Kairos - Miroslava Dvořáková

1
Kairos
Miroslava Dvořáková
Díl III: Čas se krátí
Kapitola sedmá: Troxill
Přehouplo se osmnácté století. Axel s Nemesis přesídlili do amerického Bostonu a kvůli krytí
před všetečnou lidskou společností založili nervové sanatorium. V jeho druhém podzemním
podlaží se nacházely prostory záchytné stanice, kam přinášeli ulovené entity, které se na Zemi
dostaly spontánním průlinu dimenzí, nebo tam byly zavlečeny při tajných průzkumných
akcích mimozemských expedičních sborů. Největší problémy nastávaly s lovci trofejí ze světů
mimo okruh dimenzí Malé smyčky. Ačkoliv všude ve Vesmíru bylo známo, že Země, je pro
výletníky tabu, na tuto hordu démonických stvoření složenou z upírů, ghůlů a bazilišků, nikdy
žádné zákony neplatily… Axel došel k závěru, že historicky byla Země cílem těchto individuí
prakticky od nepaměti…
Axel Kaira varoval, že mu Síly jeho intervence neodpustí. Proto se démon držel zpátky.
Soustředil se jen na avatary a ve volném čase bloumal vesmírem. Znova navštívil Tricii a
poděkoval jí za Fixílový elixír. Na Rabdenu se toulával fuálovníkovými háji, hrál si
s tagrotesy a vedl disputace s akademiky na univerzitě. Přes Kairovy námitky Tricie stvořila
Orákulum, fialovou kouli zajišťující spojení mezi ní a Kairem skrze čas a prostor. Tento počin
zdůvodnila obvyklým způsobem, věšteckým snem. Tvrdila, že to v budoucnu vyplatí.
V devatenáctém století Axela s Nemesis z Bostonu vyštvali náboženští fanatici. Nemesis
postavila hotel v Los Angeles s příznačným názvem „u Tří křížů.“ V podzemí Axel
vybudoval laboratoře a zázemí pro chod tajné firmy nazvané prostě Firma. S Kairovou
pomocí dál kontroloval aktivity mimozemšťanů, kteří na Zemi, navzdory všem restrikcím,
pronikali, rovněž založil právnickou kancelář Hart&Haim…
Roky ubíhaly. Následující události se přihodily čtyři sta sedmdesátý první rok Kairovy
démoní existence.
Země, Madrid 1971:
Emilio byl povoláním zubař, ale už deset let si užíval penze v pěkném domě na předměstí
Madridu. Kairos se vypravil odstranit umírajícímu Emiliovi maskování, a pohlídat, aby odešel
bez eskorty.
Pro účel návštěvy užil vděčné identity právníka. Hospodyně jej uvedla do domu
s upozorněním, že doktor stále spí. Když pán na návštěvě trvá, ať zkusí počkat. V posledních
minutách Emiliova života se Kairos potuloval v knihovně a pročítal jeho básně. Astrologicky
byl Emílio „Panna“, ale psal nádherné romantické verše:
….V příkopech krajiny mého srdce číhá strach,
že dřív než najdu bílou cestu v temnotách,
zapomenu, že jsem míval cíl,
za kterým jsem se kdysi vypravil…
Udělal vše potřebné, jako už nesčetněkrát. Starý pán zemřel, aniž nabyl vědomí a Kairos
sebou odnášel přebytek jeho světle zelené barvy. Duše bezpečně odešla za Hranice existence,
jen Kairos sám zářil jako maják, dokud barvu někomu nepředá a nerozprostře.
2
Výtrysky magické energie propalovaly díry do esoterického prostoru. Pokud stopaři zavětří,
zaútočí na Kaira, ne na Emiliovu duši. Kairos s tím byl srozuměn…
V démoní podobě přecházel po místnosti a potutelně se usmíval. Kolikrát se s Axelem kvůli
tomuhle pohádali? Axel tvrdil, že návštěvy u umírajících jsou příliš riskantní. Že už tak se
jejich vyměřený čas krátí, a on místo aby vymýšlel, co budou dělat, až se zrníčka v hodinách
přesypu, vymýšlí, jen stále další provokace. Ale i tentokrát to vyšlo…
Přeměnil se, postranním vchodem se vyplížil na zahradu, oběhl dům a dostal na příjezdovou
cestu. Kráčel alejí vroubenou platany směrem k odbočce na státní silnici. Listí ve větvích
ševelilo a o vyprahlou zem začaly pleskat dešťové kapky.
Když uviděl své auto na konci aleje, opřel se mu do zad větrný vír. Takový průvan
naznačoval jen jedno. Slídiči. Hrábl do hluboké kapsy kabátu pro srpec a přeměnil se. Dřív,
než protivník zaútočil, uskočil a ťal.
Mugichura, příšera s tváří krásné ženy a s tělem pokrytým fialovými šupinami zatínala drápy
a mrskala trnitým ocasem. Zasekl čepel do hřebenu vyrůstajícího z páteře. Srpec se vzpříčil!
Zatímco páčil, příšera řvala a sekala ocasem. Náhle strnula v pohybu. Platanové listy zavířily
ve spirále průvanu. Kairos natáhl krk a ohlédl se. Jiskřící brázda vykrajovala trychtýř do
nicotu. Příšera si otevírala portál.
„To teda ne!“ zařval. Chtěla pláchnout s jeho srpcem v zádech? Co práce to dalo, než mu
vykovali přesně takový. Držel se rukojeti jako klíště. Když skočila, skočil prostě taky.
Když o tom později vyprávěl přátelům, ustaraně krčili čela.
Pietní eliminace na Grinxu
Cestou nicotou se srpec uvolnil a v bezčasí se soupeři rozdělili. Kairos nikdy nepátral, kam
Mugichura dopadla, protože měl dost starostí sám se sebou.
Na jeho smysly útočilo kvílení a syčení, temně zelené tóny džungle, trnitá a nepřívětivá
vegetace. Z praktických důvodů si ponechal odolné démoní tělo a ihned po dopadu se stal
terčem střel vrhaných křovinami z podrostu. Uskočil a natáhl se do trávy. Na prackách mu
ulpěla vazká rosolovitá hmota, která v kontaktu s místy, odkud mu na těle vyrůstaly šupiny,
slabě šuměla. Našel potok, v němž naštěstí tekla voda. Umýval si pracku, pod nohama mu
proběhlo šupinaté zvíře velikosti králíka směrem ke větvím sklánějícím se nad vodní hladinu.
Zvíře o strom jen zavadilo a vzápětí bylo spoutáno hustou sítí větviček, aby mohlo být
stráveno.
Byl zvědavý, kdo na tak zběsilé planetě dokáže přežít. Vypotácel se z džungle a narazil na
těžní věže. Mezi horami hlušiny blikaly větrací šachty a vstupy do velkokapacitních výtahů.
Po východu slunce se z výtahů začali trousit démoni. Byli vysocí přes dva metry, jejich
šupinatá místy opancéřovaná pokožka hrála od šedé přes oranžovou a fialovou až k modré. Ze
všech možných míst na těle jim vyrůstaly trny. Všichni měli po osmi očích, možná proto, aby
nástrahy zdejší přírody zvládli.
Kairos se dovtípil, že se ocitl na Grinxu, divokém světě orientovaném na dobyvačné války.
Už o té civilizaci leccos četl i slyšel. Zde se investovalo do vojenských technologií. Civilizace
žila z toho, co ukradla jinde.
Sjel výtahem do podzemního sídla. Pohyboval se obezřetně, protože nechtěl, aby si ho někdo
všimnul. Naštěstí bylo dole poměrně pusto, asi byli všichni v práci. Pomalu procházel
zatuchlými širokými tunely hlavního města, občas uskočil před svištícím vlakem. Pak dospěl
do rozlehlé jeskyně, kde uslyšel táhlé smutné tóny, linoucí se z hranaté budovy z šedého
betonu, zčásti zapuštěné do skalnatého masívu. Otevřenými dveřmi nahlédl dovnitř. Uviděl
skupinu démonů stojících u pojízdného dopravníku vedoucího ke vratům pece, ve které
šlehaly plameny. Na dopravníku leželo veliké lesklé vejce. Hudba utichla a řečník škrobeným
tónem oznámil, že blahoslavená Sloona a blahoslavený Nnutun, rodiče tohoto nenarozeného
3
mláděte, statečně zahynuli na válečné výpravě. Čest jejich památce. Dle platných zákonů
bude zárodek s pietou eliminován.
Kairos vděčný entitě fuálovníku rozuměl každému slovu. Znovu začala hrát hudba a pojízdný
dopravník se dal do pohybu k roztopené výhni.
Jednal instinktivně. Prodral se zástupem, chňapl po vejci a dřív, než stačili účastníci eliminace
zareagovat, zformoval portál a s vejcem v náručí skočil domů do Prahy.
Praha 1976
„Nesnáším kroflubunovou pomazánku…,“ prskal šupinatý osmioký modrofialový a toho času
rozdurděný Troxill a rozpatlával kopeček oranžové hmoty po talíři.
„je to největší delikatesa na Grinxu,“ poučoval ho Kairos Triciiným tónem. „V roce 563 po
krachu Buhonovy říše, si monopol na její přípravu vyhradila republiková rada. Traduje se, že
kroflubunová pomazánka měla vliv na formování dějin.“ Sáhl do šuplíku pro vidličku, nabral
z talíře trochu oranžové hmoty. „Mám tu pomazánku moc rád,“ olízl vidličku a tvářil se, že
mu ta odpornost chutná. Ve skutečnosti ji jedl jen proto, že se domníval, že si tak Troxill na
vzdálenou domovinu vybuduje potřebné vazby.
„Grinx, Grinx, Grinx,“ vrčel Troxill, „kašlu ti na Grinx. Vylíhl jsem se tam v té předpotopní
pečící troubě,“ ukázal pracičkou na troubu v koutě kuchyně.
Troxill nepřestával překvapovat. Pravdou bylo, že Kairos jeho mozek neustále zásoboval
informacemi o Zemi, Grinxu, i jiných dimenzích. Pětiletý Troxill zasvěceně diskutoval na
témata, která byla předmětem maturitních otázek. Když Tricie pomáhala s výukou, kroutila
hlavou.
„Mám radši smažený kuře, bramborovou kaši a okurkový salát,“ frknul Troxill a mrštil
talířem jako sportovním náčiním. Nádobí rotovalo do dřezu, kde se s roztříštilo. V letu se
z něj zbytek pomazánky odlepil a pleskl Kairovi na triko.
„Troxi,“ zavrčel a podíval se na svůj zaplácaný hrudník. Zaslechl už jen dupot malých nožek
po schodech do sklepní tělocvičny. Sundal triko, mrštil jím do pračky a zařval: „Troxi!“
Dole výtečníka zastihl zavěšeného pod stropem na boxovacím pytli vytaženém na kladce.
Maličká postavička vězela ve výšce tří metrů. Převrhnutá koza a židle o dva metry dál na
zemi naznačovaly, jakým způsobem se tam dostal. Kairos sebral převrhnutou židli, vylezl na
ni a natáhnul k uličníkovi ruce.
Ale Troxill se držel nahoře provazu, nohama objímal boxovací pytel a vrtěl hlavou.
„Chceš tu zůstat do rána?“
„Tak dlouho, dokud nedáš pokoj s Grinxem.“
„Cože?“
„Nevrátím se tam,“ zněla trucovitá odpověď.
„Troxillku,“ smlouval Kairos, „probereme to v klidu, ano?“
„Ne,“ odvětil zarputilec, „chceš se mně zbavit. A kvaltuješ, aby to bylo co nejdřív.“
„To není pravda. Nemusíš zrovna na Grinx, ale tady žít nemůžeš. Lidé si myslí, že démoni
jsou jen v pohádkách.“
„Ty jsi taky démon.“
„Ale no tak, už jsem to vysvětloval. Za necelých dvacet let tady musím skončit. Do té doby
potřebuju jistotu, že jsi usazený…“
„Zabalím se do antihmoty a všechny Pradávné rozšmelcuju na kaši!“ zavrčel výtržník.
„To máš z těch komiksů. Jinak bys věděl, že tebe by antihmota sežehla a je akorát polechtala.
No tak, půjdeme?“
Další půlhodinu Troxillovi vyprávěl o světech „tam venku“, a jak je důležité, aby se připravil
na život mezi svými. Troxill se pomalu propadal do spánku.
4
Kairos dál seděl u jeho postele, a díval se, jak démon odfukuje. Už od začátku mu nic
nezamlčoval. Jednou se budou muset rozdělit, protože až se přiblíží k uzlovému bodu, Síly si
ho najdou. A tehdy budou všichni v jeho blízkosti v ohrožení. Do toho okamžiku ale ještě pár
let zbývalo. Naštěstí. Přesně dvacet tři.
„Když jsi žil na Zemi poprvé,“ vyrušil ho z neveselých úvah démon, „co jsi dělal tak
zásadního, že si tě Pradávní vybrali?“
„Myslel jsem, že už spíš.“
„Ale taťko, jenom se nedělej…“
„Už jsem ti to přece říkal, byl jsem nejdřív vysokoškolský profesor, a potom…politik.“
Démon se v přikrývkách ošil. „Politik je člověk, který prosazuje zákony. Dřív jsem si myslel,
že jsi musel být výborný člověk. Ale onehdy jsem o tom znovu přemýšlel. Taky jsem se
hodně díval na televizi. A taky jsem si o tom něco přečetl. Zjistil jsem, že politika je svinstvo.
Došel jsem k závěru, že jsi byl pořádný prevít.“
„Jo,“ souhlasil neochotně Kairos. „V politice jsem se naučil, že je fuk, jak velký kraviny
říkáš. Podstatný je, jakým způsobem a komu. Říká se tomu demagogie. Proto si mě Síly
vybraly. Ale…a to mi, prosím, věř, ne každá politika musí být nezbytně svinstvo a ne každý
politik musí být nutně prevít, i když to tak ve valné většině je. V Pekle jsem měl hodně času.
Došlo mi, že radost z vylhaného vítězství opadne rychleji, než pěna z laciného piva.
Opravdovou radost ti přinese, když děláš věci, kterým skutečně věříš.“
„Juchůůů!“ Troxill odhodil peřinu a začal skákat po posteli. „Tak já budu taky politik!“
„Jenom to ne,“ zhrozil se Kairos.
Praha 1978
Když démoni dospívají, rostou jim trny kolem uší. Z knih, vypůjčených na Grinxu, Hematitu i
na Rabdenu, které před Troxillem zatím ukryl, Kairos vyčetl, že vyšší démoni mohou skákat
prostorem. Stávalo se, že nepoučení adolescenti skočili živelně a zmizeli navždy. V sedmi
letech Troxill měřil metr osmdesát a záušní trny měřily osmnáct centimetrů. Kairos tedy
Troxovi knihy o teleportaci ukázal a před experimenty jej varoval. Slíbil, že s výukou začnou
spolu a pomalu. Troxill se dušoval, že mu nebude přidělávat starosti.
Los Angeles 1978
Axel s Nemesis trénovali v tělocvičně v podzemí hotelu, když vzdušný vír ohlásil Kairův
příchod.
„Troxill se ztratil,“ vyjekl.
Tak zoufalého jej Axel ještě neviděl. „Přestaň jančit. Neusnul v udírně na zahradě jako tehdy
o Velikonocích?“
„Všechno jsem prohledal. Nejspíš ho má KGB nebo STASI nebo CIA nebo je, nedej Bože,
někde na druhém konci vesmíru! Jestli se teleportoval! Já se zblázním!“ blekotal. „Ještě
zkusím Tricii. Kdybys ses, Axi, učil teleportovat, určitě bys skočil tam, kde to znáš, že jo?“
naléhal vemlouvavě.
„Já možná,“ připustil upír. „Ale co udělá Troxill, nedokážu predikovat.“
„Je chytrý jako opice,“ uklidňovala Kaira Nemesis.
„Je mu sedm!“ zaúpěl Kairos a zmizel, aniž se rozloučil.
Axel s Nemesis se na sebe podívali. „Bojím se o oba,“ povzdechla si Nemesis. „Kairos má
slabé místo, o kterém by se Síly nikdy neměly dozvědět.“
U Tricie Troxill také nebyl. Po třech dnech marného hledání Kairos v pražské vile třískal
vším, co mu přišlo pod ruce.
Zazvonil telefon. Ozvala se Nemesis z Ameriky. Řekla jen dvě slova: „Fixílový elixír.“
5
Kairos vyhrabal ze skříně zaprášenou narůžovělou lahvičku s poslední kapkou svatebního
daru od Tricie. Nechal kapku skanout na jazyk. Od roku 1602 už uplynula pěkná řádka let.
„Doufám, že to neztratilo účinnost,“ zavrčel, když sebou plácl na gauč.
Kalunda
Propadal se do jasnozřivého snu. Letěl rychlostí myšlenky. Ocitl se v komplexu šedě
vymalovaných chodeb bez oken. Vypadalo to tam neosobně a stroze jako ve zdravotnickém
zařízení. Několikery dveře vedly do laboratoří. Prosklenými průhledy zahlédl vitríny
s mimozemskými organismy. Troxill napojený na přístroje ležel v posteli v místnosti podobné
nemocničnímu pokoji. Kaira při tom pohledu rozpalovala zlost. Připomněl si, že jde o pouhý
věštecký sen. Musí se dozvědět víc. Opustil pokoj s Troxillem a letěl chodbou zpět. Našel
výtah. Pochopil, že je v podzemí. Jsou vůbec na Zemi? Vystřelil nad povrch. Cedule na
nenápadné budově azbukou oznamovala, že cizím je vstup zakázán. Byl v objektu sovětské
armády nedaleko města jménem Kalunda.
Sen jej vedl dál. Viděl husté lesy klenoucí se za obzor. Tajga. Jezero tvarem připomínající
tulipán se modře blýsklo v zeleném kožichu jedloví. V tu chvíli se probudil.
V šatně vyhrabal tesilový oblek, nevkusně barevnou kravatu a dederonovou košili. Cigarety
značky Kosmos měl v lednici. S umaštěnými vlasy, v teniskách a s odřenou taškou přes
rameno vypadal jako správný podržtaška, který umetá cestičku svému šéfovi. Proměnil se a
zaskočil k Axelovi pro falešné doklady. Nemesis v mapách ověřila, že Kalunda je poblíž
hranic z Kazašskou sovětskou republikou.
Rovnou z Ameriky skočil do Ruska. Portál jej vyplivnul na blátivý plácek mezi plechovými
hangáry s traktory z předválečných dob. Všechny traktory měly místo pneumatik kovové
pásy. Zalezl za zrezivělé barely páchnoucí mazutem, proměnil se, zkontroloval ošacení a
klátivým krokem opustil objekt strojní traktorové stanice. Protože se tvářil přiměřeně nadutě,
zaměstnanci jej uctivě zdravili. Na vrátnici se zeptal, kde je ten přísně tajný vojenský objekt,
ve kterém má opravit telefonní linky. Vrátný Sergej Maximovič si vzal nabídnutou Kosmosku
a ukázal směrem k lesu. Za krabičku kývl, že tovarišče k objektu doveze. V rachotu a černém
kouři pásáku si Kairos neodpustil otázku, jestli nevadí, že vrátnice zůstane nestřežená.
„Počemů?“ zakřenil se Serjoža, „všechno, co se dalo, jsme už odnesli.“ Když byl vojenský
prostor na dohled, Kairos vyskočil a Sergej obrátil ke zpáteční cestě.
Zazvonil u budky s ostrahou. „Zdravstvujtě, posílá mne tovarišč geněral.“ Vysvětlil, že se
generál zdržel na večeři v Slavgorodu, s Ninočkou a Lavinií. Nyní odpočívá v hotelovém
pokoji. Jeho zatím posílá prověřit, zda je mimozemšťan připraven k transportu do
Novosibirska.“ Kairos mlel a mlel a vojáci se nadechovali, aby mu mohli skočit do řeči. Už
stáli ve výtahu, když se vyholený staršina konečně dostal ke slovu: „Ale ten mimozemšťan je
pryč, tovarišč. Myslel jsem, že jste ten telegram dostali. Máme výjimečný stav. Máme tady
jednu dezerci a jeden únos.“
Pověděli mu, že za všechno je zodpovědný poručík Pavel Ostapovič Zamora. Dnes už bývalý
velitel objektu. Dezertoval nad ránem. Spolu s ním zmizel i mimozemšťan. Ukázali mu fotky.
Pavel Zamora byl veliký chlap s tmavými kučeravými vlasy. V zálesáckém khaki oblečení a
s plnovousem, což bylo nezvyklé. Když se Kairos otázal, jak může mít důstojník Sovětské
armády vousy, bylo mu rozpačitě vysvětleno, že poručík, byl vždycky trochu podivín. Vousy
si nechával narůst při každé dovolené. Tu trávil v lesích daleko od lidí. Je prý vášnivým
botanikem. Kairos chtěl vědět, jestli poručík má ve zvyku trávit svou dovolenou v nějaké
určité oblasti. Odpověděli, že právě naopak. Vášnivě rád prý poznával nová a nová místa
Svazu. Kairos pochopil, proč ve snu viděl to jezero.
6
Předložili mu fotodokumentaci. Troxilla fotili nahatého jako pokusné zvíře. Kairos děkoval za
trénink pevné vůle z Pekla a stále si opakoval, že vojáčci jen poslouchali rozkazy.
„Kde tu máte mapy?“ vyštěkl.
Studoval v mapách už hodiny. Brzy se dostaví opravdový oficír a pak by mohl skončit na
hadičkách on sám. Náhle jej uhodilo do očí jezero ve tvaru tulipánu a nějaká stavba. Vojenské
mapy byly přesné. Ve svém cvičeném mozku zařadil souřadnice do naváděcího systému a
otevřel dimenzionální portál. Bude cestovat přes půl vesmíru do místa, které je vzdálené pár
desítek kilometrů, ale šlo o čas. Změnil se v démona a skočil do daných souřadnic.
Už zdálky slyšel střelbu. Šeřilo se, od výstřelů šlehaly ohnivé záblesky. Kryl se stínem
stromů. Už viděl komando stahující se k chatě. Z okna trčela hlaveň pušky. Kairos pochopil,
že vycvičená jednotka útočí na civilní objekt, ve kterém je nejspíš jeho dítě. Teleportoval se
do domu.
„Tati!“ zaječel Troxill a hupsnul do jeho šupinaté náruče.
„Troxi,“ vydechl úlevou, „tys mi nahnal hrůzu. Musíme pryč. Hned.“ Začal vytvářet portál.
Pak si uvědomil, že tu Troxill nemohl být sám. Někdo držel pušku. „A co on?“ ukázal na
zhroucenou postavu pod oknem.
„Pomohl mi,“ řekl Trox.
Dupot se blížil. Hluk střelby sílil. „Tak jo, bereme ho sebou,“ procedil mezi zuby Kairos a
sehnul se pro bezvládné tělo. Už v okamžiku, kdy se toho člověka ve své démoní podobě
dotkl, ucítil v něm něco podivného. Ale také, že z něj valem vyprchává život. Byl prostřílený
jako řešeto. Stav zraněného rozhodl. Místo k lékaři Axelovi, rozhodl se ho dopravit
k čarodějce Tricii. Tady mohlo pomoci jen kouzlo.
„Drž se!“ zařval, když s poručíkem přes rameno a Troxem pod paží, skočil do portálu.
Rabdenská rehabilitace
Dopadl na hranol kněžiště a v okamžiku, kdy se tělo ruského důstojníka jalo padat k zemi, ho
zachytily pohotové paže. Vojáci palácové gardy uložili poručíka v zeleně zařízeném pokoji.
Tricie odstranila z pacientova hrudníku cáry zkrvavené uniformy a vyjekla zděšením. Strhla
z krku řetízek s růžovou lahvičkou. Zuby vyloupla zátku a nalila raněnému trochu elixíru
mezi rty.
„To je všechno?“ divil se Troxill. „Myslel jsem, že budeš čarovat, tetičko.“
„Kromě elixíru a predestinace nic víc nepomůže, aspoň myslím…“ řekla tajemně Tricie. Její
hlas zněl podivně měkce. Takto ji neznali. Její soudy bývaly vždy kategorické a závěry
jednoznačné. Nikdy neříkala: „Aspoň myslím…“
Po té, co Kairos s Troxem rozpačitě opustili zelený pokoj, otevřel pacient oči. První, co
uviděl, byla Triciina tvář. Zelenkavá jako rusalka, tajemná, krásná. „Jsi stromová víla, že?“
Mluvil, aniž hýbal rty. „Snil jsem o tobě. Po všech lesích tě hledám.“ Znovu zavřel oči.
Tricie sáhla na cizincovu tvář a na prstech jí ulpěl střelný prach. Nakrčila nos. Neměla ráda
vojáky. Ale tento člověk nebyl obyčejným vojákem. Mluvil k ní prostřednictvím mysli a
přesto nikde nebyl žádný fuálový duch…Spontánní telepat? Usmála se. Měl vlastně pravdu,
když ji nazval stromovou vílou.
V noci na dnešek měla věštecký sen, který napověděl, aby se připravila na zásadní setkání.
Proto nechala kněžiště nepřetržitě hlídat členy osobní gardy. A teď má na krku nějakého
vojáka se smrtí na jazyku. Ačkoliv Fixílový elixír má magickou moc, nedávala cizinci mnoho
naděje.
7
„Tati?“ Kairos cestou chodbami stále svíral Troxilla v náručí. „Můžeš mě pustit? Vážně
nejsem nemocnej,“ protestoval démon. „Promiň,“ sykl, postavil Troxilla na nohy a zapotácel
se. Musel se opřít o stěnu. Byli už blízko blankytného apartmá, jejich obvyklého útočiště
v rabdenském královském paláci. Silou vůle došel do přijímacího pokoje.
„Co ti všechno dělali? Jak tě chytili? Opravdu tě nic nebolí?“ zasypal nezbedu otázkami
bezprostředně po tom, co se zhroutil do křesla.
„Nechtěl jsem skákat,“ soukal ze sebe Troxill, „jen jsem to zkoušel.“
„Aha,“ nutil se Kairos ke klidné diskusi.
„Jenom jsem chtěl vytvořil portál.“
„Leze to z tebe jak z chlupaté deky!“ zaječel Kairos.
Troxill se uraženě zavrtěl:„Neřvi na mě! Chtěl jsem jen strčit ruku do nicoty. Vyzkoušet, co to
udělá. Netušil jsem, že mě to vcucne.“
„V té knize, co jsem ti posledně ukazoval, to bylo na první straně. Je jasný, že tě to vcucne.
Než začneš experimentovat, musíš znát alespoň souřadnice výchozího místa, aby ses mohl
vrátit! Máš, sakra, představu, kam jsi mohl skočit? Do jiného vesmíru? Do jiného času? Do
jícnu sopky?“
„Do jiného času skákat nemůžu. To dokážeš jedině ty,“ uzemnil jej synek jedovatě.
„No dobře,“ krotil se Kairos. „Tak už mi všechno pověz. A nic nevynechej.“
Eskapáda začala tím, že Troxill otevřel svůj první dimenzionální portál a skočil doprostřed
zkoušky baletního představení Bolšovo těatra v Moskvě. V nastalém zmatku jej odchytili
příslušníci milice a předali mlčenlivým mužům v zelených uniformách. Tlustým nákladním
letadlem byl přepraven do výzkumného střediska Kalunda IV. Tam se démona ujal Pavka, ze
kterého čišelo, že dělá něco, co z duše nesnáší a je někde, kam vůbec nepatří.
„On umí česky, anglicky nebo německy ?“ dotíral Kairos.
„Jasně, že ne. Je to Rus, jako poleno a strana a vláda ho nikdy nikam za hranice Svazu
nepustily. Mluví bez pusy. Je telepat. Tají to, aby na něm nedělali pokusy. Když je někde, kde
je moc lidí, tak mu to množství myšlenek nedělá dobře. Je vystudovaný botanik, a do armády
vstoupil kvůli své sestře. Příčinu jsem moc nepochopil. Tamara prý řekla něco proti režimu a
hrozilo jí vězení. A oni mu dali nůž na krk. Buď bude pracovat pro armádu a sestru nechají na
pokoji, nebo Tamara skončí v diamantovém dole. To je taková hrůza skončit mezi diamanty?“
„To by ses divil,“ zavrčel Kairos. „No, a jak do toho zapadá ta dezerce a únos?“
„Pavel se mě ptal, odkud jsem přišel. Ale protože jsi mi vždycky opakoval, abych o tobě
s nikým nemluvil, tvrdil jsem, že pocházím z Grinxu, což je vlastně pravda. Brali vzorky
krve, měřili srdeční tep a teplotu. To bylo v pohodě. V laboratořích měli i jiné
mimozemšťany, ale byla to zvířata, která se sem dostala spontánním průnikem dimenzí.
Doktoři je pozorovali a dělali s nimi pokusy.
