zjednodušeně pro sebe hranici mezi světem racionality, který byl přisuzován mužům, a světem emocionality, jenž měl patřit jim. Odpovědí z pomyslné druhé strany hřiště není mohutný nápor mužů dobývajících se do svatyní domácího krbu. Přitom právě rodina a péče o děti může být pro muže branou, kterou se mohou stejně jako předtím ženy, dostat na „druhý břeh“. A stát se tak ucelenější bytostí. „Jsou to právě paradoxně ženy, které díky feminismu nebo genderovým organizacím otvírají toto téma a mluví o emancipaci mužů, na kterou se stále čeká,“ vysvětluje Lukáš Sedláček. „Nevím,“ zamyslí se nakonec Zuzana, „jsem prostě jenom ráda, že to Honzu tak baví.“ 11 FOTO: © UNICEF/NYHQ2009-0629/MICHAEL KAMBER Somálsko, provincie Galguduud. Malá holčička, ležící na plastové podlože, dostává nitrožilně tekutou výživu. Naprostá většina místních dětí je v důsledku ozbrojeného konfliktu podvyživená a trpí malárií. DĚTI VE VÁLEČNÝCH KONFLIKTECH ŽIVOTY NÁS VŠECH, AŤ ŽIJEME KDEKOLIV VE SVĚTĚ, OHROŽUJÍ STÁLE ČASTĚJI NEJRŮZNĚJŠÍ KATASTROFY – SILNÁ ZEMĚTŘESENÍ, ČASTÉ URAGÁNY, PRUDKÉ DEŠTĚ SE ZÁPLAVAMI NEBO NAOPAK DLOUHOTRVAJÍCÍ SUCHO. SNAD NEJHORŠÍMI KATASTROFAMI JSOU ALE TY, KTERÉ ZPŮSOBUJE SÁM ČLOVĚK. OZBROJENÉ KONFLIKTY, KTERÉ PRÁVĚ TEĎ PROBÍHAJÍ V RŮZNÝCH ČÁSTECH NAŠÍ PLANETY, Nejméně v 18 zemích světa bere válka dětem to nejcennější, co mají – život, zdraví, nevinnost. Jen za posledních deset let v ozbrojených konfliktech zemřely více než 2 miliony dětí, dalších 6 milionů žije s trvalými následky válečných zranění a přibližně 250 tisíc dětí bylo přinuceno se bojů účastnit jako dětští vojáci. Statistiky o dětech, které byly mučeny nebo znásilněny, neexistují, jejich počet se však pohybuje v milionech. Jako ve všech ozbrojených konfliktech, bez ohledu na jejich příčinu nebo původce, nejvíce trpí ti nejzranitelnější. Dnešní války se totiž nebojují mezi státy, ale v ulicích vesnic a na předměstí, kde se jednoduše stírá rozdíl mezi obyčejným člověkem a vojákem. V dnešních válkách neumírají vojáci, ale civilní obyvatelstvo, včetně těch nejmenších dětí. 12 V situacích kdy je velká část obyvatelstva na útěku před následky bojů navíc snadno dochází k oddělení dětí od rodičů a také se rychle šíří nebezpečné nemoci, jako je cholera, záškrt nebo malárie. Děti žijící v oblastech konfliktu často nemohou chodit do školy, protože byly zničeny nebo tam není bezpečno. Pokud v zemědělských oblastech lidé nemohou obdělávat pole a starat se o dobytek, děti již během několika týdnů trpí akutní podvýživou. Stejně obtížné bývá v oblastech bojů zajistit přístup k pitné vodě a zdravotní péči. Je mnoho věcí, které na světě nemůžeme změnit. Utrpení velké většiny dětských obětí válečných konfliktů však můžeme zabránit. CO VYPRÁVĚLA MALÁ NUZJE „Vyučování už pomalu končilo, když jsme na kopcích okolo vesnice uslyšeli střelbu. Jen FOTO: © UNICEF/NYHQ2005-0415/ROGER LEMOYNE BEZPROSTŘEDNĚ OHROŽUJÍ ŽIVOTY MILIONŮ DĚTÍ. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR o pár minut později do školy vtrhli rebelové. Utíkali jsme pryč, ale bylo nás hodně, a já se bála, že se ven vůbec nedostanu. Upadla jsem a jeden z rebelů mě sekl zezadu mačetou do krku. Zpočátku jsem nic necítila, jen mi tekla spousta krve, byla na zemi všude okolo. Viděla jsem ještě, jak zapalují naši třídu a několik z nich odvádí moji starší sestru Pascale pryč. Nevěděla jsem, co mám dělat. Všude ji teď hledám,“ říká desetiletá Nuzje z Demokratické republiky Kongo. Počet civilních obětí vleklého konfliktu, který tuto zemi sužuje, se odhaduje na neuvěřitelných 5 milionů. Jde jak o lidi, kteří byli během ozbrojených útoků zabiti, tak o další přímé dopady konfliktu: úmrtí na podvýživu, pití závadné vody, šíření cholery i prosté vysílení z neustálých přesunů z místa na místo ve snaze najít bezpečné útočiště. Celou polovinu tohoto hrozivého čísla tvoří děti. Jako zbraň a prostředek k zastrašení civilního obyvatelstva je i zde používáno sexuální násilí. Jen za minulý rok bylo v oblasti bojů hlášeno 28 tisíc případů znásilnění žen a dívek ve věku od čtyř do osmdesáti let. Ještě více případů však zůstává doživotním temným tajemstvím mezi násilníkem a obětí. Z hlediska dopadu na civilní obyvatelstvo je válka v Demokratické republice Kongo nejničivějším konfliktem od konce 2. světové války. Příklady nákladů 150 Kč Terapeutická výživa pro 1 dítě na měsíc 600 Kč Proočkování 1 dítěte proti 6 smrtelným dětským nemocem (spalničky, záškrt, černý kašel, tetanus, tuberkulóza, dětská obrna) 2570 Kč Měsíční pobyt 1 sirotka v tranzitním centru s nemocnicí (náklad je průměrný, záleží na konkrétní diagnóze dítěte) 4250 Kč Škola v krabici (kompletní souprava vzdělávacích pomůcek pro 80 žáků a 1 učitele) Jak pomáhá UNICEF? • Vyjednává přístup i do těch nejnebezpečnějších oblastí, aby zajistil přežití co nejvíce dětí a jejich rodin: poskytuje terapeutickou výživu, pitnou vodu, hygienické prostředky a léky. S válčícími stranami vyjednává zajištění tzv. dnů klidu zbraní, během nichž zajišťuje proočkování všech potřebných dětí proti nebezpečným infekčním nemocem, které se v těchto situacích šíří ještě rychleji než obvykle. • Zajišťuje registraci ztracených dětí a pomáhá s vyhledáním jejich rodičů nebo příbuzných. Pro děti, kterým válka rodiče vzala, zajišťuje náhradní péči v tranzitních centrech nebo – pokud je to možné – přímo v rodinách. • Obětem sexuálního násilí zajišťuje pomoc lékaře a psychologa. V situacích, kdy není možný návrat do původní komunity, jim také pomáhá získat novou identitu a možnost samostatné obživy. • Vyjednává demobilizaci dětských vojáků (chlapců i dívek) a ve speciálních centrech zajišťuje jejich návrat k normálnímu životu, včetně možnosti chodit do školy nebo získat kvalifikaci (v závisloti na jejich věku). Afghánistán, Burundi, Čad, Demokratická republika Kongo, Filipíny, Haiti, Irák, Kolumbie, Libanon, Myanmar (Barma), Nepál, Palestina, Pobřeží slonoviny, Somálsko, Srí Lanka, Středoafrická republika, Súdán, Uganda Rwanda: Hodina kreslení v základní škole podporované UNICEF ve vesnici Rubingo, 35 km od hlavního města Kigali. Dvanáctiletý Vincent přišel o ruku na poli blízko vesnice, kde byly v průběhu ozbrojeného konfliktu nakladeny nášlapné miny. Jak můžete pomoci Odesláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS UNICEF na číslo 87777 (cena DMS je 30 Kč, UNICEF od Vás obdrží 27 Kč) nebo pravidelným měsíčním příspěvkem jako Přítel dětí UNICEF na účet 123123123/0600 nebo na účet 2200022/0300, v.s. 55 (více informací a registrace na www.unicef.cz). FOTO: © UNICEF/NYHQ2005-0668/DAN THOMAS • V uprchlických táborech zřizuje mobilní školní stany, kde mohou děti pokračovat ve výuce a také získat psychosociální pomoc. V některých oblastech zakládá tzv. „bush schools“ – improvizované školy pro uprchlíky, které vybavuje speciálními vzdělávacími soupravami „škola v krabici“. Hlavní oblasti současných konfliktů: FOTO: © UNICEF/NYHQ2007-1387/GIACOMO PIROZZI Autorka: Pavla Gomba • Pomáhá s odstraňováním nášlapných min a pomocí speciálních výukových programů děti učí rozpoznávat jejich rizika i možnosti, jak se před tímto vážným nebezpečím chránit. 13 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Štěpán Kotrba SOUKROMÍ JE MRTVO, aneb Zabíjejí společenská média samotnou společnost? BÁSNÍK EGON BONDY KDYSI MLUVIL O ČESKOSLOVENSKU JAKO O STÁTU, KDE JEDEN UDÁVAJE DRUHÉHO JIŽ PROSTŘEDNICTVÍM TŘETÍHO UDÁVÁ SÁM SEBE. JEHO POPIS SE HODÍ I PRO DNEŠEK: ZATÍMCO NAHLÍŽÍME DO SOUKROMÍ OSTATNÍCH, ODHALUJEME SVÉ VLASTNÍ. VÍME KOMU? Podtitulek, který jsem si vypůjčil z jednoho tématu mezinárodní konference LeWeb3, ukazuje na změny, kterých jsme svědky. Moderní doba přinesla na „náves“ našeho společenského světa s technologickým pokrokem i anonymitu. Koncentrace obyvatel ve velkoměstech znemožnila sociální kontakt, uzavřela nás do oněch „králíkáren“, které kdysi tak vášnivě komentoval bývalý prezident a přinesla odcizenost a lhostejnost. Megapole se staly bydlištěm milionů lidí a změnily jejich chování. Nezdraví se na potkání jako na vsi. Nepomohou si navzájem. Neznají se. Nechtějí se znát. Přesto mnohdy až zoufale vyhledávají sociální kontakty či trpí jejich nedostatkem. Co je to soukromí? Víme to ještě? KDO SE JEŠTĚ DÍVÁ Na ochranu osobních údajů jsme si museli napsat zákon. Nedodržuje ho ale prakticky nikdo. Vyměnili jsme pohodlí, kterému říkáme pokrok, za bezpečí svého soukromí. Už přitom ani nevíme, co to soukromí je. Nebráníme se tomu, že nás z výšky druhého patra sleduje ve dne v noci síť kamer. Nejsou to jen kamery policejních dispečinků, ale i monitorovací prostředky majitelů přilehlých domů, továren, skladů.(1) Nevíme, co se stane se zaznamenanými daty. Automobil na silnici je monitorován po celou dobu jízdy, lze vypočítat jeho rychlost, identifikovat cíl jízdy, identifikovat poznávací značku, přiřadit ji k majiteli (2). Data lze porovnat se záznamem o pohybu majitelova mobilního telefonu v databázi telekomunikačního operátora, který každých několik vteřin oznámí anténám základnových stanic svou polohu (3) a identifikaci, případně s platbami kreditní kartou na pumpě. Vysoce kvalitní barevné digitální kamerové systémy stojí několik tisíc (4), jsou naprosto volně dostupné každému v Bauhausu, zapojí je i začátečník a nikdo neví, k jakému účelu jsou která data kým užívána a zda kopie záznamů neshromažďuje někdo nepovolaný – soukromé bezpečnostní služby, policii a tajné služby nevyjímaje. 