Týnecké listy - Únor 2016

TÝNECKÉ
LISTY
Měsíčník obce Velký Týnec - 26. ročník - číslo 2/2016 - cena 10,- Kč
Připomínka února 1948 - str. 11
Gobelínová manufaktura - str. 13
Masopust 2016 - str. 17
Nová příloha Za plotem - str. 20 - 22
Dvakrát o Lídě Baarové - str. 32 - 33
2
ÚVODNÍK, KRONIKA
LEDNOVÉ KALENDÁRIUM
ÚVODNÍK
Velevážené čtenářky, vážení čtenáři, zima se nám zase na chvíli
schovala. Nedalo mi to a tak jsem se ji vypravil hledat.
Běhal jsem po polích, nakukoval pod hrudy a do všelijakých děr.
Dokonce i do lesa Chlumu jsem se vypravil. Nikde jsem ji nepotakal.
Notně uondán jsem se vracel domů. Seběhl jsem Klouzavým lesem,
tak pojmenovali naši kluci, když byli malí, zarostlou stráň nad naší
zahrádkou, a tam jsem se s ní srazil. No to by asi nebyl přesný
termín. Padl jsem zimě do náručí. Ani to moc nebolelo, protože
ta část těla, na kterou jsem upadl, je k tomu v podstatě stvořená.
V hlavě si mi rázem rozsvítilo. Kde jinde by se zima schovávala
než v mrazových kotlinách a severních údolích. Ta malá zamrzlá
kaluž ji prozradila. Zvedl jsem se tedy ze země, a to také proto,
abych ji předvedl, že ještě nepatřím do starého železa.
Na té kaluži jsem se sklouznul. Na poprvé nic moc. Po druhé,
po třetí, po čtvrté a už tu byla stará dobrá známá mých dětských
let. Klouzačka. Dlouho jsme se neviděli. Asi to bude tím,
že ubývá kaluží. Je to škoda. Byla s nimi vždycky celkem dobrá
zábava. V zimě, když prudce zamrzlo a voda se proměnila
v křehkou ledovou krustu, jsme je s velkou radostí produpávali.
Řinčelo to jako když se tříští sklo. Nevím, co nás na tom tak bavilo.
Snad v tom dětském skotačení byl ukryt nějaký zvířecí pud.
Potřeba zajistit si přístup k vodě. Získal se tím také ledový střípek.
Když se trochu v teplých dlaních vyleštil, bylo přes něj vidět
do zimního království Hanse Christiana Andersena.
Kaluže však poskytovaly zábavu v každém ročním období.
Nevím, jestli můžou děti prožít šťastné dětství bez kaluží.Možná
by se měl založit spolek na jejich ochranu, aby úplně nevymizely.
Než jsem však stačil sepsat stanovy spolku, přehnaly se dvě
přeháňky. Zafoukal vítr a bylo po klouzačce i po kalužích.
Nic po nich nezůstalo. Jenže ono takové nic už také není, jak bývalo.
Dříve takové nic mělo alespoň nějakou váhu, a ne jako dnes.
Kdy je takové nic jako bublina u nosu. Dnes například, když nikam
nic nepřinesete, tak si toho nikdo ani nevšimne. Když však něco
nesete, tak se na vás hned všichni vrhnou a začnou to cupovat.
Dnes totiž každý ví, že ví. A ne jako za časů Sokratových, který
klidně prohlásil: Vím, že nic nevím. Moudrý člověk to byl.
S takovým se dnes už nepotkáte. On také nic nenapsal,
takže my, kteří něco napíšeme, jsme záhy rozcupováni.
Sokrates se nad námi klidně vznáší jako otrávené nic.
Velevážené čtenářky, vážení čtenáři, prosím za odpuštění. Já jsem
ze sebe nějak potřeboval setřást to zklamání nad tou ztracenou
klouzačkou, abych v sobě dokázal objevit naději. Tu bych vám teď
chtěl dát s přáním bílého posilujícího února kol její hlavy.
8. – 10. ledna
Tříkrálová sbírka
- Církev římskokatolická ve Velkém Týnci
9. ledna
XIV. obecní ples
- Obec Velký Týnec - velký sál společenského domu - 20.00 hodin
16. ledna
Hanácké bál v RCO
- Týnečáci - 20.00 hodin
22. ledna
III. čechovický ples
- hospoda u Hrudníků - 20.00 hodin
23. ledna
Hasičský ples
- SDH Velký Týnec - velký sál společenského domu - 20.00 hodin
28. ledna
13. zasedání mikroregionu Království
- Charváty - 9.00 hodin
30. ledna
Vodění medvěda
- Týnečáci - po obci - od 9.00 hodin
5. reprezentační ples ZŠ Milady Petřkové
- velký sál společenského domu - 20.00 hodin
DALŠÍ UDÁLOSTI
Dne 20. ledna konzultoval starosta
obce Petr Hanuška na středisku iROP
možnosti čerpání dotací na rozšíření
počtu učeben v budovách základní
školy a na nadstavbu chráněných
bytů nad zdravotním střediskem.
Zatímco první záležitost dotační programy při splnění určitých specifických podmínek řeší, druhou bohužel
nikoliv.
porada zastupitelstva obce. Zastupitelé řešili přípravu rozpočtu obce
na rok 2016.
Dne 25. ledna starosta obce Petr
Hanuška jednal se zástupcem Rádia
Haná ing. Vejmolou o celoroční propagaci týnecké kultury na vlnách
nejposlouchanějšího rádia na střední Moravě. Následně obě strany uzavřely smlouvu o spolupráci.
Stanislav Denk
Obecní úřad Velký Týnec
Zámecká 35, 783 72, Velký Týnec 1
Úřední hodiny pro veřejnost:
pondělí a středa 7:30 – 12:00 a 13:00 – 17:30
Vizualizace nástavby zdravotního střediska
Telefonické kontakty:
Starosta obce - PhDr. Petr Hanuška Ph.D. ........ 585
585
fax: 585
Místostarosta - Mgr. Stanislav Denk .................. 585
Místostarosta - Jaroslav Chytil ......................... 585
Sekretariát - Radka Tomečková ........................ 585
Matrika, sociální věci - Oldřiška Kellerová ......... 585
Stav. úřad - Ing. Bc. Karla Šimarová Brzobohatá .... 585
Stavební záležitosti - Eva Krkošková ................. 585
Účetní obce - Radana Procházková ................... 585
Správce obecního majetku - Petr Drápal ........... 585
Obecní policie Velký Týnec ............................... 725
391
151
391
151
151
151
151
151
151
151
151
544
495
113
506
110
119
111
115
118
114
116
112
540
Elektronické adresy:
[email protected], [email protected]
TÝNECKÉ LISTY - periodický tisk územního samosprávného celku - Měsíčník Obce Velký Týnec.
Vydává Obec Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72 Vel. Týnec 1, IČO 00299669. Ev. číslo MK ČR: E
12522. Ročník XXVI., č. 2 vyšlo v únoru 2016. Cena výtisku 10,- Kč. Adresa redakce: Zámecká
35, 783 72, Velký Týnec, e-mail: [email protected]. Šéfredaktorka: Mgr. Vendula
Vránová. Redakční rada: PhDr. Petr Hanuška Ph.D., e-mail: [email protected], Ing.
Marta Kypusová, PhDr. Pavel Pospěch, Mgr. Stanislav Denk e-mail: mistostarosta@velky
tynec.cz. Grafická úprava: Pavel Peňaška, e-mail: penaska.pavel@ centrum.cz. Tisk: EPAVA,
Chválkovická 5, 779 00 Olomouc. Poznámka redakce: Uveřejněné dopisy nemusí být totožné
se stanoviskem redakce.
Dne 18. ledna zasedala redakční
rada Týneckých listů. Hlavním bodem jednání byla příprava únorového čísla, resp. vyhodnocení ohlasů
na novou grafickou podobu a obsah
měsíčníku.
Dne 20. ledna proběhla pracovní
Tentýž den se sešli zástupci společenských a kulturních organizací na
společném projednání příprav Setkání Týnců v Týnci 2016, které proběhne 18. června. Do akce budou
zapojeny všechny spolky v obci.
POČASÍ
Počasí v lednu ve valné většině dnů
odpovídalo obvyklým ročním standardům, jen poslední týden to radikálně zkazil. První tři týdny mrzlo, na
horách, a dokonce i v nížinách nasněžilo. Ta největší sněhová pokrývka nás zahalila 23. ledna, aby za
týden po ní nezbylo ani památky! Na
horách naštěstí sníh zůstal. Nakolik
letošní sněhová pokrývka vykryje
výpadek dešťových vod z loňského
roku, si nedovolím zatím odhadnout.
Ve Velkém Týnci sněžilo i pršelo cel-
kem málo. Jako by se přeháňky vyčerpaly na Vysočině a k nám doletěly
jen chuďounké zbytky.
Teploty. První dekáda. Noc: -8, -5,
-14, -7, -8, -6, -4, -2, -9, O. Den: -5,
- 12, -9, -4, -4, -2, 0, -1, 0, 5.
Druhá dekáda. Noc: 0, 2, 0, -2, -2, -4,
-7, -6, -10, -5. Den: 5, 5, 0, 0, -2, -4,
-5, -3, -8, -8.
Třetí dekáda. Noc: -8, -10, -10, -3, -2,
4, 2, 5, 0, 2, 0. Den: -7, -5, -8, 0, 0, 3,
5, 6, 3, 5, -1.
(Měřeno v 6.00 a v 15.00 hodin)
OBECNÍ SERVIS
3
DOTAZNÍK PRO VÝPOČET
PLATBY ZA STOČNÉ
Vážení občané, před pár dny se u vás
v poštovních schránkách objevil Dotazník pro výpočet platby za stočné
v obci Velký Týnec, Vsisko a Čechovice. Dovolte mi několik slov na vysvětlenou…
Stočné je poplatek za vodu vypouštěnou do kanalizace, která je následně čištěna v čistírně odpadních
vod a přepouštěna do vodoteče říčky
Týnečky. V předchozích letech se tato platba vybírala na základě směrných čísel stanovených vyhláškou Ministerstva zemědělství ČR
č. 120/2011 ze dne 6. května 2011.
Zde je stanovena průměrná roční
spotřeba na obyvatele rodinného
domu na 35m3 na kohoutku + 1m3 na
očistu spojenou s okolím domu. Ještě
před pár lety využívala drtivá většina nemovitostí jako zdroj vody pro
domácnost vlastní studnu. Zavedením obecního a ve Vsisku městského vodovodu se začíná situace
postupně proměňovat. V nemovitostech se jako jediný zdroj vody
používá vodovodní řad. Voda odebíraná z tohoto řadu je měřena a odběratel hradí skutečné množství
spotřebované vody. Známé množství na vstupu by se tedy mělo
rovnat množství vypouštěné vody
na výstupu. (Rozdíl může činit několik deci, když se vyčůráte někde za
stromem, nebo přijde návštěva, která se napila doma a vyčůrala u vás).
Je možno tedy použít souhrnnou
platbu vodné + stočné. Použití měrné spotřeby v případě měřeného
odběru by mohlo být nespravedlivé
vůči těm, kteří se rozhodli prokazatelně vodou šetřit, a tudíž ji neodeberou. Naopak zvýhodňuje všelijaké
šplouchaly, kteří vodou nešetří.
Druhá varianta je, že má někdo v kuchyni o kohoutek víc. To znamená,
má vlastní studnu a je připojen na
vodovodní řad. Využívá v nějakém
poměru oba zdroje. Jeden měřený,
druhý neměřený. V tomto případě
platí stočné podle směrného čísla.
Pokud by chtěl vodou šetřit a platit
souhrnnou platbu vodné + stočné,
musel by si na vlastní náklady osadit
na studnu kalibrovaný vodoměr,
umožnit pravidelnou kontrolu odběrného místa a prokázat oddělené vedení obou řadů v nemovitosti.
Prosíme vás tedy o vyplnění dotazníku, na základě kterého připravíme
nové smlouvy na výběr stočného.
Pro ty, kteří odebírají vodu pouze ze
studny, a pro ty, kteří mají odběr
kombinovaný studna - vodovod se
nic nemění. Budou platit stočné za
osobu 720,-Kč/rok v měsíci květnu.
Ti, kteří odebírají vodu pouze z vodovodu, budou platit stočné spolu
s vodným (20,- + 29,- Kč za 1 m3)
v červenci a lednu.
S pozdravem Vodu chraň!
Stanislav Denk
Chcete mít
INZERCI
Foto: archiv TL
Čistírna odpadních vod ve Velkém Týnci prošla nedávno modernizací
v Týneckých listech?
Tak pište na [email protected] nebo volejte 585 151 111
4
OBECNÍ SERVIS
ÚNOROVÁ JUBILEA
V měsíci únoru blahopřejeme k životním výročím
těmto spoluobčanům
87 let
80 let
Navrátilová Květoslava, V. Týnec
Tomková Jarmila, V. Týnec
85 let
Raimrová Věra, Čechovice
Janiga Jaroslav, V. Týnec
84 let
Zapletalová Marie, V. Týnec
83 let
Valouch Vlastimil, V. Týnec
81 let
Vyhlídalová Ludmila, Čechovice
75 let
Tomeček František, V. Týnec
70 let
Kvoch Jan, V. Týnec
65 let
Šmatlák Luděk, V. Týnec
60 let
Meixner Karel, V. Týnec
NOVÉ KNIHY
Místní knihovna Velký Týnec
BeletrieBallantyne, L.: Cesta k vykoupení
Dawson, M.: Samotář
Grisham, J.: Platanová alej
Körnerová, H. M.: Druhý břeh
Marias, J.: Zamilovanosti
Quick, A.: Dlouhá noc
Sittenfeldová, C.: Sestry
Steel, D.: Pegas
Svěrák, Z.: Filmové příběhy
Uher, F.: Severní nábřeží
Viewegh, M.: Biomanžel
Whitehouseová, L.: Než jsme se poznali
Yrsa Sigurdarottir: Poslední rituál
Naučná literatura
David, Soukup: Nejkrásnější výlety autem
Marta Ivančíková
UMĚNÍ Z PŮDY
Místní knihovna Vsisko
Beletrie dospělá
L. Martinová: Nervy v gýblu
M. Cole: Bestie
R. Rendellová: Portobello
V. Vondruška: Ulička hanby
B. Mannel: Vůně pouštní růže
F. Neillová: Takové normální matky
Zámecká galerie pro jeden obraz
Beletrie dětská
Z. Francková: Daniela
Ch. Gohlová: Julie na koňské farmě
A. Frank: Černý mustang
A. Dufek: Zlatá kniha říkadel
4 detektivní příběhy čtyřlístku
J. Němeček: Cirkus Pepi
Recenze vystaveného obrazu
Velký Týnec
autor František Dočkal
Eliška Navrátilová
Obraz pochází ze zápůjčky pana Václava Žádníka,
kterému bych chtěl tímto poděkovat.
Je to malý akvarel pohlednicového formátu. Už když ho pan Žádník
přinesl, tak jsem zajásal. Malý obraz velkého významu.
Pan František Dočkal se svým způsobem nesmazatelně zapsaldo kulturní
paměti Velkého Týnce. Věřím, že jeho písničky, které zpívá folklorní soubor
Týnečáci, zlidoví a budou patřit do klenotnice lidové tvorby na Hané.
Akvarel má na zadní straně přilepený zašlý štítek kde je strojem napsáno
F.D. 87; Naivní malba. Chce se mi věřit, že ho tam nalepil sám autor.
Obraz má skutečně naivně rozposunovanou kompozici dominantních
staveb Velkého Týnce, tak aby byly všechny vidět z jednoho pohledu.
Rozdílná barva střech zde sehrává výraznou perspektivní roli (modrá
vedle šedé) protože ta je i díky malému formátu trochu setřena.
Z celkové kompozice obrazu je patrné, že místo, které se autor pokusil
zachytit, bylo jeho srdci velmi blízké. Cesta v dolní části obrazu nemůže
nechat nikoho na pochybách. V mé paměti vyvolala dva verše z jinak
už zapomenuté písničky.
„Dlouhá je alej stromů, / tudy vede cesta má domů.“
Pokud by vedla vaše cesta kolem naší Zámecké galerie, přijďte se potěšit
s milým obrazem. Pan Rampouch dokonce přislíbil instalaci speciálního
osvětlení u příležitosti vystavení tak zásadního obrazu.
Všechny zájemce o umění srdečně zve
Stanislav Denk
OBECNÍ SERVIS
KINO
5
Sběrný dvůr
Velký Týnec
pro občany Velkého Týnce, Čechovic a Vsiska
5. února 2016
10:00 hodin
DO POHÁDKY
ZA ZVÍŘÁTKY II
Představení pro MŠ
Produkce ČR,
vstupné Kč 10,-
Místo: Tovární 505, Velký Týnec (u čističky odpadních vod)
Provozní doba: středa 16 - 18 hod
sobota 10 - 12hod
Na sběrném dvoře je shromažďován odpad z domácností občanů. Není možno
zde odkládat odpad z podnikání.
Komodity shromažďované na sběrném dvoře:
·
Objemný odpad (např. matrace, koberce, linolea, křesla, gauče, kočárky,
nábytek, kufry, apod.)
·
Železný odpad určený k recyklaci
·
Pneumatiky (jen na osobní vozy do velikosti 18”)
GANGSTER KA
·
Vysloužilé elektrospotřebiče od všech výrobců
Varování ministerstva
vnitra: Peníze jsou silně
návyková látka. Gangsteři
umírají předčasně
·
Použité jedlé oleje – (přinést v PET lahvi)
(v pracovní dny 7,00 – 14.00 hod. možno předat pracovníkům údržby obce)
·
Stavební odpad jako (cihly, omítky, beton) může být odebrán jen
5. února 2016
18:00 hodin
Produkce ČR,
100 minut,
Vstupné Kč 50,Přístupno od 12 let
v omezeném množství do 1m3 jednorázově
·
Nebezpečný odpad - nutno osobně předat obsluze
Poslední mobilní svoz nebezpečných a velkoobjemových odpadů
z domácností občanů proběhne 9. dubna 2016
12. února 2016
18:00 hodin
HOTEL
TRANSYLVÁNIE 2
Zima ve vsi
Animovaná, rodinná
komedie
Produkce USA,
90 minut,
vstupné Kč 50,-
19. února 2016
18:00 hodin
EVEREST
Film rekapituluje jednu
z nejtragičtějších
expedic na vrchol světa
Produkce USA/VB,
121 minut,
vstupné Kč 50,Přístupno od 12 let
26. února 2016
18:00 hodin
LAPUTA
Co s životem na ostrově,
kterému hrozí záchrana?
V hlavní roli Tereza
Voříšková
Produkce ČR,
93 minut,
Vstupné Kč 50,Přístupno od 15 let
Foto: 4x J. Friesner
6
OBECNÍ SERVIS
OBECNÍ POLICIE INFORMUJE
Parkování
vozidel v obci
Filip Raclavský
Začátkem nového roku se na mne
obrátilo několik občanů ve spojitosti
s nevhodným parkováním vozidel
v obci. Byl jsem vedením obce požádán, abych se pokusil celou situaci
vysvětlit a informovat občany o možnostech řešení. Přestože může docházet při samotném parkování
k porušování některých zákonných
předpisů, je zřejmé, že tento stav
nemusí zásadním způsobem narušovat bezpečnost nebo plynulost silničního provozu.
Ihned v úvodu je nutné poznamenat,
že projektované místní komunikace
ve valné části obce nejsou zcela optimální. Šířka vozovky, v současné
době a ve většině případů, neumožňuje dostatečný prostor pro legální
možnost parkování vozidel. Proto je
každý den nutná zvýšená tolerance
ze strany všech obyvatel Velkého
Týnce, ve vztahu k parkování vozidel
jak rezidentů, tak i k parkování vozidel ostatních návštěvníků obce.
Současná realita je taková, že spolu
jednotliví obyvatelé Velkého Týnce
komunikují a snaží se při parkování
svých automobilů vyjít si vzájemně
vstříc. Drobné nesrovnalosti, kdy některý občan svým zaparkovaným
automobilem znesnadňoval například vyjíždění jiného vozidla z pozemku na komunikaci, byly řešeny
v rámci individuální komunikace zainteresovaných osob, popř. za asistence obecní policie.
Bohužel, pouze a jenom sytém založený na vzájemné komunikaci, toleranci a nalezení konsenzu v problematických situacích může zachovat
nynější stav, bez nutného zásahu
místní samosprávy.
Jestliže by potíže v jednotlivých ulicích nebylo možné řešit dohodou
obyvatel a systém vzájemné domluvy by nefungoval, musela by obec
zasáhnout a vytvořit nové dopravní
značení, které by situaci vyřešilo.
Mimo to, že většina řešení by odsála
nemalé částky z obecního rozpočtu
(což není pro někoho tak podstatné),
tak by také omezila běžný provoz
v konkrétní lokalitě a současně by na
většině míst ubylo ploch pro parkování vozidel.
Z mnoha komunikací by se musely
stát ulice jednosměrné; někde by se
musely instalovat dopravní značky
zákaz stání nebo zákaz zastavení,
a jinde by se například vytvořila obytná zóna, v níž by se mohlo parkovat
pouze na místech označených jako
parkoviště, což by významně snížilo
kapacitu parkovacích ploch.
Obec Velký Týnec je rozhodnuta řešit
každou jednotlivou situaci individuálně a hledat vhodná řešení za asistence obecní policie. Při analýze
problematické situace bude místním
občanům vysvětleno celé spektrum
možných řešení a budou nabádání
k vzájemné toleranci a ohleduplnosti. Pokud by však tento způsob selhal
nebo dlouhodobě nefungoval, nezbude vedení obce žádné jiné řešení,
nežli regulovat dopravní situaci pomocí nového dopravního značení.
Připravil Filip Raclavský
Výkaz činnosti obecní policie Velký Týnec
OBECNÍ SERVIS
7
8
VÝROČÍ
Únorová výročí středomoravského regionu
Před 70 lety – dne 1. února 1946 se v Pusté Polomi
u Opavy narodil Jiří Květoslav HRUBÝ, původním
povoláním chemik a básník.
Od pěti let vyrůstal v Olomouci. Jeho
původní profese jej zavedla do laboratoře, různých provozů i zaměstnání. Pracoval jako závozník, normovač, ekonom, personalista. Dálkově
vystudoval andragogiku na olomoucké univerzitě a tak několik let
zde působil i jako lektor. Zaměstnání
ho zavedla do Prostějova, Ostravy,
Vsetína, ale vždy se rád vracel do
Olomouce. V období vojny (1965-66)
byl členem divadla poezie VODIPO.
Poezie se mu stala únikem od technokratického zaměstnání. Mohl tak
vyjádřit své pocity i názory. Veřejně se začal prezentovat prostřednictvím
básnických sbírek až po r. 2000. Od r. 2001 byl členem Vlastivědné
společnosti muzejní v Olomouci a její literární sekce, od r. 2006 pak zakládajícím členem Literárního klubu Olomouci. Na svém kontě má na deset
básnických sbírek vydaných jako bibliofilie většinou pro přátele a známé,
mj.: Hořké sny (2002), Řeka života (2003), Střípky (2003), Vůně chryzantém
(2003), Z modrého dýmu (2004), Ve třpytu diamantu (2005), Monology
souznění (2008), Cesty hledání (2008) a Motýl v haiku (2011). Účastnil se
také několika pořadů v rámci autorských čtení. Jeho básně slyšeli posluchači
rozhlasových studií v Praze i v Olomouci v pořadech Zelené peří a Zvědavý
mikrofon. Hrubého verše jsou lyrické s melancholickým nádechem a jsou
čtenáři velice vyhledávané. Autor publikuje též své práce prostřednictvím
elektronického literárního bulletinu Kybernétes. Setkat se s ním můžete také
na vernisážích výstav olomouckých výtvarníků, případně v předvánočním
čase při vystoupení hudební skupiny My tři a…, která zpívá písně na jeho
texty. V r. 2009 mu byla Sdružením Vladislava Vančury a zastupitelstvem
obce Háj ve Slezsku udělena Cena Vladislava Vančury.
Jubilantovi přejeme hodně zdraví,
pohody a trvalou přízeň Múz!
Před 140 lety – dne 5. února 1876 se narodil ve Velkém
Týnci prof. MUDr. Rudolf VANÝSEK, vysokoškolský pedagog a významný vědec v oboru vnitřního lékařství.
V r. 1895 maturoval na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Pak odešel do
Prahy na studia LF UK, kde v r. 1902 promoval. Působil pak jako asistent vynikajícího internisty prof. MUDr. Josefa Thomayera. Po pěti letech byl jmenován
prvním českým primářem oddělení pro vnitřní a nervové choroby Zemské
nemocnice U svaté Anny v Brně. O dvanáct let později byl jmenován profesorem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně a zároveň se stal
přednostou I. interní kliniky, kde působil do r. 1946. V l. 1926-27 byl děkanem
fakulty a r. 1933 vykonával funkci rektora univerzity. V době Protektorátu
Čechy a Morava byly uzavřeny nejen vysoké školy, ale i interní klinika.
Přednosta Vanýsek musel odejít. Vrátil se až po osvobození, v květnu 1945
a zničenou kliniku začal znovu budovat. V sedmdesáti letech odešel na
odpočinek. Ve své vědecké činnosti se zabýval zejména zhoubnými nádory.
Popsal diagnostický test, který byl později nazván Vanýskův syndrom.
V sezóně jezdíval do Mariánských Lázní jako brigádník, aby si přivydělal
k důchodu a mohl zdarma pobývat v krásném prostředí. Zde také 28. 8. 1957
zemřel. Na paměť zakladatele interní kliniky MU v Brně je od r. 1985 pořádán
Spolkem českých lékařů v Brně Vanýskův den.
(Československý biografický slovník. Praha 1992. * Tichák, M.: Paměti obce
Velkého Týnce. Olomouc 1998. * Charvát Josef a jeho svět. Z deníků a pamětí. In: Vesmír, 74, 105, 1995,č. 2.)
Před 30 lety – dne 5. února 1986 zemřel v Ostravě
docent PhDr. Vladimír GREGOR, CSc., hudební pedagog a muzikolog.
Narodil se v učitelské rodině 10. 12. 1916 v Olomouci. Vystudoval učitelský
ústav a po dvouletém působení na škole si doplnil maturitu na gymnáziu
v Hranicích. V r. 1939 odešel do Brna, kde začal studovat profesuru pro
střední školy, obor čeština, němčina a hudební věda. Po zavření vysokých
škol učil na měšťanských školách v Olomouci, pro které získal aprobaci,
a zároveň složil státní zkoušky z hudby (sborový zpěv, housle a klavír) na
státní konzervatoři v Brně. Ve vysokoškolských studiích pokračoval po válce,
zprvu v Brně a pak na UP v Olomouci, kde získal v r. 1947 aprobaci pro vyučování na gymnáziích v předmětech čeština a hudební výchova. Studia
hudební vědy uzavřel doktorátem filozofie na brněnské univerzitě v r. 1950,
na základě disertace „Ludvík z Dietrichů, autor písně Moravo, Moravo“.
V r. 1954 se stal odborným asistentem na Katedře hudební vědy a výchovy
FF UP v Olomouci, kde setrval pět let a poté odešel do Ostravy. Zde se stal
vedoucím katedry hudební výchovy nového Pedagogického institutu. O tři
roky později se habilitoval spisem „Skladatel Arnošt Förchtgott-Tovačovský“
a byl r. 1962 jmenován docentem.
Již za svého působení na olomoucké univerzitě hojně publikoval v denním
i odborném tisku. Jeho články, kritiky a referáty najdeme na stránkách Lidových novin (Brno 1946-51), Svobodného slova, Stráže lidu, Hudebních
rozhledů a dalších hudebních periodik. Spolupracoval s rozhlasovými studii
v Brně, Olomouci a v Ostravě. Zabýval se studiem olomoucké hudební minulosti i studiem dělnické hudební kultury na Ostravsku. Bibliografie jeho
prací obsahuje 350 titulů, z toho 17 knižních publikací. Byl autorem i osmi
obsáhlých skript a napsal na 3000 kritik a zpráv. Spolupodílel se na zpracování Československého hudebního slovníku (1963,1965), pro nějž zpracoval
více jak šedesát hesel. Velmi známou pomůckou pro odborníky i laiky se stala
kniha Hudební místopis Severomoravského kraje (1987), která vyšla až po
smrti autora. Pro poslední odpočinek si sám zvolil venkovský hřbitov ve Velkém Újezdu u Olomouce, odkud pocházel jeho rod.
(Zenkl, Luděk: O autorovi. In: Gregor, V.: Hudební místopis…Ostrava 1987,
s. 202-206. * Československý hudební slovník osob a institucí I. Praha 1963,
s. 374. * Biografický slovník Slezska a Severní Moravy 6. Ostrava 1996, s. 3840.)
Před 70 lety – dne 7. února 1946 se v Holici u Olomouce
narodil Ing. Petr ŠAFRÁNEK, konstruktér, pedagog,
básník a publicista.
Vychodil ZŠ v Holici, kde byl velmi ovlivněn třídním učitelem Dr. Františkem
Navarou a učitelkou Ludmilou Dudovou, která učila češtinu a dějepis.
V r. 1964 maturoval na SPŠS v Olomouci a poté nastoupil do Uničovských
strojíren. Zprvu pracoval na montážích bagrů a jeřábů, od ledna 1965
v konstrukci. O rok později obdržel od ředitele strojíren možnost studovat
konstrukční obor, dopravní a manipulační stroje na VUT v Brně. Po promoci
v r. 1970 se oženil a nastoupil do technologické konstrukce. Záhy poté
narukoval na vojnu do Lešan v Posázaví a po čtyřech měsících byl převelen
do Slavičína. Věnoval se hodně sportu a trénoval volejbalové družstvo žen.