Pavel je ke mně nechtěl pustit a snažil se udržet dojem, že jsem taky zvíře. Ale stejně se to
prozradilo. Prostě nemůžu dělat potřebu jen tak na podlahu, chápeš. Potom začal být Pavka
nervózní, protože jeho zástupce upozornil Moskvu. Do Kalundy se chystal speciální tým. Až
by se mnou skončili, tak bych tím zvířátkem skutečně byl. Pavel rozhodl, že musíme utéct.
Měl jsem v úmyslu s ním pláchnout a potom se dostat k mapám a nastudovat si, do jakých
souřadnic se mám teleportovat domů.“
„Aha. Jenomže oni vám byli na stopě.“
„Jo, přišel jsi na poslední chvíli. Doufám, že to přežije. Jdu se podívat po něčem k snědku.
Vzpamatuj se, tati. Jsme na Rabdenu. Růžová léčí,“ rozumoval Troxill.
„Taky doufám, že to přežije, abych mu mohl zkopat prdel,“ zasyčel Kairos.
8
Voják se po dva dny neprobral a Tricie vypadala pořád hůře. Pak se karta obrátila. Až po
letech se provalilo, že tou dobou z Fixílového poháru notně ubylo. Tricie byla tak zoufalá, že
ignorovala všechny předpisy a jednala podle svého srdce.
Pavel polykal růžovou tekutinu. Stromová víla mu přidržovala hlavu. Její ruce chladily. Spal a
zase pil. A tak stále dokola. Síly se mu vracely.
„Tricie řekla, že jsi při vědomí,“ uslyšel cizí hlas. Přinutil se zvednout víčka, ale u postele
nikoho nenašel. Tak se mi to zdálo. Jasně, vždyť to bylo po našem, uvažoval. A tady, ať je to
kdekoliv, určitě v Rusku. Nejsem ani na Zemi… Oči zase zavřel.
„Jde o tvou sestru,“ ozvalo se zas. „Troxill naznačil, že bude mít kvůli tvé dezerci problémy.
Když mi povíš, kde Tamaru hledat, pomůžu jí.“
Pavel znova otevřel oči a zamžikal. Slunce mu svítilo do očí. Neznámý se skrýval ve stínu na
nejvzdálenějším konci pokoje.
„Proč bych ti měl věřit?“ zeptal se.
„Jsi telepat, tak si mě prověř,“ vyzvala jej mužova silueta.
„Kaire ne!“ vyjekla na vetřelce Stromová víla ještě dříve, než vběhla do pokoje. „Tvoje mysl
je nebezpečná! Mohl by se v ní ztratit! Všechno to s Peklem a tak!“
Otočila se k Pavlovi: „To mě si prověř! Potvrdím, že by tě nikdy nezradil. Známe se přes tři
sta let. Je to Troxillův otec. Myslíš, že Troxilla mohla vychovat stvůra?“
„No, čistě technicky…,“ zahučel neznámý. Ale Tricie se na něj zamračila a houkla: „Taková
pitomost!“
Pavel ty dva nevěřícně sledoval.
„Nechápu,“ zamumlal a zavřel oči.
„Pavle!“ ozvalo se Troxillovo telepatické zavolání.
Voják se radostně ošil, když uviděl malého démona. „Troxille? Říkal jsi, že pocházíš z planety
Grinx. Že tví rodiče zahynuli a že tě vychoval démon Kairos. Stromová víla tvrdí, že tě
vychoval tento ten chlap. Jak tomu mám rozumět?“
Troxill vyskočil na pelest postele. „Vůbec jsem nelhal,“ řekl telepaticky. „Jenom jsem ti
nemohl říct celou pravdu. Kairos je i démon i člověk. On to má půl na půl. A nezkoušej se
k němu přiblížit, když je člověk. Nejspíš by tě to stálo život. Proto sedí tak daleko.“ Troxill se
otočil k Tricii a Kairovi, kteří jejich mlčenlivý rozhovor neslyšeli. Spojení bylo jen
dvojstranné. „Běžte,“ řekl a mávl prackou. „Já mu to povím. Pak můžeš vyrukovat s návrhem,
jak zachránit jeho sestru, Kaire. Tricie, měla by sis zdřímnout.“
„Obávám se, že té politické kariéře, kterou nás pořád straší, neunikne,“ prohodila Tricie, když
se rozcházeli do svých pokojů.
Po dvou týdnech Triciiny péče Rus vstal, vyhledal Kaira v herně a na přivítanou zavrčel:
„Nechápu, jak si tě Tricie mohla kdysi vzít.“
„Nemáš důvod žárlit,“ odfrknul Kairos. V šupinatých prackách držel tágo a vyměřoval první
šťouch. Hrál hru ne nepodobnou pozemskému kulečníku. Jenom stůl měl tvar osmiúhelníku a
koule byly, samozřejmě, z fuálového dřeva. „Bylo to jenom jednou,“ dodal.
„Cože?“ vyletěl voják. Chvíli démona mlčky sledoval a pak si vzal druhé tágo.
„Vím, co jsi zač,“ houkl démon. „Bylo to prorokováno. Čekala na tebe tři sta padesát let. No,
mohla dopadnout i hůř.“
„Tobě to nevadí?“ zeptal se voják a ohnal se tágem.
„Ne. Tricie je má přítelkyně. Nic víc a nic míň. Zaslouží si to nejlepší. Vyzařuje to z tebe na
míle.“
„Ta tvoje ďasí podoba,“ ušklíbl se Rus, „nedělá ti potíže v …sociálních vazbách?“
9
Kairos strnul. Tak on tu snaží chovat vstřícně a ten nevychovanec…„Jsem šupinatej jenom
kvůli tobě, Pozemšťane. Kdyby ses chtěl porvat, bude to pro mě výhoda,“ zavrčel a naježil
žíhané ostny na hlavě.
„Sestra žije pod Kavkazem v Minerálních vodách. Je učitelka. Jmenuje se Tamara
Zamorová,“ prohodil Rus.
„Nemá slabý srdce, není přecitlivělá?“ zeptal se stejně ledabyle Kairos. Ale v duchu ocenil, že
mu Rus projevil důvěru. Něco důležitého do sebe zaklaplo. „Ptám se proto, že se před ní budu
měnit. Přenesl bych ji do Ameriky. Mohla by začít nový život u mých přátel a ještě se občas
setkat i s tebou.“
Voják prásknul tágem, až zadrnčelo. „Jen tak lítáš dimenzemi? Připadám si jak v pohádce.“
„Na to si zvykneš,“ uklidňoval ho Kairos. „Možná, bys to dokázal taky. Sem tam zabijákům
někdo unikne. Tricie naznačila, že tvé telepatické schopnosti jsou unikátní. Mohl bys mít
předpoklady k cestování portály.“
„To bych vypadal jako ty? Tak to díky!“ vyprskl voják a musel tasit tágo, protože naštvaný
démon s náčiním v pracce zaútočil jako kordem.
Kairos nechal Troxilla na Rabdenu, oprášil tesilový obleček a vypravil se do Minerálních vod.
Tamaru ve škole ani doma nenašel. Sousedé jej ustrašeně informovali, že soudružku odvezla
černá volha neznámo kam. Na místním sovětu byli v obraze a žurnalistovi píšícímu poučný
článek do Komsomolské pravdy všechno pověděli. Tamara byla ve vyšetřovací vazbě v
Moskvě. Kairova nacvičená drzost měla žně. Padělané doklady v Moskvě téměř nevyužil.
Žasnul, jak mohou být cvičení dozorci tak důvěřiví. I když, koho by napadlo, že někdo
dobrovolně vleze do desetkrát jištěného vězení s padělanými doklady a vymyšlenou
záminkou? Byrokratickou mašinérií se dostal až k Tamaře.
Vyšetřovací cela byla strohá betonová místnost s lesklým zeleným nátěrem do půli stěn.
Dřevěný otřískaný stůl a na každé straně dřevěná židle. Dva dozorci vězenkyni přivedli a
zůstali stát po stranách dveří. Hezká tmavovlasá žena byla navlečená v šedé vězeňské
uniformě. Pod vyděšenýma očima se jí rýsovaly tmavé kruhy.
„Dobrý den, soudružko. Už nám povíte, kam se váš nemocný bratr zatoulal?“ začal
dobromyslně.
„Nemocný?“ pípla. „Říkali, že zradil a dezertoval, ale nikdo nezmínil, že je nemocný.“ Prsty
s olámanými nehty bubnovala po desce stolu.
Hodil pohledem do obou rohů místnosti, a furiantsky se usmál do kamer, aby dal najevo těm u
monitorů, něco v tom smyslu: „Vidíte? Tak se na takové slepice musí. Ještě chvíli a mám ji na
lopatě.“
„Da, da. Původně jsme si mysleli, že pošlapal tradice Sovětské armády, a že se spřáhl
s imperialistickými špiony. Ale teď už víme, že jen sašol z uma. Zbláznil se,“ pokyvoval
starostlivě. „Musíme mu pomoct. Víte přece, že měl jisté problémy s duševní rovnováhou.
V ústředí jsme zkrátka přehodnotili jeho případ. Teď nám poraďte, kde bychom ho našli.
Naše země je veliká. Mohl by si ublížit.“
Snad mi to odpustí, pomyslel si, když sledoval, jak těžce Tamara bojuje sama se sebou. Nastal
vhodný čas. Provedl bleskurychlou přeměnu. Navíc vytvořil portál a současně s tím odhodil
stranou stůl.
Vytřeštila oči, když se k ní naježený a hrozivý démon vrhnul. Drapnul ji do náručí a skočil do
otevřeného portálu. Portál se uzavřel a vzdušný vír se prohnal kolem zkoprnělých strážných.
Ani nestačili vytasit zbraně.
Kairos s Tamarou v náručí se svalil na kněžiště v Rabdenu. Na poslední chvíli si cíl přesunu
rozmyslel. Rozhodl se, že za to příšerné lhaní, si Tamara zaslouží se s bratrem setkat.
10
„Tricie!“ zařval, protože se snažil uklidnit zmítající se Rusku.
„Tamaro!“ ozvalo se za jeho zády.
„Pavko?“ vyjekla vězenkyně, vymanila se z démonova sevření a vrhla se k bratrovi.
„To bychom měli,“ zavrčel démon a odvrávoral se vyležet z migrény.
„Proč jsi dopustil, aby si tě natočili?“ rozčiloval se Rus. „Tvůj ksicht budou znát všechny
tajné služby na Zeměkouli.“ U večeře si jako padišah trůnil mezi oslnivě krásnou Tricií se
zlatou korunou v zelených průsvitných šatech a půvabnou Tamarou navlečenou do rabdenské
róby ametystové barvy. Obě dámy vypadaly jako drahokamy Axelova hlavolamu. Tamara se
z vězeňských útrap rychle vzpamatovala. Okamžitě požádala o politický azyl a Tricie jí se
smíchem vyhověla.
Kairos se na Rusa zaškaredil.„Myslíš, že o mně nevědí? Od počátku dvacátého století zhruba
jednou za dvacet let šéfy těch nejdůležitějších preventivně obcházím. Vždycky večer
v bezpečí jejich ložnic je požádám, aby mě nechali na pokoji a vyřídili to i zástupcům. Občas
to musím opakovat, ale většinou všechny moje fotky končí v jejich sejfech. Andropov byl
taky nechápavý, ale stačil jeden výlet do kubukusových dolů na Rundor. To bude v pohodě.“
Uchopil růžovou číši a naznačil přípitek. Tamara koketně zamrkala. Jako démon ji vyděsil,
ale jako člověk se jí moc líbil. Nechápala, proč sedí tak daleko a proč se jí pořád tak důsledně
vyhýbá.
Když si Kairos jejího zájmu všiml, pochopil, že je čas zmizet. Naklonil se k synkovi. „Troxi,
měli bychom jít spát. Čeká nás studium literatury o teleportaci, a brzký návrat domů…“
„Ale tati!“ vypískl démon, „ještě bude ples a pak divadelní představení! Vždycky mi vyčítáš,
že se zajímám jenom o hokej, a když chci vidět drama, ženeš mě do postele. Už nejsem
malý!“ Obrátil ke své zaručené opoře Tricii: „Tetičko, že bych si to divadlo neměl nechat
ujít?“ Visel na ní štěněcím pohledem všech svých osmi očí a Tricie se prosebně podívala na
Kaira.
„Hm, tak dobře,“ zahučel. „Já jen, s ohledem na jeho životosprávu.“ Vzápětí si pomyslel, že
kdyby Tricie neměla oči jen pro Pavla, všimla by si, že má i jiné důvody se ztratit. Pozdější
události jej ujistily, že královna je naopak chápavá dost.
Ples začal. Při tanci se Kairos vehementně zajímal pouze o domorodé Rabdenky. V bavě, aby
si pro něj Tamara nepřišla, se z parketu prakticky nehnul a flirtoval o duši, zatímco Tamara
pozvání k tanci odmítala a stále víc připomínala bouřkové mračno. Když hudba na chvíli
utichla a Pavel přivedl Tricii ke stolu, Tamara na ni vybafla: „Tančí se všemi, jenom se mnou
ne. Je se mnou něco v nepořádku?“
Tricii nezbylo, než jí vysvětlit, proč s ní Kairos v lidské podobě prostě tancovat nemůže.
Tamara byla praktická děva. Hned, jak hudba začala zase hrát, další pozvání k tanci už
neodmítla. Tehdy Kairos z parketu očima vyhledal vyhledal Tricii. Zachytila jeho pohled a
kývla. Pochopil, že problém je vyřešen.
Rychle svou poslední tanečnici odvedl ke stolům a zcela neomaleně utekl do zahrady.
Uvelebil se na kamennou lavičku a natáhl si nohy. Konečně měl čas zpracovat ohromující
skutečnost, že tři sta padesát let staré proroctví, ve kterém měl Tricii přinést ženicha, se
naplnilo.
„Nahlížela jsem do tanečního sálu ze zahrady. Tančil jsi jako o život, cizinče. Ale tvá
dvornost, jako by v sobě měla stopy křeče,“ ozvalo se medovým hlasem. Ze tmy se vynořila
krásná bruneta s poťouchlým úsměvem na tváři.
„Zubretto?“ téměř nadskočil, jak byl překvapen. „Jsi to ty?“
„A kdo jiný?“ zapředla a posadila se vedle něho.
Ještě více se narovnal. „Spřádáš intriky?“ vydechl.
11
„Ale ne,“ zaševelila. „Provozuji nejvyhlášenější kasino v Rabdenu. S Triciiným dovolením.
Myslíš, že by mě sem jinak pustili?“
Po očku si ji prohlížel. Dopadalo na ni světlo ze sálu. Černé kučeravé vlasy měla přibarvené
tak, že se víc leskly. Průsvitné modré šaty víc odhalovaly, než skrývaly. V hlubokém výstřihu
na zlatém řetízku visela černá perla ve tvaru hrušky.
Z obdivování krásného dekoltu je vytrhl Triciin hlas. „To je dost, že jsi tady.“
Kairos se zarazil, jako by jej přistihli, že krade čokoládu. Tricie se však tvářila neutrálně.
„Sestřenko,“ mírně se uklonila Zubretta.
„Škoda, že ses opozdila,“ zalitovala královna. „Měla jsem pro tebe místo u stolu vedle mého
bývalého manžela. Doufám, že aspoň nyní pohlídáš, aby mu nic nechybělo.“
Pak se Tricie obrátila ke Kairovi:„O Troxe se postarám.“ Otočila se na podpatku a důstojně
odvlála.
„E?“ Kairovi došla slova. Takto Tricii neznal.
„Chceš ze sebe zase dělat hlupáka?“ rýpla si Zubretta. Narážela na jejich jediný rozhovor před
tři sta padesáti lety, kdy úspěšně sehrál pitomce.
„Chová se jako kuplířka!“ rozčílil se, „nevím, jak tebe, ale mě to uráží!“
„Troxill říkal, že je s tebou nuda a měl pravdu,“ řekla jedovatě.
„Jak se k tobě dostal?“ zhrozil se Kain.
„Co by? Je stálým členem klubu. Pochop, nic jiného mi nezbývalo. Hraje tak mistrně, že by
mi kasino vybrakoval. Tak jsme se dohodli. Nesmíš se na něj zlobit. Požádala jsem ho, aby
mě nezmiňoval. Opravdu jsem se polepšila,“ zaševelila a zamávala řasami.
„No to si vypije! Do kasina! Je mu teprve sedm!“
Naklonila hlavu a půvabně našpulila rty. „Je to démon. Nezapomněl jsi na to?“
„To si vyřeším s ním. Promiň, musím ho najít.“ Začal se zvedat.
Chytila ho za ruku. „Mám nakázáno se ti věnovat,“ řekla trucovitě.
„Neber to vážně. Tricii to vysvětlím. A s Troxillem už nepočítej. Je příliš mladý.“
Pořád jej držela. Doteky, které mu chyběly, jej uváděly do vytržení.
„Už půjdu,“ procedil mezi zuby.
Vstala z lavičky a přivinula se blíž. „To se ti ani trochu nelíbím? Jakmile jsem dostala rozkaz
tě rozptýlit, všeho jsem nechala a přihnala se jako blázen…“
Ulpěl pohledem na černé perle, která se zvedala a klesala s rytmem jejího dechu. Představa,
že by ji mohl mít, byla najednou tak lákavá…
„To zcela mění situaci,“ šeptl škádlivě.
Když se po svítání vkrádal do blankytného apartmá, spoléhal, že Troxill bude v limbu. Zapadl
do ložnice, a zatímco se svlékal, plánoval kázání o nebezpečí hazardních her.
„Přišel sis vyměnit košili?“ šokoval ho vědoucí hlásek. Troxill stál ve dveřích a spokojeně se
usmíval. „Když teta tvrdila, že mě ukládá, protože tě profesor Buhuta z katedry historie
pozval na šálek Hookosového čaje, bylo mi to jasné. Tak blbou výmluvu si může vymyslet
jenom Tricie.“
„Profesor Buhuta opravdu vaří úžasný čaj,“ blekotal.
Troxill výsměšně našpulil své černě rty. „A voní parfémem, který používá výhradně Zubretta,
černá ovce královské rodiny a majitelka kasina „Zítřku, jsi daleko“. Už nejsem dítě. Než jsem
tě načapal, tvářil ses spokojeně. S návratem domů spěchat nebudeme, že?“
Kairos neměl slov. „Troxille, je ti teprve sedm,“ zaúpěl. Posadil se na postel a položil si hlavu
do dlaní.
Po třech týdnech se s Rabdenem rozloučili. Zubretta Kairovi řekla, ať nepočítá s tím, že mu
bude věrná. Ale že si na něj udělá čas i příště. Dokonce to vypadalo, že příště přijdou na
svatbu. Pavel a Tricie byli beznadějně ztracení jeden ve druhém. Troxill se tomu chechtal a
12
Kairos jej umravňoval. Naposledy to zažil u Axela a Nemesis. Přemýšlel, jestli je vlastně o co
stát. Všichni zamilovaní mu připadali jako postižení.
Praha. „Jak mám ty souřadnice, sakra, udržet?“ rozčiloval se Troxill.
Stáli doma ve sklepě, před sebou měli otevřený portál. Měli namířeno přes Atlantik.
Kairos si poklepal na čelo. „Budeš se mě držet, ale v mysli si nadefinuješ své souřadnice.
Kdyby ses netrefil, dostanu nás z toho. Tak připraven?“
Troxill mrkl na znamení souhlasu. Pevně se drželi a skočili do nicoty. S třeskotem narazili do
něčeho kovového. Byla tam tma a chladno.
„Au,“ ozval se Troxill.
„Bude to kousek vedle,“ ozval se pochybovačně Kairos. Ve tmě viděli regály a v nich hrnce.
Kairos vyrazil ke dveřím. Opatrně je otevřel a nahlédl do osvětlené chodby. „Je to dobrý.
Ještě jeden pokus, a budeme přímo v tělocvičně.
„Opravdu?“ zamumlal Troxill. Jeho hlas povážlivě kolísal.
„Jistě. Ale tobě není dobře, Troxi. Nikdy ti přece přesuny nevadily,“ staral se Kairos.
„Dřív jsi přenášel ty mne a já se jenom vezl…“ drmolil Troxill a vzápětí se odmlčel a sesunul
k zemi.
„A sakra,“ hekl Kairos, „Tak pojď, hochu.“
Troxill byl uložený v posteli ve svém prázdninovém pokoji a spal.
„Jasně, že ho to zmohlo,“ šeptla Nemesis. „Někteří démoni se před přesunem postí.“
Axel vytáhnul zpod Troxillovy paže teploměr, přísně ke Kairovi vzhlédl a řekl: „Obvyklých
41 stupňů. Hlad by mohl pomoci. Ale nesmí to dělat moc často. Není nesmrtelný jako ty.“
Tak se Troxill naučil skákat skrz portály. Pak už Kairos nemohl předpokládat, jestli ho najde
doma, až se ze světa vrátí. Chtěl, aby mu nechával vzkaz, ale občas na to mladý démon
zapomněl. Mizel pokaždé, když bylo nějaké super hokejové utkání. Miloval kolektivní sporty,
které Kairos z duše nesnášel. Vydával se za maskovaného fanouška a procházelo mu to.
Troxill býval podivně zamyšlený. Sedával v šeru svého pokoje a civěl do zdi.
„Troxi, jestli máš problém, svěř se,“ naléhal Kairos.
Ale synek krčil rameny, což mohlo znamenat i to, že sám vlastně neví.
Jediné, co Troxe dokázalo nadchnout, bylo sledování sportovních zápasů. Ať to byl fotbal,
hokej nebo basket, seděl přilepený k televizi a fandil.
„Kdyby radši postavili stodolu, nebo šli posbírat odpadky,“ hučel Kairos, když o přestávkách
kamera zabírala davy nadšených fanoušků.
Sportovní komentátoři zvali šampiony do večerních zpráv a ptali se, jak vidí zítřejší zápas. A
oni pokaždé odpovídali obdobně fádně a nenápaditě. Kain se mohl potrhat smíchy. „Dej si
udělat horoskop, moulo,“ poškleboval se, zatímco synek po něm házel pohoršenými pohledy.
Jindy ukazovali výsledy řádění opilých fanoušků. Rozbité výkladní skříně a potlučená auta.
„Vidíš, z toho nemůže vzejít nic dobrého. Kdyby dělali něco užitečného, ale to ne. U toho by
museli použít vyšší mozkovou činnost,“ mentoroval Kairos.
„Jo!“ zařval tehdy Troxill tak, až se Kairos polekal.
„Jóóó!“ ječel dál Troxill. „Tys na to přišel! Tohle zachrání Grinx!“
Kairos nechápal, co tím Troxill myslí.
Když synek přestal křepčit po pokoji, prozradil, že celou tu dlouhou dobu mu vrtala hlavou
otázka, jakým způsobem obrátit pozornost obyvatel Grinxu k nějaké sympatičtější činnosti,
než jsou dobyvačné války. Vůbec se mu nelíbilo, že jeho rodná planeta je tak barbarská.
Uvažoval, že se tam nikdy nevrátí. Jediným důvodem, proč by měl návrat smysl, by byla
příležitost to změnit. K řešení jej navedlo až Kairovo kafrání. Z dostupné literatury Troxill
nezískal žádné indicie, že by na Grinxu znali fenomén sportu. Usmyslil si, že on na Grinx
13
sport přinese. Přirozená agresivita se tak vybije a na školách přibudou další vědní obory.
Přirozeně, do budoucna bude třeba zachovat zbrojení pro nezbytnou obranu. Všechno potrvá
několik generací, ale je to světlo na konci tunelu.
„No, tak sis to pěkně naplánoval a teď skočíme přes Atlantik k našemu doktorovi, aby tě
vyšetřil,“ usadil Troxilla Kairos. Čekal, že se urazí, ale on místo toho prohlásil: „Musím na se
na Grinxu plně naturalizovat. Začnu dělat do politiky. Nejdřív získám moc, aby nereagovali
stejně, jako reaguješ ty. Díky za lekci.“
Za půl roku je Tricie přišla pozvat na svatbu. Přenesli na Rabden i Axela s Nemesis.
Během předsvatebních příprav Troxill s každým z přátel své plány na pozvednutí rodné
planety z bahna barbarství prodiskutoval. Zpočátku všichni reagovali stejně jako Kairos.
Svatba byla velkolepá a oslavy trvaly týden.
Když o tom jednou v noci Kairos roztrpčeně referoval Zubrettě, začala se kupodivu smát.
Řekla, že Troxill je hlavička a že vsadí poslední gronix na to, že se jednou stane na Grinxu
prezidentem. Kairos tehdy strčil hlavu pod polštář.
„Mohl bych se přihlásit do internátní školy,“ nadhodil Troxill při společné večeři.
„Zbláznil ses?“ vyletěl Kairos. „Jsi ještě malý! Grinx je barbarská planeta! Žádné video a
bramborový lupínky a filosofické disputace! Sežrali by tě zaživa!“
„A čí je to vina?“ vyčítal synek, „vychovával jsi mě strašně jemně!“
„Vychovával jsem tě podle svého nejlepšího svědomí, nevděčníku! Myslel jsem, že na rvačky
bude dost času, až ti bude…patnáct?“ rozhazoval rukama Kairos. Zapomněl, že drží příbor.
Pohoršené syčení jej upozornilo, aby se krotil. Podíval se kolem stolu. „Omlouvám se,“ hekl,
ale hned se zase obořil na toho bláznivého kluka: „Nepustím tě tam, dokud si nebudu
stoprocentně jistý, že tam přežiješ. Jasný?“
„Budete mými svědky!“ nadskočil Troxill. „Do dvou let se to naučím.“
Troxill začal tvrdě trénovat. Neustále otravoval Kaira, Axela i Nemesis, aby s ním zápasili.
Nechal si půjčit spoustu politologické literatury. Tricii zasypával otázkami na téma vláda a
nakládání s mocí. Navštěvoval Axela a týral jej otázkami, jak nacistický režim v Německu
zmanipuloval půlku Evropy. Po Kairovi chtěl, aby uváděl příklady z kariéry zkorumpovaného
poslance. Na Nemesis naléhal, aby si vzpomněla nejzajímavější případy ze své tisícileté
kariéry bohyně spravedlivé odplaty.
„Troxi, nechceš se podívat třeba na hokej?“ ptal se Kairos opatrně, když Troxill studoval
tlustý Marxův Kapitál a dělal si výpisky.
„Ne, toto je zajímavější. Tak se dělá demagogie,“ odbyl ho synek.
„Troxi, ten hokej,“ žadonil otec. „Díval bych se s tebou.“
„Je mi fakt dobře,“ vrtěl synek modrou hlavou. „Vím, co chci.“
„Nenechá si to vymluvit,“ zoufal si Kairos do telefonu Axelovi. „Co mám dělat? Co když ho
neúspěch zlomí? Je tak mladý. Odmítl i hokej. I když jsem byl ochotný se dívat s ním!“
„To jsi na tom fakt špatně,“ ozvalo se ve sluchátku nevzrušeně, „Přestaň jančit. Čemu se
divíš?“
„Nechápu to!“ rozčiloval se démon.
„To je jasný,“ konstatoval Axel. Upír k němu promlouval jako k mentálně postiženému.
Zřetelně odděloval jednotlivá slova: „Jsi… jeho…vzor. Je těžké se ti podobat. Nezbývá ti nic
jiného, než ho podpořit. Já dokonce věřím, že na to má.“
„Šílený je, že já už asi taky,“ připustil Kairos konečně. „Připravuje se opravdu důsledně.
Hrůza. Pustit ho do toho divokého světa. Je to přece můj Troxill.“
14
Kapitola osmá: Destiny
Dimenze Xia, svět Noktu:
Rozvaloval se v křesle, otráveně funěl, neklidně podupával. Jeho trpělivost dosáhla hranic,
které by v sobě nehledal. Během dvoudenního čekání zjistil, že zdejšímu království vládne
panovník jménem Odulaj, má dva syny a dvě manželky. V době, kdy král dle pokynů
služebnictva dlel mimo palác, si prohlédl obrazárnu, muzeum, arboretum, dokonce prolistoval
několik knih v knihovně, a zase se smířeně vrátil do toho zpropadeného předpokoje. Vždycky,
když čekárnou někdo ze sloužících prošel, zdvořile ho ujistil, že ho král vede v patrnosti.
Právě počítal, kolik černých dlaždic připadá na jednu červenou, když ho vyrušil mutující
hlas:„Copak potřebuješ, cizinče?“
Vzhlédl od podlahy a spatřil honosně navlečeného mládence. Typicky pubertálně se klátil, a z
jeho lesknoucího obličeje svítily boláky akné. Bylo to jen páže, co doplňuje kalamář nebo
zhasíná svíce. Nemělo cenu si na něm vylévat zlost.
