Studentský občasník Fakulty humanitních studií, ZČU

Studentský občasník Fakulty humanitních studií, ZČU
Plzeň
Číslo 3, II-
OBSAH: [2] ÚVOD; [3] K ZAMYŠLENÍ...Nebezpečná svatozář; [4] PRÓZA,
PÓZA, POEZIE A JINÉ TRAGÉDIE; [12] ČTENÍ...Ve volební komisi; [13]
KULTURA; [15] ČTENÍ...Záviš Kalandra; [16] CESTY...Laponsko; [18] ESEJE
A ÚVAHY...Specifika českého undergroundu, Kultura na periferii; [20] Z JINÉ
MÍSY...Pro $ i Bůh stranou, Vůdcův původ aristokratický; [23] TIP...Život a
neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina; [24] KŘIŽNÍK
ÚVO
VÁŽENÍ A MILÍ ČTENÁŘI,
další číslo časopisu Humanus je na
světě. Humanus je vlastně prazvláštní
termín, který sám o sobě nic neznamená.
Vše se ale musí nějak jmenovat a my
jsme prostě na nic lepšího nepřišli. Název
Humanus tedy alespoň napovídá něco o
náplni tohoto časopisu. Napovídá alespoň
to, že to asi nebude plátek o internetu, o
autech, ani o lovu divoké zvěře. Proč by
se ale nemohl jmenovat Humanus (čtěte
anglicky hjumanus) např. módní časopis,
bulvární časopis, nebo pornočasopis?
Samozřejmě onen název souvisí
především se slovem humanismus. Tedy
s určitými hodnotami lidství. S takovými
hodnotami, které se týkají porozumění a
lidské solidarity. V tomto duchu by se
měl tento časopis vyvíjet. Doufám, že se
také tak děje. Ony hodnoty rozlišit však
není v dnešní
„postmoderní“ době
snadné, dobro je tak relativní....A ony
temné stránky člověka jsou někdy tak
nesnesitelně přitažlivé. Ale každopádně si
myslím, že by bylo záhodno učinit toto
číslo obzvláště humanistickým,
humánním, humanitním atd. A to
z jednoho prostého důvodu - právě totiž
proběhly Vánoce, svátky lidství. Mnozí
mí přátelé jsou kritiky vánoc.
Argumentují tak, že proti tomu nelze
mnoho namítnout. Tvrdí: „Je to
přetvářka. Členové rodiny se tváří, jako
by se navzájem velmi milovali a po
zbytek roku na sebe štěkají. Navíc ty
zbytečně hektické přípravy a stále sílící
důraz na materiální stránku. Blízkost a
důležitost druhé osoby pro mou osobu
vyjadřuji výší sumy, kterou jsem ochoten
obětovat za dárek pro onu osobu. Asi
jeden měsíc v roce je vše vánoční.
Obchody, města, reklamy, slevy i ceny.
Proto nemám rád vánoce a navrhuji, ať
jsou buď zrušeny, nebo zavedeny po celý
rok“. S tímto opravdu nelze než
nesouhlasit. Já mám ale vánoce rád.
Proč? Prostě pro jejich atmosféru. Právě
kvůli její svátečnosti a výjimečnosti.
Myslím, že je celkem přirozené, že
člověk, alespoň tedy většina lidí (vlastně
bych měl spíše říci já), nedokáže být
neustále příjemný v komunikaci se svými
blízkými, už jenom pro svou náladovost.
A není to dáno nějakými antipatiemi vůči
nim, ale pouze tím, že člověk řeší jisté
věci a přemýšlí o nich, a ty jsou často
odlišné od těch, které by s ním chtěli
nebo potřebovali řešit ti blízcí. O
vánocích se zastavím, zapomenu a
Text: Jan Prokeš
zároveň si vzpomenu. Zapomenu na
každodennost a vzpomenu si na vlastní
existenci. Ateista namítne, proč toto činit
zrovna o vánocích a všichni najednou?
Myslím, že na tom nezáleží. Slavení
vánoc je v naší zemi společensky
nesmírně silně zakořeněný zvyk, slaví ho
téměř každý ateista. Mám rád české
vánoce pro jejich symbol, Ježíška. On je
tak duchovní, až mysticky tajemný, až je
to nyní v naší společnosti ku podivu. On
je Ježíš Kristus. V něj člověk může, nebo
také nemusí věřit, v jeho ideálu se zračí
duševní svět člověka. Jeho pocit viny i
potřeba odpuštění. Když jsem byl malý
kluk, považoval jsem jeden obraz
z našeho obýváku za portrét Ježíška. Na
obraze je cosi jako obličej, velmi
neurčitý, na němž je cosi jako vlasy.
Mohla by to ale být třeba propletená
stébla či kořeny. Tohoto Ježíška jsem
obdivoval a s nadějí očekával, zároveň
mě děsil. Za tohoto Ježíška děkuji
českým vánocům. Jeho duchovní rozměr
i potenciál, mám za to, že je
nesrovnatelně vyšší než duchovní rozměr
dědy Mráze či Santa Clause, by mohl
pomoci tomu, aby onen duchovní rozměr
získaly i vánoční svátky jednotlivých lidí
a rodin. Záleží na každém jedinci, zdali o
něco takového stojí.
Po vánocích přišel Silvestr, kdy se
většina z nás pravděpodobně povinně
ožrala. Přišel Nový rok, 1.1. a nový rok,
2003. Nový rok přichází a jeden politický
veterán odchází. Nenapravitelný,
nenahraditelný humanista, idealista a
moralista Václav Havel, symbol všeho
sametového a nenásilného. Havel se stal
uznávanou osobností ve světě a v našem
státě českém by mohl doprezidentovat
snad ještě celé 21. století, kdyby mu to
ústava a nesmrtelnost dovolovaly.
Zejména pro mladé lidi je typické, že
konkrétní osobu politika považují
automaticky za špatnou, zkaženou.
V případě V. Havla je to jiné. On zůstává
stále pro mladé lidi tou pravou mravní
autoritou, možná až zosobněním mravní
autority. Jako mravní autorita se nám
totiž Venca vžil, navíc ten respekt,
kterému se těší v zahraničí! Myslím, že si
V. Havel skutečně libuje ve filosofických
a etických teoriích. Sám však za těch 12
let prezidentování nešel vždy svému lidu
příkladem správného, ctnostného chování
a jednání. Co bych se odvažoval naší
mravní autoritě vytknouti? Tak zejména
to, že udělil mnoho pochybných
prezidentských milostí. To, že prodal svůj
podíl z pražské Lucerny, jež získal
v restituci, jedné z nejpochybnějších
společností devadesátých let, ovládanou
nejspíše bývalými agenty Stb, totiž
společnosti Chemapol group. Dále to, že
přes své vážné onemocnění setrval ve
funkci prezidenta, přestože se této funkci
a profesi již nemohl dále věnovat na
„plný úvazek“. Na své velmi dlouhé
léčebné a rehabilitační pobyty a dovolené
u moře mohl přeci jezdit s klidným
svědomím jako bývalý prezident již řadu
let. I v jeho chování vůči veřejnosti se za
ta léta cosi změnilo. Řekl bych, že se
Havel začal chovat trochu jako
monarcha, jako někdo mimo realitu.
Dodnes nechápu to, proč nevyslal V.
Havel
rázný
impuls
ke
s ku t eč nému potrestání z l o činů
komunismu. Jakožto u velkého bojovníka
proti komunistické zvůli bych to od něj
očekával. On Václav působí jako velmi
plachý a skromný člověk. Je takový i ve
skutečnosti? Není to náhodou tak, že
pocit jeho vlastní výlučnosti je motivem
všech jeho dobrých i špatných činů? V.
Havel se stal, po mnoha letech lidově
demokratického experimentu, se všemi
jeho chybami, opět reprezentativním
reprezentantem státu.
TIRÁŽ
Redakce:
Jan Prokeš
Tomáš Svoboda
Michael Blail
Štěpán Kuchlei
Jan B. Mwesigwa
Marek Rubricius
Ilustrace:
Tomáš Svoboda
Dále spolupracovali:
Mgr. M. Breitfelder, V. Prášil, K.
Krausová, P. Šimon, J. Musil, H.
Míkovcová
Grafická úprava:
Jan B. Mwesigwa
E-MAIL:
[email protected]
WWW:
http://www.humanus.zcu.cz
Vládcem je čas, ne vládcové. Gruzínské přísloví
Humanus, strana 2
K
NEBEZPEČNÁ SVATOZÁŘ
Ve společnosti vždy byli, jsou a
budou lidé, kteří pomáhají nebo
alespoň mají snahu pomáhat
ostatním. Lidé se svatozáří nad
hlavou.
Podle
prostředků, kterými tito
lidé disponují, a podle
toho, jak s nimi
nakládají, se nad jejich
hlavami skví buď
svatozáře malé nebo
velké. Dnes nehraje roli
nakolik je člověk
v jádru dobrý či špatný,
ale to, jakými skutky se
navenek prokazuje.
Podle toho pak ten, kdo
je sice dobrý, ale nemá
prostředky k tomu, aby
svou
dobrotu
dokázal,chová nad svou
hlavou v očích ostatních
svatozář malou nebo
žádnou a naopak člověk,
který viditelně koná
dobré skutky, má
v očích přihlížejících
svatozář velkou.
Dobro je ale pojem
velice relativní a stává
se,
že
s v a t o z ář e
některých lidí oslepují a
spalují. Spalují někdy
ty,
kterým
je
„pomáháno“, a oslepují ty, kteří
přihlížejí.
Každý člověk je v jádru dobrý a
všechny jeho činy vedou k dobru.
K tomu dobru, které je hlavně v
jeho pojetí dobrem. Jeho dobro
tedy nemusí být nutně dobrem pro
ostatní. Příkladů, kdy člověk konal
dobro, které se nakonec ukázalo
být zlem pro druhého člověka, je
nespočet. Např. šíření víry.
Někteří lidé mají za to, že je
dobré, aby i zbytek světa věřil
Text: Jan B. Mwesigwa
v to, v co věří oni sami. O tom
může být v tomto kontextu i celá
globalizace! Není to snad nakonec
přesvědčení některých lidí, že
změně tamějšího režimu. V Číně
ale mají zcela jiný mravní kodex.
Jiný, tzn. ani lepší, ani horší,
prostě jiný, a proto to tam funguje
tak jak to funguje a
zavedení západního
mravního kodexu by
mohlo
čínské
společnosti přinést
neblahé následky.
Globalizace
je
nevyhnutelná.
Globalizace ovšem
nemusí nutně znamenat
sjednocení a vyrovnání
světa do jedné linie ve
j m é n u
l e p š í
komunikace.
bude „dobré“, když se celý svět
bude chovat stejně?! Když všichni
lidé budou žít stejným životním
stylem, jíst stejné jídlo, věřit ve
stejného boha, užívat stejné
technologie?! Tak by se daly
pochopit snahy některých zemí o
to, aby to v jiných zemích
fungovalo stejně jako u nich.
Prostě věří, že když jejich způsob
života je dobrý pro ně, musí být
dobrý i pro ostatní. Příklad: Západ
kritizuje Čínu za porušování
lidských práv a vůbec volá po
Co z toho všeho plyne?
V zásadě to, že
abychom našli nejlepší
způsob komunikace
mezi sebou, nemusí
docházet k tomu, aby se
někdo
někomu
přizpůsoboval. Když
chci s někým navázat
komunikaci a pomoci
mu, měl bych tak činit
s notnou dávkou
empatie a porozumění.
Porozumím-li svému
protějšku, nebudu se
pak muset bát toho, že ho má
svatozář spálí.
O ML U V A
V minulém čísle jsme
zapomněli uvést autora
povídky Kydův kolosální
příběh. Oním autorem je
Tomáš Perný, kterému se
tímto omlouváme.
Redakce
Člověk nesmí degradovat druhého člověka na pouhý prostředek pro své cíle. I. Kant
Humanus, strana
3
Humanus,
strana 3
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
KAMPA
Text: Štěpán Kuchlei
Líbali se ve zmatených pohybech; pováleli nakrátko sestřižený trávník
u hučící špinavé a hnědé Vltavy; u jezu, u nějž se obrací motorové výletní
lodě s cizinci - jak ve zmateném víru; na lavičkách cizinci i místní, s pivem
v ruce nebo ruce prázdné a starší i mladší. A jiní nehybně zůstávají a jiní
procházejí.
Proplétali svá těla za parného dne, ve chvíli před bouří; pod sebou mají
jeho bundu, pod hlavou jeho svetr, ani jedno není třeba; dotýkali se,
tancovali s prsty toho druhého, dívali se do očí, na tom samém trávníku, kde
seděli leželi další, většinou mladší a skrz naskrz cizí lidé, pobíhali psi a
malé děvče v červených šatičkách, co plašilo líné holuby.
"Tímhle způsobem jsi se taky bavila, když jsi byla malá... v jejím
věku... myslím...?"
"Nevim, nějak zvlášť se nepamatuju, ale asi jo."
Chvíli ji lehce kousal do rtu, chvíli měl oči zavřené, ona ho hladila po
vlasech, pak se stydlivě prsty dotýkala zlehounka jeho rtů - převalil se
rychle na ní a náhodným kolemjdoucím se ta menší dívenka málem ztratila
z dohledu, ale tak byli zvědaví...
"Necháš ji!", zařval jeden procházející.
Mladík sebou trhl a hledal a očima hned našel: původce pokřiku se
ještě otočil, mladý kluk v kraťasech tričku bílé kšiltovce, pousmál se a
zamával a mladík jemu nazpátek; tak si cizí kluci mávali, aniž by to něco
znamenalo.
"...A nenechám!", špitá k dívce, k níž se opět spouští a která to ani
nepostřehla.
"Jééé!", vykřikla druhý den ráno v jeho pokoji nadšením, až se lekl, až
sebou trhl; překvapený na ní zírá, jak je fascinována starým talířem. "Ty
máš hlubokej talíř... talíř na polívku..."
"No mám... no... některý lidi používaj na polívku zrovna polívkový
talíře..."
"Ale prdlajs, nech mě domluvit... talíře s malovanýma jelenama,
krásnýma tak krásnýma jelenama... Takový jsme měli doma, když jsme byli
malí. Vždycky jsme museli polívku honem rychle sníst, aby nám ji nespapali... nevyzunkli jeleňáci!"
"To je krásný..." Na moment se na sebe mlčky podívají. "Chceš říct ffftip? Znáš tenhle? Člověk, teda jako muž..."
"Tak to asi neznám...."
"Ticho... pro feministky... Muž mluví s bohem a ptá se ho: Bože proboha, proč jsi stvořil ženu? A bůh odpoví: Abys ji miloval. A muž na to:
No dobře, ale proč je tak hrozně blbá? A bůh: Aby ona... milovala tebe!"
Je zataženo, k večeru, v jiném městě, na náměstí a o pár dní později. A s jinou.
"Prachy, hajzl, má, auto i barák... Táhne to se dvěma ženskejma najednou, s jednou, co bydlí v baráku, kterej vlastní von, s druhou z baráku,
co vlastní jeho rodiče a to ještě teď... potom, co mě s malou vyhodil ze dne na den na ulici a starej se!... by chtěl k tomu ještě mě... řikám mu: Si
normální?!!! ...Halt, byla to velká láska... já blbáááá...velká velká, ta největší do chvíle, než jsem mu řekla, že jsem těhotná.... Za ty čtyři měsíce, od
tý doby, co mě vyrazil, mi dal na holku stovku... slíbil litr měsíčně a za čtyři měsíce dá stovku... Kvůli jeho čachrům s daněma nedostávám
podporu, takže mám dva tisíce sto měsíčně, z toho osmnáct stovek dám za ubytovnu pro svobodný matky... a za tři stovky měsíčně starej se... Třeba
se běž pást! Skoro všechno, co má malá na sobě, je pučený... Za celý ty dva roky, co je malá na světě, jí její otec nic nekoupil. Nic! Ba ne, vlastně
kecám, to bych mu křivdila... jednou jí koupil sušenky... Já kráva mu vařila... podstrojovala... prala mu, uklízela, pekla, šatila jsem ho... a on mi za
celý ty léta dal jeden prstýnek a dodneška mi to nepřestal vyčítat!!! ...Ále..."
Sundala prstýnek z řetízku, hodila ho na stůl; potácí se, točí, kutálí, motá, cinká, až znehybní.
"...Stejně je mi velkej!"
P E R N Ý
D E N (BEZ CENZURY)
Autor neznámý
...tak a je to tady. Dva dny žádnej spánek. Že bych cejtil nějakou velkou únavu se říct nedá. Je něco před nebo něco po šesti hodinách
raních. Vstávám a jdu si hodit sprchu. Ta mě vzpruží. Co mám dnes v plánu. Tři zápichy do své knížečky. Zní to blbě. Hlavně když
na některejch předmětech jsem vyděl učitele až u zkoušky. První zápočtový test. Kouknu se do svého rádoby diáře. 8:30. Co že.
Začínám pochybovat o svém zápisu. Musel jsem si to napsat blbě. Pochyby ty vás nahlodaj a je to všechno v prdeli.
8.30,7:30,9:30,7:30,8:30???? No nic neposeru když se tam vydám hned. Obléknu se. Vemu tahák. Odemikám dveře. Do prdele. Já
sem dva dny nespal. Hlavou mě projede bolest. A další. Lidi jdou do práce, nakupovat,..... děti do školy. Mám vše spomaleno. Stav
podobný při menší dávce L.S.D. Škola. Nákup Startky v měkký krabičce sirky nejlevnější balená voda jídlo. Seru. No jasně, že sem
si to napsal dobře do mího pseudodiáře. Hodina čas. Budu se učit. Ještě. Spolužák. Nenucená konverzace. Ha spolužák ze druháku.