Po vojně se vrátil do Uničova, odkud odešel koncem r. 1976 do Olomouce,
kde působil ve Výzkumném ústavu Sigma. Po sedmi letech ukončil výzkum
především ze zdravotních a rodinných důvodů a začal pedagogicky působit
na SPŠS, kde učil strojírenskou technologii a konstrukci, nauku o materiálech
a technická cvičení. Po Sametové revoluci 1989 se stal ředitelem školy a tuto
funkci obhájil i v l. 1993, 1998 i po r. 2002. V mimoškolní činnosti se věnoval
práci s mládeží, napomáhal znovuobnovení Junáka v Olomouci a dvě období
byl zástupcem náčelníka okresní rady.
Od mládí se věnoval literatuře. Niterný vztah získal přátelstvím s Ladislavem Stehlíkem a Jaromírem Tomečkem. Obdivoval básnické dílo Jana Skácela, Jaroslava Seiferta, Fráni Šrámka a Františka Hrubína. První báseň napsal v osmnácti, ale pravidelně se poezií zabýval až o třicet let později, i když
něco málo napsal už začátkem osmdesátých let. Publikoval v časopise
Skautská stopa i v studentském periodiku Vodopád. Jeho básně vycházely na
novoročenkách, ale také ve sbírkách vydávaných vlastním nákladem, které
měl pro přátele. Jeho básnická žeň kolovala nejen mezi pedagogy, ale i žáky.
Vlastní poezii psal na počítači a sám si k ní vytvářel i zajímavé ilustrace.
Koncem 90. l. spatřily světlo světa tyto sbírky: „Znamení vodnáře“ (1996),
„Hledání poezie všedního dne“ (1998), „Nápadičky pro dětičky“ (1997), výběry - „Pro dlouhou chvíli“ (1998), „Za všechno mohou ženy, víno a zpěv“
(1997), „Místní cestopis“ (1998), „Listy láskám“ (1999) a příležitostné básně
na volných listech doplněné kresbou či fotografií. Hlavními inspirativními
motivy jeho básní byly láska, příroda, vzpomínky na dětství a zážitky. Jeho
doménou se stala přírodní lyrika a reflexivní poezie. V l. 1999-2002 byly
Šafránkovy básně publikovány také v malých bibliofiliích, které vydala literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Malé výbory
z tvorby olomouckých autorů vyšly s těmito názvy: „Verše, myšlenky a aforismy z konce století“ (1999), „Pour féliciter“ (2000), „Žena a láska“ (2000),
„Děti a dětství“ (2001), „Olomoucké kašny“ (2001), „Verše z cest“ (2002)
a „Verše o Moravě“ (2002). Knižně v olomouckém nakladatelství Poznání
vyšla šedesátistránková básnická sbírka jubilanta s názvem „Krajina kvetoucí v duši“ (2002). Kromě poezie však nutno připomenout, že P. Š. pravidelně přispíval nejen do jubilejních sborníků VSMO, ale i do školních
almanachů na Moravě. Zabýval se také historií obce Holice či skautskou
činností v rodišti a dalšími aktuálními událostmi. Jeho články najdeme od
r. 2001 na stránkách místního měsíčníku Holické noviny. Aktivně se podílel
také na činnosti literární sekce při přípravě literárních večerů. Hojně navštěvované jsou také jeho autorská čtení v Knihovně města Olomouce, která se
již několik let konají u příležitosti svátků poezie.
(Prudilová, Hana: Dílo amatérského básníka Petra Šafránka. Diplomová
práce. Olomouc PdfUP 2001. * Kolář, B.: Z pamětí literární Olomouce. Olomouc 2004. * Databáze regionálních osobností HANÁ, on-line katalog KMOl.
* Osobnosti – Moravy.eu)
Jubilantovi srdečně gratulujeme
a přejeme hodně zdraví a trvalý tvůrčí elán!
Před 160 lety – dne 8. února 1856 se narodil v Novém
Městě nad Metují Romuald PROMBERGER, olomoucký
knihkupec a nakladatel.
Gymnazijní studia absolvoval v Náchodě a pak na vyšším obchodním učilišti
ve Vídni. V l. 1876-78 pracoval v Praze v drogistické firmě, poté u obchodníka
VÝROČÍ
s cukrem a odtud přešel do Vídně ke strýci Eduardu Hölzelovi (1817-1885),
kde se učil svému životnímu povolání. Brzy byl poslán do strýcovy olomoucké filiálky, kde se vyučil knihkupcem a v r. 1883 zde získal výuční list.
Poté pracoval rok u nakladatele F. Řivnáče v Praze a v prosinci 1884 zahájil
svou vlastní knihkupeckou a nakladatelskou činnost v Olomouci otevřením
českého knihkupectví v nynější Denisově ulici. V Olomouci se záhy poté zapojil do činnosti Národní jednoty jako její spoluzakladatel a brzy kandidoval
do Obchodní komory. Nebyl jen knihkupcem, stal se nakladatelem a vydával
zprvu lidové knížky a kalendáře (Ječmínek), později středoškolské učebnice,
krásnou literaturu, díla umělecká, reprodukce obrazů, pohlednice a knihy
ilustrované předními umělci či doplněné barevnými přílohami. V r. 1898 založil a vydával oblíbenou Moravskoslezskou kroniku lidového čtení. Získával
ke spolupráci významné spisovatele i talentované debutanty. Vedle výtvarného umění pečoval také o rozvoj hudby. Už v r. 1893 pomohl uvést na
Moravu České kvarteto. Ve sborníku k 75. výročí narození Romualda
Prombergera v r. 1931, kam přispěl také historik a kritik české literatury
Arne Novák (1880-1939), najdeme stať, kde nazval jubilanta „olomouckým
Krameriem“. Zakladatel olomouckého nakladatelství a knihkupectví, první
české firmy na Moravě, zemřel v brněnské nemocnici dne 27. 10. 1932 a byl
pohřben na Ústředním hřbitově v Olomouci.
(Fischer, R.: Olomoucký památník 1848-1918. Olomouc 1938. * Lexikon české literatury 3 / II. Praha, Academia 2000. * Slavík, B.: Adolf Kašpar a Romuald Promberger. Severní Morava, 1979, č. 38, s. 26-27.)
Před 130 lety – 16. února
1886 se v Tučapech u Dubu nad Moravou narodil
Štěpán VYCHODIL, ředitel
školy ve Velkém Týnci
a v Holici.
Měl devět sourozenců, z nichž pět
vystudovalo střední školu. Reálné
gymnázium absolvoval v Prostějově
a doplňovací maturitu si udělal na
Učitelském ústavu v Olomouci. Poté
musel vykonati zkoušku učitelské
způsobilosti a odbornou zkoušku
z předmětů prvního odboru: český
jazyk, zeměpis a dějepis. Zprvu působil na škole v Luboměři, a pak
v Tršicích. V r. 1922 byl jmenován
ředitelem na nově založené měšťanské škole ve Velkém Týnci, kde
působil do r. 1936. V r. 1936 byla
postavena nová školní budova a založena měšťanská škola v Holici u Olomouce. Štěpán Vychodil vyhrál konkurz
a stal se od 1. 9. 1936 ředitelem holické školy, kde působil do 31. 8. 1941.
Poté byl německým vedením jako politicky nespolehlivý předčasně penzionován. Po osvobození v r. 1945 se do holické školy opět vrátil a působil zde
jako ředitel ještě do r. 1949. Zemřel v brněnské nemocnici na zhoubný nádor
hlasivek.
Týnecká i holická škola dosahovaly za jeho vedení velmi dobrých výsledků.
Pracoval veřejně v Sokole a v obecní knihovně. Jeho syn Zde-něk (*1925) se
také věnoval peda-gogické činnosti.
(Základní škola Holice 1936-1996. Olomouc 1996. s. 7 a 9.)
Před 80 lety – 22. února 1936 se v Postřelmůvku na
Šumpersku narodila Libuše RUSKOVÁ, rozená Bodanská, textilní výtvarnice a grafička.
Do obecné školy chodila v rodišti, měšťanskou školu navštěvovala v Postřelmově. V patnácti letech začala pracovat v Rapotínských sklárnách jako
malířka skla a návrhářka malovaného dekoru na sklo.
V r. 1953 složila zkoušky na Vyšší průmyslovou školu sklářskou v Že-lezném
Brodě, avšak do školy nenastoupila a rozhodla se pokračovat v původním
povolání. O rok později se vdala a společně s manželem se v r. 1960 přestěhovala do Šumperka.
Po příchodu do Olomouce v r. 1966 začala intenzivně rozvíjet některé ručně
vázané textilní techniky jako goblén, macramé a také šité krajky v rámu, tzv.
níťáky. V této technice pracovala převážně s černou čalounickou nití, pří-
9
rodními i barevnými materiály, jako byly koudel, provázky, sisál, korálky,
barvená příze aj. Prvním jejím níťákem byla „Pastýřka“ (1969). V r. 1971 vytvořila jednu z největších realizací, velký niťák nazvaný „Strom z ráje“ o rozměrech 100 a 150 cm, který byl instalován v čekárně krevních odběrů SPEA
na náměstí Hrdinů 1 v Olomouci. Sisálový závěs o rozměrech 250 a 200 cm,
nazvaný „Hvězda života“, ozdobil Obřadní síň v Žulové. Po mateřské
dovolené působila v prodejně Dílo Olomouc 1977-91. Po řadu let vystavovala
jednotlivé práce v galériích Díla v olomouckém regionu. V r. 1970 se účastnila výstavy Flóra Olomouc, o pět let později vystavovala v Přerově na
kolektivní výstavě Výtvarníci střední Moravy. V r. 1976 se účastnila dvou
výstav a o rok později Výstavy prací amatérských výtvarníků, sdružených
pod Okresním kulturním střediskem. V r. 1978 získala za „Květ podzimu“
Cenu ANTEX v Klatovech a v r. 1980 čestné uznání za dílo s názvem „Tesaříkův svět“. V r. 1979 se zúčastnila expozice Výtvarníci olomoucké oblasti
v Jeseníku. Deset let nesměla vystavovat a tvořit a tak se s její tvorbou mohli
zájemci potěšit až v r. 1999, kdy se účastnila výstavy ve Skautském domě
v Olomouci. Během dvaceti let vytvořila na sto rozměrných závěsných
textilních prací, ručně vázaných níťáků a tapisérií, z nichž na osmdesát
prodaných prací zdobí soukromé i veřejné interiéry nejen v Čechách, ale
i v Dánsku. Jubilantka se věnovala každoročně též grafice, když připravovala
technikou suchá jehla půvabné ex libris. Svět její textilní tvorby je spolu
s fotografickými záběry publikován v časopise Vlasta v r. 1976. Od podzimu
2012 se pravidelně každým rokem zabývá při Skautském dnu, výstavou
kreseb, grafik a novoročenek z pozůstalosti jejího manžela Mgr. Ladislava
Ruska - Šamana a spolupracuje na vydání Skautského nástěnného kalendáře.
Jubilantce k významnému životnímu jubileu gratulujeme
a přejeme pevné zdraví.
Před 65 lety – 24. února
1951 se v Uherském Brodě narodil PhDr. Vítězslav
KOLLMANN, knihovník,
muzeolog a vydavatel.
Střední školu studoval v Litovli, kde
maturoval v r. 1969 na gymnáziu.
Poté odešel do Brna studovat Střední knihovnickou školu. Po absolutoriu pracoval v Městské knihovně v Litovli, v olomoucké okresní
knihovně a v l. 1976-79 jako vedoucí
Městské knihovny ve Šternberku. Při
zaměstnání dálkově vystudoval FF
UP, obor vzdělávání a výchova dospělých - práce s knihou. V r. 1979 odešel do KVMU v Olomouci, kde byl
v l. 1992-98 ředitelem. Od r. 1999 je realitním makléřem v Litovli, ale zabývá
se také vydáváním regionálních tisků a kalendářů. Publikuje v oblasti ikonografie měst na střední Moravě, vypracoval ikonografickou databázi a bibliografické databáze orientované na historii a architekturu města a vesnic Moravy a českého Slezska.
Jubilantovi k významnému životnímu jubileu gratulujeme
a přejeme hodně zdraví!
Před 110 lety – dne 26. února 1906 se v Seničce na
Litovelsku narodil Josef KOUDELÁK, básník, prozaik,
folklorista, ředitel školy.
Vychodil obecnou školu v rodišti a v l. 1917-21 absolvoval RG v Litovli, poté
do r. 1925 studoval na Učitelském ústavu v Olomouci. Vyučoval pak na
obecných školách v Července (1926), Slavětíně u Litovle (1927–28) a čtyři
roky na Dívčí měšťanské škole v Novém Jičíně. V l. 1933–36 působil jako
správce jednotřídky v Renotách u Litovle a učil v Uničově (1936–38), v Náměšti na Hané (1938–45 ), ve Šternberku (1945–48 ), ve Štarnově u Šternberka (1948–58 ). V l. 1958–60 působil jako ředitel ZŠ v Bělkovicích u Olomouce. Již v době svého studia psal fejetony, básně a drobné příspěvky do
časopisů a aktivně se zúčastňoval osvětové a kulturní práce ve svých
působištích. Ve své poezii opěvoval tradiční život na Hané. Oslavou rodné vsi
je báseň Senička z r. 1929.V několika románových pracích - „S větrem o závod“, „Skála puká“, „Vítězná chudoba“, „Radlice Boží“, „Zlatá Srdce“,
„Krůpěje“, „Náš rod“ - zobrazil vesnický život v této úrodné oblasti. Ve středu
jeho literárního zájmu byli prostí venkovští lidé a jejich sociální a hospodářské poměry. Slezskému bardu Petru Bezručovi věnoval práci Petr Bezruč
na Hané. Spolu s Josefem Vacou a Josefem Vrbkou zpracoval ve dvou publikacích na dvě stě pověstí s názvem Pověsti z kraje básníka F. S. Procházky,
vydané v l. 1939 a 1940. Z r. 1948 je jím uspořádaná vlastivědná publikace
„Štarnov pod Šternberkem z minulosti k přítomnosti“. Jeho sběratelství lidových pověstí a zkazek vyústilo ve 40. a 50. l. ve vlastní pohádkovou tvorbu.
Básník, prozaik, folklorista a jeden z předních představitelů ruralismu zemřel
20. 8. 1960 v Bělkovicích u Olomouce. Výbor z jeho poezie i prózy vydaný
v Seničce v r. 2000 uspořádal spisovatelův syn ing. Aleš Koudelák.
(Kunc, J.: Slovník soudobých českých spisovatelů. P. 1945. s. 400-402. *
Slavík, B.: Hanácké písemnictví. Olomouc 1940. * Pražák, A.: Spisovatelé,
učitelé. P. 1946.* Slovník českých spisovatelů. P., ČS 1964. s. 249. * Hlůzová,
V.: Prošli Šternberskem. Šternberk 2015. s. 84-85. * Ševčíková, H.: Haná
v
dětské literatuře. Výběrová bibliografie s údaji o 76 autorech. Olomouc,
SISŠ 1993.)
Hana Ševčíková
10
Z ANÁLŮ PAMĚTI
Týnecký rychtář František Marek (1737-1804) a jeho rodina
2. část
Manželství a převzetí gruntu
Sňatek představoval v 18. století
jeden z rozhodujících momentů v životě jedince. V duchovní rovině
představoval jednu z katolických
svátostí, ale jeho význam v rovině
sociální nebo právní mohl duchovní
rovinu převyšovat. Uzavření sňatku
s sebou většinou definitivně přinášelo uznání dospělosti obou snoubenců. Při sňatku nešlo o rozhodnutí
pouze dvou jedinců. Sňatek v selské
společnosti býval většinou výsledkem spletité sítě zájmů nejrůznějších osob, které byly propojeny složitým systémem příbuzenských
vztahů. Sňatek samotný však nebyl
v 18. století dostupným pro všechny.
Někdy se dokonce objevují názory,
že sňatek byl svým způsobem privilegiem. Zcela jistě však platí, že
sňatek byl dostupný tomu muži, který dokázal zajistit existenční podmínky pro sebe a svou budoucí rodinu. Buď musel být dědicem nemovitosti, nebo si musel zajistit vlastní
živnost. Sňatku však nemusely bránit jen ekonomické důvody, ale i administrativní opatření. Schvalování
sňatků vrchností zrušil až patent
„o zrušení nevolnictví“ z 1. listopadu
1781, do té doby některé vrchnosti
bránily častějšímu uzavírání sňatků
neusedlých poddaných. František
Marek byl za svůj život ženatý pouze
jednou. Jeho ženou se stala Matylda
(Mechtilda), o jejímž původu se příliš
nedozvídáme. V obřadní matrice týnecké farnosti není sňatek Františka
a Matyldy Markových zapsán, a proto lze předkládat, že Matylda pocházela z jiné farnosti. Z manželství
se ženou Matyldou se Františku Markovi narodilo celkem 10 dětí: Mariana (*20. srpna 1762), Anna (*8.
července 1763), Isidor (*4. dubna
1766), Jan (*12. května 1768), František (*13. května 1770), Bernard
(*14. srpna 1772), Anna (*15. ledna
1775), Vendelín (*16. října 1777),
Mariana (*2. září 1780) a Josef (*5.
dubna 1782). Celkem tedy šest synů
a čtyři dcery. Dospělosti se sice dožilo všech 6 synů, ale pouze jedna
dcera. Nejstarší dcera Mariana zemřela pravděpodobně před rokem
1780, protože v tomto roce dostala
stejné jméno další dcera. Ve věku
jednoho roku zemřela i druhorozená
dcera Anna. Pouhý týden po narození zemřela také čtvrtá dcera Markových, Mariana. Předání usedlosti
bylo druhým z nejvýznamnějších
momentů v životě příslušníka selské
společnosti. Kromě ekonomického
osamostatnění měl tento moment
také široký sociální dopad. Při předání usedlosti se měnil sociální statut obou účastníků. Zatímco pro nastupujícího hospodáře přinášela
změna obvykle samostatné postavení s dobrými vyhlídkami do budoucna, pro otce se uzavíralo období
aktivního života, což s sebou mohlo
nést i jistou sociální degradaci. Převod statku Vávrou Markem na syna
Františka byl proveden ještě za života Vávry Marka. Tento převod
označovaný „inter vivos“ mohl mít
několik motivací. Buď dojednal Vávra
Marek pro Františka výhodný sňatek,
který mohl být podmíněný tím, že se
novomanželé stanou novými držiteli
usedlosti, nebo mohl Vávra Marek
pociťovat úbytek sil na stáří, a proto
chtěl Františka v nejbližší možné
době oženit a usedlost mu předat.
Nejpravděpodobněji to ale byla snaha Vávry Marka uspořádat dědické
záležitosti ještě za života, aby po
jeho smrti nedošlo ke konfliktům mezi jeho 3 vlastními syny a nevlastním synem Janem Strouhalem, který
měl podle testamentu jeho otce
grunt získat. Převod „inter vivos“ byl
také v mnoha ohledech nejvýhodnějším způsobem převodu. Zaručoval kontinuitu hospodaření na statku, otec mohl pomoci synovi radou,
fyzickou prací i jinak, mohl např.
v případě potřeby využít svých
kontaktů a autority k dojednání finanční či materiální pomoci od sousedů. Při přebírání statku za života
otce předcházel sňatek u sedláků
převzetí usedlosti ve většině případů. Výjimkou nebyl ani František
Marek. Protože se Františkovi a Matyldě narodila dcera Mariana 4 měsíce před převzetím statku, proběhla
svatba pravděpodobně nejpozději
v prosinci 1761. Vávra Marek odstoupil svému synu Františkovi grunt
s ½ lánem rolí 21. prosince 1762 ‒
grunt mezi „z jednej strany Severína
Němčíka, z druhej strany vedle brány neb vejezdu z dědiny v těch mezích a hranicích tak, jak od starodávna užíván byl za obyčejnou sumu
980 hřiven. Za dobrý hospodářství
rukojmí“ byli Matěj Novotný, Jakub
Zacpal, Jiří Hrabal a Jan Novotný.
Nápadníky na gruntu byli dominikáni
z Olomouce (tento nápad najdeme
na gruntu už při převzetí gruntu
Vávrou Markem v roce 1732), vrchnost, Jan a Marina Strouhalovi (děti
z prvního manželství Mariny Strouhalové, nevlastní bratr a sestra Františka Marka), Vávra Marek (otec
Františka Marka) a Kateřina, Dominik a Josef Markovi (Vávrovy děti
z druhého manželství s Magdalenou
Krouželkovou). Velikost nápadů
a dobu jejich vyplacení ukazuje tabulka č. 1.
Roku 1794, po vyplacení podílu Kateřiny Markové, tak byl grunt zcela
splacen. Doba splatnosti byla 32 let.
Splaceny byly ale také dluhy, které
na usedlosti byly už při převzetí
gruntu Vávrou Markem (podíly dominikánů a vrchnosti). Úplné splacení tak velké usedlosti ale nebylo ve
Velkém Týnci v 2. polovině 18. století
samozřejmostí. Z deseti půllánních
gruntů na návsi (všechny ohodnoceny na 980 hřiven) byly v generaci
současníků Františka Marka splaceny pouze tři: usedlost č. p. 1 (František Marek), č. p. 3 (Josef Vanýsek)
a č. p. 8 (Matěj Novotný). Ostatní
usedlosti byly splaceny až v dalších
generacích, jak ukazuje tabulka č. 2.
Martin Drozda
ČLÁNKY
11
Připomínka února 1948
Náš národ má tendenci házet dějiny
za hlavu, namísto aby si z nich bral
ponaučení. To plně platí i o tak zvaném Vítězném únoru 1948. Co vám
o něm řeknou dnešní studenti a školní děti? V lepším případě pár frází.
My, kteří jsme v jejich věku prožívali
léta po únoru 1948, máme jiné vzpomínky nadosmrti. Každý únor byl
neodmyslitelně spjat s výzdobou výkladů místních řeznictví, kde se vedle vepřových hlav skvěly Gottwaldovy obrazy a stejné to bylo v jiných
obchodech. Časté jsou i dotazy, proč
si lid ten útlak nechal líbit a vůbec
mohlo k únoru dojít. V tomto případě
vezměte v potaz, že KSČ v únoru rozdala mezi lid na milion pušek, a tak
z obavy o život zůstali občané raději
doma, a až se vzpamatovali, bylo již
pozdě. Přesto se našli stateční a zakládali protikomunistický odboj. Málo se o něm ví, a přesto se i v Týnci
našli jednotlivci, co třeba vytahovali
zákolníky ze žebřiňáků JZD, házeli
dráty do obilí anebo vypustili močůvku do potoka místo na pole. Též
ničili různé tabulky na polích. Za to
se jim režim mstil.
Postihováni byli občané chodící do
kostela, kteří byli sepisováni tak zvaným desítkáři. Rodina Hrudníkova,
aby se před nimi uchránila, tak jezdila na bohoslužby traktorkou až do
Tršic a mluvila o tom celá dědina.
Škodit režimu se dalo třeba i v obchodě tak, že se neobjednalo zboží
a lidé byli nespokojení a nadávali.
Jiní zase šířili zprávy Svobodné Evropy. Režim se odvděčoval zatýkáním.
Děti nesměly studovat, když rodiče
nebyli v KSČ nebo jinak době zapsáni. Pak se ukázalo, že tento způsob
života není dále možný, ke slovům
se dostali disidenti s Václavem Havlem a naši nebojácní studenti nám
v roce 1989 vybojovali zlatou svoboděnku!
Únory tak prožíváme bez Gottwaldů
a prasečích hlav ve výkladech obchodů přeplněných lákavým zbožím
všeho druhu. Nějak však při tom
blahobytu zapomínáme na starší generaci a jejich životní zkušenosti
a jak bývalo zvykem. Stejně zapomínáme na zlatého prezidenta Václava Havla. Pro komisi stanovující
názvy ulic jeho jméno asi nic neznamená, jinak jsme mohli třeba už mít
most nebo nově vznikající náměstí
s jeho jménem. Za pozornost stojí
i dát Havlovo jméno penzionu pro
důchodce - toho se však dle vyjádření starosty nikdy nedočkáme,
protože peníze na něj se nikdy nesejdou a kvůli hrstce prďolů se obec
nebude zadlužovat nebo omezovat
naši zlatou mládež. Je zajímavé, že
em s vleč-za 1. republiky to obce
vyřešila, a při-tom stavěla kanalizaci
bez dotací. Asi se nebáli slova
hypotéka.
Ale vraťme se k totalitě: nikdo za ni
nebyl potrestán a ani nebude, dle
hesla zavřete oči, odcházím.
Tak jako kapka vody proráží kámen,
tak je svržena nadvláda soudruhů,
a ti co se vypařili, jsou stále mezi námi a své podlé způsoby nezměnili,
jen se zamaskovali a křičí z jiných
stran, jak jsou neomylní, a další se
kryjí třeba náboženstvím. Je to něco,
jako bývalý černoch neexistuje, tak
nepřebarvíš bývalého komunistu.
Nemělo se též zapomínat na ty, kteří
riskovali existenci a někdy docela
i život v boji s asiatskou hydrou,
alespoň jednou za čas jim poděkovat
a veřejně vyslovit uznání. Mám na
mysli lidi, jako je pan Vojtěch Hrudník, který v TL často neúprosně tepe
a odkrývá nám bolševické praktiky
v minulosti i současnosti. Co kdyby
to vzal někdo na sebe a řekl veřejně ano, i u nás máme také podobného
člověka, navrhněme jej k vyznamenání!!!
Jak se říká, ale málokdy uplatňuje není malých a velkých hrdinství, i ta
malá zasluhují uznání, třeba za celou
rodinu, co si musela vytrpět, a pan
Hrudník ať ve svém díle odkrývání
týnecké minulosti pokračuje. Pro
obecnou mravnosti a paměť těm, co
jsou mladí.
Miloslav Dokládal, Olomouc
Dopis vážené redakční radě!
Tím, v jaké podobě se TL představily
v č. 1, jsme šokováni, celá naše čtenářská rodina, to už není oblíbený
časopis, ale směs dětských omalovánek a řvoucí reklamním letákem
na tepichy… Vše kryje zjevný nedostatek textů nahražený hala-bala
přetištěním z jiných časopisů nemajících k Týnci žádný vztah. Skromný
text o Týnci se ztrácí v hromadě
barevného humusu, fotky jsou malé
a není na nich nic rozeznat. I ten
úvodník je jako nastavovaná kaše, to
si čtenáři počtou. Zkrátka a nevím
proč, je to změna k horšímu. To jste
nám nemuseli dělat!
Miloslav Dokládal, Olomouc
Několik poznámek k článku pana Dokládala
Při vší úctě k předpokládanému věku
a názorům pana Miloslava Dokládala
publikovaným v tomto čísle Týneckých listů si dovolím upozornit na několik zde uvedených faktografických
nesrovnalostí.
Začnu jeho postesknutím nad tím, že
je málo připomínána zkušenost
s předchozím společenským uspořádáním. Myslím, že Týnecké listy nikomu nezakazují publikovat články
o dobách minulých, jak o tom svědčí
nejen pravidelně otiskované příspěvky pana Vojtěcha Hrudníka
o poúnorových praktikách komunistického režimu, tak i poučné a vtipné
výpravy pana Jaroslava Chytila do
dob ještě starších. Problém tedy nevidím v tom, že by ze strany redakce
nebyla dobrá vůle, ale v tom, že nikdo další ze starší generace občanů
naší obce o těchto událostech prostě
nepíše. Budu velmi rád, pokud pan
pisatel rozmnoží skrovný počet autorů, kteří mohou o této problematice na základě vlastních zkušeností psát…
K pojmenování ulic, náměstí, mostů
jménem Václava Havla snad tolik, že
to není legislativně jednoduchý a finančně nenáročný proces (viz články z denního tisku o autorských právech a finančních nárocích Havlovy
rodiny). Podstatnější však je, že nepřišel žádný podnět ani od občanů,
ani od zastupitelů obce. Pokud mám
mluvit za sebe, Václava Havla si cením jak za jeho dramatickou tvorbu,
tak za politické působení v před i polistopadovém režimu. Necítím však
potřebu surfovat na kanonizační vlně, která nás zaplavila v měsících
a letech po jeho smrti. Proto jsem
zvedl a budu zvedat ruku pro názvy
nových ulic pojmenovaných po li-
dech, jejichž životy s Velkým Týncem
bezprostředně souvisely, resp. po
nadčasových názvech vycházejících
z lokálně zeměpisných a obyčejových souvislostí.
Pan starosta prohlásil, že dům pro
seniory v Týnci nikdy nebude atd.
Pan pisatel zřejmě sleduje jen určité
zprávy o naší obci a vyhodnocuje je
podle toho, jak je chce vidět. Na
stole nám leží stavební povolení pro
stavbu 14 chráněných bytů pro seniory nad zdravotním střediskem.
Akce za „pouhopouhých“ 14 miliónů
korun. Bez dotačních prostředků ji
skutečně nezrealizujeme. Ve vedení
obce jsme spoléhali na programy,
které byly vypsány Evropskou unií
pro Českou republiku na programovací období 2014 - 2020 a jež jsou
s dvouletým skluzem (!!!) právě
v těchto týdnech zveřejňovány. Bohužel - chráněné byty tam sice jsou,
ale pro „sociálně vyčleněné“ obyvatele, k nimž senioři nepatří! Takže
nám nezbývá, než požádat o jeden
český grant, který při optimálních
podmínkách přispěje na výstavbu
jednoho bytu částkou 0,6 mil. Kč.
Kolik budeme muset mít svých vlastních prostředků, si vypočítáte celkem jednoduše. Pojem hypotéka
znala nejen První republika, pane
Dokládale! Ale řídila se také selským
rozumem rozvážného hospodáře,
takže pokud splácíme do roku 2018,
resp. 2019 půjčky na stavbu kanalizace, modernizaci ČOV a rekonstrukci bytového domu č. p. 60 v Čechovicích, bylo by hazardováním
s obecním rozpočtem brát na sebe
další finanční závazek. A to jako starosta obce nikdy neudělám, a to
i přes fakt, že si svých starších spoluobčanů nesmírně vážím! Ale na
svůj slib, že byty jim budou k dispozici do roku 2018, nezapomínám.