„Vyřiď tomu ignorantovi, svému králi, že s ním musím mluvit,“ zahučel a dál si pohazoval
koženým sáčkem se syntetickými zirkony. Předpokládal, že hochova mentální kompatibilita
nebude nic moc, ale fuálový symbiont, který mu pomáhal formulovat slova do jazyka Nokta,
zajisté udělal, co mohl. Chlapec urážku z vyřčeného rozpozná a poběží žalovat. Tím se vše
konečně uspíší.
Mládenec se potutelně usmál. „Většinu čekání odradí. U těch, co vydrží, mám čas prověřit, co
jsou zač. O tobě ani ťuk. Ale když se budeš chovat slušně, možná nebudu ignorant.“
To Kaira zvedlo z křesla. „Že by samotný Odulaj?“
„Osobně,“ přikývnul panovník.
„Takže jsi mi rozuměl?“ vyjekl překvapeně.
„Doslova,“ přitakal pobaveně král.
„Naše mentální kompatibilita je stoprocentní,“ pokračoval roztržitě Kairos. „Promiň, ale
mimo domov, Vian nebo Rabden se mi to stává zřídka…“
Odulaj na Kaina chvíli zamyšleně hleděl a pak řekl:„Nemůžu tě nikam zařadit. Kdyby to
nebylo šílené, řekl bych, že jsi divoká karta samotných Sil.“
„Spíš kreatura, kterou ze mě udělaly,“ vybafnul roztržitě host, protože ho mládencova
pohotovost šokovala. „Přišel jsem tě požádat o pomoc, veličenstvo. Hledám dítě ze Země.
Pětiletá holčička utíkala před Masurou a zapadla do dimenzionálního průlinu. Možná v šoku
ztratila paměť. Jmenuje se Daniela Stephany. Podle výpočtů měla dopadnout někde poblíž
tvého paláce.
„Země? Výpočtů?“ Král se plácl do stehna:„Nejsi nakonec ten démon? Co se oženil s Tricií
z Rabdenu? Jakže se to jmenuješ?…Kairos?“
„Ano, to jsem já,“ přisvědčil tázaný.
„Odo!“ ozvalo se z chodby vysokým hlasem.
Mladý král drapl Kaira za rukáv:„U sliskotruba, to je sestra. Rychle, než nás odchytí!“ Vlekl
jej k nenápadným dveřím. Ale to už tam byla a spustila: „Pokoušela jsem se, ale dopadlo to
přesně podle mých předpovědí. Říkala jsem ti, že s tvými manželkami se čarovat nedá. Bylo
od tebe pošetilé jim cokoliv slibovat. Jsou sice milé, ale…“ zarazila se, když viděla, že bratr
není sám. „No, promluvíme si později,“ dodala, sjela nově příchozího hodnotícím pohledem,
otočila se a odvlála.
Až když Kairos seděl s králem u snídaně, zpětně si vybavil, jak na něj jeho sestra zapůsobila.
Drobná, zrzavá, pihovatá, zelenooká, těkavá jako ekrazit. Myšlenky na její porcelánovou pleť
a záplavu ohnivých kadeří vyvolávaly brnění v celém těle.
15
„Kdyby tady tak byl můj přítel, princ Rexoden,“ povzdechl si Odulaj. „Je tebou přímo
posedlý! Škoda, že je teď se svým otcem na válečné výpravě za Treberdenským mořem.
Nebude mi věřit, že jsem s tebou seděl za jedním stolem! Musíš mi povědět, jak to bylo s těmi
Glerexovými zrcadly. Víš, co nechápu? Proč tě Filippa Krullská pořád tak proklíná, když jsi jí
tolik pomohl. Pěšinu mezi střepy jsi našel a Lernechův palcát jsi jí přinesl.“
Kairos obrátil oči v sloup. „Protože jsem se s ní odmítl oženit.“
„Ale Tricii sis vzal…“
„To ano, ale bylo to zvláštní manželství. Kvůli její kouzelné moci… Už jsme jen přátelé,
protože teď je konečně s tím pravým.“
„Slyšel jsem, že na Zemi se čarovat nesmí.“
„Tady na Noktu je to normální, ale když se s tím darem někdo narodí na Zemi, pošlou na něj
Pradávní Sista. Ten mu zatemní rozum tak, že se člověk buď zblázní, nebo si vezme život.
Pokud to nepomůže, pošlou zabijáckou Mugichuru nebo jedovatou Masuru. Vždycky se to dá
nějak „racionálně“ vysvětlit. Cílem je, aby avataři končili v Pekle, esoterické dimenzi
stvořené pro pozemské duše. Vývoj smí pokračovat jen prostřednictvím racionálních
technologií.“
„To je mi líto. Co vám pak zbývá?“ zajímal se Odulaj.
„Znečištěné životní prostředí, šílená náboženství a taky pohádky – ty jsou z toho ještě to
nejlepší.“
„Co je to pohádka?“chtěl vědět panovník
„To, co se u vás děje běžně,“ usmál se Kairos.
„K předmětu tvého pátrání. Projdeme matriční záznamy,“ navrhoval král. „Dám ti stádo
úředníků. Předloni jsem nařídil sčítání lidu, takže by to mělo být aktuální.“
Kairos strávil s byrokraty dva nudné dny. Navštívil několik vesnic a městeček, ale vždy
vyšetřil, že dívenky, které odněkud přišly do nových rodin, pocházely ze zdejší dimenze.
Všímal si, že nejen hlavní město Frukso vypadá výstavně, ale i lidé ve vesnicích byli dobře
živení, doškové střechy udržované, dobytek vypasený, nikde se neválely odpadky. Odulaj byl
i přes své mládí schopný panovník.
Planeta Noktu se v esoterickém prostoru nachází v dimenzi Xia a je součástí Okruhu dimenzí
Malé smyčky stejně jako Země. Kairos zde předtím nebyl, ale četl, že tu žijí nebezpeční
obrnění štíři. Literatura musela být zastaralá, protože dosud žádného neviděl. Dimenze Xia
byla pověstná časovou disproporcí. Čas zde v porovnání s plynutím na Zemi utíká zběsilým
tempem. Kairos věděl, že se na Noktu může poflakovat klidně několik týdnů, zatímco Troxill
doma shlédne jediný hokejový zápas.
Po večerech si Kairos užíval společenského života, bouřlivého možná proto, že žezlo třímal
puberťák a v dohledu nebyla žádná rozumná starší osoba. Odův otec zemřel dávno a
nemocná královna Maja nevycházela ze svých komnat.
Zrzavá Destiny s hejnem hejsků v patách všemu vévodila. Obě Odovy manželky se snažily
držet krok, zjevně její úrovně nedosahovaly. Odulaj byl Kairovi sympatický od první chvíle,
zato Zrzka jej provokovala. Tím, jak drze na něj civěla, jak okázale vystavovala svou pikantní
krásu, jak bezostyšně se smála a proháněla se chodbami ve svých zelených šatech.
Bylo až s podivem, jak si byly některé světy podobné. Teorie konvergence prosazovaná
Tricií se jevila být pravdivou. Podobné přitahuje podobné. V odpovídajících obdobích vývoje,
v různých dimenzích, byly-li životní podmínky obdobné, se život vyvíjel obdobně. Podobná
období vývoje, podobní tvorové, podobné technologie, podobná politika, podobný vkus,
podobné zvyky. To se Kairovi hodilo. Veškeré letité zkušenosti mohl využít k tomu, aby si
mohl vyhodit z kopýtka.
16
Večírek byl v plném proudu. Destiny sledovala toho nafoukaného démona, jak tančí
s Arabelou. Přítelkyně netušící, kým Kairos ve skutečnosti je, na něj vyhlásily hon. Destiny si
poctivě přiznala, že kdyby ty fifleny věděly, že mají před nosem samotného Kverulanta, ještě
víc by je to navnadilo. Tajemný démon, který skáče dimenzemi…To by bylo něco pro
husičky ode dvora.
Rozčiloval ji tím, jak málo si jí všímal. Vždycky ji mírnou úklonou pozdravil a řekl:
„Plamínku…“ Činil tak způsobem, jako by přemýšlel, zda mu stojí za to s ní ztrácet čas.
A její čas se krátil. Mimoděk se otřásla, když si uvědomila, že není úniku. Věděla, že brzy
všechno skončí. Tak si ještě užije, co to půjde…
„Podívej, už ho ulovila,“ ozvala se Gisel.
Destiny došlo, že přítelkyně mluví k ní. „Cože?“
„Teď jí bude horko a požádá o doprovod do zahrady,“ ušklíbla se Gisel. „Mrcha jedna, vždyť
z něj sex přímo stříká.“
„Je ženatý?“ chtěla vědět Bersina. Také ona skřípala zuby, že není na Arabelině místě.
Destiny toho měla dost. Dala paže za záda a propletla prsty. V duchu zamumlala zaříkadlo –
cink - Arabela klopýtla, protože se jí naráz ulomily oba podpatky. Jak se kácela, Kairos ji
pohotově zachytil a odvedl ke stolu. Potom byl volný a vyšel na terasu. Jenomže dřív, než mu
mohla Destiny vběhnout do cesty, stal se kořistí plavovlasé Gisel. „Ach taky je vám tak mdlo
z dusna v sále, pane?“ nakrucovala se komtesa.
Destiny soptila. Další ulomené podpatky by už byly nápadné. Bezmocně sledovala, jak kořist
ochotně přistupuje na hru. Naprosto v rozporu s etiketou uchopil tu můru kolem pasu. „Možná
by vám pomohl čerstvý vzduch, madam,“ zapředl.
Skrytý v listoví zeleného bludiště sledoval flirt ještě někdo další. Štíhlé prsty ozdobené
těžkými prsteny rozhrnuly tenké větvičky. Dva páry žhavých očí upřeně sledovaly Kaira
odvádějícího natěšenou Gisel do stínu starých stromů. Dříve, než je ukryla tma, si ten darebák
ukradl první políbení. Maskovaný pozorovatel sledoval Destiny na terase, jak si něco mumlá
a vztekle okopává střevíce o mramorovou zídku.
„To se mi vůbec nelíbí,“ zasyčel pozorovatel. „Musí se to udělat brzy, nebo se vše pokazí.“
Nazítří, krátce před polednem Odulaj Kaira vytáhl z postele. „Vstávej, kavalíre, včera jsi
sliboval lekci šermu. Neztrácejme čas hnípáním!“
Kairos, který se po dovádění s Gisel do postele dostal těsně před svítáním, se mátožně placatil
s kordem po nádvoří. Po té, co ponořil hlavu do napajedla pro koně, se cítil čiperněji.
Postupně se rozehřál.
„Dávej pozor!“ vyjekl Odo, když mu démon opřel mečík o krční tepnu.
„Ale no tak,“ smířlivě broukl Kairos, a pomohl mu na nohy. „Říkal jsem, že máš zahájit obrat
dřív, než se začnu napřahovat. Musíš předvídat další krok. Zkus to ještě jednou.“
„Hm,“ zabručel král.
„Je ti teprve třináct, máš spoustu času,“ mentoroval démon. „Respektuji tvůj majestát, i když
ležíš na zádech.“
„Nejde o majestát. Já jenom, že to asi nevyužiji,“ prohodil roztržitě mladík. Další Kainův
výpad vykryl správně.
Když se chtěl Kairos zeptat, co tím Odo myslel, vyrušilo je zaburácení od bloku
hospodářských budov. Země se zachvěla. „Ke stodole!“ křikl Odo a rozběhl se k vratům
vyraženým z veřejí. Z otvoru se vyvalil dým a pak tlustý muž v kožené zástěře. „Veličenstvo,
princezna přišla na správný poměr!“ Ve tváři byl černý, vousy měl ohořelé, ale vypadal
spokojeně.
17
„Barone Tobruku!“ obořil se na muže král. „Výslovně jsem vám zakázal nebezpečné
pokusy.“
Kairův pobyt u krále se chýlil ke konci. Pánoval rozšířit akční radius, protože po ztracené
holčičce nenašel ani stopu.
Odulaj chtěl, aby si Kairos vybral koně a výstroj. „Dám ti doporučující dopisy pro sousední
vladaře. Měj s nimi trpělivost. Snad jen Rexoden a Adran za něco stojí,“ řekl král, zatímco
zkoušel, jestli je řemen pod sedlem dobře utažený.
Do stáje se přihnala Destiny. „Kdo pojede za Adranem?“
„Myslel jsem, že sedíš u okna a vyšíváš jednorožce,“ popichoval bratr.
„Jedu taky. Doprovod ani dopis nestačí. Potřebuje se prezentovat jako tvůj přítel a proto
pojedu také. Aspoň se o něj nebudeš bát,“ oznámila a odběhla si zabalit.
„Ona si myslí, že bude ochraňovat mě?“ zavrčel Kairos. „To si dělá srandu?“
„Bohužel nedělá,“ provinile se usmál panovník. „Musel sis všimnout, že se poněkud…
vymyká. Proto se ještě nevdala, i když vhodný věk má dávno za sebou. Každého nápadníka
úporností odradí. Adran by koneckonců nebyl špatnou volbou, ale myslím, že i ten se jí bojí.
Je do něj platonicky zamilovaná. Normálně bych jí tu cestu zatrhnul, ale upřímně, takto by se
ti dva mohli poznat v úplně neformální situaci. A kdyby se Adran přece jen rozhoupal, měl
bych klid, že je holka šťastně pod čepcem. Destiny je hrozná, protože vždycky dělá přesný
opak toho, co se po ní chce. Proto jsem si říkal, že by bylo fajn, kdyby s tebou jela, protože…
jestli mi rozumíš…“
„Když to nebude příkazem, možná se tak dají dohromady,“ povzdechl si Kairos.
„Přesně,“ přikývl monarcha.
Byli na cestě už druhý den. Ráno krátce po tom, co vyjeli z hostince, se ostrým klusem
vzdálili doprovodné družině. Přejeli hranice a vstoupili na Adranovo území. Nebe bylo jasné a
vanul lehký větřík.
Kairos sledoval, jak rovně se nese. Pružná a svěží, nadšená vším, co dělala. Spokojená, že mu
může strkat pod nos, že je imperiální princezna a on potulný démon. Zrzavé vlasy spletené do
copu a obtočené kolem temene jí přidržovala zlatá čelenka a zdobil zelený závoj. Užívala si,
že je krásná a důležitá. Dávalo to najevo tak důsledně, že se mu chtělo smát.
Všiml si, že ji něčím provokuje. Nechápal čím.
Mluvila jen o Adranovi. Adran řekl to a Adran udělal tamto, Adran si myslel, že …
Nechal ji mluvit. Cesta byla dobrá, koně klusali vytrvalým tempem.
„Pozor!“ vyjekla a vzduchem se mihl šíp. Sehnul hlavu, pravičkou vytahoval meč, zatímco
levicí odjistil pětačtyřicítku.
Šestičlenná banda lapků se na ně sesypala s řevem: „Co bylo vaše, bude naše!“
Zatím se oba dokázali ubránit meči ze sedel.
„Stačí, když je vytlačíme z cesty a ujedeme?“ houkla princezna. Kairos zavrtěl hlavou: „Mají
šípy. Musíme jim zkopat prdel.“
Destiny zamumlala nesrozumitelnou formuli. Prstem ukázala na špičku svého a Kairova
meče. Vzduchem proletěly dva sršící výboje a ostří mečů se jasněji zaleskla. Zápolili bok po
boku, brzy darebáky unaví, a záhy dorazí vojáci doprovodu. Zatím si vedli dobře, měli lepší
zbraně i postavení. Dva zabil Kairos, jednoho princezna, pistole zatím nebylo třeba. Pak jeden
z útočníků vytáhl kostěnou píšťalku a zapískal. Ozval se dusot. Z křoví se vyřítila dvě
monstra. „Štíři,“ vyjekla Destiny, „jsou imunní proti magii!“
Zbývající trojice s chechotem naskákala na křovinatou stoupající mez úvozu a vyklidila pole.
Zůstali jen štíři vycvičení k boji a k útoku na pocestné. Jejich těla byla pokryta pevnými
destičkami. Dvoumetrová klepeta vyrůstala z metr dlouhého trupu. K nebi se výhružně tyčily
jejich trnité ocasy. Brnění vyhlíželo odolně. Pistole by je možná ani neprorazila. „Drž se
18
stranou, Zrzko,“ sykl Kairos a soustředil se na přeměnu v démona. Hrudník a hřbet kryté
kostěným pancířem a šupinami chráněná ramena, paže a stehna tvořily přirozenou ochranu
proti útokům, kterým musel vzápětí čelit. V jedné pracce meč a ve druhé pistoli, seskočil
z koně přímo mezi oba štíry.
Prvního trefil ranou z pistole do otevřeného chřtánu. Druhému zarazil meč nejdřív do jednoho
oka a druhé oslepil dalším výstřelem. Obě monstra se zmítala a pak pošla téměř současně.
Nebyl to férový boj. Jak byl v ráži, vyskočil s obnaženým mečem nahoru na mez, která
oddělovala cestu od polí. Ale už mohl vidět jen míhající se paty. Vystřelil dvakrát do vzduchu
naštvaně praštil mečem potřísněným štíří lymfou o zem.
„Proč jsi je nezastřelil?“ ozvalo se mu za zády.
Vyškrábala se po příkrém břehu za ním. Podrápaná od trnitých křovin a rozcuchaná. Zrzavé
vlasy jí poletovaly kolem hlavy jako plameny. V očích jí blikala výsměšná světýlka. Drze po
něm rejdila očima. Vypadala kouzelně.
„Jenom jsem je chtěl postrašit,“ zahučel.
Uštěpačně se ušklíbla: „Udělal jsi dobře. Tohle je pro ně horší, než samotná smrt. Takového
exota ještě neviděli. Budou na tě s hrůzou vzpomínat do konce svých dní.“
Až nyní mu došlo, že na něj pořád civí a že při tom nedává najevo žádný odpor. Usoudil, že je
to důsledek diplomatické výchovy.
„Nejsi s nimi v příbuzenském, poměru?“ křikla, když slézali zpět na cestu.
„Neprovokuj, nebo si tu podobu nechám a takto se koně chytit nedají, mám to vyzkoušený,“
vyhrožoval nasupeně.
Slovní potyčku s přehledem vyhrála, když si jej začala dobírat pro jeho šupinatou nahotu.
Z démona se opět vyklubal oblečený kavalír s natrženou krajkovou manžetou. Chytili koně a
společně s doprovodem, který mezitím dorazil, pokračovali v cestě.
Sledoval ji, jak po něm pokukuje a očekává projev uznání. Záměrně mlčel a její výraz se
pomalu zatvrzoval. A pak to začalo.
„Působíš na světě, kde nejsou dovolena kouzla, že?“
„Hmm...“
„Nechápu, jak to může fungovat.“
„Používají vědu a přírodní zdroje. Poškozují, co se dá, někdy i sebe,“ vysvětloval.
„Učili mě, že měníš magické přesahy,“ dorážela.
„Tak se tady u vás říká auře? No, není právě nejpřesnější definice,“ vysvětloval zdráhavě.
Rázem vykulila oči a nadskočila v sedle, jako kdyby dostala objevný nápad. „Už to chápu!“
vybafla. „Konečně vím, proč se ti říká Kverulant. Protože pracuješ nahatý!“ Vzápětí se
jiskřivě rozesmála.
Dál se provokovat nenechal. S povděkem si vyslechl další historku o Adranových
speleologických zálibách.
Adran
Ohlásili se u vstupní porty Adranova sídelního hradu. Uvedli je do vrátnice a požádali o
strpení, než uvědomí panovníkova tajemníka. Po půl hodině Destiny vstala a zaječela
hlasem, který bořil hradby: „Setníku!“
Do místnosti se vplížil nazelenalý major. „Volala jste, madam?“
„Víte, kdo já jsem? Jsem její císařská výsost, klenot císařského domu Vorduinnů, princezna
Destiny, sestra císaře Západního souručenství a krále Odulaje! Nařizuji, abych byla
neprodleně uvedena k vašemu králi!“
Major něco zablekotal, ale ona jej nepustila ke slovu: „Půjdu za ním sama, vojíne.
Nepokoušejte mě zadržet, nebo vás to bude mrzet!“
19
Obrátila se na Kaira sedícího na parapetu, brousícího meč plochým kamenem a houkla:
„Jdeme!“
Kairos se s pokrčením ramen podíval na zeleného majora a následoval rozzuřenou princeznu.
Mířila šikmo přes nádvoří a po schodech nahoru dlouhou chodbou před zlatem vykládané
dveře. Tam je zarazil vyděšený starý muž. „Princezno, nemohli bychom si promluvit v mém
kabinetu? Vy a váš ochránce máte určitě žízeň,“ sděloval a unaveně těkal očima.
Z chodby se vynořila skupina vojáků. Postavili se do pozoru v očekávání dalších rozkazů.
Tady se dělo něco divného, a oni nechtěli žádný skandál. Kairos věděl, že kdyby bylo třeba,
dokázal by si poradit, ale nechtěl hrotit situaci.
„Dess, měli bychom panu tajemníkovi vyhovět,“ řekl tiše.
Tajemník zvedl obočí nad důvěrným oslovením.
Destiny nehnula ani brvou. „Dobře,“ sykla. „Jdeme.“
Byli uvedeni do místnosti plné knih, prachu a svitků smotaných i rozmotaných na různě
rozmístěných stolcích. Byli vyzváni, aby se usadili. Přinesli občerstvení. Kairos nečekal na
obsluhu, a aby dostál dojmu gorily, sám si drze nalil víno. Ignoroval tajemníkův pohoršený
pohled.
„Co se tu děje?“ zeptala se naštvaně princezna a založila si ruce na prsou.
„Máme tu problém. Ani královská rada si, abych tak řekl, neví rady.“ Potom si tajemník
odkašlal. „Náš král onemocněl. Setkání by mohlo být nakažlivé. Je ve vašem zájmu
odcestovat. Slibuji vám, že jak to bude možné, pošlu posla.“
„To nepřipadá v úvahu,“ skočila mu do řeči Destiny. „Jednou jsem tady. Královna Maja mne
naučila, jak se před nákazou ochránit. Chci mu pomoct. Radši mi řekněte, co se mu, sakra,
stalo?“
Potom se naráz přihodilo několik věcí. Do kabinetu vtrhli sloužící a vyděšeně řvali:„Už zase
pane! Roztrhalo to Honatose! Odcházím!“ a další hlasy se proplétaly „Nikdo po mně nemůže
chtít abych tady zůstávala!“ „Tento dům je prokletý!“ „Nechci tady umřít!“ „Všechny nás to
zabije!“
Zatímco vojáci zasahovali v chodbách a zklidňovali vzbouřené služebnictvo, zavřela Destiny
dveře a opět se mlčky posadila.
„Tak nemocný?“ šeptl Kairos a vstal.
Tajemník také vstal, jako by se chystal k obraně.
Kairos přišel těsně k němu. Zahleděl se mu do očí. Až nyní tajemníkovi došlo, že ten
mlčenlivý neomaleně se chovající muž asi nebude obyčejným členem doprovodu ani nějakým
mazlíkem, za jakého jej zpočátku pokládal. Jeho hnědé oči měly podivnou hloubku. Starý
muž se v ní topil.
„Nemyslím, že panovník trpí obyčejnou nemocí,“ zaševelil cizinec. „Typoval bych to na
uhranutí, když trhá sloužící na kousky. Je to tak?“ Jeho hlas byl klidný, ale chladil. Tajemník
cítil, jak se mu začínají třást kolena.
„Ale ne, to tak není,“ blekotal starý muž.
Kairos však tajemníkovy námitky ignoroval. Aniž hnul brvou, s temným zamručením si
vlastní diagnózu odsouhlasil:„Je to tak.“
Destiny se při té scéně zježily chloupky na zádech. Z původně sebevědomého Adranova
prvního dvořana zůstala jen hromádka neštěstí, zatímco z nenápadného cizince se během
několika minut vykřesal démonický muž čišící energií. Šla z něj síla, kterou celý život
hledala.
Tajemník se zhroutil do křesla. „Ano,“ vydechl tiše. „Přiznávám, že si nevíme rady.“
„Tak nám to, pane tajemníku, všechno povězte,“ řekl už zcela civilním tónem Kairos.
20
„Je to státní tajemství!“ vyštěkl starý muž. „Nejsem kompetentní vyžvanit věc nejpřísněji
střeženého státního významu neznámému žoldákovi!“ Pak se zarazil a s ohledem na
princeznu dodal: „Při vší úctě k majestátu její výsosti.“
Destiny se zvedla: „Při vší úctě k vašemu zaprášenému majestátu, dovolte, abych vám
představila Kaira Přenašeče. Možná jste se o něm učil, obsahovalo-li vaše vzdělání nauku o
jiných dimenzích.“
Starý muž vytřeštil oči. „Toho Kaira?“ Ohromeně se podíval z princezny na cizince a
rozpačitě si promnul ruce. „Aha. Už chápu, co mi na vás bylo divné. Tak dobře.“ Začal bez
skrupulí vyprávět: „Je to asi půl roku, kdy se to stalo poprvé. Náš panovník pořádal ples při
příležitosti zásnub své sestry, princezny Drixeny. Bylo to v době, kdy jste vy, výsosti,“ otočil
se k princezně, „slavili ve Fruksu narození následníka trůnu, prince Krytydise. Proto jste zde
nebyla přítomná. Od plesu jsme začali nacházet roztrhané lidi vždycky ráno v palácových
chodbách. Nejdřív jsme netušili, že to dělá náš král.“
„Průběh toho plesu,“ vyzval Kairos tajemníka.
„Obvyklý,“ referoval stařec. „Polonéza, dětičky v maskách skřítků, po půlnoci návštěva
z dimenze Elgorach. Koncert na kolonádě a pak baletní představení v ledové jeskyni, otevřené
při této výjimečné příležitosti.“
„Ledová jeskyně?“ zajímala se Destiny
„Takové rodinné stříbro. Otevíráme ji jen velmi zřídka. Mnozí z nás ji za celý svůj život
nikdy neuvidí. Ale princezna Drixena prosila, aby ji směla aspoň jednou spatřit, a tak Adran
svolil, že ji nechá otevřít a zkontroluje, zda prostory nepotřebují údržbu.“
„Musím vidět krále,“řekla Destiny.
„Chci vidět tu jeskyni,“ řekl Kairos.
Tajemník se ošil:„Nevím, jestli je to moudré. Diplomaticky by to byla katastrofa, kdyby se
vám, princezno, něco stalo. A vy,“ podíval se bezvýrazně na Kaira, „jestli by vaše smrt mohla
mít na náš svět neblahé následky, nechci za to nést zodpovědnost.“
Kairos se šibalsky ušklíbnul. „To je věc úhlu pohledu. Řekněme, že vám nedáme na
vybranou. Pokud nás k Adranovi nedovedete, proměním se v něco mnohem odolnějšího. Vaši
vojáci na mě narazí a stejně si s princeznou prosadíme svoje. Takže nás raději poslechněte.“
Tajemník si oddechl, že dilema někdo vyřešil za něj. „Dobře.“
Prošli předpokojem, kde vojáci namísto služebnictva stírali z parket zbytky krve a pokračovali
do ložnice. V široké posteli s nebesy spal statný muž středního věku. Prameny černých
vlnitých vlasů mu padaly do čela, elegantně zastřižená bradka zdobila ušlechtilé lícní kosti.
Kairovi připomínal Dumasova mušketýra Aramise. Působil až příliš sympaticky. Tak v něm
se ta tvrdohlavá princezna vidí? Přistoupil blíž a prohlédl si mužovy nehty. Obličej mu umyli,
ale u rukou tak pečliví nebyli. Za nehty objevil stopy krve a kůže. Destiny vztáhla paže nad
Adranovu hlavu. Zavřela oči a soustředila. Když oči otevřela, řekla rozčileně: „To není
obyčejný spánek.“
„Je posedlý, že?“ ujišťoval se.
Když kývla, dohodli se, že jej nechají dopravit do ledové jeskyně.
Čtyři vojáci vzali tělo a tajemník vedl celý průvod chodbou, nádvořím a po schodech dolů
širokým sklepením a dalšími schody. Vzduch se ochlazoval, od úst stoupala pára. Došli
k širokému portálu, který byl vytesán v hrubé skále. Nyní byli hluboko v nitru hory, na které
byl postaven královský palác.
„Místo vrat se nacházela souvislá vrstva ledu. Kolem se vinulo ozdobné futro s vytesanými
ornamenty, které nepřipomínaly nic, co tu Kairos viděl, a že si podobných věcí všímal…
Vrstva ledu byla tak silná, že skrz ni nebylo vidět. Matérií však prosvítal jas a duhové
záblesky. „Buď to otevřeš kouzlem, nebo se přenesu domů a skočím pro nějaký nástroj. Tak
21
co?“ otočil se k Destiny a zadoufal, že je opravdu tak schopná čarodějka, jak se holedbá,
protože těsně před bojem s nějakou potvorou se nechtěl oslabit translokací.