14 Nevnímáme, že údaje o nás, o našem spotřebitelském chování a platbách uschovávají firmy i řadu let. Elektronické peníze (5), trvalé příkazy a evidence elektronických plateb umožnily firmám uschovávat obrovské množství údajů o našich návycích, nákupním chování, platební morálce. Elektronická je kasa v hypermarketu stejně jako RFID štítky (6), kde lze elektronicky zaznamenané kódy zboží přes účet přiřadit platební kartě a tu lze identifikovat dle majitele. Dokonce i spotřeba elektřiny, vody či tepla dotvoří obrázek o našem chování. komunikačním a sociálním sítím, kterým dobrovolně svěřujeme střípky našeho soukromí, změnila nejvíce samo vnímání soukromí. Stáváme se dobrovolně součástí mraveniště, učíme se novému chování v něm a soukromí jsme přestali vyžadovat. Přestali jsme se setkávat tváří v tvář, místo toho používáme videochaty, sms a facebook. Technologie změnila naše staleté potřeby sociálního kontaktu. Jsme obklopeni stále větším množstvím hypermoderních komunikačních pomůcek, jsme ale stále osamělejší a odcizenější. KOMU VŠEMU PÍŠEME CO SE ZKOPÍRUJE Nebráníme se tomu, že naše komunikace je monitorována, zaznamenávána a uchovávána řadu měsíců či let kdekým. Zapečetěné dopisnice, chráněné listovním tajemstvím státní pošty (7), jsme vyměnili za elektronickou poštu (8), která byla ale navržena jako nezabezpečený komunikační prostředek. Software na bezpečné šifrování (9) není běžnou součástí poštovních klientů a pro většinu uživatelů je příliš složitý (10). Pokud ovšem chceme mít jistotu, že náš vzkaz dostane příjemce nezměněn a nepřečte si ho nikdo jiný, musíme používat silné šifry, donedávna vyhrazené pro armády a tajné služby, a musíme posílat zprávy pouze těm, kteří sdílí stejný názor na soukromí, jako máme my. Přesto svěřujeme klávesnici a obrazovce mnohdy závažné informace firemní i osobní. Odeslání e-mailu znamená, že zpráva prochází přes mnoho datových cest a poštovních serverů, které jsou kontrolovány bez našeho vědomí různými správci s různými názory na potřebu soukromí. Jiný názor na soukromou korespondenci může mít i adresát, a pak si svůj dopis můžeme přečíst na jeho blogu s humornou douškou. Anebo nás někdo vyfotografuje a fotky rozešle kamarádům, případně je vystaví ve veřejně přístupné fotogalerii (11) bez našeho souhlasu. Odtud je okamžitě převezme archivovací a vyhledávací databáze (12) či ji kopírují jiní, takže šíření nelze zabránit. Právě občanská žurnalistika, jak se souhrnně říká všem blogům, videoblogům, mikrologům, twitterům, facebookům a jiným Digitální klonování je cestou ke kopírování našich životů bez ztráty kvality. V „analogových“ dobách bylo kopírování ztížené, ne-li nemožné. Nejdříve neexistovala fotografie, pouze malba a kresba. Dopisy, stejně jako účetní doklady, se psaly na papír perem (13). Knihy se tiskly v tiskárně. Zvuk byl distribuován v omezeném množství na gramofonových deskách (14). Když přišel pokrok v podobě stříbrné fotografie (15) a mikrofiší (16), existovalo stále omezené množství kopií a omezení dané cenou zařízení i spotřebního materiálu. Na filmy se chodilo do kina, kde se platilo vstupné. Televizní kamera vážila třicet kilo a stála dva miliony (17). Schopnost pořizovat a kopírovat obrazové záznamy přineslo až zlevnění barevného fotografického procesu a instantní fotografie (18). Od té chvíle byla fotografická záznamová technologie dostupná všem, stala se spotřebním zbožím. Naučili jsme se napomáhat své paměti fotoalby z dovolené. Nahrávání na magnetické pásy rozšířilo možnost pořizování zvukových (19) a později i filmových záznamů (20). Umožnilo duplikování oblíbených desek, půjčených od přátel. Opravdový převrat znamenal až digitální záznam a přenos zvuku, obrazu i filmu. Záznamová technika stále zvyšující se kvality je dostupná za stále nižší cenu (21), stejně jako úložné kapacity médií (22). Desítky a stovky hodin záznamů v profesionální kvalitě může nahrávat a ukládat doma každý. Médium o kapacitě hodiny zvuku stojí OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR AŤ ŽIJE MRAVENIŠTĚ 3 koruny, o kapacitě hodiny obrazu 6 korun (23). I padesátá kopie z padesáté kopie má stejnou kvalitu jako originál. V archivech se dá bleskurychle prohledávat (24) dle klíčových slov, frází, jazyka, autora, data vzniku, barevnosti fotografií či zaznamenaného obličeje (25). Vysoce kvalitní fotoaparát, magnetofon a videokamera se stává příslušenstvím každého mobilního telefonu (26), kapacita záznamu i baterií umožňuje snímat okolí i celé hodiny. Média jsou dostupná na každém rohu. Možnost odeslání dat na druhý konec světa vytvořilo ze zeměkoule jedno globální velkoměsto (27). A hranice technologie se posouvají do říše špionážního sci-fi (28). SAMI SOBĚ ŠPIONY Videokamery schované kdesi u stropu snímají i infračervený obraz (29) a umožňují tak „svléci“ osoby z jejich šatů. Totéž umí i některé typy běžných videokamer. Počítače umí digitalizovat ze záběrů naše obličeje (30) a vytvořit dokonalý podklad pro animaci (31). Co ta animovaná postava řekne a jak se u toho bude tvářit (32), rozhodne nějaký programátor. Nastává doba umělých televizních hvězd? Mikrofony jsou tak citlivé, že umožňují zaznamenávat i šepot v místnosti (33), některé dokonce i v prostorovém systému 5+1 (34), či naopak nahrávat do vzdálenosti stovky metrů (35). Jsou tak miniaturní (36), že můžou být zabudovány do čehokoliv (37). Objektivy umožňují obraz přiblížit i na stovky metrů (38) a některé dokonce i na kilometry (39). Čipy jsou tak dokonalé, že fotografovat či filmovat lze bez blesku i v noci (40). Záznamová technologie je tak miniaturizovaná, že ji lze skrýt do zapalovače (41), tužky (42), krabičky cigaret (43), krabičky žvýkaček (44) či do brýlí (45), stejně jako do falešného knoflíku na košili (46). Je levná a je dostupná každému. Stali jsme se posedlí zaznamenáváním i těch nejintimnějších chvil svých či svých bližních. Jsme posedlí pohledem do klíčové dírky. Jsme ale šťastnější než naše babičky? K čemu je tento technologický pokrok? Stali jsme se špiony cizích životů, hédonistickými konzumenty a sběrateli brakové kultury. Odvykli jsme estetice umění – návštěvám kin, divadel, koncertů či výstav, čtení knih. Žijeme zážitky. V první fázi jsme se chtěli pochlubit svému okolí, a tak jsme mnoho záběrů svého soukromí zveřejnili. Teď už to ale nejde vzít zpět. Digitální svět si uloupil naše soukromí, ukradl nám naše slova, obrazy, naši paměť, naši duši. Množství nahraných zážitků nám už tak zevšednělo, že dnes už nemáme potřebu kamkoliv chodit, protože kultura i zážitky chodí za námi – do našeho počítače, do našeho domácího kina, do digitální satelitní či kabelové televize, do hodinek či mobilního telefonu. Vysoce kvalitní prostorový zvuk, vysoce kvalitní velkoformátový obraz (47). Ale také vysoce kvalitní pohledy na cizí životy 24 hodin denně a zároveň vysoce kvalitní pohled 24 hodin denně na náš vlastní život. Je to ale to, jak chceme žít? Autor je politický a mediální analytik, editor serveru Britské listy 15 FESTIVAL BEZ ZDROJE KDYŽ JEDE ČECH ČI MORAVAN DO RAKOUSKA ZA KULTUROU, MYSLÍ OBVYKLE NA VÝSTAVU NEBO KONCERT VE VÍDNI. VÝJIMKA POTVRDILA PRAVIDLO U VESNICE ZISTERSDORFU. MEZI ROPNÝMI VĚŽEMI A VĚTRNÝMI ELEKTRÁRNAMI SE TU KONAL HUDEBNÍ FESTIVAL ANALOG S LEITMOTIVEM „BEZ ELEKTŘINY“. NA PŘELOMU ČERVENCE A SRPNA OŽIL STATEK STEINBERGHAUS. Proslulá Černého Entropa zobrazila Rakousko jako zemi chladících věží jaderné elektrárny – a téma zdrojů energie viselo na Analog festivalu ve vzduchu stejně tak, jako tato plastika na stěně pražského DOXu. Festival bez elektřiny. Svěrák s Uhlířem by se svojí oslavnou písní o „slavném dni, kdy k nám byl zaveden“ utřeli nos. Statek, na němž se festival konal, je totiž o tuto vymoženost ochuzen. Přinejmenším se ale z budovy bez proudu dá vykřesat svěží koncept vyzývající hudebníky na battle invence. Například hiphop bez elektřiny = žádné gramce = žádné beaty. Nastává tudíž logicky otázka: Jak? Občanské sdružení Bahöö, kterému statek patří, na to poskytlo dostatek odpovědí. Od doby svého vzniku na podzim 2008 si na svém statku Steinberghaus dalo za úkol pořádat workshopy, 16 pravidelné koncerty nebo umělecká sympozia. Statek opravují, chtějí ho oživit a otevřít ostatním. Dlužno dodat, že obyvatelé okolních vesnic prý hledí na členy Bahöö podezřívavě a raději se svým traktorem či spíše bavorákem statku obloukem vyhnou. Jaká je tedy pozice takovéto kulturní iniciativy uprostřed polí a monstrózních věží větrných elektráren? Možná jde smutně připodobnit k česko-slovenské situaci, kde se leckterý kulturní spolek dříve nebo později začne potýkat s nedůvěrou těch či oněch, s nedostatkem peněz od všech nebo s nepřízní shora. V Rakousku bych ale čekala o krapet osvobozenější přístup, nepřístupnost vesničanů je zarážející. ROPNÉ VĚŽE A SLUNEČNICE Zarážející je také procházka po okolí statku. V krajině připomínající Vysočinu se tu točily lopatky větrné elektrárny jak vystřižené z desky Priessnitz, támhle sosala ropná věž cosi ze země, vedle vinice a opodál slunečnice. A také: masivní zvuky strojů proti ztišené hudební produkci. A ještě: kutání zdrojů energie proti ukázce jejich dočasné postradatelnosti. Jak se popasovat s absencí elektřiny uprostřed místa její těžby? Šlo to různě a cest bylo mnoho. Samozřejmě, rumunský Balanescu kvartet ve složení čtyř smyčců to měl neférově ulehčené (zato hráli coververzi Autobahn od Kraftwerk!), ale souhrnně vyřknu, že většina interpretů si dala na věci záležet a nápaditost statkem vládla. Podobné menší festivaly prostě mají výhodu v odvaze (případně v rodinné atmosféře), kterou na větších akcích hledáte stejně marně jako neudupanou zelenou trávu. Nebát OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Klára Doležálková vestiček-lesnické zelené-kamizol-rytmu. Pánové hráli ska nebo flamenco stejně suverénně jako lidovku… se před malým počtem hlav je prostě snazší a ego rozjitřence případně utrpí méně. Na druhé straně mince je pak vyraženo, že organizátoři budou ještě dlouho shánět peníze, které zamýšleli vydělat na vstupném (byl snad prodělek způsoben tím, že festival vůbec nešel slušně vygooglovat?). Sousedi organizátora ze Zistersdorfu bohužel nedorazili, ale věže větrných elektráren v okolí se budou pořád točit a mlít a točit a mlít... FESTIVAL DO POSLEDNÍ CHVÍLE V neděli, kdy většina velkých akcí jen unaveně dojíždí a obyvatelé stanových městeček odjíždějí, Analog opět kontroval. To nejočekávanější mělo teprve přijít v podobě Midi Lidí a panevropských (rozuměj česko-rakouskotureckých) Metamorphosis, kterým předcházel opět mezinárodní slam českých a rakouských zjevů a fyzický básník Petr Váša. Bylo příjemné uvědomit si, jak jednoduše dokážu slyšet vše-co-chci bez mikrofonů a v této udělějsi-sám variantě. Jen se ztišit, soustředit a sledovat tak, jako když jsem poprvé hltala Vinnetoua. Paradox statku bez energie mezi spoustou větrných elektráren ale neplatil úplně. Mínus a mínus nedá vždycky plus, tudíž agregát byl záloha a poháněl například přísun vody. „Prohřešek“ číslo dvě měli všichni na očích, protože na pódiu viselo několik světel ku zvýraznění rozdílu mezi Umělcem a Divákem; ano, jeden musí být vidět, na druhém nezáleží. Správně (rozuměj podle Analogkonceptu) by nemělo záležet na obou. Nemělo, ale... prostě se svítilo na účinkující. Kdo mi řekne proč, dostane dynamo, aby si mohl doma šlapat na kole a usínat s klidným svědomím na pohankovém polštáři, že je eko. Bastlení a kutilství, tolik prý typické právě pro Čechy, se na Analogu rozjelo na plné obrátky bez ohledu na národní barvu. Slovenský rapper-básník Peťo Tázok si vedle samotného DJe Karaoke Tundry (běžně na gramofony) přizval hudebníky na banjo a bicí a utvořil kompaktní, nápaditou a (stejně) „údernou“ koláž hiphopových lyrikbeatů, která by si zasloužila další život. Karaoke Tundra, obyčejně strnulý nad deskami, bušil hlava nehlava balónky (jak to, že nepraskly jako v Medvídkovi Pú?) do čeho se dalo a Peťo Tázok pouštěl svá ostrá slova do kovového megafonu. Re-mix sebe sama a toho všeho se odrážel