absolventská práce

Anna Mášová – absolventka hudebního oboru
4. ročník II. stupně, hra na saxofon
Učitel: Pavel Hlaváč
Historický vývoj jazzu
Úplné počátky jazzu bychom hledali v 16. století v severní Americe, ve Spojených
státech. V té době si zde černoši – dovezení z Afriky pro práci, zpříjemňovali pracovní
povinnosti zpěvem specifickým jejich kultuře.
Ke konci 19. století, po té, co bylo v USA zrušeno otroctví, černoši ke zpěvu přidávají
různé hudební nástroje – např. klarinet, trubka, pozoun… Toto celé se odehrávalo ve městě
New Orleans, konkrétně ve čtvrti Story – Ville. Odtud se pak tato hudba dostala do dalších
měst USA a začala se ozývat po celém světě. V tomto okamžiku dostává název JAZZ.
Jazz můžeme dělit na dvě jakási období. Jedno je archaické – pochodový jazz, a druhé
je klasické – ragtime.
New Orleans je hlavní scénou jazzu až do roku 1917.
Po roce 1917 se hlavní scéna přesouvá do Chicaga, kde se drží celých deset let. V té
době se začínají formovat známí velikáni jako na příklad King Oliver, Kid Ory, Louis
Armstrong… Ze souborů bychom zde zmínili Hot five nebo Black Bottom Stompers.
Chicago bylo zároveň místem, kde se z hudebních nástrojů k jazzu přidává piáno,
kontrabas a saxofon. Zároveň se v chicagském období do jazzu přimíchává trocha evropské
harmonie a melodika.
Ve 20. letech 20. století začal velký orchestrový boom, kterému byl vzorem orchestr
Papa Laineho. Za nejznámější orchestry představíme Tom Brown Dixieland Jass Band, New
Orleans rhytm kings nebo Wolwerine orchestra. V té samé době se objevuje i tzv. symfonický
jazz, jenž reprezentovali především Paul Whiteman nebo Jack Hylton.
Přejdeme-li do 30. let, dostáváme se do období vzniku swingu, který vznikl v Kansas
City a je charakteristickou hudbou bigbandů, tedy taneční forma jazzu. Opět v této době
přidáváme další hudební nástroje – banjo a tubu a s nimi přichází pravidelný čtyřdobý rytmus.
Do hlavních swingových postav této doby řadíme např. Colemana Hawkinse, Counta
Anna Mášová – absolventka hudebního oboru
4. ročník II. stupně, hra na saxofon
Učitel: Pavel Hlaváč
Basieho, Fletchera Smacka Hendersona, Benny Goodmanna nebo Duka Ellingtona, Bena
Pollacka. Dva poslední zmínění nám reprezentují „zakladatele“ dvou bigbandových větví.
Duke Ellington s orchestrem hráli typický bělošský jazz a nebáli se přidávat hudební nástroje
a postupně řadit do orchestru další a další hudební nástroje. Naopak tomu bylo u orchestru
Bena Pollacka – ten se řadí do černošského jazzu a snaží se navrátit ke kořenům jazzové
hudby.
Ve 40. letech se jazz potácel v jakési vývojové kocovině a nakonec se definitivně rozdělil
na dvě větve – bělošskou a černošskou. Černošská větev – nazývána jazzovou renesancí – se
navracela k původní hudbě v New Orleans. Za zmínku stojí Kid Rena´s elta jazz band, který
byl sestaven ze starých hráčů z dob raného stádia jazzu. Band nahrál společně pouze jednu
jedinou desku a od té se ostatní interpreti navraceli k původní hudbě. Přejdeme-li k bělošské
větvi – revivalismus – zjišťujeme, že cesta byla mnohem snadnější. Tato větev se vydala po
stopách hudebních trendů. Zde později nastupují dixielandové orchestry. Zmínili bychom
především Papa Laine´s children, který byl prvním, kdo se touto cestou pustil. Nejslavnějším
orchestrem té doby byl Yerba Buena jazz band.
Po dixielandové éře přichází další větvení vývoje jazzu… Od druhé poloviny 40. let.
Příčinou byl druhý „příliv“ černochů do severních částí země. Tím pádem Evropanům a
Američanům byly připomenuty africké rytmy. Jedním z nich byl bebop – melodie dělená na
drobné kousky, po sekundách „divoce“ využívají celého rozsahu nástroje. Nejpreferovanějším
nástrojem pro bebop byl saxofon. Rytmus v orchestru převzal kontrabas a bicí začaly hrát
melodii. Nejúspěšnější v tomto stylu byl orchestr Woodyho Hermana.
Další vývojovou větví je progressive jazz. Ten je z části vyvinul z bebopu a částečně
z čistého swingu. Progressive jazz je určen především pro koncertní sály, které pohlcuje
masivní harmonické postupy celého orchestru. Progressive jazz stále pokračuje v pokusech a
do orchestrů se přidávají i například lesní rohy. Smyčce nejsou výjimkou. Významné v této
oblasti jsou např. orchestry Earle Spencera či Stana Kentona.
Anna Mášová – absolventka hudebního oboru
4. ročník II. stupně, hra na saxofon
Učitel: Pavel Hlaváč
Z dalších vývojových větví bychom jmenovali cool. Základem coolu byl bebop. V coolu
šlo zejména o ostrý tečkovaný rytmus v kontrastu s širokými rovnými tóny bez vibrata.
Průkopníky této větve jsou Miles Davis a Lester Young.
Dalším odvětvím je west coast. Tato větev je charakteristická svou chladnokrevností.
Zároveň se tato větev posunuje více do komorního složení. Připisujeme tedy další hudební
nástroje – hoboj, flétnu a violoncello.
Od 60. let registrujeme další odnož jazzu a to je hard bop. Zde se opět vracíme do severní
Ameriky, kdy v hlavní roli jsou opět černoši. Hard bop vnikl ze sloučení bebopu a coolu.
Ovšem zde se již dostáváme do určité frázované agresivity. Pro představu uvádíme pouze pár
jmen – Garry Mulligan, Stan Getz, Clifford Brown, Cannonball Adderley, R. Bryant a mnozí
další. Z bubenických es bychom připomněli kvintet Maxe Roacha a The jazz messengers.
V té samé době na scénu přichází soul. Zde se navracíme zpět ke spirituálům, blues a
lidové formě černošské hudby. Soul je specifický svým silným prožitkem. Nebude na škodu
uvést jednoho interpreta, který, přestože byl dost zpopularizovaný, je znám a hrán dodnes, a
tím je James Brown.
Zůstaneme-li ve stejném desetiletí, objevujeme zároveň větev zvanou free jazz. Ta je
specifická dodekafonií a atonalitou. Na jedince působí dráždivě, avšak vzrušujícím způsobem.
Můžeme zmínit jména typu Charlie Mingus, Cecil Taylor, Ornete Coleman nebo George
Russel.
Na závěr historického vývoje jazzu se ještě jednou zastavíme v 60. letech. Objevujeme
jazz rock. Jazz se posunuje k populární větvi hudební scény a propojuje se s rockem a naopak.
Snad ani není třeba zde připomínat jména Milese Davise, Bitchese Brewa nebo Herbieho
Hancocka.
Nutno podotknout, že jazzová linie hudby se stále vyvíjí dál. My jsme se s naším
vývojem dostali až do nedávné minulosti, odkud bychom mohli s vývojem pokračovat opět na
několik dalších stran. Proto nynější současnost přenechme jako minulost budoucí
současnosti…