Destiny se zaškaredila a začala mumlat zaklínadla. Z jejích prstů sálala energie nasměrovaná
na portál. Ale z ledu neodtekla ani kapka. Zklamaně kouzlo přerušila. „Tak jinak,“ řekla,
mrskla prsty a blekotala, když se ozvalo třeskuté „Puf“ a v ledu se objevila prasklinka.
Nestačilo to. „Tak ještě jinak,“ řekla a vyndala z kapsičky u sukně malý kožený váček.
„Nedávno jsme to s baronem Tobrukem doladili,“ broukla a odsypala z váčku trochu rubínově
červeného prášku na zem k ledové stěně a rukou naznačovala ostatním, ať ustoupí dál od ní.
Zatímco přisypávala z druhého pytlíčku modrý prášek, vzpomněl si Kairos na tu ránu, které
byl tehdy svědkem v Odulajově paláci a na to, jak se otřásla celá budova. Ale to už Destiny
říkala: „Tentokrát to bude ten správný poměr.“
Jen co uskočila, zaduněl výbuch, který je srazil na zem. Vojáci byli na podobné věci cvičení:
vždy chránit panovníka. Spící Adran vyvázl bez újmy. Vrata byla otevřena. Destiny měla
ožehlé obočí a potrhané šaty. Z taktických důvodů jí to nikdo nesdělil. Mírně nahluchlí
portálem prošli.
„Trvalý dimenzionální průnik. Vzácný, ale ne nemožný jev,“ konstatoval Kairos. Vůkol se
rozkládala zasněžená krajina a k nebi strměly obrovské průsvitné ledové krápníky. Podobné
klesaly i shůry. Dalo se těžko odhadnout, kde je nahoře a kde dole. Proto tomu říkali
„jeskyně“, i když tam bylo tolik jasu. Jako chrám světla. Světlo a miliony barev. Bylo to jako
píseň. Nádherné. Opojné.
Vojáci svlékli pláště a položili na ně spícího Adrana. Všichni s úžasem sledovali hru barev,
světel a stínů v nekonečně velikém prostoru. „Destiny, co tu cítíš?“ obrátil se k princezně.
„Magii. V každém kousku. Je to tak?“ šeptala, ačkoliv k tomu zatím neměla důvod.
Přikývl a zeptal se: „Můžeš to, co Adrana posedlo, přivolat?“
„Už to o nás ví a blíží se k nám. Je to mocné. Silnější než já, silnější než ty. Mám strach,“
mluvila jako v transu. Přesto si připravila mečík k obraně. Když se podíval po ostatních, viděl,
že mají rozostřené pohledy. Ovládla je nějaká síla.
Mezi ledovými krápníky se blížila stříbromodře světélkující postava. Spíše připlouvala.
Pohybovala se tak lehce, že se nohama vůbec nedotýkala země… Vzduch byl plný hudby.
Cinkot a chvění, burácení a šumění, záblesky a hudba sfér.
Když se ujistil, že je to skutečně ona, srdce mu sevřela ledová pěst. A to si myslel, že má leště
pár let k dobru… Byl tak klidný, že ho ani nenapadlo, že ho můžou dostat někde mimo. Snad
se o Troxilla Axel s Nemesis postarají. Určitě…
Jen žádnou paniku. Bez boje se nevzdá.
Otočil se k princezně. „Slib mi, že se do toho nebudeš plést.“
Podíval se jí do očí. Byly jako zelené tůně. Nebyl si jistý, jestli ho vůbec vnímá. Zalitoval, že
jí neřekl, jak moc se mu líbí. Vlasy jí planuly jako oheň. Snad, aby si dodal v předem
prohraném boji odvahy nebo proto, že podlehl kouzlu okamžiku, nebo za to mohl adrenalin,
prostě ji uchopil za ramena a lehce políbil na ústa. Všude kolem poletovaly duhové záblesky,
burácela hudba sfér, magie sršela z každého atomu.
Postava už byla u nich. Žena se stříbřitými vlasy, mladou tváří a strnulýma očima. Krásná ale
prázdná. Tak nějak si lidé představují vílu, bytost z pohádek. Bytost bez duše.
Kairos nenápadně poodstoupil od princezny, aby upoutal pozornost příchozí na sebe.
„Jaké překvapení,“ zaševelila.
Její hlásek připomínal lámání tenkého ledu. Probudil vzpomínky zamčené v nejhlubších
končinách jeho paměti.
22
„Dlouho jsme se neviděli, Tessulah,“ řekl a mírně na pozdrav pokynul hlavou. „Co tě přivedlo
na tak primitivní uhlíkatý svět?“
Kráska zamávala ojíněnými řasami, ohrnula horní ret a vzdychla: „Nuda, Karle. Potřebovala
jsem se rozptýlit. Původně jsem si chtěla ochočit toho upíra. Jen jsem čekala, až s ním bude
Mimoza hotová. Ale tys mi ho sebral. A nakonec mě zradili i vlastní příbuzní, když mu kvůli
pyramidě odpustili.“ Mluvila pomalu a tiše, vyslovovala velice pečlivě. Chodila kolem něj
v kruhu jako tygřice kolem jehněte. „Rozhodla jsem, že si pořídím náhradu,“ ukázala paží na
nehybné tělo spícího krále, „a ty mi to chceš zase překazit. Co si o sobě, sakra, myslíš?“
„Proměňuješ ho?“ zachraptěl. Náhle mu došlo, že se mýlili, když Adrana pokládali za
uhranutého. Tessulah z něj totiž postupně dělala démona.
Modře zajiskřila a její krásná tvář se nenávistně stáhla. „No ovšem,“ odsekla. „Jinak by nic
nevydržel. Jako démon bude neporazitelný. Podmaní si okolní říše a stane se pánem celého
Noktu. Budu mu po boku, aspoň po několik století. Učím se totiž emocím, víš? A s jeho
pomocí se mi to určitě podaří. Ale ty mi při tom zaclánět nebudeš. Proto tě, ty jeden švábe, i s
tou rádoby čarodějkou, s chutí zašlápnu!“
„Nemůžeš mě zabít, Tessulah!“ křikl.
„A to jako proč?“
„Porušuješ dohodu o nezasahování! Posvátnou dohodu!“
„Ta platí jen na Zemi, hlupáku!“
Vztáhla ruce a vzplanula oslnivě bílou září. Kairovo zorné pole na okrajích potemnělo.
Jediné, nač byl schopen se soustředit, byl bolestně svítivý bod propalující se do jeho vědomí
s příkazem, aby se vzdal veškerých nadějí…
„Dobrá, vyzývám tě na souboj,“ vypravil se sebe. „Vůči tvé vesmírné velkoleposti nemám
šanci, ale jsou i jiné prostředky, než hrubá síla. Bude to jen mezi tebou a mnou. Adran ti
neuteče a za princeznu se zaručím.“
„Souboj?“
Kul železo, dokud bylo žhavé: „Navrhuji, že se vrátit do normálního světa. My dva se spolu
utkáme a vítěz sebere vše.“
Sledoval, jak se v její tváři střídá prázdnota s emocemi. Síly nebyly na city stavěné. Naštvaná
by mohla zničit celou dimenzi.
„A proč bych to měla dělat?“ zeptala se a ukázala na hlouček ostatních. Stáli ztuhlí a zírali na
jejich disputaci. „A proč to vůbec děláš ty?“ prskla.
„To ti tak rychle nevysvětlím,“ povzdech si. „Ale pro tebe to bude fajn hra,“ sliboval a snažil
se, aby se mu hlas nechvěl. „Tak jdeme?“
Zatímco Adran se v posteli vzpamatovával z kouzelného spánku a Destiny o něj pečovala,
užívali si Kairos s Tessulah v liliovém salonku pozdní večeře.
„Ráno moudřejší večera,“ ušklíbla Tessulah, zatímco jí Kairos na zlatý talíř servíroval filety
pečené ryby.
„Tak se pochlub, v jaké disciplíně mě hodláš porazit,“ usmála se a olízla si postupně všechny
prsty od husté šťávy.
To bych taky rád věděl, uvažoval s vědomím, že jeho společnice umí vcucnout do černé díry
celou planetární soustavu. „Známe se stovky let. Nemusíme si nic nalhávat. Nikdy jsme si do
oka nepadli. Nejlepší je vždycky pravda,“ plácal jen tak, co mu slina na jazyk přinesla.
„To není špatný nápad,“ šokovala jej.
Jak to myslela? vyděsil se.
Síla se usmála: „Dobrá, utkáme se spolu v pravdě.“
23
Vstala a přešla k jeho židli. „Co kdybychom to odložili a dnešní noc byli příjemně neutrální?“
Položila mu ruce na záda a jemně masírovala svaly, které upínaly ramena k šíji. „Vzpomínáš,
jak jsem tě učila vstupovat do myslí vyřazených? Jak vyvolávat ostudné vzpomínky?“ šeptala.
„Můžeme klidně začít ihned,“ prohlásil zarytě.
„Nechápu, jak ses nám tak pokazil,“ povzdechla si. „Takový hodný chlapec. Tak nadšený a
oddaný.“
Cítil, jak mu vyhrnuje košili. Vstal, pokusil se jí vysmeknout, ale narazil na zeď.
Zasypala ho jehličkami pichlavého smíchu. „Byla jsem to já, kdo ti to pěkné tělo vybral. Co
kdybych ti ho teď vyměnila za nějaké méně atraktivní?“ Roztrhla mu košili a ostrým nehtem
rejdila po nahém hrudníku.
Neměl kam uhýbat. Přerývaně dýchal a mlčel.
„Co nevíš, je fakt, že jsem to byla já, kdo umožnil, abys nakonec dostal to, cos chtěl.“
Zasmála se, když překvapeně vykulil oči.
„No ano,“ broukla. „Když jsi přišel s nápadem studovat avatary, byli všichni pobouření. Já o
tom začala přemýšlet a vymyslela jsem to omezení s tělem příšery. To ostatní přesvědčilo.
Ale co se týká tvé proměny,“ zavrněla a olízla mu ucho. „Jde vlastně o kouzlo nechtěného.
Nikdy jsem nečekala, že bys to dokázal zopakovat. Abys věděl, šlo by to i bez bolesti. Kdyby
ses mi vzdal, dokázala bych ti s tím pomoct…“
Dýchal zhluboka. „Jak to myslíš, vzdal?“
„Tak, jak to říkám,“ šeptla, „přestal s těmi nesmysly s avatary a byl už jenom a
bezvýhradně…můj.“
Poučený historkou s pohrabáčem se opanoval, a tentokrát se opravdu diplomaticky zachoval.
„Tvé nabídky si vážím, ale svobody si cením o něco víc,“ donutil se říct, protože to, co mu
nabízela, nebylo nic jiného, než otroctví. Jistě, mohl jí říct, že bude o její nabídce přemýšlet,
ale…byla na takové kličkování příliš chytrá…a chystali se na souboj na pravdu. Podle toho,
jak nebezpečně sevřela rty, bylo jasné, že balancuje na hraně propasti. Souboj na pravdu,
připomínal si. Hlavně se k němu vůbec dopracovat. Ona je Síla. Foukne a uhasí slunce.
„Možná, že cenu svobody jednou poznáš sama,“ řekl dutě.
„Žádný strach? Že se urazím a na místě tě sežehnu? Žádné pochyby? Mohla bych ti toho
přece tolik dát…“ zavrněla a on ucítil, že podvádí. Že mu vnucuje svou vůli, probouzí jeho
chtíč.
„Co třeba právě teď?“ šeptala a bloudila rukama po jeho těle, které dychtivě reagovalo.
Vzrušeně dýchal. Překotně ze sebe vyrazil: „Ale ano. Cítím vztek a strach. Ale lítost kupodivu
žádnou. A především cítím chtíč. To chceš slyšet?“ Nezbývalo, než jít cestou nejmenšího
odporu, protože účel světil prostředky a on věděl, že s tímto nebude mít problém, až se ráno
probudí – pokud se vůbec probudí.
Postel stála ve vedlejším pokoji, široká a nachystaná. Objal ji kolem pasu a v podivně
důvěrném gestu si ji přitáhl blíž. Znali se věky, ale líbali se poprvé. Bylo to zvláštní. Když
přecházeli k posteli, spiklenecky se uchichtla: „Takže tato pravda tě neporazila.“
Ráno věděl, kde je a s kým dřív, než zvedl víčka. Tuna ekrazitu v posteli.
„Líbí se ti moje oči?“ zeptala se nevinně.
„Ano, jsou stříbrné,“ odpověděl.
„Líbí se ti ta drzá zelenooká princezna?“
„Ano,“odpověděl stejně.
„Je od dětství zaslíbena smrti,“ šeptla s okázale hraným škodolibým soucitem. „A ty jsi to
ještě potvrdil. Zničil jsi ji jediným polibkem. Její život bude plný bolesti. Má umřít dokonce
třikrát, chudinka.“
„Cože?“ zařval a vyletěl do sedu.
24
„Bojujeme pravdou,“ vyštěkla. Posadila se na paty, vypjala nahá ňadra, složila paže do klína.
Teď mluvila naprosto vážně. „Víš, přece, že jak se rozprostírám, můžu linie reality vinoucí se
do budoucnosti sledovat. Ne všechny a ne pokaždé. Ubíhají dál, než stíhám obsáhnout, ale
některé se vlní, tvoří smyčky, jiné jsou výrazně zauzlované… Proto vím, že tě nakonec
získám. Budeš mě uctívat svým tělem, myslí i srdcem. Tak je to.“
Projela jím vlna zlosti. „Blafuješ!“ zařval. „Proč tak lžeš?“
Koutky pěkně vykrojených rtů se lehounce pozvedly. „Nepodvádím, samečku. Ta drzá holka
a já jsme nějak spojeny. Počítám, že přes tebe. Ona ale třikrát zemře. Nakonec budeš patřit
mně.“
„To se nestane! Nikdy!“ protestoval pobouřeně.
Naráz věděl, co musí udělat, aby jí ten samolibý úsměv smazal.
„Chceš pravdu?“ zasyčel jí do tváře
„Jistě, o to se hraje!“ uchichtla se a čekala, že udělá něco nepředloženého, aby s ním mohla
zatočit a pak se vyhlásit vítězem. Plánovala, že ho nejdřív potrápí, a po té, co mu sebere
vzorec, ho pustí, protože byla zvědavá na jejich neuvěřitelnou společnou budoucnost.
„Tak tady ti ji dám,“ zavrčel a v křeči se bleskurychle přetavil do démonické podoby.
„Bolí to hodně?“ zakňourala falešně.
Ale Kairos už se soustředil na vyvolání speciální sady vzpomínek. Myslel, že ji už nikdy
nebude potřebovat, ale pořád si říkal, co kdyby… Bylo v nich tolik bolesti, jako nikde jinde,
ale byla tam i víra, odhodlání, naděje a láska.
Vztáhl pařáty k její stříbrné hlavě a zachraptěl: „Poznej pravdu, Tessulah. Poznej, jak je
třeskutá.“ A jedinou vlnou do její mysli přelil Axelovy vzpomínky.
Sledoval, jak se jí v hrůze rozšířily oči, jak zbledla, jak jí ztuhly rysy. Věděl, co vstřebává, on
sám to zažil taky. Pozoroval, jak sebou zmítá a chroptí. U člověka by takový nápor emocí
vyvolal deprese nebo bolení hlavy, ale Vesmírné Síle ke zpracování takového emočního
náporu chyběly nástroje. Nejspíš ji to zabije, což by bylo asi nejlepší, pomyslel si. Má, co
chtěla. Pravdu.
„Všechno jsou to pravdivé vzpomínky. Věnoval jsem ti Axelovu bolest. Myslím, že jsem tě
právě porazil, Sílo,“ řekl a křečovitě se proměnil zpět v člověka. Když se vzpamatoval, viděl,
že Síla se v posteli chvěje. Skelné oči upírala do stropu.
Oblékl se. „S takovou kadencí ses ještě nesetkala. Pikantní je, že když jsi mě učila vstupovat
do myslí, nepočítala jsi s tím, že se to obrátí proti tobě. Ale,“ broukl směrem k ní, i když
netušil, jestli jej slyší, „ať tvá proroctví o mně, princezně či tobě, naznačovala cokoliv, strč si
je do prdele.“
Zatímco si obouval boty, začalo její tělo bíle zářit. Teplota vzduchu klesla hluboko pod bod
mrazu. Zrcadlo se potáhlo bílým povlakem a vzápětí dutě prasklo. Pokojem zazněl povzdech.
Světlo vzplálo a tělo bylo pryč.
„Tak to bychom měli,“ ušklíbl se.
Vešel do královské ložnice. Princezna se skláněla nad královým lůžkem.
„Tessulah je má láska,“ zaníceně drmolil Adran. „Slíbila, že mne povýší, už brzy.“ Potom se
zase propadl do spánku.
„Na vyléčeného nevypadá,“ starala se.
„Sloužící už trhat nebude, na ostatní je ještě brzy,“ uklidňoval ji. „Běž si odpočinout. Můžeme
k němu pustit jeho lidi.“
Přikývla a vložila svou ruku do jeho. Sdělili vše potřebné tajemníkovi, a pokračovali do jejích
komnat. Cestou jí vylíčil, že ta cizí entita, na Noktu už neukáže.
„Kaire,“ zastavila se, jako by jí došlo něco důležitého. „Co byla Tessulah zač? Náš dvorní
čaroděj o žádné Tessulah nikdy neslyšel. A to studoval na Hematitu. To přece není možné.
25
Čarodějka takových schopností musí být známá široko daleko… Copak pochází až z Kvisinu,
nebo snad Keisonu?“
„Sakra, Destiny!“ rozčílil se, „to jméno už nikdy nevyslovuj. Musím to říct Adranově lékaři.
Musí ho krále zhypnotizovat, aby to ten trulant přestal pořád opakovat! Jinak vás to přivede
do průšvihu!“
Během tří dnů se Adran zmátořil natolik, že dokonce pověřil úředníky, aby prošli matriční
záznamy. Hledanou holčičku ale nenašli. Adran si uvědomoval, že se pod vlivem kouzla
choval nepříčetně. Zjevně se ale nesnažil víc pátrat po pravdě a ani Kairos ani Destiny jej
v tom nehodlali podporovat. Všichni se chovali, jako by se nic nestalo.
Po třech dnech Kairos Destiny vyhledal, aby se domluvili na zpáteční cestě. Seděla pod
oknem a brnkala na gukrekt - nástroj podobný kytaře. V okně plálo zapadající slunce a
splývalo s červení jejích vlasů. Připomnělo mu to výjevy na historických pozemských
tapiseriích. Vždycky mu připadaly kýčovité, ale v kontrastu s tím, že teď to bylo skutečné,
vyprsknul smíchem. Jak ji vyrušil, odložila nástroj, a naštvaně vzhlédla. „Jsem tak hrozná?“
Provinile se zašklebil, a zavrtěl hlavou: „Omlouvám se. S tvou hrou to nemělo co dělat. Něco
mi to připomnělo. Moje mise tu končí, takže bych tě mohl doprovodit domů, jestli chceš.“
Čekal protesty, ale kupodivu přikývla. „Políbil jsi mě.“
„Takže si to pamatuješ? Promiň, bylo to v zápalu boje.“ Hloupost. Žádný boj tam neprobíhal.
Plácám nesmysly.
Ústa se jí zavlnila potměšilým úsměvem. „Myslela jsem, že v zápalu vášně.“
„To je skoro totéž, už bych měl jít.“
„Můžeš to udělat znova?“ šeptla a její zelené oči zářily.
„Chtěla jsi Adrana,“ houkl, „celou cestu jsi nemluvila o nikom jiném. Krmila jsi mě jím místo
snídaně, oběda i večeře.“
Vstala.„Nevěděla jsem, co jsem vlastně chtěla.“
„Mě určitě ne!“ vyštěkl, protože ho štvalo, že ho pokouší.
„Ale ano, tebe,“ hlesla.
„Síly mi říkají Kverulant. Nejsem dobrá partie,“ poslední slova cedil skrze zuby a bral se
k odchodu.
„Průseráři vždycky mě přitahovali.“ Natáhla ruku a zadržela ho. Její nesmělé doteky byly v
rozporu s čertovskými ohýnky v očích.
„Ty mě svádíš?“ zavrčel rozhořčeně, protože to tedy rozhodně nešlo… Slíbil přece jejímu
bratrovi, že… Cítil, jak se v něm vaří krev.
Přistoupila těsně k němu a s nehoráznou drzostí se přitiskla k jeho bokům. Musela ucítit jeho
vzrušení. „Ano,“ šeptla.
Přišlo to jako vichřice. Najednou jeho ruce bloudily po jejích zádech, rty hnětly její ústa. Proč
mě, ty potvoro, krucinál, pokoušíš? Jejich těla se začala vlnit, údy proplétat. Vzápětí byla
sukně vyhrnutá vysoko k pasu. Skáceli se na otoman.
„Asi …tě …miluju,“ jektala mezi horečnatými polibky.
„Asi?“ syknul nelítostně.
„Určitě,“ vydechla.
On o svých pocitech mlčel, ačkoliv věděl, že ona čeká, že jí řekne totéž.
Taky tě miluju, odpovídal v duchu, ale nahlas neřekl ani slovo. Vnímal vůni její kůže,
naslouchal jejímu dechu, vychutnával si doteky. Toužil ji ochraňovat a celý se jí odevzdat. Za
žádnou cenu by jí nechtěl ublížit… Nikdy dřív v žádné jiné dimenzi by takové ohledy neměl.
Vyděsilo ho to. Poprvé v životě mu docházela slovní zásoba, poprvé mu na nějaké ženě
skutečně záleželo.
26
Vášnivě ji líbal, ohromený poznáním, že existuje razantní rozměr souznění, který ho staletí
míjel. Její dech se stále zkracoval. Mazlivými slůvky jej pobízela, aby si ji vzal... Vyděsilo ho,
jak zranitelně se cítí. Vzteklý na svou slabost a navzdory naléhavému tepání krve v klíně se
rozhodl jí odolat. Třeba je to jako viróza, konejšil se. Přežene se to a zase bude klid.
Nemohl také ignorovat ty řeči o budoucnosti, které vedla Tessulah. „Ta drzá holka a já jsme
nějak spojeny. Počítám, že přes tebe. Ona ale třikrát zemře. Nakonec budeš patřit mně...“
Rázně odtáhl její všetečné ruce od svých kalhot. Místo toho postupně líbal a sál její prsty,
hladil její hebká ňadra. Frustrovaně sténala a přirážela k němu boky. Bylo vidět, jak je
naštvaná.
„To nejde,“ sykl jí do ucha. Když se jejich dech vracel k normálu a líbal ji po lícních kostech,
uviděla v jeho očích utajený vztek.
„Ty se na mě zlobíš?“ zeptala se rozhořčeně, jako by jedině ona měla právo být naštvaná.
Ještě pořád se k němu vinula jako réva a proto se od ní konečně odsunul, vstal a zamručel:„Ať
už k tobě cítím cokoliv, musím jít.“
„Jsem imperiální princezna,“ odsekla a uraženě se odtáhla.„Přece se nebudu zahazovat
s nějakým praštěným tulákem.“
„Přesně tak.“
Ještě za kuropění se rozloučili s tajemníkem. Požádali, aby králi vyřídil pozdravení. Cesta
zpět ubíhala mlčky. Princeznin jiskrný smích a provokativní drzost se někam vytratily.
Najednou vypadala starší, s údělem imperiální princezny smířená.
Příjezd do Fruksa byl deštivý. Promočení až hrůza byli těsně před půlnocí uvedeni
k panovníkovi ve chvíli, kdy hrál se svými pážaty deskovou hru a popíjel víno. Vyprávěli si
sprosté vtipy a chechtali se ještě víc, když viděli, jak se za poutníky vinou stružky vody.
„Takto se nevdáš, sestřičko!“ hýkal dost opilý pubertální mocnář. „Běž se usušit, nebo
chytneš rýmu.“
Navrčená Destiny si odběhla dát si horkou koupel. Kairovi přinesli suché ručníky a svařené
víno. „Našel jsi to dítě?“ škytl Odulaj, když propustil pážata a seděli u krbu a harfenistka
v koutě se pokoušela vyloudit rytmus.
„Neměl bys pít v tak mladém věku. Vypěstuješ si návyk,“ neodpustil si Kairos.
„Sudičky mi prorokovaly krátký život, takže užívám, dokud můžu,“ řekl podnapilý Odulaj.
„Takže jsi ji nenašel. Však máš další možnosti. Co takhle mé soukromé lázně a ochotná
děvčata?“
„Je ti třináct,“ zhrozil se Kairos.
„Říkal jsem ti, že zemřu mlád,“ odsekl Odulaj. „Matka se z toho zbláznila. Nechávala si to
potvrzovat opětovaně ze všech pramenů a pokaždé vyšla ta samá odpověď. Smrt v jinošském
věku. Jsem ženatý, mám dvě manželky a dva syny, aby bylo pokračování linie zajištěno.“
Z panovníkovy nabídky se vykoupil, když s ním strávil zbytek nociv filosofických
disputacích. Už téměř svítalo, když Odulaj těžkým jazykem poznamenal:„Protože se Dess
vrátila naježená jako špatně ostříhaná ovce, usuzuju, že zásnuby s Adranem chystat
nebudeme. Ale stejně… zdála se mi naježená víc, než obvykle. Povíš mi, co s ní je?“
„Už je pozdě, sire,“ řekl Kairos, „můžeme si o tom promluvit ráno.“
Druhého dne se z peřin vyhrabali až v poledne. Oba byli zelení následkem vypitého dryáku,
zatímco princezna byla svěží jako broskvička, i když trpká. „Včera jste se rozjeli,“ frkla. „To
nemáte rozum? Jak má dávat panovník příklad poddaným, když vyspává do oběda?
„Hmm,“ odpověděl panovník a rýpal se v kaši zlatou lžičkou.
„Chci poděkovat za pohostinnost, sire,“ řekl Kairos. „Musím se posunout dál. Nejlépe ještě
dnes.“
27
Král lžičku odložil, s širokým gestem si založil paže na hrudníku, upřel na hosta krví podlité
oči a poťouchle si ho změřil. „A že tak najednou?“
„Dobře víš, že můj čas je omezený,“ řekl rozpačitě Kairos.
„Včera jsi mi to nedopověděl,“ řekl vážným tónem Odulaj. „Tak jsem si opatřil informace
jinak. Vojákům z doprovodu i Destiny jsi řekl, že Tessulah je čarodějka. Ale nejspíš to bude
trochu jinak.“
Když viděl, jak Kairos strnul, pokrčil rameny a dodal: „Nesmíš se mi divit, příteli. Jde tu
nejen o budoucnost mé sestry, ale i o bezpečnost mé říše a možná celého Noktu.“ Král
přimhouřil víčka, opřel paži v lokti a zvučně luskl prsty. Přiskočil sloužící s objemným notně
ošoupaným svazkem. Odulaj od něj knihu s určitým vypětím převzal a položil na stůl těsně
předtím, než z něj Kairos odsunul misku s kaší.
Bichle byla založená ve druhé třetině kovovým pravítkem. Odulaj ji otevřel. Byla popsaná
drobounkým pavoučím písmem. Kairos to písmo znal. Král chvíli hledal příslušný odstavec a
četl: „Strůjcem dimenze Xia slove působek Tessulah…“
Načež s hlasitým zaklapnutím knihu zavřel.
„Nemusím ti doufám připomínat, že Noktu je součástí dimenze Xia,“ dodal.
„Takže to byla…Síla?“ křikla ohromeně Destiny.
„Ano,“ přiznal Kairos. „Jedna z těch, se kterými si hrajeme na kočku a na myš už páté století.
Narazili jsme na sebe náhodou. Teď už není nebezpečná, ale je lepší o ní nemluvit, kvůli těm
ostatním. Právě proto tak narychlo odcházím. Nechci k vám přitáhnout problémy.
„Už jsi to stejně udělal,“ odsekla Destiny.
„Přestaň,“ osopil se na sestru král. „Dokážeš si představit, co by se stalo, kdyby se Adran a ta
bytost dali dohromady?“
Princezna poraženě našpulila rty a řekla: „Nastolili by teror na celém Noktu, protože hloupý
je na to Adran dost.“
„Konečně rozumná řeč,“ ušklíbnul se král.
„A ty, příteli, počkej s tím odjezdem alespoň do zítřka. Ještě než se vypravíš dál, potřebuju si
něco důležitého promyslet.“
Pozdě v noci stál Kairos u okna a pozoroval hvězdy. Světy se mezi sebou podivně prolínaly,
ale hvězdnaté nebe zůstávalo důvěrně známé v každém z nich. Dnes ji viděl naposled. Ráno
odjede dříve, než se probudí, aby se s ní nemusel loučit. Snažil sebe sama přesvědčit, že to
bylo jen letmé setkání. Přesto věděl, že to, co cítí k ní, je jiné.
Natřel meč olejem meč a uložil ho do kožené pochvy. Když kontroloval pistoli, uslyšel zvuk
strun. Podíval se z okna. Seděla dole v zahradě u kašny a hrála. Tichounce. Věděl, že hraje
proto, aby na sebe upozornila. Ach ta její úpornost...
