Práva občanů při poskytování zdravotní péče - atestační práce
Transkript
UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Škola veřejného zdravotnictví Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví Praha Název: ATESTAČNÍ PRÁCE Práva občanů při poskytování zdravotní péče. (S důrazem na právo být informován.) Vedoucí práce: JUDr.Jitka Stolínová, CSc. Autor: MUDr.Mgr.Ivo Kasperčík Praha duben 1999 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Děkuji JUDr.Jitce Stolínové, CSc. za cenné rady a připomínky, které mi poskytla při vypracování této práce. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem zpracoval tuto atestační práci výhradně sám a s použitím uvedené literatury. Ivo Kasperčík UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Práva občanů při poskytování zdravotní péče. (S důrazem na právo být informován.) Obsah: 1. Úvod 2. Právní úprava a praxe do roku 1990 2.1. Ústava ČSSR 2.2. Občanský zákoník 2.3. Zákon o péči o zdraví lidu 2.4. Praxe 3. Stav legislativy a praxe po roce 1990 3.1. Ústava ČR 3.2. Listina základních práv a svobod 3.3. Občanský zákoník 3.4. Zákon o péči o zdraví lidu 3.5. Praxe 4. Ochrana práv pacientů při poskytování zdravotní péče v zahraničí 4.1. USA 4.2. Francie 5. Diskuse 6. Návrh řešení situace v ČR 6. l. Výuka budoucích zdravotníků 6.2. Metodický pokyn MZ ČR 7. Souhrn UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Práva občanů při poskytování zdravotní péče. l.Úvod V uplynulých několika letech se v našem zdravotnictví mnohé zlepšilo, i když lze jen těžko vyjádřit celkovou spokojenost s jeho stavem. Širší možnosti pre- a postgraduálního vzdělávání a četná špičkově vybavená pracoviště (včetně dobře připraveného personálu) přiblížily mnohá naše zdravotnická zařízení vyspělým státům světa. Existují však stále oblasti, které pro zdravotnickou i laickou veřejnost nepřestávají být námětem kritických připomínek. Především je to systém financování zdravotnictví, ať už se na něj díváme z jakéhokoliv pohledu. S tím úzce souvisí náš systém zdravotního pojištění, který se nejeví zdaleka jako optimální. I systém vzdělávání, zvláště postgraduálního, obsahuje četné nedostatky, které se dlouhodobě rovněž nedaří řešit. Dá se říct, že na jedno téma se do nedávné doby v českém zdravotnictví - a ani v širší veřejnosti - příliš nediskutovalo. Přitom jde o téma, které je pro zdravotnictví kdekoliv na světě velmi důležité, protože se zabývá právy pacienta. Doposud nebylo nově formulováno postavení pacienta ve vztahu k poskytovatelům péče, ale ani postavení zdravotnických pracovníků v nově vzniklých podmínkách. Diskuse se rozproudí zpravidla v okamžiku, kdy dojde k medializaci sporu mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče. Nebylo by však pravdou říkat, že v jiných zemích problémy v této oblasti neexistují. Formulace práv pacientů představuje závažný problém nejen pro transformující se státy, ale i pro ty země, které považujeme z hlediska právních jistot občanů za vyspělé. V některých zemích Evropské unie teprve dochází k tvorbě zákonů, které by měly lépe formulovat práva pacientů (občanů) při poskytování zdravotní péče. Výhodou těchto zemí může být bohatší praxe soudů při rozhodování sporů v souvislosti s poskytováním zdravotní péče i to, že diskuse o tom, UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. jaká práva by měl pacient mít probíhá již delší dobu a to na kvalitativně vyšší úrovni, než v ČR. Dá se říct, že odborná i laická veřejnost jsou na tuto diskusi lépe připraveny. Postavení pacienta, či jinak řečeno práva občanů při poskytování zdravotní péče, upravuje v ČR několik právních norem. Shrnu-li, pak občan má právo na ochranu osobnosti, náhradu nemajetkové újmy, ochranu zdraví, na zdravotnickou první pomoc, na bezplatnou léčebnou péči a zdravotnické pomůcky na základě veřejného zdravotního pojištění, na léčbu v souladu s nejmodernějšími poznatky lékařské vědy, na hmotné zabezpečení v nemoci, na svobodnou volbu lékaře a zdravotní pojišťovny, na ochranu údajů o své osobě a na informace týkající se jeho nemoci, léčby či vyšetření. Dosavadní právní úprava vymezuje mantinely, avšak realizace práv pacientů v praxi v některých oblastech silně pokulhává. Zvláště mám na mysli právo pacienta na informaci, kterému bych chtěl tuto práci především věnovat. Na tomto stavu se podílejí značnou měrou svými postoji lékaři, sestry i pacienti. 2.Právní úprava a praxe do roku 1990 2.1. Ústava ČSSR Postavení občanů (nejen při poskytování zdravotní péče) bylo dáno právním řádem tehdejší společnosti, kdy právní ochrana jednotlivce -občana nepatřila k prioritám socialistického zákonodárství. Zákon č. 100/1960 Sb. - Ústava ČSSR obsahoval v Hlavě druhé, článcích 19 až 38, práva a povinnosti občanů. Pouhým prostým porovnáním textů Ústavy ČSSR a Listiny základních práv a svobod zjistíme podstatné rozdíly v právech a povinnostech občanů. Tehdejší Ústava vůbec nezmiňovala taková práva, jako právo na lidskou důstojnost, osobní čest, dobrou pověst, ochranu jména. Nebylo zde zakotveno právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. soukromého a rodinného života ani na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů. Přitom všechna tato práva jsou permanentně ohrožována jak v běžném životě, tak i v případech , kdy se z občana stává pacient (zde je míra ohrožení práv ještě větší, než v běžném životě neboť je nutno zjistit a shromáždit množství osobních údajů). Soustředíme-li se na práva občanů související se zdravotní péčí, pak je nalezneme v článku 23 Ústavy ČSSR. V odstavci 1) se říká: "Všichni pracující mají právo na ochranu zdraví a na léčebnou péči, jakož i právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci." V odstavci 2) je pak dále rozvedeno: "Tato práva jsou zajištěna péči státu a společenských organizací o předcházení vzniku nemocí, celou organizací zdravotnictví, sítí léčebných a sociálních zařízení, stále se rozšiřující bezplatnou léčebnou péčí, jakož i organizovanou péčí o bezpečnost při práci, nemocenským pojištěním a důchodovým zabezpečením." Na článku 23 lze ocenit, že deklaroval těsné propojení preventivní, léčebné i sociální péče, které bylo i prováděno1. Právo na ochranu zdraví a na léčebnou péči bylo popisováno jako právo všech pracujících bez výjimky. Nebylo tedy vázáno na občanský princip a v zásadě mohl toto právo uplatnit každý pracující (i cizinec), neboť legální definice pracujícího neexistovala2. Jak mají být tato práva realizována, rozvádí dále odstavec 2) článku 23. V prvé řadě to byla péče státu a společenských organizací o předcházení vzniku nemocí. Byl zde kladen důraz na prevenci, na předcházení nemocím či úrazům. Lze konstatovat, že byla poměrně dobře rozvinuta síť závodní zdravotní péče a hygienická služba. Rovněž organizace typu OÚNZ a KÚNZ zaujímaly svá místa v systému, ve kterém byly poměrně přesně pro všechny poskytovatele zdravotní péče stanoveny kompetence. Tento systém však měl jednu vadu. Neptal se pacienta, zda mu vyhovuje. Pacient si nemohl 1 Dnes tato všeobecná deklarace spojení těchto druhů péče chybí, což se projevuje negativně v praxi. Domnívám se, že toto je jeden z důvodů, ze kterého pramení značně benevolentní přístup našich zdravotníků k ošetřování cizinců, z čehož následně vznikají nemalé finanční ztráty zdravotnickým zařízením. 2 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. vybrat svého lékaře ani zdravotnické zařízení, neměl možnost volby. Dá se říct, že jediné právo, které pacient de facto měl, bylo právo pasivního konzumenta zdravotnických služeb. 2.2.Občanský zákoník Ústava ČSSR ochranu občana v podobě, jak ji známe dnes, neobsahovala. Ani občanský zákoník, ve znění platných do roku 1990 neposkytoval příliš výraznou ochranu před zasahováním do soukromí jednotlivce. Nedostatečná ochrana práv jednotlivce, jak byla obsažena v tehdejších právních normách, se projevovala v praxi ve všech oblastech života, zdravotnictví nevyjímaje. 