směrem k divákovi od kovového plechu za nimi. Prý aby akustika lepší byla. Byla. Rakouští Mauf, devět typů „každý pes jiná ves“, co se dokážou shodnout na rytmu a hudebním vkusu, si beatboxem zajamovali variace na disco, Björk nebo techno a dokázali spojit těžko promísitelné. Jako třeba vítr s vodou, napadá mě. Když jejich lídr zpíval alikvóty a ostatní ústy kroutili virbly, kopáky a činely, ústa některých diváků zůstala tiše otevřená údivem. Překvapováni jsme byli neustále: Crazy Trash Drummers hráli po vzoru světem provařených Stomp na popelnice, roury a kanystry, přičemž vypadali jak naklonovaný Kutil Tim. Monomania se jevila jako estrádní varianta Ein Kessel Buntes v bledě modrém, ale zpěvák frázoval jako Shaggy a raggae rytmy propojoval s africkým tribalem nebo dechovkou. Ta „typická rakouská“ (nebo snad germánská tak, jak ji v karikatuře známe z České sody) nastoupila také. Jen se nenechala žánrově zatlačit do 3 X FOTO: KLARA DOLEŽÁLKOVÁ PROPOJOVÁNÍ ZDÁNLIVĚ NEMOŽNÉHO Výlučně computeroví Midi Lidi jeli na dvě dynamo kola a paradoxní agregát. Nešlo by se více přizpůsobit a místo kroucení čudlíkem kroutit mozkovým závitem a přijít na to, jak elektřině zamávat zdálky sbohem a šáteček? Metamorphosis to s klasickými nástroji dokázali, ale je nefér srovnávat. Kytara není to samé co synťák, že. Nebo...? Tenhle hudební pelmel zdánlivě bez dramaturgie by někomu mohl připadat neskousnutelný. Ale to by se nad ním musel někdo z těch sto padesáti příchozích pozastavovat a tázat se was ist das. Jediné, nad čím ale návštěvníci kroutili hlavou, byla světla mířící na pódium (proč svítit, když je stejně chci především slyšet?), a tak se mi chce napsat, že to byl multižánrový festival, kdyby to neznělo tak impotentně. Balanescu kvartet Crazy Trash Drummers 17 FOTO: DAVID KUMERMANN TOTÁLNĚ Í N V I T A V R KONZE KOVBOJ 18 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Tomáš Havlín S TOMÁŠEM HANÁKEM JSME SE BAVILI V BRÁNICKÉ NÁDRAŽNÍ HOSPODĚ. KDYŽ ODEŠEL, PŘITOČILA SE K NÁM SERVÍRKA. „VÍTE, UŽ TO NENÍ NEJVÍC SEXY MUŽ,“ KROUTILA HLAVOU. A PROČ, STÁRNE? „NE, JE ZANEDBANEJ. TO BY NEMĚL, LIDÉ SE NA NĚJ DÍVAJÍ V TELEVIZI.“ Dotváříme rozhovor po e-mailech, a tak můžete reagovat na situaci, u které jste nebyl. Co uděláte se svou zanedbaností? musíte mejlem. Takže jsem byl vlastně dotlačen kvůli obživě. No to je ten největší malér! Stal jsem se veřejným majetkem, jako třeba autobus. Musím být stále čistý a pořád pojízdný, což v případě tváře z obrazovky znamená milý a vtipný. Je to někdy na sebevraždu. Píšete dopisy? Často zklamete očekávání? U mě se to pojí s tím, že kvůli konzumu nemíním pracovat na nesmyslech – například hrát v zapomněníhodném filmu. Takže si nikdy nekoupím nové auto, ale takové, u kterého mě nebude mrzet, když mi ho někdo ukradne, nebo s ním nabourám. Pak ale stojím s tím opráskaným autem v zácpě na dálnici a žena sedící vedle ve voze jako spolujezdkyně okamžitě sklouzně zrakem a zatváří se jako: „Hanák. Co to má za auto. To má jako tohle?“ Opravujete staré věci nebo si rovnou pořídíte nové? Třeba boty mám strašně dlouho a občas jdou k ševci. Žena mi říkává, že už mám zase díru na teniskách, ale já jí odpovídám, že se mnou byly na vandru v Turecku a že to nejsou jen tak obyčejné boty. A jídlo, kupujete trvanlivé potraviny a konzervy? My dojídáme a nevyhazujeme skoro nic. Sním i prošlý, jsem tak vychovaný. A vlastně mě to láká i z důvodu „děj se vůle boží“. Holt to bude prošlý a posereš se. Lifestylový magazín by to nazval „přijmout výzvu“. Jaký máte vztah k moderním věcem. Orientujete se v megapixelech a tarifech? Mobil už je nutnost. A vlastně mám DVD přehrávač kvůli filmům... Starým filmům... Mám takový okruh režisérů... Mrtvých režisérů... Mrtvých, starých režisérů, tlejících, takže na to se rád dívám. Jinak většinu výdobytků moderní doby považuji za zloděje času, přestože se říká, že čas šetří. Snažil jsem se s tím bojovat. Kdysi jsem si vystačil s faxem. Pak mi řekli pane Hanák, to nelze. My to nebudeme přepisovat, dávejte nám to na disketách, tak jsem si musel pořídit něco, kam se strkala disketa, aby mi za dva roky řekli pane Hanák, to nejde na disketě, Pohříchu málo. Ale když píšu nějaké texty, třeba písniček, tak tužkou na papír. Si rýmuji. neštvete. Člověk si řekne: to je trochu divný, ne? Tak bych asi měl občas udělat nějaký konflikt, abych byl kontroverznější. A to vás trápí? Ne, netrápí..ale občas si říkám, že jsem takový maličko kontroverznější Jan Čenský.. KONTROVERZNĚJŠÍ JAN ČENSKÝ Bulvár Vás označil za muže s velkým M, stal jste se bezmála národní ikonou mužství. Čím jste si to vysloužil? Nejspíš vzhledem. Někdy se říkalo český Paul Newman – modré oči. Ale na tom nemám žádnou zásluhu, jsem jen kopií svého otce. A potom za to může CVíčko, že jsem se potýkal s alkoholem a skončil na Apolináři. Nebo Marek Eben. Ale jak to napravit.... To je hlavní problém. S rodinou jsme teď byli na dovolené pod stanem v Holandsku a ta volnost, když můj ksicht nikdo nezná, je úplně omamná a mně se vůbec nechce do Čech, natož tam být kontroverzní. MLČENÍ PROLOMÍM DRZOSTÍ Jaký jste typ muže? Takže vzhled a „zajímavá“ minulost... Souvisí to i se Sklepem, který není zase až tak podbízivý. Nebo že jsem nespadnul do bahna showbyznysu až úplně po krk a nezúčastňoval se letních školení modelek v Tunisu. Možná je důležitá i dávka upřímnosti, kdy člověk někde ventiluje nespokojenost. Protože obvykle se píše, jak je všechno super a že teď točím, úžasná práce s úžasným režisérem. Přitom jde leckdy o jednodenní štěk s debilním režisérem ve filmu, který nestojí za vidění. Možná, že když je člověk takhle upřímný, najde se dost lidí, které to potěší. Žádné potvrzení jste ale na svou pozici ikony nedostal, nebo ano? Přímo dekret nemám, ale myslím, že na internetu bych to asi dohledal a mohl bych se tím prokázat, kdybych se ucházel například o práci v lifestylovém magazínu nebo pro nějakou značku, produkt, pokud bych se třeba chtěl stát tváří těstovin. Spíš direktivní a tvrdohlavý, což je problém, protože má žena je možná ještě tvrdohlavější, takže někdy máme ty palice pořádně otlučené. Když není po mém, jsem mrzutý a vzteklý. A pak jako ročník 1957 mám poválečné zásady. Že se má vstávat brzy, žít odpovědně a postarat se o rodinu. Když se rozvzteklíte tak pak taky trucujete? Trucuju no, jako dítě normálně.. Odejdete do jiné místnosti a čtete si zarytě jednu stránku novin tři hodiny? Jdu kouřit a za naší kůlničkou se vyvalují jen oblaka dýmu. Ponořím se do mlčení, které může trvat několik hodin.. A žena říká dětem, nechoďte tam, tatínek trucuje... No to je pak ten klasický model: dojdi říct tátovi, že je oběd. Jste ješitný, googlujete někdy sám sebe? Jste domestifikovaný, přijdete se najíst... Občas se podívám do diskusí pod článkem, protože tam člověku spadne hřebínek. Získávám tak o sobě ucelený obraz. Někdo říká „ten Hanák je ale super člověk, ty jeho modrý oči..“, aby vzápětí někdo s přezdívkou jouda nebo ježíš vyjevil, jakej jsem obyčejnej kretén. Tak čtyři pětiny jsou pochvalné, pětina odsuzující. V zásadě ano. Stavy trucovitosti a uraženosti člověka strašně vyčerpávají. Zároveň je tady ta pýcha: „musím si stát za svým a neustoupit ani o píď.“ Pak si člověk ale říká, doprčič tady protékají skrz prsty hodiny a dny krásného času, ty jsi takovej debil, co tady trucuješ, to ses to za těch 52 let nenaučil nějak překonat? No a když už jsem trucováním úplně vysátý a vyflusaný, přijdu za ženou a prolomím mlčení nějakou drzou, či vulgární řečí. Ona třeba něco dělá v kuchyni a já spustím: „Co tady zase děláš zbytečného, ty stará rachomejtle!“ A to je po těch dnech mlčení tak nepředstavitelná To je na internet docela slušný poměr. Jste populární, nikdo po vás nehází vajíčka... On ale existuje také druhý extrém, který je, řečeno slovy politiků, alarmující. Když nikoho 19 drzost, že ona řekne: „Táhni si po svejch, ty pse smrdutej.“ Čímž se samozřejmě prolomí ledy a už je to dobrý. To je moment vašeho vítězství, přijít a říct drzost.. To považuji za moment svého vítězství já, ale i žena. Protože už jsem bez ní prostě nevydržel. CHVALOZPĚV NA NORMÁLNÍHO MUŽE Zdá se, že muži dnes ztrácejí na ženy tradiční páky a ty že jsou schopné se o sebe samostatně postarat – přestávají muže potřebovat. Ekonomicky, ale i třeba i v tom, že umělé oplodnění nebude časem vyhrazené jen pro bezdětné páry, ale i pro samotné ženy. Souhlasíte, že slabikářové „muž má moc“už je pryč? Moc mužů určitě slábne. A tady v Česku se vůbec nedivím zoufalství žen, protože chlapi jsou většinou strašná bída. Ješitní, soběčtí, nevyjdou ženě vstříc třeba ani tím, že by se jednou za čas hezky oblékli. Teď mluvím proti sobě, protože sám chodím rád tak, jak je mi to příjemný. Ale byl jsem ve Španělsku a viděl chlapy...nejen, že si vzali bílou košili, ale ještě si napomádovali vlasy, osedlali koně. Pak přijedou pro svou ženu, která je krásně nalíčená a vyjedou si. Tak si říkám, že ta ženská musí být šťastná a co se rozpoutá potom, co sesednou z koně a ulehnou do trávy či postele, to musí být nádherné oboustranně. Sám na to často nemyslím, ale rozmazlovat ženu je důležité. Ženy jsou teď tlačeny k soběstačnosti chováním chlapů. Výběr je zoufalý a žena se prostě musí velmi často smířit s tím, že chlapům chybí cit. Na druhou stranu jsem nedávno četl rozhovor s jednou indickou malířkou, podle které začaly ženy v konzumní společnosti zaměňovat lásku za požitek. Říkala, že princip, kdy rodina vybere ženě ženicha, není tak špatný. Žena musí začít na muži hledat něco dobrého, smířit se s tím, že je to na celý život. Překvapivé množství těchto vztahů dojde k pevnému poutu. Na čem by měli muži postavit přitažlivost, kterou už nemohou vymáhat? Asi to není moc atraktivní, ale myslím, že na odpovědnosti a houževnatosti ve vztahu k někomu, koho mají rádi. Mohlo by to být něco, co bude dominovat nad všemi nabídkami okolního trhu: seznámit se, vyjet si užít, rozhodit prachy ve Skandinávii na rybách,... a že ten muž bude normální. Nenechá sebou manipulovat, když to řeknu blbě tak reklamou a módními trendy, nebude přelétavej ve své vizáži, nebude mít jemný kotlety, ale jakmile přijde jiná móda, střihne to jinak. Prostě aby byl, i když to zní strašně, zdravě svůj. Otázkou je, kdo ho to naučí... 