A o adoraci dětí, nejmladší generace
na úkor ostatních aktivit, resp. seniorů? Víte, nemám s problémem,
o němž se zmiňuje historik Martin
Nodl na jiném místě Týneckých listů,
žádný problém. V žádném případě
neupřednostňuji jednu věkovou skupinu před druhou! Snažím se přispět
k tomu, aby se naše obec ve všech
oblastech našeho života plynule
a systematicky rozvíjela. Paralelně
modernizujeme mateřskou i základní školu, přispíváme miliónovým
částkami na jejich běžný provoz.
Budovali jsme a budujeme kanalizaci a vodovod ve všech třech místních částech. Krok po kroku, ulici
po ulici opravujeme chodníky a komunikace. Ve spolupráci s Olomouckým krajem řešíme rekonstrukce
průtahů, stavíme a vybavujeme centrum obce. Pomáháme s dobudováním infrastruktury v nových ulicích. Přispíváme na opravu historických dominant. Provádíme rekonstrukce drobných historických památek. Přispíváme na rozvoj kulturního a sportovního života v obci atd.
Na jeden vesnický rozpočet to není
zrovna málo, nemyslíte?
A poslední věci - k podobě Týneckých
listů. Vůbec vám váš názor neberu.
Pokud se vám jejich grafický vzhled
nelíbí, je mi to nesmírně líto, ale
reakce desítek čtenářů, které v posledních dnech slyším, jsou úplně
opačného rázu… Nová koncepce nespočívá v tom, aby byly většími
„omalovánkami“, ale především
v tom, že chceme jasně oddělit tzv.
základní a nadstavbovou část. Základní obsahuje informace o životě
na naší obci, nadstavbová chce být
myšlenkově náročnějším pohledem
přes obecní plot. Pokud se ukáže, že
naše představa je mylná, budeme
hledat jiné cesty, popřípadě nabídneme možnost další publicistické
generaci. Mimochodem tomu se nebráníme ani dnes. Jistě jste si všiml,
že nových jmen na stránkách Týneckých listů přibývá.
A pokud přebíráme již jinde publikovaný materiál, činíme tak s přesvědčením, že je zajímavý, že může
našeho čtenáře oslovit, že nechceme, aby zapadl v džungli internetových, televizních, rozhlasových
i papírových médií, kterou se dnešní
člověk musí prokousat.
Petr Hanuška,
starosta obce a redaktor
12
ČLÁNKY
Obecně o rozpočtu obce
Počátek roku je nejen ve veřejné samosprávě spojen s tvorbou a schvalováním rozpočtů. V měsíci únoru
bude předložen zastupitelstvu ke
schválení i rozpočet naší obce na rok
2016. Rozpočtů se zlehka dotýkal
článek o otevřené veřejné správě
v prosincovém čísle Týneckých listů.
Obecní hospodaření není ničím jiným, než hospodařením s veřejnými
penězi. V našem vlastním zájmu by
tedy mělo být, věnovat mu tentokrát
trochu více pozornosti. Hospodaření
s veřejnými prostředky by mělo být
ze své podstaty veřejné. Tato myšlenka není v odborných kruzích
úplně ojedinělá. V některých obcích
a městech je navíc příkladně uvedena v praxi, jinde její výhody ještě
nebyly objeveny. V ohledu zachování
veřejnosti hospodaření stanovuje
právní řád určité postupy, jak tuto
tezi aplikovat. Zákon také v obecné
rovině stanovuje, co veřejné není
a být nemůže. Vše ostatní mezi těmito póly je na libovůli vedení obce
a na jejím přístupu k principu transparentní veřejné správy.
Schvalování rozpočtu obce je vyhrazeno obecnímu zastupitelstvu. Návrh rozpočtu je povinné zveřejnit po
dobu nejméně 15 dnů přede dnem
jeho projednávání na zasedání zastupitelstva na úřední desce a způsobem umožňujícím dálkový přístup,
tedy na internetu. Na úřední desce
může být návrh rozpočtu zveřejněn
v užším rozsahu, na internetu se zveřejňuje úplné znění návrhu rozpočtu.
Připomínky k návrhu rozpočtu mohou občané příslušné obce uplatnit
buď písemně ve lhůtě stanovené při
jeho zveřejnění, nebo ústně při jeho
projednávání na zasedání zastupitelstva. Schválený rozpočet může
být měněn jen za určitých podmínek
a v určitých mezích, není tedy v průběhu roku nedotknutelný. Jeho změny se provádí rozpočtovým opatřením. Rozpočtové opatření je přesun rozpočtových prostředků, a také
použití nových příjmů k pokrytí nových, v rozpočtu neevidovaných výdajů. Jestliže zákon v případě schvalovaní rozpočtu myslí na princip informování veřejnosti, u rozpočtových opatření neexistuje povinnost
jejich zveřejnění před schválením.
V této chvíli je nutné kladně ohodnotit rozhodnutí naší obce rozpočtová opatření před schvalováním
zveřejňovat. Občané tak mají možnost se se změnami v rozpočtu
seznámit. Rozpočet a rozpočtová
opatření jako taková dávají tedy
zevrubný přehled o tom, jaké finanční prostředky obec získá na straně
příjmů a kde je na straně výdajů použije.
Příjmy, které obce získávají, lze rozdělit do několika skupin. Mluvíme
o příjmech daňových, dotačních, nedaňových a příjmech z dluhových
nástrojů. Z hlediska významnosti
patří mezi nejdůležitější příjmy prvně jmenované, daňové. Jedna část
daňových příjmů jde z celostátně
vybíraných daní, druhá část z místních poplatků. Stejně jako u příjmů,
i výdaje se dělí do několika kategorií.
Nejjednodušší dělení je na výdaje
běžné a kapitálové. Běžné výdaje
jsou prostředky použité hlavně na
každodenní provoz obce, v následujících letech už z nich nebude žádný
(přímý) užitek. Jde tedy o platy zaměstnanců, spotřební materiál,
energie atd. Kapitálové výdaje jsou
investice do majetku obce, z kterého
bude, respektive měl by být užitek
i v následujících letech. Výdaje se
však dají detailněji dělit podle rozpočtové skladby. Ta označuje výdaje
(i příjmy) systémem kódů, které jsou
přiřazovány jednotlivým finančním
transakcím. Kód umožňuje v případě
místních rozpočtů zjistit, o jaký typ
finanční operace se jedná a do jakého odvětví byl směřován. V prvním případě se jedná o tzv. členění
druhové. První číslo druhového členění označuje třídu, druhé sesku-
pení položek, třetí podseskupení
položek a čtvrté položku. Z tohoto
kódu je tak možné zjistit, zda se
jednalo o příjem či výdaj, zda byl výdaj například směřován na platy
zaměstnanců či se jednalo o úhradu
faktury apod. Například kód 1511
označuje daňový příjem – daň z nemovitosti. Pod kódem 5023 je v rozpočtu uveden výdaj – odměny členů
zastupitelstev obcí. Rovněž odvětvové členění používá čtyřmístný
kód. První číslo označuje skupinu,
druhé oddíl, třetí pododdíl a čtvrté
paragraf. Výsledný kód udává odvětví, kam daný výdaj směřuje nebo
odkud přichází příjem. Lze tak zjistit,
zda je podporováno např. lesnictví,
odpadové hospodářství nebo kultura. Kódové členění obsahuje Vyhláška Ministerstva financí o rozpočtové skladbě č. 323/2002 Sb.
Jak již bylo zmíněno, rozpočet může
být v průběhu roku upravován. Stejně jako je důležité věnovat pozornost schvalování rozpočtu, je neméně důležité zaměřit se i na závěrečný
účet. V závěrečném účtu jsou obsaženy údaje o plnění rozpočtu příjmů a výdajů v plném členění podle
rozpočtové skladby. Jsou zde tedy
uvedeny reálné příjmy a výdaje za
uplynulý rok (oproti těm plánovaným z rozpočtu). Je tedy vhodné
porovnat schválený rozpočet z počátku roku a závěrečný účet. Z porovnání lze zjistit, které položky byly
měněny (a jak moc) v průběhu roku.
Návrh závěrečného účtu včetně
zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření musí být také zveřejněn
15 dní před schválením na úřední
desce a na internetu, a také se k němu lze písemně či ústně vyjádřit.
Zveřejňování rozpočtu a závěrečného účtu před jejich schvalováním
nabízí určitý prostor pro posouzení
hospodaření obcí. Vzhledem k tomu,
že prostředky obcí a krajů byly získány ve většině případů z daní, mají
občané právo kontrolovat jejich vy-
nakládání. Aby tato tzv. laická
kontrola nebyla do značné míry jen
fiktivní, je nutné, aby občané měli
k informacím o hospodaření přístup.
Takřka ideálním přístupem ze strany
samosprávy je zveřejnění rozpočtu
formou rozklikávacího rozpočtu na
webu obce. Pod tento pojem sice lze
zahrnout i státní aplikaci Monitor nebo web www.rozpocetobce.cz občanského sdružení Rozpočet Veřejně
o.s., nicméně tyto weby pouze
zpřehledňují formu zveřejnění rozpočtových položek ve čtvrtletních
sadách a navíc bez přímé aktuální
návaznosti na stav čerpání. Za rozklikávací rozpočet nelze považovat
ani neveřejnou aplikaci účetního systému pro interní použití obce. Naopak rozklikávací rozpočty v pravém
slova smyslu, které na svých webech nabízí např. Nové Město na
Moravě (případně Černošice, Vsetín…) jsou aktuální, navázané na
účetní systém a poskytují kompletní
a detailní přehled hospodaření až do
úrovně jednotlivých faktur. Jedině
tyto aplikace, které jsou až do úrovně jednotlivých transakcí mezi státní
správou a firmami, pak mají praktické rysy transparentní veřejné
správy na vysoké úrovni. Občané
mohou snadno nahlédnout, kam
finance směřují, jaká je jejich aktuální výše a kdo je jejich příjemcem.
Dle ohlasů není implementace detailního rozklikávacího rozpočtu drahá ani náročná a výhody jsou mnohé.
Zdroje informací tohoto článku je
Vyhláška Ministerstva financí o rozpočtové skladbě č. 323/2002 Sb.
a publikace Průvodce komunálními
rozpočty od Transparency International – Česká republika, o.p.s.,
volně dostupná na http://www.
transparency.cz/pruvodce-komu
nalnimi-rozpocty/
Jiří Dvořák
Rady zahrádkářům
Zaručeně nejznámější a pravděpodobně i nejškodlivější chorobou broskvoní je kadeřavost listů broskvoně, kterou způsobuje houba
Taphrina deformans. Původce choroby přezimuje ve formě speciálních
nepohlavních spor (blastospor) na
povrchu větví a na jaře pak dochází
k infekci rašících pupenů. Příznaky
napadení listů jsou tak známé a tak
typické, že není třeba je podrobněji
popisovat. Na spodní straně zkadeřených a většinou zčervenalých listů
se následně vytvářejí bílé povlaky
vřecek, v nichž se tvoří pohlavní spory (askospory). Ty vyklíčí v nepravé
mycelium (pseudomycelium), na
kterém se opět vytvářejí blastospory, jež na broskvoních přežívají do
Foto: J. Rod
Detail listu broskvoně poškozeného
kadeřavostí
dalšího roku. Proto je zcela zbytečné
sbírat opadlé napadené listy a ty nějakým způsobem likvidovat. Napadené listy velmi brzy opadávají, následkem čehož větve u silně poškozených stromů hůře vyzrávají a tím
jsou náchylnější k mrazům. Kromě
toho napadení má nepříznivý vliv
i na diferenciaci květních pupenů.
Ochrana je založena na ošetření
stromů přípravky na bázi mědi
(Champion 50 WP, Korzar, Kuprikol
50) Kuprikol 250 SC. Ty však působí
kontaktně, proto použitým přípravkem musí být dokonale ošetřeny
celé koruny stromů a pro lepší pokryvnost je vhodné přidat do postřikové jíchy vhodné smáčedlo. K opakovanému, ale již méně účinnému
ošetření je možné použít i přípravky
Dithane DG Neotec nebo Thiram
Granuflo. Největší problém při tomto
ošetření je pravděpodobně určení
vhodného termínu aplikace. Doporučuje se např. ošetřovat v době nalévání terminálních pupenů nebo
v případě výskytu teplých period
v zimním období, ošetřovat v době,
kdy teplota vzduchu dosáhne po několik dnů 7–9 °C. V poslední době se
využívá i signalizace na základě vý-
počtu sumy aktivních nebo efektivních teplot. Pro značnou náročnost
je však využívána především u velkopěstitelů. Velmi vhodnou metodou signalizace ošetření je na základě fenologických údajů, v tomto
případě v době květu („prášení“)
samčích květenství (jehněd) lísek.
Osvědčuje se i ošetření broskvoní
mědnatými přípravky na podzim po
opadu listů a teplotě vzduchu vyšší
než 7 °C, avšak jarní ošetření by
i v tomto případě mělo být provedeno.
Původci kadeřavosti listů broskvoně
je taxonomicky i po stránce biologie
velmi podobná houba Taphrina
pruni, která způsobuje puchrovitost slivoně. Avšak příznaky na-
Foto: J. Rod
Plody švestky napadené puchrovitostí
slivoně
padení jsou značně odlišné. Z infikovaných květů vznikají deformované plody (puchry, bouchoře),
které postrádají pecku. Takto napadené plody později hnědnou, zasychají a opadávají. Silnější výskyty
obecně bývají zejména ve výše položených podhorských oblastech, ale
při příznivých podmínkách pro infekci jsou významné výskyty zaznamenávány i v nižších polohách. Výrazné rozdíly jsou v náchylnosti
odrůd. Velmi náchylná je především
švestka ´Domácí velkoplodá´ (může
být napadeno až 70 % plodů), ale
nejsilněji bývá napadána planě
rostoucí trnka obecná (Primus spinosa), která je tak významným zdrojem infekce pro slivoně. Ochrana je
podobná jako u kadeřavosti broskvoní, tj. především použití měďnatých
přípravků v době začátku rašení.
Základem ochrany je však v tomto
případě včasné odstraňování napadených plodů.
Přiložené snímky jsem pořídil ve Velkém Týnci a v jeho nejbližším okolí.
Jaroslav Rod
TIP NA VÝLET
GOBELÍNOVÁ
MANUFAKTURA
V dnešním tipu na výlet bych
vám rád představil krásné klidné místo, na kterém se nejen něco nového dozvíte, ale také si
krásně odpočinete ve stylové
kavárně - Moravskou gobelínovou manufakturu ve Valašském
Meziříčí.
Manufakturu na tkaní koberců
a gobelínů založil ve Valašském
Meziříčí malíř Rudolf Schlattauer před více než sto lety.
Od té doby se v ní již utkalo
mnoho krásných gobelínů.
Tkalci od počátků spolupracují
s významnými českými a moravskými umělci a architekty a jejich ruce musí do osnovy útek po
útku vetkat návrhy výtvarníků.
Gobelín je časově velmi náročné
umění, jeho cena tudíž může
několikanásobně převýšit cenu
obrazu.
Jednou z náplní gobelínové manufaktury je i restaurování historických tapisérií a ručně vázaných koberců jak ze státních
sbírek, tak i pro soukromé
sběratele. Asi největším, co se
rozměrů z poslední doby týká,
byl čtyřdílný soubor gobelínů
pro Egyptskou ambasádu v Praze, kdy největší z nich měřil
267 x 725 cm.
Moravskou gobelínovou manufakturu naleznete ve Valašském
Meziříčí na Husově ulici, č. p. 4.
Otevřeno má pouze ve všední
dny od 8 do 14 hodin.
A co vás čeká při její návštěvě?
V první řadě nezapomenutelný
zážitek z návštěvy krásné stylové Schlattauerovy kavárny,
kterou se do muzea gobelínů
vstupuje.
V kobercové dílně vás nejprve
upoutá vázání koberců klasickou perskou technikou, kterou si
budete moci sami vyzkoušet.
Poté vás jistě zaujme rachot
postřihovacího stroje od firmy
Matyáš Witz z roku 1932. Dozvíte se, jak se řeže vlna na vázání koberců, jak se váže kobercový uzel a co je to „patrona“.
Gobelínová a restaurátorská dílna vás seznámí s tkaním nových
gobelínů i s tím, jak se restaurují
Fotografie z muzea gobelínů, podtisk - interiér Schlattauerovy kavárny
gobelíny historické. Dozvíte se,
jak rozpoznat vlněnou přízi od
hedvábné, co je to „pauza“,
„osnova“ a „útek“, proč je možno vidět gobelín poprvé, až když
je celý hotový, a k čemu se při
tkaní gobelínů používá vidlička.
Dále v části živého muzea spatříte, jak se připravuje materiál
pro tkaní koberců a tapiserií.
Kromě skladu barvené příze
uvidíte za chodu dvě technické
památky ze třicátých let – přadenovací stroj (přadenovačku)
a skací stroj (skačku). Dozvíte
se, jak se připravuje vlna k bar-
vení a tkaní a k čemu zde slouží
zvoneček.
V galerii jsou vystavena současná textilní díla podle předloh
předních českých výtvarníků
i koberce a gobelíny z počátků
dvacátého století. A když si budete chtít zase něco vyzkoušet,
je zde pro vás připraven
historický kelimový stav i stav
na tkaní gobelínů.
Po prohlídce galerie gobelínového muzea se můžete pohodlně usadit v prostorách kavárny, v kterou expozice volně
přecházejí.
A protože se budete nacházet na
Valašsku, ke kterému neodmyslitelně patří frgály, doporučuji
navštívit v nedalekém Hrachovci
Cyrilovo pekařství, které má ty
nejlepší široko daleko. Ve vedlejším Venkovském krámku je
k dostání spousta nejen zdejších
venkovských specialit.
Pokud se vydáte s Týneckými
listy na výlet, dejte nám vědět,
jak se vám líbilo, rádi otiskneme
i vaše fotografie nebo vaše tipy,
kam vyrazit.
Pavel Peňaška
14
ZE ŽIVOTA NAŠICH ŠKOL
SEDMÁCI NA LYŽÁKU
Už na začátku školního roku jsme věděli že pojedeme tento rok na lyžák.
A tak jsme 18. ledna vyrazili. Jeli
jsme asi hodinu a půl, než jsme dorazili k horskému hotelu s názvem Čarták kde jsme měli být až do 22. ledna. Po příjezdu jsme si šli dát lyže do
lyžárny a lyžáky do botárny a pak se
šli ubytovat.
První den jsme se rozřadili a hned po
obědě jsme měli jít poprvé lyžovat .
Pro mě to bylo poprvé v životě.
Počasí bylo pěkné, byla sice zima,
ale tak to k zimě patří.
Vařili nám tam celkem dobře.
My, ti, kteří na lyžích před lyžákem
stáli, jen když jsme si je zkoušeli,
jsme lyžovali za hotelem na asi 40
metrů dlouhé sjezdovce. Vím, že je
to málo, ale nám to stačilo. A ti, kteří
lyžují už od mala, jezdili každý den
na asi 20km vzdálenou sjezdovku
Karolínka.
Poslední den před odjezdem jsme
měli závody, na kterých jsme my,
jakožto poslední skupina, byli až poslední.
Po závodech jsme si měli jít sbalit
věci, protože po obědě jsme jeli
domů.
Lyžák jsem si moc užila, a kdybych
mohla, nejradši bych tam zůstala
ještě aspoň dva týdny.
Je začátek roku 2016 a já už vím, že
tento rok bude jeden z nejlepších
v životě. Tímto příspěvkem chci poděkovat všem, co se mnou přežili rok
2015. Ten rok pro mně hodně znamenal. Uplynulý školní rok se k nám
přidalo pár super lidí, za které jsem
rád. Sice se občas navzájem štveme, ale nějak to přežíváme.
Rok 2016 pro mě začal až školním
lyžákem, který jsme si obě dvě třídy
(7. A a 7. B) užily, jak nejvíce to šlo.
Na lyžáku jsem oslavil narozeniny a,
byly to nejúžasnější narozeniny, které jsem kdy zažil.
Tímto chci poděkovat celé 7. A a 7. B,
ale i učitelům, které hodně vytáčím,
celé rodině a všem kamarádům. Jste
prostě nejlepší.
Hrozně moc doufám že si tento rok
spolu pořádně užijeme. ❤❤❤
Eliška Peňašková
PS: „Neplač, že něco skončilo. Usmívej se, že se to stalo.”
Foto: 4x sedmáci
Jan Krbeček
ZE ŽIVOTA MATEŘSKÉ ŠKOLY
Na ptačím krmítku
Tak přesně takto se nazýval vzdělávací program pro děti v Mateřské
škole ve Velkém Týnci. Děti z oddělení Kuřátek a Berušek se jej zúčastnily 14. ledna tohoto roku.
Děti se zábavnou formou dověděly
plno zajímavých informací o ptáčcích, které můžeme nyní, v tomto
období, vidět na krmítku, př. modřinka, sýkorka, kos, vrabec aj. Seznámily se s řadou druhů ptáků, s tím, co
rádi jedí, jak zpívají, a viděly vycpané preparáty řady druhů a obrázky
jednotlivých ptáků. Dále jsme se dověděli nějaké zajímavosti, např. že
ptáci nesmí sůl, jelikož by mohlo
dojít až k jejich úmrtí, a že nejraději
a nejlíp se jim hledá potrava společně, tudíž v hejnu.
V průběhu programu si děti také zahrály pohybovou hru „Na vrabce“
a zazpívaly tématické písničky, což
bylo dobré pro jejich uvolnění a odreagování se.
Na závěr programu si každé dítko vy-
robilo krmný zvonek (za pomocí kelímku od jogurtu a umíchané směsi
pro ptáčky), přičemž děti zapojily jak
zrak, čich, tak i hmat a musely klást
důraz na vzájemnou pomoc a spolupráci.
Program byl zajímavý, pestrý, s plně
užitečnými informacemi a radami.
Děti byly spokojené a měly radost
z vlastně vyrobeného pokrmu pro
ptáčky.
Anežka Schmidtová
Foto: archiv MŠ
Foto: archiv MŠ
SKAUTSKÉ OKÉNKO
Na co mohou být skauti z Velkého Týnce pyšní?
Máme velké štěstí, že oddíl Andromeda navazuje na své týnecké bratry
a sestry, kteří zde skautovali v dobách minulých. Z kroniky z roku 1945
máme informace, že po obnovení
skautingu v roce 1945, vznikl, stejně
jako mnoho dalších oddílů po celém
Československu, 1. oddíl Velký Týnec.
Týnecký oddíl byl chlapecký a sestával ze dvou družin - Bobrů a Lišek.
Klubovna se nacházela původně v domě pana Facka, později se junáci
přestěhovali do vhodnější místnosti
v Orlovně. Vedoucím oddílu se stal Jan
Morava. Oddíl pořádal výpravy do
okolí, vyrazili ale také na letní tábor.
Oddíl bohužel zanikl v souvislosti
s nešťastným únorovým převratem
v roce 1948, po němž byl skauting
opět, již podruhé, zakázán. Kronika
z roku 1945 bohužel zmizela ze světa.
Jsme vlastníky pouze okopírované
(a neúplné) verze.
Během pražského jara roku 1968 byl
český Junák opět s nadšením obnoven. Činnost zahájili i skauti z Velkého
Týnce, kteří byli zaštítěni 12. střediskem Velká Bystřice (u zrodu figuruje
bratr Václav Juráň - Jasan). Víme, že
zde fungovaly 4 družiny, skauti pořádali tábory a společné schůzky. Klubovna se nacházela v areálu současné tvz. pionýrské zahrady (klubovna
později vyhořela). V dochované kronice je mj. zmínka o srpnové okupaci
Československa 1968, která otřásla
jak celou zemí, tak skauty. Těžkou
dobu vystihuje i nadpis z jednoho ze
zápisů: „Jak dál?“ Chlapci se museli
rozhodovat mezi zrušením oddílu nebo přechodu do Pionýra či turistického oddílu mládeže (TOM). Prakticky
volili mezi pronásledováním nebo
ostudou, nakonec se rozhodli oddíl
zrušit (důvodem byly i odchody starších skautů z Velkého Týnce). Na celou organizaci Junáka byl vyvíjen nátlak a s drobnými ústupky se držel až
do roku 1970, kdy byl Junák potřetí
a naposled zakázán. Obnovení přišlo
společně s pádem totalitního režimu
v roce 1989.
Samotný oddíl Andromeda Velký Týnec vznikl v únoru 1990 z iniciativy
dvou kamarádek Romany a Dity. Kouzlo kamarádství, života v přírodě nebo spousta dobrodružství natolik
Romanu inspirovaly, že se rozhodla
společně s Ditou k založení skautského oddílu. Plné elánu, nadšení ale
také bez žádných zkušeností uspořádaly první náborovou schůzku, kde
se holky rozdělily do tří prvních družin. Oddíl byl od počátku veden pouze
jako dívčí. Holky však měly bez zkušeností s vedením oddílu těžkou
práci, pomoc nalezly v Janě „Máji“
Zapletalové a dlouholetém skautovi,
bratru Václavu „Jasanovi“ Juráňovi.
S jeho bystřickým střediskem se také
týnecký oddíl účastnil prvních skautských táborů. V roce 1992 již oddíl
čítal na 32 skautek různých kategorií,
které byly rozděleny do čtyř družin:
Svišti, Med-vědice, Veverky a Berušky. První klubovna byla v budově kina
(nynější knihovna), v roce 1992 se
skautky přestěhovaly do dřevěného
domku za Novou školu (kolem roku
2004 byla zbořena). Následující rok se
konal první vlastní tábor. Těmto
skautkám se dařil vést oddíl společnou rukou až do roku 1999, kdy Romana předala vedení tehdy již koedukovaného (tedy dívčího i chlapeckého) oddílu bratru Honzovi Voráčovi, který oddíl vedl po dalších osm let.
Během tohoto období prodělal oddíl
nemalé změny, družiny měnily své
názvy i vedoucí. Například v roce
2003 měl oddíl smíšenou družinu
světlušek a vlčat (Broučci), smíšenou
družinu starších skautů (Svišti),
skautskou družinu holek (Výři) a klučičí družinu Vyder. Za zmínku stojí
určitě mezinárodní spolupráce se
skauty z Polska i Ukrajiny, s nimiž
jsme strávili nejeden společný tábor.
V roce 2007 bylo na čase předat
vůdcovskou hůl bratru Liboru Pospíšilovi.
V této době jsme začali jezdit na dosud neprozkoumaná tábořiště a oddíl
se také rozrost o spoustu nových
členů. Z tohoto důvodu se také navýšil počet družin. Kromě klučičích
družin Lišáků a Panterů máme tři
družiny holek: Výry, Blešky a Sojky.
V podobné sestavě fungujeme prakticky dodnes.
Děkujeme všem těm skautským vedoucím a členům, stovkám lidí, kteří
oddílem prošli. Bez nich by oddíl nefungoval již více než 25 let.
Jakub Hadaš
Skautské plány do roku 2016
Na počátku kalendářního roku dostává reálné obrysy roční plán skautských akcí a projektů napříč naším
střediskem. Šest oddílů našeho střediska Ladislava Ruska (Velký Týnec,
Čechovice, Doloplazy, Vacanovice,
Velká Bystřice a Velký Újezd) má dohromady reálný potenciál být hybateli dění ve skautském olomouckém
okrese i v našich domovských obcích
a městech. Co nás tedy v roce 2016
čeká a do čeho se pustíme?
V lednu proběhla každoroční registrace stávajících a nových členů, dozvíme se tak, kolik nás ve středisku je.
Můžeme hodnotit, které věkové kategorie posilují své zastoupení, případně které slábnou. V loňském roce jsme
měli 282 členů, letos očekáváme podobný počet. Některé oddíly se již
v lednu zapojily do Tříkrálové sbírky.
Dobročinné a charitativní projekty
tvoří nedílnou součást skautského
programu a zapojujeme se do nich
v průběhu celého roku. Poslední lednový den proběhla ve Velkém Týnci
beseda s účastníky 23. Světového
skautského Jamboree a součástí byla
také výstava oficiálních fotografií českého kontingentu. V únoru nás čeká
turistický výšlap k pramenu Odry,
o kterém jste se mohli dočíst v lednovém čísle. Následovat budou závody
v běžeckém lyžování v Nové Vsi u Rýmařova. Jde o Memoriál Vládi Tylšara
a účastnit se mohou jak členové Junáka, tak příchozí veřejnost. V sobotu
20. února pořádáme ve společenském
do-mě ve Velkém Týnci tradiční Skautský ples.
V březnu se uskuteční Scoutfest - akce
okresního charakteru, kterou sice nepořádáme, ale mnozí z nás se jí zúčastní. Jedná se o regionální motivační víkendové setkání a výměnu zkušeností pro vedení skautských oddílů.
V březnu, s příchodem jara, začínají
družinky a oddíly vyrážet na oblíbené
víkendové výpravy. Využívají pře-
vážně skautské chaty a sruby, nocování ve stanech přichází na řadu až
v pozdějších měsících. V dubnu již termínovka houstne. Hned první víkend
vyrazí vedení střediska a oddílů spolu
se staršími skauty a skautkami na víkendové inspirativně-odpočinkové
setkání na skautskou základnu Vanaivan do Kopřivnice. Na programu budou přednášky, diskuze, odpočinkové
aktivity, stmelovací hry a výlet do
okolí. Probouzející se příroda vybídne
k účasti na environmentální úklidové
akci Ukliďme Česko 2016, která se
koná třetím rokem v celé ČR. Rozsah
této akce strmě narůstá a vloni se na
úklidu přírody podílelo 31.061 dobrovolníků. I my plánujeme ještě větší
zapojení a nezůstane jen u našich
členů. K úklidu se bude moci přidat
i veřejnost tak, aby byla efektivita projektu co největší. Duben je také
měsícem skautských dobrých skutků,
nezůstaneme tedy jen u úklidu přírody, ale budeme se poohlížet i po
dalších možnostech, jak zlepšovat
naše okolí. V sobotu 30. dubna proběhne na Hradisku tradiční pálení čarodějnic s nenáročným závodem pro
skauty i neskauty.
