Studie "Problematika tetřevovitých v česko
Transkript
Studie "Problematika tetřevovitých v česko
Problematika tetřevovitých v česko-bavorském příhraničí Forejtek P. – Červený J. – Vodňanský M. Institut ekologie zvěře Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně 2013 „Investice do vaší budoucnosti“ 2 Obsah CHARAKTERISTIKA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ TETŘEVOVITÝCH (TETŘEV HLUŠEC, TETŘÍVEK OBECNÝ, JEŘÁBEK LESNÍ) V AREÁLU JEHO ROZŠÍŘENÍ (ŠUMAVA, ČESKÝ LES) ................................................................................................................................................................... 5 ŠUMAVA .......................................................................................................................................................... 5 Geomorfologie ............................................................................................................... 5 Hydrologické poměry .................................................................................................... 5 Klima ............................................................................................................................. 6 Flóra ............................................................................................................................... 6 Fauna ............................................................................................................................. 7 ČESKÝ LES ...................................................................................................................................................... 9 Geomorfologie ............................................................................................................... 9 Klima ............................................................................................................................. 9 Flóra ............................................................................................................................. 10 Fauna ........................................................................................................................... 10 HISTORICKÉ A SOUČASNÉ ROZŠÍŘENÍ TETŘEVA HLUŠCE, TETŘÍVKA OBECNÉHO A JEŘÁBKA LESNÍHO, JEJICH BIOLOGIE A POČETNÍ STAVY VE VZTAHU KE ZPŮSOBU HOSPODAŘENÍ V KRAJINĚ ..................................................................................................................... 12 TETŘEV HLUŠEC ........................................................................................................................................ 12 Reprodukce – tok a hnízdění ....................................................................................... 13 Historický výskyt tetřeva hlušce v oblasti Šumavy ..................................................... 16 Vývoj populace v období 1950 - 1990 ........................................................................ 17 Odhad velikosti populace na konci minulého století ................................................... 18 Vývoj populace tetřeva hlušce v letech 1999 až 2013................................................. 20 TETŘÍVEK OBECNÝ ................................................................................................................................... 21 Biologie a hnízdění ...................................................................................................... 21 Historický výskyt ......................................................................................................... 25 Vývoj populace v období 1950 - 1990 ........................................................................ 27 Odhad velikosti populace - 1990 až 1996 ................................................................... 27 Odhad velikosti populace v 90. letech minulého století .............................................. 29 Vývoj populace tetřívka obecného v letech 1999 až 2007 .......................................... 30 Prostředí a potrava ....................................................................................................... 30 Rozmnožování ............................................................................................................. 32 JEŘÁBEK LESNÍ .......................................................................................................................................... 37 Rozšíření jeřábka lesního............................................................................................. 39 Rozšíření v České republice ........................................................................................ 39 Vývoj početních stavů ................................................................................................. 40 3 Vývoj populace jeřábka lesního v období 1970 - 1990 ............................................... 43 Odhad velikosti populace jeřábka lesního v letech 1990 až 1999 ............................... 44 Vývoj populace jeřábka lesního v letech 1999 až 2013 .............................................. 45 Hnízdní biologie .......................................................................................................... 46 Nároky na prostředí ..................................................................................................... 47 MOŽNOSTI UMĚLÉHO ODCHOVU A VYPOUŠTĚNÍ TETŘEVŮ DO VOLNÉ PŘÍRODY ............ 49 SCHOPNOST PŘEŽITÍ UMĚLE ODCHOVANÝCH TETŘEVŮ VE VOLNÉ PŘÍRODĚ .................. 49 Rozptyl tetřevích kuřat po vypuštění ............................................................................... 51 Velikost domovských okrsků .......................................................................................... 53 Hodnocení biotopů .......................................................................................................... 54 Etážovitost porostu ...................................................................................................... 54 Druhové složení dřevin v porostu................................................................................ 55 Zakmenění ................................................................................................................... 57 Věk porostů ................................................................................................................. 61 Lesní typ ...................................................................................................................... 64 ÚSPĚŠNOST ZÁCHRANNÉHO PROGRAMU TETŘEVA HLUŠCE.................................................... 72 Ohrožení tetřívka obecného a ochranná opatření ........................................................ 73 Ohrožení jeřábka lesního – limitující faktory .............................................................. 75 VÝVOJ POČETNÍCH STAVŮ HLAVNÍCH PREDÁTORŮ TETŘEVOVITÝCH ............................... 76 MOŽNOSTI AKTIVNÍ PODPORY TETŘEVOVITÝCH V ZÁJMOVÉ OBLASTI S PŘIHLÉDNUTÍM K PŘESHRANIČNÍ ODBORNÉ SPOLUPRÁCI ................................................... 81 SEZNAM LITERATURY ............................................................................................................................. 82 4 Charakteristika životního prostředí tetřevovitých (tetřev hlušec, tetřívek obecný, jeřábek lesní) v areálu jeho rozšíření (Šumava, Český les) Šumava Šumava (německy Böhmerwald) je rozsáhlé pohoří na hranicích Česka, Rakouska a německého Bavorska. Německá (nikoli rakouská) strana bývá někdy také nazývána Bavorský les (Bayerischer Wald), popř. Zadní bavorský les (Hinterer Bayerischer Wald). Vlastní Bavorský les (Inerer Bayerischer Wald) ve skutečnosti leží o něco jižněji v německém vnitrozemí. Pohořím prochází hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Jižní strana pohoří je podstatně příkřejší než severní, česká. Na území Šumavy se nachází mimo jiné Lipenská přehrada. Je to jedno z nejstarších pohoří Evropy. Délka protáhlého pohoří orientovaného SZ-JV činí 190 kilometrů. V nejširším místě měří pás pohoří asi 45 km. Geomorfologie Geomorfologické členění České republiky je poměrně složité. Šumava, jako součást Českého masivu, vznikla v důsledku variského horotvorných pochodů v době mezi 380 až 310 miliony let kolizí dvou kontinentálních desek – Gondwany z jihu a Laurusie ze severu. Je tvořená zejména žulami, rulami a svory. Vlivem alpinského vrásnění došlo k vyzdvižení okrajové části Českého masivu včetně dnešní Šumavy. Erozí a klimatickými změnami byla dále modifikována. Je to lesnaté pohoří s rozsáhlými náhorními plošinami s místy výrazně vystupujícími vrcholy v centrální části a hlouběji vyerodovanými údolími vodních toků (Vydra, Křemelná). Atraktivní jsou pozůstatky činnosti ledovců v podobě 8 ledovcových jezer uzavřených čelními morénami s přibližně stejnou nadmořskou výškou 1 000 – 1 100 m (jediné úkazy tohoto typu v ČR). Nadmořská výška Šumavy se pohybuje zhruba od 600 m n. m. (údolí Otavy u Rejštejna) do 1 400 m n. m. Nejvyšší horou Šumavy na českém území je Plechý (1 387 m n. m.), na německém území (Národní park Bavorský les) pak Großer Arber (1457 m n. m.). Hydrologické poměry Přes území České republiky přechází hlavní evropské rozvodí, které rozděluje stát na tři úmoří. Největší část republiky patří do povodí Labe a k úmoří Severního moře. K úmoří 5 Černého moře náleží 24 % plochy státu, hlavně v povodí Moravy. Do povodí Odry patří 9,8 % (úmoří Baltského moře). Šumava tvoří hlavní evropské rozvodí mezi Severním a Černým mořem. Velké množství nacházejících se tu pramenišť, rašelinišť, potoků, bystřin až po hlavní vodní toky Šumavy – Vltavu a Otavu – ji řadí mezi významné pramenné oblasti. Klima Podnebí Šumavy má přechodný charakter mezi klimatem přímořským a kontinentálním, tj. má poměrně malé teplotní výkyvy a poměrně vysoké srážky se stejnoměrným rozložením během roku. Nejchladnějším měsícem je leden až únor (průměrná teplota -3 až -5 stupňů Celsia), nejteplejším měsícem červenec (průměrně 15 stupňů Celsia). Teploty přes den se v zimě pohybují okolo bodu mrazu, v nejvyšším létě pak dosahují maximálně k 25 stupňům. Nejchladnější oblastí Šumavy jsou šumavské pláně s průměrnou roční teplotou max. 4 stupně Celsia. Množství srážek na Šumavě roste s nadmořskou výškou, velký podíl činí zimní sněhové srážky. Sněhová pokrývka ve vyšších polohách a zejména na šumavských pláních leží více než 150 dnů v roce, její průměrná výška činí ve vyšších polohách 100 – 150 cm, v okrajových částech Šumavy 20 – 80 cm. Pro Šumavu se udává průměrný počet 160 – 190 slunných dní v roce. Časté jsou podzimní a zimní inverze ve vyšších polohách (na tzv. centrální Šumavě). Flóra Z fytogeografického hlediska, v kontextu širších vztahů, leží celá Šumava ve středoevropské provincii středoevropské květenné oblasti temperátního pásma Evropy. Odchylky v lokálních přírodních poměrech se pak projevují i ve složení místní flory a zastoupení vegetačních typů. Převažujícím typem je vegetace lesní, která se do své dnešní podoby zformovala během dlouhodobého vývoje v poledové době. Přirozený charakter těchto společenstev byl však do značné míry pozměněn dlouhodobým lesnickým hospodařením. Lesní vegetace tak v současné době představuje širokou mozaiku od silně pozměněných, nepůvodních společenstev až po přírodě blízké zbytky lesních porostů, které zůstaly zachovány na více lokalitách Šumavy (Boubín, Smrčina, Stožec apod.). Bezlesé plochy vznikly zemědělským extenzivním obhospodařováním odlesněných ploch. Tato luční a 6 pastvinná společenstva zůstala zachována jen na části své původní plochy, zde je dosud koncentrován výskyt většiny chráněných a ohrožených druhů šumavské květeny. Floristické bohatství Šumavy nespočívá ve vysoké početnosti a rozmanitosti druhů, celá oblast je však pozoruhodná kombinací různorodých prvků a dochováním unikátních společenstev, zejména v extrémních stanovištích (rašeliniště, jezerní kary). Fauna Šumavská fauna se do dnešní podoby utvářela během postglaciálu a původně měla téměř lesní charakter. Většina z těchto druhů živočichů vázaných na les se zde udržela až do současné doby a i dnes patří k nejcharakterističtějším pro jednotlivé výškové vegetační stupně. Po zvýšené kolonizaci Šumavy člověkem došlo k vytvoření nových krajinných prvků (antropicky podmíněná nelesní stanoviště, sídliště, komunikace) a k diverzifikaci fauny proniknutím nových druhů vázaných na otevřenou krajinu a druhů synantropních. Negativním dopadem byl však pokles početnosti živočišných druhů vázaných na přirozená stanoviště, změny ve strukturách zoocenóz a fragmentace populací. Některé druhy v důsledku ztráty přirozených biotopů vymizely úplně. Ze zoogeografického hlediska tvoří faunu Šumavy jednak holarktické či palearktické formy, ale také prvky subatlantské a atlantské a jiné. Kromě toho se zde vyskytují i endemické šumavské a šumavsko-alpské druhy a poddruhy. Z hlediska výskytu původních lesních druhů a společenstev mají zásadní význam primární ekosystémy, které se zachovaly většinou ve fragmentární podobě. Významnou složkou zoocenóz těchto stanovišť jsou boreomontánní a boreoalpinní prvky s disjunktivními areály. V oblasti Šumavy se podle vyhlášky č.395/1992 SB vyskytuje 14 kriticky ohrožených, 40 silně ohrožených a 44 ohrožených druhů. Významným činitelem v šumavských lesích jsou vysoké početní stavy místních druhů jelenovitých, jelena lesního (Cervus elaphus) a srnce obecného (Capreolus capreolus), v důsledku dlouhodobé absence velkých šelem, tj. vlka, medvěda a rysa. Došlo tak k omezení predačního tlaku na jelenovité a k enormnímu zvýšení jejích početních stavů. V minulosti ovlivňovaly škody působené nepřiměřenými stavy zejména jelenů lesní ekosystémy v několika vlnách a až dodnes v omezeném rozsahu přetrvávají. Nadměrným spásáním přerušují jelenovití přirozený vývojový cyklus lesa likvidací přirozené obnovy, což vede ke stejnověkosti porostů a ke snižování genetické diversity. Selektivním okusem ochuzují druhovou skladbu lesa o nejvíce potřebné dřeviny, kterými jsou zejména stinné 7 listnáče a jedle, a loupáním a ohryzem kůry stromů mechanicky poškozují kmeny, čímž zvyšují riziko sekundární infekce a náchylnost ke škodám působených větrem a sněhem. Nezanedbatelný je také negativní dopad případné kompetice na jiné živočichy. Spásáním snižují výšku, pokryvnost a plodnost přízemní vegetace, zejména borůvčí, a snižují tak možnosti potravy a úkrytu jiných živočichů. Stav populace jelenovitých je enormně vysoký v celém území NP Šumava, zejména v jeho severozápadní části. V posledních deseti letech výrazně vzrůstá početnost populace prasete divokého (Sus scrofa), zejména v jihovýchodní části šumavského podhůří. U tohoto druhu je zaznamenávána i tendence postupného šíření do vyšších poloh Šumavy. Z možných predátorů tetřevovitých je to především vysoká populační hustota lišky obecné (Vulpes vulpes), která se vyskytuje na celém území Šumavy, při čemž podstatně vyšší početnosti dosahuje v podhůří. Populace lišky se dá na celém území označit za stabilizovanou, s výrazným nárůstem početnosti v posledních letech. Mezi další činitele významněji ovlivňující početnost tetřevovitých na území Národního parku Šumava patrně patří i již výše uvedené prase divoké (Sus scrofa). Je také nutno zmínit zvyšující se početnosti dalších predátorů tetřevovitých, kuny lesní (Martes martes) v horských lesních polohách a kuny skalní (Martes foina) v podhůří. Dále je třeba jmenovat i rysa ostrovida (Lynx lynx), přestože se tetřevovití stávají jeho kořistí pouze příležitostně (nejčastější kořistí rysa z tetřevovitých je jeřábek lesní, který je z tetřevovitých na Šumavě nejpočetnější). Odhady celé rysí populace se pohybují mezi 20 až 50 jedinci. V poslední době se tento druh šíří i mimo území národního parku. Jeho výskyt se dá považovat za stálý v 27 honitbách Šumavy. Z pernatých dravců je potencionálním predátorem na Šumavě pouze jestřáb lesní (Accipiter gentilis). Jeho početnost je však v oblastech výskytu tetřevů nízká, takže nepředstavuje výrazné nebezpečí (Hlavatá 2002). V posledních desetiletích dochází k početním nárůstům krkavce velkého (Corvus corax), jehož predační tlak může představovat pro všechny tetřevovité významné riziko. 