Zdar. Čau. Coty tady. Test. Pohoda. Sedim v učebně se čtyřmi lidmi a v mí ruce se nasakuje papír mím potem. Děkuji pane
profesore a nashledanou. První bod mám za sebou. Cigáro. Zase cigáro. Kouřim jako prase. No a. Fuck off myšlenky. Na řadě je
další zápich. Musim ke kámovy. Mam šdígro. Makl jsem na tom o vejkendu. TO je pohoda. Kdybys tak studoval pořád, tak bys to
někam dotáh. Fuck. Další zápich. Můžu ve středu na skoušku. Poledne. Něco bych pojedl. Obligádní Burgr někde. No snídani, oběd
Láska je instinkt, manželství zákon. G. de Maupassant
Humanus,
strana
4
Humanus,
strana
4
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
V
ZÁMKU
Text: Jan Prokeš
E. byl synovcem K. Ten byl již mnoho let po
smrti. Svému vysněnému cíli, totiž návštěvě
zámku pana hraběte Westwesta, se do konce
života, který strávil ve vsi, kde byl stále
cizincem, ale odkud už nemohl odejít, ani
náznakem nepřiblížil. E. věděl o dlouholetém
beznadějném počínání svého strýce. Přesto se
jednoho dne, stejně jako jeho strýc před lety,
vydal bez delšího promýšlení své věci do vsi.
Ostatně nic jiného mu ani nezbývalo, byl přeci
také zeměměřičem. První dny svého pobytu
ve vsi musel čelit podobným nástrahám, jež
číhají na cizince v cizím prostředí a jejichž
původci bývají především lidé, domorodci,
kteří se ve svém domovském prostředí cítí
jaksi bezpečnější, silnější, možná dokonce
lepší než nově příchozí, avšak též jimi mohou
být nešťastné shody okolností a vůbec vlivy
nepředvídatelné a nevysvětlitelné, jakým čelil
první dny se střídavými úspěchy jeho strýc.
Pro konečný úspěch ve své věci byl nucen
setkávat se s lidmi, jejichž chování a jednání
vůči E. bylo často velmi podivné, až z něho
šel strach. Byli to povětšinou potomci těch,
s kterými musel komunikovat K. Snad
s výjimkou servírky Pepiny, která ale K.
milovala tak naivně, čistě a dětinsky, jak to
dokáže snad jenom dítě, byli všichni lidé ze
vsi, které znal E. strýc, již po smrti, anebo při
nejmenším již tak staří, že nebylo jakkoliv
možné zjistit jejich dřívější totožnost.
V úředních záznamech, které obsahovaly
evidenci obyvatel obce, udělal dřívější
starosta takový nepořádek, že bylo již
absolutně nemyslitelné jejich opětovné
rozlišení a utřídění. Poslední žijící pamětníci
K. pobytu ve vsi byli již tak staří, že byli buď
senilní, nebo hluší, nebo němí, nebo všechno
dohromady. Co se týče pánů ze zámku a jejich
sluhů a poslíčků, byla situace jiná. Páni stejně
jako lidé ve vsi pracovali tvrdě celý život.
Jejich práce byla nakonec dozajista mnohem
důležitější a časově náročnější, páni pracovali
v podstatě nepřetržitě a byli psychicky
mnohem vyčerpanější než obyčejní lidé.
Jejich práce ale nezahrnovala obtížnější
fyzické úkony, proto se mnoho z nich dožilo
požehnaného věku a to mnohdy v dobré
f yz i c ké kond ici . O vš em jed en
z nejmocnějších, přednosta kanceláře Klamm,
v době přítomnosti K. ve vsi asi největší hit a
modla, již na zámku nebyl. Kde byl, nikdo
nevěděl.
A tak žil E. v permanentním psychickém
vypětí, jež způsobovalo jednak ono podivné
chování obyvatel obce, kteří na E. sice nikdy
přímo zákeřně nezaútočili avšak náznaky
jejich nenávisti vůči němu byly více než
zřetelně vysledovatelné, a pak také úřady.
Jednání s nimi bylo velmi zdlouhavé,
vyčerpávající a přestože k tomuto jednání
upínal E. většinu svých nadějí pro konečný
zdar své věci a soustředil do něj prakticky
veškerou svou energii, zdálo se také dosti
bezvýsledným. Tedy alespoň prozatím. On je
totiž takový jedinec ve vztahu k tak mocné
instituci jakou je úřad ve velmi nevýhodné
pozici. Převaha mocenských prostředků a
možností vůbec něco ovlivnit je jednoznačně,
ne-li výhradně na straně úřadu. E. pobyt ve vsi
a vůbec jeho celý dosavadní životní příběh se
doposud tolik zpodobňoval s pobytem a
příběhem jeho strýce, a E. si toho byl velmi
dobře vědom, že se ho zmocnila možná
beznaděj, spíše se však se svým údělem smířil
a občas se mu i smál. Chvílemi se ho
zmocňovalo skoro až šílenství a tehdy si říkal,
že už vlastně na zámek ani nechce. Zkoušel si
totiž představit situaci, kdyby do zámku
skutečně vstoupil. Ovšem při takových
představách se vždy rychle vrátil zpět do
reality a sám si vynadal za své zbytečné
blouznění.
Jednoho podzimního odpoledne se šel E.
projít, přestože bylo velmi sychravo a
poměrně hustá mlha. Zrovna přemýšlel nad
tím, jak zlomyslně na něj zírali muži od
vedlejšího stolu v hostinci U mostu a to ho
v jeho myšlenkách poměrně rozohnilo.
Promýšlel svou další strategii v jednání
s úřady, též v jednání s obyvateli vesnice,
z nichž některé si již poměrně oblíbil. Tak se
zamyslel, že úplně přestal vnímat, kam ho
nohy vedou. A najednou uzřel, jak pomalu,
přesto velmi impozantně, vystupuje z mlhy
budova. Ano, nemohl se mýlit, tou budovou
byl zámek. E. stál od něj již jen několik kroků
a byl ohromen. Uvědomil si, že i kdyby již nic
jiného, tak již nyní, ve svých ubohých
třiadvaceti letech, dosáhl mnohem
výraznějšího úspěchu, aniž o něj vlastně
nějakým způsobem usiloval, než jeho strýc.
Nyní ho k dalšímu postupu ku zámku vedla
spíše zvědavost, než jeho prapůvodní poslání.
Zároveň měl však docela strach. Nevěděl,
jestli to byl spíše strach z pánů, nebo ze
samotného zámku, s dalšími E. kroky však
sílil. Již vcházel do brány zámeckého dvora a
doposud nepostřehl, ani v oknech zámku, ani
ve dvoře a v zahradě, sebemenší náznak
pohybu, života. To ho uklidňovalo a děsilo
zároveň. Najednou stál ne více než na metr
vzdálen hlavním vstupním dveřím do zámku.
Rozhodl se dále neotálet, nerozhodnost je pro
cizince v naprosto cizím prostředí tím
nejnevhodnějším postojem, a vstoupil. Hned
zpočátku ho překvapilo, jaká byla v zámku
zima. Nebylo tam o mnoho útulněji než
venku. Pak si ale uvědomil, že to je jistě
záměr pánů, kteří jsou na sebe naschvál přísní.
Zima je totiž nutí být neustále v pohybu,
v činnosti. Po krátké chvíli, kdy stál celý
ochromený svým neočekávaným úspěchem ve
vstupním sále a udiveně se rozhlížel kolem
sebe, se vzpamatoval a vydal se dlouhou
chodbou k velkým dveřím, za nimiž uslyšel
několik mužských hlasů. To budou zřejmě
kanceláře zámeckých úředníků, pomyslel si.
Ihned ale onu myšlenku zavrhl s tím, že přeci
nemůže dělat takovéto ukvapené a ničím
nepodložené soudy, když se v místních
strukturách naprosto nevyzná, ba ani
v nejzákladnějších bodech jejich organizace.
Hlasům, jež slyšel E. zpoza dveří, nemohl
porozumět. Dveře ani stěny nepředstavovaly
bariéru, která by ony hlasy činila
nesrozumitelnými, pánové však podivně
artikulovali, či dokonce mluvili zvláštním, E.
doposud neznámým dialektem, nebo snad i
zcela jiným jazykem. Z jejich rozhovoru
vypozoroval jen to, že se jednalo o velmi
živou diskusi blížící se hádce. Právě
v momentě, když se E. rozhodl otočit ve
směru chodby a vydat se na další etapu své
prozatím jen průzkumné cesty, překvapil ho
dotek ruky, jež dosedla na jeho rameno
zezadu. E. mírně vykřikl ale hned se
vzpamatoval a otočil se. Spatřil muže, který
byl zcela evidentně sluha, neboť měl
uniformu. Sluha se na E. chvíli jen díval
nevraživým pohledem a pak se zeptal: „Co
tady děláte?“. E. odpověděl, že přišel samo
sebou vyřídit na zámek svou věc a že mu
nikdo ve vstupu nebránil. Sluha se na E. velmi
dlouho udiveně díval a pak odpověděl:
„Vážený pane zeměměřiči, to, že Vám nikdo
vstup do zámku ještě vysloveně nezakázal
neznamená, že tu jste vítán. Už vůbec to
neznamená, že budete vyslechnut některým
z pánů, či z jejich pomocníků. Opravdu,
Vaším vstupem do zámku se ve Vaší věci
nezměnilo vůbec nic, nejste ani o píď blíže
k cíli. Jak jste si to vůbec představoval? Tak
že si prostě jen tak přijdete a dostanete to, o
co usiloval Váš strýc celý život a to - mladý
muži to si musíme přiznat - daleko usilovněji,
daleko pilněji. Také si za to nakonec vymohl
u pánů jistou, i když v podstatě zanedbatelnou
míru uznání. Chci Vám jen říci, že nic nejde
hned, najednou, bez námahy. Zda-li budete za
své drzé počínání potrestán, Vám bude
sděleno. Kdy, to Vám nemohu říci, neboť to
nevím. Než se tak stane, budete muset setrvat
v zámku, do vsi, ani jinam, teď nesmíte odejít,
to je Vám doufám jasné. Poroučím se.“ E. stál
jak zmrazený na místě ale po chvíli se opět
vzpamatoval. Sluha tam už nebyl a E. začal
pochybovat, zda-li tam vůbec kdy byl. A i
kdyby byl, jako sluhovi mu přeci nepřísluší
takto s ním jednat, pronášet věty, které by
měly rozhodovat o jeho minulosti i
budoucnosti. A tak začalo být E. zase lépe,
uvolnil se a přestal mít pocit absolutního
zmaru a prohry. Jeho spokojenost však byla
brzy opět ta tam. Do jeho mysli se totiž vkradl
neodvratitelný pocit. Ano, E. se cítil
nespokojený, lépe řečeno, necítil se spokojený
a šťastný z toho, že je v zámku. Říkal si, co by
za to asi jeho strýc dal a nutil se tak být
šťastný ze své situace. Příliš to ale nešlo. Cítil
se velmi osamělý a unavený. Sedl si na
studenou zem, zachumlal se do kabátu a
usnul.
Silný je nejmocnějším sám. L. Feuerbach
Humanus, strana
5
Humanus,
strana 5
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
Červ v mé mysli — Jan Prokeš
mé pocity jsou nemocné, nechci takové
mé tělo je bezmocné, leží na posteli
třesu se zimou, mám horečku
i myšlenky zhořkly, ovládly pocity
přál jsem si, aby aspoň pršelo
venku ale zrovna byl těžkej vzduch,
svinský vedro....
přál jsem si myslet na pěkný věci
zrovna když sem vešel do dveří,
byla tam a on s ní
líbal jí a šahal na ni, byla v něm a on v ní
na černym trhu sem koupil revolver
od jednoho negra, moc za něj nechtěl
vrátil sem se a prostřelil jí rameno
on už tam nebyl mizera
jakej si
dokážeš se popsat
co o sobě víš
pošeptej mi to
jakej si
s tim se musíš
poprat
jak moc sníš
uvědom si to
smutek si našel
domov
v hlubině tvých
očí
víš, si ten kdo
z řady vybočí
obrovské slzy
stékají ti po tváři
je jich víc a víc
a…!
oči nezáří
seš jak zrcadlo
vidím se v tobě
co mě to napadlo
sejdem se v hrobě
Hana Míkovcová
pak sem jí koupil růži
to jsem udělal poprvé
no - snad mi odpustí !
konečně začalo pršet
ona se stále neozývá
nejprve umírám žalem
však postupně zapomínám.....
když sem ji potkal bylo zrovna po dešti
dělala že mě nevidí, zírala do výlohy
já sem se bál, snad pocity viny, marnosti a prohry !
Mé pocity se uzdravily
ovládají tělo a také samy sebe
ovládají mne - jsem bezmocný
nemůžu myslet na pěkný věci
jsem slabá
pocity se mění
jsem dravá
mé já se změní
jsem hodná
umírám strachem
jsem plodná
stávám se prachem
umírám touhou
nezbavím se trápení
na chvíli pouhou
podlehla jsem
zmatení
zmatení z lásky
nádherný oči
nejasná mysl
svět se s ním točí
nemá to smysl
Hana Míkovcová
Humanus,
strana
6
Humanus,
strana
6
zkus zavřít oči
a zahledět se do temnoty
zkus zavřít oči
a zaposlouchat se
zkus zavřít oči
a opít smysly do němoty
zkus zavřít oči
no a? nic se s tebou neděje?
modrá tečka uprostřed
prostoru,
který si představím
to je to, co vidím
to je naděje
ta je stejná jako sen
temná jako zamračený den
také stejná jako touha
stejně marná
stejně pouhá
Tomáš Svoboda
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
Humanus, strana
7
Humanus,
strana 7
Katka Krausová
Humanus,
strana
8
Humanus,
strana
8
Humanus, strana
9
Humanus,
strana 9
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
PROCITNUTÍ
Otakar se narodil jedné
podzimní noci v malé vísce
poblíž hor. Jeho první výkřik ve
světě – při jeho zrození – prošel
zdmi malého domku, kde žili
jeho rodiče, opustil dům a
prohrábl kadeře stromům.
V domě byla sláva, rodiče byli
zachváceni dojetím a na lukách
se objevil první chladný sníh jako
předznamenání zimy.
Láska mezi Otakarem a jeho
rodiči lemovala sladké dětství.
Vlásky se mu kroutily snad do
všech stran a pusinka byla stále
rozes mát á. J ak on b yl
hubeňounký. Když připažil a stál
zrovna k tatínkovi bokem,
vystouply mu lopatky tak, že mu
otec říkával, že je jeho malá,
hubená rybka s ploutvemi. Otakar
se smál a smál. Dloubal přitom
tatínka prstíky do břicha a ten jej
lochtal. Oba milovali stejně
maminku, která jim to nejméně
stejnou porcí oplácela.
Dítko dorůstalo v mladého
chlapce. Školu zvládal výtečně,
měl vynikající prospěch, jen
kdyby nebyla tak daleko od jejich
vísky. Otakar rád četl. Vybíral si
z mnoha otcových náboženských
knih a četl je již tehdy, kdy z nich
jeho dětský mozek nevěděl co
dál. Ptal se rodičů na neznámá
slova, se kterými se v knihách
setkal, četl a četl. Rodiče byli
silně věřící a tak se všichni těšili
touto Radostí. Otakárek rád
poslouchal maminčiny pohádky
na dobrou noc. Znal všechny
pohádky jako každé dítě, ale
nejraději slýchával o Ježíškovi.
Znal Ježíšův příběh a často
p l a ká v a l , k d yž m a m i n k a
vyprávěla o kříži. Tatínek mu
předčítal z Bible a druhý den si o
tom spolu vždy pohovořili.
Otakar se nadchl. Hltal tu řadu
informací, které mu vyvolávaly
husí kůži po těle. Poslouchal, četl
a prožíval.
Byl to slušný chlapec. Byl
často dáván za příklad všem jeho
darebným vrstevníkům. Jeho víra
mu nenarušila dětské vztahy –
pravda, někteří spolužáci se mu
posmívali, ale to Otakarovi
nemohlo vadit, protože měl své
opravdové dva největší
kamarády. Sestru jednoho z nich
miloval. Anna byla křehká
dívenka ze sousedství. Byla
první, kterou políbil. Pro ní,
jejího bratra a Rudolfa byl Otakar
mudrcem, který jim říká spoustu
pěkných a vážných věcí.
Otakar byl zasažen přímo do
srdce, silně věřil a prožíval.
Věděl, co by měl a co neměl
dělat. Dbal na své povinnosti.
Měl jen malý problém – mozek
filtroval pojem Bůh a do srdce
přicházel očištěn v podobě
morálních principů. Bůh byl pro
Otakarovo nitro příliš abstraktní,
morálku však považoval za
p r a kt i c k y u s ku t e č n i t e l n o u
skutečnost.
Otakar prožil ještě několik
horkých lét i mrazivých zim a stal
se z něj muž. Vystudoval školy
ve městech a přečetl mnoho knih.
Vše v jeho životě bylo podřízeno
mohutné víře v etiku, bůh byl
zbaven velkého B a Morálka
získala velké M.
Etické normy plnily Otakarův
život k prasknutí. Otakarovy
morální zásady nebyly snad ani
něčím novým, byly však modlou,
která držela prim v jeho životě.
Již na univerzitě proslul svým
názorem. Doktorandskou práci
sepsal na téma „Zjevení
kategorického imperativu“. Jeho
filosofie byla propracovaná. Cítil,
že člověk jako tvůrce morálních
zásad je povinen vůči sobě,
svému okolí i celému světu ctít
mravní zákony. Mravnost vyšla
z člověka a člověk ji musí ctít,
jinak by se stal špatným otcem i
matkou v jedné osobě. Kantův
kategorický imperativ se pro
Otakara stal skutečným
evangeliem.