20 Tomáš Hanák podle Tomáše Hanáka Narozen 1957 v Kremnici (Slovensko), dětství na vsi u Tábora, dva roky na Kubě, pak sídliště v Praze. Sedm let vesloval a reprezentoval, kvůli Chartě 77 odchod z VŠE („díkybohu“), dva roky vojny (postup: vojín-svobodník-vojín-svobodník-desátník-dvojitá degradace zpět na vojína), řada zaměstnání, metař, metač sněhu, nakladač letadel, opravář rybníků u J. Hradce, vedoucí skladu, kulturní úředník, hostinský, setkání s divadlem Sklep i s filmem (Bony a klid, Kopytem sem, kopytem tam, Pražská 5, Rebelové, Kamenný most, Cesta z města, Mazaný Filip, Kletba bří Grimmů, Skřítek, Prachy dělaj člověka), v televizi Mlýny, Místo nahoře, Dobrá čtvrť. Člen Rádia Limonádový Joe, dva a půl roku sloupkařem LN. Je jednou z tváří „Pomozte dětem“, spolupracovníkem filmového festivalu handicapovaných Mental Power, zastupitelem v místě bydliště. Tři děti (Rozálie 21, Anna 18, Tomáš 10), žena Bára. A kdo to ocení... To taky. Ale pevně doufám, že těch nezpovykaných žen je pořád dost. Že v nich pořád je zbytek soudného rozumu, kterým dokážou ocenit tu – já tomu budu říkat normálnost a odpovědnost muže. Záleží i na vytrvalosti a schopnosti dokázat ženský, že to s ní myslím vážně. Včera jsem viděl film Všude dobře, proč být doma. On tam říká: „Přísahám, že tě budu milovat, i když budeš tlustá, že sotva najdu tvojí vagínu“. A ona: „Co to meleš, takovýhle řeči“, ale zároveň se směje a je jí příjemný, že jí tohle slibuje. V dnešní době nevidím moc věcí, kterých se stojí za to úpěnlivě držet, než je rodina. Vy jste vážně bytostně konzervativní. No totálně. Ono to možná půjde s věkem. Před dvaceti lety byste třeba mluvil jinak. Před dvaceti asi už ne. Jsem tak i vychovaný. Jedna rodina, práce, odpovědnost, i ta direktivnost. Moje babička, to byl Stalin.. Máme tady i alternativní vzory. Třeba Daniela Landu... To je takový typ vůdce smečky. Nechci říct přímo militantní, ale síla tam je. Nekompromisnost, jasný názor a žádné pochyby, jak si to tak představuji. Vidíte, to je zajímavé. Protože on asi bude vnitřně docela nejistý, zatímco cenu dostanete vy, zralý bonviván, a v rozhovoru prozradíte, že jste vlastně hrozně direktivní. Já jsem ale direktivní jen v nejužším okolí, v rodinném mikroklimatu. Veřejně opravdu nechci nikomu nic nařizovat. Také by mě těžko někdo poslechl. Slovo „direktivní“ možná není přesné. Já prostě táhnu rodinu na výlet pod stan, kde oni občas trpí, protože jsem jim direktivně nařídil bohaté zážitky. Někdy nevidím, že by pro ně mohl být úchvatný zážitek něco jiného, třeba se válet v pelechu a nevytáhnout paty. OD EASTWOODA KE KLAUSOVI Vraťme se k idolům. Je pro muže těžké ocenit jiného muže? Co až nadejde podzim patriarchy. Vidíte nějakého nástupce, kralevice mužství? Ne, to ani ne. V cizině je můj typ celou svou bytostí Clint Eastwood. Já už jim to říkám – ale oni „Ale pane Hanák“ – „Jako bych jím nebyl,“ odpovím jim. A oni „prosím vás“..a nakonec se jim podepíšu pro manželku. A vás to sere nebo unavuje? Mě to sere. Mně se libí konzervativní americký přístup, kdy člověk, který je mediálně známý, bude exemplárně potrestaný – možná přísněji, protože z toho si lidi berou příklad. Tady se ale promine fotbalistovi, který se chlubí, že jezdí 240km/h po dálnici. Nikdo se už nezeptá, co na to máma, která veze tři děti. Vy jste před lety odešel z města. V jakém teď žijete prostředí? V domácím, jsem doma... A kamarády máte? Mám, ale vlastně jen dva. Nechte nás chvíli napnuté. Tváře z obrazovky? Rosák? Vágner? Háma? Nikoli. Jeden je Jiří a druhý naopak Robert. FOTO: DAVID KUMERMANN Pomeje a Rosenberg? V Americe byste volil republikány? Tam by to bylo těžký, o tom jsem přemýšlel. Svým způsobem jste tedy ten muž s koltem? Samotář, co hájí spravedlnost. A dokážete si ho představit v nějakých sexuálních polohách? (smích) Myslím, že ano a že má charakteristicky semknuté rty jako: „TOTO DĚLÁM DOBŘE, TAKHLE JE TO SPRÁVNĚ“ (řečeno důrazně). A žena, aby mu vyhověla, tak předstírá celou sérii orgasmů. Rozřízne vlka, vyjme mu srdce.. Ne, první je Burda, ze Sklepa, druhý Nebřenský, ten z Vltavy a ze Sklepa. Nevídáme se často, ale víme o sobě a to vlastně stačí. Občas mě ale napadne, jestli jsem normální, když nechodím na pravidelné schůzky s přáteli. Bude to znít namyšleně, ale omrzelo mě to a vystačím si s tím, co mám v palici. A co velké plány do budoucna? Ty přece dělají muže. Vyhlédl jsem si starou nádražní kůlnu, chtěl bych z ní udělat klubovnu, možná hospodu. Mám to jako Cimrman, chtěl bych, aby tam nechodili lidi. Seděl bych tam sám, za mnou hučel nějaký mrazáček, kroužil větrák a já bych si četl nebo psal. Co na to říká žena? A sní ho.. Takže ložnicový obraz vlády? Zamlaská.. Ložnicový obraz spočívá v tom, že na zdi visí jeho obraz, ze kterého on sám uspokojeně shlíží na to, jak to on sám výborně dělá v posteli. Že to je jedna z mých dalších šíleností. Ale musí uznat, že je to nádherné místo s výhledem na Berounku a zámek na protějším kopci. Atmosféra nádraží a kolejí se díky bohu mění pomalu. PLÁNY NA DOŽITÍ Musí uznat nebo i uznává? Když jsme si domlouvali rozhovor, navrhl jste setkání na konečné tramvají. Proč? Uznává a taky si myslí, že by k takovéhle turecký kávě, co tady pijeme, mohla péct nějaký dortíček, buchtu, piškot či pišingr. ...a táhne zase dál. Ale tahle romantika bývá jen v představách. Idol u nás? Nevím, dřív Bořivoj Navrátil, moc se neorientuji. Nahoďte. Václav Klaus. To je drůza samolibosti. Taková absence sebereflexe a pochyb o sobě samém je pro mě nepřijatelná, ačkoli někdy je vlastně zdrojem zábavy. Často si říkám, že bych to tady zabalil, ale je otázka, jestli mám se svým ksichtem ještě šanci. Když jsem se byl zajímat o práci strojvedoucího, dívali se na mě jako na blázna. Samozřejmě bych to mohl dělat, dokonce mi vyjdou vstříc, ale pořád si budou myslet, že je to rozmar. Kvůli tomu pro vás nepředstavuje muže? Že v něm necítíte pochybnost o sobě samém? A když zaspíte, tak vám prominou... Jo. Ztracená soudnost. Opilost vlastním egem. Zní to jako plán na dožití. Asi trochu ano, ale tu kůlnu lze v nejhorším samozřejmě prodat... Tím ji uklidňujete? Jo, nebudu posuzován jako ostatní. Třeba policajti, když mi nesvítí světlo, tak škodovka za mnou dostane pokutu. Hanák z televize ne. Říkám jí, že to není definitivní. Že to nemusí být nadosmrti. Ale fakt je to tak kouzelný a krásný místo a navíc, není tam spěch. Teď v září se rozhodne. Jsem napjatý. 21 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: MARŠ Z CENTRA! | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Dokončení citátu Seneca Luciuse Annaeuse „Dovede-li se člověk …“ naleznete v tajence. Vyluštění tajenky z čísla 335: Ničím nemůžeš pomoci tomu, kdo si za vše může sám. Vítězové soutěže z minulého čísla jsou: Lenka Čapková, Lubka Szakalová, František Brejcha. Tajenku zasílejte na e-mail: [email protected] Soutěží se o: 3x CD – Jiří Anderle – Cesty z pořadů Láska za lásku. Ceny poskytl Radioservis, a.s. – vydavatel CD, DVD, knih a Týdeníku Rozhlas. Internetový obchod: www.radioservis-as.cz, tel. objednávky: 222 713 037 nebo e-mailem: [email protected]. Firemní prodejna – Reprezentační prodejna Českého rozhlasu a České televize sídlí na Vinohradské ul. č. 13, Praha 2. Pište si také o nový katalog na rok 2009. Kanceláře nyní sídlí na Olšanské 3, 130 00 Praha 3. 22 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Jiří Ptáček GASK ARTFEST: FESTIVAL NOVÉHO ŘÁDU ZA JINÝCH OKOLNOSTÍ BY GASK ARTFEST BYL POUZE NEOBVYKLÝM HUDEBNÍM A VÝTVARNÝM FESTIVALEM. PROTOŽE VŠAK ŠLO O PRVNÍ VEŘEJNÝ PODNIK NOVÉHO VEDENÍ GALERIE STŘEDOČESKÉHO KRAJE (DONEDÁVNA ČESKÉHO MUZEA VÝTVARNÝCH UMĚNÍ), JE TAKÉ DOHROU KAUZY, KTERÁ VZRUŠILA KULTURNÍ VEŘEJNOST NA POČÁTKU ROKU. Jejím prvním jednáním bylo nestandardní rozhodnutí Rady Středočeského kraje z 2. února odvolat dlouholetého ředitele ČMVU Ivana Neumanna. Podle vedení kraje nevyhověl přání přemístit muzeum do Kutné Hory, kde v předchozích letech byla pro jeho účely rekonstruována barokní Jezuitská kolej, a tím uvolnit objekty v pražské Husově ulici, v nichž mělo vzniknout propagační centrum Středočeského kraje. Následující týdny se nesly ve znamení ostrých ohrazení, jak ze strany Ivana Neumanna, tak z řad jeho kolegů a kulturních žurnalistů. Olej do ohně přililo týdenní (!) hostování kurátora Martina Dostála ve funkci osoby pověřené vedením muzea, jeho dobrovolný odchod a nahrazení osmadvacetiletým soukromým galeristou Janem Třeštíkem. Od té doby ke kritice změn v ČMVU patřilo také upozorňování na možný střet zájmů v osobě pověřeného ředitele. Symbolickým vyvrcholením celé kauzy se pak stalo hojně medializované vystoupení malíře Ivana Bukovského na březnovém zasedání krajského zastupitelstva, v němž hejtmana a radu obvinil z „kulturního analfabetismu a infantility“ a v odpovědi hejtmana Davida Ratha se dočkal poznámky o malířově „vrozené či získané debilitě“. ZMĚNIT JMÉNO A TVÁŘ V této nepříznivé situaci začal Jan Třeštík naplňovat své záměry a nás by mělo zajímat, nakolik prospějí instituci, kterou už léta charakterizovala nevýrazná, staromilská dramaturgie. Prozatím instituci přejmenoval a dokonce dohodl s vedením kraje, že v Praze může fungovat jak propagační centrum, tak výstavní prostor. A co je ještě důležitější, odbornou péči o program svěřil kurátorovi Ondřejovi Chrobákovi. Ten do GASKu přišel se zkušenostmi z Národní galerie a rovněž ze svého času nejlepší nezávislé galerie Display, později transformovaného v prostor tranzitdisplay. PŘEDBĚŽNÝ NÁZOR Samotný GASK bude otevřen až příští rok. Letošní festival na nádvoří Jezuitské koleje proto můžeme zkoumat jako naznačení směru, jímž se galerie hodlá ubírat. O hudební složku (nazvanou Creepy Teepee) se staral kolektiv A.M.180, který získal renomé pořádáním koncertů ve strahovském klubu 007 a výstavami ve vlastní komorní galerii. Výsledek jeho prozatím největšího úkolu byl udivující. Vedle hvězd současné hudební alternativy (Casiotone for the Painfully Alone, Handsome Furs, Final Fantasy, Bill Callahan, atd.) přivezli řadu méně známých, avšak progresivních interpretů. Není divu, že hudební recenzenti oprášili slova „snový“ a „nejlepší“. Také výtvarná sekce však nebyla k zahození. Kurátorka Vjera Borozan obstarala letní kino s projekcemi děl umělců Petera Fischliho & Davida Weisse, Sally Tykkä či Dana Grahama, čeští umělci pořádali pro veřejnost každodenní workshopy a kurátorka Lenka Vítková nachystala spolu s desítkou umělců soubor performancí, intervencí a instalací na různých místech Kutné Hory. GASK artfest tak pojmenoval možnosti do budoucna: přivábit mladé, vynalézavé osobnosti, otevřít se světu a objevovat možnosti koexistence různých forem uměleckého projevu, na což stále nejsme u galerií zvyklí. BEZ KLIENTELISMU Malíř Bukovský okořenil svůj štulec středočeským zastupitelům upozorněním na portrét TGM zakoupený Rathem u malíře Vladimíra Zubova, manžela dvojzelené poslankyně Olgy Zubové. Nepřímo tím vyjádřil obavu, že se ČMVU stane baštou klientelismu a výkladní skříní ubohého kumštýřství Zubovova řádu. GASK artfest naznačil, že by tomu tak nemělo být. Pokud u toho zůstane, bude třeba zdůraznit, že lepší může být jedna dobrá galerie v Kutné Hoře než jedna nudná v Praze. GASK artfest, Galerie Středočeského kraje, Jezuitská kolej, Kutná Hora (www.gaskfest.cz). 