8 ČESKÝ LES Roku 1998 bylo vyhlášení CHKO Český les zařazeno mezi prioritní úkoly Státního programu ochrany přírody a krajiny, schváleného vládou České republiky. V současné době je území jednoznačně vymezeno a rozděleno do čtyř zón odstupňované ochrany. Český les se vyznačuje pestrostí dřevin a živočichů, velkým podílem přirozených a přírodě blízkých ekosystémů, vysokou čistotou prostředí a minimálním podílem narušených ploch (Jelínek 1999). Nejvyšším vrcholem Českého lesa je Čerchov s nadmořskou výškou 1042 m n.m., hlavní hřeben je v nadmořské výšce 700-800 m n.m. Geomorfologie Z geografického hlediska je to pohoří ležící mezi státní hranicí a jeho východním úpatím, tj. morfologicky nápadnou linií směřující zhruba od zadního Chodova k Tachovu, Klenčí a Folmavě. Uvedená východní hranice Českého lesa je zároveň rozhraním dvou základních regionálně-geologických jednotek, moldanubika a bohemika, které spolu s dalšími budují Český masív. Tento masív, přesahující naše státní hranice do Německa, Polska a Rakouska, patří k zhruba 350 milionů let starému variskému horskému pásmu, směřujícímu ze Španělska přes Francii, Německo, Českou republiku do Polska. Vzhledem k dlouhodobé erozi vystupuje toto pásmo na dnešní zemský povrch již jen v podobě izolovaných, mladšími usazeninami od sebe oddělených částí, z nichž jednou z nejvýznamnějších je Český masív. Po vzniku variského pohoří došlo pouze k drobným procesům, k zvětrávání někdejšího povrchu a jeho postupnému zarovnávání, narušovanému opakováním vertikálních pohybů podél převážně SSZ-JJV zlomů. Tyto procesy spolu s rozdílnou odolností jednotlivých typů hornin vůči zvětrávání vyústily v dnešní morfologii Českého lesa. Klima Průměrná roční teplota v Českém lese je v nadmořské výšce 800 m n.m. kolem 6 °C, v nadmořské výšce 900-1000 m n.m. 5 °C. Srážky se pohybují v rozmezí 650-1000 mm za rok, ale například v oblasti Čerchova, kde je umístěno aklimatizační zařízení, dosahují až 1320 mm za rok. Sníh v této oblasti ležel od října do března v roce 2001, v roce 2002 to bylo o měsíc déle. Výška sněhové pokrývky se pohybovala v rozmezí 110-130 cm. 9 Flóra Vegetační kryt je poměrně uniformní. Je řazen do oblasti opadavého listnatého lesa s převažujícím submontánním stupněm. Do montánního stupně zasahují vrcholové partie Čerchovského lesa a vrchů Havran a Dyleň. Ojediněle je přítomen i stupeň suprakolinní. Pro Český les je charakteristické zastoupení subatlantických druhů a druhů se subatlantickou tendencí rozšíření (Juncus sqaurrosus, Drosera intermedia, Blechnum spicant aj.). V rámci území lze rozlišit několik samostatných fytogeografických podokresů. Jsou to Dyleňský les (submontánní až montánní stupeň), Přimdský les (submonntánní stupeň), Kateřinská kotlina (submonntánní stupeň) a Čerchovský les (submontánní až montánní stupeň, suprakolinní stupeň) (Sofron 1999). Převažujícími ekosystémy Českého lesa byly bukové a jedlobukové lesy. Vlivem nižších nadmořských výšek zde není vyvinut smrkový vegetační stupeň, ale přesto je zde v současnosti smrk značně rozšířen (Mudra 1999), a to v hospodářských lesích (Řepa & Vacík 1999). Vedle lesních společenstev najdeme v Českém lese i mnohé nelesní formace (pole, pastviny, různé typy luk a křovinatých porostů (Mudra 1999). Po kolonizaci území došlo k průnikům mírně teplomilných nelesních druhů, jako je např. Primula veris, Thymus pulegioides, Trifolium montanum aj. K dalším význačným druhům patří také Abies alba (kdysi v původních lesích zastoupená místy silněji než buk), Betula pubescens, Fagus sylvatica, Pinus rotundata, Vaccinium uliginosum aj. (Sofron 1999). Významné postavení mají mokřady, tj. otevřená, trvale nebo alespoň po větší část roku zamokřená stanoviště. Z náhradních společenstev jsou cenné i zbytky nehnojených pastvin, krátkostébelných smilkových trávníků a zvodnělých vřesovišť (Mudra 1999). V Českém lese byla roku 2000 zřízena Národní přírodní rezervace Čerchovské hvozdy o rozloze 12000 ha s pralesovitým tvarem porostů a věkovým stupněm až 170 let. Převážnou část této oblasti tvoří smrkový les (74 %). Zbývající část je pokryta listnatým lesem, a to z 90 % bukem (Benda in verb 2001). Fauna Vzhledem k nižším nadmořským výškám se v Českém lese setkáváme především se středohorskou a podhorskou zvířenou nižšího lesního pásma. V značně rozšířených smrkových lesích s příměsí borovice žijí typičtí představitelé tohoto prostředí spolu s druhy typickými pro tajgu. V zachovaných původních bučinách 10 pak najdeme specializovanější společenstva živočichů. Velmi cennými stanovišti jsou i horské potoky, druhotné louky a mokřady. Lesní kurové tu bývali hojnými druhy, dnes však zde přežívají už jen zbytky původních bohatých populací tetřevů a jeřábků. Z predátorů se vyskytuje poměrně často krkavec velký (Corvus corax) a jestřáb lesní (Accipiter gentilis) a stále častěji se zde vyskytuje rys ostrovid (Lynx lynx) (Řepa & Vacík 1999). Z dalších jsou zde liška obecná (Vulpes vulpes), kuna skalní (Martes foina) a kuna lesní (Martes martes), jezevec lesní (Meles meles) a stále se zvyšující stavy prasete divokého (Sus scrofa). Tyto druhy jsou cíleně loveny, aby se snížil predační tlak na tetřevovité (Fišr 2001). Je nutno také zmínit vysoké stavy jelena lesního (Cervus elaphus) a srnce obecného (Capreolus capreolus), kteří nadměrným spásáním a okusem snižují druhovou diversitu lesa a brání přirozené obnově. Rychle se pak šíří sika (Cervus nippon), který v budoucnosti může představovat závažný problém, tak jak je tomu již v jiných oblastech západních Čech. Z jelenovitých se v Českém lese vyskytuje ještě daněk evropský (Dama dama), jehož kompetiční působení však není vzhledem k nízké početnosti příliš výrazné. 11 Historické a současné rozšíření tetřeva hlušce, tetřívka obecného a jeřábka lesního, jejich biologie a početní stavy ve vztahu ke způsobu hospodaření v krajině Tetřev hlušec Tokající tetřev na vrchovištním rašeliništi Ptačí nádrž Foto: J.Červený Tetřev hlušec je největší ze tří v ČR žijících lesních kurů. Vyznačuje se výrazným pohlavním dimorfizmem a to jak ve zbarvení, tak i ve velikosti. Dospělý tetřeví kohout dosahuje hmotnosti 3,5 – 6 kg, má tmavě modrozelenou hruď, dlouhý, na konci zaoblený ocas s bělavými skvrnami a hnědá křídla s drobnými skvrnami. Tetřeví slepice má hmotnost 1,8 – 3 kg, ochranné zbarvení má rezavohnědou barvu a výraznou rezavou skvrnou na hrudi. Ocas je nevykrojený, koncové okraje spodních ocasních krovek a per na bocích a břiše jsou bílé. Tetřev se většinou pohybuje po zemi, na stromy usedá především v době nocování a u samců v době toku. Léta většinou na krátké vzdálenosti, let je hřmotný a střídají se v něm fáze prudkého mávání křídly s klouzavým letem (Hudec et al. 1977, Šťastný et al. 1996). 12 Reprodukce – tok a hnízdění Plesná na Šumavě, typické tokaniště tetřeva hlušce Foto: J. Červený Obě pohlaví žijí po celý rok odděleně a setkávají se většinou pouze na tokaništích. Tok začíná počátkem dubna a trvá až do poloviny května. Mladí, dospívající kohouti někdy tokají na podzim či v období pozdní zimy. Pokud je dlouhá, mrazivá zima, dochází k posunutí období toku až o několik týdnů. V podmínkách Šumavy probíhá tok tetřeva hlušce od poloviny dubna do konce května. Kohoutu aktivně tokají 3 – 4 týdny, agresivní jedinci i déle (Bufka et al. 2000). Kohouti se slétají do okolí tokaniště na večer a zahřadují každý na svůj zvolený strom. Po zahřadování se někdy ozývají vrzavými zvuky. 13 Tokající tetřev v mrtvém lese – Trojmezná 2013 Foto: P. Forejtek Vlastní tok začíná v brzkých ranních hodinách. Kohouti tetřeva hlušce tokají především na silných větvích okrajových stromů či v řídkém porostu. Hlasové projevy toku mají čtyři typické fáze, začínající klepáním, následuje trylek, vylousknutí a poslední fází je broušení. Tato poslední fáze trvá 3 – 5 vteřin a tetřev má v této době sníženou jak zrakovou, tak i sluchovou vnímavost, neboť přivírá oči, zužuje se mu zvukovod a dochází k překrvení sluchového ústrojí. Při plném toku se kompletní strofa opakuje 200 až 300 krát. Při nebezpečí varují kohouti krátkým ostrým zvukem a odlétají (Hudec et al. 1977). Tetřeví tokaniště bývají trvale dodržovaná, v některých případech až několik desítek let (Andreska et al. 1993). Kohouti jsou teritoriální, velikost teritoria je variabilní a v průměru činí 4 – 5 ha (Klaus et al. 1989). Slepice se během toku pohybují mezi jednotlivými tokaništi. K páření dochází na zemi (Bufka 1999). 14 Hnízdo tetřeva hlušce – Černá hora Foto: J. Červený Hnízdo staví slepice mezi kořenovými náběhy, pod vývraty či u hromad klestu, vystýlá jej listím, travou, jehličím a mechem a každý druhý den snáší vejce, jejichž celkový počet ve snůšce činí 5 – 10 ks. Zasedá po snesení posledního vejce. V šumavských podmínkách začínají slepice tetřevů snášet koncem dubna. Na snůšce sedí slepice 26 – 28 dní, hnízdí pouze jednou v roce. Tetřeví kuřata se v prvních dnech života živí pouze živočišnou potravou, kterou jim slepice odkrývá hrabáním. Jsou citlivá na vlhko, chlad a nedostatek potravy. Poletují od stáří 8 – 10 dnů. Až do podzimního přepeřování zůstávají se slepicí (Andreska et al. 1993). V přírodě se tetřevi dožívají až 12 let, v zajetí až 18 let (Hudec at al. 1997). Tetřevi sbírají potravu většinou na zemi, v zimních měsících i v korunách stromů. Spektrum potravy tetřevů se během roku výrazně mění dle stavu vegetace, čemuž se přizpůsobuje i trávící trakt tetřevů. Významným přizpůsobením pro využívání těžce stravitelné potravy s vysokým obsahem celulózy je zdvojené slepé střevo (Havránek, Bukovjan 1997). V zimním období se tetřevi živí především jehličím borovice a jedle a pupeny listnatých stromů, zejména buku (Saniga 1998). Ve vegetačním období tvoří potravu tetřevů různé bobuloviny (borůvka, brusinka, klikva), bukvice a semena jedle a smrku, drobné lístky a výhonky rostlin (Andreska et al. 1993). Nezbytnou součástí 15 trávících pochodů je grit (gastrolity), napomáhající rozmělňování tužších složek krmiva a současně sloužící jako zdroj minerálů. Zimní oštipování borovice blatky tetřevem na Novohůreckém rašeliništi Foto: J. Červený Historický výskyt tetřeva hlušce v oblasti Šumavy Tetřev hlušec patřil v minulosti k nejběžnějším ptákům našich lesů a ještě v první polovině 20. století obýval celou Šumavu včetně vhodných stanovišť v podhůří (např.SAITZ 1898, BAŤA 1933, MINISTR 1963, 1964, 1965a,b, 1968, KRUML 1964, 1968, TOMANDL 1967, STOLAŘÍK 1973, KUČERA 1975, HŮRKA 1982). Nejvíce tetřevů se na Šumavě pravděpodobně vyskytovalo koncem 19. století a začátkem 20. století. Např. v polesí Borová Lada, Strážný a Zátoň bylo 19.4.1878 zjištěno 45 tokajících tetřevů a v roce 1879 zde bylo evidováno dokonce 108 kohoutů (KRUML 1964); na panství Český Krumlov se v období 1893 - 1901 udržoval stav okolo 150 kohoutů, 400 - 600 slepic a 230 - 450 kuřat, z čehož počet tokajících kohoutů činil 60 - 100 kusů a odstřel pak 40 - 80 kusů ročně (ANDRESKA 1986). V této době nejvyšší hustoty populace se na 100 ha lesní plochy vyskytovalo až 3,8 kusů. Např. v roce 1901 na panství Český Krumlov to bylo 0,64 ks kohouta/100 ha, 1,74 ks slepice/100 ha a 1,41 ks kuřete/100 ha (upraveno podle ANDRESKA 1986). O vývoji historického výskytu tetřevů na Šumavě nejlépe svědčí pečlivě vedené statistiky úlovků na jednotlivých panstvích (tab. 1 a tab. 2). Z nich jsou patrné nejen změny početnosti populace, ale i rozdíl mezi početností tetřevů v severozápadní, centrální a jihovýchodní části Šumavy. Obecně se dá 16 konstatovat, že směrem od severozápadu k jihovýchodu početnost populace pozvolna klesala. Maximální průměrné roční hodnoty odstřelu kohoutů koncem 19. století a začátkem 20. století činily 0,133 ks/100 ha lesní půdy na panství Debrník (1881-1890), 0,189 ks/100 ha na panství Prášily (1881 - 1890), 0,224 ks/100 ha na panství Vimperk (1881 - 1890) a 0,256 ks/100 ha na panství Český Krumlov (1901). Tyto rozdíly v početnosti byly pravděpodobně způsobeny především příznivějšími klimatickými a trofickými podmínkami jihovýchodní části Šumavy (Bufka a kol. 2000). Vývoj populace v období 1950 - 1990 Pronikavý pokles početnosti populace tetřevů v druhé polovině tohoto století na území České republiky (zároveň ale také na území celé střední Evropy) podnítil zájem o detailní vyhodnocení situace. Výsledky zpracování dostupných údajů potvrdily, že ani Šumava nebyla ušetřena poklesu početnosti tetřevů (MOTTL 1955, HANUŠ et al. 1978, FIŠER et al. 1979, WOLF & KOKEŠ 1979), i když zde byl pokles podstatně méně drastický než v jiných oblastech našeho území, kde tetřevi zcela nebo téměř vymizeli. Nejprudší pokles početnosti tetřeví populace na Šumavě lze datovat pravděpodobně do konce 70. a začátku 80. let, i když některé okolnosti toto nepotvrzují. Jedním z hlavních důvodů je především skutečnost, že v tomto období byly sčítané stavy z důvodu nechuti části lesního personálu k stále probíhajícímu odstřelu zatajovány, a proto nelze ani zcela důvěřovat oficiálním statistikám Mysl 1 - 01 (na rozdíl od pravdivějších údajů získaných osobním kontaktem, např. HANUŠ et al. 1978 či BOUCHNER et al. 1981); k opětovnému vykazování skutečných sčítaných stavů začalo znovu docházet až po zastavení odstřelu v roce 1978. Zcela jasná je však skutečnost, že tetřevi v této době zcela vymizeli v podhůří Šumavy a velice blízko zániku se přiblížila i část populace obývající jihovýchodní část Šumavy. Životaschopná relativně početnější populace tak zůstala pouze v některých oblastech západní a centrální Šumavy, kde se počty vykazovaných tetřevů i v době absolutního minima (1980 - 1985) pohybovaly od 80 do 100 ks (obr. 1). V roce 1971 byla odhadnuta populační hustota v této oblasti od 0,4 ks/100 ha v okolí Nýrska přes 1,2 ks/100 ha na Železnorudsku a Prášilsku až po 2 ks/100 ha v širším okolí Modravy (KUČERA 1975). Od roku 1980 do roku 1990 se početnost šumavské populace tetřevů již nijak výrazně nesnižovala, ale naopak je zřejmé, že se víceméně stabilizovala na úrovni okolo 100 jedinců s nevýraznou tendencí k nepatrnému zvyšování stavů. 17 Odhad velikosti populace na konci minulého století V posledním desetiletí minulého století byl zaznamenán nepřehlédnutelný nárůst vykazované početnosti. V roce 1990 bylo v oblasti Šumavy vykázáno 105 jedinců, zatímco v roce 1994 bylo už evidováno 178 jedinců (tj. 169,5 % stavu z roku 1990) a v roce 1995 157 kusů (149,5 %), v roce 1997 - 192 kusů (182,9 %), v roce 1998 - 190 kusů (181,0 %) a v roce 1999 - 165 kusů (157,1 %). Tento celkový trend však není znatelný na všech lokalitách, například na polesí Modrava, které představuje jednu z nejdůležitějších oblastí výskytu tetřeva, je zaznamenáván neustále postupný pokles početnosti populace. Zda skutečně dochází k opětovnému nárůstu populace či zda se jedná o přechodný stav, o metodickou chybu při sčítání, nebo o zvyšování početnosti z důvodu vypouštění uměle odchovaných tetřevů na bavorské i české části Šumavy (SCHERZINGER 1995), tak ukáže až další vývoj situace. Od roku 1990 se také zastavilo zmenšování oblasti výskytu tetřeva. V té době se odhadoval počet tetřevů na Šumavě okolo 150 jedinců, zejména v centrální a v severozápadní části NP Šumava, ale i v Královském hvozdu. Vykázaný počet tetřevů v roce 1999 představuje 61,3 % stavu z roku 1970 (Bufka a kol. 2000) Tab. 1: ÚLOVKY TETŘEVŮ NA SCHWARZENBERSKÝCH PANSTVÍCH OBDOBÍ ČESKÝ KRUMLOV VIMPERK ks ks/rok ks/100ha ks ks/rok ks/100ha 1657-1660 1661-1670 ? ? ? ? ? ? 43 26 10,8 2,6 0,164 0,015 1671-1680 ? ? ? - - - 1681-1690 ? ? ? - - - 1691-1700 ? ? ? - - - 1701-1710 ? ? ? 4 0,4 0,002 1711-1720 ? ? ? 45 4,5 0,026 1721-1730 22,0 0,069 19 1,9 0,011 1731-1740 110 170 17,0 0,053 47 4,7 0,028 1741-1750 135 13,5 0,042 25 2,5 0,015 1751-1760 337 33,7 0,105 55 5,5 0,032 1761-1770 183 18,3 0,057 39 3,9 0,023 1771-1780 243 24,3 0,076 35 3,5 0,021 1781-1790 264 26,4 0,082 73 7,3 0,043 1 18 1791-1800 223 22,3 0,070 93 9,3 0,055 1801-1810 246 24,6 0,076 50 5,0 0,029 1811-1820 242 24,2 0,075 48 4,8 0,028 1821-1830 169 16,9 0,053 50 5,0 0,029 1831-1840 143 14,3 0,045 41 4,1 0,024 1841-1850 137 13,7 0,043 146 14,6 0,086 1851-1860 98 9,8 0,031 140 14,0 0,083 1861-1870 266 26,6 0,083 105 10,5 0,062 1871-1880 387 38,7 0,121 309 30,9 0,182 1881-1890 525 52,5 0,164 380 38,0 0,224 1891-1900 558 55,8 0,174 236 23,6 0,139 1901-1907 822 82,0 0,256 111 11,1 0,094 1 - za období 1726 – 1730, 2 - pouze za rok 1901 , ? - chybějící údaje Tab. 2: ÚLOVKY TETŘEVŮ NA ZÁPADNÍ ŠUMAVĚ OBDOBÍ PRÁŠILY ks 1 DEBRNÍK ks/rok ks/100ha ks ks/rok ks/100ha 1801-1810 6 3,0 0,027 ? ? ? 1811-1820 ? ? ? ? ? ? 1821-1830 66 22,0 0,201 ? ? ? 1831-1840 ? ? ? ? ? ? 1841-1850 33 3 16,5 0,159 ? ? ? 1851-1860 28 4 14,0 0,128 18 2,3 0,081 1861-1870 50 5 10,0 0,150 4 8 2,0 0,070 1871-1880 806 8,0 0,119 ? ? ? 1881-1890 126 12,6 0,189 23 9 3,8 0,133 1891-1900 44 6 4,2 0,063 6 10 3,0 0,105 1901-1910 13 6 1,3 0,019 12 3,0 0,105 1911-1920 ? ? ? 12 1,2 0,042 1921-1929 ? ? ? 7 0,8 0,028 2 6 7 11 19 1 pouze z let 1801 a 1804 7 pouze z let 1853 - 1860 2 pouze z let 1825 - 1827 8 pouze z let 1861 - 1862 3 pouze z let 1841 a 1847 9 pouze z let 1881 - 1884, 1887 a 1890 4 pouze z let 1855 a 1859 10 pouze z let 1897 - 1898 5 pouze z let 1864 a 1867 -1870 11 pouze z let 1901, 1904, 1907, 1910 6 pouze z revírů Modrava, Filipova Huť, Březník ? - chybějící údaje Vývoj populace tetřeva hlušce v letech 1999 až 2013 Graf 1 Na základě získaných výsledků sčítání tetřevů v oblasti Národního parku Šumava lze pozitivně konstatovat, že od konce minulého století dochází v této oblasti k postupnému narůstání početních stavů této zvěře. Sčítané stavy jsou však výrazně ovlivněny vypuštěnými, uměle odchovanými tetřevy. 20 Tetřívek obecný Biologie a hnízdění Lesní kurové (Tetraonidae) jsou monofyletickou skupinou skládající se z 18 druhů (HJORTH 1970), ve které tetřívek obecný patří k polygamním druhům s palearktickým rozšířením. Zatímco v minulosti jeho rozšíření bylo souvislé, populace západní a střední Evropy jsou dnes fragmentované do mnoha populací a pravděpodobně izolované od hlavní části areálu ve Skandinávii a Rusku (CAUZERGUES et al. 2003). Rapidní pokles početnosti a kompletní vymizení z mnoha hnízdních lokalit začalo více než před 100 lety, takže dnešní populace jsou odhadovány na 580 – 880 tis. „párů“ v západním regionu a 100 tis. – 1 mil. „párů“ ve východním regionu, kde však vládne obrovská nejistota v počtu hnízdících ptáků v Rusku (HAGEMEIER & BLAIR 1997). V případě lekujících druhů s výrazným pohlavním dimorfismem jako je tetřívek může stanovení počtu hnízdících párů na určitém území představovat závažný metodický problém. Poměr pohlaví kuřat v populaci se v jednotlivých letech může měnit v závislosti na hnízdní úspěšnosti, protože samčí kuřata mají větší energetické požadavky než samičí a jsou mnohem zranitelnější vůči stresu vnějšího prostředí (HORNFELDT et al. 2001). Proto se 21 stoupajícím environmentálním stresem poměr pohlaví v populaci může být posunut ve prospěch samic. Obr. 1. Mapa rozšíření tetřívka obecného v Evropě (Snow & Perrins 1998). Na území ČR tetřívek dosáhl nejvyšší početnosti kolem roku 1910, kdy bylo v Čechách střeleno téměř 8800 kusů (SEKERA 1938). Od té doby tetřívek neustále ubývá, zvláště dramatický pokles nastal v posledních čtyřech desetiletích. V současné době je jeho výskyt soustředěn pouze v pohraničních pohořích v počtech 800 - 1000 tokajících samců (Š´TASTNÝ et al. 2000). Dočasný vzestup byl zaznamenán jen v 80. letech v imisemi poškozených pohořích (FLOUSEK & GRAMSZ 1999, ŠÍMOVÁ et al. 2000, DOSTÁL 2001) a ve vojenských prostorech (PYKAL et al. 1990, DŽUBERA 2000, TEJROVSKÝ2000), kde nicméně v dalších letech došlo opět k poklesu pravděpodobně v důsledku zarůstání holin dřevinami. ▄ rozšíření v r. 1960, : : : rozšíření v r. 1935, hnízdní výskyt před r. 1930 ● doložené hnízdění v období 1941-1960 ○ pozorované hnízdění v období 1941-1960 Obr. 2. Mapa rozšíření tetřívka obecného na území ČSSR v letech (Hudec, Černý, Kux, Matoušek, Mošanský, Kokeš a mapovatelé in Hudec 1983) 22 ● prokázané hnízdění ● pravděpodobné hnízdění ● možné hnízdění Obr. 3. Mapa rozšíření tetřívka obecného na území ČR v období 1985-89 (Šťastný et al. 1997) Změny v početnosti a synchronizace v početních fluktuacích tetřevovitých jsou velice dobře zdokumentovány ve skandinávských populacích, jež se vyznačují pravidelnou cyklickou dynamikou (MARCSTROM et al. 1988, RANTA et al. 1995a,b, SELÁS 2003). Naproti tomu v italských populacích je její signál cykličnosti relativně slabý zřejmě díky vyšší heterogenitě prostředí (LINDEN 1989, CATTADORI & HUDSON 1999) a strukturovanějším společenstvům, v nichž se nemusí projevovat důsledky cyklů hlavní a alternativní kořisti (BEGON et al. 1997). Poznatky o synchronních fluktuacích početnosti predátorů a jejich kořistí byly opakovaně publikovány zejména ve Skandinávii (MOSS & WARSON 2001), přičemž změny v predačním tlaku se mohou projevovat skrze nomádní predátory nebo změnu v potravním jídelníčku predátora ve prospěch alternativní kořisti během úbytku preferovaného druhu kořisti (HORNFELDT et al. 1986, YDENBERG 1987, MARCSTROM et al. 1988, WEGGE & SORAAS 1990). Dalším možným mechanismem zodpovědným za souběžné fluktuace je považována disperse podmíněná vnějšími faktory (Moranův efekt; např. klima), které mohou synchronizovat populace vyznačující se stejnou strukturou závislou na hustotě (RANTA et al. 1997, CATTADORI et al. 2000). Zatímco Moranův efekt a synchronizovaná predace mohou působit na všech škálách, disperze operuje převážně na lokální škále (RANTA et al. 1995a,b). 