Závod vlčat a světlušek a Obnova
Staré Vody. To jsou dvě nejvýznamnější květnové akce. Na první z nich budou bojovat družinky z celého okresu
s nástrahami terénního závodu v doloplazských lesích. Prověřeny budou
jejich schopnosti poradit si v krizových situacích, poskytování první pomoci, komunikace, zručnosti, logické
myšlení a další. Pořádání tohoto závodu má právě naše středisko letos na
starosti. Obnova Staré Vody je již
dlouholetá a stálá akce. Letos však
bude i ona v něčem nová. Území bývalé obce na Libavsku není již od počátku roku součástí vojenského
újezdu a proto bude nutné sladit další
postupy na úpravách tohoto místa
s novým vedením Města Libavá.
V červnu olomoučtí skauti uspořádají
sbírku pro Nadaci pro transplantaci
kostní dřeně a peníze budou tradičně
získávat na benzínových pumpách,
kde budou řidičům za příspěvek nabízet umytí čelního skla automobilu.
Prázdniny jsou především ve znamení
letních táborů. Jde o vrchol skautského roku a celá skautská činnost se
intenzivně odehrává přímo v přírodě,
v táboře, o jehož fungování se musí
všichni společně postarat, a který
přináší ty nejlepší zážitky ze společných her a aktivit. Od září se opět
rozběhnou všechny družinové týdenní schůzky a výpravy. V září proběhne také střediskový sněm – zasedání nejvyššího řídícího orgánu střediska, na kterém proběhne zhodnocení tříleté činnosti, volba vedení
střediska a dalších činovníků. Na podzim a v zimě plánujeme tradiční akce
jako podzimní část Obnovy Staré
Vody, účast na dobrovolnickém projektu 72 hodin, County bál v Doloplazích, Setkání skautských sběratelů
v Olomouci nebo roznášení Betlémského světla.
Tento výčet akci není zcela jistě kompletní. Nové nápady přicházejí i v průběhu roku a celoroční plán je tak stále
upravován dle odhodlání členů podílet se na nových projektech. Veškerá
činnost má svůj pevný základ v činnosti jednotlivých družin a oddílů,
které spoustu svých aktivit uskutečňují i v úzkém kruhu svých jednotek.
Součástí naší skautské činnosti je i výpomoc při různých akcích pořádaných
našimi domovskými obcemi a městy.
Přestože jsme připraveni i na krizové
situace různého charakteru, pevně
věřím, že tohoto nasazení nebude nutné v tomto roce využít. Tento široký
rozsah činnosti bychom nemohli zajisté uskutečňovat bez důležité finanční podpory od vedení obcí a měst, tak
jako bez podpory našich sponzorů
a příznivců. Právě jim a také rodičům
našich členů, stejně tak členům samotným, patří náš velký dík.
Naši činnost můžete sledovat na webu www.19-stredisko.skauting.cz
Jiří Dvořák,
zástupce vedoucího střediska
FOTOGALERIE
5. reprezentační ples
ZŠ Milady Petřkové
Foto: 3x J. Friesner
III. ČECHOVICKÝ PLES
Výroční členská schůze
Klubu seniorů Velký Týnec
V úterý 26. ledna 2016 se na malém
sále Společenského domu ve Velkém Týnci za hojného počtu účastníků konala výroční schůze Klubu
seniorů Velký Týnec.
K dnešnímu dni má klub 52 členů.
Předsedkyně paní Draha Živcová přítomné krátce seznámila s činností
klubu za uplynulý rok 2015.
Členové klubu se setkávají jednou za
měsíc a téměř pokaždé je jejich setkání zpestřeno nějakou přednáškou
či hostem. Například na únorové
schůzce přišel naše seniory pozdravit obecní policista pan Raclavský
a seznámil je se svojí prací nebo říjnové setkání bylo zpestřeno přednáškou paní Knotové o cestování po
Cejlonu.
Členové klubu seniorů se také vypravili na dva zájezdy, v červnu na Slovensko do Oščadnice a v září do Kroměříže a zúčastnili se sportovního
odpoledne v Cholině, kde vybojovali
tři medaile.
Foto: 4x V. Vránová
V pátek 22. ledna 2016 se v hospodě
Na návsi v Čechovicích konal již třetí
ročník našeho plesu. Ples se setkal
s velkou odezvou čechovických občanů, kteří přišli v hojném počtu
a užili si skvělou zábavu, taneční
předtančení i taneční překvapení
v podobě výuky společenského tance a bohatou tombolu.
Pořadatelé plesu tímto moc děkují
obci za podporu i všem sponzorům
a spoluorganizátorům, kteří všichni
přispěli ke zdárnému průběhu plesu
a skvělé zábavě. Všichni se již těšíme na další ročník, který se bude
tentokráte konat ve víru maškarním.
Vendula Vránová
Foto: V. Vránová
Velký ohlas v širokém okolí má akce
Společenské odpoledne s přehlídkou
tanečních skupin, kterou klub seniorů pravidelně pořádá o prázdninách na Zámecké zahradě v Týnci. V
minulém roce také klub na začátek
adventu uspořádal oblíbenou tradiční vánoční výstavu.
Na výroční schůzi byl také schválen
plán činnosti na rok 2016, kdy budou
pokračovat každoměsíční členské
schůze s přednáškami, v červnu
a v září budou uspořádány zajímavé
zájezdy a uskuteční se také prázdninové Společenské odpoledne a vánoční výstava.
Na závěr by klub seniorů rád poděkoval za výbornou spolupráci obecnímu úřadu, za podporu panu starostovi a celému zastupitelstvu obce, pracovní četě obce a také všem
pracovníkům obecního úřadu.
Draha Živcová,
Vendula Vránová
U
S
T
P
2
O
0
US
S
16
A
M
Foto: Milan Stacho
18
ČLÁNKY; SPORT
Poznámka
V posledních dnech při náhodné komunikaci s několika lidmi překvapilo
mě jejich hodnocení současného stavu společenských poměrů v naší
vlasti. Problémy vidíme všichni,
mám ale podstatné výhrady k formulacím - „za komunistů bylo lépe,
byl pořádek, nekradlo se tolik“. Dovolim si šak vás všecke, keři vepúštite z hobe takovy slova, poproseť, ať tak nemlovite. Prosím vás o to
jménem všech, kteří si toho komunistického „bylo lépe“ užívali 40 let.
Připomenu heslovitě několik faktů.
Sovětský svaz náš vzor, se Sovětským svazem na věčné časy. Hitlerovy koncentráky a Stalinův Katinský
les. Únor 1948 – znárodnění veškerého soukromého majetku a politický převrat. Budování lidově demokratického státu. Kdo nejde s námi,
jde proti nám. Diktatura proletariátu,
hlásání a uskutečňování třídní nená-
visti bezohledným třídním bojem,
následně mnohaletým vězněním tisíců nevinných lidí, promyšlená likvidace rodin. Železná opona, pronásledování církví. Likvidace selského
stavu násilným zkolchozněním, likvidace kulaků dle sovětského vzoru.
Dále období socialismu s lidskou tváří, srpnová okupace v 68. roce, následující dvacetileté období normalizace. Socializace vědy a vzdělávacích institucí všech stupňů a také
kultury jako celku.
Dodám ještě, že se na těch zmíněních minulých negativech podílela
většina národa ve jménu hesla: Když
mlčíš, máš se dobře. Prosím vás všechny, neříkejte nikomu, že za komunistů bylo lépe. Je to stoprocentní
lež! Je to urážka všech, kteří si toho
komunistického dobra užili až nad
hlavu!
Vojtěch Hrudník
SPORT
20
DUCHOVNÍ SLOVO
Čiňte pokání!
Svatý Pavel píše: Kristovým jménem
vyzýváme: Smiřte se s Bohem!
S tím, který byl bez hříchu, jednal
kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli
spravedliví u Boha (2 Kor 5,20).
Popeleční středou začíná postní
doba, která vyzývá k postnímu jednání.
Jak žít půst?
Půst, který drží člověk v zájmu své
linie, aby dobře vypadal zvenčí nebo
v zájmu svého zdraví, je sice půst,
ale něco jiného je postní kázeň křesťana. Tomu jde o posílení vlády
ducha nad tělem. Právě dnes je potřeba postu velmi aktuální. Hrozí
nám spoutanost hmotou, zotročení
konzumním stylem života. Člověk
může zcela ztratit svou tvář a změnit
se ve zmrzačeného tvora, deformovaného nepravými hodnotami. Půst
je mocnou zbraní, jak si zachovat
důstojnost obrazu Božího, k němuž
jsme stvořeni. Tím, že omezíme své
nižší a sobecké nároky,
uvolňují v nás nové síly duchovní,
mravní, charakterové. Především
touto cestou roste naše osobnost.
V Izraeli ohlašovali půst jako lék proti
Božím trestům troubou. Dnes by nestačilo troubit, aby se mnozí křesťané probudili z duchovního spánku, nečinnosti, únavy, které prokazují, když pokračují v životě v rozporu s vírou. Popeleční středa, počátek
postní doby, podle úmyslů církve by
měl být mocným voláním k probuzení; chce roztržité volat k základním křesťanským povinnostem, chce
zvát k uvědomění si slov P. Ježíše:
„Co prospěje člověku, i kdyby celý
svět získal, ale ztratil svou duši?“(Mt
16,26). Církev chce všem připomínat
nestálost hodnot, jímž se zvlášť v naší době přikládá nadměrná důležitost: tělu, hmotným dobrům, majetku, zábavě a i přímo zlým věcem;
církev chce volat k nápravě; každý
rok čas postu je čas na nutné opravy:
není to moudré? Církev nás v postě
vede k počátku naší spásy, k tajemství Velikonoc. Postní doba má být
dobou velkých myšlenek a vážné
práce na sobě samých.
„Je to půst, který já chci?“ Půst, který
dnes církev ukládá, je přiměřený
dnešním možnostem.
Dnešní požadované postní pokání
má být pro dnešní lidi návratem
k moudrosti, objevem toho, co skutečně vede k seberealizaci, uzdravující léčbou k osvobození od různých závislostí, od různých nepravých štěstí, která hledáme, aniž bychom si uvědomovali, že se stáváme
obětí záludné vypočítavosti na náš
účet.
Dělat pokání by pro nás mohlo záležet v řadě snah: zastavit se a s pomocí Božího slova uvažovat o tom,
co skutečně přispívá k našemu pokoji; osvobozovat se od závislostí, od
diktátu módy, ideologií, od lidských
ohledů, od toho železného zákona:
dělají to všichni. Máme usilovat
o chvíle samoty a mluvit sami se
sebou ještě dříve než s Bohem,
abychom se viděli jako v zrcadle, jací
jsme, co děláme, o co usilujeme; máme se snažit odstraňovat ze svého
chování to, co je závadné, především to, co je hříšné, a jednat ve shodě s vírou, vyprošovat si dar
lásky a Boží pomoc k překonávání
lásky k sobě, sobectví.
Postní doba nás zve do školy lásky
Ježíše, nejdokonalejšího vzoru lásky.
Pro křesťana půst pokání nejsou
cílem samy pro sebe, jsou prostředky k budování pravého člověka, přítele Božího, tedy následovníka Krista zemřelého a vzkříšeného z lásky.
To je důvodem charitativních snah
křesťanů. Tváří v tvář nedostatku
základních potřeb tolika lidí nám
naše pokání má dávat zakoušet na
sobě nedostatky a potom se proměňovat v ochotu pomáhat dle možností.
Postní doba je tedy náročná! Je dobou bratrství, lásky, cesty k Bohu.
Kéž by tomu tak i u nás skutečně
bylo!
Vážení příznivci týneckého fotbalu, jarní část soutěže se kvapem blíží,
tribuna je osazena novými sedáky a jelikož první jarní kola ještě provází
chladnější počasí, nabízíme vám k zakoupení skládací podsedáky
v klubových barvách s logem našeho oddílu.
Nabídka podsedáků
(Zpracováno z různých pramenů)
Václav Haltmar,
farář Církve římskokatolické
ve Velkém Týnci
Podsedáky můžete samozřejmě využít i jinak - při posezení
na zahrádce, při krátkém odpočinku na výletě apod.
Podsedáky za cenu 50,- Kč zakoupíte v řeznictví Coufalovi.
KŘÍŽOVKA
Taneční
prvek
Bojový
pokřik
Jugoslávský
ostrov
Ruské
2. část
mužské
tajenky
jméno
Japonský
sport
Evropský
stát
Značka
fotografického
objektivu
Sovětský
Maršál
Arnika
Oděv
cvičenců
Porušení
původního
uložení
horniny
Eskym.
obydlí
Nenávistný
Motor.
vozidla
Boubel
Boty
Za co
Úspěšnou řešitelkou křížovky z minulého čísla a výherkyní
knihy je paní Eliška Vodáková ze Slavkova u Brna.
Výherkyni blahopřejeme.
Tajenka: „Jediné, čeho se bojím, je lidská hloupost a temnota”
Mezinárodní
kamionová
doprava
1. část
tajenky
Dr. politic. věd
Vítězka
soutěže
krásy
Terapie
tlakem
Kód
něm.
marky
Angl.
úprava
Batoh
Česká
pol. str.
Praxe
Bývalý
slovenský
prezident
Hanba
Když
kočka
vrní
Inic. her.
Kratiny
Zkratka
redakce
Pán
Nápadník
Kolem
(zastar.)
(arabsky)
Zvuk při
pádu
Křesťansko demokratická
unie
Nerv
Čedičová
kupa u
Roudnice
n. Labem
Postavení
zubů
Jedna
Hračka k
Člověk pouštění
bez
do větru
práva
Částice
Strouha
Trhnutí
Trup
Jm. her.
Jiráka
Rádiový
orient.
běh
Tyčinka
dřevěná
Citosl.
škubání
Zvuk
zvonu
100
m²
Písčitý
slínovec
Stoup.
alopatie
Sport.
oblečení
Spojka
podřadící
Tento
den
Již
Ohrazený
pozemek
pro zvěř
Sloven.
strýček
Slepičí
slabika
Zkr. tak
zvaně
Jméno
Gagarina
Stařec
Linka
důvěry
Do dna
(hovor.)
Stromořadí
(mn. č.)
Operační
systém
Lihovina V tomto
z rýže
místě
Vskutku
Osobní
zájmeno
Vonné
koření
Rudné
doly
(zkr.)
Mluva
Slít
Ďábel
Švédská
skupina
Obilnina
nástrojů
Římsky
2010
Angl.
dieta
Něco
minulého
Výdoj
Citoslovce Výběžek
kamen.
kýchnutí
Římsky
40
Amer.
město
(New ...)
Čarovnost
Rozkaz
k otočení
Správné znění tajenky zašlete poštou, e-mailem nebo ho zatelefonujte na Obecní úřad Velký Týnec, Zámecká 35, 783 72, telefon: 585 151 111, e-mail [email protected], a to do konce
aktuálního měsíce.
Náš
spisovatel
(Jan)
Domněnky
Střelná
zbraň
Autorem citátu je George Bernard Shaw (1856 - 1950),
anglický dramatik prozaik a esejista irského původu, nositel Nobelovy ceny. Tajenka: Stát se...
Obvaz
Část
rostliny
Náplast
(řídce)
KŘÍŽOVKA
Křup
Bývalý
3. část němec.
tajenky kancléř
(Helmut)
19
Hlas
krávy
Nešikovně
Nedojedené
jídlo
Člověk
z cizích
krajin
Vozidlo
Ovocný
park
Konec
abecedy
Pomůcka:
Iž, Kohl, Trim, Ujo,
Žukov
ZA PL TEM
Grygov je luxusním místem pro život,
říká starosta Tomáš Kubáček
i sklo. Hodně jsem cestoval. Všechna
tato zaměstnání mi pomohla v mé
cestě. Při starostování je dobré umět
sestavit rozpočet, znát účetnictví,
zařídit a vyjednat, umět se chovat
při obchodních jednáních i slavnostních příležitostech. A na jedno důležité zaměstnání bych málem zapomněl. Na deset měsíců jsem se
stal otcem na profesionální úrovni,
ve smyslu, že mě vlastně někdo platil - stát. Důrazně doporučuji získávat tuto zkušenost všem brblajícím
nespokojeným otcům a organizačním neumětelům. Několik měsíců
takovéto praxe vydá za roky tvrdého
teoretického studia a připraví muže
pro jeho další tvrdý život…
Zmiňuješ, Petře, pojem „grygovský
domov“. Ano, Grygov už opravdu považuji za svůj domov, žiju tady moc
rád. A to, že jsem „cizí“, není rozhodně na škodu. Říká se, že cizí člověk rozuměj až do okamžiku toho přistěhování - je schopen dívat se na místní problémy s nadhledem, novýma
očima a při jejich řešení není zatížen
historickými ani příbuzenskými vazbami. To se přesně potvrdilo, i když
někdy si musím nechat vysvětlit nějaké „zcela jasné“ grygovské historické vazby a souvislosti. Dá se říci,
že celou dobu jsem chtěl dělat nějakou službu pro lidi, posloužit jim,
prospět. A tahle moje práce, kterou
teď dělám, vlastně nejvíce odpovídá
té mojí dětské představě „poradit,
posloužit“ a má nezpochybnitelný
smysl. A hlavně mě to hrozně baví.
Foto: archiv obce Grygov
V naší rubrice Za plotem chceme postupně představit starosty všech obcí mikroregionu Království. Logicky
prvním „na ráně“ je ten, který stojí
včele obce ležící kousek za kopcem,
tedy ing. Tomáš Kubáček z Grygova. Poprvé jsme se potkali po komunálních volbách, které proběhly
před deseti lety. Na postu vystřídal
předchůdce, jenž stál včele obce několik volebních období a který se zasloužil o modernizaci tváře sousední
obce - Otakara Hlaváče. Za sebe musím konstatovat, že si s Tomášem rozumíme. Dokážeme si vzájemně
poradit, musím ocenit jeho vztah
k opravám, které probíhají na týneckém hřbitově, který slouží i grygovským občanům. Společně s kolegy
vstřícně přistoupil i k výrazné finanční podpoře. Vnímám ho jako vtipného glosátora našich společných
problémů a člověka s širokým vědomostním přehledem.
Tome, stejně jako já, i ty ses do
vesnice, kterou řídíš, přistěhoval. Kudys bloudil a co všechno
jsi ve svém „civilním“ životě dělal, než jsi našel grygovský domov?
Petře, já jsem se do Grygova jednoduše a prostě přiženil. Já pocházím
ze středních Čech, s manželkou jsme
se poznali při studiu na Vysoké škole
ekonomické v Praze. Tatínek mojí
ženy pocházel z Grygova a tak jsem
se jednoho mrazivého pátečního
březnového podvečera roku 1993
ocitl v grygovském domku tchánovy
zemřelé babičky. Tebe ale asi více
než geografické hledisko zajímá, co
jsem vlastně dělal.
Možná tě jako vysokoškolského profesora potěší, že v mládí jsem chtěl
být učitelem. Tuto myšlenku jsem
definitivně opustil již v osmé třídě,
když jsem si uvědomil, že moji žáci
by mi tropili to samé, co jsme tehdy
svým učitelům prováděli my. Pak
jsem chtěl být odpovědným vedoucím, něco ve smyslu písně Michala
Tučného: „Poradíme, posloužíme,
všechno máme, co nemáme objednáme, všechno známe...“ Tak jsem
odpovědně vystudoval gymnázium
a zmíněnou VŠE. Docela se mi dařilo
být tím odpovědným vedoucím. Pracoval jsem na obchodních odděleních různých firem, prodával jsem
sporáky, domácí spotřebiče, knížky
Do komunální politiky jsi vstoupil se svými kolegy v roce 2006.
Co tě k tomuto kroku vedlo?
S jakým programem jsi tenkrát
před voliče předstoupil?
Mohu říci, že fungování obce mě zajímalo a pár let jsem chodil na veřejná
zasedání zastupitelstva, abych se
o tom něco dozvěděl. Můj vstup do
komunální politiky nebyl nějak sáhodlouze plánován, prostě vyplynul
z tehdejší situace v obci. Tehdy jsme
se skupinou podobně smýšlejících
přátel s některými kroky tehdejšího
vedení nesouhlasili, některé věci (jako třeba tehdejší územní plán Grygova) byly až obestřeny tajemstvím
a nelíbilo se nám ani jejich jednání
s občany. Ono to souvisí s tím, co už
jsem řekl. Být politikem v obci znamená opravdu sloužit lidem, kteří
jsou zároveň mými šéfy a já nemůžu
jednat z pozice „majitele“ obce.
A když se poněkolikáté setkáš s odpovědí, že „tohle prostě nejde“ nebo
„nemáme na to lidi“, připadáš si jako
v jiných časech a chceš s tím něco
dělat. Říkali jsme si, že to zkusíme
dělat lépe než dosavadní vedení
obce, a u tohoto názvu jsme už zůstali.
Naše sdružení nezávislých kandidátů se stále jmenuje „Zkusíme to lépe“. A je stále co zlepšovat, koneckonců i ta naše dnešní práce, nikdo
není dokonalý.
Do voleb jsme šli se stručným programem, s deseti jasně formulovanými body. Například zbudování dětských hřišť, dokončení kanalizace
a infrastruktury, získání dotací, zvýšení bezpečnosti a další. Je logické,
že náš další volební program před
volbami v roce 2010 obsahoval taky
vyúčtování naší práce za to první období. Přiznávám, že něco jsme nestihli, ale pracovali jsme a pracujeme
na tom dále… Jo, a ten tajemný
územní plán jsem si hned po volbách
nechal vytisknout v obrovském formátu a zarámovaný visí v kanceláři
dodnes...
V letošním roce je to deset let,
co stojíš u kormidla sousední obce. Co všechno se tobě i tvému
zastupitelstvu podařilo z představ a plánů zrealizovat, vybudovat?
Víš, Petře, jakkoliv si připadáme
úspěšní - a to taky jsme! -, navazovali jsme na schopné starosty, kteří
dokázali sehnat finance nejenom na
věci velké, ale i na ty sebemenší. Za
éry pana Nevěřila, dlouholetého
předsedy národního výboru, se budovalo ostošest. A naši lidé na těch
stavbách sami pracovali v rámci „akcí Z“. Stačí jmenovat budovu šaten na fotbalovém hřišti, mateřskou
školku nebo třeba dešťovou kanalizaci. Další starostové v letech devadesátých pokračovali v jejich práci, postavili přivaděč k čističce, připravili plynofikaci obce. Za tři volební období starosty pana Hlaváče se
postupně pokračovalo v rekonstrukci kanalizace a silnic, postavila se čistička odpadních vod, zbudovala
první etapa rekonstrukce školy.
A do toho všeho jsme přišli my s nově složeným zastupitelstvem a (řekněme si to upřímně) podařilo se
nám držet krok – získali dotace na
důležité stavby, které stály více než
75 milionů korun, dostavěli jsme
chybějící části kanalizace, opravili
podstatnou část silnic Grygova,
z fotbalového hřiště udělali multifunkční sportovní areál, začali realizovat protierozní opatření, zasadili
stovky stromů ve vesnici i kolem ní,
dodělali rekonstrukci školy, teď k tomu ještě tzv. „zdravou zahradu“
u školky, projektují se zbývající chodníky a cyklostezky a chystají se protipovodňová opatření … Himl, to jsem
se tedy rozpovídal. Ale hlavně jsem
ZA PLOTEM
rád, že při tom všem budování se
nezapomíná na život v obci a že je tady uklizeno. Život běží dál a já jsem
vděčný lidem, kteří se starají o chod
spolků, že připravují kulturní akce
nebo sportovní klání a při tom je nerozhodí, že na některé, těžce připravované, akce dorazí jen pár lidí.
K tomu úklidu – můžeš mít sebekrásnější vesnici nebo město, ale pokud
se nebudeš starat, nebudeš pravidelně sekat trávu, uklízet, zametat
a opravovat, celý duch té krásy je
pryč. Grygovčáci vědí, o čem mluvím. A já jsem vděčný za ten tým
(česky „družstvo“ – pozn. autora),
který mi s tím vším pomáhá a bez
něhož by tohle všechno nebylo.
Myslím tím i naše zastupitele, kteří
po práci, ve svém volném čase, hladoví a unavení, spoluvytvářejí celou
tu krásu… Ach, ty moje proklaté odbočky.
Petře, tím celým dlouhatánským monologem jsem chtěl říci, že jsem jen
malé kolečko v celém tom historickém živém organismu a jsem rád,
že jím mohu být a něco malého sem
přidat. No a v rámci objektivity musím váženému čtenáři sdělit, že
zatím se nám nepodařilo například
dobudovat zázemí pro poskytování
sociálních služeb seniorům nebo zrekonstruovat návesní park.
V čem si myslíš, že je Grygov pro
občany i pro tebe dobrou
adresou? V kterých oblastech
spatřuješ ještě rezervy?
Grygov je luxusním místem pro život, kde bydlíš zcela jasně na venkově u lesa a přitom si užíváš bezpečné blízkosti krajského města
i s jeho úřady, kiny, divadly i hospodami. Vlak jezdí v sympatických
intervalech, a pokud se ti do něj
podaří nastoupit, jsi natotata ve městě. Rezervy bych viděl v tom, že
například výstavba rodinných domků nepostupuje tak rychle, jak bychom si přáli. Ovšem třeba tohle se
může stát v budoucnu velice rychle
naší velkou výhodou a příležitostí.
Vedení obce jistě podporuje rozvoj zdejších kulturních a sportovních aktivit. V jakých oblastech, při jakých činnostech mohou grygovští občané trávit svůj
volný čas?
Obec každoročně poskytuje finanční
příspěvky společenských organizacím na jejich provoz, na jejich aktivní činnost. Ale nejsou to jen peníze. Za každou akcí stojí práce
konkrétních lidí ve spolcích, kteří ji
pro ostatní připraví. Grygov však
není Týnec, jak se říká. Myslím ten
kulturní Týnec. Ve srovnání s vaší
obcí samozřejmě pořádáme jen
zlomek akcí. Noční můrou našich pořadatelů je situace, kdy účinkujících
je více než diváků. Ale to je snad již
minulostí. Promiň, že si z něčeho stále dělám legraci, ale někdy to jinak
fakt nejde.
Tak teď vážně - oblíbenou akcí se staly akce v sokolské zahradě třeba Májové noci třicátého dubna, kdy si
vlastně poprvé v roce můžeš posedět venku při hudbě s občerstvením.
Následuje květnová hodová zábava,
kdy je tradičně hnusné počasí. Nevím, který náš předek se smyslem
pro humor ten termín vymyslel, ale
má to výhodu - o to více to stimuluje
naše organizační schopnosti. Pak
tradičně luxusní dětské dny a hasičské zábavy. Pěknou tradicí se stal
lampiónový průvod ke vzniku sa-
mostatného Československa s následným programem a opékáním
buřtů. Rozsvícení vánočního stromu
u kapličky si zase cení milovníci koled zpívaných našimi dětmi a milovníci vánočního punče. A je snad jasné, že je většinou taková zima, že
starostovy projevy byly zkráceny na
pitelům a celému týmu lidí kolem podařilo, se raději zeptej mých šéfů.
Je jich skoro tisíc pět set. A řeknou ti
i to, co se nepovedlo a já to třeba
moc nevidím. Snad se nám povedly
stavby, kterými jsme navazovali na
naše předchůdce a na které navážou
naši následovníci.
Foto: archiv obce Grygov
Jednou z akcí, na kterou jsou v Grygově právem hrdí, je tradiční obecní maškarní bál
nezbytné minimum. Jo a máme
vlastně ten sportovní areál s travnatým fotbalovým hřištěm, multifunkčním hřištěm s umělým povrchem,
tenisovými kurty a samozřejmě hřištěm dětským, kam si můžeš zajít,
kdykoliv se ti zachce. A další dětské
hřiště je v parku. A Petře, ruku na
srdce - kdy ses naposledy zhoupnul
na houpačce?
No, to už je hodně dávno. Ale
zpět k vážným věcem. Jistě jsi –
stejně jako já – různými médii
dotazován, co říkáš našemu polistopadovému společenskému
vývoji. Jak na tuto otázku odpovídáš?
Naštěstí se mě na to ještě nikdo neptal. Já osobně jsem rád, že tehdy
nastala (a musela nastat) doba, kdy
je každý odpovědný sám za sebe
a musí se o sebe postarat. Ekonomika už musela fungovat doopravdy
a výsledky podniků a firem se už
nezkreslovaly vzájemnou fakturací,
aby všichni splnili plán a všichni
dostali prémie. Nenarůstal vnitřní
socialistický dluh, o kterém nikdo nemluvil. Bohužel, s nastalou svobodou přišel taky úpadek morální, morální bída, jak by to určitě nazval
Tomáš Baťa. A s ním všechny související potíže, o kterých raději nebudu hovořit, abych se nerozčílil.
Naopak obce už konečně mohly začít
lépe a samostatně fungovat, měly
už svůj majetek, svůj rozpočet, už jenom nespravovaly majetek státu.
A mohly se rozvíjet.
Začal jsem otázkou směřující
k tvému soukromému životu,
podobnými i naše povídání zakončím.
Jakou zkušenost profesní i lidskou jsi při výkonu funkce starosty obce zažil?