Jednoho dne, kdy žil již
odloučen od rodičů v městě
plném amorálního neřádu, se
rozhodl. Procházel se tehdy
parkem. Foukal surově chladný
vítr a každou chvilku hrozilo
nebe deštěm. Pod oblečení se mu
drze vkrádal chlad. Park voněl
vlhkem a oslepoval zelení.
Začalo tehdy pršet, vzduch po
dešti ještě zchladl a zabodával se
Otakarovi do obličeje. Ze země
se vypařovala voda a nad zemí se
plazila mléčná pára. Domů
dorazil mokrý. Jako kdyby tento
vjem Otakara ještě více
vybičoval. Toužil svůj sen, své
m o r á l n í i ži vo t ní p ou t o
rozmnožovat do hlav ostatních.
Skrze své studijní úspěchy
pro něj nebylo složitostí, aby
začal přednášet na univerzitě. Za
několik let si vybudoval na
Text: Marek Rubricius
akademické půdě stabilní, pevné
postavení. Den co den přednášel
studentům. Každý týden pořádal
mimouniverzitní přednášky pro
veřejnost. Jeho věty byly
zajímavé, kromě důrazu na
dodržování etiky přednášel o
Kantovi, Durkheimovi,
Malinowském a o spoustě jiných.
Jeho největším protivníkem bylo
zlo. O zlu hovoříval jako o moru
uhňácaným lidskou svobodou,
jako o skutečnosti, která mívá
vnitřní důsledky v podobě
s věd o mí . Et i ka s e s t al a
Otakarovým zákonem, který byl
nadřazen všemu v lidském životě.
Otakar svůj život nežil, on jej
hnal před sebou, jako by chtěl
uchopit něco, co mu stále
unikalo. Dostával se do životní
křeče, kdy pro kázání morálky
v životě nestíhal reflektovat ten
svůj. Odbýval své zájmy a
zapomínal na sebe stále častěji.
Nikdy však nezapomněl být včas
na místě jeho přednášek. Hovořil
k mladým a vštěpoval jim do hlav
mravy. Káral je za prázdnotu
jejich bytí, neohleduplnost, za
život bez zájmu, bez víry, bez
etiky. Hovořil ke starým, které
metl svojí abstraktní morální
berlou stejně jako ty mladé. Právě
lidem žijícím závěr podzimů
svých existencí radil, jak naložit
s nelítostnou zimou, po které
následuje jen pád do nicoty.
Tvrdil, že věčnost neexistuje, že
smysl má jedině uplatňování
morálních zásad v tomto životě.
Vytýkal jim, že člověk se má
snažit po celý svůj život – tedy i
ve stáří. Upozorňoval je na jejich
hrubé chyby, kdy v uvědomění si
svého stáří a svých zkušeností
(které nemusí nutně zaručovat
moudrost) přehlížejí práva
okolního života, pod dojmem, že
jim všichni ustoupí z cesty a že
budou mile kvitovat jejich
neomalené, subjektivní hrubosti.
Kázal otcům, matkám,
podnikatelům i církvi – prostě
všem – vždyť morálka potřebuje
být uchopena všemi lidmi.
Otakar se štval již několik let
z místa na místo. Domníval se, že
jeho moudré věty proměňují
posluchače a že ovlivní svět. Jeho
pominutí vyvrcholilo, když mu
vyšla kniha. Dvěstěsedmdesátpět
stran dlouhé Vystavení člověka
etice plnilo funkci Otakarovy
zpovědi. Do knihy napsal
básnické motto, které
předurčovalo
obsah:
V momentech samoty, kdy ticho
odsuzuje nás k životu, slyším, jak
si srdce zoufá, že života dostává
se mu málo. Dialog mozku se
srdcem ve vší počestnosti
rozkmitává struny života, ze
kterých se rodí cit. Okvětní listy
mého nitra padají při vládnoucí
pachuti nespravedlnosti. Život je
titěrnost, o kterou nikdo z živých
n e žá dal . Za po mínaj í c n a
vděčnost hrdý člověk vládne
životu bez ctnosti. Tváří v tvář
jiným, nikoliv sobě káže jak být.
Morálka vysvlečená do naha,
skomírá nad tím, že existuje jen
ve světě lidí, kde se třese
chladem. Okradena svými
stvořiteli o korunovační klenoty
vstupuje na samotné okraje
lidských životů.
Poté již neměl čas prakticky
na nic. Jeho povinnosti ještě
zhutněly. Noviny, které rád po
večerech čítával se hromadily na
malé, zeleně natřené stoličce
vedle Otakarova psacího stolu.
Přestal dokonce poslouchat i
hudbu, což znamenalo něco
naprosto nového v jeho životě.
Ne snad že by se mu přestaly
zamlouvat tóny z Debussyho
klavíru, ale nebylo kdy je
poslouchat. Jen velmi zřídka, při
usínání, zandal Otakar černou
desku pod jehlu, která jí pročistila
prachem zanesené vrásky. Otakar
se díky své dlouze nastřádané
únavě nikdy nestihl dočkat
druhých skladeb desek. Usínal
spánkem nemluvněte nejčastěji
v posledních desítkách vteřin
prvních skladeb. Z života mu
kromě hudby a četby, vymizely i
jiné radovánky. Neměl čas již na
nic kromě spánku a přednášení.
Stal se štvancem sama sebe.
Jednoho dne byl Otakar
velice unaven. Domů dorazil jako
tělo bez ducha. Nevybral poštu ze
své schránky, neobešel velkou a
líně se válející rohožku u
schodiště, čímž porušil zaběhnutý
rituál. Přišel do bytu, ubalil si
cigaretku, což dělával jen ve
chvílích absolutní euforie či
absolutního rozpoložení.
Mezitím, co se místností plazil
namodralý kouř spáleného tabáku
a pohlcoval v sobě snad všechny
předměty kolem, Otakar nad
sebou přemýšlel. Hleděl přitom
na obraz visící na protější stěně.
Kdyby se lidé dospělosti stávali tím o čem touží ve čtrnácti letech, byl by celý svět dočista jiný. A. Schweitzer
Humanus,
strana
10
Humanus,
strana
10
PRÓZA.PÓZA.POEZIE
Replika Degasova obrazu Čekání
na nástup v něm vyvolala touhu
po dětské nevinnosti. Uvědomil
si, že žije děsivou každodennost,
ve které zapomíná na sebe. Že
etika, kterou uzákonil nad svým
životem, jej spolkla. Cítil, že jeho
přednášení se stalo pouhou
rutinou, která tryská z jeho úst,
aniž by byla prožita. Věděl o své
svobodě, i o svém svobodném
rozhodnutí zotročit se. Otakarův
mozek byl nacpán k prasknutí
podobnými dusivými
myšlenkami. Nedokázal se
odpoutat sám od sebe, jeho nitro
jej dokonale přepadlo a to v tu
nejméně vhodnou dobu – jak už
to tak bývá. Vzal tehdy do rukou
knihu. Snažil se alespoň na
moment zapomenout sám na
sebe. Četl po delší době. Po
vnitřním zápasu – kdy se
Otakarovo myšlení vzpouzelo
ději knihy a snažilo se zabránit
reflexi čehokoliv jiného než sebe
samotného – se nakonec do knihy
začetl. Camusova povídka Jonáš
aneb umělec při práci nebyla
však tehdy zrovna vhodnou
četbou pro roztřeseného Otakara.
Najednou začal chápat, viděl sám
sebe. Oči mu jezdily po řádcích,
jako by je chtěly přebarvit na
bílo. Děj byl doplněn o projekci,
Otakar viděl v Jonášovi sám sebe.
Druhý den se Otakar necítil o
mnoho lépe. Nedokázal odtrhnout
tu tíhu, která jej tupě hryzala.
Vyšel ven z domu a šel kam jej
nohy vedly. Procházel se
nestravitelným městem, přičemž
nedovedl oprostit svoji mysl od
zakalení. Cestou mu v hlavě
vypluly na povrch jeho životní
chyby, kterých se dopustil.
Nebylo jich mnoho, ale byly
zbaveny jakékoliv morálky.
Vybavoval si momenty jako
například ten loňský, kdy
v jídelně pozoroval svoji
kolegyni, jak hledá bankovku,
která jí vypadla z peněženky.
Otakar ji po chvíli našel pod
radiátorem, ale nevrátil ji. Ne že
by jej snad zlákala její tučná
hodnota, ale měl radost, že žena
prožívá nepříjemný moment.
Neměl ji rád, neustále spolu vedli
intelektuální spory a tak si Otakar
skrze
tuto
náhodu alespoň ochladil zášť.
V hlavě se mu objevovaly
jeho vlastní nekonečné lži,
kterými častoval své staré rodiče
při výmluvách a trapných
omluvách proč je opět nepřijede
osobně pozdravit. Navštívil by je
rád, ale vždyť času sám pro sebe
měl tolik málo – raději se
vymlouval.
Poznal sám sebe. Hlásal
morálku a nedokázal sám dodržet
její základní pravidla.
Kategorický imperativ, který se
od dětství vznášel nad jeho
hlavou se zbortil jako když se
foukne do odkvetlé pampelišky.
Toulal se bez ducha, jeho
myšlenky trousily bolest, která se
zpětně vracela a ničila Otakara
s bezcitnou lhostejností. Odebral
se na klidné místo na okraji města
v domnění, že samota a pohled na
šumící siluetu města pomohou.
Jeho regenerované svědomí si ho
našlo i tam. Stále mu odkrývalo
skutečnost, že bral morálku jako
něco zcela samozřejmého, v co
stačí pouze věřit a uctívat to.
Oddělil teorii od praxe a shořel.
Stál tam sám a hleděl do
dálky, pozoroval, jak letadlo
čmáře po nebi a jak se probouzí
mládě jara. Stál nad propastí a
cítil, jak mu slunce hřeje záda.
Vzduch mu pálil v nose a život
hořkl v ústech. Chvilkami se do
něj opíral vítr. Plival mu do očí
sám sebe. Na obloze se rozpadla
oblaka. Ostrost světla
kontrastovala s blankytnou modří
nebe. Otakar hleděl nad sebe do
toho modrého oceánu, kde sídlil
klid. Chtěl již jen ticho, to
blahodárné ticho, vyživované
majestátnou samotou. Ve
vzduchu bylo cítit chvění města.
Kromě toho a občasného zaznění
lesa, které se rozkládalo do té
ztichlé plochy všude kolem
Otakara nebylo slyšet již nic.
Ocitl se tváří v tvář své
přítomnosti, která zatemnila
budoucnost. Bylo to nesnesitelné
i oslepující zároveň. Nyní slyšel
již jen svůj tep.
Otakar skočil a hlavou mu
proudilo, že morálku není nutné
kázat, nýbrž žít.
Humanus, strana
11
Humanus,
strana 11
ČTENÍ
VE VOLEBNÍ KOMISI — O DEMOKRACII, TOTALITĚ A VNITŘNÍ SVOBODĚ
O dvou po sobě následujících
víkendech, na přelomu října a
listopadu, jsem byl členem jedné
plzeňské volební komise. Brigáda
ne zrovna zázračně placená,
avšak též velice nenáročná.
Člověk jen celý den sedí na židli
a občas někoho odškrtne a podá
mu lístky. V této komisi jsem byl
již v červnu. Tehdy jsem byl
velmi tichý, většinu času jsem si
četl, nebo jsem sledoval
monumentální hovory a žerty
starších kolegů. Nyní jsem tam
byl společně s mým dlouholetým
kamarádem Františkem alias
Hadičářem. V pátek odpoledne
jsme se trochu lízli stáčeným
vínem. To nám bylo vytknuto a
tak jsme to již dále
nepraktikovali. Kupodivu nám
však dobrá nálada vydržela i po
vystřízlivění. Zdrojem našich
pubertálních, někdy velmi
vysilujících, záchvatů smíchu
byli především lidé, respektive
jejich projevy, zejména slovní.
Jednak projevy lidí v časopisech,
dále nás samotných (také jsme
lidé), příchozích voličů a
p ř ede vš í m naši ch kol egů
komisařů. Typologicky to byli
lidé různorodí. Myslím, že to byl
skutečnosti dosti odpovídající
vzorek české společnosti. Taková
nádherná laboratoř. Já sám bych
se z ní nerad vyčleňoval a činil se
tak někým výlučným a
objektivnějším. Byl jsem tehdy
ale pozorovatelem těch lidí,
nikoliv sebe a Hadičáře.
V komisi byli následující lidé:
já, Hadičář, dvě mladé holky
(budoucí učitelky), zapisovatelka
středního věku (ú ředni ce
z městského úřadu), děda
(komunismu oddaný komunista),
učitelka postarší, předsedkyně
středního až postaršího věku a
konečně jedna starší dáma
(kultivovaný typ vystupování ).
Děda je volič i člen KSČM.
Nikdy nepřestane věřit svému
náboženství, to je jisté. Četl Haló
noviny. Půjčil jsem si je a přečetl
si článek o ženě, která darovala
straně půl milionu. Děda dával
své názory občas dost najevo.
Občas jsem chtěl reagovat, ale
vždy jsem se udržel s vědomím
toho, že by to bylo zcela
zbytečné. Jednou nám třeba Karel
(děda) s dojetím v obličeji
vyprávěl, jak byl při návštěvě
SSSR svědkem neuvěřitelného.
Sovětští lidé prý přes noc
vyzdobili všechny domy ve městě
kvůli svátku, jež se konal druhý
den. Když slavnost večer
skončila, byla veškerá výzdoba
opět odklizena. Ráno pak nebylo
po akci ani stopy. Cokoliv, co
pochází ze západu, je podle Karla
š p at n é . T o , c o p o c há z í
z Ameriky, je úplně nejhorší. Za
největšího viníka konce starých
dobrých časů považuje Karel,
nejspíš oprávněně, Gorbačova.
On se ten Karel nechoval nějak
zle, to vůbec ne. Neustále nám
nabízel nějaké jídlo a byl samý
peprný vtip. Nejraději má
narážky na sex, pohlavní vtipy.
Sdílet s ním jednu domácnost, být
jeho synem či vnukem, si však
představuji jako celkem pořádné
peklo. Ten člověk je možná
hodný, dobrák. Jeho myšlení je
ale jednobarevné, jednoznačně
nalajnované a jeho chování vůči
rodinným příslušníkům nemůže
podle mě býti jiné, než totalitní.
Nedávno jsem shlédl v televizi
pořad Hitler, Stalin a já. Byla to
výpověď ženy, která zažila
hrozné věci. Byla perzekuována
nacisty i komunisty. Přežila snad
jen zázrakem, nečišel z ní však
pocit křivdy, nenávist a
zatrpklost. Čišela z ní láska
k životu a k dobru. Spíše než
potřeba pomsty pak potřeba
odpuštění. Na závěr pořadu jí
byla položena otázka, jaký režim
byl podle jejího názoru horší.
Odpověděla tak, že je těžké toto
srovnání, že ale ten zásadní rozdíl
nacismu a komunismu je v tom,
že komunismus „hraje na
altruistické struny člověka“,
kdežto nacismus hlásá přímo
nenávist. Tento fakt také způsobil
skutečnost, že komunismus
vydržel mnohem déle. Důsledek
převedení obou ideologií do
praxe je v zásadě stejný, ničivější
však byl komunismus, neboť
jakožto zlo s maskou dobra, měl
na své zločiny více času. Tak mě
v této souvislosti napadá, že
kř es ť an s t ví v yu ž í vá t ěc h
nejlepších a nejaltruističtějších
vlastností a že možná právě proto
bylo možno vraždit pod jeho
rouškou po staletí. Ve volební
komisi jsem přemýšlel o tom, jak
se mistrně podařilo vrahům
ovládnout myšlení lidí a učinit ho
totalitním. Takovým lidem je vše
zřejmé a jasné, vše je černé nebo
bílé, zlé nebo dobré, nic není
dvojaké. Komunisté nejsou vůbec
lepší lidé, nemají více altruismu,
lásky k ostatním lidem. Jejich
kolegialita, družba, smysl pro
kolektiv, nejsou projevem
altruismu, nýbrž nesvobodného,
direktivního myšlení. Podle
tohoto myšlení by se měla jejich
tužbami a životním stylem řídit
celá společnost. To je přeci
egoismus na „entou“! Znamená
snad to, že když je nějaký jedinec
či vláda komunistická, nebo
socialistická, že mají proto lidi
více rádi? Nemají. Podstata
člověka neodpovídá takovému
stupni altruismu a smyslu pro
kolektiv, jak nám je
d e mo n s t r o v a l y g i g a n t i ck é
budovatelské oslavy. Podstata
socialistické vlády není v tom, že
takové vládě více záleží na
lidech. Od nesocialistické vlády
se v dnešních demokratických
politických systémech liší
zejména jinou daňovou politikou.
Při setkání s totalitním způsobem
myšlení mně naskakuje husí kůže
a dělá se mi nevolno. Přitom jsem
nezažil jeho důsledky, snad jen
jejich relikty. O to více nechápu,
že je tato ideologie stále ještě
přípustná pro tolik lidí. Musí být
slepí, když nevidí, jak moc
zapáchá člověkem tento „božský“
altruismus, že nevidí holý fakt, že
pokus o praktikování této
ideologie vedl vždy a všude
pouze k vnitřní i vnější
nesvobodě lidí a že umožnil
vrahům vraždit a to v souladu se
zákonem.
Ještě bych se rád zmínil o
ostatních členech komise. Vlastně
se jednalo již o samé ženy. Ke
svým vrstevnicím, zřejmě
budoucím učitelkám, se nebudu
raději vyjadřovat. Byla tam ale
s námi jedna učitelka současná.
Učitelka ze základní školy.
Dokud bude taková učitelka
prototypem pedagoga, s kvalitou
našeho vzdělávacího systému se
nic nezmění. Děti nebudou
vedeny k tomu, aby se staly
skutečnými osobnostmi.
Všeobecná představa skutečné
osobnosti je taková, že jí je
Text: Jan Prokeš
člověk dostatečně asertivní.