23 Tetřívek obecný v porovnání s ostatními tetřevovitými se vyznačuje vysokou disperzí (CAIZERGUES & ELLISON 2002). Průměrná vzdálenost natální disperze (vzdálenost od místa narození k místu první reprodukce) byla pro samice 10 – 20 km. Pro samce je tato vzdálenost téměř nulová, což znamená, že se kohouti vůbec od svého rodiště nevzdalují (WILLEBRANDT 1988, WARREN & BAINES 2002, CAIZERGUES & ELLISON 2002). Hypotéza vysvětlující evoluci vyšší disperze samic u ptáků je postavena na samčí teritorialitě (GREENWOOD 1980). Samci obvykle obhajují zdroje životně důležité pro dosažení kopulace nebo výchovu potomků, proto mohou profitovat více než samice ustanovením okrsku v blízkosti rodného místa, kde si snáze konkurují o zdroje. Tetřívek obecný však patří k druhům, jehož samice brání svá hnízdní nebo potravní teritoria (ANGELSTAM et al. 1985) a které by stejně tak mohly zvýšit svou šanci na získání teritoria tím, že zůstanou v blízkosti svých příbuzných. V případě tetřívka bude tedy natální disperze slepic spíše představovat prostředek snižující riziko příbuzenského párování (MARTIN & HANNON 1987) a s tím spojený výběr teritoria oplývající zdroji. Již tradičně ekologové apelují na vnější trofické interakce, jako jsou efekty predátorkořist nebo hostitel-patogen, způsobující změny v denzitě populací, jež považují za nezbytné mechanismy k zajištění cykličnosti. U tetřevovitých však tyto faktory zřejmě nepůsobí kompletně u všech populací, protože některé populace rovněž cyklují při nízké hladině parazitace a predačního tlaku. Potom tedy sociální a vnitřní mechanismy musí zaručovat výskyt cyklů (STENSETH & IMS 1993). MOUNTFORD et al. (1990) vytvořili ilustrativní koncepční model, jak změny v početnosti mohou pracovat uvnitř skupin příbuzensky provázaných bělokurů (L. lagopus scoticus) na vřesovištích v severovýchodním Skotsku. V příbuzenských svazcích mladí kohouti mnohem snadněji obhajují svá teritoria, která jsou nezbytná k jejich přežití a reprodukci, zejména je-li populační denzita nízká. Pozitivní vazby v následujících letech způsobí růst početnosti příbuzenské skupiny a denzita populace roste. Při dosažení nosné kapacity vřesoviště pochopitelně úmrtnost stoupá a denzita klesá a teprve když počet držitelů teritorií klesne, cyklus se obnovuje znovu. Tento proces je však možný jen tehdy, pokud je zajištěna vysoká variabilita molekulární polymorfismus (PIERTNEY et al. 1999). Vysoká genetická variabilita (vzácné alely a neobvyklé kombinace alel) umožňuje populacím reagovat na změny prostředí, jako je znečištění, nové nemoci nebo globální změny klimatu (BEEBEE & ROWE 2004). 24 Historický výskyt První a na dlouhou dobu ojedinělý doklad výskytu tetřívka v historických archivech pochází z roku 1555 z panství Vimperk, další mimořádný doklad pak z téhož panství až z posledního decenia 18. století (ANDRESKA & ANDRESKOVÁ 1993). Na rozdíl od tetřeva hlušce a jeřábka lesního se tak tetřívek obecný začal na Šumavě vyskytovat v hojnějším počtu až v průběhu 19. století, když na listině odstřelů se začal pravidelně objevovat od roku 1799. Výrazný nárůst populace tetřívků lze zaznamenat zejména koncem 19. století. Např. v roce 1873 bylo pozorováno 8 tokajících kohoutků na polích u Nového Světa; 19.4.1878 bylo zjištěno 40 tokajících kohoutků na celém panství Vimperk, ale již v roce 1879 bylo na tomtéž panství nasčítáno 259 ks (102 kohoutků), apod. O vývoji populace svědčí i výše odstřelů (tab. 3 a 4). Na přelomu staletí početnost populace pravděpodobně poněkud kolísala. Např. v roce 1892 bylo na panství Vimperk nasčítáno jen 43 ks, zatímco v roce 1903 se stav opět zvýšil na 124 ks. Na začátku 20. století početnost populace pravděpodobně odpovídala stavu, který známe ze současnosti. Např. 9. 5. 1907 tokali na Knížecích pláních 4 kohoutci, u Borových Lad 3 kohoutci a u Strážného 12 kohoutků (KRUML 1964). Na panství Český Krumlov (SAITZ 1898) a v západní části Šumavy (MINISTR 1963, 1965a, STOLAŘÍK 1973) byla početnost populace o poznání nižší než na panství Vimperk (KRUML 1964a,b). Nejvyšší stavy tetřívků byly na Šumavě, obdobně jako i jinde v Čechách v první třetině 20. století (vrcholy odstřelu představovaly roky 1910 a 1933), od té doby početnost populace stále klesala (SEKERA 1938, HANUŠ 1960, BOUCHNER et al. 1978). TAB. 3: ÚLOVKY TETŘÍVKŮ NA SCHWARZENBERSKÝCH PANSTVÍCH OBDOBÍ 1657-1660 1661-1670 1671-1680 1681-1690 1691-1700 1701-1710 1711-1720 1721-1730 1731-1740 1741-1750 ČESKÝ KRUMLOV ks ks/rok ks/100ha ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? - ks - VIMPERK ks/rok ks/100ha 25 1751-1760 1761-1770 1771-1780 1781-1790 1791-1800 1801-1810 1811-1820 1821-1830 1831-1840 1841-1850 1851-1860 1861-1870 1871-1880 1881-1890 1891-1900 1901-1907 1 6 22 35 69 31 24 76 98 106 45 195 184 ? 0,1 0,6 2,2 3,5 6,9 3,1 2,4 7,6 9,8 10,6 4,5 19,5 30,7 ? 1 0,0003 0,0018 0,0069 0,0109 0,0215 0,0096 0,0075 0,0237 0,0305 0,0331 0,0140 0,0608 0,0958 ? 2 15 15 8 27 125 108 49 249 375 296 194 0,2 1,5 1,5 0,8 2,7 12,5 10,8 4,9 24,9 37,5 29,6 27,7 0,0012 0,0088 0,0088 0,0047 0,0159 0,0737 0,0636 0,0289 0,1469 0,2212 0,1745 0,1634 1 - za období 1891-1896, ? - chybějící údaje TAB. 4: ÚLOVKY TETŘÍVKŮ NA ZÁPADNÍ ŠUMAVĚ OBDOBÍ PRÁŠILY ks 1801-1810 1811-1820 1821-1830 1831-1840 1841-1850 1851-1860 1861-1870 1871-1880 1881-1890 1891-1900 1901-1910 1911-1920 1921-1929 1 1 ? 2 10 ? 3 5 4 10 5 2 -6 6 20 6 19 6 23 ? ? DEBRNÍK ks/rok ks/100ha ks ks/rok ks/100ha 0,5 ? 5,0 ? 2,5 5,0 0,4 2,0 1,9 2,3 ? ? 0,005 ? 0,045 ? 0,023 0,045 0,004 0,030 0,028 0,034 ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? 8,5 8,0 ? 1,8 0,7 0,6 ? ? ? ? ? 0,297 0,280 ? 0,063 0,025 0,021 687 168 ? 119 -10 -11 7 5 1 pouze z let 1801 a 1804 2 pouze z let 1825 - 1827 3 pouze z let 1841 a 1847 26 4 pouze z let 1855 a 1859 5 pouze z let 1864 a 1867 -1870 6 pouze z revírů Modrava, Filipova Huť, Březník 7 pouze z let 1853 - 1860 8 pouze z let 1861 - 1862 9 pouze z let 1881 - 1884, 1887 a 1890 10 pouze z let 1897 - 1898 11 pouze z let 1901, 1904, 1907, 1910 ? - chybějící údaje Vývoj populace v období 1950 - 1990 Obdobně jako u tetřeva vyvolal až fatální pokles početnosti populace tetřívka po roce 1950 zvýšený zájem i o tento druh. Na základě detailní revize situace v roce 1977 (BOUCHNER et al. 1978, HANUŠ et al. 1979) bylo konstatováno, že i na Šumavě došlo k výraznému, i když nestejnoměrnému, poklesu stavů. Např. v okrese Český Krumlov poklesla početnost tetřívků oproti roku 1970 o 60 %, v okrese Prachatice o 10 %, apod. Nejvíce tetřívků se v této době pravděpodobně vyskytovalo na pravém břehu Lipna (tehdejší MS Horní Planá), vyšší stavy byly i ve vojenských výcvikových prostorech Dobrá Voda a Boletice (z posledně jmenované oblasti však nejsou k dispozici úplná data za celé období), na Volarsku a na Vimpersku. Po roce 1980 se prudký pokles početnosti přechodně zastavil a naopak došlo k mírnému zvýšení stavů. Vykazované stavy se v této době pohybovaly mezi 370-580 kusy (obr. 1). V době absolutního minima v roce 1982 byl pokles početnosti šumavské populace oproti roku 1970 o 81,9 %, v době maximálního přechodného zvýšení v roce 1988 pak o 72, 2 %. Z období 1966 - 1971 činil odhad hustoty populace 1 - 7 ks/100 ha v západočeské části Šumavy (KUČERA 1975). Odhad velikosti populace - 1990 až 1996 Po roce 1990 nastal další pokles tetřívků na Šumavě. V roce 1995 bylo v mysliveckých statistikách vykázáno pouze 306 kusů, což představuje pokles o 47,8 % oproti roku 1988 a dokonce o 85,5 % oproti stavu vykazovanému v roce 1970. V roce 1999 činil vykázaný počet 316 tetřívků pouze 15,0 % stavu z roku 1970. Obdobné jsou i výsledky inventarizace tetřívků na nejdůležitějších tokaništích (tab. 5). Z nich vyplývá skutečnost, že mnohá tokaniště od roku 1977 (BOUCHNER et al. 1978) zcela zanikla (např. Volary, Nová Houžná, Světlé Hory, Kapličky), z dalších tetřívci postupně pozvolna mizí (např. Nové Hutě, Nový Svět), na dalších se však po poklesu nebo po přechodném zániku stavy opět zvyšují (např. Světlík, Rychnůvek). V roce 1991 bylo na 46 sledovaných tokaništích 27 zjištěno celkem 158 tetřívků, což je oproti 1245 kusům na stejných lokalitách v roce 1977 pouhých 12,5 %. V roce 1996 pak zde bylo nasčítáno 265 kusů tetřívků (21,3 %) a v roce 1998 pouze 152 kusů (12,2 %). TAB. 5: STAVY TETŘÍVKŮ NA PRAVIDELNĚ KONTROLOVANÝCH TOKANIŠTÍCH Tokaniště (Lek) 1. Velký Bor – Stodůlky (okres Klatovy) 2. Vysoké Lávky (okres Klatovy) 3. Zhůří - Malý Bor (okres Klatovy) 4. Rovina (okres Klatovy) 5. Srní, Vchynice - Tetov (okres Klatovy) 6. Hartmanice (okres Klatovy) 7. Kochánov (okres Klatovy) 8. Jezerní slať – H.Kvilda (okres Prachatice) 9. Nové Hutě (okres Prachatice) 10. Nový Svět (okres Prachatice) 11. Černá Lada (okres Prachatice) 12. Klášterec (okres Prachatice) 13. Arnoštka – Skláře (okres Prachatice) 14. Volary – Mlýnský potok (okres Prachatice) 15. Volary – Kamenáč (okres Prachatice) 16. Dolní Sněžná (okres Prachatice) 17. Magdalena (okres Prachatice) 18. Spálenec – Mošna (okres Prachatice) 19. Knížecí Pláně (okres Prachatice) 20. Světlé Hory (okres Prachatice) 21. Stráženská slať (okres Prachatice) 22. Hliniště – Řasnice (okres Prachatice) 23. Krásná Hora - Mlaka (okres Prachatice) 24. Lenora - Vlčí Jámy (okres Prachatice) 25. Soumarský Most (okres Prachatice) 26. Nová Houžná (okres Prachatice) 27. Nové Údolí (okres Prachatice) 28. Dobrá (okres Prachatice) 29. Mrtvý luh – Chlum (okres Prachatice) 30. Pěkná – Záhvozdí (okres Prachatice) 31. Hvozd – Třebovice (okres Č. Krumlov) 32. Hořičky – Brzotice (okres Č. Krumlov) 33. Podvoří (okres Č. Krumlov) 34. Polečnice (okres Č. Krumlov) 35. Jablonec (okres Č. Krumlov) 36. Maňávka – Maňava (okres Č. Krumlov) 37. Otice (okres Č. Krumlov) 38. Květná – Nový Špičák (okres Č. Krumlov) 1977 20 20 20 7 7 3-5 4 7M 60 80 60 20 70 20 20 80 36 40 30 40 50 16 50 20 20 40 60 5M 3M 10M 15M 3M 5M 5M 1991 2M 3M 3M 18M:6F 9M:3F 1M:1F 7M 8M 7M 4M 3M:1F 3M:1F 15M:4F 6M ? ? ? 15M 24M 2M ? ? 1996 1F 2M 3M:2F 3M:5F 1M:1F 3M:2F 8M:3F 2M:1F 1M 5M 2M 2M:1F 2M 2M 4M:7F 6M:3F 2M 3M:1F 3M:4F 1M:2F 12M:4F 9M:5F 9M:3F 5M 7M 3M 12M:6F 32M:14 2M 3M:1F 4M 1998 1M 4M:2F 2M:3F 2M:1F ? 3M 8M:2F 6M 2M:1F ? 2M:1F ? 2M 2M 6M ? 2M 5M 6M 2M 3M 5M 2M 12M:4F 5M:1F 2M 2M:1F 1M 28 39. Horní Planá - Hodňov (okres Č. Krumlov) 40. Kladenské Rovné (okres Č. Krumlov) 41. Muckov – Černá v Poš. (okr. Č. Krumlov) 42. Světlík (okres Č. Krumlov) 43. Huťský Dvůr (okres Č. Krumlov) 44. Házlův kříž - Pestřice (okres Č. Krumlov) 45. Rychnůvek – Sv. Tomáš (okr. Č. Krumlov) 46. Kapličky (okres Č. Krumlov) M – samec, F - samice 6 12 67 40 7M 125 10 30 ? ? 6M:6F ? 3M 12M:4F 8M 2M:1F 8M:4F 4M - 4M 2M 8M:3F 11M 1M 9M:2F 7M 1M Odhad velikosti populace v 90. letech minulého století Po roce 1990 nastal další pokles tetřívků na Šumavě. V roce 1995 bylo v mysliveckých statistikách vykázáno pouze 306 kusů, což představuje pokles o 47,8 % oproti roku 1988 a dokonce o 85,5 % oproti stavu vykazovanému v roce 1970. V roce 1999 činil vykázaný počet 316 tetřívků pouze 15,0 % stavu z roku 1970. Obdobné jsou i výsledky inventarizace tetřívků na nejdůležitějších tokaništích (tab. 5). Z nich vyplývá skutečnost, že mnohá tokaniště od roku 1977 (BOUCHNER et al. 1978) zcela zanikla (např. Volary, Nová Houžná, Světlé Hory, Kapličky), z dalších tetřívci postupně pozvolna mizí (např. Nové Hutě, Nový Svět), na dalších se však po poklesu nebo po přechodném zániku stavy opět zvyšují (např. Světlík, Rychnůvek). V roce 1991 bylo na 46 sledovaných tokaništích zjištěno celkem 158 tetřívků, což je oproti 1245 kusům na stejných lokalitách v roce 1977 pouhých 12,5 %. V roce 1996 pak zde bylo nasčítáno 265 kusů tetřívků (21,3 %) a v roce 1998 pouze 152 kusů (12,2 %) (BÜRGER et al. 2002). 29 Vývoj populace tetřívka obecného v letech 1999 až 2007 Graf 2 Na základě získaných výsledků sčítání tetřívků obecných v oblasti Národního parku Šumava v letech 1999 až 2013 lze konstatovat, že početní stavy této zvěře se stále pohybují v oblasti kritického minima a ve sledovaném období došlo k dalším negativním změnám ve sčítaných stavech tetřívků obecných. Prostředí a potrava Tetřívek obecný bývá nejvíce spojován s porosty raných sukcesních stádií s převahou brusnicovitých (Vaccinaceae) a/nebo vřesem (Calluna vulgaris) v bylinném pokryvu, protože poskytují dostatečnou potravní nabídku a úkryt před predátory (např. BORSET 1973, BRITTAS & WILLENRAND 1991, BAINES 1994, CAIZERGUES & ELLISON 2002). Avšak ve fragmentované krajině střední Evropy využívá další typy prostředí, jako jsou vřesoviště, rašeliniště, louky, pastviny (BAINES 1994, STARLING-WESTERBERG 2001), listnaté, jehličnaté i smíšené lesy prostoupené pasekami (GLUTZ von BLOTZHEIM et al. 1981, STORAAS & WEGGE 1987, KLAUS et al. 1990). Borůvky (Vaccinium myrtillus) a vřes (Ericaceae) díky svému vysokému energetickému obsahu a bílkovinám tvoří důležitou složku potravy tetřívka obecného téměř po celý rok (PONCE 1985, BAINES 1994). V zimě je potrava doplňována lístky, jehlicemi, jehnědami 30 a pupeny různých druhů dřevin (PICOZZI& HEPBURN 1984, PONCE 1987) a v letní potravě naopak dominují generativní a vegetativní části trav (STARLING-WESTERGERG 2001). Kuřata v prvních dvou týdnech života se živí různými bezobratlými, přičemž nejvíce jsou zastoupeni mravenci (Formicidae), housenky motýlů (Lepidoptera) a larvy širopasých (Symphyta, Tenthredinidae. ( PICOZZI & HEPBURN 1984 1984, STARLINGWESTERBERG 2001). Velikost domovských okrsků tetřívka se velmi liší mezi populacemi v rozsahu od čtyř až 689 ha, protože je ovlivněna mnoha faktory. Pomocí telemetrie bylo zjištěno, že velikost okrsku se mění v souvislosti se stářím jedince (ROBEL 1969, FRANCECHI & MATTEDI 1995), lidskými aktivitami (HOUARD & MURE 1987) a nabídkou kvalitního prostředí (FRANCECHI & MATTEDI 1995). Typický biotop tetřívka i jeřábka Foto: J. Červený Ve shodě s ostatními evropskými populacemi tetřívek v ČR přednostně využívá lesní porosty mladších sukcesních stádií a rašeliniště (ŠŤASTNÝ et al. 1997). V Krušných horách jsou to především porosty tvořené smrkem pichlavým (Picea pungens) a břízou bělokorou (Betula pendula) s pokryvností keřového patra 60 - 70 % (ŠÍMOVÁ 1996), kde jeho hlavní potravou jsou části listnatých dřevin (Betula sp.), trávy (Poaceae) a borůvka (MÁLKOVÁ 1996). 31 Rozmnožování Foto: J. Vogeltanz Hlavní důvod obrovského zájmu o studium tohoto druhu je jeho neobvyklý rozmnožovací systém, lekování (HÖGLUND & ALATALO1995). V dubnu a květnu, během brzkého rána, se samci v dospělém opeření shromažďují na tradičních tokaništích (lecích, arénách), kde se prezentují ve snaze získat přízeň samic. Zde obhajují malá teritoria, která neobsahují žádné očividné zdroje kromě samců samotných. Samice přichází na tokaniště v polovině období toku tři až čtyři po sobě následující rána, aby si vybraly samce a spářily se s ním. Páří se však pouze jednou a kopulace se odehrává v teritoriu zvoleného samce. Poté slepice nabývají veškeré další zodpovědnosti za hnízdění, inkubaci snůšky a péči o mláďata, zatímco kohouti zůstávají na tokaništích a snaží se získat další samice. To znamená, že samičky ze své volby z páření nemohou získat přímé výhody jako je dobré teritorium nebo pečující samec. Pak tedy primární zisky plynoucí z volby nejlepšího samce mohou být považovány spíše za nepřímé, kdy kvalitní geny samce budou zděděny jeho potomky. Tento aspekt dělá systém lekování neméně zajímavým, jsou-li otázky zabývající se volbou partnera geneticky a ekologicky zaměřeny (ANDERSON 1994). V případě lekujících druhů se tedy může zdát, že samičí volba je klíčovým determinantem pohlavního výběru, v němž samčí kompetice hraje druhořadou roli (SAETHER et al. 1999). Většina páření se přitom uskuteční v krátké časové periodě během jednoho až dvou týdnů (ALATALO et al. 1992). 