2.3.Zákon o péči o zdraví lidu Důkazem toho je i zákon č. 20/1966 Sb.. Jako lex specialis se zdál být vůči občanovi (pacientovi) příznivěji nakloněn. Práva a povinnosti pacientů byla formulována, stejně to bylo i správy a povinnostmi zdravotnického personálu ve vztahu k pacientům. Praxe ale byla taková, že navozovala mnohde dojem, že pacient přijetím k hospitalizaci pozbývá způsobilosti k právům a právním úkonům. Typický pro to, jak se přistupovalo k právům pacienta byl (a doposud bohužel je) výklad § 23 zákona č.20/1966 Sb. -poučení a souhlas nemocného - některými zdravotníky3. V odstavci jedna je ukládána povinnost lékaři vhodným způsobem poučit nemocného, případně členy jeho rodiny o povaze onemocnění a o způsobu léčby, aby se stali aktivními spolupracovníky při poskytování péče. Formulace "je povinen poučit vhodným způsobem" znamenala pro mnohé lékaře totéž, jako nemusí poučit vůbec. Jednalo se o naprosté nepochopení ze strany zdravotnického personálu, co je míněno oním spojením "vhodným způsobem". Způsob měl být vhodný s ohledem na pacienta, jeho osobnost, intelektové schopnosti a momentální duševní stav. Poučení mělo být prováděno způsobem pacientovi pochopitelným, aby nemohlo dojít k záměně pojmů. Nepříliš přesné bylo i vymezení okruhu osob, které mohou být 3 O poučeni a souhlasu nemocného též: Štěpán, J.:Právo a moderní lékařství, Panorama 1989; str.13. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. poučeny. Člen rodiny je příliš nepřesné označení, nehledě na to, že zde nebylo řečeno jak dalece má zdravotnický personál zkoumat příbuzenský vztah osoby k pacientovi. Odstavec 2) téhož § pak určoval, že výkony (vyšetřovací i léčebné) se provádějí se souhlasem nemocného nebo lze-li tento souhlas předpokládat4. Pokud nemocný přes náležité vysvětlení odmítá péči, má si lékař vyžádat o tom písemné prohlášení -revers. Zákonodárce stanovil jako základní předpoklad poskytování péče souhlas pacienta. Mohl však pacient tento souhlas platně udělit jestliže nebyl náležitě poučen o povaze výkonu, jeho rizicích či možných alternativách? Většina poučení v praxi vypadala tak, že pacientovi bylo oznámeno, co jej čeká. Že by byly probírány možné alternativy způsobu léčby bylo světlou výjimkou. Na druhé straně byl až paradoxe úzkostlivě vyžadován např. před každým plánovaným operačním výkonem pozitivní revers (tj. souhlas pacienta s plánovaným výkonem). Vzhledem k tomu, že podpisu reversu většinou žádné poučení pacienta nepředcházelo, šlo jen o jakýsi rituál. Další slabinou tohoto reversu bylo, že ve většině případů (ne-li ve všech) byl představován razítkem s textem:"Pacient byl poučen dne .....". pod tímto razítkem byl připojen pacientův podpis (datum rovněž mnohdy chyběl). Z podobného textu nebylo patrno, o čem že to byl vlastně nemocný poučen. 2.4.Praxe V chování zdravotníků výrazně převažoval paternalistický přístup vůči občanům, kteří vyhledali zdravotní péči. Partnerský vztah lékaře a pacienta byl spíše světlou výjimkou než pravidlem. O podobném se zmiňuje ve své knize též prof. Haškovcová5. Existuje jistě řada důvodů, proč tomu tak bylo a mnohdy i je. Jedním z nich byla a je příprava zdravotníků na jejich budoucí povolání, která po stránce teoretické dosahuje jistě slušné úrovně, je však naprosto nedostatečná co se týče způsobu chování a jednání s pacienty. Dalším důvodem byla jistě nízká úroveň právního vědomí ve společnosti obecně, úsek poskytování 4 5 Způsob, jakým se má kvalifikovaně souhlas pacienta zjistit, nebyl určen. Haškovcová, H.: Práva pacienta; Nakladatelství Aleny Krtilové 1996 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. zdravotní péče nevyjímaje. Nízká úroveň právního vědomí byla na straně pacientů i zdravotníků. Na lékařských fakultách byli posluchači seznámeni pouze s povinností nehovořit o věcech, které podléhají povinné mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, o právech a povinnostech pacientů či zdravotníků se však nedověděli téměř nic. Stejné to bylo i na středních zdravotních školách. Většina zdravotnických pracovníků se pak v denní praxi řídila více tím, co sama považovala za vhodné, než zákonnými předpisy. Často byl přístup zdravotníků k pacientům až vrchnostenský. Tato skutečnost byla též odrazem toho, že jen malá část pacientů, která byla nebo se cítila poškozena v rámci léčebného procesu, se domáhala svých práv u zdravotnického zařízení nebo až u soudu a pokud se tak už stalo, případy se táhly dlouhá léta, než byly vyřešeny. Tento fakt napomáhal vytvářet u některých zdravotníků pocit jakési nadřazenosti nad pacientem a vlastní neomylnosti. 3.Stav legislativy a praxe po roce 1990 Celospolečenské změny, ke kterým došlo po roce 1990, našly svůj odraz též ve změnách legislativních. Významných změn doznala Ústava6, byla přijata Listina základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku, hluboké změny doznaly četné zákony včetně nejdůležitějších a to občanského zákoníku a občanského soudního řádu, trestního zákona a trestního řádu. Novelizován byl též zákon č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu. Některé novely však představovaly a doposud představují jen kosmetické úpravy, takže dřívější problémy zůstaly neřešeny nebo se i prohlubují. Pro zjednodušení se nebudu věnovat novelizaci zákona č. 100/1960 Sb. - Ústavy ČSSR po roce 1989, ale přímo až zákonu č. 1/1993 Sb. - Ústavě České republiky. 6 Od 11.1993 se vznikem samostatné České republiky byla nahrazena novou. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. 3.1.Ústava ČR Ústava České republiky věnuje, na rozdíl od Ústavy ČSSR, právům občana daleko větší pozornost. Hlava první či. l Ústavy deklaruje, že: "Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. " Toto ustanovení je zásadní neboť definuje význam jednotlivce ve vztahu k státu. Neméně významné jsou též články 2,3,4 a 10 Ústavy. Odstavec 4) Čl.2 zní: "Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. " Znamenáto, že jen zákonem lze stanovit povinnosti občanům. Čl. 3 určuje, že: "Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod. " K tomuto bodu se vedly při přijímání Ústavy velké diskuse, nakonec bylo přijato výše uvedené řešení, které však obsahuje jeden problém. Nikdo přesně neví co to je ústavní pořádek7. Rovněž výraznou změnou proti předlistopadové legislativě je Článek 4, který zaručuje ochranu práv a svobod soudní mocí. Této ochrany se lze domoci i proti státu či orgánům státní správy nebo územní samosprávy. Čl. 4 Ústavy: "Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci." Poslední ze zmiňovaných ustanovení je Článek 10 Ústavy ČR. Zásadní význam tohoto článku spočívá ve skutečnosti, že garantuje bezprostřední závaznost a dává přednost před zákonem ratifikovaným a vyhlášeným mezinárodním smlouvám o lidských právech a základních svobodách, ke kterým Česká republika přistoupila. Tento článek se ve svých důsledcích velice dotýká postavení pacientů i zdravotníků u nás. Čl. 10 Ústavy České republiky: "Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředné závazné a mají přednost před zákonem." __ 7 Zřejmě se někteří zákonodárci inspirovali při této formulaci v cizině, pro což by svědčilo slovo "pořádek" -rusky"porjadok". UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Tyto články Ústavy České republiky dokladují výraznou změnu v postoji legislativy k právům jednotlivce, kterým předcházející Ústava z roku 1960 nevěnovala téměř žádnou pozornost. Kromě obecné deklarace, obsažené v Článku l, již ostatní ustanovení, bez ohledu na to, že předpokládají a vyžadují podrobnější specifikaci zákonem, představují možnosti, které může občan využít na ochranu svých práv. 3.2.Listina základních práv a svobod Ústava sama se však příliš jednotlivým právům občanů nevěnuje, to přenechává Listině základních práv a svobod. Ta byla vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady č.2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky. Jak už vyplývá z jejího názvu, věnuje se Listina především lidským právům a svobodám. V obecných ustanoveních Hlavy první se opakují některé základní teze Ústavy. Z hlediska této práce považuji za významné se zmínit, kromě jiných, o Článku 4 Listiny. Č1.4 Listiny by měl být jedním z pilířů, na kterých by měl být budován vztah pacient - lékař. V čl. 4 odst. l je uvedeno, že: "Povinnosti mohou být ukládány toliko na základe zákona a v jeho mezích a jen při zachovám základních práv a svobod. " V odst. 2 je dále rozvedeno, že "meze základních práv a svobod mohou být upraveny pouze zákonem. " Čili nikoliv vyhlášky, metodické pokyny, interní předpisy zdravotnických zařízení či řízení se vlastním úsudkem, ale zákon je to, co určuje postavení občana a tedy i pacienta. Listina přirozeně připouští určitá omezení, ta však mohou být jen na základě zákona a musí být při nich zachována podstata a smysl základních práv a svobod. Konkrétněji k jednotlivým právům přistupují ustanovení Hlavy druhé, oddílu prvního - Základní lidská práva a svobody. Zdravotnictví a poskytování zdravotní péče se bezprostředně dotýká odst. 6) Čl. 8, který