Co to zkouší? Rozhodnutý její provokaci ignorovat se svlékl a zabořil do polštářů. Přidala
podmanivý hlas. Čarodějnice. Házel sebou v posteli. Ležel na boku a polštář si přitlačil na
ucho. Ticho. Zvedl polštář. Už byl klid. Vyskočil z postele a vyklonil se z okna.
Odcházela směrem k bludišti. Gukrekt nechala na lavičce, aby na něj padala rosa. Proč? Byla
na ten nástroj vždycky tak opatrná…
Vbavila se mu ta věštba od Tessulah, o životě v bolesti a blízké smrti…
Jak stál nahý u otevřeného okna, roztřásla jej zima. Nasoukal se do kalhot, vklouzl do bot.
„Ženská bláznivá,“ brblal sbíhající schodiště s obnaženým mečem v pěsti a nadával si do
blbců, kteří slyší trávu růst. Mířil k bludišti ze zelených keřů. Přemýšlel, jak je možné, že snad
v každém světě někdo vymyslí takovou pitomost, jako je zelené bludiště.
S povzdechem se do tmavé houštiny vnořil. Po chvíli se zastavil, aby se mohl vydat směrem
podle praskání větviček. Ale všude byl klid. Pak ucítil citrusové květy, její vůni. Následoval
ji, dokud větvičkami neprosvítalo světlo. V srdci bludiště stál pavilon osvětlený barevnými
28
lampiony. V atriu ve veliké lenošce spočívala postarší snědá tmavovlasá žena v černém a
právě k princezně promlouvala.
Kairos nebyl na světě nadarmo tak dlouho, aby nepoznal, že se děje něco nekalého. Cítil to ve
vzduchu. Už si nevyčítal, že vylezl z postele.
„Varovala jsem tě, že jestli se spustíš, nebudu mít slitování,“ syčela. „Dobře jsem za tebe
zaplatila. Žila sis dvacet let jako hýčkaná princezna. Teď budeš použita. To je tvoje poslání.
On je král. On tvoří dějiny. On musí žít,“ štěkala.
„Odpusť mi mou slabost, matko,“ vzlykla princezna. „Prosím, udělejme to dnes v noci.“
Královna se vědoucně ušklíbla. „Ten hnědooký cizinec, chápu. Pěkný kousek, ale ne pro tebe.
Ty musíš zůstat čistá. Jen tak převezmeš Odulajovu sudbu.“
To je královna matka, došlo Kairovi, Odo přece říkal, že zešílela. Ona chce…Ale to už
sledoval, jak Maja luskla prsty. Sluhové s tmavou kůží nasypali do ohně hořícího uprostřed
plochého kamene nějaký prášek. Kolem se linula omamná vůně.
„Poklekni,“ zazněl královnin rozkaz. Kairos sledoval, jak jindy svéprávná princezna povolně
naklání hlavu nad kámen. Královna se shýbla pro dlouhý lesklý nůž. Tím zpěvem volala o
pomoc. Možná mi to nemohla říct slovy, ach já zabedněnec…
„Paní, slib mi, prosím,“ koktala dívka, když se šílená královna chystala k recitaci posvátných
formulí.
„Co ještě?“ štěkla královna. „Už jsme si všechno řekly, ptáčátko. Naučila jsem tě, co jsem
uměla. Jenom jednomu ne. Jak se mi vzepřít. Takže už mlč….Ach tak, jistě. Vím. Chceš
ujištění. Buď klidná. Odo se to nikdy nedozví. Prožije šťastný život. My mu to obě ze srdce
přejeme, že?“
Královna se soustředila na kouzelné formule. Magie byla cítit všude kolem. Kairos věděl, že
královna je teď tak nabitá energií, že kdyby se jí pokoušel přemoci jako člověk, okamžitě by
jej zabila. Nezbývalo, než se přeměnit.
Když Maja chytila Destiny za vlasy a napřahovala se nožem, aby jí podřízla hrdlo, vyletěl
z křoví temný stín. Šupinatý démon skočil královně za krk a jediným pohybem jí zlomil vaz.
Jen co kosti luply, přenesl se ten přízrak plavným skokem zpátky do zelené houštiny.
Služebnictvo se rozječelo hrůzou.
S žuchnutím dopadl na zem, bolestivě se přeměnil zpět do lidských tvarů. Omámená Destiny
si hrozné scény ani nevšimla. Klečela u kamene a čekala. Již jako člověk se vrátil k obětišti,
kolem kterého pobíhali zmatení lidé. Vzal džbán s vínem a uhasil plameny s kouzelnými
bylinami. „Destiny,“ šeptl, když ji bral do náruče.
Držel ji a cítil, jak se chvěje a probírá. Nesl ji ven z bludiště. „To královna matka tě učila
čarovat, že? A něco za to chtěla, že?“ ptal se jí a ona přikyvovala.
„Jenom můj život,“ šeptla.
Přinesl ji k paláci, a protože nechtěl budit rozruch v jejích komnatách, zamířil do své věže.
Měl jistotu, že tam na nikoho nenarazí. Vystoupal po schodech a položil ji do své postele.
Posadil se na pelest. „Takže, když jsi mě v Adranově říši sváděla, dělala jsi to jen proto, žes
potřebovala přijít o věneček? Abys už nebyla pro královniny plány použitelná, že?“ ujišťoval
se zklamaně. „Hodil by se ti vlastně kdokoliv, chápu.“
„Nechápeš,“ ozvala se konečně. „Předtím jsem byla se svým údělem smířená. Ale kvůli tobě
jsem se pokusila té královnině kletbě vzepřít. Úplně poprvé. Tolik jsem po tobě toužila. Jen
po tobě, že jsem ztratila zábrany, a dokonce jsem byla schopná tu chvilku potěšení vyměnit
za…bratrův život. A ty, ignorante, jsi mě odmítl!“ princezna udělala hrozivou grimasu.
„Strašně se mě to dotklo! Kdy už, tak odmítnout jsem tě měla já!“
29
Uhnula očima, když mlčky vzal její ruce do svých, a mírně v rozpacích pokračovala: „Odo
nikdy nevěděl, co se děje, i když se divil, že můj osobní život je poněkud chudý. Netušil, že
mi nic jiného nezbývalo. Musela jsem být panna, protože jinak bych nemohla být objektem
rituálního přenosu jeho špatné věštby na sebe. Až na to malé škobrtnutí s tebou, jsem byla
pevně odhodlaná královně vyhovět. Od malička mě k tomu vychovávala. Byla jsem spoutaná
jejím kouzlem, které mohla zrušit jedině její smrt. To se právě stalo. Dokud nezemřela,
nemohla jsem o tom s nikým mluvit, ať jsem sebevíc chtěla. Teď jsem sice volná, ale Odo má
stále svou špatnou věštbu. A já jsem za to…zodpovědná.“ Dívala se na něj a zelené oči měla
plné slz.
„To je zvrácenost,“ oponoval. „Nemůžeš platit jedním životem za druhý.“ Pojď ke mně.
Zbavím tě toho dilematu jednou provždy,“ šeptal, zatímco se jí dotýkal tak naléhavě a tak
horce, že lapala po dechu a hledala jeho ústa, jako by jí jenom on mohl vdechnout znovu
naději, že svět pro ni nekončí.
„Tentokrát svedu já tebe,“ řekl odhodlaně. „A úspěšně. Když nebudeš panna, už nikdy
nebudeš mít možnost, se tak blbě obětovat.“ Odhrnul jí vlasy z čela a přiklopil dlaně na dva
kopečky, které se prudce zvedaly a klesaly na její křehké hrudi. Stahoval jí šaty z ramen,
uvolňoval stužky. Sváděl ji pomalu a promyšleně a blahořečil tomu, že má v této činnosti léta
praxe. Nechtěl nic uspěchat. Měl v plánu se s ní pomilovat pomalu a něžně.
Všechna jeho předsevzetí vzala za své vlivem divokosti, s jakou jej k sobě přitáhla.
Její oči k němu mluvily, její ústa se vlnila, paže hladily. Stále se na sebe dívali. Potom
zasténala a on se k ní sklonil. Ruce zkoumaly a rty ochutnávaly. Nedočkavými prsty mu
rozvazovala stužky jeho košile.
Když ji zbavil posledních zbytků oblečení, našel to horké místo mezi jejími stehny, a ona mu
dychtivě mu vycházela vstříc, až konečně ji vyplnil, věděl, že je to jiné. I když v té chvíli
záleželo jen ta tom, aby ten okamžik nikdy neskončil, cítil, že se jeho život právě štěpí na dvě
části. Křičela a kousala, když zrychloval, byla krásná a jenom jeho, když zvláčněl. Bytostně
cítil, jak po něm touží, cítil, jak ho miluje. Ještě a znova ji přiváděl do vytržení, když kolem
něj rytmicky pulzovala. Zazněl její výkřik, když se k němu přitiskla, když i on vyvrcholil.
„Už chápu, co na tom všichni vidí,“ šeptla mu do ucha a cinkavě se zasmála. „Můžeme
ještě?“
Už dlouho se necítil tak šťastný. Vlastně ještě nikdy.
Pozoroval ji, jak spí. Už vystřízlivěl a ke slovu přišel racionální pohled na věc. Došlo mu, že
zábrany ztratil vlivem těch zpropadených bylin, které šílená královna spalovala v obětišti.
Destiny. Nádherná a milovaná, ale naprosto nevhodná partie pro démona, který má škraloup u
vesmírných Sil. Jemně se otřel o její tvář. Sametová, jemná, voňavá.
Položil se na záda a založil si ruce za hlavu. Co teď, sakra, udělám? Zneuctil jsem imperiální
princeznu. Opatrně ji objal a ponořil se do mělkého spánku.
S trhnutím se probudil. Ucítil, že se něco děje. Pak to i uslyšel. Byly to nepochybně zvuky
boje. Bylo skoro nad ránem.
Nasoukal se do kalhot, popadl meč a vyběhl na chodbu. Z králových komnat se ozýval křik.
Rozrazil dveře. Muži královy gardy leželi v krvi a nejevili známky života, Z ložnice se
vypotácel komorník, třeštil oči, držel se za rozpárané břicho a ukazoval rukou dovnitř.
Vtrhnul tam, ještě ani nedokončil přeměnu a už sekal do Deoxigenova pancíře. Slídič vytrhl
bodec z Odulajova břicha a zařičel: „Kaire! Vzkaz od Mimozy! Za Tessulah!“ Kirův
zplozenec se s nadšeným funěním přichystal do výchozího bitevního postavení, ale Kaira teď
žádná soubojová pravidla nezajímala. Prostě se rozběhl, vletěl rozkročenému Deoxigenovi
mezi nohy, drapl jej za kotníky, přehodil ho přes sebe. Než se Slídič z plebejského napadení
30
vzpamatoval, zarazil mu Kairos démonické spáry očima přímo do mozku. Běs byl ve vteřině
mrtev. Kairos se zvedl z jeho těla a podíval se po králi.
Rána v břichu byla fatální. Mělce dýchal, na čele krůpěje potu. „Králi, slyšíš mě?“ zeptal se
Kairos hrubým démoním hlasem.
Odulaj otevřel oči, pak je zavřel a znova je vytřeštil.
„Promiň, přeměním se, dej mi chvilku,“ omluvil se Kairos. Sebral sílu a přetavil se do lidské
podoby.
„Tam na komodě, ta zelená lahvička, podej mi ji,“ vypravil ze sebe král. Když si z ní upil,
bylo vidět, že se mu trochu ulevilo. Oba věděli, že smrt je nevyhnutelná.
„Bylo to…jako…smršť. Nikoho jsme…neviděli…,“ vypravil ze sebe raněný.
„Už jsem to zabil,“ šeptl Kairos. „Šetři si dech. Otevřu portál a přenesu tě na Rabden. Možná,
že fialový elixír…“
Mladý král se křivě usmál. „Na takovou… díru, je rabdenský… dryák málo. Něco ti musím…
říct. O Destiny. Ona… je ta holčička. Daniela… Stephany. Odpusť, že… jsem ti to
neřekl…dřív. Ale nechtěl… jsem přijít o sestru. Netrefil ses do správného… času. Matka ji
adoptovala dva roky před tím, než jsem se narodil…já. Učila ji čarovat, …viděla se v ní. Než
zešílela.“
„Destiny je Pozemšťanka? To není možné…musel bych si toho všimnout. To není možné!“
Zatímco z mladičkého králova těla vyprchával poslední zbytek života, zpytoval Kairos paměť.
Jestliže Destiny pochází ze Země, musel by ji poznačit, aniž by si toho všiml. K tomu mohlo
dojít jedině v Ledové jeskyni, protože tam bylo všechno prosycené magií natolik, že by tam
esoterická vlna, která proces poznačení doprovází, snadno zanikla. Ten polibek. V hrůze se
mu vybavila slova Tessulah:„Zničil jsi ji jediným polibkem.“ Ne to nedopustím, usmyslel si.
Odulaj chrčel, oči obracel v sloup. Kairos mu podložil hlavu a držel ho za ruku.
„Bojím se… tmy,“ vydechl mladík, „do světla… mne nepřijmou, protože jsem… se
nezasloužil…“
„Zbytečné obavy. Byl jsi dobrý král i na tu chvilku, kterou jsi na to měl,“ oponoval Kairos.
„A pobyt ve vašem světlém nebi bych nepřeceňoval. Klidně si ho užívej, ale i ten jednou
skončí. Život ani smrt neexistují. Je jenom nekonečné řetězení různých forem bytí…Vůbec
bych se nedivil, kdybychom se v daleké budoucnosti ještě setkali. Tak na shledanou, příteli,“
promlouval důrazně, protože si byl jistý tím, co říkal tak, jako že hvězdy vychází v každé
dimenzi stejně.
„Ty tomu… věříš?“ šeptal chlapec z posledních sil.
„Ano,“ řekl a byl rád, že umírající netuší, že jeho nevlastní sestra je v maléru, a že je to
především jeho vina, protože zatajil její pozemský původ.
Vracel se k Destiny a v srdci ho tížil kámen. Hluk v paláci ji kupodivu neprobudil, byliny na
obětišti královny Maji udělaly své.
„Dess,“ zašeptal a pohladil ji po spánku.
Zavrtěla se v polštářích: „Ano? Co se děje? Vždyť je ještě tma…“
Vstal a šel k oknu, otevřel je dokořán.
„Dnes v noci, po tom, co jsme se …milovali, …se tu objevil Deoxigenes. To je emisar Sil.
Vtrhl do Odulajova předpokoje a protože je neviditelný, velice snadno pobil ochranku. Dostal
se do ložnice a zaútočil na komořího, služebnictvo a nakonec i na tvého bratra. Já jsem zasáhl
až ve chvíli, kdy tvého bratra probodl.“
Tvář měla jako plátno. „Odo je mrtvý?“ její hlas zněl cize.
31
„Už bylo pozdě! Jenom jsem zabil slídiče dřív, než stačil otevřít dimenzionální kanál. Odulaj
mi ještě prozradil, že to dítě, které hledám, jsi ty. Pak zemřel. Je mi to tak líto…“
Dál ho neposlouchala. Vyskočila z postele a běžela pryč. Nahá a bosá, utíkala se přesvědčit na
vlastní oči.
Sbíhal věžním schodištěm za ní, ale dostihl ji až v bratrově ložnici nad jeho chladnoucím
tělem. Sloužící mrtvého krále mezitím položili do postele a uklízeli krev na podlaze. Vojáci
palácové gardy řinčeli halapartnami, rádcové tvořili spiklenecké hloučky, obě mladé vdovy
vzlykaly, dvorní dámy v županech lamentovaly, jen Destiny, narychlo zahalená v prostěradle,
zarytě mlčela.
Kairos se chaotickým davem propletl, vzal ji za ruku, a táhl ji ven z paláce. „Musím s tebou
mluvit,“ syčel.
Apaticky ho následovala, ale jakmile se dostali ke kašně, mimo dohled ostatních, prudce se
mu vytrhla a vrazila mu facku. „Už na mě nesahej!“
„Znova opakuju, že je mi to hrozně líto.“
„To by teda mělo,“ řekla kovově. „Bez něj půjde toto království do štíří prdele! Jeho synové
jsou mimina a manželky neschopné. A všechno kvůli tobě! Vždyť koho jiného než tebe, by tu
ten zabiják hledal? To je tvůj úděl? Přivolat zkázu těm, co tě přijmou?“ Její slova řezala jako
nože.
Roztřásla se, zhroutila se na lavičku a slzy jí tekly proudem.
Takto ji neznal. Bylo nezbytné připomenout jí smysl pro povinnost, nedat čas na hysterii.
„Musíš vládnout jako regentka. Odo by to tak chtěl,“ řekl důrazně. „Aspoň pokud princ
Krytydis nedoroste. Chovej se jak vladařka!“
„Chci vědět jednu věc!“ zařvala. „Byl to vyslanec Sil! Proč nešel po tobě? Ty by ses ubránit
dokázal! Proč musel zabít Odulaje? A proč otálel tak dlouho? Když s Tessulah jsi zápasil u
Adrana?“
„Postupoval podle protokolu. Běžná praxe je zničit subjektu zázemí. Tady mi zázemí poskytl
panovník. Logicky zlikvidoval nejdříve jeho. Další otázka zní, jak mě našel? Podle tebe. Jsi
totiž ta Pozemšťanka, kterou celou dobu hledám. Tvůj nevlastní bratr mi to řekl těsně předtím,
než umřel. Protože jsem to nevěděl, mimoděk jsem pozměnil tvoje energetické pole. A to
Slídiče spolehlivě přitáhlo. Tady na Noktu je ve vzduchu tolik zbytkové magie, že tvá aura
není patrná ani pro mne, ale ten výšleh, když jsem ji nevědomky dotykem zkoncentroval, se
asi nedal přehlédnout. To taky znamená, že další na řadě, co se eliminace týká, jsi měla být
ty.“
„Cože?“
„Počkej,“ zamumlal, a proměnil se v démona. „Zkusím napravit, co půjde.“ Sáhl jí na hlavu a
bez toho, že by měl nad paprsky senzorickou kontrolu se pokoušel její auru rozprostřít. „Je to
bída,“ lamentoval, „Energii tu nevidím, dokonce ani pořádně necítím. V cizím prostředí to
nemusí vyjít perfektně. V budoucnu bys měla zůstat tady na Noktu a držet se dál od magie.
Necestovat portály a už vůbec se nepokoušet o návrat na Zemi.“
„To je přece blbost!“ vyjekla, když skončil a přeměnil se zpět. „Kdybys mi přeladil
energetické pole, tak bys to přece musel poznat!“
„Ne,“ vydechl, „v tom je ta potíž, že v jiných dimenzích není pozemská aura patrná!
„Hledal jsi dítě, mně je pětadvacet!“ zařvala.
Rozpačitě pokrčil rameny. „Holčička, která před týdnem na Zemi utíkala před Masurou, byla
pětiletá! Čas v této dimenzi sice plyne rychleji, ale tak rychle ne. Něco se pokazilo při
translokaci.“
„Vždy jsem tušila, že jsem tu nějak …navíc,“ vzlykla, „a když ses objevil, spadli jsme do
toho tak rychle…Kdy se to stalo? To je tak nenápadné, že nezaznamenáš, když někoho
odsoudíš k smrti?“
32
„Muselo se to stát v ledové jeskyni,“ řekl zkroušeně. „Magií to tam jenom jiskřilo. Není divu,
že se v tom esoterická vlna ztratila. Až to opravím, hlavně se do ničeho už nepleť. Čas v této
dimenzi běží oproti času na té mé šíleným tempem. Zatímco já na Zemi strávím týden, tak ty
tady...,“ zarazil se, když mu došlo, že ona prožije život bez něj. Otřeseně na sebe hleděli.
„No,“ vyzvala ho, „dokonči to!“
„Dobrá. Tak se na vládu vykašli. Vezmu tě někam jinam,“ vypravil ze sebe, „třeba na
Rabden.“
Zle se zasmála. „Chceš mě hodit na krk své první ženě? V žádném případě! Mám vlastní
království!“
„Jenže se nedokážeš sama ochránit, ty hloupá!“
„Nic od tebe nepotřebuju!“
Nevíš, o čem mluvíš!“ drtil mezi zuby.
„Ty zase nevíš, co děláš! Neověřil sis, kdo skutečně jsem, než ses se mnou vyspal!“
„Jak jsem mohl tušit, že královna adoptovala lidské dítě, aby je mohla připravit na převzetí zlé
sudby svého syna? Nejsem Pýthie!“
„Neochránil jsi Oda, i když ti tolik věřil!“
„Kdyby mi o tobě řekl pravdu, bylo by všechno jinak!“ zařval.
„Kecy! Kecy! Kecy! Na každého, kdo tě miluje, přineseš jenom pohromu!“
„Je mi to líto. Už půjdu. Nepokoušej se o návrat na Zemi. To vyladění jsem dělal naslepo, asi
není úplně stoprocentní.“
„Kašlu ti na to.“
Země po návratu z dimenze Xia:
Opíral se o pult v zapadlé putyce, někde v Evropě, věděl jen, že se tam mluvilo francouzsky.
Z reproduktoru vyřvávaly AC/DC, u stolku vedle dveří na záchodky chrápal týpek v odřené
kožené bundě... Už si nepamatoval, kolik toho vypil, podle vlnícího stropu a podlahy asi dost.
Barman leštil sklenice, profesionálně přikyvoval, ale každou chvíli šilhal po hodinách…
„Co jsem měl dělat?“ blekotal, „no co?“ Třísknul do pultu, až barman úlekem nadskočil.
„Kdybych výsadek zopakoval, vrátil se do doby, když byla malá, tak…,“ ale potom zavrtěl
hlavou: „Jenomže to bych ji těch dvacet let vzal. Vlastně bych ji tím…vymazal. A na to ji
příliš…Musím ji tam, prostě, nechat.“
Ani nevěděl, jestli zaplatil a jak se mu podařilo se dostat ven. Ráno se probudil v odpadcích
na kraji městského parku.
Kapitola devátá: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky
Troxill trénoval natolik důsledně, že v desíti letech přepral každého. Kairos s jeho plány stran
jeho studia na Grinxu tedy musel souhlasit. Nechal ho zapsat do internátní školy pro démony
ze solidních vrstev. Více, než Triciny diplomatické styky s Dimenzemi mimo okruh Malé
smyčky, mu tentokrát pomohly jeho vazby na Vian a paradoxně i jeho jeho kontraverzní
pověst.
První roky odloučení byly pro oba tvrdé. Kolikrát chtěl Troxilla z Grinxu vyzvednout, a vrátit
domů, nedokázal spočítat. Potom si jak on, tak Troxill, ujasnili, že každý z nich musí žít svůj
vlastní život. Že to ale neznamená, že by pořád neměli jeden druhého.
Země, listopad 1982
33
Cleveland, USA.
Seděl na kamenné zídce a potahoval z cigarety. Sledoval, jak konec červeně svítí a dým se
proplétá mlhou tak hustou, že tlumila a i ťukání kapek sražené vody z tenkých větviček
jabloní. Seskočil ze zdi a vydal se pěšinou k domu. Nahlédl oknem do pokoje. Sarah
Fischerová ležela v posteli a kolem se rojili příbuzní. Čekali, že až vydechne naposledy,
vytočí číslo pohřebního ústavu. Už aby bylo tělo pryč…
Jejich spěch Kaira nepřekvapoval, protože na vlastní rodinu časem neplýtvala. S láskou se
nezdržovala. Postavila impérium a dala naději lidem, kteří ji nikdy neviděli. Platila jejich
studia, přispívala na nemocnice, sponzorovala jazykové kurzy…
Jsem úplně stejný, taky se pořád někam řítím... A proč vlastně?
Dosažení uzlového bodu v roce 1999, ze kterého Pradávným utekli do minulosti, se blížilo.
Už jenom sedmnáct let… Axel mu stále připomínal, aby začal řešit způsob své ochrany. Upír
už si naštěstí dispens pro sebe i pro Nemesis dohodl výměnou za to, že znovu sestaví
vesmírný hlavolam. Takže byl v suchu. A místo aby si to užíval, nedal pokoj, a pořád
otravoval a připomínal: „Už jsi něco vymyslel? Čas se krátí…
Ale, mělo smysl se tím vůbec zabývat? Copak to nestačilo? Když člověk předem ví, že to, po
čem skutečně a bolestně touží, nikdy nedostane?
Pohled na Rolexky na extrapružném pásku napověděl, že čas nazrál. Obešel dům a zazvonil u
hlavního vchodu. Dole v hale se prokázal, a nechal se uvést nahoru.
„Nerad ruším, paní Fischerová. Jmenuji se Kairos a zastupuji Hart&Haim…“
Když bylo po všem, počkal standardní dvě hodiny. Tentokrát to proběhlo naprosto nerušeně.
Do hotelu se nechal odvézt taxíkem. Na dveře pokoje pověsil cedulku „nerušit," a vytáhl z
tašky notes a tabulky. Projížděl prstem sloupec čísel a hledal odpovídající zeměpisné
souřadnice, aby si připomněl, ve které nemocnici se reprezentanti hnědé barvy aury narodí.
Nalistoval v mapě Petrohradu příslušný výřez a ušklíbnul se při vzpomínce na notebook, který
už brzy přijde ke slovu. Bude to nemocnice na Žukovově prospektu. Raní letadlo už nestihne.
Ještě dvě transformace zvládne…
Petrohrad
Procházel dlouhou nemocniční chodbou, a vyhýbal se všudypřítomným uklízečkám. Došel do
kanceláře a zamával padělanými doklady: „Zdravstvujtě. Jsem Avramov z ministerstva
zdravotnictví a musím mluvit s přednostou oddělení. Tajemník ministrova náměstka požaduje
v souladu s usnesením posledního sjezdu vypracovat modelový rozpis provozu tohoto zařízení
v elektronické verzi. Předložte mi spisy ke zpracování, posoudím možnosti a doporučím
sortiment vybavení," drmolil jako kulomet. Staniční, Zinajda Jurijevna usoudila, že nestojí za
to se dohadovat. Sama si myslela, že k evidenci novorozenců postačí karty v pořadači a k
počítání ručníků korálkový sčot, ale když se ten byrokrat oháněl usnesením sjezdu…Dala mu
k dispozici kancelář s pořadači a šla si udělat čaj.
Pročítal data narození, našel tři děti narozené v intervalu od 15:30 do 15:35 a poznamenal si
jejich jména. Obcházel a všude halasně hledal Irinu Ivanovnu, jejíž jméno si přečetl na
tabulce rozpisu služeb, a která měla dnes volno.
Chvíli trvalo, než byl pokoj s dětmi volný. Když sestry probíraly v kuchyňce další díl
televizního seriálu, vklouzl dovnitř. Neusměrněné paprsky prosvětlovaly celou místnost. Dva
chlapci a jedna holčička. Jejich barvy byly silné i tak, ale neuškodilo, je posílit tím, co zbylo
po Sarah. Na každé dítě položil pracku a usměrnil proudění kolem těla.
34
Nyní bylo třeba aspoň dvanáct hodin hlídat. Usadil se ve vestibulu a v duchu blahořečil, že
nápojové automaty dorazily i na matičku Rus.
Strávil klidnou noc. Několikrát obešel areál, než se přemístil do suterénu. Ze zkušenosti věděl,
že se zabijáci vynořují tam, kde je tma a klid.
Časně zrána ucítil průvan. Srpec měl přichystaný, jen se přeměnil. Z portálu vyskočila
chapadlovitá syčící Masura.
„Že vás to pořád baví!" zahuhlal a zaútočil ve chvíli, kdy se zabiják začal ohlížet po cestě
nahoru.
Slizká a šupinatá sekala chapadly a stříkala jed. Psychedelický aerosol z trysek na koncích
chapadel na Kaira neúčinkoval, pokud měl tělo démona. Dřív, než jej chobotnici podobná
běska omotala, se Kairova čepel stříbřitě blýskla a ťala do měkkého podbřišku. Příšera
zachrčela a pocákala ho další dávkou jedu. Vytrhl čepel z břicha a připravil se ke druhé
závěrečné ráně. Opačným koncem srpce vyrval játra. Otevřel portál do nicoty a dodělávající
příšeru tam vhodil. Oddechoval a čekal, jestli se neotevře další portál. Za chvíli začnš ranní
směna.
V suterénu byla skladiště, kotelna a šatny pro personál. Na podlaze zbyla trocha zeleného
slizu. Někde se otevřely dveře. Uslyšel rumplování vozíku. Jejda, opravdu jedou do skladu.
Nezbylo, než se přeměnit do lidské podoby. Do vnitřní kapsy notně umolousaného kabátu
zastrčil srpec. Ještě hodinu se potloukal po chodbách, a svou pošramocenou vizáží budil
podezřívavé úšklebky personálu, než uznal, že tentokrát to bylo vše.