Člověk, jenž věří sobě, ale ne tak,
že opovrhuje jinými. Člověk, jenž
vše špatné nepřičítá ostatním
lidem, např. tzv. „mocným“,
nýbrž sobě samému. Ona
soudružka učitelka je, dle jejích
slovních projevů, přesvědčena, že
my jsme ti bezmocní a kdesi jsou
ti mocní. My bezmocní jsme
samozřejmě charakterově daleko
lepší a poctivější lidé. To my by
jsme měli být správně ti mocní.
Víme, jak by to mělo fungovat,
jenomže oni mocní jsou
v korytech, drží se jich, a my
obyčejní „tady odsud“ nic
n ez mů ž em e. Uči t el ka mi
připomínala trochu umírněnějšího
chytráka a správňáka, prostě
křiklouna s pořádným zmatkem
v hlavě, z televizního pořadu
Kotel. Myšlení učitelky je do
značné míry také totalitní,
zdeformované, nesvobodné. Je
asi přesvědčena o tom, že ona je
otrokem jednak mocných, jednak
své rodiny, pro kterou musí
vyvářet. Jejími otroky jsou potom
její žáci. Ve skutečnosti není ani
otrokářem, ani otrokem, snad jen
otrokem života. Netvrdím
samozřejmě, že všichni, kdož
jsou „nahoře“, jsou tam
zaslouženě a oprávněně. Ovšem
z této, typicky české vlastnosti,
pocitu malosti, permanentní
naštvanosti a zapšklosti, se mi
dělá zle. Základem této vlastnosti
je: „to ne my, to oni...“. Učitelka
by na mou kritiku namítla: „no jo
chlapečku, dybys zažil to co já a
měl ty zkušenosti, taky bys tak
mluvil, vono to tak totiž je...“.
Takto se však myšlení českých
lidí neuzdraví, nestane se
svobodným. Úřednice zapisovatelka, byla podobná
stěžovatelka. Měla ovšem oproti
učitelce o něco větší pocit vlastní
moci, možnosti něco ovlivnit.
Zbývající dvě ženy na mě
p ůs ob il y j i n ak, p ř evá žn ě
sympaticky a kladně. Svoboda
vlastního myšlení, vnitřní
svoboda, je pro mě ta nejvyšší
hodnota a myslím, že dokud
nebude většina jedinců vnitřně
svobodných, ani česká společnost
nebude svobodná a zdravá.
Výbor je nekompetentními lidmi vybraná skupina lidí nepřipravených splnit zbytečné úkoly. W. Allen
Humanus,
strana
12
Humanus,
strana
12
KULTURA
The girls from Ipanema
Horké pobřeží, slunné pláže, temperament,
melancholie, euforie…Brazílie, kolébka bossa novy,
svérázného latinskoamerického jazzu. Tóny kytar, perkusí, bicích a
příležitostně saxofonu rozehrávají kolébavé hry s city. Ve skladbách
se skrývá zvláštní melancholie, která nevrhá člověka do černých
uliček života, ale spíše ho nechává klidně a vyrovnaně pohupovat na
vlnách vlastního smutku. Krásná, euforická
melancholie… Vše umocňuje zpěv v jazyce
Brazílie, portugalštině, který občas vystřídá
angličtina. Hlavní protagonisté: Stan Getz,
Carlos Jobim, Astrud Gilberto a Joao
Gilberto (otec bossa novy). Nechybí ani
proslulá skladba The girl from Ipanema.
MECHANICKÝ POMERANČ
Stanley Kubrick
Mechanický pomeranč není žádnou novotou
vrženou do světa kinematografie. Je jednou
z klasik režiséra Stanleyho Kubricka (natočenou již v roce
1971). Hlavní postavou příběhu je mladistvý Alex, který –
společně se svojí partičkou – podléhá podivné zálibě. Místo
chození do školy páchá brutální násilí dovedené až do
tragických konců na nevinných lidech. Jejich činy jsou
násobeny obrovskou bezcitností. Při jedné nepovedené „akci“
je Alex zatknut a odsouzen ke 14 letům vězení. V kárnici je
vybrán k realizaci podivného pokusu, kdy z bezcitného
člověka má moderní vědecká metoda do 14 dnů udělat
slušného člověka a to díky mučednému pozorování
nejrůznějšího násilí na filmovém plátně. Alex je „vyléčen“ –
při jakémkoliv pomyšlení na agresi či sex se jej zmocní
nepřemožitelná, psychická i fyzická nevolnost. Dostane se na
svobodu, kde však nemá klid. Potkává oběti svých minulých
agresí a ty se mu mstí brutalitou vlastní jeho minulosti. Alex je
bezmocný, nemůže se bránit, je přeci „vyléčen“.
Film je namluven v podivném slangu a doplněn bizarními
kulisami, což jen potvrzuje jedinečnost Mechanického
Walter Tevis: Zpěv drozda
Svoboda 1986, edice Jiskry
Walter Tevis (1928-84) je americký spisovatel
v Čechách známý díky románu Muž, který
spadl na zem (k vidění i jako film – Man who fell to earth).
V roce 1986 Miroslav Jindra výtečně přeložil jeho další román
Zpěv drozda (Mockingbird).
I když se jedná o literaturu sci-fi, přeci jenom autor nezachází
příliš daleko v popisu senzačních technických vymožeností.
Román je studií lidské existence. Závěry této studie se dají
stejně tak dobře najít i v našem současném životě.
Děj je zasazený do dávné budoucnosti, kdy je lidstvo otrokem
své vlastní technologie a ocitá se na pokraji vymření. V celém
příběhu figurují tři postavy. Robot Spofforth a dva lidé –
Bentley a Mary. Spofforth je robot deváté generace. Jeho
tvůrci se podařilo mu vnuknout svou lidskou mysl. Vytvořil
tak dokonalý stroj, který ale myslí jako člověk. Před
Spofforthem byla vyrobena celá serie těchto robotů. Všichni
však v průběhu života spáchali sebevraždu. To je Spofforthovi
programem znemožněno a tak bloudí městem, přemýšlí o své
existenci a pozoruje lidstvo, které pod vlivem narkokapslí ctí
novodobé zákony o společném soužití. Spofforthovým úkolem
je být na světě dokud lidstvo žije a kontrolovat chod všech
důležitých systémů. Jedním ze systémů je i regulace
porodnosti, kterou Spofforth upraví tak, aby lidstvo pomalu
vymíralo.
Bentley je univerzitní profesor, který se naučí něčemu, co je
již dávno zapomenuto, čtení. S touto schopností přichází na
univerzitu, kde je Spofforth rektorem a žádá o práci učitele
čtení. Spofforth se začne o Bentleyho zajímat a zaměstná ho.
Bentley si při čtení začíná uvědomovat spoustu věcí, které se
dějí kolem něj. Při jedné ze svých procházek narazí na Mary,
inteligentní dívku, která neprošla standardní výukou
v internátu, nebere narkokapsle a žije na ulici. Mary je také
jediná žena na zemi, která otěhotní. To se samozřejmě nelíbí
Spofforthovi.
Román, který po celou dobu provází melancholie, je jakousi
pochmurnou výpovědí o důležitosti mezilidských vztahů, o
lásce, o významu rozvíjení lidské mysli a vůbec o smyslu
Nietzsche v Čechách
Urs Heftrich, nakladatelství Hynek, 1999
Mladý německý autor Urs Heftrich nastiňuje v tomto útlém svazku, jaký vliv měl na některé české filosofy a literáty, a na
jejich tvorbu, myslitel „krajního individualismu“ Fridrich Nietzsche, dále pak to, jak jimi byli on a jeho učení, hodnoceni.
Fridrich Nietzsche umírá v roce 1900. Právě pro přelom století je pro Evropu typická jakási revoluce v kultuře. Objevuje se
řada nových směrů uměleckých, filosofických i vědeckých. Některé z nich jsou revoluční až příliš, což má za následek, že se jejich obdivovateli
i průkopníky stávají především příslušníci mladší generace. Učení Fridricha Nietzscheho má důležitou roli při formování těchto směrů. Již
v roce 1895 byl T.G. Masaryk nucen konstatovat, že „Nietzsche straší mladým v hlavách“. Právě Masarykově kritice Nietzscheho je věnována
první část knihy. Jak už bylo typické pro pozitivisticky orientované, univerzitní myslitele, pohlížel Masaryk na Nietzscheho učení s odporem.
V Masarykovi se, dle vlastních slov autora knihy, profesionální kritika mění v lidový předsudek. Nietzscheho učení považoval T.G.M. za nejen
nebezpečné, ale též za naprosto neoriginální. Podobný postoj jako Masaryk zaujala k německému mysliteli i tzv. Katolická moderna. Její přední
člen, Karel Dostál Lutinov, píše verše, v nichž Nadčlověk se stává Antikristem a pokouší se o svržení Boha. Zcela opačný postoj zaujala
k Nietzschemu řada mladých autorů z řad dekadentů a anarchistů, ač Nietzsche sám tato hnutí hanil, a především z tzv. České moderny. Pro
jejího představitele, Otakara Březinu, byl Nietzsche v jeho literárních začátcích „vychovatelem“. Později Březina Nietzschemu mnohé vytknul,
především jeho všeobecné pohrdání soucitem, v němž viděl znamení dekadence. Významný literární kritik F.X. Šalda Nietzscheho , podle
autora, plně pochopil možná jako první z Čechů. Poslední, rozsahem nejobsáhlejší, část knihy je věnována asi nejznámějšímu českému
nietzscheovci Ladislavu Klímovi. Podle U. Heftricha není jeho filosofie Nietzschem pouze ovlivněna, je téměř jeho kopií. Ladislav Klíma je tu
Humanus, strana
13
Humanus,
strana 13
KULTUR
Návrat starého varana
Michal Ajvaz
Mladá fronta, Praha 1991
Másfél
Z maďarské hudební scény toho k nám
moc nedolétne. Jednou z mála
vlaštovek je i velmi nadějná skupina
Másfél, což znamená jeden a půl.
Přestože u nás jsou doopravdy ještě
vlaštovkami, u svých severních sousedů, na Slovensku hrají
úspěšně, často a dlouho, stejně tak úspěchy sklízejí ve
Francii, Belgii, Holandsku, Německu. Skupina existuje od
roku 1991, od r. 1998 hraje ve složení: Eszter Salamon
(violoncelo), Barnabás (kytara), János Hegedus (baskytara),
Zoltán Ujj (bicí) a Levente Lukács (saxofon). Právě jejich
přidušený saxofon dodává muzice Másfélů osobitý nádech.
Ve svých skladbách míchají všechno dohromady, od funku,
rocku, acid jazzu přes trash, techno, disco, klasicky
maďarský čardáš až k new wave. Od r. 1993 vydali 7 alb, z
toho 1 soundtrack k filmu "Tramvaj" (Villamos). Jejich
koncerty jsou strhujícím zážitkem, jejich hudba je rocková,
ale i taneční. Hrají pouze instrumentálně, hlas je nahrazen
sóly saxíku nebo pohlazením violoncela.
http:// masfel.bahia.hu
Útlá knížečka doslova se rozpadající v rukou
získala autorovi na počátku 90. let značné renomé. Před ní mu
vyšla pouze sbírka básní "Vražda v hotelu
Intercontinental" (1989), na níž myšlenkově navazuje touto
sbírkou povídek, v níž rozehrává stovky fantazijních variací a
vytváří tak koncepci vlastního světa - druhého světa, spíše
"druhého města". Scény odehrávající se v úplně normálních (i
normalizačních) podmínkách, v existujících ulicích, městech,
kavárnách, antikvariátech otevírají bránu k neobvyklým
situacím, v nichž ani autor nemá silnou pozici - v poslední
povídce "Moře" mu jeho spisovatelské chyby vyčítá při skoku
na lyžích vedle něj letící klokan. Autor objevuje nové světy,
paláce, chrámy v šedi normalizace, potkává nezvyklá zvířata,
přemýšlí o nich, mluví s nimi nebo s nimi zápasí, neobvyklé
jevy si vysvětluje pomocí Hegelovy či Kantovy filozofie, což
ukazuje příběhy zase trochu v jiném světle; chvíli jsou
úsměvné, jindy vážné, příště zase směšné absurdností, ale v
každém z nich lze najít hlubší podtext, kdy se čtenáři může
zdát, že velké současné mravní, etické problémy zaobaluje do
historky s ještěry v divadle nebo mořským koníkem v
PIVNÍ
Průvodce plzeňskými hospodami, restauracemi, knajpami, kluby.
Jednotlivé kategorie hodnotíme pivíčky..Nejlepší=5; nejhorší=0; malý pivko=0,5.
BAR EDEN
BAR U NOVÁKŮ
HOSPODA U PRCKA
Rejskova 10; Tel.: 377220144: páni
Jungmannova ul.
Tram 1-Bolevec, zast. Studentská, hledej
PIVO: Staropr. 10° za 14; P12° za 24; Kruš.
atd.
PIVO: Budvar 10° za 15-16.
PIVO: G10° za 13, P12°
PROSTŘEDÍ: Dobré posezení v menším
počtu lidí
PROSTŘEDÍ: Něco mezi peklem a dětskou
diskotékou
PROSTŘEDÍ: krčma jako víno
OBSLUHA: S úsměvem ve tváři; roznos
OBSLUHA: ženy a muži za pultem
OBSLUHA: velmi, velmi dobrá (někdy
náladová)
HUDBA: Všehochuť, někdy moc nahlas
HUDBA: radio FM+ aj.
HUDBA: nezaregistrovali jsme
WC: Pěkné počůráníčko
WC: Docela ujde.
WC: pidi hajzlik pro všechny
CELKOVÝ DOJEM: Kino-bárek na pohodu
CELKOVÝ DOJEM: Nič Moč
CELKOVÝ DOJEM: knajpa, kterou
nepotkáte na každým rohu
VYMOŽENOSTI: šipky, televize, gamble,
zahrádka, kino
VYMOŽENOSTI: Díza, sauna..:-)
VYMOŽENOSTI: Karty, kostky, šachy,
šipky, salónek s historickými
SPECIFIKA: teplá i studená kuchyně
SPECIFIKA: Vařej
SPECIFIKA: Největší klobás v Plzni, uzený
z krbu, brzo zavíraj..11°° a je trochu z ruky
Humanus,
strana
14
Humanus,
strana
14
ČTENÍ
ZÁVIŠ KALANDRA
Text: Štěpán Kuchlei
"Moje nepřátelství proti komunistické straně mne zavedlo sem, kde nyní stojím jako velezrádce a vyzvědač," vyřkl nad
sebou naučený ortel Záviš Kalandra v červnu 1950.
V roce 1936 kritizoval stalinské procesy v Moskvě a vyčítal hlavním "spiklencům" Kameněnovi a Zinověvovi, že přiznávali
své - na první pohled absurdní - viny.
Mechaniku politických procesů znal jen zdálky, metody "vyšetřovatelů" poznal až o 13 let později.
Když v roce 1950, pár dní po vynesení rozsudku smrti nad Závišem Kalandrou, proti rozsudku protestoval francouzský
surrealista André Breton a když požádal o podporu básníka Paula Eluarda, které Kalandra oba poznal osobně v r. 1935 v
Praze, Eluard vzkázal: "Nemám čas se věnovat lidem, kteří se přiznávají ke své vině."
Kruh se uzavřel.
27. června 1950 byl Záviš Kalandra v Praze popraven.
Intelektuál a revoluce: život do r. 1936
Novinář, estetik, publicista, historik, filozof a divadelní i filmový kritik Záviš Kalandra se narodil 10. 11. 1902, tedy před sto lety,
ve Frenštátu pod Radhoštěm, ale žil a vyrůstal ve Vsetíně, kam se jeho otec, lékař Břetislav Kalandra, blízký spolupracovník T. G.
Masaryka, přestěhoval krátce po Závišově narození.
Po maturitě na klasickém gymnáziu ve Valašském Meziříčí (1922) studoval na Filozof. fakultě Univerzity Karlovy filologii a
filozofii. Kromě řečtiny a latiny ovládal ještě pět živých jazyků.
V r. 1923 vstoupil pod vlivem názorů jeho otce o sociální spravedlnosti do KSČ, v l. 1925-27 byl spolu s I. Sekaninou v čele
Kostufry (Komunistická studentská frakce), která vydávala časopis "Avantgarda".
Poté působil a přispíval do české redakce MEZTISKORu (Mezinárodní tisková korespondence), Rudého večerníku, Rudého práva,
Haló novin, Tvorby.
V polovině 30. let spolupracoval se "Surrealistickou skupinou".
České pohanství: dílo Záviše Kalandry
První významnější Kalandrovo prací byla "Parmenidova filozofie", původně připravená jako disertační práce, krátce před
obhajobou si ji však Kalandra vyžádal zpět. Část z této práce byla otištěna ve výboru "Intelektuál a revoluce" (Praha 1994),
kompletní byla vydána v r. 1997.
Zabýval se především antickou filozofií, ale i Schopenhauerem, Freudem, nejstaršími českými dějinami, K. H. Máchou i událostmi
v l. 1848-49 v Českých zemích a na Slovensku (kniha "Zvon svobody", 1948, vydaná pod pseudonymem Juraj Pokorný).
Napsal práce o mezinárodních smlouvách (např. "Zapovězená Ženeva", z r. 1932) a politice, o španělské občanské válce, o
moskevských procesech.
Jeho neznámější historickou prací je "České pohanství" z r. 1947.
Cesta na popraviště: život v l. 1936-1950
Po VII. sjezdu KSČ, kdy stále častěji odhaloval pozadí moskevských procesů i španělské občanské války, mu nebyla vydána nová
stranická legitimace a Kalandra se definitivně otočil proti stalinskému pojetí marxismu, který má být podle Kalandry vždy kritický a
tvůrčí. Nutno ovšem podotknout, že v rámci moskevských procesů, kde si Stalin upevňoval moc a vyřizoval si účty s nejmocnějšími
soudruhy, Kalandra hájil pouze bojovníky staré Leninovy gardy proti dravějšímu Stalinovi.