určuje za jakých podmínek může být osoba převzata a držena ve zdravotnickém zařízení a to bez svého souhlasu. Že zákonodárce tomuto přisuzuje velký význam je patro i z toho, že ve větě druhé odst. 6) jsou uvedeny i příslušné časové lhůty. Dále je významný Čl. 10, kde UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. v prvním odstavci je zdůrazněno právo osoby na zachování důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a právo na ochranu jména. Druhý odstavec pak deklaruje ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života. Poslední odstavec Článku 10 hovoří o ochraně před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním osobních údajů8. Dalším z ustanovení, které považuji za důležité zmínit, je ustanovení ČL. 31 Hlavy čtvrté Listiny, která pojednává o hospodářských, sociálních a kulturních právech osob. V prvé větě je uvedeno, že právo na ochranu zdraví má každý. Druhá věta, která měla představovat upřesnění této všeobecné deklarace, je však spíše příčinou častých polemik a protikladných výkladů politiků, právníků, zdravotníků či pacientů. Zde se již pojednává pouze o občanech (ne tedy o každém) a o tom, že mají právo na bezplatnou zdravotní péči a pomůcky, ovšem na základě veřejného zdravotního pojištění. Podrobnější podmínky, za jakých se tak bude dít, stanoví zákon9. 3.3.Občanský zákoník Jak je z výše uvedeného zřejmé, změna politických poměrů se výrazně projevila i v základních zákonech země. Je kladen daleko větší důraz na práva jednotlivce, než tomu bylo v zákoně číslo 100/1960 Sb. A není zde kladen větší důraz jen na práva, ale i na jejich ochranu. To se projevilo i v novelizacích, které doznal zákon číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník. Změny, které byly provedeny, jsou významné z hlediska posílení postavení jednotlivce - občana. Hlavní změny doznal občanský zákoník ve svých úvodních pasážích. Byly zcela vypuštěny Preambule a Zásady občanskoprávních vztahů, výrazných změn doznala též Hlava první Občanského zákoníku - Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana. Zákon 40/1964 Sb. ve verzi účinné do roku 1990 kladl důraz především na socialistické společenské 8 V posledně uvedeném je vidět přímá vazba na lékařské tajemství a na zákon o ochraně osobních údajů v informačních systémech. 9 Momentálně je to novelizovaný zákon č.48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, který měl původně platit jen do 30.6.1998 jehož platnost byla na poslední chvíli prodloužena do konce roku 1999. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. zřízení, které považoval za základ občanskoprávních vztahů. Na jednu stranu stavěli zákonodárci společenské vlastnictví a na druhou občana -jednotlivce. Preambule a Zásady se hodily více svou dikcí do práva veřejného než do práva soukromého. Novelizovaný občanský zákoník tento nedostatek napravil, neboť chápe občanskoprávní vztahy jako cestu k naplňování občanských práv a svobod, především ochranu osobnosti a ochranu vlastnictví bez rozdílu druhu. Toto je vyjádřeno jasně v § l odst. 1) občanského zákoníku: "Úprava občanskoprávních vztahů přispívá k naplňování občanských práv a svobod, zejména ochrany osobnosti a nedotknutelnosti vlastnictví." Text §§ 11 až 17, pojednávajících o ochraně osobnosti, doznal také změn. Především je právo jako takové přisuzováno fyzické osobě (v původním textu občanovi) a dále pak se výrazně změnil § 13, který nově připouští "též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích" Tato změna je významná i pro oblast zdravotnictví, neboť nyní může pacient, je-li poškozen na svých právech požadovat po zdravotnickém zařízení peněžité odškodnění jako náhradu nemajetkové újmy, kterou utrpěl v souvislosti s poskytovanou léčebnou či ošetřovatelskou péčí. 3.4.Zákon o péči o zdraví lidu Tak výrazných změn v postavení jednotlivce - občana, jaké prodělaly výše uvedené normy, nedoznal zákon číslo 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Tento zákon byl sice po roce 1990 mnohokrát novelizován (celkem zatím 16x), tyto novely se však, bohužel, s výjimkou možnosti svobodné volby lékaře, klinického psychologa a svobodné volby zdravotnického zařízení, nijak nedotkly práv pacientů ve smyslu spolupodílení se a spolurozhodování o možnosti být informován o svém zdravotním stavu, o způsobu léčby, o existujících alternativách léčebného postupu apod. § 23 zákona číslo 20/1966 Sb. zůstal zcela nezměněn. Nadále zůstává lékaři povinnost vhodným způsobem poučit pacienta popřípadě členy jeho rodiny, podat mu náležité vysvětlení o potřebné péči a odmítá-li nadále nemocný souhlas udělit, vyžádat si o tomto písemné prohlášení. Text § 23 zůstal nezměněn od svého vzniku, UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. tedy plných 33 let. Od té doby se však změnila dramaticky úroveň medicíny i znalosti laické veřejnosti o ní. Co je a co není vhodné by měli společně určovat pacient (či okruh jemu blízkých osob, pokud tento sám z různých důvodů nechce nebo nemůže) s lékařem (popřípadě klinickým psychologem), nemůže to být dnes záležitost pouze zdravotníků. Rovněž okruh osob, které mohou být seznámeny se zdravotním stavem nemocného, musí zákon přesně vymezit spolu s podmínkami, za kterých se tak může stát (pokud podmínky neurčí sám nemocný). Zákon musí také přesněji vymezit, co se rozumí náležitým vysvětlením a co musí obsahovat pozitivní či negativní revers. Je to důležité nejen pro pacienta, ale i pro lékaře. Že je tento stav již dlouhodobě neudržitelný si uvědomují představitelé státní správy i zákonodárci, mnozí lékaři i část veřejnosti. Trend posílit postavení pacienta je patrný z dnes již neplatného vládního návrhu zákona o zdravotní péči10. Poučení a souhlasu pacienta byla věnována větší pozornost a formulace jednotlivých odstavců byla preciznější, i když ne zcela vyčerpávající. Stále však zůstávalo zachováno, že lékař je povinen poučit pacienta vhodným způsobem. Kromě povahy onemocnění by měl lékař navíc oproti dřívější úpravě poučit pacienta o zdravotním stavu, o navrhovaném způsobu léčení a jeho možných rizicích, případně dalších potřebných opatřeních. Rovněž se již v návrhu zákona nehovořilo o rodinných příslušnících, nýbrž o osobách blízkých ve smyslu příslušné definice občanského zákoníku. Návrh zákona také lépe zpracovával otázku souhlasu s výkony. Oproti současně platnému, který zná jen vyšetřovací a léčebné, se v návrhu hovořilo o preventivních, diagnostických a léčebných výkonech. Revers byl již přímo v návrhu rozdělen na negativní a pozitivní a bylo také určeno, co musí obsahovat (rozsah informace a možné následky odmítnutí výkonu). Oprávnění lékaře, co se týče rozhodnutí o neodkladném výkonu, byla řešena obdobně jako ve stávající úpravě s tím rozdílem, že kromě odepření souhlasu zákonným zástupcem je uvedena i možnost jeho nedosažitelnosti. Výrazným způsobem byla 10 Zdravotnické noviny, 12.12.1997,str.11 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. v návrhu měněna pasáž, která určuje za jakých podmínek lze provést výkon nebo převzít pacienta do nemocniční péče bez jeho souhlasu. Nezměnily se podmínky u osob stižených duševní nemocí a intoxikovaných a dále u osob, u nichž to jejich zdravotní stav nedovoluje a jedná se současně o neodkladné výkony. Změna se týká osob stižených nemocí, u kterých lze uložit povinné léčení. Návrh totiž předpokládal již uložení povinné nebo ochranné léčby, jinými slovy musí předcházet pravomocné rozhodnutí soudu, nikoliv administrativní rozhodnutí lékaře. Nově se v návrhu objevovala lhůta, do kdy musí zdravotnické zařízení oznámit místně příslušnému soudu převzetí pacienta bez jeho souhlasu a také jak může pacient prokazatelně dodatečně udělit souhlas k hospitalizaci11. 3.5.Praxe Složité je však odpovědět na otázku, jak se u nás po roce 1990 změnila praxe v přístupu lékařů (zdravotníků) k pacientům a na opak. Je nepochybné, že mnozí zdravotníci i pacienti své postoje k poskytování zdravotnických služeb změnili. Domnívám se, že je to více pod vlivem výměny informací se zahraničím či stážemi zdravotníků v zahraničí, četnější publikací sporů pacientů se zdravotnickými zařízeními nebo zdravotníky ve sdělovacích prostředcích než změnami v legislativě. Určitý vliv na změnu chování mají jistě i zahraniční seriály z lékařského prostředí, které jsou v televizi prezentovány. Část zdravotnické i laické veřejnosti ale nadále přistupuje k právům pacienta při poskytování zdravotnických služeb stejně jako před rokem 1990. Některé z těchto projevů lze přičíst na vrub setrvačnosti, která se projevuje v každé společnosti, mnohdy je však též vidět zřejmá nevůle měnit věci ze strany zdravotníků prostě proto, že je pro ně jednodušší se s pacientem dlouho nevybavovat a neodpovídat na jeho dotazy, o kterých si myslí, že jsou hloupé a zbytečné. Určitá část zdravotníků totiž stále nechce brát pacienta jako partnera, který se na léčebném procesu spolupodílí. Stále 11 Tento návrh zákona již patří minulosti, neboť jej vláda neschválila a tak se opět připravuje nový. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. si totiž neuvědomuje, že získat pacienta na svou stranu znamená lepší vyhlídky pro úspěšnost léčebného procesu. Viditelnější změna je vnímána oproti stavu před rokem 1990 na straně pacientů a to v souvislosti se vznikem sdružení, která si dala do vínku ochranu pacientů či přesněji ochranu práv pacientů v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Jestliže před rokem 1990 neexistovala v tehdejším Československu ani jedna takováto organizace, nyní jich působí v ČR hned několik. I když je často, zvláště ze strany zdravotníku, zpochybňována jejich reprezentativnost či legitimace představitelů těchto sdružení, myslím si, že si právo na svou existenci obhájily, což dokazuje i skutečnost, že sdružení komunikují se zástupci státní správy a dostává se prostor pro jejich názory ve sdělovacích prostředcích, např. ve Zdravotnických novinách i jiných médiích. Sluší se poznamenat, že sama sdružení učinila od svého vzniku výrazný pokrok. Ve svých prvotních vystoupeních, která měla spíše konfrontační povahu, se nesnažila hledat řešení situace, ale spíše získat "skalp" některého lékaře. Zaměření bylo výrazně ve prospěch jednotlivých kauz, namísto snahy hledat východiska pro reformu českého zdravotnictví. Nyní se jednotlivá sdružení více vyjadřují k návrhům zákonů, systému financování zdravotnictví, k výběrovým řízením na poskytovatele zdravotnických služeb. Ne vždy lze jejich názory akceptovat, mnohdy jsou však přínosem pro diskusi k danému problému. Některá sdružení navazují kontakty s obdobnými organizacemi ve světě a inspirují se jejich činností. Toto jistě není na škodu, jelikož se může tímto diskuse mezi zdravotníky a zástupci pacientů jen zkvalitnit. Výsledky aktivit směřujících ke zlepšení postavení pacienta v procesu poskytování zdravotní péče jsou hmatatelné v podobě etického kodexu Práv pacientů, který byl v únoru 1992 po připomínkovém řízení schválen Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví České republiky. Při srovnání textu české verze Práv pacientů s vzorovým textem Amerického svazu občanských svobod tak, jak byly uveřejněny v publikaci Dr.Haškovcové12 je jasně patrné, v čem 12 Haškovcová, H.: Práva pacienta; Nakladatelství Aleny Krtilové, 1996 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. se český přístup liší od amerického. Tvůrci české verze byli vázáni platnou tuzemskou legislativou, přesto se však domnívám, že mohli učinit více pro to, aby text byl konkrétnější, zvláště uvědomíme-li si, že jde o etickou normu, tedy o normu, jejíž plnění nelze vynutit právem. V české verzi se projevuje neurčitost a rozvláčnost textu. Na první pohled se sice zdá, že česká verze je propracovanější a jde více do podrobností, při pečlivějším čtení je však patrné, že vytváří spíše větší prostor pro možná nedorozumění či dokonce vyhnutí se některým "povinnostem" vůbec. Rád bych ještě poznamenal, že více do diskuse by se měli zapojit též právníci, kteří, až na výjimky, zatím zůstávají stranou. 4.Ochrana práv občanů při poskytování zdravotní péče v zahraničí. Jak jsem se již zmínil v úvodu, postavení pacienta (občana) v procesu poskytování zdravotní péče představuje v různé míře problém i v jiných zemích a to i v zemích s vyspělou právní kulturou. Je však potřeba opět zdůraznit, že tato problematika je stabilně diskutována a to na nepoměrně vyšší kvalitativní úrovni a dlouhodoběji než v České republice. Diskuse o tom, že by se mělo změnit závislé postavení pacienta v těchto zemích započala brzy po skončení l.světové války. Tato diskuse byla způsobena nejen značným rozvojem medicíny, ale také stoupajícími znalostmi laické veřejnosti o problematice péče o zdraví. Kvalitativně novou úroveň diskuse dostala v podobě vzniku četných kodexů "Práv pacientů", které v různých zemích a pod různými názvy vznikaly od počátku 70.1et Jedná se jak o obecné kodexy, týkající se práv všech nemocných (pacientů), i o kodexy, které formulují práva jen určitých skupin pacientů (např.podle povahy jejich onemocnění). Všechny tyto kodexy byly etické, zahrnovaly tedy jen morální nároky UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. (práva), které mohly, ale nemusely být uspokojeny. Je skutečností, že mnohá ustanovení se průběhem času stala běžnou samozřejmostí, a že některá ustanovení etických kodexů se stala východisky či byla zavzata do zákonných předpisů13. V dnešním vyspělém světě existují nadále rozdílné přístupy k právům pacienta. V odborné veřejnosti lze sledovat různé názorové proudy, které na jednom pólu vyjadřují souhlas s široce pojatými právy pacienta, na druhém pak stojí zastánci názoru, že by pacienti měli mít práv co nejméně. Jaké je tedy dnes postavení pacienta ve světě? Pro ukázku různých přístupů k této problematice jsem zvolil Spojené státy americké, kde jsou v dané problematice nejdále a Francii, která představuje evropský přístup k dané problematice. 4.1.USA Pravděpodobně nejdále jsou ve Spojených státech. Vždyť právě zde vznikly první kodexy "Práv pacienta". Současnost Ameriky známe, mimo jiné, poměrně dobře i z různých filmů či televizních seriálů, které se odehrávají v nemocničním prostředí. Každá nemocnice nebo lékař vede několik soudních sporů vyvolaných pacienty ve snaze dosáhnout odškodnění za skutečné nebo domnělé poškození během zdravotní péče. Pacienti, či jejich právní zástupci, zde často žádají sumy, které by dokázaly pokrýt několikaměsíční provoz průměrné okresní nemocnice v České republice. Četnost sporů je již tak nepříjemná pro zdravotnický personál, že se začíná poukazovat na to, že lékaře nahrazují právníci. Převážná většina těchto sporů nevyplývá z poškození pacienta, které má jádro v povaze výkonu nebo je způsobeno chybou lékaře či jiného pracovníka, ale z toho, že se pacient cítil nedostatečně poučen. Mnozí právníci se specializují na tyto spory, které pro ně představují značné příjmy. Pro poskytovatele zdravotní péče se naopak stávají noční můrou. Proto dnes práva pacientů neformulují a na jejich dodržování nedohlíží jen četné organizace pacientů, ale i poskytovatelé, především 13 Haškovcová, H.: Práva pacientů; Nakladatelství Aleny Krti love, 1996 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. velké nemocnice. Jedná se o jakýsi sebezáchovný mechanizmus, který by si měli poskytovatelé zdravotnických služeb v ČR ve vlastním zájmu co nejdříve osvojit. Americké právo se speciálně právy pacienta nezabývá a ani v existujících normách toho příliš nenalezneme. Ústava USA obsahuje obecná ustanovení týkající se ochrany osobnosti v Čl.I. oddíle 9. (Habeas Corpus), v Čl.IV.oddíle 2. a konečně v Dodatku IX. Ústavy. Jiné zákony jsou, co se týče práv pacientů, na tyto velmi chudé. Díky právní tradici je však poměrně důležitá role soudů s jejich výroky, které tvoří precedenty pro další soudní praxi. Zde je situace zcela opačná, neboť existuje značné množství precedentů z oblasti poskytování zdravotní péče. Dále je zde také výše zmíněný postoj poskytovatelů zdravotní péče, kteří pacientům, jestliže se rozhodnou vyhledat jejich zařízení, garantují určitá práva. Práva pacienta se dostala na úroveň závazkového práva. Jde o smlouvu uzavřenou mezi pacientem a zdravotnickým zařízením. Zdravotnické zařízení nabízí pacientovi určité služby a přístup k jeho osobě. Jedná se o nabídku ze strany poskytovatele zdravotní péče, která, je-li pacientem přijata, zakládá smluvní vztah mezi ním a poskytovatelem. Jako ukázka toho, jak tato nabídka vypadá, mohou posloužit "Práva pacienta" Heleně Fuld Medical Centre ve státě New Jersey. V jiných zařízeních je přístup k pacientům podobný. Lékařská péče - pacient má právo na potřebnou péči v souladu splatným právem. Dále má právo na to, aby mu jeho lékař podal vysvětlení ohledně jeho zdravotního stavu, léčby a jejího průběhu, možných komplikací a dále aby ho seznámil možnými alternativami léčby. Pokud se lékař domnívá, že by tyto informace mohly poškodit zdraví pacienta nebo přesahují pacientovu