32 Při absenci samic se představení samců na tokaništích skládá z vokalizace (bublání, pšoukání, kdákání) a visuálních projevů (kroužení, procházení, probírání peří, stání, vyhledávání a požírání potravy) a zápasení (KOIVISTO 1965). Pokud jsou však samice přítomny, předváděcí repertoár samců bývá redukován jen na tři typy chování: vokální projev zvaný bublání, teritoriální chování nazývané kroužení a zápasení, což naznačuje, že preference samic by se mohly odvíjet od chování samců při toku. Na druhou stranu hypotéza „temporal spillover“ (časový signál, „hot shot“ nebo „atraktivní samec“) předpokládá, že samičky kopulují v historicky úspěšných teritoriích nebo místech (WARNER 1987, GIBSON 1992). Úspěšní samci jsou nejčastěji dvou až tříletí jedinci (KRUIJT & de VOS 1988), kteří přežívají lépe následující zimu (ALATALO et al. 1991) a jsou méně náchylní k některým druhům parazitů (HÖGLUND et al. 1992). Rovněž velikost poušků, která pozitivně koreluje s množstvím testosteronu, má průkazný efekt při výběru partnerů (RINTAMÄKI et al. 2000). Nejdůležitějšími faktory predikujícími úspěšnost samců jsou však dominantní chování, vysoká hladina testosteronu a relativně velké teritorium v centru tokaniště (HÖGLUND et al. 1991, HOVI et al. 1994, RINTAMÄKI i et al. 1995, ALATALO et al. 1996, HÖGLUND et al. 1997, RINTAMÄKI et al. 1998). Ornamenty a behaviorální aktivit samců mají pouze doplňující efekt pro samičí volbu (HÖGLUND et al. 1992, HÖGLUND et al. 1994, RINTAMÄKI et al. 2002). Na druhou stranu, aby znaky jako jsou dominance a vysoká hladina androgenů mohly být vůbec selektovány, musí být demonstrovány skrze behaviorální rozdíly. Proto pohlavní výběr tetřívka obecného je pravděpodobně komplexní souhra mezi samčí kompeticí a preferencemi samic, která podporuje zdravé a aktivní jedince (RINTAMÄKI et al. 2001). Dominantní a atraktivní samci jsou vždy přítomni v centru leku, protože díky vysoké mortalitě teritoriálních samců (v důsledku vyčerpání; ANGELSTAM 1984) může dojít k přeskupení jejich teritorií v pořadí na vytoužené místo v centru arény (RINTAMÄKI et al. 1999, KOKKO et al. 1998). Kromě toho pomocí nejnovějších molekulárních metod bylo zjištěno, že nepříbuzní jedinci mají výhodu v kompetici o teritoria, což vysvětluje i negativní vztah mezi kopulační úspěšností a inbreedingem (HÖGLUND et al. 2002). Na tokaništi má možnost kopulace pouze několik málo samců a většina, zatímco většina se nepáří vůbec (HÖGLUND & ALATALO 1995). RINTAMÄKI et al. (1995) zjistili, že rovněž sousední samci, kteří svá teritoria obhajují v blízkosti nejatraktivnějšího samce, mohou zasáhnout do reprodukce (hypotéza „spatial spillover“, prostorový signál). 33 K podpoře hypotézy „spatial spillover“ může přispívat několik skutečností. Slepice se páří jen jednou, a to při své poslední návštěvě tokaniště (ALATALO et al. 1992). Tento okamžik se zdá být vysoce determinován, a proto mnoho samic musí kopulovat během jednoho rána. V teritoriu nejlepšího samce se pak může vytvořit celý zástup nadržených samic*, které dlouhé čekání může přimět ke kopulaci se sousedními samci. Pro samice může být velice obtížné rozpoznat nejlepšího samce, protože rozdíly mezi nimi mohou být natolik jemné, že samice raději kopírují volbu starších a patrně i zkušenějších slepic (HÖGLUND & ROBERTSON 1990). Navíc kopírování by rovněž mohlo představovat mechanismus, který umožňuje zvolit si samce s bohatší a delší historií na tokaništi (KOKKO et al. 1999). Na druhou, stranu v terminologii přímého zisku (KIRKPATRICK & RYAN 1991) není pro samici nutné vyhledávat samce s nejvyšší zdatností, proto zrovna tak dobře může kopulovat s jeho sousedy. Samice tetřívka obecného Foto. J. Červený Dále bylo zjištěno, že tetřívčí samice preferují tokaniště s vyšší denzitou samců bez ohledu na jejich kvalitu (ALATALO et al. 1992, HOVI et al., 1994). „Spatial spillover“ tedy může mít důležitý efekt pro samotný vývoj situace na leku, protože méně atraktivní samci mohou získat více přesunem na větší leky do blízkosti atraktivního samce, než když se budou předvádět izolovaně na malých tokaništích (ALATALO 1992). HÖGLUND et al. (1999) však v souladu s hypotézou příbuzenského výběru (kin-selection hyp.) potvrdili, že samci tokající na společném leku jsou si včetně nejlepšího samce blízce příbuzní (KOKKO & LINDSTROM 1996). Noví samci svým připojením k nejlepšímu samci tak zvýší nejen 34 jeho atraktivnost, ale mohou se reprodukovat nepřímo přes „jeho“ geny, protože s ním sdílí podstatnou část genomu. V pojetí sobeckého genu (DAWKINS 1998), neúspěšní samci stále mohou mít nenulovou fitnes, pokud jsou příbuzní s úspěšným samcem. V každém případě je třeba poznamenat, že existují záznamy o nelekujících populacích (KRUJIT & de VOS 1988, ŠÍMOVÁ 1996) a pozorování o kopulacích solitérních samců (KRUJIT et al. 1972, de VOS 1983). Příčinou vzniku nelekujících populací mohou být faktory jako je skladba prostředí, věková a genetická struktura populace, avšak nejspolehlivějším vysvětlením se zdá být nízká populační hustota (HÖGLUND & STÖHR 1997). Otázkou zůstává, nakolik je pro tetřívčí slepice příliš riskantní spoléhat pouze na jedinou krátkou kopulaci v sezóně (samice stráví v průměru pouze jednu hodinu na leku; RINTAMÄKI et al. 1995), i když jedna kopulace se zdá být dostačující k fertilizaci celé snůšky (ALATALO et al. 1996), podobně jako u mnoha nelekujících druhů (BIRKHEAD & MOLLER1993). Vysvětlením by mohla být cena za mnohonásobné páření v podobě rizika parazitace a predace, jež může být vyšší u lekujících druhů než potenciální výhody plynoucí z mnohonásobného páření (vyšší genetická diverzita a kvalita potomků; ALATALO et al. 1996). Na otevřených tokaništích jsou však tetřívci relativně chráněni před predací a neúspěšné ataky predátorů (jestřáb) nejsou zvláštností (RINTAMÄKI et al. 1995). Nicméně v porovnání s druhy žijícími v párech samice lekujících druhů mají jedinečnou příležitost vybrat si samce nejlepších kvalit (RINTAMÄKI et al. 1998). Svobodný výběr partnera na leku však mnohdy bývá narušen agresivním chováním samic. Agresí si slepice zřejmě zabezpečují úspěšné páření pro sebe samu v období inseminačního okna (KARVONEN et al. 2000), spíše než by se snažily o vyloučení ostatních samic z vlastního aktu páření s nejkvalitnějším samcem nebo o zajištění dostatečného množství dostupného spermatu (BERGLUND et al. 1993). Neméně zajímavé je, že dvouleté i starší samice se stále páří se stejným samcem jako v předchozích letech, pokud je stále na živu (RINTAMÄKI et al. 1995). Tuto skutečnost HÖGLUND et al. (2002) interpretují jako možný mechanismus zabraňující inbreedingu a nelze ani vyloučit, že dlouhodobá aktivní přítomnost samce na leku je pro samice spolehlivým znakem kvality jeho genů (KOKKO et al. 1999). Požadavek lekování v dlouhodobém měřítku by pak byl i elegantním vysvětlením výskytu poctivých bojů mezi samci na tokaništích během podzimu (tzv. podzimní tok), kdy k žádným kopulacím nedochází (RINTAMÄKI et al. 1999). 35 Hnízdo si slepice staví na zemi. Představuje ho malá kotlinka vystlaná suchým rostlinným materiálem, kterou často umísťují pod větve stromů. (GLUTZ von BLOTZHEIM et al. 1981, STORAAS 1988). Svá hnízda mají několik let po sobě téměř na stejných místech, což potvrzuje, že hnízdící samice jsou teritoriální (ANGELSTAM et al. 1985). Pokud je však snůška predována, následující místo k hnízdění slepice volí v mnohem větší vzdálenosti od předchozího než úspěšná slepice (M,ARJAKANGAS et al. 1997). Plná snůška má v průměru 7,9 vajec (CRAMP & SIMMONS 1980), přičemž jednoleté samice snášejí později v sezóně a mají menší snůšky než starší slepice a jejich kuřata mají rovněž nižší přežívání (CAIZERGUES & ELLISON 2000). Navíc není vyloučeno, že samice investují odlišně do svých snůšek v důsledku své volby při páření. Slepice v dobré kondici si vybírají výše postavené samce na leku a ty, které se skutečně páří s nejlepšími samci, pak kladou větší snůšky. Přímý vztah mezi samičí kondicí a velikostí snůšky však nebyl potvrzen (RINTAMÄKI et al. 1998), neboť nepochybně vyžaduje promyšlený manipulativní experiment. Slepice sedí na hnízdě v průměru 23-25 dní a vylíhnutí mláďat je spojeno s časem maximální nabídky housenek (BAINES et al. 1996). Mláďata rostou velice rychle a již ve stáří dvou týdnů jsou schopna letu na delší vzdálenost. V rodinkách se zdržují do začátku zimy, kdy se přeskupují do hejnek (HUDEC 1983). Pouze samci patřící ke stejnému zimnímu hejnu jsou si blízce příbuzní, což by mohl být důsledek rozdílné disperze obou pohlaví se silnou natální filopatrií samců (HÖGLUND et al. 1999). Avšak kohouti z jednoho hejna jsou rovněž geneticky strukturováni mezi jednotlivými leky, což potvrzuje existenci dalšího doposud neznámého mechanismu, než je disperze, určujícího genetickou rozdílnost na lokální škále. 36 Jeřábek lesní Foto: J.Vogeltanz Jeřábek lesní (Bonasa bonasia) je typickým představitelem boreálních lesů. Po poslední době ledové se pravděpodobně dostává do Evropy současně s jehličnatým lesem a osidluje Hercynskou, Karpatskou i Alpskou oblast. Tento tajemný lesní kur byl vždy součástí naší avifauny. Mimo to, že obohacoval biodiversitu našich lesů, měl i význam hospodářský. Historické zprávy o jeho výskytu v českých zemích dávají tušit, že jeřábek byl loveckým panstvem s oblibou vyhledáván již v době feudální. V posledních desetiletích však můžeme zaznamenat výkyvy v početních stavech jeřábka, který vymizel z mnoha tradičních oblastí a omezil se svým výskytem převážně na příhraniční hvozdy. Jednou z hlavních oblastí výskytu tohoto vzácného lesního kura jsou právě šumavské lesy, včetně předhůří samotné Šumavy. Tento region měl v uplynulých desetiletích vlivem různých 37 geopolitických problémů velmi specifický vývoj. Za následek tomuto docházelo často k nepřirozené migraci obyvatel a k likvidaci řady osad. Z hlediska přírodního vývoje však na mnohých lokalitách mohl probíhat samovolný vývoj. Možná i proto se dnes šumavské lesy staly refugiem pro přežití těchto vzácných lesních kurů, kteří zaslouží naši plnou ochranu. Jeřábek lesní je podle zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny veden jako silně ohrožený druh (SO). Podle Červeného seznamu ptáků České republiky se jeřábek řadí jako taxon zranitelný (VU - vulnerable). Z hlediska platných mysliveckých předpisů České republiky, resp. zákona č. 449/2001 Sb. je celoročně hájen. Lov jeřábka byl s konečnou platností pozastaven v roce 1967. Areál jeřábka lesního se sibiřským typem rozšíření zasahuje kromě tajgy i do listnatých a smíšených lesů západní Evropy a Dálného východu. Areál se na okrajích silně zmenšuje a rozděluje (HUDEC a kol., 2005). Zeměpisná variabilita druhu je rozmanitá a má tzv. klinální charakter, to znamená, že dochází k rozdílným změnám ve velikosti či zbarvení jednoho druhu v rámci extrémně vzdálených populací. Jižní a západní oblasti výskytu jeřábka jsou tvořeny tmavě hnědými populacemi a s posunem na severní a východní oblast rozšíření se můžeme setkat s jedinci světlejšími až s celkově bílým skvrněním. V Evropě bylo popsáno větší množství subspecií, dokonce i v bývalé ČSSR (BAUER 1960 in HUDEC a kol., 2005). Většinou se jedná o značné podobnosti a jako platný je uznávaný taxon jeřábek lesní severoevropský, Bonasa bonasia bonasia (Linnaeus, 1758). Obývá Skandinávii a severní Rusko na východ do povodí Pečory, na jih po severovýchodní Polsko, v Rusku po Volyni, sever Černigovské a Orelské oblasti, Tulu, Rjazaň, Ulijanovsk až po Ural (HUDEC a kol., 2005). Asijskou část areálu prezentuje jeřábek lesní sibiřský, Bonasa bonasia sibiricus (Buturlin, 1916) obývá část Ussurijska, dále na jihovýchod je to jeřábek lesní amurský, Bonasa bonasia vicinitas (Riley 1915). Avšak někteří autoři jako např. GLUTZ a kol. (1973) poukazují na některé samostatné subspecie ve střední Evropě. Z těchto např. jeřábek lesní západoevropský, Bonasa bonasia rhenana (Kleinschmidt, 1917), který obývá pohoří podél Rýna, mezi Jurou na jihu až do Belgie na severu (HUDEC a kol., 2005), nebo jeřábek lesní alpský, Bonasa bonasia styriacus (von Jordans & Schiebel, 1944). Mimo všechny tyto subspecie uznávané GLUTZEM (1973) jsou z Evropy další dvě subspecie uznávány BERGMANNEM a spol. (1996), Bonasa bonasia volgensis (Buturlin, 1916) nebo Bonasa bonasia septentrionalis (Seebohm, 1884). V našich podmínkách je to jeřábek 38 lesní středoevropský, Bonasa bonasia rupestris (Brehm, 1831), obývá celou jižní část evropského areálu, rozdíly mezi jednotlivými populacemi (Evropská, Alpská, Karpatská a Balkánská) nedosahují podle názoru Vaurieho a Roselaara hodnoty subspécií (HUDEC a kol., 2005). Rozšíření jeřábka lesního Německo od Pomořanské plošiny po Ardeny, Belgie, severovýchodní Francie na jih až do Burgundska, Massif Central, Pyreneje, francouzské a italské Alpy, balkánská pohoří jižně po severní Albánii, Makedonii, západní a severní Bulharsko a Rumunsko; od Karpat jde hranice se subspecií bonasia zhruba po hranici mezi Polskem a pobaltskými republikami k Baltu. (Hudec, Šťastný a kol., 2005). Jeho rozšíření zejména v západních částech areálu se v posledních dvou stoletích silně zmenšilo, takže jednotlivé populace jsou omezovány na horské polohy a nabývají reliktního charakteru; hnízdní populace v sousedních státech: Německo 1500-2000 párů, Polsko 35000-45000 p., Slovensko 30005000 p., Maďarsko 60-80 p., Rakousko 5000-10000 p. (HUDEC a kol., 2005). Rozšíření v České republice Jeřábek z hlediska jeho vertikálního rozšíření zaujímá široké rozpětí poloh. Optimum je ve středních polohách od 500 do 800 m. n. m., avšak výskyt v nižších polohách také není výjimkou. V horských oblastech vystupuje až po horní hranici lesa, v některých případech až do pásma klečových porostů. V Krkonoších byl zaznamenám jeho výskyt ve 1450 m. n. m. (FLOUSEK a GRAMSZ 1999). Hlavními hnízdními oblastmi jeřábka v Čechách jsou dnes Šumava, Novohradské Hory a Blanský les (HANZÁK 1980). Na Moravě existují dvě poměrně rozsáhlé oblasti výskytu, kterými jsou Hrubý Jeseník včetně podhůří k Záhřebské vrchovině, Králický Sněžník a Rychlebské hory (HUDEC a kol., 2005). Druhou oblast výskytu na Moravě tvoří Moravskoslezské Beskydy, Javorníky, Vsetínské a Hostýnské vrchy a Bílé Karpaty (HUDEC a kol., 2005). Zprávy o dalším rozšíření jeřábka mají převážně lokální charakter a jeho početnost není zpravidla tak vysoká jako v těchto hlavních oblastech výskytu. Výskyt jeřábka byl také potvrzen na Českomoravské vrchovině a Žďárských vrších (MARTIŠKO a spol., 1994 in HUDEC a kol., 2005). Údaje z vnitrozemí udává např. KOKEŠ (1962) informacemi o rozšíření jeřábka z Kokořínského údolí, Křivoklátska, Dobříšska i ostatních částí Brd. V období mapování hnízdního rozšíření ptáků v ČR (1985 39 - 1989) bylo prokázáno hnízdění na Slavonicku a Plzeňsku, naproti tomu nebyly potvrzeny žádné údaje z období 1973 – 1977 o výskytu v Českém středohoří, Děčínských stěnách a Českém lese (HUDEC a kol. 2005). Vývoj početních stavů První údaje o jeřábkovi z panství Vimperk pocházejí z roku 1555, další poté z roku 1556 a v obou případech se jednalo o údaje běžného výskytu (ANDRESKA a ANDRESKOVÁ, 1993). Srovnatelné úlovky pocházely jak z oblasti horské Šumavy, tak i z podhůří. Nejvyšších početních stavů dosahoval jeřábek údajně v polovině 17. a 19. století, nejnižších stavů pak začátkem 19. a 20. století (stanoveno dle vykazovaných statistik lovu). KOKEŠ (1963) udává konkrétní početní stavy jeřábků na mnohých místech Šumavy ze začátku 60. let a zároveň konstatuje, že tyto stavy klesají, srovnatelné údaje o stavu z celého území Šumavy jsou k dispozici až do roku 1970. Nicméně věrohodnost statistických údajů myslivecké evidence je u jeřábka lesního často zpochybňována. I přesto, že se tedy nelze zcela jistě spoléhat na vykazované hodnoty, jisté relativní trendy jsou patrné. Z období 1962 – 1971 je udáváno pozvolné zvětšování populace a hustota populace 2-9 ks/ 1000 ha z různých oblastí západočeské Šumavy (KUČERA 1975). Z dlouhodobého detailního studia „typického biotopu jeřábka“ v okolí Rejštejna z období 1972 – 1995 (KLAUS 1996) vyplývá, že se na tomto území (100 km2) pohybovala populační hustota teritoriálních kohoutků mezi 2,4 – 5,4 ks/ 100 ha, přičemž do konce 80. let velmi pozvolna klesala. Celkové stavy populace jeřábka lesního jsou často podhodnocovány v důsledku velmi skrytého způsobu života, ale i skutečností, že na území české části Šumavy, jako na celém našem území, nebyla celoplošně použita metoda zjišťování stavů vábení teritoriálních kohoutků (MĚSTKOVÁ a kol., 2006). Na základě použití této sčítací metody na dílčí ploše 100 km2 v oblasti české části Šumavy odhaduje KLAUS (1995, 1996) velikost populace jeřábka lesního na Šumavě, včetně Bavorského lesa v roce 1993 na 2000 – 4000 párů. ČERVENÝ a kol. (2000) z oblasti Šumavy udávájí, že stavy jeřábka lesního jsou více či méně stabilní, což souhlasí s analýzami odstřelových dat z českých zemí (KOKEŠ 1963) Tomuto odpovídají i výsledky zastoupení teritoriálních kohoutků v oblasti Rejštejna (KLAUS 1995). V současné době je jeřábek jediným druhem šumavských tetřevovitých, který není 40 bezprostředně ohrožen. Obývá nejen vhodné souvislé lesní porosty horských a podhorských poloh, ale vyskytuje se i v lesnatých ostrůvcích poměrně hluboko ve vnitrozemí (SEWITZ 1997). Zejména od počátku 20. století existují záznamy o oscilaci početních stavů tetřevovitých z různých oblastí. Vzestupné trendy populace tetřevovitých ptáků byly zaznamenány jen výjimečně a měly zpravidla lokální charakter. Příkladem může být zvýšení početnosti tetřívka obecného (Tetrao tetrix) v Krušných horách po velkoplošném odlesnění území. Pro srovnání plocha obývaná tetřevem (Tetrao urogallus) mezi lety 1955-77 poklesla na 10% původní rozlohy (FIŠER a kol. 1979 in HUDEC a kol. 2005). V 90. letech byl zaznamenán jen ze 7 % mapovaných kvadrátů (ŠTASTNÝ a kol., 1987). Ačkoliv jeřábek reagoval na změny lesního prostředí méně citelně ve srovnání s tetřevem, nemůžeme být spokojeni ani s vývojem populace tohoto druhu. Pravděpodobně populační hustota jeřábka dosti často kolísala. Zejména od 20. let 20. století můžeme sledovat pozvolný pokles stavu až do současnosti, avšak o početnosti populace z první poloviny 20. století existují pouze ojedinělá nepříliš konkrétní data (KOKEŠ, 1963). Podle vykazovaných jarních kmenových stavů na Šumavě, které se za období 1970-1990 pohybovaly v rozmezí 463-1071 kusů, je zřetelný pokles početnosti do roku 1982, posléze pak opětovný pozvolný nárůst a v roce 1982 byl zaznamenán