Naučil jsem se víc naslouchat a být
diplomatičtější. Někdy se naopak
rozčílit. Více si vážím starších lidí. Na
první pohled nevíš, co ten který člověk zažil, co má za sebou a co ti může, i jen krátkou větou, předat. A kdy
se ti to bude hodit.
Dovedeš provést sebereflexi to,
co se ti podařilo či co naopak nevyšlo?
Na to, co se mi - vlastně nám zastu-
Jaké výzvy před tebou leží ve
zbytku tohoto volebního období
2014 – 2018?
Co jsme však doopravdy ještě nedodělali, je územní plán obce. Právě
máme zpracovaný jeho návrh, dopracovávají se do něj připomínky
dotčených orgánů a na jaře bychom
jej mohli projednat veřejně s občany.
Je to tak složité, někdy (pro nás neodborníky) až zbytečně, že zůstává
rozum stát. A tenhle územní plán,
21
jeho dopracování a schválení, to je
ta moje výzva do konce volebního
období. Abych ho mohl, hotový, opět
pověsit na zeď v kanceláři obecního
úřadu.
Máš v plánu i po tomto mezníku spojit svůj život s prací pro
obec?
A pokud v dalších volbách dostanu
šanci v naší práci pokračovat, budu
rád.
Tome, každý člověk si na počátku roku přeje, aby nadcházející čas byl šťastnějším a úspěšnějším než ty měsíce předchozí.
Na cos v prvních minutách nového šestnáctkového roku myslel ty?
Petře, možná to bude v mém věku
znít divně, ale myslel jsem hlavně na
to, abych se ve zdraví dožil toho dalšího Nového roku, abych měl čas na
své děti (které rychle dospívají),
abych je vzal k moři. Víš, jak to myslím.
A hlavně, hlavně abych konečně dopsal další číslo Grygovských novin,
které mi nejdou a nejdou a já ti tak
závidím ten tvůj dar napsat je každý
měsíc...
Tome, jako starosta sousední
obce a tvůj kolega ti přeji, aby se
ti všechna zjevná i skrytá přání
splnila!
Děkuji za rozhovor!
Petr Hanuška
22
ZA PLOTEM
Jarní pozvánka na Galavečer
v Dubu nad Moravou 2016
Vážení přátelé, dovoluji si vás pozvat
již na 5. ročník Benefičního galavečera v Dubu nad Moravou 2016,
který proběhne dne 14. května 2016
v kostele Očištění Panny Marie v Dubu nad Moravou. Po loňském mimořádně úspěšném koncertu přijala mé
pozvání pro letošní rok legenda naší
jazzové, swingové a populární hudby paní Eva Pilarová.
Celý galavečer doplní výstava fotografických obrazů Nadačního fondu
Mathilda, který podporuje zrakově
postižené, nevidomé a výcvik vodících psů. Účast na samotném galavečeru potvrdila i jeho patronka paní
hraběnka Mathilda Nostitzová.
Stejně jako všechny předchozí večery byly benefiční, tak i v tomto roce
jsem se rozhodla rozdělit výtěžek ze
vstupného mezi kostel v Dubu nad
Moravou a Nadační fond Malý Noe z
Přerova.
Záštitu nad letošním Benefičním Ga-
lavečerem převzal Ministr zemědělství ČR Ing. Marian Jurečka. Předprodej vstupenek bude zahájen již začátkem března.
Na setkání s vámi se těší Jitka Bláhová.
Ledové království v Grygově
Grygov se na pololetní besídce Rodinného centra Grygov (RCG) proměnil v Ledové království. Sokolovnu zaplnily Elsy a Anny, Sven, Kryštof, Olaf či „nehodný“ princ. A to vše
díky závěrečnému vystoupení rytmiky, které s dětmi nacvičily lektorky Eliška Vávrová a Tereza Albrechtová. Kroužek se koná každý čtvrtek
odpoledne v sokolovně. Jak bylo vidět, akční hodina je vždy kreativně
naplněna zpěvem, tancem a pohybem. Velkým zpestřením každé akce
RCG bývají mažoretky Grygov.
Tentokráte představily novou skladbu a názorně ukázaly, jak těžké jsou
závěrečné krokové variace poprvé
cvičené den před besídkou. Je to kurz
určený pro dívky od 6 let, trénuje je
velice zkušená lektorka Monika Gábová, která se touto činností zabývá
již 17 let. Dívky v hodině získávají
baletní průpravu, učí se správnému
držení těla a všemu, co správná mažoretka musí umět. Cvičenky vykazují velké pokroky a mají za sebou
i závodní zkušenosti. Jejich trénink
probíhá v sokolovně každou středu odpoledne, počet mažoretek se
v tomto školním roce zvýšil na třináct. Aktuálně připravuje trenérka
své svěřenkyně na březnovou soutěž konanou v Bystřici pod Hostýnem. V rámci besídky RCG se předvedli s pásmem říkanek i ti nejmenší.
Patří jim čtvrteční dopoledne s programem cvičení pro nejmenší děti
s rodiči pod dohledem Aleny Jursové.
Věkové složení cvičenců bývá různé,
pohybuje se od necelého roku někdy
až do 5let. Cvičení propojuje říkanky
s pohybovými prvky, oblíbená je opičí dráha, využití padáku, zpívánky
s nástroji či závěrečný piknik.
Zatímco rytmika i mažoretky patří
do stálé nabídky kroužků RCG a platí
se na celé pololetí (více informací o
mo-žnosti přihlášení na: rcgrygov@
seznam.cz), cvičení pro nejmenší se
koná každý čtvrtek od 9.30 v grygovské sokolovně a každý vstup se
platí zvlášť. Jednotný poplatek 20Kč
zahrnuje libovolný počet sourozenců
v jedné rodině.
Na stejném principu funguje v klubovně RCG nad obchodem na návsi
dílnička pro nejmenší děti. Poplatek
20Kč zahrnuje veškerý výtvarný materiál a samozřejmě i vybavený prostor herny. Dílna je vedena Veronikou Habáňovou a je koncipována
tak, aby pomáhala rozvíjet kreativní
schopnosti dětí. Navíc se zde rodiče
mohou setkávat v příjemném a přátelském prostředí a vyměňovat si
zkušenosti a podněty ve výchově
a péči o děti. Každou středu od 9.30
se můžete přijít podívat i vy. V současné době je projednáváno znovuotevření klubu miminek, ve kterém se
scházely a cvičily maminky s dětmi
do jednoho roku rovněž v klubovně
RCG. Jednou za měsíc se klubovna
využívá i jako prostor pro večerní
setkávání, tzv. Babince. Dospělí zde
mohou strávit večer bez dětí a popovídat si s podobně naladěnými
lidmi. Členky RCG navíc tato setkání
využívají k organizaci akcí, těmi největšími po tři roky existence jsou:
Uspávání a Probouzení broučků, Čarodejnice, Koloběžkiáda, Dýňový jarmark, vánoční jarmark s názvem Vánoční zvonění a také burzy, její nejbližší termín je sobota 27. února
(více informací ohledně prodeje či
nákupu na [email protected]).
Budeme rádi, když na akce pořádané Rodinným centrem Grygov zavítáte i vy, informace o našich aktivitách najdete v programu na Facebooku - Rodinné centrum Grygov, na
stránkách obce Grygov (odkaz zájmová činnost) nebo na webových
stránkách www.rodinnecentrum. gry
gov.cz, kontaktovat nás můžete mailem: rcgrygov@seznam. cz
Kamila Grmolenská,
místopředsedkyně RCG
Tři otázky pro…
Vladimíru Melounovou, předsedkyni Klubu seniorů Grygov
Mohla byste nám Klub seniorů
Grygov představit a zrekapitulovat jeho akce za loňský rok?
Klub seniorů Grygov vznikl asi před
pěti lety, schází se nás asi dvacet
pravidelně každý měsíc. Podnikli
jsme výlety již na nejrůznější místa,
z těch posledních uvedu například
výrobnu papíru ve Velkých Losinách.
V říjnu jsme se vydali asi 10km od
Jeseníka, a to do Zlatých Hor. Výlet
se uskutečnil v rámci projektu Seniorské cestování financované Olomouckým krajem. Jeho součástí byla
prohlídka replik zlatorudných mlýnů
ze 14. století, které jsou začleněny
do středověkého hornického muzea
vybudovaného v Údolí ztracených
štol. Následovala prohlídka poutního
místa zasvěceného Panně Marii Pomocné, Ochránkyni života, tzv. Maria
Hilf se stal významným pro věřící
z celé Evropy. Také jsme navštívili
Litovel a známé arboretum Bílá Lhota.
Největší akcí byl určitě zářijový zájezd do Chorvatska, na který byli
zváni i přespolní. Zájezdu s hodonínskou cestovní kanceláří se zúčastnilo
celkem třicet osob z Grygova a okolí
ve věkovém rozpětí 10 až 80let. Destinací byla istrijská riviéra a město
Rabac, které je spojené 5km dlouhou
silnicí a stezkou s městem Labin.
Samotný kemp se nacházel v klidném zálivu a poskytoval ubytování
v pohodlných domcích po dvou či
čtyřech osobách. Domky byly mimo
jiné vybaveny koupelnou, kuchyňským koutem s ledničkou a terasou
s příjemným posezením. Účastníci
zájezdu si mohli zvolit koupání v moři
či v bazénu. Stravování v podobě
polopenze bylo naprosto dostačující
kvalitou i kvantitou, základ tvořila
česká kuchyně, zájemci mohli pochopitelně okusit i místní speciality.
Fakultativním doplňkem byl dvouhodinový či celodenní výlet lodí
s ochutnávkou ryb. Počasí po celou
dobu pobytu také přálo a rovněž
moře bylo klidné a teplé. Obě cesty
proběhly v pořádku, trvaly zhruba
osm hodin. Součástí zájezdu byly
i kvalitně poskytnuté služby průvod-
kyně, k dispozici byla též zdravotní
pracovnice, která naštěstí nebyla
příliš využívána. Zájezd tak proběhl
k velké spokojenosti cestovatelů.
A co chystá klub aktuálně?
V lednu nás navštívil oblíbený cestovatel Květoš Pytlíček z Jesenice.
Díky diapozitivům nás už za ty roky
provedl Paříží, Holandskem. Byli
jsme s ním na Mont Blancu a nyní
nám ukázal krásy Slovinska a Benátek. Momentálně řešíme legislativní záležitosti ohledně vzniku
spolku, měli bychom požádat o registraci, ale já sama na vše nestačím. Zatím tedy výlety odkládáme
a v plánu mám ještě pozvat na přednášku moji trenérku tai-chi, která se
vrátila z Číny. Pokud Olomoucký kraj
bude opět pořádat cestování pro
seniory, určitě se něco uskuteční. Co
vím určitě, je, že opět pojedeme
v září do Chorvatska.
Loňský zájezd byl mezi účastníky velice úspěšný, navíc se
mohl přidat opravdu kdokoli bez
rozdílu věku či místa bydliště.
Můžete tedy pozvat i všechny
čtenáře?
Ano, určitě. Pojedeme na úplně stejné místo jako vloni, tj. kemp Oliva
v letovisku Rabac na Istrijském poloostrově. Zájezd by měl být v termínu
4. - 12. září za cenu 4590Kč. V této
ceně je zahrnuta cesta autobusem
i služby delegátů cestovní kanceláře, ubytování v chatkách, polopenze. Za malý poplatek nás autobus
vyzvedne opět až v Grygově. Zájemci se mohou informovat na mailu:
[email protected]
Ptala se Kamila Grmolenská
Čtenářská výzva 2016
Čtete rádi? Těšíte se při čtení na
každou další stranu? Nebo vás jen
tak něco neuspokojí? Čtete jen lehčí
žánry pro odreagování? Nebo vás
baví filozofické debaty nad knihami?
Kupujete si každou knižní novinku?
Nebo jste naposledy četli Ohníček?
Rádi bychom vás seznámili se Čtenářskou výzvou, která se objevuje
každý rok po Novém roce... Bývá totiž spjata s předsevzetími. Tato oficiální Čtenářká výzva představuje
seznam o dvaceti položkách, které
byste měli během jednoho roku přečíst, aniž by byly konkrétní názvy
knih přímo specifikovány. Je tedy na
vás, jaké tituly si nakonec zvolíte,
abyste výzvu splnili. Případnou
účast vám mohou usnadnit internetové stránky www.databazeknih.cz.
Zde si své pokroky s výzvou můžete
velice jednoduše zaznamenávat .
Pokud však máte na čtení málo času
a nehodláte ho plýtvat na „povinnou“ četbu, doufáme, že přepis
Čtenářské výzvy vás alespoň pobaví
či inspiruje.
Kniha začínající stejným písmenem
jako tvé křestní jméno, kniha poprvé
vydaná v roce 2016, kniha z žebříčku
100 nejlépe hodnocených knih na
DK, kniha napsaná nebo inspirovaná
skutečností, kniha, která byla přeložena do angličtiny, kniha, která má
méně než 200 stran, kniha, která
byla zfilmovaná, kniha, která má
více než 400 stran, kniha od veřejně
známé osobnosti (ne spisovatele),
kniha povídek, kniha od českého
autora, kniha od autora píšícího pod
pseudonymem, kniha autora oceněného Nobelovou cenou, kniha přečtená za jediný den, kniha s číslem
v názvu, oblíbená kniha tvého dětství, kniha doporučená kamarádem,
kniha o přátelství, populárně naučná
kniha, kniha od autora mladšího
30 let.
Kamila Grmolenská
PŘESAHY
STUDIE
Vzpomínka na Jaroslava Seiferta
ROZHOVOR
s historikem Martinem Nodlem
TEXTY
Martina Nodla, Radka Malého a Karla Faltýnka
HISTORIE
Zlaté ozdoby v pravěkém hrobě
RECENZE
Dvakrát o Lídě Baarové, jedenkrát o Romaně Křenkové
KOMIKS
Zlá ovce
KULTURNÍ POZVÁNKY
STUDIE
Vzpomínka na básníka Jaroslava Seiferta
(30 let od úmrtí, 115 let od narození)
1.
„Stockholm/Praha: Podle sdělení tiskových agentur ze Stockholmu byla včera udělena Nobelova cena za
literaturu za rok 1984 národnímu
umělci J. Seifertovi. K této poctě
J. Seifertovi, který je toho času v nemocničním ošetření, osobně blahopřál jménem Svazu spisovatelů ředitel nakladatelství Čs. Spisovatel
zasloužilý umělec Jan Pilař.“ Právě
tolik místa a pozornosti věnovalo Rudé právo dne 12. října 1984 nejvyššímu mezinárodnímu ocenění
českého básníka, kterému bylo dopřáno jako jedinému z našich literátů být nositelem této prestižní
ceny. Teprve po listopadu 1989 si
mohli čtenáři přečíst i zdůvodnění,
kterým své rozhodnutí doprovodila
příslušná komise. „Československý
básník, jenž je mlád třiaosmdesát
let, má za sebou více než šedesátiletou tvorbu, která bude pravděpodobně ještě pokračovat. Téměř třiceti svazky sebraných básní a několika exkurzy do oblasti prózy – k nim
patří především jeho nedávno vydané paměti – vyniká dnes jako čelný
básník své země. /…/ Jeho schopnost vcítit se a jeho smysl pro solidaritu se nesoustředily na žádný
systém nebo úzký program, ale na
lidské bytosti – žijící, milující, cítící,
pracující, tvořící, vyprávějící, trpící,
smějící se, toužící, prostě na všechny, kdo – ať už šťastni nebo nešťastni – žijí životy plné dobrodružství a zkušeností, aniž by kohokoliv utiskovaly ve jménu nějakého
stranického programu. Jsou to lidské
bytosti, kdo tvoří společnost; stát
existuje pro lidi a ne naopak…“
2.
Seifert již od té doby další básnickou
knihu nenapsal, těžce nemocen
umírá ve své milované Praze 10.
ledna 1986. Ovšem to, co za ním
zůstalo – především rozsáhlé básnické dílo propojující periody meziválečného vzmachu s poúnorovými
propady i krátkočasými vzlety české
literatury –, stačilo, aby se stal básníkem národním nikoli vlivem politických rozhodnutí, ale díky lásce
a respektování jeho umu širokým
laickým i odborným čtenářským
okruhem. Ohlédněme se krátce za
jeho nelehkým životem a bohatým
spisovatelským dílem.
Své první dětské krůčky učinil na
Žižkově (narodil se 23. září 1901),
k jehož proletářskému zázemí se po
celý život s hrdostí hlásil. Vyrůstal
v rodině, ve které se symbolicky
sbíhala úcta k tradičním křesťanským hodnotám, jejichž nositelkou
byla laskavá a starostlivá matka
Marie, a sympatie k sociálnědemokratickému hnutí reprezentované
stanovisky otce Antonína. „Rozdílný
světový názor nepůsobil mi žádné
zvláštní potíže. Rád jsem chodil s otcem na politické schůze a tábory
lidu, a právě tak rád jsem chodil
s matkou a zpíval dlouhé mariánské
písně, postával u lavice, kde sedávala,“ napsal Seifert posléze o časech svého dětství v memoárech
Všecky krásy světa. Sám se politicky
našel na počátku 20. let v řadách
Foto: Hana Hamplová, wikipedia
intelektuální levice, resp. coby člen
právě založené komunistické strany.
„Komunismus tenkrát představoval
pro proletářského mladíka velikou
naději v uskutečnění sociální spravedlnosti. Nepatřil však nikdy mezi
disciplinované, uvědomělé a politicky vzdělané straníky,“ vzpomínala dcera Jana v rozhovoru pro časopis Labyrint. „Nebyl člověkem
dlouhého schůzování a pevných
programů. Mezi jeho přátele patřili
lidé nejrůznějších orientací. Jakákoliv ortodoxie a její požadované
dodržování mu byla vzdálená. /…/
Komunisté označili otce ve své hantýrce za renegáta, od víry odpadlého, a nikdy mu to neodpustili.“
Seifert byl vyloučen v roce 1929 po
neblaze proslulé bolševizaci strany,
přičemž našel útočiště v řadách sociální demokracie. Odkazu „rozpukaných rukou otcových“ zůstal
věren do konce života.
Více než na politickém poli se pohyboval na publicistické a nakladatelské půdě. Vystřídal řadu redakcí,
od Rudého práva přes Rovnost, Ranní noviny, Komunistické knihkupectví a nakladatelství po Družstevní
práci ad. Ve 20. letech spoluredigoval avantgardní časopisy uměleckého sdružení Devětsil Disk a Pásmo, epizodicky i Host brněnské
Literární skupiny, v poválečném tříletí pak měsíčník Kytice. Od sklonku
40. let žurnalistické práce zanechal,
dílem vinou nepřízně nové politické
a kulturní garnitury, dílem v důsledku vleklých zdravotních problémů.
„Dostal částečný invalidní důchod
a opustil po třiceti letech redakční
stůl. V druhé polovině 50. let se jeho
zdravotní stav zhoršil a musel podstoupit těžkou operaci páteře. Od té
doby chodil o dvou holích. Jsou stále
opřené támhle v koutě o knihovnu.
Teprve později jsem si dokázala
představit, jak dalece ho tato proměna asi zasáhla. Dříve byl velmi
pohyblivý, rád chodil, miloval dlouhé
procházky. Těžce na něj doléhala
rovněž politická atmosféra.“ Vzpo-
mínky Jany Seifertové doplňme dvěma paradoxními fakty. Po vydání
básnické skladby Píseň o Viktorce
zosnovala kritika na politickou
objednávku frontální útok proti
národnímu zrádci, v němž se „vyznamenali“ zvláště mladí básníci Ivan
Skála a Michal Sedloň. „Básník, který v době nejkrutější hospodářské
krize, nezaměstnanosti, nouzovek
a pendrekiád psal verše plné idylického jasu, dnes, kdy celá naše
země se změnila v opravdovou dílnu
lidského štěstí, píše verše zmaru,
mlžnatého snění, rezignace, rozvratu. Hledí-li z okna, vidí ´samou
šeď´,“ rozlítil se ve spravedlivém
hněvu první z nich, přičemž oba
mravokárci se pak o několik let později veřejně i v soukromí před básníkem káli. Druhý paradox nastal
v roce 1954, kdy básník z nejčeštějších obdržel za sbírku Maminka
Státní cenu Klementa Gottwalda!
Výrazně byl slyšet Seifertův občanský hlas na 2. sjezdu československých spisovatelů v roce 1956
a také na konci 60. let, kdy stál v čele nově založeného a zakrátko rozpuštěného Svazu českých spisovatelů. V době, kdy odhalení Stalinova
kultu se stalo věcí veřejnou i v prosovětském středoevropském satelitu,
Seifert odvážně volá: „A právě dnes
bych chtěl říci: Kéž bychom v této
chvíli my spisovatelé byli opravdu
svědomím svého národa, kéž bychom byli svědomím svého lidu.
Neboť věřte mi, obávám se, že jsme
jím nebyli již po více let, že jsme
nebyli svědomím zástupů, svědomím milionů, ba dokonce, že jsme
nebyli svědomím sebe samým.“
Svědomí mu nedovolilo potřísnit si
ruce ani po sovětské vojenské okupaci v roce 1968. Násilné více jak
desetileté oficiální tvůrčí umlčení
mu nezabránilo v podpisu Charty
77.
Na počátku normalizačního ticha
však také vznikaly první kapitoly výjimečné memoárové knihy Všecky
krásy světa, která vyšla částečně
nejprve v polooficiální edici opisovaných textů Česká expedice (což
podle svědectví básníka Jaromíra
Hořce umožňoval i tehdy platný zákon z roku 1965), poté v úplnosti
v exilovém nakladatelství 68 Publishers manželů Škvoreckých, aby
nakonec nabídl v roce 1982 jejich
zcenzurovanou podobu i Československý spisovatel. Jaromíru Hořcovi
básník také vysvětlil, proč přistoupil
na okleštění (vymazání řady jmen)
svého rukopisu. Jednak se o zásazích
dozvěděl až těsně před tiskem, jednak „měl jsem vždy obavy, když měl
za mnou přijít ten ředitel, víte který.
/Jan Pilař – pozn. autora/ Srdce se mi
divoce rozbušilo, byl jsem rád, když
už byl zase za dveřmi. Snad jsem si
měl postavit hlavu, jenže on hrozil,
že vzpomínky nevyjdou, nebudu-li
souhlasit s vypuštěním některých
jmen, a co prý mu to dalo námahy,
než prosadil vydání Všech krás světa. Lamentoval, prosil, vyhrožoval.
A já chtěl mít od něj pokoj…“ Uvědomme si, že tehdy Seifert trpěl srdeční aritmií a především se nedokázal při své dobrotě a mírnosti již
rezolutně postavit člověku ztělesňujícímu zkorumpovanost místních
kulturních poměrů. Navíc podle svědectví dcery Jany „nevěřil, že se
ještě dočká nějaké politické změny.
Režim se opotřebovával, uvažoval
spíše o jeho pozvolném rozkládání.“
Svou roli jistě sehrála i touha navázat znovu komunikaci se ztraceným
čtenářstvem. Vzpomínkám nahrávala i skutečnost, že v nich autor
nevynášel kritické soudy o dobových
proviněních, ať už společenských, či
konkrétně lidských. Chtěl „si připomenout všechny krásné a pěkné
lidi, které jsem ve svém životě poznal. A říci o nich v příbězích
i dnešním čtenářům, aby se na ně
nezapomínalo… Chtěl jsem se vyzpovídat i ze svých zájmů, třeba jak
jsem sbíral známky nebo jak mi bylo
dobře v Kralupech, kam jsem jezdíval o prázdninách, nebo jak mi
chutnaly miletínské modlitbičky. /…/
Pokusil jsem se to napsat tak, aby se
ty příběhy daly s chutí číst, a ne, aby
se čtenář nudil nad nějakými suchými pamětmi.“
3.
Seifertovi se jeho předsevzetí podařilo samozřejmě splnit. Promluvil
v nich především coby lyrický básník, završující více jak šedesát let
vznikající tvorbu. Když vydal svou
první básnickou sbírku, napsal dvacetiletému mladíčkovi v soukromém
dopise F. X. Šalda: „Vážený pane,
potěšil jste mne velmi svým Městem
v slzách. Je něco nesmírně čestného,
mužného a teplého v těch básních
jako stisk teplé ruky ve tmě, když jsi
vešel z mrazu do světnice. I to,
čemu říkají Váš idyllism nebo rousseauism, nechuť k městské tovární
civilizaci, jest mně blízké a rozumím
tomu zcela dobře; a nestydím, nestyděl jsem se nikdy za takové cítění. Váš F. X. Šalda.“ I Seifertova
následná kniha Samá láska (1923)
zapadala do konceptu tzv. proletářského umění. Ještě to v nich nebyl
onen obdivovatel přísně uzavřeného
PŘESAHY - studie
a melodicky zpěvného verše, ale naopak vyznavač prozaické rozvolněnosti, vyjevující s upřímností, která
mnohde hraničila až s naivitou, vizi
rajského zítřku. V sousedství se v jeho verších ocitly motivy aktuálně
spjaté se společenskou revoltou, ale
i tradiční biblické reálie, sloužící
k tomu, aby podpořily oprávněnost
a odhodlání rozhněvané revoluční
generace. Sféra intimního, tak pro
Seiferta později typická, byla prozatím překryta zájmem kolektivním.
Postupně se však siláctví vznětlivých gest zbavoval, třeba i tím, že
proletář pro něj přestával být plakátovou modlou a stal se živým
člověkem, tak jak to proklamoval
v předmluvě ke druhé sbírce Karel
Teige: „Ničí vylhané iluze o dělníkovi… Opěvá nejprimitivnější jeho
sny fyzické, jež jsou: posvátná ambrosie a posvátný nektar ve všech
světských podobách. Opěvá jeho
duchovní radosti, jež jsou oddaná
láska k milenci a dítěti, nadšení z kolektivity, úcta k revoluci, odhodlanost obětovati se. Opěvá jeho
radosti společenské, jež jsou: tanec,
zpěv, komediantství, dálná evropská
a exotická oblast, všecky krásy země, nová krása. Ctí produkty jeho
práce od kladiva až k aeroplánu.“
Znělo to, jako by Teige psal spíše
předmluvu k nějaké poetistické sbírce, než k veršům sociálně laděným.
Právě z nich však poetismus vyrostl,
z důsledků jejich agitační nenaplněnosti, oné tenze revoluční netrpělivosti. Již tady se změnil básníkův
vztah k městu, k technice, která náhle v jeho očích nezotročovala, ale
naopak okouzlovala. Podle básníka
Josefa Hory si tenkrát Seifert vytvářel vlastní mýtus moderní civilizace.
Aeroplán mu umožňoval čtenáře
unést tu do Paříže, tu do Afriky,
a v opojení pak básník volal: „Umění
je mrtvo, svět žije bez něho!“
Když Šalda obhlížel ve studii O nejmladší poezii české II Seifertův temperament, s pochopením pro impulzivnost básnické mládí pojmenoval
jeho konstantní rysy: „Seifert je primitiv a zůstane primitivem; je v poezii tak trochu tím, kým byl v malbě
celník Rousseau. Píše opravdu jen
v neděli: akt básnický je mu aktem
svátečním. Je to jaksi jeho nedělní
bohoslužba - stále mám ten dojem
z jeho veršů. A je to také do značné
míry poezie lidová, je to třeba říci,
přesto, že je to dnes slovo tak zepsuto. Seifert píše svou píseň jako se
děvče v 18. století, v době, kdy lid
ještě zpíval, zbavovalo své tísně pozdravem milému: zastupovala jí její
písnička náš dnešní dopis.“ Primitivnost Šaldovi reprezentovala vyjadřovaná touha po materiálním dostatku, po ideálních lidských vztazích
i veršová jednoduchost (práce s volným veršem, příležitostné zařazení
rýmovaného verše, obrazový naivismus blízký malířskému vidění). Poezie jako zhmotněný sen, vyjádření
obdivu vůči sebemenší věci či detailu, okouzlení z cestování, z lidových zábav, z technických výdobytků ovládly zcela jeho básně v poetistické sbírce na Vlnách T.S.F
(1925). „Nad jeho obrazy chvěje se
opar čisté lyričnosti, jeho věty a rytmy uvolněné od tuhých myšlenkových period, měknou a vláční v kouzelný kmit pohádkového ovzduší,“
konstatoval nad Seifertovými básněmi Josef Hora, až se mu zdálo, jako
kdyby autor zcela opustil každodenní reálný svět.
Do něj se Seifert navrátil v knize
Slavík zpívá špatně (1926). Přinášel
si však s sebou další poetickou
„zbraň“, které se již nikdy nevzdal:
vzpomínku jako znovuoživenou,
kdesi v paměti hluboce zasutou
událost, ale i jako měřítko pro právě
prožívaný okamžik. „Pro smutek
světa,/ můj drahý básníku,/ slavíci
zpívají špatně,“ zněly verše a mohly
stát v záhlaví sbírky jako její motto.
Svou výpovědí se básník intenzivněji uzavíral do křehkého nitra, do
klidu, do tiché samoty. V ní mu společnost děly reminiscence na prožité
válečné výjevy, ale i reflexe nedávných cest do sovětského Ruska.
I když se Seifert o své dosavadní
tvorbě ve stejném roce vyjadřoval
velmi skepticky – „Knížky, které jsem
až dosud vydal, jsou mi lhostejné.
Jsou mi protivné. Nelíbí se mi. Jsou
neupřímné a špatné. Neříkám to se
skromností, nejsem skromný. Hořejší říká, že i špatný básník je básníkem. Jsem tedy básníkem. Naštěstí
nejsou ještě špatné básně poezií.“ -,
právě v tomto období se rozhodovalo o jeho dalším, tentokrát nikoliv
skupinovém, ale individuálním směřování.