31. července – 9. srpna. BAD FILMING PETR LYSÁČEK Před návštěvou Bad Filming si sbalte sesli a dostatek času, protože jde o překvapivě rozsáhlou přehlídku audiovizuálních děl, odklánějících se od běžných „filmových výrazových prostředků, narativních strategií, žánrových modelů“, ale nejsou jejich opakem. Tahle výstava průniků filmu a videoartu kurátorky Mariky Kupkové by si výhledově zasloužila rozšířenou reprízu v nějaké větší a bohatší instituci. Petrovi Lysáčkovi Ostrava vypálila cejch do kůže, takže jí patří, ať už je kdekoliv. Svou ironií, zájmem o nelíbivé a provokativní, uměním z neušlechtilých myšlenek a materiálů, tím vším jako by své město zrcadlil. Protože se však pomalu dostává do věku „otce zakladatele“ ostravské kulturní identity, je skvělé, že mu zdejší GVU pořádá velkou výstavu. Bad Filming. Galerie U Dobrého pastýře, Radnická 4, Brno (www.bkc.cz). Výstava potrvá do 29. září. Petr Lysáček: [email protected]. Galerie výtvarného umění, Poděbradova 12 (www.gvuo.cz). Výstava potrvá do 4. října. 23 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Tereza Marečková DROBNÝ METEORIT V TUNDŘE TŘI PORCULÁNOVÁ SLOVA. LUCKA, MACEŠKA A JÁ. DÍTĚ, BÁSNÍK A AUTOR. TROJICE TROJJEDINÁ A ROZDÍLNÁ. DÍTĚ JE AUTOR, AUTOR JE BÁSNÍK, BÁSNÍK JE… TŘI STRUNY PŘÍBĚHU NATAŽENÉ NA REINERŮV NÁSTROJ TVOŘÍ ZAJÍMAVÝ SOUZVUK, V POZADÍ SAMPLUJÍ BRNĚNSKÉ TRAMVAJE. JAKO MALÉ DÍTĚ První, o čem se chce psát, je křehkost. I redaktorův poznatek na přebalu růžové knížečky se o ní zmiňuje. Lyrizující styl, sladkobolné procházky podzimním Brnem, rodící se neuchopitelné vztahy a pocity. Ale i křehkost jako téma. Křehká je Lucka, křehký byl Maceška a křehké je já. Aby autor toto vše tenkostěnné uchopil, musel si počkat řadu let a asi projít řadou verzí textu. Dopilovat se do novely a cestou nepoztrácet autenticitu je nejtěžší úkol. Paradoxně nejpevnější z bytostí v knize je čtyřletá Lucka. Dcera přítelkyně vypravěče Tomáše. Sotva se spolu letmo seznámí, vžene je psychiatrická nehoda matky do společné domácnosti. Musí se o sebe naučit starat. Holčička a pětadvacetiletý mladík, toho času pracující na poště. To je dějová páteř knihy. Živoucí, napínavá a prokreslená. Opatrné setkávání a přivinování dítěte, opouštění vlastní dětské kůže. Lucka je statečná. Trpělivě čeká na mámu, která je v blázinci a nějaký čas neumí přijímat její radostnou lásku. Je trpělivá i na Tomáše, aby uvyknul nové situaci. JÁ = JÁ Taky básník Maceška se ocitá v blázinci. Martin Reiner tu vytvořil rostlinný pseudonym Ivanu Blatnému – své celoživotní fascinaci. Exilový básník, za kterým se hrdina knihy vydává do domova důchodců v Anglii, je právě tento slavný brněnský rodák. Tomáš, vedle toho, že se stará o „vyženěné“ dítě, věnuje svůj čas zpracovávání pozůstalosti a jinému pátrání po stopách Macešky. Skrze jeho básně, postoje a slova prochází jakousi iniciací vlastní cesty. Ostatně čte odmalička všecko a všude. „Tak tiše jsi vešel/ a ještě tišeji můžeš vejíti/ do pokojů vedle/ zavřenými dveřmi,/ rozplývaje se v tichu/ svým zářícím tělem,/ obklopen mlčením věcí,/ jež obětují rozlitou krev stínů/ boží přítomnosti.“ Přibližuje se k tajemství cizího života. Zároveň ho ochraňuje i pěstuje. Je příbuzné jeho vlastní skryté podobě, která se má později obnažit. Svět vnitřní se proměňuje zároveň s tím vnějším. Celé klubání se osobní housenky se děje v rámci veliké společenské proměny v pomačkaného motýla demokracie roku 1989. Rok předtím se Tomáš dozvídá o Maceškovi, aby za ním nečekaně skrz praskající hranice zanedlouho odjel. To dodává knize další rozměr a příchuť dobového dokumentu, která věci sluší. Pohybuje se totiž někde na pomezí vzpomínkového deníku a básnivé novely. Autor se svěřuje vprostřed knihy, že píše „pouhou pravdu“. Tak jednoduché to samozřejmě není, protože vyprávění skutečnost i nechtěně proměňuje. Na jedné straně poctivá pravdomluvnost, které ale chybí deníková bezděčnost. Píše já, které pevně zformulovalo svůj příběh, a ne já, které postupně spolu se čtenářem začíná chápat. Některé okamžiky a věty pak vypadají jako vypěstované pod umělým světlem. Převážně na události s malou Luckou se také zaměřují ilustrace Sylvie Kořánové. Lososově růžové šmodrchanice a propletence s drobnými motivy ze života malé holčičky. Školní taška, cvičky, kytičky, správně a nesprávně učesaný culík… Výtvarný rozměr knížky zapomíná na to, že text, kter ý provází, je složitější. Chce mísit růžovou něhu se strachem a nejistotou mladého člověka, který hledá sám sebe a je v tom často bezradnější než lidské mládě. Vybafne na nás s tématem sexuální orientace, promýšlí smysl života. To je kontrast ke světu cviček, se kter ým výtvarnice nepočítá. Lucka, Maceška a já tedy vypráví o pocitech, s nimiž se musí občas vyrovnávat každý. Snaží se jim přijít na kloub v rámci jednoho příběhu, ve kterém se šmodrchá nejen růžová s růžovou, ale i s černou nebo krvavě červenou. Martin Reiner Lucka, Maceška a já Druhé město 2009 NOVINKY NA KNIHKUPECKÝCH PULTECH: 24 Ladislav Šerý, Laserová romance 3, Fra, 2009 Václav Benda, Noční kádrový dotazník a jiné boje, Fra, 2009 Pravda. Dobro. Simulace. Virtualita. Čas. Reprezentace. Média. Reklama. Umění. Obraz. Dominace. Technika. Moc. V třinácti kapitolách se autor pokouší o uchopení unikavých fenoménů ve světě radostných očekávání, slepých kapitánů a skeptických utěšitelů. Noční kádrový dotazník a jiné boje je prvním pokusem o soustavnější představení „disidentských“ textů filozofa a politika Václava Bendy. Přináší jeho fejetony, články, úvahy, eseje, studie, polemiky, sdělení, otevřené dopisy a rozhovory z let 1977 až 1989, které byly v naprosté většině dosud publikovány pouze v samizdatových a exilových periodikách, sbornících a knihách. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Karel Veselý ZDRAVOTNÍ HLUKOVÁ KATARZE KALIFORNŠTÍ ROCKEŘI HEALTH ATAKUJÍ UŠNÍ BUBÍNKY POSLUCHAČŮ, V JÁDRU ALE MÍŘÍ NA GET COLOR K NEBESKY KRÁSNÝM MELODIÍM. KDO JE ZPOD HLUKU VYKUTÁ, MÁ VYHRÁNO. Na konci devadesátých let se zdálo, že všudypřítomná globalizace a internet vymažou z povrchu zemského lokální hudební scény. Nakonec se ale stal pravý opak. Hudební komunity lidí z masa a kostí vznikají jako reakce na teror globální popmusic a využívají digitální síť k tomu, aby o sobě daly vědět světu. Berlínský ‚minimal‘, dubstepová scéna z Londýna nebo kapely kolem klubu The Smell z LA vrací populární hudbě její komunitní rozměr. Výdobytky jejich snažení si ale můžeme díky internetu užívat kdekoliv na zeměkouli. Kvarteto HEALTH patří k posledně zmiňované komunitě, jež se vynořila z příznačně nazvaného klubu v špinavoučkém losangelském downtownu. Podobně jako spřízněné kapely No Age, Mika Miko nebo Abe Vigoda se vyžívají v syrovém lo-fi rocku, který si nedělá velkou hlavu ze zpětných vazeb, jež vyluzuje jejich nekvalitní aparatura. VŠECHNO V ČERVENÝCH U HEALTH musí být všechno nahlas. A to včetně názvu kapely, který se píše důsledně v kapitálkách, snad proto, aby působil dojmem, že jednotlivá písmena vám někdo křičí přímo do uší. Losangelské kvarteto debutovalo v roce 2007 bezejmenným albem, které, stejně jako všichni jejich výše zmínění kolegové, natočilo přímo v domovském klubu The Smell. Surový a nekompromisní hluk desky byl estetický záměr, mohla za něj ale také krutá akustika klubu. HEALTH pak překvapili fanoušky, když svoje nahrávky nechali zremixovat spřízněnými dušemi z taneční scény. Vznikla deska HEALTH//DISCO, která zrodila například nečekaný žebříčkový hit Crimewave v remixu osmibitových teroristů Crystal Castles. Zároveň ukázala kapele cestu, kam se dál vydat. Na svém aktuálním druhém dlouhohrajícím počinu jako kdyby HEALTH chtěli spojit tezi (debut) a antitezi (remixové album) v jednu syntézu, v níž se kvantita přeměňuje na kvalitu. Rovnice noise rock plus disco zrodila třicetiminutové hlučné salvo vtipně nazvané desky Get Color, kterou je nutné poslouchat tak hlasitě, až vás budou bolet uši. HEALTH ale nemají zájem o samoúčelný ušní teror. Pod vším tím zvukovým haraburdím, hradbami kytarových efektů a srdcem pulzujícího beatu se ukrývá epifanie křehkých písní, k nimž existuje cesta přes andělské vokály androgynního zpěváka Duzsika. ANALOGOVÁ ORTODOXIE První singl desky Die Slow koncentruje estetiku restartovaných HEALTH do tříminutové noisepopové nálože. Rozmazaný kytarový riff ze začátku vystřídá kytarový skřípot připomínající motorovou pilu, jež podkresluje výrazné taneční groove. HEALTH se pak zvolna proměňují v hlukový parní válec, který drtí vše, co mu přijde do cesty. Možná se zde ocitli nejblíže tradiční „písňové struktuře“, pořád je to ale nakažlivé sonické šílenství, které dokázali z hlukových orgií vykutat snad jenom My Bloody Valentine. Klasikové shoegaze rocku si na své nesmrtelné klasice Loveless libovali v melodiích pohřbených pod nánosem efektovaných kytar, nicméně pilováním svého soundu strávili ve studiu dva roky a utratili za něj miliony liber. HEALTH naproti tomu natáčeli na primitivní analogové záznamové zařízení, které se masově ve studiích používalo naposledy v polovině sedmdesátých letech. Album si díky staromilskému nahrávacímu přístupu zachovává nekašírovaný syrový sound, z něhož se v Eat Flesh vylupuje křiklavá kytarová sbíječka, syntezátorový riff v Death + nebo agresivní bicí v Nice Girls. Závěrečná šestiminutová kompozice In Violet pak nabídne uklidnění bezmála ambientní a ukáže po půlhodinové dávce energie jinou tvář HEALTH. Svoji skřípavou extázi zde schválně zadržují a nechají elektronickou smyčku, aby vykonala vše podstatné. Půlhodinová hluková sauna je u konce a na posluchači nezůstala niť suchá. PS: HEALTH zahrají letos už potřetí v České republice a bude to 11. října v pražském Pilot Baru. HEALTH - Get Color, Lovepump, 2009. ZELENINOVÝ ORCHESTR VAŘÍ HUDBU Radikální vegetariáni odpustí, ale zelenina nemusí být jen k jídlu. Může být také k hraní a to dokonce i k vytváření hudby. Přesvědčí vás o tom Vídeňský zeleninový orchestr, který si ze zeleninových produktů vyrábí hudební nástroje jako třeba mrkvovou flétnu, dýňové tympány nebo housle z pórku. Dvanáctičlenný ansámbl se v září poprvé představí v Praze a hudebním gurmánům slibuje neobvyklý zážitek ze zeleninové interpretace Kraftwerk nebo Strausse. Koncert patří do série EuroConnections a jako předkapela vystoupí domácí hračičkové DVA, kteří vloni zazářili invenčním debutem Fonók. Místo zeleniny na něm drtí laptopy, beatbox a zpívají vlastním jazykem. EuroConnections: Vienna Vegetable Orchestra (AT), DVA, 17.09., začátek v 19:30 - Palác Akropolis, Praha 25 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Marta Harasimowicz