pokles početnosti oproti roku 1970 téměř o 57 %, v roce 1990 pak vzestup početnosti oproti roku 1982 o více jak 12,3 % (ČERVENÝ a kol, 1996.). Po roce 1990 pokračoval podle nahlášených jarních kmenových stavů pozvolný nárůst populace započatý počátkem 80. let. V roce 1995 byl nárůst oproti minimu v roce 1982 o 74,3% a pokles oproti maximu v roce 1970 o 24,7%. V roce 1999 byly sčítané stavy téměř na úrovni roku 1970 (94,5%). Nahlášené jarní kmenové stavy se v tomto období pohybovaly v rozmezí od 478 do 1012 jedinců, ve skutečnosti byly však pravděpodobně vyšší (ČERVENÝ a kol, 1996). Početnost jeřábků lze totiž na rozdíl od ostatních druhů tetřevovitých stanovit daleko obtížněji, protože tento druh žije daleko skrytějším způsobem života. Dalším důvodem je i skutečnost, že se u nás celoplošně nepoužívá poměrně časově náročná, ale velmi přesná metoda zjišťování stavů vábením kohoutků v jarním a podzimním období. Od roku 1970 až do současnosti se dá populace jeřábka na Šumavě označit za více či méně stabilní, přičemž přibližně v letech 1980 až 1990 byl zaznamenán zřetelnější pokles početnosti (ČERVENÝ a kol, 1996). Této skutečnosti odpovídají i výsledky zjišťování počtu teritoriálních kohoutků v oblasti Rejštejna (KLAUS, 1995). V současné době je jeřábek jediným druhem šumavských tetřevovitých, který není 41 bezprostředně ohrožen. Obecně můžeme říci, že skutečné stavy budou pravděpodobně vyšší, vzhledem ke značně skrytému způsobu života jeřábka lesního. Tab. 6 : ÚLOVKY JEŘÁBKŮ NA SCHWARZENBERSKÝCH PANSTVÍCH OBDOBÍ 1603-1610 1611-1620 1621-1630 1631-1640 1641-1650 1651-1660 1661-1670 1671-1680 1681-1690 1691-1700 1701-1710 1711-1720 1721-1730 1731-1740 1741-1750 1751-1760 1761-1770 1771-1780 1781-1790 1791-1800 1801-1810 1811-1820 1821-1830 1831-1840 1841-1850 1851-1860 1861-1870 1871-1880 1881-1890 1891-1900 1901-1907 ČESKÝ KRUMLOV ks ks/rok ks/100ha 418 52,3 0,163 524 52,4 0,164 516 51,6 0,161 486 48,6 0,152 609 60,9 0,190 332 33,2 0,103 252 25,2 0,078 329 32,9 0,103 456 45,6 0,143 432 43,2 0,139 401 40,1 0,125 308 30,8 0,096 307 30,7 0,096 245 24,5 0,076 275 27,5 0,086 249 24,9 0,078 316 31,6 0,099 268 26,8 0,084 723 72,3 0,226 399 39,9 0,125 246 24,6 0,077 497 49,7 0,155 1 26,8 0,084 161 ? ? ? ks 365 281 82 86 57 340 142 239 486 244 230 323 196 95 75 33 80 164 402 503 248 231 250 134 86 VIMPERK ks/rok ks/100ha 36,5 0,215 28,1 0,165 8,2 0,048 8,6 0,051 5,7 0,034 34,0 0,201 14,2 0,084 23,9 0,141 48,6 0,287 24,4 0,144 23,0 0,136 32,3 0,191 19,6 0,116 9,5 0,056 7,5 0,044 3,3 0,019 8,0 0,047 16,4 0,097 40,2 0,237 50,3 0,297 24,8 0,146 23,1 0,136 25,0 0,147 13,4 0,079 12,3 0,073 1 - za období 1891-1896, ? - chybějící údaje 42 TAB. 7: ÚLOVKY JEŘÁBKŮ NA ZÁPADNÍ ŠUMAVĚ OBDOBÍ ks 1801-1810 1811-1820 1821-1830 1831-1840 1841-1850 1851-1860 1861-1870 1871-1880 1881-1890 1891-1900 1901-1910 1911-1920 1921-1930 1 4 ? 2 72 ? 3 6 4 5 5 1 6 4 6 33 6 6 6 2 ? ? PRÁŠILY ks/rok ks/100ha 2,0 0,018 ? ? 24,0 0,218 ? ? 3,0 0,027 2,5 0,023 0,2 0,002 0,4 0,006 3,3 0,049 0,6 0,009 0,2 0,003 ? ? ? ? ks ? ? ? ? ? 7 50 8 14 ? 9 10 10 4 11 1 - DEBRNÍK ks/rok ks/100ha ? ? ? ? ? ? ? ? ? ? 6,3 0,221 7,0 0,245 ? ? 1,7 0,060 2,0 0,070 0,3 0,011 - 1 pouze z let 1801 a 1804 2 pouze z let 1825 - 1827 3 pouze z let 1841 a 1847 4 pouze z let 1855 a 1859 5 pouze z let 1864 a 1867 -1870 6 pouze z revírů Modrava, Filipova Huť, Březník 7 pouze z let 1853 - 1860 8 pouze z let 1861 - 1862 9 pouze z let 1881 - 1884, 1887 a 1890 10 pouze z let 1897 - 1898 11 pouze z let 1901, 1904, 1907, 1910 Vývoj populace jeřábka lesního v období 1970 - 1990 Ačkoliv KOKEŠ 1963 udává konkrétní početní stavy jeřábků na mnohých místech Šumavy ze začátku 60. let a zároveň konstatuje, že tyto stavy klesají, srovnatelné údaje o stavu z celého území Šumavy jsou k dispozici až od roku 1970. Ačkoliv se jedná o statistické údaje mysliveckého výkaznictví, jejichž věrohodnost je pro vyhodnocování početnosti populace všech tetřevovitých (a jeřábků zvláště) obecně dosti často 43 zpochybňována (např. BOUCHNER et al. 1978, HAVRÁNEK et al. 1993; aj.), přesto tyto údaje přináší určitou, alespoň relativní formu vývoje početnosti. Podle vykazovaných jarních kmenových stavů (JKS), které se za období 1970 - 1990 pohybovaly v rozmezí 463 - 1071 kusů, je zřetelný pozvolný pokles početnosti do roku 1982, posléze pak opětovný pozvolný nárůst. V roce 1982 byl zaznamenán pokles početnosti oproti roku 1970 téměř o 57 %; v roce 1990 pak vzestup početnosti oproti roku 1982 o více jak 12,3 %. Z období 1962 - 1971 je udáváno pozvolné zvětšování populace a hustota populace 2 - 9 ks/100 ha z různých oblastí západočeské Šumavy (KUČERA 1975). Z dlouhodobého detailního studia v okolí Rejštena z období 1972 - 1995 (KLAUS 1996) vyplývá, že se na tomto území (100 km2) pohybovala populační hustota teritoriálních kohoutků mezi 2,4 - 5,4 ks/100 ha, přičemž do konce 80. let velmi pozvolna klesala. Odhad velikosti populace jeřábka lesního v letech 1990 až 1999 Po roce 1990 pokračoval podle nahlášených jarních kmenových stavů pozvolný nárůst populace započatý na začátku 80. let (obr. 1). V roce 1995 byl nárůst početnosti oproti minimu v roce 1982 o 74,3 % a pokles oproti maximu v roce 1970 o 24,7 %. V roce 1999 byly sčítané stavy téměř na úrovni roku 1970 (94,5 %). Nahlášené jarní kmenové stavy se v tomto období pohybovaly v rozmezí od 478 do 1012 jedinců, ve skutečnosti však byly pravděpodobně vyšší. (ČERVENÝ a kol. 2000) Početnost jeřábků lze totiž na rozdíl od tetřevů a od tetřívků stanovit daleko obtížněji, protože tento druh žije daleko skrytějším způsobem života. Dalším důvodem je i skutečnost, že se u nás celoplošně nepoužívá poměrně časově náročná, ale velmi přesná metoda zjišťování stavů vábením kohoutků v jarním a podzimním období. Od roku 1970 až do současnosti se dá populace jeřábka na Šumavě označit za více či méně stabilní, přičemž přibližně v letech 1980 až 1990 byl zaznamenán zřetelnější pokles početnosti. Této skutečnosti odpovídají i výsledky zjišťování počtu teritoriálních kohoutků v okolí Rejštejna (KLAUS 1995). V současné době je jeřábek lesní jediným druhem šumavských tetřevovitých, který není bezprostředně ohrožen. Obývá nejen vhodné souvislé lesní porosty horských a podhorských poloh, ale vyskytuje se i v lesnatých ostrůvcích poměrně hluboko ve vnitrozemí (SEWITZ 1997). 44 Nová Hůrka – hnízdo jeřábka v hromadě klestu Foto: J. Červený Vývoj populace jeřábka lesního v letech 1999 až 2013 Graf 3 Na základě získaných výsledků sčítání jeřábků lesních v oblasti Národního parku Šumava lze pozitivně konstatovat, že jeřábek i nadále patří k nejpočetnějšímu druhu tetřevovitých 45 ve sledovaném území, jehož početní stavy se v posledním sledovaném období zvýšily. Oproti početním stavům v 70. letech minulého století však došlo k výraznému poklesu. Hnízdní biologie Jeřábek je stálým, silně teritoriálním ptákem. S přelety se můžeme setkat zpravidla v zimním období, kdy se jedná o přelety za potravou, avšak většinou se pohybuje v rozmezí několika málo stovek metrů (HUDEC a kol., 2005). Výsledky telemetrického sledování 15 jedinců na Šumavě prokázalo, že nejmenším obývaným územím je 18 ha, v 11 případech byl domovský okrsek větší než 40 ha (KLAUS a SEWITZ, 2000 in MÁLKOVÁ 2000). Žije monogamicky, páry vytvořené na podzim se na zimu opět rozdělují a není prokázáno, že se spojí zase tíž jedinci (GLUTZ a kol. 1973). Po přepeření z šatu mláďat zaujímají mladí samci ve stáří 80-90 dní okrsky a projevují se značně agresivním chováním, z lokality vyhánějí údajně i samice a své stanoviště a okrsek vyznačují akustickým pískáním a hřmotnými rázy křídel (HUDEC a kol., 2005). Teritoriální projevy samců je možné slyšet již koncem července až do listopadu, nejintenzivnější jsou koncem září a začátkem října. Poměr pohlaví je 1:1 s menší převahou samců (PYNNONEN 1954 in HUDEC a kol., 2005). Někteří autoři se zmiňují o 2-3 násobné převaze samců (FERIANC 1954 in HUDEC a kol., 2005). Jarní tok probíhá od poloviny března do začátku května a odehrává se prakticky na kterémkoliv místě v revíru, na zemi nebo nižších větvích stromů, přičemž samec spouští křídla a vztyčuje ocasní pera, čepýří též temenní peří a ozývá se výrazným akustickým pískáním (HUDEC a kol., 2005). Páření probíhá pravděpodobně na zemi a hnízdo bývá skryto v přízemní vegetaci u paty stromu. Hnízdo jeřábka – Nová Hůrka, Foto: J. Červený 46 Zpravidla se jedná 4 – 5 cm mělkou prohlubeň, vystlanou vegetací s roztroušenými pery o průměru 10-15 cm. Nejranější hnízdění bylo zaznamenáno v první třetině dubna, doložené pozorováním mláďat 3.6.1948, která byla stará nejméně čtyři týdny (FERIANC, 1964 in HUDEC a kol., 2005). Naopak nejpozdější doloženou snůšku, pravděpodobně náhradní, dokládá Komenda, kdy poslední vejce ve snůšce bylo sneseno mezi 19 – 20. červnem. Jeřábek tedy hnízdí jednou ročně a v případě zničení hnízda pravděpodobně snáší snůšku náhradní. Mláďata jsou po osušení odváděna z hnízda a po čtyřech dnech se pokouší letu. Ve stáří deseti dní se projevuje první obrysové peří na hrudi. V noci jsou kryta samicí a od 8.-10. dne hřadují nevysoko na větvích stromů (HUDEC a kol., 2005). K rodině se zpravidla připojuje i samec, který se nachází poblíž v hnízdním okrsku. Tak jako u některých ostatních druhů, může i samice jeřábka v nebezpečí předstírat zranění, aby mláďata mohla uniknout do bezpečí. Počet mláďat v rodinkách v ČR a SR ze 45 případů byl průměrně 8,17 (KOKEŠ in HUDEC a kol. 2005). Někteří autoři uvádějí značné ztráty na mláďatech, jejichž počet klesá od konce května (vylíhnutí) až do 20. srpna na celou polovinu (KUZNĚCOV a KORENBERG, 1963 in HUDEC a kol., 2005). Na podzim se rodinné hejno rozpadá a pohlavní dospělosti dosahují ve druhém kalendářním roce (HUDEC a kol., 2005). Nejstarší okroužkovaný pták dosáhl věku sedm let (RIDZEWSKI a RING 1973 in HUDEC a kol., 2005). Nároky na prostředí Své optimum nalézá jeřábek ve středních polohách v rozptylu 500 - 800 m n. m., může se však vyskytovat i podstatně níže (např. některé lokality i do 200. m n. m.), v Krkonoších naopak vystupuje až na samou hranici lesa (FLOUSEK a GRAMSZ, 1999). Přirozeným biotopem jeřábka jsou kromě přirozených horských jehličnatých lesů také lesy v pásmu tajgy. Lesní porosty na těchto plochách se nacházejí v různověkém stádiu zmlazení. Obzvláště významná je bohatě rozvinutá přízemní vegetace, ve které převažují keříčkovité porosty s dominantními druhy z čeledi Ericaceae, která poskytuje jeřábkovi v dostatečné míře potravu i útočiště. Jeřábek je však druhem, který využívá různé druhy stanovišť, avšak nezbytnou složkou jsou houštiny a plochy, kde probíhá stadium zmlazení s bohatým výskytem náletových dřevin. Může ovšem využít i habitat starého rozpadajícího se lesa, podmínkou však zůstává alespoň ostrůvkovitá stádia zmlazení, která jeřábkovi poskytují dostatečnou možnost úkrytu. Preferuje tedy druhově a věkově strukturované porosty s příměsí náletových dřevin. Jsou to zpravidla staré porosty jehličnatých, ale i smíšených 47 lesů v dostatečném stádiu sukcese. Nesmí chybět malé světliny, zarůstající paseky či přechody mezi různými typy lesa a lesní cesty (KLAUS a SEWITZ, 2000). Typický biotop jeřábka – vrch Křemelná Foto: J. Červený Jeřábek využívá revíry s přirozenou sukcesí, kde se rozpadají porosty s dominancí jehličnanů, a je vtroušena příměs listnatých dřevin. V optimálním případě by měl přesahovat podíl vtroušení listnatých dřevin minimálně 10%. Nesmí chybět keříčkovitá vegetace (Ericaceae), mechy, kapraďorosty, trávy, bylinné rostliny. Z listnatých dřevin např. olše šedá (Alnus incana), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia), líska obecná (Corylus avelana), bříza (Betula pendula) a také osika (Popullus tremula), různé druhy vrb a olše lepkavá (Alnus glutinosa), popř. bez (Sambucus nigra). Tyto v kombinaci smrků a v ideálním případě i jedlí (úkryt) tvoří víceúrovňový porost s dostatkem potravních možností a krytu. Pronikající světlo do lesních cest a proluk tvoří vhodné ekotony, které je základem pro uchycení porostů borůvky (Vaccinium myrtillus), vřesu (Calluna vulgaris), popř. brusinky (Vaccinium vitisidaea), Na okrajích lesních cest se vážou také sukcesní dřeviny a tvoří mozaikovité porosty při okrajích lesních porostů. Pozitivní je přítomnost břehových porostů v okolí vodních toků v podobě rašelinných olšin apod. Jeřábek ve svém biotopu využívá přirozenou sukcesi tam, kde se rozpadají porosty, v nichž dominují jehličnany a nastupují stadia zmlazení listnatých stromů v přirozené rozmanitosti. Obzvlášť důležitá je společná existence smrků a jedlí, která slouží jako kryt a přítomnost potravy, kterou 48 zajišťují dřeviny s jehnědami a kočičkami, ale také buk. Obzvlášť důležité proto zůstávají všechny údolní systémy (rokle, vodní toky), které díky svým specifickým mikroklimatickým podmínkám zůstanou i v budoucnu přirozenými stanovišti smrku (KLAUS a kol., 1999) Možnosti umělého odchovu a vypouštění tetřevů do volné přírody Umělý odchov a následné vypouštění odchovaných tetřevů do volné přírody je jednou z cest, která může pomoci při obnově početních stavů tohoto druhu. Technologie a technika odchovu tetřevích kuřat je vcelku zvládnuta a nepředstavuje významný problém v projektech umělého vysazování tetřeví zvěře. Zásadním problémem vypouštění uměle odchovaných tetřevů do lokalit, kde se původně tetřeví zvěř vyskytovala, je stav těchto biotopů, lesnická činnost v těchto biotopech, potravní nabídka (především pro budoucí divoce odchovávaná tetřeví kuřata) a úroveň antropických aktivit (doprava, turistika, cyklistika, zimní sporty a další aktivity). Zcela zásadní význam má predační tlak, který se dle prozatímních získaných výsledků jeví jako zcela zásadní faktor. Schopnost přežití uměle odchovaných tetřevů ve volné přírodě ŠUMAVA HLAVATÁ (2000) sledovala schopnost přežití u vypouštěné bažantí zvěře. U telemetricky sledovaných kohoutů byla zjištěna 100% úmrtnost. Nejdelší doba přežití byla 19 dnů, nejkratší 2 dny, průměr 9 dnů (n = 8, STD = 5,4). Slepice byly zaměřovány podstatně déle a ve třech případech nebyla důvodem ztráty signálu smrt sledovaných jedinců, ale konec životnosti vysílačky. Úmrtnost byla tedy nižší, 57 %. Nejdelší sledovaná doba všech 7 slepic byla 127 dnů, nejkratší 5 dnů, průměr 47 dnů (n = 7, STD = 35,6). Zjištěné příčiny úhynu byly 8x liška, 3x kuna a 1x celková vyhublost. ČESKÝ LES Úmrtnost telemetricky sledovaných kohoutů i slepic byla poměrně nízká, prokazatelně uhynuli 2 kohouti (33 %) a 2 slepice (40 %). U zbývajících jedinců bylo ukončeno sledování 6x z důvodu konce životnosti vysílačky a 1x kohout vysílačku ztratil. Nejdelší sledovaná doba činila u kohoutů 270 dnů, nejkratší 11 dnů, průměr 129 dnů (n = 6, STD = 49 86,4). Nejdelší sledovaná doba u slepic pak byla 265 dnů, nejkratší 49 dnů, průměr 158 dnů (n = 5, STD = 68,3). Příčiny úhynu byly 3x liška a 1x úhyn (Graf 5). ŠUMAVA × ČESKÝ LES Na Šumavě byla oproti Českému 200 (Graf 4). Signifikantní odlišnost mezi 150 prokázána u lesem kohoutů byla dny lesu zjištěna celkově vyšší úmrtnost Šumavou a Českým Šumava 250 Český les 100 (p<0,05, 50 p = 0,03) i slepic (p<0,05, p = 0,01). 0 kohouti slepice pohlaví Graf 4 Příčiny ztrát zaměřovaných signálů znázorňuje Graf 5. V největší míře byla příčnou predace liškou a kunou (53 %), 8% následně pak konec životnosti vysílačky (35 %). 4% životnost vysílačky predace lišky predace kuny úhyn ztráta vysílačky 12% 35% 41% Graf 5 Predační tlak lišky je hlavním důvodem ztrát u vypuštěných tetřevů Foto : J. Červený 50 Predační tlak kuny je jednou z častých příčin ztrát vypuštěných tetřevů Foto: J. Červený Rozptyl tetřevích kuřat po vypuštění ŠUMAVA Celková vzdálenost přesunů se u kohoutů a slepic výrazně liší. Tato rozdílnost byla potvrzena i statistickou analýzou (p<0,05, p = 0,01). Kohouti se průměrně vzdálili o 4,8 km (n = 8, STD = 4,3), slepice o 27,6 km (n = 7, STD = 19,9). V Tab. 8 jsou dále uvedeny minimální a maximální celkové vzdálenosti přesunů pro kohouty a slepice. Tab. 8: Celkové vzdálenosti přesunů; STD=směrodatná odchylka min.celk.vzdálenost (km) max.celk.vzdálenost (km) prům.celk.vzdálenost (km) ± STD kohouti 0,0 13,7 4,8 4,3 slepice 2,1 68,8 27,6 19,9 Vzdálenost přesunů za den je poměrně stejná, rozdílnost se nepotvrdila ani statistickou analýzou (p>0,05, p = 0,40). Kohouti se za den vzdálili průměrně o 0,9 km (n = 7, STD = 0,5), slepice o 1,2 km (n = 7, STD = 0,7). Tab. 9 dále udává minimální a maximální hodnoty přesunů za den pro jednotlivá pohlaví. Tab.9: Vzdálenosti přesunů za den; STD=směrodatná odchylka min.vzdálenost přesun (km) max.vzdálenost přesunu (km) prům.vzdálenost přesunu (km) ± STD 51 kohouti 0,3 1,9 0,9 0,5 slepice 0,3 2,3 1,2 0,7 Vzdálenosti přesunů během dne jsou pro kohouty a slepice dosti odlišné, ale nebyl prokázán statisticky významný rozdíl (p>0 05, p = 0,07). Průměrná vzdálenost přesunů u kohoutů činila přibližně 229 m (n = 4, STD = 32,0), u slepic 491 m (n = 5, STD = 213,0). V Tab. 10 jsou dále uvedeny minimální a maximální vzdálenosti přesunů pro kohouty a slepice. Tab.10: Vzdálenosti přesunů během dne; STD=směrodatná odchylka min.vzdálenost přesunu (m) max.vzdálenost přesunu (m) prům.vzdálenost přesunu (m) ± STD kohouti 184,1 272,6 228,8 32,0 slepice 231,6 860,7 490,8 213,0 ČESKÝ LES Celková vzdálenost přesunů je u kohoutů i slepic podobná. Rozdílnost nebyla potvrzena ani statistickou analýzou (p>0,05, p = 0,57). Kohouti se průměrně vzdálili o 6,7 km (n = 6, STD = 6,7), slepice o 9,0 km (n = 5, STD = 5,1). V Tab. 11 jsou dále uvedeny minimální a maximální celkové vzdálenosti přesunů pro kohouty a slepice. Tab.11: Celkové vzdálenosti přesunů; STD=směrodatná odchylka min.celk.vzdálenost (km) max.celk.vzdálenost (km) prům.celk.vzdálenost (km) ± STD kohouti 0,6 20,7 6,7 6,7 slepice 2,2 16,5 9,0 5,1 Vzdálenost přesunů za den je přibližně stejná, ani statistickou analýzou nebyl zjištěn signifikantní rozdíl (p>0,05, p = 0,35). Kohouti se za den vzdálili průměrně o 0,4 km (n = 10, STD = 0,2), slepice o 0,7 km (n = 5, STD = 0,6). Tab.12 dále udává minimální a maximální hodnoty přesunů za den pro jednotlivá pohlaví. 