Už neměl energii na další transformace. Koupil si nový kabát a letenku do Prahy. Srpec si i
tentokrát pronesl na diplomatický pas. Když se probudil, letadlo naváděli na přistání. Vracel
se do Prahy, kde na troskách staré tvrze stojí jeho dům.
Od té doby, co Troxill odešel na Grinx, tam nebyl. Pobyt zde jej nutil k pochybnostem, jestli
udělal dobře, když synka do toho barbarského světa pustil.
V domě bylo stejně sychravo jako venku. Zatopil v krbu a svalil se do křesla.
Skřípot ode dveří ho překvapil. Udělal salto a parakotoulem se skulil v protějším rohu. Hmátl
do police po kuši. V okamžiku, kdy se dveře z chodby rozletěly, měl namířeno.
„Okamžitě se přeměň!" zavelel rusky vetřelec.
Další transformace vyvolala intenzivní záchvat nevolnosti, a zkroutila jej do klubíčka. „Mohl
jsi aspoň zatelefonovat," zachraptěl a sklonil kuši.
„Z Windu dráty ještě nenatáhli, sokolíku," uchechtl se příchozí. „Tricie tě v Orakulu
lokalizovala ve chvíli, kdy ses rval s Masurou v nějakém sklepě. Později jsme tě viděli
v letadle. Nebylo patrné, kam letíš. Předpokládali jsme, že si půjdeš po práci odpočinout.
Naštěstí jsme trefili tu správnou ze tvých tří adres."
Pavel měl na sobě jako vždycky zálesácký obleček. Khaki kapsáče, rybářskou vestu, svůj
věčný batoh. Jeho obrovitá postava se dosud vyjímala v rámu dveří.
„Už můžeš dál, veličenstvo. Jsem bezpečný," zavrčel hostitel. „V lednici by mělo být pivo,
tak si ho podej. Musím si na chvíli sednout."
„Pivo si dám rád," řekl zálesák, vytáhl dvě láhve z lednice, pomocí zubů obě otevřel a plácnul
sebou do křesla. „Promiň, ale dnes vypadáš opravdu ztrhaně," dodal zlomyslně.
„Dík za péči," odsekl Kairos a uvažoval, že samota není zas tak špatná. „Jestli jsi přišel pro
mě, tak odtud zmizme, není tu pro bezpečno. Slídiči otravují víc, než obvykle."
„O chvilku nebude tak zle,“ zavrtěl Pavka hlavou. „Máš totiš práci v dimenzi Xia. A musím ti
to říct teď, protože, jak se tak na tebe dívám, po další translokaci asi omdlíš.“
35
„To máš bezpochyby pravdu,“ procedil mezi zuby Kairos. „Ovšem na dimenzi Xia nemám
zrovna nejlepší vzpomínky, takže fakt nevím, jestli…“
Pavel udělal významnou grimasu. Nech být, sokolíku, nech být, a poslouchej: „Jak víš, je
Tricie z titulu svého úřadu členkou čarodějné rady sídlící na Hematitu. Ale Tricie tam zasedá
jen formálně. Na rutinní záležitosti ji zastupuje Eukroteus. Ale nedávno se přece jen jakési
oslavy zúčastnila, a seznámila se s jednou čarodějkou. V radě sedí čarodějové ze všech
dimenzí okruhu Malé smyčky. A tato čarodějka pochází z dimenze Xia. Jako regentka vládne
malému království a je velice šikovná. Nejvyšší rada jí nejdřív udělila právo trvalého hosta,
později se měla stát řádnou členkou rady. Protože ale na Hematitu občas operují agenti Sil,
dbají ti servilní staříci z rady na solidní rodokmen kandidátů. Upletli na to dokonce speciální
zákon, tuším, že ho nazvali zákon o Revitalizaci. Kontrolu svěřili Tribunálu. Při kontrole
původu naší adeptky se provalilo se, že pochází ze Země, zakázané planety! A nejen to. Je
poznačená!" Rus vyvalil oči. „Bylo shledáno, že někdo, evidentně ty, zřejmě v úmyslu její
původ zamaskovat, manipuloval její aurou! Byl z toho strašný skandál."
„Destiny," vydechl Kairos.
„Jo. Tak se jmenuje," přitakal Pavel. „Jak jsi mohl dopustit, aby se Pozemšťanka dostala do
dimenze Xia?"
Démon vzal hlavu do pracek. „To je na dlouhé vyprávění."
„Tricie si myslí, že se nad tou tvou Destiny stahují mraky."
„Není moje," oponoval démon ponuře.
„To mi teda vysvětli, ať vím, proč jsem riskoval krk," naštvaně brblal Rus a když se hostitel
ke slovu neměl, utrousil smířlivě: „Zas takový spěch není, starouši.“
Nakonec z něj telepat ten příběh dostal.
„No potěš nás Hospodin. Kdo že to Axelovi vyčítá přílišnou prudkost, he?“
„Kdo mohl tušit, že princezna je adoptovaná?" zavrčel Kairos.
„Ty jsi dramatická postava. Nemáš ruský předky?" usmál se poťouchle Pavel. „Podle
časových paradoxů jí teď bude tak čtyřicet. Nejvyšší čarodějná rada je z obliga a Tribunál to
chce Pradávným nahlásit. Mají strach, aby se to Síly nedomákly samy. Co budeš dělat?"
„Ještě nevím," zahučel démon. „Vyhodnotím situaci, až tam budu." Popaměti nadefinoval
souřadnice do Windu na Rabden.
„Tak půjdeme," pobízel jej Pavel. „Po přenosu mívám žaludek naruby. Jen mě doma vyklop a
pokračuj na Noktu.“
„Zadrž dech, smrtelníku," zachrčel zlověstně Kairos.
Přenesli se z pražské vily přímo na Rabden do odpočinkového budoáru královny Tricie.
Kairos Pavla upustil na lenošku a soustředil se na další skok.
Nevstoupíš do stejné řeky...
Znovu v dimenzi Xia:
Narazil na dláždění sklepa pod palácem. Kolem byla tma. Viděl jen díky tomu, že měl zrak
démona. Zaznamenal kulaté kontury sudů. Pokud platily staré pořádky, skladovalo se zde
víno a klíče měl jen majordomus.
Ze všech transformací byl unavený. Musel si ponechat démonickou podobu a vyhledat úkryt.
Po čtyřech se sunul ke vzdálené kamenné zdi. Opíral se o strupaté pracky. Bude trvat možná
den, než nabere tolik síly, aby se mohl přeměnit. Mít někdy víc toho času, vztekal se. Možná,
že v noci by mohl proklouznout. Ale jak poznat, zda je venku den nebo noc? Zkroutil se
dozadu za veliký sud a vysílený usnul.
Probudilo jej dupání a šoupání kovu po podlaze. „Podrž to, hlupáku, nesmí ukápnout ani
trochu," hluboký hlas hlavního stolníka Dobrokkukse poznával. Sloužíval v paláci ještě za
krále Odulaje.
36
„Komorná Lusza říkala, že raní návštěva naši paní rozrušila."
„Co ta může vědět? Všechno jde podle programu. Na půlnoc objednali soubor z opery Tisíce
vánků," zasnil se Dobrokkuks.
Je podvečer, uvažoval Kairos. To by se dalo risknout. Podíval se na své pracky. Zkusil sebrat
sílu k přeměně, ale ještě jí neměl dost. Tiše se zvedl do předklonu. Zatímco sloužící
diskutovali, zda na ně něco zbude, vyběhl neslyšně schody a pokračoval chodbou vyzděnou
hrubě tesanými kameny. Dostal se do bíle omítnuté komory. Vybavily se mu vzpomínky na
doby, kdy to tu důvěrně znal. Tady doleva jsou panovníkovy soukromé lázně. Mohla by tam
před večeří být? Vzal za kliku a potichu otevřel.
V místnosti plné páry stála vana ohrazená zlaceným paravánem. Přes tepané mřížoví
povlávala průsvitná záclona. Skrz tenkou látku uviděl siluetu ve vaně. Kolem paravánu byly
rozmístěny židličky a harfy a stolky, ve svícnech prskaly svíce a v mísách vonělo koření.
Cinkala zvonkohra.
„Juliane?" ozval se její hlas. Laškovně a svůdně. „Říkala jsem ti, že se to nesluší. Ale když už
jsi tady, můžeš mi podat osušku." Když nereagoval, ozvala se znovu: „No tak!"
„Destiny," pozdravil a snažil se, aby to vyznělo dostatečně klidně.
„Ty?" zavrčela tónem, při kterém by slabším povahám poklesla kolena.
„Jaký průšvih je to tentokrát?"
„Okamžitě vypadni!" štěkla. Slyšel, jak se s cákáním hrabe z vody. Její hlas byl plný
nenávisti.
„Zůstaň ve vodě. Ještě uklouzneš a zlomíš si vaz."
„V mém vlastním království mi nemáš co rozkazovat."
„Není tvoje. Vládnout má Krytydis. Nezachutnala ti moc?"
„Jsem dobrá vládkyně," zasyčela.
„Jenom trochu unáhlená. Ta válka kvůli vodě byla úplně zbytečná."
„A tys mi ji rozmluvil. Docela mě to pobavilo." Jedovatě se zasmála.
„Jenom pobavilo?“ Rozmlouvání totiž skončilo jejich divokým milováním ve velitelském
stanu uprostřed spícího vojenského tábora. Horkým a zoufalým, druhým a posledním. Pro ni
se to stalo tak dávno, zatímco v jeho časové linii od té doby neuplynul ani rok.
„Bylo to tak dávno, že si na to ani nepamatuju,“ řekla vzpurně. Přehodila svou krásnou nohu
přes okraj vany. Vypadni, chci se utřít,“ vzápětí si otrávěně povzdechla. „No dobře. Když tě
to uklidní, vládu předvám dnes večer, protože zítra se vdávám. Ty pozvaný nejsi."
„Kdo je ten chlap?"
„Julian Gilden. Okouzlující a dostatečně mocný, aby mi mohl imponovat. Ještě něco?"
„Ježíši, Dess!“ vyletěl, „chceš si vzít Gildena z Krullu? Toho čaroděje?“
„A co má být?“
„Vždyťje to idiot! Ve všem, co dělá, poslouchá svou matku.“
„Filippa se odstěhovala na Foomon, takže královnou budu k tvému žalu já. A vůbec. I
kdybych si brala třeba Démona Chaosu, nic ti do toho není.“
„Démon Chaosu by byl ve srovnání s Gildenem velice slušnou partií,“ zavrčel a s vědomím,
že momentálně ji asi žádnými argumenty nepřesvědčí, už mnohem mírněji dodal: „Prostě bys
to měla ještě zvážit.“
„Prostě bys měl vypadnout a nechat mě konečně mému osudu.“
Přinutil se vrátit k tématu, kvůli kterému přišel: „Vlastě jsem přišel kvůli něčemu mnohem
důležitějšímu. Prý jsou tu vyslanci Tribulálu. Už jsi je přijala?“
„Co je ti, sakra, do toho?“ její hlas zase vystoupal do nebezpečné výšky. „Ráno jsem měla
spoustu zařizování, proto jsme se dohodli, že si na ně udělám čas až večer po korunovačním
plese. Takže to proto jsi přišel? Co může být důležitějšího, než má svatba?“
„Co je to za lidi?“
37
„Lidi? V čarodějné radě bys nějaké lidi našel, ale v Tribunálu jsou jen démoni. Vede je mladý
de Brill. Říká se o něm, že má na Hematitu velkou budoucnost. Možná pro mě má nějakou
práci…“
„Ne,“ řekl smutně, „přišli kvůli něčemu jinému. Oficiálně ti oznámí, anulování tvého mandátu
v čarodějné radě. Výsledky prověrek potvrdily tvůj nepatřičný původ.“
Byla dlouho zticha. Lázněmi zněly jen zvonečky a tiché šplouchání.
„Taková…šaškárna,“ vypravila ze sebe. „Přišli mi tedy říct, už nemohu zastávat místo v radě,
do které jsem byla před týdnem legálně zvolena? No dobrá. Mám novou budoucnost s
Julianem."
„Byrokrati z Hematitu bývají…snaživí. A na klamání systému dost hákliví. Mohli by se
pokusit proti tobě uplatnit nějakou formu sankce.“
„To je absurdní. Řeknu jim, že jsem o svém původu nevěděla.“
„Tricie má informace, že rozeznali můj zásah do tvého energetického pole. Takže…tudy cesta
nevede.“
„Ha!“ křikla, „takže za to zase můžeš ty! Dvacet let svůj původ úspěšně tajím, a stejně se to
nakonec provalí jenom kvůli tobě!“
„Jestli se dobře pamatuju, důrazně jsem ti už před dvaceti lety radil, aby se cestám portály
vyhýbala, aby ses držela na Noktu…“
„To jsem měla plést punčochy a vařit kaši?“
„Už to nespravíme. Teď mě nechej, ať na ty darebáky z Tribunálu dohlédnu!“
„Dohlédne na ně Julian!“
„To sotva! Dokonce si myslím, že o celé té záležitosti něco ví! A řekl ti něco?“
Se šploucháním se vyhrabala z vany, smetla paraván, až se s rachotem zřítil k zemi a
s výkřikem se na něj vrhla. „Nenávidím tě! Nenávidím tě! Nenávidím tě!“
Silou mocí ji chytil za zápěstí a držel v odstupu, aby se nenabodla na ostny nebo nepoškrábala
o hrany jeho šupin či pilovité ostří pancířů.
„Je mi to fuk,“ procedil mezi zuby, když ji spouštěl na mramorové sofa. „Stejně tady zůstanu.
Protože…někdo na tebe doblédnout musí, Plamínku.“
Schoval se do strážní věže, v odlehlém západním křídle, které už nikdo nepoužíval. Věděl, že
Tricie by Pavla neposílala pro nic za nic. Tušil, že Tribunál se s pouhým oznámením o anulaci
mandátu nespokojí.
Uplynulo pět hodin, než konečně našel dost síly k přeměně. Tentokrát jej to zkroutilo, dlouho
se mu točila hlava. Pokud to bude brzy opakovat, bude z toho migréna, jako řemen. Teď
dobovou garderobu.
Vloupal se do nějaké pánské šatny, sebral oblečení a po kontrole před zrcadlem, se své
marnivosti zasmál. Narovnal ramena, sebevědomě vykročil směrem k audienční síni. Hudba
vyhrávala, tance se střídaly, stolníci přinášeli pokrmy a odnášeli nádobí. Zdržoval se na
odlehlém konci mezi venkovskou šlechtou. Z okolních hovorů vyslechl, že vláda byla právě
předána. Bývalá regentka se hned po zítřejší svatbě odebere do ženichovy domoviny, aby tam
vládli bok po boku. Gildena znal z dob, kdy se dvořil jeho matce, čarodějce Fillipě. Po té, co
jí pomohl zpátky na trůn, se z ní vyklubala tak zdatná diplomatka, že o ní s respektem mluvila
i Tricie. Málokdo měl odvahu si to s ní rozházet. Snad právě proto Gilden vynikal uměním
hovořit, aniž by cokoliv řekl. Přehnaně ochraňující přístup Filippy k synovi byl na Krullu
pověstný. Kairovi bylo jasné, že slaboch Gilden Destiny před byrokratickou mašinérií
přisluhovačů čarodějné lobby ochránit nedokáže.
S plnou hlavou starostí přesto s nenuceným úsměvem flirtoval s ženami, ale jen tak, aby jej
nezatáhly do blízkosti trůnů. Destiny viděl jen zdálky. Její rusé vlasy svítily na celý sál.
Šlachovitý a mírně prošedivělý Gilden se naparoval po jejím boku. Kairos už dávno pochopil,
38
že lidé, kteří se tváří tajemně, jsou až na vzácné výjimky prostě jen tupí. Tím, že se tváří
„diplomaticky“, často maskují skutečnost, že nevědí, co mají říct.
Nechal šťastné snoubence jejich osudu a soustředil se na de Brilla… Bude třeba s ním
promluvit dříve, než ples skončí…
„Šijeme u stejného krejčího," ozval se hluboký hlas za jeho zády. Kairos se otočil.
„Veličenstvo," lehce se uklonil a vojensky srazil paty.
Krytydis se usmál: „Vzhledem k tomu, že na sobě máte mou tuniku, bylo by dobré se alespoň
představit." Drapnul Kaira za rukáv a táhl jej směrem k otevřené terase. Byl urostlý a hezký.
Sen každé ženy. Tak nějak by vypadal jeho otec, kdyby dostal šanci vyspět, ať už byla
příčinou jeho smrti zlá sudba, královniny čáry nebo Kairova přítomnost. Došli na nádvoří s
lavičkami a cinkavým vodotryskem.
„Nuže?" očekával vysvětlení Krytydis.
„Otec by na vás byl pyšný, sire," řekl Kairos, „a máte pravdu, tuniku jsem si vypůjčil. Na
dlouhé vysvětlování není čas. Vy to určitě budete vědět. Hledám intrikány z Hematitu. Jde o
vaši tetu a její bezpečí. Nevíte, prosím, kde bych je našel?
„Ty si z majestátu vážně nic neděláš," rozčileně prskl následník. „Co jsi zač?"
„Jsem Kairos. Dávám pozor na tvou tetu."
Krytydis nakrčil čelo. „Ten démon ze Země?"
„Ano, a opravdu se nemůžu zdržovat," odsekl démon.
„Ty a teta, chm, to ti nevadí, že si bere toho osla?"
Hořce se usmál. „Ženské jsou v tomto ohledu…paličaté. Můžu jenom eliminovat rizika. Tak,
kde jsou ti šarlatáni zalezlí?“
Krytydis udělal spikleneckou grimasu a pohodil hlavou směrem k trůnu, za nímž se skvěla
výpravná velkoplošná freska s mýtickou scénou zachycující legendární souboj Gomeda a
Vreny na kolbišti pod stolcem štíří bohyně Lekety. V podstavci trůnu bohyně se nacházela
nenápadná dvířka ústící do příručního archívu a krizového královského kabinetu. Bylo to
šikovné. V dobách ohrožení se tam dalo chvíli vydržet, a v dobách míru pohodlně zašít.
Kairos kývnutím za informaci poděkoval. Čarodějové zjevně Destiny řekli, že na plese
nebudou rušit, a rovnou se nechali uvést do kabinetu, kde bude nadcházející jednání probíhat.
„Doufám, že v příručním archívu nemáte nic, co by je mohlo zajímat,“ podotkl Kairos.
Král si rozčíleně zajel prsty do vlasů. „Nooo, nechal jsem tam s nimi Dobrokukkse…, ale víš
ty co? Radši to tam běž prověřit. Můj čaroděj, baron Tobruk, se zavřel ve sklepě, a pod
dveřmi podstrčil vzkaz, že vyleze, až vypadnou. Abych se přiznal, jsem z nich dost nervózní.“
„Ani se nedivím,“ uchechtl se Kairos. „Takže, kdybychom se už neviděli…“
„Ale já myslím, že se určitě ještě uvidíme.“
Tajná dvířka do kabinetu byla přímo za vladařským trůnem. V sále plném lidí a přece
dostatečně diskrétně situovaná. Teď tam ale trvale vartovalo šest gardistů s halapartnami.
Nejtěžší bylo pro Kaira vyčíhnout okamžik, aby mohl vejít, ale v tom mu pomohl Krytydis,
který stráže zabavil. Zatlačil na výstupek, který ve fresce zpodobňoval obrubu rámu soklu
stolce, a vešel.
Na židli úzké chodbičky sedělo vyjukané páže. S pokývnutím je obešel, pootevřenými dveřmi
nahlédl do archívu, kde v policích čekaly k podpisu státní dokumenty a pokračoval dál.
Démoni seděli spořádaně u stolu a četli si. Hlavní stolník Dobrokuks klimbal v lenošce.
Dva starší při vyrušení sotva zvedli oči od svých textů, ale ten s nejmladší vizáží
s nejpichlavějšíma očima se na Kaira se zájmem podíval. „Copak nám neseš, dobrý muži?“
„Mám tu čest, s vévodou de Brillem, členem Tribunálu, a předsedou revitalizační komise?“
otázal se Kairos uctivě.
39
Povědomí příchozího o komisi, která oficiálně neexistuje, přinutila de Brillovy společníky
k překvapenemu zafunění. On sám ale nehnul ani brvou. Nejdřív spletl prsty a posílil
letargický impulz směrem k lenošce, pak se na Kaira prkenně usmál a řekl: „Ty budeš ten
Tobrukův nástupce. Tvým prvním úkolem bude vymazat tomu neschopnému senilnímu
ignorantovi paměť.“
„Jistě,“ přikývnul Kairos. „A úkoly stran budoucí krullské královny?“
De Brill zvedl obočí. „To snad provinciálního čaroděje, jako jsi ty, vůbec nemusí zajímat.“
Kairos se provinile ušklíbnul. „Pokorně se omlouvám, vaše milosti, ale…mnohem lépe by se
mi pracovalo, kdybych měl alespoň nějakou představu.“ Dal si záležet, aby jeho hlas zněl
náležitě pomstychtivě. „Protože právě bývalá regentka dala popravit mou ženu a sestru.“
„Ale ale, zač pak?“ ozval se jeden ze dvou doprovázejících čarodějů.
„Keisonské recepty,“ povzdechnul si Kairos.
Jeho doznání vyvolala trojitou salvu smíchu. Recepty na účinné lektvary ze zapovězené dračí
planety si čarodějové předávali z generace na generaci. Protože se do nich přidávaly
zapovězené přísady jako dětská krev, srdce nevinných panen, a další laskominy, uděloval se
za jejich přechovávání ve světech dimenzí okruhu Malé smyčky trest smrti.
„To se nedá nic dělat,“ podotkl ten druhý. „Oficiálně se to prostě nesmí a basta. Neměly se
dát chytit.“
„Tedy dobrá,“ řekl de Brill smířlivějším tónem. „Jestli tě to má pro tvou práci pro Tribunál
správně motivovat, povím ti to. Ta kráva se královnou Krullu nikdy nestane. Výnos o anulaci
mandátu v čarodějné radě, který jí za chvíli přečteme, je plán A. O něm Julian Gilden ví,
protože to se před ním v této fázi utajit nedalo. Ale hned potom přistoupíme k realizaci plánu
B, který jsme mu doposud tajili. To znamená, že bývalé regentce doručíme Rozhodnutí o
přestupku proti zákonu o Revitalizaci elitních kádrů. Bude potrestána deseti lety nucených
prací na Foomonu. Výkon rozhodnutí nastane ihned.“ De Bril obrátil oči v sloup. „Počítáme
s tím, že se to děvče bude cukat, ale proto jsme tu tři. Pokojně s námi Noktu opustí, a zdejší
budou ponecháni v dojmu, že odchází na Krull. Aby zamezila skandálu, podvolí se.“
„A Gilden bude spolupracovat, protože je to hodný syn,“ dodal se zasvěceným úsměškem
Kairos.
„Ano,“ zabručel prošedivělý čaroděj po de Brillově levici. „Filippa Krullská v této záležitosti
neponechala nic náhodě. Dokonce pro něj sehnala náhradní nevěstu. Není to nikdo jiný, než
foohomonská senátorka Margareta.“
„Tak proto se Filippa odstěhovala na Foohomon,“ dovtípil se Kairos. Margareta vlastnila
nejvýnosnější části foomonského pobřeží. „Vymění Marge jijincové laguny za Gildena a
polovinu krullské říše anebo...ji schlamstne celou?“
Jeho úvaha hematitské čaroděje přivedla k dalšímu výlevu veselosti.
„Tak jsme si to ujasnili,“ řekl zápětí de Brill, „a teď se zaběhni podívat, jak to vypadá v sále.
Nechceme tu trčet celou noc.“
„To jistě nebude třeba, vaše milosti,“ zavrněl dobromyslně Kairos. V rozporu s řečeným ale
zůstal na místě.
„No, tak už běž!“ pobídl ho znova mírně rozmrzele čaroděj.
„Vlastně jsem vám neřekl úplně všechno, pánové,“ řekl.
„Tak co ještě?“ štěkl prošedivělý.
„Nejsem moc dobrý čaroděj,“ zakňoural Kairos.
„No, když budeš pilně studovat…“ Bylo patrné, že body, které si předtím získal, zase ztratil.
„Ani moc známých mezi čaroději nemám,“ zablekotal rozpačitě Kairos. „Ale zato se dobře
znám s Pradávnými.“
V té chvíli de Brill ztratil trpělivost, vstal tak prudce, až se židle pod ním skácela a zařval:
„To už je vrchol! Lhář a neschopný k tomu! Okamžitě vypadni!“
40
„Vlastně jsem…jaksi nepřímo…pod jejich ochranou,“ dál pokračoval Kairos, ale teď už
naprosto vážně. „Ne, že by mě zrovna milovali. Spíš mě nesnáší. Dokonce se nemůžou dočkat
chvíle, až se dostanu do uzlového bodu, a nastane čas si vyřídit účty. Ale dřív, než proti mně
začnete metat ty svoje kabaretní prskavky, byste měli vědět, že by jim dost vadilo, kdyby jim
kdokoliv jiný tu parádu překazil…“ A jak mluvil, plynule se přeměnil v démona a významně
naježil bodliny na hlavě. „Nejsem Tobrukův nástupce,“ zavrčel, „a varuju vás, že kdokoliv
z vás princezně Destiny zkřiví na hlavě jediný vlásek, bude mít co dělat se mnou!“
„Kairos?“ vydechl de Brill.
„Osobně,“ potvrdil oslovený a zařval: „Naval to rozhodnutí.“
Oba dva zbývající čarodějové se konečně vzpamatovali z ohromení, rovněž vstali. „Nemáš
žádné právo!“ křikl ten šedovlasý.
„Mám. Řekněme, že právo silnějšího,“ řekl už klidněji démon. „Uděláte to takto: Seznámíte
Destiny s anulací mandátu a vypadnete. Blbec Gilden se může vrátit na Krull hrát
s Margaretou dohomon a Filippa aťsi pro mě za mě pěstuje na Foomonu jijince, ale paměť
čaroděje Tobruka necháte na pokoji.“
„Tak zásadní změny dělat nemůžeme,“ odporoval de Brill.
„Podle odstavce uonto ustanovení § 88 stanov komisí Tribunálu, můžete.“
„Tribunál tě zničí!“ syčel prošedivělý.
„Budeme tě mučit, zabíjet a oživovat tisíckrát po sobě, udržovat v hrůze a utrpení!“ zaburácel
obtloustlý čarodej po de Brillově levici.
„Mrzí mě, že vám kazím radost, příteli,“ zašklebil se na něj Kairos, „ale to nejde. Pradávní
mají prostě přednost.“
Čaroděj zbrunátněl. Na čele mu naběhla modrá žíla. Dřív, než stačil zareagovat, chopil se
iniciativy de Brill. „Vážení kolegové,“ řekl ledově „není v naší kompetenci soudit a už vůbec
ne tohoto démona trestat. To je, ač je to k nepochopení, skutečně výhradně v hájenství
samotých Pradávných. Mohu vám zaručit, že až čas nazraje, bude ještě litovat, že se nevydal
nám. Ale teď nevidím jinou možnost, než jeho…pošetilému…přání vyhovět. Nu, vždyť, oč
vlastně jde? Můžeme být pro jednou velkorysí. Tak tedy v autoremeduře rozhodnutí
zrevidujeme.“
„Díky za pochopení,“ zabručel dobrácky Kairos. „V textu pod řádky výroku o trestu stačí
připsat zrušovací dovětek, datum a podpisy. Opis dokumentu si vezmete vy, originál si, pro
jistotu sebou odnesu. Začněte, a počítejte s tím, že zmizím až po vás.“
Destiny s Gildenem přišli ve chvíli, když se Kairos poroučel.
„Co tu, sakra, zase děláš?“ obořila se na něj Destiny. Jedovatě se na čaroděje usmála.
„Doufám, že vás neobtěžoval, pánové.“
Gilden, který Kaira znal ještě z dob, kdy měl poměr s jeho matkou, se napřáhnul a mrštil proti
Kairovi plazmovou kouli, kterou si pohotově vyčaroval v dlani. Kairos ač o dvě hlavy vyšší a
mnohem robustnější, se výpadu mrštně vyhnul. Střela zdemolovala drahocennou skříňku
z fuálového dřeva, ale stačilo málo, a byla by trefila omámeného Dobrokukse.
„Vždyť ho zabiješ!“ vyjekla Destiny, přičemž nebylo jasné, zda se bojí o démona nebo o
stolníka.
Gilden ji ale ignoroval a v nejvyšším rozrušení se obrátil se na de Brilla: „Vaše milosti!
Okamžitě to individuum zadržte! Vždyť je to Kverulant!“
De Brill se na Gildena útrpně zašklebil. „A co bych s ním asi tak dělal, ty hlupáku?“
V nastalém tichu shrábnul démon originál opraveného rozhodnutí, stočil ho do ruličky, a aniž
by krullského čaroděje uznal hodna pohledu, kabinet opustil.