schopnost porozumět jim, pak musí vysvětlení podat příbuzným nebo zákonnému zástupci. Písemný souhlas je podmínkou lékařských zákroků nebo péče, které nesměřují bezprostředně k záchraně života. Zde musí lékař plně a srozumitelně informovat pacienta o zamýšleném UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. postupu a jeho všech rizicích, o délce rekonvalescence a o všech možných alternativách léčby, Pokud pacient odmítá léčbu, musí být jasně poučen o možných následcích, které mu hrozí. Odmítnutí nemusí být respektováno, pokud jde o život ohrožující stav nebo jde o léčbu nařízenou zákonem. Pokud se pacient účastní klinického výzkumu, musí být předem dán jeho písemný souhlas. Komunikace a informace -pacient má práv o být informován o jménech a pracovním zařazení všech zdravotnických pracovníků, kteří se podílejí na péči o něj. Dále má právo obdržet služby překladatele, pokud je potřebuje pro kontakt s ošetřujícím personálem. Pacient má dále právo na informace o všech zdravotnických a vzdělávacích zařízeních, která participují na jeho léčbě a tuto participaci může odmítnout. Na žádost pacient musí obdržet písemně zásady a postupy, kterými se řídí nemocnice při život zachraňujících úkonech a při ukončení podpory života přístroji. Pacient musí být seznámen s pravidly, která platí v nemocnici pro doprovod nebo návštěvy. Obdržet výtah práv pacienta se jménem a telefonním číslem pracovníka nemocnice, který odpoví na dotazy nebo stížnosti při porušení těchto práv. Lékařské záznamy — pacient má právo na okamžitý přístup k informacím ve svých lékařských záznamech. Pokud se lékař domnívá, že informace mohou mít nepříznivý účinek na pacientovo zdraví, má právo nahlédnout do záznamů nejbližší příbuzný nebo opatrovník. Pacient má právo na kopie svých lékařských záznamů za přiměřený poplatek a to do 30 dnů od podání písemné žádosti. Cena nemocniční péče - pacient má právo obdržet kopii účtu za hospitalizaci. Jestliže pacient požaduje účet rozepsaný na UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. jednotlivé položky, nemocnice mu je povinna takový poskytnout a odpovědět mu na dotazy, tykající se účtu. Pacient má právo zpochybnit jakoukoliv část účtu. Pacient má právo být informován kdykoliv během hospitalizace o tom, jak je jeho účet pokryty jeho pojištěním. Nemocnice je povinna vyvíjet takovou aktivitu, aby na pokrytí pacientova účtu získala maximum prostředků z veřejných či soukromých zdrojů, na které má pacient nárok. Plánování propuštění — pacient má právo obdržet informaci o svém propuštění z nemocnice a dále má právo na pomoc ošetřujícího lékaře či jiného zdravotnického pracovníka při zajištění další péče po propuštění, pokud jí je potřeba. Pacient má mít dostatek času před propuštěním, aby si mohl zajistit další zdravotnickou péči, jakou potřebuje. Pacient má být nemocnicí informován o všech možnostech odvolání, které mu dává zákon, pokud nesouhlasí s plánem propuštění. Přeložení—pacient má právo být přeložen do jiného zařízení na svou žádost nebo na žádost své rodiny, nebo v případech, kdy překládající nemocnice je nezpůsobilá poskytnout mu nezbytnou péči. Pacient má právo obdržet od lékaře včasné vysvětlení o důvodech přeložení a o existujících alternativách. Osobní potřeby - pacient má právo na zdvořilé a šetrné jednání a aby byla respektována jeho osobnost a důstojnost. Dále má právo mít v pokoji úschovny prostor pro své osobní použití. Nemocnice musí mít vypracován systém na ochranu osobního majetku pacientů. Zákaz týrání a omezování svobody - pacient nesmí být fyzicky nebo psychicky týrán. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Nesmí být omezována pacientova osobní svoboda, s výjimkou případů, kdy se jedná o ochranu pacienta nebo třetích osob. Toto omezení smí nařídit jen lékař a jen na časově omezenou dobu. Soukromí a důvěrnost - pacient má právo na "tělesné" soukromí během lékařské péče nebo osobní hygieny, pokud nepotřebuje asistenci. Pacient má právo na to, aby se důvěrně zacházelo s informacemi o jeho osobě. Informace z jeho záznamů nesmí byt poskytnuty komukoliv mimo nemocnici bez jeho souhlasu, s výjimkou, kdy toto umožňuje zákon. Zákonná práva -pacient má právo na ošetření a lékařskou péči bez ohledu na věk, náboženské vyznání, národnost, pohlaví, sexuální orientaci, postižení, diagnosu, platební schopnost či způsob placení. Pacient má právo vykonávat všechna ústavní, občanská či jiná zákonná práva. Dotazy a stížnosti - pacient má právo přednášet své dotazy nebo stížnosti pověřenému zaměstnanci nemocnice a obdržet na ně odpověď v přiměřeném čase. Nemocnice musí pacientovi poskytnout adresu a telefonní číslo the New Jersey Department of Health agency, která se zabývá dotazy a stížnostmi pacientů. Pokud jsme si pečlivě přečetli výše uvedený text, jistě nám byla některá ustanovení povědomá. Mnohé zvýše uvedeného se totiž formálně praktikuje i v tuzemských zdravotnických zařízeních. Důležité je ovšem také to, jak jsou daná pravidla aplikována v každodenní praxi. Např. i v českých nemocnicích má pacient možnost se seznámit s ošetřujícím personálem, neboť na oddělení zpravidla visí nástěnka se jmény lékařů a ošetřovatelského personálu. Problém nastává tehdy, pokud je pacient imobilní nebo z nějakého jiného důvodu není schopen údaje z nástěnky přečíst. Vizitky se jménem se liší zařízení od zařízení a jejich kvalita bývá různá, takže jsou mnohdy nečitelné. Na druhé straně není pravidlem, aby se ve zdravotnických zařízeních u nás personál pacientovi při prvním setkání představil a to jak v lůžkových, tak UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. v ambulantních provozech. Domnívám se, že podobných rozporů mezi formou a obsahem bychom našli při srovnávání mezi praxí v USA a ČR více. 4.2.Francie Druhým exkursem do zahraničí bude Francie, která je České republice blíže, neboť Francie se vyznačovala vždy poměrně silným vlivem státu (bráno v měřítku západních demokracií) na různé oblasti života občanů. Přístup k právům pacientů je formálně velmi vzdálen modelu americkému Za zmínku stojí heslo, s jakým vytáhly do boje za svá práva pacientské organizace ve Francii: "Nechceme, aby lékaře nahradili právníci." I zástupci pacientů si tedy uvědomují úskalí, které přináší zaoceánský systém. Tolik tedy úvodem. Lze konstatovat, že rok 1998 byl pro práva pacientů ve Francii velice významný. V dubnu 1998 se totiž dostalo historicky prvního přijetí zástupcům pacientských organizací na ministerstvu zdravotnictví, kde hlavním tématem byly výsledky práce několika workshopů, kterých se účastnili kromě pacientů též zástupci zdravotníků a státu. Nosným prvkem diskuse byl požadavek na řešení vztahů mezi pacienty a lékaři, které by se měly jasně definovat jako partnerské. Dále bylo toto setkání pojato jako začátek práce nad kodifikací práv pacientů v jedné právní normě. Jednotlivé workshopy se zabývaly tématy, které se navzájem prolínaly. Jednalo se například o právech pacientů na přístup k informacím o vlastním zdravotním stavu, o přivolení pacienta k provedení terapeutického nebo diagnostického výkonu, o právní odpovědnosti zdravotnických pracovníků (zvláště lékařů) při poskytování zdravotní péče, o způsobech vzájemné komunikace mezi lékařem a pacientem či o odškodňování následků terapeutických nebo diagnostických postupů. Diskutovalo se též o místě, jaké by měly zaujímat sdružení pacientů, o tom, jak postupovat ve sporech pacient -lékař či o právu osob na intimitu a čest (dobrou pověst) v průběhu zdravotnické péče. Poškození zdraví při léčebném nebo diagnostickém UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. výkonu je vnímáno ve společnosti stejně citlivě jako v České republice. Značná část francouzských pacientů se domnívá, že lékaři nemají dostatečně citlivý přístup k jejich osobě, jejich problémům a dále, že se k nim lékaři nechovají jako k respektovanému a aktivnímu partnerovi, který má také co říct ke způsobu, jakým bude léčen nebo vyšetřován. V diskusi rovněž zazněla kritika skutečnosti, že jen s obtížemi lze prosadit zástupce pacientů do správních rad veřejných nemocnic, špatné kvality zdravotnických služeb či nutnost revize systému organizace zdravotnictví v regionech. Je tedy vidět, že problémy jsou téměř identické s problémy v českém zdravotnictví. Nyní bych rád k některým tématům pohovořil podrobněji: Zmiňoval jsem, že jeden z workshopů projednával téma práva pacienta na informace. Doporučení, které bylo na závěr vydáno by jistě narazilo na nepochopení mnoha zdravotnických