52 Tab.12: Vzdálenosti přesunů za den; STD=směrodatná odchylka min.vzdálenost přesunu (km) max.vzdálenost přesunu (km) prům.vzdálenost přesunu (km) ± STD kohouti 0,1 0,8 0,4 0,2 slepice 1,8 0,1 0,7 0,6 Vzdálenosti přesunů během dne se pro kohouty a slepice dosti liší, tento rozdíl však nebyl statisticky významný (p>0 05, p = 0,38). Průměrná vzdálenost přesunů u kohoutů činila přibližně 110 m (n = 22, STD = 209,7), u slepic 270 m (n = 10, STD = 420,9) – (HLAVATÁ 2002). Tab.13: Vzdálenosti přesunů během dne; STD=směrodatná odchylka min.vzdálenost přesunu (m) max.vzdálenost přesunu (m) prům.vzdálenost přesunu (m) ± STD kohouti 0,0 715,9 109,8 209,7 slepice 0,0 1321,0 270,4 420,9 Velikost domovských okrsků ŠUMAVA Velikost domovských okrsků se u kohoutů a slepic příliš neliší, což bylo prokázáno i statistickou analýzou (p>0,05, p = 0,20). Průměrná velikost okrsků u kohoutů je 127,0 ha (n = 5, STD = 56,6), u slepic 253,3 ha (n = 10, STD = 189,9). Tab.14: Velikosti obývaných okrsků; STD=směrodatná odchylka min. velikost okrsku (ha) max. velikost okrsku (ha) průměrná velikost okrsku (ha) ± STD kohouti 51,3 198,3 126,9 56,6 slepice 14,1 659,6 253,3 189,9 ČESKÝ LES Velikost domovských okrsků kohoutů a slepic se neliší, nebyl prokázán signifikantní rozdíl (p>0,05, p = 0,88). Průměrná velikost okrsků u kohoutů je 1096,8 ha (n = 6, STD = 1513,9), u slepic 1220,2 ha (n = 7, STD = 1241,4). 53 Tab.15: Velikosti obývaných okrsků; STD=směrodatná odchylka min. velikost okrsku (ha) max.velikost okrsku průměrná velikost okrsku (ha) ± STD kohouti 10,7 4430,1 1096,8 1513,9 slepice 86,5 3113,7 1220,2 1241,4 Hodnocení biotopů Etážovitost porostu ŠUMAVA Většina pozorování tetřevů (72 %) byla zaznamenána v jednoduchých neetážo-vitých porostech, pouze necelá třetina výskytu byla pozorována ve strukturovaných etážovitých porostech (28 %). 90 Graf 6: ukazuje rozdíl ve výskytu kohoutů výskyt tetřevů (%) 80 70 a slepic v závislosti na etážovitosti porostu. 60 50 kohouti 40 slepice Je z něj patrné, že rozložení výskytu je u obou pohlaví podobné. 30 20 10 0 ano ne etážovitost ČESKÝ LES Většinou byli tetřevi pozorováni v jednoduchých neetážovitých porostech, celkem 87 % pozorování, a jen 13 % výskytu bylo zaznamenáno ve strukturovaných etážovitých porostech. Graf 7 ukazuje rozdíl ve výskytu kohoutů a slepic v závislosti na etážovitosti porostu. Je z něj patrné, že rozložení výskytu je u obou pohlaví podobné. 54 100 90 výskyt tetřevů (%) 80 70 60 kohouti 50 slepice 40 30 20 10 0 ano ne etážovitost Graf 7: Výskyt tetřevů podle etážovitosti porostů Druhové složení dřevin v porostu ŠUMAVA Zastoupení dřevin v zájmové oblasti: Nejvíce je zastoupen smrk ztepilý (Picea abies), dále pak buk lesní (Fagus sylvatica), jedle bělokorá (Abies alba), javor klen (Acer pseudoplatanus), borovice lesní (Pinus sylvestris), bříza bradavičnatá (Betula pendula) a jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia). Další dřeviny, například modřín opadavý (Larix decidua), jsou zastoupeny už jen v méně jak 1 %. Graf 8 ukazuje zastoupení dřevin v místech výskytu tetřevů. Tetřevi se nejhojněji zdržovali ve smrkových porostech (Picea abies), v nichž byly eventuelně zastoupeny i další dřeviny, nejčastěji buk lesní (Fagus sylvatica) v zastoupení 3-55 %. Z dalších to byly modřín opadavý (Larix decidua) (3-10 %), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) (1-15 %), jedle bělokorá (Abies alba) (1-15 %), bříza bradavičnatá (Betula pendula) (2-15 %), javor klen (Acer pseudoplatanus) (1-10 %) a borovice kleč (Pinus mugo) (2-97 %). 55 8% 1% 2% sm5 13% sm4 sm3 sm2 sm1 76% Graf 8: Výskyt tetřeva hlušce podle druhové skladby dřevin v porostech sm5 = smrk 81-100 %; sm4 = smrk 61-80 %; sm3 = smrk 41-60 %; sm2 = smrk 21-40 %; sm1 = smrk 1-20 % ČESKÝ LES Zastoupení dřevin v zájmové oblasti: Nejvíce je zastoupen smrk ztepilý (Picea abies), dále pak buk lesní (Fagus sylvatica), modřín opadavý (Larix decidua), borovice lesní (Pinus sylvestris), javor klen (Acer pseudoplatanus), bříza bradavičnatá (Betula pendula) a jedle bělokorá (Abies alba). Ostatní dřeviny, například dub letní (Quercus robur), jsou zastoupeny už jen v méně jak 1 %. Graf 9 ukazuje zastoupení dřevin v místech výskytu tetřevů. Tetřevi se nejhojněji zdržovali ve smrkových (Picea abies) nebo smrko-bukových porostech se zastoupením buku lesního (Fagus sylvatica) 5-99 %. V necelých 2 % případů se tetřevi vyskytovali v čistě bukových porostech. Vedle smrku ztepilého a buku lesního byly v porostech eventuelně zastoupeny i další dřeviny, nejčastěji javor klen (Acer pseudoplatanus) (2-15 %), olše lepkavá (Alnus glutinosa) (5-20 %) a jedle bělokorá (Abies alba) (1-10 %). Z dalších to byly modřín opadavý (Larix decidua) (10-40 %), jeřáb ptačí (Sorbus aucuparia) (5-10 %), bříza bradavičnatá (Betula pendula) (5 %) a dub letní (Quercus robur) (45 %) (HLAVATÁ 2002). 56 20% 30% sm5 sm4 sm3 14% sm2 sm1 21% 15% Graf 9: Výskyt tetřeva hlušce podle druhové skladby dřevin v porostech sm5 = smrk 81-100 %; sm4 = smrk 61-80 %; sm3 = smrk 41-60 %; sm2 = smrk 21-40 %; sm1 = smrk 1-20 % Zakmenění Jedním z důležitých faktorů je závislost výskytu tetřeva hlušce na zakmenění porostu. Graf porovnává nabídku jednotlivých zakmenění ve zvolené oblasti se zakmeněním porostů s výskytem tetřeva hlušce. ŠUMAVA Graf 10: Závislost výskytu tetřeva hlušce na zakmenění porostu celkové zastoupení porostů v oblasti výskyt tetřevů zastoupení (%) 50 40 30 20 10 0 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 zakmenění 57 Ze srovnání je patrné, že tetřev výrazně preferuje porosty se zakmeněním 6 a dále pak porosty se zakmeněním 5 a 10, naopak porostům se zakmeněním 0, 1, 2, 3 a 4 se vyhýbá. V oblasti je vysoká nabídka porostů se zakmeněním 8 a 9, tetřev však nepreferuje ani jeden z nich. Preference porostu se zakmeněním 6 byla statisticky významná (p<0,05), porostům se zakmeněním 9 se tetřev prokazatelně vyhýbal (p<0,05). Zhodnocení vztahu mezi nabídkou zakmenění v oblasti a porosty, kde byl tetřev pozorován udává Tab. 16. Tab.16: Preference zakmenění zakmenění 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 zastoupení porostů (%) 0,43 0,76 1,16 1,33 1,36 1,28 1,30 6,46 17,68 43,82 24,43 výskyt tetřevů (%) 0,00 0,12 0,00 0,12 0,82 3,94 11,47 12,71 13,88 23,12 33,71 (U-V)/(U+V) -1,00 -0,92 -1,00 -0,93 -0,89 -0,24 0,29 -0,05 -0,20 -0,38 0,03 preference NS NS NS NS NS NS ** NS NS ** NS Porovnání výskytu v závislosti na pohlaví prokázalo statisticky významný rozdíl mezi kohouty a slepicemi (p<0,05, p = 0,01). Rozdíl mezi kohouty a slepicemi však není až natolik výrazný, jak ukazuje Graf 11. Preference porostu se zakmeněním 6 je především patrná u slepic, výskyt kohoutů je poměrně rovnoměrně rozložen mezi porosty s vyšším zakmeněním. (U-V)/(U+V) 1,00 0,50 0,00 -0,50 0 1 2 3 4 5 6 -1,00 7 8 9 10 kohouti slepice -1,50 zakmenění Graf 11: Preference zakmenění u kohoutů a slepic 58 zastoupení (%) ČESKÝ LES 50 celkové zastoupení porostů v oblasti 40 výskyt tetřeva 30 20 10 0 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 zakmenění Graf 12: Závislost výskytu tetřeva hlušce na zakmenění porostu Z grafu je zřejmé, že se tetřevi vyskytovali převážně v porostech se zakmeněním 9. Zakmenění nižší než 8 nejsou v oblasti významně zastoupena a ani tetřevi je příliš nevyhledávali. Statistická analýza neprokázala žádnou signifikantní preferenci porostu v závislosti na jeho zakmenění. Zhodnocení vztahu mezi nabídkou jednotlivých zakmenění v oblasti a porosty, kde byl tetřev pozorován udává Tab.17. Tab. 17 Preference zakmenění zakmenění 0 4 6 7 8 9 10 zastoupení porostů (%) 0,13 0,37 0,27 0,51 9,47 42,79 46,37 výskyt tetřevů (%) 0,96 0,16 1,87 0,96 8,78 47,32 39,95 (U-V)/(U+V) 0,37 1,51 2,71 2,82 8,75 33,04 32,11 preference NS NS NS NS NS NS NS Statistická průkaznost: * α = 0,05; ** α = 0,01; NS = nesignifikantní Porovnání výskytu v závislosti na pohlaví neprokázalo statisticky významný rozdíl (p>0,05, p = 0,11). Kohouti i slepice preferují porosty se zakmeněním 9, kohouti pak o něco více ještě porosty se zakmeněním 8 a slepice porosty se zakmeněním 6 (Graf 13). 59 (U-V)/(U+V) 0,20 0,00 -0,20 -0,40 -0,60 -0,80 -1,00 -1,20 0 4 5 6 7 8 9 10 kohouti slepice zakmenění Graf 13: Preference zakmenění u kohoutů a slepic Biotop tetřeva hlušce Foto: J. Červený 60 Věk porostů Dalším z významných faktorů je věk porostu. Následující grafy vyjadřují vztah mezi nabídkou věkových tříd v dané oblasti a stářím porostů, ve kterých se vyskytovali tetřevi. ŠUMAVA celkové zastoupení porostů v oblasti 30 výskyt tetřeva zastoupení (%) 25 20 15 10 5 0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 věková třída Graf 14: Závislost výskytu tetřeva hlušce na stáří porostu 0=0-9let, 1=10-19let, 2=20-29let, 3=30-39let, 4=40-49let, 5=50-59let, 6=60-69let, 7=70-79let, 8=80-89let, 9=90-99let, 10=100-109let, 11=110-119let, 12=120-129let, 13=130-139let, 14=140149let, 15=150-159let, 16=160-169let, 17=170-179let, 18=180-189let, 19=190-199let, 20=200-209let Z grafu je patrné, že tetřev preferuje holiny a mladé porosty do 30 let. Výskyt převyšuje nabídku také u porostů ve stáří 110 až 130 let, v porostech nad 130 let byl však zaznamenán značný pokles výskytu. Též nabídka těchto porostů v oblasti klesá a porosty starší 200 let se zde již nevyskytují. Z grafu je vidět, že se tetřev vyhýbá porostům od 30 do 90 let. Statistická analýza prokázala signifikantní preferenci holin a mladých porostů do 20 let (p<0,05). Statisticky průkazně se tetřev vyhýbal porostům od 30 do 90 let a porostům od 130 do 150 let (p<0,05). Zhodnocení vztahu mezi nabídkou jednotlivých věkových tříd v oblasti a porosty, kde byl tetřev pozorován udává Tab.18. Tab. 18: Preference věkových tříd věková třída 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 7,47 7,63 5,53 4,30 3,88 5,53 5,10 výskyt tetřevů (%) 21,17 26,24 10,58 1,94 0,70 1,31 0,67 1,56 1,06 4,74 (U-V)/(U+V) 0,12 0,17 -0,14 -0,77 -0,86 -0,76 -0,82 -0,79 -0,81 -0,52 preference * * NS zastoupení porostů (%) 12,75 13,00 6,87 *** *** *** *** * *** NS 61 věková třída 10 11 12 13 14 15 17 zastoupení porostů (%) 5,03 5,10 6,05 5,75 1,48 1,17 0,39 výskyt tetřevů (%) 8,10 7,81 10,40 2,27 0,54 0,81 0,10 (U-V)/(U+V) -0,44 -0,09 -0,17 -0,64 -0,83 -0,63 -0,90 preference NS NS NS ** ** NS NS Statistická průkaznost: * α = 0,05; ** α = 0,01; ***α = 0,001; NS = nesignifikantní Porovnání rozdílu výskytu mezi slepicemi a kohouty v jednotlivých věkových třídách neprokázalo statisticky významný rozdíl (p>0,05, p = 0,85). Kohouti i slepice preferují holiny a mladé porosty do 20 let a staré porosty 110 až 130 let (Graf 15). (U-V)/(U+V) 0,5 0 -0,5 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 17 -1 -1,5 věková třída kohouti slepice Graf 15: Preference věkových tříd u kohoutů a slepic Biotop tetřeva hlušce Foto: J. Červený 62 zastoupení (%) ČESKÝ LES 25 celkové zastoupení porostů v oblasti 20 výskyt tetřeva 15 10 5 0 0 2 4 6 8 10 12 14 16 18 20 věková třída Graf 16: Závislost výskytu tetřeva hlušce na stáří porostu 0=0-9let, 1=10-19let, 2=20-29let, 3=30-39let, 4=40-49let, 5=50-59let, 6=60-69let, 7=70-79let 8=80-89let, 9=90-99let, 10=100-109let, 11=110-119let, 12=120-129let, 13=130-139let, 14=140-149let, 15=150-159let, 16=160-169let, 17=170-179let, 18=180-189let, 19=190-199let, 20=200-209let, 21=210-219let Ze srovnání vyplývá, že tetřev výrazně preferuje mladé porosty do 20 let a potom porosty ve stáří 140 až 170 let. Výskyt převyšuje nabídku také u porostů ve stáří 30-40 let, 60-80 let a 90-100 let. Tetřevi se výrazně vyhýbali zejména porostům starým 120 až 130 let. Statistická analýza potvrdila signifikantní preferenci mladých porostů ve stáří 10-20 let (p<0,05), statisticky průkazně se tetřevi vyhýbali porostům 20-30 let, 50-60 let, 110-130 let a 170-180 let. Zhodnocení vztahu mezi nabídkou jednotlivých věkových tříd v oblasti a porosty, kde byl tetřev pozorován udává Tab.19. Tab.19: Preference věkových tříd věková třída 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 zastoupení porostů (%) 0,30 7,42 9,69 5,22 6,14 3,51 7,04 4,79 8,77 3,38 9,16 výskyt tetřevů (%) 1,10 22,73 3,71 8,54 2,77 0,75 8,00 7,12 6,39 5,21 5,00 (U-V)/(U+V) -0,72 0,14 -0,59 -0,45 -0,67 -0,82 -0,22 -0,42 -0,37 -0,37 -0,53 preference NS * ** NS NS ** NS NS NS věková třída 11 12 13 14 15 16 17 18 21 zastoupení porostů (%) 11,21 8,37 3,28 4,79 0,86 2,29 1,45 1,48 0,19 výskyt tetřevů (%) 4,98 2,84 11,59 0,84 5,26 0,28 1,86 0,51 (U-V)/(U+V) -0,54 -0,91 -0,44 0,04 0,52 NS NS -0,64 -0,35 -0,89 -0,55 -0,85 63 preference * *** NS NS NS NS * NS NS Statistická průkaznost: * α = 0,05; ** α = 0,01; ***α = 0,001; NS = nesignifikantní Porovnání výskytu v jednotlivých věkových třídách v závislosti na pohlaví nepotvrdilo statisticky významný rozdíl mezi kohouty a slepicemi (p>0,05, p = 0,52). Kohouti i slepice preferují mladé porosty 10-20 let a staré porosty 140-150 let (Graf 17). kohouti slepice 0,60 0,40 (U-V)/(U+V) 0,20 0,00 -0,20 0 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 21 -0,40 -0,60 -0,80 -1,00 -1,20 věková třída Graf 17: Preference věkových tříd u kohoutů a slepic Lesní typ Důležitým faktorem prostředí je lesní typ porostu. Grafy porovnávají nabídku lesních typů v oblastech s porosty, ve kterých byli pozorováni tetřevi. 64 ŠUMAVA celkové zastoupení porostů v oblasti výskyt tetřevů 30 zastoupení (%) 25 20 15 10 5 0 0R 5J 6A 6B 6D 6F 6H 6I 6K 6L 6N 6P 6Q 6R 6S 6V 6Y 7G 7K 7N 7O 7P 7Q 7R 7S 7T 7V 8G 8K 8R 9R lesní typ Graf 18: Závislost výskytu tetřeva hlušce na lesním typu porostu Z grafu je patrné, že výskyt tetřevů převyšuje nabídku u porostů 7G, 7K,7S, 7V a 8R. Zbývající lesní typy tetřev příliš nevyhledává. Statisticky průkazná preference (p<0,05) byla dokázána u lesních typů 7G (podmáčená jedlová smrčina), 7K (kyselá buková smrčina), 7S (svěží buková smrčina) a 7V (vlhká buková smrčina). Porostům 6B (bohatá smrková bučina), 6K (kyselá smrková bučina), 6N (kamenitá kyselá smrková bučina), 6S (svěží smrková bučina), 6V (vlhká smrková bučina), 7N (kamenitá kyselá buková smrčina) a 7O (svěží jedlová smrčina) se tetřev statisticky průkazně vyhýbal (p<0,05). Zhodnocení vztahu mezi nabídkou jednotlivých lesních typů v oblasti a porosty, kde byl tetřev pozorován udává Tab.20. Tab.20: Preference lesních typů lesní typ 6B 6K 6N 6R 6S 6V 7G 7K 7N 16,16 2,77 zastoupení porostů (%) 6,16 10,19 2,74 1,35 4,65 9,47 6,73 výskyt tetřevů (%) 0,62 1,77 1,67 1,68 0,18 15,57 28,22 1,23 (U-V)/(U+V) -0,90 -0,88 -0,93 -0,49 -0,90 -0,97 0,15 0,15 -0,71 preference *** ** *** NS ** *** * ** lesní typ 7O 7R 7S 7V 8R 9R zastoupení porostů (%) 8,53 2,66 7,85 2,60 0,81 4,57 výskyt tetřevů (%) 4,89 2,88 20,66 12,81 3,74 3,94 (U-V)/(U+V) -0,45 -0,47 0,13 0,14 0,04 * -0,58 -0,50 65 preference * NS * * NS NS Statistická průkaznost: * α = 0,05; ** α = 0,01; ***α = 0,001; NS = nesignifikantní Statistická analýza preference lesních typů v závislosti na pohlaví neprokázala signifikantní odlišnost mezi kohouty a slepicemi (p>0,05, p = 0,93). Potvrzuje to i podobný průběh křivek v Grafu 19. (U-V)/(U+V) 0,40 0,20 0,00 -0,20 -0,40 6B 6K 6N 6R 6S 6V 7G 7K 7N 7O 7R 7S 7V 8R 9R -0,60 -0,80 -1,00 -1,20 kohouti slepice pohlaví Graf 19: Preference lesních typů u kohoutů a slepic zastoupení (%) ČESKÝ LES 45 40 35 30 25 20 15 10 5 0 celkové zastoupení porostů v oblasti výskyt tetřeva 5A 5B 5I 5J 5K 5O 5S 5V 5Y 6B 6G 6K 6N 6P 6S 6V 6Y 6Z 7G lesní typ Graf 20: Závislost výskytu tetřeva hlušce na lesním typu porostu Z grafu je patrné, že se tetřevi nejčastěji vyskytovali v porostech 6S a 6Y. Výskyt převyšuje nabídku také ještě u porostu 6Z. Signifikantní preference (p<0,05) byla prokázána u lesních typů 6S (svěží smrková bučina) a 6Y (skeletová smrková bučina). Porostům 5B (bohatá jedlová bučina), 5O (svěží buková jedlina), 5S (svěží jedlová 66 bučina), 5V (vlhká jedlová bučina), 6N (kamenitá kyselá smrková bučina) a 6P (kyselá smrková jedlina) se tetřev statisticky průkazně vyhýbal (p<0,05). Zhodnocení vztahu mezi nabídkou jednotlivých lesních typů v oblasti a porosty, kde byl tetřev pozorován udává Tab.21. Tab.21: Preference věkových tříd lesní typ 5B 5K 5O 5S zastoupení porostů (%) 4,11 0,43 0,92 výskyt tetřevů (%) 0,49 0,28 0,14 (U-V)/(U+V) -0,91 -0,86 -0,90 -0,87 -0,93 -0,67 -0,37 -0,71 0,14 preference *** NS lesní typ 6V 6Y *** 5V 5Y 6N 11,83 6,27 2,25 27,29 3,98 10,49 1,33 3,02 16,82 3,05 22,51 0,37 *** 6Z *** * * 6S * 7G zastoupení porostů (%) 10,60 15,19 0,87 0,12 výskyt tetřevů (%) 7,63 0,24 (U-V)/(U+V) -0,43 0,27 -0,35 -0,85 preference NS NS 41,63 2,49 * NS 6P NS Statistická průkaznost: * α = 0,05; ** α = 0,01; ***α = 0,001; NS = nesignifikantní Porovnání výskytu kohoutů a slepic v jednotlivých lesních typech neprokázalo statisticky významný rozdíl (p>0,05, p = 0,63). Potvrzuje to i podobný průběh křivek (Graf 21). (U-V)/(U+V) 0,60 0,40 0,20 0,00 -0,20 -0,40 -0,60 kohouti slepice 5B 5K 5O 5S 5V 5Y 6N 6P 6S 6V 6Y 6Z 7G -0,80 -1,00 -1,20 lesní typ Graf 21: Preference lesních typů u kohoutů a slepic Ukázky biotopu vyhledávaného tetřevy vypuštěnými na Šumavě a v Českém lese : 67 Starý les se zmlazením je vyhledávaným biotopem tetřevů – Kohoutí vrch (LS Strážný) Foto: J. Červený Rozvolněný starý les poskytuje tetřevům dostatek prostoru pro let -biotop v blízkosti voliéry (LS Strážný) Foto: J.