Psal články, psal petice. Na petici odsuzující moskevské procesy najdeme jména jako E. F. Burian (po válce se Kalandry veřejně
zřekl), Jaroslav Ježek, Karel Teige, Jaroslav Seifert, František Halas, Václav Kaplický.
V l. 1936-38 byl spolupracovníkem "Světozoru", v r. 1937 vydával "Proletáře", r. 1938 "Proletářské noviny", v r. 1938
spoluredigoval Naučný slovník aktualit, v l. 1938-39 psal do "Přítomnosti".
V říjnu 1939 byl zatčen gestapem a až do r. 1945 byl v koncentračním táboře Ravensbrück, později Sachsenhausen.
Krátce poté, co se vrátil v červnu 1945 do Prahy, vstoupil do sociálně demokratické strany. Po válce psal pro sociálně
demokratický "Cíl" a národně sociální "Slovo pracujících", ale musel už pod pseudonymy. Věnoval se však čím dál více své
vědecké práci a uzavíral se do soukromí.
Jeho někdejší přátelé, nyní zarputilí odpůrci, na něj však nezapomněli. V listopadu 1949 byl zatčen a přes půl roku připravován pro
veřejný proces. "Tady jsme tři dny roztáčeli Záviše Kalandru," pochlubil se kdysi jeden z "vyšetřovatelů". "Roztáčení" znamenalo
nechat vyšetřovaného stát tři dny a tři noci, bít ho a nedovolit mu, aby se posadil. Když se potom oběť zhroutí, je ochotná podepsat
cokoliv. Následovala série detailních výslechů a poté učení se role nazpaměť.
Proces "se záškodnickým spiknutím proti republice", kde stál Kalandra jako hlava trockistů, se konal ve dnech 31.5. - 8.6. 1950.
Za Kalandru se přimlouvali např. André Breton, Albert Camus, za Miladu Horákovou např. Albert Einstein. Padly čtyři rozsudky
smrti - Milada Horáková, Záviš Kalandra, Jan Buchal, Oldřich Pelcl. Dne 8. června byl odsouzen, 27. června 1950 v Praze
popraven. Rozsudek byl zrušen r. 1969, ale plné rehabilitace se mu dostalo teprve v r. 1990.
Kdo bojuje s hlupáky, nemůže dosáhnout velkého vítězství. Michelangelo
Humanus, strana
15
Humanus,
strana 15
CESTY
LAPONSKO – ZEMĚ, KDE SLUNCE NIKDY NEZAPADÁ
Text: Michael Blail
Kafjord – jeden z mnoha norských fjordů za polárním kruhem, malá a zdánlivě
ničím neobvyklá vesnice Manndalen v severním norském kraji Trømse. Jen
málokdo z projíždějících turistů si uvědomí, že se ocitl v Laponsku, v zemi
patřící pradávným lovcům sobů. Kdo jsou a odkud přišli, je stejné mystérium
jako nikdy nezapadající slunce, které svými rudými půlnočními paprsky
osvěcuje titány vystupující z moře téměř až nad mraky. Laponská kultura,
zvyky, tradice i historie jsou pro většinu Evropanů zahaleny v husté mlze
neznáma. Díky letošní dvouměsíční Skandinávské expedici, z níž jsme nejvíce
času strávili v Norsku a Laponsku, se nám severskou mlžnou oponu podařilo
alespoň částečně poodhalit.
Když jsme před třemi roky
spolu s kamarádem Sodym
pohlédli na mapu, do oka nás
zasáhla
nenápadná
přerušovaná čára jménem
„Polární kruh“. První dobytí
polárního kruhu nás naplnilo
vzrušením a zvědavostí, dá-li
se dostopovat dále a žijí-li
kdesi na severu za polárním
kruhem ještě lidé. Další rok
jsme úspěšně dobyli
Nordkapp – místo, kde končí
nejsevernější silnice Evropy.
Při této cestě jsme dostali
nabídku pracovat na jednom
hudebním
festivalu.
Z nedostatku času a financí
jsme ji lehkovážně odmítli, ale
osud nám dal druhou šanci a
nasměroval nás opět na sever
– do městečka Manndalen –
jediného centra laponské
kultury v norském kraji
Trømse a jednomu z mála
laponských center v celém
Norsku. Riddu Riddu – Coast
and Storm – tak se nazýval
hudební festival, na kterém
jsme měli tu čest pracovat
jako dobrovolníci. Cesta do
dějiště festivalu nám trvala
dvacet dní a naše fantazie a
zvědavost se stupňovala
každým kilometrem blíže
k cíli. S faktem, že vlastně
nevíme, kam jedem, co tam
budeme dělat a zda je na nás
vůbec někdo zvědavej, jsme si
hlavu moc nelámali a dále
vytvářeli imaginární scénáře.
Příjezd do Manndalenu se
obešel bez slavnostních fanfár
a přes počáteční obavy –
především z toho, co budeme
jíst a kde budeme bydlet
(dvacetidenní cesta deštivým
Norskem nám na síle a váze
Humanus,
strana
16
Humanus,
strana
16
rozhodně nepřidala), jsme se
ocitli na místě, které nám od
prvních okamžiků očarovalo a
stalo se nadosmrti jedním
z našich cestovatelských
domovů.
Po příjezdu do Manndalenu
jsme zastihli organizátory
v plném shonu a měli tak
možnost ihned zasáhnout do
festivalových příprav. Při té
příležitosti jsme se seznámili
s místními obyvateli a také
s duchovním vůdcem festivalu
Henri ke m. Henri k nás
ubytoval ve velkém tee-pee –
v řeči laponské nazývané
Lavu – kde jsme strávili
zbytek festivalové horečky.
Místo postelí sobí kožešiny,
uprostřed ohniště a kolem
potok, hory, lesy a nikdy
nezapadající slunce. Druhý
den jsme se seznámili
s okolím a dalšími lidmi a
začali jsme se podílet na
přípravě. Prvního úkolu přípravy dřevěných laviček jsme se zhostili zodpovědně, i
když pravdou zůstává, že se
jich při festivalu pár zřítilo.
Z počátku jsme nasadili ostré
pracovní tempo, jelikož jsme
se obávali nařčení z lenosti, a
přestože jsme oba prototypy
lenochodů obecných, brzy se
na naši adresu začaly snášet
neironické a vážně myšlené
pochvaly a v závěru jsme byli
neoficiálně vyhlášeni za
největší dříče. Dodnes mi není
známo, jak je to možné.
Následující dny jsme již byli
seznámeni s pracovním
tempem a morálkou
průměrného Laponce a plně
jsme se přizpůsobili. Budíček
v jedenáct, snídaně a ranní
káva,
poté
příprava
na
pracovní proces,
půl
hodiny
dělání-nedělání –
oběd, poobědová
pauza do šesti,
následovala
příprava
na
večeři, večeře a
noční
seance
v Lavu.
S
příchode m
hodiny večerní
jsme nezalezli do spacáku, jak
jsme si původně mysleli, ale
naopak jako bychom ožili.
Naše Lavu se po dobu pěti
dnů těšilo neobvyklému zájmu
místních obyvatel všech
věkových kategorií a po tuto
dobu se z něho stalo hašišové
doupě, jak vystřižené z knihy
„Může se to stát i vašim
dětem“, neboť jak Norové, tak
i Laponci neholdují hašiši a
marihuaně o nic méně, než
lidé kdekoliv na světě. Hned
druhý den jsme přibrali
kamarádku Idun, která na
festival přijela až z „dalekého“
Oslo, jež je od Manndalenu
vzdáleno asi 2000 kilometrů.
Nejoblíbenějším
a
nejčastějším návštěvníkem
našeho doupěte se stal
proslulý bojovník za práva
laponského národa a věhlasný
laponský yoiker Nils Magnu
Tornensis, kterého jsme
p o j me n o va l i „Č me l á k“.
Čmelák, který se v Lavu
narodil, nás poprvé seznámil
s yoikem a zayoikoval nám
některé tradiční i netradiční
písně. Jako jedna z hlavních
hvězd festivalu se těšil
neobvyklému zájmu médií a
jeho festivalové vystoupení
bylo netrpělivě očekáváno.
Když pak vystoupil na podium
a omluvil se chraplavým
hlasem, že je indisponován
z důvodu silného nachlazení,
vzpomněli jsme si na jeho
nekonečné seance s přítelem
Mr. Dawsonem, jenž se
povětšinu času zdržoval
v láhvi plné whisky.
O YOIKU A JAZYCE
Nej výrazně jší m prvk em
laponské kultury je zpěv
zvaný Yoik, který má
hlubokou tradici a toto umění
se již po staletí předává
z generace na generaci. Yoik
připomíná jakési jódlování a
jen zdánlivě jde o směsici
nahodilých
skřeků.
Představitele tohoto umění
nazýváme yoiker. V Laponsku
tomuto umění holdují téměř
všichni, mladí i staří, umělci i
neumělci, střízliví i opilí.
S tradičním yoikem nás jako
první seznámil Čmelák při
jedné z našich seancí a později
jsme se díky Peru Ivárovi
Nillásovi seznámili i s tradiční
formou yoiku starých lovců
CESTY
sobů. Ivárorvi, přezdívanému
Děda Lebeda, je již přes
osmdesát let, ale stále je
aktivním lovcem a yoikerem.
Dnes je však yoik zapojován
do všech hudebních žánrů,
včetně heavy-yoiku, rockyoiku a techno-yoiku. Yoik je
specifický zvuk, který nemá
přímou spojitost s laponštinou.
Dnešní Laponci mluví
jazykem norským a laponština
je téměř před vymřením.
Mladí lidé znají pouze některé
fráze, a pokud se nestane
zázrak, tak se nám laponština
dochová pouze v knihách a
učebnicích.
O LIDECH A ALKOHOLU
Asi žádný Čech holdující
pivnímu moku by se do
Norska nepřestěhoval. V zemi
sice není prohibice, ale
alkoholické nápoje si můžete
zakoupit
pouze
ve
specializovaných obchodech,
které se nalézají ve větších
městech. Pivo se ovšem
prodává volně v obchodech, a
to i na benzínových pumpách.
Ale asi největší mínus Norska
jsou hospody. Na vesnicích
téměř nejsou a ve větších
městech je jich
poskromnu. Ceny
jsou zde dvakrát
tak vysoké než
v obchodech a
slušnou
vopici
byste zde pořídili
za nemalý peníz.
Leckterý nepřítel
alkoholu
a
moralista
by
zajásal,
ale
domnívat se, že
drahý
alkohol
bude
znamenat
bezproblémovou
společnost je zcela
mylné. Řekl bych,
že je tomu spíše
naopak. Lidí, kteří
jsou na alkoholu
zcela závislí a
s láhví usínají i
vstávají,
není
zrovna málo. Jak
je to možné? Na
vině je dovoz nelegální 96%
pálenky ze Španělska, kterou
není těžké sehnat a cena je o
dost nižší než v oficiálních
obchodech. Pálenka se
většinou ředí Coca-colou
v poměru půl na půl a je to
opravdu pěknej hnus. Lidé by
se dali rozdělit do dvou skupin
– ti co nepijí vůbec a ti co pijí
od rána do rána, neexistuje
zde tedy žádný mezistupeň
příležitostného pijáka. Abych
nekřivdil abstinentům, musím
zde uvést, že i oni se jednou
za dlouhý čas pěkně nalejou.
Závislost na alkoholu vzniká
však mnohem rychleji než u
nás a například rodilí lidé
z Grónska se stávají zcela
závislými i za 14 dní. Tradice
konzumace alkoholu je zde
velice mladá – v Grónsku
kolem 50 let a v Laponsku
něco kolem 100 let, což je
oproti Evropě, kde má tato
tradice více než tisícileté
kořeny, propastný rozdíl. Je
tedy zřejmé, že nepřítomnost
míst, kde by se lidé scházeli a
v poklidu poseděli u pivka,
problém nevyřešila. Spousta
rozbitých manželství a lidé,
kteří ve třiceti vypadají na
šedesát, to vše je důsledek
norské protialkoholní politiky.
A to, že je pivo pro lidský
organismus škodlivější než
96% pálenka, nemá cenu
rozvádět. Dalším problémem,
který jedna z nejbohatších
zemí světa nezvládá, jsou
tvrdé drogy. V hlavním městě
není problém zahlédnout
během dne hloučky
narkomanů a občas se vám
může poštěstit spatřit týpka,
jak si bouchá na chodníku
v centru města, jako by se
nechumelilo.
Jedna
z nejvyšších úmrtností na
tvrdé drogy v Evropě opět
není dobrou vizitkou pro tak
opěvovaný norský sociální
systém.
O SEVERSKÉ
PŘÍVĚTIVOSTI
Během cesty jsme potkali
spoustu dobrých lidí všech
věkových kategorií. V České
republice panuje přesvědčení,
že lidé ve Skandinávii jsou
obzvláště pohostinní a
přívětiví. Platí to možná o
Švédsku a Dánsku, nikoliv
však o Norsku. Noři jsou
studení a odtažití vůči všem
cizincům, kteří zavítají do
jejich země. Za posledních
několik let se díky těžbě ropy
a
pl ynu
zvedli
několikanásobně platy a
peníze bohužel udělali
s pověstnou norskou
přívětivostí své. Z pozice
stopařské se nebojím označit
Norsko doslova za peklo.
Čekací doby v průměru pět
hodin, výjimkou nebyly i dva
dny na jednom místě.
S neustálým najížděním aut na
stopaře,
falešným
zastavováním, pokřikováním a
ukazování m fakáčů se
v Norsku setkáte každý den a
na každém místě. Doslova mě
též rozčiluje, když si lidé
nejbohatšího státu světa
neustále stěžují, jak je
všechno drahé a jak mají
vysoké daně. Neplatí to
samozřejmě o všech a najdou
se i lidé, kteří mají soudnost a
jsou si dobře vědomi
ekonomické síly své země.
Kritizují marnivé rozhazování
svých spoluobčanů a na rozdíl
od těch nesoudných jsou si
vědomi, že tato situace nebude
trvat věčně. A že vás v Norsku
nemůžou okrást? Další
z mýtů, který vzal za své
během prvního týdne, kdy nás
přepadla partička opilejch
vesnickejch buranů. A
spoléhat se, že místní policie
pomůže dvěma stopařům z
Čech, je stejně směšná
představa, jako že v Norsku
neprší. Na druhou stranu se
zde setkáte s lidskou
pohostinností, se kterou byste
se tady nesetkali. Ale řekl
bych, že je to spíše výjimka
potvrzující pravidlo.
RADY NA CESTU
Určitě si nezapomeňte do
batohu přibalit láhev vodky či
jiné pálenky, která se dá
v Norsku velice dobře
zpeněžit. A taky pořádný
zásoby jídla, jelikož je zde asi
pětkrát dráž než u nás. Dobře
z peněžit se dají i cigarety a
tabák. Určitě neuděláte chybu,
pokud navštívíte národní park
Jotunheimen, vzdálený asi 400
km severně od Osla.
Vyvarujte se však turistického
centra Juvasshytta a navštivte
méně známou vísku
Spiterstulen. Toto doporučení
je směřováno hlavně pro ty,
kdož mají rádi náročné
pochody po horách. Pro
milovníky jazzu doporučuji
každoroční jazzový festival
v Molde, který se koná
začátkem
července.
Milovníkům cizích kultur
sa mo z ře j mě d opo ru č u j i
festival Riddu Riddu, který se
koná každý rok někdy
v polovině července. A rada
z rad nejcennějších – udělejte
si zastávku v dánské metropoli
Kodaň a navštivte zde čtvrť
Christiania - čeká vás zde
překvapení, na které jen tak
nezapomenete.
Za polární noci i každá žena zkrásní. Eskymácké přísloví
Humanus, strana
17
Humanus,
strana 17
ESEJE A ÚVAHY
SPECIFIKA ČESKÉHO UNDERGROUNDU
Underground?
Jako každý fenomén lze i na
underground pohlížet z více úhlů.
Jistě by jinak český underground
vymezili představitelé druhé strany –
komunistického establishmentu
(příkladem za všechny jsou výroky a
soudy pronesené během známého
procesu s Plastic People v roce 1976
uvedené v tzv. Hnědé knize o
procesech s českým undergroundem);
jinak
byl underground vnímán
představiteli oficiální a alternativní
kulturní scény (definovat přesně tyto
dva pojmy je podobně obtížné jako
definovat underground samotný; je to
d á n o t í m, ž e h r a n i c e m ez i
„undergroundem“, „alternativou“ a
„oficiální scénou“, popř. ještě „šedou
zónou“, byla neurčitá z mnohých
důvodů: zejména z nejasného
vymezení a chápání pojmů či
přecházení umělců mezi jednotlivými
scénami); jinak bylo o undergroundu
uvažováno v zahraničí; jinak na tento
jev nazíral průměrný občan, Havlův
zelinář 1, který se o underground de
facto nezajímal (a pokud se s ním
setkal, ta k větši nou pouz e
prostřednictvím desinformačních
kampaní v médiích, za všechny
uveďme článek Případ Magor
v Mladém světě 2 nebo pořad
Československé televize Atentát na
kulturu); jinak byla undergroundová
scéna vnímána v období
před
Listopadem a jinak po něm (v
porevolučních letech se o její
vymezení pokoušeli mj. Blumfeld,
Martin Machovec, Mirek Vodrážka či
Martin Pilař; a konečně (zcela
logicky) jiné názory na
undergroundové společenství byly
prezentovány v nejužším
undergroundovém jádru.