KODAŇSKÉ NEJISTOTY ČESKÉMU DIVÁKOVI JE KODAŇ MICHAELA FRAYNA JIŽ ZNÁMÁ – V LISTOPADU 2001 MĚLA V DIVADLE V CELETNÉ PREMIÉRU PRVNÍ INSCENACE TÉTO HRY. PO TÉMĚŘ OSMI LETECH SE SOUBOR KAŠPAR ROZHODL NACVIČIT PŘEDSTAVENÍ V OBNOVENÉ VERZI A S NOVÝM OBSAZENÍM. Osou děje Kodaně je skutečná událost. Na podzim roku 1941 se německý teoretický fyzik Werner Heisenberg, držitel Nobelovy ceny, vydal do Hitlerem okupovaného Dánska, kde navštívil svého bývalého učitele a kolegu, „papeže“ tehdejší jaderné fyziky, Nielsa Bohra. Detaily tohoto setkání zůstaly navzdory snahám historiků dodnes nerozluštěny. Je jisté, že Heisenberg už v té době pracoval na tajném německém jaderném programu. Byla účelem jeho návštěvy odborná konzultace s Bohrem či pokus dozvědět se, v jaké etapě se může nacházet spojenecký jaderný program? Nebo mělo jeho dilema etický charakter a od staršího kolegy čekal radu a pochopení? A co když se všechno odehrálo ještě jinak? NEURČITOST JEVŮ A ZÁMĚRŮ Fraynův text je snahou o originální rekonstrukci události, avšak nejde o pouhý pokus vyřešit dějinnou záhadu. Předmětem Fraynova zájmu není faktografie a historické „buď – anebo“. Paradoxně více než otázka (která se na jevišti nicméně často opakuje), proč vlastně Heisenberg za Bohrem přijel, zajímají autora postavy dramatu – jejich osudy, osobní tragédie a rozhodnutí, před něž byly postaveny. Pozorujeme tři výrazné osobnosti (vedle Bohra a Heisenberga také Bohrovu manželku Markétu), jejichž vzájemné vztahy nejsou bez napětí. Vidíme Markétinu nedůvěřivost a skepsi, podivné přátelství mezi dvěma fyziky a zajímavé obrazy z vědeckého prostředí – rivalitu, nadšení, vášeň a zároveň nahodilost, které doprovázejí zrod velkých teorií. Jsme postaveni před morální dilemata, která řeší jak Heisenberg, tak Bohr – dilemata, která stále můžeme považovat za jedny ze základních problémů moderní vědy. Měl by se vědec podílet na vývoji technologií, které ohrožují zdraví a život ostatních lidských bytostí? Může vědec vůbec ovlivnit využití svých myšlenek? Zároveň je Kodaň také pokusem o ilustraci fenoménu nejistoty. Nevíme přesně, co se v Kodani roku 1941 stalo. Neznáme a nepoznáme tehdejší Heisenbergův záměr. Jak píše Frayn: „Co má nejistota myšlenek společného s nejistotou částic je to, že obtížnost není jen praktické, ale i systematické omezení, kterému se nelze ani teoreticky vyhnout“. CHAPLINŮV PROCES Existenciální pohybová groteska Spitfire company, která dává do souvislosti dva velikány začátku 20. století – Franze Kafku a Charlieho Chaplina. Každý z nás může být – a pravděpodobně bude – pozřen Systémem. Palác Akropolis, Kubelíkova 1548/27, 130 00 Praha 3, 14. 9. ve 20 h, Velký sál 26 ZA TMAVOU ZÁCLONOU Strohá kompozice hry, založená hlavně na dialozích, vybízí k jisté formální askezi. V souladu s atmosférou Freynova dramatu se tvůrci představení rozhodli k omezeným dekoracím (dominující černá barva, jen pár kusů nábytku, tmavá průsvitná záclona, která má odlišovat děj, který se odehrává v domě Bohrových, od děje, který se odehrává venku) a spíše symbolické – a přesto dá se říci, že poměrně působivé – hudbě Michala Pavlíčka. Strohé prostředí jeviště (a také povaha a tématika samotné hry) jsou poměrně náročné pro herce, na něž se divákova pozornost soustředí po celou dobu představení. Mohla by stačit jen malá hercova chyba, aby inscenace ztroskotala, pro dobrého umělce nabízí ovšem taková forma obrovské možnosti ukázat svůj talent. Kodaň v podání Kašparu je naštěstí příkladem té druhé situace. Marta Vančurová (Markéta), Marek Němec (Heisenberg) a zejména Miloš Kopečný (Bohr) zvládají své role brilantně. Jediné, co v inscenaci trochu chybí, je divadelní inovativnost – představení se totiž striktně drží klasických formálních prostředků. Tento nedostatek nic ovšem nemění na zajímavosti a vysoké umělecké úrovni Kodaně. Inscenace Fraynova dramatu se dá považovat za velmi povedený příspěvek k výročí začátku druhé světové války. Michael Frayn: Kodaň, Obnovená premiéra 7. 9. 2009 Divadlo v Celené JENNI KOKKOMAKI: ASHES Projekt Ashes (Popel) studuje náboženské chování v moderní společnosti pomocí interaktivních půlhodinových divadelních performancí pro jednotlivé diváky. Alfréd ve dvoře, Fr. Křížka 36, Praha 7 11. a 12. 9., vždy mezi 13 - 21 h, začátek každých 30 minut – účast je nutné rezervovat do 8. 9. OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | VÝTVARNÉ UMĚNÍ | LITERATURA | HUDBA | DIVADLO | FILM | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autorka: Dominka Prejdová LÁSKA JAKO EXISTENCIÁLNÍ DRAMA AMERICKÝ REŽISÉR JAMES GRAY SE PO KRIMINÁLNÍ GANGSTERCE NOC PATŘÍ NÁM VRACÍ DO ČESKÝCH KIN S ROMANTICKÝM MELODRAMATEM MILENCI. GRAYOVY FILMY TĚŽÍ Z DOBŘE NAPSANÉHO PŘÍBĚHU, PŘESNÉHO A BEZCHYBNÉHO ZPRACOVÁNÍ S JASNÝM KLASICKÝM STYLEM, KTERÝ DÁVÁ VYNIKNOUT KONTURÁM PŘÍBĚHU. PŘEDEVŠÍM ALE STOJÍ NA VÝKONU JEHO DVORNÍHO HERCE, JOAQUINA PHOENIXE. Příběh filmu je vlastně jednoduchý. Hlavní hrdina Leonard se ocitne mezi dvěma ženami. Sandra, kterou mu vybrali židovští rodiče, ztělesňuje „hodnou“ dívku, chápavou, milující a navíc posvěcenou rodiči, kterým vyhovuje i majetkové spojení. Oproti tomu sousedka Michelle, jíž jednoho dne Leonard náhodou potká v domě a na první pohled se do ní zamiluje, je ztělesněním svůdné ženy s tajemstvím, nepředvídatelné, unikavé a stejně jako Leonard zraněné. Michelle je zamilovaná do ženatého chlapíka a v Leonardovi hledá jen kamarádskou ochranu. Protože Michelle nemůže mít, začne Leonard paralelně rozvíjet dva vztahy, jistotu a bezpečí se Sandrou a osudovou přitažlivost k Michelle. Na první pohled banální zápletku snímku vyvažuje obsazení Joaquina Phoenixe do hlavní role. Především díky jeho výkonu příběh ztrácí na prvoplánovosti, která se jinak dotýká i dalších rovin filmu. Zobrazení příbuzných Leonarda a Sandry sice těží z přesných postřehů o charakteru rodinných vztahů, ale nepřestává tím být zjednodušující. Všechno ve filmu plyne v křehké rovnováze modelovosti, až barvotiskoviosti. Ale postava Leonarda ji ruší, dává příběhu individuální rozměr, sráží jistou tezovitost příběhu i klasického ztvárnění do obyčejné upatlané reality. Od chvíle, kdy se Phoenix poprvé objeví v obraze, koncentruje na sebe veškerou energii filmu. Dokáže pozoruhodně zpřítomnit postavu Leonarda na hranici samotné existence, nejen výrazem, pohledem, ale i tím, jak se pohybuje, jednotlivými gesty. Tím, že dokáže zachytit Leonarda naprosto autenticky, obdařuje autenticitou i samotné milostné drama. Díky němu dostává film ojedinělou tragickou sílu. Divák nemusí přesně vědět, co se Leonardovi v životě stalo, ale od první chvíle vidí, cítí, že je životem zraněný. Milenci tak nejsou jen klasickou milostnou romancí, díky Joaquinu Poenixovi získávají rozměr existenciálního dramatu, iniciační cesty hledání sebe sama, a jedinečně tyto dvě polohy propojují. Po třech předchozích filmech scenáristy a režiséra Jamese Graye, jež byly všechny žánrově kriminálními thrillery (Malá Oděsa, Temná zákoutí), je tak poslední film vykročením novým směrem. Je to i třetí spolupráce s Joaquinem Phoenixem, která jen potvrzuje, jak je s tímto hercem spojený. Dohady nad tím, jestli jde u Graye o výjimečný talent nebo je jen zručný řemeslník klasického střihu, ale bez osobitého názoru, režisér tímto filmem nevyvrací, ale zároveň je jaksi zatlačuje do pozadí. V Milencích nejenže ukazuje celý proces lásky před divákovýma očima, ale bezprostředně zachycuje i zázrak lásky, její křehkost, nepostihnutelnost a zároveň obrovskou sílu. Jakmile se v životě objeví, je jedinou realitou, def inuje samotnou lidskou existenci. Leonard je křehký kvůli bývalé lásce, kterou ztratil a celá jeho bytost je roztrhnutá láskou k Michelle, jíž nemůže naplnit. U nového Grayova snímku si divák může uvědomit, jak málo filmů o lásce, skutečně o lásce je. O lásce, která naplňuje a znovu stvoří člověka. O lásce, díky níž kdysi Leonard ztratil a teď zase nachází sám sebe. NOVINKY V KINECH 3. 9. přichází do kin poslední film Pedra Almodóvara, Rozervaná objetí, s Penélope Cruzovou v hlavní roli. Almodóvar opět přináší vypjaté, dokonale natočené melodrama o nešťastné lásce. Film vypráví příběh režiséra a scenáristy Matea a jeho osudové lásky Leny, kterou kdysi ztratil při tragické nehodě. Film s úspěchem uvedený na festivalu v Cannes dokazuje, jak Almodóvar stále zdokonaluje svůj výraz plný melancholie a Penélope Cruzová tu vytváří jednu ze svých nejkrásnějších rolí. 10. 9. má premiéru francouzská černá komedie Louise-Michel, která je bujarou, anarchistickou, politicky nekorektní odpovědí na současnou finanční krizi. Film navíc zajímavě spojuje grotesku se surrealistickou vizí. Když šéfové továrny jednoho dne prásknou do bot, rozhodnou se ženy dát dohromady své odstupné a udělat konečně něco radikálního - najmout si zabijáka, aby se za ně pomstil. 27 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Autor: Milan Kusý INZERCE STALO SE ŽE… NOVÝ PROSTOR SE ZAČAL TAKZVANĚ „CINKAT“. TOTO SLOVO, ZNÁMÉ VŠEM KARBANÍKŮM, V NAŠEM PŘÍPADĚ ZNAMENÁ, ŽE SE NA OBÁLCE ZAČAL OZNAČOVAT ČÍSELNÝM RAZÍTKEM. Každý legálně registrovaný prodejce má na své průkazce nejen přesně označené prodejní místo, kde jedině může prodávat, ale také jméno a registrační číslo. A právě toto registrační číslo se tiskne na každý časopis, který prodejce prodává. Možná vás momentálně nenapadá proč o tom vlastně píšu, ale jo to proto, abych vás, naše věrné čtenáře a zákazníky o této věci informoval a objasnil její smysl. Mnozí z vás se setkali s prapodivně se chovajícími prodejci NP, občas chodí i stížnosti. Jsou to takzvaní pytláci – vyloučení prodejci, nebo tací, kteří ani řádnými prodejci nikdy nebyli. Vyloučeni jsou z nejrůznějších důvodů, od těch mírnějších, jako nedodržování pevné prodejní doby a neplnění objednávek, až po velmi závažné, jakými je obtěžování a vulgární chování k zákazníkům, žebrání při prodeji a pití alkoholu v prodejní době. A právě tito pytláci, kterých mimochodem přibývá, jsou důvodem, proč se časopisy cinkají. Vyloučení prodejci se snaží časopisy k prodeji získat od legálních prodejců a právě číslo na obálce usvědčuje prodejce, který časopis pytlákovi poskytnul. Takový prodejce je okamžitě vyloučen pro porušování kodexu, který si můžete přečíst v každém čísle časopisu. Poškozuje totiž dobré jméno o.s. NP. Takto proti pytlákům vytáhla do boje naše skvělá výkonná ředitelka Dáša Kocmánková, které si já osobně neobyčejně vážím, protože projektem NP mě a mnoha dalším lidem doslova zachránila život. Ve válce s pytláky jsme bohužel sami, protože městská policie, která nám přislíbila pomoc, si falešných prodejců moc nevšímá. Já sám na Vltavské bojuji s jedním z nejhorších vyloučených prodejců, panem Stojkou. Několikrát se pokoušel získat ode mě časopisy, mnohdy se slzami v očích a se srdceryvným „já tě mám rád“. Nabízel mi plnou cenu 40 Kč za kus. Když moje odpověď zněla „tobě ani za sto!