První dílčí krok představovala sbírka
Poštovní holub (1929), v níž se podle
Josefa Hory autor navrátil „k meditaci, zahrnující dlouhé pochody
jeho vnitřního života, k váhavé osobnostní zpovědi lidského já a jeho
poměru ke světu.“ Ve většině jejich
čísel se formálně ukáznil - převládala veršová pravidelnost, rým, melodie, písňová forma, ustupovala
metoda asociativního spojování myšlenek. Seifert svět neinterpretoval
jako jeden velký festival dobrodružných kaskád a zábav, ale poměřoval
jej na zcela odlišné linii: život – darovaný čas – smrt, a to při vědomí, že
jedním celkem jsou. Seifertova motivická síť se stala daleko pestřejší
(návratné motivy milostných vztahů, toposu Prahy, válečných výjevů,
stesk po promeškané revoluci),
a předjímala tak naladění rozvážnější, nikoli však skeptické či défetistické (ty u něj nebude úplně vládnout
nikdy!), básnických sbírek z 30. let.
Konfrontace bezútěšnosti neodvolatelného zániku s enormní vůlí žít,
prožít a milovat od té doby patřila
k erbovním znakům Seifertova básnického štítu. Jablko s klína (1933)
a Ruce Venušiny (1936) se tak staly
vyhraněně intimním dialogem
básníka se čtenářem. Seifert v něm
odzbrojoval upřímností sebevýpovědi, přičemž hrozící přecitlivělost
zaháněl častou sebeironií. Pro ukotvení v tomto světě demonstrativně
nevěřil na pomoc shůry. Energii čerpal ve víře ve své síly, v moc vlastní
imaginace, v převaze naděje nad
beznadějí. Průzor jeho pozorování se
postupně rozšiřoval: tentokrát nepřijal roli básníka-mluvčího sociálního celku, ale stal se básníkem
vnitřního pohledu na svět. Proměny
si všiml i Šalda, když napsal: „Jeho
duše je dnes bez rozštěpení; oddálila se všemu nepokoji z vášní
i z problémů; scelila se a sjednotila
se vnitřně. Podivná celost, prostota,
hovornost a především podivný klid,
důsledek zvláštní jistoty a bezpečnosti, leží jako pel na nové jeho knížce. Věci jsou jím nově objevovány
zrakem zároveň dětským i mužným
ve své prvotné základní a odvěké
funkčnosti… Není v něm rozporu
těla a ducha, není v něm rozporu
mezi snem a skutečností. Je to,
chcete-li primitivism… ne jako
intence, nýbrž jako stav a vlastnost
duše: jako zdraví duše.“
Jaro, sbohem (1937) zmiňovanou
formální tendenci k přísně strukturovanému vázanému verši jen podtrhlo. Zároveň v Seifertově poezii
přibylo přímého básnického pojmenování na úkor metaforičnosti. Básník záměrně nedbal původních významů úhrnu zařazovaných detailů,
neboť ty nechal uvíznout na sítě
veršové melodičnosti. Pro potřeby
sdělení neváhal sáhnout do ranku
hovorového jazyka. To vše ve jménu
jakési „měkké vroucnosti“ aktuálního životního pocitu, jak později
napsal Zdeněk Pešat. Někde tady, ve
stínu všeho českého (české je jaro
kolem mne, země, po které šlapu,
píseň, kterou sám zpívám, legendy,
které slýchám vyprávět, Máchovy
básně, jež miluji) se zrodila Seifertova aureola typicky národního básníka.
Národní topografie přirozeně převládla ve sbírce Zhasněte světla
(1938), jejíž podobu poprvé spolumodelovala ruka cenzorova (ze závadných básní připomeňme „Písně
otroka“, Píseň o domově, Na Staroměstském náměstí či Vlajka na Hradě). Seifert tu náhle nechtěl být jen
„pro líbání/ a pro skládání serenád“,
ale i pro to, aby vzal do svých rukou
zbraň na obranu nejprvnějších věcí.
Místy se samozřejmě neubránil dobově pochopitelnému patosu, ale
i nadále zůstával svůj. V jeho tehdejších verších nenalezneme onu gigantickou rozmáchlost Holanu či Halasovu. Obhajoba toho, co miloval,
toť jeho nový program. Od pochopení vlastní viny (s jakou lehkovážností mnohdy s drahými věcmi
nakládal) k pocitu odpovědnosti vůči
svému svědomí, tudy vedla v nastalých časech nejen cesta básníkova.
Bylo-li mu znemožněno promlouvat
k přítomným dějům přímo, činil tak
prostřednictvím exkurzů do historie
svého národa, na místa symbolizující jeho kontinuálnost, vzýval přirozenou vazbu prostého člověka ke
své domovině. Symbolické hodnoty
pro něj nabývalo srdce nejprve
okleštěné, poté zcela znásilněné
země Praha (Světlem oděná, 1940
a Kamenný most, 1944), stejně tak
i její slavní synové a dcery (Vějíř
Boženy Němcové, 1940). Ve verších
opět splýval autorský pohled se
ztvárňovanou látkou, vstupenkou do
minulosti se mu stávaly zcela obyčejné předměty (vějíř), aby pak repliky směrem ke konkrétnímu vystřídaly obecněji laděné úvahy, básnická artikulace motivů smrti, žalu,
stínu, „tíhy tíh“. A zbraň v Seifertových rukách? Slovo, pevné, odhodlané, nepoddajné. Kritik A. M. Píša
Seifertovy válečné roky o několik let
později zhodnotil v doslovu k příslušnému dílu jeho spisů mj. slovy,
že „v dobách, kdy se jeho domovina
v uchvatitelových spárech proměňuje v jevišti tance smrti, zaněcuje se
básník jistotou o nehynoucím bytí
jejího lidu, proudícím z pokolení na
pokolení, a o nedílném společenství
mrtvých s živoucími i budoucími.“
Seifertova v posledním válečném
roce vydaná časová poezie – svazek
Přilba hlíny, v němž čtenář nalezl
i oddíl Osm dní napsaný těsně po
smrti T. G. M. – přesvědčila více než
veršovou kvalitou autentičností záznamu onoho bouřlivého času. Vedle
novoročenek, bibliofilských tisků, cyklu třinácti rondeaux Mozart v Praze
25
(zařazeno do sbírky Praha z roku
1956) a básní psaných k poctě uměleckých osobností (Ruka a plamen,
1947) nabídl Seifert již v jiném kontextu zmiňovanou básnickou skladbu Píseň o Viktorce (1950). Bez
jakýchkoliv diskusí v jednom měli
Seifertovi kritici pravdu. Báseň nebyla jen poetizací tragického osudu
Viktorky z klasického románu Boženy Němcové, fascinující baladou
o výšinách i tragice vášnivého milostného vztahu, který vyústil do
destrukce jednoho lidského života.
Bezesporu byla zamýšlena i jako
metafora empaticky založeného básníka, jenž s jasnozřivostí předpovídal dočasnou záhubu svobodného
bytí a tvorby. Seiferta stál tento
básnický imperativ nechutné veřejné ostouzení a několikaleté odmlčení.
Během těchto let psal především formálně virtuózní verše k Alšovým či
Ladovým obrázkům, k nimž měla
velmi blízko i režimem oceněná Maminka. Právě jejich dokonalost
přivedla v kombinaci se společenskou situací a zdravotními problémy
Seiferta na rozcestí: a na něm se
vydal směrem, kde vlastně začínal;
stopou volného verše, prací s větnou
intonací. „Když jsem se před nedávnem po mnoha letech pokoušel o nové verše starou formou, něco se ve
mně vzepřelo. Poezie už nechtěla jít
se mnou – jak říkává básník Palivec.
Musil jsem se pokusit o něco jiného,
abych tuto svou lásku ještě mohl pro
sebe zachránit. Musil jsem začít jinak. Stálo to dost bolesti a námahy.
Teprve teď poznávám, jak rým nese
lehce zbytečná slova… Sypával jsem
verše z rukávů. Dnes by mi dalo
práci i banální čtyřverší do památníku. Prostě to neumím.“
Trvalo mu bezmála deset let, než se
vrátil ke svým čtenářům. Koncertem
na ostrově (1965) nejen vyhnal „básnickou veteš metafor a rýmů“, ale
důrazem na sdělované obrodil svou
schopnost vidění živoucího pohledu
na svět kolem sebe, který mu usnadnil nejen proces přirozeného stárnutí, ale především zkušenost mnohaleté bolesti, kdy často lavíroval
nad propastí sebezániku. Smrt – to
náhle nebylo jen téma ke zpracování, to byla ta dotěrná s kosou, slídící za dveřmi. To byla ta, která jedním máchnutím skosila život malé
židovské dívky Hanele v koncentračním táboře, stejně tak mladé nešťastně zamilované herečky Jany
Rybářové. To byla ta, jež ztělesňovala magickou hranici, za níž živý
člověk nikdy nedohlédne. „Několik
vteřin před svou smrtí/ obrátila
matka tvář/ a chraptivě vykřikla:/
Není nic./ Přes její ústa se pak překlenulo ticho…“, čteme ve sbírce
Odlévání zvonů, vycházející ve stejném roce jako kniha Halleyova kometa, tedy v roce 1967. Vše bylo
nyní u Seiferta nahlíženo v dialektické jednotě skutečnosti a jejího
nevývratného zmaru. Láska k ženě,
bezpečí krajiny dětství, všecky krásy
světa, tedy i socha či opracované
slovo, které jako projevy lidského
tvůrčího úsilí měli čelit lidské smrtelnosti. Vzýváním kultu zániku se
Seifert náhle ocitl velice blízko svému příteli, dříve však básnickému
protipólu – Vladimíru Holanovi. „Jestliže kdy měli dva básníci k sobě
svým dílem daleko, byl to vždy Jaroslav Seifert a Vladimír Holan,“
konstatoval tehdy Vladimír Justl.
„V podstatě generační vrstevníci…
26
PŘESAHY - studie; rozhovor
tvořili každý na opačném pólu poezie… Dnes znějí Seifertovou poezií
tóny, které známe především z díla
Holanova. Jejich rukopis zůstal
ovšem ryze individuální, Seifertův
tón je elegický, nezapře minulý zpěv,
žije stále silou vzpomínky, která se
kdysi rodila z přítomnostně cítěného
tepla domova. To, co u Holana bylo
a je rodovým určením, znásobeným
i uměleckým osudem, je u Seiferta
důsledkem pochopené a poznané
bolesti světa i vlastního života, výrazem změněného postoje k okolní realitě i k umění.“ I přes jistoty nepoznaného zůstával Seifert věren kategorickému příkazu vzdorování smrti,
o čemž svědčily i verše z posledních
tří sbírek Deštník z Piccadilly (1979),
Morový sloup (napsán na konci 60.
let, vydán až 1981) a Býti básníkem
(1983), v nichž nechal ještě více promlouvat svým vzpomínkám na prožitá životní minidramata, nadále posilovat intenzitu vzývaného milostného citu a ve kterých se loučil s jediným přáním: „Ať v této zemi nikdy
nezevšední/ slovo básníků/ a motýli,
kterých ubývá,/ ať usedají na čerstvé
květy/ jejich písní.// A ti, kdož budou
čísti básně,/ ať se musí bránit slzám/
nad jejich krásou!“
4.
Svou poezií i svým životem tak téměř bezezbytku naplnil slova z horoskopu, který pro básníka v roce
1927 přichystal dramatik Jan Bartoš:
„Milý pane Seiferte, narodil jste se
v zodiakálním znamení Vah; je to
znamení duchovní, jež utváří povahu
harmonickou, jemnou, ušlechtilou
a věrnou. Charakterizuje Vás přímost a otevřenost. Všeobecně utváří
ono znamení založení spravedlivé, poněkud melancholické, lehce
vznětlivé, stejně rychle usmiřitelné
a velmi sdílné. Ráz tohoto znamení
je poněkud mechanický a také mechanické sklony z něho vyplývají.
Vůli neobdařuje příliš silnou, vášně
působí hluboké, ale jasné, přesvědčení dost kolísavé a vratké.
Toť všeobecné. V kruhu těchto základních rysů, jež Vás mnohdy velmi
tísní, vyslovuje se Vaše povaha způsobem zvláštním a zcela osobitým,
z postavení Merkura a Venuše, jež
stojí v prvém domě a konjunkci. Je
to konstelace velmi šťastná. Znamená charakter rázu erotického a uměleckého. Vytváří Vás poněkud zženštilým, jemným, idealistickým a dává velké umělecké nadání. Je ve Vašem základě zvláštní ušlechtilost,
přísná spořádanost, ale také mnoho
nepokoje a mnoho senzuálnosti. Majetkové Vaše poměry budou dost
nestálé, zvláště v prvých dobách.
Postavení Marta ukazuje jako příčinu
senzuálnost a jistou mechanickou
nehybnost. Varoval bych před každou hazardností, neboť v spekulaci,
ani v dobrodružství neměl byste
úspěchu. Jinak těžko hledati u Vás
praktického smyslu a život romantický nestálý bude Vaším zalíbením.
Všechen Váš duchovní projev je
ovládán tichým vnitřním nadšením.
Zvláštní jest jen to, že mnohdy odvracíte se od těch, kdož Vám jsou
nejbližší, a podléháte nedůvěřivosti,
nejméně oprávněné. Proti impulzivnosti myšlení stojí u Vás velmi
často nedostatek sebedůvěry. Postavení Saturnovo vzbuzuje ve Vás
spodní, hluboký sklon k pesimismu…“
Snad jen v tom posledním se hvězdy
zmýlily...
Petr Hanuška
ROZHOVOR
Bojíme se jako středověcí lidé, ale dokážeme se nad strach
a úzkosti povznést, říká historik Martin Nodl
K výrazným osobnostem naší soudobé historiografie patří Martin Nodl
(1968), z jehož knihy Středověk
v nás jsme přetiskli část úvodu
v lednovém čísle Týneckých listů.
Dnes v našem setkání pokračujeme
ve formě krátkého rozhovoru, který
se bude točit nejenom kolem této
knižní novinky…
Martine, že jsi historik, redaktor
nakladatelství ARGO a vysokoškolský pedagog, si mohli čtenáři přečíst v lednovém čísle
Týneckých listů. Co si přečíst ale
nemohli, je tvoje odpověď na
otázku, proč sis vybral právě
období středověku? Co tě na
něm tak lákalo a láká?
Myslím, že to byla svým způsobem
náhoda. Já jsem nikdy historii studovat nechtěl a nikdy by mne nenapadlo, že bych se jí věnoval profesně. Kdyby svět byl v 80. letech
minulého věku světem, šel bych studovat psychologii. Ale dostat se na
psychologii bylo prakticky nemožné.
Zajímala mne filozofie, literatura
časů dávno minulých, kdy ještě čas
neběžel tak rychle, a tak jsem svým
způsobem z nouze šel studovat historii a češtinu. Té jsem však naštěstí
mohl po revoluci nechat, protože
mne na filozofické fakultě k smrti nudila. Takže mi ta historie tak trochu
zbyla, a protože imaginativně se dá
přemýšlet v našich končinách především u středověku, zůstal jsem
mu věrný.
Ty jsi absolvoval studium na FF
UK v Praze v přelomové době.
Začal jsi za dohasínajícího socialismu v roce 1988 a končil v polovině 90. let. Jak vzpomínáš na
ta přelomová léta? Nakolik se ti
před očima měnila věda, které
jsi zasvětil svůj následující profesionální život? Kteří učitelé tě
tenkrát oslovili?
Na studium vzpomínám velmi nerad.
Atmosféra na filozofické fakultě
v Praze byla strašná. Přežít se dalo
hlavně cestou moc nechodit na přednášky a nudné, školometské semináře (i ty o středověku byly před revolucí strašné). Světélek v temném
carství bylo jen málo. Ale přece.
Dnes z vysokoškolské výuky úplně
vypadly základy. Proseminář, jak se
říkávalo, v němž se člověk učí historické řemeslo. Měl jsem velké štěstí
v tom, že jsem se dostal do prosemináře k Eduardovi Maurovi. Vzdělaný muž, jenž řemeslo uměl a jenž
zároveň vyžadoval, aby se ho naučili
i jeho studenti. Možná že i díky němu
jsem se začal zajímat o sociální dějiny, protože sociálno mne vždy
přitahovalo, i v literatuře a umění.
Tedy sociálno pojímané společensky
i kulturně.
To samé mne přitahovalo i na Otto
Urbanovi, k němuž jsem sice nikdy
nechodil do semináře, ale scházeli
jsme se od počátku 90. let u něho
doma s partou pěti šesti přátel a několikrát do měsíce jsme ostře diskutovali. Rád jsem se s Ottou přel,
někdy možná až moc, ale byla to také skvělá škola asociativního myšlení. Formulovat myšlenky bez přípravy, hned na místě, a muset si je
obhájit. A taky uznat vlastní chybu.
Ve stejné době, záhy po Listopadu,
přišel na fakultu František Šmahel,
v jehož semináři jsme poslouchali
a diskutovali jeho ještě nedopsanou
Husitskou revoluci. To byla velká
škola. Učit se, co je za textem, dívat
se do dílny a moci z ní čerpat. A opět,
zase, moci diskutovat. Bez zábran.
S otevřeností, za níž někdy člověk
dostane za uši, ale přece jen i druhému někdy nabídne něco nového.
Díky těmto lidem, stejně jako díky
Jaroslavu Čechurovi, který tenkrát
rovněž dělal sociální dějiny středověku a objevoval dosud neobjevené, a Sašovi Stichovi, s nímž jsme
se s jinou partou přátel scházeli na
hospodské hádky, mi fakulta dala
možnost náhlednou do toho nejlepšího, co v české historiografii existovalo. Nebylo to ale fakultou samotnou, nýbrž několika málo otevřenými, vzdělanými a inspirujícími lidmi. Jinak se totiž fakulta před a po listopadu moc nezměnila.
Patříš už ke generaci českých
historiků, která může svá bádání koordinovat či konfrontovat s evropským, resp. celosvětovým kontextem. Co zásadního
se v české historiografii v posledním čtvrtstoletí změnilo?
Pro mne byl největší šok, když jsem
se v roce 1992 dostal na půlroční stipendium do Bernu. Najednou jsem
zjistil, že česká historiografie je až na
výjimky strašně pozadu za evropským děním. Bernská knihovna byla
oáza nekonečných inspirací, volně
přístupná, bez knihovníků, vše, co
člověk chtěl, hned k mání.
Od té doby se toho u nás zas tolik
nezměnilo. Za dvacet pět let nemáme v Čechách jedinou knihovnu,
která by byla srovnatelná se západní
univerzitní knihovnou. I proto k zásadní proměně české vědy, historiografii nevyjímaje, nemůže dojít.
Česká historiografie je jistě mnohem
dál než v roce 1989, ale zase jenom
PŘESAHY - rozhovor
díky několika pár jedincům, kteří se
prostě nepřizpůsobili domácímu zažitému přežívání a kteří se sami rozhodli objevovat a hledat nové cesty.
Naopak mainstream je stále stejný.
A v něčem možná horší. V uzoulinké
specializaci, v odborničení, avšak
bez jakéhokoli zřetele k celku. A ona
přeúzká specializace historiografii
nakonec jednou zahubí.
V nakladatelství ARGO připravuješ svazky pro několik edičních řad? Které to jsou a čemu se
věnují?
Argo byl můj útěk před realitou
90. let. Po návratu z Bernu a z dalších
zahraničních pobytů jsem nechápal,
jak je možné, že u nás nezačaly vycházet překlady základních děl historické literatury posledních několika desetiletí. Všude byly tenkrát
překlady filozofických a sociologických arcispisů, ale historického nebylo až na dvě tři výjimky nic. Nerozuměl jsem tomu. Když jsem jednou
na ulici potkal svoji spolužačku Hanu
Gelnarovou, jež společně se svým
mužem a jeho kamarádem zakládala
Argo, začal jsem si stěžovat. Myslel
jsem, že pláču na úplně špatném
hrobě. A ona mi řekla, ať za ní přijdu
a že si o tom popovídáme. Já se zavřel v pokoji a napsal jsem si koncept
šedesáti sedmdesáti knih, které
jsem znal, často díky propašovaným
polským překladům, a přišel jsem
s tímto bláznivým nápadem do ještě
holešovického Arga. Vůbec by mne
nenapadlo, že mi řekne, že to zkusíme. Tak jsem – k mému zděšení – bez
jakékoli editorské a redaktorské přípravy založil dvě ediční řady - Každodenní život a Historické myšlení,
v nichž jsem do dnešní doby vydal
dohromady přes sto třicet titulů.
K nim pak přibyly další ediční řady,
Ecce homo a Dějiny Evropy, a nakonec i řada středověkých kronik, Memoria medii aevi, na kterou ale již
dohlížím jen zdálky, neboť jsem ji
hned v počátcích předal také své
spolužačce z vysoké Magdaleně Moravové, která ji vede skvěle a mne
nepřestává překvapovat, že čtenáři
mají o kroniky takový zájem. Každodenním životem a Historickým myšlením jsem si splnil sen, který jsem
měl a jehož prostřednictvím jsem
toužil zaplnit hlubokou díru, jež v historiografii zela. Popravdě řečeno
jsem si myslel, že většina historiků
mnoho z těch knih četla již dříve
v originálech, ale nebylo tomu tak.
Ostatně, ani tomu tak být nemohlo,
protože jinak by nebyla česká historiografie až na pár světlých výjimek
70. - 80. let tak pokulhávající za světem a tak vyprázdněná. Na ten svůj
splněný sen se ale dívám pokorně,
protože vím, že jsem měl zkrátka
štěstí.
Jako poslední svou knihu jsi vydal svazek na zvaný Středověk
v nás. V poznámce se dočteme,
že jde o shrnutí tvých přednášek, které jsi pronášel před svými studenty. Jak dlouho vznikala
a jak jsi definoval její poslání?
Texty té knihy vznikaly v průběhu
více než deseti let. Některé byly napsané během jednoho dvou večerů,
jiné se rodily i týdny. Já neumím psát
v zápřahu. Mé psaní je intuitivní
a zároveň asociativní. Popravdě řečeno, když sedám k počítači, předem vůbec nevím, co napíšu. Ale
mám někde v sobě koncept. Proto je
Středověk v nás knihou kon-
ceptuální. Nejsem staromilec, ale
čím víc jsem se ponořoval do středověku, tím víc jsem si uvědomoval,
jak byl středověk moderní. Ta kniha
je tedy jakousi tichou konfrontací
dneška se středověkem. Chtěl jsem
v ní ukázat, že mnohdy objevujeme
objevené, aniž to vůbec tušíme. Zároveň jsem chtěl tou knihou provokovat. Ukázat, že moderna mnohdy
stojí na hliněných nohou a věřit v ní
je strašně ošemetné.
V knize Středověk v nás se kupříkladu věnuješ fenoménům
dětství a stáří. V čem je jejich
vnímání dnes jiné než tenkrát?
Dnes lidé propadli kultu dítěte. To
středověk neznal. Reklama míří na
rodiče, aby pro děti kupovali jen to
nejdražší. Onen kult dítěte má ale
dva důsledky. Jeden je myslím zcela
pozitivní. Jeho podstatou je, že dospělí obětují dětem veškerý svůj čas,
někdy bohužel i na úkor partnerských vztahů. Na druhé straně však
ono vše pro dítě vede k nešťastnému návratu k těm středověkým
přístupům, jež chtěly v dětech vidět
malé dospělé. Malé děti jsou ponořovány, aby se začaly učit co nejdřív,
do světa interaktivních obrazovek,
tabletů, herních konzolí a mobilů. Na
školkách se dívají na televizi a zároveň se „učí“ jazyky, což ji ale bere
čas a prostor na dětskou hravost, na
objevování zázračných věcí v obyčejných předmětech a navazování
přátelských vztahů během bezstarostného lítání. Formuje se tím sice
jiný malý dospělý než ve středověku,
avšak již dnes se zcela jasně ukazuje, že pro dětskou psychosomatiku to má děsivé důsledky.
Naopak vztah ke stáří se zas tolik
nezměnil. Stáří je dodnes považováno za sociální problém společnosti
a společnost neví, jak ho vyřešit.
A tak prostě zlom mezi produktivním
věkem a stářím, tedy nástup důchodového věku, stále více prodlužuje.
Na druhé straně však moderní doba
mnohem více marketingově klade
důraz na plnohodnotný život ve stáří. A myslím, že cesta půjde ještě dál,
až se nakonec začne tvrdit, že stáří
vlastně neexistuje.
Dnes se potýkáme s velmi závažným společenským problémem rozpadem klasického manželství, resp. popíráním jeho smyslusplnosti, nutnosti. Jak byl
vnímán před několika staletími?
Těžká otázka. Reflexe vnímání manželství známe jen z hlav teologů,
kteří si jiný vztah než manželství,
jiný, než uzavřený před zraky církve,
a jiný, než církví dohlížený, nedovedli představit. V panovnickém prostředí byly sňatky čiré politikum, ale
nejen tam. Manželství bylo synonymem pro majetek, pro vzestup či
udržení sociální prestiže. Na druhé
straně však i ve středověku žilo
mnoho lidí na hromádce. Vědomě se
nechtěli podrobit církevnímu dohledu a církevní praxi, a manželství
tedy nahlíželi jako vztah dvou laiků,
do něhož nemá církev co mluvit. Lidí,
kteří uzavírali z hlediska církve tzv.
tajná manželství, bylo hluboko do
konce 15. století velmi mnoho. Takže
je otázka, co je klasické manželství
a jak vnímat jeho rozpad. „Klasické
manželství“ je ryze katolický pojem,
naopak evangelická náboženství,
stejně jako islám, nevidí rozvody
a uzavírání nových svazků nijak negativně.
Dalším zajímavým problémem je
vnímání pojmu nacionalismus.
Nedávno jsem psal o knize Vladimíra Macury, který se s tím
pojmem každodenně potýkal při
poznávání období tzv. národního obrození, tedy konce 18.
a v průběhu 19. století. Ty však
hledáš jeho počátky v českých
zemích razantně dříve...
Ano, nevěřím na zrození národa
v 19. století. Nacionalismus podle
mne vůbec není fenoménem
moderní společnosti. Například Čechy přelomu 14. a 15. století vykazují obdobné jevy jako Čechy 19. věku. Oba nacionalismy byly společenstvími představ, jež samy sebe
definovaly jazykově, kulturně i sociálně. Čeští univerzitní nacionalisté
stejně jako kronikář Dalimil mluvili o
společenství spjatém s územím, kulturními zvyky a českým jazykem.
Univerzitáni k tomu dodávali přirozenoprávní argumentaci, podle níž
mají Češi v Českém království větší
práva na samostatnou vládu než
cizinci, přistěhovalci, Němci, kteří
zemi neobývali od prvopočátku.
K oněm Čechům přitom řadili všechny sociální vrstvy, poddané a sedláky nevyjímaje.
A rovněž to byli univerzitáni, kdo
začal mluvit o českém mesianismu,
o vyvolenosti českého národa, o jeho
náboženské, a tedy i společenské
výlučnosti ve vztahu k jiným národům. Jejich argumentace, hlavně na
univerzitě, přitom často byla demagogická, neboť vědomě pracovala s nepravdami (početní převaha
českých mistrů, českých studentů
na univerzitě, což byla čirá fikce),
jejichž prostřednictvím se Češi snažili prosadit proti politicky a mocensky silnější německé menšině v zemi. Jen výjimečně poté u některých
z nich nakonec vyhrál princip víry
nad ideou národa, přičemž se tak
stane až ve chvíli, kdy český národ
získá politickou převahu. Ono středověké potýkání se sociálně slabší
početní většiny se sociálně silnější
menšinou je úplně stejně jako potýkání se Čechů a Němců v českých
a moravských městech druhé poloviny 19. věku. Ale dobře, je možné
namítnou, že pozdně středověké
Čechy jsou anomálií. I kdyby to tak
bylo, nic to však nemění na skutečnosti, že středověký nacionalismu
má v sobě všechny prvky nacionalismu moderního.
Poměrně nově zkoumaným fenoménem je pojem strachu. Kdo
ho přivedl na historiografickou
scénu a jaké podoby měl v našich středoevropských poměrech?
Strach se myslím neproměnil vůbec.
Je to prostě antropologická konstanta bát se, žít v úzkosti, existenční, před přírodními živly či před
smrtí. Do historiografie strach uvedl
Jean Delumeau prostřednictvím
zkoumáni řeči literárních textů.
V dlouhé časové vlně 14. - 18. století
sice ukázal, že se podoby strachu
pod vlivem klimatických a politických změn proměňovaly, avšak
strach zůstával všudypřítomným. Je
tomu tak i dnes. Větru a dešti jsme
neporučili. Bojíme se většího deště,
že přinese ničivou povodeň, bojíme
se vichřice, že nám vezme střechu,
bojíme se vánice, že v ní na horách
zabloudíme, bojíme se nemocí, jejichž epidemičnost podporují senzacechtivá média, bojíme se vlastních
27
snů, jež odrážejí naše úzkosti. Bojíme se, a přece se většinou stejně
jako středověcí lidé dokážeme nad
strachem a úzkostmi povznést, protože jinak bychom nevyšli na ulici,
jak se to stalo kdysi v Japonsku, kde
technologické změny předběhly
schopnosti starých lidí se na ně
adaptovat.
A jsme u dalšího frekventovaného pojmu, který i jako stárnoucí muž miluji - pohádka. Byl
to vždy příběh pro děti, ve kterém Dobro poráží Zlo?
Zda lidé ve středověku svým dětem
vyprávěli pohádky, nevíme. Pokud
ano, neříkali jim pohádky, protože
ono slovo mělo ve středověku jiný
význam. Protože však známe drobné
sujety, které odpovídají motivům
později, v 17. století zapsaných pohádek, zdá se, že ony archetypální
příběhu o dobru a zlu, o červené
karkulce či o popelce, o bojích s draky, kdy nakonec zlého rytíře porazí
ten dobrý, byly středověké kultuře
vlastní. Středověká kultura s dobrem a zlem pracovala mnohem více
než ta naše. Lidé tenkrát uměli lépe
dobro a zlo rozlišovat. Alespoň tedy
při vykreslování ideálu, neboť středověk byl toužením a sněním o ideálu. Nám zůstaly pohádky, jenom
dobro a zlo se nějak navzájem promíchaly a my kvůli našemu relativizování mezi nimi neumíme rozlišovat. Anebo umíme, ale zbaběle
nechceme.