Fenomén běžně nazývaný český
underground je nejčastěji spojován s
rockovou skupinou The Plastic People
of the Universe, filosofem, básníkem
a prozaikem Egonem Bondym a
básník e m, t eor et ik em u mění ,
alkoholikem a enfant terrible české
kulturní scény Ivanem Martinem
Jirousem, zvaným Magor.
Posledně jmenovaný se považuje
za toho, kdo „vlastně underground
v Čechách vymyslel“ 3 a kdo
underground do českého prostředí
uvedl, jak sám zmiňuje v rozhovoru
s P. Šustrovou: „[…] ale fakt je, že
termín druhá kultura jsem
v Československu v život uvedl já,
stejně jako underground.“4
Pojmenování je dle Jirouse nezbytné,
protože až „teprve od doby, kdy jsou
věci pojmenovány, se stávají
skutečným jsoucnem. […] Ty bandy
bezprizorních vlasatců do tý doby, než
se jim řeklo, že jsou underground,
neměly žádnou hrdost.“5 Underground
tu tedy podle Jirouse byl, on ho
nevymyslel, ale pouze označil6 .
Zkusme se podívat na to, kdo a co
Humanus,
strana
18
Humanus,
strana
18
podle Jirouse (kromě zmíněné „bandy
bezprizorních vlasatců“) český
underground tvoří.
Za klíčové dílo pro český
underground je brána Jirousova
Zpráva o třetím českém hudebním
obrození7, napsaná v únoru 1975.
V určitém slova smyslu bychom o
Zprávě mohli mluvit jako o manifestu
či programu českého undergroundu,
jakkoli se Jirous používání výrazů
„program“ či „manifest“ ve spojení
s undergroundem brání8.
Zpráva o třetím českém hudebním
obrození
Jirous nachází kořeny českého
undergroundu – naprosto ve shodě
s názvem své zásadní statě –
v nebývalém rozkvětu české (resp.
československé) rockové scény na
konci 60. let. Podle něj byla
průkopníkem české undergroundové
scény rocková skupina The Primitives
Group. Tato skupina pojímala
underground „nikoli vědomě, ale
v rovině pocitové“9. Od Primitives
Group „lze legitimně sledovat
underground jako hnutí, které vytváří
stranou zavedené společnosti vlastní
svébytný svět s jiným vnitřním
nábojem, jinou estetikou a v důsledku
toho i jinou etikou“10. Na tvorbu The
Primitives Group navazuje dnes již
legendární skupina The Plastic People
of the Universe, a to nejen inspirací
tvorbou Andyho Warhola,
newyorských The Velvet
Underground a psychedelickou
hudbou obecně, ale také osobností
Josefa Janíčka, kytaristy, který se po
rozpadu The Primitives Group stal
spolu s Milanem „Mejlou“ Hlavsou
vedoucím Plastiků. Plastici zpočátku
chápali pojem underground „ryze
pocitově, jako v podstatě doslovný
výklad slova podzemí“11. V tomto
prvním „psychedelickém“ období
Plastic People byl underground
„chápán mytologicky jako svět
odlišné mentality, lišící se od
mentality lidí, žijících
v establishmentu“12. Již jsem zmínil,
že tvorba Plastiků byla v jejich
počátcích ovlivněna , zej ména
Jirousovou zásluhou, ponejvíce
undergroundovou kulturou
americkou, mi mo j iné And y
Warholem a The Velvet
Underground, beatnickým básníkem
Edem Sandersem a jeho skupinou The
Fugs a také Frankem Zappou s The
Mothers of Invention. Na rozdíl od
The Primitives Group hrají Plastici
kromě převzatých skladeb výše
zmíněných skupin i vlastní písně,
zpočátku zpívané (až na zhudebněné
texty Jiřího Koláře) anglicky.
Je zřejmé, že změna
společenských poměrů, tj. nástup
normalizace, nemůže nemít na tvorbu
Plastiků vliv. „ Na počátku
sedmdesátých let dochází v Praze
k drastickým opatřením, jimiž
establishment prakticky likviduje
rockovou hudbu jako hnutí. Je
zakazován anglicky zpívaný repertoár,
jsou měněny anglické názvy skupin,
řada předních rockových hudebníků
se stává poli továníhodnými
doprovodnými hráči komerčních
hvězd pop music. The Plastic People
of the Universe nehodlají učinit a také
neučiní žádné změny ani v názvu, ani
v repertoáru, ani ve svém vzhledu,
které by jim byly nuceny cizí vůlí,
které by nevyplynuly z charakteru a
vnitřní potřeby hudebníků samých.“13
Počátkem sedmdesátých let se tak
Plastici ocitají v izolaci a právě tady
můžeme vidět zárodky toho, co je
později obecně vnímáno jako „český
underground“, jindy také nazývaný
„druhá kultura“, popř. „veselé
ghetto“. Doslovné chápání pojmu
underground z počátků existence
Plastiků se tak mění v označení
jistého „životního a duchovního
postoje“14. V této době začínají
Plastici zpívat česky; také jejich
hudba
opouští vlivy americké
psychedelické kultury. Takřka
výhradním autorem textů se stává
Egon Bondy, „básník, který se zabývá
těmi nejhlubinnějšími záležitostmi
člověka, od jeho rozměru
společenského až po jeho zraňované a
nedokonalé biologické bytí.“ 1 5
Básník, jenž „ve své poezii bezděky
splňuje jeden z bodů programu, který
formulovali představitelé
u n d er g r o u n d u v r o c e 1 9 6 4 :
‘Vykořenit naprosto a navždy
svatopavelskou lež, mlčky
př edp oklá da j íc í v kř esťanské
konvenci, že lidé neserou, nechčijí a
nešoustají.’ Neexistuje snad tabu,
které by v Bondyho poezii nebylo
porušeno; ale nikdy to není samoúčel
nebo záměrná provokace, je to pouhé
vyslovování pravdy o životě a pozici
člověka ve světě.“16
Je příznačné, že se Plastic People
zhudebňováním Bondyho básní
nevědomky přiklonili k autorovi, jenž
bývá pokládán za představitele tzv.
první vlny českého literárního
undergroundu17. Ztotožněním se s
tvorbou
„básníka, jemuž
establishment nikdy neumožnil
zveřejnění ani jediné básně, dali
(Plastici) jasně najevo, že jim
tisíckrát víc než o zaujetí místa
v oficiální kulturní struktuře jde o to,
aby vytvářeli a zprostředkovávali
svým posluchačům to, co oni sami za
kulturu považují.“18
V poslední, třinácté kapitole své
Zprávy se Jirous vrací k upřesnění
pojmů underground a druhá kultura,
což jsou, jak je z předchozích
odstavců zřejmé, termíny v jeho pojetí
značně provázané a prolínající se.
Připomeňme si, že se Jirous považuje
za toho, kdo pojem underground do
českého prostředí přinesl. Na rozdíl
od undergroundu politického, tzn.
takového, jaký byl vnímán zejména
Text: Petr Šimon
v západní Evropě a ve Spojených
státech, definuje Jirous toto hnutí jako
„duchovní pozici intelektuálů a
umělců, kteří se vědomě kriticky
vymezují vůči světu, ve kterém žijí.“19
Zatímco cílem undergroundu na
Západě je, podle Jirouse, destrukce
establishmentu, tak v Československu
je jeho cílem vytvoření druhé kultury.
„Kultury, která bude naprosto
nezávislá na oficiálních
komunikačních kanálech a
společenském ocenění a hierarchii
hodnot, jak jimi vládne establishment.
Kultury, která nemůže mít za cíl
destrukci establishmentu, protože by
se mu tím sama vehnala do náruče.
Ale která zbaví ty, kdo se k ní budou
chtít připojit, skepse, že se nedá nic
dělat, a ukáže jim, že se toho dá udělat
mnoho, když ti, kdo to dělají, chtějí
málo pro sebe a víc pro druhé.“20
Undergroundové společenství
jako (náboženská) sekta?
Čteme-li Zprávu o třetím českém
hudebním obrození, zarazí nás
spousta křesťanských motivů a prvků
používaných Jirousem pro načrtnutí
kontur českého undergroundu. Již na
počátku své Zprávy srovnává autor
mimopražské koncerty s chozením na
hory prvních husitů21. Na jiném místě
se dozvídáme, že lidé, kteří přišli
poslouchat hudbu, nemají jinou
možnost než ustoupit násilí, stejně tak
jako kdysi lidé přicházející na hory
poslouchat slovo, které chtěli slyšet22.
Ustoupit násilí… kdo byl jeho
původcem? „Kdysi bychom mu asi
říkali sluha Antikristův, dneska je to
zástupce establishmentu 23 ,“ píše
Jirous a dává tak najevo, že příslušníci
undergroundu se mohou bez problému
považovat za bojovníky proti Zlu,
dokonce proti ďáblu, který tady a
dnes, tj. v Československu let
sedmdesátých, mluví ústy
establishmentu24. Jirous nenechává
nikoho na pochybách: buď jste
příslušníky první, nebo druhé kultury.
Jiná možnost není. Buď jste lidmi,
„kteří spolu žijí v duchovním ghettu“,
spol ečenst ví m, z al ož en é m n a
duchovní spřízněnosti, vzájemném
respektu individualit a toleranci25,
nebo najisto patříte k establishmentu
(jehož ústy promlouvá ďábel). Toto
černobílé vidění světa vedoucí až
k jistému sektářství vyčítají Ivanu
Martinu Jirousovi mj. Petr Fidelius a
Vladimír Merta26 . Z podobných
důvodů se odmítal k Jirousovu
undergroundu připojit také Milan
Knížák27.
Fidelius ve své polemic e
s Jirousovou Zprávou píše: „O jakou
duchovní spřízněnost zde vlastně
běží? V jakém duchu jsou « lidé
undergroundu » spřízněni? Obávám
se, že je to docela obyčejný duch
sekty, tajného bratrstva, duch
uza vř en é p ar t y. Zdá s e , ž e
konstitutivním rysem «duchovní
ESEJE A ÚVAHY
pozice» undergroundu není
proklamované kritické střetávání se
světem, ale spíš zoufalý útěk do
soukromého zátiší «spřízněnosti» a
«živého účastenství». Sdružují se tu
lidé, kteří nesnesou pohled na
«svinskou tvář» světa: i hledají
«vzájemnou záchranu» v tom, že si
náhradou vytvářejí «vlastní svébytný
svět», j enž má být jakýmsi
modelovým protějškem zkaženého
světa «venku»; světem novým,
čistým, všeho «svinstva» prostým,
světem vzájemného srozumění,
spontánnosti, autenticity; autonomní
enklávou pravého lidství, jež se zříká
jakékoliv společné míry s naším
«odlidštěným», «zhovadilým» světem
obecným…“ 28
Jinde čteme: „Rázem je všechno
nadmíru jednoduché. Kdo nepatří k
«undergroundu», budiž připočten
k «vládnoucí třídě». Co na tom, že se
takto v jednom gigantickém pytli
sejde ta nejrůznější sebranka, jakou si
lze představit? Kdo nejde s námi, jde
proti nám. V bojové situaci se
nemůžeme ohlížet na nějaké subtilní
odstíny.“29
Rovněž Vladimír Merta
poukazuje na Jirousovo dogmatické
bipolární vidění světa a jeho roli
bojovníka: „Jirous si takto hudbu
druhé kultury definoval, vydupal si
kolem ní své kolbiště, na němž mu
nezbývalo než slavně zvítězit. […]
Chce být sám, aby se dobře rýsoval na
své hudební barikádě. Zbytek světa jej
nezajímá. Nezmiňuje intelektuální
kabaret, malá divadla, jazzové kluby,
folkaře.“30
Zatímco Merta nazývá Jirouse
(ironicky?) věrozvěstem („Jako každý
věrozvěst slíbil jedněm povznesení
mezi vyvolené, ostatní pak zatratil.“31,
Fidelius má, zdá se, jasno: „Pravda je
taková, že Jirousova «druhá kultura»
nemá pro nějaké spasitelské poslání
ani nejzákladnější předpoklady.
Oslovit svět, přinést mu duchovní
záchranu – k tomu prostě není
způsobilý ten, kdo jej «šmahem»
odmítá, kdo se zříká veškeré
spoluodpovědnosti za jeho «svinskou
podobu». Mám někdy dojem, jako by
«underground» tak trochu koketoval
s duchovním odkazem křesťanství.“32
Koketoval? Vždyť celá Zpráva o
třetím českém hudebním obrození je
protkána křesťanskými termíny:
zmínili jsme „chození na hory“ i „boj
s ďáblem“. To není zdaleka vše;
Jirous neopomene zmínit, že
k undergroundu patří i evangelický
farář Svatopluk Karásek, skupina
Plastic People zpívá Bondyho text
zmiňující Ducha (svatého)33. Aby
toho nebylo málo, nazývá Jirous
básníka a zároveň zpěváka a textaře
skupiny DG 307 Pavla Zajíčka
chiliastickým kazatelem, z jehož
jazyka je „cítit poučení z četby
Nového zákona“ 34 . A nesmíme
samozřejmě opomenout zmínit
Magorovy labutí písně, básnickou
sbírku přesahující hranice
„fanatického sektářství“ (Fidelius),
tzn. českého undergroundového
společenství 70. a 80. let.
Underground = Jirous?
V úvodu jsem se zmínil o
Jirousově polemice s Mikolášem
Chadimou, tj. s osobností, která měla
na formování „alternativní“ kultury
přinejmenším stejný vliv jako Jirous
na „druhou kulturu“. Z dnešního
pohledu se mohou zdát podobné
polemiky a slovíčkaření směšné. Ale
na druhou stranu: proč se i dnes,
v době, kdy Plastici vystupují pod
logy sponzorů, Bondy zmizel kdesi na
Slovensku, Mejla Hlavsa je již dva
roky mrtev, J. H. Krchovský a Jáchym
Topol se stali obecně uznávanými
autory (v Topolově případě toto
uznání přesahuje hranice České
republiky) a Magor Jirous se stal
smutnou ozdobou letních festivalů,
ostýcháme pojmenovat „jinou“,
„nekomerční“, „alternativní“ kulturu
slovem „underground“? Znamená to
snad, že současná česká
undergroundová kultura, vyjma
každoročních srazů na Jirousově
statku, neexistuje? Je to tím, že Jirous
„vlastně underground v Čechách
vymyslel“? Opravdu se toto slovo
stalo synonymem pro Jirouse a jeho
stárnoucí společenství? Pokud ano,
můžeme dnes právě tento fakt brát
jako specifikum českého
undergroundu. Pokud ne, jsou
současní androši v tak hlubokém
kulturně-společenském podzemí a
nemají na řešení podobných problémů
Poznámky:
1) Havel, V.: Moc bezmocných, str. 8.; 2) Mladý svět, r. 18, č. 49, 1976, str. 14 – 15.; 3) Když nejde o život, jde o hovno (s Ivanem Martinem Jirousem hovoří
Viktor Karlík a Jan Placák). In: Magorův zápisník, str. 606.; 4) Jirous, I. M.: Magorův zápisník, str. 501.; 5) tamtéž.; 6) tamtéž, str. 502.; 7) In: Jirous, I. M.:
Magorův zápisník, str. 171-198, dále jen „Zpráva“.; 8) Jirous, I. M.: Nebyla nikdy v troskách. In: Magorův zápisník, str. 407.; 9) Jirous, I. M.: Zpráva o třetím
českém hudebním obrození. In: Magorův zápisník, str. 174.; 10) Jirous, I. M.: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In: Magorův zápisník, str. 175.;
11) tamtéž, str. 176.; 12) tamtéž, str. 176.; 13) tamtéž, str. 178.; 14) tamtéž, str. 179; Podobně tuto změnu vnímá také Mikoláš Chadima, srov. Chadima, M.:
Alternativa, str. 54.; 15) Jirous, I. M.: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In: Magorův zápisník, str. 183.; 16) tamtéž, str. 183.; 17) Pilař, M.: Underground,
str. 40.; 18) Jirous, I. M.: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In: Magorův zápisník, str. 184.; 19) tamtéž, str. 196.; 20) Jirous, I. M.: Zpráva o třetím českém
hudebním obrození. In: Magorův zápisník, str. 197n.; 21) tamtéž, str. 171.; 22) tamtéž, str. 172.; 23) tamtéž.; 24) tamtéž, str. 180; 25) tamtéž, str. 195.;
26) V podobném duchu se vyjadřuje i Jáchym Topol: „A jestli je někdo zmanipulovanej televizníma reklamama nebo uměleckou nebo náboženskou sektou, obojí
považuju za stejně nebezpečný. Jo, víš co hrozí alternativcům? Sektářství“, Alternativní kultura, str. 29.; 27) Knížák M.: Bez důvodu, str. 120-125.; 28) K Jirousově
koncepci undergroundu. In: Fidelius, P.: Kritické eseje, str. 68.; 29) tamtéž, str. 77.; 30) Merta V.: Čtvrté hudební obrození, nestránkováno.; 31) tamtéž. ;
32) Fidelius, P.: K Jirousově koncepci undergroundu. In: Fidelius, P.: Kritické eseje, str. 71.; 33) Jirous, I. M.: Zpráva o třetím českém hudebním obrození. In:
Magorův zápisník, str. 194n..; 34) tamtéž, str. 191.
KULTURA NA PERIFERII
Když jsem byl v posledním ročníku
gymnázia, zmínil se náš učitel
českého jazyka v rámci literatury
druhé poloviny 20. století i o směru
jménem underground. Tomuto učiteli
vděčím za to, že zhruba od mých 18
let výrazně vzrostl můj zájem o
literaturu. Ke cti mu budiž už vůbec ta
skutečnost, že nás s takovými žánry
jako jsou underground,
experimentální poezie, či tvorba tzv.
beatníků, vůbec letmo seznámil.
Myslím, že to na středních školách
v ČR nebylo a stále ještě není úplně
pravidlem. Rozhodně to nebylo
pravidlem na našem žateckém
gymnáziu, z něhož totalitní způsoby
výuky rozhodně zcela nezmizely
spolu s oslovováním kantorů studenty
„soudruhu učiteli“.....