Červený Na okraji lesa lze často nalézt tetřeví popeliště (označeno šipkou) – biotop v blízkosti voliéry (LS Strážný) Foto: J. Červený 68 Na okraji rašelinišť tetřevi nacházejí borůvčí – rašeliniště Častá (LS Strážný), Foto: J. Červený Výskyt tetřevů je vázán na dostatek borůvčí - hlavní složku potravy na podzim (SC Smrčí) Foto: J. Červený V Českém lese se tetřevi hojně vyskytují také v bukových porostech Foto: J. Červený Ve smíšených smrkobukových porostech pod Čerchovem (Český les) se v současnosti vyskytuje tetřeví slepic Foto: J. Červený 69 Výskyt tetřevů je vázán nejen na hojnost borůvčí, ale důležitá je i přítomnost mravenišť (SC NPR Čerchovské hvozdy) Foto: J. Červený Rozvolněný starý les na svazích Čerchova býval místem výskytu tetřevů v Českém lese ještě v roce 1997 – Česká stráň (SC NPR Čerchovské hvozdy) Foto: J. Červený Smrková bučina v místech výskytu telemetricky sledovaného kohouta (SC NPR Čerchovské hvozdy), Foto: J. Červený 70 Paseky nabízejí vypuštěným tetřevům dostatek rostlinné a živočišné potravy – v současnosti se v této oblasti a jejím okolí pohybují dvě tetřeví slepice (SC Smrčí) Foto: J. Červený 71 Úspěšnost záchranného programu tetřeva hlušce Na území Národního parku Šumava probíhá vypouštění uměle odchovaných tetřevů od roku 1997. Graf 22 znázorňuje počet vypuštěných tetřevů a počet zpětných přímých pozorování tetřevů v jednotlivých letech. Graf 22: Počet vypuštěných a pozorovaných tetřevů vypuštěno (ks) počet pozorování (ks) 60 pozorováno (ks) 50 40 30 20 10 0 1997 1998 1999 2000 2001 rok vypouštění v jednotlivých letech od roku 1997 do roku 2001 (HLAVATÁ 2002) Z grafu je patrné, že počet pozorovaných tetřevů od roku 1997 stoupá, výjimkou je pouze poslední rok. Je však zřejmé, že od roku 2000 počet pozorování převyšuje počet vypuštěných tetřevů. Statistická analýza prokázala 57% závislost četnosti přímých pozorování tetřevů na délce trvání záchranného programu (R2 = 0,568, y = 9,1x - 4,1), závislost četnosti zpětných přímých pozorování na počtu vypouštěných tetřevů v daném roce je pouze 3,3 % (R2 = 0,033, y = 0,2x + 16,4). Skelná u Prášil Foto: J. Červený 72 Ohrožení tetřívka obecného a ochranná opatření Podle CRAMPA a SIMMONSE (1980) dramatický pokles tetřívčí populace na mnoha místech západní a střední Evropy může být vysvětlen degradací a nadměrnou fragmentací jeho přirozeného prostředí. Fragmentace může redukovat genetickou variabilitu populací snížením efektivní velikosti populace a omezením toku genů (BEEBEE & ROWE 2004). Tuto myšlenkou podporuje zjištění, že genetická variabilita alpských tetřívčích populací, které jsou fragmentované a mají malou efektivní velikost, byla skutečně nižší než ve finských populacích, které dosud komunikují s populacemi ve Švédsku a Rusku (CAIZERGUES et al. 2003). Stejně tak člověkem podmíněné změny ve struktuře krajiny mohou ovlivnit populační dynamiku ptačích druhů prostřednictvím mezidruhových interakcí. Za nejdůležitější faktor zodpovědný za nízkou hnízdní úspěšnost ptačích druhů hnízdících na zemi bývá považována hnízdní predace (např.: MARJAKANGAS & TÖRMÄLÄ 1997, BAINES 1991, CAIZERGUES & ELLISON 2000, KAUHALA et al. 2000). Fragmentovaná krajina může podporovat vyšší denzitu i diverzitu predátorů generalistů, jako jsou krkavcovití (ANDRÉN 1992) a kromě toho s rostoucí fragmentací klesá velikost plošek a vzdálenost hnízd k okraji. Hnízda při okrajích mohou trpět vyšší predací než uvnitř biotopů (STORAAS & WEGGE1987), protože predátoři jsou sem lákáni větší potravní nabídkou nebo mohou využívat okraje jako cestovní koridory (VICKERY a kol. 1992). V tomto ohledu byly dvě recentní práce zaměřeny na fragmentaci lesů, která průkazně negativně ovlivnila velikost tetřívčích rodinek ve Finsku (KURKI & LINDEN 1995, KURKI a kol. 2000). Avšak přímý vliv okrajového efektu na predaci zemních hnízd zůstává stále nejasný (STORCH 1991, LAHTI 2001). Predační tlak se rovněž může lišit mezi různými typy prostředí (BRITTAS & WILLENRAND 1991). Na druhou stranu STORAAS a WEGGE (1987) žádné rozdíly v tomto směru nepotvrdili, proto nejjednoznačnějším faktorem determinujícím přežívání zemních hnízd se zdá být jejich ukrytí v závislosti na výšce a hustotě vegetace (STORAAS 1988, CALLADINE a kol. 2002). Přirozená délka života tetřívka obecného patří k nejnižším z tetřevovitých (5 let; CRAMP & SIMMONS 1980). Odhady ročního přežívání dospělých samců bývají nejnižší v období toku a samice mají nejvyšší mortalitu na jaře, kdy inkubují svá vejce (CAIZERGUES & ELLISON 1997, WARREN & BAINES 2002). Jednoletí kohoutci 73 nejhůře přežívají v zimě (ANGELSTAM 1984, WILLEBRAND 1988, WARREN & BAINES 2002), i když ve studii z francouzských Alp rozdíly v přežívání mladých a adultních kohoutů nebyly potvrzeny (CAIZERGUES & ELLISON 1997). Naopak je zřejmé, že zimní mortalita tetřívků klesá s možností nocování ve sněhu a shlukováním do hejn (MARJAKANGAS 1992). Nejčastější příčinou úmrtí adultních jedinců je opět predace (CAIZERGUES & ELLISON 1997; WARREN & BAINES 2002). Zatímco v boreálních lesích Skandinávie hlavními predátory tetřívčích snůšek a vzletných jedinců bývají velcí savci (liška, kuna; MARCSTROM a kol. 1988, KURKI a kol. 1997, SMEDHAUG a kol. 1999), v kulturní krajině převládají ptačí predátoři (jestřáb; ANDREN 1992, SUMMERS a kol. 2004, WILLEBRAND 1988, CAIZERGUES & ELLISON 1997, SPIDSO a kol. 1997). Na ostrovech v severním Baltu a v severním Norsku redukcí početnosti predátorů bylo docíleno vyšší velikosti snůšek, hnízdní úspěšnosti a populační denzity (MARCSTROM a kol. 1988, KAUHALA a kol. 2000). Naproti tomu ve Velké Británii po omezení regulačních opatřeních došlo k velice rychlému poklesu tokajících samců (BAINES a kol. 2003). Nicméně jsou popsány i případy, kdy efekt redukce predátorů na hnízdní úspěšnost nebyl zaznamenán vůbec (BAINES 1996). I když ve Velké Británii jsou nejžhavějším kandidátem vysvětlující nízkou tetřívčí produktivitu dlouhotrvající dubnové či červnové deště (MOSS 1986, SIUMMERS a kol. 2004), nelze vyloučit, že další faktory, jako je kondice samic nebo potravní nabídka bezobratlých, budou hrát také významnou roli. V severní Anglii na plochách s omezenou pastvou byl zjištěn vyšší podíl slepic s kuřaty a vyšší počet tokajících kohoutů než na místech s intensivní pastvou (BAINES 1996, CALLADINE a kol. 2002), jelikož vyšší vegetace podporuje větší nabídku rostlinné potravy, denzitu bezobratlých (BAINES a kol. 1996) a rovněž může poskytovat úkryt pro kuřata před nepříznivým počasím a ptačími predátory. Naopak příliš vysoká vegetace zvyšuje riziko podchlazení a snižuje možnost úniku před pozemními, čichem se orientujícími predátory. Proto by ochranářská opatření pro tetřívka měla zaručovat dostatečnou diverzitu bylinného pokryvu (CALLADINE a kol. 2002). Významné ohrožení pro lesní kury také přestavuje oplocení mladých výsadeb a jako účinné ochranné opatření bylo navrženo viditelné značení oplocení, které průkazně snižuje množství kolizí (BAINES & SUMMERS 1997, BAINES & ANDREW 2003). Co 74 je neméně zajímavé, že ani jedna z těchto studií nezjistila, že oplocení by představovalo potenciální ohrožení pro ostatní druhy ptáků. V ČR dosud nebyla publikována práce, která by se zabývala faktory přispívající k úbytku tetřívka obecného na našem území. Jedná se spíše o teoretické úvahy o nepříznivých vlivech antropogenně podmíněných změn ve struktuře biotopů na počty tetřevovitých, které však nejsou podloženy věrohodnými daty (PORKERT 1982, 1989). Za připomenutí určitě stojí studie (ANDRESKA 1986) sledující vývoj tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) na základě historických mysliveckých pramenů, kde za hlavní příčinu úbytku a na mnoha místech úplného vyhynutí tohoto druhu považuje nepřiměřeně vysoký odstřel tokajících kohoutů. Ohrožení jeřábka lesního – limitující faktory Limitující faktory výskytu jeřábka jsou velmi obdobné jako u ostatních druhů tetřevovitých, t.j.: změny prostředí, způsob lesního hospodářství, fragmentace biotopu, používání chemických látek při lesním i zemědělském hospodaření, predace, konkurence jiných druhů živočichů, přímé vyrušování lidskými aktivitami, klimatické změny, odstřel a odchyt (ČERVENÝ a kol. 1996). KLAUS a kol. (1999) doplňují tyto faktory následovně: Významné je uplatňování maloplošného využití porostů, především využívat clonné hospodaření, aby mohly vzniknout mozaikovité odstupňované struktury lesních porostů. Zachování bylinného a keřového patra, především bobulovité křoviny, a to jako úkryt a zásobárna potravy. Zachování vegetace říčních olšin a jejich druhového bohatství. Redukce jelení a srnčí zvěře na únosnou biologickou hranici, která by umožnila procesy přirozeného zmlazování a plození bobulovitých křovin. Kontrola hustoty lišky a černé zvěře, které ohrožují vejce a kuřata. Upuštění od velkoplošného jehličnatého monokulturního porostu za pomoci přimísení listnatých stromů (podíl listnatých stromů by měl činit minimálně 1015% v pořadí důležitosti: olše, bříza, líska, černý bez, hloh, planá třešeň, buk, osika). Neprovádění úprav u cest a otevřených ploch, jako např. odvětvování a odstraňování měkkého dřeva, aby se mohli vytvořit okraje s bylinnou vegetací a křovinami měkkých dřevin. Nepoužívání pesticidů. Dlouhodobé plánování a kontrola takových opatření k zajištění jejich trvale udržitelné působnosti. SCHERZINGER (1975) k problematice výskytu jeřábka lesního uvádí tyto hlavní předpoklady: Vysoké tmavé lesy jeřábkovi neposkytují ani dostatek potravy ani dostatek 75 úkrytu. Jeřábek se navíc vyhýbá takovým lesům, protože chybějící větve při zemi prodlužují cestu útěku a zvyšují nebezpečí. Takovéto lesy se mohou stát biotopem pro jeřábka sekundárně. Cesty a jednotlivé těžební plochy přinášejí světlo, narušující jednotvárnost a umožňují keříčkovitým společenstvům a měkkým dřevům vývoj. Husté hospodářské lesy se vlivem větru a sněhu lokálně rozpadají, následují stádia zmlazení, která jeřábek může využít (SCHERZINGER, 1975 in KLAUS a kol., 1999). Toto doplňuje tzv. deset zásad pro jeřábka (LIESER a kol., in KLAUS, 1996): - Podpora přirozeného zmlazení a sukcese. - Ne za každou cenu zalesňovat každou vzniklou proluku. - Při výsadbě hospodářských dřevin udržovat odstup od tras říčních toků a potoků, vlhkých koryt ve smyslu prohlubní. - Odstraňovat jehličnatý nálet v říčních tocích, potocích a vlhkých korytech. - Nekácet a podporovat potravně důležité stromy, jako jsou břízy, vrby, jeřáb, olše a další dřeviny, především lísku a bez. V případě nutnosti tyto i vysázet. U jasanu jen jednotlivě. - Při výsadbě jehličnatých stromů zachovávat velký odstup mezi jednotlivými stromy. - Pokud možno upustit od vyčišťování kultur od přirozeného zmlazení. - Péči o mladý porost provádět pokud možno co nejdříve. U jehličnatých stromů tak důkladně, aby další zásah byl potřebný teprve ve stáří, kdy stromy dosahují jednoho metru. Okrajové stromy neodvětvovat. - V období hnízdění a vyvádění mladých, tj. od začátku dubna do konce července, neprovádět žádné práce v oblasti, kde je jeřábek usídlen. Vývoj početních stavů hlavních predátorů tetřevovitých Údaje, zpracované v následujících grafech, vycházejí ze statistických údajů, které každoročně uvádí Ministerstvo zemědělství ČR. Starší údaje vycházejí z publikace ČERVENÝ a kol. 2003. 76 Liška Graf 23 Graf o odlovu lišek v letech 1966 až 2012 dokladuje dlouhodobý trend nárůstu početních stavů lišky obecné v České republice. Skutečné stavy lišky obecné však pravděpodobně budou mít ještě strmější tendenci početního nárůstu, neboť statistické údaje o odlovu lišek v uvedeném období je nutné konfrontovat se skutečností, že přibližně do roku 1990 byl počet vlastníků loveckých lístků (myslivců) vyšší než 100 000 osob, vzhledem k stále ještě poměrně slušným stavům drobné zvěře byla liška intenzivně lovena a do roku 2000 bylo možné získat za kožešinu ulovené lišky až 1000 Kč. Počet aktivních myslivců v současné době (rok 2013) se pohybuje přibližně kolem 75 000, kožešina ulovené lišky je bezcenná a drobné zvěř, kvůli které se lišky intenzivně lovily, ve většině honiteb téměř chybí. Paradoxně s menším počtem lovců, s výrazně nižším zájmem o lov a bez jakéhokoliv finálního efektu (prodejem kožešiny) se roční úlovek lišky obecné stále zvyšuje. Vysoké početní stavy lišky obecné jsou hlavní příčinou predačních ztrát u většiny na zemi hnízdících ptáků. U všech tří druhů tetřevovitých je liška hlavním predátorem, který výrazně ovlivňuje početní stavy těchto druhů zvěře a je limitujícím faktorem úspěšnosti při vypouštění uměle odchovaných tetřevů, resp. tetřívků. 77 Kuny Graf 24 Pro vyhodnocení predačního tlaku formou grafu byly oba druhy kun sloučeny dohromady. Dříve zhruba vyrovnané populace kuny lesní a kuny skalní zaznamenaly v posledních 25 letech výraznou změny, charakterizovanou zřetelným poklesem početních stavů kuny lesní a velmi intenzivním nárůstem početních stavů kuny skalní. Z grafu vyplývá strmý vzestup počtu ulovených kun, zastoupených především kunou skalní. Predační tlak obou kun zahrnuje nejen ptáky hnízdící na zemi, ale také ptáky hnízdící či nocující na stromech. Pro tetřevovité ptáky představují kuny po lišce ve většině lokalit druhého nejvýznamnějšího predátora. 78 Krkavec Graf 25 Početní stavy největšího zástupce krkavcovitých zaznamenaly v posledním desetiletí minulého století a následně v letech 2000 až 2012 prudký vzestup. Původně ojediněle se vyskytující jednotlivci či páry krkavců byly pozorovány v pohraničních lesních komplexech, následně docházelo k zvyšování stavů této pernaté zvěře nejen v horských oblastech, ale krkavci se začali zcela pravidelně vyskytovat i v nížinách a v současné době jsou dokladována pozorování i více než 1000 jedinců krkavce velkého na jedné lokalitě (většinou v okolí skládek komunálního odpadu, které slouží jako zdroj potravy). Predační tlak krkavce velkého vzhledem k nárůstu početních stavů nabývá na významu z pohledu negativního vlivu na stále se snižující stavy drobné zvěře i na zemi hnízdících ptáků. Predační tlak krkavce na tetřevovité ptáky není dosud kvantifikován, lze však předpokládat, že především při odchovu mláďat tetřevovitých dochází i k predaci krkavcem. 79 Prase divoké Graf 26 Početní stavy prasete divokého v posledních 40 letech vykazují s drobným výkyvy neustále narůstající roční úlovky. Oficiální úlovek prasete divokého v roce 2012 – 184 349 kusů, vykázaných ve statistických hlášeních a zveřejněných Ministerstvem zemědělství představuje rekordní úlovek této zvěře v České republice. Takto neúnosně vysoké stavy černé zvěře s sebou nesou také miliardové škody na zemědělských pozemcích, narůstající počet střetů s dopravními prostředky, často s tragickými důsledky a z hlediska predačního tlaku představuje prase divoké významný negativní faktor pro drobnou zvěře, na zemi hnízdící ptáky, ptáky bažin a mokřadů a samozřejmě v horských oblastech je černá zvěř významným predátorem tetřevovitých ptáků. Úspěšnost přežítí zbytkových populací tetřeva hlušce, tetřívka obecného i jeřábka lesního bude i nadále významně limitována predačním tlakem výše uvedených druhů. Na základě trendů posledních let lze předpokládat, že dojde k dalšímu početnímu nárůstu těchto predátorů a pokud nebudou přijata a především realizována účinná opatření ke snížení počtu predátorů v lokalitách výskytu tetřevovitých, bude snaha o stabilizaci těchto populací neúspěšná. Zcela zásadní význam má snížení predačního tlaku v likalitách vypouštění uměle odchované tetřeví, případně tetřívčí zvěře. 80 Možnosti aktivní podpory tetřevovitých v zájmové oblasti s přihlédnutím k přeshraniční odborné spolupráci Současný stav tetřevovitých je v oblasti Šumava, Českého lesa, Bayerischer Wald a Mühlviertel u každého druhu jiný. Zbytková populace tetřívka obecného se vyskytuje prakticky jen na izolovaných částech Šumavy, jeřábek lesní je poměrně hojný na celém území a tetřev hlušec v omezeném množství obývá především horský hraniční hřeben Šumavy a Bavorského lesa. Z tohoto hlediska je zřejmé, že přeshraniční odborná spolupráce je nejdůležitější právě u posledně jmenovaného druhu. Základem spolupráce by měl být u všech druhů koordinovaný monitoring vývoje populací. U tetřeva hlušce se pravidelné sčítání jarních stavů dlouhodobě provádí na Správách NP a CHKO Šumava, National Park Bayerischer Wald a Natur park Bayerischer Wald. Sledování populace tetřívka obecného na Šumavě se účastní především Správa NP a CHKO Šumava, VLS divize Horní Planá, myslivecké honitby s výskytem druhu a nepravidelně i Česká ornitologická společnost. Monitoring však není bohužel nijak koordinován. Nejhorší situace, pokud se týká sčítaní, je pak u jeřábka lesního, kde se provádí v jednotlivých honitbách pouze formální sčítání na základě kvalifikovaného odhadu, který vůbec nemusí odpovídat realitě a také sčítání není nijak koordinované. Základem prosperity populací lesních kurů je management prostředí prováděný zejména vhodným hospodařením v lesích, u tetřívků i udržováním bezlesí. I v této oblasti je důležitý mezinárodní aspekt jednotného postupu. 81 Seznam literatury Alatalo, R.V., Höglund, J. & Lundberg, A. (1991): Lekking in black grouse: a test of male viability. Nature, Lond., 352: 155-156. Alatalo, R.V., Höglund, J. Lundberg, A. & Sutherland, W.J. (1992): Evolution of black grouse leks. Females preferences benefit males in larger leks. Behavioral Ecology, 3: 53-59. Alatalo, R.V., Burke, T., Dann, J., Hannote, O., Höglund, J., Lundberg, A., Moss, R. & Rintamäki, P.T. (1996): Paternity, copilation disturbance and female choice in leking black grouse. Anim. Behav., 52: 86187. Anděra M. & Červený J. (1994): Atlas of distribution of the mammals of the Šumava Mts. Region (SW Bohemia), Acta Sc. Nat. Brno, 28(2-3): 1-111 Andreska J. (1986): Hospodaření s tetřevem hlušcem (Tetrao urogallus L.) na panství Český Krumlov v letech 1858-1936, Folia Venatoria 16: 211-222 Andreska J. & Andresková P. (1993): Lovné ptactvo neboli zvěř pernatá: 290-301, Tisíc let myslivosti, Vimperk: Tina: 443 pp. Baines, D., Jones, C., Staley, P. & Warren, P. 2003: Can the control of predators buffer against the impact of habitat fragmentation on Black Grouse? A review of data from the United Kingdom (Abstract). Sylvia 39: 104-105. Baldrian P. (1999): Tetřev hlušec, Vesmír 78: 563-564 Bartošová D. (2000): Historie a perspektivy tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) na území CHKO Beskydy: 44-51, In: Málková P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Tetřevovití-Tetraonidae na přelomu tisíciletí, KORŠACH: 147 pp. Bergman H., Klaus. et al., (1996): Die Haselhühner Westarp Wissenschaften, Magdeburg, Germany. 