Na pohádku jsem se neptal jen
v souvislosti s knihou Středověk
v nás, ale také proto, že i ty jsi
napsal knihu pro děti. O čem
vypráví?
Moje kniha pro děti je soubor osmnácti bajek a „podpohádek“. Někdy
to jsou přímo apokryfní příběhy o zapomenutých postavách, jako je oslík
v Betlémě, o sv. Martinovi, který vyjede jen tehdy, když v něho budeme
věřit, či o starém sv. Jiří, jenž potřebuje naši pomoc, protože už nemá sílu bojovat s draky jako dřív. Je to
knížka o zlu a dobru, je to knížka
o hledání, o tom, že děti nejsou na
všechno samy, a o tom, že často musíme vzít náš osud do vlastních rukou. Nemohu říci, že to je čistě
knížka pro děti, i když jsem ji psal pro
svoje dcery, ale je to knížka pro velké
i malé co chtějí přemýšlet a naslouchat. Ale nečte se snadno, neboť je
až moc poetická. A na poetiku v rychlých a zběsilých jízdách dětských
filmů nezbývá čas. Já se ji většinou
bojím brát do rukou, protože pro mne
osobně je strašně intimní.
Nač by Martin Nodl upozornil
čtenáře Týneckých listů - co letos chystáš jako editor či autor
za tituly? Který bychom určitě
neměli minout?
Knihy, co jsem si chtěl přečíst. Zásadní práci již zesnulého Aarona
J. Gureviče o středověké individualitě, konečně jednu z knih Františka
Grause, který mne kdysi tolik iritoval
a později tolik inspiroval, o živé minulosti, o národních mýtech v českém, polském a francouzském prostředí, knihu Davida Large o tom, jak
se stal Mnichov centrem nacismu,
a v neposlední řadě velký životopis
Edvarda Beneše od francouzského
historika Antoina Marèse, jenž bourá
zažité představy o tolik rozporuplné
osobě, jakou byl Masarykův „pobočník“.
Ptal se Petr Hanuška
TEXTY
Martin Nodl
PROČ PADAJÍ HVĚZDY
L
Legendy, bajky a podpohádky
VELIKONOČNÍ
SVATÝ JAN
Nevidíme ani vlastní stín.
Měsíc zahalený v mracích, hvězdy
ukryté v nekonečnu.
Chytáš mě za ruku. Nahmatat nemůžeš.
Třeseš se.
„Slyšíš mě. Jsem vedle tebe.“
„Tvůj hlas zní z takové dálky.“
Praskání větví postříkaných z kaluží.
„Tma je černější, než jsem si myslela.
Ještě že nešpiní. To bychom nikdy
nesmyli.“
Černé ruce, černé tváře, černé oči.
Nedíváme se, není kam.
Konečně jsi nahmatala moji dlaň.
„Tati, myslela jsem si, že už tě nikdy
nenajdu.“
„Ale ne. Vždyť tě hladil můj dech.“
„Přece ho chceš ještě někdy vidět.“
„Ale co když tam už není? A co když
tam nikdy nebyl?“
„Neblázni.“
„Tak já to zkusím. Ale musíš být se
mnou. Co kdyby.
A sedni si blíž, jako tenkrát, jako
když jsme ho viděli poprvé.“
„Bylo ti pět, venku se blýskalo.“
„Zavřela jsem se v pokoji, sedla si na
postel a nechtěla nic vidět. Jenomže
když jsem zamáčkla oči a rukou si je
ještě přidržela, najednou bylo všude
kolem světlo. Tolik světla.
Oči ani nešly otevřít. A on tam byl.
Zářil. Měl tak spokojenou tvář.“
Oči s otevřenou dlaní.
„Bála jsem se, že zmizí. Ale neměl
kam uniknout. Kolem něho byl rám,
rám z trnových růží. Tolik jsem se
bála, že mu ty trny probodnou bok.
Bála jsem se, že začne bolestí plakat
a já s ním.“
U nosu se ti koulela kapka krve.
„Ale čím víc blesků česalo nebe, tím
jsem se bála míň.“
Ani jsem si nevšiml, že ti při té vzpomínce hladím vlasy.
Musel jsem, i když už to nemáš ráda.
„Pak ale bouře skončila, otevřela
jsem oči a on tam nebyl.
Tolik jsem se těšívala na bouřky.
Vždycky jsem se při nich choulila
a on přišel. Viděla jsem ho.“
Obraz rámovaný trny.
„Tati, bude dnes hrom zase do kovadlin bít?“ ptala ses s nadějí a já
nevěděl, proč máš bouřku tak ráda.
„Nebude, podívej, je jasné nebe.“
„Ach jo.“
Vůbec jsem netušil, proč jsi v tu chvíli tak smutná.
„Chtěla jsem, aby sjel blesk z čistého
nebe. Věřila jsem tenkrát na zázraky.
A když jsem byla malá, svět byl plný
zázraků.
Každý den byl zázrak. S tebou, tati.
Jsi nejlepší tatínek.“ Tolikrát jsi to
řekla a já se vždycky styděl.
„Jenomže pak zázraky zmizely.“
„Přestala jsi klopit zraky před svíčkou. Přestala ses bát ji zapalovat.
Přestala jsi plakat ze spaní.“
„Víš, on mi ten obraz vstoupil do snů.
Do krásných snů, co trvaly jen chvíli.
I po probuzení jsem ale věděla, že
ten obraz zase uvidím.“
Neměl se kam ztratit. Byl v tobě.
„A pak se to najednou stalo.“
Přesně tak to v životě bývá.
„Úplně mě to vyděsilo. Nebe bylo
zase plné blesků a já ten obraz
neviděla. Zavírala jsem oči víc a víc.
Svírala jsem víčka tak silně, až mi
vytryskly slzy. Ale nic. Jenom černo.
Jen barevné kruhy, co bolí, co se točí
jeden přes druhý. A znovu a znovu.
Dny, týdny, měsíce, roky. Proč to?“
„Asi jsi ztratila pokoru dítěte. Tichou
úctu k nekonečnu.
Začalas být až moc hrdá.“
„Ale on mi chybí. Když ke mně chodil, měla jsem strach o něj. Bála jsem
se, že ho ty trny vážně probodnou.“
Takový strach, že jsi z něj utekla.
„A co když ho ty trny proklály? Co
když nechodí proto, že nemůže, že
tam někde, uprostřed obrazu, leží
celý probodaný.
Co když jsem se přestala dívat na něj
a začala se dívat jen sama na sebe?“
„Tak zavři oči a zkus se dívat do něj.
Zapomeň na chvíli na svoje starosti.
Potom ho uvidíš.“
„A nebudou tam zase ty trny? A nebudou ho zase bolet?“
„Budou, ale ty trny jsou jeho vítězství. Víš, chrání ho před vlastní pýchou.“
„On je pyšný?“
„Každý z nás je někdy pyšný, když
příliš myslí na sebe.“
Najednou z čistého nebe sjel blesk.
Tak, jak se to nikdy nestane.
Země se zachvěla a obloha nebeská
se rozpárala.
Zase tam byl.
Krásný ve své touze.
Krásný i ve své bolesti.
Zase ho ty trny drásaly.
Ale ty ho už nikdy neztratíš.
Zase ho máš za očima. Tam, kam
patří.
Trny vzkříšený.
„Jako malá jsem věřila, že tma má
ostré zuby, ukusuje světlo a polyká
ho. Nikdy jsem nechtěla, abys zhasnul. Bála jsem se vlézt pod peřinu,
protože tma bydlela právě tam.“
„Tak proto ses pořád odkopávala. A já
tě hlupák přikrýval.“
„Víš, už jsem si myslela, že se tmy
nebojím. Ale ona zase
přišla. Temnější než kdy dřív. Hustší
než kouř, co pálí do očí.
Nejde ji rozkrájet. Nejde ji zlomit.
Nejde ji přeskočit. Nejde ji ani odehnat.“
„Nejpevněji jsi mě držela, když jsi
jako malá usínala. Nechtěla jsi mě
pustit, ani když už jsi oddychovala.
Bál jsem se jen pohnout. Spala jsi tak
tence, jako když se motýl otře o květinu.“
Svírám tě stále pevněji, až mě bolí
ruka.
„Byl jsem tvé světlo.“
Snažím se trochu uvolnit tvoji dlaň,
ale nedáš se.
„Když jsi začala usínat sama, svítila
sis pod polštář. Četla sis a malovala
kruhy rozzářenou baterkou. Tmě navzdory, aby k tobě nemohla přijít až
na dotek.“
„Tati, nemůžu se vůbec rozkoukat.
Určitě bloudíme, tam a zase nazpátek.“
„Ne, ještě ne, netrap se. I ve tmě
umím najít cestu. Tma není zlá. Jen
sama v sobě skrývá vše krásné. Víš,
nutí nás, i když se bojíme, abychom
se dívali zevnitř.“
„Když já jsem ještě malá. Chci, aby
ses díval za mě.“
Stiskl jsem tě pevněji. Za tu důvěru.
„Kdykoli budeš chtít, bude se dívat
za tebe. Ale teď dávej pozor, aby se
nám větve jako polednice nevpletly
do vlasů.“
Ve tmě je všechno stokrát silnější.
„Tati, kdybychom tak měli svíčky.
Rozsvěcovali bychom jednu za druhou a na ty, co by šli za námi, by tma
už nemohla.“
Na chvilku si sedneme.
„Cítíš ty pokácené stromy?“
Všude kolem poletovala sladkost jehličí.
Stromy popálené mozoly dřevorubců, kteří jim brali duši, ale ukrást jim
ji nikdy nemohli.
„Svatý Jan chystá vatry.“
„Tati, poletíme s ním?
„Budeme šplhat po jiskřičkách, až se
dotkneme hvězd.“
„Už se nebojím. Ani maličko. Když
zavřu oči, vidím plát ohně a vidím taky kluky, jak přes ně skáčou.“
Ten nejhbitější se vznese až do
oblak.
Taky jsem zavřel oči.
Pořád jsem tě držel za ruku.
Rozběhli jsme se.
Před vatrou jsme na chviličku zaváhali.
Mít respekt se občas vyplácí.
Pak jsme skočili.
Jiskry nás zvedly.
Stoupali jsme výš a výš, až k nebesům.
Když jsme otevřeli oči, tma byla
pořád kolem nás.
Ale jiná, dočista jiná.
Oba jsme se třpytili.
Sami v sobě.
A právě v tu chvíli, kdy tma ztratila
svou sílu, rozpáral svatý Jan uprostřed noci nebe světlem.
PŘESAHY - povídky
29
SVATÝ JIŘÍ
„Ten hrad tady nikdy nestál. Chodíme tudy den co den, stejnou cestou,
do školy a zpátky. Koruny stromů nás
znají a sklánějí se k nám na pozdrav.
A přece jsme ho nikdy neviděli.“
„Třeba jsme se, tati, jenom špatně
dívali. Vždyť pořád jenom pospícháme.“
Ráno tak strašně letí.
A večer, večer se hrozně brzy stmívá.
„Kdo ho asi postavil?“
Je tak oprýskaný a padají z něj kameny.
„Půjdeme se podívat blíž?“
Ruce přitisknuté k sobě, prst po prstu.
Proti všem strachům.
Proti všem strašákům, co jsou v nás.
Nemohl jsem uvěřit, že jsi ani na okamžik nezaváhala.
„Jakou ty máš v sobě sílu,“ pomyslel
jsem si.
Prošli jsme první branou. V jejím rohu
stálo opřené kopí a zpola rozpolcený
štít.
Přilbu bys ani nepoznal.
Kříž uprostřed, rozetnutá vedví. Potřísněná krví.
„Tati, čí to může být?“
Vtom začala před námi pukat země
a z prasklin se valil dým.
Zachvěli jsme se společně se zemí.
Pukliny byly stále děsivější, pekelný
jícen se po nás natahoval.
Chtěl nás spolykat, spořádat jako
předkrm před velikou hostinou.
Tři dračí hlavy, tři ocasy s ostrými
ostny.
Tři děsy.
„Proč jsme sem vůbec chodili?“ mumlal jsem si pro sebe,
abych tě nevyděsil. Už tak jsme byli
málem bez sebe.
„Podívej, podívej, kdo to stojí na nádvoří!“
Starý, zbědovaný rytíř. Plášť se mu
courá u nohou. Drátěná košile rozpáraná na cáry.
Neviděl nás.
Zrak upřený na draka.
Chtěl zvednout meč, ale neměl sílu.
Dvě ruce, a obě tak slabé.
Dračí dech páchnul k zalknutí. Vtíral
se nám do chřípí a ve své hrůze hnal
nám slzy do očí.
Poslední boj.
„Tati, co když ten rytíř padne? Co
když mu drak zlomí vaz
a šlápne mu na krk? Co když ho sežere?“
„Musíme se dívat zpříma. Aby si drak
nemyslel, že nemáme odvahu se mu
postavit.“
„Já to nedokážu.“
„Nevadí, schovej se za mě, budu
tady stát a bojovat, za tebe.“
Drak byl větší než strach. A se strachem rostl a rostl.
„Nedokážu to. Už to nedokážu. Ten
meč je moc těžký. Nezvednu ho,“
hlesnul rytíř. „Rok od roku těžkl.
Každý rok jsem drakovi hlavy setnul,
ale on každým rokem znovu vylezl ze
Noc se loučila s ránem.
Pokaždé se ohlédla.
Jako by se chtěla vrátit.
Toužila, aby ji ráno zavolalo.
Nikdy se ale nedočkala ani ohlédnutí.
Bylo jí to líto.
Šla tam, kde ji nikdo nečekal.
Nezvaná a nevítaná.
Ani host, ani poutník.
Jen procházela.
Skrývala se, kde se jen dalo.
V roklinách, co zábly vlhkostí.
V prohlubních, kde ji bazilíšci polykají.
V propletencích větví, v nichž uvízly
už tisíce víl.
Všude a nikde.
Bez domova.
Nejraději by utekla, daleko na sever.
Když byla malá, maminka jí vyprávěla pohádku o tmě, která přemohla
den. Ta královna prý vládne od půlnoci do půlnoci, a jen občas, když si
chce odpočinout a zavřít oči, předá
moc slaboučkému dni. Princátku, co
nikdy nedospěje.
Malé tmě se při té pohádce usínalo
dobře. Maminka uměla tak krásně
vyprávět. Ještě ve snu cítila, jak je ta
královna silná.
Jak ji ani vítr, ba ani mráz nepřemohou.
Jenže teď z ní už byla veliká tma, a ty
na pohádky nevěří.
Ztratila je.
Teď už jenom hledá pár škvír, kde by
přečkala ten nekonečně se vlekoucí
den. Místečko, kde by se moc nepotrhala.
Stejně se musí pořád zašívat.
Hvězdy a hvězdičky, co padají z nebe, ji vždycky tak rozcupují.
„Copak nemohou padat ve dne? Copak se musí s nocí probudit a ještě
k tomu tolik toužit po té proklaté
zemi?“
Bylo jí z toho do pláče. Nevěděla, jak
přestat. Šaty jí kropily černé slzy.
Ale čím víc plakala, tím byly její šaty
bělejší.
Zarazila se.
„Co budu dělat, vždyť mě oblaka
nahoru nepustí a já zůstanu v téhle
díře navždycky.“
Pak si ale vzpomněla. Když zlobila,
maminka jí přece vyprávěla ještě
jednu pohádku. O malé, rozpustilé
noci, co se toulala, nechtěla se učit
ukládat Měsíc a Večernici, zametat
nebeské smetí a pouštět světlo z černých děr.
Zachvěla se.
„Jak to jen maminka povídala?“
Ta malá zlobivá tma tak dlouho
všechny kolem sebe trápila, že nikdy
nevyrostla a den si ji zotročil. Musela
mu sloužit a on ji na nebe pouštěl jen
na pár chvil. A někdy ani to ne. Zůstala zamčená ve studené komoře,
na sedm západů, na sedm dlouhých
dní.
„Jak jsem na tu pohádku mohla
zapomenout? Vždyť jsem se jako
malá třásla hrůzou! Když mě maminka hubovala, přišla na mě
úzkost. Bála jsem se, abych nedopadla jako ta malá zlobivá tma.“
Najednou jí ta škvírka nepřišla tak
úzká.
Posbírala borové jehlice a jemné
pavučiny a začala si zašívat trhliny.
Dokonce se jí zdálo, jako by dírky po
spadaných hvězdách svítily.
„Ten den tak letí, vždyť to nestihnu.“
„Dníčku můj, ještě nechoď spát. Červánky, zastavte se. Ještě pár dírek
a budu hotová.“
Oblékla se do pláště, nadechla se
a přikryla zemi.
Cítila, jako by ji Měsíc vítal. Jako by
na ni všechny hvězdy potajmu
mrkaly. Jako by svítily v tom okamžení jenom pro ni.
své díry.“
Drak jako by cítil rytířovu slabost.
„Zestárnul jsem. Síly mne opustily.
Ruce se mi třesou. Nemůže, prostě
nemůžu.“
Viděl jsem jeho zoufalství. Úzkost
z toho, co přijde. Bázeň starého
muže, co se už nedokáže ani pohnout.
A v tom jsem ucítil dva prsty ve
svých zádech.
„Tak běž, tati, musíme mu přece
pomoct. Dej mu své ruce a pomoz
mu s tím mečem.“
Pokynul mi. Ale styděl se.
Já jsem se usmál.
„I já budu jednou starý.“
Uchopili jsme meč čtyřma rukama.
Naše odhodlání vstoupilo do jeho
ostří.
„Počkej, až bude blíž.“
„Teď, a se vší odvahou. S celou tvou
nadějí.“
Ťali jsme. Meč projel hrdlem. Jednou,
podruhé, potřetí.
Víc nebylo třeba.
Drak zasténal.
Země se zavřela.
Ani o vteřinu víc bychom ten meč
neudrželi.
Jak ho jen mohl stovky let třímat
sám? Jak ho jen mohl zvednout nad
hlavu?
Ve tváři se mu zračila úleva.
Úzkost tam ale zůstala.
Ta se tak lehko neztratí.
Prosil mne o odpověď.
Já vím. Ale musel jsem se ohlédnout.
Stála jsi tam, usmívala ses a já cítil,
že souhlasíš.
Ani na chvíli jsem o tobě nepochyboval.
Jsi kus mého já.
Znovu jsem se na něho podíval.
Naděje se koupala v obavách.
„Neměj strach, rytíři.“
Vzal jsem tvoji přilbu, zlomeným kopím propíchl dračí srdce
a pochytal jeho krev.
Pil jsi dlouhými doušky. Každý za jeden rok. Na sto let do tebe přešla
dračí síla.
„Každý rok, až začnou štíři vylézat ze
země, budeme na tebe myslet.“
Pohybem ruky ses s námi chtěl rozloučit.
Bylo už pozdě a ty jsi celý den bojoval.
Neboj, nikdy to nikomu neřekneme.
Je to naše tajemství.
„Ale co potom, tati, co potom? Sto let
uteče jako voda.“
„Zase se někdo najde.“
Vždycky se našel.
„Má krev je v tobě a tvoje zase bude
v tvých dětech.“
„Tati, podívej, jak ta přilba najednou
září.“
Její lesk nás bodal očí, ale my jsme je
nemhouřili. Nebylo se čeho bát, nebylo před čím utíkat.
Svatý Jiří už zase máchá svým mečem a draci se mu plazí u nohou.
PROČ PADAJÍ HVĚZDY
„Ani jsem nevěděla, jak mě máte
rády.“
„Matičko, to víš, že tě máme rády.
Nebýt tebe, nikdo by nás neviděl.
Nebýt tebe, utopily bychom se v hlubinách světla.
Nebýt tebe, nemohl by si nikdo nic
přát.“
Od toho dne se začala na všechno
těšit.
Chtěla být krásnější pro svoje hvězdy.
A ony pro ni.
Natahovaly se k ní blíž a blíž, až svoji
touhu někdy neunesly a propadly se
na zem.
Ona je však vždycky posbírala, s pavučinou smíchala a znovu zašila do
svého pláště.
A na malou, rozpustilou a línou tmu
si už nikdy nevzpomněla.
SLOUPEK POEZIE
A přece se točí
Radek Malý
Hvězdáři kdysi roztočili Zemi
a pozvedli ji z širých kalných vod.
Od těch dob marně hledáš pevný bod, Človíčku Červe. Ukřičený,
němý.
Tak se to mele: kosti, slova, šrot,
peklo a nebe, nahoře a dole.
Zem semlela se na válečné pole,
hrot katedrály v křivý hromosvod.
Rveme se s větrem, vesmírem a těmi,
kdo chtějí Boha dělit třemi
a v botě tají kopyto.
Giordano Bruno, odvolej, ty vole!
Tělo mi láme duši v kole.
Mám žízeň. A mám dopito.
Ze sbírky Všehomír /Host 2015/
Radek Malý /1977/ básník starosvětsky zahloubán do šedi a marnosti života. Však břitce
zvládne slovo vybrousit, až cinkne. Někdy o mříž, jindy o sklenice. Já osobně mu vzdávám hold za Paula Celana rumunského básníka židovského původu, který zemřel ve
Franci. Černé vločky. Mistrný překlad Radka Malého, díky němuž, je Celan s námi v jazyce.
Stanislav Denk
POVĚSTI ZE ŽÁDLOVIC – 2. ČÁST
Posledně jsem poněkud více prostoru, zdánlivě na úkor pověstí, věnoval spíše vysvětlujícím komentářům. Ale nelitujme toho. Lidová pověst, pokud není vsazena do svého
prostředí, nám toho mnohdy o svém
skutečném smyslu až tak moc neprozradí. Pokud ale moje povídání
některé z Vás třeba motivovalo si na
období dovolené naplánovat výlet
někam na Bouzovsko či Lošticko,
pak zbytečným rozhodně nebylo.
Ale vraťme se k dluhům z minula.
O stávajícím žádlovickém zámku se
soudí, že byl na místě bývalé tvrze
vystavěn v letech 1679–1705. U níže
uvedené pověsti však uvidíme, že
tato teorie nemusí být zcela přesná,
a že při rozřešení některých nejasností může určitou úlohu v budoucnu sehrát třeba archeologie.
Karel Faltýnek
STOJÍ ŽÁDLOVICKÝ ZÁMEK OPRAVDU NA MÍSTĚ BÝVALÉ TVRZE?
Jistý starý muž (*1921), který ve
svém mládí nějaký čas na žádlovickém zámku pracoval jako zahradník,
mi roku 1996 řekl toto: „...Ta [původní] tvrz stávala tadê jak só tê dva
[dnešní tzv. „zahradnické“] domkê…
...Tam stála puvodni dřevěná tvrz.
A ten zámek se stavěl hodně pozďéš,
nevim ôš teť přesně f kterym roce, to
bêch zelhal. Já si tak nepamatôjô. No
ani sem [se] po tom nejak nepidil.
Ten se potom postavil. A dêš se ten
zámek postavil tak přêšil do provozô-, tak se nejezdilo tak jak se jezdi
teď, ale jezdilo se tam vokolo lesni
správê do parkô, a tó ‚Černó alejó‘,
jak se říká, jak je ta brána, tó ‚Černó
álejó‘ to bêla přijezdová cesta k zámkô. A aš to kópil hrabě Dubské, Viktor
Dubské, otec teho Adolfa, posledniho majitele, tak nechal přestavět ten
vchod zpředô, to dělal [někdejší
loštický] stavitel Sova, ale děda-, to
je teho mlady-, némlačiho Sovô praděda. Ten to dělal. Ten. Teda pod jeho
vedenim se to ďálo. A pak se ta
sêlnice protahla, a ôďál se vjezd
zpředô. Aš po zámek, až po-, jako
teho- bêl majetek obecni. A ten hrabě to potom vêměnil za ten-, ten
‚Chlómek‘ to zas patřêlo jako k temô
dvorô. Tak za ten ‚Chlómek‘ to vêměnil-, s obcó, jak bêlo to novi, tenkrát, jak bêlo to rozděleny. ‚Dědina‘,
jako ‚Dědinka‘, jak se říká, ta patřêla
do Lošťêc, a ‚Budin‘, ten patřêl do
Ujezda. Aš po [I. světové] válce, aš
po válce, mêsim tak ve dvaadvacátym, dvacátym, dvaadvacátym
roce že prostě ôďálê tôdê samostatná dědina [Žádlovice ve stávajících katastrálních hranicích]...
...[že původní tvrz nestála v místě
dnešního zámku, ale přibližně sto
padesát metrů západně v místech
„zahradnických“ domků] je to víceméně ustni podáni-, z generace na
generaci, gde ta tvrz stávala. Neš se
postavil ten zámek...“
Z vyprávění tedy vyplývá nejen
složitost územního členění Žádlovic
jako takových, ale též i to, že původní tvrz mohla stát celých sto
padesát metrů západněji, tedy poněkud dále v mírném, k východu
ukloněném svahu. Odpovídá to místu dnešního domku čp. 17 s parcelním č. 11 a domku čp. 52 s parcelním
č. 12. Navíc se dovídáme, že i vjezd
do celého zámeckého areálu nebyl
tak jako dnes od východu, nýbrž ještě relativně nedávno úplně z opačné strany od západu, ze stávajícího
zámeckého parku. Ve vyprávění padla zmínka i o posledních majitelích
žádlovického panství, rodu Dubských z Třebomyslic. Tito šlechticové byli sice českého jména, avšak
cítili se být spíše Němci. To se jim
roku 1945 trpce vymstilo. Za napomáhání při německém záboru Sudet
v roce 1938 jim byl veškerý majetek
na našem území zkonfiskován. Areál
zámku po celou dobu války formálně
spadal do tzv. „Říše“, zatím co zbytek Žádlovic do tzv. „Protektorátu“.
I když místní lidé na rodinu hrabat
Dubských nemohli povědět nic zlého, ba svým způsobem právě naopak, ani to jim nepomohlo. Mezi
lidmi v okolí pak ještě v době mého
mládí kolovala zkazka, že hrabě Viktor Dubský, v 90. létech 19. století,
údajně vyhrál žádlovický zámek na
svobodném pánu Vorst-Gudenau
v kartách cestou ve vlaku z Vídně…
Snad se jedná o pouhou pomluvu,
nevím. Ale zabýváme-li se pověstmi,
tato informace by tudíž neměla být
zapomenuta.
CO ZAPSAL KRONIKÁŘ
Zajímavou pověst můžeme též číst i
v Kronice obce Žádlovic, kterou roku
1951 zapsal kronikář Josef Navrátil:
„…O žadlovském zámku a blízkém
kopci Chlomku jsem se dověděl pověsť a tuto zaznamenávám: Před
dávnými časy žil na žadlovickém zámku starý hrabě, jemuž patřilo téměř celé okolí. Trpěl pakostnicí,
a proto byl velmi zlý a mrzutý. Na
blízkém kopci Chlomku byla pustá
paseka, porostlá jen bodláčím a neužitečnými křovinami. Nahoře uprostřed tohoto smutného místa stála
šibenice, kterou tam nechal hrabě
postaviti a kde ve své zlosti a mstivosti své poddané po různém trýznění nechal oběsit. Tato šibenice
byla dobře viditelná ze zámeckých
oken. Jednoho dne vypukl na zámku
požár. Služebnictvo zděšeně uteklo,
aniž se pokusilo požár uhasit, a ani si
nevšimlo, že hrabě, který se pro svoji
chorobu nemohl sám pohybovati,
zůstal ve svém křesle v zámku a tam
uhořel. Hrabě úpěnlivě volal o pomoc, a mohl býti ještě zachráněn,
nikdo se o něj nestaral, a tak bídně
zahynul.
Když pak jeho syn dlící dlouho v cizině se domů vrátil, zámek dal zase
postaviti, smutnou paseku vymýtiti
a vysázeti stromky. Šibenici dal odstraniti a na její místo postaviti kapličku, která tam stojí do dnešního
dne. Kopec a pěkně vzrůstající lesík
mu však stále připomínal jeho zlého
otce, pojmenoval Chlomek. Panství
svoje později prodal a zase se odstěhoval do ciziny… …Lesík tento
pěkně vzrostlý dnes již stářím a pak
velkým suchem, po několik let trvajícím, schne a odumírá a je již velmi
prořídlý…“
O ŠIBENICI NA „CHLÓMKU“
Na závěr povídání souvisejících
s žádlovickým zámkem zde nemůže
chybět vyprávění jedné staré ženy
(*1919) z roku 1991:
„…Z kaple, kerá stoji tadê ô Veselku
ve dvoře, tahlê tvorê aš tam na
Chlómek, gde bêla šibenice. A tam je
takovy jezirko, tam sme si, jak
děcka, ďálê prostředkem klóhačkô.
A toť nat tém jezirkem je takové
ploché kameň, a na tym kameňô je
křiš ôdělané. A přesně na tym mistě
ta šibenice stávala. Vêkládal nám to
dêcky tatinek, mê sme sedělê vokolo
něho jak kôřata a von dêcky řikával:
‚Ja, děti, to si nigdá nepřéte.‘ A ta
podzemni chodba pak vede eště dál
aš do Lošťêc gde béval Rosulek –
‚Rytiř‘…“
Vysvětlivky:
…kaple, kerá stoji tadê ô Veselku…
je nynější kůlnou s parcelním číslem
232, ve dvoře někdejšího lesního
úřadu. Dnes je to soukromý rodinný
dům s čp. 14, a číslem parcely 234.