Náš pan učitel nám „definoval“
underground jako umělecký směr a
životní styl lidí zhnusených světem.
Tito lidé si proto vytvořili vlastní svět,
v němž žijí a vytváří jeho specifické
umění. Jejich umění je plno onoho
zhnusení. Jako vyjadřovací prostředek
zhnusení světem slouží časté užití
vulgárních symbolů a zvýraznění
banalit, jimiž je život i svět přesycen.
K životnímu stylu lidí z řad
undergroundu patří alkohol a drogy.
Alkohol a drogy také výrazně
ovlivňují uměl eckou tvorbu
undergroundu. Tato „definice“ není
jistě nesprávná. Tak jako každá
definice, a pro krátké definice to platí
dvojnásob, může značně zkreslovat.
Jejím největším nedostatkem je to, že
nám představila underground jako
něco spíše negativního, jako něco,
čemu je lepší se vyhnouti. Taková je
nejspíš tradiční a všeobecná představa
o undergroundu u většiny lidí. Pokud
o něm vůbec něco tuší, pak ho
považují za směr, jež se vyžívá
v h n u su , „ ž ij e“ v e vl h ké m
zakouřeném sklepení plném ožralých
Text: Jan Prokeš
a zfetovaných mániček a je pro něj
typický nihilistický postoj k životu.
Já osobně znám underground
především z hudby. Tato hudba je
povětšinou temná. Čiší z ní však
určitá naděje. Ne snad naděje na lepší
budoucnost, ale naděje pro teď. Tou
nadějí je ona hudba sama. Obtížně se
to líčí, je to především pocitová
záležitost....Ovšem právě proto bych
n ep ova ž ova l u n d er gr ou n d z a
nih il is ti cký . Čl ov ěk si p ln ě
uvědomuje hrůzy života a smrt. To
vše přenáší do umělecké tvorby („...se
smrtí vstávám se smrtí usínám, tuším
- že v tom nejsem sám, tisíce mladších
jsou na tom zrovna tak tak tak...,
můžeme si čekat jenom na zázrak....“,
Špatná věc - Hlavsa, Bondy). Také si
však uvědomuje svou svobodu a
pokouší se žít skutečně svobodně. A
právě svoboda, osobní a vnitřní
svoboda, je jedním ze základních
pilířů hnutí undergroundu. A právě
proto je také dosti obtížné a zavádějící
nějakým způsobem underground
definovat, vymezit. Neexistuje žádná
doktrína, žádný ideologický tmel.
Underground není ani levicový, ani
pravicový, ani ateistický, ani
teistický.....To, že lidé z jeho okruhu
praktikují často podobný životní styl,
souvisí právě s oním pocitem svobody
těchto lidí, též s pohrdáním
p s eu d oh od n ot a mi n a š í d ob y,
společnosti a kultury.
Underground se nikdy nemůže stát
masovou kulturou, to by byl popřen
sám sebou a zničen. Jen představa lidí
o něm by neměla zůstat tak nepřesná,
jakou je zřejmě dosud. Toho lze
docílit jednoduše - zařazením nejen
undergroundu, ale i ostatních
„okrajových subkultur“ do výuky
literatury, popř. filosofie, na středních
školách.
Podstatou ješitnosti je iluze, že jsme lidem právě tak důležití jako sami sobě. L. Klíma
Humanus, strana
19
Humanus,
strana 19
Z JINÉ MÍSY
PRO
$
I
BŮH
To, že nejrůznější ideologie
mohou být a také nesčetněkrát
byly v minulosti zneužity,
není patrně příliš sporné
tvrzení. Pod záštitou církve a
křesťanských ideálů se
bezpočtu jedinců dařilo
hromadit majetky a ovládat a
vykořisťovat masy v průběhu
celého středověku, některým
dokonce i později. Fakt, že
koncentrace materiálních
hodnot se příliš neslučuje se
základními hodnotami
křesťanskými, církev
v podstatě vždy ignorovala (a
zjevně dodnes ignoruje).
Dokonce
vrcholní
představitelé církve (mluvím
zde od církvi římskokatolické, pochopitelně),
neváhali vraždit křesťany,
kteří, odvolávaje se na
základní hodnoty křesťanství,
kritizovali její nešvary (Hus).
„Ve jménu božím“ tak hříšníci
nejednou vraždili takzvané
„hříšníky“.
Křesťanství je pouze jedna
z mnoha ideologií, které byly
a
jsou
používány
k
sebeobohacení
a
k zneužívání důvěry mas.
Křesťanství jsem uvedl na
prvním místě jenom proto, že
je tolik ovlivňuje naše životy
zde, ve střední Evropě (ať si to
uvědomujeme, či ne). Ani pro
druhý příklad tedy není nutno
chodit příliš daleko –
komunismus. Jak krásně
vypadá na papíře a jak
nepoužitelný je
ve
skutečnosti? V teoretické
rovině se dají vést dlouhé
debaty o aplikovatelnosti
komunismu na lidskou
společnost. Historické
zkušenosti ovšem mluví zcela
jasně, nikde na světě (rozuměj
v žádném státě) se nepodařilo
nastolit ani nástin zřízení
fungujícího na principech
komunismu. Odůvodnění je
nabíledni, těžko se totiž
dovolávati altruismu od tvora
ze své podstaty tak
egoistického jako je člověk.
STRANOU
Zde chci ovšem spíše
vyzdvihnout rozsah v jakém
bylo (a je!) této ideologie
zneužíváno. Je poněkud
p a r a d o x n í , ž e ač k o l i v
komunismus viní kapitalismus
z nerovnosti mezi sociálními
třídami, jen v málo zemích je
lze nalézt tak markantních
rozdílů mezi mocnými a těmi
ostatními jako třeba v Severní
Korei nebo v bývalém SSSR
(a ostatně i v ČSSR). Kim
Čong-Il, veřte či ne, žije
v podmínkách podstatně se
lišících od životních
podmínek jeho soudruhů
(rolníků) na severokorejském
venkově, kteří permanentně
balancují na hranici
hladomoru 1).
Mohl bych uvést mnoho
dalších případů zneužití
různých bohulibých (ač
v mnoha případech jen
zdánlivě bohulibých) idejí
k přesvědčení a ovládnutí lidí.
Daleko zajímavější je ovšem
pozorovat, jak se často i ti
n e j řa d o věj š í př í vr že nc i
různých ideologií a
názorových proudů sami
zpronevěřují myšlenkám,
které zastávají a hlásají.
Obzvláště pikantní jsou
případy, kdy mnozí jedinci,
hlásící se k různým
n á b o ž e n s ký m p r o u d ům,
z á sa d y t ě mi t o pr oud y
vytýčené ignorují, respektive
vybírají si z těchto ideologií
pouze to, co se jim jaksi
momentálně
hodí
k ospravedlnění svých konání.
Náboženství mají totiž, dle
mého názoru, zcela unikátní
p o s t a v e n í m e z i vš e mi
ideologiemi – odvolávají se na
řadu nedokázatelných tvrzení.
Bylo možno v praxi ověřit, že
komunismus jako společenské
zřízení nefunguje jednoduše
proto, že lidé nikdy
nepřestanou shromažďovat
majetek nad rámec jejich
potřeb (je nám to patrně dáno
do vínku matkou přírodou, tj.
geneticky) a nikdy nebudou
všichni jako celek pracovat na
společném blahobytu
opomíjeje svůj vlastní. Není
ale možno dokázat, že
například není žádný
posmrtný ráj. To dává
náboženským uskupením
prakticky neomezený
manévrovací prostor,
poněvadž se odvolávají na
něco, co není v lidských silách
vyvrátit.... Pak je ovšem
přinejmenším zarážející, jak
často se přívrženci různých
náboženství, jak jsem již
zmínil, zpronevěřují těmto
idejím. Příkladů je nepočítaně.
Znám hned několik lidí, kteří
se, byť s e h l á sí ke
křesťanským ideálům, netají
p r a k t i k o v á n í m
předmanželského sexu, který
je z pohledu církve, řekněme,
problematický. Považují se za
křesťany, chodí na mše, ale
jednoduše nemohou odolat
jistým pokušením. „Jsme
jednoduše lidé hříšní, s tím se
nedá nic dělat. Ostatně, pár
otčenášů to spraví.“ Nedá se
vyloučit, že se při další
ideologické transformaci
církev tohoto přežitku (zákaz
předmanželského pohlavního
styku) zbaví, stejně jako se
v minulosti bravurně zbavila
„placaté země“, když bylo
dokázáno, že je země kulatá,
tedy zeměkoule. Přenesu se
přes množství dalších příkladů
toho, jak jednotlivci konají
v rozporu se svou vírou
(vraždy, závist, lakota....)
abych se dostal k vlastní
esenci celého článku: Ony
totiž celé sociální skupiny
zrazují hodnoty, kt eré
propagují. Uvedu tři názorné
příklady ze tří velkých
světových nábožensk y
orientovaných skupin –
muslimové, židé, křesťané.
Islám, na rozdíl od jiných
náboženství, nedělí právo na
náboženské a sekulární. Šaría
by tedy měla být pro muslima
univerzálním zákonem, který
řídí všechny aspekty jeho
Text: W@SZ
života. Bohužel je Šaría již
několik
set
let
zakonzervovaný, nevyvíjející
se systém. Proto islámské
právo v mnoha případech
zcela nereflektuje poměry
v moderním světě. Jedna
z oblastí, které tím trpí
nejvíce, je bankovnictví.
Islámské právo zakazuje úrok
a hromadění kapitálu bez jeho
využívaní. Tyto zásady
vznikly v počátcích islámu,
kdy drsné pouštní podmínky
zapříčiňující nedostatek téměř
čehokoliv kromě písku přímo
vybízely nejrůznější lichváře,
kteří k omezeným zdrojům
měli přístup, aby svého
postavení zneužívali. Dnešní
podmínky v islámském světě
již ale takováto ustanovení
neodů vo dňu j í . M o d e r n í
bankovnictví nemůže
fungovat bez základních
nástrojů jako je právě úrok.
Pragmatičtí muslimové ale
problém vyřešili přímo
brilantně. Je totiž dovoleno
poskytovat úrok těm
muslimům, kteří žijí mimo
muslimský zákon („Dar Al
Islam“). Ani ti ostatní ale
nemusejí zoufat. Islámské
banky poskytují svým
klientům množství různých
nástrojů jak své vklady
zhodnotit, případně jak
naopak profitovat z půjček
klientům poskytnutým. Klient
se například může podílet
přímo na investicích
realizovaných bankou a získat
tak jakousi formu úroku přímo
z dané investice. Navíc
existují různé poplatky, které
banka věřitelům odvádí, čímž
jim vlastně přináší zisk
z vkladu, tj. v podstatě úrok.
Asi jen málokterý muslim by
totiž vložil peníze do takové
b a n k y, k t e r á b y m u
neposktovala dostatečné
garance, že o své peníze
nepřijde nebo že nebude mít
z vkladu určitý zisk.
Odhadovaných 80 miliard
USD uložených v těchto
Člověk je tvor nesmyslný. Nedokázal by vytvořit ani roztoče, ale bohy vyrábí po tuctech. M. de Montaigne
Humanus,
strana
20
Humanus,
strana
20
Z JINÉ MÍSY
bankovních institucích (v roce
1985 to bylo pouze 5 mld.
USD!! 2 ), dokazuje, že
muslimové o tento druh
bankovnictví zájem mají a že
z něj dozajista náležitě
profitují. Sama částka ovšem
ukazuje na další problém: jak
bylo zmíněno, kapitál musí
být, podle Šaríi, využíván pro
investice, aby tak sloužil
muslimské komunitě, oněch
zmíněných 80 miliard ovšem
hovoří jasně – hromadění
kapitálu, jakkoliv to odporuje
islámskému zákonu, je častým
jevem v muslimských zemích.
Zákaz nástrojů běžných
v moderním bankovnictví se
totiž poněkud nehodí.... Bůh
stranou, tady jde o peníze.......
Izrael není vysloveně stát
vybudovaný na principech
judaismu,
nicméně
náboženství má bezesporu
značný vliv na formovaní
poměrů v izraelské
společnosti. Dobrým
příkladem jsou stát em
vlastněné aerolinie El Al.
Podle platných zákonů nesmí
státní aerolinie provozovat
lety
o
šábesu (sabatu) – tj. v sobotu.
Je logické, že tím nutně musí
docházet ke značným
finančním ztrátám. Dostáváme
se tedy zpět k dilematu „Bůh
nebo peníze?“. Izraelci tento
problém
vyřešili
„šalamounsky“ – El Al již od
roku 1950 stoprocentně
vlastnil jiné izraelské aerolinie
– Arkia. Ty ale létají,
takříkajíc, „šábes nešábes“.
Podtrženo sečteno, stát přímo
nevlastnil žádnou leteckou
společnost létající v sobotu a
zároveň nepřicházel o takto
ušlý zisk. Jinými slovy: „Bůh
po nás požaduje, abychom
v sobotu nepracovali. Věříme
v Boha, ale v sobotu pracovat
(a vydělávat peníze) budeme.“
Jeden semestr logiky bohatě
postačí k odhalení jistého
rozporu v tomto výroku.
Konečně i křesťanská
společnost má své mouchy –
celé hejno obřích much. Již
jsem uvedl příklad
s předmanželským sexem jako
protiklad praxe versus
ideologie. Nepoměrně
závažnější problém v aplikaci
DEUS ET MAŠINA
křesťanské nauky do reality
není ale nic jiného než opět
otázka peněz a majetku. „Ježíš
pak řekl svým učedníkům:
´Pro zámožného člověka je
velmi nesnadné postavit se na
Boží stranu.´“ (Bible, Nový
Zákon, Matouš, kapitola 19)
Notoricky známé je i rčení:
„Snáze projde velbloud uchem
jehly, než by se bohatý dostal
do nebe.“ Jakkoliv sympatický
se nám tento odmítavý postoj
ke
shromažďování
materiálních hodnot nad
rámec potřeb může zdát,
musíme všichni uznat, že je
v každém z nás hluboko
zakořeněná touha vlastnit –
totiž vlastit víc. Domnívám se,
že to není jev esenciálně
negativní. Není nutné, ba ani
realizovatelné, tuto touhu
zcela vymýtit. Na druhou
stranu ale jedinci, kteří se této
touze poddávají a obětují jí
vlastní morální hodnoty jsou
přinejmenším politování
hodní. Křesťanství nicméně
hovoří jasně, akumulace
materiálních statků a cesta ku
spáse jsou dva protichůdné
procesy! Církev jako instituce,
jakož i její stoupenci, ale tuto
zásadu v celé své historii
směle ignorovali. Ba co víc,
po mnohá staletí byla
katolická církev nejbohatším
elementem evropské
společnosti a ani dnes bych se
neopovažoval v souvislosti
s církví zmiňovat slovo
„a s ke z e “. A b y n e b yl o
křivděno katolické církvi, ani
protestanté a v podstatě ani
ortodoxní křesťané nemají
příliš záporný vztah
k majetku. Nenechte se mílit
prostými
interiéry
protestantských svatyní! Právě
protestanté se totiž, na bázi
jednotlivců, odcizili
proklamované křesťanské
skromnosti nejvíce. Přibližně
od 18. století začaly, díky
nebývalému hospodářskému
rozmachu, vznikat teorie
podporující a z pohledu
křesťanské
etiky
ospravedlňující hromadění
majetku. „Sociologové a
historikové 20. století, jako
Max Weber a R.H. Tawney,
připisovali
vzestup
kapitalismu specifickým
náboženským teoriím,
označovaným někdy jako
"protestantská etika" a jindy
jako "úprk ke spáse", v nichž
se touha po dosažení
poctivého obchodního
úspěchu jakožto vnějšího
znaku zbožnosti stala hybnou
silou
soběstačného
ekonomického růstu. Strach z
pekla, tvrdilo se, činil člověka
přičinlivým a proto
bohatý m. “ 3 ) . O b z v l á š tě
poslední, podtržená věta se mi
jeví jako oportunismus par
excellence. Není nic
jednoduššího než revidovat
křesťanské zásady tak, aby
odpovídaly současným
potřebám člověka, byť jsou
tyto potřeby přízemní a
nabourávají prvotní základy
křesťanství.
N a z m í n ě n ý c h t ře c h
příkladech jsem chtěl ukázat,
na jak tenkém ledě stojí
zdánlivě tak neatakovatelné
ideologie jako jsou
náboženství. Použil jsem
převážně ekonomické
příklady, abych tak ilustroval
mé tvrzení, že náboženství
nikterak nevybočují z řady
ideologií – slouží totiž valné
části jejich stoupenců jako
lednička, z které je možno si
vzít to, co nám chutná a
naopak tam nechat hnít
potraviny, které jsou sice pro
organismus nepostradatelné,
nicméně se těžko polykají a
tráví.
Poznámky:
1) http://www.unicef.org/newsline/97pr33.htm
2) http://www.usc.edu/dept/MSA/economics/nbank1.html
3) Johnson, Paul. “Blessing Capitalism” Commentary květen (1993): 33-36
Zdá se, že řeč byla lidem dána ne proto, aby zakryli své myšlenky, ale aby zakryli,že žádné nemají. S. Kierkegaard
Humanus, strana
21
Humanus,
strana 21
Z JINÉ MÍSY
VŮDCŮV PŮVOD ARISTOKRATICKÝ
Je až s podivem, jak mnoho se
v socialistických režimech dbá na
rodinný i rodový původ. Mít v přímé
příbuzenské linii bývalého stávkujícího
textiláka či alespoň nezaměstnaného
alkoholika několikrát postiženého
buržoazn í p seudoju sticí moh lo
v Českolsovensku po roce 1948
znamenat hotové terno. Nacionální
socialisté si pro změnu potrpěli na
dobrý původ rasový. Členem vládnoucí
socialisticko – německo – dělnické
strany se mohl stát jen čistokrevný
Árijec, a ten, kdo toužil dostat se mezi
skutečnou elitu, totiž do SS, se musel
prokázat alespoň čtyřmi generacemi
rasově nezávadných předků. A tak
může věci neznalým rýpalům připadat
podivné, že pod roušku nejpřísněji
střeženého tajemství Třetí říše byl
halen původ Adolfa Hitlera. Vůdce a
říšský kancléř údajně zcela záměrně
tajil prakticky vše, co se týkalo jeho
rodiny a soukromého života. Jeho
původ trápil i informovaného muže,
jakým byl PhDr. Joseph Goebbels,
který se již roku 1924 snažil vyzvědět
od svého deníčku: “Kdo je ten muž?