“, měl jsem chvíli klid. Pak ale vymyslel novou fintu. Začal ke mně posílat své ušmudlané, zarostlé a páchnoucí kolegy, které jsem neznal. Jeden takový ke mně přišel, slušně pozdravil a zeptal se: „pane máte Nový Prostor?“. „Mám“, odpověděl jsem, „to přece vidíš“! „A prodáte mi jich pět za 200 korun?“ Řekl jsem mu, že neprodám, protože by mě za to vyhodili z práce a to nemám zapotřebí. Bohužel to nepomohlo, ten den ke mně pan Stojka poslal dalších pět prosebníků a žena co byla poslední mi řekla: „tak proč to prodáváš, gadžo, když to neprodáváš“! Občas se také snaží požádat kolemjdoucí, aby jim časopis koupili, protože prodejci jsou prý rasisti a Romům neprodávají! Vyloučený pan Stojka ale prodává dál a směje se mi do očí. Začal čísla vystřihávat, takže koupíteli časopis s dírou v titulní straně, buďte si jisti, že je od pytláka. My poctiví prodejci to tedy nemáme jednoduché. Diakonie ČCE, Středisko křesťanské pomoci v Praze DOBRODUŠ služba následné péče jejíž významnou součástí je pravidelné setkávání DOBROvolníka a člověka s DUŠevním onemocněním, hledá nové DOBROVOLNÍKY starší 20 let… Dobrovolníci u nás zdarma absolvují vstupní výcvik, zaměřený na psycho-sociální dovednosti a znalosti v oblasti duševního zdraví, a po dohodě pak vytvářejí dvojici s klientem. Dvojice spolu tráví 2-3 hodiny týdně rozvojovými aktivitami, které přispívají k lepšímu začlenění do společnosti (zejm. volnočasové aktivity,). Délka spolupráce s klientem je minimálně půl roku. Dobrovolníci jsou v průběžném kontaktu s koordinátory projektu, po celou dobu mají odborné vedení a supervizi, a jsou průběžně odborně vzděláváni. Nejbližší vstupní výcvik září 2009 V případě zájmu nás kontaktujte na tel.: 602 142 075, 602 142 055 nebo 222 521 760 [email protected], www.dobrodus.cz Milan Kusý, Vltavská a Vinohradská PLATNÉ PRŮKAZKY PRODEJCŮ NP V PRAZE A BRNĚ KUPUJTE, PROSÍM, ČASOPIS NOVÝ PROSTOR JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ: 1. jsou viditelně opatřeni platnou průkazkou prodejce 2. stojí na prodejním místě, které mají uvedené na průkazce 3. mají titulní stranu prodávaného časopisu označenu číslem, které se shoduje s číslem průkazky prodejce 4. chovají se podle Kodexu prodejce V ostatních městech ČR je každý prodejce časopisu Nový Prostor viditelně označen průkazkou prodejce s vyznačeným prodejním místem. V případě jakýchkoliv připomínek k prodeji či prodejcům volejte na čísla: Praha: 2222 333 09 nebo 608 259 039, Brno: 545 217 297 nebo 773 153 380 28 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR SMS A E-MAILY Pracuji v resortu životního prostředí a s projekty rozvojové pomoci/spolupráce mám desetiletou zkušenost. Rozhovor s Ondřejem Horkým Umí Česko pomáhat? (Nový Prostor 333) na mě působí jako směs naivity, obecných frází, zkreslených informací, poškozování reputace soukromých firem, ale také několika dobrých postřehů. Horký si evidentně přeje, aby na rozvojové pomoci měly větší podíl „neziskovky“ a co nejmenší podíl soukromé firmy. Přitom pomíjí řadu vzorných projektů firem. Některé posílily postavení žen. Mimoto je řešení postavení žen povinnou součástí každého projektu. Příklad s levnějším třtinovým cukrem svědčí o tom, že Ondřej Horký zřejmě nechodí nakupovat, protože jinak by věděl, že třtinový cukr je 2x až 4x dražší než cukr řepný. Škoda, že Horký nijak nekonkretizuje své přesvědčení, že ČR může některé země svou rozvojovou spoluprací poškozovat. Falešný je argument pro snižování počtu zemí, kam ČR pomoc poskytuje. Fráze o zvýšení efektivity a koncentraci pomoci je společná ministerstvu zahraničních věcí i Rozvojové agentuře. Horký sice kritizuje „velké projekty“, ale snižování počtu prioritních zemí právě k realizaci velkých projektů povede. Jenže – na velikosti projektu nezáleží! Záleží na účelnosti a dobře zvolenému cíli projektu. A také na navázání dobrých vztahů. Ani při maximální koncentraci nebude totiž ČR schopná „konkurovat“ tzv. velkým donorům („staré“ země EU, Japonsko, Norsko, apod.); je vůbec směšné, že si ČR chce hrát na vyspělého donora. Podstatně důležitější z hlediska pomoci i z hlediska diplomacie obecně je udržování kontinuity dobrých vztahů. A na to stačí i malé projekty. To jsem osobně zažil. Rozvojovou agenturu však dobré vztahy s co největším počtem zemí, kde již česká spolupráce má svou tradici, nezajímají. Kouzlem nechtěného je věta o tom, že se rozhodování o rozvojové spolupráci v roce 2008 přemístilo na ministerstvo zahraničních věcí. To totiž o rozvojové spolupráci formálně rozhodovalo od počátku (1996), ale fakticky nemělo lidi, kteří by se o ni vážně zajímali, a tak v podstatě jen trpně schvalovalo návrhy resortů. Roku 2007 ale obrátilo o 180 stupňů a této situace využilo k tvrzení, že rozvojová spolupráce je nesystémová a roztříštěná, a proto je nutno zřídit Rozvojovou agenturu a resortní ministerstva od zahraniční rozvojové spolupráce odstavit. V článku je prezentován názor, který rozhodně neodpovídá tomu, jak je rozvojová spolupráce uskutečňována Ministerstvem životního prostředí, které je druhým nejvýznamnějším českým resortem (po Ministerstvu průmyslu a obchodu) při poskytování rozvojové pomoci. Nyní (od roku 2008) bylo ovšem poskytování celé rozvojové pomoci ČR centralizováno do Rozvojové agentury. Tato centralizace spolu s omezením počtu prioritních zemí v žádném případě neprospěje reputaci České republiky v zahraničí. Totéž platí o snižování výdajů na spolupráci, jež prosazuje Ministerstvo financí, což je v přímém rozporu s mezinárodními závazky. ČR. Martin Hrubeš Vážený pane Hrubeši, v časově omezeném rozhovoru, určeném pro laickou veřejnost, lze jen obtížně rozlišovat mezi jednotlivým aktéry české rozvojové spolupráce a představit celý kontext a historii české rozvojové pomoci. Proto bych rád některé formulace doplnil. Není pravda, že si přeji co nejvyšší podíl neziskovek a co nejmenší podíl soukromých firem; v textu se k nevládkám vyjadřuji kriticky. Pro KODEX PRODEJCE PRODEJCE NOVÉHO PROSTORU NESMÍ: 1. Prodávat mimo místo jemu přidělené a uvedené na jeho průkazu. 2. Být po dobu prodeje pod vlivem alkoholu nebo jiných drog. 3. Používat vulgárních výrazů, nadávek, rasistických, sexistických či jinak společensky nepřípustných obratů ve styku s veřejností, ostatními prodejci nebo pracovníky výdejny. 4. Obtěžovat při prodeji kolemjdoucí a zdržovat je proti jejich vůli nebo zdržovat dopravu. 5. Žebrat nebo jiným nepovoleným způsobem požadovat od lidí peníze, pokud má na sobě viditelně průkaz prodejce. 6. Slovně či fyzicky napadat jiného prodejce časopisu a nutit ho, aby opustil své prodejní místo. své projekty v zahraničí by se měly opírat především o soukromé dárcovství. ení rozhodující, zda dodávky realizuje nevládní organizace nebo firma: ať vyhraje výběrové řízení ten, kdo je na danou věc lepší. A pokud se nejedná o technickou pomoc, výběrová řízení by měl být vypsaná na místě a ne v Česku. Jak jsem podrobně rozebral na genderonline.cz, česká rozvojová spolupráce je až na výjimky genderově slepá nebo ženy dokonce poškozuje. Třtinový cukr není na evropském trhu konkurenceschopný právě kvůli Společné zemědělské politice. A na africkém trhu můžete levněji koupit dotovaný řepný cukr z EU místo místního třtinového. Třeba takto konkrétně Česká republika skrze evropskou politiku rozvojové země poškozuje. V oblasti blízké Vašemu rezortu: české emise skleníkových plynů také v důsledku více poškozují geografické oblasti zemí rozvojových než zemí rozvinutých. O koncentraci pomoci dnes existuje jednoznačná a studiemi podložená shoda nejen v EU. Velké projekty paušálně neodsuzuji, naopak na ně upozorňuji. Ale hlavně: Na rozdíl od Vás se nedomnívám, že nejdůležitější rolí české rozvojové spolupráce je udržování „dobrých vztahů s co největším počtem zemím“, ale snižování chudoby. Tvrdíte, že je „vůbec směšné, že si ČR chce hrát na vyspělého donora“, a tedy i usilovat o co nejvyšší efektivitu pomoci z hlediska snižování chudoby. Dlouhodobá reputace České republiky se bude odvíjet právě od míry její koordinace a dělby práce s ostatními dárci, a tedy i příspěvku ke snižování světové chudoby, a ne od počtu roztříštěných projektů v mnoha zemích světa, na které si můžeme připíchnout českou vlaječku. Se srdečným pozdravem Ondřej Horký 7. Prodávat časopis na cizím soukromém pozemku či prostoru. 8. Páchat kriminální činnost nebo takovéto činnosti napomáhat, zvláště je-li viditelně označen průkazem prodejce časopisu Nový Prostor nebo má-li s sebou časopisy. 9. Prodávat časopisy neregistrovaným, neoznačeným nebo vyloučeným prodejcům. 10. Nesprávně vracet zpět z částky přijaté od kupujícího. 11. Požadovat od kupujícího víc, než je oficiální cena časopisu. 12. Prodávat jiné zboží než časopisy. 13. Prodávat bez průkazu, který je opatřen jeho registračním číslem a fotografií a který musí nosit na viditelném místě. 14. Poškozovat dobré jméno časopisu a společnosti Nový Prostor. Prodejcem Nového Prostoru se může stát každý, kdo písemně potvrdí, že je starší 16 let, je v sociální nouzi a zaváže se dodržovat Kodex prodejce. Tento kodex je stejný ve všech časopisech sdružených v INSP – mezinárodní organizaci zastřešující pouliční časopisy z celého světa. 