278 pp. Bevanger K. (1995): Estimates and population consequence of tetraonid mortality caused by collisions with high tension power lines in Norway, Journal of Applied Ecology 32: 745-753 Boback A. W. (1996): Beiträge zur Jagd- und Wildforschung, Tagungsberichte 90: 229-236 Bufka L. & Kloubec B. (1997): Ptáci sekundárního bezlesí ve vojenských prostorech a bývalém hraničním pásmu na Šumavě, Sylvia 33: 148-160 Bufka L. (1999): Vzácní obyvatelé Šumavy-Tetřevovití, Správa NP a CHKO Šumava, Vimperk Bufka L., Červený J. & Bürger P. (2000): Vývoj početnosti tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) na Šumavě: 5257, Málková P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Tetřevovití-Tetraonidae na přelomu tisíciletí, KORŠACH: 147 pp. Caizergues, A. & Ellison, L.N. (2000): Age-specific reproductive performance of Black Grouse Tetrao tetrix female. Bird Study, 47: 344-351. Caizergues, A. & Ellison, L.N. (2002): Natal dispersal and its consequences in Black Grouse Tetrao tetrix. Ibis, 144: 478-487. 82 Caizergues, A., Rätti, O., Helle, P., Rotelli, L., Ellison, L. & Rasplus, J. (2003): Population genetic structure of male black grouse (Tetrao tetrix L.) in fragmented vs. continous landscapes. Molecular Ecology, 12: 2297-230 Cramp S. (1980): Handbook of the Birds of Europe the Middle East and North Africa, The Birds of Western Palearctic II, Hawk to Bustards, Oxford University Press, Oxford, London, New York: 433-443 Červený J., Koubek P., Bufka L., Horn P. & Havránek F. (1996): Management tetřevovitých v NP Šumava (Vývoj, současný stav, prognóza, opatření k podpoře), studie MŽP ČR, Praha: 3-15 Červený J., Kamler J., Kholová H., Koubek P., Martínková N. (2003): Myslivost, Praha: 591 s. Červený, J., Bufka, L., Burger, P., (2000): Vývoj početnosti jeřábka lesního (Bonasabonasia) na Šumavě. In: Málková, P. (ed.): Sbor. příspěvků z mezinár. konf. Tetřevovití – Tetraonidae na přelomu tisíciletí. Č. Budějovice 24.-26. března 2000: 132-137. Dussault Ch., Curtois R., Ouellet J.-P. & Huot J. (1999): Evaluation of GPS telemetry collar performance for habitat studies in the boreal forest, Wildlife Society Bulletin 27(4): 965-972 Ďurík J. (1996): Poĺovnícke využivanie lesných kurovitých vtákov, Poĺovnictvo a rybárstvo 8: 6-7 Ertnerová J. (2002): Reintrodukce tetřeva hlušce (Tetrao urogallus) v Krkonoších, Diplomová práce LF ČZU Praha: 59 pp. + přílohy Fišr V. (2001): Stabilizační centra, studie MěL Domažlice: 10 pp. de Francechi, P.F. & Mattedi, S. 1995: Home range of male black grouse Tetrao tetrix from summer to winter in the easthe eastern Alps (Friuli, Italy). In: Jenkins D. (ed.), Proceedings of the 6th International Grouse Symposium. World Pheasant Association. Italy, 59-62. Havránek F. (1996): Tetřev hlušec: 6-7, Praha: MZe ČR: 15 pp. Havránek F. & Bukovjan K. (1997): Tetřev, tetřívek, jeřábek, Praha: MZe 23 pp. Havránek F. & Král F. (1996): Záchranný program tetřeva hlušce, realizovaný MZe, Myslivost 8: 7-8 Heinemann U. (1989): Zur Winternahrung des Auerhuhns (Tetrao urogallus L.) im Harz (Niedersachsen), Zeitschrift für Jagdwissenschaft 35: 35-40 Helldin J. O. (2000): Seasonal diet of pine marten Martes martes in southern boreal Sweden, Acta Theriologica 45(3): 409-420 Höglund, J., Piertney, S.B., Alatalo, R.V., Lindell, J., Lundberg, A., & Rintamäki, P.T. 2002: Inbreeding depression nd male fitness in back grouse. Proc. Royl Soc. Lond. B, 269: 711-715. Jelínek F. (1999): Český les – budoucí CHKO: 6-8, Sborník přednášek Český les – příroda a její budoucnost, Praha: MŽP, Senát parlamentu ČR: 56 pp. Jirát J. (1996): Nezmizí tetřev hlušec z naší přírody?, Myslivost 8: 6-7 Jirát J. (2000): Realizace záchranného programu kriticky ohroženého druhu živočicha tetřeva hlušce v ČR: 611, In: Málková P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Tetřevovití-Tetraonidae na přelomu tisíciletí, KORŠACH: 147 pp. Jirát J. (2002): Zápis z jednání Poradního sboru pro záchranu tetřevovitých v ČR konaného dne 13.3.2002 na MŽP v Praze Kauhala K. & Helle P. (2002): The impact of predator abundance on grouse populations in Finland – a study based on wildlife monitoring counts, Ornis Fennica 79(1): 14-25 83 Klaus S. (1987): Edge-effects and capercaillie distribution in a Thuringian reserve, 4th Intarnational grouse symposium, Lam, Germany: 14 Klaus S. (1994): To Survive or To Become Extinct: Small Populations of Tetraonids in Central Europe: 137152, In: Remmert H. (ed.): Minimum Animal Populations, Ecological Studies 106, Heidelberg Klaus S. (1995): Situation der Raufußhühner in Thüringen, Naturschutzreport 10: 11-21 Klaus S.,( 1995): Hazel grouse in the Bohemian Forest - results of a 20-year study. In: JENKINS D. (ed.). Proc. intern. Symp. Grouse, 6: 27-33 Klaus,S., (1996): Hazel grouse in Bohemian Forest: results of a 24-year-long study. Silvia Gabreta, 1: 209-219 Klaus S. (1997a): Flucht in die Zucht, Eine kritische Bilanz der Wiederansiedlung von Auerhühneren, National Park-Umwelt-Natur 1: 8-15 Klaus S. (1997b): Bedeutung von Feuer für Lebensräume der Raufußhühner (Tetraoninae), NNA-Berichte 5: 46-54 Klaus S. & Bergmann H.-H. (1994a): Distribution, status and limiting factors of capercaillie (Tetrao urogallus) in central Europe, particularly in Germany, including an evaluation of reintroductions, Gibier Faune Sauvage – Game and Wildlife 11 (Special number Part 2): 57-80 Klaus S. & Bergmann H.-H. (1994b): Restoration plan for capercaillie (Tetrao urogallus) in Germany, Gibier Faune Sauvage - Game and Wildlife 11 (Part 2): 83-96 Klaus S. & Graf K. (2000): Releasing projects for Capercaillie Tetrao urogallus in Germany: 58-65, In: Málková P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Tetřevovití-Tetraonidae na přelomu tisíciletí, KORŠACH: 147 pp. Klaus S., Berger D. & Huhn J. (1997): Capercaillie Tetrao urogallus decline and emissions from the iron industry, Wildlife Biology 3: 3/4: 131-136 Klaus S., Andreev A. V., Bergmann H.-H., Müller F., Porkert J. & Weisner J. (1989): Die Auerhühner. Die Neue Brehm-Bücherei, Wittenberg Lutherstadt: 280 pp. Kloubec B. & Bufka L. (1997): Hnízdní společenstva ptáků hercynských pralesů Šumavy, Sylvia 3: 161-188 Kokeš O. & Wolf R. (1978): Vztahy tetřeva hlušce a kuny lesní v mysliveckém hospodářství, Folia Venatoria (Poĺovnícky zborník, Myslivecký sborník) 8: 237-251 Koubek P. & Banaš M. (2000): Tetřevovití v Jeseníkách: možnosti přežití: 19-25, In: Málková P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Tetřevovití-Tetraonidae na přelomu tisíciletí, KORŠACH: 147 pp. Kučera L. (1975): Verbreitung und Populationsdichte von Auerhuhn (Tetrao urogallus), Birkhuhn (Lyrurus tetrix) und Haselhuhn (Tetrastes bonasia) im westlichen Teil von Sumava (ČSR), Orn. Mitt. 27(78): 160-169 Lindén H. (2001): The capercaillie – the focal species in landscape ecology at different scales, Abstracts of 25th International Union of Game Biologists Congress and Perdix IX International symposium: Wildlife management in the 21st century, Lemesos, Cyprus 2001: 46 Lindström E.R., Andren H., Angelstam P., Cederlund G., Hornfeldt B., Jaderberg L., Lemnell P.A., Martinsson B., Skold K. & Swenson J.E. (1994): Disease reveals the predator – Sarcoptic mange, red fox predation, and prey populations, Ecology 75(4): 1042-1049 Liukkonen-Anttila T., Saartoala R., Makinen T. & Hissa R. (1999): The impact of hand-rearing on 84 the morphology and physiology of the capercaillie (Tetrao urogallus), Proceeding of 24th International Union of Game Biologists Congress, Thessaloniki, Greece 1999: 78 Liukkonen-Anttila T., Kentala A., Peltokangas P. & Hissa R. (2001): The main route for detoxication may not be hepatic in the grey partridge (Perdix perdix) and the capercaillie (Tetrao urogallus), Abstracts of 25th International Union of Game Biologists Congress and Perdix IX International symposium: Wildlife management in the 21st century, Lemesos, Cyprus 2001: 199 Marcström V., Kenward R.E. Engren E. (1988): The impact of predation on boreal tetraonids during vole cycles: an experimental study, Journal of Animal Ecology 57: 859-872 Mayer G. (1967): Areal und Arealveränderungen von Auerhuhn (Tetrao urogallus L.) und Birkhuhn (Lyrurus tetrix L.) in Oberösterreich, Monticola 1 (12): 101-120 Městková, L., Albrecht, T., Bufka, L., Červený, J., 2006: Ekologie jeřábka lesního(Bonasa bonasia) na Šumavě, Ecology of the Hazel grouse (Bonasa bonasia) in the Šumava Moutains. Sborník příspěvků z konference zoologické dny 9 – 10 února 2006, Brno. Mudra P. (1999): Náčrt vegetačních poměrů Českého lesa s přihlédnutím k novějším poznatkům výzkumu: 1923, In: Sborník přednášek Český les – příroda a její budoucnost, Praha: MŽP, Senát parlamentu ČR: 56 pp. Müller F. (1984): Gelegeverluste beim Auerhuhn, DJV-Nachrichten 3: 17-18 Müller F. (1987): Habitat linking – a means of saving remnant grouse population in central Europe, 4 th Intarnational grouse symposium, Lam, Germany: 32 NP a CHKO Šumava (1997): Textová část lesního hospodářského plánu pro LHC České Žleby s platností 1.1.1997-31.12.2006 NP a CHKO Šumava (1999): Textová část lesního hospodářského plánu pro LHC Strážný s platností 1.1.199931.12.2008 NP a CHKO Šumava (2000): Textová část lesního hospodářského plánu pro LHC Borová Lada s platností 1.1.2000-31.12.2009 Porkert J. (1979): Einige Faktoren, die die Überlebenschancen der Tetraoniden in den Ostsudeten beeinflussen, Birkhuhn – symposium, Beih. Veroeff., Naturschutz Landschaftpflege Baden – Wuertt. 16: 75-95 Porkert J. (1982): Ke strukturálním změnám biotopů tetřevovitých (Tetraonidae) v hřebenovitých partiích východních Sudet a jejich vztahu k emisím škodlivin transportovaných srážkovými vodami., Opera corcontica 19: 165-182 Porkert J. (1989): K antropickým vlivům na populace tetřevovitých (Tetraonidae), Opera corcontica 17: 31-43 Porkert J. (1991): Nebelfrost als das Aussterben von Tetraoniden fördender Faktor in den Ostsudeten, Acta Ornithoecologica, Jena 2, 3: 195-209 Posík R. (2000): Zásady chovu tetřevovitých: 66-71, In: Málková P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Tetřevovití-Tetraonidae na přelomu tisíciletí, KORŠACH: 147 pp. Pullianinen E. & Ollinmäki P. (1996): A long-term study of the winter food niche of the pine marten Martes martes in northern boreal Finland, Acta Theriologica 41(4): 337-352 Rintamäki, P.T., Höglund, J., Karvonen, E., Alatalo, R.V., Björklund, N., Lundberg, A., Rätti, O. & Vouti, J. (2000): Combs and sexual selection in black grouse (Tetrao tetrix). Behavioral Ecology, 5: 465471. Rintamäki, P.T., Höglund, J., Alatalo, R.V. & Lundberg, A. (2001): Correlates of male mating success on black grouse (Tetro tetrix L.) leks. Annales Zoologici Fennici, 38: 99-109. 85 Rintamäki, P.T., Håstad, O., Ödeeen, A., Alatalo, R.V., Höglund, J. & Lundberg, A. (2002): Sexual selection, colour perception and coloured leg rings in grouse (Tetraonidea). Avian Science, 2: 145-152. Rolstadt J.: Autumn movement and spacing of adult and subadult Common Capercaillie in relation to habitat and social behavior, Manuscript Rolstadt J. (1988b): Autumn habitat of capercaillie in southeastern Norway, Journal of Wildlife Management 52(4): 747-753 Rolstadt J. (1989a): Habitat and range use of capercaillie Tetrao urogallus L. in southcentral Scandinavian boreal forests, with special reference to the influence of modern forestry, Dr. agric. thesis, Department of Nature Conservation, Agricultural University of Norway, Ås, Norway: 1-11 Rolstadt J. (1989b): Effects of Logging on Capercaillie (Tetrao urogallus) Leks. I. Cutting experiments in southcentral Norway, Scandinavian Journal of Forest Research 4: 99-109 Rolstadt J. & Wegge P. (1987a): Capercaillie habitat: a critical assessment of the role of old forests, 4 th International grouse symposium, Lam, Germany: 33 Rolstadt J. & Wegge P. (1987b): Habitat charakteristics of Capercaillie Tetrao urogallus display grounds in southeastern Norway, Holarctic Ecology 10: 219-229 Rolstadt J. Wegge P. (1987c): Distribution and size of capercaillie leks in relation to old forest fragmentation, Oecologia 72: 389-394 Rolstad J. & Wegge P. (1989a): Capercaillie popultions and modern forestry - a case for landscape ecological studies, Finnish Game Research 46: 43-52 Rolstadt J. & Wegge P. (1989b): Effects of Logging on Capercaillie (Tetrao urogallus) Leks. II. Cutting Experiments in Southeastern Norway, Scandinavian Journal of Forest Research 4: 111-127 Rolstadt J. & Wegge P. (1989c): Effects of Logging on Capercaillie (Tetrao urogallus) Leks. III. Extinction and Recolonization of Lek Populations in Relation to Clearfelling and Fragmentation of Old Forest, Scandinavian Journal of Forest Research 4: 129-135 Rolstadt J., Wegge P. & Larsen B.B. (1988): Spacing and habitat use of capercaillie during summer, Canadian Journal of Zoology 66: 670-679 Řepa P. & Vacík R. (1999): Zvířena Českého lesa: 24-29, In: Sborník přednášek Český les – příroda a její budoucnost, Praha: MŽP, Senát parlamentu ČR: 56 pp. Saniga M. (1996a): Population study of Capercaillie (Tetrao urogallus) in the Lubochňa valley (Velká Fatra Mts., Slovakia), Folia zoologica 45(1): 17-29 Saniga M. (1996b): Habitat characteristics of capercaillie (Tetrao urogallus) leks in central Slovakia, Biologia, Bratislava 51/2: 191-199 Saniga M. (1996c): Distribution, habitat preferences and breeding biology of the capercaillie (Tetrao urogallus) population in the Veĺká Fatra mountains (West Carpathians), Biologia, Bratislava 51/2: 201-211 Saniga M. (1998): Diet of the capercaillie (Tetrao urogallus) in a Central-European mixed spruce-beech-fir and mountain spruce forest, Folia zoologica 47(2): 115-124 Saniga M. (1999): Manažment Tetrova hlucháňa, Poĺovnictvo a rybárstvo 2: 4-5 Saniga, M., 2002: Nest loss and chick mortality in capercaillie (Tetrao urogallus) and hazel grouse (Bonasa bonasia) in West Carphatians. Folia Zoologica 51: 205 – 214. 86 Scherzinger W. (1995): Artenschutzprojekt Auerhuhn im Nationalpark Bayerischer Wald, Berichtszeitraum 1985-1995, NP Bayerischer Wald: 1-77 Schröder W., Zeimentz K. & Feldner R. (1989): Das Auerhuhn in Bayern, Schriftenreihe 49, Bayerisches Landesamt für Umweltschutz: 103 pp. Schroth K.E. (1991): Survival, movements, and habitat selection of released capercaillie in the north-east Black-Forest in 1984-1989, Ornis Scandinavica 22(3): 249-254 Sewitz A., (1997): Besiedlung isolierter Waldinseln im Vorland des Böhmerwaldes durch das Haselhuhn (Bobasia bonasia). Diplomarbeit, Universität Halle - Wittenber Sjöberg K. Åhlén P.-A. (2001): Ecology of the Capercaillie in the mountain range of northern Sweden, Abstracts of 25th International Union of Game Biologists Congress and Perdix IX International symposium: Wildlife management in the 21st century, Lemesos, Cyprus 2001: 148 Smedshaug C.A., Selas V., Lund S.E. & Sonerud G.A. (1999): The effect of a natural reduction of red fox Vulpes vulpes on small game hunting bags in Norway, Wildlife Biology 5(3): 157-166 Smrčková T. (2000): Současný stav populace tetřeva hlušce na Šumavě, Diplomová práce LF ČZU Praha: 81 pp. + přílohy Sofron J. (1999): Flóra a vegetace Českého lesa: 16-18, In: Sborník přednášek Český les – příroda a její budoucnost, Praha: MŽP, Senát parlamentu ČR: 56 pp. Springer J.T. (1979): Some source of bias and sampling error in radio triangulation, Journal of Wildlife Management 43(4): 926-935 Storaas T., Kastdalen L. & Wegge P. (1999): Detection of forest grouse by mammalian predators: A possible explanation for high broad losses in fragmented landscapes, Wildlife biology 5: 3: 187-192 Storch I. (1993a): Habitat requirements of Capercaillie, Proceeding of the 4 th International Grouse Symposium Lani, Germany: 151-154 Storch I. (1993b): Habitat selection by capercaillie in summer and autumn: Is bilberry important?, Oecologia 95: 257-265 Storch I. (1995a): Auerhuhn-Schutz: Aber wie?, München: Wildbiologische Gesellschaft, 24 pp. Storch I. (1995b): Annual home ranges and spacing patterns of capercaillie in Central Europe, Journal of Wildlife Management 59(2): 392-400 Storch I. (1997a): The Importance of Scale in Habitat Conservation for an Endangered Species: The Capercaillie in Central Europe: 310-330, Bissonette J.A. (ed.): Wildlife and Landscape Ecology: Effects of Pattern and Scale, Springer Verlag, New York Storch I. (1997b): Male territoriality, female range use, and spatial organisation of capercaillie Tetrao urogallus leks, Wildlife Biology 3: 149-161 Šťastný K., Bejček V. & Hudec K. (1996): Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 1985-1989: 114115, Praha: Nakladatelství a vydavatelství H & H: 457 pp. Šťastný K., Málková P. & Bejček V. (2000): Tetraonidae v Evropě a v České republice: 12-18, In: Málková P. (ed.): Sborník příspěvků z mezinárodní konference Tetřevovití-Tetraonidae na přelomu tisíciletí, KORŠACH: 147 pp. 87 Vejnar Z. (1999): Přehled geologie Českého lesa: 13-15, In: Sborník přednášek Český les – příroda a její budoucnost, Praha: MŽP, Senát parlamentu ČR: 56 pp. Weiss H. (1987): Reasons for the decrease of capercaillie population in the northern Black Forest, 4 th Intarnational grouse symposium, Lam, Germany: 17 Wegge P. & Rolstadt J. (1986): Size and spacing of capercaillie leks in relation to social behavior and habitat, Behavioral Ecology and Sociobiology 19: 401-408 Wegge P., Rolstadt J. Gjerde I. (1992): Effects of boreal forest fragmentation on capercaillie grouse: empirical evidence and management implications: 738-749, In: McCullough D.R. Barret R.H. (eds.): Elsevier Sci. Publ. Wolf R. & Rakušan C. (1974): K příčinám mizení tetřeva ve středočeském kraji, Sborník Vědeckého lesnického ústavu Vysoké školy zemědělské v Praze 17: 157-165 88
Podobné dokumenty
stanovisko - Česká společnost ornitologická
pozornost, než ji věnují autoři studie. Jedinými podklady z území NP, na jejichž
základě doporučují zintenzivnit lov predátorů, jsou počty a distribuce úlovků predátorů
ve vztahu k lokalitám tetřev...