zařízení a lékařů v ČR. Je zde totiž řečeno, že lékařský spis o pacientovi má být veden na papírovém nosiči, má být psán srozumitelně (i pro laika), je majetkem a má být uložen u pacienta. Důvodem, proč by měla být dokumentace u pacienta jsou námitky zástupců pacientů, že lékaři často informace zadržují. Pokud by si pacient nepřál být informován, má být dokumentace uložena u ošetřujícího lékaře. Obsah dokumentace je vysoce důvěrný a bez souhlasu pacienta k ní nemají přístup další osoby včetně zdravotníků. Dokumentace musí být vedena řádně, nesmí postrádat záznamy o žádném ošetření či vyšetření. Dalším doporučením bylo, aby při sdělování závažných diagnóz byl přítomen kromě lékaře též klinický psycholog (rozhodnutí o tom, zda se jedná o závažnou diagnózu však zůstává na lékaři). Lékař by měl také pacientovi se závažnou diagnózou být nápomocen v tom, že by měl podat základní informaci o různých formách sociální pomoci. Z diskuse na téma "souhlas pacienta k výkonu" vyplynulo doporučení nepoužívat pojem souhlas (přivolení) k výkonu, neboť tento pojem se jeví jako zavádějící v tom smyslu, že evokuje podřízené postavení pacienta vůči lékaři. Řešení se nabízí v partnerství lékaře a pacienta, i když toto partnerství se zatím vymyká profesionální logice UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. lékařů. Základem partnerství by měla být psaná smlouva (mělo by s ní být počítáno při kodifikaci práv pacientů), která by postihovala i možnost konzultace jiného lékaře, lhůtu na uváženou i možnost vybrat si konec života. V souvislosti s možným poškozením pacienta léčebným či diagnostickým výkonem se hovořilo o možnostech mimosoudního urovnání sporů mezi poškozeným pacientem a zdravotnickým zařízením nebo lékařem samostatně vykonávajícím praxi (i léčitelem). Bylo doporučeno zřízení smírčích komisí, které by byly vybaveny dostatečnými pravomocemi k tomu, aby mohly vést spory mezi pacienty na jedné a lékaři z veřejných zdravotnických zařízení nebo lékaři-podnikateli nebo i léčiteli na straně druhé. Komise by musela být sestavena z osob z jiného regionu, než ze kterého je zdravotnické zařízení, ve kterém došlo ke sporné události. Přednost by měla být dána uzavření smíru. Stranám zůstává vždy možnost obrátit se na soud. Co se vlastního odškodnění týká, je zdůrazňováno, že nejde pouze o hmotné zadostiučinění, nýbrž daleko více jde o "boj o pravdu a o uznání utrpení oběti (pacienta) a její rodiny". S lékaři, kteří chybovali musí být provedeno disciplinární řízení (pokud se nejedná o čin podléhající pravomoci jiných orgánů) před komisí, složenou z expertů, státních úředníků a reprezentantů sdružení pacientů. Jak již bylo řečeno v předešlém odstavci, odškodnění na základě rozhodnutí komise nevylučuje případné odvolání se k soudu. Pro vlastní odškodňování bylo doporučeno rozdělit existující "Fond odškodnění" na dva balíky - na l)hromadná rizika a na 2)individuální rizika14. Tento návrh vychází ze skutečnosti, že částka 75.- FF za pojištěnce ročně odváděná do "Fondu" nedostačuje k tomu, aby pokryla taková rizika, jako např. bylo hromadné nakažení stovek lidí krevními konzervami s hepatitidou typu C. Rovněž bylo poukazováno na nerovnost, jaká existuje při odškodňování pacienta pokud došlo ke škodní události ve státním (veřejném) zdravotnickém zařízení nebo v privátním zdravotnickém zařízení. U svobodně podnikajících lékařů je totiž výše odškodného 14 Zde by mělo následovat další členění podle toho, zda poškození vzniklo po nebo bez pochybení. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. omezena v tom smyslu, že na úhradu škody nemůže být vzato nic z jejich osobního majetku. Tolik tedy k výsledkům workshopů, které by měly sloužit jako podklad pro vznik kodifikace práv pacientů ve Francii. Tento exkurz jsem zařadil jako ukázku dialogu mezi státní správou, zdravotníky a pacienty. Nyní se můžeme podívat na stávající právní úpravu a právní praxi. Francie nemá speciální právní úpravu práv pacienta. Jednotlivá práva o povinnosti lze nalézt v různých právních normách od ústavy, přes občanský zákoník až k normám upravujícím otázky plateb za zdravotní péči. Vlastní text Ústavy neobsahuje žádná ustanovení, která by souvisela s poskytováním zdravotní péče. Tato můžeme nalézt v její Preambuli a v Prohlášení lidských a občanských práv. Prohlášení z roku 1789 deklaruje,že cílem politického společenství je zachování přirozených a nepromlčitelných práv. Mezi tato pak řadí svobodu jednotlivce či právo na svobodné sdělování myšlení a mínění. Preambule, která vznikla o 157 let později je již konkrétnější co se týká práva na zdravotní péči a sociální zabezpečení. Mimo jiné se zde uvádí, že národ zajišťuje jednotlivci i rodině podmínky k rozvoji, zaručuje všem, zvláště dětem, matkám a zestárlým pracujícím ochranu zdraví, hmotné zabezpečení a že každá lidská bytost, která pro svůj věk, pro fyzický nebo duševní stav nemůže pracovat, má právo, aby se jí od společnosti dostalo přiměřených prostředků k existenci15. V Code civil můžeme hledat práva pacientů v §§, týkajících se ochrany osobnosti a dále v oblasti závazkového práva, kam patří i otázka poskytování informací pacientovi či smluvní odpovědnost. Jedním ze základních práv občana, a tedy i pacienta, je právo na ochranu osobnosti. Z toho vyplývá, že pacient má právo na to, aby jeho osobnost byla respektována v průběhu celé nemoci a aby byl brán zřetel na možnou změnu osobnosti v průběhu nemoci. Toto právo pacienta modifikuje 15 Klokočka, V., Wagnerová, K: Ústavy států Evropské unie, Lindě a.s., Praha, 1997, str.123 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. jeho další právo, a to právo na informaci, která má být přizpůsobena právě osobnosti pacienta v jejím vývoji. Jestliže budeme srovnávat práva občanů při poskytování zdravotní péče obsažená v legislativě ve Francii a v České republice můžeme konstatovat, že ČR má díky zákonu o péči o zdraví lidu formálně lepší postavení. Jestliže však budeme srovnávat právní praxi, tj. uplatňování zákonů soudy ale i mimo ně, má Francie významný náskok. Zhodnocení vývoje medicínské odpovědnosti a tedy i měnícího se postavení pacienta provedla ve svém článku "Medicínská odpovědnost: Nové karty rozdány" Sylvie Welsch16. Autorka na příkladech rozhodnutí soudů vyšších stupňů ukazuje složitý a dlouhý vývoj, kterým prošlo nazírání na odpovědnost v medicíně a který započal již v třicátých letech tohoto století. Za zásadní pro pozdější vývoj je považováno soudní rozhodnutí v případu Mersier, kterým bylo již v roce 1937 určeno, že i pro oblast poskytování zdravotnických služeb platí principy přirozené smluvní odpovědnosti. Tento princip byl naposledy potvrzen rozhodnutím kasačního soudu v roce 1997. Nejde tedy o zvláštní ustanovení speciálního zákona, nýbrž o uplatnění známých institutů závazkového práva i pro oblast poskytování zdravotnických služeb. Další změnou proti praxi v ČR je otázka nositele důkazní tíže v případě soudního sporu mezi zdravotníkem - lékařem a pacientem. Od počátku 50. let byl výklad § 1315 odst. 1) Code civil takový, že důkazní břemeno ve sporech o poškození zdraví je na pacientovi. Na straně poskytovatelů zdravotní péče tak docházelo přirozeně k informační převaze. V roce 1997 ale přineslo změnu této praxe rozhodnutí kasačního soudu, které ve sporech o poškození pacienta při poskytování zdravotní péče přirovnává práva pacienta k právům spotřebitele a ukládá lékaři povinnost prokázat, že informoval pacienta o všem podstatném, stejně jako výrobce, prodejce či poskytovatel služeb jsou povinni informovat spotřebitele o vlastnostech výrobku či služeb. 