Kolem něj, jak již víme, vedla též
původní cesta do zámku. V kůlně
jsou doposud patrné zbytky renesančních sgrafitových výjevů náboženského charakteru. Památka není
nikde zapsána, ale souvisí s pánem
Buriánem Drahanovským z Pěnčína, mužem katolického vyznání. Ten
byl po panu Jindřichu Podstatském
od roku 1568 majitelem žádlovické
tvrze a dvora (vida, jak nepokojným
člověkem pan Jindřich byl; i zbrusu
novou žádlovickou tvrz prodal záhy
po její dostavbě!). Jelikož do Loštic,
kam byly Žádlovice tehdy přifařeny,
po roce 1587 přišel nekatolický farář
Matouš Semelius, nechal pan Burián
pro své poddané ze Žádlovic, Lhotky, Radnice a Pavlova zřídit katolickou kapli přímo ve svém dvoře.
…tahlê tvorê… to znamená, že tam
tudy vedly podzemní chodby (otvory).
…nigdá si to nepřéte… nikdy si nic
takového nepřejte zažít.
…řečeného „Rytíře“ – pana Antonína
Rosůlka už „známe“.
A tím se nám pomyslný kruh pověstí
s tematikou žádlovického zámku
uzavírá.
Žádlovice na dobové mapě
PŘESAHY - pověsti
O DVOU KRČMÁCH V ŽÁDLOVICÍCH
V dřívějších dobách byly Žádlovice
rozděleny na několik dílů, které patřívaly různým majitelům. Nejstarší
doloženou takovou vrchností, jak již
víme z předchozího povídání, byl
klášter Hradisko u Olomouce. K posledku zůstaly v Žádlovicích v jeho
majetku pouze dva dvory. Oba nesly
od roku 1532 název „Opactvo“.
V loštických městských knihách ze
17. století se mimo toto pojmenování někdy uvádí též „Opatsko“. V obvodě jednoho z nich, který se nalézá
v rozšířeném plochém údolí potoka
Líšničky, na jeho pravobřeží, stávala
již tehdy panská krčma „Na Budíně“.
Tento svůj název získala podle přilehlé polní trati. Není bez zajímavosti, že v její blízkosti se do dnešní
doby nachází vydatné vodní pra-
meniště. Prý snad někde tam stávala
část dnešních Žádlovic s výše uvedeným názvem „Opatsko“, která
neznámo kdy zanikla. Pojmenování
se pak přeneslo na domky, které byly v téměř kruhovém půdorysu postaveny pouze o několik desítek
metrů západněji. Hostinec „Na Budíně“ fungoval ještě na počátku
2. poloviny 20. století, kdy teprve byl
zrušen.
Druhá žádlovická krčma byla postavena mírovským biskupským úředníkem, panem Buriánem Drahanovským z Pěnčína roku 1580. Jelikož to
bylo při důležité cestě z Olomouce
do Čech, tedy při dnešní křižovatce
Žádlovice – Loštice – Lišnice, dostala
název „Na poště“. V 18. století
vznikla její přezdívka „Na Pešti“, kte-
rá se vžila, a hostinec, bohužel v průběhu následných staletí přestavován tak, až budova pozbyla svojí
památkové hodnoty, nese toto jméno dodnes. Nezanikla, je stále funkční. Zde je nezbytné zmínit, že tato
hospoda se nalézá na levobřeží potoka Líšničky, a to na poněkud vyvýšeném hřbetu, který se vypíná při
severovýchodní části žádlovického
katastru nad údolím potoka.
Postupem doby vymizelo z pamětí
okolních obyvatel povědomí o skutečných důvodech názvů krčem „Na
Budíně“ a „Na Pešti“. Lidská fantazie
si je začala spojovat s maďarskou
metropolí Budapeští, kde je rovněž
„Budín“ a „Pešt“, avšak poněkud
obráceně než v Žádlovicích. „Budín“
je tam na kopci, zatímco na pro-
31
tějším břehu Dunaje je zcela plochý
„Pešt“. Rozumí se samo sebou, že
toto bývalo častým tématem nekonečných debat místních ochmelků.
Ti si je někdy brávali jako záminku
k nočním putováním z jedné hospody do druhé a k pokusům vyluštit na
dnech vypitých půllitrů a skleniček
tuto zdejší „záhadu“. Zánikem hospody „Na Budíně“ však vzaly tyto
„výzkumy“ za své.
Škoda. Buď jak buď, kraj zůstal
ochuzen o vcelku neobvyklou zvláštnost, která již také sama o sobě upadá v zapomenutí.
O DELHOTKÁCH, BÝVALÉ LHOTCE FARÁŘOVĚ
V současné době se jedná o název
polní a lesní trati v katastru sousední
obce Pavlov. Kdysi zde stávala malá
vesnička, která v písemných pramenech figuruje jako Lhotka Farářova.
Mylně je tento název někdy uváděn
v katastru dnešního Bouzova, ale
zcela nepochybně se jedná o nedopatření. Nejstarší zmínka o této vesničce, prý v ní žili pouze čtyři osadníci, pochází z roku 1378. Původně
se mělo jednat o pole patřící k poplužnímu dvoru, které od Jindřicha
ze Zvolky koupil jistý Pešek ze Sta-
venice. Část úroků odtud pocházejících, náleželo knězi oltářníku vyšehorského kostela. Vesnička pravděpodobně zpustla již v 15. století, ale
tradice jejích čtyřech osadníků byla
přenesena, a dále přežívala, v nedaleké obci Zavadilce, které se proto
někdy říkalo Vierhöfen. Zavadilka
pro změnu dočasně zanikla za třicetileté války, nicméně koncem
17. století byla znovu obnovena
a existuje dodnes. A co o Delhotkách
uchovala lidová tradice? Posuďte sami. Uvádím zde dvě vyprávění starých žen (*1900; *1919). První je
záznamem z roku 1992, druhé z roku 1991:
1) „…Toš tê Delhotka, tam bêlê jenom štêrê domkê. To bêla taková
samota a bêla tak v lesékô. A jednó
přêšla v nocê bóřka velká-, no a gdesê ôhodilo, ale nevjeďelê-, v dědině
[Pavlov] to nebêlo, tak žádné se teho
nefšimal. A ráno jeden drôhyho se
ptal gde je Lhotka-, gde je Lhotka?
Lhotkô neviďêt-. To pré bêl blesk do
té Lhotkê. A tak vona celá zhořela.
Bêlê pré tê domkê štêrê. A na nich
bêl nejaké Hêdrich, teda- jeden vim
že se menoval-, a ti Hedrišê, ti ôš tak
pak se rozmohlê, na Lêchovicich só
ale třê tê rodinê tech Hêdrichu-. Aji
f Pavlovje-. No a Lhotka bêla pryč…“
2) „…Na Delhotkách-, na Delhotkách, tam stávala Mohelnice…“
Příští, a naše poslední setkání se
Žádlovicemi, bude tak trošku
strašidelné. Na své si tudíž přijdou
především ti, kteří se rádi bojí…
Karel Faltýnek
ARCHEOLOGICKÁ AKTUALITA
ZLATÉ OZDOBY V PRAVĚKÉM HROBĚ
Jedna z nejčastějších otázek kladených nám archeologům zní: „Už jste
našli nějaké zlato?“. Dnešní archeologickou aktualitou bych chtěla tedy
na tuto otázku odpovědět ano a jeden náš zlatý nález Vám ukázat.
Jde o nález sady několika zlatých
předmětů, které jsme objevili při
odkrývání hrobu z pozdní doby kamenné, ze 3. tisíciletí př. n. l., při
stavbě dálnice u Hulína. Zlomky
dvou zlatých plechových destiček
a dvou spirálovitých vlasových
ozdob ze zlatého drátu byly nalezeny u lebky v bohatém mužském hrobě. Tyto předměty představují součást honosné čelenky. Velice tenké
plechové destičky mají trojice otvorů
pro připevnění na kratších stranách
a na okrajích jsou zdobeny jemnou
tepanou výzdobou. Kromě zlatých
předmětů hrob obsahoval také milodary v podobě dvou krásně zdobených zvoncovitých pohárů, dva keramické hrnky, dva pazourky, zbytek
měděné dýky a kamennou nátepní
destičku s otvory pro připevnění,
která sloužila jako ochrana zápěstí
před zpětným nárazem tětivy při
střelbě z luku. Zlaté předměty
v tomto období byly nesmírně vzácné a v našem regionu představují
výjimečný nález, který vypovídá
o mimořádně vysokém postavení
pohřbeného muže v tehdejší společnosti.
Vendula Vránová
RECENZE
Zajímá dnes ještě někoho osud Lídy Baarové?
Pokud dosud neznáte životní peripetie prvorepublikové filmové herečky
Lídy Baarové nebo si chcete její příběh znovu připomenout, máte k tomu hned dvě příležitosti.
Dokumentaristka Helena Třeštíková
se ve filmu Zkáza krásou vrátila
k rozhovoru s Baarovou, který pořídila v roce 1995 v jejím bytě v Salcburku. Původní půlhodinový televizní formát ztrojnásobila do filmové
podoby, kterou doplnila o unikátní
ukázky z hereččiny filmografie. Vidět
můžete scény z filmu Barkarola z roku 1935, díky němuž Baarová zahájila svou kariéru v Německu a během
jehož natáčení se sblížila s tehdejší
hvězdou Gustavem Fröhlichem. Pozoruhodné jsou i další citace z německých a italských filmů, v nichž
Baarová hrála, ale jejichž poetika by
již byla pro dnešního diváka pasé.
Dobový kontext nastupujícího nacismu v Německu a život v protektorátu pak ilustrují úryvky z tehdejších
filmových týdeníků. Samotný rozhovor s bilancující Baarovou je smutným dokladem o pomíjivosti krásy
a slávy. Osamělé herečce dělaly na
sklonku života společnost jen její
fotografie z dob, kdy jí ležel svět
u nohou. Film Zkáza krásou můžete
za poplatek 60,-Kč shlédnout také na
www.aerovod.cz.
S ambicí evropského velkofilmu pak
k příběhu Baarové přistoupili scénárista Ivan Hubač a režisér Filip Renč.
Film, který na svou realizaci čekal 15
let, provázela již od počátku rozsáhlá
marketingová kampaň. Nezamýšlenou reklamou byl protest českých
filmařů proti předimenzované státní
dotaci, kterou film získal, dále pak již
tvůrci film propagovali ve vlastní režii (ukázky z castingů na hlavní představitelku, zprávy z natáčení). Příběh snímku se soustředí na milostný
románek Baarové s říšským ministrem propagandy Josephem Goebbelsem, který zapříčinil hereččin
pád po válce a neblaze postihl také
její rodinu. Dle kritiků je film značně
nepovedený, líčí hereččin osud s povrchním patosem bez hlubšího
ponoru do tehdejší vypjaté politické
atmosféry. Za všechny ocituji recenzenta Kamila Filu: „Za celou dobu
nevzniká dojem, že sledujeme příběh. Emoce postav a výkony herců
se pohybují pod hranicí uvěřitelnosti. Scénu za scénou přichází jeden
nezáměrný humor za druhým. Připočtěte si legračně strašidelný dabing postav, nesmyslné tematizování německého přízvuku ve filmu,
kde všichni mluví česky. Postava
Baarové je tu líčena podobně hloupě
jako třeba Bathory u Jakubiska –
v totálním podlehnutí vyfantazírovaného kouzla osobnosti. Film o tom,
jak se nemá podléhat charismatu,
tak propadá stejnému omylu.“
Osobně se domnívám, že o Lídě
Baarové toho bylo již tolik napsáno
a natočeno, její život byl probírán
z tolika stran, že již v tomto směru
nelze vypátrat nic objevného. Hraný
životopis, a ještě k tomu špatný, je
tedy jen oním pomyslným plácnutím
do vody.
Andrea Thunová
Čím film o Lídě Baarové chtěl být, čím skutečně je…
Na film Lída Baarová se můžete vydat s různým druhem očekávání.
Někdo se těší na filmovou ilustraci
toho, o čem četl v hereččiných knižních vzpomínkách. Jiný žije v napětí,
že film tyto vzpomínky doplní, poopraví či dokonce vyvrátí a přinese
sérii nových, pokud možno skandálních faktů. Ten třetí zase očekává
slibovanou lovestory, která se odehrává převážně na pozadí fašismem
nasáklých třicátých let. A další ani
film pomalu nemusí vidět a jasnozřivě ví, že je to kolosální podvod,
mezinárodní průšvih, že jde o zbytečně vyhozené dotační prostředky,
které režisér jistě získal díky přátelským vazbám k současnému hradnímu pánovi… I přes všechna splněná
a zklamaná očekávání film za dva
týdny dny promítání vidělo přes dvě
stě tisíc lidí, takže se ukázalo, že
i negativní reklama (která v médiích
jednoznačně převládala) je reklamou a pravidelného i příležitostného
filmového diváka od návštěvy kina
neodradila.
Nemám rád jednoznačně formulované odsudky, proto se k vlně zatracujících kritiků nepřidám. A to i přes
vědomí skutečnosti, že Renčův film
nenaplnil ambice, které si před sebe
sám zbytečně halasně a tak trochu
sebevražedně kladl – stát se událostí
přesahující naše skromné filmové
poměry i státní hranice.
Hned na počátku marně hledám slova pro zařazení, resp. označení jeho
žánru. Pokud by měl být milostnou
romancí, jak je to v reklamních materiálech proklamováno, chybí mi přesvědčivé vykreslení zrodu, narůstání
a vyvrcholení síly milostného vztahu, který se má ocitnout v centru
příběhu. Hlavní hrdinku totiž poznáváme na základě chronologicky
řazených a na dialogu (méně už
obrazně) založených a volně skládaných fragmentů, jež ilustrují vzestup její kariéry. Zatímco zamilování
do německé filmové star Gustava
Fröhlicha stihneme zaznamenat na
základě jednoho rozhovoru odehrá-
vající se na chodbě filmových studií
a je celkem uvěřitelné tím, že je to
člověk z herečtiny branže, jehož věhlas oslňoval plná kina celé střední
Evropy, uchvácení osobností ministra říšské propagandy přichází sice
pozvolněji, ale jaksi nemotivovaně.
Kulhavý a v porovnání s hereckým
fešákem nevzhledný politik musel
úspěšnou herečku přece něčím zaujmout!? Svým výsostným společenským postavením? Vytrvalostí trvající ve filmu jen pod dobu několik
rozmíšek mezi milenci Baarovou
a Fröhlichem? Řečnickými schopnostmi, kterými se blýsknul před
objektem své touhy v hale nabité
spolustraníky, resp. bílým kapesníčkem, jímž demonstroval oddanost své nové lásce? Scénárista i režisér nám sice dávají v náznacích
vybrat, ale jaksi mi schází hlubší
ozřejmění rozhodujícího kroku, který
hrdinku v dešti přivedl z hercovy vily
k politikově krbu a do náručí Goebbelsových plamenů. Chci totiž přitakat názoru jednoho mého kolegy,
že i hloupá „rajda“ (jak Baarovou
označuje komentátor MfDnes Vojtěch Varyš, 30. 1. 2016) má svůj
duchovní svět. I když zřejmě hodně
redukovaný, tak určitě nějaký…
Film nenabízí ani širší pohled na dobový politický kontext, ani zachycení
poměrů na Barrandově, což by jistě
naší žánrové identifikaci mohlo
napomoci. Filmová tvorba znamenala pro život v meziválečném Československu daleko více, než si dnes
dovedeme představit. Herci se stávali v očích veřejnosti téměř nadpozemskými celebritami, s nimiž ty
dnešní, mediálně nedopečené nemají nic společného. O dopadu na
společenské mínění, jednání, chování, módu by mohl Joseph Goebbels
vyprávět… Ani to však Renčův film
příliš nenabízí. Místo toho plýtvá prostředky na zachycení Křišťálové noci
a jiných historizujících vycpávek,
které působí neústrojně, školometsky a v posledku zbytečně. Zarámování filmu dialogem mezi stárnoucí
herečkou a studentkou, která ji zpovídá kvůli přípravě své diplomovou
práci i z důvodu hledání vysvětlení,
jak se mohla slavná herečka zaplést
s masovým vrahem, je nejen okoukané z Formanova Mozarta, ale působí značně uměle, nastavovaně.
Stárnoucí varianta slavné herečky
by to jistě zvládla sama kupříkladu
v podobě osvobozujícího monologu…
O hereckých výkonech bylo napsáno
již mnohé. Táňa Pauhofová svůj part
zahrála pro mě standardně, bez
PŘESAHY - recenze
uchvácení, ale i bez nějakého zásadnějšího omylu. Čelil jsem názoru, že
hraje pořád stejně, že nesledujeme
žádnou hrdinčinu psychologickou
proměnu. Bodejť ne, když jí k ní scénář nedal žádnou šanci. S čím mohla
pracovat? S postavou, jíž je Pánem
Bohem dána hezká tvář i postava,
čehož si byly skutečná i filmová
Baarová vědomy a stejně tak byly
bytostně přesvědčeny o své výjimečnosti? S osudem dívky stržené
nabídnutou hereckou šancí za hranicemi, mylně vyhodnocující své odmítnutí Holywoodu, obdivuhodně
zvládající čekání na šibenici? S cha-
rakterem prohnané krásky, vypočítavé „rajdy“ nebo hloupé holka,
která to prostě nezvládla? Bohužel
scénář ani film odpověď nenabízejí.
Přiznám se, že daleko zajímavější mi
připadal herecký výkon Anny Filové
jako její filmové sestry Zorky, éterické bytosti, která sice nedošla ve
své herecké kariéře tak daleko, ale
zachovala si tvář až do posledních
chvil svého tragického konce. S přehledem a hereckou grácií zvládla
svůj filmový čas Zdenka Procházková coby vzpomínající letitá Baarová, nezklamal ani Martin Huba
(hereččin otec) či Matěj Dadák (Miloš
Havel). Opěvovaný výkon Simony
Stašové coby hereččiny matky hodný českého Oskara za vedlejší roli je
snad nejapným žertem. Jakkoliv
dotyčnou herečku běžně uctívám,
tady asi zapomněla, že už nehraje ve
viewegovské adaptaci Románu pro
ženy, ale v poněkud jiném kousku.
Uvědomila si to až v závěrečné scéně zachycující její postavu při
výslechu, kterou zvládla s obdivuhodnou bravurou. Hitler v podání
Pavla Kříže vzbuzoval během představení u diváků smích. Neoprávněně. Vůdcovu gestiku, mimiku,
slovní projev odpozoroval herec cel-
33
kem přesně. Problém je však v tom,
že v něm bude každý divák doživotně vidět Štěpána Šafránka ze známé komediální pentalogie. Postava
Josepha Goebbelse zahraná Karlem
Markovicsem není jeho parodií, jak
se tu a tam objevuje v kritikách. Před
českým divákem mu neprospívá hlas
Viktora Preisse, který je skutečně
příliš negoebblsovsky měkký, což
vzbuzuje veselí především při ubrečené scéně telefonického loučení se
svou milenkou. A že takto to ve skutečnosti určitě proběhnout nemohlo? Ale pročpak by ne?! I masoví
vrazi někdy nad rozkopaným kyblíčkem s pískem pláčou… Gustav Fröhlich v podání Gedeona Burkharda –
jinak protagonisty ze seriálu Komisař
Rex - nic nezkazil, neboť žádný velký
herecký oříšek nemusel rozlousknout.
Shrňme výše řečené. Nepovažuji
film za zbytečný, nepovažuji ho za
úplně nepodařený. Je mi spíše líto, že
více nevyužil příležitosti, která se mu
nabízela. I když chtěl být filmovou
výpovědí o jednom milostném vztahu (a tou nebyl), chtě nechtě se
dotýkal témat, která již po několik
desetiletí vnímáme do jisté míry jako
národní trauma. Neustále hledáme
odpověď na otázku, nakolik jsme si
zadali či nezadali s nacistickou ideologií a praxí, nakolik jsme se jí přizpůsobili a nakolik jsme jí dokázali
čelit, nakolik nás spojenecký mnichovský podtrh mentálně nalomil
a nakolik se jen na to vymlouváme.
Nečekal jsem, že se to přes filmový
osud Lídy Baarové dozvím, ale myslel jsem si, že i filmové zachycení
části její životní cesty by mohlo k hledání odpovědi na-pomoci…
Foto: CinemArt a.s.
Petr Hanuška
Protagonisté filmu
Próza o nezlomnosti lidského charakteru
Pražské nakladatelství TORST a jeho
redaktor Jan Šulc nechrlí překotně
jednu knižní novinku za druhou.
Naopak. Během roku nabídne pouze
několik málo titulů, které však svou
kvalitou výrazně promlouvají do soudobé původní i překladové produkce. V oblasti české prózy představil
jmenovaný editor několik nových
jmen, které se posléze staly stálicemi české literární scény.
Na konci roku 2015 vyšla próza Ro-
many Křenkové nazvaná Peřiny
a chléb. O autorce se na obálce dovídáme, že je ročník narození 1955, že
si prošla několika povoláními
(pradlena, dělnice, uklízečka) a ve
studentsky zralém věku promovala
na Právnické fakultě UK v Praze
(1986). Po listopadové vánici krátce
pracovala na sekretariátu nejmenovaného ministra a od přelomu tisíciletí otiskuje ve společensko-kulturní revue Prostor své eseje, povídky a verše. Peřiny a chléb jsou
tedy její knižní prvotinou.
Nutno na začátku poznamenat, že
zajímavou, čtivou, otřásající i dojímavou zároveň.
Próza nabízí příběh – zpověď ženské
hrdinky, která se svým rodičům narodí uprostřed padesátých let, svět
kolem sebe si začne pořádně uvědomovat v kontextu uvolňujících
šedesátek, občansky vyzrává v době Husákovy normalizace, v níž prochází zkouškou své občanské, resp.
lidské statečnosti. Příběh je zakončen ve svobodných poměrech posledního čtvrtstoletí. Tolik nabízí
pouze letmá obsahově laděná zpráva, v níž samozřejmě chybějí příběhové uzlíky, které vytvářejí emociálně silnou zprávu o jednom
lidském osudu.
Je patrné, že vypravěčsky se autorka
soustředí především na dvě etapy
hrdinčina života. Tou první je období
dětství, v němž ve vzpomínkách zabíhá do mužského světa svého otce –
lékaře, silného kuřáka a spíše neu-
roticky založeného partnera elegantní maminky. Ta vykonávala stejnou profesi jako její muž, leč často
byla degradovaná skutečností, že na
stejném místě partneři těžce získávali pracovní místo, a tak se ocitla v ponižujícím stavu manželem
vyživované partnerky. Logicky jejich
haprující soužití končí krachem…
Druhou entitou, které je věnována
zvýšená pozornost, je čas, kdy se
dospělá hrdinka osamostatňuje,
vdává a stává manželkou politického vězně. Sama zažívá výslechy,
ponižování, marné hledání práce,
existenční nouzi, zbabělost domnělých přátel, rozvod po manželově
návratu z vězení i zázrak v podobě
získání práce sekretářky v jedné
právnické společnosti, kde ji bývalý
osmašedesátník díky svým starým
konexím pomůže dostat i na vysokoškolská studia.
Román Peřiny a chléb – stejně jako
všechny prózy pojednávající o síle
a nezlomnosti lidského charakteru vnímám ve dvou rovinách. V té etické se lze jen sklonit před odhodlaností a neutuchající vitalitou lidí
smýkaných silami zla, s nimiž často
bojují jen holýma rukama a se sílícím
či oslabujícím přesvědčením o tom,
že svůj život nesmějí zmarnit obelháním vlastního svědomí.
Příběh je však konstruován jako
vyprávění, jehož síla roste a padá
také díky svému tvaru. V této rovině
zažívám pocit určité nevyváženosti,
která není dána pouze rozličnou dél-
kou jednotlivých kapitol, ale především tím, že dějově i citově hutné
pasáže střídají referenčně laděné
úseky. Na vysvětlenou. K těm emočně silným patří fragment vzpomínky
na chvíli, kdy otec malým sourozencům vypráví o konci světa. Úžasná
pasáž o babičce, o starém světě,
který nebyl tak velký a pestrý jako
dnes, ale opravdový, protože se
v něm lidé dotýkali podstatných věcí
jejich vlastní existence. Existenciálně laděný prožitek vydědění ze
společnosti poté, co zatknout na vojně hrdinčina manžela za pobuřování, resp. podpis Charty77. To všechno jsou ozvláštněná vyprávění,
které střídají novinově střižené zprávy o dozvucích stalinských padesátek, okupačních jednotkách vtrhnuvších do země v horkém srpnu roku
1968 i stýskání si nad polistopadovou společností, které schází „idea“
nahrazená vyznáváním pozlaceného prasete. Ano, to všechno už víme, v tom není nic nového.
Ale i přes právě řečené: román jsem
přečetl během jednoho odpoledne.
A jak jsem napsal na počátku: zajímal mě, bavil mě, mrazil mě. Příběhy
osobní zkušenosti by takové měly
být vždycky.
Romana Křenková: Peřiny a chléb.
Praha, TORST 2015, 228 stran.
Petr Hanuška
34
PŘESAHY - komiks; Dějiny a současnost
KOMIKS
Zlá ovce
Zlá ovce se narodila v lůně literárního obtýdeníku Tvar, kde v letech
2002 až 2015 pokoušela trpělivost
čtenářů co čtrnáct dní. Doopravdy se
ale zrodila na nejmenované plzeňské konferenci v roce 2001, kdy
se její autor - jak to tradičně dělá
doposud - věnoval psaní a kreslení,
aby při nekonečných hodinách
zaplněných řečníky zcela nezešílel.
Podoba tohoto stripu byla vždy určená čtyřmi panely na jedné stránce
A4, i když v několika případech zaplnily příběhy Zlé ovce celou stranu
jejího tehdejšího domovského časopisu Tvar.
O jejím autorovi lze snad pravdivě
říci jen tolik, že nerad tančí.
Petr Hanuška
DĚJINY A SOUČASNOST
Únorové číslo Dějin a současností
Únorové číslo časopisu Dějiny a současnost se svým tématem Zmizelá
města a jejich archeologický výzkum
zaměří na Evropu, Asii i Jižní Ameriku. Články představí aktuální výzkum v Troji, Istanbulu a v guatemalském Quiriguá. Právě o posledním zmiňovaném iberoamerikanistka Markéta Křížová píše: „Ruiny
mayského města Quiriguá, respektive pozůstatky sídelních struktur
nalezené poblíž osady tohoto jména,
která byla založena v koloniální době,dnes figurují na seznamu kulturního dědictví UNESCO a patří k nejnavštěvovanějším turistickým destinacím Guatemaly. Quiriguá také již
více než sto let zůstává objektem
intenzivního archeologického výzkumu. Počátky vědeckého zkoumání
tohoto města, a ostatně celé mayské
kultury, ovšem motivovaly zcela jiné
cíle než vědecké...“
Součástí čísla jsou recenze knih a také pravidelné rubriky: Řeč šlechtických sídel (zámek Nebílovy v západních Čechách), Expozice (egyptologické sbírky v polské Poznani) či Historik na cestách (baskická Guernica).
Únorové číslo očekávejte 19. února.
kontakt: [email protected]
www.dejinasoucasnost.cz
Historický kalendář
1. února 1851 – zemřela Mary Shelley, anglická spisovatelka (* 1797)
2. února 1986 – v Lucembursku ženy poprvé volily v parlamentních
volbách
3. února 1896 – narodil se Johannes Urzidil, pražský německy píšící
spisovatel († 2. listopadu 1970)
4. února 1746 – narodil se Tadeusz Kościuszko, polský generál a vůdce
hnutí za samostatnost Polska († 15. října 1817)
5. února 1796 – v Praze založena Společnost vlasteneckých přátel
umění, předchůdce dnešní Národní galerie
6. února 1421 – husitský kněz a hejtman Petr Hromádka z Jistebnice
upálen v Chrudimi
7. února 1311 – korunovace Jana Lucemburského českým králem
8. února 1926 – začalo hrát Osvobozené divadlo
9. února 1881 – zemřel Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel
a filozof (* 11. listopadu 1821)
10. února 1961 – zemřel Jakub Deml, český spisovatel (* 20. srpna 1878)
11. února 1531 – Jindřich VIII. jmenován hlavou anglikánské církve
12. února 1626 – narodil se Jan Kořínek, jezuitský kněz, filozof
a spisovatel († 12. srpna 1680)
13. února 1866 – Jesse James a jeho gang spáchal první ozbrojenou
bankovní loupež
14. února 1876 – Alexander Graham Bell si nechal patentovat telefon
15. února 1921 – uskutečnilo se první sčítání lidu v Československu
16. února 1761 – narodil se Jean-Charles Pichegru, francouzský generál
(† 5. dubna 1804)
17. února 1411 – Václav (IV.) moravským markrabětem
18. února 1126 – bitvou u Chlumce vyvrcholily boje o české knížectví
mezi Soběslavem I. a Otou II. Olomouckým
19. února 1896 – narodil se André Breton, francouzský básník
(† 28. září 1966)
20. února 1896 – zemřel Karel Teige, český muzikolog a redaktor
(* 23. října 1859)
21. února 1916 – začala bitva u Verdunu (první světová válka)
22. února 1816 – zemřel Adam Ferguson, skotský filosof, sociolog
a historik (* 20. června 1723)
23. února 1766 – zemřel Stanislav I. Leszczyński, polský král a vévoda
lotrinský (* 20. října 1677)
24. února 1851 – narodil se Karel Liebscher, český malíř
(† 20. dubna 1906)
25. února 1841 – narodil se Auguste Renoir, francouzský
impresionistický malíř († 3. prosince 1919)
26. února 1616 – Galileo Galilei předvolán před církevní soud
27. února 1936 – zemřel Ivan Petrovič Pavlov, ruský fyziolog, nositel
Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství (* 26. září 1849)
28. února 1986 – ve Stockholmu zavražděn švédský premiér Olof Palme,
atentátník dosud nevypátrán
29. února 1936 – v Japonsku potlačen pokus o puč