41
Aby si ověřil, že plán B je skutečně zhacen, počkal na výsledek jednání v archivu. Přečíst
výnos o anulaci mandátu trvalo vlastně jen chvíli. Podle důvěrně známého zvýšeného hlasu, a
následného prásknutí dveřmi, poznal, že už je po všem.
Vrátil se do kabinetu.
Seděla za stolem a civěla do prázdna.
„Hmm. Julian o tom asi opravdu věděl,“ vydechla. „Nemá tě rád. Šel trucovat do míčovny.
Prostě žárlí. Ale do rána ho to určitě přejde.“
„To se mi jenom zdá,“ vydechl. „Ty si ho pořád ještě chceš vzít?“
„Jistě,“ odsekla, „nechtěl mi dělat starosti nadlouho dopředu. Byl ale se mnou, aby mi v těžké
chvíli stál po boku. Přece jsi to viděl.“
„Tááák?“ zachrčel. „Jaký to statečný a prozíravý ochránce! Jenom nestačil pohlídat Filippu.
Neměl totiž ani tušení, že pro něj nachystala svatbu s Margaretou s Foohomonu. A tys měla
hned po anulaci naklusat do Jijincových lagun!“
Strnula a klesla zrakem na ruličku pergmanu, kterou dosud třímal v pěsti. Vstala a přišla blíž.
„Co je to?" hbitě mu dokument vytrhla z ruky.
„Jenom taková pitomost,“ zavrčel.
Přečetla si to a okamžitě se rozčílila. „Tak proto se ta mrcha stará odstěhovala na Foomon! A
co ještě si na mě vymysleli!“ Vzápětí zděšeně strnula. „Ale toto Julian určitě nevěděl!“
Bylo by tak snadné jí zalhat, ale…nešlo to. „Ne, nevěděl,“ zachraptěl. „Ale stejně je to blbec.“
„Podívej se na mě, Kaire.“
Když to udělal, neuviděl odpor ani vztek. Jenom smutek a lítost nad ztracenými roky.
„Promeškala jsem tě,“ šeptla, „je mi čtyřicet a ty nestárneš. Omlouvám se. Byla jsem na tebe
zlá, protože mě moc bolelo, že tě ztrácím." V očích se jí zaleskly slzy, ale usmívala se. Pak
pohodila hlavou: „Jako démon vypadáš příšerně, ale oči máš pořád stejně sexy."
Mlčel. Bál se uvěřit tomu, co právě slyšel.
„Tak odpustíš mi?“ zeptala se, „zítra ráno se vdávám. Chtěla bych, abys tam byl.“
„Nemám ti co odpouštět,“ řekl dutě. „Ale s tou svatbou by sis to měla ještě rozmyslet.“
Zavrtěla hlavou. „Nic si rozmýšlet nebudu! Ale no tak, v čem je problém? Do rána se určitě
stihneš proměnit zpátky…“
Snažil se nevnímat její svůdné křivky a půvabná ústa. „Proč bych se vůbec měl proměňovat?“
zasyčel. „Aby sis mě mohla s Gildenem porovnat? Aby ses přede mnou mohla natřásat? Nebo
k čemu? Ne, ne, ne. Odcházím.“
„Počkej,“ šeptla. „Řekni mi jedno. Opravdu se to stalo? Ty a já? Byli jsme…spolu? Snila
jsem o nás dvou, tak dlouho, že už ani nevím, co je sen a co skutečnost.“
Srdce mu tlouklo jako zvon, nohy a pracky trnuly vypětím. Každou buňkou těla ji chtěl. Jenže
v této identitě by ji jakýmkoliv projevem vášně, i kdyby to bylo pouhé objetí, vážně poranil.
Věděl, že ten rozhovor musí skončit. Nenáviděl se za to. „Pro tvé příští manželské štěstí s tím
kreténem bude nejlepší, když to vezmeš jako sen.“
„Ty hajzle!" zařvala a vyběhla ven.
„Jsem to ale blbec žárlivá," povzdechl si a vytvořil portál zpět na Rabden.
Dimenze Windu, království Rabdenů
„Takže jsi odtamtud utekl jako malej kluk," zhodnotil situaci Pavel.
Tricie se mu na klíně zavrtěla: „Zachoval se asi nejlíp, jak se v dané situaci dalo."
„Díky Tri," řekl Kairos ukrytý v tom nejtemnějším koutě, protože prostě nesnesl, aby civěli
na jeho mokrý bradavičnatý obličej.
42
Současnost Praha
leden 1983
„Tati, jsem doma!” Dveře se rozletěly a do kuchyně vpochodovalo modrofialové dva a
půlmetrové osmioké monstrum.
Kairos praštil utěrkou a skočil svému démonímu synkovi do náruče.
„Mám ten hnusnej tábor za sebou,” houkl Troxill.
Kain si oddechl. Poslední překážka repatriace padla.
„Nenechal ses moc buzerovat?” ujišťoval se.
Troxill ho plácl po zádech, až narazil do starožitných skříňových hodin. „Kroť se, blázne, o
kolik jsi zase vyrostl?” zděsil se a třel si naražené rameno.
„Strop bourat nebudeme,” houkl hromotluk s hlavou v lednici: „Hermelín. Kde máš hermelín?
Tři dny jsem kvůli teleportaci nejedl.”
Když Troxill unavený z dimenzionálního přesunu pochrupoval, vytáhl Kairos ze skříně
projektor z Rabdenu. Paměťový krystal s malým Troxillem ležel hned nahoře v krabici.
Neodolal a pustil si nahrávku starou jedenáct let. Dvouleté osmikilové mládě žvatlající:
„Nesnáším kroflubunovou pomazánku.”
Noc se přehoupla k ránu. Kairos vrátil krystal zpátky do krabice. Zítra mu Trox prozradí,
jestli mu ta fialová kráska s bodlinatým čelem dopřála sluchu.
Přituhuje
Současnost Země
únor 1983
Ve sklepě Axelovy Firmy v Los Angeles
Probral se a poznal, že leží v posteli v tajném bunkru pod Axelovým hotelem. „Jak dlouho?“
zaskuhral. V krku ho pálilo, tělo zatím vůbec necítil.
„Devět dní,“ odpověděl přítel. Seděl v křesle s nohama na židli a četl si v tlusté knize.
Kairos se zavrtěl, jak zkoušel, kde to bolí nejvíc. Už si na ten masakr vzpomínal. Vylízal se
z nejhoršího, ale ještě ne natolik, aby mohl udržet lidskou podobu. Aby oddálil okamžik, kdy
jej Axel začne peskovat, zaskuhral: „Co čteš?“
„Včera mi přišla nová kuchařka. Ten recept s křenovým sosem musím vyzkoušet.“ Kdyby
Kaira tolik nebolela žebra, byl by se rozchechtal. Šílenějšího koníčka už si upír vybrat
nemohl. Marně se hájil, že vnímá především vůně.
„Doufám, žes na mě žádný experimenty nezkoušel,“ ujišťoval se.
Upír se ušklíbl: „Přemýšlel jsem o plastice, ale Nemesis tvrdí, že ti to moc sluší i tak.“ Rázně
zaklapl kuchařku. „Ještě, žes trefil.“ Naklonil se k pacientovi, chladným palcem potáhl dolní
víčko a pozoroval prokrvenost spojivkového vaku. Hleděl na skvrny v hnědých duhovkách.
„Nešij sebou. Víš, že odjinud, lidskou diagnózu nevyčtu,“ zamručel, „a nevymlouvej se, že je
to jedno. S tvým lidským tělem se mohlo něco pokazit tak, že se to projeví až po transformaci.
Vypadl jsi z nicoty přímo na žíněnku. Byl jsi na maděru. To ses musel tak zřídit?“
43
„Bylo jich moc,“ zakňoural pacient. „Mugichura, Sist a dvě Masury. Ani jsem neuklidil.“ Tím
měl na mysli, že musel skočit prostorem dřív, než omdlí. Nestačil hodit mrtvoly do nějaké
jiné dimenze. V suterénu jeruzalémské nemocnice byla pak nalezena těla čtyř
neidentifikovatelných bytostí. Skončila v tajných laboratořích Mosadu. Kairos by tam skončil
s nimi, kdyby včas nepráskl do bot.
„Neměl jsem divoký sny?“ zeptal se kysele.
„Jo, ujišťoval jsi nějakou Dooronu, že byla úžasná, a že se brzy vrátíš,“ řekl Axel zamyšleně.
Démon se rozmarně uchechtl. „To už je dávno. Byla hnědá, jako čokoláda… a chtěla se
vdávat.“
Axel se zvedl. „Hm, ty jsi specialista na jednodenní sňatky. Přinesu ti svačinu.“
„Ahoj,“ vytrhl Kaina z dřímoty hluboký alt. „Axel musel do ordinace. Povinnost „nakrmit
obludu“ připadla na mě.“ Plavovlasá, krásná Nemesis s jantarovýma očima elegantním
výkopem zavřela dveře a položila tác na stůl. „Posadíš se, já ti podložím záda polštáři, tak.“
Tác mu položila na klín.
„Bohyně rekvalifikovaná na ošetřovatelku. Zírám,“ popichoval.
„Ve tvém případě jsem se přemohla.“
„Už jsi vymlátila všechna upíří hnízda v okolí?“ škádlil ji, zatímco se rýpal vidličkou v talíři.
„Pořád se odněkud stahují další,“ ošila se. „Jez, nebo ti to vystydne.“
Dloubal se lžící v ovesné kaši a kafral:„Nemáš kus masa? Vitamín B na svaly.“
„Neprotestuj, nebo tě budu krmit kroflubunovou pomazánkou, kterou nechal Troxill
v mrazáku.“ Před takovou výhrůžkou musel ustoupit.
Vyprávěl jí o nedávné Troxillově návštěvě. Nemesis si podložila bradu dlaněmi a
poslouchala. Když se ponořil do spánku, seděla a vzpomínala na všechny ty roky, které spolu
prožili. Vždycky tady byl pro Axela a pro ni. Ukecaný, nevypočitatelný, sukničkář,
provokatér. Kulička pepře mezi zuby Sil, jak kdysi sám řekl. Někdy ji rozčilovala
lehkomyslnost, s jakou své eskapády podnikal, protože tím mohl ohrozit celý svět. Zlobívala
se, že Síly příliš pokouší, a že až jim jednou dojde trpělivost, bude to mrzet nejen jeho, ale i
všechny, na kterých mu záleží. Ale uznávala, že kdyby ho nebylo, nikdy by nemohla s
Axelem zůstat. Ale teď se Kverulant změnil. Tím lehkým tónem ji neobalamutil. Cosi ho
pokroutilo a polámalo a nebyla to ta šarvátka, ze které se uzdravoval. I Axel naznačil, že
v deliriu vykřikoval něco, co potvrzovalo, že má problémy. Nastal čas, kdy bude potřebovat
přátele. Nemesis byla odhodlaná mu pomoci, ale protože jindy užvaněný démon o příčinách
svého trápení mlčel, rozhodla se nechat ten rozhovor na Axelovi. „Spi a nabírej sílu, Kuličko
pepře,“ broukla. Pohladila démona po šupinaté pracce a s použitým nádobím odešla.
Probudil jej Axelův příchod. „Měl bys ležet,“ zahudral upír, když Kaira načapal, jak se
pokouší dělat kliky.
„Musím se hýbat,“ namítal démon.
„Ještě nemáš dost sil ani na transformaci,“ narážel Axel na skutečnost, že měl stále démoní
identitu. Podával mu pivo: „Tady máš iontový nápoj. Jako tvůj osobní lékař ti nařizuji, abys
přestal blbnout.“
Ale Kairos neúnavně pokračoval.
„Kdo je to Destiny?“ vybafl Axel a nepřipravený Kairos při vyslovení toho jména padl na
břicho. Pak se těžce zvedl, svalil se do křesla, chmátnul po pivu. Naráz do sebe dostal celou
plechovku.
„Nafoukne tě to a pukneš,“ ušklíbl Axel.
44
„To možná vy tam u vás v Rakousích. Ale u nás v Čechách to ovládáme,“ odsekl pochmurně
pacient. Plechovku zmáčkl do kuličky, položil ji na svou hrozivou pracku a zamyšleně ji
pozoroval. „Takže jsem neblábolil jenom o příjemných chvilkách s kakaovou Dooronou, že?“
Upír zavrtěl hlavou: „Měl jsem o tebe vážně strach. Především jsi volal Destiny. To přece
znamená osud, ne? Byla v tom…bolest. Pak jsi vzpomínal Tessulah. A pořád jsi opakoval:
Poznej Pravdu, Vesmírná Sílo. Tak co se děje? Co je to Destiny?“
Kairos zavřel oči. Věděl, že to bude muset Axelovi říct. Vždyť i on sám je do toho cirkusu
zapleten. Naštěstí Síly striktně dodržují svůj slib a nechávají Axela a Nemesis na pokoji.
„Destiny,“ řekl Kairos hluše, „je můj osud.“
Povyprávěl příteli o dobrodružství v dimenzi Xia
„Když ty vždycky musíš mít něco extra,“ komentoval upír smutný příběh. „Podle toho, cos
vyprávěl, je Destiny sice umíněná, rozmazlená a trucovitá, ale přesto všechno silná osobnost.
A Gilden má inteligenci sekačky na trávu. Takže to jejich manželství moc perspektivně
nevidím.“
„Hmmm,“ zabručel Kairos, „tak teď nevím. Mám z toho mít snad radost, či co?“
Los Angeles, Axelovo doupě, nazítří.
„Dobře, že ti otrnulo,“ komentoval Axel dalšího dne Kairovu lidskou proměnu, když mu
přinesl snídani.
„Konečně maso,“ rýpl si pacient.
„Nestěžuj si. Vlastně bys měl nasadit jogínskou dietu. Ta je na zhrzenou lásku úplně nejlepší.
Krotí libido,“ řekl Axel temně.
„Jdi do prdele s láskou!“ zahučel vztekle Kairos. „Je to nemoc! jak jste jen s Nemesis
dokázali čekat... Destiny. Plameny, co oslepily můj zdravý rozum. Když se provdala, udělala
rozumnou věc. To já se chovám jako idiot. Tu rvačku, kvůli které tady ležím, jsem mohl
vyřešit účelněji. Ale já to prostě potřeboval. Bylo mi jedno, jestli zhebnu. Vím, žes měl co
dělat, abys mě dal dohromady. Promiň.“
Upír zakoulel očima. „Co s tebou? Vždycky sis svoje věci řešil po svém.“ Potom mu padl
zrak na zkrvavenou hromádku na zemi u postele.
„Vyhodíš to, prosím?“ mrkl na něj Kairos.
Axelovi došlo, že z oděvu, který měl Kairos na sobě před dvěma týdny, zbyly jen cáry.
Oblečení se přeměňovalo s ním. Tricie razila teorii, že z oblečeného Kaira se stává nahý
démon proto, že by se garderoba stejně potrhala, protože démon je mohutnější než člověk a
ještě porostlý šupinami a pancířem opatřeným množstvím ostrých trnů.
„Jasně,“ přikývl přítel. „Víš, bratříčku, ona to Tessulah s tím démoním tělem nevymyslela tak
špatně. Když se přeměňuješ, oblečení se transformuje do šupin. Šupiny se během boje
poškodí, ale po přeměně je tělo člověka v pořádku, protože to odnesou hlavně hadry. Asi tě
měla svým způsobem ráda.“
„To si děláš srandu,“ odsekl Kairos.
„Dala si s tvým tělem hodně práce,“ trval na svém upír. „Je svým způsobem dokonalé. To
jenom ty máš z něho komplex.“
Axel sledoval, jak se Kairova ústa stáhla do tenké čáry. Bylo vidno, že přítel se stále ještě se
svou démoní polovinou nevyrovnal. „Snad s tebou po všech těch letech můžu mluvit
otevřeně,“ řekl pevně.
„Tak za prvé,“ houkl Kairos, „většinou to fakt schytají šupiny. A protože šupiny jsou
transformovaným oblečením, tak po rvačce můžu ty hadry vyhodit. Za druhé: zkoušel jsem
přeměnu v démona, když jsem byl nahý a šupiny jsem měl zas, jen neměly tolik barev. Změny
barev mých šupin souvisí s barvou látky. Ale i kdybych byl v modrém od hlavy až k patě,
nebudu mít modré šupiny. Barvy kolísají od červené přes fialovou do černé. To je moje škála.
45
Od dětství červenou nesnáším. Tessulah je ta největší mrcha ze všech Sil. Vymyslela mi tak
hnusný tělo, že vždycky když se podívám do zrcadla, musím si nalít panáka.“
„Kecáš, to už bys byl démon alkoholik,“ namítal upír.
„Nekecám. Nedívám se do zrcadla, když jsem démon,“ zahučel Kairos.
„Víš, cos mi nikdy nevysvětlil? Jak jsi přišel k té teorii s vyšším tvůrčím principem,“ vyzval
Kaira upír.
„Ty nemáš co na práci?“ zeptal se zoufale Kain.
„Přemýšlel jsem o tvé Destiny. Něco na tom nesedí.“
„Ale vždyť je to jasný! Síly mě mají v žaludku, už se nemůžou dočkat...“
„Spíš mezi zuby, Kuličko pepře. Jestli je napadne tě rozkousnout… Dobíhá ti lhůta, a ty honíš
ženské.“
„Když mě rozkousnou, tak je aspoň, než mě spolknou, popálím, uchechtl se démon. „A co se
tvůrčího principu týče, tak důkazem jeho existence je fakt, že mi to těch pět století vážně
docela dobře vycházelo. A jestli Pradávní tvůrčí princip popírají, tak buď vědomě lžou, nebo
o něm nevědí, což je fakt děsivá představa.“
„Tady nejde jenom o tebe,“ broukl Axel. „Souvisí to i s jejich postojem k Zemi. Vždyť by jim
stačilo fouknout a celá Země se vypaří. Co nechápu, je celý ten cirkus s Peklem. Je to jen hra?
Pokud je to hra, tak se angažují přespříliš.“
„Hmmm, vážně netuším,“ pozdechl si Kairos.
„Hlavně se konečně vzpamatuj, a zapracuj na nějakém plánu,“ burcoval upír. „Do roku 1999
zbývá jenom chvilinka. My s Nemesis jsme připraveni pomoci, jak to půjde, ale vymyslet to
musíš ty. Pradávní nesnáší antihmotu. Na Grinxu mají speciální děla na antihmotu, která…“
„To už jsem zavrhl,“ zaškaredil se démon, „jako by si veš na stádo slonů vzala vodní
pistolku.“ V análech předělových válek vyčetl, že antihmota Pradávné pokryla jako přilnavý
film, a mžiku jim znemožnila užívat tvořivých schopností. Pokud k napadení došlo ve volném
prostoru a ve vzduchoprázdnu, a pokud postižený neovládal kouzla, třeba jen obyčejný únik
portálem, mohl dokonce i zemřít. „Musel bych je omezit všechny současně,“ řekl. „Protože
jinak by ten, kterého bych netrefil, z těch zasažených povlak zase odstranil.“
Upír překvapeně zamžikal. „To jsem nevěděl. Takže ses opravdu připravoval.“
Kairos pokrčil rameny. „Krizový okamžik nastává, když antihmotu vystřelíš. Pokud subjekt
nestačí uhnout, materiál je tak přilnavý, že ho neprodyšně pokryje během zlomku sekundy.
Pak mu dokáže pomoc jedině další nezasažený Pradávný, který z něj speciálním hmatem film
sundá. Většinou ho svíjí do kuličky, přičemž dbá, aby se při tom nezabalil sám. Taky pomáhá
rána z plazmového děla.“
„Takže násilím to nevyřešíš,“ uzavřel debatu Axel.
„Ne, ostatně násilí se mi odjakživa hnusí,“ řekl svatouškovským tónem démon.
„Tak teď nevím, jestli to vůbec byl s tím útěkem do minulosti dobrý nápad,“ povzdechl si
Axel.“
„Ale jo,“ řekl Kairos. „Bylo to dokonalé. Mnoho škody jsme nenadělali, ty sis vymohl
dispens, a já si ověřil, že těch pár avatarů společnost stejně nespasí…“
„To jsem se tě chtěl už dlouho zeptat. Získal jsem totiž dojem, že kromě několika technických
záležitostí, je na tom společenský vývoj vlastně stejně.“
„Právě. Vlastně jsem si ověřil, že avataři mají na vývoj civilizace vliv velice malý až
mizivý…Jsou jenom…zajímaví tím, že v sobě některé schopnosti koncentrují. Jistě, mohou
dávat kladný příklad, ale stejně tak záporný. A zvlášť dnes, v době, kdy většinu populace
ovlivňují média… je to prostě zkreslené. Takže se můj výzkum dá shrnout do jediné věty.
Bylo to celé na nic.“
„Přesto dál ladíš novorozencům auru,“ šeptl zaraženě Axel.
„Jo, protože Pradávní dál vytrvale posílají běsy, aby je pobili, sakra.“
„Ježíši,“ vydechl upír. „Od kdy to víš?“
46
Kairos se hořce usmál. „Vlastně skoro padesát let. Nejdřív jsem se bál přiznat.“
„To ale mnohé mění,“ řekl s novou energií Axel. „Co kdybys jim poslal vzkaz, že se chceš
dohodnout? Výsledky výzkumu je přece zajímaly…“
„Ne,“ sykl umíněně přítel. „Hra je hra.“
„Nebuď tak přemrštěně…pyšný,“ řekl zaraženě Axel. „Jestli máš příležitost dohody, tak jí,
sakra, využij. Uvědom si, co udělali se mnou…“
„Tss, však se ještě uvidí. Čas ještě nedoběhl.“
„Studoval jsi sociologii. Proč se Síly tak rády producírují v lidské podobě?“ zeptal se upír do
ticha.
„Jejich záliba v personifikaci není nic nového. Dělají to odnepaměti. Tvoje Nemesis si
pamatuje tisíciletí z kariéry bohyně odplaty, a vždycky když vzpomíná Síly, má na mysli
jejich lidská ztělesnění. Jako by si na nás hrály proto, že máme něco, co jim chybí.“
Kapitola desátá: Času navzdory
Praha srpen 1983: Některé translokace mívaly tvrdší přistání. Kairos dopadl na hromadu
žulových kostek, složenou na chodníku před domem, jak opravovali kanalizaci. Původně
vůbec nemířil před dům. Jeho cílem byl interiér, ale měl tak mizernou náladu, že se trefil
vedle. Spěchal, protože měl podle plánu odebrat přebytek barvy, ale nemohl si vzpomenout
kde. Od té doby, co mu do života vstoupila Destiny, dělal samé pitomosti.
Vracel se z dimenze Yutech, kde v přestrojení za potulného malíře trdloval na dvoře krále
Gildena a špicloval jeho manželku. Gilden nestíhal sledovat kadenci královniných reforem.
Bylo jen otázkou času, kdy se vzepře.
„Já blbec,“ bručel si pod nos. Odkulhal k brance. Ve zdi kolem zahrady nahmátl šestou cihlu
odspodu. Vytáhl klíč. Prošel domem až do knihovny a otevřel dveře na balkon, aby vyvětral
zatuchlinu. Byla teplá noc a cvrčci cvrkali, jasmínové keře voněly. Opíral se o zábradlí a
naslouchal nočním zvukům. Tady stál těsně po volbách, než si pro něj Mimoza přišla.
Cítil se spřízněný s touto dobou, protože si ji pamatoval. Sto let v Pekle ani pět propocených
století, kterými se zpětně prokousal, na tom nemohlo nic změnit. Opsal kruh. Vrátil se
„domů“. Dějiny se odvíjely téměř stejně. Téměř. Ve vinohradském činžáku dnes žije malý
Karlík - jeho „ekvivalentní Já“ docela pohodový život.
V původní realitě sice ty pitomé notebooky začali vyrábět až o deset let později, a Karel číslo
dvě, už v Pekle skončit neměl, ale na první pohled byl tento svět téměř stejný...
Počítač pípnutím ohlásil, že je připravený. Vrátil se do knihovny. Provedl výpočty a zjistil, že
má méně času, než předpokládal. Tentokrát nastane narození velmi brzy po odebrání.
Vypadalo to na několik translokací po sobě. S tím souviselo vysílení a riziko zranění, což půl
roku po té, co jej Axel slátal po masakru v Jeruzalémě, nemohl potřebovat.
„Já idiot,“ bručel, protože teď to do Číny nestihne ani tryskáčem. Ještě mu bylo špatně
z minulé translokace a už se chystal k další. V mysli si nastavil souřadnice do Fuej čnkg –su,
protože babička Fu to má za pár.
Nechal se nasát vírem do nicoty. Proskočil okem brány z pražské noci do bílého čínského dne.
Přistál na nábřeží říčky líně tekoucí betonovým korytem v blízkosti hospodářských budov.
Uslyšel mečení koz. Oddechl si, protože toto by měla být usedlost, ve které stařenka žije.
Jejími předky bývali císaři z dynastie Fuej, ale ona sama to brala jako pohádku. Lidé mohli
čerpat z morfogenetického pole Země sílu, odhodlání a samolibou drzost právě díky umírající
stařence Fu. Povoláním učitelka kaligrafie proplachtila životem jako kometa, neposkvrněná
politickou špínou, protože čistému vše čisté. Přeměnil se do lidské podoby a kráčel po
47
štěrkem vysypané cestě k obytné budově prosvítající mezi větvemi morušového sadu. Spustil
Francouzsky a nemusel hledat žádné exotické krytí. Advokát vždycky zabral. Když příbuzní
vyklidili pole, vysvětlil jí, proč se musí proměnit. Vlastně ani nevěděl, jestli mu porozuměla.
Neřekla ani slovo, ale když jí odebíral žlutou barvu, usmívala se tak vědoucně, že měl dojem,
že ano.
Seděl ve vlaku s notebookem na kolenou a počítal translokační horoskop pro nové lvíčky.
Vlak uháněl borovým lesem. Čínští pracující vykuleně hleděli. Přítomnost exotického cizince
ve vnitrozemském vlakovém spoji je znervózňovala. Blížil se konec dvacátého století, ale
tady ještě přetrvávaly následky Maova řádění. Ale v původní větvi reality, by ve vlaku bez
doprovodu sedět nemohl. Místo notebooku by v roce 1983 mohl mít nanejvýš kalkulačku.
Dokončil výpočty. Zrození Egregoru vycházelo v jižní Americe za pouhých dvanáct hodin.
Časový interval od převzetí barvy k jejímu předání byl nejkratší, co kdy pamatoval. Kdyby
přišel pozdě, byli by zabijáci rychlejší. Z každé další teleportace se bude vzpamatovávat tak
týden, někde ve škarpě, protože neudrží lidskou podobu. Najdou jej a prodají KGB. Jedině
skočit ještě jednou a zakončit to v Axelově doupěti.
S vědomím, že konvenčně to prostě nestihne, se pasíroval uličkou do mezery mezi vagóny.
Nadechl se, a spustil transformaci. Kroutilo to s ním jako ledvinová kolika. Vytvořil si portál,
a s drkotajícími zuby skočil. Prostor se prohnul, dopadl do změti tropického listoví a ztratil
vědomí.
Bušení v hlavě jej probudilo. Naštěstí se válel v hustém křoví prorostlém dužnatými listy.
Hlava bolela jako střep, žaludek měl naruby, ale kosti celé. Když se partyzánským způsobem
přesvědčil, že dopadl na místo určení a sice k nemocnici v Porto Sacramentu v deltě
Amazonky, stočil se do klubíčka a zase usnul. Když se probral, byla noc. Pořád neměl dost
síly na přeměnu, ale už se cítil lépe. Mrkl na hodinky na pružném pásku, který obepínal jeho
šupinaté zápěstí. Půl jedenácté, čas na obchůzku. Stejně se blíží doba duchů a v Jižní Americe
jsou lidi pověrčiví. Nikoho nepřekvapí, když potká strašidlo. V areálu nemocnice nic divného.
Miminka by se měla narodit nad ránem, bude dobře najít porodnici. Prostuduje orientační
cedule. Ideální, kdyby byla aspoň přístupná z balkonu.
Nic nenasvědčovalo tomu, že se tu měla stát výjimečná událost.
Tropické rostliny podél zdí budov tvořily dobré krytí pro šupinatého démona kradoucího se
k otevřenému oknu. Mimina byla dvě. Vztahoval pracky nad jejich hlavičky, ladil barvu a
rozprostíral auru. Potom se schoval do listí a čekal. Nemocnice nebyla podsklepená, nebyl tu
ani suterén, ani jiná temná místa. Musel být připravený na útok kdekoliv kolem budovy.
S rozbřeskem ho probudil projíždějící kropicí vůz a pak štěbetající smečka dětí, které učitelka
přivedla na povinné očkování proti zarděnkám. Naštěstí byly keře husté a trnité. Před
polednem se nebe zatáhlo a zvedl se vítr. Pod mraky prosvítaly oranžové kontury.