Napůl plebejec, napůl bůh! Je to
skutečně Kristus nebo jen Jan Křtitel?”
Nebýt vůdcova nejryzejšího
a r ij sk éh o zj e vu sk ut e čn ého a
nefalšovaného Nordika, zřejmě by se
pomluvám o jeho českém či židovském
původu dostalo mnohem věší víry. I tak
zlí jazykové tvrdili, že Klára Hitlerová
(*1821), ausgerechnet z Polné, byla
Hitlerovou pratetou či prababičkou.
Nezvední britští reportéři pro změnu
uváděli, že jméno Adolf Hitler na
náhrobku židovského hřbitova v Pešti
nosil děd v roce 1933 instalovaného
německého říšského kancléře. Byl by to
vpravdě slušný výkon, neboť dotyčný
byl jen o pět let starší Hitlerova otce.
Přesto, nebo právě proto se přímo
naskýtá otázka, jak to tedy s předky
obhájce jedinečnosti čisté krve a rasy
atd. bylo. Je tedy nanejvýš nutné –
samozřejmě nezávisle a naprosto
objektivně – zjistit, zda a čím byl
“vůdcův” rodokmen zvláštní. Jedním
z prvních doložených předků z otcovy
strany byl v polovině 17. století jistý
Johann Šalomon, sedlák v Nieder
Text: Mgr. Miroslav Breitfelder
Plöttbachu. Nedejme se zmást
starozákonním zněním tohoto jména.
První historicky doložený Hitler, resp.
Hiedler, se narodil roku 1672 ve
Walterschlagu. Jeho vnukem byl
Martin Hüttler (1762 – 1829), jemuž se
dostalo té zvláštní cti, že jako Hitlerův
dědeček z otcovy strany byl zároveň
jeho pradědečkem ze strany matčiny.
Martin Hüttler za to samozřejmě
nemohl. Měl prostě dva syny. A tak by
se dalo začít jako v pohádce. Žili byli
dva bratři: Johann Nepomuk Hüttler a
Johann Georg Hiedler…
Johann Nepomuk zplodil s jistou
Marií Annou Schickelgruberovou,
tehdy dvaačtyřicetiletou, syna Aloise,
načež přesvědčil bratra Johanna
Georga, aby se s matkou svého syna
Aloise Schickelgrubera oženil. Pak jej
v roli strýce vychovával. Roku 1873 se
šestatřicetiletý Alois oženil s Annou
Glasslovou, o čtrnáct let starší
adoptivní dcerou svého nadřízeného.
Ta však záhy onemocněla a v
domácnosti se objevila třináctiletá
pomocnice Klára Pölzlová, vnučka
Johanna Nepomuka a tedy neteř pána
domu, Aloise. Anna ji brzy –
z naprosto nepochopitelných důvodů –
vypudila. Následovalo vyřešení
problému manželova nemanželského
původu. Dvacet let po smrti Johanna
Georga Hiedlera (r. 1876) se na farní
úřad dostavil Alois Schickelgruber a
dal k lepšímu historku, že jeho otcem
byl zmiňovaný Hiedler, který jej však
při všem lopocení a shánění obživy
zapomněl uznat za svého syna. Toto
drobné opomenutí však údajně
v pokročilém věku napravil tím, že se
před dvěma svědky ke svému otcovství
přihlásil. Poněkud nahluchlý pan farář
pravděpodobně komplikované rodinné
sáze zcela neporozuměl a přerostlé
dítko rok před jeho čtyřicátými
narozeninami zapsal do matriky pod
jménem Alois Hitler. Pokud si
představíme zvukomalebnost a ráznost
pozdravu “Heil Schickelgruber!”, je
nám nechtěný zásah špatně slyšícího
pátera do světových dějin zřejmý.
Alois, který se ještě pamatoval na
půvaby mladičké Kláry, se podruhé
nehodlal bezhlavě zamilovat do další
starší ženy a ani ne za rok od smrti své
manželky se oženil se svojí tehdejší
devatenáctiletou milenkou Franziskou
Matzrelgraberovou. S ní měl – ještě
nemanželského – syna Aloise a dceru
Angelu, jejíž dcera Angela, zvaná Geli,
se později v duchu rodinné tradice stala
coby vůdcova neteř jeho milenkou.
Franzizska podobně jako předtím Anna
zemřela v roce 1884 na “suchou
nemoc” a na scéně znovu objevila
v roli pečovatelky o osiřelé děti Klára
Pölzlová. Jelikož ve věku dvaceti čtyř
již nebyla pod zákonem a jelikož Alois
byl docela čipera, Klára záhy
otěhotněla. Čtvrtý měsíc těhotenství se
svatbychtivému páru jevil jako vhodný
pro žádost o církevní dispens. Linecký
biskup, kterému zjevně vadilo, že Klára
vytrvale oslovovala otce svého
budoucího dítěte “strýčku Aloisi”,
sňatek blízkých příbuzných necitlivě
odmítl a žádost se musela postoupit až
do Vatikánu. Ten dispens udělil, ale
Gustav Hitler, který se narodil roku
1885, již za dva roky zemřel. Vyššího
věku se dožilo až čtvrté dítě, dcerka
Paula. To nejlepší si však
Schickelgruber – Hiedler – Hitler
nechával nakonec: Na Bílou sobotu
roku 1889 se přísnému úředníkovi
narodil celkově sedmý a jeho neteři a
manželce v jedné osobě celkově pátý
potomek. Dostal jméno Adolf.
Z provedeného výzkumu zcela
jednoznačně vyplývá, že to byla jen a
jen skromnost, která vůdci a říšskému
kancléři zabránila zveřejnit historii své
rodiny, ačkoli jej zjevně mrzelo, když
jej prezident von Hindenburg omylem
označil za “českého frajtra” či někdo
poch ybo val o j eho to likerými
statečnými činy prokázanému árijství.
Kdyby však jeho obdivovatelé jen
tušili, že vůdcův rodokmen, zejména
však sňatkovou politiku jeho předků,
lze bez jakékoli nadsázky srovnávat
s četnými evropskými panovnickými
rody, jejich úcta k němu by dosáhla
vpravdě gigantických rozměrů. A to si
Adolf Hitler rozhodně nepřál. Vždyť
přeci výslovně prohlásil: “Děsí mě
představa, že bych se po smrti mohl
stát jakýmsi svatým pro SS”.
Kdo začíná—na tom vina. Německé přísloví
Humanus,
strana
22
Humanus,
strana
22
TIP
ŽIVOT A NEOBYČEJNÁ DOBRODRUŽSTVÍ VOJÁKA IVANA ČONKINA
Vladimír Vojnovič
Připravil: Štěpán Kuchlei
Kapitán Miljaga, velitel "Úřadu" v oblasti vsi Rudá, kde se děj v době 2. svět. války odehrává, byl při zatýkání údajného dezertéra
Čonkina Ivanem Čonkinem a jeho družkou Ňurkou zajat a když se mu podařilo utéct, byl zajat podruhé, tentokráte však Rudou
armádou, která ho díky tisíci omylům považuje za německého důstojníka. Stejně tak se domnívá kapitán Miljaga, že byl zajat Němci.
35. kapitola
...
"Namen?" opakoval netrpělivě podporučík, a nebyl si jist, zda vyslovil slovo "namen" správně. "Dů námen? Zí námen?"
Musí odpovědět, aby blonďáka nerozlobil.
"Ich bin kapitán Miljaga," pravil spěšně. "Mileg, Mileg, frštén?" Přece jen několik slov znal.
"Kapitán Mileg," zapsal podporučík do protokolu výslechu první údaje. A zvedl oči k zajatci, neboť nevěděl, jak se zeptat na druh vojska, u
kterého slouží.
Ten ho ale předešel a spěšně vypovídal: "Ich bin ist arbajten, arbajten, frštén?" Kapitán rukama předvedl jakousi činnost, možná rytí zahrady,
možná práci s pilníkem.
"Ich bin ist arbajten...." Zamyslel se nad tím, jak pojmenovat svůj Úřad, a náhle objevil přiléhavý ekvivalent: "Ich bin arbajten in rusiš gestapo."
"Gestapo?" zamračil se blonďák, který pochopil slova vyslýchaného po svém. "Dů komunysten mordovánen? Pif paf?"
"Ja, ja," ochotně přikyvoval kapitán. "Und komunysten, und bezpartyjnen, všechny mordovánen, pif paf," předvedl střelbu z pistole a taktoval si
přitom pravou rukou.
Dále chtěl vyslýchajícímu oznámit, že má velkou zkušenost z boje s komunisty a že by mohl být velice užitečný německému Úřadu, nevěděl však,
jak vyjádřit tak složitou myšlenku.
Poručík zatím zapisoval do protokolu výslechu:
"Kapitán Mileg slouží na gestapu a při této činnosti vraždil komunisty i bezpartijní soudruhy."
Cítil, jak mu v prsou bobtná nenávist k tomuto esesákovi. Musím ho zastřelit, říkal si Bukašev. Už sahal po pistoli, pak si však vzpomněl, že musí
vyslýchat dál, že se musí ovládnout. Ovládl se tedy a položil další otázku:
"Vó ist váš frbanda dyslocírt?"
Kapitán se díval na blonďáka, usmíval se, snažil se porozumět, nerozumněl však ničemu. Pochopil jen, že se zřejmě jedná o nějakou bandu.
"Vas?" zeptal se.
Poporučík opakoval otázku. Nebyl si jist, zda utvořil větu správně a začal ztrácet trpělivost.
Kapitán znovu nerozumněl, když však viděl, že se blonďák zlobí, rozhodl se, že dá najevo svou loajálnost.
"Es lébe genose Hitler!" dosadil nové slovo do známého sloganu. "Hajl Hitler. Stalin kaput!"
Podporučík jen hekl. Tenhle fašista je jasný fanatik. Musí mu však přiznat, že je statečný. Ví, že mu hrozí jistá smrt, a přesto velebí svého vůdce.
Kdyby padl do zajetí Bukašev, chtěl by se držet také tak, Kolikrát si představoval, jak ho budou mučit, vrážet jehly pod nehty, pálit zapalovačem,
vyřezávat na zádech pěticípou hvězdu, a on neřekne nic, jen bude pořád dokola vyvolávat: "Ať žije Stalin!"
Nebyl si však jist, že ze sebe vydoluje dostatek odvahy, a snil o tom, že s týmž heslem na rtech zahyne na bojišti.
Podporučík nezareagoval na nesmyslné Němcovy výkřiky a pokračoval ve výslechu. Kladl otázky v lámané rusko-němčině. Naštěstí i zajatec
rozumněl trochu rusky. Bukaševovi se z něj přece jen podařilo leccos vytáhnout.
Kapitán došlo, že "ferbanda" zřejmě znamená v blonďákavě pojetí Úřad, v němž on, Miljaga, sloužil.
"Tam," řekl a ochotně ukazoval rukou bůhvíkam, "tam ist haus, nach haus ist Čonkin. Frštén?"
"Frštén," řekl podporučík a nedal najevo, že právě Čonkin ho mimořádně zajímá.
Zajatec se mračil, protože ho bolela hlava, a taky protože ho výslech velice namáhal: těžce si vybavoval cizí slova.
"Tam ist Čonkin und ajn, zvaj, draj... sedm, zíbn rusiš gestapo. Svázanen štripe, provázen. Frštén?"
Kapitán se pokusil předvést několik svázaných lidí. "Und ajn flůg, éroplánen," a zamával rukama jako křídly.
"Vlaštovko, vlaštovko!" zaznělo ze sousední místnosti. "Proč mi, ty krávo, neodpovídáš?"
Kapitán Miljaga se podivil. Netušil vůbec, že němčina má tolik společného s ruštinou. Nebo že by....
Tuto myšlenku však nedomyslel. Hlava mu třeštila a zlehka se mu zvedal žaludek. Kapitán pokl slinu a řekl blonďákovi:
"Ich bin nemocen. Frštén? Hlava. Majn kopf, bum, bum."
Ťukl si pěstí do hlavy, načež si položil tvář do dlaně. "Ich bin chtíti hají."
Aniž počkal na dovolení, dopotácel se nejistou chůzí ke svému slaměnému loži, ulehl a znovu ztratil vědomí.
(ukázka z knihy "Život a neobyčejná dobrodružství
vojáka Ivana Čonkina" od Vladimíra Vojnoviče,
vydané Nakladatelstvím PRIMUS, Praha 1994, překlad Jana Klusáková)
„Protože však vůle zde se stala individuelní, musí tak být oklamána, aby smyslem individua vnímala, co jí nastavuje smysl
rodu, tudíž aby se domnívala, že stopuje individuelní účely, když vpravdě sleduje jen rodové.......Proto se vidí každý
zamilovaný po konečném naplnění velkého díla oklamán, neboť zmizel blud, jehož pomocí individuum bylo obelstěno
rodem.“
Arthur Schopenhauer
Humanus, strana 23
Připravili: Tomáš Svoboda, Tomáš Perný, Tomáš Peroutka, Jan Růžička, Anna Batistová, Jitka Francová
SVISLE
1. Zásadní vynález lidstva; 40:40; Zvuk drásající nervy kapesníků 2. .-; Hlodavec od IBM; Římskými číslicemi
záchod; Dva slouložící anarchisti 3. Vulkáš? (kladná odpověď); Zkr. náš rezavý Trabant; Zeptejte se Žíly, ten to ví 4.
Trojzvuk; Firma na výrobu dámských létajících potřeb; Ostravsky žák první třídy 5. Zkr. Lékařská odborová komora;
Restaurace naproti Traubce v Brně; Verdiho opera 6. Domácky Evžen; Citoslovce hýkavce; Pštrosí trus 7. Ruský císař
v anglickém automobilu; Suspenzor pro švadlící prst; Chem. zn. křemíku 8. Citoslovce kýchnutí; Zaměstnanec firmy
Aero Vodochody; Parková úprava pouště; Vykleštěný evropan (člen ÍRA - kleštěnecké republikánské armády 9. Zkr.
Elektrické invalidní nepojízdné křeslo; Nástroje na potápění Titanicu; Bratr Aktora, spoluvynálezce zemědělských
strojů; Mrský pohyb dominy 10. Poloha tří křesťanů při modlení; Manžel vidličky; SPZ Mělníka 11. Chechtavý pták;
To, co brání Ježíškovi projít oknem; Citoslovce skokana na trampolíně 12. Zpěvohra mezi B a D prováděná
chirurgem; George Bush v Čechách, Řek v Austrálii; Hádka 13. To, co dělá z koně velblouda; Tkanička bez technické
kontroly; Základní jednotka chlípnosti 14. Zahrádkářův rozkaz; Bible turisty; Levicová manželka argentinského
prezidenta Perona 15. Třetí díl tajenky; Roj letící pozpátku 16. Lákadlo na dva jezevčíky 17. Bájný postrach špindírů
a alkoholiků; Trubički; Zkratka Americké labužnické organizace (Ku-Klux-Mňam) 18. Zkr. Léčebna dlouhodobě
amputovaných; Krátká táhlá sračka; Nastydlý ozdobný mrož 19. A zná začátek abecedy?; Pátý díl tajenky 20.
VODOROVNĚ
A. Modrý gauč; Kapitalistický Leningrad; Čtvrtý díl tajenky B. Voyeur; Evropan (nenáviděný a zlý); A guma;
Voběhám (pomaleji, nářečně); Oblíbená značka 950 mladých římských kuřaček C. Velké vole; Film Marca Ferreriho;
Zkratka organizace "Budu jezdit metrem"; Komunistický bratranec Adama D. Zkr. Obchodní tiskárny Kolín; Malý
skoroheřmánek; Mučení na hrnčířském kruhu; Vodovod alkoholiků E. Český ultrapravicový dvojník Mr. Beana;
Slovenská plošná míra; Střevní záhyb; Anální porno na K2; Zkr. "Idiot Club" F. První díl tajenky; Havířský učeň
(ostravsky); A štěňata (ne Y) G. Anglicky "Bodové světlo"; To, co se válí pod vánočním stromečkem, aby nechytil
koberec; Dobrý důvod k utopení; Tvrdý rozkaz k odchodu; Citoslovce při pádu do trní H. Opak horala; Choroba šířící
se pohlavním stykem se psy; Zkr. "Klub lehce alkoholických studentů"; Zkr. Převislá Habsburská ozdoba; Zkr.
Unavující lehátko I. Umělecký hambatý obrázek; Domácky klitoris; Sexuálně aktivní květina (píchá); Zkr.
Anorektický etablátor; Jak nevelci J. Nepublikující řecký filosof; Špatně svařená mříž; Okamžik zvracel K.
Nepříjemná smrtelná choroba oblíbená obzvláště ve středověku; Počítačový parazit; Buddhistický průtokový ohřívač
vody; Savý papír na flusance; Měkce kypřiti půdu
1
2
3
4
5
6
7
8
9
10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21
A
B
C
D
E
F
G
H
I
J
K
L
M
Řešení křížovky naleznete na http://www.humanus.zcu.cz/archiv/humanus03/