16 Welch, S.: Responsabilités Médicale: La nouvelle donne; Petites affiches La Loi; No 43;10.4.1998; str. 6-12 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Zajímavý je též pohled autorky na vztah informace poskytované lékařem pacientovi a svědomí. I při výkladu tohoto vztahu se opírá o ustanovení § 1315 Code civil. Uvádí, že poskytnutí svědomité (pravdivé) informace je povinnost uložená lékaři medicínskou smlouvou (tj. smlouvou, kterou uzavírá s pacientem při poskytování péče). Informovat je nejen právní, ale také profesní povinností. Není možná kvalitní péče bez souhlasu pacienta a ten zase nemůže být informovaným (kvalifikovaným) souhlasem, pokud pacient nebyl patřičně informován. Požadavkem zůstává, aby informace byla přizpůsobena pacientovi, aby po celou dobu nemoci byl brán zřetel na jeho osobnost, tz. i na možnou změnu osobnosti v průběhu nemoci. Zde je kladen důraz na lékařovo svědomí. Autorka hovoří v této souvislosti o "alchimii informací". Jak má informace pacientovi vypadat se pokouší konkretizovat též jurisprudence. Informace by tedy měla být jednoduchá, srozumitelná, pravdivá (autorka používá výrazu "čestná") a přizpůsobená (konkrétní osobě a konkrétní situaci). Informace musí umožnit rozeznání podstupovaného rizika. Informace je důsledek smluvní povinnosti a důsledek procesních pravidel (civilního procesu). Problémem zůstává dokazování obsahu informace, z tohoto důvodu je důkazní břemeno přeneseno na stranu informaci poskytující. Pro rozsah informace jsou zásadními objektivní kritéria rizik možných při zákroku. V případě poškození pacienta a nedostatku či neexistenci záznamu o jeho informování platí presumpce viny pro osobu, která měla pacientovi informaci poskytnout. Pro pacienta je již tímto založen legální nárok na odškodnění. Presumpce neinformovanosti platí pro znalost výsledků vědeckých výzkumů na poli medicíny u pacientů. Jestliže lze hodnotit ve zkratce, vývoj ve Francii přes neexistenci samostatné kodifikace dospěl do stádia, kdy pacient má díky soudní praxi poměrně široce zajištěna svá práva. Nebylo by jistě od věci, kdy se tímto nechalo inspirovat i české soudnictví. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. 5. Diskuse Bylo by možné ze široka hovořit o dané problematice, která doposud jen pomalu proniká do povědomí laické i odborné zdravotnické veřejnosti. Je zřejmé, že práva pacientů jsou poměrně dostatečně formulována českou legislativou, počínaje Ústavou ČR, přes občanský zákoník, zákon o ochraně informací v informačních systémech, zákon o péči o zdraví lidu a dalších. Právní praxe i každodenní chování významného počtu zdravotníků ukazují, že uplatňování zákonných norem je stále nedostatečné zvláště v oblasti práva pacienta na informace. Jestliže se vrátíme k právům pacienta v České republice, pak musíme konstatovat, že minimálně od poloviny 60. let jsou českou legislativou poměrně dobře definovány. S jejich naplňováním to bylo a doposud je horší. Bez větších problémů je uplatňováno právo na bezplatnou zdravotní péči nebo na první pomoc. Čas od času se vyskytnou problémy s naplněním práva pacienta na léčbu lege artis. Jde ale o pochybení jedinců, nikoliv o systematické nenaplňování práva. Pravidelně však nejsou naplňována práva občanů v oblasti práva na informaci. Pacient nebyl a dosud mnohde není považován za lékařova partnera, který se má podílet na léčbě, ale téměř za věc, kterou je potřeba opravit. Nejeví se jako subjekt právního vztahu, ale jako jeho předmět. Právo na informaci je pacientovi dáno § 23 zák.č. 20/1966 Sb. v platném znění. Jde o to pacienta vhodně informovat, tedy podat pacientovi informaci způsobem jemu pochopitelným, jasným a šetrným, s ohledem na jeho osobnost a lidskou důstojnost. Povinnost informovat pacienta existuje vždy, informace -způsob podání - má být přizpůsobena okolnostem. Bohužel, již od vydání zákona o péči o zdraví lidu nebylo toto ustanovení naplňováno a to jak ke škodě pacientů, tak i ke škodě lékařské veřejnosti, neboť je jistě naivní si myslet, že zatajení závažné diagnózy či neinformování o rizicích různých výkonů navodí atmosféru důvěry mezi lékařem a jeho pacientem. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Pokusím se tedy znovu shrnout, jaká mají občané při poskytování zdravotní péče v České republice práva: právo na ochranu zdraví, na bezplatnou léčebnou péči na základě veřejného zdravotního pojištění, na léčbu v souladu s nejmodernějšími poznatky lékařské vědy, na hmotné zabezpečení v nemoci, na svobodnou volbu lékaře, na svobodnou volbu zdravotní pojišťovny, na ochranu údajů o své osobě a na informace týkající se vlastní osoby v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Tato práva jsou zanesena v různých právních normách a jejich naplňování je odrazem naplňování právních předpisů v ČR obecně. Porovnáme-li tento stav se stavem ve srovnávaných zemích, dojdeme k závěru, že v nich není na rozdíl od ČR tak jednoznačné vyjádření práv pacientů v právních normách, ale vývojem právní praxe tyto země dospěly do stádia, kdy některá práva občanů při poskytování zdravotní péče jsou chráněna lépe, než je tomu v ČR (zvláště mám na mysli právo být informován). V USA nejsou práva občanů při poskytování zdravotní péče soustředěna v žádném kodexu, úprava je spíše místního charakteru v kompetenci jednotlivých států Unie. Další významný rozdíl spočívá ve skutečnosti, že poskytovatelé zdravotní péče vzali za své pacientské kodexy a z jejich jednotlivých ustanovení udělali své "obchodní podmínky". Tímto se ochrana práv pacienta dostala do polohy ochrany práv vyplývajících ze smlouvy. Jejich porušení je pak posuzováno soudy jako porušení právní povinnosti vyplývající ze smluvního vztahu s následkem odškodnit smluvního partnera, tedy pacienta. Francie sice formálně představuje jiný typ cesty, avšak výsledek se zdá být zatím shodný. Ve Francii je patrná především daleko větší přítomnost státu ve vztazích dotýkajících se zdravotní péče. Ani zde neexistuje ucelený kodex, jednotlivá práva jsou v Ústavě, CC a dalších normách. Ve své většině se jedná o práva na ochranu osobnosti a soukromí. Hybnou silou změn v přístupu k právům pacienta byla rozhodovací praxe soudů, která se v druhé polovině 90.1et přiklonila k názoru, že práva pacientů jsou obdobná právům spotřebitelů. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. I když může přirovnání práv pacienta k právům spotřebitele připadat někomu nepatřičné, domnívám se, že plní svou roli. Zvyšuje sebevědomí pacienta a podílí se na změně vztahu lékař pacient ze vztahu paternalistického na partnerský. Pro nápravu existujícího stavu v České republice bych doporučil prozatím dva kroky. Zavést na lékařské fakulty a SZŠ výuku základů práva, která by měla umožnit studentům alespoň nejzákladnější orientaci v českém právním řádu s důrazem na ty právní normy, kde se objevují práva občanů v souvislosti s poskytováním zdravotní péče. Dále bych doporučil, aby MZ ČR vydalo metodický pokyn, který by sjednotil výklad § 23 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění a určil postup při poskytování informací. Domnívám se, že metodický pokyn by měl být vydán neprodleně. 6.Návrh řešení situace v ČR 6. l .Výuka práva na lékařských fakultách a SZŠ v ČR V učebních osnovách pro vzdělávání zdravotníků musí být nalezeno místo pro to, aby se budoucí lékaři a sestry seznámili nejen s právy pacienta, ale i správním prostředím, ve kterém budou poskytovat zdravotní péči, neboť při svém povolání se budou často setkávat s problémy, které budou více či méně právní povahy ať již půjde o práva pacienta, pracovně právní vztahy, žádosti orgánů činných v trestním řízení či jiné. Proto bych navrhoval, aby na lékařských fakultách byla zařazena výuka základů práva v rozsahu dvou semestrů a na středních zdravotnických školách v rozsahu jednoho roku. Obsah a forma by musela být přizpůsobena tomu, zda posluchači budou vysokoškoláci či středoškoláci. Jistě by se však měly probírat otázky teorie práva (jaká je struktura právní normy a jaké druhy právních norem máme), základy ústavního práva s důrazem na Listinu základních práv a svobod, vybrané UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. kapitoly z občanského a pracovního práva a dále by měly být probrány základní normy regulující oblast zdravotnictví s důrazem na práva a povinnosti pacientů a zdravotníků. Tímto způsobem by bylo možné kvalitativně zlepšit právní vědomí zdravotnických pracovníků. 6.1.Metodický pokyn MZ ČR - doporučený postup při aplikaci § 23 z.č. 20/1966 Sb. v platném znění Při poskytování zdravotní péče je potřeba, aby měl každý zdravotnický pracovník stále na paměti práva a povinnosti pacienta i svá. Je nutné bezpodmínečně respektovat, že jediný, kdo je oprávněn a současně i povinen informovat pacienta eventuálně osoby jemu blízké v souvislosti s onemocněním, je lékař. Metodický pokyn by měl upřesnit, který lékař má povinnost informovat ve smyslu odst. 1) § 23 z.č. 20/1966 Sb. a dále doporučit postup, kdy a jak by měl informovat pacienta o povaze onemocnění i vyšetřovacích a léčebných výkonech a jak by měl vypadat souhlas podle odst. 2) § 23 téhož zákona. Dále by mělo být stanoveno, kdy může informaci poskytnout jiný lékař než lékař ošetřující a v jakém rozsahu. Domnívám se, že metodický pokyn by měl mít následující podobu: L Při přijeti do zdravotnického zařízení pracovník příjmu (zpravidla střední zdravotnicky pracovník) seznámí pacienta s obsahem § 23 zákona č. 20/1966 Sb. v platném znění a dále jej poučí o jeho právech a povinnostech, které má v souvislosti s hospitalizací. 