V očekávání lijáku se lidé se začali stahovat do budov, jen Kairos dál čekal, jestli se někde
neobjeví známý zelený záblesk.
Zahlédl ho mezi parkovištěm a garážemi sanitek. Rozběhl se tam. Mugichura čestvě
vyloupnutá z portálu právě sondovala terén. „Za tebou!“ šeptl, protože věděl, že slyší jako
netopýr. Ohlédla se a zařvala: „Kairos!“ Poznal ji. Tatáž krasavice s oranžovou pletí a
fialovými šupinami, která jej před lety zatáhla na Grinx. Pocítil cosi jako vděk. Dala mu přece
Troxilla. „Ustup a já tě ušetřím,“ nabízel jí. „ZZZzabít!“ zařvala Mugichura, mrskla ostnatým
ocasem a zacvakala čelistmi.
„Tak dobrá, sama to chceš.“ Nikdy nepochopil, co tím Pradávní sledovali. Proč dělali
zabijáky s tak nízkou inteligencí. Chytřejší stvůry by se na takovou práci dobrovolně nedaly?
Srpec už byl oslizlý, když ucítil další průvan. A taky intenzivní zápach. Sist. Musí ho zabít
rychle. Jednou se zhluboka nadechnout toho smradu a je to. Zadržel dech a vytáhnul meč
48
z Mugichuřiny dlouhé šíje. Skočil proti Sistovi a vjel mu mezi nohy. Podtrhl mu kotníky.
Ověřený plebejský chvat. Odklidil obě mrtvoly, ale až pak ucítil pronikavou bolest pod
lopatkou.
Pochopil, že jej Mugichura žahla. To přece nebylo možné… Měl by být vůči jedu imunní…
Ale ano. Cítil, jak jed pálí a skrze vazivový podklad šupin proniká do krve.
Jediné, co může, bude skočit k Tricii. Už se mu dělaly mžitky před očima, když otevřel portál
a skočil, víc mrtvý než živý.
V Dimenzi Windu v království Rabdenů slavili Zahájení Jitřního cyklu. Pod krápník byla
přisunuta nová číše. Obsah té naplněné byl určen pro věštecké účely. Musel vydržet dalších
tisíc let, dokud se nová číše opět nenaplní. Hrály fanfáry. Růženínový Fixíl jemně zářil.
Velekněžka a královna Tricie držela nad hlavou číši s elixírem a recitovala závěrečné věty
prastarého rituálu: „Oslavmež sil tvých magických….“
Kněžiště ovanul průvan a pod její napřažené paže dopadlo tělo černo fialového démona.
Tricie se tak polekala, že se jí ruce zachvěly a krůpěj elixíru skanula na tělo otřásající se
v poryvech křečí. Naštěstí stála zády k obecenstvu. Nikdo, kromě ní, tuto svatokrádež neviděl.
A Tricie nebyla úzkoprsá. Dobře věděla, že elixír má léčivou moc.
„Medvěde!“ vyjekla. Z boční chodby za oltářem vyběhl Pavel. Na nic se neptal, a pískl na
ochranku. Ještě se dvěma vojáky Kaira uchopili, sesmekli z hranolu a vlekli pryč. Tricie
v rychlosti dokončila obřad a spěchala ke Kairovi. „Jak je na tom?“ vyštěkla, když vrazila do
blankytného apartmá. „Má na kahánku,“ zvedl oči od zraněného její královský manžel.
„Vypadá to na jed. Divné. Normálně by měl být imunní,“ usoudila. „Něco ještě vydrží. Ukápl
mi na něj elixír. V nejhorším případě dostane ještě napít,“ povzdechla si. „Pomoz mi ho
otočit, ať vidím, kam to dostal.“
Slyšel Triciin hlas. Její přísný tón a skrývanou křehkost. Proplouval oceánem hustým jako
med. Zalykal se. Světla a stíny splývaly…topil se…třásla s ním zima …a spalovala ho
horkost… „Imunní?
Možná, že jed účinkoval proto, že s touto Masurou se setkali už podruhé…Magická příšera si
vyrobila individuální směs. Příště musí každou zabít hned napoprvé. Bude ještě nějaké příště?
„Má horečku,“ pronikal k němu odněkud hlas. „Přidrž mi ho, musíme do něj dostat nějaké
tekutiny.“
„Kaire, slyšíš mě?“ Pavel se snažil zjistit, jestli je při vědomí.
Ale démon neslyšel. Byl ponořený ve své minulosti, kdy se po boji s Inkvizicí vydal na
prázdniny v civilizované dimenzi. Tehdy se seznámil s Tricií a tehdy se s ní na noc oženil.
Byl bez sebe tři rabdenské dny.
„Nemám rád to tvé sekýrování, Tricie,“ mumlal v polospánku.
„Tricie je moje žena, a já její učitelský tón zbožňuji,“ zabručel Pavel, který seděl u stolu pod
oknem a něco zapisoval do tlustého bloku.„Vyprošuji si, abys zase vytahoval to vaše
zaprášený jednodenní manželství.“
„Pavle?“ Kairos konečně rozlišil mezi realitou a sněním. Zálesák v pokoji byl realitou. Tricie
už dávno nebyla jeho manželkou. „To jsem rád, že se mi to jenom zdálo,“ provokoval.
„Když máš náladu na vtípky, jsi z toho venku,“ řekl královský manžel. „Jdu na kulečník.
Cestou Tricince ohlásím, že ses probral. Pošlu ti tu nějaké pečovatelky, žádné mladé holky,
abys je sváděl k neřestem,“ škodolibě se zapitvořil a s hvízdáním opustil blankytné apartmá.
Kairos potěšeně pohlédl na svoje končetiny. Byly to ruce člověka. Takže se musel ve spánku
samovolně přeměnit. Napadlo ho, že k tomu došlo tehdy, když mu ve snu z minulosti bylo tak
špatně po několikanásobné přeměně, když Tricii zachraňoval před duhuůny.
49
Už z chodby slyšel její hlas. Ta ženská snad udílela rozkazy, jakmile otevřela oči. „Vrchní
rada se nesešla už dva měsíce. Myslím, že komoří by měl akceptovat svůj věk a jmenovat
zástupce. Taktně mu to připomeň, Šaruko, ano?“ Vpadla do dveří, oděná v róbě barvy paví
modři s vysokým drdolem havraních vlasů a zlatou korunou a plynule navázala: „Tak ses
vylízal.“ Pak, jako by jí došlo, že už neúřaduje, její přísná maska roztála. S úsměvem jej
políbila na čelo. Posadila se na pelest a vzala za ruku.
„Mám hlad,“ zamručel.
„Za chvíli něco přinesou.“ Netrpělivě se ošila. V její nazelenalé tváři však četl rozpaky.
„Mám špatné zprávy,“ sykla. „Destiny má problém.“
Kaira bodlo u srdce. „Co je s ní?“ zasípal. Veselá nálada jej opustila.
„Zmínil se o tom vyslanec Rabdenu v Nejvyšší čarodějné radě, Eukroteus. Dej si na něj
pozor. Dělá dojem užvaněného snoba, ale je mazaný jako had z Vianu. Přijel vlastně na
pohřeb své matky a zůstane ještě pár týdnů, než se vrátí na Hematit. Představím tě při večeři,
ale musíš vystupovat inkognito. Nesmí vědět, že máš na Destiny nějaké vazby, jinak z něj nic
nedostaneš. Musíme tě zamaskovat, protože tady na dvoře tě spousta lidí zná. Navrhuji
identitu historika sbírajícího materiál aktualizaci Encyklopedie Okruhu. Budeš se jmenovat
třeba … Richard, analytik z katedry historie na planetě Dokota. Tam Eukroteus určitě nikdy
nebyl.“
„Já tam taky nebyl!“ zavrčel Kairos.
„Ale já jo,“ ozval se Pavel, který už chvíli stál ve dveřích. „Povím ti všechno, co si o Dokotě
pamatuju. Hledal jsem dimenzi, odkud k nám proniká Fixíl. Náhodně jsem narazil na Dokotu.
Unikátní botanický ráj.
„Co kuželky?“
„Dej pokoj,“ mávl rukou Rus. „Tohle jsem ti nepřál.“
„Tak už mi konečně řekněte, do čeho se zase zapletla,“ vyzval královské manžele.
„Nechceš se nejdřív najíst?“ zkoušela to ještě Tricie.
„To ses měla zeptat dřív, než jsi začala o Destiny, teď už nemám hlad.“
Tricie vyprávěla, že Gilden těžce nesl, že mu Destiny zasahuje do jeho vlády. Destiny tvrdě
bazírovala, aby se vědělo, že autorkou reforem je ona. Gilden měl problémy s egem, a proto
Destiny prezentoval jako běsku, která jej nenechá svobodně dýchat. V království Krul se
obecně mělo za to, že za všechno zlé může královna. Ale bylo to spíš naopak. Když Gilden
začal intrikovat ve vrchní čarodějné radě a korumpoval její členy, aby si zajistil zvolení
Nejvyšším radním, byl už jen krůček ke zkáze. Vrcholem bylo, když se zapletl do
extradimenzioálních mocenských intrik. Byl odhalen a vyloučen. Bylo mu přikázáno setrvat
v domácím vězení a očekávat trestní verdikt Tribunálu. Ale než se tak stalo, Gilden za
záhadných okolností zemřel.
„Proslýchá se,“ pokračovala Tricie, „že jej odpravila sama královna. Proto, aby jí nestál v
cestě.“
„Tomu nevěřím,“ otřeseně oponoval Kairos. „Destiny vždycky milovala moc, ale nešla by
přes mrtvoly. Alespoň ne kvůli něčemu takovému,“ připustil tiše. „Jestli jej opravdu oddělala,
musela mít jiný důvod.“
Pavel nakrčil čelo. „No, jestli to byl sňatek z rozumu, tak ze žárlivosti ho určitě nepodřízla.“
Tricie se rozpačitě zavrtěla. „Možná, že to bylo naopak. Destiny si našla náhradu a už
nechtěla čekat.“
„Ne,“ vybafnul vztekle Kairos. „Jiný muž ve hře určitě nebyl!“ Pak, když mu došlo, jak
nemístně prudce zareagoval, zahanbeně zrudnul, a dodal: „No, trochu jsem se o ni zajímal.“
Tricie zvedla obočí a pobouřeně vyjekla: „Chceš snad říct, žes ji svedl k cizoložství?“
50
„Ne,“ vyrazil ze sebe upjatě démon. „Ale byl jsem se tam podívat, protože…jak víte, se na
Krullu vyznám. Potřeboval jsem jenom vědět, jestli je Destiny v pořádku. Zdálky tak
působila. Vlastně mi připadala až moc v pohodě,“ zachraptěl. „Chtěl jsem ji jen vidět. Už tak
mi předtím na Noktu utekla o dvacet let. Jo, jsem blbec.“
„Dobře,“ řekla Tricie a utřela si slzy cípem šálu. Pavel ji vzal kolem ramen. „Pláčem nic
nespravíme, Tri. Musíme mu Eukrotea naservírovat, aby z něj dostal víc informací.“ Otočil se
ke Kairovi: „Víc jsme se neptali, aby nebylo podezřelé, že se o něco tak vzdáleného vůbec
zajímáme. Teď bude řada na tobě. Možná budeš mít čas ji z toho dostat.“
Kairos s vlasy obarvenými narudo, umělým knírem, oblečený podle rabdenské módy, seděl u
slavnostní tabule jako Richard historik - analytik z Dokoty vedle čaroděje Eukrotea. „Sdílím
vaši radost z nastávajícího znovuzrození vaší ctěné matky,“ kondoloval podle místních tradic
Eukroteovi čistou rabdenštinou. „Děkuji,“ uklonil se čaroděj. „Znáte velmi dobře místní
poměry. Tu frázi jste deklamoval bez jediného přeřeknutí. Obdivuhodný výkon na někoho,
kdo sbírá materiál pro encyklopedii každou chvíli v jiném světě,“ poznamenal vyslanec, čímž
dal najevo, že není tupec, a že Richardova znalost poměrů je mu podezřelá. Ale Kairos to měl
dobře promyšlené. Jednou čaroděje přesvědčí o své bezelstnosti a už to pojede jako po másle.
Usmál se a vysvětloval: „Máte pravdu. Právě na Rabdenu jsem potkal lásku svého života.
Hookonia a já jsme již sedmdesát let šťastně svoji. Většinou mne doprovází, ale nyní má
naléhavé mateřské povinnosti. Jistě chápete.“
„Ach tak,“ kývl spokojeně čaroděj. „Blahopřeji. Takže vy sbíráte materiály pro aktualizaci
encyklopedie…Také mám dojem, že by některé pasáže potřebovaly oprášit. Například ta
pasáž o zaostalosti dimenze Xia už dávno není in.“
„Přesně moje řeč,“ potvrdil zaníceně Kairos. „Zvláště planetě Noktu jsem věnoval pozornost,
protože všichni slizkostrubí chvostokové a obrnění štíři dávno žijí v chráněných rezervacích.“
„Nebyl jste v na Noktu v dobách, kdy tam vládla jistá Destiny?“ zeptal se Eukroteus a
vidličkou se nimral v brumbulovém krému.
„Hmmm,“ broukl Kairos. „Nejmenovala se tak teta současného krále? Krytydis zmínil, že
tetička Destiny, která jej vychovala, se provdala za nějakého čaroděje. Myslíte tuto osobu?“
„No jistě,“ rozzářil se čaroděj. „Tak si představte, že toho svého manžela před nedávnem
zamordovala. Vrchní čarodějná rada ji nechala dopravit před Tribunál. Dopadla velmi
špatně.“
„No, to je tragické. A které pasáže z encyklopedie se vám ještě zdají zastaralé?“ přinutil se
Kairos změnit téma.
Hluboko v noci se sešli v blankytném apartmá. Kairos chtěl, aby mu Tricie řekla všechno, co
ví o systému zasedání Tribunálu.
„Ach ne,“ povzdechla si Tricie, „jestli už je před Tribunálem, nemáš velkou naději. Jde to tam
rychle.“ Dobré dva časové standardy mu podrobně opisovala sídlo budovy i mechanismy
vnitřní správy.
„Tak dobře, půjdu si pro ni hned!“
„Co když ho opravdu zavraždila?“ zeptal se Pavel pevně.
„Jednak jsem za ni jako za Pozemšťanku zodpovědný. Jednak nevěřím, že by byla
chladnokrevná vražedkyně!“ hřímal Kairos.
„Věděla jsem, že tě neodradím, “ řekla Tricie.
Pavel s Tricií odevzdaně sledovali, jak si démon vytvořil portál na Hematit a skočil.
Na Hematitu dosud nebyl. Železné stavby se leskly ve světle dvou sluncí-dvojhvězdy stříbřitě
šedě. Musely být postaveny pomocí magie. Štíhlé věže se impozantně vypínaly do výšky.
Všude byl klid. Humanoidi v šedých pláštích i robusní démoni se ploužili po chodnících
51
z barevných průsvitných dlaždic. Všichni nosili knihy a svitky, brumlali si něco pod nosem.
Vetřelce si nikdo nevšímal. Že by byli tak zblblí z toho věčného čarování? uvažoval. Volnou
chůzí se blížil směrem, kde tušil náměstí. Všiml si, že dlaždice jsou z vzácných nerostů, od
rubínů po smaragdy. Paláce ze železa a chodníky z diamantů? Zajímavý kontrast. Tricie,
která byla při zasedání Tribunálu jen několikrát, říkala, že budovy Nejvyšší Rady a Tribunálu
jsou spojeny. Prostory, kde bývali drženi vyslýchaní čarodějové, by měly být v centrální věži
nad hlavním sálem. Nezdržoval se a dřív, než jej někdo odhalí, se opět translokoval. Zamířil
do centrální věže.
I zevnitř byly interiéry šedostříbrně kovové. Připadal si jako v mauzoleu. Nikde žádná ostrá
hrana, rostlina, nikde nic, co by naznačovalo pokus o zútulnění. Prostora nad výslechovým
sálem byla kruhová a jen linky v jednolité šedé stěně naznačovaly, kde se nacházejí dveře.
Dveří bylo dvanáct, což nepřekvapovalo. Dvanáctka spolu se sedmičkou a devítkou byly
oblíbenými čísly v celém vesmíru. Nechápal, že chodba zeje prázdnotou. Všude ticho…Od
Tricie věděl, že stačí položit dlaň na prohlubeň vedle zárubní a dveře se otevřou, ale nechtěl
riskovat magický alarm. Proto se jal postupně translokovat skrze stěny. Modlil se, aby
neomdlel dřív, než ji najde.
Stála uprostřed prázdné místnosti. Kolem ní se vznášel a jiskřil světelný had a ze vzdálenosti
dvaceti centimetrů obtáčel její tělo. Nevěřícně zamžikal. Vypadalo to na provazec utkaný z
čisté energie. Byl asi na prst tlustý a musel být nejméně deset metrů dlouhý. Levitující
provazec antihmoty. Jeho smyčky nebyly v klidu různě se vlnily a proplétaly… Bylo
neuvěřitelné to jen pozorovat. Bylo téměř jisté, že kdyby se lana dotkla uhlíkatá bytost,
zůstaly by z ní pouhé atomy vodíku. Nad její hlavou se vznášely oranžové pulzující koule.
Když ho uviděla, oči jí potemněly děsem: „Ty blázne! Čekají, až pro mě přijdeš. Ano, zabila
jsem Gildena, ale měla jsem k tomu důvod. A teď zmiz!“
Ignoroval ji. Hypnotizovaný smrtelně nebezpečným světelným divadlem, zachraptěl: „Kašlu
ti na tvoje důvody! Jde mi jenom o tebe! Najdu ti bezpečné místo.“
Energetický provazec vibroval a tiše praskal, koule výhrůžně syčely. Uvažoval, jakým
způsobem ji z toho vymotá. Kdyby otevřel portál přímo uvnitř té plazmatické klícky…
„Prosím,“ vzlykla, „neriskuj. Čtu ti v očích, že hledáš, jak mě z toho dostat. Musíš pochopit,
že je to zbytečné. Gilden se chtěl stát nejvyšším radním. Jeho intriky byly tak směšné, že jim
nestálo za to ho zabíjet. Vyloučili ho a nařídili mu domácí vězení. Ale on se s tím nesmířil.
Navázal diplomatické styky s dimenzí Moxa a chtěl démonům z Grinxu celou Hematitovou
planetu naservírovat jako zdroj surovin. Měl jim pomáhat Epigon z Jinovesmíru, a Gilden mu
chtěl předat bezpečnostní kód k centrální výhni. Chystali masakr, a nikdo jiný, kdo by to mohl
zarazit, po ruce nebyl…“
Byla zlomená a zahořklá, ale hlas měla pevný. U očí měla vějířky vrásek a kolem úst trpké
brázdy. Její kdysi plamenné vlasy byly prokvetlé stříbrnými nitkami. Zelené oči jí zářily
stejně, jako za těch bájných časů, kdy ještě nevěděl, že se jí nesmí dotýkat s láskou.
Aventuríny s kousky slídy.
„Chápu,“ kývl. V duchu dál uvažoval, jak ji dostat ven. Na portál byla ta plazmatická klícka
příliš těsná…
„Tribunál to taky chápe,“ ušklíbla se. „Všem jsem zachránila prdel, ale odmítají to přiznat.
Kdysi s ostudou vyloučená čarodějka ze Země ranila jejich sebevědomí. Pravdu pohřbí se
mnou, ačkoliv vědí, jak to bylo. Ale ať. Jsem unavená a otrávená.“
„Nemůžu o tebe přijít,“ zachraptěl.
„Nemám ti co nabídnout.“
„Já od tebe přece nic nechci!“
52
„To mi právě vadí nejvíc! Tolik bych chtěla, abys mě miloval! Ale jsem stará, ošklivá a
všechno jsem promeškala. Kvůli své pýše a zlosti. “
Sebral vůli a přeměnil se do své lidské podoby. Bylo to plýtvání silami. Za chvíli, až ji bude
unášet, se musí přeměnit znova. Ale potřeboval ji přesvědčit. A věděl, jak na ni dokáže
působit ve své lidské formě.
„Nikdy jsem tě nepřestal milovat. Nikdy jsem nikoho nemiloval tak jako tebe.“
Hořce se usmála: „Šílené je, že ti to věřím. Jenže zahořklá ježibaba se už nedokáže změnit v
hezkou ženu, takže se s tím nepohneme. Spíš si dej pozor na sebe. Nezdálo se ti divné, že
cesta ke mně byla umetená?“
Zatrnulo mu. „Pradávní,“ konstatoval.
„U procesu se motala vytáhlá holčička v pruhovaných punčoškách. Myslím, že to byla Síla.
Tribunál mě odsoudil, ale děvče je požádalo, aby s popravou ještě počkali, protože se možná
chytí vzácná rybka. A kupodivu, členové Tribunálu děvčeti vyhověli. Teď čekají, že se
pokusíš osvobodit a zničíš se. Tím zanikne vše, co jsi budoval. To chceš?“ Ukázala na
světelný provaz, který ji obtáčel. „Když to překročíš, nebude cesty zpět. Nedovolím, aby ses
obětoval. Už není proč. Miluju tě a vždycky budu. Přes všechny časy a dálky, které nás kdy
budou dělit.“ Sama vztáhla ruku po jedné z koulí, které tančily nad její hlavou, a rozdrtila ji
v pěsti. Ozvala se slabá rána a imploze pohltila všechno, co se v magickém kruhu nacházelo.
Byla pryč, zůstala vůně ozónu. Odezva magie se nesla prostorem jako cinkavé ševelení.
„Néééé!“ zařval a okamžitě formuloval vzorec pro přemístění v čase a prostoru. Tak rychle se
ještě nikdy nepřemisťoval. Jako by mu diktovalo podvědomí. Věděl, co musí udělat.
Tentokrát trefí do správného času.
Nikdy neříkej nikdy
Poryvy závratě mu bušily hlavou. Vrátil se do dimenze Xia, o čtyřicet pět let zpět. Nyní najde
Danielu Stephany jako pětiletou holčičku krátce po té, co se do dimenze Xia „zatoulala.“
Vyletěl z portálu, dopadl na trávu spálenou sluncem a ztratil vědomí. Když přišel k sobě, byla
hluboká noc. Vyhrabal se na všechny čtyři. Narazil do kmenu stromu, opřel se o něj a zvedl
hlavu. Nahoře svítily hvězdy. V dálce se rýsovaly tmavé hradby Fruksa.
Dva dny se zkroucený migrénou po tolika translokacích skrýval v houštinách. Když sebral
sílu k přeměně, za svítání se přikradl k vesnici a sebral šatstvo z prádelní šňůry. Jako chudý
řemeslník požádal o práci v královském paláci. Moc nemluvil, pracoval ve stájích, a sledoval,
jak to v paláci chodí. Přišel patnáct let před tím, než se tam objevil poprvé v době krále
Odulaje. Odulaj se měl narodit až za dva roky. Královna už nyní musela znát obsah synovy
sudby. Proto si obstarala Destiny, na kterou plánovala zlou sudbu přenést.
Toho večera Kairos pomáhal zahradníkovi odvážet plevel na kompost. Cíp užitkové části
zahrady přiléhal k zadnímu traktu královniných komnat. Slunce se chýlilo k západu. Nakládal
poslední hromadu a přemýšlel, jak se ke královnině schovance přiblížit. Už několikrát se mu
zdálo, že z otevřeného okna zazněl dětský hlásek, ale mohlo to být dítě služebné nebo
příbuzných královského domu. Dech se mu zastavil, když zaslechl to volání:
„Paní matko, zakutálel se mi míček. Mohu pro něj do toho křoví?“ To musela být ona. Jeho
Destiny. Praštil vidlemi a vykročil směrem k terase ohraničené živým plotem. Holčička
v modrých šatičkách šmejdila pod keřem a hledala zakutálený míč ve změti větviček. V záři
zapadajícího slunce její kudrnaté vlásky hořely spolu s oblohou.
„Hej!“ zavolal na ni opatrně, „Danielo Stephany, tvůj bráška Dennis, maminka a tatínek by
moc chtěli, aby ses vrátila domů. Chtěla bys?“
Holčička na něj zkoumavě pohlédla. Nezvykle vážně se zeptala: „A ty mě k nim můžeš
vrátit?“
53
„Můžu. Ale musím se proměnit v příšeru, protože jinak tím průchodem, kterým ty jsi projít
dokázala, neumím. Nejsem zlá příšera. Jenom vypadám hrozně. Jmenuju se Kairos.“
„Jak moc hrozně?“
„Sám sebe se vždycky leknu, když se podívám do zrcadla.“
„Ukaž,“ vyzvalo ho dítě.
„Destiny!“ ozvalo se volání od palácového okna.
Holčička se otřásla a ohlédla se k budově. „Musím jít.“
Kairos se nutil se ke klidu, protože kdyby začal naléhat, vše by zkazil. „Danielo Stephany,
chceš se vrátit domů?“
„Ano,“ řekla holčička.
„Tak se nelekni,“ řekl a proměnil se. Přišel k dítěti a pomalu k ní napřáhl pařát. Současně už
otevíral portál. Čekal všechny možné reakce, ale takovou ne. Snad jen jedno dítě by bylo tak
inteligentní reakce schopné. Troxill.
Daniela Stephany, která se už nikdy neměla dozvědět, že se mohla stát jeho životní láskou,
s opatrným očekáváním v očích pomalounku vkládala drobnou ruku do jeho černé dlaně.
Trvalo to nekonečné věky. Když konečně si byl jistý, že už ji má bezpečně zajištěnou,
bleskurychle schoval její drobné tělo ve svém náručí, protože cítil, že se blíží nějaká vlna. To
královna Maja vyslala energetický výboj. Naštěstí o chvilku dřív, než blesk dopadl, proletěl
démon i s dítětem otevřeným portálem.
Země 1980:
Dopadl na záda a vyrazil si dech. Dítě ječelo. Ale ne hrůzou! Nadšením. „Ještě!“
Podíval se po dívence. Nadšeně pobíhala po zahradě a štěbetala. „Jé, já jsem doma! Tady
bydlíme! Tady v tom křoví máme ježky. Viděl jsi už někdy ježčí pelech? Máš rád ježky?...“
Z temene hlavy jí jako světelný vodotrysk vystřelovaly indigově modré paprsky. Jenom tady
na Zemi byla aura patrná. Pochopil, proč Danielu Stephany honila Masura, ale bylo zvláštní,
že holčička příšeru viděla. Její případ byl ojedinělý. Narodila se ve squotu v roce 1975, matka
při porodu zemřela, otec se nepřihlásil. Podle Kairových výpočtů se její existence nedala
dovodit. Existovala „mimo rozpis“. Do svých pěti let Destiny vyrůstala u Andersonových
v americkém Oregonu, pak ji Síly naservírovaly šílené královně. To vše v rychlém sledu
běželo démonovi hlavou. Teprve pak se rozhlédl po okolí.
„Takže to tady poznáváš?“zachraptěl.
„Mám tu domek na stromě, podívej,“ ukázala na rozložitý ořešák, v jehož koruně skutečně
seděla chatrná budka sbitá z několika prkýnek.
„Můžu jít domů?“ zeptala se bezelstně.
„Jistě,“ přikývnul. „Ještě na tebe přenesu kouzlo, aby si tě zlé síly napříště nevšimly.“
„A nebude to bolet?“
„Šílíš? Jenom ti sáhnu na hlavu.“
„Hm, tak jo,“ řeklo dítě, vyskočilo na nohy a přišlo k němu. Vyhrabal se do kleku a položil
pařát holčičce na temeno. Vyladil auru. Ucítil slabý náraz, který to vždy doprovázel.
„Ahoj,“ řekla holčička a odběhla směrem k osvětlenému domu. Chvíli počkal a pak se
připlížil k zápraží. Opatrně nahlédl oknem. Uviděl, jak Stephen Anderson rozrušeně
telefonuje a jeho žena drží na klíně svou nalezenou dceru. Na zdi visel kalendář s datem 18.
listopadu, takže bylo zřejmé, že holčička byla pryč zdánlivě jen osmačtyřicet hodin. Takže
Stephen se snad neuchlastá, jeho žena neskočí pod vlak a jejich syn Dennis se nedá na heroin.
Destiny, vlastně Daniela Stephany, si zaslouží harmonické dětství.
Ignoroval všechna pravidla. Nejspíš za to zaplatí, ale co? Jenom přihazuje další malér na
hromadu těch předchozích, co na něj Pradávní mají…
54
Dimenze Windu v království Rabdenů
„Ten šílenec,“ řekl Pavel smutně, když Tricie odložila fialovou kouli, ve které Kaira
sledovali. „Porušil časové zákony. Vrátil ji na Zemi do roku 1980. Dal jí nový život. Snad už
to skončilo.“
„Obávám se, že to teprve začíná,“ povzdechla si Tricie.