29 OBSAH | FEJETON | POŠLI TO DÁL | TÉMA: ON DNES | UNICEF | REFERÁT | REPORTÁŽ ROZHOVOR | KOMIKS A KŘÍŽOVKA | KULTURA | ULIČNÍCI | SMS A E-MAILY | SVĚTOZOR Joanne Zuhl, Street Roots, USA August 31, 2009 WHO’S RAKING THE MUCK? LIKE MANY PEOPLE THESE DAYS, KEN SILVERSTEIN HAS OFFERED UP MORE THAN A FEW BITING WORDS AGAINST AMERICA’S CORPORATE MEDIA. BUT SILVERSTEIN, UNLIKE A LOT OF ARMCHAIR PRESS PUNDITS, HAS THE CREDENTIALS TO KNOW INTIMATELY THE MACHINATIONS BEHIND THE RISE AND As a former investigative reporter for the Los Angeles Times, Silverstein — who also worked for the Associated Press in Brazil — covered the top echelons of political and corporate manipulation and corruption in the United States and abroad. He has investigated the foreign dealings of U.S. oil companies, prompting a federal grand jury and an investigation by the House Ethics Committee. A few years ago, Silvestein went undercover to see just how far lobbyists would go for their clients, in his case a fake company looking to bolster the image of Turkmenistan. The result is laid out in his book, “Turkmeniscam,” in which lobbyists vie for making the oppressive Stalinist regime palatable to the press, politicians and investers. Today, Ken Silverstein is the Washington D.C. editor for Harper’s Magazine and writes Washington Babylon for Harper’s online. He is an ardent observer of the newspaper industry and the state of investigative journalism today, which is where we began our conversation. Ken Silverstein: First of all, I want to say that there is excellent investigative journalism taking place today in the mainstream press. Because I think frequently there’s too much criticism. It’s ironic that often you go to blogs of both the left and right complaining so much about the mainstream press, and yet they’re linking almost exclusively to mainstream news items. That said, there is great reporting taking place and I think every day you can find it, but it’s not nearly as vibrant as it should be or used to be. Of course, newspapers and the media in general are in crisis. Everybody is losing money. Nobody can figure out how to make money. Investigative reporting is very expensive and so it’s the easiest thing to cut. I used to work at the L.A. Times, which, of course, has been decimated. I would be able to spend my time pretty freely on investigative reporting. I was on the investigative unit in D.C. and I remember once finding a very good story that involved traveling to Sudan. Well, I went to my boss and I didn’t even have to write her a memo. I laid out the story in a minute, and she said just start planning your trip. That’s becoming less and less frequent because there’s just not that much money and everybody’s cutting back. 30 Slovníček: bolster – podepřít, vzpružit palatable – stravitelný cozy – pohodlný sought-after – vyhledávaný Secondly, I do think the press is becoming worse. The Washington press corps in particular is far too close to the people it is supposed to be covering. And you have a very cozy situation where everybody knows each other — members of Congress and the lobbyists and the public relations consultants and journalists. And I think it’s taken a lot of the bite out of journalism. I don’t want to be romantic, because newspapers have always been pretty much a vehicle of propagating elite opinion. There’s no question that that’s always been the role of the newspaper. But even so, there’s been terrific hard-edge reporting from the beginning of the American newspaper industry. J.Z.: But there was a time when that kind of investigative reporting was a sell. You look at Woodward and Bernstein, Pentagon Papers, even Iran/Contra, those issues and those stories and the investment in the reporting made those newspapers valuable and sought-after. K.S.: I think you’re right, and even now investigative reporting can be a sell. You still win prizes for investigative reporting, which newspapers covet. They love the Pulitzer and other assorted prizes, which is another long story and sort of a racket in itself. But still, there’s a lot of cachet to good investigative reporting still. It’s just that as newspapers become more and more squeezed for money, it’s the easiest thing to cut back on. It’s the most expensive type of reporting you can do. It’s much easier to send some schmo down to Capitol Hill and report on a press conference. That doesn’t cost you anything, except maybe the cab fare. But even back in the ’70s when you had the iconic figures of Woodward and Bernstein, and you had Watergate and probably one of the highwater marks for investigative reporting, most newspapers still didn’t do that much investigative reporting. Most of what was going into the newspaper wasn’t all that interesting, certainly not investigative. And what’s interesting is if you look back, the people who were most scared about the high impact of investigative journalism back then were newspaper publishers and editors. Katherine Graham, publisher of the Washington Post at the time of Watergate, was absolutely freaked out about the damage that her paper had wrought. After Watergate, the Post, internally, became very frightened that maybe it had gone too far in bringing down a president. And all the critical reporting about Vietnam, which simply reflected the fact that the war was a failure. And so it wasn’t so much critical reporting in terms of digging up muck for the sake of digging up muck, but that the war was a failure and that was acknowledged in the reporting. But Katherine Graham gave a very famous speech soon after Nixon resigned in which she says maybe we went too far. We have to be very careful and exercise our responsibility very carefully. Which to me is very much reflective of the real role of the newspaper, which as I said is a vehicle for elite opinion. And she thought, as a representative of the elite opinion, that maybe the Post had gotten carried away. And there was a retrenchment. So I want to be careful about being too romantic about the past. There have been great periods of investigative journalism but it has always been the exception. And now I think it’s even more so as the economy makes it more difficult. Media outlets just simply don’t want to pony up the money. FOTO: OBÁLKA KNIHY KENA SILVERSTEINA FALL OF MODERN MEDIA. WITOLD GOMBROWICZ & BRUNO SCHULZ – disputace PLASTIKY – Karlík / OBRAZY – Šmíd / LINORYTY – Piekar PRÓZA – Gaitskillová, Wagnerová, Šlajchrt / KUNSTWERK POEZIE – Hammer, Langer, Ticho / DĚSJATNIKOV – portrét FOTOGRAFIE– Havelková / NA NÁVŠTĚVĚ U AK JAZALA BABY Tate – JE LITERÁRNÍ KRITIKA MOŽNÁ? / ATELIÉRY – Suška ODSUNUTÁ KATEDRÁLA / ADVANCEDESIGN.ORG / couleur K dostání v knihkupectvích, s výraznou slevou v redakci nebo poštou: 148 Kč zašlete složenkou do Revolver Revue, Jindřišská 5, Praha 1, 110 00, nebo na č. ú. 171178049/0300. Ve „zprávě pro příjemce“ uveďte „RR 76“. Více na www.revolverrevue.cz, 222 245 801, [email protected]. TIRÁŽ Časopis Nový Prostor vychází od prosince roku 1999. Občanské sdružení Nový Prostor je nezisková organizace, která pomáhá lidem bez přístřeší v krizové životní situaci. Pomocí pouličního prodeje čtrnáctideníku nabízí lidem v tísni možnost získat základní prostředky. Redakce uvítá jakékoliv Vaše příspěvky a připomínky. Nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme, prosíme, neposílejte originály. Publikujeme pouze původní práce, publikované textové zprávy jsou bez korektur. Představenstvo o. s. Nový Prostor: Robert Sztarovics, Dagmar Kocmánková Občanské sdružení Nový Prostor je členem International Network of Streetpapers a projektu No Borders. Registrace: MKČR 8342, ISSN 1213-1911 Tisk: Europrint a. s. Adresy distribucí: Praha – Řeznická 14, Praha 1 – Nové město, tel.: 222 233 309, Dagmar Kocmánková (ředitelka) tel.: 608 150 553 ([email protected]), Alena Vosáhlová ([email protected]) tel.:608 259 039, Brno – Příční 4/111, 602 00, Gabriela Hrozinová, tel.: 776 782 468, 545 217 297 ([email protected]), Hradec Králové – Azylový dům Matky Terezy, U Mostku 472/5, 503 41, Petr Macl, tel.: 777 299 525 ([email protected]), Ostrava – Azylový dům pro muže – budova „B“, Lidická 54, Ostrava – Vítkovice, 700 30, Petr Jícha, tel.: 776 020 914 ([email protected]), Plzeň – Diecézní Charita, Krizová služba, Cukrovarská 16, 301 00, Jan Jung, tel.: 777 786 642 ([email protected]), Olomouc – Charita Olomouc, Marek Grunt, tel.: +420728188184, ([email protected]), Pardubice – SKP centrum Portus, Milena Dostálová, tel.: +420464629249 ([email protected]), Uh. Hradiště – AD. Sv. Vincence, Na Hradbách 700, Staré Město, 686 03, tel.: 572 542 988, České Budějovice – Charita ČB, AD pro muže, Riegrova 32, Václav Kučera, tel.: 387 315 388 MINISTERSTVO PRÁCE a sociálních věcí ČR Středisko kresťanské pomoci Pardubice Adresa redakce: Nový Prostor, Řeznická 14 Praha – Nové Město, 128 00 tel.: 222 233 309 e-mail: [email protected] koncept: Robert Sztarovics výkonná ředitelka: Dagmar Kocmánková, tel. 608 150 553 šéfredaktor: Alexandr Budka, tel. 774 789 079 redakce: Martina Křížková, Jaroslav Fiala, Tomáš Havlín, Zuzana Brodilová grafik: Kamil Tamášek grafický koncept: www.lab-ad.cz inzerce a marketing: [email protected], 220 199 303 NÁZORY AUTORŮ NEMUSÍ VYJADŘOVAT STANOVISKO REDAKCE. Pokud chcete pomoci jinou cestou a přispět tak na projekty, které připravujeme pro lidi bez přístřeší a lidi v těžké životní situaci, můžete zaslat svou finanční pomoc také přímo na náš sbírkový účet: 1061013598/5500 Také touto cestou se můžete stát členy Klubu přátel Nového Prostoru. Pokud se rozhodnete přispět tímto způsobem, nezapomeňte vyplnit dotazník pro dárce, který je umístěn na našich stránkách www.novyprostor.cz/casopis v rubrice Jak pomoci. Pokud se nebudete chtít stát členy Klubu přátel Nového Prostoru, přesto bychom vás rádi poprosili o vyplnění dotazníku, alespoň Vaší kontaktní nebo e-mailové adresy, abychom vás mohli alespoň zařadit do slosování o drobné dárky a posílat vám alespoň jednou za rok informace o tom, jak bylo s vašimi penězi naloženo. skvělá káva Mamma coffee • Rybanaruby a fair trade produkty • Shakespeare & synové • bleší trh • Balbínka • kapela Sporto • Vegan bufet • Zelený kruh • Fresh Film Walk • 4+4 dny v pohybu • Alfred ve dvoře • Cyklo 69 • pouliční vinárna • galerie START/Skutečnost • Grape me • jaxitaxi cyklo-módní přehlídka • m.r.k.e.v • Dj Tuna • ) • mexický Fosil Bar • Radio 1 Dj stage • Gender studies • ochutnávka sýrů Cheesy • Velká výzva Hnutí Duha • žonglérský workshop De Facto Mimo • sběr starých mobilů • sítotisk Suck My DIY • Starcastic distro/Silver Rocket • The Ride Projekt • tvůrčí café Vypálené koťátko • Pouliční muzikanti • Ježek a Čížek • Kobza show • Frisky space • Sketa Fotr • hry a malování pro děti • stánek ČILICHILI a to stále není všechno… spolupořadatel podpořili mediální partneři partneři
Podobné dokumenty
Doba Seniorů 12/2011
šeptem slyšíme, že návrh zákona vlastně
vypracovali a pak s pomocí svých lobby
prosadili největší provozovatelé hazardu.
Asi by bylo dobré, sledovat, jak kdo hlasuje a pak mu to u voleb sečíst. Bez...
Tady - Články
devadesátých letech přinesla do hitparád vlastní radikálnost taneční hudba a od
poloviny stejné dekády i hip hop nebo r'n'b. Do monokultury českého středního proudu
nic z toho neproniklo a proto zn...
1 MaPA_OBSAH - Palác Akropolis
a celá akce byla prodělečná. Říkám si, že jsem asi většinou dovážel hudebníky moc brzo, ještě předtím, než
se stali více populární. Někteří z nich ale určitě stojí za
to přivézt je znovu. Původně ...
k_14 - Středisko východočeských spisovatelů
k zemi. Otočil jsem se a dal se na útěk. Nepřemýšlel jsem o ničem, jen jsem chtěl
být co nejdál. Kumpáni utíkali se mnou. Běželi jsme dlouho, když jsme se zastavili.
Jen jsme se na sebe koukali a b...
Swarmwise - Taktická příručka, jak změnit svět
který už dlouho zná mého podnikavého ducha. Dokonce jsme kdysi dávno
bydleli ve společném bytě, kde musel mé bláznivé nápady snášet prakticky
každý den. Mám jeden nový nápad a chci, aby se o něm do...