2. Pacientovi určeny ošetřující lékař17 poučí pacienta o důvodech hospitalizace, způsobech léčby a všech existujících validních alternativách léčby včetně jejich rizik (o způsobech vyšetření a všech existujících validních alternativách vyšetření včetně jejich rizik). Rovněž poučí pacienta o rizicích či možných následcích nebude-li léčebný či diagnosticky výkon proveden. O tomto poučení provede ošetřující lékař zápis, ve kterém výslovně uvede obsah poučení a tento zápis nechá stvrdit podpisem pacientovi. 17 Ošetřujícího lékaře pacientovi určuje zpravidla vedoucí lékař kliniky nebo oddělení. UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Zápis se stává součástí chorobopisu. Zvláštní pozornost je nutné věnovat poučení pacienta u operačních či náročných invazivních výkonů. 3. S významnými změnami ve způsobu léčby či vyšetřovacím postupu je nutné neprodleně seznámit pacienta způsobem uvedeným v bodě 2. 4. Pokud pacient má výhrady k poučení, může je dopsat k zápisu pořízeném ošetřujícím lékařem. Pokud pacient odmítá svým podpisem potvrdit zápis o poučení, je nutné tuto skutečnost do zápisu zaznamenat a nechat potvrdit alespoň jedním svědkem kromě osoby, která poučení prováděla. 5. Pokud se ošetřující lékař domnívá, že by informace měla škodlivý účinek na pacienta, je povinen ve výše uvedeném rozsahu informovat osobu pacientovi nejbližší. 6. Ostatní lékaři jsou povinni informovat pacienta či osoby blízké pokud z dokumentace zjistí, že tak ošetřující lékař neučinil. Informace jimi podávaná může být jen v rozsahu, který se týká jimi prováděných léčebných či diagnostických výkonů. 7. Při běžném ambulantním ošetření či vyšetření provádí poučení lékař, který pacienta ošetřuje či vyšetřuje. O poučení pacienta není zpravidla nutné provádět zápis; pokud je však vyhotoven, postupuje se obdobně podle bodu 2. 8. Tento způsob poučení se týká osob, které nejsou omezeny ve svých právech a právních úkonech a kterým stav vědomí dovoluje rozpoznat a hodnotit situaci, v niž se ocitli. 7.Souhrn Východiskem práce je neutěšený stav naplňování některých práv občanů při poskytování zdravotní péče v České republice. Metodou práce je porovnání práv občanů a existující praxe při poskytování UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. zdravotní péče s důrazem na informování pacienta do a po roce 1990 v ČR a dále srovnám postavení občana - pacienta (jeho práv) v procesu zdravotní péče v České republice, USA a Francii. Cílem práce je hledat možná východiska ze současného stavu, která vidím ve vzdělávání zdravotnických pracovníků a ve vydání metodického pokynu ministerstvem zdravotnictví. Klíčová slova: práva občanů - poskytování zdravotní péče -informování pacienta Summary Origin of this work is cheerlees statě of settlement some rights of citizens in the course of health care in Czech Republic. Method of this work is comparison the rights of citizens and exist practice in the course of health care till and after 1990 year laid stress on information for patient and also comparison of standing citizen patient (his rights) in the process of health care in Czech Republic, the U.S.A. and France. Object of this work is to look for opportunitis from this statě which I see in education of health employees and in publish of methodic instruction by health ministry. Key words: the rights of citizens - the course of health care -information for patient UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. Seznam použité literatury 1) Haškovcová, H.: Práva pacientu, Nakladatelství Aleny Krtilové, Praha - Havířov, 1996 _ _ 2) Štěpán, J.: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha, 1989 3) Stolínová, J., Mach, J.: Právní odpovědnost v medicíně, Galen, Praha, 1998 4) Malý, L: Trendy soudobé chirurgie, ÚVN, Praha, 1998 5) Pavlíček, V., Hřebejk, J.: Ústava a ústavní řád České republiky, 1. a 2. díl, Lindě a.s., Praha, 1994-1996 6) Klokočka, V., Wagnerová, E.: Ústavy států Evropské unie, Lindě Praha a.s., 1997 7) Cassidy,D.L, Young, R.: The proceedings of the medoco-legal society of New South Wales 1968-1970, Printed by Simmons Limited, Glebe, Sydney, 1970 8) Ústava Československé socialistické republiky, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1972 Odborné časopisy a denní tisk: 9) Palkovský, A.: Právní úprava vztahu lékař - pacient, Právní rádce 3/1995 10) Palkovský, A.: Občanskoprávní odpovědnost při poskytování zdravotní péče, Právní rádce 3/1996 11) Kalenská, M.: K postavení lékařů a pacientů, Právní rádce 4/1996 12) Haškovcová, H.: Když se z nás stanou nemocní lidé, Hospodářské noviny 24.9.1996 13) Medicínské právo a principy nedotknutelnosti života, Příloha Zdravotnických novin (ZdN) 28.3.1997 14) Albrecht, V.: Zdraví, etika a lidská práva v moderní společnosti, Příloha ZdN 11.4.1997 15) Hoškova, V.: Návrh zákona o zdravotní péči, ZdN 23.5.1997 16) Šilhanová, J.: Etická kritéria pro získávání a transplantaci orgánů, ZdN 26.9.1997 UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. 17) Spáčil, J.: K právnímu hledisku lékařem poskytovaného poučení, ZdN 31.10.1997 _ 18) Šilhanová, J.: Postavení organizací pacientů v holandském zdravotnictví, ZdN 3 L10.1997 19) Vorlíček, J., Rechtoříková, O.: Sdělování diagnózy onkologicky nemocným pacientům, Příloha ZdN 5.12.1997 20) Vládní návrh zákona o zdravotní péči, ZdN 12.12.1997 21) Konvence o ochraně lidských práv a důstojnosti člověka s ohledem na aplikaci biologie a medicíny, Příloha ZdN 9.1.1998 22) Welsch, S.: Responsabilités Médicale: Lanouvelle doune, Petites affiches La Loi No 43 10.4.1998 23) Cognat, Ch.: Koucher sur la pisté děs droits děs malades, Tribune Progrese 28.4.1998 24) Silhanová, J.: pacienti usilují o právní ochranu v souladu s Evropou, ZdN 30.4.1998 25) Doležalová, E., Riebauerová, M.: Lékaři občas nedokáží říct: Vaše dny končí, MF DNES 12.6.1998 26) Mojžíšová, R.: Blahožovi se nemohou smířit s dceřinou smrtí, ZdN 3.7.1998 27) Šilhanová, J.: Ochrana práv pacientů u nás a v mezinárodním kontextu, ZdN 3.7.1998 28) Bošková, V.: Evropská úmluva zajišťuje i práva zdravotníků, ZdN 17.7.1998 29) Příhoda, P.: Sterilizována proti své vůli - i proti právu, MF DNES 11.11.1998 30) Mach, J.: Nedostatky současné právní úpravy vztahů ve zdravotnictví, ZdN 8. l. 1999 Zákony a judikatura: 31) z.č. 100/1960 Sb. ve znění novel (Ústava ČSSR) 32) z.č. 1/1993 sb. (Ústava ČR) 33) Usnesení předsednictva ČNR č.2/1993 Sb. (Listina základních práv a svobod) UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb. 34) z.č.40/1964 Sb. ve znění novel (Občanský zákoník) 35) z.č.20/1966 Sb. ve znění novel (O péči o zdraví lidu) 36) z.č.256/1992 Sb. (O ochraně osobních údajů v informačních systémech) Jiné prameny: 37) Ústava Spojených států amerických, the U.S. Information Service, Embassy of the United States of America 38) Úmluva o lidských právech a biomedicíně, MZ ČR březen 1998 Internet: 39) State of New Jersey Hospital Patient Rights 40) University of Chicago Hospitals' Policy: Patient Rights and Responsibilities 41) National Coalition for Patients Rights 42) Your Rights as a Hospital Patient in New York State
Podobné dokumenty
DA4 – orientační seznam základních projektů Neoklasicismus
Projekt Plug – in – City, Peter COOK a ARCHIGRAM, 1964
Projekt věže pro výstavu EXPO 67 Montreal, Peter COOK a ARCHIGRAM, 1964
Knihovna fakulty historie na University Cambridge, James STIRLING, 196...
Diskriminace, její hodnocení a dokazování prostřednictvím
realitou a množstvím diskriminačních kauz by mohly ukázat statistické údaje
vypovídající o míře znevýhodnění některých skupin. Jsou však v České republice
statistické údaje vypovídající o rozsahu d...
OCR Document
skandálu a vůbec všechny sotisy, které jste slyšel vy sám i vaše paní manželka, a o
nichž vy jste se domníval, že je pronáší vaše paní, kdežto paní vaše byla toho
mínění, že je pronášíte vy – všech...
III.Strategie elektronizace_příloha 1
skutečnost přináší zadavatelům dílčí výhody (např. možnost zkrátit lhůty v zadávacím řízení),
nicméně celkové přínosy takové praxe se projeví v minimálním či nulovém poklesu
transakčních nákladů sp...
Metodika hypoték
Volba doby fixace
Krátkou dobu fixace (1 rok) obecně doporučujeme, pokud je tato fixace přijatelná z hlediska rizikovosti a
případný růst splátky nezpůsobí problémy z hlediska finančního plánu. Pr...